OSOBY
JAKUB ZÁVORA,
venkovský kovář
TEREZKA, jeho
dcera
ISIDOR SLOVÍČKO,
učitel
BARNABÁŠ PINTA,
hospodský
VORŠILA, jeho žena
KAČENKA, FRANTÍK a PEPÍK,
jejich děti
ŠIMON MORELES,
starý Žid
JASANA (Dora, Betinka, Afra), LESANA,
BĚLENA, ROSICE a JITŘENA, lesní panny
VIDUKA a HIRALY, vůdcové cikánů
pan DAVISON
a paní DAVISONOVÁ,
amerikánští
kvakerové
TAUSSIG, mladý Žid
POLIVOKYTA, vůdce
indiánů
KAPOUN, venkovský
šenkýř
LESNÍ PANNY
CIKÁNI
VYSTĚHOVALCI
INDIÁNI
VENKOVSKÝ LID
JEDNÁNÍ
I.
Ve vsi.
Po pravé straně
kovárna, po levé hospoda. Uprostřed strom a kolem něho sedátko.
Výstup
1.
BARNABÁŠ
s knihou, ISIDOR
s mapou, sedí u stromu
zády k sobě obráceni. Viděti, že horlivě se svým předmětem obírají.
BARNABÁŠ:
Tu to stojí
zase frakturou na tiskacím papíru, že je ta Amerika přec jenom nová zem
kanaánská,
kde místo vody med a mléko teče.
ISIDOR:
Kalifornie!
Kalifornie! Tuhle se zarejdí trochu napravo a už je člověk v té zlaté
kolíbce!
BARNABÁŠ:
Pole za babku –
dříví darmo – masa nazbyt!
ISIDOR:
Po každém kroku
zlatá hrouda!
BARNABÁŠ a ISIDOR (vyskočí): Ó
Ameriko! Ó Kalifornie!
BARNABÁŠ:
To je všecko
hezké! My tu provozujeme vzdychavé dueto, ale tím nedoplavem ani za
humna. A já
bych přece rád pryč – pryč z Evropy, nebo aspoň ze vsi – na konec světa
– tady
není žádná existence.
ISIDOR:
To je také moje
politické vyznání. Zde to není už k vydržení. Jen se na mne dobře
podívejte! To
má být pomahač při ovčinci Páně!
BARNABÁŠ:
To je proto, že
naše beránky jen pasete, ale jiní je stříhají –
ISIDOR:
Tak vypadá učitel
v první polovici devatenáctého století! Kdybych teď zkameněl, budou mě
po sto
letech ukazovat jako vykrmeného cvrčka.
BARNABÁŠ:
A copak
myslíte, že jsem já v tom líp? (Ukazuje
na sebe.)
Tohle je všechno jen tak povrchu – ale uvnitř je to jako troud, hotové
souchotiny – žádná existence.
ISIDOR:
Na všecko
pamatovali – na pána i sedláka, na kněze i na vojáka, i ty židy našli v
rejstříku;
jenom učitel drží ještě v ruce supliku
a může hubu osoušet.
BARNABÁŠ:
Ten starý svět
je samá červotočina a co nevidět se rozpadne. Jindá – co to bylo za
živobytí!
Člověk si moh’ nohy ubrousit, když běhal s konvicí do sklepa; teď aby
naléval
jenom sám sobě, lidé se hospodám zrovna vyhýbají. Ó je to bídný,
zkažený svět!
ISIDOR:
Proto vzhůru do
nového! Tam bude nová, úrodnější vlast, radostnější domov, veselejší
chrám, tam
kvete svoboda a hojnost, rovnost a láska!
BARNABÁŠ:
Vivat Amerika!
ISIDOR:
Ale ach! Já tam
lásku nenajdu, já jsem s láskou na mizině.
BARNABÁŠ:
Šťastný
člověče!
ISIDOR:
Já Terezku
nedostanu!
BARNABÁŠ:
Ó přešťastný
člověče!
ISIDOR:
Ale muži, co to
mluvíte? Bez lásky –
BARNABÁŠ:
To jest: bez
ženy je veselá existence. Vy ženu ještě nemáte, jste jako pták v
povětří – nevěste
si tedy kříž na záda a leťte, kam vás vítr ponese, – zrovna do Ameriky.
ISIDOR:
Ale ach, co řekne
Terezka?
BARNABÁŠ:
A co řekne,
když tady zůstanete? Povede lamentaci. Otec vám ji nechce dát, až
budete mít
spořádané hospodářství. Vy si ho ale nespořádáte, dokud Vám ti páni
vídeňští
hospodáři nepomohou, a to může ještě koš vody uběhnout, to si můžete
zatím
lepší hospodářství v Americe spořádat; potom pošlete Terezce hrst
dukátů, a ona
přijede za vámi.
ISIDOR:
Ach, kdyby to
byla pravda, to bych si poskočil a nezůstal zde ani dvacet čtyry hodiny!
BARNABÁŠ:
Šťastný člověče
–
ISIDOR:
Prodám, kde co
mám, každý knoflík, každou čamrdu!
BARNABÁŠ:
Ó blahoslavený
člověče! Kdybych si mohl já také tak zazpívat!
ISIDOR:
A proč byste
nemohl? Stahuje vám něco krk?
BARNABÁŠ:
Moje sedmá
svátost, paní Voršila – ta nemá ještě chuť.
ISIDOR:
I co, muž a žena
jsou jedno tělo – a paní Voršila je moudrá žena, ta si nechá říci. To
jsem já v
tom hůř – já zde musím svou polovici nechat, a budu rád, když mi bude
svítit
naděje – a třebas byla jenom jako svatojánská muška – že tu polovici
jednou dostanu.
Abych ale zvěděl, mám-li tu naději mít nebo ne, půjdu nynčko do
kovárny, vyberu
si to nejtěžší kladivo vřelé výmluvnosti a budu tak dlouho na železné
srdce
Terezčina otce bušit, až je obměkčím. (Jde do
kovárny.)
BARNABÁŠ:
To je blázen!
Vzdychá pořád po svobodě a chce si sám to nejhorší břemeno na krk
pověsit. Inu,
kdo chce kam, pomozme mu tam!
Výstup
2.
VORŠILA,
předešlí.
VORŠILA:
No, copak je to
zase? Lelkuješ zas? Zevluješ? Mám se já doma přetrhat?
BARNABÁŠ:
Milá Voršilo,
já tu držím postní rozjímání.
VORŠILA:
Mně se zdá, že
jsi držel masopustní snídani z telecí kejty není tam než kost.
BARNABÁŠ:
Snad se přes
noc smrštila! To víš, ono se nám poslední časy ledaco smrštilo, o čem
jsme
mysleli, že to bude hezky volné a pohodlné. A což je kejta, kde se
jedná o Ameriku!
VORŠILA:
Pro Boha tě
prosím, Barnabáši, přestaň mi už s tou Amerikou! Budou ti tam snad
pečení ptáci
do huby lítat? Porostou ti tam hosté na dlani?
BARNABÁŠ:
Ať si nerostou!
Co je mi do hostů? To je nevděčné pokolení! V Americe budu rolníkem,
sadařem,
gruntovníkem, statkářem.
VORŠILA:
Ty? Leda bys měl
pluh, který by sám oral a cepy, které by samy mlátily. Ty jsi dělník,
aby tě
Bůh napravil. To jsi dokázal!
BARNABÁŠ:
Ale Voršilo! V Americe
je to docela jináč; tam je jiná půda, jiné povětří; sotva hodíš zrno do
země,
už ho máš zase venku – a klasy jako pěstě. To je jiná existence!
Výstup
3.
ŠIMON,
předešlí.
ŠIMON:
Ach, dobrého
zdraví, paní hospodská! – dobrý den, pane Barnabáši! Nu, jak je?
Pojedem,
poplavem? Kapitální noviny! Tuhle psaní od mladého Taussiga; vloni tu
neměl
drchnici
pod hlavu, teď tam leží na hedvábných poduškách. Ó požehnaná Amerika!
BARNABÁŠ:
Šťastná
existence!
ŠIMON:
Paní hospodská, ta
pole byste měla vidět – a ten len, to boží nadělení, svatojánský chléb
na
stromech – mladý Taussig to nemůže vynachválit!
VORŠILA:
No, no, však ono
by zde nebylo také zle, kdyby –
ŠIMON:
Kdyby nebylo
chyby, to je to! Ale tam je nový svět, tam si udělá každý člověk
živobytí, jak
sám chce.
BARNABÁŠ
(potají): Jen
jí hodně domlouvejte! – Ale nemažte nám ústa medem, když se nemůžeme
oblíznout.
Což je nám ta Amerika platná, když ji tady nemáme? A tam se nedostaneme.
ŠIMON:
A proč byste se
nedostali? Proto má člověk spekulaci, aby myslil a myslil, až to
vymyslil. Což
nemáte hospodu? Nějaký dloužek na ní – to nic neškodí – však vy ji
prodáte – já
vám sám kupce objednám, dobrého kupce; kus pole máte také – co chcete
víc? S tím
se dostanete do Ameriky a ještě vám peníze zbudou.
BARNABÁŠ:
Vidíš, Voršilo!
Co jsem ti povídal? Není to suma sumárum také můj počet? Tady prodáme
chalupu a
v Americe si vystavíme palác.
ŠIMON:
Dva paláce; palác
pro každé dítě. Chcete číst dopis od mladého Taussiga? Ví Pán Bůh, – je
to
moudrý pán, učený pán, nebyl nadarmo zpěvákem v modlitebnici! Nedělejte
si tedy
vrtochy – já vám všecko obstarám. Náš pan učitel půjde také, kmotr Vára
také – z
Nových Dvorů dva sousedé se ženami i s dětmi.
BARNABÁŠ:
Toť si tam
můžeme celé Čechy založit!
ŠIMON:
Celé nové
království – nebo něco podobného!
BARNABÁŠ:
A uděláme
si novou konštituci –
ŠIMON:
Z brusu novou;
zrovna ji upečem.
BARNABÁŠ:
Ženo, slyšíš
pak? To bude existence! Ze mne může být ještě president nějaké
republiky!
ŠIMON:
A naše paní Voršila
presidentkou. Všecko možná.
VORŠILA:
I dejte mi
pokoj! Já chci být presidentkou ve svých čtyřech stěnách, v kuchyni a
na poli,
to je moje republika.
ŠIMON:
Tam budete
královnou! Jen s chutí do toho!
BARNABÁŠ:
To víš,
Voršulinko – bez kuráže člověk nic nedokáže, ani vědro piva nepřemůže.
VORŠILA:
Dobře tedy – abys
jednou nenaříkal, že jsem ti dělala překážky, když jsi mohl štěstí
udělat – tedy
půjdem do Ameriky.
BARNABÁŠ:
Vivat naše
patronka jedenácti tisíc panen! (Obejme
ji.)
VORŠILA:
Ale to ti povídám
–
BARNABÁŠ:
Copak hubičko?
VORŠILA:
Jestli nás to
oklame –
BARNABÁŠ: Ani
pomyšlení, srdíčko!
VORŠILA
(odchází
pomalu domů):
Jestli to tam bude ještě hůř –
BARNABÁŠ
(jde pořád za
ní):
Kampak by se dělo, dušičko!
VORŠILA:
Teda běda tobě!
BARNABÁŠ:
Přeběda!
VORŠILA:
Potom ti ukážu,
proč je žena na světě!
BARNABÁŠ:
Aby ji nosil
muž na rukou, hrdličko!
VORŠILA:
Aby naklepala
mužovi rozum, když je zbortěný! (Vejde do domu.)
BARNABÁŠ:
To víš, hodně
naklepala, hubičko! (k
Šimonovi) Pane Šimone,
přijďte na skleničku samožitné z panských bramborů. To víte, bez ní
žádná
existence! (Odejde.)
ŠIMON:
He, he – rebach
hotový! Teď ho už mám na cestě, a z jeho mísy nají se také Šimon
Moreles, až
pojede do nového Jerusalema, jak píše mladý Taussig. Arci, tady prý teď
máme
emancipaci! Hm, co je to? Můžu to krájet, loupat, jíst a pít? Můžu to
dát na
krám? Dá mi to padesát percent?
Výstup
4.
ZÁVORA,
ISIDOR,
předešlý.
ZÁVORA:
Daremné omluvy.
Jak co řeknu, už jako by padlo kladivo; rána platí.
ISIDOR:
Ale tak pak si
nechte povědít, pane Závoro!
