(I.)
1945
– Příjmení?
– Schwarzová.
– Křestní jméno?
– Kateřina.
– Národnost?
– Česká.
– Zeptám se ještě jednou. Langsam und
deutlich, Frau Schwarz.
Národnost?
– Česká.
– Hm… Chcete ze mě dělat vola.
– Nemám důvod.
– A já nemám chuť tady s tebou sedět do
večera. Tvůj starej je
Němec. Ve wehrmachtu bojoval. Kolik asi voddělal našich? Neříkal ti to,
když tě
sem jezdil šukat? Národnost německá. Zapamatuj si to!
– Promiňte, ale…
– Mně se neomlouvej. Na to je už pozdě.
Patřila jsi k nim, k Němcům.
Nasekala sis německý
parchanty, a teď mi
budeš vyprávět, jaká jsi Češka?
Odkašle si, chce si odplivnout, ale
nakonec to spolkne.
– Vzala jsem si Johanna před válkou.
Narodila jsem se jako
Češka, mám oba české rodiče. Mluvím česky.
– Takový řeči! Děti v německý škole.
Maria, Franz, jak se
jmenujou další?
– Jsou to Maruška, Frantík…
– Nebaví mě to. Furt to samý. Končíme,
vypadni, přijdeš jindy.
– Víte už něco o Johannovi?
– Neslyšelas? Vypadni!
(II.)
1924
– Kačenko, maminka umřela.
Kateřina Zahradníková, deset let.
Ročník 1914, narozená v Sedle
u Komařic, okres České Budějovice. Otec Tomáš tam pracuje jako kovář.
Matka se
starala o rodinu.
– Kdy?
Otec se prochází nervózně po pokoji.
Pozoruje své špinavé
ruce, nikdy z nich nesmyje práci. Až jednou zemře, budou mu ruce
kartáčovat,
ale stejně z nich nedostanou špínu, která se do Tomáše vežrala po
padesáti
letech v kovárně.
– Našel jsem ji ráno v kuchyni. Ležela
na zemi. Pan doktor
říkal, že asi měla slabý srdíčko.
– Kde je?
– Položil jsem ji do ložnice. Vojta jel
pro rakev. Za chvíli
jdu za panem farářem domluvit pohřeb.
Děvče utíká do ložnice, odhazuje
učebnice a pokleká k matce.
Dotýká se jejích rukou. Zdají se jí cizí. Jsou studené, kůže podivně
drsná.
Koulelo se, koulelo, červené jablíčko…
Zpívá jí písničku,
kterou od ní slyšela včera před spaním. Maminko.
* * *
Půl roku v Lendaku u
Kežmaroku. Chodila tam do školy.
Otec se domluvil s příbuznými, že k nim Kateřinu na pár týdnů uklidí.
Neměl z ní
dobrý pocit. Začala si česat vlasy jako matka, a když se naposledy
vrátil domů,
křičel na ni, ať svlékne matčino oblečení. Všechno hodil do kamen. Z
pár týdnů
u slovenských příbuzných se stalo půl roku.
* * *
Musíme odejít ze Sedla. Otec
stojí ve své kovárně. V Rankově
teď hledají kováře. Není to daleko. Ta holka se tady zblázní. Slovensko
nic nevyřešilo.
Jen jsme to celé oddálili. Zítra tam zajedu a zjistím, co v Rankově
chtějí.
Zpropadená Kača. Na Slovensku zůstat
nemohla. I když by to
bylo nejlepší. Mám ji rád. Chyběla mi. Ale hlavu má teď pokaženou.
Tomáš si otře pot z čela, sedne na
dřevěný špalek a zapálí
cigaretu. Jeho Anička to neměla ráda, smrděl jí. Ale on kouřil i v
ložnici. Občas,
když usnula. Pak mu vždycky vyhubovala. On se tomu smál.
Teď mi tu po ní zůstala Kača s
pokaženou hlavou.
* * *
Kateřina už od rána pláče.
– Co bude táta v Rankově dělat?
– Taky kováře
– Proč už ne tady?
– Já to nevím, Boženko.
Boženka je spolužačka. Každé ráno spolu
chodí do školy v Todních.
Přes kopec dolů, pár kilometrů. Dneska spolu zašly na louky pod
Todeňskou horu.
Sedí v pampeliškách, maminka by hubovala.
Zpívají si písničky. Jen tu jednu má
teď Boženka od Kateřiny
zakázanou. Když ji zpívala paní učitelka ve škole, Kateřina se
postavila v lavici
a hodila po ní penál. Otec to musel řešit u ředitele, stará se mu od té
doby o zahradu.
– To budeš chodit z Rankova do Todní do
školy?
– Tatínek mi našel jinou školu.
– A budete se vracet do Sedla?
Kateřina neví. Nechce odjet z vesnice,
kde zná sousedy,
všechna jména po chalupách. Zase si zvykat na nové lidi. Vždycky jí
bylo líto
dětí, které rodiče odvedli pryč. Nebo přivedli do Sedla. Chovaly se
divně. Teď
budu divná taky.
Bude pršet. Přes Todeňskou horu se valí
mraky. Je zvláštní
světlo, které bývá jen před deštěm. Zvedá se vítr, ohýbá stromy.
Vzduchem létá
listí a kusy pampelišek, které si Boženka natrhala do věnečku.
Jedna čeká na druhou, aby zavelela k
odchodu. Mají strach z mraků,
které pomalu zakrývají nebe. Ale mlčí obě.
– Něco jsem ti přinesla. Našla jsem to
doma.
Boženka podává Kateřině dárek, zabalila
ho do kapesníku.
–Co to je?
– Houslový klíč. Připneš si ho na
oblečení, dělá to parádu.
(III.)
1945
– Kathy. Už máme hlad.
Kathy! Tak jí říkají všichni z
Budějovic. Nemá to ráda.
Na Rozumově dvoře na periferii
Budějovic sedí uprostřed
místnosti ruský voják. Vedle na louce táboří už dva týdny. Kateřině
postupně
mizí z domu věci. Už skoro nemá na čem vařit.
– Guláš bude hotový za deset minut.
– Příště se do toho pusť dřív. Kluci
nadávaj.
– Budu se snažit.
Jmenuje se Josif a houpe se na špičkách
ve velké kuchyni.
Pozoruje místo na zdi, kde visel obraz. Byla to svatební fotka Kateřiny
a Johanna.
Před pár dny ji hodili do ohně, pekli brambory.
Brali se v roce 1939. Johann pochází z
Račína ve farnosti Dolní
Vltavice. Junge aus Böhmerwald. Potkali se v Budějovicích na konci
osmatřicátého.
Kateřina čekala Jitku. Opuštěná matka s dítětem bez táty. Johannovi to
nevadilo. Když si společně vyjeli do Račína k Johannovým rodičům, o
holčičce
Kateřina raději nic neříkala. Johann ji o to požádal. Mají na tyhle
věci
zastaralé názory, vysvětloval jí.
Ten svatební den byl pro ni velká
událost. Měla pocit, že
konečně začne žít normálně. Paní Schwarzová.
Nejdřív se jim narodil syn Jan. Pak
Marie a po ní František.
Dávala jména, která znají Češi i Němci. Johann mluví jen německy, česky
se
nenaučil. Děti se učí oba jazyky. Bližší jim je ale přece jen čeština.
Teď tu stojí Josif a určuje podmínky
návštěvy, na kterou ho
nikdo nepozval.
– Potřebujeme tuhle peřinu.
– Pod ní spí Honzík a Maruška. Nemůžu o
ni přijít.
– Klukům je v noci zima.
– Seženu jinou.
– Ne, chci tuhle.
Neumí vzdorovat. Míchá guláš a krájí
knedlíky.
V hrnci vidí sebe – všechno se
rozlámalo na kousky, všechno se
točí a spojit to nelze. Dovedl by to jen Johann. Chybí mi, ale zaplať
pánbůh,
že tu není. Matky s dětmi na rozdíl od budweiser Deutscher teď v
Budějcích snad
nikdo nestřílí. Ty slouží, jako sloužily celý život. Jsou od toho, aby
se
podřizovaly mužům – manželům nebo okupantům. Osvoboditelům, kteří
vyžrali celý
barák.
– Kathy, umíš být laskavá?
Josif je uhranutý její sukní. Neprala
ji už možná měsíc, nemá
náhradní oblečení, do kterého by se převlékla.
Kateřina něco zabrumlá, zhluboka se
nadechne, ale Josif si
toho nevšimne, přistoupí k ní blíž, cítí jeho ruce na lýtkách, dech v
podkolenní
jamce, dlaně, které objímají kolena.
– Já umím být laskavý, Kathy.
Kateřina míchá vařečkou. Nabere plnou
naběračku, jemně s ní
třese a fouká. Zavírá oči a myslí na svou kamarádku Pepinu, které tyhle
situace
nikdy nebyly nepříjemné. Pepina podobné chvíle vyhledává, miluje
chlapy, kteří
s ní můžou dělat cokoliv, jen když zaplatí nebo přinesou jídlo. Jak by
se asi
tvářila, kdyby Josif vlezl pod sukni jí? Uhádala by pro sebe největší
porci
guláše, přesvědčila by ho, že si odsype z pytle brambory na horší časy?
Nebo by
na sebe nechala sahat jen tak, jen proto, že už na ní dlouho nikdo
neležel? Jak
volná je Pepina a jak odporně teplý je Josifův dech.
– Ochutnejte, prosím. Myslím, že je
vařeno.
Ruce postupují výš, dře jí stehna. Je
neomalený, asi pospíchá.
Nejradši by sukni serval, ale nechce být hrubý.
– Ochutnejte ten guláš, jestli můžu
podávat.
Ticho, jen ty ruce a šustění látky.
Kathy se otočí, zrak padne
níž, nevidí Josifovu hlavu, jen ji tuší pod svou vyboulenou sukní.
Nadzvedne mu
košili, vidí bílá pihovatá záda, jizvu těsně nad zadkem. Kolik jizev má
na sobě
Johann? Býval hladký, upravený, Johann na rozdíl od Josifa voněl.
Odhrne mu kalhoty a prohlíží si z výšky
mužovy půlky. Kolik takových
půlek už viděla Pepina? Přivoní k naběračce s gulášem, lehce do něj
smočí jazyk
– už nepálí. Opatrně mu ho nalije podél páteře dolů, do kalhot. Josif
vyskočí a
s výrazem šílence sleduje Kateřinu. Cuká jí koutek, chtěla by se začít
smát,
poprosit ho, aby se otočil, aby si mohla prohlédnout, jak se mu guláš
vsáknul
do kalhot.
Jsem lepší než Pepina. Do té by se
vsáknul Josif.
– Zavolejte prosím chlapce, ať
naběhnou. Jdeme jíst.
(IV.)
1945
– Máte už nějaké zprávy o
Johannovi?
Kateřina je zase na úřadě. Tenhle pán
je slušný, působí
pokorně. Když Kateřině podává ruku, téměř se ukloní. Připadá jí to
nepatřičné.
I on ví, že se toho gesta musí zbavit. Je nová doba. Dneska se už
nikomu
neklaníme. A už vůbec ne lidem, jako je Frau Schwarz.
– Váš manžel je v zajetí.
Kateřina cítí obrovskou úlevu. Po
dlouhých měsících konečně
nějaká zpráva. Bála se, že už ho nikdy neuvidí. Budějovice jsou teď
plné lidí,
kteří se shánějí po příbuzných. Informace nikdo nepouští, na úřadech je
zmatek.
Těch lidí, co zmizelo ve válce!
Kamarádi Johanna, se kterými
chodil každý měsíc hrát karty. Scházeli se u Wienerů, kteří jednoho
syna oblékli
do uniformy a poslali z domu. Určitě se teď po něm shánějí. Snad budou
mít taky
takové štěstí.
Nebo ta židovská rodina, co jsem u nich
nakupovala ještě na
začátku války. Měli vetešnictví v Panské, prodali mi za dobrou cenu pár
věcí do
bytu s Johannem. Proutěné koše, pendlovky a psací stroj. V krámě byla
vždycky
celá rodina, pán, paní a tři děti. Seděli v křeslech a starý pán měl
pořád
přivřené oči, jako by spal. Když je odvezli, krám byl chvíli zavřený,
pak
zmizely všechny věci a teď tam prodávají látky.
Možná se vetešníci taky vrátí a zase u
nich budu nakupovat. Teď,
co u nás na Rozumáku táboří Rusové, se mi toho dost ztratilo.
– Vašeho manžela zadrželi ve Francii.
– Kdy se vrátí?
– Proč by se sem měl vracet?
– Má tady děti. A mě.
– Paní Schwarzová, vy to nechápete.
Vaše rodina sem… prostě
sem už nepatříte.
Kateřina ho neposlouchá. Tyhle řeči!
Přece nás nemůžou vyhnat.
