Napříč rovníkovou Amerikou V: Dodatek

Osobnosti

Vlach původem, zúčastnil se válek za osvobození Venezuely, dosáhl hodnosti plukovníka, tehdy ještě ve vážnosti, dnes planým slovem a kterémukoliv indiánu prezidentem Falconem a následovníky udělované. Vynikal odbornou vzdělaností; r. 1838 cestoval v Guayaně a jako kartograf byl ve všech částech přístupnější Venezuely činným. Sepsal: „Geographia estadistica de Venezuela“. Dodnes použito jeho výsledků cest na všech mapách, a za většinu toho mála, co přesného máme v kartografii Venezuely, děkujeme Codazzimu, Humboldtovi, Michelenovi a Sieversovi.

Jules Crevaux

francouzský cestovatel, nar. 1. dubna 1847 v Lorquinu (dep. de la Meurthe v Lotrinsku) a zahynul na výzkumné cestě v Jižní Americe dne 27. dubna 1882. R. 1870–1871 účastnil se osudné války německo-francouzské a byl též u Chaffois raněn. R. 1873 stal se vojenským lékařem; r. 1876 nastoupil první cestu za oceán. Dávno již měl na zřeteli Guyanu; vědělť, že po 200 let četní cestovatelé marně snažili se vniknouti k vrchům Tumac-Humac, kamž kladeno bylo pověstné Eldorado. Byl mlád, silen, pln entuziamu; jen peněz se nedostávalo. Kolonie přišla mu vstříc; černoch Apatú stal se jeho stálým a oddaným průvodcem. Překročiv pohoří Tumac-Humac, dosud žádným Evropanem nedostižené, prozkoumal horní tok řeky Yary.

Na druhé cestě 1878–1879 prozkoumal řeku Oyapok, objevil řeku Ku, sestoupil až k Amazonu a dospěl po levém břehu až po Andy; zjistil přítoky Parú a Iga. Potom vrátil se do Paříže, kde byl nadšeně přijat a udělena mu společností zeměpisnou v Paříži zlatá medaile. Démon cestovací opět jej však uchvátil. R. 1880 vypravil se na výzkum řeky Sv. Magdaleny, Guaviare a Orinoka.

R. 1881 vydal se na čtvrtou a poslední pouť přes Buenos Aires do neznámé krajiny Gran Chaco, objevil u Salty rozvaliny starého města Inků, plavě se pak po Pilcomayu, byl od indiánů kmene Toba pro nepatrnou příčinu po rozdávání darů usmrcen kyji i s 19 průvodci svými; jen indián Chilata a kormidelník unikli plováním. Město Nancy postavilo mu pomník a kongres v Bolívii dal na místě vraždy postaviti 12 m vysoký sloup se sochou cestovatele. Hlavní dílo posmrtné „Voyages dans l’Amerique du Sud“ vyšlo 1883 v Paříži u Hachetta.

Tadeáš Haenke

přírodozpytec a cestovatel, narodil se v Chřipské v Čechách 5. října r. 1761, a zemřel na svém statku Buxacaxei u Cochabamby v Bolívii r. 1817. Ač ve službách španělských, toužil vždy po návratu do vlasti, které zanechal též část svých sbírek přírodnin. Dosud nalézají se v muzeu českém konchylie, jež Haenke první sbíral na Filipínách, jakož i hojný materiál botanický, který jen částečně zpracován byl K. Boř. Preslem a jinými botaniky. Rostliny sušené mají namnoze ještě původní schedy (etiketty), na nichž Haenke lokality zaznamenal.

Průběh života zajímavého cestovatele Čechoněmce byl tento. Strýc jeho v Moboci byl prý první, jenž vštípil mu lásku ku sbírání a vědám přírodním. Již v roce 21. věku svého stal se doktorem filozofie. Učený profesor J. G. Mikan uvedl jej do botaniky a fyziky; 18. března 1784 byl Haenke první, jenž vypustil v Čechách balon. Tehdy hojně sbíral v horách českých a přinesl mnohé vzácnosti pro botanickou zahradu, řízenou Mikanem. Na vyzvání Král. české společnosti nauk podnikl s jinými soudruhy výzkumnou cestu do Krkonoš. R. 1786 ukončil studia svá ve Vídni, kdež byl doporučen a vlídně přijat vynikajícími muži J. Bornem a J. N. Jacquinem otcem. Do spisu tímto vydávaného „Collectanea austriaca ad Botanicam, Chemiam et Historiam naturalem spectantia“ přispěl popisem některých nových druhů rostlin, jež sbíral na cestě po zemích alpských. Na odporučení Jacquina dostal se mu čestný návrh od vlády španělské, aby jako „Fysico-botanico Commissionado por Sa Maj. Catolica“ s ročním platem 3.000 zl. doprovázel výpravu tichomořskou, vedenou Malaspinou.

18. června 1789 opustil Haenke Vídeň, zdržel se však v Madridu a přišel do Cadixu 1. čce, když Malaspina právě den před tím (30. čna) s výpravou svou byl odplul. Bylo mu tedy hledati jiný koráb, a když konečně 25. listopadu dostal se do ústí řeky La Plata, ztroskotala se při bouři loď, a Haenke zachránil jen pouhý život a spis Linnéův „Genera plantarum“, jehož rozmnožené vydání před odjezdem byl vydal. Když pak dostihl Montevidea, byl Malaspina opět pryč, odpluv na Falklandské ostrovy. Únavou a zklamáním upadl tehdy cestovatel do delší nemoci, po které, když šťastně ji přečkal, pojal smělý plán, že vydá se po suchu napříč Amerikou přes Kordillery do Chili.

V únoru r. 1790 opustil Buenos Aires a po cestě obtížné a namahavé, ale s bohatou kořistí rostlin, dostal se 2. dubna 1790 do Valparaisa, kdež konečně zastihl dlouho hledaného Malaspinu a výpravu jeho. Nyní připojil se k expedici, která 6. dubna v cestě pokračovala na Coquimbo, Capiapo, Ariku, ostrov San Felix aj. Zásilka přírodnin v 15 bednách, určená pro vládu španělskou, zaslaná do Cadixu, byla výsledkem této cesty.

Z Limy podnikl pak na rozkaz Dona Pezuely novou cestu do nitra Jižní Ameriky; pokusil se slézti nejvyšší vrcholy peruánských And, hory Chimborazo a Pichinchu, ale – jak někteří tvrdí – bez úspěchu. (Soudím, že prvý, kdo vrcholy ty slezl, byl Whympert.) Navštívil prameny Amazonu a došel až tam, kde Amazon stává se splavným.

Po návratu prohlédl velkou část Quita, pokračoval pak na cestě do Panamy a plul do Guatemaly, na Acapulco, pomezí Kalifornie, Nové Georgie, N. Wales až k úžině Beringově. Když vrátila se výprava Malaspinova do Acapulca, botanisoval pak v Mexiku.

21. pros. 1791 vyplul na Filipíny; z Manily podnikl s entomologem Pinedou výpravu do nitra ostrova. Vykonal 120 mil cesty a vrátil se do Manily churav, kdežto Pineda cestou zemřel. Přes ostrovy Společenské vrátil se v lednu 1794 do Concepcionu v Chili.

V dubnu na to podnikl rozsáhlou cestu do středu Již. Ameriky, Patagonie, Paraguay. Namahavá a nebezpečná tato cesta trvala 1,5 roku; r. 1796 vrátil se do Peru. Ku přání španěl. vlády usadil se trvale v Cochabambě, ač i odtud podnikal cesty do And. O všech svých cestách zasílal časem Haenke listy přátelům svým do Vídně a do Prahy a podporoval i svou matku ve Chřibské. V listu z Cochabamby vyznívá zklamaná naděje, že vrátí se kdy do vlasti. Zde oddal se vědecké práci, účinkoval i co lékař, ano i co kazatel. Mezi kmeny indiánskými získal si přízeň i lásku, takže uloženo mu bylo vicekrálem poslání ku kmeni Chiriguanos, aby účinkoval na upravení jejich justice a mravů. Klidný život vzrušen byl též válkou, která zatím ve španělské Americe vypukla a přerušila na čas všechno spojení s Evropou.

Poslední psaní jeho datováno jest z r. 1811, kdež v předtuše vyslovuje obavu, že vlast svou nikdy více nespatří. R. 1817 pojednou oznamovaly časopisy a listy smrt jeho, kterou zavinila hrozným nedopatřením služka, podavší mu nepravou fiolu se smrtícím corrosivem k pití.

Tak zhynul neunavný badatel maje věku 56 let. Ve spise svém „Memorias sobre los Rios navegables, que fluyen al Marañon procedentes de las Cordilleras del Peru“ upozorňuje guvernéra na použití přirozených průplavů, jakými jsou hojné přítoky Marañonu, a výhodu již oproti dosavadním cestám oklikami. Mezi šťastné nálezy jeho botanické náleží zajisté první popsání nádherného leknínu Victoria regia. Z trosek sbírek, jež dostaly se do českého Musea, vydáno péčí hlavně K. Boř. Presla, se vzácnou předmluvou hrab. Kašpara Šternberka, „Reliquiae Haenkeanae“, kteréžto dílo zůstalo ovšem nedokončeno.

Alexander v. Humboldt

od doby Aristotelovy největší polyhistor a učenec světového jména, narodil se 14. září 1769 v Berlíně a zemřel 6. května 1859. Vědění za doby jeho o přírodě bylo roztroušeno v různých naukách, které se uzavíraly do sebe a nemohly vésti k názoru jednotnému o všemmíru. Humboldt vytkl si za úkol „vyložiti zjevy tělesných věcí v jich všeobecné souvislosti, pochopiti přírodu jako jediný, vnitřními silami ovládaný a oživený celek“. Ve svém slavném díle „Kosmos“ podává klasickou formou obraz stavu přírodovědy v polovici XIX. století. Není druhého muže, jenž byl by dovedl spis podobný napsati. Rozsáhlé vědomosti o přírodě spojoval s neobyčejným darem pozorovacím, ohromnou pamětí a jasným, nepředpojatým duchem. Úspěchy jeho vysvětlují se ovšem neobyčejně šťastnými okolnostmi, jakými např. byl dlouhý život beze všech starostí hmotných. Svou srdečnou bodrostí získal si náklonnost a přátelství nejznamenitějších mužů své doby a ze styku s těmito hojně těžil povzbuzení i podpory k svým pracím vědeckým.

Avšak jakkoli se velebí jeho klasický spis „Kosmos“, dnes na mnoze zastaralý, slavného jména a popularity H. získal jen svou „Cestou do krajin aequinoktialních Nového Světa“, vykonanou v létech 1799–1804 s Bonplandem. Pro četná odvětví přírodovědy počíná cestopisem tímto nová epocha. Dílo široce založené nemohlo býti úplně ukončeno, přináší nicméně tolik bohatého materiálu astronomického, hydrografického, zeměpisného, meteorologického, geologického, etnografického, zoologického, botanického a mineralogického, že dalo vznik novým odborům, jako jsou orografie, klimatologie a pod. Jinak ale kniha ta chová i mnoho omylů, špatných informací od indiánů apod., z nichž na některé dovolím si průběhem svého líčení upozorniti.

Humboldt opustil s Bonplandem Madrid v květnu 1799. Se španělskou fregatou Pizarro přistál 19. čna v Sta Cruz na Teneriffě, kdež učinil při krátkém pobytu důležitá pozorování. Dne 16. čce vystoupil u Cumany (ve Venezuele) na půdu americkou. Z Caracasu nastoupil pak územím apurským cestu na jih k Orinoku. Přes peřeje aturské a maipurské cestovatelé dostali se na jih až k ústí řeky Atabapa do Orinoka, přišli na Rio Negro až k „pevnůstce“ San Cárlosu a odtud dostali se Cassiquiarem zpět k Orinoku; zpáteční cesta měla cílem Angosturru (Bolívar) a pak llany Cumany, východiště velkolepé té cesty.

Doslovně přeložených uvádím zde několik slov veleducha, líčících pocity, s jakými vrátil se ze své velkolepé cesty v střed španělské civilizace na Orinoku – Angosturry.

„Jen těžko vylíčiti mohu příjemný pocit, kterým vkročili jsme do Angosturry, hlavního města španělské Guyany. Obtíže, jakých zažijeme v malých plavidlech na moři, nejsou ničím proti tomu, co zkusili jsme pod žhavým nebem, v mraku moskytů, kde po měsíce ležeti nám bylo v piragvě, která pro stálé kolísání nedovoluje žádné pohovy. V 75 dnech urazili jsme po pěti velikých řekách Apure, Orinoku, Atabapu, Riu Negru a Cassiquiaře 500 mil (20 na jeden geogr. stupeň) a na této ohromné ploše spatřili jsme jen řídce zalidněné osady. Ač po našem životě v lese oděv náš nebyl v nejlepším pořádku, spěchali jsme přece představit se Donu Filipu de Ynciaste, místodržiteli provincie guyanské. Přijal nás co nejvlídněji a vykázal nám byt u sekretáře intendance. Přicházejíce ze zemí skoro neobydlených, těšili jsme se z čilého života města, čítajícího sotva 6.000 obyvatel. Obdivovali jsme se všemu pohodlí, jakého průmysl a obchod civilizovanému člověku poskytují; skromné příbytky připadaly nám jako paláce, kdokoli nás oslovil, zdál se duchaplným. Po dlouhém strádání poskytují maličkosti velikého požitku; s nevýslovnou radostí uvítali jsme ponejprv opět bílý chléb na stole místodržitelově. Netřeba snad líčiti dále pocity, jež zná každý, kdo dlouho cestoval. Míti vědomí, že opět pojala nás v lůno kultura, jest veliký požitek; nepotrvá však dlouho, máme-li živou náklonnost pro divy tropické přírody. Obtíže prožité záhy se zapomenou; sotva že octneme se na pobřeží, na půdě španělskými kolonisty zalidněné, již kujeme nové plány, jak dostati se opět do nitrozemí.“

R. 1800 oba cestovatelé vypravili se do Habanny a do Cartageny; po řece Magdaleně pluli do Hondy, načež dosáhli Bogoty. Potom vedla je cesta směrem ke Quitu v Ekvádoru, kde H. měřil Chimborazo. Přes Cuencu a Loju cestovatelé sestoupili do údolí horního Marañonu a po západním svahu Kordiller peruánských dosáhli u Trujilla Tichého oceánu. Po pobytu v Limě oba odpluli pak v prosinci 1802 do Mexika. Popis této cesty vyšel r. 1814 ponejprv v jazyku francouzském.

Teréza, princezna Bavorská

z jejíž cestopisu vyňat nástin Amazonu z Pará do Manáosu, jest jediná dcera prince vladaře Luitpolda Bavorského, narozena 12. listopadu 1850, a cestopisy její jsou obsažné i cenné, tak že urozená spisovatelka jmenována čestným doktorem univerzity mnichovské a čestným členem mnoha zeměpisných společností, jako v Lisabonu, ve Vídni aj.

Nabyvši přísného vychování i hlubokého vzdělání vědeckého nabyla síly, ducha opravdového na četných svých cestách a zajímala se živě zvlášť o národopis a vědy přírodní. K tomu cíli osvojila si i cizí jazyky, vedle světových jazyků horlivě učila se i švédštině, holandštině, novořečtině a v poslední době i češtině. V Čechách dlela několikráte.

Od r. 1871 vykonala četné menší i větší cesty, po Itálii, Alžírsku, Španělsku, Francii, r. 1881 byla ve Švédsku, r. 1882 v Rusku, Cařihradě, Malé Asii. R. 1888 odebrala se do Brazílie, r. 1889 do Francie, r. 1890 do Dalmácie, na Černou Horu, Albánie a Bulharska. R. 1898 podnikla šestiměsíční cestu na Antilly, do Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Čili a Argentiny, na které nasbírala hojný materiál vědecký přírodnin i předmětů národopisných. V Brazílii zdržovala se častěji, v Rio de Janeiro dlela u blízce jí spřáteleného rodu císařského Don Pedra v letním císařském sídle Petropolis, odkud četné konány výlety zejména ku kmeni Botokudů. Pobyt svůj a cesty po Brazílii, snůšku bohatou vědomostí a dat vědeckých, obsažně vylíčila v díle svém cestopisném, vydaném v r. 1897 v Berlíně nákladem Ditricha Reimera. R. 1893 přinesla hojnou kořisť ze své cesty po S. Americe od Kanady až po jižní Mexiko.

Vznešená spisovatelka, s jejímž povolením uveřejnil jsem výňatek: Pará-Manáos, vyniká nejen snahami svými vědeckými, nýbrž i vzácnou přímostí, lidumilností a šlechetností mysli, – českému čtenářstvu pak milou bude zájmem svým o národ český a jeho literaturu.

Rusell Alfred Wallace

anglický přírodozpytec, jenž bývá často vedle Darwina jmenován. Na svých cestách v nejvděčnějších končinách pro sběratele nasbíral množství přírodnin i zkušeností.

W. narodil se 8. ledna 1822 v Usku v Moumouthshirnu, pracoval zpočátku v závodu svého bratra architekta, později věnoval se však úplně vědám přírodním. Na podzim 1847 smluvil se s Henrym, Waltrem Batesem ke společné expedici na Amazonas a po Brazílii, hledaje dokladů pro rozluštění problému o původu druhů. Vrátiv se po čtyřech letech do Anglie, uveřejnil zde dílo „Travels on the Amazon and Rio Negro“ (1853).

Potom nastoupil r. 1854 cestu do Vých. Asie, a prozkoumal fauny, hlavně na Malajském souostroví. Zdržel se též – velice krátce – v zálivu Doreyském na N. Guineji. Se svými velkolepými sbírkami vrátil se pak z vlastí orangutana a rajek r. 1862 do Anglie a snesl výsledky cesty své ve stkvěle psaném díle „The Malay Archipelago, the land of the Orangutang and the bird of Paradise 1869“. Dílo to mu vyneslo velkou medaili anglické Royal Society a zlatou medaili Zeměpisné společnosti v Paříži. Aniž byl znal Darwina, pojal s ním současně myšlenku o evoluční teorii („On the tendencies of varieties to depart indefinitely from the original type“), kterou v Londýně vykládal již v červenci 1858 před společností Linnéovou. W. nešel tak daleko jako Darvin, upíraje možnost, aby se byl člověk vyvinul z antropoidických opic bez součinění vyšší bytosti. R. 1870 vydal spis „Contributions to the theory of natural selection“. V roce následujícím překvapil však svět svým zaujetím pro zjevy spiritistické, jež řadou pojednání, pod titulem „Miracles and modem spiritualism“ (1875), snažil se vysvětliti vědecky. – Záslužnější bylo dílo „On the geographical distribution of animais“ (2 díly 1876), jímž stal se zakladatelem nauky o zeměpisném rozšíření zvířat. Následovaly pak ještě „Tropical nature“ (1878, „Příroda v tropech“) a „Island life“ (1880, „Ostrovní život“). R. 1882 vydal dílo: „Land nationalization its necessity and its aims“, v němž přimlouval se za úplné přetvoření poměrů majetkových pomocí státu. Ve spolku „Land Nationalization Society“, jenž šířiti má tyto ideje, stal se předsedou.

Zemřel r. 1891.

Geografie

Amazonas

vyvírá jakožto Marañon (či Tunguragua) v Andech peruvských, v Huanuco, 4300 m vysoko, v nepatrném jezeře Lauricocha, majícím jen 5 km v obvodu. Proudí rovnoběžně s druhým hlavním pásmem And. Po spojení s řekou Chinchipe (u San Juan de Bracamoros) mění směr ze SSZ na severovýchod, otáčí se v četných prazích a spadá směrem východním k jižním svahům východní Kordillery. Přijav řeku Santiago (Canusayaco) opouští v malebném „pongo“ (staroincké slovo: punku – peřej, brána skalní) de Manseriche, kde stlačen byl po délce 11 km na 50 m v úzké skály, poslední svahy Kordiller, by pozvolna dostal se do nížin kdysi tertiárního moře, kde brzo rozšíří se až na 1500 m.

Od splynutí Marañonu s Huallagou mění se ráz spolčených toků dosti podstatně; navrhoval bych, by již odtud řeka slula Alto Amazonas a ne, jak nesprávně a jen k vůli hranici politické děje se, teprve od Loreta. Indiáni sami bedlivě šetří rozdílu mezi Marañonem nad Huallagou a Marañonem čili Alto Amazonas pod Huallagou! Délka Marañonu (politicky označeného) jest 2400 km. Největší přítoky tohoto Marañonu jsou po levém břehu: Panté, Rio Santiago, Morona, Pastaza, Tigre a největší Napo, po pravém břehu jen Ucabamba, Imara (malé) Huallaga, Ucayali a Javary, jehož pravý břeh jest již brazilský. Délka Alto Amazonas, Solimõesu a Amazonu jest 3430 km (i s ústím), s Marañonem tedy jest délka celého veletoku Amazonek 5830 km – dle jiných pramenů (Reclus) jen 5800 km. Od Javary až po ústí Rio Negra sluje veletok Solimões, od soutoku s R. Negrem Rio das Amazonas.

Poříčí horního Amazonu, Solimõesu a dolní Amazonky tvoří nejrozlehlejší nížinu oblasti rovníkové. Na západě ohraničují nížinu tuto Andy, na jihu náhorní rovina střední Brazílie, na východě Atlantický oceán, na severu prahorní vysočina všech čtyř Guayan a mesety venezuelské. Dle náhledu čelných geologů, jako Suesse, Orville, Derbyho, Harta a jiných, tvořila většina nížin amazonských kdysi obrovský záliv mořský, rozkládající se mezi Guaynami a střední Brazílií, v němž usazovaly se vrstvy útvarů silurského, devonského a kamenouhelného. Podnes vrstvy prvohor, které např. mezi Obidem a ústím Amazonu vystupují na den pod jménem výšin Eréré až ku samému břehu, tvoří zde symetrickou pánev, jejíž středem jsou vrstvy kamenouhelné. Kdežto nížina na horním toku poříčí amazonského jest velmi rozsáhlá, zužuje se od vtoku Rio Negra sbíhajícím se zde od severu horstvem na 500–250 km.

Severně od břehů amazonských nalézají se místy prahory, místy usazeniny prvo- i druhohor útvarů silurského, devonského, kamenouhelného i křídového, prostoupené místy dioritem a trapem. Jižní strana Amazonu má sice podobný ráz geologický, stává se však rozmanitější zbytky karbonu, nalezajícími se na dolním Amazonu, pak v oblasti Solimõesa značnými usazeninami diluviálními a aluviálními jakožto neklamné stopy doby čtvrtohorní či kaenozoické. Dle Boettgera nalezá se u Pebas pod 72° záp. délky, tedy přes 2400 km v přímé čáře od nynějšího ústí Amazonu, namodralý jíl, v němž zjevné jsou zbytky fauny vody brakické, tj. sladkoslané, kde ve vodě řeky mísí se slaná voda mořská se sladkou, což připouští domněnku, že zde poblíže nalézalo se ústí nynějšího Marañonu do obrovského moře tertiárního.

Sklon Amazonu jest pranepatrný, připadáť pouze 200 m na 3400 km délky. Dle některých badatelů ještě méně, ležíť Pongo de Manseriche 180 m, dle jiných udajů 201 m nad hladinou mořskou. Od Tabatingy, pohraniční stanice brazilskoperuvské, až k ústí Amazonu počítá se pouze 2 1/3m sklonu na 100 km. Kdežto rychlost toku Marañonu od Pongo de Manseriche až do Brazílie, za doby normální výše vody kolísá mezi 3–4 metry za vteřinu, není v Brazílii samé rychlost Solimões-Amazonu za těchže podmínek větší 0,8–0,9 m.

Šíře Amazonu jest: Marañon (když v „Balsas“ v Andech překročil jsem jej, přehodil jsem jej snadno kamenem) údolím v Andech tekoucí má 45–55 m až 60 m, v Pongo de Manseriche 50 m, před Iquitosem 1500 m. Od Tabatingy šíře Solimõesu roste ze 2770 m až na 4 tisíce a udržuje se pak stále mezi 4–7 km. V Obidos tedy v poslední třetině toku vystupují z obrovských oněch aluviálních rovin nízké pahorkatiny, a koryto Amazonu stísněno na 1,5 km, kdežto hloubka největší jest zde 72 m (!). Za touto úžinou šíří se veletok na 15–20 km, dělí se v četná ramena, jest 40 km široký mezi Macapá a ostrovem Marajo, dosáhne 250 km (!) šíře mezi Ponta de Norte a mysem Magoari (na ostrově Marajo), a 327 km, připočte-li se ústí řeky Pará (Tocantins), jejíž ústí někteří teoretikové počítají za samostatné, kdežto jiní tvrdí, že Tocantins u ostrova Marajo plyne do Amazonu a tu stráven ztrácí právo na další svou samostatnost. Pouze sám Amazonas bez Tocantinu – jak řekl jsem již v textu hlavním – vrhá v době normalu 120–150 tisíc m³ vody sladké do moře, množství to velmi povrchně odhadnuté. Obrovská plocha tohoto ústí, sladké toto moře od Almerimu až k moři, od jednoho mysu k druhému, jest větší plochy Čech. Na 400 km podél břehů a přes 50 km do moře znatelno tu jest přimísení sladké vody.

Hloubka Amazonu v ústí jest 5–20 m. Kolem Tabatingy 15–20 m, doleji 20–50 m. Největší hloubka měřena na dolním Amazonu na 120 m.

Příliv mořský sahá za doby nejvyššího vzrůstu Amazonu 400 km proti toku, ale za doby vod normalních jsou účinky přílivu mořského patrny 890–1000 km od počátku ústí až do vnitrozemí. V Obidos, od ostrova Caviana ve vzdušné čáře přes 600 km do vnitrozemí ležícím, pozorováno, že přílivem stoupla voda až o 30 cm. Jest to ovšem jen voda sladká, která zadržena v rychlosti toku hromadí se tu. Přílivem mořským a ohromnou spoustou sladké vody, jež utkala se s vlnou příbojovou, povstávají ony na Amazonu obávané „pororócas“ (poro – tříštiti, lámati, v tupí) vlny až 5 metrů vysoké. Příliv mořský, namísto by stoupal pozvolna, zadržán ve vzrůstu sladkovodním obrem v několika minutách dostoupí vrcholu výše, převalí se přes hladinu řeky a žene se po ní s hřmotem, slyšitelným až na 2 hodiny cesty, zvedá se na mělčinách do vln 4–5 m vysokých, ale skoro mizí tam, kde řeka jest hlubokou. Podivuhodno, že vlna ta zanechává ústí za sebou v klidu, jako bylo za odlivu. Účinky pororóky sahají v době syzygijí až 800 km po toku Amazonu. Stoupání Amazonu nazývá se „enchente“, klesání jeho „vazante“; rozdíl obou nejvyšší jest 14–15 metrů (na středním a dolním jeho běhu).

Ježto Amazon proudí směrem východním i plyne vždy poblíž rovníku, přítoky jeho severního břehu pak příslušejí k oblasti jiného pásma dešťového, nežli jaké mají přítoky jižního břehu amazonského, a veletok sám, horní jeho tok, např. Marañon, má jinou dobu dešťů, nežli v jaké prší na středním a dolním jeho úvodí, proto Amazonas vůbec nikdy neklesne na normal řek jiných a vzrůstání jeho děje se pozvolna a v různých obdobích. Na Marañonu, Alto Amazonu až k Tabatince děje se tak v lednu, odtud až po Rio Negro v měsíci únoru, v březnu a v dubnu teprve vzrůstá na dolním svém běhu. Nejvíce vody má Solimões i Amazonas od března do července.

Dle Souza: „Valle do rio Amazonas“ vlévá se do Amazonu ke stu řek, z nichž 30 přináší mu více vody, nežli vlévá řeka Seina do moře, jedenáct jeho přítoků jest velikosti Rýnu a šest málem tak velkých, jako jest sám Amazonas. Reclus: „Nouvelle Geographie universelle XIX.“, page 147, uvádí délku v km největších přítoků brazilského Solimões-Amazonu takto: Iça (Putumayo) 1645 km, Iapurá 2800 km, Rio Negro 1700 km, Trombetas 570 km, Iavary 945 km, Jutahy 650 km, Jurua 2000 km, Purús 3650 km, Madeira 5000 km, Tapajoz 1930 km, Xingú 2100 km.

Množství vody vtékající za jednu vteřinu ústím těchto řek do Amazonu kalkuluje: Rio Negro 10 tisíc, Madeira 16 tisíc, Tapajoz 6 tisíc, Iapurá 5 tisíc, Purús 4 tisíce krychlových metrů. Obrovský bazén Amazonu zaujímá plochu 5,594.000 km², s řekou Tocantins však 6,430.000 km²; dle výpočtů jiných autorit dokonce 7 milionů km². Na Brazílii připadá z úvodí čistě amazonského (Tocantins nevpočtěn) 3,620.000 km².

Politicky rozdělena jest oblast tato na stát Grão Pará a stát Amazonas. Grão Pará rozkládá se podél toku Amazonu až po Parintins, na severu ohraničen jsa Guayanami, na jihu státy Maranhão, Goyaz, Mato Grosso, rozloha plochy jest 1,149.712 km² a má 407.350 obyvatel dle censu nespolehlivého z r. 1884, dle jiných výpočtů 450.000, tedy 0,35–0,36 na jeden km². Jádro obyvatelstva, 38 %, jsou míšenci bělochů (tím nazývá se tu každý, kdo poněkud upříti může původ svůj „barevný“), 33 % (ve skutečnosti sotva 15 %), indiánů civilizovaných 16 %, indiánů neodvislých napočteno jen 3000, černochů 4000. Nespolehlivé údaje ty bude dlužno opraviti asi takto (dle Terézy princezny Bavorské: Meine Reise atd.); 4 desetiny obyvatelstva tvoří míšenci, dvě desetiny běloši, 2 desetiny indiáni civilizovaní, 2 desetiny indiáni více méně neodvislí, černochů 5.000, všech obyvatel dohromady jest ve státě půl milionu.

Estado de Amazonas, druhý na Amazonu, ale největší stát Brazílie vůbec, ohraničen jest: na východě státem Pará, na západě řekou Javary, čili hranicí republiky Peru, a Ekvádorem, na severu Guayanami, anglickou i venezuelskou, a Kolumbií, na jihu Bolívií a brazilským státem Mato Grosso. Hranice ty jsou všude dosud jen velmi povrchně stanoveny, údaje plochy celkové tohoto státu kolísají tedy mezi číslicemi neurčitými, 1,700.000–1,893.000 km². Počet obyvatelstva trvale usedlého odhadován na 80–90 tisíc, tedy přišlo by na jeden kilometr čteveční 0,04 až 0,05 obyvatel. V tuto číslici nejsou pojati indiáni, jichž množství udáváno jen „tak dle zdání“ toho neb onoho badatele na 400.000–500.000, ale také jen na 300.000 duší. Poměr plemen jest zde asi tento: bělochů 8 %, míšenců 22 %, indiánů „civilizovaných“ 20 % a 50 % indiánů ve styku buď skrovném s míšenci neb úplně divokých.

V peruánské oblasti Marañonu, v Loreto, tedy od Pongo de Manseriche až ku hranici brazilské, a v celém úvodí této části Marañonu maynéského odhadl jsem po důkladných informacích v Iquitosu obyvatelstvo takto: bělochů ke 200, míšenců a indiánů s těmito bydlících 20–30 tisíc, indiánů neodvislých od míšenců 10 tisíc. Dle Barbozy má Pará 110.000, Manáos 50 tisíc obyvatel; v číslice ty patrně vpočteno veškeré okolí měst. Věrohodnější zdají se mi býti údaje jiné, které v textu uvedl jsem, a jež jsou: asi 70.000 pro Pará a 27.000 pro Manáos. Město Cametá (poblíž Pará) má asi 8.000 obyvatel, Santerem, Taffé něco více jednoho tisíce.

O výzkum Amazonie zásluh největších vydobili sobě kromě v textu již uvedených: La Condamine, Čechoněmec Tadeáš Haencke, Spix a Martius, Dr. Natterer. Castelnan, J. Orton, Prinz zu Wied, Biard, Souza, Barboza Rodrigues, Azara, Agassiz, Orville A. Derby, Saint Hilaire, D’Orbigny, Pöppig, Smith, Lowe, Chandles, Marcoy, Clemens R. Markham, A. Raimondi, Karl von den Steinen, Church, E. Heath, Maw H. L., Keller, Leuzinger, Wiener, Stephens C. A., Brown. C. B., W. Lidstone, Smith Herb., a mnoho jiných, hlavně Brazilců samých.

Andy perúvské

Andy perúvskými nazývají zeměpisci soustavu And táhnoucí se od 16. stupně jižní šířky, tedy výše nad Arequipou, až ke 4. stupni j. š., tedy do města Loja v Ekvádoru. Ona soustava horská od Arequipy na jih, již počítají však již k chilsko-bolívské, má několik vulkánů, z nichž Ampato jest skoro 7000 m vysoký, a častá zemětřesení. V její oblasti rozlito je aspoň ze dvou třetin jezero Titicaca. Systém, jenž slove perúvský, dělen jest na severní a jižní, čili marañonský a ucayalský, dle pramenišť obou veletoků.

Pokud možno v chaosu rozvětvení rozeznati samostatná pásma, dělí se tyto Andy na troje, a to na východní, střední a pobřežní čili západní.

V tomto posledním strmí vrch nejvyšší v Peru a jeden z největších na všem severu Jižní Ameriky, Nevado de Huascar, 6721 m zvýší, tedy vyšší než Chimborazo. Náleží v pásmo marañonské. Nejvyšší vrcholy pásma Ucayalského nepřesahují 5400 m. Za to však pamětihodny jsou vysoké průsmyky, z nichž Jalca de Llancagua jest 4940 m zvýší nad mořem, a dráha oroyská, z Arequipy vedena k jezeru Titicaca průsmykem 4580 m vysokým, dostupuje až 4775 m, tedy o více než tři tisíce metrů výše nad hladinou mořskou, nežli evropská dráha Svatogothardská.

Jezero Titicaca zasahuje severními břehy v pásmo Ucayalské a pánev jeho v rozloze 8330 km² leží u výši 3854 m. Hladina jezera toho brázděna je parníčky. Nejvíce zalesněny jsou východní svahy horstva východního, nejméně pak západní svahy pobřežní Kordillery. Nejvíce pun mají střední a západní Kordillery.

V pásmu marañonském lidnatost střední Kordillery je větší nežli východní, menší však nežli pobřežní Kordillery, kdežto jižněji je zalidnění skoro všude stejné.

Apure

jest polohou svou, obyvatelstvem svých břehů a částečným bohatstvím těchto z nejdůležitějších řek celé Venezuely. Pramení mezi S. Antoniem, S. Cristobalem a Pamplonou ve výši asi 2000 m. V Kordilleře Mérida, která jest výběžkem And kolumbijských, pokud horstvem teče, zove se Uribante. Její počáteční směr jest západojihozápadní, pak teče již volně llanem a skoro paralelně s pozdějším svým přítokem Caparrem. Zesílena řekami jižnější provenience (Turagua, Caucagua, Uricuna), později u S. Fernanda velkou řekou Portugezou, přiblíží se k řečišti Arauky a i za doby suché četnými svými odvětveními, na žádné mapě značenými, tvoří jednu velkou vodní síť, která v době dešťů periodických jeví se 200 kilometrů dlouhou, jsouc někde jeden, jinde až i 30 kilometrů širokým špinavě žlutým pásem vody.

Zaplavené roviny pak i v době největších veder, na rozdíl na mesetach, v bezvodných llanech ležícího území, zůstanou čerstvými a bohatými pastvinami. Sem, do těchto „llanos bajos“ (nízké) del Apure, neb Portuguezy atd. llanero shání se dobytek, z „llanos altos“ (vysoké), když jinde tráva spálena žárem „verana“ (léta) a voda vyschla tak, že v ní žijící živočichové, podobně jako kraje severní, kde v zimě tak činí, upadají v ztuhlost a „přespávají“ dobu upírající jim prostředky existenční.

Apure vtéká do Orinoka několika rameny; šíře jeho delty kolísá dle období od 4 až do 10 kilometrů. Hlavní města jsou: San Fernando de Apure a Nutrias, až kam jest Apure i větším parníčkům splavnou, velké vesnice s důležitými obchodními domy. Nespolehlivý census venezuelský napočetl v celém území řeky Apure 23.360 obyvatel. Obě města mají dohromady asi 8–10 tisíc obyvatel.

Vývoz: hovězí dobytek, volské a jelení kůže, tabák a drahocenná jemná hřbetní bílá pírka volavky bílé, která dle příkazů tyranské módy dnes zdobiti musí každý slušnější klobouček dámský. Před čtyřmi lety zorganizovala se zde společnost na vývoz koží kajmanů, která, žel, brzy zanikla. Evropská gigrlata nosila hrbolatá perka jen jednou, jako novinku; na desky, knihy atd. dělají se lacinější napodobeniny, takže kůže kajmanů nemohou závoditi s lácí koží obyčejných.

Bocas del drago

jsou: Boca de los Monos mezi Trinidadem a ostrůvkem „Los Monos“ (česky = opice), Boca de los huevos (ústí vajec) mezi ostrůvky „Los Huevos“ a „Los Monos“ a ostrůvkem Chacachacareo a hlavní Boca Grande mezi posledním ostrůvkem a mysem „Cabo de la Peňa“, jenž jest nejvýchodnějším skaliskem poloostrova parijského. Pouze ústím „Boca Grande“, 12 anglických mil širokým, lze velkým lodím proplouti. Proti „Bocas del drago“ mezi jihozápadním cípem ostrova Trinidadu a pevninou (deltem orinockým) jest průplav zvaný „Boca de la sierpe“ (Hadí ústa).

Delta Orinoka

leží mimo osu a údolí řeky. Hlavní ramena, která končí širokým ústím zvaným Boca de navios (ústí lodí), zachovává směr toku řeky, kdežto ústí západní, zvané Manamo, uchyluje se od Orinoka pod úhlem pravým a teče na sever, v jedné části i na severozápad, a ústí v zálivu parijském. Povrch trojúhelníka delty, uzavřeného oběma těmito rameny, zaujímá povrch, jenž se mění výškou vody, náplavy, erosí. Obrovské masy sladké vody, písek, hlínu s sebou nesouce, zanášejí dno mořské, a není pochybnosti, že jihozápadní cíp ostrova Trinidadu, v průplavu „Hadí ústa“ – „La boca de la sierpe“, časem připojí se opět k vlastnímu kontinentu. Level de Godas páčí přibližně povrch trojúhelníka delty na 17.500 km². Na místě, kde obě hlavní ramena delty se dělí, šířka řeky obnáší asi dvacet kilometrů; hloubka jest zde značná. R. 1734 inženýr Fajardo nalezl zde hloubku 120 metrů; od té doby různě pátráno, nikde však tak velké hloubky nalezeno nebylo.

Delta samo jest osazeno jen indiány Guarauny a několika tucty míšenců nejhoršího druhu; bohatá jezírka asfaltová nalézají se v okolí Caña Pedernales; jinak mimo bohatství stromů, divoká oblast tato, Evropanům smrtonosná, nemá žádné budoucnosti.