ZÁVORA:
Nechte si vy dřív
povědít a pak budeme hned hotovi. Já se na ty vaše pletky dost dlouho
díval a nehrál
jsem na tatíka tyrana, dokud jsem myslil, že se o mou holku rozumný
člověk
uchází. Ale teď – ani slyšet!
ISIDOR:
Ale dovolte:
právě tím, že chci do Ameriky, dokazuju –
ZÁVORA:
Že jste blázen!
ŠIMON:
S dovolením, pane
sousede, já tam chci také!
ZÁVORA:
Vy nejste nic
lepšího. Vás bych dal zrovna zavřít.
ŠIMON:
Ale s dovolením,
pane Závoro – pročpak?
ZÁVORA:
Proč? Protože má
pan Isidor jiné ustanovení, nežli myslet na Ameriku. My jsme mu svěřili
naši
mládež – ať se tedy o ni stará.
ŠIMON:
A přitom ať suché
kůrky hryže, kdežto by se moh’ jinde k plným hrncům egyptského masa
posadit.
ZÁVORA:
No, jde-li mu
plný hrnec nade všecko – s Pánem Bohem! Já na jeho místě, kdybych byl
tak mladý
a už kantorem, já bych si dal klobouk na stranu a myslil bych si, že je
turecký
sultán můj strýc.
ISIDOR:
O plný hrnec mi
nejde, to máte pravdu; ale mezi plným a prázdným hrncem je velká mezera
– a ta
je pro hladový žaludek hrozně smutné divadlo. Ostatně vždyť já se
učitelství
nespouštím. Ať si je to moje ustanovení, ale mám-li při něm zůstat
chuďasem,
chci jím zůstat alespoň ve svobodném povětří.
ŠIMON:
Oh, jako druhý
Šalamoun!
ZÁVORA
(se ohlíží):
No, já bych neřekl, že tu máme zavřené povětří – a jsou-li kde nějaké
škodné
páry, dým, nebo kouř – proto nám dal Bůh filipa, abychom je rozháněli.
Vy
kupříkladu, kdybyste stál pilně ve škole a vštěpoval dětem do srdce
lásku k vlasti
a národu, to byste také všelijaké páry rozháněl, které nám tu i onde na
prsa
lehají – a někdy až mozek motají.
ŠIMON
(vrtí hlavou):
Vida, vida! Tedy nám dal Pán Bůh jenom proto filipa? A k tomu není
lidská
moudrost na světě, aby si hleděl člověk nadlepšit? Dobré živobytí – to
je pravá
moudrost, ať je to už tam, anebo jinde; ubi bene, ibi patria
– praví
starý advokát.
ZÁVORA:
To je vaše
moudrost, ale moje praví k tomu: Ano, ať si každý nadlepšuje i – ale
tam, kam
ho Bůh postavil; ať se nevytrhuje násilně z půdy, kde se drží jeho
kořeny – ať
zvelebuje místo, kde stála jeho kolébka. Vy tomu arci nerozumíte – vy
to
necítíte – také se vám nedivím; ale nekažte nám tou svou necitelností
také jiné
lidi; vždyť máme bohužel dost jiných neřestí, nenasazujte nám ještě to
zlé
semeno, aby se našemu lidu po jiném domovu stýskalo. Nemáte-li vy zde
místa,
které byste jako svaté líbali, nesvádějte nám z něho ty, kteří by měli
být k němu
připoutání nerozpojným úvazkem!
ŠIMON:
Hm – jaké to
povídání! Co chcete, dobrý muži? Mladý Taussig píše, že našel nový
Kanaán – a já
chci, aby také jiní z toho profitovali. A když je tam zvu, je to
svádění? Hm,
ať si jdou, nebo ne, proto mají špekulaci.
ZÁVORA:
I bodejž do ní –
ŠIMON:
No, co se zlobíte?
Každý hledá výdělek podle svého způsobu! Vy také rád své zboží
odbudete, – pro
mne je teď Amerika jako zboží – nechcete-li koupit, nechte být. Já
nevím, proč
bych na dobrou věc nepobízel; vy tím nic neztratíte. Zůstaňte, kde
sedíte, na sutinách
Babylonu – my poplavem tam, kde si nový Sion vystavíme. (Odejde.)
ZÁVORA:
I aby tě – a vy s
tím člověkem držíte?
ISIDOR:
A proč bych
nedržel? On je, to mi věřte, poctivější než mnohý, co je svěcenou vodou
politý.
Ostatně já mám svoje příčiny, že chci do Ameriky – on je má bezpochyby
také.
ZÁVORA:
Vy nemáte žádné.
U vás je to pouhá fantaz.
ISIDOR:
To se mýlíte! Ona
je to touha po svobodném postavení.
ZÁVORA:
Tady nejste
otrokem.
ISIDOR:
Kde bych mohl
účinkovat, jak mi srdce káže.
ZÁVORA:
Tak mluví každý,
kdo nechce jinou moudrost uznat, nežli tu svou vlastní.
ISIDOR:
V amerických
osadách jest také učitelů potřeba.
ZÁVORA:
Tam na vás
čekají!
ISIDOR:
A dostanu-li se
do Kalifornie –
ZÁVORA:
To si nastrkáte
plné kapsy zlata.
ISIDOR:
Pomyslím také na
rozmnožení vezdejšího statku.
ZÁVORA:
To jde i ve
starém světě, když má člověk jasný zrak a čerstvé ruce.
ISIDOR:
Vždyť to nechci
pro sebe.
ZÁVORA:
Není možná?
ISIDOR:
Vaši Terezku bych
si rád zasloužil.
ZÁVORA:
Tím snad, že
chcete v cizích končinách děti učit?
ISIDOR:
Tam jí mohu
pohodlné živobytí připravit – tady ne.
ZÁVORA:
No, teď toho mám
dost! A myslíte vy opravdu, že bych vám tam holku pustil? – nebo že by
tam za
vámi sama šla?
ISIDOR:
Stojí psáno:
Kvůli manželovi opustí dcera otce i matku, i domov – a jde za ním –
ZÁVORA:
Mlčte, prosím
vás, a nevykládejte Písmo jen podle svého smyslu, jako to dělají
všichni,
kterým neběží o pravdu, ale jen o svůj zisk. Opustí dcera dům otcovský
– ano,
ale nevytrhne se tak lehkovážně z lůna země, kamž ji Bůh postavil, aby
těžila
svou hřivnou. A zkrátka, já nechci, aby se mé holce v dalekých
končinách
zastesklo – aby neměla to radostné vědomí, že chová své děti pro milou
vlast.
ISIDOR:
Tedy mi berete
všecku naději?
ZÁVORA:
Všecku – dokud se
nepozdravíte. (Ukazuje na
hlavu.) Ostatně
myslím, že vám ty roupy přejdou a že nikam nepůjdete, máte-li mou holku
opravdu
rád.
ISIDOR:
Tak? A já vám
povídám, že justament
půjdu. Já mám Terezku rád – stoje chodě na ni myslím – ale vy mě chcete
terorizovat
a já se nedám! Já musím do Ameriky, sice nemám pokoje, a Terezka přijde
za
mnou, to mám tak jisté, jako že po denním světle temná noc a po každé
revoluci
copatá reakce přichází. (Odejde.)
ZÁVORA:
I toť už aby do
toho deset tisíc – ale ne, nebudu klít. Vždyť to není ten jediný a
nejhorší
pošetilec, kterémuž ani nový věk bělmo z očí nestrhnul. Ono je
podobných věcí
na světě, že kdybych je měl na kovadlině, budu mít do soudného dne co
vyklepávat.
Píseň
Ctěme vlast, tu drahou matku,
Nelitujme pro ni statků,
Hajme národ, jeho práva
Ať rozkvete Čechů sláva!
Volá mnohý nadutě,
Vypíná si perutě.
Ale když má knihu koupit,
Před světem co Čech vystoupit:
Tu se krčí, stáhne šosy,
Že prý by moh’ zbouřit vosy.
To bych se chyt hned kladiva
A hodně tlouk’ až do živa!
Kajme se a držme posty,
Buďme v chrámu denně hosty,
Snášejme se v bázni boží,
Ať se říše nebes množí,
Vzdychá mnohý zkroušeně,
Kroutí oči blaženě.
Stranou zatím dře a šidí,
Tloustne z potu chudých lidí,
A kdo trochu jináč věří,
Již mu tresty v pekle měří.
To bych se chyt’ hned kladiva
A hodně tlouk’ až do živa!
Milá ženo, musím jíti,
O prospěch obecný bdíti,
To je tíže, to je díla,
Sotva stačí naše síla!
Chlubí se muž manželce,
Ptá-li se ho, kam jít chce.
Tajně zatím v krčmě sedí,
Do kartiček pilně hledí,
Se sklepnicí si zahrává,
S opičkou se domů brává.
I to bych se chyt’ kladiva
A mužíčka ťal do živa!
PROMĚNA
Háj;
sem tam nižší a vyšší
křoviny i stromoví, v jehož lupení je LESNÍ PANNY
viděti. Vše tvoří
malebné skupení. Hudba.
Výstup
5.
JASANA,
LESNÍ
PANNY.
JASANA: Chutě ven, z těch
temných domů,
Z křoviska i silných stromů,
Chutě sestry – chutě ven
Na
teplounký letní den!
LESNÍ
PANNY přicházejí kupředu.
JASANA:
Jenom jednou
do roka nám přáno
Kročit na to zemské kvítí,
V poledne, když slunce svítí –
Na hebounké trávě podovádět,
Laškovat a tance vésti,
K lidským obydlím se nésti,
Milující párky svádět.
Jinak ale panna lesní
V půlnoci jen na zem vstoupá,
V chladné rose tělo koupá,
Prchá hrad i chýše vesní;
A když se k ní člověk zblíží,
Již ho smrti náruč tíží.
PANNY:
A když se k ní
člověk zblíží,
Již ho smrti náruč tíží.
JASANA:
Dnes tu ale slavme
ples,
Ať se ozve vrch i les!
Tanec LESNÍCH PANEN.
Po tanci:
JASANA:
Stůjte!
Lidskou nohu cítím
Běžet po drnu a kvítím –
Ejhle, dívka z blízké vesnice!
Rozptylte se, milé sestřice.
Poslechněme, co ji žene
Tuto chvíli v pustá lada.
Snad má srdce rozbolené,
Tu jí pomoz naše rada!
PANNY:
Má-li srdce
rozbolené,
Pomůže jí naše rada.
Rozběhnou
se po křovinách.
Výstup
6.
TEREZKA,
pak ISIDOR.
TEREZKA:
Ty můj Bože – to
jsem běžela, sotva dechu popadám. Už jsem myslila, že přijdu pozdě. A
kdo ví,
jestli jsem nevyvedla něco hloupého; – dnes máme svatého Jana Křtitele,
to prý
není o polednách v širém poli jisto – Panenko Maria, snad se mi nic
nestane? Já
za to nemůžu, já musela Isidora objednat – jinde se s ním nemůžu sejít,
otec mi
to zaporučil, a já s ním musím mluvit; on se tak divně s otcem rozešel,
a půjde-li
opravdu do té Ameriky –
ISIDOR
(přiběhne):
Ach, zlatá Terezko! Tu jsem!
TEREZKA:
Našel tě
učedník?
ISIDOR:
Našel, a já jsem
rád, že můžu s tebou promluvit.
TEREZKA:
To bych neřekla!
Podle toho, co jsem o tobě slyšela, nemusí ti na tom tuze mnoho
záležet, jestli
se mnou mluvíš nebo ne. Ty prý chceš tedy opravdu do té Ameriky?
ISIDOR:
Chci, vždyť jsem
o tom s tebou často rozprávěl.
TEREZKA:
Opravdu?
ISIDOR:
Vždyť víš
příčinu.
TEREZKA:
Vím, vím – ale
ne od tebe! Ta mi musela teprva napadnout. Ty jsi lhář, ošklivý lhář!
ISIDOR:
Ale Terezko,
jakápak je to titulatura?
TEREZKA:
Ty mě nemiluješ –
a proto chceš odtud – nevíš jak se mne zbavit –
ISIDOR:
Ale moje milá
Terezko!
TEREZKA:
Já nejsem tvoje
milá Terezka, sice bys nechodil do Ameriky.
ISIDOR:
Ale nebuď jenom
tak tvrdohlavá.
TEREZKA:
Cože? Tvrdohlavá?
Já, osoba jako z vosku a dykyty,
já tvrdohlavá? No, nynčko teprva vidím, že sis mě nikdy ani dobře
nevšiml, žes
mě tedy nemoh’ ani milovat, žes mi jen tak ledabylo něco mluvil, aby ti
jazyk
nezdřevěněl.
