Přes čáry a vlny

Povodeň

V úterý odpoledne se rozpršelo, když se Soukal vracel z hub. Déšť padal do bláta na cestě a vítr hnal přes hladinu roztrhané mraky. Výpusť pod hrází bublala a voda stříkala na promáčenou zem.

Chtěl nakládat houby a opravit plot, ale zíral na prkna, která promáčel déšť. Vzbudil ho i v noci, a když rozsvítil lampu u postele, nad hlavou mu zabzučel komár. Vzpomněl si, co ho ráno zarazilo na zahradě: rododendron kvetl každý rok jenom jednou, ale letos, v půlce srpna, už podruhé. Škoda, že nebyl naživu starý Čapek, pamatoval si všechno, co se normálně nedělo. Ale jak stárnul, pletl do toho i zprávy z televize, a nakonec si z něj dělali legraci i kluci z Hamru. „Louku u pily koupil Pražák od mlýna a je to filuta, u Benešova postavil farmu na pštrosy, chová je na maso, když s krávama je ámen. Jeho kamarád byl v jižní Africe a spočítal mu, že když nakoupí mražené pštrosí maso a pošle ho letadlem, vydělá majlant. Jenže co s těma živejma? Každý pátek naloží do dodávky jeden pár, aby se cestou zabavili, dole u Nežárky je vysadí a nám se tu množí jak králíci. Jo, pane Čapek, to říkával už můj dědeček: jak kolem Nežárky běhá moc mladých pštrosů, přijde katastrofa.“

„Jen se smějte, holomci,“ mumlal Čapek, „ono vám to sebere i ty vaše motorky uřvaný, už tu dlouho smrdět nebudete. I vaše hlavy ostříhaný to odkutálí, stejně v nich máte jen vyjetej olej.“

Čapek se deště nedožil. Jediný člověk, se kterým by si o rododendronu popovídal. Co měli v hlavě ostatní? Velké fernety, pytlačení na rybnících a střílení po kachnách. Co se ještě letos dělo? V květnu byla na zahradě tráva tak žlutá a suchá, že se bál, jak bude vypadat v srpnu, a v srpnu narostla nejzelenější tráva, jakou kdy na dvoře měl. Čápi ve Valu měli čtyři mladé, poslední roky mívali jedno, nejvýš dvě. Bylo to vůbec letos? Byl problém to srovnat do jednoho roku. Na to byl Čapek machr, měl v hlavě kalendář. Nemusel se ptát: rouboval jsem švestku loni nebo předloni? Kdy jsem opravoval čerpadlo? Nebudou to už tři roky, co jsem tam dával nové těsnění?

Je nespravedlivé mluvit celý život o katastrofě a nedožít se jí. Čapek určitě nakonec přišel i na to nejdůležitější znamení, které říkalo: já přijdu, a ty tu nebudeš. Všechno, co jsi viděl a v čem jsi měl pravdu, bude lidem nanic. Představoval si Čapka, jak jde kolem stodoly, na které vlaštovky postavily hnízdo. Nikdy předtím tam nebylo, a tak najednou znamená: voda přijde, jak jsi vykládal, ale ty se toho nedožiješ. Na to, co jsi povídal, si nikdo nevzpomene.

Tohle Čapek pochopil. Uklidnil se snad? Ne, ke konci to s ním bylo ještě horší.

Lidé, kteří umřou s tím, že vy jste poslední, kdo si vzpomene na jejich slova. Až vám to všechno zaklapne dohromady.

Taky proto pršelo dál.

Probudil se do deště, zástrčka okna mlátila v průvanu. Za okny kapky bubnovaly na kůru stromů a okraje listů. Hnala je tatáž síla, která z bílých květů vyhání jablka a pohybuje mraky jako mávátky s obrazy budoucnosti. Ptáci neklidně přelétali z místa na místo. Zapnul televizi, ale viděl jen zrnění. Pak uslyšel zvuk, který nepatřil dešti, od rybníku přijížděla vojenská tatra. Jestli na horách prší týden, evakuují vesnice a samoty u řeky. Vypnul televizi a zamkl dveře.

Tatra zabočila k chalupě. Z kabiny vylezl starosta v zelené bundě, holínkách a s amplionem v ruce a za ním z korby seskočil voják.

Soukal si stoupl ke zdi, kam oknem nebylo vidět.

Starosta zabušil na dveře a zacloumal klikou. „Franto!“

Zatajil dech. Ve vlasech ho lechtal neviditelný drát.

„Bydlí tu sám?“

„Kdo by tu bydlel? Tady je šero i v červenci.“

„Nemohla ho vzít voda nahoře u řeky?“

„Přece pozná, kdy to jde nahoru. Franto!“ starostův hlas zapraskal v amplionu „Všechny samoty jsou evakuovaný! Shromaždiště je u školy na návsi! Vem si nejnutnější věci, doklady a oblečení!“

„A baterku!“ doplnil ho voják.

„Baterku, slyšíš? Už se sem nedostanem, jestli tam jsi, mám svědky, že jsem tu byl, teď je to tvoje zodpovědnost.“ Postávali přede dveřmi, dokud voják neřekl: „Musíme dál.“

Cestou k tatře se starosta dvakrát ohlédl. Auto zacouvalo k hrázi, otočilo se ve výmolech a vrátilo se k jediné lesní cestě, která odsud vedla.

Řeka jde nahoru, jestli tady prší den a půl, na horách leje nejmíň týden. Vytáhl kolo a rozjel se po hrázi k řece.

Zvuk vycházel ze středu Země. Lužnice se valila přes stromy a keře, někde rovná jako list rozmočeného papíru, jinde roztočená ve stovkách vírů. Vyskakovaly z ní větve, trámy, polena a plastikové lahve. Daleko za ní se rozléhal hukot, rybník nebo pískovna nevydržely. Voda náhle o něco stoupla, nemohl se hnout. Ustoupil z pěšiny zalité vodou. Pojede domů, vybere z peněženky čtyři stovky, sebere peřiny, nanosí je na půdu a bude čekat. Otočil kolo k chalupě. Pěšina se před ním rýsovala v mělké vodě.

Ale než se nadál, po obou stranách kola voda stoupla a nohy mu ztěžkly. Neviditelná síla ho zastavila v pohybu, jako by vjel do olejnatého bahna. Voda proudila přes řídítka, kolo mizelo ve vodě. Kam jede? Do vody?! Na hrázi stál nakloněný dub, skoro na něj padal. Jede na kole do vody, padá na něj strom! Táhnul řídítka nahoru, voda z nich stříkala, ale nad hladinu je nedostal. Kolo ze stodoly, které roky čekalo vedle hrábí a lopat pokryté prachem a pavučinami, mizelo ve vodě! Voda strhla řetěz, pohnulo se a jelo, nepotřebovalo řetěz, voda ho nesla. Bylo stvořeno pro jízdu ve vodě! Voda stoupla, už ji měl na hrudi. Nespouštěl z kola oči, jelo vodou, obešlo se bez jeho nohou. Odjíždělo. Lapal po dechu, srdce mu bušilo a ruce bolely v ramenou.

Řeka hučela.

Otevřel si rybičky a v dálce znovu uslyšel motor tatry. Schová se na půdě, stejně tam musí, jestli voda v noci ještě stoupne. Sebral dvě konzervy a kus chleba.

Vytáhl peřiny, deku, doklady a půl hodiny hledal baterku. Taková důležitá věc jako baterka, táta vždycky věděl, kde ji má. Jak stárnul, nemyslel na nic jiného, než kam co dal. Kosu jsem dal do stodoly, říkal, když usínal, brousek je v dílně, kladivo v druhé zásuvce u ponku. Ke konci života jeho myšlenky směřovaly k jedinému proudu, nejspíš aby byl konec o něco srozumitelnější. Čapek myslel na znamení, táta na věci v chalupě, na co bude myslet on? Na pískovnu, kterou protrhla voda? Ne, bude myslet na baterku. Až voda strhne zeď, měsíc zazáří dovnitř a v jeho světle uvidí baterku, celou dobu ležela na botníku.

Našel ji v kuchyni za ošatkou na chleba.

Její světlo, slabé jako pramínek vlasů, ozářilo půdu a odhalilo rámy kol, prkna, kopice sena, dlaždice u střechy, pokryté šedivou barvou prachu, opratě na dobytek, pračku, kterou roky opravoval. Nikdo se neumí zbavovat věcí, které se promění v harampádí. Chlápek ze stavební firmy vyprávěl, že ať přijedou spravovat střechu kamkoli, na dvoře stojí chlap a říká: Půdu si vykliďte sami, chystám se na to už čtyřicet let.

Teď stála na jedné straně voda a na druhé to, co měl udělat. Půda by byla pěkné místo, kdyby tu stála opravená pračka. Minulost, ve které se kupí všechno, do čeho se pustil, minulost, ve které je všechno, co nepotřebuje. Tady má usnout, zatímco venku leje. Zhasl baterku, svlékl si svetr, rozhodil deku. Dusný a prašný vzduch půdy se mísil s chladným vzduchem deště. Lehl si a zavřel oči.

Kapka vody mu spadla na hlavu. Posunul se o kus dál. Spadla další a padaly jedna po druhé.

Otočil se na druhou stranu. Nedokázal se s tím smířit, ani vstát a něco udělat.

Ráno ve stodole naložil na káru kánoi a dotlačil ji k řece rozlité na loukách. Nevěděl, jak je proud silný, opatrně ji posunul na vodu. Most byl poslední místem vyčnívajícím nad hladinou, dopádloval k němu a kánoi přivázal k borovici, která stála u sloupku.

Zvedl nohu, aby skočil na most, a ten se pohnul. Šedivé zmije a užovky se kroutily kolem sloupů a myši se tiskly na druhé straně. Brouci lezli po sloupcích jako neznámý druh živé hmoty. Vrátil se ke kánoi, na kterou mezitím napochodovali mravenci z borovice.

Dopádloval na kraj do mírného proudu. Voda byla průzračná, dole zářila zelená tráva. Světlo slunce se lesklo na hladině. Otočil loď a pustil se po proudu, nemohl odolat. Podívá se pár kilometrů a přemluví někoho s autem, aby kánoi vzal zpátky, nebo se vrátí s károu, až voda opadne. Možná zachrání nějaké zvíře – psa, lišku nebo srnce. Držel se na kraji, šlo to líp, než čekal. Najednou nemohl uvěřit tomu, co dělá, nejspíš se zbláznil. Křičel, aby srovnal hučení v zádech, řval, jako by se protrhl Rožmberk a s ním hráze a mosty. Všechno, co lidé postavili na řekách a co se mohlo protrhnout, se rozeřvalo. Starý osamělý chlap se pustil po řece, kánoe nabírala rychlost, stromy se míhaly v šedivé mlze a pruhy páry se trhaly a rozpadaly jako cáry obnošených šatů.

Proud byl náhle silnější, spatřil větve nanesené řekou, zaklesnuté v poražených topolech. Nemohl se jim vyhnout, větve ho šlehaly do tváře a rukou. Vylezl po kmeni spadlé břízy a po stehna se probořil do bahna. Kánoi přivázal k lípě u kukuřičného pole, ve kterém se zachycovaly věci přinesené řekou. Hranice nařezaného dříví, kterou za chvíli vezme voda, čekala metr od hladiny.

Na silnici stálo dvacet centimetrů vody, další most byl pod vodou, okraj zábradlí vyčníval ven. Dva kilometry napravo se rýsovaly domy. Jak daleko se dostal? Na polní cestě se objevil traktor, muž v holínkách vystoupil a prohlížel si okraj pole zalitého vodou.

Rozjel se a Soukal na něj zamával. Černovlasý chlápek v šedivém kabátě otevřel dvířka. „Jedu jenom do vsi! Kde se tu berete?“

„Jel jsem po řece.“

„Vy máte nápady.“

„Když se držíte při kraji, tak to jde.“

Traktorista ukázal na podmočenou louku, kde mezi obrovskými kalužemi postávalo hejno čápů. „To je něco, co? Mám hnízdo na chalupě.“

„A kolik měli mladých?“

„Čtyři.“

„U nás taky čtyři. Vyvedli tolik mladých, protože věděli, že žrádla bude dost. Asi poznali předem, že bude pro čápy dobrý rok.“

„Dobrý rok pro čápy, ale špatný pro lidi.“

„Jenže předtím bylo padesát let špatných pro čápy a dobrých pro lidi. Nevšiml jste si letos něčeho neobvyklého, z čeho byste poznal, že přijde voda?“

„Ne,“ řekl muž po chvilce přemýšlení.

„A co váš dům?“

„Mně je hej, bydlím na kopci. Možná budu mít něco ve sklepě, to vzal čert. Ale tam u mostu stával před lety statek. Dneska by z něj zbyla jenom zeď.“

Soukal se ohlédl, a najednou se mu zdálo, že to místo zná.

Vystoupil u hospody. Na hrázi rostly duby a v rákosí do deště kvákaly kachny. Určitě tu už byl. Na skalce před hospodou povalil vítr slunečník s nápisem Staropramen. Zelený stojan s nápisem Denní nabídka stál u dveří.

Za domem parkovala motorka a žlutá dodávka. Na trávě ležela promáčená prkna a dvě židle. Ve výčepu spal číšník, hlavu složenou na zeleném ubruse. Hodiny tikaly na zdi, ve dřezu odkapávala voda a na obrazovce televize se leskl pokřivený odraz výčepu se Soukalem stojícím ve dveřích. Poprvé ho napadlo, že by se měl vrátit domů.

Dveře záchoda zavrzaly, zarostlý muž v pruhovaném tričku na něj kývl.

„Natočte si pivo a peníze nechte na pípě,“ zašeptal.

Soukal neměl drobné, na pípě nechal padesátku a na účtence udělal čárku.

„Doma ho vytopila voda, makal celou noc, ale přijel a otevřel. Zařekl se, že kvůli vodě nezavře, to víte, mladej kluk, první rok myslí, že něco vydělá.“ Muž dopil a potichu zastrčil židli ke stolu. „Musím do práce, myslel jsem, že to šéfa vyplaví a bude klid, ale kdepak, na něj si ani voda nepřijde. Ale nebojte, kolem druhé přijdou lidi.“

Soukal cítil nesmírnou únavu, měl si dát kafe, ne hned pivo. Zaklonil hlavu. Kachny v kalendáři na zdi zatřepetaly křídly a vznesly se nad vodní plochu, letěl s nimi. Místo mraků stály na nebi mapy, díval se na ně seshora a dole pod nimi se rýsoval statek zatopený vodou.

„To je ale hospoda,“ probudil ho plešatý muž, který vešel se silnější ženou. „Výčepák spí, hosti spí, co je to tady – restaurant U Šípkové Růženky?“ Odemkl dveře od skladu, ve kterém se košťata a slunečníky opíraly o plesnivou zeď.

Ve dveřích se objevil hostinský s červeným pruhem na čele.

„Asi jsem usnul nebo co.“

„Jen nechte, pane,“ pokračoval hovorný pán a vyndával kýble a flašky Sava. „Co byste byl za chlapa, kdybyste po obědě nezabral? Můj brácha jak po obědě nedáchne, není s ním kloudná řeč. Ale hosty máte dobře vycepovaný,“ kývnul k Soukalovi.

„Hosty mám slušné,“ souhlasil hostinský.

„Chcete s něčím pomoct?“ zeptal se Soukal.

„Ale jo, když jste tak ochotnej, vyndáme věci z auta a opláchneme je od bláta.“

Vyložili a otřeli nábytek a hostinský vytáhl hadici.

„Moc to neoschne, ale je to lepší než nic,“ pravil muž. „Takový malý pahrbek všechno zachrání. Stačí deset centimetrů a jste za vodou.“

Žena přebírala věci, které vyložila z dodávky.

„Ten kabát budete vyhazovat?“ zeptal se Soukal.

„Bodejť, vždyť smrdí bahnem.“

„Mně bahno nevadí. Míval jsem takovej.“

„Tak si ho vemte. A pojďte si sednout, Kamil to dodělá.“ Vrátili se do sálu, kam si mezitím sedli místní a zvědavě si je prohlíželi. Žena si dala kafe, Soukal pivo.

„Víte, jak jsme se sem dostali? Dcera nás vyhodila. Celý život jsem se o ni starala, a nakonec mě poslala na konec světa. Někomu pomáháte, a pak se dozvíte, že jste mu ničil život.“

„To není nic nového, paní,“ ozval se muž od vedlejšího stolu. „U nás ve fabrice jsem byl v odborech. Pomáhali jsme lidem s bydlením, pořádali zájezdy, tábory pro děti, a teď nám řeknou, že jsme celou dobu podporovali režim. Je to hnus, za všechno, co jste udělal, vám spílaj a nadávaj.“

„Je to společenský zákon pro smolaře jako my. Dřít, o něco se snažit, a na konci dostat vynadáno.“

„Rodinný zákon je to taky, přesně, jak říkáte, paní.“

„Přijeli jsme provozovat penzion, a sotva jsme ho zařídili, přišla voda. To nejdůležitější jsme snad pobrali. Mezi námi, na co Kamil sáhne, je v trapu. Měli jsme obchod se zeleninou, bazar, seknhend, co my všechno nezkoušeli. Ať se pustíme do čehokoli, je to hned v pytli.“ Dívali se, jak Kamil zavírá avii. „Ale Kamilovi neříkejte, co jsem vám vyprávěla. Nechce, aby se o tom mluvilo, ale já si potřebuju ulevit.“

Soukal rád poslouchal, jak se lidé snaží něco dokázat, a jaké jsou důvody, proč to nevychází. Bylo to jako vůně, kterou znal. Kdosi říká známá slova a na všem je vůně fiaska. Fiasko je vždy nové a ohlašuje čekání na další, mnohem významnější neúspěch.

Rozpil se. Přicházeli lidé, promoklí a unavení, bavili se o řece, počasí a dětech. Bylo mu tam hezky. Kolem čtvrté přivezla auta lidi ze zatopených vesnic, pomáhal jim s věcmi. Hostinský vyhlásil, že pivo bude za osm. Muž v pruhovaném tričku, který Soukalovi radil, jak se obsloužit u spícího vrchního, zapnul televizi.

„Že o Lužnici nic neřeknou, darebáci. To je pořád průtok Vltavy a upouštění kaskád, a tady nikdo neví nic. Na Lužnici jsou krátký, jinde mají přehrady a hráze, ale Lužnici neznaj, můžou jen hádat, ale spíš budou mlčet, aby si neuřízli z ostudy kabát. Víte, co by se stalo, kdyby se protrhl Rožmberk? Když jsem byl kluk, stávala na hrázi cedule, na které to bylo hezky katastroficky popsáno. Vesnice i města v okolí třiceti kilometrů by vlna srovnala se zemí. Jestlipak tam ta cedule ještě je? Určitě ji sundali, aby se nešířila panika.“

„Milý pane, ta cedule je pod vodou, ani si nemůžem přečíst, co s námi bude.“

Mluvili o povodních, v rohu hrálo rádio. Soukal pil jedno za druhým.

„Čím se živíte?“ zeptala se žena.

„Různě. Stavěl jsem mosty. Občas jsem pomáhal na pile, dělal podlahy. Nic stálého. Nemám rád lidi, víte.“

„A odkud jste?“

„Ze Záluží.“

„Jak jste se tam dostal?“

„Mívali jsme statek. Můj táta, jeho děda a jeho děda, všechno sedláci.“

„Vzali vám ho?“

„Jo, když začali stavět pískovny.“

„Ale něco vám za to dali, ne?“

„Bytovku. Ale tam já bydlet nemoh.“

„Tak sedlačíte?“ vyptávala se dál.

„Já nejsem žádnej sedlák, já umím než chlastat. Žena se se mnou rozvedla. Kdepak, já k ničemu nejsem.“

„Máte recht, co byste se dřel. Jak to komunisti dostali do rukou, byl s hospodařením ámen.“

„Mně komunisti nevadili,“ přiznal Soukal. „Nemusel jsem nic dělat. Co měli rodiče ze života? Jenom plahočení. Starání se, jestli vyrostou brambory. Já byl v socialismu šťastnej. Moje žena měla pravdu, byl jsem lempl. Sám to nechápu, všichni z naší rodiny byli pracovití lidi. Taky proto to se mnou takhle skončilo. Víte, co říkal můj táta? Že manželství vydrží jen pracovitejm lidem.“

„Jste nějak moc sebekritickej,“ divila se. „Opravdovýho lempla poznám na sto honů.“

„Jen pár věcí v životě mi stálo za to. Teď ta povodeň. Viděl jsem ji u nás v lesích, všechno proměnila. Jako bych na ni čekal celý život: pořád jsem toužil, aby mě něco strhlo. Měl jsem žít v Kanadě nebo v Austrálii, být s ní sám, putovat s ní tisíce kilometrů, plout na kusu dřeva jako na voru, dokud by mě to nepřevrhlo a nepotopilo. Co já v životě dělal, ako-rát se hádal s lidma nebo sám se sebou. Ani pití vám tuhle krásu nedá, pití je jen ukrutná legrace nebo hrozné průsery. Ale ta voda…“

„Jste asi dobře pojištěnej, když vedete takovéhle řeči.“

„Nejsem pojištěnej.“

„Je to trochu rouhání, co tady povídáte,“ řekla žena.

„Horší než rouhání. Co to meleš, srágoro?“

Zarostlý opálený muž v maskáčích si ho prohlížel od vedlejšího stolu. „Sedím tu a nevěřím svým uším. Lidi jako ty nejsou spokojení s ničím. Nestačí jim všednost, jediné, co chtějí, je změna. Byl jsem v Jugoslávii, kamaráde. Asi si říkáš, že jsi tady mezi buranama, ale já viděl kus světa. Chlapi jako ty jsou první, kteří nasednou na náklaďák a jedou to do vedlejší vesnice trochu provětrat. Našli, co je proměnilo. Čekali celý život, až to přijde a strhne je to. Povodeň nebo válka, najednou jsi v tom. Někdo to vnímá jako hrůzu, smutek a bídu, a druhej jako opojení a změnu. Takoví chlapi tam jsou šťastní, smutní by byli, kdyby válka skončila, kdyby se vrátil ten normál. Chození do práce, manželky a děti na krku. To by byla tragédie. Takových sráčů jako ty jsem tam viděl víc než těch normálních.“

V sále se rozhostilo ticho. I děti, které stály v koutě, se dívaly na dva muže.

„Tak co mi na to řekneš, ty paznehte?“

„V něčem máte pravdu, v něčem ne.“ Soukal zdvihl kabát ze židle.

„Vypadni, než ti rozbiju hubu.“

„Na shledanou,“ řekl zvědavé ženě, která z něj všechno dostala.

Ve dveřích ho zastavil hostinský. „Radši jděte. Opravdu byl v Jugoslávii a viděl ošklivé věci. A tu padesátku si nechte.“

Soukal zavrtěl hlavou a vyšel do deště. Lampa svítila před hospodou na kousek silnice, která se vinula po hrázi rybníka.

Věděl, že to tak skončí. To, co ho strhne, bude on sám. Podlehne tomu, že je s lidmi. Vyleze z ulity, uvěří, že je všechno v pořádku, ožere se a rozkecá se o tom, co cítí. Vždycky se najde někdo, před kým se otevře. Může si stokrát říkat, že bude držet hubu, ale nedokáže to. Něco rozbije hráz a vyvalí se ven, dokud to nepotopí všechny kolem nebo mu za to někdo nerozbije hubu. Jde to z hlubin, ke kterým už nemá přístup, to, co si vzaly chlast a minulost, to, co se řítí na nejrychlejší vlně přímo k jeho duši a čemu vždycky naslouchá někdo, kdo si to vyloží špatně.

Nevěděl, kam jde. Bylo mu to jedno.

Pršelo.

Ráno na okamžik vysvitlo slunce mezi mraky a déšť ustal. Kapky visely na listech stromů, na drátech elektrického napětí a na patnících jako průsvitné magnety. Stačil jeden poryv větru, aby na něj napadaly, a už by nikdy nevstal, uvězněn v hrobě z vody. Mraky na obzoru rostly jako choroše zapuštěné v korunách stromů. Vzpomněl si na prázdniny na Šumavě, kde z okna hájovny viděl plout mraky jako stádo bizonů na kraji louky. Přemluvil dědu, aby se na ně šli podívat. „Jdeme si sáhnout na mrak,“ říkali tetě, když si v předsíni obouvali holiny. Jenže na kraji paseky nebylo nic, jen šedivé nebe. Bezradně běhal z jednoho konce paseky na druhý. „Kde jsou, dědo, kde jsou?“ Až cestou zpátky je na kraji mýtiny zahalila mlha a něco je obklopilo. „Chytil nás, dědo, mrak nás chytil.“ Sáhl do prázdna a zdálo se, že drží mrak s deštěm, mlhou, počasím a se vším, co plulo uvnitř.

Vzhlédl do korun borovic a uviděl mraky ve tvaru koček, ptáků a na druhé straně hráze i bizonů. Zvířata jeho dětství se rozpouštěla v chuchvalcích páry a z vodní plochy vystupovaly ostrovy cizího moře. V trnkách pokrytých stříbrnými pavučinami se zachytávala prkna a větve. Mělká voda se třpytila, slunce probleskovalo na dno, stéblo trávy se napínalo v proudu jako pomalu letící šíp. Na kousku cesty, kam kdosi zavezl cihlovou drť, se leskla červená voda.

Průzračná plynoucí voda, která může být jen z pískovny. Slunce zasvítilo mezerou mezi šedými a bílými mraky. Sundal si holínky a vstoupil do plynoucího jezera. Paprsky slunce prchaly ve skvrnách před mraky nad obloze. Třásl se zimou a šel, dokud mu voda nesahala na břicho. Ve světě pod ním se stébla trav proplétala s kůrou borovic. Rozbolela ho hlava a břicho. Jak dlouho nejedl? V hospodě jenom pil. Sedl si do trávy a natáhl holínky.

Mraky zakryly slunce, voda ztmavla. Stébla trávy zmizela a sloupce vody se proměnily v tmavou masu valící se vpřed. Zdvihl se vítr a přinesl zvuk motorky poskakující přes výmoly za ním.

„Jedu do Lomnice pro chleba. Vemte si batoh, nebo se sem nevejdem.“ V rámu zablácené přilby viděl obličej kluka, kterému nemohlo být víc než osmnáct. „Jezdím lidem pro chleba a vodu, auta se nikam nedostanou. Když jsem jim jezdil po loukách, stříleli po mně z brokovnic, a teď? Zdraví mě a děkujou mi!“

„Vysadíš mě před Lomnicí u řeky?“

„Jasně. Držíte se?“

Motorka vystartovala na okraj rozbahněné cesty a poskakovala přes stopy traktorů na poničených pasekách. Zlomené kmeny bříz ležely mezi potůčky, které vypadaly jako napuštěné rezem, slyšel, že to jsou sinice. Vedle cesty ležely matrace a plechovky od barvy. Už se dostávám mezi lidi, pomyslel si. Motorka dvakrát zapadla do bláta, slezl a tlačil. Za lesem spatřil Lužnici, leskla se jako obrovská matná karta, vhozená do hry dřív než špička kostelní věže.

Na řece plula loď, muž se ženou drželi pádla znaveně v rukou, a další dvě unášel proud. Zaklepal klukovi na rameno.

„To dojdu.“

„Na lodi je to v pohodě, i když z Tábora přišel papír, že se řeky nesmí sjíždět. Ale tohle nejsou vodáci, nemají batohy, jen krabice a tašky. Určitě vezou krabici s fotkama, jak mají děti, to je první, co berou.“ Opřel se o řídítka a zakřičel: „Pět kilometrů po proudu je středisko v Lomnici! Držte se napravo!“

Zamávali pádly. Soukal rozeznal jejich obličeje, zešedlé únavou.

„Jděte do školy, dají vám polívku. A pozor na Indiána.“

Soukal pokračoval rozbahněnou a podmáčenou loukou. Na jejím okraji rostliny kývaly barevnými květy a bělásci se míhali nad stébly jako skvrny bílé barvy. Louka voněla na každém kroku jinou vůní, zelené žabky skákaly v blátě a divoké ostružiní se plazilo kolem. Nedíval se, kudy motorka projela trním. Nohy se mu zabořily do bláta, musel se prodírat ostružiním.

Na kraji vodní plochy stál velký statek. Prošedivělý muž vynášel před vrata pytle s pískem. Lužnice se blížila, byla deset metrů před domem. Statek vypadal udržovaně: posečená zahrada, plůtky kolem stromů, roubované švestky, srovnaný kompost, vinná réva táhnoucí se po vratech stodoly. Na zahradě žlutohnědý altán s opravenou střechou a zděná udírna. V jednom koutě zahrady lípa, v druhém borovice.

Na štítu domu stál obraz slunce.

„Nechcete pomoct?“

„Ne.“ Muž složil pytel na zem a narovnal se. „Odkud jdete?“

„Ze Záluží.“

„To je někde tady?“

„Taková samota, na mapě byste to ani nenašel, chodí tam jen rybáři a baštýři. Založil ji Jakub Krčín.“

„Jak to vymyslel s Nežárkou! Jenže netušil, že postaví pískovny.“

„Co se týká vody, asi mu to myslelo, ale na lidi moc nebyl.“

„Slyšel jsem, že se protrhla pískovna u Majdaleny. Byl jste tam?“

„Taky jsem něco zaslechl.“ Ukázal na štít. „Máte krásnou chalupu, ten štít je nádhernej.“

„Soudím se s Jihočeskou energetikou, ti prasáci mi tam vrazí krabici na elektriku, prý to musí být přístupné zvenčí. Že zničí štít, je jim jedno.“

„Někdy si tam lidi staví sošky Panny Marie, aby je ochránila. Vážně nechcete pomoct?“

„Člověk si musí pomoct sám.“

„Snad vám řeka dům nevezme. Kdyby vzala můj, tolik by to nevadilo, mám takovou barabiznu, ale váš statek je nádhernej.“

„Na jaře jsem dělal pojistku – proti padání stromů, úderu blesku. Myslíte, že jsem tam dal povodeň?“

„Řekl bych, že ne.“

„Správně, nedal.“

Soukal se otočil se k řece. „Jak daleko je Lomnice?“

„Tak čtyři kilometry, jste tam za chvíli. Hlavně pozor na Indiána!“

„Na koho?“

„Uvidíte sám.“

„Není poblíž podobný statek?“

„Bývalo jich tu víc, než se postavily pískovny.“

Na okraj vodní plochy přilétlo hejno kachen.

„Víte,“ řekl najednou muž, „mám pocit, že jsem vás už někde viděl.“

„Žiju tu už dlouho.“ Soukal vyrazil podél rozlité řeky a po chvíli se otočil. Muž trpělivě vynášel pytel za pytlem, zatímco se okraj hladiny blížil. Dům, osamělý muž, pytle písku, řeka a les v pozadí se šedivými mraky. Zahleděl se k Novohradským horám a zdálo se mu, že vidí svůj dům, byl ostrovem, který Lužnice obtékala. Je tak hladový, že vidí přeludy?

Muž dál nosil pytle písku. Proč nestál o pomoc? Měl mu říct, že stavěl mosty, ale otřásl by jeho vírou, že na všechno stačí sám? Jak chce stačit na řeku?

V kukuřici visely skříně, trámy, boty, nafukovací míč, kyblíky z pískoviště a zelené láhve z plastu. Z hradby kukuřic se vznášel kouř. Proti němu stál dřevěný totem, u něj chýše z větví a kukuřičných listů. Na konstrukci visela nepromokavá plachta. Vedle chýše stálo kulaté ohniště, otlučený kovový kotlík ležel na hromadě kukuřice, jejíž listy se válely po zemi kolem. Dlouhovlasý muž s čelenkou přinášel další klasy. Uviděl Soukala, beze slova je shodil vedle ohniště a přiložil listí. Oheň vydával štiplavý, šedivý kouř. Kolem ohniště se sušily trámy a větve přinesené řekou.

„Odkud jdete?“ zeptal se muž, který si sedl na hromadu listů.

„Zdaleka,“ řekl Soukal.

„Nějak se to tam jmenovalo, ne? Třeba Město u rozdrobené skály. Každé místo má jméno.“ Měl husté černé vlasy, orlí nos, syté, téměř ženské rty, třásně mu vlály na oblečení, které nosíval Vinnetou v německých kovbojkách.

„Dům U slunce.“

„Vidíte, jak vám to jde. Ještě mi řekněte, jaké jméno byste dal řece.“

„Řeka Odplaty,“ řekl Soukal bez rozmýšlení.

„Dobré jméno. Odteďka se jmenujete Alvar.“

„Kdo?“

„Alvar Nunéz,“ muž přiložil další dávku zežloutlých kukuřičných listů „byl jeden ze španělských vojáků, kteří ztroskotali u břehů Nového světa. Putovali Amerikou u Rio Grande a za osm let se jim jen několikrát přihodilo, že nebyli pohoštěni a nepřespali v indiánské vesnici. Myslíme, že Amerika byla před Kolumbem prázdná, ale v téhle části Ameriky nebyla žádná neobydlená území.“ Muž vyprávěl a jeho čelo se krabatilo vráskami, jako by mu všechno, co říkal, dělalo velké starosti. Občas uplivl na zem. „Vojáci se vrátili k moři, ale Alvar putoval dál. Zapisoval si indiánská jména údolí, řek a hor. Cítil v krajině místa, kudy vedly neviditelné domorodé stezky. Pojmenoval horu, údolí nebo průsmyk a večer se od indiánů dozvěděl, že jeho název odpovídá původnímu. Krajina mu dávala znamení a on s ní mluvil, rozuměl řeči míst. Šel tam, kam ho svět, který mu nepatřil, vedl. Dochovaly se jeho mapy, které neodpovídaly místům ve skutečné topografii, ale rozmístění hor, řek a údolí v mysli člověka, který putoval neznámým světem, aby ho poznal.“

„Nedal byste mi kukuřici?“

„Ale jo.“ Podal mu kukuřici, kterou Soukal hladově rozbalil. Ať už Indián vedl jakékoli řeči, kukuřici měl výbornou, nebyla přezrálá a moučná. Spálil si prsty, jak byla horká.

„Chtěli mě evakuovat, a přitom mi utekl kůň, hrozně se bál vody.“

„Můžu si vzít ještě jednu?“

„Beze všeho.“

„Je výborná.“

„Tři sta osmdesát.“

„Cože?“

„Počet druhů kukuřice, které loni zmizely z povrchu Země. Navždycky. Díky vám, bělochům,“ dodal tvrdě, jako by se ho to netýkalo.

„To je smutné.“ Soukal dojedl druhou kukuřici.

„Vemte si, kolik chcete.“

„Je krásné jíst něco teplého.“

„A čerstvého a zdravého. Nejsou v tom žádná svinstva.“

„Nemáte strach, že se voda dostane až k vaší chýši?“

„To není chýše, ale zbytek indiánské vesnice.“

Soukala zmáhala únava z horka, po krku a zádech mu tekl pot. Odsedí od ohně. Indián mezitím vyryl kolem ohniště čáru. „Sem se řeka mého dětství nedostane.“

„Bydlel jste tu?“

„Já se tu narodil. Tady jsme mívali schod a děda tu udělal čáru, jezdil jsem sem každý rok na pionýrský tábor, i když jsem nechtěl být pionýr.“

„Tady stával dům?“

„Naplánovali pískovnu, zbořili ho, a nakonec ji postavili jinde. Dobrý, ne?“ Soukal dojedl pátou kukuřici.

„To je skvělý pocit mít plné břicho. Jak dlouho tu zůstanete?“

„Proč jste řekl řeka Odplaty? Něco vám udělala? Nebo vy jste udělal něco jí?“

Všechno kolem se zastavilo. Plameny ohně visely ve vzduchu jako žhavé dráty a kouř padal jako vlas popleteně zpátky do šedivých vlasů nebe. „Jen mě to tak napadlo.“ Všiml si svetru zmuchlaného v kukuřici. „Co budete dělat s tím svetrem?“

„Nic, přinesla ho voda.“

„Můžu si ho vzít?“

„Jestli chcete.“

Oheň zapraskal. Náhle mu bylo v blízkosti Indiána úzko. Zdvihl svetr a přetáhl si ho přes hlavu.

Evakuační místo bylo v bývalé škole. Starší žena mu dala kus uschlé veky a plátkový sýr. Ptala se na doklady, řekl, že všechno nechal doma, dostal deku a zalehl na žíněnku v rohu.

Podvečer prospal jako v horečce a večer se rozlámaný prošel po třídě. Místnost se naplnila pachem lidí a vůní slabé polévky. Příchozí odcházeli do dalších tříd. Tu a tam se objevil voják a vykřikl jméno, lidé křičeli: „Ten nikam nepůjde, zůstane doma do poslední chvíle!“ Děti seděly u okna a dívaly se do tmy, větší se strkaly v koutě.

„Nechcete se umýt nebo oholit?“ zeptala se žena, která mu dávala veku. Přikývl, i když na holení nepomyslel. Vedla ho do umývárny a cestou oslovila dalšího muže, který se opíral o zeď se zavřenýma očima a vůbec ji nevnímal.

„Jste odsud?“ zeptal se ženy.

„Já? Kdepak. Z Prahy. Snažím se pomáhat, do Prahy se stejně nedostanu.“

Nevěřil lidem, kteří se druhým snaží pomáhat. Je to slabost, za kterou se skrývá to, co se marně snaží napravit.

Holil se u malého dětského umyvadla a v zrcadle proti němu se odráželo jeho břicho. Po straně visely háčky a u háčku obrázek: zelený lístek, zlatá korunka, červené autíčko. Ani si nevzpomínal, jakou značku míval jako kluk.

Vousy v ledové vodě držely na tváři jako přimrzlé. Do umývárny se nahrnuli další muži. Sešel dolů, ale bez ručníku, zapomněl ho na háčku, pod značkou, kterou míval v první třídě.

Vpředu u tabule stál černovlasý voják. Lidé seděli na žíněnkách nebo se opírali o zeď.

„Z psychologického hlediska je důležité najít si místo pro obnovu toho, co je ve vás, neohlížet se zpátky. Každý den myslet chvilku na to, co byste chtěli dělat dál. Vím, že je to těžké. Trvá roky, než si dokážete do denního režimu zabudovat pět minut na něco, o co se můžete opřít.“

„Něco, o co se můžeme opřít?“ přerušila ho žena v první řadě, „Když řeknete opřít, vidím zeď, když vidím zeď, vidím můj dům, když vidím můj dům, vidím vodu, která ho vzala. Už není nic, o co bych se mohla opřít. Je mi jednašedesát, nechci se opírat o něco, co neexistuje. Vraťte mi můj dům.“

„Jen mluvte,“ vyzval ji, nejspíš takovou reakci čekal. „Jsem tu, abyste mi řekli, co vás trápí.“

„My víme, že to myslíte dobře,“ ozvala se žena vedle ní. „Přišel jste, abyste nám ukrátil čekání a přinutil nás myslet na něco jiného. Já si toho vážím. Ale pro nás existuje jen to, co bylo, než přišla voda. To je náš život a nikdo to nezmění.“

Voják se nadechl a pokračoval. Měl čas přemýšlet nad tím, co mu řekla? Obě ženy se oddělily od skupinky, sedly si do kouta a začaly si povídat. Lidé se k nim popuzeně otočili, ale nikdo nic neřekl. Voják mluvil dál.

Soukal počkal, až skončí. Voják stál v dešti na schodech před školou, zablácenou kanadou se opíral o zábradlí a kouřil. Vojenská tatra se otáčela před školou.

„Ten pocit vás strhne,“ řekl Soukal. „Stojíte na mostě a voda se valí kupředu. Řeka se může otočit, pro ni neexistuje čas, je silnější než to, co jsme měřili a počítali, mocnější než všechno, o čem jsme si mysleli, že vydrží až do konce. Tomu, co je v duši, se nedá zabránit. Je to jako minulost, ta řeka,“ řekl vojákovi, který přemýšlel nad tím, co řekne v jiném středisku jiným lidem. Nejspíš mi nerozumí, pomyslel si Soukal. Umí poslouchat a mluvit, ale nerozumí, to je jeho problém. Vrátil se k žíněnce a zul si holínky, v jedné byla díra. Muž vedle se dál opíral o zeď. Už neměl zavřené oči, zíral před sebe. Vedle jeho postele ležely boty, které přinesl jeden z vojáků.

„Nemám nic.“ Nebylo jasné, jestli to říká Soukalovi, nebo mluví sám se sebou. „Ještě včera jsem měl chalupu, u nás v Majdaleně. Sem jsem chodil od první třídy. Narodil jsem se tu, vyrostl, oženil, pak jsem se přestěhoval. Zestárnul jsem a řeknu vám, o povodni jsem nic neslyšel.“

Soukal nedokázal mlčet. To, jak muž zíral před sebe a jak se třásl, ho donutilo mluvit.

„Mívali jsme dům u Veselských pískoven, ale vzali nám ho. Chtěli nás strčit do bytovky, ženě to nevadilo, ale mně jo, ve Veselí bych se uchla-stal. Nenáviděl jsem všechny. Vyšel jsem na ulici, a už na mě čuměli. Podívejte na toho chudáka, měl barák u vody, a teď? Nemá nic, dobře mu tak. Vydržel byste to? Každý večer sedět doma a přemýšlet, co je to za nespravedlnost, když vám vezmou, co chtějí? A když se to stane jednou, bude se to dít vždycky, jak to lidi někdo naučí, už s tím nepřestanou.“

„Kvůli písku,“ pokračoval po chvilce, jako by muž u zdi potřeboval ještě jednu dávku slov. „Všechno jsme dělali kvůli písku. Je to možné? Kusy krásné země se zničí kvůli písku. Pak jsem se dozvěděl o domu u hráze: polorozpadlý, vlhký, nikdo tam nechtěl bydlet. Šel jsem za porybným, prodali mi ho. Stojí v šeru a ve tmě. I kdybych popadl sekeru a celý život sekal stromy a keře, víc slunce tam nedostanu. Předtím tam musel být močál, do kterého padali pocestní jeden za druhým.“

„Mně je to jedno,“ poznamenal muž u zdi. „Stejně umřu.“

„Umřete?“

„Jo.“

„Umře, když to říká,“ ozval se z vedlejší žíněnky brýlatý chlápek. „Znal jsem jeho tátu. Divous, nikam nechodil, s nikým nedržel. Jako děti jsme z něj měli vítr, naši mě k němu posílali pro mlíko. Přijdu tam, stojí na dvoře, kouká na mě jako čert. Povídám: Nedal byste nám dva litry mlíka, pane Kraus? Vzal hrnec, šel do stáje, za chvíli byl zpátky. Jednou si začal zpívat:… když jsem já sloužil to první léto, vysloužil jsem si…, a chodil s hrncem po dvoře a pořád zpíval kuřátko za to a telátko za to, má to asi dvacet slok. Dozpíval a dal mi mlíko. Ptal jsem se dědy, co to znamená. Pokrčil rameny a řekl, že neví. Mě to štvalo, chtěl jsem, aby mi to vysvětlil, jenže nebylo co.

Jednou před tancovačkou přišel do hospody. Řekl, že zaplatí každému pivo a panáka, aby se nikdo nezlobil, až to zabalí. Už má všeho plný zuby.

Nikdo ho nebral vážně. Z hospody šel domů, vlezl pod peřinu a už nevylez. Mají to v rodině, dejte na mě.“

„Takže umře?“

„Vsaďte se, že jo.“

„Neměli bysme zavolat doktora?“

„To nemá cenu.“

„Musím s ním mluvit, nesmí to vzdát.“

„Jen si mluvte, když máte chuť, ale to, co mu říkáte, mu moc nepomůže.“

Soukal se obrátil k muži u zdi.

„Tak vy umřete?“ zeptal se, i když chtěl říct něco jiného.

Muž se pousmál. „Už to balím. Tohle je moje poslední štace. Poslední postel, na který usnu. Už nebude žádné ráno se zataženým nebem. Pršet bude už jen na vás, na mě ne. Možná na hlínu na mým hrobě, to už mi vadit nebude. Dostal jsem se tak daleko, že dál se člověk nedostane: barák je pryč a jsem tak blízko smrti, že cítím, jak mi dejchá na záda. A víte, že mě nikdy nenapadlo, že umřu na žíněnce, na který jsem nejspíš udělal svůj první kotoul?“

„Už nepůjdete ven?“

„Co bych dělal venku? Říkám vám, že z téhle žíněnky už nevstanu. Přijde kněz, odříká pár zdrávasů a je po všem.“

„A vaše věci?“

„Žádné nemám.“

„Myslel jsem boty.“

„Boty?“ řekl muž nechápavě.

„Napadlo mě, jestli byste mi je nemohl dát. Chtěl bych vyrazit dál.“

Muž se na něj tázavě podíval.

„Vidět víc vody,“ zašeptal Soukal.

„Víc bláta? Víc zkázy?“ řekl muž jako v horečce. „Víc potopy?“

„Půjdu v těch botách tak daleko, jak to půjde, to vám slibuju. Možná až do Prahy, ještě to pár dní potrvá.“

„Tak si je vemte.“

Soukal si je zkusil. „Docela mi padnou.“ Prošel se v nich uličkou. „Jsou mi akorát.“ Staré boty položil k mužově žíněnce.

„Šel bych sám, kdybych moh, ale je pozdě. Moc pozdě na to vstát a jít.“ Soukal si natáhl svetr a kabát. Ze zdi se ze zarámované fotografie díval prezident země. Před školou parkovalo hasičské auto, měsíc svítil v roztrhaných mracích. Vesnici přikrývala těžká vůně bláta, stíny netopýrů kroužících kolem lamp mu padaly na hlavu. Měl dobré boty, vydal se k řece. Slyšel její hukot, bylo lehké ji najít. Jsem stopař řeky, pomyslel si, na sobě mám věci, které vyplavila.

Já jsem ta řeka.

Po Lužnici plula v měsíčním světle chata. Zdálo se mu, že z ní stoupá kouř a že uvnitř někdo sedí.

Šel za ní.

Hejna velkých ptáků přelétávala vodní plochu. Bylo to pět nebo šest hejn, řadila se do formací, seskupovala se a rozpadala, v jedné chvíli se všechna spojila dohromady. Potom spatřil další ptáky, byli větší než čápi, měli dlouhé zobáky a zářivě bílé peří. Bílé volavky? Nikdy je neviděl, znal jen šedivé volavky čekající na větvích poražených stromů, až se pod hladinou objeví ryba. Tihle ptáci byli zářivě bílí, čekal, jestli nevzlétnou, ale dál stáli v blátě.

Nedíval se na cestu a šlápl do louže oleje. Naštěstí byla ohraničená valem z bláta smíchaného se zemí a větvemi, ale co když se olej dostane až do Lužnice? Jak se sem dostal? Olejové skvrny se leskly na botách. Slunce zasvítilo do křoví po pravé ruce. Visela v něm bílá dvanáctsettrojka, plech promáčklý a přední sklo rozbité. Na zemi pod ní ležela pěticentimetrová vrstva písku. Sebral pár zrnek. Jsou z majdalenské pískovny? Jestli se protrhla, celý systém, který stavěli Štěpánek Netolický a Jakub Krčín, půjde do kelu. Došel k autu zapletenému do větví. Kdyby ho dostal dolů, třeba by nastartoval a dohnal povodeň. Vylezl na větev a začal třást, jenže dodávka držela ve větvích pevně. Zkusil to ještě jednou. Auto se pohnulo a větve zapraskaly. Opravdu divný rok, kdy setřásáme ze stromů auta. Sebral síly k dalšímu pokusu a uslyšel zvuk motoru, který nejspíš přicházel ze silnice za lesem. Třásl dál, dodávka se nehnula ani o kousek. Na hlavu mu spadla větev, poškrábala ho na čele a roztrhla obočí. Sedl si na kámen a otřel si zpocené čelo. Na hřbetu dlaně zůstal písek smíšený s potem a krví.

Vojenská tatra zastavila mezi výmoly za ním, na silnici stály další dvě. Nejspíš viděli, jak zápasí s křovím.

Kola náklaďáku se vnořila do louže s olejem a hráz povolila. Velká olejová skvrna se pohnula, olej se přelil přes val a vlekl se jako zraněné zvíře k řece. Až odjedou, zasype to zpátky.

„Chcete to vytáhnout?“ zakřičel voják.

„Ne. Není to moje!“

„Není to vaše? Jste odsud?“

„Ze Záluží.“

„A co tady děláte? Máme rozkaz zajistit každého, kdo není zdejší. Bude lepší, když půjdete s námi.“

„Nemůžu jít s vámi. Chci se podívat na řeku.“

„Pojedete s námi do evakuačního centra.“

„Ne, tam jsem už byl.“

Ale voják se rozhodl. Z korby vzadu se vykláněli jeho podřízení, normální bažanti, nemohl couvnout. Vystoupil z auta a Soukal ho poznal. Byl to voják, který včera mluvil k lidem ve škole. V jeho očích ale nebyla nenávist, jen únava smíšená s rezignací.

„Já nechci do střediska.“

„Nastupte si.“

„Prosím vás…“

„Vlezte na korbu a držte hubu!“ zařval na něj.

Soukal obešel náklaďák. Vojáci ho vytáhli na okraj korby.

„Máte cigarety?“

„Ne.“

„Ani něco pro zahřátí?“

Zavrtěl hlavou.

„To auto je rozbitý?“

„Asi. Není moje.“

„V takovém proudu nemáte šanci. Pomáhali jsme chlápkovi s oktávií, a nakonec jsme byli rádi, že jsme vytáhli aspoň jeho.“

Auto dvakrát nadskočilo. Vojáci se schoulili a snažili se usnout. Všude smrdělo bláto, kanady a uniformy. Smrad věcí z kasáren se nezměnil, nedal se k ničemu přirovnat, přesto první, co se mu vybavilo, když se řeklo vojna, byl ten pach. Kdysi se vezl na korbě armádní tatry, hladově vyhlížel na všechno venku a říkal si, že až ho pustí, vrátí se a všechno bude jiné. Bylo to jiné, to bylo všechno, co se o tom dalo říct.

Tatra nabrala rychlost, dodávka ve větvích se zmenšovala. Olej přetékal malou nevýznamnou hráz a mísil se s vodou a pískem z Majdaleny. Zrnka písku se zaleskla na slunci duhově a zlatě. Bílé volavky vzlétly z kraje pole a celou podívanou, po které toužil, bílé volavky letící nad rozlitou řekou, mu zastínil okraj korby vojenské tatry.

Dostal deku a misku s nudlovou polévkou, odtáhl se od ostatních a našel místo v koutě. Takhle se nechat chytit! Všichni tady jsou chudáci, přišli o všechno, on sem nepatří. Chce jít s řekou, vidět, co voda dovede. Kolik mostů porazí, kolik hrází protrhne, a čím ničivější to bude, tím větší ospravedlnění to pro něj bude mít. Jestli to protrhlo majdalenskou pískovnu, Prahu to smete jako skořápku. Tohle je voda, se kterou nikdo nepočítal, to musí pochopit všichni. Uměl si to představit Krčín? Nejspíš ano, byl to stejnej dědek jako Čapek. Odkud měli ten dar? Přinutil se jíst a všiml si, že si ho od dveří prohlíží prošedivělý muž v bundě s kapucí. Dojedl polévku a natáhl se.

Na postel vedle usedla starší žena. Měla špinavé šedivé vlasy, na krku roztrhaný šátek a zelený zablácený kabát. Kolem vytahané sukně jí visel obtočený provaz, na kterém držela igelitová taška s klíči. Z druhé strany slyšel: „Koukněte Vlasáková, nezbylo jí nic, tahá klíče od baráku, který vzala voda.“ Žena vstala a zařadila se do fronty na polévku.

Šel po břehu řeky. Země pod šedivým sluncem byla pokrytá pískem, mosty, louky, pole i les ležely pod jeho nánosem. Kukuřičné pole se proměnilo v poušť, stonky kukuřice vyčnívaly z hromad písku. Nějaký muž říkal: „Míval jsem kukuřici, a teď mám kaktusy.“ Shýbl se k písku, zatímco z šedivé dodávky vystoupil muž, který v domě U slunce skládal pytle s pískem. „Je to váš písek, poznáváte ho?“ zeptal se Soukala.

Probudil se se škrábáním v krku. Muž u dveří na sobě neměl bundu s kapucí, ale svetr a kolárek. Soukal bezmocně sledoval, jak se k němu blíží. V očích mu zářila naděje. Jdu k vám, protože vím, že potřebujete moji pomoc. Otočil se ke zdi, a dělal, že si prohlíží boty. Kněz usedl na kraj žíněnky.

„Pěkné boty. Nejste odsud, že ne?“

Nějaká žena křičela na chodbě. V topení praskalo, jak někdo v půlce srpna roztápěl celý objekt.

„Bydlím daleko od lidí, mezi rybníky a lesy, tam, kde to postavil Jakub Krčín.“

„To byla hlava,“ poznamenal kněz. „Dneska člověk vidí, co všechno předvídal…“

„Předvídal houby. Co se týká vody, asi mu to myslelo, ale na lidi byl krátkej. Netušil, že postaví pískovny, a všechno, co dělal, bude v háji.“

„Máte někoho?“

„Žena se se mnou rozvedla, byl jsem moc velký bordelář.“

„A děti?“

„Tam, co bydlím, je hrozné šero. Tuhle přijel chlápek, který tam bydlel přede mnou. Jeho syn si v Praze namluvil holku, vážně onemocněla a nemohla cestovat. Dobře, říká táta, stejně ji přivez. Viděl je, jak stojí na hrázi pod duby, jeho syn a jeho slečna. Byl tak nervózní, že ani nevěděl, jak se k nim chovat, na takovém místě odvykl lidem. Dívka chodila na procházky, na houby, dokonce i na ryby. Když odjížděla, chlápek krájel na lavici houby. Sedla si k němu a povídá: Je to tu hezké, jenže já potřebuju slunce a tady je hrozné šero. – To máte pravdu. Někdy musím až na druhou stranu rybníka, abych věděl, jestli vůbec svítí.

Vrátila se do Prahy, měla jít na léčení, ale když viděla, co by musela podstoupit, rozhodla se, že bude žít normálně, dokud to jde. Jeho syn říkal, že si ani nepostěžovala. Ani poslední měsíce, kdy brala prášky proti bolesti. Taková silná, odvážná holka. A nechtěla tam zůstat. Člověk by řekl, místo na venkově, zdravý vzduch. Kdepak.“

„Je mi líto, že se jí tam nelíbilo.“

„Jeho kluk se nevrátil, je v Itálii, tam má slunce a moře. Tak tam bydlím.“

„Máte strach, že vám to zničí voda?“

„Voda bude ve sklepě, na zahradě, něco se dostane do kuchyně, ale barák vydrží. Až se vrátím, bude ještě špinavější a tmavější, na zdech budou nánosy bahna, a kdo ví, kdy zas uvidím slunce. Ale včera jsem viděl dům, zářivý a krásný, obývaný lidmi, se sluncem ve štítu. Tam by se té dívce líbilo, a takový dům řeka zničí. Lidem, kteří do toho dali svou radost, to vezme. Jako by se něco nad námi rozhodlo: Tady by se jí líbilo, ale vzal jsem jí všechno, tohle beru taky.“ Podíval se na kněze, téměř s nenávistí. „Dívka a dům patřily dohromady, a když jsem se na něj naposled podíval, věděl jsem, že nevydrží. Může tam nosit desetitisíce pytlů písku, jestli se protrhla pískovna v Majdaleně, nebude to nic platný. Je to, jako když se odstřeluje skála v lomu, chlapa to roztrhá na kusy, ale jeden kus vypadá, že bude fungovat dál, jen ho přiložíte zpátky a všechno bude jako předtím, do plic se vrátí dech, do žil krev. Štít popluje po řece, řekl byste, že ho stačí přiložit zpátky ke zdi. Kdepak. Můj barák bude stát a dům radosti to sebere.“

Kněz nic neříkal. Soukal se podíval na ženu u okna.

„Víte, co jsem si všiml? I když je vám nejhůř, svět vám ukáže někoho, kdo je na tom tisíckrát hůř. Lidi říkají, že na světě není nic než utrpení. Myslím, že jsou chvíle, kdy utrpení je větší než všechno kolem. Chvíle nabité utrpením jako drát vedle cesty nabitý tak silným proudem, že dostanete ránu, která vás vevnitř úplně spálí a jeden váš pohled na život je pryč.“

„Ale tak se stáváme lidmi,“ poznamenal kněz.

„Já jsem člověkem – nebo čím jsem? Kusem hadru? Člověk je ten, kdo se snaží na utrpení zapomenout. Každý den, každou chvíli. Obdivuju vás, jak můžete přijít mezi lidi. Za každým vidím jeho bídu. Tahle stará ženská, co se jí asi stalo? Napadnou mě všechna neštěstí, která se na ni mohla sesypat, děti se s ní pohádaly, muž začal chlastat, barák jí vzala voda. Nemá nic, ani zástěru, se kterou by šla do hospody a řekla: Můžu vám tady pomáhat, zadarmo, jen abych se nezbláznila? Vytřu vám chodbu a uklidím záchod, jen mě nechte něco dělat. Místo toho tu sedí a čeká. Není lepší, aby se rovnou natáhla na zem a umřela? Mohl bych jí říct, že to bude dobrý? Připadal bych si jako pokrytec.“

„Tak to není,“ odpověděl kněz. „Přijdu sem a vidím tu ženu. Jdu k ní a mluvím. To, co říkám, je vedlejší. Někdy si představuji, že kdyby si Ježíš přečetl evangelia, nejspíš by prohlásil, že nikdy nic takového neřekl. Možná by evangelia potom vypadala takhle: Viděl ženu, kterou chtěli ukamenovat, přišel k nim a něco jim řekl. Zastyděli se a nechali kameny padnout na zem. Přišel k té ženě a něco jí řekl. Věděli bysme jen, že s těmi lidmi mluvil.

Jdu k ní a dívám se. A co vidím? Že jí nepomůžu. Ale taky vidím, že holínky jsou jí malé. Zeptám se: Netlačí vás moc? A dám se s ní do řeči. Jde to samo. Já mluvím, lidé odpovídají. Jsem tu, abych mluvil, ne, abych dával útěchu, toho jsem se už dávno vzdal. Jsem stroj na mluvení s lidmi. Až na jeden drobný detail, nejsem tak docela stroj a lidé to poznají. Je to pomalý postup vpřed, žádné budování. Jsem jako šnek, který leze po kraji zahrady a jeho jediným úkolem je být v zahradě a lézt tam a zpátky. Vědět, jak se tam dostal, pochopit, jak se tam dostali druzí. Pak vím, o čem nemluvit. Jsou dva druhy lidí. Jedni mění svět kolem sebe činy a druzí tím, jak ho vnímají. Roky ho předělávají uvnitř sebe na něco, čemu rozumí. Mezi ty patřím. To je jediné, na co jsem za ty roky přišel.“

„Potřebuju něco, co mě uchvátí, a dočkal jsem se toho.“

„Jste zvláštní člověk, ze všeho, co říkáte, cítím velkou propast.“

„Bez té propasti nemůžu žít. Ta mě zachraňuje.“

„Možná ta propast není utrpení, ale touha po dobru.“

A je to tady. V rozhovoru s knězem se nelze vyhnout „dobru“ nebo „Boží vůli“. Nejradši by vstal a zmizel.

„Co když křik naší duše rozpoutal takovou záplavu? Protože co by se stalo jinak? Žili bysme sami, zavření doma u televize. Ani bysme nevěděli, že tady teče řeka. Nevěděli bysme o bližních, o jejich trápení. Lidé touží po něčem, co je přibližuje druhým. Chtějí dosáhnout až k druhému, stát se tím druhým. Život je hledání cest, kudy se dostanete k druhým tak, aby pochopili, že jsme jedna bytost. Tenhle svět jim to nemůže nabídnout, tříští se na menší a menší kousky. Názor a práva jednotlivce. Kde je v tom tahle chvíle? Kde je v tom pohled na ženu u okna? Pohled na člověka, který nemá nic?“

Kněz se odmlčel. I on se nechal strhnout. Je jako já, pomyslel si Soukal. Čeká, až někdo bude poslouchat, a pak řekne všechno. Objevuje, že na to má. Myšlenky, které spí tak hluboko, až myslí, že jsou jeho, a když se objeví, je stržen jejich krásou. Přebývá v něm síla, která vojákovi chybí, síla vyrůstající ze zkušenosti s jitry, za kterých umírají lidé. Voják možná poprvé v životě viděl lidi, kterým nezbylo nic. Kněz je vídal každý večer, když si přišli půjčit na faru. Žil mezi chudáky, o kterých se normálním lidem ani nezdá, mezi svobodnými matkami, které nemají na to poslat alergické dítě na týden k moři, mezi lidmi, kteří dají všechny úspory někomu, kdo je do posledního halíře propije nebo prohraje, mezi rodiči narkomanů, kteří přemýšlí nad tím, že vydědí svoje syny a dcery, protože nemůžou dál. Pro něj bylo normální to, čemu většina lidí naprosto odvykla a byla schopná se jen divit: No, to mi neříkejte, že se u nás dneska děje, to přece není možný.

V tom byla jeho síla. Bylo to pro něj normální.

„Vidíte tu dívku?“ Ukázal na hubenou dívku skládající deky. „Myslí, že povodeň přišla kvůli ní. Pomáhá, skoro nespí. Ještě neobjevila příchuť pomáhání druhým. Říkám příchuť, neříkám sladkost, protože je v tom hodně hořkosti. Nikdy si nebyla jistá, co chce. Každý den vstává v půl šesté, aby stihla autobus do školy, vrací se v sedm večer, sama na vesnici, všude babičky, strejdové, žádní vrstevníci. Dneska jsem zjistil, co z ní bude: zdravotní sestra nebo ošetřovatelka. Vidí sestry, které přijíždějí s očkováním a pomáhá jim. Neříkám, že bude šťastná, říkám, že bude vědět, co dál. I když jí to rodiče budou rozmlouvat, půjde si za svým. Za tím, co tady viděla a prožila, protože to viděla a prožila ta síla, která se v ní hromadila roky.“

„Jako ta voda.“

„Správně,“ řekl kněz, „jako ta voda.“

„Potřebujete povodeň, abyste obhajoval to, co děláte. Všechno vaše polepšení přichází jen skrz utrpení. Proč neexistuje náboženství, jehož podstatou je radost? Proč lidé prostě nevěří v Boha jasně a zářivě? Proč se nechovají, jak mají?“

„Vy se tak chováte?“

„Ale já nestojím o rozhřešení. Nezajímá mě bilance dobra a zla. Když do toho jdete hlouběji, objeví se otázky, které člověka brzdí v tom, kam jde. Nemám na to, abych si je pokládal, mohly by mě zastavit. Takové otázky se člověku stávají největším nebezpečím. V životě prostě něco uděláte, a pak je pozdě to brát zpátky.“

„Říkal jste, že vás to může zastavit. Vy víte, kam jdete?“

„Dopředu. Tam, kam se ubírá voda.“

Kněz přikývl. Nějaká žena k němu mířila uličkou.

„A možná je to ještě jednodušší. Je ráno a další ráno a další ráno, a tak to všechno má plynout dopředu. Vy tomu říkáte Bůh, pro mě je to zítřejší ráno a místo, kam dojdu.“

Kněz mu podal ruku. „Ať vás provází Bůh.“

Sál sokolovny se plnil. Žena v roztrhaném svetru stála u okna a něco vykládala, lidé odcházeli, nikdo ji neposlouchal. Soukal od ní nemohl odtrhnout oči. Nemá nic, co bude dělat, až to skončí? Kdyby měl čas, šel by za ní, sledoval, jak žebrá na ulici, jak nad ní lidé kroutí hlavou, a ona jde dál jako stroj, míří na úřad, dostává formuláře, které v životě nepochopí, sedí na patníku blízko místa, kde stával její dům, je jí zima, přichází noc, nikde nikdo. Počítá někdo na světě s její bezradností? Zvedl se, aby se jí zeptal, co udělá, ale na pódiu sokolovny se objevili hasiči a brýlatá žena s papírem v ruce popošla k mikrofonu.

„Vážení, víme, v jaké jste situaci, a chceme, abyste si byli jistí, že vám obec pomůže. Na začátku roku jsme si v obecní radě slíbili, že oživíme jednu tradici. Jsme samozřejmě zaskočení tím, jak velká a strašná ta povodeň je, a já osobně jsem byla proti tomu, abychom dnešní dětské odpoledne, karneval a večerní tombolu s hudbou pořádali, ale…,“ hlas se jí roztřást a za skly brýlí se objevily slzy, „lidé ze vsi celý den nosili ceny do tomboly a říkali, že musíme pokračovat, a tak jsme se rozhodli všechny ceny, které vidíte vpravo,“ ukázala na stůl přikrytý bílým ubrusem, „rozdat mezi vás. Místo kapely jsme požádali naše děvčata, aby zazpívala, a mezitím naše pomocnice rozdají lístky do tomboly a po písničce začne losování. Přeju vám všem, abyste si dárky užili, a pokud budete mít problémy, obraťte se na mě nebo na kohokoli z krizového štábu. Někdo z hasičů nebo vojáků je vždycky na chodbě, a když tam náhodou nikoho neuvidíte, v kabině aut sedí někdo, kdo vám pomůže. Choďte jen do kabin, na korbách spí, abyste je zbytečně nebudili. To je zatím všechno, za chvilku bude čaj, byli tu lidé z Vitany a přivezli těstoviny a polévky, bude to večer po tombole.“ Váhavě odstoupila od mikrofonu, dva nebo tři lidé zatleskali. Na pódium si stouply čtyři dívky v světlých šatech s mašlemi ve vlasech:

Červená bílá fiala, fiala,
kdes ji má milá trhala, trhala,
kdes ji má milá trhala?
Trhala jsem ji v zahrádce, zahrádce,
zabolelo mě mé srdce,
zabolelo mě mé srdce.

Drobná žena s prošedivělými kudrnatými vlasy roznášela na pivním tácu zelené papírky. První muž, ke kterému se dostala, zaváhal a s omluvným pokrčením ramen sáhl po lístku. Soukal přemýšlel, jestli si žena, která přišla o všechno, vybere z tomboly. Zelené čtverečky ležely před ním, sáhl pro jeden. Na druhé straně stálo padesát sedm.

