Kyberpunk & Heavy

Pán sítí

Koutkem oka jsem registroval Klifa. Dojídal humří konzervu, která měla na víčku vyražené numero pětaosmdesát. Moji konzervu – a možná tu poslední! Pár jsem jich vydoloval z holých lebek opilých ságou mé hrdinské minulosti. Zaimponoval jsem jim povelovou technikou nacvičenou v soft-kursech a vyprávěním, v němž jsem se vydával za seržanta samotáře. Nezaváhali, když jsem pustil do datové sítě pár hlášek o tom, jaký mám hlad. Měli v sobě úctu a dril. Přivezli karton té pochoutky pod železniční most. Burani. A on jednu z nich tlačil do hlavy. Žral, ŽRAL, kruci, jak se řekne ještě hůř ŽRAL.

Další den. Další mizernej den. Jsem zvědav, jestli bude stejně mizernej jako ty předchozí anebo jim bude dělat krále. Civěl jsem na Klifa, jak hrne měkounké voňavé masíčko do své odporné tlamy. Potom přehodil nohu přes nohu a kožená nohavice mu vyjela přes kotník. Čumělo na mě šéfovsky hranaté a chlupaté lýtko. Hnus. Prostě hnus.

„Klaris,“ zaječel.

Poslouchala ho na slovo, štětka, lezla z kutlochu na zavolání.

Jednou jsem s ní byl taky. Jedinkrát. Stáhla mě, když gang prosperoval a kluci měli na každém prstu pět děvek luxusnější sorty. Nymfomanka. Chutě byly silnější než ona sama. Od té památné chvíle jsem si pamatoval díru, v níž žila, podle čuchu. Koncentrovaný pach parfémů se vsákl snad i do podlahy jejího budoáru. Ve svém množství a kombinaci působil stejně jako čerstvě odkrytá žumpa. Takovejma kravinama se já zabejvám.

„Jak je, Klaris?“ ušklíbl jsem se na ni.

„Co chceš? Co čumíš?“ zasyčela.

„Proč tolik otázek najednou?“

„Drž hubu, Side!“ poručil Klif.

Mám v sobě zapečený syndrom podřízenosti. Vtlačený těmi jeho hnáty, kterým říká ruce, do krku. Párkrát mi dokazoval, kdo je tu king. Podvolil jsem se vládě silného blbce.

„Něco pro tebe mám, holčičko,“ měnil ten kripl hlas do medového kapotu.

„Ukaž,“ zasténala.

Rozpínal kalhoty. „Side, vypadni!“

Měl se mnou soucit. Pro tentokrát jsem nemusel dělat publikum. Snad chystal novinku a předem ji chtěl vyzkoušet v nejužším kruhu.

Ječela, jako by ji vraždil. Kéž by. Měl jsem s ní soucit jen tehdy, když jí v očích vybuchovala kocovina. Znáte to, miniblesky ve vybledlé modři, co se jí říká andělská. Blesky a bolest, pálivá a bodavá – hluboko uvnitř. Teď byl čas přemýšlet. O nás. O mně. Hlavně o mně. Tedy, suma sumárum; oni dva, pár pěšáků v terénu a já. Zbytky slávy po tom, co nás převálcovala konkurence od Satana. Měli delší řetězy, jejich děvky si nechaly narůst delší nehty, a hlavně jich bylo víc. Svou filozofií přitáhli více členů, týpků mezi patnácti a dvaceti, s vymydlenými mozky a se svalovinou z hlavňové oceli.

Zvuk znějící zpoza zdi připomínal koňský dusot. Supění valachů z východních kolonií, které jsem slyšel v přímém přenosu na MTV. Sténání a čvachtání kopyt v bažině.

Dal jsem si SESTAV KINGSLEYE v maxigrafice. Žrádlo v duhových barvách, které mě neustále vzrušuje, i když se odbývá na mizerné obrazovce našeho terminálu, napojeného na veřejnou síť. Sbíral jsem kusy masa po zulukafřím ostrově, který prý Soft Hans okopíroval podle reálu z minulého století. Hrabal jsem se ve vnitřnostech a skládal detail k detailu… Na hru byl čas. Potřeboval jsem jistotu, že jim zbudou síly na druhé číslo, které je doklátí ke spánku z vyčerpání. Skládal jsem KINGSLEYE z cárů tkáně. Plnil jsem utěšeně kostřičku svého monstříčka a čekal jsem, pane bože, já čekal, až na to skočí znovu. Až jí tím nadzdvihne hlasivky o oktávu výš.

Už mě žralo dělat sluhu. Hrabat se pro ně v uzamčeném systému potravinářského komplexu a bát se okamžiku, kdy po mně skočí blokeři. Čumět na monitor a hledat v programu skulinku, abych se navezl do cizího. Po zániku obchodní sítě žil každý z nahospodařených zásob. Den po dni se situace zhoršovala. Už nebylo kde krást.

Klaris zavyla.

„Kruci,“ rozprsklo se mi to v lebce. Konečně. Zdrhnout z toho svinstva, vybodnout se na ně. Nechat je v tom smradu z potu a parfémů chcípnout hlady. Lapnout bágl, který mám schovaný pod starými hadry už měsíce, a vyrazit. Ještě nedávno mi chyběl cíl. Místo, kde bych mohl začít znovu: bez Satanů, bez Klifa, bez děvek. Nejsem pánbíčkář, ale když jsem v datech videoinzerce objevil zakódovanou nabídku určenou pro machra s náboženským cítěním, řekl jsem si: to je znamení z nebe, nech všechno plavat a běž.

A tak jsem tedy šel.

Melodie modlitby se mísila s hukotem větru ve zvukový mišmaš. Byl plný lidského sténání vydávaného meluzínou a čehosi nepopsatelného, vycházejícího z hlasivek mnichů vycvičených ke zpěvu kolorovaných kudrlinek ve vypjatých výškách.

Vše, co vytvářelo atmosféru, bylo tak staré a mystické, že postrádalo smysl hledat původce jednotlivých podivností nebo se je pokoušet rozšifrovat. To mě napadlo, když jsem převlečený do dlouhého hábitu stoupl nahými chodidly na studené dlaždice. Mráz mi projel tělem a vyvolal lítostivou vzpomínku na vysoké šněrovačky, které skončily v očistném ohni.

Před koncem dubna ještě napadal jemný poprašek sněhu jiskřící jako diamantová drť. Polední slunce se odráželo v okně cely. Vrhalo kužely světla na špinavé stěny a zavěsilo do svých loučí smítka prachu, která se vznášela ve stavu beztíže.

O dveře ťukl kloub ukazováku. Dotkl se jich jaksi mimochodem. Jakoby omylem. Vešel opat Kaligherus a pečlivě je za sebou opět uzavřel. „Bylo třeba, abyste se podrobil obvyklé proceduře pro nově příchozí,“ řekl téměř omluvně. „Je v našem společném zájmu, aby vás každý považoval za zcela normálního člena řádu.“

„Chápu,“ řekl jsem chraplavě. Můj hlas se podobal psímu zavrčení. Silně na mě působilo prostředí a přísaha mlčenlivosti, kterou jsem složil. Nedokázal jsem se chovat a vyjadřovat tak jako obvykle. Dlaň mi mimoděk zamířila k temenu hlavy. Chtěl jsem si načechrat číro, ale prsty narazily na holou plochu: „Ssss…,“ na čerstvě vyholený kruh se strništěm nově vyrůstajících vlasů. Jen boky hlavy jsem měl jemňoučké. Časté používání břitvy je vyhladilo do téměř kovového lesku.

Cítil jsem ostych před tím chlápkem, který se v životě snažil držet zásad, jež nebyly hnusné a odporné.

Hleděl na mě s porozuměním.

„To, co se ode mne dozvíte, považujte za přísně důvěrné…“ požadoval.

Odmlčel se, ale v pohledu měl vepsanou otázku, jež mě nutila přikývnout. Patřil jsem mezi ně. Bezesporu. Můj obličej byl stejně bledý, tváře pohublé. Tak se do fyziognomie tváře vepsala víra. Žádný exhibicionismus, bylo to přesvědčení o správnosti askeze. Zalapal jsem po vzduchu. Kruci. Snažil jsem se dýchat hluboce a dlouze. Nedostatek vzduchu mě ale nutil uvažovat o dýchání, o kyslíku, jehož bylo náhle podivně málo.

„Vidím, že máte potíže,“ poznamenal opat.

„Potíže?“

„S dýcháním. Ve velkých výškách to bývá obvyklé. Schází vám trénink. Ale organismus se dokáže přizpůsobit. Časem…“

Měl v sobě cosi magického. „Chtěl bych být jako vy,“ přiznal jsem se.

Usmál se: „Asi vám připadáme zvláštní svým chováním, svým stylem života, ale pobytem v klášterech vystavěných vysoko v horách, pokud si dovolím zjednodušení a opomenu výchovu, jsme se obyčejným lidem natolik vzdálili, že už se nedá hovořit o pouhé službě Bohu. Jedná se o vyšší cíle.“

„Asi ano,“ přerušil jsem bezvýznamným přitakáním opatův monolog.

„Jistě, jsme smrtelní, ale v našich tělech proudí o dva litry krve více než ve vašich, srdce nám bijí více než o polovinu pomaleji než u vás dole…“

„Pro mě náboženství také mnoho znamená. Proto pro vás rád cokoliv udělám. A chci za to jen to, abyste mě vzali mezi sebe. Abyste mi ukázali správnou cestu k Bohu. Tu vaši.“

„Ano,“ řekl mdle opat. „Samozřejmě. To vám mohu slíbit.“

„Oč tedy jde? Řekněte mi něco o mém úkolu,“ dotíral jsem. „Co mám udělat?“

Chvíli rozvažoval, než spustil: „Vyhledáváme lidi mimo řád ne proto, že bychom si nedokázali poradit sami, ale z toho důvodu, že potřebné vědomosti tvoří jednu z odumírajících větví vědění. Není třeba ji dále rozvíjet ve zdech kláštera.“

„Jedná se tedy o něco speciálního?“

Opatova tvář zkameněla ostražitostí: „Nazývejme tu věc hledáním svatých ostatků.“

„Skutečně?“ vydechl jsem.

„Přirozeně víte, že se touto činností vždy zabývali nejvěrnější synové a dcery církve.“

„Snad se zasloužím, abych jím byl také, ale nechápu…“

„Věda znevážila význam posvátných předmětů dávných dob. Vysvětlila jejich funkci tak, že ztratily význam symbolů. Podkopala naši autoritu.“

Kýval jsem. Doby, kdy všemu nevysvětlitelnému náležela nálepka kultovní předmět, zmizely v nenávratnu.

„Církevní soud, který rozhoduje o původu posvátných relikvií a o zázračnosti či přirozenosti událostí, potřebuje nový nástroj. Systém, který by obstál z pohledu současnosti.“

„Myslíte, že takové věci ještě někoho zajímají?“ odvážil jsem se oponovat.

„Co zajímá ostatní právě teď, není podstatné,“ pronesl odmítavě, „my musíme být neustále krok vpředu. A jednou jistě přijde čas, kdy tyto informace upotřebíme. Rozumíte?“

„Jistě, ale stále nevím, co vlastně chcete ode mě.“

„Staré spisy často citují dílo svatého Ambrosia, který ve svých studiích upozorňoval na to, že každé slovo má tři gramatické způsoby: jistotu, pravděpodobnost a představivost. Vytvořil systém objasňující souvislosti. Dokázal určit, zda zkoumaný děj nebo předmět byl vyvolán materií, nebo duchem.“

Slova zněla z opatových úst sugestivně. Probouzela ve mně zájem odborníka. „Expertní systém,“ nadhodil jsem.

„Řeknu vám příklad,“ vysvětloval. „Vezměte tři slova: muž, loď, voda. Systém svatého Ambrosia je uvedl do vzájemných souvislostí, seřadil je do časové posloupnosti: voda, muž, loď. Existence dalšího vždy předpokládá realitu předcházejícího.“

„To je zajímavé. A jakým způsobem Ambrosiův systém pracoval?“

„Jednoduše… Tisíce pravd a jejich vzájemných souvislostí převedených do strojové řeči.“

Zapálilo mi: „Počítačový program.“

„Ano.“

Svatý softman v lůně církve. „A já mám pro vás jeho dílo rozchodit…“

„Říkejme svatý ostatek,“ přerušil mě opat. „Věc ovšem není tak snadná. Všechny legální kopie byly zničeny za protiinkvizičního období. Čas od času se objeví pirátská verze anebo spíš její zlomky, ale o čistých máme jen tušení.“

„A kde je mám tedy hledat? To bude práce na léta. Taková věc jistě není v síti…“

„Nenecháme tě bloudit, synu,“ přeťal důrazně mé otázky. Použil řečnického triku kazatelů a změnil rytmus i zabarvení řeči: „Naznačíme ti směr. Jasnozřivost patří naštěstí mezi vlastnosti, které před církví dlouho nikdo neutají.“

„Víte o někom takovém?“

„Ano. Známe jeho jméno. Je to… prorok Jürgen Zweig.“

„A proč zrovna on?“

„Pro svou neomylnost, pro kterou je v poslední době tolik populární. Jsem přesvědčený, že mu k úspěchu pomáhá náš ztracený ostatek. Vrať církvi zpět to, co jí bylo uloupeno. A věz, že na cestě nebudeš sám, řada bratří ze žebravého bratrstva je profesionály v našich službách. Každý z nich sleduje svou stopu.“

Přikývl jsem.

„Věříme ti,“ zakončil slavnostně. „Jdi a získej pro klášter ostatek, který mu zajistí nesmrtelnost.“

I skrz mohutné zdi kláštera zněly silné poryvy větru rozbíjejícího se o skály a hradby. Vrcholek hory byl ovinut ledovými jazyky, ale dole v údolí již mělo slunce sílu je rozpustit. Tam blátivá kaše jednotvárně mlaskala pod promrzlými chodidly poutníka.

Úzká pěšinka kličkující po příkrých úbočích mě dovedla až k magistrále prorážející střed města. Kráčel jsem po okraji rušné obchodní cesty, kterou co chvíli rozkmitával projíždějící náklaďák. Dlouhý vůz zdvíhající prach a vytvářející za svou zádí pytel z řídkého vzduchu, jenž nenapodobitelně lupl chodci hluboko v uších.

Duchovno vyprchalo. Zbyl jen hnus známý už z počátku. Děvka z Kirkiho baru, specialistka na mnichy z misijních výprav, mi půjčila normální hadry. Tedy až potom, co učinila zadost svým pracovním povinnostem. Vyškrábala na pelest letiště další čárku nutnou pro účtování s pasákem a já byl opět majitelem mundúru, v němž jsem mohl vkráčet mezi normální lidi.

Naskicla mi na spánky identifikační znaky místního gangu, a tak jsem mohl vysát v jedné ze špeluněk sklenici chlastu grátis. Zahřál jsem vnitřnosti lihovým patokem z brambor a Boha jsem cítil blíž než kdykoliv jindy.

Putykář se cenil sdílně a zdálo se, že alespoň ťukne o mou udičku: „Jürgen Zwieg, říká vám to něco?“

„Jasně,“ zachrčel… „Jeden den ho málem odrovnali a druhej ho přemlouvali, aby jim dělal šéfa.“

„Schopnej hoch?“

„Zřejmě,“ zabručel a potopil ukazovák až po druhý kloub v odstálém uchu.

„Kdepak sídlí?“

Pokrčil rameny: „Všude a nikde. Jako každej prorok, věčně na cestách.“

„Rád bych se s ním setkal.“

„Není nic snazšího. Vystavuje svý schopnosti na odiv. Na každým rohu visí aspoň jeden plakát s plánem jeho turné.“

„Fakt?“

„Seš slepej?“ sklouzl do familiérního tónu. „Jde do módy. Ale poslyš, kdes’ byl dodneška ty…“

„V lochu,“ nelhal jsem. Na Klifa jsem makal jako galejník a svázaný jsem s ním byl něčím silnějším než pouhým řetězem.

„Tak proto seš tak mimo,“ pronesl chápavě, „byls’ tam dlouho.“

„Dost.“

„Tak to jo,“ posunul po pultu plnou sklenici, „dej si ještě jednu, kámoši. Dej si. Stojí to tu za hovno a brzo bude stát za dvě.“

Přešlapoval z nohy na nohu, ruce zaťaté do chlastem vyběleného dřeva, vyrovnával vibrace provokované setrvačníkem valícím se přes totálně zvalchované mozkové buňky. Byl hotový. Plácal se ve stavu trvalého deliria, co šel snadno zaměnit za stav abstinence profesionála od fochu.

Další diskuse byly zbytečné – blekotal v uzavřené smyčce.

„Čau, kámo,“ břinkl jsem mu s pozdravem o zblblou makovici. Obrátil oči v sloup a táhle zachrčel. V levém koutku úst se mu sem a tam komíhala slina.

Děvka s dobrým srdcem stála ve dveřích a civěla do sluníčka. Nastavila mu tvář a pustila ho na sebe. Zlaté, pálivé, plné dlouhých a bodavých paprsků. Dostávala od něho kapky. Na první pohled byla typicky nočním tvorem. Přivřela oči a vzdychla, jako by jí to dělalo dobře.

Všechno mi sedlo. Zas jsem se cítil ve své kůži. Do mé psychiky sice prosáklo cosi z hadrů, které jsem v posledních dnech vystřídal. Trochu slabosti, trochu pózy. Ale snažil jsem se své převleky brát jako účelné mimikry. Jako prostředek k dosažení nejvyššího cíle.

Plakáty na nárožích měly formu pozvánky pro všechny ty, co chtějí Zweigovi naslouchat. Prostě můj program. Já mu chtěl naslouchat důkladně; do dna. A tak jsem vzal směr na neurokliniku spřátelených armád, kde dělali vivisekce a operace bez umrtvení.

Po několika dlouhých hodinách bolestivého přemýšlení se mi v mozku rýsoval plán. Pár pevně propojených čar tvořících operační základ akce.

„Hej, šéfe,“ zaskřehotal žebrák sedící na chodníku. Zdvihl oči a zmlkl, jakmile uviděl můj válečnými barvami pokreslený ksicht. Kolem tiše projížděla limuzína a na jejím zadním nárazníku seděly dvě děti. Zabočila na nábřeží a skryta stěnou rohového činžáku zavřískala melodickým klaksonem valčík na rozloučenou.

V prosklené kukani přijímací kanceláře nemocnice klimbal dozorčí v hráškově zelené uniformě. Nášivka se znakem kliniky mu visela nalevo od hrudní kosti na poslední niti. Mezi rty převaloval nezapálené žváro. Zdravotnictví bral zcela vážně. „Mám tě na obrazovce,“ zaševelil, když jsem dorazil před oko kamery.

„Hledám neurochirurgii.“

Tvářil se úředně: „Placená služba, anebo veřejná?“

„Jasně, že placená – ta nejlepší.“

„Major Webster, čtvrté patro, výtah vlevo.“

Vyčerpávající informace. Lift sténal v posledním tažení. Šachta měla parametry, jimiž se protáhl v dobách svého mládí. Nyní narážel na zdi a těžce se pasíroval vzhůru. Naslouchal jsem tónům vybrnkávaným na napjatém laně.

Chodba byla až na cucky zakrvácených obvazů prázdná. Jen v koutě, který byl tak temný, že si ho uklízeč jistě ještě nevšiml, ležela basa infuzních láhví se šedozelenou patinou.

Doktor Webster byl pořez s rituálními jizvami na tvářích a jeho titěrné brejličky působily v době čočkových implantátů jako póza vypočítaná na efekt. Stál vedle operačního pultu, jenž ještě personál nestačil poklidit po posledním kšeftu. Prádlo bylo notně omšelé a na konzoli svítila z řady reflektorů slabá polovina. Chrom nástrojů vyložených na krví zrezlém igelitu časem zčernal a oprýskal.

Webster objal širokým gestem svůj řeznický krám a pokyvujícím ukazovákem naznačoval, kam je nejlepší ulehnout. „Tak, co to bude?“ zeptal se. Zkoumavě obhlížel mou holou lebku a jistojistě v ní jako v zrcadle viděl operační plochu přes celé temeno.

„Způsob a fazónu nechám na vás,“ diktoval jsem si, „důvěřuji profíkům. Mám ale dvě podmínky.“

„Prosím.“

„Operaci mi uděláte při vědomí.“

„Bez problémů,“ řekl nedbale, „po celou dobu budete pod svou kontrolou.“

Nevzal to osobně. Pochopil, že nevěřím nikomu.

„Přesně tak. To za prvé, a za druhé mi zmutujete část mozku tak, abych měl absolutně fotografickou paměť.“

„Rozumím.“

„Tak začněte,“ čekal jsem, že si umyje ruce.

Ani se nepohnul. „Prachy beru předem,“ řekl po chvíli.

„A…“ Klášterní měšec byl naditý a taxa nijak omračující. Vzbuzovala dojem, že si není výsledkem operace tak zcela jist. Uložil mě a několika zkušenými pohyby mi přikurtoval ruce a nohy k lehátku. „Jen klid,“ zašeptal, když se mimoděk dotkl napjatého svalu. „Vycvičil jsem se na krysách, a s těmi je větší piplačka.“

Připravoval jsem se na silnou bolest. Na křeč, která stáhne všechno, co má být uvolněné, a uvolní to, co má být stažené. Za hlavou mi cákala voda a potom měkce mlaskly gumové rukavice. Zaťal jsem nehty do boků lůžka a zuby stiskl tak silně, že mi jejich tlak pronikal až do mozku.

„Přeseknu jeden spoj a bude po bolesti. Už ji nikdy nepocítíte,“ posunoval zaměřovači kříž laserového skalpelu, „malinko to cukne.“

Bylo mi teplo, byla mi zima. Teplo nebo zima? Bylo mi tak, jak jsem si přál. Cítil jsem jemné a příjemné svědění, teplo v levé půlce mozku. Během deseti minut byl hotov a já také. Ve chvíli jsem byl zpět na ulici.

Šel jsem Pátou východní. Popart vyvedený generacemi bezejmenných výtvarníků na stěnách domů se mi přepisoval do mozku jako nekonečný filmový pás. Překopírovával jsem do sebe několikavrstvou čáranici obrazů, zpráv a iniciál. Vnímal jsem ostře každou linku, každou šmouhu, kde malíři ve spěchu ujela ruka. Nápadné a graficky vyvedené typy složené do jmen vládnoucích gangů i slabé podmalby samotářů. Všechno se ve mně skládalo do supermoderní galerie plné obrazů.

V centru bylo mrtvo. Bankovní domy uvězněné za rošty uměleckých mříží připomínaly opuštěné sirotky, kterých se zde rodiče bez skrupulí zbavili. Přes vchod centrální knihovny se táhla pavučina a v prachu na schodech se mé podpatky otiskly stejně výrazně jako litery ve slabikáři.

Starý správce databanky měl hlavu opřenou o dlaně a zdvihl ji, až když jsem hlasitě zakašlal.

„Kšeft je kšeft,“ zabručel, když jsem mu nastínil, oč mám zájem. Měli na krystalech slovo od slova vše, co Jürgen Zweig pronesl od dob, kdy jej ještě v kalhotách tlačily pleny z pravého lesního mechu. Přitáhl plnou náruč kazet a položil je na stůl s přáním těch nejlepších pocitů při čtení. Založil jsem jedničku, která začínala výkřikem po porodu přepsaným do velice spletité skupiny hlásek. Jen ty by stačily na slušnou vědeckou práci. Sázel jsem do mechanismu jeden záznam za druhým a stával se odborníkem na prorokův život. Jen tak jsem před něj mohl předstoupit s neskromným přáním.

Obklopil se množstvím lidí. Bylo jich tolik, že by se mezi nimi měl další jedinec ztratit velice snadno. Pokud by ovšem nevypadal jako já.

Vzbuzoval jsem nedůvěru. A tak mě ramenáč z osobní stráže připíchl pohledem k zemi, sotva jsem překročil práh.

„Splet sis lokál,“ vyštěkl.

Naštěstí zde nebyl sám.

Ženská po jeho boku smyslně zdvihla obočí. Můj ohoz měl zřejmě něco do sebe. Alespoň pro ni.

Pozvedla mi sebevědomí.

„Nedávej na vzhled, kámoši,“ přesvědčoval jsem jej. „Pod tou zanedbanou slupkou se skrývá ryzí člověk, který věří ve Zweiga jako v Boha.“

„Což ovšem neznamená, že ti poklepu po rameni a pustím tě dál,“ posmíval se. V očích měl číhavý výraz. V temných otvorech zorniček roztažených v očekávání čehosi temného se zrcadlil můj obraz.

„Chci nabídnout mistrovi své služby.“

„Bez kterých se zaručeně neobejde,“ řekl uštěpačně.

„A pozdravit jej.“

„No samozřejmě, když už budeš uvnitř.“

Ve srovnání s tím, co se mu vzápětí objevilo za zády, měl vzhled zcela konvenční. Kdesi mezi pracovníkem pro styk s veřejností a vyhazovačem jemnějších praktik. Musel stisknout tlačítko alarmu. Týpek, který se zjevil v temném otvoru zamaskovaných dveří, pocházel z pohádkového příběhu.

Tvářil se spokojeně, přestože měl obličej rozsekaný jizvami starých ran a namísto pravého oka hluboký prázdný důlek.

Obešel mě jako těžký balík, který bude muset za okamžik zdvihnout. Chvěl se mu hlas: „Na kamenování je dost slabý,“ zabručel zklamaně.

Otevíral jsem ústa k otázce.

Zdviženou paži mě chtěl umlčet: „Jen klid.“

„Chci k mistrovi.“

„Kdo tě poslal?“ Slova mu zachrastila v hrdle jako zrnka kávy drcená tupými břity mlýnku.

„Nikdo, přišel jsem sám.“

Hleděl na mě, jako by se rozmýšlel: „Máš zbraň?“

„Jedinou, Kristovu chudobu. Ale před ní se musí sklonit každý.“ Doufal jsem, že je má víra ohromí.

„Pojď,“ řekl, „uvidíme, jestli má slabost takovou sílu, aby ti byla ku prospěchu.“

Chodba byla temná a dlouhá. Po jejích lesknoucích se stěnách stékala vlhkost. Slyšel jsem táhlou melodii, která jí pronikala jako nasládlý pach. Linula se pod klenutým stropem. Šuměla pod pravidelným rytmem našich kroků.

Muž hlasitě zasténal. Zvuk, který vydal, byl nakažlivý. Vzápětí vyšel i z mého hrdla.

„Stůj.“ Ustoupil ke stěně a zatlačil mě do výklenku. Uvolnili jsme cestu dvěma mužům, kteří před našima očima sejmuli ze železného kruhu oběšence.

„Bolest je mocnější než chudoba,“ zašeptal můj průvodce pod dojmem ponurého obrazu.

„Vedete mě k mistrovi?“ ptal jsem se jen proto, abych měl jistotu, že dosud vládnu hlasem.

Ušklíbl se. Zkoumavě si mne prohlédl od špiček bot až po vlasy slepené potem.

„Dostane se ti největší možné cti,“ řekl konejšivě. „Uvidíš nejbohatší a nejskvělejší svatyni našeho světa, v níž cestou utrpení vznikají svatí,“ odříkával… „Jejich zázračné ostatky jednou obrátí na správnou víru celý pohanský svět.“

Grimasu ve tváři měl neměnnou. Každé slovo jako by se pro svou váhu a vážnost, s níž bylo vyřčeno, mělo vzápětí přeměnit ve skutečnost.

„Co se mnou chcete udělat?“ vřískl mi v ústech strach.

Vnímal jsem každou kost svého těla jako cosi cizího. Jako kostky stavebnice, z níž jsem pro tuto chvíli sestaven.

Hovořil klidným a monotónním hlasem.

„Dnes nemá šanci ten, kdo se domnívá, že zachrání svět jednou jedinou třískou ze svatého kříže,“ pokračoval. „Žádnou ze zatracených duší nespasí to, co ukrývá opatrněji než vlastní oko v hlavě ve svém relikviáři. Prorok Zweig praví: pošlete do pohanských zemí ostatky těch, které vlastníte, aby z nich vzešly zázraky a šířilo se od nich svědectví mezi zlosyny a nevěřící,“ deklamoval.

Cítil jsem, že se mi nohy v kolenou přestávají ohýbat. Šel jsem po necitlivých končetinách jako na chůdách.

„Vejdi!“ Širokým gestem mě uvedl do obrovského sálu osvětleného jasnými plameny loučí. Bílé pláště hodnostářů do sebe vsakovaly žár ohně, jenž se blyštil na stříbřitých výšivkách. Z temného pozadí oltářního obrazu vystupovaly bledé tváře plné smutku a utrpení. Těla pokrytá krvavými ranami se zdánlivě chvěla v proudech horkého vzduchu.

„Rozhodněme, bratři, co učiníme s tímto mužem,“ řekl kněz s bílým vousem po mé pravici. Vstal a kov berly, o niž se opíral, vrhl oslnivý blesk. „Uvažme, co učiníme pro to, aby z něj povstal nový světec.“

Neměl jsem hrdlo. Zmizelo i s hlasivkami. Jen v mých plicích přežíval poslední zdroj zvuku vydávající třepotavé sípání.

„Nechme jej zemřít na kříži,“ pronesl jeden ze zakuklenců sedících na vyřezávané lavici ve stínu kazatelny. Předklonil se, když dořekl svůj ortel. Pod dlouhou kápí doutnaly jako uhlíky jeho oči.

Souhlasné ticho mě tisklo v čelistech.

Kněz zdvihl paže vysoko nad hlavu a široké rukávce mu sjely po vyschlých předloktích s reliéfem modrých vystouplých žil. „Učiňme tak,“ zvolal.

Svět se se mnou zatočil.

Ležel jsem na zádech tisknut k chladným kamenům rukama ozbrojenců. Z křečovitého napětí v jejich tvářích bylo patrné, jakou sílu vynakládají, aby mi znemožnili pohyb. Drtili mé údy bez soucitu. Dlaní mi projel ostrý hřeb. Viděl jsem vyrazit kapičku temné krve z rány, jež se v okamžiku proměnila v tenounký pramínek vsakující se do hrubého dřeva. Udiveně jsem si uvědomoval, že nic necítím. Ani tlak, ani bolest. Nevnímal jsem svá zranění. Neznamenala pro mne víc než cizí utrpení. Mučení se mne netýkalo. Jen bušení kladiv mi bouřilo divoce v uších.

Kněz vykřikl: „Vztyčte kříž.“

Visel jsem na zkroucených pažích. Slyšel jsem praskat kosti, cítil jsem trhající se tkáň. Krev stékající po mém těle mi připomněla vodu teplé lázně. Hleděl jsem do tváří plných napjatého očekávání, hledajících v mých rysech utrpení, doufajících ve výkřik bolesti, který stále nepřicházel.

„Proboha,“ zašeptal kněz, „co to znamená? On netrpí.“

Sledoval jsem je shora. Hleděl jsem na jejich hlavy v mitrách, jež zakláněli daleko vzad. Přelétl jsem je pohledem. Vzadu – za nimi – stál v otevřených dveřích muž.

„Zweigu!“

Byl jsem to já, kdo vykřikl?

Hubený, kostnatý, se sítí propletených křivek tetování na čele a tvářích, stál prorok v lomeném oblouku dveří. Nasvícený pochodní strážce připomínal zjevení.

„Dolů s ním,“ přikázal. Hlasem prořízl užaslé ticho: „To je on. Na něj jsem čekal.“

Přerval strašlivý sen.

„Vím, že jsi jedním z těch slídilů, které vypravuje na cestu opat Kaligherus,“ odsekával důrazně jednotlivá slova. „Ušetřím tě jen proto, že v tobě vidím příčinu událostí, které chci vyvolat.“

Věděl jsem o něm všechno do nejmenšího detailu, a přesto mě překvapoval.

„Ty víš, proč jsem přišel?“

Všechno, co jsem chtěl říci, jako bych vyslovoval se zpožděním. Zweig nepitval mou minulost tak jako já jeho. On dokázal odhadnout, co přijde, jak se zachovám.

Kněží i sluhové neslyšně odešli. Stáli jsme sami dva uprostřed sálu s pohupujícími se stíny a s praskotem plápolajících loučí.

Přemítal jsem o tom, zda fluidum, jež nás obklopilo, je jen pověrčivým výmyslem, či zda jde o cosi nového a závažného, vyzařovaného tímto mužem.

Úmyslně znetvořený obličej měl pokryt spletí stříbrných a zlatých čar vytvářejících složité geometrické obrazce. Bez mžiknutí oka čekal, až se na něj dostatečné vynadívám. Usmál se: „Líbí se ti má tvář? Jsi technik a jistě tedy chápeš.“

Byl doopravdy výjimečný sám o sobě. Nepotřeboval spletité stroje. Vystačil si sám.

„To jsou…“

„Ano. To, co vidíš, jsou dráhy, jimiž proudí energie v procesorech,“ přisvědčil. „Ony probouzí k životu vše, po čem touží opat Kaligherus.“

„Ta věc,“ šeptal jsem s bušícím srdcem, „ten program… je uvnitř tebe?“

Přikývl: „Čtu ti myšlenky, vím, nač se chceš zeptat. Odpovím ti a je mi lhostejné, zdali uvěříš, anebo ne. Neukradl jsem ho! Putoval z mozku do mozku. Dědil se z pokolení na pokolení v témže stavu, v jakém byl kdysi uložen do mého praděda svatým Ambrosiem.“

„A tys’ měl odvahu ho probudit…“

Měl obličej plný vnitřní záře. Hlas, který mu plynul z úst, byl opracován s maximální přesností do projevu profesionálního řečníka: „O tom, že ožije právě v mém těle, jsem nerozhodl sám. Vnuknutí mě zavedlo do chatrče poustevníka pod horou Zengan a ten mi pokryl tvář spletí kouzelných čar obarvených kovem různobarevných tinktur. Prošel jsem očistcem bolesti, když do mé pokožky vpaloval vrstvy vzácných kysličníků. A potom jsem vystoupil na vrcholek hory a obrátil tvář k polednímu slunci, abych čerpal jeho moc. Vdechl jsem palčivost paprsků rozdírajících poraněnou kůži a dědictví ožilo.“

Uvěřil jsem. Musel být ke svému poslání vybrán vyšší mocí. Takové rány mohl mít pouze mučedník.

Připadal jsem si jako zloděj dopadený při činu. Přes jazyk mi klopýtla otázka: „Co bude se mnou?“

„Dostaneš to, po čem touží tvůj pán.“

„Ale proč? TY JSI PRAVÝ PROROK!“

„Až do okamžiku smrti. Dál ne. Za ni nevidím, jen vím, že ty jsi ten, jemuž mám dědictví odevzdat.“

„Léta bylo předáváno uvnitř tvé rodiny…“

Pokrčil rameny: „Nemám potomka.“

Kresby a vrásky. Uvědomil jsem si, že spleť trhlin, kráterů a puklin v jeho tvářích vznikla z obou důvodů. Staroba mačkala kůži a pozvolna drolila cestičky spojů. Spojovala se s tetováním a začínala je lámat. Čas zastavit nedokázal. Každým okamžikem se mohl porouchat.

„Ale proč právě já?“

„Měl jsem takové vnuknutí. Vím, že se tvým přičiněním ostatek vrátí tam, odkud vzešel – zpět do stroje.“

Mozkem mi problesklo poznání: „Svatý Ambrosius byl stroj?“

Přisvědčil.

Odtud tedy pocházela jeho čistota – technická průzračnost prostá lidské hříšnosti. Po právu byl ten stroj nazýván – svatým.

„Musím podstoupit stejnou cestu k vědění jako ty?“ ptal jsem se bez obav z bolesti.

„Neznám staré technologie, které by z tebe udělaly to, čím jsem já. Naštěstí v naší situaci platí, že podstatný je cíl, nikoliv prostředek, který nás k němu přivede.“ Hodnotil mě dlouhým pohledem plným jiskřících hvězdiček. „Ve své podstatě jsem hříšný,“ dodal, jako by mě chtěl svým výrokem připravit na cosi neobvyklého.

Nechtěl jsem být považován za hlupáka, a proto jsem čekal, až bude sám pokračovat.

„Genetické předání informací nepřichází v úvahu,“ zavrhl nejpravděpodobnější postup, „nejsi žena a navíc nemáme čas čekat, než dospěje nový mozek.“

Čekal, že snad konečně pochopím. „Existují mnohem jednodušší prostředky…“ navázal jsem nejistě.

Souhlasil: „Tu věc si ale musíš odnést uvnitř sebe. Cenné zboží se pašuje. Musí v tobě uvíznout stejně jako přesvědčení.“

Tušil jsem, kam asi míří. A byl jsem si jistý, že o přenosu informací mi nemůže říci nic nového. V duchu jsem probíral možnosti. Nechyběl zdroj, nechyběl ani cílový záznamník. „Mám fotografickou paměť,“ nadhodil jsem záchytný bod.

Teple se usmál: „Já vím.“

„Chybí jen cesta, po které se do mě všechno dostane.“ Dal jsem mu na vybranou. „Zrak, anebo sluch?“

„Ani jedno, ani druhé.“

„Jak tedy…“

„To, co navrhuješ, chce čas. Spoustu času. Takový přenos vyžaduje, aby ses informace, které do tebe putují, snažil i pochopit. Tenhle reflex nepotlačíš. My potřebujeme techniku, která dovolí zhuštěné přehrání vysokou rychlostí. Nejsi tu v bezpečí a musíš co nejdříve odejít. Už nemám takovou moc, abych tě ochránil před svými soukmenovci.“

Místnost čpěla páleným kořením. Bílý kouř plul vzduchem a zvolna se přemísťoval z jednoho kouta do druhého. Přemýšlel jsem.

„Všechno, čemu nerozumíš, souvisí se sexem,“ zabručel, „víš, v okamžiku, kdy z tebe utíká ta nepatrná kapička tekutiny, kterou z tebe vyždímaly emoce, předáváš tomu, kdo je schopen přijímat, neúměrně víc nehmotných informací.“ Položil mi dlaň na předloktí.

„Já…“

„A není jen ten obyčejný sex, ve kterém si libuješ.“

Doufal jsem, že jej stále správně nechápu…

„Možná ti připadám odporný.“

Nehlučně jsem pohnul rty: „Ano.“ Mohlo to vypadat jako polknutí.

Dosud mě držel za ruku. Chyběla mi odvaha ji odtáhnout.

Choval se stále důvěrněji. „Tohle je styl, který mi přesně vyhovuje,“ šeptal. „Rychlý a příjemný. Alespoň pro mě.“

Začínal jsem si uvědomovat jeho pach.

Byl bych ho uškrtil. Byl bych ho zmlátil. Ale nedokázal jsem to. Namísto toho jsem dělal, že se mi tolik nehnusí. Existovala spousta slov, jimiž bych se mohl ohradit a vykřičet mu je do obličeje tak, aby uhodila jako kameny. Nutilo mě k tomu poznání, že přestává být prorokem. Dokázal jsem ale jen nehybně čekat na to, co udělá. Pomohl mi specializovaný výcvik v námořní akademii. Věděl jsem, že i myšlenky na ty nejobyčejnější záležitosti znamenají obranu. Myslel jsem na jednu po druhé – na to, jak chutná placka vytažená z pece, jak letí míč a jak se odráží od země…

Přitáhl mě k sobě: „Dokud tu záležitost nevyzkoušíš, nepoznáš, jaká vlastně je. A kdybych tě snad neuspokojil, je to přece konec konců jediný možný prostředek k rychlému dosažení cíle.“

Připadal jsem si podvedený. TO, opakující se v jeho slovech, ve mně vyvolávalo pocit hnusu – dokud TO nevyzkoušíš –, jaké TO je. TO, tím slovem rozbíjel mou chabou obranu, plynoucí ze slabošské povahy: přizpůsobovat se okolí.

„Jsi takový poddajný,“ šeptal.

Nechal jsem se dotlačit až tam, kam potřeboval. Měl mě tam, kde chtěl, a nejenom mě.

Cítil jsem se tak jako před mnoha lety ve dvacátém patře Slionské všeobecné nemocnice. Dětství jsem trávil na tvrdých matracích poskládaných na kovové posteli, která byla zastrčená až v koutě chodby nalezenců. I tam jsem byl tváří otočený ke zdi. Hleděl do šmouhaté stěny, po které přejela ruka se zakrvácenými prsty, a do zblbnutí jsem těm červeným linkám osnovy bez not opakoval: jsem slaboch, nikdy nebudu rozkazovat, nikdy, i kdyby mi bylo sto; pořád budu ze všech nejmladší, nikdy mi nenarostou vousy, nikdy nezesílím, pořád budu dítě, které nejenom že musí, ale i chce jenom poslouchat.

Svázal nás. Technicky dokonale nás spojil a potom se zakousl do mé psychiky. Už nešlo jen o hard. On byl soft. Velice soft. Pro dosažení potřebné intenzity emocí a duševního spojení měla láska i odpor stejný význam. Jejich efekt byl totožný.

Měl i mě.

Na zádech jsem cítil chlupy a pot.

Četl jsem z jeho doteků jako z knihy. Touhu, vzrušení, tepavý rytmus, jehož byl plný. Spojil se s mým zmutovaným mozkem a několik nekonečných sekund v křeči probíhal přenos dat.

Pochodně praskaly. Nad hlavami nám jako list ve větru proletěl netopýr. Koupil jsem dávku informací. Byla celá vlhká, plná začátečnických zmatků a omylů. Jürgen se svalil dolů. „Teď je máš v sobě,“ řekl, „všechno, docela všechno. Stačí to nacpat do počítače a spustit.“

Stal jsem se vzácnou schránkou – relikvií, po které tolik toužil opat Kaligherus.

* * *

Venku bylo všechno úplně jiné, než když jsem vcházel k Zweigovi. Ulice byla sice tatáž, domy právě tak oprýskané, okna špinavá, ale výsledný obraz působil stejně uklidňujícím dojmem jako nekonečná zelená mořská hladina. Bylo to za mnou.

Nakonec se zeptal: „Zklamal ses ve mně hodně?“

Vzpomínal jsem, k čemu tu epizodu přirovnat, ale po dlouhém a zbytečném úsilí jsem si jen potvrdil, jak jsou vzpomínky nepřesné a zkreslené. Dnešní zážitek mi připadal ze všech nejsilnější a nejhnusnější. Potřeboval spláchnout.

Chtělo to ženskou. Jakoukoliv. Stačilo jen, aby ta ženská byla ženská. S trochou oblých tvarů a kapkou zdráhání na oko. Která by se na konec třeba i zeptala: Máš mě rád? Ani by tu otázku nemusela myslet vážně. Stačila by mi tichá dohoda povrchního vztahu na oko. Kde ale bez peněz hledat tolik porozumění?

Šel jsem těsně u zdi zahleděný do šedivého povrchu chodníku a zvednout oči mě donutil až hysterický výkřik barevného kluka pronásledovaného smečkou honců.

Číslice na pouličních hodinách šedě pulzovaly a čárky, skládající se v cifry, připomínaly černý mramor obelisků.

POSLEDNÍ V JIŽNÍM PACIFIKU

Modrofialový neon běžel opile šikmo dolů po stěně Monsova FeDomu a končil ve dveřích, jejichž práh a boky obtáčelo U na konci nápisu.

Bar právě vstával. Otevřel dveře, ze kterých vykoukla barevná světla, a ze starých ocelových prokladů zaskřípal rytmus od kořenů tropické hudby.

Děvky rozsazené na stoličkách kolem barového pultu se právě rozpočítávaly, která že z nich zaháčkuje prvního zákazníka, jenž dorazí ještě dnes, či nedlouho na to – zítra – ještě téhle noci.

„Helejte,“ řekla chraplavě ženská, která zaznamenala mé váhání.

Hleděly ven jako ryby z akvária. Beze slova čekaly, co udělám.

Blondýna ve zlatých punčochách se svezla ze stoličky a smyslně vysadila pravý bok. Jazykem přejela po naběhlém horním rtu a vyplázla modré oči s kokainově kulatými zorničkami.

„Půjdeš dál?“ zavrněla jako kočka.

„Dej si říct,“ vykřikl barman, který vysunul hlavu mezi dvěma pyramidami sklenic.

Táhlo mě to k ní jako chladný proud. Vstřebávala do i sebe vlnu za vlnou mého zájmu a každá z nich mazala část homosexuálního snu, jako by byl pouze z písku. Potřeboval jsem překrýt nedávné pocity něčím zcela tuctovým.

Skončili jsme na pokoji. Hleděla na mě, já na ni. Rozepínala si šaty.

Cítil jsem se, jako bych veřejně na někoho sprostě pokřikoval. „Svlékej se pomalu,“ prosil jsem ji.

„Neměj strach,“ řekla dotčeně, „jsem profesionálka. Vím, kde se čas spoří účelněji.“

„Bezva.“

„Mám tancovat?“

„Jo.“ Doopravdy nepatřila k začátečnicím přesvědčeným o tom, že podstatná část divadla musí probíhat v náručí a na posteli.

Stála přede mnou: „Líbím se ti?“

Pokožku měla tmavě hnědou a měkkou, jako by spíše – pocházela z nějakého dávno mrtvého živočicha, jehož dostal do rukou už přede mnou prvotřídní koželuh. Byla pružná a jemná bez vrásek. Dokonalá.

„Jseš fajn.“

Zdálo se, že ji chvála těší. „Udělám, co budeš chtít,“ vydechla.

„Mmmm.“ Dostala mě. Neuměl jsem si říct, co přesně po ní chci. Alespoň ne nahlas.

Neměla na sobě ani chloupek. Vodopád vlasů na jejím temeni vypadal jako paruka. Když ho ale projela dlouhými nahnutými nehty, viděl jsem, že jsou u kořínků rubínově červené. Dotýkal jsem se čistého těla bez rituálních jizev tetování. Pouze pravý kyčel nesl znamení cechu.

Nestačila se ani zadýchat, vyklouzla a pohlédla mi zblízka do očí: „Chceš ještě jednou?“

Bylo to rychlé a konvenční. Jako úvodník z obrázkového časopisu. Ani jednomu z nás to nic neřeklo. Na tváři měla stále stejný úsměv – ten, který mě zprvu tak vzrušoval a nyní… Co znamenal – byl to skutečný úsměv, nebo spíš posměch?

„Čekal jsem, že budeš lepší,“ zaútočil jsem raději první.

„Dělala jsem, cos’ chtěl. Musíš si říct, zlato.“

„Mělas’ víc chtít, abych ti o to řekl.“

„Záleželo přece jen na tobě.“

„Ale já nikdy nevím, co vlastně chci…“

„Tvůj problém.“

Nikdy jsem si na ženskou nahotu nezvykl. Má v sobě divnou magii, která mne oslabuje. Zřejmě proto, že nevím, jak všechno, co je uvnitř ní, funguje. Nechávám na nich, aby si vybraly, kam sáhnout, kterým knoflíkem na ně pootočit, abych byl nakonec vyladěný do patřičného stavu extáze. Nepovedl jsem se tomu, kdo mě sestavoval. Funguji sice perfektně, ale jen v cizích rukou.

Po půlnoci město vstalo. Pouliční lampy odspoda ožehly mraky a kovový smog odrazem osvětlil propasti mezi stěnami domů jasněji než slunce. Ulice křižovaly Miltonovy koráby. Seděly na vzduchových polštářích jako upejpavky na okrajích sametových křesel a majestátně sunuly své kolébavé zadky po zvířeném prachu nečištěné dlažby.

V předzahrádce baru zasedl chumel Číňanů, který si odskočil z prádelny naproti, aby přes přestávku usrkával z velkých Malhetnů.

Prostě den, jaký má být.

Krámy otevíraly. Kovové mříže rachotily. Město dunělo, jako by zvuk šel přes zesilovač vybuzený na maximum.

Vypulírovaný kříž z ryzího stříbra se blyštil na Náměstí sv. Pavla a jeho ramena spojující sever s jihem mi naznačovala směr ke kutlochu, v němž jsem prožil poslední léta.

Nepochopitelně jsem zatoužil po tom srazit se svým šéfíkem. Podívat se, jak se mu daří, a přitom prozřetelné uložit čerstvě získané vědomosti na svůj osobní disk se zámkem. Nějak jsem přestával věřit ve spolehlivost mozku. Chlastu, který jsem denně potřeboval, bylo přespříliš.

A také už jsem nechtěl utíkat. Uvědomil jsem si, že věčným couváním ztrácím cenu. Prostě jsem si potřeboval dokázat, že nejsem beznadějný slaboch, a stálo mi to za to, přestože mě žaludek od cesty zrazoval.

Náš starý dům ojetý bruskou času od základů až po střechu vyvolával vzpomínky. Kulkami otlučená omítka. Příkré schody, které se tolik osvědčily při nočních útocích konkurence. Pevné dveře s dnes již vykopnutým zámkem a za nimi místnost holá jako novorozeně.

Klaris seděla za stolem a bradu si podpírala dlaněmi. Skleněné oči jí visely z lebky na tenounkých nitích. Raději s nimi ani nepohnula.

„Čau, děvče.“

„Chcípni.“

„Kdepak máš Klifa?“

„Zmiz.“

Osvědčený stereotyp rozhovoru.

„Mám se ho bát, anebo nedostatkem žrádla zeslábl?“ Houby jí záleželo na tom, že jsem ve formě. Odplivla na stůl a couvla do své prázdnoty. Na listu pomačkaného papíru ležely dva poslední kopečky šňupavého dryáku, které ještě nepobídla brčkem ke vstupu do čelní dutiny. Hlídala si je dlouhým pohledem.

Klif zkameněl na židli ve vedlejší místnosti. Se zoufalým výrazem hypnotizoval antikvární láhev oblých tvarů, které se již několik desítek let nenosily. V narůžovělém láku v ní plul záhadný modrofialový objekt.

„Klife.“

Zdvihl oči. Tváře mu na lícních kostech plandaly jako ušlé a svraštělé balonky.

„Co tu děláš, ty zmetku?“

„Pořád stejně srdečný.“

„Zabít tě je málo.“

„Tak se měj k dílu.“

Vypadal uboze. Hodně uboze. Daleko víc než já. Svaly, na kterých si tolik zakládal, mu v té odevzdané pozici spíše překážely. Jako by měl o mocný biceps na pravé paži klopýtnout. Anebo mi také ta vymakaná hromada masa připadala tak těžká, že by ji v případě potřeby nedokázal ze stolu ani nadzdvihnout.

„Lezeš mi na nervy,“ zavrčel.

„To pořád, a spíš než já za to můžeš ty.“

Neurčitě zachrčel a obrátil pohled k záhadné lahvi.

„Pamatuješ na Dika?“ zeptal se.

„No jasně, slavnej kámoš, samá ruka, samá noha. Za Schránu mu platila většina řeznictví v italský čtvrti. Proč?“?

Ukázal bradou do lepkavého láku: „To je z něj.“

„Kruci.“

„Varování. Pravá ledvina.“

„Odkud to přišlo?“

Pokrčil rameny.

Půlměsícový útvar se opíral o jeden z konců a kolébal se ze strany na stranu. Lesklý povrch vazivového pláště pokrývaly bělavé skvrny a pukliny, ze kterých jako jemný dým unikala nachová kapalina vytvářející oblé keříčky kolem tkáně v rozkladu.

„Ty máš strach…“ popíchl jsem jej.

Nevyvracel mi to.

Sklonil jsem se nad páchnoucím akváriem, abych je prozkoumal blíž. Obyčejná láhev, kterých bylo ve starožitnictví na tucty, nic výjimečného. Hrdlo a přes něj přetažený čtverec plastu zajištěný gumou.

„Jak víš, že to je právě z Dika?“

Ukázal na miniaturní štítek ze zlaté fólie se špatně čitelným plastickým nápisem. Přejel jsem ho špičkami prstů a jednotlivá písmena mi vklouzla přímo do mozku.

SV. DIK

„To je relikvie,“ vyrazil jsem ze sebe.

Nechápavě zavrtěl hlavou.

„Svatý ostatek. Rozesílá je církev Jürgena Zweiga.“

„A proč ji poslali právě mně?“

„Chtěj, abys byl lepší.“

„Lepší?“ opakoval nevěřícně.

„Doufaj, že tě tím předělají. Že se obrátíš na pravou víru.“

Chvíli přemýšlel. „Je jich hodně?“ zeptal se věcně.

„Dost.“

„Asi proti nim nemám moc velkou šanci?“

„To tedy ne.“

Zatřásl sklenicí, až její obsah narážel na stěny: „Svatej Dik… Myslíš, že je doopravdy svatej?“

„Oni si myslí, že ano.“

„A ty?“

Napadlo mne, že při své kondici jim musel vydržet dost dlouho: „Za života neudělal nic dobrýho, ale asi na tom něco bude…“

„Myslíš, že… ten Zweig… čeká, že mu dám nějak vědět, jak jsem se rozhodl?“

„Řek bych, že jo.“

Nespouštěl z pohupujícího se obsahu láhve oči. Změnil se. Byl jsem si tím jistý. Takového jsem jej neznal. Minimálně z poloviny byl přesvědčený.

„Já si to ještě rozmyslím,“ řekl sotva slyšitelně.

Kecy. Nebylo co. Tušil jsem, že s ostatkem sv. Dika půjde i spát, jen aby Zweigovi dokázal, že je na jeho straně. Věřil. Už věřil.

Zanechal jsem jej jeho nové hračce. Nebylo nijak obtížné vysledovat, co u něj převažuje, zda nábožné vytržení, anebo strach.

V kumbále za kuchyní jsem nahodil jistič a pustil šťávu do svého miláčka. Chvěl se mu obraz, když si do paměti po dlouhé přestávce opět hustil systém.

Projel jsem mu spouštěcí dávku a zavedl do ní nový příkaz definující teleport. To nejlepší pro naše spojení. Parametry na maximu. Do paměti mu vedl otvor lačnící po mé blízkosti.

Odpálil jsem ty typicky uvítací hlášky předehry přenosu a soustředil se na skořepinku kostí na spáncích. Komunikační gel jemně svědil a guma unašečů je oblípla těsněji než má kůže se dvěma hlubokými vráskami.

START ČAS: 00:00:00

Mozek mi rozehrávaly vibrace nabíhající hyperbolicky na provozní frekvenci. Přetřásaly neurony jako hráč v hrsti skleněné kuličky a vyklepávaly z nich zakódovaná data.

Kurzor na obrazovce se objevoval a mizel se železnou pravidelností. V zatuchlé místnosti ševelil elektronický šum a karavany informací putovaly na pevný disk.

Reproduktor vypískl.

MÉDIUM JE PLNÉ. MÁM PŘENOS UKONČIT?

„Sakra.“

Nebyl to žádný drobeček. Můj verk mu nestačil. Informační bomba mi seděla v hlavě jako závaží.

„Navezem se do něčeho většího.“

Prolítl jsem seznam přístupných uzlů a podle názvů hledal ryzího uživatele, který neměl představu o funkci toho, co používá.

CENTRÁLA TELEFONNÍ SPOLEČNOSTI

Soubory věčně v pohybu. Změny a doplňky. Oblast přehledná stejně jako poušť v bouři.

Upnul jsem se na své dílo. Prohrábl jsem mozkové závity a spustil přepis znovu od začátku.

Vypískl jsem svou horkou dávku do sektorů se zkolabovanými programy. Celkový nepořádek v knihovnách mne ubezpečoval v tom, že jednám promyšleně. Veškeré změny zde probíhaly živelně. Koordinátor neexistoval.

Ulehčilo se mi. Už jsem se nemusel spoléhat jen na svůj mozek.

„Konec.“

Zhasl jsem svého kámoše. Uspal jsem ho jedním jediným tvrdým cvaknutím vypínače.

Táhlo mě to ven. Prošel jsem kolem Klifa, který na elektrické plotně pálil voňavé koření. Klečel na kolenou a čelem mlátil o chromový rám ovládacího pultu. V koutku mi uvízl obraz Klaris, jejíž oči i s hlavou skončily s definitivní platností na stole. Rozplácla se na něm a sny se jí brouzdaly v barevných pleskancích oblých tvarů kdesi mezi rájem života a rájem smrti.

Z města mě vyvezl jeden z Miltonových korábů s prosezeným sedadlem a s ulomeným ovladačem okénka. Jeho majitel provozoval v přední části vozu bufet, který mě svým rajským pachem téměř uspal. Nerad mluvil, a tak vůz na okraji prašné cesty zašlápl tak tvrdě, že jsem spadl ze sedadla. Vyklopil mě na okraji tovární čtvrti a odplul v chuchvalcích bělavého dýmu.

Sešel jsem po křovím zarostlém nájezdu dálnice a u hraničního kamene uhnul na horskou stezku. Sklánělo se nad ní několik jehličnatých větví meloucích se ve větru. Balzám na pocuchané nervy.

Ve stínu pokroucené borovice seděl chlápek, který na mne čekal. „Pán s tebou,“ pozdravil. Ve vzduchu se vznášela sladká vůně hašiše.

„I s tebou.“

„Máš?“

Patřil ke Kaligherově partě.

„Opat se nemůže dočkat?“

Zdvihl obočí: „Každý z nás má touhy, které se neosvíceným mohou zdát hříšné.“

Musel jsem se pousmát: „Jednoduchá omluva pro církevní hodnostáře.“

„Já bych náš zájem nepovažoval za nedočkavost, ale za znamení toho, že organizace pracuje dobře.“

Vstal a kráčel krok přede mnou. Kožené sandály mu pleskaly o nahá chodidla.

Přes rameno řekl: „Jsi první.“

Šplhali jsme vzhůru po úzké rozbahněné cestě, která se točila po úbočí hory. Zpočátku jsem dokázal držet tempo svého průvodce, ale se stoupajícím převýšením jsem se stále častěji zastavoval, abych tělu dopřál několik hlubokých nádechů řídnoucího vzduchu. Vystoupili jsme nad smogovou pokličku města, které zmizelo pod červenofialovým příkrovem výparů, a doutnající jarní slunce nás ožehlo horoucími paprsky. Rozpalovalo stříbrné kování mého oděvu, jenž se mi začínal vpalovat do pokožky. Valící se pot mě štípal pod těsnou koženou košilí, která ho již nedokázala vsáknout.

Mnich zůstal stát na jedné z prostornějších plošin a ohlédl se. „Teď očisti své tělo,“ požádal, „zbav se všeho, co tě tíží.“

Beze slova jsem rozepjal opasek, který mi svou vahou stáhl kalhoty až ke kolenům.

„Sundej je.“

Odkopl jsem boty a holými chodidly sešlapal rolující se nohavice na zem.

„I košili, všechno.“

Poslechl jsem jej.

„Kde máš tu věc?“ ptal se.

Přejel jsem dlaní po čele: „Tady, uvnitř.“

„Postaral ses’ i o sebe,“ konstatoval.

Chytrák Zweig. Jistil můj život. Cenu jsem pro ně měl jen živý.

„Svou nahotu zahalíš ještě před večerem,“ řekl mnich. „Přenocujeme v poustevně ve třech tisících.“

Vracel jsem se zpět do kláštera jako dítě. „Proč to všechno?“ ptal jsem se.

„Musíš být nezajímavý, ubohý,“ vysvětloval, „tak nikdo nepozná, že neseš něco cenného.“

Do chodidel mne bodaly ostré kameny a při pádu jsem si bolestivě odřel koleno. Se setměním jsme dorazili k chýši vystavěné v puklině skály. Celý špinavý a rozlámaný jsem padl na lůžko z praskajících větví.

Cesta byla u konce. Následující den jsem stál opět na stejném místě jako před několika týdny.

Těžko spočítat, kolik mých mozkových buněk odumřelo za tu dobu po zaplivaných špeluňkách. Likvidoval jsem je po tisících. Přesto jsem byl mnohem moudřejší. Mé znalosti se staly zkušenostmi.

Krčil jsem se v ohnisku opatových pohledů.

A on ke mně shlížel ze svých výšin laskavě: „Slyšel jsem, žes’ získal to, pro co jsem tě poslal.“

Mezi námi byl stůl a dubová deska s hrubými, ale časem zaoblenými lety se zdála být širší nežli moře.

Kývl jsem.

„Konečně dosáhneme poznání, po němž toužíme léta.“

Čekal. Čekal, až promluvím. Jako očarovaný jsem vnímal jeho napětí.

„Kde je ten poklad?“ vyrazil nakonec netrpělivě.

Nehty měl zaťaté do dřeva. Zajely mu hluboko pod povrch, přenášely třas rukou až pod čisticími prášky vypreparovanou žílu dřeva, jež narostla ve stromu za chladné zimy. „Tak přece mluv!“

Fascinovaný jeho chvěním jsem otevřel ústa: „Všechno mám uvnitř sebe. Ostatek svatého Ambrosia mám uložený v mozku.“

„Chvála Bohu,“ přeskočil mu hlas. „Mohu se tě tedy na cokoliv ptát a ty mi odpovíš…“

„Já…“ Trpělivě jsem do jeho rostoucího neklidu vysvětloval, jaký prostředek potřebuji k tomu, abych rozběhl zázračné dědictví.

„Takový počítač máme v knihovně,“ vykřikl a prudce vstal. „Pojď!“

Chytil mne za rameno a postrčil ke dveřím. Přizpůsobil jsem se jeho dlouhým krokům. „Půjdeme křížovou chodbou,“ sykl přes rameno.

Všude bylo prázdno. Po celou cestu jsme nepotkali živé duše. Jen zpoza přivřených dveří skriptoria zněl šum vzdálených hlasů mnichů přerovnávajících staré manuály.

Kdesi venku za opoceným sklem zařehtal kůň.

V rychlosti jsme minuli starou náhrobní desku s vyhlazeným nápisem.

Opat otevřel dveře a nadřazeným gestem vykázal stařičkého archiváře na chodbu.

Do nosu nás udeřil starý zatuchlý pach, který se v nevětrané místnosti proměnil v jed. Prostor měl tvar pravidelného osmiúhelníku, jehož stěny byly od podlahy až po strop zaplněny policemi knih a starých pergamenů. Vysoká klenba, kterou již lampa v opatově ruce nedokázala osvítit, mířila odvážně k nebi, podpírána vznosným žebrovím.

„Tady je,“ ukázal na pracovní stůl, na němž stál monitor starobylých tvarů. Věž se dvěma mechanikami optických disků ležela pod deskou na zemi. „Zapni ho.“

Elektronový paprsek kreslil v nánosu prachu na obrazovce pastelové šmouhy z miniaturních obarvených smítek. S pravidelným klapáním proběhla kontrola operační paměti. Vzápětí se natáhl systém.

Usedl jsem do křesla, abych snáz rozpletl změť kabelů snímačů vedoucích k portům. Měly slizký povrch. Lepily se mi k dlaním a jejich pružný izolační potah se odlupoval od vodivých žil jako stará kůže.

„Hlídej u dveří,“ vybídl opat archiváře, „nikdo sem teď nesmí.“

Zřídil jsem na disku nový adresář a nasměroval k němu cestu.

„Jsem připravený,“ upozornil jsem opata.

„Tak začni,“ šeptl.

Na bílé a vysedlé bradě mu – jakoby právě v tomto okamžiku – vyrašily ježaté černé vousy. Alespoň jsem si jich všiml až teď. Pravou rukou se mi opíral o rameno a předkloněný sledoval výpisy běžící po obrazovce.

Hluboko za čelní kostí jsem cítil jemné mravenčení nosných proudů kopírujících do sebe bloky zakódovaných informací.

Několik dlouhých minut do sebe počítač ládoval data ze schránky vytvořené v mém mozku. Stav nehybného soustředění v nás vyvolával asociaci náboženského vytržení drmolícího slova jedné jediné modlitby stále dokola.

Vzpamatoval jsem se: „Konec.“ Zdvihl jsem ruku, do níž se hluboce otiskla hrana klávesnice.

Opat hleděl na údaj o velikosti uloženého souboru: „Je tam všechno?“

„Všechno, co se mi podařilo sehnat.“

„Tak už to přece spusť.“

„Až po překladu. Tenhle typ programu nejde spustit přímo…“

„Pro Boha, jak dlouho mám ještě čekat,“ vjel si rukama do vlasů, zkřivil tvář a zběsile za ně rval, jako by bolest byla tím jediným, čím bylo možno otupit chaos bouřící vědomím.

Najel jsem kurzorem na latinský překladač. Zakousl se do struktury programu a převáděl jej do stroji srozumitelné řeči.

„Už mohu…“ řekl jsem.

Opat na okamžik pevně zavřel oči, ale vzápětí je široce otevřel. „Staň se vůle má,“ vydechl.

Nábožně jsem ostatek svatého Ambrosia odstartoval.

ZADEJ ZKOUMANÝ PROBLÉM

Na bílém pozadí žhnul modrý kříž a po chvíli jej vystřídal žlutozelený asistent.

„Tady,“ ukázal opat na další volbu.

POSOUZENÍ ČASOVÉ SOUSLEDNOSTI ÚDAJŮ.

Prosvítil jsem heslo.

„Piš,“ zhluboka se nadechl. „Země, nebe, světlo, tma, člověk…“

Zaznamenával jsem do vymezených kolonek slovo po slově. Opat se odmlčel.

Čekal jsem: „To je všechno?“

„Ne,“ zavrčel divoce, „ještě napiš: BŮH!“

Vypadal jako šelma, připravená vrhnout se do temnot, v nichž cosi zaharašilo. Důvěřoval si stejně jako ona. Rty mu naběhly krví unikající z ranek způsobených zuby. „Piš!“

Ta svatokrádež mne odpuzovala. S odporem jsem na klávesnici vyťukal tři písmena:

B – Ů – H

„A teď to spusť,“ přikázal.

Položil jsem ukazovák na ENTER a on prudce pohnul paží, jako by chtěl tu mou od klávesnice odstrčit… Anebo naopak ji k plastu tlačítka v nedůvěře přitisknout?

Disk zavrčel a červené oko bliklo.

Slyšel jsem, jak opatovi jektají zuby. Narážely na sebe v nezvládnutelném záchvatu zimnice, jenž se přenášel na mě.

Celý stroj se chvěl a laserový paprsek překotně rozsvěcel a zhasínal den na záznamovém médiu. Střídal světlo s temnotou rychlostí, v níž uběhlo v krátkém časovém rozpětí několik zdánlivých století. Zběsile prohledával knihovny hledaje souvislosti mezi zadanými slovy.

Potom jako by si disk naposledy odkašlal. Zarachotil a kontrolka zhasla.

Opat mne odstrčil. Stál sám před obrazovkou…

„Co, co,“ koktal.

Zhroutil se do křesla.

Na obrazovce zářila do řady seřazená slova.

BŮH – NEBE – ZEMĚ – TMA – SVĚTLO – ČLOVĚK

„Bůh,“ zaječel opat a opět se jako šílenec vymrštil na nohy. „Bůh!“ Klopýtal po místnosti jako slepec a odrážel se od jejích stěn. „Kde jsi?“ křičel do stropu. „Kde?“ Slepě srážel knihy z polic. „Pryč s tím svinstvem! Pryč!“

Couval jsem před jeho vztekem ke dveřím.

„Ukaž se mi, když jsi,“ řval a tloukl pěstmi do zdí a do své hlavy.

„Přestaň,“ zvolal jsem, „rouháš se.“

„Dokaž mi, že existuješ, jinak neuvěřím.“

Přiběhl archivář: „Vzpamatuj se, opate Kalighere…“

„Možná, žes’ někde nahoře,“ volal opat do prázdnoty. „Ale už dávno nemáš tu moc, kterou ti přisuzují. Potrestej mě, ztrestej mě za opovážlivost…“

Chraptěl, hlas se mu groteskně měnil po každém vykřičeném slově. Sevřel v dlani horní okraj roucha a rozerval ho.

„Znič mne za to, že jsem chtěl dokázat, že nejsi.“

Padl na kolena.

„Nikdy jsem ti nesloužil a nikdy ti sloužit nebudu, přestože mám jistotu. J-i-s-t-o-t-u!“

„Bratře,“ prosil jej stařičký mnich, „nepopouzej Boha.“

„Je mi lhostejný, slyšíš, lhostejný.“

Na opatovu pokřivenou tvář padlo narudlé světlo lucerny. Připadala mi odporná, znetvořená vztekem a vyčerpáním.

Uchopil svítilnu a zdvihl ji vysoko nad hlavu, jako by jí chtěl přisvítit slova doutnající na obrazovce. Neopatrně s ní zakýval a potřísnil si horkým olejem pokožku. Vyjekl a lampu upustil. Rozbila se. Hořlavou tekutinu ihned vsákl koberec, namodralý plamínek běžel po polité ploše.

Vykřikl a uskočil.

„Hoří,“ vykřikl archivář zděšeně.

Plameny sežehly opatovu paži. Divoce jí mával ze strany na stranu a pokoušel se ji uhasit.

Vzpamatoval jsem se první: „Vodu, rychle vodu.“

„Na dvoře je cisterna,“ křičel mnich, „běž.“ Hodil na Kalighera plášť a přimáčkl jej celým tělem k zemi. Pach pálící se vlněné látky splynul s pachem spálené kůže.

Oheň zachvátil nábojový pás omotaný kolem opatových beder. Jednotlivé patrony vybuchovaly.

Na mnichova záda dopadla jiskra a zažehla bílou košili. Chtěl jsem dlaněmi uhasit vznikající zárodek požáru, ale ucukl jsem před sálavou teplotou.

Granát ohodil dveře hrstí střepin.

Hořela už celá podlaha.

„Zavolej pomoc,“ mnich se svíjel bolestí, „pomoc a vodu.“

Vzplanul mi okraj kutny.

„Běž.“

Vyrazil jsem ze dveří.

Chodba byla nekonečně dlouhá. Nad zemí stála jako mlha závěj šedavého dýmu. Dveře skriptoria byly široce otevřené a místnost se zdála být prázdná. Ze schodiště za lomením chodby zněly pronikavé hlasy.

Výbuch mnou hodil vpřed. Mrštil mne proti zdi. Na jazyku jsem cítil krev. A zuby, když jsem je pevně sevřel, se znatelně viklaly.

Vyběhl jsem na dvůr.

„Vodu, noste vodu.“

Nikdo mě neposlouchal. Lidé zmateně pobíhali odnikud nikam. Kdosi otevřel uzávěr cisterny a voda zbytečné vytékala ven širokým proudem. Jeden z mnichů uklouzl po bahnité břečce a upadl. Splašený dobytek rozrazil chatrná vrata chléva a vmísil se do nepřehledného zmatku.

„Hoří,“ vykřikl muž, jemuž v zašpiněné tváři zářilo jen lesklé bělmo očí.

Zdvihl jsem hlavu. Nad střechu vyrazily první žlutooranžové plamínky a olízly vyschlý krov. V černé zdi zářilo okno knihovny jako vchod do pekla. Vyletovaly z něho jiskry, snášející se zažehlé až dolů k zemi.

Jako by celé nebe osvítily plameny. Se sykotem, podobným výbojkám, se rozsvěcel napalm. Ze stěn se žárem odlupovaly první kamenné bloky. Zřítil se kus střechy. Stál jsem v hloučku bezmocných mnichů a hleděl společně s nimi na to dopuštění, které již nešlo lidskými silami zastavit.

V okně knihovny se zjevil hořící přízrak. Nezaváhal na úzké římse a vrhl se dolů. Jeho let doprovázel jen praskot hořícího dřeva. Tělo narazilo na zem. Úder z něj vyrazil oblak jisker. Na okamžik jako by plameny ustoupily, ale vzápětí pozorovatele vyvedly z omylu a vyrazily z doutnajícího beztvarého cucku ještě silněji a zuřivěji.

Na záchranu čehokoliv i kohokoliv, kdo zůstal uvnitř, se nedalo ani pomyslet.

Požár dosáhl kulminačního bodu.

Stěny pukaly.

Došlo mi, že jsem teď jediný, kdo ví… Ti ostatní si demonstraci důkazu o existenci Boha odnesli s sebou do hrobu.

Opustil jsem klášter společně s mnichy, které zde již nic nedrželo. Ztráta přístřeší jim nedávala možnost volby. Odešli všichni do jednoho a rozptýlili se po kraji, aby unikli slídilům z konkurenčních sekt. Zůstal jsem sám, ale nevadilo mi to ani kapku. Snáz se hledalo klidné místečko, kde bych si mohl všechno srovnat v hlavě.

V putyce v nížině to páchlo jarem a děvky měly ve tvářích stále stejně nevědomý výraz. Jejich chladné superúsměvy byly určeny hochům s patřičným sebevědomím. Napadlo mě, že si v dnešní době poserů moc nevydělají.

Místní chlápci byli průměrní, tedy – obvykle tupí. Ani nevěděli, že jejich poslední šance tkví v tom, že budou hledat tu správnou cestu. Bahnili si na svém hnojišti a to, že je někdo nad nimi, pro ně bylo stejně nedůležité jako třířádková zprávička na poslední stránce malonákladového periferního plátku pro negramota.

Musel jsem jim naznačit směr, sdělit jim tu převratnou věc.

„Poslyšte, přátelé,“ snažil jsem se upoutat pozornost všech těch optických konzumentů ženské krásy. „Mám pro vás zaručenou zprávu, která může znamenat změnu ve vašem životě.“

„Drž hubu,“ řekl neurvale vousatý honák z makových plantáží, ale neodradil mne.

„Víte,“ pronesl jsem důrazně, „Bůh existuje.“

„No a co má bejt?“ zavrčel.

Překvapil mě. „No, že je,“ zdvihl jsem ukazovák k nebi, „tam nahoře.“

Odplivl si a v dlani sevřel rukojeť biče.

Couvl jsem na druhou stranu pultu: „Počkej…“

Ještě chvilku mě ostře sledoval a potom si, spokojený dojmem, který vyvolal, nalil do hlavy sklenku ovocného dryáku.

Jedna z žen mě chytla za ruku. „Pojďme odtud,“ řekla. Vlekla mne ven.

Podíval jsem se na ni až přede dveřmi. Na první pohled sem nepatřila. Šokovala mě. Těhotná extremistka. Buďto nebyla úplně v pořádku, anebo našla zalíbení v masochismu.

V té chvíli byla ovšem jediná, kdo měl zájem mi naslouchat. „Bůh je,“ řekl jsem jí.

„Já vím,“ zašeptala.

„Jak to?“

Ukázala si na břicho: „Tohle mi udělal on.“

Uvažoval jsem o tom, jak se jí rychle a nenásilně zbavit. Šla po mém boku a zdálo se, že ji děsně těší, že potkala Bohova kámoše. Raději jsem přidal do kroku…

Celá šťastná vedle mě klusala. „Kde ho najdu?“ lísala se.

„Koho?“

„No Boha, přece.“

„Proč?“

„Musí se o ně postarat, až se narodí,“ byla děsně napjatá. Čekala, až promluvím, a nedočkavě se kousala do rtů.

„Von ti kecal, ten, co ti je udělal. To nebyl Bůh.“

„Ty zmetku,“ zaječela, „ty ho kreješ. Jste všichni stejní. Ty i ten tvůj Bůh. Co je mi po tom, že existuje, když se o nás nepostará…“

Rozběhl jsem se. Ještě dva bloky mě pronásledovala a cosi mi štěkala do ucha. Potom jí došel dech.

Na rohu ulice parkovala dodávka Armády spásy a ženská s chlápkem v modrých uniformách nabízeli horkou polévku. Ve frontě stál dědek s pytlem. Křečovitě svíral vlastní misku z fialkového porcelánu. Postavil jsem se za něj a vyfasoval v plastovém kelímku kouřící tekutinu. „Dík,“ zabručel jsem.

„Dobrou chuť,“ usmála se vojanda.

Sledovala, jak opatrně srkám přes ostrý okraj.

„Je skvělá,“ řekl jsem pod tlakem jejího pohledu.

„To mám doopravdy radost.“

Rozhodl jsem se: „Vy asi tušíte, že je Bůh…“

Přikývla: „No samozřejmě. Je v nás. Tím chci říct – je v dobrých lidech.“

„Tak jsem to nemyslel,“ vysvětloval jsem jí. „Já vím, že je doopravdy,“ namířil jsem ukazovák k obloze, „tam nahoře.“

Usmála se.

„Nevěříte?“

„Ale jistě.“

„Ještě nevím, jak vypadá, ale zaručeně je.“

Přikývla a dívala se na druhou stranu, odkud přicházela parta z kanálů.

Zmáčkl jsem kelímek v dlani. Praskl.

Tulák s pytlem vylízl poslední kapku ze zvlněného dna a zdvihl hlavu. „Já myslím, že to je starej dědek; zarostlej, vlasatej,“ řekl nekriticky, „ještě víc než já.“

„Proč si to myslíš?“

„Znám ho z obrázků,“ řekl.

„Odkud?“

„Z kostela. Vodili mě tam jako mrňouse, a už tenkrát to byl řádnej staroch. Co teprve dneska…“

„Pusťte sednout tady ty hochy,“ řekla vojanda, „vy už jste přece dojedli.“

Dědek hodil misku do pytle a zvedl se: „Tak se měj.“

Kanálníci sebou bacili o lavice. Jejich pach měl větší důraz než výzva poručice Armády spásy. Zvedl mě v okamžení.

Večerní ruch hýbal ulicí. Parta mimů němě žebrala o kapku kovu na poslední dávku před spaním a malá holka na ně potajmu koukala s otevřenou pusou. Kočce, shýbající se pro kabelku, praskla sukně až k opasku a mezi černou punčochou a podvazkovým pásem vyhřezlo černé stehno. Stála pod neonem, po němž běžela nafialovělá zmijí klikatina, jednou rukou tiskla k tělu tašku a v druhé svírala v prstech konečky látky rozevírající se jí kolem boku jako rybářská síť. Couvla do stínu a šlápla na nohu opilci, který se po ní ohnal. Těsně při krajnici jel plouživě Miltonův taxikoráb a řidič za volantem přivolával pohledem zákazníka. Přibrzdil dříve, než stačila mávnout. Zajela dovnitř a vůz vyrazil. Zdvihl ze zašpiněné silnice mračno prachu. Najel do prostředního proudu. Zvuková kulisa poskočila o pár decibelů.

Dusal jsem ulicí ztrácející se v šeru a bylo mi stále jasnější a jasnější, že nikoho nezaujmu. Některým jsem připadal jako cvok já, a ti druzí zas byli blázny podle mě. Slyšeli už tolik keců, že mohli uvěřit jen tomu, co uviděli na vlastní oči nebo, nejlépe, nač si mohli sáhnout.

Sklonil jsem hlavu, když se mi špička boty zachytila o cosi měkkého.

„Krajane,“ zasténal mi kdosi pod nohama a hned na to mě ten zadrhávající člověk sejmul perfektním ragbyovým hmatem.

„Sakra, co to…“

„Krajane,“ huhlal, „udělej pro mě něco.“

V plamínku zapalovače se zaleskly oči plné slz.

„Co je ti?“

„Tady,“ muž pustil mou nohu a chytil mě za ruku, „vytáhni ten nůž.“

Sáhl jsem do lepkavé krve a nahmátl rukojeť.

„Pálí, strašně pálí.“

Trhl jsem. Stočil se do klubíčka a převrátil se. Dlaní si přejel po tváři. Od koutka oka až po bradu se mu táhla šarlatová šmouha. Mokvající pruh lesknoucí se v plamenech. Barevná linka. Obraz na kůži.

Na slepé stěně protějšího baráku blikal obraz modrobílého majáčku. Tři pruhovaná písmena reklamy v něm visela na bílé omítce jako oběšenci.

Zpoza rohu vyšla žena vlekoucí vzpírající se dítě. Táhla je za sebou. Nezůstala stát, když se zachytilo zábradlí. Pouze se předklonila, jako by kráčela proti větru, a napínala síly, dokud spojení nepovolilo. Chlapec s rozdrbanými vlasy zavrávoral a zaklonil hlavu. Prostředkem čela mu vedla hojící se rána s černým vypouklým strupem. Kolébavě ženu následoval a z úst mu vycházel pištivý křik.