ISIDOR:
Ó já nešťastný
učitel! Tohle jsou potom moje radosti!
TEREZKA:
Cože? Ty si
chceš ještě naříkat? Nebyla jsem s tebou vždycky jako s máslem? Ale
nynčko zatočím
s tebou jináč. Ty zde zůstaneš.
ISIDOR:
Cože?
TEREZKA:
Ty zde zůstaneš!
Já tě naučím poslouchat!
ISIDOR:
A tohle by byla
pěkná lekce! Poníženě ruku líbám, to by bylo tuze časně. Nynčko ti
teprva
ukážu, že mám také tvrdou hlavu; nynčko teprva pojedu a poplavu – tobě
navzdor,
ty pyšná strako!
TEREZKA:
I ty – ty –
ISIDOR:
No, co je? – Spusť!
TEREZKA
(dá se do
smíchu):
Ne, to bych byla blázen, abych se zlobila; ty bys mi za to stál! Jdi si
do té
Ameriky – ale mně nechoď už na oči – a abys to jen věděl, já tě neměla
nikdy
ani dost málo ráda – ani takhle, co by za nehet padlo! A nynčko můžeš
jít!
ISIDOR:
I vždyť je dobře,
jen si poroučej, ty zkažená demokratko.
TEREZKA:
Cože?
ISIDOR:
Ano – zkažená
demokratka jsi – protože jsi plna samolásky, plna samolibosti – dobře,
že jsem
tě dost časně poznal, ty se do Ameriky ani nehodíš – tam je všechno
ryzí,
všechno čistě lidské, božského plemene! Buď si tady zdráva, zůstaň si v
tom
lůně starověké temnosti a mrzkosti, však ty jednou zapláčeš – až
uslyšíš moje
slavné jméno z Ameriky znít, a nebudeš si moct říct, že se také tak
jmenuješ. (Odběhne.)
TEREZKA
(stojí
mezitím jako zaražena a plačíc zakrývá si oči
zástěrou; myslí, že je tu Isidor posavad, a čeká, až promluví – po
chvíli):
No – nevíš už nic? Chceš si vyvádět? (Ohlídne
se.) Isidore! Kde jsi? – Kam se poděl?
On odešel – milostivý Bože – snad by nechtěl opravdu? – (Vzkřikne.) Isidore!
Ale ne, ať si jde – uvidíme,
kdo toho bude litovat! Ó to ošklivé, zrádné pokolení mužské. To má
potom holka
za svou upřímnou lásku!
LESNÍ
PANNY – byly již dříve sem tam zvědavě vykukovaly –, teď
ji ve velikém
kruhu obstoupí.
JASANA:
Nenaříkej,
milé dítě,
Štěstí tvoje není zmařeno.
TEREZKA:
Pro Pána Boha,
co je to?
LESANA:
Nelekej se, od nás bude
Blaho
tobě zase
vráceno.
JASANA:
Nech ho jíti,
pošetilce,
Marnivého pobloudilce,
Jemuž ani domov, ani láska,
Není dosti silná páska,
Jenž se pouští slepě do cizin;
Však on bude litovat svůj čin.
TEREZKA:
Litovat? Ach,
copak je mi to platné – jestli se nevrátí.
BĚLENA:
On se vrátí,
jenom doufej:
Ten blud jeho bude krátký.
PANNY:
My ho přivedeme
zpátky.
TEREZKA:
Vy? – A kdo jste
– smím-li vědět?
JASANA:
Kdo nás
nezná, od nás se to nedoví,
Naše jméno ústa naše nepoví;
Také na tom nezáleží,
Tu víc jenom o to běží,
Máš-li hocha vskutku ráda?
TEREZKA:
Ach, mně se zdá,
že mám více, nežli jsem snad myslela.
JASANA:
Odpustila bys mu, kdyby
Lítostně se opět
vrátil
A
svou lásku tobě
dokázal?
TEREZKA:
Ach arci, že
bych mu odpustila, nebo půjde-li to tak pořád dál, jako to nynčko
začíná, tedy
mi to utrhne srdce.
JASANA:
Chtěla bys i
pro svou lásku
Podstoupiti oběť nějakou?
TEREZKA:
Jestli mou lásku
zasluhuje – učiním, co můžu.
JASANA:
Obětuj mu tři dny
svého života.
TEREZKA:
Tři měsíce – tři
léta – jen když ho budu mít třicet jiných roků.
JASANA:
Nuže tedy,
slibte, sestry milé,
Že jí půjdem ku pomoci čile!
PANNY:
Půjdeme!
JASANA:
Pohleď tedy
vůkol v našem kruhu,
Které by jsi nejvíc věřila,
Aby tvému budoucímu druhu
Cizím světem cesty měřila;
Jednu vyvol, ta ho tobě
Přivede zas v blahé době!
TEREZKA:
Já vás sice,
milostslečinky – nebo paničky – neznám; ale mám-li volit bez pohoršení
–
(k JASANĚ) tedy učiňte vy pro
mne, co můžete.
JASANA:
Dej mi tedy z hlavy
své tři vlasy.
TEREZKA:
Tři vlasy? (pro sebe)
Naposledy jsou to nějaké čarodějnice –
upletou z nich provaz a potáhnou mě –
JASANA:
Neváhej, sic
nemohu ti pomoci!
Rychle, osud volá – doba plyne –
Brzo zmizíme – a naděje tvá zhyne!
PANNY:
Odhodlej se, dokud
pomoc kyne!
TEREZKA:
Tu jsou tedy – tři
vlasy.
JASANA:
Tímto dáváš
také ony tři dny
Do mých rukou, ježto obětuješ
Pro svou lásku.
Bez nich nemohla bych
Lidskou tvářnost na se vzíti,
Kdybych měla za dne ku pomoci jíti.
Jedno však věz: kdyby zrušil sliby,
To by arci byly chyby.
Já ho budu zkoušet, i však varovat;
Dovede-li k tobě lásku zachovat,
Blaze jemu, blaze tobě;
Klesne-li však nevěrností –
TEREZKA:
Ne, ne, to Bůh
nedopustí.
– Pak ho nechci ani vidět!
JASANA:
Také bys ho
více nespatřila.
Teď jsi však již dosti pochopila;
Vrať se domů – ale nezraď,
Co zde oči viděly
A co ústa mluvily.
Pevně doufej, bázeň neprospěje,
Nelekej se – ať se s tebou děje,
Co i vysvětlit si neumíš;
Víru měj a u cíle se uvidíš!
PANNY
(zpívají): Víru
měj a pamatuj,
V dobrých rukou osud tvůj!
Hudba. PANNY
se rozcházejí po
křovinách, tvoříce rozmanitá uskupení.
TEREZKA
zvolna odchází, ještě s podivením po pannách se ohlížejíc.
JASANA
stojí uprostřed.
Opona spadne.
JEDNÁNÍ
II.
Les. Po
pravé straně
zbořeniště, po levé skalina, uprostřed je viděti hloub do lesa.
Výstup
1.
CIKÁNI
rozloženi po trávě i po
sutinách. Nazad rozdává stará cikánka jídla z velkého kotle. VIDUKA
a HIRALY
vpředu.
VIDUKA:
Jsem žádostiv,
jestli Dora tentokráte zvěř přižene.
HIRALY:
Holka je liška – ta
tak snadno kohouta nepustí – a kdyby ho měla zakousnout.
VIDUKA:
Jenom jestli jsme
ji neposlali nadarmo.
HIRALY:
Ah! Vára má tenké
uši – ten se jistě nepřeslech’.
VIDUKA:
Že to jsou
vystěhovalci? Nu, dejž, kdo dát může.
HIRALY:
Za čtvrt hodiny
to víme; nepřijdou-li brzo, tedy se nedali ze silnice svésti – a pečeně
nám
uklouzne.
VIDUKA:
Je to zlořečené
řemeslo; ale jsou zlé časy – a padne-li nám kdo do ruky – proč
nezůstane doma,
proč se stěhuje – proč nás uvádí do pokušení?
HIRALY:
Nu, nu, jen se za
to nepohlavkuj. Bude-li stát honba za to – rozběhnem se, jako by nás
rozprášil –
a pozejtří jsme zase u červené skály pohromadě.
VIDUKA:
Teď musíme ale
hledět, aby byli naši lidé veselé mysli. He, jonáci! Děvice! Jakpak,
abyste si
poskočili? Zde je to jako na královských kobercích, dokud jsme panovali
v Egyptě.
HIRALY: I – k tanci
se nedají dvakrát pobízet.
Tanec. Mezi tancem šel VIDUKA
s HIRALYM
na zbořeniště, odkud
se oba do lesa dívají.
Po tanci.
VIDUKA:
Hejsa! Tamhle se
něco kmitá! Vidíš to?
HIRALY:
Vidím, to je
Dora!
VIDUKA:
Hola chaso – vari
z cesty! Honem do děr! Dostaneme hosty – Dřív se jim ale dobře musíme
na srst
podívat – nežli začne přátelství.
Všichni zajdou za
zbořeniště.
Výstup
2.
DORA
v selských šatech, pak ISIDOR.
DORA:
Jenom ještě co by
postřelený zajíc doskočil – a jsme na místě.
ISIDOR
(přijde s
tlustou sukovitou holí, klobouk se širokou střechou,
holý krk, silné vousy, filec na zádech): Já
jsem ale ještě mizernější,
nežli
postřelený zajíc.
DORA:
To se zas napraví.
Podívejte se jen kolem, jaké je tu hezké místečko! K odpočinutí jako
schválně
stvořeno. A tamhle tím průsekem přijdete potom hned na hlavní silnici.
ISIDOR:
No, dejž to Pán
Bůh, moje kuřátko! Neboť moje pedály jsou už celé rozštemovány, a kdyby
nebylo
tebe –
DORA:
Mne?
ISIDOR:
Na mou kuši, já
bych se byl v tom lese někde natáhl – a ani heverem by mě nebyli
vyzdvihli. Ale
tys mě táhla ještě za sebou – jako pravý magnet.
DORA:
Ale jděte, co to
mluvíte? Vy byste byl vstavu sprosté holce něco navěsit – to jsem si od
vás
nezasloužila.
ISIDOR:
Ale umučená
dobroto! Copak tě to napadá?
DORA:
Já se nabídla z upřímného
srdce, že vám mnohem kratší cestu ukážu, když jste seděli v poslední
hospodě
tak ztrmáceni, ale proto si nemusíte ze mne posměch dělat.
ISIDOR:
Ale milá cest ukazovačko,
kdopak se ti posmívá? Toť je pouhý důkaz mé uznalosti – a když tě
štípnu do
tvářinky, to je, jako bych ti dal vysvědčení, že jsem s tebou nanejvýš
spokojen. Poctivý demokrat nemá beztoho nic na rozdanou.
DORA:
Demokrat? Copak je
to za zvíře?
ISIDOR:
Oh, to je vzácné
zvíře!
DORA:
Není možná.
ISIDOR:
Ale má zvláštní
neštěstí.
DORA:
Prosím vás!
ISIDOR:
Dlouhá léta se
muselo ploužit v prachu – konečně se trochu vykřísalo – ale plác!
dostalo zas
ťafku –
DORA:
A nekousá?
ISIDOR:
To právě ne. Ono
běhá však mnoho jiné zvěře po zemi, která se také tak jmenuje – ale to
není ani
památky. A teď je už dokonce pořídku. Co je sem tam v některé menažerii,
za mřížemi, to není vždycky z pravého plemene.
DORA:
A vy jste z té
pravé sorty?
ISIDOR:
To si myslí každý
o sobě.
DORA:
Ale toť je tedy
hrozná škoda, že odcházíte z domova! Takové vzácné věci neměly by se
zanášet do
ciziny!
ISIDOR:
Tomu ty
nerozumíš, mladá občanko! – a kdybych byl zůstal doma, nebyl bych tě
ani
poznal.
DORA
(koketně): A cožpak
vás to těší?
ISIDOR
(též tak): A snad
by netěšilo. Podívej se mi do očí!
DORA:
To mi panímáma vždy
zakazovala. Že prý tam nebývá nic dobrého.
ISIDOR:
No, bodejť!
Panímány to musí vědět – proto jsou panímámy! Ale mých očí se nemusíš
bát –
DORA:
I což
je o to, já se jich nebojím – ale co je mi to
platné, jednou se do nich podívám – a potom jako by zavřel knihu s
nejhezčím obrázkem.
ISIDOR:
I jen se tedy do
nich koukej, jak dlouho se ti líbí.
