Židle pro Štefana

Kdysi, už před lety, jsme vystupovali na městské slavnosti.

Stánky s balonky a tureckým medem se tlačily ve třech řadách kolem náměstí. Po ulicích pochodovali vojáci generála Laudona v bílých kabátcích, šosy a flinty se blejskaly, oficír mával šavlí a řval rechts, halt a links. Vyčabrakovaní koně táhli kočár se starostou, trousili koblihy na dlažbu a v podloubí, opřený o zeď, odpočíval Frantík Matúšů zlískaný svařákem a medovinou.

Čím menší město, tím slavnější jarmark.

Uprostřed, vedle kašny, stálo popravčí lešení. Dva odrbaní katovi pacholci v kožených zástěrách, to jsem byl já a Jaryn Folvarčných, vlekli nahoru chyceného mordýře. Jožin Voškera v rudé kápi, spíchlé ze staré vlajky, zvedl meč, vycíděný, až házel prasátka, a v čumilech pod lešením, kteří ještě včera zařezávali za klávesnicí nebo pípali kódy u pokladny, se probouzely pravěké, zvířecí pudy. Z davu někdo křikl: co se s nim serete, popravit ho, šmejda, a z druhé strany, tatík s bříškem a holčičkou na ramenou: tomu zmetkovi… hlavu dolů. Pivo vyskakovalo z kelímků.

Starý pan Voškera, první konšel v černém plášti s krajkovaným límcem, rozlomil pečeť na pergamenu a četl ortel ve jménu Boha a císaře, konečný a neodvolatelný. Zločinec, Miloš Voškera, už byl také zmazaný jako klokan, a když jsme ho přivlekli ke špalku a přitlačili, aby klekl a políbil kříž, potil se a třásl.

Koukal jsem Martince, naší děvečce, která vždycky po exekuci vybírala do Milošova loupežnického klobouku, do výstřihu a úplně jsem zapomněl, že nejsem pacholek ani katův helfr. Dokonce jsem popadl koš a přiskočil ke špalku, aby se Milošova kudrnatá hlava nezakutálela mezi občanstvo a neporvali se o ni psi.

Tohle už jsme si nenacvičovali.

Co blbneš, vole, sykl na mě Jožka.

A večer, když jsme vypili i zbytek trnkovice, popral jsem se s Milošem kvůli Martině, kdo ji má doprovodit domů, a vracel se bez ní i bez Jaryna. Myslel jsem na holku, a Jaryna že jednou zabiju, ale také… co kdybych na lešení, mezi stánky, poddanými a chudinou, pod okny starostenské kanceláře, nebyl za pacholka, ale stál tam s mečem, místo Jožina. A polil mě studený pot, protože tuhle hloupou frašku bych dohrál. Do konce. Vím to. Protože bych zapomněl, že všechno je jen hra.

Nikdo by nevěřil, že hranice mezi pouťovou komedií a životem může být tenčí než list papíru. Z jedné strany glejt s císařskou milostí… z druhé rozsudek.

I jindy… třeba jsem začal vyprávět vtip, takové nic, co má nakonec třísknout jako kámen do výlohy: jde policajt po chodníku… nikam nedošel, už v první větě jsem všechno prozradil. Ne slovy, ale z mé tváře už každý přečetl další věty i pointu líp než z obrázkové knížky.

Z radosti, že všechno je teď a doopravdy jsme lozili po horách, posedlí starou touhou po jednoduché, čisté radosti bez kliček a zbytečných řečí. Protože takové hory jsou. Někdy surové a kruté a jindy, jako když pohladí, měkký polštář i ostrá břitva, vlídné i bolavé k zešílení. Ale vždycky čisté. Kvůli nim jsem běhal do schodů a lezl po skalách, lámal si nehty na futrech dveří a snažil si urvat pár minut mělkého spánku na přecpaných chodbičkách nočních vlaků – aby se mi pak tolik lidí, normálních, kteří si snad už od kolíbky šetřili na ulitu, kde by mohli v klidu vápenatět, smálo, že z pobíhání a šutrů nic nemám, že jsem hlupák.

S Jarynem a Milošem jsme tolikrát, jak jurášci, nalezli do cesty, na kterou jsme nestačili, občas někdo vypadl i z pohodové čtyřky a pomlátil se o skálu, ale stejně jsme to zkoušeli znovu. I s vyvráceným zápěstím, naraženými žebry a modřinami, protože tenkrát nás maličkosti nezajímaly. Všechno se hojilo rychle.

Až jsem jednu smolnou sobotu musel odskočit až na podlahu, mezi naježené špičaté šutry, a naštípl jsem si kotník a zlomil ruku. Tři týdny jsem ležel a trochu vystřízlivěl, ale lezl jsem dál. Jožka mi přinesl hromadu průvodců, sehnal i Stanislawského a všechny díly Puškáše, až jsem Tatry prolezl skoro nazpaměť. Promítal jsem si na zeď žlaby, lávky a komíny a po spárách stoupal vzhůru, zapisoval do vrcholové knížky: datum, čas, výstupová a sestupová trasa, podpisy: Jaryn, Miloš, Martin, nezapomenout na myšáka, rychlou kresbu… s rukama v sádře. Stačilo zavřít oči.

Někdy, i ve tři ráno, u nás na Zahradní zařinčel zvonek a za vrátky stál Jaryn a hned na mě: „Co vejráš… sbal si bágl, za hodinu jede vlak.“

Protíral jsem si oči a sledoval, jak nějaká mátožná postava vrávorá, převrací skříně a tahá z nich hadry a úvazek, lano a karabiny, slaňovací osmy, vklíněnce, friendy a expresky a všechno hází do mého batohu. Zatímco vedle spaly mé děti a z postele mžourala do ostrého světla Martina, má žena, a litovala se, že kdyby tušila, co jsem zač, nikdy by si mě nevzala… a koho si má na malování zjednat, když jsem ji tak vyšplouchl, zradil?

Teprve když mě na ulici lískla do tváří mrazivá syrovina, mi došlo, že ta divná postava a blázen, nahrbený pod báglem a klopýtající k nádraží, jsem já.

Ale osiřelá štětka s barvou a štafle půjčené od souseda, starého Jurajdy, i navztekaná žena s dětmi, všechny obrazy zabydleného domova a představa vyhřáté postele rychle vybledly, protože někde vpředu byly a čekaly cesty postavené do vertikály, hory.

V pondělí ráno, kdy už jsem měl vystupovat z vlaku a uhánět do práce, jsme se pořád nemohli hnout z Malého Kežmarského, z bivaku vedle komínu Weberovky, do které vítr chrstal ledovou vodu. Navíc bylo jasné, že tady, pod převisem a půl kilometru nad dolinou, budeme čučet ještě zítra, možná i pozítří. A kdyby se náhodou stal zázrak, tlaková výše z Azor by se napíchla na naše skoby a slunce vysušilo žlaby a plotny, stejně to neobrátíme dolů, ale polezeme dál.

Protože nahoře, ukrytá v mracích, je vrcholová knížka v plechovém pouzdru a pod ní slaňovací kruh a poslední kámen a výš už nic, jen nebe, a protože horolezci jsou šílenci. A měli by je, jak říkávala moje babička, zavřít, nebo aby dostali pořádně na prdel, jak malí haranti, když si ničeho neváží.

Sotva nám otrnulo, vrátili jsme se s Milošem na Lomničák. Bez Jaryna, protože tomu právě v nemocnici řezali prsty, které mu na Kežmaráku omrzly. Asi po pěti délkách jsme před sebe pustili dva kluky z Popradu a za chvíli je už neviděli. Stěží odpověděli na pozdrav, ale lezli přesně a lehce, jako pavouci… Zatnuli jsme zuby a pomalu se škrábali za nimi.

Cestu jsme přelezli, vyčerpaní a pomlácení po několika menších pádech, ale živí. Seděli jsme na stanici, Miloš v roztržené a zkrvavené větrovce si ohříval ruce o hrnek s čajem, já se ještě klepal hrůzou a oba jsme mlčeli. Najednou nás přešly silácké řeči, že jednou vylezeme i něco tak nekompromisního jako Fitz Roy nebo El Capitan a celý svět si před námi sedne na zadek.

Žádný majstrštyk na dvakrát zalomeném převisu Hokejky, jen dřina v namrzlé skále, studený pot pod přilbami a sůl v očích, zbytečné skobování ze strachu, že jsme tady špatně, že z hloupé, marnivé pýchy čůráme příliš vysoko… ne, Miloš ani já jsme nebyli horolezci. Spíš cvoci, co nesmyslně riskujou a někdy jim to vyjde.

Vedle u stolu výletníci v sandálkách a lodičkách, kteří nahoru vyjeli lanovkou, brblali, že nemůžou popadnout dech a že za ty nekřesťanský peníze nic nevidí.

Popradští do sebe lupli po borovičce a odfrčeli slanit na Térynku, tatíci si půjčovali cepín a chodili ven, aby se vyfotili před bronzovou tabulkou: dva tisíce šest set třicet dva metrů nad mořem, ale uvnitř… bylo tolik kopců, každý měl svůj a jiný, nezměřitelný. Tolik cest… a vzdálenost mezi stoly nebyla dva metry, ale sto, tisíc světelných let.

Možná jsme hledali jen jinou, svou jistotu k opření, v pevné, nedrolivé skále a zvonivém zvuku zatloukané skoby, kterou by ze spáry nevytrhl ani autobus. Důležitý byl poctivě zavrtaný borhák a každý steh na úvazku, lano a ruce, které udrží pád… Nesnesitelně lákavá byla nová cesta, a po přelezení právo na zápis prvovýstupu v dalším vydání průvodce a pojmenování – třeba Jarynovo blues o stabilitě – Další cihla ve zdi – Myšákovy vycinkaný brejličky… Ani Vymlácenou držku nám bafuňáři na horosvazu neschválili, zůstala po nás jen Přátelská.

Nelezli jsme jen kvůli zápisu v knížce a podaným rukám nahoře. Ani pro trochu pomíjivé slávy – a co si namlouvat, i přeškobrtaná Hokejka byla v hospodě něco jako výuční list, glejt s váhou tolika symbolických křížků a bronzových destiček pod Ostrvou, se jmény těch, koho štěstí zradilo… hory ne, nikdy… Pivo zhořklo, holky na nás visely očima a možná byl obdiv jen naše zbožné přání, kdo ví?

Zůstal kurvapocit, že konečně o něco opravdovýho jde, balancování na hraně žiletky, ostře dělící a zároveň spojující poznanou jistotu předtím s novým a lákavým potom… cesta. Zostřené vnímání času, točícího se dokola v jediné vteřině, i prostoru, moře přetékajícího přes obzor, pusty rozbalené naplocho, přes kterou člověk jede tři dny a konce nedohlédne.

Někdy se mi zdálo, jak rukama šátráme před sebou a vztekle rozrážíme tmu. Nebo se, jako psi utržení z řetězu, touláme městem a značkujeme sloupy. Vysoko, co nejvýš.

S těkáním, třesem a zároveň pevnou a tvrdou jistotou bez pochyb jsme ohmatávali cvičné skály a pak Tatry, počítali metry… padla opona a smělo se do Alp, Himálaj už přestal být nedosažitelným, pohádkovým snem z filmů a knížek. To už jsme moc nelezli, spíš chodili… ztratily se stovky krátkých cest a výstupů a zůstala jediná hora, královna se závojem sněhu pod vrcholem, která se vynořuje z mraků a zase se ztrácí, na dotek daleko a přitom neuvěřitelně blízko. Cestu už neměřily hodiny a lanové délky, ale týdny a měsíce. Daleko vzadu zůstávaly zbytečné a hloupé zvyky a nánosy. Vnímání, osvobozené od malých, otravných starostí, se zostřilo, hromady ledu a kamení ožívaly a z větru by se daly plácat cihly, hvězdy byly hvězdami a tma tmou.

Byla to posedlost: hledat a zkoušet, kde se láme hrana, a zkusit jít dál… i bezohlednost. Věděl jsem a nezapomínal, že někde daleko pláče Martina a nemůže spát, protože se o mě bojí, a za chvíli mě zase proklíná, že by bylo lepší, kdybych v tý tramtáryji zůstal. Že by mě obrečela, ale zároveň by se jí ulevilo.

Protože s takovým chlapem, který má svoje špagáty, šutry a sebranku horolezeckou raději než ji, který nikdy nesplní, co slíbí, a vždycky se vypaří, když po něm něco chce, už nemá sílu žít.

Měl jsem ji rád, mám… ale neuměl jí to říct.

A možná jsem lezl jen proto, abych se k ní mohl vrátit. Abych pohladil spící Zuzanku, přikryl Pavlíka a přitulil se k ní pod peřinu.

Když jsem jistil na štandu Jaryna a Miloše nebo visel ve stěně, třel si omrzlé prsty a čekal na ráno, má hlava bloudila k vyhřátému důlku kdesi dole a daleko.

A za dva tři dny jsem ležel vedle Martiny a snil o chladné skále, do které pere slunce a vítr, a těžké, ale přímé vertikále. Pořád jednou nohou mezi dveřmi.

Těkání a hledání rušilo řád a vytvářelo chaos. Možná i sny o pouti, cestě na sever i útěky na jih naplňovaly nějaká stará pravidla a zákony, zděděné po lovcích mamutů a možná už po prvních opičácích, kteří zvedli ze země klacek a z kamene vyštípli první pazourek.

Možná teprve bouřka dává smysl přístavu a skasaným plachtám, říkal jsem Martině a ukazoval jí hnízdo s čápy: teprve až přiletí z Afriky, přes půl světa, mají právo složit křídla.

Ale Martina vrtěla hlavou a nerozuměla. Protože pro ni nebyly podstatou hnízda tisíce kilometrů nebezpečného letu, bouřky a sítě lovců, ale vejce. A na mně mělo být, abych se staral, stavěl a opevňoval, a místo trajdání po čertech nosil klacky a čechral pírka, jako ostatní.

