OBRAZ
1.
PŘED HRADEM
ŽELMÍR
(sám): Není,
ach není tu ještě Ruměny. Bude ještě spát. To je Ruměna! Ne. Všecko
všudy
ticho. Jen káně a luňáci vylétají za chladu na svůj ranní lov. Na
předhradí
jako by všechno spalo. Ach, já jsem také pevně spával, dokud jsem,
lásko, tvého
toulu šípy neucítil.
RUMĚNA
(volá za
scénou):
Želmíre!
ŽELMÍR:
Ruměno! Slyšte,
stromy, kdybyste se proměnily v muže, vaše větve v ruce, jejich listy v
meče,
neustoupím od ní.
RUMĚNÁ
(přiběhne):
Želmíre!
ŽELMÍR:
Ruměno! Teď, když
u mne stojíš, ať tě osud zbrojí, proti všem jeho úkladům se ubráním.
RUMĚNA:
Pro milý bůh, tedy
to již také víš?
ŽELMÍR:
Co?
RUMĚNA:
Že mě chce drahý
můj otec zasnoubit.
ŽELMÍR:
Co říkáš, Ruměno –
kdy a komu tě chce zasnoubit?
RUMĚNA:
Pomysli si, ještě
dnes se západem slunce.
ŽELMÍR:
A kdo je ten vlk,
jemuž tě otec vydává?
RUMĚNA:
Starého přítele
syn.
ŽELMÍR:
Jak se jmenuje?
RUMĚNA:
Otec rytíř
Kylián, syn Hadrián z Římsů.
ŽELMÍR:
Kdo jsou ti lidé?
V našem celém kraji není tak nečeského jména.
RUMĚNA:
Jsou prý udatní
jako Samson a bohatí jako Krésus – to jsou slova otcova.
ŽELMÍR:
Má ušlechtilá
dívko!
RUMĚNA:
Myslíš, že jsem
nad tou novinou užasla? Smála jsem se tomu.
ŽELMÍR
(s údivem):
Smála?
RUMĚNA:
Z celého srdce. Ještě
mi žádný neřekl, mohu‑li a chci‑li se vdávat, a najednou tu rytíř
Hadrián z Římsů,
udatný jako Samson a bohatý jako Krésus.
ŽELMÍR:
Zabráníš tomu?
Nebude tě otec nutit?
RUMĚNA:
Toho se, Želmíre,
nedomýšlej. Otec mne zajisté upřímně miluje. Radit mně bude, nikdy ale
nutit.
ŽELMÍR:
A jak odpovíš na
jeho radu?
RUMĚNA:
Jiný že již celé
mé srdce opanoval.
ŽELMÍR:
A ten jiný?
RUMĚNA:
Že jsi ty.
ŽELMÍR:
Já?
RUMĚNA:
Želmíre, ty musíš
přijít, ty musíš s mým otcem jednat…
ŽELMÍR:
Vkročit do hradu Čelakova?
Ach, ty nevíš, Ruměno, že minulý čas mezi mnou a otcem tvým vymlel
hlubokou tůň.
JENOVEFA
(volá za
scénou):
Ruměno!
RUMĚNA:
Musel ji zlý
nepřítel právě teď vzbudit?
ŽELMÍR:
Měj se dobře. (Chce
odejít.)
RUMĚNÁ
(zadrží ho):
Kdy tě uhlídám?
ŽELMÍR:
Na kamenném stupni
mrtvého, až se šťastným Hadriánem půjdeš do kostela.
JENOVEFA
(za scénou):
Ruměno, dítě, kde tě mám hledat?
RUMĚNA (volá): Tady,
má milá tetinko.
(k ŽELMÍROVI):
Želmíre, kdy tě uhlídám?
JENOVEFA
(za scénou):
Jsi‑li pak sama?
RUMĚNA:
Jsem tu jen s ptáčkem,
který pěkně zpívá – tak mne od sebe nepouštěj, Želmíre, celý den bych
byla
smutná. Kdy a kde tě uhlídám?
ŽELMÍR:
Ještě dnes před
západem slunce tady.
JENOVEFA
(za scénou):
Ruměno!
RUMĚNA: Ach ano,
drahá tetinko!
(k ŽELMÍROVI):
Zítra, můj Želmíre, půjdeš k mému otci.
ŽELMÍR:
Ó, kéž by se
slovo tvé vyplnilo! (Odběhne.)
JENOVEFA
(vchází):
Ruměno, kdepak máš toho ptáčka zpěváčka? Bude to asi sedmihlásek.
RUMĚNA:
Ach tetinko, už
mi uletěl. Natrhám si pomněnky, jsou tak krásně blankytné jako oči toho
sedmihláska.
JENOVEFA:
To by byl
zvláštní sedmihlásek.
RUMĚNA:
Ten nejzvláštnější.
JENOVEFA:
Již pojď,
půjdem do kapličky na modlení.
RUMĚNA:
Ach ano, aby mne
pán bůh ode všech protivných ženichů chránil. (Obě
odejdou.)
SRPOŠ (vejde): Hle,
to si odpočinem, Kýho draka! Sedím zrovna pod hradem. Podíváme se tam.
Kdoví,
není‑li majitel jeho se sousedy v záboji. Nepřijme‑li mne do žoldu –
kéž by mně
to pán bůh dal, mám ještě daleko domů a doma živou nouzi – škoda, že je
teď v Čechách
všude ticho jako na Velký pátek. Kde je boj, tam je přece živobytí. Ve
válce
ještě nikdo hladem neumřel, protože člověk umíraje, na všechen hlad
zapomíná – inu
na nebeském stropě také není vždycky bouře; kdyby hrom bez přestání
bil, jednu
polovici by rozbil, a druhá polovice by ohluchla – ohooo, kdopak to sem
letí?
Bezpochyby zdejší rytíř.
SOBĚBOR (přiběhne s pergamenem v ruce): Na místě bych byl, ale
jak do toho? Buďto ještě
dnes, anebo nikdy. Počátek byl šťastný, půjde‑li to tak všecko… (Rozvine pergamen, dívá se do něj.)
Hm hm – pročpak právě
černé oči? Jistá věc
je, že by ten list zázraky činil, kdyby jen bylo takového člověka.
(Vtom se
ohlédne a uvidí SRPOŠE.) Kouzla a čáry? Tu
sedí?
(Dívá se z pergamenu
na SRPOŠE a ze SRPOŠE do pergamenu.) To je
on! Celý on! On, pětkrát,
stokrát on!
(Přiskočí k SRPOŠOVI.)
Vstaň!
SRPOŠ:
Ten se utrh ze
řetězu.
SOBĚBOR: Vzhůru,
tvore můj, kam má noha kráčí, kráčej za ní!
(Jde několik
kroků.)
SRPOŠ:
Kam?
SOBĚBOR:
Kam povede vůle
má.
SRPOŠ:
Až někdy jindy.
SOBĚBOR:
Stůj!
SRPOŠ:
Ale vy stůjte
taky!
SOBĚBOR:
Protivíš se
svému pánu?
SRPOŠ:
Vy nejste můj pán.
SOBĚBOR:
A kdo tě sem posadil?
SRPOŠ:
Já sám.
SOBĚBOR:
Kde ses tady
vzal?
SRPOŠ:
Nic jsem nevzal.
SOBĚBOR:
A kdo jsi?
SRPOŠ:
Počestný žoldnéř.
SOBĚBOR:
Komu sloužíš?
SRPOŠ:
Každému, kdo platí.
SOBĚBOR:
Odkud přicházíš?
SRPOŠ:
Z války.
SOBĚBOR:
Z jaké války?
SRPOJ:
Z války na pohany.
SOBĚBOR:
Tys bojoval s pohany?
SRPOŠ:
Bojoval jako lev.
SOBĚBOR:
Kam teď hodláš?
SRPOŠ:
Domů.
SOBĚBOR:
Pospícháš?
SRPOŠ:
Nepospíchám.
SOBĚBOR:
Dej se do mého
žoldu.
SRPOŠ:
Do vašeho žoldu? (Ohlíží
se na hrad.) Což by bylo o to – ale –
SOBĚBOR:
Co ale?
SRPOŠ:
Nezdá se mi u vás
všechno v ouplňku.
SOBĚBOR:
Proč?
SRPOŠ:
Nebudete se
hněvat?
SOBĚBOR:
Ven s tím!
SRPOŠ:
Řekněte na mou
duši.
SOBĚBOR:
Na mou duši.
SRPOŠ:
Protože – jste
blázen.
SOBĚBOR:
Má bláznovství
pochází z lásky k bližnímu, bloude. Jsem blázen, ale užitečný a
takových bláznů
je pomálu. A můj oděv ti praví, že jsem rytíř.
SRPOŠ:
A dáváte veliký
žold?
SOBĚBOR:
Jaký si kdo
zaslouží – tu máš závdavek.
SRPOŠ:
To je mnoho peněz.
SOBĚBOR:
Kdybys měl o jedno
oko víc, mohls ještě jednou tolik dostat.
SRPOŠ:
Jsem rád, že mi je
pohané vypíchli.
SOBĚBOR:
Rád?
SRPOŠ:
Beztoho jsem na ně
neviděl, a žoldnéři dělá čest, chybí‑li mu kus těla. Zač mi to stříbro
dáváte?
SOBĚBOR:
Že jsi tak
hloupý. Obzvláště ale proto, že budeš celý den činit, co ti budu
poroučet.
SRPOŠ:
A co budete
poroučet?
SOBĚBOR:
Čeká na tebe
veliká čest. A čest – jak básníci praví – je sličný, nádherný kůň. Kdo
na něm
jednou slušně sedí, nerad se z něho sveze. Ale pracné je na něj se opět
dostat.
Tobě na něj pomáhat budu já.
SRPOŠ:
Ó, jezdit já umím…
SOBĚBOR:
Tím líp – na
koně!
OBRAZ
2.
SÍŇ RYTÍŘE ČELAKOVSKÉHO NA HRADĚ
RYTÍŘ:
Za několik hodin
budu se moci se stínem měřit, ale ještě tu nikde není. Hej, Lepohlave?
LEPOHLAV
vejde.
RYTÍŘ: Kde je má dcera?
LEPOHLAV:
Se slečnou
Jenovefou v kapličce.
RYTÍŘ: Když se sestra má do
kapličky dostane, nevyjde z
ní, pokud svými otčenášky všecky svatá a světice nepodělí. Přines mně
snídani.
LEPOHLAV
odejde.
RYTÍŘ:
Nebudu již déle
takto živ. Pokud se to děvče jen rozvíjelo, nelákal jsem k sobě
mnohotvárný hluk.
Teď je ale růže ve spanilém květu, ať si ji utrhne ruka důstojná.
JENOVEFA (přináší snídani):
Dobré jitro, Světislave, pozdravuje tě Ludmila svatá.
RYTÍŘ:
Amen.
JENOVEFA:
Žes tak dlouho
na snídani čekal, nenaříkej než na Ruměnu. Poslouchala sedmihláska.
RYTÍŘ:
Kde je to děvče?
JENOVEFA:
Obchází tam v podhradí,
jako by někoho vyhlížela – to děvče se mi nelíbí.
RYTÍŘ:
Proč? Že
poslouchala sedmihláska? Mládež se vždycky na jaro těší.
JENOVEFA: Pro májové rozkoše
netřeba jí ani na luka, ani
do luhů běhat. Jindy jsem ji musila pětkrát i šestkrát budit. Dnes je
první vzhůru,
a od rána již z domu.
RYTÍŘ:
Člověk se v mládí
mění jako povětří. Či snad myslíš, že láska?
JENOVEFA:
Myslím – pámbu
s námi a zlé pryč – myslím.
RYTÍŘ:
Jak?
JENOVEFA:
Já jsem sice v tu
strašlivou nemoc nikdy neupadla, věrné dušičky mne jí vždycky
vystříhaly, ale
slýchala jsem, že jsou muži závadní jako v lese pěšinka a klamná jejich
slova
záhubná jako meče jedem napuštěné.
RYTÍŘ:
Hm – to – to může
být, ale toho bude brzy konec.
JENOVEFA:
Ale jak?
RYTÍŘ:
Zasnoubíme ji.
JENOVEFA:
Čisté dušičky!
To dítě?
RYTÍŘ:
To dítě. Ano, v mých
očích už není dítětem.
JENOVEFA:
Když jsem já
byla v jejích letech…
RYTÍŘ:
Bylas k sňatku
podobnější než dnes.
JENOVEFA:
Modlila jsem se
vstávajíc lehajíc…
RYTÍŘ:
Aby se ti muži vyhýbali.
A to se také stalo.
JENOVEFA:
A komu ji
zasnoubíš?
RYTÍŘ:
Čekám ženicha
ještě dnes.
JENOVEFA:
Ještě dnes?
Táák!
RYTÍŘ:
Ruměna o tom teprv
od večera ví. Dozrává, já šedivím. Ať tedy přijede dávno čekaný zeť; a
naplní
opět hlučnějším životem tyto ospalé hradby.
JENOVEFA:
A kdo je – odkud
je ten dávno čekaný?
RYTÍŘ:
Vážného přítele
syn. Otec byl chrabrý jako Bivoj a je moudrý jako praotec Krok. Byl
bych rád,
kdyby syn byl o něco uhlazenější, výmluvnější a družnější než otec –
jediný trn
prsa má hlodá, že totiž Kyliánův syn již přes třicítku vkročil, nad
čímž se
snad Ruměna pozastaví. Stane-li se tak, musíš hledět ten vrtoch z ní
vypudit.
RUMĚNA
(radostně
vběhne):
Otče, tetinko, již jedou, již jsou tu!
RYTÍŘ:
Kdo?
RUMĚNA:
Dva jezdci. Jeden
bude bezpochyby Hadrián z Římsů. Ptali prý se, zda je sídlem na tomto
hradě
šlechetný rytíř Světislav Čelakovský.
RYTÍŘ:
To bude on. (Odkvapí.)
RUMĚNA
dívá se z okna.
JENOVEFA:
Ubohá Jenovefo,
tvého tichého živobytí bylo dnes jitro poslední. Ten tu bude pustodivný
rozmar ve
věčném vytržení hlučeti a kde jindy adventní mé písně libozvučně
zaznívaly…
RUMĚNA
(u okna): Již
jsou tu!