DORA:
Vy byste tomu dal!
Vždyť tu za půl hodiny už ani nebudete. Či – chtěl byste snad tady
počkat? Snad
hodně dlouho počkat?
ISIDOR:
Kdybych věděl,
jak ti mám vyložit věčnost – udělal bych to! Ale teď bych se na mou
duši sám
rád někam rozložil; moje hnáty nejsou na radosti takového putování
ještě dost
rozviklány.
DORA:
I, tedy si tu
pohovte a odpočiňte. Já se zatím kolem ohlídnu – jestli tu někde nějaké
jahody
nerostou. Zatím byste si to moh’ rozvážit – kdybyste se chtěl snad
pozdržet – mám
kousek hezkého pole, padesát tolarů na hotovosti, peřiny na dvě postele
– prádla
plnou truhlu – a stará teta mi vystrojí svatbu, že jí nebude rovno. No
– a obstát
může se mnou člověk také, to mi věřte; já bych pro vás udělala, co bych
vám na
očích viděla. Už si to tedy nějak rozložte! Naše holky by pukly zlostí,
kdybychom
šli spolu po návsi. S pánembohem!
(Odběhne za zbořeniště.)
ISIDOR
(skládá filec): Šlaku,
ta chytla! Kdo by to byl řek’, že jsem tak nebezpečný – hehe! Ale to
děvče je
vskutku tak – tak apetitní – a srdečné jako moje Terezka – (Začne najednou křičet – sem tam
běhat.) Ah! Ah!
Ah! Ty nevěrná ohavo! Ty svatozrádce! Já bych si dal pohlavek, že mám
tak
děravou paměť. Neslíbil jsem sám sobě, že mám zůstat Terezce věrným? Že
jí
ukážu, co může člověk dokázat, i když jde do Ameriky? Styď se,
nastávající
republikáne – a ulož si tuhé pokání. (Položí
se
na svůj filec.)
Výstup
3.
Vozík s
plachtou, jak
vystěhovalci obyčejně mívají, osel u něho zapřažený, muž při něm. VORŠILA
pomáhá tlačit. Na vozíku
rozličné věci, mezi jiným dlouhá píka.
Za vozem BARNABÁŠ
v haleně,
malé dítě na ruce, v druhé plátěné paraple. Za ním ŠIMON
s vakem na zádech, aby
mu visel až na kyčle, a muž s trakařem.
BARNABÁŠ:
A tohle je
čistá exitence! Kdyby nebyla ta Amerika pravý ráj – ať jsem šelma krom
poctivých lidí! – Já bych začal zlořečené litanie zpívat. Ale to nesmím
před
Voršilou ani ceknout. Ah, náš pan kolega je už komót,
jak vidím! No, však jste pálil za tou holkou jako střelený.
VORŠILA:
Čisté chování – to
je pravda. Nás necháte pozadu klopýtat, že jsme mohli krky srážet, a vy
zatím
lítáte s mladým děvčetem po lesích. Kdyby to věděla Terezka!
BARNABÁŠ:
Ano, ano, to
jste neměl dělat, pane kolego! – a já bych měl chuť jí to hned
telegrafem
oznámit, aby věděla, co má za ptáčka. Vemte si příklad ze mne!
VORŠILA:
Budeš-li pak
mlčet! Ty se máš co chlubit! Neházel jsi na poslední štaci po šenkýřce
očima?
BARNABÁŠ:
Dušičko, to
bylo jen z lásky k tobě. Já si vzpomněl, že jsi tak jednou také
vyhlížela.
VORŠILA:
Budeš mlčet?
BARNABÁŠ:
Víš, tenkrát,
když jsi sloužila v Praze U Lemonů; já nosil šafránový kaputrok
a
anginové pantalony
– no, vždyť se musíš pamatovat – jednou jsme byli na Cikánce –
VORŠILA:
Budeš-li pak
hubu držet? Nemáš teď jinou práci, nežli takové hlouposti vykládat?
BARNABÁŠ:
Ale Voršilo – s
tebou není žádná existence!
VORŠILA:
Hubu drž a nerozzlob
mě, to ti povídám. Já mám té cesty už beztoho až pod krk.
BARNABÁŠ
(pro sebe): Já
ji mám už v celém těle, i v kuřím oku na malíku; ale co dělat? Do nebes
vede
jen cesta trnová.
ŠIMON:
Pokoj, lidičky,
pokoj! Nehádejte se – nešťouchejte se, ale upravujte srdce na líbeznost
mravů,
která v Americe panuje.
BARNABÁŠ:
Ano, tam je
samá líbeznost! To budeš otvírat oči, Voršilo! To je jiná existence.
VORŠILA
(k Šimonovi):
Starejte se o své mravy – a mně moje nechte. Vy máte u mne beztoho
vroubek!
Vylákáte mě z domu, ukazujete mi holuba na střeše, jen abych vrabce z
ruky
pustila – a teď se mám takhle světem potloukat?
ŠIMON:
Vždyť jste mohla
sednout do pěkného vozu –
BARNABÁŠ:
Do kočáru se
čtyřma, a napřed by byl seděl premovar kočí: Trarára–rára– rarara!
ŠIMON:
Ale kdo na starém
světě neutrácí, bude míti v novém co vydávat. A mladý Taussig píše –
VORŠILA:
Dejte mi pokoj s
vaším Taussigem!
DĚTI
(vystrkují
hlavy z vozu):
Tatínku! Maminko!
BARNABÁŠ:
Aha, kuřata se
ozývají!
VORŠILA:
No – neslyšíš?
Chceš, abych ti pomohla?
BARNABÁS
(jde k vozíku):
Co se propadáte?
FRANTÍK:
Kousek chleba!
KAČENKA:
Já bych jedla!
PEPÍK:
Nějakou buchtu!
BARNABÁŠ:
Kousek dortu,
ne? (Sundává DĚTI z vozu a zpívá si
při tom.) Ó radostné cestování! Tři hladovci
na vozíku… – To je
veselá existence!
VORŠILA
(sousedovi u
trakaře):
Prosím vás, sousede, pomozte mi rozdělat oheň. Já uvařím pro děti
trochu kaše –
a pro nás trochu polívky. Nu a copak vy, pane Isidore, vy se nebudete
hýbat?
ISIDOR:
Nechte mě – Já
dělám pokání!
BARNABÁŠ:
To se postavte
na moje místo, pane kolego – to budete vidět, co je pokání. (k DĚTEM) A nynčko ať mi dáte
pokoj, to vám povídám; zde
máte čisté povětří – hodně se ho nalokejte, to vám zajde hlad.
DĚTI
se začnou prohánět.
VORŠILA:
A kdepak je to
děvče, co nás vedlo? Snad nás tady nenechá?
ISIDOR:
Nemějte starosti,
ta zas přijde – jenom mě nechte, já dělám pokání.
BARNABÁŠ:
Ale tak pak ho
nech, Voršilo – on má své přesvědčení, ty chceš ale, aby šlo všecko jen
podle
tvé hlavy – to je až hrůza nekonštituční – a do Ameriky se to už docela
nehodí.
DĚTI
se začnou prát a křičet.
VORŠILA:
I dáte-li pak
pokoj, nezvedená čeládko?
BARNABÁŠ:
I nekaž jim
radost – ať si vymelou! Aspoň je nebude kůže svrbět – a mně ušetří
práci.
KAČENKA
(běží k němu):
Tatínku! Pepík nedá pokoj!
PEPÍK:
To není pravda!
Ona pořád pokouší – že prý jsem moh’ zůstat za pecí – že prý do Ameriky
ani
nedojdu.
VORŠILA:
Já vás oba vezmu
za uši, že budete hned Ameriku vidět. Honem běžte – podívejte se po
suchém
dříví – nasbírejte roští –
DĚTI
se rozeběhnou a přinášejí palivo.
VORŠILA
(vyndává
hrnec):
Kmotříčku, tamhle jsem pozorovala čistý pramen, moh’ byste tam doskočit.
SOUSED
odejde.
VORŠILA
sundá kotlík a chystá vzadu vaření.
ŠIMON
se posadí na svůj vak, dřív ale vyndá čtvrt bochníku chleba.
BARNABÁŠ:
To je pravda – komandovat
ta moje sedmá svátost umí. Všecko to jde na její slova jako na
drátkách. Škoda,
že nepřišla trochu dřív na svět – mohla být adjutantkou u Vlasty! –
Divná věc,
že mě nežene k vaření – hehe! Jindy hrčí celou cestu jako starý
kolovrat. No,
však ona bude jináč zpívat, jen co uvidí to amerikánské požehnání! Aby
však
neřekla, že zahálím – postavím se tuhle na stráž, aby na nás někde
nějaký zajíc
nevyběh’. Oni se teď budou za rok štyrycátýosmý mstít – že jsme jim tak
nohavice pražili. (Sundává
z vozu píku.)
Pojď sem – stará kamarádko! Když jsi přišla na svět, to sis
nepomyslila, že
povandruješ do Ameriky. Inu – sic transit gloria mundi!
To je zbytek po naší gardě! – Soused Závora jich nadělal tenkrát
horempádem asi
padesát – tohle je ta poslední – já měl co dělat, abych tu památku naší
slávy zachoval.
(Sem tam chodě.)
Je to přece veselá
existence – takhle si vyšlapovat a myslit: Teď jsem svobodný člověk,
teď se mě
nemůže nic dotknout!
(Praští se do čela.)
Prazlořečené mouchy! Ani
chvíli nedají pokoje! (Šťouchne
Isidora píkou.)
Jakpak? Nechtěl byste mě vystřídat?
ISIDOR:
Dejte pokoj! Já
dělám pokání.
BARNABÁŠ:
Taky hezká
existence! Ale přece snesitelnější nežli mnohá jiná v tomto slzavém
údolí. Ono
je teď existencí, že by bylo mnohem líp, kdyby je moh’ člověk z kroniky
vezdejšího života docela vymazat.
Píseň
Když má člověk ženu, děti,
Přitom dluhů jako smetí,
Když je starým kancelistou
A má posléz avanž
jistou,
A když běhá po patronech,
V kuchyních a po salonech,
A když mu to všechno sklapne,
Protože to místo lapne
Presidenta excelence
Urozený kandidát! –
To je těžká existence
O službu se s pány drát.
Když tu někdo žurnál píše,
Odbyt shání z celé říše,
Že je list to pro pořádek,
Aby nešlo nic víc zpátek,
Zprávy že jsou z první vody,
Zrovna ministerní plody,
A když navzdor vší té chvále
Čtenářů má přec na mále,
Takže běhá na vlastence:
„Prosím, páni, kupte list!“ –
To je těžká existence,
Když má žurnál s copem kvíst.
Zvadlá panna hledá muže,
Maluje si tvář jak růže,
Začne hrát a bály dávat,
Na kapsáře poklepávat,
Aby hejla omámila,
Na vějičku přivábila;
Ptáček ale chytře zobe,
Po dukátech jenom klobe,
Nechá babku chystat věnce,
Až se jí svět začne smát: –
To je těžká existence,
Když chce stará s mladým hrát.
Chce odejít nazad k ostatním,
v tom padne ve zbořeništi rána.
ŠIMON
(vyskočí): Ah!
Zkáza světa! To je kanón!
DĚTI křičí a schovávají se
za matku.
BARNABÁŠ:
Copak je to za
bouchačku?
ŠIMON
(přiběhne k
němu):
Chraňte mě, udatný muži, pane gardisto!
Výstup
4.
Na
zbořeništi a na skalině
vyskytnou se CIKÁNI,
ostatní se vyhrnou zezadu.
VIDUKA:
Ať se žádný ani z
místa nehýbá! Darmo byste se vzpouzeli! Podívejte se, jaká je naše moc!
BARNABÁŠ:
To je veselá
existence!
ŠIMON
(padne před VIDUKOU na kolena):
Milost, urození pánové – já jsem chudý muž – pravá mizera, nemám nic
nežli pár
kloců
– se mnou si nepomůžete –
VIDUKA:
Ticho! Vy jste
padli do našich rukou – a z těch není žádného vykoupení, nežli zlatem a
krví.
BARNABÁŠ:
To začíná být
romantické!
ŠIMON:
A kdybyste mě
rozsekali – ze mne nedostanete ani kapku!
VORŠILA:
Vzácní, urození
pánové – mějte pak nahlídnutí – já jsem také nevinná žena – tohle jsou
moje
děti – také nevinné – ale tuhle stojí trulant muž – ten nás vyvedl – my
bychom
vám nebyli jakživi překáželi – toho se držte!