Natáhl se na žíněnku. Před úsvitem vyrazí. Když ho zastaví vojáci, řekne, že jde zachránit někoho, o kom ví, že je v nebezpečí. Nepojedou s ním? Přemýšlel, jak to udělá, a usnul. Když se probral, v sále bylo ticho. Děti byly pryč, pár mužů spalo pod okny. Před střediskem stál vojenský autobus. Obul se a vzal si kabát. Zarostlý muž, který ležel na žíněnce vedle něj, ho zvědavě pozoroval. Soukal vyrazil ke dveřím. V chodbě se ozval ženský hlas: „Nemáte padesátsedmičku?!“

Otočil se a uviděl starostku.

„Musíte se mnou, vyhrál jste nocleh. Paní Vaníčková se na vás ptala.“

„Vyhrál jsem nocleh?“

„Ano. Už u nich spí jedna rodina, ale v podkroví mají místo.“

„Nechcete to dát někomu jinému?“

„Rodiny s dětmi jsme už ubytovali. Pan Vaníček chtěl, aby to bylo takhle. Oni by se nedohodli, takhle je to nejjednodušší.“

Soukal si pomyslel, že je to divný nápad. „Radši zůstanu tady.“

„Budou smutní a příště nám do tomboly nic nedají.“

„Dejte ten nocleh tomu muži.“ Ukázal k oknu.

„To nejde, paní Vaníčková už kontrolovala jeho číslo. Víte, je to ta paní, která rozdávala lístky. Jsou vzhůru a čekají na vás. Je to na konci ulice, číslo 57 jako na lístku.“

Zastavila jednoho z vojáků a dala se s ním do řeči. Soukal se vydal směrem, který mu ukázala. Aspoň se dostane k řece. Slabé světlo lampy padalo na ploty, psi štěkali. Padesát jedna. Blížil se ke konci vesnice. Padesát tři, padesát pět. Stál před domem číslo padesát sedm. Světlo vevnitř svítilo, určitě ho čekají. Možná přemluví někoho v domě, aby ho ráno vzal autem nebo na motorce o kus dál.

Kdyby zůstal v sokolovně ještě pár dní, byl by konec. Uvěřil by, že jeho touha stát se na okamžik někým jiným přivolala povodeň. Jak to umí podat, každého jiného by poslal do háje. Maškaráda s dětmi, které nevinně zpívají na pódiu. Co když jsem tu povodeň opravdu chtěl, abych se ještě někam podíval? Sám od sebe bych nikam nejel, plesnivěl bych doma. Nebo jsem ji chtěl kvůli starému Čapkovi? Možná jsem si přál, aby bláznivé řeči jednoho člověka, kterého jsem měl rád, převážily nad moudrostí tohohle světa.

Je to tak, můžu za to já.

Zazvonil. V okně nahoře se odhrnula záclona a dvě dětské hlavy vykoukly ven. Dole se otevřely dveře.

„Dobrý večer. Jdu hrozně pozdě. Není nutné, abyste…“

„Já věděla, že jste to vy. Pojďte, Tonda bude mít radost.“ Paní Vaníčková vůbec neposlouchala, co říká. Byla to starší paní, co si pořád vede svou a se kterou žádná debata není možná. Uvedla ho do předsíně, kde voněla máta. Zul se a dostal červené pantofle s bílou bambulkou. Dva kluci v pyžamech stáli na schodech a prohlíželi si ho.

„Jděte už spát!“

„Jen je nechte, ať vidí, že pomáháte.“

„Potopil se vám dům?“ zeptal se ten větší.

„Ten se nepotopí, ale kolo se mi potopilo.“

„Kluci, jděte spát.“ Zklamaně se vytratili po schodech. „Nahoře spí lidi, snad jsou tak unavení, že je ti naši klackové nevzbudí.“

Menší tlustý muž v tričku seděl za stolem a pil pivo. Napravo stála otlučená lednička, vedle sporák s kastroly a sada zavařovacích sklenic. Muž vstal a podal mu ruku. „Vaníček. Ale říkejte mi Tondo.“

„Soukal.“

„Chcete pivo?“

„Jedno bych si dal.“

Muž před něj postavil flašku regenta.

„Udělala jsem smaženici. Byli jsme u tety a zapomněli tašku s jídlem. Po houbách se špatně spí, ale zase jsem si říkala, že budete unavený a usnete, ať vám dáme cokoli.“

Soukal se rozesmál. „Já budu spát jako dudek, abych měl sílu ráno se podívat na řeku.“

„Já bych taky šel,“ přidal se Vaníčkovic kluk, který se objevil v pyžamu ve dveřích.

„Jirko, jak to, že nespíš?“

„Mám žízeň.“

Do dveří se tlačil i druhý.

„Napijte se, pána jste si už prohlídli, můžete jít na kutě.“

„Vzal bych batoh a šel,“ pokračoval Jirka se sklenicí v ruce. „Nebo bych vytáhl z garáže kánoi a plul co nejdál.“

„To jsem udělal, ale dostal jsem strach, proud je moc silnej.“

„Nic mu nepovídejte,“ vylekala se paní Vaníčková, „nebo půjde a udělá to.“

„Jděte spát,“ poručil jim otec.

Kluci zavřeli dveře a na schodech o něčem vzrušeně debatovali. Vaníčková položila před Soukala obrovskou porci smaženice s velkým kusem chleba. V kuchyni bylo ticho, jen Vaníčková lomozila hrnci a hodiny na stěně odtikávaly půl dvanácté.

„To jsem se nacpal! Už roky jsem se takhle nenajedl. Vážně.“

„Jsem ráda, že vám chutnalo. Ti před váma tomu moc nedali,“ pronesla kriticky.

„Co vaše rodina?“

„Jsem rozvedenej, žena žije v Praze.“

„To ji čekají věci. Kdyby nám neblbla televize, viděl byste, jak to vypadá. Snad nebydlí u Vltavy.“

„Jestli se povodeň dostane do Prahy, rád bych se na ni kouknul.“

„Vidíte, můžete za ní na návštěvu. Určitě bude mít radost,“ navrhla paní Vaníčková.

„Kdepak, má nového šamstra, co taky se mnou? Jenom sedím a mlčím, nic pořádného nedělám. Včely mi umřely, králíci chcípli, trávu na dvoře jsem přestal sekat. Práce u nás není, chodím po hrázi a koukám na ryby. Na zahradě mi rostou jen ostružiny a hrušky, ale tak trpký, že je nikdo nechce ani vidět. Mně chutnaj, ale snězte to všechno sám.“

„Já mám trpké hrušky ráda. Líbí se mi, jak po nich tuhne pusa, jako po trnkách. Tu injekci, co dávají u zubaře, louhujou z trnek.“

„Prosím tě, Věru.“

„Myslíš, že to není možný? Spousta plodů je léčivých, a trnky taky. Četla jsem, že každý rok zmizí z naší planety tisíce druhů rostlin, a tím i tisíce léků. Někdo tu umírá, a na druhém konci světa se v pralese ničí jediná květina, která mu mohla pomoct. Stačil by mu čaj. Nebo,“ pustila se do mytí remosky „někdo umírá v Patagonii, a my tu stavíme parkoviště a ničíme jediný lék, který na jeho nemoc existuje.“

„Věru, nebudeme poslouchat tvoje litanie o nemocech, máme hosta.“

„Lidi vidí utrpení všude. Všichni se ptají, jak je možný, co se stalo. Po ulici běží zaběhlý pes, včera by do něj kopli, a dneska? Slzy se jim derou do očí, dají mu kus salámu a pohladí ho.“

„Já to mám taky,“ přiznal se Vaníček. „Slzy mi vytrysknou, ani nevím jak. Míval jsem to i před povodní. V kolikátém to bylo? V jednasedmdesátém dvaasedmdesátém? Dělal jsem na stavbě, ráno jsem vstal, že půjdu do práce, hulil jsem tenkrát jak fabrika. Sáhnul jsem do kapsy, v krabičce ležela jediná sirka. Tenoučká, s boubelatou hlavou, vypadala jako zmrzačené dítě. Bylo mi jí tak líto, že jsem se rozbrečel. A vůbec jsem ji neškrtl, šel jsem k trafice se suchou cigaretou v hubě. Ubohá a nešťastná sirka, pořád jsem na ni myslel! Zapálil jsem si až u auta a koukám: vejfuk děravěj! Najednou mi vám bylo líto vejfuku, celé roky tak spokojeně funěl! Slzy se mi vehnaly do očí, cítil jsem knedlík hořkosti v krku. Páni, já brečel! A byly to okamžiky, který jsem nemohl odhadnout. Trvalo to dva měsíce, a pak to přešlo. Asi to bylo tím, že jsem byl mladej a svobodnej, neměl jsem důvod truchlit. Pak jsem se oženil a v životě to už nezažil, až teď. Měl jste to někdy, takovouhle lítostivost?“

„Ne,“ řekl Soukal překvapeně. „Nevzpomínám si.“

Paní Vaníčková myla nádobí, hodiny tikaly. Vaníček dopil pivo a prohlížel si Soukala, jako by chtěl ještě něco říct.

„Půjdu spát,“ řekl Soukal. „Najedl jsem se a oči se mi samy zavírají.“

„Ukážu vám, kde to je.“ Paní Vaníčková si utřela ruce do utěrky a sundala zástěru.

Probudil se v cizí posteli, která krásně voněla. Venku svítilo slunce, už nepršelo. Vaníček stál na zahradě u dílny a opravoval kolo. Soukal sešel do kuchyně, na sporáku stála konvice s čajem a na tácu ležely krajíce chleba s máslem a marmeládou. Zvenku se ozýval křik dětí. Vzal si krajíc a čaj, marmeláda byla výborná. Nají se, aby měl sílu jít s řekou. Boty mu dali uschnout na topení, to jsou ale šikovní a pozorní lidi. Mezi záhony mrkve, cibule a salátu kráčel k dílně, zatímco Vaníček utahoval sedlo.

„Kam vyrážíte?“

„S chlapama pomáhat do Veselí, berou nás vojáci. Máme sraz u sokolovny.“

„Možná bych jel s váma. Je to po proudu, že jo?“

„Jo, dostal byste se o kousek dál. Ale…,“ řekl Vaníček vyhýbavě „asi budem plný.“ Sklonil se ke kolu, jako by tím myslel něco jiného.

„Nevadí, půjdu po svých. Chci vám poděkovat.“

„Za nic mi neděkujte. Víte, jak jsem vám včera vyprávěl o té sirce? Dělal jsem tenkrát kopáče na Majdaleně, tam, co se protrhla pískovna, která zničila celou vesnici. Rozbila hráze rybníků, které postavil Krčín. Vydržely by, nebýt pískovny. Nebýt pískovny, všechno fungovalo skvěle. Ale to vy víte, že jo?“

Soukal váhavě přikývl.

„Jak jsem si včera vzpomněl na tu sirku, měl jsem dojem, že jsem vás už někde viděl.“ Vaníček strčil klíč do taštičky na kolo a opatrně ji položil na polici. „Viděl jsem vás na pískovně. Vy jste projektoval majdalenskou pískovnu. Inženýr Soukal. Včera jste řekl jenom Soukal, nespojilo se mi to dohromady. Na Majdaleně jsem vždycky slyšel inženýr Soukal. Pak se s vámi rozvedla žena, začal jste chlastat a vyhodili vás. Přišel další inženýr a stavělo se dál. Jste to vy, že jo? Nemusíte se bát mi to říct, já tam dělal taky.“

„Jo,“ přikývl Soukal. „Jsem to já.“

„Kdo by tenkrát řekl, že pískovna toho tolik zničí.“ Vaníček nasedl na kolo. „No, snad jste se u nás vyspal dobře,“ řekl a vyjel z vrat.

Proud slábl, na mostě se o zábradlí opírala žena, kterou viděl ve středisku. Ta bába svíčková stála na mostě ve svém zeleném, moly prožraném kabátě.

„Slyšel jste to? Už to klesá! Už to končí, je po všem! Už to nikdy nepřijde!“

Nečesané vlasy jí padaly na ramena jako těžké pytle. V ruce držela igelitovou tašku s klíči od domu, který jí vzala řeka. Voda klesala a žena poskakovala po mostě, oči se jí leskly. Nakonec bude šťastná, pomyslel si. Bože, ta je pitomá. Nemá nic a myslí si, že se něco vyřeší tím, že povodeň skončí. Jenže to bude pokračovat dál. Ráno a další ráno, cítil to jako fyzickou bolest, tíhu těžší než všechno ostatní.

Povodeň skončila, voda ztratila sílu. Řeka, nebe i země se zmenšily a ustoupily do pozadí. Opřel se o zábradlí mostu. Listy pluly po hladině, tu a tam se proplétaly s větvemi. Louka za řekou byla pokrytá pískem. Cestu domů bude lemovat písek, a on ví, odkud ten písek je.

Povodeň už nedohoní. Představil si dálku, do které ho mohla vzít, kdyby ještě pár dní vydržela. Čeká ho opravdová cesta domů, návrat na místo, kde všechno pokazil. Usedl k louži, která zůstala mezi stromy. Přišla mu titěrná, jako výsměch všemu snažení. Tady cesta končí, zatímco řeka v dálce, ke které už nedojde, strhává mosty.

K večeru ho řidič fiatu vysadil na kraji nějaké vesnice. Dala se do něj zima. Bude mít sílu prosit o nocleh? Co když ho někdo pozná? Celý den viděl pohromu, bláto a písek zaplavily vesnice, pole a zahrady. Vracel se zatopenou krajinou mezi rozmočenými domy, zatopenými silnicemi a strženými mosty. Mezi bědováním a bídou, blátem a špínou. Měl pocit, že ho cosi opustilo: Minulost, která se mohla stát, kdyby… kdyby co? A dá se té možnosti říkat minulost?

Na konci vesnice našel železniční zastávku. Vlaky určitě nepojedou. Sedl si na lavičku a z kapsy vytáhl sušenku, kterou mu dal řidič. Rozlomil ji a polykal, i když chuť nevnímal, bylo to, jako by jedl vzduch. Tak chutnala minulost téhle země, když se podíval zpátky. Před sebou neviděl nic, žádné předtuchy, jen vzpomínky a noční můry. Natáhl se na lavici.

V železničním domku se rozsvítilo.

Je to jednoduché, všichni ví, kdo jsem. Starý vandrák, který chtěl využít toho, co se stalo, aby se nechal strhnout něčím silnějším, co hledal celý život, a co ho nakonec našlo a zničilo. Cítil se nesmírně unavený, nedokázal zvednout ani ruku.

Ze dveří zastávky vyšel nádražák, tlustý opuchlý chlap s červeným nosem.

„Vlaky nejezdí!“ Neviděl muže, který je na konci a potřebuje pomoc. Viděl starého obejdu v hadrech, které ani nejsou jeho.

„Chtěl jsem si chvilku odpočinout.“

„Vlaky nejezdí, ale to neznamená, že jsme otevřeli noclehárnu. Nejsme žádná armáda spásy.“

Nemělo smysl se s ním hádat. Nakročil na koleje. Nějak se dostane domů, i když cesta bude jen trmácením přes pomalu usychající zem. Šel jako stroj. Vracel se domů, do šera, ze kterého mu nebylo dáno vystoupit. Jen jednou, když slunce zazářilo ve vodě a on spatřil stéblo trávy, jediné stéblo trávy napnuté v proudu, ne ohnuté, ale pružné a silné, stéblo, které se napínalo ve vodě a vydrželo.

Cesta vedla po kolejích. V šeru před sebou tu a tam viděl nějakou postavu, občas ho někdo minul a pozdravil. Trať sloužila místo silnice, lidé se ptali, jak to vypadá kolem. Ušel osm devět kilometrů, když mraky odkryly měsíc.

V jeho světle viděl siluetu na kolejích před sebou. Je to dobré, když někdo půjde před ním, aspoň ho nezajede vlak. Na trati najde zastávku, kde sedí čundráci u flašky rumu a nevědí o ničem, co se stalo, nebo dělají, že o tom neví. Jejich minulost jsou jen slova písně, kterou se naučili v dětství. Všechno, co potřebují k životu, flašku a kytaru, mají po ruce. Beze slov se s nimi napije, ohřeje u ohně a půjde dál. Tak je to naplánováno, bude ráno a další ráno. V ohybu cesty mu bude v uších znít jejich nicneříkající píseň a pomáhat mu na cestě domů se všemi Jakuby Krčíny a těmi, kteří na to měli a mysleli to dobře, jen nepočítali s minulostmi téhle země.

Vedle trati viděl na vodní ploše plující kmeny stromů a trám zachycený v koruně. Ve světle měsíce vypadal přízračně jako rakev. Na konci, pomyslel si, mě vezme voda. Vyzvedne ze země rakev s mými kostmi a poplujeme dál. Přesně, jak jsem si vždycky myslel, den po dni, dál a dál, až tam, kde není nic. Až se dovnitř dostane písek z Majdaleny, ukotví mé tělo na výčnělku usychající země, a to bude poslední ráno i místo, kam se dostanu.

Mraky, na které se dalo sáhnout, ho obklopily ze všech stran. Zmizel mezi nimi. Obrysy koček, veverek a ryb pluly s přízrakem rakve vedle sebe, jako by o něco bojovaly.

Když se vynořil za mlhou na kolejích, trámy i mraky byly pryč. V krajině opadajících vod byl jeho obrys tak slabý, že v něm už nikdo nepoznal člověka, který bydlí v domě u hráze.

Hrnce

V čekárně seděla starší žena. Sotva si Láďa sedl, uslyšel tak zoufalý výkřik, až se mu srdce sevřelo. Že by to Dášu tak bolelo? Dnes tu byl poprvé, odevzdával služební auto, a neměl jak se dostat domů. Dáša vyšla z ordinace s oteklou tváří a zarudlýma očima, zatímco zubařka za ní něco volala. Pootevřenými dveřmi viděl sestru, jak se v bílém plášti naklání nad stolkem se stříbrnými instrumenty.

„Co se stalo?“

„Prosila jsem o injekci, ale nedala mi ji.“

„Jste kamarádky, to tě musí takhle trápit?“

„Alena se vdala na Floridu, dali sem doktorku z Boleslavi.“

Posadila se se zavřenýma očima, zatímco Láďa sbíral věci, které jí vypadly z rukou: kabát, kabelku, svetr a lékařskou zprávu.

Alena se vdala a odjela na Floridu. Může ženská v jejím věku takhle změnit svůj život? V hlavě mu vrtalo, že ji někdo požádal o ruku. A ještě k tomu Američan. Nejspíš podvodník, který potřebuje spravit zuby. Dášu bolí zklamání, že se Alena vdala a nikomu nedala vědět. Sešli k autu, ulevilo se mu, když neviděl policajta nebo botičku. V kapse jejího kabátu našel mezi zakrvácenými ubrousky klíčky.

Za oknem v prvním patře seděl na polštáři jezevčík a pozoroval je, jako by byli akvarijními rybičkami a kaštan, pod kterým stáli, mořskou řasou. Plot byl zprohýbaný stále na stejných místech, od dětství k němu nikdo nepřidal jedinou vlnku. Jako kluk tudy chodíval do školy a mnohokrát si představoval, jak se sem vrátí, jenže nesnil o tom, že bude odemykat starou škodovku a jeho žena si bude držet rozbolavělou tvář a zakrývat uplakané oči.

Za městem se táhly lány zemědělské půdy se stožáry vysokého napětí a před nimi se ve dvou řadách, jedné dostavěné a druhé nedostavěné, tísnily nové rodinné domky. Plochy za Neratovicemi mu připadaly strašidelně prázdné, neuměl si představit, že by z oken chalupy viděl tak pochmurnou planinu. Snad se nikdy nenastěhují zpátky. Zastavil na přejezdu, závory byly dole, výstražné znamení svítilo proti rannímu slunci. Dáša si povzdychla.

„Je ti dobře?“

„Hrozně mě tam rozbolela záda.“

Nad přejezdem přeletěl pták a usedl na pole, kde se proměnil ve stejnou barvu, jakou mělo bláto kolem.

„Vlasáková mě včera vezla do města. Autobus prázdný, jen já a děti. Pořád se ptala: No řekni, Dášo, co mě ještě čeká? Když jsem byla mladší, byla s chlapama sranda, teď ve mně vidí protivnou bábu a vtipkujou leda o tchyních v přechodu. Stáli jsme tady na přejezdu a ona povídá: Dřív jsem si dělala naděje, že mě dají na zájezdy do Španělska, ale místo toho mi sebrali i Boleslav. Jak ráda jsem tam chodila po obchodech. Jenže přišel nový řidič a mě vrzli do Koletic. Budu řídit po mezi, kde jsem s tetou pásla husy?“

Je to Florida. Došlo mu, proč zubařka nedala o svatbě nikomu vědět, bylo by nefér, aby ženským vyprávěla, jak si bude žít. Před lety by ji hnaly: Jdi nám s pitomou Floridou někam! Ale teď s bolavými zády, úřady, prací a chlapama, který chlastaj nebo uháněj mladší, by Floridu braly. Pošle jim pohled z pláže, zatímco tady budou zapojovat žehličku do rozbité zásuvky, ze které lítají jiskry, jako by pro ně domácnost připravovala novoroční ohňostroj za to, že to vydrží ještě rok? Zmizela na Floridu, a místo ní přišel někdo, kdo jim nedává injekce. To jim neměla dělat.

„V tom autobuse,“ pokračovala Dáša, protože vlak nejel, zub přicházel k sobě a ona bojovala s bolestí tím, že mluvila, „nastoupil kluk s dítětem v náručí a těhotná holka, mladá Voldřichová. Seděli a mlčeli, neměli ani na auto, trmáceli se autobusem. Nemohla jsem je nechat sedět v tom tichu. Začíná to takhle a končí nejhůř, jak to jde. Ale co bych jim řekla? Že to bude dobrý? Kdy to bude dobrý? Za pár let? Nikdy to nebude dobrý. Jsou jen nitky dobra, které tu a tam leží na cestě, kterou jdem, vypadají, že nás vedou dál, ale sotva se rozhodneme sledovat jednu, skončí po pár krocích. Nikdy z nich není klubko. Pohádka o kouzelném klubíčku má znít takhle: Byla jednou jedna holčička, která našla kousíček rozstříhaného klubka, a celý život nacházela odstřižky, které nepasovaly dohromady, a nakonec umřela s tou nejkratší nitkou v ruce.“

Závory šly nahoru, vlak nepřijel, ani neodjel. Za přejezdem se otočil k místu, kde přistál pták. Zpomalil a spatřil obrys připomínající hroudu bláta.

„Teď, když jim to všechno přijde tak nesnesitelné, si musí najít úkryt. Něco, co nikdo jiný neuvidí a nepochopí. Bude to jen mezi nimi dvěma a vždycky se k tomu budou moci vrátit.“

Udiveně se na něj pohlédla.

„My něco takového máme? Asi jsem to přehlídla.“

„Na to jsem si zvykl, svým způsobem i to k tomu patří.“

„Ty si pořád myslíš, že jsi to ty, kdo drží naše manželství, že jo?“

„Na začátku jsi to byla ty, teď já. Prostě se střídáme, a proto to funguje.“

„Ne.“ Sykla bolestí a zaklonila hlavu. Přemýšlel, čemu její „ne“ patřilo. Vjeli do Koletic. Vlčák, který patřil Mrázovi, s nimi běžel podél plotu a zbytků slámy, která z traktorů vypadala ve velkých hromadách. Vítr je rozfoukával a sláma se zachytávala na stoncích trávy, nejspíš toužila uniknout na louku u lesa nebo mezi blatouchy do mokřin. Škodovka se houpala na vesnické silnici rozkopané kvůli plynu. Obec neměla peníze, výkopy zasypali pískem. Vlčková vedla kolo kolem kapličky, bála se jet. Nedivil se jí, loni se taky vysekal. Zajel do dvora, Dáša si vlezla pod peřinu. Oteklá tvář, vrásky na čele, pihovatá ruka trčící zpod peřiny jako kus hračky, kterou děti zapomněly uklidit. Nakrmil králíky, zašel do stáje a poplácal kobylu po zádech. Už byli za hřebcem, hříbě bude na jaře. Ale koza? Děda říkával, že ji musí připustit rok co rok, měl telefonní číslo na paní s kozlem, ale netušil, kdy se tam dostane.

Oholil se, vykoupal, připravil si oblek. Nemohl najít kravatu a kartáč na šaty, dvakrát se přistihl, že už skoro řve: Dášo! Ale nemohl ji budit kvůli takové prkotině. Sotva našel kartáč, z ulice se ozvalo startování. Vyběhl před dům, kde si ho Zlámal pobaveně prohlížel z kabiny traktoru.

„Už je půl! Aspoň napoprvé bys měl přijít včas! A vem si holeny, v lese je bláto!“

Vezme si k obleku holeny? První den v práci, přijde v obleku a holínkách. Člověk se může snažit, jak chce, pod vším zůstane podklad, který určuje, kým a odkud jsme. Je to kus země, která kráčí pod našima nohama: táta dělník, máma prodavačka.

Nemohl najít tašku na polobotky, slyšel, jak motor traktoru zase chcípnul. Jednu igelitku nechal na ponku, vysypal z ní šrouby a provázky a nacpal do ní polobotky. Zlámal znovu nastartoval, bude zázrak, jestli dojedou.

Míjeli koletické zahrady. Tvrdek sundával z valníku staré tašky do dlouhé řady kolem plotu. Na rozcestí za vsí stál v mysliveckém Stašek tak zamyšleně, že na ně ani nekývnul, brokovnice se mu převažovala přes rameno.

„Co zas vyváděl?“

„Pozvali ho na hon na ministerstvo zemědělství, ožral se a sápal na nějakou ženskou. Teď ho buď vyloučí od myslivců, nebo na honu postřelí.“ Ve vzduchu voněly nasládle hnijící kukuřičné listy. Napravo od nich stál trnkový keř. Každý rok trhal na trnkovici, stihne to letos? Igelitka s polobotkami sklouzla na podlahu.

„Už jsi sehnal kozla?“

„Jo, ale člověče nevím, jak to stihnu.“

„Ještě pískáš fotbal?“

Přikývl.

„Víš, co jsem slyšel? Že chlapi v Lyšicích po zápase povolili rozhodčímu šrouby u kola, skončil v nemocnici. Táta od dvou dětí. S takovým sportem bych si nic nezačínal.“

„To jsou jen řeči.“

Zlámal zastavil na rozcestí a Láďa se dal po lesní cestě, dokud mezi stromy neuviděl parkoviště motorestu. Zul holínky, strčil je do igelitky a na schodišti slyšel, jak bláto ve velkých kusech odpadává dovnitř.

U stolu v rohu seděl Josef s mladíkem, který se představil jako Martin. Josef byl menší, měl kulatou tvář, kulaté brýle a břicho, které se dralo z utažených kalhot jako přelidněná zeměkoule. U komunistů si jako straník udělal pár kamarádů, na které se obracel vždycky, když mu v kapitalismu teklo do bot.

U téhle firmy měl výsledky.

„Říkal jsem Martinovi, co se ti stalo. Skončit u tak skvělý firmy naštve, co?“

Láďa se nechtěl bavit o svém vyhazovu. Poslouchal, jak Josef přibarvuje vzpomínky na to, co spolu prožili, a čekal, až se pustí do výkladu o tom, jak to u nich ve firmě funguje.

„Nejhorší je zpanikařit. Třeba Vácha, co dělal provozního. Po letech odešel od manželky, sbalil si věci a v okamžiku, kdy je nacpal do auta, si šel koupit cigarety. Když se vrátil, auto bylo pryč. Doklady, počítač, prachy. Podle dohody o rozvázání pracovního poměru musel všechno odevzdat, a teď co? Se všema se pohádal a nikdo mu nevěří, každý ráno mi brečí do telefonu. Takže nepanikař. Podívej se na mě, nikdy jsem nic nezabalil. Do divadla přišel nový režisér, a prej abych šel hrát maséra. Koho budu masírovat? Martu Opatrnou. Páni, já do ní byl vždycky blázen, je rozvedená, konečně budu mít šanci. Těším se na to, někdy se tam v prostojích dám s lidma do řeči a vypadnou ze mě věci, které bych nikdy neřekl: to je síla divadla. Byl jsem i u maséra, abych odkoukal nějaké triky. Jenže na poslední chvíli změnili celou scénu a místo Marty masíruju jejího bývalého manžela, na zádech má bradavici, které se štítím jako čert kříže. Ze začátku jsem si nalhával, že je to její bradavka, a i když mi to nevydrželo, neseknul jsem s tím.“ Mávl na číšníka a zaplatil i Láďovu minerálku. „Ne, aby ses vykašlal na fotbal, za půl roku bys toho litoval.“

Martin se zeptal: „Jakou soutěž pískáte?“

„Třetí třídu.“

„A co, berete hodně? Na tom se dá vydělat, ne?“

Rázem byly sympatie pryč. „Ani korunu.“ Martin se pochybovačně usmál. Všichni rozhodčí jsou podplacení, proč to nepřizná? Nejspíš by spolu museli vypít víc než jednu minerálku bez bublinek.

„Hlavně nezapomeň na slevy, které dáváš při velkém množství, máš to v obchodních podmínkách. Dostaneš seznam firem a jídelen, jeden den v týdnu je prezentace na závodě, prodáváme dva sortimenty, týmově technologie a každý na své triko hrnce.“

Foukal studený vítr, svět byl průzračný a jasný jako z ostrého skla.

V bílých mracích, které stály nad korunami borovic na okraji lesa, vedla i pro něj cesta vpřed. Něco prodá. Studený vzduch se proháněl tam a zpět jako drak chycený na neviditelném provaze, který u lesa před lety pouštěly děti. Převzal auto, klíče, papíry a sady hrnců.

„Technologie je běh na dlouhou trať, ale na hrncích se dají vydělat peníze za pár dní, když sebou budeš mrskat.“ Přendávali náklad z dodávky, Josef mluvil a mluvil. Šlo o to, aby předvedl svou odbornost, která spočívala hlavně v tom, že vydržel všechno, ohnul hřbet, a teď je šéf. Láďa si prohlížel auto, byl rád, že se do něj vejde koza.

Představil si, že ji má v autě, Josef otevře kufr a Rozálie zamečí. Co to je, ty vole, už nežiješ v socialismu, nemůžeš s sebou vozit kozu v pracovní době, to je v kapitalismu naprosto nemyslitelný!

Stejně ji tam dá, dodávka je prostorná, lepší si nemohl přát. Samozřejmě to není správné, ale je to jeho koza a má už nejvyšší čas zabřeznout. Všechno zvládne, bude prodávat jako ďábel, protože žije v kapitalismu, který se na rozdíl od socialismu nemusí budovat, buduje se sám. Nemusejí se vybíjet vrabci a faráři posílat do dolů, stačí, když dojdou peníze, kapitalismus je náhle všude a nezbývá než přijmout to za své.

Stáli na parkovišti u dálnice, červený kamion předjížděl modrou ifu, která vezla na korbě podivný stroj. Muž v kožené bundě si nasazoval přilbu a dívka za ním něco hledala v kapse bundy, zatímco jí dlouhé vlasy vlály kolem hlavy. Za skly motorestu se řidiči skláněli k talířům s horkou polévkou. Hrnce a prospekty se leskly v přítmí dodávky.

„Býval jsi zvyklej, že zajdeš za zákazníky a dostaneš objednávku, když ne napoprvé, tak napodruhé nebo napotřetí, ale tady to taková legrace nebude. Musíš vydržet, když to nevyjde ani podesáté.“ Koruny borovic se chvěly pod bílými mraky plujícími od Boleslavi. Někde za lesy tečou potoky a řeky, oblaka plují podobně, stále toutéž cestou kopírujíce nebeské břehy. Za jasného dne musí být vidět obrysy jejich cesty, stezka vinoucí se nad našimi hlavami. Kolikrát už stál na parkovišti a díval se na mraky? Padesátkrát, stokrát? Josef skončil přednášku o nádobí. Měl ho poslouchat, nebo přemýšlet? Ať to bylo jakkoli, dělal to druhé.

Ostatní takhle nepřemýšlí. Určitě fungují jinak, když vydělávají peníze, zatímco on se plácá na místě s hrnci a myslí na kozu. Nebo se někdo zastaví uprostřed dne, aby si kladl takovéhle otázky? Sotva. Jeho mysl je vadná.

Nic neprodá a odevšad ho vyhodí.

Zavřel dodávku narvanou hrnci.

„A říkám ti znova, ne, abys do toho lil benzín, je to diesel!“ smál se Josef, figurka mizející za zadním sklem jako talisman, který vypadl z auta. Na přední sedadlo mu hodil seznam zákazníků, na prvním místě penzion Beneš, Kostelec nad Labem. Byl rád, že konečně začne. Kolem silnice se střídaly lesy a pole se zahradami, které znal. Včera slyšel o Číňanech, kteří u Mělníka zkoušeli pěstovat rýži. Sice to zabalili, ale líbila se mu představa, že uhání podél políčka, na kterém si Číňan v kalné vodě prohlíží čínskolabskou rýži. Přejel most přes Labe u Kostelce, u pravého břehu stál na vlnách červenobílý hausbót. Na břehu stála bedna, z dálky myslel, že je to kozel. Kdyby tak měl majitel hausbótu kozla! Nechali by Rozálii zabřeznout na vlnách, pokuřovali na břehu a připíjeli na kůzlátka. Hausbót by se otřásal, vítr foukal a rum chutnal jako brambor naložený do lihu. Nemá víc zákazníků u Labe? Nemusel by používat auto, vozil by hrnce na hausbótu, koza by stála na přídi a mečela, kdyby míjeli jiné plavidlo.

Vystoupil na náměstí v Kostelci, schůzka s Benešem byla domluvena na čtvrtou. Na kraji parku popocházela vysoká žena kolem stánků s oblečením, zatímco v parku za ní se skláněla partička tří chlápků v montérkách k hromadě listí a multikára couvala na chodník. Měl ještě pět minut a hrozně se mu chtělo na velkou. Tři dny se cpal nakládanou kukuřicí, rybičkami a čočkou, kterou udělala Dáša, aby měla od vaření pokoj. Půjde do penzionu? Bylo nezdvořilé přijít před čtvrtou, ale v boji s hmotou jeho duch nezvítězí. Někdy to vydržel i hodinu, ale dneska ne. Je nervózní z první schůzky? Kdyby aspoň v parku nestáli chlapi! Z vrat domu proti němu vyšla žena s kočárkem, na dveřích visela cedule Městský úřad. Vešel do chodby, dveře s nápisem WC byly vpravo.

Když vyšel ze záchodu, zkontroloval u umyvadla hodinky. Čtyři nula dva. Prošel chodbou, právě když dovnitř vstupovala starší paní s nákupní taškou. Počkal, až vstoupí, a byl ve dveřích, když uslyšel její křik: „To je on! To je on, pojďte všichni sem!“ Otevřely se dveře, vysoká žena vyšla z podatelny a paní s taškou se k ní otočila. „Vykradl spořitelnu, já si ho pamatuju, já ho viděla, paní Válková, to je ten zloděj!“

„To je omyl. S někým si mě pletete, mám schůzku s panem Benešem, majitelem penzionu.“

Válková vzala paní za ruku. „Před rokem tu vykradli pobočku spořitelny, zašla zrovna za dcerou, která tam pracovala, vyhodili ji a od té doby nesehnala práci, obě jsou z toho špatné. Když vidí cizího muže, myslí, že je to zloděj.“ Paní z Ládi nespouštěla oči, jako by říkala, že si ho spravedlnost stejně najde. Viděl prokletí, které na něj uvalila: Jsi taky grázl, všichni jste stejní, je jedno, kdo se dostane za mříže, ať je to aspoň jeden z vás.

Když za půl hodiny odjížděl s první objednávkou v kapse (s Benešem si padli do oka), otočil se na náměstí a poprvé v životě cítil nepřátelství. Pocházel z malého města a atmosféra maloměstských náměstí ho vždycky uklidňovala. Rád objevoval nové hospody, hostinští byli většinou fajn chlapi. Co kdyby se neobjevila žena z úřadu? Vzali by ho na policii? Jak by dokázal, že nebyl ve spořitelně?

Když přijel domů, Dáša už spala. Nakrmil zvířata a připravil si věci na ráno. Bunda jeho mladší dcery Renaty visela v předsíni, divil se, že není ve škole. Lehl si do postele, utahaný a vyčerpaný a pomalu usínal. V tom se Dáša pohnula, ucítil ji nad sebou. Neříkala nic, jen rychle a vzrušeně dýchala. Už je jí dobře, pomyslel si, ale stejně ho její touha zaskočila. Vždycky čekala, co si začne. Byl unavený, vyvrcholení nepřicházelo. „Ještě,“ šeptala, její dech se zrychlil, jako by měla záchvat, nehty se mu zarývaly do kůže. Ta ale řádí! Pořád nepřestávala, cítil, jak ho únava vtahuje do tmy. Viděl komín, byl uvnitř, vysoko nad ním se valily husté mraky mlhy, v jejím závoji zářily drobné hvězdy, prodíral se komínem, jeho tvář se sunula vzhůru, saze na stěnách se chvěly v černém neproniknutelném vesmíru, jedna za druhou padaly na jeho vlasy, lepily se mu na tváře. Vylétl ven, jeho oči byly nad střechou, viděl je, zářily nad domem jako dvě hvězdy ve tmě, shlížely na dvůr, na jeho ženu, na její ramena, na její prsa, na ženu, ve které byl jeho penis, a sotva si to uvědomil, přišlo rychlé, téměř bolestivé vyvrcholení.

Dýchala vedle něj.

Za okny bylo světlo a kocour mu skočil na hlavu. Bylo to hrozné zvíře, ráno co ráno mu rajtovalo po hlavě. Nemohl si ani stoupnout vedle ledničky a otevřít ji, aby vyndal mléko, protože kocour se ho drápy chytil za kalhoty, vydrápal se po svetru, skočil mu na hlavu a strkal čumák do misky tak divoce, že všechno rozlil. Mléko mu nalil ve špajzu, a pak si vlezl zase do postele.

Když se podruhé probudil, v kuchyni seděla Dáša, Renata a její kluk, Honza. Chodili spolu půl roku, i když Renatě bylo teprve šestnáct, ale chtěla mít kluka, tak ho měla. Pozdravili a dál se věnovali debatě, rozmlouvali Dáše rozhodnutí prodat koně. Láďu to překvapilo, ale neřekl nic.

Renata vstala od stolu, aby došla pro marmeládu a Honza jí sáhnul na zadek. Prostě položil ruku na její kulatý zadek, který vypadal v úzkých džínách jako hladký kopec. Vyjeveně se podíval na Dášu, která si toho nevšimla a překvapil ho i Renatin výraz, která se na Honzu zašklebila. Když si sedla s marmeládou, Honza jí položil ruku na stehno.

„Nemůžete se krotit aspoň při jídle?“

„Jak krotit?“

„Můžeš ji na chvíli přestat osahávat? A ty si sedni dál, ať ho zbytečně nepokoušíš!“

„Proč bych si od něj sedala dál? A to mám jako sedět kde? Na střeše?“ Asi to byl výborný vtip, Honza se rozesmál.

„Zkuste se chvíli chovat normálně.“

„Jak normálně? Jako ty? Ani jsi mámě nedal pusu, když jsi přišel.“

„Dal.“

„Nedal.“

Otočil se k Dáše. „Dal jsem ti pusu?“

„Ne.“

Stejně se naštvali a odcházeli. Dcera je fajn, nenechá ho sypat si popel na hlavu před cizími lidmi. Ale člověk, který sahá dceři na zadek, není úplně cizí. Kdo je tady trapnej? Nejspíš všichni, ale stydět se bude jenom on.

Dáša se demonstrativně dívala, jak odcházejí přes dvůr.

„Mohls jim to říct normálně.“

„Nemůžu jim takovéhle věci říkat normálně. Ty možná jo, tobě je jedno, že ji osahává, ale já se ani nemůžu v klidu najíst, abych jim nevynadal. Myslí si, že jsem zapšklej páprda.“

„Je to jejich život, mají všechno před sebou.“

„A my máme všechno za sebou? Co to tady povídáš? Vidělas ho, jak jí sahá na zadek? Jako když osahává maso u řezníka.“

„Tihle kluci nechodí k řezníkovi.“

Jak to, že se jí zastává? Renata o něco přijde, když s tím začne až ve dvaceti?

„Je mladá a blbá, co když si nedají pozor! Všechno v baráku bude březí, a ona taky?“

„Rozálie ještě březí není.“

„Dneska bude.“

„Ty ji povezeš ve služebním autě?“ vyděsila se.

Původně jí chtěl říct, že se mu to v noci líbilo, ale teď by to znělo jako omluva za to, že jí nedal pusu a že chce Rozálii vozit ve firemní dodávce. Vyšel na dvůr, aby nemusel poslouchat důvody, proč to nemá dělat. Ostatně je znal, ale jednou se už rozhodl. Naplánoval si cestu přes vesnici, ve které žije kozel.

Natáhl deku mezi krabice, aby Rozálie nebyla vidět. Dneska nic neprodá, vybral schválně ty nejhorší zákazníky, před kterými ho Josef varoval.

A nemýlil se, o hrnce nikdo nestál. Předtím prodával u velké firmy a objednávky u zákazníků, což byly závodní jídelny, vyřizovaly kuchařky, a tak měl každý rozhovor otevřeně dvojsmyslný náboj. Ty, které kolem toho nadělaly nejvíc, byly rozvedené. Na jednu stranu měl pocit, že jim rozumí a ovládá druh konverzace, díky kterému měl výsledky, ale na druhou stranu si říkal, že někde musí být hranice, chvíle, kdy se ženská probudí v depresi a zjistí, že je sama. Nejspíš by byla opravdu ráda, kdyby jí sáhl na zadek nebo jí někde mezi regály v jídelně dal najevo, že je pořád kus. Kolikrát myslel, že koupí kytky, jenže se bál, jak si to vyloží, musel by je koupit pro všechny, protože kdyby viděly z okna, jak vyndává kytici a jde za jednou z nich, určitě by si pomyslely, na co se tu chystá, když má doma panímámu? A že Růža nic neřekne? Nevypadnout z konverzace znamenalo umět ji dodržet za všech okolností a nikdy nedat najevo, že existuje svět jiných slov a jiného chování. Uměl to s nimi tak dobře, že měl nejlepší výsledky, povýšili ho, jenže za dva měsíce jeho oddělení zrušili a dali mu výpověď.

Kdyby tušil, že ho vyhodí, naposled by jídelny objel a každé z těch fajnových ženských přivezl kytky: Je mi to líto, jsem tu naposled, chtěl jsem vás po letech plácnout po zadku. Taková promarněná šance! Teď měl jiné zákazníky, majitele restaurací a penzionů. Ve čtyři se seznámil s osmi z nich a neprodal vůbec nic.

Dům číslo 18 stál na kraji Dolních Přezletic. Klepal na vrata a říkal si, že až ho uvidí v kravatě, obleku a s dodávkou, napadne je, že jim chce prodat čistič koberců. Zaklonil hlavu. Dráty elektrického napětí křižovaly dráhu mraků, vlaštovky přelétaly ulici a vesnicí se nesl zvuk cirkulárky, který k vesnicím patřil jako zvonění zvonů. Byl zapečetěný v povětří a čas od času se ozval stejně nevysvětlitelně, jako se na nebi dělala duha.

Menší žena se šátkem na hlavě a vatovanou bundou, ze které vykukovala zástěra a pletené punčochy, mu otevřela vrata. Na nohou měla dřeváky.

„Přivezl jsem kozu.“ Zatahal za špagát, na jehož konci byla Rozálie.

Udiveně se na něj podívala. Asi mám špatnou adresu, pomyslel si.

„Volal jsem vám minulý týden.“

„Tak pojďte,“ řekla po chvilce rozhodování, jako by ho vpouštěla na schůzku tajného klubu. Šourala se po dvoře, na kterém stál stůl s talíři a příbory. Jí venku v téhle zimě? Na konci dvora stála stodola, vedle ní dvě zrezivělé karoserie. Vyhlížel kozla na louce za zahradou, ale viděl jen lesík a třešňový sad. Žena se zastavila vedle záhonu kapusty, mrkve a cibule.

„Tady,“ řekla.

„Tady mám počkat?“

„Ne. Kozel je tady.“ Ukázala na čerstvě vykopanou hromádku hlíny vedle kompostu. Pochopil, že s kozlem je ámen. Rozálie zírala na mrkev.

„Proč jste nás sem vedla?“

„Aby vaše koza viděla, kde leží její nápadník.“

Stáli nad kompostem. Proč ho zakopala na kompost? Byl moc starý a maso tuhé? Čekal, že žena ještě něco řekne, jako by v logice exkurze ke kozlímu hrobu bylo vysvětlení. Co se jí stalo? Měla se vdávat a její nápadník zemřel? Mohla být z těch, kteří cítí tajemnou spřízněnost osudu s tragickými přírodními jevy. Musí jí něco říct, aby dokázal, že jsou tu ještě lidé, kteří cítí s ní. Všiml si rohů na stěně dřevníku.

„To jsou nádherné rohy.“

„Jeho rohy.“

„Nemohla byste mi je dát?“

„A na co?“

„Až půjdu ve vsi za čerta.“

„To myslíte vážně?“

„Vždyť bych sem jel úplně nadarmo.“

Možná ji poprvé zaujal.

„Tak víte co, dejte mi padesát korun.“

Nemohl najít padesátku, nechal jí stovku, ale měl rohy. Byly nádherné, mohl je vozit na předním skle nebo přimontovat na střechu. Vyjel z Dolních Přezletic a měl pocit, že udělal to, co měl, a že mu krajina na oplátku cosi dává, nečekaně a zlehka, světlo dopadající mezi stromy, určené jen jemu. Minul pole, na kterém stály nesklizené kukuřice, zapomenuté pole nepatřící nikomu. Jel tu i vloni a kukuřice tu byla taky. V další vesnici se vlekl za valníkem s cukrovou řepou. A když traktor za vesnicí předjel, vjel do lesa mezi rozpadající se ploty a zrezivělé stroje na těžbu písku. Na louce za lesíkem stál rozestavěný dům, každý rok jezdil kolem a vídal chlápka na nedostavěné betonové zídce plotu, dneska tu byl taky. Vzal si cigarety a vypravil se k němu.

„Není na prodej,“ řekl muž rovnou. Malta v kolečku byla ztvrdlá a na násadě lopaty zasychala malta. Byl to jeden z řemeslníků, co za sebou nechávají jen bordel a málokdy práci. Láďa si zapálil. Nebyla to krásná krajina, možná vypadala romanticky a tajuplně z lesních cest, ale tovární komín Spolany rostl nad vším jako houba, která nasává každou hrozbu ukrytou v podzemí, aby je jednou vyvrhla ven. Vpravo za lesem stála budova skladu, kolem ní rozbořená stavení a o kus dál v polích kravín. Možná si chlápek říkal, jak nádherný pozemek kupuje, a teď tu sedí a diví se, do čeho se pustil.

„Není na prodej?“ zeptal se automaticky, i když chtěl říct něco o počasí.

„Ne.“

„Jde to pomalu, co?“ kývl ke kolečku.

„Hůř než pomalu.“

„Mám v autě kozu. Kozel, za kterým jela, chcípnul. Ani nemohli vzít telefon, aby mi zavolali, že je po něm. Možná byl pro ně kozel jako člen rodiny, to se po telefonu těžko podává.“

„Na mé trávě se vaše koza pást nebude.“

Sice na to ani nepomyslel, ale přikývl na souhlas. „Nevěděl byste o kozlovi?“

Muž zavrtěl hlavou a Láďa se vrátil k autu. V Koleticích se stavil v hospodě, byl pátek, doufal, že se dozví o kozlovi, ještě nikdy se nestalo, aby koza nezabřezla. Auto nechal před hospodou, doufal, že se nezdrží. Chlapi nadávali na poslance, který se vysmíval v parlamentu ženským, debata končila tím, že nejblbější na světě jsou poslanci a ženský. Zmínil se o kozlovi a vyvolal vzpomínky na kozly dávných časů, což museli být podle všeho kozlí supermani. Hajný mu napsal adresu v Bukvicích. O takové vesnici v životě neslyšel, a tak si nechal podrobně vysvětlit, jak se tam dostane. Vilda, kapitán týmu z Opočan, který se potácel u dna nejnižší soutěže v zemi, přišel na jedno a sedl si k němu.

„Prej tě vykopli z práce,“ řekl mírně potěšeně. „Už něco máš?“

„Prodávám hrnce.“

Nějak se zachmuřil.

„A jak to jde?“

„Špatně.“

„O čem jde dneska řeč?“

„Nadává se na manželky.“

„A co ty? Taky nadáváš?“

„Ne.“ Láďa měl třetí pivo, které mu vždycky rozvázalo jazyk. „Člověče, mně se včera zdálo, že ji miluju, normálně jsem z toho byl na větvi.“ Nebyl to jen soucit nad jejími zády a zuby? Ale při soucitu by necítil, jak se proplétá tmou. Co se s ním dělo? Nikdy neslyšel, že by se pětačtyřicetiletý chlap zamiloval do své ženy. Ostatní by si mysleli, že se mu dlouho nepostavil nebo měl problémy nějakou ženskou vůbec splašit. To bylo samozřejmě nejjednodušší vysvětlení, které se pod názvem Occamova břitva používalo (jak četl v novinách) i při řešení vědeckých problémů.

„Ty máš řeči! Člověk by řekl, že jsi šťastnej a hrdej člověk, ale přitom jsi jen rozhodčí,“ dodal Vilda ironicky.

„Za to se nestydím. Proč bych měl? Vás jsem nikdy nezaříz.“

„To říkaj všichni. Hele, kolik bys vzal za jeden zápas?“

„Nic.“ Sakra, proč radši nedrží hubu?

„A ostatní?“

„Kdybys jim dal patnáct tisíc, šli by do toho, to víš sám.“

„Všichni?“

„Většina určitě.“

„Takže většina jo, ty ne.“ Vilda vstal. „Dík. Už mi došla trpělivost. Poslední tři zápasy nás rozhodčí nepustili ani přes půlku.“

„Co je? Co máš za lubem?“

„Dej si radši ferneta, ty vole.“

Proč se před Vildou vytahoval? A proč se Vilda ptal na rozhodčí? Neměl je bránit ze stavovské cti? Jenže stavovská čest byla slovo, jehož význam neznal, protože o nikom, kdo by patnáct tisíc nevzal, nevěděl.

Debata se vrátila do starých kolejí. Ves nemá peníze na předělání silnice, a nikdy je mít nebude. Dal si další becherovku s tím, že musí domů. Nemůže se zřídit, zítra píská a koza čeká v autě.

Dáša se dívala na televizi a držela se za tvář. Podle zarudlých očí poznal, že brečela.

„Je ti dobře?“

Neodpověděla, dělala, že tu není, protože byl v hospodě, zatímco ona se trápila se zuby.

Vzbudila ho v půl osmé ráno.

„Musím na pohotovost do Prahy, v Boleslavi ji zrušili.“

Styděl se, že se opil, smrděl kouřem a hospodou, těžkým pachem, kterého se člověk nikdy nezbaví. Když vyšel k autu, uslyšel mečení. Zapomněl vyndat Rozálii? Chudák koza! Otevřel dodávku, ale nebyla tam. Našel ji v chlívku, jak kouká do zdi. Vůbec si nepamatoval, že ji vyndával.

Dáša nastoupila. Chystal se zeptat na holky, jestli spí doma, nebo u tety v Neratovicích, ale schoulila se na sedadle a zavřela oči. V deset byli v Praze, do půl jedenácté hledali pohotovost a místo na parkování. Čekárna byla plná lidí z celé republiky, pohotovost nejspíš zavřeli všude. Seděli vedle starších manželů z Nymburka, přijeli s vnučkou, která se houpala na židli a příšerně se nudila. Bylo půl dvanácté, v půl druhé měl pískat mistrák ve Zlenicích. Kdyby měl oblek rozhodčího v autě, stihl by to. Dal si limit do 11.50. V 11:55 byli před nimi dva pacienti. Nerad rušil zápasy, před dvěma roky se mu povedlo odpískat všechny, dostal se tenkrát do druhé třídy. Zavolal Edovi, jestli to vezme za něj, a zároveň mu došlo, že jestli bude chtít něco vydělat, bude jezdit s hrnci i o víkendech, a na pískání nebude čas. Dáša šla dovnitř, tentokrát nekřičela. Nabídl jí, že ji vezme do cukrárny, ale nemohla nic jíst. Představil si je na smutné procházce Prahou, na které jsou jen proto, že ji bolel zub.

Řídil a všechno ho unavovalo. Dáša si šla lehnout, musel se postarat o zvířata. Holky byly doma, ale pozvaly kluky na oheň, a když se zeptal, kdo nařeže dříví, pokrčily rameny, takže šel řezat. Ještě před dvěma lety stíhal tolik věcí, míval med a pěstoval žampiony.

Pustil se do řezání a vzpomínal na staré manžele, od kterých chtěl před deseti lety, když se stěhovali z Neratovic, koupit dům. Navrhl jim, že je u nich nechá přes léto bydlet. Dohodli se, jenže pak se objevila jejich dcera s tím, že chtějí o tři sta tisíc víc. Bylo mu to líto, peníze navíc neměl. Nakonec sehnali tuhle chalupu, ale na manžele nikdy nezapomněl. Chtěl s nimi sedět v kuchyni a poslouchat, jak dokázali zůstat spolu a vypadat tak spokojeně a usmířeně. Mohli se starat o zvířata, teď, když Dáša měla problémy se zuby a zády.

„Měli bysme se přestěhovat do Neratovic,“ řekla Dáša u snídaně. „Chceš bydlet u tety v paneláku? To nemyslíš vážně.“

„Holky to mají blíž do školy a ty do práce taky. Koně prodáme. Doktor říkal, že jestli si neodpočnu, budu mít záda do roka zničený. Hledají někoho, kdo by v léčebně u Neratovic vedl terapii se psy.“

Nejdřív ho přemluvila, aby bydleli v Koleticích, a když se mu tu začalo líbit, chce pryč. Řekne jí, že se stěhovat nebude? Ale co by mu za pár let řekla? Měla jsem možnost to dělat, pomohl jsi mi?

Nějakým záhadným způsobem jí to dlužil.

„Dřív mi se vším pomáhaly holky, byly na větvi z toho, že mají doma koně. Ale dospívají, zajímají je kluci, muzika a trempování. Jsem na to sama. Tohle je poslední šance začít něco nového.“

Vzpomněl si na poslední milování a pochopil, proč se tomu tak poddala. Loučila se s tímhle místem.

Naložil kozu. Dáša si udělá, co bude chtít, a holky jsou radši v Neratovicích. Všechny jeho představy o životě v Koleticích byly k ničemu. Jediné, co může dělat, je najít pořádného kozla a prodat hrnce, ostatní se vyřeší samo.

Na automapě Bukvice nenašel, vzpomínal, co říkal hajný. Na rozcestí v lese měl odbočit doleva, ale byla to tak hrozná cesta, že se mu nad ní sevřelo srdce. Cesta napravo byla malebná venkovská silnička, ta nalevo se stáčela do přítmí smrkového lesa, plná výmolů a keřů. Přesto se cestou dal. Úvoz byl nekonečný, větve mlátily do předního skla. Červené šípky a černomodré trnky se třásly, bláto pod podvozkem vyskakovalo z louží a lepilo se na karoserii. Z dalšího rozcestí vedly dva úvozy, cesta u jednoho z nich plná bahna. Zabočil na ni a po pár metrech travnatá mez klesla. Dostal se do Bukvic! Otočil se s úsměvem na Rozálii, která stála mezi hrnci, smířená se svým pohyblivým domovem.

Minul záhony se zelím a brambory. Za světem městeček a vesnic, ze kterého přijížděl, existuje svět samot a vesniček, ke kterým ani nevede pořádná cesta. Bukvice se skládaly ze šesti vesnických chalup, stojících po třech proti sobě v mrňavém dolíku. Našel dům číslo tři, poslední v pravé řadě. Zatloukl na vrata, a když nikdo nepřišel otevřít, zkusil, jestli je otevřeno, a vešel s Rozálií na dvůr.

Trávu pokrýval bílý poprašek, prach, piliny nebo vápno. Nakoukl otevřenými dveřmi do kuchyně. Starší žena v zástěře a rukama od mouky vyšla na zábradlí v sešmajdaných bačkorách, které nejspíš nosila už na základce.

„Hajný v Koleticích mi dal vaši adresu. Prý máte kozla.“

Čekal, že si opláchne ruce od mouky, ale vedla ho přes velký dvůr s obrovskou králíkárnou, vzadu za zahradou se pásla kráva. Zašla do chlívku a vytáhla šedivého kozla. Byl to obr, ale něco se na něm Láďovi nezdálo. Nestál nějak divně?

„Postavte ji tady.“ Láďa naaranžoval kozu do vhodné pozice. Jenže sotva Rozálie uviděla kozla, uskočila stranou.

„Copak, nelíbí se ti?“ dělala si z ní bába legraci a pustila kozla. Jenže kozel stál, ani se nehnul. Rozálie se taky zastavila, možná překvapená tím, že po ní nejde. Sklonila hlavu a spásla pár stébel trávy. Láďa ještě nikdy nezažil, že by kozel nevystartoval po koze.

„Není moc starej? Připadá mi nějak opelíchanej.“

„A co byste chtěl, kozího prince? Dneska je problém sehnat vůbec nějakýho kozla, a vy byste chtěl mladýho? Budete asi z fajnovýho kraje, nejste náhodou Pražák?“

„Ne,“ prohlásil hrdě. To byla situace! Koza nechtěla a kozel taky ne. Asi k sobě cítili nepřekonatelnou antipatii jako dva lidé, kteří si od první chvíle lezou na nervy.

„Myslíte, že máme mladý kozly? Jen se podívejte na králíky! Jsou tak starý, že úplně zešedivěli.“ Nechali kozla kozlem a šli ke králíkárně. Byla skoro prázdná, jen v jednom kotci seděli u dvířek tři tlustí a úplně šediví králíci. Nikdy takové králíky neviděl, vypadali jako králičí patriarchové. Nejspíš jim měl prokázat úctu, žena mu připadala jako průvodkyně v chrámu, ve kterém člověku nezbývá než dělat, že pohybuje rty v rytmu modlitby.

„Chcete vidět psa?“

U boudy ležel hrozitánský vlčák s podlitýma očima a šedivými chlupy. Byl to obrovský pes, možná i napůl vlk, ale byl rád, že aspoň pohnul hlavou, ať už patřila psovi, nebo vlkovi, na něj byla moc těžká.

Rozálie se pásla a kozel vypadal jako zkamenělý, možná patřil do muzea vzácných zvířat, ale pro Rozálii nebyl vhodným partnerem. Něžně ji poplácal po hřbetě a vedl ji před dům. Na Rozálii nepovedená schůzka nezanechala žádné stopy, vypadala, že je jí všechno jedno. Nevyznal se ve své ženě, ani svým zvířatům nerozuměl. Když zavíral vrátka, klika se ze dveří vysunula, sáhl na ni, zůstala mu v ruce. Zkusil ji vrátit zpátky, rozlomila se ve dví. Bezradně stál s klikou před domem. Jestli přistoupí k vrátkům, nejspíš se rozpadnou. Ať udělá cokoli, všechno jenom zhorší. Co je tohle za vesnici? Položil kliku do trávy a fascinovaně zíral, jak se ze dveří sype bílý prach, tentýž, který byl na trávě všude kolem.

Zastavil za rozcestím a nechal Rozálii popást. Volala mu Dáša, nebylo jí dobře, prosila ho, aby byl doma do šesti a postaral se o zvířata. Šero ho pronásledovalo a proměnilo se ve tmu. V Liběchově na náměstí, dva kilometry od domova, zastavil u hospody, aby se poptal po kozlovi, ale z místních tam nikdo nebyl. Za vsí se stavěl další motorest, hospoda byla plná dělníků ze stavby. Vypadalo to jako za dnů, kdy pomáhal o prázdninách tátovi, kluk v hospodě plné chlapů v montérkách. V koutě seděl osamělý chlápek, číšník mu přinášel jídlo. Muž se překvapeně podíval na talíř: „Chtěl jsem kuře.“ Číšník se zarazil, řekl: „Promiňte,“ a sáhl pro talíř. „Víte co? Nechte to tady.“ Muž rozbalil nůž a vidličku a pustil se do jídla, jako by se nic nestalo. Láďa ho sledoval, jeho reakce ho překvapila. Byla tohle rezignace? Ne, ozval se a číšník uznal svou chybu. Zacukal ústy a zavrtěl hlavou, ale nebyl v tom ani náznak pohrdání: Sakra, co si ten idiot myslí, nemůže sníst, co mu dám? Nějak přirozeně z toho vyplývalo, že se nic nestalo. Klid v hospodě trval, rádio nehrálo.

Dva dělníci odešli, tři přišli. Ti nejstarší v červenošedivých špinavých montérkách si povídali o uhlí. Zaprášené vlasy se jim lepily k hlavě a clona kouře se od nich valila do výčepu. Objednal si další cappy, i když věděl, že nabere zpoždění, které se nevyhnutelně plížilo za každým zastavením. Okamžik přemýšlení uváděl do chodu hodiny tikající za hodinami našeho světa, které odbíjely první okamžik zpoždění, přesně a neomylně. Jeden okamžik zastavení a popřemýšlení nad lidmi se mění na jeden okamžik zpoždění, se kterým se nedá bojovat, už pouze narůstá. Jenže dneska může posedět, přijede domů později. Dal si pivo, potřeboval si všechno srovnat v hlavě.

Bude bydlet na sídlišti? Bál se nekonečných hádek. Jak bránil pískoviště proti psům, které tam ženské ze sídliště posílaly kadit a jak se pohádal na školní besídce. Dva dny předtím měla Renata horečku, šel s ní, Dáša byla nemocná. Sál byl narvaný, přišli na poslední chvíli, taktak si v baru koupil kolu s rumem. Seděl na kraji poslední řady, vedle se strkali kluci, které vystoupení nezajímalo. Někdo je poprosil, aby se přestali bavit, posunuli se k Láďovi a žvanili dál. Renata přešla k mikrofonu. Kolik jí tenkrát bylo? Šest?

Řekl jim, aby sklapli. „Co je,“ řekl kluk, „nemůžeme tady stát nebo co?“ „Jenom říkám, abyste byli zticha.“ Renata zpívala na pódiu svoji nejmilejší písničku, od chvíle, kdy měli koně, se ptala, jestli jí kůň nešlápne na malíček. „Nestrkejte do mě,“ řekl kluk, „táhne z vás rum, jste vožraIej.“ Sedl si zpátky. Kluci se sebrali a zmizeli na chodbě. Druhý den všichni včetně Dáši věděli, že se opil a rval se s nebohými sedmáky. Chce do toho zase spadnout? Ne. Chce stát na kraji zahrady, dívat se do dálky a mít místo, kde ho nikdo nebude buzerovat. Všechny problémy vznikaly na místech, která nepatří nikomu: dětská hřiště, parky, sály. Všude, kde lidé mohli ničit, co jim přišlo pod ruku. Vrátí se? Dáše nic jiného nezbývá, je to její poslední šance. Řekne jí, ať to zkusí.

Vyřešil to.

Mlha ležela na všem jako maso obalující kosti vesnic. Měsíc svítil ve svalech mlhavě jako vyhaslé oko namáhané pohledem na světla, která se míhají po povrchu Země. Zaparkovaná dodávka stála vedle kostela jako bílá kostka cukru u obrovské konvice.

„Dám koním,“ zavolal na Dášu, jenže už je nakrmila. V koupelně si vyčistil zuby. Nesmí poznat, že byl v hospodě. Když se vrátil do kuchyně, slyšel, jak telefonuje matce.

„Ty si myslíš, že jsem se rozhodla být nešťastná a odkázaná na druhé, jenže člověk nemá šanci si vybrat, jestli bude šťastný nebo nešťastný. Je buď šťastný, nebo nešťastný, žádné volby nejsou. Jste infikovaní socialismem, pořád myslíte, že si člověk může naplánovat, co vyřeší. Ty jsi tuhle situaci nikdy řešit nemusela, společnost ti život naplánovala za tebe.“

Ach jo, pomyslel si, jdu zrovna v nejlepším.

„Nebyl jsi v hospodě?“

„Ne.“

Rozloučila se s matkou se stejným pocitem jako vždycky: že řekla něco, co neměla. Bavily se jen proto, aby se pohádaly.

„Musím toho nechat,“ řekla Láďovi, když si nalil polévku. „Ne proto, že mě to nebaví nebo že potřebuju změnu, prostě nemůžu dál. Nevydržím všechno, nejsem jako moje máma nebo babička. Doktor mi zakázal tuhle dřinu. Je to těžká práce, vybrala jsem si špatně a nikoho za to vinit nebudu, jen sebe. Byl tu chlápek na koně a rád by si je vzal. Víš, ve všech snech, které jsem měla jako holka, se mi zdálo, že přijíždím s dodávkou, abych koně naložila, a oni jsou šťastní, že budou se mnou, majitelé se o ně nestarají. A teď je to přesně naopak, budu se dívat, jak je odvážejí, koně se budou ptát: Co se stalo, že se o nás tak málo stará? Přestala nás mít ráda?“

Převrhl slánku.

„Ty mě neposloucháš?“

Něco zamumlal, a to ho prozradilo.

„Dejchni na mě!“

„Dášo, já…“

„Slíbil jsi, že o víkendech nebudeš pít. Nechci, abys chodil ke koním, když z tebe táhne. Ve všední dny si chlastej, jak chceš s podělanejma klientama, třeba se upij k smrti, ale ne o víkendu. To bylo řečí, jak mi budeš pomáhat, zase všechno dělám sama! Víš, co jsi? Lhář! Kde jsi byl? Jak ti mám věřit, že nelítáš za nějakou ženskou? Prodal jsi vůbec něco? Je Rozálie březí?“

„Ne.“ Nedokázal nic, bylo to pokořující.