Jen se nás snaží zastrašit. Že by měli odejít všichni Němci z
Budějovic? A navíc,
Němec je jen Johann. Z různých stran se doslýchá, kolik lidí zemřelo
kvůli
válce, kterou vyvolal Hitler. Ale to byl Hitler. My jsme Schwarzovi.
– Dochází nám jídlo. Nemám peníze.
Všechno mi vzali.
– Kdo?
– Ti Rusové, co teď u nás bydlí.
– Oni si to můžou brát.
Úředník prochází dokumenty. Nedokáže jí
pomoct. Řeší teď denně
desítky podobných případů. Měl by se zbavit emocí, ale neví jak.
– Jste na seznamu.
– Nechtějte mi říct, že…
– Ano, jste na seznamu, čeká vás
vysídlení.
– Já nikam nepojedu! My nejsme
nacistická rodina.
– Nejsem tu od toho, abych soudil vaše
chování za války.
Počítejte s tím, že brzy odjedete.
– A když budu proti?
Úředník se dnes poprvé usmál.
Doma už není ani jedna peřina. Ani
Johannovy boty. Kalhoty.
Vkladní knížky, cenné papíry. Všechno je pryč. Na zahradě se smějí
chlapi v zelených
uniformách. Děti jsou u dědečka v Rankově. Kateřina se bála, aby se do
něčeho nepřipletly.
Vzpomíná na svou mrtvou matku. Poslední
dobou na ni myslí
často.
Rodný dům v Sedle. Chtěla by se tam
podívat.
První práce u sedláka Krause.
Martin Kraus.
Dotyky. Nevolnost. Jsem těhotná, asi.
Výprask od starého
Krause. Martin, který nedokáže nic říct.
Tatínek už dlouho opakuje, že je bůh
spravedlivý a našel si i Martina.
Ten tenkrát přísahal, že dítě není jeho. Že to na něj chci hodit. Stál
tam a křičel:
„Přísahám, není moje.“
Pak stejně začal platit alimenty. Ale
to křiváctví se mu
vrátilo. Jeho rodiče se přihlásili k Němcům, Martin taky. Šel do války.
Poslali
ho pak domů jako lazara. Nemá ruce. Ty, kterými tatínkovi přísahal, že
jsem to
na něj ušila a chci jenom jejich peníze. Ubožáci.
Budějovice. Anonymní město, kde mě
neodsoudí tolik jako doma.
Johann. Chtěla bych ho vidět. Víc než
rok o něm nemám žádnou
zprávu. Konečně vím, že ho nezabili.
Večer Kateřina klečí u okna a přes
záclonu pozoruje oheň na
zahradě. Ještě včera seděla na židli, čtyři kusy z ohýbaného dřeva
zmizely přes
noc. Zítra tam už možná nebudou ani záclony.
Na polici leží pár knih, které zatím
nikdo nesebral. Pohádky
zimního večera, které „hodným dítkám vypravují Eliška Krásnohorská a
Anežka
Sluková“. Staré vydání od Vilímka ze Spálené ulice v Praze. Je z něj
cítit
prach a pach kuchyně. Zastaví se u příběhu Jak se
pyšná princezna stala žebrákovou ženou a přemýšlí, kdy
byla naposledy
hrdá, pyšná – ví, že byla, vedle Johanna, pyšná na něj a taky na sebe,
že ho
dokázala potkat a nepustit. Mrzelo ji, když odcházel do války, ale byla
pyšná,
že se neschovává pod postelí nebo se nevěší na půdě. Věděl, že jít
musí, a Kateřina
na něj byla pyšná i za to, že ví, že musí jít, že ho Říše potřebuje.
Byla pyšná
na Říši, že si na svou obranu žádá muže, jako je Johann. Narodil se na
jihu
Čech, na německé Šumavě, v názorech byl poměrně střízlivý, ale
uvědomoval si
svou vlasteneckou příslušnost a povinnost. Jaký je rozdíl mezi českým
legionářem, který bojuje za 1. světové války proti Rakousku-Uhersku a
císaři pánu,
kterému nejprve přísahal věrnost, a Němcem z okresu Krumlov, který se
nebije za
Československo, ale nosí barvy wehrmachtu? Je to stejná zrada proti
státu, jen
to teď Češi měří jinak.
Kdyby Kateřina žila jen s Johannem, asi
by dokázala uvěřit
všemu, co říká. Ale naštěstí tu stál otec Tomáš, který na všechno měl
trochu
jinou odpověď. Ve světě, kde jsou na stejnou věc dvě různé pravdy, žila
Kateřina
i děti. A Johann se nehněval, se starým Tomášem souhlasil častěji než
Tomáš s ním.
I na tohle byla Kateřina pyšná – že dokázala plout mezi dvěma vesmíry a
polykat
jejich hvězdy, od každého kousek.
Všechno je pryč, teď si nemá na co
sednout a vojáky v podřepu
pozoruje jen proto, že má strach, aby některý z nich nepřišel a nechtěl
v její
posteli hledat pocit vítězství.
Jak dlouho může trvat strach, který
nedovolí usnout… Jak dlouho
vedle sebe můžou plout dva vesmíry, dokud člověka uprostřed nezadusí…
(V.)
1924
– Chtěla bych být učitelka.
– Učíš se dobře.
– Mám ráda děti.
– Musíš se ještě hodně učit.
– Učím se ráda.
– To rád slyším. Děti, vezměte si z
Kateřiny příklad.
(VI.)
1945 – válka
Svírá děti u sebe, už téměř
silou. Hučí jí v uších. V
Budějovicích padají domy. Zasypávají kryty. Umírají lidé. Seděli tam
stejně
jako my tady. Byly tam děti. Se stejně pomočenými tepláky.
– Hážou to na důležitý místa. Určitě na
nádraží. Jak asi ta
puma letí dlouho dolů?
Cizí hlas, žena, které si dosud
nevšimla. Má světle hnědé
vlasy, velké oči. Chlapům se musí líbit. Je jí tak třicet. Bude stejně
stará
jako já.
– Kdybyste se na nás dívala seshora, co
byste si o lidech v tomhle
divném bunkru myslela?
… O čem asi přemýšlí puma, která právě
padá na Budějce?
Všechno má duši, Kateřino, věříte?
… Kterou vraždou se smyje druhá a
člověk odchází do nebe
čistý?
… Jestli to spadne sem, kdo umře
poslední?
… A koho to bude nejmíň bolet?
Kateřina by ji mohla odbýt. Ale čas ve
sklepě na to teče
příliš pomalu. Žena se natáhne ke Kateřině tak, že navzájem cítí svůj
dech. Ukáže
na její ucho a naznačí, že chce šeptat.
– Puma vás svlékne, stojíte před ní
nahá. Kdyby tak šel na
chvíli zastavit čas – v tom okamžiku, zlomku vteřiny, kdy roztrhne šaty
a tělo
je ještě celé… Všechno ve vás funguje, tluče srdce, plíce se snaží,
krev je v uzavřených
kanálech. Poslední chvíle před koncem a vy přicházíte o oblečení.
Chtěla bych
takové zázraky malovat. Jak byste chtěla umřít, Kateřino?
– Jinde než tady.
– Proč? Tohle jsou přece předem
vykopané hroby. Lidé sem sestoupí
živí, a nikdy neodejdou. Tahle místa jsou vytvořená pro společné
umírání. Proč
se tak bojíte smrti?
– Protože mám pro koho žít.
– To jsou tak prázdné fráze, Kateřino.
Přemýšlela jste o tom
někdy? A žijí lidé taky pro vás?
– Vím, že tady neumřeme.
– Vidíte, a já bych si opravdu přála,
abyste se spletla.
Chtěla bych umřít teď, Kateřino. Tady dole. Aby ten strop zmizel a
vstoupilo
sem světlo. V tu poslední chvíli bych se dívala na vás. Sledovala bych,
jak se
na vás roztrhly látky.
Kateřina se otočí, sklopí hlavu a hladí
děti. Už spolu
nepromluví.
* * *
Siréna. Teď v noci. Děti,
vstávejte, musíme se
schovat. Honzíku, nebreč, to bude dobrý.
Honzovi je pět let. Marii tři.
Františkovi rok.
– Jitko, postarej se zatím o Frantíka.
Přinesu vám oblečení.
Uklidni Honzu.
Jitce bude šest. Johanna oslovuje Vati.
Kateřina jí nic neřekla,
není důvod cokoliv vysvětlovat. Žije v iluzi a těší se na tatínka.
Dlouho už
nebyl doma.
Jitka rozespale pozoruje pokoj. Dnes tu
byl Kaufmann. Chodí
teď za maminkou často. Poslouchala u dveří, hádali se, kdy skončí
válka. Maminka
tvrdí, že se pak vrátí Vati, Jitka ale cítí, že ho Kaufmann nemá rád.
Myslí si,
že by chtěl, aby tatínek umřel. Ona by spíš chtěla, aby umřel Kaufmann.
– Jitko, oblékni Frantíka, já se
postarám o Honzu a Marušku.
Rozumův dvůr, kde bydlí od začátku
války, je na předměstí
Budějovic. Té čtvrti se říká Čína. Obývají dva pokoje v hlavní budově
při prašné
cestě z města na sever, zkratce hlavně do polí. Vlhká podezdívka, čtyři
šestidílná okna do ulice, z toho dvě s rozbitými tabulkami, před bočním
vchodem
bříza a na ulici topol. Hluk, který se sem pravidelně nese, je od
blízké
železniční dráhy.
Johann tady dostal místo kočího u
rodiny Peřinkových, které
teď budovy patří. Občas sem Peřinkovi přijedou na kontrolu. Práci dali
i Kateřině,
krmí zvířata, uklízí.
Kateřina si pravidelně prohlíží dvě
Johannovy fotografie. Na
první stojí v uniformě československé armády. Na druhé už má německou.
Když spolu byli naposledy, procházeli
se po Starém Městě.
Sešli od Rozumáku ke kasárnám, přes Pražskou na Staré Město. Je to tam
špinavé.
Zastavili se ve svatoprokopském kostele. Společně se pomodlili, aby
jejich
odluka netrvala dlouho. Pak Staroměstskou na roh, kde stojí kovárna.
Měla bych zajet za tátou.
Siréna.
– Jitko, jsou děti připravené?
Občas vnímá nejstarší Jitku jako
dospělou.
Zamykají dům, běží ke krytu. Celé
Budějovice jsou teď
pomalované šipkami, které lidem radí, kam se schovat. Stávají se z nás
myši.
Závidím lidem na vesnicích. Vždyť tam
ani není válka.
(VII.)
1926
Vážený pane, pane Zahradníku,
dostavte se, prosím, do školy
v Ostrolovském Újezdě.
Vaše dcera Kateřina, která k nám přibyla z Todní, při ruční práci
opakovaně
nepracuje. Po napomenutí dělá posuňky po učitelce.
* * *
Vážený pane, pane Zahradníku,
Vaše dcera Kateřina opakovaně
opouští školu v průběhu
vyučování. Nereaguje na rozkazy učitelů. Dostavte se prosím do školy v
Ostrolovském
Újezdě.
(VIII.)
1945 – válka
V krytu je třiadvacet
dospělých. Osm mužů, patnáct
žen. Nemluví. Poslouchají rány. Kateřina přemýšlí, co se děje venku.
Děti se k ní
tisknou.
Honzík se počůral.
– To byla rána. To muselo bejt blízko,
mami.
Svírá děti u sebe, už téměř silou.
Hučí jí v uších. V Budějcích
padají domy. Zasypávají kryty. Umírají lidé. Seděli tam stejně jako my
tady. Byly
tam děti. Se stejně pomočenými tepláky.
– Hážou to na důležitý místa. Určitě
na nádraží. Jak asi ta
puma letí dlouho dolů?
Cizí hlas, žena, které si dosud
nevšimla.
Jsme od nádraží kousek. Musím dát děti
pryč. Budějovice jsou nebezpečné.
Odvezu je do Rankova, tam budou mít klid. Jestli odtud vylezeme.
* * *
Sklep je vlhký a je v něm
zima. U schodů táhne, dek je
tady málo.
Někdo klepe.
Rychle sfouknout svíčky. Sklepní okna
jsou dokonale zatemněná,
v místnosti je úplná tma. Řeže do ní jen klepání.
Maruška začíná poplakávat. Kateřina
šeptá, že musí mlčet.
Ticho. I zvenku. Ale jen na chvíli, než
začne někdo do dveří
zběsile kopat. Tak silně, že si Kateřina zakrývá uši.
Maruška pláče, je k neudržení. Strhne i
ostatní děti.
Ten pláč je k zbláznění.
Dveře povolily. Řev dětí utiší ostré
světlo z chodby. Kateřina
opatrně otevírá oči, vidí postavy, které sestupují po schodech se
samopaly.
Jejich kroky duní, jako by každý z uniformovaných chlapů vážil pět
metráků.
Berou jí děti. Jitku, Honzíka, Marušku
i Frantíka. Slyší
drnčení motoru. Z dálky k ní doléhá dětský křik a střelba.