BARNABÁŠ:
Ale Voršilo!
ISIDOR:
Proti mně spiknul
se osud již také v podobě cikánů, abych Kalifornii nespatřil – ale jen
pojďte –
já své živobytí tak lacino neprodám. (Rozpřahuje
se holí.)
BARNABÁŠ
(volá na něj):
Dáte-li pak pokoj! – Chcete, aby tamhle těm pánům (Ukáže na
skálu.) něco olověného
vylítlo – a nám do oka padlo? Myslete raději na kapitulaci – !
HIRALY
(na skále):
Dělejte – dělejte! Sice dám vypálit!
VŠICKNI
začnou křičet a skrčují se k zemi.
BARNABÁŠ:
Nedělejte
hlouposti! Já chci kapitulaci! Voršilo – nemáš nějaký bílý šátek?
Fofruj s ním
v povětří!
VIDUKA:
Žádná pomoc – leda
by naše kněžna jináč ustanovila. Tuhle přichází.
Výstup
5.
DORA
v cikánském oděvu,
předešlí.
ŠIMON:
Milost! Smilování!
BARNABÁŠ
(klekne):
Ustrňte se nad ubohým sirotkem!
ISIDOR
(pro sebe): U všech
diblíků – toť je naše cest ukazovačka – anebo její dvojče!
DORA:
Co to zde máte?
ISIDOR:
Dělá, jako by nás
neznala.
VIDUKA:
Tuhle nám vběhla
zvěř do pasti – a my jí chcem’ právě kůži stáhnout.
BARNABÁŠ:
Škoda práce,
milý muži – pergamen nynčko nic neplatí.
VIDUKA:
Chceš-li si ale
podle našeho obyčeje sama něco vybrat, tedy to učiň, my se rozdělíme o
to
ostatní.
DORA
(na Isidora):
Patří tento mládenec také k naší kořisti?
VIDUKA:
Patří.
DORA:
Ten se mi libí,
toho si podržím – a udělám ho svým manželem.
ISIDOR:
Cože?
BARNABÁŠ:
A to je
existence!
DORA:
On pak bude vaším
knížetem!
ŠIMON:
A to je rebach – jako
babylonská věž!
DORA
(blíží se k ISIDOROVI, lichotně): Nu
– a ty nic neříkáš? Nelíbím se ti? Nemáš mě rád? Ó, já jsem hodná,
dobrá – ty
budeš mít zlaté živobytí.
BARNABÁŠ
(volá na něj
polohlasitě):
Berte! Berte!
VIDUKA
(k jinému CIKÁNOVI): Já nevím, co
na něm vidí! Ona je celá zjinačená – jako by to ani ona nebyla –
ISIDOR:
Slavná kněžno – vy
se mi arci líbíte – ale…
BARNABÁŠ
(jako prve):
Berte! Berte!
DORA:
A tvým přátelům
daruju život – to se rozumí – ani vlásek se jim nezkřiví – ani prášek
se jim
nevezme –
ŠIMON:
Ó, milostivá
královno – dcero Šalamounova!
ISIDOR:
Spanilá kněžno – hvězdo
na tmavé obloze – já si tě vážím – já bych tě miloval – ale vzít si tě
nemůžu!
ŠIMON:
Co to povídá? Proč
by nemohl? Co je to?
DORA:
Ty mnou tedy opovrhuješ?
VIDUKA
mu zahrozí.
ISIDOR
(se lekne): To
ne, ani mi nenapadlo, ale já si vzpomněl, že jsem nechal srdce doma – a
že tam
čeká na mne holka – které musím zůstat věrným.
BARNABÁŠ:
A to je
hloupost!
ŠIMON:
Budete z toho něco
mít?
VORŠILA
(horlivě): A proč
byste jí musel zůstat věrným? Co bude mít holka z vaší věrnosti, když
vás tady
zabijou? Chytrost jde nade všecko – vezměte si milostivou kněžnu –
děkujte Pánu
Bohu a pomozte nám z konopí.
BARNABÁŠ:
Ale, Voršilo,
jakoupak to máš filosofii? – Tak najednou! Jindá jsi držela tolik na
věrnost – a
pořád jsi mě stíhala, špehovala.
VORŠILA:
Drž hubu, to je
něco jiného! Tohle je skutek křesťanské lásky – a ta jde před světskou
– pan
Isidor se má pro nás obětovat.
BARNABÁŠ:
Víš-li co, já
se budu obětovat sám – a vezmu si tu cikánskou princeznu.
VORŠILA:
Budeš mlčet?
DORA:
Já bych tě litovala
– a proto ti dávám ještě na rozmyšlenou. Jestli mou ruku nepřijmeš, je
veta po
tobě a po všech tvých přátelích.
BARNABÁŠ:
Ale dovolte,
rozkošná princezno – my musíme do Ameriky! Už tam na nás čekají!
ŠIMON:
Pane Isidore – buďte
chytrý – prosím vás!
ISIDOR:
A kdybyste mě na
místě zabila – já si vás nemůžu vzít – buďto smrt, anebo do Ameriky.
VORŠILA:
Ten člověk je
naše neštěstí!
ISIDOR:
A hloupý, až to
volá do nebe!
BARNABÁŠ:
Potom chce být
učitelem v Americe!
DORA:
Nuže tedy, staň se
vůle tvá! Srdce mé se od tebe odtrhuje –
(k CIKÁNŮM) namiřte na ně –
palte – a pak se o ně
rozdělte!
VORŠILA:
Milosrdenství –
(k ISIDOROVI) to je od vás
hanebné, že nás necháte
zamordovat – slitování! – Počkejte, však já vám to oplatím!
ISIDOR:
Nech se uprosit,
spanilá kněžno – a má-li už kdo prasknout – vezmi mně ten kousek
bídného
života!
ŠIMON:
Bůh ho pomiluj – to
je dobré srdce!
BARNABÁŠ:
Jestli padneš,
mladý hrdino, tady tě aspoň žádný nevy– kopá – a já ti vystavím ze
suchého
chrastí monument.
DORA:
Pro jiné se chceš
tedy obětovat? Bláhový! Abys ale neřekl, že jsi lepšího srdce nežli já
– tedy
buď svoboden – i se svými – a vzpomeň si někdy na tuto hodinu.
Vystěhovalci se radují.
ŠIMON:
Rozvesel se,
Jerusaleme!
BARNABÁŠ
(s patosem):
Slavná kněžno, kdybys mohla do hlubin srdce mého nahlídnouti –
VORŠILA
(ho odstrčí):
I, dej pokoj! – Naděl Pán Bůh stotisíckrát – děti, pojďte políbit ruku!
VIDUKA:
Dovol, kněžno, to
my nedovolíme! Kořist je naše!
CIKÁNI:
Ano, kořist je
naše!
DORA:
Vaše je? Když
Dora nechce?
Co vám patří, popustí vám lehce;
K čemu ale práva nemáte,
Darmo uchvátit zde doufáte!
Žádné zpouzení – či neznáte mé hněvy?
Ať se neudělá tygr z děvy!
Na kolena, pravím – ať se klaní
Kdokoliv tu stojí, před svou paní!
CIKÁNI
kleknou.
BARNABÁŠ:
To je
existence, to si nechám líbit!
ŠIMON:
To je udatná
Judita – ta by zmohla druhého Holofernesa.
DORA:
A nyní vzhůru!
CIKÁNI vstanou.
Vždyť jsme svoji,
Nestavme se proti sobě v boji!
CIKÁNI:
Sláva kněžně!
Sláva!
DORA
(k VYSTĚHOVALCŮM):
A vy
jděte s Bohem!
Rozlučte se s touto krajinou;
Brzo ponesou vás
Mořské vlny šírou pustinou.
Nebe dejž, by kolem
Všecka bouře pominula
A loď vaše šťastně
Do přístavu doplynula!
Sbor
vystěhovalců
K rozloučení tu hodina,
Již v dáli kyne pouť,
Nám bude pustá cizina
Novým domovem slout;
K otcovské zemi naposled
Se vrací uslzený hled,
S Bohem buď vlast a lide náš,
ať věky zdráv tu potrváš!
Mezitím, táhnou VYSTĚHOVALCI
zvolna dál – DORA
napřed, jim kynouc; CIKÁNI
je vyprovázejí. Vše
působí velké malebné skupení.
Opona spadne.
JEDNÁNÍ
III.
Zahradní
besídka – prostředkem
viděti ven.
Výstup
1.
DAVISON.
Paní DAVISONOVÁ
stojí po pravé
straně, ISIDOR
též v oděvu
kvakerském po levé – BETINKA
uprostřed.
DAVISON
(velmi
povážlivě, po kvakersku):
A to si pamatuj, bratře učiteli, pro jednou a provždy.
V našem domě musí panovat láska.
ISIDOR:
Já to –
BETINKA:
Mlč!
DAVISONOVÁ
(mluví též
povážlivě):
Bratře učiteli, ty jsi dal mému Vilémovi políček – to je znamení prudké
krve;
bude tedy dobře, když ti ode dneška v poledne vodu píti dáme.
ISIDOR:
Já jsem –
BETINKA:
Mlč!
DAVISON:
U nás, bratře
učiteli, platí zákon snášenlivosti, zdrženlivosti, mírnosti a tichosti.
V těchto
ctnostech musíš se upevňovati, posilňovati a utvrzovati.
ISIDOR:
Já dám –
BETINKA:
Mlč!
DAVISONOVÁ:
Láska v duchu
– to je cesta k pokoji a míru – a bez těch nemůže člověk přede tváří
boží
obstáti.
ISIDOR:
Já bych –
BETINKA:
Mlč!
DAVISONOVÁ:
Já velebím
Hospodina i kořím se jeho přísné spravedlnosti, a dáš-li mým dětem
ještě jedno
špinavé slovo – půjdeš z domu, aby se nenakazili zlostí pekelnou.
ISIDOR:
Já dojista –
BETINKA:
Mlč!
DAVISONOVÁ:
My ti
přejeme, jakož nám káže duch – ale právě proto musíme býti s tebou
přísní, aby
si z pravé cesty nezbloudil a zlému pokušiteli do drápů nevběhl.
(Pokročí proti němu.)
Upevni si to dobře v
paměť, bratře učiteli, a pros Boha, aby tě osvítil. (Pokloní hlavou.)
Jeho milost budiž s tebou!
(Jde vážně ven.)
DAVISON:
Slyšel jsi to,
bratře učiteli?
ISIDOR:
Slyšel.
BETINKA:
Mlč!
DAVISON:
Půjdeš o dům
dále, jestli svou vášeň nezkrotíš. Manželka má je tichá žena – příklad
nebeské
trpělivosti – pomysli tedy, jak veliké musí být tvoje provinění, ježto
jsi ji
popudil.
(Přistoupí k němu blíže.)
Kroť své vášně –
pravím tobě – neoddávej se rozmařilé zahálce; proto pustím zejtra
zahradníka ze
služby, a ty budeš okopávat po škole záhony. Pros jen Boha, aby zkrotil
vášně
tvé!
(Vážně odchází, a jda
okolo BETINKY, štípne
ji do tváře.) Pá, sestro kuchařko!
BETINKA:
Jdi, starý
hříšníku! (Jde zvolna
kupředu – po malé přestávce.)
Milý bratře učiteli – slyšel jsi svůj ortel? – No, proč neodpovídáš?
Ztratil
jsi mluvu?
ISIDOR
(vypukne,
velmi rychle):
Však by nebylo divu! To je už prazlořečené
živobytí! Já utekl z lůna starověkého otročení do svobodné Ameriky –
jen abych
mohl dělat, co srdce ráčí, a zatím zde udělali ze mne tatrmánka! Na mou
kuši,
kdybych si nebyl tak pevně umínil, že tady musím štěstí dojít, já bych
práskl
už do bot.
BETINKA
(tleskajíc
rukama):
Brávo, brávo! Podívejme se, jak panáček rozvazuje! Ale – je to způsob
poctivého
kvakera?
ISIDOR:
I kvákejte si,
kdo chcete – já nejsem žádný kvákal.
BETINKA:
Inu, zač se kdo
prodá, za to se koupí. Nejde to tak u vás?
ISIDOR:
V Čechách?
BETINKA:
Jakže? Jste vy
Čech?
ISIDOR:
Copak jste to ještě
nepoznala?
BETINKA:
Poznat jsem to
mohla – arci.
ISIDOR:
Podle čeho?
BETINKA:
Podle vaší
obrovské trpělivosti.
ISIDOR:
Slýchala jste o ní?
BETINKA:
Celé kroniky.