JENOVEFA:
Ty se tak
těšíš, jako by ten Hadrián byl tvůj dávný přítel.
RUMĚNA:
Opak toho, milá
tetinko. Jakživa jsem jej nespatřila, nikdy o něm neslyšela; proto se
tak na něj
těším.
JENOVEFA:
Proto?
RUMĚNA:
Má prý být můj
ženich. A ženicha jsem ještě nikdy neviděla.
RYTÍŘ
(přichvátá): Připravte
se, dívky. Již slézají z koní. Ruměno, ty buď poněkud skromnější, a ty,
sestro,
o něco bystřejší a přítulnější. Ty se k němu měj jako ostýchavá
nevěsta, a ty
jako laskavá matka.
RUMĚNA:
Co tomu asi
řekne, otče, až mu povím, že ho nechci?
RYTÍŘ:
Jak – co mu povíš –
proč jsem pro něj poslal?
RUMĚNA:
Abych si jej
prohlídla a vzala.
RYTÍŘ:
Aby sis jej vzala,
protože se otci líbí.
RUMĚNA:
Nehněvej se,
drahý otče, to je věc nemožná.
RYTÍŘ:
Proč?
RUMĚNA:
Protože jsem se
již jinému zaslíbila.
RYTÍŘ:
Co mluvíš?
JENOVEFA:
Věrné dušičky,
tu to máme.
RYTÍŘ:
Hromy a blesky,
komu jsi co připověděla?
RUMĚNA:
Jinochu skvělému,
co kvetoucí máj, jej budu do své smrti milovat.
RYTÍŘ:
Miluj si, má
kvetoucí, až do svého záhrobí, pravici podáš Hadriánu z Římsů.
LEPOHLAV
(vejde): Cizího
rytíře zbrojnoš čeká v předsíni.
RYTÍŘ:
Jen dál, jen sem.
LEPOHLAV
odejde.
RUMĚNA:
Poradím vám, milý
otče, aby sem ten Hadrián cestu nadarmo nevážil, mohla by si jej
tetinka vzít.
JENOVEFA:
Bezbožné dítě!
RYTÍŘ:
Ty si jej vezmeš,
nebo tě ještě dnes do kláštera pošlu.
SOBĚBOR
(vejde v
oděvu žoldnéře):
Ruka páně chraň a žehnej tento hrad. Jeho vládce
je šlechetný rytíř Světislav a jej hledá bystrozraké oko mé.
RYTÍŘ:
Rytíř Čelakovský
jsem já.
SOBĚBOR:
Vám tedy do
klína skládám, co po mně vzkazuje výtečnost našeho kraje, koruna
bojovníků,
ozdoba rytířů, slunce otců, krov a štít bližních, hvězda všech přátel a
bratří –
slovem – co po mně vzkazuje slovutný a ušlechtilý rytíř Kylián Blýskota
z Římsů.
RYTÍŘ:
Tomuto pozdravení
jeho vyšlo ucho i srdce mé již před týdnem, v ústrety.
SOBĚBOR:
I vzkazuje vám
vřelé ruky stisknutí, bratrské políbení horké jako oheň, sladké jako
med a upřímné
jako olej vařící se, poněvadž na bojišti někdy k vzájemnému jediných
dítek
zasnoubení rytířské své slovo podal, pamětliv a věren slibu toho, syna
svého
prvo – a naposled rozeného, jménem Hadriána k tomu cíli a konci na
dalekou
cestu vypravil, abyste mu svou milostnou, outlověkou, štíhlorostlou,
něžnookou,
spanilou a ušlechtilou dceru, jak se po křesťansku sluší a patří, v
bázni boží –
RYTÍŘ:
Zasnoubil.
SOBĚBOR:
Spatřiti
dovolil, seznati pomohl, zasnoubiti svolil a věnovati ráčil.
RYTÍŘ:
I já dávnou tuto
smlouvu v paměti nosím a k jejímu vyplnění jsem přikročil.
SOBĚBOR:
Přitom otcovská
péče jeho a starostlivost nezapomíná ohlásit, že poněvadž syn jeho
Hadrián
nedávno z nemoce povstal, která trvala plných devatenáct za sebou
běžících let,
duch jeho poněkud zakrnělý a nesmělý, tělo ztrýzněné, mysl ochablá, ale
až na
slunci stavu manželského trochu okřeje, co palmový list se roztočí,
rozvalí,
rozšíří –
RUMĚNA:
Tedy již rok
stonal, když jsem já přišla na svět?
RYTÍŘ:
Lidé, kteří v mládí
chřadnou, bývají v dospělém věku nejzdravější.
SOBĚBOR:
Nyní ale
dovolte, rytíři, abych jazyku svému uzdu povolil. Můj praděd, děd a
otec
mluvili vždycky ostře a bystře a já musím taktéž –
RYTÍŘ:
Jdi mezi mou čeleď
a tam vylévej řeči své.
Fanfáry.
SOBĚBOR;
A tu přichází
můj mladý rytíř. Jen dále, jen dále!
RYTÍŘ:
Vítej mi, starého
přítele synu vážený!
SRPOŠ
(tiše k SOBĚBOROVI): Pst, pst,
pane rytíři
SOBĚBOR: Všecko
jsem již vypravil a ohlásil, přistupte jen blíže.
(šeptem):
Jdi mezi ně!
SRPOŠ
(šeptem):
Zapomněl jsem, jak mám začít.
SOBĚBOR (k němu):
Řekni, že tě otec posílá.
(k RYTÍŘI): Nedivte
se jeho nesmělosti, rytíři. Za dvacet let nepřišel mezi lidi a jakživ s
nikým nepromluvil
nežli s lékařem a otcem.
(k SRPOŠOVI):
To je rytíř Čelakovský, a tam bezpochyby jeho ušlechtilá dcera, vaše
nevěsta.
RUMĚNA:
A s tím bych měla
do smrti živa být?
SRPOŠ
(podává
rytími stočený pergamen):
Otec mne sem posílá.
RYTÍŘ:
Co je to? Snad se
tu přítel Kylián již upisuje, že se Hadrián jeho úplným dědicem stane?
SRPOŠ:
Ano – totiž ne – ano
SOBĚBOR:
Účel toho listu
je, aby se vědělo, že žádný jiný není Kyliánův syn, než kdo jeho
vlastnoruční
písmo odevzdá. Přítel Světislav zná mou ruku, pravil náš šlechetný
rytíř. „List
tento mi opatruj, jako svého oka zrak; podle něj ho musejí poznat.“
RYTÍŘ:
Příliš mnoho
prozřetelnosti.
SOBĚBOR:
Nikoliv, pane
rytíři. Jak snadno by se nějaký šibal vynašed, který by se Hadriánem z
Římsů
prohlásil a mému ubohému pánu nevěstu před nosem…
RYTÍŘ:
To je věc nemožná.
SOBĚBOR:
Ó, za nynějších
časů…
SRPOŠ:
Ó, za nynějších
časů…
RYTÍŘI:
Nuže, když to je
již jednou tady, podívejme se do toho – Kyliánova ruka to je; leč – na
mé oči
přichází již soumrak – přečti nám to, sestro.
JENOVEFA
(čte): Mému
starému příteli Světislavu, pánu na Čelakově a tak dále. Milý brachu,
aby se
všem omylům, uhnulo, věz ten, že je syn můj Hadrián, kdo ti list
vlastnoručně
ode mne zhotovený odevzdá. Poněvadž by ani nešlechetný člověk za mou
krev se
mohl vydávat, popisuji ti jej od paty až k hlavě. Totiž: hlavu má malou
a šišatou
–
RUMENA:
Ale otče, rytíř
Kylián se mýlí.
RYTÍŘ:
V čem?
RUMENA:
Svrchu praví, že
bude syna popisovati od paty až k hlavě a začíná: hlavu má malou a
šišatou.
SOBĚBOR:
I má drahá
slečno, to je jedno.
SRPOŠ:
To je jedno, má
drahá slečno, malou nebo šišatou.
RYTÍŘ:
Nerozmnožuj
nadarmo řeč, Ruměno – tedy: hlavu malou a šišatou.
JENOVEFA
(čte dál):
Vlasy na ní řídké.
RYTÍŘ:
Vlasy řídké.
SRPOŠ:
A šišaté.
JENOVEFA:
Čelo nízké.
SRPOŠ:
A šišaté.
RYTÍŘ:
Čelo nízké a šišaté.
JENOVEFA:
Oči černé a poněkud
zapadlé; nos malý –
SRPOŠ:
A šišatý.
JENOVEFA:
Zuby řídké,
zčásti zetlelé, krk tenounký, prsa úzká a drobounká, život spadlý, nohy
rovné,
lýtka žádná.
SRPOŠ:
Lýtka rovná, nohy
žádné. Kdo mě tak věrně vyobrazil?
SOBĚBOR
(k SRPOŠOVI): Nezapomeň,
kdo jsi!
RYTÍŘ
(k sestře):
Jsme u konce?
JENOVEFA
(čte): To ale
jsou vlastnosti, které se i u jiného najíti mohou; avšak věz, že můj
syn je bez
poskvrny, nemá na celém těle ani neštovičky, tělo má bílé, jak je s
sebou na
svět přinesl.
SRPOŠ:
Račte se o tom
přesvědčit, pane rytíři.
RYTÍŘ: Kdopak se
bude až na nahé tělo dobývat. K mému přesvědčení nebylo ničeho
zapotřebí.
(k sestře):
Je to všecko?
JENOVEFA (čte): S tím tě
v duchu tisíckrát po sobě objímám, všecky vás otcovsky a bratrsky
žehnám a zůstávám
tvým starým přítelem Kylián Blýskota z Římsů. Dáno na mém dědičném
hradě v Kamzíkově
nad Bystřicí.
RYTÍŘ:
Hle, můj milý Hadriáne,
žádný štětec by tebe tak nezobrazil, jako otcovo pero.
RUMĚNA:
Až na jednu
důležitou věc, můj otče.
RYTÍŘ:
Kterou?
RUMĚNA:
Stojí tam psáno: „oči
černé a zapadlé“. Mělo by tam státi: oko modré a zapadlé, protože
Hadrián
druhého nemá.
RYTÍŘ:
To je pravda, na
tak důležitou známku přítel Kylián neměl zapomenout.
SOBĚBOR:
Nikoli,
šlechetný rytíři, Kylián z Římsů nemohl než o dvou očích psát, protože
jsme
teprv na cestě o jedno přišli – není‑li pravda, rytíři?
SRPOŠ:
Není‑li pravda,
rytíři.
RUMĚNA:
Leda to.
JENOVEFA:
Věrné dušičky,
to je hrozné neštěstí. A jak se to stalo?
SRPOŠ:
Inu – já jsem
jednou –
SOBĚBOR:
Totiž včera – ne,
předevčírem.
SRPOŠ:
Ještě jako chlapec
– cestou jsem usnul na bělouši v lese –
SOBĚBOR:
Na ryzce chcete
snad říci?
SRPOŠ:
Ne, ani na ryzce,
ani na hříbky. Lesem jsem jel, nepleťte mě.
RYTÍŘ:
To musím hned pro
lékaře poslat –
JENOVEFA:
Zatím přinesu
balšamové kapky, kousek truskavce –
SRPOŠ:
Nehoňte se, nebude
to všecko nic platné, truskavec ani pukavec.
SOBĚBOR: Dokud
nám nepočne nová čtvrť, nesmíme tím hejbat. Včera večer sjeli jsme se
se
znamenitým lékařem, který si byl pro umění až v jakémsi Salermu, někde
ve
Vlašsku a s tou skvostnou kořistí se vrací až z Archanjelska v půlnoční
Rusi,
kde jsou zajíci a medvědí bílí jako u nás někteří králíci.
Ten lékař, který si
byl pro své umění až v jakémsi
Salermu a vrací se až z Archanjelska, kde jsou medvědi a zajíci bílí
jako u nás
někteří králíci, zabil na palouku zlatohlávka, rozdrtil jej na malé
kousky a přiložil
s tím rozkazem, aby se tím dřív nehýbalo, až bude měsíc v úplňku.
SRPOŠ:
Nu ten umí lhát.
JENOVEFA:
To bude zejtra.
RYTÍŘ:
Tedy do zítřka
počkáme. Tak tě tedy ještě jednou srdečně vítám. Nyní jsi po cestě a
nesluší se
rázem o naší záležitosti jednat. Hleď zatím rozkřehnout, s jedním po
druhém se
seznam a na Čelakově tak sobě počínej, jako bys byl pod otcovským
krovem.
SRPOŠ:
Kdybych tak byl na
svém hradě, poručil bych si džbánek dobrého vína.
RYTÍŘ:
Ruměno, ať se
přinese víno!
SOBĚBOR
(pro sebe): Teď
začnou nesnáze.
RYTÍŘ:
Nuže, co dělá můj
věrný přítel – povídej mi o svém otci.
SRPOŠ:
Co mu mám povídat?
Pantátu mého jakživ neviděl.
SOBĚBOR
(SRPOŠOVI do ucha):
Řekni, že je den ode dne starší.
SRPOŠ:
Inu, je den ode
dne starší.
RYTÍŘ:
Jinak není, zato
budeme na onom světě den ode dne mladší. Ale má jistě ještě mysl čistou.
SRPOŠ:
Čistou, nebo radši
jalovcovou.
SOBĚBOR:
Řekni, že si
ještě rád zažertuje.
SRPOŠ:
Ó, on si velmi rád
ještě začertuje.
RYTÍŘ:
Býval prchlivý a prudký;
ale jinak dobrý – jestlipak se již se svým strýcem smířil?
SRPOŠ:
Oni se hněvali?
SOBĚBOR:
Řekni, že oba
vezmou s sebou ten hněv do hrobu.
SRPOŠ:
Ne – tátu položili
do hrobu – ale strýc je zdráv a živ.
RYTÍŘ:
A rozkmotřili se
tehdáž pro maličkost, i když, již nevím, co to měli.
SOBĚBOR:
Strýc mu jednou
odmlouval.
SRPOŠ:
I to nestojí za
řeč, strýc ho jednou obouval.
SOBĚBOR:
Od‑mlou‑val.
SRPOŠ:
Neobouval – odmlouval.
RYTÍŘ:
Kdyby se měl bůh
na všecky tak dlouho hněvat, kteří mu svými skutky odmlouvají – aha, tu
je víno.