Má pocit, že srostla s lavicí. Nemůže
se pohnout. Když otevře
oči úplně, sedí všichni tak, jak je viděla ještě při svíčkách. Ale
nehýbou se.
Pozorují Kateřinu.
S touhle představou bojuje ještě
několik měsíců po konci
války. Pravidelně se jí vkrádá do snů. Budí se s křikem. A vždycky si
vyčítá,
jak by mohla dát děti bez boje. Jak může jenom sedět na zadku a dívat
se, jak je
odnášejí. Je jí z toho úzko.
Hledala ve snáři, ale odpověď nenašla.
Kdyby přišla o děti,
zabila by se.
* * *
Honzík je vzhůru. Už třetí noc
nespí. Pořád mluví o tom,
co viděl v ulicích. Zničené nádraží. Díra v baráku soudu. Zbořené
gestapo na Lannovce.
Vyhořelé divadlo. Zaprášení lidé z Havlindy a Pětidomí. Přehrává si je
jako
film. Je v barvě.
– Honzíku, proč nespíš?
– Bojím se, mami.
– Už nepřiletí.
– Viď, že ne.
Honzík ví, že se zase probudí se
studem. Tak jako včera a den
před tím. Neumí se probudit se suchým prádlem. Od toho velkého
bombardování to
nejde. Kateřina mu chtěla vynadat. Pak si to rozmyslela.
– Mami, kdy tohle skončí?
Honzík myslí na mokré trenky.
Kateřina na válku a Johanna.
– Běž spát. Ráno vstáváme.
– Mami, co když v některým z těch
baráků, co spadly, byl táta…
Třeba právě přijel na nádraží.
Kateřinu nic podobného nenapadlo.
Nechápe úvahy svých dětí. Někdy
ji rozčilují. Proč by jezdil v noci? A jezdí tihle chlapi vůbec vlakem?
Proč by
se vracel teď, když se Říše hroutí? Určitě ho potřebují, domů by ho
neposlali.
Jedině kdyby byl zraněný. Jel by vlakem? Je zraněný?
– Táta přijede. Ještě ho domů neposlali.
Honzík jde do postele. Ví, co ráno
přijde. Bude se stydět.
Zavírá oči a vidí rozbitou Lannovku, co se táhne od nádraží dolů do
města.
Vzduch v těch místech zvláštně voní. Všiml si tam dnes muže s
trakařem, divně se
na něj díval. U zničených domů se zastavovali jiní muži na kolech.
Sesedli a jen
koukali. Společně cítili umírající domy, které do ulice vyvrhly své
vnitřnosti.
Kdyby měl skleničku, chtěl by do ní ten zápach chytit.
(IX.)
1945
DO ODSUNU ZAHRNUTI:
Evidenční číslo 253
Schwarz Johann. Narozen 1908, hlavní
rodič. Německá.
Chce zůstat: NE
Evidenční číslo 254
Schwarzová Kateřina. Narozena 1914.
Manželka. Česká.
Chce zůstat: ANO
Evidenční číslo 255
Schwarz Jan. Narozen 1939. Syn. Německá.
Chce zůstat: ANO
Evidenční číslo 256
Schwarz František. Narozen 1943. Syn.
Německá.
Chce zůstat: ANO
Evidenční číslo 257
Schwarzová Marie. Narozena 1941. Dcera.
Německá.
Chce zůstat: ANO
(X.)
1945 – válka
Pepina tiše našlapuje. Cukne
sebou, když pod levou
nohou zavrže parketa. Postupuje od kuchyně, přes obývací pokoj, jemně
chytá za
kliku a nahlíží do rozestlané ložnice. Tmavomodré polštáře se válejí na
zemi u pruhovaných,
shrnutých ponožek.
– Vypadá to, že jsme sami.
Sedne si na gauč, rovná si zmačkanou
sukni. Chce působit jako
dáma. Poškrábe se v podbřišku a pročísne vlasy.
– Ty se neposadíš?
Obývák je plný knih. Knihovna se táhne
od dveří do chodby a kuchyně
až k ložnici. Kdyby svazky spočítala, došla by k číslu 546. Majitel si
vede
přesnou evidenci, zaznamenává si nákupy – kde knihu pořídil, kolik ho
stála, do
které sekce ji zařadil. Většinu tiskaři vyrobili ještě před koncem
devatenáctého století, nakupuje po antikvariátech.
Karel Wotruba, kterému byt patří, je
vdovec. Tedy alespoň tak
o sobě mluví. Ženatý nikdy nebyl, devět let chodil za Annou Vojtovou z
Rožnova
u Budějovic, a ta mu koncem března 1929 umřela. Byl součástí rodiny,
starý
Vojta měl dům v Rožnově a společnosti Wotruby si považoval – pochází z
dobré
rodiny, toho se, Aničko, drž. Držela, měla ho ráda. Chtěli se vzít, na
děti už
moc nevěřili, Aničce bylo přes pětatřicet. Když začala krvácet, odvezl
ji otec
do nemocnice, pak ji pustili domů. Umřela druhý den, prý na rakovinu
dělohy.
– Nedáš si něco k jídlu?
Pepina vstane z gauče, už se pohybuje
suverénně. Šmejdí v kuchyni,
najde kus chleba a namočí ho v omastku z králíka, který Wotruba pekl
včera,
dovezla mu ho sestra z Omleniček. Kuchyně je malá, velký chlap by
dokázal rozpřáhnout
ruce a dotknout se protilehlých zdí. Je tu čisto, na to si majitel
potrpí. I když
ho nikdo nehlídá.
– Tak co, kde začnem?
Pepina namáčí chleba v kastrolu, ušpiní
si halenu a chvíli
nadává. Umí být hodně sprostá, ale drží se.
– Ty knížky nikde neprodáš, v tom se
nehrab. Určitě tu má
prachy…
… Jo tak, pán je hlavička. Já do knížek
prachy nedávám,
protože žádný nemám. Prachy ani knížky.
Hlasitě se směje, přijde si zábavná.
Byt má tři místnosti, velký obývák,
menší ložnici a nejmenší
kuchyni. Toalety jsou na chodbě, společné pro celý štok. Kdyby se jí
chtělo,
klidně by se vymočila v ložnici na polštář. Srdečné pozdravy posílá
Pepina. A vyvětrej
si, smrdí ti tu chcanky.
– Pašák. Kolik tam je?
… Víc nemá?
… Ne, určitě je čas. Ještě nic neslyším.
… Vyser se na to a hledej dál.
… Proč? Nepřijde. Všichni jsou zalezlí.
… Ne, nemám strach.
… Tak co, kdyby se to posralo, chcípnu
tady aspoň nažraná.
(XI.)
1945 – válka
Pepina sedí u jídelního stolu.
Poslouchá gramofon,
hraje Beethovena, o kterém nikdy neslyšela, ale hudba jí nevadí.
Přemýšlí, kdy
byla naposledy v kině, snad ve dvaačtyřicátém na Valentýnu Dobrotivém s
Oldřichem
Novým. Jednou měla v posteli chlapa, který vypadal úplně stejně, a
dokonce se
snažil mluvit jako Nový, ale když pak hodil peníze na stůl, mluvil už
přirozeně
a Pepina ho odhalila. Stejně pak říkala kamarádkám, že za ní jezdí i
filmový
Kristián.
Tenhle byt se jí hodně líbí. Čtyři
velké pokoje, moderní
nábytek jako ze žurnálu. Židle z kovu a dřeva, prostorná sedačka,
štíhlý, čistě
bílý konferenční stolek. Všude hodně vzduchu a květin. Představuje si,
že tady
chodí v béžové košilce, posílá sousedovic kluka do koloniálu, aby jí
přinesl
kávu, která po včerejším večírku došla, a listuje si módními časopisy.
Jde k oknu, odhrnuje záclonu, ulice je
prázdná. Samozřejmě.
Nikde naproti se nehýbou závěsy. Ve městě se zastavil čas. To umějí jen
sirény:
předpověď počasí – za chvíli budou padat bomby. Má to ráda, může
cokoliv.
– Můžeme cokoliv.
… Tak na to jsem úplně nemyslela.
… No nevim, prostě jsem to řekla. Ty
taky říkáš věci, a pak
nevíš, proč jsi je řek.
Otevírá komodu a vytahuje spodní
prádlo. Je jemné a čisté.
Chce si přivonět, ale přijde jí to hloupé. Hedvábnou spodničku strčí do
kapsy.
Pod ní leží krabička. Pomalu ji
otevírá, hraje melodie, která
se mísí se zvukem gramofonu. Leží tam dva prsteny, jeden s rytinou
Ferdinand 3.
3. 1934 a druhý s velkým černým kamenem. Zkouší si je nasadit, ale má
štíhlejší
prsty. Škoda, budu je muset prodat.
– Nějaká hrací skříňka.
… Svatební prsten, nic víc. Co ty?
… A kam ses všude koukal?
… Na obrazy ser, s tím tě každej
napráší.
(XII.)
1945
Zase ten protivný úředník.
Měla bych zjistit, kdy
tady nebývá. Diktuje něco hubené dívce u psacího stroje.
– Frau Schwarz. Právě vás tu řešíme.
– Dobrý den.
– Přidělili jsme vám evidenční čísla.
– K čemu je to dobré?
– Každá svině, jako jste vy a vaše
děti, teď dostala evidenční
číslo. Abysme na nějakou nezapomněli.
Kateřina má chuť odejít. Nemůže.
Potřebuje s ním mluvit.
– Jaké je evidenční číslo milostivé?
Úředník se prohne v bocích a čeká na
odpověď od sekretářky.
Chce to mít z krku. Celý připravovaný odsun, už aby byli všichni pryč.
Když na
něj v osmatřicátém jeho bývalí spolužáci z měšťanky v Krumlově křičeli,
ať
chcípne český ksindl a smáli se, jestli mají všichni Češi jako ten lev
dva
ocasy, a když jeho mámě v noci házeli do oken krumlovského činžáku
prázdné
lahve a zase něco řvali o nemoci, kterou měli Češi rozšířit v německých
Sudetech, a nakonec když jeho nejlepšího kamaráda jednoho dne sebrali a
on
navždycky zmizel někde v Polsku v plicích spoluvězňů, kteří skončili v
plicích
jiných spoluvězňů, přál si říct: Na seznamu německého ksindlu, který
infikoval
celou Evropu, jste dvoustá padesátá čtvrtá svině v Budějcích.
– Přišla jsem se zeptat, co můžu udělat
pro to, aby tady naše
rodina mohla zůstat.
Vyruší ho z úvah. Vystrašená máma,
kamarád bez hrobu.
– Na to jste měla myslet před válkou.
Teď by se na to chtěl
ptát každej.
– My nemůžeme pryč.
– Teď zrovna jsme vyřadili rodinu před
vámi. Čísla 249 až 252.
Taky nechtěli odjet. Společně spáchali sebevraždu. Nevěřil bych, že se
svině
dokážou zabíjet navzájem. Tihle myslí na novou republiku. Zjednodušují
nám
práci.
O sebevraždách Němců teď slyší víc než
dost. Prý se zastřelil
starý Wiener, když zjistil, že se jeho kluk už z války nevrátí. Včera
psali v novinách,
že jenom v květnu spáchalo sebevraždu přes sto budějovických Němců. „Nejčastěji volí otravu
svítiplynem, pak oběšením a pistolí.“
Představuje si, jak její známí leží
otrávení ve svých bytech.
Jak visí na půdě nebo sedí s prostřelenou hlavou u jídelního stolu.
Tohle nikdo
nechtěl. Neměla být válka, mrtví v koncentrácích a v obývacích pokojích.
Jenže to jsou jenom řeči, často
fingované sebevraždy, které
nebude nikdo řešit. Uzavřít to zprávou, že si sáhli na život, je pro
všechny jednodušší.
Třeba rodina zástupce vedoucího úřadovny sicherheistdienstu – vždyť to
ví celé
město, že se nezabili sami.
Zajímá tohle někoho? Psal mi tatínek,
co se stalo koncem
května u Suchdola nad Lužnicí, máme tam příbuzné. Viděli tam odcházet z
chalupy
dva chlapy, a když se tam přišli sousedi podívat, našli mámu s dcerou
na
špagátu. Na plotně se pálil oběd. Závěr: Sebevražda. Taky se tatínek
zmiňoval o
Schwarzbachu u Suchdola, kde se pozabíjeli sousedi. Vykopali jámu a pak
tam
jednoho po druhém stříleli. Kdyby je aspoň nechali umřít jako lidi!
Vždyť oni
se ještě hýbali a někteří se snažili dostat ven. Ale sousedi je
zasypávali
hlínou, mlátili do nich rýči a lopatami a pak šli na oběd. Hovada.
Od rána jsem nejedla, už je čas.
– Chcete od nás něco, Schwarzová?
– Jak jsem říkala, chtěla bych tu…
– No to jsme vám tam taky napsali. Že
tady chcete zůstat.
Hitler chtěl taky vyhrát válku, víte?