Guaviare

prozkoumáno bylo Dr. Crevauxem a nazváno jím řekou Lessepsovou: Rio de Lesseps. V kapitole druhé svého díla „Voyages dans l’Amerique du Sud“ Crevaux líčí svou obtížnou cestu od řeky sv. Magdaleny v Kolumbii přes Kordillery a llanosy, Guaviarem do poříčí Orinoka. Bylo to 12. října 1881, kdy s průvodci svými a osmi mezky vydává se v Kolumbii ze San Pedra do Tolumy.

„Jsme v entuziasmu v ovzduší vlhkém a čerstvém; skály i stromy jsou zde pokryty orchidejemi, kapradiny jsou stromovité a palmy vyčnívají vysoko, jest tu pravá slavnost říše rostlinné. V San Pedru nalézáme rancho a sběratelé chinovníka (quineros) připravují opice k večeři. V poledne dosahujeme vrcholu Kordiller; vody, které nyní sledujeme, směřují již vesměs k Orinoku. Stojíme ve výši 1910 metrů. Teplota 18 °C.

15. října vydáváme se na cestu k Yavii. Překročíme několik bystřin a nad Rio Sorrento staneme užaslí obdivem. Po pravici máme řetěz And, ztrácející se stupňovitě v dáli. Po levici nesmírná rovina, pokrytá lesem. V dáli viděti jest bílé skvrny, sluncem ozářené. Tuším zde již veliké vodopády, nikoli zakletá města, jak peoni naši soudí, jež as budou nám překážkou. Z Yavie ku Guyaberu[1] jest již jen šest mil. Pěšina někdy zde založená hustě zarostla liánami a svalenými stromy, takže jest nám dříve si ji proklestiti, bychom s muly svými pronikli. Guyabero má zde šířku 24 m a hloubku 1 m 35 cm; rychlost proudu 1,58 cm za sekundu.“

Na ostrově řeky rozbíjí se stan, a družina cestovatelova staví vor, loďku, jež sloužiti má k další cestě; vor zhotoven ze stromu balsa zvaný. Plavba vorem byla plna nebezpečí a svízelů. Bystřina následovala za bystřinou; vor naráží na bambus bujně tu rostoucí; v pěti hodinách jsou liány balsu spojující většinou přetrhány. Zavazadla i lidé mnohokrát byli ohroženi i smeteni do proudu. I kajmani se tu již objevují; pokousán byl jimi François, cestovatelův průvodce. Kritické situace nastaly zvláště v soutěskách, kde řeka v délce dvou kilometrů mění se od 12 do 25 metrů, a po obou stranách strmé stěny až 40 metrů trčí do výše.

11. listopadu dostali se plavci po mnoha svízelích ke značnému přítoku z levé strany, řece Ariari, která přitéká od San Juana de los llanos, pramenící v Suma Paz, a po spojení tomto zvána řeka Guaviare. Někteří kramáři přicházejí sem za obchodováním s indiány. Jiní ze San Fernando de Atabapo pronikli jednou neb dvakráte po Guaviare a Ariari až po San Martin. Řeka nabývá šířky novými přítoky. Kouř ukazuje nám blízkost indiánů; bílou košilí na žerdi přivázanou dáváme nedůvěřivým znamení, že přejeme si styku přátelského; toužíme již po lidské tváři, bojujíce stále jen s rozmary Guyabera a nesčíslnými kajmany. Indiáni chovali se přátelsky, a bylo možno u nich se zásobiti.

19. list. Postup po řece děje se velmi pozvolna. „Naše cesta jest nyní pravým bojem o život. Všechen čas, jenž zbývá nám po vyměřování, věnujeme rybolovu a honitbě. Na některých místech bylo možno za předměty od indiánů vyměniti cazabe. Konečně se dovídáme, že San Fernando jest 14 dní cesty od Mapiripanu; zprávu tu dávají divocí indiáni kmene Piapocos. Cestou další mineme ústí řeky Ona do Guaviare. Jiný přítok jest Inírida s vodami černými; jest zřetelně vody jeho rozeznati od žlutavě bílé, kalné vody Guaviare.

14. prosince spatříme konečně San Fernando, upomínající na vesnice amazonské. Dostihneme nízkých ostrovů, ohraničených balvany žulovými, a dospějme černé vody Atabapa. Řeka tato má šířku 6–800 metrů při svém ústí do Guaviare.“ – – –

Guaviare svou mohutností podobá se Dunaji, až k Ari ari nemá však žádného obyvatelstva mimo několik hord indiánů a dva tři míšence, stvůry to vládní, Kolumbijce, kteří za doby, kdy do S. F. d. A. jsem přitáhl, tudy se plavili. Jaké tu všude v Jižní Americe bohatství, jak obrovské komplexy země panenské leží tu ladem – co jinde přelidněnost území evropských klíčiti dává moru sociální bídy!

Horstva Guayany, Roraima, Kukenam

Guayany jsou zemí nízkohornatou proti západní Jižní Americe s jejich pohořím Caribským, Kordillerou pobřežní a mohutnými Andy. Z plochy četnými horstvy přebrázděné zvedají se ale mnohdy přímo z rovin kolosové na podkladu žuly (zde v Guayaně základní to útvar), příkré skály bílého neb červeného pískovce. Tyto skalní hrady, příkré, roztříštěné a ve tvarech nejrozmanitějších, ve mnohé příčině podobají se skalám Prachovským, Turnovským, labskému Českému Švýcarsku. V britské Guayaně jsou to proslavené Schomburgky, Roraima (viz Napříč rovníkovou Amerikou: Venezuelou po Orinoku, obr. 29), Appunem Kukenam.

Huallaga

vyvírá v Cerro de Pasco, 40 španělských leguas (70–80 hodin cesty) na severovýchod od hlavního města Limy. Prameny Huallagy jsou tedy ještě o něco dále na jih nežli prameny Marañonu, s nímž běží dosti rovnoběžně údolím třetí velké Kordillery a pohořím, kterým ukončeny jsou Andy na východě. U města Huanuca, založeného Pizarrem, sluje řeka tato také Huanuco, a teprve za prvními peřeji, když změnila tok svůj z východního směru v severní, zove se Huallagou. Má velké množství „malpasos“ a „pongos“, jak slují zde peřeje a prahy. Obydlena jest ještě méně, nežli jsou břehy Marañonu andského. Největší z peřejí sluje Pongo del Aguirre či Salto de Aguirre, jest však méně nepřemožitelný při plavbě proti toku, nežli jsou hořejší, menší peřeje.

Malých přítoků jest mnoho a to s obou břehů; větších je pouze šest. Jsou to: Rio Monzon, Rio Balsayaco, Rio Huayabamba, Rio Mayo (čili San Miguel), Rio Paranapura a Rio Aypena, a jen čtyři z nich jsou poněkud splavny. O Rio Aypena povídají si indiáni, že má bifurkaci, jež vede přímo do Marañonu asi třicet kilometrů nad ústím Huallagy.

Na pravém břehu dolní Huallagy tvoří se v obdobích nejvyššího stoupání řeky (někdy až 20 metrů) malá jezírka „tipisca“, jimiž spojují se říčky tekoucí do Ucayali, tak že indiáni na malých kanojích mohou se dostati z jedné řeky do druhé středem samého pralesa. Neboť od Ponga del Aguirre po pravém břehu řeky Huallagy není již hor a jen málo kde je půda slabě zvlněna.

Poblíž ústí řeky Pilluany, jež vtéká do Huallagy na pravém břehu, prostírají se pověstné saliny téhož jména. Prvý popsal je Pöppig r. 1836; pak Herndon, Werthemann a Hübner. Menších salin je dosti na mnohých výtocích východních And v republikách Ekvádor a Peru, ale žádná nevyrovná se rozlohou jednotlivým obrovským salinám na Huallaze. Pokrývají plochu 60–70 zeměpisných mil². Až 100 m vysoké pahorky, někde tenčí někde tlustší vrstvou země pokryté, složeny jsou ze soli, promísené jílem, a táhnou se často až i na hodinu cesty od břehu. Sůl ta je sice v horních vrstvách nečistá a sytě zbarvena, kde však se kopalo hlouběji, přišlo se na vrstvy značně čisté. Krom těchto salin jest ještě několik pozoruhodných na Huallaze a Mayo kolem Balsapuerta, kdež také vytryskuje několik horkých vřídel.

Yurimaguas na řece Huallaze jest jedinou vesnicí, která má více než 200 obyvatel. Osada Laguna, kterou i nejnovější spisy uvádějí jako větší indiánskou vesnici, vzala za své, když obchod a paroplavba soustředily se v Yurimaguas.

Výška dolního toku řeky Huallagy nad mořem jest 200–160 m, Yurimaguas 168 m nad hladinou mořskou a 22 m nad hladinou řeky v době sucha. Břehy jsou velice úrodné. Teplotu změřil jsem 23–24 °C v poledne, 18–19 °C v noci za dnů mírnější povětrnosti; ale ani jindy není tu oné úmorné temperatury vlastní Amazonie.

Humboldtovy „Llanos“

(Přelož. z Humboldtova cestopisu.)

Blíže Mesa de Paja na 9. stupni šířky vkročili jsme do pánve „llanosů“. Slunce stálo skoro v zenitu; půda, kde byla rostlinstva prosta, jevila teplotu 48–50 °C. Ve výši, v níž jsme sedíce na mezcích dleli, nebylo nejmenšího vánku cítiti; ve zdánlivém tomto klidu zvedaly se však ustavičně malé víry prachu následkem proudů vzdušných, které vznikaly u země vlivem rozdílu v teplotě mezi holým pískem a místy travou porostlými. Tyto „větry pískové“ zvyšují úmorný žár vzduchu. Každé zrnko pískové jest teplejší nežli okolní vzduch a vyzařuje teplo; není snadno pozorovati teploměr, aby píseček některý nenarazil na kuličku teploměru. Šíré roviny zdály se stoupati k nebi, takže se nám veliká, nesmírná rovina zdála mořem, chaluhami a řasami pokrytým. Jelikož páry byly nestejně rozděleny a ubývání teploty ve vrstvách bylo nestejnoměrné, obzor zdál se místy ostře ohraničen, jinde vlnitě zprohýbán a jako pruhován. Nebe a země tu splývaly. V dáli viděti bylo palmy, které zbaveny zelených korun podobaly se stežejům lodí na obzoru vystupujícím.

Jednotvárný pohled na tyto stepi má do sebe cosi velkolepého, truchlivého a skličujícího. Zdá se, jakoby příroda celá byla strnulá. Sotva padne tu a tam stín obláčku na savanu, zvěstuje blížící se dobu dešťů. Na první pohled llanos překvapují neméně nežli pásmo And. Všechny horské krajiny mají stejný ráz; ale jen ztěžka uvykáme pohledu na roviny venezuelské a casanarské, pampy buenosaireské, a chako-ské, které ustavičně za 20 i 30tidenního cestování vzbuzují obraz povrchu mořského.

Roviny na západě a severu Evropy jsou jen slabým odleskem nesmírných llanos Již. Ameriky. Různé díly světa chtěli učenci karakterisovati tím, že řeklo se, že Evropa má vřesoviště, Asie stepi, Afrika pouště a Amerika savany. Rozdíly tyto neleží však ani v pojmu věci, ani v duchu jazyků. Asijské stepi nejsou všude pokryty rostlinami soli milovnými; v savanách venezuelských vyskytují se vedle trav malé bylinné mimosy, luštěniny a jiné dvouděložné (a řada stromoví; poznámka autorova). V rovinách mezi Donem a Volhou a uherské pusty jsou pravé savany, pastviny s hojným porostem travnatým, kdežto na savanách východně i západně Hor Skalnatých a Nového Mexika vyskytují se merlíky, obsahující hojně uhličitanu sodnatého, Asie má pravé pouště bez rostlin v Arabii, Gobi, v Persii. Pokud známe podrobněji pouště nitroafrické, které zahrnuty bývaly jménem Sahary, ví se, že na východě jako v Arabii jsou tu pastviny, obklíčené holými, vyprahlými pásmy země.

Podobné pouště sypkým kamením pokryté, beze všeho rostlinstva chybí úplně Novému světu. Poznal jsem je jen v Peru (já též, ač nepatrné v severním Peru; pozn. překl.), mezi Arno Tape a Coquimbo na pobřeží Jižního Moře. Španělové nenazývají je llanos, nýbrž desiertos. Poušť tato není široká, ovšem ale 440 mil dlouhá. Hornina panující zde jest říční písek. Nikdy zde nekápne ani krůpěj deště, a jako v Sahaře severně od Timbuktu, táhne se i v poušti peruánské hojné ložisko soli.

Ostatně vyskytují se všude v Novém Světě pusté, neobydlené plochy, ale žádné pravé pouště. Tyto zjevy opakují se tedy v pásmech od sebe nejvzdálenějších; bylo by tudíž nejlépe rozeznávati pouště a stepi či savany, tedy pásma beze všeho rostlinstva, a pásma pokrytá travami a malými dikotyledony. Druhdy nazývali americké savany mírného pásma prérie (= louky); pojmenování toto nehodí se však na pastviny vyprahlé.

Americké llanos či pampy jsou pravé stepi. V době dešťů jsou pěkně zelené, v době sucha vypadají však jako pouště. Bylinstvo rozpadne se v prach, půda puká, krokodýl a hadi (ti, kteří na útěku za vodou se opozdili; pozn. autora) zahrabou se do ztvrdlého bahna, až opět první deště jarní ze strnulosti je probudí. Jen na pobřeží potoků a tůní zelená se stále lesklými vějířovitými listy svými palma Mauritia. (I tam, kde vody není, udrží se palma Copernicia; pozn. překl.). Asijské stepi leží vysoko a tvoří rozlehlé vrchopláně. Též Amerika má na vysočinách hor v Mexiku, Peru a Ekvádoru savany značné rozsáhlosti. Vlastní však rozlehlé stepi, llanos, cumanské, caracaské a metajské leží jen v nepatrné výši nad hladinou moře, vesměs v pásmu rovnodení, čímž nabývají zvláštního rázu.

Jezer bez odtoku, nepatrné soustavy řek, ztrácejících se v písku neb zanikajících v hornině, jak vidíme na stepích vých. Asie a perských pouštích, tu není. Llanos americké mají svah na východ a jih a vody tekoucí sbíhají se v Orinoku. Dle měření barometrického americké llanos neleží výše nežli 40–50 tois (100 m) nad mořem. Spád řek jest pozvolný, sotva znatelný. Při nejmenším větru neb rozvodnění Orinoka staví se řeky a tlačí se nazpět. V Rio Arauca viděti jest zhusta zpáteční proud. Indiáni mají po celý den za to, že plují po proudu a zatím vzdalují se od ústí ku pramenům. Mezi sestupujícími a zpátečními vodami jest tišina, v níž tvoří se víry plavbě nebezpečné.

Nejvýznačnějším rysem savan a stepí jest, že není na nich žádné vyvýšeniny, takže půda jest úplně vodorovná. První španělští dobyvatelé nazvali, vniknuvše až po břehy apurské, místa tato prostě roviny = los llanos. Na 30 mil² není půda ani na stopu povýšena. Kde není palem, aneb hledí-li se z kopců na pobřeží neb od Orinoka, jako v Mesa de Pavones, vtírá se obraznosti podoba s mořem. Zde mohla by se nástroji, odrazem snad, měřiti výška slunce, kdyby obzor pozemský nebyl stále mlhou zahalen. Rovina tato táhne se netržitě 180–200 mil a jest význačnou pro nový svět, jakož i pro asijské stepi mezi Dněprem a Volhou, mezi Irtyšem a Obí. Naproti tomu pouště nitra Afriky v Arábii, Syrii a Persii, Gobi a Casna mají četné nerovnosti půdy, řady pahorků a bezvodé úžlabiny i skaliska, která nad pískem přečnívají.

Při vší zdánlivé jednotvárnosti vyskytují se na ploše llanos nerovnosti dvojího druhu. Jednoho druhu jsou t. zv. bancos, pravé lavice, mělčiny totiž v pánvi stepní z rozlámaných vrstev pevného pískovce neb vápence, vyčnívající 4–5 stop nad ostatní rovinou. Lavice tyto bývají 3–4 míle dlouhé úplně vodorovné; poznáváme jich přítomnost jen na pokraji. Druhou nerovnost lze zjistiti jen geodetickým a barometrickým měřením, neb dle toku řek. Nazývá se mesa. Jsou to malé pláně nebo vypukliny jen nepozorovatelně několik metrů do výše vystupující. (Já měřil však také asi 20 metrů vysoké; pozn. překl.) Takovéto vyskytují se na východu v Cumaně, na severu villy de la Merced, mesas Amana, Guanipa a Tonoro, které – ač nepatrné – tvoří rozhraní vodní mezi vodami Orinoka a severním pobřežím Tierra firma. Zde je skutečná divortio aguarum (Livius L. 38 a 75) jako v Polsku, kdež daleko od Karpat jest rozhraní vod moře Baltického a Černého v rovině. Zeměpisci předpokládají na rozhraní vod vždy pohoří a přibásňují tato, jak viděti na mapách Rio Neveri, Unare, Guarapiche a Pao. Upomínají tím na mongolské kněze, kteří dle staré pověry na místech, kde vody různými směry tekou, vždy vztyčují malé hromady kamenů, „obos“ zvané.

Věčná jednotvárnost llanos, veliká vzácnost osad, obtíže cesty pod palčiným sluncem a v zaprášeném vzduchu, vyhlídka na obzor, jenž stále zdá se unikati; jednotlivé palmy úplně sobě se podobající, které zdají se nedostižitelnými, poněvadž zaměňujeme je s jinými na obzoru stále se objevujícími: – vše to účinkuje, že zdají se nám stepi ještě většími, nežli skutečně jsou. Osadníci na jižním svahu pobřežního horstva vidí step bezmeznou, rozprostírající se jako zelený oceán k jihu. Vědí, že od delty orinockého až ku provincii Varinas a odtud přes řeky Meta, Guaviare a Cagvan, od východu na západ, od severovýchodu na severozápad táhnouti se může 380 mil po stepi, odtud přes rovník až k úpatí And u Pasto. (Stepi tyto jsou ovšem zcela jiného rázu nežli Humboldtem líčené „Llanos altos.“).

Inírida

Řeka vod černých, vzniká v horstvu Padavída, nejvýchodnějším výběžku velehor And do llanosů ve východní Kolumbii; teče směrem zpočátku V, obrací se pak na SVS a tvoří částečně rovnoběžku s mohutnějšími ještě Guaviarem a Guainií. Břehy krásné té řeky obydleny jsou pouze divochy a jen vzácněji a pouze v prvé třetině toku plaví se tudy míšenci, kramáři sanfernandští.

Francouz Frédéric Montolieu v roce 1872 splavil řeku tu. V „Bulletin de la Société de Geographie, Paris 1880“ píše:

„Inírida, přítok Guaviare, tekoucí 2 kilometry severně od San Fernanda de Atabapo do Orinoka, řeka vod černých a průhledných, měla pro mne od mého příchodu do území amazonského veškeren půvab věci neznámé. Několik prostých míšenců plulo občas nahoru; vypravování jejich pouze zvyšovalo mou zvědavost, ale neupokojilo jí. Vyprávěli, že plavba jest nebezpečna, že břehy jsou obydleny divokými indiány, nepřáteli veškery civilizace, ale jinak neskrbili též chválou úrodnosti půdy, malebnosti peřejí a růzností divokých hostů, kteří přebývají v krásných lesích.

Tok Iníridy dělí se na dvě části, velmi rozdílné od svého spojení s Guaviárem až k velkým peřejím Mariapiri. Tok řeky má 3–4 míle rychlosti v hodině; přerušen jest četnými a hroznými peřejemi. Z Mariapiri do Guacamayo, poslední indiánské osady, kterou jsem mohl navštíviti, asi 15 mil (ve skutečnosti asi 40 mil; pozn. překladat.) zeměpisných pod prameny jest Inírida, učiněné jezero, skoro beze spádu vody a bez peřejí. Obklopena jest lagunami. Nalezl jsem tam pouze dva nepatrné vršky Bachaco a Mapuey. Jinak jest dolní tok tísněn z obou stran řetězem žulových skal, z nichž hlavní jsou Mariapiri, Kubalé a Manecuri. Za deštivého počasí mnohé peřeje zmizejí vzrůstem řeky, ale v měsících listopadu, lednu a únoru – v době tedy suché – není možno plouti jinak než od peřejí k peřejím a kromě toho při každém okamžiku přenášeti náklad, táhnouti pak prázdnou loď buď přes skály v řece, neb lesem, jako u Mariapiri. Území protékané Iníridou jest dvojího útvaru, velmi od sebe odlišného; skály a písky žulové a území aluviální, žulové skály ve formách kuželovitých jako na Orinoku.“ (Jest patrno, že to jsou bludné balvany z velkých ledovců andinských, které nalézáme roztroušeny až k oceánu Atlantickému, a to všude jak v pralesích brazilských a v oblasti amazonské, tak i v nesmírných rovinách Mety a Apure.)

„Písek řeky Iníridy jest jemný, křemičitý, jehož bělost unavuje oko v jasu slunečním. V nějaké vzdálenosti od břehu a hlavně za Mariapiri nalézá se pruh vegetace na podkladu prahorního vápence; jsou tu také místa velmi úrodná. Inírida teče od svého počátku skoro rovnoběžně s Guainií, až do Kubalé, to jest od západu k východu. Za Kubalé točí se severovýchodně, tvoříc skoro ostrý úhel s řekou Atabapem, která teče z jihu na sever. Ze San Fernanda de A. (4° 2′ 48″ sev. šíř. a 70° 30′ 46″ od Paříže západně) k ústí Iníridy do Guaniane počítá se 5 mil 20stupňových. V Kubalém veden dle Codazziho meridián, který ustanoven hranicí mezi Venezuelou a Novou Granadou (71° 25′ záp. d. od Paříže). První z těchto republik, opírajíc se o měření Requeňy, komisaře španěl. expedice hraniční mezi Španěl. a Portugal. v roce 1717, Venezuela, žádá jako hranici západní čáru horní Mety (Isimena), jdoucí místem, kde Ariari a Guayabero spojené tvoří Guaviáre, k řece de los Engaňos, přítoku Caquety neb Yapurá. Za to Nová Granada požaduje za svou východní hranici tok Orinoka a Casiquiare.

Kraj zde uvedený je skoro tak velký jako Francie, úplně pustý, divoký a neznámý, vyjma „Území amazonské“, které jest venezuelské. Oblasti Iníridy zmocnil se kmen Guaipuinabů, divokých indiánů, kterým kmen Marabitanů, přišlých z Rio Negra Caciquiarem, ubírá stále více půdy. Roku 1750 Solano pokusil se usaditi několik rodin v San Fernan. d. A. Přehmaty úřadů a kramářů donutily ale brzy tyto rodiny, že připojily se k ostatním, které svobodnější nechtěly opustiti svou krásnou řeku.

Tato dvojnásobná emigrace zde nechala přes to u těchto indiánů stopy, které možno sledovati, když vzdalujeme se od ústí. Mravy mají ráz čím dále primitivnější a divočejší. Puinabe jest postavy dosti vysoké, silných ramenou, kulaté hlavy, očí v pěkném oblouku, čela úzkého, vysedlých kostí lícních, hustých, hrubých, černých vlasů; barva jeho jest více ztemnělá než jiných kmenů. Výraz jest pyšný, vážný a divoký pohled nestálý; nedůvěra není menší než jejich pověrčivost. Ženy nosí jako muži vlasy krátké, kulatě zastřižené. Jest mezi nimi dosti hezkých, s prsy silně vyvinutými, což, myslím, pochází od zvyku nositi náklady na zádech, připevněné na čelo dvěma pruhy z jemné kůry stromové. Uctívají měsíc.“ (Z vlastního názoru potvrzuji pozorování Montolieua. Řeč puinábská nepůsobila na sluch můj příjemně, jest gutturální, a pozoruhodno jest, že všechna substantiva jsou jednoslabičná.)

„Plavba po Iníridě za počasí deštivého jest velmi trapnou pro prudké proudy mezi skalami, pak velkým nedostatkem jak zvěři tak ryb a nesmírnými lijavci každého okamžiku. Bouře jsou zde hrozné; zuřivost jich plní strachem sebe odvážnějšího cestovatele, který by byl jimi uchvácen uprostřed řeky. Nárazy větru proti proudu jsou tak mocné, že tvoří vlny nebezpečné těžkým i přeplněným loděm. Skoro všude v tomto čase břehy jsou daleko zatopeny.

Inírida mající již jméno tak líbezné, jest nejkrásnější řeka v bazénu horního Orinoka. Až do Mariapiri panoráma jest malebné: množství pahorků, buď žulových neb vápenných, přerušuje význačnou jednotvárnost všech velkých řek, protékajících územím plochým a lesnatým. Atabapo na příklad, ač písek jeho jest bílý a vody černé, přece jednotvárností svou jest až zoufalé.“

Orinoko

dle starých španělských autorů El Orinóco, jest slovo původu řeči tamanácké (Orinú), podobně jako v řečech kmenů Guaranů slovo Para (Parana) značí „Velkou vodu“. Na starých mapách Dr. Apolinara Diaze de la Fuente (r. 1760), na anonymní mapě r. 1805 v Madridu vydané, čteme jména Parime, Paragua, Puruma (zkomolené Parama), vesměs jména s kořenem řečí guaranských, po celé Jižní A. rozšířených, téhož významu. Diego de Ordaz, Juan Carnepo, Alonso de Herrera v 1531 – a pozdějších přinesli poprvé jména ta a známost o veletoku do Evropy.

V Americe poledníkové Orinoko zaujímá místo třetí, řadí se tedy po Amazonu a Paraně. V Severní Americe možná, že Mississippi a řeka Sv. Vavřince jsou většími; při přirovnání řek nerozhoduje větší neb menší délka toho neb onoho toku, nýbrž množství vody do moře ročně odcházející, a toto lze jen povrchně odhadovati. Dle Ortona množství vody obnáší v době nejvyššího vzrůstu řeky Orinoka 14 tisíc m³, v době bezdeští 6800 m³ za vteřinu. Snad tedy Orinoko není dvou severoamerických obrů o mnoho menším.

V řadě řek celé země Orinoko zaujímá (povrchně souzeno) místo osmé neb deváté (dle Recluho), tudíž po Amazonu, Kongu, Paraně, Uraguayi, Nigru a Yang-cze, Brahmaputře, Mississippi a Sv. Vavřinci. Celá délka Orinoka odhadována přibližně na 380 zeměpisných mil, dle Micheleny, Codazziho na 2350 až 2500 kilometrů, celá plocha koryta orinockého na 960.000 km², tedy devatenáctkrát tolik plochy král. českého, nemá ale úplných 50 tisíc obyvatel. V oblast Orinoka padá 436 řek, z nichž 5 jest velikosti Dunaje, třicet větších Vltavy, valná část pak jest buď málo prozkoumána, některé vůbec úplně neznámy. Dnes více nežli Afrika jsou tyto země v poříčí velkých řek jihoamerických „terra incognita“. Že prameny Orinoka dosud nejsou přesně stanoveny, ač tudy cestoval a krajiny ty popsal Chaffanjon, řekl jsem již několikráte. Já sám s houževnatostí a tímže právem, jakým u nás např. hájí někteří mnoha předností Vltavy proti Labi, Labe že do Vltavy a ne naopak vtéká, pokládám řeku Guaviare a ne tak zvané „Orinoko“ od Atabapa nahoru za vlastní pramen, původní kmen veletoku orinockého. Sama voda, její živočišstvo, ráz vegetace, menší spád Guaviare neliší se skoro od rázu Orinoka podatabapského, kdežto Orinoko nad Atabapem – proti Guaviare mnohem menší, liší se dosti podstatně. Dle Recluho Orinoko protéká Venezuelu a jen některými přítoky svého levého břehu přináleží v oblast sousedící republiky Estados de Colombia.

Názor ten není úplně správný. V poslední rozepři arbitrarní otázky o upravení hranic mezi Venezuelou a Kolumbií přiřčena smírčím soudem od papeže celá část levého břehu orinockého od Caribenu až po ústí Guaviare (a také celý levý břeh Atabapa, celý tok Guainie a pravý břeh Rio Negra až po hranici brazilskou) Kolumbii. Vláda kolumbijská, aspoň na řece Metě, Vichadě a středním toku Guaviare nyní a po mé cestě poslala sem své „gobernadores“, míšence, jichž působením asi bohužel i poslední zbytek indiánů odtud bude vypuzen!

Orinoko vzniká v horstvu Parime; v jeho jihozápadních svazích teče z počátku směrem západoseverozápadním a přibírá vedle jiných tyto hlavní přítoky: Manaviche, Mavaca, Padamo, Ocamo a za vesnicí, dnes již jen indiány zalidněnou, zvanou Esmeralda, poblíž úpatí nejvyšší na Orinoku hory Cerro Duida (2475–2500 m) láme se ve dva proudy, jeden pokračující směrem počátečním, druhý na jihozápad v oblast vod amazonských, v řeku Guainii spěchající. Tato větev jest proslulé Caciquiare, bifurkace, kterouž Orinoko spojeno s Amazonem. Málo známa jest ještě jiná bifurkace, spojující jeden z přítoků Caciquiara, totiž Baria (či Bariu) s řekou Cababury do brazilského již Ria Negra pod peřejemi gabrielskými vtékající, starým Portugalcům a Brazilcům snad dříve nežli Caciquiare samo známé a mně různými indiány san cárloskými potvrzené. I nad Esmeraldou Orinoko jest ještě splavným až ku peřejím tak zvaným guaharibským, nazvaným tak dle divokého loupeživého kmene indiánů Guaharibů, Humboldtem dle tradice španělské rozkřičených. Avšak dle zpráv mnou od indiánů Maquiritarů čerpaných kmen není o nic horší ani lepší kteréhokoliv z kmenů, s nimiž stýkal jsem se na horním Orinoku, Atabapu atd.

První cestovatelé, kteří až k těmto peřejím pronikli, byli Španělé: Diaz de la Fuente vyplul dne 3. prosince r. 1759 ze S. Fernanda de Atabapa a r. 1760, 3. března, octl se při ústí řeky Ocamo; 11. dubna téhož roku dosáhl peřejí guaharibských. Čtyři léta později Bobadilla na rozkaz Dona José Ituriagy, velitele výpravy k určení hranic, podnikl s menším zdarem tutéž cestu výzkumnou, nikoli jak Humboldt mylně tvrdí, dokumentů španělských neznaje, že za uprchlými otroky černošskými, kteří nevím jak z pobřeží až ku pramenům orinockým byli by se dostali. – Chyb zaviněných jednak nesprávnými údaji domorodců, jednak špatnou znalostí řeči španělské i jen několikaměsíčním pobytem, hemží se cestopisem Humboldtovým hojně, kdežto ostatní vědecká jeho pozorování, jež základem mají osobní názor, dosvědčují geniálnost svého mistrného tvůrce. –

Robert Schomburgk, výzkumce Guyany, r. 1840 překročiv Sierru Párimu, sestoupil k řece Padamu, přítoku horního Orinoka, tak mocnému, že považován za pramen matečný; nad tímto spojením Orinoko má již jen 80 až 90 m šířky a hloubka stačí sotva již plavbě lodí. R. 1886 podařilo se Chaffanjonu překročiti bystřiny guaharibské, pak ještě jinou bystřinu „Salto de la Desolacion“, která od té doby zove se „Salto de los Franceses“ a zde dostihl ne pramene samostatného, nýbrž některého z potůčků přítoků orinockých. –

Humboldtův popis bifurkace toku Orinoka byl velikou událostí zeměvědnou, ač již roku 1745 La Condamine v pařížské Akademii věd přednesl zprávy o bifurkaci; zásluha jeho byla přeceňována. Misionáři španělští znali již Caciquiare a lodi ze San Cárlosu přicházející z Ria Negra vnikly do Orinoka vidlicovitým během obou veletoků. Na mapě z r. 1599 Keymis, průvodce Raleighův, nakreslil veliké slané jezero mezi Orinokem, zvané Raleana či „řeka Ralejghova“, a přítoky Amazonu; jezero toto objevovalo se pak pod různými tvary; ano i kapitán José Solano, jemuž bylo uloženo prozkoumati kolonialní meze španělsko-portugalské, vyobrazil domnělé jezero Párime, jakoby prostředkovalo spojení obou veletoků Jižní Ameriky. (Mapka ta vyšla r. 1763 v Madridu, její faksimile nalézá se v Reclusově dílu XVIII.) Po rozličných sporech a domněnkách konečně r. 1725 portugalská společnost výzkumná pronikla Rio Negrem až po vysoké jeho přítoky a vnikla do Orinoka proudem caciquiarským; brzy potom kapitán Moraes vedl tudy jezuitského misionáře Manuela Romana. Tím pochybnosti přestaly. Dále bylo poznáno, kudy Caciquiare proráží, tam že jest údolí, které se prodlužuje na jih v jiné, jímž teče jiná řeka, takže tu jest druhá bifurkace vod, přináležející do poříčí Rio Negra (ona řeky Baria s Caubabury).

Prvým ale Evropanem, objevitelem Caciquiara, byl snad zlotřilý pirát Aguirre, který se svými „Marañones“ v roce 1560 (dle jiných pramenů 1562) nápadně rychle z Amazonas, tenkráte nedávno objeveného, doslal se na pobřeží východní Venezuely; možnost, že by se byl plavil proti toku Ria Negra a indiány veden dostal se Caciquiarem do Orinoka, není tedy úplně vyloučena.

Dle Micheleny Rojase vzniká bifurkace, rozvětvení se Orinoka, takto: svahy horstva Parimy, Tapirapica a Unturanu tvoří podélné hlubší koryto, jímž valí se hlavní masa Orinoka prodlouženým směrem počátečního rozběhu řeky. Na místě, kde vzniká bifurkace, jest mělké údolí, utvořené horou Pava, Guaracou, posledními výběžky Unturanu (dle Chaffanjona jest to vrch Doromoni) a protilehlými výběžky horstva Maguasi, které poslední jest jediné na mapách jak Stielerova, tak Andreova Atlasu označeno.[2] Orinoko, které zúžené horami Tamatamou a Doromonim vrhne se pak proudem otáčným, od stěn horstva ku protějšímu údolíčku odrazným, nejdříve jen zátoku tvoříc, vydlabalo si časem nové řečiště, až přišlo na hranici geologicky zajímavou, svahů padajících na jih, a pak vrhlo se nyní asi třetinu vody odrážejíc na jih v spád řek oblasti rionegerské, a tedy systému amazonského. Poněvadž ale posunuje se bod vzniku bifurkace stále na západ, mohl by se posunouti pozvolna až za severní svahy výběžků Magvasi, ježto vlastní koryto Orinoka víc a více se prohlubuje. Bod vzniku bifurkace nalézal se před sto lety asi o půl kilometru východněji; posunuje se ustavičně, byť i pozvolna, na západ, levý břeh pískem zanášen, pravý jest odtrháván. Sami indiáni tvrdili mi, že „ústí“ Caciquiara zanáší se pískem. Poněvadž vlastní Orinoko ale nejen dále prohlubuje si své koryto a místo, kde Caciquiare počíná se odvětvovati, stále se posouvajíc na západ, mohlo by se octnouti až za severními (místo jižními) svahy pohoří Magvasi, do břehu pozvolna se ztrácejícího: vyslovuji náhled, jehož priority míním si býti vědom, že možnost, aby zaniklo Caciquiare, jest nejen připustitelná, nýbrž státi se může v době ve smyslu geologickém nedaleké. Mně jest Orinoko nadatabapské z vlastních názorů neznámo a použiji tedy doslovných vývodů Micheleny, jakožto rozvláčného sice, ale nejspolehlivějšího popisovatele horopisu a vodopisu oné neznámé končiny.

Bifurkace Orinoka vzdálena jest od pramenů, neb lépe řečeno od vlastního matičného horstva téhož, asi 80–100 španělských leguas (mil).[3] Počet větších přítoků jest tu dvacet, z nichž jest 8 větších Vltavy. Pohlédneme-li na mapu, seznáme, že Orinoko vzniká na místech, kde nebýti jeho výminečného řečiště, všecky jeho přítoky, podobně jako řeky ostatní poříčí Rio Branca, Guainie a Rio Negra, plynuly by v oblouku třeba do Amazonu na místě do moře Karibského. Jest to oblouk ze severu na jih jdoucích svahů Parimy, Meie, Curichany a Maravaky, též Maraguaky (poslední tři samostatné řetězy horstev na mapách jen povrchně a nesprávně značeny bývají jako „Parima“ – ač řetěz to samostatný –) a ze svahů z jihu na sever jdoucích vlastní nejjižnější Parimy, dále ze svahů Tapirapicó’je, Unturanu a Mapaya, končících vrchem Pava a skalou Guaraco. Velikost plochy prvé sníženiny jest asi 650, druhé 350 leguas čterečních.

Zeměpisná výška nad mořem jest u bifurkace dle Micheleny pouze 337 starých španělských loket, či dle Recluho 280 metrů, šířka Orinoka v zúženině 300 špan. loket, dle Chaffanjona 80 metrů; šíře Caciquiara v jeho počátku měří jen 40 metrů. Od Caciquiara Orinoko teče směrem ZSZ, později SZ, udržováno jsouc na levém břehu malou pahorkatinou, dělící přítoky atabapské od orinockých. Z nepatrné této pahorkatiny vynikají kopce Ocunavi a Maguasi.

Přítoky jak Orinoka, tak Atabapa jsou nepatrné Caños (říčky). Pravý břeh ohraničují svahy: Cuneva, Cuchamacari, Mariveni, Jao, Nevía, Queneveta, Maraguaca (Maravaca?) a obr Duida. Z horstev těchto plyne Orinoku 10 řek a 5 Caños, přítoky své sbírajících na ploše více než 1.000 leguas čtverečních. Hlavní z řek jest Cunucunuma.

Když Orinoko dostihlo nedaleko ústí Ventuari, největší z řek meridionální části horstva Parimy, obrací se směrem čistě západním, v němž setrvává 170 km. Náhlá ta změna stala se klínovitým vražením pohoří Yucamari a vyvýšeninou atabapskou. Na celé té čáře Orinoko přijímá dva malé Caños, z nichž jeden splavil jsem částečně jakožto první Evropan. Ventuari sama však jest řekou velikosti Dunaje, která v horstvech Maigualida, Guamapí, Vadipú, Yucamari, Chiquita, Curichiani, Vuviquero, Cuneva, Cuchamacari a Nevia sebrala mimo dvě řeky a Caños přímo do Orinoka tekoucí ještě 14 velkých řek, takže při vtoku svém do Orinoka mohutností svou tomuto se podobá.

První velký ohyb směru nastává Orinoku, když Ventuarím sesíleno 165 km (asi) dále setkává se s mohutnými svými přítoky levého břehu, soutokem Atabapa a Guaviara. Atabapo jest řeka vod černých, kdežto Guaviare jest vody špinavě žluté, mnou za původní kmen Orinoka pokládáno, a patří v soustavu řek andinských. Prameny jeho vyvěrají v ledových částech Sierry de Suma Paz – v „Horstvu věčného klidu“, východně od údolí horní Magdaleny, řeky, která jest Kolumbii tím, čím Orinoko Venezuele.