A já? Znovu jsem utekl a trápilo mě to, pořád… někdy jen trochu, ale jindy jsem až skučel, rozpůlený: hlavu na špalek, jedna vedle druhé… s nohama na dvou krách, které se rozjíždějí k vzdáleným, nepotkaným břehům. Ale nemohl jsem jinak.

Měl jsem rád pivo. I zabáněné putyky a pajzly s okny na úrovni chodníku, kde se přes stůl vycintá, co nikdo neprozradí ani vlastní ženě a talárům u soudu, ani farářovi před posledním pomazáním. Kde se každý může stát mistrem světa a velkou vodou, která jednou vymete chlévy, kdyby mohla a chtěla… každý. Údržbář, který si ráno odskočí na svačinku, brašnu s vercajkem hodí pod věšák a zůstane až do zavíračky, i profesor v ušmudlaném sáčku, který ucmrndává do žlábku, sestřeluje vajgly a řeší neuspořádaný, těkavý pohyb v zakřiveném, natřikrát zalomeném časoprostoru, jak by si dali po papuli Heisenberg s Newtonem, kdyby se potkali, i paradoxy civilizace, rozpínající se a zároveň se hroutící do sebe v beznadějné konzumní singularitě.

Něco jako být u toho, když se podaří proletět černou dírou nebo svou výplatu vydělit nulou. Prý to nejde… omyl, a podepisuju.

Jen výčepáci nelítali. Když měli roznošeno, dřepli v koutě za pípou na štokrlátko, kouřili a po očku sledovali, jak pivo, které prošlo jejich rukama, chutná. Vzduch houstl a čas líně tekl, i slova, ve kterých se každý mohl schovat před majzlíky, kelňami a šufánky s maltou a lešenářskými trubkami a na složitý svět venku zapomenout. U piva se každý mohl stát doktorem věd, přeplavat kanál a postavit jadernou elektrárnu i mančaft, se kterým zítra vyhraje mistrovství světa. I pohnout Zemí by dokázal, kdyby za to stála. Protože hospoda je pevný bod ve vesmíru, maják ve tmě a ostrov, kde bouře i skřehotání čarodějnic ztrácejí moc.

Jen můžou poplést nohy.

To už bylo dávno, ještě na škole. S Jarynem jsme se vraceli ze zimního lezení na Pirinu, po dvou dnech ve vlaku, špinaví a zmlácení od rumunských celníků a naložení v ostré balkánské rakiji. Táhl jsem pětačtyřicet metrů lana a v ruce cepín, opíral se o běžky a Jaryna, zeširoka jsme šněrovali mezi hospodami a pak už jen po ulicích, protože nám nikde nechtěli natočit. Vyhodili nás i z autobusu, řidič otevřel dveře, a dokud nevypadneme, že nevyjede, a my ani nemohli vstát, lidi na nás syčeli… nakonec nám někdo pomohl, ještě za námi vyletěly lyže i bágly, někdo se pořezal o mačky a nadával… odneslo to jen sklo v mých brýlích.

Jaryna jsem cestou z nádraží ztratil. Možná se mu do něčeho povedlo nastoupit nebo někde usnul, už nevím, ale na Strahov a kolej jsem dorazil sám. Vrátné jsem vynadal, že mě ani po třech letech, co tu bydlím, nezná. Prý jsem ještě nakřápl nějakou skleněnou stěnu nebo dveře, ale to už si nepamatuju.

Na našem pokoji, u stolu, rýsovaly dvě kočky. Zamžoural jsem přes zbylé sklo a zablekotal něco, ale únava mi podrazila nohy, lyže a batoh letěly na jednu postel a já na druhou, a v péřovce a oteplovákách jsem usnul. Ani pohorky jsem nesundal… tedy chtěl jsem, ale tkaniček bylo na mě moc, nerozpletl jsem je.

To mi kluci další den říkali, a jak pro mě, když se večer vrátili z hospody, museli zajít, z lyží udělali nosítka a přivázali mě k nim lanem jako mumii, zámotek morušáka… deset lidí mě stěhovalo po schodech a přenášelo mezi bloky. Ale ani to si nepamatuju.

Prý jsem spal celý den. Až, mizerové, vtrhli do pokoje v kvádrech, řinčeli budíkem, svítili mi do očí a tahali mě za nohy z postele, ať sebou mrsknu, že za hodinu začíná zkouška. Poloslepý a zarostlý špínou jsem se potácel do sprchy, soukal se do obleku a belhal k autobusu, zpocený hrůzou a s melounem místo hlavy.

Až na zastávce před stadionem jsem zjistil, že je půl třetí ráno a mám každou botu jinou a sako podšívkou navrch.

Když jsem se vracel, proti mně běžel rozespalý Jaryn. V některých barákách se slavilo, okna svítila. A zkouška byla až za týden.

Nejvíc se mnou zamávalo, když se v hospodě zpívalo. To bylo, jako když se rozrazí vrata a prudké slunce vpadne do dvora, záklopka se otevře a pojistný ventil, který jindy píská a varuje: už nepij, máš dost, ztichne, heligonka se směje a za chvíli zase brečí a fňuká a kolotoč, řetízák, se utrhne a letí, střídá se světlo a tma jak na Bezruču, když padá klec a proplástky za pletivem se blejskají, zatímco bezvládné tělo usíná s hlavou na stole a někdy i pod ním, na podlaze nebo zachrchlaném hajzlíku.

Když někdo usnul, opatrně jsme ho i s židlí vytáhli nahoru na sražené stoly a dál pod ním pili a čekali, až se probere nebo spadne a zaplatí rundu.

Jaryna jsme jednou vynesli ven a posadili ho na jeho čopra, kopii harleje, zbastlenou v nějaké motorkářské garáži, bůhvíodkud ten krám přitáhl… stroj byl čerstvě přelakovaný, široký a pohodlný… Ruce a hlavu jsme mu složili na řídítka.

A najednou, zezadu, policajti.

Jaryna, který určitě ještě poslouchal dunění indiánských bubnů a Joplinku, jsme nakonec vyměnili za policajtskou čepici s hrozivým státním znakem, kterou jsme stopili den předtím, když šerlokové v lokálu lustrovali občanky.

Tedy, mohli jsme vrátit jen jednu. Druhá čórnutá čapka skončila vzadu na zahradě, chodili jsme do ní močit a ještě večer se do ní někdo… tak. Placatý čepice nás vždycky přitahovaly.

A stejně jsem je měl rád, opilce zatracený a kluky ušatý, šťastný a rozteklý jako bramborák na oleji… lítali jsme mezi hvězdami a současně byli na hadry, svět se houpal a zemská osa procházela vlastní hlavou, kolem se točily domy, auta i chodník, slunce bylo přes půl oblohy a měsíc na dosah.

Velká voda vylitá z břehů a hrází, která ničí, ale zároveň i očišťuje, rychlý žebřík do vyššího patra, vertikála staré, šamanské energie… Ale nikdo to nahlas neřekl. Ani říct neuměl.

Jednou jsme odtáhli k Jarynovi na statek.

Pan Folvarčný, Jarynův tatík, tenkrát zkoušel chovat pštrosy. Nejdřív jsme se báli vlézt do ohrady, protože ptáci byli velcí, z výšky na nás řasili kukadla, zobance jak kladiva… ale pivo dávalo sílu. Jaryn nás učil jezdit. Vždycky jsme ptáka zahnali k ohradě a jeden z nás se na něj snažil vydrápat. A pak, klackem přes biskupa a hyjé… Až jsem spadl a kluci museli volat záchranku.

Když mě viděla doktorka v rozbitých vejcích, křičela a málem se pozvracela, protože v šeru se jí zdálo, že je to můj vyteklý mozek. A pak, v nemocnici na rentgenu, snímkovací stůl studil do zad a laborantka četla z žádanky: jezdil na pštrosovi a spadl do vajec… a kuckala, až jí ujela ruka a snímky přeexponovala.

Ještě několik týdnů jsem se nemohl pořádně nadechnout, ani zakašlat, ani se zasmát, abych se nezkroutil bolestí, a při smrkání jsem zarýval nehty do dlaně.

Večer, když jsme slavili můj návrat a naražená žebra a plotýnky promazávali bechery, se na Staré poště poprali Štefan s Milanem Holomků, naši sousedi přes ulici. Nejdřív brečeli do jednoho piva, které si koupili napůl, s hlavami opřenými o sebe, ale najednou stáli proti sobě, Štefan držel sklenici rozkřápnutou o hranu stolu a krev stříkala. Když je výčepák strkal ze dveří, křičeli, že ho zabijou, a žehnali jako padre za oltářem, in nomine Patris et Filii et špiritus… jo, chlast a taky doopravdy… ale po svém. Jeden ukazoval prstem zleva doprava, jak mu podřízne děti, a druhý zdola nahoru, jak mu vyjebe ženu, a pak si na ulici znovu padli do náruče a zase křičeli, jajkali a ze žalu převraceli popelnice.

A zatím vedle u stolu vyrýpávali hasiči, že kam nedosáhnou, tam dostříknou… až je Miloš poslal do prdele, a ať si sami zapálí stoh, když je svrbí dlaně, nebo stodolu… a k ránu pod okny houkaly sbory z celého okresu, od Voškerovic gruntu za městem se táhl těžký, navlhlý dým a prádlo, které Martina nechala přes noc na šňůrách, smrdělo po spálené slámě.

Někdy byla ze Staré pošty snírna a plačtírna, někdy loupežnické doupě nebo boxerský ring, protože i za opilecké bláboly se ručilo a platilo. Ale vždycky to byl ostrov, a většinou dobrý. Protože hospoda nebyly čtyři stěny ode dveří k výčepu, od záchodů k větráku. Hospoda, to byl Jaryn, Milošek, starý pan Folvarčný i Frantík Matúšů s Ferkem Kováčem, Voškerovci a někdy i Štefan… moje židle mezi nimi.

Vážil jsem si toho, moc.

Martina žárlila na kamarády, na hory a dokonce i na Jurajdova kocoura, když jsem ho drbal za ušima. Pivo nenáviděla z temných hlubin své složité ženské duše. Nerozuměla, proč od ní a od dětí utíkám do špinavých pajzlů a vracím se až v noci, v zadehtovaném svetru a s připitomělým úsměvem.

Ma-Martinko, blekotal jsem ve dveřích s tulipánem urvaným v parku a chtěl ji obejmout, v tu chvíli bych pro ni třeba podpálil dům nebo skočil z okna, jen aby se usmála… zkoušel jsem ji líbnout, ale ona mi usmiřovací kytku i s hlínou a kořínky omlátila o hlavu a vzal jsem i druhou, ozvěnu, o dveře. A když jsem si trochu zdříml a chtěl se k ní přitulit, nahmatal jsem jen splasklou, studenou peřinu.

Martina brečela v kuchyni, občas vykřikla, chodila po bytě a dveře skřípaly, otvíraly se a zase zavíraly. Ráno mě bolela hlava a Martina ležela u dětí, zapasovaná mezi Pavlíka a Zuzku.

Ale i ona už si pomalu zvykala, že mě na normálního, zodpovědného otce těžko předělá. Přestávala mi nadávat, že jsem prase vožralý, a večer a v noci už na mě nečekala. Už jsem jí nestál ani za výčitky a slzy.

Jednou mi Jurajda řekl, že jsem v noci tahal děcka z postýlek a vystrašené a umžourané je vynášel na zahradu. Ale co jsem měl dělat? Zem ujížděla pod nohama a domy se hroutily, postavené snad z pivních tácků nebo karet, nadával jsem projektantům i zedníkům a někdo kopl do stolu… prý jsem se potácel po ulici, mačkal zvonky a křičel, aby všichni vypadli ven a utekli, protože je zemětřesení, konec světa a ar-ma-ge-don… to mi Jurajda říkal, a co jsem ještě vyváděl, než jsem usnul.

V hlavě mi přejížděly vlaky a šílení kováři bušili do perlíků, ale já už si nic nepamatoval. Jen zvířata. Žádné bílé myši a slony, ale slizké slimáky, hřbitovní ploštice a dokonce i trilobity z prvohorních břidlic. Havěť mě ožírala a pytle blech mě svědily, až jsem musel vyskočit a strhat ze sebe oblečení.

Uhasil mě až Jurajda, kbelíky studené vody.

Styděl jsem se… a další den jsem domů přinesl krabici plnou bonbonů a čokolád a až do večera jsem s Pavlíkem a jeho kámoši prolézal staré stoky, chodby a kanály. Stál jsem s ním v lijáku a s úžasem se díval, jak se voda točí, z mezer mezi kostkami vynáší papírky od žvýkaček k obrubníku a padá mřížkou do kanálu. Hloubil jsem stružky a stavěl hráze a bylo mi jedno, že se mi lidi smějou. Kluci se chvíli dívali, a když zjistili, že hru beru vážně, i je, usmrkánky… a budoucí básníky nebo vynálezce, možná kuchaře, policajty nebo bachaře, kdo ví?… začali pomáhat. Z dřívek od nanuků a zátek od piva se stávaly kolébavé koráby, šalupy a rychlé fregaty, pluli jsme trávou, ne, rákosím dunajské delty, lovili krokodýly na Orinoku a potápěli Titanik, Hood honil po louži Bismarcka, foukali jsme Magellanově Viktorce do plachet a převraceli borty a cákali a capkali až do večera.

A-hóój loď, hoj a-hóój, neslo se přes ulici mezi přílivovými vlnami a protisměrnými proudy a korzující občanstvo se pohoršovalo.

Když jsme se vrátili, Martina mi kluka vyškubla, že už ho nikdy a nikam se mnou nepustí. Musel jsem kluka svlíknout, i sebe, a všechno odnést do čistírny. Obrátil jsem kapsy a na pult vypadl kus provázku, několik kamínků a utržený knoflík. A z druhé – rozlámaná svíčka, křída a ztvrdlý kapesník.