LEPOHLAV
přináší víno.
RYTÍŘ:
Sem s ním,
Lepohlave! S chutí, milý Hadriáne, na zdraví tvého otce!
SRPOŠ: Ať je
dlouho živ! On chudák již na devátý rok hnije.
(Pije.)
Ach, to je rytířský nápoj, takové víno jsem nepil, jak před pěti lety
na svůj
svátek – tehda jsem sloužil –
SOBĚBOR
dupne mu na nohu.
SRPOŠ:
Au!
RYTÍŘ:
Co je ti, synu?
SOBĚBOR:
Víno, pane
rytíři, je trochu silné.
SRPOŠ:
Cítím je až v malíku
u nohy – Hlupohlave – nebo jak ti říkají, nalívej!
JENOVEFA:
Radila bych
vám, rytíři, abyste víno nepil. Horkost se vám vrazí do oka.
SOBĚBOR:
Slečna moudře
radí. Jste beztoho po nemoci –
SRPOŠ:
Kdopak, milá
slečno, nalijte si taky, až je živ náš hrdinský král Jan a kralevic
Karel… vedle
něho! (Pije.)
SOBĚBOR
(k SRPOŠOVI): Nech pití a dej
si pozor na řeč!
SRPOŠ
(oboří se na
něj):
Co vy mně máte co rozkazovat? Pan rytíř pravil, abych dělal jako doma.
RUMĚNA:
Nu, ten již
vlastního zbrojnoše nepozná.
SOBĚBOR
(k RYTÍŘI): Prosím vás,
pane rytíři, nedávejte mu už vína, jeho zchátralé nervy jsou jako
pavučina, bez
úrazu ničeho nesnese.
SRPOŠ:
Hlupohlave, nalej
a přines něco na zub.
RYTÍŘ:
Nenos nic, půjdeme
do jídelny. Jdi a přistroj tam!
LEPOHLAV
odchází.
SRPOŠ:
Ano, do jídelny.
Ve Vratislavi jsme tomu říkali krmník – ale zůstaneme při tom sudě!
SOBĚBOR:
Nezapomeňte, že máte
zápověď víno pít.
RYTÍŘ:
Pohárem vína ještě
žádný neoslep. Jeho otec si také rád připil.
SRPOŠ:
Arci že, můj
nebožtík otec, dej mu pámbu věčnou slávu…
RYTÍŘ:
Jak – tvůj
nebožtík otec –
SOBĚBOR:
Ó, ty ťulpase!
Řekni, že to byl dědek.
SRPOŠ:
Pravil jsem otec? Ó
ne, to byl dědek, můj nebožtík dědek vypil každoročně svých pět věder
vína a byl
jenom ponocný.
RYTÍŘ:
Co, tvůj dědek byl
ponocným? Vždyť byl rytíř a vystavěl utěšený hrad Chlumec nad Cidlinou!
SRPOŠ
(k SOBĚBOROVI): Tedy mě nemaťte.
Rytíř vystavěl utěšený hrad a můj dědek byl zedník.
LEPOHLAV (vejde): Pane
rytíři, v jídelně je všechno na svém místě.
(Odejde.)
RYTÍŘ:
Tedy pojďme, na
lačný žaludek se to ne hrubě pije. Kde není základu, těžko hrady stavět.
SRPOŠ: Tak, můj
milý brachu, a já jsem dnes ještě ani v hubě neměl. (Odcházejí.) Byl jsem
v Hlínově u ovčáka přes
noc –
SOBĚBOR: Nezpije‑li
se do němoty a neusne‑li, bude po všem veta. (Odejde
za nimi.)
RUMĚNA: A pro tu
pijavou houbu otec tak daleko poslal? (Jenovefa
odejde.) To je ten nejbídnější ženich na světě. Kdyby mu
zbrojnoš každé slovo
nenapověděl, ani by nepromluvil.
SOBĚBOR vejde.
RUMĚNA:
Co tu děláš? Jdi
svou cestou!
SOBĚBOR:
Kdybych měl svou
cestou jít, musel bych k slečninu srdci zaměřit.
RUMĚNA:
Slečnino srdce by
ti povědělo, že není žádná ratejna, abys chvátal na předhradí mezi
žoldnéře.
SOBĚBOR:
Ach, má spanilá
slečno, když se na růže a lilie ve vašich tvářích dívám, je mi, jako by
ze mne
duch vyskočil a tělo olověné nemohlo z místa.
RUMĚNA:
Tvému rytíři také
asi tak bylo, když ale několik pohárů vína vypil, rozpoutal se mu
jazyk, leč k samým
nesmyslům.
SOBĚBOR:
Ach, což můj
rytíř, ten nemá ani ducha.
RUMĚNA:
Také tak soudím.
SOBĚBOR:
Nemá, nemá. Ani
ducha, ani sílu. Vždyť mně srdce plamenem hořelo a on blízko vás stál
jako
krkonošská Sněžka.
RUMĚNA:
Kdyby tvůj oděv
na sebe vzal, bude žoldnéř hotový. Tvůj rytíř neumí ani ústa otevřít.
SOBĚBOR:
Nerci‑li někomu
srdce.
RUMĚNA:
Když se na něj
podívám, vždycky bych se dala do smíchu.
SOBĚBOR:
A já do pláče.
RUMĚNA:
Proč?
SOBĚBOR:
Proto, že mu
máte dát svou ruku.
RUMĚNA:
Ještě ji nemá.
SOBĚBOR:
Dobře máte,
krásná slečno, neberte si ho.
RUMĚNA:
Ty mně k tomu
radíš, ačkoliv by ses měl za něj přimlouvat?
SOBĚBOR:
Kdybyste jej
chtěla otrávit, ano.
RUMĚNA:
Ty jsi ukrutný
člověk, jdi mi z očí!
SOBĚBOR:
Hned?
RUMĚNA:
Jde z tebe strach
a hrůza.
SOBĚBOR:
Tady straší.
RUMĚNA:
Kdo?
SOBĚBOR:
Vaší prababičky
matčin duch.
RUMENA:
Třeštíš?
SOBĚBOR:
Ani se
nenadějete a osloví vás zvukem hrůzyplným: „Nezdárné dítě, nevezmeš‑li
si
Hadriána z Římsů, zjevím se tvému otci a řeknu mu, že se věsíš na
Želmíra.“
RUMĚNA:
Óó!
SOBĚBOR:
Že jsi se s ním
seznámila na vesnici o pouti a že se spolu scházíváte, že jej líbáš, že
mu ruku
připovídáš. Běda, běda, sedmkráte běda! (Odejde.)
RUMĚNA
stojí jako u vytržení.
ŽELMÍR
(tiše vstoupí):
Ruměno!
RUMĚNA:
Ó, bohudíky, že
jsi tady – co tu děláš?
ŽELMÍR:
Přišel jsem…
RUMENA:
Byl pro tebe
lehký přístup do našeho hradu?
ŽELMÍR:
Naštěstí byl
hradní váš přítel mého otce a přeje, aby se vyplnila horoucí má žádost.
RUMENA:
Co tu hodláš nyní
dělat?
ŽELMÍR:
Chtělas, abych
před tvého otce předstoupil.
RUMĚNA:
Ne touto dobou, u
přítomnosti tam těch hostí.
ŽELMÍR:
Tedy ho už zlý
duch přinesl?
RUMĚNA:
Hadrián je ten
nejzpozdilejší, nejsměšnější nápadník na světě, ale jeho zbrojnoš je
věru
nebezpečný člověk.
ŽELMÍR:
Tvému srdci
nebezpečný?
RUMĚNA:
Naší lásce. Když
jsem ho odbývala, počal vyhrožovat, že všecko vyzradí.
ŽELMÍR:
Co?
RUMĚNA:
Že miluju
Želmíra.
ŽELMÍR:
Ruměno!
RUMĚNA:
Že jsem se s ním
seznámila ve vesnici o pouti.
ŽELMÍR:
To není možné!
RUMĚNA:
Že se každodenně
scházíme.
ŽELMÍR:
Cizí zbrojnoš, že
by se byl dověděl – ty ses musela někomu svěřit.
RUMĚNA:
Ó můj bože, naše
tajemství není už jen naším – cizí lidé –
ŽELMÍR:
Máš ještě tolik
síly, abys odolala hlasu otcovu a odmítla ten protivný sňatek?
RUMĚNA:
Raději s tebou na
hřbitov, nežli s jiným, k oltáři.
ŽELMÍR:
Budeme
opatrnější, ale nepřestanu v nejpěknější budoucnost doufat. Bučí zdráva
a buď
stálá!
RUMĚNA:
Budu stálá, byť by
otec ještě více klášterem hrozil.
OBRAZ
3.
JIZBA NA HRADĚ
(jako v 2. obraze)
SRPOŠ
(vejde a volá):
Pane rytíři – pane rytíři, kýho draka! Tady také není. Tak, teď mně
pomoz bůh,
pan rytíř upláchl a mne tady nechal. Bezpochyby se mu šibalství
nepodařilo a já
mám nastrčit záda. To by se mi chtělo. Půjdu zrovna k starému rytíři a
všecko
mu povím. (Odchází.)
Řeknu mu, že nejsem
Hadrián, že jsem počestný žoldnéř a že kdyby ta slečna ještě jednou tak
krásná
byla –
SOBĚBOR
(vstoupí):
Kampak?
SRPOŠ:
Pan rytíř je ještě
na světě?
SOBĚBOR:
Myslel jsem, že
spíš.
SRPOŠ:
A já myslel, že
jste již přes hory a doly a tak jsem chtěl jít za vámi.
SOBĚBOR:
Zasloužil bys,
abych tě do rybníka odvedl a nechal tě tam utopit.
SRPOŠ:
Můj dobrý bože,
proč?
SOBĚBOR:
Že jsi tak hloupý
jako včera vylíhnuté house.
SRPOŠ:
I co včera, vždyť
jsem se teprve dnes na rytíře vylíhnul.
SOBĚBOR:
Kdybych tě byl
na lože nepřipravil, byl bys mně byl hanbu udělal.
SRPOŠ:
Copak se rytíř
nemůže opít? A jak!
SOBĚBOR:
A co tvé řeči?
SRPOŠ:
Proto vás také
prosím, abyste mě ze žoldu pustil.
SOBĚBOR:
Pozbyls rozumu?
Teď?!
SRPOŠ:
Mně je v tom tak
ouzko jako ve vlašském ořechu.
SOBĚBOR:
Však se v tom za
dva za tři dni neudusíš.
SRPOŠ:
Ještě tři dni? To
nevydržím!
SOBĚBOR:
Musíš!
SRPOŠ:
Vždyť já neumím
rytíře dělat. Ani se z toho svléci nedovedu. Zbrojnoš mně přišel boty
zouvat a tahal
mě po síni, až jsme se oba po podlaze vyváleli. A naposled, kdoví
není‑li celá
cukabába podvod.
SOBĚBOR:
Blázne, kdyby to
bylo co ušlechtilého, nepotřeboval bych k tomu tebe.
SRPOŠ:
A kdo bude za ten
hřích odpovídat?
SOBĚBOR:
Dobře‑li to dopadne,
já.
SRPOŠ:
A špatně‑li to
dopadne? Moje záda.
SOBĚBOR:
Zkrátka: buď
zůstaneš ještě dnes a zejtra rytířem a dostaneš pozejtří chaloupku s
paloukem
a s úrodnou rolí –
SRPOŠ:
Anebo?
SOBĚBOR:
Anebo se dej
poznat a do hladomorny svrhnout.
SRPOŠ:
Raději budu ještě
týden rytířem – pravil jste chaloupku?
SOBĚBOR:
Jenom se také po
rytířsku chovej.
SRPOŠ:
Jak se po rytířsku
chová?
SOBĚBOR:
Nezapomeň, že
jsi tady pro to, aby ses slečně Ruměně zalíbil. Ostatně dělej, co
chceš, mluv, jak
chceš.
SRPOŠ:
Ale vy zůstanete u
mne.
SOBĚBOR:
Jako rámě u lopatky.
SRPOŠ:
Nuže tedy, ať
přijde slečna. Tak se jí zalíbím, že bude otce prosit, aby mne vzal do
žoldu.
SOBĚBOR:
Tiše, někdo
přichází. Nezapomeň, že jsi Hadrián z Římsů!
RYTÍŘ
(vejde): Dobré
jitro v podvečer, Hadriáne – je‑li to tvůj zvyk každodenně poledne
přespat?
SOBĚBOR:
Po tak dlouhém
cestování, pane rytíři –
SRPOŠ:
Ano, po cestě je
člověk jak by ho ztřískal.
RYTÍŘ:
Proto se také na mém
hradě žádný nesměl tomu divit – nuže teď – bych myslil – abychom
přikročili k své
smlouvě – Zbrojnoši, podej nám sedadla!
SRPOŠ:
Zbrojnoši, podej
nám sedadla!
RYTÍŘ:
A teď odejdi!
SRPOŠ:
A teď odejdi! Ale
ne, počkej!
SOBĚBOR:
Jsem mlčenlivý
jako ta podlaha.
SRPOŠ:
To je pravda. Je
jako podlaha.
RYTÍŘ:
Nejde o podlahu;
ale kdo jakživ slyšel, aby byli zbrojnoši rytířských sněmů přítomni –
jdi ven!
SOBĚBOR:
Nesmím, rytíři.
SRNOŠ:
To je pravda, on
nesmí.
RYTÍŘ:
Oho!
SRNOŠ:
Oho!
SOBĚBOR:
Rytíř Kylián mně
rozkázal, abych byl při všem, co se s jeho šlechetným synem mluviti a
vyjednávati
bude.
SRPOŠ:
To je pravda, tak
rozkázal rytíř Kylián.
RYTÍŘ:
Při všem, toliko
při tom ne, co s ním mám stran své dcery vyjednávat, Ty půjdeš ven,
nebo – hromy
a blesky!
SOBĚBOR
odejde.
SRPOŠ:
Tohle bude krásné
vyjednávání!
RYTÍŘ:
Sedněme. Tedy
drahého mi přítele šlechetný synu, pojednejme beze všeho líčidla o tom,
proč
jsme se vlastně na mém hradě sešli. Před čtrnácti roky přišlo mně v
táboře s otcem
tvým v i témž stanu se sejíti. Slovo se řadilo k slovu a mezi námi
vzrostl štěp
svatého přátelství, jeho nejsladší plod měl býti sňatek dítek našich.