„Domluvili jsme se, že o víkendech nebudeš pít. Vydržel jsi to?“

„Ne.“

„Našel jsi odvahu mi říct, že jsi byl v hospodě? Nejsi nic než lhář a já kráva, která je dobrá jen na to, aby ti podržela.“

„Takhle to není.“

„Ale je, pro tebe jsou všechno jen obchody. Hrozně ses změnil. Kdy jsi byl naposledy s holkama?“

„Holky nestojí o to, abych jim něco vykládal, chtějí, aby je osahávali jejich kluci.“

„Prosila jsem tě, abys mi nelhal. Jak ti mám věřit, žes nebyl za nějakou ženskou?“

„Víš, že bych to nikdy neudělal. Ale nemám žádný důkaz.“

„Já už ti nevěřím,“ řekla a otočila se.

„A co mám dělat?“ Opilost v dokazování toho, že mluví pravdu, nepomáhala. Copak nechápe, že potřeboval adresu na kozla?

„Nic. Teď už je to jedno. Dělej si, co chceš. Jdi si za ní, tady už bydlet nebudeš.“

Vstal od nedojedené polívky. Bylo mu trapně. Znal ji po tolika letech? Ne. Znal jen formu, kterou si představoval. Znala ona jeho? Ne, chtěla žít s modelem, který si vysnila. S modelem, kterým by možná rád byl, ale není. Jak se můžou pro něco rozhodnout, aniž se jeden z nich změní? Proč potřebuje sliby, které se nedají dodržet? Nebo je tak těžké nejít do hospody a nepít? Je. Jednak to nevydržel, a jednak se znal. Dřív chlastal jak blázen, ale srovnal se a pár let sekal dobrotu. A jiná ženská? To by ho rovnou odrovnalo, když nestíhá žít ani s ní. Ale může to dokázat? Jak dokazují nevinní lidé, že jsou nevinní? Existuje důkaz, že nikdy nezahnuli? A pak ho napadlo, že ano.

Důvěra toho, kdo vás miluje.

Má ji?

Ne.

Takže to je, jako by jí zahnul. Do hospody musí, jinak žádné obchody neudělá. To se rovnou může zavřít v paneláku, brát dávky a koupit si satelit. Je Dáša normální, když to po něm chce? Pocit, že všechno mezi nimi je v pořádku, byl pryč, a to mu bylo líto. Mohl za to on. Ať se na to bude dívat z jakékoli strany, vina bude na jeho straně.

„Chtěl jsem ti říct, že si můžeš zařídit svůj život…“

„Nechci od tebe nic slyšet. Hlavně, že u ostatních obdivuješ hrdost. Kde je tvoje hrdost, když máš vydržet bez chlastu? Vypadni.“

A tím to skončilo. Vzal si kabát a šel. V hospodě si dal dvě piva. Co dál? Bude obcházet jejich dům, aby viděl, že holky jsou v pořádku? Přijde zima, bude postávat na chodníku a pít rum? Myslel si, že věrnost je nejdůležitější, jenže to není jen věrnost, ale tisíc dalších závazků, které nikdy nesplní.

Ustlal si v dodávce.

V pondělí ráno ho bolela hlava z chlastu a měl špatnou náladu. Psal v autě fakturu pro Beneše, když volal Prášil, šéf komise rozhodčích, ať se u něj zastaví. Dělal s ním v jedné firmě, než ji zavřeli, a Prášil si našel tenhle flek.

„Viděl ses v pátek s Vildou v hospodě?“

„Jo, tenhle měsíc jim nepískám žádný zápasy.“

„Byl jsi s nima domluvenej?“

„Jak domluvenej?“

„Nedělej ze mě blbce. Vilda se naštval a zavolal do televize nějakým reportérům. Šli za třema klukama, co měli pískat v sobotu, se skrytou kamerou a nabídli jim pět set, když to zapískaj pro ně. Všichni tři to vzali.“

„Za pět set? Kdo to byl?“

„Nebudu ti říkat jména, stejně je znáš. Někdo jim musel dát tip.“

„Udělali to kluci z Opočan. Byli nasraný, že je rozhodčí zařezávaj. Vilda je férovej kluk, prostě toho měl už dost.“

„Aha, takže jsi byl domluvenej s ním.“

„Nebyl!“

„Existujou důkazy.“

„Jaký?“

„Řekl jsi mu přede všema, že ty prachy nevezmeš. Nezbylo mu než to zkusit jinde.“

Některé představy jsou naprosto scestné, ale stejně fungují jako přes kopírák, nějakým záhadným způsobem se vesele rozmnožují a není před nimi úniku. Tohle má být důkaz proti němu? Řekl, že se nenechá podplatit, a to znamenalo, že je ten špatnej?

„V pátek jsi vedl v hospodě divný řeči. Jako že začínáš nový život a tak.“

„Říkal jsem akorát, že miluju svou ženu,“ řekl ztěžka.

„To ti tak budu věřit, věčně se hádáte jak psi. O vašem manželství se baví celá vesnice.“ Je to tmel, pomyslel si hořce, tmel našeho manželství, kterému nikdo nerozumí, ani já sám.

„Všichni ví, jak chlastáš.“ Neodpustil si pohled plný pohrdání, jako by se sám v životě nedotkl flašky. „Taky jsi řekl, že z rozhodčích by to vzali všichni.“

„Jo, kdyby jim nabídli patnáct tisíc, ale pět set? Proboha, kde to jsme?“

„Takže jsi ho k tomu pobízel?“

„Ne.“

„A pročs nám nedal vědět? To taky dokazuje, že jsi v tom jel.“

„Myslel jsem, že plácá do větru.“

„Nemáš naši důvěru a už si nezapískáš.“

„To, cos mi řekl, jsou samé kraviny, to nikde neobstojí.“

„Řeknu ti, co obstojí. Vilda vybíral z rozhodčích, kteří pískali předminulou neděli. Pískal jsi předminulou neděli?“

„Jo. V Třebelicích.“

„Byli to rozhodčí, který měli pískat tuhle sobotu. Pískal jsi tuhle sobotu?“

„Ne,“ řekl zaraženě. „Jel jsem s Dášou na pohotovost.“

„Máš pískat, pak se sejdeš s Vildou, rozjedete tuhle akci, a zrovna náhodou musí žena na pohotovost? Přeber si to jedno po druhým, a co ti vyjde? Že jsi v tom jel s ním. Kluci, který chytili, jsou na tebe nasraný a nechtějí s tebou nic mít. Uvažujeme, že tě vyřadíme z listiny rozhodčích. A já budu hlasovat pro.“

Takže ho vyrazí. Už si nemusí lámat hlavu s tím, jak to bude stíhat. Pár let se snažil, ale žádná cesta nahoru nebyla. I tohle je organizace – stejně jako jeho bývalá firma –, kde se problémy nahlížejí v tom světle, jak budou vypadat navenek, ne, co vyřeší. To, co roky dělal, neznamená pro nikoho nic, nakonec ani pro něj ne. Situace volá po jediném řešení: nechat se vykopnout. Stal se břemenem systému, kterému pomáhal, aby přežilo to, co měl rád – fotbal. Jako kluk viděl polský seriál, hrdina se jmenoval Paragon, písničku si pamatoval dodnes:

Trávník zelený
Na něm pár bílých čar
Tam tě očekává
Vítězství a sláva
I kdybys prohrál,
Nesmíš se vzdát…

Byla to stupidní píseň, jak pochopil teď, když mu bylo pětačtyřicet. Nebo v tom bylo něco jiného? Momenty, kdy hra plynula kupředu a on stál pod borovicemi a lípami u hřiště a cítil, že je v jiném světě? Když zápas plynul kupředu, písnička měla pravdu. Zelený trávník, na kterém bílé čáry vyznačovaly prostory, kam se nesmí, a prostory, kam lze vstoupit. Červené a bílé sítě, praporky a pokřik fanoušků. Stačilo vzhlédnout a viděl to, co potřeboval: míč vykopnutý vzhůru, koruny borovic a letní nebe. Miloval momenty uprostřed hry, kdy se cosi zvedlo z trávy a z pohybů těl kolem. Klid, který nebylo nutné rušit, plynutí hry.

Chtěl pískat druhou třídu, kvůli lidem, které potkával a obdivoval. Vzpomněl si na Damkovou, jak jí sprostě nadávali, když mu mávala na lajně. A co řekla v šatně, když vycházeli potom, co dvakrát přerušil hru a prosil pořadatele, aby hulváty nechali vyvést? Co řekla na špínu, když jí domlouval, aby si z těch hulvátů nic nedělala? „Já vím, ten ofsajd ke konci jsem mávla špatně.“ A to bylo všechno. Do té ženské by se taky zamiloval, byla stejná jako Dáša. Nejdřív vidí, co se má udělat, pak se snaží pochopit, jestli se to udělalo, a teprve potom si všímá toho, co se stalo jí.

Jak nadávali, že ženy jako ona zničí fotbal! To určitě! Fotbal byl zničený tak, že se s tím nic horšího udělat nedalo. Zvedl se, aby odešel, zatímco Prášil čučel do papírů. A náhle ho napadlo, že všechno, o co jde, je šance obrody. Neměl na to ji dělat, ale kdyby z lidí, které znal, povstala síla, která by se pokusila dát věci do pořádku, mohl si alespoň jednou v životě říct: Byl jsem při tom, když jsme to chtěli změnit. Ale přijde jiná změna, a ta mu zabrání, aby se o cokoli snažil.

Vyšel ven a nastartoval. Je to systém, ve kterém žije. Všechno, ať se na to díval jakkoli, patřilo tvarohovitým lidem, kteří si za komunismu dokázali zařídit, co potřebovali. Nedalo se říct, že to byli podvodníci, ale super čestní lidi to taky nebyli. Teď jim patřila tato společnost a ti, kteří s nimi netáhli za jeden provaz, si museli zvyknout na jejich triky nebo to ze všech sil zkoušet po svém. Rozhořčení poctivých nechtěl nikdo rozumět, vyžadoval se důkaz. Ale není důkazem pocit, se kterým žije den co den?

Ozval se telefon.

„Tady Mrázková z účtárny. Nechával jste u nás fakturu pro pana Beneše, ale nenapsal jste tam slevu na množství.“

Zalapal po dechu. Psal ji ráno v dodávce, bolela ho hlava, byl naštvaný na sebe i na Dášu a zapomněl na slevu! Je stejný podvodník jako ostatní. Bylo by krásné, kdyby vypadal poctivě, ale nikdy tak vypadat nebude. Jak to, že na to zapomněl? Mohl za to chlast?

„Promiňte, ale byla to první faktura, kterou jsem dělal a…“

„Takže to tam dopíšete?“ řekla ostře.

„Samozřejmě.“ Stalo se to u firmy, na které záleželo nejvíc. Slíbil slevu a nedal ji tam. Nebude světlonošem hrdosti v prohnilém systému, potopí to i jeho. Zatímco mnohde budou panovat dohady, u něj to bude černé na bílém. Existují obchodní podmínky a faktura, na kterou to dal bez slevy. Důkaz, který všichni hledají, je tou jedinou chybou, která se neměla stát.

Vytočil Benešovo číslo.

„Tady Tesař. Chtěl bych se omluvit.“ (Takhle začínají všichni podvodníci, není jednodušší nechat to plavat, tvářit se, že se nic nestalo? Nemohl přestat, musel mluvit.) „Naúčtoval jsem vám to špatně, nenapsal jsem slevu na množství, dělal jsem to poprvé a zapomněl na to. Moc se omlouvám. Musíte mi věřit,“ dodal. Znělo to divně. „Nejsem podvodník. Znám tisíce lidí, kteří podvádějí, ale já ne.“ Co to mele? Měl přestat někde v půlce, přesto žvanil a žvanil. Naprosté pokoření, které si přichystal sám. Totální ztráta pozic, které pro něj budovali jiní chudáci, jeho předchůdci.

„O nic nejde,“ řekl Beneš klidně. „Jen to tam dopište.“ Zavěsil. Nejspíš neměl čas na pitomé vybavování.

Trochu se mu ulevilo. Ale co ta odpověď znamenala? Zkusil to na nás, a my na to přišli, protože nejsme blbci, a s těmi, kdo nás chtějí natáhnout, si poradíme. Neexistuje omluva, je v pytli. Mraky plují jedním směrem, směrem podvodu.

Najednou ho napadlo, že nezáleží na tom, co vidí ostatní (takhle si to určitě omlouvají opravdoví podvodníci). Prostě se to stalo. Sebere síly, aby čelil nepředstavitelným situacím a chybám a omezí je na minimum. Na faktury si dá pozor. Sakra, neudělal to přece schválně! Dneska se na práci vykašle, nedokáže mluvit se zákazníky. Co když Beneš volá penzionům a jídelnám, aby si dali bacha? Moc to zveličuje.

Zachvátila ho melancholická bezvýchodnost, se kterou už dlouho nebojoval. Rezignace vyvstávající z únavy, výsměch všemu snažení. Co by se stalo, kdyby prodal všechno? Nic. Vydělal by víc? Ano, ale peníze nic neřešily. Chtěl, aby si ho Dáša vážila. Udělaly by jí peníze radost? Ne. Byl by to další důvod, který by mu vmetla do tváře. Peníze byly k ničemu, cítil to stejně jako zvíře čichající k otrávené zemi.

V Hlušících si dal kolu s rumem. Na panelu svítila čísla zápasů, zřídili tu sázkovou kancelář a hernu. Z místnosti vzadu se ozýval křik kluků u kulečníku a z výčepu k němu dolehlo nadávání, dědek láteřil před pípou s prázdným půllitrem. Číšnice stála venku v lehké blůzičce a sukýnce, vypadala bezradně a opuštěně jako holčička, které se ztratil pes. Podle toho, jak ji dědek proklínal, vyhlížela náklaďák z pivovaru. Mávl na ni, vytáhl padesátku a nechal to na čtyřicet. Zatímco hledala drobné, venku zatroubil náklaďák: „Přinesu vám to za chvilku.“

Dopil rum. Na dně sklenice zbyla trocha koly, drobné bublinky na dně přestaly vyskakovat. Muž u výčepu se dočkal piva, číšnice přešla ke kulečníku s tácem fernetů. Chtěl se zvednout, ale nejspíš na něj zapomněla.

„Tu desetikorunu,“ řekl co nejzdvořileji.

„Promiňte, já zapomněla.“ Celá zčervenala. „Chtěla jsem vám ji vrátit, ale přivezli pivo, a já to pustila z hlavy.“

„To je v pohodě.“ Rád by ji přesvědčil, že se to může stát, ale najednou bylo všechno nesmírně trapné.

Vyndala desetikorunu a ještě jednou se na něj usmála. „Asi vám budu připadat jako zloděj.“

„Vím, že jste mě nechtěla podvést. Problém je, že pro všechny už je to jenom zlodějna, nikdy ne nešťastná náhoda.“

Udiveně si ho prohlížela, možná myslela, že ji balí. Byla drobná, ale docela hezká a líbilo se mu, že se ještě jednou omluvila.

Sedl si do auta. Zkusil penzion dvacet kilometrů na Paku. Když odbočoval z dálnice, vjel úzkou cestou do smrkového lesa. U okraje vozovky stála sanitka, kus za ní bílý opel kombi v příkopu. Neměl zpoždění, mohl zastavit, ale nezastavil. Proč? Na první křižovatce odbočil zpátky a znovu najel na dálnici. Nebude myslet na faktury, ale dívat se kolem a přemýšlet. Dálnice: v létě devadesát jel jako závozník do Německa, poprvé viděl nekonečnou zemi Západu, zemi aut, pump a dálnic, která se v jeho vlastní zemi podobala přeludu, na který si nikdy nezvykne. Jako jsou mořské proudy zakresleny na mořských mapách i s místy, kde se otáčejí, i čára dálnice vede k sídlišti a novým lidem. Vzpomněl si na kozla v Bukvicích. Těsně vedle proudu se udržuje a uchovává tajemný svět toho, co na mapách není.

Přejel most. Koutkem oka spatřil na pravé straně sanitku, která se nakláněla v příkopu. Saniťák v oranžové bundě stál se ženou o kus dál na cestě. Zastavil.

„Můžete vzít paní do Mělníka?“ Přikývl, i když na Mělník nejel.

Žena byla vysoká blondýna, vlasy zastřižené kolem tváře, mohlo jí být kolem pětačtyřiceti, ale výraz v obličeji ukazoval na nesmírnou únavu. Co jí řekne? Není tu, aby pomáhal, protože pomoc je to, že bez rozmýšlení dupne na brzdy. Pomoc znamená instinkt, naprosté ovládnutí všeho, co děláte. To nedokázal.

„Jela jsem po rovné silnici, zamyslela se, a když jsem otevřela oči, auto bylo v příkopu. Je to patálie, ale aspoň si člověk na chvilku vydechne,“ dodala nelogicky.

„Nebolí vás něco?“

Zavrtěla hlavou. „Všechno je tak napnuté, je zázrak, že se všichni naráz nezblázníme. Víte, nad čím jsem přemýšlela, než jsem se vybourala? Čím udělám manželovi radost. Tuhle mě napadlo, že jsme dlouho nepřekvapili jeden druhého. Myslela jsem, že koupím oběd v dobré restauraci nebo lístky do opery, a místo toho se vybourám. To je taky překvapení, ne?“

„Překvapení dají člověku zabrat.“

„Překvapil jste v poslední době vaši ženu?“

„Jo, ale nejspíš to pro ni nebylo překvapení. Nechcete manželovi přivézt hrnec?“

Rozesmála se. Možná pochopila, že je jenom cesťák. Nic víc než ubohý obchodníček, který se ometá na náměstí městeček, kde chcípnul pes. Bylo to tak, a bylo to v pořádku, díky své bezvýznamnosti s ní mohl mluvit.

„Ne, hrnec nepotřebuju. Víte, našla jsem si nové zaměstnání, ale musím jezdit dvě stě kilometrů denně.“ Slyšel, jak bojuje se slzami. Připomínala medúzu, která vypadá neškodně, ale pokud se jí dotkne na nesprávném místě, zabolí je to oba. Proč s sebou nevzal kozu? Kdyby nevěřila, že sebou vozí kozu, šel by dozadu, otevřel kufr a žena by se rozesmála. Rozálie by jim oběma pomohla.

Vyprávěla o práci. Byl rád, že se neptá, čím překvapí svou ženu. Vysadil ji v nemocnici. Nějak se mu podařilo protlouct se tímhle dnem, komplikovaná skládanka, jejíž výsledkem je to, že necítí ani vinu, ani výčitky, ani úlevu. Zaplatil složenky na mělnické poště a šel se podívat na soutok. Nákladní loď s pískem se táhla proti proudu tak pomalu, jako by stála nalepená na řece, v dálce ležela helma Řípu, kterou tu nechal neznámý obr, když se rozběhl Evropou. Dostal chuť na rum, ale slíbil si, že nebude pít. Stál ve studeném větru, který foukal z otevřené krajiny, aby ho osvobodil od smradu cigaret a výčepů. V mumraji kolem stánků se míhaly děti, občas se ozvalo zapraskání, jak hodily dělbuch na kočičí hlavy kousek od mělnické kostnice. Pěkná zábava být starou děravou lebkou a poslouchat tenhle kravál.

U Vavřince se před ním táhl náklaďák se smradlavou cukrovou řepou, která se v haldách válela na polích. Před domy trůnily pytle s cibulí, mrkví, brambory a na černých tabulích z místní zrušené školy stály ceny. Přemýšlel, že koupí pytel brambor, a právě když byl na konci vesnice a předjížděl náklaďák s řepou, zahlédl v zahradě posledního domu ve Vavřinci kozla. Ale jakého kozla! Byl to největší kozel, jakého kdy viděl! V dlouhé aleji na Byšici nemohl zastavit, před ním a za ním se valily náklaďáky s řepou promíchané s náklaďáky převážejícími felicie a oktávky z Boleslavi. Dojel do Libic, odbočil u hasičárny a silnicí se mezi poli vracel do Vavřince.

Na půli cesty stála samota. Tři kluci poskakovali uprostřed silnice a mávali na něj, jeden mu skočil do cesty.

„Pane, potřebujem do nemocnice! Počkejte tu, prosím vás, je to otázka života a smrti.“ Kluk vběhl do chalupy a vynesl tělo zabalené v dece. Jak se blížili k autu, Láďa rozeznal bledý dívčí obličej. Ale neřekl nic a otevřel zadní dveře, kluk dívku strčil dovnitř a sedl si vedle ní.

Rozjeli se, dívka seděla v rohu bez hnutí, oči zavřené.

„Co se stalo?“

Kluk měl na hlavě kapuci, ze které čouhaly ulepené vlasy. Rozhazoval rukama, až se mu řetízek na zápěstí s korálky točil jako kolotoč. „Ale, zatracená jáma. Původně ji děda vykopal na odpad, ale umřel a jáma tam zůstala. Koukal jsem na ni každý den a přemýšlel co s ní, protože jednou je vykopaná a zahazovat ji mi přišlo nedůstojné dědovy památky. Sedím u okna a přemýšlím nad jámou, a v tom vidím našeho kocoura, jak přelézá plot u sousedů a šine si to ke mně. Před ním stojí jáma, kterou děda vykopal podélně, je metr široká a pět dlouhá. Přiběhne k ní a já si říkám, že ji přeskočí na nejužším místě, jenže se rozběhl a přeskočil ji napříč a samozřejmě zahučel dolů. Slyším mňoukání, protože i pro tak velkého kocoura je fuška vyškrábat se z jámy. Druhý den sleduju, jak se kocour žene přes plot, zastaví se u jámy a já čekám, že ji obejde a přeskočí. Na nejužším místě je to sotva půl metru, to je pro něj hračka. A co ten trouba udělá? Vrhne se do jámy. Už mi to nepřijde tak legrační, ta námaha, než se dostane ven! Ale může být kocour tak blbej? Vyprávím to v hospodě, kluci tomu nechtějí věřit. Vsadí se o tři rumy, že takový trouba nemůže existovat. Jdeme k nám, ve čtyři vyndám misku, kocour se objeví a hop, zalomí to do jámy! Všichni se řežou, i když přišli o rum. Je mi ho líto. Když člověk pozoruje úplně blbé lidi, jak se třeba snaží nakoupit, tak mu to ani nepřijde tak hrozné, myslím, že díky poflakování za školou má i dost času, aby si na lidskou blbost zvykl, ale díky instinktům považujeme zvířata za tajemně předvídavá. A najednou objevím tak stupidního jedince! Kluci mě přemluvili, abych tam jámu nechal, a to byla chyba, měl jsem ji zaházet. Místo toho jsme se v hospodě sázeli, co kocour udělá, a nikdo nám to nevěřil. Co my vyhráli rumů! Jenže do toho jsem se dozvěděl, že se Lucie bude vdávat,“ kývl k dívce, která bez hnutí ležela na zadní sedačce, hlavu opřenou o dvířka, „když jsem byl na vojně, seznámila se s klukem z Byšic. Vrátil jsem se, Lucie byla těhotná, příští týden mají svatbu. Řekl jsem si, udělám na chalupě pařbu, je ještě hezky, koupil jsem lampióny, pozval ji a popřál všechno nejlepší. Dokázal jsem to, chápete, i když ji pořád miluju. Trochu jsme si poplakali a Lucie z toho byla špatná, ona ví, co mi provedla, a dost se opila. Docela dost, teda. A najednou přistoupila k jámě a z toho zoufalství nedávala pozor a spadla do ní!“

Naklonil se k ní, jak ležela pod dekou, mokrá a špinavá, skoro to vypadalo, že se chce dotknout její tváře, ale nakonec jen odhrnul vlasy, které jí padaly do čela. „Volal jsem jejímu klukovi, je na služební cestě na Slovensku. Víte, co mi řekl? Že jsem tu jámu vykopal schválně, chtěl jsem prý všechno skoncovat. Řekl, abych zavolal policajty, nebo je do pěti minut zavolá sám. To určitě! Policajti přijedou a budou tvrdit, že jsem ji chtěl zabít, v jejich slepičích mozcích to bude super plán.“ Vyčerpaně vzdychl. Láďa zabočil k bráně mělnické nemocnice.

„Nechceš, abych tam s ní došel? Když jí nic nebude, tak se vlastně nic nestalo.“ Znal svoje průšvihy zamlada, kombinaci chlastu a neuvěřitel-ných náhod, někdy ne moc šťastných jako tahle.

„Ne, dík. Jste hodnej, že jste nás vzal, ale musím si poradit sám. I když ať udělám cokoli, stejně to k ničemu nebude. Když se něco má zhoršovat s vámi anebo bez vás, je to vlastně fuk. Když jste část tohohle všeho, ničemu neutečete.“

„Bereš to docela klidně, může ti to zničit celý život.“

„Už jsem měl čas se na to připravit. Nejdřív mě napadlo, že je to chyba toho kocoura. Když se někde objeví někdo strašně blbej, jsou ostatní nucení se podle nějakých biologicko-psychologických zákonů chovat taky tak. Ale můžu za to já, ne kocour. Progresi blbosti u sebe pozoruju už delší čas, takové nervózní čekání na opravdový průser, nevím, jestli to znáte, nejspíš je to dospívání. Neměl jsem toho kocoura – říkáme mu Skokan – takhle zneužívat. Co rumů jsem na něm vyhrál. Člověk by si se zvířatama neměl hrát. Četl jste někdy o zvířecí magii, pane?“

„Ne.“

„Tak si něco přečtěte, vy tomu budete rozumět.“

Pomohl mu s dívkou ven, chlast z ní táhnul na sto honů. Bože můj, těhotná holka se opije a spadne do jámy. Z čeho pocházejí průsery? Z lemplovství? U nemocnice byl před hodinou a doufal, že domů už dojede v klidu, dobrodiní bylo nějak moc. Pomáhat je těžké, člověk na sebe bere víc, než si umí představit.

Takovou hrdost od kluka nečekal. Ale nebyla to spíš rezignace? Jak to, že věděl, co má dělat? Když jste částí toho všeho, ničemu neutečete, říkal. Znovu byl před ním náklaďák s řepou, proč vůbec jede tudy? A najednou mu to došlo, vracel se, aby se podíval ve Vavřinci na kozla, a teď to přejel! Celé bloudění bylo nanic! Ale co, zítra naloží Rozálii, a když nebudou doma, přeleze s ní plot a kozel si už poradí.

Cestou domů přemýšlel, čím Dáše udělá radost. Nemůže přestat pít, to není v silách obchodníka s hrnci. Že by si našel novou práci, kde by nechodil do hospod, jenže co umí? Anglicky ne, na počítač je levej, účetnictví nerozumí a sedět v kanceláři nevydrží. Umí řídit auto a mluvit o koze, dnešek to dokazuje. Mohl by vozit kozu po republice a dělat terapeuta, nakládat zoufalce a léčit je historkami o koze! Určitě by přidali něco k dobru, každý člověk má historku, ve které je on a nešťastné zvíře. Proto se zvířata nechala domestikovat, věděla, že nám zoufalství přeroste přes hlavu.

Otevřel vrata a vjel na dvůr.

V chalupě bylo ticho, tma a zima. Dáša se odstěhovala, ani se nenamáhala mu zavolat. Stáj byla prázdná, nejspíš přijel kupec na koně, a pak už nebylo co řešit. Psi si vzala do Neratovic, jen Rozálii nechala v chlívku. Díval se na ni ve světle ze dvora, cítil k ní neskonalou lásku a vůbec se nedivil chlapům, kteří obcovali se zvířaty.

Ležel v posteli a snažil se přijít na to, jak Dáša popisovala, co má dělat, aby jejich manželství fungovalo. Stačilo ji poslouchat, když vyprávěla o autobusačce, koních a starostech se zády. Ale to nejdůležitější mu nejspíš uniklo.

V noci měl sen. Seznámil se s krásnou ženou, ve které byla vyzývavost, vášeň i nesmírný klid. Cestovali vlakem, místo kupé v něm byly bazénky a on obdivoval její nádherné tělo. Roztáhl závěsy a díval se na ni ve světle dne, když se za oknem míhaly lesy, nebo je zatáhl a pozoroval linky jejího těla, zatímco si roztírala olej po rudých bradavkách. Jenže než se k něčemu odhodlal, vlak zastavil. Nosiči jim vynesli kufry do hotelu u nádraží. Zastavil se na recepci: Neptala se po mě nějaká žena? Recepční zavrtěla hlavou. Přesto mu bylo teskno a vyšel do opuštěných ulic. Na hromadě u kontejneru ležely šaty, které znal. Dášina občanka vypadla ven, na fotce vypadala mladá a šťastná.

Konečně žila bez něj.

Za okny bylo ranní šero a na všem leželo ticho, které tu ještě nezažil, nikde se nic nepohnulo. Jak to, že mu kocour neskáče na hlavu? Zkontroloval mobil, jestli nevolala Dáša, byl tam jen vzkaz od Prášila, aby zavolal. Jasně, chce mi oznámit, že mě vyškrtli z listiny rozhodčích. Mám se to dozvědět v hovoru, který si budu platit sám.

„No,“ řekl nevrle. „Co pro mě máš?“

„Potřeboval bych, abys nám dneska zapískal pohár v Krasejově.“

Aha, nikoho nemají, hrajou si na borce, a nakonec přilezou s prosíkem. Proč ho nenechají na pokoji? Měl by hezké vzpomínky na svou hrdost. Mohl se vracet k rokům, kdy pískal a kdy mu to šlo. Ale nejspíš to chce rozloučení, aby si mohl říct, tohle je naposled. Dneska jim ukáže, jak se píská.

Zastaví se na pořádný oběd a objede co nejvíc firem, ale hlavně se vrátí do Vavřince s Rozálií. Myšlenka na kozla ho povzbudila. Osprchoval se, oholil, převlékl, sbalil kopačky, zamkl chalupu a vyrazil.

Zajel do dvou penzionů. Dal si pár vitamínů a najedl se v motorestu. Chtěl prodávat, zítra ho čekala prezentace technologií, před kterou ho Josef varoval: Zákazníky baví poslouchat deset minut, pak si začnou posílat sprosté esemesky.

Vystoupil kilometr před Vavřinci u kaštanové aleje, půl kilometru pod domem, ve kterém klukovi spadla holka do jámy. Bylo průzračné ráno na začátku října a na polích se válely hromady cukrové řepy jako špinavé oholené hlavy. Ženy vybíraly brambory a bachraté hnědé pytle stály na konci řad jako neohrabané bytosti čekající na povel ke směšnému závodu, ve kterém nikdo nic nevyhraje. Vzhlédl k nebi. Skutečné jsou jen kulisy, které kvůli průserům ani nevnímáme, chladný a průzračný vzduch pod kaštany s výhledem na krajinu nás vždycky zachrání. Pustil Rozálii a díval se, jak se pase, chtěl, aby přijela ve formě. Lidé na poli se otočili od pytlů a jedna žena mu zamávala, nejspíš si ho s někým spletla. Ale kdo ví, možná jí před lety prodal polévky, konvici nebo autorádio.

Za plotem domu na kraji Vavřince kozla neviděl. Jestli nebudou doma, přes plot s Rozálií nepřeleze. Ze dveří vyšla žena o něco vyšší než on. Měla hnědé kudrnaté vlasy a vypadala upraveně, čekal ženskou, která má v půl dvanácté největší fofr, aby uvařila, uklidila dětské pokoje, vyžehlila, vyprala a zalila kytky. Tahle žena nic takového nedělala. Dům nevypadal honosně, ale na druhou stranu to nebyla chalupa, která by potřebovala vyměnit okapy, narovnat tašky, postavit nový komín a namazat dveře.

„Promiňte, že ruším. Včera jsem jel kolem a u vás na zahradě jsem viděl kozla. Potřeboval bych připustit kozu.“

Prohlížela si ho stejně udiveně, jako by jí říkal, že na náves přiletělo ufo. Nejspíš se mu to včera zdálo, žádný kozel tu není.

„Jdete na poslední chvíli, můj bývalý manžel si pro něj za dvě hodiny přijede, a pak ho prodá.“

„Takového kozla?“

„Jemu jde jen o peníze. Znáte ten rozestavěný barák u Všetat u lesa?“

„Znám.“

„Jasně, že ho znáte, všichni ho znají. Je jeho.“ Vzpomněl si na muže, který seděl na zdi plotu. Že by tomuhle chlápkovi šlo o prachy? Asi si jeho rezignaci vyložil špatně.

„Je kozel ve formě?“ zeptal se, protože nechtěl mluvit o bývalém manželovi.

„Uvidíme.“

Šli s Rozálii na zahradu, žena odvázala kozla. Byl hnědý, neměl jediný šedivý chlup. Hotový kozlí princ, kterému by v Bukvicích zasvětili kostel.

Kozel skočil na Rozálii. Bylo to hotové, než by řekl švec. Žena vzala kozla a zavedla ho do chlívku.

„Vám se po něm nebude stýskat?“ řekl nevinně a ona se rozesmála. Cítil její fyzickou přítomnost, jako by do něj už pronikla. Dokonce spatřil její vůni, oblak sladkého prachu se vznesl z její pokožky a usedal mu na víčka, na rty, na hruď i na stehna. Proti své vůli cítil, že ho nesmírně přitahuje. Bylo v ní něco hluboce ženského, ta žena na něho čekala. Mýlil se v mnoha věcech, v tomhle ne. Ať udělá cokoli, všechno bude vypadat jako narážka na to, co se musí stát. Mohl nabídnout, že jí prodá hrnce, a ona bude souhlasit, koupí všechno, co má v dodávce. Řekne, že je má ve skladu, ona pojede s ním. Musí něco vymyslet, ale co? Nemohl dělat nic, jen myslet na její tělo.

„Nechcete kávu?“

„Ne, musím…,“ nevěděl, co říct.

„Do práce, že jo?“ To bylo ale pohrdání! Chlap, co ji tu nechá stát, aby šel pracovat!

„Pískám zápas. Vyhodili mě, protože jsem jim řekl, že jsou sráči a podvodníci. Naposled jim ukážu, kdo jsem. Musím to stihnout, opravdu. Mrzí mě to.“ Táhl za sebou Rozálii, která se otáčela za svým milým zavřeným v chlívku, a přesto šla. Byla to chytrá, poslušná, a teď i zabřezlá koza.

Sedl si do auta, ruce se mu třásly. Dokáže odjet? Žena stála na zahradě a nespouštěla z něj oči. Rozálie spokojeně postávala vzadu. Alespoň něco dokázal, nechytnou ho, jak ve služebním autě vozí kozu! Bude se soustředit na byznys, časem to vyřeší i s Dášou. Půjde jí říct, že je Rozálie březí, pomilují se, a on přestane myslet na ženu, která stojí na zahradě ve Vavřinci. Za chvíli si její bývalý muž přijede pro kozla, a už nebude důvod se tu někdy stavit.

Než potkal Dášu, chodil dlouho s jednou dívkou a vůbec nepochyboval o tom, že se vezmou a budou mít šťastné manželství a spoustu dětí a zvířat. Jenže pak se seznámila s lidmi, kterým nerozuměl, a všechno mezi nimi se vytratilo. Když se rozcházeli, říkal: Nikdy na tebe nezapomenu. Víš, odpověděla, jednou přijde žena, která ti všechny vzpomínky vymaže z hlavy.

Měla pravdu. Vztah s Dášou se mohl vždycky zvrhnout v katastrofu, a nejspíš proto se na nic jiného nedalo myslet. Stačil jeho chlast. Nastartoval a vyrazil z místa, odkud za dvě hodiny zmizí kozel i představa té ženy.

Zbudou jeho problémy, a tak to má být.

Vyndal kozu před kabinou rozhodčích a dva kluci stojící u kolečka s vápnem se rozesmáli. „Máme novou pomezní,“ křičeli dědci u lavičky. Vysmívali se ženským, proč by se nesmáli koze? Údělem normálního člověka je výsměch. Jako kluk vezl s tátou hadry do sběru, seděli u zastávky a odpočívali. Z vlaku vystoupili kluci z města ve sportovních bundách, a sotva je uviděli, rozesmáli se. Smějou se nám, řekl tátovi. Tak je nech, chlapům jako my se idioti vždycky budou smát, protože nikdy nepochopí, o co jde.

Kabina smrděla potem. Nedali mu nic k pití, hrnce s čajem postavili do kabin hráčů. Prošel registračky, převlékl se a vyběhl ven. Nestačil se rozcvičit, přijel pozdě. Na stranách stáli pomezní z obou mančaftů, kteří budou mávat ofsajdy pro svoje týmy, a on je bude krotit. Stoupl si k půlící čáře, hráči se seřadili za ním.

„Dneska bacha, chlapi, píská pan neúplatný,“ zahlásil někdo. Kráčel ke středovému kruhu s míčem v ruce. Hřiště bylo u lesa, loučení mezi stromy bylo důstojné. Naposledy podal kapitánům ruku. Má říct, že píská naposled? Ne, je to jeho věc.

Muži se rozestoupili kolem středového kruhu. Za brankami, potaženými červenými sítěmi, stáli kluci v teplákových soupravách. V dálce mezi stromy viděl pole, jako tečka se nad ním vznášel nějaký pták. Naposled, napadlo ho ještě jednou a písknul.

Po deseti minutách se na hřišti sotva plazil. Nemohl popadnout dech, všude byl poslední. Kluci za brankou podávali míč tak rychle, že nebyly žádné prostoje, hrálo se ve zběsilém tempu. Chtěli ho uhnat? Snažil se být spravedlivý, ale vůbec mu to nešlo. Dvakrát odpískal špatně držení a jednou ho útočník domácích obalamutil, když spadl před vápnem, odpískal přímý kop. „Úplatnej nebo neúplatnej, stejně pískáš jako čurák,“ řvala lavička hostů. Pak se dostal do tempa, u lavičky poprosil domácí, aby mu dali napít. Konečně mu to po těch letech došlo. Není žádná spravedlnost, je jen totální stržení hrou, totální fair play, která existuje na jeden jediný pomíjivý okamžik jako sen. Forma krásy, jejíž jedinou definicí je, že se děje a on je přitom. Vzpomněl si na muže, kterého viděl v restauraci, jak zdvihl oči a řekl: Tohle jsem si neobjednal. Číšník, který stejně klidně odpověděl: Promiňte, popletl jsem to. Obyčejná slušnost se mohla proměnit v moudrost a spravedlnost. Mohla se vznášet všude, i tady, mezi bílými čarami, praporky, červenými sítěmi a muži, kteří neměli nic, jen jedno všední odpoledne, ve kterém si přišli zanadávat.

Nedával pozor a špatně zapískal: „Tys nás zaříz, svině.“ Rozhodl se, že pojede za Dášou, musí si promluvit.

Poslední dvě minuty řvaly a nadávaly obě lavičky. Domácí vedli dva jedna, ale neuznal jim dva góly a vyloučil kapitána, který se s ním hádal do krve, jestli to byl roh nebo odkop od brány. Byly to sny, že by pískal vyšší soutěž, ve skutečnosti byl břídil. Nastavil minutu, čímž hosty naprosto vyprudil, sesypali se na něj a nadávali mu. Šel do kabiny, ale nejdřív zatáhl Rozálii dovnitř, měl strach, že jí něco provedou. Tak jsem skončil, pomyslel si, převlékl se, počkal deset minut v kabině a šel. Hřiště bylo opuštěné, tyče branek stály osaměle na pozadí bříz a smrků jako přízraky kmenů bez větví a jehličí.

Chlapi nastupovali do aut a rozjížděli se po úzké asfaltové cestě s mnoha propadlinami. Šel mezi poslední skupinou a zaslechl, jak někdo polohlasně popřál: „Sbohem.“ Věděli, že je to jeho poslední zápas, a stejně mu nadávali? Opravdu důstojné loučení, pomyslel si. Tohle „sbohem“ znělo spíš jako „jdi už konečně někam“.

Další den byl u konce. Pojede za Dášou. Za vším je záblesk jediné naděje, a to té, že patří k sobě. Jednou ji pozoroval, když se oblékala. Ten moment stále existoval, seděl na posteli a díval se na ni, kostrbatá, nezformovatelná věčnost, zachycená na okraji jeho vlastních zážitků jako stokrát přečmáraná mapa místa, kde chce žít.

Krajina se před ním táhla v přicházející tmě jako koberec, na jehož vzoru stála vyšita drobná světla v domcích a další světla našitá v mlze. Na podkladu koberce stála tma, a v ní ještě neodhalená světla probleskující na cestě domů. Byl na rovině v lese, přidal plyn, vjel do zatáčky a přibrzdil. Auto se nahnulo. Než mohl cokoli udělat, ozvala se z pravé strany rána a dodávka se řítila mezi stromy. Dupl na brzdy, otočila se o sto osmdesát stupňů. Uslyšel náraz, auto se otřáslo a zastavilo. Po předním skle stékaly kapky vody. Bolela ho ústa, ohmatal horní patro a ucítil krev. Měl roztrženou dáseň a krev mu kapala na košili. V hlavě mu hučelo, ale přežil to, jenom se praštil do spánku. Rozálie zamečela. Vylétl z kabiny, a jak skočil do bláta, bolest mu projela kolenem. Nemůže chcípnout, zrovna dneska, když s ní byl u kozla. Zadní dveře byly promáčklé, nemohl je otevřít. Kov připomínal plazmu, která se rozlila a znovu ztvrdla. Přelezl přední sedadlo, i když ho koleno bolelo a krev kapala na podlahu. Pod hrnci vysypanými na podlaze a připomínajícími pláty brnění ležela Rozálie. Postavil ji a osahal. Zamečela by, kdyby se dotkl zlomeniny. Celá se třásla, ale přežila to, i když stála nalevo, kde byly dveře promáčklé nejvíc. Schovala se pod hrnce? Použila svůj instinkt?

Vytáhl telefon a zkusil pohotovost, bylo obsazeno. Zavolal Josefovi, vysvětlil, co se stalo. Slíbil, že přijede a zařídí odtah.

Nemůže ji tu nechat, je otcem jejího kůzlete. Posouval sedačku tam a zpátky, aby ji vytáhl ven předem. Posunul ji mezi sedačky, stála a nechápavě se dívala do tmy. Potom přelezl s bolestí v kolenou přední sedadlo, obešel auto a vytáhl ji od řidiče. Byli venku, oddychoval na pařezu u silnice, Rozálie stála vedle něj. Rozmazaná světla projíždějících aut se valila kolem jako karnevalové oči tmy.

V té chvíli pocítil naprostou lhostejnost, pohrdání jakoukoli pomocí. Přijedou policajti a budou chtít vědět, co se stalo. Měl chuť zahrabat se listím, lehnout si k Rozálii, nechat se zahřívat jejím tělem a čekat, až se to vyřeší bez něj. Ohlédl se k dodávce, její obrys stál nehnutě mezi stromy. Co člověku zbude mezi vším harampádím? Jen něco tak samozřejmě živého, že to ani nevnímá. Pohladil Rozálii po hřbetě. V neviditelné formě života, kterou cítilo všechno živé na této planetě, byla Rozálie březí.

Na silnici se objevila světla. Stoupl si na krajnici a zamával na Josefa.

„Nechlastal jsi?“

„Ne.“

Podal mu kapesník a prohlédl auto. „Vypadá to, že ti někdo odmontoval šrouby u předního kola.“

Ten hlas, který říkal „sbohem“. Nevěděl, že je to jeho poslední zápas, myslel, že píská naposled proto, že se vybourá.

Bylo mu hůř. Měsíc vyšel mezi mraky, dala se do něj zima. Zvuk kroků kolem auta zněl jako praskání kostí. Mohl být na kusy jako polámané větve, připadal si křehký a zranitelný. Hlava byla na jeho krku přidělaná tenkým stonkem s kořeny v zemi, propadal se do hlíny. Jeho oči na povadlé hlavě zíraly do jehličí, padal do hrobu vykopaného hluboko pod ním. Zbyly jen jeho oči, plazily se od stromu ke stromu a tam, kde míval tělo, byla hromádka hlíny, ze které trčely obrovské rohy.

Rohy mrtvého kozla, jeho rohy.

Asi na chvíli omdlel. Josef mu pomohl vstát. Chtělo se mu zvracet.

„Rozálie to přežila, asi věděla, co se děje. Přelezla na druhou stranu, možná strčila hlavou do hrnců, zachránila se.“

Hodinu čekali na dopraváky. Dali mu fouknout a dohlédli na odtah. Josef mu nabídl, aby přespal u něj, ale chtěl být doma, i když tam bylo prázdno, a deset minut musel Josefovi před chalupou vysvětlovat, že ho může nechat samotného.

Vykoupal se. Koleno bolelo. Už by si stejně nezapískal, ani kdyby nebylo falešných obvinění, administrativa a osud si zašpásovaly ve stejnou dobu. V uších mu zněl praskot, který vydávaly větve v lese pod Josefovýma nohama jako lámající se kosti. Nemohl se toho zvuku zbavit. Bolela ho ústa, hlava a břicho. Přetočil se na druhý bok. Neusne. Do toho si představoval Dášu v různých polohách. Vstal a došel na sýpku. Stál před skříní se slivovicí, která byla hnusná, nikdo ve vsi ji nechtěl pít, používal ji jako základ pro trnkovici, která naopak chutnala všem. Světlo žárovky zablikalo. Něco se dotklo jeho nohy. Kocour? Už se mu po něm stýskalo.

Ne, plastiková láhev s vínem. Otevřel skříň a sáhl po flašce. Sotva se napil, vyprskl bolestí, jak pálila na rozbitém rtu a horním patře. S flaškou vyšel na dvůr do temnoty zavěšené kolem oparu měsíčního světla, slivovice mu stékala na triko a hřála ho na hrudi. Na zdi zahrady se něco pohnulo, uviděl myš běžící podél kamenné zdi, která oddělovala dvůr od sousedovy zahrady. V záři lampy z ulice se objevila šedivá můra. Možná jsem tu naposled, pomyslel si hořce a napil se. Není to mrtvé a prázdné, kdepak, všechno je tu živé, moje opilost oživuje dvůr. Ještě nikdy jsem tu neseděl v trávě a nepil. Málem bylo po mně, a nikomu na tom nezáleží. Rozbrečel se, láhev mu upadla do bláta, chytil ji, než se vylila. Vzal si flašku do postele a pil, dokud všechno nepřikryla tma.

Policisté přišli ve dvou a zaklepali na okno ložnice. Vstal a nasoukal se do kalhot. Čekal, že se budou vyptávat na bouračku, ale zajímalo je, jak se dostanou ke komínu. Ukázal jim vchod na půdu a přistavil žebřík. Policista si navlékl rukavice a s baterkou vylezl na půdu, jeho kroky otřásaly chalupou. V komíně je něco cenného, něco, co má smysl jen pro něj, tma, kterou mu chtějí vzít. Proč se neptají na auto?

„Mám to.“ Vzorek policistových bot se objevil na šprušli žebříku a v jeho ruce se kýval jako mrtvý zajíc igelitový pytel pokrytý sazemi. Vysoký policista s bradkou a pronikavýma očima stál před ním a zdvihal ruku s pytlíkem. Chvilku trvalo, než pochopil, že je plný peněz a za svazky s bankovkami leží černá pistole.

„Kdyby vás nepoznala ta žena, nikdy bysme na vás nepřišli.“

To je legrační, je doopravdy zloděj, ne malý zlodějíček, který tu a tam napíše něco špatně na fakturu, ale opravdový zloděj, který má v komíně půl milionu. Potom v kuchyni odbíjely hodiny, z ulice se ozvala cirkulárka, jednoduché a ostré zaznění, do kterého zamečela Rozálie.

„Koza taky půjde do vězení?“

„Všechno je vězení,“ zasmáli se. „Existuje důkaz, že jste zloděj. A víte jaký? Nikdo nestojí o vaši poctivost, a proto jste odsouzen.“

„Takže jsem ve vězení.“ Trochu se mu ulevilo.

„Ano, čekáme na povel, který všechno změní ve vězení, ze kterého nebude úniku.“

Začali odpočítávat: sedm, šest, pět. Už to nebyli policisté, ale kouzelníci, měli dlouhé špičaté klobouky a v rukou místo pendreků hůlky. Čtyři, tři, dva, jedna a pak se ozvalo zazvonění. Zůstal jen telefon a bolest hlavy.

„Je ti dobře?“ Josef, ten jediný se o něj bál.

„Jo.“

„Seženu ti náhradní auto.“

Zastyděl se, Josef ho měl rád. Bude mu vyčítat, že byl ve straně? Co na tom záleželo? Napadlo ho, co říkal sen. Nikdo nestojí o naši poctivost, a tak jsme odsouzeni. Toto je vězení, protože nemáme důkaz, že jsme na svobodě.

Naše cesta ke svobodě se děje navzdory vzoru normálnosti, který si ostatní vydržují. Všechno kolem nás je zdání, do kterého nepoctivci investují svoje peníze a duše, aby to vypadalo, že jiná možnost neexistuje. Zatímco my stavíme pec s komínem, aby se náš svobodný život mohl nalít do žhavé formy, o které nemají tušení. Podle nich forma vypadá jako absolutní prohra, a přesto z ní povstává náš skutečný život.

Proč se mu zdálo o komínu? Protože je tam něco, o čem dodnes nikdo nevěděl. To, co prožil s Dášou. Odjel od ženy s kozlem a nikdy se do ničeho nezapletl, i to je poctivost. Může se živit jako instruktor: vést kurz sebeobrany pro ženaté muže, radit jim, jak to zvládat. Budou o něm vycházet články v novinách jako o tenisových trenérech a lidech, kteří pomáhají vymýšlet jídelníčky pro celebrity v zemi, kde se i prezident holedbá tím, že má mladou kočku. Bude o něm psát i bulvár, jak bydlí sám a jediná bytost ženského pohlaví, která je ochotná s ním spát, je jeho koza.

Před barákem troubil Josef s náhradní firemní dodávkou. Co tady těch čtyřicet minut dělal? Ležel a přemýšlel nad svým životem místo toho, aby sebou mrskal?

„Ty jsi vožralej?“ vyděsil se Josef.

„Ne, jenom mi smrdí triko.“ Vyměnil ho za košili, ale ani to nepomohlo.

„Tak se slušně obleč. To chceš jet takhle?“

„Nemám nic čistýho, musím jet v tomhle.“

„Vypadáš jak vandrák. Takhle nemůžeš do práce.“

„Nejdu do práce, beru si volno.“

„Nechceš radši zůstat doma?“

„Já jedu domů. Vezmeš mě do Neratovic?“ Vrátil se pro Rozálii.

„Vezeš s sebou kozu?“

„Bez kozy nikam nejedu.“

„Já se z tebe zcvoknu. Hele, na rovinu, neměl jsi nějakou patálii s fakturama?“

„Jo, ale už se to vyřešilo.“ Záleží na tom, co z toho vyvodí Beneš a jaká varianta toho, co se stalo, nakonec převáží. Buď mu uvěří, nebo ne.

Rozálii se v novém autě nelíbilo, snažila se dostat od zadních dveří.

„Nechceš jet ke mně domu a převlíknout se a vykoupat?“

„Ne.“ Hluboce se zastyděl před jeho dobrotou. Jeden z důvodů, proč bude sekat dobrotu, je Josef. Nemůže ho nechat mít věčně pravdu a stydět se za to, jaký je. Nechce začít Josefa za pár let nenávidět jen kvůli tomu, jaký on sám je slaboch.

Nad poli stála pára plující z lesů, hladina pískovny ležela v ranním slunci. Dva rybáři stáli na břehu skrytí mezi keři a na jejich čepicích se houpaly paprsky slunce jako čluny přivázané u břehu. Po poli jezdil traktor s přívěsem a muž stál u záhonu s černou lesklou fólií. Trnky se leskly v keřích u silnice a na asfaltu ležela rozpláclá hruška. Koruna hrušky byla prázdná, přes neděli ji někdo otrhal.

„Víš, co je zvláštní? Neexistuje žádný důkaz pro to, že něco děláme špatně, a proto to s námi špatně skončí. Naše svědomí se dá nejspíš překroutit stejně jako naše paměť, a tak na nic není spoleh.“

„Ale to je důkaz, že je to horší než za komunistů. Lidi jsou úplně na dně, dělají si jen podrazy.“ Josef toužil Láďovi dokázat, že to předtím bylo lepší a to, že byl ve straně, mělo opodstatnění. Jenže to není horší, pomyslel si Láďa. Kdyby chtěl Josefovi vysvětlit, že je to jiné, mohl promarnit celý život hledáním důkazu, že má pravdu. Určitě by to dokázal, kdyby se jeho život právě nerozpadal.

V Neratovicích za přejezdem odbočili k sídlišti. Láďa zíral na to, na co před roky, na nekonečné paneláky, dětská hřiště a auta parkující na chodnících. „Zastav mi tady,“ ukázal na roh, kde stála policejní stanice.

„Ty nejdeš domů?“

Láďa s Rozálií vystoupil. Rozálie se pustila do trávy u chodníku.

„Nechám ti auto v pondělí před barákem. A, prosím tě, dej se do cajku.“

„Chci ti poděkovat. Až se mi narodí kůzle, tak ho zapijem. To ti slibuju.“

Nezdálo se, že by jeho pozvání věřil. Než se kůzle narodí, vyhodí ho z práce a bude trapné něco slavit. Nebudou rozhádaní, ale už to nebude ono. Existovalo jediné řešení: vydržet v práci, dokud Rozálie nebude mít kůzle.

Pohádal se s policistou, který tvrdil, že koza na policejní stanici nesmí, a přivázal ji za policejní budovu. Po dvaceti minutách se ho další policajt zeptal, co potřebuje. Zavedl ho ke stolu a podezíravě si ho prohlížel. Láďa vyprávěl, co se stalo, a policista ho přerušil s tím, že je to hlášeno v Mělníce a nespadá to pod ně.

„Něco jste vypil, že jo?“

„Chci ohlásit, že mi někdo povolil šrouby.“

„A máte nějaký důkaz?“

„Ne, ale slyšel jsem, že někdo šrouby povolil rozhodčímu už předtím.“

„A co jako od nás chcete?“

„Abyste o tom věděli a zabránili tomu. Měl jsem štěstí, že jsem vlítl mezi stromy.“ A Rozálie měla štěstí, že věřila svým instinktům, chtěl dodat.

„Myslíte, že to byl někdo z Krasejova?“

„Jo, asi jo. Ale mohl to být kdokoli.“

„Tak pojedem do Krasejova a vy se ho pokusíte identifikovat?“

Upřímně řečeno, to nechtěl, toho člověka by nepoznal. „Tak jo,“ řekl nakonec.

„No, dáme vám vědět. My nebo naši kolegové.“

Vykašlou se na to, pomyslel si. Bude muset na policii do Mělníka, a tam mu řeknou co? Že nemá důkaz.

„Děláte to blbě,“ řekl a vstal.

„Cože?“

„Děláte to blbě, ale nemám pro to důkaz.“

„Radši jděte domů, pane, asi vám není dobře.“

Teď už chápal, proč se v detektivkách svědci nepřihlásí na policii. Je to místo, kde se nic nevyřeší. Vyšel ven, roky v Neratovicích byly zpátky, osud ho bude honit z jednoho místa na druhé. Jak bude poslouchat cirkulárku mezi paneláky? Co šedivá můra, přiletí snad za ním?

Teď by se měla objevit varianta skutečnosti, na které pracoval ve svých snech o spravedlivém světě. Předseda komise rozhodčích s omluvou, Beneš s pochopením toho, co se stalo, a Dáša s odpuštěním. Jenže spravedlnost je jenom tohle, pomyslel si, když se díval na kapky, které ze včerejšího deště zůstaly na trávě vedle chodníku jako slzy, které vyplakaly mraky na rameno Země. Rozálie se zastavila, aby ochutnala jejich hořkost, a netvářila se, že by přitom něco řešila. Polykala je, aby je natrávila do úhledných bobků.

Dáša stála na asfaltové cestičce vedle dětského hřiště s pískovištěm a prolézačkami, proti ní se v bocích pohupovala žena se psem. Vlasy měla obarvené nabílo, z té barvy se mu dělalo blbě. Stokrát ji prosil, aby nenechávala psa kadit na dětské hřiště, nikdy na ni nechtěl zavolat policajty. Chce být tak hrdý a svobodný, že to vysvětlí bez úředního šimla. Jenže se mýlil, té ženě to vysvětlit nešlo. Znala se s každým na sídlišti a jeho rodinu pomlouvala v obchodech tak dlouho, až je většina lidí přestala zdravit.

Děti na hřišti, které neznal, se dívaly, jak s ní Dáša trpělivě mluví. Žena se tvářila, že je mistrem světa v rozhodování o tom, co se smí a nesmí. Její pes byl na hřišti, běhal mezi dětmi a ona říkala něco v tom smyslu, že její pes si může, kam chce, kdyby to bylo zakázáno, bylo by to tu napsáno, máme demokracii, i pes má svá práva. Dáša vysvětlovala, že na dětské hřiště pes nemůže. Ona toho nikdy nenechá, napadlo ho, to nejsilnější, co existuje, je její přirozená síla. Je tu sama, bez něj a nic jí nechybí, ví, co má dělat, a dělá to. Bude mluvit tisíc let, i když to pro ženu nebude mít žádný smysl a zítra tu bude se psem zase. Vzpomněl si na sen, který říkal totéž, co viděl: Bez něj je šťastná.

Najednou věděl, že se k němu nevrátí. Všechno prohrál. Neměl ani kytku, jen roztržený ret, špinavou košili a smrděl chlastem. Udělal chybu, myslel, že stačí být věrný, ale tisíc způsobů, jak ztratit její úctu, ho nakonec potopilo. Nemohl přijít oholený, upravený a s kytkou v ruce? Kdo si myslí, že je? Naprostý lempl, který měl dávat pozor na to, co dělá, a mít věci v pořádku. Pak by se mu nestávaly maléry, které se normálním lidem neděly. Dáša ho vykopne a má na to právo.

Stála u lampy, žena ji neposlouchala, pes běhal po hřišti a na všem ležela totální lidská lhostejnost, která už dávno zabila svět. Jedinou živou věcí na této planetě byla mysl jeho ženy a oči cizích dětí, které si hrály na písku. Došel k nim.

„Mám na vás zavolat policii?“ zeptal se ženy. Dáša se překvapeně otočila.

„Vy mi chcete jen vyhrožovat,“ řekla bělovlasá paní. „Koukněte, támhle jde strážník!“ Ukázala směrem, kterým přišel a odkud přicházel i policista, s nímž se hádal na stanici kvůli koze.

„Máte zase nějaké problémy?“ zeptal se Ládi.

„Tady paní nechává psa srát na dětské hřiště. Ale nemám důkaz. Ukážu vám hovno jejího psa a ona řekne, že není jeho.“

„Měl byste se uklidnit, nebo vás pošlu na záchytku.“

„Váš manžel je tady známá firma,“ podotkla paní, když se policista vzdálil. Vypadala příjemně potěšená obratem situace a měla chuť žertovat s Dášou na jeho účet. Ano, teď se tvářila, že je ochotná si s nimi promluvit jako s lidmi. Když nic neřekli, otočila se a šla dál.

Poodstoupili od hřiště.

„Proč jsi přišel?“

„Říct ti, že je Rozálie březí.“

Asi ji to vůbec nezajímalo.

„Cos dělal? Vožral ses v hospodě a dostal přes držku?“

Přikývl. Na vysvětlování detailů nezbývaly síly.

„Rozálie měla rande s kozlem. Mělas ho vidět, byl to kozí princ.“ Prohlížela si ho se směsicí pohrdání a cizosti, které vcelku rozuměl.

„Přišel jsem se zeptat, co uděláme s Rozálií, když se za tebou přestěhuju do města.“

Podívala se na něj, jako by se zbláznil.

„Chceš bydlet v paneláku a mít kozu?“

„Když jsem byl kluk, myslel jsem, že lidé jsou na světě proto, aby se o něj starali. Že vystřídali dinosaury ne proto, že uměli zkrotit oheň, ale proto, že milovali svět víc než dinosauři. Táta s mámou milovali všechno živé na zemi, krávy, koně, holuby i králíky, kytky a stromy, a já to čekal od všech lidí. A pak jsem pochopil, že jsou nejšťastnější, když můžou všechno nechat zmizet. Když můžou to, co je kolem, nechat být a nestarat se o to. Jako v panelákách: sedět a čekat. Musím tu kozu mít, protože ji miluju, ale nakonec se obejdu i bez ní, když řekneš, že to nejde. Když mi odpustíš.“

„Víš, co je zajímavé?“

„Jo, že o tom, kdo se stará o svět, mluvím právě já, a přitom se nedokážu postarat ani sám o sebe.“

„Ne, to bohužel zajímavé není. Zajímavé je, že pro tebe je láska jenom pomýlený obraz, který povznáší a omlouvá tvoje vyšinuté chování. S láskou bohužel nemá co dělat.“

„V tom máš taky pravdu.“ Chtěl ji vzít za ruku, ale připadal si jako stroj těžké techniky, pro něhož je lehký a samozřejmý pohyb velmi namáhavý. „Potřebuju tě. Nemůžu bez tebe žít.“

„To vidím, jen se na sebe podívej. V životě sis nevážil ničeho, co jsem pro tebe dělala, prala, vařila, žehlila, a teď si toho taky vážit nebudeš. Zítra se vzbudíš a bude to pokračovat.“

Co věděla o tom, co prožíval? Nic, nezáleželo na tom. Kromě toho, co teď cítili a v čem oba měli pravdu, existoval ještě jiný život, ve kterém byli spoutáni jako jedna bytost. To si musí uvědomit, aby se dal dohromady a zachránil to, na čem záleží. Je tu něco, o co se může opřít: Potencialita, ze které se vynořuje jediná možnost jejich životů. Zůstanou spolu. Bylo mu jako fyzikovi, který objevil důležitý zákon, způsob, jakým jsou věci pospojovány: Jenže nikdo mu nebude rozumět, protože jeho výkladu budou chybět důkazy.

Nikdo tu sílu neuvidí, jen on.

„My dva patříme k sobě, na tom nikdy nikdo nemůže nic změnit. Jsme manželé.“

Rozesmála se. Rozálie okusovala trávu. Děti si hrály na hřišti, které pokadil pes. Kam se podíval, stály paneláky.

„I když mě vyhodíš, budu tě milovat. Budu tady stát den co den pod tvým oknem a dívat se na holky, jak jdou do školy. Tak dlouho, dokud neumřu. Věříš tomu?“

„Věřím, a to mě děsí ze všeho nejvíc, protože nemám žádné východisko. Pro mě neexistuje žádná možnost, nežiju ve světě představ, nedokážu si všechno omlouvat jako ty. Ty opravdu věříš tomu, že nám to bude fungovat, ale základní předpoklad je, že ti budu všechno odpouštět. To je láska, kterou hledáš a bohužel jsi ji našel u mě.“

Překvapilo ho to. Znamená to, že ji zničil? Ne. Byla stokrát silnější než on, nejspíš o tom jen nevěděla, strašně se podceňovala.

„Slyšel jsem tě mluvit s tou ženou. Nic se na tobě nezměnilo. A pokud ano, tak to miluju stejně jako na začátku. Jestli jsem tě nějak zničil, není to vůbec znát.“ Teď už i jemu samotnému připadalo, že mele páté přes deváté.

Dáša vstala. Už toho měla dost, dostali se na samé dno trapnosti a ubohosti. Teď, pomyslel si, nezbylo nic kromě jediné věci, její schopnosti mu odpustit. Musí to tak být, neměl nic, co by uvedl na svou obranu. Neměl žádný důkaz lásky.

Pak uslyšel svůj hlas, jak jí říká slova, která mu nikdy nepřišla na mysl.

„Dobře, jestli se se mnou chceš rozvést, udělej to. Nechám ti všechno a nikdy ti ani slůvkem neublížím. Byt i barák je tvůj, všechno ti přiznám. Nech mi jen Rozálii a kůzle. Budu platit na holky. Budu prodávat hrnce a seženu si ještě jednu práci. Chci, abys věděla jedno: vím, jakej jsem ubožák. Dostaneš, co chceš, abys měla svůj vlastní život. Jen mnou, prosím tě, nepohrdej.“

Podíval se na ni. V jejích očích se leskly slzy.

„Prosím tě, pojď domů,“ řekla Dáša. „Já už tady nevydržím ani minutu.“ Vzala ho za ruku, zatímco táhl Rozálii, klopýtající po asfaltu k paneláku.

Stál v ložnici. Suchý vzduch paneláku ho nutil kašlat, ale zadržel dech a za chvilku to přešlo. V obýváku hrála televize. Byl v jejich bytě, stál u jejich postele. Dokázal to. Budou chtít, aby se vzdal Rozálie, nesnesou žít s kozou v paneláku, ale on se jí nevzdá. Možná jí pronajme u hodných lidí chlívek a bude se na ni jezdit dívat. Pár let to vydrží, a potom se všechno zase změní. Slyšel hlas své ženy a pak hlas detektiva, který z televizní obrazovky říkal: „Vaše svědectví nám moc nepomůže,“ a do toho zamečela Rozálie.

Vrátil se Dášin hlas, kterým mluvila do telefonu. Její hlas, nekonečné mumlání, kterému nerozuměl, bylo příliš hluboko v něm, než aby se proměnilo na hrozivé a hluboké ticho. Znělo jako páska v jeho hlavě, předem namluvená a připravená k neustálému opakování. Miloval ten hlas, protože věděl, že má ve všem pravdu. Byl na pozadí jeho osudu a přesně věděl, kým je.

Zavřel dveře. Jak se díval na kliku, ze které se nesypal prach, věděl, že pořád ještě není v Bukvicích, kde se všechno rozpadá a kde neexistuje způsob, jak věci zachránit. Je doma a snaží se udržet rodinu způsobem, který je pro všechny asi nejmíň přijatelný, jenže o lepším neví. Pomýlený postoj ke skutečnosti je nejspíš jeho nejlepší úkryt.

S úlevou, které nikdo jiný nerozuměl, si lehl na postel a zavřel oči.

Co zbyde

Ulice z náměstí St. Ploetzen vede pod okny domu, do kterého přišel před čtyřiceti lety. Zvenku zní hovor turistů, kteří v křiklavých přilbách a cyklistických botách klopýtají do penzionu Bei Mutter Berta. Lesklé rámy kol se proplétají s květy pelargonií v nevkusnou směsici. Čaj na stolku voní po bylině s latinským jménem, při jehož vyslovení se doktor Weisman určitě zamračí: jeho babička používala nějaké zatrolené české slovo.

„Našli jsme pro vás v Čechách sestru,“ říká doktor, když ho ukládá po obědě.