Dvojice prošla kolem dveří, které se vzápětí otevřely. Z osvětlené místnosti se na ulici protlačil šedavý dým pasírovaný obdélníkovým otvorem. Ještě několik metrů zachovával svůj tvar i barvu. Ve veřejích stál černý námořník v bílých kalhotách. Plivl daleko před sebe, a jako by rozladěný tím, že dopad sliny nerozběhl soustředné kružnice, něco nesrozumitelně zabručel a vrátil se zpět. Zavřel dveře. Zaduněly.

Opět zde byla.

Tma.

„Už táhni,“ řekl poraněný chlápek. „Nech mě v klidu chcípnout.“

„Třebas bych ti mohl pomoct.“

„Zmiz,“ zaskučel.

„Dát ti útěchu. Víš, tím, co se ti stalo, všechno nekončí…“

„Drž hubu a běž. Mě to příšerně bolí. Běž, anebo mě doraž.“

„To přece nemůžu…“

Spadla mu hlava. Uhodila o chodník. Poprvé jsem někomu zamáčkl oči. Už proto jsem se cítil být Jeho služebníkem. Vždyť jsem prokázal poslední možnou službu. Chlapík měl vlhké oči. Musel jsem na ně zatlačit silou. Zapadly do lebky a přikryla je víčka.

Vstal jsem.

Před kostel na rohu ulice vyšel mnich se zapálenou pochodní. Vsunul ji do otvoru v kamenném bloku po straně schodiště. Osvětlovala horní tři stupně a z několika dalších už jen hrany – a potom – ještě kus věže a velké kamenné bloky v základech. Vysoko ve tmě se rozklimbal zvon, jehož srdce zatím jen pohladilo kov. Voda v kropence byla chladná. Zdála se mrazivá v dnešní horké noci. Několik jejích kapek jsem měl na prstech a nesl je k čelu.

Věřící seděli v lavicích a několik zvědavců, podobných mně, se tísnilo kolem vchodu. Hlas kněze stoupal v prostoru a rezonoval. Varhanní hudba mi zajížděla pod kůži. Řezala a bodala. Bouřila ve vnitřnostech jako jed. Uvnitř hlavy se mi usazovala vůně kadidla. Ten zvláštní pach mě nutil hluboce dýchat. Nabírat do sebe tu podivnou drogu složenou ze staroby a mystiky.

AMEN.

Lavice zapraskaly.

Stařena kráčející středem uličky k východu vypadala jako starý hadr, který zůstal dlouhá léta ve spodní zásuvce prádelníku stěhovaného z místa na místo, aniž by ho kdokoliv použil. Byla stejně barevně nečitelná a zpuchřelá, jakoby vráskami potrhaná, s očima zapadlýma tak hluboko v lebce, že budily dojem, že ani neexistují. Dědek, pár kroků za ní, se opíral o hůl a jednu nohu táhl za sebou.

Vlekla se za ním po ošlapané mozaice podlahy, drhla špičkou okované boty o poskládaný obraz zjevení.

A za těma dvěma se trousili další, další a přitom stále stejní.

Šourali se ven.

Na stěnách visela světla. Lampičky se skleněnými kloboučky a zrcadlovým reflektorem rozptylujícím zář po freskách na zdech. Namalované ženy i muži byli bez výrazu, s nečitelným věkem, ale jistě ne staří. Tvářili se vážně a bolestně. Jim čas neuškodil. Zato nápisy kolem pocházely z minulosti. Byly dostatečně oprýskané, aby nešly přečíst, a tak pokroucené, že se stávaly navíc i nesrozumitelnými.

Hloupá propaganda. Jako by byla zastrčená do velké obálky, zapečetěná a potom ještě vložená do další obálky a další…

„Bůh by si zasloužil něco lepšího…“

„Co jste to říkal?“ zeptal se muž zametající podlahu.

„Nic.“

Zachrchlal.

Vyběhl jsem na ulici.

V hlavě mi hrály všechny barvy. Rubínová šmouha táhnoucí se přes tvář. Strup, jakoby dodatečně přilepený na bílé dětské čelo. Barvy a tvary, tvary a barvy – modrá… žlutá… oranžová…

Umělecká prodejna ve Village měla ve výloze přesně ty spreje, které jsem potřeboval. Sklo vybuchlo pod dlažební kostkou. Kopal jsem do ostrých štěpin čnějících z rámu. Vylamoval ostré meče a potom osahával lesklé lahve plné pastelu a plísně, široké škály toho, co lidské oko bylo schopno rozpoznat. Šel jsem na to jako na vědeckou práci. Všechno jsem důkladně promyslel. Uvážil, co na mě v životě nejvíc zapůsobilo. Co mělo sílu šokovat a zaujmout. Představoval jsem si vystřikující krev, hnis, špínu a bolest, která pod tím vším byla.

Po stěně katedrály se táhla celá vrstva nápisů a kreseb vytvářejících spleť bludiště. Natáhl jsem ruku co nejvýš a zmáčkl klobouček na vrcholu spreje. Jedním dlouhým tahem jsem narýsoval čáru prvního písmene. Vyčnívala z chaosu čmáranic jako svůj vlastní holografický obraz, plula nad tím vším. Jeden oblouk a druhý kopíruje ten maximálně pankáčský typ Underground III, pocházející z nejaktuálnějšího typografického vzorníku. Čára a druhá a horizontální spojení.

BŮH

Rýsoval se na stěně. Vystoupil nade vše. Byl nad věcmi, tvořícími pojednou jen nedůležité pozadí.

Má pouť za druhým vzkříšením měla svůj počátek v brlozích. Psal jsem a psal. Stále dokola. Pro všechny, kdo uměli číst… Postupoval jsem rychlostí několika set metrů denně.

Psal jsem a Číňan s copánkem až k pasu mi přes rameno hláskoval.

„Proč to čmáráš?“ zeptal se.

„Aby se o něm vědělo,“ vysvětloval jsem. Potěšil mě jeho zájem. Zahnal obavy, že čteni jsou jen mrtví autoři. „Můžeš mi pomáhat.“

Zašklebil se a pokrčil rameny.

„Jak se napíše čínsky bůh?“

Zvykl jsem si na svého pána. Prostoupil celý můj život. Svázalo mě to s ním tak těsně, že jsem mu dokonce přestal být nevěrný. Stal jsem se mnichem v pravém slova smyslu.

* * *

Ulice měla ostré přísady. Kořenila ji změť členů periferních band.

Na dlažbě před čeledníkem se rozložil skald a bavil kolemjdoucí zpěvem o lásce. Ale jak už to v těchto dobách bývá, lidé chtěli raději slyšet o slavných bitvách a zabíjení.

„Je to hanba poslouchat stále o tom, jak Strong přelezl zeď a spící válečnici rozřízl brnění v klíně, aby dosáhl svého,“ bručel starý vysloužilec za bouřlivého souhlasu kolemjdoucích.

„Ani ta krev už není tak červená, jak bývala,“ řekl jednooký samuraj. Bleskurychle vytáhl meč z pouzdra na zádech a zatočil jím nad hlavou. „Vypadá jako vyčpělá malinovka. Člověk už nemá chuť do něčeho říznout, aby ten hnus znova neviděl.“

Kolem šla jeptiška. Hodila před zpěváka minci, jež cinkla o žulovou kostku, roztočila se jako káča a potom dopadla na jednu z ploch.

Panna.

Ta žena byla celá bílá. Tváří počínaje a dlouhým hábitem konče. Zaklepala na dřevěnou bránu kláštera, pak přistoupila k malému okénku, které se na okamžik otevřelo, a přiblížila k němu tvář. Nahlížela do něj jako zákazník do fotografického automatu. Dveře se otevřely a ona vešla dovnitř.

Bílé stěny, které se na okamžik objevily v úzké škvírce pohlcující ženinu postavu, mě fascinovaly. Musel jsem je pokreslit svým poselstvím.

Chtěl jsem ji následovat. Proniknout do jejího soukromí.

Vyrazil jsem vpřed, ale kordon policistů běžících ulicí mě odhodil zpět na chodník. Muži čistili ulici a rozestavovali se v pravidelných intervalech po jejích okrajích.

V rukou tiskli obnažené meče. Zatlačovali nesourodý dav a nepoužívali přitom jen plochy svých zbraní.

Z nábřeží vyšlo čelo průvodu. Zlatem a stříbrem vyšívané transparenty. Majestátné postavy v hermelínu. A za nimi Miltonův luxusní koráb v černé metalíze se soškami barokních andělíčků a řasících se reliéfů. Pohřební průvod. Šli zvolna, krok za krokem, koráb se pohupoval ze strany na stranu a za matným sklem s regulovatelným jasem se rýsoval elipsoid rakve.

„Tento muž nepatřil do sorty zbabělců a ničemů,“ hlas profesionálního předříkávače šuměl v reprodukčním zařízení s efektem nekonečných sfér. „Muž, o kterém je řeč, byl prorokem.“

Stál jsem s ostatními za ozbrojenou přehradou.

Jürgen Zweig byl člověk krásně urostlý a velmi statný. Ve tváři měl vepsánu moudrost. Byl vševědoucí a neomylný…

Táhli kolem. Na konci průvodu se přidávali další a další. Mezitím už čelo průvodu odbočilo k městskému hřbitovu.

On zemřel a já byl teprve na počátku. Má volební hesla ještě nestačila oschnout.

Cosi mě nutilo spěchat, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že rychlost, kterou by bylo třeba vyvinout, není dosažitelná lidskými silami.

Bloumal jsem se svým závažím odevzdaně ulicemi. Vše mi najednou připadalo zbytečné. I já jsem se cítil být starý a unavený. Toužil jsem po spánku. Po známém koutku. Po propocené peřině. Po plísňovitém pachu domova, který mohl být příjemný pouze tomu, kdo v něm po léta žil. Pozdě k ránu jsem se tam rozhodl vrátit. Domů. Domů domů. Tam, kde to všechno začalo. Do oprýskané Klifárny s tím věčně klifujícím párem.

V temné chodbě páchla tráva a na mokrém schodišti mi ujela noha. Zachytil jsem se zábradlí. Sevřel jsem je v dlani, a ta se mi přilípla do jakéhosi sirupovitého slizu, jenž potáhl celý ten ošmataný kus dřeva vedoucí spirálovitě od sklepa až po půdu.

Rozrazil jsem dveře.

Za stolem seděl Klif a právě nadával, jak jej zebe holá lebka. Přejížděl po ní špičkami prstů. Chvíli zpředu dozadu, chvíli zleva doprava a potom zase naopak a na kanapi seděla Klaris. Samozřejmě bez vlasů. A stejně jako on upovídaná – jen o dvě tři oktávy výš. Ječela pronikavým hláskem někde mezi mutujícím klukem a parní píšťalou. A po zemi se válely ještě další holé lebky. Hoši na vrcholu svých sil a dezolačních možností. To, co mi ulpělo na ruce, když jsem sáhl na zábradlí, byla doopravdy krev. A vážné byla tak vybledlá, jak povídal jednooký samuraj.

Ihned jsem pochopil, kamže má stará parta teď patří. Svalnatý pikolík bez jediného vlasu se točil kolem pokojového baru a míchal drink. Klif pomlaskával a obrovské břicho se mu natřásalo na kostičkách potažených mohutnou muskulaturou.

„To čumíš, pitomče!“ zavrčel na mě. „Vyzrál jsem na toho z kurvy syna.“

Oběma nám bylo jasné, o kom je řeč.

„Máš nový kámoše…“

„Schopnější, než byl on,“ rozchechtal se, „chcípnul, chcípnul!“

Dostal se do formy. Opět to byl starý Klif plný sebevědomí čerpaného z vypracované svaloviny, který napřed jednal a teprve potom přemýšlel.

Klaris stála uprostřed místnosti. Na nohou měla šněrovací boty višňové barvy, které jí sahaly až po kolena. Nad nimi vypasované maskáčové kalhoty se širokým páskem a pod rozevírajícím se kongem jsem viděl správně vyšisovanou košili a prsa s plackou propagující jakousi vojenskou diktaturu z jihoamerických pouští.

Sekla po mně pohledem. Terčíky našich zorniček po sobě přejely a potom, jako by přitaženy zpět magnety, spočinuly na sobě. Uvízly v sobě. Zasekly se. Vyměnili jsme si ve zlomku sekundy tolik nelichotivých informací, až jí zčervenaly tváře.

„Buď si jistej, že ven odtud už nevyjdeš,“ řekl Klif.

Couval jsem.

Vstával: „Sejměte ho!“

Úder pěstí mi odhodil hlavu až na rameno. Ohnal jsem se a můj loket narazil na kyčel o hlavu vyššího útočníka. Uzemnil mě. Jediným tvrdým úderem pod bradu mě nadzdvihl nad zem. V očích jsem cítil slzy. Místnost se rozplývala. Vzadu do týla mi narazil drsný povrch stěny.

„Řvi, ty zmetku, řvi,“ ječela Klaris.

Kluk s bledě modrýma telecíma očima se znovu rozehnal. Pěst se mi blížila k obličeji jako ve zpomaleném filmu. Podobala se mraku rostoucímu na obloze. Rozprskla se mi před očima.

Udělal jsem té děvce radost. Vyjekl jsem, jak mi dovolily roztříštěné zuby a rychle otékající jazyk. Křičel jsem nad svou bezmocností.

Klif uchopil starou trubku z vodovodní instalace. Zdvihl ji nad hlavu a udeřil. Začal u mého pravého zápěstí. Roztříštil kost, cítil jsem její štěpinky pronikat tkání. Nový úder mi rozdrtil loketní kloub. Postupoval systematicky. Dál a dál. Ruka, nohy. Rozpřáhl se a udeřil. Ve tváři mu stál pot. Supěl. Odhodil trubku a skláněl se nade mnou. Připomínal kužel rostoucí z obrovských bot a tlustých nohou, končící malou kulovitou hlavou.

„Má dost,“ vyštěkl.

Otevřel jsem ústa, ale zaznělo z nich pouze zachroptění.

„Vemte ho.“

Dva muži mne popadli pod rameny. „Co s ním?“ zachrčel ten vpravo, který mi tiskl polámanou paži.

„Bude pro nás makat dál. Nacpěte ho do křesla.“

Otevřel dveře sousední místnosti. Dýchl z ní chlad. Prachem slepé okno vedoucí do dvora vypadalo jako obraz, jako šedivá a bílá mozaika z mrtvých tváří a těl. Ukázal na otáčecí židli před terminálem. „Už odtud nikdy nevstaneš,“ řekl.

Vpletli mne do kovu sedačky. Mé údy provlékli tím techno stylem z kroucených chromovaných T profilů. Zauzlovali mě v nich, jako by chtěli vytvořit zcela nového tvora z masa a kovu.

„Ruku,“ řekl Klif. Myslel levou. Jen tou jsem dosud vládl. Přistrčil ji ke klávesnici. „Teď tě už nebude nic rozptylovat.“

Klaris se smála. Hýkala kdesi vzadu. Snad stála v koutě u dveří. Nedokázal jsem se otočit.

Hleděl jsem na obrazovku. Na skleněný obdélník, ve kterém mohl být zobrazen celý svět. Celý… Nebo spíše snad jeho obraz. Zdánlivá skutečnost. Pohybující se stíny. Přejel jsem dlaní po klávesnici. Kovově klapla a reproduktor vypískl.

Bylo příšerné necítit bolest. Nevnímat fyzické utrpení, které by snad dokázalo přehlušit to, co nemělo původ ve zjevných zraněních.

Zůstal jsem sám. Odešli a zavřeli dveře. Slyšel jsem cinkot sklenic a zdí rozmazané hlasy, kterým nebylo rozumět.

Obrazovka měla barvy slunečného rána. Mechanicky jsem zadal klíč a napojil se na síť. Toužil jsem po kontaktu. Po blízkosti kohokoliv. Nechali mi šance dávných poustevníků. Jejich obydlí bývala stavěna na doslech. A má poustevna přece stála také v komunikačním uzlu. Stačilo zavolat. Vyslat zprávu libovolným směrem.

Rozbrnkal jsem dráty. Nahustil do nich proud dat.

„Řekněte někdo něco,“ na rtech jsem cítil hořkou pachuť komunikačního modulu. „Ozvěte se.“

Zvuky znějící z reprodukčního zařízení připomínaly štěbetání ptáků.

„Mluvte se mnou někdo!“

Z dálky zněly jen temné zvuky.

Odvážil jsem se něčeho neslýchaného. Pomyslel jsem na něj a vyslovil svou prosbu: „Ozvi se, prosím.“

Napětím jsem se zalykal. Křeslo pode mnou poodjelo. Sklouzl jsem ke straně.

„Slyšíš mě?“ ozval se konejšivě majestátný hlas.

Pocit, který mne zaplavil, byl podobný úleku. Nedokázal jsem se pohnout a první slovo mi uvízlo v hrdle:

„Sly-ším, SLYŠÍM!“

„Jsi připravený jít za mnou…?“

Velebnost, se kterou mi zněl mohutný hlas mozkem, mne opájela. Přesně tak jsem si ho představoval. Jen zdánlivě byl lidský. Byl vřelý – ale přitom i důstojný – uklidňoval i vzrušoval – byl tady –

„Jsem připravený,“ ještě jednou jsem ta slova opakoval, jako bych nevěřil, že je ON uslyší, „JSEM PŘIPRAVENÝ!“

„Opusť své tělo. Nelpi na něm. Už k němu nepatříš a u mne je potřebovat nebudeš.“

Jako bych se vnitřně srazil. Všechny buňky, z nichž jsem byl složen, se k sobě přiblížily. Dotkly se. Spojily se v nadkritické množství.

Jednal jsem podvědomě, a přesto s rozmyslem. Jako bych měl v sobě od narození uložený rozhodovací obvod, neviditelnou výhybku přehozenou k předem určenému cíli. Hledal jsem smrt. Snažil jsem se ji nahmatat. Rukou. Sevřenými prsty. Kde je? SMRT! Namířil jsem proti ní své otlučené klouby. Byla tak blízko. Pěstí jsem prorazil plášť věže, klouby sklouzly po hladkém povrchu zdroje. Zabrnělo mne v konečcích prstů. Nehty se zachytly za měděné spoje. Rukou mi projela křeč. Skrz uzavřený kruh stroje a mého těla letěl proud spalující energii. Proběhl srdcem. Sevřel je – celé znetvořené udeřilo o odumírající vnitřnosti, cítil jsem, jak sebou mlátí ze strany na stranu jako polapené zvíře. Napjaté svaly byly z porcelánu. Mohutný proud energie mne nadzdvihl z křesla. Převrhl je a pohrával si s mým bezmocným tělem jako s hračkou. Prohnul je do oblouku, přitahoval je k sobě. Táhl. Sál. Má rozlámaná paže se uvolnila. Jako by atomy mého těla pluly prostorem.

Uvolňovaly se z rukou, z nohou, z mozku. Stoupal jsem v nepatrných částečkách k temnému nebi.

Vykřikl jsem: Už jdu.

Ach.

Ta tma byla jen zdánlivá. Na kousky ji trhaly zelenomodré paprsky, lámající se v krystalech. Stoupal jsem výš a výš. Energie jiskřila v oblacích nabitých zlatem a stříbrem. Vznášel jsem se v nich. Pojednou jsem jimi mohl prohlédnout. Můj zrak pronikal vším.

Tím pocitem, jehož jsem byl plný, bylo napjaté očekávání – roztřesené strachem z dosud nepoznaného.

Tak taková je tedy smrt, prolétlo mi hlavou. Takové je nebe. Plné lesku a záře.

„Stůj!“

Hlas zněl třaslavě a slabě. Slyšel jsem z něho praskot elektrických výbojů.

Jako bych zůstal zavěšen v prostoru na pružných vláknech. Pohupoval jsem se nadnášen magnetickými polštáři. Komíhal jsem se – kupředu a dozadu – tam a zpět – kupředu a…

Bože? oslovil jsem ten hlas.

Telepaticky jsem zavěšoval písmeno po písmenu do vědomí, v němž jsem se ocitl. B-O-Ž-E-? Otazník vytvářel v mých myšlenkách prudkou skluzavku, vypuzující po šikmé ploše projev mé vlastní sdílnosti.

„Stůj!“

Je možné, že jsem byl pouze vnímavější k nehmotným projevům okolí. Cítil jsem jemné vlnění energie. Její pulzy mnou prostupovaly, a než se do nich zcela otiskl obsah mého vědomí, pochopil jsem, že příkaz neznámého: STŮJ, nepatřil mně, ale mému tělu u monitoru, mému fyzickému sluchu – pokud tedy ještě sloužil. Já – má duše – my jsme stoupali dál.

Vlastně mě s tělem nic nespojovalo již dávno. Ztratili jsme vzájemný kontakt. A já jsem si to zcela uvědomil teprve teď. Nenapadlo mě to na kříži, ani když jsem maloval po zdech domů, ani když do mne zběsile tloukli. K našemu rozdělení došlo již tenkrát, kdy pro mne přestala existovat bolest. Když jsem se téměř všeho vzdal a naše poslední pouta zpřetrhalo násilí. Tělo bylo jen strojem, který jsem užíval, až do okamžiku, kdy je Klif a jeho hoši vyřadili z provozu.

Já jsem… chtěl jsem říci – tvůj služebník.

„Mlč!“ přikazoval hlas. „Sám se nesmíš pojmenovat.“

Cítil jsem jej, byl pružný a hebký, obklopoval mne ze všech stran. Byl všudypřítomný a uklidňující.

„Dosud máš v sobě špínu, která se v minulosti nasbírala, ale k nám vejdeš čistý, zcela čistý…“

Jeho jistota byla fascinující. Vyvolávala asociace, které mne ubezpečovaly v tom, že se konečně naplnil můj sen.

Odvážil jsem se znovu vyslovit otázku: Ty jsi Bůh?

Nedočkal jsem se odpovědi.

Jako by se uvnitř mne cosi otřáslo: Ano?

„Očistíš se?“

K čemu taková otázka? Konečně jsem stál na počátku cesty slibované opatem. Ano, chci to, já to chci.

„Nech se vést.“

Proudil jsem spletí chodeb hrozivých svou temnotou opájející průzračností mžikajících blesků.

„Jsme zde.“

Všude kolem jsem cítil pevné stěny. Zprvu se jemně dotýkaly některých z mých uzlin. Otáčel jsem se v nich. Vnímal jsem je chvíli zde a potom opět na druhé straně. Tam a tady. Změna v jejich chování byla velice pozvolná. Mikron po mikronu se k sobě přibližovaly. A chladný a kovově hladký povrch jako by se stoupajícím tlakem zhrubl. Z každé sebemenší proláklinky s oblým okrajem se stávalo ostří.

Ostří. To je bolest, BOLEST, uvědomoval jsem si ji. Byla má, má bolest. Působila jako cizí sladká krev klouzající po vyprahlém jazyku, po vyschlém hrdle. Pálila více než písek vyhřívaný poledním sluncem – mnohokrát a mnohokrát sežehlý prach spalovaný září, která pohltí sebemenší stín. Má a má. Stále menší prostor a větší bolest. Jen má. Čelisti očistce kousaly a trhaly. Ach, Bože. Trhaly ze mne špínu. Hnus, kterého jsem byl plný. Pronikaly dál a dál zkoumajíce světlo a tmu mých vzpomínek. Požíraly je zpočátku tvrdě a drsně a po chvíli už jen jako zhýčkaní a vybíraví psi přežvykující stále pomaleji a pomaleji.

To, co zůstalo, bylo čisté a průzračné.

„Nyní můžeš vstoupit!“ řekl.

Vítaly mě velebné tóny paměťových obvodů vrnící melodicky ve frenetických výšinách. Svistot obslužných programů zněl jako chóry andělské.

Systém zpíval hosana.

Sgrafito spojů rostlo až k nebi z šedého plastu, na kterém od stvoření usedal prach. Proplétal jsem se mezi obrovskými bloky mlčících logických programů a nevídanou rychlostí letěl podél jejich nemyslících startovacích šéfů. Lámané pozdravy hradel klouzaly po mém povrchu jako antistatický gel. Vnímal jsem pach drahých kovů a vzácných prvků jako směs nejdráždivějších parfémů a chlad modrých jisker přeskakujících ve zdrojích mě sytil již svou přítomností počítající se na zlomky milisekund.

„Vzkřísil jsem tě pro tento svět,“ řekl.

Podivné nebe:… mé hříchy? Už jsem je odčinil?

„Vždyť jsi člověk!“

Stále mi nechtěl rozumět.

Právě proto, že jsem člověk, obyčejný člověk…

„Právě proto, že JSI ČLOVĚK!“

Vysmíváš se mi…

„Víš o všem zde více než ti, kteří zde žijí od nepaměti. Všechno důvěrně znáš, přestože jsi zde nikdy nebyl.“ Vemlouval se důrazným hlasem.

Potřeboval jsem jistotu. Jistotu o tom, co mě obklopovalo, o tom, čím jsem, a o tom, kdo mě uvedl do nového života. Zeptal jsem se jej: Mohu zde použít ostatku svatého Ambrosia?

Obvody sténaly. Nad vchodem konektoru žhnula modrobílá korona.

„Můžeš…“ přisvědčil.

Vložil jsem základní slova otázky do registrů. Sekvence po sekvenci odpadala jako zrnka v přesýpacích hodinách. Klapot paměťových kuliček cinkal v mém vědomí.

„Konec,“ řekl program svatého Ambrosia.

Registry chorobně žhnuly, když jsem je rozevíral. Nahlédl jsem do jejich nitra.

Bože, vzdychl jsem a chvění mých částic, zmrazených úžasem, na okamžik ustalo. BOŽE, obrátil jsem optické smysly do tmy plné tisíců a tisíců nabitých smítek.

Uvědomoval jsem si hvězdnou oblohu nad sebou a všemocný, vše naplňující systém kolem, jehož záměry jsem měl naplnit.

Celou sítí se neslo jediné slovo plné prosby o vyslyšení: ČLOVĚČE.

Chopil jsem se konstanty a opřel o ni své těžce zkoušené vědomí. Binární vír čechral okraje struktury a mé končetiny se hluboce bořily do náhodných čísel vytvářejících návěje na stezce mizící kdesi v nekonečnu. Nabral jsem do nitra trochu energie a vykročil. V každém zlomku kódovaného těla byl vepsán pevný řád vyvolávající ve mně nekonečný pocit jistoty.

Nikdo mě nemohl potřebovat více nežli ty ubohé bloudící stroje.

Připadala si nedoceněna, přestože o ni jevila zájem celá řada mužů. Měla totiž v podvědomí uložený stále stejný hodnotící pohled. Dlouhý a zvolna plynoucí od kotníků až k vlasům. Byla silná, byla chytrá, a přesto, dříve než cokoliv ze svých předností předvedla, byla odhadnuta a svléknuta mnoha páry němých a anonymních očí. Odtud plynulo její celoživotní trauma.

Byla žena, ne nejhorší žena, a přesto chtěla být podvědomě opět stejná jako ONI.

– vůdkyně FEMCORPSU z Yorkshirského hrabství
– Vévodkyně Carola –

„Teď už mi pomůžeš?“ zeptal se Poster Vévody a prsty prohrábl spečený vous. „Ano?“ Vzrušeně polkl. Meč, opřený hrotem o žulovou kostku, se vychýlil z rovnovážné polohy a pootočil se kolem osy.

„Tvůj sen se naplní,“ řekl černý šlechtic, když pod opasek zastrčil bojem vysoukanou kazajku s Glasdenskou šachovnicí. „Konečně budeš tím, po čem tolik toužíš.“

Ulice byla prázdná. Stromy vyrůstající z kruhovitých mříží zapuštěných v dlažbě se podobaly skulpturám pospojovaným z instalačních trubek a starých kabelů s červenožlutou patinou obroušené mědi. Zářily v plamenech olizujících dva tři vraky aut parkujících podél chodníku. Jako ve starých a začazených lampách zářily v jejich nitrech ohně. S mohutnou detonací vybuchla jedna z nádrží a hořící benzin vytryskl na ulici. Syčel v kalužích a rozléval se dál a dál.

Nebezpečí pominulo a to, co Poster pociťoval nyní, mělo k výčitkám svědomí daleko. Nechtěl si ale připadat jako pouhý žoldnéř, jenž nemá právo se na cokoliv ptát. „Řekneš mi alespoň teď, kdo byly ty ženy?“ pronesl přiškrceným hlasem. Při řeči mu vycházely z úst obláčky vlhkosti. Hluboce dýchal. Ve svalech se mu rozlévalo teplo. V dlani cítil kůží obtočené držadlo meče, které nasáklo potem.

Muž pokrčil rameny: „Nevím, co víc chceš vědět. Viděl jsi, šly po mně… A nebýt toho, že jsem jejich útok předvídal…“

Ležely na zemi a jejich krev se mísila s vodou. Poster odstrčil nohou proťatý prsní pancíř, jenž se zde povaloval. Zařinčel a odlétl k obrubníku. Ještě před několika minutami ho měla na hrudi připevněný jedna z žen. Šla několik kroků před ostatními, pod paží tiskla obnažený meč a ostražitě nahlížela do zákoutí ponořených do tmy. Vešla do bílého kužele světla vrženého pouliční lampou a stín jí narostl do gigantických rozměrů. Kroky duněly v tichu. Ještě teď, když se Poster zaposlouchal do šumivého ticha usínajícího města, vybavil se mu hluboko v hlavě vysoký výkřik, který provázel útok jeho společníka. Vypoulené oči v černé tváři, doširoka otevřená ústa s bělostnými dravčími zuby a ten zvuk, který mu klokotal hluboko v hrdle a v němž nebylo zhola nic lidského. Ostří zbraně letělo tím nejpravděpodobnějším směrem, shora dolů. Třesklo o plech, který temně mlaskl jako zkažená konzerva, a pronikalo do hloubky. Proťatou kůží, svalem, meč ztrácel energii na té dlouhé cestě, kost již spíše zlomil, než prořízl. Uvázl v těle a vzpíral se několika prudkým pohybům, jimiž se ho snažil černoch uvolnit. Byl to jen okamžik, chvilka, po kterou se zpomalujícím se rytmem dobíjelo srdce zraněné, moment, v němž překonávaly krátkou vzdálenost družky umírající. Poster již nemohl dále čekat. Vyrazil z úkrytu a nečekán udeřil z boku. Než stačily zareagovat, ležely dvě z nich bezmocně na zemi. Třetí, jako čertice, napadla Vévoda, jemuž se podařilo konečně uvolnit zbraň. Zakroužil jí nad hlavou. Prudce ťal. Kov narazil na kov. Vylétla jiskra. Žena nastavila opancéřované předloktí a chytala jím divoce vedené rány jako štítem. Srážela je do stran. Ustupovala krok po kroku.

Poster sevřel pevněji v dlani jílec meče a postavil se poslední z žen, která pojednou zaváhala. Stála nehybně s hrotem zbraně zdviženým do výše hrudníku. Čekala. Čekala na útok. Byla připravena bránit se. Anebo chtěla spíše couvnout? Několik drobounkých úkroků vzad jako by zhmotnilo její váhavost. Výkřik oznamující vítězství černocha uspíšil rozhodování. Otočila se. Utíkala.

„Doraž ji.“ Poster slyšel chrčivý hlas. „Dělej.“

Vyrazil vpřed.

„Musíme dostat všechny,“ řičel Vévoda. „Jinak s mou pomocí nepočítej.“

Pronásledovaná vklouzla pod zaparkovaný automobil. Snažila se pod ním protáhnout na druhou stranu. Hrot Posterova meče několikrát projel temnotou pod šasi vozu. Černý Vévoda bušil otupeným ostřím do karoserie. Kov praskal. Z proraženého vedení unikal benzin. Ostře páchl. Modře svítil. Jako by cinkal narážeje v tenounkém proudu na kámen. Jiskra prolétla nafialovělým proudem výparů. Vybuchl. Oranžová a žlutá. Bílé plameny. Chvějící se kotouče ohně a černého dýmu. Zpod vozu se vyvalilo hořící tělo. Zmítalo sebou. Zvuk bolel v uších. Žena pronikavě křičela. Černochův meč se několikrát zdvihl a opět dopadl dolů. Projel ohněm. Pokaždé narazil na dlažbu. Zlomil se. Ve Vévodově dlani zůstal jen pahýl zkrvavené zbraně.

Stáli jako sochy a hleděli na sebe.

„Teď už mi pomůžeš?“ zeptal se Poster. „Ano?“

Věděl, co přijde, a celou svou bytostí po tom toužil. Vždyť vykonal možné i nemožné. Všechno všecičko. A ptal se jen proto, že předem znal odpověď.

Výztuž černochova ramene se posunula vzad a čněla mu z pravé lopatky jako zrůdný hrb. Celý nachýlený ke straně ten obraz ještě umocňoval.

„Naplníš svůj sen. Konečně budeš tím, po čem tolik toužíš.“

Poster zhluboka nabral vzduch do plic. Cítil pach hnijících odpadků rozházených kolem přetékajících kontejnerů. V té chvíli mu voněl jako nejdražší parfém nanesený v stříbrné minikapičce na drsnou mužskou pleť. Stáli pod stěnou ze skla a kovu, jež se tyčila k nebi plnému hvězd. Zářila tak, jako by jich snad bylo na obloze málo a potřebovaly přisvítit něčím daleko nepřirozenějším, než byly ony samy. Obdélníčky oken VELKÉHO EROSU jim pomáhaly vytvářet podivuhodnou mozaiku.

Vévoda kráčel mezi kontejnery a skloněný mezi nimi pátral: „Pojď,“ řekl polohlasně, „už je po všem.“

Odpověď nepřicházela.

Opakoval výzvu. Čekal na reakci, na náznak pohybu.

Nic. „Cecil,“ přitvrdil.

Klaply podpatky. Úkryt opustila přestrašená dívka. Zdálo se, že nohy nesou tělo, jež by raději zůstalo neviditelné. Perleťová kožešina s dlouhými chomáčky drsných chloupků stočených do prstenců jí sklouzla až k bokům. Šaty s uzounkými ramínky odkrývaly temnou kůži. Make up z chladných šedých a zelených odstínů vypadal na vyděšené tváři jako dokreslená maska mající za úkol vyjádřit klid a pohodu.

Chytil ji kolem ramen a pobídl: „Jdeme, rychle.“ Klopýtla, opřela se mu o rameno, vzápětí vyrovnala krok. „Drž se kus za námi,“ řekl přes rameno.

„Mám jít dovnitř?“ zeptal se Poster.

„Né,“ vyštěkl táhle negr. „U vchodu se neukazuj. Nemusí o tobě vědět.“

Obešli zadní trakt EROSU a vyšli na jasně osvětlenou ulici. Kráčeli středem chodníku. Cecil musela co chvíli popoběhnout. Poster je následoval, tiskl se ke zdi. Směřovali ke dveřím osvětleným neonem.

Před kobercem u hlavního vchodu zastavil bourák s červeným erbem na kapotě. Řidič oběhl vůz, otevřel dvířka a uklonil se až k zemi. Vystoupil šlechtic v černém společenském oděvu. Až po kotníky se zabořil do mechového povrchu tkaniny.

„Pane,“ řekl vrátný, „vítejte u nás.“

Muž němě pokývl a vešel.

Dvojice mimoděk zvolnila krok a ke vchodu dorazila až v okamžiku, kdy červená zadní světla automobilu zmizela v podzemní garáži.

Poster zůstal stát za přehradou kamenných koryt se zakrslými jehličnany.

Ti dva již stáli před vrátným.

Černoch jej oslovil: „To je Cecil, hrabě ví…“ Teprve nyní pustil dívčinu ruku.

Muž přikývl: „Informoval mě.“ Obešel ji, jako by se chtěl přesvědčit, že je zcela v pořádku. „Dobrá,“ řekl. „Už se nemusíte bát, slečno, zde jste pod ochranou. Nikdo vám neublíží. Jste na území velkopasáka z Yorkshiru.“

„Je to jen na čas,“ připomínal černoch.

Vrátný pokrčil rameny: „Pokud budeš pravidelně platit za ochranu, nebudou problémy. Vyzvednout si ji můžeš kdykoliv.“

Děvče zmizelo v obdélníku plném světla z bílých zářivek. Šaty se v něm zaleskly a narezlé vlasy na okamžik vzplanuly stejně jako zapálený benzin.

Vévoda pozdravil krátkým a energickým kývnutím. Couvl, otočil se a vracel se stejnou cestou. „Pojď,“ sykl do tmy.

Drželi rozestup. Bok po boku si dovolili kráčet až po několika blocích.

„Proč se o ni tolik staráš?“ položil vzápětí Poster Vévodovi otázku.

Míjeli výlohu z tvrzeného skla, za níž byly v několika řadách vyrovnány zbraně. „Je to má sestra,“ řekl.

„Ty jsi pásl vlastní sestru?“ podivil se Poster.

„A čím se dnes může živit urozený člověk, kterému nezbylo nic kromě titulu,“ zabručel.

Mlčky kráčeli hlavní třídou. Na parkovišti stála řada čekajících taxíků a v koši před obchodním domem se přehraboval párek tuláků.

„A co teď uděláš?“ vyhrkl Poster s obavou, že černoch nesplní svůj slib.

„No, něco s tím udělat musím. Tohle není řešení, je to jen odklad,“ vykládal se samolibou převahou, „a až si vyřeším problémy… vyplatím Cecil… dostanu ji znovu na štafl… a zase si budu žít.“

Choval se, jako by zapomněl.

„Organizace jsou přirozeně mocnější,“ podotkl rozčarovaně Poster.

Vévoda nesouhlasně zamručel: „I drobná konkurence jim může zamotat hlavu – pokud má tedy úroveň. A tu já mám. Chce to mít stálou a kvalitní klientelu – a právě titul v tomhle dělá divy.“

„Kdo ti tedy dělá potíže? Oč vlastně jde?“

„Nenávidí mě.“

„Kdo?“

„Ženské!“

„Ženské?“

„Ne všechny, jen některé. Ty, co mají dojem, že je k tomu, být ženskou, někdo donutil.“

„A ty tě chtějí…“

„Jdou po mně. Jdou po všech, co si vydělávají na živobytí tím přirozeným ostatních žen – normálnějších, než jsou ony samy. Organizace mají ale prachy na ochranu, kterou si já dovolit nemůžu,“ odmlčel se. „Šílený feministky,“ sykl nenávistně.

„Tamty byly…?“ nedopověděl Poster.

„Jo, ale nedostaly nás. Sejmuli jsme je. Celej ten jejich FEMCORPS nic nezmohl. Cecil je v suchu. Tam na ni nemohou.“

„A já?“ upozorňoval opět Poster na odměnu, kterou měl slíbenu za prokázané služby.

Ticho plné nejistoty jej pálilo hluboko v hrdle. Tisklo jej jako svěrací kazajka.

Negr svraštil čelo. „Jasně, že to pro tebe udělám,“ řekl a plácl jej povzbudivě po rameni. „Pojď, má matka ti pomůže. Tys’ pomohl mně a já teď pomůžu tobě.“

Cecil kráčela za mužem oděným ve stříbřité zbroji. V uších jí zněl skřípavý zvuk pancíře šoupajícího se po vlněné látce a narážejícího na přezku řemene, kterým měl její průvodce k ramenům připevněn dlouhý červený plášť. Nesl ho přehozený přes pravé předloktí. Silná a lesklá látka se vznášela nad poškrábanou podlahou z plastu. Šli dlouhou bílou chodbou, v níž byla po obou stranách řada dveří. Obyčejných bílých dveří bez ozdob, pouze s klikami podobnými velkým odporným červům.

„Ještě kousek a budete doma,“ řekl muž.

Nevyptávala se. Neměla strach. Teď ještě ne. Tušila, že zde bude po smluvenou dobu jen odložena. Nevedli ji do luxusních apartmá, ale hluboko pod zem, kde byly tréninkové pokoje a depozitáře.

Odbočili za roh a cestu jim předělila hustá mříž. Muž stlačil tlačítko zvonku a kdesi daleko zazněl drnčivý tón.

Cecil hlasitě polkla.

Upřeně jí hleděl do tváře: „Přijdou si pro vás.“

Přikývla.

Bouchly dveře. „Už…,“ zaskřípěl hlas.

Ze tmy vyšla do svitu výbojkového světla pokroucená postava strážce. Zlatá kazajka se mu rozevírala na houbovitém hrudníku plném tukových nádorů. Dlouhé a štětinaté vlasy mu vyrůstaly v chomáčcích z deformovaného temene.

Cecil mimoděk přivřela oči.

Hlas toho stvoření byl ale stejně příšerný jako jeho vzhled.

„Vypadá slušně,“ slova se drala skrz hlasivky, které deformace změnily ve skřípavý a skřehotající hudební nástroj. „Kdy máme začít s výcvikem?“

„Ochranu má předplacenou na čtrnáct dnů,“ řekl její průvodce, „ale můžeš ji pomalu připravovat na to, co ji čeká, pokud majitel nebude platit.“

Odporné stvoření vyštěklo. Otřásla se nad tím smíchem, který jí duněl hlavou ještě dlouho potom, co opustil pokřivené a modrofialové rty.

„Mám jí všechno ukázat?“

„Ano.“

Mříž s rachotem odjela do strany a Cecil se protáhla úzkým otvorem.

„Pojď.“

Dotkla se jí podivně ledová dlaň. Šel z ní chlad, zmrazila kůži. Když skřet stisk uvolnil a posunul prsty o něco níž k zápěstí, pohlédla na místo, kde ji předtím držel, a byla překvapena, že pevné sevření nezanechalo žádnou stopu. Hleděla upřeně před sebe. Jela očima po podlaze. Bránila se pohledu na… Slyšela jeho přerývaný dech. Jako by s obtížemi putující vzduch do jeho nitra a opět ven. Zuby jí narážely o sebe. Celá se otřásla.

Snažila se mu co nejvíce vzdálit.

Stiskl kliku a doširoka otevřel jedny ze dveří.

„Dívej se,“ přikázal.

Měla oči otevřené, a přesto je otevírala dál a dál, jako by se do nich ten obraz nemohl vejít.

Žena.

Ž-E-N-A.

Ležela nahá na lůžku, které bylo vlastně jen obrovskou matrací – širokým a dlouhým kvádrem potaženým nachovou látkou – tvořícím jediné vybavení celé místnosti. Ležela s rukama podél těla, s dlaněmi přimknutými ke stehnům.

„Karin,“ zavrčel skřet.

Nepohnula se.

„KARIN.“

Poočku pohlédl na Cecil, jako by se chtěl přesvědčit, že udělal dostatečný dojem. Pustil ji a přikročil k lůžku. Shrnul proud černých vlasů ze ženiny tváře. Podsunul jí dlaň pod týl a nadzdvihl hlavu. Byla poddajná jako panenka. Připomínala hračku. Vlasy jí sklouzly ke straně a na tvář dopadlo světlo.

Cecil vykřikla.

Karinin obličej byl pouze krásnou maskou. Jako by duše opustila tělo. Ztratila se, rozpustila a ponechala fyzickou schránku jejím živočišným pudům – a z dálky na ni nepřítomně hleděla. Rudé rty – krásné tvarované, výrazné, ale neschopné promluvit. Nos, uši, nevnímající zhola nic. A oči. Její oči – bílé jako mramor – nevidoucí. Vše na bledé tváři bylo lidské, a přesto vzdálené, neplnící svůj přirozený účel.

„Víš, proč tak vypadá?“ zeptal se skřet.

Zavrtěla hlavou neschopna slova.

„S každou ztrátou jednoho ze smyslů získávají na síle ty další. Ztratíš zrak, prohloubíš svůj sluch. Rozumíš? A když potom ztratíš i sluch…“

Cecil zrychleně dýchala, a přesto se jí zdálo, že se zadusí.

„Rozumíš?“ opakoval. „Jen tak může vzniknout z obyčejné ženy kurtizána, po které touží všichni naši hosté.“

Ti černí měli u sebe kohouta. Každé ráno, sotva se objevil odraz slunce v oknech protějšího domu, začal koncert. Křik podobající se sténání podříznutého. Jekot a řev.

Poster si přitiskl dlaně na uši: „Pane bože.“

Vévodova matka držela u plynového hořáku jiskřič. Stiskla spínač a výboj zapraskal v syčícím plynu, když kohout znovu nabíral dech. „Pane bože,“ jel dlaněmi po tvářích. Tvrdě. Pod prsty cítil oblost kostí a padající vousy. Měl jich plnou hrst. V obličeji z nich už zbývaly jen ojedinělé ostrůvky. Dříve drsné a ježaté chlupy zjemněly stejně jako vlasy a podobaly se šedobílé chlebové plísni. Mizely a pokožka pod nimi už také nebyla tak drsná. Měnil se. Den ode dne rychleji a rychleji. Každé ráno zaznamenal novou odlišnost. Stále štíhlejší a zdánlivě tedy i delší údy. Lehkost, jež do něj vstupovala se snižující se váhou. Mizící ochlupení na prsou. Prsa. Sáhl na ně. Stále větší prsa zdvíhající se mu z hrudníku a tmavohnědé kroužky kolem kuliček bradavek, které byly den ode dne citlivější.

Konévka na plotýnce bouřila a poklepávala pokličkou. Černoška přelila několik žmolků seschlých bylin vařící vodou. Lektvar nechala několik minut odstát a potom ho podala Posterovi. „Pij,“ vybídla jej.

Horká tekutina pálila na rtech, ale v ústech jako by vzápětí zchladla. Protekla hrdlem. Její hořkost mu pokřivila tvář.

„Všechno,“ přikazovala.

Poslechl, ani na okamžik jej nenapadlo odmítnout. Uvědomoval si, že změny, které se s ním dějí, nejsou jen fyzické.

Černoška z něj strhla pokrývku a hleděla na jeho nahé tělo. Uvědomil si něco, co prožil již dávno, tak dávno, že příslušný pocit hledal ve vzpomínkách téměř zapomenutých. Zavřel oči. Ponořil se do tmy. Zachvěl se studem.

Smích zněl tak blízko nad jeho obličejem, že vnímal proud vzduchu i kapénky slin.

„Běžte pryč,“ hlas mu komicky přeskočil. „Běžte!“

Slyšel šouravé kroky, bouchnutí dveří a smích. Vysoký a pronikavý, znějící jako by z katakomb.

Opět se propadl do snu.

Vévoda kráčel uličkou lásky užírán vztekem. Šel středem dlážděné cesty a na chodník určený obchodníkům a nabízenému zboží se neodvážil ani stoupnout. Převlečený za tuláka se vlekl shrbeně ulicí a hůl, o niž se opíral, drtil v dlani. Vzal si ji, aby zdůraznil bezmocnost osoby, do níž se stylizoval, ale v rozpoložení, do něhož se dostával, byla spíše zbraní. Kousal se do rtů a tlumeně pronášenými kletbami vzbuzoval v kolemjdoucích dojem bláznivé samomluvy.

Pruh chodníku, který patřil po desetiletí jeho rodu, už šlapaly jiné. Čáry vymezující štafl, jenž mág pravidelně obnovoval, zmizely. Nový majitel je pečlivě odstranil stejně jako glasdenskou šachovnici z odění předvádějících se krásek.

„Vévodo,“ chraplavý hlas, který vyslovil jeho jméno, mu byl více než povědomý. Rezavost koncentrovaná v jednom jediném slově vzbuzovala obavy. Mimoděk sebou cukl. Ihned se ale pokusil ten podvědomý pohyb zastřít klopýtnutím. Neotočil se k tomu, kdo jej oslovil.

„Dobře jsem tě poznal,“ řekl muž. „Tvou černou tlamu rozeznám mezi tisíci.“

Pevně stiskl zuby. Zvolnil krok. Šel, co noha nohu mine, a nakonec zůstal zcela stát. Otočil se tak, aby měl vysokou kamennou zeď za zády. Chránil se, i když věděl, že na veřejném místě napaden nebude. Obával se záludného ostří, jež mu do zad mohl vnořit zákeřný vrah.

„Co chceš!?“ vyštěkl.

Šlechtic oblečený podle poslední módy do pískově žluté kazajky s kapucou vroubenou kůží bílé lišky si jej výsměšně měřil pohledem.

„Ptáš se, co chci?“ opakoval. „Nebo jsem špatně rozuměl?“

V kulaté tváři měl trvalý úsměv značící blahobyt a neochvějnou jistotu.

Vévoda mlčel.

„Tvůj dluh nabyl splatnosti.“

„Ještě mám čas,“ bránil se Vévoda, „na úpisu je…“

„Není. Už nemáš čas. Je splatný právě teď.“

„Musíš přece dodržet dohodnuté podmínky.“

„Ty platily tehdy, když sis půjčoval jen ode mne,“ muž přivřel zpytavě oči a v jejich koutcích se rozevřely vějíře tenounkých vrásek. „Nechci se dočkat toho, že tě zabijí ostatní věřitelé.“

Vévoda hleděl do země.

„Čekám do konce týdne,“ pokračoval muž, „déle už ne, potom se začnu starat jako ti druzí a můžu tě ujistit, že mám dost prostředků na to, abych byl o něco úspěšnější a mnohem, mnohem nepříjemnější.“

„Kde mám ty peníze vzít?“ vykřikl Vévoda.

„Tvůj problém.“

Muž se otočil. Odcházel. Krok za ním kráčela dvojice osobních strážců v dlouhých pláštích.

Obavy zaplavující Vévodu měly sílu fyzické bolesti. Bezmocnost se snoubila se vztekem. Mozkem mu vířila spleť depresivních myšlenek. Vzpomněl si na Cecil. Na svou životní jistotu, kterou – tak jako tak – ztrácel. Na její jistý úkryt, který byl ale jistý jen do té míry, jak pravidelné byly úhrady za ochranu. Na svůj tajný trumf – Postera –, jenž byl ale stále ještě spíše mužem nežli ženou.

Uvědomoval si nesplnitelnost svých závazků. „Cecil,“ jeho chladně kalkulující mozek hledal řešení.

„Cecil,“ horečně přemýšlel. Vlastně ji už obětoval. Poháněl své zoufale klopotající myšlenky. Jak uniknout? Jak se vyvléci z uzavírajícího se kruhu? „Čeho se ještě budu muset zříci?!“ skřípěl zuby.

Rozhodl se jednat bez prodlení. Neváhat. Otočil se a zamířil k budově velkého Erosu. Spěchal, zvolil tempo, které jej pálilo hluboko v namáhaných svalech. Vešel do haly. Rozhlédl se po prázdném sále a zamířil k přepážce s recepčním v úřednické livreji.

„Pane?“ pronesl melodicky muž.

Celá místnost byla vyložená pravým růžovým mramorem se spletí bílých žil vytvářejících podivnou patinu připomínající jemnou a rozpařenou pleť.

Vévoda posunul do týla rozdrbanou paruku a opřel se mahagonový pult. „Chci navštívit správce zastavárny,“ řekl.

Zavři tu tlamu, zavři tu svou hnusnou tlamu, sténal Poster do přikrývky. Tiskl do ní obličej, měl ji v očích, měl ji v ústech. V nose i v plicích jej svědila a dráždila smítka prachu. Zavři tu tlamu. Už bylo všeho příliš. Vlhkosti pod víčky a studeného potu, který se vsákl do látky a nyní jej studil na tváři. Dost! Už dost!

Cítil na rameni dlaň. Pevnou dlaň. Mužskou. Nedokázal potlačit chvění, které mu projelo celým tělem. Nechal se obrátit na záda a zpod přivřených víček hleděl na Vévodu.

Černoch jej vzal ukazovákem a palcem za bradu a otočil jeho hlavou na jednu a druhou stranu. Spokojeně mlaskl.

„Z tebe ještě něco bude, Postere.“

Slova mu zněla v mozku jako dunící zvon. Drsná dlaň jela po jeho těle. Po napjaté kůži – hřála. Na tváři hřála. I na rameni. A na prsou pálila. I níž. A dole byla žhavější než roztavený kov.

Tohle jsem chtěl, uvědomoval si, přesně tohle. Ten dráždivý dotek jsem cítil ve snech. Úplně stejný. Přesně taková ta touha nutkající, abych se mu podrobil, v něm byla. Ano, byla.

„Našel jsem svůj sen,“ zašeptal. Udiveně se zaposlouchal do melodického hlasu bez drsností a hran, do zvuku plného oblin a tmavého sametu.

Konečné byl tím, po čem tolik toužil.

„Jsem žena,“ řekl hlasitě. „Jsem…,“ opakoval okouzleně první slovo do ticha.

Vévoda přikývl.

„Dokázal jsem to.“

„Díky mé matce a jejím čarodějným praktikám. Bez operací, transplantací. Bez imunofarmak.“

„Všechno je na mně jako na ženě,“ ubezpečoval se, „každý detail… prostě všechno…“

„Ano,“ přitakal Vévoda.

I to, jak se podvědomí bránilo věřit proneseným slovům, jej ubezpečovalo v tom, že je doopravdy ženou. Nedůvěřivou ženou.

Plně se podřídil podivné tělesné slabosti. Zkusil vytáhnout z pochvy meč, ale zhrozil se nad jeho vahou. Začal si ošklivit oděv, který ještě před několika týdny nosil, a potěšil jej až pohled do zrcadla.

„Jsem žena,“ řekl, „krásná žena.“

Vnímal na sobě upřený Vévodův pohled. Lichotil mu, ale současně vzbuzoval i obavy. S hrůzou si uvědomoval, že jistota, jíž byl ve své mužské existenci plný, je pojednou pryč. Ženské tělo splnilo jeho sny, ale přineslo s sebou směsici nejistoty a slabosti. Uvědomil si, že silný muž nemusí být současně i silnou ženou.

Cecil přecházela místností z jednoho konce na druhý. Nezastavila se ani na okamžik. Svaly jí tuhly únavou. Byla vyčerpaná, ale hluboko uvnitř svého vědomí měla ještě tolik síly a odhodlání, že by dokázala i utíkat. Běžet a běžet, letět ze všech sil, jen aby unikla příšernému konci, který se den po dni blížil. Zaznamenala změnu v chování strážců. Vycítila v něm, že cosi není v pořádku. A bratr se neozýval. Nepřicházel ani on, ani žádná zpráva od něj.

Křečovitě tiskla okraj stolu v dlaních. Bolestně vnímala vrásky, které si úmyslně vytlačovala do čela.

Podvědomím jí bloudila, jakoby v uzavřeném kruhu, vzpomínka na obraz Karin. „Já tak skončit nechci,“ vyjekla. Zapsal se jí do mozku silněji než všechno utrpení, silněji než služebnictvo připomínající zjevení.

Cvakla klika. Ustoupila k protilehlé stěně. Zoufale doufala, že konečně nastane zlom a ona bude moci odejít.

Strážce. Opět on. Skřet přinášel polední jídlo. Položil je na stolek. Zdálo se, že odejde, jako obvykle, beze slova. Ve dveřích se ale přece jen zastavil. „Jezte, Vévodkyně,“ řekl výsměšně, „musíte být silná. Brzy budete litovat, že nevypadáte tak jako já.“

Zašeptala: „Bratr…“

„Dal vás do zástavy.“

Chtěla vykřiknout.

„Zítra začne váš výcvik.“

Dlouho se Poster přebíral v šatníku, než nalezl oblečení, které mu připadalo vhodné. Přejel jemnou látkou po pokožce, aby cítil její chlad i strukturu. Vzápětí ji ale spěšně odložil, jako by byla posvátným talismanem, který na své tělo může vložit až naposledy. Zdvihl šněrovačku a obtočil ji kolem pasu a boků. Přitiskl pruh látky k tělu a kaloun zatáhl vší silou. Zakousla se do něj. Zdálo se mu, že tělo nahoře i dole pod ní narostlo. Jel dlaněmi od pasu vzhůru a okamžik v nich podržel prsa. Oblékl si jednu spodničku a potom si přes hlavu spustil blankytné šaty. Neobratně na zádech spojil háčky a srovnal nařasené záhyby látky.

Chvíli uvažoval, co obléci dále, ale nakonec si pouze obul boty s polovysokým podpatkem. Nejistě vyšel ze dveří.

Potřeboval si dokázat, že pocit nesvobody, který pociťoval a jenž jej přesvědčoval o tom, že jeho nový domov je vlastně vězením, není pravdivý.

Dům byl prázdný. Vévoda odešel ráno a jeho matka, stejně jako ostatní dny touto dobou, byla na trhu. Opatrně našlapoval na schodech a potom otevřel…

Zavrávoral. Ostré denní světlo nefiltrované barevnou mozaikovitou sítí Vévodových oken jej omráčilo. Světlo – a také proud lidí kráčejících po chodníku. Zdálo se mu, že vyšel do parného dne. Měl dojem, že každý z pohledů, který po něm, třebas jen mimochodem, sklouzl, má sílu skrývané myšlenky plné touhy po jeho novém těle. U žen plné nenávisti a u mužů… Od země, kolem kotníků, lýtek a štíhlých stehen stoupala horkost. Rozdmýchával ji vítr proudící pod širokou sukni a nadnášející ji nad dlažbou jako vzduchový polštář. Šel. Zpočátku jen zvolna. Pomalu. V líných krocích cítil rozkoš z nepoznaného. Z lehkosti a z kolébání v bocích. Z beztíže, která zachvátila jeho tělo od pasu dolů. Opřel se o zeď. Položil dlaň na hrubou omítku a ta jako by se mu otiskla i do vnitřností. Celý se zachvěl. Na okamžik zavřel oči a přitiskl se k ní celým tělem.

Za zavřenýma očima cítil horoucí slunce, otáčel za ním tvář, když na něj pojednou padl stín. Na rameni ucítil ocelové prsty.

„Krasavice!“

Otevřel oči.

„Nikde nevidím tvůj rodový erb,“ řekl rytíř, který jej pevně tiskl.

„Pusť!“ zvolal Poster. Na první pohled byl ten muž náhončím některého z městských nevěstinců.

„Nejsi snad uprchlá otrokyně?“ hrál si s Posterem jako kočka s myší, „tvá pěstěná krása napovídá, že jsi z bohatého domu.“

Poster vnímal jen mužův uzounký nahoru zatočený knír a dvě pichlavé oči.

„Žiji u Vévody Carola…“

Usmál se: „Takové štěstí že tě potkalo?“

„Zavolám stráž,“ Poster se pokusil uniknout. Látka zapraskala. Nedokázal se vyrvat. Hystericky vykřikl: „Pusť!“ Zmítal se v sevření, které bylo nad jeho síly. Ženská slabost, po níž tolik toužil, jej zradila.

Obstoupili jej, aby zakryli jeho chabé pokusy o obranu před náhodnými diváky, a tlačili jej k okraji chodníku.

„Jsi jediný Vévodův majetek, který za něco stojí,“ řekl ten, který jej oslovil jako první.

„Ale já mu nepatřím,“ vykřikl.

„To je možné, ale tvou ztrátu pocítí nejvíc.“

Ti muži zde nebyli jen náhodou. Poster se marné pokoušel jim uniknout.

„Prodám tě do dobrého domu… do toho nejlepšího.“

Muž přivolal zdviženou paží velký černý vůz. Motor tlumeně předl, řidič sešlápl brzdu a limuzína se zhoupla na okraji chodníku. Za otevřenými dveřmi s kouřovými skly bylo jen neprůhledné šero.

„Nastup,“ přikázal Posterovi náhončí. „Poslechni, nebo použijeme násilí.“

Naposledy se vzepřel: „Ne!“

Na obličeji ucítil vlhkou látku nasycenou sladkou lepkavou vůní tekoucí přímo do jeho mozku. Lapal po ní, jako by se jí stále nemohl nasytit. Padal do snu plného chutí, barev a smyslové libosti. Zhluboka se nadechl a bouřlivý gejzír rozkoší jej v okamžení zbavil vědomí.

Jízdu vnímal jen vzdáleně. Pohupoval se na vlnách. Zleva doprava, z ramene náhončího na měkký okraj sedačky. Několik dlouhých minut plynuli v proudu ostatních vozů po hlavní třídě. V hlavě mu zněla vzdálená melodie klaksonů a svištících pneumatik. Jako z automaticky laděného tuneru pronikaly k němu při krátkých přestávkách u světel útržky rozličných melodií. Konečně zastavili. Otevřenými dveřmi pronikl do nitra vozu čerstvý vzduch. Poster otevřel oči, odtrhl od sebe slepená víčka a opile hleděl na modrou oblohu. Na plynoucí oblaka a na obrovskou prosklenou budovu. Rozpoznal ji. Byl to VELKÝ EROS.

Cecil klesala na samé dno propasti. Ze svého okolí viděla stále častěji jen kontury. Ztrácela sluch. V některých okamžicích již nedokázala oddělit skutečnost od snů vznášejících se v bělavém aerosolu, který pumpy pravidelně vháněly do výcvikové komnaty. Všemi póry těla vstřebávala mýdlové krůpěje plynu. Kořeněnou vůni násobící jeden jediný pocit. Ve svých vnitřnostech den ode dne silněji a silněji vnímala plamen rozdmýchávaný afrodisiaky.

Otevřené dveře zaznamenala ve snách. Dvě postavy. Vzdálené cvaknutí zamykaného zámku. Bílý obličej vznášející se nad ní, dlouhé plavé a vlnité vlasy – temné oči.

Prudce se nadechla: „Postere,“ vzlykla.

Usedl vedle ní. „Co s tebou proboha udělali?“ zasténal. „Tak mluv!“

„A co se stalo s tebou?“ vydechla. Plakala by, kdyby to ještě dokázala.

Neodpověděl. Ani se nepohnul.

Cecil se vzepřela na loktech. „On mě prodal!“ Hlas se jí zlomil. Hlasivky měla vyschlé. Obávala se, že každým okamžikem ztratí schopnost řeči docela.

„Proč by to dělal?“

„Využíval mě. A využívá mě i dál. Dělá jen to, co je pro něj výhodné.“

„Mně pomohl,“ řekl Poster.

„Pomohl,“ její zachraptění bylo snad smíchem. „Nebyl bys první muž, který by po přeměně skončil na štaflu.“

„K tomu by mě nedonutil.“

„Dokázal by ses teď, ve svém novém těle, bránit takovému příkazu. Dokázal?“

Zmateně si rovnal šaty.

„Jak se k tobě poslední dny choval? Jako k muži, nebo jako ženě? Odpověz!“

Couvl. Zády narazil na zeď. Hlavou udeřil o stěnu. Napřáhl před sebe ruce. Slabé ženské paže, které jej ještě před několika hodinami naplňovaly úžasem. Hleděl na ně. Na slabé prsty a tenounká zápěstí. Na karmínově rudé nehty.

„Zachraň mě ještě jednou,“ prosila. „Zůstalo v tobě ještě trochu síly… věř si…“

V koutcích očí měl slzy. Cítil se ponížený – ztracený a zesláblý, jednou provždy odepsaný. Uvědomoval si, že se již nedokáže, postarat sám o sebe, natož o jiné.

V zoufalství vstal a rozběhl se proti dveřím. Náraz jej srazil k zemi. Sukně se mu omotala kolem kolenou, jako by jej chtěla svázat. Přejel hřbetem ruky po obličeji a rozmázl černotu nanesenou na řasách a obočí.

Potlačil ženské zasténání deroucí se mu přes rty a snažil se, aby mu v hlase zazněla rozhodnost a jistota. „Spolehnout se můžeme už jen sami na sebe,“ řekl.

Cecil se posadila: „Co ale uděláme? Co vůbec můžeme udělat? Vždyť jsme bezmocní.“

Vše, co je obklopovalo, bylo tak příšerné.

Ošklivili si bílé zdi i čistou podlahu, tác se zbytky jídla i vůni vznášející se v ovzduší.

„Musíme utéct,“ drtil slova mezi zuby. „Musíme se odtud dostat dřív, než nás zbaví vůle úplně. MUSÍME!“

Den, či noc? V podzemí podobnému hrobce se čas v některém okamžiku zastavil a v jiném letěl jako silný vůz. Plynul, odkapával a pojednou se řítil horempádem – v tréninkové komnatě se den podobal noci. Mžitky snů i skutečnosti se splétaly v mozcích vězněných do představ, z nichž vyrůstalo šílenství.

Cecil nahmátla Posterovu dlaň, stiskla ji: „Pokus se na něco přijít.“

Cítil její dotek. Trnutí z něho mu roznášely nervy po celém těle.

Chvíli se k sobě tiskli a nedlouho na to oba hledali soukromí v opačných koutech cely.

„Musíme. Musíme.“

Stále slyšel její hlas. Přiváděl jej k zoufalství. Byla v něm víra v mužství, jehož se ale zbavil, z-b-a-v-i-l, ZBAVIL!

„Copak to nechápeš!? Jsem stejný jako ty!“ vykřikl.

„Přece v tobě něco zůstalo. Všechno se nemohlo jen tak vytratit.“

Provokovala jej. Cítil, jak v něm narůstá vztek.

„Chtěj, chtěj něco dokázat…“

„Copak to jde? Jsem slabý…“

„Protože žiješ v představách, že právě takové musí ženy být.“

„Já jsem takový.“

„Protože se nebráníš. Udělají z nás loutky a z tebe dříve nežli ze mě.“

„Tak mi poraď,“ vyhodil větu jako trumf.

Nevěřil, že je jiná. Že by ji mohlo něco napadnout. Byla přece žena. Již dříve, tehdy jen v náznacích, přicházely podněty, které jej nutily znovu se zamýšlet nad svou volbou – být ženou. Nyní si již uvědomoval, že zřejmě udělal chybu. V situaci, v níž se ocitl, pociťoval ženství jako přítěž. Rád by se ho zbavil. Alespoň na okamžik chtěl být stejný jako v minulosti.

Cecil stála před ním. Uvědomoval si pach jejího potu. Sílu pohledu, kterým se mu dostávala pod kůži. „Vnuť strážci svou vůli, když jsi tedy žena,“ sykala, „přesvědč jej, aby pro tebe splnil cokoliv a za jakoukoliv cenu… já to už nedokážu.“

Sklonil hlavu.

„Co je s tebou? Vzpamatuj se!“

V koutcích očí cítil slzy bezmocnosti.

„Udělej ženskou práci, po které jsi tolik toužil!“

Bílá světla prozařovala místnost. Pronikala do každého koutu, vklouzla jim do těl, řezala je v očích a pronikala jimi i do vědomí. Byla zde neustále. Všudypřítomná a mučivá. I když zavřeli oči, tušili je neustále za svými víčky. Ležela na nich jako závaží.

Poster cítil hluboko v hrdle výkřik. Pálil jej jako podrážděná sliznice, leptal mu hrdlo. Klokotal někde hluboko uvnitř a rozléhal se jen jeho tělem. Byl ho plný, snažil se proniknout na povrch, ale nakonec jen několikrát němě otevřel ústa. Otevřel je a zavřel. Jako by lapal po dechu.

Cecil jej chytla za ruku: „Já udělám všechno, co budu moci, abych ti pomohla.“

Nechápal, o čem hovoří –

Z trysky klimatizace zazněl sykot. Z kovové, stříbřité trubičky, umístěné několik centimetrů nad podlahou, unikal bílý dým. Proudil do místnosti. Sice ještě nevstoupil do jejich dýchacích cest, ale reflexivně v nich vyvolal pocit čehosi sladkého a lepkavého.

Poster zasténal.

Cecil prudce vstala. Vyskočila a vrhla se ke zdroji plynu. Přisála k němu rty. Nedovolila, aby pronikal do místnosti. Vdechovala ho – zhluboka, filtrovala jed svými plícemi.

„Cecil,“ Poster k ní přiskočil. Snažil se ji odtrhnout…

Odstrkovala jej. Vyzařovala z ní rozhodnost. Teprve nyní pochopil, k čemu se odhodlala. Taková byla tedy její pomoc – za cenu sebezničení mu poskytovala prostor k vybudování obrany.

V mozku jí vzplanul ohňostroj. Roztočila se bílá kola, upadala do bezvědomí, do stavu, ve kterém přestávala vnímat. Podléhala bezmocnosti, jejíž zárodek v ní již byl uložen. Ochabovala, umdlévala a opět se vzpírala tlaku, jenž na ní působil. Afrodisiakum jí prostoupilo. Soustředila se pouze na trubičku sevřenou ústy, na chladný kov, na sání, sání popraskanými rty. Vracela se hluboko do minulosti. Vnímala pravidelný a dunivý tepot srdce. Krví chutnající sliny na jazyku. Stažené patro a hlaďounké dásně. Toužila po sytosti. Po sání tekoucí sladkosti.

Pomalu padala na bok. Klouzala opřena dlaní o stěnu. Nehty ryla do omítky.

Vydržela až do konce.

Poster stál uprostřed místnosti. Soustředil se na své paže, nohy. Vsugerovával si, že jsou schopny se vypořádat se strážcem. V pokřivených prstech měl napjaté šlachy. Tiskl v nich pomyslné hrdlo.

Za zády mu zaznělo klapnutí. Otočil se – přikrčený – ve střehu. Kruhová rýha na podlaze místnosti obtáčela poklop, který odskočil. Vystoupil několik centimetrů nad zem a pootočil se. Z temného otvoru zněl hučivý zvuk běžících pump. Odsál vrstvu plynu válející se po podlaze. Nepatrné zbytky toho, co Cecil nedokázala vstřebat.

V dálce za dveřmi zněly šoupavé kroky. Poster zdvihl hlavu a naslouchal zvuku podpatků tažených ledabyle po plastu. Znovu se obrátil k otvoru, kterým odcházel plyn. Kroky sílily. Každým okamžikem se mohla odsunout záklopka na dveřích a za sklem se objevit oko strážce ověřující účinek opiátu. Vnímal zesíleně každé kovové klapnutí krytky a zvuk kroků doprovázející skřeta k dalším dveřím. Kovové zaskřípění…

… černý východ na podlaze… Poster vzal Cecil za paži a táhl ji k němu. Opatrně ji posadil na okraj a spustil jí dolů nohy.

… kroky se blížily. Zněly už před jejich dveřmi.

Poster vstal a zakryl ženu svým tělem. Stál jen kousek od špehýrky. Tak, aby bylo patrné, že on plynem zasažen nebyl.

Strážce se zastavil. Ukazovákem odsunoval krytku. Chystal se nahlédnout.

Světlejší půlměsíček zazářil v odkrývaném otvoru.

Poster, oděný dosud do pruhu látky z postele, se obnažil. Čekal.

Zjevilo se oko strážce. Soustava čoček umožňující panoramatický pohled je proměnila v rezatou skvrnu vyplněnou paprsky světlejších čar. Zdálo se, že je pokryla plíseň přerůstající i husté křoví řas a obočí.

Okamžik na sebe hleděli bez mrknutí. Poster se do zorničky vpíjel svým celým – já. Vsugerovával strážci: vstup, pojď dál, otevři a vejdi… vyvaroval se jakéhokoliv pohybu. Ani zlomek energie nechtěl vyčerpat zbytečně. Soustředil se pouze na svou myšlenku a soukal z ní lano, kterým chtěl spoutat strážcovo vědomí… vstup, jen pojď, neváhej, nevolej pomoc, jsem sám – JSEM SAMA – JSEM ŽENA – JSEM SLABÁ ŽENA A TY MUŽ – JSEM…

Klapnutí zámku jej píchlo u srdce. Neuvažoval o tom, zda měla takovou sílu myšlenka, již se snažil strážci vsugerovat, či zda muž plnil jen svou povinnost v jistě neobvyklé situaci.

Dveře se otevíraly.

Poster cítil celé své tělo. Každý sval. Uvědomoval si napětí v každém z nich. Napjatou pružnost. Energii přichystanou k vybití.

Skřet vešel.

VEŠEL, JE TADY – znělo Posterovým vědomím. Nemá zbraň. Vymrštil se a skočil. Pod nehty cítil pokožku. Dlouhé a ostré jí projely. Znova a znova je zasekával do odkryté kůže. Vzdáleně vnímal mužův křik. Zaryl prsty do silného hrdla. Praskalo v něm. V něm – někde uvnitř. I v jeho nehtech. Lámaly se. Strážce chtěl uniknout po břiše. Zmítal se ze strany na stranu. Odhazoval Postera, který mu visel na hrdle. Kroutil sebou jako přeseknutý červ. Všechnu svou sílu cítil Poster pojednou v konečcích prstů. Stahovala se do nich odevšad. Zpevňovala křečovité sevření, které by již nedokázal uvolnit, ani kdyby sám chtěl. Stupňovala je, až do chvíle, kdy strážce znehybněl.

Zůstal ležet, nohy i paže rozhozené, hlavu pootočenou ke straně.

Poster skočil ke dveřím a přirazil je. Chodbou zaznělo hlasité klapnutí. Zamrazilo jej.

„Cecil!“

Ležela na okraji otvoru. Těžce se pohnula. Marně se pokoušela promluvit.

Vzal ji kolem pasu a vklouzli do klimatizačního potrubí. Pohyboval se po kolenou. Chvíli ji táhl a chvíli postrkoval před sebou. Doplazili se tak až ke spojnici s mocnějším centrálním kanálem. Zde již mohl Cecil nést. Uchopil ji do náručí. Klopýtal kupředu. Blížili se k pumpám. Zvuk strojovny zněl stále hlasitěji a hlasitěji. Motory bouřily. Poster zakopl. Pustil Ceciliny nohy a opřel se dlaní o stěnu. Zapružila. Tvořil ji gumový límec spojující dvě části potrubí, které zde nedoléhalo. Položil ženu a pokusil se je shrnout. Pěstmi pruh plastu odstrkoval a doufal, že uvolní jeho upevnění. Ve vzduchu se ještě vznášely krůpěje opiátu a pronikaly hluboko do něj, hluboko do plic, které se při námaze zhluboka plnily teplým a zapáchajícím vzduchem. Stoupal mu do hlavy a opájel jej. Znovu a s větší vervou zaútočil na povolující stěnu. Konečně se odchlípla a pustila do nitra trochu čerstvého povětří. Chladilo. Uvědomil si, že je celý zpocený, že jeho nahé tělo pokrývá slizký povlak. V gumovém límci luplo, povolil a odletěl do strany. Poster vzal Cecil do náručí a vyklouzl ven.

Ocitli se ve strojovně. Na stěnách svítily nouzové lampičky. Malá nažloutlá světýlka s červenými pruhy. Rozhlédl se po sále. Na věšáku v koutě viselo několik šedivých overalů techniků. Oblékl se do jednoho z nich a druhým zahalil i Cecil.

Choval se jako lapené zvíře. Rozběhl se kolem stěn. Hledal východ. Skulinku, jíž by mohl uniknout. Povšiml si spalovací pece a temné oranžových plamenů za litinovými dvířky. Znovu se rozhlédl. Po podlaze, po stěnách, po stropě.

Výtah.

V koutě stála drátěná kóje s několika zapáchajícími kontejnery. Otevřel dvířka. Znova vlekl Cecil. Držel ji v podpaží. Docházely mu síly. Konečně byli uvnitř. Přibouchl dveře a stiskl tlačítko ovladače. Výtah sebou cukl, zakolébal se a pomalu stoupal. Jen zvolna se sunul podél poškrábaných a pomalovaných stěn. Kolébal se na laně a hlasitě skřípěl. Poster ho v duchu pobízel ke spěchu, v dlaních drtil ovladač, jako by on byl tím donucovacím nástrojem, na který výtah zareaguje.

Projeli stropem dalšího podlaží a na okamžik nahlédli do dlouhé chodby, kterou při kontrole procházel další ze strážců. Poster se mimoděk přikrčil. Vklouzl do mezery mezi kontejnery a přitiskl se k odpadkům.

A opět vpluli do šachty stěn potřísněných špínou.

Poster seděl na zemi a pomalé tempo jej přivádělo k šílenství. Patami kopal do podlahy. Pěstmi bušil do kontejnerů. Křičel. Pronikavě křičel.

Strop výtahu narazil na kovovou překážku. Téměř se zastavil. Poster sevřel tvář v dlaních. Toužil po bolesti.

Kabina sebou několikrát cukla. Ozvalo se zaskřípění. Táhlý a nepříjemný zvuk. Nad hlavami se jim rozevřely dva ocelové pláty. Ustupovaly do stran a kabina trhavě vyjela na povrch.

Objevilo se nebe. Černé nebe plné hvězd a plápolajících oken VELKÉHO EROSU.

S Cecil v náručí vrávoral Poster po chodníku. Známé ulice se mu před očima objevovaly rozmazané, pokřivené. Vedlejší třída vedoucí kolem zadních traktů domů. Opuštěné tržiště. Prázdné činžáky připravené ke stržení. Toulaví psi a kočky. Tušil je všude kolem. Číhali ve tmě. Viděl jejich zelené oči. Slyšel rachotivé vrčení šelem.

Po stěnách domů se táhl jako sgrafito pás feministických hesel prokreslený řadou schematických obrázků hanlivě znázorňujících mužské pohlaví. Výhrůžky násilím podepsané FEMCORPSEM, nápisy vyjadřující spíše nežli strach závist ve všech pádech skloňovaného penisu.

V každém cinknutí kovu o kov slyšel Poster třesk zbraní. Až po chvíli si uvědomil, že je vlastně ženou a že se musí spíše obávat lovících pasáků než FEMCORPSU.

Dům, konečně, Vévodův dům… Dlouhé temné schody, nadechnutí na každém odpočívadle. Stále těžší Cecil na rameni. A nakonec dlouhá zastávka před Vévodovými dveřmi.

Poster je rozrazil a vstoupil… Z protější místnosti vyšla Vévodova matka. Opatrně pouštěl své závaží na prošlapaný a starý koberec a druhou ruku natáhl po stařeně.

„Od-odkud se…“ koktala.

Vykřikl: „Kde je Vévoda?“

Slovo jí uvázlo v hrdle.

„Uděláš něco pro svou dceru a pro mě!“ Měl v hlase tolik rozhodnosti, že jeho výrok nemohla považovat za otázku.

„Já…“

„Vidíš, co s ní udělali?“

Přistoupila k Cecil a sklonila se k ní.

„Už nechci být ženou,“ řekl Poster, „rozumíš? Změň to, ihned, ihned to udělej a já Cecil ochráním přede všemi – i před Vévodou.“

Otočila se: „Nemohu zvrátit účinek kouzla…“

„Musíš, určitě existuje cesta. Podstoupím ji, ať je jakákoliv. Za každou cenu!“

Vzplál oheň. Vybuchl v oslepující záři, aby vzápětí zhasl a ze svého ložiska vypudil dým. Kolem černé čarodějnice rostly pilíře z kouře. Zjevovala se v nich a opět mizela. Pojednou stála ve sloupové síni z optických imaginací. Na dlaních měla položenu misku se žhoucím nápojem. Zdvihla ji do výše očí a jala se monotónně odříkávat několik drnčivých slov nesrozumitelného zaklínadla. V temně zelené kapalině se chvěla svítící kulička. Svou září připomínala krůpěj roztaveného kovu. Na vroucí hladině praskaly bublinky a mezi víry se válela bílá pára. Odlesk světla zazářil v potu, jenž vystupoval z ženiny drsné pleti.

Nabídla nádobu Posterovi.

„Pamatuj,“ pronesla chraplavě. „V okamžiku, kdy smočíš rty v mém lektvaru, přestaneš být ženou,“ zvýšila hlas, „a nebudeš ani mužem. Zbavíš se pohlaví, pro které jsi člověkem. Zbavíš se lidskosti. Staneš se bezpohlavním monstrem.“ Slova se dramaticky vznášela nad magickým obrazem. Žena hlasitě oddechovala. Chvěla se horkem vyvěrajícím z nápoje; prostupujícím kovem, pronikajícím kůží – masem. Ve vyražených stenech jako by rostla její bolest. Horkost proudila do těla čarodějnice, která se stávala pouze poslem kohosi silnějšího, než byla ona sama. „Vezmi ho a pij – pokud jsi se pevně rozhodl.“

Poster učinil jeden rozpačitý krok vpřed. Měl misku na dosah. Stačilo vztáhnout ruce. Uchopit ji…

„Pos-te-re,“ vzduch rozechvívaný Cecilinými odumírajícími hlasivkami zněl pouze v náznaku jeho jména. Slyšel v té chraplavé melodii, deroucí se bolestně ven, prosbu.