To ti
bezpochyby povědomo.
SRPOŠ:
Ano, pamatují se
na to, jako by to bylo dnes.
RYTÍŘ:
Dcera má je k sňatku
dospělá. Za tou příčinou vypravil jsem k tvému otci posla a otec tvůj
pamětliv
slibu svého, takřka zároveň tebe odeslal – Dceru mou jsi viděl. Jak se
ti líbí?
SRPOŠ
se úzkostlivě ohlíží.
RYTÍŘ:
Ptám se tě, jak se
ti dcera má líbí?
SRPOŠ:
Je to ta stará
nebo ta mladá?
RYTÍŘ:
Ruměna. Jiné dcery
nemám, Jenovefa je má sestra –
SRPOŠ:
I ano, Jenovefa je
hodná osoba. A teď půjdeme, rytíři.
RYTÍŘ:
Počkej přece, ptám
se tě, jak se ti líbí Ruměna!
SRPOŠ:
– ta – bych soudil
– je ještě hodnější.
RYTÍŘ:
Tedy se ti líbí?
SRPOŠ:
Tak, tak. Půjdeme,
rytíři?
RYTÍŘ:
A hodláš si ji
vzít?
SRPOŠ:
Vzít? Ona se mnou
půjde?
RYTÍŘ:
Až bude tvou
manželkou.
SRPOŠ:
Tedy myslíte,
rytíři, abych ji sebou vzal, až bude mou manželkou?
RYTÍŘ:
Až bude tvou
manželkou, ano. Což bych jiného myslel.
SRPOŠ:
To je těžká věc – to
–
RYTÍŘ:
Co je těžká věc?
SRPOŠ:
Abych ji vzal
sebou. O tom bych se musel dříve s panem rytířem poradit.
RYTÍŘ:
S jakým panem
rytířem?
SRPOŠ:
S otcem měl jsem
vlastně říci – s otcem.
RYTÍŘ:
Pročpak tě sem
otec poslal?
SRPOŠ:
Abych se slečně
Ruměně zalíbil.
RYTÍŘ:
A vzal si ji.
SRPOŠ:
A – to je jiná. To
ne. Rytíř mně řekl, abych se jí zalíbil a dost. Víc udělat nemohu a
neudělám.
Abych si jí vzal, o tom mně rytíř ani slova neřekl.
SOBĚBOR (vběhne): Hadriáne,
Hadriáne! – Dovolte mně, pane rytíři, právě mi něco napadlo, nač jsme
oba
zapomněli. (Odvádí SRPOŠE stranou.)
Nelekej se, jsme v
kaši, Srpoši.
SRPOŠ:
Kaši – tu já rád.
Ale vy jste mi neřekl, že si mám s sebou odvést Ruměnu.
Venku troubení.
RYTÍŘ: Co
slyším? Kdo to chce na mém hradě přenocovat?
(Odejde.)
SOBĚBOR: Už to začíná.
Opět se troubí.
SOBĚBOR:
Slyšíš?
SRPOŠ:
To je trouba.
SOBĚBOR:
Dva jezdci
zastavili se před branou. Pamatuj, že jsi rytíř Hadrián!
SRPOŠ:
A dostanu pozejtří
chaloupku s paloukem?
SOBĚBOR:
Kousek role k tomu.
SRPOŠ:
Kdyby jen ještě
kravička byla.
SOBĚBOR:
Kravička tě
nemine, na několik oveček také nepřijde.
SRPOŠ:
Několik oveček – juchej!
SOBĚBOR:
Ale musíš pevně
na svém stát, že jsi Hadrián.
SRPOŠ:
Pevně oběma
nohama!
SOBĚBOR:
A kdyby ti to
všichni upírali, zůstaneš Hadriánem!
SRNOŠ:
Zůstanu Hadriánem!
Vejde JENOVEFA
s rytířem.
JENOVEFA:
Věrné dušičky,
bratře!
RYTÍŘ:
Tak, kdo jsou ti
muži?
JENOVEFA:
Zlý duch se o náš
hrad pokouší.
RYTÍŘ:
Co se děje?
JENOVEFA:
Viděls dva
jezdce u brány stát?
RYTÍŘ:
Viděl.
JENOVEFA:
Jeden seděl na
bělouši.
RYTÍŘ:
Ano.
JENOVEFA:
Měl na přílbě plamenný
chochol.
RYTÍŘ:
Ano.
JENOVEFA:
V jedné ruce
otěž držel.
RYTÍŘ:
Ano.
JENOVEFA:
V druhé stočený
list.
RYTÍŘ:
Ano, ano, ale co
na tom?
JENOVEFA:
To je Hadrián z
Římsů.
RYTÍŘ:
Jak?
SRPOŠ:
Co?
JENOVEFA:
To má být
Hadrián z Římsů.
RYTÍŘ:
Jako ty na tom bělouši
nesedíš, tak tam také Hadrián nemohl sedět. Hadrián snad; ale Hadrián z
Římsů
tady stojí.
SRPOŠ
(k Soběborovi):
Slyšíte, rytíři?
SOBĚBOR
(k němu):
Slyším a radostí jásám.
RUMĚNA
(přibíhá): Otče,
Hadriáni se sjíždějí; U brány stojí také jeden.
RYTÍŘ:
Chcete mne o rozum
připravit? Kdo jsou ti lidé?
RUMĚNA:
Rytíř Hadrián z Římsů
a jeho zbrojnoš. Přijíždějí z Kamzíkova nad Bystřicí a posílá je rytíř
Kylián
Blyskota, tvůj dávný přítel.
RYTÍŘ
(k SRPOŠOVI a SOBĚBOROVI): Kdo jste tedy
vy?
SRPOŠ:
My jsme –
SOBĚBOR:
Jsme právě ti,
které slečna jmenovala.
RYTÍŘ:
Má rytíř Kylián
ještě jednoho syna?
SOBĚBOR:
Jen jediného a ten
stojí tady.
RYTÍŘ:
Ti stojí tam, ti
stojí tady – podobni sobě jsou; ale ne jako vejce vejci. Kouzla v
Čechách vyvětrala,
ale podvod ještě nevymřel.
JENOVEFA
a RUMĚNA: Podvod?
SRPOŠ:
Počínají mě brnět
nohy.
SOBĚBOR
(k němu):
Kravičku a devět ovcí.
RYTÍŘ:
Šibalové jsou buď
před hradem, anebo již na hradě.
SOBĚBOR:
Pane rytíři,
nezdají‑li se vám naše tváře dosti počestné, nezlehčujte alespoň jméno
svého
starého přítele.
SRPOŠ:
Ano, třeba jsme
všelijací…
RYTÍŘ:
Ticho – hraje se
tu o mne, o mé dítě a snad ještě o víc. Co byste činili na mém místě?
SOBĚBOR:
Zajisté máme
stejné právo nad tou podivnou příhodou se pozastavovat. Kdybyste, pane
rytíři,
v ten hodnověrný list nedůvěřoval, tak byste si snad nejmoudřeji
poradil,
kdybyste k našemu rytíři nad Bystřicí nového posla vypravil.
RYTÍŘ:
Toho bohdá třeba
nebude.
SOBĚBOR:
Ač – konečně – kdo
ví, Pusťte ty muže na hrad.
RYTÍŘ:
To udělám – to
udělám. Lepohlave!
LEPOHLAV
vstoupí.
RYTÍŘ:
Ať se těm
příchozím mosty spustí. Mimo to – stůj! – Svoláš mi, až vejdou oba mezi
nás – do
předsíně několik zbrojnošů a budeš s nimi čekat dalšího mého rozkazu.
Jdi!
LEPOHLAV
odejde.
SRPOŠ
(k SOBĚBOROVI): Rytíři, já
myslím, že mám strach.
SOBĚBOR:
Chaloupka!
RYTÍŘ: Již dávno
krev má tak nevzkypěla jako dnes, ale běda tomu, kdo ten požár
rozdmychal.
(k SRPOŠOVI):
Nerad tebe, synu, děsím. Vím, že je ti to nepříjemné, co tichému
beránku nad
vlky soud.
SRPOŠ:
I já bych za to
kutnohorské báně nevzal, jak jsem chudý člověk.
RYTÍŘ:
Buď jist, že
cokoliv ti zprvu bude nemilé, nakonec se k tvému osvědčení obrátí.
SRPOŠ:
To dej bůh.
LEPOHLAV
(vejde): Cizího
rytíře zbrojnoš.
JEHOŇ
(vejde): Zdař
bůh.
RYTÍŘ:
Kdo jsi?
JEHOŇ:
Starý zbrojnoš. S rytířem
Kyliánem projel jsem padesát českých hradů, ale nikde nás nenechali tak
dlouho
před branou stát –
RYTÍŘ:
Jako tady? – Věřím.
Kdo je druhý jezdec?
JEHOŇ:
Rytíř Hadrián z Římsů.
RYTÍŘ:
Odkud, kudy a kam
jde vaše cesta?
JEHOŇ:
Což nejste rytíř
Světislav na Čelakově?
RYTÍŘ:
To jsem.
JEHOŽ:
Rytíře Kyliána z Římsů
znáte; že jste pro jeho syna vzkázal, také jste snad ještě nezapomněl.
RYTÍŘ:
Víš také, proč jsem
vzkázal?
JEHOŇ:
Aby se s vaší
dcerou seznámil.
RYTÍŘ:
Seznámil? Proč ne.
JEHOŇ:
Dnes mu jen hleďte
tichý odpočinek zjednat. Je po dlouhé nemoci a tou dalekou cestou
všecku svou
sílu ztratil. (Odejde.)
SOBĚBOR:
Jak příkrý a odvážlivý!
Z jednoho oka mu kouká loupež, z druhého vražda.
SRPOŠ:
A ruce má tak – tak
–
SOBĚBOR:
Nebezpečné.
SRPOŠ:
Ano.
SOBĚBOR:
Něco mi napadá.
RYTÍŘ:
Mluv.
SOBĚBOR:
Kdyby se byli ti
zlosynové náhodou dověděli, jaký je naší cesty cíl, pamatujete, rytíři?
SRPOŠ
(k RYTÍŘI): Pamatujete,
rytíři?
SOBĚBOR:
První večer
přijeli jsme do hostince, kde byl již hluk a dost lidí pohromadě.
Rytíři,
žoldnéři, kramáři, všecko pod jedním stropem. Já jsem si v konírně koní
našich
hleděl – jako se již dvakrát stalo, když od vás odejdu – vy jste
několik číší
vína vypil a sem tam slovo o naší pouti prohodil –
SRPOŠ:
Za celou cestu
jsem žízeň sotva vodou uhasil.
SOBĚBOR:
K tomu jsem vám
příliš hlasitě povídal, že zejtra hradu Čelakova dospěti hodláme. Touha
po
milostné nevěstě tak vás však unášela, že jsme sem o celý den dříve
přicválali.
RYTÍŘ:
Ticho! Přicházejí!
HADRIÁN s JEHONĚM
vcházejí.
JEHOŇ:
Tu stojí rytíř
Světislav.
HADRIÁN:
Buďte zdráv,
rytíři, ať vás nebe chrání od všech všudy neduhů tělesných.
RYTÍŘ:
Až dosud těšil
jsem se z té jeho milosti.
HADRIÁN:
Ó, blažený muži!
Jehoni, podívej se na dveře, někudy na mne vítr táhne – já, ať se ženu
po zdraví
jakkoli – nikdy je nedohoním, ale to bylo již před mnoha sty lety ve
hvězdách
psáno, že na mne nezdravoty celého světa čekají.
JENOVEFA:
Snad vám někdo
učaroval.
HADRIÁN:
Rodu našeho osud
neúprosný. Můj děd zemřel v roce stém a sedmnáctém svého věku a byl
devadesát
let se svými sousedy v neustálém boji živ. Měl ale to neštěstí –
RYTÍŘ:
Zkrátka, zkrátka.
HADRIÁN:
Mně bylo na
Filipa a Jakuba dvaatřicet let a nemocen jsem o několik měsíců déle.
RYTÍŘ:
To jest: byl jsi
nemocen dřív, než jsi přišel na svět.
HADRIÁN:
Bože, tak. S hlavničkou
jsem se narodil, pročež již dvaatřicet let žízním, jako bych byl z
písku.
JENOVEFA:
Copak pijete?
HADRIÁN:
Diviznu, viď
Jehoni.
JEHOŇ:
Někdy diviznu,
někdy pampelišku.
RYTÍŘ:
Dost toho. Tvůj
zbrojnoš praví, že jsi Hadriánem, totiž Hadriánem, synem Kyliánovým z
Kamzíkova
nad Bystřicí. Jak mě o tom přesvědčíš?
HADRIÁN:
Tímto listem,
pravil nám otec. (Podává
mu pergamen.)
RYTÍŘ
se dívá do listu.
JENOVEFA
(pro sebe): Všecky
věrné dušičky mně napovídají, že to je pravý Hadrián.
RYTÍŘ:
Nahlédni, sestro,
vždyť to ani ta ruka není.
JENOVEFA:
Jakási nucená
podoba, ale táž ruka to není.
RYTÍŘ:
Tedy čti to
šibalství – hodně nahlas.
JENOVEFA
(čte): Rytíři Čelakovský!
Nevím, proč ti to napadlo po tak mnohých letech ke mně jako k příteli
se hlásit.
RYTÍŘ:
Roztomilý začátek –
po tak mnohých letech jako k příteli se hlásit – dále!
JENOVEFA
(čte): Nedržím
v náměti všecky rytíře, se kterými jsem se setkal v táborech.
RYTÍŘ:
Že nedrží v paměti?
JENOVEFA
(čte dál):
Kdyby si můj syn měl vzíti dcery všech rytířů, s kterými jsem se jakživ
na
bojištích setkal, byl by se v desátém roce věku svého musel oženit a od
toho
času nejméně padesátkrát vdovcem se stát.
RUMĚNA:
Děkuju pěkně za
takového ženicha.
RYTÍŘ
(se směje): Čti
jen dále!
JENOVEFA
(čte): Nicméně,
je‑li dcera tvá syna mého hodna, a dáš‑li jí ještě před spojením hrad
Čelakov
se vším všudy zbožím v deskách zemských přiřknout –
RYTÍŘ:
To – to že psal?