„V tom případě vyrazíme zítra.“

„Myslel jsem, že počkáme do konce týdne.“

„Pojedeme zítra v jedenáct.“

Důvodem urychleného odjezdu je životopis, který vyšel před pár dny, na začátku června 1993, v jednom kulturním časopise. Vystřihl ho třikrát a dvakrát zahodil, zbyla poslední kopie schovaná pod polštářem.

Narodil se v roce 1922, od roku 1936 navštěvoval inženýrskou školu v Táboře, a potom už následují jen samé lži. Zítra spatří českou krajinu a dostane šanci vymazat aspoň některé z nich.

Druhý den po poledni říká řidiči, aby zastavil. Doktor mu pomáhá ven. V trnkách na kraji louky poletují vrabci, bílé tečky kopretin chvílemi září a chvílemi hasnou pod stíny letících mraků. V dálce se modře lesknou stopy slunce na hladinách rybníků. Krajina se houpe, ruce se mu třesou.

„To je pěkná snůška hnoje, co o vás napsali.“ Nenapadlo ho, že doktor o článku ví. Další důkaz, že se až nezdravě zabývá sám sebou, ostatně zabývání se zfalšovanou minulostí nemůže být zdravé.

Na konci cesty je zámek v lesích, kde se narodil, náhle malý a bezvýznamný. Schodiště, na kterém jako dítě stál a skulinou v otevřených dveřích vyhlížel park, modré nebe a bílé mraky. Proužek reality, který se třepí v paměti, na kterém mělo být zachyceno to, co mělo zůstat.

Nezbývá než živit se iluzemi. Jen budoucnost viděná skrz naděje je tajemná a lákavá, jen v ní leží nikým nesdílený příběh našeho života.

Chybí tomu pečeť, chce říct doktorovi. Pečeť toho, kým je člověk stojící proti minulosti, která povstala v jeho zemi jen proto, aby ho zničila. S takovou minulostí se musí bojovat den za dnem, až do konce.

Protože kdyby s tím přestal…

Kola opřou o zeď fary a Tomáš pokračuje v přednášce, která začala přibližně před deseti lety. „První brigáda, a hned kostel, ty máš ale kliku. To je něco jiného než opravovat fotbalistům kabinu.“ Marek, jeho patnáctiletý syn, ho neposlouchá. Proč se sem táhnou dneska, když dělat na kostele mají příští týden? „Táta, děda,“ pokračuje Tomáš. „Všichni o tom snili. A nikomu se to nepovedlo, až nám. Víš, co jsem ti vyprávěl o svobodných zednářích, rodiny stavitelů si předávaly tajemství oblouků…“

„Tos mi už říkal,“ zahuhlá Marek. „Používaly tajné symboly.“

„Správně,“ chválí ho Tomáš a zvoní u dveří fary. Z okna vykoukne Průchová. „Co chcete?“ oboří se na něj. Proč ho tak nesnáší? Nejspíš mu nemůže zapomenout, že se přiženil z Hurdlic.

„Je pan farář doma?“

„Jel na křtiny.“

„A kdy se vrátí?“

„Pozdě,“ odsekne Průchová a zavře okno. Proč se faráři obklopují čarodějnicemi? Nemají máslo na hlavě, že jich v Čechách a na Moravě nechali tolik upálit? Možná papež vydal encykliku, ve které nařizuje nabrat je do služby a chovat se k nim jako k normálním lidem, což je nenápadná forma omluvy za historickou nevraživost.

„Tak jedem domů?“ Markovi spadl kámen ze srdce, s místním farářem se mu mluví velmi těžce.

„Ještě si něco zařídím.“ Aha, napadne Marka, táta musí na pivo. Na kraji vsi, na jediném kopci u přejezdu, kde stojí jejich dům, se ohlédne. Jeho otec stojí na louce před kostelem jako horolezec před zasněženým vrcholem. Možná tam zůstal, aby synovi ukázal měřítko perspektivy stojící mezi venkovským zedníkem a barokním kostelem. Ale spíš vypadá jako tečka v nekonečné české rovině, ze které vystupuje osamocená kostelní věž, a jako kámen na krku ji tíží obrovský, mlčící zvon.

Ráno se bubliny vznášely ze dřezu plného nádobí a večer z kýblu, se kterým Martina vytírala schody. Tomáše do hospody jít neviděla a Marek, který se vrátil domů už v jednu, zahuhlal, že jel za farářem. Jenže Martina ví, kolik uhodilo, Tomášovi zase začalo období chlastání, výmluv a plánů s kapelou.

Odpoledne ji pozdravil jeden z chlapů, kteří jeli na kolech do hospody. Až když se otočil, poznala Máru. Býval to krásný kluk s dlouhými vlasy, věčně v bílém tričku, kristuskách a korálky kolem krku. A dneska? Opuchlá tvář, podlité oči a prázdný pohled. I když byl stejně starý jako Tomáš, vypadal na padesát. Co jen chlast s lidmi udělá…

Vítr k ní přinesl smrad páleného igelitu ze dvora od sousedů. Nikdy neviděla tak sadistické kluky, věčně se poflakovali kolem s brokovnicí, měla z nich větší strach než z myslivců. Starý Hovorka umřel před lety na rakovinu a jeho žena ji měla taky. Bylo to z bordelu, který pálili na dvoře?

Slunce zapadalo nad hrází rybníka. U břehu pluly labutě a natahovaly dlouhé bílé krky, připomínajíce lodě s vyřezanou postavou na přídi. Rákosí šumělo v podvečerním větru. Začne Tomáš zase pít? Podívala se do kýblu, bubliny zmizely, zbyla šedivá špína smíchaná s vychladlou vodou, její minulost i budoucnost. Potom se u Hovorků otevřely dveře, rozezněl se křik a za chvíli se z dálky ozvalo houkání sirény.

Tomáš čekal v hospodě na Jindru, který mu měl vrátit peníze. Jandera za pípou něco tušil, nebylo by to poprvé, kdy by Tomáš utíkal bez placení.

„Je u vás sanitka!“ hlásil Heřman, bubeník kapely.

Tomáš vstal.

„Kampak?“ divil se Jandera.

„Neslyšel jste, co říkal?“

„Je mi jedno, co říkal, zaplatíš, cos vypil.“

„Jindra to zaplatí, až přijde.“

„Dluhy tvého bráchy mě nezajímají.“

„Já to zaplatím!“ Heřman vytáhl stovku a Tomáš se vyděsil, myslel, že je to trik, jak ho dostanou z hospody bez placení. Jenže saniťáci opravdu někoho vynášeli! Na nosítkách ležela Hovorková, jeho sousedka. U vrátek postávali její kluci, Adam s Ondrou, pobledlí a vyděšení, Tomáš je ještě nikdy neviděl tak zaskočené.

„Co se stalo?“ zeptal se Tomáš saniťáků, ale Hovorková otevřela oči. „Kluci,“ zašeptala. „Postarejte se o ně.“

„Spolehněte se.“ Díval se za ní, dokud se dveře sanitky nezavřely. Kluci si ho prohlíželi, zatímco sanitka s houkáním mizela na hrázi.

„Chcete se mnou dělat na kostele?“

„Vy jste se asi zbláznil, jděte radši pryč.“ Zabouchli mu branku před nosem.

Od trati se ozvalo známé zahvízdání. Jindra se schovával za křovím, aby ho Martina neviděla. Na sobě měl světlou košili a černé džíny, vlasy svázané do copánku.

„Čekal jsem v hospodě! Potřebuju peníze, nemáme doma už ani korunu,“ vysvětloval Tomáš.

„Nemám je tady, ale u jednoho kluka v Bechyni.“

Aha, myslí si Tomáš, vždycky je v tom nějaký háček. „Martina čeká s večeří, nemůžu odjet, bude to vypadat, že jsem zdrh.“

„Vlak jede za deset minut a v devět jsi s penězi zpátky.“

Nechá se umluvit a dopadne to jako vždycky: druhý den ho bolí hlava, je bez peněz a potlouká se v Bechyni s Jindrou, dokud neskončí v hospodě u nádraží. Aby ho zabavil a rozptýlil, vypráví Jindra o tom, co vyváděli za komunistů, například, jak stříkali sprejem na zeď u nádraží.

Jenže Tomáš si to pamatuje jinak. Opili se a na zeď nastříkali obrovský nápis: Smrt komunistické straně! Ale slovo smrt stříkali na místo, kde byla v omítce prasklina, a když ráno přijeli vlakem, nápis byl stěží vidět a díky prasklině se dal přečíst i jako: Sme v komunistické straně! Opravdu divné hrdinství.

Nakonec odjíždí vlakem v pět, zabil celý den! Jindra stojí u nástupiště s cigaretou v ruce. Tomu je hej, svobodný kluk, který jednou do roka zajede do Itálie na jablka a má klid. Tomáš ví, že Martina bude řádit. Je mu jí líto, a zároveň je na ni už trochu naštvaný.

„Jandera prý má ode dneška v hospodě novou kapelu, a jestli přijdou lidi, vykopne nás,“ svěřuje se Jindra.

„Takových hlášek jsme už slyšeli!“

„Jestli Komářovice padnou, se mnou ani s Heřmanem nepočítej, už na to nemáme nervy.“

„Jen klid.“ Tomáš zavře okno a podloží si hlavu svetrem. Proti němu sedí silnější černovlasý muž v roláku s velkým kufrem.

„Vzbudil byste mě v Komářovicích?“ Muž lhostejně přikývne, jako by budit cestující byla jeho každodenní práce. Vlak přejíždí po mostě, pod ním plují lodě s pískem. Na poslední stojí Oldřich Janota se sprejem v ruce. Loď se s ním naklání, písek padá do řeky a Janota na něj ze všech sil něco stříká, i když mu kytara překáží. Vlny odnášejí nápis, ze kterého Tomáš přečte jen A a O. Ostatní písmena se propadají do písku, písek se valí do řeky a všechno se třese, řeka, mraky i země.

„Vstávejte, člověče! Jsme v Komářovicích!“

Na zastávce ho vítá Tůmová s plácačkou v ruce. „Jste se zase toulal, co? Žena vás tu sháněla, ta s váma má ale trápení.“

Radši vyjde po schůdcích do výčepu. Je čtvrt na šest, vevnitř ještě prázdno. „Dej mi jedno,“ říká Janderovi a pokládá na stůl desetikorunu. Bolí ho hlava a ví, co ho doma čeká. Sotva se napije, Jandera odloží utěrku na okraj dřezu. „Tak jsem se rozhodl, u mě v hospodě hrát nebudete. Mám vašeho vrzání tak akorát a lidi taky.“

„Vrzání?“ Kdyby nemusel domů, ukázal by mu, co to je vrzání. Vydrželi to za komunismu, přece to nezabalí teď. Jak to, že o tom rozhoduje mameluk, který se celý život bál?

Když otevře branku, Marek sedá na kolo. „To je dost, že jsi tady, tati, konečně můžu s klukama na ryby. Máma od včerejška čeká, kdy přijdeš.“

„Měl jsem spoustu zařizování.“

„Zařizování? Hm.“ Tomáš si není jistý, jestli v tom není ironie, znamenající: Ty vole, táto, dej se radši trochu dohromady. Jestli tam není teď, za pár let bude.

„Chtěli jsme jít do hospody, přijede nová zpěvačka.“

„Jandera nás vykopne a pozve si nějakou countryovou bábu?“

„Kluci říkali, že hraje techno.“

„Jestli to bude techno, pomažeš domů, to si pamatuj!“ Musím se uklidnit, říká si, jak stoupá po schodech. Martina v kuchyni žehlí prádlo. Vždycky, když ji vidí po nějakém průšvihu, spojuje se jeho strach s nábožnou úctou: v takovém okamžiku cítí, jak moc ji miluje. Ale je to forma lásky, která je pro jeho ženu neviditelná. Možná je to forma lásky, která je v takové chvíli nejvíc na obtíž.

„To byl ale den, ani jsem nestihl zavolat.“

„Kdes byl?“

„Za farářem, všechno je domluveno. V pondělí začnu.“ Nervózně popochází po kuchyni. „Pak jsem potkal Jindru, zašli jsme na pivo.“

„Vrátil ti peníze?“

„Zatím je nemá.“

„Nemá? A jak vyjdem?“

„V pondělí dostanu zálohu na materiál a peníze budou, žádný strach.“

„Nemysli si, že nejsem naštvaná, trnu tady, kde lítáš.“

„Říkal jsem, že musím za farářem.“

Zapálí plyn pod rendlíkem s párky, Martina stojí u žehlícího prkna. Sukně jí končí nad koleny a ukazuje hladkou opálenou kůži, na které se třpytí světlé chloupky. Při usmiřování má Tomáš vždycky chuť ji přitáhnout k sobě a…

„Potřebuješ něco?“ otočí se Martina.

„Máme hořčici?“ koktá a nakládá párky na talíř.

„Cos sliboval Hovorkové?“

„Promiň, teď jsem tě neposlouchal,“ říká s plnou pusou.

„Prý jsi slíbil Hovorkové, že se postaráš o její kluky.“

„Je to naše křesťanská povinnost.“

„Křesťanská povinnost je prát jim a vařit, to bude dělat kdo? Přijede papežský nuncius, aby jim vyžehlil trenýrky? Víš, co to je za sígry?“

Tomáš ji ale neposlouchá. Z ledničky bere stolní kalendář, ale nevšimne si, že ho děti obrátily, a místo června ukazuje listopad. V rádiu začne zpívat Michal David.

„Svatá Cecílie, patronka hudby, má dneska svátek. Neslyšela jsi něco o té nové zpěvačce? A nemohla bys rádio dát trochu míň?“

Na klavíru stojí štamprle bechera, pozdrav Komářovic světu umění. Klavírista usedne ke klavíru, sál je zaplněn do posledního místa, nádražáci, vojáci, chalupáři, místní s manželkami a u stolu pod oknem chuligáni z okolí. Muž v černém roláku se zastaví u klavíru.

„Rád bych se něco dozvěděl o vaší zpěvačce,“ řekne s mírnými rozpaky.

„O Evičce? Myslel jste privátní setkání?“

„Tak nějak. Jsem inženýr Prospal, tady je má vizitka.“ Sáhne do peněženky, zatímco klavírista si prohlíží fotografie dětí zastrčené na zadní straně.

„Ženatej, co?“ říká škodolibě.

„Minulý týden jsem byl na služební cestě a slyšel ji zpívat. Chápete, nikdy jsem netušil, co je to hudba.“

Jejich rozhovor přeruší potlesk: zpěvačka vstupuje do sálu. Prospal se vrací ke stolu. „Evička,“ šeptá. Zpěvačka má velké tmavé oči a nejistě kráčí ke klavíru: křik a hovor utichají.

Umělec udeří do kláves, Prospal přestane dýchat. Evička si přitiskne ruku na prsa. Nemá čistý hlas, je v něm něco obyčejného, ale refrén s ní zpívá celá hospoda. Prospal řve na svého souseda: „No, není krásná, řekněte!?“ Jandera stojí ve dveřích s prázdnými půllitry a zpívá: „…a v srdci klid chtěl bych jen mít…“ Hudba se přelévá z pódia do sálu jako vlna, vojáci objednávají flašku rumu.

Z výčepu se ozve křik a hulákání. „Ten bordel musí skončit! Dnes v den hudby a Karel Gott?!“ Zpěvačka zaváhá, klavírista hraje dál. Prospal vstává od stolu. „Co za pitomce tu teď může rušit?“

Projde do výčepu, kde se dva muži snaží zadržet vousatého chlapa.

Prospal pozná muže, se kterým seděl ve vlaku. „Dáš si vodchod nebo tu budeš buzerovat?“

„Jdi do prdele i s tímhle cirkusem, zrůdo kolaborantská,“ odpoví Tomáš a skočí po něm.

V Hurdlicích, pět kilometrů od Komářovic, stojí hospoda u domu, kde bydlí Jindra, Tomášův brácha. U okna v kuchyni hospody si Jitka obléká bílou blůzu a vyhlíží, jestli už Jindra vstal. V půl dvanácté je hospoda prázdná, na červenožlutých židlích, které venku nechal kolotočář, když neměl na placení, sedí Heřman, bubeník Tomášovy kapely. Jitka slyšela, co se stalo v Komářovicích, a lituje, že si nenašla čas podívat se na místní kapelu, aspoň jednou v životě chtěla viděl Jindru, jak hraje na saxofon. Jindra vyjde na dvorek, sedne si na schody a vyndá cigarety. Kolem třešní v rohu zahrady bzučí vosy a plechové umyvadlo, ze kterého se marně snaží dostat černý brouk, leží na pumpě. To byl tah! Kdy si naposled s Tomášem takhle popovídal? Začalo to nevinně jako každá dobrá pařba, jel s kárkou pro plyn. Ale kde ji nechal? U pošty? V hospodě o ní určitě budou vědět.

„Doufám, že tu nebudeš řádit jako tvůj brácha,“ vítá ho Heřman. „Co se mu stalo?“

„Včera se dozvěděl, že s kapelou je konec. Dneska už nehrajem.“

„Aspoň budu mít chvíli pokoj,“ přiznává Heřman ulehčeně.

Přejedou dvě avie, za nimi šlape pošťák Papáček na modré esce. „Slyšeli jste to? Někdo tu vyhrál třetí, a ještě si to nevyzvedl.“

„To mohl vyhrát kdekdo.“

„Vyhrát a nevybrat jsi to mohl jenom ty,“ říká Jindrovi. „Máš tiket?“

„Jasně, že jo, vyprat sem ho nemoh, vyžehlit taky ne,“ Jindra sahá do zadní kapsy a ze svazku tiketů sundává gumičku. „Sakra, kde je Jitka? Jsme tady u Suchánků nebo co?“ vybuchne najednou. „Stejně je to bouda, chcete akorát, abych dneska všechno zatáh. Týden to byl…“

Papáček mu podá kus novin. Jitka se objeví ve dveřích s půllitry a zkoumavě si prohlíží Jindru, který se nad tiketem rozzáří.

„Já věděl, že vyhraju, když na to nebudu myslet: mám třetí!“

„Kolik to je?“ ptá se Heřman rozjařeně. Dnešek přinesl dvě dobré zprávy: nebude muset hrát v kapele s Tomášem, a ještě s Jindrou popaří.

„Dvacet tři a půl.“

„To bys mě konečně mohl někam pozvat, ne?“ ptá se Jitka předtím, než bude pozdě.

„Uvidíme.“ Jindra se ze všech sil vyhýbá jejímu pohledu. Jitka posbírá prázdné půllitry, vrátí se do výčepu a práskne dveřmi.

„Myslím, že ji stejně pozveš. Nevsadíme se?“ ptá se Heřman.

„Já se nasázel dost, teď budu jenom pít. A říkám vám, nikdo se odsud nehnete, aby se to nerozkřiklo,“ varuje je Jindra, který má po vsi dluhy, kam se podívá.

Průchová skoukne Tomáše od hlavy až k patě. „To jsou k nám hosti,“ podotkne nerudně. „Pane farář, je tady ten váš zedník.“ Sebere klíče z háčku na dveřích a přibouchne Tomášovi dveře před nosem.

„Je pondělí,“ spustí Tomáš. „Jsem tu, jak jsme se domluvili. Rozhodně to vyjde levněji, než kdyby to dělala firma. Ve skladu u Hofmana mám slevu na materiál. Pátky, jak jsem slíbil, budu dělat zadarmo, jen klempíře musím zaplatit, ten dneska stojí majlant. Taky vezmu kluky Hovorků jako brigádníky, bude to dobrý skutek.“

„Tomáši,“ řekne Pešek ztěžka a prohlíží si rozpadající se střechu kostela, „na kostele dělat nebudeš. Nevím, jak si dokážeš znepřátelit tolik lidí, všichni nadávají, že jen co se napiješ, do každého hučíš, co má dělat. Každá maličkost je u tebe smrtelný hřích a každý je u tebe zrádce a kolaborant. Lidi žijou jenom své životy, nedělej jim to těžší, než to mají. Cos to vyváděl v sobotu v hospodě?“

Tomáš pokrčí rameny. „Sám se divím, kde se to ve mně bere. Kolikrát si říkám, že nemůžu lidi komandovat, ale někdy to vidím tak jasně, že si nemůžu pomoct.“

Pešek těžce vzdychne: „Nezlob se, ale musím tu práci dát někomu, kdo má víc rozumu. Pánbůh s tebou.“

Jindrova oslava se v Hurdlicích protáhla až do rána. V půl jedenácté Jitka vytírá výčep a do dveří se už cpe Stach.

„Ještě je zavřeno.“

Stach si sundá židli ze stolu a z okna si vezme popelník. Není tu proto, aby mu číšnice říkala, kdy má přijít.

„Já mám smůlu, holka, trhali mi zub. Teď abych ty peníze vyhrál sám. Ale je to hodnej kluk, ženě slíbil kytky, že mu nechala kárku na poště.“

Pořád čekala, jestli se Jindra zmíní o tom, že ji někam pozve, ale celý večer pro něj byla míň než vzduch. Vylije vodu do umyvadla, vypere hadr, sundá si gumové rukavice a zástěru. Musí koupit hadry a zavolat opraváře, dřez v kuchyni kape. Když se vrátí do výčepu, má dalšího hosta, u Stacha sedí Tomáš a hraje si s táckem. Nechodí sem často, ale do hospody v Komářovicích nemůže, Jandera by ho hnal.

„Finance došly, co?“ ptá se Stach. „Nechají tě aspoň koukat, jak jim to spadne na hlavu?“

Tomáš mlčí.

„Taky dobře. Co bys od pánbíčkářů chtěl.“

„Víte, koho jsem viděla? Nového faráře.“

„Něco jsem slyšel,“ přidává se Stach. „A hrabě Sár se vrátil. V restituci dostal zámek a domy ve městě, prý už shánějí zedníky.“

„K tomu bych nikdy nešel.“

„Smrdíš korunou a budeš si hrát na hrdinu?“

„Vy si nepamatujete, co prováděl před válkou v kostele? Tahal tam coury z Tábora a Písku.“

„To jsou jenom řeči, který si vymysleli komunisti.“

„Nejsou, děda s ním měl spoustu tahanic, dokonce i soud. Myslíte, že ho vyhrál?“

„Říkám ti, že si to vymysleli komunisti,“ přesvědčuje ho Stach. „Dokonce o něm tvrdili, že pomáhal náckům, a to je vrchol ubohosti, takováhle lež.“ Napije se a dodá škodolibě: „Bratříček, co zbohatnul, tě nezaložil, viď?“

„Kvůli němu jsem se sem vypravil, neviděl jsem ho už dva dny,“ přiznává Tomáš.

„Ani tě nepozval na oslavu? No, to jsem rád, že mi nebudeš vykládat, jak pěkně sis to užil.“

Kněz je opravdu mladý, má podlouhlou tvář a vlasy ulízané na pěšinku. Zavře Nový zákon, lidé v lavicích se posadí. Slabé světlo slunce padá na kamennou dlažbu a tvář Panny Marie. Rozloží papír s kázáním a čte, z papíru ani nezdvihne oči. Tomáš se zvedne: je trapné odejít uprostřed kázání, ale v hlavě mu straší Martina, která věří, že opravuje kostel, Jindra, který se dušoval, jak mu všechno vrátí, a přitom vesele utrácí, a do toho ještě farář, který ani neumí mluvit k lidem.

V dálce se blýská. Vítr před sebou žene prach a obaly od bonbonů, které po návsi rozházely děti. Bez práce, opakuje si Tomáš. Pocit, který přinášejí průšvihy. Kolikrát to zažil jako kluk, sám v lese, když měl strach jít domů, naposled, když mu Martina řekla, že je těhotná. Opil se, ráno se vzbudil na kraji pole u Čeňkovic. Nohy se mu bořily do bláta, myslel, že se tam bude plahočit navěky. Byl svátek, vlaky ani autobusy nejezdily.

Při každém průšvihu se odloupla jedna vrstva jeho duše, kterou, jak se později ukázalo, vůbec nepotřeboval. Před léty si myslel, že našel vrstvu, pod kterou se už nedostane, opravdový Tomáš Vedral. Jenže tam byla vždycky ještě jedna, o které neměl tušení.

Zkusí jednu stavbu kvůli Martině, i když je jasné, jak to dopadne, pohádal se opravdu s každým. V kapse mu cinká dvoukoruna, tři koruny a padesátník. Měl koupit prášek na praní a vyzvednout Martině opravené boty. Se svěšenou hlavou kráčí kolem komářovické hospody a doufá, že ho nikdo neuvidí.

Před jeho domem parkuje modrý fiat, muž v tmavém obleku vystoupí.

„Jsem Alexandr Prunner, právní zástupce pana Ferdinanda Sára. Můžete se dostavit zítra v devět hodin ráno na městský úřad v Bechyni?“

„O co jde?“

„To se dozvíte. A zavolejte, kdyby vám do toho něco přišlo.“ Tomáš si prohlíží lesklou vizitku, zatímco auto se na okamžik zaleskne na hrázi v zapadajícím slunci, jako by auto, vizitka a ozářená hladina tajemně patřily k sobě.

V místnosti na druhém patře městského úřadu sedí Prunner s asistentkou, v čele stolu trůní Kovařík z výboru a napravo sedí Stránský, u kterého Tomáš kdysi pracoval. Kouří cigaretu a při představování se buransky kouká z okna. Na sobě má vaťák, na rozdíl od ostatních, kteří jsou vyšvihnutí jak na svatbu.

Tomáš dostane šálek kávy a sklenku džusu.

„Já myslím,“ vítá je Kovařík, „že nás pan advokát Prunner může seznámit se situací.“

Prunner vstává s papíry v ruce. „Zde je mé pověření zastupovat pana hraběte Ferdinanda von Sára. Podle rozhodnutí krajského soudu z konce loňského roku bylo vyhověno restitučním požadavkům mého klienta. Restituční nárok zahrnuje též dům v Hřbitovní ulici, číslo popisné 116. Předpokládám, že objekt znáte. Stavební podnik pod vedením inženýra Stránského prováděl stavební úpravy v červenci 1986 a částečnou rekonstrukci dokončil v dubnu 1988. Pan Stránský byl tak laskav a přinesl nám dokumentaci stavby i stavební deník. Podle přání mého klienta by budova sloužila městu jako městské kulturní středisko formou symbolického nájmu, a to od 1. 9. 1993. Pan Ferdinand von Sár mě požádal, abych zde tlumočil jeho přání,“ otáčí se k Tomášovi, „a požádal zde přítomného pana Tomáše Vedrala o provedení konečných stavebních úprav nezbytných ke zprovoznění objektu a nabídl mu funkci vedoucího městského kulturního střediska.“

Tomáš se zakloní na židli. „To myslíte vážně?“

„Nevím, kolik toho víte o mém klientovi, pane Vedrale. Pan Sár před rokem vážně onemocněl a poněkud zrevidoval své názory.“

„Proč zrovna já? Jsem jenom zedník.“

„Podle informací, které máme k dispozici, jste v minulých letech organizoval řadu kulturních akcí.“

„No, jestli to vidíte takhle,“ kroutí Tomáš hlavou.

„Nedostal jsem žádné jednoznačné vysvětlení, tlumočím pouze přání svého klienta.“

„Musím si to nechat projít hlavou.“

Stránský vyfoukne kouř ke stropu a s Kovaříkem se na sebe chápavě podívají.

„Dokdy se mám rozhodnout?“

„Do prvního července, to je za osm dní, hrabě Sár si přeje, aby středisko bylo otevřeno co nejdřív. Pokud funkci nepřijmete, výběr vedoucího bude ponechán na rozhodnutí městského úřadu.“ Prunner složí lejstra, Stránský típne cigaretu a Kovařík se zašklebí a uvelebí ještě hlouběji v koženém státním křesle.

Oslava začíná jako vždycky, chlapi se scházejí u stolu na dvoře a Martina myje nádobí. Poslední se objeví Jindra s plátěnou taškou přes rameno a zastaví se v kuchyni. „Mám pro tebe dárek, ale chci ti ho dát před Tomášem, je to tak trochu pro vás oba. Nechceš s něčím pomoct?“

„Ne, jdi za klukama.“

„Kde jsi tak dlouho?“ diví se Heřman.

„Byl jsem pro dárek.“

„Sakra,“ říká Heřman. „Já zapomněl, že má Tomáš narozeniny.“

„Slavíme s Martinou výročí svatby, patnáct let.“

„Pane jo. Na to se napijem, ne? Martino! Pojď si k nám sednout!“ Domyje nádobí, sepne si vlasy a sedne si k nim. Nalijí jí sklenku červeného.

„Není nás letos nějak málo?“ ptá se Jindra.

„Koho by bavilo vás poslouchat nebo se s vámi prát,“ ozve se Martina. Udiveně se na ni otočí. „Museli byste se někdy vidět, nejdřív se normálně bavíte, pak se rozpijete a začnete se hádat. Když to vypadá, že se porvete, tak se udobříte, zavzpomínáte na staré časy a zazpíváte si. Pak každý mluvíte sám se sebou a nikdo nikoho neposlouchá, no, a nakonec se poperete.“

„To není pravda,“ protestují jeden přes druhého.

„Dneska to dopadne taky tak, budete tu řvát až do rána. Jindra se pohádá s Heřmanem a pak se popere s Tomášem.“

„Marti, takhle to přece není,“ oponuje jí Tomáš. „Normálně pokecáme a jdeme spát. A když je náhodou už ráno, tak…“

„Usnem,“ doplňuje ho Heřman.

„Jo,“ přikyvuje Jindra. „Hele, nechte toho, něco pro vás mám. Nejdřív ti vrátím půlku dluhu, sice máš kostel, ale ten ti do konce roku nevydrží.“

„Já na kostele nedělám, zítra nastupuju na středisku.“

„Tebe nechali opravovat zdravotní středisko? Zedníci jim onemocněli nebo co?“

„Myslím kulturní středisko.“

„Ty budeš pracovat v kulturní instituci, pro tenhle stát?“

„Tady nejde o to, jestli…“

„Odpověz mi na mou otázku! Ty, můj brácha, zakladatel kapely Černá díra, chceš dělat ve státní instituci?!“

„Kolikrát jsme nadávali, že v Bechyni se nic neděje. Žádné koncerty, žádné filmy.“ Pokrčí nepřesvědčivě rameny. „Jo, budu tam dělat.“

„Tomáši, já ti dám všechny peníze, které mám, abys to nedělal. Přežiju spoustu věcí, ale tohle ne.“

„Nemusíš to vidět černě,“ poznamená Heřman. „Stejně se s někým pohádá a hned ho vykopnou.“ Radši zmlkne, když se na něj Martina podívá. Rozpačitě a mlčky popíjejí.

„Přinesl jsem dárek Martině, za všechno, co s tebou vydržela.“ Jindra jí podává balíček v modrém papíře, ale po očku pozoruje Tomáše.

„To je pro mě?“ směje se Martina nad krabičkou plnou hnědých houbiček.

„Co tě to napadlo, rvát mi do ženy drogy?“ diví se Tomáš.

„Ty můžeš mít mystické zážitky každý den ve zpovědnici. Dopřej druhým, aby si něco užili!“

„Mystické zážitky a drogy! Co to má společného? Martinko, doufám, že to nebudeš zkoušet!“

„Já o žádné zážitky nestojím, mně je všechno jedno.“

„Ty si to nevezmeš?“ diví se Jindra zklamaně.

„Ženy na to nejsou,“ říká Heřman. „Nepotřebují hledat Boha, nemají tak šílené ego jako my.“

Tomáš vyletí. „Co to meleš, copak my máme nějaké ego?!“

„Hlavně ty, to je samý duch hudby a duch svatý. Viděls už ženu, která by při uklízení, žehlení a starání se o děti mohla o takových věcech přemýšlet?“

„Já ti takovou natáhnu, co to tady meleš?“

„Mluvil jsem s jedním studentem teologie. Pro koho bylo napsané evangelium? Pro muže. Ženy nic takového nepotřebují. Po lopatě jako v evangeliu to vysvětlují jen chlapi chlapům. To není reklama na pivo, ty vole, ale na křesťanství. Jediný, s kým si Ježíš povídal, byly ženy, chlapům jen nařizoval, co mají dělat, a stejně to nedělali. Co se jich naprosil, aby nespali v zahradě, a sotva udělal dva kroky, zalehli a chrněli jak medvědi! U poslední večeře se hádali jak malí spratci! A víš, proč jsou faráři jen chlapi? Protože kdyby ti podobenství o hřivnách vysvětlovala žena, jediný, co by tě napadlo, by bylo: Co ta o tom ví, není náhodou vadná?“

Tomáš zírá s pusou dokořán. „Heřmane, ty jsi vůl! Jak to, že jsem si toho nikdy nevšim?“

„Kvůli svému egu!“

Chytí ho pod krkem. „Takhle před mou ženou mluvit nebudeš!“

„Pusť mě, nebo ti jednu vrazím!“

„Ty a vrazit?! Dopadne to jako v Lipnici! Budeš se válet po zemi a řvát jako stará bába!“

Heřman do něj strčí, Tomáš ho chytne za košili. Martina jde do kuchyně, tuhle část oslav zná nazpaměť.

O deset kilometrů dál, v loveckém zámečku uprostřed lesů, se hrabě Sár probudí na posteli a zdvihne krabičku s mikrofonem. Ošetřovatelka má pokoj o patro níž, je to vysoká, černovlasá žena, přichází s pomerančem a sklenicí mléka. Posouvá Sára na posteli a podpírá mu záda polštářem. „Dáte si pomeranč?“

Sár přikývne.

Loupe ho prsty, kůra je tenká a šťáva vystřikuje ven.

„Už dlouho jsem neviděl loupat pomeranč rukou, všude to dělají nožem.“

Zčervená a vezme do ruky nůž.

„Neberte to jako výčitku,“ usměje se Sár. „Spousta takových maličkostí člověku připomene, že je doma. Maličkosti, které dělají lidé. Protože místa se mění. Tenhle dům si pamatuju úplně jinak. Ten starý jsem si odvezl do Německa, a tady zatím nějaký duch, jehož úkolem je zničit mě co nejdřív, postavil tohle.“

Doloupe pomeranč a rozdělí ho na dílky.

„Ukažte, budu jíst sám. Doufám, že vám nikdo neříkal, co jsem tu zamlada vyváděl.“

„Já na řeči nedám.“

„To jen, kdyby se někdo divil, že u mě pracujete. Řeknu vám jeden sen.“ Zkoumavě si ji prohlíží, jako by odhadoval, jestli ho bude opravdu poslouchat. „Přijedu do Komářovic a na vratech každého domu visí obraz, lumpárna, ve které jsem měl prsty. Zdravotní sestra mě drží za ruku a vypráví o všem, co se stalo, pamatuje si všechno. Jdeme ke kostelu, a tam mám opravdu nahnáno, jednou jsem se opil se spolužákem v Bechyni, jeho matka byla herečka, měla skříň plnou paruk a kostýmů. Jirka se převlékl za lehkou holku, namaloval se a jeli jsme k nám do hospody. Všichni mysleli, že jsem si přivezl holku z bordelu. Nevím, co nás to napadlo, vyrazili jsme do kostela. Měli strach si s námi začít, byli jsme panští synkové, jen jeden dědek protivnej, Vedral, vyběhl s holí a nadával nám do neřádů a antikristů. A v tom snu jsme u kostela. Teď mi to spočítá, říkám si, a opravdu, na dveřích kostela visím já a prsatá holka. Směju se a říkám, takhle to nebylo, tohle na mě nemůžete hodit. Ale můžu, říká sestra mrazivě a neosobně, jako by náhle byla někým jiným. Najednou je pryč a sen končí.

V tom, jak věci vypadají, je podivná a krutá pravda, ne pravda, na kterou se spoléháme v naší paměti. Zbyde to, co viděli lidi. Byl jsem v kostele s děvkou.“ Odkašle si. „Vrátil jsem se, abych napravil pár věcí. Určitě znáte Vedrala, toho zedníka. Znával jsem jeho dědu i tátu, nevycházel jsem s nimi dobře. Teď mu chci pomoct. Nabídl jsem mu práci, šéfa kulturního střediska. Co tomu říkáte? Ale upřímně, doktor Weismann říkal, že si nenecháte nic líbit.“

„Měl jste pomoct jeho ženě, je moc fajn. Taková hodná bytost, která čeká, jak se věci vyvrbí, a nikam se necpe, takovým nikdo nepomáhá.“

„Když pomůžu jemu, pomůžu přece i jí.“

„Ne. Kdyby viděl, že jeho žena něco dokáže, možná by se nad sebou zamyslel. Takhle ho podporujete, aby si myslel, že je bůhvíco. Šéf kulturního střediska, to mu určitě pomůže.“

„Jak byste mu pomohla vy?“

„Vedralovi se nedá pomoct. Zapomenout na něj je jediná možnost.“

„Tady se všichni snaží ze všech sil zapomenout. Proč?“ Každá debata o minulosti vyžaduje spoustu energie, právě narazil na nečekaný odpor. Jak ji má přinutit, aby odpověděla?

„Nezlobte se, snad jsem se vás nijak nedotkla.“

„Kdepak,“ říká nakvašeně a uraženě se otáčí na druhou stranu. Může po lidech chtít, aby si vzpomněli? Existuje naše právo na paměť druhých? Ne, Marková má pravdu: zapomenout je jediná možnost. Jediná forma svobody, která zbyla všem a ke které se lze uchýlit stejně jako k pití nebo k práškům.

Ale on to nevzdá.

Dotáhne to až do konce.

V půl sedmé ráno jde Tomáš udělat vajíčka. Heřman spí na pohovce v kuchyni, na čele šrám zaschlé krve. Všude po dvoře se válí flašky.

„Tati, kde je máma?“ Marek stojí v kuchyni v tílku a trenýrkách. „Potřebuju montérky, jedu se Šteflem dělat ten krov.“

„Martino!“ řve Tomáš před záchodem, v koupelně taky není. Vrací se do kuchyně a třese spícím Heřmanem. „Neviděl jsi Martinu?“

„Nic nevidím! Udělals mi něco s okem, debile!“

Ve dveřích stojí rozespalá Terezka s plyšovým medvědem v náručí.

„Kde je maminka?“

„Něco se tu pálí!“

„Sakra, snídaně!“ Tomáš vybíhá na dvorek s kouřící pánví a běží se spálenými vajíčky ke kompostu. „Maminka si jenom někam odskočila, víš,“ chlácholí Terezku.

„Zdrhla, co?“ směje se od stolu na dvoře Jindra. Spal vůbec?

Tomáš nese Terezku dovnitř. „Táta tě obleče. A pak najdeme maminku, chceš?“

„Chci,“ říká Terezka statečně a Tomáš ji nešikovně obléká. Na zahradě zavrže branka. Jindra jde na záchod, napadne Tomáše, snad vystřízliví. Ale ve dveřích stojí Martina, oči jí září a hihňá se jako malá holka.

„Maminko!“ Terezka jí skočí kolem krku.

„Kde lítáš, prosím tě!“

„Tomáši!“ Jednou rukou drží Terezku a druhou obejme Tomáše. Svírá ho, že se nemůže ani hnout. „Jdu říct Jindrovi, žes měl ve všem pravdu!“

Jindra sleduje, jak se k němu blíží a instinktivně sáhne po fernetu. Co mu bude povídat?

„Pracovat na středisku není ostuda, dělá to pro lidi, ne pro sebe. A ty by ses měl stydět: půjdeš za Jitkou a pozveš ji na večeři. Rozhazuješ s každým, a na ni se vykašleš? Ta jediná si to zaslouží!“

Nevzala si toho nějak moc? A proč na něj všichni zírají? diví se Jindra. Napětí na dvoře je nesnesitelné. Martina stojí nad ním, Heřman na něj civí s ručníkem u oka na lavičce, Tomáš chová vyděšenou Terezku, Marek si zapíná montérky a všichni se dívají na něj, jako by za tuhle patálii mohl jen on.

„Něco vám ukážu,“ říká, aby zachránil situaci. „Kouzlo. Koukej, Terezko.“ Nahne se nad sklenicí zvětralého ferneta. Z kapsy vytáhne kapesník, hodí ho na sklenici a celou ji zakryje. Zavře oči a soustředí se. Potom strhne kapesník ze sklenice a naráz ji vypije.

„Tak co myslíte: jsem vožralej, nebo ne?“ zařve a spadne pod stůl.

Martina do něj lehce strčí nohou. „Zamiloval se. Přesně takhle to začíná. Pamatuješ?“

Obrátí se k Tomášovi. Oči se jí lesknou. „Už vím, kam směřuje můj život.“

Tomáš ustoupí o krok zpátky a sevře Terezku. Po patnácti letech a jednom dnu manželství cítí poprvé nevysvětlitelný strach.

III

Vítr se honí v korunách borovic a kobylky vyskakují do horkého letního vzduchu, jako by v něm viděly faty morgány zelených stébel. Jindru bolí hlava a má mizernou náladu, jediné, co umí, je někde se ožrat a dva dny na to vzpomínat. Kvůli penězům ze Sportky nemůže ani na pivo, zbývají už jen čtyři tisíce!

Při ojedinělé brigádě vytahali fotbalisti z pole pár balvanů a odvalili je na mez. Vyndá čtyři tisícovky, nacpe je do krabičky od cigaret a zastrčí pod plochý kámen. Sám sobě už nevěří, kdo ví, co zase vyvede. Sto padesát korun musí vystačit na holé přežití.

Před poštou stojí traktor se senem. Jindra si vzpomene na kárku. Co se s ní táta navozil plynu, brambor a jablek. Stachová sedí za přepážkou a třídí dopisy, v hospodě jí před všemi sliboval kytky. Něco se mnou není v pořádku, pomyslí si, lidi pro mě existují jen, když je vidím před sebou. Někdo se objeví, já mu něco slíbím, odejde a přestane existovat, a jen když se znovu objeví, vzpomenu si, co jsem chtěl udělat.

„Přišel jsem, paní Stachová, pro tu kárku.“

„Ta už tu není, včera jsem ji k vám odvezla.“

„To jste neměla, říkal jsem, že pro ni přijdu. Ani kytky jsem vám nepřines.“

„Prosim tě, mně tak sejde na nějakých kytkách!“

„Vy jste tak hodná, a já jsem takový lempl. Můžu vám jenom poděkovat.“

Myslí si, že je to vyřízeno. Ale když zavírá dveře, Stachová řekne: „Měl bys přestat s pitím, Jindro, jinak to špatně skončí.“

Vyjde ven. Traktor je pryč, zbyla stébla slámy poválená v loužích. Tihle lidé jsou nejhorší. Tváří se jako vaši nejlepší přátelé, a v okamžiku, kdy to nejmíň čekáte a kdy se chcete změnit, si nenechají ujít příležitost, aby to do vás nenašili. Přestat pít? Copak nevidí, na jakém místě žije? Rodinné domky se šedivou omítkou, nevkusné okenice, kusy kameninových střepů napatlaných kolem vchodů a skleněné tabule, do kterých si komunisti vyvěšovali, co je napadlo? Kdyby přestal pít, byla by tohle ta nejhrůznější vesnice na světě.

Co bude dělat, až přestane jezdit na jablka do Itálie? Bude vstávat do práce, nebo dokonce pracovat pro tenhle stát? Bude z něj další člověk, který na všechno jenom nadává, čumí na televizi a chodí k volbám. Ubožák, jehož život se rovná smrti. Zavřel oči a lehl si do trávy, udělalo se mu zle. Lapal po dechu, srdce mu tlouklo, jako by chtělo vyskočit ven, a po zádech stékal studený pot. Ale pod sebou ucítil chladnou, věrnou zemi, která i pod příkrovem jeho zmatků žije dál. Země je silnější než já, pomyslel si, mraky se jí klaní na nebi a z touhy po jejím objetí se rozvíjejí květy. To kvůli ní žijem dál, ne kvůli našemu vztekání.

Zastavil se na záchodě v hospodě a u zrcadla si umyl obličej. Čekal, že uvidí popelavou, strhanou tvář, ale vypadal normálně, jako by se nic nestalo. Černé vlasy, o kterých věřil, že zešedivěly, padaly do tmavých očí. Dotkl se tváře, nepřekvapilo by ho, kdyby sáhl do prázdna nebo vzlétl ke stropu, a odtud se díval jako duch spokojený s novou formou existence. Ne, cítil dotyk prstů na své tváři.

Sáhl do kapsy, stovka a padesátka tam byly. Všechno bude pokračovat dál. Otevřel dveře do výčepu a Heřman s Peřinou na něj zamávali jako jeden muž.

Ze střechy kulturního střediska odklízí Tomáš poslední staré tašky. S kapelou je konec, s Martinou není kloudná řeč a s klukama Hovorkovýma je to den ode dne horší. Včera si stěžovala Machačová, dneska lidi z bytovky, kde někdo nastříkal sprejem sprosťárny a kluci Hovorkovic se motali kolem. Naštěstí Hovorkovou pustili ze špitálu, a o kluky se už od zítřka může starat sama.

„Pane Vedral!“ ozve se za míchačkou. Na hromadě igelitů a krámů leží bledý Adam Hovorka a z dlaně pravé ruky mu kape krev. „Říznul jsem se o plech!“

„Víš, kde je nemocnice?“

„Asi tam nedojdu, točí se mi hlava.“

„Kde máš bráchu?“

„Šel k holiči, vymysleli jsme takovej vtip.“

„Bože můj, vy jste paka.“

Tomáš zamkne bránu od staveniště. „Kdybys chtěl omdlít, tak řekni. A půjdem přes náměstí, všude plno lidí, radši vyklop, co jste zas vyvedli.“

Pořád je někdo zastavuje. Jedna paní mluví o mrtvých holubech, druhá začne o vytrhané mrkvi a skončí u placení poplatku za televizi. Tomáš je poslouchá na půl ucha. Já vám tu kulturu ještě osladím, myslí si.

Vrátný je posílá na chirurgickou ambulanci. Sestřička vykoukne z ordinace. „Máte průkazku pojišťovny?“ Tomáš už chce říct, že ne, ale Adam vyndá prošoupané pouzdro. Za chvíli je sestra s Adamem zpátky. „S tímhle receptem do lékárny, krém mazat každý večer, dokud se to nezahojí. Nonstop lékárna je na náměstí.“

„Nezavolala byste nám sanitku? Jsme z Komářovic a je dost pozdě.“

„Můžete počkat, ale nevím, jestli vás vezmou.“

Světla lamp svítí pod korunami kaštanů na nemocničním dvoře, řidiči sanitek stojí v kruhu u aut a pokuřují. Tomáš přemýšlí, co jim řekne.

„Pojedeme vlakem,“ říká Adam. „Nechci, abyste se musel doprošovat.“

„Doprošovat? To ne. Prostě bych někomu řek a bylo by to.“

„Ba ne, doprošovat se vždycky něco stojí. Já to znám, to je to nejhorší.“ Scházejí od nemocnice k náměstí mezi lázeňskými hosty. Pod věžemi města, které připomínají ořechy napadané na špičky domů, se cítí jako dva matné stíny. „Sto devadesát osm korun,“ oznamuje z okénka lékárnice a podává jim mast.

„Cože? Má průkazku!“

„Pojišťovna to neplatí.“

Vrátí mu dvě koruny a zabouchne okénko.

„Máš nějaké peníze?“

Adam vrtí hlavou.

„Zbyly mi dvě koruny. Musíme na stopa. Vydržíš to?“

Adam hrdě přikývne a trochu popotáhne z nosu. Tomáš mu beze slov podá kapesník. Vyrážejí k silnici na Komářovice a světla města za nimi slábnou, až zmizí mezi stromy.

Opravář na dřez se usmívá a vyptává se na peníze, které tu někdo vyhrál. Jitka má strach, že ho dřez v kuchyni ani nezajímá, ale když roznese pivo, je opravený. „Co jsem dlužná?“

„Nic, ale někdy se za vámi zastavím.“

Ještě nikdy ho tu neviděla. Má tmavé kudrnaté vlasy a velké udřené ruce. Je vysoký a štíhlý, ani nemá pivní pupek. A nesmrdí, poprvé v životě stojí vedle řemeslníka a nemá pocit, že omdlí.

„Kde je pivo?!“ řve někdo z výčepu, Stach nebo Heřman. Opravář se na ni dívá a ona se dívá na něj, dokud nezazvoní telefon.

„Není tam pan Šámal?“ řekne ženský hlas.

Podává mu sluchátko. „Asi vaše žena.“

Muž zčervená a obrátí se k ní zády. Jitka dotočí piva a nalije fernety. Vždycky to končí takhle.

Ve dveřích se skoro srazí s Jindrou, který vypadá trochu přepadle.

„Jitko, ty mě můžeš zachránit.“

„Potřebuješ napít, že jo? Vem si pivo, oni se nezblázní. Co peníze, už jsi je utratil?“

„Dneska bude po parádě.“

Sedá si k Heřmanovi, ale dál sleduje Jitku, takhle smutnou ji ještě neviděl.

„Užs ji někam pozval?“ vyzvídá Heřman.

„Není za co.“ Vyndává stovku, padesátku a pokládá je na stůl.

„Ty jsi prevít, mohli jsme z toho žít celý rok!“

Jindra se napije. Pivo se v něm rozlije jako divoká řeka a slabost je pryč. Dívá se za Jitkou. Celou dobu čekala, kdy přijde a někam ji vezme. Teď má poslední šanci udělat něco, co má smysl, někoho potěšit. Vzpomene si na to, co říkala Martina.

„Ty vole, kam jdeš?“ diví se Heřman.

Stojí u výčepu vedle ní. „Mám ještě něco stranou, nechci to rozfofrovat jen tak. Co kdybysme vyrazili do Bechyně na večeři?“

„Myslíš to vážně?“

„Jasně, že to myslím vážně!“

„My dva?“

„Jen ty a já. Kdy máš volno?“

„Zítra v sedm.“

„Tak v sedm u vlaku, zvu tě.“

Stach s Heřmanem mají oči navrch hlavy. „Co jste si tam špitali? Snad jsi ji někam nepozval, říkal jsi, že nemáš ani korunu!“

„Jen se nestarejte!“

Dívá se na její vlasy a ramena. Dopíjí pivo a objednává si další. Je mu líp, když ví, s kým utratí své poslední peníze.

Před desátou vychází měsíc. Tomáš dává Adamovi bundu, aby se do něj nedala zima. Stopují kousek za přejezdem, kde auta zpomalují. Modrá dodávka přejíždí koleje, a když se zdá, že řidič přidá plyn, zastaví. Tomáš otevírá dveře. „Jedete do Komářovic?“

„Jedu,“ říká inženýr Prospal.

Adam se nasouká dozadu a na Tomáše zbývá sedadlo vedle řidiče. Prospal zařadí. Světla dodávky se míhají na prázdné silnici.

„Nemám zapnout rádio?“ ptá se Prospal.

„Radši ne,“ říká Tomáš automaticky. „Víte, muzika v rádiu…,“ zmlkne, když si uvědomí, kam to zase spěje. Přes cestu přeběhne srnka. Odbočují z hlavní silnice a na obzoru se objevují světla Komářovic.

„Vezmu vás k hospodě.“

Tomáše napadne, že Prospal jede do Komářovic kvůli nim. Určitě se vrátí na silnici na Tábor. Co mu řekne? Kdyby se to stalo včera, možná by věděl, ale semlelo se toho tolik: Martina, středisko, hrabě Sár, kluci Hovorkovic, a teď tenhle člověk, sakra, co mu říct?

Prospal zastavuje před hospodou. Adam se souká ven a diví se, proč Tomáš ještě sedí v autě.

„Děkuju, že jste nás vzal. A chtěl jsem se omluvit.“

„Já musím poděkovat vám.“

„Poděkovat mně? Za co?“ diví se Tomáš.

„Přijel jsem sem tenkrát začít nový život. Nevím, co mě to napadlo, asi za to mohla ta hudba, namlouval jsem si, že jsem se zamiloval. Nejspíš jste poznal, že potřebuju proplesknout.“

„To byla jenom náhoda, že nás Jandera nenechal hrát. Nic jiného v tom není.“

„Myslím, že jste obdivuhodný člověk. Zachránil jste mě.“

„Vy to hrozně překrucujete. Nesnáším tuhle přízemní mystiku! Nechte toho, nebo…“

„No, dobře, dobře.“

Sedí a dívají se na světla hospody.

„Nechcete cigaretu?“

„Ne. Musím domu, žena se zbláznila, víte. Brácha do ní narval drogy a ona je teď mimo. Je toho na mě nějak moc.“

„Musí to být těžké vycházet sám se sebou, když má člověk tolik konfliktů. Já vždycky radši ustupoval.“

„Mám období, kdy je mi všechno jedno. Snažím se být tolerantní. Třeba s muzikou, něco dělám a v rádiu zpívají Kroky Františka Janečka. Dobrý, nechám je hrát, mají taky nějaké trápení. Jsem v pohodě a je mi to fuk, když to chce někdo poslouchat, ať to poslouchá. Ale jindy stačí chvilka a začne mi to lézt na mozek. Mám pocit, že to lidem zničí život.“ Nervózně se zasměje. „Vidíte, jakej jsem rapl. Jsou chvíle, kdy se kvůli tomu nemám moc rád, víte?“

„Možná je dobrý, že jste takovej vztekloun. Nikdy nevíte, jak si to lidi přeberou.“

„Mně není pomoci, já už se pohádal s každým.“

„A kolika lidem jste tím pomoh?“

„Co je to za otázku? Nikomu!“

„Já jsem první. Kdybyste nebyl rapl, je ze mě alkoholik.“

„To nemůžete vědět.“

„A ještě bych byl rozvedenej. A hudba by taky trpěla, jen si nemyslete.“

„Hudbě je to jedno, s tou si může každý dělat, co chce.“ Mávne rukou. „Ale jinak jste vedle. Já jsem tady zaslouženě za toho, kdo ví, co dělat, a všem vyčítá, že to nedělají.“

„Vidím, že vás nepřesvědčím, tak vám chci aspoň poděkovat.“

„Tak jo, to beru. Musím domu. K ženě,“ říká ztěžka a vystupuje. „Stavte se někdy v hospodě, dáme si pivo.“

„Dobře. A pamatujte si: vždycky je to jinak, než byste čekal.“

Ten určitě ví, co jsou moje průsery, myslí si Tomáš. Vím, jak je těžké být normální. Je ve mně pružina, která se napne k prasknutí vždycky, když se ostatním zdá, že na ničem nezáleží. Ale přece vím, jaký jsem, jak to, že mě ostatní vidí jinak? Přece za tou blánou, skrz kterou mě vidí, jsem vlídný a klidný člověk.

Světla kuchyně září do tmy ulice. Pokoje nahoře tonou ve tmě, Marek i Terezka už spí. Až uvidí Martinu, za všechno se omluví. Ta jediná ho zná. Poprvé po dlouhé době se nevrací pozdě z hospody nebo po nějakém průšvihu, přece jen se dá žít normálně, bez chlastu a průserů. Bude sekat dobrotu, přestane pít. Zvládnou to, jako to zvládli stokrát předtím. Otevírá dveře do kuchyně.

„Martina není doma?“

„Je v práci,“ říká tchyně.

„Ona chodí do práce?“

„Dělá uklízečku v domově důchodců.“

„To tam uklízí v noci?“

„Měla přijít v šest.“

Stoupne si k oknu a odhrne záclonu. Ulice je prázdná a opuštěná, jako by po ní nikdo nikdy nešel. Matné světlo lampy se rozpíjí na asfaltu. Bez Martiny nedokáže nic. Dokud to s ní nedá do pořádku, bude všechno jeho snažení málo, i kdyby by byl nejklidnější a nejpohodovější člověk, jakého svět znal.

Ráno drží Terezku za ruku v obchodě. Pod vším, co děláme, je touha žít normálně. Kdyby takovýchle chvílí prožil víc, věděl by, co je největší posvátno na světě. Všednost, která je zářivá, těsně předtím, než začne člověka otravovat. „Tati, chci lízátko se slonem!“ křičí Terezka. Když vyjdou před obchod, Terezka poskakuje s lízátkem v puse a něco mumlá. Za domy u cesty projíždí vlak s dětskými obličeji přitisknutými na skle.

„Ty už nemáváš vláčkům?“

Terezka skáče kolem cesty, jako by ho neslyšela.

„Posloucháš mě vůbec?“ Chytne ji za ruku a nakloní se k ní. „Co jsem říkal?“

Mračí se a špulí pusu. Vypadá to, že se rozbrečí.

„Terezko, já ti něco povídám, a ty mě vůbec neposloucháš!“

„Lízala jsem lízátko!“

„Dobře, ale příště mě poslouchej!“

Přikývne a dá se zase do zpěvu.

„Co si zpíváš?!“

„Moji písničku.“

„Ty jsi složila písničku? Tak mi ji zazpívej.“

Vyndá lízátko z pusy a nadechne se:

„Krása je ladná

a já jsem vadná.“

Musím se jí věnovat víc, jinak se v ní nevyznám, říká si cestou domů. Tchyně na zahradě věší prádlo. „Martina je doma, sedí v kuchyni a cpe se párkama. Terezko, pojď sem! Babička potřebuje pomoct.“

Martina sedí u stolu a hltá párky z rendlíku. „Úplně jsem zapomněla jíst.“

„Slyšel jsem, že chodíš do práce, možná bys mi to příště mohla říct.“

„Zrovna o tom chci mluvit, jen se musím trochu napít.“ Natáčí si vodu do sklenice, pije tak hltavě, až jí voda cáká na šaty. Tomáš si ji udiveně prohlíží. Tak tohle je moje žena.

„Chtěla bych studovat střední zdravotnickou.“

„Chceš být zdravotní sestra? A jak tě to napadlo?“

„Co je to za otázku, jak mě to napadlo? Prostě se tě ptám, jestli je možné, abys nás ještě pár let živil.“

„Co znamená pár let?“

„Čtyři roky. Mohla bych pracovat jako uklízečka, ale to nemá perspektivu. Vím, že tam jsou lidi, kterým můžu pomáhat.“

„Kdyby sis nedávala houby, vůbec by tě to nenapadlo! Říkal jsem ti, že to nemáš zkoušet!“

„Myslíš, že to jsou jenom houby?! Je to něco ve mně, co mi říká, co mám dělat, abych už dál nebyla nešťastná.“

„Tys jsi byla nešťastná? To se mi snad zdá!“

„Nešťastná, protože jsem nevěděla, co chci! Teď to vím!“

„Já se nemůžu smířit s tím, že se někdo něčím nacpe a pak si uvědomí, kým je a co měl celou dobu dělat!“

„Řekla jsem to špatně. Byla bych nešťastná, kdybych žila dál, jak jsem žila.“

„Já ty houby…“

„Vynech z toho houby, prosím tě! Podívej se na mě! Jsem přízrak lysohlávky, nebo tvoje žena? Jestli mi nebudeš rozumět teď, tak jsme spolu žili úplně nadarmo!“

Dívá se na něj tak, že Tomáš chápe, že jde opravdu o hodně.

„Martino, je ti skoro pětatřicet. Nemůžeš…“

„Nemůžu co?“ říká tvrdě.

„Nemůžeš si říct: A teď změním svůj život! – ze dne na den.“

„Tomáši, víš, jak jsem si tě vždycky vážila. Víc než kohokoli z tvých pošahaných kumpánů, víc než tvého potrhlého bráchy. Vybrala jsem si tě proto, že jsem cítila, že jestli se přihodí takováhle věc, pochopíš mě a řekneš: Dobře, jestli ses rozhodla, beru to, a pokud to bude v mých silách, pomůžu ti a nějak to zvládnem.“

Tomáš mlčí.

„Tobě vadí ty houby. Kdybych řekla, že jsme potkala anděla, a ten mi poradil, abych se vším praštila a dělala zdravotní sestru, byl bys radostí bez sebe. To bys mi věřil, viď? Příběh o moderní světici, to by ti dělalo dobře. Lidi by tě zastavovali a říkali: Pane Vedral, co ta vaše žena blázní? A ty bys říkal: Velké rozhodnutí přišlo do jejího života! Zjistila, že je povolaná k něčemu důležitějšímu než vytírat podlahy a umývat záchody, a to se stává často – mával bys při tom takhle ukazováčkem – že se Bůh rozhodne změnit naše životy, a to musíme respektovat, protože co bychom si počali proti Jeho Vůli? A lidi by říkali: Vedral, ten svou ženu opravdu miluje, manželka je pro něj skutečná bytost, ne někdo do postele a ke sporáku! Nebo by si říkali: To je vůl, on tomu opravdu věří. Ale to by tě těšilo ze všeho nejvíc, protože bys věděl, že lidi tomu nerozumí, a to je právě důkaz, že ty jediný víš, o co kráčí. A takhle je to s celou tvojí slavnou vírou!“

Tohle není moje manželka. Asi to není ani moje kuchyně.

„Takže?“

„Nechceš si to všechno ještě rozmyslet?“

„Ne.“

„Jsi si tím jistá?“

„Na sto procent.“

„Uvědomuješ si, že můžeš rozbít naše manželství, všechno, co jsme celou tu dobu…“

Martina se zvedne. „Dobře, jak chceš, zařídím si to sama.“

„Kam jdeš?“

„Nevím, ale tady nebudu.“

„Nemůžeš jen tak utéct.“

„Pane Vedral!“ ozve se ze zahrady paní Hovorková.

„Martino, počkej!“

Než ji stačí chytit, je pryč, z okna ji vidí utíkat ven. U branky stojí Hovorková a mává na něj. „Přišla jsem se zeptat, jestli byste nám nepůjčil košile pro kluky, zítra jdou s vámi na oběd na radnici, bude tam i hrabě Sár.“

„Já o ničem nevím. Řekněte jim, ať radši sedí doma, já jsem s nima už skončil.“

Hovorková stojí, jako by ho neslyšela, a pak se vrací domů.

„Kde je Martina?“ vlítne dovnitř tchyně.

„Co já vím!?“ vybuchne na ni. „Musím jít. Můžete zůstat ještě pár dní? Zítra otevíráme středisko.“

Kolem druhé se vrací do práce, na chodníku parkují dvě auta, na modrém formanovi stojí bílý nápis Městský úřad Bechyně. Ze staveniště vycházejí Kovařík se Stránským.

„Proč mi nikdo neřekl, že přijede Sár?“

Kovařík se tváří překvapeně. „Myslel jsem, že vám sekretářka posílala pozvánku.“

„Nic jsem nedostal.“

„Můj proslov a odhalení plakety je zítra v deset. Můžeme ji vidět?“

Plaketa visí na přední zdi zahalena neprůhlednou plachtou. Tomáš ji nazdvihne, na plaketě je nápis Kulturní středisko města Bechyně a rytina bechyňského zámku.

„Sár tam nic nechtěl?“ diví se Kovařík.

„Dole v rohu je jeho jméno.“

„Takhle mrňavý? To bude chyba.“

„Ne, je to dobře,“ vloží se do toho Stránský. „Viděl jsem návrh.“

„Že by chtěl mít svoje jméno tak nečitelný? Ani to není vidět.“

„Dělá to jako dobrý skutek, proč by to mělo být vidět?“

„Kdybych do toho dával takové peníze, chtěl bych, aby to vidět bylo.“

„Stejně všichni ví, že to nechal opravit Sár, město nedá na kulturu ani halíř.“

„Pro jistotu zavolám Prunnerovi.“ Kovařík vyndává mobil. Ustupují stranou a dívají se, jak vytáčí číslo.

„Máknul jste si,“ říká Stránský. „Myslel jsem, že na to budete potřebovat pár chlapů, abyste to stihnul. Většina firem, které by si vzalo město, by to odflákla, a ještě si naúčtovala pětkrát víc než vy,“ řekne jakoby mimochodem.

„S tabulí je to v pořádku,“ vrací se k nim Kovařík. „Ale máte ještě dost práce s úklidem. Kdybyste potřeboval, někoho sem pošlu.“

„Radši to dodělám sám.“

Vypadají spokojeně, toho je třeba využít.

„Potřeboval bych auto. Dneska jsem tři hodiny prochodil po městě, než jsem zařídil odvoz na skládku.“

„Zítra promluvíme se Sárem. Možná přijede i televize.“

Za plotem se ozve lomoz. Ondra Hovorka seskakuje ze zídky s flaškou rumu v ruce. „To jsme ti byli dobrý, Vedrale, když si z nás dřel kůži. A teď nás vykopneš! Já ti na nějakej voběd seru, kreténe, ale mámě jsi to říkat nemusel!“

Než stačí cokoli říct, vyřítí se uličkou ven. Kovařík rozpačitě zakašle. „Doufám, že máte všechno pod kontrolou.“

Nejhorší, myslí si Tomáš, když je vyprovází k autu, je bojovat s přízraky vlastního dobra, s tím, co jsme na začátku mysleli dobře a co se nějak příliš lehce vymklo z ruky.

V dálce houká vlak a jízdní řád, vylepený na zavřených dveřích s nápisem Nevstupovat, šelestí ve větru. Jindra ještě jednou obejde opuštěné nádraží, aby se přesvědčil, že Jitka nepřišla. Nevěřila mu, myslela si, že to byl další vtip, nebo si z něj dokonce sama vystřelila. Zaslouží si to? Nejspíš ano. Sedá na opuštěnou lavičku, zatímco poslední vlak do Bechyně se objevuje na kraji lesa. Bral to vážně, a to je chyba, teď už bude jenom pít.

Sotva se otočí, aby vyrazil k hospodě, Jitka na něj zakřičí z okna vagonu. Naskočí dovnitř, zatímco se vlak rozjíždí. Světlé letní šaty a vlasy rozpuštěné na ramenou jí sluší. Oba rozpačitě mlčí, jako by jim došlo, že celý večer budou spolu. Jitka se dívá z okna, Jindra si hraje s krabičkou cigaret.

„Co Tomáš?“ ptá se Jitka.

„S tím je konec. Zapadl do kultury.“

„Už nebudete hrát?“

„To nikdy nemělo cenu. Dělali jsme to kvůli němu, jinak by se sám ze sebe zbláznil. A jak to dopadlo? My se tu plácáme ode zdi ke zdi, a z něj bude osvětový pracovník. Nakonec ještě začne sekat dobrotu. Někdy si říkám, že v něm vždycky byl funkcionář.“

„Takhle to není.“

„Ne? A jak to je?“

Neodpoví, nechce se hádat. Vystupují a vcházejí do parku, kterým probleskují světla lázeňského domu. Na pěšinkách mezi keři je míjí dvojice držící se za ruce. Kdyby ji tak vzal za ruku, ale jde vedle ní ztracený v myšlenkách.