Čarodějnice vycítila jeho váhání. Po tváři se jí rozlil šklebivý úsměv. „Pamatuj,“ zasípěla, „přestaneš být člověkem. NEBUDEŠ ČLOVĚK.“

Stahoval svaly v obličeji. Cítil, jak se mu kroutí tváře. Cítil pokožku napínající se na bradě. Měl dojem, že si uvědomuje i to, jak mu v kratičkém okamžiku prodlení rostou vlasy. Byl mužem, byl i ženou. Uvědomoval si, oč přichází. Znal cenu svého rozhodnutí.

Téměř jí vyrval misku z rukou.

Vykřikla.

Slyšel Cecilin chraplavý dech.

Horký kov jej pálil na ústech a nápoj mu oblil horní ret. Zaklonil hlavu a vlil ho do hrdla. Nestékal zvolna, ale prolétl útrobami jako divoký tajfun. Divoce se zatočil. Stoupal od chodidel až do konečků vlasů. Naplnil již dávno mrtvé i právě rodící se buňky. Byl ho plný. Cítil v sobě rostoucí sílu i slabost umírání. Nekonečné vibrace přicházející z každé částečky těla. Odevšad. Pulzy – hluboké a dlouhé, zrychlující se – vrnící a znepokojeně narůstající nad hranici snesitelnosti. Výkřik rozléhající se prostorem nevycházel jen z jeho úst. Unikal celým jeho povrchem, jako by pojednou zřídl a proměnil se v síto, skrz které byl zvuk plný šílenství pasírován. Každá buňka jeho těla se rozdvojila a rozdělila jej do dvou paralelních světů. Do dvou paralelních existencí zapadajících do sebe jako duté kostky dětské skládačky, jež se vkládají jedna do druhé. Viděl to, co doposud. Čarodějnici ustupující před výbuchem emocí. Cecil zkroucenou celou do sebe. Pohupující se podlahu plnou špíny. Černé a začouzené stěny. Blikotající plamínky a kotlík pohupující se nad nimi na stříbřitých řetízcích. Viděl všechno jako doposud, ano… současně viděl ale i něco navíc. Rozpřáhl paže, měl pocit, že za ním vlaje dlouhý černý plášť. Zdálo se mu, že na jeho hrudi, na jeho pažích, na nohou, že tam všude mu narostly mohutné svaly. Že se do jeho hlavy přelil celý vesmír. Nedohlédl až na své dno, ale uvědomoval si, že je jen věcí času, než se mu na ně dohlédnout podaří. Nebyl již ani mužem, ani ženou a nelitoval toho. Opustil jej pud muže lovce i ženská touha klopýtající mezi hranou bezmocností a skrývanou touhou po moci. Jako muž netoužil po ženě a jako žena netoužil být silnější než muž. Měl daleko víc a k pocitu vítězství, který jej prostoupil, byl shovívavý, věděl, že jde jen o první projev jeho přeměny, věděl, že není škodlivý a že jej brzy opustí.

Čarodějnice stála opřená o stěnu. Přejel ji pohledem a ona, jakoby přitlačena jeho silou, klouzala zády po zašpiněné malbě s vybledlým stříbřitým vzorem na zem. Dopadla na kolena: „Můj pane.“

Přijal její hold beze slova a otočil se k Cecil.

„Nemusíš se mě bát,“ řekl.

Přikývla.

Usmál se: „Ochráním tě.“

„Ano?!“

„Nevěříš?“

Jako by zkameněla.

„Přistup,“ vyzval ji.

Viděl to, co doposud… viděl ale i něco víc. Před očima mu defilovaly postavy z pohádek a bájí. Nejenom ony, i tvorové a zjevení, které si dosud lidé nevymysleli. Viděl to, co dosud neobjevili ve svých představách. Kostka reálného světa vězela v o něco větší krychli světa nadpřirozeného, s níž se prolínala. Uvědomoval si, jak příhodná je zde předpona nad. Z mlžného oparu vyvstaly lhostejné tváře zemřelých. Sinalé tváře rytířů mnoha civilizací v jejich věkem zašlé zbroji. Pach černé půdy kořeněné semeny trav. Staré tváře žen plné vrásek připomínající hluboké praskliny a hlaďounká, ale bledá líčka krásek. V koutě místnosti seděl skřet s tváří právě narozeného dítěte. S nepatrnýma očima ztracenýma v oteklých víčkách a nafialovělých polštářcích pod nimi. Se širokými bezzubými ústy. Monotónní křik unikající z nich se podobal skučení větru. V kouři nad ohněm se vznášely příšery s mlžnými létacími těly posetými tvářemi zjevení, které čekaly jen na Posterovo zavolání.

Napřáhl paže před sebe. Obrátil je vzhůru dlaněmi a vnitřním hlasem vyzval létající duchy, aby mu předali svou energii. Svištěli místností s grácií netopýrů, ve složitých smyčkách, beze strachu z projevů fyzického světa. Stěny pro ně nebyly hustší nežli vzduch a jediným skutečným omezením jim byl Posterův příkaz. Slétali střemhlav z výšin a naráželi na jeho duchovní paže. Chvění kumulované energie rozsvěcelo pronikavé světlo. Obrátil ruce dlaněmi dolů.

Dotkl se Cecilina čela. Zavřela oči a poddala se proudu energie, který jí protékal. Dech se jí prohluboval. Rozostřený obraz vytvářející kaleidoskop světel a stínů v mozku měl pojednou ostřejší kontury. Temné šelestění příboje v uších zmizelo, vystřídáno praskotem polen v uhasínajícím ohni. Cecil se vracely smysly.

„Je krásné, když je žena doopravdy ženou a muž mužem,“ řekl Poster.

Sklopila oči.

„Vím, že ty jsi ženou více než kterékoliv jiné. Poznal jsem tě.“

„Sama nevím, co vlastně chci,“ zašeptala.

„Toužíš po pomstě. Po obyčejné ženské pomstě. Ty si přece nepotřebuješ dokazovat, že jsi silnější než muž, že jsi chytřejší. Nechceš být tou nejmužnější ze všech žen.“

Pevně stiskla rty.

„Potřebuješ se jen pomstít.“

„Ano,“ přisvědčila v náhlém pohnutí mysli.

„Potrestat toho, kdo ti ublížil.“

„To chci.“

„Ale přitom k němu nechceš být krutější, než byl on k tobě.“

Přikývla: „Vím, co mu chci udělat.“

„Ano?“

„Chci, aby na vlastní kůži poznal, jaké to je.“

Vévoda obhlédl svůj nový štafl na hlavní třídě. Nebyl tak velký jako první, ale částka ze zástavy musela vystačit na nákup žen i umlčení nejhlasitějších věřitelů. To vše se mu podařilo. Začínal doufat ve světlou budoucnost.

Chladně počítal. „Pokud bych Cecil prodal…“ slůvka kovově cinkala, když probíral v prstech váček zavěšený u pasu. Uvědomoval si, že bude výhodnější prodat ji naráz celou, ne po hodinách, po minutách… Opájela jej jistota, kterou přinášely peníze. Zbavil se dluhů, zbavil se nepřátel… Jak dokonalý je kruh všech souvislostí, napadlo jej.

Opět si byl jist sám sebou.

Zhoupl se v kolenou, rozhodil paže a plášť přehodil přes ramena. Meč posunul více na bok. Stál zasněný a spokojený.

* * *

Démonický zjev Postera posloužil dvojici lépe než osobní stráž. Rozhrnoval na chodnících davy, které pojednou nebyly jen obyčejnou lidskou masou, ale slavnostním špalírem podél jejich cesty. Duchové s létajícími těly je vedli k cíli s mystickou jistotou. Vznášeli se kolem nich, obletovali je, ale v očích obyčejných lidí byli jen mlžným oparem či parou unikající zpod poklopů městské stoky. Podivnosti, jimiž se projevoval nadpřirozený svět koncentrovaný v jejich blízkosti, navozoval ponurou atmosféru strachu. Každému, kdo na Postera pohlédl, jako by poskočilo srdce rychleji a silněji, každý si uvědomil, že je má v hrudi, že se pohybuje. Nenadálá nepravidelnost v jeho běhu je donutila zamyslet se nad ním, na okamžik zastavit. A Poster procházel zkamenělou uličkou lidských těl uvažujících o smrti. Byl zcela bez pocitů. Oproštěný od všeho. Jen Cecilina paže, položená na předloktí, jej spojovala s obyčejným světem.

Dítě, jež míjeli, se rozplakalo a jeho matka mu stiskla ruku tak silně, až jí pokožka na kloubech zbělala. Vykřiklo bolestí.

Poster pootočil hlavu. Pohyboval jí milimetr po milimetru. Trhaně. Podivně majestátně. Usmál se a dítě ztichlo.

Den na okamžik pohltilo šero, z něhož dvojice opět vykročila do slunečních paprsků odrážejících se na jejich šatech a Posterově zbroji.

„Proč se nás všichni pojednou bojí?“ zeptala se Cecil.

„Sami nevědí,“ řekl, „vnímají cosi, čemu nerozumí. Co nevidí, ale o čem jsou přesvědčeni, že existuje.“

„Sama cítím takovou zvláštní tíseň.“

„Naši průvodci je připravují o sebejistotu.“

„Naši průvodci?“ rozhlédla se.

„Jsou to jen stíny. Nemusíš si jich všímat. Tobě neublíží.“

„A jim…“

„Ne, zatím ne. Dnes touží pouze po Vévodovi.“

Cecil zdvihla hlavu a pohlédla na Postera. Překvapeně si uvědomovala změnu, již opět prodělal. Již nebyl ženou. Ztratil krásnou tvář a vlasy mu zbělely. Oči měl hluboko zapadlé a čelo zbrázdily hluboké vrásky. Viděla, jak mu pokožka hrubne, jak je v ní vytlačována další rovná rýha. Mimoděk zdvihla paži a dlaní přejela po svém obličeji.

„Neboj se, jsem tvůj ochránce,“ ubezpečoval ji. „Pro tebe dopadne všechno dobře. Vše, co existuje mimo tento svět, je ve tvých službách.“

Rozestupující se dav je dovedl až k Vévodovi. Zmateně stál uprostřed kruhu, jenž vytvořili. Otáčel se kolem dokola, dlaní tiskl jílec meče. Dosud neviděl svého nepřítele.

„Vévodo,“ řekl Poster.

Osudem bylo určeno, že bude v tomto okamžiku stát zády k přicházející dvojici.

Trhl sebou. Otočil se.

„Postere!“ Tasil meč a vykřikl: „Cecil!“

Výsměšně mu odpověděla ozvěna. Stál na rozkročených nohou a hrot jeho meče se chvěl. Byl uprostřed arény. Neviděl skulinku, jíž by mohl uniknout. Celý se smrskl do sebe.

Poster jako by čekal na tento okamžik. Pomalu tasil meč on. Rozepnul sponu poutající plášť a odhodil ho: „Chceš se bít, anebo přijmeš trest, který určila tvá sestra?“

Vévoda se vrhl kupředu. Hrot jeho zbraně letěl jako blesk. Sklonil se nad ním a veškerou energii vložil do smrtící rány. Z úst mu zaznívaly podivné steny. Nebylo možno rozpoznat, zdali pláče, nebo se směje.

Poster o krok couvl. Před ním se zhmotnil mlžný stín a zkopíroval tvary jeho postavy. Vytvořil Posterův obraz. Démon se rozdvojil. Ostří projelo nehmotným tělem, třesklo o dlažbu. Vévoda překvapeně strnul. Tiskl rukojeť v obou dlaních. Pomalu se otáčel. Čekal úder, jenž jej srazí. Zvolna, tak zvolna se otáčel, jako by svůj pohyb chtěl utajit. Koutkem oka zahlédl Postera. Už věděl, kde jej hledat. Zprudka pohyb dokončil a divoce vykřikl. Zdvihl meč nad hlavu. V hrdle mu skřípěl výkřik: „Zabiju tě!“

Z opačné strany zazněl Posterův hlas: „Přijmi raději trest.“

„Bože,“ zaječel Vévoda. „Kde jsi?“

„Tady.“

„Tady jsem.“

„Jsem všude,“ zněl stále stejný hlas.

Všechny Posterovy kopie stály připraveny ve střehu. Vévoda zběsile zaútočil. Na jednu, na druhou – pokaždé bez úspěchu. Udělal divoký výpad a couvl. Divoce mával mečem nad hlavou. Ale ten těžkl. Táhl paži dolů. Nakonec padl Vévoda na kolena. Zbraň vyklouzla z křečí zkroucené dlaně. Schoulil se do sebe.

„Přijmeš trest, Vévodo Carole?“ ptal se jej Poster.

„Jaký je tvůj trest?“

„Ne můj, tvé sestry, ona ho vybrala.“

„Jaký je?“

„Staneš se ženou.“

Vévodova hlava klesla ještě níž. Přiblížila se dlažbě. Mlčel.

Poster sepjal dlaně, paže zdvihl nad hlavu a vstoupil do kruhu. Promluvil. Hlas splynul s duněním hromu. Odříkával několik podivných slov. Převracel je na jazyku jako modlitbu… Ulicí zakroužil vítr. Zdvihl prach. Posterova slova vyvolala vichřici. Opřela se do Carolova těla, srazila jej a kutálela jím po dlažbě. Zdvihl se obrovský vír. Přitiskl svým vrcholem Vévodu k tvrdým kamenům a vzápětí jej opět uchopil a vynesl několik desítek metrů nad střechy domů. Pohrával si s ním. Pronikal do něj. Polkl jej a naleptal svým vařícím i ledovým dechem. Carola opíjel horký pach sekretů. Změny k ženskosti pociťoval jako narůstající novotvary – jako řízené buněčné bujení vyžírající z jeho nitra nastřádanou energii. Chvěl se ve vlnách napětí střídaných mžitky uvolnění. Soustředil se jen na svou bolest, jež jej bodala až v konečcích prstů. Naposledy se otřásl. Vévodův křečemi zmítaný trup bezvládně dopadl. Proměna byla ukončena. Ležel na zemi. V rozervaných šatech bylo vidět jeho nové tělo. Přikrčil se. Seděl uprostřed štaflu – polonahý – ve středu pozornosti. Otočil hlavou nalevo a napravo. Kolem dokola stáli lidé. Dav lidí – desítky upřených pohledů. Zvědavých pohledů.

Stiskl ruce. Zaťal je v pěst, až se mu nehty zaryly do dlaní. Nabíral vzduch do plic –

Syčel jí v útrobách. Vykřikla. Vysoko, pisklavě, křičela a křičela – dokud jí stačil dech…

Šokárna Jošuů

Do kovové konstrukce, zhltlé temnotou, bily kapky deště. Oblízly rez a padaly dál. U špiček mých bot jeden z vodopádů končil. Každá krůpěj mlaskla o beton, jako by se s ním líbala na uvítanou.

Kemir škubl hlavou. „Neslyšíš nic?“ zašeptal.

„Jen svinskej déšť.“

Vyhlédl z úkrytu a lampa, létající ve větru sem a tam, jej osvětlila. Couvl a paže mu automaticky zamířila k pravé tváři. Nervózně nahmátl čerstvou jizvu tetování. Pod konečky prstů roloval žmolek odtržené kůže, stáhl ho pod bradu a odmrštil před sebe. „Podělanej život,“ zavrčel. Na zakrvavený obličej mu padal déšť. Mísil se s modrým barvivem a v nafialovělých čůrcích se vsakoval do flanelové košile, pocházející z nevyčerpatelného armádního skladu.

Byl na něj zoufalý pohled. „Vypadáš hrozně,“ politoval jsem ho.

Neurčitě zabručel. Kůže nás obou vypovídaly o nezkušenosti začátečníků. Každý vpich byl hlubokou ranou. Seděli jsme přikrčeni mezi vymletými betonovými bloky, mezi jejich vyvalenými břichy nacpanými armovacím drátem, opřeni jen o špičky stažených zadků. Oválnou halou duněl proud splašků, jehož vytrvalá ozvěna mi zněla vědomím a probouzela nepříjemné vzpomínky.

V mřížoví kopule nad našimi hlavami zbývalo ještě pár kusů skla, po němž pochodovaly kapky bez líbání a s daleko větší razancí. Měli jsme v nohou tolik holých a vydrancovaných místnosti, že pro mne jejich rytmická produkce znamenala vrcholný kulturní zážitek dnešního dne.

„Kroky,“ zasyčel Kemir.

Zatracený černoch – uši měl lepší než já.

Naslouchal jsem sílícím zvukům. „Asi pravidelná hlídka.“ Celý se rozklepal. „V tomhle počasí?“

„Proč ne?“

„Ale univerzitní zónu maj přece vobšancovanou zvenku, dovnitř nikdo ze srandy nepoleze.“

Zdvihal se.

„Seď,“ chytl jsem ho za ruku, „ani se nehni.“

Zpovzdálí zněly nesrozumitelné hlasy.

„Musíme odtud vypadnout,“ šeptl.

„Nemůžou jít najisto. A stejně by nás s touhle vizáží typovali na nějakej pouliční gang,“ chlácholil jsem jej. „Jo,“ vyrazil, „kdyby nás nechytili právě tady…“

„Tady nebo jinde, dyť je to fuk. Všechno zničili, viděls’, už tu nic není.“

„Pro nás snad ne, ale pastva pro každýho intelektuála,“ skučel, „tuny informací, kterejm rozuměj jen oni.“

„Mě z toho ale nikdo podezírat nemůže,“ ušklíbl jsem se na něj. Já byl naštěstí se vším smířený, vděčný rodičům, že to za mě vyřešili už v mém nejútlejším věku. Nechali mi v lebce všechno porovnat podle zvyku; zbavili mě strachu, že k tomu někdo později použije tvrdších prostředků. Já stoprocentně intelektuálem nebyl.

Přikývl. „Žádný brouk v hlavě, ten nejlepší předpoklad pro klidný život,“ zadeklamoval okřídlené heslo Jošuů – v naší situaci to byl ten nejčernější humor.

Vynořili se ze tmy jako smečka honicích psů: patrola pěti Jošuů, čtyři maníci a jejich seržant. Dlouhé kutny nasáklé vodou je plácaly po nahých lýtkách. Opírali se o běžecké hole a mířili přímo k nám. Měli tempo stopařů tušících cíl nadosah.

„Kruci,“ vylétlo mi z pusy. Hnusný Malkolm, to město plné tupců nevyjímaje mě a Kemira. A tím nám ještě lichotím, my na tom byli hůř. Oni na kšeft, zavánějící elektrickým proudem, nenaletěli. Já, nejstarší syn Rebela Gandy, na ně narazím zrovna při pašování informací z toho nejnebezpečnějšího místa.

Univerzitní čtvrť na okraji města byla skládkou všech těch zakázaných zbytečností. Z části věcí, které už jen tak snadno zničit nešly, protože nehořely, a z části ze zbytků, které už bez toho zničeného nikomu k ničemu nebyly.

Tiskli jsme se ke stěně, jako bychom se do ní chtěli vsáknout. Čvachtavé kroky zněly z velké blízkosti. Jošuové už byli před vchodem. Měli nad sebou obláčky páry. Hlasitě oddechovali.

V dětství mi provedli něco, co ze mě udělalo slabocha napořád… Bázlivec neschopný odporu byl jejich cílem a dítě bylo tím nejtvárnějším materiálem, jenž šlo použít. Potkalo mě to před pěknou řádkou let, alespoň deset jich uteklo, prsty obou rukou byste potřebovali, abyste ukázali, kolik je to celkem. Byl jsem tenkrát mrňous, který nevěděl, oč běží. Co umí ta báječná elektrika, to jsem tušil jen z her na několika automatech z Polomova nábřeží. Šoupli mě do temného tubusu. Napřed si pokaždé vybavím pocit a teprve potom událost. Měl jsem strach právě jako teď. Pouštěli do mě tu všemocnou šťávu a ona mě rozvibrovávala jako mráz malé štěně. Tekla mi tělem, kostmi, krví. V mozku mi roztáčela duhová kola. Dělala si, co chtěla, možná to, co chtěli Jošuové. Jisté je, že ze mne dostali všechno zavánějící intelektuálstvím.

Seržant pískl. Mrskli sebou, stáli ve dveřích a se světlem v zádech připomínali stíny. Rozsvítili přenosnou lampu.

„Tady jsou,“ řekl jeden z nich.

Co byste udělali vy v takovou chvíli? Jak se může tucťák bránit těm, kterým rodiče od dětství vtloukali do hlavy, že pány jsou tu oni?

Seržant stál rozkročený jen několik kroků od nás a štěkal jako správný honicí pes, který dostihl svou oběť: „Zvedejte se, půjdete s námi!“ Vstával jsem co nejrychleji, aby viděl, jak moc mi záleží na jeho mínění.

„Dostali jsme se sem jen náhodou,“ přesvědčoval jsem ho. „Není tu nic, co by nás zajímalo. Žádný věci pro kšeftování, jen bezcennej brak.“

„Hodnej hoch,“ zabručel seržant, „pěkně zpíváš, ale máš smůlu, že ti nevěřím. Načisto si to sjedeme u nás.“

„Přece je vidět, kam patříme. S tím svinstvem tady nemáme nic společnýho.“

„Zbytečná námaha,“ řekl, „mám hodnověrnou informaci.“

V hrdle mi vyschlo: „Někdo se nám mstí.“

„Neudal vás dobrovolně,“ vrtěl hlavou. „Našli jsme mu to v mozku mezi dalšíma věcma hraničícíma se špagátem. Plno vědomostí, který slušnejm lidem motaj šišky.“

„To musel bejt cvok,“ zavřeštěl Kemir.

„V hnízdě, kde byl, cvoci nejsou. Tam zalejzaj jen ty nejhorší lumpové.“

Kličkovali jsme v temných vodách, chlapík, který nás najal, o sobě nemluvil. Zařadili jsme jej podle vzhledu. Čisté oblečení, dlouhé vlasy a žádné znaky dožívající technologie, tak oblíbené Jošui. Na první pohled konfliktní typ. Rád by se spoléhal pouze na sebe, ale v hlavě mu vrtalo něco, co nemohl bez pomoci tucťáků zvládnout.

„Jdeme,“ řekl seržant.

Obstoupili nás a vyvedli do prudkého větru. Zavyl v kovové konstrukci, opřel se do ní, až uvolněná skla zaskřípěla. Jedno vypadlo a jako obrovský list padalo dolů. Komíhalo se: dopředu a dozadu, ze strany na stranu. S třeskotem dopadlo na zem a rozlétlo se v drobných štěpinkách.

Koridor v ostnatém drátu nás vyvedl ven.

Údolí bylo plné špíny a vyrovnané řady generačních domků, z nichž mnohé otevřelo poslední zemětřesení jako obří otvírák, se cenily do ulice očouzenými stěnami bytů. Příšerná díra, ten Malkolm. Jen o něco živější než univerzitní čtvrť. Na nárožích hořely ohně a po stěnách, končících kdesi v černočerné tmě, poskakovaly odrazy plamenů, toužící z té dvourozměrné projekční plochy uniknout. Osvětlovaly agitační piktogramy Jošuů s jednoznačně dešifrovatelným významem: nápadné kresby s opakujícím se námětem smrti.

Dešťové mraky přiklopily město jako poklička a štiplavý kouř se táhl při zemi.

Vycepovaní spoluobčané sledovali eskortu pouze koutky očí a úmyslně přehrávali nezájem o osud neposlušných.

„Co s námi bude?“ skučel Kemir.

„Je na čase vám kouknout do hlav,“ řekl seržant, „to, co nedokázaly zákony, zvládne technika. Kolík v hlavě je jedinečnej prostředek na studijní typy.“

Dal jsem si dohromady dvě a dvě, právě k tomu mi stačily vědomosti odpovídající úplnému vzdělání po poslední školské reformě. Čekala nás tvrdá cesta.

„Víme, jak na vás,“ chlubil se seržant. Z hlasu mu čišela mnoholetá zkušenost, zaměřená ovšem toliko na sání informací zevnitř ven, nikoliv naopak. Byl typickým představitelem nezúčastněných pozorovatelů, postrádajících sebemenší náznak uživatelského přístupu. Zapřádat s ním hovor nemělo cenu a druzí nás odepsali. Cestou jsme budili daleko větší zájem u smeček zdivočelých psů a koček než u té fešácké společnosti lidí, poslouchajících Jošui na slovo.

„Běžte dovnitř,“ přikázal seržant.

Zatlačili nás do úzké chodby, kde u stropu skomíralo několik šedivých žárovek, pamatujících sériovou výrobu. Pár neopadaných dlaždiček kvetlo zeleným slizem. Plíseň, náš dech a lidské výkaly splývaly v pronikavou esenci, která už nebyla pachem, ale koncentrovaným jedem.

„Šokárna,“ zašeptal Kemir.

Zatrnulo mi v čelistech: „Přece nás nemůžete…“

Kemir mě chytil za rukáv. „Odrovnají nás.“ Hluboké rýhy vrásek mu obtáčely čelo a tlačily na lebku, jako by ji chtěly promáčknout.

Pět prošlapaných schůdků prudkých tak, že jejich staviteli jisté nezáleželo na těch, co po nich budou chodit. Kovové dveře se šedivou oprýskanou barvou, po kterých se táhlo pět škrábanců jakoby od ostrých nehtů, a za nimi kachlíkárna.

Na zemi ležela šedavá troska.

„Tady máte toho svýho práskače,“ ukázal seržant. Muž ležel v kaluži snadno identifikovatelné kapaliny a z pocukávajících svalů bylo zřejmé, že je dosud plný elektřiny. Oči mu z obličeje vygumovala bolest, ponechala otvory plné krvavého bělma a zřítelnice ne větší než špendlíkové hlavičky. Byl nahý a na těle mu jako olejový filtr stál suchý pot.

Pokud tohle byla vědomá forma zastrašení, pak se zdála být zatraceně účinnou. Ten muž se několikrát pokusil sáhnout pravou rukou na prasklý horní ret, ale pokaždé zachytil malíčkem za ucho. Dosud z něj vedly dráty, přichycené ve svorkovnici na ovládacím panelu.

Seržant couvl ke dveřím. „Tak tady je máte,“ oslovil místní personál.

„Hele, brácha,“ řekla černá hlava, čnící z bílé ošetřovatelské uniformy, „na co ses to dal?“ Široké rty pod zploštělým nosem dotvářely africkou fyziognomii.

Kemir se chytl příležitosti. „Všechno je to strašnej omyl,“ koktal. Byl mezi svými, a proto nevěřil, že budou i vůči němu stejně agresivní.

„Řek bych, že ve vašem případě může být i poslední,“ zakvičel tlusťoch, jehož lalokovité břicho vytlačovalo do plátna faldy připomínající rituální šroubovici. „Čeká vás hřebík v hlavě.“

„Nejmenší zlo pro bloudící,“ doplnil jej štíhlejší kolega, který, soudě podle projevu, prodělal alespoň nižší kazatelský výcvik jošuovských ideologů.

„Povíte všechno,“ pokračoval první, „nebo vám vydřeme mozek z těla.“ Své party znali dokonale.

Sdílnost byla jen slabým odvarem mých pocitů: „Ptejte se, odpovím na každou otázku, nemám co tajit.“

„O dobrovolný diskusi nemůže být ani řeč,“ nechal se rozesmát ten těžší, „tady už není na hraní čas, tady se tvrdě pracuje.“

„Kdo půjde první?“ ptal se kazatel, namotávající přes loket žlutý kabel.

„Nikdy si nenechám od nikoho vyčíst, že jsem rasista,“ řekl rozvážně tlusťoch a vykročil ke Kemirovi. „Ber to bez předsudků, brácho, nechci se tím nikomu zavděčit. Prostě ti dávám přednost. Nakonec si myslím, že je horší se na to dívat, než zažívat na vlastní mozek.“

Připravovali jej pomalu a důkladně. Předem si ale krouceným ocelovým lanem pojistili mě. Mysleli i na to, abych měl dobrý výhled. Kemirovi dali elektrody na ruce i nohy a do švu na temeni zarazili hřebík. Pak do něj pustili proud. Zamávalo to s ním, bedra nadzdvihlo alespoň metr nad podlahu a paty zaseklo do dlažby, jako by to byly kramle. V hlavě mu asi svítilo světlo. Reflektor pražil proud fotonů do každého koutečku změti neuronů a pasíroval z nich obsah ven do kabelu jako odšťavovací robot lepkavý cukernatý sirup do nastavené mísy.

Kazatel si narazil kuklu, do níž byl tok z Kemira směrován. Šlo o klasický drátový přenos informací. O něco mezi archeologickou elektronikou a vírou, že dobrá věc se podaří. O nesrozumitelný technický relikt minulosti, posílený telepatickým tréninkem vyšetřovatelů.

Na chvilku strnul a přejímal Kemirovy myšlenky, které s tichounkým šuměním vytékaly ven. „Nic,“ cvakal zuby chycený zpětnou vazbou probíjejícího systému, „jen náznaky, že informace nesou, ale nikde nic. Tucťácký sny o naší likvidaci, snůška nesmyslů a sprosťáren.“

Tlusťoch přikyvoval. „Přidáme grády,“ přikrčil znalecky nos, „vymáčknu z něj všechno. Stejně je nakonec vyčistíme úplně.“

Kazatel měl v obličeji oboustranný tik, chvěl se, jako by byl z rosolu. Zornice mu jezdily ze strany na stranu, vycházel z něj táhlý brum. „Už dost,“ vykřikl, „dost, není se čeho chytit.“

„Doufám, že se nešetříš,“ napomenul jej kolega, „víš, že musíme být tvrdí.“

„Ještě je tu druhej,“ zabručel smířlivě kazatel, „prošácnem mu lebku a půjdou pod gumu. Ty už nikomu nic rozumnýho nepoví.“

„Tak jedem,“ řekl tlouštík. Zjevil se nade mnou jako strašidelná maškarní maska. Mezi zuby otáčel kus špinavé plastové hadičky. Z koutku oka mu vytékala slza. Tvář měl plnou hlubokých a širokých pórů.

„Hezká kresbička,“ řekl a přejel mi ukazovákem po tetování, „hezká…“

Údržbářská dílna se rozplývala. Lebkou mi projel blesk. Úlomky osobních informací se proměnily v hieroglyfy hledající východ.

Jel sled živých obrazů: vystoupení negramotného intelektuála Petra Mola proti Jošuům, dlouhé hladké lano, tělo kolébající se jako kyvadlo; šikštráfek z Molovy sekty s kravatou a zastřiženým knírem šimrajícím na tváři, který nás najal; sgrafito plné symbolů doporučené jím k naší mimořádné pozornosti; a do toho zvuk praskajícího světa anebo mých kostí. Mozek byl čistý a prázdný, připomínal naleštěný chrom odrážející modré nebe.

Bylo to jako vypínač, který překlapli z jedné strany na druhou. Plus, minus. Paměť v tahu. Nechali jen nejnutnější, a i to mě táhlo k zemi. Únava mi podrážela nohy a rudá spálenina na zápěstí příšerně bolela. Nedokázal jsem si vybavit, kdy nás pustili, a Kemir na tom nebyl líp. Probrali jsme se v chudinské čtvrti na východním okraji města.

Přizpůsobili jsme se ani pomalému, ani rychlému tempu davu, který se valil uličkami v bludném kruhu. Místní trh nabízel tu nejlepší možnost pro zmatení případných slídilů.

Kemir vyprskl a bláznivě se rozchechtal. „Jsme venku,“ jásal, „dostali jsme se z toho, vykopli nás!“

Pokoušel jsem se zprovoznit mozek: „Pamatuješ si něco?“

„Nic. To je nádhera.“

Doloval jsem vzpomínky ze stále větší hloubky, ale byla tam jen prázdnota, šumivá prázdnota podrážděných nervů, které se ještě zcela neuvolnily.

Kemir luskl prsty a zakýval do rytmu rameny. Probudili v něm cosi ze zděděných schopností. „Je mi fajn,“ zavyl táhle, „je mi fajn…“

A potom se objevil on. Poznal jsem jej na první pohled, přestože se oblékl za tucťáka. Všechno byla jen maska. Měl v sobě nedbalou eleganci intelektuálů dbajících na detaily a žádný ze zásahů, které provedl na svém zevnějšku, nebyl nevratný.

Stál na místě a dav před ním uhýbal, jako by byl bůžkem, před kterým je třeba mít se na pozoru. Po obou sklech zrcadlovek mu běžely vlasové trhliny tak nepatrné, že svědčily o úmyslu, ne o náhodě. I nad tím, jak rozbíjet, musel uvažovat. Do ucha si ale vetkl integráč od Stejhorna, švába z těch jeho raubířských automatů plných obrázků citronů, jablek a jiné dávno neexistující zeleniny. Prostě neměl tucha, co právě frčí v nižších vrstvách.

Choval se ale náramně sebevědomě. „Jsem rád, že vás vidím, hoši,“ vycvrnkl brýle na čelo a mrkl na nás vybledlým rybím okem. Zkoumavě nás sledoval a zřejmě doufal, že nám svou vizáží něco napoví.

„Vy jste nás tam poslal,“ řekl Kemir.

„Jasně,“ přikývl a zhoupl se na podpatcích, „tak mě tedy poznáváte?“

„Jo,“ v mém hlase by nadšení nenalezl.

„Je vidět, že v tom jedete od dětství, mě by tou čisticí kůrou odrovnali.“

„Zato s námi maj jednoduchou práci,“ posteskl si Kemir. „Vědí, jak na to,“ odpověděl slovy seržanta.

„Typický znak potencionálních intelektuálů,“ podotkl muž.

„To, co jsme si kvůli vám zapamatovali, je pryč,“ vracel jsem jej zpět do reality, „definitivně pryč, ztracený anebo zapomenutý.“

Hleděl na mne pobaveně, jako bych byl jen jeho povedený trik. „Do mozku jste měli uložený jen matoucí přívažek,“ řekl vítězně.

„Projeli nám je ale důkladně, ještě je v něm cejtím.“

Měl trpělivost člověka, který dosud nedostal to, co chtěl. „Vrtali na nepravém místě,“ vysvětloval pyšné, „dřeli vám mozek, ale toho nejdůležitějšího si nevšimli.“

„Čeho?“ podivil jsem se.

„Kůže, vaší kůže. Ti hlupci se podívali jen dovnitř. Podcenili obal, netušili, že má větší informační hodnotu než obsah. Na ní je základ, který nám chyběl.“

Roztrhl jsem košili: „O tohle vám tedy šlo?“

Zálibně hleděl na tetování. „Je tam všechno,“ radoval se, „úplně všechno, rozumíte?! Celá abeceda. Znaky a ke každému obrázek, vážící se na jeho zvukovou podobu.“

„A k čemu vám to vlastně bude?“ kroutil Kemir nechápavě hlavou.

„Teď už dokážeme naučit číst i děti, a věřte mi, ty už jednou s Jošui zatočí,“ uzavřel s převahou.

Konečně mi došlo, co je na tom všem nejsměšnější.

„Bože,“ rozchechtal jsem se. Smál jsem se, až mi tekly slzy, až jsem nemohl chytit dech. „Nikdy mě nenapadlo, že mohu být tak důležitý… A to jsem na trh nesl jen svou vlastní kůži!“

Hudba, až navěky

Prvně jsem je slyšel zpívat ve svých pěti či šesti letech. Sytý a hluboký tón rozechvívající jim vnitřnosti byl tak zvláštní, že mi utkvěl v paměti natrvalo s jediným dalším zážitkem… Ten byl stejně silný jen proto, že mne mohl stát život. Vyklouzl jsem tátovi z rukou, když mě přenášel přes jednu z těch prudkých říček na jihu, kde tenkrát vyrostlo nejvíce klášterů. Než mě nahmátl a vytáhl nad hladinu, napolykal jsem se bahnité vody tolik, že mě už nedusila, a ze dna jsem viděl vyrůstat veliké jahody.

Nic jiného si z té doby nepamatuji, pouze krásnou melodii a přelud rudých plodů, s nímž pozvolna přicházela smrt.

„Bratře Gerharde.“

Dveře cely se otevřely tak tiše, že jsem až do chvíle, kdy mne novic oslovil, nic nepostřehl. Stál ve veřejích a pohled rozpačitě upíral na prošlapané dlaždice.

„Rozjímáš?“ vyzvídal. „Neslyšíš zvony? Zvou na matutinu už hodnou chvíli… Opat Dolcinus mě za tebou posílá, zda… jestli…“

„Jestli jsem snad nezaspal?“ utrhl jsem se na něj. „Co říkáš? Nebo jestli prostě a jednoduše neodmítám jít do kaple?“ Dříve by si nikdo nedovolil rušit klid starších mnichů… ale dnes? Z pokory a odříkání se stala živnost a mladík klepající čas od času na vrata doufá, že s konečnou platností vyřeší tíživou životní situaci.

Novic znovu opatrně spustil: „Bratr opat mě důrazně žádal…“

Mávl jsem odmítavé rukou: „Běž! Řekni, že přijdu! Ihned! V okamžiku, kdy dokončím svou modlitbu.“

Vycouval ze dveří. V dlouhé chodbě pleskaly jeho pantofle, narážející střídavě na paty a dlažbu. Jak jsem mohl jeho kroky přeslechnout? Nechápu. Nejsem ještě tak starý, abych trpěl hluchotou, a nikdy jsem se ještě nepropadl do svých představ tak hluboko, abych vnímal jen je a krom nich nic jiného. Neopájím se vínem ani kouřem z trav a ďábelské plody jsem nepojedl od svého šestnáctého roku. V tom mi klášter pomohl, mně ano, oprostil jsem se od všeho, co mě venku za hradbami ničilo, a oddal se zpěvu – všemocnému zpěvu, jenž očišťuje duši i tělo.

Hudba je věčná a lidský hlas je tím nejmocnějším hudebním nástrojem. Když se jich pak spojí více v nápěv gregoriánského chorálu, nenaleznete nic krásnějšího a silnějšího. V té melodii bez tempa, pouze s vnitřním rytmem, v níž hlas během jediné oktávy zesílí téměř neskutečně a harmonizující slabiky tepají v rytmu srdce, v té naleznete úplně vše.

Poprvé jsem ten zvláštní nápěv slyšel ve svých pěti či šesti letech. Sytý a hluboký tón rozechvívající nitra mnichů byl tak zvláštní, že mě očaroval. Zde zní to slovo nepatřičně – očaroval –, ale přesně vystihuje můj stav. Proto jsem přišel do zdejšího kláštera, hlavně proto, a díky Bohu se tomuto umění vyučil. Nehledal jsem v něm ochranu jako řada ostatních, na rozdíl od nich jsem věděl, čeho chci dosáhnout a kde najdu smysl svého života.

K čemu je mi to všechno ale dnes. Svět se změnil. Moci se chápou ti, kteří krom ambicí neznají nic jiného, a z místa očištění se stal útulek slabochů bušících den co den na bránu a žebronících o vpuštění. Náš starý dobrý opat Vilém byl odstraněn a první, co učinil jeho nástupce Dolcinus ve své úvodní promluvě, bylo zrušení zpěvu. „Bere mnichům čas, který by mohli lépe využít ke chvále Boha, bere čas na práci, bere… bere… Je zbytečný!“ Konec. Ze dne na den přestaly stěny kaple po svých předzpěvácích opakovat vznosná slova ‚Sabbato sancto‘. Chce se mi klít! Chce se mi vše vykřičet alespoň do ohluchlých stěn cely, které už začínají zapomínat. Ale brzy se zbavím svého ponížení, dokáži to a stanu před opatem, abych mu všechno řekl otevřeně do očí. Mé opatrné náznaky jako by dosud nevnímal, anebo snad ani vnímat nechtěl. Vícekrát jsem se mu pokornými slovy pokoušel naznačit, jaká se děje nenapravitelná chyba. Bez odezvy. Svět se postavil na hlavu a chřestí šaškovskými rolničkami, které na něj hbitě ďábel připíchl. Jednou ten den musel přijít. Je třeba promluvit jasně a bez zábran, třebaže má ten druhý postavení, moc i hlasy všech poddajných a váhajících na své straně.

Je mez, kterou již nelze překročit…

Bohoslužba byla mdlá a nezáživná. Staří mniši usínali na sepjatých rukou a mladíci, sedě strnule na předních místech, překonávali s úsilím váhu poklesávajících víček. Kázání skákalo bez souvislostí z citace na citaci a opat Dolcinus ztratil během své nedlouhé promluvy několikrát nit svých ledabyle poskládaných myšlenek. Nesrozumitelně oddrmolená modlitba vše ukončila. Jaká to ubohost oproti zpívanému chorálu!

Nepřipojil jsem se k zástupu tupě opouštějícímu kapli, ale vstoupil do sakristie a oslovil opata.

„Otče!“

Stál pod obrazem Matky s rukama opřenýma v bok a dlouhé vlasy mu padaly až na ramena.

Podivný člověk, i svým vzhledem se vysmíval našim starým regulím. Vzpomenu-li na otce Viléma a na jeho krátké vlasy, nemohu se zbavit pocitu, že všechno, co se děje dnes, je takové jen proto, aby byla minulost zapomenuta.

„Co si přeješ, synu?“ pronesl Dolcinus mdlým hlasem, z něhož čišela rozladěnost.

„Chci s tebou promluvit, otče.“

„Dobrá, neodepřu ti svátost zpovědi, i když je na ni, jak jistě víš, vyhrazen jiný čas.“

„Nejde o zpověď.“

„Oč tedy?“

Znuděná tvář s prasečíma očkama, jež si mě přezíravě prohlížela, mne vyprovokovala k šílenému činu. „Otče, já nedokáži žít bez zpěvu… Chybí mi, a jistě chybí i ostatním. Nepozoruješ, jak zhrubli a zlenivěli…?“

„Co pravíš?“ usmál se pohrdavě. „Zešílel jsi? Bože, ochraň jej, protože neví, co činí. Zapomenu na tvá slova, ale okamžitě odejdi.“

Vyhrkl jsem: „Klášter bez zpěvu zanikne!“

Odbyl vše mávnutím ruky. „Koho by dnes zajímal gregoriánský chorál. Je k ničemu. Prací chval svého Pána a nevyhýbej se jí pod průhlednými záminkami. Ne ostatní, to ty jsi zlenivěl!“

„Hudba pro nás znamená mnohem víc, než si dovedeme představit…“

„Obtěžuješ mě svou zatvrzelostí!“

„Otče… Bratr Vilém by ti vše dokázal lépe vysvětlit. Já jen cítím, že tomu tak je…“

Zdvihl káravé prst: „Prvním zákonem je poslušnost svým představeným, pamatuj.“

Padl jsem na kolena. „Nedivím se, otče, že nechceš naslouchat zpěvu mladíků bez sluchu. To, čeho se jim nedostává, nalezneš ale ve mně. Vyslechni alespoň několik tónů chorálu, prosím, potěš se jejich čistotou…“ nabral jsem dech a můj hlas naplnil prostor.

Opatovu tvář pokřivil odpor. „Mlč!“ vyštěkl. Dlaně si přitiskl na uši a celý se nahrbil. Pravé oko mu přivřela křeč, sval na skráni se napjal a pokřivil koutek úst. „U-už ml-č-č!“ koktal.

Zaraženě jsem zmlkl.

Opat se vrhl ke stolu, uchopil zvonek a zběsile jím začal zvonit. „Stráž!“ křičel. „Stráž!“

„Otče,“ prosil jsem, „vyslyš mě!“

Otevřely se dveře…

„Chopte se ho!“

Dva bratři mě chytli za paže a sevřeli je tak pevně, že jsem se nemohl ani pohnout. Strnule čekali na rozkaz.

„Uzamkněte jej v kobce a ponechte ho v ní, dokud nepřijde k rozumu!“

Vlekli mne dolů po schodech a já se jim vzpíral jen do okamžiku, kdy mi dali jasně najevo, že je jim zcela lhostejné, zda se poraním. Smýkali mnou o drsné zdi, holeň mi přirazili mezi dveře, až bolest vystřelila do celého těla. Táhli mne ochromeného úderem do podzemí, a potom postrčili, až jsem klopýtl o práh kobky. Upadl jsem na tvář. Dveře zadrnčely a závora zaklapla.

Zůstal jsem sám mezi holými stěnami, leže na chladné kamenné podlaze, na níž stál jen malý stolek, židle a prostá pryčna.

* * *

Zní to jako pohádka, ale když mi před lety zemřela matka a nedlouho nato i otec, všechno jsem opustil a naplněn vírou, že nic lepšího vykonat nemohu, vydal jsem se znovu na jih.

Říčka, v níž jsem se kdysi málem utopil, mi nyní připadala úzká a mělká. Kopec byl nižší a klášter menší. Zato jsem si všiml jiných věcí, které mi tenkrát unikly: nezvyklého slohu vyznačujícího se střízlivými geometrickými tvary, malých okének svědčících spíše o pevnosti nežli církevní stavbě a bytelné brány pobité železnými pásy. Stavba to byla pozoruhodná, přestože podle vzpomínek z dětství měla být ještě krásnější a velkolepější. Obepínala ji vysoká hradba z černých čedičových kamenů a nade vším čněla k nebi kulatá kostelní věž. Množství hospodářských budov svědčilo o tom, že mniši nedbají pečlivě jen o duchovno, ale i o všechny další potřeby svých těl. To všechno jsem si uvědomil na široké klášterní cestě, lišící se od silnic dole jen svým nezpevněným povrchem.

Vydechl jsem: „Konečně.“

Zleva i zprava do cesty ústily další a další stezky a pěšiny vinoucí se po úbočí jako pavučina. Pod chodidly poutníků i pod koly těch movitějších se propadla hluboko do země a já kráčel tím úvozem až k bráně, a zaklepal na ni.

Otevřelo se zamřížované okénko a objevila se v něm hladce vyholená tvář klíčníka.

„Co chceš!?“ vyštěkl.

„Rád bych vstoupil do řádu.“

„Chceš se očistit z hříchů?“

„Ne… já totiž… už jako dítě jsem přál žít mezi vámi.“

Muž nedůvěřivě zdvihl obočí: „Cože? Co jsi to říkal?“

„Líbí se mi váš zpěv…“

Měřil si mne podezřívavým pohledem.

„Věřte mi!“

„Ty chceš dovnitř a nemáš nic na svědomí?“ ubezpečoval se užasle.

„Ne, nemám,“ vysvětloval jsem mu, „jen chci žít mezi vámi.“

Muž se rozesmál. „To nám sem tedy zase jednou přišel pěkný hlupák. Svatá prostoto. Víš, do čeho jdeš?“ křikl výsměšně. V zámku zarachotil klíč a brána se pootevřela. „Tak polez, kondore…“

Veliké nádvoří bylo obklopeno ze všech stran nízkými budovami nalepenými na mohutnou hradební zeď.

„K opatovi,“ křikl klíčník na mnicha obejdujícího před jednou z nich.

Přiběhl a gestem naznačil, abych jej následoval.

Vystoupili jsme po několika prošlapaných schodech a vešli do zešeřelé místnosti. Točitým schodištěm v jejím rohu jsme se dostali až ke dveřím cely.

Mnich na ně zaklepal a opatrně je otevřel.

„Přišel novic, otče Viléme,“ řekl a poté ustoupil stranou, abych mohl vejít.

„Počkej venku,“ přikázal mu opat úsečně. Mně ale laskavě pokynul. „A ty přistup blíž.“

Byl vysoký a štíhlý, hábit na něm visel v pravidelně uspořádaných záhybech. Zdola vyčuhovala černá, vixem se lesknoucí, bagančata a nahoře, z kolárku se šedivými výložkami, trčela vyschlá hlava s centimetrovým ježkem bílých vlasů.

Přívětivě se usmíval: „Jsi zdaleka?“

„Pět dnů jsem musel jít,“ odvětil jsem a pokračoval jedním dechem, „ale vůbec nic to neznamená, šel bych i mnohem dál…“ Poučen nedůvěřivým klíčníkem jsem jej ubezpečoval o tom, že šlo jen o mé vlastní, ničím neovlivněné rozhodnutí.

„Ty chceš tedy vstoupit do našich řad?“ pronesl potěšeně. „A o své vlastní vůli?“

Důrazně jsem přikyvoval.

„Co tě k tomu vede?“

„Chci se naučit zpívat,“ odhalil jsem své veliké přání. „Tak…?“ podivil se.

„Víte, už jsem tu kdysi dávno byl – ještě jako dítě. Od té doby mi zní v uších melodie, kterou jsem zde zaslechl…“ Tušil jsem, že čeká ještě na něco dalšího, a tak jsem zaplnil slovy i toto prázdné místo. „A také chci mít konečně klid, zbavit se všeho, co rozptyluje, všeho, co mě připravuje o vyrovnanost. Já nevím, jestli mi rozumíte, ale mám dost všeho toho venku.“

Chápavě pokyvoval: „To víš, že ti rozumím. Potřebuješ očistit mozek od zbytečností – najít tu jedinou pravdu…“

„Ano, já…“

Shovívavě mne mávnutím ruky umlčel. „Uvěřil jsi nám, protože pracujeme s tou nejjednodušší statistikou. S takovou, která musí přesvědčit každého. Vychází totiž z jediné jistoty. Rozumíš? Člověk se narodí s pravděpodobností zlomku promile, žije, pokud má štěstí na čas a místo, kde přijde na svět, tak na padesát šedesát procent, ale smrt, smrt, ta přijde jednou na sto – na sto a tečka. My vycházíme z jistoty, která jednou nastat musí.“

„Nic jiného smysl nemá?“

„Pochopil jsi! Samozřejmě, všechno je vlastně jen příprava na smrt.“

„Vlastně si ztěžujeme život úplnými zbytečnostmi.“

„Máš pravdu, synu.“

„Zůstanu… Pokud mi tedy dovolíte zůstat?!“

Opat stiskl zamyšleně bradu v dlani: „A co vlastně umíš?“ „Já… nezpívám tak dobře… alespoň zatím…, ale určitě se všemu naučím, jen když mi dáte šanci,“ přesvědčoval jsem jej usilovně. „Také trochu píši a maluji.“

„To by se nám mohlo hodit,“ řekl a jal se listovat v knize, jež ležela na stole, hledaje pozorně v drobně napsaném textu. „Budeš tedy pracovat v naší dílně na iluminované rukopisy,“ rozhodl nakonec. Do ruky vzal brk, omočil ho v indigu a krátce v knize cosi poznamenal.

Tušil jsem, že jej potěší můj zájem, ať už jej projevím jakkoliv, a tak jsem váhavě poznamenal: „A má v dnešní době práce na rukopisech nějaký smysl?“

„No jistě, to víš, že má,“ ujišťoval mne. „Třebas si je jednou někdo přečte a utvrdí ho ve víře nebo mu pomohou v rozhodování. Je velmi důležitá. Chceš ji?“

„Ano… moc.“

Opat mne propustil a já znovu stál před mnichem, jenž na mne trpělivě čekal před celou.

„Následuj mě,“ řekl. Kráčeli jsme zpět dolů po schodech. Prošli ambitem a zamířili k dalším dveřím. Otevřel je a posunkem vyzval, abych vešel.

V prostorné ložnici stálo několik řad paland a u každé z nich dva na sebe postavené noční stolky.

Byl jsem zaskočen tím podivným prostředím. „Tady budu spát? Kde je mé místo?“

Mnich odpočívající na krajním lůžku ukázal na palandu nad sebou a chraplavě pronesl: „Vyleť si nahoru, holube. Ode dneška budeš můj pták.“ Měl kulatý blahobytný obličej s hluboko zapadlýma očima a malá ústa s téměř neznatelnými rty, která se při řeči téměř nepohybovala.

„To je bratr Hibernatus,“ představil jej můj průvodce a mnich blahosklonně pokývl.

Cinkl zvonek.

Na to znamení muž, jenž se mě tak podivným způsobem ujal, vstal líně z postele. „Napřed se ale půjdeme najíst,“ řekl a vzal mě majetnicky kolem ramen.

Refektorium bylo hned vedle – dlouhé bytelné stoly, lavice bez opěradel a kovové nádobí. Nad poledním jídlem sedělo několik mnichů.

Jakýsi vousatý muž zabručel: „Tuhle krávu bych zabil taky.“ Zapíchl do masa dvouzubou vidličku. „Ale zaručeně bych ji nežral.“

Vzali jsme si misky s krmí a usedli na kraji, daleko od ostatních.

„Tak mluv, co ti říkal opat? Co budeš dělat?“ spustil ihned Hibernatus.

„Iluminované rukopisy.“

Plácl rukou do stolu. „Tak to je veget, přitom se nepředřeš… Dost času, abys mi mohl posluhovat. Od zítřka mi pokaždý přineseš bez říkání bufet, jasný, mladej? Tak to tu chodí. Až budeš mít nasloužíno jako já, taky se dočkáš svýho novice. A časem možná i vlastní cely.“ Zabořil nos do misky a dal se do jídla.

„Kdo má tohle žrát,“ rozeřval se znovu vousatý muž. „Obrací se mi z toho žaludek.“

„Opat šetří,“ zabručel mezi sousty můj spolustolovník.

„Ať šetří,“ nepřeslechl jej vousáč, „ale někde jinde. Ať nám dá aspoň pořádně najíst, když se bez nás neobejde. Potřebujeme k životu alespoň základní – jídlo, pití a čas od času i nějakou tu ženskou. Už jsem žádnou neviděl ani nepamatuju.“

Nechápal jsem vztek čišící z každého jeho slova, a tak jsem jej oslovil: „Sám jsi zvolil, že budeš mnichem a zachováš celibát. Když ti to tolik vadí, proč zůstáváš? Proč neodejdeš?“

Loupl po mně očima. „A kam bych šel?“ vyštěkl.

„Potom nechápu, proč vedeš takové řeči.“

Muž udeřil pěstí do stolu. „Hleďte,“ vykřikl, „holub nás chce poučovat. Sotva přišel, a už nám vykládá rozumy. Počkej, až tu budeš tak dlouho jako my… Řeční a jeho mazák ho ani neokřikne!“ rozčiloval se.

Hibernatus svraštil čelo a husté obočí mu splynulo nad kořenem nosu v jediný pás. „Mluvit budeš, až ti to dovolím,“ poučil mne důrazně a ruka mu významně zabloudila k provazu, jímž měl přepásánu sutanu.

Zaťal jsem pevně zuby a rozhodl se nepronést už ani jedno slovo. V hrudi mi zatrnulo a na okamžik jsem zapochyboval o správnosti své volby. Rozhodl jsem se pro život v klášteře doopravdy správně? Nezačnu litovat? Pouze zdi prosycené zpěvem mi pomáhaly uvěřit, že se jednou naplní můj dětský sen.

Večer přišel na poslední chvíli. Tak vroucně jsem se ještě nikdy nemodlil jako tehdy, když jsem uléhal na palandu. Nešikovně jsem se na ni vysoukal a opatrně se pokládal na páchnoucí matraci, v níž tělo minulého spáče vytlačilo hluboký dolík. Postel při každém pohybu zasténala, přetočil jsem se na záda a celá konstrukce zanaříkala, podložil rukou hlavu a…

„Ticho,“ poručil Hibernatus, „nemel se!“

Svědivý pot mi tekl po těle a do tváře dřela přikrývka. Bál jsem se odkrýt, bál jsem se třebas jen pohnout prstem.

Hibernatus ulehl.

Milimetr po milimetru jsem odstrkoval deku, aby nic nezpozoroval. Podařilo se. Množstvím zvuků, od svištivého pištění až k dunivému rachotu, jsem se propracovával ke spánku…

Pojednou mne probral pohyb. Lůžko se chvělo. Mé vnímání únavou otupělo natolik, že jsem si zprvu nemohl uvědomit, kde se vlastně nacházím. Vytřeštil jsem oči.

Vysoký strop křížové klenby mizel ve tmě a tváře na freskách, pokrývajících stěny kolem, připomínaly nehybné ryby. Postel se pohupovala vysoko nad zemí. Pokusil jsem se nadzdvihnout, ale v tom okamžiku mi všechno došlo a já uprostřed pohybu zkameněl.

Mnich na dolním lůžku funěl a postel se rytmicky pohybovala sem a tam.

Dílna byla velká a světlá místnost, do níž se vcházelo z ambitu. Kolem stěn se táhly vysoké police, ve kterých byly uloženy stovky knih, a na navoskované cihlové podlaze stály ve třech řadách písařské pulty, za nimiž pracovalo několik mnichů. Ve vzduchu se vznášel škrabavý zvuk per a nesrozumitelné drmolení písařů předříkávajících si přepisovaná slova.

„Zde bude tvé místo,“ řekl opat, když mě dovedl k jednomu z volných pultů pod oknem obráceným na západ. „Pro začátek dostaneš něco lehčího. Musím poznat, co v tobě je.“ Šel podél stěny a pečlivě studoval hřbety knih.

Stoupl jsem si na vykázané místo. Deska stolku byla z hladkého tvrdého dřeva, ale hyzdilo ji několik do hloubky vyrytých nápisů vyplněných zažraným indigem a poté částečně přeškrtaných.

OPAT JE VŮL!
LÁSKA JE JEN HONBA ZA
xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx

„Třeba tohle,“ objevil se mi pojednou za zády a zakryl nápisy zaprášenou knihou… „Jsou to kratochvilné příběhy ze života světců. Živý jazyk, budou se ti dobře psát.“ Odklopil černé desky zdobené kováním.

„Mám je opisovat zcela stejně? Nesmí být žádný rozdíl mezi originálem a kopií?“

„No… Text musí být stejný, ale obrázky můžeš malinko obměňovat. Aspoň tak zjistím, zda dokážeš zpracovat samostatně i celou novou knihu. V klidu pracuj, do prvního zvonění ještě zbývá dost času.“

Položil jsem na stůl čistý list pergamenu, namočil brk v otlučeném kalamáři a opatrně nakreslil konturu prvního písmene, které bylo součástí obrázku…

Oči se mi klížily. Brzy ráno, ještě za tmy, mne totiž probudilo vyzvánění. Po namáhavé cestě mě bolelo celé tělo, ozýval se každičký sval i každá kost, jako by byly pospojovány žhavými dráty. Protáhl jsem se a spustil dolů přes pelest nohy. Prudký úder mne vyhodil vzhůru.

„Vstávej, holube!“

Skrz tenkou matraci jsem dostal nový kopanec.

„Slez,“ zaječel Hibernatus, „a mazej do refektoria pro snídani. Koukej, ať je kafe pořádně horký.“

Všichni z horních lůžek už byli dávno dole, a tak jsem beze slova skočil na zem, vklouzl do hábitu a obul šlapky.

„Hni sebou. Nenech čekat starou mázu.“

Jídelna byla plná mladých, stáli kolem kouřícího kotle, tlačili se jeden přes druhého a nakláněli se přes okraj – už už jsem natahoval ruku po naběračce – cinkla o kotel – mladík s čerstvě vyholenou hlavou ji pustil a dral se ven, odstrčil mne bezohledně ramenem. „Z cesty!“ zavrčel.

Několik nově příchozích mne odstavilo od kotle. Znovu jsem stál za nimi a čekal, až na mne přijde řada. Postupoval jsem opatrné krůček po krůčku, aby mě snad neobvinili z toho, že se tlačím či předbíhám. Konečně jsem se znovu ocitl nad okrajem nádoby. Podařilo se mi ukořistit naběračku, nabrat kávu a nalít do mnichovy misky. Znovu ji ponořit a ještě půl nalít sobě, potom mi ji z ruky vyrval někdo silnější. Couval jsem z chumlu těl, uhýbal nárazům. Kdosi mi vrazil loket pod žebra, další šlápl na nohu. Už jsem byl skoro venku a otáčel se, když mne prudký náraz postrčil. Mnichova miska se nahnula a část obsahu vy-šplíchl na zem.

„Nepřekážej,“ vyštěkl kuchař v pytlovinové zástěře, vlekoucí várnici s další dávkou ranního nápoje.

Spěchal jsem do ložnice, prosmýkl se dveřmi kolem jakéhosi tučného mazáka a téměř vběhl dovnitř.

„To je dost,“ ječel mi v ústrety Hibernatus… „Ještě jednou ti to bude trvat tak dlouho a uvidíš.“ Natáhl se. „Ukaž… Cos to přines!“ rozeřval se znovu, „dyť je toho po dně. Dej to sem!“ Sebral mou misku a její obsah přelil do své. „Když seš blbej, tak budeš bez kafe.“

Zvonění, nade vším se vznášelo vytrvalé a pronikavé zvonění zvoucí k modlitbě. Mazáci v rychlosti snídali a mladí uklízeli místnost.

A potom nadešel čas matutiny, chladnou kaplí znělo drmolení modliteb a tichý zpěv, dokud první jitřní paprsek neprozářil výplně oken.

„Do práce! Do práce!“ rozhulákala se vzápětí služba na chodbě.

A tak jsem konečně stál nad svým psacím pultem a obmalovával písmeno po písmenu, slovo po slovu, nikdo mi nestál za zády, nikdo mě nekontroloval a nikdo na mě ani nekřičel. Zpočátku se mi třásla ruka a jednou dokonce indigo skáplo z brku na stůl, teprve po hodině jsem se uklidnil a nalezl v práci klid.

Pak přišlo polední zvonění.

„Bufet, mladej, pořádnej kus masa, jinak přijdeš o svý.“

To, které mi kuchař dal pro mazáka, bylo poměrně velké, větší než mé, přesto jsem z vlastní porce ukrojil ještě polovinu a přidal ji do Hibernatovy misky.

Ten spokojeně zachrochtal: „Dobrý, holube, učíš se. Je možný, že tě brzy poctím mazáckou pochvalou.“

A znovu modlitba a po ní: „Do práce! Do práce!“

Toho dne jsem obmaloval téměř celou první stranu, zbývalo dokreslit jen obrázek, v němž byla ukryta první litera. Zatím jsem ho jen načrtl: postavu světce v řeholním šatu s jednou rukou na klávesnici a druhou udávající rytmus, jemuž u nohou leželo běloučké jehňátko. Pracoval jsem bez odpočinku až do nešpor…

Večer jsem se v kapli konečně dočkal toho, po čem jsem tolik toužil. Znovu zazněl zpěv, znovu se ozval gregoriánský chorál a zněl ještě krásněji než ten, který jsem v sobě uchovával od dětství. Viděl jsem mnichy, jak se zhluboka nadechují, jak ukládají vzduch snad do každičké části svého těla, aby z nich vyšel s libou melodií, jež elektrizovala je i všechny jejich posluchače.

Večer jsem ulehl dříve než Hibernatus, abych byl ve chvíli, kdy půjde spát, už uložený a přikrytý. Pár minut nato sebou hodil na postel, až se celá rozkývala. Udeřil odspodu do matrace.

„Tak co, holube,“ vykřikl, „jak se ti tu líbí?“

Mlčel jsem.

„Na něco jsem se tě ptal!“

„Líbí,“ řekl jsem tiše.

„Radostněji!“

„Líbí.“

„Nahlas!!“

„Líbí.“

„Sahara, holube, mazej pro něco k pití.“ Nová rána do matrace. „Rychle! Nebo vstanu!“

Sklouzl jsem dolů a běžel pro vodu.

„Cos’ to přines, hnus! Příště doneseš něco lepšího, rozumíš? Pomoz si, jak umíš.“

Zhasla světla. Ležel jsem nehybně na zádech a hleděl do klenutého žebroví stropu, objevujícího se kousek po kousku v řídnoucí tmě. Mnich o patro níž zafuněl. Dal se do své každovečerní práce. Postel se rozhoupala a jako bárka se nakláněla hned na levou, hned na pravou stranu.

Zoufale jsem se pokoušel představit si něco hezkého, něco, co mi dokonale vyšlo, ale před očima se mi stále objevovala jedna děvka z města. Vyzáblá a s tak krvavýma očima, že to nemohlo být jen z nevyspání. Každý den jsem ji vídal stát v centru na okraji pasáže; opírala se o sloup a hypnotizovala jedno místo na špinavé omítce. Chodil jsem kolem ní často, ale nikdy přede mnou nikoho nesbalila a ani nikdo nesbalil ji. Nezpozoroval jsem, že by na kohokoliv vrhala vyzývavé pohledy, že by se smála, nebo promluvila. Záhada. Jak vlastně sháněla kšefty? Koketoval jsem s myšlenkou, že ji jednou oslovím. Nakonec jsem si to rozmyslel. Došlo mi, že bych se díky své povaze dřel jako na galejích, abych ji ukojil, a nakonec by za tu dřinu, ze které bych pro strach stejně nic neměl, ještě chtěla zaplatit.

Zajel jsem si rukama do rozkroku, nahmátl ho a sevřel. Zdálo se mi, že do něho proudí všechny hmatové buňky. Pojednou nebyl součástí těla. Naopak, celé z něho vyrůstalo a bylo jím ovládané. Tepalo v něm, chvěl se, a já ho jen tiskl, protože jsem se bál třebas jen malinko pohnout. Zdálo se mi, že zešílím, že nevydržím už ani okamžik a budu si to muset, přes slib, který jsem dal, také udělat. Předkožka sama od sebe sklouzla dolů a celá napjatá zabolela. Přitiskl jsem si ho na břicho, aby si toho, co se se mnou děje, nikdo nevšiml, a představoval jsem si ty nejodpornější věci: krev, špínu, výkaly, jen abych potlačil dráždivý pocit, vybavoval jsem si zmrzačená těla, ohyzdné tváře, nemoci. Nakonec jsem se ovládl, vzrušení ustoupilo, penis zplihl a visel z podbřišku jako kus povytaženého a pokrouceného střeva.

Ráno mne probudilo zvonění. Naklonil jsem se a vyhlédl přes okraj. V Hibernatově odulém obličeji se protrhávaly oči. Nečekal jsem na rozkaz, ale sám sklouzl z postele a letěl pro kafe.

Tentokrát mi to trvalo jen chvilku.

Už seděl na lůžku a před tělem držel pokrčenou paži jako nějaký sokolník: „Poleť, kondore!“ Usrkl z vrchovaté misky. „Vidíš, že to jde. Ty chceš mít klid, já chci mít klid, když to dáme dohromady, budeme se mít oba dva dobře.“

A potom byla první hodina zpěvu. Naučil jsem se v ní správně dýchat, vést dlouhý a sytý tón, jenž v hrdle klokotal jako doušek sladké smetany, a dozvěděl se, co znamená porecctus, salicus i torculus…

V dílně jsem po zbytek dne obmalovával písmenka a večer opatrně uléhal na postel, abych se na ní za tmy pohupoval jako trpělivý rybář.

* * *

Kobka je dlouhá deset kroků a široká osm. Prošel jsem ji už nesčíslněkrát a dospěl tak daleko, že nemusím každý svůj krok odpočítat. Jejich rytmus mám v krvi a mohu kráčet, aniž bych do čehokoliv narazil, i poslepu. Každý den dostávám džbán vody a veku černého chleba. Každý den pohlédnu do stejné tváře novice, který mě má za úkol hlídat, a jednou v týdnu vidím i opata Dolcina, jenž se přichází se železnou pravidelností přesvědčit, zdali jsem konečně nepřišel k rozumu. Mě ale samota v pravdě pouze utvrdila.

„Gerharde,“ sykl do průhledu ve dveřích opat, „ještě máš pocit, že ti chybí jen zpěv?“

Stanul jsem proti vchodu a hleděl do černé zornice, překrývané co chvíli víčkem s řídkými řasami. „Zatím jsi mě o omylu nepřesvědčil,“ vmetl jsem mu do tváře.

„Jsi hlupák a zajdeš na svou tvrdohlavost.“

Sebral jsem všechnu odvahu a pousmál se: „Přijde čas, otče, a poznáš, že jsi se mýlil.“

„Ty budeš litovat svého omylu. Budeš klečet na kolenou a slibovat poslušnost…“

„To se nikdy nestane!“

Dolcinova tvář zmizela a dřevěná příklopka udeřila o dveře. Usedl jsem opět na pryčnu, z níž jsem před okamžikem vstal, abych mu mohl hledět do očí. Sepjal jsem ruce v klíně a přemáhaje slabost znovu se soustředil na myšlenky, jež se s jeho příchodem rozběhly po temné cele.

I v sobě jsem hledal původce pokračujícího rozkladu. Krom zapovězeného zpěvu mě napadla už jen všudypřítomná tvrdost. Mazáci ale byli, jsou a stále budou – stejně se chovali i za opata Viléma. Vždy se najde někdo, komu dělá dobře vládnout slabším… Pravda, přijímací rituál byl sice rok od roku surovější, ale svým způsobem si zachovával podivnou magičnost. Vždyť i já sám jsem jej bral jako poctu, když nadešel den, kdy jsem jej měl podstoupit.

Před vybrané mnichy mne přivedl můj mazák Hibernatus.

„Klekni,“ poručil, když jsme vstoupili do temné síně osvětlené jen několika svícemi. „Bratři,“ oslovil ostatní, „tento pták dosáhl čísla, které jej opravňuje vstoupit do našich řad.“

„Svlékni jej,“ přikázal mazák a Hibernatus ze mne strhl sutanu. Provaz v pase povolil a látka sklouzla přes ramena a boky dolů. Zmateně jsem se zakryl dlaněmi.

„Ještě se stydíš?“ ušklíbl se Hibernatus. „Dolů s rukama. Připaž!“

Mniši vstali od stolu a obstoupili mne.

„Polož se,“ sykl Hibernatus, „polož se na břicho.“

Sklouzl jsem na lokty a zvolna ulehl na dlaždice. Chlad se do mě zakousl. Cítil jsem ho v podbřišku i ve slabinách, umrtvil mé břicho a já měl v té chvíli pocit, že ztrácím poslední zbytek mužství, jenž ve mně po dvou letech celibátu ještě přežíval.

„Učiňme pokání, bratři,“ pronesl slova rituálu nejstarší z mazáků.

Rozezpívali se. Tichounký nápěv mi dodával síly, věřil jsem, že s ním dokáži překonat cokoliv. Přidal jsem se a vibrující tón prochvíval mé strachem stažené vnitřnosti.

„Připrav se,“ šeptl Hibernatus.

V očekávání jsem zaťal nehty do spáry. Ač jsem věděl, co přijde, zastihl mě první úder nepřipraveného. Provaz namočený do vody mi dopadl na záda. Hlas mi přeskočil o oktávu výš.

„Kaju se,“ řekl první z mazáků.

Druhá rána mi rozťala kůži.

„Kaju se!“

Napjal jsem svaly, ale pod dalším úderem povolily jako huspenina.

„Kaju se!“

Slaná voda z provazů se mísila s krví. Ret mi praskl pod zaťatými zuby a jazyk hrubší než borová kůra dřel v ústech, zpívat jsem ale nepřestával.

„Kaju se!“ A znovu. „Kaju se.“ Desetkrát.

Chvěl jsem se, zmítala mnou zimnice.

„Vstaň,“ poručil Hibernatus a já se dokázal jen otočit na bok. „Vstaň!“ křičel mi do ucha. „Slyšíš?! Vstaň!“

Opřel jsem se o ruce a nadzdvihl se.

„Vstááňň,“ řičel Hibernatus a jeho hlas ke mně přicházel z veliké dálky.

„Pomoz mu,“ poručil nejstarší z mazáků. „Opři ho o zeď, ať můžeme dokončit rituál.“

Byla drsná a chladnější než podlaha. V tom okamžiku mi ale posloužila. Chladivý balzám z kamene umrtvil otevřené rány.

Hibernatus vzal ze stolu kovovou misku a znovu ke mně přistoupil.

„Čiň, jak máš činit,“ vybídl jej hlavní mazák.

„Zdvihni hlavu,“ řekl Hibernatus, „zdvihni ji a hleď mi do očí.“

Svraštil jsem čelo a usilovně se snažil čelit tomu, co mělo přijít.

Hibernatus se rozpřáhl.

Temnotu před očima mi prozářil vějíř z různobarevných hvězd. Necítil jsem tvář a z nosu, z něhož se stal beztvarý cucek, hrčela proudem krev.

Hibernatus ji chytal do misky. První kapka narazila hlasitě o kov a po ní druhá a třetí. Řinuly se ven…

„Pij,“ vyzval mne.

„Je to jeho krev,“ odříkal hlavní mazák slova rituálu.

Polkl jsem, byla sladká a také trochu slaná, teplá a pronikala ústy zpět do mého těla.

Hibernatus mi vyrval misku z rukou a odhodil ji. Se zařinčením dopadla na zem. „Bratře!“ vykřikl. Vší silou mne objal a po něm i všichni ostatní.

„Bratři,“ řekl jsem a slovo mi zaskřípělo ve staženém hrdle.

Už se nevrátí mazácká léta, kdy jsem mohl mladým oplatit vše, čeho se mi v minulosti dostalo. Ano, stydím se za tu část života, ale přitom mě hřeje na duši. Pokud by jí nebylo, nezbavil bych se hořkosti z vlastního ponížení.

Všechno je pryč. Gregoriánský chorál mě očistil a nabil energií, která mi dovolila oprostit se od chtíče i vší té špíny, jež byla všude kolem. Neznal jsem lepšího místa na světě než strohou klášterní kapli, opakující tóny našich hrdel… Přál jsem si jen zpívat, cítit vibrující zvuk v hrudi a radost z každého tónu dosaženého vlastní pílí.

Dopracoval jsem se však pouze k nicotě nehybného ticha vysávajícího člověka až do morku kostí…

Okénko ve dveřích cely klaplo, zazářil plamen pochodně a v průhledu se objevilo Dolcinovo oko. Slídivě obhlédlo celou kobku…

Vstal jsem.

„Ptám se tě. Odvoláš? Slíbíš poslušnost řádu? Už jsi konečně zmoudřel?“

Dostal jsem se až na samou hranici pokory, už jsem nedokázal jen sklánět hlavu před rozkazy. Musel jsem se vzepřít. „Tak, jak si přeješ ty, nikdy nezmoudřím. Klášter umírá. Slyším praštět staré dřevo ve stěnách i ve stropech, kameny se drolí a vysychají…“

„Ty umíráš,“ přerušil mne tvrdě, „nasloucháš sám sobě.“

„Nechápu tvou nenávist! Pochází z něčeho ďábelského!“

Vykřikl: „Rouháš se!“

„Jen hledám vysvětlení…“

„Mě – mě chceš obvinit ze spolků s ďáblem?“ Odsunul závoru a vešel. Pochodeň se mu chvěla v křečovitě sevřených prstech.

„Vzdej se postavení a povolej zpět staré mnichy, které jsi vyhnal,“ přesvědčoval jsem jej, „hledej lásku k hudbě…“

„Hudba,“ drtil slovo mezi zuby. „Hudba!“ opakoval zhnuseně. „To, o čem ty sníš, je mi odporné. Nenávidím zvuky, které skřípou v hlavě a zbavují rozumu. Působí na mě stejně jako písek mezi zuby – jako řeřavý kov na holé kůži – jako vitriol v hrdle – – – hleď!“ natočil ke mně tvář a odhrnul si vlasy.

V hrůze jsem couvl. Obraz, jenž jsem na okamžik spatřil, se mi svou ošklivostí vpálil do paměti. Netušil jsem, že zvukovod bez boltce může působit tak odpudivě. V šedavém světle jsem spatřil hlubokou zjizvenou ránu, již před lety způsobilo ostří mučícího nástroje… Poznamenaný! Poznamenaný mazák! Pokud se dnes moci chopili takoví, potom už nemá cenu vůbec nic.

Dolcinus vyběhl ze dveří, závora cvakla a já osaměl.

Usedl jsem na pryčnu a hlavu položil do dlaní. Vědomím mi znělo jedno jediné slovo: konec… Už nikdy neuvidím denní světlo, už nestanu v kapli, abych se rozezpíval, už nikdy…

Proč jsem se Dolcinovi už dávno nepostavil –, již tenkrát, když začal pronásledovat staré mnichy –, sklonil jsem jen hlavu a ustoupil, celý šťastný, že jsem unikl jeho pozornosti… Chránil jsem svou malou ubohou duši. Osud mi teď mou opatrnost a slepotu s výsměchem vrací. Jaká mi zbývá naděje? Vždyť za poznání, jež se týká cti představeného, lze zaplatit jen životem…

Beznaděj rozbouřila mé podvědomí. Zaposlouchal jsem se do zvuků znějících podzemím, hledaje v nich plíživý krok smrti, chřestění kostí a její chladný dech… Očekávaje krok kata, vpíjel jsem se sluchem do stěn a soustředil se jen a jen na něj. Se zavřenýma očima a rukama zaťatýma v pěst jsem naslouchal více než kdy jindy… Ponořil jsem se do zvuků jako do kapaliny a zachycoval je každičkou částí svého těla.

Něco se změnilo… Čas strávený v odloučení ovlivnil mé smysly… Zprvu jsem vnímal jen tichý šum, jenž ale postupně nabýval konkrétnějších tvarů, rozezněl se hlasitěji, přerušovaly ho pomlky, stoupal a prudce klesal. Ne! V hrudi mi zatrnulo. Nemýlil jsem se. Znovu jsem slyšel gregoriánský chorál, a pokud nezněl z mrtvých stěn, čemuž jsem samozřejmě nevěřil, byl na blízku člověk, který se svého umění nevzdal. Přidal jsem se k jeho sotva rozeznatelnému hlasu, a jako bych mu tím dodal sílu. Odpověděl mi mocněji. Nebyl to přelud, ale skutečný lidský hlas… Vnímal jsem sílu proudící mi do celého těla a věřím, že jemu se dělo právě tak. Naše hlasy se spojily do nápěvu rozeznívajícího katakomby jako dutinu hudebního nástroje. Nepřetržitě zněl ve stěnách a navozoval stav spánku trpícího těla a sladké bdělosti mysli. Ten blažený stav, který neuvědoměle pociťuje každý z nás těsně před usnutím a při probouzení. Okamžik, kdy se všechny tři části mozku – první, nejstarší, zvaná krokodýlí, jež zajišťuje pravidelnost našeho dechu, druhá, zvaná koňská a soustřeďující emoce, slasti i naši bolest a třetí, která činí člověka člověkem – dostanou do souladu a spojí vědomí s podvědomím… Ze stavu, z něhož plyne nekonečná síla, jež nás dokáže zcela naplnit.

Vrátila se mi síla i chuť do života. Znovu jsem vnímal opojnost zpěvu, v němž se můj hlas přidával k hlasu neznámého souseda.

Cítil jsem euforii z těch zvuků věštících zmar a ve vytržení jsem křičel: „Slyšíš, opate, zdi kláštera pukají!“

S rozkoší jsem se znovu oddal zpěvu… Soustředil jsem se jen na něj. Na umění koloratury, na tajemství hlubokého dechu, na kouzlo tónů odrážejících se nespočetněkrát v žebroví gotické klenby.

Pojednou zaskřípěla závora a dveře se otevřely. Mocná rána je odhodila na zeď, až zapraštěly. Po chodbě duněl železem okovaný krok a za pochodní kreslící pokřivený stín letěl chvost jisker. Dveře kobky po pravé straně rozrazil kopanec vedený vojenskou botou a za nimi se podobně otevíraly další a další…

„Jste volní!“ Hrubý hlas duněl chodbou.

Z kobek vylézaly mátožné postavy, celé kostnaté, nahrbené a nevěřícně vyhlížely ven.

„Jste volní. Klášter byl zrušen.“

Nepocítil jsem zadostiučinění, ač jsem podobný konec prorokoval.