Ale já slýchala také vaši zem vychvalovat – pročpak jste tam nezůstal?
ISIDOR:
Protože jsem byl
tulipán; že jsem myslil, že tam rostou samé žaludy a jinde samé fíky.
BETINKA:
To jste měl na
rozumu arci hroznou ránu. A nynčko se vám už bezpochyby oči otevřely?
ISIDOR:
Ó, já si je
protřel dočista. Pole tady orat, lesy porážet, k tomu nejsem pro svou
chatrnou
konstituci, a ve městě jsem se nemohl také ničeho zachytit, to chtěli
mít také
samá lamželeza. Ze zoufalství začal jsem péct oplatky – ale to jsem
propek’
poslední groš – a pak mi nastávalo svobodné živobytí – žebráka. Hladem
umořený
pad’ jsem u dveří tohoto domu – z milosrdenství mě do něho vzali a
učinili ze
mne – no, toť víte, jakou figuru zde nynčko dělám.
BETINKA:
Inu, když vás to
mrzí, tedy bych to zjinačil.
ISIDOR:
Snadná řeč.
BETINKA:
Snadné vyvedení.
Muž nesmí být jako baba. Když má nějaké předsevzetí, tedy ho musí také
vyvést,
skoč oko nebo zub.
ISIDOR:
To mi nemluvte!
Já jsem oběť pouhého předsevzetí –
BETINKA:
Ale
bláznovského. – Mějte jedenkrát moudré. Ku příkladu, že se vrátíte domů.
ISIDOR:
Kdybych uměl
lítat –
BETINKA:
To byste třeba
nevydržel – a na lodích to jde přes moře také dobře.
ISIDOR:
Ale z Ameriky
nevozí žádné zboží zadarmo.
BETINKA:
No, tedy si
hledejte přítele – nebo nějakou přítelku – která by –
ISIDOR:
Půjčila mi asi
500 na věčnou oplátku?
BETINKA:
Kdo ví, co pro
vás neudělá!
ISIDOR:
Já víc
nepotřebuju, a z toho dám ještě za ní půl zlatého na modlení.
BETINKA:
Já se musím
přiznat, že bych byla sama ráda odtud pryč – a kdybych našla dobrého
společníka
–
ISIDOR:
Zaplatíte za něj?
BETINKA:
No, kdybych
věděla – že máte nějaké toužení –
ISIDOR:
Já? Ukrutné
toužení – čím dál, tím líp.
BETINKA:
Čím dál? – snad
ne ode mne?
ISIDOR:
To jest, jen mi
rozumějte – tam za moře – z Ameriky – třeba s vámi –
BETINKA:
Ach, vždyť je
pravda! člověk může býti kde chce rozený a kamkoli na světě hozený –
jak si zpomene
na domov, již nemá pokoje.
ISIDOR:
Ale dřív musí
přijít do bryndy, nežli přijde k tomu poznání. Já bych si byl jakživ
nepomyslil, že se mi bude po Čechách tak stýskat.
BETINKA:
To se děje v cizině
každému, kdo má kousek srdce.
ISIDOR:
Ba; ale člověk to
vidí teprva, když strčí hlavu do světa.
Duetto:
ISIDOR:
Z lůna
tyrolských hor, z tichých údolí ven,
Šel vesele do světa hoch;
Ve proudu radostí mu ubíhal den,
Na vlast ani myslet nemoh’;
Tu náhle zaslechne roztoužený zpěv,
Že plakat musí, by utišil krev –
OBA:
Ten zvuk
blahý
Budí snahy
V domov drahý;
Když si radostné srdce vlast připomíná,
Již v toužení sladkém se porozplývá.
BETINKA:
Z kvetoucího
ráje, kde rozen je Čech,
Jde dívčina uplakaná;
Žalostí jí v srdéčku tají se dech
Že s domovem loučit se má;
I putuje cizinou s břemenem muk
Tu náhle ji pronikne lahodný zvuk –
OBA:
Hravě
plyne
A žal hyne –
Když si žalostné srdce vlast připomíná,
Již v toužení sladkém se porozplývá.
ISIDOR:
Z uherského
dvorce obratný jonák
Si vesele na koně sed’,
Netrápil ho smutek, i letěl co pták,
A bujně pohlížel na svět;
Tu začne na blízku melodie hrát,
Že zastaví koně a poslouchá rád.
OBA:
Ten zvuk
blahý
budí snahy
v domov drahý;
Když si radostný duch na vlast připomíná,
Již v toužení sladkém se porozplývá.
BETINKA:
Z Rakouska
jde-li děvče, z těch révnatých hor,
Tuť cizina poušť se jí zdá
Nepohne ji k radostem veselý sbor,
Jen touha po vlasti v ní hrá;
Tuť náhle jí valčík zavadí v sluch,
hned hoří rozkoší tělo i duch.
OBA:
Tanec
plyne
A žal hyne;
Když si žalostné srdce vlast připomíná,
Již v toužení sladkém se porozplývá.
Odejdou s tancem.
PROMĚNA
V
amerikánském lese. Po pravé
straně nedodělané staveni osadníků – před ním neotesané klády.
Výstup
2.
BARNABÁŠ,
v oděvu velmi
jednoduchém, v tváři zarostlý, otesává kládu. Děti sbírají třísky a
roští.
Nazad vykopávají dva osadníci pařez.
BARNABÁŠ:
Tohle není už
pražádná existence! – ó, Ameriko, Ameriko! tebou jsem si pěkně
posvítil. Doma
jsem moh’ sedět na peci – tady se musím péci na slunci – (Ukáže na stavení.) a
tahle bouda je můj palác.
A co zkusím s Voršilou! Já mám očistec na zemi – a mohl bych napsat ze
svého
života kroniku, že by při ní mládenci a panny krvavé slzy prolévali.
KAČENKA
(běží k otci):
Tatínku, tatínku! Tamhle leží hrozitánský had –
BARNABÁŠ:
Nech ho ležet –
to je náš milý spoluobčan, rozený republikán.
FRANTÍK:
Ta je hloupá!
Ona se ho bojí!
Výstup
3.
VORŠILA,
předešlí.
VORŠILA
(vejde): No, co
je to zase, pane presidente? Je už po díle? Má se kláda sama otesávat?
Má se
stavení samo dodělat?
BARNABÁŠ:
Ale Voršilo, já
táhnu jako kůň.
VORŠILA:
Táhni, vždyť jsi
se sám zapřáh’, já tě k tomu nenutila – pane presidente! He, děti – kde
zas
běháte? Chcete, aby vás něco pokousalo?
BARNABÁŠ:
Jakpak stará?
Nemáš tam něco na zub? To amerikánské povětří tráví jako vitriol; mně
se pořád
zdá, že mám v žaludku díru.
VORŠILA:
Nu jdi si – jdi!
Zastřel si bažanta nebo nějakého indiána, vždyť jsi o tom fantazíroval,
pane
presidente!
BARNABÁŠ:
Pro Boha tě
prosím, Voršilo, přestaň mi s těmi špičkami. Není moje neštěstí už dost
veliké?
Kdyby mě viděli moji kamarádi od Lemonů v téhle posituře
–
oni by mě dali do plátku a obrázek k tomu.
VORŠILA:
No, vždyť jsi to
sám chtěl. Vyjez tedy, co sis nadrobil.
BARNABÁŠ:
Ach, já bych
presidýroval nejraději nad českými džbánky – ty milý Bože, to by byla
zase
existence! Jenom mázíček – ach! mně se lepí už jazyk na dásně, když si
na to
vzpomenu.
VORŠILA:
Ale já si právě
vzpomínám, že nemáme kus masa v kuchyni. Jdi tedy a ohlídni se po
něčem, ať to
má už peří, nebo srst.
BARNABÁŠ:
Musí to být
hned?
VORŠILA:
Hned! Nebo
chceš, abych ti pomohla? Víš, co jsem ti doma slíbila? Toho se budu
držet. Já
opustila dům a pole, abych se dřela jako nádenice – a to musím být
každou
chvíli přichystána, že přijdou na nás lidojedi. (Zatíná
pěstě.) Ó, Bože! Bože! – já bych tě hned –
BARNABÁŠ:
Piáno, dušičko,
piáno!
VORŠILA:
Hubu drž! – dělej,
ať něco přineseš!
BARNABÁŠ
sundává flintu a růžek s prachem, který visí vedle okna.
VORŠILA:
Já se nechala
jenom jednou ošidit – ale teď musí platit moje vůle! (k DĚTEM) Musíte ty klocy na
sobě mermomocí dřít? Nemáte
doma co dělat? (Dá
každému štulec.) Hybaj
do komory!
DĚTI
pláčou a běží do stavení.
VORŠILA
za nimi.
BARNABÁŠ:
Teď by bylo už
nejlíp, kdybych mohl z té slavné Ameriky upláchnout – někam na ostrov –
a být
Robinsonem. Tady není už žádná existence! A nebo kdybych se mohl
navrátit zas
domů – ty milý Bože! To by byla opice! Čtyry neděle bych se nehnul od
čepu a potom
bych si vlez na toho škrabáka, co píše o Americe! Tomu bych pověděl,
zač je
toho loket, musel by vypadat jako kanafas – a potom bych řekl, že je to
– politické
nedorozumění. (Odejde.)
Výstup
4.
ŠIMON
ze stavení, tělesně i duševně
sklíčený.
ŠIMON:
Hezky teplé je to
boží slunéčko v Americe – to je pravda! – Pěkně to zde roste – ale pro
starého
člověka tu není žádná půda – zde musí být mladé síly. Já to zkusil –
bohužel! –
a jsem kapóres.
Ten mladý Taussig – podvodný lotr, hanebný zloděj – maloval mi ráj – já
sháněl
peníze – utahoval sebe i jiné, a co z toho mám? Churavé tělo – bolavou
duši; a kdyby
nebylo té křesťanské ženy – které jsem ublížil, snad bych zahynul.
Výstup
5.
Mladý TAUSSIG
s malou krosnou na
zádech, z levé strany, předešlý.
TAUSSIG:
Nože, vidličky,
dráty, jehly, nůžky, náprstky – laciné a pěkné. Kupte, dejte počinek!
Dobrého
zdraví pantáto!
ŠIMON:
Co to slyším? – Co
to vidím?
TAUSSIG:
Aj – solechleben!
Mám krosnu na zádech a nebo nemám? Toť je náš Šimon – Šimon Moreles – a
nebo si
vypůjčil někdo jeho podobu?
ŠIMON:
Ano – jsem starý
Šimon – starý, poctivý Šimon – a ty jsi…
TAUSSIG:
Markus Taussig,
syn starého Taussiga. Pěkně vítám do Ameriky! (Podává
mu ruku.)
ŠIMON
(popadne ho
za prsa):
Jsi ten Taussig – co nám psal tak pěkné věci o Americe?
TAUSSIG:
Solechleben! Co
to děláte za komedii? Pusťte mě!
ŠIMON:
Ten samý, co psal,
že je zde lehké živobytí?
TAUSSIG:
Pro toho, kdo má
štěstí nebo peníze.
ŠIMON:
Že tu líhá na
hedvábí?
TAUSSIG:
Zdejší mech je
jako hedvábí.
ŠIMON:
Že je Amerika nový
ráj?
TAUSSIG:
Proč by nebyla? –
Vždyť je tu mnoho indiánů – a ti jsou samí Adamové.
ŠIMON:
Proč jsi nás tak
oklamal? Proč jsi nás tak obelhal a šálil? Já moh’ sedět doma na starém
prahu –
a moh’ jsem vést až posud živobytí jako jsem vedl dlouhá léta! Proč jsi
nás tak
oklamal?
TAUSSIG:
Aj, co to
mluvíte, starý člověče? Psal jsem vám, abyste nechali doma živnosti a
jeli do
Ameriky? Co? Já jsem psal, že je tady hezky – a proč by nebylo, komu se
tu
líbí? A pak jsem si myslel: zkoušíš ty, proč by nezkoušel také jiný?
Vběhl jsi
do pastě ty, proč by tam nevběhl také jiný?
ŠIMON:
Rakka! – budiž
zatracen jako nehodný syn Israelův. Když jsi chtěl žerty tropit a do
neštěstí
svádět – neměl jsi k tomu dost lidí z kmene cizího? Já bych chtěl mít
orlovy
nehty (Popadne ho zase za
prsa.) a vlčí
drápy –
TAUSSIG:
He – solechleben!
Lupiči – zlodějové – Pusťte mne! Že budu žalovat!
Výstup
6.
VORŠILA
ze stavení. ISIDOR
s vakem z levé strany.