„Zkusíme hotel na náměstí, mají krušovice.“

Beze slov projdou městem. V restauraci hotelu je skoro prázdno.

„Konečně pivo,“ uleví si Jindra, když číšník přinese dvanáctku. U stolu na konci místnosti sedí starší pár, na stole láhev bílého vína a zapálené svíčky.

„Přineste nám svíčku, taky chceme slavit.“

Vousatý číšník zapaluje svíčku a přeje jim hezký večer. Objednají si svíčkovou à la Stroganoff.

„Vyprávěl jsem ti o míči?“

„Ne.“

„Tak poslouchej. Byli jsme kluci a dole na konci ulice bydlel kluk, říkali jsme mu Sumec. Starší než my, nám bylo pět šest, on chodil do školy. Vůbec se nečesal, vypadal, jako by mu na hlavu vylili kýbl s lepidlem. Jednou přišel a povídá: Kluci, pořád se tu plácáme a v Bechyni v krámu u nádraží mají skvělý míč jen za dvacet korun! Když viděl, že nás to nebere, šel po svém. Měli jsme láhev od mléka, do které jsme dávali drobné z nákupu, pořád jsme kuli plány, co si koupíme. Když se to dostalo k vyšší sumě a my si říkali, že už bysme to měli utratit, tak se v noci objevil táta, že je nutně potřebuje. Vždycky nám děkoval, jako bysme mu zachránili život. Když nám Sumec řekl o míči, měli jsem skoro čtyřicet korun. Chodili jsme po zahradě a rozebírali, jestli to uděláme, nebo ne. I když jsme to měli říct našim, vybrali jsme peníze a šli na vlak. Koupili jsme červený míč s bílými puntíky, jen za dvacet korun! Jak jsme se blížili k domovu, docházelo nám, že jsme se měli nejdřív dovolit našich. Tomáš povídá: Mám nápad! Hodíme ho do křoví u trati, a večer ho ‚najdem’ – řeknem, že někomu vypadl z vlaku.

Máma přišla domů, motali jsem se v kuchyni a opakovali, jak jsme byli doma a že k večeru půjdem ke trati. Mysleli jsme si, že to skvěle hrajem. Poďte sem, řekla a sedla si v kuchyni proti nám. Víte, co se mi dneska stalo? Šla jsem z práce dřív a u trati našla míč: nejspíš ho tam zahodily děti nebo někomu vypadnul z vlaku. Řekla jsem si: Co kdybych ho vzala klukům? Míč nemají, třeba by se jim líbil. Sáhla do tašky a vytáhla náš míč! Zářivý, úplně nový. Tomáš se rozbrečel. Mami, prosím tě, odpusť nám to, příště ti řeknem, až budeme chtít něco koupit! Dodneška nevím, jestli to byla náhoda, šla opravdu na procházku nebo to někdo prásknul, třeba byla v obchodě v Bechyni, ale jak se dozvěděla, že jsme ho hodili do trní? Nic neříkala, seděla proti nám, a najednou se podívala někam daleko, cítil jsem, jak někam cestuje v čase, a my stáli a čekali. Pak se vrátila, byla tam zase s náma, naše máma, podívala se na nás, jako by nás viděla poprvé a řekla vlídně: Proč si s tím míčem už dávno nehrajete?“

„Proto je Tomáš blázen do kostela, má pocit, že někdo vidí všechno, co dělá.“

„Kdepak, to s tím nemá nic společného. To mi ale vyschlo v krku!“ Dopije druhé pivo.

„A ty jsi taky brečel?“

„Skoro jsem se rozbrečel. Ale byl jsem menší, ještě mi to nedocházelo.“

„Teď jsem poprvé měla pocit, že jsi se mnou.“

Číšník přináší večeři a Jindra si objednává další pivo. Jitka začíná jíst. „Co se na mě tak díváš?“

„Čekám, kdy si začneš stěžovat. Když jsem s nějakou dívkou v hospodě, je tam moc kouře, ubrus špinavý, jídlo nedodělané, kafe nechutné, číšník nepříjemný, slánka ucpaná. Ještě jsem nezažil ženskou, která by si nestěžovala.“

„Sama jsem z hospody, tak se to nepočítá.“

„O to víc by sis mohla stěžovat.“

„Ty nebudeš jíst?“

„Ne, chci se na tebe dívat.“

Jitka cítí, jak jí rudnou tváře.

„Tak se dívej, ale já budu jíst. Je to moc dobrý.“

„Opravdu hezká holka,“ načíná třetí pivo.

Tomáš naposledy obchází středisko a sbírá papírky a vajgly. Síťovina zakrývající přední stěnu se nafukuje v nočním větru a ve světle lamp vypadá jako plachta lodi na tmavém moři. Plaketa visí pod ní, o tu jedinou má strach. V nejhorším dá město udělat novou a Kovaříkův projev bude znít takto: „Plaketu bohužel neuvidíte, někdo ze spoluobčanů ji ztopil, ale uděláme jinou a budeme ji hlídat jako oko v hlavě.“ Měl by radost, kdyby ji někdo sebral, při dalších projevech by se obešel bez darováno městu. Určitě by to uvedl jako výsledek své obětavé komunální práce – že se Sár po padesáti letech vrací tam, kde mu to vždycky patřilo, a to, co postavila jeho rodina, daruje státu, který ho o to bez slůvka omluvy připravil. Proslov by měl mít Sár: „Drazí spoluobčané, vy, kteří jste mi to vzali, i vy, kteří jste jen koukali, jak mi to berou, dnes vám vracím to, co jste mi znárodnili a nechali spadnout, opravil jsem to za vlastní peníze a zase vám to dávám, dělejte s tím opět, co umíte, a pamatujte, až to bude padat, budu už v Pánu.“

Zítra se s ním uvidí na obědě: má se zeptat, jak to tenkrát bylo s kostelem? Nejdřív jde do kostela dělat prasečinky, a pak věnuje městu kulturní středisko. Copak nemůže žít normálně? Jen aby to nebyla nějaká rafinovaná odplata. Třeba si dal houbičky. To těžko, jediný člověk, o kterém slyšel, že by po houbách tak vyváděl, byla Martina.

I teď, když všechno dotáhl do konce, ví, jak málo to znamená. Proč utekla, když patnáct let tolik vydržela? Musí ji najít, jinak udělá průser a oni ho vyhodí. Vidí to jasně – motá se před střediskem s lahví v ruce, hádá se s lidma, vysvětluje jim: Tohle není žádná kultura, tyhle kraviny, na který jdete. Počkejte tady, já vám něco pustím, letí dovnitř, hádá se s Michalem Davidem nebo Helenou Vondráčkovou a říká: Musíte s tím přestat, s tím bordelem, kterému jen kvůli prachům říkáte umění. Pouští Plastiky, Hovězí porážku, hulí to na plné pecky, až to duní po celém městě, do toho siréna, policajti ho táhnou ven, pere se s nima, lidi ječí, Kovařík se otáčí ve svém koženém křesle: Já říkal hned, že je to pitomý nápad, strkat tohohle blázna do našeho kulturního střediska, strkají ho do auta a hurá na záchytku.

Stojí před kulturním střediskem a myslí na Martinu. Musím pochopit svou ženu, opakuje si, a zní to jako tajemná, skoro mystická modlitba.

Pár na konci restaurace se zvedl, muž přidržel ženě plášť. Minuli stůl, u kterého seděli Jindra s Jitkou, spiklenecky se na ně usmáli a zavěšeni do sebe vyšli ven.

„Chutnalo ti to? Dáš si ještě zákusek nebo zmrzlinu?“

„Dobře, ale až za chvilku, jo?“

Padla na něj únava, byla to pořádná porce. Nenápadně si povolí pásek u kalhot. Měl by si dát štamprli. Jitka sedí proti němu a usmívá se. Možná jí neměl říkat, že je hezká. Najednou mu přijde tuctová: holka z vesnice.

„Musím na záchod. Ať mi přinese pivo.“

„Do tebe to padá, měls jich už šest.“

„Pět.“

„A nechceš přestat? Dát si kafe?“

„Kafe nepiju.“

Vyjde ven a zastaví se u baru, kam z restaurace není vidět.

„Jednu finskou vodku.“

Barman otevírá ledničku a oba sledují, jak vodka lne k stěnám skleničky, vláčně a lehce, jako by k sobě patřily jako pryskyřice a kůra borovic.

„Mám to připsat na účet?“

„Ne, vodku zaplatím tady.“

Z chodby salonku vycházejí dvě dívky, obě v krátkých přiléhavých šatech. Mrknou na Jindru a vyprsknou smíchy, ale jedna se otočí a ještě jednou se usměje.

Popojde ke dveřím restaurace. Jitka sedí u stolu a z jejího výrazu ví, že jediné, co pro ni existuje, je on.

„Devadesát pět.“ Barman mu podává účet.

Už má na jazyku: Vy ste se zbláznil, ne?, ale vzpomene si, že je v hotelu. Sáhne do kapsy a vyndá tisícovku. Když mu vrací peníze, neodolá pokušení a znovu si je přepočítá. Pěkně se to scvrklo, a ještě nic neužil. Až se vrátí, bude chtít pivo, ale s Jitkou bude problém.

„Mohl bych tu zaplatit i jídlo?“ Všechno je trochu rozmazané. Zaplatí, seběhne po schodech a nadechne se čerstvého vzduchu. Má ještě tři tisíce a hlavou mu letí zběsilé plány. Na druhé straně náměstí korzují neznámé dívky. Stačí se zeptat, jestli nechtějí někam zajít. Kouzlo je v tom, že to možné je, jen se to nemusí udělat. Letní noc, peníze a holky. Nebude sedět a poslouchat, že nemá pít! V nonstopu bude někdo, s kým si popovídá.

Jitka mizí z jeho mysli právě, když si objednává moučník a vídeňskou kávu, a jen barman stojící u prosklených dveří tuší, co se stalo.

Po nočních zprávách zazvoní zvonek. Pavlína, která dělá vrchní v domově důchodců, si natáhne župan a rozsvítí světlo před vchodem. Martina má na sobě jen tričko a hnědé manšestráky, nemyté vlasy jí visí splihle kolem hlavy. „Přišla jsem se zeptat, jestli bych tu nemohla přespat.“

„Jasně, pojď dál. Dáš si kafe?“

Popíjejí kávu. Martina si přehazuje přes ramena deku a hrnek drží oběma rukama, aby se zahřála.

„Máte to tu hezké. Co dělá tvůj muž?“

„Jezdí s kamionem. Do Německa, do Rakouska a tak.“

„A klape vám to?“

„Snad jo. Řekla bych, že jo.“ Usměje se.

„Nevadí ti, že se ptám? Některý lidi se hned urazí.“

„Ne. Myslím, že nám to funguje.“

„Chtěla bych být tak hodná jako ty. Myslím, že hodní jsou jen lidi, kteří ví, co chtějí.“

„Vidíš to zkresleně. Na něco se upneš a myslíš, že až toho dosáhneš, všechno se změní: že až budeš sestrou, budeš šťastná. To mi přijde trochu ujetý. Neznám nikoho, kdo by si řek: až budu doktor a budu pomáhat lidem, všechno bude fungovat a budu šťastnej. Existujou takoví doktoři, ale nejsou spokojení s ničím, nejmíň sami se sebou. Spokojení jsou lidi, kteří se k tomu, co dělají, dostanou náhodou nebo se toho bojí, říkají si, já nikdy nebudu dobrý doktor. Lidi, ke kterým to přijde nějak mimochodem.

I ten pocit klidu, najednou zjistí, že jim to jde. Mám strach, že až se staneš sestrou, budeš trochu zklamaná, je to jenom normální práce, nic víc.“

„Už mě to taky napadlo. Než usnu, budu ležet, dívat se na strop a namlouvat si, že jsem něco dokázala, a ráno se seberu a vrátím domů. Nechci, ale musím. Je to zvláštní, mám právo na svůj život, ale jsem jenom ženská, a to znamená, že se musím vrátit, jinak nebude fungovat vůbec nic.“ Dopije kávu. „Když člověk v mojí situaci jde za tím, co chce dělat, vypadá to, že všechno ničí.“

Uklízejí nádobí. Martina se sprchuje a dlouho stojí v koupelně a zkoumavě se prohlíží v zrcadle. Přikryje se prošívanou dekou a vidí světla z ulice, nezřetelné šmouhy míhající se sem a tam. Neznamenají vůbec nic, jako ona sama, jen jsou, na krátkou chvilku. Něco dokázala, a pro nikoho to nic neznamená, možná ani pro ni ne. Ještě chvilku se dívá na bílý strop, ale světla jsou pryč. Pátrá ve své paměti, hledá vzpomínku na něco, co hledala, ale nenašla. V okamžiku těsně před usnutím se objeví vydrhnuté schody a kýbl, ve kterém není jediná bublina. Dům vypadá úhledně a spořádaně. Její stín kráčí před ní a po sluncem zalité trávě se vrací domů.

Až do rána ji pronásledují zlé sny, ve kterých ji vyslýchají přiopilí a zešedivělí kluci z Tomášovy kapely. Mají na sobě uniformy pořádkové služby a chtějí vědět, za jak dlouho se vrátí, až uteče příště.

Vousatý číšník odnáší prázdný talířek. Jitka zamíchá zrnka, která zbyla na dně šálku. Restaurace je prázdná. Kde je Jindra? Vyndává peněženku a přepočítává peníze. Sedmdesát šest korun. Hodiny nad vchodem ukazují pár minut před půlnocí.

„Nevím, jestli je to zaplacené,“ říká číšníkovi.

Číšník se vrací k baru.

„Co ta holka na sedmičce, platil to někdo?“ ptá se barmana.

„Ten černovlasej kluk: zaplatil a zdrhl. Počkej, vlastně moučník a vídeň si objednala, až když odešel.“

„Ale ona o tom neví.“ Číšník zvedne zaplacený účet a prohlíží si ji skrz prosklené dveře restaurace. „Stála by za trochu legrace, nemyslíš?“

„Myslím, že toho má dneska dost, radši ji nech.“

„S tebou je taky zábava.“

S účtem se vrací k Jitce.

„Máme tu kávový moučník a vídeňskou kávu, to dělá devadesát osm korun.“

„A jídlo?“

„Už je zaplacené.“

„Mám jenom sedmdesát šest korun.“

Číšník se usměje. „Ale my na dluh nedáváme.“

„Já vám to přinesu zítra, nejsem z Bechyně.“

„Tak vám to odpustím, když někam zajdem.“ Nakloní se k ní, až ucítí jeho pot. „Jen my dva.“

„Hej!“ ozve se barman od dveří. „Jděte domu.“

„Co je? Co blázníš?“

„Vykašlete se na ten účet a jděte.“

S úlevou si sbírá věci. „Děkuju.“ Pokládá na stůl sedmdesát korun. „Drobné potřebuju na vlak.“

Barman se dívá, jak odchází. Má chuť jí říct, aby se na toho debila, co tu s ní byl, vykašlala, ale vidí, jak je smutná, a mlčky sklízí sklenice. Číšník u stolu něco mumlá. „Dám si na tebe bacardi, ty kazisvěte,“ řekne nakonec.

Není to taková legrace, jak si Jindra myslel. V nonstopu potkává Krále, který vypráví, že pojede do Austrálie a jestli Jindra chce, může jet taky, když mají pozvání, není to problém. Jenže Král nikam nepojede, v životě nevytáhl paty ani z Bechyně. Pak mluví s Vlasákem, který vyzvídá, jestli je Černá díra opravdu pohřbená a lanaří Jindru do nové kapely. Čím víc o ní mluví, tím je jasnější, že žádná kapela nebude, jsou to jen kecy, ze kterých zbude to, že za deset let mu v tom samém nonstopu Vlasák řekne: Jo, tenkrát, když jsme zakládali kapelu… Touží popovídat si s někým normálním, kdo nevypráví o svých plánech, jen o každodenním trápení, ve kterém se skrývají opravdové sny, ale nikdo takový tam není. Všechno, co slyší, jsou vize chorobného tlachání a slabošského doufání. Je už taky takový, proto nedokáže vnímat nic hezkého. Dřív za ním lidi chodili sami, uměl jim naslouchat a dělit se o jejich trápení, ale to je pryč, možná navždycky. Poslední dobou se i v hospodě vždycky našel někdo, kdo řekl: Jo ty jsi, ten, co jezdí na jabka, a Jindra cítil, jak ztrácí úctu těch, kdo znávali jeho tátu.

Měl by si najít nové kamarády, ale kde? Že by se odstěhoval? Ale kam? Do Prahy? Z Prahy měl hrůzu.

„Zavíráme,“ prohlásil Pávek.

„Zavíráš nonstop?!“

„Praskla nám voda. Přijď v sedm! V sedm bude otevřeno.“

„A kolik je teď?“

„Pět deset.“

„Chceš mě vyhodit v pět ráno z nonstopu? To je teda ubohý!“

„Zavírám a basta, ostatní jdou taky domu.“

„Nechci jít domu, chci tu sedět a přemýšlet!“

„Fakt lituju.“ Pávek zhasíná světlo.

Jindra ani neprotestuje, jinak to dopadnout nemohlo, když si to tak skvěle naplánoval. Měl peníze, čas, výbornou náladu, a co z toho? V pět hodin odcházet z nonstopu!

Chladný ranní vítr profukuje ulicemi, světlo slunce v mracích na obzoru je skoro sněhově bílé. Shrbí se, aby na něj chladný vítr nemohl. Vlak jede bůhvíkdy. U nádraží bývala herna, když přišli lidi, vůbec nezavírali.

Taxikář po něm zvědavě pokukuje v opuštěných ulicích. Sáhne do kapsy pro cigarety, nechal je v nonstopu! Světla herny u nádraží svítí do šera, ale na dveřích visí cedule Zavřeno.

Zamíří k nádraží, aspoň hodinu se prospí. Dveře čekárny zavržou, uvnitř je teplo, tabule s odjezdy vlaků visí proti němu. První ranní vlak odjíždí ve čtyři padesát, ale jen v pracovní dny, další dva taky. Jede mu to až v osm nula jedna.

Na lavici za ním se něco pohne.

„Ahoj, Ji-tko,“ koktá.

„Ahoj. Jak sis to užil?“

„No, vlastně nic moc.“ Rozpačitě si prohlíží skvrny na podlaze. „Nějak mě nenapadlo, že tu budeš.“

„Vím, že tě to nenapadlo, jinak bys tu nebyl.“

„Nechtěl jsem zdrhnout, ale bylo to silnější než já. Promiň, prosím tě, hrozně se omlouvám, musíš mě nenávidět.“

„No jo. Co ti mám asi tak říct?“

„Můžeš mi odpustit? Vím, že se zlobíš.“

„Já se nezlobím. Aspoň na chvilku jsem měla pocit, že se do mě někdo zamiloval. Díval ses na mě jinak než ostatní chlapi, když jsi vyprávěl o tom míči. Víš, jedna kamarádka chodí s klukem, a ten se na ni tak krásně dívá, nemusíš se ptát, jestli jim to klape. Vidíš, jak se na ni dívá, a je to jasný, ale teď už je to jedno.“

„Opravdu se na mě nezlobíš?“

Lehne na lavici, přikryje se svetrem a zavře oči. „Ne.“

Stojí a neví, co dělat. Touží se jí dotknout, aspoň ji pohladit po vlasech. Udělá krok k ní, ale uhne ke dveřím a vyjde ven. Světlo dne je zřetelnější, nějaký muž přechází ulici před nádražím.

„Nemáte cigaretu?“

Muž vyloví krabičku z kapsy.

„A oheň?“

Připaluje Jindrovi. Ruce se mu třesou a táhne z něj chlast. Zírá na Jindru napuchlýma očima, jako by chtěl něco říct, jenže mávne rukou, přejde na druhou stranu a plouží se dál.

Jindra se zahřívá cigaretou a rovná si všechno v hlavě. Jitka je tady. Jasně, kam by šla? Vlak ani autobus v noci nejezdí. Mohla jít pěšky, ale sama? V noci? Jediné místo, kam mohla jít, je vlakové nádraží. Jak to, že mě to nenapadlo? Vzpomněl si, co si říkal před poštou. Lidé mizí, jakmile je přestanu vidět. Přestanou existovat v mojí mysli, protože v ní existuju jenom já. A to je špatné, takhle by to nemělo být.

Nechám ji v cizím městě, uteču z hospody bez placení, a ona se nezlobí. Leží na lavici, dlouhé vlasy jí padají na zem. Jak mu to může odpustit? To se nedá pochopit. Narazil na hranici, která předtím neexistovala. Najednou je všechno jednoduché, típne cigaretu a hází ji do koše. Otevře dveře čekárny, skloní se a pohladí ji po vlasech.

„Miluju tě.“

Jitka se posadí.

„Co to má zase znamenat?“

„Zůstaneme spolu. Prosím tě, odpusť mi to. Ještě mi něco zbylo. Zajdeme na kafe a popovídáme si o nás dvou.“

V sedm vzbudí Tomáše rány na dveře. Slavnostní otevření začíná v deset, už jen připraví řečnický pult před střediskem a zapne mikrofony. Na sedadlech v první řadě má připravený oblek, který mu vyžehlila tchyně. „Už jdu!“

Za dveřmi stojí Marek se Šteflem. „Přijeli jsme se mrknout, jaks to zvládnul.“

„Vy nepřijdete na desátou?“

„Musíme na krov u Pražáka, ale neboj, lidi přijdou. Chtějí vidět starého Sára,“ uklidňuje ho Štefl. „Jsou zvědaví, jestli najde tu drzost a vyleze ven.“

„Co máma? Je doma?“

„Ne, vůbec nepřišla.“

Vytahuje žebřík. Krásné srpnové ráno, chladný a průzračný vzduch visí nad městem.

„Líbí se ti to?“ ptá se Marka.

„Jo, ale víc jsem se těšil na kostel.“

„No, tak to nevyšlo, no!“ Co se mu navyprávěl o středověkých stavitelích! Jak se to může proti člověku takhle obrátit? Žena chce být nezávislá a kluk stavět kostely. Začínají se podobat někomu, kým býval, ale už je někým jiným. Chce dělat na středisku a zapomenout na kapelu, jak jim má tohle poselství předat? Existuje pro to nějaká forma nebo ho navždy budou dohánět ve směšné podobě toho, kým býval?

„Ještě vám ukážu plaketu.“

„To nestihnem. Máš na tu slávu oblek?“

„Jo, jen žádný strach.“

Uklízí žebřík a dívá se, jak otlučená tatrovka se Šteflem za volantem odjíždí a Marek mu mává. Přemýšlí, kdo ze známých se objeví. Heřman, protože jídlo a pití na radnici bude zadarmo. Martina nepřijde, kdo ví, jestli o tom vůbec ví.

Vyjde na prázdnou ulici. Sebere z chodníku pár nedopalků a všimne si třpytivého předmětu pod okrajem plachty.

Na zemi leží nádoba od spreje a nad plaketou září obrovský fialový nápis:

Smrt zrádcům a kolaborantům!

Ondra, napadne ho. Písmena jsou obrovská, z ulice se nedají přehlédnout. Vyleze zpod plachty a sedne si na chodník před střediskem.

Na konci ulice uvidí Jindru. Za ruku vede dlouhovlasou dívku. Když přijdou blíž, pozná Jitku, číšnici z hurdlické hospody.

Mezi stromy se objeví správce zámku a zamává na Sára. Marková přináší horký čaj a pokládá ho na stůl.

„Šalvěj, co? Ale česky se tomu říká jinak. Moje babička používala takové legrační slovo.“

„Babské ucho.“

„Správně! Dva roky do mě doktoři cpou prášky a skončí u babského ucha.“

„Prášky stejně dostanete. A neměl byste sedět venku, je ještě chladno.“

„Je krásně, takhle jsem si to vždycky představoval. Dneska se nenechám zamknout, je můj velký den. Chci, abyste jela s námi. Doktor Weismann pojede samozřejmě také.“

„Nemám tyhle akce ráda, radši bych zůstala tady.“

„V žádném případě. Vy nechápete, o co jde. Musím se lidem ukázat: legenda o hraběti Sárovi musí žít. Ukážu lidem, kdo jsem, a nebudu nic skrývat. To znamená být šlechtic. Budou říkat: To je ten gauner, prasák, co tahal do kostela děvky a za války táhnul se skopčákama. Kdybych jim řekl, jak to bylo, bylo by to stejné, jako bych jim vyhlásil válku. Jedna forma minulosti nemůže skončit jinak než nenávistí až za hrob, to už jsem pochopil. Jedu tam, aby věděli, že mi na nich záleží. Řeknu, že je mi líto, co jsem dělal, protože mi to líto je, choval jsem se jako blázen.“ Pokýve hlavou. „Chci, abyste pochopila tohle. Komunismus, socialismus, nikdo pro lidi nic neudělal. Já se budu snažit až do konce. Proto jsem hrabě Sár, rozumíte?“

„Ano, ale…“

„Jaké ale?“

„Vidíte to stejně špatně jako ten sen. Myslíte, že je to symbol, který něco znamená. Komunismus, socialismus, nejradši bych ta slova už nikdy nevyslovila. Pro lidi neznamenají nic. Vaše ,šlechtictví‘, vaši ‚legendu’, jak si ji představujete, nikdo nepochopí. Lidé to budou vnímat po svém a nikdo se nikdy nedozví jak.“

„Vy a vaše poslední slovo. Pamatujte si, dneska se dozví, kdo jsem.“

On mě neposlouchá, pomyslela si. Tohle ráno se už stokrát odehrálo v jeho mysli.

Dívají se na zelený pás zámecké louky táhnoucí se k lesům. Uprostřed, padesát metrů od nich, roste velký starý dub a jeho listy se lesknou v ranním slunci. Z pískové cesty vybíhá dalmatin a skáče kolem kmene, jako by v koruně cítil nějaké zvíře.

„Když jste bohatý, lidé si myslí, že víte něco víc a jste zodpovědný za každou nespravedlnost, která se tu se stala, i za minulost, která se dál falšuje každým dnem. Nejtěžší je umět se vyrovnat právě s ní.“

U brány zastavuje stříbrné audi a řidič s čepicí v ruce kráčí přímo k nim.

Jitka zůstane stát dva kroky před Tomášem, Jindra jde dál, dokud do něj nevrazí.

„To je Tomáš, můj brácha,“ obejme ho. Tomáš ucítí finskou vodku a kouř cigaret, chce se odtáhnout, ale Jindra ho drží pevně.

„To je Jitka. Určitě jste se viděli.“

„Jasně.“

„Nemůžem přijít na desátou, Jitka musí do práce. Ale chtěl jsem ti říct, že je ohromný, co jsi udělal.“

„Chcete vidět plaketu?“

„Nemyslel jsem tohle, nestojím o postkomunistický nebo ultrašlechtický kulturní zařízení. Myslel jsem celej tvůj život.“

„Stejně ti to ukážu, když už jsi tady.“ Nakonec stejně vždycky zvítězí nějaká forma masochismu.

Nazdvihne plachtu.

„Ty vole, brácha, ty jsi borec,“ vydechne v údivu Jindra. „Vždycky jsi krok přede mnou. Vůbec jsem nepochopil, jak to s tou kulturou myslíš. Tohle přesně vystihuje naše krédo: kultura rovná se pomsta. Asi s tebou, člověče, zase začnu hrát.“

Otočí se k Jitce: „To je co?“

Jitka jenom přikývne.

„Jeď, když vidím, jakej jsi hrdina, mi dochází, že jsem Jitce spoustu věcí neřekl. Třeba v kolika letech ses oženil.“

„Proč to chceš vědět?“

„Říkám ti, kvůli mně a Jitce.“

„Bylo mi jednadvacet.“

„Jednadvacet!“ Jindra teatrálně skryje obličej do dlaní. „Kdyby se mi to stalo v jednadvaceti, rovnou bych zdrh, vůbec bych se o to nestaral.“

„Já se taky nestaral, vzal jsem si Martinu, a ta se starala.“

„Slyšelas to?! Vzal si ji! Nikdy bych se k tomu nepostavil jako chlap! Takže jste s Martinou patnáct let? A klape vám to, viď?“ Jakmile to vysloví, objeví se v jeho paměti nejasná vzpomínka na nějakou nepříjemnost, která se váže k němu, Tomášovi i Martině, ale radši ji nechá zmizet stejně nečekaně, jako se objevila.

„No nevím,“ odpoví Tomáš nejistě.

„Řekni nám ještě, kdy jsi začal pracovat!“

„Jindro, já myslím, že Tomáš má spoustu práce,“ snaží se ho zastavit Jitka.

„Je to můj brácha, ne?!“

Tomáš rezignovaně pokrčí rameny. „V sedmnácti.“

„Slyšíš to, maká od sedmnácti! Já se flákal a lítal po hospodách! Ale s tím je konec!“ Znovu nakročí k Tomášovi, aby ho objal. „Taky chodí do kostela.“

„Chodil jsem.“

„Dej pokoj, lidi jako ty s tím nikdy nepřestanou!“

Tomáš už toho má dost. „Hele, Jindro…“

„Nic neříkej a poslouchej. Ty to s tou kulturou dotáhneš daleko, ty jediný z nás na to máš. Až budeš chtít hrát, přijď. Naše kapela byla nejlepší ze všech, na to nesmíme nikdy zapomenout. A teď to nejdůležitější: budu se ženit.“

Jitka se na něj tázavě vyvalí oči. „Cože?“ zeptá se, ale Jindra ji vůbec nevnímá.

„A to všechno kvůli tobě. Pamatuješ, jak jsme viděli Život bohémy? Říkal jsem, takhle se musí žít. A cos řekl ty? Pamatuješ si to?“

Tomáš zavrtí hlavou.

„Tys řek: Takhle to dál nejde. – Konečně tomu rozumím. Nebýt tebe, byl by ze mě celý život idiot. Víš, co se mohlo taky stát?“

„Ne.“

„Že bych nikdy nedospěl.“

K tomu není co dodat. Jindra poplácá Tomáše po ramenou.

„Člověk musí mít někoho, kdo mu dává příklad. To jsi ty. A tohle je moje budoucí žena. Usadím se a najdu si práci. Jsem taky zedník. Přestanu pít.“ Prohledává kapsy kabátu, až najde placku rumu a hodí ji přes plot na zahradu paní Machačové. „S chlastem je konec. Navždycky.“ Vítězně se na ně usmívá. Jeho úsměv říká jediné: Koukněte, co jsem dokázal!

„Asi bysme měli jít,“ navrhuje Jitka.

„A k tomu kostelu: dneska v noci jsem měl mystický zážitek. Všechno jsem pochopil, vím, co po nás Bůh chce.“

Jitka ho bere za ruku. „Musíme na vlak.“

Konečně se pohne. „Asi začnu chodit do kostela.“

Jitka ho táhne pryč. Jindra se celou cestu otáčí za Tomášem.

„Vyprávěl jsem Jitce o míči! Teď o nás ví všechno!“ řve na konci ulice.

Tomáš se vrací k plachtě. Je devět deset a nápis existuje dál. Příliš pozdě něco zachraňovat. Najednou je mu líto Sára. Asi to myslel dobře, jen neměl počítat se mnou. Zavadí nohou o sprej a napadne ho, že by se pro Sára dalo ještě něco udělat.

Zaleze zpátky pod plachtu a nastříká tam komunistickým zrádcům, aby si to Sár nebral osobně. Když stojí před nápisem se sprejem v ruce, vzpomene si, že to už dělal před léty s klukama, ale ani tenkrát to ničemu nepomohlo.

Zmáčkne sprej a ozve se zasyčení.

Barva došla.

Hodí plechovku na ulici, kde se dokutálí k obrubníku a zůstane ležet vedle mřížky kanálu. Sebere z chodníku ostrý kamínek, kterým by se dalo vyrýt velké K. Kdyby tam slovo komunistickým dostal, něco by se vyřešilo. Aspoň kvůli Sárovi by pocítil nepatrnou úlevu, měl by o jednoho nepřítele míň.

Ostatní mu to neodpustí. Vedral, řeknou si, se zase ožral, aby nám ukázal, že je lepší než my, že on jediný nemá máslo na hlavě, a my všichni jsme jen zrádci a kolaboranti.

Což je shodou okolností pravda.

Kousky omítky se drolí a padají na chodník. Písmena ve slově komunistický jsou čitelná, pokud stojí u zdi, ale z ulice nejsou vidět.

Sedá si na schody. Slunce stojí na nebi v drobných bílých mracích. Den jako stvořený pro společenskou událost. Až tahle šaškárna skončí, půjde domů a udělá tam pořádek. Ať si Martina studuje, když chce, hlavně, aby neutíkala, nějak se protlučou, třeba je uživí Marek. Napadne ho, že při Jindrově blábolení nedošlo na peníze, které mu pořád dluží.

Tolik práce, kterou udělal, tolik času. Dost na to, aby se další slupka jeho bytosti odloupla a zmizela. A co zbylo pod ní?

Asi jenom tahle chvíle.

Hlouběji se nikdo z nás nedostane.

Sedí na schodech střediska. Představuje si Jindru s Jitkou ve vlaku se stromy a loukami za oknem. Nejspíš se hodí jeden k druhému stejně jako on ke středisku. Tohle je jediné kulturní středisko na světě, které může mít na starosti, a tak čeká, až ho bude moci otevřít.

Z konce ulice se trousí první návštěvníci. Vstává a jde pro bedny a mikrofony. Tahá je z přístěnku za pódiem na denní světlo. Napadne ho, že všechno, co právě dělá, se děje z rozmarné setrvačnosti, kterou nazýváme minulostí.

Ale co, dotáhne to do konce za každou cenu.

Kdyby s tím přestal, pocítil by hroznou, téměř smrtelnou únavu.

Obřad na šest

Olda si prohlížel fotografii ze všech stran a nevěřícně kroutil hlavou, zatímco Ivoš pokládal na stůl další sadu fotek.

„Ničeho jsem si nevšiml.“

„Vidíš ten flek za nevěstou? Je to hadice od potápěčského přístroje. Před lety se jela potápět a jeden Ital jí zachránil život, nechal ji pod vodou dýchnout z hadice.“

„Mně se nezdá, že je to hadice, vypadá to jako kus obvazu. Nebyla zasnoubená s nějakým pacientem? Nepotkala v Itálii postřelené lidi, třeba Cattaniho?“

„Ty mi nevěříš, že ne?“

Olda odložil fotku na hromadu dalších svatebních fotek. „Já nemůžu věřit, že se fotograf jako ty zahazuje na svatbách. Ty bys mohl fotit věci… Viděls Sašovo výstavu?“

„Mě to moc nebere. Jen pár fotek, které jsem v životě viděl, se mi opravdu líbilo.“

„Už ti z těch svateb hrabe. Co z toho máš, že se někomu objeví na svatbě hadice? Ještě z těch kšeftů zcvokneš.“

„To nejsou kšefty. Na svatbách je něco, co spojuje minulost, přítomnost, a nakonec je z toho budoucnost.“ Hledal lepší slova, ale ozvalo se zvonění mobilu. Přešel do ložnice a stoupl si k oknu. Muž v maskáčích kráčel kolem trafiky, hnědý jezevčík cupital vedle něj a čichal ke všemu, co se válelo na chodníku.

„Tady Luboš. V sobotu děláme v Nišovicích svatbu, opravdovou, ne jako za komančů. Říkali jsme si s klukama, že tě pozvem. Je to na poslední chvíli, ale neměl jsem tvůj telefon. Sakra, dochází mi ti chcípáci telekomský. V sobotu v hospodě…“ Ozvalo se zapípání. Ivoš marně doufal, že se na telefonu objeví číslo volajícího.

Vrátil se do pokoje. Původně chtěl Oldovi ukázat další fotky, ale někteří lidé toho tolik nesnesou, můžou se naštvat a zeptat, jestli jste se náhodou nějak nezměnili.

Olda se zvedl. „Do hospody bys asi nešel, viď?“

„Ani ne.“ Nechtěl poslouchat, co všechno se dá fotit.

U výčepu si dal sváteční doutník. Sál nišovické hospody byl narvaný k prasknutí. Na pódiu hrála Pracovní sobota, chlapci zestárli, přibrali a zešedivěli, ale hráli dál a jen na tom záleželo.

Luboš mu donesl ferneta. „Dneska je to opravdová svatba. Žádná kamufláž: opravdová nevěsta, opravdoví svědci. A z tebe je fotograf, u svateb jsi zůstal.“

„Někdy mám pocit, že jsem z té první, kterou jsem fotil tady, ani neodešel. Jenže dneska si můžu zapařit.“ Ivoš kývl ke klukovi, který natáčel na video.

„Takové svatby, jaké jsme dělali za komunistů, už nikdy nebudou.“

Když si kapela chtěla za komunistů zahrát, vystoupila na „svatbě“. Na „svatbu“ se pronajal sál. Někdo se uvolil a dělal „ženicha“, který nakonec nepřišel. Pro některé kapely to byla jediná šance, jak si zahrát, a v Nišovicích to fungovalo léta.

„Našel jsem ještě jednu fotku z vaší svatby.“

Vytáhl z batohu zarámovanou fotku a Luboš zavolal Karolínu, která nemohla chybět, když se rozdávaly dárky. Při pohledu na fotku se rozbrečela.

„Bože, já vypadám!“

„Prosím tě, co řveš? Že vypadáš blbě na dvanáct let staré fotce?“ divil se Luboš.

„Kvůli tomu ne. Nevěřila jsem, že se vezmem. Dělali jsme to naoko, a já měla strach, že nám opravdová svatba nikdy nevyjde. Měla jsem strach, že se něco stane.“

„To jsou řeči! Co by se nám stalo?“

„Já si to říkal taky,“ nadhodil Ivoš. „Kdyby mě někdo prosil, abych dělal ‚ženicha’, řekl bych ne. Se svatbou si člověk nemá zahrávat. Pamatuju si ten den, něco viselo ve vzduchu.“

„Přesně, vzpomínám na to strašně nerada.“

„Vy jste se asi zbláznili,“ divil se Luboš. „To byl nejlepší koncert, jaký jsme tu kdy měli. Nejlepší pařba, nejvíc lidí, všechno klaplo.“

„Svatba je prostě svatba. Člověk si myslí, že všechny převeze, ale přitom…,“ Ivoš se usmál na Karolínu, která si otírala slzy.

„Proč jsi mi to tenkrát neřekla?“ zeptal se Luboš.

„Myslel by sis, že mám strach z komančů.“

„Ty jsi děsná,“ řekl Luboš a dal jí pusu.

Ivoše vzbudil nějaký zvuk. Na pódiu spal Luboš přikrytý koženou bundou. Za okny svítalo nad opuštěnou silnicí na Strakonice. Bolela ho hlava a kolena. Instinktivně sáhl po foťáku a vyndal ho z pouzdra: byl to spíš rituál než nenadálá inspirace. Jakmile se dotkl foťáku, uslyšel zvuk, který ho vzbudil.

Schoval foťák do pouzdra, zvuk ustal. Slyšel svůj dech a chrápání lidí v sále. Slabé světlo slunce zasvítilo skrze mraky. Sáhl pro foťák a zvuk se znovu ozval, tentokrát od dveří u šatny. Napadlo ho jediné vysvětlení: za dveřmi je něco, co má být vyfoceno.

Vzal za kliku a vstoupil dovnitř.

Místnost byla plná židlí, stolů a věšáků, jediné okno bylo zataženo tmavým závěsem. Otevřel dveře ven. U kamenného schodiště stála dívka, prameny obarvených fialových vlasů se proplétaly s havraními a padaly na džísku s cvočky. Po schodech táhla velký plátěný pytel.

Ivoš neodolal.

„Co to děláte?“ řekla rozzlobeně.

„Vyfotil jsem si vás.“

„Příště se zeptejte, jestli chci být na fotce.“

„Dobře, příště se zeptám. Já jsem Ivoš.“

„Asi jsem vás někde viděla.“

„Byl jsem tu před léty. Co to máte?“

„Ořechy, tamhleten strom patřil naší rodině. Letos nám dali aspoň jeden pytel. Jeden pytel za padesát let je slušný průměr.“ Narovnala se. Byla o půl hlavy vyšší než on.

„Počkejte, pomůžu vám s tím.“ Podal jí foťák, popadl pytel a složil ho na kárku.

„Dá se ta fotka vymazat?“

„Můžu vám slíbit, že ji zničím.“

„To vám tak budu věřit.“ Opřela se do kárky.

„Já ji povezu.“ Kárka byla těžká, kola potřebovala nafouknout.

„Co fotíte kromě obětí, jako jsem já?“

„Jenom svatby.“

„Fotil jste jich hodně?“

„Tak padesát. Nejdřív známým, ale pak se to rozkřiklo, když člověka něco baví, dlouho to neututlá.“

„Nepřipadá vám divné fotit někoho, koho neznáte?“

„Takhle nad tím nepřemýšlím. Na svatbě se vždycky stane něco, co se normálně nedá zachytit.“

„Vy mluvíte jako nějaký mystik.“

Ivoš neodpověděl.

„Co je? Neurazil jste se?“

„Kdepak.“

„Já jen, že tak vypadáte.“

„Jak vypadám?“

„Jako někdo, kdo se hodně uráží.“

„Jenom mě napadlo… ale teď se urazíte vy.“

„Jen to řekněte.“

„Napadlo mě, že nemáte jasno v tom, kdo je to mystik.“

Rozesmála se. Přešli most přes Volyňku, který se nakláněl nad vlnami a kameny. Usmívala se, dokud nedošli k jejímu domu.

„Tak jsme tu. Děkuju.“

„Ani jste mi neřekla, jak se jmenujete. Pořád se tak culíte…“

„Jmenuju se Renata.“

„Jste z Nišovic?“

„Jo, ale dlouho jsem tu nebyla.“

„Nechcete s tím ještě pomoct? Kára by potřebovala přifouknout.“

„Vrátíte ji do hospody? Stejně si tam jdete pro věci, ne?“

„Jo.“ Rozpačitě přešlapoval na místě. „Není tu otevřený nějaký obchod?“

„Tady? V neděli ráno?“

„No jo, zapomněl jsem, že nejsem v Praze.“

„Máte hlad?“

„Spíš jsem myslel na kafe s rumem.“

„V hospodě určitě něco zbylo.“

„Nemám náladu na lidi, ráno po tahu jsem radši sám. Všechno, co člověka napadne, zní jako slova čínské básně a všechno, na co se dívá, vypadá jako na nějakém gotickém obraze a…“ Rozkašlal se.

„Chtěl jste ještě něco říct?“

„Chtěl jsem říct… na gotickém obraze, který brzo zmizí.“

Prohlížela si ho, mhouříc oči proti slunci nad obzorem.

„Jestli je to pro vás až tak magické ráno, udělám vám kafe.“

„Nechci nikoho budit, je moc brzo.“

„Tady nikdo nespí, pojďte dál.“

V kuchyni byl nepořádek, hrnce stály na dřezu i na stole a na topení ležel špinavý hadr na podlahu. Černá kočka se zdvihla ze židle a vyběhla ven.

„Není tu moc uklizeno,“ omlouvala se. „Dlouho jsem tu nebyla.“

„A kde jste byla?“

„V Mexiku.“

„Co jste tam dělala?“

„Bydlela v dodávce na poušti.“

„Viděla jste nějakou svatbu?“

„Ne. Jen poušť, sopky, Američany a zemětřesení. Chcete to kafe silné?“

„Tak středně.“

„Rum nemám, ale přinesu lomcováka.“

„Meruňkovici?“

„Kdepak meruňkovici, něco z Mexika. Chcete to ochutnat?“

„Vážně je to z Mexika? To bych rád zkusil.“

Na velké sedací soupravě v obýváku ležely naskládané dřevěné bedýnky na ovoce. Nad nimi stála stojací lampa s obrovským šedým stínidlem. Ivoš odsunul bedýnky a posadil se. Slunce svítilo skrz zažloutlé závěsy do pokoje, který voněl sušenými jablky. Všechno vypadalo zapomenuté a nepoužívané.

Renata přinesla kávu a cukr. „Bydlela tu moje kamarádka, dělala ve Strakonicích v nemocnici. Nakonec utekla a řekla mi to až za půl roku. Nemohla jsem nic dělat, byla jsem v Mexiku, naštěstí sem sousedi zašli občas vyvětrat.“

„Máte tu příbuzné?“

„Jenom tetu v Bušanovicích. Už je nemožná.“

„Nemožná?“

„To se říká, když nemůžete na nohy. Je ta káva dobrá?“

„Výborná.“

„Tak počkejte, já pro to dojdu.“

Na zdech pokoje nevisely žádné fotky ani obrazy, jen v koutě stálo staré piano. Popošel k němu a nadzdvihl víko, z klavíru se zdvihl prach. Dveřmi viděl Renatu, jak stojí v kuchyni a nad něčím se nahýbá.

„Chcete pomoct?“

„Nechoďte sem! Je to překvapení.“

Světlo si hrálo se skvrnami na zdi. Renata v kuchyni do něčeho tloukla, a pak se objevila s keramickým hrnkem.

„Chvilku počkejte, je to horké.“

Podíval se do hrnku, ve kterém plavala tmavě červená tekutina s černými tečkami. Trochu ho rozbolela hlava.

„Co je to černé?“

„Drcený pepř.“

„A zbytek?“

„Sama nevím.“

„Už jste to pila?“

„Jednou.“

„Jaké to je?“

„Docela zážitek.“

Obracel hrnek v rukou, i když ho pálil. Na stěnách byly namalované dvě černé osoby kráčející za sebou s rukama roztaženýma podél těla tak, že připomínaly tenká křídla.

„Pěkný hrnek. Taky z Mexika?“

„Ten jsem dělala sama, ve Strakonicích je keramická dílna.“

„Dělala jste jich hodně?“

„Radši se napijte.“

„Myslíte, že už můžu?“

„Jo.“

Podíval se ještě jednou na pití před sebou.

A pak se napil.

Byt někdo uklidil. Na pianu stála velká květina a na stole neležely drobky. Ubrus se leskl a z kuchyně vonělo jídlo. Blízko hlavy se mu ozvalo cinkání, které znělo jako zvonky v písničkách Laurie Anderson. Otočil se za zvonky, utichly.

„Renato!“ Nikdo mu neodpověděl, kuchyně byla prázdná. Z hrnců na sporáku stoupala pára a červené mrkve plavaly na hladině mezi bublinami vařící vody.

„Jste doma?“ Menší zavalitý muž v montérkách s brašnou stál na prahu. „Jdu opravit hodiny.“

„Vy jste opravář?“

„Jo.“

„Opravdu?“ řekl pochybovačně.

Muž se zatvářil udiveně a nacpal se dovnitř. „Uděláme to takhle. Zavřu oči, vy mě povedete z místnosti do místnosti a já vám řeknu, kde hodiny jsou. Jestli to nepoznám, nejsem opravář.“

„To by šlo. Ale hodiny se prozrazují tikotem. Měl bych vám dát něco do uší.“

„Pán je študovanej, co?“

„Jen chci říct, že…“

„Máte vatu?“

„Snad v koupelně.“

„Dobře.“ Opravář si v předsíni zul si boty. Ivoš se vrátil z koupelny s balením vaty.

„Ukažte. Dám si to tam sám.“ Opravář si zručně nacpal vatu do uší. „Řekněte něco.“

„Pondělí.“

„Co jste říkal?“

„Pondělí!“

„Cože?“

„Pondělí!!!“ řval Ivoš.

„Funguje to, co?“ Opravář vytáhl z brašny bílý hadr, připomínající šálu, kterou v předválečných filmech nosil Hugo Haas, a omotal si ho kolem očí. „Vyrážíme?“

Ivoš ho vzal za ruku. Nebyla mozolnatá, spíš hladká a kupodivu malá.

„Tady to není,“ křičel opravář na záchodě. Ivoš udělal otočku přes kuchyni zpátky do předsíně. „Tady taky ne.“ Došli do místnosti s pianem. „Tady! Je to tady!“

Hodiny visely proti němu.

„To je nádhera!“ Šála mu spadla na zem. „Ale ukazují špatně, je půl dvanácté.“

„Půl dvanácté?“ divil se Ivoš.

Opravář otevřel dřevěná dvířka skříně hodin, jemně uchopil rafičky a přetočil je na půl dvanácté. „Hodiny se musí přetáčet dopředu, těmhle stroječkům je to příjemnější. Taky mají rády monstery, ty velké květiny, a zářivé záclony a závěsy jim nedělají dobře.“ Zálibně si je prohlížel. „Doufám, že je nikomu neprodáte. Neměl byste něco k pití?“

Ivoš otevřel ledničku, ve které byla jen krabice mléka. Nalil ho do sklenice a podal opraváři.

„Moc dobré. Vůbec se mi u vás líbí, je to tu takové domácké. Bydlíte sám?“

„S jednou dívkou. Tedy já tu nebydlím, bydlí tu ona.“

„To je úplně nejlepší.“ Sedl si, aby si obul boty, ale jedna mu vypadla z ruky. Trochu se zakymácel, jako by padal.

„Je vám dobře?“

„To nic. Jenom jsem měl vidění, jsem asi přetaženej.“

„Co jste viděl?“

„Vy se mi budete smát.“

„Kdepak, já na vidění věřím.“

„Zdálo se mi, že se tu narodím.“

„Cože?“

„Říkal jsem, že je to tu takové domácké a že se mi váš byt líbí. Opravdu mi přijde něčím zvláštní. Tady na židli jsem viděl, že jsem dítě a hraju si u vás na podlaze pod hodinama.“

„To je opravdu zvláštní vidění. Měl jste to už někdy?“

„Ne. Asi za to může to mléko, bylo takové výživné… Radši půjdu. Bůhví, co by se mi u vás ještě stalo. I když jak říkám,“ naposledy se otočil ve dveřích, „jako bych to tady znal.“

„Nechal jste tu šálu.“

„Vidíte, šála.“ Zamyšleně ji vzal do ruky. „Vypadá jako pupeční šňůra, nezdá se vám?“

„Ani ne.“

„Tak někdy na viděnou.“

V kuchyni dál bublala polévka. Kde je Renata? Musí tu po ní být nějaké stopy. Začal ji hledat po bytě, ale žádnou stopu nenašel. Když vyhlédl z okna, viděl, jak se opravář baví na rohu s listonošem. Ukazovali na dům a listonoš se k němu vydal. Z hrnce na plotně utíkala voda, chytil pokličku rukou a spálil se. Poklice spadla na lino, a než ji sebral, vypálila v linu kulatou díru. Ztlumil oheň a strčil ruku pod tekoucí vodu.

„Prý máte moc dobré mlíko,“ řekl listonoš. „Já si ho naleju sám,“ navrhl Ivošovi, když viděl jeho zapeklitou situaci. Vzal čistý hrnek, nalil si mléko a vypil ho. „Moc jste mi pomohl. Je nepříjemné ležet dlouho s prázdným žaludkem.“

Ivoš zastavil vodu a utřel si ruce.

„Je to tu opravdu hezké.“ Listonoš nakoukl i do obýváku. „Domov,“ zašeptal zasněně.

„Není to moje, já tu nebydlím.“

„Ale teď tu jste.“

„Mám vám něco podepsat?“

„Ne,“ řekl listonoš a odešel.

Ivoš bloudil po bytě, volal Renatu a nakonec vyšel ven. Najednou mu bylo lehko. Měl chuť běžet za listonošem a obejmout ho.

Ale do cesty se mu postavil šeřík. Byl skoro tak velký jako on sám. Výhružně mával listy, jako by říkal: tudy to nepůjde. Vycházela z něj tichá hudba, vypadal jako trouba od gramofonu, která roste a roste, zatímco Ivoš se scvrkával, až byl v trávě. Všechno kolem bylo mokré a lepkavé. Nikdy ho nenapadlo, co je rosa za svinstvo. Studila na zádech a svědila na kolenou.

Doplazil se travou k vratům, u kterých stála kárka s pytlem ořechů. Kárka a ořechy, pomyslel si, už to trochu zapadá do sebe. V tom okamžiku se zvětšil a narovnal. Na nohou se cítil líp. Vrátil se do kuchyně, hrnec od polévky byl prázdný a na prkénku u dřezu ležel roztlučený pepř.

„Renato? Kde jsi?“

Z vedlejší místnosti se ozvalo: „Tady.“

Renata seděla na pohovce a luštila křížovku. Vyčerpaně si sedl proti ní.

„Obřad na šest,“ přemýšlela.

„To budou asi křtiny.“

„Spíš pohřeb,“ opravil ji.

„Ne. Obřad na šest, to je přece svatba!“ Rozesmála se.

Ivoš zdvihl hrnek – byl prázdný. Udiveně ho položil na stůl: „Já už to vypil? Ani si nepamatuju, jakou to mělo chuť.“

Renata odložila časopis, tajenka byla vyplněná.

Oči se mu zavřely.

Klečel uprostřed lesa, třásl se zimou a díval se na obrovský černý strom, který rostl proti němu. Bylo mu špatně, země se s ním točila. Studený pot mu stékal po čele. Nohy ho brněly a chlad země pronikal až do kostí. Jeho mysl byla spoutaná a ochromená strachem.

Vzpomněl si na pohádku o Kostějovi. To, co leží v lese, je pouhé tělo. Duše se schovává v rose, šeříku a tajence křížovky. S hekáním se otočil na záda. Všude kolem stromy, větve a křoví. Šedivé nebe plné mraků se hnalo… kam?

Zmátožil se a vstal. Košile i kalhoty smrděly blátem a hnilobou. V ruce držel foťák, nejspíš po něm v poslední chvíli sáhl. Jak daleko je od Nišovic? Vzpomněl si na sibiřské šamany, kteří se po lektvarech přemisťovali tajgou pět set kilometrů za den. Chvilku se snažil stát rovně a pak vyrazil, potáceje se přes kořeny smrků a rozlámané větve. Šišky se mu schválně pletly pod nohy a suché větve výsměšně praskaly. Šel nešamanským způsobem asi dvacet minut, když z pravé strany uslyšel zvuk motoru. Mávl na první auto, které kupodivu zastavilo.

„Kam jedete?“ zeptala se ho starší paní. Její manžel seděl vedle ní.

„Asi na Strakonice.“

„To musíte na druhou stranu.“

„Tak na Nišovice.“

„To jste mohl jít přes les.“

„Nišovice jsou za lesem? Jak daleko?“

„Tři kilometry.“

„To ne, Věru,“ opravil ji manžel. „Kilometr a půl, možná ani to ne. Vezmem vás k hospodě.“

„To jste moc hodní.“ Sedl si na zadní sedadlo a snažil se moc nehýbat.

„Jste něco fotil na stromech?“ zeptal se muž opatrně, když se auto rozjelo.

„Byl jsem na svatbě.“

„Víte, co se stalo na naší svatbě? Jeden známý pokousal čtyři hosty.“

„Tak to nebylo,“ opravila ho žena.

„Ale bylo. Na svatbě se vždycky něco semele, že jo? To jste si vybral dobrodružnou zábavu.“

„Je to moje živobytí,“ vysvětloval sklesle.

O pár dní později pozoroval ženicha, kterému černé vlasy trčely do všech stran. To ho nemůžou učesat? Nevěsta byla nervózní a bledá, třásla se a pořád někam odbíhala, nebylo jí dobře od žaludku. Svědek neustále strkal do ostatních děvčat. Připomínal malého kluka, který přišel na svatbu, jen aby mohl vyvádět svoje nezbednosti.

„Tu ruku nedávejte nahoru,“ napomenul ho Ivoš. „Zakrýváte lidi za sebou.“

„Tady není místo.“

„Tak ho uděláme.“ Popošel ke svatebčanům. Usmál se, aby je ujistil, že je všechno v nejlepším pořádku.

„Stojíš vysoko,“ řekla nevěsta ženichovi. „Budeš moc nade mnou.“

„Moc se krčíš. Budeš na fotce ohnutá jako stará bába.“

„Jak dlouho to bude ještě trvat?“

„Tady pána dám trochu do pozadí,“ usmál se s přemáháním.

„Ztratíme nejmíň hodinu,“ podotkla nevěsta.

„Už toho nech a stoupni si tady,“ vyjel na ni manžel.

„Ano, stoupněte si tam a usmívejte se.“ Zaujali předchozí pozice. „Je to památka na celý život.“

„Památka na celý život?“ rozčílil se ženich. „Co o tom víte? Jste ženatý? Vsadím se, že ne. Já ženatý byl a vím, co je to za peklo. Tak mi do toho nemluvte.“

Ivoš stál za přístrojem a přál si, aby to skončilo.

„Jste ženatý?“ zeptala se nevěsta.

„Ne.“

„Rozvedený?“

„Ne.“

„Co jsem říkal,“ triumfoval ženich. „Svatby má fotit ženáč-profesionál.“

„Každej, kdo fotí svatby a není ženatej, je u mě třetí liga,“ zamumlal svědek. „Budeme vypadat jak zvířata v nějakém cirkusu.“

„Úsměv a nehýbat se, prosím,“ řekl Ivoš a zmáčkl přístroj.

Došel na nábřeží, opřel se o zábradlí a zapálil si. Na téhle fotce nebude nic. Neměl o tom mluvit s Oldou a tvrdit, že to existuje, protože pak to příliš lehce proklouzne mezi prsty. Magické vyprchá nejdřív, a zbude jen prázdná forma.

Po Vltavě plul parník a vlny se mírně zdvíhaly. Listy letící ve vzduchu se obracely a nastavovaly svou matnou, nepatrně žilkovanou stranu, zatímco mraky vyzařovaly slabé pruhované světlo. Na druhém břehu zastavila malinkatá tramvaj a vyklopila barevné skvrny, které se proměnily v kráčející bytosti.

Zbudou fotky, na kterých nebude nic. Toužil po kouzlu, které člověka nikdy neopustí a udržuje vše zářivé a jasné. Dala se do něj zimnice. Nepochybně měl záchvat, jenže záchvat čeho? Všechno bylo nějak v nepořádku. Sedl si do hospody U Rudolfina a dal si plzeň.

Musí se z toho dostat. Ale jak? Začne tím, co opravdu cítí. A co cítí? Že se mu stýská po té dívce. Vyndal mobil.

„No,“ ozval se Luboš.

„Tady Ivoš. Chtěl jsem ti říct, že to byl skvělý tah. U vás se parádně paří.“

„Jen si nemysli, už to není, co to bývalo. V sobotu jsme se dali dohromady, ale jinak jsou všichni někde zalezlí.“

„Znáš Renatu?“ zeptal se rovnou.

„Jakou Renatu?“

„Nevím, jak se jmenuje. Bydlí u mostu.“

„Renatu Zavadilů?“

„Asi. Kde dělá?“

„Řeknu ti to na rovinu: na tu si dej bacha. Jsi přesně typ, který se s takovýma holkama dává dohromady. Máš přemíru toho… sakra, jak se to jmenuje?“

„Empatie?“

„Jo, moc empatie. Myslíš, že víš, co se v lidech děje.“

„Proč si na ni mám dát bacha?“

„Protože je divná. Chodila s jedním klukem, radši zdrhnul. Říkal, že je to hrozná čarodějnice.“

„Jak to myslel, čarodějnice?“

„Co já vím, jak to myslel? Už se tu neukázal.“

„Dobře,“ řekl Ivoš zaraženě. „Dej mi vědět, až bude další akce.“

„Dám, ale nic si neslibuj, už to není takové, jaké to bývalo,“ řekl Luboš upřímně a zavěsil.

Vystoupil ve Volyni a šel podél Volyňky. Koruny borovic se chvěly a otáčely, řeka hučela. Přeskakovala bílé kameny roztroušené podle tajemného vzorce v proudu. Červené a žluté květy se střídaly za ploty zahrádek. Na jedné stál muž a zíral na řeku, u nohou mu stálo kolečko s posekanou trávou. Těsně za ním si hrálo dítě v čepici s umělohmotným autem, které tahalo na provázku. Po nebi pluly drobné bílé mraky a modravé hory se na obzoru táhly jako lem rozevlátých šatů.

Zase neděle ráno. Proč je všechno tak zvláštní? Kvůli tahům v sobotu večer? Kvůli tomu, že člověk jde, kam chce, a ne hned do práce? Protože má odvahu jít se podívat na světlo? Nad hladinou řeky bylo skoro bílé a proplétalo se se stíny větví. Šplhalo po hladké hnědé kůře a mizelo v korunách, aby se proměnilo v modré nebe a bílá oblaka.

V Nišovicích bylo všechno jiné než minulou neděli. Lávka přes řeku se neprohýbala a vlny v řece se zmenšily. Cesta od hospody se víc klikatila a rosa ležela na listech jitrocele tak nevinně, že jí téměř odpustil.

Prohlížel si dům, ke kterému dovezl kárku s ořechy. Obyčejná venkovská chalupa se střechou a komínem. Kdo by řekl, že tam bydlí dívka, která byla v Mexiku? Zatloukl na dveře.

Renata měla na sobě zelené tričko a džíny. „Ahoj. Co tady děláš?“

„Přijel jsem za tebou. Hrozně se mi stýskalo.“

„To myslíš vážně?“ Všiml si, že se potutelně usmívá.

„Myslím.“

„Já to věděla!“ zakřičela a vrhla se mu kolem krku.

V kuchyni bylo uklizeno, kočka byla pryč. Všechno vonělo skořicí a lipovým květem. Místnosti byly větší a světlejší, prach z klavíru zmizel.

Seděli a povídali si o tom, co cítí. Potom se zvedli a šli do ložnice.

Před polednem vyšel ven. Díval se na řeku a najednou, jako závan větru, ucítil nápor světla. Zaplavilo celou krajinu, hory, les i řeku, stálo mezi stromy a bylo stromy, listím, kůrou i smůlou tryskající z kmenů. Možná bylo i kořeny. Bylo to tak magické, že se z toho magie dala krájet, nakládat na nákladní auta a rozvážet po celém všedním světě. Všechno se chvělo a pulzovalo. Asi jsem se zbláznil, pomyslel si. No co, napadlo ho vzápětí, za chvilku to skončí a svět bude zase normální.

Renata ležela, dlouhé vlasy jí padaly z postele. Připomínala zvíře čekající na dlouhý skok. Vzal do ruky foťák a vyfotil si ji. Líně se k němu otočila.

„Myslím, že jsem těhotná.“

„Cože?“ Rozesmál se, ale přece jen trochu znejistěl: „A s kým?“

„S tebou.“

„To není možné, měl jsem ochranu.“

„To nemá co dělat s ochranou, ale s touhle chvílí.“

„Aha, to jsem nevěděl,“ řekl zaskočeně.

O čtyři roky později, když sledoval, jak si jeho dva kluci, dvojčata, hrají v obýváku, otevřel jedno ze starších alb. Byla tam fotka z nišovické svatby, kterou dělal pro Luboše. Prohlížel si ji poprvé po letech. Překvapilo ho, že na kraji fotografie uviděl Renatu s nějakým klukem. Nebylo mu vidět do tváře, měl tmavé vlasy a rolák.

„Hele, co jsem objevil. To jsi ty,“ řekl Renatě, když se vrátila domů. „Vypadala jsem hrozně,“ řekla přesně jako před lety Karolína, ale bylo jasné, že plakat nebude.

„Kdo je ten kluk vedle tebe?“

„Kdo by to byl? Ty.“

„To nemůžu být já, když jsem to fotil. Navíc jsem tě v té době ani neznal.“

„Nejspíš to fotil někdo jiný.“

„Myslíš, že nepoznám vlastní fotku? Jak bych se na ni dostal?“

„Odrazem.“

„Odrazem čeho?“

„Světla.“

„Světlo se takhle nemůže odrážet.“

„Jestli se takhle nemůže odrážet, není to světlo.“

„A co to je?“

„Zrcadlení, něco jako fata morgána.“

„Ve fatě morgáně se odráží světlo.“

„Ve fatě morgáně se odráží světlo a místo.“

Diskuse s manželkou o minulosti nebyla možná. Napadlo ho to, co už mnohokrát: žije v jiném prostoru a čase, ve kterém nikdy předtím nežil, ale z něhož se najednou skládá jeho a její život. Co si přál? Kouzlo, které vydrží všechno. A teď ho měl. Měl ho tolik, že pochyboval, jestli se z toho nezcvokne. Byl na fotografii, na které nemohl být.

„Ukaž mi radši nové fotky,“ řekla nevinně a vytáhla je z obálky na stole. Zkoumavě si je prohlížela, zatímco Ivoš si zkoumavě prohlížel ji. „Jsou opravdu dobré, o moc lepší než ty poslední. Svatebčani nejsou rozjuchaní, ale zklidnění, jako by věděli, co mohou čekat.“ Pohladila ho po vlasech. „Víš, že většině lidí chybí jen kousek k tomu, aby byli v něčem opravdu dobří? Potřebují někoho, kdo je donutí podívat se na to trošku jinak. Jsi výborný fotograf a po těch letech lidem na svatbách něco opravdu dáváš.“

Manželství změní nejen lidi samotné, ale i jejich vzpomínky. Nikdy už nic nebude takové, jaké to ve skutečnosti bylo. Při každém pohledu zpátky uvidí jen variace toho, co se možná stalo. Myslel si, co všechno s fotkama nedokáže. A dokázal co? Všechny teorie o minulosti, přítomnosti a budoucnosti na tohle nestačily. Odložil album.

Kluci si hráli před ním na koberci. Jirka měl na tričku trochu jahodové marmelády. Stál pod hodinami a lopatkou je vyšetřoval.

„Ty hodiny nejdou.“ Starostlivě se zamračil. „Ale já je opravím,“ dodal rozhodně.

„Dobře, ale nejdřív se zbav marmelády.“

„Můžu ji slíznout?“

„Když tě nikdo neuvidí, tak jo.“

Z druhého konce pokoje se k němu vydal Honza. Měl rozepnuté kalhoty a z kufříku vyndával papír: „Tady máš dopis, tati.“

„Od koho?“

„Z pošty.“

„A kdo mi píše?“

„Pošťák přece, kdo jiný? Tak si ho přečti,“ dodal netrpělivě.

Ivoš rozložil papír. Byl prázdný, i když na opravdovou prázdnotu bylo všechno nějak blízké.

„To je ten dopis?“ zeptal se překvapeně.