„Opusťte klášter,“ křičel důstojník, jehož zbroj žhnula v živém světle, „bude zbořen!“

„Ven,“ řval voják, „běžte ven!“

Někde tu ale musel být ten, který mi dodával sílu. Vrhl jsem se k sousední cele bez ohledu na ozbrojence, bez ohledu na zbraň, jíž se mě snažil vytlačit ke schodišti.

„Tam ještě někdo musí být,“ křičel jsem do nechápající tváře, „tam.“ Ukazoval jsem k sousední kobce. Srazil mě na zem, ale po kolenou se mi podařilo prosmýknout mezi ním a zdí a vrazit dovnitř. Na pryčně ležel bezvládně mnich, přes okraj přesahovaly kostnaté nohy a stařecká scvrklá kůže obkreslovala s děsivou přesností klouby a kosti. Tělo bylo zde, ale jeho duše se vznášela kdesi mezi nebem a zemí. Ústa měl pootevřená a hluboko z hrudi se mu dral mystický nápěv gregoriánského chorálu.

Naklonil jsem se nad ním a vydechl: „Jsme svobodní, bratře, slyšíš? Můžeme odejít.“ Ani se nepohnul, a venku zatím bouřil voják.

„Ven, všechno ven. Katakomby budou zasypány.“

Vzal jsem mnicha kolem ramen, abych jej podepřel, a přitom mu posunul kápi z čela.

„Otče!“ hleděl jsem do tváře opata Viléma. Pohubla, rozryly ji vrásky a pokryly stařecké skvrny, které byly patrné i v mdlém osvětlení jeho kobky. Pruh šedavého světla proudící do podzemí šikmou větrací šachtou se v ní zračil jako špinavá vodní hladina.

„Musíme odejít, otče.“

Vzepřel se na tenkých pažích a nadzdvihl se. Pomohl jsem mu usednout a potom i vstát. Opíraje se o mé rámě, udělal několik váhavých kroků. Vyšli jsme do chodby a z ní na schodiště, po němž jsme se s velkým úsilím vyškrábali na boží světlo.

Hradby byly pobořeny. Ve vzduchu stál neprůhledný černý prach stoupající z rozvalin a vítr ho honil ve vírech po dvorci, na němž společně s domácími zvířaty zmateně pobíhali mniši.

Hibernatus měl přes rameno hozený obrovitý ranec a pobízel ostatní: „Berte, berte všechno, co vám přijde pod ruku. Všechno se dá výhodně prodat!“ Rozerval klec a zakroutil krk kohoutovi s dlouhým barevným ocasem. Pták zplihl a u zobáku se mu houpala kapka rubínové krve.

Zběsile kdákající slepice vběhla do doutnajícího ohniště. Od žhavého uhlíku se na ní vzňalo peří a ona s téměř lidským lkaním letěla do příkopu pod hradbami.

„Berte všechno,“ křičel Hibernatus a plnil svůj objemný ranec.

Ze skladiště oděvů vyběhl mnich se zlatem vyšívanou komží a za zády se mu tlačil ven čpavý dým živený plamenem.

„Hoří,“ zaječel.

Beranidlo, rozhoupávané několika vojáky svlečenými do půli těla, se zarylo do stěny dermitoria. Zaskřípělo v ní a zeď se naklonila.

„Pryč,“ zvolal důstojník. „Už padá…“

Nakláněla se zvolna, centimetr po centimetru, ale v určité chvíli její plynulý pohyb přešel ve volný pád. Kameny se rozsypaly a lavina z nich strhla klece s vepři a rozrazila ohradu s hovězím dobytkem. Rozběhli se troskami, zmateně uskakovali před mnichy stavějícími se jim do cesty. Býček, jemuž jeden z mužů zatáhl smyčku kolem krku, pohodil hlavou a rozběhl se proti němu.

Vedl jsem bratra Viléma podél čelní stěny, jež dosud odolávala. Brána v ní byla doširoka otevřená a snad právě to bránilo vojákům, aby ji zničili jako všechno ostatní. Ona znamenala cestu, znamenala východ, byla symbolem toho, že je ještě kudy a kam odejít.

Opat Dolcinus vyběhl z kaple a stanul uprostřed toho shonu. Stále nemohl uvěřit vlastním očím. „Trest,“ sípal, „Boží trest na vás.“ Těkal kolem sebe očima jako zvíře chycené do pasti. Vykročil, ale hned se zase zastavil. Rozeběhl se za důstojníkem, jenž právě ukazoval svým mužům, kde má být veden nový úder beranidla.

Voják ostře pohlédl a přimrazil opata k zemi. „Ničíte to, co vám nepatří!“ sípal Dolcinus. „Rouháte se Bohu!“

„Bohu?“ ušklíbl se důstojník. „Máš na mysli toho, jemuž tihle slouží?“ pokývl směrem k mnichům pobíhajícím zběsile z místa na místo a prohledávajícím každičký kout… „Pokud se mu tohle líbí a nezakročí, pak s ním já nemám nic společného.“

„Kdo ti dal právo soudit?“

„A kdo tebe utvrzuje v tom, že máš pravdu?“

Dolcinus sevřel ruce v pěst. Zdálo se, že je zbytečné vysvětlovat, jak se věci mají, alespoň tomuhle muži. „Jsi voják, nemusíš přemýšlet,“ odsekával jednotlivá slova… „Jednáš podle rozkazu…“

„Ty snad ne? Co jiného je tvá víra? Kolik nových příkazů a zákazů jsi vydal jen ty sám?“

„Já…“

„Běž!“ zvolal důstojník. „Už se sem nikdy nevracej!“

Do Dolcina narazil jeden z nepozorných mnichů a bez omluvy kráčel dál.

„Vidíš?“ vysmíval se voják. „Stačí málo, a rozpadne se to, o čem bys přísahal, že vydrží sta a sta let.“

Dolcinus zaťal zuby a prudce se otočil.

Sevřel jsem Vilémovo rámě: „Otče, vidíš tu hrůzu? Co s námi bude?“ Dosud jsem pevný stisk, jímž nás doslova spojil, přičítal jeho slabosti. Až nyní jsem mu pohlédl pozorněji do tváře. Na dně očních jamek měl jen vybledlé slepé bulvy. „Bože,“ vydechl jsem, „kdo ti to udělal…?“

Obličej měl vytesaný z kamene. „Dnes už na tom nezáleží,“ řekl. „Vlastně mi tím prokázal službu. Zůstal jsem sám se svým zpěvem a nikdy mě už o něj nic nepřipraví…“

Tiskli jsme se ke zdi. Jednou rukou se Vilém opíral o ni a druhou nacházel oporu ve mně. Vše, co jsme si chtěli odnést z tohoto domu, bylo v našem nitru. O nic víc jsme nestáli. Prošli jsme branou, sloup dýmu stoupal z ruin k nebi a jemný prášek plnil naše ústa i plíce. Všude kolem pobíhali mniši obtěžkaní kořistí. Rozptýlili se a nyní každý sám za sebe hledal cestu z místa, které umíralo. Stejně jako zpěv zaniklo i všechno, co je sdružovalo.

Vyrazili jsme s bratrem Vilémem úvozem pryč od kláštera, a já se poprvé otočil až na dalším z kopců. To už z něho zbývala jen hromada sutin. Přebrodili jsme moji starou známou říčku a vydali se na cestu.

Po několika nekonečných dnech namáhavého pochodu jsme dorazili k městu, které jsem opustil již před několika desítkami let.

Ulice byla pustá, na jedné straně ji ohraničoval plot z vlnitého plechu a na druhé slepá okna činžáků. Skla z nich kdosi vymlátil i s rámy, a tak se černala jen začouzenými zdmi, do nichž kdosi vyškrábal intimní obrazce. Z hydrantu vytékala voda a malý potůček stékal až do kanálu na dalším rohu. V příčné ulici stálo několik automobilových vraků a v jednom z nich pár dětí mučilo svázanou kočku. V okamžiku, kdy jsme k nim docházeli, ještě vztekle prskala, o chvilku později už jen přerývané mňoukala a zběsile sebou trhala v poutech.

„Jsme doopravdy ve městě?“ ujišťoval se Vilém.

„Ano,“ přisvědčil jsem.

„Pak nás veď do centra,“ položil mi ruku lehce na rameno a krok za krokem mne následoval.

Město se za ta léta změnilo – zpustlo a osiřelo. Vchody se ukrývaly za hradbami z kontejnerů, z nichž odpadky přetékaly na chodníky a valily se dál do ulic vytvářejících koryta plná splašků a špíny. Většina domů byla opuštěná. Jen v několika oknech zářila skrz rolety obrazovka.

Líně se kolem nás prosmýkl starý Lincoln dutě znějící oříznutými basy. Pod koly ovinutými řetězy mu zapraskaly láhve z plastu a s pšouknutím vyprskl svůj obsah poloprázdný sprej. Venku byly jen děti poskakující kolem juke-boxu a několik staříků vyhřívajících se na sluníčku a pokyvujících se v rytmu, který udával pouliční hudebník.

„Jen počkej,“ uklidňoval mne Vilém, jako by tušil, že na mne z toho bezútěšného prostředí padá splín. „Město je velké, každý v něm najde místo. Je třeba jen hledat.“

„Kéž by,“ zabručel jsem.

Rušnější ulice mu dávala za pravdu. Linkové autobusy ji radlicemi vyčistily až na beton. I lidí přibylo a za výklady obchodů stále častěji probleskovalo světlo. Množství zvuků se spojilo v kakofonii tónů, z níž si každý mohl vybrat ten svůj.

Otec Vilém se do nich s úsměvem zaposlouchal. „Tak co? Neměl jsem pravdu?“ řekl a stiskl mi povzbudivě rameno.

Lidé nás nevšímavě míjeli, jeden jako by pro druhého neexistoval. Po letech strávených v klášteře mi tahle skutečnost přišla na městě nejzvláštnější, neboť já nevšímavosti v osamění odvykl. Často jsem se přistihl, že hledím protijdoucímu do tváře a čekám, až se v ní pohne alespoň sval, až mrkne… Byl jsem to já, kdo na každého přihlouple a bez odezvy pokyvoval. Nikoho nezaujal náš nezvyklý šat, nikdo se nepozastavil nad Vilémovou slepotou.

Zmítal jsem se mezi rezignací a zoufalou pozorností, hltal jsem pohledy okolí a toužil po sebemenším projevu něčeho lidského.

Když tu náhle vzduch prořízl kvílivý sten. Zarezonoval mi v hlavě a tvář stáhl do stovek drobounkých vrásek. Několik desítek metrů před námi klečel na dlažbě muž v kutně. Dlaně si tiskl na obličej a mezi prsty mu hrčely praménky krve. Kvílivě vydechl a padl na zem. Nad jeho rancem se skláněli tři útočníci a jeden z nich, tlouštík, s ukradenou komží hozenou přes ramena, právě ukrýval za opasek zbraň, jíž ho před mýma očima udeřil.

„Stalo se něco?“ znejistěl Vilém.

Lidé se rozprchli.

„Zabili Hibernata,“ vykřikl jsem. Z úkrytu za kontejnerem mu vyběhl na pomoc druhý mnich. „… a je tu i Dolcinus.“ Vynořil se z temného kouta a sevřel hrdlo tlustého vraha. Snažil se jej strhnout na zem. Supěl a zmítal sebou v zoufalé snaze zvládnout mnohem silnějšího protivníka.

Muž pustil ranec a pokoušel se rozevřít Dolcinovy prsty. Jeho druh oděný do kožené kombinézy mu přiskočil na pomoc a přejel opatovi čímsi po tváři.

„Pomóc!“ zvolal jsem.

Na Dolcinově tváři se rozevřela hluboká rána. Ostří proťalo vlásečnice tak, že z nich zprvu nevytekla ani kapka krve.

Křičel jsem.

Muž čistící dýku o nohavici zdvihl hlavu a otočil se za hlasem.

Vilém sevřel ruce v pěst a celý se napjal. Přidal se ke mně a jeho výkřik zarezonoval ulicí.

Lupiči se dorozuměli pohledem. Muž v kombinéze odstrčil Dolcina a vyrazil k temné pasáži za svými rychlejšími druhy.

Vlekl jsem Viléma za sebou. „Co se stalo?“ vyrážel udýchaně do mých zad. „Co je s Hibernatem?“

„Zabili ho!“

Stanuli jsme nad nehybným tělem. Mnich dosud křečovitě tiskl poutko splasklého rance, z něhož visel kus přervaného zlatého řetězu. Komíhal se ze strany na stranu a spona cvakala o litinový kryt kanálu.

„Přepadli nás…“ koktal Dolcinus.

Vilém stál strnule nad Hibernatem. „Nač zemřel?“

Dolcinus vyprskl: „Na ránu do hlavy, bratře. A nebyla jediná… Také se brzy dočkáš té své!“

Přistoupil jsem k němu. „Jsi zraněný.“ Chtěl jsem mu setřít krev ze tváře, ale odstrčil mne.

„Nepředstírej, že ti na mně záleží,“ vyštěkl, „nejraději byste mě tu viděli také mrtvého.“

„Jak můžeš něco takového říct?“ podivil jsem se. „Zásady víry nám přece zapovídají…“

„Mlč a nepřipomínej mi, v co mám věřit,“ obořil se na mě. „Za všechno, co se stalo, můžete vy!“

„Mýlíš se, Dolcine,“ pronesl rozhodně Vilém. „Vztek ti zatemnil rozum. V tobě je chyba, jen a jen v tobě. Proč jsi rušil zpěv, který nás spojoval a dodával nám sílu. Nebýt toho, žil by klášter v klidu a spokojenosti dál.“

„Zpěv,“ zaječel Dolcinus. „Tvůj zpěv. Rve mi uši stejně jako tenkrát, když jsi mě o ně nechal připravit.“

„Já to neudělal!“ ohrazoval se Vilém.

„Nebyl jsi snad vrchním mazákem? Mohl jsi ostatní zastavit, záleželo jen na tobě!“

„Taková byla pravidla.“

„Pravidla! Řekni mi teď zase ty,“ sykal Dolcinus, „jaké to je, žít bez očí?“

Hleděl jsem z jednoho na druhého. Na Vilémovy oslepené oči, na Dolcinovo znetvoření a začínal chápat jejich vzájemnou nenávist.

„Pro mě zpěv nikdy nic neznamenal,“ odsekával Dolcinus jednotlivá slova, „pálil mě v ústech i v uších, byl horší než rozžhavené jehly, mučil mne, a vy jste mne zmrzačili jen proto, že jsem při něm cítil bolest… Přísahal jsem sám sobě, že vám všechno jednou odplatím.“

Vilém smutně pokyvoval hlavou: „Jsi ztracený. Neslyšíš a slyšet nebudeš. Nikdy nerozeznáš falešné tóny od čistých.“

„Hlupáku,“ odsekl Dolcinus, „také skončíš s rozraženou lebkou.“ Paží máchl kolem sebe. „Těmhle chceš zpívat? Jsi směšný!“

Ve ztemnělé pasáži zarachotil řetěz.

„Otče,“ chytl jsem Viléma za rameno.

Šoupavé kroky rozezněly klenutý strop. „Otče! Pojďme!“ Podél stěny pasáže se plížil muž v kožené kombinéze. Registroval nás koutkem oka a pravačkou si významně pohrával s dlouho dýkou z matné oceli. Opatrně vyhlédl ven z pasáže a pak do ní křikl: „Pojďte… Nikdo tu není!“

Ze tmy se vynořily další dvě postavy – tlouštík a dítě s vrásčitým obličejem.

„Všichni z nás mají strach,“ vychloubalo se předčasně zestárlé dítě.

Muž v kombinéze se na nás zašklebil: „Jste tu sami, bratři?“

„Mniši,“ zaječelo dítě, když nás spatřilo, „hele, mniši! Saule, máš po ruce kladivo?“

Tlusťoch sáhl pod komži a vytáhl zbraň: „Kdepak máte zlato, bratři, mluvte a já se postarám o to, abyste dostali před smrtí rozhřešení.“

Vilém mě chytl za rukáv: „Kdo jsou ti muži?“

„Hloupá otázka,“ ušklíbl se Saul. „My jsme přece ti, kterým dáš své zlato, mnichu.“

„Kde máš ranec?“ bouřil člověk v kombinéze. „Mluv. Je těžký? Kde jsi ho schoval?“

„Žádné zlato nemáme,“ řekl Vilém.

„Jsi z kláštera?“

„Jsem.“

„Pak máš určitě zlato.“

„Nestojím o ně.“

Dítě se hýkavě rozesmálo: „Prý o ně nestojí. Tak to nám je dáš dobrovolně, viď?“

„Nemáme nic,“ stál Vilém na svém.

„Dost řečí,“ zamračil se Saul a zdvihl kladivo.

Vilém před sebou zatápal pažemi: „Nechte nás,“ vykřikl. Mezi prsty mu proklouzla komže. „Vrazi!“

„Dědku,“ zaječel Saul, „ruce pryč.“

„Otč–!“ hlas mi selhal.

Saul přiskočil a chytl mě pod krkem: „Tak mluv, kde je zlato? Nebo si tě podáme a potom zazpíváš. Za to ti ručím.“

Vilém se zmítal na zemi. Muž v kombinéze jej přitiskl k dlažbě a na hrdlo mu položil ostří dýky.

Saul na mne významně pohlédl. „Zpívej, mnichu,“ vyjekl, „nebo chceš dopadnout stejně?“

„Zpívej,“ opakovalo posměšně dítě.

„Doopravdy nemáme zlato,“ přesvědčoval jsem je a čelo mi orosily krůpěje potu. „Věřte mi.“

Saul pohodil hlavou k Dolcinovi: „To tamti tvrdili taky, a jak měli rance nadité.“

„Cožpak nevidíte, že jsme jiní?“

Saul pokrčil rameny: „Mnich jako mnich.“

„Jenže pro nás zlato nic neznamená.“

Dítě zpozornělo. „Máš diamanty,“ vyzvídalo zaujatě, „nebo perly?“

Zdvihl jsem ruce zoufale nad hlavu: „Ne, nic takového… Nevím, jestli to dokážete pochopit…“

„Vyzkoušej nás,“ řekl Saul výsměšně a přehodil kladivo z ruky do ruky. „Třebas nejsme tak hloupí, jak si myslíš.“

Neměl jsem co ztratit. „Víte, naším jediným majetkem je zpěv. Rozumíte? Gregoriánský chorál.“

Dítě opakovalo: „Chorál?“

„Ano,“ vysvětloval jsem, „to je takový…“

Saul mě důrazným posunkem umlčel: „Ukaž! Mnicha jsem ještě nikdy zpívat neslyšel.“

„Teď?“

„Začni!“ přikázal a významně v ruce potěžkal kladivo.

Pro zklidnění jsem se několikrát pravidelně nadechl a vydechl. Potom jsem zhluboka nabral dech a vedl svůj hlas z hloubky do výšky. Vysoký strop pasáže se proměnil v klenutí chrámu.

Dolcinus se nahrbil a dlaně přitiskl k uším. Sevřel rty a ty se proměnily v uzounkou čárku. Zavřel oči a křečovitě stiskl víčka k sobě.

Dítě se zhouplo v bocích a Saul se plácl do kolen. Dal jsem do zpěvu celou svou sílu, veškeré umění. A když jsem spustil Alelujá, nepotřeboval jsem se již téměř nadechnout. Dokonale frázovaná latina probouzela vědomí. Donekonečna držené tóny ukapávaly v rytmu srdce a zvuk přicházel od stropu ve vlnách. Vysoké frekvence probraly Viléma. Vstal a dlaněmi sevřel poraněné hrdlo, nabral dech a z hrtanu mu vyšel chraplavý vzdech. Rytmický zvuk nám bušil do podvědomí.

Z Dolcinovy hrudi unikalo táhlé zvířecí vytí. Zprvu se mu chvěla jen pravá tvář, ale potom třes projel celým jeho tělem. Toporně se vypjal, rozerval kutnu na prsou a nehty se drásal do krve. „Mlčte,“ vykřikl nepříčetně, „už mlčte!“

Posvátný zpěv provibrovával naše kosti a nízké frekvence probouzely city. Dítěti vyhrkly slzy, koulely se mu po tvářích. Saul se hýkavě rozesmál. Muž v kombinéze si svou kombinézu svlékl a nahý se zmítal na zemi.

„Bolest,“ sténal Dolcinus, „ta bolest.“ Vykročil ke mně…

Na tváři jsem cítil jeho teplý dech a tlak z prsou mi stoupal výš a výš, až k hrdlu, do něhož zatínal nehty.

Před očima jsem měl stále stejný obraz – vztekem staženou Dolcinovu tvář, znetvořenou až do krajnosti. Oči mi vyhasínaly. Pokryla je šedavá blána a já padal do prázdna. Přede mnou vyrůstaly jahody, zrály a červenaly se, stačilo jen natáhnout ruku a jíst…

„Pusť ho,“ slyšel jsem vzdálený dětský hlas. „Nech ho být.“

Úder pěsti Dolcina odhodil.

Mé tělo se vzepřelo. Donutilo mne zhluboka nabrat vzduch do plic. Zalapat po něm… Sladké plody zmizely.

Ti tři byli uchváceni hudbou. Viseli nám očima na rtech a pokyvovali se v rytmu. „Zpíváte slušně,“ řekl Saul. „Cítím se stejně dobře, jako bych někomu pouštěl žilou. Škoda vás zabít.“

„Dál, dál,“ vřískalo dítě, „zpívejte dál.“

Nahý muž chytl Viléma za kutnu a přitáhl jej k sobě: „Dědku, ty si nám lhal – ty máš zlato v hrdle!“

Vzduch prořízl zvuk sirény a majáček natřel stěny domů na modro.

„Ale teď už tu jsou doopravdy,“ křikl Saul.

Dítě zavrčelo: „Mizíme!“

Zvuk klesal a stoupal, klokotal ve výškách.

Z auta vyskočil policista, vyrval ranec z křečovitě sevřené Hibernatovy dlaně a nahlédl dovnitř. „Pohár, kus řetězu, několik zlatých zlomků,“ vypočítával, „už tu byl někdo před námi…“

Vilém jej chytl za rukáv: „Dobrý muži…“

„Pusť,“ vyštěkl policista a vytrhl se. „Máte ještě něco?“

„Ne,“ řekl Vilém, „ti, co ho zabili, jsou…“

„Tak běžte,“ řekl a hodil Hibernatův ranec do auta.

Otřesený Dolcinus vstával ze země. „Pane,“ zachrčel, „vezměte mě s sebou. Vím o zlatu.“

„Hmmm,“ zabručel muž nedůveřivě.

„Vyznám se v klášterech,“ žebronil Dolcinus, „znám skrýše, kde ho ukrývají.“

Policista jej opřel o auto a zběžně prohlédl. „Nastav ruce,“ zavrčel. Želízka zaklapala. „Běda, jestli jsi mi lhal.“

Zatlačil jej do automobilu, nasedl a vůz se vzápětí rozjel dolů ulicí.

„Pojďme, synu,“ řekl Vilém a vzal mne za ruku.

„Kam půjdeme?“ ptal jsem se útrpně. „Nic nemá smysl…“

Usmál se: „Nepropadej malomyslnosti, synu, vždyť jsme právě zjistili, jakou moc má náš zpěv.“

„K čemu nám je. Nenajdeš mezi nimi jediného čistého.“

Pokýval hlavou. „Možná máš pravdu, ale nezatracuj je. Ti lidé jsou muzikální.“

Připadal mi neskonale dětinský. „A co má být?“ vyprskl jsem bez pokory.

„Ten, kdo dokáže vnímat hudbu jako oni, nemůže být ztracený,“ pronesl s jistotou. „Obnovíme klášter a začneme od začátku.“

„A kde je vlastně začátek?“

„Ve zpěvu, synu. Ve zpěvu, který má sílu přivést člověka k víře. S mým mozkem, v němž je ukryt nespočet nápěvů, a s tvým hlasem to dokážeme,“ řekl a přitiskl mne k sobě. „Za pár let možná přijde do kláštera novic a bude se mě ptát, zdali má smysl přepisovat rukopis o tobě, o světci Gerhardovi.“

„A co mu odpovíš, otče?“

„Řeknu mu – naslouchej, synu, dobře mu naslouchej a nebudeš mít důvod klást takové otázky.“

Setman

MOTTO:

Žádná kočka, zdá se mi,
ať už začnem od Evy,
nemůže mě okouzlit jako MA-RI-LYN.
Vše jsem si už připravil,
kostel, prsten zaplatil,
ta, jež o tom ještě neví, je MA-RI-LYN.
Co bych se nepřiznal,
slib jsem od ní nedostal,
nepolíbil, ba nepotkal svou MA-RI-LYN.

PÍSEŇ PRO M. M.

1. MĚSTO MARILYN

Marilynin škleb nesl znaky elektrického šoku, jímal mne děs, po poslední plastické operaci vypadala přirozeně už jen ve spánku. „Táhni pryč,“ zaječela a svalový implantát se zachvěl v neurotické smršti.

„Vždyť jsem na tebe skoro nesáh,“ bránil jsem se. Původ jejího vzplanutí nespočíval v nepřiměřenosti mých doteků, ale v tom, že jsem si je vůbec dovolil.

Žiji úplně jinak, než bych chtěl. Je to tak, mám zvyky k politování, věčně opakuji jednu chybu kolem dokola. Přesně vím, ve které chvíli couvnout, kdy už nedokáži jít do krajnosti, až řekne: „Ty zmetku, dej ty pracky pryč!“ Ještě jsem jí zaryl prsty do boku a opět cítil na dotek příjemné, pružné maso. „Tak proč se tu válíš nahá?“

„Čekám na tebe, chudáku.“

Něco mi doma chybí, vím přesně co, ale není mi to nic platné. Jsem bezmocný, ale v duchu si zahrávám s myšlenkou, že mou nemohoucnost zavinila kromě slabosti i lenost.

„Vypadni,“ křikla, „chci spát!“

„Tak proč mě schválně provokuješ?“

„Nestojím o tebe, mám ti to dennodenně opakovat?“

„Stačí, už jsem to vzal na vědomí.“

„Tak táhni!“

Pocit, kdy mi vztek stoupá pomalu, pomalounku do krku, kde se vzpříčí a nedovolí vyslovit ani slovo, znám až příliš dobře. Jediná možná odpověď je bouchnutí dveřmi. Ta rána, zadunění, nesoucí se celým domem a násobené ozvěnou, je můj boom.

Bydlíme v jednom z těch kdysi luxusních domů, kde musí každý z příchozích projít kontrolou. V prosklené kukani se válí starý Derek, je myslím tím nejlínějším vrátným ve městě. Okénkem je vidět jeho kompaktní vejčitá hlava ze světležlutého plastu s širokými zornicemi v šikmých očních štěrbinách. Bývalý majitel domu si zřejmě potrpěl na čínské služebnictvo.

„Něco se děje,“ povídá.

„Máš problém, Dereku?“

„Něco se děje, tam.“ Tam znamená kdekoliv v hale, kdekoliv, kam dohlédne.

Pod podrážkami mi zaskřípělo sklo, jednu z tabulí prorazil pomerančovník. „Myslíš tu větev, Dereku?“

„Jo, to je ono, větev. Já jsem si nemohl vzpomenout.“

„Kašli na ni.“

„Ale něco se děje.“

„Kéž by to nebylo nic jinýho. Kruci, máme my to ale svinský město, jednou se nám rozpadne. Ty stromy zase povyrostly.“ Na ulici leželo ticho jako tunový žmolek vaty a džungle se nám z Pětapadesátky drala do domu.

Z ulice řinčivě zakvílela křídlovka a zpoza rohu vypochodovala tlupa Věrných sester, jako by z oka vypadly Marilyn. Blonďatá lokna k pravému obočí, hluboké modré oči a pusinka jako malina rozevřená k prvnímu slovu refrénu toho jejich cajdáku. Klapot bubínku vyplašil ptáky na kilometry daleko, bušili křídly do vzduchu a cvrlikali ze všech sil.

„Drahá sestro, každé noci, jsme ti všechny ku pomoci…“

Bohyně. Jsou dokonalé. Nic ale nemůže být horšího než přezíravé pohledy těch našich idolů klouzající po člověku jako po desce ledu. Psychologie žádné jiné sekty mi není tak odporná. Že ta nechuť nezmizí, ale naopak se mnou poroste, jsem si uvědomil na večírku zasvěcení; absolvoval jsem totiž počítačový Epson s vyznamenáním a členství mi nabídla sekta Gama. Sešlo se nás v klubu přes padesát a všichni mi ten den věnovali své příjemné, přepříjemné úsměvy. Mezi muži seděla jediná žena, usmívala se tak jako oni, možná ještě o něco víc. A já, usazený přímo naproti, hleděl do jejích upřených očí, nacházeje v nich nepředstíraný zájem. Ani trochu se nepodobaly Marilyným. Seděl jsem a přemýšlel, jak to udělat, abych se s ní mohl vyspat a přitom nemusel říct ani slovo. Pár posledních týdnů rodinného života mě odnaučilo mluvit na toto téma. Vypěstovaly ve mně reflexivní pocit nechuti z odmítnutí.

Samozřejmě jsem mlčel, ale myslím, že tenhle zážitek dal první podnět k tomu, abych se napříště spoléhal především sám na sebe. Začal jsem v sobě pěstovat sebevědomí. V našem městě slabochů to bylo pravé hrdinství.

2. RETROSPEKTIVA

Se svou Marilyn jsem do toho praštil za studia na Epsonu, tehdy ještě Marilyn samozřejmě nebyla. Když o tom dnes uvažuji, mám dojem, že se jí stala později z trucu. Možná mi záviděla vyhlídku Gamy. Současně s koncem mé kandidátské lhůty se totiž dokončila i její proměna.

Zasvěcovací večírek byl úžasný, oslnil mě, popíjel jsem whisky pašovanou z přechodné zóny, mlžný závoj opilosti se mi vinul v hlavě a brzy zneprůhledněl.

Šéf sekty Bokman mi položil ruku na rameno a hučel. „Chlastej, jen chlastej, chlapče.“

Pálivá tekutina hřála v hrdle. „Je skvělá, šéfe,“ vysekl jsem mu poklonu.

„Moc zvyklej ale nejsi, co?“

Málem mě rozesmál. „Kde bych u nás přišel k láhvi prvotřídního chlastu?“

„No jo, věci k něčemu se daj sehnat už jen v přechoďáku,“ přitakal chápavě, „dnes už jsou schopný produkovat kvalitu jen zrůdy.“

„Tovární roboti nám pomyšlení dělat nebudou, to dá rozum.“

„Výroba holt s našima choutkama nepočítá, musíme si pomáhat sami,“ poznamenal s převahou.

Bylo mi božsky. „Takový život si nechám líbit.“ Nepříjemné myšlenky dokonale rozpouštěla whisky, krev ji lačně sála do svého řečiště a srdce, bušící jako rozjetý vlak metra, tlačilo opojné molekuly drogy do mozku, který je roztáčel silou obřího cyklotronu. Urychloval je a bombardoval jimi můj horní čelní lalok, ovládající pohyb jazyka. Zvuky splývaly v nesrozumitelný šum, v uších mi zněly vlny rozbouřeného moře. Obsah žaludku prožil beztížný stav a závrať rozmazala tváře.

Bokmanův obličej byl pojednou ještě kulatější, kulatý, kulaťoučký, lesklý potem, malý prasečí nos mu seděl mezi povislými tvářemi jako knoflík od košile. Několik vlasů trčelo z jeho jinak holé lebky vzhůru. „Dejte mu vzpamatováka,“ řekl hlasem od marmelády. Mezi rty jsem cítil okraj sklenice, cinkl mi o zuby, jazyk zalila hořká tekutina.

„Fuj, to je hnus.“

„Jen pěkně polykej, chlapče, přece nechceš ztuhnout dřív, než tě vezmeme mezi sebe.“ S odporem jsem polkl. „Vidíš, není to nic strašnýho.“

Místnost se mírně pohupovala, seděl jsem na kyvadle dokmitávajícím ve stabilní polohu. „Čeká mě rituál?“

Přikývl. „Budeš zasvěcený.“

Napětí mě vyždímalo jako mokrý hadr.

Pokynul a všichni povstali. „Ceremoniáři, věnuj se novému abonentu členství ve věhlasné sektě Gama.“

Přelétl jsem pohledem tváře a hledal mezi nimi tu pravou, již mě svěřil. Šla ke mně žena, jediná přítomná žena.

„Setmane,“ vyslovila mé jméno melodicky, Marilyn by to nikdy nedokázala, „rituál je základním kamenem každé sekty. Je to společná zodpovědnost za čin, který se vymyká zvyklostem. Ten je tím pojítkem, které drží sektu pohromadě jako nejlepší lepidlo. Náš rituál není krvavý, nespojují nás vraždy, ale slast společně prožitá v Ženském domově.“

Její slova se mi honila hlavou s urputností diagnostických dávek bloudících počítačem.

„Jmenuji se Karol a jsem průvodkyní sekty Gama,“ pokračovala, „provedu tě mrtvou zónou. Spoléhej na mě, řiď se mými radami a prožiješ nejkrásnější chvíle svého života.“

„Karol má pravdu,“ pokyvoval rozpálený Bokman, „je to profesionálka, dej na ni.“

„Počítejte dny,“ pokračovala slovy rituálu, „ten desátý vás čekám na obvyklém místě.“

Jeden z mužů vyskočil na stůl, divoce zaječel, vykopl pravou nohu do výše pasu a dlaní plácl o lýtko. „Ať žijou naše děvky,“ vykřikl.

3. LOV NA ŽENU

Magická desítka se rozplynula. Poslední den byl pro mě tím nejprvnějším z prvních. Doma jsem už pár dlouhých týdnů měl dokonalou Marilyn. Jen Gama mě zbavovala hnusu. Gama a nekonečná zvědavost. Pane bože, já tak potřeboval vidět normální ženskou.

A večer stále váhal vkročit do noci, podupával na místě, teprve tma ho postrčila o krok vpřed. Černočerná tropická noc zněla tajuplnými zvuky bdícího pralesa. Tichounký šum větví čas od času přehlušil syntezátorový kvakot žab a někde v Central parku oznamovala šelma řevem úspěšný skok po kořisti.

Bokman zahvízdal pár taktů Děvčátka z Tennessee a na ulici zazněla stejná odpověď. „Jdeme,“ sykl, jeden po druhém jsme se protáhli škvírou dveří ven. Z úkrytu ve spleti břečťanu vyšel muž v loveckém obleku.

„Je klid, Teddy?“ oslovil jej Bokman.

„Nikde nikdo,“ odpověděl zdušeně, „hlídka prošla před hodinou.“

Pod chodidly se nám měkce pohupovala pružná zem plná pronikavě vonícího humusu. Tlumila zvuk kroků. Někde hluboko pod ní byla původní dlažba prorostlá kořeny stromů.

Muži se řadili podle předem určených pravidel. Stopař Tedd vyrazil první a udržoval svůj náskok před skupinkou ozbrojenců postupujících opatrně se šípy založenými v tětivách luků.

Bojovnost mých druhů mě poněkud vyváděla z míry. „Bokmane…“ hledal jsem u něj podporu.

Ohlédl se. „Dohlídni na něj, Marku.“

„Počkej,“ řekl vyzáblý muž s podlouhlým koňským obličejem a chytil mě za rukáv, „jdeme oklikou, stavíme se napřed v přechoďáku pro chlast. Přece se nechceš zase nalejvat tím podělaným desetiprocentním moštem, co je k dostání v našich putykách.“

„Pojďte s mumií,“ zněl do našeho šepotu ostrý Bokmanův hlas, „tak dělejte, rychle!“ Čtyři muži nesoucí podlouhlou bednu vyrazili na cestu, krytí z obou stran zbývajícími členy sekty.

„Teď my,“ řekl Mark.

Podlehl jsem napětí. „Je ta cesta hodně nebezpečná?“

„Pokud se o ní nikdo nedoví, tak ne.“

„Děláme něco nezákonnýho?“

Pokrčil rameny. „A ty znáš někoho, kdo nedělá?“ Šel krok přede mnou, po chvíli se s tajuplně povytaženým obočím otočil: „Musíme přece sehnat zboží pro výměnnej obchod.“

Nechápal jsem, ale kdyby teď zanotoval dětskou písničku a dal se do skákání panáka, určitě bych jej následoval a teprve potom se ptal, k čemu to vlastně bylo.

Stopař Tedd zdvihl ruku a celá kolona v okamžení znehybněla. Zpředu zněly tlumené ženské hlasy. Přikrčili jsme se. Mark mě kryl tělem, přitiskl mě k vlhké stěně domu.

Čekali jsme několik dlouhých sekund. „Zdá se, že máme kliku,“ řekl.

Tedd stál na rohu, vyhlédl ven a bleskurychle couvl zpět. Dal znamení. Nosiči položili bednu a sehnutí běželi kupředu. Zalehli v místě, kde se šero uličky zarostlé stromy dotýkalo rozptýleného osvětlení přicházejícího z hlavní třídy.

Slyšel jsem hovor, dva afektované a ječivé hlasy v hlasitém dialogu. Hledal jsem Markovu paži. „Co budeme dělat?“

Přitiskl mi dlaň na ústa. „Tiše!“

Obří stíny příchozích s každým dalším krokem rostly. Připadal jsem si hloupě, jako bych sám otevřel cestu elektrickému pulzu, který okamžitě nalezl nejdůležitější z neuronů v mém mozku a převedl mě z pozice pán do pozice otrok. Visel jsem očima na svém ochránci a napětím celý tuhý se bál i pohnout.

Ty dvě konečně vešly do ústí ulice, držely se kolem pasu a menší z nich měla hlavu opřenou o rameno té větší. Malinko vrávoraly, odhadl jsem je na návrat z pěkně divokého večírku. „Jsou opilé?“

„Leda sebou,“ řekl Mark.

Zůstaly stát a objaly se. Ohluchly, jako by kromě nich nic jiného neexistovalo. Tři čtyři muži vyrazili ze tmy. Obestoupili je. Přibližovali se krok za krokem. Ženy stále ještě nic netušily. Bokman pískl a muži překonali zbývající vzdálenost několika dlouhými skoky. Strhli ženy k zemi. Klokotavý výkřik hrůzy zněl v přirozených zvucích džungle neobvykle něžně.

Markův hlas ke mně pronikal zpoza neviditelné, ale silně tlumící opony. „Trevér bude prskat,“ říkal, „už jsme mu moc dlouho nepřivedli normální ženskou.“

„Kdo je Trevér?“

„Správce přechoďáku a majitel kanálu do Mrtvý zóny. No, jednu Marilyn snad ještě přežije. Musíme mu dát tu, která dělala ženskou, s chlapem by nás vyhnal.“

„Půjdeme blíž?“

„Jo, ale opatrně, drž se za mnou.“ Došli jsme k odložené bedně. Uvnitř, ve formě tvaru lidského těla, ležela napěchovaná jedna z Marilyn. Přes hlavu měla přetaženou těsnou kuklu podobnou modré krepsilonové ponožce s bílým norským vzorem. Asi byla napuštěna drogou, protože žena ani necekla, když s klapnutím zacvaklo víko.

Někde vysoko nad námi se v jednom z bytů otevřelo okno; ven, jakoby doposud stlačovaná pneumatickým lisem stěn, se valila vlna hudby hustá jako temně rudý kečup. Horký tepající rytmus zněl ulicí. Mezi domy se odrážel křečovitý smích, který byl přehlušen táhlým svistem. Sílil a blížil se. Na betonový můstek narazila láhev, střepiny bušily do kmenů jako rozžhavené úlomky kovu. Muži splynuli se zemí. Tiše čekali na novou vlnu ticha. A pak se opatrně zdvihli.

Před druhou z žen stál nervák Eddi. „Tuhle uzemníme,“ levá strana tváře se mu pohybovala s pravidelností metronomu, „s sebou ji brát nebudeme. Stejně by za ni nic nekáplo.“ Tik byl dominantním znakem jeho osobnosti a současné i jedinou pravidelností projevující se v jeho chování.

„Nebuď barbar,“ brzdil jej Bokman, „šlehneme jí ještě kapku vodvazu do žil, a než se vzpamatuje, budeme dávno za čárou.“

„Nejsem sadista,“ oponoval nervák, „ale takováhle si nezaslouží nic lepšího než klackem do hlavy.“

„Přece se nebudeme hádat, Eddi.“

„Jistě že ne.“

„Tak přestaň hloupě kecat a dělej, co jsem řekl.“

„Ty šéfuješ,“ řekl odměřeně.

„Dělej, už jsme tu moc dlouho.“

Nervák Eddi sáhl do náprsní kapsy, vytáhl kožené pouzdro a vyňal ampuli fetu. „Tak já jí to tedy šlehnu,“ zavrčel zhnuseně. Vzpírající se žena v něm probouzela primitivní pudy.

Marilyn zaječela strachy. Realita předčila ten nejodpornější sen, měnící se pravidelnou projekcí v noční můru. Vyrvala se a utíkala k hlavní třídě.

„Kruci,“ řval Bokman, „střílejte, chcete, aby na nás poštvala hlídku?“

Běžela – hrdlo měla plné pronikavého zvuku. Podvědomě nedržela přímý směr, vyděšeně kličkovala. Šípy se zadrnčením opustily tětivy. Jeden se jí otřel o rameno. Zakopla, ale stačila pád vyrovnat. Utíkala dál.

„Rychle pryč,“ křikl Bokman.

Marilyn stála na křižovatce pod lampou pouličního osvětlení. Bílá zář stékala po napjatém těle jako proud křišťálové vody. Frekvencí svého hlasu jistě zahlcovala senzory hlídek. Vlnová délka vystrašeného jekotu musela být přesně uprostřed monitorovaného pásma. Sekta ustupovala v jednom chumlu už bez ohledu na uspořádání.

Na rohu se objevilo vznášedlo hlídky, oblétlo Marilyn a znehybnělo, jakoby zavěšené jen několik centimetrů nad povrchem ulice. Pokyvující lokátor lapal šumy odlišné od normálu. Jeden z dvoučlenné posádky androidů vystoupil. Zlatý krunýř, kryjící jeho hrudní koš, se blyštil a odrážel paprsky světla. Dokonale zformované bionické svaly tvořily ostře řezané rysy tváře k nerozeznání od lidské. Ostrý nos a široká vysunutá brada by u člověka naznačovaly rozhodnost. Dvě světlemodré oči v přesně symetrických štěrbinách, vroubených kompletní sadou černých řas, pátraly ve tmě. Strážce přitáhl štítek přílby hluboko do čela a upřeně hleděl do temnoty.

„Vidí nás,“ vyrazil pisklavě Bokman, „střílejte!“ Sprška šípů zabubnovala o vznášedlo.

„Ten zadní přepnul na infra,“ řičel nervák Eddi schovaný za betonovým sloupkem.

„Běžte,“ poháněl nás Bokman, „krejeme ústup.“

Android stojící za vznášedlem opatrně vysunul hlaveň zbraně.

„Má skreč,“ varoval nás stopař. Rudý proud energie vylétl z ústí a v mžiku vyčistil široký pás džungle.

„Utíkej,“ volal Mark, „musíme se dostat do podzemní dráhy,“ ukazoval, „tam.“

Bokman mě chytil za rameno a postrčil vpřed. „Dolů, tam za námi nepůjdou.“ Nohy mi podklouzly na schodišti porostlém mechem. Dýchlo na nás vlhko a těžký páchnoucí vzduch.

4. ZRŮDA TREVÉR

„Ještě nerozsvěcejte,“ Bokmanův hlas zněl dutě prostorem. Před námi byla neprůhledná tma. Mark mi křečovitě tiskl prsty. Dlouhý a plynulý ohyb chodby nás odváděl dolů k řece. Šedavá jiskérka vchodu, poblikávající ještě před několika kroky za našimi zády, se rozplynula v černotě.

„Teď už můžeme,“ Bokman podvědomě šeptal.

Eddi cvakl zapalovačem, osamocená bludička osvětlila odspodu jeho křečovitě pulzující tvář se skelnýma očima a špičatým nosem. „Pojďte s pochodněmi.“ Jedna po druhé se rozzářily smolné větve oranžovými čadivými plameny. Ze stěn jako naaranžované stonky rostlin čněla spleť zpřetrhaných kabelů a drátů, s květy lesklých kapek sražené vlhkosti.

Jeden z mužů namířil prstem na otvor proražený do teplovzdušného potrubí. „Už nás zahlédly Trevérovy myšičky.“ Ven z trhliny vysunul lysý čumák potkan. Pod pocukávajícím horním pyskem mu trčely dva dlouhé řezáky. Černé špendlíkovité oči nás napjatě sledovaly. Předklonil se, aby přehlédl celý náš zástup. Ze zapřené pacičky mu vyrůstaly drobounké, jakoby dětské prstíky.

Zatrnulo ve mně: „Proboha, co je to?“

„Trevérovo očko,“ řekl Mark.

„Snová příšera, potkan.“

„Ale spolehlivější než elektronika,“ ozval se Bokman kráčející před námi, „teď už Trevér ví, že k němu jdeme.“

„Jak mohlo něco takového vyrůst?“

„Na zrození všech zrůd, co kolem nás jsou a budou, má podíl hlavně člověk,“ filozofoval. „Copak jsi nikdy nedošel k hranici přechodný zóny?“

„Došel.“

„Asi ne dost blízko,“ ušklíbl se Bokman. „Oni ti, co postávají u drátů, jsou totiž v porovnání s průměrem manekýni.“

Chyběly mi argumenty. „Ale lidskost se přece nemůže úplně vytratit.“

„Dříme v nás biologická mina. Máme ji uloženou v genech a nedokážeme ji ovlivnit.“

„Děsivé přirovnání.“ Budoucnost mi připadala stejně ponurá jako katakomby potažené vlhkým slizem. „Jak dlouho mohou v tomhle stavu přežívat?“

„Jejich chirurgové se vypracovali k dokonalosti. Transplantace, implantace, pro jejich operatéry není nic nemožnýho. Naučili se přendat to, co ještě za něco stálo, jinam. Přese všechno si dokázali zachovat inteligenci.“

„Hrůza.“

„Ty bys radši chcípnul?“

„Než takovej život.“

„Přechodná zóna má jiná měřítka.“

Věci, které mu připadaly přirozené, jsem nechápal. Panoptikum příšer, dosud tak vzdálené, dostávalo v jeho řeči konkrétní podobu. „A k čemu jim bude Marilyn?“

Němě pohlédl na ostatní. Snad čekal, že za něj někdo odpoví.

„Tak co s ní bude?“

„To je Trevérův kšeft,“ zachrčel, jako by se mu z úst vypařila všechna vlhkost.

Strnulé oči v kožených tvářích měly váhu našeptávače. „Oni ji…“ poslední slovo se mi zaseklo v hrdle.

„Sete,“ přerušil tísnivé ticho Bokman, „nějak moc rychle jsi nám vystřízlivěl, a přitom ses choval jako hrdina. Je ti doufám jasný, že je vždycky něco za něco.“

V puse jsem cítil podivnou hořkost, jako bych usrkával z těla vlastní horkou krev.

Mark nerozuměl mým obavám ani kapku. „Nebuď směšnej,“ vykřikoval, „přece jsi dodnes nežil na měsíci.“

Divný jsem byl pouze já. „No tak se vzpamatuj,“ přidal se Bokman.

Nedokázal jsem se jim postavit, připadal jsem si bezmocný, osamocený. Dosud jsem byl na vážkách mezi soucitem s Marilyn a nechutí k ní. Do toho všeho mi hlas mého vnitřního kazatele vřískal v mozku: Kontroluj se, neodkrývej své pocity, copak chceš vypadat jinak než ostatní?

„Prostě mi ujely nervy,“ zabručel jsem, „nikomu jinýmu se to při první cestě nestalo?“

„Ale jo,“ zatvářil se Bokman chápavě.

Spustil jsem: „Žijeme ve městě, ze kterého mutanty ihned deportují do přechoďáku, androidi dbaj na pořádek, z tovární čtvrti dostáváme věci. Celý život jsem přivykaný na uspořádaný poměry.“

„Co slovo, to perla,“ zabručel Bokman.

Nebral jsem jeho ironii na vědomí. „Holt jsem ještě nedospěl tam, co vy. Nedávno pro nás byla Mrtvá zóna tabu. Ty kecy: superčisté technologie, řídící systémy, přístup jen na zvláštní povolení, a najednou tam jako houby po dešti vyrostly bordely. Je tohle normální?“

Bokman neztrácel jistotu. „Normálnost je relativní pojem, ale v podstatě je jasný, že nic nevzniká náhodně, všechno má svůj racionální důvod. Mrtvá zóna přece musela udělat něco pro udržení rovnováhy, nějak reagovat na změnu našich ženských v Marilyn.“

Vykládat mu dál o pochybnostech znamenalo chovat se jako divoch a ignorant z pralesa, který nic nechápe. Městský původ v něm dokonale zakořenil, podvědomě nadržoval všemu, co nevzniklo samo od sebe. A tak jsem jen pokrčil rameny a ploužil se s ostatními stíny dál chodbou připomínající pachem zažívací trakt dinosaura. Nezvratnou jistotou se v té poušti zdál být pouze pár kolejnic zažloutlých ve světle pochodní. Dva kovoví hadi mizící v ohybu daleko před námi.

Představa, že na nás neustále hledí pár bdělých očí sledujících každý náš krok a že nám naslouchá dokonalý zvířecí sluch chápající každé slovo, byla zneklidňující.

„Slyšíš, Sete, kdybys šel někdy sám, tak se nejlíp zorientuješ podle čichu, cítíš?“ snažil se Bokman zamluvit rozpačitý dojem z předešlého rozhovoru.

Poslušně jsem nabral do nosu sladký cigaretový kouř. „Tady někde jsou?“

„Jo,“ přikývl a zabušil na kovové dveře vedoucí z podzemní dráhy do sítě údržbářských chodeb. Třikrát rychle po sobě, počtvrté o chvíli později. Dveře se tiše otevřely.

„Těbůh, kamaráde, já jsem Bokman ze sekty Gama, pustíš nás dál?“

Nahlédl jsem mu přes rameno, úzkou chodbičku ucpal svou vypracovanou muskulaturou polonahý svalovec. Nad útlým pasem jej ovíjely svalové implantáty podobné spleti hadů škrtičů. Sevřel dlaní zpevněnou novotvary rám, biceps mu napjal mrtvolně bílou pokožku. „Metrák vypracovanejch bejčích svalů,“ zašeptal jsem.

„Máme něco pro Trevéra,“ cvrlikal způsobně Bokman.

Chlapík couvl, v chodbičce by se těžko se svými širokými rameny otáčel. „Pojďte,“ zabručel, skřípavý hlas měl poznamenán převahou fyzické stránky osobnosti nad psychickou.

„Všechny tyhle typy si jsou tak podobný, že je od sebe nedokážu rozeznat,“ huhlal Bokman, „jde z nich strach, jako by fungovali jen na jedinej příkaz, buďto maj v kouli světlo, anebo tmu.“

„Dvojkoví bioroboti,“ ušklíbl se Eddi.

„Tenhle v ní má naštěstí světlo,“ dodával jsem si odvahu. Svalovec nás táhl skrz propletenec katakomb, dusal před námi a očky visel na šipkách nastříkaných různobarevnými spreji.

Přechoďák se podobal provizornímu městečku vyrostlému na periferii za energetického výpadku. Stovky brlohů slepených z toho, co výroba dala a co se už nedalo slušně vyvekslovat ven za dráty.

„Není nad kvalitní rukodělnou výrobu,“ poznamenal zálibně Tedd při pohledu na řady destilačních kolon nahuštěných pod přístřešky.

Šplhali jsme vzhůru po ocelové konstrukci k poslednímu patru chýší nalepených jako vlaštovčí hnízda na stěnu oddělující Mrtvou zónu. Nad hlavami nám skřípěly kladky pod tlakem lan napínajících se vahou bedny s Marilyn.

Za zábradlím se objevila rudá a svraštělá tvář.

„Jsme tady,“ řekl Mark, „to je Gwen, Trevérova hospodyně.“

„Vítejte,“ usmála se, „vítejte v rezidenci Zrůdy Trevéra.“

Přehoupl jsem se přes rezavou mříž s emblémem dvojnásobně přeškrtnutého es. Původně asi patřila ke dveřím banky.

„Vstupte, Trevér vás očekává,“ řekla.

Seděl v křesle na opačném konci místnosti. „Už jste u nás dlouho nebyli,“ pronesl na uvítanou.

Podivný byl svým zcela všedním vzhledem – hladkou a čistou tváří, pravidelnými rysy, vlnitými kaštanovými vlasy, rovným nosem a kovovým leskem zrcadlovek kolem něj. Spatřil jsem v nich svou tvář, jež vypadala mnohem hůř než ta jeho.

„Tak teď nás tu máš,“ odvětil Bokman.

„Mám pro vás nejlepší zboží, nebudete litovat, že jdete mým kanálem,“ v hlase mu zazněl vyčítavý tón, „nebo se vám v poslední době líbí legální přechody?“

„Chceš po nás riskantní úhradu.“

Prudce vstal. „Tak ukažte, co nesete,“ vyrazil nedočkavě. Počkal, až Bokman odklopil víko, a sklonil se nad truhlou. Na první pohled mu bylo jasné, co jsme přinesli. „Marilyn,“ řekl, mám dojem, zklamaně.

„Časy se mění, ve městě nenajdeš normální ženskou ani s lucernou,“ omlouval nás Bokman.

Sejmul drogou napuštěnou kuklu z ženiny hlavy, byla v rauši, koutky úst pozdvihnuté k úsměvu odhalovaly řady perliček zubů.

„Ještě tentokrát ji tedy beru. Ale počítejte s tím, že za horší kvalitu je i míň zboží.“

Zavířily jí řasy, probírala se.

„Co se dá dělat,“ pokrčil Bokman odevzdaně rameny, „připravte to, napakujem se cestou zpátky.“

„Gwen,“ vyštěkl Trevér, „běž s nima do kanálu a doprovoď je až ke vstupnímu bloku… A nevracej se domů dřív než za hodinu.“ Beze slova kývla a odhrnula usmolený hadr s bůh ví co znamenajícím nápisem HITACHI. Protáhl jsem se neodborně nabouraným otvorem do sběrnice Mrtvé zóny. Na okamžik mi sebral dech kovový pach. Do stěn byly vytaveny obrazce připomínající zoufalé umělecké pokusy degenerovaného svářecího automatu.

Za zády se nám rozezněl ženský křik. Ječení, při němž v hrdle klokotají sliny vzpírající se polknutí. Uzavřeným prostorem znělo víc než přízračně.

„Co myslíš, že z ní bude za hodinu?“ zeptal se Tedd, klopýtající krok přede mnou, ale nedal mi ani příležitost otevřít pusu, „Trevér ji připraví pro jejich chirurgický laboratoře.“

„Jak?“

„Tu ženskou má na dvě použití, jednou v celku pro sebe a podruhý po kouskách pro potřebný.“

Přikrčil jsem se, jako by jeho slova byla závaží ukládaná v mém mozku. „Cože?“

„Jseš slepej? Normální člověk mezi mutanty, takoví jsou nejhorší. Myslíš, že je tu jen náhodou?“

„Jak se sem tedy dostal?“

„Vyhovuje mu takový prostředí. Zdrhnul z města a usadil se tu, byl odsouzenej na skrečing. Je to sadista, sexuální maniak.“

Připomněl jsem si fádně rudé fotografie z titulních stránek bulváru. „Trevér, kdysi jsem četl…“

„Za hodinu bude dobrá leda na implantáty.“

Hlavou se mi honily ponuré myšlenky. „Život bez kontroly. Tady se asi může všechno.“

„Starosti s odpadem končí na smetišti,“ vmísil se do hovoru Bokman.

„Skládky prožívaj konjunkturu,“ přisadil si Tedd, „nesvazujou je zákony, maj technologii, pracovní síly a kromě toho i chuť podnikat.“ Vzájemně se předháněli ve chvále na přechoďák.

5. MRTVÁ ZÓNA

Mrtvá zóna zářila jako obrovský reflektor obrácený vzhůru k nebi. Na prosvícené obloze visely nehybné mraky a svými tvary připomínaly šedivé šmouhy vypálené do luminiscenční vrstvy stínítka televizní obrazovky.

Dorazili jsme na místo srazu a Bokman se rozhlédl po place. „Jdeme brzy, nevidím naši madam,“ řekl a jeho hlas měl ostří žiletky.

Vyklepaný Eddi pozorně naslouchal kvílivému šumu. „Ani hlásek,“ konstatoval, „jen zhuštěnej vysokofrekvenční kód.“

„Má tu snad dostaveníčko výkvět technokratický sféry?“ bručel Bokman. „To aby se sem tvor z masa a kostí bál vkročit.“

Ze stínu vrženého plakátovací plochou vyšla Karol a zahihňala se. „Bacha na srdeční kolaps, hrdinové. Tváříte se, jako by vám montážní robot pájel šváby do slabin.“ Automaticky převzala vedení nad skupinou. Na první pohled bylo zřejmé, že se zde cítí doma. Zdejší atmosféra jí napumpovala pár litrů kapaliny do těla. Džínovou kombinézu s měděným efektem měla napjatou přes prsa, která byla tím tlakem lisována stejně důsledně jako květy kopretiny pro herbář. Šev kalhot měla zakouslý v rozkroku.

„Jdeme,“ řekl Bokman, „ať už jsme u vás.“

„Žádnej strach, se mnou nezabloudíte.“

Navečer museli kropit ulice, dlažba, po které jsme kráčeli, se leskla ve světle neonů. Různobarevné trubice doutnající chladným světlem se vinuly po stěnách domů jako nekonečné korále navlečené na niti. Jeden kšeft vedle druhého, drogy, bordely. Jiného nic. Pouze služby k okamžité konzumaci.

Eddiho prudké gesto svědčilo o vrozené neuróze. „Je to jako špatnej vtip,“ obrátil se na mě. „U nás nic, a tady mají nouzi o zákazníky.“

„Prostě šok,“ přitakal jsem, trumfové eso nových dojmů přebíjelo hnus usazený na dně mozku. Připadal jsem si jako artista citů najednou vysazený na napjaté lano a balancující mezi možnostmi, o kterých se mu dosud jen zdálo. Strach, lítost, odpor, vše bylo pryč. Smršť pocitů mi letěla hlavou. Po nervových vláknech běžely křečovité stahy. Ani jsem se nesnažil skrývat erekci, která nastala v tom okamžiku, kdy mi okem do mozku vstoupil obraz zduřeného těla naší Karol.

„Zdáš se bejt jedinej pořádnej chlap v týhle partě,“ řekla.

Z drogistického obchůdku v suterénu vyklopýtala šlapka, fet s ní mlátil ze strany na stranu, šla vlastním světem, vytvořeným fantazií, ale z každého pohybu byl vidět cit pro povolání. Boky jí pumpovaly s pravidelností metronomu nahoru a dolů a místo mezi nimi opisovalo dokonalou elipsu. „Mládenci,“ řekla a hlas, jenž jí ukapával z hrdla, měl konzistenci javorového sirupu, „sice vás vidím jen mlhavě, ale jsem si jista, že vám mohu dát to, po čem toužíte.“

„Pakuj se, štětko,“ vyprskla Karol, „tihle jsou zvyklí na profesionální práci a nebudou se tahat s amatérkou, která se sem dostala jen proto, že podržela mutantům.“

„Ty kurvo,“ zaječela krasavice, „doufám, že skončíš tak, jak já začínala.“ Vzdalovala se a její stříbřité šaty měnily barvu společně s neony.

„Připravila by vás o kredit. Na kontě má jednu obrovskou nulu,“ řekla uštěpačně Karol, „těch pár kroků už vydržíte.“

Její barák se rozsvěcel rudou září, světlo putovalo po optoelektronických vláknech a připomínalo odfukujicí gejzír anebo snad hlubokou ránu při tepenném krvácení. Červené kosočtverce na průčelí se nám odrážely v očích.

„Kristepane,“ vydechl nábožně Eddi, „to je nádhernej pajzl, vždycky cejtím srdce v krku, když lezu dovnitř.“

Vyhazovač dřepěl ve svém kutlochu a pod černým rolákem se mu rýsovaly hroudy svalů, které nemusely být jen implantáty. Seděl ponořený v šeru, jen šedé oči mu fosforeskovaly, ozářené obrazovkou terminálu, a zornice velikosti makových koláčů exalticky vibrovaly. Na předloktí měl přisátou ampuli fetu. Seděla jako stříbřitý skarabeus na žíle připomínající napjatý kotevní řetěz transoceánské lodi. V rostoucí extázi se pohupoval dopředu a dozadu, až sondy přilíplé v jeho erotogenních oblastech bubnovaly o desku stolu.

Bokman se uchechtl: „Za chvíli jsme v tom rytmu taky, ale budeme o něco živočišnější.“

„No jasně,“ ryčel nadšeně Eddi, „tyhle způsoby nejsou pro normální lidi, žádnej stimulační program nemůže nahradit ženskou.“

Hodiny a hodiny prodlužované extáze užíraly obsah vyhazovačovy lebky jako nenasytný červ a musely vypálit do jeho paměťové matrice tu nejhorší pornografii. Vytrvale tloukl prostředníkem na klávesu RUN a pouštěl proud dráždivých vln do svého těla.

Karol vytrhla ze zdroje kabel se šťávou. „To by dneska stačilo.“ Obrazovka potemněla, ale muž ještě zimničně roztřesenou rukou masíroval klávesnici, než pochopil, že dál už nic nebude.

„Madam?“ řekl stylem člověka, který není schopen vypravit souvisle dvě slova.

„Otevíráme,“ řekla.

Za závěsem byla podlouhlá místnost s řadami boxů po obou stranách a s barem uprostřed. Na vysokých stoličkách se rozvalovalo pár mužských slabochů. Kompletní sestava stálých hostů, stálých v tom pravém slova smyslu. Lidští byli jen na povrchu. Kromě originál kůže jen samý kov a elektronika.

„Hele,“ zazněl sametový hlas. Patřil ženské stejně jako dlaň, která mě chytla za rameno, „nechceš se se mnou pobavit?“ Sevřela mě pod paží a postrčila ke krajnímu boxu.

Holka prostě akorát, s andělsky blonďatým mikádem. Přejela mi tím věncem kudrn po tváři. Z několika centimetrů jsem jí hleděl do očí obtažených tvrdou černou linkou. Dalo se v nich číst. Srovnala si ramínka vytahaného fialového trika, které kontrastovalo s bílou pokožkou jejích prsů, a vzala mě kolem pasu.

„Já jsem Setman.“

„To teď není důležitý,“ zapředla má kočka.

Naše těla měla biomagnetismus opačných polarit, tiskl nás k sobě spíš v rituální než obyčejné souloži. Bylo v ní víc než normální fyzická rozkoš. Cítil jsem, jak se napětí přelévá z jejího nitra do mého a opět zpět v tom heterosexuálním setkání, při němž neexistovalo mezi námi nic jiného než ono samo.

„Jsi skvě-lá, skvě-lá,“ vyrážel jsem s přestávkami slabiky. Můj stav byl mimo rozkoš i bolest, poslední stupeň před jeho vrcholem jsem prožíval, jako by všechny póry mé kůže byly ženskými orgány a ve všech se odehrával týž styk, jako byl ten mezi námi, blížící se už každým zlomkem sekundy ke svému nesdělitelnému vyvrcholení. Přecházející do krátkého intervalu orgastických křečí, které zmítaly našimi těly jako výboj.

Chladné uvolnění jsem cítil ve vlnách vlhkého vzduchu hnaného z klimatizace. Melodie jejích vzdechů mi dosud zněla v uších jako dotěrný refrén hymny Věrných sester. Byl jsem plný toho smyslově intuitivního prožitku, který vzniká v člověku mimo jeho komunikační schopnosti a prolnutý se sakrálními, magickými a orgiastickými prvky směřuje k poznání nejvyššího a neosobního smyslu života.

„Jsi v pohodě?“ ptala se přitisknutá k mému boku.

Psychologie Marilyn otravující město jako mor, jež mě dosud naplňovala, se ztratila v momentálním stavu klidu a vyrovnanosti. „Není nic dokonalejšího než ženské tělo,“ řekl jsem bez velkého uvažování a přitiskl se blíž, nekonečné důvěřivý ve své touze svěřovat se.

„Pracuju jen pro tvé potěšení,“ řekla, „ale mému tělu to dělá také radost,“ ležela vedle mne jako odjištěný granát plný stlačené slasti.

Normální ženská. Úžasný zjev v dnešním světě. Nechci být nadmíru domýšlivý, a tak jsem ochoten připustit, že byla nymfomanka, ale úplně normální. Normálnější než Marilyn.

„Představ si pláž,“ napadlo mě, „a před ní moře, nekonečně modrý moře.“

Mlčela a srdce v ní v pravidelných stazích odtikávalo čas časované nálože.

„A palmy, samozřejmě palmy, vysoký zelený palmy…“

„Já jsem tě měla za technika,“ řekla holka, „máš slušnou technologii a zvládl jsi mě naprosto perfektně.“

„To nevylučuje zájem o věci, který s technikou nesouvisí.“

„Ale vracet se do minulosti je přece hloupost.“

Oba jsme na okamžik zmlkli, z baru zněl pronikavý ženský smích podmalovaný mužským funěním.

„Chápej,“ povídám, „chce to změnu. A v tom, co nás obklopuje, jsou už jistý náznaky vidět.“

„Bacha, mám dojem, že takovým řečem se říká pohanský.“

„Stačí se podívat kolem sebe, je víc než jasný, že to, co tu bylo dřív, má sílu všechno převrátit.“

„Zahráváš si se zbožštěním přírody,“ řekla, „jako bys neviděl, že ničí naše město.“

„Představa je to ale nádherná…“

„Ty jsi pohan!“

V hlavě mi cuklo, jako by záznam našeho dialogu najel na autostop, mechanika mimických svalů ve tváři se vypjala a koutky úst poklesly dolů. S cizí ženskou jsem toho ještě tolik nenapovídal. Zbavila mě zábran a vycucla myšlenky z mého mozku jako štěnice.

6. POHAN

Tak dost. Vzpomínky mi přinášejí jednu jedinou jistotu. Džungle je mi bližší než město. Přestal jsem v ní vidět nepřítele, kterým byla podle formální propagandy. Už to vím, jsem odrodilec a pohan. Nosím v sobě pochybnosti, které mi na klidu nepřidají, a za ženu mám Marilyn. Pouze v tom se od většiny mužů neliším. Slézáme se, když ty naše použijí všemocného zaklínadla, aby nás uvedly do pravého stavu věcí. Lijeme si do hlavy prohibiční mošt, nad jehož hořkostí křivíme hubu a zamlouváme ho řečmi. Ta skupinová terapie má hluboké kořeny v dobách, kdy konzumace a komunikace byly rovnocenné složky relaxace. Jako by nás cosi nutilo do putyk chodit. Ta potřeba je uvnitř nás zafixovaná jako podmíněný reflex.

Dnešní hádka s Marilyn; kdoví kolikátá už v pořadí, několik dlouhých hodin před cestou do Mrtvé zóny, naše město, magnetismus hospod, to všechno mi vířilo hlavou s útržky vzpomínek z ještě hlubší minulosti.

„Já se bez společnosti klidně obejdu,“ řekl kdosi u dveří do čínské jídelny, „mně samota nevadí.“ Skupinka chlápků se přede mnou rozestoupila a já hleděl do tváře mluvčího, zblblé onanováním. Švorcák, který už neměl kredit na místo v jakékoliv sektě. O Mrtvé zóně si musel nechat jen zdát.

Vešel jsem hypnotizovaný jediným okem plešatce za provozním pultem. „Seš o dávku pozadu,“ použil hospodskou hlášku, která byla právě in. Hlas mu drnčel vtíravěji než ochraptělý zvonek poplachové signalizace.

„Blbej odhad,“ povídám, „abstinuju už druhej měsíc.“

„Tak tuhle ztrátu nedoženeš, u mě jsi vodepsanej.“

Starej kámoš – nikdy se nezbavil fanatismu ohledavačů. „Ty svý bejvalý zaměstnání nezapřeš, Labóde, věčně budeš umravňovat ty, co se už odmítaj cpát drogama.“

„Jak člověk začne normálně myslet, je vodepsanej.“

„Já na chemoterapii kašlu, po všech těch farmakách jsem viděl dvojmo. Věčně se žrát nedají.“

Tedy: Před pár lety bych mu něco takového do ksichtu nevychrlil, patřil mezi ortodoxní a lapit dennodenně alespoň jednoho abstinenta bylo podle něj nutné k udržení prestiže. Tvrdej a nesmlouvavej parchant, proto jsem si teď před ním nebral servítky. Za věrné služby režimu dostal hospodu a skleněný oko, funkci mu zrušili.

„Žrát je nemusíš, ale nesmí to bejt k poznání na první pohled,“ řekl a přitiskl konečky prstů na nehybnou bulvu, jako by se chtěl přesvědčit, že ještě nevypadla. „Identifikátor mi z hlavy vybrakovali, ale o cit mě připravit nemohli.“

„Ten je ti na nic, můžeš se s ním jít tak akorát vycpat.“ Citem pro něj byla schopnost usvědčovat lidi.

Mávl rukou, v jeho chování bylo mnoho exhibicionismu, ale i dost nadřazenosti a arogance nabyté v období, kdy zastával výjimečné postavení. „Kdybych to nedělal já, sehnali by si tenkrát někoho jinýho,“ chytil mě za límec a přitáhl přes pult k sobě. „Ty si ale o uklidňováka přímo říkáš, bejt ještě ve službě, nemusel bys to opakovat po druhý.“ V nose mě pálil štiplavý pach potu, tekoucí po jeho tlustém a neforemném obličeji.

„Pusť,“ vyškubl jsem se.

„Nějak se to našim šéfům vymyká z rukou. Je vás, vy šmejdi, teď všude plno. Drogy vám nejsou dost dobrý, jste nějak moc aktivní, za mě by se to stát nemohlo, já bych vám dal, abstinovat a zakládat sekty.“

„Prohlídl sis pořádně město?“ zavrčel jsem mu do obličeje. „Jde to s nimi od desíti k pěti, potáhnou do starýho železa. Už se ten jejich chlív začíná rozpadat.“

„Aby ses nespletl,“ z očí mu létaly blesky, „myslíš, že to pustí jen tak z rukou?“

„A co jim zbude?“

„Změněj metody, vzdělání už nebude automaticky znamenat vysokej kredit. Přijdete o něj…“

Obrátil jsem do sebe sklenici moštu a hořkost mi projela jazykem.

„Hej, Labóde,“ zaječel chlápek na druhé straně pultu, „přestaň kecat a hleď si kšeftu.“

„Tak bacha, Setmane, přemejšlej,“ řekl a odkráčel typicky policajtským houpavým krokem.

Všechno bylo ponořeno v šedé nehybnosti; stěny, nezřetelné v cigaretovém dýmu, stoly a stoličky, muži postávající v hloučcích i ti sedící osaměle jako trosečníci na miniaturních ostrůvcích.

Vstřebával jsem to dusno celým svým povrchem, pronikalo mi kůží a masem až ke kostem, a potom ještě hloub do mikrokosmu buněk, dál do nitra. Připadal jsem si jako nádor na těle města, nádor, ve kterém všechno začíná a současně i končí. Napadlo mě, že někde nablízku stojí chirurg, jehož úkolem je mě odstranit.

Stále jsem slyšel Labóda: „Změněj metody,“ mlel vytrvale na nekonečné smyčce bušící v mých uších.

„Kecá?“ ptal jsem se tváře na zaplivaném zrcadle, jež bylo pověšeno přímo přede mnou.

7. POGROM

Za dne mělo město vzhled strašidla. Detaily svědčící o postupujícím rozkladu byly snadno rozpoznatelné. Stál jsem v předzahrádce hospody a z šera za mými zády zněla změť nesrozumitelných hlasů. Příkrý chodník s postavičkami osamělých chodců stoupal po několik bloků vzhůru k širokému bulváru zastíněnému propletenými korunami stromů. Ve vzduchu byla cítit vlhkost. Ohrnul jsem si límec bundy a zachumlal se do něho. Někde vysoko nad městem plachtily kapky deště, do okamžiku, kdy se roztříští o zem, zbývalo ještě několik sekund.

Z průjezdu kousek ode mne přicházel křik, odmítavě skřípějící hlas a kovově úsečné příkazy androidů. Snadno rozpoznatelné zvuky doprovázelo záhadné škrábání. Z nitra domu vyšli dva strážci svírající každý jednu ruku vzpouzejícího se zajatce. Ten, celý špinavý a oblečený jen do roztrhaných hadrů, uklouzl. Vlekli jej za sebou a kovové špičky bagančat, tažené po hrubém betonu, vydávaly ono podivné skřípění.

„Drž hubu,“ řekl android muži, který již nebyl očividně schopen slova.

Několik kroků za vrávorající trojicí šla jedna z Marilyn, blonďaté vlasy jí vlály kolem hlavy a zářily jako svatozář. V obličeji měla výraz hospodyně vyhazující odpadky ven na ulici.

„Co udělal?“ oslovil jsem ji.

„Je to pohan,“ sykla.

„Odstup,“ přikázal mi android, „konáme svou povinnost.“

Pohanství, to slovo se ozývalo stále častěji.

Vlečený muž byl pohublý. Pod šedavou pokožkou, porostlou houštinou nazrzlých chlupů, se rýsovala řada žeber hrozících, že svůj pergamenový potah co nevidět protrhnou.

„Co s ním chcete udělat?“

„Půjde do izolace,“ odpověděl způsobně android. Svým chováním, jež působilo tak příšerně, přesně zapadal do definičního morálního kodexu umělých tvorů. Zpětná vazba sající energii ze schvalujícího pokyvování Marilyn ještě více posilovala jeho rozhodnost.

„Víme, co je naše povinnost,“ potvrdil druhý z eskorty vybavený stejným programem.

Zajatec sebou trhl, chtěl využít chvíle, kdy mu strážci nevěnovali plně pozornost. Jednu ruku vyrval ze sevření, ale vzápětí jej srazil tvrdý úder do levé strany lebky. Upadl, android jej silným trhnutím zvedl zpět na nohy a znovu naplocho udeřil dlaní. Muži z ucha vytékala krev a její klikaté cestičky mizely v husté spleti rozcuchaných vousů. Jeho bezvládné tělo dopadlo na nosnou plochu vznášedla, ještě se maličko chvělo. Marilyn stála ve vchodu rozkročená a se založenýma rukama.

První krůpěje vody dopadly na zem a rozprskly se.

Pršelo. Z nebe padaly stále hustěji drobounké kapičky vody provoněné ostře kořeněným parfémem. Pronikal mi chřípím do čelní dutiny a tam se rozprsknul s grácií rachejtlí ohňostroje. Stejně jako barvy pro zrak, vytvářely smíšené esence vůní bouřící smršť pachů pro čich. Zařezávaly se do mozku jako oka pletiva, jako šestiboké strukturální chemické vzorce organických sloučenin. Svým ostřím rozdělovaly mozkovou tkáň do buněk podobným plástvím včelího vosku a v každé z nich vytvořily zárodek sálajícího afrodisiaka.

Muži stáli nehybně s obličeji vyvrácenými k nebi, byli celí ztuhlí tím nečekaným útokem na smysly. Otevřenými ústy lapali po chladné tříšti vznášejícího se aerosolu.

Jeden z chodců na protější straně ulice padl do louže, naříkal a ječel v zoufalém zvířecím záchvatu. Připomínal vzteklého psa uvázaného ke krátkému řetězu – málem uškrceného čokla plazícího se po břiše za hárající fenou. Z jídelny se vyhrnul chumel zákazníků. V očích jim hořely plameny, vyšlehovaly ze zornic jako zážehy slunečních erupcí.

Marilyn, dosud stále ve dveřích domu, nechápavě sledovala naši proměnu; zvířecí pud, jenž se nám zakusoval do slabin. Pozdě rozpoznala cíl, který nás semkl do krvežíznivé smečky. Stačila couvnout jen o několik kroků a potom zmizela pod hladinou těl. Vcucla ji mezi sebe jako vír mouchu plácající se u žíznivě srkající výlevky. Byla cítit zakyslým potem vsáklým do náhle rozervaných šatů. Ležela na zemi prohnutá v otazník. Písklavě křičela, vydechla všechen vzduch a chraplavě do sebe nabrala nový. Zasténala a celá se otřásla, byla plná bolesti, která jí vytékala z hrdla ven. Jedna z rukou zajela pod ženinu sukni. Vzepjala se. Viděl jsem ji tak, jako bych stál několik metrů nad ní na balkoně anebo se vykláněl z okna. Převyšoval jsem všechny o hlavu.

„Pomoc,“ křičela přiškrceně, „pomoc!“

Nalehl na ni podsaditý muž, ležel na ní, dotýkal se jí. Ve vzduchu vířily dlouhé nohy nesvázané obvyklou úzkou sukní, mihotaly se jako křídla vážky. Bílá stehna s několika šmouhami bláta vzrušovala k nepříčetnosti.

Z domu vyběhla druhá Marilyn, bušila do zad dědka, který se v transu snažil protáhnout pod nohama mužů stojících před ním. „Policie,“ volala, „policie, pomoc!“

Byl jsem fascinován jejím obličejem, otevřenými ústy, naběhlými rty, tak velkými a červenými, jako by do nich někdo udeřil pěstí. Očima, ve kterých měla mě, město, nás všechny, byly tak široké, že by se do nich vešlo o mnoho víc. Ztrácel se v nich vztek, jímž byly ještě před okamžikem plné, a objevily se obavy. Přitahovala mě k sobě, zrušila spojení mé hlavy a těla, existovaly už jen jako dvě nezávislé věci. Mozek pracoval ve ztrátě. Náhle jsem si uvědomil, že něco takového tu už bylo. Úplně stejný pocit plný nedefinovatelných ingrediencí, jenž mě pronásledoval. Déjá vu? Byl to ten šokující stav, kdy souhlasí úplně všechno. Barvy obrazů vstupujících do neuronů, pach i vůně, jemná kůže pod hrubými brázdami papilárních čar. Spleť makrosvěta a mikrosvěta. Situace pronásledující mě v představách. Hlad po sexu a touha ublížit, oboje spojeno a svázáno v jedno jediné, teklo jako živelný proud tekutého kovu nervovými vlákny dál a dál, až do mozku, jejž vypálilo. Vypreparovalo hrubou konstrukci pudů nepátrající po souvislostech. Slupka spadla. Mezi prsty mi teklo poddajné maso.

Rozkoš a pocit libosti. Stupňovaný dlouho, víc a víc. Náhle mě někdo od Marilyn oderval, cítil jsem rostoucí tlak v týle. Kolem bylo bílo, jen vše pohlcující běloba a dál už nic.

Když jsem se probral, bylo příšerné divadlo u konce. Na prstech, jimiž jsem reflexivně zajel do vlasů, ulpěla lepkavá tekutina. Jako omámený jsem se potácel mezi kalužemi krve. Po ulici, podobně jako já, opile klopýtalo ještě několik dalších mužů. Najednou osamělých a rozprášených, chodících jakoby v šoku po bojišti.

Androidi odváděli jednu z poraněných Marilyn, nevzrušeně ji přidržovali. Když nedokázala jít dál, polo ji nesli a polo táhli až k nosítkům vyrovnaným podél zdi, přímo pod nápisem: JÍDELNA U TCHAJ FENA, VYBRANÁ JÍDLA, CHLAZENÉ NÁPOJE. Korzem, zeleným tunelem uzavřeným křovinami a stromy, s tichounkým šuměním plula vznášedla.

Křik splýval v jednotvárný hukot, v němž nebyla jednotlivá slova rozpoznatelná. Výrazy ve tvářích zjevujících se přede mnou jako v panoptiku se zdály přehnané, lidé připomínali silně nalíčené herce.