JENOVEFA
(čte): Tedy ať
se rodu tvého soumrak již setmělý poledním sluncem rodu mého novou září
vyjasní.
RYTÍŘ
(se směje):
Jakže to v listu stojí? Čti znovu, sestro.
JENOVEFA
(čte): Ať se
rodu tvého soumrak již setmělý – poledním sluncem rodu mého – novou
září
vyjasní.
RYTÍŘI:
Podívej se, má dcero!
Tu je to polední slunce – to je ten statný rytíř!
JEHOŇ:
Ne ne ne!
HADRIÁN:
Co povídáš,
Jehoni?
JEHOŇ:
Pan rytíř mi
povídal, co hodlá psát; ale znělo to všecko jinak.
RYTÍŘ:
Jen dále, dále!
JENOVEFA
(čte):
Vlastnosti mého Hadriána jsou: mysl bystrá, horká krev – bujará živost.
HADRIÁN:
Ano, když mám
horečku, to mám horkou krev, ale bujará živost?
RYTÍŘ:
Jsi vůbec ještě živ?
HADRIÁN:
Živ – ano – ale
málo.
RYTÍŘ:
Čti, čti!
JENOVEFA:
Je můj syn o hlavu
větší nežli Jehoň.
JEHOŇ:
Tak to tam nemůže
stát!
RYTÍŘ (vytrhne sestře list z ruky a k JEHOŇOVI s ním přikročí):
O hlavu
větší, nežli Jehoň!
JEHOŇ:
Ničeho nevidím.
RYTÍŘ:
Což jsi slepý?
JEHOŇ:
Nejsem, ale neumím
číst.
RYTÍŘI
(k HADRIÁNOVI): Tu čti sám!
HADRIÁN:
Já taky ne.
RYTÍŘ
(přikročí k SRPOŠOVI): Hromy a blesky
– stojí to tady, nebo nestojí?
SRPOŠ
(ani se do
listu nepodívá):
Něco tady stojí.
RYTÍŘ:
O hlavu větší,
nežli Jehoň. Kdo jiný by tak psal, nežli můj přítel Kylián. Ale jen dál.
JENOVEFA
(vezme opět
co ruky list):
Po plecích mu Černé kadeře krouží –
RYTÍŘ:
To ještě! (Směje se.)
RUMĚNA:
Černé kadeře?
JEHOŇ:
Co je vám, rytíři?
HADRIÁN:
Jehoni, já se
třesu.
JENOVEFA
(čte): Od
chrpových očí k šarlatovým rtům táhne se řecký nos.
RYTÍŘ
(mrští listem
HADRIÁNOVI pod nohy):
Hromy a blesky! Oklamán bych nebyl ponejprv, ale tak zjevně, tak hrubě,
tak
dubově!
SOBĚBOR:
To je
opovážlivost!
SRPOŠ:
To je opovážlivost!
Já se tě nebojím.
JEHOŇ:
Někdo si s námi
zahrál.
RYTÍŘ
(uchopí HADRIÁNA za ruku, vede jej k SRPOŠOVI): Hadriáne s řeckým
nosem, tu stojí také Hadrián!
SOBĚBOR
(k SRPOŠOVI): Teď se drž!
HADRIÁN:
Jsem Hadrián z Římsů.
SRPOŠ:
Já taky.
SOBĚBOR
(k němu):
Dobře.
HADRIÁN:
Ty?!
JEHOŇ:
U čerta!
RYTÍŘ:
Co tomu říkáš?
HADRIÁN:
Ale Kyliánův
syn!
SRPOŠ:
Já taky!
SOBĚBOR
(k němu):
Výborně!
HADRIÁN:
Co?
JEHOŇ:
Ty ďáble!
RYTÍŘ:
Jak se ti to líbí?
HADRIÁN:
Ale Hadrián z Kamzíkova.
SRPOŠ:
Ano, Hadrián z Kamzíkova.
HADRIÁN:
To jsem já!
SRPOŠ:
To je toho!
JEHOŇ:
Štípněte mě, pane
rytíři, ať se probudím.
RYTÍŘ:
Probudíš se, ale
ve vězení – jsi jistě Hadrián?
HADRIÁN:
Hadrián z Kamzíkova
nad Bystřicí.
SRPOŠ:
Z Kamzíkova nad Bystřicí.
JEHOŇ:
Co tam pálíme
uhlí?
SRPOŠ:
Co tam pálíme
uhlí.
HADRIÁN:
Co stojí na
skále kostel?
JEHOŇ:
Co tam je zrzavý
kostelník?
SRPOŠ:
Co tam je zrzavý
kostelník.
JEHOŇ:
To je rohatá lež!
SRPOŠ:
Nu, tedy není
zrzavý.
HADRIÁN
a JEHOŇ (oba najednou):
My jsme z Kamzíkova, nás posílá rytíř Kylián.
SOBĚBOR
(k SRPOŠOVI): Řekni, že
jim to dokáže meč.
SRPOŠ:
Já vám ukážu meč!
HADRIÁN:
Pojďme odtud,
Jehoni, vždyť přece já jsem Hadrián, Kyliánův syn – či kdo jsem,
Jehoni? Ty mě
znáš již dvaatřicet let.
JEHOŇ:
A vy to, rytíři,
trpíte, aby vašeho přítele nevinný syn –
RYTÍŘ:
Nevinen? Do vězení
půjdete?
HADRIÁN:
Jak?
JEHOŇ:
Pane rytíři, to si
vyřídíme svými meči.
RYTÍŘ:
Na lupiče a podvodníky
je zemské právo. Hej, žoldnéři!
Dva ŽOLDNÉŘI
vejdou.
RYTÍŘ:
Do vězení rytíře i
zbrojnoše!
ŽOLDNÉŘI se chopí SRPOŠE.
SRPOŠ:
Já to věděl, už – je
to tu!
SOBĚBOR:
Toho ne!
RYTÍŘ:
Tamtoho rytíře?
ŽOLDNÉŘI se chopí HADRIÁNA.
JEHOŇ:
Takhle jedná rytíř
s rytířem?!
HADRIÁN:
To by můj otec
ani cikánům neudělal!
RYTÍŘ: My k večeři
se bereme.
(Odcházejí.)
SOBĚBOR:
Skoro je mi jich
líto.
OBRAZ
4.
VĚZENÍ NA HRADĚ
HADRIÁN:
Ach, mne
smutného.
JEHOŇ:
I co jsou tu vaše
achy platné.
HADRIÁN:
Jehoni, tys
nikdy nestonal?
JEHOŇ:
Chvála bohu, jakživ.
HADRIÁN:
Proto také
nevíš, co je nemoc.
JEHOŇ:
Nemoce jsou různé.
Vím, že ta vaše je nejnemocnější nemoc.
HADRIÁN:
Tak vidíš.
JEHOŇ:
Vy chcete být
nemocný. Máte tolik potěšení z nemocí, že si je za drahé peníze od
lékařů
kupujete.
HADRIÁN:
Zeptej se našeho
mastičkáře.
JEHOŇ:
Ten se vyzná v lékařství
asi tak jako já. Kdy byste zejtra přestal chtít být nemocný, musel by
pozejtří
o hrad dál.
HADRIÁN:
Zatuchlo je
tady, jako –
JEHOŇ:
Jako v hladomorně.
HADRIÁN:
Kam si lehneme k
odpočinku? – Kdyby nás otec viděl.
JEHOŇ:
Skákal by radostí.
HADRIÁN:
Poslal mne pro
nevěstu…
JEHOŇ
se směje.
HADRIÁN:
Neublížil jsem
jakživ kuřeti –
JEHOŇ:
Protože by vám
uteklo.
HADRIÁN:
Jako zlosyna mne
do žaláře vrhnou.
JEHOŇ:
Pojistili si nás,
aby nepřišli o ženicha.
HADRIÁN:
Ale až přijdeme
domů…
JEHOŇ:
Bude to brzo?
HADRIÁN:
A z toho sňatku
nebude nic.
JEHOŇ:
Asi nic.
HADRIÁN: Z toho
sňatku nebude nic! (Uhodí
do stolu.) Jehoni,
já jsem se uhodil.
JEHOŇ:
Hm.
HADRIÁN:
Ale mne to bolí.
JEHOŇ:
Pamatujte, že jste
Hadrián.
HADRIÁN:
Ať si vezme toho
Hadriána, který je také Hadrián a Kyliánův syn a přijíždí také z
Kamzíkova nad
Bystřicí.
JEHOŇ:
Co se tam pálí
uhlí a co je tam zrzavý kostelník.
HADRIÁN:
A víš to jistě,
že není zrzavý?
JEHOŇ;
Ať je, nebo není,
už nám to nepomůže.
HADRIÁN:
Ale že nám dal
otec tak nesmyslný list na cestu, to nebylo chytré.
JEHOŇ:
Protože nesmysl
nikdy není chytrý.
HADRIÁN:
Ale budu se
bránit –
JEHOŇ:
Tuším v tom nějaký
podvod.
HADRIÁN:
Obořím se na ně,
vyzvu je na boj, já – já jim dokáži, že jsem rytíř.
JEHOŇ:
To jste měl
udělat, když vám tam své hadriánství mečem dokazovat chtěl. Teď je již
pozdě,
abyste zařval jako lev a skákal jako Horymír. Pohanu máme již na sobě.
HADRIÁN:
Ty zdi musí se
ustrnout.
JEHOŇ:
V hladomorně jsou
zdi nářkům zvyklé.
HADRIÁN: Ouvej,
hvězda má zachází v nejkrásnějším věku. Jehoni!
JEHOŇ:
Poslouchám.
HADRIÁN:
Přines otci
poslední mé sbohem.
JEHOŇ:
Sejdu-li se s ním.
HADRIÁN:
Řekni, že jsem
na něj do poslední chvíle pamatoval.
JEHOŇ:
Vyřídím.
FADRIÁN:
Že jsem se s obrazem
jeho těžce loučil. Že mu i za život i za vychování, i za všecko všudy
synovsky
děkuju.
JEHOŇ:
Za všecku diviznu
a pampelišky.
FADRIÁN:
Ale s takovým
listem, aby podruhé nežertoval.
JEHOŇ:
Tiše, někdo
přichází.
JENOVEFA
(vejde):
Potěšte vás věrné dušičky. Lačné krmte, vězně těšte. Tady už na sedmý
rok žádný
neseděl.
JEHOŇ:
Proto je tu také
čerstvé povětří, že v něm ani lampa nehoří.
JENOVEFA:
Stěžoval jste
si, rytíři, na horkost a žízeň –
HADRIÁN:
Ach ano, anděli
můj, plíce mám jako v ohni.
JENOVEFA:
Proto vám přináším
večerní dojení kozího mléka. Je moc dobré pro prsa.
HADRIÁN:
Děkuju vám,
šlechetná paní.
JENOVEFA:
Počestná dívka
stojí před vámi.
HADRIÁN:
Děkuji vám,
dívko počestná.
JEHOŇ:
Nelejte to do
sebe, kdoví není‑li v tom jed!
HADRIÁN: Běda,
jed? Už ho mám v sobě. Jsem otráven!
Běda, ouvej, už mě to
řeže!
JENOVEFA: Abyste
beze strachu pil, nechte nejdříve mne nápoj okusit. (Láhev a košík postaví vedle JEHONĚ.)
To pro tebe, zbrojnoši, abys na hostinnost čelakovskou nestýskal. Na
celém
hradě žádný lépe nevečeří než ty.
(k HADRIÁNOVI):
Pravda, rytíři, že to pod žebra jemně chladí.
HADRIÁN:
Ze žilky do
žilky to proudí. Ach, dívko počestná, kdybyste ztrýzněným mým oudům
utěšenější
odpočinek zjednala. Ztuhnu tady do rána.
JENOVEFA:
Kdybyste rady
mé uposlechl.
HADRIÁN:
Raď mi, strážný
anděli můj.
JENOVEFA:
Bratr můj je
dobrý muž, když se mu rozleje žluč, rozpálí se, ale dost malá rosa ho
ochladí.
HADRIÁN:
Ó, kéž by na něj
napadla rosa! A co mám učinit?
JENOVEFA:
Řeknu mu, že
těch kroků litujete.
JEHOŇ:
Prosím vás,
slečno, řekněte, že mne a mému koni je líto každého kroku, který od nás
na váš
hrad udělal.
JENOVEFA:
Že se zkroušeně
přiznáte, co vás navedlo, abyste se za Hadriána z Římsů vydával.
HADRIÁN:
Pro dobrý bůh,
vždyť se za nic nepravého nevydávám! Rytíř Kylián je můj otec a já jsem
Hadrián,
jeho jediný syn!
JENOVEFA:
Hned jsem si to
pomyslela, ale v listu jste pravý opak své osoby.
HADRIÁN:
Ó, to ví bůh, co
se s tou listinou stalo.
JEHOŇ:
Podvodem jsme
museli o pravou přijít.
JENOVEFA:
Aha!
HADRIÁN:
Čeho se lekáte?
JENOVEFA:
Ó, věrné dušičky,
kdo která jste?
HADRIÁN:
Nač je voláte?
JENOVEFA:
Ubohý Hadriáne!
HADRIÁN:
Já se bojím.
JENOVEFA:
Politováníhodný
Hadriáne!
HADRIÁN:
Umírám strachy.
JENOVEFA:
To by byl
šibalský, lstivý, pekelný skutek.
HADRIÁN:
Neděste mne,
počestná dívko.
JENOVEFA:
Kdybyste vy
přece byl Hadrián z Římsů…
HADRIÁN:
Ach, ten jsem;
copak se se mnou stane?
JENOVEFA:
Kdybychom tam
nahoře hada sobě zahřívali –
HADRIÁN:
Jsem nevinný
člověk na těle i na duši.
JENOVEFA:
Můžete to
dokázat?
HANDRIÁN:
Že jsem člověk?
JENOVEFA:
Že jste
nevinný.
HADRIÁN:
Že jsem nevinný
na těle nebo na duši?
JENOVEFA:
Že jste Hadrián,
Kyliánův z Římsů syn!
HADRIÁN:
Vy mne děsíte.
Kdopak jsem, když nejsem Hadrián?