Paní po mně hodila okem a bez slitování zaškrtla přirážku za nadměrné znečištění.

„No, pane,“ jen vydechla přes pult a bylo na ní vidět, že by mě, i když jsem byl o hlavu větší než ona, nejraději vytahala za uši.

Když jsem si Pavlíkovy i své poklady nastrkal do kapes, odpustila mi nejen příplatek, ale i sazbu za čistírnu.

S Jarynem, Jožkou a Milošem už jsme moc nelozili, ale o to lépe se nám o horách a skalách mluvilo. Ze čtyřkových cest se stávaly těžší pětky, z půlmetrových odsednutí pětimetrové pády, místo sněhových koulí a spadlých batohů se svahem valily laviny, vítr sílil do vichřice a pivo hořklo.

Také jsem se, po několika malérech, začal bát. I Jarynovy černé prsty na nohách strašily… když mu je uřízli, Jaryn jen mávl rukou a koupil si o dvě čísla menší pohorky i lezačky na skálu.

Snažil jsem se hrát děsně drsnýho a otrlýho, ale najednou jsem se přistihl, jak hlásím, už navázaný na lano:

„Co píšou v průvodci? Čtyřka mínus? Podle mě je to podceněný… čistá pětka minimálně.“

Nebo když se v dálce objevil mrak:

„Co nevidět sprchne… ten vápenec už je volezlej, mokrej bude klouzat… no nic, jen abysme nevyhučeli.“

Už jsme nezkoušeli přelézat důstojné pětky plus ani se nepokoušeli o lehčí šestky, ale vraceli jsme se ke čtyřkám. A nepřipadlo nám hloupé – ne ze srandy, ale vážně, s lanem, hexy a smyčkami, někdy jsme dokonce i skobovali, natěžko jak průkopníci – nalézt i do trojky, skoro chodáku, který jsme ještě před pár týdny s přehledem dávali, někdy i bez jištění.

Přestával jsem věřit chytům, zakládal dvakrát víc smyček než dřív a úzkostlivě měřil výšku nad posledním borhákem nebo skobou a násobil dvěma, to byla hloubka pádu. Rozhrkané nohy telegrafovaly na mělkých stupech a já počítal, kolik kilometrů je k silnici, a kolik minut, než dojede sanitka.

Se skálami byl konec. Protože bez víry, obyčejné, malé důvěry v pevnost chytu a skoby a režných stehů na úvazku, pružnost lana a ruce kamaráda na štandu se lézt nedá.

Za krkem mi seděl strach, a nevím proč, i o Pavlíka a Zuzku, i když jsem je nikam netahal, nechtěl jsem, aby lezli. Ale vždycky, když nám v lámavé skále hrozil pád, když se nedařilo zakládat jištění a pod nohama rostla hloubka, jsem na ně myslel.

Ještě jednou, možná už jen ze zvyku, jsme zkusili Tatry. Jenže jsme nepřelezli ani Zlobivou, po lehkém, sotva trojkovém Jordánovu žebru, nestačili jsme spíš morálem než silami. Někdy to přijde, že se rozklepou kolena a ruce ztuhnou z protivného, nevysvětlitelného strachu, k tomu vítr… sfouklo nás to dolů.

„Jožko, napadlo tě,“ říkám při sestupu, už pod skálou, v suti mezi prvními ostrovy kleče, „proč vlastně lezem? A proč se, třeba právě teď, vracíme?“

„Moc ti to kecá,“ vyjel na mě Jožka, „radši koukej pod nohy, ať si je zase nepolámeš.“

Vztekal se:

„Proč jsme sem jeli? Taky nevím.“

A já ho nechal jít a packal se daleko za ním, abych byl sám… a přitom už byl někde daleko, doma… nebo v hospodě, vedle Miloše a Jaryna.

Kdysi bych se také užíral, zatínal pěsti a sliboval si, že hned, už příští víkend na ten zatracenej kopec vletíme a rozsekáme to tam, i kdyby už tam ležel sníh… Ale jak jsme se nořili pod inverzní hladinu mraků a lezavé mlhy, říkal jsem si, že s přelezenou Zlobivou bychom se vraceli s veselou a možná s hrdostí, že ještě umíme… ale co třeba smyčka, kterou jsme nechali v poslední spáře, není krásnější, právě kvůli zbývajícím metrům, které ji dělí od vrcholu? Obyčejný kus lana, který čeká a bude čekat, až se jednou, snad, vrátíme?

„Kde seš kurňa? Pohni,“ slyšel jsem Jožku odněkud zdola, ale neviděl ho. A bylo mi jedno, že nám ujede električka… přijede další. Bylo mi jedno, že jsme nic nedobyli. Jožka prskal, lano, stočené v kletru do panenky, mě tlačilo do zad, brýle se rosily a do Zlomiskové doliny, na cestu přes kořeny a viklavé šutry k chatě na Popradském, padala tma.

Ve vlaku jsme mlčeli. A tušili a možná už věděli, že v Tatrách ani na skále už nic nevylezeme. Strach zmizel… ale někde dole, hluboko, zůstala mezera, nevyplněná.

Byla sobota a horký večer, kdy člověk zevnitř doutná jako lesní hrabanka a čeká na jiskru… a pak se otevře stavidlo, pivo padá jak do studny a hospodský nestačí běhat do sklepa a narážet.

A protože bylo po výplatě, chlapi začali poroučet.

Ještě jsme neotočili ani třetí rundu, když se ve mně všechno semlelo, a poslední pivo už jsem asi pít neměl. Můj rozbouřený žaludek ho vrátil zpátky na ubrus a hned přiskočil pingl, chytil mě za límec a z putyky mě vyrazil. Letěl jsem na ulici se staženým ocasem, a ještě mi ten pazgřivec nacvičeným hmatem a hbitými prsty projel kapsy, aby nebyl škodnej.

Až další den jsem zjistil, že z výplaty mi zbyly jen drobné a lístek na autobus. Mátožil jsem se ztichlými ulicemi a vedl rozhovor sám se sebou a občas i s dlažebními kostkami, jestli mám zapotřebí takhle chlastat.

Jen si pamatuju, že jsem se nemohl vyhrabat z příkopu plného bláta, prodíral se a prosekával pralesem pichlavých keřů a nakonec se přikryl nějakou plachtou a usnul. Bylo mi zle.

Šílený kolotoč, který světští zapomněli vypnout a který haraší do ztichlé návsi. A pak, z čistého nebe, rána.

Něco spadlo. Na mě, na mé rozlámané tělo a hlavu, do toho zadula plechárna: pam padada dam… Už jsem se viděl, zdálky, jak mě někde na vesnickém krchůvku zahrabávají pod kytky, starý farář vykrápí hrob k lehkému spočinutí a hasičská kutálka hraje funébrmarš. Tak falešně, že se člověk skoro těší, až ho zasypou, aby už měl konečně pokoj.

Dlaně na uši… zbytečně. Ale to šumění, kapky na plechové střeše… déšť? Ne, ani zmrzlé hroudy na dřevu. V tuhle šílenou neděli někdo, na pohřbu, tleskal!

Otevřel jsem oči a vyhrabával se na světlo. Chvíli to trvalo, protože těch hadrů na mně bylo moc. Dost, aby se z nich dal spíchnout padák, možná i cirkusový stan.

Najednou… kolem spousta lidí a všichni koukali na mě, jak se hrabu zpod plachty, zamotaný do provazů a plátna, a znovu padám. Rozesmál se první a přidali se další, až hučelo celé náměstí.

A nade mnou, na vysokém podstavci… socha. Bronzový, čerstvě naleštěný tatíček trčící k nebi jako Šivův lingam, s přísným prstem napomínajícím občany, aby se nebáli a nekradli.

Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl, že včera v hospodě kdosi říkal, že v neděli na náměstí mají odhalovat sochu, kterou pan Folvarčný skrýval dvacet let pod hromadou hnoje.

A tak s Garykem odhalili i mě. Ještě že byl obrácený zády.

Ale před ním, v první řadě, stál starosta a vedle něj poslanci a další důležité tváře podepřené uzly ještě důležitějších kravat. A naši radní a ouřadi jsou šikovní, na to můžete vzít jed. Sám starosta a jeho melody bojs tady před lety bourali právě tuhle sochu, kterou dneska staví, aby ji vyměnili za Gottwalda, kterého ještě dva roky předtím vztyčili místo Masaryka. Na stejném žulovém podstavci, pod rudou vlajkou, ze které prosvítaly dírky po vypáraném háknkrajcu.

Vsadil bych se, že i oni tady stáli v bílých podkolenkách a vlasy sčíslými na patku a jejich tatíci si zapisovali do notýsků, kdo z občanů se netváří dost nadšeně.

A vzali si na mě plechárnu, aby mi do hlavy zatloukla poslední hřebík, to jim nezapomenu… ale oni, schovaní za kožené ksichty, taky nevypadají, že by chtěli zapomenout, a starosta už v duchu diktuje moji adresu a předvolání do komise.

Ale radost mi nezkazí nikdo. Ani oni. Já jsem hvězda večera, soudruzi, ne vaše skulptura vyhrabaná z hnoje, klaním se třem světovým stranám. Dopředu bych nejraději vystrčil holý zadek, kdybych se přece jenom trochu nestyděl, protože – když se moc napiju, občas to neudržím.

A tak, raději, harlekýnské pukrle a poslední děkovačka před oponou a mizím v tleskajícím a hvízdajícím davu, ale taky s tvrdými a mrazivými pohledy v zádech, nevěstícími nic dobrého.

Martina už se mnou nemluvila.

Zato ředitel si mě nechal zavolat, hned v pondělí ráno:

„Je mi to nesmírně líto… k vaší práci nemám výhrady… ale situace je velice nepříjemná…“ Soukal ze sebe samé kecy, narychlo načtené z manažerské příručky, několikrát řekl nechoďme kolem horké kaše a abychom si nalili čistého vína, a za chvíli, že pohár přetekl… a já si potichu říkal: zkrať to, husare… ani ty, ani já nemáme zapotřebí žvanit.

Ale on se rád poslouchal, šrouboval souvětí – žádné víno sekretářka nepřinesla a kaše už dávno vystydla – a já jsem se až za půl hodiny dozvěděl, že mi nechce, ale musí dát výpověď, za Masaryka a řeči, co vedu po hospodách, a že mě musí vyřešit už dneska, protože odpoledne by se na tenise dozvěděl, že ani on už zítra nemusí být ředitelem.

Starostlivě zdvihal obočí:

„Ve vašem vlastním zájmu vám to takhle nemůžu napsat… pro obě strany by bylo lepší, kdybyste sám požádal o ukončení pracovního poměru, dohodou… z osobních důvodů, pochopitelně.“ Jak jinak.

A za chvíli:

„Za ten podpis a pro uklidnění napja-té si-tu-a-ce,“ ťukal propiskou na stůl, „už jsem vám vyjednal termín v léčebně, aby vám ještě mohl běžet plat… tedy nemocenská.“

Byl připravený. Ulevilo se mi.

Ředitel vstal, aby mě vyprovodil ke dveřím:

„Snažte se mě pochopit…“ Jo, chápal jsem, úplně.

„Už jednou jste dostal šanci… víc vám pomoci nemůžu.“

Klika cvakla.

Když jsem se pak z toho Šternberka vrátil, na mé židli už seděl někdo jiný. A přede mnou se otevřel obzor, celé moře času, protože už jsem v našem městečku pod horami o žádnou práci nezavadil.

Ale nelitoval jsem, protože přišla úleva. Že si stojím na svém, nikdo už mi nemůže a nebude říkat, co musím a smím, a všichni mi můžou políbit… jo.

Těšil jsem se, jak vyberu úspory a s Jarynem, Jožkou a Milošem se znovu rozjedeme do pořádných hor, Karákoramu nebo Himálaje, už ne lézt, ale chodit. Na pěšinách a mostech zavěšených nad řekami se tlačit s naloženými osly, v kamenných chýších bez oken popíjet čaj solený sušenou jačí močí, nebo čang, kvas z rýže. Nebo se znovu pustíme do Bolívie, a jestli se v Yungas nebo Coroicu nezřítíme i s autobusem z kilometrového srázu, přímo z cesty budeme trhat banány a pomeranče a na vyprahlých pustinách Altiplana, mezi kaktusy, žvýkat koku, ne po lístkách, ale po hrstech. A hlavně nebudeme spěchat, už nikdy a nikam.

Ale jak šly dny, vůle se vytrácela, až jsem se zadýchával i do schodů a do kolen mě sráželo i pitomé zaplacení složenky nebo vynesení smetí. Tisíce výmluv: zítra… počkej, ještě je čas… a byl den druhý a třetí a Martina musela k popelnicím a na poštu sama a na cestu křápala dveřmi.

Neměl jsem do čeho píchnout. Odešly ode mne povinnosti a rituály spojené se vstáváním, oblékáním a úprkem do práce. Už mě nic nenutilo večer otevřít knížku nebo zajít do kina. Plel jsem jahody, přehazoval kompost a hrabal listí. Občas jsem přes plot prohodil pár slov s panem Jurajdou a zvykal si.

Jako si zvyká herec na novou roli, autobusák, když mu přidělí linku, a pošťák na jiný rajon.

Čas mi protékal skrz prsty a hory se vzdalovaly.

Ale pořád jsem na ně myslel.

I na to, jak se všechno zpomalilo. Jak mi ve cvokárně vylágrovali ze závitů chuť na pivo, ale i puzení, těkání a touhy. Smutek, ale i radost, všechno odešlo, vyhaslo, vyvanulo.

Když jsem Zuzku a Pavlíka vypravil do školy, po ranním cirkusu, vstávání a oblékání, pošťuchování u snídaně a kdo koho pod stolem první kopl, rychlém podepisování známek a poznámek a úkolů, co děcka namastila přes noc… konečně bouchly dveře. Vytáhl jsem ze skříně mapy, úžasné grafické listy, abych viděl kopce a řeky, města… a nic. Mapa nemluvila.