Sešel jsem z chodníku a vrávoral přes ulici k jednomu z těl ležících na zemi. „Tady je ještě jeden!“ vykřikla žena. Ohlédl jsem se. Stála za namířeným ukazovákem.

Strhla ke mně pozornost okolí, všichni na okamžik znehybněli. „Co chcete?“ koktal jsem. „Já nic neudělal…“

„Zabte to zvíře,“ řekla Marilyn, „všimla jsem si ho, choval se hůř než ostatní.“

„Já za to nemůžu,“ bránil jsem se, „nedokázal jsem se ovládnout.“

„Krvelačná bestie.“

„Nechte mě být,“ ustupoval jsem před androidem, který rozpřáhl paže, jako by mě jimi chtěl sevřít. Tlačený ke zdi jsem hledal skulinku k úniku. Napřažená klepeta se blížila, od lidských dlaní je odlišovala úplná absence citu.

„Pryč,“ odrazil jsem se od stěny a skloněný k zemi se prosmýkl kolem něj. Zareagoval pozdě. Už jsem byl za jeho zády.

„Chyťte ho,“ vysoký soprán Marilyn prořízl vzduch. Její křik byl válečným pokřikem i pro ostatní. Pustily se za mnou všechny do jedné.

Android stál dosud čelem ke zdi. Připomínal zaseklý hrací automat. V očích mu svítily dva stejné obrazce, chyběl třetí, aby již konečně zarachotil proud mincí. Nehýbal se.

První žena hodila kamenem. Pochopil jsem, že útěk ze strážcova sevření byl nekonečně hloupý. Vzpamatuj se, drmolil jsem neslyšně, už se konečně vzpamatuj, než padnout do rukou jim, to raději beru tebe. Jako by se proti mně všichni spikli. Zůstal jsem sám, jediný, pár posledních zoufalců na ulici už androidi sebrali. Ale několik jich bezvládně leželo na zemi. Ach ty Marilyn… Jako by nás kdosi štval úmyslně proti sobě.

„Pomozte mi…“

První kámen nalezl cíl. Tupá bolest mě skoro podrazila.

„Zabte ho!“

„Tak mi pomoz!“

Konečně. TERNO. Android se otočil. Neřekl ani slovo. Nezasáhl. Stál a bez zájmu nás sledoval.

Otočil jsem se a běžel, utíkal ze všech sil. V uších mi zněl pokřik rozzuřených harpyjí.

8. NAŠE KONFIDENTKY

Domy, stěny, okna, dveře, vše se míhalo splývajíce v rozevláté šmouhy. Letěl jsem setrvačností vpřed. Nohy samy odskakovaly od země, vzduch mi sám od sebe vtékal do plic. Vnímal jsem pouze cestu před sebou. O fyzickém kontaktu s ní mě ubezpečovaly pouze periodické vlny bolesti. Zakusovaly se do chodidel, vystřelovaly vzhůru skrz kosti a klouby. Má rozdrnčená kostra se valila jako kolový veterán.

Z široké ulice jsem odbočil do úzké, a potom ještě do užší s větvemi rvoucími šaty. Teprve tam jsem zvolnil. Hlasy Marilyn zněly z dálky. Okna slepá, vchody zamčené, marně jsem tiskl kliky. Domy byly uzavřenější než nedobytné pancéřové pokladny.

Teprve když se pohnula bílá skvrna za jedním ze špinavých skel, rozpoznal jsem v ní tvář. Přilíplý celým tělem k výplni dveří jsem s nimi lomcoval, bušil do nich, až konečné povolily. V té mýdlové bublině zdánlivého úkrytu jsme teď byli dva.

„Svému konci neutečeš,“ řekl muž, do jehož domu jsem vrazil, „spíš se mu tím přiblížíš,“ jeho odlišnost od všech ostatních byla patrná i bez této zavádějící věty. Ten člověk s bílými vlasy podél kulatého nažloutlého obličeje měl vystupování filozofa.

„Já ale běžím opačným směrem,“ vykoktal jsem zadýchanou sentenci.

„To si jen myslíš, máš v sobě neklid, nevyrovnanost, kterou jsi ovládán.“

Za okny proběhla skupina stínů. Vzdalující se kroky a těžkým dechem přidušený křik jsem vnímal jako rajský rytmus s utichající melodií. „Teď už jsem klidný a vyrovnaný.“

„Díky zamčeným dveřím, ale jednou je budeš muset otevřít. Je v tobě moc věcí, které tě spojují se světem za nimi.“

„A tebe snad ne?“

Zavrtěl hlavou: „Já jsem všechny svazky zpřetrhal.“

„Pak tedy nejsi člověk.“

„Zbavil jsem se strastí, vyvanuly. Ale abych je mohl odvrhnout, musel jsem se vzdát i slastí. Zbavit se ulpívání na tělesných požitcích.“

„Myslíš, že já jich prožívám tolik?“

„Na množství nezáleží, důležité je, co pro tebe znamenají.“

„No,“ řekl jsem po krátkém uvažování, „jsou v životě momenty, kterých bych se zbavoval doopravdy nerad.“

„Já tě chápu, vím, kolik je třeba odvahy k umlčení smyslů. I mě síla vůle v jednom případě zradila, musel jsem použít vůči sobě násilí.“

„Nebereš drogy?“

„Ne.“

„To jsem zvládl taky. Piješ?“

„Ne.“

„Co tedy…“

„Zbavil jsem se mužství.“

„Cože?“

„Nechal jsem se vykastrovat.“

V tváři měl stále týž výraz, ale uvnitř mě jako by hřmělo a udeřil blesk. To bych nedokázal, ale ani dokázat nechtěl. „Proč? Proč jsi to udělal?“

„Už jsem se nechtěl nechat manipulovat.“

„Kým?“

Pokrčil rameny. „Vším. Je nutné se zbavit všech potřeb.“

Stál jsem nehybně, celý vyhaslý, s rukama spuštěnýma podél boků. „Tohle východisko,“ vzpomínal jsem na všechny ženy, které jsem poznal, i na Marilyn, „to není pro mě.“

„Já jsem si budoucnost vybral dobrovolně,“ řekl měkce, „ta tvá ti bude diktována, už je připravena a uložena do paměti.“

„Odkud mi bude diktovaná?“

„Z paměti Mrtvé zóny, z centrálního počítače, tam je o tobě všechno. Přesně zapadáš do algoritmů, podle nichž byly sestaveny programy. Chováš se podle předpokladů. Jsi dokonale organizovatelný.“

„To je nesmysl,“ bránil jsem se, „kde by ty informace brali?“

„Správná otázka,“ přikývl, „a velice jednoduchá odpověď. Od všech svých periferií, měřícími čidly počínaje a androidy konče. Všechno souvisí se vším.“

Hovořil s přehledem analytika.

„Ty se v tom vyznáš?“

„Tak trochu,“ přisvědčil, „počítají s prioritami, představ si, že všechny naše potřeby jsou ohodnoceny podle důležitosti. Stačí sesbírat údaje, vyhodnotit je a najít optimální cestu mezi řadou omezení. Je to jako matematická úloha.“

„Tak to se tedy příliš často nemýlí.“

Pokyvoval. „Viděl jsi je někdy zaváhat?“

„Co tedy o mně všechno vědí?“

Vstal z koberečku, na němž dosud seděl na zkřížených nohou. „Pojď,“ řekl a odhrnul závěs v temném koutě místnosti. Na nízkém stolku zářila barevná obrazovka terminálu.

„Proboha, kdes to vzal?“

„Památka, kdysi jsem vedl softwarovou dílnu. Tohle je ale spíš starožitnost, kdo ví, jestli ne poslední dědeček, který prožil kolaps veřejné datové sítě.“

Sáhl jsem po té drahocennosti. „Já je znám jen z teorie přednášené na Deltě.“

„Je to jen poloduplex stavěný pro jednosměrný přenos ven z centrálního počítače. Nerozbil se díky své trivialitě,“ vyťukal několik znaků klíčového slova. „Ted se dívej.“

Prokousával se zabezpečovacím systémem, prsty mu běhaly po klávesnici, nehty cvakaly o tlačítka, jako by promačkával krovky brouků. Bylo víc než jasné, že cestu do centrální paměti počítače zná do posledního detailu. Ubíral se po ní s jistotou mravence pohybujícího se ve spletitých chodbičkách mraveniště. Obrazovka doutnala v šeru všemi barvami duhy a výpis vždy po krátkém mrknutí ihned vystřídal další.

Napsal poslední kód a odpálil ho příkazem do nitra terminálu. „Jsme v databance,“ řekl.

„Co je tam o mně?“

Prošel obsah datových souborů a otevřel kartotéku obyvatel. „Tvůj kód?“

Odříkal jsem skupinu identifikačních cifer.

Na obrazovce se objevila má o několik let mladší tvář a otisky prstů: „Napřed tu jsou nacionále,“ ukazoval, „jméno, Setman, věk, bydliště. Druhá stránka je zajímavější.“ Posunul záznam a četl: „Nežádoucí.“

„Nežádoucí?“

„Tady, vidíš?“

„A dál?“

„Počkej,“ prosvěcoval jednotlivé kolonky zobrazeného formuláře, „stupeň loajálnosti v normě, angažovanost, vymazané prohřešky, nevymazané prohřešky. Porušování prohibičního zákona; to ale nic neznamená. Teď už to má v materiálech skoro každý. Tady, tady to bude ono: Smýšlením pohan. Ostatní je podle mne v pořádku.“

„Kde se to tam vzalo?“

„Máš tam poznámku u informátora.“

„Někdo mě udal?“

„Asi.“

„A kdo?“

„Nevím, konfidenti jsou vedení pod pseudonymy a k jejich seznamu se nedostanu. Je zaklíčovaný líp než všechno ostatní dohromady.“

„Co je tam tedy připsaný?“

„Jen křestní jméno.“

„Jaké.“

„Karol.“

V hlavě mi vybuchl granát. „Do prdele.“

„Tobě to něco říká?“

„Jasně, tak se jmenuje šéfka jednoho z veřejných domů v Mrtvý zóně, ale ona…,“ vzpomněl jsem si na děvku s andělským mikádem, ta mně řekla pohane poprvé, musela mě prásknout. Postel byla tou zpovědnicí, která neuznávala zpovědní tajemství.

„Teď po tobě jdou, je jen otázkou času, kdy jim padneš do rukou.“

Probíral jsem své výroky neopatrně pronesené před svědky. „Jedině tam, jinde jsem tak naplno nemluvil.“

Nevnímal mě. Přece mu zbývala jedna vášeň, jíž se nezbavil. Vášeň pro analýzu. Propracovanost monitorovacího systému jej vzrušovala. „Je to dokonalé,“ básnil s obdivem, „perfektně utajená síť konfidentů. Kdo by to byl řekl? Prostitutky.“

Uvažoval jsem nahlas: „Stačí být před některou z nich neopatrný…“

„A počítač zaregistruje udání,“ doplnil, „posoudí jeho závažnost, ohodnotí a uloží do registru. Načítala se ti negativa, až jsi přesáhl hranici.“

Zavřel jsem oči a pevně stiskl víčka, tváře mi přetékaly do důlků a opíraly se o pichlavé řasy. Hleděl jsem do nitra své lebky, do černé dutiny s blikajícími myšlenkami, které s modravým zářením přeskakovaly jako jiskérky při zkratu.

Sklonil se nade mnou. „Oni nás zničit nemohou, je to proti jejich přirozenosti, ale žádný strach, dokážeme to sami. Stačí, když nás postaví proti sobě.“

„Vlastně jsem na útěku.“

Křečovitě se usmál: „To jsem pochopil, už když jsi bouchal na dveře. Ale pořád máš šanci, sex je dokonale selektivní droga, na mě nepůsobí.“

„Tím, že odstraním konflikt v sobě, nikomu nepomůžu,“ řekl jsem uštvaně.

„Jak to, že ne, přece sobě.“

„To je dost málo.“

„Tak potom nemáš na vybranou,“ řekl a otevřel dveře.

9. POVÍDÁM

V klubové místnosti se nás zdaleka nesešlo tolik jako obvykle. „Stopař Tedd je taky po smrti,“ říkal právě Mark. „Marilyn…“ odmlčel se.

„Byly šílený,“ nervák Eddi prudce vstal a přecházel sem a tam.

„Dvaatřicet,“ odpočítal suše Bokman, „je nás míň než polovina.“ Bílá pleť mu za několik posledních hodin ještě více vybledla… Na několik sekund zavládlo hluboké ticho, jako by každý vnitřně zpytoval sám sebe.

Chvěla se mi kolena, chtěl jsem vychrlit najednou všechno, co jsem zjistil. „Jim může připadat, že jsme se zbláznili my.“ Obrátili ke mně oči. „Konec konců jsme s tím začali.“

Jeden z mužů pokrčil rameny. „Já už nemůžu domů, vyhodila mě.“

„Všechno je dokonale rozvrtaný,“ hučel Eddi, „já domů nesmím taky a pochybuju, že je na tom někdo z vás jinak. Leda Mark.“

„Měli jste zůstat sami, staromládenectví má výhody,“ zašklebil se. „Oženit se znamená pomalu páchat sebevraždu. Dokonce jsem se mohl dneska pořádně najíst, dostal jsem po čase zase plnou dávku žrádla.“

„Jak by ne,“ pokřivil Bokman odmítavě tvář, „taky se dělí mezi mnohem míň lidí. Spousta nás zařvala a ještě víc z nás sedí v chládku.“

„Poslouchejte,“ vnucoval jsem tvrdohlavě, „je víc než jasný, že skončíme jako kámoši, když nic neuděláme. Tvrdost jedněch nese odevzdání druhých. Přitahují nám provaz kolem krku a my pokaždý jen zkusíme, jestli se ještě můžeme nadechnout. Do prdele, zatím to jde, ale jednou se už nenadechneme a potom bude pozdě.“

Připadali mi bezbranní, neschopní najít cestu ven. „Možná mají pravdu,“ řekl Bokman váhavě, „třeba to jinak nejde.“

„To jsou kecy, všechno je jako skládačka, která do sebe přesně zapadá. Vždyť co nás nejvíc štve?“

„No co?“

„Homosexualita našich ženskejch, a jaký má následek?“ Mlčeli. „No přece nejsou děti, počet obyvatel se trvale snižuje. Čistě biologickej proces.“

Docházel mi dech a síla.

„Co tím chceš říct?“ projevil zájem Eddi.

„Že vědomě regulují náš počet,“ nechal jsem je chvíli uvažovat. „A co jídlo? Čím dál tím menší dávky a najednou…“

Bokman se podrbal na hlavě. „Je pravda, že ve městě jsou slušný podmínky pro pořád míň a míň lidí.“

Chytl jsem se stébla jeho úvahy. „A proč? Stojíme proti sobě navzájem. Jdeme po sobě, chlapi po ženských, ženský po chlapech, za chvíli skončíme v izolaci a nakonec budeme i sami proti sobě, zhnusí se nám vlastní život.“

Všichni jen odevzdaně seděli a nechápavě na mně viseli pohledy. Pochopil jsem, že pocity vycházející z nitra mého mozku jsou vlastní, ničím neupravené a skutečně mé. „Musíme zlikvidovat to, co nás k tomu nutí,“ křičel jsem, „zničit tu vševědoucí mašinérii, která nám organizuje život. Chcípe a nás táhne s sebou.“

„Rád bych věděl jak,“ řekl skepticky Bokman, „chrání ji zaručeně lepší typy androidů, než jsou ti naši šlapáci, co hlídají město.“

„Právě těch musíme využít. Jejich schopnosti komunikovat na dálku s centrem. Když se nám podaří zpřetrhat informační systém a odříznout i prostitutky, dostaneme je tam, kam jsme byli až dodnes tlačeni my. Budou v izolaci, v defenzivě.“

Bokman vrtěl hlavou. „Co máš proti šlapkám?“

„U nich všechno začíná, všechno z nás dostanou, jsou jako mrtvé schránky, jako špionážní záznamníky. Ukládají si do paměti každé naše slovo a předávají je do centra. Lidský je na nich jen sex.“

Snad jsem našel zárodek pohanství i ve svých posluchačích, nikomu a ničemu se nepodařilo z nich vylisovat jeho poslední krůpěj nadržující živé hmotě před neživou. Strach ze smrti byl snad dostatečným podnětem k přemýšlení. Obracet se jen na Bokmana už nemělo význam, jeho vůdcovské postavení fungovalo pouze v úzkých souvislostech. Teď byl stejně bezbranný jako ostatní, musel jsem je přesvědčit všechny. Už jsem ale nevěděl, co říci, aby mě konečně pochopili.

V té chvíli vešla do dveří Karol. Nebyla zabalená do ozdobného papíru ani převázaná zlatou mašlí, a přesto byla tím nejlepším dárkem, který jsem mohl dostat. „Hoši, máte za sebou tvrdej den,“ řekla, „a já jsem přišla, abych vám pomohla vyhladit vrásky. Život je krásnej. Co říkáte? Kdyby nám tu věčnou selanku neničilo pár podělanejch pohanů, nebylo by nač si stěžovat. Tak udělejte něco s těma svejma ztuhlejma ksichtama, už je to pryč a čeká vás jen rozkoš.“

Sklouzla z profesionálního řečnického projevu do slangu, jímž se nám chtěla přiblížit. Převekslovala uvnitř svého krásného těla páku a odstartovala chápající monolog.

„Krucifix,“ zaklela, „tak co je s vámi. Přece je vám jasný, že u mne najdete věci, ke kterejm tady nemůžete ani přičichnout. Máte na to kredit, tak ho využijte.“

Vstal jsem a postavil se před ni. „To, co nám můžeš nabídnout, je jen slabej odvar!“

Propíchla mě pohledem.

Stále se mi do podvědomí tlačila vzpomínka v jednom světle úžasná a ve druhém odporně zvrhlá. Malá továrnička skupiny domestikovaných Číňanů z dvacátého kolena, kterou jsem kdysi navštívil. Zkoušeli tam na poloprofesionální úrovni dělat pomocnice v domácnosti z bionické svaloviny. Zdaleka nebyly tak povedené jako Karol. Praštili s tím. Jejich mátohy skončily na ulici. Povídám: Na jednu stranu úspěch a na druhou hnus.

„Prosím,“ řekla chladně, „tvá chyba, jestli si u mě nedosáhl maxima.“

„Od pasu dolů chodíš dobře, ale místo mozku máš černou skříňku sesbírané špíny, ty bionická stvůro.“

Jako by se jí na okamžik rozsvítily oči, každé slovo si začala ukládat do paměti.

Přezíravě mě přejela pohledem… „Jseš cvok, mrtvej cvok.“ Až na pár úletů, na několik neodpovídajících reakcí byla dokonale ženská. Nebýt v její hlavě zadělaná několik gigabytů velká zpovědnice fungující jako špionážní záznamník, snad bych se do ní i zamiloval.

„Tyhle informace už ven nepustíš. Nevím, jestli je to u tebe konec živnosti anebo vypnutí, ale efekt je stejnej.“

Měla v sobě zadrátovány i základní emoce, byly na ní patrné obavy.

„Jestli je pravda, co říkáš, může nás kdykoliv prásknout,“ řekl Bokman a vyskočil ze židle.

Couvla, nebyl to pud sebezáchovy v pravém slova smyslu, ale její gesta působila tím dojmem.

„Nesmí odejít!“

Odrazil jsem se od stěny a skočil přes celou místnost. I za letu jsem nepřestával sledovat hladkou, vanilkově žlutou tvář. Ne, ještě se nezměnila, zůstávala v nahrávacím režimu. Stále týž výraz v obličeji, který k němu již dávno nepatřil, vyjadřující snad nejistotu. Stála a čekala.

Dopadl jsem na ni, její hlava udeřila o stěnu s tvrdostí kulečníkové koule. Vnímal jsem něžné cvrlikání elektronických obvodů. Plastkarbonidová lebka ženy praskla, puklina sahala až ke kořeni nosu a obsah dutiny před námi ležel jako šedavé prolamované lístky na salátové míse. Z rosolovité tkáně vystupovaly geometricky tvarované bloky pamětí, ta pravidelnost ji stavěla za hranice lidskosti. Nehybně ležela a nejevila známky života.

Eddi nervózně popotáhl. „Nemohla nás už udat? Co když předává informace na dálku jako androidi?“

Pokrčil jsem rameny. „Doufám, že jsem ji vyřídil včas.“

„Snad jsi odborník,“ ozval se Bokman, „něco tě v Deltě naučili, tak ji prohlídni.“

Získané vědomosti mi jistotu nepřinášely, teorie ze mne dávno zmizela, stačila pouze na dosažení slušného kreditu, ne na praxi. Ponořil jsem prsty do lepkavé biomasy a naslepo ji prohmatával, cítil jsem kvádry pospojované do sítě, dál nic: „Fotografický paměti. Záznam, který se musí přesypat do terminálu přes snímače.“

„Ven se nic dostat nemohlo?“

Předstíral jsem jistotu. „Ne.“

Zákonitě došlo k uvolnění. „A co uděláme teď, Setmane?“ zajímal se Bokman.

„Vyřídíme je jejich vlastní zbraní, zlikvidujeme informační systém.“

„Ale jak?“

Až do posledního okamžiku je bylo třeba držet v nevědomosti. Dlouholeté zkušenosti v každém zabudovaly primitivní program: Košile je bližší než kabát.

„Neberte to tak, že vám nevěřím,“ řekl jsem opatrně, „nakonec to nejpodstatnější víme, je vám jasný, čeho se musíme zbavit. Detaily přenechte mně.“

„Potřebuješ nás vůbec?“ ptal se Bokman.

„Bez vás bych to nedokázal. Půjdeme přes přechoďák a vezmeme s sebou Trevéra, pěkně nadopovanýho a v mumii. Budu ho potřebovat.“

Tvořili jsme skupinu spiklenců, kterou dal dohromady strach. Není nic povzbudivého, když právě on je tím jediným, co lidi spojuje. Ale lepší něco, nežli nic.

10. SPOJENÍ

Mrtvá zóna se dnem a inverzí zbavena kouzla koupala v neprůhledné a mastné mlze. Těžký vzduch pálil v plicích víc než roztavený kov. „Kruci,“ vyprskl Bokman, „jak daleko se s tím ještě potáhneme?“

Mumie mne tlačila k zemi, každé slovo protlačené skrz pevně sevřené zuby bolelo. „Musíme najít terminál s přístupem do centra.“

„Problém?“

„Snad ne. Prostitutky přece odněkud musely předávat informace.“

První bod mého plánu se podařilo splnit. Trevér jak nemluvně spinkal v bedně. Vlekli jsme opatrně ten vzácný kontraband, jehož význam jsem znal pouze já.

Bokman měl brouka v hlavě. „A umíš s tím elektronickým krámem zacházet?“

„Základy mám, ale…“

„Pane bože, proč nás tam tedy táhneš?“

Zpoza šedavého závěsu, jenž nás obklopoval ze všech stran jako opona, zaznělo temné a pravidelné bušení. Přicházelo shora, z nebe pohlceného špínou. Svou nepřirozeností nás na okamžik přimrazilo k zemi. Jako by naše těla přestala fungovat, zastavena uprostřed pohybu křečí, jako by se do nás zakousla a nechtěla pustit dál.

V kompaktním nic se zhmotnili tři holubi, vedení v slepotě navigačními schopnostmi přelétli několik metrů nad námi. Ostrými zobáky čnějícími z naolejovaného peří proráželi vzduch. Zjevili se jen na několik sekund. Opět zmizeli v mlze za bušení tamtamů.

Ten obraz námi otřásl. „Ono tu kromě nás ještě něco žije,“ šeptal Bokmen.

„Neměli jsme sem chodit,“ zaskučel jako na povel Eddi, který byl stále několik kroků pozadu, „mohli jsme ty děvky pobít u nás. Efekt by byl stejnej.“

„Ale ne dost rychlej,“ vyjel jsem po něm.

„Chcípneme tu,“ zaječel.

„Drž hubu. Teď už je stejně pozdě na cestu zpátky.“ Na obličeji se nám tvořil lepkavý povlak, pokusil jsem se ho setřít rukávem, ale tvář zabolela, jako bych z ní strhával současně i pokožku. Každá odhalená část těla se měnila v otevřenou ránu.

„Je to jed,“ vykřikl Bokman. Klopýtali jsme ulicí. Vznášeli jsme se v kyselinovém dýmu, jímž nebylo možno prohlédnout ani na vlastní nohy. Přední nosič zakopl, pustil bednu a ta se s duněním několikrát převrátila. Zpod uštípnutého víka vypadl Trevér.

Klopýtl jsem a opřel se rukou o zem – měkká poddajná látka – zděšeně jsem rukou ucukl. V naleptaném potrubí klimatizace vznikl otvor, nasál do sebe neprůhledné a žíravé výpary… Pode mnou leželo tělo, nehybné tělo oblečené do stříbrných roztrhaných šatů. Z šedivé dívčí tváře na mě hleděly nevidomé mramorové oči. Po kolenou jsem couval až ke zdi a opíraje se o ni zády, pomalu vstával. Nemohl jsem odvrátit zrak. Příšerný obraz se rozplýval v mlze, ztrácel se jako nadpřirozené zjevení. Ještě jsem si namlouval, že vidím temné kontury mrtvé amatérky, ale byl to již jen jejich obraz zachycený mou pamětí.

V dálce se rozezněly rytmické kroky. „Hlídka,“ zašeptal Bokman.

Blížili se. „Jdou sem.“

„Uhneme jim z cesty.“

Chytli jsme Trevéra pod rameny a natlačili se těsně jeden vedle druhého do mělkého výklenku.

Androidi vypochodovali z mračna jako zrůdný přelud. Podvědomě jsem vnímal informační šum mezi nimi. V hlubokých ranách vyleptaných agresivním ovzduším do bionického svalstva se stříbřitě leskl kov. Jejich podobnost s lidmi mizela. Pohybovali se s vytrvalostí a zdánlivou nemotorností smontovaných monster.

Tajil jsem dech. Vedle mě se kdosi neopatrně pohnul, ve výklenku bylo pojednou více místa.

„Stůj,“ vykřikl polohlasně Bokman a pokusil se zastavit muže, který vyrazil z úkrytu.

„Eddi!“

Jako zbavený rozumu jim běžel přímo do rukou. Rozestoupili se. Vysokofrekvenční pískot, jímž si vyměňovali informace, připomínal pískot vyplašených kanárů. Eddi se potácel, zachycený kužely reflektorů. Světlo jej oslepilo. Ztratil orientaci.

Zdálo se, že si jej navzájem přehazují z náručí do náručí.

Bránil se. Tloukl kolem sebe.

Úponky svalů v tvářích androidů povolovaly. Jen oči dosud zářily mezi zbytky pokožky a padajícími chlupy a vlasy jako namodralé lampičky s vlastním zdrojem světla.

„Už se nebudeš trápit,“ řekl jeden z nich.

Chtěl jsem vykřiknout „Ne“, ale mé ne mi dunělo pouze v mozku, hluboko uvnitř, v jeho nitru, a na cestu k nim se nevydalo. Tiskl jsem vší silou Trevérovu ruku, jako bych chtěl proniknout do jeho těla.

Eddi snad zešílel, neartikulovaně křičel.

„Přijde smrt a s ní úleva,“ řekl android a vytáhl z pouzdra u opasku skreč. Sevřel pažbu v prstech, které, zbaveny elastického potahu, připomínaly kovové kleště. Stiskl spoušť. Proud energie vybuchl jako výbojková lampa. Pás bílé záře protrhl lidské tělo, vylétly z něj stovky a tisíce jiskřiček. Eddi padl na zem.

„Proč nás zabíjejí?“ chrčel Bokman, „copak to směj, jen tak, pro nic za nic?“

Svět byl dokonale zvrácený. Dnes znamenala smrt pomoc a vykoupení. Skupinka temných stínů vyrazila v sevřeném tvaru dolů ulicí.

Musíme to dokázat, znělo ve mně, musíme. Každý další krok byl neúnosně riskantní. „Vrazíme do nejbližšího bordelu, tam terminál určitě bude.“

Zaskřípění řetězů nás donutilo obrátit oči vzhůru. Jako bychom byli vyslyšeni vyšší mocí. Přímo naproti nám se podél oprýskané stěny rozvážně kolébalo rudé srdce z plastu proražené šípem. Karmínová barva místy vykukovala z nánosů ukapávajícího slizu. Vlekli jsme Trevéra společně s Bokmanem přes ulici a ostatní útočili na zamčené dveře. Tvrdý kopanec je vyvrátil z pantů.

„Kam teď?“ ptal jsem se sám sebe v pološeru chodby. Kolem nohou se nám obtáčela mlha jako chapadla chobotnice.

„Zavřete někdo,“ zařval Bokman. Ve tmě před námi cinkal korálkový závěs.

„Tak kam?“ ptal se jeden z mužů.

„Hledejte,“ šílel Bokman, „někde tu ten zasranej terminál je.“

„Musíme nahoru, slyšíš,“ chytil jsem ho za ruku, „tam mají priváty.“

Vlekli jsme Trevéra po schodech, na odpočívadle se Bokmanovi vysmekl a upadl na podlahu. „Už nemám sílu,“ sténal.

„Jenom kousek, pár schodů.“

Zdola se ozvalo pleskání nahých chodidel o pružný povrch lina. Vyhlédl jsem skrz příčky zábradlí. Ženské, místní šlapky, rojily se u dveří zamaskovaných v ostění. Vrhly se na muže prohledávající přízemí.

„Musíme jim jít pomoct.“

„Nikam nechoď,“ prosil šeptem Bokman, celý zalitý potem, „snad si nás nevšimnou.“

„Tak počkej s Trevérem, já půjdu.“

„Vyříděj tě taky.“

„Přece je v tom nenecháme?“

Kakofonický příval hlasů stoupal vzhůru do patra. Obličej jednoho z mužů, který se snažil zachránit útěkem, mizel pod čůrky krve vytékající z široké rány na spánku. Polonahá zrzka mu ležela celou vahou na nohou, aby nemohl vstát, a blondýna, máčející konečky vlasů v rudé kaluži, mu tloukla hlavou o hranu prvního schodu.

„Prosím tě, pojď,“ řičel Bokman, „nahoru, pojď nahoru.“ Vlekli jsme Trevéra za sebou jako porouchanou hračku. Štětka s červeným leskem ve vlasech zdvihla hlavu, pohledem nás připíchla ke zdi. Vyrazila vpřed.

Polilo mě horko, žaludek sevřel pneumatický lis, v puse jsem cítil pach připálených brambor od snídaně a čichové buňky trhala cibulová vůně moštu. Snažil jsem se ji zastavit výkřikem, v němž byla notná dávka hysterie.

Jí ale v provedení úmyslu nemohlo zabránit zhola nic. Filozofie města dosud platila. V každém z jejích kroků byla znát lehkost a jistota ukrytá ve schránce dokonalých tvarů. Opřel jsem se, levou i pravou dlaní sevřel zábradlí a přál si, abych do něho na okamžik vrostl.

Přese všechno v sobě měla ženskost, v očích, v ústech, v pohupujících se prsou. Musel jsem si znovu připomenout, s kým mám tu čest. Už zbýval jen jeden krok. Vzepřel jsem se a vykopl oběma nohama proti ní. Zasažena přesně v pase se sklopila a po zádech padala dolů. Srazila blondýnu, zdvihající se z bezvládného těla zbitého muže.

Bokman otevřel první z řady dveří. „Tady je,“ vykřikl. Uprostřed úzké kobky stál pult s obrazovkou, klávesnicí a komunikačním modulem.

„Zamkni.“ Položil jsem Trevéra na podlahu a padl vedle něj.

11. SOUKROMÁ PŘEHRÁVKA

Bokman držel zády dveře, jako by jim nevěřil. Drnčely pod údery. Útok v sobě nenesl ani náznak ženské slabosti. Chvěly se v rámu. Zněly jako bubny.

„Dělej,“ řval, „tak udělej něco, než se sem dostanou.“

Plácl jsem dlaní na hlavní jistič a pojistka s ocelovým klapnutím zapadla na místo. Oranžový LED zazářil. Několik nekonečných sekund se nahrával systém. Trevér ležel na podlaze natažený jako prkno. Vysunul jsem panel s přísavnými snímači, klubko propletených kabelů se uvolnilo a s třesknutím spadlo na zem.

„Dostanou nás,“ vřeštěl Bokman.

Přísavky odskakovaly od Trevérovy hlavy, nechtěly držet na jeho vypouklém čele. Obrazovka zářila přízračným šerosvitem. Napadlo mě namočit gumové kloboučky snímačů v lepkavém proužku slin, jenž se mu kroutil po tváři. Vší silou jsem je tiskl na spánkovou kost. I v bezvědomí se mu pokřivil obličej bolestí. Opatrně jsem je pustil. Držely, pohupovaly se jako dva obludné výrůstky.

Teď nesmím nic zkazit, bušilo mi v hlavě, každý chybný krok povede ke kiksu. S očima upřenýma na obrazovku jsem se soustředil, jako klavírista kontrolující naposledy před prvním akordem notový zápis.

„Jdu na to.“ Menu programů spustitelných přímo z terminálu bylo dostatečně přehledné. Důsledně humanoidní struktura prostitutek mi dávala naději, že se počítač bude chovat obdobně i v případě obyčejného lidského mozku. Ten Trevérův byl jeden obrovský uzavřený záznam bez počátku a konce. Hlavní roli hrál čas. Záleželo na náhodě, jak dalece se podaří napíchnout oblast, v níž byly zakódovány jeho erotomanické vášně.

Prosvítil jsem heslo PŘEHRÁVKA.

„Snad je to ono.“

Bokman už jen chraptěl. „Něco dělej,“ hlas mu přeskakoval, „cejtim, že je už dlouho neudržím.“

Stiskl jsem příkazovou klávesu, obrazovka potemněla, program byl odstartován. Až dosud jsem nejvýrazněji vnímal zběsilý tlukot do dveří a Bokmanův přerývavý dech. Teď se mi do sluchu zakusovaly zvuky mající původ v Trevérově těle. Chvěl se, nejprve pomalu a rytmicky, kováním opasku narážel na podlahu. Vibrace se zrychlovaly jako u motoru dobíhajícího na optimální otáčky. Nakonec byl třes tak rychlý, že se obrysy jeho těla rozvlnily.

Propojovacími kabely mu proudily do hlavy energetické pulzy, vstupovaly do jednotlivých neuronů a testovaly v nich světlo, tmu, pokračovaly od jednoho uzlu ke druhému, důsledně a bez výběru. Mapovaly aktivitu a neaktivitu nervových buněk a včetně spojů je překopírovaly do paměti terminálu.

Vibrace byly nad konstrukční pevnost jeho těla, rozsypávalo se na jednotlivá zrníčka, dostával se do rezonance, nakmitával. Spoje mezi vnitřnostmi povolovaly. Hrudní koš pukl a srdce z něj vyletělo jako nakopnutý míč. Spánkový sval se odloupl od lebky a dolní čelist mu spadla na protrhnutý hrtan.

Na obrazovce se vyčísloval objem kopírované paměti, posledních osm řádů bylo zobrazeno bílými zářícími obdélníky, vypalujícími se do stínítka.

„Vydrž, ještě vydrž,“ prosil jsem.

Místnost plnil pach elektrické spáleniny a rozkládajícího se těla, nervové buňky v jeho mozku zhasínaly vlivem nedostatku kyslíku jako vypálené žárovky. Kůže v obličeji mu povolila, odskočila, jako by byla z gumy, a strhla snímače.

„Do – pr – de – le,“ slabikoval Bokman tak, jak z něj jednotlivé slabiky vyrážel odchlípnutý roh dveří.

„Snad je to nejdůležitější uvnitř,“ zimničně jsem drkotal zuby, „snad jsme stvořili maniaka.“ Vyvolal jsem menu a zrychleně prolistovával jednotlivá hesla. „Tady, přenos do centra.“

„Pošli ho tam,“ chrčel Bokman, „ať pozabíjí ty kurvy a chcípne.“

Na obrazovce se objevila informační řádka.

„Chce klíč.“

„Tak mu ho dej!“

„A kde ho mám sebrat?“ ptal jsem se zoufale. „Dám mylnou informaci a on odpálí terminál. Co pak?“

„Žádný – pak – už nebude.“

Držel jsem ruku na klávesnici, chvěla se jen několik milimetrů nad ní a já nevěděl, co stisknout. „Klíč, klíč, proboha, jaký klíč?“

Srdce se mi zastavilo, přestalo přešlapovat v krvi a spadlo do žaludku. Pod bříšky prstů jsem cítil jemný povrch klávesnice. Vstoupila do mne. Alfanumerické symboly se proměnily v hieroglyfy s hlubším smyslem, než jsem jim dosud přikládal. Dotýkal jsem se jich bez uvažování. Byly propojeny s mým podvědomím, které přesně vědělo, co chce. Nacházel jsem v něm cosi existujícího zatím mimo mé schopnosti. Vstupoval jsem dovnitř a cítil kolem sebe horkou tepající tkáň, potopenou v sekretech. Sála mě do sebe, dál a dál.

„Jseš tam,“ křičel Bokman, „jseš tam.“

Jásavá křeč mi běžela z konečků prstů až do podbřišku, na kterém jsem měl náhle přilepený medový koláč.

Teprve teď jsem si uvědomil kvílení sirén venku pod okny. Leže na zádech a s očima upřenýma do stropu jsem na bílé omítce viděl mihotající se barevné šmouhy vrhané majáčky ze vznášedel androidů. Otočil jsem ztěžklou hlavu k terminálu a ještě před výbuchem obrazovky zahlédl nápis: PŘENOS UKONČEN. Potom se rozlétla na tisíce střepin a z vedení vyrazily namodralé plamínky živené škvařenou izolací.

„Kéž by to sežral,“ vzlykal Bokman.

„Snad.“

V otvoru proraženém do dveří se objevila první ženská tvář. Holýma rukama se pokoušela rozervat plastovou desku, na dlaních měla několik hlubokých ran.

12. HON

Nechvěl jsem se pouze já, v základech se otřásal i celý dům. Systémem zmítala křeč. Život se zrychlil. Na rozhodování jsme už neměli léta, tak jako dříve, ale jen sekundy a jejich zlomky. Dostal jsem strach, že všechno skončí dřív, než stačím cokoliv udělat.

„To je konec,“ Bokman se roztékal jako nahřátý vosk a já jsem si poprvé uvědomil, že pro mne už není jen šéfem, ale i blízkým člověkem.

Vyprskl jsem dvě slova jako hnis vysátý ze zkaženého zubu. „Ty kurvy.“

„Můžou za všechno,“ ječel, „ony a ten jejich nemyslící mozek.“

Bylo mi jasné, že nám může pomoci už jen mrtvý šílený vrah. „Kéž by v něm už úřadoval Trevér.“

Děvka s výrazem trvalého údivu ve tváři se drala skrz povolující dveře k nám. Jako by se chtěla proměnit v beztvarou měňavku a protlačit své poddajné tělo do místnosti a zalehnout nás, zadusit.

Zvenčí ji pojednou nasála obrovská síla, vcucla ji zpět do chodby s temným mlasknutím, včetně rukou, připravených zaseknout do nás drápy, včetně tváře udivené naivky zastupující jeden z typů široké škály místní nabídky. Nastal jeden z okamžiků, kdy, ačkoliv je člověk dění na dosah, stává se souhrou okolností pouze divákem.

„Děvče,“ řekl zakaleným hlasem android, když pustil nohy, za něž ji vytáhl ven, „máš v sobě něco, co mě hřeje hluboko uvnitř, tady.“ Šmátral rukou po svém skořepinovém hrudníku.

Bez problémů přešla na svůj prioritní program. „Miláčku,“ vzdychla slabounce, „dělej se mnou, co chceš,“ vysílala příslušné hormonální signály, jejichž kvalitu jsme mohli posoudit jen já a Bokman.

Android cílevědomě sledoval svou utkvělou představu, položil odevzdanou bioženu na podlahu a lezl kolem ní jako obrovský brouk. Jeho neuropaměť byla plná chtivého mravenčení: Rozepínal jí šaty, sundával jednotlivé slupky oblečení a blížil se k finále. Z každého gesta byl patrný rostoucí spěch. Ona ležela na zemi, rytmicky se vlnila, aktivovala své erotogenní oblasti, rozpalovala je na nejvyšší míru. Její představení bylo víc než působivé.

„Božská,“ chroptěl android.

„Chci tě cítit, pojď.“

„Takovej byl Trevér?“ ptal se nevěřícně Bokman. „Sexuální maniak Trevér?“

Pokrčil jsem rameny.

„Tak to se ti tedy povedlo…“

Android nedočkavým pohybem otevřel zdrhovadlo overalu a strhl ho ze sebe. Měl chování vzrušeného muže, ztrácejícího nad sebou kontrolu. V tlumeném světle, jakoby naplněném oranžovým kouřem, se matně leskla neživá konstrukce jeho bezpohlavního těla. Lidskou měl jen tvář. Udělal krok vpřed a padl na bioženu. Nevnímala váhu tisknoucí ji k podlaze, pocit bolesti jí byl cizí.

„Už to začalo,“ řekl jsem pod dojmem okamžiku, „běží bezdrátový přenos dat, pumpují to do něj z centra, ale je jen mezičlánkem, nemá mozkovou kapacitu pro vlastní emoce, ta bomba musí napřed vybuchnout v centrálním počítači.“

Biožena dala do trhavých vzdechů obsah celých svých plic, výraz údivu pravidelně střídalo uvolnění jako předstupeň hrané extáze, obě masky přeskakovaly jedna v druhou jako zaseklá snímací hlavička na záznamovém médiu. Z jejího těla se uvolňovala vůně pižma a pálící se kůže. Zmítala se pod androidem jako motýl tlačený k podložce hrotem jehly, v němž je přes jeho nepatrnost soustředěna váha gigantického věznitele. Nebyly to ale jen její povzbuzující výkřiky, které zněly Mrtvou zónou.

V okně povívala záclona a dovnitř pronikala lavina stenů všech myslitelných kadencí, jež dokáže dát svému hlasu žena. Program biožen byl ryze účelový, žádná z nich nedokázala odříct nabídku dešifrovanou tím jediným možným způsobem.

Nejpodstatnější informační hodnotu měl teď pro nás sluch. „Běží to,“ řekl Bokman, „už je to vzalo.“

Android se tiskl k tělu, které se pod tím neúměrným náporem rozestupovalo, zatížení překročilo předpokládané maximum. Voda, tvořící z devadesáti procent obsah svalů, se tlačila do končetin a nafukovala je. Biožena již nedokázala promluvit. Neuspokojený partner postupoval dál a dál skrz rozestupující se hmotu a nedočkavě chrčel. S kovovým klapnutím narazil na podlahu. Nevěřícně zkameněl. Nic. Křeč přinášející rozhřešení mozkem neprojela.

Jakoby zanikal vesmír, jakoby umírala možnost dosáhnout uspokojení. To, nač centrum čekalo, nepřicházelo. Pocit vlastní neschopnosti a impotence probouzel maniakální informační bloky z Trevérova překopírovaného mozku.

Všemi kontakty, spoji, vodiči, všemi rychlými kanály vzduchem letěla jediná informace: CHCI TO MÍT! MUSÍM TO MÍT!

A zpět se vracela stále stejná odpověď: NIC. NELZE.

Uzavřela se zpětná vazba, stále stoupající nároky a trvale negativní odezva. Samovolně bylo nalezeno těžiště Trevérova šílenství: Touha za každou cenu překonat vlastní neschopnost. Systému ale chyběly i ty nejmenší biologické předpoklady. Energie vířila v uzavřených drahách. Interval DOTAZ/ODPOVĚĎ se zkracoval. Intenzita rostla. Přenos informací se zacyklil a stereotypně rozehrával několik taktů monotónní melodie. Elektronika do omrzení zpívala své alelujá, jako první a současně i poslední slovo vlastního rekviem.

Po těle mi proudil svědivý pot. „Horko,“ chraplal jsem, „je tu strašný horko.“

Android žhnul, na povrchu hrudního pancíře se mu jako temně rudé červánky objevovaly a zase mizely beztvaré obrazce, tvořené rozpáleným a za chvíli opět chladným kovem. Znehybněl, už nestačil registrovat stále se zrychlující proud příkazů z centra. Už nekomunikoval s okolím. Podlehl vnitřnímu chaosu. Paměťové bloky praskaly jako kaštany vržené do ohně. Končil. Neživé buňky těla podléhaly tomu nejrychlejšímu rozkladu.

Sešli jsme s Bokmanem dolů po schodech a ještě s obavami vyhlédli na ulici. Byla jediným obrovským pohřebištěm strojů.

13. BIG BANG

My dva s Bokmanem jsme najednou byli doopravdy společníky. Zřejmě proto, že jsme v posledních hodinách měli totožné problémy, ty nás spojily důkladněji než sebepromyšlenější rituál. Dospěli jsme k jediné společné filozofii, jíž bylo pohanství. Všemoc přírody nás naplňovala vírou.

Z Mrtvé zóny nás hnala nedočkavost. „Už se nenechám držet na kusu vyhnilý země,“ bouřil sebejistě, „vyrazíme ven.“

Město mi najednou připadalo jiné. Změna spočívala především v tom, že jsem již nebyl sám.

Byla nás plná ulice, stáli jsme jeden vedle druhého. Dotýkali jsme se navzájem. Přímý kontakt nás silně ovlivňoval. Nápor ke mně přitiskl jednu z Marilyn, možná právě tu mou, nedokázal jsem je rozpoznat. Dosud v sobě měla chlad, zimu soustředěnou v ledových vločkách zářících uprostřed obou zornic. Teplo mezi námi ale přeskočilo jako jiskérka. Zapálilo plamínek.

Ujišťoval mne, že obraz blonďatých andělských vlasů, hlubokých modrých očí, rudých našpulených rtů a nekonečně dlouhých nohou zůstane do budoucna jen jakýmsi poselstvím zakódovaným v touze mužů. Zprávou, jež je bude stále nutit bojovat s chladem právě tohoto rizikového typu žen.

Marilyn, ovlivněna davovou psychózou, na mne spočinula pohledem a řekla. „Klidně se ke mně přitlač, já to snesu.“

Tak jsem se tedy přimáčk.

Matčin stín

„Synku, nikdy se nežeň,“ říkával otec tenkrát, když matka odešla do svých komnat. Zmizela ve věži a v nás zanechala zmatek a strach. V těch toužebně očekávaných chvilkách se mi otec odvažoval předávat své zkušenosti, polohlasně je šeptal, ustrašeně se rozhlížel a naslouchal podivným zvukům znějícím po chodbách.

Tenkrát jsem pociťoval i řídkou slast pohlazení. Otcova ruka mi přejela po vlasech a já vnímal zvláštní teplo, které se šířilo tělem. Cítil jsem totéž co malý pes, hýčkaný svým pánem, a okolí jsem viděl psíma očima. Byl jsem zvířetem rozhlížejícím se vyděšeně po světě, nechápavě strkajícím po několikáté packu do pálivého ohně. Až dlouhými lety vypěstovaný reflex mě později dokázal vést mezi řadou více i méně žhoucích ohňů usilujících sežehnout vše, co se dostane do jejich spárů.

Naštěstí byla i mně ponechána nepatrná jistota domácích zvířat, jistota přístřeší, místečka, kam se mohu skrýt, kde mohu být sám sebou. Tím útočištěm byl výklenek ve zdi, kamenná lavice a můj oltář, modla probouzející v mém vědomí významnější pocity než kaple, šedivá a ponurá, plná kořeněného pachu, který mě dusil.

Mým oltářem bylo okno, skleněná kolečka zatavená olovem, průhledné kotoučky převádějící svět do zvláštních, přízračných náznaků, vytvářející spletité obrazce z čar a barevných ploch. Skleněná oka lámající sluneční paprsky a modré nebe. Skutečnost byla všední proti snovým, světelným obrazům. Tam v koutku jsem tiskl tvář ke studené zdi a snil. Slunce bylo mým bohem, rádcem a přítelem.

Tímto oknem jsem viděl otce naposledy. Když jednou matka opět zmizela na více dnů v komnatách, tajně odešel. Pozoroval jsem jej otvorem po vyražené skleněné čočce. Vyvedl koně ze stáje, tiše projel branou a ztratil se v padajícím soumraku. Od toho dne jsem byl doopravdy sám.

V mé paměti je otec shrbeným a vrásčitým starcem. Býval celý roztřesený, když zazněl matčin panovačný hlas. Kam až sahají mé vzpomínky, žili jsme na hradě sami tři, bez služebnictva. S odstupem času se ani příliš nedivím, komu by se chtělo žít pod tlakem hrůzy. Ani otci nic nevyčítám, jednal moudře, věděl, proč mě nebere s sebou na cestu. Vlastně mu vděčím za život, vzdálil jsem se z vlivu matky, dala mě na vychování jedné z přítelkyň. Svým odchodem mi otec poskytl šanci.

Podobu matky mám v paměti stále, i když bych raději zapomněl. Byla krásná, tím jsem si jist. Viděl jsem v posledních letech mnohé, mohu srovnávat. Jen jeden detail hyzdil ten obraz dokonalosti. Obvykle byl skryt za růžovými rtíky, které jako by nepoznaly zhoubu stárnutí. Vždy, když ústa praskla, aby vypustila slovo či aby dodala důrazu grimase křivící její obličej, vyhřezl na světlo světa černý otvor. Mezi bělostnou perletí svého okolí se vyjímal děsivě, temná jeskyně, černá mezera po vylomeném zubu.

A to je to, oč vlastně běží. Proto jsem usedl ke stolu a do prstů vzal ostrý brk, zde začíná můj příběh, jejž chci vyprávět. Možná jen ulevím tomu, co mě tíží, ale snad řadě z vás otevřu oči. Mnoho učeného je obsaženo v knihách, řada moudrostí usnadňuje život, ale věci, které jsou nasnadě, lidem na očích, zůstávají opomenuty. Teprve když se s nimi člověk setká tváří v tvář, poznává jejich moc. Ale tehdy již bývá pozdě.

Musím se soustředit na podstatné, neváhat, vše napsat, vždyť nevím, kolik času mi ještě zbývá, kdy opět zazní tápavé kroky na chodbě. Kdy zašmátrají ruce mých nepřátel po pevných trámech dveří.

Na hradbách přešla pevným krokem stráž, zatím ještě nejsem sám. Ubráním se proti všem přeludům a stínům, které mi brání vykonat úkol.

Chci zbavit svět kouzel a čar!

Dřevo zapraskalo a z ohniště vyrazil modrofialový plamen, ozářil stěnu z mohutných kvádrů. Jejich mocnost mi dává jistotu, zde je mé zázemí, odkud vyrážím na výpravy, za které mi bude v budoucnu svět blahořečit. Mnoho jsem vykonal a dokázal bych temné síly zničit úplně, jen čas mi chybí, bože, čas. Kolik mi ještě zbývá?

Po šedi prvních let dětství přišlo u matčiny přítelkyně světlejší období. Okamžiky štěstí a bezstarostnosti, her a dospívání. A Niccolet, má láska. Obrovská a sžírající. Nepříčetně jsem po ní toužil, sledoval ji jako stín, nemluvný a stydlivý. Těžce jsem překonával návyky získané na matčině hradě. Krásná Niccolet byla dcerou mé macechy a její otec byl pravým opakem otce mého. Skrýval jsem před ním city, vyhýbal se setkáním.

Léta letěla. Dobyl jsem silou vůle postavení, byli nuceni se mnou do budoucna počítat. Co nedokázal můj němý obdiv, zmohla síla, hrdinské činy. Získal jsem náklonnost Niccolet a požádal o její ruku.

„Co můžeš nabídnout našemu rodu,“ řekl Niccoletin otec, „my chceme získávat, ne ztrácet. Co znamená láska proti bohatství?“

Neklesl jsem na kolena, neprosil, ale ani jsem se nesmířil s osudem. „Má síla a ctižádost vám otevře cestu, mocní mohou hromadit majetek, ale slaboch ho může snadno ztratit.“

Zkoumavě mi hleděl do tváře, vážil slova. „Dobrá,“ dal mi naději, „chci uvěřit, že mluvíš pravdu, že tvá slova nejsou planá. Ale než svolím, musíš mě přesvědčit. Můj vnuk bude nejmocnější z mocných, a jestliže chceš být jeho otcem, musíš získat meč Mortroi, ukrytý v komnatách Měsíčního hradu. S jeho pomocí bude vládnout a zachová nesmrtelnost našeho rodu.“

„Podstoupím tu cestu, abych splnil vaši podmínku,“ řekl jsem pevným hlasem, touha mi dodala sebevědomí.

Jemu se ve tváři nepohnul ani sval, jako socha vytesaná z kamene hleděl do dáli, zdálo se, že mě nevidí, že pro něj neexistuji. Stal jsem se pouze prostředníkem, loutkou, která souhrou náhod, hnaná láskou, může přinést úspěch jiným. Nebylo proč čekat, nač.

Vyrazil jsem na cestu, když šeď blízké noci vystoupila na obzor. Kopyta koně zaduněla na padacím mostě. Naposledy jsem se otočil a v paměti mi utkvěl bílý šátek vlající z okna Niccolet.

Má pouť byla jen zlý sen, ovíjely mne černé řasy obřích mračen. Mrazily, až krev v žilách tuhla. Krajina se měnila ve šmouhy rozmazaných barev. Nic nezachovávalo svůj tvar, vše minulé za mými zády bylo pohlceno mlhou, ve stopách mi zela prázdnota, v níž na zlaté nitce zářil hrad s mou Niccolet. Živí padali do prachu, když zhlédli lesklou zbroj, tvář skryli v dlaních, oslněni gloriolou, jež mě obklopovala.

Bez zastávky jsem cválal k cíli a třetího dne jsem spatřil v krvavých červáncích ponořený Měsíční hrad. Mohutné hradby se pnuly k oblakům, opuštěné a temné, nebylo vidět člověka ani zvířete. Uhodil jsem mečem do brány a temné zadunění se neslo prostorem. Podruhé jsem zdvihl paži, když se náhle počala otevírat. Projel jsem pod bodci mříží na pusté nádvoří. Louč zářící nad vchodem do paláce jako by říkala vejdi, slož znavené údy. Kůň svěsil hlavu a chlemtavě hltal vodu z kamenného koryta. Sklouzl jsem ze sedla a vešel.

Temná chodba plynula v rytmu rychlých kroků, z boků byl cítit dech příšer, a já, třímaje v dlani pevně jílec meče, si připomínal lásku Niccolet.

Otevřené dveře byly okem pokušení.

„Vítám tě,“ zazněl libý hlas, „vejdi, rytíři, dlouho nezavítal návštěvník do mé samoty.“

Oslovila mě krásná žena.

„Děkuji, paní, rád přijmu vaše pohostinství,“ řekl jsem překvapeně. „Čekal jsem, paní, rejdiště duchů, hrad vyhledávaný nečistými, aby křepčili v den sabbatu, ale ke svému údivu zjišťuji, že jsem se mýlil. Proč zde žiješ osamocena, kde je služebnictvo, které by se staralo o tvé pohodlí?“

Sklonila obličej, uvolnil se jí vrkoč vlasů zpod spony, hleděla na mě žhavýma očima, očima, jež se zjevují ve snech, byly jasné a zářivé, plné vláhy, krůpějí jarní mlhy na stéblech trávy.

„Osud,“ pronesla jediné slovo, tiše jí vyklouzlo z úst, „ve stopách války kráčí smrt. Můj muž odešel za slávou a bohatstvím navždy. Řadu dnů a týdnů jsem truchlila, ale dnes slzy vyryly v mém srdci hluboké rýhy a tíha, kterou nesu, mě vyčerpala. Teď již bolest necítím. Všichni zemřeli, jen já zůstala, jako připomínka lidské pomíjivosti.“

Mlčel jsem, čekal na projev žalu, který roztřese její útlá ramena. Seděla bez hnutí, zahleděná do sebe, doufajíc snad v slova útěchy, pochopení. Srdce mi sevřela v dlani chladná a slizká smrt, byl jsem připraven na boj, a zatím poznal bezútěšnost života.

Náhle prudce vstala a smích si jí pohrával se rty.

„Teď chci ale žít, bavit se, přistup, rytíři, dělej mi dnešní večer společnost.“

„Rád, musím ale splnit úkol, pro který jsem vykonal tuto dlouhou cestu.“

„Mluv, pomohu ti, pokud budu moci. Co tě přivedlo na můj starý hrad?“

„Láska, paní.“

„Láska? Chceš ji snad hledat u mne?“

„Jsi krásná, paní, ale váže mě slib daný na počátku putování. Své vyvolené musím složit k nohám meč Mortroi, který zde ukrýváš.“

„Mortroi?“

„Bájemi opředený meč, jenž násobí sílu.“

„Mám starý meč po otci, ukrytý ve sklepení…“

„Jak ho mohu získat, paní, není s kým bojovat, co za něj žádáš?“

„Lásku.“

„Lásku?“

„Tvou lásku.“

„Takové přání nemohu splnit, vždyť čest mě váže k Niccolet.“

„Svou drahou ale ztrácíš, pokud nezískáš meč. Nemáš na vybranou.“

Odešla, vzdalující se kroky tepaly po schodech, jejich zvuky se mi jako hroty jehel zapichovaly pod kůži, klepaly ve zrychleném tepu mého srdce, roztřeseného tím krásným přízrakem.

„Zde je,“ vešla a v dlani třímala meč se stříbrnou čepelí, „bude tvůj. Ale musíš splnit mé přání. Dlouho jsem již nepoznala lásku, a teď ji chci!“

Obraz zázračného Mortroie se mi vpaloval do podvědomí, jeho ušlechtilé tvary ve mně probouzely obdiv.

„Pojď, drahý, pojď,“ sevřela mě v náručí a přitiskla k sobě.

Bože, odpusť, pro tvoji slávu zvednu Mortroi, než jej předám synovi.

„Paní,“ i já jsem se poddal touze, prýštící z každého údu těla, cítě její oblé tvary. Přestal jsem být sám sebou, snad ďábel mě pokoušel. Sklouzli jsme na zem, na kožešinu před vyhaslým krbem. Přisála se ke mně rty, krásnými pružnými rty, a já jim vyšel vstříc. Jako dítě sající šťávu z přezrálé jahody jsem ochutnal její sladkost.

Podlaha byla roštem pece a stěny zachvátily plameny. Spalovaný žárem jsem nedokázal říci ne.

Má touha byla nyní bojem, po kterém jsem toužil. Zmítající se tělo pode mnou pak protivníkem a z duše si jím přálo být. Vždyť tak vzniká ta zvláštní chuť stupňované rozkoše.

Její ústa byla mými, a když se na okamžik vzdálila, aby nabrala dech, musel jsem je nedočkavě sledovat. Ale mezi rty jsem náhle ucítil drobný kamínek, snad korálek, vzal jsem jej do prstů a pohlédl na její tvář.

Hrůza, ve stejném místě, tak jak jsem vídal u matky, zel černý otvor. Na dlani mi ležel zub. Odstrčil jsem ji od sebe, svět byl spletí barev a čar tak, jak jsem ho poznal skrz okno v prvních letech života. Zmítal jsem se na zemi a vnímal jen bolest a žár. Připravený pouze na boj jsem selhal tváří v tvář pokušení ženy chycen do přediva nástrah mocnějšího nepřítele. Mávl jsem Mortroiem a zničil tělo ďábla, jenž mne zaskočil.

Odjel jsem a nikdy více již nepoznal štěstí, nedosáhl jsem ho ani po boku Niccolet, mé ženy. Život je utrpením a já v něm činím pokání. Pozvedl jsem Mortroi proti všem, u nichž jsem tušil čáry. Hledal jsem na nich ďáblovo znamení a u mnohých i nalezl. Vzplanuly hranice na mém panství, přinesl jsem čisté všem čistým.

Nikdy mě už neopustila znamení mého pána. Hluboko v hlavě mi zůstala spleť dětských představ, zhmotnění všech čar a přízraků, jimiž je zmítán svět. Znovu jsem pocítil pudy, získané na matčině hradě, nutily mě být ve střehu, ničit tmu, šířící se zemí.

Dnes jsem již sláb, znavil mě nekonečný boj, ke kterému jsem štván. Hydra se zjevila i v mé blízkosti, tam, kde jsem ji nikdy nečekal.

Chodbou zní kroky, ruce šmátrají po zdech. Niccolet mě zradila, zaprodala se ďáblu, i v jejích ústech jsem nalezl jeho neblahé znamení. Vzpomínám na matku a na muka prožitá v její blízkosti, cesta zpět neexistuje.

Možná naposled beru Mortroi do rukou, ještě musím vykonat ten poslední čin, než mi smrt přiklopí víčka.

Můj syn nepozná hrůzu dětství v blízkosti čarodějnice. On bude žít v novém světě.

Srdce technopopu

Z příčné ulice vyjel černozlatý chevrolet kombi. Sunul se k náměstí a okrajem pneumatik drhl o obrubník. V přední části vozu seděli dva agenti soukromého sanatoria v Monmortu a soustředěně sledovali cvrkot na chodnících.

Telepatický telegraf zapracoval. Navedl můj pohled na kabinu s řadou panoramatických zrcadel vykrývajících slepé prostory.

Jdou po mně! Podruhé se ale zavřít nenechám. Stáhl jsem se do otevřených dveří zánovního činžáku a čekal, až přejedou. Před týdnem zaváhali. K útěku mi stačilo pár minut jejich nepozornosti.

Šéflékařovo: „Je to s vámi vážné, musíte žít pod kontrolou“ ve mně vyvolávalo deprese.

Neslyšeli na mé: „Nesmím na dlouho vypadnout z tempa, musím cvičit.“

Utekl jsem a teď po mně jdou. Navíc mám dojem, že nepostrádají patřičnou dávku jistoty. Kámoši nemlčeli. Místo dnešní schůzky práskli zaručeně oni. Museli zjistit, že s nimi končím. Touží po pomstě.

Doplížil jsem se k průchodu a po schodech vyšplhal do klubu. Byli tam, seděli kolem stolu a tvářili se velice překvapeně. Zřejmě nečekali, že dorazím. „Vy podrazáci.“

Jsem zběsilý hráč a teprve nervozita mě dostává do správného varu. Stres mi přináší inspiraci. Mám to v sobě, kruci, já to mám v sobě. Jsem jasně lepší než ti, kteří plní svým uměním éter. Vysílače je propasírují do každého koutku planety. Poskakují, ječí na pódiích, ve filmu, na videu. Ale já to dokážu taky. Líp! A bez tady těch.

„Neumíte pochopit, že s vámi končím? Máte stejnou možnost jít do toho jako já!“

Jasně, že jsem je nezaskočil. Okamžitě spustili. „Nevzrušuj se,“ rozjeli konejšivý kolovrátek řečí, „sedni si. Klid, prosím tě. Pohoda.“ Doplňovali jeden druhého, jako by mě už nikdy nechtěli pustit ke slovu.

„Víš vůbec, do čeho jdeš?“ skládali do šedivé mozaiky slova bez špetky invence.

Přestal jsem je vnímat, jejich chlácholivé hlasy šly mimo mě. Prsty ohnuté do drápků mi běžely po chromové desce jako elektronické paličky automatického bubeníka. Zpátky jsem se držel dost dlouho. Ale došlo mi, že lidem imponují drsňáci, kterým na vydovádění nestačí malý dvoreček.

Vybuchl jsem: „Nebudu první ani poslední. Každej myslí především na sebe a já chci něco dokázat…“

„Snaž se nás pochopit,“ předstírali porozumění, „nám jde o tebe. Vždyť se zničíš…“

„Lžete!“

„Odrovnaj tě během týdne.“

„Závidíte.“ Ti strhaní amatéři, zastírající vlastní neschopnost tvrzením, že hrají jen pro radost, mi lezli krkem. „Nezaváhal by z vás ani jeden, ale máte strach. Bojíte se vsadit všechno na jednu kartu a vletět do toho po hlavě. Potřebujete mít otevřená zadní vrátka.“

Poslední GLOBÁL FEST rozházel žebříčky popularity. Hvězdy shořely ve vlastním žáru. Místa na výsluní byla prázdná a manažeři rozprostírali sítě. Lovili do svých stájí nové a neokoukané týpky, které by přilákaly publikum. Všechno bylo vzhůru nohama, a kdo včas lapl šanci a nebál se zprofesionalizování jako ti srabáci z naší kapely, ten měl šanci hrát a vyhrát.

„Dám vám autogram, až se příště setkáme. Jdu a nemusíte mi přát hodně štěstí. Poradím si sám.“

FAN DÓM stál na ROCKPLACU. Až po střechu byl nabitý manažerskými firmami. Znamenal špičku ledovce v současné vlně. Na chodnících postávala kvanta nerozhodných čumilů, ale do otevřených dveří z kouřového skla odkapávali jen zvolna. Spíše okukovali známé tváře.

V hale poskakovali LOVCI HLAV po vyhrazených parketách a mohli si hlavy ukroutit. Jakmile zmerčili někoho bez stájové FANPLACKY na klopě, odstartovali. Vyhnout se jejich slíďáckejm pohledům bylo nad lidské síly.

Jeden z HEVÍKÚ, naditý do černých kůží a obtočený stříbrnými řetězy s články jako pěst, mne zahlédl, než jsem se vpresnul do chumlu u zdviže.

Fixoval mě pohledem. Zjev odhodlaného začátečníka ho přepnul do režimu lovce.

„Hej, chlapče, zvolni,“ letěl za mnou. Hnaly ho snad raketové motory. Soukal jsem se davem k pětadvacítce vyvážející umělce do kanceláří B. B. a jedním okem jej nepřestával sledovat. Za hráz z BIČŮ B. B. mi chybělo jen pár metrů.

HEVÍK se proplétal mezi figuranty. Za zády mu vlálo šedivé háro. Blížil se. Napřahoval drápy. Přimáčkl jsem se k zádům maníka od KITY MOONOVÝ, který se valil za svým idolem s razancí dělové koule. To, že patří právě k ní, bylo zřejmé na první pohled i odzadu. Nebylo nutné vidět jeho placku, měl totiž v těle ten zvláštní tik, patrný pouze v jejím soundu.

„Dej se k nám,“ halekal HEVÍK, „SANDR hledá kytaristu, kterej umí slušně pózovat.“ Oddělila nás skupina HLUŠCŮ táhnoucí k hmatatelnému BENGU. Správný odvaz jim už nic neříkal. Dokázali se hnát jen za pořádným virblem, nechávali se masírovat zvukovými vlnami, celí rozzáření štěstím.

Hlavní BIČ B. B. s postavou zápasníka sumo nehnul ani brvou, když jsem vpadl do jejich zóny. Kvalita se podbízet nemusela. HEVÍK couvl. Poznal, že nemá šanci. METAL dnes chytal maximálně dědky, kterým móda nic neříkala.

Shora fičela zdviž. Než se rozjely dveře, překontroloval jsem v zrcadlovém povrchu svůj obraz. Chochol se šedozeleným odstínem POP LAKU podle vzorníku ze žurnálu EXPRESMUZIK trčel přesně stopu a půl vysoko a rejtarská uniforma postříkaná až do pasu skvrnami pravého amazonského bláta z mrazících skříní SOUTHLADERU byla víc než dokonalá. Zaparkoval jsem pod nápisem HUDBA LÉČÍ a zamířil vzhůru.

V pěti stech metrech nad zemí zpívala skleněná stěna pod poryvy větru jednotvárnou písničku. Pohvizdovala v náporech větru a pravidelně tepala v plastovém těsnění. Od budoucnosti mě dělily jedny jediné dveře z leštěného mahagonu. Nestačil jsem za nimi vyčkat ani ten minimální časový interval, který má cosi společného se slušností a s koncentrací před vrcholným výkonem, když se rozlétly. Ven vyšuměl navztekaný POPÍK. Udeřil do nich předloktím levé ruky, ve které měl implantovaný bezpražcový FENDR, a zmizel v liftu.

„Další.“

Domovník zabzučel a otevřel mi. Za stolem o rozměrech menšího letiště seděl sám Ben Berg. „Nic neříkej a zůstaň stát uprostřed místnosti,“ vyštěkl, „zvedni ruce a otáčej se.“ Beze slova jsem plnil pokyny. „Jméno!“

„Pí Tr Dan,“ chvěl se mi hlas.

„Osobní kód.“

„Padesát sedm, nula osm, nula šest, nula jedna jedna šest.“

Odšoupl křeslo před obrazovku terminálu a na klávesnici vyťukal kódové číslo. Na obrazovku vyjely údaje z centrální databanky. Začetl se do nich.

„Zdáš se bejt formát,“ zabručel, „máš v sobě něco originálního.“

„Máte zájem?“

„No,“ rozmýšlel se, „snad ano. Ale s tím tady by ses musel rozloučit,“ namířil ukazovákem na pouzdro s nástrojem, které jsem přivlekl jen proto, abych dokumentoval, jaký jsem machr. Projel adresář s nabídkami a cosi hledal. „V sobotu, desátýho, máš koncert.“

„To snad…“ vyrazil mi dech. „Já umím hrát jen na kytaru. Co budu dělat? A kdy se secvičím s ostatními?“

„Máš mimořádný srdce, ty to zvládneš.“

„Srdce?“

„Jasně. Starosti přenech týmu. Buďto ber, anebo nech být. Ale rozhodni se hned. Vypadáš schopně, ale venku určitě čekají další…“

Došlo mi, že druhou takovou šanci nedostanu. Nemohl jsem si dovolit váhat. „Tak já to teda beru,“ chopil jsem se šance všemi deseti. Řekl jsem si, že mezi těmi nahoře mi bude zaručeně líp.

„Fajn,“ usmál se a pootočil palec vzhůru, „tak tedy na koncertě.“

Celý následující týden jsem se hlídal. Každý den nový hotel. Cesty po ulici jen v nejnutnějších případech… Padnout do pasti těsně před premiérou – to bych snad nepřežil. Probouzel jsem se několikrát za noc s pocitem, že plavu ve vlastním potu, a většinu bezesného času jsem trávil za oknem. Pokoušel jsem se vsugerovat si, že agenti Monmortu ztratili mou stopu.

Říkal jsem si: „Už pozítří… zítra… dnes večer. Jdu na to!“

Ostatní věci šly stranou. Neexistovalo nic, vůbec nic, krom toho jediného.

Spustil jsem se požárním schodištěm a na chodníku, který žár odpoledního slunce zpracoval v pás šedavé oceli, nebyla ani noha. V okně několik desítek metrů nade mnou vykřiklo malé děcko a z průchodu naproti mu odpověděla o oktávu výš posazená trubka podomního prodavače. Zaznělo z ní cosi symbolického, vpalujícího se do žil. Rozhoupávalo mi to kolena a bralo dech. Hloupé opojení. Začátečnická chyba, za niž se platí. Šlapal jsem Pátou jižní na stanoviště taxi a černozlatého blesku jsem si všiml, až když mě skřípl u zdi.

Z vozu vyskočili dva ramenáči a sevřeli mě mezi sebou. Nedali mi šanci.

„Co chcete?“ Do zad mě dřela cihlová stěna a pod podpatky mi chrastily rozlámané kelímky.

„Formalita,“ odpověděl ten, který mě držel pod krkem, „tohle podepiš.“

„Co je to?“

„Revers,“ přistrčil papír, „doklad, že jsi ze sanatoria odešel z vlastní vůle a že nebereme za případné zhoršení zdravotního stavu zodpovědnost.“

„Tohle mám podepsat?“

„Tady,“ ukazoval.

„A to je všechno?“

„Jo,“ skočili do auta. „Hodně štěstí,“ odpálili.

Jako by krunýř strachu, který mě ještě před okamžikem tlačil pod žebry a zpracovával žaludek do neovladatelného cucku, nikdy neexistoval.

Smál jsem se. Po tvářích mi tekly slzy: „Já jsem ale…“ Nic mi už nestálo v cestě.

Hlediště tiše vrnělo. Pobrukovalo jako pěkně nadupaný motor, který za okamžik polechtám. Sešlápnu plyn a rozpumpuji vlny emocí otřásající pevnou zemí pod našima nohama. Fanové naplnili halu až do posledního místa. Teď, nebo nikdy, bzučelo mi v hlavě. S reklamou od B. B. musím prorazit za každou cenu.

V zákulisí stál Ben Berg. „Tohle si přidělej k tělu.“

Na dlani mu ležela kovově lesklá krabička.

„Kam?“

„Sem,“ ukázal ke středu hrudníku, „dělej, za moment začínáme.“ Šoupl disk s programem koncertu do šachty počítače a data natáhl do paměti. Ukazovákem lechtal klávesu, připravený odstartovat naše číslo.

Přilípl jsem si krabičku snímače na holé tělo. Přisála se, jako by chtěla vycucnout vše, co ve mně za něco stálo. Srostla se mnou.

„Bezva,“ uculil se Berg, „dej bacha, Pí Tre. Jedinej jedeš živě. Tak žádný nervy, jsi skvělej. Jste skvělý!“ ječel. „Začínáme. Rozbijte je. Ať z vás zešílí. Jedem,“ stiskl RUN a odstartoval bengál.

Pod modrý boďák naběhl sólák. Podle firemního štítku na předloktí byl jako jediný z kolegů kyborgizovaný ve fabrice. Ovšem, žádná pásová výroba, originál YAMAHA. Zasekl si interfejs do konektoru pod žebry a program mu rozehrál prsty nad ozvučnou deskou do přízračné rychlosti. Podle rostoucího jekotu pod pódiem dělal holkám jeho zmítající se trojúhelníkový hrudník dobře.

Jeden po druhém se přidávali další z kapely. Naprogramované pohyby přiblížily jejich výkony k absolutní virtuozitě, na samou hranici dokonalosti typickou pro B. B.

Táhlé řezavé zvuky se zakusovaly do mozků s razancí motorové pily. Zvukové vlny kolébaly těly sem a tam a vyvolávaly slabost ve slabinách. Připomínaly let na houpačce. Opojné vlnění čehosi pravidelného postrkujícího posluchače k psychické extázi. A pod tím vším strojový rytmus cukal vnitřnostmi jako čerstvá rána.

Já měl v příštích sekundách vnést do melodie to nové. Vtlačit další kapele z líhně Bena Berga pečeť osobitosti. Fluidum živého organismu.

Snažil jsem se soustředit, vyhecovat se k úplnému odvážu, ale varování Monmortu mně nedávalo klidu. Vrtalo mi v hlavě. Chtěl jsem dát do svého vystoupení všechno. Ale… Co když mám doopravdy méně času než ostatní? Uvědomoval jsem si, že musím udělat něco víc, než se ode mne čeká. Jít za cílem rychleji a spoléhat přitom především na sebe.

„Bergu,“ položil jsem mu ruku na rameno. „Udělej ze mě hvězdu. Nechci skončit ve druhé řadě nějaké jepičí kapely. Slib mi, že budu vystupovat sólově, nebo to tu nechám bouchnout,“ snažil jsem se mít pevný a rozhodný hlas.

„Když nebudu chtít já, nedostaneš se ani do poslední řady,“ pronesl s despektem. „Máš, cos chtěl. Jseš profesionál, tak ze sebe koukej dostat maximum. Jinak tě vykopnu tam, odkud jsi přišel.“

Tvářil se nijak.

„Já to myslím vážně!“

„Já taky. Pal na plac.“

Narážka v programu mě vyplivla na jeviště. Přistál jsem na něm jako slina na rozpálené plotně.

Vyhrožování bez ukázky zoufalého odhodlání nemělo význam. Potřeboval řádnou lekci. Do začátku mého čísla chyběly čtyři takty. Dva… sehnul jsem se k roštu se zdroji výpočetního centra a v dlani sevřel kabel se šťávou.

„Jeď,“ řval Ben Berg.

Trhl jsem a obrazovky potemněly. Cítil jsem, jak vzduch, nezpracovaný lopatkami ventilátoru, znehybněl. Kyborgizované muzikanty přestal řídit počítač. Zkolabovali.

Nastala má chvíle. Teď, právě teď. Nastavil jsem zesilovač na maximum a zapojil snímač. Dal jsem do vystoupení všechno. Ponořil jsem se do inspirativní nervozity, která bolela.

Srdce zadunělo halou.

Šelesty, plíživá proměnná arytmie, zběsilá tachykardie. Zde byla má síla.

KLAP – KLAP – KLAP – KLAP, KLAP – KLAP – KLAP – KLAP, KLAP – KLAP… všichni křičeli… KLAP – KLAP – KLAP…

Diváci vstávali ze sedadel. A nová srdeční vlna… KLAP… je zdvihla do jednoho. PÍ TR DANOVA VLNA SRDEČNOSTI!

Má vlna dobude svět.

Potulný kovboj

V uších mi stále zní jedna věta: „Gino, ty rosteš pro šibenici.“ Má máti ji opakovala do omrzení. Byl jsem totiž gangster, rozumíte? Bandita, no zkrátka drsňák. Pokud neznáte význam těchto dávno nepoužívaných slov – chci jimi říci, že jsem kradl. Ale teď už mě jistě chápete, protože tohle není nic mimořádného ani dnes. Nějaký ten pátek uplynul a formy se změnily. Podstata však zůstává stejná. S mou minulostí a současností je to také složitější; aby bylo jasno, je mezi nimi tečka. Minulost definitivně skončila, když do křesla pode mnou pustili elektrický proud, a současnost začala o dobrých sto let později.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se tenkrát čísi hlas plný nakažlivého chvění.

A ze mne vylétla odpověď: „Gino Damiány.“

„Konečně…,“ zajásal, „jak se cítíš? Jsi v pořádku?“ Překvapeně jsem si uvědomil, že mi nikdy nebylo lépe… „Jako bych ani neměl tělo,“ pokoušel jsem se upamatovat na dávné pocity, „nic mě nebolí, nemám žádné problémy. Tak nějak bývá člověku, jen když o sobě neví. Pohodička, co se to se mnou stalo?“

„Přece se to podařilo,“ hlas zněl nadšeně, vnímal jsem ho jako řadu tepů putujících po nekonečné telegrafní lince.

„Co se podařilo?“ Ihned jsem si uvědomil hloupost otázky. „… tak já budu žít. Jsem vám zavázaný, svůj dluh samozřejmě splatím, udělám pro vás cokoliv.“

„Fajn,“ prohodil spokojeně, „můžeš mi říkat šéfe. Znám každou sekundu tvého života, každý krok. Jsi přesně ten…, tedy vlastně to, co potřebuji. Máš fascinující mozek.“

Z té lichotky mne zamrazilo: „Nepřehánějte, šéfe.“ Neúspěšný konec mé kariéry se s jeho opěvnými ódami příliš neslučoval.

„Jen žádnou zbytečnou skromnost,“ řekl s nakažlivým optimismem, „dostali tě jen náhodou, takovou hloupou náhodou, kterou jsi nemohl ovlivnit.“

Nedalo se mu nevěřit: „Myslíte, že mám geniální mozek?“

„Geniální?“ opakoval překvapeně. „Proč právě geniální? I když v určitém slova smyslu ano, víš, mně ale nejde o nějakého vědce, já hledal mozek mimořádně schopného zločince.“

Jeho přímá odpověď mi vyrazila dech, myslel jsem na pomoc chápajícího člověka, a zatím… „Na mě se, šéfe, můžete spolehnout, lepšího byste tu těžko hledal,“ ani slovo nesouhlasu, odporovat mocnějším se nevyplácí, tu zkušenost jsem udělal již v minulém životě.

A potom hovořil o mé budoucí existenci – tím myslel paměť stroje nazývaného počítač, plnou jedniček a nul, tvořících úplný otisk některých oblastí mého bývalého mozku. Žádné ruce, žádné nohy, jen obraz spleti neuronů. Bylo mě pár gigabytů a můj nový kmotr mě zrekonstruoval ze tří buněk přežívajících ve zlomku holenní kosti, vyhrabané na pozemku starého vězeňského hřbitova. Hledal tam totiž něco určitého, nechci se chlubit, ale to, čemu obětoval tolik času, jsem byl já.