Guaviare má dvě matečné řeky: Rio Lesseps, nazvané tak Dr. Crevauxem, jenž v roce 1881 vykonal odvážnou tudy cestu, s obtížnými plavbě vodopády, peřejemi a druhou AriAri zvanou. Od ústí v Orinoko až do AriAri Guaviare jest pro menší parníky splavno více než na 1.000 km vzdálenosti, ze dvou třetin ale osazeno divochy, neznámé, nenavštěvované, tím méně ovšem parníky brázděné. Vergera a Velano páčí množství Guaviarem do Orinoka nesené vody na 3200 m³ za vteřinu.

Nejmohutnějším přítokem Guaviare jest Montolieuem, Crevauxem a mnou navštívená Inírida, vtékající na pravém břehu, nedaleko vtoku Guaviare do Orinoka. Inírida má tutéž černou vodu jako Atabapo. Rozhraní vod, jež tvoří spojení Guaviare, totiž Atabapa s Orinokem, Reclus považuje spíše nežli samu orinockou bifurkaci za pravý hydrografický střed celého širého okrsku mezi mořem Karibským či Antillským a Amazonem.

Pravá divortio aquarum jest ale ona vodorovná 3. stupněm severní šířky tažená čára Pimichinem, potokem to z oblasti atabapské, směrem protivným na jih do Guainie tekoucím, spojení, kterýmž rychleji z Orinoka (pouze hodiny po souši pralesem a pak po vodě Pimichinem) lze se dostati z vod orinockých do vod poříčí amazonského, cesta, kterou já ubíral se, kdežto obě lodi mé vykonaly cestu Caciquiarem.

Severně od ústí Guaviara Orinoko nedostává, míjejíc vršky a pohoří východní, nežli krátké a náhlé přítoky z hor odvětvení chybně též Parima zvaného, kdežto roviny západní mírně skloněné přinášejí dlouhé přítoky rovnoběžné s Guaviarem: Mataveni a Vichadu, poslední s vodami černými. Nyní Orinoko octne se před vlnovitým ukončením svahu horstev od Parimy SSZ a Z až k hoře Uñianě, osaměle z plochy metských llanosů se zvedající. Hned za Vichadou se silou obra a vytrvalostí tisíciletého „Gutta cavat lapidem…“ Orinoko prorazí si cestu, aniž sbíhá na ZSZ a stává se přítokem Mety, jak mohlo by se očekávati, a tvoří velkolepé peřeje.

První veliký raudal jest maipurský, zvaný dle vsi starého kmene indiánského. Se svahů žulových nad raudalem vyčnívajících jest viděti, jak dělí se řeka na několik ramen a pramínků, měnících běh a objem dle výše vody: zelenající se ostrovy a špičaté skály zvedají se mezi točitými úžlabinami, jimiž pění se bystřiny. Raudal maipurský zdéli 6 km jest příliš prudký, takže loď nemůže se odvážiti tudy a musí aspoň na jednom místě přenesena býti po skalách. Snáze se překročí dva malé raudaly, dělící bystřiny maipurské a aturské. Názvy nesou též indiánské: „cerro Pintado“, dle hieroglyfu indiánského a „cerro de los Muertos“ za dob předchaffanjonových s jeskyní naplněnou kostrami. Pak řeka teče mezi zelenými houštinami a balvany žulovými tmavě černými, majícími skoro vesměs tvar bochníků; někdy větší spočívají na menších, voda ztrácí se pod nimi nebo tvoří tůně a pod. Tisíce žulových balvanů černých leží tu v řece nakupeno, jakoby obři stavěli si tu „domky z karet“, házeli jimi; všude vře a kypí zloba bezohledně kupředu valící se vody. Některé prahy jsou až 5–6 metrů vysoké a ne-li výškou, jistě mohutností valící se masy působí na diváka jako vodopád.

Překročení raudalu aturského je neméně nebezpečné jako maypurského; také zde lodi mnohdy musí se vléci po skalách, jenže spád řeky jest méně značný (12 m maypurských odpovídá as 9 m aturským). Většina žulových balvanů, roztroušených po březích středního Orinoka, zvláště „kámen tigří“ blíže vodopádu Marimara, jest pověstná v zemi hudebními zvuky, jakými zní zvláště při východu slunce. Pod Átures následují jiné méně nebezpečné bystřiny až k ústí Mety, jedné z velikých řek roviny západní.

Meta sestupuje jako Guaviare s výšin andských z Colombie a tvoří nejkratší cestu mezi vysočinou Cundinamarca a oceánlem Atlantickým. Podobně jako Guaviare prýští Meta v poledníkových svazích And kolumbijských; jsou to dva prameny v „paramech“ (sněhových výších) Chingassy a Suma Paz vznikající, Upie a Humadea. Jméno své Meta dostává teprv po spojení těchto obou ve výši as 150 m; pak plížíc se rovinou zachovává směr vých.-severo-východní, souběžný s Guaviarem, a mohutní několika přítoky z llanos, které živeny jsou prameny od severu z And. Jeden z přítoků těch, Casanare, dal jméno širému nesmírnému okrsku v rovině. Na některých místech Meta rozšiřuje se až na 2000 m; hloubka jeho stačila by největším lodím, kdyby nepřekážely náspy a ostrůvky na dně, dosud neoznačené. Obyčejně se plaví jen lodi s norem 1/2–3/4 m as do třetiny toku; doleji pak i parníky 2 m nořící mohou bez nebezpečí plouti v zimním období, v poslední třetině i v době sucha. Při vtoku Meta přináší do Orinoka množství vody, které se páčí na 4500 m³ za vteřinu.

Pod Metou následují Capanaparo a Arauca na břehu západním, prvá před soutěskami úžiny Barraguanů, druhá pod ním, kde řeka má ještě značnou šířku 1778 m. Obě řeky vznikají v Andech, zůstávají však skoro bez přítoků. Arauca před vtokem souvisí s deltou mocné řeky Apure, která se spojuje s Orinokem přesně tam, kde veletok béře přímo směr k Atlantickému oceánlu. V Apure parníky jdou až do Nutrias a po Palmarito, 500 km od ústí; její hlavní přítok, řeka Portugueza, jest také splavná. Po spojení obou řek dlouho lze rozeznati žluté vody apurské a čisté průhledné Orinoka, které splynou teprv pod pahorky Cabruty. Řeka jest odtud tak mocná, že další přítoky nemění jejího rázu; dostává jich nicméně mnoho z hor guyanských, Cuchivero, Caura, Caroni s vodami černými, jež údolí poskytnou jedenkráte přímé cesty k Rio Brancu a Amazonu. Po velikých deštích prameny jednoho z přítoků řeky Caroni komunikují s Cuyuni, přítokem řeky Esequiba.

Až sem 420 km od oceánu sahá vlna přílivu mořského; silné příboje pronikají řekou až ku počátku delty. Množství vod Orinoka, jež valí se kol Ciudad-Bolívaru, páčí se na 7500 m³ za vteřinu. Jiní odhadují průměrné množství vody na 14.000 m³; hloubka převyšuje na některých místech 50 metrů. Stoupání řeky v Ciudad-Bolívaru mění se od 12 do 15 metrů, výminečně, prý, i více než 15 m, dle roku, jak ukazují stěny skal uprostřed proudu, jichž temena z vody vyčnívají. Orinoko stoupá pravidelně kolem 15. dubna; rozvodnění trvá do srpna, kdy počnou vody opadávati. V listopadu nastává slabé stoupání vody, zvané „creciente de los muertos“ (stoupání mrtvých), patrně dle svátku Dušiček a Všech Svatých. Toto rozvodnění trvá jen krátce; po celou dobu sucha řeka stojí nízko, odkrývajíc nesmírné plochy svých břehů a ostrovů. Za velikých rozvodnění naproti tomu řeka vystoupí z břehů a pokrývá nížiny na značné vzdálenosti. Při vtoku několika řek nebo proudů spojí se vody v pravé moře nitrozemní, jež vniká i do lesů a savan; bylo viděti již prostor 200 kilometrů šířky, málo kde přetržený úzkým pruhem země, kterak mizí pod záplavou rozvodnění. O deltu orinockém zmínil jsem se již výše. – – –

Zběžný tento náčrtek Orinoka čerpán vedle vlastních názorů hlavně z knih: Reclus: „Nouvelle Géographie Universelle“, Michelena y Rojas: „Exploracion oficial“. Codazzi: „Geografia estadistica de Venezuela.“ –

Ostrov Trinidad

nejjižnější z malých Antill, má podobu obdélníka, táhnoucího se od západu k východu. Španělé porovnávali jej s „volskou koží“ pro přívěsky poloostrovů, táhnoucích se od ostrova směrem k pevnině. Povahou geologickou Trinidad jest fragmentem pásma venezuelského. Okraj horstva s hřebenem zakulaceným, jenž vroubí jeho stranu severní, pokračuje na pevnině jihoamerické pásmem parijským, a toto objevuje se opět za zálivem cumanským v podobě vrchů, které oddělují moře od vysočin Caracasu a Valencie. Na ostrově i na pevnině jsou skály tytéž: horniny vyvřelé i metamorfické, které skládají hlinitou břidlici, velmi tvrdou, jejíž vrstvy objevují se nad hladinou moře. Ač řetěz horský jest dvakráte přerušen u „Bocas del drago“ a v zálivu cumanském, drží se osa útvaru přesně od Punta Cabra po Puerto Cabello v celkové délce as 800 km a kloní se jen slabě k čáře rovnoběžné s rovníkem. Zlomení pásma pobřežního mezi zálivem parijským a mořem karibským jest vyplněno ostrovy a ostrůvky, které jsou jen vrcholky ponořeného pásma horského, táhnoucího se až na severozápad Trinidadu. Souvislost s pevninou nejlépe značí totožná fauna i flora ostrova s břehy protějšími. Kordillery kontinentální počínají na samém břehu proti severozápadnímu cípu Trinidadu a tvoří řetěz u Paria pravidelný, nepatrné však výše. Na Trinidadu dosahují výše 1070 m. Řada hor původu plutonického prodlužuje se na 250 km a ze strany severní jest přesně ohraničena na východ zálivem Golfo de Paria, na západ zálivem Cariaco. Velikost ostrova jest 1755 angl. mil², z nichž jen jedna desetina jest vzdělávána. Kakao a cukrová třtina, kokosové ořechy, něco málo kávy a tabáku vedle asfaltu z pověstného asfaltového jezera jsou hlavními surovinami vývozními.

Obyvatelstva napočteno pouze 154.000, z nichž skoro polovina jsou Indové sem přivezení, „Kulis“ (nádeníci); Číňanů zde jest jen tisíc. Druhou polovinou (asi na půl tisíce čistých Evropanů) jsou černoši, potomci otroků dříve sem dovážených, a pak míšenci. „A indiáni?“ táže se laskavý čtenář. V roce 1813 napočítalo se jich tu již jen 689 – dnes není zde ale ani jediného čistokrevného domorodce indiána. Podnebí na horách (až 3000 m vysokých) jest dosti zdravé, v nížinách panují zimnice. Úmrtnost pouze 4 %. Anglický jazyk vedle francouzského, černošsko-kreolského, zvaného „trinidad patois“, jest rozhodujícím. Španělsky mluví se málo, a to nepatrnými zbytky kdysi španělských osadníků a zde usazenými cizinci, většinou příslušníky sousedící republiky venezuelské.

Pobřeží perúvské

až na malé výjimky nevlídné, vyprahlé, jest velmi smutného vzhledu. Ať již jsou to jeho ploché břehy nebo svahy andské nedaleko za rovinou se zvedající, pozorovány z lodi, jak já jsem je zřel od Pacasmaya cestou na sever, žluté nebo rudé v záplavě slunce, zdají se býti ve výhni vypálenou krajinou bez života. Pobřeží perúvské, podobně jako v chilské Sahaře, Atakamě, má své skutečné pouště, „desiertos“. Jsou to tak zvané „medanos“ (náspy) a severně od Piury rozkládající se „desierto de Sechura“. Zde jsou plochy několika čtverečných km úplně bez rostlinstva. Jiné, aspoň spoře porostlé, slovou „pampas“, „arenales“. Než i tam, kde není těchto pouští a polopouští, vyrůstá stromoví jen nízké, skoro křovinaté a řídké; byť pak byly tu stromy druhů věčně zelených, zážehem jsouce spáleny a všecky poprášeny nikterak nezbavují krajinu pustého, zasmušilého vzhledu. Stromoví toho je tu sotva deset druhů. Nízké rostliny, polostromovitý šťavel, dřišťály, Colletije, Baccharidy a dále od břehu kaktusy Opuntie, ještě dále v horách nopály ramenovité a Agave jsou charakteristickým rostlinstvem chudého tohoto pásma.

Chudého nikoli půdou, nýbrž nedostatkem dešťů, neboť od severního Chile až skoro po záliv guayaquilský neprší tu než asi třikráte do roka, a tu sotva sprchne na 20 cm deště; mnohdy však na některých místech po několik let neskrápne ani krůpěje dešťové. Jedině že noční rosy a od hor pobřežních k zemi srážené mořské páry, v noci a z rána ochladnuvše, poněkud občerstvují a při životě udržují zdejší rostlinstvo. Od severního Chile až po Limu průměrná teplota roční kolísá tu mezi 15–18 °C, od Limy až ku Ekvádoru od 19–20 °C; noci bývají poměrně chladné, hlavně na jihu, když mlhy „garuas“ srazí se k zemi, při čemž klesne temperatura až i o 8–10 °C, půda sama ochladne pak až pod nulu. Tyto „garuas“ srážejí se silněji skoro jen v zimních a jarních měsících. Po dešti však i polopouště, ba i medanos pokryjí se zelení, ba některé rostlinstvo, hlavně liliovité, rozvije se v úhledné květy.

Jednotvárný, pustý ráz pobřeží táhne se na mnohých místech daleko do údolí a strání hor, zde 200–300 metrů vysoko v Peru středním a severním. Jen tam, kde lid z dalekých pramenů svedl vodu „acequiemi“ (vodovody), zelenají se pravé, zrak osvěžující oasy nízkého rostlinstva užitečného i skupin většího stromoví, domorodého a importovaného. Vedle révy, topolů, eukalyptů, nasvědčuje tomu stromoví ovocné i stromoví tropů amazonských, že zdejší půda je výtečná, a větším zavodňováním že by se přeměniti dala v malý ráj.

Rio Negro

Guiari, Paraná pixuna, též Ueneasu zvaný, nejmohutnější přítok Amazonu po levém břehu, zvaný na horním svém toku a před splynutím s Caciquiarem Guainia, vyvěrá v hornatině Padavída. Pramen teče stepmi, protéká podél jižních svahů hornatiny Aracuri a nepřijímá až ku Caciquiaře žádných větších přítoků. Od Caciquiare jsou nejznámější řeka Xie a Isema, vtékající po pravém břehu. Následuje mohutný Uaupés, a zde Rio Negro mění směr toku v onen, jejž má Uaupés, jak podobně i potom podlehne směru toku Rio Branca, když byl se s ním spojil, obraceje se na JJV. O peřejích Rio Negra zmínil jsem se s dostatek na místě jiném.

Rio Branco, „Bílá řeka“, jest krom Uaupésu a Caciquiara jediný velký přítok R. Negra. Neshodny jsou názory, který že jest pramen R. Branca. Dle Recluho jest to Uraricoera, vyvírající v žulovém údolí horstva Parimy a Pacaraimy, valící se od západu na východ a spojující se po běhu as 600 km s řekou Takutu, přijímající bystřiny pohoří Roraimy. Mezi těmito pověstnou Piraru, kolem jejíhož toku možno že nalézá se v době dešťové dosud ani v Reclus neudaná bifurkace s řekou Essequibem prostřednictvím řeky Rupunini. Dle některých Brazilců považována řeka Takutu (však bezprávně) za hlavní pramen Rio Branca. O přítocích Rio Branca a jeho vlastním toku a dolní části R. Negra píše Reclus:

„Mahú, zvaný též Ireng, přítok Takutua, jest proslulý svými kaskadami: jeden z vodopádů, Corona, výše 50 metrů, se stěnami Roraimy a vodopád Kaieteur, nazývá se jedním „ze tří divů“ britské Guyany. Když se vody byly spojily pod jménem řeky Branco, valí se přímo na jihozápad napříč savany, na to vnikají do soutěsek žulového pásma a masivů nestejných, kterými pronikají Uaupé a Rio Negro při svém stoku. Rio Branco sestupuje takto po stupních ‚cachoeiras‘, které jsou překážkou všem lodím mezi horním a dolním tokem řeky. Nejvyšší vrchol krajiny, Carauma, vypínající se blíže levého břehu, dosahuje výše 1150 metrů. Nad vodopády teče řeka Branco vstříc řece Negro řečištěm skoro bez zátočin, ale doprovázeném řadou jezírek a mrtvých ramen, což svědčí o značných změnách v toku řeky. Jauapiry, která vtéká do R. Negra pod R. Brancem, zdá se býti zbytkem jednoho ze starších ústí. Ve svém dolním toku tvoří Rio Negro, jako řeky kanadské, spíše řadu jezer nežli řeku; máť až 50 kilometrů šířky, takže jest místy širší Amazonu. Též sestupuje velmi zvolna; místy jest proud sotva znatelný a při ústí do Amazonu tekou druhdy vody tohoto zpátky do řečiště Negra. Rozhraní vod tvoří onen násep ‚barra‘, od něhož Manáos získalo si starého názvu. Vzrůst řeky, menší nežli řeky Purús, kolísá mezi 9 a 10 metry. Při malé vodě jest obyčejná hloubka ještě dosti značná, od 30 do 50 metrů; nicméně prahy, které táhnou se po dně, činí plavbu obtížnou při nízké vodě. Malé parníky, nořící se 1,32 metru, vystupují po řece až po Santa Izabel, tedy 726 kilometrů proti řece od ústí. Stává se nicméně, že při neobyčejně nízké vodě, po jeden neb dva měsíce v roce, plavba jejich musí býti zastavena. Jako většina řek, jichž údolí není ohraničeno horami neb stráněmi, trhá a odnáší Rio Negro postupně pravý břeh, který jest vyšší a má svahy, na kterých nalézají se nepatrné skupiny chýší ve velké vzdálenosti od sebe.“

Řeka Meta

stala se dle zpráv posledně mně z Venezuely došlých přístupnější. Přičiněním kolumbijského ministra Reyes, mně osobně známého, podnikavého muže, sjíždí dvé parníků Metu a udržuje spojení mezi llanem kolumbijským a Venezuelou (C. Bolivarem). V závěrku těchto „Vysvětlivek“ pod záhlavím „Budoucnost Orinoka, řeky Mety atd.“, po výsledku dotazů mnou v Kolumbii a Venezuele činěných naleznu příležitost zjistiti tento a příští náběh k civilizaci a objasním jeho důležitost.

Schomburgkova linie

Španělé v době svého panství za hranice mezi državou svou a sousedními Angličany, tedy mezi Guyanou španělskou a britskou považovali řeku Esequibo. Dědicové těchto, „Spojené státy republiky venezuelské“, podobně počítali za své území celý levý břeh Esequiba až ku hranicím (ovšem velmi imaginárním) tenkráte císařství brazilského. Jeden z bratrů cestovatelů Schomburgků, Němec Richard Schomburgk (r. 1840–1844 v britské Guayaně cestující a později Angličany do stavu šlechtického s predikátem Sir povýšený) ve prospěch Angličanů a jejich kolonie určil čáru mezi 60. a 61. stupněm (na západ od Grenwiche), na jih křižovatě ku hranicím Brazílie běžící za rozhraní obou území. Angličanům připadla tak část pravého (východního) delty orinockého, polovina řeky Cuyuni a skoro pět šestin toku řeky Mazaruni. –

Oblast tato jest bohata zlatými ložisky. Marně dovolávali se Venezuelané svého práva. V čerstvé paměti jest jistě rozepře mezi Anglií a Spojenými státy severoamerickými, které se nabízely smírčími soudci. Hrdá Anglie odmítla však všeliké vměšování se cizích mocností do svých koloniálních poměrů. Bylo to v roce 1894, kdy již meče obou velmocí chvěly se v pochvách. Byla to táž Anglie, která Spojeným Státům loni přiřkla právo míchati se v koloniální záležitosti jiné evropské mocnosti. – Kdo by nevzpomněl si na bajku o potrkané krávě pana starosty kravou sedlákovou!

Španělský přístav „Port of Spain“

hlavní město ostrova Trinidadu, má přes 30.000 obyvatel; jméno své má z dob, kdy Španělé i tuto perlu „Malých Antil“ počítali ve svou nezměrnou koloniální říši. Dnes jest Port of Spain z nejkrásnějších měst Západní Indie, živíc se vedle vývozů vlastních produktů, zprostředkovacím (hlavně z podloudnictví živořícím) obchodem se sousední republikou Venezuelou, Demerarou a částečně s Cayenou a Surinamem.

Uaupés

řeka, čili Ucuyari neb Kauiaré zvaná, sbírá prameny své jižně od pramenišť řeky Guaviare v údolích východních svahů And kolumbijských a má říčku Itillu základním pramenem. Tekouc podobným směrem (VVJ) jako teče Rio Negro od peřejí Sv. Gabrielských až k Barcellos, a jsouc delší a mohutnější Guainie a Rio Negra od Caciquiare, téhož rázu geologického jako střední R. Negro, spíše měla by býti pokládána za hlavní původní tok „řeky černé“, kdyby nebylo toho, že Uaupés má vodu „bílou“ a chová jiné ryby nežli R. Negro.

V r. 1854 míšenec Jesuino Coroeiro, spřátelen jsa s indiány, splavil Uaupés bezmála k samým pramenům. Dolní část jeho toku navštívili Wallace, Stradelli, Coudreau. Plavba po Uaupésu jest obtížnou, lodicím větším nemožnou pro četné jeho prahy a peřeje. Nejvyšší práh sluje Yurupari. Podobně jako v bifurkaci řeky Canaburi a Pacimoni s Bariou, s Caciquiarem a Rio Negrem, postranní rameno Uaupésu, Tignie, spojeno jest v období dešťovém s řekou Taruira, jiné spojení podobné jest mezi Ivou (Iva, přítok Uaupésu) a Apapurisem, obě tedy bifurkace spojují Uaupés s Yapurá’ou, velkým přítokem Amazonu, vtékajícím oproti Teffé do Soli – mõesu. O prvé bifurkaci řekli mi v Guia, druhá známa jest již z předešlého století brazilskými výpravami. –

Velká puna perúvská

většinou slabě zvlněná vrchopláň, sluje pásmo mezi 3000–4500 m, které rozprostírajíc se nad „serranií“ počíná západně od hřebenu západní Kordillery a táhne se až ku hřebenům Kordillery střední, od severního až po jižní Peru. Pod pásmem puny rozkládá se „serranie“ (serrania sluje v jazyku španělském horská krajina vůbec), kteréž slovo však je v Peru synonymem pro „mírné ponebí“. Na pobřeží tak nazývají krajinu již 1000 m nad mořem, ale mezi oběma Kordillerami teprve od 1500–1800 m, podle toho, jaké rostlinstvo tam se daří; možnost pěstění banánů, manihotu, cukrové třtiny, je známkou hranic oblasti horké, teplé („temple“), obilí a brambory jsou význačným rostlinstvem serranie, kdežto na puně, zejména na jejích mesetách, neroste nic nežli tráva. Kde v puně jsou kotliny a údolí, chráněná proti větrům, tam sází se ovšem quinua (či quinoa), maca, masgua, i brambory.

Hlavně však věnují se tu v těchto chráněnějších částech puny obyvatelé, vesměs indiáni, chovu skotu, bravu, alpaky a lamy. Jen těmto jde k duhu tráva Stipa ichu[4]. V jižní puně žije drahocenná, svou koží všeobecně známá „chinchilla“[5], ale hojnější je v Chile. Obyvatelé puny topí rašelinou („champa“) a suchým lejnem dobytka a lam, zvaným „taquia“. Taquie prodávala se v Cerro de Pasco za deset solů jedna tuna (20 centů).

Venezuela, Kolumbie, Ekvádor, Peru

Spojené státy Venezuely – pokud toho dovolují neurčité dosud hranice její proti anglické Guayaně, jakož i arbitrační čára (po pravém břehu Orinoka), smírčím soudem přiřčená Kolumbii, Venezuelou však neuznávaná, co do výměry odhadovány jsou na 1,5 milionu km². Census r. 1891 nespolehlivý, jako všechny z Ameriky latinské, napočetl 2,323.527 obyvatel; ve skutečnosti nebylo jich tehda nežli asi 2 miliony. Cizinců, nejvíce Španělů a Vlachů je tu celkem asi 12.000. Hlavní město jest Caracas, spojené s přístavním městem La Guayra. Co do lidnatosti a rozlohy druhé město, Valencia, spojeno jest výtečnou, ale nevyplácející se drahou, stavěnou Němci, s Puerto Cabello (přístav) a Caracasem.

Hlavní vývozní suroviny jsou: káva, kůže hovězí, jelení, kakao, zlato, něco málo mědi, kaučuk (z Orinoka), balata, tabák, tonka, zarza aj. menší drogy, dividivi (tříslovina), dřevo guayacan, hovězí dobytek, který vyváží se jen na některé ostrovy z Antil. Dovoz v roce 1891 obnášel skoro sto milionů bolívarů (franků), vývoz asi 110 milionů bolívarů.

Město Caracas, ležící 2632 m nad mořem a čítající skoro 70.000 obyvatel, založeno bylo r. 1567 a má několik pěkných náměstí, výstavných budov, jest čisté a velice živé proti městům ostatním, která, vyjímaje Maracaibo, všechna mají vzhled poněkud větších městeček. Valencia má na 30–32 tisíc obyvatel, jejichžto hlavním zaměstnáním je chov dobytka, koňů, mezkův a oslů; mimo to pěstují kávu a kakao.

Dobytek i stáda koňů žijí polodivoce. Na každého jednotlivce připadají tu asi tři kusy hovězího dobytka, na každých šest osob jeden osel, na každého mestice a ovšem i bělocha jeden kůň nebo mezek; jestiť jich dle censu (!) 3/4 milionu. Z toho je patrno, že o laciné hovězí maso není tu nouze (ve východní Venezuele stála libra našich 10–12 kr.), a že jenom nejchudší cestuje tu pěšky. Mluvím tu stále o Venezuele civilizované. Ve vnitrozemí orinockém, na jihu k řece Metě bydlící indiáni nemají ani skotu ani soumarů.

Politicky rozdělena je Venezuela (dle „ústavy z r. 1893“) na 9 států, 1 distrikt spolkový a 5 území. Prezident, osm ministrů, senát o 27 senátorech a poslanecká sněmovna o 57 poslancích tvoří státoprávní vládu. Roční příjmy vlády, pokud z jejích výkazů vysvítá, obnášejí od 30 do 40 milionů bolívarů. Státních dluhů bylo roku 1893 přes 114 milionů bolívarů. Měna je zlatá. –

Kolumbie zaujímá asi 1,25 milionu km² a má obyvatelstva na 3,3 milionu. Přívoz i vývoz je tu menší nežli ve Venezuele. Vyváží se zlato, železo, stříbro, také ještě něco málo smaragdů z proslavených kdysi dolů v Muzo (ve státě Boyacá), káva, kakao, kaučuk, tabák, dividivi, některá dřeva, i klobouky, zvané panamské. Hlavním městem jest Santa Fé de Bogotá, jež má 98.000 obyvatel dle censu, ve skutečnosti asi 82–85 tisíc. Rozkládá se u výši 2600 m nad mořem a jest k němu několik dní obtížné a nákladné cesty (možné jen se soumary) od městečka Honda na řece Magdaleně, kam až nutno plaviti se od moře. Pro hlavní město zajisté nejnepříznivější to poloha. Kolumbii také nedostává se přístavů dobrých, jaké má Venezuela. Obyvatelstvo vnitrozemní, hlavně ve státech Antióquia, Santandér, Cauca, jest nejpracovitější a nejprůmyslnější obyvatelstva všech těchto čtyř republik. Počtem obyvatelstva druhé město je Panamá.

Kolumbie dělí se na 9 departamentos. Vláda za posledních let byla konservativní a, na rozdíl liberální venezuelské, velmi klerikální jako v Ekvádoru. Prezident volen bývá na 6 let (ač mnohý vládl po desítiletí) podporován jsa u vládě sedmi ministry, 27 senátory, 68 poslanci, státní radou, nejvyšším soudem, arcibiskupem a devíti biskupy. Ještě více nežli Venezuela, rozhárána domácími válkami a zadlužena je Kolumbie. Měna je tu papírová i stříbrná, jeden dolar papírový klesl až na třetinu své hodnoty, a státní dluh 40 milionů vzrůstá každoročně o nové 2–3 miliony.

Ekvádor, nazvaný tak proto, že hlavní město jeho skoro protnuto je rovníkem, má plošné rozlohy, uznané sousedícími státy, asi 300.000 km². Sama republika činí však nároky na území o dvě třetiny větší, a to na úkor Kolumbie a Peruvska. Obyvatel udával census r. 1885 něco přes 1,200.000. Evropanů je tu asi 2000. Úrodné, bohaté půdy má Ekvádor méně nežli dříve řečené dvě republiky, také převládá tu živel indiánský více nad bělošským, černošským a mulatským. Co řekl jsem již dříve o rostlinstvě perúvském, platí většinou, vyjímaje pobřežní pouště, také o Ekvádoru. Kakao jest hlavním vývozním předmětem (4/5 všeho vývozu), dále vyváží se káva, rostlinná slonovina, kaučuk, kůže, tabák, máslo, něco chinové kůry nebo snad již vůbec žádná, zarza a pod.

Ekvádor zahrnuje 16 provincií a ostrovy Galápagos, Darwinem proslulé. Prezident s 5 ministry volen jest na 4 léta; 36 členů senátu a 33 poslanci, podobně jako v ostatních třech republikách, jenom na dvě léta. Vláda jest výlučně klerikální. Arcibiskup, šest biskupů a četné fary a kláštery starají se o náboženské potřeby lidu, jenž ze všeho lidu všech těchto republik je nejméně vzdělán. Hlavní město jest Quito, ležící u svahu sopky Pichincha (4787 m neb 4851 m dle Whympera vysoké), 2850–2900 m nad mořem a čítající jen asi 40.000 obyvatel, tedy méně nežli Guayaquil (hlavní přístavní město), dle střízlivých badatelů, dle vládního censu ale osmdesát tisíc. (!!) Z Guayaquilu vede dráha jen 95 km do vnitrozemí, potom jen soumary lze dostihnouti Quita po cestách nepohodlných, po kterých útraty za dopravu bývají desetkráte větší, nežli byly by drahou. Quito jest špinavé město a nevyniká ničím, leda několika chrámy a kláštery. Vývoz i přívoz nedostihuje ani polovice číslice venezuelského obratu.

Peru, počítajíc v to území Ekvádorem reklamované, má 1,16 milionu km² rozlohy a přes 3 miliony obyvatel, mezi nimiž je na 20.000 Evropanů a přes 60.000 Číňanů; Číňané jsou tu většinou nádeníky na polích cukrové třtiny. Postupně přibývá nyní na jihu přistěhovalců bělochů, a to nejvíce ve státech La Plata. Vývoz činí asi za 35 milionů franků ročně a vyváží se stříbro, zlato, rtuť aj. kovy (viz vysvětlivku Minerální bohatství Peruvska), cukr z pobřeží a kaučuk po Amazonu, přívoz za 40–50 milionů. Rozdíl mezi přívozem a vývozem sluší odůvodniti stavbou nákladných drah, jejichž hodnota materiálu, byť cla prosta, zahrnuta je v součtu vývozních číslic.

Peru rozčleněno je na 18 departementů, departementy v provincie a v okresy. Prezident, dva viceprezidenti, pět ministrů volí se na 4 léta, 40 členů senátu, 80 poslanců na šest let, než tak, že za každé dva roky vyprší čas jedné třetině, jež nahradí se novými. Možná že jest Peru ještě zkrachovanější než Ekvádor a Kolumbie, neboť státní dluh Peruvska roku 1893 obnášel – pokud mohl jsem v rozličných pramenech zjistiti, něco přes 70 milionů solů, a papírové peníze, sklesnuvše na jednu dvanáctinu své hodnoty, stále ještě klesaly. Neblahá válka proti Chile, ztráta ložisek ledku a guana, zničily zemi, jinak přebohatou. Hlavní město Lima je nejbohatší, nejpokročilejší a má největší počet obyvatel mezi městy všech čtyř republik. Spojeno je drahou s přístavním městem Callao (36.000 obyvatel).

Co do útvaru půdy lze Venezuelu a Kolumbii rozděliti na tato význačná pásma: pobřežní horské pásmo a ploché pásmo delt a ústí řek, vesměs velmi nezdravá. Vnitrozemní horské pásmo je nezdravé jenom v horských údolích, v oblasti pralesů nížin ve východní a jižní Venezuele, v Kolumbii východní vesměs (Casanare-Meta); o pobřežním již dříve jsem se zmínil, že je velice nezdravé, rovněž i pásmo stepí čili llanosů; o stepích vyvýšených čili mesetách ovšem to neplatí. Ekvádor nemá llanosů, a Peru má je toliko v Sacramento. Pásmo pravých pouští jest jenom v Peru.

Jádro obyvatelstva všech těchto republik sídlí ve městech, a to ve Venezuele a Peru nejblíž pobřeží, v ostatních dvou republikách dále ve vnitrozemí a ve zdravější serranii (horstvu). Nejméně zalidněny a výhradně jenom divochy obydleny jsou ve Venezuele na východě orinocká delta, čásť Guayany a na jih ze tří čtvrtí všecka republika; v Kolumbii, v Ekvádoru, v Peru a všecka oblasť východní od svahů And jest domovem divochů úplně samostatných. Indiáni tak zvaní civilizovaní byť s mestici pospolitě nebydleli, ve všech těchto republikách sídlí u větším počtu jenom v horách. Výjimkou jest poloostrov Guajira, na pobřeží mezi Venezuelou a Kolumbií, dosti hustě zalidněný neodvislými, bojovnými indiány, kteří nedovolují cizincům tam vstoupiti. Na pobřeží má převahu plemeno míšenců a černochů; běloši zdržují se až na malé výjimky toliko v městech.

Od horkých rovin, od břehů mořských nebo pralesů, od poříčí velikých řek až k vrcholkům And, pokrytým sněhem věčným, co tu je stupnic podnebí, co rozmanitého rostlinstva! Klimaticky leží východní Venezuela v pásmu Guayan, má dosti přesně oddělená období počasí suchého a deštivého a teplotu, která po celý rok se udržuje průměrně asi na 26–29 °C (v llanosech) v roční době suché, a 20–24 °C v době dešťů, jež trvá několik měsíců. Deště bývají prudké. Deštnost obnáší např. v Maturinu 160 cm, na středním Orinoku o něco více, a na horním Orinoku, na Rio Negro, kde prší skoro celý rok podobně jako v Guayanách francouzské a holandské, až 3,5 metru. V Čechách největší množství spadlé vody jest na Šumavě a obnáší 120–150 cm ročně, kdežto některé krajiny ve středních a severozápadních Čechách vykazují do roka sotva 50 cm vodních srážek.

Dle období dešťů dělí se rovníková Amerika na oblast s jedním obdobím dešťovým (po celý rok) a na oblast se dvěma dešťovými obdobími. K poslednější přísluší celá vnitrozemní Venezuela (Guayany a Rio Negro vyjímaje) a Kolumbie. Doba sucha trvává tu asi od listopadu do dubna, v dubnu dostavují se prudké deště, pravé zátopy, jež nováčka děsí, v červnu a červenci nastává krátká doba bezdeští, načež opět následují veliké deště, které v některých krajích dostavují se přesně každého dne a v tutéž dobu. Řečené platí o vnitrozemních nížinách; v horách buď jsou setřena rozhraní těchto ročních počasí, nebo dostavují se přechody z jednoho do druhého v jiném měsíci. Na pobřeží je doba dešťů jediná, nepřetržitá, od května do listopadu. Rovněž i v Ekvádoru v severním Peru, tedy blíže rovníku, počíná doba dešťů na různých místech v různých měsících, ale je skoro vesměs jednodobou; není tu tedy význačné roční části, která mohla by se nazvati dobou sucha. Kde je dvojdobí, slove dílem suché (el verano, léto) a dílem deštivé (el invierno, zima). Teplota stále stejně vysoká, beze změny, podporována teplou vlhkostí doby dešťové a hojnými výpary z velkých řek, byť i mnohdy nepřesahovala veder červencového poledne v Čechách, nicméně působí na tělo bělochovo v nejednom případu zhoubně, a dozajista valně umrtvuje všecku větší čilost. Endemickým zimnicím, července, střevním zápalům, jaterním chorobám je tu Evropan velmi náchylen a podléhá jim ještě snáze, je-li nucen bydleti v nížinách. Šťastné tyto republiky mají však, na rozdíl větší části Guayan a Brazílie, polovici území svého pokrytu vysokými horstvy, jež sice až do 2000 metrů svými periodami dešťovými zachovávají více méně charakter nížin, ale čím výše, tím více podobá se jejich podnebí evropskému jaru a podzimu, ovšem že až k oněm nehostinným vrcholům, kde leží věčný sníh. Co řečeno v líčení mé cesty o Peru horském, o pásmu mírném a studeném (punas), má platnost i pro západní Venezuelu andinskou, i pro Ekvádor a Kolumbii, pročež netřeba tu dalšího podotýkati.

Uvedu jenom několik ukázek, jak rozličná je tu v témže měsíci teplota na místech poměrně blízkých. V červenci o polednách má La Guayara 35,6 °C, Caracas, den cesty vzdálený, ale o 2620 m nad Guayrou výše 26 °C (maximalní teplota byla tu 28 °C, minimalní v noci 9 °C), Bogotá (4°35′ severní šíře, 2660 m vysoko) a Quito (0°14′ jižní šíře, 2850 m vysoko) mají průměrnou teplotu 14,4 °C a rozdíl teploty v měsíci nejstudenějším a nejteplejším není větší 1,5 °C při průměrné teplotě celodenní. Kdežto v izotermické čáře tak zvaného „temple“, podnebí mírného, udržuje se teplota mezi 15–25 °C, v průměru 19–20 °C, v „horkém“ pásmu jest od 25–40 °C a teploty průměrné nejméně 28 °C.

Nejnezdravější jsou: východ a jih Venezuely, na pobřeží záliv Maracaibský, v Kolumbii ústí řek v moře Karibské, okřídlí panamské, místa západního pobřeží, údolí Caucy, východní roviny od severu od Casanares až k řece Putumayo, v Ekvádoru celé západní pobřeží, oblast východní až k Amazonu, v Peru jen od východních svahů k nížinám amazonským.

Záliv parijský

pojmenovaný dle výběžku či poloostrova parijského, povstal eruptivním zvýšením břehů pevniny a klesáním půdy nynějšího delty orinockého, čímž odtržena část pevniny, takže vznikl nynější ostrov Trinidad, a Atlantický oceán utvořil zde zátoku velmi chráněnou, ale nehluboké vody. Další geolog. změny protrhly řetěz severního horstva Güirije; „ústím dračím“ pojí se nyní Oceán atlantický s mořem Karibským.