– Prosím vás, pane.
Je pokorná, bojí se konfliktu. Tomuhle
úředníkovi by guláš do
trenek nenalila. Ničemu by to nepomohlo, jen by možná seděli ve vlaku
dřív.
– Zítra opustíte dům. Sbalte si věci.
Budete teď bydlet v Rybní.
– Prosím?
– Rybní ulice. Ta smradlavá kolem
Mlýnský stoky. Za muzeem.
– Já vím, kde je Rybní. Proč tam?
Kateřina má radost. Zbaví se Rusů,
kteří chodí do její
kuchyně. Odnášejí si věci, teď už vzali i uhlák. V Rybní bude klid.
– Ze svýho bytu si smíte vzít jenom
osobní věci. Ostatní tam
zůstane. Zřídili jsme v Rybní lágr pro smíšený manželství. Než se
všechno vyřeší,
než všechno správně naplánujeme, budete tam bydlet. I s dětmi,
samozřejmě,
chceme vás mít pohromadě. A pak domů, Schwarzová, domů do Říše.
Asi chtěl říct domů, do Rankova.
(XIII.)
1941
– Bože, ty máš ale ošklivý
dítě, Kathy!
Kateřina stojí s kočárkem u fontány na
Sadech. Johann zůstal
doma s Honzíkem. Vyšla si za kamarádkou Pepinou. Chtěla jí ukázat
Marušku,
svoji malou holčičku, která se narodila v dubnu čtyřicet jedna, o dva
měsíce
dřív, než Kateřina počítala. Dopékala ji pak v troubě a až teď, v
červnu, s ní
poprvé vyrazila ven.
Pepina bydlí v České. Hned nad
podloubím v domě, co se mu říká
Bazar. Ten dům páchne jako Pepina. Kateřina ji požádala, jestli by se
mohly
projít. Jdou po Sadech a Pepina se konečně podívá do kočárku.
– To je vážně holka?
Pepina je hloupá ženská. Nemůže mít
děti a ví to moc dobře.
Roztahuje za peníze a chlapi k ní chodí rádi. Všem řekla, že se nemusí
bát, parchant
z toho nebude. Někdy je smutná, chodí po kraji řeky a přemýšlí, jaké
by to
bylo, kdyby uklouzla a vzal si ji proud. Tak jako si ji vzal včera
Hynek Prinz,
úplně celou a hnusně.
Na nic nemyslet. Zamknout za sebou
dveře, na které by večer
klepali chlapi, a nikdo by jim neotevřel. Ještě by mě pomluvili!
– Měl to bejt kluk. Takhle ošklivej.
Jak se jmenuje?
– Mařenka.
– Já bych měla Lucii.
Kateřině je Pepiny líto. Chodí k ní jen
občas. Aby měla Pepina
pocit, že je pro někoho důležitá.
(XIV.)
1928
– Pane Zahradníku, Kateřina by
měla dál studovat.
– Nejsou peníze. Na študie už vůbec ne.
– Kateřina je velmi nadané dítě. Samé
jedničky. Chtěla by být…
– Já vím, učitelka. Chtěla to už její
máma.
– Měla by zajištěnou budoucnost.
Učitelky jsou soběstačné.
– Kdo by takovou ženskou chtěl?
– Pane Zahradníku, pokud jí dáte
vzdělání, otevřou se jí úplně
nové světy.
– Já už jsem se rozhodnul. Nechte toho.
Nastoupí do služby. Už
je to domluvený, bude u sedláka Krause.
(XV.)
1945
V kuchyni sedí Kaufmann. Je tu
teď každý druhý den.
Umí rusky, povídá si s chlapy, co táboří u domu.
– Do lágru za tebou chodit nebudu.
– Já jsem se tě nikdy neprosila, abys
za mnou chodil.
– Ale maso se ti hodí. To bys brala, co?
– Jsem ráda, že mi nosíš jídlo.
– Kathy! Jsem tu dneska naposledy.
Chce v ní probudit lítost.
– Děkuju ti za všechno.
– Ještě jsme všechno nevyřídili.
– Ne, dneska ne. Přijď jindy.
– Říkám, že za tebou do lágru chodit
nebudu.
– Ne, já opravdu…
– Co si o sobě myslíš?
– Vážím si toho, co jsi pro nás udělal.
– Já myslím, že málo. Svlíkni se.
– Nezlob se.
Kaufmann Kateřinu uhodí. Chytá ji za
ruce a přitahuje k sobě.
– Teď budeš dělat krávu?
Stahuje si kalhoty, přitahuje Kateřinu
k sobě. Nikdo nepomáhá
zadarmo. Říkala to i Pepina.
Občas s ním vyšla ven. Tam dozadu, kus
od domu, kde je nikdo nemohl
slyšet. Nosí jídlo. Teď na konci války ho má každý málo.
Kateřina sahá do jeho kalhot. Opatrně
nadzvedává sukni. Vidí
oči za oknem. V lágru bude klid, nejsou tam tihle Rusové. A Kaufmann
slíbil, že
tam nebude chodit.
– Hodná…
(XVI.)
1945 – válka
Pepina skládá do tašky
příbory. Nejdřív po jednom,
pak přesype celou zásuvku.
– Chudáci, co? Ani pořádný žrádlo tu
není.
… Nechci obcházet celej barák. Určitě
tam někde bude zalezlá
nějaká bába, co nestihla utéct a teď se krčí v rohu se svým prochcaným
jezevčíkem.
… Třeba ještě na něco kápneš.
… V lavoru je špinavý nádobí, na zemi
se válej drobky.
… Viděls jejich boty? Ty pamatujou
ještě… ty toho hodně pamatujou.
Vytahuje prošlapané střevíce a chvíli s
nimi tleská. Hodí je
za hlavu. Když dopadnou na zem, dům se zatřese. Lustr, špinavé nádobí,
obraz s motivem
pardubického zámku se nahne lehce doleva. Pepina se chytne stolu.
– Doprdele.
Pak další rána.
– Kurva. Jsou tady. Kurva tady.
… To bylo v ulici, možná hned vedle, to
je fakt blízko.
… Vyser se na to, musíme zdrhnout.
… Já tady nebudu!
Zmateně se rozhlíží po místnosti, drží
se za prsa.
– Pojď se mnou! Dělej!
Pepina běží po kamenných schodech,
zakopne o květináč a narazí
bokem na hranu zábradlí. Slyší další ránu a chytá se za uši. On
skutečně nejde?
Otáčí se, ale nikoho nevidí.
Vyběhne na ulici a hned zase zpátky do
domu. Schodiště je
prázdné, povalují se na něm bačkory a zemina, kterou před chvílí
vysypala. Hledá
sklep. Musí se schovat. Bere za kliky, ale všude je zamčeno. Jsme v
hajzlu,
všichni!
Tyhle výlety musí někdy skončit.
Všechno hned prochlastáme, za
chvíli je to pryč. Ale má pravdu. Pravděpodobnost, že nám při hlášeném
náletu
spadne bomba na hlavu, je prakticky nulová, jsou tam volný kvartýry,
vždyť za
sebou někdy ani nezabouchnou dveře, nemusíš se bát, něco napakujem,
můžeš si
vzít cokoliv. Jenom pozor na čokly, nejdřív trochu zaklepej, zaškrábej,
a jestli
nezačne štěkat, je to naše.
Když město zalije siréna, je Pepina
našponovaná. Sousedi se
řadí na chodbách, Pepina je nechává jít, utíká na Sady k rohu s Novou
ulicí,
tam si ji vyzvedne. Prošmejdí pár ulic, projdou pár domů. Stres opadne
a je
zase dobře.
Jednou se hned za dveřmi převlékla do
nóbl županu, jindy se
hrabala v rodinných fotkách. Fotoateliér Vlasák, tam vždycky chtěla
zajít.
Pohltil ji život ostatních, pak už se těšila. Na parfémy v koupelně,
tajné
zásoby masa, ale i neotevřený dopis, který si po ní už nikdo nepřečte.
Bomby byly daleko, spolu s nimi padala
svoboda, tvořila novou
Pepinu s neomezenými možnostmi, Pepinu v ušmudlané zástěře i v róbě do
divadla.
Pepinu, která má tolik bytů, kolik se jí zachce, do každého by si mohla
vodit
šamstra a být nejlepší šlapkou v Budějcích, protože dokáže nabídnout
to, co
žádná jiná – švadlenu, herečku, majitelku činžovního domu, hokynářku,
dělnici,
sběratelku prakticky všeho, cestovatelku, cokoliv, jen ne opravdovou
Pepinu,
která usíná v Bazaru a chce se jí brečet, protože jí život nevyšel.
Tady tančí, zpívá, popohání parťáka,
ale stejně se jí nechce
domů. Není kam spěchat, život je tady. Život přináší siréna, zmatek v
ulicích.
Jenže teď je to blízko. Kousek od nás.
Tady to smrdí, proč to
přišlo až sem?
Vyběhne pár schodů nahoru, ale vrací se
zpátky. Pak konečně
zakřičí. Vyser se na to! Pojď dolů!
Nahoře někdo bouchnul dveřmi. Neslyší
kroky.
Všimne si prosklených dveří na dvůr.
Velká zahrada s kaštanem
uprostřed, u kterého leží kočárek s pleteným míčem. Vzadu je dřevěná
bouda s pootevřenými
vraty.
Víc si nepamatuje. Pak už má v puse
prach, bolí ji nohy a hlava.
Přes prkna se dere světlo. Někdo odhazuje laťky, jednu po druhé,
nakládají ji
na nosítka. Ze stehna jí teče krev, má v něm zabodnutou vidličku.
Ten dům už nestojí. Někdo mu vyrval
štít, jako by se do něj
zakouslo velké rypadlo. Sousední baráky vypadají neporušené, mají jen
vymlácená
okna. Trámy z krovu sjely do ulice.
Jednu mrtvolu nedokážou identifikovat.
Pepina ji nechce vidět.
Třeba se mu podařilo utéct.
Divadlo skončilo, nikdo mi netleská.
Budu čekat v šatně, tam
můžete nosit květiny a psaníčka.
(XVII.)
1941
– Johanne, chtěla bych jít
ven. Do města. Do kavárny.
– Připrav děti.
Je neděle, rodina odpočívá po obědě.
Jitka si na stole maluje
Vánoce. I když jsou až za čtyři měsíce. Honzík ji pozoruje, sleduje
každý tah
pastelky. Mařenka leží v kočárku, Johann s ním přejíždí přes práh mezi
kuchyní
a ložnicí, aby děvče konečně usnulo.
Procházejí Pražskou třídou. Míjejí
zchátralý morový špitál,
obejdou sloup Panny Marie na rohu s Pekárenskou. Mlčí, Kateřina si
prohlíží
domy a sleduje lidi. Doma si připadá v izolaci. Tady se něco děje. Po
Pražské
třídě právě projela tramvaj, přemýšlí o lidech, kteří jedou směrem na
Lineckou.
Každému bych přála jejich Johanna. Je
laskavý. Když se
rozčílí, nezvyšuje hlas. Nikdy mě neuhodil. Je hodný k dětem i ke mně.
Nikdy
mně nevyčetl, že jsem do manželství přinesla Jitku. Slíbila jsem mu
věrnost.
Mohl chtít víc. Na jiné muže nemyslím. Proč taky.
Kolem projíždí auto. Je hlučné. Na
Rozumáku máme klid. Občas
si tam přijdu jako doma v Rankově nebo v Sedle. Tam jsem slyšela ráno
jen
kohouty.
Včera se pohádal s kamarády u Wienerů.
Už tam prý nebude
chodit. Nechce mi říct proč. Asi nechal v kartách hodně peněz.
– Někdy přemýšlím… Někdy si říkám, jak
bychom žili, kdybys
byla taky Němka, Kathy.
– V čem by to bylo jiný?
– Někdy mám pocit, že něco stojí mezi
námi, že… A víš, že jsi
pro mě všechno… Že bychom si víc rozuměli.
Kateřina nechápe, co Johann říká.
– Copak si nerozumíme?
– Samozřejmě že si rozumíme… Ale kdybys
byla stejná, jen
Němka, možná bychom si rozuměli víc.
– Myslíš v politice? V tom, co se teď
děje?
– Třeba.
Proč to říká? Někdy Kateřina chlapům
vůbec nerozumí. Má pocit,
že všechno klape, vyšli si spolu na procházku, je klid, jako by válka
nikde
kolem nebyla. Chlapi neumějí říkat věci, když se to hodí.
– Počkej, Johanne, chceš mi vyčítat, že
nestojím na kašně a nehajluju
na lidi, co se šouraj kolem? A víš proč? Protože nevím, co potom
přijde. Jen si
jsem jistá jednou věcí: kdybych nebyla s tebou, měla bych na věc stejný
názor
jako tatínek. Že je to všechno blbost!
Johann se ohlíží, má pocit, že Kateřina
hovoří zbytečně
nahlas. Sahá jí na ústa, ale nikoliv konejšivě, spíš opatrnicky, nechce
vzbuzovat zbytečnou pozornost.