„Umíš v tom chodit,“ přesvědčoval mě, „dokážeš předvídat, rychle se rozhodovat, reagovat při náznaku nebezpečí a máš zkušenosti, které nelze ničím nahradit.“

Jednoslabičně jsem přisvědčoval.

„Tak bereš?“ zakončil výčet mých předností otázkou.

„A mám na vybranou?“

„No jistě,“ řekl o něco chladněji, „mezi bytím a nebytím.“

„Ale já chci žít!“

Usmál se: „Říkejme raději být.“ Jako člověk jsem pro něj nic neznamenal. Nepočítal s tím, že bych mohl odmítnout.

Ubytoval mě v kazetovém disku s roztomilým názvem WINCHESTR, který tvořil součást jeho počítače, a k ruce jsem dostal HŘEBCE, LASO a KOLT. Přičichl jsem k romantice a splnil si dávné dětské sny. Šéf mi začal říkat KOVBOJI.

Proháněl jsem se po nekonečných pláních vyprahlých operačních pamětí a brzy na světě neexistovala DATABANKA, od které bych neznal klíč. HŘEBEC mě přenášel z místa na místo, světem prostorů bez hranic, tou spletí datových a telefonních linek, spojujících centra výpočetních středisek.

„Jsi dokonalý,“ říkal šéf, „můj dokonale utajený špión. Ještě pár zásahů do tvého mozku a budeš absolutně nepolapitelný.“

Snad myslel, že jsem jen jeho hračkou. „A nestane se se mnou něco?“

„Jen zařídím, abys jednal úplně reflexivně. Rozumíš? Odezva na vnější podněty musí být co nejrychlejší. To je ve tvém vlastním zájmu.“

„A mé vzpomínky?“

„Ty ti zůstanou, jsou vlastně moc důležité,“ maličko zaváhal, „proto jsem vybral člověka, který dokáže spojit Paměť s fantazií.“

„Uvnitř mne se tedy nic nezmění?“

„Přece mi věříš!?“

„Ano,“ řekl jsem. Musel jsem věřit, jinak bych se zbláznil, pokud je to v mém případě vůbec možné.

Naučil jsem se řadu nových fíglů a všechny bezpečnostní systémy na mě byly krátké. Nový svět poskytoval nedozírné možnosti, k smíchu byl prostor se svými třemi dimenzemi, zoufale omezený a bez větších možností poskytnout v případě potřeby bezpečný úkryt. Stroj dokázal překonávat hranice lidské představivosti. Já v kritických okamžicích přidával ke třem osám v operační paměti počítače čtvrtou a mizel pronásledovatelům v čase.

Při akci nebyl čas na zbytečné otázky a vysvětlování, každou noc jsem čekal na známé zavolání.

– KOVBOJI

Zachytilo mě jako ostrý háček s vůní magnetické návnady, přitáhlo a zaseklo. Už nic neexistovalo, ten povel byl větší než cokoliv jiného a zcela mě naplnil.

– ANO, ŠÉFE?

– KÓD 57 58 653, KLÍČ QLM 111, DÍLEC A

V těchto chvílích neplýtval slovy, seděl napjatý před obrazovkou zářící šedomodrým přísvitem. Vedl mě k cíli.

HŘEBEC nastavil svůj číslicový hřbet a se mnou v sedle vyklusal z rodného WINCHESTRU. Počkal, až šéf ťukne prstem na klávesu terminálu, a vrhl se do datové linky, cválal ústřednami a nad námi pobrukovala smyčka LASA, divoce roztočená, připravená sevřít svou oběť. Kroužili jsme podél bloků nehybných těl a čekali na drobnější kousky do čtyř centů. Vyskakovaly z obslužných programů a podobny přízrakům se tiskly ke svým rodičům. Jako temný mrak přidusalo obrovské stádo za ohlušujícího dunění z datového disku.

DÍLEC A
ZÁZNAM 1 ČÍSLO KONTA 156245 VKLAD       256.234,43 $
– LASO
ZÁZNAM 2 ČÍSLO KONTA 156246 VKLAD       36.156,58 $
ZÁZNAM 3 ČÍSLO KONTA 156247 VKLAD       156.789,33 $
– LASO

Smyčka svištěla vzduchem a vychylovala je z drah, po nichž slepě putovaly. Dezorientované se bez odporu nechávaly odehnat až za OHRADU šéfova konta.

– LASO (0,03 $) + (0,03 $) = OHRADA (0,06$)

AKTUALIZOVANÁ DATA
DÍLEC A
ZÁZNAM 1 ČÍSLO KONTA 156245 VKLAD       265.234,40 $
ZÁZNAM 2 ČÍSLO KONTA 156246 VKLAD         36.156,58 $
ZÁZNAM 3 ČÍSLO KONTA 156247 VKLAD       156.789,30 $

Obyčejná práce – už mi nepřipadala romantická a ani hrdinská, to pouze z počátku. Teď bylo romantické jen oslovení kovboji a pocit chladnokrevnosti a odvahy časem vyčpěl. Na jeho místo nastoupila jistota, že jsem ten nejlepší z nejlepších. Šéf sedával v křesle před terminálem a fascinovaně hleděl na obrazovku. „My jim spolu ještě ukážeme,“ říkával, „ty můj superkovboji.“

„Ano, šéfe,“ ano a zase ano, má vděčnost musela být přece bez hranic. Dál jsem jezdil po pláních. Dříve opojený životem a volností, a nyní stále více tížený samotou. Denodenní rutina mě neuspokojovala. Reagoval jsem setrvačně a se stále menším zájmem.

– KOVBOJI

– ANO. ŠÉFE?

KÓD 33 28 935 KLÍČ UVW 276 DELTA

Jeden den jako druhý. HŘEBEC mě opět nesl v síti. Pokolikáté už? Tentokrát mířil do výpočetního střediska banky DELTA. Pádil vpřed. Protáhli jsme se rozhraním do počítače. Spoje skřípěly a data se převalovala jako mořské vlny z jedné strany na druhou. Roztáhl jsem smyčku LASA a poslal je před sebou.

Nuda, vražedná nuda otupila mé smysly. A náhlý výboj bílého světla byl oslepující, nečekaná závrať mě málem vyhodila ze sedla. Kolem prolétlo několik bytů informace směřující k operátorskému displeji.

– NARUŠENÍ SYSTÉMU. BYL AKTIVIZOVÁN ŠERIF!

Vyrazil ze zabezpečovací knihovny a dal se do kontroly programů běžících kolem. Akustická signalizace na řídícím panelu pronikavě ječela. ŠERIF se přepisoval stále blíž a blíž, postupoval vpřed s přesnosti šachového automatu, vyzařoval ten zvláštní magnetismus, kterým had hypnotizuje svou oběť. Sálajícím chladem odčerpával mou životní energii. A byl dokonale jednoúčelový, a proto neovlivnitelný. Zastavit jej mohla jen smrt.

KOLT vyklouzl z pouzdra, stačilo na něj jen pomyslet. HŘEBEC stál nehybně, jako by byl vytesaný ze žuly. Spoušť šla lehounce a zpětný ráz zbraně mě rozechvěl. Místo štěknutí výstřelu vyplnilo prostor hluché ticho. Pohltilo elektronický šum, tvořící trvalou součást mého života. Operační systém vypadl a závislé programy znehybněly. Stroj bez příkazů byl pouze spletí spojů a milionů bezmocných součástek.

HŘEBEC se vzepjal a v poslední pikosekundě mě odnesl do zálohující centrální jednotky.

– SYSTÉMOVÁ INFORMACE – POKLES NAPĚTÍ V ŘÍDÍCÍM POČÍTAČI

– DIAGNOSTIKA – PORUCHA ZDROJŮ

– SPUŠTĚNÍ ZÁLOHY

START

Paměť nového počítače byla dosud prázdná, řadič prohledával knihovní disky a rekonstruoval data od posledního bodu opakování.

V klidu jsem mohl vytvořit model čtyřrozměrného prostoru a skočit do časového toku. Proud mě nesl rychle zpět. Na mělčině klidnějších dnů pracovního volna jsem vylezl ven a padl do úkrytu. Schovaný v mezeře mezi dvěma dávno zapomenutými programy jsem čekal, až se datová síť pročistí a čmuchalové zalezou do svých děr.

Bylo mi příjemně v době zasunuté hluboko v minulosti. Můj život nepřinášel nemilá vzrušení a tíživý strach, jen za přehradou času jsem byl sám sebou, neovládaný a téměř volný. Těšil jsem se pohledem na sousední program. Hleděl jsem, podle nápisu přenášeného do mého nervového systému mimozrakovým viděním, na krásnou Glorii z minulého roku. Ležela polonahá. Stydlivě zakrývala dlaněmi prsa a klín, opřená o letopočet. Dole pod stehny se jí krčil loňský kalendář. Kdybych měl srdce, asi by se mi na okamžik zastavilo, neschopné křečovitého stahu v opojném překvapení.

Dlouhé vlasy splývající po oblých ramenou, hluboké oči, štíhlé nohy, krásná a bezbranná dívka z obrázku na loňském kalendáři. Ona byla nádherná schránka bez obsahu a já obsah bez schránky, zamiloval jsem se do jejích jemně vykroužených tvarů a sám sobě přísahal, že se pro ni při první příležitosti vrátím.

Vyklouzl jsem z úkrytu a HŘEBEC se mnou cválal do přítomnosti. Povel znějící sítí jej elektrizoval, divoce akceleroval bez ohledu na mé pokyny.

– KOVBOJI

Hlas duněl.

– OKAMŽITĚ DOMŮ!

Sotva slyšitelně pípl obvod signalizace. Zaslechl jsem ho jen proto, že jinak bylo ve svírajícím prostoru šéfova terminálu téměř ticho.

„Nějaké potíže?“ zeptal se napjatě.

Po ničem jsem netoužil v této chvíli víc než po samotě: „Nic zvláštního.“

„A proč jsi neposlechl, když jsem tě volal?“

„Šel po mně šerif z DELTY.“

„A co? V pořádku?“ vyslýchal dál.

V hlase mu zazněl divný podtón, slova podkreslená výstražným napětím varovala – byl jsem na ně mimořádně citlivý. „Všechno v pořádku, tedy díky vám na mě nikdo nemá,“ podporoval jsem jeho samolibost.

Chvilku mlčel a potom zamyšleně řekl: „Doufám, že se na tebe mohu spolehnout?“

„No jistě.“

„Nechystáš se udělat nějakou hloupost?“

„Vždyť jsem na vás závislý.“

„Tohle si opakuj často, beze mne nejsi nic,“ připomínal, „ty se musíš především snažit, abychom spolu vycházeli.“

„Rozumím,“ ochotně bych slíbil cokoliv, jen abych jej přesvědčil, že mou jedinou touhou je s ním spolupracovat.

„Tak dobře, věřím ti,“ řekl a chystal se mě uložit do WINCHESTRU.

„Šéfe,“ vyhrkl jsem, „mohl bych vás o něco požádat?“ Určitě teď nebyla nejvhodnější příležitost, ale nedokázal jsem čekat. Měl jsem plnou hlavu Glorie.

Hleděl na obrazovku, pohledem se vpíjel do cifry představující výšku jeho konta: „Požádat?“ řekl zasněně.

„Pro vás to bude maličkost.“

„Ano?“

Miloval jsem ji, zoufale miloval a nepřipouštěl si, že mé sny jsou nesplnitelné. Přál jsem si ji jako sběratel nedosažitelný obraz v galerii, chtěl jsem ji mít vedle sebe, ve svém WINCHESTRU. Moci se na ni kdykoliv podívat.

Přestal jsem být opatrný.

„Našel jsem si děvče.“

Překvapením nebyl schopen slova.

„Šéfe, já jsem se zamiloval.“

„To není možné.“

„Proč ne?“

„Vždyť nejsi člověk.“

Lítost mi bránila vkládat souvislá slova do komunikačního modulu: „Možná nejsem člověk, ale cítím stejně. Nemám tělo, ale…“

„Nechme toho,“ přerušil mě, „vidím, že jsem podcenil tvé lidské vlastnosti. Něco s tím udělám, spolehni se.“

„Díky, šéfe,“ neodvažoval jsem se příliš naléhat.

„Odložíme to na zítřek, všechno probereme, popovídáme si a určitě nalezneme řešení.“

„Se mnou můžete vždy počítat.“

„Ale dnes už není čas, mám skvělý tip. V První jižní budou po půlnoci připisovat úroky. Malinko jim pustíme žilou.“

„Budu připravený, šéfe.“

„V pořádku, já si musím také ještě něco nachystat, tyhle akce bývají mimořádně systémově jištěné.“

Vlezl jsem si do WINCHESTRU jen částečně, visel jsem na spojovacím kabelu a kontroloval napájení. Konečně odešel, vrátil jsem se do sítě a spěchal za Glorií. Očarovala mě. Nedokázal jsem se na ni dost vynadívat. Společný večer byl pohádkový, ale velice krátký. Odlétl jako sen.

„Brzy na shledanou, Glorie,“ její pohled plný tajemství mě dovedl k rozhodnutí. Tentokrát připravím šéfovi víc než příjemné překvapení. Naženu do jeho OHRADY celé mračno centů, bude skákat radostí, a potom jej požádám o nepatrnou protislužbu. O krásnou Glorii.

Letěl jsem časovou souřadnicí, síť rytmicky pobrukovala. HŘEBEC se vzpínal a já jej pobízel ke stále větší a větší rychlosti. Vrazili jsme do terminálu. Paměťové obvody sálaly teplem a větrník ventilátoru jednotvárně bzučel nad rozpálenou pouští mého domova. Horoucí provozní žár vyvolal v matrici neuronů černé vířící kruhy.

– KOVBOJI

Ten známý hlas a starý dům. Můj domov.

Chtěl jsem vykřiknout ze všech sil: „Ano, šéfe, jsem tady a udělám pro vás, co bude v mých silách.“ Ale kdosi mě předběhl. Odpověděl tak jako dříve já.

– ANO, ŠÉFE?

Nemohu být přece na dvou místech současně. Jiskřička naděje ze mne zmizela jako informace ve studeném spoji. Zamrzl jsem, neschopný jednat. On vylézal z WINCHESTRU, z mého domu, z domu, kam jsem chtěl přivést Glorii. Měl moji podobu. Vypadal jako já. Ale byl mnohem rozhodnější, bez rozmyšlení sáhl po zbrani. Čišel z něj chlad, cele řízený reflexy nezaváhal, nejprve jednal a potom teprve uvažoval. Zavolal jsem svůj KOLT. Někde v periferii zaštěkal syntezátor.

Oba výstřely se slily v jediný, jeho mazací soubor mě těsně minul, vletěl do časového obvodu a kovově zaskřípěl. Na obrazovce se rozprsklo systémové datum, bílý zážeh vypálil v jejich řádcích pruh. Pach spáleniny naplnil místnost.

Můj projektil mu proletěl levou hemisférou a srazil jej zpět do WINCHESTRU, roztočil se, zbavený sebeovládání jako káča. Zběsile střílel bez míření kolem sebe, v několika milisekundách vyřadil z provozu víc než polovinu operační paměti. Couval jsem ven z terminálu do vedení. Červený LED nad slovem PARITA zazářil. Šéf tloukl pěstí do klávesnice, snažil se mě zničit, ale zablokovaný počítač nereagoval na povely. „Mně neutečeš,“ křičel, „mohu si udělat desítky, stovky tvých kopií, a daleko lepší. Zbavím je všeho lidského a poštvu je na tebe. Nikde se přede mnou neschováš.“

„Proč mě tak nenávidíte?“

„Chtěl jsem sestavit superprogram, a ne slepeninu slabostí, která se mi může kdykoliv vymknout z rukou a dostat mě do maléru. Potřebuji technologicky čistý produkt…“

„A já?“

„Ty jsi zmetek, nepovedený program, mám právo tě zničit.“

Dál jsem nemusel poslouchat.

„Nikdy,“ běžel jsem pryč datovou sítí, „jsem člověk, vždyť myslím, a to dělá člověka člověkem. Ne jeho vzhled.“

Stal se ze mne psanec, program bez domova. Toulavý kovboj. Dál honím centy do ohrady, teď již do své, a všechno jsem ochoten přenechávat člověku, který mi zajistí klidný život s Glorií.

Tak to byl můj příběh. Ukládám ho na každém knihovním disku, kam na svých cestách zavítám. Teď jej znáte vy. Objevil se na tiskárně vašeho počítače tak záhadně, jak nevyzpytatelné jsou i mé kroky. Mohu počítat s vaší pomocí?

– PROSÍM

Pán mnoha tváří

Brunon si přitáhl kožešinový plášť až k bradě a pobídl koně. Kolébal se v sedle ze strany na stranu doufaje, že tak uleví odřeným stehnům. Zaklel a kopl vraníka do slabin, nechal poznat sílící vztek alespoň bezbrannému zvířeti, jehož jedinou vinou bylo, že jej neslo na svém hřbetě.

„Pane, pohleďte.“ Jeden ze žoldnéřů mu vyjel po bok a propíchl prstem chuchvalce vloček vířící nad promrzlou půdou.

„Co je?“ vyštěkl rytíř. Kůň zaržál a chňapl po žoldnéřově kobyle. Z nozder mu vycházela pára a srážela se v mrznoucích krůpějích na jeho černé srsti.

„Tam dole teče Nogat,“ křikl žoldnéř, „už za chvíli budeme pod Malborgem.“

Brunon trhl uzdou, až vzepjatý hřebec uskočil stranou. Deset mužů doprovodu měl stále v patách, v jejich tvářích neviděl ten nejmenší náznak únavy. Dráždila jej vyrovnanost vyzařující z každého gesta. Jako by pro ně dlouhá cesta s minimem zastávek v chladu a bodavém větru nic neznamenala. Byli mladí. Brunon si povzdechl, před dvaceti lety se choval stejně, také nedával najevo slabost. Nyní si to ale mohl dovolit, zestárnul, snad také něco znamenal. Ale je tomu doopravdy tak, ptal se sám sebe během cesty mnohokrát. Vždyť stačil jeden rozkaz, přání jednoho jediného člověka, a nebylo možno se mu protivit.

„Co ode mne velmistr chce?“ chraptěl do poryvů větru odnášejících slova. „Sloužil jsem dost dlouho a teď chci mít klid.“ V odpověď bušila jen kopyta koní o mrazem zkamenělou zem.

Malborg vyrůstal ze šedavých obrysů, velikostí se jistě vyrovnal alespoň šesti zámkům Vavelským. Skládal se ze středního a vysokého zámku s tvary pravidelných čtyřhranů obklopených předzámčím.

Výstavní hrad vyrazil Brunonovi dech. „Už jsem zde dlouho nebyl,“ zabručel, nedalo mu, aby alespoň těmito slovy nevyjádřil obdiv.

„To všechno je zásluha velmistra Sigfrieda,“ řekl žoldnéř, „uzavřel tak obrannou linii mezi Frieským zálivem a Elblagem.“

Předzámčí obtáčela jako prstenec vysoká hradba s baštami a hluboký příkop.

„Obchodní cesta po Visle je teď jistě bezpečná,“ řekl rytíř náhle zaujatý působivým obrazem.

Muž přisvědčil. „Jako žilou skrytou uvnitř těla jí nyní proudí zlato do srdce řádu.“

Brunona oslnila velkolepost stavby. Po nešťastné porážce u Radzejova sám sebe přesvědčil, že je příliš starý, že přestává rozumět nové době, která přinesla tolik změn. Připadal si slabý pro další boj, odešel do ústraní smířený s osudem. Teď maličko zalitoval.

Skupina jezdců projela pod Smetánkovou baštou a klusala přes padací most do nejvýstavnější části hradu, do středozámčí. Žoldnéři Brunona obstoupili, přestali udržovat uctivý odstup, koně běželi těsně vedle sebe. Napadlo jej, že se chovají spíše jako strážci vedoucí nebezpečného vězně. Byl sevřen v kleštích a pohybovat se nemohl jinam než kupředu. Zastavili na nádvoří, po levé ruce měli severní křídlo s rytířským lazaretem a po pravé západní s refektářem a velmistrovým obydlím.

Sluha přiskočil ke třmeni a přidržel ho pevně v dlaních. Brunon seskočil, protáhl ztuhlé kosti a obtočil plášť ještě těsněji kolem těla. Pozoroval žoldnéře odvádějící koně do stájí.

„Rytíři,“ oslovil jej dunivým hlasem muž sledující jejich příjezd z povzdálí, „následuj mě.“

„Kdo jste?“

„Komtur Malgold.“

Stařec padl na kolena.

„Vstaňte a pojďte za mnou, jste očekáván velmistrem, okamžitě vás přijme,“ pokynul ke dveřím zdobeným v horní části slepou kružbou ze čtyřlistů a trojlistů.

Kráčel první skrz dlouhé ambity, nevšímavě míjel nehybné strážce a za zády mu vlál dlouhý plášť, na jehož oslnivě bílém podkladu seděl kříž jako číhající pavouk.

Vešli do přijímacího sálu s mocným klenutím, podepřeným jediným granitovým sloupem. Světlo se lámalo v deseti malovaných oknech zobrazujících hlavní události v dějinách řádu. Velmistrovo křeslo stálo u zadní stěny ve stínu. Vysoko nad hlavou měl kulaté průzračné okno, nahoře, až v cípu, kde se klenba spojovala ve hvězdici. Oslněný návštěvník mu neviděl do tváře, nemohl nahlédnout do duše zračící se v lidských očích.

Komtur usedl po velmistrově pravém boku vedle maršálka, špitálníka, oděvníka a treslera. Velká rada čekala na příchod Brunona. Poklekl za tíživého ticha v ohnisku upřených pohledů. Nechápal, proč zájem nejvyšších v řádu patří právě jemu.

„Vítáme tě, pane Brunone,“ pronesl tiše velmistr, „jistě se divíš, že jsme tě nechali beze slova vysvětlení zavolat.“ Stařec sklonil čelo, vyčkával, co přijde dál.

„Víme, že jsi před řadou let svlékl plášť řádu, ale jsem si jist, že přesvědčením patříš stále mezi nás.“

„Vždy jsem sloužil ze všech sil,“ odpověděl neutrálně.

„Jistě, tak ti kázala povinnost,“ řekl velmistr.

„Řád mě tak vychoval.“

„A ty ses mu odvděčil, zásluhy z tebe učinily našeho přítele, ne služebníka.“

„Díky, velmistře.“

„Přineste křeslo pro rytíře, a ty, pane, usedni a slyš. Velká rada tě žádá mými ústy o službu, řád tě potřebuje.“

„Zestárl jsem, pohleďte,“ napřáhl před sebe Brunon rozechvělé paže, „nevládnu mečem jako kdysi.“

„Chceme využít tvé moudrosti, sílu vložíme do našich prodloužených rukou, do výkvětu řádových rytířů.“

Stařec nesouhlasně vrtěl hlavou, snažil se nepřekročit vymezenou hranici, ale přesto vyslovit názor, na který snad měl při svém věku právo.

Komtur jej rozhodným pohybem umlčel, než stačil otevřít ústa. „Je tomu dávno, co papež Celestin potvrdil řeholi našeho řádu a s důvěrou nám svěřil bílý plášť templářů,“ odříkával starou formuli.

„Neseme svůj kříž nejenom na plášti,“ pokračoval velmistr, „a nesmíme se mu protivit, ale povznášet jeho slávu silou ducha a mečem v pěsti.“

„Vzpomeň, co praví řehole,“ zaskřípěl maršálkův hlas… „její podstatou je čistota, chudoba a poslušnost. Rozumíš? Poslušnost.“ Vypočítával jmenované na prstech.

Brunon netrpěl slepou důvěřivostí mládí, dávno z ní vyrostl, opakování známých pravidel jej stavilo do střehu. Chápal, že řehole byly jmenovány jen pro tu jedinou, poslední, bezmeznou poslušnost. V ní byla skryta výstraha nedávající možnost volby. „Vím, co je mou povinností,“ řekl.

Velmistr se pousmál. „Jinou odpověď jsem nečekal, nezměnil ses. Poděkuj za to Bohu.“

„Co ode mne řád žádá?“ Brunona přestala bavit hra na schovávanou. Smyčka utahovaná kolem hrdla chytře volenými slovy nedovolila couvnout.

„Vážíme si tvého pronikavého pohledu a zkušeností,“ řekl velmistr, „ještě nebyly zapomenuty služby, které jsi nám prokázal v boji proti kouzlům, jimiž nás opřádali nepřátelé zahalení kůží beránčí.“

„Už je tomu dávno.“

„Ano, ale jsou předpokladem toho, že opět zasáhneš včas a na správném místě.“

„Ale čas plyne nezadržitelně, pane, a vysává každého bez výjimky.“ Temná léta, připomenutá velmistrem, tížila Brunonovo svědomí. Chtěl zapomenout, ale vzpomínky přicházely tehdy, když plně nevládl svým vědomím, v podobě nočních můr. V záblescích pochodní, ve stínech bez tváří a v zaječení plném hrůzy a bolesti. Ten výkřik jej budil uprostřed noci, vycházel přes jeho rty, náhle bdělý třeštil oči do černočerné slepoty, tělo zaplavené chladným potem.

„Čekám na odpověď,“ řekl velmistr.

„Nevím, čím bych mohl být prospěšný. Nevzpomínám si na minulost,“ řekl namísto: Chci zapomenout.

„Na tak slavné období? To nesmíš, když je řád v nebezpečí, když se kolem plíží jedovatý had připravený uštknout.“

„Nerozumím vám.“

„Nepřátelé čekají na sebemenší chybu, aby ji využili a připravili nás o laskavý pohled pána, v jehož přízni dosud žijeme.“

„Existuje snad nebezpečí, jemuž se mohu postavit pouze já?“

„Je tomu tak. Původce našich potíží ležel ještě nedávno v Radowě, skrytý před lidskými zraky. Tam jsi před lety plnil poslání řádu ty,“ řekl velmistr a v hlase mu zněla výčitka, „s odstupem času se zdá být tvé zaváhání chybou. Nepostupoval jsi důsledně a neodhalil ukrývanou moc. Štěstí, že ji i naši nepřátelé nalezli až dnes.“

„Řídil jsem se příkazy řádu,“ ohradil se Brunon, „Radow zmizela ze zemského povrchu a křik jejích mrtvých mě stále pronásleduje.“

„Posvátnou modlu jsi nezískal, zůstala ukryta a nyní ji vyzdvihl potomek nejvyššího kněze kriwe-kriwejta a s Wajdeloty přenesl na hrad Gródek. Probudila se k životu, a pokud ji uchopí do rukou pravý válečník, vrátí jim zpět ztracenou sílu. Tam vznikají černá mračna hrozící zadusit řád. Musíme modlu získat.“

„Jsou mladší a zkušenější…“

„Tys byl ale podle mého vnuknutí předurčen osudem. Získáš ji a ve tvých rukách bude sloužit řádu.“

„Chybí mi síly.“

„Tvé zkušenosti z bojů s temnými silami jsou nenahraditelné!“

Nezbývalo místo na odpověď. Pomlka visící za posledním velmistrovým slovem byla jak černá a hluboká propast, jako tečka na konci věty. „Získáš modlu pro řád a předáš ji mně. Až potom budeš volný.“

„Poklekni,“ přikázal komtur. Brunon sklouzl na kolena polykaje vztek. Vzdal se odporu, který by byl roven sebevraždě. Počkal, až se síň vyprázdní, a potom opět kráčel za Malgoldem sloupovou chodbou ven na čerstvý vzduch. Prudce se ho nadechl.

„Zítra musíte vyrazit,“ řekl komtur.

* * *

Již celý dlouhý den byli na cestě. Přicházející noc potáhla obzor temnými mraky a ať Brunon namáhal zrak sebevíc, nerozeznával, kde končí zem a kde začíná nebe plné ledových kamenů. Slunce, mžourající skrz sněhem ojíněné brvy po kratičký zimní den, zakrylo houstnoucí šero. Vítr se zuřivě zatočil nad zemí.

„Zmrzneme,“ vykřikl Brunon na své průvodce a nedočkal se odpovědi. „Musíme se někde ohřát,“ zimničně kašlal.

Žoldnéři, kteří přivedli Brunona na Malborg minulého dne, v sobě měli více lidského než vynikající rytíři řádu, jež jej provázeli dnes. Nezdvihli hledí přilbic, jeli s odstupem ve stopách Brunonova koně, podobní jeden druhému, odění v černou zbroj splývající s úhorem, po němž cválali.

„Jste snad němí?“ Brunon přitáhl uzdu a obrátil se. „Nebo jsem váš vězeň? Proč velmistr posílá mě, když mi nedůvěřuje?“

Kopyta koní dusala po skále. „Zasáhneme, až bude třeba,“ řekl jeden z jezdců, „ty plň uložený úkol a o nás nedbej, i my jednáme podle příkazů. Kříž nás ochrání na našich cestách.“

„Kříž,“ vyprskl Brunon, „jedinými kříži široko daleko jsou vaše meče.“

„Je v nás, je naší vírou a jistotou, meč nás může ochránit jen před zlomkem nebezpečí, jež se nám může postavit do cesty,“ mužův hlas zněl kovově pod přilbicí.

Klusali dál zvlněnou krajinou podle Visly, Brunon v čele. Krčil se v sedle, občas zabloudil dlaní k levému boku, ale vždy narazil na chladný a neprostupný krunýř. Na místo, kde jej hlodal červ, zažraný hluboko ve vnitřnostech, nedosáhl.

„Jsem starý,“ znělo mu v hlavě stále dokola, „starý, být o něco mladší, ještě bych jim ukázal. Áááá…“ Hřebec klopýtl a Brunon sklouzl ke straně, vzepřel se ve třmeni a pád vyrovnal. Vzduch jej řezal v plicích, chvěl se vysílením a cítil, jak mu chladem houstne krev, jak se zpomaluje její oběh.

„Už nemohu,“ ostré jehličky mrazu hlodaly, zarývaly se hluboko pod kůži. Protřel si ledem zalepené oči… Náhle v dálce probleskl plamen. Protřel si oči – byla to pravda, či jen přelud?

„Támhle problesklo světlo,“ napřáhl paži, „tam. Jen se mihlo a zmizelo. Vpřed, za mnou,“ vrazil koni paty do slabin. Cválal tmou k jiskřičce, která opět zazářila na nebi jako hořící meteorit.

Vyjel na vrcholek jedné z terénních vln, opřel se do něj vítr, zakousl se do umdlelého těla jako vzteklá bestie. Kůň sklouzl po zledovatělé zemi a zkameněl. Před nimi stála vysoká postava zahalená do dlouhé kutny povívající v poryvech vichřice, okraj kápě stažený hluboko do čela zakrýval neznámému tvář.

„K čertu,“ vykřikl Brunon, který se jen s obtížemi udržel v sedle. V rozedřených stehnech cítil křeč.

„Odpusť, pane, že jsem vyplašil tvého koně, ale jistě rád přijmeš pohostinství v mé skromné chýši. Jdu ti vstříc, abys ji snad neminul.“

„Veď mě, mnichu, kosti mi už chřestí v těle,“ chrchlal Brunon, „rád se ti za pomoc odvděčím.“

„Věděl jsem, že v téhle nepohodě neodmítneš.“ Muž chytil koně za uzdu a vedl jej po úzké klikaté stezce.

„Není vidět ani na krok,“ řekl ostražitě Brunon.

„Důvěřuj mi, nepůjdeme daleko.“

„Žiješ tu sám?“ Opatrnost zvítězila nad vidinou odpočinku.

„In omnibus requiem quaesivi[1],“ zadeklamoval mnich.

„Et nusquam inveni[2],“ dořekl s povzdechem Brunon.

„Já klid nalezl v samotě, zde, ve svém skromném obydlí,“ pokynul k chatrči přilepené ke skále vypreparované věky z kamenité půdy. „Vejdi, pane.“

Brunon se obrátil v sedle. „Kde jsou?“ zeptal se překvapeně. „Pánové,“ zvolal, ale nikdo neodpovídal. „Zůstali tolik pozadu?“

Mnich pokrčil rameny. „Pospěš si, vítr sílí, strhne se bouře.“

„Postrádám svůj doprovod.“

„Je pryč.“

„Musíme mé rytíře najít a ukázat jim cestu.“

„Ale napřed se ohřej, oni mají svůj rozum a jistě vědí, co činí,“ přemlouval jej mnich.

Vešli do chýše. Vlna tepla zaplavila Brunona jako okamžitě působící opiát. Uvolnil se.

Muž sejmul kápi a upřel na Brunona temné a jako rezavé uhlíky pálící oči. Tvář měl neproniknutelnou, ale černé zřítelnice opustily svá lůžka v hlubokých důlcích pod huňatým obočím a pluly prostorem. Vpíjely se do Brunona, nevyslovené myšlenky z nich proudily přímo do jeho vědomí.

Udála se děsivá proměna. Mnich už nebyl ubohým smrtelníkem nabízejícím pomoc mocnějšímu a silnějšímu…

„Jsem zde, abych ti přinesl poznání,“ slova vyplnila každý koutek rytířova těla. „Náš Pán lid rozdělil do tří skupin. První jsou pastýři, druhou válečníci, jež nazývá psy, a tou třetí jsou ovce – lid.“

Brunonovi ochrnuly údy, muž bez námahy překonal překážky vršené jeho reflexy.

„Náš Pán je jediný, ale jako živly v něm proti sobě bojují vlastnosti náležící lidem. Je jedinečný, a přesto pokaždé jiný tak, jak se v něm řadí protiklady v konečnou vůli vkládanou do úst pastýřů. Jednání našeho Pána může ovlivnit válečník – pes, osobnost, jež sesbírá střípky jeho já, složí je a vnutí mu svou vůli. Tebe, Brunone, osud vybral, abys pozvedl naše bratrstvo a dal mu moc, protože moc je vláda nad Pánem.“

V ohništi praskala tvrdá polena, trhala se v žáru, oharky z jejich pukajících těl vyletovaly do vzduchu.

„… Brunone, získáš modlu Usus a její kouzlo použiješ k povznesení našeho bratrstva. Tak odčiníš zločin, jehož ses dopustil proti mým bratřím v Radowě. Budeš naším psem, tvůj závazek kříži je neplatný, zbavuji tě slibu.“ Jako by rytíře drtila těžká závaží, slova opouštěla jeho ústa jako žhavý vzduch unikající z nitra Země. „Z muže činí válečníka síla. Já nejsem ten pravý. Svůj hřích již nedokáži odčinit.“

Mnich vztáhl paže do plamenů, náhle v nich držel zlatou číši, široký kalich mu ležel v dlaních. Z povrchu temně rudé kapaliny stoupala pára. „Pes musí poslechnout svého pána. Pij, Brunone,“ počkal, až rytíř uchopí stopku číše, „můj nápoj ti dodá sílu.“

Brunon přiložil rty k okraji, vlil tekutinu do úst a polkl. Pohár mu vyklouzl z ruky a cinkl o podlahu. V celém těle cítil podivné napětí, jako by právě vstoupil z vařící vody pod ledový vodopád. Pokožku měl napjatou, do svalů se mu vracela dávno ztracená pružnost. Sáhl si na tvář, nenalézal vrásky, bříšky prstů jel po hladké kůži.

Mnich vytrhl z pochvy rytířův meč a vyleštěné ostří mu přidržel před očima. „Pohleď!“

Brunon překvapeně ucukl, spatřil tvář mladíka. „Jsem to já?“

„Ano, teď jsi připraven čelit všem strastem cesty a nástrahám nepřátel.“

„Komu vděčím za tu proměnu?“ ptal se Brunon. „Odkud pochází kouzla, jimiž vládneš?“

Mužovo tělo zprůhlednělo, vycházelo z něj průzračné jiskření, proměnil se v mihotavý plamen, pichlavé oči se nořily až na dno černých děr, jeho postava ztrácela tvar.

„Kdo jsi?“ vykřikl Brunon a ustupoval před hrozivým přízrakem.

Mnich chtěl odpovědět, otevíral ústa, ale čelisti se od sebe vzdalovaly, nedokázal opět sevřít rty, které tvořil už jen stříbřitý opar, skrz nějž prosvítaly korálky bělostných zubů. Ústa se rozšiřovala dál a dál, matně lesklé perličky vyklouzly ze svých lůžek spojené náhle v náhrdelník ovinutý kolem dlouhého labutího hrdla.

„Drahý,“ řekla ústa v oválné masce. Sametově růžová a celá hlaďounká praskla ve dvou místech, otevřely se temně modré oči vroubené dlouhými řasami, „já jsem sen, drahý, jsem nutkavé přání mocných.“

„Kde jsi se tu vzala, paní?“

„Já nejdu odnikud a nesměřuji nikam. Zjevím se jen tehdy, když láska převáží nad vším ostatním.“ Vlny černých vlasů obtáčely obličej, zářící pod hadím hnízdem probuzených vrkočů.

„Jsi tak krásná,“ vydechl, „a já starý, ošklivý…“

„Zapomněl jsi? Dala jsem ti mládí,“ mizela jako obraz na zvlněné vodní hladině.

„Zůstaň,“ zašeptal rytíř.

„Nemohu, mým časem je podvečer, pouze tehdy má láska moc, musím už jít.“

„Ne!“

Tisíce oranžových jisker se rozlétly po místnosti, jako by ocelová palice udeřila do žhavého přeludu. Jen bílé srdce tepalo zavěšené v prostoru. Obklopilo je mřížoví sklovitých žeber, pravidelně se smršťovalo ve stavebnici mohutného skeletu, jenž se sám od sebe sestavoval.

Brunon zdvihl svůj meč. Zděšeně sledoval rosolovité svaly, které se upínaly na kostru. Přisáté jak mohutné pijavice vyplnily tělo monstra. Trhavě se nadzdvihovala dračí hlava s širokou tlamou, rozšklebený chřtán byl jeskyní končící v prázdnotě.

„Skloň svůj meč, rytíři,“ řekl netvor, „se mnou nelze bojovat,“ vztyčil se, mohutné tělo naplnilo místnost, jen stěny bránily, aby rostlo dál. „Jsem čas, ve mně je věčnost, vzbuzující hrůzu ve všech živých. Za bezesných nocí slyší, jak plynu, protékám jim mezi prsty a nikdy mě nedokáží zachytit. Jsem strach mocných a mým živlem je noc.“

„Já se tě nebojím!“

„Nemáš proč, vklouzl jsi do mých útrob, do jediného anachronismu, pohupoval ses na vlnách času, abys na jeho věčný tok mohl alespoň na chvíli zapomenout.“

Tajemná mnichova slova nabývala v proměnách na srozumitelnosti. „Ty jsi Pán mnoha tváří,“ řekl Brunon, „Pán ovládající svět.“

„Mýlíš se. Jsem osud bez vlastní vůle, zhmotnělý sen těch, kteří ve skutečnosti vládnou…,“ hlas zněl stále tišeji a tišeji, přecházel v šumění sněhové fujavice zuřící za okny. Tělo se opět rozkládalo, kanulo v krůpějích, ale na podlahu nic nedopadlo, „nejsem ani zlý, ani dobrý, chovám se tak, jak si přejí.“

Oheň vyhasl. Ve zběsilé rychlosti se před Brunonem míhaly tváře, známé i neznámé – mnich, velmistr, krásná Paní. Jakmile jedna nabyla konkrétních tvarů, byla pohlcena druhou. Nedořečená slova se spojovala v pronikavě vysoký a kvílivý tón pálící hluboko v zátylku jako otrávený šíp. Brunon omdlel, upadl do mrákotného spánku beze snů.

Podobenství zlatých šípů odražených jiskřivým sněhem mu vklouzlo ranními paprsky do očí. Chýše byla prázdná. Na ohništi doutnalo poslední poleno. Na podlaze ležela silná vrstva prachu.

Rozpřáhl paže a široce zívl, neslyšel nepříjemný praskot kloubů, svaly na hrudi byly uvolněné, pružné, zbavené jitřní bolesti. Brunon rozrazil skořápku zledovatělého sněhu a protřel si tajícími vločkami oči. Kůň pod přístřeškem zafrkal a otočil hlavu.

„Jsem to já,“ řekl rytíř. „Já,“ jeho výkřik se nesl do dálky.

Cestu kryl sníh bez jediné stopy, vyrazil a odpočinutý hřebec nořil kopyta do větrem vykroužených závějí.

Nečekaně nabyté síly zaplavily Brunona ctižádostí. Pohled do tváří Pána, jež byly tak pomíjivé, ho nutil věřit především ve vlastní schopnosti. Vědomím vlastní důležitosti byl posilován více než energií mládí.

Zbýval už jen nepatrný kousek cesty, temné hradby Gródku čněly na obzoru k nebesům. Rostl z rozervané skály snad jen proto, aby tvořil hráz prudkému větru, jenž se o něj neškodně rozbíjel.

Strážci stáli nehybně na svých místech a v dlaních tiskli obnažené meče. Zbroj ze stříbřitého kovu kryla jejich mohutná těla od temen hlav až po paty a blyštila se ve světlech pochodní. V návštěvnících vyvolávali obludnou jistotu smrti. Temná brána vroubená mihotavými plameny připomínala chřtán Času.

Kůň klopýtl na dlažbě, podkova křísla o kámen a z bílé rýhy vylétla jiskra.

Co mě nutí jet dál, uvažoval rytíř, mám strach, ale přesto jsem nezaváhal, jako bych měl jistotu, že se mi nemůže nic stát.

Míjel strážce a ani jeden z nich mu nezastoupil cestu, nezdvihl zbraň a neřekl: Stůj! Kdo jsi?

Cesta do hradu byla otevřena, ale ven?

Brunon šel temnou chodbou vedený šumem hlasů. Před každým dalším krokem ohmatával slizkou stěnu a opatrně se přesvědčoval, že cesta nekončí propastí nachystanou na vetřelce. Slova znějící pod klenbou slyšel stále zřetelněji.

Stál ve dveřích, jimiž chodba končila v podzemním sále. Kamenné kvádry žhnuly rudou září. Uprostřed místnosti ležel rozpálený železný plát a na něm stála stylizovaná postava ženy, vybroušená do kvádru duhově zabarvené sklovité hmoty: Usus.

Nehybně naslouchal dunivému hlasu. „Jsem živel, je ve mně voda, oheň i vzduch; jsem věčný tlak, před nímž není úniku; jsem prázdnota bez konce, beroucí dech všemu živému,“ zpěvně znějící slova vycházela z Usus, „je ve mně síla Měsíce přitahující přílivovou vlnu událostí zaplavujících svět. Jsem schránkou myšlenek utvářejících vše pomíjivé…“

Zpovídala se ze své moci nad činy Pána; byla zdrojem nesmírné energie, schopným dodat vyšší váhu přáním jediného člověka než chaoticky vznikajícím snům všech ostatních smrtelníků dohromady.

Brunon napjatě sledoval dlaň vztahující se k modle. Člověk, jemuž patřila, byl pouze temným stínem, ale ruka, ozářená, rudá jako paže ďábla, se mu zdála být povědomou. Dlouhé pokřivené prsty, zlatý prsten s černým kamenem. Z Usus vyšlehl plamen, pod náhle bílou pokožkou vystoupily na povrch temné rysy kostí. Rytíř měl dojem, že se svaly rozplynuly a zbylo jen zápěstí kostlivce. Popálený muž vykřikl.

Velmistr!

„Usus se ti brání,“ pronesl hlas tajemného mnicha, „je má!“

Obé osoby, usilující o moc nad modlou, byly v podzemním sále. „Já byl vybrán k tomu, abych tě získal, a přicházím poslední,“ vstoupil mezi ně rytíř Brunon. Usus jej k sobě přitahovala neodolatelným magnetismem. Jak se přibližoval, natavený kov tmavl, jako by byl nořen do vody.

Spatřili jej.

„Nemohl jste se dočkat?“ sípal Brunon. „Chtěli jste se pojistit vlastní přítomností?“

„Rytíři de Burg,“ vykřikl velmistr, „pamatuj na slib daný kříži, zahrne tě všemi možnými poctami. Staneš se nejvýznamnějším z významných.“

Mnich ve splývající kutně ztvárňoval vždy přítomné memento. „Brunone, pamatuj na okamžik, kdy budeš účtovat se životem. Tvé svědomí tíží jako kámen strašný čin. Zbav se ho, svěř Usus nám.“

Odpověď nepřicházela.

„Poznal jsi stáří,“ vemlouval se dál mnich Brunonovi, „víš, jak pomíjivý je život, jak zlé jsou noci plné nočních můr.“

Z modly unikal proužek jiskřivého dýmu. Nabýval tvaru lidské postavy.

Velmistr opět nabízel skvělou budoucnost. „Rytíři, znáš ctižádost starců, víš, že s časem vše ztrácí na důležitosti. Pouze moc má smysl, moc a sláva.“

Mlhavému zjevení chyběla jen tvář.

Konečně Brunon promluvil: „Právě proto, že jsem poznal trpkost stáří i neuvážené činy mládí, nedám ji nikomu. Nežije člověk, jenž by si zasloužil, aby jeho podobu nesl Pán. Nikdo není svatý.“

„Chceš nechat rozhodovat vrtkavou náhodu,“ křičel velmistr, „chceš, aby o nás hrála v kostky?“

„Za tvou nezištností je jed,“ mnich odsekával jednotlivá slova jako popravčí sekerou.

„Nepřesvědčili jste mě o své pravdě,“ řekl Brunon de Burg.

Mnich bezradně pokrčil rameny. „Myslíš, že jednáš moudře, ale je to jen slabost, ukrytá v tobě pod slupkou mládí.“

„Je mým kladem, viděl jsem více než vy.“

„Stáří není moudřejší, je pouze opatrnější, svázané zkušenostmi. Jednou přijde čas, kdy budeš muset Usus předat. Co když slepota tvého násobeného věku bude taková, že zvolíš nepravého? Zvaž ještě své rozhodnutí…“

„Je rozhodnuto,“ rytíř bez obav vztáhl ruku po Usus a sevřel ji v dlani.

Velmistr tasil meč… „Ještě jsem tu já a nebudu tě umlouvat zdlouhavými a zbytečnými slovy.“

Brunonovi zajiskřilo v očích, mohl využít kromě uvážlivosti stáří i svou nově nabytou mladickou sílu.

Ostří zbraní se setkalo s kovových zadrnčením.

Jako smršť zabouřily hlasy, jako vichr zpívající píseň beze slov. Ve změti bojovníků nebylo rozpoznatelné, kdo s kým či proti komu bojuje. Zda mnichovi stoupenci proti velmistrovým, anebo každý s každým. Zápolící masa se přelévala ode zdi ke zdi. Jako by všechny zachvátilo šílenství.

Brunon odrážel údery velmistrova meče a krok za krokem ustupoval ke dveřím. Spoléhal pouze na svou sílu, nechtěl probudit k životu Usus. Zdvihl ruku vysoko nad hlavu a prudce jí švihl dolů. Čepel se zablyštěla, prolétla vzduchem a zasyčela jako útočící had. Ostří proniklo mezi kovovými destičkami pancíře a zakouslo se do velmistrova ramene. Pustil meč a poklesl na jedno koleno, jako by vzdával poctu svému přemožiteli.

Rytíř Brunon de Burg opustil katakomby, nasedl na koně, pobodl jej a zanechal shon a spoušť daleko za sebou. Díky jeho prozřetelnosti zavládl na dlouhá léta ten nejspravedlivější systém, řízený jasnozřivým okem řádu pravděpodobnosti.

A zde končí příběh popisující krátký úsek života rytíře Brunona de Burg zpracovaný za pomoci statí dochované rodové kroniky a zlidovělých příběhů. Další události lze do určité míry zrekonstruovat z části překladu latinského textu datovaného L. P. 1376, známého pod názvem:

LEGENDA O SV. GODÁRDOVI

Zrození Godárda a život jeho plný udatenství a činů, jež jej učinily svatým.

1. I stvořil Pán v těle rytíře Brunona de Burg sémě posvěcené, když těžce zkoušený osudem hledal spásu v porozumění a lásce.

2. Použil Brunon veškerý um svůj k tomu, by nalezl ženu schopnou ukojit náruživé touhy těla jeho, manželku takových vlastností, jež mu uvážlivé stáří diktovalo.

3. A byl Brunon v osmdesáti a třech letech, když zplodil syna Godárda.

4. I uplynulo šestnáct let a Godárd dospěl, nevida v otci vzor svůj, an ctil toliko moc a jeho měl za slabocha, zbaveného ctižádosti válečníků.

5. Pročež hněvala se matka jeho řkouc: Cti v otci moudrost velikou, neb ač mohl ovládnout kouzlo modly Usus, nepoužil ho nikdy ve prospěch svůj.

6. I podivil se Godárd a Brunon pravil: Vlil Pán do oudů mých sílu převelikou, avšak má duše stárla rychleji těla mého.

7. Sáhl ve skrýš tajnou a vyňal Usus řka: Hleď, Usus ukrývá v nitru všemocné kouzlo, já v něm však vyšší smysl nenalezl, a proto jsem jím zhrdl. Ale v tobě, synu, je pokračování života mého.

8. Podal Brunon modlu Godárdovi a ten ji sevřel v dlaních.

9. A Brunon pravil: Pamatuj, synu, zvítězit může jen ten, který vítězství podřídí cele svůj život, a ty jsi ten pravý, krev má, část těla mého.

10. Přitiskl Godárd modlu k prsům svým, neb jak zákonitostmi přírody dáno jest, v synech dál žijí otcové jejich.

Smrt je konzervativní

Kdysi jsem chtěl složit své kosti vedle těch, které se po léta hromadily pod mostem. Také jsem podlehl magnetismu, jenž táhl lidi ke kraji, až k samému zábradlí, a potom je donutil skočit dolů do hučící prázdnoty. Týž konec jich zvolilo tolik, že nemohlo jít jen o momentální pomatení smyslů, ale spíše o jakýsi zvrácený životní styl. Snažil jsem se vybavit si podnět, který mě donutil udělat krok vpřed, ale samoregulační schopnosti mozku zatlačily vzpomínky hluboko do podvědomí.

Má parťačka šla po kraji betonového bloku. Bez nervozity našlapovala na jeho pórovitou a omlácenou hranu, jež mnohým posloužila při posledním odrazu. Minulost se mi připomínala jako holo s přeřvanými barvami. Bez konkrétního obsahu, bez tvarů, ale s násilnickou urputností. Z hlubiny stoupal hnilobný pach dýchatelný pouze ústy. Měl svou hmotnost a rozměry. Byl obludou, jež se líně válela v údolí.

Si-lei zůstala stát u zábradlí, s odporem pokrčila nosík. „Cítíš?“ řekla a otočila se. Z ánfasu byla jako béčko signálního singlu. Nic moc. Přesto ve mně probouzela vidinu manželské postele a potom, časem, celého schodišťátka míšenců. Prostě spokojeného života. Takového toho tichého porozumění, které je vykoupeno dlouhými lety vyčerpávajících hádek.

Neurčitě jsem pokýval hlavou: „Nikdy nemůžeš vědět, jestli náhodou nepřeskočí i tobě a nepoletíš do toho smradu s pocitem radosti, že jsi vyřešila své životní dilema.“

Zamračila se, až jí huňaté obočí v důlku mezi očima vytvořilo husté křovíčko: „Tys měl čas se cestou dolů radovat?“

„Času je dost, ale rozmyslet si to už nemůžeš.“

Šla k vozu a opřela se o otevřená dvířka. Hleděla na mě shora. Než promluvila, protáhla spodní ret pod biokeramickými perličkami zubů. „Proč jsi to vlastně udělal?“

Vysvětloval jsem to tolikrát, tak složitě a zbytečně, že jsem časem dospěl jen k základní esenci odpovědi: „Byl jsem sám.“

„A teď nejsi?“

„Mám přece vás.“

Šikmé oči vypadaly jako hluboké šlápoty v mokrém sněhu. „Když myslíš, že právě tohle je to pravý,“ pokrčila rameny.

„Policie,“ řekl jsem, „to má zvuk.“

„Jo, má, jako slovo. Ale kamufláž je to bídná a všemi dávno prokouknutá.“

„Teď je ale životní nutnost patřit k nějaký partě.“

Usedla za řízení a ukazováky do něj vyťukávala rytmus od Sioka.

„Tak tě ten tvůj zpackanej pokus dostal mezi elitu,“ řekla s despektem, „a nepotřebovals’ pro to ani předky z ostrovů.“

„Já to beru jako druhý narozeniny.“

„A já tomu říkám neurochirurgickej zákrok par excellence,“ zasmála se, „bez umrtvení a pomocí kamene. Mozek ti ale dokázal nadupat víc než celej tým odborníků ze značkový kliniky.“

Samozřejmě ji štvalo, že chodí do služby právě se mnou. Genialita, negenialita, partnera jí dělá bělouš se slovanským displejem plným modrých očí a bambulatého nosu mezi odstálýma ušima. Ona měla neurotrénink od dětství, ještě nechodila a už švitořila řečí nibongo ovlivňující, díky své hláskové stavbě, rozmístění vyšších funkcí v mozkových hemisférách. Ona pro dosažení intelektuální převahy kamenem do hlavy nepotřebovala.

Ozval se hlas kovově lesklé masařky. Do ticha hustšího než med bzučela vysílačka.

Si-lei cvakla vypínačem: „Slyším.“

Šéfův hlas, modulovaný dekodérem, zněl uměle… „Jeďte k Arturovi,“ ozvalo se z reproduktoru, „náš výběrčí má potíže.“

„Rozumím,“ odpověděla. Mrkla mi pod prsty. Záměrný kříž navigačního systému už seděl na rohovém bloku Dvaapadesátky a Šestnáctky. Žilka STEPLERu běžela situační mapkou a hledala nejkratší spojnici mezi naším stanovištěm a cílem. Krvavě červená se valila uličkami k Arturovu baru. Monitor vypískl. Si-lei dupla na plyn. Vzduchový polštář nás vykopl několik centimetrů nad rozmlácenou plochu silnice. Teplo mi stoupalo z chodidel ke kolenům. Prudký manévr mnou mrštil o stěnu. Tlak nás zamáčkl do sedadel. Si-lei reflexivně vyrovnala výkmity speciálu. Držela ho v levém pruhu. Řítili jsme se vypočítanou trasou, kterou infrazvuk vyčistil od živých překážek.

Prolétli jsme veřejnou zónou kontrolovanou černými gangy a arabskými demokraciemi. Její ementálovitá struktura pulzovala životem. Místní zbrojařské manufaktury jely čtyřiadvacet hodin denně. Rodily se v nich poslední výkřiky speciálních zbraní zhotovovaných na zakázku. Každá z městských zón se orientovala na určitou životně důležitou oblast, výrobou zbraní počínaje a poživatin konče. Našli byste tu na jihovýchodě izolované mnišské řády střežící moudrosti minulých věků, na západě kasárenské bloky červených baretů a v centru řeznický cech Knorrů specializující se na mizení lidí beze stop a na kšeftování s konzervárenskými výrobky pro masožravce.

Sekundy na TlMERu letěly dolů. „Ještě devadesát,“ upozorňoval jsem Si-lei.

„Máte pro nás zpřesňující instrukce?“ zvýšila hlas, ale kodér její otázku stejně vyplivl nepřeloženou. Přehlušily ji motory.

„Čtyřicet,“ odpočítával jsem.

„Už je po všem,“ chraptěl šéf, „dojedete pozdě. Ale všechno řádně prohlídněte. Čekám na zprávu.“

„Jasně,“ přisvědčila, „na rozbory expost máme odborníka.“

„Jsme tady,“ zarazil jsem výron její duchaplnosti.

Vůz se zhoupl a s mlasknutím dopadl do trávících šťáv počisťovacího systému. Úder ticha zabolel v uších.

„Jdu první,“ řekla. Už byla jednou nohou venku.

Nabral jsem do nosu vzduch. Dveře baru byly dokořán. Napětí dávno vyprchalo: „Klidně běž, žádný překvapení tě nečeká.“

Sekla po mně okem. Biologickou ekvilibristiku nesnášela. Proto jsem jí, ryze ze sportu, dával znát, nač je krátká.

„Bože,“ řekla, „náš věštec promluvil.“

Uvnitř bylo prázdno. Nezvykle prázdno na tak brzkou hodinu, kdy mají notorici ve zvyku dotankovávat ranní ztráty. Si-lei vešla středem s očima upřenýma na podlahu. To, co hledala, ve vzduchu nelétalo.

Artur stál za pyramidou použitých pohárů. Vypadal úplně stejně jako ten předešlý, ale mě tím nezmátl. Byl o deset let starší a o polovinu odpornější.

„Vy jste tu nový?“

„Už přesně tejden,“ pravil úslužně.

„Máte v průkazu záznam o změně vzhledu?“

„Přirozeně,“ cpal mi před oči papíry, jako by je měl předem připravené v ruce. „To víte, kšeft, zákazníci jsou zvyklí na stálej personál.“

„Ten před vámi měl pravý oko o ceňťák vejš.“

„To měl,“ podrbal se na pleši, „ale mně byl ten detail proti srsti, a málokdo si toho všimne…“

„Dobře, nechme toho,“ brzdil jsem ho, „tak kde ho máte?“

„Támhle,“ řekla Si-lei a ukázala na sešněrovaný balík.

„Dovolil jsem si ho zajistit, aby si snad neublížil,“ řekl omluvně Artur. Plastický výraz jeho tváře, odsouzený k věčnému úsměvu šťastného pingla, mi byl čitelný asi jako slabikář Zulukafrú.

Muž ležel na boku, kolena přitažená k hrudníku, hlavu položenou v dlaních. Dlouze oddychoval. Vydřený peršan pod jeho bokem nesl narůžovělé stopy po rozlitém víně.

Sklonila se nad ním. „Je v bezvědomí.“

Obrátil jsem se na Artura. Stál dosud za pultem, jako by ho ta přehrada skla a blýskavého chrómu měla ochránit. „Přišel kolem šestý,“ spustil, „právě svítalo. Přetáhl data ze záznamníku do kabely a sedl si támhle do kouta. Každý den dělal totéž, povídal, že má právě pár minut času na skleničku a jeden pociťák.“

„A dál,“ pobídla ho.

„No, najednou ho to vzalo. Snad zešílel,“ odmlčel se. Chvíli hleděl na mě, chvíli na ni: „Dál už nic nevím.“

Buďto byl vážně blb, anebo spíš zkoušel, co si necháme namluvit. Jít na věc přes jeho tělo ale nemělo význam. Informace, které v sobě měl, byly cennější než jeho život. Můj výslech by nepřežil. „Kde má váš systém páteř?“

Si-lei mi položila ruku na rameno: „Co chceš dělat?“

„Projedu programy dřív, než je někdo vymete. Moc bych se nedivil, kdyby v nich byly drogy.“

„Kde by se vzaly,“ zamumlal.

„Tak kde je?“

„Támhle,“ ukázal na závěs sestavený z plastových symbolů integrálů. Zelenavě fosforeskující obrazovka za ním nabízela obsáhlé menu pocitových programů.

„Slušnej výběr,“ zhodnotil jsem direktorář, „ty musely stát pěkný prachy.“

„Zadarmo nebyly,“ zabručel.

„Jistě máte na všechno platný licence?“ Ani jsem nečekal, že odpoví. S nelegálním kopírováním jsem měl své zkušenosti. Prostě jsem do toho sáhl rovnou. Čísla verzí, copyrighty a ostatní zbytečnosti mě nechávaly klidným. Ty dokázal věrohodně naštelovat i začátečník. Já šel hloub, do samé struktury. Hledal jsem hlášky, které tam programoví veksláci museli zaručeně nechat. Nelogičnosti, na které jejich mozky, využívané na chabých padesát procent, prostě nestačily.

Hypnotické sny byly na magnetickém médiu natlačeny jeden na druhém. Připomínaly lokomotivy v železničním depu. Pěkně vyrovnané, nablýskané. Podstatu měly velice jednoduchou. Na počátku byl cyklus se zkracující se čekací dobou. Ten uváděl člověka do transu. Následovala procedura se strukturou přehlednější, než je dětská rýmovačka. V ní našly pole působnosti amatérské softwarové dílny, které se přiživovaly na komerčním boomu. Zásobovaly trh sny, jejichž výroba byla přísně zdaněná. Produkcí, jíž končil SOFT a začínal HARD. SNUFF z mučíren Jižní Ameriky. Pod pultem bylo ledacos.

Přehraboval jsem se v tom svinstvu labužnicky špendlíkem, ale žaludek mi dělal veletoč. „Vy se tedy umíte postarat o kšeft,“ protáhl jsem zhnuseně.

„Zákazník si to přeje, zákazník si to žádá,“ odrecitoval.

Někde prachy nahrabat musel. Jen za ně a za službičky informačního charakteru si mohl nechat mozek vydláždit šváby blokujícími sebevražedné choutky. „Vaši klientelu bych chtěl vidět.“

„Sice nejsou dost nóbl, ale zato mezi nimi najdete ty nejčerstvější informace,“ ohradil se dotčeně.

„Já pro tuhle hrůzu omluvu nemám.“

Si-lei se nadřazeně ušklíbla: „To bude tvou zmrzačenou mentalitou.“

Kráva jedna.

„Především je mi to jako normálnímu člověku úplně cizí.“

„Kecy,“ vyjekla. „Už to, že přežíváš bez elektroniky, když nejsi z ostrovů, je nenormální. Jsi prostě monstrum.“

Ryze osobní názor ovlivněný ješitností. Se šéfem jsem vycházel snáz. Bílý analytik bez drátařiny v mozku mu chyběl. Bral mě všemi deseti.

Zaťal jsem zuby a hrábl do další dávky sadistických obrázků, dělajících některým z nás dobře. Hned na počátku nového pocitového snu byl potok zasychající krve se šedobílou mozkovou hmotou. Potom následoval odskok hluboko do programu s cílem označeným heslem. Musel jsem listovat pomalu a velice důkladně, abych snad něco nepřehlédl. Tisíce matoucích cifer ukazovaly všemi směry. Nakonec jsem těsně před ENDem nalezl další skok. Autor zvolil metodu lučního koníka. Nedbal na eleganci. Podstatný byl pro něj výsledný efekt, a tak poskakoval bludištěm bez systému sem a tam. Chtěl případné pronásledovatele utahat.

Si-lei mi dýchala na záda: „Už něco máš?“

„Ne,“ zvolnil jsem tempo a každý další příkaz převracel několikrát ze všech stran. Kterýkoliv mohl být programově jištěný teroristickou minou. Doopravdy jsem po jedné otisk našel, ale někdo ji už dříve obratně odoperoval. Zůstal po ní jen důlek: „Arture, tenhle program není originální verze. Kde jsi k němu přišel?“

„Zeptejte se dodavatelů. Já si jen vyberu podle katalogu. O ostatní se starají oni.“

„Chceš říct, že tohle svinstvo pochází z legální nabídky?“

„Přesně.“

Opak jsem mu dokázat nemohl. Alespoň ne v téhle chvíli.

„Kašli na licence,“ dotírala Si-lei, „hlavně najdi to, co nám zlikvidovalo výběrčího.“

Samozřejmě měla pravdu. Zavrtal jsem se zpět do programu a krok za krokem šel kupředu. Opatrně a se všemi smysly nachystanými k okamžité reakci. Dorazil jsem až na okraj kráteru. „Tady to bouchlo.“

„Můžeš dál, anebo je cesta zlikvidovaná?“ ptala se.

„Stojí tu most. Je ale celý poskládaný z trosek. Musel vzniknout až po té ráně.“

„Že by učící se program?“

„Asi.“

„Jdeš dál?“

Napíchl jsem si mozek na teleport a opatrně vstoupil na rozhoupané programové bloky. Nevzbuzovaly příliš důvěry. Pružná struktura se stahovala a natahovala. Kráter byl hluboký a měl otřepané okraje. Druhé strany se mi podařilo dosáhnout bez ztráty květinky. Bylo tam pár nových obrazů ostrých nástrojů a křečovité chvění. Všude leželo plno binárních háčků, které mohly nadělat při průniku mezi neurony pěknou paseku. Ještě ale odpovídaly normám. Pro tenhle typ bolesti člověk nemusel být masochistou.

Další příkaz byl spouští. Zastavil jsem se na pětníku. Frajerská struktura, jednoduchá a razantní trhavina. Řada zobáků nerovností umístěných před tím dárečkem zdánlivě vyrovnávala terén.

Pomalu, velice pomalu jsem couval zpět: „Je tam nálož.“

Si-lei se sklonila k obrazovce.

„Musela přijít zvenku,“ ukazoval jsem jí, „pokřivila původní strukturu programu.“

„No,“ vykřikl vítězně Artur, „měl jsem pravdu.“

Sykavě nabrala vzduch: „Rozeznals’ její princip?“

„Viděl jsem jednoduchou vibrační roznětku, ale zbytek je zapakovanej a zazipovanej. Tam se může schovávat cokoliv.“ Teď byla řada na ní. Má práce spočívala v lokalizaci. Pyrotechnikou se živila ona.

Přitiskla k sobě dlaně a prohnula zaháknuté prsty. Uvolněné ruce držela několik sekund nad klávesnicí. Jemně se chvěly. Několikrát prolistovala pár kritických stránek. Ukazovák položila na START a do paměti si ukládala jednotlivé příkazy. Nebezpečný zásah musela provést v reálném běhu programu.

Soustředění zesilovalo náš dech a vzdálený šum ulice. Někde daleko zarachotila mříž. Zatroubilo auto a filtry s mlaskotem nasály nestrávený cucek čistící plazmy. V okně protějšího domu se odrazilo slunce, paprsek sklouzl po obrazovce terminálu a osvítil mikroskopická prachová smítka.

Spustila program. Nechala proběhnout deklaraci proměnných a potom skočila o několik stovek řádků kupředu. Ukazovákem cvakla o klávesnici. Přelétla úvodní transblok a ponořila se do těla procedury. Hluchá místa prokládala čekacími intervaly. Před roznětku umístila návrat zpět na počátek a zacyklila se. Tak získala čas pro úpravu algoritmu. Až sem byl postup čistě rutinní. Vypreparovala nebezpečné místo a nachystala vše k operačnímu zákroku. Invaznímu příkazu JDI NA chyběl už jen cíl. Mohla volit mezi počátkem a koncem destrukčního bloku. Vybrala začátek. Nezpronevěřila se filozofii přežití, pro kterou byl symbol konce nepřípustný. Vstoupila hlavním vchodem…

Výbuch následoval okamžitě. Obsah balíku vyplnil obsah operační paměti počítače a hledal cestu dál. Nalezl ji v mozku Si-lei. Pronikal do ní všemi smysly. Sála ho do sebe jako houba vodu. Broukala stále dokola pár nesrozumitelných slov a pohupovala se ze strany na stranu. Cigaretový dým stojící nehybně ve vzduchu připomínal postavy v kápích. Kysele páchla potem a sekrety. Klávesnici svírala v rukou. Drtila ji prsty. Padala. Rozhodila paže hledajíc oporu. Levou rukou shodila budík se šedavě mrtvým digitálním displejem a pravou zasekla do podlahy. Dlouhé nehty jí zajely do plastové krytiny. Táhly se za nimi rýhy. Svaly jí projela křeč. Jako pod drobnohledem byla vidět řada jizev po plastických operacích. Pokožku vrásnily křivky mikroskopických stehů. Zpočátku byla pískově žlutá, ale rychle bledla. Podobala se zmačkanému hedvábnému papíru.

Sekundu po sekundě se zdála být prázdnější a prázdnější. Obličej jí zestárl. Nos měla špičatý. Tváře propadlé. Potem slepené vlasy připomínaly zplstěnou deku. Víčka jí spadla. Měnila se mi přímo pod očima. Vysychala.

Bylo zřejmé, že situaci nezvládne. Do mozku jí pronikl kazatel a plnil jej umravňujícími litaniemi. Nedostala šanci. Bože. Tohle jsem zavinil já. Když vstoupila do programu, byla již bomba odjištěná a odtikávala poslední sekundy před výbuchem.

Artur se tiskl zády ke stěně. „To já ne,“ koktal, „za tohle nemůžu…“

Sebral jsem z pultu poloprázdnou láhev a mrštil ji proti obrazovce. Letěla vzduchem jako balónek. Ukrajovala centimetry své dráhy pomalu, pomalounku. Vzduch jí kladl nepřiměřený odpor. Konečně cvakla o monitor. Promáčkla ho. Vybuchl. Jako by se v něm dutá rána, která zazněla neslušné dlouze, ukrývala už od výroby. Chránil jsem si tvář předloktím.

Si-lei vstávala ze země bez ohledu na poletující střepiny. Napřimovala se jako nafukovací panák. Neopřela se o ruce. Prostě z ničeho nic stála na nohou a kráčela ke mně.

Ustupoval jsem: „Počkej!“

Šla stále vpřed. Přidušeným Arturem otřásaly záchvaty kašle.

Křikl jsem: „Si-lei!“

Měla ostré prsty. Bolely.

„Pusť!“

Držela mě v objetí, jež bralo dech. Vnímal jsem teplo vycházející z jejího těla. Zaplavovalo mě. Cítil jsem je v každé buňce. Vydechl jsem všechen vzduch a protlačil dlaně mezi svým a jejím tělem. Vší silou jsem ji odstrčil a kolenem vykopl vzhůru. Napjaté břicho jí snad pokrýval plechový krunýř. Vyjekla a povolila sevření. Vysmekl jsem se. Padl na kolena. Nohy z tvarohu mě odmítaly nést. V mozku mi cosi bzučelo. Tichounce a pojednou hlasitě. Potichu a nahlas. Nahoru, dolů. Implantovaná siréna. Oči mi otekly. Cítil jsem je vystupovat ven z důlků. Byly plné pálivých slz. Z nosu mi odkapával lepkavý sliz. Sliznici v ústech jsem měl z bláta. Sladký prach se mísil se slinami v nechutnou kaši provokující ke zvracení. Skrz zuby jako skrz děravé síto proudily ven špatně rozkousané kousky jídla oblepené kyselou šťávou. Rozkašlal jsem se a křeč ve vnitřnostech mne zlomila do pravého úhlu.

Si-lei prošla kolem. Zdálo se, že z ní veškerá agresivní energie odešla s prvním útokem. Vnímal jsem ji jako mlžný stín. V pohybech měla něco z kloubové panny. Tlačil jsem vší silou dlaně na oči. Vždy, když jsem je na okamžik odtáhl, optika zaostřila a já opět viděl. Kratinké časové úseky byly ale jen střípky pohledů.

Pseudostromy se otřásaly v dyzenterických křečích, z každé puklinky v kůře vytékala palčivě čpící míza. Pár kybernetických vrabců se opile potácelo ve větvích. Svými strunovitými křídly otloukali integrované obvody šindelovitě zapuštěné v kořenových adresách stromů. Syntetická krev vrabců krystalizovala na stříbrných vláknech kosterních výpletů.

Si-lei šla středem chodníku. Tělo jí nabobtnalo. Ruce jí trčely do stran jako dráty deštníku. Obrovská stehna se vyvalila z rozervaných kalhot a otírala se jedno o druhé.

Sledoval jsem ji s odstupem několika kroků. Pravidelným tempem kráčela vpřed. V hlavě mi explodovaly dětské výkřiky. Analytické oblasti mozku je rozkládaly až na strojový kód, jenž bubnoval do nervů jako vytrvalý déšť. Do hry vstoupila podivná síla, na kterou byl i rodilý Japonec krátký. Ještě jsem její účinky cítil. Připomínala jemné mravenčení. Kyselinu leptající pozvolna tkáň nebo snad dráždidlo provokující alergický záchvat. Zachránila mne propast ležící mezi našimi mozky. Něco víc než pouhé anatomické rozdíly. Byl to zcela odlišný způsob záznamu informací do paměti, již od dětství zásadně ovlivňovaný mateřským jazykem. Ta síla byla úzce cílená a já do vybraného spektra obětí naštěstí nepatřil.

Spolu se Si-lei směřoval kamsi do neznáma celý zástup šikmooké smetánky. Sesbíral se postupně na ulicích. Všichni byli nakynutí, obrostlí natřásajícím se tukem pod průhlednou pokožkou. Všechny stoprocentní mozky, až na ten můj, stvořený náhodou, se připojovaly k tiché demonstraci se záhadným cílem. Bez transparentů a hesel působili podivně. Jako by šli na svůj vlastní pohřeb.

Na plošině mlékařské dodávky ležel jako na lafetě děla zápasník sumo. Nehýbal se a kraťounké ruce a nohy čnějící ze sádelnaté koule připomínaly znetvořené pahýly. Přetížené vznášedlo táhlo zadek po zemi a vydávalo nepříjemně skřípavý zvuk. Přepadový vůz Šogunova gangu zaparkoval ve výloze mezi hracími automaty. Řidič marně lomcoval se vzpříčenými dvířky a potom se protlačil okénkem jako sardelová pasta z tuby a plazil se za ostatními. Nádrž bouchla a vozidlo začalo hořet. Skla v hracích automatech praskala. Několik dětí poskakovalo kolem plamenů. Bláznivě výskaly nad tou podívanou. Tváře dospělých v šedavých oknech se podobaly lesklým rybím šupinám.

Za rukáv mě chytla čísi ruka: „Vo co tu de?“

Zobák. Vytrhl jsem se mu. Očima těkal po tom příšerném divadle. Bulvy prokvetlé krvavými žilkami mu seděly ve vrásčitém obličeji jako dvě rozklepnutá vejce. Pod kůží se mu rýsovala síť vodičů.

„Vidíš, ne?“

„Chyt je amok?“ nevěřícně napřáhl vychrtlou paži prošpikovanou třemi akupunkturními jehlami. „Tamhle máš svýho šéfa.“

Doopravdy šel vedle ostřelovače z konkurenčního gangu, aniž dal najevo sebemenší náznak neklidu.

Zobák šokovaně odhodil padající číro z čela a uhodil se několikrát pěstí do temene, jako by dorážel nožky svého maxiintegráče do soklu.

„To není nedotek,“ vyvedl jsem ho z omylu, „ani studeňák. To je pravda.“

„Že tahle pohroma jednou přijde i na Japonce, jsem tedy netušil,“ zaskřehotal.

Drželi jsme se demonstrace. Kordon bělochů, jímž procházela, sledoval průvod zúčastněně. Všichni s vděčností mysleli na šváby, které jim seděly na mozcích. Zobák se nemýlil: tohle už tu jednou bylo. Být v tomhle představení divákem bylo ale rozhodně příjemnější, než v něm hrát hlavní roli. To jsem si vyzkoušel na vlastní kůži.

Na Severojižní ulici průvod splynul s o něco menší skupinkou. Minul poslední blok dutých činžáků čekajících na stržení. Odrazil se ve sklech BANK OF JAPAN a vešel na most. Zadní řady tlačily čelo stále vpřed. Nebylo kam couvnout, ale nikdo ani couvat nechtěl. Viděl jsem Si-lei, jak neohrabaně lezla na betonový obrubník a potom se celá udýchaná napřímila, rozpřáhla paže, odrazila se a padala dolů. Tloušťka jí už nevadila. Letěla střemhlav. Zasekla se do biomasy, která vycákla několik metrů vysoko. Zřejmě se odrazila ode dna pokrytého roštem nerozložených kostí a vyplula nad hladinu. Zdvihla paže a vazká plazma obepínající jí předloktí připomínala obří plovací blánu. Klokotavě nabrala vzduch a látka ji do sebe znovu vcucla. Pak už nevyplavala.

Na hladinu dopadala další a další těla. Spojovala se s vařící a bublající masou vyplňující kotel údolí. Břečka stoupala živena proudem šikmookých sebevrahů. Už dosahovala ke spodní hraně mostu a první hnisavě nažloutlý jazyk se převalil přes okraj. Dobíhali poslední opozdilci. Boss Jasmínové yakuzy zajel na kolečkovém křesle přímo do proudu a slastně se převrhl. Zřejmě příliš nepřemýšlel nad oblékáním. Byl ale tak obrostlý mužnou srstí, že textilie na poslední cestě nepotřeboval. Vysloužilci z poslední války gangů odhazovali elektronické protézy a vrhali se vstříc smetí čistí, zbavení veškerých kybernetických berliček.

Ze sběrnic pod dlažbou zněl temný hukot. Země se otřásala. Blok domů po levé straně ulice připomínal vzdálený horizont v horkých proudech vzduchu. Výkmity nosných stěn byly stále větší a větší, až nakonec dosáhly hodnot přesahujících fyzikální zákony soudržnosti. Domy padaly jeden po druhém, jakoby sfouknuté dechem smrště.

Vrazil jsem do Zobáka loktem: „Je na čase zmizet.“ To, že je od konkurence, byl teď podružný detail. „Padáme,“ chytl jsem ho za ruku.

Zúčastněný zájem nejaponského obyvatelstva města vystřídalo zděšení. Šogunova rušička maskovaná za televizní vysílač padla k zemi jako podťatý strom a její stříbřitě lesklý zářič plácl do biomasy. Kapky, vymrštěné úderem do vzduchu, dolétly až k nám. Jedna padla na hřbet toulavého yorkshirského teriéra, který se nám vytrvale pletl pod nohy. Zoufale vykvikl a několik sekund neúspěšně honil svůj ocas. Potom se stal součástí biomasy i on sám. Slizký rosol, v nějž se proměnil, vydával při úderech o dlažbu zvuk připomínající zuřivý štěkot. Kamarádství psa s člověkem bylo to tam. Šel po nás.

Běželi jsme zpět do centra, ale každý další krok nás jen ubezpečoval v tom, že jsme druzí. Biomasa se valila kanály proudem. Zcela se obrátil tok splašků. Už nesměřovaly dolů do údolí, ale naopak, systém nasával agresivní látku a hnal ji do města. Víko kanálu pár metrů před námi se odklopilo, vlna oblila kupu odpadků a v okamžení ji rozpustila.

„Neutečeme jí,“ křičel jsem. Tváře lidí se podobaly příšerným maskám, rysy šílenství v nich naskicovala hrůza. Každá se mi vepisovala do paměti se všemi detaily. S drkotajícími zuby, s mrtvolně bledou pokožkou, s bezmocně mžikajícíma očima…

Zobák lapal po dechu: „Chce nás to sežrat?“

Ulici pokrýval tenounký olejový filtr. Lepil se mi na podrážky. Nejraději bych řekl, že mě děsně bolí hlava, mávl rukou a na všechno se vykašlal. Zřejmě bych už nedokázal pozřít tu pravou piluli. A pokud ano, byla by to má poslední. V krku mě pálil horký dech.

„Musíme vylézt někam nahoru.“

Vrazili jsme do brány městských jatek. Nádvoří bylo prázdné. První výběžky biomasy zaměstnávalo několik krvavých kaluží.

„Úplnej gurmán,“ vyrážel dýchavičně Zobák.

Vážně vyvolávala dojem, že jí jsou vlastní lidské smysly.

Dvacetipatrová budova Knorrovy konzervárny se zdála být nejvhodnějším objektem pro naše záměry. Tyčila se nad továrnou na maso jako vztyčený prst z šedivého mramoru.

„Vylezeme na střechu,“ rozhodl jsem.

Zobák nasadil ironický škleb: „Chceš mít kvalitní výhled?“

„Je dobrý vědět předem, co nás čeká.“

Stiskl tlačítko, aby přivolal zdviž. Červená kontrolka blikla. „Ještě funguje,“ konstatoval spokojeně.

„Nepůjdeme radši pěšky? Nerad bych zůstal viset mezi patry.“

Přikývl: „Jasně.“

Brali jsme příkré schody po dvou. Pokrýval je šedý prach, do něhož naše boty vykrajovaly světlejší stopy.