Listoval jsem v jízdním řádu a snažil se vnímat cestu přes názvy zastávek a časy odjezdů, podle šifer hádat, kdo vlakem a autobusem jezdí, kam – první dělnické, pak školní, viděl jsem študáky s batohy a skripty, i zedníky a betonáře, jak v neděli večer s kufříkem s čistou košilí a řízkem mezi chleby odjíždějí na stavbu, bábiny s košíky se vracejí z trhu… ale pak jsem jen koukal z okna, jak plujou mraky. Nebo jsem usnul a spal, dokud se Martina nevrátila z práce a děcka ze školy, a v noci jsem se převaloval a přecházel po kuchyni, od dveří k oknu a zase nazpátek. Otvíral jsem chladničku i špajzku a odhrnoval poslední řadu knížek… nikde ani kapka. Martina byla pečlivá.

Vím, že na tomhle prostším kódu a snadné, bezbolestné horizontále žije tolik lidí, s palcem přirostlým k ovladači přepínají kanály a zbytečně nemyslí. Ale já cítil jen vyprahlinu a přicházely dny, kdy už jsem se ptal sám sebe, proč vlastně tady ještě musím strašit.

Už mi to nefungovalo ani v noci.

Naštěstí o mě Martina nestála, vytočila se ke mně zády a zavrčela: „stejně nic nebude…“ nebo jen zívla: „dej pokoj… jsou lidi, co musí vstávat, na rozdíl od někoho.“

A já měl až do rána dost času na ohlédnutí.

Jestli to, co zůstalo vzadu, opravdu bylo všechno, a zbývá jen lhostejné přežvykování vteřin a minut, čekání, a na co vlastně?

Ještě ta hloupá nemoc. Možná se mi vymstilo, že jsem tak rychle přestal pít, ale o tom se mi nechce povídat. Ani o tom, jak může být člověk najednou zraněný a zranitelný, i když si ještě včera myslel, že je ze železa, a kdyby jen trochu chtěl, svět mu bude ležet u nohou. A pak zvrací do umyvadla a v zrcadle vidí křehulinku z listového skla, ukňouranou a bolestínskou, kterou ještě včera tak nesnášel, pouťový balonek a mýdlovou bublinu, která se, když v dálce vidí špendlík, sama rozsype. A protože neví cobykdeby a nic nemusí, z dlouhé chvíle se šťourá v nose nebo před zrcátkem, jak puberťák, vymačkává jebáky.

A nejhorší, když zjistí, že mu to stačí.

Hospodám, zadehtovanému pajzlu na Staré poště s výčepákem v umolousané zástěře i Nároďáku, fajnové restauračce s vrátným pod třásničkovými epoletami a číšníkem ztuhlým ve fraku jako tučňák nebo dirigent filharmonie, jsem se vyhýbal. I Jarynovi s Milošem. Protože bych nevydržel s nimi sedět u stolu, místo piva srkat sladkou žabí vodu a dívat se, jak zvedají sklenice proti světlu.

Všechno se převrátilo naruby. Ježčí kabátek bodlinkami dovnitř, a uvnitř… zaschlý lógr nastavovaný vodou, dvacetkrát vylouhovaný čaj… bodliny se stahovaly. Občas jsem musel i do nemocnice. Krčil jsem se v čekárně mezi pacienty a slyšel přes dveře, jak se sestry, které se přede mnou ještě nedávno uctivostí málem přetrhly, chichotají do dlaní.

Dny byly pořád stejnější, táhly se jako lepkavá stopa za slimákem a noc je flekovala, už ne únavou po dlouhé cestě, ale spíš jako se za hozeným kamenem zavírá hladina hasičské nádrže na návsi. A pod zatuchlým žabincem číhal strach z prostoru a ztracených jistot, ze změn, a vůbec všeho.

Snažil jsem se prázdnu, které ve mně po práci a hospodě zůstalo, utéct, vzepřít se a zakřičet. V noci jsem bloumal ztichlým domem, chodil po zahradě a dotýkal se stromů. Nebo jsem se bosý coural v zarosené trávě a doufal, že se nabiju novou silou a teplem, že se mi vrátí otisky prstů ze skal a aspoň pár kapek… země.

Pamatovali jsme na ni vždycky. Vším, co právě bylo po ruce. Stakánky stoličné na Kavkaze, rakijí v Julkách, bolivijskou číčou, ulitou cestám z kamenných schodů, pačamamě a horám, co se podobají homolím cukru nebo rabínské jarmulce. A všude trnkovicí, kterou si nechával pálit pan Folvarčný a která voněla i přes sklo, i škrabavou samohonkou z hrušek a starých kompotů, kterou ve sklepě pálili Voškerové, s chutí po ředidle.

Ale pak mě jen bolely nohy a kosti a klouby skuhraly, prolezlé chladem.

Pořád o půl kroku vzadu, s mělkým, myším dechem.

Začínalo jaro. Přišly krátké deště s provazy živé vody, třešně a jabloně se osypaly květy. Ze země, ještě nedávno promrzlé, vyrazila tráva vysoká a hustá, že člověk na jednom konci dokosí a na druhém aby začal znovu.

Každou zimu, už od Vánoc, jsem dýchal na teploměr, tlačil rtuť nahoru a odpočítával minuty, o které se prodlužoval den.

Až jsem nevydržel a ze skříní vyházel karabiny, hexy a slaňovací osmy, počítal jsem skoby a zkoušel smyčky, jestli nejsou zpuchřelé, a v ostrém slunci pečlivě prohlédl švy. Promnul jsem každý milimetr lana, jestli není odřené a v opletu se netřepí kontrolka. Nakonec jsem se nasoukal do úvazku a poslepu zkoušel vázat uzly, dračí na úvazek, pevný osmičkový na svazování lan i poloviční lodní do karabiny, přes kterou se jistilo, povoloval jsem i dobíral a prsty mě svrběly… ale jen když Martina nebyla doma. Než přišla, všechno jsem složil zpátky do skříně.

V jejím světě mělo mít všechno své místo: nedělní procházka a jmenovka v kostelní lavici, židle u stolu nebo předplacená lóže v opeře, to je jedno… obloha měla být bez mraků a rybářská pramice v tišině, loď se skasanými plachtami a kormidlem otočeným k přístavu. Bezpečí televizních seriálů, jistota, že ve čtyři dvacet pět přijede do pekárny první auto pro rohlíky, ve čtyři čtyřicet poprvé zacinká přejezd a spadnou závory a v pět deset cinkne budík a v pět padesát osm píchačky ve vrátnici.

Na jaře se měly pikýrovat kytky do truhlíků, sázet brambory do řádků a připravovat záhon pro kedlubny.

Ale mě už stoupající slunce táhlo jinam, kde oči vidí ostřeji a prsty se chvějí po dotyku teplých kamenů, až brní nehty. S temnou a divokou lačností, která budíky nenávidí, ani jízdní řády a hodiny, bez řečí se otočí proti větru a chrstavému dešti, pustí se mezi trhliny v ledu a lámavé skály a vysmívá se bleskům.

A letos… nic. Skříň se zimujícím harampádím jsem neotevřel a nesnil o nepřelezených cestách, ale o tom, že konečně zavřu oči a už se neprobudím.

To bylo, jako když před nosem ujede poslední vlak, vagony drkotají na výhybkách a koncová světla se ztrácejí ve tmě. Bezčasí.

Někdy jsem se rozběhl, dva tři nesmyslné kroky, ale stejně jsem jen civěl na prázdné koleje, a venku, mezi lidmi, jako bych před sebou nesl tabuli skla. Splasklý balon, vypuštěnou pneumatiku… a uvnitř poušť. Až tak, že při každém píchnutí… přistihl jsem se, že místo doktora, kapacity, sháním telefon na truhláře, aby mi vzal míru, a ve funebrácké vývěsce na náměstí si prohlížím parte a představuji své jméno, svědectví a důkaz, že jsem někdy, dřív, žil.

„Co se v sobě rejpeš…? Koukni na sebe, samý nimravý, do sebe zahleděný bebínka… dyť seš úplně v řiti,“ popichoval mě Jožin.

Jožka uměl všechno hodit za hlavu a klidně se potácel jen tak, bez cíle. A přece vypadal, že je spokojený, a možná i byl, proseděl hodiny u piva nebo čučel na televizi, chodil a zase nechodil do práce a neužíral se doma, ale lítal po fuškách a dvakrát do měsíce se hlásil na pracáku. Dokonce si našel čas i na dostavení baráku.

Nebo soused Jurajda. Měl zahrádku a ta mu stačila.

Bylo léto, na žíznivých polích se spékaly hroudy a třešně pukaly jako přepálená cihla.

Jednou zalévám jahody a nosím vodu k záhonům, když přes keře a stromy slyším, jak Jurajda nadává:

„Táhněte, vy ludry, povídám, vodkud ste přišly, děte do řiti i se svejma zasranejma knížkama.“

Polekal jsem se a letím k plotu, ale on, když mě viděl, jen mávl rukou. A venku za vrátky, dvě holky, hezké… no, těžko říct, protože od určitého, docela nenápadného dne jsou hezké všechny, až se zatmívá před očima.

Starý Jurajda nadávat uměl. Nebyl zlý, ale do huby si neviděl, a když v něm chytly saze, půl hodiny dokázal klít a ani jednou se neopakoval.

„Nezlobte se na něj, on je takovej, vždycky byl,“ snažil jsem se ho omluvit.

Holky se usmály:

„To je dobře, že je ještě na světě někdo tak hodný a rozumný… jako vy.“

Jedna měla obyčejné, šedomodré oči.

Druhá, hnědooká, se zeptala:

„Můžeme se vás zeptat… jestli víte, že na Aljašce lovci utloukají holemi tuleňátka a stahují je zaživa, přímo na ledě? A ještě… jste spokojený, jak se lidi ke zvířatům chovají?“

„No, jak bych… víte,“ začal jsem rozpačitě koktat, protože jsem si vzpomněl na srnu, kterou jsem nedávno našel v lese, zapletenou do drátu, a chtěl se uškrtit za všechna pytlácká oka, knoflíky z parůžků a trofeje nad okny. Styděl jsem se za dráteníky a bouchaly, i za sebe, že se oblizuju po srnčím na brusinkách, vina leží i na mně, mé ruce jsou od krve… Tahle otázka měla jen jednu odpověď a ani nebyla otázkou.

„Nejsem,“ řekl jsem nakonec. Nebyl jsem spokojený. Ale ani s tím, jak soused před chvílí vyjel.

„Nezlobte se na něj,“ zopakoval jsem.

„To je v pořádku,“ řekly hnědé oči, „my jsme zvyklé.“

Šedivá jí skočila do řeči: „Víte, ono je správné, když nám lidi nadávají, protože všichni, kdo šíří radostnou zvěst, musí být ponižováni a tupeni.“

Úder, přímo na komoru. Čelist mi spadla.

Aha, přece jen misie, zbystřil jsem a snažil se stočit řeč jinam, zakormidlovat do jistějších vod:

„Loni mi pan Jurajda pomáhal vykopávat staré kořeny a sázet, osmnáct jabloní, třešní a švestek,“ počítal jsem na prstech.

Když se nám zaběhl pes, běhal se mnou po lese a volal a hvízdal, dokud jsme ho nenašli, a přitom se kolem střílelo, zleva i zprava. Celou noc jsme se báli, že psa nějaký ožralý kamizolka odstřelí.

Nakonec to odnesl soused. Tedy, naštěstí, jen jeho klobouk… a stejně to musel nechat plavat. Co měl dělat? Razítka potřeboval i on a u myslivců byli i všichni policajti, ředitelé a další pakáž… ale asi za týden někdo podřízl několik posedů, nějaký pupkáč, poslanec, se zřítil… ne, nic neřeknu, všechno už je pryč.

Už jsme stáli u vrátek dobrou půlhodinu. Byl jsem nastydlý a musel na záchod, kroutil jsem se a koukal, jak se vyvlíknout, ale holky se k odchodu neměly. A přes branku létalo, co se neříká ani ve zpovědnici, o čem člověk přemýšlí, jen když přemýšlet chce, ale vždycky v koutku, jen pro sebe.

Už jsem několikrát řekl: „Děvčata, číst ještě umím… bych si to od vás, jestli dovolíte, půjčil.“

Ale nebyly k zastavení: čemu věřit? jak se vyrovnat s krutostí? a proč v sobě dusit, co má být nahlas a radostně zvěstováno?

Konečně jsem se jich zbavil.

V brožurce psali o tuleních, a co se běžně píše po časopisech, a navíc varovný ukazováček, že by mládež neměla poslouchat metal a pít pivo a měla chodit brzy spát. Zdravit starší, nemlaskat při jídle… no jo, ale co já s tím, škrabal jsem se za uchem… Z obrázků pod články i z obálky se usmívaly bílé, žluté i černé tváře, lidé nastrojení jako na svatbu nebo pohřeb, nažehlení, vymydlení a šťastní jako zuby z reklamy na pastu. Děti předčítaly a u nohou jim naslouchaly kačeny, z chlívku koukal pašík a z maštale kůň. Lev zahříval beránka a slunce zapadalo, zajíček čechral fouskama peří orlovi a zahnutý zobák nedrtil kosti, ale zobal semena a louskal ořechy jak nějaký papouch. A tahle slabikářová idyla, Boží Království, mělo přijít v nejbližších dnech, četl jsem, a vlastně už přišlo v roce devatenáct set čtrnáct, kdy se Ježíš ujal panování, a jeho druhý, už viditelný příchod přinese, po dvou tisícovkách let falešného uctívání, mír a pokoj, spravedlnost.