– Kathy, to je přesně to, o čem mluvím.
Že nejsi Němka. Já jen
tuším, jaký svět po válce přijde, a těším se na to. Není pochyb, že
všechno kolem
bude lepší, zdravější, že Hitler dělá něco, co docení až naše děti.
Tvůj táta
to nikdy nepochopí a já se s ním kvůli tomu hádat nechci.
– Se mnou chceš?
– Promiň, že jsem s tím začínal.
– Johanne, tohle je hodně důležitý. Vy
věříte někomu v Berlíně,
a my, nebo spíš já, věřím tobě.
Co mi taky zbývá, že?
– Jemu bys mohla věřit, aspoň stejně
jako mně.
– Nemám ho ráda.
– Protože se tu šíří řada lží a vy Češi
na ně slyšíte.
– Lidi neposlouchám, takže to neházej
na Čechy.
Johann chce diskusi utnout, měli si to
nechat na doma. Nebo s ní
vůbec nezačínat. Jenže to je přesně ono: Kdyby byla Kathy Němka, vůbec
by tak
hloupé řeči nemuseli vést. Prostě by společně věřili. Takhle stále jen
společně
vyvažují. Občas je to posilující, zvlášť pro Johanna, když v diskusích
triumfuje, a navíc to cvičí mozek. Hledat argumenty na všechno.
(XVIII.)
1945
Kateřina vstává brzy. Moc
nespala. Kaufmann odešel
ještě večer. Bála se, aby neklepali Rusové.
Balí si věci. Doklady. Rodné listy,
pracovní knížku.
Fotografie. Tady stojíme v Rankově, jak je to dlouho? Tatínek u své
kovárny.
Teta Terezie Hojsová. Umřela, když jí bylo dvacet. Někdo to napsal na
zadní stranu
fotky.
Všechno tady musí nechat. Nábytek,
který si kupovali s Johannem.
Snad ho ti Rusové nezničí – pokud všechno dopadne dobře a manžel se
vrátí,
budeme ho potřebovat.
Prochází se dvěma místnostmi. Je tam
doma. Ještě před pár
týdny tu bylo hezky. Zalévá květiny, dotýká se záclon. Pozoruje venku
ruské
vojáky, leží na trávníku. Před chvilkou měla pocit, že hrají fotbal,
ale nešla
se podívat, jsou jí ukradení.
V Rybní bude klid. I pro děti.
Někdo klepe.
Pepina. Jak jsem tě dlouho neviděla?
– Bože, ty vypadáš!
– Špatně jsem spala.
– A tady to vypadá!
– Zlý časy, Pepino.
Kateřina ji nechce odbýt. Ale někdy
neví, jak na její poznámky
reagovat.
– Kathy, chtěla jsem tě o něco
poprosit. Vyhodili mě z Bazaru.
Už tam nemůžu bydlet. Začali řešit, že jsem si tam vodila chlapy. Že
tam byli i
Němci a tak. Taky mi chtěj přišít nějaký zlodějiny, blbečkové, jako
bych já
musela krást, když mi chlapi sami nosili.
Pepina se o výpovědi z nájmu dozvěděla
už před měsícem. Ale neumí
věci řešit, když je na ně čas. Neuměla to nikdy. Vlastně ano, jednou to
zvládla, trochu to zvládla, alespoň co kdysi vyprávěla Kateřině, to
když ji
vodil táta jako čtrnáctiletou po plzeňských hampejzech a ptal se,
jestli by ji
někde nechtěli, a ona nakonec skončila v bordelu u nádraží, ale hned
druhý den
vybrala kasu, nasedla na vlak do Budějc, protože ji v bordelu nikdo
držet
nebude, a pak se pravidelně vracela k budějovickému nádraží, protože u
něj
stojí kasárna, v nich vojáci a s nimi do Pepiny vstupovaly peníze,
které mohla
proměnit za cokoliv. Tak tehdy jedinkrát to zvládla.
– Kde budeš bydlet?
– Proto jsem tady. Přišla jsem se
zeptat, jestli bych mohla…
– Právě odtud odcházím.
– Kam jdeš?
– Přestěhovali nás do Rybní. Už tady
nebudeme.
– Kde máš děti?
– Jsou u tatínka. Dneska mi je přiveze.
– Nemám kam jít, Kathy. Nemám ani
peníze.
Pepina ráda utrácí. Miluje parfémy.
Taky bonbony a hádání z ruky.
Kateřina by jí chtěla pomoct. Dnes to
nejde. Chtěla by jí něco
dát. Jenže všechno je už v evidenci, nemá už vůbec nic.
– Pepino, před domem stojí kolo. Zkus
ho prodat, třeba ti to
pomůže. Aspoň na chvíli. Patří Johannovi.
Kdyby se po kole někdo sháněl, něco
vymyslí.
Čekala, že bude mít Pepina větší radost.
– Děkuju.
Jsem tam, kde se ocitají lidé bez
pokusu o normální život.
Nemám nic. Jen osobní věci a na jediném oblečení plechový houslový
klíč, co mi
kdysi dala Boženka v Sedle.
(XIX.
)
1945
Ne! Tady nemůžu bydlet s dětmi!
Dlouhý nízký dům s hlavní chodbou
uprostřed. Vlevo i vpravo
jsou dveře do pokojů. Po celé délce chodby. Devět dveří doprava, devět
doleva.
Vypadá to tady jako ve vězení.
Místnosti jsou malé. Studené. Kovové
postele a režné deky.
Stůl, židle, kamna.
– Tato místnost je vaše, Frau Schwarz.
Suchý záchod. Spousta vyděšených tváří.
Vás odněkud znám. My
jsme Greinerovi. My Kozákovi. Lidi, proč vypadáte tak zlomeně? To z vás
dělají
tyhle zdi?
Kateřina stojí uprostřed chodby. Honzík
je venku, klackem
odhazuje kamínky. Ostatní děti stojí s matkou. Jitka si vzpomněla na
maštale u dědečka.
– Maminko, tady budeme bydlet?
Tohle
přece nejde. Až to
uvidí Johann, určitě jí vynadá. Zbytky středověké ulice, kterou už za
pár let
rozjezdí bagry, zakousnou se do domků připomínajících spíš vesnici,
přestože
jsou skoro za rohem od hlavního náměstí, a pěticípí budovatelé tady
budou
stavět majestátní palác ROH. Zmizí i lágr, do jehož zdí se zatím
vpíjejí
příběhy lidí, kteří nevědí, jestli je čeká vyhnání. Až se jednou
sedmdesátileté
Jitce dostane do rukou historická pohlednice, na jejímž rohu je
napsáno:
Budweis – Fischgasse, a vzpomene si na dny strávené v Rybní, bude se
smát,
protože na barevném pohledu uvidí to, čemu se v té době bude říkat
romantika
zašlých časů: slušně oblečené děti, ženu odpočívající ve stínu stromu,
vpovzdálí
Černou věž a sirotčinec. Bude zkoumat kluka ve žlutém klobouku, který
si jen
tak vyšel na procházku. Sedmdesátiletá Jitka si bude říkat, že je
dobře, že
Rybní zmizela, protože tam nikdy nechodily slušně oblečené děti po
nábřeží kolem
Mlýnské stoky, a pokud někdo odpočíval ve stínu stromu, tak jen proto,
že tam
potřeboval něco schovat.
Kateřina se nemůže dopočítat postelí.
Jen dvě? Vždyť se sem
nevejdeme! Kdyby aspoň jedna přibyla, budou spát dvě děti spolu. Ale
tři a dva?
Jde to vůbec?
– Frau Schwarz, je všechno jasné?
– Co by na tom nemělo být jasné?
– Dobře. Toto je vaše dočasné
ubytování, než úřady rozhodnou.
Lágr pro smíšená manželství slouží rodinám také jako útočiště před
okolním
světem. Spousta lidí teď lidi jako vy nenávidí, to asi víte.
Neví. Neví proč.
– Dostanu klíče?
– Od čeho, Frau Schwarz?
– Od našeho pokoje.
– Tady nejste na hotelu.
(XX.)
1938
– Ty čekáš dítě s Krausem?
– Tatínku…
Je to venku. Nechtěla mu to říct, ale
přijít to muselo.
– Se starým, nebo s mladým?
– S mladým. S Martinem.
– Zajdu za starým Krausem.
Toho se bála nejvíc. Že to tatínek bude
chtít řešit. Večer se
s Martinem pohádala, říkal, že všechno zapře. Myslím, že ani jeho
rodiče netuší,
že spolu spíme. Vždycky se tajně vykrade z domu a jde za mnou, klepe
tiše na
okno.
– Tatínku, to k ničemu nebude.
– Jak k ničemu? Vezme si tě.
– Nevezme.
– On si tě nevezme?
– No nevezme si mě. Vyhnali mě.
– Martin tě vyhnal?
– Jeho tatínek.
Pan Kraus nás slyšel, jak se s Martinem
hádáme. Ani nečekal,
co mu řekne Martin. Stejně by držel hubu. Mám si sbalit věci a táhnout.
– Zajdu za ním.
– Nedělej to, k ničemu to nebude.
Vyženou tě taky.
– Kačo, tebe nebude nikdo vyhánět.
Tomáš je hubený, ale síly má dost.
Jinak by neudržel koně,
když mu tluče podkovu. Zabouchne za sebou dveře. Kateřina utíká ven.
Ztratí se
v Budějovicích. Aspoň na čas. Tatínka navštíví až s Jitkou a Johannem.
Nejdřív
se zlobí. Pak pláče nad kočárkem. U Krause vyjednal peníze. Bude na
Jitku
platit.
Do začátku se hodí každá koruna.
(XXI.)
1946
PŘIHLÁŠKA PRO NĚMCE
majetkové podstaty, kterou
dosud drží Němci, Maďaři a
jiní nepřátelé republiky a která propadla konfiskaci ve smyslu dekretu
prezidenta republiky ze dne 25. X. 1945 č. 108 Sb.
Jméno: Schwarzová
Kateřina
Národnost: něm.
Bydliště:
Budějovice, Rybní 61
Bytové zařízení: 2
šatníky, 3 postele, stůl, 4 židle, prádelník, kredenc, kuchyňský stůl,
umývači stolek,
stoličku, uhlák a dětskou postýlku
Kožichy, kožešiny,
přikrývky, cenné části oděvu a prádla: 4 peřiny, 6
polštářů, 1 deku, 1
pánský zimník, 2 pánské šaty, 3 páry pánských bot, 2 dámské zimníky, 4
dámské
šaty a 3 pánské soupravy
Dopravní prostředky:
1 pánské kolo, které si vypůjčil pan Kaufmann, t. č. nár. správce v
Nových
Hradech
Cenné papíry:
cenné papíry za 500 RM a dvě vkladní knížky
Veškerý můj majetek byl
zabrán ruskou armádou.
V Č. Budějovicích 5. 4. 1946,
Kateřina Schwarzová
(XXII.)
1946
Těhotná. Nemůžu být těhotná.
Vždyť na mě čeká Johann!
Kateřina sedí na posteli v lágru. Děti
jsou venku. Motá se jí
hlava.
Ten dotěrnej Kaufmann!
– Ty čekáš dítě s Krausem?… Schwarzem?…
Kaufmannem?
–Tatínku…
– Jak se to mohlo stát?
– Zajdu za starým Krausem… Schwarzem…
Kaufmannem.
– K ničemu to nebude.
– Jak k ničemu? Vezme si tě.
– Nevezme. Vzal si mě. Nechci ho, mám
Johanna.
– On si tě nevezme?
– No nevezme si mě. Vyhnali mě. Je
pryč, ve Francii. Nevím,
kde je, chodil vždycky za mnou… Johanne?
– Jedeme do Svinů. Půjčil jsem si auto.
– Co tam chceš dělat?
– Narodil se tam Hácha, a my tam nikdy
nebyli. Je to trochu
ostuda. A můžeme se zastavit u tvýho táty v Rankově.
– Táta se právě pere s Kaufmannem.
– Kdo je Kaufmann?
– Čekám s ním dítě.
– Bude to ošklivá holka, uvidíš.
– Tobě to nevadí?
– Vždyť jsem tě tenkrát neznal. Ale mým
rodičům to neřekneme.
– Na jiné muže nemyslím. Proč taky.
(XXIII.)
1942
Jedeme na výlet. Johann sehnal
auto. Kateřina sedí na
zadní sedačce s dětmi, je tam dost těsno. Musíme prý vidět rodné město
pana prezidenta.
Johann je nadšený. Vypráví o kraji,
který dává naší zemi
slavné muže. Trocnov je kousek, tam se narodil Žižka. Tady, přímo v
tomto
městě, přišel na svět Emil Hácha.
– Četl jsem, že byl odtud i sochař, co
udělal Samsonovu kašnu
v Budějcích na náměstí… A o tý se zase říká, že byla dražší než celá
radnice.