BETINKA
za ním se
slunečníkem. Předešlí.
VORŠILA:
Co je to za
křik? Co se to děje?
ISIDOR:
Kdo to volá o pomoc?
TAUSSIG:
On mě chce zabít
– pomozte!
VORŠILA:
Ale Šimone – copak
děláte?
ŠIMON:
Nic – nic! Zlý
duch pomsty uchvátil mé srdce – (na
TAUSSIGA)
Vyžeňte ho odtud – to je had z ráje – mladý Taussig!
VORŠILA:
Tak? To je tedy
ta amerikánská volavka? No počkej, já tě naučím psát psaníčka!
TAUSSIG:
Ale lidičky,
mějte pak rozum – to byl jenom špás!
ISIDOR:
Já bych měl chuť
s vámi zašpásovat jako se zaprášeným kabátem a vyklepat vám, že by z
vás ani
kůstka pohromadě nezůstala.
Výstup
7.
BARNABÁŠ,
předešlí.
BARNABÁŠ
(ještě vzadu):
Spaste duši, kde jste kdo!
ŠIMON,
VORŠILA a ISIDOR: Co je?
VORŠILA:
Totě tuším hlas
mého –
TAUSSIG
(zahlídne BARNABÁŠE): Zas nějaký
Goliat! To se raději ztratím, nežli bude zle. (Upláchne.)
BARNABÁŠ
(přiběhne):
Spaste duši!
VORŠILA:
No, no tak pak
se jen vzpamatuj! Co je?
BARNABÁŠ:
Dostaneme
hosty!
VORŠILA:
A to musíš tak
hulákat?
BARNABÁŠ:
Však ty budeš
také pískat, jako by tě bral na nože. Jsou to krocani.
VORŠILA:
Cože?
BARNABÁŠ:
To jest – ty
můj Bože, už si nevidím do huby! – Jsou to indiáni!
ISIDOR:
Jak?
BARNABÁŠ:
Tohle bude
čistá existence! Voršilo, dobrou noc! Adié, falešný světe!
ŠIMON:
Běda, to je boží
trest!
VORŠILA:
Honem tedy
utečme!
ŠIMON
(chytne ji):
Počkejte – já tu nezůstanu! Ženo, paní Voršilo – pane Barnabáši; vy
jste udatný
muž – chraňte mě – já vás postavím do kšaftu!
Mezitím přiblížili se také OSADNÍCI,
kteří vzadu
pracovali.
BETINKA:
Jen zvolna,
lidé! Nepozbývejte rozumu! Připravte se na útok, přichystejte zbraň,
zataraste
dveře – braňte se – já vám pomohu!
VORŠILA:
Honem tedy – nestůj
jako přimražený! Slyšíš?
BARNABÁŠ (trhne sebou): Slyším! – To je čistá
existence! Kdyby tu byla
alespoň nějaká barikáda! (Z
dáli je slyšet houkání
INDIÁNŮ.) Ah! Tu je už máte!
Řekněte jim, že nejsem
doma!
(Uteče domů.)
Ostatní
za ním.
Výstup
8.
POLIVOKYTA
s houfem INDIÁNŮ
rozličně ozbrojených; někteří mají sekery, jiní kyje nebo i ručnice.
POLIVOKYTA:
Ha, tu je
také hnízdo takových cizozemských dravců, co sem přitáhli přes daleké
moře, aby
naše lesy posekali, naši zvěř pobili, naše domy popálili a nás do želez
uvrhli!
Běda jim!
INDIÁNI:
Běda.
POLIVOKYTA:
Veliké slunce
nás vidí a slyší – ono svým synům pomůže a poplení nepřítele, co se
záři jeho
neklaní. A nyní vzhůru na to hnízdo! Bořte, palte, nelitujte – na
výstrahu
všem, co ze svobodného národa otroky dělají!
Hudba.
INDIÁNI
strhnou křik a hrnou se se sekerami na stavení – s ručnicemi staví se
za
stromy, nebo na ně vylezou; se střechy padne do nich několik ran, oni
couvají –
ale opět se rozběhnou – někteří rozdělávají oheň a házejí ho do stavení
– to počíná
vrchem hořet; dveře se vypáčí – osadnici se vyřítí – oheň šlehá oknem –
krutý
boj – tu vyjde BETINKA,
za ni ISIDOR,
VORŠILA
s uzlem, děti; kluci
popadnou ještě kámen a hodí po INDIÁNECH
– nejzadnější BARNABÁŠ
s plnou nůší
rozličných věcí – ŠIMON
se ho drží; mezi tím boj trvá neustále.
Opona spadne.
JEDNÁNÍ
IV.
Dekorace
jako v JEDNÁNÍ I.
Výstup
1.
ZÁVORA,
KAPOUN.
KAPOUN:
Jděte v poledne
kolem s lucernou, uvidíme, najdete-li pro svou holku lepšího muže,
nežli – tento
– já jsem. Chcete dobrého hospodáře? Podívejte se na mne – jestli tomu
rozumím.
Chcete politikusa? Zeptejte se – tento – kolem u všech úřadů, jestli mě
neznají. Kam vítr, tam plášť; to je moje politika. Nebo chcete řádného
vlastence? Přijďte ke mně a uvidíte, co vynakládám na knihy; už po
deset let
kupuju si – tento – český kalendář.
ZÁVORA:
Mne se neptejte,
co chci, já nejsem při té věci hlavní osoba; to se musíte mé holky
ptát. Najde-li
ta na vás gusto – nu, s Pánem Bohem! Ale abych ji do vás nutil – to mi
nenapadne do nejdelší smrti.
KAPOUN:
Tak? A co s ní
budete dělat, až vám – tento – zůstane na krku?
ZÁVORA:
Kdo? Moje dcera?
Nu, to nebude tak obtížné břemeno. Vždyť si ji tam sám přejete.
KAPOUN:
Ale muži s kladivem,
toť je přece hrozný rozdíl! Na mém krku – tento – nezakysne, ale na
vašem zbude
na ocet.
ZÁVORA:
Nemějte starosti;
takový ocet je dobrá, chutná věc. Ostatně vám musím zrovna říct, že
moje dcera
skoro žádnou chuť k vdavkám neukazuje.
KAPOUN:
Vím, vím – ale to
jen proto, že jí – tento – něco sedí pod šněrovačkou.
ZÁVORA:
Nevěděl bych. Co
tam snad sedělo, to se dávno vystěhovalo.
KAPOUN:
No tím líp; ale
naše kmotry o tom ještě pořád – tento – klepají. A že vám zůstala
dvakrát celá
bez sebe – jako mrtvá – to prý pochází z tajné lítosti.
ZÁVORA:
Babské klepy!
KAPOUN:
Tak se povídá. A tu
není lepší pomoc, jako když dáte holce – tento – něco pro potěšení,
hehe!
ZÁVORA:
Pro potěšení?
Snad hračku – jako vy jste?
KAPOUN:
Děti svému štěstí
někdy nerozumějí, proto jsou děti, a moudrý otec musí domlouvati.
ZÁVORA:
No – vy byste byl
arci hodné štěstí!
KAPOUN:
Pro takové děvče?
To věřím. Štěstí jako hora. Jen jí to už nějak vyložte.
Výstup
2.
TEREZKA
přichází, předešlí.
ZÁVORA:
Ah, pojď sem,
holka! Tuhle je náš soused Kapoun. Dělá si to vyražení, že mi zas o
tebe říká.
KAPOUN
(potají): Ale
muži s kladivem, kdopak bude tak – tento – horempádem do zelí –?
TEREZKA:
No, mně to dělá
také vyražení.
KAPOUN:
Že dělá? Tatíku,
co tomu říkáte? – ono jí to dělá vyražení. – Ó, já si to hned myslil, –
já to
měl dozajista –
TEREZKA:
Co?
KAPOUN
(vyvalí oči):
No, že vám to tento – hehe! Že budete mít radost –
TEREZKA:
Až se mi oči
zalévají. Snad jste zpozoroval, že jsem byla poslední časy trochu
zamyšlená, tu
jste si tedy něco vymyslil, abych se zasmála.
KAPOUN:
Zasmála? – Tento
sousede?
ZÁVORA:
Pozoruju, že vám
nezpívá do noty.
KAPOUN:
No, milá panno
Terezko – smát se můžete – to je zdravá věc – jen mi ale také – tento –
řekněte,
že budeme mít svatbu.
TEREZKA:
Copak je
masopust, že chcete dělat maškaru?
ZÁVORA:
Ale zatrolené
děvče –
KAPOUN:
Panno Terezko, co
to tento? – maškaru? Já hospodář? Já politikus a vlastenec?
TEREZKA:
No, no – jenom
nevykládejte věci na krám, za které vám moudrý člověk ani krejcaru
nedá; vždyť
je to samé pozlátko.
ZÁVORA:
Jak se zdá, milý
sousede – holka nemá kuráž –
KAPOUN:
Vidím – vidím!
Panenka si myslí bezpochyby ještě na šviháka – co táhl – tento – do
Ameriky.
Ale to si počká – hehe! Ten sedí někde u nějaké mladé indiánky –
TEREZKA:
To je lež!
KAPOUN:
Anebo ho spolkla
velryba –
Výstup
3.
ISIDOR
zpívaje přichází s filcem
na zádech, předešlí.
TEREZKA:
Co to? I můj
Spasiteli toť je – (Běží
mu naproti, najednou se ale
zarazí.)
ISIDOR:
Pozdrav tě Bůh,
drahá Terezko! No, nedělej se, jako bys se ještě hněvala! Či nemáš pro
mne
opravdu žádné upřímné pozdravení? (Obejmou
se.)
ZÁVORA:
Cože je to? Pan
Isidor už zase tady? Z Ameriky nazpátek?
KAPOUN:
Jak? To je? –
ZÁVORA:
Inu, tento z Ameriky
– ano; velryba ho nespolkla.
ISIDOR
(k Závorovi):
Pozdrav vás Otec nebeský, můj nejmilejší!
ZÁVORA:
Aj, aj, aj! tedy
už nazpátek a tak sám?
ISIDOR:
Ostatní jdou za
mnou – ale mně to šlo tuze pomalu – já se rozběh’ napřed.
ZÁVORA:
Vida, vida, tak
najednou! Cožpak vám ta Kalifornie nesvědčila? Či jsme si to
rozmyslili?
Vzpomněli jsme si na Čechy?
TEREZKA:
Pantáto!
ISIDOR:
I nech ho, milá
Terezko, ať si odlehčí – ať mi vymluví!
KAPOUN:
Ano, toho se
držte! Vymluvte mu – tento – ať jde, odkud přišel!
ZÁVORA:
Abych vám
vymluvil? Copak jsem váš pěstoun nebo poručník?
ISIDOR:
Mým otcem máte
být!
TEREZKA:
Ach ano – naším
otcem!
KAPOUN:
Ouha – tento – to
bych musel při tom také být!
ISIDOR:
Já nechal
hloupost za mořem a vracím se jako kajícný hříšník do mateřské země.
ZÁVORA:
A to potřebujete
hned tatíka? Pomalu s tím kováním!
ISIDOR:
Já ho doufám
nalézt, otče Závoro!
KAPOUN:
Ouha – tento – ouha!
oni jsou zde ještě jiní lidé, vlastenci, kteří nevyvandrovali!
ISIDOR:
Pro Boha vás
prosím, pantáto – kdopak je tohle tlusté echo? Jindá jsem ho tady
neslyšel.
ZÁVORA:
To je náš
hospodský po vašem kamarádu Barnabáši.
ISIDOR:
Pan šenkýř? Proto
se do všeho míchá! Hleďte si toho u svých sudů – a vy, milý pantáto,
poslechněte, oč vás prosím.
KAPOUN:
Neposlouchejte!
ISIDOR:
Při všech
nesnázích mého hloupého vystěhování držela mě jenom jediná myšlenka –
myšlenka
na Terezku!
ZÁVORA:
Nechte si chuť
zajít! Vy znáte moje myšlenky a ty se nezjinačí, dokud vy se
nezjinačíte.
ISIDOR:
Já jsem už celý
jiný –
TEREZKA:
To je hned vidět
–
ISIDOR:
Jako by mě na rub
obrátil.
ZÁVORA:
Nedělej šašky – to
musíte teprva dokázat – a notabene: musíte něčím být! Či přinesl jste
si z Ameriky
snad pytel zlata?
ISIDOR:
Zlato ne, ale
zkušenost – a ta je nad zlato, třebas byla draze koupena.