Fauna

Arapaima obrovská

(Arapaima či Sudis gigas, též Pirarucú) jest největší sladkovodní ryba kostnatá z čeledi Osteoglossidae, žijící ve velikých řekách brazilských a guayanských. Tělo pokrývají tvrdé šupiny jako mozaika, hlava jest bez šupin, ale kostěnými deskami ozbrojena. V postranní čáře jsou veliké otvory, hřbetní a řitní ploutev jest téměř až přímo k ocasní posunuta, otvor žaberní obšírný. Tělo jest ze stran smáčknuté, ale na břiše okrouhlé a oblé. Kuželovité zuby tkví v horní i dolní čelisti, na patře pak a na kosti radličné jsou štíhlejší zuby patrové. Dle popisu Schomburgkova i dle mého úsudku, když dospěla i v době tření, má arapaima barvy neobyčejně pestré, což jest ve třídě ryb sladkovodních skutečnou vzácností; i šupiny, i ploutve stkvějí a třpytí se všemi odstíny barev tmavošedé, červené a namodralé. Keller-Leuzinger dodává, že má každá šupina ostře ohraničenou obrubu barvy šarlatově červené. Tělo mívá délku až i čtyř metrů. Ryba tato v Jižní Americe horlivě se loví, dávajíc velmi chutné maso, jež nasoleno i do obchodu se rozváží.

Blecha písečná

(Rhynchoprion penetrantus)[6] žije všude v teplejší Americe. Jest málem o polovinu menší naší blechy domácí a barvy žlutavější, narezavělé, má jiné otvory dýchací a jiné čelisti jakož i přívěsky na spodním dvojklanném pysku. Není tak dobrým skokanem jako naše blecha. Oplozená samička vyhledává noh lidských nebo zvířecích, ač i do jiných částí těla se pouští, a zavrtává se lidem nejraději do prstů kolem nehtů, nebo i pod nehty. Napita krve nabobtnává svým potomstvem, takže nabývá velikosti až i malého hrášku. Tkví-li nehluboko zavrtána pod pokožkou, tvoří žlutavě průsvitnou skvrnu a lze ji snadno nalézti; mnohdy pronikne hlouběji, že je pak těžko patrna, vždy ale svědí více nebo méně, dle temperamentu osoby, jež ji hostí. Když dorůstající vajíčka, puzena tlakem jednoho na druhé, dospějí až k ústí vaječníku, klade je samička jedno po druhém někam ven z těla hostitelova, kdež pak podobně jako blechy obecné po několikeré proměně dokončují svůj úplný vývoj. Leč, tkví-li blecha příliš hluboko pod kůží, nemohou se její vajíčka při líhnouti dostati odtud, zůstanou v ráně, kterou jitří a působí v ní veliké bolesti. Nenalezl jsem posud, že by v některém spise bylo vzpomenuto takých případů. Povážlivé jitření rány může nastati zevními okolnostmi, dráždidly, nebo když samička vykonavši své poslání, v ráně zahynula. U lidí nezkušených, nepozorných nebo nečistých usazují se další blechy vedle již zavrtané, někdy též i do rány ještě nezahojené, způsobujíce bolestné až i nebezpečné otoky.

Bylo mi řečeno v Caracasu, že malá kolonie Poláků, svedena nesvědomitým spekulantem, přišla až sem a zde téměř celá vymřela následkem ničeho jiného než toho, že veliké množství blech písečných zavrtavši se jim do nohou způsobilo jim hrozně zjitřené otoky. Ubozí Poláci jsouce nezkušení a bez rady v takých případech, jen ještě více dráždily blechy mazáním a obklady, takže znepokojovány stále měnily svoji polohu a tím jen zvětšovaly rány. Na blbém chlapci indiánu Guaraunu, jejž jeho kmen opustil a zanechal osudu jeho, nemohl jsem se ani dopočítati ran, co jich měl na obou nohou od blech písečných, ran dílem již zahojených, dílem rozjitřených, kromě čerstvých bleších pelechů. V poříčí Amány (vých. Venezuela) byla nám přinesena noha vepře před malou chvíli zabitého a do ní bylo zavrtáno blech písečných jedna vedle druhé, tak že vypadala jako počrtána kresbou nesčetných bělavých mřížek. Dovedu si tedy učiniti představu, jaké bylo as utrpení ubohých Poláků.

Indiáni a vůbec domorodci tropické Ameriky velmi opatrně a dovedně vyjímají blechy z ran ostrým předmětem, nejraději nožem nebo trnem. Blechu zavrtanou a již s naplněným váčkem vajíček pozvolna odlupují od kůže, aby byla vyňata z rány celá, nepřetržena, sice prý by rána velmi zjitřila. Zbylou dutinu v mase vymazují olejem a několik dnů chrání nohu před všelikou vnější vlhkostí. Tvrdí, že neopatrnost taková mívá za následek i smrt. Skutečně staly se podobné případy a dobře utkvěly v mysli lidu – který ovšem neznal pravou příčinu smrti – vniknutí bacilů tetanových, zde všude v kalužích, bahnech, vodách lidmi navštěvovaných se vyskytujících.

Já po bolestně nabyté zkušenosti chránil jsem se proti niguám evropskou obuví (jihoamerické sandály, jaké užívají se v pampách, ovšem jen usnadňují přístup blechám) a natíráním nohou hořkým olejem karapovým. Ucítiv šimrání a vyhledav místo, kam zavrtala se blecha, nečekal jsem ani, až by se umístila dle libosti, nýbrž propíchnuv onu bílou neb (zpočátku) tmavou tečku, vymačkal jsem ránu a nakapal do ní dvouprocentního roztoku sublimátového[7]. Rány zahojily se mi vždy rychle a bez dalších větších bolestí.

Samci a samičky neoplozené živí se krví jako blechy naše a jinak dále neobtěžují.

El „caribe“

(množ. č. los „caribes“), též el „caribito“ ve Venezuele, jinde piraya zvaná ryba patří mezi Serrasalmonina.[8] Charakt. známky jsou: hřbetní ploutev dosti protáhlá, dále malá tuková ploutvička, břicho jest pilovité. Chrup skládá se ze silných a velmi ostrých zubů. Jest jich několik druhů, z nichž nejobyčejnější jest: Serrasalmo (Pygocentrus) piraya; v Apure, Orinoku přichází také S. nattereri Kner., S. irritans Peters. a S. niger. Barva bývá většinou stříbřitě namodralou, břicho nažloutlé. S. piraya jest na rozdíl jiných většími menšími tmavými skvrnami poseta.

Gekoni

jsou ještěrky, jež v teplejších pásmech všude na pevnině (i na ostrovech, např. indoaustralských, Antilských, Sandwichských) poutají se na lidská stavení. Tvoří čeleď ještěrů tlustojazyčných velmi význačnou, zvanou dle přilnavých prstů svých Ascalabotae.[9] Již svou vnitřní ústrojností dokazují, že jsou čeledí plazů velmi starobylou, což i jejich rozšíření po vší zemi dokazuje. Těla jsou nemotorného, hlavy tlusté, okončin krátkých, ocasu velmi křehkého; kůže není vlastně šupinatá jako u jiných ještěrů, nýbrž zrnitá a bradavičnatá; vypouklé oči mají úzkou, kolmou zorničku. Již tato vlastnost očí, jakož i šedá jejich barva ukazují, že jsou gekoni zvířaty nočními, jež za dne zalézají do tmavých skrýší. Nejzvláštnější jsou jejich prsty, jichž mají po pěti na předních i zadních nohách. Prsty jsou na spodní straně opatřeny jednou nebo dvěma řadami příčných lístečků, jež se vzpřimují, jakmile se přiloží noha ku stěně, a utvoří přísavnou baňku vzduchoprázdnou, takže mohou gekoni těmito kartáčkovitými přísadly běhati po svislých i hladkých stěnách, ano i po stropě. Jsou to ústroje, jaké mají na nohách ježovky a hvězdice, neb na hlavě ryba štítonoš, částečně i naše rosnička zelená, jen že u této jsou na rozšířených prstech jen jemné žlázky, vylučující hlen, jako asi u mouchy. Jsou však i gekoni, kteří mají nejen na prstech rozšířeniny, ale i obrubu plátků kůže i na ocase. U těchto plátky ocasní slouží více za padák, a druhy takto vyzbrojené pohybují se skokem, as jako poletuchy, veverky aj.

Noční život a podivné vzezření takových tvorů, jakož i umění šplhati dostačilo, že od starověku považováni i u nás ve Starém světě (nikoli jen v Americe) za bytosti příšerné, ano i nebezpečné, a že byli krutě a nezaslouženě pronásledováni, jako ropuchy. Kousnutí jejich prý bylo smrtelné a z prstů prýštil jed, jenž otravoval všechny pokrmy a, dle Plinia povídavého, připravovali prý z gekonů mast, která tvoří pihy na kůži. (Nesmyslu tomu věřil ještě prof. zoologie v Lipsku Pöppig, zemř. r. 1868!)

Gekoni jsou nevinná, velmi užitečná zvířátka, která dům čistí od much, štěnic, švábů, stonožek a jiné neřesti; všichni Evropané v tropech váží si jich proto a šetří jich všemožně. Gekoni jsou též jedinými ještěrkami, které vydávají zvučný hlas. Anglický přírodozpytec Blyth vypravuje ze své zkušenosti, jak jedenkráte v Manile v katolickém kostele, který pro horko má, jak zde zvykem, jen malá okénka a jest tedy temný, vyskytlo se v šeru chrámu plno gekonů. Když pak při mši ministrant zvonil, počali se všickni gekoni ozývati svým melodickým zvonovým hlasem „geho, geho“ k nemalému vzrušení shromážděných věřících, kteří v tom spatřovali cosi divuplného.

Kondor

největší z dravých ptáků, náleží k supům Nového světa. Nejproslulejší druh, obývající čilské a peruánské Andy, jest černý s bílými letkami a bílým obojkem. Zvláštní a jediná ozdoba hlavy u samců jest tlustý masitý hřeben; jest též větším nežli samice, kterýžto poměr u našich dravců bývá opačný. S roztaženými křídly má kondor až tři metry; spáry a zobák jsou však poměrně slabé, čímž prozrazuje se mrchožrout. Pokud letí majestátně, nehýbaje téměř perutěmi, činí dojem velkolepý. Když však s neukrotitelnou hltavostí vrhá se na svou kořist, kusy z ní polykaje, a pak nažrán sotva je schopen pohybu, vydávaje zároveň odporný zápach, jeví se jako hnusný mrchožrout. Tato supovitá žravost jeho jest i jeho zkázou. Aby jej chytili, potřebují jen v úzké hluboké roklině nalíčiti padlý kus dobytka; ihned slétne se naň na tucty kondorův, a není nesnadno zmocniti se jich. Člověku neublíží. Rod kondorů Sarcorhamphus čítá několik zeměpisných druhů: C. californicus žije v Kalifornii, S. aequatorialis v Kolumbii a Ekvádoru, S. gryphus v Peru a sev. Chile, S. magellanicus v již. Chile a Patagonii.

Krokodýlové

dnes žijící tvoří jedinou čeleď s třemi rody: gaviály, aligátory a pravými krokodýly. Aligátoři neb kajmani obývají v Americe od jižní Karoliny až po La Platu; jen jediný druh (All. sinensis) nalezen byl též Jangtse Kiangu v Číně. Tlama jejich jest plochá, široká, zakulacená, ve svrchní čelisti po každé straně jest důlek pro první a pro čtvrtý zub dolní čelisti. Pravý krokodýl má ve svrchní čelisti pro první zub důlek a pro čtvrtý zub po každé straně hluboký zářez, indický gaviál má tlamu velmi úzkou, prodlouženou, napřed v mezičelistí se zářezem pro první dva zuby.

Mezi aligátory americkými možno rozeznati tři skupiny a) pravé aligátory s kostěnou přehrádkou nosní a kožitými štíty břišními (A. mississippiensis), b) Jacaré, kajmany brejlové, zvané tak pro kostěnou příčnou lištinu, která se ztlustlým okrajem očním tvoří jakési brejle (A. niger, latirostris a sclerops), c) pravé kajmany, bez kostěné příčky mezi očima; kajman orinocký (A. trigonatus Schneid. a brazilský A. palpebrosus Cuv.).

Lamy

zastupují v Americe velbloudy. Na první pohled nezdá se ovšem býti nejmenší příbuznosti mezi štíhlými, elegantními postavami lam, a těžkými neúhlednými hrbatými velbloudy; blíže-li přihlédneme, objeví se poměry jednotlivých částí těla podobnými. Lamy jsou ovšem mnohem menší velbloudů Starého světa; žijí v horách, neboť jen v drsném jihu Jižní Ameriky, v Patagonii, sestupují až do rovin; všude jinde jsou lamy horalé, obyvatelé And, kteří hynou v úrodných nížinách; způsobem života liší se tedy od velbloudů. Malé ozdobné nožky lam též se zdají rozdílné od bačkorovitých, tvrdými nášlapky opatřených noh velbloudů (název čeledi Tylopoda); než i nohy lam mají po tvrdém nášlapku, po němžto zvíře kráčí, vpředu pak dvě malá, zahnutá, skoro drápovitá kopyta. Též hlava, nehledě ke dlouhým a zašpičatělým boltcům a větší ozdobnosti, má ráz velbloudí hlavy; je vysoká a úzká, svrchní pysk rozpoltěný, nozdry jsou dlouze protažené, oči vystouplé. Lamy mají též jako velbloudi tři žaludky a částečně síťkovitě vystlaný bachor; chrup též jest podobný. Oba divoce žijící druhy guanacco a vikuňa vyznačují se štíhlou tailí.

Guanacco jest těla poměrně krátkého, hrudi vysoké a široké, vzadu zúžené; velikostí dosahuje as jelena; pro neobyčejně dlouhý krk nazývá se guanacco, což znamená dlouhokrký. Rozšířen jest po Kordillerách od ostrovů Ohnivé země až po severní Peru. V obydlených krajinách, jsa velmi pronásledován, jen zřídka se objevuje, v hornatých výšinách vystupuje až k věčnému sněhu; ledovcům se vyhýbá; žije družně, na skalách pohybuje se hbitě jako kamzík.

Vikuňa (Auchenia vicunna Desm.) jest o něco menší, krátkohlavá, proslavená svou jemnou vlnou barvy okrové. Rozšířena jest jen na lučinách Andského pohoří.

Oba zdomácnělé druhy lama a alpaka pocházejí od druhů divokých. Lama svým zevnějškem upomíná na guanacco, jenž byl domovem v šedé dávnověkosti v mocném kulturním státu Inků v Peru. Přímý důkaz původu toho podávají mumie hlav lam, které jakožto úmrtní oběti nalezeny spolu ve slavném pohřebišti Anconském, jež jest klasickým nalezištěm pro poznání starého Peru. Alpaka (A. paco) jest menší, krátkohlavá, zvící ovce a vyznamenává se hebkou srstí barvy bílé neb černé. Lama je způsobilá k nošení břemen a chová se pro maso, alpaka jest užitečná svou vlnou. Ač zavedením koně, mul a skotu v Jižní Americe, jakož i zušlechtěním vlny ovcí význam těchto původních peruánských zvířat domácích klesl, pasou se po dnes na vysočinách andských celá stáda jemných zvědavých lam, jakož i stáda polodivokých tvrdošíjných alpak, jichž výroční střiž podobá se velikému honu.

Leguáni

jsou ještěři tlustojazyční se zuby pleurodontními, tj. přirostlými v rýze čelisti a na spodině dutými; jsou rozšířeni hlavně v tropické Americe. Dosahují někdy značné velikosti, (leguán obecný bývá až 1,75 i více m dlouhý, ocas 1,25 m zdéli); samci mívají pod hrdlem veliký lalok. U větších druhů táhne se zvláštní zubatý hřeben podél hřbetu až daleko po ocas. Jsou hmyzožravci, někteří bejložravci; větší druhy se pojídají a mají maso chutné, snadno stravitelné. Též vejce jsou lahůdkou. V útrobách některých vyskytují se kameny bezoarové. Rozmanitá tato čeleď jest v tropech Ameriky zastoupena 295 druhy, z nichž jen některé žijí též v pásmu mírném. Dva druhy jsou Spojeným státům zvláštní, jeden Patagonii, tři druhy vyskytují se i na východní polokouli. V pravěku leguáni žili již v době eocenové, jak dokazují zbytky rodu Ignananos, ve Wyomingu Sp. států sevoramerických objevené. Jen z rodu Anolis známo jest v trop. Americe 110 druhů. S rodem tím jest příbuzný kubánský chameleon; daleko do moře pluje galapažský druh Amblyrhynchus[10]; v Mexiku a Střední Americe v Kolumbii a Ekvádoru vyskytuje se podivný bazilišek.

Mravenečníci

(Myrmecophagidae)[11] náležejí do zvláštního řádu savců chudozubých, a jsou obmezeni na východní polovinu jihoamerické pevniny, kdež vyskytují se ve třech druzích podobou svou mezi sebou velmi rozdílných.

Největší z nich jest zmíněný mravenečník hřivnatý, u něhož lebka tvoří dlouhou rouru pro červovitý jazyk; ústa na konci jsou jen malá; dosahuje délky až 2 m, z čehož ovšem 70 cm připadá na ocas; tenký červovitý jazyk jest až na 50 cm vyplazitelný. Kdežto veliký tento druh jenom na zemi potravu svou (mravence a termity) vyhledává, zdržují se oba menší druhy mravenečníků na stromech, a ocas jejich jest na konci lysý, svalnatý a chápavý.

Větší z obou, as velikosti kočky, tamandua (Myrmecophaga tetradactyla) má bělavožlutou barvu základní s černými pásy na ramenech.

Nejmenší z mravenečníků, dvouprstý (M. didactyla) má na předních nohách po dvou drápech; velikosti jest jako veverka. Živého nikde ještě v zool. zahradách viděti nebylo.

Rayas

(jednotné číslo „raya“) nazývají Španělé i španělsky mluvící Američané rejnoky vesměs, rozdílu nečiníce mezi rejnoky sladkovodními a mořskými.

V řekách venezuelských hojná sladkovodní raya čili trnucha ostnatá – Trygon hystrix Müll. Heul. patří mezi rejnoky trojhranné, mající tělo ploské, ústa i nozdry na straně spodní a vedle úst 5 žaberních otvorů. Na vrchu hlavy umístěny jsou oči a otvory stříkací. Prsní ploutve jsou rozšířeny až před hlavu a dosahují až k ploutvím břišním. Ocas vybíhá v dlouhý bičík a nese na přídi (kořenu ocasovém) jeden velký a jeden menší perořízkovitý osten, který jsa v jemné postranní ostny rozčleněn, i kdyby jedovatým nebyl, již působil by rány nebezpečné. Dle některých však výzkumů pokryt jest osten ten jedem. Dlouhé bičovité prodloužení ocasu „raye“ snadno odpadává.

Jest známo asi 25 druhů, z nichž většina žije v tropických dílech oceánu Indického a Atlantického. Některé druhy však žijí výhradně v řekách nížin tropické Ameriky. Mnozí kmenové indiánští loví „rayu“ nejen k vůli masu, které u menších jednotlivců zdá se i Evropanu dosti chutné, jako za zmocněním se ostnů, které podobně jako zde vyobrazený a od indiánů řeky Guainie pocházející, připevňují na špice svých šípů neb kopí.

Sladkovodní ryby orinocké

množstvím jednotlivců i druhy byly dosud málo studovány. Malá má sbírka ryb, čítající 26 druhů, ztratila se potopením Tucusa. V Orinoku a jeho „bílých“ přítocích – vody „černé“ mají částečné faunu jinou – nejvíce zastoupeny jsou Siluroidy a Jižní Americe význačný rod Characinea. Z prvých jsou nejznámější čeledi: Bagrus (ve vodě pomíšené), Platystoma (na př. B. tigrinum, či fasciatum s bílými a černými pruhy, 2 až 3 stopy dlouhé), Pimelodus, (ryba papoušková, barvitá, např. P. ornalus), Doras, Callichthys, Hypostomus, s ústrojím přisávacím, v peřejích ku balvanům se připevňující, Auchenipterus aj. Z druhých četní jsou Macrodon trahira, brasiliensis, Pacú nigricans – Myletes Pacú, z nejlepších a ind. nejdůležitějších ryb, Schizodon, Leporinus, r. druhy („palometa“ zvané) Brycon, Exodon, Hiphoramphus, 2–3 stopy dlouhý, Hydrolycus či Hydrocyon scomberoides, v peřejích, nebezpečné ryby „caribes“ Pygocentrus, něk. r. dr., Serrasalmo rhombeus, Anodus. Král ryb jihoamerických Arapaima či Sudis gigas (r. Clupeidae) jest na Orinoku vzácnou. V Guayanach Arapaima, jinde Pirarucú zvaná, chybně někdy indiány orinockými španělsky mluvícími nazývána jest Laulau. Laulau jest jméno v angl. Guayaně obvyklé druhého kolosa sladkovodního, sumce, až i 3,5 metru dlouhého, též na Orinoku se vyskytujícího, krásné, nazelenale černé barvy, výtečného tučného masa, jehož nemírné požívání způsobuje prý silné průjmy. Z ryb úhořovitých v Orinoku žije pouze úhoř elektrický.

Svítilka surinamská

(Fulgora laternaria), pověstná svítilka surinamská z řádu hemipter a čeledi Fulgorin, náleží do čeledi, která celá vyznačuje se tvary velmi podivnými, zejména zvláštními výrůstky na štítu šíjovém, jenž bývá zpravidla ze všech částí těla nejvíce vyvinut. Všechny četné druhy sem patřící žijí nejvíce v tropech, kdež vynikají i velikostí i pestrostí barev. Žijí na rostlinách, sajíce z nich šťávu. Svítilka surinamská jest pověstná i ve své vlasti, i hojnými popisy, i vyobrazeními. Indiáni, jak jsem naznačil, se jí štítí a bojí jako zvířete nejvýše jedovatého, v knihách pak nabyla proslulosti, když holandská malířka Marie Sibylla Merianová, slavná cestovatelka a bystrá pozorovatelka přírody, r. 1705 líčila světélkování výčnělku hlavového, kterým zvíře podobně jest „zdobeno“. Ovšem že od té doby nevyskytla se žádná zpráva, pozorování to potvrzující; naopak se popírá, že by fulgoridy vůbec mohly za tmy vydávati samostatné světlo. Ani Braziliáni, kteří znají dobře hmyz tento, nevědí ničeho o tom, že by svítil, ač jinak přisuzují hmyzu jiné tajemné vlastnosti, jichž nemá. Světélkování fulgorid, zvláště chitinovitého výčnělku hlavového, jest tedy více než pochybné.

Tesaříci

Dva zajímaví tesaříci z tropické jižní Ameriky, jichž vyobrazení tuto podáváme, náležejí do bohaté čeledi Cerambycid, znatelné po dlouhých tykadlech. Dnes známe již 7500 druhů velmi rozmanité podoby, velikosti a krásných barev. Prazvláštní chvostky na tykadlech nese brazilský druh Comproceras viridipes (na obraze výše položený); pod ním vyobrazený druh Coremia hirtipes, jejž popsal z dolního Amazonu Olivier již r. 1795, nese podobné chvostky na zadních nohách. K čemu tyto zvláštní ústroje broukům slouží, lze se jen domýšleti; v literatuře přírodopisné a cestopisné není nikde bližší zmínky o biologické stránce těchto druhů. Není pochybnosti, že slouží některému ze smyslů, z nichž nejčastěji čichový ústroj mívá různé podobné zvláštnosti.

Úhoř elektrický

náleží mezi ryby holohřbeté (Gymnotidae), hlavu má zploštěnou a chrup složen jen z hustých, tenkých, ostrých zoubků v čelistech, z nepatrné řady podobných zubů na patře a ze dvou řad zoubků za předními zuby v čelisti dolní. Délky dorůstá jednoho i dvou metrů; barvy jest nahoře olivově zelené s temnějšími mlhavými skvrnami, vespod má ohnivou barvu oranžovou. Temblador vyskytuje se ve větší části jižní Ameriky, zvláště v řekách, jezerech a tůňkách sev. Brazílie a sousedních zemích. Zaschne-li počátkem horkého počasí bydliště jeho a nemůže-li se vtáhnouti do hlubších tůní, zahrabe se do bahna a přečká zde v jakéms letním spánku do nejbližší doby dešťů. Ve vodě, kde se zdržuje, prozrazuje přítomnost svou tím, že každé půl minuty vystrkuje hlavu a slyšitelným zvukem vzduch lapá. Památný ústroj elektrický jest sice dobře znám, leccos však v životě úhoře zůstává temného a záhadného. Ústroj elektrický úhoře zaujímá čtyři pětiny délky těla. Elektrické baterie ve dvou větších a čtyřech menších svazcích táhnou se od zadního konce velice krátké dutiny tělesné až ku špičce ocasu; obě větší baterie leží bezprostředně pod kůží, kdežto malé uzavřeny jsou vlákny svalovými. Svazky tyto skládají se z vrstev podélných rozdělených četnými příčkami na četné plátky z rudožluté, měkké, rosolovité hmoty; každý z těchto plátků má své zakončení nervu a zplozuje elektřinu. Počítáme-li, že v každém svazku vláken na palec délky je 250 plátků elektřinu tvořících, dostaneme sílu z obou baterií vyrostlého úhoře značnou. Jest též postrachem ostatního živočišstva, ryb, korýšů i různých členovců, s nimiž se potkává. Rybám jest velice škodný a indiáni jej důkladně nenávidí.

Vačnatci, Marsupialia

Vak u vačnatých vzniká a vyvíjí se ze záhybů mammarních se žlázami mléčnými, jaké mají savci ptakořitní. Tvoří tedy savci vačnatí s ptakořitnými menší polovici savců ústrojnosti nižší, původem svým starší veškerého savectva, které zahrnujeme názvem Aplacentalia, poněvadž spojení zárodku s tělem mateřským jest velmi volné, neboť chybí jim onen zprostředkující ústroj pro výživu plodu krví matky zvaný placenta. Přirozený následek tohoto nedostatku jest zde pravidelný předčasný porod mláďat velmi nedokonalých, který se doplňuje dodatečným nošením mláďat mimo tělo mateřské ve zvláštním vaku samice, v němž položeny jsou též mléčné bradavice. Visíc na bradavici mládě prodlí mnohem déle nežli v těle mateřském ve vaku a vyvíjí se z holého slepého zárodku, na němž okončiny a ocas sotva jest znáti, na mládě srstnaté, vidoucí, rodičům podobné. Nemohlo býti ještě pozorováno, jak zárodek do vaku a ku cecíku se dostane; zde však drží se pevně, a jest vyživováno mlékem pomocí zvláštního svalu, žlázy mléčné obklopujícího, až dovede se samostatně pohybovati a sáti samo. Avšak dlouho ještě, když již dovede žráti, vrací se do ochranného vaku (u kanguru, opossum) aneb přidržuje se (u vačicovitých), kde vak jest mělký, neúplný, pouhý záhyb kůže, nožičkami a točivým ocasem na matku. Tato konečně, když mláďata jsou jí těžká, energicky je setřásá, načež teprv odhodlají se k samostatnému životu. Matku nutí zvlášť k zakročení tomuto, že do vaku zatím hlásí se opět nová mláďata. Ano, bylo i pozorováno, že mládě ženského pohlaví ještě sálo, když nejen vak matky již opět zárodkem novým obsazen byl, nýbrž i mládě již samo ve vaku zárodek nosilo. Dvě válcovité kosti vakové, které považovány byly druhdy za podporu vaku, jsou jen zkostnatěním šlachy šikmého svalu břišního a nemohou tedy vak podpírati; spíše zdají se zamezovati přílišný tlak rozšiřujícího se břicha na mláďata ve vaku.

V ostatních ústrojích vačnatých, zvláště v chrupu a okončinách, jeví se však u příslušníků tohoto řádu veliké rozdíly, ano opakují se tu význačné vlastnosti všech hlavních forem savectva.

Jsouť vačnatci, jež chrupem řadili bychom k šelmám, a opět jiné k hlodavcům. Majíť jen to společné, že vyměňuje se jen zub mezerní, chrupu mléčného že tu tedy není. Podobně jsou mezi vačnatými šplhavci, skokani, hraboši a dle toho mají i okončiny, jenže jsou nedokonaleji vypraveni a přizpůsobeni nežli jiní savci tohoto způsobu života.

Památná tato skupina savců jeví mnoho záhadného, což si vysvětliti můžeme jen uvažujíce zeměpisné jich rozšíření a dějiny jejich původu. Vačnatí vyskytují se – až na několik vačic jihoamerických – jen v Austrálii a k nim přináležejících australsko-malajských ostrovech, kdež jsou jediným původním domorodým savectvem.

Nejstarší zbytky savců dosud poznané náležejí většinou též vačnatým. Již v triasu objevují se ve Starém i Novém světě zuby i spodní čelisti malých hmyzožravých vačnatců. Později obmezuje se jich objevování nad okrsky dnešního jich rozšíření, a v době čtvrtohorní naší země vývoj jich dosahuje obrovských rozměrů, jakých v dějinách savců svědkové jsou též mamut a jiní obrové. Dle všech těchto dokladů vačnatí s ptakořitnými náležejí k savcům nejstarším a byla doba, kde po celém okrsku zemském převládali. V době této odtrhla se asi Austrálie od ostatní pevniny. Proto udrželi se zde až po dnešní den, prošedše zde u vývoji svém týmiž stupni a proměnami, jakým podrobeno bylo veškeré savectvo v ostatních dílech světa. Nicméně vačnatci jeví vesměs nižší úroveň vývoje nežli ostatní typy savců, „polonezdařené pokusy tvořivé přírody“, jak žertem byli nazváni.

Nižší stupeň, jaký vačnatci zaujímají, jeví se i v poměrech mozku. Polokoule mozku velkého jsou jen slabě vyvinuty a jen u větších tvarů mají několik závitů, což jen k vyrovnání výživy hmoty mozkové slouží, nikoli ke zvýšení inteligence. A tak jeví se vačnatí jako tvorové obmezených vlastností duševních, buď velice bojácní a plaší (klokani), buď nesmyslně vzteklí (Sarcophilus ursinus). Nejmenším podrážděním roznítí se k zoufalému útěku neb nebezpečné protiobraně; jsou případy, že ranou zadních noh nepříteli břicho rozpárali. Nervová soustava jejich tak podlehá rozčilení, že se třesou, ano i mrtvicí bývají raněni. Nedají se proto zkrotiti, a mohli se též udržeti jen v Austrálii, jinde dávno by byli podlehli v boji o život. Osud tento hrozí jim ovšem též přistěhovalými Evropany a jich zvířaty domácími.

V rozdělení řádu jest patrno, že netvoří přirozenou skupinu v podstatných znacích se shodující, nýbrž že zahrnuje zbytky zástupců celé dřívější periody tvorstva. Rozdělují se na bejložravce (Phytophaga) a masožravce (Sarkophaga); prvější jsou opět plodožravci (Carpophaga) a trávožrouti (Poephaga); druzí opět hmyzožravci a masožravci. Z vačicovitých savců jihoamerických největší jest Philander cangrivorus, kterého podobně jako Didelphys murina poštěstilo se mi i s mláďaty živé a v několika jednotlivcích do Prahy přivézti.

Vampýři

Mezi netopýry, lépe letouny (Chiroptera), soustava rozeznává dvoje pořadí: plodožravce a hmyzožravce. Prvější (Frugivora) mají tlamu zašpičatělou, stoličky ploché, žijí v teplých krajinách starého světa a měří někdy (jako kaloň sundajský) s rozpjatými okončinami 1,28 metru. Hmyzožraví netopýři (Ch. insectivora) mají obyčejně tlamu tupou, zakulacenou a ostré zoubky. Pověstní upíři krvelační, kteří vedle chytání hmyzu sedají i na teplokrevná zvířata, aby jim krev sáli, náležejí k různým čeledím. Tak rod zubatců (Desmodus), princem Wiedem v Jižní Americe objevený, patří k netopýrům řasonosným, již mají jen nepatrný blanitý výrostek a chřípí bez kopinatého konce. Boltce jsou neveliké a víčko (tragus) dlouhé a špičaté. Výrostek nosový má podobu V. Chrup má nahoře dva trvalé řezáky, 6 jich vypadává, a čtyři v dolní čelisti s ostrým špičákem po každé straně. Korunka stoliček tvoří jedinou břitkou hranu. Již tvar těchto zubů poukazuje na možnost sání krve. Rod tento obývá v dutých stromech, v podkroví opuštěných chýší, v jeskyních a jest v Guayanách a v Brazílii nejpověstnějším tím, že obtěžuje drůbež, koně i lidí. Délka těla jest 6,5 cm, rozkřídlení 37 cm. Ač nelze upříti nepříjemnou jich vlastnost, přece většinou přeháněli spisovatelé škodnost a nebezpečnost těchto a pravých upírů (Phyllostomidae). Nejvyhlášenější z těchto posledních, v knihách učebných houževnatě jako prototyp upírů vůbec uváděný a vyobrazovaný, Phyllostoma spectrum, upír příšerný, jehož tělo jest 15 cm dlouhé a rozkřídlení 72 cm široké, s listovým násadcem na nose, kopinatě zakončeným, živí se – jak hojné exempláře, ulovené kolem příbytků mých ve Venezuele, mne přesvědčily – výhradně plody.

Zvířena Amazonie

jest jednou z nejbohatších a nejrozmanitějších. Bates nasbíral zde za jedenáctiletého pobytu skorem 15 tisíc druhů živočišstva, ponejvíce ovšem hmyzu.

Amazon vyniká bohatstvím ryb, z nichž mnohé rozšířeny jsou od Orinoka až k La Platě, jiné jsou obmezeny jen na nejbližší jeho úvodí. Nejvýznačnější jest sladkovodní obr, Arapaima gigas, pirarucú (pira – ryba, rucú – červený; tupí) zvaná tak pro krásně červené okraje velikých šupin. Zove se též „anato“ a jest zde nejoblíbenějším pokrmem, prodává se solená a sušená na způsob „bakalao“, ryb tukovitých. Dr. Natterer objevil zde r. 1835 do nedávna převzácnou rybu dvojdyšnou Lepidosiren, jejíž naleziště však před 5–6 lety objeveno v Gran Chaco, která však zajisté vyskytuje se i v úvodí řek Ucayali. Rio Madeira a jinde a těmito náhodou dostala se do Amazonu.[12]

Ze savců žijí v Amazonu kapustňák (Lamantin) z řádu ochechulí (Sirenia) brazilsky „peixe – boy“ (ryba – vůl), či „apia“ indiánsky zvaný, sladkovodní ochechule kapustňák – Manatus americanus až pět metrů dlouhý, jehož solené, sušené maso pod jménem „mishirá“ těší se u obyvatel Amazonie velké oblibě.

Dále sladkovodní plískavice, delfíni: Inia amazonica Spix, Steno tucuxi Gray, zde „botó“ zvaní, vydry amazonské a vačnatec vodní: Chironectes variegatus, vydrovec. Podobně Orinoku Amazon a jeho přítoky vod bílých jsou bohaty na želvy, hromadně vejce snášející, a i lidem nebezpečné aligátory a kajmany brejlové.

Všude na březích žije největší z hlodavců Hydrochoerus capybara a dvě myši. V lese žijí ze savců pozemních tito: tapír, pakyry, jelínkové „veado“ zvaní (Coasus rufus aj.), cotia, paka, Dasyprocta a Coelegonys (hlodavci), několik druhů myší, pásovci a, jako tito poslední, též chudozubý „tamandua“ mravenečník veliký.

Z dravců: jaguár, puma, ocelot a tři jiné menší šelmy kočkovité: Felis tigrina, mitis a macroura, jež všechny mimo poslední choval jsem mladé v zajetí již ve Venezuele. Mimo jaguára a „chatio“ (Felis mitis) zdržují se všichni tak dobře na stromech, jako na zemi. Podobně libují si na zemi i na stromech kunovití hyrare a grison = Galera barbara a Galictis vitata (prvou přivezl jsem živou do Prahy). Obě lehce krotnou a jsou velmi přítulné. Vzácni jsou v Hyläa šelmy polopsovité: Canis azarae a „maikong“. Bates popsal jakýsi druh „maikongu“, v okolí Teffé přicházejícího. Smraďoch jen na zemi žijící není také na pobřeží Amazonu tak obyčejným jako na místech sušších, dále velice vzácní jsou zde coati (nosál, Nasua) jinde v Brazílii tak hojní.

Více savců žije na stromech nežli na zemi. Jsou to předně opice, z těchto s ohonem chápavým krom vřešťanů a chápanů trefně též opice pavoukovité (Acricides) zvaných, opice vlnosrstnaté (Barrigudo lagothrix Humboldtii)[13], malpy = Cebidae, chvostani (Pitheciae), podivuhodné krátkoocasé. Poměrně vzácnější ale pro Amazonii nejcharakternější a zároveň nejúhlednější opičky jsou: skokanovité, nočák trojžíhaný = mirikina čili opička noční, kotul veverovitý, saimiris (Nyctipithecus) a opičky veverkovité. Hlavně poslední jsou zvířátka roztomilá, která i za drahý peníz rády kupují si Brazilky a chovají je v zajetí, laskajíce je jako u nás dámy malé pinčlíky. Hapale leonina, rudoušek, Rosalia, stříbroušek a Hapale argentata jsou zvířátka tak roztomilá jak poměrně vzácná. Viděl jsem je na Amazonu bohužel jen v zajetí, nikdy v přírodě samé.

Počtem druhů následují po opicích vačice, chudozubí, mravenečník nejmenší, Myrmecophaga didactyla, stromový mravenečník „tamadů“ (T. tridactyla), dva druhy lenochodů na dolním a třetí druh na horním Amazonu, zajímaví dva stromoví dikobrazové z řádu ohonotočů (Cercolabidae), savci veverkovití, a velezajímavé zvíře nesnadno mezi ostatní savce k zařadění: k ohonovým patřící Cercoleptes caudivolvus (mnou též živé do Prahy přivezeno).

Je-li počtem druhů savců i jednotlivců tropická Amerika chudší např. tropů Afriky, množstvím druhů ptactva a hmyzu zaujímá místo prvé. Ptactvo jest z nejpestřejších.

Z ptáků jsou tu nejbarvitější a nejvíce odpovídají představám našim o nádheře peří rovníkové oblasti: papoušci, trogoni, tukani, krásné tanagry čili tangary, libohlásky (Euphoniae), nápadní svým hnízdem a napodobením hlasu jiných ptáků šapúové (conotos, conotillos, Ostinopidae) krásnými modrými, lazurovými barvami vynikají a v okrasách indiánů nejvíce zastoupené jsou překrásné Caerebidae (= květozobové), kotingy (Cotinginae) a pipulky čili manakingy (Pipridae). Poslednější jsou větší ozdobou tropické Ameriky nežli samy „létající drahokamy“ kolibříci, kteří také v oblastech hornatých jsou četnější nežli na Amazonu, poněvadž barvitost jejich skvostných tělíček jest více nápadna, snáze viditelna. Datlové šoupálkové nevynikají nad druhy jiných zemí. Krásných holubů, ptáků kurovitých (vyjma hokků) postrádá oblasť amazonská, aniž jest tak bohatá na krásné a četné ptactvo vodní, jak bychom od oblasti povšechně vodní očekávali.