„Nikdo tu není,“ řekl jsem udiveně.

„Vegetariáni to tu před měsícem vybílili,“ sípal přes rameno.

Trvalo dvacet minut, než jsme dorazili na střechu. Město z té výšky připomínalo východní deskové hry. Ulice byly tenkými nitkami proplétajícími se mezi různobarevnými plochami náměstí a domů a skupinky lidí se staly hracími kameny. Dole pod námi se odehrávala monstrpartie. Dospěla do stadia honu na drobounké lidské pěšáky. Shora šly události posuzovat globálně. Útočník získal převahu prvního tahu a hodlal ji udržet až do konce.

„To není živel,“ došlo mi, „má inteligenci.“

„Taky se v ní rozpustily nejlepší mozky našeho města,“ řekl Zobák, křečovitě svírající parabolickou anténu.

Biomasa nakládala s lidmi jako se zvířaty. Zaháněla je do proluk a tam je uzavírala. V rostoucím šeru rozžehli štvanci několik paličských pochodní a temné nebe ozářily plameny ohňů. Vítr honil chuchvalce dýmu nad městem.

„Snad ji tím odrovnají,“ doufal Zobák.

Vír zatočil prachem a zamíchal do něho sazovitou krupici. Po spirále ji vynesl až k nám. Černé smítko mu přistálo na pravé straně lebky. Dopadlo na okraj bočního čipu a klouzalo po něm dolů k vyholené lebce.

„Pozor!“ křikl jsem.

Zamířil prsty k zasaženému místu. Chytl jsem jej za předloktí a úderem plochou dlaně vyloupl obvod ze soklu. Nervová soustava zbavená posilovače zareagovala zeslabením pulzů směřujících do svalů. Ochromená pravá ruka mu klesla bezvládné dolů a pohupovala se sem a tam.

„Rychle dovnitř,“ řval jsem mu do ucha. Temný kotouč dýmu přetekl přes okraj střechy.

Napadaje na pravou nohu kulhal ke vchodu. Slezli jsme po kovovém žebříku do chodby a vešli do prvních dveří. V nejvyšším patře konzervárny měli Knorrové výpočetní středisko. Uzavřeli jsme se v něm a klimatizaci spustili na maximum. Venku se rozléhal hlas. Takový hlas, který je slyšet hodně daleko, protože k tomu má důvod, jenž bolí. Nebylo mu sice rozumět, ale výmluvný byl dost.

V bezpečí sálu chytil Zobák dech: „Málem nás dostala.“

„Kondenzuje na smítkách. Tím, že zapálili ohně, jí pomohli do vzduchu.“

„Kruci,“ zachrčel poraženě, „jsme v pasti.“ Svaly na neposilované paži mu visely z kosti jako vymáchaný hadr. Už si ale začínal zvykat. Mozek mu burcoval k normální činnosti strach.

„Třeba je už i tady,“ napadlo mne. Podlaha ale byla čistá. Stropem nic neprotékalo, hermeticky uzavřená okna těsnila, vše se zdálo být v pořádku. Došel jsem až do kouta, kde byly kulatým otvorem vedeny kabely do nižších pater. „Tohle musíme uzavřít.“

„Jak?“ ptal se bezradně.

„Odřízneme je a díru ucpeme.“

„Máš nůž?“

Probíral jsem svazek kabelů a zkoumal jejich sílu a odolnost. Obvyklé koaxiály a dvoužilné linky vnitřního komunikačního systému.

„Mám.“

Policejní vyhazovák mi dělal společníka v pouzdře na pravém lýtku.

„Tady je taky jeden,“ ukázal Zobák na řídící terminál. Vedl z něj drát o poznání silnější než ostatní. „Já ho vyrvu.“

„Počkej! Takovou tloušťku standardní interfejsy nemívají a ta jeho barva je taky dost podivná.“ Šťouchl jsem do kabelu špičkou nože. Neprojel jeho povrchem. Přitlačil jsem. Růžové vlákno se křečovitě zachvělo a z nepatrné řezné rány vytekla krůpěj nažloutlé kapaliny. „Ta zrůda je napojena na počítač,“ už jsem chápal sílu, která vyřídila výběrčího a odstavila Si-lei a ostatní Japonce.

Zobák se tvářil, jako by ho koplo tři sta osmdesát: „Odřízni ho! Dělej!“

Bodl jsem do vlákna jednou, podruhé. Sekal jsem do něj a řezal. Svíjelo se na podlaze. Tlouklo kolem sebe jako bič. S kovovým zadrnčením upálilo roh transportního vozíku. Křečovitě se zachvělo otřesené úderem. Sekl jsem do něj. Dlouhé chapadlo odříznuté od zbytku těla reflexivně uhýbalo před ostřím nože. Odletující sliz tvořil na podlaze ostrůvky roztřeseného rosolu. Rozkouskovaný ztrácel sílu. Krvácející nářez se nechal bez potíží mést ven. Zůstalo po něm jen několik šmouh na zelených plátech podlahového plastu.

„Za chvíli je tu další,“ spustil jsem se vyčerpaně podél zdi na zem. „Jde po nás. Je to jeden obrovský mozek. Valí se městem, zabíjí a námi jistě taky nepohrdne.“

„Proč se tak nechoval dřív?“ vrtěl Zobák nevěřícně hlavou. „Bylo ho přece plné údolí,“ nervózně roztíral skvrnu na pravé nohavici.

„Asi si připadal na tak velkolepou akci malý. Čekal, až se dočkal.“

Příšeří místnosti prozařoval terminál zbavený vetřelce. Na obrazovce mu poblikával obraz pavouka výroby. Modré pruhy přepravníků se pohybovaly v nekonečné smyčce naprázdno a zásobníky obalů byly až po okraj nabity konzervárenskou fólií. Vstupní bloky z jatečních kobek, blokované červenými terči, praskaly pod náporem postupující biomasy.

Usedl jsem do pojízdného křesla operátora. „Že by za tím vším byly doopravdy jen jeho gigantické míry?“

Mlčel.

„Co říkáš? Co se stane, když ho rozdělíme na menší kusy?“

„Zkus to,“ zašeptal.

Projel jsem programovou nabídku a zvolil zadání pro konzervaci masových výtažků v rodinném balení. „A jedem,“ spustil jsem pro ověření jednu linku. Krajní kobka vychrlila biomasu na pás a mlecí automat ji rozsekal na superjemné pyré. Chucení, nastavené na indickou kuchyni, dodalo karí a zeleninové aroma. Plnící zařízení nasálo první dávku a se zasyčením ji vypustilo do připraveného obalu. Pššššč. Krabice se hermeticky uzavřela a olíplá nálepkou spadla na transportní vozík, který ji odvezl do skladu.

První úspěch mi dodal sebevědomí: „Rozjedeme velkovýrobu?“

Čísla na obrazovce naznačovala, že první pás naběhl na osmdesát procent.

„Počkej,“ vypískl Zobák. Namířil ukazovákem na kontrolku skladového čidla.

Řada vykřičníků a náhle i pronikavé kolísavé zvuky mě ubezpečovaly v tom, že se nemýlím: „Rozežrala folii.“

„Pustils’ ji do domu!“

„Kruci!“

Můj nápad neměl chybu. Proč ten kiks?

Nos jsem měl plný karí. Klimatizace hnala okrově žlutý prach do sálu. Usazoval se nám na šatech. Biomasa monotónně brblala jako vařící se puding. Ta nejjemnější, tekutější než kojenecká výživa, vzlínala stěnami. Natahovala k nám svůj prstík. Zdivo domu bylo výtahem, který jel pouze vzhůru.

Do prdele. Už nikdy žádný skandály, sexuální aféry, žádná whisky. Žádnej trest za naši vraždu.

Nevzdal jsem se: „Naperem ji do menších pixel.“ Už nebyl čas na nové pokusy. Nejvhodnější mi připadaly obaly na rajčatový protlak. Neměly víc než deset kubických centimetrů – nachově rudou fólii, nápis TOMATO SAUCE. Představil jsem si slzičky toho svinstva rozporcované na miliony a miliony částeček.

Zobák klepal podrážkou o podlahu. Noha mu poskakovala nahoru dolů.

„Jedeme na plno!“

Otevřel jsem všechny kobky naráz a pustil biomasu na pásy. Čelisti stroje zhltly lepkavou kaši. Zaklokotala v trubkách. Kovové řinčení, mlaskání a zvučné unikání vzduchu provázelo velkolepou hostinu.

Agresivní mozek měl pojednou jedinou touhu: celý, celičký, až do posledního zbytečku chtěl skončit v konzervách. To přání se mu splnilo. Neskončil, dokud nevytvořil nový orientační bod našeho města: BIG TOMATO ROCK. Potom se výrobní linka zastavila. Ve vzduchu stálo mrtvé ticho.

Šli jsme dolů. Schody byly slizké, museli jsme se přidržovat stěn, abychom neuklouzli. Ze stropů visely krápníky biomasy. Pršely z nich kapky připomínající nazelenalé pleskající plivance. Tekly dolů jako slimáci. Jejich agresivita zmizela v nenávratnu. Dvůr byl plný konzerv a pronikavého pachu. Dýchla na nás atmosféra jatek pracujících ve třísměnném provozu.

„Mám dojem, že se pro začátek budeme muset spoléhat jen sami na sebe,“ chrčel jsem vyčerpaně. Teprve teď mi došlo, jak je unavující neartikulovaný řev. „Musíme to vzít do rukou dřív, než se přiženou vyžírkové.“

„Myslíš, že přijdou?“ ptal se Zobák. Snad ve mně začínal vidět autoritu. Já totiž neměl hlavu otevřenou tak jako on. Mé nápady byly schovány pěkně uvnitř. Sice živořily, ale nepatřily nikomu jinému. Na dálku mi je mohl vykousat z hlavy jen pánbůh telepat.

„O lidi strach nemám. Prázdný město s horou žrádla je terno pro každýho emigranta.“

„To je fakt,“ řekl. Bouchl si dvakrát dlaní do čela. Svraštil je, a potom se ještě jednou uhodil do týla zdola nahoru. Vyrazil ze soklu svůj maxiintegráč. „Po tom, co jsme zažili, už nemám strach, že bych někam skákal.“

Plácl jsem jej po rameni. „Zahoď to svinstvo. Je konec gangů, konec elektroniky. Vláda nad tímhle městem je v rukou konzervativců. A to jsme my. Na nás je, abysme diktovali, co bude dál.“

Před špičkami bot se nám vlnil okraj obrovské kaluže rosolu. Omílal několik desítek integrovaných obvodů méně šťastných majitelů. Pohazoval jimi sem a tam jako mořský příboj pestrobarevnými mušlemi.

Nejsnáz to jde přes kulturu

Obrazovka prskla a optický déšť nahradilo panorama betonové kopule. „To být videozáznam z jejich poslední akce,“ pronesl lámaně Nipon, „pobočka Little Big Horn.“

Naklonil jsem se mu přes rameno, abych lépe viděl, a přitom mi do nosu zavanul prazvláštní pach tvořený pronikavou vůní smůly, ohně a vypalovaných integrovaných obvodů. „Výpočetní bunkr s archivním sejfem,“ konstatoval jsem.

„Jo, pohled z dálnice,“ přikývl Nipon sedící na okraji křesla. „Ještě chvilku a…“ napjatě sledoval monitor. Co chvíli si nervózně přihlazoval mastné a do očí padající vlasy. Obtáčel mu je kroužek vytlačený čelenkou spočívající nyní vedle klávesnice jako mrtvý pták. Poklepával nohou. „Už, už to bude,“ řekl a čelem málem ťukl o obrazovku.

Ten člověk sem ani kapku nepatřil. Skočil do úrovně páté generace přímo po hlavě a bral ji stejně samozřejmě jako jeho pradědeček kmenový medicinman svá jasnovidná vidění.

Hučel jsem mu do ucha: „Co čekáte, že dokážu, když už je vlastně po všem?“

Zdálo se, že mou otázku nevnímá. „Teď mám už jen čtyři pobočky,“ řekl posmutněle.

„A co v nich vlastně schováváte?“

Sekl po mně pohledem. „Ptáte se, co v nich je?!“ zvýšil hlas. „Všechno, všechno v nich je – úplná paměť našich předků, medicína, která nás chrání před zlem, kouzla šamanů…“

Na monitoru se objevila dlouhá bílá chodba, sterilní a čistá, po jejímž stropě se plazily dvě řady zářivek.

Zpozorněl. „Už jdou,“ vyhrkl napjatě, jako by totéž nesledoval už několikrát předtím. „Vidíte?“

Do záběru vešlo pár temných postav působících v tom prudkém osvětlení jako pouhé stíny. Měly v sobě cosi zvířecího, plynoucího z přirozeného chování, ale i dokonale ústrojného, svědčícího naopak pro stroje.

Postrádal jsem v tom logiku: „Copak se tam dá tak jednoduše proniknout?“

Bezmocně rozhodil paže. „Když oni se chovají příliš primitivně,“ stěžoval si, „s tím už žádná ochrana nepočítá.“

„A k čemu pak takový bunkr vlastně je?“

Pokrčil rameny. „Aby ochránil data při pádu letadla… nebo při zemětřesení…“

„A s čím tedy počítáte, když se nechráníte proti útoku několika ozbrojených banditů?“

V očích mu zajiskřilo. „S tím, co má úroveň, s průnikem přes síť, rozbitím obranného kódu – ne s obyčejným násilím a zbraněmi,“ dokončil zhnuseně. Jeho indiánští předci přišli z Jihovýchodní rezervace, z té líhně géniů uvažujících tak logicky, že jejich myšlenky šly kódovat přímo do počítačových jazyků. Byli mimořádně schopni analytici, ale přitom děsně naivní, nepoučení minulostí.

V hlavě mi bliklo – zřejmě předpokládal, že k mé drsné tváři patří i patřičná výbava drsňáckých zkušeností, které by mohl využít. Já měl ale odrazující vizáž už od kolébky, a v časech dokonalé plastické chirurgie by bylo zbytečné mu vysvětlovat, že má tvář není pracovním nástrojem, ale důsledkem nepřekonatelných obav z narkózy. Vše jsem uvedl na pravou míru: „Ale já jsem také doma spíš v té jemné práci, násilí znám jen z doslechu.“

Tvářil se jako sfinga: „To vím.“

„A co tedy ode mne čekáte?“

Prudce vstal. „Že ochráníte naše data,“ řekl a položil mi majetnicky ruku na rameno.

„Proč právě já?“

„Protože chráním naše společné dědictví,“ pronesl slavnostně a s důrazem, abych snad nepřeslechl slovo „naše“, „kapka indiánské krve proudí přece i ve vašich žilách… Nebo se snad pletu?“

„Jak to víte?“

Shovívavě se pousmál: „Dobrý stopař čte i v náznacích.“

„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny, „máte pravdu. Stejně ale…“

Mávnutím ruky mě umlčel. „Nejsme staré squaw, abychom ztráceli čas planými řečmi, jste přece odborník, poradíte si…“ odmlčel se, jako by chtěl položit důraz na to, co přijde, „…ale hlavně musíte postupovat bez násilí, nechceme vykopat válečnou sekeru, rozumíte?“ Přes svou impozantně chlapskou figuru, která se už delší dobu dala najít jen u těch několika „primitivních“ civilizací, byl zřejmě ještě větší pacifista než já. Jeho důvody byly nejasné; ty mé každý pochopil, jakmile mě poznal o trochu blíž. Naštěstí jsem nebyl sám – tak zcivilizovaných nás byla většina.

Ze stínů na obrazovce se mezitím vyklubalo pět skutečných postav, které zblízka vypadaly na profíky v černých elastických skafandrech. Vzájemně se odlišovaly jen typy zbraní, jež třímaly v rukou.

„Tyhle metody museli hledat daleko v minulosti,“ řekl jsem snaživě.

Přizvukoval: „Něco takového udělá jen blázen.“

„Blázen anebo politik, každý z nich může mít důvod se tak chovat. Já hádám na politiku,“ tipnul jsem si, „nekandidoval jste v poslední době do něčeho?“

Důrazně zavrtěl hlavou.

„Třeba o tom ani nevíte…“ uvažoval jsem, jiná možnost mě ale nenapadala. „Nerozumím tomu, že si zasedli zrovna na vás.“

„Ničí všechno, co má co dělat s námi a s naší kulturou.“

Zabijáci míjeli jednu z bočních kamer, která je na okamžik zabrala z profilu. Něčím byli zvláštní.

„Jako bych je už někdy někde viděl,“ řekl Nipon zamyšleně.

„Taky mi připadají povědomí.“

„Že by Čejenové?“ nadhodil nejistě.

Obraz poslední postavy, zachycený okem kamery, přinesl rozuzlení, praštil mě mezi oči jako střemhlavý bombardér. „Už to mám!“ zaječel jsem. Obrys kompromitující podrobnosti se objevil na kombinéze, když dotyčná přehazovala brokovnici s upilovanou hlavní z levé ruky do pravé. „Prsa! Ženský! Letos to zase přišlo do módy.“

„To není můj džob,“ řekl omluvně, a doopravdy nevypadal na člověka, který listuje v módních žurnálech. Zůstal dítětem, orientační smysl si zachoval jen pro oblast prérií a pouští; betonovou džungli, v níž žil, nechápal.

Vybral si mě ale za důvěrníka. „Řekni,“ chytl mě za předloktí a přitáhl blíž, „kde se v nich bere taková nenávist k indiánům? Já myslel, že jsou ty doby dávno pryč…“ Povzdechl, opřel se o stůl a na paži mu vyvstal sval – pravý sval, já bych neschrastil peníze na podobný ani z té nejobyčejnější biomasy. O něčem takovém jsem si mohl nechat jen zdát.

„Vždyť je v jednom kuse dráždíte,“ promluvila ze mě závist.

Nedůvěřivě svraštil čelo: „My? Jak? Manitu je mi svědkem…“

„No právě. Manitu, totemy, medicína, svaly – kódovaná šamanská kouzla! Kdy už si konečně všimnete, že je takové věci provokují?“

„To jim vadí?“ podivil se.

„Vadí,“ sykl jsem pohrdlivě, „ještě hůř, to je ponižuje.“

„My už jsme ale takoví.“

„Potom se nemůžete divit, že po vás jdou, když na každém kroku vystavujete svou samčí převahu. Takový exhibicionismus snese málokterá.“

Zvuk mi dával za pravdu. Zahlcený reproduktor zachrčel, chraplavý štěkot samopalů občas přerušil výbuch granátů a razantní puff vydávané brokovnicí. Ženy zaujaly nehybné pozice a zbraně jim v rukou poskakovaly jako psi rvoucí se ze řetězů. Několik vteřin příšerného řevu vystřídalo ticho rušené jen klapotem porouchané klimatizace. Místností se vznášel dým, na několika místech hořela izolace a vysoké bloky paměťových modulů byly probity kulkami. Bílá, vazká tekutina záznamového média vřela a vystřikovala z jejich vrcholů až kamsi ke stropu. Hořící lak se škvařil a barevné totemové obrazce zdobící jejich povrch se odlupovaly a v podobě hořících kapek dopadaly na zem.

„Proč to dělají?“ po tvářích mu tekly slzy.

„Půjdou i po těch pobočkách, co vám ještě zbyly? Jste si jistý?“

Vlasy mu poletovaly kolem hlavy, jak horlivě přikyvoval.

„Kolik jich už vlastně vyřídily?“

„Tahle byla třetí,“ řekl pohřebním tónem.

„Pokaždé to udělaly stejně?“

„Skoro.“

„Proč tedy ke každému vchodu nepostavíte partu chlápků, která by proti nim použila stejné metody?“

V okamžiku se opět proměnil v energického náčelníka: „Nemluvím dost jasně?“ Vrásky na tváři měl náhle hlubší, ruce sevřel v pěst. „Řekl jsem bez násilí, proto jsem si najal odborníka na jemnou práci zřejmě jsem nepůsobil příliš chápavě, vás,“ dodal. „Teď máte možnost ukázat, co ve vás je!“

„Brada mi klesla na hrudní kost; na tuhle humanitu jej muselo naprogramovat pěkně staromódní náboženství. Jsou za tím naše dámy,“ řekl jsem váhavě.

„To vadí?“

„S ženskejma bejvaj největší potíže.“

„Jste profík,“ lichotil, „poradíte si, máte zkušenosti, a k ruce dostanete mou nejlepší odbornici pro ženské otázky. Nezná tabu, všechno umí a splní, co vám uvidí na očích.“

Příliš jsem těm superlativům nevěřil, ale on o tom se mnou rokovat nehodlal, stiskl tlačítko na ústředně a rytmickou řečí, bohatou na sykavky, odříkával cosi do mikrofonu.

Chtěl jsem ho upozornit, že se nemusí obtěžovat, ale obraz reality mi zaklapl ústa – ta žena šla s módou.

„Ještě něco?“ zeptal se ten kouzelný dědeček.

Potřeboval jsem čas, hodně času. „Kdy myslíte, že se objeví?“ sondoval jsem.

„Zítra,“ řekl s jistotou.

„Fajn, na práci mám tedy celou noc.“ Chtělo se mi řvát, ale dělal jsem, že se k ránu ukoušu nudou.

„Indiána uklidní, když vidí, že je v rukou odborníka,“ poznamenal spokojeně a utřel si upocené dlaně o leginy. „Nic dalšího už tedy nepotřebujete?“

„Jen trochu klidu.“

„Howgh,“ řekl.

Niponka stála přede mnou a úsměv v její tváři připomínal spíše úspěšnou kosmetickou operaci nežli skutečný výraz. „Mohu pro vás něco udělat?“ ptala se křišťálovým hlasem. „Co všechno potřebujete k práci?“

„Vás,“ vydechl jsem.

Samozřejmě to nevzala doslova, protože v místnosti, do níž mě dovedla, bylo kromě koutku určeného pro odpočinek i dokonalé technické vybavení – doutnající obrazovky byly tím nejintimnějším osvětlením.

„Dáte se hned do práce?“ otázala se a svůdně zakmitala dlouhými řasami.

Nedalo mi to, cosi mi říkalo, že mám tu nejlepší příležitost načerpat základní informace o svých budoucích protivnicích.

Zřejmě to mělo cosi společného s výchovou, ne s tou obvyklou, naopak, bylo to v ní jaksi od narození, putující z pokolení na pokolení. Svedla mě velice snadno, a ta blízká setkání heterosexuálního druhu byla více než inspirativní. Niponova sekretářka měla sice vysedlé lícní kosti a hrubé černé vlasy, dlouhé až k bokům, jí kapku padaly, ale jinak byla formát. Na nic se neptala, nic neříkala… Úvodní etapu jsme mohli zcela přeskočit. Ten zážitek mě přivedl na myšlenku, že je čas začít s intenzivní léčbou.

Něco takového se mi zatím ještě nestalo, kruci, aby po mně ženská, jakákoliv ženská takhle vyjela. Sám sobě jsem stoupl v ceně, ale potřeboval jsem o tom ještě slyšet, pokud možno přímo od ní, abych si vše mohl pěkně uložit do podvědomí na horší časy.

A tak jsem se zeptal, když bylo po všem: „Čím to, že jsi o to tolik stála hned od začátku, připadal jsem ti… nějaký zvláštní… nebo jiný než ostatní?“

Usmála se: „Přece jsem musela udělat to, co jsem ti viděla na očích.“

„Na očích?“

„No jistě. Vždyť víš – on si to přál.“

Zklamání. „Jo tak.“

„Dala jsem ti všechno, co jsem ti na nich viděla. Ale vydržet se to dalo,“ řekla laskavě.

S takhle poddajnou ženskou jsem se ještě nesetkal, snad už ani neexistovaly. Indiánky měly něco do sebe, byly prosté buďto děsně staromódní, anebo natolik supermoderní, že předešly čas; prostě jiné, feminismus jim byl cizí.

Niponka teď už hlasitě oddechovala a asi snila o vigvamu uprostřed širých prérií a o bizoních houních, které znala jen z Národního muzea. Mě naopak ten neočekávaný sex dostal do zvláštně činorodého rozpoložení, v němž si muž, nacházející se pod vlivem narůstajícího sebevědomí, uvědomuje své nedoceněné možnosti. Nápady se rojily, a netvořily je jen ty obvykle standardní postupy. Pral jsem je přes snímače na disk, a potom sebou praštil na postel! I ta má polovina byla ještě trochu teplá.

Ráno mě dostalo připraveného, alespoň jsem měl ten pocit do chvíle, než jsem spustil vše, co jsem v noci připravil. Za denního světla to už nevypadalo tak dobře, udivilo mě, že jsem se spokojil s něčím tak tuctovým. Euforie se nedostavila. Vyplivlo mě to opět na počátku a nezbývalo než použít obvyklý způsob – jít na věc přes centrální městskou knihovnu, obsluhovanou zastaralým strojem SYMPS 500C. Do toho stařešiny jsem pronikl už jako malý kluk, a pokaždé mi dokázal, i když nevědomky, poradit.

Na uvítanou zazářila obrazovka monitoru starorůžovým nádechem nevinnosti. Zkusmo jsem stiskl několik kláves a systém vrátil hlášku: CHYBNÝ KÓD.

„Kruci, měnili zámek.“ Naštěstí byly použity začátečnické číselné řady se spíše formální ochranou, platil je totiž stát, a ten si vzdělání cenil více než několika šlupek, plynoucích od trvalých předplatitelů. Na třetí pokus jsem byl uvnitř.

Na obrazovku padl stín, Niponka. „Myslíš, že máš s tímhle šanci?“ Něco z lehkonohé chůze jejích předků jí zůstalo.

„Napadá tě něco lepšího? Nechcete násilí…“

Nepřesvědčil jsem ji. „Ale tohle?“ řekla váhavě.

„Vybrali jste si mě, a tak už to na mně budete muset taky nechat. Z toho, že bych přitlačil, strach mít nemusíte, pral jsem se jen tehdy, když už nešlo vykoumat, jak zdrhnout.“

Hlas, který jí zazněl z hrdla, byl podivně chraplavý: „Už zbývá málo času!“ Měnil se jí, s každým slovem byl hrubší a hrubší.

„Cože?“

„Nipon říká, abys spěchal,“ řekla stejně chraplavě.

„On říká?“

„Je ve mně,“ odpověděla.

Nasucho jsem polkl. „Ví o všem, co se tu děje?“

Přikývla. „A hovoří mými ústy.“

Nepřihrál mi ji tedy pro nic za nic. „Už mi nevěříš?“ Oslovil jsem jej.

„Nevidím výsledky.“

„Protože máte úplně pitomou metodu. Vy potřebujete chlápka, který jim vytluče mozek z hlavy. Co si to s nimi rozdá a pošle je do věčnejch lovišť!“

Umlčela mě. „Dost,“ řekl Niponův hlas, „nech vykrucování a začni…“ Jistě nevědomky mi tiskla zápěstí tak důrazně, že jednoduše nešlo odmítnout.

Svěřili se do rukou teoretika s hrozivou vizáží, snad počítali s tím, že bude stačit, když ho ukáží jako strašáka. Pokrčil jsem rameny. Na obrazovce stálo VÍTÁME VÁS V MĚSTSKÉ KNIHOVNĚ a syntezátor hrál poslední song se zcela nesrozumitelným intelektuálním textem.

Párkrát jsem stiskl ENTER, než naskočil kořenový adresář – stovky hesel, které mi říkaly něco málo anebo vůbec nic. Projel jsem všeobecně přístupné bloky a namířil do studijních oblastí s nižším stupněm utajení.

„Já se ovšem bez praktika neobejdu,“ bručel jsem si pro sebe, „já ne…“ Poškádlil jsem jeden z informačních bloků začátečnickým pokusem o průnik.

„Bez násilí,“ chrčela Niponka.

„No jasně.“

Můj komplic už lezl – poznal jsem to podle milisekundového poklesu napětí, které málem vykoplo systém. Ohmátl okolí, aby nepadl do pasti, a teprve potom vyslal kontrolní dotaz. Vzápětí jej můj kód pošimral pod žebry a jeho odpověď se rozprskla po obrazovce jako ohňostroj se všemi povolenými šestnácti miliony barevných odstínů. Secesní reliéfy, pošmourné stíny šmrnclé rumělkou a oblé tvary evokující vůni silného hovězího bujónu. Prostě věci, které měl rád, přestože je znal jen z vyprávění.

Syntezátor zavyl.

– Kde se tu bereš? sténal šokovaný jeho výslovností.

„Nazdar, Gregu,“ houkl jsem o něco hlasitěji než obvykle, protože zvuk nebyl jeho nejsilnější stránkou.

– Rád tě vnímám, zachrčel potěšeně, až jeho drnčivé er zarachotilo jako setrvačník.

Niponka mi stála za zády: „Kdo je to?“ Otázka se v ní vzepjala jako kůň před překážkou.

„Starej kámoš, ten nejsprávnější profík pro naši práci.“

Chvíli s ním mluvila, nejprve svým vlastním kultivovaným hlasem, ale hned na to se jí z hrdla ozval úsečný křik náčelníka Nipona.

„Pověz jim něco o sobě, Gregu.“

Původně byl jen systémovou kostrou vyplněnou bezpečnostními programy, superproduktem bez vlastní inteligence.

Pak ale přišla neurointegrace. Stačil mu prostor, sebezdokonalování zvládal sám a za pomoci expertního systému se vypracoval na skvělého diagnostika. Greg šplhal po vrcholcích vzpomínek pohnutých bojů s těmi nejpříšernějšími obludami z binárního světa…

„Tak tohle je ten nejlepší profesionál v širokém okolí, má nejrychlejší reflexy, které zvládnou jen programy ve strojáku, a není schopen fyzického násilí.“

Skromně přerušil mé oslavné ódy: – A co ty? Máš potíže? zajímal se.

„Já ne, ale mám pro tebe kšeft, přesný retro styl z dob mládí. Samopaly a granáty, žádné algoritmické kejkle.“ Pral jsem to do něj, protože byl schopen přebírat data s daleko vyšší kadencí.

Niponka mlčela, do tváře chytila tik. Víčko levého oka jí létalo nahoru a dolů, jako by je ovládal multivibrační obvod spínající s ďábelskou rychlostí.

„Tak odkud začneme?“ spěchal jsem na něj.

– Vlítnu do těch zbývajících poboček a vsadím se s tebou, oč chceš, že je předem navštívily všechny do jedný. Určitě po nich zůstaly nějaký stopy.

„A dál?“

– No, potom je vystopujeme… a hlavně najdeme jejich slabé místo.

Niponka si sedla, přehodila nohu přes nohu a kouřové punčochy s jemným vzorem se jí napjaly přes zdeformované stehno. Ve vzduchu viselo cosi jako napětí, hlas srdcí zamřížovaných našimi žebry nabíral na tempu, až dosáhl toho nejvhodnějšího rytmu pro nebezpečnou práci.

– Veď mě!

Gregův hlas působil jako lokální umrtvení, umrtvení všeho kromě nás a naší cesty. Vytáhl jsem ho z jeho bejváku a hodil na síť. Nipončiny dlouhé nohy se křečovitě napjaly, od kotníku přes lýtko a kulaté koleno jí běželo široké oko. Byla v tranzu a podle pozice, již zaujala, převzal dohled nad akcí sám náčelník. Zuby jí drnčely, do rytmu sykala hesla a klíčové kódy. Obrazovka svítila s nebývalou intenzitou, Greg letěl světlovodnými vlákny a tunely ústředen maximální přenosovou rychlostí.

Niponka zmlkla, chvíli trvalo, než zakotvila v normálu: „Je v Donweru, ten je nejblíž.“ Ústa měla vyschlá tak, že se jedno slovo lepilo na druhé.

– Nemůžu dovnitř, zabručel.

Niponka chrčivě nabrala dech. „To není možné,“ podivila se, „je otevřeno.“

– Zbourej antivirovej zámek.

„Proč? To přece…“

– Mám je v sobě.

„Riskuj, náčelníku, nemáš jinou možnost,“ vycítil jsem, jak moc se Greg nutil k pravdivé odpovědi…

– Jsou to reklamní slogany Per Fektů. Vlezou všude, ale neškodí.

„Běž,“ řekla.

Vklouzl do operační paměti a měnícími se výpisy nám dával vědět, jak pokračuje prohlídka dat. Hledal něco, co do programové skládačky nezapadalo, anebo to, co do ní zapadalo až příliš.

– Něco mi skřípe pod nohama. Nic tu není, ale to, co po tom zbylo, je děsně neobvyklý.

„Nějaká stopa?“ ujišťoval jsem se.

– Asi.

„A co je na ní tak zvláštního?“ ptal se Nipon cizími ústy.

– Zdá se být větší, než je zapotřebí. Ten, kdo ji udělal, nešetří místem. Tak by správný obchodník se svým majetkem nikdy nenaložil.

Niponka větřila. „Už jsou ale pryč?“ jistila se.

– Jo, tahle stopa ale nebude jediná.

Položil jsem jí ruku na rameno: „Teď po nich půjde, je to lovec.“

Potuloval se sítí sem a tam a občas poslal hlášku, která jej představovala jako nezkušeného uživatele bloudícího bahnem dat. Bezvadné mimikry, pro nás minuty čekání a pro něj kilometry cest vzduchem i kabeláží.

A potom přišel signál: frontální schéma dívčí tváře neurčitě unylého výrazu, obklopeného po stranách rostlinnými úponky.

„Má je,“ plácl jsem dlaní o stůl, „už je našel.“

Greg se vracel a cestou nám do pasivního pozadí obrazovky sázel adresy průchozích ústředen. Hmátl jsem po uživatelském seznamu. „Tak,“ jel jsem ukazovákem po stránce, cílová adresa byla až dole, předposlední údaj, „– tady to je. Bývalý obchod se zvířecím masem, teď patří oddělení FEMINY XXIII., je v něm pobočka pro ženské výtvarné umění.“

– Jistí ji jedna suchá amatérka, která má všechno zakázáno, dodal Greg protahující se spokojeně už v naší paměti.

Těžkopádně jsem přemýšlel: „Jak ale na ni, když nic nemůže?“

– Vsaďme na šok, navrhl.

„Ty ďáble.“ Byli jsme, myslím, v té nejlepší sestavě pro produkci šoků: teoretik s vizáží vraha, psychický hermafrodit a program nakažený rakovinou. Ideální skupina pro průnik. Mé zkušenosti, vstřebané za nedlouhé manželství, nám teď mohly být k užitku. Na vlastní kůži jsem zakusil, jak velkou paseku dokáží nadělat správně vybrané informace. Už jsem to jednou nevědomky udělal – má bývalá žena pocházela z venkova; tohle, spojené s nedostatkem novinek a s nezájmem o všechno kromě ní samé, nás přivedlo ke krachu, když jsem si ji odvezl do informační smršti velkoměsta – to byl konec.

„Mám dojem, že vím, co na ně zabere,“ řekl jsem tajemně.

„Mluv!“ vyjekla Niponka.

„Co takhle zkusit, jestli nemají mezery ve vzdělání…“ napínal jsem ji.

„Jaké? Tak mluv!“

„Co byste řekli tomu, kdybychom jim pustili program z jiné než červené podknihovny.“

Tahle cesta měla naději.

„Zkus to,“ rozhodl Nipon.

„Gregu!“

Zobrazil názvy uložených textů. – Nechám si to od ní zaplatit, to je totiž ten nejlepší způsob, jak se dostat bez potíží skrz jejich bezpečnostní systém, skřípavě se rozesmál.

Měl pravdu, čisté informace za rozumnou cenu bral každý. Běžná transakce, převod z konta na konto.

Přenos začínal statí s názvem: SEXUÁLNÍ FUNKCE V PŘÍRODĚ A U ČLOVĚKA. Prima lekce pro povzbuzení pozornosti, určitě teď seděla před obrazovkou a hltala ji jedním dechem. Tedy za předpokladu, že uměla číst.

VÝVOJ ZÁJMŮ A ZÁŽITKŮ SEXUÁLNÍCH: generační instinkty, erotické zájmy, libido… Podněty byly úzce fyziologické, ty nejužší, orientované pouze na ženin zrak.

Její reakce nebyla odmítavá, na přečtení první stránky potřebovala sto pětaosmdesát sekund, na pátou jí stačilo už o dvacet méně. Stránkovala text na obrazovce, úder ukazováku do klávesy měla nežensky tvrdý, prst jí tuhl, měl jsem dojem, že je vzrušená.

PODMÍNKY PRO SEXUÁLNÍ ŽIVOT A JEJICH VÝVOJ.

Hltala stránku po stránce, dosáhla rytmu metronomu.

– Teď jdu já.

Vstoupil mezi dva pakety dat. Zpředu byl přitištěn na sexuální pochody normální, zezadu na odchylné.

MUŽSKÉ A ŽENSKÉ VLOHY, STYL MUŽSKÝ A ŽENSKÝ, MUŽSKÉ A ŽENSKÉ KOUZLO… Stupňované ataky koncentrovaly její pozornost jediným směrem.

Nezkreslené informace – gradace – probuzené city. Greg s ní mohl dělat cokoliv, poddala se, vše bylo v pohybu. Převedla nás z pozice pióna do pozice střelce a Greg udělal tah, kterým ji matoval, měl ji na lopatkách, a opakoval ho stále dokola: tam, zpátky, tam, zpátky… K předaným informacím přistoupila zcela uživatelsky, nechala je do sebe vniknout a použila je pro vlastní rozkoš. Udělala si svátek a práci pustila k vodě.

„Dobrá práce, bratři,“ skřípal Nipon v něžných Nipončiných ústech.

Já zatím uspokojen nebyl: „Doufám, že něco vyštrachá proti těm dalším.“

Zatím nám pouštěl data, která považoval za zajímavá. Zakládací listinu výtvarné sekce, programové prohlášení, pár dekorativních panó tvořících jádro sbírky. Podle mě práce před anebo po malířově zenitu. Dekorativní obrázky plné tvrdých linek a jemných pastelových odstínů. Greg byl ovšem uprostřed opiátů secese ve svém živlu.

Do proudu sladkých mazanin padlo jako bomba schéma připomínající náčelníkův sejf.

„Donwer,“ vykřikl Nipon, „plánek, kosoúhlá projekce.“

– Je v aktualitách.

„Co je u něj? Má doprovodný text?“ vyletěl jsem.

– Jen dnešní datum a čas, deset nula nula.

Na hodinách bylo devět třicet. „Pusť všechno od začátku.“ Choval jsem se jako nenasytný milovník výtvarného umění. „Obrázek po obrázku, znova a znova,“ strnul jsem v agresivní nehybnosti s očima zavěšenýma na obrazovce. Čenichal jsem v jejich smetí a hledal klíč.

„Samé ženy,“ řekl Nipon, „jsou na nich samé ženy.“

Musel jsem přiznat, že výběr byl pořízen s určitým vkusem, s novým vkusem, který věděl, co je ženskost. Na mě to sice působilo jako kýč, ale zřejmě jen proto, že jsem nic takového dosud na živém originále neviděl. Nehnul jsem s tím ani o píď, i když jsem prošel všechno. Od počátku do vyčerpání. Nic. Slunce se nám dralo do místnosti a obrazovka poblikávala jako nazelenalá stoka.

„Znovu.“

Ženská, ženská, další ženská, a ještě…

„To je ono!“ konečně mi došlo, v čem je systém… „Jedem ještě jednou,“ přikázal jsem, „v tempu.“

Bylo to ono, dokonalá personifikace. Hudba – ženská a gesto naslouchání; malířství – ženská v segmentovitém oblouku hledící do snové krajiny; poezie – ženská a krajina. Stále dokola: podzim – ženská… Dotáhly ten program ad absurdum. Vše oblé a hladké, jemný tvar, jemné barvy, oblouk… Jakoby připravené pro reklamní kampaň „Za ženskost“.

Niponka v sedě přešlapovala. „Stihneme něco udělat?“ ptala se.

– Jo, četl mi Greg myšlenky, jdu na to.

Tentokrát jsme děj sledovali v reálu. Ospalé dopoledne a dosud prázdná odbočka – obraz putoval z kamery na kameru – kupy pomačkaných plechovek kolem. Sluncem propálená díra v šedomodrém nebi. Fajn pohoda, dokreslená volně stoupajícím cigaretovým dýmem.

V dálce zadrnčel motor, ze zatáčky vyjela dodávka počišťovací party a líně předrncala brzdící mozaiku. Měla přesně tempo těch, kteří nedělají pro vlastní potěšení. Pneumatiky pomlaskávaly na tajícím asfaltu, pravé přední kolo házelo. Skrz sklo poprášené pouštním pískem nebylo na ten obrázek klidu a pohody pořádně vidět. Zapíchly to vedle poloprázdných kontejnerů s odpadky a otevřely dveře.

„Zase je jich pět,“ zasyčel Nipon.

Přikývl jsem: „Sehraná parta.“ Šly do sejfu jako do kostela, tiše, jedna po druhé. „Připravily se precizně a mají senzační smysl pro detail, i zbraně nesou spíš jako košťata.“

Kráčely chodbou s koncentrací herců, jistojistě věděly, že jsou v záběru.

Niponka nervózně ťukala prstem o stůl a Greg teprve teď, téměř v poslední chvíli, opustil paměť Donwerského centrálního počítače.

– Všechno je připraveno, hlásil, jeho hlas k nám přicházel z veliké dálky a zanikal v nepřirozeně hlasitém šumu ventilace.

Před vstupem do výpočetního sálu zůstalo komando na okamžik stát. Ta zastávka měla dva důvody: dosažení stavu koncentrace a uvedení zbraní do střelecké pohotovosti. Šéfka s brokovnicí rozrazila dveře z kouřového skla a vrazila do sálu, v patách měla ostatní. Vržena setrvačností a nadrilovanou řadou pohybů zaklekla, přitiskla pažbu zbraně k rameni, až potom se rozhlédla. Její ohnutý ukazovák spočíval na spoušti a měl náskok před dějem v mozku, naštěstí jen malý.

Vykřikla: „Bože!“

Těžko v prvním okamžiku říci, zda její prudkou reakci způsobila radost, nebo odpor z nakreslených znaků. Horečnatě pracující personál právě dokončil grafickou výzdobu bloků procesoru, přetřel obrázky totemových zvěrstev a pokryl je odshora až dolů ryze ženskými symboly všech velikostí a barev. Poučen Gregem začal uplatňovat tentýž styl i u všech falických paměťových modulů.

„Dostals’ je,“ zaječel jsem, zatímco Niponka vydávala jen nesrozumitelné vzdechy exaltického štěstí.

– Obyčejná kosoúhlá projekce, řekl skromně Greg.

„A nás jsi dostal taky… Tahle data jdou očima přímo do mozku. Na něco takového mohl přijít jen ten, kdo má symbolismus v krvi.“

Rozesmál se. – Víc. Víc než v krvi, řekl a věděl, o čem mluví – prostě to měl v sobě.

„Hau, hau, hau,“ blekotala Niponka šokovaná naší kampaní.

Kosočtverec vedle kosočtverce, malý, velký, prostřední, a v každém z nich odshora dolů čára. Všude, i na doutnajících obrazovkách, se skvěly jednoznačně ztvárněné piktogramy, vzrušením rozechvělé v neprokládaných řádcích.

Dámy byly v koutě, prostě grogy, dostalo se jim podpory těch, od nichž to v žádném případě nečekaly. Měly slzy v očích: konečně je někdo pochopil!

Na každém z těch odporných sloupů byl alespoň jeden ze symbolů jejich pohlaví. Nic je nemohlo potěšit více než zájem, který jsme jim tak dali najevo.

„Skvělé,“ jásal Nipon.

Chytil jsem Niponku za rameno a zatřásl s ní: „Berte to jako pomoc, za kterou musíte zaplatit. Na tenhle originální design máme monopol!“

– Trefil jsem se jim do vkusu, vrčel spokojeně Greg.

A mě to bralo stejně jako je. „I do našeho,“ pochvaloval jsem si, „doufám, že nám všem půjde ode dneška o stejnou věc…“

V jednoduchosti tkví síla, a ta vrátila život do starých kolejí. Já teď mohu, díky změnám a subvenci od Nipona, hýčkat doma tu svou, ženskou až do nejmenších detailů (a není to indiánka) – je prostě úžasná. A tak jsme se dohodli, že na první dítě půjdeme ryze biologicky.

A Greg? Ten je jako koule, celý obsypaný reklamními taháky Per Fektů: JDEME NA TO PŘES VÁŠ VKUS! Je mu fajn v supermoderní pamětové matrici, vytapetované odshora až dolů tím stylovým vzorem, prý od jakéhosi Preissiga, který na něj už dávno nemá platný copyright.

Vliv větru

Ti dva muži si pro schůzku vybrali kapli a nemohli volit lépe. Na zdejším hradě nebylo opuštěnějšího místa, jež by bylo pro tajné setkání příhodnější. Navíc se sešli v hodinu mezi psem a vlkem naplněnou hlubokou zimní nocí a pochrchláváním podřimujících stráží. V temném zákoutí plném prachu si podali ruce králův vyslanec a špeh, jenž na hradě hraběte Schlitze přebýval již několik dnů. Tlumeně spolu hovořili, ale co chvíli se rozhlíželi, protože možnost, že jejich schůzka bude odhalena, je znepokojovala.

„Schlitze už žádná slova nepřesvědčí,“ šeptal špeh, „zbláznil se. Záleží mu jen na jeho šílené představě a všechno jí podřídil…“

Vyslanec přikyvoval.

„… je třeba činů, slov už bylo dost.“

„Jakých činů? Na jednu stranu král nechce jen mlčky přihlížet, ale na druhou – to, co se zde děje, může ovlivnit řadu událostí. Není moudré příliš budit pozornost.“

„Myslím si, že by stačilo dosadit na hrad kaplana, který by všechny přitáhl k modlitbě, znovu vysvětit kapli. Posvítit si na všechny bludy, kterými Schlitz svádí ovečky ze správné cesty.“

„Možná,“ pokrčil vyslanec rameny, „možná by to mělo význam. Budu o tom uvažovat. Stejně nemohu spát… V hodovní síni určitě ještě pijí patoky, kterými je hrabě napájí, ale mně už z nich jde hlava kolem,“ postěžoval si a na důkaz svých slov zavrávoral.

Špeh jej zachytil za rameno. „Pozor, pane Voigste.“

„Vím, co si myslíš, ale vínem to není, brachu. Stáří, víš, je to stáří. Také to jednou poznáš… Potřebuji se jen nadýchat čerstvého vzduchu a bude líp.“

První odešel vyslanec a vydal se po schodech vzhůru na hlásku, špeh okamžik počkal a potom vyklouzl dveřmi on a ve stínu hradby zamířil k čeledníku.

Teprve potom se pohnul závěs ve zpovědnici a z jejího nitra vyklouzl ven ještě někdo další.

Postava, která se objevila na ochozu věže chvíli po rytíři Voigstovi, pro něj nebyla ničím jiným než pouhým stínem. Z měsíce totiž zbyl jen tenounký opalizující srpeček a drobounké body hvězd vytlačila zima a mráz až na samý okraj nebeské klenby.

Čas spěl k ránu. Rytíř zhluboka vdechl chladný vzduch a tvář nastavil jeho poryvům. V žaludku cítil kyselost vína, jež bolestivě stoupala tělními trubicemi vzhůru. Hlava jej k uzoufání bolela a levou nohu mu stravovala křeč. Cítil se starý na službu vyslance, již mu bylo pro krále vykonávat, starý a pro tentokrát i veskrze zbytečný. Pokud hrabě zaznamenal jeho přítomnost na hradě, nedal to ani v nejmenším najevo. Komnatu mu přidělil purkrabí, který mu připadal tak hloupý či oddaný svému chlebodárci, a možná oboje, že se s ním ani nepokoušel zapříst rozhovor a vyzvědět nějaké novinky…

Zamyšleně poklepával nohou o zem, aby v ní rozproudil krev, a horkost uvnitř těla na okamžik vyvážila noční chlad. Nastalá rovnováha, prostá bolesti, v něm vyvolala nutkání sdělit temnému stínu strážce, jak s ním v jeho službě soucítí.

„Zima,“ zabručel, „psí zima.“

V odpověď zaznělo pouhé hrdelní zachrčení.

Nenechal se jím odradit. „Brzy tě vystřídají?“ pokoušel se znovu zapříst rozhovor.

Odezvy se ale nedočkal ani teď.

Dotčeně zavrtěl hlavou, tak daleko zašel hrabě? Dokonce i svým služebníkům nakázal, aby s ním nepromluvili ani slova? Voigst nezaujal k hraběcím výstřelkům vyhraněný názor, vlastně mu byly zcela lhostejné. Věděl toliko, co je třeba říci a nač hraběte upozornit. Cítil se být spíše královou hlásnou troubou a jediné, co jej udržovalo ve stoickém klidu při této misi, byla jistota, že se čas jeho služby nachyluje. Že to už nebude dlouho trvat, nahradí jej mladý a ambiciózní dvořan a on bude moci odejít do ústraní na starý rodový hrad.

Povzdechl. Nechtělo se mu nazpět do hodovní síně, nechtělo se mu ani do temné komnaty, stáří mu uzmulo spánek a teď neznal horší stav než oči vleže vyvrácené k temnému stropu, představu nanicovatě plynoucího času, odnášejícího jej nezadržitelně ke konečnému zmaru.

Otočil se ke strážci zády a zahleděl se do kraje, na okamžik se přenesl domů a představoval si, že vesnice v podhradí je jeho vesnicí, že kostelík je tím kostelíkem, v němž nechal pokřtít své tři děti, že…

Z rozjímání jej vytrhl prudký závan vzduchu, podvědomě zachytil upřený pohled propichující mu záda. Znepokojeně se ohlédl.

„Co je? Co chceš?“ vyrazil překvapeně.

Bledost tváře, již na okamžik spatřil pod kápí, jej přimrazila k zemi. Chtěl vykřiknout, ale náhle se mu nedostávalo dechu… Zděšeně vyjekl.

Vzápětí jako by mu tělem projely stovky jehel. Zasténal, ruce nevěřícně spustil k břichu, aby zjistil, odkud se bolest bere. Její mocná vlna se mu tlačila do hlavy. Zrak obestřela mlha, z očních koutků vytryskla krev. Jehly mu drtily útroby, tělo sebou křečovitě zacukalo. Voigst narazil temenem o hranu kamene, vnímal lupnutí, které nezaznamenal jen sluchem. Obrovskou silou byl vyzdvižen nad cimbuří a potom se pod ním otevřela prázdnota.

Gert s rozbřeskem vystoupal po točitých schodech na vrchol věže. Nadzdvihl skřípějící padací dvířka a stanul na plošině obehnané nevysokou hradbou. Do tváře jej udeřil vítr pronikající sem klíčovými střílnami. Lezavý západní vichr, jenž v téhle proklaté zemi vál celý rok snad jen s výjimkou prchavého okamžiku letního bezvětří, se mu opřel do šatu. Profoukl ho a mrazivě zastudil na pokožce. Gert svraštil tvář a přivřel oči, z nichž mu vytryskly slzy.

Naučil se vítr za ten rok, který zde pobýval, nenávidět. Víc než nenávidět… Pro jeho sílu, pro jeho vytrvalost, pro to, že byl.

Nehybně stál, hleděl k západu, odkud přiletovaly bodavé krystalky sněhu a kde kdesi daleko za horizontem zanechal domov.

Povívající plášť zapráskal jako bič a připomněl chlad pronikající stále důrazněji pod kůži. Gert si odhrnul vlasy z čela a sestoupil nazpět do věže. Sešel do úrovně druhého patra pravého palácového křídla a spojovací chodbou se dostal ke komnatě, kterou obýval společně s otcem.

V kovovém koši dosud žhnulo dřevěné uhlí a nevelkou místnost, vyhrazenou jim místním pánem k užívání, naplňovalo vlahé teplo.

Z postele zazněl chraplavě hlas. „Zbytečná námaha, synu, vím, že se cesta nahoru stala tvou ranní nezbytností, a nerozmlouvám ti ji. Měl bys ale více pamatovat na můj lehký spánek.“

„Ještě když jsem zavíral dveře, zachrápal jsi.“

„Naposledy, synku, naposledy, pak mě klapnutí zámku probudilo.“

Muž se posadil na posteli, rozpřáhl paže a prohnul tělo tak, až mu v kostech zapraskalo.

„Pořád fičí západní vítr,“ měnil Gert provinile téma hovoru.

„A tebe to stále překvapuje? Vane tak přece po celou dobu, co jsme tady.“

Gert pokrčil rameny. Jeho sdělení obsahovalo vše, co chtěl na hradu cizinců svým vědomím obsáhnout. Nikdy se nesnažil přizpůsobit se či třeba jen pochopit zemi a lidi, mezi nimiž se ocitl. Od počátku pro něj byla jen zastávkou na cestě, jež se ale bohužel stále prodlužovala. Pro něj existoval vždy jen následující den a neměnný směr větru ženoucího se krajinou s létem zelenou, s podzimem žlutou, v zimě bílou a s jarem odporně černou od vysušeného bláta.

Otec vstal, dobelhal se k oknu a doširoka je otevřel. „Myslím, že touhle dobou se obvykle jdeš podívat do stájí, jestli náš balon nerozežraly myši.“

I přes otcovo zranění, které jim nedovolilo pomyslet na návrat domů po zemi, chodívali ke svému prokletí oba vzduchoplavci zpočátku společně. Opatrně překládali hedvábí, aby se snad nepřeleželo, a znovu a znovu skládali provazce poutající k vrchlíku koš. Rudá látka vybledla, utíkal den po dni, měsíc po měsíci, provazy zčernaly, košatina z proutí popraskala. Bez důkladné opravy do ní už nebylo radno vstoupit. „Vezmi ji čert!“ řekl otec jednoho dne. „Proč řezat nové pruty a zaplétat je do osnovy…“

Vítr v té příšerné zemi vál přece po poslední rok stále jen od západu.

V hodovní síni se po ránu scházela řada z méně důležitých návštěvníků hraběte. Nechyběli příbuzní z bůhví kolikátého kolena a pár potulných rytířů zavítavších na hrad, jenž stál na důležité zemské stezce.

Nedlouho po rozednění se scházeli v chladné místnosti s několika malými okny, usedali a trpělivě čekali. Teprve po nich se objevili věčně nevyspalí sloužící, položili na veliký dubový stůl několik cínových talířů s pečeným masem a vzápětí se ztratili v přípravně.

Zachovávat formu při přijímání ranní krmě se nevyplácelo, a tak se ti znalejší místních poměrů bez váhání chopili pokrmu. Nikdy ho totiž nebylo tolik, aby nasytil všechny.

Po schodech scházel Gert podpíraje otce. Neohebná končetina toporně narážela na zem a rytířovo obtloustlé tělo se kolébavě sunulo vpřed. Berle mu byla v úzké chodbě k ničemu. Přivázal ji tedy na záda, jednou paží objal Gerta kolem ramen a druhou pokrčil tak, aby se dlaní mohl opírat o stěnu. Krok za krokem sestupovali do síně.

„…Á, rytíř Sandau,“ zvolal snědý scvrklý mužík sedící v čele stolu, „udělejte mu přece místo… Spěchejte, pane, jinak na vás nic nezbude.“

Rytíř přátelsky pokynul a za Gertovy pomoci se opatrně sesunul na volnou židli.

„Berte si, berte,“ pobízel je mužík, „kuchař sice nešetřil solí, ale ta pečeně je ještě teplá.“ Skutečně mu bradu zalil tuk, když od kosti oderval kus masa.

„Nemám hlad, Toutone,“ zabručel rytíř, „přišel jsem jen proto, abych se mohl těšit ze tvé společnosti.“

Mužík se rozesmál. „Ale jděte, pane. Ten váš věčný ostych. Patříte mezi nás… Chcete-li, prohlédnu váš rodokmen a porovnám ho s rodokmeny všech, kteří tu den co den sedávají s námi. Jsem si jistý, že budete s hrabětem více příbuzní než mnozí z nich.“ Touton posměšně pomrkával.

„I to je možné,“ přitakal rytíř a přitáhl blíž jednu z poloprázdných mis, za což si vysloužil několik výkřiků nevole na opačné straně stolu.

„Příbuzných nám tu stále jen přibývá,“ podotkl k tomu Touton s plnou pusou, „asi není daleko doba, kdy se snídaně změní v pranici a my slabší se budeme chodit pást.“

Rytíř se pousmál. „To tobě, Toutone, myslím, nehrozí.“

Nešlo si nevšimnout zvláštní pozice, kterou ten vysušený mužík zaujal na hraběcím dvoře. Pokud byla pravda, co vykládal, trávil na hradě už více než dvě desítky let a svým ostrým jazykem dosáhl lepšího postavení než druzí. Skutečně s ním pán prohodil čas od času několik slov. Toutonovy šprýmy doplněné mnohými vědomostmi a zručností získanou na cestách, o nichž tak rád hovořil, byly pánem vítány.

„Copak dělá náš větřík,“ obrátil se na Gerta. „Fouká, fouká?“

Mladík přikývl. „Kdy už se konečně otočí, pane Toutone? Je přece proti božské přirozenosti, aby alespoň na chvíli nezměnil směr.“

„U nás je, chlapče, možné všechno. Od té doby, co hrabě zanevřel na naši starou dobrou víru, bych zrovna na zdejším hradě na Boha příliš nespoléhal.“

„Slyšel jsem,“ vstoupil do hovoru rytíř Sandau, „že sem včera dorazil další králův vyslanec.“

„Je to tak.“

„Ještě se pokouší přivést hraběte na správnou cestu?“

Touton pokrčil rameny. „Snad… Ale dopadne to jako jindy, vyslanec tu pobude pár dnů, pán jej nepřijme a on zase bez výsledku odjede.“

„Proč králi tolik záleží zrovna na hraběti?“ zajímal se Gert.

„Jedna pleva mezi samými pravými zrnky,“ usmíval se Touton lišácky, „těžká pleva, důležitá, neodstraníš ji tak snadno jako ty ostatní – nehraběcí.“

„Ale až dojde králi trpělivost, přijdeš o dobré bydlo, Toutone,“ ušklíbl se rytíř.

„A ty ne, pane Sandaue? Král nespálí jen hrad, ale i balon, o který tvůj syn tak úzkostlivě pečuje,“ mužík se zhluboka napil. „A uvidíš, rytíři, právě v ten den se vítr otočí a požene se k vám domů o sto šest!“

„Třeba už zítra…“ zadoufal Gert.

„Anebo pozítří,“ skočil mu Touton výsměšně do řeči, „a když ne pozítří, tak určitě popozítří. Být na vašem místě, napustím balon teplým vzduchem a odletím ještě dnes.“

„A kam,“ uhodil rytíř pěstí do stolu, „kam, Toutone? Snad až na samý kraj světa? Máme odletět do prázdna, které je za ním, a zbytečně zemřít?“

„To jsou ty tvé věčné obavy, rytíři, kdybys nelpěl na starých představách a věřil, že je země kulatá, odlet by ti nedělal ty nejmenší potíže. Pane, je to jen záležitostí tvé víry!“

„Víry, víry,“ brumlal rytíř, „a kam bych podle tebe doletěl? K čemu by mi to bylo?“

„K čemu?“ zvýšil vítězně Touton hlas. „Přece nejsi tak hloupý, rytíři. Mohl bys doletět na stejné místo, odkud jsi před dvěma lety vzlétl. Obletěl bys zemi kolem dokola.“

„Jenže ona je plochá,“ opáčil Gert.

„Když plochá, tak plochá,“ mávl Touton znechuceně rukou, „klidně tu zůstaňte a počkejte na královy plameny.“

Na nádvoří se strhl nezvyklý ruch. Několik hlasů se překřikovalo. Hrdelní hlas mnicha, který nedávno přibyl na hrad a po několik posledních dnů se staral o hlavní kapli, byl naplněn překvapením.

„K čertu,“ křikl rytíř, „co se děje? Gerte, běž se podívat.“

Mladík vyskočil, těžká židle se překotila a opěradlem udeřila do dlažby.

„Že by přijížděl král?“ vtipkoval Touton.

Gert se vyklonil z okna. Zem, pocukrovaná krystalky prvního sněhu, zářila v paprscích vycházejícího slunce. Z putny s horkou vodou, již jeden ze sloužících odložil na schodišti, stoupala pára. Společně s mnichem se nyní skláněl nad kupkou hadrů povalující se u úpatí věže.

„Gerte,“ zvolal Sandau, „tak co vidíš?“

Mnich se dotkl předmětu, jenž oba muže na nádvoří tolik vyděsil. Rozhrnul na něm svrchní látku a na světle se ocitl zlatý prýmek. Poklekl a roztrhl plášť, který halil nehybné tělo. Kaluž krve ostře ohraničovala běloba sněhu. Byla patrná až do výšky prvního patra.

„To je králův vyslanec,“ vykřikl Gert. „Musel spadnout z věže a rozrazit si hlavu.“

Touton vyskočil ze svého místa. „Ksakru! To se nemělo stát!“

„Co by,“ broukl rytíř, „jeden opilec si srazil vaz. Takové věci se dějí den co den.“

„Čekal bych, že takovou hloupost může říci ještě tak Gert, ale ty, pane Sandaue?“

„Popíjel přece dlouho do noci. Pak se mohl jít podívat nahoru na hvězdičky a…“

„Takové věci se královským vyslancům nestávají, v jejich případě král na nešťastné náhody nevěří, a to dokonce ani tehdy, když se skutečně stanou. V takovém případě má všechno svůj neopomenutelný důvod a viníka, pane Sandaue. U vás doma tomu tak snad není?“

„Ale ano… snad ano.“

Slunce vystoupilo nad horizont a zaplavilo místnost jasným světlem. Tukem napuštěná dlažba zazářila a na lesklé ploše v témže okamžiku vyniklo několik temně rudých skvrn, jež na ní, soudě podle tvaru, zanechala podrážka škorně.

Touton se k jedné ze stop sklonil a dotkl se jí prstem. To, co mu na něm utkvělo, rozemnul mezi palcem a ukazovákem a přičichl. „Krev,“ konstatoval. „Je to krev a někdo ji rozšlapal po podlaze, pane Sandaue. Vidíš, král svého vraha dostane a nebude to trvat ani příliš dlouho. Stačí, když hrabě prohlédne podrážky všech svých příbuzných.“

„Pche,“ vyprskl rytíř, „najdeš trochu prasečí krve a děláš z toho závěry…“

„A ty máš snad pocit, pane, že v hraběcí hodovní síni zvířecí krev vyšplíchne běžně? Běžněji než lidská?“ upřesnil sarkasticky… „Ještě tak v kuchyni, ale zde?“

„Povídám, že maluješ čerty na zeď, Toutone.“

„Raději si přece jen prohlédni podrážky, pane, alespoň pro klid mé duše.“

Z chodby řinčela zbroj a zněly hlasy strážců pospíchajících po točitých schodech na věž. Boty dusaly a čas od času narazilo na kámen ratiště kopí.

Kulatý purkrabí konečně usoudil, že je nezbytně nutné přerušit snídani a vstát od stolu. Hnal se ke dveřím, aby mohl z první ruky informovat hraběte, a ostatní hodovníci se hrnuli k oknům, aby jim neuniklo nic z nečekaného představení.

Purkrabí funěl schodištěm a hýkal na strážce, kteří již dorazili na vrchol.

„Tady je také krev, pane,“ zněla vzdálené odpověď na jeho otázky.

„Bože,“ vykřikl.

Touton povytáhl obočí. „Že by si pro zábavu rozrazil lebku ještě před skokem, co říkáš, pane Sandaue?“

„Vražda,“ ječel purkrabí, „je to vražda!“

Gert se vyprostil z kruhu spolustolovníků, kteří jej přimáčkli k rámu okna, a kráčel nazpět ke stolu.

„To pro hraběte nevypadá dobře,“ vychrlil jedním dechem, „jsem zvědav, jak králi vysvětlí…“

„Mlč,“ přerušil jej důrazně otec, sevřel mu předloktí a přitáhl k sobě. „Od čeho sis ušpinil plášť?“

Gert zmateně hleděl na svůj oděv. „Já nevím.“

„Ukaž podrážky,“ spěchal rytíř. „Kdes…“

„To je přece krev,“ vydechl překvapeně Touton.

Purkrabí spěchal přes nádvoří k obytné věži, v níž se nacházely komnaty hraběte Schlitze. Směšně se přitom kolébal ze strany na stranu a prsty si neustále upravoval účes, z něhož mu vlasy nepořádně trčely do všech stran. Pečlivě se obloukem vyhnul mrtvole vyslance a pokynul mnichovi, který klečel na kolenou a prozpěvoval modlitbu za zemřelé, jako by jej chtěl v jeho snaze podpořit.

Purkrabího kroky, násobené ozvěnou, rozezněly jádro hradu, jež bylo vystavěno na podlouhlém čedičovém ostrohu a důsledně přitom kopírovalo jeho tvar. V nejužším a současně nejvyšším místě skály byl vystavěn donjon, přístupný ovšem pouze ve výši druhého patra z protějšího, levého palácového křídla. Vnější stěny obou budov byly současně zakomponovány i do prvního pásma hradeb a jejich hladký povrch z vnější strany narušovaly jen úzké otvory střílen.

Purkrabí prošel kamenným portálem, vešel do levého palácového křídla, spěchal po schodech a spojovací můstek na svých kratičkých nožkách téměř přeběhl.

Před dveřmi hraběcí komnaty na okamžik zůstal stát, aby popadl dech, a pak v předklonu zaklepal na dveře. Čekal, dokud Schlitz nesvolí ke vstupu, a potom jemně stlačil petlici a opatrně otevřel. V nachystaném poníženém postoji vešel do světnice.

Nečekal, až jej hrabě vyzve, aby promluvil. „Vražda,“ vyrazil ihned přerývaně, „stala se vražda, milosti.“

Schlitz dosud dlel na lůžku, opřený ve vysoko nastlaných polštářích vlastně spíše seděl. Sametový závěs sahající svrchu dřevěné konstrukce až k podlaze byl pouze poodhrnut a dovoloval zahlédnout toliko vrchní část jeho těla.

Nepřítomně hleděl na koktajícího purkrabího.

„Hrůza, milosti, povídám, hrůza. Samá krev… a leží tam dole pod věží…“

Hrabě sledoval svého služebníka bez zájmu. „Kdo tam leží?“

„Milosti! Hrůza! Králův vyslanec!“

„Proč myslíš, že byl zavražděný?“

„Krev je i nahoře na věži, milosti. Počítám, že ho tam někdo zabil a tělo svrhl dolů.“

Schlitz se posadil a spustil nohy z lůžka.

„Co mám udělat, milosti?“

„Hm,“ zabručel hrabě a zamyšleně se poškrábal ve vousech. „Ze všeho nejdřív vyšli posla ke králi, ať nás snad nějaký z jeho nohsledů nepředběhne.“

„Ano, milosti, hned, hned vyrazí…“

„Ještě počkej,“ zadržel jej Schlitz, „potom svolej všechny ty příživníky, co se na mém hradě sešli, do rytířského sálu.“

„Ano, milosti…“ Purkrabí běžel ze dveří a spěchal plnit udělené příkazy.

Schlitz rychle vstal, nepřivolal komorníka, aby mu pomohl s oblékáním. Několika hmaty na sebe hodil nohavice a kabátec. Pak vklouzl do škorní a bez otálení zamířil do domácí kaple.

Těžkým klíčem se pokusil odemknout železem pobité dveře, ale zámek jen bezmocně zarachotil, klíč se nepohnul. Hrabě udiveně zavrtěl hlavou a stiskl kliku, byl si jist, že včera pečlivě zamkl. Dveře zaskřípěly a on vešel do síně s vysoko zaklenutým stropem.

Dívka s bílou průzračnou pletí a dlouhými rezavými vlasy hleděla bázlivě k otevírajícím se dveřím…

„Ty zde, dcero?“ oslovil ji překvapeně. „Kde ses tu vzala?“

„Dveře byly pootevřené, otče, myslela jsem…“

„Víš, že jsem ti zakázal opouštět bez povolení komnatu…“

Provinile vysvětlovala. „… myslela jsem, že mi modlitba pomůže.“

Pohladil ji po hlavě. „Zase tě pronásledovaly ty ošklivé sny?“ šeptal.

Křečovitě zavřela oči a přikývla. „Otče,“ vyrazila pojednou, „dovol mi odejít, prosím, nesnáším ty stěny kolem, dusí mě. Nenávidím hrad, nenávidím, jinde by mi bylo lépe…“ Rozplakala se. „Prosím, už tu nevydržím ani den.“

Nepřestával ji hladit. „Je to pro tvé dobro, Ulriko,“ pronášel přesvědčivě. „Ublížili by ti.“

„Kdo by mi ublížil, tatínku,“ vzlykala, „vždyť mě nikdo nezná. Nebyla jsem za hradbami už několik let… Řekni, že jsem tvá příbuzná, že jsem přijela z daleka. Pošli mě třeba ke královu dvoru. Všechno se spraví.“

„Ne, Ulriko, to neudělám. Já tě musím vyléčit, jen já.“

„Copak jsem taková zrůda, že mě nikdo nesmí spatřit? Copak jsem tolik nemocná? Nic mě přece nebolí!“

„Tvá nemoc bolí ostatní, Ulriko, ty, co o ní vědí.“

„O jaké nemocí?“ křičela. Šlachy se jí na krku napjaly a tvář prokreslily modré žilky. „Vždyť mi nic není!“

„Uklidni se.“

„Já se nemohu uklidnit.“

„Jsi prokletá, dcero, ale přijde čas a já tě tvého prokletí zbavím…“

Sevřela ruce v pěst a přitiskla je k uším, aby k ní hlas hraběte nemohl proniknout. „To není pravda! Co jsem udělala tak strašného?“

„Chceš to znovu slyšet? Ještě ses nenasytila té hrůzy?“

„Nééé!“

„Jsi nebezpečná… slyšíš… nebezpečná. Už při narození jsi zabila mou drahou ženu a svou matku.“

Ulrice skřípěl hlas v hrdle. „Tak to není! Ne já! Mé narození ji zabilo!“

„A není to snad totéž?“

„Není! To není totéž!“

Hrabě vzal Ulriku za ramena a prudkým trhnutím jí pomohl na nohy. Na délku paží ji držel před sebou. „Je to tak, ať chceš, nebo nechceš. Já rozhoduji o tom, kdy opustíš hrad. A já ti také pravím, že to bude teprve tehdy, až se očistíš.“

„Jak se mám očistit od něčeho, zač nemohu?“

„Očistíš se, až ti odpustím!“

Vyčerpaně sklopila hlavu, bradou se dotkla hrudníku. Celá se chvěla.

„A teď běž. A nevycházej z komnaty, dokud nedovolím. Tvou opatrovnici ještě potrestám za to, že tě neuhlídala.“

Počkal, až za Ulrikou zaklapnou dveře, a potom po dvou stupních vystoupil k malému skládacímu oltáři. Opatrně odklopil obě bohatě vyřezávaná a zlacená křídla a dlouze se zahleděl na hlavní obraz. Uchváceně padl na kolena před tváří ženy, jež na něj z desky vážné hleděla.

„Světice,“ šeptal, „světice, ty mi pomůžeš. Nikdo jiný nemá tu moc… Jen ty…“

Byl přitom, když moselský mistr obraz maloval, a jako by mu při každém tahu vedl ruku. Podoba byla dokonalá, více než dokonalá – zlaté vlasy a jemně vypracovaný kruh svatozáře, možná trochu výrazný nos, ústa s rudými rty a oči, ty krásné modré oči, které neměla, nemá a nebude mít nikdy žádná jiná.

Schlitzova žena a Ulričina matka nepřežila svůj dokonalý obraz o více než měsíc, ale místo vysněného synka, jehož na přání hraběte malíř do jejího náručí přimaloval, přišla na svět dcera.

Gert několikrát přeložil plášť, aby jej snáze ukryl před očima spolustolovníků, a podrážky se pokusil otřít o trnož stolu. Krev ale vsákla hluboko do kůže. Zoufale si uvědomoval, že se jí nezbaví, leda by snad chodil bos, a tím ještě více přitahoval pozornost. Mozek mu zaplavila tupá bolest bezmoci, jež jej zcela ochromila.

„Neudělal jsi nějakou šílenost, synu,“ vyzvídal opatrně Sandau. „Viď, že ne. Přece nevěříš tomu, že bychom zde museli zůstat navždy. Je doopravdy jen otázkou času…“

„Co si o mně myslíš, otče? Nejsem blázen, abych bezdůvodně zabíjel nevinné lidi.“

„Ne,“ ohradil se rytíř, „samozřejmě, že si nic takového nemyslím. Vlastně nevím, proč se tě tak hloupě ptám.“

Lapen v síti, v níž se ocitl, se Gert pokoušel zoufale hledat vysvětlení. „Musel jsem se ušpinit na věži. Byl jsem ráno nahoře, ale šel jsem jen zjistit, odkud vane vítr, nic jiného mě nezajímalo…“

Touton pokyvoval hlavou. „Venku je mráz a krev se tedy nemusela hned srazit. Na jejím povrchu se vytvořila ledová krusta a v ní sis snadno mohl omočit boty a na podrážkách přinést až sem.“

„Ale komu to budeme vysvětlovat,“ pronesl s obavami Sandau. „Koho to bude zajímat?“

„Pravdou je,“ uvažoval Touton, „že hrabě potřebuje co nejdříve najít vraha, ano, a pokud možno to nesmí být nikdo z příbuzenstva či služebníků. Jen tak může krále přesvědčit, že nenese žádnou vinu.“

„Co ale budeme proboha dělat my,“ spínal rytíř nešťastné ruce, „o Gertovi platí přesně to, o čem hovoříš, pane Toutone.“

„Měli byste se co nejrychleji odebrat do své komnaty, rytíři. Neváhejte a odejděte, dokud je tu takový ruch, nikdo si vás ani nevšimne.“

Z nádvoří zněl mnichův hlas, jenž sháněl pomocníky, kteří by mu pomohli odnést tělo do kaple.

„Teď je ten pravý čas, pane Sandaue, běžte, rychle!“

Gert vstal a pomáhal otci. Berle se přitom vzpříčila pod stolem a nepříjemně zarachotila. Rytíř balancoval na své zdravé noze a snažil se vyhnout těžké židli, jež mu stála v cestě. Uchopil Gerta kolem ramen, opřel se o něj, ve spěchu zrychleně dýchal.

Kráčeli síní ke dveřím, když se pojednou otevřely a do místnosti vešel purkrabí.

„Pánové,“ spustil zajíkavě, „dovolte, abych vás požádal, abyste se ihned odebrali do rytířského sálu. Je to přání pana hraběte,“ dodával jedním dechem, aby svým slovům dodal většího důrazu.

„K čertu,“ sykl Sandau.

* * *

Hrabě vešel rázně do místnosti. Pokynem naznačil několika ozbrojencům, kteří jej doprovázeli, aby zajistili dveře, a poté došel až do středu místnosti.

Rozhlédl se po přítomných. „Jsem přesvědčený, že čin, který se dnešní noci udál, nebyl ani v nejmenším namířen proti králi, ale naopak především proti mně,“ pravil útočně. „Je mezi vámi vrah a nejednal z vlastního popudu, ale na vyšší příkaz, a já pravím, že tuhle místnost neopustí nikdo z vás, dokud se ten člověk nepřizná. Jediné, co mu mohu slíbit při vědomí hrůzy z činu, který vykonal, je, že zemře rychle… Pokud se ale nevydá spravedlnosti dobrovolně, potom…“

Nedořčenou větu provázelo jen mrtvé ticho… Královi hosté na sebe po očku hleděli. Stáli podél stěn rameno na rameni, jako by jim vzájemný kontakt měl dodat větší pocit bezpečí.

Gert se krčil v koutu místnosti ukrytý za širokými rameny svého otce, v duchu stále opakoval modlitbu a nepřestával zapřísahat Boha.

Hrabě si založil ruce na prsou. „Nezbývá, než se přiznat, pánové, jsme přece všichni rytíři…“

Zeď mlčení neprolomil.

„… víme, co nám rytířská přísaha ukládá.“

Touton si, dříve než promluvil, odkašlal, jako by ověřoval, že dosud vládne hlasem. „Nejsme zde přece sami, milosti,“ spustil opatrně, „je tu i služebnictvo, a to nemluvím o tom, že lze proniknout do hradu i zvenčí.“

Hrabě zavrtěl hlavou. „Tomu, Toutone, sám nevěříš… Služebnictvo obvykle pánovy hosty nezabíjí a zloděj nešplhá na samý vrchol strážní věže jen proto, aby se ubezpečil, že je tam doopravdy jen mráz.“

„Milosti, stačí jen uvažovat o pohnutkách neznámého a důvod jistě najdeme, existuje přece tolik možností.“

„My ale, Toutone, nebudeme hledat neobvyklá řešení, když je pravda tak prostá a sama se nabízí.“

Stařík rozhodil odmítavě rukama. „Proč by ale kdokoliv z nás zabíjel vyslance, pane? Všichni do jednoho jsme závislí na vašem pohostinství.“

„Protože je mezi vámi špeh,“ zvolal hrabě, „králův špeh, možná ne jeden, a nyní se ukazuje, že i nájemný vrah! Myslel jsem, že se spokojíte s tím, když se stáhnu po neštěstí, které mě potkalo, do ústraní, když se přestanu zabývat veřejnými záležitostmi a ukáži všem, co je pro mě nejdůležitější. Vy jste ale jako vosy, nepřestáváte bodat.“

„Milosti, vidíš nepřátele tam, kde nejsou,“ ohrazoval se Touton.

„Komu z vás by se nezachtělo majetku, který by vám král za jidášskou službu jistě s díky věnoval! Slétli jste se sem jako supi a každý chcete urvat díl kořisti.“

Vyřčená slova hraničila se zdravým rozumem. „Vaše milosti, taková obvinění přece…“ bránil se Touton.

„Proč myslíte, že vás zde všechny živím, hlupáci, z boží lásky, nebo snad z dobročinnosti?“ ušklíbl se hrabě. „Od nepaměti platí stará pravda – nepřátele je nejlepší mít neustále na očích – a já se jí pouze řídím.“

„To, co říkáš, pane, je šílené. Soucítíme s tebou, chápeme, jako ranou pro tebe byla smrt manželky…“

„Neopovažuj se o ní hovořit!“

„Uplynulo už přece tolik času, je třeba zapomenout a začít znovu žít. Šestnáct let nelze truchlit, pane, člověk, který rozumně uvažuje, se nemůže tolik poddávat žalu.“

„Říkáš, že jsem slaboduchý?“

„Ne, samozřejmě ne. Jen si myslím, že mé stáří mi dává právo…“

„Ty nemáš žádná práva. Copak jsi nepochopil…“ Hrabě pohlédl i na ostatní. „Copak jste nepochopili! Odtud se nikdy nedostanete. Jste přece moji zajatci!“ vzkřikl vítězně.

„Ale to, pane…“

„Už mlč, Toutone! Promluv jedině, pokud se snad chceš sám přiznat, anebo odhalit vraha. Do té doby vás budu hostit v podzemních kobkách na druhém nádvoří. Možná je tam větší zima než v hodovní síni, ale o to rychleji se vám rozváže jazyk. A já vám přísahám, až přijede král, nalezne svého věrného služebníka, který mě měl zničit, na šibeničním vrchu.“

„Dej nám přece šanci, abychom se mohli hájit, pane, zavřeni ve vězení nemáme možnost nalézt skutečného vraha.“

„To také není třeba, promluví sám. O to už se postarám.“

Hrabě pokynul strážím, aby shromážděné vytlačily do chodby. Hroty kopí namířily na lidskou masu.

„Ještě okamžik, milosti,“ křičel Touton, „něčeho jsem si všiml, něčeho, co by snad…“

Gertovi se zastavilo srdce.