JEHOŇ:
Slečno, jsem jen
žoldnéřův syn, před desíti lety mne můj rytíř za věrnost a poctivost
zbrojnošem
udělal. Jsem tedy sprostý sluha, mimo několika coulů zdravého rozumu
nic nemám;
ale na místě vašeho rytířského bratra moudřeji bych si vedl.
JENOVEFA:
Nuže?
HADRIÁN:
Jak by sis vedl,
Jehoni?
JEHOŇ:
Poslal bych do
Kamzíkova nad Bystřicí a dal bych od rytíře Kyliána lidi přivést, kteří
by na
pravého Hadriána prstem ukázali.
JENOVEFA:
Ó, můj úmysl a má
rada – ale učiním krok rozhodný. Tady nesmíte zůstat, rytíři, jste
chorý na
těle i na duši –
HADRIÁN:
Jsem, jsem, počestná
dívko!
JENOVEFA:
Zahalen je již
hrad v temnost večerní, uvedu vás na místo, kde vlídnější stěny
nepřipustí k vám
ani hrůzu, ani strach. Pojďte, pojďte – zbrojnoši, zůstaneš zatím tady –
HADRIÁN:
Kam mne povedete?
Ach, dívko počestná, neodlučujte ode mne mého Jehoně.
JEHOŇ:
Já se tady také
vyspím.
JENOVEFA:
Avšak – ještě
jedno: vy jste tedy Hadrián. Z Římsů, otec vás sem poslal, abyste se s
mou
neteří zasnoubil.
HADRIÁN:
Ano, s vaší
neteří.
JENOVEFA:
Z toho sňatku
sotva co bude.
HADRIÁN:
Ale, pročpak
jsem tak daleko šel?
JENOVEFA:
Líbí se vám
Ruměna?
HADRIÁN:
Kdo je to?
JENOVEFA:
Vaše nevěsta.
HADRIÁN:
Nevšiml jsem si
jí.
JENOVEFA:
Ona si vás ale
dobře všimla, nelíbíte se jí. Ale z toho si nic nedělejte, kdybyste byl
mladý
jako ona, spanilý jako malovaná panna, přece se jí nezalíbíte.
HADRIÁN:
Pro mne za mne,
a co tomu otec řekne?
JENOVEFA:
Kdybych byla
vámi, tak snadno bych se neženila.
HADRIÁN:
Ach, má počestná
dívko, já bych se nejraději s naším mastičkářem a s Jehoněm do
otcovského hradu
zavřel a čekal na smrt.
JEHOŇ:
To by bylo veselé.
HADRIÁN:
Ale otec si
přeje, aby rodu našeho větev se mnou ne vymřela, a než by to připustil,
raději
se sám ještě ožení.
JENOVEFA:
Váš úmysl,
oženit se s Ruměnou, zůstává tedy nezvratný?
HADRIÁN:
Nikoli, dívko
počestná – Ruměna může zůstat, kde se jí líbí; mně by byla nevěsta jako
nevěsta, ale ta otcovská smlouva…
JEHOŇ:
Vždyť jste slyšel,
že ta smlouva není bez podmínky. Výslovně je v ní řečeno: bude‑li se
jeden
druhému líbit.
HADRIÁN:
Na to jsem
zapomněl. Ty máš paměť. Já se jí tedy nebudu líbit. Co tomu říkáš,
Jehoni? Teď
bych byl tak dalece spokojen, jen ještě kdybych měl obstojného lože.
JENOVEFA:
Půjdeme. Vy na
lože, já do boje s bratrovým hněvem. Podejte mi ruku, vchod je tmavý –
Pojďte,
pojďte, znám tu všecky kouty – vejde-li nám někdo v cestu, vyhneme se.
JENOVEFA s HADRIÁNEM
odcházejí.
JEHOŇ: Po kom je
ten Hadrián tak hloupý? Otec rekovný jako lev a syn – pro milý bůh!
Kdyby rozum
svůj na dlaň vysypal, nebude ho vidět.
(Je slyšet
otvírání dveří.)
JEHOŇ:
Co to, snad se ta slečna
také nade mnou smilovala.
LEPOHLAV
(vchází,
přináší jídlo a pití):
Dobrý večer, vězňové. Rytíře přechází hněv, posílá
vám večeři – nuže – kde jste kdo? – Tu stojí zbrojnoš – kde máš rytíře?
JEHOŇ
ani oudem nehne.
LEPOHLAV:
Kam se poděl
tvůj druh? – Spí ten člověk anebo na té zdi zkameněl? (Třese jím.) He,
brachu!
JEHOŇ:
Co chceš bledý
strachu?
LEPOHLAV:
Tvého rytíře hledám.
JEHOŇ:
Kdybys nebyl
tupozraký, viděl bys jej.
LEPOHLAV:
Kdepak?
JEHOŇ:
Stojí za tebou.
LEPOHLAV
(otáčí se):
Kde? – U všech čertů, kam se poděl?
JEHOŇ:
Co chceš rytíři
Hadriánovi?
LEPOHLAV:
Tiše, nejmenuj
ho. Víš, že v tom jsou nějaké čáry?
JEHOŇ:
Nech marných řečí,
pojď jíst a pít. (Zasedne.)
LEPOHLAV:
Kde je rytíř?
JEHOŇ:
Nedbej na rytíře a
přisedni.
LEPOHLAV:
Pokud nevím,
kam se rytíř poděl –
JEHOŇ: Brrr, to
je břečka z nezralých trnek. Dám ti lepší.
(Přinese láhev JENOVEFINU.)
LEPOHLAV:
Co je to? Na mě
jde hrůza, jak se zde octlo víno a jídlo?
JEHOŇ
(nalévá): Pij!
LEPOHLAV:
Nechce se mi.
JEHOŇ:
Nech tak. (Pije sám.)
LEPOHLAV:
Odkud jsi vzal
to víno?
JEHOŇ:
Daleko jsem pro ně
nebyl, tos viděl.
LEPOHLAV:
To jsem viděl,
ale kde je tvůj rytíř, u všech čertů?
JEHOŇ:
Sedí vedle tebe.
LEPOHLAV:
Kde?
JEHOŇ:
Po pravici.
LEPOHLAV:
Buď, že jsem
oslepl, anebo – anebo –
JEHOŇ:
Anebo co?
LEPOHLAV:
Nebo umíte
čarovat. Na mne jde hrůza.
JEHOŇ:
Neprovázel jsi nás
osobně až před tento plesnivý práh?
LEPOHLAV:
Provázel, ale
to vaše víno…
JEHOŇ:
Nezavíral jsi nás
tu sám?
LEPOHLAV:
Zavíral, ale to
vaše víno…
JEHOŇ:
Neodnesl jsi klíče
ve vlastní ruce?
LEPOHLAV:
Odnesl, ale kde
u všech čertů – kde je tvůj rytíř?
JEHOŇ:
Ejhle, když se k čertu
odvoláváš… teď ti o něm povím, umíš‑li mlčet a nehojíš‑li se.
LEPOHLAV:
Posílá mě k němu
rytíř Světislav.
JEHOŇ:
Tedy se posaď a čekej,
až se vrátí.
LEPOHLAV:
Odkud?
JEHOŇ:
Tady shora nebo
tady zdola.
LEPOHLAV:
Jak? Kudy
zmizel?
JEHOŇ:
Tou samou silnicí,
kterou vítr, světlo, zvuk, pára a dým jezdí.
LEPOHLAV
(couvá): Kdo je
tvůj rytíř?
JEHOŇ:
Člověk i slon, i okřídlený
osel v jedné osobě. Kam slunce nemůže, tam je jako ryba ve vodě.
LEPOHLAV:
Aha, a tebe
nechal v hlubokém vězení.
JEHOŇ:
Protože ví, že se
ztratím jako on, nebude‑li se mi tady líbit.
LEPOHLAV:
Prosím tě,
ztrať se odtud.
JEHOŇ:
Udělám jen vůkol
sebe kolo – krví lidskou – z tvého těla – zavolám na svého rytíře –
Hadri – Hadri
– Hadri – Hadriáne, a v tom samém okamžení…
Ve
dveřích se zjeví DUCH.
LEPOHLAV:
Už dost,
proboha tě prosím, nevolej!
JEHOŇ:
Co to?
LEPOHLAV:
Svatí a světice,
co vidím?
JEHOŇ:
Kde?
LEPOHLAV:
Tam! Óóó!
JEHOŇ:
Což bych byl svým čarováním
mrtvé z hrobu přivolal?
DUCH
postoupí.
JEHOŇ:
Chce to, abych to
oslovil – ale jak?
DUCH
opět pokročí.
JEHOŇ:
Zlý člověk jsem
nikdy nebyl. Zaklínám tebe – kdo jsi?
DUCH:
Hadrián z Římsů.
JEHOŇ:
Není tady.
DUCH:
K Hadriánu z Římsů
mluví krve prázdná ústa má. Vyřiď jemu vše, srdnatý Jehoni.
JEHOŇ:
Mluv, stíne.
DUCH:
Přicházím ti
poděkovat, Hadriáne z Římsů. Spáchav hřích veliký, usmrcen jsem byl ve
vězení
tomto před šesti sty lety. Tak dlouho musím bloudit, až bytost beze vší
viny a skvrnky
v tuto tmavou kotlinu uvržena bude.
JEHOŇ:
Můj rytíř je
nevinný jako kačátko.
DUCH:
Nech mne domluvit.
Horoucí skála z duše mi spadla, a lehce jako jarní větřík do věčných
rozkoší se
ubírám. První ale budiž vysvoboditeli mému odměna, která velikého
zbloudění jej
vystříhá.
JEHOŇ:
Mluv, vítaný nám
duchu!
DUCH:
Abyste se bez odpor
z tohoto hradu dostali, postarám se já. Na to ale s větrem o závod na
Kamzíkov
odcválejte, a Hadrián z Římsů, syn Kyliánův ať se jako ohně chrání
dcery Čelakovské.
Neboť věz, jestli s Ruměnou se ožení, v třikrát pěti dnech smrtí
násilnou z tohoto
světa musí. Pročež chraň se, chraň se, chraň se, Hadriáne z Římsů! (Zmizí.)
LEPOHLAV:
Auvej.
JEHOŇ:
Ty jsi tu ještě?
LEPOHLAV:
Všecko jsem
slyšel, ó kéž bych byl už nahoře!
JEHOŇ:
Podej mi ruku a veď
mne.
LEPOHLAV:
Ale co řekne
rytíř Světislav?
JEHOŇ:
Neslyšels, že bez
odporu všeho z vašeho hradu půjdeme? Honem! (Oba
odejdou.)
OBRAZ
5.
SÍŇ NA HRADĚ ČELAKOVĚ
RUMĚNA:
Jen několik
měsíců, otče dobrotivý.
RYTÍŘ:
Ani několik dní!
RUMĚNA:
Otče, můj
milostivý otče, než bych si tak nakvap Hadriána vzala, raději mne do
kláštera
zavři.
RYTÍŘ:
Aby se srdce tvoje
ve dne v noci trudilo – nestane se. Přivykneš mu časem.
RUMĚNA:
Nikdy, otče! Vždyť
je mému otci a všem rytířům v kraji tak neroven a nepodoben, naproti
němu můj
Želmír –
RYTÍŘ:
Želmír? – Tvůj
Želmír?!
RUMĚNA:
Ano, otče, toho
nade všecko miluji.
RYTÍŘ:
Hromy a blesky!
Kdy, kde a jak jsi ho poznala?
RUMĚNA:
U svaté Anny na
pouti.
RYTÍŘ:
A Jenovefa mi nic
neřekla.
RUMĚNA:
Sama, otče, nic
nevěděla.
RYTÍŘ:
Tím hůř, pokoutně
se ten rytíř o mou dceru ucházel.
RUMĚNA:
Otče, vždyť on
není rytíř.
RYTÍŘ:
Cože – dítě,
dcero, krvi Čelakovská, snad jsi mé šediny nezneuctila.
RUMĚNA:
Pro dobrý bůh, co
jsem zlého učinila?
RYTÍŘ:
Kdo vás svedl
dohromady?
RUMĚNA:
Želmír říká, že
milosti naší anděl.
RYTÍŘ:
Kde jste se
scházeli?
RUMĚNA:
V hájku.
RYTÍŘ:
Za bílého dne?
RUMĚNA:
Za jarního jitra.
A –
RYTÍŘ:
A?
RUMĚNA:
Někdy v první
soumrak.
RYTÍŘ:
Nešťastné dítě!
Želmírovi řekneš, aby zítra, před soumrakem se na mém hradě zastavil.
RUMĚNA
odejde.
JENOVEFA
vejde.
RYTÍŘ:
Přicházíš jako na
zavolanou. Myslel jsem, že už dávno spíš. Kde jsi byla?
JENOVEFA:
Jak mohu spát,
když vidím, že nevina s vinou tu zápasí.
RYTÍŘ:
Do propasti s vinou!
JENOVEFA:
Dobře máš,
bratře. Na lože nepomysli, dokud se to neblahé klubko nerozmotá.
RYTÍŘ:
Jaké klubko?
JENOVEFA:
S těmi
Hadriány.
RYTÍŘ:
Je rozmotáno.
JENOVEFA:
Dávno?
RYTÍŘ:
Kyliánův syn se
bude ctít, a podvodník dozrává k trestu!
JENOVEFA:
Znáš syna
Kyliánova?
RYTÍŘ:
Podle otcova listu
ano.
JENOVEFA:
Prosím tě, bratře,
přesvědč se, než budeš pokračovat.
RYTÍŘ:
Nejsi přesvědčena…?
JENOVEFA:
Líbí se ti ten
jednooký?
RYTÍŘ:
Nemoc ani krásy
těla ani bystrosti nepřidá.
JENOVEFA:
Na kom je
devatenáctiletý neduh více vidět na hořejším nebo na dolejším?
RYTÍŘ:
Neduh? Na dolejším,
ale všecko ostatní je opak pravdy.
JENOVEFA:
Listy ničeho
nedokazují. List mohl jednomu se ztratit, druhému buď náhodou, anebo
šibalstvím
do ruky se dostat.
RYTÍŘ:
Pravda, ale jak se
toho dopátrat?
JENOVEFA:
Musels
pozorovat, v jakých byl nesnázích, když ses ho na otce a na jeho rod
vyptával.
RYTÍŘ:
To – to je pravda.