Ale hned na další straně mě vyděsil. Protože nebyl ukřižovaný, ale přitlučený ke kůlu. S krutostí cizího světa napichovačů a čtvrtičů, tak odlišného od zabydleného, civilizovaného mučení: trhání nehtů, lámání prstů v palečnici a natahování na skřipec.

Pamatuju se, jak mě babička, když jsem byl malý, brávala do kostela. Seděl jsem na dlaních, zadek otlačený od lavice, babička v prstech ztvrdlých od motyky přebírala růženec a pod obrazem propíchávaných, škvařených a čtvrcených zapalovala svíčky.

Tenkrát mi strach, i z kostí a zbytků kůže za sklem, několikrát zabránil stopit i pětikačku. Musel jsem ji hodit do kasičky a cestou domů a až do další neděle jsem ji přepočítával na zmrzliny.

Kůl s Ježíšem jsem nemohl vyhnat z hlavy.

Znovu jsem je potkal. Holky korzovaly kolem výkladů, naše oči o sebe křísly… rychle, co dělat a říct? Vypadli jsme z rolí. Na chodníku nás nedělil žádný plot, nikdo nebyl uvnitř ani venku.

Druhý den stály u branky.

Přišel s nimi i nějaký chlap v kvádru. Až jsem se polekal, že je tajný – ze starého, zažitého tiku z ohlížení přes rameno a pocitu viny – a tyhle plandavé kravaťáky jsem nikdy neměl rád, pojišťováky a ouřady… ale ani ploty.

Bylo mi hloupé přehazovat slova a věty přes branku a pozval jsem je dál.

Hory mi dávaly klid a sílu, starou sedláckou pýchu a důvěru ve vlastní nohy a ruce, že člověk, když chce, dosáhne všeho. Protože musí. A protože ve skále neplatí žádné kdyby, jsou jen stupy pod lezačkami a chyty nad hlavou, cesta k vrcholu.

Jenomže už jsem dávno nelozil. A stejně mi Martina vyčítala, že musela s děckama zůstávat doma, zatímco někdo si klidně mohl rajzovat. Její pichlavé oči mě rentgenovaly. Abych se zastyděl, že ten někdo, gauner a zločinec bez špetky zodpovědnosti, jsem já.

Nejvíc mě dostávalo do kolen, když se mi začala posmívat, že mě musí živit. Že jsem k ničemu a ona si najde jiného, prvního, kterého potká na ulici… Vím, že to nemyslela vážně, snad… ale stejně to bolelo. A navíc, měla pravdu. Protože chlap, který přijde o práci, je k ničemu.

Když nemůže bouchnout do stolu, se zády krytými obeplutím zeměkoule na voru, svýmdomemsvýmhradem nebo eiffelovkou ze špejlí a sirek, to je jedno – a hloupá a směšná ješitnost je pryč, ale s ní i síla. Když z gejzíru, starého věrného třikrát denně, nakonec zbude jen nedomrlá kostelní kropenka.

A někdy se stěží postaví… na nohy.

Ne, pořád jsem se neválel. Třeba včera… už od rána jsem se hrbil na zahrádce a odpoledne už se nemohl narovnat. Stejně nic nevyrostlo. Martina chodila po záhonu, ze kterého jsem celý den vyšprtával plevel, a tahala povadlé stonky česneků bez cibulek a natě mrkví, zespodu odhryznuté od hrabošů.

Dokonce i hlodavce mi vyčetla.

A hned to za potvory slízl, nevím proč, i Miloš s Jarynem, když se u nás zastavili. Rychle ze zahrady vycouvali zpátky na ulici.

Jožka si nedělal starosti: občas fuška, podělávka na baráku, do lesa pro dříví, pomoct tátovi s polnostma, večer pivo… nějak bylo, nějak bude.

„On si sedět může,“ odsekla Martina, když to se mnou večer šilo, že bych na Poštu, aspoň na chvíli, zašel, „nemá děti… nemusí se starat.“

Jožka k nám také nesměl. Ani Miloš.

Když jsem se chtěl večer přitulit, otočila se zády a odsekla: „Neotravuj.“

„Marti…“ zaškemral jsem.

„Nic nevidíš, nic tě nezajímalo, nikdy… ani teď, že se musím vyspat do práce… na rozdíl od někoho.“

A hned mi spočetla všechny smrtelné hříchy, které jsem za svůj zbytečný život nastřádal, každý pohled i slovo, myšlenku i příbuzné, i mou mámu, kterou jsem už tolik měsíců neviděl a které jsem se bál i zavolat.

Dostával jsem i za každé ohlédnutí na ulici a dokonce i za to, že bych se mohl ohlédnout. Že jsem se kdysi ohlédl… Martina neomylně vytahovala na světlo, co už má paměť dávno poztrácela.

Přitom jsem netrajdal za holkama, nevodil domů kamarády ani nepil. A přesto, jako bych každý den desetkrát sesmilnil, zabil nebo vykradl poštu, a zrcadlo v předsíni jsem míjel se zavřenýma očima.

Ještě vynést ven, jako zbytečného trubce z úlu na česlo a mráz… Martino, včeličko moje… Ani jsem nechodil ven, aby mi to další půlrok nevyčítala, nedovolil jsem si vyběhnout na kopec ani provětrat kolo, ale to ji také dráždilo. Že když jsem doma sám, určitě ji i podvádím.

Třeba s knížkama, křížovkou… někdy jsem její šestý smysl nenáviděl.

Když se mi ji podařilo přemluvit, koukala do stropu a nešla mi naproti, a když užuž, vypjatá vteřina… jen cekla:

„Pch… stejně myslíš na jinou… měl bys konečně vymalovat.“

Tak… vymalovat.

Bolela mě hlava, někdy mi hučela jako včelí roj, nebo jsem celou noc, až do rána, kašlal, plíce na roztrhnutí. Ale Martina jen odsekla, že to všechno mám ze špatného svědomí. A že sám dobře vím proč.

Její přísný a nelítostný pohled mě pronásledoval všude, kam jsem se vrtnul. Někdy jsem to nevydržel. Ne že bych ji uhodil, když ji popadla rejpavá, ale ostře jsem po ní šlehl:

„Jen se na sebe podívej… kde nic není, ani bedna flakónků nepomůže… stejně na tebe nemám chuť.“

Někdy jsem chuť měl, šílenou… ale ještě, abych jí aspoň drobné vrátil a ublížil, jsem to dorazil:

„A kdo by taky měl, po těch letech… může se mi někdo divit?“

Mrzelo mě to a styděl jsem se, ale až pak… a vzít jedovaté a zlé slovo zpátky jsem neuměl. Ani Martina. A tak se u nás ukřivděně mlčelo, do večera, ale pak týden, dva… pomalu jsme si zvykali.

Schytávaly to i děti, za rovnice, dělení se zbytkem i vyjmenovaná slova. Kolikrát jsem se neudržel:

„Už mě to nebaví… zbytečně s tebou ztrácím čas… vlastní děcko hloupější než vrata od stodoly… nikdy z tebe nic nebude, nic, nic,“ vztekle jsem tloukl do stolu.

„Tatí,“ natahoval Pavlík.

„Všechno, povídám, všechno se doučíš, i kdybys měl nad tou knížkou dřepět až do rána.“ Štěkl jsem po něm: „Běž mi z očí, táhni… pryč.“

Ještě jsem mu na cestu střelil výchovnou, za ucho.

Pavlík nespal, vedle v pokojíku statečně mlčel do polštáře a já se kousal do prstů. Bolely mě stokrát víc než jeho. Ale vstát a přijít za ním a třeba ho i pohladit a utěšit, že všechno zase bude dobrý, jsem nedokázal.

Ani odpovědět, když se Martina vrátila od dětí a zeptala se:

„Zrovna ty mu budeš něco vykládat… muselo to bejt?“

U sousedů také bývalo veselo. I přes zavřené okno jsem slyšel, jak na sebe s dcerunkou i zeťákem štěkají, Jurajda jí nadával do kurev a Lidunka jemu do cypů starých.

Lída byla hezká holka a já si na ni tolikrát myslel, i potom, když už jsme byli s Martinou, ale ona… co s rozvrkočeným študákem s průvanem v kapsách? Mířila výš.

Přes zimu nafoukalo k Jurajdům na půdu. Sotva slezl sníh, chtěl pan Jurajda prasklé tašky vyměnit.

Půjčil jsem mu lano smotané v panence, jedenáctku, modrého bolatického mamuta a nejlepší špagát, co jsme kdy sehnali. Setřepal jsem z něj pavučiny a soused ho nedůvěřivě probíral v prstech:

„Poslyš… tahle šňůrka se přetrhne, i kdyby se na ni pověsil náš kocour za drápky.“

„Dvě a čtvrt tuny unese,“ smál jsem se a zkoušel lano přetrhnout, „má atest, tedy mělo, ale buďte klidný, pověsím se na něj s vámi,“ navrhl jsem.

Všiml jsem si škodovky zaparkované před domem.

„I s vaším auťákem,“ přihodil jsem.

Jurajda kroutil hlavou, ale lano si odnesl.

Sedím na zahradě a čtu, mhouřím oči před sluníčkem, a najednou… rachot. Vyskočím… hadrová loutka, ne, soused jede po taškách nahoru a snaží se zachytit, ale jen je vytrhává a nechává za sebou brázdu, jeho nohy vystřelují k obloze a tiše se zasouvají za hřebenáče, vyběhl jsem k brance – a na ulici přískokem vyhopsává škodovka, na kouli od přívěsu brká napjaté lano a za volantem se spokojeně culí paní Jurajdová.

Když jsem za ním přišel do nemocnice, na posteli ležela jen hromada obvazů a sádry, mumie vysypaná ze sarkofágu s nohou na kladce, vedle na stolku ležel talířek s obarvenými vajíčky. Soused skuhral:

„Všechno mě bolí, mladej… potřebovala vejce na obarvení, po svých se jí do krámu nechtělo… křečáky sou svině.“

Snažil jsem se vylhat: „Asi jsem vám to neměl pučovat.“

Jen mávl rukou: „Kdyby se aspoň ten špagát přetrh, stejně je v řiti… a ty zkurvený Velikonoce taky… takhle draho mě ještě nevyšly.“

Nechal jsem mu na stolku pomeranče a raději se klidil.

Tak jsem přišel o lano, poslední nitku k horám a Jarynovi, Milošovi a všemu, co bylo předtím.

Smotával jsem ho zpátky do panenky a prohlížel odřený, poraněný oplet a přetrhané kontrolky. Smutně, protože s lanem něco odešlo, ale zároveň i s úlevou, že paní Jurajdová rozhodla, co jsem asi měl už dřív rozhodnout sám.

Věděl jsem, že nové lano nikdy nekoupím.

Pan Jurajda už v nemocnici zůstal. Protože byl zvyklý dělat rukama a poslední roky se ze zahrady nehnul. Pořád sázel, stříhal a opravoval, a teď, když musel ležet a koukat do stropu, začaly se na něj hrnout nemoci, dostal zápal plic a ze zad měl jednu velkou proleženinu. A já už ani za plotem neměl nikoho, s kým bych prohodil pár slov. Lidunka se vyvalila do křesílka a špeky jí přetékaly přes područky, Milan túroval auťák a jejich děcka kopaly penalty do keřů a lámaly větve.

Bylo k nevydržení pořád se usmívat a nasazovat tvář: klídek… pohoda… ale holky od vrátek jsem z hlavy vyhnat nemohl. Vím, ve službě, ale přece jen… co kdybych právě tam mohl najít odpověď a vyplnit ticho, ve kterém se slova vracela zpátky jako šepot v prázdném kostele, možná se něco dozvědět, i na sebe, možná někomu pomoci a něčeho se dobrat, nebo jen abych zkrátil dlouhé odpoledne a hodiny, které beze smyslu ubíhaly jedna jako druhá… abych se schoval před výčitkami, že jen já můžu za zkaženej život celý rodiny, i pokřikováním z druhé strany, že jsem divnej, když jsem chlastat přestal… Však jen sednu a uvidím a nic to stát nebude… Chodil jsem kolem Sálu Království a omrkl ho i zezadu, všude bylo uklizeno, uhrabané cesty, trávník zastřižený, nikde ani papírek, ani pampeliška… nadechl jsem se a vzal za kliku.

Posadil jsem se na první židli, úplně vzadu, a hned u mě byla paní Halamíčková, sousedka přes ulici:

„Jak se máte? Dlouho jsme se neviděli.“

„To je hrůza s tím Jurajdou… slyšel jste o tom?“

Bába, vždyť se na to dívala, zapomněla se schovat za záclonu… a když se něco přihodí, třeba někoho zmlátí nebo přejedou psa, ví to první a je z toho radost na několik let.

Ale i ona pošilhávala přes rameno a usekla větu v půlce slova, protože k nám přistoupil nenápadný pán v šedém obleku:

„Dovolte, abych se… starší sboru… Cibulka, Martin… a vy dva už se myslím znáte,“ ukázal vedle sebe.

„Doktor Průcha, služební pomocník.“ Další podaná ruka. „Taky… Martin,“ cuklo mi v koutcích. „Ale spíš čundr, nezaměstnaný… zatím.“

„To je dobře… ehm, promiňte, já jen… že máte, budete mít spoustu času… myslím, že už jsme se viděli.“

„Ano, u nás, otevřel jsem vám branku.“

„Jestli dovolíte… už jsme vás čekali… přijměte místo, prosím,“ ukázal na židli.

Teprve když mi podal ruku, rozsvítili se i ostatní a seřadili se, aby si také potřásli, přišla i hnědooká, Irena. Všichni se usmívali a já stál uprostřed jako herec na forbíně, chycený ze všech stran pronikavými světly, až mě polilo horko.

Už dlouho jsem se styděl za naši schránku na dopisy, a když po mně pošťačka několikrát bekla: jak se vedéé, inženýréé, nevydržel jsem to. Žiletkou jsem vyškrábal titul a nechal si jen jméno. Podřízl jsem ho bez slitování a s úlevou.