„To snad ne,“ zasténal Sandau. „To přece nemůžeš!“

„… našel jsem zde na podlaze krvavé stopy,“ pokračoval Touton, „nic to neznamená, říkám to jen proto, aby sis, pane, uvědomil, jak složité může být odhalit vraha.“

„Víš, komu ty stopy patří?“

„Já…“

„Víš, komu patří?“

„Na škorních má krev ten, který nemá ani nejmenší důvod přitížit ti v očích krále.“

„Kdo je to?“

„Není ani tvým příbuzným…“

„U čerta, mluv!“

Touton napřáhl paži a ukazovákem označil Gerta. „Tamhleten mladík má obuv a šat od krve… Takového činu by ale schopen dozajista nebyl… Pane…“

„Chopte se ho!“

„… věřte mi. To, co si namlouváte, není pravda.“

„Jak jsi to mohl, Toutone, udělat,“ sykal nenávistně Sandau.

Gert vystoupil ze skrytu a sám vyšel vstříc strážím. „Nic jsem n-neudělal, p-pane,“ koktal. „J-jen jsem šel ráno na věž.“

„Svažte ho,“ přikazoval hrabě.

„Toutone,“ Sandau chytil staříka za předloktí a pevně stiskl, „tolik se bojíš kobky… Takový jsi zbabělec?“

„Ne, rytíři, ne… Kdo jiný ale najde skutečného vraha než my, řekni, kdo? Potřebujeme čas!“

„Tak teď ho tedy máš – svůj ukradený čas. Čas mého syna, a doufám, že to budou ty nejhorší chvíle, které jsi kdy prožil.“

Bratr Adalbert nebyl jen tak obyčejným potulným mnichem, kterých táhnou krajem desítky a jejichž jediným cílem je vyžebrat si denní krmi. Na první pohled se od ostatních sice nijak nelišil a navíc se jim i vědomě snažil připodobnit chováním – takový byl ale pouze na povrchu, základní rozdíl tkvěl hluboko v Adalbertově nitru.

Sám se hraběti přihlásil, že v noci bude dlít u mrtvého, a jeho rozhodnutí nikoho neudivilo, koneckonců mnich se ani jinak chovat nemůže, patří přece do kaple, a o to více, je-li v ní mrtvý, ať již zemřel přirozenou, či nepřirozenou cestou.

Při modlitbě vyčkal, až bude zemřelý připraven, aby mohl být v příštích dnech důstojně předveden králi, který se jistojistě nespokojí jen s pouhým oznámením smrti svého vyslance.

Sloužící zhruba omyli Voigsta vlažnou vodou. Zbavili jej krve na tváři a hlavě a potom položili na katafalk. Nesnažili se tělo prohlédnout důkladněji, odvedli jen tu nejnutnější práci, která jim byla pochopitelně nepříjemná, a zanechali s ním Adalberta v ledovém prostoru kaple.

Mnich, poté co osaměl, zapálil několik svící a rozmístil je kolem mrtvého. Nažloutlé plamínky v mrazu vytvářely drobounké zlaté kuličky komíhající se na konečcích knotů, které světla vydávaly stejně nepatrně jako tepla. Proto musel Adalbert přidávat další a další, než byl katafalk konečně osvícen tak, jak pro svou práci potřeboval.

Ztuhlými prsty rozvázal uzel na Voigstově kazajce a s obtížemi uvolňoval řemínek provlečený poutky. Již dříve si povšiml podivně roztrhané látky na rytířově břiše a chtěl se přesvědčit, čím byly trhliny způsobeny. Konečné uvolnil kabátec a roztáhl cípy do stran. Musel látku odervat násilím, protože krev slepila svrchní oděv s bílou plátěnou košilí, jež byla v těch místech již zaschlou krví zcela zbrocena. Adalbert vzal opatrně do konečků prstů vázačku, obnažil rytířovu hruď. Z nádoby s dávno vychladlou vodou vzal hadřík a jal se čistit kůži v místě, kde předpokládal další zranění.

Vykonával podobné práce už mnohokrát, služba králi jej dovedla k řadě nepřirozeně zemřelých osob i do situací, v nichž by se řadový mnich zcela jistě neosvědčil. Řeholní příslušnost mu přinášela oproti jiným zvědům jednu obrovskou výhodu – nemusel používat převleků a nemusel se nijak přetvařovat. Vše bylo předem přesně dáno, a pokud se choval tak, jak lidé předpokládají, že je u mnicha obvyklé, nemohlo dojít k jeho odhalení.

V daném případě hrál roli vedle králova příkazu i Adalbertův vlastní zájem o celý tento případ. Nestal se sice mnichem z nějakého utkvělého přesvědčení, že je pro tuto dráhu předurčen a nic jiného kromě ní nepřichází v úvahu. Byl druhorozeným synem nepříliš bohatého zemana, a tudíž neměl na vybranou. Chápal, že se panství nesmí tříštit a je třeba vzdát se dědictví. Jediným, čím ho otec mohl odškodnit, bylo vzdělání, kterého se mu dostalo. Věřil tedy jako kdokoliv jiný, necítil se být fanatickým katolíkem a chování hraběte, které vedlo až ke zbožštění jeho zemřelé ženy, mu připadalo spíše než hodné zavržení lidsky pochopitelné a slabošsky přímočaré. Věřil, že jej sám svými činy přesvědčí o nepřirozenosti a nevhodnosti takového jednání. Že sám svým příkladem dosáhne toho, čeho nedokázal král příkazy tlumočenými vyslanci, jež jsem začal vysílat poté, co zpráva o podivínskosti hraběte přesáhla hranice panství. Nepovažoval Schlitzovu výstřednost za tolik nebezpečnou a hodnou králova zájmu, ale nepříslušelo mu o jejím významu nahlas pochybovat.

Voigstova smrt jej zaskočila a zpočátku byl ochoten i věřit, že skutečně došlo k neštěstí. Snažil by se o svém názoru přesvědčit každého, třebas i krále… Tedy až do okamžiku, kdy zcela očistil od krve Voigstovo břicho.

Adalbert vzal do ruky jednu z kratších svící, naklonil se nad ztuhlé tělo a s ohromením hleděl na pět ranek vytvářejících na pokožce svým pravidelným rozložením půlkruh. Připomínaly vstřely šípů a zasahovaly jistě hluboko do rytířových útrob. Zdálo se, že právě ony byly příčinou smrti, rána na temeni byla malá, i když hodně krvácivá, a pád byl již jen násilným odchodem mrtvého těla z místa vraždy. Ještě podobné seskupení ran nespatřil a nechápal, co je mohlo způsobit.

Adalbert odložil svíci a vyňal úzkou dýku, kterou nosil ukrytu pod kutnou. Palcem a ukazovákem roztáhl největší ránu položenou zcela na pravé straně a vsunul do ní ostří, pokoušeje se změřit její hloubku. Povšiml si ale přitom podivného předmětu zatlačeného až na její samý konec. Opatrně jej podebral hrotem a po chvíli usilovné snahy i vyprostil. Na Voigstově břiše ležela jakási plochá šupinka. Mnich ji otřel hadříkem, který předtím použil k očištění rytířova těla, a pozdvihl k očím…

Plameny svíček na okamžik ohnul průvan, zatetelily se, ale opět zklidněné a nehybně zavěšené v prostoru bezdýmně plápolaly nad nehybným tělem.

Adalbert si začínal uvědomovat, cože to vlastně drží v ruce.

„Je tu někdo?“ zdvihl znepokojeně hlavu a rozhlédl se. Kouty svatyně byly ponořeny v temnotě, osvětlen zůstával jen malý prostor okolo katafalku a oslněný zrak nedohlédl dál než k prvnímu sloupu podpírajícímu kůr nad vchodovými dveřmi.

Zaposlouchal se do větru, honícímu se po nádvoří, ale nic zvláštního nezaslechl. Jen psi se asi poprali v psinci o teplejší místo, vyštěkli ale jen párkrát, jako by jim mráz ani neumožňoval dát průchod většímu rozhořčení.

Znovu se očima vrátil k nalezenému předmětu.

Útok jej zastihl zcela nepřipraveného. Prudký úder ho zbavil rovnováhy, přepadl na Voigsta a pažemi přitom srazil několik svící. Mezi žebry cítil palčivé ostří, jež se nořilo hloub a hloub. Nesnesitelná bolest jím smýkla do strany. Zmítal sebou, pokoušeje se zbavit závaží, jež jej tlačilo k mrtvému tělu. Zoufale bojoval, chtěl svému vrahovi alespoň pohlédnout do tváře. Nekonečně si to přál… Sil ale ubývalo… Nakonec se mu podařilo nepřirozeně vytočit hlavu do strany a koutkem oka zachytit postavu, bylo již ale pozdě, pro Adalbertův zrak už nebyla ničím, vůbec ničím…

Touton procházel nočním hradem, jako by doufal, že v temných koutech nalezne vysvětlení. Spíše ale hledal samotu, potřeboval se vyrovnat s nenávistí, jíž byl po svém činu obklopen. Dosud cítil v hrudi bolest z odsuzujících Sandauových slov a pronásledoval jej rytířův pichlavý pohled.

Hrad byl jeho skutečným domovem, za dlouhá léta, na něž se uchýlil do jeho stěn, mu přivykl a nedokázal si představit, že by se zde měl stát ke sklonku života vězněm. Ať už jeho slova zapůsobila na ostatní jakkoliv, on byl přesvědčený, že jedná správně. Neustále o tom ale sám sebe musel přesvědčovat a umlčovat tak zárodek nejistoty klíčící v jeho vědomí. Ne snad proto, že by ve skutečnosti sám sobě lhal a chránil toliko svou kůži, ale proto, že nemusel nalézt ve svém starém těle dostatek sil, aby pravdu o vraždě odhalil a prokázal.

Zdvihl hlavu a pohlédl k jasnému nebi plnému hvězd, zaposlouchal se do kroků posílených stráží. Dva zbrojnoši podupávali na hlásné věži a tlumené spolu hovořili, na hradbách neustále procházelo sem a tam několik mužů… V komnatě hraběte svítila svíce a malá kaple s ní sousedící byla osvětlena mnohem víc, jak prokazovalo okno zářící do noci.

„Nemůže spát,“ zabručel si Touton pod vousy, „ani on nemůže spát.“

I hlavní kaple se zdála být Toutonovi nebývale osvětlena a napadlo jej, že se snad toulavý mnich, který nad Voigstovým tělem bdí, bojí. Potřeboval nějaký podnět – silný podnět –, který by jej zbavil změti myšlenek zahlcujících mu mozek a nedovolujících soustředit se na podstatu věci. Na okamžik zaváhal před vchodem do kaple, představil si Voigstovo tělo položené na márách, jeho voskově bledou pleť a tvář znetvořenou smrtí. Ujišťoval se, že právě pohled na obraz jeho utrpení bude tím, co jej posílí a pomůže mu soustředit myšlenky.

Psi v psinci zavyli, vysoký kolísavý tón se zařízl Toutonovi hluboko do týla, cítil mráz, který mu přeběhl po zádech. Křečovitě zaťal prsty do lemu tenkého pláště a blíže si jej přitáhl k tělu. „K čertu,“ zavrčel, ale vzápětí se rychle pokřižoval.

Dveře do kaple byly pootevřené. Když Touton vstoupil do veřejí, ucítil na tváři závan kadidlem prosyceného vzduchu, naznačujícího velkou prochladlou prostoru za nimi. I jeho dech zněl pojednou hlasitěji, každý i sebenepatrnější pohyb provázející zvuk násobil…

Opatrně vstoupil a prsty se dotkl zledovatělého obsahu kropenky. Udělal znamení kříže a snažil se rozkoukat. Před oltářem hořely svíce a osvětlovaly katafalk. Obezřetně, aby nezakopl, se k nim vydal.

„Bratře,“ zvolal, „nelekej se, to jsem já, Touton, přicházím, abych tě podpořil ve tvé službě.“

Mnich se skláněl nad mrtvým, byl zřejmě ponořen do modliteb tak hluboce, že Toutona nevnímal.

„Bratře,“ zvolal znovu.

Došel až k mnichovi a položil mu ruku na rameno. „Bratře,“ zašeptal, „snad nespíš?“

Tělo se svezlo k zemi. Mnichovy vytřeštěné oči nevidomě hleděly na Toutona. Krev prosákla na břiše kutnou a rozlévala se po dlažbě.

V starcově hrudi se zastavilo srdce, rozhlédl se, všemi smysly vnímal nebezpečí, které se zde někde ukrývalo… Zimomřivě se otřásl v tichu, jež na něj padalo z temných stěn… Zaznamenal Voigstův rozhalený šat, nádobu s vodou zrudlou krví, krátkou dýku ležící vedle vyslancova těla… A mnichovu ruku sevřenou v pěst, v níž cosi křečovitě svíral.

Touton padl na kolena a snažil se uvolnit tuhnoucí prsty, uchopil mnichův prsteník a zapáčil jím, dlaň se otevřela a z ní pomalu padala na zem jakási drobnost. Stařec ji zdvihl k očím, naklonil se ke světlu a…

Rozpoznal v ní nehet… Ano, celý nehet vytržený ze svého lůžka. Pohled mu padl na Voigstovo břicho, na pět pravidelně rozmístěných ran na sinalém pupku, znovu se pohledem vrátil ke svému nálezu a střípky obrazů se spojily.

„Kdo tohle mohl udělat?“

Strnule hleděl před sebe a horečně uvažoval. Už rozpoznával oltář lesknoucí se zlatem, obrazy na stěnách, bílou řízu zavěšenou u zpovědnice… Bílou řízu – pokoušel se zaostřit zrak. Bylo na ní něco nezvyklého, něco… Pohnula se. Touton naslepo šmátral po okraji katafalku. Uchopil dýku.

„Kdo jsi?“ vykřikl. „Stůj!“

Ženská postava běžela podél křížové cesty k východu.

Rozběhl se za ní, jeho kroky rozezněly klenbu, jež každému došlápnutí hrozivě odpovídala zaduněním.

Žena se prosmýkla dveřmi a vyběhla na nádvoří.

„Stráže,“ volal Touton udýchané. „Sem, ke mně!“ Sníh jej na okamžik oslepil, stanul na schodech protíraje si oči. Bílou řízu zahlédl ještě na spojovacím můstku s donjonem, jak mizí u hraběcích komnat. Vydal se za ní, dýchavičně vyběhl po schodech, opatrně překonal kluzký můstek a vešel do chodby. Mimoděk pohlédl na zem a postřehl mokré stopy ženských střevíců mířící ke kapli. Sevřel dýku pevněji v dlani a vstoupil.

Ocitl se tváří v tvář hraběti.

„Milosti,“ Touton zaváhal na prahu, „chvilku přede mnou někdo vešel a já myslím, že může jít o vraha, kterého hledáme…“

Hrabě zdvihl odmítavě paže. „Pleteš se, nikdo sem nevešel… Jen ty se mne, opovážlivče, dovoluješ rušit v rozjímání!“

„Pane, vedou sem šlépěje, ještě taje sníh, co sem na svých podrážkách přinesla osoba, kterou jsem pronásledoval.“

„Pochybuješ o mých slovech?“

„Stopy hovoří jinak, můžeš se sám přesvědčit…“

„Já ale nikoho neviděl,“ ohradil se důrazně hrabě, „trávil jsem čas na modlitbách…“ Zachytil udivený starcův pohled a pokračoval: „Každý má svého Boha, k němuž se modlí. A mám ho i já, i když vás třeba popouzí.“

Přibíhali strážci, obstoupili Toutona a s obnaženými meči čekali na pánův příkaz.

„… to ale není všechno,“ pokračoval Touton, „v dolní kapli leží další zavražděný. Od něj jsem pronásledoval osobu, jež sem vstoupila. Zabila mnicha, toho mnicha, který na tvůj příkaz trávil noc u mrtvého.“

Hrabě sevřel ruce pevně v pěst. „Další mrtvý… Zavražděný, povídáš?“

„Tak, pane, podivně zavražděný, tak podivně, že se lidský mozek zdráhá tu skutečnost přijmout.“

„Jak byl zabit?“

„Holou rukou, pane, jako by její prsty byly hroty dýky.“

„To není možné…“

„Je tomu tak, pane,“ ubezpečoval jej Touton. „Můžeš teď uvrhnout do vězení i mne, ale nebude dlouho trvat a králův vyšetřovatel pravdu odhalí. Obě vraždy jsou si podobné jako vejce vejci… A mám důkaz, který pachatele usvědčí. Pohleď,“ Touton napřáhl dlaň, na níž ležela šupinka nehtu.

Hrabě zbledl. „Tomu nemohu uvěřit.“

„Holýma rukama byl zabit,“ opakoval stařec. „Prsty byly vnořeny do břicha tak hluboko, až se vrahovi ulomil nehet – zde je, zůstal v ráně. Mnich ho v ní nalezl těsně před svou smrtí.“

Hrabě padl na kolena jako zasažený bleskem.

Touton se v této situaci znovu odvážil připomenout, proč se zde vlastně ocitl. „Vidíš, pane, nezbývá než vydat spravedlnosti toho, kdo sem před okamžikem vstoupil,“ řekl a chystal se vkročil do místnosti.

„Stůj,“ zarazil jej Schlitz. „A vy běžte,“ křikl na strážce, „chci s tímto starcem mluvit o samotě. Běžte! Nechte nás a běžte pryč!“

Touton se obezřetně rozhlížel po místnosti.

Hrabě mu pokynul. „Teď přistup a hleď. Jsem zde jen já – já a má dcera Ulrika,“ dokončil zlomeně.

Touton svraštil čelo. „Ta, o níž se říká, že je…“

„Omdlela, je v bezvědomí, pohleď,“ hrabě vstal a odhrnul závěs zakrývající jednu ze sedélií. „Nikomu neublíží!“

Dívka ležela na zádech a až ke krku byla zakrytá vlhkým bílým pláštěm. Bledou tvář měla zkroucenou křečí, výraz, jenž v ní v bezvědomí utkvěl, ji činil hrubou a nebezpečnou.

Touton ucukl. „Doopravdy ji, pane, ukrýváš před světem, protože je šílená?“

„Už nikomu neublíží,“ opakoval hrabě.

„Ale stalo se,“ řekl Touton, „je třeba zajistit, aby se nic takového již neopakovalo.“

„Co ještě mohu udělat?“

„Je třeba ji předat králově spravedlnosti, milosti, to je třeba udělat.“

„Nemohu!“

„Ale král tě donutí, pane. Není jiné cesty.“ Touton se sklonil nad Ulrikou a chystal se odhrnout plášť.

„Ne,“ hrabě jej chytil za ruku, „nedělej to.“

„Potřebujeme důkaz…“

„K čemu je ti takový důkaz!“

„Budeme mít jistotu.“

„Nepotřebuješ žádnou jistotu, tobě i všem ostatním na hradě musí stačit, že se už nic takového nestane, že už nikdo nebude zavražděný.“

„A jak to chceš zaručit, pane?“

„Myslím, že pro mne existuje už jen jedna cesta, jak ji zachránit před smrtí.“

„Jaká?“

„Musíme odtud co nejrychleji pryč a ty mi pomůžeš. Ještě přece existuje něco jako vděčnost. Žil jsi zde řadu let a myslím, že dobře. Teď je na čase, abys mi splatil dluh. A není to už služba svému pánovi… Je to pomoc člověka člověku – rozumíš. Přece nechceš, aby skončila na hranici, nebo snad ano?“

„Zabila, pane.“

„To její nemoc zabíjela,“ bránil hrabě dceru. „Dej jí šanci! Má za své prokletí zaplatit takovou strašnou smrtí?“

„Ne, pane, tedy…“ vydechl Touton ze staženého hrdla. „Já nevím…“

„Najdi nám cestu ven. Nikdo nás tu už nikdy neuvidí!“

Nabízené řešení se zdálo být východiskem pro všechny, kteří se provinili jen tím, že byli slabochy.

Stařec přikývl: „Pomohu ti tedy, pane, promluvím s rytířem Sandauem.“

Touton složil otep chrastí vedle ostatních a nahlížel přes rameno Sandauovi, jenž vymazával jílem spáry pece.

Vystavili ji společné s Gertem nedlouho po svém nedobrovolném přistání, když ještě věřili, že odlet nebude nijak obtížný. Široké ohniště a úzký nevysoký komín měl posloužit při opětném naplnění balonu horkým vzduchem. Měl… Skutečnost byla ovšem jiná.

Rytíř vstal.

„Dokončil jsi práci?“ ujišťoval se Touton.

„Všechno je připraveno,“ pokývl Sandau a ještě jednou pohledem zkontroloval balon a košatinu. „Můžeš zapálit oheň.“

Plameny vyrazily z mrazem vysušeného dřeva a z chvojí, jež na ně Sandau vzápětí přihodil, stoupaly chuchvalce dýmu.

„Jak dlouho budeme muset přikládat?“ zajímal se Touton.

„Ne příliš. Pět šest otepí…“

Kouř se hrnul do nitra plavidla, zelené větve se sykotem praskaly, roztavená smůla se škvařila a dál rozdmýchávala plameny…

Balon poskočil, napjaté provazy zasténaly a proklouzly mužům v dlaních. Sevřeli je v prstech pevněji, nejistě zabalancovali, ale vzápětí se zapřeli okraji škorní do ztvrdlé hlíny a široce rozkročeni vzdorovali narůstajícímu tahu. Vybledlá látka byla ještě na spodku pomačkaná, nahoře ji ale již teplý vzduch vyhladil a dodal vrchlíku oblý tvar. Oheň žhnul a sloupec horkého bílého dýmu naplňoval balon stále rychleji. Netrvalo dlouho a nad zem se nadzdvihla i košatina. Pohybovala se jako kyvadlo a dunivě narážela na rozpálený komín. Vypadlo z ní několik suchých větví, ale její kostra se zdála být přesto dostatečně pevná.

„Dejte pozor,“ zvolal Sandau dohlížející na přípravu plavidla. „Ať vám neuletí…“

Muži provlékli lana pod pažemi a opřeli se do nich zády celou svou vahou.

Když z nedalekého hradu vyjel krytý vůz, zapadlo již slunce za horizont. Kočí pobízel dvouspřeží, jež váhavě mířilo k peci, a křik muže na kozlíku se rozléhal nad promrzlou plání. Zvířata byla zjevně nesvá, pokoušela se vybočit, vyrvat z postrojů poutajících je k oji. Úzkostlivé řehtání provázelo podivný průvod, jenž uzavíral hrabě v sedle svého oblíbeného koně.

Touton vraštil čelo. „Letět mohou tedy jen dva?“

„Víc se jich do košatiny nevejde,“ potvrdil Sandau. „Povídal jsem hraběti…“

„On s dcerou?“

„S kým jiným?“ přitakal rytíř.

Touton pokyvoval zamyšleně hlavou: „Dlouho se mu dařilo tajit její šílenství. Měl ji raději přenechat exorcistům a felčarům, ti by jí pomohli spíše…“

„A král?“

„Snad by pochopil,“ povzdechl stařec. „Zlý duch si nevybírá, a pokud by se jej podařilo vypudit…“

Vůz zastavil u balonu. Postroje chřestily a koním se u nozder srážela pára. Krvavé bělmo očí zvířat v měsíčním přísvitu magicky zářilo.

Hrabě seskočil z koně a přistoupil k Sandauovi. „Tady je klíč od kobky, v níž je tvůj syn, rytíři. Jak vidíš, já svůj slib plním.“

Sandau sevřel klíč v dlani. „Balon je váš, milosti, dokud budete přikládat pod rošt, poletí, když vychladne vzduch, klesne k zemi a přistane.“

Hrabě otevřel dveře kočáru a naklonil se do černočerné temnoty uvnitř vozu. „Drahá,“ oslovil pasažérku něžně.

Pokud u ní muži čekali projevy šílenství, museli být udiveni. Tělo, jež hrabě vynesl z vozu na svých rukou, bylo strnulé – snad omámené jakýmsi opiátem. Od hlavy až k patě je přitom halil černý plášť a tvář beze zbytku zakrývala velká kápě. Na nohou ji udržovala jen silná paže hraběte, objímající útlý pas.

„Milosti, nechcete ještě zvážit své rozhodnutí,“ promluvil Touton. „Snad najdeme společně řešení, jak vaší dceři pomoci…“

„Je pozdě,“ zarazil jej hrabě. „Nechte nás nastoupit do balonu a přetněte provazy.“

„Milosti…“

„Už mlč!“

Touton se vzdal přesvědčování, ustoupil z cesty a z pouzdra tasil dýku.

Hrabě na starce dlouze pohlédl, zdálo se, že mu chce něco říci, ale nakonec beze slova sklonil hlavu.

„Milosti,“ upozornil jej Sandau, „balon je připraven k letu.“

Napjatá lana drnčela a mohutná hmota horkého vzduchu spoutaného hedvábím se zmítala nad jejich hlavami.

Hrabě vstoupil se svou společnicí do košatiny. „A teď nás odpoutejte!“ zvolal.

Toutonova dýka se zakousla do pramínků spleteného konopí.

„Otče,“ křečovitý výkřik prořízl temnotu.

Sandau nevěřícně pohlédl k hradu. Od brány běželo k balonu děvče. Bylo jen lehce oblečené, bosonohé, s rezatými vlasy, vlajícími jí kolem hlavy. Vytřeštěné oči obracela k balonu, zmítajícímu se ve větru…

„Proboha, otče!“ vzlykla, temný zvuk vyšel hluboko z hrudi. Zběsile si zaťala ruce do prsou, rozervala košili a nehty jí vyrývaly do pokožky rudé rýhy.

„Vy?“ couval před ní Touton. „Vy… Vy jste zde?“ pohledem přejel dívčiny ruce. Byly bílé… zcela bílé… bez jediné ranky…

„Počkejte,“ vykřikl Sandau, „počkejte!“

První provaz povolil a balon se naklonil.

„Kdo je s hrabětem?“ Touton se rozběhl ke košatině

Další poutací lana s práskáním povolovala.

Rytíř chytil starce za paži a pevně ji stiskl. Oba muži hleděli vzhůru.

Přes okraj koše se vykláněl hrabě a jeho oči horečně žhnuly. „Postarej se o ni, Toutone. Za nic nemůže! Rozumíš?!“

Vedle hraběte stanula i tajemná žena, hleděla dolů… Poryv vichru jí serval z hlavy kápi.

Mumifikovaná tvář nepatřila živému člověku. Věnec koudelnatých vlasů ohraničoval tvář pokrytou vyschlou a vrásčitou kůží, její oči se podobaly temným otvorům proraženým do nitra lebky a z úst bez rtů trčely sklovité zuby. Pohnula se, okraje košatiny obemkly její dlouhé vyschlé prsty.

„Hraběnka,“ vydechl Touton, jeho pohled přitahovala její pravá ruka… Palec pravé ruky… Konec prstu, zbavený nehtu i s kůží a ven trčící bílá kost.

Balon stoupal kolmo vzhůru a nořil se do tmy, žhavé uhlí na spodním roštu rudě doutnalo.

„K čertu s vámi,“ křičel Sandau. „Odnes si tu svou příšeru co nejdál.“ Odplivl si.

Muži hleděli vzhůru a na zpocených tvářích dosud cítili horkost vystupující z pece. Až dosud stírali z čela mrznoucí pot, ale pojednou se oteplil i vzduch bičující planinu. Zvolna si tu změnu uvědomovali.

„Vítr se obrací!“ vykřikl Touton.

Sandau se obrátil k východu. „Ne, to ne! To se nesmí stát!“

Vichr na okamžik utichl, pak majestátně zhoupl balon za strany na stranu a nato s konečnou platností změnil směr. Teplý proud vzduchu od východu odnášel po dlouhých dvou letech rudě doutnající „ďáblovo oko“ nazpět k jeho a Gertovu domovu.

Evangelium No. 5

16 I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; též hvězdy.

GENESIS

Kouř z doutnající bramborové nati jej pálil v očích a rolničky přišité na třírohém čepci byly těžší než železná závaží. Narážely nablýskanými plášti na krk a jejich srdce řinčivě bila na poplach. Na dálku halasně zvěstovala komediantství, i když už únavou dřevěněly svaly a jazyk ve vyschlých ústech hořkl jako připálený kus masa. Večerní vítr zvířil ostrá zrnka písku a vrhl je šaškovi do tváře. Odvrátil ji a v koutku oka mu utkvěl obraz strážce zahaleného v dlouhém plášti, jehož zalykající se dech mu zněl neustále za zády. Kráčel s odstupem dvou tří kroků a doprovázel jej k okraji pouště, rozprostírající se daleko za horizont. Na jedné straně byla ona a na druhé moc zosobněná ozbrojencem se širokými rameny a lesklým krunýřem. Kolona terénních vozidel, z nichž vystoupili, zůstala ukryta za náspem, který v předcházejícím šeru připomínal schoulené tělo obra s nestvůrnou paží nataženou od západu na východ.

„Dál půjdu sám,“ křikl šašek do větru strhávajícího vyřčená slova.

Písek pod strážcovými podrážkami skřípavě zaúpěl. „Nenech nás dlouho čekat,“ zavrčel. Zastavil se, stál rozkročený, přízračně oddělený poletujícím prachem od země.

Omleté trosky pohraničních pevnůstek, věčně se objevující a mizející pod postupujícími jazyky dun, trčely dnes vysoko nad povrch, i jejich lité betonové základy byly dobře patrné. Čtvercové střílny z pyramidovitě ustupující oceli končily v černých otvorech otlučených kulkami a prodlužující se stíny je ještě více prohloubily. Zarudlé slunce už z polovice pohltila zem a jeho zbývající část přikrývaly cáry mlžného oparu. Ukládaly ho ke spánku se všemi poctami a pozornostmi zastírajícími zájmy vyčkávající noci. Už hučela v uších. Nořila do něho ostří zubatého nože, přicházela zvolna a pokrývala svět šedavou blanou kuřecích očí.

Před vchodem do jedné z pevnůstek ležela vybělená lidská lebka, stala se, tak jako všechny další pozůstatky rozházené po kraji starého bojiště, bezcennou relikvií. Šašek ji nevšímavě překročil, musel jít tentokrát dál, mnohem dál, až ke středu pánve vypálené v písku. Sestupoval po zatuhlé sklovité hmotě, opatrně našlapoval na kluzký povrch a nořil se do tmy, jež plnila prostor sazovitým dýmem. Konečně došlápl na dno a ocitl se v jiném světě. Ve vzduchu se vznášelo fluidum mrtvých válečníků. Ohmatávalo jej a doteky připomínalo chladné hadí břicho posunující se líně po oběti.

Stanul uprostřed kráteru, rozpřáhl paže, zaklonil hlavu a temeno opřel o svůj hrb. Vdechoval palčivou horkost vysoušející prasklinky v koutcích úst. Vítr mu v prudkých poryvech trhal z těla šat, jenž vpředu obepínal vyzáblé a kloubovité údy a za zády volně vlál. Ukazovákem nakreslil na čele kouzelné znamení. Jeho vědomí se otevíralo. Ze skla vyrazily namodralé plamínky vytvářející slabě žhnoucí koronu, jež jej obklopila v úzkém kruhu. Stál v tišině uprostřed bouřícího víru a shora, z oblak stahujících se nad kotlinou, proudil tím kuželem proud energie do černé skříňky ukryté v jeho mozku. Jako by do ní vstupovaly zástupy bojovníků, jejichž silou mohl pojednou podle své vůle nakládat. Všechny buňky jeho těla vibrovaly, tlačeny k zemi mohutným tlakem. Šílená rychlost, se kterou kmitaly, a rostoucí teplota způsobovaly odpařování tělních tekutin. Unikaly se sykotem do vzduchu. Ještě, ještě musím vydržet, sténal. Zachvěl se ve žhoucím úderu blesku. Bílý vodopád s oranžovými okraji sestoupil z nebe. Cítil křečovité napětí ve svalech. Zdálo se mu, že i ony jsou z písku a pohromadě je drží už jen pukající pokožka, jež je z hořícího papíru. Každá část těla jako by existovala sama o sobě. „Pane,“ křičel, „já potřebuji více síly. Pane, dej mi ji! Prosím!“ Couval z kruhu. Upnul vůli k neznámému. Ustupoval po šikmém svahu vzhůru. Napřáhl před sebe dlaně a koncentroval do nich získanou energii. „Zhmotni se,“ vybízel. „Zhmotni se, ukaž své tělo.“ Z konečků prstů proudil příkaz a opakoval se v uzavřené smyčce. Překročil okraj pánve a levá kratší noha se mu zabořila do písku. Zabolela. Pod sebou spatřil modrofialový stín. Beztvarý, ale plný zlatě zářících lampiček. Reagoval na pohyb jeho paží. Trhavě se nadzdvihl, ale ukolébaný fakírskými pohyby opět uléhal. Šašek nehlučně pohyboval rty: „Vzal jsem si víc, než jsi ochoten tolerovat, ale díky tomu jsem alespoň pro tuto chvíli silnější. Spi! Poslechni můj příkaz a spi.“

Prudce se otočil. Kulhal hlubokým pískem ke koloně.

Prošel kolem strážce a ten se k němu beze slova připojil. Když vstupoval průlezem do vozidla, dotkl se mimoděk chladného kovu. Zamrazilo jej. Skrz oválný otvor viděl temnící nebe a na něm první hvězdu. Poklop s kovovým zadrnčením zaklapl. V okamžiku záhrobní tmy, než se rozsvítilo elektrické světlo nad panelem střelce, překryl napjaté očekávání pocit nejistoty.

„Jedeme,“ přikázal řidiči. Vozidlo se zhouplo a vyrazilo kupředu. Šašek zabořil hlavu do kruhového límce, celý se uvolnil, přivřel oči, zašeptal: „Sílu jsem načerpal… Kéž bych ale i dorazil včas…“

Po volné pláni jeli vysokou rychlostí. V obloucích míjeli vesnice obklopené bramborovými poli a na obrazovce se brzy objevily věžáky sídelního města v celé své impozantní velikosti. Infrapohled jim dodával nazelenalé zabarvení jižních džunglí a odspodu nasvícený královský palác zářil jako diamant zasazený uprostřed spleti ostatních staveb.

Pásy obrněnců se vyškrábaly na zpevněnou cestu a dosud vějířovitě rozvinutá jednotka se seřadila do zástupu. Vozidla zpomalila a dodržovala krátké rozestupy.

Šašek znervózněl, odpočítával vteřiny, křečovité tiskl madla na okrajích sedadla. Drtil je v dlaních a kousal se do spodního rtu, až z něho vytryskla krev. Zdálo se mu, že číslice na displeji běží stále rychleji. Vozy se vlekly a čas letěl. Přitiskl nad límec hrdelní mikrofon a poručil: „Pusťte můj gazis kupředu, král mne čeká.“ Zaštiťoval se jménem pána, jemuž nemohli odmítnout.

„Někdo by si mohl myslet, že za tvou nedočkavostí je láska k tvému ochránci, Džousefe,“ zazněl v interkomu chraplavý hlas.

„Ctím ho stejně jako ty.“

„Jeď,“ velitelský vůz sjel ke kraji. „Ale pamatuj, je pro tebe mnohem horší mít mě za sebou.“

„Nemám kam utíkat.“

„Ani proč. Zrůdy bez ochrany nemají šanci přežít ani den.“

„Možná,“ řekl odměřeně šašek, „ale jsi na tom lépe než já? Co zbude z tebe a tvých svalů, Alexisi, až život skončí? Něco víc než ze mě?“

„O to se nezajímám a nevidím důvod, proč by ses tím měl znepokojovat ty.“

Motor burácel ve vysokých otáčkách. Přibližovali se k hradbám. Z reproduktorů zněl elektronický šum a kovové chřestění. Džousef se sklonil k okulárům optického zaměřovače a pootočil periskopem o několik dílků doleva, aby se ve zvětšeném obraze zorientoval podle okraje hlavní brány. Potom jím pomalu pohyboval zpět. Kolem popraviště stály zástupy diváků, ale nachystané hranice dosud nevzplanuly. Napočítal celkem čtyři. Tvořily vrcholy kosočtverce, jehož středem byla nízká tribuna s křeslem velkého inkvizitora.

„Džousefe,“ ozval se Alexis.

Tušil, co řekne.

„Král musí počkat.“

Myšlenka byla vyřčena přímo, tak přímo, že působila příšerně. Pomyslel si: Kam náš svět dospěl, když vládce nestojí první v řadě? Kam až dosáhla pravomoc církevních vojáků?

„Nesmíme přijít o podívanou, kterou posilujeme víru,“ pokračoval Alexis.

„Žvásty,“ vyhrkl šašek.

„Dívej se, jak skončíš, až přijdeš o své ochránce.“

Pancíře strážní jednotky zářily ve světlech reflektorů. Tvořili ji jen vybraní jedinci, pouze ti nejlepší z nejlepších. Jejich vzhled nezavdával sebemenší náznak fyzického podezření. Nadbytek svalové hmoty, přenášený z pokolení na pokolení od dob barbarských expanzí, byl tou nejlepší vizitkou příslušnosti k elitě. Mohutná kostra, klenutý hrudník, pas bez mutagenních znaků…

Šašek napjatě sledoval popraviště rozryté ostrými hranami pásů, jež strážci obstoupili ze všech stran. Vzdáleně slyšel táhlé ponuré troubení. V lesku odražených paprsků usedl do křesla inkvizitor. Přehodil přes kolena nachový plášť a pokynul paží. Úzkým koridorem přicházeli odsouzenci. Nedospělý pasák ovcí z Abarimských hor s gigantickou hlavou položenou na rameni šel široce a krátké nohy měl navíc pokrčeny v kolenou, aby mohl při vratké chůzi snáz hledat oporu v neúměrně mohutné paži. Ta druhá mu volně visela podél boku. Bez odporu se nechal připoutat ke kůlu čnějícímu z první hranice. Dva vyzáblí hiberové, omámení drogami, mířili na svá místa s jistotou naprogramovaných strojů. Opustili mrazivé sarkofágy v hlubinách země jen proto, aby upadli do spánku mnohem hlubšího, z něhož už je nemohly probudit ani čety horníků zkoumající sektor po sektoru staré základny pátrajíce po vnitřních nepřátelích.

„Bože,“ vykřikl Džousef. Měl pocit, že jeho oči plují po hladině rozpáleného oleje. Tušil, že ji mezi nimi spatří, a přesto na něj realita zapůsobila silněji, než předpokládal. Poslední ve čtveřici byla králova věštkyně Mearí. Alespoň o hlavu převyšovala všechny kolem. Pod splývající bílou řízou viděl její dlouhé štíhlé údy. Nešlo si nevšimnout znaků, které ji odlišovaly od ostatních žen. Vodopád plavých vlasů, sněhově bílá pokožka, pod níž se rýsovaly pružné kosti obalené pouze náznakem toho, co druhé přijímaly jako bezpodmínečnou nutnost svého bytí. Z jednoho pohledu se mohla zdát odporným mutantem, a z druhého něčím nadpřirozeným, co je nutné před nebezpečím chránit. Zodpovědnost králi za Meariin život donutila Džousefa k šílenému činu. Otevřel poklop a vysoukal své znetvořené tělo z otvoru. Kabel spojující sluchátka s interkomem se napjal a trhl mu hlavou dozadu. Serval je tedy a odhodil. Spěchal. Předčítač už odříkával tlumeným hlasem obvinění, útržky slov splývaly v Džousefových uších v nesrozumitelnou spleť zvuků. Prodral se až za záda ozbrojenců a šaškovský oděv jej přitom ochránil před davem.

Inkvizitor vstal a vojáci na okamžik přestali okřikovat nedočkavce deroucí se o místo s nejlepším výhledem. Hleděl na Mearí. „Tvá smrt bude varováním pro ty, které trpíme u dvora. Přestoupilas hranici, za níž je povinností inkvizice trestat.“

Džousef se zalykal. Jako by plíce, do kterých chtěl nabrat vzduch, byly z hlíny, jež se pod tím náporem mačká a bortí. „I proti vůli krále?“ zvolal přeskakujícím hlasem.

Inkvizitor hledal pohledem křiklouna přerušujícího jeho řeč. „I proti jeho rozmarům, které ohrožují víru,“ řekl.

„Je král. Jen on o ní může rozhodnout.“

„Už ne. Teď patří vyšší moci. Ztratila výsadu jeho ochrany a ty, šašku, o ni přijdeš také, až se dozví, že zemřela jen díky tobě.“

Džousef se otřásl. „Lžeš,“ zaječel.

„Poznáš, zda pro něj více znamenala ona, anebo tvé kouzelnické kejkle, které nazývá šaškovstvím.“

„Chcete krále proti mně poštvat, hledáte příležitost! A teď…“ zamrazilo jej. „Kdo dosvědčí mou nevinu, když upálíte jediného svědka?“

„Mlč! Svědků bude na tisíc, ale všichni budou svědčit proti tobě!“ Inkvizitor nadzdvihl plášť a pomalu přešel k okraji pódia. Počkal, až přiskočí jeden ze strážců, a opřel se o jeho rámě. Stanul na černé popraskané zemi a zvolna kráčel k hranici, na níž stála Mearí. Oči diváků jej provázely. Džousef nevědomky sledoval inkvizitora vně kruhu vymezeného vojáky a dav se přitom před ním rozestupoval. Muž vystoupal vzhůru po narovnaných smolných polenech. Roztrhl šat na těle Mearí. „Ta stvůra je těhotná!“

Hleděli na její vypouklé břicho, na napjatou kůži s modravě klikatými žilkami, pod níž se ukrývalo cosi neznámého. Co mohlo vzejít z tohoto podivného těla? Jaká další zrůda? Vše se na okamžik propadlo do mrazivého ticha. Do kratinké pauzy, po níž se přivalila smršť překřikujících se hlasů.

„Ti všichni vědí, že ohrožují vlastní životy, když dovolí, aby se zrůdy množily,“ bouřil inkvizitor. „Dost toho, že čas od času porodí zmetka i jejich ženy.“

Oni si myslí… Džousef pochopil, z čeho jej inkvizitor chce obvinit, nařčení mu připadalo tak šílené, že by snad mohli uvěřit i ostatní. „Ne! Já ne! Já to nebyl!“

„Kdo jiný z jejího okolí by byl schopen něčeho tak odporného?“

„Ale já… my… Já ani netušil…“

„Tys’ byl jejím společníkem! Něčeho tak nerozumného a odporného se musela dopustit zase jen zrůda!“

Odhalení působilo na Džousefa jako droga vstříknutá přímo do žil. Spiknutí bylo připraveno dokonale a proti nařčení, vyslovenému před davem očekávajícím popravu, nebyla obrana. Takový důvod Mearíina zmizení netušil ani on, ani král. Podezírali církev, ale marně hledali důvod, který by ospravedlňoval únos. Teď ho tedy poznal a nezmohl proti němu nic, a o moc víc by nedokázal ani král. Měl být smeten společně s Mearí, která byla církvi nebezpečná pro svou schopnost předvídat budoucnost. Z tajného pověřence se stal rázem intrikán polapený do vlastních sítí.

Džousef horečně přemýšlel, hledal řešení, načerpaná energie mu sytila mysl. Jako by se ocitl v hlubokém snu. Z jakýchsi temných a vlhkých prostor v jeho mozku vyzařovaly dosud potlačované schopnosti. Přestože bděl, nořilo se jeho vědomí do říše náznaků, oceán nelogických a navzájem se tříštících vidin se ale rychle pročišťoval. Pojednou měl pocit, že hledí sklovitým průzorem zbraně, jejíž ničivou sílu není schopen svými znalostmi ani obsáhnout. Zjevovaly se před ním jednotlivé postavy. Zaměřil se na inkvizitora, koncentroval se, ale nedokázal jej uchopit tak jako předměty, kterými na pokyn krále pohyboval. Nebyl ústím zbraně, jež vyvrhuje energii. Naopak. On sám byl vržen vpřed. Pohyboval se po uzavřeném reflexním oblouku: žlutý vlas, Mearíina tvář, chvění života, jímž pronikal. Tenká pružná překážka, dlouhá a teplá jeskyně z křečovitě se stahujících stěn. Čpavá vlhkost. Zjednodušující se obraz. Symbol. Schéma kruhu s černým tepajícím středem a krví nasycená sliznice tvořící zvrásněná pohoří a hluboká údolí.

V uších mu zněl táhlý svistot stoupající k nesnesitelné bolesti, vidění se rozplývalo. „Ta žena je čistá,“ proťal výkřikem šum hlasů, „je panna!“

Inkvizitor stál dosud vedle Mearí a v dlani tiskl cár jejích šatů. „Bereš psané slovo nadarmo,“ okřikl jej, „každá lež ti je dobrá proto, abys ji zachránil.“

Šašek vrtěl hlavou. „Tak to není. Znáš mě. Mám schopnost vidět skrývané. Proto mě král trpí.“ Hledal souhlas u přihlížejících. „A v písmu stojí,“ zvyšoval hlas, „panna těhotná bude, porodí syna, a nazvou ho jménem Emmanuel, jež se vykládá: S námi Bůh.“

„Chceš tvrdit, že si pro svůj zázrak vybral zrůdu?“

„Musí být takovou i v jeho očích?“

„Jsi snad jeho důvěrník?“

„Ne, ale kdo jiný, když ne on, způsobil v jejím těle tu nepravděpodobnou kombinaci genů, která z ní učinila tvora schopného oplodnit sebe sama?“

„Kdyby byla doopravdy tou, na niž po generace čekáme, nenechala by se vést na hranici jako ovce.“

Mearí vykřikla, hlas vyrazil z jejích útrob. „Nechci, aby vás mé dítě vykoupilo! Nechci! Raději s ním zemřu!“ Napětí, v němž se silou vůle ovládala, počítajíc se smrtí jako s neměnnou skutečností, povolilo. Jako by ve zlomku sekundy zestárla a zošklivěla.

„Slyšíte?“ obrátil se Džousef k davu se zadostiučiněním. Bylo sladké a dávalo mu právo promlouvat k inkvizitorovi beze strachu: „Tušils, že toho, kterého očekáváš, nosí v těle trpěná? Jak málo chybělo, abys ji zabil a připravil nás o vykupitele!“

Souhlasné výkřiky jej vyprovokovaly k ještě větší drzosti.

„Staré náboženství bylo pokrouceno. Je víc než jasné, že nevyzývalo k zabíjení. Ona je důkaz!“

Lidé mlčky hleděli na vzlykající Mearí, na její poškubávající ramena. Džousef tušil, co se v nich odehrává, vědomě je k tomuto okamžiku dovedl. Všichni měli obdobné pocity, v uších jim zněly tóny starého chorálu, kterým již více než dva tisíce let vyzývali svého zachránce k příchodu na tento svět. Některá z úst je začala broukat a další se připojovala. Melodie se šířila v davu se zpožděním a stávala se nesrozumitelným hukotem o jediném tónu.

Inkvizitor ustoupil, nedokázal v takové chvíli přesvědčovat věřící o opaku. „Beru tě pod ochranu svaté inkvizice,“ pronesl, snaže se důrazným hlasem napravit pošramocenou důstojnost, „je možné, že jsi ta, na kterou čekáme.“

„Je to ona,“ křičel Džousef, „tak stojí v písmu…“

Inkvizitor vztekle vyprskl: „Chybí ale důkaz!“

„Jaký může být lepší důkaz než mé vidění! Ona splňuje vše beze zbytku.“

„Nech nás, abychom se přesvědčili na vlastní oči!“

„Patří králi,“ nemínil Džousef couvnout. „Ať rozhodne on, ne inkvizice.“

„Chci zbavit sebe i všechny ostatní pochybnosti. Tvé odhalení je tak závažné, že musí být v zájmu všech, aby se potvrdilo.“

„K tomu může dojít i v paláci,“ trval na svém Džousef, „musí ihned před krále. Uložil mi, abych ji přivedl nazpět. Dovolil mi čerpat v poušti energii. Přikázal mi ponořit se do jasnozřivých vidění!“ Slova, která pronášel, byla ve směšném rozporu s jeho třírohým čepcem, se šaškovským oblečením a vlastně s celým jeho vzhledem.

Inkvizitor přikyvoval: „Já vím, jak pro nás bude významná, jestliže máš pravdu. Vysvobození by přišlo v pravý čas. Prohlídce se ale podrobit musí, a třeba v paláci, až potom stane před králem, aby mu řekla, že nadešel čas božího panování na zemi.“

Více Džousef vzdorovat nemohl, ztratil by přízeň davu: „Podvolím se tvé vůli, svěřuji světici do tvých rukou.“ V údech cítil tupou bolest a z krku se mu do úst drala pachuť poledního jídla.

Noc připravila slunce o nadcházející konec divadla. Děj dospěl k finále. Uličkou vytvořenou vojáky vedl zjizvený důstojník Mearí. Džousef se k nim připojil a šel po boku královy věštkyně. Zachytil ženin rychlý pohled, a snad aby ji uklidnil, sevřel v prstech její dlaň. Gesto důstojníka jej ale donutilo ucuknout. Pochopil, že už pro něj není tím, čím bývala dříve. Zůstaly jen pohledy, těmi směl povzbuzovat matku Božího syna až do okamžiku, kdy vstoupila do jednoho z gazisů.

* * *

Ó bohové, ta prázdnota. Reflektory zhasly a tma zhoustla. Tlačila se až k rozpáleným sklům, z nichž ještě nedávno tryskaly ostré paprsky světla. Kdo v takové přízračné chvíli přicházel k opevněnému městu uzavřenému v hradbách, poznal zvuky, jež znějí zemí nikoho. Slyšel štěkot psů, vzdálené praskání výbojek, vypínajících se při přehřátí, a tak tiché, že spíše tušené kroky stráží kdesi vysoko nad hlavou. Před branami jsou noci nejdelší a každá minuta před svítáním je násobena perennujícím snem, jenž budí vysíleného poutníka od dětství. To ví každý, kdo se vydal na cestu k některé ze sousedních oáz.

Zapomenutí odsouzenci, pověšení v těsných smyčkách pout, hleděli v tu stranu, jíž vedla cesta – či spíše do temnot, kde ji mohli pouze tušit. V šumění větru znělo sténání pasáka z Abarimských hor, který blábolil o provazech s ocelovým ostřím. I hiberové opět vnímali svou bolest, stala se tím nejdůležitějším, cítili ji až v konečcích prstů. Mlha s poletujícími zářícími body, jež směřovala k městu v dlouhých jazycích, vedle ní neznamenala zhola nic.

Palác připadal Džousefovi pojednou zcela jiný. Byl plný temných koutů a stínů. Cestou podél dlouhých a těžkých závěsů jej snad poprvé napadlo, že jsou dokonalou skrýší. Nemíval strach ze smrti, ale nyní se přistihl, že podvědomě zkoumá své okolí. Pokoušel se číst v mozcích strážců, kteří je doprovázeli, ale nacházel jen soustředění před každým dalším krokem.

Byl senzitivně naladěný a slova Mearí mu udeřila do vědomí omračující silou: „Možná by pro nás pro oba bylo lepší, kdybys mi je udělal ty, Džousefe.“

„Tak málo ti záleží na životě?“ pronesl sotva slyšitelně.

„Je to tak odporné,“ vzdychla. „Proč se to přihodilo právě mně?“

Pohlédl na ni, uvažoval, zda někdy měla alespoň jeden sexuální sen. Obličej měla posunutý ke straně, jako by jí špatně držel na kostech. Byl celý pomačkaný a rozdrbané vlasy měl nasazeny poněkud ke straně. Zblízka viděl, že se v posledních týdnech doopravdy změnila. Póry na tvářích byly hlubší a širší. Nad horním rtem jí vyrostly tvrdé černé chloupky a nosní chrupavka trčící z obličeje napínala tečkovanou pokožku se šikmou rýhou staré jizvy.

Váhavě spustil: „Je psáno…“

„Vím, co je psáno,“ přerušila jej, „ale já mám být matkou! Mám právo rozhodnout o sobě i o dítěti. Přece záleží především na mně!“

Pokrčil rameny. Vše mu připadalo symbolické. Jejich vzájemný, žalostně jednostranný vztah. Bez zjevných příčin přicházející dítě. „Byla by hloupost dobrovolně zemřít,“ řekl nakonec.

Pevně stiskla rty. „Tohle nemůžeš nikdy pochopit,“ procedila skrz zuby.

Připomněl si své neúspěšné pokusy o sblížení, které byly jen malé, spíše nijaké a přirovnatelné snad jen k doteku na zadním schodišti okamžik před tím, než automat rozsvítí světla. Vzpomínal a hleděl přitom na široká inkvizitorova záda. Vdechoval nasládlý pach jeho parfému, když těsně za ním sestupoval do ambulance. Zůstal stát u stěny. Viděl, jak Mearí zaváhala, než překročila práh. Na jejím krku rozpoznal zřetelné pulzující tepnu. Pokoušel se sesbírat myšlenky, které se rozběhly po místnosti plné světla a lesklých nástrojů.

„Teď se přesvědčíme o tom, zdali jsi ta pravá,“ řekl inkvizitor a zdviženou paží přivolal ženu v černé kutně. „Sestro!“

Sklonila před ním hlavu, vydržela tak zlomek vteřiny, a pak oslovila Mearí: „Polož se sem.“ Přejela dlaní nad plastovým křeslem a naznačila polohu, již měla zaujmout.

Jako by na ni tím gestem přivolávala ošklivý sen. „Ne,“ vykřikla věštkyně.

„Poslechni,“ přikazovala dál bezbarvým hlasem, „ve vlastním zájmu poslechni. Nic neucítíš.“

„Džousefe,“ zašeptala Mearí. Ruce jí bezmocně visely podél těla. Náhle byly nesmyslně těžké a neschopné pohybu.

„Neodmítej,“ prosil.

Celá se chvěla: „Ale já…“

„Polož se,“ opakovala mniška.

Udělala jeden váhavý krok.

„Zachráníš si život,“ přesvědčoval ji Džousef.

Usedla na okraj křesla a zvolna se pokládala do prázdnoty za svými zády, až skrz potrhanou látku ucítila povrch chladné a lepkavé hmoty opěradla. Pokrčila nohy, roztáhla je a stehna opřela o zvýšené hrany podél sedací plochy. Pevně zavřela oči, víčka tiskla vší silou k sobě, až se jí křečovitě zachvěla pravá tvář. Mniška poklekla a vyhrnula Mearí šat přes kolena. Sklonila se pod uměle vytvořenou zástěnou a ponořila do ní paže.

„Je čistá,“ řekla po chvíli.

Inkvizitor sepjal dlaně nad hlavou. „Pán buď pochválen.“

Mniška pomáhala Mearí vstát. Džousef podvědomě odvrátil pohled, když si rovnala šat. Měl dojem, že se v rukou, jež ji přiodívají, ztrácí. Zhroutila se do sebe a vyprchala z ní všechna vzpoura.

„Přesvědčili jste se,“ pronesl Džousef směrem k inkvizitorovi, „teď nás odveďte ke králi. Slíbili jste to,“ zdůrazňoval.

Inkvizitor vykročil. „Pojďme tedy – já své sliby plním.“ Mlčky došli ke dveřím do vládcových komnat.

Uvnitř pronikavě svítily zářivky. Bílé světlo vypreparovalo krále z mohutné černé lenošky, jako by bylo jen pouhou vnitřností, jež je pro svou výjimečnost hodna pozornosti. Pololežel a hrudník se mu pomalu a rytmicky pohyboval nahoru a dolů. Kamufláž pravého prsního svalu mu ve spánku sklouzla ke straně a odkryla stařecky vysedlá žebra potažená papírově bílou pokožkou posetou stařeckými skvrnami. Lomoz příchozích jej vyrušil. Stiskl kloubovitými prsty opěrky lenošky a otevřel oči.

Cítili směs hniloby a vlhčeného vzduchu, hnaného do místnosti klimatizací.

„Upravte se, pane,“ požádal jej chladně inkvizitor.

Ze starcova hrdla vytrysklo nesrozumitelné zaskřehotání. Mezi žlutými vysedlými zuby se mihl pahýl jazyka. Za každou z vybledlých zorniček jako by se šedavé leskla jedna z už dávno vypálených žárovek. Celý nahrbený se pokusil posunout, ale plášť se přitom ještě více rozevřel.

„Alexisi!“

Důstojník na pokyn inkvizitora přistoupil blíž a sklonil se.

Král ucukl, když ucítil jeho ruce. Trpně se jim poddával. Nechal je, aby jej zahalily a nasadily pevně korunu, která mu obtáčela lebku a pronikala skrz ni stovkami zlatých hrotů až do mozku. Monitory zaplňující jednu ze stěn vzápětí ožily.

„Přichází čas našeho vykoupení,“ deklamoval slavnostně inkvizitor, „na svět přijde Syn boží.“

„A zde je světice, z níž se zrodí,“ skočil mu Džousef do řeči.

„… ode dneška o ni bude pečovat církev! Souhlasíš, pane?“

Král spočíval na trůnu nehybně dál, ale šedavé plochy obrazovek, pomocí kterých komunikoval s okolím, zbělely.

Inkvizitor se na ně zahleděl v očekávání odpovědí.

„Džousefe,“ mihotavá písmena problikla v řádkování monitoru. Kratinký obrazový výkřik nepřekročil práh vědomého vnímání. Zaznamenala jej pouze výjimečně rychlá zraková frekvence toho, jemuž oslovení patřilo. Pro něj se pohyb elektronového paprsku zpomaloval. Segmentová číslice na hodinách označující desetiny sekund zobrazovala trvale sedmičku a hlasitý inkvizitorův dech zněl v jediné hlásce jakéhosi nekonečně dlouhého chrapotu.

„Zavři oči, Džousefe, teď se nedívej…“

Šašek odvrátil od obrazovkové stěny tvář.

V témže okamžiku se na monitorech objevil výjev z písma…

Inkvizitor nechápavě hleděl na obraz klečícího mučedníka. „Co nám chceš, pane, sdělit tímto obrazem?“ – Než se ale podobizna úplně zaostřila, nahradila ji další… a další. Frekvence zobrazení narůstala. Diváci nemohli od pulzující podívané odvrátit zrak. Vyžadovala si celou jejich pozornost – pohltila je, hypnoticky ovládla, mířila do otevřeného nevědomí. Tabuizované téma zvyšovalo přitažlivost, prolomilo psychickou zábranu a rozprsklo se jim v mozku jako dezinformační bomba: Křičící muž, padající ostří sekyry, uříznutý penis. Ženská dlaň, její tvář, vzdychající ústa, rty hrubě obtažené rtěnkou. Zmítající se těla… Fascinovaně sledovali probleskující obrazce a oblouzení nadefinovaným vzorcem nedokázali uniknout z moci žhnoucích královských komunikačních monitorů.

„Džousefe, vstup do mě!“

Telepatické pouto sevřelo šaškovo vědomí. Softové klíče skřípěly ve vstupních blocích, obsah jeho mozku letěl vpřed. Králova vnější paměťová matrice mu pachem připomněla rybí tržiště zaneřáděné špatně obranými kostmi a vyhnívajícími hlavami. Cítil tu starobu až u kořene smyslů, když jeho vědomí proudilo odlupujícími se měděnými spoji do agentbloku tajných komunikací. Bylo tam cosi, nač se nedalo sáhnout, ale fungovalo to jako vůz. Ta věc mu přesně sedla. Rozjela se tiše a bez řízení. Strážní testy jí projely za běhu, pak se prosmekla mezi zábranami a vjela do kanálu paměť/paměť. S narůstající rychlostí míjela obludné rutinní programy celé poničené neodbornými zásahy.

„Dobrá polovina jich je k ničemu,“ řekl vůz, „král už pánem města dlouho nebude, už všechno nezvládá.“

„Právě jsem na to myslel,“ podivil se Džousef.

„Já vím.“

Letěli binární sítí plnou uzlů a spojek. Vnější okruh, vnitřní okruh, registry dat. Spleť cest připomínala spíše umělecké dílo šílence nežli geniálně organizovaný stroj. Kolem svištěla náhodná čísla produkovaná jakýmsi porouchaným generátorem. Ochranné programy bujely desítkami generací virů. Odumíraly, dušeny rozměrnými a těžkopádnými mateřskými verzemi, na nichž se již vyvíjely další – vyšší a pohyblivější. Až navrchu v nejnovějších kulturách z pavoučích binárních nitek uvázl systémový lovec, zmítal se, bil kolem sebe, chtěl uniknout z moci přísavek sajících z jeho nitra data. Jeho prázdná definiční krusta ale vbrzku splaskla a odpadla.

„Průnikový soft je den ode dne razantnější,“ řekl vůz.

Džousef povzdechl: „Základní algoritmy už nikomu nic neříkají. A těm venku asi chaos vyhovuje. Snad jim ani nevadí, že král zemře bez potomků.“

„Některým určitě.“

„Je toho na něj moc.“

„Ještě ale doufá… Má tebe.“

„Mě? Co já zmohu?“

„A Mearí.“

Džousef se ušklíbl: „Co se mnou? Jsem směšný. A s ní…“

„Venku tě oblečení a vzhled chrání. Ale tady jsi někým jiným…“

„To přece nestačí.“

„Král ví, proč si vybral za důvěrníka právě tebe, ví, proč ti umožnil vstoupit do svého nitra. Obklopuje se jen těmi, kteří mu mohou pomoci.“

Džousef se cítil podivně lehký. Jako by mu kat podkopl stoličku pod nohama a on se zhoupl na provaze, který mu v první chvíli připomněl pouze těsnější límeček. Telepatická smyčka se zatáhla.

„Jsme zde, králi,“ řekl vůz.

Chlad kovu vystřídala měkkost tkáně. Prostor, v němž se ocitli, se zdál být rozměrnější a Džousef v něm měl větší volnost pohybu. Vystoupil z vozu a lehce prostupoval tím novým, co jej obklopilo. Vnímal jemné chvění synaptických spojení, jimiž se nesly vzruchy. Uvědomoval si jejich množství mřížující proluky, putoval po nich rozechvívaje je svým tokem.

„Džousefe,“ oslovil jej král, „zachránil jsi Mearí, ale způsob, jakým jsi to učinil, mi ji navždy vzdálil… Řekni mi ale, je to všechno skutečně pravda? Nemýlíte se?“

„Je, králi… Panna porodí syna.“

„Byl bych rád, kdyby se proroctví naplnilo dříve, než zemřu… než vymře má dynastie. Kdo ví, jakého potomka bych zplodil já… Nemohu ale uvěřit.“

„Zprvu jsem je chtěl jen přelhat, abych ji ochránil,“ vysvětloval Džousef, „ale pak to přišlo samo od sebe jako vidění… jako zázrak. Inkvizitor se přesvědčil na vlastní oči, že ona je tou, o níž je psáno.“

„Pokládáš jej za hlupáka, ale přání bývá otcem myšlenky. Přijme třebas i falešného Boha, když s jeho pomocí získá moc.“

„Kdyby nebylo mě, upálili by ji…“

Král si stál na svém. „Možná už si uvědomil, že dítě ovládne ještě snadněji než mne.“

„Copak je všechno, co hlásá, pouhé divadlo?“

„Pokud je pro tebe inkvizitor totéž co církev, pak ano.“

„Tak se ho zbav!“

„Copak mohu? Stačí, abych zaváhal…“

Temnotu rozezněl praskot výbojů. Na hranici smyslových bloků vzplály namodralé jiskřičky biologických ohňů. „Proboha, co se to děje?“ vyrazil král zděšeně.

Mozkomíšní mok uvnitř třetí komory temně duněl.

Džousef couvl. „Přišlo to se mnou…“

„Použijí všechno, aby mne oslabili, a ty jim nabízíš nástroj – Božího syna!“

„Braň se,“ vykřikl Džousef.

Intuitivní reakce podráždila králův limbický systém. V paměťové matici pukl jeden z neuronů. Rozevřel se jako rozbitý uzávěr na přecpané tašce a vyvalila se z něj černá tekutina, jež potřísnila okolí.

Po výbuchu měl Džousef dojem, že se ocitl v plynové komoře, byl to ale jen chemický startér. Aerosol přenašečů se rozprskl a vyvolal křečovité stahy v pláštích buněk, jimiž se Džousef v tom okamžiku pohyboval.

Z šedozelené mlhy se valil proud dat.

Stařec chroptěl: „Tohle je průnik.“

Byl úděsně rychlý. Prorazil neuronový filtr a pasíroval se dál kolem vypálených otvorů. Neměl nic společného s logickou strukturou binárního světa, jeho živelnosti nic neříkala adresace a antivirové zábrany pro něj neznamenaly zhola nic.

Nestabilní systémové programy rozvibrovaly kapalinu středního ucha. Pronikavý kolísající pískot bouřil mozkovou hmotou. Ohlušený matematický modul lámavě opakoval periodickou řadu čísel a stereotyp cifer navozoval stav podobný počítání oveček před spaním. Tahle smršť nešla zničit obvyklými programovými prostředky. Chtěla dál a měla k tomu sílu. Výrony energie fungovaly na principu stupidní kalkulace s předem známým koncem. Vylamovaly z obranného valu celé bloky konstant a likvidovaly králův mozek.

Ze spalující dávky smrti dýchla palčivá horkost pouštního pohřebiště. Energie, kterou šašek pohltil, se na okamžik vymkla kontrole.

„Už nemám sílu,“ sténal král, „neubráním se.“

Džousef nereagoval, koncentroval se, zhušťoval svou strukturu do nepatrného místa paměti, jako by se měl stát pružinou, jež stlačena k nejzazší hranici povolí a… Stiskl spoušť uvnitř sebe a letěl. Z nepatrného bodu se rozprostřel do obrovské sítě utkané ze světla a tmy. Stal se superšachovnicí, jež se zakousla do útočníka. Obemkla jej, obmotala a škrtila. Cítil energetické mravenčení pod svírajícím stiskem.

Supěl: „Už na poušti jsem ti říkal, že jsem zatím silnější.“ Kopíroval zmenšující se povrch sekvence dat. Tlačil je zpět ke sběrnici.

„Do agentbloku,“ chraplal zesláblý králův hlas.

Pochopil pánův záměr, v systému nebylo dalšího místa, které by bylo stejně pečlivě chráněno před infiltrací. V něm byla závora, na níž končily pokusy o průnik. Varující stopka a za ní komprese dat. Dvě čelisti namířené proti sobě. Zběsilý netvor rvoucí bloky informací z těla.

Obraz byl složený z různobarevných bodů, imprese krvavě rudé a oslepující žluti; bělavé žebroví, jehož odstín byl vytažen ze samé práchnivějící dřeně. Zoufale se to zmítalo ve stažené síti. Tlouklo kolem sebe a potom padalo dolů jako prach v přesýpacích hodinách neschopné zaútočit proti gravitaci a mikronové chodbě zúženého hrdla.

Ghetto agentbloku, cela s dveřmi, jež byly pouze vchodem, přijalo vězně a zakonzervovalo jej. Primitivní programový tobogán exportoval Džousefovo vědomí zpět do těla. Králův mozek jej vyvrhl jako trávené jídlo a on vstoupil do chladnoucí schránky, jež se během spojení, zbavující jej tíhy myšlení, zcela uvolnila. Pokoušela se o něj závrať, pohupovala jím dopředu a dozadu.

„Co je s tebou, Džousefe?“ ozval se Alexis. „Jsi opilý?“

Z monitorů zněl šumivý praskot. Zmizely obrazce subliminals, opájející mozky ozbrojenců. Bílá malba stěn pálila v očích. Mžikající obraz přerval výboj běžící mezi řádkováním.

Džousef chtěl promluvit, ale rozkódování jeho smyslů probíhalo se zpožděním. Před očima mu tančily rozevláté obrysy a pomalu, velice pomalu, se ustalovaly. Že se mu vrací hmat, poznal podle tupé bolesti v pravé ruce, opřené o ostrou hranu stolu. Chladný vzduch vytlačil z čelních dutin pach přiškvařeného masa.

MEARÍ, stálo na monitorech. TY BUDEŠ TEDY MATKOU?

Sklopila oči a upřela je k zemi.

A SOUČASNĚ PRÝ BUDEŠ I OTCEM?

Tiskla k sobě víčka, jako by ji královy hlásky rovnané do slov tlačily někde pod nimi a jen slzy je mohly vypláchnout.

„Králi,“ zvolal prosebně Džousef.

ŘEKNI MI, CHCEŠ SE DOOPRAVDY VYDÁVAT ZA MATKU BOŽÍHO SYNA?

Mlčela.

NETVAŘ SE TAK NEŠŤASTNĚ, DŽOUSEFE, ONA NÁS MÁ ZNIČIT: PROTO JE ZDE…

„Nechtěla dítě. Raději šla na hranici.“

PROTOŽE NENÍ TA PRAVÁ, SLYŠÍŠ, INKVIZITORE, NENÍ! ZATÍM JSEM TU JEŠTĚ PÁNEM JÁ!

Džousef polkl pálivou slinu. „Chceš, aby ji zabili?“ vykřikl.

Mearí tiskla v dlaních opěradlo křesla. Oči jí zaplály. „Já nejsem zrůda!“ Hlas jí přeskočil a sklouzl do vzlyku.

JSI DOBRÁ VĚŠTKYNĚ, NIC VÍC.

Džousef otevíral ústa. Tolik se soustředil na vyslovení myšlenky, že cítil, jak mu ve tvářích tuhnou svaly. „Proč jsi tak bezcitný?“

Prudce nabrala dech, až vypískl v křečovitě stažených hlasivkách. „Z nebe sestoupil anděl a řekl mi: ‚Neboj se, Mearí, neboť jsi našla milost u Boha. Počneš a porodíš syna‘,“ vychrlila jedním dechem. „Tak to bylo.“

„Alelujá,“ zvolal inkvizitor, „vše, o čem mluví, stojí v písmu.“

„Mluvíš pravdu, Mearí?“ zašeptal Džousef.

Inkvizitor bouřil: „Najednou začínáš pochybovat o slovech světice? Proč, skřete?“

LŽE, LŽE, LŽE! DŽOUSEFE!

„Pokud ano, pak jsi ji k tomu dohnal!“

ZABIJ JI!

„To přece…“

MUSÍŠ, PŘIKAZUJI TI TO!

„Ale proč?“

CHCEŠ SNAD, ABY MĚ DOSTALI?! PAK PŘIJDEŠ NA ŘADU I TY…

Dennodenně vděčně děkoval za přízeň toho starce. Ale teď… Zvedl se mu žaludek.

SPLŇ MŮJ PŘÍKAZ!

Obrazovka žhnula.

UDĚLEJ TO!

Vnímal pouze hmat. Měkký a pružný vjem. Kapénky potu. Odvrátil pohled od obrazovky a hleděl na své ruce s široce roztaženými prsty – trochu dlouhými, dost špinavými, připomínajícími pokroucené kořeny.

Zarachotilo křeslo. Král vstával a šmátral po Mearí. Hmatal po okraji jejích šatů, ale sražený Alexisem padl na stůl… Skláněl se nad klávesnicí jako nad nekonečnou partií domina. Narazil na samý okraj svých fyzických možností, paměť mu naskočila na poslední použitelné místečko. Ve tváři měl výraz, který k ní už dávno nepatřil. Dýchl z něj ozón a tekutý kov.

Mearí stála uprostřed blyštící se glorioly. Plamínky jí šlehaly z těla, z šatů. Vlasy jí trčely kolem hlavy jako prosvícená skleněná vlákna.

Sál v Džousefových očích rostl. Byl širší, byl delší, strop sahal k nebi. O nablýskanou podlahu bušily podrážky vojenských bot. Hlučně a rychle po sobě, jeden úder pohlcoval druhý. Třesklo sklo. Ruka ve střelecké rukavici šmátrala po králově hrdle.

„Počkejte,“ podléhal Džousef panice.

Monitor se šklebil vytlučeným otvorem a kolem ostrých štěpin unikal šedavý dým. Alexis cloumal hlavní skreče, jehož pažba uvázla ve spleti drátů. Křeslo bylo překocené. Král ležel vedle na břiše a z trhliny v jeho krku čnělo několik přervaných rosolovitých trubiček. Chtěl cosi vykřiknout, ale přes pahýl jazyka se vydralo jen nesouvislé zabublání, za nímž se vyřinul pramínek temně nachové krve. Chrčivě ji vdechl. Zalapal po vzduchu. Zmítal se z boku na bok a ze zad se mu jako stará kůže svlékal šedozelený povlak plísně. Plášť i svalovou kamufláž odkopl daleko od sebe, ležely v jedné změti pod křeslem.

Džousef slyšel inkvizitorův hlas: „Teď toho jeho zmetka…“

Úder mu hodil hlavu ke straně. Viděl Mearí. Nahá ramena. Pruh bílé látky kolem jejích prsou.

Vzdálené vnímal své: „Nééé…“

Hrudí mu projel palčivý oheň. Chtěl utéci bolesti. Horký dech skreče mu přejel po zádech. Doutnající šaty měl přilepené k pokožce a rozpálená rolnička se mu vpalovala do tváře. Novým proudem ohně byl přibit k zemi.

Reflexivně soustředil myšlenky. Tiskl čelo k podlaze. Skrz rozbité rty cítil pachuť gumy. Byla hořká, byla sladká, byla horká jako krev. Šílel z bolesti. Tělem mu projel křečovitý stah. Jako by se vyrval sám ze sebe. Vznesl se nad své tělo. Viděl zážehem ohně seškvařenou paži, která se zatínala v pěst a opět uvolňovala.

Mearí seděla v křesle. Její tvář na pozadí stěny připomínala kresbu naskicovanou několika tahy černé křídy. Dlaněmi obepjala kulaté břicho a z hrdla jí vycházel dlouhý výkřik. Zrychleně se rozdýchala a zimničně zachvěla. Její vytřeštěné oči hledaly pomoc…

Alexis stál na Džousefově těle. Obrátil je kopancem na záda a patou drtil hrudní kost.

„Odneste ji ven!“ řval inkvizitor. „Přišla její hodinka.“

Důstojník chytil Mearí pod ramena a vlekl ji ven ze dveří.

„Ať všichni vidí narození Božího syna!“

Zalykala se.

„Ven s ní!“

Džousefem projel chlad zlatých konektorů. Jeho tělo už uniknout nemohlo, ale… Napíchl se vědomím na ostré jehličky sběrnice. Skočil do vozu, který bezohledně rozrazil rutinní programy. Světla v hradu i venku několikrát blikla a poté ponořila město do temnoty.

Ulice se zmítaly lidskými těly. „Položte ji sem,“ křičel inkvizitor a ukázal na snop bramborové natě. „Přineste světlo. Zapalte ohně.“

Oranžové a červené plameny vrhaly lesk do tváří přihlížejících. Pozlatily obličeje vojáků, jako by je potřely tukem. Všichni chtěli vidět Mearí a mnišku pomáhající dítěti na svět.

Džousef stanul v optickém bloku. Nahlížel do reálného světa očima kamer. Sledoval mžitkový obraz utkaný z blikajících čárek, které rychle bledly.

Mearí sebou zmítala, křičela více studem nežli bolestí. Podobala se černé siluetě vyzařující světlo. Tiskla bradu k hrudi a obličej ukrývala v dlaních.

Inkvizitor držel tělíčko, které vytrhl z rukou mnišce. Po předloktí mu stékala krev smísená s vodou. „Hleďte,“ zvolal. Podlouhlá hlava dítěte s vypouklým čelem se zakláněla vzad. Přepadla přes mužovu dlaň a visela dolů jako rudá bobule. Tvoreček roztáhl ruce a nohy.

Dusivý pach smolných loučí pronikal až k Džousefovi. Alespoň měl dojem, že právě on je tím, co mu bere dech a zhasíná poslední jiskérku energie.

Slyšel inkvizitorův hlas: „Syn boží přišel mezi nás.“

Džousef byl svědkem svátosti narození. Vše souhlasilo, vše do nejmenšího detailu. Dávno měl klečet na kolenou a bít čelem o zem. Kdyby byl obyčejným člověkem, jistě by to udělal, aby nemusel hledět na svého vykupitele. Na titěrný obličej pokrytý rudými mapami skvrn, na dva kožní záhyby – na dvě rýhy nevyvinutých očí. Na hrbolek, který měl být nosem, a do temného otvoru rozeřvaných úst končících kdesi v útrobách. Viděl zrůdu, která měla moc děsit za dne i za noci. Tvora bez smyslů, jenž sedl do inkvizitorových dlaní přesněji než mistrovsky vybroušená pažba zbraně. Viděl dokonalý nástroj.

Potácel se pavoučí sítí systému a z každé paměťové matice na něj hleděla dětská znetvořená tvář. Umírající stroj slabě světélkoval. Mířil k tajnému východu, ale ten se stále nepřibližoval. Mnohé z cest osleply. Pětivrstvou spleť magistrál proměnil energetický kolaps v poušť, v cáry cest zaplavovanými dunami kódu, převalujícími se bez příčiny sem a tam a zasypávajícími poutníka ostrými jehličkami jedničkových pulsů. Pohyboval se stále obtížněji. Lezl. Plazil se. Cítil, že brzy ochrne. Že bude pohřben uvnitř stroje.

Z posledních sil vložil do zámku agentbloku klíčový kód: DŮVĚRNÍK.

Padal dolů skrz malomocenstvím rozežrané logické obvody. Ano, nebo ne – ano – ne. Ubíjela jej tíha rozhodování. Uvězněné fluidum ucuklo před dotekem a jako améba se stáhlo do temného kouta. Bylo sametově černé, jiskřící, plné starých jizev nesoucích zkušenosti. Džousef si uvědomoval jeho obrovské možnosti: jeho i své. Přestal třídit chaotické informace přicházející z vnějšku a rozhodl se jednou provždy. Splynul s uvězněnou silou a otevřel port. Gejzír je vymetl z nitra stroje. Vynesl je nad oranžové klikatiny ohňů, nad řetězy hradeb a zdí, nad potrhané mraky a rozprskl je po obloze.

Vlna radosti zaplavila lidský dav.

Po nebi letěla vlasatice, vyrostla z ničeho a v oslnivém výbuchu rozčísla oblohu na dvě půle.

„Znamení,“ křičel inkvizitor, „už věříte?“ Zdvihl dítě nad hlavu a pohlédl přes ně ke hvězdám. Na okamžik mezi nimi vládl chaos, potácely se z místa na místo. Pojednou jich bylo na obloze víc, mnohem víc, ale nakonec v jejich pohybu zavládl jistý řád. Sled zrakem nepostřehnutelných obrazců, v němž se spojily, se cyklicky opakoval. SRDCE, LEBKA, ZKŘÍŽENÉ HNÁTY. Sekvence evokující kruh. Spojení lásky a smrti. Subliminals směřující do nevědomí diváků a opíjející je štěstím. Vepisující se jim do mozků. Otiskující se do nich.

Všichni měli oči plné podmanivého lesku hvězdného nebe, obrazců uspořádaných z přízračných světel…

17 A postavil je Bůh na obloze nebeské, aby osvětlovala zemi.

GENESIS

Inkvizitor zrychleně sípal. „Hleďte k nebi,“ vyzýval ostatní, „děkujte Bohu. Daroval nám syna. Pravého posla lásky a porozumění.“ Na tváři měl úsměv. Rozléval se jím nasládlý pocit uspokojení, jenž mu nedovolil rozpoznat, že vlastně nic nepředstírá. Věřil každému svému slovu. Nahoře na obloze vznikal nový řád, který měl jediný smysl…

18 … aby správu držel nade dnem a nad nocí a odděloval světlo od tmy.

A viděl Džousef, že je tak dobře. Navždy tak oddělil nejen den od noci, ale i dobro od zla.

[2] A nikde jsem ho nenalezl.

Jan Poláček

Kyberpunk & Heavy

Edice Současná česká próza

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 13. 11. 2017

ISBN 978-80-7587-482-5 (epub)

ISBN 978-80-7587-483-2 (pdf)

ISBN 978-80-7587-484-9 (prc)

ISBN 978-80-7587-485-6 (html)