Na březích sedící ledňáčkové, po listech běhající ostnák „gallito de aqua“ (Parra Jacana) červení plameňáci (jen v ústí), volavky, podivný „savaku“ (člunozobec) Cancroma cochlearia, jehož zobák podobá se obrácené kánoi, kachny, Anhingae a pořídku některý čáp jsou sice také štafáží pobřeží Amazonie, ale nevyskytují se v takém množství jak na březích řek afrických. – Každému i nepřírodozpytci zajímaví jsou: chaje, aniuma bojovná (Palamedea cornuta) a pikapare, lyska surinamská (Heliornis fulica, kamiš rohatý). Nejvíce „hlásí se k slovu“ a poutají tedy na sebe pozornost rybáci, rackové, papoušci přes vodu poletující a dravci vznášející se buď vysoko, neb sedící vysoko na stromech, na březích veletoku. Hlasem svým spíše nežli peřím zajímaví a na březích hojní jsou „tyrani“ (Tyrannus sulphureus, Pitangus lictor) Crotophagae, kukačka sukovec aj. ptactvo, o němž již několikráte mluveno v textu hlavním.

Velice bohatá jest Amazonie na plazy a žáby. Z hadů jedovatých nejnebezpečnější jsou chřestýšovitý had Lachesis muta = surukuku a žararaka (Bothrops) = kufie brazilská, kdežto chřestýš obecný miluje sušší travnaté llanosy a mesety. Největší z hadů a nejobávanější, lépe řečeno nejvíce pomlouvaný, ač nejedovatý, jest hroznýš vodní anakonda či sukurinha, dosahuje délky 7–8 metrů (dle domorodců i přes 10 metrů), který zřídka, leč přece osmělí se i na člověka. O něco menší jest „traga veado“, „hltič jelínků“, Boa constrictor, hroznýš zemní.

Z hmyzu nejkrásnější jsou amazonští motýlové, méně tu nápadných brouků; i na rozmanitost forem hmyzu rovnokřídlého jest oblasť indoaustralská bohatší. Jako všechny lesnaté, bažinaté krajiny, Amazonie jest pelechem nesnesitelné trýzně, moskytů. Slovem „moskyti“ nevyrozumívá se nějaký určitý druh komárů. „Mosquitos“ znamená mušky vůbec a zahrnují se sem např. v krajinách malarických, kdež přičítá se jim přenášení parazitů malárii způsobujících, rody Culex, Anopheles, Aedes, Ceratopogon, Simulia a Phebotomus. Moskyti nejsou jen trýzní v tropech, vyskytujíť se i v severních krajinách často v takových spoustách, že jsou pravou pohromou pro cestovatele (v Grónsku, na Uralu, v Sibiři). O zajímavé otázce, která jest i pro kraje amazonské veledůležitá, jak moskyti přenášejí zárodek malárie, viz Živu (roč. IX. 1899 čís. 10): „Nové názory o malarii“, napsal dr. J. Pelnář.

Nekonečné jest množství mravenců, z nichž uzlatí a stěhovaví jsou, podobně termitům, největší nepřátelé člověka. A takových nepřátel tu věru více než dosti, počínaje od vampýrů až ku švábům, od moskytů až ku blechám písečným a klíšťatům, kteří na člověka samého útočí, a ku hmyzu, jenž díla lidské ruky ničí tak, jak zvyklým jest ničiti, co roste mu v hojnosti v přírodě.

Tropy jsou vůbec bohaty na druhy mravenců a ve stavbách jejich panuje mnohem větší rozmanitost staveb nadzemních i podzemních nežli v našich mírných pásmech. Na Puerto Riko visí ohromná mraveniště, podobná oulům včel, se širokých větví lesních stromů, aneb připojují se ke kmenům. Jsou druhy amerických mravenců, jež cesty své překlenují. Cecropie (stromy) bývají obývány mravenci, kteří chodby své dělají uvnitř větví a ratolestí.

Zobrazený zde mravenec Atta cephalotes, ve Venezuele bachaco zvaný, jest onen, jenž požírá sazenice lepšího druhu, jaké u divochů nejsou známy, a protože tělíčko jeho se požívá, spíše je užitečný nežli škodlivý. Mravenec tento, jenž zastoupen jest v tropických krajinách, zejména v Brazílii četnými druhy, zastoupen jest i v jižní Evropě. Nejpověstnější jest právě tento druh, jenž proto, že činí též návštěvy v lidských příbytcích, nazývá se mravencem stěhovavým. Jinak staví si hnízda z kypré země v podobě hromad až 2,5 m vysokých, majících v objemu až 40 kroků. Uvnitř hromad nalézají se nesčíslné chodby, hluboko do země se táhnoucí, z nichž vede do značné délky mnoho východů. Komůrky a chodby tyto vystlány jsou vyříznutými kousky listů, jež zejména z listů oranží, citronů, mango a kávovníků vyhlodávají, takže druhdy na kulturách stromů stávají se škodlivými a mnohé mladé sazenice úplně ničí. Vyjma ty, kterým jest domov a dorost hlídati, vytáhne někdy celá kolonie mravenců těchto, mnohdy na miliony jedinců čítající, do pole, a slaví pravou slavnost pod zelenou; část vylézá na stromy a uřezává ostrými čelistmi svými listy, kdežto dole čekající mravenci tyto listy sbírají a kusy velikosti haléře z nich vykusují, načež je v čelistech odnášejí do svých komůrek, a ježto je drží jako slunečníky, dostalo se jim i jména slunečníkových mravenců. Dosud mělo se za to, že těchto výkrojků listů používají jako stavebního materiálu svých příbytků. Dle nejnovějšího bádání shledalo se však, že listy rychle tlející poskytují výživnou půdu pro násady hub, které jsou jejich nejoblíbenější potravou. Listnatá houba tato jest Rozites gongylophora. Navštěvují-li příbytky lidské, ničí zde všechen hmyz a neřest, ale též odnášejí a rozhlodají vše, co jen se podá ostrým čelistem jejich, zejména pak zrna mandioky[14]. Zvláštností mravenců stěhovavých jest též, že mají dělníky různé velikosti, od 4,3–15 mm a jsou trojího druhu: vlastní dělníci jsou nejmenší a mají malou hlavu; dělníci velkohlaví pak dělí se opět na dělníky s hlavou lysou a lesklou čili tzv. bojovníky (obr. b) a na dělníky podzemní, kteří hnízd neopouštějí a mají hlavu chlupatou, opatřenou třemi jednoduchými očky.

Škodnější ještě jsou termiti. Nejobecnější jsou na Amazonu na zemi stavící Termes devastans Kollar, na stromech Termes ripertii Rambur. Poslednější staví si hnízda velikosti lidské hlavy na kmenech menších stromů neb na větvích velkých jsouce jednou z rázovitostí tropických krajin. V řeči tupí slují „cupí“. Životní tepnou Amazonu jest hmyz. Její tepot stále slyšíme, zříme jej, ve dne i v noci, na řece i v pralese zdánlivě neoživeném. Hmyz jest okrasou – ale i trýzní krajin těchto. Kdo nežil v tropech, nepochopí, jak život cestovatelův jest tu od rána do večera nepřetržitým bojem, ne s šelmami velkými, nýbrž s miliony much, komárů a mravenců.

Flora

Balata

Domorodé jméno „Purvio“ (Mimusops globosa, balata, Sapota Milleri Miq.), obr lesní vegetace, strom až 140 stop zvýši, 8–9 stop v průměru, přináležející do čeledi Sapotaceí[15]; hojný jest v pralesích anglické a venezuelské Guayany. Plody jsou kulaté, velikosti trnky, tmavě olivové barvy, sladké, příjemné vůně a chuti a obsahují velmi lepkavou šťávu. Celý strom, kmen, větve, plody i listí jsou prosyceny mléčnou šťávou, která na vzduchu uschlá neb uměle sražená dává balatu, druh lacinější výborné gutaperči, vhodné hlavně k obalu podmořských kabelů.

V anglické Guayaně, podobně jako u stromů kaučukových v Brazílii, činí se do kůry stromů nářezy a pod ně připevňují se malé nádobky, do nichž stéká mléčná šťáva. Strom tím jen nepatrně trpí a dává sice malý, ale každoročně jistý užitek! Jinak tomu ve Venezuele, kde já v státě Bermudez explotaci tohoto bohatství sice jsem zavedl, ale marně vymáhal jsem u vlády monopol a tím zákaz jednotlivcům porážeti tyto kmeny. Dnes není tam ani jednoho stromu většího; hrabivost obyvatelstva zporážela vše. Dáť kmen poražený veškeru svou šťávu najednou od 2 až do 20 liber (v ceně asi 1 zl. za 1 libru). Moji vlastní indiáni počtem několika set mužů porazili kol 80.000 stromů, jichž výborné, tvrdé, tmavohnědé dřevo mělo by zde v Evropě cenu několika milionů zlatých. Tam leží bez užitku, aniž hned ztrouchniví; jsouc prosyceno ochrannou svou mízou, jež jest jakousi pochvou kaučukovou, bylo by výtečným materiálem stavebním. Zajímavo jest upotřebení šťávy jako mléka. S kávou smíchané okusil jsem jí několikráte. Odtud též anglické, francouzské a holandské pojmenování dvou stromů guyanských téže čeledi názvem „stromy krávy“. Nejznámější strom, jenž mléko dává, jest Brosimum, galactodendron, téže oblasti, patří ale mezi chlebovníky.

Cachicamo

čili Palo Maria, dle některých značek soudím, že mohla by to býti: Triplaris americana, patřící mezi Poligonaceae, příbuzné známé rhebarbory.

Guayaba či Guayava

Psidium pomiferum, guayava, dle Presla česky, ale nesprávně kujava, jest menší strom jabloňovitý z podřadí myrtovitých, a to z druhů s větvemi čtyřhrannými. Jest původně vlastní teplé Americe, kulturou zanesen však do celého meziobratníkového světa, kde v mnohých částech, jako vídal jsem na záp. pobřeží africkém, zdivočel a pokrývá tu velké plochy zakrsalými keři podobně jako náš lískový ořech. Květy mají 4–5 plátkův a lístkův kališních; pestík podokvětý jest 4 až mnohopouzdrý; plody zralé bývají bez přehrádek.

Guayaba jablková má listy vejčité, až podlouhle kopinaté; stopky nesou tři i více květů bílých, jen slabě vonících. Ovoce, dřevo i listy ale mají zvláštní vůni aromatickou. Ovoce kulovaté, velikosti blumy, až skoro malého míšeňského jablka, jest žluté, vnitřek až na tuto „slupku“, několik milimetrů tlustou, masitou a jedlou, dosti taninu obsahující, jest načervenalá dužina, bohatá drobným semenem; s cukrem a mlékem smíchaná chutná ne nepodobně našim méně uzralým lesním jahodám. Stromu daří se všude, nejlépe na půdě písečné, kamenité, méně na místech mokrých; zde ovoce nabývá chuti více kyselé. Strom tento pěstován a zušlechtěn dává ovoce zde popsané; jako zdivočelý buď jako malý strom nebo keř zároveň s podobnými druhy pokrývá ve Venezuele obrovské plochy meset, savan, ba i llan (bajos) a dosahuje mnohdy sotva 2–3 stopy výše; ovoce velikosti třešně uzralé má chuť příjemnou. Odvar z mladších listů této poslední guayaby savanery jest výborným prostředkem proti průjmu. Zvěř i ptactvo živí se rádo plody těmito, kterých po celý rok hojně zralých nalézá. I ryby dají se na plody poříční guayaby chytati. Z velikého ovoce podobně jako z mangu Jihoameričané připravují své oblíbené „dulces“ – (hustě zavařené marmelady ovocné).

Hevea

(Siphonia Schrel. Micrandra R. Br.) jest rod statných stromů s hojnou šťávou mléčnou z rodu pryšcovitých (Euphorbiaceae), rostoucích asi v desíti druzích v tropické Americe, hlavně v poříčí Amazonas a v Guayaně. Květy jsou jednodomé, kalich krátce pětizubý. Tyčinky (viz vyobr. C) jsou ve sloupek srostlé, zárodek pestíku přečnívá prášníky. Plod tobolka, ve dvojchlopé oříšky se poltící, s masitým exokarpem a tvrdým endokarpem. Listy střídavé, dlouze řapíkaté. Květy malé stojí v latách. Šťávy některých druhů Hevey v Brazílii „Seringua“, v republikách, kde se mluví španělsky, „La goma“ zvané, užívá se také s ricinovým olejem v lékařství. Důležitější jest však zde vyobr. druh H. gayanensis (= Siphonia elastica) a H. brasiliensis pro obsah kaučuku a dnes náleží k nejdůležitějším surovinám říše rostlinné. Mléčná šťáva chytá se do hliněných nádob a udí se v kouři pálených slupek plodových z Attalea funifera neb Mauritia vinifera. Když povlak uschl, natře se znova šťávou a znova se suší, až dostane náležitou tlouštku. Hliněné formy se pak roztlukou. Jinde děje se tak bez forem hliněných, jen přes dřevo. Látka takto získaná na Orinoku „goma“, v Brazílii „borracha“ (čti: borraša) zvaná, přichází do obchodu ve značném množství jakožto pryž či kaučuk (anglicky indian rubber.). Největší množství produkuje oblast amazonská, pak Guayany, méně Ekvádor, Colombia, Ceara, Rio Grande, něco málo a jiného druhu Landolphia florida Benth. pobřeží západní Afriky. O množství kaučuku vyvezeného učiníme si pojem z udání, že z přístavu hlavního, Pará (ústí Amazonas) již v létech 1864–1865 vyvezlo se 3,500.000 kg, dnes vyváží se z Jižní Ameriky třikrát tolik. Viz Ottův: Slovník naučný.

Chinovník

(Cinchona L.), rostlina z čeledi Rubiacejí tvoří stromy a keře vždy zelené; jejich vstřícné, jednoduché, celokrajné listy řapíkaté lesknou se a jsou buď nachové barvy, nebo vadnouce na krátko před spadnutím zbarví se nachově s nádechem lilákovým. Palisty opadávají. Květenství rostlin chinovníkových vytváří značné laty nebo stísněné vrcholíkovité hrozny, a vonné květy, sedící na krátkých stopkách, věnčeny jsou kalichovým okrajem. Plody uzrávají v dvojpouzdré mnohosemenné mošničky se smáčklými malými, dokola okřídlenými semeny. Chinovník je velmi úhledná rostlina vzhledu však nenápadného, a její četné druhy není možná lehce rozeznati pro jejich velikou podobnost; a vskutku nezdařilo se dosavad všecky správně určiti. Většina druhů má květy velice libovonné, Cinchona magnifolia např. voní silně po oranžích.

Stromů čeledi chinovníků jest v Peru a Ekvádoru přes 40 druhů; ale takových, jejichžto kůra obsahuje patrnější procento chininu, není mnoho. Rod Cinchon jest rozšířen od západní Venezuely, Kolumbie až do Ekvádoru, Peru a severní Bolívie, ale druhy rostoucí v Ekvádoru, Peru a severní Bolívii jsou jen tyto: Cinchona succirubra „červená kůra“ (hojná na západních svazích chimborazské Kordillery v Ekvádoru, ve výších až 2.300 m), kůra korunní, královská, C. glandulifera, C. micrantha, C. condaminea sahající od jižního Ekvádoru až ku Cajamarce, a nyní nejvíce do Evropy dovážená „žlutá“ C. calisaya z Bolívie, jíž říkají domorodci quina-quina tj. chinovník nejlepší.

Znalost léčivých vlastností této blahodárné rostliny sahá do dob předkolumbských, neboť je nepopíratelno, že Inkové v okolí nynější Loxy (Loxa v Ekvádoru) jako léku jí užívali ještě dříve, než loupeživé hordy Španělů vkročily do jejich říší. Prvý Evropan, který zmínil se (r. 1600) o užívání kůry chininové a sám léčil se jí, byl kterýsi jezuitský misionář; než teprve 38 let po té žena gobernadora Luise Gerónima Fernandeza de Cabrera Boabdilla y Mendoza, hraběte Chinchona (čti Činčona), vyléčena korou chinovníka založila dobrou pověst nového léku. – Po ní dostala čeleď stromů chinchonodárných své jméno, ač zkomoleno v Cinchonae, na místo Chinchonae, jak správně měla slouti. La Condamine první popsal chinovník.

Až do poloviny tohoto století sbírání chinovníku bylo zdrojem velikého bohatství jak pro obyvatelstvo ekvádorské, tak peruvské a bolívské. Botanik Pöppig, jenž v roce 1830 až 1832 cestoval v Peru, ještě tedy v době rozkvětu sbírání kůry, označil Montaña de Huanuco (střední Peru) jako krajinu nejbohatší na Cinchony. Od „cejy“ počínaje až ku „montañas reales“ ba i do stepnatých („pajonales“) krajů hořejší části Pampas del Sacramento (Huallaga) sahá rozšíření chinovníků oněch druhů, jež jedině dávaly sběratelům užitek. Zakrnělé Cinchony keřovité, jež jsou bohaty sice obsahem chininu, ale dávajíce málo, a to jen tenké kůry, nehodí se ku sbírání, rozšířeny jsou po všech oblastech andinských (horké, mírné i chladnější, tudíž v obvodu všech tří útvarů lesních: montaña real, montaña i ceja) i předandinských od centralní Kordillery až k řece Huallaze.

Druhy, které viděl jsem na cestě do Moyobamby, vesměs byly ony, jimž se říká „kůra hloupá čili špatná“, „cascarilla boba“, velice chudé na chinin a proto vůbec nesbírány. Sbíral se tedy v Peru chinovník od horstva Huanuca počínaje až k horstvu pravého břehu řeky Huallagy, tedy ve výších od 200 m až do 2.000 m, ale jen druhy nasbírané ve výších 500–1.500 m, v oblasti největších srážek vodních (deště, mlhy, rosa), ukázaly se býti dosti bohatými.

Pöppig popsal deset druhův určených španělskými botaniky Ruizem a Pavonem, z nichž za nejbohatší uznal druh C. glandulifera (má tři synonima). Tento druh, mající květy velmi vonné, kůru zevně načernalou, uvnitř oranžovou, má kmeny až 5 m vysoké (roste-li v mírném pásmu) a dává nejvýše 10 liber suché kůry, kdežto C. micrantha, jemu podobný, větší a silnější, dává až 250 liber.

Sbírati kůru mohl kdokoli v krajinách, které beztoho neměly majetníka kromě španělské koruny. Jinak bylo, kde usazení majetníci plantaží nároky činili na okolní lesy a kam vysílali své vlastní sběratele. Ti obchodníci vývozní (běloši a míšenci), kteří na pobřeží nebo v horách (serranii) vedli obchod s „cascarillou“ (cascara, cascarilla – kůra) vysílali zvláštní výpravy sběratelů na daleké cesty do částí neobydlených – třeba několik týdnů cesty daleko. Tak dělo se také i v Ekvádoru i v Bolívii. Těmto svým lidem, zvaným „cascarilleros“, tedy kůrovníkům, dali podnikatelé na cestu na několik měsíců potravy, zbraně, nože a vše potřebné ku sbírání a větší závdavky na penězích – aby se pitím a karbanem osvěžili – k očekávajícím je svízelím! Neboť jako zlatokopci tak i sběratelé cascarilly regrutovali se z čeládky všem vášním oddané. Tito pak, skoro vesměs míšenci, najali si opět indiány, a v tlupách 10 až 15 mužů vydávali se na cestu. Kde nebylo možno vzíti s sebou soumarů, indiáni konali služby nosičův. Unesouť oni indiáni oblastí andinských snadno až 100 liber konajíce při tom 8–10 hodin cesty denně.

S hřebenů horských neb s korun vysokých stromů cascarilleros pohlíželi do údolí pátrajíce, kde by uviděli „manchas“ (skvrny). Koruny pohromadě rostoucích chinovníků liší se totiž jako skvrny od ostatního stromoví buď květenstvím, nebo tmavší barvou listů na kávovník poněkud upomínajících. Orientační vlohou nadaní indiáni vedli pak sběratele na ta místa. Zde všechny stromy chinovníkové byly poraženy a kůra sloupána. Na místech vyšších, obzvláště výhodných, vystavěli si sběratelé chýše, vymýtili les a nasázeli kukuřice; musiliť se tam usaditi mnohdy i na několik měsíců. Zde sušila se kůra, která by jinak dole ve vlhkých lesích zplesnivěla a stala se bezcennou. Uschlou pak odnášeli odtud nosiči do hor, na místa, odkud již bylo možno ji zasílati dále na mulech. V letech 1820 až 1830 byla cena jedné arroby (25 liber) kůry nejlepší v Limě, na pobřeží Peru, 12–20 dolarů; pilný sběratel kůry, jenž denně nasbíral až 10 arrob (čerstvé kůry), obdržel za ni od podnikatele až 2 dolary, mzda „královská“ pro indiána i pro míšence, kterýž poslednější jinak pracoval by skoro celý měsíc za tutéž cenu na plantážích jako „peon“ (nádeník). V témže poměru placen byl za donášení nákladu tří, čtyř arrob suché kůry na místa obydlená. Takové výdělky lákaly lid k namahavé, dobrodružné, ale výnosné práci tak dlouho, až nerozumné hospodaření cascarillerů, kteří káceli chinovníky napořád, posunulo obvod ještě nedotknutých „manchas“, dále a dále ustupující, až do vnitrozemí. Boj za neodvislost a pozdější revoluce rovněž pomohly zničiti druhdy výnosné zaměstnání, také ceny klesaly objevením kůry v Bolívii, a řemeslo sběratelů stávalo se čím dále tím zanedbanějším. Kdo z vlastní zkušenosti zná divokost oněch krajů, nepřístupné hory, neprostupné pralesy a cejy, kdo jen okusil bouří a několik měsíců trvající doby dešťové oblasti andinské, kdekoli v tropické Americe, dozná, že výdělek za nasbíranou kůru nikterak nebyl přiměřený útrapám a svízelům, které přestáti musila hrstka lidu v oněch pustinách.

Vedle útrap, nedostatečné a špatné stravy a mnohdy též útoků divokých indiánů nejvíce mřelo cascarillerů – zimnicí. Ti, kdož sbírali lék, proti zimnicím paludickým nejlepší, – a dle doslechu znali jeho účinky – sami skoro nikdy se jím neléčili. Naplnilo mne úžasem, když sám přesvědčil jsem se, jak indiáni, míšenci, ba jistá třída skoro již bělochů zavrhuje užívání chininu nebo chinovníku proti horečkám. Třídíť oni všechny léky ve „studené a teplé“ tj. chladivé a rozpalující. Chinovník řadí mezi poslednější, ano, že prý je „velmi rozpalující“, tvrdí dokonce. Kdo tedy v horečce užíval by chininu? Jen nahoře v studených serraniích a tam v zemi bělochů, kde je velká zima, může býti chinovník dobrý, ale nikoli zde v teple a když máme „horkost“.

Anglická vláda, jež nejvíce chininu spotřebovala pro vojsko a úřednictvo v osadách, jmenovitě v Indii, hned od r. 1857 pomýšlela nasázeti chinovník v některé ze svých osad. Jihoamerické republiky však vydaly přísný zákon proti vývozu semene; některé pokusy Angličanů nezdařily se, až v r. 1861 podařilo se Cl. R. Markhamovi, dále Sprucemu Pritchettovi, pomocí podplacených indiánů nasbírati hojnost semen všech druhů chinovníků, bohatých na chinin. Markham sám zavezl je do Indie, a práce jeho korunována takým úspěchem, že dnes většina kůry chinovníku přiváží se do Evropy z Indie.[16] Anglii následovalo v téže věci Holandsko. Pak teprve, když bylo již skoro pozdě, Peru a Bolívie nahlédly, že dopustily se chyb upřímo neodpustitelných, a vydaly zákony na ochranu Cinchon a počaly je uměle pěstiti. Leč zákony ty zůstaly jenom na papíře. Mnohé stromy v Peru mají kůru podobnou vzhledem i chutí k chinovníkům, pročež hřešilo se mnoho míšením kůry nepravých stromů chinovníkových s dobrou.

Ještě v době mojí cesty vyváželo se z Peru a z Bolívie kolem 2 milionů liber – dle tamních úředních zpráv, za jichž pravdivost však nebyl bych ochoten převzíti zodpovědnost. Jedná-li se o přilákání kapitálu, imigrace, konají republiky jihoamerické divy publikováním nesprávných smyšlených dat.

Koka

jsou listy keře Erythroxylon coca, jenž jest v Peru domovem; pěstuje se však i jinde v tropické Americe. Rostlina tato z čeledi Erythroxylacejí náleží k prostoplátečným, řadí se ku lnovitým. Semeník tří- až čtyřpouzdrý, čnělky 3–4; listy jsou střídavé celokrajné, květy bílé neúhledné. Druh E. coca (u Španělů coca, u Peruánů cuca, v Brazílii ipadú) má listy vejčité až 6 cm dlouhé, 3 cm široké, zakončené krátkou bodlinou. Na spodní straně probíhají mimo hlavní střední nerv napravo i nalevo dvě lehce prohnuté linie, jež jsou otisky okrajů listů v pupenu složených. Anatomicky se list koky vyznamenává ozdobně vypouklými buňkami pokožky a hojnými jednoklonnými krystaly calciumoxalatovými. Obyčejné exempláře, které jsem viděl divoce růsti, byly 3–4 metry vysoké stromky. Rázem svým upomíná koka jak listy, tak i bílými květy (dle Pöppiga) poněkud na trnku rovně vyrostlou.

Keřů čeledi Erythroxylon jest v Peru známo 6 druhů. Listy keřů divoce rostoucích nemají ceny, nýbrž jen ony, jež jsou pěstěny ve zvláštních plantážích zvaných „cocales“. Červené bobule koky sázejí se ve výši 1–2 tisíc metrů do půdy úrodné, do vymýcených lesů, vždy čtyři pohromadě, a to mezi řady odnoží banánovníků, pisangů neb manihotů již několik měsíců zasazených; v polohách nad 2 tisíce metrů mezi kukuřici. V nejmodernějších plantážích sázejí semena pohromadě v celých sazenicích a pak teprve rozsazují rostlinky, v řadách jako stromky kávové, v zemi humusem bohatou, do nálevkovitých děr asi půl nebo tři čtvrti stopy zhloubí, aby všechna voda stékala přímo na jejich kořínky. Za půldruhého roku dávají keře již první žeň, ale teprve po třech letech jsou tak vyrostlé, že možno sbírati listy třeba třikráte do roka.

Koka zahyne, klesne-li teploměr pod +5 °C, jinak opět vyžaduje strání stinných a velmi vlhkých. Hlína načervenalá, v Peru „meajon“ zvaná, patrně železitý jíl, podobný onomu na Kubě ve Vuelta Abajo, kde roste nejlepší tabák i káva, jest ku pěstění koky nejvhodnější. Tři a půl neb čtyři kilogramy čerstvého listí dá 1 kg sušeného, jehož cena na místě, přímo v plantáži je asi 10 soles (30 korun) za 100 kg. Doprava na pobřeží dle vzdálenosti místa stojí tolikéž, ne-li více. Čistění plantáží od plevele, v tropech rychle bujícího, opatrné sbírání listů a sušení způsobem přirozeným na místech tak vlhkých jako stráně a údolí předandinská, jsou práce velice namáhavé a nouze o dělníky je tu všude veliká. Pročež pěstění koky, ač jest výnosné, neprovádí se v takové míře, jak bychom soudili dle značné ceny. Někdy zmaří celé žně několikadenní déšť, protože buď zmoknou listy již k sušení rozložené, anebo, suší-li se i pod střechou, zčernají vlhkostí dešťových dnů.

Ode dávna má koka pro Peruány hodnotu neocenitelnou, jelikož požívání listů činí tělo schopno snášeti značná namáhání a zároveň zmírňuje hlad i žízeň. Účinek tento přičítá se zvláštnímu alkaloidu cocainu, jenž r. 1860 čistý z listů byl vyloučen. V době nejnovější užívá se cocainu i v Evropě s prospěchem při operacích zubních, neuralgiích apod., a tím Peru a Bolívii otevřen nový velký zdroj bohatství. Dnes jedině Peru vyváží za 20 milionů korun koky, resp. kokainu; jsouť již i v Peru továrny, jež hned na místě (např. v Huanuku) vyrábějí kokain.

Užívání koky známo bylo Staroperuáncům. C. Pöppig (Reise in Chile, Peru u. auf dem Amazonenstrome 1835) píše ve stati, kde popisuje koku, takto:

„Veliké hromady čerstvě sušených listů koky rozšiřují, zvlášť pokud drží v sobě pohlcené teplo sluneční, silnou vůni, podobnou asi vůni sena, v němž je hojně komonice. Domorodci nedovolují nikdy cizincům, by na blízku spali, sice by dostali silné bolení hlavy. V malém množství aneb po několika měsících ztrácí koka tuto vůni, a list stává se též méně účinným. Nováčkovi zdá se ovšem i čerstvě zelený i čerstvě sušený, jakož i leta starý list stejné trávovité chuti, čemuž se Peruánec nediví, užívaje jí vždy s páleným vápnem. Bez této přísady, kterou však cizinec záhy pysky si popálí, nemá prý koka ‚pravé chuti‘, kterou ostatně každý teprv po delším užívání vycítí. Slinu, pečlivě polykanou, barví na zeleno, kterouž barvu dostává i nálev.

S tímto jedině mohl jsem činiti pokusy; nálev shledal jsem chuti fádní a trávovité, účinků nicméně dráždivých. Požil-li jsem ho večer, cítil jsem značný nepokoj, nevolnost a nespavost; ráno požit účinkoval méně dráždivě, působil však nechuť k jídlu. Anglický lékař dr. Archibald Smith, jenž nedaleko Huanuca měl cukernou plantáž, požil jedenkráte koky z nedostatku čaje; pocítil však tak nepříjemné známky nervového rozčilení, že podruhé se o to nepokusil.

Peruánec vyhledává toto rozčilení a pociťuje ho ještě ve větší míře, ježto požívá listů o samotě a ve velkém množství. Nemírné požívání koky hubí zdraví tělesné, ano zjištěn jest i škodný morální účinek jeho, a lid sám nemá dobrého mínění o vášnivém coquerovi. Delší čas může zneužívání koky zůstati bez následkův, a nepodává-li se coquero týden co týden vášni své, může i padesáti let se dožíti. Avšak čím častější jest hýření, čím teplejší a vlhčí jest podnebí, které zmalátňuje, tím zhoubnější bývá účinek. Proto oddávají se požívání koky spíše indiáni studených a suchých krajů andských nežli obyvatelé horkých lesů, kdež užívá se ovšem opět jiných dráždidel.

Slabost ústrojů zažívacích jest první zjev, jenž se u každého kokéra dostavuje, při zvětšené nestřídmosti vyvine se nemoc, kterou nazývají zde opilacion. Choroba, z počátku nepatrná, nabývá hrozivé výše. Obtíže žlučové, spojené s tisícerým utrpením v podnebí tropickém, se dostavují, a zvlášť zácpa převládá. Dostavila-li se i žloutenka, poruší se i nervová soustava, dostavuje se bolení hlavy a chorý hubne, moha sotva již pokrmů jakých přijmouti. Blednička způsobuje u bělochů olověnou barvu pleti. Následuje pak nespavost, omrzelost a konečně i nechutenství k rostlině, které vše zlo své děkuje. Chuť k jídlu jest velmi nepravidelná; po odporu k jídlu dostavuje se pravý vlčí hlad, zvlášť chtivost po stravě zvířecí, která u chudých obyvatel lesa jest neukojitelná. Částečně větry vedou ku vodnatelnosti a bolení v údech, které tvořením boulí poněkud se odstraňují. Rozmar nemocného se mění; nemocný jsa celkem mrzut, počne při nejbližší příležitosti opojen lihovinami hýřiti. Tak vleče se coquero několik let, smutně, až úbytěmi zemře.

V duševním ohledu jsou následky neméně zhoubné. Již snaha po samotě, poněvadž uprostřed mnoha lidí nelze koky tak užíti, účinkuje zhoubně na morální cit, byť i ne v té míře jako líh. Naštěstí jest neřest ta jen u spoře roztroušených obyvatel lesa vyvinuta, ježto ve městech veřejné mínění více ji odsuzuje než pití a hru; jen indiánům se promíjí. Černoši, jinak přátelé všech dráždidel, nemilují koky; ale ženy všech stavů, jak v montañi tak i ve městech, podléhají pokušení, ovšem v největší tajnosti. Zřídka jen cizinci se oddávají požitku koky; v Peru nejspíše prý Čileňané, ale pak nemírněji nežli domorodci.

V Peru slyšeti jest druhdy neznalce velebiti koku jako dar nebes, jíž se připisují nejpodivnější účinky. Ovšem že neoddává se každý tak vášnivě požitku tomu jako pravý coquero, a mnohý tedy snad bez neblahých následků může žvýkati koku až do stáří, jako např. i tělo kuřákovo uvykne na tabák apod. Obecný lid soudívá však nesprávně o účinku takovýchto dráždidel, neuvažuje, že rostlina působí dráždivě na nervovou soustavu. Jest viděti druhdy překvapující příklady čilosti a tělesné vytrvalosti po požití koky, nicméně jsou namnoze pouhé báchorky, co i v mnohých knihách se opakuje.

Horník těžce pracuje v dolech jako barretero dvanáct hodin, ano z nutnosti neb ziskuchtivosti prodlužuje někdy svou práci přes čas. Mimo hrst pražených zrn kukuřicových nepožívá žádné potravy, ale ovšem činí každé tři hodiny přestávku a kouše koku (coquero). Pracoval by špatně a nerad, kdyby majitel dolu odepřel mu zamilovaný požitek; namáhání své pak zdvojnásobňuje, dostane-li k tomu kořalku, která prý požitek zvyšuje. Po návratu z práce, kterou, podrážděn kokou, déle vydrží nežli Evropan, potřebuje, není-li ještě kokou churav, právě tak hojné potravy jako Evropan, ba takové množství, které při špatné jakosti své úžas vzbuzuje.

Totéž platí o indiánovi, jenž jako posel a nosič neb jako prodavač svých výrobků Andami táhne. Žvýkaje občas koku, urazí, maje sto liber nákladu na hřbetě, po hrozně neschůdných cestách, deset leguas v osmi hodinách. Za revoluce urazila vojska patriotů, jinak surová, hlavně z indiánů Sierry složená, pomocí hojného požívání koky a kořalky, daleké cesty v krátkém čase, i stala se tím Španělům nebezpečná. Kde Evropané zřídili by celé ležení, dostačil špatně oděným, bosým indiánům odpočinek několika hodin, v nichž koku žvýkali.

Nicméně zůstává koka pouhým dráždidlem, jež stává se snadno nebezpečným; a kdo vášni propadne, těžko jí uniká. Ač nelze popříti, že požívání koky tisícům nešťastníků poskytuje krátké ulehčení, že jest nevypuditelné, a že má rostlina i důležitost národohospodářskou, měl přece pravdu starý španělský kronikář, jenž tvrdil, ‚že užívání koky jest jen zlozvyk hodný lidí, jakými jsou indiáni.‘

K tomu ještě novější doklad z Schütz-Holzhausena (Der Amazonas): indián jest skromný; pokud může si připraviti polévku z mouky a brambor s cibulí, španělským pepřem a vepřovým sádlem, jest spokojen. Jen nesmí při tom scházeti jedna věc – koka. Po ranním zákusku jde indián o 6. hod. do práce. Dříve usedne však se svými krajany na zem anebo na poražené stromy a každý vyndá koženou kabelku, kde má uschované listy koky; zde má též tykvovou lahvičku s rozemletým vápnem, nutnou přísadou k požití koky. Jako u betelu Malayců upotřebuje se i při úpravě koky nehašeného vápna nebo palčivého popelu jistých rostlin (zvlášť Quinoy), aby chuť a účinek listů se zvýšil. Požívání koky jest indiánu nutností, bez ní jest mu každá práce těžká a obtížná. Denní dávka obnáší as 60 g. Pro toho, kdo nezná požívání koky, má koka chuť stahující, trpkou, ale nikoli nepříjemnou. Účinek jest bezpochyby narkotický; její účinek, nervy posilující, sám jsem zkusil. Když jsem měl jedenkráte slézti výšinu 5.000 m, pil jsem čaj kokový a byl jsem prost vety.

Přílišné požívání má podobné účinky jako kouření opia, a nechybíme, když fyzickou ochablost a lhostejnost dnešních perúvských indiánů, vedle zbědovaných sociálních poměrů, přičítáme ustavičnému užívání tohoto dráždidla. Je téměř k neuvěření, jak málo potravy indián má třeba při těžké práci, jakou vykonává. Indiánský listonoš (chasques) urazí mnohdy za 24 hodin 15 zeměp. mil, při čemž ovšem častěji bývá vystřídán. Indián kráčí na kopec, s kopce, nesa náklad na zádech; někdy ve dne v noci –, kráčí stále kupředu, aniž by umdlel. Řekne-li se indiánovi: bdi po celou noc, vykoná to, má-li jen svou dávku koky.“ (V roce 1893 exportováno z Peru skoro 30.000 kg suchých listů koky.)

Liány

Liány, o nichž častěji v cestopisu se zmiňuji, jsou co do druhů a povahy rostliny velmi rozmanité; nazývají se tak rostliny bylinné i dřevnaté, kořenující v půdě, jichž lodyhy nebo kmeny nemohou se samostatně vzhůru pnouti, nýbrž ku svému vzrůstu a zdaru potřebují opory, jakou jsou namnoze jiné rostliny, na nichž se zachycují. Největší počet dřevnatých lián daří se v tropech; z našich rostlin mají povahu lián plaménky (Clematis), zimolezy (Lonicery) a břečtan.

Ve kmenech lián jeví se mnohé anatomické zvláštnosti. Na průřezu kmenů objevují se průchody šťávy vodící, tím širší, čím delší jest popínavý kmen a čím větší listy, vodu vypařující. U mnohých lián jest ústí cév vodivých viděti pouhým okem, jako na průřezu tropických Aristolochií, neb Menispermum Carolinianum. U mučenek a podražců není vzácností, že ústí cév má ¹/₃ mm v průřezu, jindy až 0,7 mm. Podivuhodně jsou liány chráněny před postranním tlakem, který vykonává podpora, na niž liány se připínají a s níž kořeny savými jsou srostlé, která však do tlouštky rostouc, přilehavou liánu by tlačila a vzrůstu jejímu překážela. Tím se vysvětlují různé průřezy; měkké jemné lýko, aby chráněno bylo před stlačením, vniká na obvodu dřeva do mezer a skulin pevného dřeva.