Tu jmenovku mi hned po promoci nechala dělat Martina. A jizvy mi pak dlouho vyčítala, nerozuměla… a nezapomněla:

Ani kousek, zbytek sebeúcty nemáš.

Co si lidi pomyslí?

Někdo to může vzít jako provokaci.

„Kdo?“ nechápal jsem.

Její ruka opsala kruh: „Celý město… všichni.“

Martina ráda nakupovala, dávala i dostávala.

Tam, kde Jarynovi i Voškerům stačilo několik slov, od nás i k nám putovaly dárečky. Hrníčky, vázičky, slaměnky. Martina dokázala hodiny chodit mezi regály, brát do rukou plyšáky a svetříky, čichala k dudlíkům a bryndáčkům a zkoušela pojíždět s kočárky.

Měla ráda kytky a já jí je nosil, k svátku a narozeninám nebo jen tak, a najednou jsem přestal. Když mě poprvé zabolelo, jak růže, které vyrostly v holandském grachtu nebo na rwandské plantáži, před očima chřadnou, uvadají a usychají, podříznutím se mění na kus hmoty k spotřebování, výrobek.

Vím, kořalce bych se měl zdaleka vyhnout. Ale najednou jsem do sebe házel po půldeckách nějaký dryják, který mi nedávno přes plot prostrčil pan Jurajda a mně se ho podařilo ukrýt ve splachovači. Dusil jsem se lítostí a nakonec zlostí, vztekem na Martinu i kytky. Jak jsem je nenáviděl, i sebe.

Musel jsem vypadnout ven. Před květinářstvím na náměstí stála fronta, točila se kolem výlohy zaplavené srdíčky, protože byl únor. Ale já jsem neviděl patrona zamilovaných, ale přísného starce s krvavýma rukama, kostlivce potaženého krabatou kůží, s kosou doširoka zakouslou do louky. Viděl jsem letadla, jak se v Antverpách, Rotterdamu nebo Kigali zvedají z ranveje a za hodinu dvě přistávají se stovkami beden podchlazených květin, ne pro utišení hladu, ale k obětování na valentýnských oltářích, ve sněženkových vázičkách.

Spálený kerosin, míza a krev uvadlých růží i Jurajdova slivovice se vzbouřily proti takovému barbarství. Sotva jsem stačil doběhnout za roh. Až do rána jsem se toulal po ulicích, kolem blikajících výloh… bylo mi zle.

„Taky jste viděl na náměstí jesličky? Seno ze skelné vlny a v něm červenobílá čepička a dokonce i fousky z vaty, vedle v peřince mobil… gou ježíšku gou,“ hlásil jsem odpoledne panu Cibulkovi, „vadí mi to.“

„Máte pravdu… Vánoce jsou přejatá nekřesťanská tradice, slavení zimního slunovratu, pouhého přírodního jevu.“

„Rozhlédněte se, prosím… žádné kříže, sochy ani relikvie. Svaté nemáme a Vánoce neslavíme, protože v Písmech zmiňovány nejsou. Ježíš nikdy nepřikázal slavit své narození. Jen abychom si připomínali jeho smrt, to je naše Památná slavnost jednou v roce, v čase původně pohanských Velikonoc.“

Tak ani vajíčka, zajíčci ve staniolu, vydechl jsem.

„…a budete se divit, ale ani Ježíš… uznáváme ho, ale neuctíváme, ani jeho matku,“ vzal mi otázku.

„Podle mě,“ zkusil jsem s ním držet krok, „je všechno důležité hlouběji… nic není, jen ve vztazích, věci… i lidi.“

„Ano, nic neexistuje samo o sobě, jen Jehova… Velmi si vás vážíme… vašeho zdravého a věcného, střízlivého názoru.“

Listoval v nějaké knížce:

„Ano, něco už o vás víme… určitě budete rozumět. Slova proroka Izajáše: A v konečné části dnů se stane, že hora Jehovova domu bude pevně založena nad vrcholky hor a budou k ní proudit národy. A mnoho národů půjde a řekne: Pojďte a vystupme,“ usmál se.

„Ještě pro vás mám jeden,“ pokračoval, už zpaměti. „A budou muset překovat své meče v radlice a oštěpy v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“

Ano, o tom jsem už slyšel… a na vojně jsem byl, i když jen ze zbabělosti, protože nechat se několikrát za sebou semlít: povolávací rozkaz – soud – dva roky a další povolávací rozkaz, bych nedokázal.

Kapra nám zabíjel pan Jurajda, ale střílet na cvičáku na plechové panáky mi šlo líp, i házet granáty do nepřátelských zákopů… bál jsem se nestřílet.

„Taky jsem seděl,“ usmál se pan Cibulka. „Bory a podruhé už Valdice, ve vzácné společnosti pana Stratila, našeho krajského dozorce, ještě ho poznáte… teď už to víte… doufám, že se mnou, tedy s tím starým recidivistou a kriminálníkem, ještě budete mluvit.“

„Ano… mně to nevadí,“ vyhrkl jsem. A pořád jsem nechápal, jak je možné se nechat zavřít kvůli obyčejné… víře? Když stačilo – a všichni, i Jaryn s Jožkou i já jsme si občas pro názor dali po papuli, jen o něm nemusel nikdo vědět – trochu se držet zpátky?

Určitě musel být kněz, když má takové znalosti, říkal jsem si, tajně vysvěcený v nějakém podzemním semináři.

Četl mi z očí:

„Ne… u nás žádné duchovní nenajdete, protože v Bibli o nich není ani slovo, ani o biskupech a papeži.“

„Před Bohem jsme si rovni… jsme jen prostí badatelé, bez formálního teologického vzdělání… a naše přesvědčení není podložené zjevenou pravdou, ale trpělivým a intenzivním studiem.“

„V podstatě… jedna velká rodina,“ usmál se doktor Průcha.

Ne, žádný strach, plané obavy. Svědkové byli neškodní. Žádné krajkové rituály, procesí s monstrancemi a vyzváněním, cirkus a mystika, vyvrácené oči a proměňování, ani duchaření kolem stolku… ale studium. Škola teokratické služby třikrát týdně. V sobotu shromáždění a průkopnická služba. A další čtení a přednášky, jak měl kdo čas. Docházka se zapisovala.

Znal jsem Bibli asi jako každý druhý – trochu, a jak jsem hned první den zjistil, povrchně. Pár jmen, od Adama, Abraháma a Davida, něco o vyhnání z ráje a potopě, Betlémském světle a Josefovi, tesaři z Nazaretu, až po ukřižování. O Listech a Janově zjevení nic. Ale právě mohutné obrazy Apokalypsy byly klíčem.

Porozumět jim znamenalo přebírat šestašedesát knih, od Genesis až po Zjevení a Žalmy, po slovech a větách, které vybíral pan Cibulka a panu Cibulkovi poslední Strážná věž.

„Každé písmeno, tečka a čárka mají přesný význam, zrnko písku je víc než poušť, každá jehlice a tříska v mechu důležitější než les.“ Tak hezké obrazy nám maloval.

A my jsme takovou třísku museli stokrát obrátit a poznat, abychom si ji zadřeli pod kůži. Přesně a hluboko.

Přednášky se protahovaly až do večera a pan Cibulka se mi věnoval, trpělivě a laskavě. Na všechno měl citát, a když nevěděl přesně, rychle nalistoval.

Složitý a nepochopitelný svět zůstával venku.

Doktor Průcha nám někdy četl z diáře, co mu svěřili pacienti. A tak jsme o všech starostech, trápeních a bolestech věděli dřív než jejich sousedé. Věděli jsme, kdo nemůže spát a v noci bloudí prázdným bytem, kdo má potíže s tchyní, koho trápí žlučníkové kameny, arytmie a zácpa, věděli jsme, koho sanitka vozí na chemoterapie i kdo se bude rozvádět. A pan Cibulka vždycky někoho určil, aby se nemocnému nebo osamělému věnoval a pomáhal mu se studiem.

Všechno jsme nejdřív nacvičovali mezi sebou.

Návod a scénář – Rozmluvy z Písem – nám pan Cibulka nikdy nepůjčil, ale trpělivě nás přerušoval a opravoval:

„S nikým se nehádejte… prosím úsměv, paní Drozdová, sestro, takhle ne… ani vy, příteli,“ obrátil se ke mně. „Máme šířit Slovo, ne prodávat ponožky ani vzbuzovat soucit… radost a s úsměvem… nechte si i nadávat, ale klidně a trpělivě stůjte za svým.“

Ano, rejžo, znovu na značky… sjedem to ještě jednou… ano, líp.

Neřekl jsem ani slovo. Ale pan Cibulka do mě zapíchl oči a zpražil mě zvedlým obočím.

Zkoušeli jsme si i navzájem vyvracet argumenty. A někdy to jiskřilo, že jsem nestíhal přelítávat očima. Učil jsem se i já, ale žádný dotaz, kterým bych se něco snažil vyvrátit nebo zpochybnit, jsem vymyslet nedokázal. Všechno bylo nové a zapadalo do sebe, pevně, dokonale.

Doma jsem se musel přetvařovat a kličkovat, lhát. Protože jsem nechtěl Martině ublížit, nevydržel bych další probrečené noci. Říkal jsem si, že si udělám trochu místa, jeskyni, a nikoho tam nepustím, dokud se všechno neurovná.

Možná někdo pomohl: víte, paní, kam ten váš chodí? Jen mezi náma, to bych do něj neřekla… Nebo Martina sama poznala z mého provinilého kukuče, kam od ní utíkám. A všelijaké kostely nesnášela z podstaty, živočišně.

Chvíli bylo ticho, nabírali jsme síly. Já v křesle koukal do zdi, Martina plakala v koupelně. A když se vrátila:

„Co mi k tomu laskavě můžeš říct?“

Co bych mohl…? Pokrčil jsem rameny a kroutil se jako kluk přistižený s první cigaretou, najednou roztržený na dvě půlky.

„Proč já si jen nevzala… a mohla jsem. Hloupá, blbá.“

„Ne, Martí…“

„Jo, uvařit, vyprat, na to jsem ti dobrá. A sotva je vymydlenej a spravenej, zase se ztratí… milostpán, a co by nebyl štastnej, když má doma služku? Teplý večeře a vypraný ponožky… jak samozřejmý.“

„Děkuju, děkuju… jenže tohle je něco jinýho.“

„Takže jinak. Teď hned slíbíš, že už tam nepůjdeš.“

Zkusím to, slíbím… cokoli, teď… ne, až za chvíli. Už se toho na mě navalilo moc. Chytil jsem se za hlavu.

„Slyšíš mě vůbec? Nebo už jsi zase v těch svejch… světech? Jsou tu děti, když ne já… jestli ti to ještě nedošlo.“

„Já vím… připomínat mi to nemusíš.“

„Stejně tam chodíš… kvůli ženským.“

„Ne, ne… proč? To je nesmysl.“

„Jo… i na ulici se ohlídneš za každou… nedělej se, všímám si… a kdoví co tam děláte… v tom bordelu.“

Rozhodil jsem ruce, na obranu:

„Nic… jen čteme, máme přednášky.“

„Pche, co asi tak můžete?… Tak si tam běž, za nima,“ hodila po mně pár věcí ze skříně, „a už se nevracej.“

Nakonec sama utekla. Pavlíka se Zuzkou odvezla k babičce a byt zůstal prázdný, tichý.

Kam jsem měl jít?

Ale už jsem nemohl couvnout.

Možná právě pro novou, dosud nepoznanou jistotu, že je na světě místo, kde nikdo nebouchá dveřmi ani se neposmívá. Kde je všechno smrtelně vážné, bez vyrýpávání, ironie a sarkasmů, a za slovo se ručí.

Pan Cibulka četl z Matouše, měl už v něm vlepené záložky: „…a bude kázáno toto evangelium o božím království po všem světě, na svědectví všem národům, všemu stvoření… a tehdy přijde skonání.

Jděte ke všem národům a získávejte učedníky, křtěte je ve jménu Jehovy, Boha.“

Jděte ke všem… křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je… četl jsem si doma v Novém zákonu po babičce. Také z Matouše.

Zmatek, rozpaky. Ale starší nezaváhal:

„Žádný Duch svatý neexistuje, jen účinná síla… náš Překlad nového světa Svatých písem se vrací k původním řeckým textům a překladům aramejských a hebrejských pramenů… konkrétně, Trojice je další odpadlický blud, Svatá Písma se o ní nezmiňují.“

„Tohle už byste neměl brát do ruky,“ řekl, vzal knihu do dvou prstů, štítivě, a odložil stranou.

„Moje babička…“ zkusil jsem znovu a ukázal na knihu.

„Ano, znal jsem ji… Nerad vám to říkám, je toho asi na vás moc, pro začátek… ale ani zdrávasy, růžence a svíčkové rituály se neslučují s Písmy.“

Pokrčil jsem rameny. Ale pro jistotu jsem si šel umýt ruce.

Až za několik týdnů jsme se s panem Cibulkou prohrabali skrz první nánosy pověr o Trojici, nesmrtelnosti duše a pekelném ohni, až po mariánský kult:

„Marie si vážíme, ale neuctíváme ji.“

Už jsem věděl, že budu muset jít dál a hlouběji. Kolik se mi toho v hlavě zpřeházelo… Žádné komže a štóly, biskupské mitry a kolárky, pásky a proužky, oddělující nečisté od čistého, žádné zpovědnice, oltářní stupínky a ikonostasy dělící věřící od kněze, a dokonce ani oltář. Jen studium Písma a návrat k původním, ještě nezkaženým začátkům, kde byli první křesťané do nicejského koncilu a kam už nedohlédl Luther a předtím Chelčický, ani Hus.

Ano, bylo nutné vrátit se napříč staletími, plnými chyb a omylů. Svléknout zlatopapouškové ornáty a obléct černé sutany. Ale bylo třeba jít dál, zbavit se i téhle střízlivé uniformy a jít beze studu až dovnitř, přímo ke Slovu vyloženému Strážnou věží, k hotové a jasné odpovědi… na všechno.