Kateřina se nudí. Dívá se z okna ven a
pozoruje stromy.
– Johanne, proč už nechodíš k Wienerům
na karty?
Dost bylo sochařů i Žižky.
Johann mlčí.
– Tys tam tenkrát prohrál dost peněz,
viď?
– Kathy, to jsou zbytečný věci… Nešlo o
peníze.
Projíždějí přes hlavní náměstí, vpravo
má hezké podloubí.
Kateřina sem kdysi chodila s maminkou do trhu. Ze Sedla je to jen pár
kilometrů.
Johann
přibrzdí a zeptá se
muže v šedém kabátě, kudy se dostanou k poutnímu kostelu svaté Trojice.
Kateřina zatím rovná děti a do tváře muže se nepodívá. Nikdy nezjistí,
že to
byl Kaufmann, který má ve Svinech rodiče a kterého pozná až za rok v
Budějovicích
ve frontě na maso.
Johann zahne k mlýnu a jede ulicí s
chudšími domy. Usmívá se
na Kateřinu. Ale trochu nuceně.
Kateřina se nechce vzdát.
– U těch Wienerů…
– Wiener začíná být fanatik.
Johannovi trochu drhne hlas.
– Posledně na nás řval, když jsme s
klukama žertovali, jestli
zná vůdce samohanu.
– Johanne, z toho byste si neměli dělat
legraci, nikdy nevíš…
– Řekl jsem mu, že v týhle posraný době
si člověk udrží
zdravej rozum, jenom když bude trochu nad věcí. Uznávat něco, to je
jedna věc.
Ale nesmět se tomu zasmát, to už je v prdeli.
Johann vypadá, jako by příběh uzavřel.
Ale to přece nemůže být
všechno.
Auto se kodrcá do mírného kopce a
opouští Sviny. V dálce už je
vidět barokní kostelík. Svinenští tam chodí pěšky, a když tam jede
auto, smějí
se, že se Budějčáci vydali na pouť.
– Johanne, řekni mi to celý.
– Myslíš, že se tam dá zahnout, nebo že
necháme auto tady u silnice?
– Zkus to ještě vejš, tam by mohla bejt
cesta.
Jedou pomaleji a hledají odbočku.
Nakonec Johann auto zhasne u
cesty, k Trojici to může být tak pět set metrů. To dojdou i s dětmi.
Sahá do tabatěrky pro cigaretu. Žmoulá
ji v prstech a zachrastí
sirkami. Kouří jen občas.
– Prostě se opřel do nás.
– Jak do nás?
– No do mě, do tebe, do dětí.
– Proč?
– Říkal, už má dost lidí, který si na
Němce jenom hrajou a vychovávaj
český parchanty. Co že jsem za Němce, kterej svoje geny míchá… s jinýma
lidma.
Kateřina má lehce pootevřená ústa, jako
by vdechovala
Johannova slova. Ten rychlým pohledem zkontroluje Jitku, Honzíka a
Mařenku, ale
vypadá to, že ho neposlouchají. Jitka ukazuje dolů z kopce na Sviny a
dělá, že
počítá komíny.
– Co to je za řeči?
Kateřina je rozčilená.
– A víš, co je nejhorší? Že se mě nikdo
u stolu nezastal.
Nikdo neřek Wienerovi, že je blázen, kterej se snažil, aby šel kluk do
války co
nejdřív. Všichni drželi hubu a možná si mysleli to samý co Wiener.
– Tomu nevěřím, Johanne.
– Ne? Mně už je to jedno, seru na ně. O
takový lidi nestojím.
Johann má pocit, že Kateřině zkazil
výlet. Ale chtěla to vědět,
tak to má.
* * *
Kateřina večer u stolu míchá
karty.
– Proto jsem to neříkal, Kathy.
Vytrhne jí karty z rukou. Hodí je na
polici a jde spát.
(XXIV.)
1946
– Kateřina Schwarzová.
Kam uklidili toho pokorného úředníka?
– Měla jsem se tu hlásit.
– Jak se vám líbí na nové adrese?
– Kdy odjedeme ze země?
– Už jste pochopila, že svině patří k
sviním?
– Kdy nás pošlete do Německa?
– Až o vás rozhodneme.
Konečně první odpověď. I když plochá.
– Jsme v lágru už tři měsíce.
– Válka, kterou jste vedli, trvala šest
let, paní Schwarzová.
– Jak to vypadá s Johannem?
– Johann Schwarz…
Listuje papíry.
– V zajetí ve Francii.
– To vím. Nic se nezměnilo?
– S Francií si nevoláme každej den.
– Jak to s nima budou dělat?
– Všechny bych je postřílel.
– Proč jsem sem měla přijít?
– Abychom vás informovali o nových
věcech. Budete sem chodit
každý úterý.
– Je tedy něco nového?
– Tentokrát nic. Koukám, že hubnete. To
ještě nikomu
neuškodilo.
(XXV.)
1946
– Maminko, chtěla bych být
jeptiška.
Maruška tráví dny okolo Mlýnské stoky,
která protéká vedle
lágru. Je tam hodně vody. Včera šla po tenké lávce, propadla se a málem
se
utopila. Pomohly jí jeptišky. Klášter je odtud jen kousek.
– Chtěla bych být učitelka.
– Učíš se dobře.
– Mám ráda děti.
– Musíš se ještě hodně učit.
– Učím se ráda.
– To rád slyším. Děti, vezměte si z
Kateřiny příklad.
Maruška si nasazuje křídla a odlétá
oknem ven.
* * *
Nemám to komu říct. Necítím se
dobře. Už dlouho.
Mívám zimnici. Pak zase hořím.
Jsem hrozně zesláblá.
Bolí mě hlava.
Dřívější těhotenství vypadala jinak.
Ležím na posteli a děti slyším z dálky.
Někdo se topí.
Maruško?
* * *
– Paní Schwarzová, probuďte se.
Bílé zdi, bledé tváře. Nemocnice?
Nemá sílu mluvit. Zmateně se rozhlíží.
– Kde jsou děti?
Slova ji bolí.
O dětech tu nikdo nemluví. Na tohle
oddělení nepatří.
– Chvíli si u nás poležíte.
Nechci tu ležet, musím k dětem.
– Vypadá to na několik týdnů.
Co je to kolem za lidi?
Doktora střídá u postele cikánka. Je mi
v něčem podobná.
– Máš tyfus! A vzali ti dítě.
Kateřina se podívá pod sebe. Postel je
od krve.
Vedle leží maminka. Mám horečku. Hladí
mě po vlasech a zpívá
písničku. Nerozumím jejím slovům. Asi na mě mluví česky.
Musím na záchod.
Když došla Kateřina na toaletu, viděla
v ní otevřený kufr, ve
kterém seděl malý Kaufmann. Hlasitě se smál a říkal jí kurvo. Vedle
ležela Pepina
a hladila se v rozkroku. Pak se kufr zavřel a useknul oběma hlavu. Leží
v záchodě
a mrkají na sebe.
Doufám, že sem nepřiletí Maruška. Tohle
by neměly vidět děti.
(XXVI.)
1946
Děti jsou venku. Nebudou přes
den samy v lágru. Jitka
jim to zakázala.
Včera šly za maminkou do nemocnice.
Nepustili je dál. Nechaly
maminku pozdravovat. Sehnaly pro ni citrón. Snad jí ho ta paní donese.
Rodině velí Jitka. Přestala chodit do
školy. Nikdo ji
nekontroluje, nikdo jí nemůže vyhubovat.
V lágru mluví německy. Opět na povel
Jitky. S řadou lidí by se
tam jinak ani nedomluvili. Jitka říká, že musí být připravení na odsun.
Tam
budou němčinu potřebovat.
Sehnala starý chleba. Je tvrdý,
potřebuje sekyru. Obchází
okolní domy a ptá se, jestli by jí někdo sekyru půjčil. Koukají se na
ni divně
a zavírají dveře. Nakonec ji sežene u starších manželů Šimečkových na
Žižkovce.
Ptají se, kde Jitka bydlí, jestli je tam víc dětí, které mají hlad.
Růžena
Šimečková pak za dva dny přinese do lágru dva pecny voňavého chleba,
který
dětem poctivě natrhá, a ony se rozutečou, a paní Šimečková, bývalá
úřednice z budějovické
záložny a manželka Josefa Šimečka, který dva roky pašoval po městě
protinacistické letáky, a dokonce ustál výslech na gestapu, pak přijde
ještě
jednou, když se jí zase podaří něco sehnat. Dívá se na děti, kde každé
má aspoň
jednoho německého rodiče, trochu se jí bojí, ale jídlo si berou. Válka
skončila
a v tomhle lágru by měla taky.
Jitka stojí nad špalkem a snaží se
rozbít starý chleba sekerou
od Šimečků. Ostatní děti přihlížejí. Rozseká ho na čtyři díly. Nejdřív
na dvě
nepravidelné poloviny, pak každou ještě jednou rozdělí.
Uvařila v hrnci něco, co má připomínat
čaj. Chutná to hnusně.
Sedí na trávníku u Mlýnské stoky, máčí
sourozencům chleba a rozdává
pozdní oběd. Společně si představují, že jedí husu.
Jitka neví, co budou jíst zítra. Chtěla
by se dostat k dědečkovi.
Tam je dobře.
– Seženu nějaký peníze a pojedeme do
Rankova.
– Neměli bysme to říct mamince?
– A jak, nevíš?
Jitka nikdy nekradla. Vyrůstala ve
slušné rodině. Jde k tetě
Pepině. Neví, na koho jiného by se mohla obrátit. Možná Kaufmann? Asi
by neměl
umřít. Na maminku byl hodný.
Jenže kde bydlí Kaufmann?
– Ta už tady dávno není.
– A nevíte, kde ji najdu?
– Asi v nějakým bordelu, bych čekal.
Bordel je teď všude.
Jitka viděla vedle lágru paní
Kleinovou, která bydlí o dva
pokoje dál, jak se sklání nad nějakým starým chlapem. Hlavu měla v
úrovni jeho
pasu a divně s ní pohybovala.
Ještě večer od Kleinů voněla polívka.
Ti se mají.
Paní
Kleinovou mívala ráda,
ale pak se o ní dozvěděla hrozné věci. Stejně jako maminka je Češka,
vzala si
Němce, narodilo se jim jedno dítě. Klein odjížděl na dlouhé cesty za
hranice,
těžko říct, jestli ho potřebovali v německých továrnách nebo v boji.
Vracel se
domů ale s hrůzou – Kleinová byla vždycky buď těhotná, nebo v postýlce
řvalo
dítě a Klein tušil, že jeho není. U prvního věděl, že ho mají spolu, u
dalších
si už jistý nebyl, spíš mu to vycházelo tak, že jeho ti malí řvouni
rozhodně
nejsou.
Do konce války Kleinová porodila tři
parchanty, přesto s ní
zůstal, a teď, když skončila válka, se sám dobrovolně co nejdřív
přihlásil do
odsunu a řekl jí: Pojď se mnou a vezmi naše dítě. Ostatní tady nech,
začneme
znovu.
Kleinová se na něj hrozně zlobila.
Křičela, že je zlý, jestli
viděl nějakou mámu, která se kvůli chlapovi vykašle na svoje děti. On
jí zase nadával,
že se zatím chovala jako děvka a že jí dává poslední šanci, rozhodnutí
je na
ní. Rozešli se ve zlém, Kleinová si umanula, že se nikdy nerozvede a až
jednou
děti vyrostou, najde si jeho adresu, napíše mu sprostý dopis, kde
vychválí
všechny děti, které nezplodila s Kleinem, a o jejich nejstarším napíše,
že je
to kriminálník, který okrádá rodinu, příživník, co se jako jediný
nepovedl. Ať
to bude, jak chce.
Jitka přemýšlí, jestli toho teď
Kleinová nelituje. Žije jako
krysa v lágru, její děti se někde toulají, žebrají po městě, protože
mají
hlad. Jen pár dní po tom, co Klein zmizel, na ni nalítla parta kluků a
ostříhala
jí vlasy. Cukala se, takže jí tekla krev z celé hlavy, měla propíchané
i uši.
Pořád je oškubaná, ale už to dorůstá.
Jitka si jí cení alespoň v jedné věci:
Že svoje děti nedala.
Ať to bylo jakkoliv, v Jitčiných očích by klesla daleko víc, kdyby je
nechala v
Čechách, odešla do Rakouska nebo Německa a tam se kurvila dál.
Rozhodla se, že
ponese následky. Jen jedno není jisté: Jestli Kleinová ví, že následky
za její
chování nesou i děti, které smrdí v lágru bez táty.
(XXVII.)
1946
Přiletěly ke mně všechny děti.
Držely se Maruščiných
černých vlasů. Smály se na mě. Neměly zuby.
Honzík vstupuje do armády. Jitka našla
práci u Krausů. Maruška
se stala řádovou sestrou a Frantík je lodní kapitán. Bude se plavit z
Budějovic
do Mariboru. Nevím, kde je Maribor.