„Jo. Rozumíš mu?“

„Rozumím. Píše se tu, že kdybych neměl tebe, nikdy bych takový dopis nedostal.“

„Správně,“ pochválil ho Honza.

Ivoš mu pomohl zapnout kalhoty. Honza si strčil dopis do červeného kufříku, který sloužil jako pošťácká brašna, a odloudal se k dece přehozené přes postel.

Vrátili se ke hře na hodináře a pošťáka. Ivoše napadlo, že jeho život je pevně ukotven a odvíjí se od okamžiku, kdy ho s Renatou někdo vyfotil, ačkoli se ten okamžik nikdy nestal. Právě pochopil to nejdůležitější: jeho život musí být natolik tvárný a pružný, aby se s tím dokázal vyrovnat.

Doufal, že to zvládne. Vstal a vešel do fotokomory. Do večeře zbývalo dvacet minut, a za tu dobu chtěl přivést na svět další sadu fotek.

Žena sedící u plotu

Tři dny po návratu z Prahy uviděl Tomáš Smrt. Stála strnule u postele, šedivá postava rozmazaná v mlze. Necítil strach, jen mírnou nevolnost, a když vidění zmizelo, oblékl se a vyrazil do ulic. Bylo pod mrakem, zesláblý svit slunce dopadal na rozkopaný chodník a mizel ve výkopu jako v černé díře pohozené ledabyle na povrchu Země. Řidič avie vykládal bedny s rohlíky a před městskou knihovnou byl na chodníku nakreslený panák, připomínající kubistického kostlivce.

„Měla byste něco o smrti?“ zeptal se starší knihovnice.

„Máte průkazku?“

Zavrtěl hlavou a obdržel formulář. Do kolonky „narozen“ rozvážně napsal: 12. 2. 1975. Takový krátký život, napadlo ho bezděky.

„Philippe Aries: Dějiny smrti – historie smrti v Evropě. Bohužel, je to půjčené.“

„A kdo si to půjčil?“

„Řeknu vám to jen proto, že paní Zábranská už měla knihu vrátit. Zvláštní, chodí sem takové roky, a nikdy se neopozdila.“

A je to tu, už to nikdo nezastaví. „Nebydlí ta paní u autoškoly?“ zeptal se vychytrale.

„Ne, na Strakonické.“

Ve dveřích se ještě otočil. „Ta pohádka o chudákovi, kterému se Smrt zjeví v nohách postele…“

„Erben. Ale musíte se přihlásit do dětského oddělení. Nebo máte dítě?“

„Na to už je pozdě.“

„Nebuďte smutný, v dětském je stejně zavřeno.“

Tím to bylo vyřešeno, mohl bloumat po městě. Představa Smrti mu nešla z hlavy: odehrálo se to jen v jeho hlavě, nebo to někde existuje? Nahlédl k Pošům, ale ve výčepu nikdo neseděl.

Na rohu ulice uviděl Smrt znovu, teď vypadala jako část středověké malby. Stála u hřbitovního kostela, kolem se hnal rytíř na koni se světlem slunce na brnění a za ním seděla na hřbitovní zdi žena a mávala na něj.

Koupil si dvě piva, zalezl do kumbálu, kde měl plátno, štětec a barvy, a tři hodiny maloval. Potom stejně náhle, jako začal, štětec odložil a zamířil na Strakonickou.

Paní Zábranská byla starší žena, která mu před lety vynadala, že jezdí po nádraží na kole. Na stole obývacího pokoje stály sklenice plné naložených okurek. Knihy, hřebeny a natáčky ležely porůznu po pokoji a mezi nimi se ještě povalovaly detektivky a příběhy o světcích.

„Upadla jsem a špatně vidím. Poslyšte, nezavolal byste faráři? Mám jeho knihy, řekněte, že jsem upadla a bolí mě noha.“ Podala mu papírek s číslem. Telefon stál pod zrcadlem v předsíni, a jak se k němu nahnul, lekl se sám sebe: bledý, neučesaný, pod očima černé kruhy.

„Fara Volyně, Blažek.“

„Volám od paní Zábranské. Má vaše knihy a nemůže je odnést. Upadla a…,“ sledoval Zábranskou, jak přikyvuje každému slovu, „prosí vás, jestli byste se pro ně nezastavil.“

„Nemůžete mi je přinést na faru?“

„Dobře, já je tam vezmu. Tedy pokud…“

„Pokud co?“

Tomáš přemýšlel, jestli mu to řekne. „Já se tam stavím,“ slíbil nakonec a zavěsil.

„Poslouchejte, vy jste nějakej hodnej, nestalo se vám něco?“

„Dneska se mi zdálo, že umřu.“

„Měl jste pěkný pohřeb?“

„Na hřbitov jsem se ještě nedostal.“

„Já mám ve snu vždycky tak chcípácký pohřeb, že se mnou týden není kloudná řeč.“

„Nechcete s něčím pomoct?“

„Jen jděte, co byste se se mnou otravoval. A poděkujte faráři, jinak se urazí a nepřijde.“

Nacpal knihy do batohu a sešel na ulici. Vysoko nad ním letěly husy. Nebo kachny? Nikdy se o ně nestaral, stejně jako se ony nestaraly o něj. Až do dneška, dnes bylo všechno jiné. Zašel do hospody, objednal si pivo a začetl se. Kolem páté se objevil Bártík a kluci z Nišovic, kteří čekali na vlak.

„Co čteš?“

„Dějiny smrti.“

„Že tě ten metal pořád baví.“

„To není o metalu, ale o tom, jak ve středověku lidé věděli, za jak dlouho umřou. Jeden šlechtic píše: A tento dopis končím dvě a půl hodiny před svou smrtí. – Poznali, kdy to na ně přijde.“

„To věděli o smrti víc, než tady víme o číšníkovi.“

„Měl jsem dneska hrozný sen.“

„To máš z toho filmování. Říkali jsme ti, abys do Prahy nejezdil.“

„To není Prahou,“ bránil se Tomáš.

„Ale je, všechno, co řekneš, je hrozně depresivní. Když jsi byl tady, byla s tebou legrace, ale svět umění tě zničil.“

„Jsem pořád jeden z vás.“

„Tak s námi pojeď do Strakonic do rokáče. Tam je to tak hrozné, že tě myšlenky na smrt hned přejdou.“

„Musím na faru vrátit knížky.“

„Zdálo se ti o smrti a jdeš za farářem? To by špatně dopadlo,“ přidal se Toman. „Jsme tvoji kamarádi, nemůžeme tě nechat samotného! Kdo by zavolal pohřebáky?“

„A jak pojedeme zpátky?“

Všichni u stolu se rozesmáli.

„Ty máš ale starosti! Nás to ještě ani nezačalo zajímat, a ty už to chceš řešit?“

V půl jedné šel k baru pro fernet a vzpomněl si na tašku. U stolu, kde ji nechal, seděla blondýnka v černé džísce. Měla světlemodré oči a široké lícní kosti.

„Neviděla jste tu igelitku s knihama?“

„Vysypaly se pod stolem.“ Podala mu Výzvu poslední hodinky. „Zvláštní, co může člověka zajímat. Jste ze Strakonic?“

„Ne, z Volyně.“

„Tam ráno nastupuju ve škole v přírodě.“

„Můžete jet s námi, mám prázdný byt,“ řekl tak klidně a nenuceně, až ho to překvapilo. Nikdy s žádnou dívkou takhle nemluvil. Vždy to znělo s divným podtónem, ne jako popis zřetelné skutečnosti.

„Jestli vám to nebude vadit.“

„Ne. Tomáš.“

„Lada.“

„To je krásné jméno, jako vesnice nahoře za Vimperkem.“

„Jste první, komu se vybaví vesnice. Ostatní si dělají legraci s auty nebo princeznami.“

„Kamarád se tu staví v jednu. Nedáte si něco k pití? Třeba ferneta. Nebo kolu?“

„Spíš tu kolu.“

Vrátil se s kolou a fernetem. „Stejně jsem vzal oboje,“ usmál se.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jasně, zajímá vás, proč čtu takové knihy. Řeknu to tak, že tomu sám nebudu rozumět. Myslel jsem, že umřu, ale dožil jsem se dalšího dne, sedím v rockovém klubu a piju fernet. Co to znamená? Nejspíš, že můj osud nesouvisí s ničím, co se děje, a s nikým, koho potkávám. Je to jen osamělá loď bez vesel a plachet. Jenom vor, co vor, kus větve uražené z dávno zmizelého stromu, který uhelnatí a vůbec o tom neví. Vědci ho najdou za tisíc let a budou se divit, co je to tady za žilky, divné, nepravidelné, zkroucené…“ Najednou věděl, že obrazy ho dnes večer neopustí, kvůli němu i kvůli ní.

V půl druhé se objevil Vášův brácha a zamával na ně.

V půl šesté stál Tomáš v kuchyni a dělal si kávu. V zahradě za domem se zkroucené větve švestek chvěly v jitřním vánku a napadané listí hnilo v trávě. Světlo slunce se probouzelo mezi mraky, jako by žlutou barvu kdosi ředil vodou. Podlaha zavrzala, Lada stála v tričku ve dveřích.

„Mám trochu žízeň.“

Nalil jí vodu se šťávou.

„Co vůbec děláš?“ zeptala se.

„Hraju v Praze v divadle. Teď mám týden volno. Točili jsme jeden film, Armageddon.“

„S Brucem Willisem?“

„Kdepak, malý nezávislý film o konci světa.“

„A koho jsi hrál?“

„Bytost, jejíž pozemská pouť skončila před mnoha lety,“ řekl smutně.

„Dá se to někde vidět?“

„Ne. Nevěděli, jak to skončit. Film o konci světa, a oni neví, jaký bude konec. Hrozně špatná komunikace mezi režisérem a scenáristou. Mezi živými lidmi to vždycky funguje špatně.“

„Nemůžeš vést tak morbidní život.“

„Už je to tak.“ Sedl si k ní. „Včera jsem se s tebou cítil tak fajn. Nic mi nescházelo.“ Nic neřekla, a tak si povzdychl. „Někdy se v noci budím a nemůžu spát, nejspíš na něco čekám. Někdy je to tak silné, že vezmu štětec a začnu malovat.“

„Můžu se podívat?“

„Včera jsem dodělal jeden obraz, ale nevím, co znamená. Možná bys neměla…“

Jenže Lada už otevřela dveře do kumbálu. Nerozhodně přešlapoval v kuchyni.

Vyšla ven. „Asi půjdu. Sbalím se a půjdu do školy.“

„Říkala jsi, že tam máš být na devátou.“

„Nejpozději na devátou.“

Počkal, až se učeše a obleče. Vrátila se v džísce. Slušelo jí to. Slušelo jí to tím víc, že všechno mezi nimi bylo pryč. Už to existovalo jen pro něj.

„Viděl to někdo kromě mě?“

„Pár lidí.“

„Už to nikomu neukazuj.“

V předsíni jí pomohl s batohem. „Můžu za tebou někdy zajít?“

„To není moc dobrý nápad. Celé večery hlídáš děti…“

„Tak mi dej vědět, až budeš mít volno.“

„Snad.“ Otevřela dveře do chodby.

„Půjdu s tebou, jestli dole není zamčeno.“ Sešli po schodech. Otevřel domovní dveře a světlo dne jí zasvítilo do vlasů.

„Přijdeš někdy?“

„Asi ne, ale děkuju za nocleh,“ řekla s náznakem úsměvu. Díval se, jak jde v tichu přicházejícího dne k náměstí.

Sbohem Lado, zašeptal sám sobě.

V půl jedenácté, když ležel na kanapi a prohlížel si rýhy na stole, zazvonil telefon.

„Ahoj Tome,“ pozdravil ho šéf divadla. „Jak to jde? Kluci i já jsme si všimli, že jsi nějak mimo. Nejsi marod nebo nemáš deprese?“

„Ne. Normálka, pohoda.“

„Co holky? Máš nějakou holku?“

„Jako teď?“

„Jo. Teď.“

„Ani ne.“

„Michal říkal, že viděl tvoje obrazy. Docela ostrý.“

„Trochu jsem se do toho pustil.“

„Říkali jsem si,“ pravil, sbíraje energii připravenou na podobnou chvíli, „že kdybys chtěl chvilku orazit, tak by to šlo. Máme jednoho kluka, který by to za tebe vzal. Není to žádný negativista, nešíří kolem žádnou tíseň.“

„Ten muzikál chcete dělat, i když je to slátanina, úplná blbost?“

„Nemůžu za to, že je to teď populární.“

„Tak jo, ať to ten kluk vezme za mě.“

„Michal by pro tebe měl práci. Je to u německých hranic, ale i s bydlením.“

„Něco s divadlem?“

„Dá se to tak říct.“

„Dobře,“ souhlasil Tomáš. Otevřenými dveřmi viděl do kumbálu s obrazy. „Asi fakt potřebuju vypadnout.“

„Tak si vem tužku a papír,“ řekl šéf s úlevou.

„Je to místnost B 3, vzadu na chodbě.“ Recepční podala Soně magnetickou kartu. Soňa vyjela do druhého patra, místnost B 3 byla prázdná. Na vedlejších dveřích visela cedule Personální ředitel – Ing. Václav Chotěra.

U okna seděl před obrazovkou počítače menší muž. „Oni vám nic neřekli? Banka má nového vlastníka, a vedení rozhodlo, že se firemní komunikace povede pouze v angličtině. Učíte i angličtinu?“

„Bohužel ne.“

„Mrzí mě, opravdu mě mrzí, slečno Klaarová, že vás nikdo neinformoval včas.“ I když s ní mluvil slušně, cítila, že celá scéna je nějak připravená. Chtěl, aby přišla. Čekal na to, až si ji bude moci podat, kvůli tomu snad i pracoval.

„To se nedá nic dělat,“ řekla hrdě. „Nemohla bych alespoň mluvit s někým z mé skupiny? Často chtějí pokračovat soukromě.“

„Odjeli na školení, vrátí se v pátek a budou mít práce nad hlavu.“ Nastoupila do výtahu, prošla kolem recepce a už byla u dveří, když recepční zavolala: „Nevrátila jste kartu!“

Sáhla do kapsy, potom do druhé, a nakonec do kabelky. „Asi jsem ji nechala nahoře.“

„Nemohla jste jet výtahem bez karty.“

Vždycky je z toho ostuda. Nemají pro vás práci a ještě zařídí, aby nefungovaly fyzikální zákony.

„Asi jsem ji ztratila.“

„Nemohla jste ji ztratit.“ Recepční zvedla telefon, aby přivolala pomoc. „Záloha je pět set korun, vrátíme vám je, až ji najdete.“

Jet nahoru a mluvit s Chotěrou bylo nad její síly. Jestli tam kartu nechala, určitě ji ztopil. Co bude chtít teď? Vyndala peněženku, měla pět set sedmdesát dvě koruny.

„Dáte mi potvrzení, že jsem vám nechala zálohu?“

Z výtahu vystoupil muž v černém s vysílačkou a se žlutým nápisem Security na hrudi.

„Karta se nemůže ztratit,“ pronesl temně.

„Já to zaplatím.“ Soňa vyndala pětistovku.

„Počkat! To je podezřelé. Proč to chcete platit?“

„Abych se dostala ven!“

„Budu vám muset prohlédnout tašku, ta karta musí někde být!“

„Já chápu, že je to divné, ale…“ Dál už nemohla. Položila kabelku na stůl a přihlížela, jak muž sype její obsah na pult. „Co je tohle?“ ukázal na výstřižek z německých novin.

„Článek na hodinu němčiny.“

Zdvihl výstřižek, na kterém tři maskovaní muži s pistolemi prchali ze dveří banky.

„To se mi vůbec nelíbí,“ řekl a zvedl telefon.

V cukrárně si sedla k volnému stolku. Vůně sladkostí a tlumený hovor ji vysvobodily. Koupila si vídeňskou kávu, větrník a modrou marcipánovou růži, jejíž okvětní lístky tajemně ladily s ornamenty na šálku a talířku. Rozhodně si dnes koupí nějakou maličkost. Zvonek na dveřích zacinkal a do cukrárny vstoupil asi třicetiletý černovlasý mladík. Byl vyšší, vpředu měl řídnoucí černé vlasy padající na hranaté brýle s kostěnými obroučkami, na sobě měl šedivý vybledlý plášť a v podpaždí nesl malířský stojan. Objednal si kávu, kolu a rum. Z batohu vytáhl knihu, tužku a notýsek. Soňa zahlédla titul – Thomas Bernhard: Das Kind. Od knihy skoro nevzhlédl, jen jednou zapsal do notýsku přes obě stránky die Vergangenheit. Zvedl oči, aby se podíval na ulici, a všiml si, že ho Soňa pozoruje. Uhnula pohledem a napila se kávy.

„Něco vám spadlo na zem.“ Sehnul se u stolu a zdvihl kartu z banky. „Děkuju. Zrovna před chvíli jsem ji hledala.“ Rozpačitě si poposedla. „Učíte se německy?“

„Ano.“

„Pracujete pro německou firmu?“

Mladík se rozesmál. „Svým způsobem. Můžu si sednout? Tomáš Krejza. Nebyla jste tu v poslední době na pohřbu, že ne?“

„Ne.“

„Proto se neznáme, mluvím na pohřbech. Tuhle za mnou přišla sudetská Němka, jestli bych nezajel do Němec. Jejich řečník to vždycky odflákne, a já jsem takový tragicky monstrózní typ, hned jsem ji zaujal. Říkala, že zavolá, až umře bratr. Přišlo mi to nechutné, jenže řekla cenu, já nerozuměl, ona ji zvýšila, a tak se učím německy.“

„Máte učitele, nebo se učíte sám?“

„Nejlepší je vzít si knížku a číst. Proč se ptáte?“

„Učím soukromě němčinu.“

Přenesl si věci k jejímu stolku. „Jste tady odsud?“

„Bydleli jsme tu u babičky, když jsem byla malá, pak jsme se přestěhovali do Prahy.“

„Já jsem z Volyně. Žiju rád na malých městech, miluju maloměstské neznámo.“

„Jak dlouho děláte řečníka?“

„Dva měsíce. Nechcete se přijít podívat? V pátek v půl jedenácté? Ráno, samozřejmě.“

„Proč jste si psal slovo Vergangenheit?“

„Líbí se mi, jak zní. Použiju ho, ať znamená cokoli.“

„Vergangenheit znamená minulost.“

„Ke mně ta slova úplně mluví! Jdu městem a celý den mi v hlavě zní Einsatz. Pořád si to opakuju a představuju si, co to znamená. Nechtěla byste mi pomoct? Připravím si řeč a vy ji opravíte, samozřejmě vám to zaplatím. Taky potřebuju pochytit hovorové výrazy, ani nevím, jak se řekne funebrák. Měl bych se podívat do Německa na pohřeb. Neznáte tam někoho?“

„Jeden kolega se mnou učil v Praze na jazykovce, bydlí v Landshutu. Kdybych mu zavolala a řekla, že přijedete na pár dní…“

„To by bylo něco! Myslíte, že by mě vzal na pohřeb?“

„Určitě. Uwe je blázen, má rád ulítlé lidi… Promiňte.“

„To nic. Všichni se diví, když řeknu, že mluvím na pohřbech. No a co? Mluví ten Uwe česky?“

„Jeho babička byla z Pardubic.“

„Opravdu byste to mohla zařídit?“

III

Uwe čekal na nádraží v tmavě modrém otlučeném VW broukovi. Byl to menší sporý muž, černé vlasy sčesané do culíku. Na sobě měl černé tričko, džíny a černé lenonky. Vedle něj stála štíhlá černovlasá dívka. Tomáše napadlo, že je to Íránka, i když žádnou Íránku nikdy neviděl. Vystoupil z autobusu v černém obleku a bílé košili. V ruce držel jedno ze svých pláten, zabalené v šedivém kartonu. „Vergangenheit,“ řekl na uvítanou. Zatvářili se nějak divně a beze slov nasedli. Uwe zařadil.

„Co říkáte, když se s někým vidíte poprvé?“

„Es freut mich.“

„No jasně! Es frojt mich!“ otočil se na dívku, která seděla vzadu, „lch bin Tomáš, lch bin ein Funussprecher.“

„To je Fariha, moje snoubenka. Nemůže s tebou mluvit, až doma. U nich ženy venku na neznámé muže nemluví.“

Usmála se na něj, vypadala tajemně a smutně. V jejích očích sídlila jakási cizokrajná tma.

„Bydlíme za Landshutem, všude spousta cyklostezek. Fariha nechce jezdit, mohli bysme vyrazit spolu. Jenže její kolo je růžové.“

„Nedalo by se přestříkat načerno?“

„Určitě. Víš, co? Přestříkáme i nábytek v pokoji, aby se ti dobře pracovalo a koupíme věnce!“ Odbočil z dálnice. „Teď mě něco napadlo! Co kdybysme si půjčili rakev?“

„Uwe, já nechci, abys za mě zbytečně vyhazoval peníze.“

„Strejda je vyrábí. Až mu řeknu, že u mě trénuješ pohřební řeči, půjčí nám jich celý náklaďák.“

„Opravdu dělá do rakví?“

„Jasně, že jo. Fariha, Onkel Mannfred hat viele Saerge, nicht wahr?“ Fariha přikývla.

„Fariha mluví německy?“

„Moc ne. Rakve viděla poprvé u nás. U nich mají jen takové… Wie sagt ihr die Saerge in Syria?“

Fariha pokrčila rameny, zavrtěla hlavou a povytáhla obočí.

„Ani pro to nemají slovo.“

„To dá rozum. Věci, které někde neexistují, se tam nemohou nijak jmenovat.“

Uwe zastavil před velkým červeným domem. „Und wir sind da.“

„Na ja. Ich bin Tomáš. Es freut mich,“ představil se Farize v hale.

„Ich bin Fariha. Ich bin…,“ došla jí slova.

„…die Verlobte,“ doplnil ji Uwe.

„Ja, ich bin die Verlobte,“ řekla Fariha šťastně.

„Die Verlobte. To je krásné slovo, to si budu opakovat celý den.“

„Fariha by se to už taky mohla naučit,“ posteskl si Uwe.

„Chtěl bych taky být die Verlobte.“

„Ty můžeš být jenom der Verlobte,“ opravil ho Uwe.

„Du bist der Verlobte.“ Fariha se zamračila a ukázala na Uweho. „Nicht wahr?“

„Natürlich,“ odpověděl jí Uwe. „Nesmíme Farihu moc poplést.“

„Přivezl jsem vám dárek. Ein Geschenk. Umrlec, podle Erbena.“

Uwe si prohlížel plátno a uznale kýval hlavou.

„Was ist das?“ zeptala se Fariha.

„Umrlec. Der Urtodte.“

„Was?“

„Copak v Sýrii nemají umrlce? Možná se jim tam říká jinak, to bude těžké vysvětlit. Máte tu hřbitov?“

„Jasně, jak bysme tu žili bez hřbitova?“

„Tam jí to přehrajem, jestli máš prostěradla.“

„Myslíš lajntuchy?“

„Jo, vlastně myslím lajntuchy.“

„Soňa říkala, že jsi dělal divadlo, já taky. Trochu zaimprovizujem, večer tu bývá strašlivá mlha.“ Zakřenil se na Farihu. „Ein schrecklich Nebel.“

Fariha zbledla a chytila se zábradlí.

„Fariha je hrozně bojácná, nemůže tam jít sama. Soused má babičku na vozíku, pořád chce, abysme ji vzali do divadla.“

„Tak to připravíme. Dneska za soumraku.“

„Skvěle. Donutím Farihu, aby si přečetla Erbena. Mám ho někde ve věcech z Prahy. Fariha, komm mit mir!“

Hřbitov stál na planině u lesa. Všude ležela prvotřídní mléčná mlha, proplétající se korunami olší a platanů jako bílá stuha. Zastavili se u sousedů pro babičku, kterou starostliví příbuzní vybavili na cestu mobilním telefonem. Uwe ho u brány vypnul. To přece nejde k sobě, hřbitov, Erben a mobilní telefon.“ Zaparkovali babičku u prvního hrobu a přikryli jí nohy dekou. „Sieh mal, Fariha, jetzt kommt der Urtodte,“ nainstruovali snoubenku a zmizeli mezi hroby.

Tomáš si natáhl lajntuch pod sako, aby ušetřil čas. Na Uweho starý černý kabát nastříkal kosti a na hlavu si nasadil fialovou paruku, kterou našel ve skříni. Křivolaké větve stromů se vpíjely do mlhy a hlína vydávala těžkou vůni, neznámá německá slova mu hučela v hlavě a spojovala se do nesmyslných rýmů. Dotýkal se chladných mramorových desek, dokud nesáhl do prázdna a nezavrávoral. Přímo před ním se rozevřel vykopaný hrob. Naštěstí se chytil o kořen (nebyla to kost?), dlaní zavadil o hroudu jílu a rozmazal si ho po napudrované tváří. Fariha stála k němu otočená zády. Vyskočil a zařval: „lch bin der Urtodte!“

Zaječela strachy, popadla vozík s babičkou a ujížděla vší rychlostí ze hřbitova. Rozběhli se za ní, lajntuchy se jim pletly pod nohama. „Přece jsme jí vysvětlili, že je to jenom divadlo. Byla vůbec někdy v divadle? Jednou jsem četl povídku od Borgese o tom, že Arabové divadlo vůbec neznají.“

Uwe nic neřekl, ale o poznání zrychlil. Křik před nimi umlkl, všude ležela mlha.

„Jdeme domů. Fariha to najde.“

Světla aut blikala před domem, na trávníku parkoval černý mercedes a dvě lesklé rakve se opíraly o zahradní branku. Zaslechli tlumený hovor, z altánku na zahradě vyšla skupinka lidí. „Onkel Karl je tady,“ vysvětloval Uwe.

Z domu vyběhl soused. „Pro koho jsou ty rakve? Stalo se něco babičce?“

„Rakve jsou pro mého kamaráda.“ Tomáš vystoupil do světla před domem a Němci o pár kroků couvli.

„Kde je babička? Nemůžu se jí dovolat na mobil,“ divil se soused. „Přitom jsem v pátek u močálu kontroloval signál.“

„Jela s Farihou do lesa, za chvíli tu budou.“

„A co tam dělají?“

„Řekni, že šly trhat léčivé byliny. Tomu budou věřit,“ řekl Tomáš, překvapený, že Němcům něco rozumí.

„Šly se podívat na kapradí,“ prohlásil Uwe.

„Na ja, unsere Oma,“ pokýval soused hlavou a zapálil si cigaretu.

V noci se Tomáš vzbudil. Oknem proudilo světlo měsíce a dotýkalo se okolo ležících věcí, které vystupovaly ze tmy. Posadil se na posteli a okamžitě se v něm probudila neznámá energie. Ze tmy se vyřítila další várka německých slov, jako by se mu v hlavě rozlepil slovník a čtyři pády němčiny duněly jeho myslí jako těžké koule utržené ze řetězu gramatiky.

S hlavou, ve které všechno hučelo a cukalo, sešel dolů. Posuvné dveře kuchyně stály před ním, pronikalo jimi slabé světlo. Přistoupil blíž a škvírou ve dveřích uviděl Farihu v tmavém plédu shrnutém na bílých ramenou, jak se zavřenýma očima na čemsi klečí. Trvalo mu dlouho, než pochopil, co to znamená: chvíle uprostřed noci, kdy ona a Uwe mluví vlastní řečí. Až po chvilce udělal pár kroků ke schodům, vyšel nahoru a lehl si do prázdné postele, zatímco světlo měsíce dál klouzalo udiveně po lesklém povrchu věcí kolem něj.

Síň krematoria byla velká a prostorná, květiny stály v úzkých vysokých vázách. Pozůstalí seděli v prvních řadách, nebožtík byl vdovec z nedaleké vesnice. Řečník se ještě neobjevil. Dveře krematoria byly otevřené a Tomáš přemýšlel, kdo je zavře.

„Byls někdy na pohřbu někoho cizího?“

„Ve Waldkirchenu, seznámil jsem se tam s Farihou. Čekal jsem na autobus a šel na hřbitov.“

„U nás existuje pověra, že když jdeš na pohřeb neznámého člověka, někoho zajímavého potkáš.“

„To přece není pověra,“ divil se Uwe.

Z postranních dveří vyšel šedovlasý muž v černé košili s černou koženou kravatu, bílou květinu zastrčenou v saku a šedými deskami. Tomáš pustil diktafon a udělal dobře, muž mluvil se strašným přízvukem.

Fariha se nervózně usmála. Neviděla ho v noci? Nebo ho nějak vnímala, u těchhle ženských člověk nikdy neví. Uwe byl od rána nervózní, jako by chtěl Tomášovi říct: hele, je konec, já na tyhle blbinky nemám čas, bral jsem to jako legraci, nic víc, ale ty v tom jsi nějak zaseklej, ještě se v noci přikradeš, abys mi koukal na snoubenku, to už je opravdu moc.

Uwe střídavě kontroloval řečníka a hodinky. Obřad trval dvacet tři a půl minuty.

„Pojď ven, musíme si promluvit.“

A je to tady, pomyslel si Tomáš. Zamířili k oprýskané lavičce ve stínu jilmů, Fariha šla pár kroků za nimi. Na prostranství před krematoriem parkovaly volkswageny a holubi poskakovali mezi kalužemi.

„Fariha nemůže otěhotnět. Doktor říkal, že se to stává, když žena žije v psychickém napětí, všechno uvnitř je strnulé. U cizinek z jiných kultur je to normální. Byli jsme u několika léčitelů, dávali jí byliny, cvičila a meditovala, jenže to moc nepomohlo. Ale včera večer, jak se vyděsila na hřbitově, to v ní nějak povolilo. V noci mě vzbudila a začala řádit jak blázen. Teď si myslí, že je těhotná. Díky tobě.“

Tomáš se díval na Uweho a na Farihu a zase na Uweho, protože si nebyl jistý, jestli si z něj nedělají blázny.

„Vy si myslíte, že kvůli mně…?“

Fariha přikývla, „lch bin…,“ vyhrkla a hned zmlkla.

„…schwangere,“ doplnil ji Uwe.

„Ja, ich bin eine schwangere Verlobte,“ řekla Fariha šťastně.

Vlak zastavil ve vesnici za hranicí, modré kopce tonuly v šedivé mlze. Všechno bylo tady na zemi. Vzpomněl si na Máchu, sáhl na zem a dotknul se jí. Byla studená, ale přesto se zdálo, že vydává vlastní, nezměřitelné teplo.

Vyndal diktafon a převinul ho na začátek, zatímco vlak zmizel za ohybem tratě. Výpravčí si ho udiveně prohlédl a zmizel v kanceláři. Ticho, dokonalé ticho, o kterém člověk většinou jen sní. Přešel z kolejí na rozbitou asfaltovou cestu, kolem které rostly staré hrušky. Vypadalo to jako ve Volyni na zahradě, i tady rozházené listí hnilo za úsvitu pod příkrovem rosy. Zapnul diktafon. „Birne, hruška je Birne.“ Slova začala povstávat z krajiny kolem. Šel a snažil se zachytit každé z nich. Diktafon se točil, Tomáš mluvil a mluvil.

Kolem poledne se rozbitou cestou dostal ke sloupům u potoka. Byly bílé a nahoře měly modré kulaté pruhy. Hraniční sloupy, napadlo ho. Ale kde je hranice? A kam se dostal? Je v Čechách, nebo prošel zase na německou stranu? Otáčel se na všechny strany, ale věděl, že nikdy nepozná, kde jsou Čechy a kde Německo. „Ve snech žiju v německé krajině,“ řekl diktafonu.

Kdyby se dostal zpátky do Německa, pořádně by si ho prošel. Vandroval by Šlesvickem-Holštýnskem a křičel na lidi: „Hrušky! Hrušky máslovky!“ Táhnul by Alsaskem a řval: „Rosa, listí, úsvit!“ To by stálo za to! Bude vyslancem skutečné kultury, té, která je jen jeho. Oblékne si kostým Urtodta od Erbena a po celém Německu a Česku cizinky náhle počnou! Myšlenky mu letěly hlavou tak divoce, že měl pocit, že to nevydrží. Není jeho mysl připravena přijmout vše, co se vznáší kolem ní? Není v jeho mysli díra, která už nepůjde zavřít? Co když se dovnitř dostane všechno, co je v zatracené historii kolem nás? Co se stane potom?

Sedl si vedle cesty, koruna smrku nad ním se naklonila a větve ve větru zamávaly jako kosti. Smrk se klátil jako kostlivec, který se chce dostat zpátky přes hranice. Namaluje Soně pohraničního ducha? Ani jí nekoupil žádný dárek.

„Na ja, was habe ich für Soňa?“ zeptal se diktafonu a trochu se uklidnil.

Týden nato ji pozval na výstavu. Seděli v zámecké zahradě, dva pávi se loudali po trávě poblíž fontány, u které poskakovali vrabci. Na šedivých loužích plulo jehličí spadané z cizokrajných stromů. Mlčeli a pozorovali vodu tryskající z fontány. Cítil, že Soňa je někde daleko, a v takových chvílích nevěděl, co říct ani co si myslet. V hlavě se mu honil jen nějaký vítr, a tak sledoval lem jejích šatů a přemýšlel, jestli se pohne, nebo ne.

„Chtěla bych vidět něco hezkého. Něco, co by mě rozveselilo.“

„Mohl bych ti přečíst nějaký horor. Třeba o třech holčičkách, které čekají na zámku, až…“

„Prosím tě, ne. Myslela jsem něco, co by mě potěšilo. Vedle je výstava secesního nábytku. Nešel bys tam se mnou?“

Souhlasil, i když ho nábytek nezajímal. Soňa se ale uklidnila. Když se důchodkyně v koutě nedívala, dotýkala se opěradel židlí, držadel zásuvek, klik a stolů, a čerpala z nich energii, jako ji ostatní čerpají z kvetoucích stromů. Věci vyjadřují mnohem líp, že něco opravdu umíme než jakékoli jiné umění, přinášejí útěchu, která říká, že zručnost je formou opravdové svobody. Loudala se místnostmi, vracela se k předmětům, které už držela v ruce, a přemýšlela, odkud a jak se do nich dostala fortelnost a krása. V posledním sále na ni čekal Tomáš před středověkou malbou, na které v hornaté krajině cválal na koni rytíř.

„Všechno je tak nedodělané. Umění je tak churavé, nejradši bych to všechno předělal. Jako tenhle obraz. Kdyby tu nebyla ta bába, vzal bych štětec a domaloval všechno, co tam patří.“

Radši ho vyvedla ven. Zámecký park se před nimi táhl až k lesíku na obzoru, jako tečky se vysoko nad nimi vznášeli ptáci a voda ve fontáně se matně leskla.

„Nemám ti vzít tašku? Co v ní máš?“

„Slovník.“

„Ty s sebou nosíš slovník? Abys věděla, co mi říct?“ Obracel v ruce její německo-český slovník. „Zahrajeme si hru. Otevřu slovník, a schválně kdo najde lepší slovo.“

„Jak lepší?“

„No prostě lepší. Tak hrajem?“ Otevřel slovník. „Das Kerzenleuchter.“

„Ty jsi neskutečnej. Otevřeš slovník, a je tam slovo svícen. Já nenajdu nic.“

„Jak to myslíš: Já nenajdu nic? Vem slovník a otevři ho. Já nenajdu nic,“ opakoval nevěřícně.

Soňa zavřela oči a otevřela slovník v půlce. „Die Majolika. Co to je?“

„Musí tam být český překlad.“

„Překlad je taky majolika. Víš, co to je majolika?“

„Ne.“

Soňa svěsila hlavu. „Ta hra dokazuje, že se motám ode zdi ke zdi.“

„Dáme si ještě jedno kolo.“ Musí ji rozveselit. Znovu otevřel slovník. „Steif,“ zašeptal. „Znamená to tuhý.“

„S tebou to nemá cenu, přitahuješ symboly. Zato v tom, co najdu já, není žádná souvislost, protože nevím, co chci.“

Tomáš kopal do větviček na cestě, nenáviděl okamžiky, kdy se všechno láme.

„Víš, co mě napadlo, když jsme byli na výstavě? Že budu dělat nábytek.“

„Jako vyrábět?“

„Zní to asi šíleně, ale když jsem ty věci brala do ruky, napadlo mě, že ke mně mluví.“

„Jestli jsi to cítila, tak ho dělej. Sežeň si dílnu, nakup nářadí a pusť se do toho.“

„To je vážná věc, neumíš si asi představit, jaké to je, nevědět co se svým životem a pořád se ptát, jestli tohle je to pravé. Ty jsi v tom měl vždycky jasno, jen se na sebe podívej.“

„Myslíš, že jsem se narodil a první, co jsem řekl, bylo: Kdy půjdem na pohřeb? Nebo že jsem jako kluk přednášel mrtvým sýkorkám? Vůbec ne. Trvalo mi dlouho, než jsem se k tomu prokousal, ani jsem tak morbidně nevypadal, to až teď, když mi začaly padat vlasy. Hrál jsem v kapele, ve filmu, v divadle, dělal jsem stěhováka. Jen pomalu jsem se k tomu blížil. Měl jsem vidění, myslel jsem si, že umřu. A nakonec se to vyřešilo samo. Něco se člověku pořád vnucuje, nerozhodujeme se my, něco si nás hledá, symboly k nám nesmyslně promlouvají, a najednou je z toho náš život.“ Vrátil jí slovník. „Tu dílnu si zařiď. A teď schválně otevři slovník, uvidíš, jaké slovo tam bude.“

Soňa zavřela oči. „Dobře, zařídím si dílnu.“ Otevřela slovník. „Die Harke. Hrábě, to přece není spojené s nábytkem.“

„Ale je to spojené s manuální prací, už jsi o kousek blíž.“

Soňa se rozesmála. „Ty jsi děsnej, celou dobu si ze mě děláš legraci. Já se v tobě vůbec nevyznám.“

Vzal ji za ruku. „Ale vyznáš. Pojď se mnou.“

Síň krematoria byla jediným místem, kam se jí nechtělo, vzduch uvnitř byl zatuchlý. Nikdy se pro nic nerozhodne. Život bude jen samé odkládání, váhání, čekání a zklamání.

„Vím, že už jsi blízko. Zbývá ti poslední krok. Byl jsem na tom stejně. Dlouho mi chyběl kousek mě samotného, ale teď ho mám. Všechno, co začnu dělat, se dodělá samo. V okamžiku, kdy začnu na něčem pracovat, je to hotové. Každý plán, na který pomyslím, se uskuteční, jako moje dnešní řeč. Snad se ti bude líbit.“

Má se pohřební řeč někomu líbit? Smyslem smuteční řeči je mít ji za sebou. Od rána měla nepříjemný pocit, že dojde k nějakému trapasu, který si nebožtík nezasloužil. Líbit, opakovala si. Stojí vedle ní a čeká na odpověď.

„Snad,“ řekla nejistě.

Tomáš se zvedl a zmizel v postranních dveřích. Bylo deset dvacet čtyři.

V deset třicet se z reproduktoru ozvala hudba a Tomáš vyšel na pódium v tmavém obleku a bílé košili. Černé vlasy měl sčesané dozadu, v matném světle lampy vypadal jako přízrak. Otevřel desky a nahnul se k mikrofonu. Mluvil spatra, na papíry se nedíval. Měl vážný hluboký hlas, který naháněl hrůzu a vždy, když se odmlčel, byla v přicházejícím tichu útěcha.

Lidé chápou život jako uzavřenou etapu, za kterou čeká smrt. Ale život je přecházení z jedné komnaty skutečnosti do druhé, aniž chápeme kdy, proč a jak. Někdy cítíme, že jedna část života končí, jiná začíná, někdy nevíme nic. Ale smrt je nejen tím, co čeká na konci, je tím, čím jsme tady, i tím, co nás sleduje, když procházíme komnatami tohoto světa. Stojí ve dveřích skutečnosti ve spojenectví, ze kterého nemůžeme vystoupit: havrani, svíčky, popel, všude jsou její symboly. Protože většinu věcí vnímáme špatně, vnímáme zkresleně i je. Symboly touží, abychom viděli sami sebe posunuté o kousek dál, další část nás samotných, která existuje jako slovo, jemuž bez slovníku nerozumíme, ale jeho výklad už existuje, stejně jako místo, odkud je náš život přehledný a pochopitelný.

Smuteční řeč skončila, hudba dohrála, lidé vstávali a vycházeli ven. Muži si nasazovali klobouky a ženy schovávaly kapesníky.

Lavičky venku byly obsazené, sedla si na zídku. Slunce probleskovalo mezi stromy a ze všeho vyzařoval smutek. Věci ležely na povrchu země jako na roztrhané mapě a ukazovaly k místu, které existovalo mimo ni, k místu, odkud byl její život přehledný.

Čekala, až Tomáš vyjde ven, aby mu řekla, jak se rozhodla.

Slunce venku ho téměř oslepilo. Zaclonil si oči a náhle měl pocit, že se ocitl v jiném světě. Od kostela přijíždělo černé pohřební auto a lesklo se na slunci. Za ním uviděl ženu sedící u plotu. Na chvilku zůstal překvapeně stát, jako by ji tam už viděl. Seděla a dívala se k místu, kde stál.

Potom se její ruka zvedla a zamávala na něj.

Křtíte zítra ráno?

Řidič zastavil u kraje silnice.

„Obejdeš křoví a uvidíš řeku, lávka je kousek po proudu.“ Měl brýle proti slunci a modrou kšiltovku s nápisem Lions a z kapsy u košile mu trčela krabička Lucky Strike.

Pěšina vedla do údolí mezi zkroucenými borovicemi. Mazlavá nažloutlá hlína klouzala pod nohama, občas se přidržel nějakého kořene, dokud se nedostal k řece. Přešel po lávce na planinu táhnoucí se k horám na obzoru.

Na jejím kraji stály chatrče mezi nízkými keři a bílými kvítky rostoucími v trávě. Došel k chatrči a odhrnul závěs. Uprostřed tmavé místnosti stála dřevěná lavice, v koutě visely hliněné nádoby a z ohniště stoupal kouř. Něco u lavice se pohnulo a otočilo se k němu. Rozeznal tvář staré ženy, vrásky se táhly po obličeji jako šňůry rybářské sítě.

„Můžete sundat batoh?“

Pokrčil rameny a sundal ho. Sklonila se k němu a s rukama pod bradou zašeptala: „Toto je batoh, ve kterém se narodil dalajlama.“ Klekla na udusanou podlahu, nitky nečesaných šedivých vlasů jí visely na ramenou jako popraskané provazy.

„Dalajlama se přece nenarodil v batohu.“

Lhostejně pokrčila rameny a otočila se ke kamnům, najednou dělala, že na batohu nesejde. Nebyla to finta, jak k němu lehko přijít?

Vyšel ven, aby se vydal na cestu, kterou roky plánoval. Modré hory stály na obzoru a batoh pevně seděl na zádech. Z pověrčivosti utrhl stéblo suché trávy a držel ho v prstech, dokud ho studený vítr neodnesl k řece.

Na hromadě dříví za chatrčí seděl stařík, měl kulatý, přívětivý obličej.

„Přijel jste kvůli obřadu, ve kterém se smíříte se vším, co je kolem vás?“

„Myslím, že ne,“ řekl zdvořile.

„Ale máte můj batoh. Jste to vy a nikdo jiný,“ prohlásil dalajlama a položil mu ruku na rameno.

Honza se převalil na druhou stranu, ručičky budíku ukazovaly půl osmé.

„Zuzanko, prosím tě, obleč se, nebo to nestihnete!“ slyšel Katku. Rozkašlal se a šel do dětského pokoje. Zuzanka seděla na postýlce a dívala se na obrázek zeleného krokodýla.

„Oblíkej se, když ti to maminka říká!“

„Nemůžu.“

„Proč nemůžeš?“

„Protože na mě hučíš!“

„Když na tebe nebudu hučet, budeš se oblíkat?“

„Budu.“

Nechal ji sedět u hromádky oblečení a šel do koupelny. Vlasy mu trčely do všech stran. Strniště na hlavě a na bradě spolu tajemně ladila, i když na bradě rašilo čím dál víc rezavých vousů.

„Pomůžeš jí?“ zeptala se Katka. „Dneska to sama nezvládne.“

„Jak to, že to někdy zvládne, a někdy ne? Měla by v tom mít nějaký řád, už je velká.“

„Děti možná mají nějaký řád, ale Zuzanka ne. Už jsme se o tom bavili stokrát.“

„Musíme jí řád uvést do života.“ Vrátil se do pokoje, Zuzanka seděla u hromádky oblečení ve stejné pozici jako před chvílí. Čekala, až jí tričko skočí na ramena a ponožky vlezou na nohy. Neumí se obléct a nemá řád, ale zato umí zastavit čas.

„Zuzanko, prosím tě, obleč se,“ řekl pořád ještě docela klidně.

„Tak jo,“ odpověděla Zuzanka, ale ani ona, ani oblečení se nepohnuly.

Katka byla v předsíni, oblečená k zubaři. „Nezapomeň jí dát bundu.“ Dala mu pusu a zaklapla za sebou dveře. Z okna viděl, jak soused venčí psa a popelářské auto zastavuje na rohu.

„Zuzanko! Jsi už oblečená?“

„Skoro, tati.“

Za okny svítilo slunce. Najednou mu bylo jedno, že bydlí na sídlišti. Léto se dostalo až sem, létu nic nezabrání.

„Zuzanko! Kde jsi?“

Prošel všechny pokoje a v předsíni dostal nevysvětlitelný strach, že už ji nikdy nenajde. Potom uslyšel pohihňávání z koupelny. Otevřel koš na prádlo, v jeho špinavých košilích ležela Zuzanka.

„Strčte mě do batohu a odneste do prádelny! Už nebudu nikdy Zuzanka, budu radši prádlo, prádlo se nemusí oblíkat, nikdy, nikdy, nikdy!“

Když Zuzanka po obědě usnula, miloval se s Katkou v obýváku. Ruce šly přesně za svým cílem a těla se hýbala v rytmu, kterým se hýbalo všechno kolem, ručičky hodin, listy květin, nitky pavučinek a stíny nábytku. Vzduch byl horký a všechny zvuky, které je obklopovaly, pomalu utichaly. Milování něco říkalo. Měl rád podtóny, které zaznívaly. Byly tam předtím, než se oženil? Předtím šlo o způsob vyřizování si nedosažitelnosti, která ležela mezi ním a světem, teď šlo o rozhovor muže a ženy, který se zřejmě odehrává jenom v manželství. Dlouhý vtip, jehož pointě se blíží rok za rokem. Je to tak, nebo si potřebuje všechno definovat, aby to klapalo?

„Přineseš mi pití?“ zeptala se Katka.

Pustil kohoutek a telefon zazvonil.

„Mám auto! Večer vyrážíme!“ zařval mu do ucha Oliver a zavěsil.

„Večer jedu na křtiny,“ řekl neutrálně, když se vrátil se sklenicí vody.

„Rovnou řekni, že jedeš chlastat, maskovat to křtinama je ubohý.“ Šla do koupelny a prohlížela si něco na noze. Sledoval ji, jako by byl jejím stínem, který musí vysvětlovat, proč se přesouvá v denním světle.

„Jedu poprosit faráře, aby pokřtil Zuzanku, a Jonáše jsem už pět let neviděl.“

„Máš svůj vlastní život.“

Vrátila mu prázdnou sklenici. Vlastní život? Obracel sklenici v ruce, aby chytil světlo, které se z tohohle odpoledne nikdy nevytratí, ale viděl jen sbírku cestopisů, které se na vrcholu knihovny tyčily jako hory dřímající ve stínu mraků.

Oliver zařadil a auto se s námahou rozjelo.

„Katka nebyla moc ráda, že jedeš pryč,“ nadhodil Oliver opatrně. „Která manželka by byla šťastná. Taky pořád žárlí na Markétu, co jsem s ní chodil předtím.“

„Ty se s ní vídáš?“ vyzvídal Oliver.

„Kdepak.“

„A kde vůbec je?“

„Tobě se líbila, že jo?“

„Jen chci vědět, na jakou vzdálenost manželky žárlí.“

„Pamatuješ, jak jsme byli s Jonášem v jeskyních nad Barcelonou? Vzal jsem ji tam taky, žije v komuně s holkama ze Strakonic. Můžeš za ní vyrazit a konečně se oženíš!“

„Vy a vaše ženění! Na světě je tolik holek, a já mám mít jen jednu?“ Ještě před lety by se tomu zasmáli, dnes to znělo nějak divně.

„Volal jsi Jonášovi, že přijedem?“

„Postavil jsem ho před hotovou věc: Oliver a já máme pár dní volna, v pátek přijedem. Nazdar.“ Ve skutečnosti zněl jejich telefonát jako rozhovor obchodních zástupců, kteří si nemohou vzpomenout, v jakém skladu přebírali zboží.

„Pamatuješ, jak jsme spali v sítích? Někde jsem četl, že houpání v sítích je posvátná procedura. Používá se i k léčení, na Jávě nebo kde. Ale nejléčivější ze všeho je vzpomínání na to, co jsme prožili: určitě to domorodci mysleli takhle.“

Některé chvíle zůstávaly v paměti jako pohlednice, které říkaly: tohle jsme byli my. Leželi v houpacích sítích a popíjeli. Jak to, že na to zapomněl? Někde to pořád existuje.

Oliver pustil Garáž. Noční silnice, odlesky patníků, obrysy stromů v krajině a hory na obzoru. Všechno lehce na svém místě. Když byl sám, voda v kuchyni vážně odkapávala a prádlo na balkoně osudově usychalo. Když byl sám, existence se valila odevšad.

Vjeli do tmavé aleje, na jejímž konci se rýsovalo rozcestí, kterému chyběly značky.

Ve tmě neviděli jediné světlo, patníky tu a tam zasvítily vedle krajnice a tma je zase spolkla. Projeli lesem a najednou se ve tmě objevil velký obrys. „Bacha!“ Něco do nich narazilo. Brzdy zaskřípaly, auto se otřáslo a stočilo doleva. Motor zhasnul.

„Co to bylo? Jelen?“

Oliver se pokusil nastartovat. Motor dvakrát naskočil a dvakrát zhasnul. Sjeli ze svahu a Oliver odbočil na polní cestu. Přední pravý blatník byl prohnutý, světlo na padrť a kapota nešla otevřít.

„Co s tím budeš dělat?“

„Co bych s tím měl dělat? Je to starej krám, se kterým si teď nebudu lámat hlavu. Můžeme být rádi, že to dopadlo takhle.“

Vyrazili ke světlům, na kraji vsi přečetli ceduli Sedlice. Studený vítr se proháněl nad hlavou, hvězdy zářily na nebi a psi štěkali. Honza se cítil svěží jako první den na čundru.

„Mají do jedenácti,“ řekl Oliver u hospody na návsi, což znamenalo, že se o všechno začne zajímat v jedenáct nula pět. U stolu ve výčepu seděli místní v montérkách a u podlouhlého stolu v sále popíjela partička mladých. Nevypadali na místní, dredy, kožené bundy, holky obarvené vlasy a v nose cvočky. U nohou jim leželi dva vlčáci.

Dali si pivo a další dvě hodiny strávili vzpomínáním, za deset jedenáct začal hostinský kasírovat. V tu chvíli vešla dovnitř mánička v kostkované košili, sedla si ke stolu naproti a něco vysvětlovala lidem se psy. Když zaplatili a zvedali se k odchodu, Honza ho zastavil.

„Nevíš, jak daleko jsou Bohunice?“

„Tak dvanáct kilometrů.“

„Vlak tu asi nejezdí, co?“

„Kdepak. Hele, neviděli jsme se někde? Nebyl jsi v Neapoli s Hadravou? Nebo u Barcelony s Purchartem?“

„Byl.“

„Já taky. Svět je malej, co?“

„Jo,“ přikyvoval Honza překvapeně.

„Můžete přespat na statku. Spí tam asi dvacet lidí.“

„Tak jo, rádi, chtěli jsme tam dojít pěšky, ale to nezvládnem. Máme koupit flašku?“

„Jestli máte za co.“

Koupili dvě lahve červeného, vyšli ven a kráčeli za skupinou, dokud nedošli k vratům chalupy. V kuchyni stály na stole flašky a špinavé talíře, Oliver sáhl po vývrtce a otevřel víno.

„Pít tohle na gambrinus je hnus, ale…“

Do kuchyně někdo vstoupil, oba se otočili.

„Ahoj,“ řekla Markéta.

„Markéto, co tady děláš?“ řekl Honza vyděšeně. „Máš být ve Španělsku!“

„A co tady děláš ty?“

Stáli a zírali na sebe.

„To je Oliver,“ řekl Honza.

„Přece si pamatuju Olivera.“

„Jak to, že jsi v Čechách?“

„Známí ze Španělska se přijeli podívat, jak to vypadá u nás, a holky se vracejí domů.“

„To se mi snad zdá, máš být někde úplně jinde. Vysvětloval jsem ženě, že jsi ve Španělsku.“

„No tak jsem tady, mám snad zmizet?“

„Jo.“

„Slyšela jsem dobře?“

„Ne, zmizím já.“

„Co blázníš? Je to jenom náhoda, že jsme se potkali.“

„Náhoda? Vyrazím jednou za dva roky ven, do auta nám vletí jelen, a zrovna v té vesnici jsi ty?“

„Když se to stalo, tak to náhoda je. Copak se tady na tebe vrhám nebo co?“

Ve dveřích se objevil Filip Zahálka.

„Jé, nazdar,“ řekl Honzovi. „Co tu děláš?“ Podíval se na ně, jak stojí nerozhodně proti sobě. „Myslel jsem, že jsi ženatej.“

„Ale já jsem ženatej!“

„Jo tak.“ Pokrčil rameny. „Co jsem to…,“ otočil se ke kuchyni. „Jo, párátka.“ Vzal párátka a odešel.

„Musím pryč,“ bědoval Honza.

„Proč tak vyšiluješ?“ divila se Markéta. „Prostě si jeden druhého nebudem všímat.“

„Jak to asi uděláme?“

„Markéta půjde tam, a ty zůstaneš tady,“ navrhl Oliver.

„Myslíš, že se to Katka nedozví?“

„Jak by se to dozvěděla?“

„Někdo jí to řekne.“

„Bože, ty jsi posera,“ řekla Markéta.

„Já jsem u tebe posera? Víš, co to znamená žít v manželství? Jak na tom musíš makat, aby ses mohla každý den budit s tím, že to funguje? Nemáš představu, co to obnáší. Kdyby se Katka dozvěděla, žes tu byla, je konec.“

„Jestli ti nebude věřit, že to byla náhoda, tak ti asi nevěří nic.“ Markéta měla v očích tvrdý, neústupný výraz.

Honza se zvedl. Byl to jeho život a dovnitř nikdo neviděl.

„Dobře, nebudu ti ničit život. Zavřu se s holkama do pokoje a už se neuvidíme. Pozdravuj ženu a děti, ani nevím, kolik jich máš,“ dodala smutně. „Ty se taky měj,“ otočila se k Oliverovi a vyšla z místnosti.

„A je to,“ řekl Oliver. „Radši se pořádně napij.“

„Musím pryč. Myslíš, že se nenajde někdo, kdo to neprokecne? Už mě viděl Filip.“

„Katka se to nedozví.“

„Ale dozví, vždycky se najde někdo, kdo má dlouhou chvíli, zvedne telefon a řekne úplně nevinně: Jé, víš, koho jsem viděl v sobotu? A nebyl u toho taky Honza? – Klidně tu zůstaň, vyspi se a zítra se sejdem v Bohunicích.“

„Jsi docela hysterik, chlapče. A vem si na cestu aspoň zbytek ferneta.“

Honza zaváhal a pak si flašku vzal.

„Fakt nemám na vybranou. A nikomu neříkej, že jsem tu byl.“

„Nepálíš ty pořád za Markétou?“

„Dej s tím už pokoj. Tak zítra,“ dodal a vyšel do tmy.

Číslo 28 bylo na konci ulice. Nenašel zvonek, vzal za kliku branky u domku s velkými okny, nově vyměněnou střechou a zářivě červeným komínem.

Ze dveří vyšel asi čtyřletý kluk s tubou bublifuku.

„Ahoj. Kde máš tátu?“

„Na závonu.“

„Kde?“

„Na zálonu.“

„Aha. A jak se jmenuješ?“

„Filípek.“

Ve dveřích se objevila štíhlá dlouhovlasá žena, trochu starší, než si představoval.

„Tak vás vítám. Já jsem Bára. Pojďte do kuchyně, Jonáš je na zahradě.“

Jonáš stál uprostřed záhonů s motykou v ruce a asi tříletému klukovi ukazoval žížalu.

„Ty ale vypadáš!? Co jsi dělal?“ Začal mu čistit bundu na zádech. „Kde je Oliver?“

„Měli jsme bouračku, nic vážného. Oliver nejspíš přijede večer.“

„Už jsem ani nevěřil, že dorazíte. Jeli jste sem už třikrát.“

„Jednou jsme to museli dotáhnout do konce. Asi se na chvíli natáhnu, celou noc jsem klepal kosu na zastávce.“

„Ukážu ti, kde si můžeš lehnout.“

„To podkroví jsi opravoval ty?“ divil se Honza, když kráčeli nahoru po schodišti.

„Dokud se do toho člověk nepustí, neví, co v něm je. Možná někdo jiný, než si celou dobu myslel.“

Na zdech podkrovní místnosti visely mapy a v koutě stála stará kola. „Kluci sem vodí kamarády, můžeš spát dole v posteli, ale budili by tě.“

„Radši ne, ložnice by vám smrděla ještě dva roky.“

„S tím smradem to není tak strašný. Ale co jsi dělal s tou bundou…“ Zase ji začal čistit. „Vzbudím tě na oběd.“

Přetáhl přes sebe dvě deky, které ležely na křesle. Cítil teplo postele, které mu v noci na prkně autobusové zastávky tolik chybělo, chlad uvnitř pomalu ustupoval. Zavřel oči, a než Jonáš došel do kuchyně, spal.

„Máte to tu hezké,“ řekl jim po večeři. „Představoval jsem si něco hroznějšího. Třeba Bohunice. Myslel jsem si, že je na návsi kachňák, za vsí kravín a na silnici proudy močůvky. Nebo barabiznu, ve které vám všechno padá na hlavu. A vy máte krásný dům a zahradu.“

„To je tvůj problém,“ řekl Jonáš. „Ukládáš si do paměti představy. Ne lidi, jací jsou, ale jaké si je představuješ. Když někdo udělá něco přirozeného, máš pocit, že tě zradil.“

„Jonáši,“ napomenula ho Bára.

„Nejspíš máš pravdu. Hele, zdál se mi tady o tobě sen.“

„Honza a jeho sny,“ obrátil se Jonáš ironicky k Báře.

„Tak nám ho řekni,“ vybídla ho.

„Jsme s Jonášem v kostele, Václav má na sobě fialový ornát a říká: Dnes jsou tu dva chlapci. Oba již byli pokřtěni, ale přesto se rozhodli nechat se pokřtít ještě jednou jako důkaz toho, že dospěli. – Vyndává holicí strojek a dává nám ho. – Toto je holicí strojek sv. Pelagia, odpadlíka, který se ostříhal na znamení porážky sv. Augustinem.

Jsme na nádraží. Saháme do kapsy pro peníze, ale máme jen strojek. Řidič říká: Máničky dneska jezdí zadarmo, speciální sleva. Vystupujem v Praze a vidíme v odraze výkladu naše dlouhé vlasy.

A najednou jsem sám, jsi pryč. Odemykám dveře, byt je prázdný, v ložnici není jediná matrace, v pokoji u Zuzanky není jediná hračka. Je mi smutno, v ruce držím strojek. Přemýšlím, jestli vstoupím do bytu, který býval mým domovem, ale nechci mít nic společného s prázdnem. Jdu ulicemi, vlasy rostou a padají mi do očí, nemám nikoho, kdo mi je ostříhá. Nevidím nic, všude kolem je tma. Nemůžu si vzpomenout na normálnost, která byla kolem mě a přinášela pocit klidu a štěstí. Rukama se opírám o stěny domů, nic nevidím, jsem sám se strojkem na vlasy v ruce.“

„To není moc veselý sen,“ poznamenala Bára.

Neměl ten sen vyprávět. Bára si ho prohlížela, ale nedokázal odhadnout, co si myslí.

„Mně se o tobě nic nezdálo,“ řekl Jonáš. „Už si sny nepíšu.“

Pustili se do jablečného závinu.

„Říkali jsme si, že zajdem za farářem,“ nadhodil Jonáš. „V Praze je hrozná byrokracie, kvůli křtinám potřebuje Honza tisíc papírů.“

„Chcete tam jít teď?“

„Je to moje vina. Prospal jsem tu celé odpoledne.“

„Ale z fary jděte radši domů, ostudy jsme tady měli už dost.“ Bára se otočila a začala uklízet nádobí.

„Řekni mi něco o té ostudě. To mě zajímá,“ začal Honza, když vyšli na ulici.

„Ale…,“ mávnul Jonáš rukou. „Nechce se mi o tom mluvit, radši jsem nějakou dobu abstinoval. Co Oliver? Chlastá?“

„Řeknu ti to takhle: jestli přijede, bude v hospodě tak dlouho, dokud si nevzpomene, proč je tady.“

Vyšli po schůdcích dovnitř, seděli a vzpomínali. Honza vypil čtyři piva, Jonáš šest. Padalo to do něj jak do studny.

„A co ty? Chodil jsi do kostela?“ zeptal se Jonáš.

„Párkrát jsem byl, ale strašně mě to štvalo.“

„To jsme na tom stejně. Něco ti přečtu, napsal jsem to, když jsem se pohádal s Václavem.“

„Ty ses pohádal s Václavem?“

„Opil jsem se a řekl mu, že druhý vatikánský koncil byl kravina.“

„Ty vole,“ řekl Honza obdivně.

Jonáš si sundal svetr. V košili vylezl na židli a ze židle na stůl. Stůl se kymácel, ale Jonáš na něm stál s kusem papíru v ruce a snažil se vyhnout lustru.

„Jděte z toho stolu!“ řval hostinský. „Co tam zas vyvádíte?“

„Přečtu jenom jednu!“

„Minule jste četl dvě, a jak jste nám zašlapal ubrus!“

„Říkám, že přečtu jenom jednu, a dejte nám láhev ferneta!“

„No dobře,“ rezignoval hostinský. Honzu napadlo, že vyváděl jen proto, aby si koupili celou flašku, ubrus byl stejně špinavý.

Hosté se otočili, hovor utichl. Jen v koutě někdo zamumlal: „Zase to pako.“ Jonáš si odkašlal:

Dožili jsme se doby bez řádu,
kdy je každý v mysli zmatený.
Nechceme se přidat k tomuto šílenství,
ale jestli to neuděláme,
nedostaneme nic
a zemřeme hlady.
Ano, bože, zlo je špatné.
Šťastni jsou ti,
kdo zapomenou…

Udělal prudké gesto, stůl se zakymácel, Jonáš neudržel rovnováhu, a jak padal, strhl ubrus. Sklenice od piva se rozbila, humus z popelníku smíchaný s pivem se valil po linu k Jonášově hlavě.

„To mi zaplatíš!“ řval hostinský.

Jonáš ležel na podlaze s vytřeštěnýma očima a nehýbal se, jen jeho rty se cosi snažily říct. Honza se k němu naklonil.

„Měli jsme si koupit fernet s citronem,“ šeptal Jonáš.

„Radši ho odveďte, vždycky se vožere a sletí na podlahu,“ rozčiloval se hostinský.

Jonáš vstal, složil papír s básní a mračil se jako čert. Přešli náměstí od hospody ke kostelu, který se hrozivě tyčil proti noční obloze, úzká gotická okna usazená v masivních zdech. Na dvorku u fary se socha Panny Marie opírala o skálu. Světlo na chodbičce se rozsvítilo, ve dveřích stál muž v tmavém kabátě. Ve světle z chodby se mu lebka třpytila v řídkých vlasech.

„Bog dej spokojenošč.“ Vlídně se usmál. „Páni proša?“

„Dobrý večer. Je tu Václav?“

„Pan Václav poslany do Tábor. Maji páni gdě spat? Tu jest možno,“ pokračoval a ukázal dovnitř.

„Ne, děkujem. Řekněte mu, že jsme na křtiny připravení – přijdem zítra ráno v deset.“ Muž jim potřásl rukou a díval se, jak odcházejí.

Na ulici Jonáš něco blábolil. „Dají sem Poláky, to bude ale zmatek. Jsem tady za renegáta, protestantům k smíchu?“ Honzu napadlo, že Jonáš je úplně našrot.

„Víš, co je opravdu divná náhoda?“ řekl, aby přebral iniciativu. „Potkal jsem Markétu.“

„Tak už rozumím tomu snu. Víš, co se ti snažil říct? Máš být doma s rodinou, a ne chlastat v Bohunicích a vyprávět sen o tom, jak tě opouští žena a nemá tě kdo stříhat. To je fakt dobrý, ožereš se, zatímco tvoje žena a dítě jsou v Praze, a ještě si cestou na křtiny dáš sraz s holkou, se kterou jsi spal celý roky. Ty nevíš, co se může stát, když to budeš šidit! Obrátí se to proti tobě! Začne ti peklo!“ Výstup skončil stejně nečekaně, jako začal, a Jonáš se sesul do příkopu u cesty.

„Je ti dobře?“

„Chtěl bych mít vlastní život. Bez vás. Jenže to se mi nepovede, vždycky přijede nějaký chytrák.“

Honza vyrazil k silnici na Benešov. Proč přijel? Aby křísil katolického ducha jejich mládí? Ne, chtěl se jen opít, jenže duch si vanul, kam chtěl, přesně, jak bylo slibováno, a bylo to smutnější, než čekal. Na konci ulice ho Jonáš dohonil.

„Promiň, necháme toho.“

„Už je pozdě, vzdali jsme všechno, nejsme žádní katolíci.“

„Ale jsme, vzpomeň si, proč jsi přijel. Kvůli křtinám. Dotáhnem to až do konce.“

Na chvilku se uklidnili nebo prostě už dál nemohli. Měsíc vykoukl z mraků a jeho paprsky se opřely do lahve ferneta.

„Nemůžeš odjet tak, že se pohádáme. Nahoře nad náměstím je nový bar.“

Další osamělá cesta nocí po silnici Honzu děsila. „Jenom na chvilku, jo?“ kapituloval.