Přebírali jsme věty po slovech a studovali, v Sálu Království nebo doma u Cibulků. Scházeli jsme se i u Folprechtů, někdy nás na bábovku pozvala paní Drozdová.

A venku, na ulici?

Holky šly ze školy a olizovaly zmrzlinu, kluci za rohem tahali prvního šluka a kuckali, ženské vláčely tašky s nákupem, chlapi na zahrádce Staré pošty čekali, až spadne pěna, a hlásili barvy, betly a durchy. Cítil jsem se, nemůžu říct, že lepší… ale jiný. Protože mě včerejší starosti přestávaly trápit. Všechno bylo v posledním čísle Strážné věže, ve všem jsem se mohl spolehnout na pana Cibulku a konečně myslet v jednoduchých, krátkých větách.

Třásl jsem se, kolik práce je přede mnou. Kolik úhoru je nutné zorat a Slova přinést, zasít, aby mohlo vyklíčit zrno. Všechno bylo přehledné a jasné. Pole, půda. Žádné tajemství, tápání a hledání, ale jistota. Skalpelový řez, střep rozbité lahve. Černá a bílá a nic mezi tím. Světlo a tma. Satan… a Jehova.

Svědkové, s paprskem světla, kouskem Jehovy v sobě… a ostatní. Ovčinec, bezpečí ve zdech Sálu, společenství… a venku temný, tajemný les plný nástrah a vlků.

I samotné slovo my znamenalo mnohem víc než já a ty a dávalo novou, neuvěřitelnou sílu.

Jenže za zdí se ocitla i Martina, Pavlík a Zuzanka. I Jožin Voškera i Miloš s Jarynem… oni.

Ale nebylo možné milovat – přijmout, jaké jsou – ženu a současně Jehovu. A z nejasného, neurčitého tušení se vylupovalo její naprosto jasné: buď… anebo, já… nebo nikdo a nic.

S rozdvojeným mít rád a přetvářkou nešlo dál žít.

A věřit znamenalo pustit se kořenů a skočit. Tam, kde oslňovalo světlo a zároveň vábilo tajemství, temnota.

Asi za měsíc mě pan Cibulka přemluvil, abych také začal chodit do služby. Nechtěl jsem a styděl se, ale všechno šlo samo, postupně, chodili všichni a mně přišlo laciné schovávat se doma. Pořád připomínal, i mně:

„Není dobré nechávat všechno na bratrech a sestrách, vézt se na jejich zádech.“

„Podívejte,“ ukázal mi sešit, „paní Drozdová, také přišla nedávno… včera tři hodiny, pět návštěv… Folprecht sedm, z toho tři opakované.“

„Nevím… ještě se necítím,“ snažil jsem se vykroutit.

„Nebojte, někoho vám přidělíme, než si zvyknete… můžu s vámi chodit i já, jestli vám to nebude vadit.“

Bývaly doby, kdy bych hnal pryč každého, kdo by se mi snažil vnutit nějakou jedinou správnou, snadnou a rovnou cestu, i kdyby byla vydaná ve sto padesáti sedmi jazykových mutacích. A vysmál bych se každému, kdo by mi řekl, že s brožurkami budu jednou na rohu stát i já.

To bylo dávno. Jak jsem byl pošetilý, slepý.

Kdo nezkusil, neví a netuší, jak těžké je poprvé zazvonit u cizích dveří. Postavit se s brožurkami na náměstí je jako vlézt do výkladu mezi figuríny, vystavit se známým a sousedům… k tomu je třeba síly. A na malém městě stokrát tolik.

Přijít k vodě, ne někde v pohodlné a daleké Dalmácii, ale na kačáku a před sousedy, doma… a stáhnout plavky, poslední hadřík, který chrání před chichotáním. Styděl jsem se.

Ale služba, šíření Slova, nebyla podomní prodej hrnců nebo pojistek, šlo o naprosto zásadní a Velké, o chvění, o všechno. A já jsem ručit chtěl a musel. V obleku, čisté košili a vypraných ponožkách jsem byl vylepšený, změněný.

Někdo si vzal brožurky a rychle zavřel, aby se nás zbavil, jiný si s námi celou hodinu povídal. Někdy nás i pozvali dál. Ale víc bylo slepých a hluchých, co o radostnou zvěst nestáli, spokojeni ve své pohodlné, laciné víře v nepojmenované něco, ale spíš nevíře v nic; obyčejné lhostejnosti. Neotevřeli nám nebo zabouchli.

Chodili jsme i po ránu, v neděli, a otvírali nám v nočních košilích a županech, ještě mžourali:

„Kdo táám?“ Nebo: „Fanouši, to si tyy?“

„Dobrý den… podívejte se do kukátka, prosím.“

A za sklíčkem… náš časopis: Probuďte se!

Hned jsme měli ranní fórek na navázání řeči, a Strážnou věž v závěsu. Lidi nás měli rádi.

Zastavil jsem se i u Voškerů. Starý kroutil hlavou:

„Máš to zapotřebí?“ říkal a chvilku váhal:

„Víš co, poď helfnout… pak se na to podíváme.“

Přes vrata jsem zahlédl Jožina, jak stojí na fůře a podává seno na půdu, z vikýře ho odebírala paní Voškerová… práce do večera. Zmateně jsem vycouval.

K Voškerům jsem šel ještě dvakrát. Potřetí starý, s rukama od hnoje, ukázal na hnojiště, kohout tam proháněl slepice a v hromadě čekaly zapíchnuté vidle.

„Víš co, nech si svou… tohle je moje pravda.“

A příště už poslal k brance psa.

A já měl psy rád, na ulici jsem se nebál sehnout i k cizímu, olezlému obejdovi s natrženým uchem. Ale teď… že se na nás dívali kysele lidi, už jsme si zvykli, ale vrčeli a štěkali na nás i psi, jako na policajty a pošťáky.

Jednou, při betonové – tak jsme říkali službě na ulici – jsem ucítil vlhké teplo. Ohlédnu se… s pyšným praporkem běží pryč vořech a hází za sebe pichlavým, výsměšným očkem. Vztekle jsem se za ním rozběhl, ale byl rychlejší.

A ještě mi holubi pokáleli nové sako, které jsem si kvůli službě nechal ušít. Hovínko mi vjelo do vlasů a rozpláclo se na rameni, a já se rozběhl a hrozil k římsám, že všechny ptáky postřílím a otrávím. Ale službu jsem opustit nesměl.

Možná si mě ten čokl označil jako strom nebo dveře souseda přes chodbu. A holub mě ptačincem vyznamenal. A na rozteklou generálskou epoletu i ucrbnutou loužičku jsem byl pyšný. Protože mé místo potvrzovala.

Potkal jsem Jaryna.

Radost, podaná ruka, staré zvyky hned naskočily… jenže na Poště už jsme necucali pivo, ale kofolu, protože Jaryn řídil a já už dávno nepil. Oba jsme byli navlečení už ne do kožených zástěr katových pacholků nebo pestrých horolezeckých úvazků, ale do obleků. Funebráci černí ptáci, vysmáli bychom se jeden druhému ještě nedávno. Ne, nepatřili jsme do kvádra a věděli to.

Mě to pořád táhlo do hor, lákaly mě vertikály. I když už jsem dávno nelezl.

Jaryn, za volantem firemního opla, snil o dálkách a širokých řídítkách:

„Mate, myšáku, nedej se zmást… já si toho harleje, už ne žádnou zbastlenou kopii, ale origoš čopra veterána, jednou přivezu… i kdyby na chleba nebylo,“ naklonil se ke mně. A já mu věřil. I když si zatím kupoval jen motorkářské časopisy.

Jaryn hledal v aktovce, rozkládal na stůl plastové složky s objednávkami, smlouvami a statistikami prodeje, a já se styděl za své balíčky brožurek převázaných provázkem.

„Nedávno nás přečíslovali,“ řekl jsem a napsal mu nový telefon na účtenku. Jaryn mi podal vizitku, byl teď product manager a pod jeho jménem se čísel černal celý sloupec. Plácali jsme nesmysly a vzpomínali na smyčky, které jsme nechali v nepřelezených cestách, a slibovali si, že se k těm kusům lana, které na nás pořád čekají, vrátíme.

Ale lano, které nás tolik let spojovalo, bylo přetržené. Už jsme věděli, že si nic neprodáme ani nezavoláme, a smyčky ve spárách zůstanou.

Když jsem ho zaváděl do kartotéky, na lístek s jeho jménem jsem nenapsal obvyklé R (rozpracován), ale rovnou OS (odmítá spolupráci, dál nekontaktovat).

Doma už jsme se jen míjeli. Ještě včera, nedávno: ahój a pusa ve dveřích, a dneska – jen zdvořilé, studené dobrý den. Místo jména: Martinko, Matýsku… ticho. A já ji chtěl, jen pro sebe, od ponožek po čepici, od kabátu pod kalhotky, byla moje, ale unikala, celé noci probrečela a já vedle ní zatínal zuby a modlil se, aby také na ni Jehova seslal svoji milost, i na Pavlíka a Zuzanku.

„Taťko, a proč tam vlastně chodíš?“ ptal se Pavlík.

„Proč? Jednou uvidíš,“ pohladil jsem ho, „až budeš rozumět… ale chodí tam i malí, neboj.“

Jak tomu cvrčkovi vysvětlit, co bylo tak jasné, ale co pochopit nemohl? Jak mu vysvětlit jasnou, ostrou čáru: černá a bílá, vpravo a vlevo, dva břehy a nic mezi tím… a přísný ukazováček pana Cibulky:

„Jak využijete svou budoucnost, poslední dny? Prací, službou Jehovovi… nebo pro sebe?“

Pro sebe znamenalo i sobecké chození do práce nebo školy, i pěstování ředkviček na zahradě a koukání na fotbal, hraní s dětmi a všechno, co bralo čas a odvádělo pozornost od služby… i po horách jsem dřív lezl jen pro sebe… jak jsem se styděl.

Ale Ježíšova slova o dělníkovi poslední hodiny mi dávala naději. Ještě to stihnu… poděkoval jsem.

Otázka byla zároveň i odpovědí, stále naléhavější, otazník na konci věty se zkroutil do tečky a nakonec vystřelil napříč řádkem jako učitelské ukazovátko, vykřičník, o kterém se nediskutuje.

Nemohl jsem ztrácet čas. Když měla Martina odpolední, přivedl jsem Zuzanku i Pavlíka do sboru, na první rozkoukání. Stejně zívali, a když jsme se vraceli, Pavlík řekl, že vůbec nerozuměl, i já že jsem s těmi lidmi mluvil divně a jinak než doma. A co jim udělám k večeři?

Šestý smysl Martinu nezklamal. Přišla z práce dřív.

Vytrhla mi děti a zamkla se s nimi v koupelně, aby je vydrbala a vyprala všechno, co měly na sobě. A kdyby mohla, určitě by je rejžákem vyrajbovala i zevnitř.

Už nekřičela ani se nevysmívala. Plakala, když jsem odcházel i když jsem se vracel, plakala, když jsem navrhl, že letos to zkusíme bez Vánoc a že bychom nemuseli slavit ani narozeniny.

Sami si ozdobili stromek a přinesli pod něj dárky, dokonce i pro mě, ponožky, rukavice a knížku, ze zvyku a možná i z trucu a vzteku. Já nic… ale pečlivě jsem zatahoval závěsy a zhasínal, aby svíčky a prskavky nebylo vidět ven, a ve sboru jsem se kousal do jazyka, abych se nepodřekl.

Konečně se všechno zjednodušilo, už jsem nebloudil. Mé nohy si zvykly vyšlapávat cestu mezi domovem, Sálem Království a službou, takový muší trojúhelník kolem žárovky… Přestala mě bolet hlava a nehryzalo svědomí z toho, co bylo. Už jsem se netrápil ani tím, co přijde.

A řádky pod mým jménem ve výkazu se plnily:

ON (opětovná návštěva), ND (nebyl doma), Z (zaneprázdněný), DBM (doma byl muž), DBŽ (žena), DBD (doma bylo dítě, nezapomenout napsat věk a pohlaví) nebo DBP (doma byl pes, domluvena ON).

Také jsem přijal křest, při výročním sjezdu na stadionu, v modrém nafukovacím bazénku na tartanové dráze. Ve jménu Jehovy, Otce, Syna a duchem vedené Společnosti. V každé přednášce a dokonce i v modlitbách se opakovalo: Společnost je naše matka, podle čtvrté kapitoly, šestadvacáté věty Pavlova listu Galatským, a proto musíme přijmout absolutní a neodvolatelný slib oddanosti, poslušnosti prvnímu přikázání:

V jednoho Boha, Jehovu, ale především jednu cestu, Organizaci a Společnost, věřit budeš.

Ano, slibuju. Seděl jsem vedle paní Drozdové a s námi sto padesát, možná dvě stovky nových bratrů a sester v řadách sedaček mezi koulařským kruhem a výškařským sektorem, čekali jsme, až přijdeme na řadu, a z tlampačů nás doprovázely příběhy:

Nešťastná… klečela u sporáku a pouštěla hořáky, ale modlila se tak vroucně, až se ozval zvonek, a za dveřmi – dvě sestry – a díky usilovnému studiu stojí dnes tato paní mezi vámi, aby se nechala pokřtít… prosím potlesk.

Pan Václav, spadl do řeky a topil se, když najednou… kolem šli bratr se sestrou v Pravdě… děkujeme i za něj, nového bratra, za nalezení nové rodiny, Otce i Matky… potlesk.

Žasl jsem, omráčený, kolik nás čeká v řadě a vstupuje do vody. Tisíce bratrů a sester na tribunách zpívaly Haleluja a tleskaly. Odcházel jsem mezi posledními a ještě se rozhlédl… a nikde, ani pod sedačkami nezbyl papírek, špaček, nic. Nikdo se nepopral ani neopil, dokonce si ani nezapálil, všechno bylo tak… čisté.