Maruška si ušpinila křídla. Nechtěla mi
říct kde. Prý bych se
na ni zlobila. Hráli jsme karty. Pak přišla maminka a přinesla mi
nějaké léky.
Pohladila mě po vlasech a dost jich jí zůstalo v ruce.
Padají mi vlasy, neumějí to zastavit.
Mrzí mě Johann. Nechce za mnou chodit.
Tráví večery s Kaufmannem,
vodí si holky na Rozumák. Kupuje dům, bude celý z cukru. Říká, že
přestalo
úplně pršet, takže jsou takové domy bezpečné. Ale já bych se tam bála.
– Koupíme si jiný, Johanne.
– Paní Schwarzová?
Celé dny prospím. Ani jsem si nevšimla,
že děti zase odletěly.
A taky by mě zajímalo, kam šla cikánka. Ještě včera tu hlasitě sténala,
a dneska
je postel prázdná. Krade někde slepice.
– Paní Schwarzová, byly tu vaše děti.
Vnímám rozostřeně postavu, která se
nade mnou sklání. Ten hlas
je asi ženský.
– Já vím. Už odletěly.
– Přinesly vám citrón. Nechám vám ho
tady na stolečku.
To určitě ten Frantík. Hodně cestuje,
přivezl ho z Mariboru.
Mám hodné děti.
Pepina tancuje s ruskými vojáky. Je
výborná. Kde se to
naučila?
Chtěla bych být na Rozumáku s vámi.
Tancovat až do rána.
Anebo pomoct mamince. Aby neumřela.
Nešla bych ten den do
školy a hlídala ji s panem doktorem ze skříně. Pak bychom vyběhli a
dali jí
citrón.
Ještě že máme toho Frantíka!
(XXVIII.)
1945
Šatníky, komody, peřiňáky,
květinové, noční stolky.
Na každém kusu visačka se jménem. Po jedné noze se plazí had, vyrytý do
dřeva,
olizuje spodní stranu desky. Vedle stojí sekretář s intarzií, dvě stě
let starý
výlet do Japonska.
Otevřenými dvoukřídlými dveřmi
přicházejí dva mladíci,
prohýbají se pod dubovou postelí. Ještě před pár měsíci v ní leželi
poslední
hosté Buquoyů.
– Místo je ještě u okna.
Rozkazy přiděluje Kaufmann.
– Kolik toho bude?
– Co se sem vejde.
Kaufmann má v ruce seznam, sáhne pro
prázdnou visačku, napíše
jméno a spojí s postelí provázkem. Hlavně mít přehled, už se toho
nakradlo
dost.
Je na zámku Nové Hrady. Přidělili ho
sem, aby sepsal majetek
po těch zrádcích z rodiny Buquoyů. Zaznamenal to, co po nich zůstalo.
Něco
zmizelo už na konci války, něco hned po ní. Proč za sebou zamykali?
Čekali, že
se vrátí?
Vyřizuje žádosti lidí z Novohradska a
Trhovosvinenska. Chtějí
porcovat mršinu. Aspoň něco. Jednu skříň, jedno zrcadlo. Když se kácí
les…
Jestli z toho udělají třísky, už je jejich problém.
Zítra ráno se sem sjedou z okolí,
budeme úřadovat. Jméno, o co
jste žádal, co pro vás máme. Že je to málo? Celou válku jste dělal
hovno, tak
co chcete víc?
– Ty pendlovky se ale pronesly…
– Dejte je ke kamnům.
Sahá pro visačku. Otevírá dvířka hodin,
které jsou vyšší než
on, osahává strojek a točí rafičkami.
– Ne, odneste je vedle.
Visačka mizí v kapse.
Je to jako v továrně, kterou opustil
šéf, a zaměstnanci si teď
můžou vzít cokoliv, jen berte, zkuste šéfovskou židli, pohodlná, co?
Nedopitý
hrnek kafe, rozepsaný příkaz. Houpeme se na kožené židli a všechno v
kruhu
kolem je naše.
Kaufmann potěžká žádosti. Nahoře leží
dopis od chlapíka ze
Svinů, píše, že byl nuceně nasazený v Praze-Letově, v květnu střílel na
barikádách,
bránil Lidový dům a Masarykovo nádraží. Vrátil se domů do Svinů a chce
si
zařídit vlastní bydlení. Mladý komunista.
Dostane šatník.
Kdyby nebyla Kathy a parchanti v lágru,
mohl jsem jí navozit
nábytek. Aspoň něco do začátku. A dávkovat jí to postupně, che.
* * *
Nosí rudou pásku přes rameno.
Aby všichni viděli.
Hrdina všedních dnů, hrdina od konce války. Těch se už nikdo neptá, co
dělali
předtím.
– Přijela za vámi nějaká dáma, pane
Kaufmanne.
– Přiveďte ji nahoru.
Sedá si do křesla, přehodí levou nohu
přes pravou, pak pravou
přes levou, nakonec má obě nohy na zemi, špičky se dotýkají.
– A dejte si chvíli pauzu, s dámou
musíme inventarizovat,
přijďte za hodinu.
Je na sebe hrdý, jaká slova se naučil
používat.
Slyší kroky, jak zaměřují schody, lehké
klopýtnutí, zaklepání,
dále, Vy jste pan Kaufmann? Poslala mě sem maminka, že to chcete
probrat se
mnou.
Hodně o ní slyšel, vypadá dobře. Holka
z Hradů, poloviční
Němka, asi se vyhnou odsunu. Takových by byla škoda, můžou být k užitku.
– Chcete toho od nás dost a tady jsou
samý fajnový věci.
– Taky po fajnových lidech.
– No jak se to vezme. Tvrdý kolaboranti.
– Jako že to byli… hóch lidi.
– To jo.
Sedí v křesle, prohlíží si ji. Širší
boky, útlý pas, k prsům
se ještě nestihly přisát žádné malé rtíky. Přemýšlí o tvaru jejích
bradavek.
– Něco jsem tu pro vás připravil.
Vstává, pevným krokem prochází
místnost. Ukazuje čtyři
postele, otevírá skříně. Opájí se vlastní velkorysostí. Tohle všechno
je moje,
rozdávám ze svého.
– Taky pendlovky by tady byly, skvělý
kousek.
Dívka mlčí. Nemá jméno, aspoň pro
Kaufmanna není důležité.
Sáhne jí pod sukni. Nebrání se. Hodí ji
na postel bez matrací,
do krve si rozedře kolena. Ještě večer může přijet trakař, naložte si
nábytek,
jen prosím. Další rodina, které jsem pomohl. On mi to jednou pánbůh
vrátí.
(XXIX.)
1946
– Schwarzová se tady už měsíc
nehlásila.
– Má tyfus. Leží ve špitále. A byla
těhotná.
– Ono se nám to celý zjednoduší.
Pochcípaj ještě předtím, než
pro ně budou přistavený vlaky.
– Mám tady pár věcí, který k nim musíme
vyřídit.
– O co jde?
– Johann Schwarz žádá o přesun rodiny
do Německa. Budou ho tam
stěhovat.
– Ten Schwarz tu je taky?
– Zatím je na území Francie.
– A Schwarzová byla těhotná?
– Ano. Hlásili nám to z nemocnice. Dítě
jí vzali.
– Kurva to je. Dejte to do papírů.
– Ale pak je tady ještě jedno hlášení.
Píše nějaký Kaufmann.
Žádá, aby tu Schwarzovi zůstali. Samozřejmě bez manžela.
– Co je zač ten Kaufmann?
– Národní správce v pohraničí, pendluje
Budějce – Nový Hrady.
– Proč to chce?
– Nevím. Tvrdí, že rodinu zná celou
válku a Schwarzová se
chovala slušně. Přikládá k tomu čestné prohlášení. Kateřina Schwarzová
je národnosti
české, stejně jako její děti, píše.
– Určitě ji šuká.
– Ale musíme to zohlednit.
(XXX.)
1946
Kolik je hodin? Jak dlouho tu
už ležím?
Kateřina začíná vnímat svět kolem sebe.
Jen občas se ztrácí v čase
a přemýšlí, komu patří. Taky se dopočítává dětí, a když se dostává k
číslu
jedenáct, začíná znovu, tohle se jí nezdá.
Leží na posteli a dívá se k oknu. Je
slunečný den. Vypadá to
na léto, ale nakonec může být i začátek podzimu. Nebo taky jaro.
Postel stojí uprostřed místnosti, v
pokoji je sama. Někdy
kolem ní protéká řeka, hladina stoupá, ale Kateřina už ví, že se
neutopí. Občas
pomáhá jen zavřít oči.
Dvakrát denně dostává léky. Polyká je s
pokorou. Protestuje
výjimečně. Asi před týdnem (možná to jsou i tři měsíce, čas se jí z
hlavy
vytratil) odmítala tablety spolknout. To když dveře rozrazily tanky,
hlavice
mířily přímo na ni, a přišla žena, která tvrdila, že je zdravotní
sestra, ale
Kateřina věděla, že si na sestru jen hraje. Nechtěla od ní léky. Sestra
se domluvila
s tankisty a všichni společně vystřelili pilule do jejich úst.
Asi to dělají ty léky. Ale kdyby
přiletěla Maruška, měla bych
radost.
(XXXI.)
1938
Byt ve Čtyřech Dvorech za
Budějovicemi. Jedna
místnost s výhledem na kolnu. Kateřina píše dopis otci. Celé ji to
mrzí. Jak to
asi dopadlo u Krausů?
Hotové psaní zmačká. Napíše mu jindy.
Občas ji bolí břicho.
Bude mě to takhle bolet až do porodu?
Vesnice jsou u Budějovic jiné než u
nás. Tady jsou i činžáky.
K Budějcům kousek, jen přes řeku.
Musím si najít práci. Jde do města,
chce si prohlédnout
cedule. Třeba někde hledají paní na úklid, mohla bych i něco prodávat.
Nebo
ruční práce doma. Do továrny? Proč ne. Tady se pro mě něco najde.
Přejde Dlouhý most, jde po Husově třídě
směrem na Jirsíkovo náměstí.
Prohlédne Krajinskou, hlavní Masarykovo náměstí, kolem divadla míří na
Wilsonovo náměstí.
Zastavuje se u domů, pátrá po
inzerátech. Sleduje dělníky,
kteří se vracejí z továrny na tužky. Za pár dnů budu taky něco mít.
Posadí se do restaurace U Modré hvězdy
na rohu Masarykovy a Mánesovy.
Má chuť na pivo, ale přijde jí to hloupé. Sama ženská v hospodě.
Objedná si
kávu. Je jí těžko. Bude to kluk? Chtěla bych holčičku. Je to už na mně
vidět?
Bude to Tomáš, po dědovi, nebo Jitka, to zní hezky.
Snaží se zaposlouchat do hovorů chlapů
u vedlejšího stolu.
Hluk, nerozumí jim. Zaplatí a jde ven.
V poslední chvíli uhne, aby do ní
nevrazil mladý muž na kole.
Chce na něj zakřičet a vynadat mu, ale cyklista seskočí a jde se jí
omluvit.
– Promiňte, neviděl jsem vás. Vyšla
jste z toho domu tak
rychle.
Mluví německy. Kateřina umí trochu ze
školy.
– V pořádku, nic se mi nestalo.
Je sympatický. Má hezké oči.
– Nemějte strach.
Muž pokývne hlavou a nasedá na kolo.
Když je od Kateřiny asi dvacet metrů,
zakřičí na něj.
–
Prosím vás, právě jsem se
sem přestěhovala. Nevíte, kde je nádraží?
Hloupější místo jsem si vymyslet
nemohla.
– To je odtud trochu složité. Dovedu
vás tam.
Sympaťák, ten Johann Schwarz.
* * *
Johann pozval Kateřinu na
kávu. Prý jestli to mám
ráda U Modré hvězdy. Šli jsme radši do Corsa v Široké ulici.
Je k němu otevřená. Říká mu o svém bytě
ve Čtyřech Dvorech,
tatínkovi v Rankově a taky Krausovi. O dítěti, které vlastně nechce,
ale i tak
se na něj umí těšit.
Johann má slabost pro ohrožené ženy. A
tahle se mu líbí.
Působí chytře. Připadá mu silná, bojovnice. Obdivuje, že dokázala utéct
do
města, kde nikoho nezná.
Pracuje jako řidič, vozí zboží. Měl by
dostat práci u koní na
Rozumově dvoře. Je nadšený. Ukazuje Kateřině, kde statek stojí.
* * *
Johann se nikdy nemiloval s
těhotnou ženou.
Má strach, aby neublížil miminku.
Kateřina ho hladí po nahých zádech.
(XXXII.)
1946
Půl roku v nemocnici.
Půl roku neviděla děti.
Půl roku neví, jestli už nejsou s tátou
někde v Německu. Půl
roku neví, jestli neumřely hlady.
Stojí před branou nemocnice. Utíká do
Rybní ulice. Nemá vlasy.