JENOVEFA:
Jak mu zbrojnoš,
který se jako jeho velitel choval, takřka slovo za slovem napovídal a
pronesl‑li
něco svého, že to ani šlechetného mravu nemělo.
RYTÍŘ:
To – to je také
pravda. Ale –
JENOVEFA:
Stopuj ještě
dále.
RYTÍŘ:
Jak, jak?
JENOVEFA:
Jeho náchylnost
k pití…
RYTÍŘ:
Už dost! Hm – hmm –
kdybych byl syna Kyliánova skutečně do vězení poslal –
JENOVEFA:
Jako že jsi
poslal!
RYTÍŘ:
To by mě šeredně
mrzelo.
JENOVEFA:
Vším právem.
RYTÍŘ:
A jeho soupeř by
zasloužil.
LEPOHLAV
(vejde): Pane
rytíři, strašlivé věci se dějí nad hradem i pod hradem. Ten skuhravý
Hadrián je
kouzelník, v tom okamžení je tisíc mil od nás. Ve vězení ani stopy po
něm. To
není všechno. V mé přítomnosti zjevil se tam s děsným praskotem duch.
Straší již
šest set let ve všech dílech světa – nevinný Hadrián ho vysvobodil, a
on mu za
to radil, aby si slečnu naší nebral, protože manžel její za třikrát pět
dní se
světem se musí rozloučit.
JENOVEFA:
Zase nové
šibalství?!
RYTÍŘ:
Člověče, kde jsi
za tu krátkou dobu tolik nesmyslů nabral? Zešílels?
LEPOHLAV:
Jsem při
zdravém rozumu, co vypravuju je všecko strašlivá pravda.
RYTÍŘ
(k sestře): Co
tomu říkáš?
JENOVEFA:
Poněkud bych to
ovšem mohla objasnit.
RYTÍŘ:
Pokud?
JENOVEFA:
Hadriána z Římsů
jsem z vězení vyvedla já.
RYTÍŘ:
Ty? Doufám, že mi
tento svůj čin dostatečně odůvodníš. A co se druhého týče?
JENOVEFA:
Jeho rada, aby
Hadrián si tvou dceru nebral, ukazuje na šibalství.
RYTÍŘ: Na mém
hradě bylo až podnes tak ticho, že se obávám, abych tou dnešní bouří o
svůj
dobrý rozum nepřišel.
(k sestře):
Kde je tvůj Hadrián?
JENOVEFA:
V hostinské
jizbě pod věží.
RYTÍŘ:
Ty mi za něj
ručíš!
JENOVEFA:
Ručím.
RYTÍŘ (k LEPOHLAVOVI): Jdi do
večeřadla, tam najdeš –
RUMĚNA utíká před opilým SRPOŠEM.
SRPOŠ:
Rum – Rum – Rumanina,
že vám říkají?
RUMĚNA:
Ruměna!
RYTÍŘ
(k LEPOHLAVOVI): Můžeš jít!
SRPOŠ:
Ruměna? He he, má
spanilá Ruměnka má tak krásný nosejček, ó, já umím milovat – rozplývám
se
láskou jako hlemýžď sluncem –
RUMĚNA:
Obraťte se k otci,
tady stojí!
SRPOŠ:
Stojí tady? To mne
těší.
RYTÍŘ:
Pojď sem,
Lžihadriáne! Máš nevěrného zbrojnoše. Před chvilkou tu na tebe
vyzradil, že
nejsi Hadrián z Římsů!
SRPOŠ:
Co, že nejsem?
RYTÍŘ:
Že jsi podvodník!
SRPOŠ:
To si vyprosím! On
je podvodník. Já jsem počestný žoldnéř, sloužil jsem králi Janu tělem i
duší.
Podvodník. Já podvodník! Sedím, odpočíván pod hradem, tu se zjevil on,
chválil
si můj vzrůst, celou moji postavu a sliboval mně chaloupku s paloučkem,
budu‑li
na svém stát, že jsem Hadrián z Římsů.
RUMĚNA:
Chvála bohu,
jednoho Hadriána mám z krku.
RYTÍŘ:
Sestro, děkuju ti,
žes mi syna Kyliánova z vězení vyvedla. To je on. V jeho tváři nebylo
ani símě
ouskoku, na jeho jazyku ani klamného slova. Teď v toho ducha věřím.
JENOVEFA:
Chvála bohu,
konečně že jsi prohlédl! (JENOVEFA odejde.)
SRPOŠ:
Podvodník! Hleďte,
já podvodník! Počkej, všecko na tebe povím!
RYTÍŘ
(k SRPOŠOVI): Jak jsi
přišel k listu, kterýs mně dal?
SRPOŠ:
On mi ho dal do
ruky.
RYTÍŘ:
A od dnešního
jitra se teprve znáte?
SRPOŠ:
Před tím jsem ho
nikdy neviděl.
RYTÍŘ:
Proto také o jeho
stavu nic nevíš?
SRPOŠ:
Když jsme se sešli,
měl na sobě rytířský oděv.
RYTÍŘ:
Hej, Lepohlave!
LEPOHLAV
vejde.
RYTÍŘ: Zavolej
mi Soběbora!
(k SRPOŠOVI):
Tak se jmenuje?
SRPOŠ:
Sám se tak
pokřtil.
LEPOHLAV:
Měl jsem ho co
odhánět, chtěl u dveří poslouchat, co se tady mluví. (Odejde.)
RYTÍŘ:
Je‑li skutečně
rodu rytířského, tedy jsme v novém bludišti.
SRPOŠ:
Mne tu snad již
nebude třeba.
RYTÍŘ:
Zůstaneš tady!
SOBĚBOR (vejde): Na
vašem hradě rytíři, je dnes nepokojná noc.
(k SRPOŠOVI):
O čem tady byla řeč?
SRPOŠ
(hlasitě): O vaší
prolhanosti.
SOBĚBOR
(k SRPOŠOVI): Blázníš?!
SRPOŠ:
Nešeptejte mi už
do ucha, pan rytíř ví všecko.
SOBĚBOR:
Co to?
SRPOŠ:
To jsme si dnes
ráno neřekli. Slibovat mi chaloupku, palouček, kus role a kravičku k
tomu a po straně
mi na cti utrhat!
SOBĚBOR:
Pro milý bůh, co
se to s mým rytířem opět stalo? Nanovo pozbyl rozum.
SRPOŠ:
To si vyprosím!
Mnoho krupičné kaše jsem nikdy v hlavě neměl, ale co tam bylo, mám
ještě všecko
pohromadě.
SOBĚBOR:
Můj nešťastný
Hadriáne!
SRPOŠ:
Žádný Hadrián!
SOBĚBOR
(k RYTÍŘI): Probůh vás
prosím, pane rytíři, raďte, pomáhejte, to je rána! Můj mladý pán má již
po
deset let každoročně hlavničku,
ta mozek jeho tak rozviklá… a ta nešťastná vinná žízeň k tomu – jen s
ním
rychle na lože! (Chce SRPOŠE
odtáhnout.)
SRPOŠ
(se brání):
Nechte mne, rytíři, nejsem blázen – jakživ jsem hlavničku neměl –
RYTÍŘ
(zadrží SOBĚBORA): Dost klamu a
lsti! Co tu pověděl, je pravděpodobné.
SOBĚBOR:
Starou píseň
vždycky zpívá. Vydává se za žoldnéře?
RYTÍŘ:
Ano.
SOBĚBOR:
Že je
chalupníkův syn?
RYTÍŘ: Ano. Že
rytíře Kyliána jakživ neviděl, jakživ o něm neslyšel a toliko tobě,
tvým slibům
kvůli jeho synem nazvati se dal.
(k SRPOŠOVI):
Je to pravda?
SRPOŠ:
Čistá pravda.
SOBĚBOR:
Vidím, že moje
hra se končí.
RYTÍŘ:
Líbí se ti s pravdou
ven? Kdo jsi?
RUMĚNA:
To bych taká ráda
věděla.
SOBĚBOR:
Nuže, osud sám
proti mně se staví. Poddávám se tedy, přiznávám se, že je stavu
rytířského otec
můj a vám známý, jako všichni dobří přátelé. Já jsem…
RYTÍŘ:
Kdo?
SOBĚBOR:
Hadrián z Římsů.
RYTÍŘ
(zaražen):
Hromy a blesky!
SRPOŠ:
Tu to máme!
SOBĚBOR:
Jsem Kyliána
Blýskotův syn. Na vaše zavolání od něho vypraven, bych ušlechtilé dceři
vaší
jako ženich ruku podal.
RUMĚNA:
To mně skutečně
strachy nahání.
RYTÍŘ:
Kdepak máš,
šibale, svých dvaatřicet let?
SOBĚBOR:
V křestním
listu. Zvláštní v našem rodu je, že teprv v roce čtyřicátém brada nám
obrůstá.
RYTÍŘ:
A byls devatenáct
let nemocen?
SOBĚBOR:
Nebylo a není
tomu tak.
RYTÍŘ:
Což nemám Kyliánův
list?
SOBĚBOR:
O list Kyliánův
byl jsem na cestě oloupen. I vrátil jsem ihned svého zbrojnoše k otci,
aby mou
nehodu oznámil a nové osvědčení mé osobnosti přinesl.
RUMĚNA:
Otče, ty mu
důvěřuješ?
SOBĚBOR:
Zatím, co čekal
jsem v krčmě, vzešla ve mně myšlenka: jdeš si pro nevěstu, kterous
nikdy
neviděl, jako ona tebe. Miluje‑li tě, zkoušel bys až po sňatku, totiž
až bude
pozdě. Hleď se tedy co Hadriánův sluha na Čelakově objevit a slečnu
Ruměnu
pozorovat. Avšak můj nově stvořený Hadrián, toho času pán a velitel
můj, musí
být muž, jenž by se jí hned v prvním okamžení znelíbil.
RYTÍŘ:
Kdyby tomu
větroplachu bylo co věřit… Nuže, co hodláš nyní dělat?
SOBĚBOR:
Čekat tady, až
přijde můj zbrojnoš – což se nejdéle zejtra do večera musí stát – a pak
s písmem
otcovým o vaši spanilou dceru prosit.
RUMĚNA:
A ta spanilá
dcera bude otce prosit, aby ji tobě nedával.
SOBĚBOR:
Tedy raději tomu
skuhravému?
RUMĚNA:
Žádnému Hadriánu!
RYTÍŘ:
Nuže, Hadriáne, do
večera zítřejšího budiž Kyliánovým synem. Nepřijde‑li ale zbrojnoš,
zanikne se
západem slunce i tvá sláva. Jsi s tím srozuměn?
SOBĚBOR:
Jsem.
RUMĚNÁ:
Bože, chraň mne Hadriánů!
OBRAZ
6.
SÍŇ NA HRADĚ ČELAKOVĚ
RUMĚNA
(vede ŽELMÍRA opatrně do jizby):
Zde snad chvíli budem sami, když otec s družinou se na lov odebral.
ŽELMÍR:
Bohudíky, že jsem
u tebe. Co jsem opět přeběhl vaše visuté mosty, bije mi srdce v prsou…
RUMĚNA:
Jak dlouho už
jsem tvého hlasu neslyšela. Kdybych ti povídat měla, kolik děsuplných
chvil
jsem včera přestála –
ŽELMÍR:
Vypravuj.
RUMĚNA:
Již jsem byla
tvá. Již svolil otec tebe na hrad zavolat…
ŽELMÍR:
Co? Tvůj otec ví?!
RUMĚNA:
Všecko.
ŽELMÍR:
A on?
RUMĚNA:
Slyšel jsi už o dvou
Hadriánech?
ŽELMÍR:
Slyšel.
RUMĚNA:
Jeden byl již ve
vězení, druhy ve lži přistižen…
ŽELMÍR:
Můžem tedy
doufat?
RUMĚNA:
A třetí se
přihlásil.
ŽELMÍR:
Ještě jeden?
RUMĚNA:
Želmíre, toho
třetího se věru bojím.
ŽELMÍR:
Je snad mladý?
RUMĚNA:
Je.
ŽELMÍR:
Je sličný?
RUMĚNA:
Je.
ŽELMÍR:
Miluje tě?
RUMĚNA:
Zdá se.
ŽELMÍR:
A ty?
RUMĚNA:
Kdybych neznala
tebe a musela volit mezi nimi…
ŽELMÍR:
Volila bys
třetího?
RUMĚNA:
To jsem neřekla.
ŽELMÍR:
Ruměno, teď bije
má hodina!
RUMĚNA:
Dnes ještě ne.
ŽELMÍR:
Právě, že dnes!
Nesmí dlouho má naděje nad hlavou mi viset. Pravíš, že tě otec miluje.
RUMĚNA:
Vždyť jsem jeho
jediné dítě.
ŽELMÍR:
Tedy tě snad dá
tomu, kdo je tě hoden a kdo tě miluje. Urozenost žádá – žádost jeho
mohu
nasytit. Ještě dnes se sejdeme. Bůh s tebou!
RUMĚNA:
Želmíre… (Běží za ním.)
JEHOŇ
(vchází s HADRIÁNEM): Kdybych byl
vámi, mohli by mně zlaté doly dávat, nevzal bych si tu Ruměnu.
HADRIÁN:
Já ji také
nechci, ale jak nás otec přivítá?
JEHOŇ:
Řekněte, že se vám
nelíbí.
HADRIÁN:
Musí se ti
líbit, zahřímá otec na mě.
JEHOŇ:
To by byla pěkná
svobodná vůle.
HADRIÁN:
Zdejší rytíř je
také hotov dceru svou nutit.
JEHOŇ:
Když vám to ale
prozřetelnost říká, že budete s ní nešťasten…
HADRIÁN:
A za třikrát pět
dní, že musím již z toho světa?
JEHOŇ:
Tak pravil duch, a
ten to musí vědět.
HADRIÁN:
Mnoho‑li to dělá
dohromady?
JEHOŇ:
Něco přes dvě
neděle.
HADRIÁN:
Ani ne dvě léta?
Ó, já ubohý Hadrián! Ach, Jehoni, kdybys jen byl toho ducha k mému otci
poslal,
my s ním ničeho nesvedeme.
JEHOŇ:
Duch je rád, že je
rád.
JENOVEFA
(vejde): Dobré
jitro, rytíři, jak jste odpočíval?