U nás jsou úponkovité rostliny obyčejně krátkého života; svlačce a chmel jsou sice víceleté, vyrážejí však z oddenků pod zemí přezimujících a lodyhy jejich nadzemní na podzim opět hynou. V krajinách tropických nejsou však víceleté zdřevnatělé úponkovité rostliny žádnou vzácností. Závity kol tenké opory se vinoucí, nepošinutelné, rostou do tlouštky, tlačí se k sobě a tvoří ony podivné liány podoby vývrtkovité, které budí úžas navštěvovatelů pralesa. Některé aronovité a vstavačovité (jako vanilka) tvoří přechod mezi popínavými a příživnými (epifyty).

Mnohé liány, jsou-li přeseknuty, vydávají hojně vody, která z místa poraněného prýští. Prales jest pravou vlastí lián. Vše se zde vine, proplétá a šplhá v jednom klubku, tak že oko marně se namahá sledovati, který kmen náleží kterému listí, květům a plodům. Liány tvoří právě ony neproniknutelné stěny a tapety okraje lesů, guirlandy ve větvoví stromů. Zestárnou-li liány i s kmenem, po němž se pnou, a pozbudou-li listů, jeví se pak jako lana a provazy, které tu pevně přitaženy, onde chabě visící a se klátící konci svými v houštině se ztrácejí. A zelené guirlandy lián ověšeny jsou nejpestřejšími květy. Kde jsou květy a plody, dostavují se i veselé zjevy motýlů a ptactva. Liány náležejí do různých tříd a řádů rostlin; z jednoděložných mají zástupce řády Dioscorideae a liliovitých; z dvouděložných morušovité, rdesnovité, violkovité, merlíkovité, podražcovité, motýlokvěté, tolitovité, svlačcovité, mařinkovité, zimolezovité, složnokvěté, pryšcovité, aj. Z tajnosnubných četné kapradiny jsou popínavé.

Manihot

jinak keř maniokový neb „casabe“ zvaný, jest rostlina dvouděložná, bezkorunná 2. řádu pryšcovitých (Euphorbiaceae) tak jako dávivec (Jatropha) a strom kaučukový. Celý rod Manihot (Pohl) obsahuje keře a polokeře prostřední velikosti, vidlicovitě se rozvětvující; listy jednoduché bývají modrozeleně ojíněné. Květy v hroznech stojící jsou jednodomé a tobolky semenné o třech kokoncích dvouchlopních, jednosemenných. Okvětí samčí zvonkovité má na dně masitý terč (discus) a kolem 10 tyčinek; samičí květy mají semeník vrchní. Druhů čítá rod tento as 40; všechny rostou původně v tropické Americe.

Nejdůležitější z nich maniok obecný (Manihot utilissima) má kořenné hlízy tvaru jako u jiřinky, jenže větší, dosahující 30–40 i více cm délky, které obsahují jako celý keř za čerstva velmi jedovatou šťávu a velmi mnoho škrobu. Jed z kořene odstraňuje se vytlačením, praním, sušením a pražením. Škrobu dobývají se z něho dva druhy: 1. casabe či mandioca hrubší a rostlinnými vlákny znečistěný, z něhož Jihoameričané připravují chléb, a 2. tapioca, jemnější, jenž také pode jménem Arrow-root (čti arórút) přichází do obchodu. Stonek keře dosahuje výše 1,8–2,4 m, jest dřevnatý, přímý, větevnatý; dlouze řapíkaté listy jsou dlanitě pěti- až sedmidílné. K sázení dostačí kousky nařezaného a do země zaraženého kmene. Vlast tohoto keře jest tropická pevnina Ameriky. Kromě toho pěstuje se v tropické Asii, hlavně ale v Africe, kde tak zdomácněl, že pokládán za domácí, po západní i východní Indii, malajském souostroví aj.

Pěstování keře jest jednoduché, vyžaduje však značné teploty a dobré půdy. Suchý úpal sluneční ničí rostlinu, vlhkoteplý vzduch svědčí jí nejlépe. Proto daří se hlavně v krajinách přímořských a na ostrovech; dál od moře stávají se kořeny dřevnatými a škrobem chudšími. Rozmnožování děje se – jak řečeno – odnožemi, které rostou rychle, takže po 2–3 měsících odolají všemu bejlí; po 9–10 měsících počne žeň. Maniok předčí výnosem nade všechny ostatní užitkové rostliny tropů, žně nepodlehají kolísání, žádný škůdce neodvažuje se na jedovatou rostlinu. Jen vše ničící tropické sucho škodí též keři.

Jiný druh manihotu jest Yuca dulce, manihot sladký, jehož hlízy nepatrně (jako náš brambor) jedovaté, pouhým svařením neb upečením této vlastnosti pozbývají a mohou se pojídati; jsou ve Venezuele aj. v J. Americe ze hlavních přísad do jídel polévkovitých nebo pečené zastupují místo našich bramborů, chleba atd. O přípravě chleba cazabe, o požívání jedovatého „yare“ atd. viz v textu samém cestopisu. Ve Venezuele nazýván druh manihotu jedovatý „yuca para el cazabe“ a moučka mandioková „el maňoco“.

Nejznámější z rostlin užitečných v Peru

Nade všechny jiné země honosí se Peru, více ještě nežli nerostným bohatstvím, svou rozmanitostí pásem rostlinných a množstvím druhů rostlinstva. V oblasti Alto Amazonas a jeho přítoků rozestírá se pásmo pralesů nížin veleříčních, kdežto na horním Ucayali jsou i velké polotravnaté „sabanas“ – Las pampas de Sacramento – tedy oblast prérií. Menších saban dost je v poříčí Marañonu, Huallagy a Ucayali již poblíž svahův andských a horstev Ucayalského a Huallagského, dále v hlubokých údolích mezi druhou a třetí hlavní Kordillerou je oblasť význačných „montañas reales“, ukončujících jakožto poslední výběžky pásma horského až 1.000–1.200 metrů vysoko.

Mezi hlavními – střední a první (západní) čili pobřežní Kordillerou a i na svazích západních této vyniká charakteristická vegetace rostlin dužnatých, kaktusů a agaví (některými svými zástupci sahá až dolů do roviny), na břehu mořském pak pruh pobřežní vegetace a pruh pouští perúvských dohromady utvářejí šest pásem horských podstatně od sebe se lišících. Mezi 2.000–4.500 m nalézají se: pásmo mírné čili pásmo serranie (horské) a pásmo studené.

Prvé má své význačné „montañas“ (lesy), „pajonales“ (stepi), „barrancos“ (stráně), „campinas“ (lučiny, pole) a „quebradas“ (údolíčka, potoky). Zde (kromě pobřeží) je živo nejvíce lidu, zde nejvíce rolničí se a chová dobytek, vzhled krajin tu nejvíce upomíná na středoevropské. Druhá nad touto rozkládající se oblast je pásmo studené, nevlídná pustina „puna“. S rostlinstvem nadřečených oblastí ještě rostlinstvo oblasti sopečných a rostlinstvo sněžné čáry (v středním Peru nad 4.700 až 4.800 m) tvoří nejhlavnější hranice všeho rostlinstva perúvského.

Peru bohaté na nejrozmanitější a od stupně k stupni měnící se klimata, od tropických pralesů až k „tundrám“ pun, od pouští „saharských“ až k údolím rázu jižní Evropy a k serraniím, kde panuje věčné jaro, má takovou všestrannost půd a pásem, že by se zde mohlo se zdarem pěstiti skoro všechno rostlinstvo celého světa. Zatím však jest rostlinstvo (až na pryž, cukrovou třtinu a koku) nejméně zužitkováno vývozem; dosud více pozornosti věnováno je mrtvé hmotě nerostů.

Z nekonečného bohatství oblasti altoamazonské a montañe real jen několik ukázek.[17]

Dvaačtyřicet druhů stromů skytá vzácná dřeva, hodící se na dražší nábytek, mezi nimi některé druhy příbuzné mahagonu (Swietenia) a vonné cedry, z nichž zhotovují se např. bedničky na doutníky. Cedrela odorata a cedrela sp.?

Asi 26 druhů stromů má výtečné dřevo na stavby, některé druhy stromů jsou tak těžkého, tvrdého dřeva, že podobají se úplně „lignum sanctum“. Lignum sanctum (Leguminosa) roste hojně v okolí Pebas na Amazonu. Jest to stromek málo objemného kmenu, jehož srdce dává ono známé, tvrdé, těžké, černé dřevo.

Osm stromů má dřevo bohaté na barviva, žlutá, červená, fialová a černá. Nejznámější jsou: Olmedia aspera (žluté), Caesalpiniae různé druhy (barvivo červené, fialové), Lasiandra argentia (černé barvivo).

Jedenáct stromů skytá vonné smůly, Hymenaea a Icica užitečné smůly; kopai a storax. Ze dvou stromů dobývá se olej. Zde také rostou stromy balsámové (na př. Myroxilon peruiferum, Myrospermum).

Více jak deset stromů roní mléko rostlinné, jež ze dvou druhů může se píti, ostatní koaguluje v technicky upotřebitelné suroviny, např. balatu apod. Strom pryžový je zlatým dolem Amazonie a tedy také východního Peru.

Sedmnácte druhů stromů, jejichž plody se pojídají, napočetli mi moji přátelé v Iquitosu a Yurimaguas. Do počtu toho nikterak nebyly pojaty palmy.

Dva druhy stromů dávají výtečné lýčí, z něhož pletou se pevné provazy, jiné dva dávají „marimu“, indiánský surrogát za látky textilní. Uvedl jsem jejich jména již jinde.

Velký jest počet stromů, jejichž plodů nebo kůry dalo by se upotřebiti v lékařství; v pralesích jihoamerických je najisto utajeno ještě mnoho zázračných lékův, vyrovnávajících se koce a chininu. Tytéž druhy strychnovité, z nichž připravuje se jed kurare – neb jim příbuzné, rostou ve vých. Peru. Nectandra puchery (jejíž semena rád pojídá zajímavý lelek Humboldtův) a mnohé jiné stromy dávají vonné a léčivé plody. Dipteryx odorata roste tu v druhu skoro nevonném, jiném nežli na Orinoku.

Krásná dřeva, hodna zpracování, mají též liány, a těch jest tu na sto druhů. Mnohé stromoví opět bohato je na tříslovinu, jiné má plody tvrdé, lesklé, že snadno bylo by lze je zpracovati na knoflíky a jiné drobné předměty.

Z palem tu asi dvacet druhů jest člověku užitečno. Některé jejich plody pojídají se syrové nebo vařené, z jiných vymačkávají se oleje nebo šťáva k sytým nápojům. Mladé násady nových listů skoro poloviny palem zde rostoucích jsou jedlé; jí se však ponejvíce jen druh Euterpe oleracea a Cocos butyracea, kteréžto poslednější jméno samo již napovídá, že palma chová v plodech mastnotu, k využitkování jako másla. Dva druhy palem rodu Phytelephas ve svých plodech mají známou již čtenáři rostlinnou slonovinu, palma kokosová potravu i nápoj. Orinocká Guilielmia speciosa sází se i na Alto Amazonu, a nemohou si jejích plodů, jako tvaroh a ovoce zároveň chutnajících, dosti vynachváliti. Tyto dvě palmy náležejí však mezi rostliny pěstované.

Dva stromy, praví velikáši, Bombax, Eriodendron, člověku takořka k nohám sypou podušky – hedvábné chmýří bavlny stromové. Na kmenu jiných opět stromů rostou nádoby skoro již hotové (Cresceniia cujete).

Tři druhy stromů mají ovoce, jehož jádra nahrazují Peruvcům částečně naše ořechy, kůra jiných stromů voní a chutná podobně jako skořice, jiné kůry opět, zvané „cuspa“ (Galipea officinalis) poprvé známé z Venezuely, používá se jakožto hlavní přísady hořkých likérů.

Mnoho rostlin zde všude v tropické Americe divoce rostoucích má vlákna velmi pevná, výtečně se hodící k účelům textilním. Jsou to např. rostliny ze skupin Agav, Bromeliacejí, Carludovica a konečně i některé palmy. Z menšího rostlinstva uvedu pouze Zarzaparillu, Ipecacuanhu (a podobnou jí Jonidium poaya), guaranu (Paulinia sorbilis), Pilocarpus jaborandi (pennatifolius) a vanilku divokou, jakožto nejvíce exportované rostlinstvo léčivé, čímž uvedl jsem nejhlavnější z rostlin divoce rostoucích, jejichž užitečnost sahá, nebo sahala by, kdyby byla exploitována, daleko mimo hranice užitku, který skytá domorodcům. Že indiáni, krom kvašených nápojů z látek škrobovitých, připravují si nápoje opojné z rostlin částečně jedovatých, řekl jsem již v textu.

Jednou takovou jest Banisteria coapi, „víno mrtvých“ v názvosloví Quichvů, nebo Brugmansia coccinea, jejíž požívání způsobuje až záchvaty zběsilosti. Jiné rostliny upravují se za šňupadla, ba listy ještě jiných slouží prý výhodně jako náhrada tabáku. Několika rostlin užívá se jako evropské kebule k otravě ryb, jinou barví se vlasy (!), šťáva několika plodů dobře hodí se ku kauterisaci onemocnělé pokožky.

O rostlinách pěstěných pro každodenní potravu viz oddělení B.

Pro pásmo montaňe (tedy poloh vyšších) nejvýznačnější a nejdůležitější jsou: koka (od 700 m do 1.500 m, tedy částečně i v montañi real), chinovník (který sice také roste v teplejší m. real, ale v nízkých, na alkaloidy chudších stromcích), a jen některé stromoví dřev trvanlivých a vhodných ku stavbám nebo ku zpracování na nábytek. Výše ještě roste palma voskodárná. V oblasti pásma rostlin dužinatých jen agave, a na pobřeží mořském jen některé stromy bohaté tříslovinou daly by se zužitkovati.

B. Rostlinstvo v Peru pěstěné bylo by lze rozděliti na tři pásma – horkého, mírného, studeného. Některé rostliny daří se jen v oblasti jedné, druhé překročují tu neb onu hranici, a jiné dokonce (brambor, vojtěška) snesou ponebí všech tří pásem – ale pak zakrní a dají praskrovný užitek. Nejen v Peru, ale více méně všude v Americe meziobratníkové ve výši kolísající do 500–1.000 m, dle toho jak blízko či daleko je k rovníku, pěstují se hlízovité rostliny: Manihot utilissima, M. aipi M. manicucira, Dioscorea sativa, alata, trifida, Cliffortiana, aj. Colocasia esculenta, sladké bataty a Arachys hypogaea, méně známá Calathea alloya. O bramboru později.

Z obilí: kukuřice a rýže (tato poměrně málo se sází), oba druhy musacejí: M. paradisiaca, bananovník a M. sapientum (platano pisang). Prvější jí se jako ovoce, druhé nedozralé peče se, vaří, mele se na mouku a je s rostl. hlízovitými, luštěninami a kukuřicí hlavní potravou téměř všeho obyvatelstva. (K tomu ovšem obyvatelstvu nepočítám některé kmeny divokých indiánů, živících se ponejvíce jedině manihotem, anebo krom něho také kukuřicí.) Kukuřice má nesčetně lokalních odrůd; rovněž tak obě musaceje.

Fazolí pěstuje se několik druhů, významější jsou: Phaseolus lunatus, tapirucusu, derasus, aj. ještě (vesměs domorodé) druhy; z importovaných Cajanus indicus a některé druhy bobů. Dva druhy chlebovníků (Artocarpus) sázejí se spíše jako stromy ovocné nežli jako zásobny pro nezbytné každodenní potraviny.

Z tykvovitých: Cucurbita pepo dává lepším třídám domorodců nevyhnutelné přísady k jídlům, pročež ji po výtce také jen samy pěstují. C. melanosperma slouží k dělání sladkých zavařenin. Jen jako zelenina ceněna v pravém smyslu slova vzácněji vyskytá se Solanum melongena, S. galeatum, vulgárně „rostlinné vejce“ zvaná pro podobu svých plodů, a rajská jablka.

Zato v žádné zelnici, ať bělochově, ať divokého indiána, nesmí chyběti pepř cayenský (Capsicum); z mnoha druhů nejpalčivější jest C. baccatum. Hojně sází se také jeden druh ibišku (Hybiscus esculentus).

Cibule a česnek daří se dobře jen ve vyšších polohách nad 500 m.

Kávovník a kakaovník sázejí i civilizovaní indiáni, aniž by sami jich požívali. Kdežto kakaovník roste v nížinách, teplých a vlhkých údolích, snese kávovník na rovníku až 1.500 m vysoká pásma, kde v noci sklesne teploměr na +5–6 °C. Káva, která ve Venezuele roste ve výši 1.000 m, zaujímá mezi jihoamerickými druhy místo z nejpřednějších. V Peru pěstuje se poměrně málo kávovníku, a ještě méně kakaovníku, a to skoro jen v Amazonii (ve státě Loreto). Na pobřeží přiváží se z Ekvádoru. (!!) Tak i v Peru jen osoby zámožnější (vyjímaje na pobřeží) mohou píti kávu i kakao; lid obyčejnější a indiáni vůbec nepijí ani jednoho, ani druhého.

Třtinu cukrovou sázejí si Peruánci i ve výši přes 1.000 m, ale pak již jen jako mlsku, chudou na šťávu; má-li dáti užitek, cukr hnědý a rum, nesmí býti pěstována výše 500 m. Na pobřeží sází se třtina cukrová s velikým zdarem všude tam, kde možno půdu pilně zavodňovati.

Ze stromů ovocných daří se v horkém Peru, v oblasti periodických dešťů, tedy v Amazonii, a v oblasti montañe real domorodé stromy: Arica papaya, strom melounový Anacardium occidentale, výtečné Achras sapota s příchutí našich hniliček, Persea gratissima chutnající jako vejce s máslem, a dávající se solí, olejem a octem výtečný salát; guayaba, Psidium guayaba, ananas, palmy Guilielmia speciosa a vzácnější v Amazonii palma kokosová Mammea americana, Anona squamosa, Anona muricata, Anona manirote, Chrysophyllum caimito, Spondias dulcis, Melicoca bijuga. Jen polovina tohoto ovoce obstála by, porovnána byvši s ovocem indoevropským, jež nepopiratelně předčí ovoce tropů množstvím druhů výtečné chuti. Přivezeny byly sem ze Španěl a nezvrhly se: 4 druhy rodu Citrus, z nichž pomoranč nejvíce pěstován, granátové jablko Punica granatina, silně vonící po růži, ale mdlé chuti pomarosa: Jambosa vulgaris (z vých. Indie), mango Mangifera indica (vých. Indie), „membrillo“: Gustavia membrillo. Mučenka jedlá a vodní meloun Citrullus vulgaris těší se menší oblibě, ač daří se tu dosti dobře. S trochou péče a kdyby hojně zavlažovány byly, dařily by se některé z těchto ovocných stromů i v suché části Peru pobřežního.

Pro záp. Peru význačny jsou: královna ovoce tropického a soupeřka ananasu, libovonný láhevník „čirimoja“ („chirimoya“) Anona tripetala, A. chirimaya. Haenke nazýval jej v jednom ze svých dopisů „dílem umělecké přírody“. Ač pěstuje se i v zavlažovaných zahradách suché Předkordillery západní, tedy v oblasti skoro bezdeštné, nejlepší a největší česají se přece jenom – ve výších kolem 1.000 m mezi první a druhou Kordillerou. Plody bývají tu až 7 kg těžké. V tlusté, zelené, drsné kůži vězí několik (v pobřežních 25–30, v druzích rostoucích v mírnějším ponebí 4–6) semen obalených hustou smetanovou dužninou sněhobílou, nažloutlou neb slabě nazelenalou, silně příjemně vonící, a chuti, jež upomíná na zmrzlinu z jahod a na dušená jablka s angreštem. Silně vonící třešně stromku Prunus capulin slouží více ku přípravě vonidel nežli jako jedlé ovoce. Podobně i plody po myrtě zavánějící stromu „pacay“ Campomanesia lineatifolia; taktéž Prosopis dulcis a „Cucuma“ Achras mamosa jsou stromy, jejichž ovoce chutná snad jen Peruáncům.

Jinak ovšem pobřeží perúvské a mírné pásmo serranijí Evropanu dává náhradu v ovoci jižní Evropy: fíky, broskve, moruše, jedlé plody kaktusu Opuntia (pocházejícího z Mexika). Melouny a hrozny jsou pochoutkou tomu, kdo již dávno přejedl se ovocem tropickým. V středních a jižních částech Peru, v Chicha, Ica, Moquegana, réva vinná dává až i dvě úrody ročně! V Pizco (stát Ica) připravují z vína jakýsi druh cognaku, zvaný „pisco“. Také olivy pěstují se na pobřeží perúvském.

Kromě kukuřice, luštěnin evropských (a domorodé fazole Castiglonia lobata) a tykví v Peru pobřežním i v mírném pásmu první Kordillery, jsou tyto hlizovité rostliny nejhlavnější potravinou tamějšího obyvatelstva: Předně je to brambor (dva druhy), pak „camote“, sladká batata (dva druhy: žlutý a nafialovělý) „aracacha“ (Conium moschatum), která lépe ještě nežli na pobřeží daří se na východních svazích první Kordillery, a má příchuť celeru. Zelenin evropských pěstují domorodci v Peru velice málo; ponejvíce jsou to jen ty, které sem zavedla španělská kuchyně. Tak zelí roste tu ve výších 1.500 m velmi dobře, ale vaří se tu jako kapusta.

Cukrová třtina a bavlník (již staří Peruánci sázeli jej a z nahnědlých vláken druhu perúvského tkali roucha, v něž halili mumie) jsou jakožto rostliny vývozní pro západní pobřeží Peru nejvýnosnější; dále pěstují tu hojně vojtěšky za krmivo pro soumary a dobytek. Kdysi pěstovalo se tu indigo, orchilla, ale špatnými cenami kultura skoro úplné zanikla.

V serranii vyšší a v nízké puně rostou tyto domorodé jedlé rostliny: „quinua“, Chenopodium quinua, rostlina merlíkovitá, jejíž listy vaří se jako špenát, a jejíž zrna vařená v kaši jsou sytou potravou, dále tři druhy rostlin hlízovitých: „olluco“ Tropaeolum tuberosum, jež má hlízy menší bramboru, chutné jen tehdy, jsou-li svařeny s paprikou; „Oca“ Oxalis tuberosa, a konečně „mashua“ čili „maca“, kterou vaří si v nemastné, neslané jídlo chudí indiáni. Všechny tyto rostliny daly by se pěstiti s užitkem i v Čechách. Brambory a tyto čtyři rostliny jsou denní potravou obyvatel vyšší serranie a puny, kdežto v serranii nižší daří se již ječmen a pšenice; z obou peče se chléb. Z obilí ve chladnější serranii rostou jen oves a druh prosa Paspalum purpureum.

Orchideje, jihoamerické zvláště a jejich sbírání, zasílání a pěstění v Evropě

Orchideje tvoří čeleď jednoděložných rostlin s květy obojakými, souměrnými, namnoze nádhernými a bizarních tvarů. Tyčinky srůstají s pestíkem v sloupek (gynostemium); veškeren pyl z každého z obou pouzder prašníkových slepen bývá v tzv. brylku lepkavým zobánkem zakončenou a musí hmyzem na bliznu býti přenesen. Svým zevnějškem jsou orchideje velice rozmanité, což závisí ovšem na různém způsobu jich života. Můžemeť vstavačovité rostliny dle bydliště takto rozeznávati. Jsouť:

1. tvary saprofytické, hnilobné, bledé, bezlisté, živící se výhradně ústrojnými látkami v lesní prsti obsaženými (Neottia);

2. zemní, terestrické orchideje; mají zelené listy, a přijímají ze země vodu a neústrojné látky (kukačka);

3. epifyty, tj. rostliny žijící na kůře kmenů a větví stromů; potravu svou berou výhradně ze vzduchu v podobě prachu, srážek ovzduší, deště a rosy. Strom, na kterém žijí, poskytuje jim jen vhodné místo k upevnění kořenů.

Skuteční paraziti, tj. cizopasné rostliny, které by ze živých pletiv jiných rostlin potravu čerpaly, nejsou mezi orchidejemi známy. Veliká většina epifytických sympodiálních orchidejí mají na svém kmenu hlízovité naduřeniny, které slouží za nádržky vody a ústrojné látky; u mnohých druhů, kterým prožíti jest velice suchý čas roční, zbývají po opadání listů jedině tyto nádory. Morfologicky jest důležito, zdali tyto pacibule (pseudobulby), jak se vzdušné hlízy tyto nazývají, tvoří jeden neb více členů lodyhy. Prvější mohou po celé délce nésti listy (Chysis, Cyrtopodium); v druhém případě nabývají jiného rázu tím, že jen na špici hlízy nesou listy (Oncidium, Maxillaria).

Orchideje nejvyššího vývoje dosahují v tropech, zvláště v horách, tak že např. okrsek Khasiya v Himálaji jest na druhy nejbohatší. K oběma pólům počtu druhů rychle ubývá. V pásmu studeném jsou velice chudě zastoupeny; a podobně ve vysokých pohořích mírného pásma jest počet druhů sporý. Jakkoli jest značné množství pro nádherné květy velebených a hledaných, tak nepatrný jest počet rostlin užitečných v čeledi této. Mimo vanilku pro jemné aroma užívanou, slouží některé k přípravě čaje; zejména Angraecum fragrans na Madagaskaru. (Čaj Faham.) Hlíz mnohých Ophrydin užívá se pod jménem Salep v lékařství pro hlen, který vylučují; druhdy užívalo se jich i jako afrodisiakum.

Rozdělení čeledi. Co do počtu druhů je největší čeledí tato druhá, čítajíc 6.000 až 10.000 druhů, a dělí se v nejnovější soustavě (Engler, Prantl) takto:

I. Neottiaceae. S antherami trvalými, pelem zrnitým.

II. Euoperculatae. S antherami opadavými.

1. Arethuseae. 2. Vandeae. 3. Epidendreae. 4. Malaxideae. Nad asijské a indoaustralské bohatstvím a krásou druhů vynikají orchideje tropické Ameriky. A zde právě nejnádhernější druhy nerostou v nížinách, nýbrž v lesích horských. Západní Venezuela, Kolumbie, Ekvádor a severní Peru počtem druhů stojí na prvém místě; pobřežní Brazílie, střední Amerika, Mexico, Guayany na místě druhém. Hylaea amazonská, jakožto rovina má nejméně druhů, které by bily do očí nádherou květů a docházely záliby sběratelů a pěstitelů těchto skvostů v rostlinstvu. V rovníkové Americe rostou krásnokvěté druhy ještě ve výších kolem 4.000 metrů na př. Oncidium nubigenum.

Krásná i v Praze vystavovaná Odontoglossa rostou i výše 2.000 m (Odontoglossum lindleyanum a j.), kde teplota kolísá mezi +6 a +24 °C. Z velkého množství druhů tropické Ameriky uvedu pouze některé rody: Cattleya, Laelia, Oncidium, Lycaste, Catasetum, Odontoglossum, Cypripedium jsou rody, které jakožto květiny hodící se pro obchody květinářské nejvíce přivážejí se do Evropy. Dále Epidendrum, Batemania, Chysis, Sobralia, Gongora, Masdevallia, Stanhopea, Miltonia, Coryanthes. Kdežto např. Cattleya velikostí svou (plátky květu Cattleya mossiae od špičky jednoho ke druhému měří dvacet dva centimetry, a jiný druh i v Praze vystavený C. Gaskelliana má květ osmnáct centimetrů zšíří), vypadají jako krásně zbarvení motýlové a příjemně voní, jsou Cypripedium, Coryanthes, Gongora, Masdevallia, Anguloa oblíbeny pro své tak bizarní tvary, že nejen domorodci vidí v nich zobrazenu tu psí (Coryanthes), tu býčí hlavu (Anguloa Clovesii) mouchy, ptáky atd., ano i „hlavu medusy“ (Nanodes Medusa). Má-li např. Cattleya na jednom stonku na nejvýše jen 5 květů, mají jich některá Oncidia, ač malých, několik set. Celý habitus rostlin, pseudobulby, listy atd. úhlednost květů tu v hroznech dolů visících tu pyšně vztyčených, vzácnost a „vzdušné žití“ rostlin, většinou dlouhá svěžest květův učinila orchideje z rostlin nejvíce zajímavými.

Nejvíce druhů orchidejí roste na stromech, kdež kořeny zachytily se na kůře; některé druhy milují stín, jiné žár sluneční; na skalní rokle rády se zachytí např. Schomburgkia. Terestrické orchideje, rostoucí v zemi, jsou vzácny počtem oproti svým sestrám, volícím vzdušný příbytek. Kdežto některé orchideje tvoří jen malé trsy, naleznou se opět obrovské exempláře jako Cattleya, která tvoří jeden chumáč až přes 200 pseudobulb, a když jsou v rozkvětu, mají až sto květů. Strom, jehož kmen a větve obaleny jsou květy Cattleyí v plném rozkvětu, náleží mezi nejnádhernější zjevy, jaké kdy viděti jest v přírodě!

Sběratelé orchidejí najímají obyčejně indiány a soumary z pobřeží neb z měst, a podnikají cesty do nitra tam, kde tuší vzácné, vítané druhy. Kmeny se porazí a rostliny s nich opatrně se odtrhávají – což děje se dosti snadno. Veškeré zbytečné kořeny se pak ořežou blízko pseudobulb, listy k sobě svážou lýčím, a jedna vedle druhé srovnají se rostliny do hrubých, indiány pletených košíků. Má-li sběratel v místě blízkém nebo v lese chýši, rozestaví rostliny do stínu a chrání je před deštěm po tak dlouho, až nasbírá potřebný počet, anebo mnoho-li jich s sebou vzíti dovolí mu počet oslíků a soumarů jeho. Neníť všude snadno v jižní Americe, ani za velkou mzdu, dostati vždy lid a soumary. Pak odveze své poklady na břeh mořský, k městu přístavnímu – jestliže zlíbí se jeho lidem a budou-li mu opět pronajata zvířata. Delší pobyt na horkém pobřeží byl by rostlinám horským zhoubným, a proto sběratel hledí dostati se na pobřeží několik dní krátce před příjezdem lodi. Zde rozloží své rostliny opět do stínu na vzduch, když dříve vše, co nahnilé, pečlivě ořezal. Listy zůstanou na pseudobulbách neuřezané, zato kořeny jsou zbytečny, aspoň u většiny druhů. Pak balí se rostliny do beden dírkovaných a do hoblovaček pevně, jedna vrstva na druhou, a odporučené kapitánu posílají se rychlolodí do Evropy. Přeplavba trvá dle toho, z které části jižní Ameriky jsou zaslány, 14 až 30 dnů. Rozhodujícím jest, aby rostliny sbírány byly pokud možno v době odpočinku – tedy po odkvetení, by nebyly ani suché, ani příliš bohaté (pseudobulby) na vodu – neboť pseudobulby orchidejí v době dešťů silně nabobtnají a podobají se často až tlustým cibulím, kdežto za sucha scvrknou se v tenké vráskovité lodyhy, an by jinak buď na cestě shnily – což děje se nejčastěji – neb uschly. Dále, aby na lodi uloženy byly na místa pokud možno suchá, nepříliš horká a by přišly do Evropy v době, kdy není již ani malých mrazíků, což do Anglie jest dosti snadno po dobu 8 měsíců. Mořský vzduch, slaná voda, zmoknutí beden často způsobí úplný zmar zásilek; také lodní myši, podaří-li se jim dostati se příliš velikými otvory do beden, zle v nich řádí. – Takto zasílá se většina orchidejí majících silnější pseudobulby.

Jinak s rostlinami něžnými (hlavně asijskými), které ze stromu vzaty, upevní se na plochá dřeva, a když se na ta dřeva byly uchytily, v době odpočinku a v bednách zvláště dělaných (někdy i ve skříních se sklem) posílají se do Evropy. Sběratel, jenž v jižní Americe s největší opatrností živé, svěží rostliny balil do beden, nerad bývá přítomen jejich vybalování na místě určeném; i když vše se zdařilo, vybalí rostliny, jež ztratily polovinu listí, nahnily nebo pouschly, polámaly se – až srdce zabolí. – Teprve za dvě léta, výminečně již za rok nabudou rostliny ve sklenících, zvláště k tomu stavěných, svého bývalého svěžího vzhledu. Jen lidé placení a k účelu tomu vyslaní bohatými firmami anglickými, americkými nebo belgickými mohou se odvážiti sbírati orchideje; jinak bylo by sbírání rostlin těchto podnikem nejnevděčnějším, poněvadž riziko, dojdou-li rostliny ve stavu dobrém, jest příliš veliké – i tehda, jede-li sběratel s nimi.

Sbírání orchidejí jest velice namahavým a nikoli prosto nebezpečí vzhledem k nezdravému podnebí. V horských krajinách Jižní Ameriky, hlavně v Andech, jest zimnic nejméně, a proto cestování bezpečnější, zvláště mění-li sběratel stále krajiny, a nezdrží-li se dlouho v nezdravých údolích neb na pobřeží. V polocivilizovaných krajích těch, není-li právě revoluce, jest cestování bezpečnější. Pevné zdraví, otužilost jsou nezbytné – není však také větší rozkoše nad hledání takové krásné kořisti, jako jsou orchideje. Daleko do vnitrozemí, mimo civilizaci, nevniká žádný sběratel orchidejí – neboť nemohl by dopraviti rostlin odtud až na břeh mořský. Obchodně nevyplatilo by se ani pro několik botanicky zajímavých rostlin konati cesty, jak odvážné, tak i nákladné.

Z českého národa, ku podivu, ač jsme národem vnitrozemním, vyniklo několik sběratelů orchidejí, kteří mají i v cizině zvučné jméno. Mezi nejpřednější patří Roezl a Klaboch, pak Houda, Hübsch aj.[18] Benedikt Roezl objevil mnoho nových druhů, neboť byl tak šťasten, že předešel jiné, a mnohé druhy, jež na cestách svých nalezl, byly úplně nové zjevy. Dnes je vzácností, by sběratel nalezl na cestě třeba dvouleté několik málo nových orchidejí (obyčejně bastardů), které hodily by se pro obchod. Také ceny orchidejí velice klesly a mnohé, v článcích o orchidejích uváděné, jsou spíše reklamou obchodníků, nežli skutečnými hodnotami, které pak se platí za vzácné exempláře. V Londýně prodávají se mnohé orchideje (celé rostliny) až i za 1 korunu! Nerozumné sbírání na mnohých místech v Mexiku, centrální a Jižní Americe některé druhy vyhubilo.

Naleziště bez mála skoro všech variet jihoamerických jest obmezeno jen na jediné pohoří, na několik málo údolí; v sousedících krajinách rostou opět jiné, nejspíše křížením vzniklé variety, a tu snadno možno jeden anebo druhý druh vyhubiti. Ve východní Venezuele pozoroval jsem, jak jediné menší pohoří tvořilo hranici mezi dvěma druhy Cattleyí – a kudy údolím vály větry, tvořily se oplozením dvou variet variety nové. Také v Evropě podařilo se mnohé orchideje zkřížiti, a tyto bastardy jsou orchidejemi nejdráže placenými.

Rhizophory

čili stromy manglové (kořenovníky) nabývají podivného vzezření svými kořenujícími větvemi, jakoby chodily na chůdách. Jsou význačné pro pomoří a bahenní krajiny meziobratníkové. Krajiny bahnité při výtoku řek Západní Indie a Jižní Ameriky, kde slané vlny oceánu mísí se v sladkou vodu řek, mají úrodný svůj náplav, brzy ponořený, brzy opět vynikající nad hladinu. Sem zapouštějí své tuhé a ohebné kořeny tyto stromy manglové, tvoříce podivnou spleteninu větví a tuhých kořenů vzdušných, šňůr a klíčících semen, do bahna zapadlých. Kořeny dřevnatějí a jeví i stavbu jako kmen, majíce dřeň, pletivo vodivé, korek i silnou pokožku. Zvláštní pevnosti dodává kořenům ještě pletivo trichoblastů z buněk vřetenovitých, silnými stěnami opatřených, tak tuhých, že ani nejostřejším nožem je proříznouti nelze.

Divoké, jednotvárné lesy manglové vydychují mor a smrt; skorem jen moskyti, raci, hadi, ještěři vodní ptactvo a ústřice obývají ve zlověstných bahniskách těchto. Sám domorodec divoch strádá zde zimnicemi. Dřevo samo jest výtečným materiálem k vodním stavbám.

Stromy fialkové

Vocchysiacea odorata mají ráz myrtovitý. Listy jsou podlouhle vejčité, vstřícné, přisedlé, na konci lehce srdcovitě vykrojené; ve výkrojku přečnívá střední nerv o něco v podobě malé špičky. Délku má 1–2 palce a pletivo jejich jest na způsob bukových listů. Barva listu leskle zelená. Na květech jest vše nepravidelné; vyrážejí na krátkých stopkách jednotlivě v paždí listů. Stopka přechází ve velmi nesouměrný kalich, složený z dvou oddělení. Jedna část květonosná skládá se ze 4 malých střechovitě se kryjících šupin, dvě střední jsou delší, obě vnější kratší. Do těchto vetknuta jest druhá část v podobě dlouhého barevného listenu, jenž přechází v ostruhu dolů zahnutou. Koruna skládá se z jediného velikého, jemného, vejčitě zašpičatělého, uprostřed klenutého plátku, krásně bílého, žlutorudě kropenatého, převislého přes střední zoubky čtyřzubého kalichu. Na spodině k plátku přirostlá jest jediná tyčinka. Nitka tuhá a kulatá jest tak dlouhá jako prašník a lehce zahnutá. Dvoupouzdrý prášník, pevně přirostlý spodním koncem na nitce, jest pokryt na straně k pestíku obrácené jemnou huninou. Pestík vyrůstá zdánlivě z druhé části kalicha. Malý semeník jest trojpouzdrý, čnělka jest trvalá i na zralém plodu. Plod jest tobolka trojchlopní. Květ voní přelíbezně vůní fialkovou. A skutečně upomíná sám ostruhatý kalich a zvláštní koruna, jakož i tobolkovitý plod na violkovité, zvlášť riograndské, ač podivně to zní, mluví-li se o fialkách stromovitých. Stromy jsou statné, 40–50 stop vysoké a tvoří vysoký tmavý les na dalekém Rio Negru. (Avé-Lallemant.[19])

Tonka

jest bobový plod luštinovitého stromu rodu Coumarouna (Cumaruna Lam., Dipteryx Schreb., Baryosma Gärtn. Bolducia Neck.). Kalich dvojpyský má krátký pohárovitý tubus; plátky velmi nestejné; pavéza široká, skoro kruhovitá, křídla srpovitá. Pestík zřetelně stopkatý má jediné semeno.

Stromy mají sudospeřené listy; květy jsou úhledné, fialové neb růžové v konečných latách. Kalich obyčejně zbarvený, žlaznatě tečkovaný. Plod připomíná malé nedozralé ovoce mango; jádrem pak jest zajisté každému z lékáren známá tonka. Osm druhů roste v Tropické Americe, zvlášť v poříčí orinockém a amazonském. C. odorata Aubt. a oppositifolia poskytují tonky, jádrem jsou boby černohnědé, kořenné, kousavě trpké chuti a některé s velmi příjemným zápachem kumarinovým.