Jako Němky, kterým je stříhali. Barbaři. Hlavu si omotala šátkem.
V lágru jsou jiní lidé. Tyhle nezná. V
jejich pokoji bydlí
nová rodina. Kde jsou naše věci?
Jediná Kleinová zůstala.
– Přijel si pro ně dědeček, Kathy.
(XXXIII.)
1946
– Kateřina Schwarzová.
– Posaďte se.
Toho úředníka nezná.
– Byla jsem teď šest měsíců v
nemocnici. Nemohla jsem se tady
hlásit, promiňte.
– Ano, máme to tady.
– Prosím vás, jak to s námi bude? V
lágru už spím u Kleinů,
náš pokoj jste obsadili novými lidmi.
Úředník prochází papír za papírem a
hledá.
– Zůstáváte ve městě.
– Co to znamená?
– Že se nestěhujete. Odsun se vás
netýká.
– Dětí?
– Těch taky ne.
– A Johanna?
– Váš manžel…
Zase studuje dokumenty.
– Johann Schwarz?
– Ano.
– Je už někde v Německu.
– Kde přesně?
– Nemáme tušení.
– Takže se vrátí do Budějc?
– Ne. Vy můžete zůstat v Budějcích.
Kateřina si muže důkladně
prohlíží. Má čerstvý šlinc nad levým obočím.
– Já tomu nerozumím. My máme být v
Budějcích, a Johann v Německu?
Odkdy rozdělujete rodiny?
– Paní Schwarzová, vy tady zůstat
můžete. Ale nikdo vás tu samozřejmě
nedrží.
– Chtěla bych mluvit s Johannem.
– To vám bohužel neumím zařídit.
– Když tady zůstaneme, co bude dál?
–
Musíte opustit lágr. Tam
jsou rodiny, u kterých jsme ještě nerozhodli.
– A kam máme jít?
– Pro případy, jako jste vy, zřizujeme
dům na Pražské silnici.
–Jaký dům?
– Šmídovnu.
– Jo, vím, kde to je.
– Tam už budete žít normálně. Dostanete
byt. Mám tu pro vás dekret.
Jedna prostorná kuchyň a jedna ložnice. Je to velkej byt, byl jsem se v
tom
domě podívat.
– Pojedu za otcem a přijdu příští
týden. Tohle musím
promyslet.
– Ne. Mám tady pro vás jeden papír. A
vyřídíme to celý hned.
Podává ho Kateřině. Začíná číst.
– Co to po mně chcete?
Žádost o rozvod.
– Jestli se rozhodnete zůstat, budete
rozvedeni.
– Ale já se nechci rozvádět.
– Tohle je standardní postup.
– Když to nepodepíšu?
– Odjíždíte do Německa. Třeba tam
najdete manžela. Nebo taky
ne.
Já chci Johanna.
Nemůžeme jít do Německa, je to tam celé
zničené. Nic
nefunguje. Lidi tam umírají hlady.
Viděla jsem fotky Drážďan. Tak to teď
vypadá v Německu všude.
Nemůžeme do Německa, tam se teď chodí za trest.
Kateřině se třese ruka.
– Nemůžu podepsat žádost o rozvod.
Nechci žádat o rozvod s Johannem.
– V tom případě se s vámi loučím, paní
Schwarzová. Přijďte
ráno, abyste se dozvěděla, kterej den odjíždíte. Vaše poslední slovo?
* * *
Kateřina jde dolů po schodech,
upadl jí šátek. Ohýbá
se pro něj. Chce se jí plakat. Už to neumí.
(XXXIV.)
1924
– Mami, vyprávěj mi, jak to
bude, až budu velká.
Matka právě peče tvarohovou buchtu.
Kateřina snídá, za chvíli
bude muset vyrazit do Todní. Do školy chodí vždycky s Boženkou.
– Každá ženská jednou potká chlapce, se
kterým odejde.
– Já od vás neodejdu.
– Chlapci neodcházejí, ti zůstávají s
rodiči. Ale holky jdou
ven. Tak je to na světě zařízený.
– Kdo by se o vás staral, až budete
starý?
– Třeba se pak k tobě nastěhujeme,
Kačenko.
– Chtěla bych mít velký dům, kam se mi
vejdete a táta tam bude
mít kovárnu. Ale bude pracovat jenom občas, protože ve velkým domě se
pracuje
míň než tady. A ty nám budeš píct buchty, jo?
* * *
Dneska byl pohřeb. Táta sedí v
hospodě, všichni pijí
na jeho účet. Nechápu, jak se můžou smát. To maminku neměli rádi?
Kateřina se cítí opuštěná. Otec jí
nerozumí. Otevírá malovanou
skříň, kde zůstaly maminčiny šaty. Nejraději na ní měla ty bílé, s
malými
červenými kytičkami.
Stojí u zrcadla a šaty na ní visí. Češe
se.
V zrcadle vidí maminku. Z dálky slyší
hlasy z hospody. Když
budu vypadat jako maminka, třeba taky umřu. Budeme zase spolu.
* * *
Otec jí to zakázal.
Ale stejně, když odejde do kovárny, už
je tu zase maminka. V bílých
šatech s červenými kytičkami. Tancuje, usmívá se. Někdy si povídáme,
říká mi,
že si pro mě přijde.
Těším se.
Nejradši se točí dokola. Motá se mi z
toho hlava. Ale maminka
se nechce zastavit.
– Kačo! Okamžitě to sundej!
Vím, že dělám věci, které tátovi vadí.
Tomáš si sedne na židli v kuchyni a
čeká.
Kateřina se poslušně odstrojí.
– Psal jsem Jakubovi na Slovensko.
Pojedeš tam na pár týdnů.
– Co tam budu dělat?
– Jakub tam už domlouvá školu. Jel bych
s tebou, ale nemůžu
tady nechat práci. Potřebuješ změnit vesnici.
Utíkám ven. Ale nemám kam.
Když se Kateřina vrátí domů, je všechno
maminčino oblečení
pryč. Jen jeden kus leží v kovárně u ohně. Všechno spálil.
Mami, kde jsi?
Jako by umřela znovu. A víc.
Hledá ji na louce, ale neozývá se. Na
hřbitově je taky ticho.
V kovárně mluví Kateřina do kamen.
Tati, proč jsi mi ji vzal?
(XXXV.)
1939
Ani nevím, proč jsme se sem
přišli podívat. Asi
abychom zjistili, jak to teď bude. Ale stejně nám to nikdo neřekne.
Kateřina
stojí s Johannem na
budějovickém náměstí. Všude visí rudé prapory s hákovými kříži. Přes
náměstí
projíždějí auta a motorky wehrmachtu.
Je tady spousta lidí se zdviženou
pravicí. Jeden stařec
vykřikuje něco o švábech. Odvádějí ho pryč.
Kateřina pozoruje Johanna. Z jeho tváře
nedokáže vyčíst, co se
mu honí hlavou.
Měla jsem pocit, že se na okamžik usmál.
Povídáme si o tom, co se stane. Johann
říká, že Evropa hoří. A
že už to došlo i sem. A že to možná nebude tak špatné, chce to jen čas.
K
lidem promlouvá Friedrich
David. Neznám ho, ale lidé okolo o něm mluví jako o novém starostovi.
Ani
nevím, kdo Budějovicím velel dosud. Celý den jde Davidův hlas místním
rozhlasem, promlouvá střídavě česky a německy.
Lidé
zmatkují, tvoří se
fronty u obchodů. Ty židovské zůstávají uzavřené. Některé krámy už mají
cedulku
Die Juden nicht erwünscht,
Židé nejsou vítáni.
Johann zaslechl, že má nové vedení města snahu přičlenit Budějovice
přímo k Říši
– vysvětluje mi, že řada Němců považuje Budějovice za tradiční germánské město a
chtěla by ho vyjmout z protektorátu.
K čemu by jim to bylo?
Nějak bylo, nějak bude. Nemám strach.
Bez Johanna bych se
bála.
Je dobře, že jsme se potkali. Johann mě
ochrání. Kdyby se to
otočilo, ochráním zase já jeho. Není důvod k panice.
(XXXVI.)
19––
– Chtěl bych si tě vzít, Kathy.
Měla pocit, že konečně začne žít
normálně. Paní Schwarzová.
* * *
– Tady budeme bydlet.
Tak tohle je ten Rozumhoff. Je tu klid.
Pro děti nádhera.
* * *
– Posílají mě pryč. Brzy se
vrátím.
Když odcházel, stála Kateřina ve
dveřích a mávala. Jen aby
neumřel. Budu se za něj modlit. Aby skončila válka a byli jsme zase
spolu.
* * *
– Vaše poslední slovo?
– Já vám to podepíšu.
– Blahopřeju, paní Schwarzová.
– Není k čemu.
– Jo a ještě jedna věc. Změníte si
příjmení.
– Proč bych měla?
– Přece se nebudete psát německy.
Děláte právě za minulostí
tlustou čáru. Doufám, že s tím nemáte problém. Dělají to teď všichni.
Berete mi manžela. Teď chcete příjmení.
Co pak? Řeknete si o děti?
– Promiňte, ale ne. Všichni ne.
(XXXVII.)
1954
Marušce je dnes
třináct let. Kateřina jí koupila čepici a rukavice. Už je po zimě, ale
holka
určitě za půl roku moc nevyroste, bude se jí to hodit.
Chtěla jsem jí koupit knížku v
antikvariátu. Kaufmann mi to
zakázal. Nemá rád lidi, kteří moc čtou. Tvrdí, že se z toho hloupne.
Pod okny Šmídovny zpívá stará Kleinová
německou písničku o mrtvých
vojácích. Věší prádlo.
Po zahradě pochoduje Jan Řehoř. Hans
Gregor pracoval pro
gestapo. Každé ráno si obouvá vysoké černé kozačky, chodí po zahradě a
bičem se
mlátí do bot.
Jsou tu divní lidé.
Na
Marušku volali kluci z protějšího
domu Ty německej
parchante. Když se jí
někdo zeptá, kde bydlí, odpovídá, že v Dělničáku. To je dům hned vedle.
Posledně ji doprovázela spolužačka až sem, Maruška vešla do Dělničáku a
pak musela
přelézt plot, aby se dostala na Šmídovnu.
Tady
jsme doma. V chudinském
ghettu uprostřed Starého Města. Zdi pokryté plísní, po zahradě
roztahané šňůry
plné sepraného prádla, někdy jediné věci lidí bez vyhlídky na lepší
život.
Naštěstí už i sem pronikla civilizace, a tak v jedné místnosti bydlí
jen jedna
rodina. Už to tu není jako dřív, kdy v bývalých operačních sálech,
které
zůstaly jako památka na infekční stanici zřízenou na konci
devatenáctého
století, bydlelo i několik rodin pohromadě. Svá teritoria si oddělovaly
křídou
na podlaze nebo dekami zavěšenými na provaze. Sdílely spolu hluky,
pachy i iluzi
vlastních domácností. V posledních letech sem přicházejí lidé, se
kterými si na
výboru nevědí rady. Torza česko-německých rodin.
Něco se ale stejně nezměnilo. Za zdmi
Šmídovny mizeli lidé, na
které se Budějčáci nechtěli koukat. Nemocní, které bylo potřeba
uklidit, vyhlásit
nad nimi karanténu. Slovníkem Edvarda Beneše: Vylikvidovat je z
veřejného
prostoru. Kdo jsme my? Rodiny s německými
parchanty,
co je taky lepší sestěhovat na jedno místo za velkou bránu, aby nebyly
moc
vidět. Myslím, že se to celkem povedlo.
Zpěv Kleinové je protivný.
Kateřina
sedí na dvorku a čte
si dopis od Johanna. Sehnal její adresu. Devět let mu trvalo, než se mu
povedlo
poslat psaní, ze kterého se do Kateřiny zapichují otazníky. Proč ho
nechala za
hranicemi samotného, když na ni čekal? Jak se mají děti, jde jim to ve
škole?
Až se mu podaří přijet, budou mu vůbec rozumět, mluví doma aspoň někdy
německy?
Taky se zajímá, jestli to má ráda U Modré hvězdy nebo jestli radši
chodí do
Corsa v Široké ulici, a Kateřina po letech nevidí přes slzy na písmena
ani lidi,
kteří se okolo ní sešli. Johann je znovu ženatý, má dceru Moniku a
strach o všechny,
které naposledy objal na Rozumově dvoře.
Strčí si dopis do zástěry a odchází k
domu. Dnes už ven
nevyjde. Všechno nejlepší, Maruško.
Chtěla bych mu napsat. Ale pochopil by
mě? Sedá si na zem do
kouta a snaží se rozluštit písmena v levém rohu obálky. Zmateně dopis
otáčí,
hledá zpáteční adresu.
Někdo ji přeškrtal.
I přes zavřená okna slyší v bytě zpěv,
německou písničku o mrtvých
vojácích. Ať už ta Kleinová drží hubu!