V boční uličce na horním konci náměstí visela vývěska Marlboro, pod kterou svítil nápis Bar Amore – noční klub. Denně 21-06.

„Není to nějaký bordel?“

„U nás na vsi? To těžko. Dáme jedno, zvu tě. Fernet radši schováme.“ Pořádně se napil a schoval flašku do výklenku ve zdi.

Vyšli po schodech k baru. Ramenatý číšník je zavedl do velké místnosti, rozdělené na bar a salonek. Zatímco bar byl zařízen dřevěnými stolky a židlemi, salonek zaplňovaly sedací soupravy a kulaté stolky. Na jeho konci vedlo osvětlené schodiště potažené kobercem kamsi nahoru. Z lamp u zdí se linulo matné světlo. Honza se rozvalil v koutě a číšník přinesl napěněná piva.

Přemýšlel, na co si připijí, a Jonáš schoval hlavu do dlaní. „Musím ti něco říct. Tu básničku jsem nenapsal já, ale nějaký domorodec z Bali. Už nikdy nic nenapíšu, nemám na to. Nic jsem nedokázal, jen jsem se zase ožral. Báře jsem slíbil, že nepůjdu do hospody, a kde jsem?“ Ztrápeně se podíval na Honzu. „Řekni mi, co mám dělat? Ty sis vždycky věděl rady!“

„Teď jsem si na něco vzpomněl, včera se mi zdál sen. Dalajlama seděl za barákem a říkal, že obřady jsou důležité, určitě myslel křtiny.“

„Dalajlama říkal, že křtiny jsou důležité? A že zrovna dalajlama?“

„Zdůrazňoval, že nejdůležitější je obřad smíření.“

„Mám myslet na obřady a Bára mi odpustí, že jsem se zřídil?“ Jonáš zdvihl sklenici: „Na dalajlamu!“

Na schodech v salonku se objevila černovlasá dívka v bílém body. Honza jí neviděl do tváře, Jonáš k ní seděl zády.

„Tys mi tak pomoh, kamaráde! Bez tebe bych si myslel, že jsem provedl něco, co mi nikdo nemůže odpustit.“

Než stačil Honza cokoli říct, na schodech se objevila druhá dívka.

„Nesmíme zapomenout, čemu jsme věřili. Člověk tak lehce propadne pochybnostem! Ještě že jsi přijel.“ Jeho obličej zářil opravdovou radostí.

„Jonáši, já bych radši šel!“

„Víš, čeho jsem se nejvíc bál? Že se z nás stanou odpadlíci. Lidi, kteří jen kritizují církev, protože v nic nevěří.“

Dívky se zastavily u baru, aby si prohlédly zákazníky. Jak mu to řekne? Má právo říct, že dopadli na absolutní dno? Jak to udělá, aby to neznělo jako výčitka?

Postavil se a hystericky zařval:

„Ty debile, jsme v bordelu!“

„Každé místo, kam vstoupí naše noha, je posvátné.“ Jako vždy, když nadešel čas činů, vylouplo podvědomí duchovní super definici, která měla všechno zhoršit. „Člověk, který věří v Boha, nemůže nic zkazit.“

„Já myslím, že my dva máme pořád co kazit, to by měl být základní článek naší víry. Podívej se na to, kam jsme se dostali.“

Jonáš zrudnul. „Přijel jsi, abys mě soudil?“ zařval.

„Jdu pryč.“ Honza vstal, připadal si jako zbabělec.

„Já pořád věřím, na rozdíl od tebe, a nemusím pochybovat. Jen si jdi. A víš co? Sem už nejezdi.“

Honza za sebou práskl dveřmi. Když míjel zídku, sáhl pro flašku ferneta.

Celou noc kráčel silnicí sevřenou mezi lesy, vracel se stejnou cestou, kterou se noc předtím dostal do Bohunic. Hvězdy svítily mezi roztrhanými mraky. Poznával některé úseky cesty, ale toužil jen po jediném: dostat se do Benešova, sednout na vlak a jet domů. Občas si nahnul ferneta, a přitom ho napadlo, jak je to šílené – nejdřív běží s jednou flaškou celou noc tam a další s druhou zase zpátky.

Mraky pluly nad korunami borovic. V dálce nad horami svítalo tak slabě, jako by úsvit patřil jiné planetě. Procházel vesnicí kolem rodinného domu, na balkoně stál muž s flaškou a něco na něj volal. Nechtěl mluvit s žádným opilcem. Představoval si, jak bude žít. Nebude pít, to si předsevzal, když flaška byla prázdná.

Katka pozná, že pil. Ještě nikdy se nestalo, že by to nepoznala. No co, přijede domu ožralej, pořád lepší než to, co se mohlo stát. Řekne jí to nebo ne? Zkušenost říkala, že když přijede v tomhle stavu, důvody pro fungovat nebudou, Katka je brát nebude. Nejspíš jí v opilosti říká všechno s divnou intonací. Může doufat, že mu uvěří? Jak jí to podá? Potkal jsem Markétu a s Jonášem jsme šli do bordelu?

Musí se rozhodnout, co řekne, jinak to z něj Katka vytáhne. V manželství se nedá zatloukat, normální život s trápeními a radostmi to z člověka stejně dostane. Zuzanka přinese v zimě ze školky chřipku, budou ležet, nevyspalí a zničení, v noci mu bude bídně a pocítí propast, která vznikla jeho lhaním. Zatouží být Katce tak blízko, jako jí vždycky byl, zatouží cítit to, co ona k němu. Bez toho se nedá žít, bez té upřímné blízkosti. Bude na dně a řekne jí to, ať se stane cokoli, tenhle okamžik nadejde.

Dostal se na kraj Benešova. Maloval si, jak to cestou vyřeší, ale žádné řešení neexistovalo. Když to řekne hned, vypukne katastrofa, a všechny ostatní způsoby jsou nanic, protože jí lže.

Procházel setmělou vilovou čtvrtí. Tolik tátů je doma, vstanou a nasnídají se s rodinou, jen Katka a Zuzanka budou samy. Bylo to tak smutné, že se skoro rozplakal, což znamenalo, že je na tom s nervy opravdu špatně. Potřeboval si odpočinout, záda ho bolela. Kolik může být? Šest? Vstoupil do haly nádraží, pokladna byla ještě zavřená. Na kávu v automatu neměl drobné, schoulil se na lavičce. Nejspíš měl horečku. Zavřel oči.

Ve dveřích z nástupiště stál dalajlama v bavlněných ponožkách, kanadách a péřové bundě.

„Připravte se na cestu,“ volal a očička mu jiskřila. „Obřad smíření se připravuje.“

„Na žádný obřad nejdu! Kdybyste viděl, co se dělo.“

„Dělo se to, co pořád.“

„No jo.“ Na univerzální pravdy neměl náladu.

„Obřady jsou důležité, vychází z nich světlo našich zmatků.“

„Mě to světlo moc oslepuje.“

„Ale jen v něm pochopíte lidi kolem sebe. Jak jinak se dostanete k normálnosti, kterou tolik hledáte?“

Zvenku se ozvalo zahoukání.

„Už mi nakládají kolo,“ řekl dalajlama a vyšel z nádraží.

Vlak znovu zahoukal a Honza se probudil. Byl to sen, nebo vidění? Má už horečku? Dalajlama se mu snažil říct, že ještě není všemu konec? Už nechtěl nikoho vidět, hlavně ne svoje kamarády. Potřebuje jen svoji normálnost, ten nejčistší druh energie, která je ve všednosti kolem nás, energie, kterou by se živil náš život, kdybychom byli jen o trošku silnější.

Bolela ho hlava, vlak do Prahy odjížděl za čtyřicet minut. Koupil si lístek a vyšel na peron. Vedle vchodu do čekárny stála nádražní restaurace, dal si pivo, kafe a rum. Naposled v životě, opakoval si. Dá si tohle poslední pivo, a pak bude žít s otevřenýma očima, probuzený a otevřený, ne parodie člověka, kterým mohl být, kdyby nezblbnul z chlastu v depresích táhnoucích se ode zdi ke zdi jako nekonečné mucholapky. Svět je zářivý pod shnilou slupkou, kterou jsme na něj natáhli z našeho vědomí. Všichni jsme ubožáci, i nejchudší buddhistický mnich vidí víc radosti a skutečnosti než my.

Dveře restaurace se otevřely, vešel Oliver. Vypadal nějak pomačkaně a nevyspale. Honza marně schovával hlavu za štamprlí rumu.

„To byla noc, člověče, to bys nevěřil, stalo se něco neuvěřitelného. Strašně jsem se zamiloval do Markéty. Bylo jí smutno, povídali jsme si o tobě a zjistili, že máme hodně společného.“

„Markéta se chce vdávat?“ divil se Honza.

„Už má toho vandrování dost. Říkala, že to nikde není o moc lepší než tady, a já mám taky na čase, abych se usadil.“ Podíval se na sklenice na stole. „Víš, co je legrační? Přesně tohle jsme pili včera. Taky pivo, kafe a rum.“

„Hm, to je opravdu náhoda.“

„Dám si to taky.“ Oliver mávl na číšníka. Hrál si s krabičkou cigaret a bylo jasné, že má ještě něco na srdci.

„Nešel bys mi na svatbu za svědka?“ zeptal se konečně.

„Ale jo,“ řekl Honza bez rozmýšlení. „To víš, že jo.“

Přes čáry a vlny

Po obědě se ochladilo a rozpršelo. Stihl jsem vlak do Prahy v osm večer, přípoj z Pardubic měl zpoždění, ještě v půl deváté jsme stáli na nádraží. Starší pán listoval jízdním řádem. „Vypadá to na padesát minut, možná víc.“ Žena proti mně svírala koženou tašku, muž vedle ní kritizoval koridor na Pardubicku: „Tam to bude stát, uvidíte, všechny vlaky v republice budou mít zpoždění,“ a se ženou se pustili do železničářů. Asi jim nedošlo, že pán s jízdním řádem nejspíš pracuje na dráze. Vyšel jsem do uličky a stáhl okno. Od hor na obzoru se blížily bouřkové mraky, tu a tam se objevila jasná, jakoby dětskou rukou nakreslená šipka blesku. Výpravčí vyšel na nástupiště, zařval: „Zavřete ty dveře!“ a zamával.

Vlak sebou trhl a rozjel se. Nabral rychlost, aby dohnal zpoždění, letěl krajinou podél temných obrysů lesů a světýlek vesnic. Chlad a vlhkost bouře se mísily s pachem vlaku, někdo prošel kolem mě, starší vysoká žena, slečna se psem v náručí, i průvodčí voněla, ten krátký okamžik, než pach vlaku přehlušil všechno uvnitř. Tím to začalo, mizením a objevováním vůní, stejně jako vůně to nemělo žádný tvar, nedalo se to uchopit, ale cosi se pohnulo na dně paměti, a už jsem jen potřeboval klíč. Potom se na obzoru objevila světla Prahy, lidé vstávali ze sedadel, sundávali tašky a oblékali se do deště.

Šel jsem na metro, jel tramvají, mluvil se ženou, najedl se, šel spát.

V půl sedmé mě vzbudil budík, oholil jsem se a sešel do kuchyně. Na stole ležel zabalený dárek. Všechno nejlepší k narozeninám. Pavla.

Ulomená zablácená větev ležela na cestě k zahradní brance. Zdvihl jsem ji a vzhlédl do koruny kaštanu, který kvetl bledými květy. Voněly jemnou vůní, vypadaly jako průsvitné přízraky deroucí se na svět.

Narozeniny, pomyslel jsem si. A najednou se všechno, co jsem se snažil včera vybavit, vznášelo kolem mě.

A já si konečně vzpomněl.

Vítr nese vůni bílých a žlutých hluchavek přes dřevěnou lávku. Břehy svírají řeku z obou stran, pod travou skrývají písečný převis, který vymílá řeka. Šedivé kameny míří z proudu valícího se na cestě k dalekému moři.

Něco na tom místě nás zarazilo, už když jsme ho uviděli poprvé. Vzpomínám si, že jsme vůbec nemluvili, jen jsme zamířili k trávě u lávky, sundali batohy, svezli se na zem, leželi a nic neříkali. Už tenkrát jsem přemýšlel, jak se naše mysl dívá na jeden kus krajiny a vidí tolik drobností: vršek borovic s modrou oblohou a bílými oblaky, stonky trávy ohnuté do všech stran, okraj rozoraného pole s břízami nakloněnými ve větru, sluncem ozářené lesy, na kterých se nečekaně objeví stín oblaku chviličku předtím, než se zdvihne vítr.

Ten obraz necháme sednout na hladinu naší mysli, kolébat ze strany na stranu, dřímat i vyplavat před naše oči, kde se zachvěje jako křehký, z čirého vzduchu ulitý obraz. Co říká? Já existuji v nádherném obrazci, který je všude kolem vás a který nikdy nedokážete vnímat celý.

Já jsem část skutečnosti, která je úplná. To vy jste zmatek.

To vy neexistujete.

Leželi jsme tam dlouho. Filip určitě usnul, usne všude. Bowie asi nespal, možná přemýšlel nad tím, jak se z toho vyvleče, to ještě nevěděl, že zůstane až do konce, a že se konec odehraje na tomhle místě, až se budeme vracet. Jak jsme to mohli nevědět? Jak to, že jsme nevěděli, jakého obrazce jsme částí, když kolem nás létala pírka a chmýří, viděla nás a my měli oči a smysly, a stejně to k ničemu nebylo. Lidské poznání nás klidně nechá na holičkách v těch nejvšednějších, to jest těch nejdůležitějších, chvílích.

Leželi jsme, dokud Bowie nevstal a nezavadil o Filipův batoh. Ten se posunul na stranu a bum, všechno se vysypalo do trávy. Tolik prášků jsem v životě neviděl.

„Ty vole,“ řekl Bowie.

Otočili jsme se na Filipa. Chrněl jak dřevo.

„Nacpeme to radši zpátky,“ navrhnul jsem.

„Myslíš, že to má jenom pro sebe?“

„Nevím, je to magor.“

Nacpali jsme prášky do krabiček a plat a lahviček. Válely se jeden přes druhý, žlutá, bílá, červená dražé, čípky, dokonce i nějaký zásyp. Vycházela z nich vůně našeho světa, zvedl se mi z ní kufr.

Lehli jsme si a dělali jakoby nic. Bowie kopl do Filipa.

„Vstávej! Musíme zkontrolovat značky.“

„Co? Jo, značky.“ Převalil se na druhou stranu.

„Vylez,“ řekl jsem. „Řada je na tobě.“

„Kam mám jít?“

„Až na silnici.“

„To je nejmíň deset minut. Tak rychle jít nemohla.“

„Ale mohla, víš, jak dlouho jsi spal?“

„Tak dvě minuty.“

„Skoro dvě hodiny,“ přeháněl Bowie. „Za chvíli bude tma.“

Filip vstal.

„Půjdu s tebou.“

Počkal jsem, až se vyčůrá, a šli jsme zpátky. Cesta vedla borovým hájem, ve vzduchu voněla smůla a suché větve borovic ležely na vyšlapané cestě. Drželi jsme se žluté značky, první den jsme se dvakrát ztratili.

Na konci borového háje jsme sešli do údolí, ve kterém stálo osamělé stavení. Za jeho dřevěným plotem vládlo příjemné ticho. Nejhorší byli psi. Sotva jsme se objevili na dohled od vsi, hned se rozštěkali. Slyšel jsem psy každou noc, viděl jsem je pokaždé, než jsem usnul. Vlčáky a dobrmany, kteří štěkají, štěkají a štěkají.

Vyšli jsme po stezce. Kráčeli jsme nad údolím, výhled zakrytý borovicemi.

„Řekli jsme jasně: žádné prášky.“

„Myslel jsem, kdyby nemohla dál.“

„Ty jsi vůl.“

Mezi stromy se ozvalo auto.

„Snad tam toho moc nejezdí,“ řekl Filip.

Zvuk auta utichl. Dvacet metrů od místa, kde ústila pěšina, stála betonová autobusová zastávka. Šli jsme kolem odpoledne a nechali „značku“. Silnice byla opuštěná, listy ševelily nad našimi hlavami. Ptáci přelétali ze stromu na strom jako stíny a světlo slunce probleskovalo mezi listy.

„Ještě tu nebyla,“ řekl Filip.

Sedli jsme si na hromadu spadaného zaprášeného listí. V zatáčce se objevilo cosi bílého.

Byla to opravdu Klára, blonďaté vlasy jí padaly do čela. Šla svým kolébavým rytmem, připomínajícím tučňáka. Měla žlutý batoh, bílou mikinu i růžový šátek. Držela se.

„Dobrý,“ pošeptal jsem Filipovi. „Jen aby nepřešla zastávku.“

Vůbec nezvedala nohy. Sunula se po kraji silnice v závěji spadaného listí a nohy tahala po zemi. Z listí se vznášel prach a padal na její pomačkané džíny. Bílé tenisky se vynořovaly z listí jako loďky ve vysokých vlnách.

Slunce zašlo za mraky, najednou bylo šero. Seděli jsme na kraji lesa za kmenem borovice. Napadlo mě, jestli se třeba nezastaví a nepodívá nahoru k nebi jako poutník v krajině, když slunce zmizí za mraky.

Nevzhlédla. Kráčela listím, batoh se jí třásl na zádech, tkanička sebou házela ve vlnách. Zpívala si:

Okolo Hradce v malé zahrádce
rostou tam tři růže –
Okolo Hradce
v malé zahrádce
rostou tam tři růže –
Okolo Hradce
v malé zahrádce
rostou tam tři růže –

Ani to nebyl zpěv, jen takové deklamování, jedna nekonečná slabika bez změny intonace. Dokázala zpívat celý den. Jednou šla za námi a dva dny zpívala:

Až já budu velká
bude ze mě selka –
Až já budu velká
bude ze mě selka –
Až já budu velká
bude ze mě selka –

A my si pak notovali: „Přijďte k nám, já vám dám, velký krajáč mléka.“ Chtěli jsme jí pomoct do druhé sloky, protože tušila, že pokračuje něčím, co z ní dělá písničku pro děti ve světě písní dozpívaných až do konce. Ve světě, do kterého už nemohla.

Byla u zastávky. Přešla ji.

„Do prdele, to je kráva!“ běsnil Filip. „Jdu domu! Chápeš, ty debile? Už tady s vámi nebudu! Jak mě to tady sere!“

Než jsem ho stačil chytit, vstal a hodil po ní poslední berušku do vlasů, kterou měl. Skákala po silnici k zastávce a vydávala nepřirozený zvuk. Klára se otočila. Filip zalehl do trávy vedle cesty. Neviděla ho, viděla jen berušku, protože ničeho jiného by si nevšimla.

Zvedla ji a zahlédla naši značku, červený fáborek na zastávce. Na okamžik strnula a přesně tím tempem, kterým přišla, se mechanicky jako loutka vydala k zastávce. Leželi jsme v listí a ani nedýchali.

Došla k zastávce.

Okolo Hradce
v malé zahrádce
rostou tam tři růže –

Vešla dovnitř.

Filip dál ležel vedle mě, hlavu svěšenou a nevěřil, že se to povedlo. Ale byli jsme o kus dál. Slyšel jsem, jak oddychuje, jak se listí tu a tam pohne a zašustí.

„Promiň,“ omlouval se. „Nějak jsem ulít.“

„To je v pohodě, dopadlo to nejlíp, jak mohlo.“

„Prosím tě, neříkej to Bowiemu.“

Vyšel jsem na silnici, obrys betonové zastávky se tyčil přede mnou. Slyšel jsem svoje kroky, jak rytmicky zní, mnohem líp než ta nikdy nedozpívaná píseň.

Snažil jsem se jít potichu, i když jsem ji nemohl vystrašit. Opřel jsem se o ledovou betonovou stěnu. Chtěl jsem ji vidět, ale uvnitř bylo šero, nerozeznal jsem jediný obrys.

„Kláro,“ zašeptal jsem.

Kdyby se uvnitř něco pohnulo, kdyby se ozvala odpověď, určitě bych pádil pryč. Chtěl jsem říct: Kláro, jsme tu s tebou. Slíbili jsme, že tě tam dovedem. Dívej se na fáborky, ještě dva dny a jsme tam. Místo toho jsem zadeklamoval, stejně mechanicky jako ona:

Jedna je červená
druhá je bílá
třetí kvete modře.

A pak jsem uslyšel její dech. Zněl jako šustění listí, které se po dlouhých dnech zvedlo a o kousek popolétlo.

Nejhorší bylo večer usnout. Člověk se těšil do spacáku, a sotva zalezl, něco se pokazilo. Buď žrali komáři, nebo nablízku strašidelně štěkali srnci, nebo jsme slyšeli hlasy. Včera večer se nám zdálo, že dva chlapi, kteří nás viděli v poslední vesnici, o nás mluví.

„Někde tu musej bejt.“

„Natrhnem jim prdel, feťákům zkurvenejm.“

Možná se nám to jen zdálo. Možná říkali: „Chutnal ti ten prejt?“

„Lepší než knedlík, zelí a kousek uzenej.“

Kdo ví, co ze slov dělá strach.

Ale nejhorší bylo, když jsme začali mluvit. Bowie se celý den držel, ale večer se potřeboval vypovídat. Sotva si člověk vybral zpod zad největší kameny a hodil je co nejdál do kopřiv, sotva se natočil do pozice, kde ho nic nebolelo a kde cítil, že mu netáhne dírou ve spacáku na nohy, sotva ho únava odnášela do cizí, příjemně vzdálené země, ozval se Bowieho hlas.

„Vemte si třeba mimozemšťany. Myslíte, že nás Američani tak zblbli, že je dokážeme vnímat jenom jako kuchyňské talíře?“

„Nepruď a spi.“

„Jako děti jsme viděli moc filmů, a teď si nedokážeme vzpomenout, jestli jsme neměli jinou představu. Takový archetyp. Podle mě mimozemšťané vůbec nelítají v talířích. A proč taky? Protože nějaký přiblblý karikaturista potřeboval vymyslet obrázek a zíral na nádobí ve dřezu? Proč zrovna talíř? Může to být struhadlo, mimozemšťani jsou průsvitní a díry ve struhadle jsou jejich pozorovací průzory.“

„Bowie, celý je to blbost.“

„Zajímá mě, jestli v naší duši nedříme někdo, kdo dokáže vidět, jak to je. Někdo, kdo vidí, jak vypadají mimozemšťané, a ne talíře,“ řekl do ztracena. Ležel, díval se nahoru a čekal odpověď. Chtěl, abysme ho ujistili, že uvnitř jeho mysli žije někdo, s kým to nic neudělalo. Vnímavý inteligentní mladý muž, ne otupělej, vychlastanej Bowie. Někdo, kdo má všechno před sebou, kdo jen dříme, a jednou se probudí k životu.

„Až se v tobě v budoucnu něco pokazí, dají ti součástku z robota,“ řekl mi jednou. „Kus srdce, třeba. Budeš mít pocit, že ti holka sebrala kus srdce, zajdeš do laboratoře a zašijou ti ho dovnitř. Bude otevřeno ve dne v noci i pro zločince, kteří se nechtějí napravit. Člověk se nechce vzdát ani kousku vlastního srdce. I kdyby nějakým nedopatřením obsahovalo zlo, těžko se s ním loučíš.“

„Hm,“ řekl jsem mu tenkrát. „O tom kousku srdce jsem už slyšel.“

„Andersen. Hans Christian.“

„Kdepak, Solženicyn.“

„Ne, Andersen, Zimní královna,“ upřesňoval dál. „Jenom bys srdci musel říkat, co se děje, aby vědělo, proč tluče. Viděl bys holku, jak jde po ulici, a musel bys říct: Jde tu taková holka, nazrzlá, vysoká, musíme za ní. Protože nové srdce ze začátku nebude vnímat nic, jak by mělo. Bude si myslet, že žiješ jen proto, že jsi zrovna viděl stánek s párkama.“

„Blbost.“

„Četl jsem o tom v jednom vědeckém časopise. Když dají člověku protézu, robota jako třeba ruku, musíš jí popisovat, co dělá: Teď držíš hrneček. Teď zvedáš lžičku. Se srdcem je to stejné. Musel bys mu popisovat, co cítíš. Kdyby ses nevyznal ve svém srdci, nemohl bys říct, co chceš, aby cítilo. Musíš být vzdělaný a vnímavý, aby tvoje srdce vědělo, co se děje, aby se z něj stalo něco víc než jenom kus materiálu, který tluče, tluče a tluče.“

Potřeboval uklidnit. Věřil, že jestli se v něm něco pokazí, vědci to vymění a v něm se probudí někdo, kdo stále navzdory chlastu žije, a všechno bude v pořádku. Ujistili jsme ho, že to v pořádku bude. Paměťové buňky neumírají. Vědci zjistili, že je to fakt. Neví, jak to funguje. To ho vždycky uklidnilo nejvíc. Byla to dobrá definice útěchy: Vědci na to přišli, ale ještě se neví, jak to funguje.

„Tak dobře, já už dám pokoj.“

Rozpovídal se každý večer. Ze začátku jsme si nemohli zvyknout. Ležíte a někdo v temnotě vedle vás, někdo, s kým jste celý den, nemůže spát, a to vám na klidu nepřidá. Usínali jsme s tím, že na nebi nejsou létající talíře, ale struhadla a mixery a v Bowiem přebývá jasný a nezkalený myslitelský duch.

Jindy se musel vykecat Filip.

„Můj táta je pro fabriku nepostradatelnej. Kolikrát jsem jako kluk v noci slyšel auto. Zastavilo u dveří, dva chlápci vylezli a řekli: Pane Boušek, ono se nám to rozbilo. A táta šel. Ze začátku měl strach, že si ho jedou podat tajný, potom, co strejda zdrh do Jižní Afriky, ale nechali to plavat. Šlo jim jenom o ty mašiny. Jeho mistr tam byl jenom kvůli politice, jinak byl levej jako šavle, celá fabrika potřebovala mého tátu. Nemohla bez něj fungovat. Chápete to? Fabrika nacpaná stroji, a oni jedou v noci pro důchodce, mistra údržby. Táta říkal, že je to proto, že lidi ke strojům nic necítí, ale stroje to poznaj.“

Něco se ve Filipovi poslední dobou lámalo, pořád mluvil o tátovi a tahal z nás vzpomínky na dětství. Můj táta dělal stavební dozor, roky se dohadoval na stavbách v celých jižních Čechách s Bulhary, Čechy a Cikány. Bowieho táta byl elektrikář, ve volném čase maloval, měl pár výstav, než mu to komančové zatrhli. Nikdo z nich nebyl ve straně. Vyhýbali se tomu, jak to šlo. Ale sami už ničemu nevěřili: Zvykli si, jak to kolem funguje, a tím to pro ně skončilo.

„Proč by stroje nemohly něco cítit? Když naši jedou na dovolenou, v kuchyni se zastaví hodiny a nejdou, dokud se nevrátí. Roleta v ložnici se sroluje a nejde zpátky. Ať mi nikdo netvrdí, že stroje nic necítí, tomu se moje vnímavost vzpírá,“ povzbuzoval jeho teorii Bowie.

Pak nám Filip pověděl něco ze svého dětství, obvykle o čerpadle nebo pumpě. Táta do něj dával všechny naděje. Asi chtěl, aby se Filip vrtal ve strojích jako on. Naděje vkládaná do dětí byla nejhorší, proto se Filip doma nemohl ukázat. Proto se mu stýskalo.

My mohli. Doma bylo pořád doma. Vlastně jsem o tátovi mluvil docela rád, ale začít debatu dalo spoustu práce. Bylo namáhavé chtít si vzpomenout na vlastní minulost, na to, jak nás viděli lidi. Určitě jinak, než jací jsme doopravdy byli.

A já? O čem jsem mluvil já, když ostatní chtěli spát? Když jsme neřešili někoho vnímavějšího hluboko v Bowiem nebo nevzpomínali na to, co společného mají naši tátové, přišla řada na mě. Jenže já potřeboval mluvit o někom, o kom nikdo z nás nechtěl ani slyšet.

Potřeboval jsem mluvit o Kláře.

„Vstávej!“ vzbudil mě Filip. Posadil jsem se ve spacáku, ranní rosa ležela kolem mě. Nebe bylo jasné, slunce svítilo a pálilo do očí.

Dostali jsme se do chatové oblasti. Všechny cesty vedly po pískových pěšinách mezi chatami. Nedalo se jít ani kousek rovně nebo nechat značku, čekali jsme, až se objeví Klára, a šli dál. Doufali jsme, že chaty musí někde skončit, ale kolem poledne jsme buď chodili v kruhu, nebo jich bylo tolik. Lidé pracovali venku na zahradách úzkých jako banánová slupka, strkali kedlubny do košíku nebo si hvízdali nad hadicí. Sotva jsme se objevili, přestali s hvízdáním, vypnuli vodu, stoupli si k plotu a civěli na nás. Procházeli jsme mlčky pod jejich dohledem: občas někdo něco zamumlal. Snažili jsme se dostat do normálního lesa, ale kdykoli jsme odbočili od chat, narazili jsme na strniště, kde rostly metr a půl vysoké kopřivy, a na to jsme neměli my, natož Klára. Posedávali jsme sledováni pohledy chatařů, kteří se báli, že jim sníme cibule, zelí a okurky, dokud se Klára neobjevila dvacet metrů za námi: pak jsme s sebou hodili a rychle přidali.

Konečně jsme se k poledni dotrmáceli do vesnice, a byla úleva vidět normální chalupy. Zastavili jsme se u vyvráceného plotu se zahradou, o kterou se nikdo nestaral. Holé větve se na starých švestkách kroutily jako zdivočelé dráty a zemědělské zdi rezly u hrubě nahozené zdi pod prohnutou střechou. Celé to bylo tak zanedbané, až to bylo krásné.

„Tady bych chtěl žít,“ řekl Filip. „Zalezl bych si dovnitř a dělal med z pampelišek. Máma mě vždycky prosila, abych jí pomohl, ale mě to nebavilo.“

„Z toho by ses zbláznil. Víš, kolik pampelišek člověk potřebuje na sklenici medu?“

„Tak kolečko?“

„Kolečko nestačí, potřebuješ celou avii. Trháš rok, a máš jednu skleničku medu.“

„A jsi žlutej, vypadáš jako lidi závislí na nikotinu. Žlutý prsty, kůže a oči,“ rozmlouvali jsme Filipovi jeho plány.

„Nechte toho. Je to jenom sen, stejně tu nebudu bydlet,“ řekl Filip naštvaně.

„Tak o tom nemluv. Je to nechutné, když si lidi představují, co nikdy nebude.“

„Komu to mám říct než vám? Navíc tu žádné pampelišky nejsou.“

„Ale jsou. Támhle v rohu.“

„Ty vole, to jsou hluchavky,“ řekl Bowie.

„Hluchavky? To jsou odkvetlé pampelišky!“ přesvědčoval ho Filip.

V rohu zahrady opravdu rostlo něco, co vypadalo jako trs odkvetlých pampelišek.

„Jsou to pampelišky,“ řekl jsem.

„Ty taky musíš všechno soudit,“ obořil se na mě Bowie. „Všechno rozhodovat. Nikdy nemůžeš mlčet a koukat jako normální lidi.“

„Řekl jsem jenom, že to jsou pampelišky.“

„Ty tam vidíš pampelišky?“

„Jo.“

„Tak mi řekni, kde jsme!“

„Nevím,“ řekl jsem. „Mám se kouknout do mapy?“

„Buď od té dobroty.“

Sundal jsem batoh, vytáhl mapu a rozložil ji na zemi. Sedli jsme si do trávy kolem ní.

„Asi jsme se dostali mimo mapu. Kde jsme byli včera? Tady u potoka, ale potok na mapě končí.“

„No jo.“ I Bowie vypadal bezradně. Prohlíželi jsme si mapu, která ležela u našich nohou.

„Jsme vůbec v téhle zemi?“

„A kde bysme byli?“

„Třeba v Polsku. Je to mapa Českolipska. Když skončí mapa, znamená to, že ses dostal do cizí země. Proto je to Česko-lipsko.“

„Jasně, Lipsko je i v Německu.“

„Jak to, že na mapě není název naší země?“

„Co je dřív? Polsko nebo Německo?“

„Jak, co je dřív?“

„Kam se dostanem dřív?“

Sbalili jsme mapu, bylo nám trapně. Museli jsme doufat, že jsme pořád na Českolipsku, a ne v nějaké zatrolené sousední zemi. Zachmuřeně jsme došli na náves, kde za stojanem na kola stála na kamenné terase prodejna Jednoty.

Na lavičce seděly děti a lízaly nanuky. Když nás uviděly, strnuly a přimkly se k sobě.

„Dochází nám papír. Kdo tam půjde?“ zeptal se Filip, i když věděl, na kom je řada.

„Já,“ řekl Bowie hrdě. Chtěl, abysme věděli, že ho mrzí, jak na mě vyjel. Musel jsem ho obdivovat. Nevím, jestli bych to dokázal. Řada byla na mně, a on tam chtěl jít.

„To je dobrý,“ řekl jsem. „Vypadá to tu klidně.“

„Zeptej se, jestli mají náplasti.“

Jedno z dětí se posunulo na lavičce a vylezlo na podlouhlé zábradlí. Prohlíželo si mě s očima navrch hlavy: zrzavý kluk s kšiltovkou na hlavě. Obal od nanuku mu vypadl z ruky a plouživým obloukem dolétl ke mně. Ani se nepohnul, ani nedýchal: viděl jsem, jaký má strach.

Vyšel jsem na konec schodiště a prosklená výplň prodejny se ocitla přede mnou. Vzal jsem za kliku a vstoupil dovnitř. Nikdo tam nebyl, stoupl jsem si k dlouhému bílému pultu. Napravo stály srovnané bedny od piva a minerálek, nalevo prosklený pult s masem a sýry. Na pultě ležely tvarohové koláče, dvě rozinky odpočívaly vedle nich jako na dovolené. Hezky to vonělo a bylo tam teplo.

Za chvilku jsem uslyšel hlasy a objevila se prodavačka. Bylo jí kolem pětatřiceti, trochu silnější, měla bílý plášť a na hlavě drdol. Šel s ní vysoký muž v montérkách. Táhnul velkou bednu s cukrovím. Asi pekař. Přešel k pultu a stoupl si přede mě.

„Dobrý den,“ řekl jsem.

Ani jeden z nich mi neodpověděl.

„Jednu kolu, párek a dva rohlíky,“ řekl ten asi-pekař. „Sním si to tady.“ Posadil se na okno vedle beden a otevřel kolu.

Popošel jsem na jeho místo.

„No,“ řekla prodavačka.

Najednou jsem měl problém něco říct. Zapomněl jsem, co jsem chtěl. Co víc, vznesl jsem se nad pult, odkud jsem viděl sám sebe, jak stojím s batohem u pultu, prodavačka přede mnou, muž za mnou, oba na mě civí. Dva dny jsem se nemyl, už tři dny jsem si nečistil zuby.

„Máte krepový papír?“

„Na co potřebujete krepový papír?“

Tahle žena prostě nemůže říct „nemáme“ a zafungovat dál.

„Na fá-borky,“ zakoktal jsem.

„Tohle není papírnictví, ale potraviny.“

„Tak dvanáct rohlíků, dvě minerálky a třicet deka tohohle salámu.“ Ptát se na berušky do vlasů nemělo smysl.

„Nakrájet?“

„Jestli můžete.“

Nakrájela salám, zabalila ho a položila na pult.

„Ještě dva koláče, jednu milku a malou fantu. Můžu to zaplatit a pro někoho nechat?“

„Jak pro někoho nechat?“

„Jedna kamarádka by si pro to za deset minut přišla.“

„Máme polední pauzu.“

„Aha,“ řekl jsem. „Tak počká.“

„To si to nemůže koupit sama?“

„Je to překvapení.“

„Dejte jí to sám. Co když nepřijde?“

„Přijde.“

„Vy máte nápady. Nejsme úschovna potravin, ještě nám to tady ztvrdne.“

„Dobře. Mohl bych aspoň na zábradlí pověsit fáborek?“

„A proč?“

„Aby věděla, že jsme tu byli.“

„Říkala jsem, že fáborky nemáme.“

„Mám náhradní. Můžu?“

„Řekněte jí, že jste tu byl, ne. Nebudete mi sem dávat fáborky.“

„Já s ní nebudu mluvit.“ Visel jsem na ní očima, jako bych na světě měl jenom ji. „A samozřejmě ho pak sundám. Slibuju.“

„A když ne? Bude nám tu viset do soudného dne.“

„Je to jenom papír.“

„Kdyby si tu každý pověsil fáborek, vypadalo by to jako na pouti. Karle, slyšels něco takového?“

Karel slezl z okna. „Myslím, že bys měl radši jít. Jdi do Lípy a kup si fáborek. Tvojí kamarádce ho kup taky, bude se jí hodit, jestli je takovej zjev jako ty.“

„Dobře. Já tam ten fáborek nedám.“

„Vidíš, jakej jsi šikovnej kluk. Ona je určitě šikovná holka.“

Vzal jsem pytlík s koláči, milku a fantu. Byl jsem u dveří, když Karel řekl: „A sem už se nevracej, ty sajrajte feťáckej.“

Vyšel jsem z obchodu, děti byly pryč. Kluci seděli pod terasou a kouřili. „Máš ty náplasti?“

„Sakra, já na ně zapomněl.“

„Zapomněl jsem ti říct, že máš koupit sirky.“

„Na ty bych taky zapomněl.“

„Musíme do hospody,“ řekl Bowie.

„Ne, víš, co jsme si řekli.“

„Nechci jíst studený salám. Mám úplně ledové břicho. Bojím se, že se mi břicho scvrkává a mizí, jako koro.“

„Jaké koro?“ zeptal se Filip.

„Nekecej, že nevíš, co je to koro.“

„Ne.“

„Opravdu nevíš, co je koro?“

„Ne. Sakra, máme se rozhodnout, co budeme dělat, a ty tady žvaníš nesmysly. Řekni mi, co to je, ať můžeme jít.“

„Koro je strach, že ti mizí část těla. Třeba hlava.“ Bowie dokouřil cigaretu, hodil ji na zem a zašlápl podrážkou kanady. „Když v Číně začne zima, Číňanům tak scvrknou penisy, že dostanou strach, že jim úplně zmizí. Proto si k nim přivazují kameny. Chodí po vesnici a kameny se jim houpají v kalhotách. Četl jsem o tom článek.“

„A zmizí jim?“ zeptal se Filip.

„Ne, je to jenom psychologický blud.“

„Proč nám to povídáš?“

„Protože mám strach, že se mi scvrkává břicho. Víš, jak dlouho jsme neměli teplé jídlo?“

„Nahoře v krámě jsem málem dostal přes držku. Jestli půjdem do hospody, zavolají na nás policajty, a já od nich nechci dostat nakládačku.“

„V lepším případě jenom od policajtů,“ přidal se Filip.

„Jste poserové. Řeknu jen: hovězí polévka.“

„Já řeknu jiné slovo.“

„Jaké?“ zeptal se mě Bowie.

„Začíná na ká a končí na á.“

„Mám taky jedno slovo,“ kontroval Filip. „Sirky.“

„Koro,“ řekl Bowie.

Hostinský postavil talíř před Kláru, která dál civěla na kamna v rohu. Hospoda byla skoro prázdná. Pár dědků, v rohu dva řidiči a u stolu pod oknem vysoký muž s vlčákem.

Seděli jsme u stolu, byl to posvátný okamžik. Podrobovali jsme se zapomenutému rituálu, sezení u stolu s lidmi. Těšil jsem se, že začneme jíst všichni najednou, jenže hostinský přinesl první dvě porce mně a Bowiemu a Bowie popadl lžíci, aby se do toho pustil.

„Počkej, až dá i Filipovi.“

„Tys měl pracovat jako pořadatel na ministerstvu organizovanosti. Kdyby někdo začal jíst dřív než ostatní, přiskočil bys k němu a bum, srazil bys ho vařečkou pod stůl.“

„Ty jsi vůl. Nikdy jsi nic nepochopil, to je tvůj problém.“

„Vystydne mi to.“

„Nevystydne, je to horký a mastný.“

„Tak mastný to zas není.“

Hostinský s polévkou pořád nešel.

„Tak jez,“ řekl jsem. „Chtěl jsem, aby to byla slavnostní chvilka. Pamatovali bysme si, jak jsme tu seděli a jedli polévku.“

„Jasně, že budu jíst, a ne si pamatovat, jaks mě tu buzeroval.“

„Já si to pamatovat budu,“ řekl Filip. „Protože sem se asi připočůral, nejspíš mám něco s prostatou. Potřeboval bych se umejt.“

„To není prostata, problémy s prostatou mají jen starý lidi.“

„A jak poznáš, že je někdo starej?“

„Smrdí a nic neuzvedne.“

„Tak vidíš. Já jsem starej,“ řekl Filip nešťastně. „Cestou jsem zestárnul, zhuntoval jsem se tak, že si moje tělo myslí, že je mi šedesát.“

Klára seděla a koukala na kamna v rohu.

„Dal tvojí polévku Kláře,“ řekl Bowie s plnou pusou. „Přišla deset minut po nás, má polévku, a ty nic.“

„To je můj osud,“ bědoval Filip. „Klára je můj osud. Vy jste můj osud. Dneska v noci jsem o tom přemýšlel, proč mám takovéhle trápení: protože znám jenom vás.“

„Osud?“ řekl jsem. „Takhle to, prosím tě, neber, my nejsme tvůj osud. Za chvíli se třeba pohádáme a nikdy se už neuvidíme.“

„Přesně. A jaký jsme byli kamarádi.“

„Jdi a tu polévku jí seber,“ řekl Bowie. „Za chvíli bude studená.“

„To ne,“ řekl Filip nešťastně. „Oni neví, že k ní patříme.“

Potom jsem uviděl u Kláry hlavu. Myslel jsem si, že se mi to zdá, byl jsem tak unavený, že mi dělalo problém vůbec se dívat. Ale byla to hlava vlčáka, Klára ji hladila. Chlap u okna šel nejspíš na záchod.

„Koukejte!“

Klára vzala talíř s polévkou a položila ho na židli vedle sebe. Slyšel jsem chlemtání a rozkašlal se, aby to nikdo neslyšel.

Hostinský se objevil se čtvrtou polévkou a postavil ji před Filipa.

„Co čeká starého chlapa s děravou prostatou?“ řekl Filip. „Jenom smrt.“

„Říkal jste něco?“ zeptal se hostinský udiveně.

„Ne.“

„Prosím tě, jez.“ Napadlo mě, že Filip opravdu není v pořádku. Dlouho jsme nic pořádného nejedli a on tu seděl, ani nesáhl po lžíci nad talířem nešizené hovězí polévky a myslel na svůj konec.

Pes se natáhl vedle Kláry, hladila ho po šedivé srsti. Muž se vrátil ze záchodu a otevřel si balíček cigaret.

„Dane!“ zavolal.

Dan se vztyčil na všechny čtyři, olízl jí tvář a vydal se mezi židlemi k pánovi. Ten si ho udiveně prohlížel, vstal a došel ke stolu, kde seděla Klára.

„Máte tu volno?“ Na sobě měl vojenskou khaki bundu, kostkovanou košili, pivní pupek a na očích brýle proti slunci. Vlasy na spáncích mu začínaly šedivět. Z rukávu bundy se mu odlepovala americká vlaječka a nápis Jeff. Bunda byla roztržená a trčely z ní nitě.

Klára dál zírala na psa, který se k ní přitulil.

„Máte ráda psy?“

Klára nic neřekla.

„Vy jste mu dala polévku?“

Dál se dívala před sebe.

„Ona by chtěla štěně,“ prohlásil Bowie. „Kdybyste věděl o štěněti, byla by opravdu šťastná.“

Muž se otočil k nám. „Ta holka je tu s vámi?“

„Mívala psa, ale ztratil se jí. Od té doby je takhle smutná,“ pokračoval Bowie, po polévce mu to myslelo.

„Odkud jste?“

„Ze Šumavy.“

„A co tady děláte?“

„Jsme na čundru.“

„V tomhle počasí?“ Zakroutil hlavou. Otočil ke Kláře: „Vy byste chtěla psa?“ Vůbec nereagovala, dál hladila Dana.

„Vidíte,“ řekl Bowie.

„Máte, kde spát?“

„Spíme venku.“

Muž si přesedl k nám. Trochu smrděl, ale určitě ne tolik jako my. Zvědavě si prohlížel Filipa.

„Proč nejí?“

„Je mu smutno.“

„Taky ztratil psa?“

„Došlo mu, že má na světě jenom nás, proto je smutnej.“

Muž se rozesmál a napětí opadlo. Bowie to s lidma uměl. Lidi mu věřili. Jejich důvěra samozřejmě postupem času mizela: jak hubnul, na tváři se mu dělaly beďary, na hlavě motaly dredy a oblečení se rozpadalo. Ale pořád měl jiskru rockové hvězdy, která přesně ví, co dělá. Já a Filip jsme byli opravdoví chudáci. Radši jsme mlčeli.

„Vím o psovi, kterého nikdo nechce.“

„Vážně?“

Hostinský se vrátil pro talíře.

„Dáte si ještě něco?“

„Čtyři piva,“ řekl muž.

„Radši ne,“ řekl jsem.

„Proč ne?“ Otočil se, aby si mě prohlédl, a pak napřáhl velkou mozolnatou ruku. „Já jsem Jarda. Jestli nemáte peníze, nevadí, peníze nehrajou roli. Zvu vás.“

„Tak jo,“ souhlasil Bowie okamžitě. „Jedno si rozhodně dám. Jedno pivo nám přece neublíží, ne?“

„A co slečna? Co pije? Pivo?“

„Spíš fantu.“

„Té holce dej taky jedno.“

„Hele Jardo,“ řekl hostinský, „nechci tady mít problémy.“

„Máš obsloužit každého, kdo přijde. I kdyby to byl třeba…,“ zamyslel se, ale nenašel přirovnání, kterým by nás neurazil. „Já nevím kdo, tobě to může být fuk.“

„Ale je to na tvoje triko, budou problémy, a ty si to vyřešíš.“ Věděl jsem, co se hostinskému nezdá, ale vrátil se s půllitry a postavil je před nás. Bylo to jako zjevení. Ještě před chvílí jsme lezli kolonií nekonečných chat mezi kopřivami a záhony, a teď před námi stálo pivo.

„Já jsem Jirka, ale kluci mi říkají Bowie.“

„Bowie, jako ten nůž?“

„Jo.“

„Tak na zdraví, chlapi.“

Vzpomínám si, jak jsem se napil. Pil jsem jako nikdy předtím. Zdálo se mi, že to trvá věčnost. Ostrá, hořká, studená, teplá, sladká chuť. Bylo to tam všechno, všechny ty roky, na pár posledních týdnů se dalo v klidu zapomenout.

Položil jsem půllitr na stůl. Říkal jsem si, že jsem ho vypil na ex, a přitom byl pořád plný. Upil jsem sotva dva loky, Bowie dopadl podobně a Filip byl úplně mimo.

Jardovi zbyla v půllitru sotva třetina.

„Vy jste teda kabrňáci!“ rozesmál se.

Chtěl jsem říct něco vtipného, ale padla na mě únava. Začal jsem zívat, bylo tam tak teplo.

„Hlavně mi tady neusněte,“ slyšel jsem říkat Jardu.

Probudil jsem se na dřevěné podlaze. Slabé světlo padalo dovnitř velkým oknem. Vedle hlavy ležel batoh, a to mě uklidnilo, protože první věc, kterou jsem po probuzení viděl, byl můj modrý prošoupaný batoh. Všude kolem voněla nějaká houba a její zápach sílil, rostl ve vzduchu jako obrovské astrální tělo připravující se na zhmotnění. Zavřel jsem oči a představil si všechno z výšky. Chalupa, zahrada, stromy, záhony, vesnice, pole, les, krajina a potom celá země i s okrajem vesmíru.

Tady začíná jiný svět. Touhle houbou, jejíž výtrusy se šíří ven, aby změnily všechno. To vysvětluje celkovou nejistotu. Nikdy se dva okamžiky, které přicházejí za sebou, jeden druhému nepodobají, pocházejí z jiných světů. Vycházím na dvůr, potkávám Jardu a všechno je jinak, nějak převráceně, protože to k sobě nepatří. Světy, které k sobě nepatří a ve kterých musíme žít.

Vstal jsem a připravil se na to: neměl jsem důkaz, jen svou teorii. Ale rozhodně je lepší vidět souvislosti podle vlastních teorií, člověka to naplňuje útěchou. Kdybych nevěděl, že svět, který existuje teď, je jen realita houby, jejichž výtrusy mají sílu stát se naším světem, nedokázal bych vstát. Cítil bych se zaskočený, v pasti.

Bolela mě hlava, bylo mi blbě, chtělo se mi čůrat. Vyšel jsem z pokoje. Ve vedlejší místnosti, což byla podle nepořádku kuchyň, seděl u stolu Jarda, hlavu složenou na rukou a sípavě chrápal. Poloprázdná láhev něčeho průhledného, tipnul bych slivovici, ležela před ním a Filipův zelenošedý batoh stál v koutě.

Pršelo, dvůr byl rozmáčený. Napravo stála obrovská stodola, vrata otevřená, před ní starý dřevěný povoz. Šedivý déšť houby na něj padal a já viděl, jak se ve světě houby proměňuje na shnilá, prolezlá prkna, která se rozlomí, sotva je vezmete do ruky. Čůral jsem do bláta, které vonělo deštěm. V koutě stála psí bouda, ale Dan tam nebyl. Kde asi je, pomyslel jsem si, snad někde s Klárou.

„Tady jsi,“ ozval se za mnou Bowie. Na sobě měl hnědozelený kabát, který mu sahal po kolena, kapuci přehozenou přes hlavu. Když nebyly vidět jeho umaštěné vlasy, vypadal skoro lidsky. „Musíme zdrhnout. Chce, abysme mu naskládali a nařezali dříví, jinak nás práskne policajtům. Má tam kamarády, možná je sám policajt. Kdybys viděl, co se tu dělo, vožralej jak kráva proklínal manželku a děti, vytáhl cirkulárku a chtěl si uříznout ruce. Je úplně mimo. A ty fošny? Viděls ty fošny?“

Zavedl mě ke stodole. Po pravé straně byly až ke stropu naskládané tlusté zaprášené fošny, každá nejmíň šest metrů dlouhá.

„Šlohnul je na pile s nějakým Vlastou, jenže Vlasta zdrhnul do Prahy a sám je dolů nesundá. Klára nám měla vařit a prát. Za dva dny bysme to zmákli, dal by nám každému dvě stovky. Čundr? – říkal – V tomhle počasí to nemá cenu. Až přestane pršet, můžete jít.“ Ustaraně vzdychl. „Člověče, mám pocit, že je to policajt, měli bysme se zdekovat.“

„Kde je Klára?“

„Někde venku se psem.“

„A Filip?“

„Spí na seně.“

Vrátil jsem se do pokoje a vzal si batoh. Bowie stál u otevřeného sekretáře v kuchyni, na zádech měl Filipův batoh a v něčem se hrabal.

„Asi je to fakt policajt.“

Vyšli jsme na dvůr. Snad jsme měli všechno.

„Cítils tam tu houbu? Měli jsme vytrhat prkna z podlahy a dát tam nový.“

Z toho na mě padl metafyzický strach. Zápas s houbou. Zůstali bysme tam celý náš život.

Filip ležel na seně. Díval se na prkna naskládaná u střechy a nad něčím přemýšlel. „Nevrátíme se, když takhle leje? Na Šumavě prší úplně jinak, déšť voní a nedělá takový kravál…“

„Ne. Najdem Kláru a půjdem dál.“

„Klára,“ pronesl smutně. Možná snil o světě, kde Klára nebyla za vším, co jsme udělali. Ve světě bez Kláry se mu nedařilo být moc dlouho, ten svět byl pro nás už příliš daleko. Svět bez Kláry. Co to bylo?

Minulost: pravá, skutečná minulost, to, na co si člověk už nedokáže vzpomenout.

Filip ji našel za vsí, seděla na lavičce pod obrovským dubem a Dan ležel spokojeně vedle ní.

„Myslíte, že půjde s námi?“

„Nevím. Já na psy moc nejsem.“

„Pes,“ řekl Bowie. „Víte, co to znamená?“

„Že budeme denně kupovat deset kilo masa, na to nemáme.“

„Ale ne, půjdeme mnohem rychleji, protože povede Kláru.“

„Ale co když se vrátí?“

„Nevrátí. Ví, že ho Klára potřebuje, přilnul k ní. A my ho taky potřebujem, tak na to myslete. Bude to cítit a nezdrhne.“

„To není moc věrný pes,“ řekl jsem pochybovačně.

Blížili jsme se k lavičce, Klára seděla a dívala se před sebe. Přešli jsme kolem lavičky a všichni vydávali telepatické signály: Klára tě potřebuje. My tě potřebujem, Dane. Tvůj pán je zlej. Zapomeň na pána. Klára. Jít. Dopředu. Vést. Hodnej pes. Klára.

Přešli jsme lavičku, naše signály utichly. Dan s Klárou se ani nepohnuli.

„Jak je odsud dostaneme?“

„Nechte mě přemýšlet,“ řekl Bowie.

„Tak přemýšlej, nebo se tady za chvíli zjeví to pako a přiváže nás k cirkulárce.“

„Už to mám!“ Bowie si uprostřed cesty sednul na bobek a zavolal: „Dane!“

Pes se ani nehnul, jen líně pootočil hlavu.

„Musíme sehnat maso.“

„Jaké maso chceš shánět v lese?“

„Jezevčí nebo veverčí.“

„Mohli bysme psa omráčit a táhnou na provaze. Klára stejně moc nevnímá,“ napadlo mě.

„Omráčit psa? Jak bys to proved?“

„Nechal bych ho, ať se o něco bouchne.“

„Chce to nějaký jednoduchý trik, copak neumíte zacházet se psem?“

„Ne,“ řekli jsme oba najednou.

„Cože?“ řekl Bowie. „Ty neumíš zacházet se psem? A co Hopkirk?“

„Jaký Hopkirk?“ divil se Filip.

„Tvůj pes, Hopkirk. Jak jsi nám o něm tolik vyprávěl, když jsi byl kluk.“

„Já nikdy neměl psa,“ protestoval Filip.

„Každé léto jsi u babičky brečel, když jsi musel po prázdninách do školy.“

„U babičky?“

„Vážně, Filipe, taky si to pamatuju,“ řekl jsem.

„Babička.“ Filip kroutil hlavou nahoru a dolů a špulil přitom pusu, jako by něco velkého polykal.

„Filipe, s tebou něco je. Magoříš, přestáváš si pamatovat. Ukaž nám prášky.“

„Jaké prášky?“

„Máš jich plný batoh.“

„Nemám.“

„Ale máš, oba jsme je viděli.“

„Nemohli jste je vidět.“

„Sundej batoh.“

„Proč?“

„Protože ti chceme pomoct.“

„Tak mě nechte na pokoji, nekamaraďte se mnou.“

„Co to meleš?“

„Jděte pryč.“ Viděl jsem, jak to ve Filipovi vře. Co mu to dá námahy, aby nám to řekl. „Jděte a nechte mě.“

„Filipe, kdo měl dávat pozor na ten čaj?“

„Jaký čaj?“

„Nedělej blbečka. Čaj, který vypila Klára na Michalovy narozeniny.“

Filip svěsil hlavu. „Já ne,“ řekl vystrašeně.

„Tys ho měl hlídat,“ pokračoval Bowie. „Přinesl jsi durman a řekl jsi: Zkusíme to. Já řekl: Dobře, ale budeš to hlídat. Je to tak?“

„Není.“

„Sundej ten batoh.“

„Nesundám.“

„Jsi rozmazlenej fracek. Přesně takovej rozmazlenej fracek, ze kterých se mi celý život dělá na blití. Dobře, žij si dál jako vygumovanej, vodkouřenej magor, je to tvoje věc, máš na to právo.“ Otočil se na druhou stranu. „Chtěl jsem, aby tě kousek zbyl. Kousek Filipa, kterého jsem znal, ale bude mi milejší feťák než posera. Než had, který se mi hřeje na prsou a má strach.“

Bowie skončil. Mračil se jako čert a díval se do země.

„Filipe, je to pravda?“

Otočil se ke mně, oči se mu leskly. „Je, Michale. Ten čaj jsem dávkoval já, ale bylo to odměřený dobře. Hlídal jsem to, opravdu. Řekni to, prosím tě, Bowiemu, ať se nezlobí.“

A najednou jsem věděl, že něco prasklo. Tahle scénka se odehraje ještě pětkrát šestkrát, a právě jsme prožili její nejlaskavější variantu: Filip s prášky nepřestane, není schopen si připustit, co jsme udělali Kláře. Já se tomu taky vyhýbal, jak to šlo. Říkal jsem si, že jestli se to stalo její matce bez durmanu, Klára to měla v sobě. Byla to jen výmluva, ne pravda.

V téhle situaci pro nás už žádná pravda neexistovala.

„Koukejte,“ řekl najednou Bowie.

Klára byla na konci cesty, která vedla od vesnice. Šla svým mechanickým loutkovým krokem a na půli cesty mezi ní a námi stál Dan a vrtěl ocasem. Díval se přímo na nás, a my pochopili, co se nám snaží říct.

Tak už proboha pojďte.

„Do pytle.“ Bowie stál jako opařený. „Vidíte toho psa? Víte, co to znamená? Že jsme úplně na dně, i ten pes je inteligentnější než my. Chápete to?“

„Babička,“ probral se Filip. „Taková stará, opuštěná babička. Úplně se mi ztratila. Jak se jen jmenovala? Už si vzpomínám, začínala na J.“

Došli jsme k Danovi. Zavrtěl ocasem a rozběhl se za Klárou.

Večer jsme našli seník na kraji lesa, byli jsme promočení a přemýšleli, jestli rozděláme oheň a usušíme boty a ponožky. Bowie byl pro, nanosil větve a dříví, ale potom si vzpomněl, že jsme nekoupili sirky a marně se snažil vykřesat jiskru kamením. Chvíli nadával, a pak si šel lehnout. Klára s Danem spali na druhé straně seníku, slyšel jsem, jak oddychují. Dan spal klidněji než jeho bývalý pán.

Byli jsme utahaní. Vládlo vyzývavé ticho, které čekalo, kdo ho poruší. „Pes inteligentnější člověka,“ povzdychl si Bowie. „To jsme to dopracovali. Už nemáme ani na zvířata: člověk, podtřída psa.“ Věděl jsem, že mu to nepůjde z hlavy. Zasáhlo to centrum vnímání významu vlastní osoby a lidské inteligence vůbec.

„Koně jsou taky inteligentnější,“ nadhodil jsem. „Používají se při terapiích. Cítí, co člověk chce, líp než jiní lidi.“

„Ach jo. A jaká zvířata ještě?“

„Delfíni. A co já vím, možná to mají všechna zvířata, i slepice a krůty, jen se bojí to dát najevo.“

„Jak to, že to necítíme my?“

„Lidi na to nejsou stavění.“

„Jak to myslíš, lidi? Myslíš i ostatní?“

„Jak ostatní?“

„No, jako ne nás.“

„Myslím všechny lidi, i když jsou takoví, kteří empatii nemají vůbec. Řidiči autobusů, učitelé nebo policajti. Nedokážou si představit potíže, kterým čelí normální člověk. Chybí jim látky, které mozek vylučuje, když se setká s cizí bezradností. Buď je máš, nebo ne,“ uklidňoval jsem ho.

„Ale můžeš o ně přijít,“ řekl Filip.

„Ale asi ne úplně.“

„Co to melete? Chcete vidět příklad toho, jak o ně přijít?“ ozval se Bowie.

Napadlo mě, že bude lepší změnit téma.

„V paralelním vesmíru existuješ i se svou extrémně rozvinutou empatií.“

„S kým?“ zeptal se Filip.

„Se schopností se vciťovat.“

„A kde že s ní existuju?“

„V paralelním vesmíru.“

„Žádný paralelní vesmír není,“ řekl Bowie.

„Je,“ nadhodil jsem. „Dneska jsem nad tím přemýšlel. V paralelním vesmíru je to o pět procent horší než tady. O pět procent víc prší, když zrovna chceš, aby svítilo slunce. V noci je o pět procent větší zima a rohlíky jsou o pět procent menší.“

„A o pět procent dražší.“

„To by bylo deset, a to je další vesmír, hned vedle toho prvního. Tam je všechno horší o deset procent. A tak dál.“

„A kde to končí?“

„Tam, kde je všechno horší o sto procent.“

„Ty vole, tam bych nechtěl žít.“

„Tam bys ani nemoh žít.“

„Ale pak by vedle nás musel být vesmír, kde je všechno o pět procent lepší, ne?“ zeptal se Bowie.

„Ne,“ řekl jsem.

„Boty nemůžou být o pět procent sušší a rohlíky o pět procent větší?“

„Takový vesmír neexistuje,“ řekl jsem. „Rohlíky, které existují tady, jsou největší ve všech vesmírech a boty jsou tady nejsušší ze všech bot.“

Bowie se rozesmál. „To je ale kravina! Tvoje teorie je nanic, protože jestli neexistuje lepší vesmír, nemůže existovat ani horší.“

„Slyšel jsi někdy o entropii? To je teorie, podle které všechno chladne.“

„Tomu věřím,“ řekl Filip a zavrtal se do sena.

„Celá vysoce organizovaná struktura vesmíru se roztahuje, a přitom chladne. Takže přestože se všechno zvětšuje, vlastně se to zhoršuje. Já si neumím představit lepší vesmír. Horší? V pohodě. Třeba dneska: Jarda nás chytne a uřízne nám ruce. Ale lepší? Jak bysme mohli my anebo Jarda existovat v nějakém lepším vesmíru?“

„To máš z amerických filmů. Představ si, že by druhou světovou válku vyhráli Japonci a jejich filmový průmysl by nevyráběl hovadiny o vetřelcích a slizkých komandech a katastrofách, ale o nadpozemských bytostech z japonské mytologie. Japonská taoistická fyzika by ti přinesla obraz vesmíru, který se nezhoršuje. Tvoje mysl by byla plná obrazů nekolabujícího, neroztahovatelného vesmíru.“

„Kdyby Japonci vyhráli válku, bylo by všechno o dvacet procent horší. Teoreticky by sis myslel, že jsi na tom líp, ale byl bys na tom líp jenom o patnáct procent, což je třetí vesmír vedle nás.“

Bowie usilovně přemýšlel. „Takže někdo ve třetím vesmíru, kde je to o patnáct procent horší, ví, že existuje náš vesmír, který je o patnáct procent lepší?“

„Nevím, jestli ví o našem vesmíru, který je o patnáct procent lepší, ale o tom, který je hned vedle, ví.“

„Páni,“ řekl Filip. „Vy jste hlavy.“

Leželi jsme v tichu, já i Bowie potěšeni takovou poklonou. Pořád nám to myslelo. Škoda, že nás poslouchal jen Filip.

Déšť padal tvrdě na střechu seníku, jako by kapky nebyly z vody, ale z nějakého vesmírného kovu. Zavrtal jsem se do spacáku, seno vonělo těžkou teplou vůní.

„Ba ne,“ ozval se Bowie. „Těsně vedle každého z nás, v teple, klidu a bezpečí, je vesmír, kde je všechno lepší. O nula celá nula jedna procenta. Určitě. Vesmír, kde…“

Čekal jsem, co řekne, protože jsem věděl, že Bowie bude mít pravdu, ať řekne cokoli. Ale neřekl nic. Za chvíli jsem slyšel jeho pravidelné, klidné oddychování. Filip spal taky. Tak oni spí. Komu to budu povídat, no, řekněte, komu? Najednou jsem se cítil sám.

Zavřel jsem oči.

Ale nemohl jsem spát.

„Durman?“ vyděsil se David. „To je pěkný svinstvo.“

Seděli jsme u něj v paneláku, byla sobota ráno. Jeho máma smažila v kuchyni karbanátky. Velký plakát na zdi ukazoval pohaslou slávu Maureen Tucker, Klára seděla pod ním a hrála si se šňůrkami od polštáře.

„Jo. Čaj z durmanu.“

„Pojď na balkon,“ řekl mi.

„To je dobrý, ona nás nevnímá.“

„Pojď ven, prosím tě.“

Vyšli jsme na balkon. Z trubky na zdi visela satelitní anténa, a za ní se rýsoval výhled na fotbalové hřiště, zářící zeleným trávníkem mezi paneláky. David si zapálil marlborku.

„Kluci říkali, že to udělali hrozně slabý.“

„Chtěl jsem ti říct, abys sem nechodil, když jsou tu naši.“ Díval se do země a hrál si s cigaretou.

„Davide, promiň, já vím, že je to blbý, ale jsi jediný člověk, který nám může pomoct. Můžu snad jít k doktorovi a říct, koukněte na ní, jestli si neodkouřila mozek? Co by asi takovej doktor udělal? Zvedl telefon, zavolal policajty a já šel do basy a Klára taky.“

„Řeknu ti jedno: Tohle jste fakt přehnali. Durman, takový svinstvo. A nemysli si, o tvým baráku tady kolujou fámy. Lidi nejsou slepí. Nemají, o čem mluvit, kromě toho, co vidí za rohem.“

„Řekni mi, co s ní je, a já vypadnu. Myslíš, že mi takovýhle průser nestačí na celý život?“

„No, dobře. Říkáš, že ten roztok nebyl silnej?“

„Ne, pili to i ostatní.“

„Spíš to bude kombinace genetických dispozicí, než že by za to mohl ten durman.“

„Přesně. Mluvil jsem s jedním klukem z Písku. Řekl mi, abysme si na Kláru dali bacha, bude jako její máma. Když byla Klára malá, stěhovaly se z města do města, jen samy dvě, tátu nikdy neviděla. V Písku si je vzala do pronájmu jedna důchodkyně: Kláry máma jí nakecala, že jim Cikáni sebrali a zničili všechno, i byt. A po šesti měsících si dělala nárok na byt té důchodkyně. Důchodkyni málem strčili do domova důchodců, až na poslední chvíli se to vyřešilo. Klára umí lidi pěkně zblbnout.“

„Kde je její máma teď?“

„V blázinci, ale nevím kde.“

„Tak to je jasný. Kde vůbec Klára bydlí?“

„Trvalé bydliště má někde u tety na severu za Prahou, Víceměř se to jmenuje.“

„Jediná šance, jak to vyřešit, je dostat ji tam. Jen tam ji můžou poslat k doktorovi a ty jsi z toho venku.“

„Já už na to myslel. Ale…“

„Jaký ale? Je to jediný, co můžeš dělat. Čím dřív, tím líp. Taky může přestat úplně vnímat.“

„Jak ji tam dostanem?“

„Jeďte vlakem nebo autobusem.“

„Něco tuší nebo co, jakmile se přiblížíme k autobusu nebo vlaku, hystericky se rozječí.“

„A co sehnat auto?“

„Auto? My?“

„Jestli chceš říct, že si mám půjčit tátovo auto a vézt zhulenou holku…“

„Ne, Davide, to mě vůbec nenapadlo, opravdu. Chtěl jsem jen poradit, studuješ medicínu, víš co a jak.“

„Neměla by brát žádný prášky ani pít, může se to rychle zhoršovat. Jednou jsem viděl chlápka v léčebně. Jde jak loutka tam, kam ho nasměruješ, vůbec neslyší, nevidí. Nemá Klára výpadky?“

„Někdy jde za náma a vnímá jenom berušky do vlasů. Nebo nakreslíš někam berušku a ona tam jde. Nebo fáborky. Vidí krepový papír a cpe si ho do vlasů. Víš, jak dlouho jsme šli od řeky až k vám?“

Zavrtěl hlavou.