Druhy rostoucí v poříčí amazonském jsou aromatem chudé, neb ho vůbec nemají, kdežto plody z území orinockého jsou většinou velké a vonné. Ve vlasti své slouží za prostředek tišící křeče, u nás parfumuje se jimi šňupavý tabák aj. Též kůra a dřevo jsou libovonné; poslednější jest v obchodu známo jménem coumarouna (kumaruna) čili gaiac a cení se pro značnou tvrdost.

Užitečné stromy delty orinockého

Rovníková oblast Jižní Ameriky jest všude přebohata užitečnými rostlinami; z oblastí nejbohatších a dosud málo prozkoumaných jest nejdolejší a nejhořejší část veletoku orinockého. Bohužel, indolentní charakter obyvatel, nezdravé podnebí delty a špatná, předrahá doprava nedovoluje explotaci tohoto bohatství. Přes sto druhů stromů delty dalo by se zužitkovati buď krásným svým dřevem, buď pryskyřicemi, oleji, barvivem, ovocem, korou i listy, které v lékařství jednou jistě budou míti důležitý úkol.

Zde jen některé nejvýznačnější uvedu: strom balatový (o něm viz výše), Pui (Tecoma serratifolia Donal), tvrdého dřeva, takže i nejlepší sekery na něm se tupí. Guatacare (Lecythis idiatimou), červený mangle (Rhizophora mangle) k vodním stavbám neocenitelný. El roble (Platyniscium platystachium Bent.) dřeva tmavě oranžového, lehce zpracovatelný. Curbaril (Hymenea courbaril) dává výtečné dřevo na nábytek. Mora (Mora excelsa) menší oblibě se těšící, ale nejhojněji rostoucí. Cedr vonný (Cedrela odorata), z jehož příjemně vonného, lehkého a snadno zpracovatelného dřeva vyrábí se krabice na doutníky i většina nářadí a zařízení do domů i prkna stavební, El Favillo (Hura crepitans), z jehož lehkého dřeva kánoe se vydlabávají. Bombax ceiba, strom bavlníkový, předešlému podobný. Curucay (Icica heptaphylla, Aublet), dává vonnou, bílou, užitečnou pryskyřici. Copaifera officinalis, skýtající kopajvový balsám; zde sluje „palo de aceite“ (olejový strom). Carapa (Carapa guianensis), z jehož semen vyváří se olej, hlavně od indiánů jako kosmetikum užívaný. Podporuje prý vzrůst vlasů.

Veliký počet jest stromoví a rostlin rostoucích v nížinách orinockých a domorodci užívaných v domácí léčbě. Některých z nich v Trinidadě i evropští lékaři s prospěchem užívají. Tak Bignonia ophtalmica, různé druhy Cassiae; jako antidota proti uštknutí hadímu známy jsou rostliny Guaco, Secua, Hibiscus abelmoschus aj.

Palmy jako Carapa (Copernicia), Temiche (Manicaria), Moriche, Maximiliana svými velikými listy zásobují obyvatelstvo výtečným krycím materiálem na střechy. Málokteré z plodů divoce rostoucího stromoví nazval by Evropan jedlými. Synu pralesů chutnají ale i kyselé, skoro jako inkoust ústa stahující různé plody asi tak, jako naší mládeži třešně a jablka třeba nezralá.

Indiáni

Guagnugnomové

dle Chaffanjona Guagnungnomové, žíjící na horním toku řeky Caury, jsou kmenem divokým a nepřátelským, s nímž onen cestovatel dle tvrzení svých svedl bitku. Líčí je jako silné a větší postavy nežli jaké vídal u ostatních kmenů na řece Cauře. Jsou též světlejší pleti a jednotlivci nejsou bez jakéhosi slabého vousu. Obličej jest poměrně pravidelný, ale výrazu divokého (!), oči méně zapadlé, lícní kosti méně vyčnívající. Špinaví jako ostatní caurští obyvatelé, nosí mužové i ženy jen malé zástěrky z lýčí stromů. Na krk zavěšují náhrdelníky z plodů, semen neb zubů zvířat, ruce i nohy zdobí si náramky z vlasů upletenými. Jen tvář a nohy, někdy prsa, malují si červení. Příbytky, domácí náčiní jsou podobné většině guayanských indiánů!

Dle zpráv, jež já od obyvatel poříčí orinockého mezi Caicarou a Urbanou nashromáždil, jsou Guagnugnomové kmenem více bojácným nežli bojovným a mnohdy plaví se po Cauře až dolů do Orinoka, kamž přivážejí s sebou serrapii a jiné drobnůstky svých pralesů. Cestopis Chaffanjonův jest, mírně řečeno, pln nesprávností a mnoho v něm vybájeno a tedy snad i krvavá dobrodružství s Guagnugnomy.

Guamos a Yaruros

jsou dva příbuzní kmenové indiánů stepních (Indios savaneros, andantes), kteří vedou život více potulný (rybaří, loví, sbírají vejce) nežli sázejí plodiny. Za dob Humboldtových byli bojovní, potměšilí, a jen stěží podařilo se misionářům některé z nich navyknouti životu usedlému, rolnímu. Dnes jest to několik tuctů zubožených rodin, jež jsou již na vymření a potulují se hlavně mezi Cabrutou a Sv. Barborou na levém břehu orinockém. Hlavně žijí v okolí říčky Mína, kde v době dešťů bydlí v malých, špatných chatrčích. Sázejí sotva něco Jucy, Jatropha, Manihot (Manihot utilisima), v době příhodné, suché táhnou jako supové po kořisti. Chaffanjon „vypravuje, že slyšel vypravovat,“ že jsou občasnými lidožrouty, že nepřátelům svým do nápoje dají kapku krve nemocného soudruha a tím je otravují atd.

Yarurové mají široká, klenutá čela, výraz velmi stupidní, vlasy jako Karibové do čela střižené, vzadu volně splývající. Zástěrky „guayuca“ jsou jako ostatních indiánů orinockých, pokud nosí zástěrky, z látky neb z dřeně stromové. Ženy obou kmenů propichují si dolní pysk a ušní boltce, ve kterýchž otvorech nosí kousky rákosí, trnů nebo péra. Strádají ošklivými kožními nemocemi. Polygamie jest tu vzácnou výjimkou. Jsou oddáni náruživému pití kořalky, kterou dostávají výměnou od míšenců za kůže atd. Užívají kopí a šípů (neotrávených); málokterý z nich zmohl se na špatnou pušku.

Guarauni

živí se ve svých nepřístupných krajinách, většinou zatopených rybařením a lovem více nežli chudičkou orbou; čítají asi 8.000, nejvýše 10.000 duší. Zachovali si úplnou neodvislost vůči vládě venezuelské, a proto počítáni jsou mezi tak zvané „indios bravos“ čili pravé divochy na rozdíl od „indios reducidos“ čili indiánů civilizovaných a „indios catequizados“ čili indiánů pokřtěných. Málokterý z nich mluví něco španělsky. Obývají v celé deltě a pralesích pravého břehu orinockého.

Hlavnější kmenové perúvského Amazonu

V blízkosti veletoku Amazonského, mezi Huallagou a Javari žijí z divokých kmenů Yaguaové, Orejonové, Ticunové a Mayorunové.

Yuguaové jsou statného vzrůstu a mají příjemné rysy obličeje. Chodí skoro úplně nazí, mužové mají krátký vlas a kol kyčli nosí pouze pás z kůry, z něhož v předu a vzadu visí chvost vláken kůry, as 30 cm dlouhé. Menší chvostky vláken visí na náramcích a nákrčnících. Při slavnostech barví celé tělo světle hnědě a pomalují je podivnými červenými a modrými figurami. Dlouhá péra ocasní ararů trčí ze svrchních náramků a přečnívají ramena, kdežto hlava zdobena jest diadémem z per bílých. Marniví šviháci upevňují i bílá péra přes celý obličej, tak že jen oči, nos a ústa zůstávají volny.

Chýše jejich mají zvláštní tvar. Tenké tyče nastrkají se do země v kruhu, průměru desíti metrů, na horním konci se ohnou a sváží. Doleji spojí se lešení příčnými trámy, celek pokryje se listy palmovými a rákosem; jen as dva neb tři otvory zůstávají jako vchod, takže celek se nese jako obrovský úl včel. Uvnitř umístěny jsou podél zdí malé komůrky rákosové, z nichž každá slouží za noclehárnu pro celou rodinu. Obyčejně obývá 4–5 rodin v téže chýši a mají střední prostor společný.

Yaguaové zhotovují též dobré hamaky z žilek listů jisté palmy. Strom tento má velmi tvrdé dříví a jest ostrými trny posázen. Indiána stojí to den práce, nežli palmu tuto porazí, listy srdcové rozpoltí a vlákna z nich vytahá. Každá palma dává as půl libry vláken, které jest třeba teprv stáčeti, částečně barviti a pak splétati v hamaky as 1¹/₂ kg váhy. Z toho patrno, že chudý indián špatně za svou práci jest zaplacen, dostane-li za hamaku obyčejnou trochu zboží, které u nás nemá větší ceny než asi 90 haléřů.

Orejonové (Dlouhoušáci) chodí úplně nazí, vlas nosí dlouhý a uši prodlužují od dětinství závažím tak, že ramen se dotýkají. Nosem prostrkují dřevo a tělo omalují červeně.

Ticunové, kteří připravují nejlepší jed kurare, chodí skoro úplně nazí, vlas mají dlouhý po stranách a krátký nad čelem, krk svůj zdobí nákrčníkem ze zubů jaguářích a opičích, páže peřím. Obličej pomalovávají různými červenými a modrými figurami. Do nedávna byli Ticunové ještě lidožrouty, a jeden z Schützových veslařů, jenž tomuto kmeni přináležel, vypravoval, že ve svém mládí častěji, a sice s velikou chutí, požíval masa lidského. Ve výrobě hliněných nádob mají Ticunové jistou zběhlost; vyrábějíť velmi veliké hrnce, do nichž pochovávají pohlaváry své se skrčenými koleny, jak to ukazují i mumie Peruánců.

Památné jsou tance maškarní Ticunů, o nichž se dříve tvrdilo, že nevyskytují se u žádného jiného kmene jižní Ameriky, ač krom toho se vědělo, že u Mosquitů severního Mexika a na dalekém severovýchodu sev. Ameriky až po úžinu Beringovu u většiny kmenů se vyskytují. Od té doby však na výzkumných cestách Karla von den Steinen na Xingu a Ehrenreichových na Araguai poznány masky a maškarní tance též u tamějších divochů, tak že v. Steinen vyslovuje mínění, že as u všech loveckých kmenů na tomto stupni podobné mimické představení se vyskýtá; obličejové masky, jež v. Steinen a Ehrenreich přivezli ze svých cest do muzea etnografického v Berlíně, poskytují zajímavé porovnání s groteskními maskami zvířecími Ticunů. Při tanci Ticunů hraje vždy „Jurupari“ čili zloboh, jemuž vždy nejšerednější maska zvířecí připadne, hlavní úlohu.

Jich sousedé Mayorunové (Barbudos) obývající lesy mezi Tapiche a Marañonem, kteří se od ostatních liší tím, že mají vousy, jsou podnes lidožrouty. Anglický přírodozpytec Bates vypravuje, jak za jeho pobytu v San Paulo dva mladí Braziliáni vydali se na řeku Javari, jež tvoří hranici mezi Peruánskem a Brazílií, aby provedli obchod s Mayoruny, kteří v poslední době méně nepřátelskými se jevili. Oba obchodníci dovolili si však žerty se ženami Mayorunů, začež je divoši usmrtili, upekli a snědli. Na to vypravena ze San Paulo výprava vojenské posádky, aby divochy potrestala; osadu našli však liduprázdnou a opuštěnou; jen dívka, která na útěku se opozdila, byla chycena a v triumfu do San Paulo přivedena. Děvče naučilo se záhy portugalsky a Bates častěji se s ní bavil. Bylo veliké a silné, mělo dost světlou pleť a celým chováním svým podobalo se více veselému selskému anglickému děvčeti nežli divošce lidožravé. Bates slyšel na vlastní uši, jak vypravovala, že sama jedla z masa obou Braziliánů. Při vypravování byla přítomna též mladá vdova jedné z obětí; svůj interes na líčení – v pravdě braziliánský – dávala jen tím najevo, že smála se lámané portugalštině divošky!

Mayorunové chodí úplně nazí, mají dlouhý vlas, obličej svůj malují na modro a červeno a zastrkují malá dřívka a péra skrze pysky. Vlastí řeky jest krajina jejich Mayo, levého přítoku Huallagy. Dle toho též jejich pojmenovaní, neb „runa“ znamená v nářečí kičva „muže“ (dle dr. Abendrotha). Někteří z nich byli napolo „zkroceni“ a osvědčili se jako pilní dělníci. Vesnice Cochiquinas mezi Pebas a Caballococha jest úplně osazena těmito Mayoruny. Většina těchto indiánů potuluje se však v pralesích Ucayali a Javari, nemají pevných sídel a živí se honbou a rybolovem, žijíce ve stálém nesváru s divochy na Ucayali.

Všichni obchodníci, kteří plaví se po Ucayali, aby získali sarsaparillu, vosk a solené maso, nepřenocují nikdy ze strachu před Mayoruny na pravém břehu řeky; staloť se již častěji, že divoši v noci cestovatele přepadli a tyto kopími v jich sítích moskytových ubodali. Cestovatel Osculati vypravuje o Mayorunech, že setkal se jedenkráte s nemocným pokřtěným indiánem tohoto kmene. Indián zdál se býti velmi zarmoucen a na otázku: Co jest mu? odpověděl s pláčem; „nyní že jej záhy sežerou červi; kdyby nebyl pokřtěn, byli by mu službu tuto prokázali nejbližší jeho příbuzní“. Patrně by mu poslednější bylo milejší.

Na horním Marañonu, jakož i v Santiagu, Pastaze a Moroně žijí bojovní Jibarové (názvy jednotlivých kmenů jsou Murarulové, Huambizové, Achneelové, Aguarunové), kteří obzvláště obratně vládnou kopím, a všechny osady, o jichž založení v oblasti jich se pokusy činily, zničili.

Roku 1599 zničili provincie Guijos a Macas, proslulé svého času bohatstvím zlata. Město Sevilla del Oro čítalo tehdy 20.000 a Logroňo 12.000 obyvatel; obě byla spálena Jibary a všichni běloši provincií Quijos a Maras byli dílem pobiti, dílem do Quita zahnáni. Podnět ku vzpouře Jibarů zavdala tehdy hamonivost španělského guvernéra Macasského, jenž chtěl přinutiti Jibary k těžké práci v dolech právě tak, jako tupomyslné indiány peruánské vysočiny. Při náhlém přepadení Logroňa byli povražděni všichni mužové, děti a staré ženy, kdežto mladé ženy a dívky odvedli s sebou, mezi těmito i všechny jeptišky kláštera Conception. Též guvernéra macaského zajali zde; pak jej svlékli, svázali mu ruce a nohy a lili mu roztavené zlato do úst, stále jej tupíce a se mu vysmívajíce, až zemřel. Od té doby obě provincie zpustly a nebyly více osídleny.

Vláda republiky Ekvádorské jest příliš chudobná, takže nemůže ničeho proti Jibarům podniknouti, ačkoli dnes mají sotva desátý díl válečníků, jimiž vládli za dob dobytí Logroňy. Celý kmen čítá dnes asi 5.000 duší. Roku 1841 objevili se Jibarové na horním Marañonu a ztroskotali tam Borju kromě několika jiných menších vesnic, r. 1843 zničili osadu Santa Tereza, která ležela dále, níže mezi ústím Pastazy a Morony, a povraždili všechno obyvatelstvo.

Po řece dolů jsou nejbližšími sousedy Jibarů Jeverové a Kokamové skoro vesměs pokřtění. Kokamové mají dle běžného udání vlast svou při ústí Huallagy (La Laguna), kdež obývají zároveň Panové, Aquanové a Kokamikové. Na Ucayali udává se, že na ostrově Pacayas, den cesty od Nauty, žijí ještě divoce. Civilizovaní Kokamové obývají jednotlivé chaty, blíže ústí řeky, zvláště ale v Nautě a Iquitos na Marañonu, kdežto v Sarayacu, Santa Catalina, Cashiboyě, Collarie aj. obyvatelstvo se skládá z Panoů a Omaguuů, někdy i z několika Cumhuassů z Huallagy. Kokamové jsou výteční veslaři, velice však pití oddaní, většina jich jsou lidé velicí a ramenatí. Mužové nosí košili a kalhoty, ženy chodí však skoro nahé.

Nejbližší těmto Omaguové, liší se jen málo od Kokamů; předkové jejich byli „německým“ jesuitou Fritzem obráceni na křesťanství; jsou Tupí a řeč jejich jest jen podřečí Kokamů. Omaguové náleželi dříve k nejmocnějším kmenům na celém veletoku amazonském; dnes scvrkli se na několik set rodin.

Ku křesťanským indiánům náležejí též Panoové, kteří žili dříve v krajině La Laguny na řece Huallaze, nyní tvoří ve vesnicích na Ucayali as polovici obyvatelstva. Jich řeč, pano, jest nejrozšířenější v území Ucayali a spojuje kmeny Conibů, Shizribů a Shetebů, Amhuanců, Shacayů a Remů. Křesťanští indiáni „cristianos“ nemluví svým původním jazykem, nýbrž nářečím „quichva“, v Peruánsku rozšířeným.

Na dolním a středním toku Ucayali žijí Conibové, Shetebové, Shipibové (znamená indiány úhoří, dravčí a opičí, zvané od misionářů společným jménem Manoitové či Mainové), obývají Pachiteu až po Tapiche, skoro až k ústí Ucayali. Nejčetnější jsou Conibové. Kmeny tyto, jako praví tuláci, na čas tu neb tam se usadí, nikdy však dlouho nevydrží na místě. Jsou obratní veslaři a rybáři, a brazilští obchodníci rádi jim ukládají, aby pro ně sbírali sarsaparillu, olej želví, kopal, vosk a nasolené ryby. Mnozí z těchto divochů žijí stále v kánoích, mají dvě až tři ženy, kdežto ostatní divocí kmenové těchto krajin, vyjma stařešiny kmene, žijí v jednoženství. Bělochům nijak nedůvěřují, k čemuž mají ovšem dosti příčin; nebo větších darebáků nežli jsou brazilští obchodníci, s kterými hlavně jest jim jednati, bylo by těžko nalézti.

Conibové znetvořují uměle lebku svých dětí tlakem mezi dvěma prkénky, jak to dělají též někteří kmenové mexičtí, a jak, – dle několika mumií z doby Inků soudě –, též zvykem bylo u starých Peruánů; podobný zvyk měli dříve Omaguové. Mezi Coniby jsou též marnivější šviháci nežli mezi Yaguy; Herndon popisuje elegána, jenž měl namalovaný široký červený pruh pod každým okem a od ucha k uchu tři úzké modré pruhy, táhnoucí se přes horní pysk; celá brada byla zdobena modrými, na čínské písmo upomínajícími figurami. Na sobě měl dlouhou hnědou cusmu, pytlovitý to oděv z bavlny, a kolem krku úzký nákrčník z bílých a černých perel skleněných. Za náramek sloužily mu bílé perly skleněné a druhý z ještěrčí kůže, posázený zuby opičími, byl nad ním. Malý stříbrný štítek visel mu z nosu a tenký, 5 cm dlouhý plátek stříbrný, tvaru vesla, prostrčen byl spodním pyskem a visel přes bradu dolů.

V nitru lesa pravého břehu Ucayali žijí Amahaucové a Shacayové od Sipahuy po Tamayo. K nim na sever se připojují Remové od Tamayo po Cashiboya, silný bojovný kmen, jenž se ode všech ostatních indiánů liší tím, že se nemalují, nýbrž jako ostrované jižního oceánu tetují. Na tváři, prsou a ramenech těchto indiánů viděti nejpodivnější obrazce vytetované. Mezi těmito kmeny divokými trvá ještě otroctví; zvlášť Conibové přepadají druhdy slabší kmeny, jako jsou Amahaucové, neb jednotlivé chýše Campoů, muže pobijí, děti prodají brazilským obchodníkům – pro nedostatek sil pracovních trvá zde jako v Peru a Bolívii skutečně ještě obchod s otroky, ačkoli již r. 1755 brazilští indiáni přičiněním jezuitů zákonně prohlášeni za svobodníky na roveň postavené s přistěhovalci, a roku 1831 někteří dosud vyloučení divocí kmenové, např. Botokudové, prohlášeni byli za svobodníky; – uloupené ženy podržují v otroctví.

Snad nejčetnější všech kmenů jsou Campové (Thampas, Choseosos, Machigangas na Apurimacu Cotungy a Queringasaty, v říši Inků Antis či Pillcopatas, od Kreolů obyčejně hromadně „chunchos“, divoši, zvaní), obývající širé území mezi Urubambou a Chanchomayo, od pralesů u Cuzco až k pralesům Tarmy, vzdálené jen 80 hodin cesty od hlavního města Limy.

Campové tito zničili koncem 17. století část jezuitských misií a zavraždili „německého“ provinciála patera Richtra. Roku 1742 zničili pod vedením Juana Santos Atahualpy potomka Inků, jenž k nim se utekl, všechny misie františkánů na Perené, horním Ucayali a Cerro de la Sal a povraždili až po naše časy většinu divochů, kteří na půdu jejich se odvážili. Ještě roku 1876 učinili útok na výpravu Werthemannovu na Perené a Tambo; v době novější jeví se přístupnějšími pokusům misionářů františkánů přiblížiti se jim, vedou výměnný obchod s bělochy a slouží jim ve svých krajinách za veslaře.

Když Saamanez y Ocompo plul po Urubambě a Tambě dolů, nebyl obtěžován Campy, ovšem ale tzv. křesťanskými indiány okršků Chungo, Aneco a Iquichu, které dělí Sierra Ayacucho od Montani obývané Campy. Tito pokřtění indiáni mluvící španělsky neb aspoň quichuou, snaží se bělochům zabrániti vstup do území Campů, aby si zachovali pro sebe zprostředkovací obchod s divochy, kteří jim donášejí kakao, vanilku, cenné ptáky – a jak se praví i zlatý prach.

Mezi všemi peruánskými divochy jsou Campové nejlepší střelci lukem, jich šípy, které nevypouštějí směrem přímým, nýbrž obloukem přesně vyměřeným, jsou velmi těžké.

Vzrůstu jsou Campové prostředního, zřídka vysokého. Mají pěknější rysy obličeje nežli Conibové, Remové a Piruové, kosti lícní však též jim vyčnívají; jsou dlouholebí, nos ohnutý, oči živé, výrazné, ač poněkud šikmo postavené. Většina Campů odívá se cusmou žlutě zbarvenou, často červeně pruhovanou, jež tkají ženy. Řeč jejich bohatá samohláskami, kde skoro všechna slova končí na i, u neb o, liší se ode všech jazyků jiných kmenů. Francouzský Františkán Jean de la Marque, jenž roku 1735 zemřel v Peru, zpracoval jejich gramatiku i sestavil slovník jich řeči. Počítají prý jen do tří (Pirové do desíti, Conibové do pěti), a chtějí-li větší číslo vyjádřiti, vztyčují ruce, nohy a kamínky; možno, že děje se tak jen v obcování s cizinci, kteří neznají jejich řeči. Bůžků neměli, Werthemann nalezl však v některých chýších ozdobené kříže, které as poukazují na dřívější práci misií, kdežto kříž jako pouhý ornament – snad čtvero úhlů větrů ukazující – užíván byl již ve staroperuánských ozdobách; roku 1517 nalezli jej Španělé na poloostrově Yucatanu jakožto symbol boha větrů.

Prof. Raimondi shledal velikou podobnost mezi lebkami Campů a lebkami starých Peruánů, vyňatých z prastarých hrobů na pobřeží. Praví se též, že po dobytí země Pizarrem mnozí potomci Inků prchli do pralesů k divochům, kdež s nimi se smířili a starou svou kulturu zapomněli. Dle Ordinairea pochovávají mrtvé v chýších jejich, které potom zůstávají opuštěny; udává se též, že Campové mrtvoly kameny obtěžkávají a do řeky ponořují, což může míti platností pro jednotlivé kmeny.

Campové jsou lidem loveckým, pěstují nicméně u svých obydlí kukuřici, yuku, boby, zemské ořechy (mani), bataty, magony a uncuchy (druhy brambor), banány, ananas a třtinu cukrovou; kde podnebí dovoluje i koku. Mají-li před sebou větší namáhání, žvýkají kůru zvláštního druhu liány, chumaico, který vyskytuje se v lesích Palcazy a Pichisu; kůru žvýkají sušenou v listech koky aneb obalenou listy některého stromu ovocného. Z doby španělské vlády a misií pochází jich majetek značných stád skotu, jež viděl Werthemann při své plavbě po Perené pásti se na pampě na levém břehu v území Campů.

Též se u nich udržel dosti primitivní průmysl železářský; roztavují rudu dle katalonské metody ve velikých čtyřhranných, z cihel a vepřovic vystavěných pecích, v nichž oheň ze dvou stran se rozdmychuje měchy; ze železa vyrábějí hrubší nože a sekyry. Od pokřtěných předků zdědili též Campové paukartambští jednoženství, kdežto u jiných kmenů, aspoň u starších mužů, vládne mnohoženství.

Z domorodých indiánů ucayalských jmenuje dr. Abendroth ještě Sensy, jichž okršlek sahá od Sarayacu po Yanayacu. Mají bezpochyby svou zvláštní řeč, kdežto obávaní Cashibové (Carapuchos, Callisecas, indiáni netopýří) mluví s uvedenými sedmi kmeny nářečí „pano.“

Cashibové, kteří r. 1870 obývali levý břeh Ucayali od Pachitea po Aguaitiu, jsou ze všech divochů poříčí Amazonského nejnevázanější. Odívají se jen v krátkou cusmu, která nesáhá ani po kolena; obličej malují si různými barvami a mají péra ve vlasech. Nápodobují velmi obratně různé hlasy zvířecí a lákají tím lovce jiných kmenů hlouběji do lesa, aby je tam zavraždili.

Masa žen nikdy nepožívají, majíce za to, že jest jedovaté. Požívají nicméně – jako Mayorunové – své staré lidi a spojují s tím náboženský jakýs akt. Jakmile starci se oznámí, že poslední den jeho se přiblížil, dává znamení radosti slovy, že nyní záhy shledá se se svými starými přáteli. Na to uspořádají velikou slavnost, při které masoto teče proudem. Z masa oběti zabité nesmí ani zbla se ztratit, vše musí se sníst; i kosti se rozdrtí, smísí se s masotem a vypíjí.

Roku 1866 vlákali kapitána a prvního poručíka peruánského vládního parníku „Putumayo“, jenž měl vyzkoumati nejbližší cestu z města Limy k Amazonu mezi Pachiteou a Rio Mairem, znameními zdánlivého přátelství na břeh, načež je utloukli a snědli. Ostatně jezdí tudy každoročně mniši františkáni na svých cestách mezi misiemi na Ucayali a Ocopě v kánoích kol téhož místa na Pachitee, kde oba důstojníci byli zabiti, aniž by kdy byli od Cashibů obtěžováni bývali. Páter Calvo, dřívější superior misií, vyjednával i několikráte s Cashiby. Tito rozeznávají as neškodné mnichy od vojáků, a Pater Calvo měl i za to, že časem dali by se obrátiti na víru.

Ostatně ubývá počtu divokých indiánů v jižní Americe následkem ustavičných bojů mezi jednotlivými kmeny a spojené s tím loupeže lidí; jiná příčina jest v tom, že mužové častěji nyní od bělochů najímáni bývají při stále rostoucím obchodu kaučukem jako veslaři neb průvodčí, a tím rodinám svým se odcizují. K tomu druží se opilství a jiné domácí i od bělochů přijaté neřesti, jakož i nemoci, jako epidemie neštovic a tyfu, jež způsobují hrozné spousty mezi nimi.

Indiáni Muras

(dle Batesa) – mají špatnou pověst v celé této části Amazonie, a to jak u polovzdělaných svých soukmenovců, tak i u „bílých“ osadníků. Všeobecně mluvilo se o nich jako líných, zlodějských, věrolomných a ukrutných tvorech. Muras více než kterékoli jiné třídy indiánské štítí se zakládání stálých sídel, pravidelného zaměstnání a všeliké služby jinokmencům; odpor jejich ke všemu, co se poněkud podobá spořádanému životu, je vskutku nepřekonatelný.

Ale v pravdě většina těchto chyb jest jen rozmanité stupňování základní chyby v povaze brazilského rudocha. Podle mého mínění není pražádného důkazu o tom, že by Muras byli jiného původu, než o něco ušlechtilejší, rolnictvím se zabývající kmenové národa Tupí, nejbližší to jejich sousedé, ačkoli nápadný rozdíl jejich povah a zvyků sám sebou je způsobilý sváděti k takovému závěru. Je to snad pouhá odnož kmene jiného, inteligentnějšího, jistý počet odštěpených tlup, jež se více méně zvrhly za pobytu bezpochyby staletého v igapech, kde byly ryby jedinou jich krmí a neustálé trmácení se za soustem potravy příkazem sebezachování.

Ti kmenové pak, jež považovali jsme za příbuznější oněm z národa Tupí (Bates zaměňuje Guarany a Tupí), rozeznávají se od těchto tím způsobem, že obývají příbytky pevně stavěné, vzdělávají půdu a pěstují některá umění zhotovujíce např. pestré nádobí hrnčířské a tkaniny; dále, že se tetují, jsou společensky organizováni a poslušni svých náčelníků.

Muras, kočovný nárůdek rybářský, neznalí jsou orby a jiných umění svých sousedů. Nestaví si pevných bytů, ale žijí odděleně buď v rodinách, nebo menších tlupách putujíce z místa na místo na pobřeží řek a jezer, kde je hojnost ryb a želv. A tam, kde hodlají zdržeti se po delší dobu, stavějí si na samém pokraji vody chýše, které podle toho, jak hladina vody vystupuje nebo opadává, pošinují výš anebo níž. Jejich kánoe bývala původně zcela jednoduše zrobena z tlustých kusů stromové kůry, svázaných dřevitými úponky popínavých rostlin v podobu válce, středem proříznutého; takových je nyní již pořídku, a to jen proto, že veliká většina rodin již si opatřila montarie, jednu po druhé prostě uzmuvši osadníkům.

Potravou těchto indiánů jsou nejvíce ryby a želvy, jichž se umějí zmocniti s nemalou zručností. Sousedé vypravují o nich, že se při lovu ponořují pod vodu a želvy za nohy uchvacují, a nikterak to není víře nepodobno, povážíme-li, že letní dobou je dosti mělko v jezerech (ipoeiras – jezera utvořená vystouplým Amazonem) a želvám dosti těsno. Šípem střílejí ryby, ale k jídlu jinak připraviti jich neumějí, nežli že je ledabylo upekou.

Zdali původně celý kmen byl orby neznalý, teď již rozhodnouti nelze; několik rodin na pobřeží řek za Villa Nova pěstuje ovšem mandioku, a tomu se naučili asi stěží v novější době; ale, všeobecně vzato, Muras požívají z plodin jedině plody banánovníků a lesní jedlé plody.

Dávným domovem tohoto kmene byla pobřeží na dolní Madeiře. Jak se podobá, byli zprvu nepřáteli evropských osadníků, plenili „sitios“,[20] v kánoích zákeřně číhali na bělochy, míšence a jiné indiány a povraždili vše, co dalo se přepadnouti. Asi před padesáti lety[21] povedlo se Portugalcům popuditi bojovné Mundurucús k nepřátelským bojům proti kmenu Muras a po dlouholetém pronásledování skutečně zlomena byla síla jeho a značná jeho část vypuzena z bydlišť na březích řeky Madeiry. Nyní rozptýleny žijí tlupy a rodiny Murasů na širé oblasti u vod veleproudu, od Villa Nova do Catua, v rozsahu 800 angl. mil. A také od nepokojů v letech 1835–1836, vzájemném se vzbouření „barevných“ proti „bílým“, kdy způsobili děsné spousty na životě a majetku pokojných osadníků mezi Santaremem a Rio Negrem, načež nastalo jich stíhání a hromadné ubíjení bojovníky brazilskými spolčenými s Mundurucús, neporušili již nikdy míru.

Důvody pro své mínění, že nejsou Muras nic jiného než větev Mundurucús nebo snětí některé jiné větve Tupí, národa to velmi rozšířeného, a nikterak tedy národem již od původu od těchto rozdílným, vážím z povšechného srovnávání rozličných kmenů indiánských na Amazonu. Aspoň stavbou těla, barvou pleti, podobají se Muras sdostatek svým bývalým nepřátelům Mundurukům. Též v některých mravech podobají se sobě. Shledáme stejné, přímo totožné mravy u kmenů, již v jiných způsobech docela se jeden od druhého odlišují a také bydlištěm jsou jeden od druhého velmi vzdáleni. Mauhés, sousedé Munduruků a Murasů, mají mnoho společného s oběma, byli však, dle ústního podání, kdysi částí národa Mundurucú.

Mluvou různí se Muras od jmenovaných již kmenů naprosto; ale mluva sama, chceme-li stopovati kmenový původ brazilských kmenů, nebude nám spolehlivým vodítkem (?), ježto seznáme, že na pruhu země 200–300 mil zdélí nezřídka mluví se sedmerou i osmerou řečí, a to na jednom a témže břehu. Jsou některé zvláštnůstky v živobytí a mravech indiánů, jež velmi účinkují na rozklad jazyka a způsobují rozlučování se dialektů. Baví-li se indiáni, muži stejně jako ženy, pospolu, zdá se, že jim činí zvláštní potěšení vyslovovati slova novým nějakým způsobem aneb je všelijak překrucovati. (Nesdílím úplně názory Batesovy.) Je to pravé vyražení, pozorujeme-li je a vidíme, jak celá ta společnůstka otřásá se radostí a smíchem nad novým obohacením své hatmatilky; a takové slovesné stvůry udržují si pak v mluvě se zvláštní zálibou.

Kmen Muras je blízek vyhynutí, podobně, jako tak mnozí jiní polopotulní kmenové indiánští stěží dožijí se druhé polovice příštího století.

Ještě o jednom pozoruhodném obyčeji Murasů budiž tuto zmínka učiněna, totiž o slavnosti šňupání tabáku, což děje se s náležitými ceremoniemi. Paricá jest prášek sliznici nosní silně dráždící, jejž připravují ze semen rostliny Inga, z řádu luštinatých. Jádra semenná, sušená na slunci, utlukou se v hmoždíři a uschovají v trubičkách z bambusu. Jest to tentýž, který připravují si Guahibové. Když jádra dozrála a slavnostní dny šňupání nadešly, začne několikadenní pitka, již Brazilci přezdili cuarentena. Při zahájení pije se veliké množství caysumy a cashirí, kvašených to nápojů z rozmanitých plodů a mandioky, ale cachaba (rum) vždy je vítanější, je-li jaký. Netrvá dlouho a všichni jsou řádně podroušení; teď tedy začíná šňupání paricáa. I seřadí se všichni, vždy dva a dva, v ruce bambusovou trubičku s trochou paricáa, mumlají nějaké nesrozumitelné říkání, načež vefoukne jeden druhému silným dmuchnutím obsah trubičky do nosu. Účinek je podivuhodný; tito divoši, jindy nemluvní a jako tupohlaví, jsou rázem docela pozměněni. Hovoří s velkou výmluvností, prozpěvují, vykřikují a poskakují v neobyčejném vzrušení kolem. Brzy však nastává reakce, a tu znovu a znovu popíjejí z té příčiny, aby se opět uvedli do stavu rozčilení. A to trvá kolik dní.

Také Mauhés znají paricáa, ačkoli již sousedům jejich, Mundurucům, není povědom: leč způsob, jak ho užívati, je tam zcela jiný, než u nečistých Murasů. Mauhés totiž uhnětou jej v těsto a to, jako léčivý prostředek, uschovávají pro čas potřeby, až nastanou mezi suchou a vlhkou roční dobou měsíce, kdy zimnice kraj zachvátí. Tu vezmou kousek toho těsta, usuší a na misce utrou na prášek; ten pak dvěma cívkami, ze supího peří stočenými a k sobě svázanými bavlněnou nití, vpravují si najednou do obou chřípí. Užívání paricáa k těmto věcem viděli již první cestovatelé u Omaguů, odvětví to Tupí, kteří žili zprvu na horním Amazonu, tisíc mil daleko domova indiánů mauhéských a muraských. Humboldt prvý seznámil se se zvykem tím u Guahibů. Takovéto společné mravy a zvyky jsou vážnými doklady pro náhled, že jsou indiáni amazonští společného původu a všichni navzájem sobě příbuzní.

Karibové

(nikoli Karaibové), indiánský kmen, dříve více kočovný, nyní většinou usazený, jenž před příchodem Evropanů, jsa ze všech původních obyvatel amerických nejlépe plavby znalý, loupeživě vládl na menších západoindických ostrovech a po severní části Jižní Ameriky, konaje výbojné výpady podél Amazonu až po Rio Negro. Kdežto ostrovní Karibové vymírají, udržují se na pevnině a jeví se jako kmen fyzicky i duševně nadaný. Ve Venezuele Appun páčil počet jejich na několik tisíc hlav. Na Orinoku přepadají mírumilovné Guarauny lstivě a dávají se i do žoldu svářících se stran.

Španělé připisovali jim ovšem všechny neřesti, pirátství, lidožroutství, loupeže lidí, jež prodávali do otroctví, pak jedovaté šípy, jimiž byli ozbrojeni. Novější cestovatelé vyslovují se o nich spravedlivěji. Loupeže prováděli na válečných lodích (piraguách), 10–14 metrů dlouhých, opatřených bavlněnými plachtami i vesly; lodi ty pojímaly až 50 námořníků. Pomíšením s černochy vznikli též Karibové černí. Dnes Karibové četněji žijí jen v rovině východní Venezuely, jiní mezi Kariby příslušející kmenové usazeni jsou v oblasti všech čtyř Guayan! Fyzicky vynikají svým urostlým, často ztepilým zjevem; mezi ženami viděl jsem i krasavice.

Uaupésové

slují souhrnným jménem obyvatelé indiánští této soujmenné řeky. Liší se podstatně ve dvě skupiny, v indiány příslušné ke skupině Miranhů (dnes ještě lidožravého kmene amazonského) a ke skupině Nu-Aruaků. Francouzští učenci řadí však některé poslednější, a sice Tariany, pravé Uaupés, k čeledi Karibů. Tito indiáni mají buď vesměs, aneb jsou to jen Coveas, Tucanos a Tarianas, podivuhodný zvyk, i u jiných ještě kmenů Nu-Aruaků amazonských se vyskytující, že míchají popel zemřelých do nápojů a pijí jej při velkých slavnostech, mníce tak děditi dobré vlastnosti osob, z nichž popel pochází.

Jak již podotkl jsem dříve, mužové některých kmenů (jsou to hlavně Cunarí a Uaupésové) rysem tváře, účesem a ozdobami jsou zjevu zženštilého. Dle Coudreaua, novějšího badatele v té krajině, mluví Uaupésové, rozdělení na 21 kmenů, patnácti nářečími, jichž původ jest mnohonásobný.