HADRIÁN:
Celou noc jsem
toho ducha před sebou viděl. Jednou mne uchopil za vlasy – měl jsem v
tom snu
něco více vlasů – a nesl mne přes všecky země.
JEHOŇ:
Kéž by nás jen
přes zdejší hradby přenesl!
HADRIÁN:
Ach, přinášíte
nám již pomoc, dívko počestná?
JENOVEFA:
Pomoc ještě ne,
ale nemalou naději k ní. Všecku lásku bratrskou musela jsem vzbudit,
abyste již
do vězení nemuseli.
HADRIÁN:
Vždyť jste,
dívko, večer povídala, že mne rytíř Světislav počíná uznávat.
JENOVEFA:
Nebylo také
jinak. Druhému Hadriánu jsem larvu nastrojenou šťastně pomohla
strhnout, ale na
jeho místě usadil se mnohem pevněji a pohodlněji třetí.
HADRIÁN:
Ještě třetí? To
nepřečkám! A kdo je to zas, dívko Jenovefo?
JENOVEFA:
Ten šibal, ale
mějte strpení, dnes večer se pravda ukáže.
HADRIÁN:
Zas teprv dnes
večer?
JENOVEFA:
Nepřijde-li do
té doby od vašeho otce zbrojnoš –
HADRIÁN:
Od mého otce?
JEHOŇ:
Jaký zbrojnoš?
JENOVEFA:
To jest od jeho
otce. Poněvadž se ale za syna Kyliánova vydává, který jste vlastně vy,
tedy se
čeká na posla od vašeho otce.
HADRIÁN:
Probůh tě prosím
Jehoni, té chumelici nerozumím!
JEHOŇ:
Já také ne.
HADRIÁN:
A rytíř
Světislav všemu tomu věří?
JENOVEFA:
Až do večera
všemu.
HADRIÁN:
Ó, kdyby se ten
duch také jemu chtěl ukázat!
JENOVEFA:
Ale abychom
nezamluvili, co jsem vlastně chtěla.
HADRIÁN:
Co, krásná
Jenovefo?
JENOVEFA:
Úmysl váš zůstal
pevný, že se s Ruměnou nedáte zasnoubit?
HADRIÁN:
Vždyť bych musel
za dvě neděle umřít.
JENOVEFA:
Dobře, tedy pojďte
se mnou.
HADRIÁN:
Kam?
JENOVEFA:
Na mou
zahrádku, slunce tam tak krásně vzešlo, jako by příroda jitro svého
narození
slavila. Tím se prsa vaše posílí.
HADRIÁN:
Uvidí-li mne ale
rytíř Světislav –
JENOVEFA:
Světislav
sebral, kde kdo byl a táhl na lov s tím třetím Hadriánem.
HADRIÁN:
A jeho dcera?
JENOVEFA:
Snad se
nebojíte děvčete? Pojďte jen, pojďte, pokud je hrad prázdný!
JENOVEFA, HADRIÁN a JEHOŇ
odejdou.
SRPOŠ
(vejde): Budiž
pán bůh pochválen, že jsem opět Srpošem. Mohli by mně plnou ves
chaloupek dávat
a skot veliký k tomu, nebudu už rytířem. Celou noc se mi o tom zdálo.
Plný úl
sršní kolem mne se rozjil a všecko to hučelo: Hadriáne, Hadriáne!
JEHOŇ
(vejde): Kde tu
volá Hadriána?
SRPOŠ:
Kýho draka, Jehoň!
Tys jim zajisté z vězení utekl.
JEHOŇ:
Ty jsi ten nepravý
Hadrián!
SRPOŠ:
Hradní lid není
doma a ty bys rád upláchl.
JEHOŇ:
Ty ses proměnil v žoldnéře
a hodláš prchnout!
SRPOŠ:
Ale počkej, já tě
obrátím!
JEHOŇ:
Ale těš se, já tě
vyplatím!
SPROŠ
a JEHOŇ (současně): Stůj!
SRPOŠ:
Ani krok!
JEHOŇ:
Zůstaneš tady!
SRPOŠ:
Mohu jít, kam se
mi zlíbí, ale ty hledáš díru, kudy vítr táhne.
JEHOŇ:
Mne tu poutá
povinnost, ale ty by ses rád vykradl a nechal tady nezaplaceno.
SRPOŠ:
Necloumej mnou!
JEHOŇ:
Nevytrhuj se mi!
SRPOŠ:
Utekl z vězení!
JEHOŇ:
Chce se vykrást!
SRPOŠ:
Rytíř tě dá
oběsit!
JEHOŇ:
Rytíř tě dá kolem
lámat!
SRPOŠ:
Chyťte ho!
JEHOŇ:
Chopte se ho!
SRPOŠ:
Počkej ty!
JEHOŇ:
Těš se ty!
SRPOŠ:
Já tě chytím!
JEHOŇ:
Až tě chytím!
Oba vyběhnou
ze scény.
RYTÍŘ
(vstupuje s JENOVEFOU): Povídám ti,
sestro, Hadrián dokázal, že je Kyliánův syn. Na sta takových
štětinatých šelem
jsem přitáhl za zuby, ale s šelmou dnešního vzteku jsem se nepotkal.
JENOVEFA:
Co živa jsem
nenáviděla tento nestejný boj.
RYTÍŘ:
Bláhová, aby byl
stejný, museli bychom jeden druhého po lese honit. Již jsem myslel, že
mu
Hadrián, který s ním hrdinsky zápasil, pod plecem žebry prohnal, když
se na to
neštěstí na hladkém mechu nohy pod ním smeknou. Vyhnouti se nebylo
možná, chystám
se k boji, napřáhnu své kopí a jedu mu s ním do slintavé tlamy. Avšak
co syrovou
třtinu překousne ta šelma kopí moje. Jen rukojeť zůstane mi v ruce.
JENOVEFA:
Ó můj bože,
nešťastné jitro!
RYTÍŘ:
Tu vyskočí
Hadrián, popadl šelmu bezbrannýma rukama a než se kdo nadál, podtrhl mu
všechny
čtyři paznehty a vláčel jej po skalinách, po pahejlích, vláčel tak
dlouho, až
ze vzteklé té šelmy duši vytřásl. Hadrián zaslouží dnes uznání vděčného.
Fanfáry.
JENOVEFA:
Ale milý
bratře…
RYTÍŘ:
Já mu v duchu
slíbil přízeň neskonalou a dnes večer jemu Ruměnu zasnoubím, ať
zbrojnoš přijde
nebo ne.
RUMĚNA
(přibíhá se
smíchem):
Otče, otče, snad ještě nikdy jsem se tolik nenasmála. Tam, tam u brány…
RYTÍŘ:
Koho to ohlašují?
HADRIÁN
(přibíhá
rozhořčen a za ním JEHOŇ): Rytíři, dějí se kouzla
a čáry nekalé, nebo
spiknutí podvodná!
JEHOŇ:
To je,
opovážlivost, takhle na cti utrhat…
HADRIÁN:
Já povedu
stížnost k právu země…
RYTÍŘ:
Ustaňte v tom svém
prudkém útoku a řekněte, co se stalo.
LEPOHLAV
(vejde): Mám
ohlásit rytíři Světislavu, že prosí o slyšení – Hadrián z Římsů.
RYTÍŘ:
Hadrián z Římsů?
JENOVEFA:
Hadrián z Římsů?
HADRIÁN:
Hadrián z Římsů?
ŽELMÍR
vejde jako Hadrián se spuštěným hledím a podává rytíři list.
RYTÍŘ: Zase
další list a nové lži tu máme číst? (Zahodí
list,
JENOVEFA ho zvedne a čte ho sama.)
Ze mne si tu někdo
posměch tropí. Hraje se tu
o mne a o mou dceru, možná o víc. Hromy a blesky! Jak se první ďábel do
podsvětí
dostal, tak se i vy všichni na mém hradě do vězení svezete!
HADRIÁN:
Já ne… Já ne…
RYTÍŘ:
Kdo z vás je ten
pravý? Hromy a blesky! Kdy to viděl svět, takhle se mým šedinám péči
vysmívat…
JENOVEFA:
Bratře, to není
Hadrián.
RYTÍŘ:
To je nad slunce
záři jasné, ale který z nich…
JEHOŇ:
Můj pán je rytíř
Hadrián z Římsů.
RYTÍŘI:
A kdo jste vy?
ŽELMÍR
(zvedne hledí):
Jsem Želmír, Myslimírův syn.
RYTÍŘ:
Syn mého
nepřítele?
RUMĚNA:
Želmíre!
RYTÍŘ:
Ruměno! A proč ses
za Hadriána vydával?
ŽELMÍR:
U vědomí toho, že
nejste rodu mého ctitel. Prohlásiv se pravým jménem, do hradu vašeho
bych asi
vstoupit nemohl.
JENOVEFA:
Bratře, rytíř
Myslimír ti ruku k smíru podává a svému synu, který tvou dceru miluje,
pouť
uložil k srdci tvému, aby zapomnělo a odpustilo.
RYTÍŘ:
Hromy a blesky!
RUMĚNA:
Otče, pamatuj…
RYTÍŘ:
Ustaň! Vítr, vody
i čas odvál ten náš nesvár v zapomnění. Nevezmu hněv svůj do hrobu, ať
v pokoji
odpočívá.
ŽELMÍR:
Díky za otce i za
sebe. A teď, když znáte rod můj i můj stav, vyslyšte mou prosbu: dceru
vaši
miluji srdcem lásky plným a o její sličnou ruku žádám.
RYTÍŘ:
Nežádej, abych
činil nemožnosti. Ruměnina ruka je již zadána.
SOBĚBOR
(vejde):
Želmíre!
ŽELMÍR:
Soběbore!
SOBĚBOR:
Jsi ještě v Čechách?
ŽELMÍR:
Můj jediný
příteli!
RYTÍŘ:
Oni se znají?
ŽELMÍR:
Co sem tebe
přivedlo?
SOBĚBOR:
Přátelská láska
k tobě.
RYTÍŘ:
Hadriáne z Římsů!
HADRIÁN:
Já jsem Hadrián!
RYTÍŘ:
Který z vás je pravý,
to ví ďábel sám!
SOBĚBOR:
A já. Želmír je
můj dávný přítel, věděl jsem, že miluje Ruměnu, ale že se ohlásit
netroufá pro
obou otců prastarý svár, až by sobě slavnou pověst mečem vydobyl kdesi
na
východě. Tak se se mnou rozloučil. Tu uslyšel jsem v zájezdním
hostinci, že
Hadrián z Římsů k Čelakovu táhne, aby se tam s jedinou dcerou
zasnoubil. To
jsem musel předejít. Vzal jsem mu list a jiný jemu podstrčil. Vše
ostatní je
vám dobře známo.
RYTÍŘ:
Kde je tedy ten
pravý Hadrián tělem a duší?
SOBĚBOR
(jde k HADRIÁNOVI): Tu je pravý
Hadrián!
JENOVEFA:
Teď je pravda
na světle.
SOBĚBOR:
Pravda
pravdoucí, a věřte mi všichni, že nejsem člověk nejhorší.
RYTÍŘ:
Ani nemyslím, ani
myslet nebudu. Zlato v ohni, smělost v nebezpečí a přítel v neštěstí
se osvědčí.
Také mi to dříve mohlo napadnout, že pravý Hadrián, jak tu stál a
stojí, tak
byl v prvním listu vyobrazen.
HADRIÁN:
Povídal jsem, že
jsem Kyliánův syn. Já to přece musím nejlíp vědět.
RYTÍŘ:
Ještě jednou odpusť,
a až se s dcerou mou k otci navrátíš…
HADRIÁN:
Je mi líto,
rytíři, že musím slečnu Ruměnu pod vaší střechou nechat.
RYTÍŘ:
Nelíbí se ti?
HADRIÁN:
Takto by se
ještě líbila, ale já bych přece rád déle než třikrát pět dní živ byl.
RYTÍŘ:
Báchora!
JEHOŇ:
Žádná bačkora,
pane rytíři, víme, co víme. Lepohlav byl při tom, ať to dosvědčí.
SOBĚBOR:
Já to dosvědčím
po pravdě. Ten duch…
HADRIÁN:
Nepřivolávejte
ho.
JEHOŇ:
Ten je už
blahoslavený.
SOBĚBOR:
Není, ještě
není, hodlá ještě půl století po tomto světě burácet. Ten duch byl jsem
já.
JEHOŇ:
Ať tak, či tak,
slyšel jsem rytíře našeho nejednou, že by rád syna svého ženě zkušené,
dospělé
a usedlé odevzdal.
HADRIÁN: Ano, ano.
(Přechází k JENOVEFĚ.)
Přimluvte se u ní, tu si vezmu.
RYTÍŘ:
Nuže, sestro,
jedno slovo v odpověď postačí.
JENOVEFA:
Kdybych se měla
k tomu velikému kroku odhodlat, učinila bych jej toliko proto, aby se
váš
neduživý věk do léčivých rukou dostal.
HADRIÁN:
Ach ano.
JENOVEFA:
Slíbíte mi, že
nebudete žádné jiné koření pít, než co já vám nasbírám?
HADRIÁN:
Žádné jiné.
JENOVEFA:
Žádnou jinou
diviznu?
HADRIÁN:
Žádnou jinou.
JENOVEFA:
Žádnou jinou
zeměžluč?
HADRIÁN:
Žádnou jinou.
RYTÍŘ:
Oběma vám žehnám.
Pojď sem, dcero. Zůstaň, komu po boku stojíš. Jsi krásný vinný keř, ale
slabý.
Tady stojí statný jilm, o jehož pevný život radostně se opírej. I vám
oběma
žehnám.
LEPOHLAV
(vejde se SRPOŠEM): Rytíři,
tento žoldnéř u brány byl zadržen.
SRPOŠ:
Rád bych se pánů
rytířů zeptal, není‑li tu pro mne službičky.
SOBĚBOR:
Sám sobě sluhou
budeš. Co jsem ti slíbil, slovu svému dostojím. Chaloupku, role, krávu
i ovce.
ŽELMÍR:
I my ještě něco
přidáme z vděčnosti za své štěstí.
RYTÍŘ:
Snášejte krmi,
naplňte číše, do jídelní síně se odeberme. Lepšího cíle dojíti jsme
nemohli.
SOBĚBOR:
O tom nás,
bohdá, obecenstvo potleskem přesvědčí.
KONEC