„Tři čtvrtě hodiny. Kdybych neměl tohle, nikdy sem nedojdem.“ Rozevřel jsem dlaň plnou lesklých sponek do vlasů ve tvaru slunéčka sedmitečného.

„Ty vole.“ Zahodil cigaretu a podíval se přes sklo zpátky na Kláru.

„Tak my půjdem,“ řekl jsem ztěžka. „Dík za všechno. Aspoň vím, co mám dělat.“

„Sem s ní už nechoď.“

„Jasně. Myslím, že budeš dobrej cvokař.“

„Doufám, že nebudu muset spravovat tohle,“ řekl a poklepal mi na hlavu.

Klára přišla do města v březnu s někým na pařbu a od té doby se párkrát objevila v domě za městem, kde jsme bydleli s klukama. Občas něco uklidila, ale většinu času seděla, hrála na kytaru a zpívala. Když něco potřebovala, tak si to vzala, tak to dělali všichni. Zdálo se, že nikoho nezajímá a nikdo nezajímá ji. Když na mejdan přijely holky, bavila se s nimi a vypadala spokojeně. Nikde nedělala, občas jí přišly peníze poštou. Motala se po městě, zatímco my chodili do práce a snažili se tvářit nenápadně. Potom jsem slavil narozeniny a Filip přišel s nápadem udělat čaj. Opili jsme se a zapomněli na to. Něco vypila Klára, něco Filip a ostatní. Nedošlo nám, že ji to rozhodilo, dokud nezačala chodit k sousedům a vymýšlet si. U Kučerů řekla, že ji otec znásilnil, když jí bylo šest. Nebyla to pravda, tátu vůbec neviděla. U Konopků vykládala, že zdědila dvacet osm tisíc a že jsme jí je sebrali a prodáváme ji Němcům. Uměla vzbudit soucit. Nebyla hezká, ale vypadala jako dobrák. Chodila čistě oblečená, měla ráda věci, které se leskly, na mikinu si lepila obaly od čokolád a žvýkaček.

Jednoho dne zašla za mojí mamkou. Přišel jsem domů, mamka seděla na terase, Klára vedle ní nad bábovkou a čokoládou a mlela a mlela. Stál jsem před otevřenou ledničkou, mamka za mnou přišla a řekla: „Michale, myslíš, že by tu mohla pár dní zůstat? Ta holka má takové trápení.“

Byla to jen její nezkušenost. Nevěděla, že si Klára odkouřila mozek. Nebyla připravená na syrovou pravdu: že se Klára rozhodla jít ke dnu, stát se totálním chudákem. A stalo se to u mě v baráku na moje narozeniny. Ze začátku jsem si to dával za vinu, ale potom jsem pochopil, že by se to stalo tak jako tak. Věděla dobře, že po durmanu nemůže brát prášky, ale jela v tom dál, jako by o nic nešlo.

Nemělo cenu to vysvětlovat mojí mamce.

„Tak jo,“ řekl jsem a zavřel ledničku.

Prodali jsme železo ze skládky, tahali jsme ho tři dny, zatímco Klára ležela u nás na gauči, jedla sušenky, zpívala si a balamutila moji mámu. Možná se rozhlížela, co jí šlohne. Byl jsem z toho hotovej a přestával jsem cítit vinu. Začínal jsem ji nenávidět. Říkal jsem si, že stejně jako lidé musí dospět, dostat se do finální lidské podoby, je Kláře od začátku souzeno, aby se z ní stala troska.

Gretzkému, který vezl známému auto do Prahy, jsme dali na benzín. Přijel v půl páté dozadu za barák. Vytáhli jsme Kláru ven, řvala jak tygr a rvala se s náma. Cpali jsme ji do auta, mysleli jsme, že ve čtyřech to zvládnem. Ulice byla za chvíli plná sousedů a dětí, které hrály hokej. Klára ječela jak siréna a držela se rámu dveří. Kdyby řvala „únos!“ nebo „pomoc!“, asi by se jí někdo zastal. Byla hezky oblečená, učesaná a umytá. Trochu při těle, ne hubená jako většina feťáků. Moje mamka jí prala a žehlila, půjčovala jí hřebeny a sponky.

Nakonec jsem jí přirazil prsty do dveří. Zařvala a začala bušit pěstí do zadního okna, málem ho vyrazila. Gretzky jí jednu natáh, byl přece jen vazba. Kluk, který nastupoval v osmnácti v reprezentačním dorosteneckém výběru, a ve dvaceti s náma chlastal v nonstopech. Klára zmlkla a sousedi zalezli.

„To nemůžeš, Michale!“ Už jsem si myslel, že máme všechno za sebou, ale moje máma stála v zástěře na chodníku: „Ta holka je chudák, potřebuje péči, lásku, potřebuje, aby s ní někdo byl, řekni mi, kam ji vezete?“

„Do nemocnice, mami. Tam se o ni postaraj.“

„Houby se o ni postaraj. Akorát do ní budou cpát prášky, dokud ji úplně nezničí.“

„Ta už se zničila sama.“

„Musíte jí pomoct. Na kolenou tě prosím, Michale, nech tu holku tady, já se o ni budu starat.“

„Mami, prosím tě, jdi domů.“

„Michale, nedávej ji doktorům!“

„Čau!“

„Kdy se vrátíš?“

„Za pár dní.“

„Co když ji někdo bude hledat? Co mu mám říct?“

„Nikdo ji hledat nebude. Jdi dovnitř. Ahoj.“

Zabouchl jsem za sebou dveře.

„Nemáte nějaké tablety?“ zeptal se Gretzky a nastartoval.

„Koukejte,“ řekl Filip.

Zastavil se na kraji louky, která se táhla k lesu. Všude ležely pavučiny, mléčně bílé, jedna vedle druhé. Ranní mlha stála nad nimi a les se ztrácel v pozadí, takže to vypadalo, že všechno je uděláno z jedné látky, mlha, rosa i pavučiny. Byly pravidelné, jako by je někdo přesně odměřil, dotýkaly se jedna druhé, a když jste se podívali zblízka, byly plné kapek rosy, které se držely v tenké bílé síti a mírně ji ohýbaly. Stáli jsme na kraji cesty, a jak jsme oddychovali, bílá pára, ze které byla mlha a pavučiny, nám šla z úst a vším se proplétala.

„Páni,“ vydechl Bowie. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Koukejte! Koukejte, naše boty taky zbělely.“

Mlha se pomalu zdvihala a na našich kanadách se tvořily jemné bílé plochy.

„Jsme ze stejné páry jako tenhle kousek světa,“ řekl jsem.

„Mám pocit, že jsem něco dokázal,“ žasl Filip. „Došel jsem až sem, abych viděl tohle.“

„Mohl to všechno udělat jeden pavouk?“

„To není dílo pavouků, ale nějaké přírodní prasíly.“

„Myslíte, že až mlha zmizí, tak se na slunci všechno změní?“

„Určitě. Kdybys tu šel za hodinu, ničeho si nevšimneš.“

„Mám pocit, že to není skutečný,“ řekl jsem. „Jasně, je to jen iluze. To se nám jenom zdá, kdyby to teď někdo vyfotil, na obrázku nejsme ani my, ani ty pavučiny, jenom louka. Jsou neviditelné světy, které vystoupí na povrch, dají ti najevo, že jsou udělané ze stejné látky jako ty, a v okamžiku, kdy pochopíš, že to tak je, a jsi šťastnej, zmizí. Ahoj, řeknou, tak se měj a na nás zapomeň.“

„Nech už toho s těma světama,“ zahuhlal Bowie. „Nestačí ti, že se na to můžeš koukat?“

„Ne. Chci, aby něco trvalo. Až dovedem Kláru do Víceměře, jeden svět skončí. Člověk nežije jeden život, ale sto osmdesát dlouhých chvil v sto osmdesáti světech.“

V mlze se objevilo slabé, bledé slunce. Viděli jsme obrys jeho kotouče vyříznutý v mlze. Bílá barva pavučin začala ustupovat a pavučiny jedna po druhé mizely před našima očima. Najednou byly pryč a před námi se táhla zelená louka.

Ať jsme na ni zírali sebevíc, po pavučinách nezůstala ani stopa.

„A máš to! Kdybys o tom radši nemluvil.“

„Kdybych o tom nemluvil, nevěděli bysme, co to je, chápali bysme to špatně.“

Vykročili jsme po lesní cestě, která byla jiná než stezky na Šumavě, kde člověk prolézá houštinami a sleduje značku mizící za každým poraženým stromem. Tady vedly po okrajích polí nebo kolem lesů, vyježděné od traktorů. Dan táhl vpředu Kláru, a když se dostal na rozcestí, zůstal stát. Nemuseli jsme nechávat značky.

Cesta byla plná louží a rozježděného bláta. Stoupl jsem na kámen, který se zakymácel, noha mi sjela, a já byl po kotníky v ledové louži. Najednou jsem měl pocit, že je všechno v pořádku. Z těch pavučin jsem měl plíživý pocit neskutečna. Bylo to příliš romantické.

„To je skvělý, bejt na čundru!“ Křičel jsem a tancoval v blátě. „Někdo by o tom měl natočit film, který by se celý odehrával v blátě a dešti! Tohle jednou, až budou existovat virtuální reality, bude mít cenu zlata. Boháči budou sedět v kancelářích a číst o tom, jak se nějací týpci brodili po ránu v mokrých hadrech blátem, a budou při tom úplně slintat, možná se z toho ráno v kanceláři po poradě udělaj.“

Bowie se usmál. „Je to možný, lidi jsou úplně zblblí.“

„Kdyby se tahle realita dala nacpat do konzervy, mohli bysme ji za padesát let prodat. Udělali bysme si zásoby skutečnosti a po malých dávkách ji prodávali. Navezli bysme ji do skladu, a až by se poptávka po realitě vyšroubovala nahoru, šli bysme do toho. Akorát nevím, co bysme si za to pořídili.“

„Finskou vodku nebo pořádnej fet, abysme se do konce života už v tomhle bordelu nemuseli zjevit.“

To mi skoro vyrazilo dech. Prodali bysme realitu a nakoupili chlast a drogy. Co jiného by nám zbylo? Všechno do sebe zapadalo.

„Mám pro tebe dobrou zprávu.“ Bowie natáhl ruku a otevřel dlaň. „Nemusíš to štosovat do plechovek. Vzal jsem to ráno Filipovi. Nemůžem ho nechat, aby se úplně zničil. Cpe to do sebe horem dolem. Tak chceš?“

Bowieho vnímavé oči zářily. To jeho inteligence ho dovedla až sem. Nikdy jsem neviděl nikoho, komu by to tak pálilo. Uměl si spojovat věci tím nejfantastičtějším způsobem a nechápal, že to lidé nevidí jako on. Dělal s počítači, vyznal se v technických věcech, četl knihy o vesmíru, chemii, fyzice. Všechno se naučil sám. Studovat nemohl. Jeho táta mu řekl před přijímačkama na vysokou:

„Jirko, já tě mám rád, to snad víš, ale nečekej, že se budu doprošovat u nějakýho komunisty.“

„Já vím, táto. Nechci, aby ses kvůli mně ponižoval. Necháme to, jak to je.“

„Jen mám strach, abys tu nezkejsnul celý život, máš na to, někam to dotáhnout. Nechci, abys zůstal na malým městě, to ti říkám na rovinu. Zničilo by tě to jako mě.“

Bowie nikdy neodešel, asi čekal na správnou chvíli. A pak jsme tam byli my, já a Filip, i když jsme mu nestačili, rád nám něco vykládal. Myslím, že byl šťastný, když nám něco vysvětloval, i když my to pochopili úplně jinak, a nakonec jsme si z toho udělali legraci.

Možná měl jenom smůlu. Kdyby Listopad přišel o rok dřív… v létě osmdesát devět ho nevzali na školu a na podzim šel na vojnu. Když se vrátil, všechno bylo jinak. V té době jsme pili jako o život a smáli se každému, kdo podnikal. Vrátili jsme se z vojny a všichni chodili v kravatách a sháněli si kanceláře a živnostenské listy a mluvili o sociálním a zdravotním pojištění, výběrových řízeních, a kdo ví o čem.

Každý, kdo by se to snažil vysvětlit a chtěl Bowieho litovat – a je zajímavé, že takových lidí se najde hodně – může říct, že za to mohla doba. Lidé mají tendenci svalovat všechno na dobu, jako by tím, že v té době žili, rozuměli tomu, co se dělo. Ale kdybyste za komunistů přišli k někomu a zeptali se ho, o co jde, celý by se přikrčil, vystrašeně se rozhlížel ze strany na stranu a prosil vás: „Já nevím, co se tady děje, proč se ptáte zrovna mě, zeptejte se radši někoho jiného!“

A teď si myslí, že ví, jak to všechno bylo.

Takový člověk by tvrdil Bowiemu, s veškerou drzostí člověka, který tenkrát udělal sebevětší prasárnu, že věděl, jak to bylo, a že za to mohla doba. Ale to je jen taková tendence svalovat všechno na dobu, protože pod vším leží neviditelné vztahy, které vznikají z objevování a mizení různých světů, které pronikají do naší skutečnosti a s nimiž žijeme. Svým rytmem jsou naprosto výjimečné. Patří spíš k Času než k Době. Je dobře, že čeština má dvě slova. Jako Řekové: chronos a kairos. Chronos je obyčejný lineární čas, kouknete na hodinky a chronos letí kupředu, bez ohledu na nás. Ale kairos je kouzelný čas, ve kterém se děje něco výjimečného, něco, co nezávisí úplně na fyzice – něco, co nám říká, že pravidla a zákony neexistují. Je to vhodný moment na to, aby do tohoto světa vstoupila jiná realita. Kairos je to, co se z jádra skutečnosti dostává do naší mysli.

To je to, co ji může ovládnout.

V době, kdy se Bowie vrátil z vojny, dva roky po Listopadu, nás zajímalo jenom pití. Bydleli jsme pohromadě, každý den po práci se sešli v hospodě a pili až do zavíračky. O víkendech jsme nakoupili víno a toulali se po lesích nebo si vyjeli do vesnic v okolí, zalezli do hospody a pozorovali cvrkot. Četli jsme Poea, Maye a Conana Doylea. Doma jsme zatáhli závěsy, aby dovnitř nepronikl ani paprsek světla. Kde se bere ta nechuť stát se součástí všeho, co je kolem nás? Někdy mi to vůbec nejde na rozum.

Je těžké najít bod, kdy něco končí a něco začíná. Proto bych chtěl být historikem vědomí, kronikářem změn. Nepatrných záchvěvů, ze kterých se stávají předěly, v nichž se rozcházejí kamarádi a rozpadají manželství. Najít ty kořeny a ukázat na ně, abych mohl říct: Tohle vraťte zpátky, dokud to jde. Tady. V tomhle momentu jste to udělali špatně. Jestli ten moment sami nepoznáte, chybu budete opakovat pořád.

Když se naučíme vnímat tohle, třeba se toho tolik nerozbije. Myslím, zbytečně nerozbije. Můžeme vnímat tolik věcí, třeba kolik je hodin a jestli je teplo, proč ne zrovna tohle? Proč na to přijdem, až když je pozdě?

Někdy se to povede, když získáme odstup. To znamená, když to nejdůležitější zmizí.

Myslím, že vím, kdy se to v Bowiem zlomilo. Bylo to vloni na podzim.

Po tahu, který byl zuřivější a delší než obvykle, jsem se vzbudil snad dvacet vteřin předtím, než zazvonil budík o páté. Bolela mě hlava, ale to už tak patřilo k mému životu, že jsem to nevnímal. Otočil jsem se na matraci, abych se podíval z okna do letního rána.

Na okně seděl Bowie. Asi si nevšiml, že se na něj dívám, soustředěně hleděl do deště, který rovnoměrně jako pečlivě sestřižená a odměřená látka padal do jabloní na zahradě a pokrýval každou větvičku a každý list.

Viděl jsem jeho profil, otevřené oči, klidnou tvář, a zdálo se mi, že jeho bytost je částí okna i všeho za ním. Napadlo mě, na co se tak upřeně dívá, ale nechtěl jsem ho rušit. Seděl tak klidně, ani ruce se mu netřásly.

Zazvonil budík. Všichni sebou začali pod dekama házet, ozvaly se první nadávky. Vstal jsem a začal u umyvadla hledat kartáček. Bowie dál seděl u okna.

„Ty jsi nespal?“

„Nechtělo se mi.“

„Nechtělo se ti spát? To mi radši neříkej.“

Ostatní se chaoticky oblékali. Autobusy odjížděly kolem půl šesté, várka pro opozdilce v sedm.

„Chci vám něco říct,“ prohlásil Bowie.

„Kolik potřebuješ?“ zeptal se Gretzky a sáhl do kapsy.

„Máš ulitou flašku?“ vyzvídal Filip. „Já věděl, že k tomu dojde. Jednou musíme začít už od rána,“ mumlal si pro sebe.

„Chci vám říct, že dneska nejdu do práce.“

Hlášky o tom, že nepůjdeme do práce, patřily k vstávání stejně jako ranní žízeň a bolesti hlavy. Ale Bowie si ani neobul boty.

„Neblbni,“ řekl můj brácha. „Vyhodí tě a už si neškrtneš. Je to zázrak, že nás ještě nechají někde dělat.“

„Jasně, za chvíli zruší i autobusy a budeš nahranej.“

Hustili jsme to do něj ze všech stran.

„Nejde o práci, jde o něco jiného,“ řekl.

Vypravil jsem se na zastávku autobusu, který mi odjížděl až v 5.35. Ostatní už byli pryč. Déšť polevil, ale já pořád myslel na Bowieho. Co se mu stalo? Nemohlo to být něco, o čem jsme se bavili? Jenže co? V hlavě jsem měl zmatek, myšlenky se mi ráno proměňovaly v barevné skvrny, někdy teplé a příjemné, jindy chladné a matné. Skvrny, ve kterých se vzpomínky i předtuchy rozpouštěly a slévaly jedna s druhou v lepkavé bláto. Dodnes nevím, jestli to byla zvědavost, nebo jsem mu chtěl pomoct. Došel jsem k automatu, vyndal kartu a obracel ji v ruce. Bylo to těžké rozhodování. Práce, kterou jsem měl, mě bavila. Doufal jsem, že telefon nezvedne vrchní sestra. Byl jsem pořád ještě namol.

Vytočil jsem číslo. Ozval se oznamovací tón a klapnutí, jak někdo zvedl telefon.

„Ano?“ řekl se ženský hlas.

„Pro-sím vás, kam jsem se to-do-vo-lal?“

„Domov důchodců.“

„To je dobrý, tam pracuju.“ Ulehčeně jsem si oddechl. Ale stejně jsem marně hledal slova, kterými bych pokračoval dál.

„Vy jste ten nový sanitář?“ řekl hlas po chvilce.

„Ano,“ vydechl jsem.

„Chtěl jste nám říct, že přijedete až autobusem v sedm?“

„Tak nějak.“

„Nebo vůbec nepřijedete?“

„Spíš to.“

„Já to vrchní sestře napíšu.“ Sestra měla příjemný hlas, neozývala se z něj žádná velká a zřetelná zodpovědnost.

„Moc vám dě-ku-ju.“

„Zapomněla jsem vaše jméno,“ řekla ještě ta klidná sestra.

„Áááááááá…,“ zahuhlal jsem a odtrhl od telefonu ucho: sluchátko mi vypadlo z ruky a houpalo se předem mnou. Napadlo mě, že takhle se sestře udělá špatně, a proto jsem ho raději zastavil a na dva pokusy zavěsil.

To by bylo, říkal jsem si, i když jsem čekal, že se telefonní automat promění v domov důchodců a já budu uvnitř v modré košili a bílých kalhotách s tácem léků v ruce. Místo toho se za mnou ozvalo zatroubení. Autobusák se vykláněl z okna a řval:

„Dělej! Máš Vánoce nebo co?“

Mávnul jsem na něj a vrátil se domů.

Pokoj, ve kterém jsme spali, byl prázdný, deky ležely všude jedna přes druhou. Vzduch v místnosti byl teplý a hustý. Natáhl jsem se rovnou na postel. To bylo něco, dokonce mě přestala bolet hlava! Bylo mi tak dobře, že jsem vstal a začal hledat v ledničce něco k pití, ale nenašel jsem ani kapku. Potom jsem si vzpomněl na Bowieho. Kam šel? Podíval jsem se z okna. Zahrada ležela přede mnou jako spící bytost, tu a tam se zvedl vítr a pohnul stébly trávy, jako by jí zmítaly neklidné sny.

Z verandy jsem přešel zahradu a byl jsem pár kroků od garáže, když světlo zhaslo a Bowie vyšel ven. Sedl si na špalek, který stál u dílny pod stříškou.

„Nejel jsem do práce,“ řekl jsem. „Ale to nevadí, oni se beze mě stejně obejdou, nikdo není nepostradatelný,“ mlel jsem nervózně.

„Jak jsem byl minulý týden v Praze, tak jsem nebyl za příbuznýma. Byl jsem si vyřizovat práci v jedné reklamní agentuře, nejspíš by mě vzali.“

„Ty jo!“ řekl jsem s respektem.

„Ale já odsud nemůžu odjet. Mám pocit, že bych v Praze na nic nepřišel.“

„A na co chceš přijít?“

„Nevím. Ale když budu někde makat za peníze, nikdy na to nepřijdu.“

V tomhle byl po tátovi, který se pohádal s lidma ve všech střediscích a galeriích. Měl jasný, ostrý cit pro to, co znamenají hranice. Hranice, které si stvořil. A Bowie byl jako on, my taky. Celý život jsme probírali věci z jednoho úhlu. Jestli to je kolaborace, nebo ne. Co ještě je kolaborace, a co už ne. Nebylo to jenom umění, ve všem se dala vytýčit čára, kterou jsme načrtli a přes kterou jsme se nemohli dostat. Žili jsme na jedné straně té čáry. Vyrostli jsme v tom, že opravdové existuje jen tam, kde se čára nepřekročí.

Bowie věděl, že uvnitř něj se skrývá něco důležitého. Asi viděl ty lidi. Pochopil, že si s nimi nebude moct popovídat a zůstane s hranicí sám. Nikomu ji nevysvětlí, stejně jako jsme ji neuměli vysvětlit ani my. Bude mít sílu ji překročit? Kam se dostane? Věřil, že podstatou každého objevování je ostrost té čáry. Je to naivní, já vím, ale je to tak. Když to existuje, živí se tím vaše duše. Je to její živá voda.

„Přijdeš na to tak jako tak. Tu práci bys měl vzít. Jsou jen dvě možnosti. Buď tady zůstaneš a zničíš se, nebo…“

A začal jsem mluvit.

Ale ve skutečnosti to bylo úplně jinak. Bowiemu došlo, že na to nemá. Došlo mu, že se ničemu nevěnuje pořádně, že podstatou jeho vlastní duše je lenost, nedokonalost a neumětelství. Teď to vím a zní to hrozně. Celá ta snaha „na něco přijít“ byla jen zástěrkou. Všechny čáry, které jsme dělali a vymezovali, byly na nic. Držely nás uvnitř našich světů, ale ty jiné, které jsme opravdu potřebovali, které vznikaly daleko od nás, a přesto pro nás, jsme neviděli. Na ty jsme nedosáhli, ty se k nám nikdy nedostaly.

To, čemu jsem říkal inteligence, nebyla žádná skvělá a jasnozřivá síla. Tu a tam si něco přečetl a chvilku nad tím přemýšlel. Tenkrát jsem to neviděl. Myslel jsem, že Bowie má na to, aby se nenechal vláčet ze strany na stranu jako stovky dalších. Věřil jsem, že vystoupí z našeho malého světa a stane se tím, pro kterého je svět domovem, ne součástí výmluv, omylů a iluzí. Ale teď vím jedno. Byl to normální, obyčejný lempl jako vy nebo já.

Páni, to je teda poznání, asi jsem už dospěl nebo co. Seděli jsme na zahradě a mně došlo, že přijel do Prahy a pochopil, že neumí nic a že na nic nemá. Celou dobu si to jen namlouval.

Vrátil jsem se zpátky. Stál jsem na polní cestě s batohem na zádech a promočené boty mě studily. Díval jsem se na Bowieho unavenou, zarostlou tvář. V ruce pořád držel Filipovy prášky.

„Tak chceš?“

„Ne,“ řekl jsem. „Víš, co jsme si řekli, musíme to s Klárou zvládnout.“

„Já tě obdivuju. Víš, kdybys tu nebyl, nemělo by to smysl.“

Stál na cestě a díval se na mě, a pak se otočil. Vyrazili jsme dál mezi louže a kameny.

Ale už jsem si byl jistý.

Bowie mě v noci neviděl, když jsem na seníku otevíral Filipův batoh.

Vyšli jsme z lesní pěšiny plné hlubokých rozblácených louží a před sebou uviděli asfaltovou silnici. Už nepršelo, světlo slunce se prodíralo mezi korunami stromů. Celé ráno jsme šli, překvapeni, jak rychle postupujeme. Dan táhl Kláru, a ona mu něco povídala, drželi jsme se mimo hlavní silnice a vesnice, protože jsme počítali, že chlápek jako Jarda si určitě vymyslí, že jsme ho zmlátili a něco mu ukradli.

Bowie mi od rána vysvětloval pokrok v umělé inteligenci, já dělal, že ho poslouchám, ale celou dobu jsem nemohl pustit z hlavy, kým se pro mě stal. Je život nesprávným viděním ostatních? Pokud ano, smíříme se s tím, že nikdo nikdy správně neuvidí ani nás?

„Dělají to podle letu ptáků. Ptáci, kteří ohýbají celé hejno, jeho pohyb řídí. Jiní ptáci jsou v hejnu důležitější, ale ne svojí inteligencí. Jsou důležití proto, že se nacházejí v zlomovém bodě. Tomu bodu se říká boid. Takže, a to je myslím výhoda toho hejna, inteligence jednotlivce není důležitá: důležité je, na jakém místě hejna se pohybuješ, a inteligence si tě díky struktuře celého hejna najde sama.“

„Inteligenci ti dodávají ostatní kolem tebe?“

„Dělají se podle toho i počítačové programy pro roboty. Simulují se struktury, které se pohybují jako hejno ptáků, a když se boid začne chovat jinak, vědí, že to funguje: struktura dodává tomu bodu inteligenci.“

„Až se nás někdy sejde víc na louce, uděláme speciální strukturu a někdo z nás dostane inteligenční šlupku.“

„Jenže jsme jenom tři.“

„To je jako spartakiáda,“ napadlo mě. „Spousta lidí na louce, speciální rozestavení. Struktury. Chápeš? Komunisti zkoušeli vytvořit umělou inteligenci.“

„Museli počítat s lítáním.“

„To měl být závěr spartakiády. Tajný projekt. Proto tam bylo tolik vojáků a policajtů. Obrovský Strahov…“

„Čekali, až někdo uletí.“

„Jasně. Nějaký cvičenec se stuhou se vznese, sám nebude chápat proč. Stojí tam a cvičí, a najednou frr a letí.“

„Komunisti by vymysleli umělou inteligenci. Páni, stačila jedna spartakiáda a Američani s počítačema mohli jít do kedluben.“

„Měli bysme prvního robota s umělou inteligencí, létajícího spartakiádního cvičence.“

„To by bylo skvělé jméno pro robota: Cvičenec.“

A tak dál. Mohli jsme o tom mluvit celé roky. O čemkoli.

Potom jsme zepředu uslyšeli štěkání. Filip něco volal. Přidali jsme do kroku. Za zatáčkou začínal háj, a v něm lesní cestu přetínala asfaltová silnice. A tam se to stalo.

Viděl jsem Kláru, jak stojí uprostřed silnice. Dan byl pryč, poblíž se ozývalo divoké štěkání. Klára se skláněla k něčemu na silnici, ke skvrně od světla nebo broukovi nebo vyschlé louži, byla před námi asi padesát metrů. Uslyšel jsem motor náklaďáku.

„Filipe!“ zařval jsem. „Filipe, kde jsi?!“

Filip seděl za keřem pod dvěma břízami, kalhoty stažené a v ruce hromadu natrhaného listí.

„Co je? Nemůžu!“

Rozběhli jsme se ke Kláře. Stála k nám zády ohnutá nad čímsi na silnici. S Bowiem jsme řvali, i když to nemělo smysl, a běželi ze všech sil.

V zatáčce se objevila avie, Klára se ani neotočila.

Viděl jsem ji skrz šmouhy, které slunce dělalo v korunách stromů. Kabina řidiče byla plná skvrn, Klářin obrys taky. Všechno se slilo v jeden obraz, skvrny, rachot motoru, náš řev. Řidič zabrzdil a strhl volant ke straně. Avie těsně minula Kláru, jen se otřela o její stín. Dostala smyk, otočila se, sklouzla do strany a sunula se do příkopu. Naštěstí byl mělký, korba se zapřela o keře trčící z lesa. Lámání větví, chrčení motoru. Konečně se všechno zastavilo, jen korba se třásla.

Starší řidič v montérkách vyskočil z kabiny.

„Ty krávo! Ty krávo pitomá!“

Klára dál stála ohnutá nad čímsi na silnici.

„Ty huso vypatlaná! Ty čůzo jedna vyjebaná!“

Běžel rovnou k ní, nás neviděl. Byl na půl cesty, když na okamžik znehybněl a složil se na zem. Úplně tiše, jeho tělo nevydalo jediný zvuk. Padal k zemi tak překvapeně. Ležel na silnici mezi avií a Klárou, skvrny světla si hrály na jeho těle.

Doběhli jsme k němu. Bowie si klekl. Rozepnul mu košili a nadzvihl hlavu. Potom ho lehce proplesknul.

„Co je?“ muž otevřel oči.

Bowie sundal batoh a vytáhl čutoru. Odzátkoval ji a přistrčil k ústům, muž se napil. Bowie vyndal prášky, které zbyly z toho, co mi před chvíli nabízel. Namátkou vybral jeden bílý a jeden modrý.

„Vemte si tohle.“

Muž se na něj podíval.

„To vám pomůže,“ ujišťoval jsem ho. „Je to oxymocin. Podává se při srdeční slabosti. Ten druhý je fomycin, pomáhá při vysokém tlaku, pokud nejste alergik. Nejste alergik?“

Zavrtěl hlavou.

„Pijte pomalu.“

Spolkl prášek a zapil ho. Zhluboka vydechl a rukou si sáhl na čelo. Otřel jsem mu ho rukávem košile.

„Opravdu to pomůže?“

„Mně můžete věřit, jsem ošetřovatel. Je to jen počasí a chvilkové vyčerpání.“

Znovu ztěžka vydechl.

„Můžete vstát?“

„Jo,“ řekl. „To půjde.“

Podali jsme mu ruce. Opřel se o nás. Pomalu vstal a uviděl Kláru.

„Ty krávo zasraná!“ zašeptal.

Dan asi chytil stopu nějakého zvířete, pořád jsme slyšeli jeho štěkání. Řidič byl bledý, horní ret se mu třásl. Pomohli jsme mu vstát, opřel se o kabinu auta a oddechoval. Ještě jednou nebo dvakrát se podíval na Kláru, a pak radši zkontroloval korbu avie v příkopu.

„Je to naše vina,“ vysvětloval mu Filip. „Měli jsme ji hlídat.“

„Můžete do mě strčit?“

„Víte, ona je nemocná, a teď jí ještě utekl pes. Musíme ji dovést tam, kde má trvalé bydliště, protože bez trvalého bydliště v téhle republice nic nezmůžete,“ mlel.

„Strčíte do mě, jo?“ Řidič vlezl do kabiny a nastartoval. Avie se chvíli otřásala. Zatlačili jsme do horní sajtny a dostali ji z příkopu. Řidič stáhl okénko. Klára stála uprostřed silnice, neměli jsme sílu se s ní rvát.

„Kde je ten zatracenej čokl?“ řekl Bowie. „Kde lítá? Bez něj jsme namydlený.“

„Kam s tou holkou jdete?“ zeptal se řidič.

„Do Víceměře.“

„Do Víceměře?“ Zdálo se, že se mu zase vrací hlas. „Já vás tam hodím, jestli chcete,“ řekl slabě, jako by se přemáhal.

„Jedete přes Víceměř?“

„Jo. Jedu nahoru až na Lípu.“

Sundali jsme batohy a naházeli je na korbu.

„Nechce nás hodit na policii?“ zeptal se Bowie.

„Snad ne.“

Došli jsme ke Kláře. Něco jsme jí povídali, i když to nemělo smysl, nejspíš to pomáhalo nám.

„Pojedeme kousek autem. Je tady takový hodný pan řidič, vezme nás daleko.“

„Ne daleko, je to jen kousek,“ opravoval jsem ho.

Bowie zařval: „Teď!“ Chytli jsme ji a tlačili k autu. Vřeštěla a kopala. Dostali jsem ji k místu na silnici, kde si předtím něco prohlížela. Uprostřed silnice byla bílou křídou namalovaná šipka přeškrtnutá červenou čárou. Stálo tam: Tudy ne! Co to znamená, napadlo mě? Má se tudy jít, nebo ne?

Táhli jsme ji k autu, Bowie povolil sajtnu. Nacpali jsme ji dovnitř: Filip zaklepal na řidiče, avie se rozjela. Vzdalovali jsme se záhadnému místu, kde se ztratil pes, Kláru málem přejelo auto a řidič zkolaboval. Místo, kde bylo napsáno nejasné znamení. Ruce se mi třásly, naskočila mi husí kůže a po zádech mi tekl pot.

Určitě to bylo místo, kde se za chvíli vynoří další chaotický svět.

Klára se držela sajtny a řvala. Vyjeli jsme z lesa a kolem nás se rozprostřela venkovská krajina. Rybník s břehy pokrytými vysokým rákosem, bylo to jako obraz na stěně pokoje, rákos byl rohoží, bílé mraky omítkou a slunce světlem z chodby.

Klára přestala ječet a zalezla si do rohu. Pohled na pohybující se objekty jí nedělal dobře. Rozkašlala se. Asi se jí chtělo zvracet: mobilofobie, psychóza z pohybu. Korba byla zaprášená, když jsem se otočil, viděl jsem, jak můj normálně špinavý rukáv je výrazně špinavější, nabral úplně nové šmouhy. Z korby vycházel nasládlý zápach.

Seděli jsme u sajtny na korbě a dívali se ven.

„To je nádhera,“ řekl Bowie. „Úplně jsem zapomněl, že krajina nejsou jenom louže a příkopy. Je to něco víc, co člověk vnímá jen někdy. Jak to do sebe zapadá! Stromy přecházejí v louky a louky v rybníky a rybníky v pole a pole ve vesnice a vesnice v mraky a mraky zase v lesy a lesy zase ve stromy. Takový laskavý labyrint, ve kterém se neztratíš. A vždycky máš pocit, že sem patříš.“

„Co tady asi vozí?“

„Nevím.“

„Klára bude vypadat jak prase, až tam dojedem.“

„To mě nenapadlo.“

„Člověče, takovej prima chlap,“ nadhodil jsem.

„Kdo?“ zeptal se Filip.

„Ten řidič. Byl nasranej, to jo, ale překousl to.“

„Hm.“

„Skoro jsme ho odrovnali,“ nadhodil jsem. „Jako Kláru.“

To jsem říkat nemusel. Podívali se na mě, jako bych byl prašivý pes.

„Je to pravda,“ řekl jsem. „My jsme opak umělé inteligence. Naše trojka, ať přijde kamkoli a dělá cokoli, tvoří zlo. Chudáci, co nás potkaj.“

„To je jenom náhoda,“ namítal Bowie.

„Ty, teoretik umělý inteligence, mi budeš tvrdit, že to je náhoda? Náhoda je jenom to, že to ten chlap přežil.“

„Aby to fungovalo, jak říkáš, musel by v tom být nějaký boid. Ohyb, kde se normální bytí mění na něco jiného, na to, co se děje, když jsme u toho my.“

„My tři jsme ten ohyb,“ řekl jsem.

„Blbost,“ trval na svém Bowie.

„Klára je ten ohyb,“ prohlásil Filip. „S ní se to sakramentsky mění.“

Na to nikdo neřekl nic. Seděli jsme opření o sajtnu a dívali se každý jinam.

Vystoupili jsme na konci náměstíčka. Uprostřed parku stál dřevěný altánek a hřiště pro děti s houpačkami a pískovištěm, na kterém si nikdo naštěstí nehrál. Všude kolem rostly kaštany. Sedli jsme si na lavičku, oddychovali a cítili úlevu.

„Páni, my jsme se dostali až sem. Pamatujete si adresu?“

„Masarykova 6.“

„To jsme v pytli. Nejhorší názvy jsou Husova nebo Masarykova – to budem hledat celý den. Kdyby to byla Nádražní, Pražská nebo K poště, najdem to raz dva.“

„U metra – to je taky dobrý název,“ napadlo Filipa.

„Chvilku dáchnem a uvidíme.“

„Nebudu na nic čekat,“ řekl Bowie. „Mám podivné tušení, vypadá to tady až moc klidně.“

Vyhlédl jsem skrz kaštany ven. Kolem přejela červená stodvacítka. Starší žena s nákupní taškou přešla ulici. Seděli jsme ve stínu kaštanů, zatímco všechno na chodnících bylo ozářeno sluncem. Připadalo mi to jako bezpečný úkryt.

„Čím dřív s tím skoncujem, tím líp.“ Bowie vyšel po pěšince mezi kmeny kaštanů. Klára seděla u altánku, trhala kytky, rovnala je na lavičku a Filip zíral nepřítomně před sebe.

„Někdy bysme si mohli zahrát karty,“ nadhodil.

Listí za mnou zašustilo.

„Průser,“ řekl Bowie. „Masarykova ulice tu není. Ptal jsem se dvou lidí, Masarykovu ulici neznaj.“

„Jsme vůbec ve Víceměři? Co když nás ten řidič odvezl někam jinam?“

„Všiml jste si někdo cedule vesnice, když jsme vjížděli?“

„Ne.“

„Já taky ne. Co teď? Mám tu chodit a ptát se: Prosím vás, jsme ve Víceměři, nebo ne? To na mě rovnou pošlou policajty.“

„Co kdybysme šli do hospody?“

„S Klárou? Všichni uvidí, že jsme ji přivedli my. Musíme ji dovést domů tak, aby nás nikdo neviděl.“

„Nějak to zařídíme,“ řekl jsem.

„Kdo to zařídí?“

„Já. Najdi mi Masarykovu ulici a já tam Kláru dovedu. Řeknu, že jsem její ošetřovatel, mám tady průkaz ústavu sociální péče. V nejhorším to zahraju takhle.“

„Dobře,“ souhlasil Bowie. „Zkusím to na druhé straně.“

Obrátil jsem se na druhou stranu náměstí a viděl, jak Bowie zastavuje nějakou paní, ta dělá, že ho nevidí, ale Bowie se nenechá zviklat. Žena stojí, překvapená, že Bowie nechce peníze, a přemýšlí, nakonec vrtí hlavou. Bowie jde dál, k pánovi se psem, pes začne štěkat, asi z Bowieho cítí Dana, pán se radši poroučí. Bowie to nevzdává, obdivuju ho, jak jde za svým, zastavuje dvě holky, které se tváří dost důležitě: černá trička, kožené kalhoty, vypadají jako motorkářky. Smějí se mu. Vidím, jak je Bowie nešťastný, holky si myslí, že je chce sbalit, sakra, on chce jenom vědět, kde je Masarykova ulice. Řekněte mu to, holky. Holky, prosím vás… Bowie se vrací k altánku.

„Je to někde tady, ale nikdo neví kde.“

„Rozdělíme se a budeme to hledat.“

„Ne, půjde jeden z nás.“

„Střižba?“

Dal jsem papír, Bowie kámen.

„Nejsem špinavej?“

Bowie mě prohlédl a zavrtěl hlavou. „Kdybys viděl policajty a měl strach, že jdou za tebou, už se nevracej. A vem si batoh, jestli budu muset zdrhat, dva batohy a Filipa neutáhnu.“

„A Kláru?“

„Tu tady nechám. Když uvidíš, že po tobě jdou, zmiz.“

Přišlo mi to jako solidní plán. Mezi kaštany jsem se ještě jednou ohlédl. Bowie stál uprostřed pěšinky, Filip se kýval na lavičce a Klára nosila kytky z jedné hromady na druhou. Takhle to možná skončí, pomyslel jsem si.

Vyšel jsem na chodník, přímo proti mně byla postranní ulice. Na rohu stál obchod s elektropotřebami, před ním zahrádka na kola. Na prvním šedivém domě postranní ulice visela červená cedule Masarykova. Cedule byla nová, jasně červená. Popošel jsem pár kroků do Masarykovy ulice, abych se podíval, který dům má číslo šest. Byl to třetí dům po pravé straně.

Bowie stál uprostřed pěšinky, přesně na místě, kde jsem ho opustil.

„Našel jsem to,“ řekl jsem a sundal batoh.

„Tam je nějaká mapa?“

„Ne. Půjdu a vy tu počkáte, bude lepší, když dohlídneš na Filipa.“

„Jak jsi našel tu ulici?“

„Je to hned tady.“

„To není možný, vždyť jsem tam byl.“

„Na tom teď nesejde.“

„Pojď mi to ukázat. To je divný, že jsem si toho nevšim.“

„Nemáme tolik času, fakt na tom nezáleží.“

„Ne, musím to vidět.“

Vyšli jsme z parku mezi stromy, kudy před chvílí šel Bowie a zastavili se na chodníku. Bowie vzhlédl nahoru. Jeho oči se setkaly s červenou cedulí jako s hrozivým přízrakem.

„Tak je to pravda,“ vyčerpaně si sedl na chodník. „Co jsi říkal na korbě. O tom zlu.“

„Prosím tě! To byly jen takové hysterické kecy, byl jsem přetaženej.“

„Ne. Tohle to dokazuje. U programu, který tvoří umělou inteligenci, je naprosto klíčová otázka přesného vnímání. Proto je to umělá inteligence. Je to superpřesné vnímání věcí, které normálně ani nevidíme. Musíš si to hejno rozkreslit do bodů, abys je vůbec viděl. Ale určitě to platí i obráceně. Stačí, když něco nevnímáš správně, a všechno začne bejt v pytli. To, co jsi říkal na korbě.“

„Ale ne.“

„Ale jo, děláme to my. My pomáháme šířit to nesprávné vnímání. Kdekoli jsme my, lidi v nás vidí něco, co nejsme a pak vidí všechno špatně. Proč mi neřekli, že ta ulice je tady? Protože ji v tom okamžiku neviděli. Protože jsem u toho byl já. Kdyby sem přišel někdo normální, věděli by, kde to je. Vzniká to tam, kde jsme my. Kvůli nám.“

„Takhle to není.“

„A to nesprávné vnímání se v jednom bodě mění ve zlo.“

„Takhle se to nedá zobecňovat.“

„Ale dá. Klára, Jarda. Možná si ty ruce chtěl uříznout kvůli nám. Ten řidič. Přesně, jak jsi to řek: takovej prima chlap. Málem jsme ho odrovnali.“

„Blbost.“

„Ne. Je to tak.“

Sedl jsem si k němu na chodník. Chtěl jsem mu aspoň položit ruku na rameno a uklidnit ho. Ale cítil jsem, že má pravdu.

„Michale,“ řekl a objal mě. Jeho vlasy mě šimraly na krku i na tváři.

„Bowie, všechno bude dobrý. Dostanem se z toho.“

„Víš, jak jsem si celý život přál na něco přijít? Něco, o čem jsem věděl, že tam někde uvnitř je? Jak jsem pořád recitoval Wernische: Velká poznání se dostavují pomalu? Tak už jsem na to přišel.“

Pustil mě a zadíval se na mřížku kanálu.

„Nejdůležitější je to, co nám v nás samotných odpovídá na otázky, které jsou důležité. Jistota, že nám naše duše říká pravdu. Já ji slyším. Poprvé v životě slyším, že mi říká pravdu. Víš, co mi říká?“ Kopnul do kamene před sebou.

„Ne.“

„Že to zlo jsme my,“ řekl s jistotou.

Na zvonku stálo Dolejšová. Zvonek visel na sloupku vedle branky, za kterou byl záhon s růžemi, nad kterými bzučely včely. Záclony se chvěly na oknech a v ulici byl klid. Stál jsem před brankou a třásl se. V kapse jsem měl průkazku, ze které jsem vyškrábal adresu ústavu.

Zmáčkl jsem zvonek. I když jsem se bál, modlil jsem se, aby někdo doma byl.

Otevřely se dveře a vyšlo dítě ve žlutém tričku, z pusy mu koukala tyčka od lízátka. Chytlo se kliky od dveří a rozhoupalo se.

„Máš doma tatínka nebo maminku?“

Dál viselo rukama na klice a očima na mně.

„Zavolej mi někoho.“

Pustilo se kliky a zmizelo. Uslyšel jsem ženský hlas, ve dveřích se objevila starší paní s hnědými kudrnatými vlasy. Přes džíny měla přetažený dlouhý pletený svetr. Vypadala jako hodná paní učitelka nebo laskavá paní knihovnice.

„Dobrý den. Jste paní Dolejšová?“

„Ano. Co se děje?“

„Paní Dolejšová, já jsem vám přivedl Kláru.“

„Kláru?“ Její úsměv pomalu mizel. „Kde je?“

„V parku.“

„A proč nepřišla sama?“

„Má něco s kolenem, nemůže chodit. Měla by jít do nemocnice.“ Chvilku bylo ticho. Ze dveří vyšlo dítě a pověsilo se jí na nohu.

„Odkud jste ji přivedli?“

„Z České Lípy,“ lhal jsem dál. „Má tady trvalé bydliště, že ano? Kvůli tomu tady jsem.“

„Vy jste její kamarád?“

„Ne tak úplně. Klára u nás chtěla bydlet. Chtěla bydlet u mojí mámy, ale to nejde.“

„Aha,“ řekla žena tiše, jako by jí to začínalo docházet. „Tak já pro ni půjdu.“ Otřela si ruce do zástěry. „Je tady v parku?“

„Ano. U altánku.“

„A bolí ji noha?“

Přikývl jsem.

Otočila se ke dveřím. „Převleču se a půjdu pro ni, ne?“

Viděl jsem, jak je bezradná.

„Ano. Jenom… víte, měla by jít k psychiatrovi, pořád do sebe cpe nějaké prášky. Taky pila čaj z durmanu. Pilo ho víc lidí, takže za to asi nemůže jenom ten čaj.“ Chtěl jsem říct „víte, jako její matka“, ale včas jsem se zarazil.

„To ne.“ Najednou jsem měl pocit, že to dítě drží ji, a ne ona jeho. „Toho jsem se vždycky bála. Toho jsem se celý život tak bála,“ zašla dovnitř, ale já viděl oknem, jak stojí v kuchyni za dveřmi a není schopná udělat jeden jediný krok.

Došli jsme na nádraží a vyčerpaně hodili batohy na lavičku. Bylo to malé nádražíčko, dvě červené lavičky, nad nimi třešeň obsypaná červenými plody, které se válely i na písku před nádražím.

„Jede to za dvanáct minut. Kolik máte peněz?“

„Stovku,“ řekl Filip.

„Já osmdesát,“ řekl jsem po inventuře.

Bowie mlčel. Seděl a mračil se na všechno kolem. Konečně sáhl do kapsy vytáhl dvě padesátikoruny a dvacku.

„Jak to uděláme? Pojedeme do Prahy vlakem a pak stopem? Na vlak nám to nebude stačit.“

„Koupíme si lístek do nějakého většího města a svezem se na něj až do Prahy. V nejhorším to dojdem.“

„Nechci už nikam chodit,“ řekl Filip.

„Chceš jít z Prahy domů pěšky?“

„Pojedu stopem.“

„Jels to někdy? Dvě hodiny se budeš dostávat z Prahy na silnici na Strakonice, kde se dá stopovat. Tam budeš trčet, protože tě nikdo nevezme. Riskneme to s lístkem, jestli nás průvodčí vyhodí, dojdem k Praze, blízko Prahy jezdí všude městská.“

„Uděláme to, jak říkáš,“ řekl Bowie s úsměškem. „To bude nejlepší. Ty jsi ředitel cest.“

Nic jsem na to neřekl. Otevřel jsem dveře do čekárny, která voněla jízdenkami a na stěně visela mapa drah České republiky. Čáry se překrývaly, tlusté tratě se řítily ku Praze, protínajíce tenké čáry malých vláčků. Chvilku jsem je studoval, a pak koupil lístky do vesnice za jeden z těch dopravních zauzlenců – za Lysou nad Labem.

Sedli jsme si do vlaku a dívali se ven. Filipovi se zavíraly oči, vypadalo to, že usne. Bowie se mračil a mlčel. Vyhlíželi jsme, kdy přijde průvodčí.

„Větrník,“ řekl Filip. „Já bych si dal větrník. Víte, jak dlouho jsem nebyl v cukrárně?“

„Půl roku,“ řekl jsem. „Naposled, když jsme slavili moje narozeniny. Pamatuješ? Pozvali jsme spoustu lidí, Klára tam byla taky. Jak jí zářily oči, když si dávala rakvičku. Obsluhovali jsme všechny holky, říkali jsme jim, že se o ně budem starat. A chvíli jsme se o ně taky starali.“

„Než jsme zdrhli a ožrali v arboretu. Už se to s nima nedalo vydržet. Pořád mlely a mlely…,“ vzpomínal Filip.

„Vidíš, kolik si toho pamatuješ,“ řekl jsem mu, abych ho povzbudil.

„Klára. Rakvička. Skvělý,“ řekl Bowie. „Jak dlouho o ní budeš ještě žvanit?“

„Sorry,“ řekl jsem. „Nemyslel jsem…“

„Tak mysli, tvoje ironie mi leze na nervy. Klára a rakvička. Myslíš, že to je vtipný?“

„Nemůžu za to, že jsem si na to vzpomněl, a za tu ironii taky ne. Ta je ve všem.“

Bowie se na mě podíval, jako by mě chtěl zavraždit.

„No vážně,“ bránil jsem se. „Ta šílená, připitomělá ironie je všude, nevím, odkud se bere. Věci nemůžou být jen tak, normální, protože normální svět by byl asi produkt nadpřirozené reality. Když o tom mluvíme my, je to vždycky takhle. Svět si to produkuje sám, jako látky, co se ti vstřikujou do mozku při nesnesitelné bolesti. Bowie, já za to přece nemůžu.“

„Michal má pravdu,“ zastal se mě Filip. „Jednou jsem četl o srbském generálovi, který zabil strašným způsobem tisíce lidí. A víš, jak se jmenoval? Generál Mučič. To fakt nevíš, jestli se máš smát, nebo brečet.“

Bowie nic neřekl. Nemůže mi odpustit, že jsem viděl tu tabuli?

„Ať řeknem o Kláře cokoli, bude v tom ironie,“ pokračoval jsem. „Bude z toho proudit jako krev z nezahojené rány. Protože jsme se s tím nevyrovnali, ani Filip, ani já, a ty už vůbec ne, kamaráde.“

„Dej mi pokoj,“ odpověděl Bowie.

Přišla průvodčí a proštípla nám lístky.

„Batohy si dejte nahoru,“

„Za jak dlouho budeme v Lysé?“

„Za půl hodiny. Ale vy jedete až do…?“

„Až do Hodonic.“

„To nemusíte přestupovat, já vám řeknu.“

„Aha. Děkujem.“

„A jsme v řiti,“ řekl Bowie, když přešla. „Průvodčí s náma jede a pamatuje si nás. Tys to teda vymyslel.“

Odsunul jsem se k oknu, zrovna jsme projížděli kolem cukrovaru. Staré roury, vedoucí skoro až do mraků, obrovské větráky, připomínající vrtule, jako by se celá budova měla vznést a odletět někam, kde potřebují víc cukru. Začínalo se to hroutit, chtěl jsem už být doma. Jediný problém, který máme, je pohyb. Proč není všechno na jednom místě? Naše mysl si to umí hezky poskládat, stačí zavřít oči a vyvstane svět, kde je všechno na jednom místě, všichni kamarádi, které chcete vidět, a místa, která milujete. Až vznikne umělá inteligence, nejspíš si to hezky poskládá, aby se nemusela pořád někam trmácet.

Otočil jsem se na Bowieho, abych mu to řekl, ale vyhlížel na druhou stranu, ztracený v myšlenkách. Bylo mi smutno, že si nepopovídáme o tom, jak se bude umělá inteligence přesouvat z Prahy do Strakonic. Protože Bowie by to rozvedl a já bych přišel na to, co je podstatou všech měnících se míst.

A pak bysme se tomu zasmáli.

V Lysé Filip vystoupil, aby si dal párek. Díval jsem se na něj, jak stojí ve frontě, drobný blonďák s čerokézem na hlavě, v černém tričku s vlastnoručním nápisem „l’m Your Man“. Fronta se sunula k okénku, sklonil se k němu. Čekal jsem, kdy se narovná a dostane párek, ale místo toho sáhl do kapsy. Potom se v okýnku objevil párek, ale Filip si sahal do kapes a vrtěl hlavou. Fronta se rozrůstala, prostě to nemohlo jít normálně, když u toho byl Filip. Párek zmizel, Filip opustil frontu, nerozhodně stál na nástupišti a zíral na lidi, kteří dostávali párek za párkem a polykali je a polykali a polykali.

„Filipe!“ zařval jsem na něj. „Pojď, nebo ti to ujede.“

Vrátil se k nám.

„Kde máš párek?“

„Nevím. Asi jsem ztratil peníze.“

„Panebože,“ řekl Bowie. „Ty jsi idiot.“

„Koukal ses všude?“

„Jo. Tady ve vlaku jsem je ještě měl. Potom jsem šel na peron a ke stánku, a tam jsem je už neměl.“

„To je ale divná příhoda!“

„To jo. Ale co,“ nadhodil Filip bezstarostně. „Stejně bych je utratil.“

„Cože?“ řekl Bowie.

„Že bych je stejně utratil.“

Bowie na něj zíral, jako by ho viděl poprvé v životě. Vlak se rozjel, průvodčí na nás kývla.

„Hodonice budou přespříští zastávka.“

„Děkujem,“ řekl jsem chladně.

„Kolik kilometrů je to do Prahy?“ zeptal se mě Bowie, když se otočila. „Tak dvacet. To ujdem.“

„Nedokoupíme si to tady ve vlaku?“ zeptal se Filip.

„Za á je za to příplatek a za bé na to nemáme, jestli se chceme z Prahy dostat vlakem až domů.“

„Jestli průvodčí přejde do vedlejšího vagonu, ještě jednu stanici dojedem.“

„Támhle sedí a s někým si povídá.“

„To je skvělý. Opravdu skvělý,“ řekl Bowie a hodil si na záda bágl.

Z nádraží jsme se chtěli dostat na silnici na Prahu. Řekli nám, že městská je v Kopičanech, a to bylo jen deset kilometrů. Měli jsme se dostat k řece a jít podél lesa. Pomalu nastával večer, stíny se prodlužovaly. Šli jsme podél topolů, které rostly na kraji pole: bylo příjemné jít ve stínu velkých stromů. Dostali jsme se na polní cestu, po obou stranách stály dlouhé lány ječmene, tmavě měděné plochy vlnící se ve vánku a měnící se na dva odstíny, světle a tmavě zelený, jako nějaká rychle se střídající vlnobití.

Cesta vedla úvozem, šípkové keře ji roubily seshora a ze stran. Filip našel nějaké houby a pomalu z nich odlupoval kousky, které si zvědavě prohlížel. Slunce se chýlilo k západu, na krajinu padal tesklivý stín konce dne. Vyšli jsme z úvozu a před sebou uviděli řeku s dřevěnou lávkou. Břehy byly pokryté bílou a žlutou hluchavkou, pomalu se svažovaly k řece plné kalné vody, po deštích, které jsme zažili včera.

Blížili jsme se k lávce.

„Žlutá značka! Po té jsme šli, ne?“ Bowie se zastavil. „Nebyli jsme tu už?“

„Tady?“

„Když jsme šli tam.“

Rozhlížel jsem se kolem. Něco na tom údolí s lávkou mi připadalo povědomé, jako bych ho opravdu někdy viděl.

„To ne,“ vzpomínal Filip. „Tady jsme nikdy nebyli.“

„Já myslím, že jo. Vy jste někam šli a já tu ležel a přemýšlel. Jasně, šel jsem na lávku a čekal na vás.“

„Přece se nemotáme v kruhu.“

„To není žádný kruh. Prostě jsme šli tam, a teď jdeme zpátky.“

Bowie popošel na jedno místo u břehu.

„Tady jsem ležel.“

„To by tu něco bylo,“ oponoval Filip.

„Je to tady,“ trval na svém Bowie. „Že jo?“ otočil se na mě.

„Nevím. Ale je mi to tu povědomé.“

„Jak povědomé? Musíš vědět, jestlis tu byl, nebo ne.“

„Spousta míst vypadá podobně.“

„Nevzal sis jediný prášek, tvoje vnímání je jediné správné, ne?“

„Jak to, nevzal si ani jeden prášek?“ řekl Filip překvapeně. „A co ty moje?“

„Jak to myslíš tvoje?“

„Ty prášky, co jste u mě našli.“

„Tvoje prášky si Michal nebral,“ vysvětloval Bowie. „Žádné prášky nebral, zařekl se, že dokud nedovedem Kláru k tetě, kašle na to.“

„A co včera v noci?“ Filipovi vůbec nedocházelo, o co jde.

„Jak včera v noci?“

„Jak jste se bavili o paralelních vesmírech, vstal a vzal si jich pět, možná víc.“

„To není možný. Michal a prášky? Zařekl se, že je brát nebude.“

Stáli tam a přesvědčovali jeden druhého o své pravdě. Mlčel jsem a díval se do země. Tráva se ohýbala až ke kořínkům.

„Když vím, že to vydrží Michal, vím, že si klidně můžu dát sám,“ pokračoval Bowie. „Je tu někdo, kdo to vnímá tak, jak to je. Kdo našel ceduli Masarykovy ulice? Michal. Díky Michalovi nevypadnem z reality, budem se moct vrátit. Je to tak, viď, Michale?“

„Není,“ vylezlo ze mě. „Nevydržel jsem to. Měl jsem hroznou depresi, nemohl jsem spát. Pořád jsem čekal, co řekneš o tom vesmíru, myslel jsem na Kláru, a pak jsem otevřel Filipův batoh.“

„Počkej, já to celou dobu beru a ty mi nic neřekneš?“

„To je snad moje věc, ne?“

„Ne, je to naše věc. Chtěl jsem, aby to někdo vydržel. Byl by tu jeden, kdo to dokázal, a to by znamenalo hodně.“

„Co by to znamenalo?“ zeptal se Filip.

„Že na to máme a můžem v tom jet dál. Kdybys na rovinu řekl, hele, nejsem si jistej, jestli to zvládnu, udělal bych to sám a nic bych nebral.“

„To bys nevydržel,“ namítnul jsem. „Před půl rokem jo, před dvěma měsíci taky, ale teď ne. To si jenom namlouváš.“

„To nemůžeš vědět, ty mě neznáš.“

„Už jsem tě poznal.“

Bowie se zarazil, protože jsme se dostali dost daleko.

„Jak poznal? Co tím myslíš?“ Úplně změnil tón.

„Nevím, mám takový pocit.“

„Jaký pocit?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Jen o tom mluv, teď je vhodná chvíle.“

„Jsou to jenom iluze,“ řekl jsem. „Moje iluze a každé vypořádávání s iluzí něco stojí.“

„Tvoje vypořádávání se s iluzema nás bude stát všechno? Ty si ve svojí hlavě vytvoříš iluze, a my na ně budeme doplácet? Víš, jaký lidi jsou nejhorší? Ti, kteří vidí jen své představy, ne skutečné lidi.“

Mlčel jsem, protože mi byla hanba. Udělal jsem krok zpátky, jako bych couval do jiného času. Času, ve kterém to Bowie nepojmenovává tak přesně.

„Já taky přišel o iluzi. Na začátku ses dušoval, že nic brát nebudeš, a vydržels to?“

Udělal jsem další krok zpátky. „Ne.“ Viděl jsem, jak to v Bowiem vře, tohle byl jen začátek.

„Teď mi řekni,“ udělal dva kroky ke mně. „O jakou iluzi jsi přišel. Co tě stálo tolik sil, že jsi s tím musel začít znova, že ses na nás všechny vykašlal a celou tu dobu sis hrál na hrdinu?“

„Ty víš, co to bylo za iluzi.“

Bowie se zastavil. V té chvíli jsem věděl, že mu to dochází. Už se začínal dobírat toho, jak ho vidím já.

„Michale, řekni mi, co tě štve, a nějak to vyřešíme. Nechci, aby to, co je mezi námi, doplatilo na představy, které se ti vyrojily v hlavě.“

„To nejde. Nezlob se, ale už to nejde.“

Udělal jsem další krok zpátky.

„Bacha! Michale!“ zařval Filip.

„Ááá…!“ Na okamžik se zdálo, že jsem zůstal trčet ve vzduchu. Dostal jsem se tak blízko břehu, že jsem si nevšiml, že couvám k pískovému převisu pod břehem a kus země se propadl přímo pode mnou. Jednou nohou nakročený k nim, druhou nohou a batohem převažovaný k řece. Trčel jsem tam, ale neudělal jediný krok ke klukům, vůbec jsem se nesnažil, aby mě chytili, i když oba natahovali ruce. Pískovým převisem jsem klouzal k řece. Písek se mi nahrnul do bot a do kapes, cítil jsem ho za pasem a za košilí. Sjel jsem po svahu do řeky, nohy mi zahučely do vody. Stál jsem na kraji řeky, ledovou vodu v ponožkách a botách. V ruce jsem držel ohnutý klacek, zapíchnutý v pískovém břehu. Myslel jsem, že je to kořen, který jsem vytrhl, ale byla to jen zablácená větev, která ležela na svahu a zůstala mi v ruce.

„Jak se dostaneš zpátky?“ ptal se Filip vyděšeně. „Hodíme ti větev.“

„Ne, kluci. Nechci.“

„A co budeš dělat?“

„Odplouvám.“ Udělal jsem další dva kroky v proudu. Byla šílená zima, nohy mi mrzly.

„Ty s náma nejdeš?“ zeptal se Bowie.

„Ne.“

„Dobře. Jak chceš,“ řekl a hodil si na záda batoh.

„Kluci, co děláte!?“ začal křičet Filip. „Neblbněte a pojďte sem! Dám vám všem prášky! Mám je ještě ulitý v nohavici!“

„Sbohem,“ řekl jsem. „A ty se měj, Filípku.“

A to je všechno. Stál jsem na ulici před domem, v ruce držel klacek podobný tomu na břehu řeky, byl také provlhlý a obalený blátem.

Dneska mám narozeniny.

O nikom z nich nic nevím, od té doby jsem je vůbec neviděl. Ani jsem nezvedl telefon, abych se zeptal, kde jsou a co se s nimi stalo. Moji kamarádi.

Vzhlédl jsem do koruny kaštanu, v jehož světle všechno vypadalo líp.

V koruně kaštanů patřilo všechno sevřeně a jasně dohromady.

Drželo nás ještě něco pohromadě? A co je to, co drží lidi pohromadě?

Napadly mě čáry, které jsme nakreslili kolem našich životů a uvnitř nichž jsme žili. Ty nás držely pohromadě, byly skutečnější než všechno ostatní, než čáry křídou na silnici, které říkaly: Tudy ne!

A vlny, které dělaly jiné světy, když se objevovaly na krátké chvíle kolem nás, a my je viděli a žili s nimi a v nich, tam, kde je neviděl nikdo. Tam, kde všichni viděli jeden jediný svět.

Čáry a vlny. Ale to není všechno.

Pamatuju si, co jednou řekl Bowie. Seděli jsme v zahradní restauraci před staveništěm. Celé odpoledne jsme sledovali, jak bagr jezdí sem a tam a probírali, jestli je v životě možné něco naplánovat. Bowie řekl, že do všech lidských plánů vkládá skutečnost svoje zrnko, které s těmi plány klíčí, roste, a nakonec je nějakým magickým trikem přeroste a zastíní. To zrnko nemůžeme nikdy napodobit, ani ho v prvním okamžiku rozeznat, je neviditelné a přítomné, průsvitné jako světlo dne, lehké jako pavučina v ranním oparu. Zrnko skutečnosti, které je ve všem.

Jestli to zrnko dokážeme s někým vnímat, pak opravdu s někým jsme.

A to je to, co drží lidi pohromadě.

Dostal jsem odpověď na svou otázku. Pustil jsem větev do kaluže zrcadlící jasné nebe. Spadla do jedné z kopií modré oblohy a proměnila ji na krátký okamžik v řadu čar a vln.

Díval jsem se, jak mizí jedna po druhé. Pak jsem se vrátil nahoru, oblékl sako a kravatu a vyrazil do práce.