Někteří z nárůdků jsou nepopiratelně karaibští, jako kmen Tariana, který má jistou převahu a jehož hlavní ves považována za jakous metropoli; zároveň v oddělení válečném a oddělení kněžském měli Tarianové veliký válečný buben, podobný jako mají Miranhové.

Jinak Makúové, kteří bloudí v lesích od And po Manáos, vyhýbajíce se skoro vždy řekám, a jako štvanci nenáviděni od ostatních indiánů, jednajících s nimi jako s otroky, jsou bratry Ouitotů horní Japury, kteří též byli uznáni za pravé Kariby. Jeden z kmenů, Omauové, podrobují syny obřízce a provozují výrobu kurare. Jiný z nárůdků připravuje si sůl tím, že do vařící vody hází popel jisté tučnolisté rostliny.

Přes neustálé křížení se plemen (vždy mimomanželské) jeví se různost původu Uaupesů i rozmanitým oblekem, ozdobami a zvyky. Jedni jsou úplně nazí, druzí šatí se skoro po evropsku jako mameluci břehů Amazonských. Peřím, kostmi, bodlinami, pomalováním genipou a červení orellanovou zdobí se Uaupové způsobem nejrozmanitějším.

Jeden z kmenů má zvyk podrobiti krutým zkouškám mladé lidi v době puberty; v jiném žena nucena jest slehnouti v lese beze vší lidské pomoci; ostatně pohřbívají mrtvé v jejich chýších a snaží se odehnati neb i usmrtiti šípy ducha, který zavinil skon zemřelého. Sňatky nejsou trvanlivé, leda když jsou děti. Únosce nebéře ženu nežli na zkoušku; nezrodí-li mu dětí rok po únosu, vrátí ji zpět do chýše mateřské.

V jejich pohanské zvyky přimísilo se něco ústních podání křesťanských z dob Jesuitů, kteří sem přišli z Quita v předešlém století; několik slov španělských připomíná zde posud ony staré učitele. Bůh domorodců, Jurupari „narozený z Marie panny“, jest duch hrozný a zlý, jenž rád vidí u lidu svého opilství, obžerství a vraždu; nepřetržité svěcení odhaluje mysterie jeho kultu. Na jeho počest slaví se veliké slavnosti, tance, bičování a orgie, jemu zasvěcen jest též tajný kult, z něhož ženy vyloučeny. Také zde rozšířen katzimanave (Humboldtovo botuto), který zde zván „pasiuba“. Běda ženě, která by jej uzřela, běda té, která by spatřila „makakaraua“, černý oděv, tkaný ze srsti opic a vlasů žen! I mladíkům zakázán pohled na tyto posvátné věci. Smrtí by to ihned zaplatili. Mnohá pojmenování obřadní a některé legendy dokazují, že ženy uaupéské, dnes vyloučené z obce náboženské, požívaly kdysi značných práv: mělyť své „Amazonky“, (?) jichž legenda přešla na pojmenování „velké řeky“.

Než, oč zmenšil se počet Uaupésů od té doby, kdy vystěhovali se z poříčí Rio Negra! „Státně“ usazených i divokých bylo ještě roku 1884 na osm tisíc; mizejí rapidně působením vražedných válek, orgií, potracováním, vraždou dětí, otravou slabých, někdy i matek, které nerodí hochy. Ve vnitrozemí bojovníci pojídají ještě maso zajatých, aby si osvojili vlastnosti přemožených.

Obecné pojmy

Budoucnost Orinoka, řeky Mety atd.

Slíbil jsem v předešlých kapitolách, že dodatečně podám nástin toho, co se v končinách těchto změnilo od té doby, co jsem tudy naposledy cestoval a jaká že jest budoucnost veletoků, tak důležitých pro obchod rovníkové Jižní Ameriky, jakými jsou Orinoko, se svým přirozeným průplavem do poříčí amazonského, a řeka Meta spojující dvé republik, dvé obrovských území.

K mým četným dotazům, jež jsem učinil u osob kompetentních v Ciudad Bolivaru i Kolumbii, úřadní osobnosti mi vůbec neodpověděly, a stručné odpovědi Evropanů velkoobchodníků vyznívaly na stejno asi v tato slova: Vše je horší, zanedbanější, zpustlejší, nežli když jste tudy cestoval. „Máme tu opět revoluce, a opravné plány nedějí se už ani na papíře. Vaše komunikační projekty a návrhy na založení osad podél poříčí Orinoka a Rio Negra zůstaly nepovšimnuty. Nikoli rad a pokynů, ale prostředků čekali pp. X, Y od Vás, a cizího kapitálu byli žádostivi, aby mělo co utonouti v kapsách, kde už tolik utonulo!“ Takový byl závěr jedné z neúředních odpovědí v této záležitosti.

Myslím, že i čtenáři postačí, aby z toho poznal, jaká bude asi budoucnost Orinoka a jeho přítoků za takových vlád, jako jsou nynější domorodé!

Clo ve Venezuele

Dovážené zboží do Venezuely podléhá devítitřídní sazbě.

I. třída nepodléhá žádnému clu; v ní se počítají stroje a nářadí k orbě potřebné, stroje ke tkaní a pro velké pily, nákladní vozy, materiál stavební pro železnice a telegrafy, živá zvířata i rostliny, semena k setí, knihy vědecké, časopisy, stroje do tiskáren, pro veřejnost určené sochy, mosty s příslušenstvím, vzorky, obyčejná zavazadla cestujících, zařízení plynárenská, uhlí, cement, dříví v kládách nezpracované, potřebný materiál k stavění vozů, led, guano, udice, mapy a globy. Strojní části pro průmysl, pokud vláda to dovolí, a dovoz děje se docela přímo zakladatelem továrny. Vše ostatní podléhá poplatkům celním; platí se pak z jednoho kg brutto váhy i s obalem (sic!) při předmětech třídy:

II. bolívarů (franků) 0,10, III. 0,25, IV. 0,75, V. 1,25, VI. 2,50, VII. 5,–, VIII. 10,–, IX. 20,–.

Do posledních dvou tříd náleží oděv ženský i mužský. Celní zařízení toto jest nejkřiklavějším bezprávím a morovou ranou nejen této, nýbrž i ostatních republik španělsko-amerických. Nesmyslnými poplatky za předměty, jichž dobrá většina ⁹/₁₀ všeho se tu buď nevyrábí vůbec, aneb jen na dvou centrálních bodech země, odkudž jich dovoz do různých oblastí republiky pak více stojí nežli přímá doprava z Evropy, zdražují se potřeby nejnutnější a lid střední třídy nucen žíti v stavu polodivošském, polonahý a beze všeho potřebného komfortu.

Chiquichique

(čti čikičike) též Chiquichiqui zvané jsou vlákna palmy Attalea funifera, rostoucí hojně v poříčí horního Orinoka, Guainie, Ria Negra a Amazonu vůbec. Dosti tlustá (až 10 cm v průměru) lana, zhotovená z lehkých těch vláken, barvy nahnědlé, skoro černé, plovou na vodě a jsou pro plavbu na řekách jihoamerických veledůležita. Ve velkém množství vyváží se z Brazílie pod jménem piasavy do Evropy, kde mimo jiné věci zhotovují z něho kartáče a pometla. Na moři, ve vodě slané se kazí a nevynikajíce proti proslaveným provazům manilským neb jutovým nikterak zvláštní pevností, netěší se oblibě u námořníků.

Kurare (curare, urari)

jeho přípravu líčí Schomburgk následovně: „Konečně mělo vyplniti se vřelé přání mé, abych se účastnil přípravy jedu, o níž tolik bylo nabájeno jako o věci jakýmsi temnem zahalené, kdežto jsem později seznal, že až na některé nepodstatné obřadnosti jest to věc tak jednoduchá, jak vůbec možno jest. Chýška, kterou jsem hned po svém příchodu pokládal za laboratoř chemickou, byla skutečně výrobnou urara (Strychnosu). Indián počal nejprve z jednotlivých kusů, jež přinesl od Ilamikipingu, olupovati kůru a běl, přinesl pak ostatní látky, jichž – jak se zdálo – měl hojnou zásobu, a rozdělil je v náležitém množství. Bohužel, z kusů kůry, které přidal, kromě strychnové, tři rostliny nebylo mi možno botanicky určiti; on sám jmenoval je Tarireng, Wokarimo a Tararemu. Celým svým zevnějškem náležely rovněž ke Strychnovitým. Na otázku mou, kde rostou, odpověděno mi: ‚Daleko, daleko v horách, potřeboval tam 4 dní na cestu‘.

Vzájemný poměr všech látek podle váhy byl asi tento:

Kůra z alburnum z Urari (Strychnos toxifera) 2 libry,

kůra z Yakki (Strychnos Schomburgkii Kl. sp. nov.) ¹/₄ libry,

kůra z Arimoru (Strychnos cogens Benth.) ¹/₄ libry,

kůra z Tarireng ¹/₄ libry,

kůra z Wokarimo ¹/₄ libry,

kořen Tarireng ¹/₂ unce,[22]

kořen Tararemu ¹/₂ unce.

Tučný kořen Muramu (Cissus spec.?) (Piarové berou lodyhy orchidejí, pozn. překladatele).

Čtyři kousíčky dřeva Manuca.[23]

Když byl hotov s touto přípravou, odešel do své chýše a vrátil se s novým hrncem, jenž měřil asi 4 Quarty,[24] a dvěma jinými nádobami menšími, které rovněž byly nové, tvaru zcela kulovitého, hliněné; vstoupil do laboratoře a nádoby tu postavil. Prvá nádoba byla na vaření jedu, poslední k tomu, aby v nich jed na slunci vyschl a zhoustl. Veliká nálevka, zhotovená z listenu palmového, byla očištěna a vložena do ní čerstvá tráva hebká, jíž se měla tekutina procediti; vydlabaný veliký pařez, v zemi zapuštěný, jenž byl hmoždířem, rovněž byl očištěn, aby v něm rozličné látky byly tlučeny a vymačkávány.

Když indián vše přesně a bedlivě spořádal, ze tří kamenů ohniště si postavil a hojně dříví narovnal, opět odešel za tím účelem, jak jsem zvěděl – dosud totiž já s kuchařem nepromluvil jsem ani slova, poslouchaje toliko výkladů svých průvodčích – aby sehnal náčiní k zapalování ohně, ačkoli hned vedle nás hořel veliký oheň, vznícený ovšem rukou neposvátnou. Rovněž voda přinesena byla z potoka v hrnci, určeném výhradně k této várce, jakož vůbec užito bylo přístrojů zhotovených toliko rukama tohoto vařiče, aniž hledáno pomoci jaké ze strany obyvatel; každou úchylkou od těchto zákonů posvátných jed pozbyl by svého účinku.

Kromě tučného kořene Muramu tlučeny byly, ale vždy jednotlivě, různé kůry ve hmoždíři, pečlivě srovnané dříví zapáleno a nejdříve do hrnce na ohni, vodou naplněného, vhozena kůra z urara, kterýžto hrnec, jak již uvedeno, měřil asi 4 Quarty. Jakmile tekutina v hrnci počala se vařiti, indián po určitých přestávkách házel tam po hrstech ostatní látky kromě kořene z Muramu, při tom nad hrnec se přehýbaje a silně do smíšeniny foukaje, což, prý, jedu dodávalo veliké síly. Při celém pochodu tomto živil jen tolik ohně, co bylo potřebí k mírnému varu; pěnu na extraktu se usazující pečlivě sbíral. Za celých 24 hodin stařec opouštěl oheň, udržovaný stále ve stejné síle, toliko na krátké chvilky. Potom extrakt dosti zhoustl, vyvařil se až na Quart a nabyl barvy odvaru kávového.

Nyní stařec smíšeninu odstavil a vlil ji do zmíněné nálevky, odkudž zvolna kapala do jedné z mělkých nádob, kdežto části ostatní zůstaly v trávě hedbávné. Do tekutiny takto procezené, když asi tři hodiny byla na slunci, přidal pak sliznaté šťávy, vytlačené z kořene Muramu, jenž ve vařícím se jedu byl trochu namočen a pak vylisován. Jed v tom okamžiku nápadně se proměnil, srazilť se ve hmotu studenou. Po té zvláštní přeměně vylil jed do hliněných nádob, ještě mělčejších, a dal na slunce, aby obsah jejich ještě více zhoustl, totiž v hustou hmotu sirupovitou. Potom jed nalil se do oněch malých, polokulovitých nádob hliněných, výhradně k tomu zhotovených, kde docela pak tvrdne; nádoby tyto pevně povazují se listy palmovými nebo kousky koží zvířecích.

Třetí den jed byl hotov, kdy spokojený kuchař v přítomnosti mé zkoušel jeho sílu; k tomu účelu chytil několik velikých ještěrek. Potom ponořil špičku jehlice, kterou ode mne dostal, do černé masy sirupovité, nechal jed na ní zachycený uschnouti, píchl jí ještěrce do prstu zadní nohy a pustil ji. Asi po devíti minutách dostavily se zvláštní příznaky otravy a za minutu lehce poraněné zvíře bylo mrtvo. Druhá a třetí byla píchnuta do ocasu, kde jed účinky své objevil v téže době. Ještěrky zvolil ku pokusu zúmyslně, ježto tvrdil, že účinek na zvířatech teplokrevných dostavuje se o polovinu dříve nežli na obojživelnících. Myš, kterou hoch chytil, potvrdila také tento výrok; zahynulať již čtvrtou minutu, a kuře, k mému obědu určené, hned ve třetí. Poranění každého z těchto zvířat bylo sotva znatelné.

Indián tvrdil, že jed – chová-li se dobře a zvláště v kelímku, podrží smrtonosnou sílu svou i léta. Pozbývá-li své účinnosti, vzbuzují ji tím, že přidávají do masy trochu kořene jedovaté rostliny manihot (Manihot utilissima). Když byli přidali trochu šťávy manihotové do nádobky s jedem, zakopávají ji dobře zakrytou do země, kdež ji ponechají asi 1¹/₂ dne. Šťáva zatím smísí se s jedem, čímž účinky tohoto se prý zesílí. Že jed, má-li po takové době ještě působiti, vyžaduje skutečně doby značně dlouhé, poznal jsem z vlastní zkušenosti na jedu, jenž před mýma očima byl připraven, když jsem jej přivezl s sebou do Berlína a několikráte s ním pokusy konal, kde často minulo 15–20 minut – dle toho, jak tuhý byl život zvířete – nežli nastoupila smrt.

O přípravě jedu, o níž tolik nabájeno, že se užívá při ní jedovatých hadů, mravenců, Capsicum apod., jak mnozí cestovatelé jako prý ‚očití svědkové‘, oznámili a tyto věci skutečně přidávati spatřili, z toho všeho – aspoň u kmene Makusis – nezpozoroval jsem ničeho, ačkoli jed jejich jest nejproslulejším a účinky svými nejrychlejším v krajinách mezi Amazonem a Orinokem.

Můj starý vyrábitel jedu, jehož jsem se na to tázal, odpověděl mi, že k tomu není třeba ani jedné ani druhé z těch věcí, že jich nikdy nepřidává, při čemž zároveň pochyboval, že by přispěly k rychlejší účinnosti jedu! Nejobtížnějším úkolem vařičovi jest, že před vařením i při něm snášeti musí přísný půst. Další neporušitelný zákon toho vymáhá, aby při vaření nepřiblížila se k chýši žádná žena, dívka, zvláště však žena těhotná; také v tomto stavu nesmí býti žena tohoto výrobce jedu. Mne prosil, abych při přípravě jedu nepožíval třtiny cukrové nebo cukru. Oheň pod hrncem nesmí docela uhasnouti. Pochybí-li se proti některému z těchto zákazů, nepomůže nic veškera učenost vyrábitelova, a jed pozbude své účinnosti. Také, prý, hotovitel několik dní po tomto výkonu jest nemocen. Výroba jedu, zdá se, že jest beze všeho nebezpečí; i výpary vystupujcí z vařícího jedu, jsou zcela neškodny, jenom podmínka, že toto vaření jedu vyžaduje několika dní, ve kteréžto době pěna vznikající, stále musí býti sbírána, jakož i příslušné obřady a zvyky pověrčivé, kterými strůjce jedu přípravu provázel, jsou asi příčinou, že jej vyrábí nejvýš dvakrát v roce.“

Kurare získané mnou od Piaroů přechovává se v malých tykvovitých nádobkách z Crescentia cujete, a jest tak zvané Curare del bejuco, zhotoveno z kůry a liány samé, kdežto druhé a slabší, z kořenů prý vyvářené, nazýváno orinockým mesticským obyvatelstvem Curare de la raiz. Příprava kurara, jak já je viděl u indiána Maquiritarce nad Atabapem, lišila se jen nepatrně a v podrobnostech malicherných od onoho, jež popsali Schonburgk a Humboldt, takže upouštím od zbytečného popisu. Ale i zde radil mi indián, bych po čase sílu jeho obnovil přidáním pepře cayenského a „Yare“ čili jedovaté šťávy Manihotu, vedlejšího totiž produktu při přípravě mouky manihotové, nebo škrobu, obyčejného ve všech chýších indiánských aneb míšenců venezuelských, brazilských atd.

Jinak tomu s kurarem, které na horním toku Marañonu (Amazonu), hlavně však při ústí a v poříčí řeky Huallagy zhotovováno jest indiány Jeberci (čti Cheverci), jehož značné množství s sebou do Evropy jsem přivezl a které podnikaví sprostředkovatelé, indiáni a mesticové yurimaguaští, porušují svařenou melasou ze třtiny cukrové nebo jinými lacinými látkami původu organického, jež podobají se jedu kuraru tmavou barvou a nahoustlou svou masou. Ku přípravě této odrůdy kurara indiáni berou vedle dvou strychnosovitých liánu Ambihuascu, liánu Tuarí, jako kebule k otravě ryb užívané barbasco (Jaquinia armillaris), sanango (Tabernae montana), tabák, pepř cayenský, odrůdu chiriel zvanou a mlíčí některých Apocyneí. Svařené v houštku sirupu a tomuto i barvou podobné vlévají kurare do seříznutých rour bambusových, 18–25 cm dlouhých, zavazují listem vijao (Heliconie)[25] a prodávají četným svým odběratelům, lovcům, jimž jest kurare touženým prostředkem ke snazší výživě.

Do Evropy až dosud přišly pouze: kurare „tykvové“ z Guayan, kurare „hrníčkové“ z Amazonu a kurare „tubové“ z poříčí Huallagy. Jak vidno, tyto různé druhy pojmenovány byly dle obalu, v němž přicházely. Liší se od sebe součástkami svými, silou, účinky jedu velmi podstatně. Dle R. Boehmových pokusů jeden miligram kurara huallagského stačil k usmrcení králíka 1 kg těžkého.

Minerální bohatství Peruvska

bylo využitkováno Španěly hned po té, když objeveno bylo Pizarrem, a Peru kromě Mexika stalo se hlavním zlatodolem koruny španělské. Jediné v Cajamarce uloupili Španělé, zajavše Inku Atahualpu, zlata za osmdesát čtyři miliony korun r. m. a stříbra za jedenkrát stotisíc korun (dle Prescota). Když místokrál Marquez de la Palata v roce 1682, slavnostně vjel do Limy, boháči a obchodníci v Limě pokryli cestu k balustrádě stříbrem v ceně sedmi set sedmdesáti osmi milionů korun (dle Freziera 32 milionů liber sterlinků). Dle španělského vládního rozpočtu vydaly koruně španělské tyto tři hlavní doly na stříbro: Cerro de Pasco, Hualgayoc, Huantajaya až do roku 1803 za tři miliardy sedmdesát sedm milionů korun stříbra (dle Colonela Harrise). V době mé cesty dolovalo se z těchto tří bání pouze v Coro de Pasco, i vytěžilo se za rok jen 80.000 liber čistého stříbra a exportováno za 25 milionů korun.

Nejbohatší na zlato jsou v Peru půdy aluviální (staré aluvium), Carabaya a Sandia ve státě Puno, objevené vojenskými uprchlíky Pizarrovými, ale málo se v nich doluje. Uhlí nalezeno na mnohých místech; s úspěchem dalo by se dolovati v Cerro de Pasco a v Otuzku (sev. Peru), a v distriktu Libertad, kdež antracit skládá 4–5 metrů mocné vrstvy. Petroleje vyskytuje se dosti od Tumbes k Paitě, dobývá se však jen v Zorritos, 6 km od Tumbes. Mnoho tisíc galonů vytéká nezužitkováno rovnou do moře. Ledek nalezen prý v severním Peru, aspoň četl jsem tak v úředních zprávách. Diamanty objeveny v některých říčkách jižní části východní Kordillery, tekoucích do Bolívie.

Podnes doluje se jen v pobřežní a střední Kordilleře. Střední Kordillera je nejbohatší na žíly rudné. V roce 1889 dle H. Guillauma dolovalo se na stříbro v 1.171 dolech, na uhlí v 70, na měď v 66, na petrolej v 29, na zlato a stříbro v 25, na stříbro a olovo v 23, na stříbro a měď v 25, na zlato v 16, na síru ve 12, na stříbro a zinek ve 4, na rumělku ve 4, na pyrit v 1 a na stříbro a rtuť v 1 dole. Zlato rýžovalo se v 1 rýžovišti. Dolů na jiné rozmanité nerosty přihlášeno bylo 13. V celku 1.456 bání, kde se kopají užitečné nerosty. Dodnes však zanikla z nich skoro celá třetina, nebo, doluje-li se tam přece, jistě že beze všeho zisku. Ledek a borax jsou monopolem perúvské vlády (rovněž jako guano). Dolovati v Peru dopouští se cizincům za neveliké poplatky. Minerálních vod v Peru není mnoho. Teplé vodě v Toba připisují asi takové účinky, jaké má karlovarská voda.

Změna období

Humboldt: „V zemi, kde v roce se střídá jen dvé ročních časů, suchý a mokrý, či jak indiáni výrazně praví, doba letní a dešťová, jest velmi zajímavo sledovati průběh zjevů meteorologických za doby přechodu ročního času. Již 18. a 19. února spatřili jsme v údolích Araguy vystupovati oblaka. Počátkem března kupily se páry vždy víc a četná znamení vzdušné elektřiny se dostavovala: na jih blýskalo se ‚na časy‘ a Voltův elektrometr okazoval stále elektřinu skla (kladnou). Při nastávající noci bezové kuličky odstávaly 3–4krát více nežli v Evropě i při jasném nebi. Elektrická rovnováha zdála se 26. května úplně porušena. Delucův hygrometr ukazoval ještě veliké sucho a přece byl již vzduch jiný; stromy počaly již znova pučeti jako v předtuše blížícího se jara. Podobná změna počasí opakuje se každoročně podivuhodnou jednotvárností v pásmu rovníkovém, neboť živé síly přírodní drží si zde rovnováhu dle pravidel snadno pochopitelných. Ve vnitrozemí na východ Kordiller, v llanos venezuelských a na Rio Metě, od 4. do 10. stupně šířky, všude, kde od května do října prší, a doba největšího horka v červenci a srpnu, tedy do doby dešťů spadá, opakují se tytéž zjevy v ovzduší.

Podivuhodná jest čistota vzduchu od prosince do února. Obloha jest stále bez mráčku a vítr věje od vých. k východoseverovýchodu. An tento má stále stejnou teplotu, páry nemohou ochlazením státi se viditelnými. Koncem února není modro nebes již tak temné, hvězdy zacloněny jsou někdy jemnou vrstvou par a nesvítí již tak klidně. Vítr jest slabší a slabší a častěji panuje úplné bezvětří. Na jihojihovýchodu vystupují oblaka ostrých obrysů v podobě pohoří. Někdy odlučují se a táhnou vysoko, rychleji nežli vane vítr v nižších vrstvách.

Koncem března křižují se na jihu blesky fosforečným světlem, vítr se obrací na západ; na Orinoku nastává pak doba dešťů (koncem dubna). Obloha se zatáhne, modro zmizí, krajina zahalí se parami. Dlouho před západem slunce ozývají se žalostně vřešťani. Elektřina vzduchu počne kolísati; byla-li v horkém a mírném pásmu z pravidla kladnou, přeskočí na 8–10 minut v zápornou (pryskyřice). Doba dešťů je doba bouřek; dle tříletého mého pozorování jest napětí toto v nižších vrstvách menší. Elektrické fluidum táhne se, jak Gay-Lussac pozoroval, na povrch oblaků. Bouřky jsou z pravidla v době největšího parna denního.

Co jest asi příčinou porušení rovnováhy ve vzduchu a stálého zhušťování par ve vodu? Příčina počátku vody dešťové v tropech není jistě místní, a problém snáze bylo by rozluštiti, kdybychom lépe znali vrchní proudy vzduchové; tak můžeme pozorovati jen, co se děje dole. Andy 2.000 tois (= 4.000 m) nad mořem nejsou obydleny, a v těchto výšinách, které představují mělčiny vzdušného oceánu, působí půda a hory značně na vzduch je obklopující. Co pozoruje se na vysočině Antisanské, jest jiného něco, nežli co by se pozorovalo např. v baloně v téže výši nad llany neb hladinou mořskou.

V severním pásmu rovníkovém spadá počátek doby dešťů a bouřek s průchodem slunce, zenitem místa, s přerušením větrů severovýchodních a nastoupením prudkých jižních i jihozápadních větrů (vendavales) při zataženém nebi. Hlavní příčina změny leží v tom, že proud přicházející od stejnojmenného pólu se přerušuje, takže vzduch v horkém pásmu se neobnovuje, ovšem ale vlhkým proudem, jenž stále vystupuje, parami se nasycuje. Pokud věje vítr od severovýchodu plnou silou, vzduch nemůže se v tropech parami nasytiti. Horký suchý vzduch vystupuje vzhůru a vane k pólům, kdežto spodní sušší a chladnější vzduch, od pólů přicházející a sloupy vystupující, ustavičně se nahrazuje. Vlhko nemůže se tedy zde hromaditi, nýbrž táhne do pásem mírných. V této době severovýchodních větrů obloha zůstává stále jasna v pásmu severně od rovníka. Bublinky páry se nezhušťují, neboť vzduch se stále obnovuje. Čím výše slunce k zenitu se pošinuje, tím více tiší se vítr severovýchodní, až ustane úplně. Rozdíl teploty tropů a severního mírného pásma jest nyní nejnepatrnější. Na sev. pólu jest léto a rozdíly pásem jsou menší. Stojí-li slunce v zenitu a vítr ustane, páry počnou živě se hromaditi, nejsouce proudem polárním odnášeny. Počnou kupiti se oblaka, a elektrické napětí vzniká ve vyšších vrstvách vzduchových. Ve dne páry se srážejí, v noci deště obyčejně ustanou. Nejsilnější jsou deště doprovázené výboji elektrickými, když dosáhne teplota dne maxima. Stav tento potrvá, až slunce vstoupí do jižních znamení.

Nyní nastane v sev. mírném pásmu počasí chladnější, a proud vzduchu z tropů opět tam se obrátí. Severovýchodní vítr věje znova, vzduch v tropech se obnovuje, aniž parami se může nasytiti. Deště ustanou, bublinky páry se rozplynou, nebe jest opět modré. Utišení severových. větrů považujeme tedy za hlavní příčinu tropických dešťů. Někdy, ustanou-li tyto větry, nenastane hned bezvětří, nýbrž vanou tzv. vendavales, větry jihozáp. a jihových.; dosáhlť v době, kde slunce jest v zenitu, rozdíl teploty mezi oběma nestejnojmennými póly svého maxima. Proud od jižního pólu jest vlhčí; vzduch tento vane z polokoule skoro úplně vodou pokryté; není tedy tak suchý ani tak studený jako proud od pólu severního a nemůže tedy vzbuditi protiproud, jenž by vzduch tropický obnovoval. Na záp. pobřeží, na př. u Guatemaly, větry jeví se prudkými nárazy; toť důkaz, že nevznikají následkem pozvolného pravidelného odtoku tropického vzduchu k jižnímu pólu, nýbrž bezvětří se střídá s výboji elektrickými, doprovázenými větry náhlými, což ukazuje na prudké, rychle zanikající porušení rovnováhy v moři vzduchovém.

Toť tedy z hlediska všeobecného z nejdůležitějších zjevů meteorologických v tropech. A jako hranice větrů pasátních nejdou rovnoběžně s rovníkem, tak jeví se i účinek proudů polárních různě pod rozličnými poledníky. Na téže polokouli mají někdy pohoří i krajiny pobřežní opačné doby roční. Příčiny výjevů lokálních objasní se pozorováním středního stavu ovzduší, jakož i stálá norma jejich změn.“

Sběratelské výsledky

Výsledky mé sběratelské v Yavitě a na Atabapu

V povrchním seznamu nasbíraných mnou přírodnin počnu hmyzem, jehož nejvíce jsem ulovil. Většina brouků ale i motýlů z Orinoka a Atabapa, poněvadž věci to již dříve nasbírané a suché, balené do plechovek neprodušně spojených, poslána byla kanojemi Tucuso a Praha a vzala za své potopením se Tucuso! Jen to, co náhodou na Praze se plavilo a co podržel jsem k sušení v Yavitě, došlo do Evropy a v stavu zachovalém.

Coleoptera (brouci) byli v sbírce mé nejchatrněji zastoupeni, ač i tu leccos bylo nové.

Hmyz šupinokřídlý či motýlové, v oblasti Yavity nasbíraný, prostudován a určen byl odborníkem p. p. Napoleonem M. Kheilem v Praze. Čtenáře zajímajícího se o největší ozdobu krajin tropických upozorňuji na nejen věcně, ale i nejvýš poutavě psanou stať výše jmenovaného lepidopterologa, uveřejněnou ve Vesmíru 1896.

Z hmyzu rovnokřídlého ulovil jsem a dr. S. Bolívarem určen nebo popsán byl (silnějším tiskem označené jsou druhy nové, mnou objevené):

I. Phasmidae. 1. Stratocles forcipatus, Bolívar sp. n., Anales de la Sociedad española de historia natural, 1896 str. 11. Actas. 2. Pseudophasma auriculatum, Bolívar sp. n., Anales l. c. str. 12. Actas. 3. Phasma vrázi, Bolívar sp. n., Anales l. c. str. 13. Actas. 4. Phasma kheili, Bolívar sp. n., Anales l. c. str. 13. Actas.

II. Acridiae. 5. Pavatettix heteropus, Bolívar sp. n., Anales de la Sociedad española de historia natural, 1896, str. 14. Actas. 6. Caelopterna stalii, Scudder, Proceedings of the Boston Society of Natural History vol. XII. 1874–1875 str. 265. 7. Mastax nigra, Scudder, Proceedings l. c. str. 266. 8. Orphula jucunda, Bolívar sp. n., Anales l. c. str. 15. Actas. 9. Orphula patruelis, Bolívar sp. n., Anales l. c. str. 15. Actas. 10. Protomachus depressus, Stal, Observ. orthopterol. 1876, str. 54. 11. Colpolopha obsoleta, Serville, Orthopter. 1839, str. 620. 12. Procolpia emarginata, Serville, Annal. Soc. Hist. nat. 1831, str. 271. 13. Rhomalea miles, Drury, Exot. insuts II. 1773, tab. 42. obr. 2. 14. Rhomalea peruviana, Pictet & Saussune, Catalogue d’Acridiens str. 22. 15. Titanacris velasquezi, Nieto, Revue et Magazin de Zoologie 1857, str. 360. 16. Tropidacris cristata, Linné, Syst. natural; 1753, str. 699. 17. Copiocera lepida, Gerstäcker, Mittheil. des naturwissensch. Vereins. f. Rügen 1888. 18. Vilerna rugulosa, Stal, in K. Svinska Vet. Akad Handlingar, Systema Acridiodeorum, Stockholm 1878. 19. Vilerna tibialis, Gerstäcker, Mittheilung. d. naturwiss. Vereins f. Rügen 1888. 20. Vilerna aeneooculata, de Geer, Mémoire pour servir à l’histoire des insectes III. str. 502. tab. 42. 1773. 21. Xiphiola cyanoptera, Bolívar sp. n., Anales 1. c., str, 17. Actas. 22. Osmilia violacea, Thunberg, Mémoir. Acad. Pét. IX. str. 313. 1824.

III. Locustidae. 23. Ceraia cornuta, Brunner, Verh. zool. bot. Gesellsch. Wien str. 130, 1891. (Dosud nebyla známa ♀, kterou jsem našel.) 24. Scaphura nitida, Perty, Delect. anim art. str. 121, tab. XXIII. 1834. 25. Conocephalus maxillosus, Fabricius, Entomol. system. II. str. 37, 1794. 26. Subria amazonica, Redtenbacher, Verhandl. zool. bot. Gesellsch. Wien str. 434, 1891. (♂ dosud neznámého podařilo se mně nalézti.)

Neuroptera (hmyz síťokřídlý).

I. Libellulidae. 1. Uracis imbuta, Burmeist., Handbuch d. Entom. II. str. 850, 1835. 2. Uracis infumata, Rambur, Hist. nat des Insectes; Neuroptères: str. 74, 1842. 3. Diplax ochracea, Burmeister, Hand. d. Ent. II, str. 854, 1835. 4. Diplax umbrata, Linné, Syst. naturae, II. str. 903, 1758. 5. Zenithoptera americana, Linné, l. c. str. 904. 6. Orthemis discolor, Burmeister, Handbuch l. c. str 856. 7. Lepthemis resiculosa, Fabricius, Entom. syst. str. 377, 1793.

II. Aeschnidae. 8. Staurophlebia reticulata, Burmeister, Handbuch l. c. str. 871.

III. Agrionidae. 9. Microstigma rotundatum, Selys, var. lunatum, Selys, Synopsis des Agrionines str. 9. (Bulletins de l’Académie royale de Belgique 1860.) 10. Mecistogaster liiiearis, Fabricius, Entom. syst. II. str. 379, 1793.

IV. Ascalaphidae. 11. Cordulecerus surinamensis, Fabricius, Supplementum Ent. syst. str. 207. 1798. 12. Cordulecerus sp.? – druh neznámý, snad nový (?).

Ostatního hmyzu nasbíral jsem poskrovnu, tak i pavouků, an nevěnoval jsem jim té pozornosti jako jiným živočichům.

Savců ulovil jsem 17, ptáků 68, plazů 19, žab 11, ryb 26 druhů, měkkýšů jen 14 druhů. Zdánlivě nepatrné tyto číslice dlužno vysvětliti tím, že sbíral jsem jen to, co bylo mi nové a čeho nenasbíral jsem již za pobytu a cest svých oblastí pobřežní kordillery a llanosů východní Venezuely. (Seznam orthopt. a neuropt. tištěn jako rukopis pana N. M. Kheila.)

Ediční poznámka

V Dodatku předkládáme čtenářům původní Vrázovy vysvětlivky k nejrůznějším pojmům, jen jsme je oproti vydání z roku 1900 vyčlenili do samostatného svazku, tematicky je utřídili a seřadili podle abecedy. Vznikla tak kniha hesel, jejichž podrobnější vysvětlení považoval slavný cestovatel za důležité.

Cestopis Na příč rovníkovou Amerikou vyšel jako první svazek edice Cesty světem v nakladatelství Bursík a Kohout již před téměř sto dvaceti lety, proto jsme v našem vydání museli přistoupit k jazykovým úpravám. Respektovali jsme však stylové, morfologické a lexikální zvláštnosti původního Vrázova textu. Mnohde jsme proto ponechali výrazy a slovní spojení, která jsou za hranicí aktuálního znění pravidel českého pravopisu, např. střední rod pro říční deltu (zde „to delta“) nebo mužský rod pro Amazonku („ten Amazon“).

Upravili jsme např. psaní slov Bolivie/Bolívie, Perú/Peru, Ecuadór/ Ekvádor, liana/liána, ssavec/savec, psaní spřežek při čemž/přičemž, v pravo/vpravo, ob čas/občas, velkých písmen Indián/indián nebo -s-/-z-, např. Brasilie/Brazílie, civilisace/civilizace, praesident/prezident atd.

Redakce MKP

[1] Guayabero jest severní hlavní pramen Guaviara; pozn. překl.

[2] Jest nepochopitelno, jak takých zeměpisně nejzajímavějších bodů jest na mapkách zanedbáno! Němečtí zeměpisci cenných výzkumů Venezuelana M. Rojase zásadně neupotřebovali pro mnohdy věcné sice a pravdivé opravy errat Humboldtových, mnohdy ale pro neoprávněný tón, kterým pohrdá autor tímto velmistrem německá kosmografie.

[4] Druh kavylu z čeledi lipnicovitých. Pozn. red.

[5] Činčila, rod hlodavdů z čeledi činčilovití (Chinchillidae). Pozn. red.

[6] Dle současné taxonomie Tunga penetrans. Pozn. red.

[7] Sublimát – chlorid rtuťnatý, jedovatá látka, dříve používaná k dezinfekci. Pozn. red.

[8] Serrasalmus je rod piraní z podčeledi Serrasalminae, čeleď Characidae (tetrovití). Pozn. red.

[9] Čeleď gekonovití (Gekkonidae). Pozn. red.

[10] Amblyrhynchus cristatus, leguán mořský. Pozn. red.

[11] Zástupci rodu mravenečníků: mravenečník velký (Myrmecophaga tridactyla), mravenečník čtyřprstý (Tamandua tetradyctyla), a mravenečník dvouprstý (Cyclopes didactylus). Pozn. red.

[13] Chápan vlnatý (Lagothrix lagotricha). Pozn. red.

[14] Maniok jedlý (Manihot esculenta), zvaný též yuca, cassava nebo tapioka. Pozn. red.

[15] Čeleď zapotovité (Sapotaceae). Pozn. red.

[16] Viz Clemens R. Markham, Travels in Peru and India. V Londýně 1862. Kořenský II, str. 266, 378, 382.

[17] Španělští botanikové D. H. Ruiz a D. J. Pavon již v roce 1798 vydali výtečné, obsažné dílo o rostlinstvu perúvském a chilském. Náš krajan Haenke, dále Humboldt, Pöppjg, později sami Peruanci (Raimondi např.) a francouzští botanikové cestovatelé uložili své vědomosti v četných dílech, z nichž částečně čerpal jsem data zde uvedená.

[18] Viz Jos. Kořenský: Benedikt Roezl a jeho výzkumy v Americe. Zlatá Praha II. roč. (1885).

[19] Robert Christian Barthold Avé-Lallemant (1812–1884), německý lékař a průzkumník. Pozn. red.

[23] Manuca, silně hořké dřevo stromu z rodu Xanthoxyleí. Kůry i dřeva užívá se na Rio Negru, Amazonu a Rio Brancu jako účinného prostředku proti nemocem syfilitickým. – Vůbec všechny látky, jichž užívá kmen Makusis ku přípravě jedu, jsou neobyčejně hořké.

[25] Viz Vesmír r. 1895 str. 54, vyobr. č. 17.

Enrique Stanko Vráz

Napříč rovníkovou Amerikou V

Dodatek

Edice Cestopis

Fotografie Enrique Stanko Vráz

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 ze 7. 11. 2017

ISBN 978-80-7587-380-4 (epub)

ISBN 978-80-7587-381-1 (pdf)

ISBN 978-80-7587-382-8 (prc)

ISBN 978-80-7587-383-5 (html)