ZÁVORA:
Ale já nevím, že
by se mohla zkušenost jíst.
KAPOUN:
A pít se taky
nemůže.
ISIDOR:
Vždyť já nechci
Terezku hned – jen když budu mít naději.
KAPOUN:
Držte se – pamatujte
na mne!
ZÁVORA:
Ale já vám nemůžu
dát ani naději. Ostatně – vždyť jste se tuším s holkou nanic rozešli?
KAPOUN:
Vždyť byla o tom
celá kronika.
TEREZKA:
Ó, to bylo jen
tak na oko, já věděla dobře, že mi zůstane Isidor věrným.
ZÁVORA:
Ne, co ty holky
všecko vědí, to je hrůza.
KAPOUN:
Copak ale kdyby
si byl panáček jinde – tento – něco vyhlíď!
ISIDOR:
Pane šenkýři – chcete-li,
já vám povím, co jsem si vyhlíd – (Hrozí
mu.)
TEREZKA:
Ach – Isidore – drž
mě – oči se mi kalí –
ISIDOR
(ji zachytí):
No, copak je ti?
ZÁVORA:
Spasiteli, zas to
na ni přichází! – dítě (Odstrkuje
ISIDORA.)
Jděte do horoucí výhně! To je beztoho jen skrze vás! (Volá do domu.) He,
Marjánko! Václave! Kde jste
kdo?
ISIDOR:
Ale tak pak mi
jen vysvětlete –
ZÁVORA:
Táhněte – a nepřicházejte
mi na oči.
Děvečka
a tovaryš vyběhnou a
pomohou TEREZKU odvést.
ISIDOR:
Ale tak pak mi
jen povězte –
ZÁVORA:
Pryč odtud – a nebuřte
mi žluč! (Odejde do
stavení.)
KAPOUN
(mne si ruce):
Dobře tak! Umře-li, tedy ji sice nedostanu, ale on si také – tento –
hubu utře.
Neumře-li – tedy ji nechci. Ta by mě jednou vyděsila, že bych nevěděl,
jsem-li
kapoun nebo slepice.
ISIDOR:
Ale copak se to
vlastně děje? Povězte mi přece –
KAPOUN:
Nelíbí se vám
džbáneček od čepu? Dám – tento – nemíchané. Já se nerad míchám do věcí,
hehe!
Rozumíme? Panenka má buďto uděláno – a nebo dodělává. To jste moh’ také
v té
Americe zůstat. (Odejde.)
Výstup
4.
ZÁVORA,
ISIDOR.
ZÁVORA
(rychle vyjde):
Já nešťastný otec! Už je zas celá bez sebe – zrovna jako mrtvá – a to
už po
třetí!
ISIDOR:
Po třetí?
ZÁVORA:
Mlčte – beztoho v
tom vězíte, neboť když se z těch mrákot probere, vždycky o vás mluví.
ISIDOR:
Ale tak pak mi
jen vysvětlete – já jsem posavád jako omámený –
Výstup
5.
AFRA,
předešlí.
AFRA
(vejde se
zbožím, jak obyčejně Tyrolky nosívají): Ah, dobrého zdraví,
pánové! Kupte šátky, vesty – všecko
pevná barva – na slunci i na dešti, a to je nynčko vzácná věc.
ZÁVORA:
I jděte svou
cestou a dejte mi svatý pokoj.
AFRA:
Proč ne, máte-li
jen k tomu připravené srdce – bez toho to nejde – ale jak vidím, není
mezi vámi
tuze mnoho pokoje, ještě brousíte meč vášní – Co víš ty, mladá
světoběžnice?
AFRA:
Právě proto znám
lidi – a vím na první pohled, co se v nich děje. Ty, příteli, ku
příkladu, máš
doma něco nemocného – nějakou dcerušku – a nevíš si pomoci.
ZÁVORA:
Jsi raráškova
sestřenice?
AFRA:
Něco míň. Holce je
lehká pomoc, to mi věř, jenom jí dej, po čem srdce touží, a bude po
nemoci.
ISIDOR:
Ó ty moudrá
orodovnice!
ZÁVORA:
Cože je to?
AFRA:
Ty jsi proti němu,
že byl v cizině – safraporte, to bych já také nesměla doufat, že kdy
hocha
dostanu. Já musela také z domácích hor – také jsem neměla stání, když
jsem
slyšela o světě povídat – ale proto jsem přece tělem a duší dcera
vlasti.
ZÁVORA:
Ale netluč darmo
jazykem; toť je docela jiná věc.
AFRA:
Všecko jedno. Srdce
nejsou do jedné formy dělána –
ISIDOR:
To je to!
AFRA:
A že to tebe z domu
nežene – může se v jiném něco jiného ozývat – jmenovitě, když se doma
věci
dějou, že má člověk srdce sklíčené –
ISIDOR:
To je to!
AFRA:
To si vyběhne,
vybouří se, utichne a přijde zas nazpátek. Mlč, příteli, a chystej
svatbu! Ty
máš pěkné hospodářství – domácí půdu bude ženich rád okopávat a potem
zalévat.
ISIDOR:
Ó a jak!
ZÁVORA:
Ale já nechci!
AFRA:
Safraporte – ty
musíš!
ZÁVORA:
Ale u všech
všudy, copak se pleteš do věcí, do kterých –
AFRA:
Já to tvé dceři
slíbila, že jí pomůžu, a musím držet slovo.
ISIDOR:
Ó zaplať vám to
Otec nebeský!
ZÁVORA:
Ty? Mé holce?
AFRA:
No, co se divíš – myslíš,
příteli, že se musí holka tatíkovi ze všeho zpovídat? Já ti povídám,
dej jí
přítomného ženicha – lepšího blázínka nedostane – a nebo jí ho odloudím.
ISIDOR:
Buďte tak dobrá!
AFRA:
Ó však já vím, že
se mu jinde také jiné líbily.
ISIDOR:
Pst!
AFRA:
A mohla bych
povídat –
ZÁVORA:
Cože?
AFRA:
Jen líbily – tobě
se také ledaco líbí – proto nemyslil na nic zlého a zachoval srdéčko,
jako v bavlnce.
ZÁVORA:
Pro mne ho moh’
třeba ztratit.
AFRA:
Já tedy povídám, až
přijde holka k sobě, řekneš jí: máš ho mít a já ti za to stojím, že
více
neomdlí.
ZÁVORA:
Tys blázen, a já
nemám času se s tebou zlobit. (Chce
odejít.)
AFRA:
Ouha, tak mi
neuklouzneš! Dříve mi slib, že dáš své dceři ženicha, když procitne,
jakmile já
odejdu – a když ho bude zase hned volat.
ZÁVORA
(pro sebe): Co
je to za osobu, že jí to nemůžu zhola, odepřít?
AFRA:
No, bude-li pak!
ZÁVORA:
Nu – ano, ano!
AFRA:
Tak, staroušku – (k ISIDOROVI) a tuhle jí dáš něco
na svatbu. (Dá mu mdlou
škatulku.) Řekni, že jí to posílá
osoba, které jednou tři vlasy svěřila.
ISIDOR:
Tři vlasy?
AFRA:
To není tuze mnoho,
to můžeš být pokojný – a vůbec, musíš hledět, aby sis poklad, jako je
hezká,
věrná žena, zasloužil. A to uděláš nejlépe, když budeš mít pořád na
paměti, že
je žena koruna všeho stvoření – a že byste ubozí mužíčkové byli bez
ženských
jen takhle malí, malomocní trpaslíčkové.
Píseň
Když
dáte
pozor, tu je na muži znát,
Že musí ho žena vždy do formy dát.
Tam v ráji ho udělal z hlíny jen Bůh,
Skrz ženu však vejde v něj srdce i duch;
Ať muž se i vychloubá, že světa je pán
A ženě
za vůdce a vladaře dán:
Chytroušek ženuška se bude jen smát,
A s pánem jak s panenkou ze dřeva hrát.
Když muž ale cenu své ženušky zná,
Tuť také v ní věrnou pomocnici má,
A chce-li on přece cos velkého hrát,
Vždy bude mu po boku ženuška stát.
Nechť boj kyne pro vlast, neb pokoje květ,
Vždy zůstane ženuška tvůj nekrasší svět;
Hleď tedy svou ženušku laskavě ctít,
Pak budeš už na zemi anděla mít.
ZÁVORA:
Ne, co je to za
osobu! Mně se točí hlava kolem, že nevím kde se za ní popadnout. (Odejde.)
Výstup
6.
BARNABÁŠ,
VORŠILA,
DĚTI,
ŠIMON
a jiní vystěhovalci.
Předešlí.
Mezi
touto scénou schází se
pomalu vesnický lid a vítá příchozí.
BARNABÁŠ:
Zpívejte
laudamus! Polibte děti zem – tu jsme zase – a teď nás odtud ani deset
koní
nedostane – děj se co děj, snad bude přece nějaká existence!
VORŠILA:
I ba; hůř se nám
nepovede, nežli když jsi byl presidentem.
BARNABÁŠ:
Voršilo – tacet!
Mně je teď, jako by mi okolo srdce obruče praskly! To české povětří – a
to
pivo! To je Amerika hadr!
VORŠILA:
Všecko dobře,
ale jak se tady zmůžeme?
BARNABÁŠ:
Nezoufej, sedmá
svátosti! Podívej se, tohle jsou dvě ruce, které ještě něco vydají.
ŠIMON:
Dovolte přátelé – abych
já se o to postaral.
BARNABÁŠ:
Cože?
ŠIMON:
Já jsem starý muž –
koukám do hrobu – vy jste učinili se mnou jako Samaritán ve vaší veliké
knize –
na mně jste vyplnili slova učitele vašeho – jehož moji otcové
ukřižovali – doplňte
míru lásky své – a nechte mě u sebe – vždyť se modlíme k jednomu Bohu,
Hospodinu od věčnosti – a jiného nemám na světě. Zatlačte mi oči – a
napište na
hrob: Zde leží vděčný člověk! (Na
kapsu náprsní.)
Já něco zachoval, já myslil na poslední hodinu; teď se podívám, není-li
vaše
hospodářství zase na prodej. (Odejde
do hospody.)
BARNABÁŠ
(poslouchal
ho s podivením):
Copak je to? Voršilo, toť bude soudný den! Slyšela
jsi?
VORŠILA:
Slyšela – a srdce
mi trne radostí.
BARNABÁŠ:
Děti, skákejte!
Zas bude existence! (k ISIDOROVI)
Nu, a copak ty zde stojíš jako podřezaný kačer?
Výstup
7.
TEREZKA
vyběhne, za ní ZÁVORA,
který počne mluvit s vystěhovalci.
Předešlí.
TEREZKA:
Pusťte mě – nechte
mě! Ah, můj Isidore!
ISIDOR:
Terezko!
TEREZKA:
Teď jsi můj – teď
se vyplnila přípověď!
ISIDOR:
Jaká?
TEREZKA:
Nesmím o tom
mluvit – (pro sebe)
Tři dny chtěla ode
mne. Já ti rozumím, dobrá lesní panno! Za tři krátké dny štěstí celého
života!
ISIDOR:
Co je ti?
TEREZKA:
Ach, neptej se a
buď vesel.
ISIDOR:
Nu, jestli myslíš
– ale byla tu cizí osoba a nechala ti tuhle škatulku – že prýs jí
jednou dala
tři vlasy, to je za ně.
TEREZKA:
Ta zde byla? (Otevře
škatulku.) Ah, podívej se! Tři šňůry
zlatých perel. Tatínku, podívejte se, co jsem dostala na svatbu!
ZÁVORA:
Cože? Na svatbu?
Lidé, chcete mě zbláznit?
TEREZKA:
Ach viďte, že se
necháte uprosit!
ZÁVORA:
No, abych měl
jednou pokoj – a chce-li pan Isidor místo dětí moje pole vzdělávat –
ISIDOR:
Luka, lesy! co
jen chcete! –
ZÁVORA:
Tedy s Pánem
Bohem!
BARNABÁŠ:
Tak je to dobře
– požehnej je tatíku a dej je honem shodit z kazatelnice, a až budou
okolo tebe
vnoučata běhat, učte je zpívat:
Kde domov můj? Kde domov můj?!
Voda hučí po lučinách,
Bory šumí po skalinách,
V sadě skví se jara květ –
Zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země –
Země Česká – domov můj!
Ostatní vpadnou do zpěvu,
mezi dokonáním písně
otevře se zadní krajina a viděti háj s LESNÍMI PANNAMI,
mezi nimi JASANA,
jako by chtěla milence
vpředu žehnat.
Opona spadne.