Ani jsem nemohl spát, jak jsem byl šťastný. Také proto, že se blížil konec, rok dva tisíce a druhého Kristova příchodu, jak se zjevil Janovi a jak přesně vypočítali badatelé Bible, bratr Russell a zakladatelé traktátní Společnosti.

A tak jsem začal vyklízet skříně, rozdávat knížky a nakonec vypověděl… nic na světě nemohlo být směšnějšího než životní pojistka.

Martina přestala bouchat dveřmi a vyschly jí slzy. Jen se třásla, očima házela střepy a já po nich nemotorně šlapal. Už nekřičela. Chtěla mě přitáhnout zpátky. Do hnízda, k Zuzance a Pavlíkovi, k sobě. Ale bez Jehovy.

Zkoušela to i jinak, když ji přemohla lítost, po svém:

„Proč jsme si nepořídili… další děťátko?“

Nerozumná, pošetilá ženská, docela se zbláznila, že touží po něčem tak zbytečném, jako je kočárek a plínky: V těchto posledních dnech běda těhotným a kojícím… ukazoval jsem jí článek ve Strážné věži… vztekle mi ji vytrhla a zmuchlala… stál mezi námi a rozděloval nás Jehova. Pro Martinu divný, nepochopitelný stařec, a pro mě, slepce, který dřív jen bloudil a najednou vidí – světlo. Nedá se to opsat, slova nestačí… když hluchý, který dřív o hudbě jen četl, poprvé uslyší – třeba fugu, dunící mezi sloupy, hřeb, který přibije k zemi, chvění z břicha až do prstů, z nehtů srší jiskry… jistota bez otazníků a podmínek, cennější než vlastní život a důležitější než žena, děti… láska?

„V Novém světě jich budeme mít deset… sto,“ konejšil jsem ji. Odsekla:

„Jo… v tvým možná… ale já už tam nebudu, ani nechci.“ Martina byla cizí, a přece nebyla. Když jsem se jí dotýkal, nic to se mnou nedělalo… jen jsem cítil, jak se třese.

Ne, nešlo to, hlad byl pryč.

Martina celou noc proplakala. A ráno to zkusila jinak:

„Pavlík a Zuzanka říkali, že se jim ve škole smějou, kvůli tobě.“

„Děcka… co mají mezi sebou, za to přece nemůžu.“

„A nevadí ti, že se za tebe stydí vlastní děti?“

Nevědomé, hloupé… nezlobil jsem se na ně.

A chtěl jsem je chránit. V parku jsem dokonce umlátil hada, protože jsme na posledních shromážděních nemluvili o ničem jiném než proradných hadech a zrádcích, odpadlících. Utloukl jsem stvůru klackem a smetl ji do příkopu.

„To byl slepýš,“ řekl smutně Pavlík, když jsme přicházeli domů.

„Ne, Pavlíku,“ pohladil jsem ho, „had, Satan v podobě hada.“ Jak jsem byl statečný… a v duchu už jsem vymýšlel novou zkratku do výkazu: UH, a jak mi všichni budou novou šifru závidět, i pan Cibulka. Jak budu dělat drahoty a usmívat se, ať zkusí uhodnout.

Pavlík i Zuzanka se dívali do země a mlčeli.

Když jsem přijal křest a pošta přivezla nové balíky Strážných věží, zastyděl jsem se, že pomáhám šířit Boží slovo, ale na cizí účet. Aby mě nezabolelo a krvácel za mě někdo jiný.

A tak jsem vybral z účtu peníze a přinesl je pokladníkovi, doktoru Průchovi.

Pět stovek jsem mu dal, ale hned jsem věděl, že je to málo. I doktor zdvihl obočí a ani nemusel nic říkat. Ne, zklamal jste mě, četl jsem z jeho očí, a že si křtu asi moc nevážím. Bránil jsem se: ale tam, na sjezdu, už jsem dal a hodně, na pronájem i režii, na vodu i světlo, pořád tam obcházelo několik pomocníků s kasičkou… je pravda, že ostatní házeli, jen když se starší díval, a když byl na záchodě, nedal nikdo, jen já.

Ale neměl jsem sílu odmítnout žádost vyslovenou bez jediného slova, nechat viset ve vzduchu jeho udivené obočí. A vybral jsem peníze ještě několikrát, nejvíc, kolik mi dovolil limit.

Když přišel první výpis, ještě jsem ho stačil schovat. I druhý. Ale třetí už se mi zatlouct nepodařilo.

Všechno prasklo.

Martina rozlepila obálku a viděla svoji výplatu i moji podporu, a pak jen sloupec záporných čísel. Vybuchla vzteky.

Prý jsem byl dřív prase ožralý, ale ještě zlatý… kdyby tušila, ne kdo, ale co se ze mě vyklube, ani pohledem by nezavadila… Proto musí chodit do práce, aby se někdo mohl válet, a ještě ji i děti sprostě okrádat.

„Jak ty tvoje nesmyslný kopce, co nás už stály.“

„Ne, ne, Martinko,“ bránil jsem se, „chodil jsem do práce, tolik let.“

„Bejvávalo… radši jsem tě měla nechat, ať si tam zmrzneš… těch nocí pročekanejch, bezesnejch… a pak, ať se třeba uchlastáš. Ten Masaryk měl na tebe spadnout a zarazit tě do země. Jak… trpajzlíka,“ hledala slova. „Jak… hřebík.“

Pavlík a Zuzka se vyděšeně krčili za dveřmi, sklo v okně i talíře na polici drkotaly.

Stál jsem před ní jako kluk přistižený s prakem pod rozbitým oknem a snažil se vykroutit, blekotal jsem:

„Ty peníze… vždyť jsem je nepropil, ani neskončily v automatu, ale přispěly k šíření Pravdy…“

„Tvojí pošahaný pravdy.“

„Jsou i za tebe, tvoje…“

„Byly. Navíc ne moje, ale naše… Už nejsou.“

„Máš zásluhu na Díle, Pravdě… podíl.“

Ticho.

„Stokrát se ti vrátí… investice, rozumíš. Stačí počkat.“

„Na co? Až umřu? Děkuju uctivě… si to užiju, v urně bude veselo, k popukání.“

„Ne, ne, po smrti nic není… možná už dneska, poslední hodina…“

„Kecy si nech od cesty.“

Martina nevydržela mlčet. Zkřivila úsměv, jízlivě:

„Kolik už mě stály, ty coury?“

„Který?“ V hlavě mi šrotilo. Stará paní Folprechtová, Halamíčková, Drozdová, nesmysl… Irena?

„Chceš je snad připomenout… všecky?“

„Koho?“

„Sám víš nejlíp… ale mně, rozumíš, už je to jedno. O žádný pošahaný milosti neprosím, a nebudu, nikdy… s tím svým Jehovou můžeš jít… přesně tam… a vlézt si za ním. I s těma svejma bábovičkama. Bude ti tam líp, na těch tvejch… pískovištích… ale už beze mě,“ křikla do dveří.

Slyšel jsem pobíhání a kňourání dětí a nakonec dusot kroků na schodech, poskakování narychlo sbalených kufrů a tašek a prásknutí dveří. Ozvěna mě profackovala.

„Běž, no jen si běž… táhni,“ neudržel jsem se.

Najednou bylo v domě ticho. Úplné, absolutní.

Ve dne mě zaměstnávala služba. Ale v noci jsem s Martinou mluvil jako dřív, ptal se Zuzky, co uděláme k večeři, zkoušel Pavlíka z počtů… odpovídal jsem za ně do ztichlého nábytku a prázdných zdí, zase jen sobě. Sny přetékaly úzkostí, probouzel jsem se zpocený a ráno si chrstal do očí studenou vodu.

Ptal jsem se i pana Cibulky, proč ji Jehova nechal stranou, proč jí neotevřel dveře Společnosti, našeho malého stáda?

Starší nezaváhal. Nasadil si brýle na čtení a nalistoval:

„…nepřišel jsem na zem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina… Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden, kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne…“

Syn, ne podle Matouše, ale… Pavlík, můj Pavlík?

Dcera… Zuzanka?

Ne, nebyl jsem Ho hoden. Ale chtěl být.

Po shromáždění si mě pan Cibulka s doktorem Průchou vzali stranou:

„Asi by bylo lepší, pro nás i pro ně, kdybyste… nechci, nechceme vám nic zakazovat ani přikazovat… přečtěte si, Pavel, Korinťanům:… i s modláři abyste se přestali stýkat… abyste s takovými ani nejedli.“

„Vaše paní,“ pokračoval starší, „asi to nevíte, ale několikrát u nás byla, chtěla, abychom vás uvolnili, vyvázali ze služby… ne, nemožné jsme jí slíbit nemohli.“

„Společnost, my… máme už jisté zkušenosti… musíte se zbavit sentimentu, falešného a zavádějícího… nesmíte se v těchto, posledních, dnech vracet a ohlížet, co bylo, ale s důvěrou se obrátit k tomu, co bude.“

„Buďte velmi rád, že to dopadlo takhle,“ přidal se doktor Průcha, „bude to pro vás jednodušší… a věřte, spousta bratrů a sester takové štěstí jako vy nemá.“

„Štěstí?“

„Ano… znám to z vlastní praxe. Denně… v nejednotných rodinách často, téměř vždycky dochází k těžko řešitelným rozporům, tenzím… A kompromis, jak jistě uznáváte, je v těchto zásadních otázkách těžko představitelný.“

Zkusím to, přikyvoval jsem. Zadusím vzpomínky, zašlapu je do země jako hnízdo zmijí.

Poděkoval jsem mu za jeho slova, i Jehovovi za zkoušku, kterou mě požehnal, i za ztrátu, kterou mě posílil.

Pavel, Druhý list Timoteovi:

„Hlásej slovo Jehovovo, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování“

Hltal jsem přednášky pana Cibulky i cestujících a krajských dozorců, kteří k nám přijížděli, visel jsem očima na panu Stratilovi z pražské odbočky a nemohl se dočkat dne, kdy vyzvednu další balík Strážných věží, ještě vonící tiskařskou barvou, a postavím se na roh náměstí. Už jsem bez vůně papíru a barvy nemohl být, a kdybych směl a mohl vyslovit poslední přání – aby nám Strážné věže chodily častěji. Dva týdny byly delší než věčnost. Vztekle jsem z kalendáře odtrhával listy, někdy jsem vyškubl i dva nebo tři najednou a takové dny byly pak ještě delší.

Až jsem odtrhl poslední list, pečlivě jsem se oholil a oblékl a kráčel pro novou dávku. Stál jsem před poštou už od rána, vypulírovaný a navoněný, s lakýrkami vyleštěnými i zespodu. Někdy se balíky zpozdily a já pak doma listoval staršími čísly, i když jsem je předtím přečetl snad stokrát a poslední čísla jsem dokázal odříkat i zpaměti.

Byli Svědkové… a ostatní. Ale brzy jsem poznal, že jsou ještě bývalí bratři a sestry. Vyloučení, špinaví. Štítili jsme se jich, protože zradili, odvrátili se od Jehovy a Jehova zavrhl je. Někdy to šlo rychle.

„Paní Folprechtová,“ rozhlížel jsem se po sále, „dlouho jsem ji neviděl.“

Mlčení, ticho, tssss… vypadal jsem jak blbec.

A až na konci pan Cibulka sdělil, co kromě mě věděli všichni. Z důvodu ztráty pocitu naléhavosti… a že se doporučuje, aby s bývalou sestrou byly přerušeny veškeré kontakty.

S odpadlíky už nikdo nepromluvil, nekývl na pozdrav. Jedině pan Cibulka, doktor Průcha nebo cestující dozorce, kterého k nám na pomoc posílali z pražské odbočky. Někdy se jim povedlo ztracenou ovečku přivést zpátky, ale zbloudilci to ani pak neměli lehké.

Někdo hledal dál, paní Folprechtová u katolíků a jiní u mesiánských židů i adventistů. Někomu už se do žádného ovčína nechtělo a doma, v kuchyních, zakládali nové církve kdesedvanebotřisejdouvmémjménu, ale to byli spíš zoufalci… bloudili všichni.

Někdo, po odnětí pospolitosti, zahořkl.

Odešel od nás i Vítek, syn pana Cibulky, a bratři a sestry neřekli ani slovo. Kluka jsme vytěsnili a poslali do nebytí.

Bylo to kruté, ale správné. I strach zasutý někde hluboko, kam už nikdo z nás nedohlédl, strach trosečníků, že se někdo pustí na moře… a co když doplave? Ostrov jsme museli chránit. Včas a opatrně začít sledovat, jestli bratři a sestry nepolevili v radosti a lásce, a nevěřit jim, nevěřit ničemu nedokonalému, omylnému. Usmívat se, ale současně se ohlížet přes rameno, krčit se ve stínu a poslouchat, co říkají jen polohlasem, a domýšlet, o čem mlčí.

Zděšení, rozpaky.

Přišel jsem do ordinace, k doktoru Průchovi. Zpod novin vyčuhoval časopis, zahlédl jsem nahotinky přes půl stránky, ohmatané a upatlané venuše, rozcapené broskvičky… ale už na sobotním shromáždění se mi ulevilo. Pan doktor držel řeč proti pornografii, nemorálnosti a farizejskému pokrytectví, a já se vmáčkl do židle a styděl za své pochybnosti, i za napětí, které musím po nocích potlačovat a dokonce i ve službě, a kolik sil mě ty představy stojí.

Jak jsem mu křivdil. A on se přitom tak poctivě a důkladně připravoval, abychom slyšeli živé a upřímné Slovo i k nejnižšímu, odpornému:

„Buďte bdělí… povinností křesťana je včas upozornit, kdyby se víra nějakého bratra nebo sestry nezdála pevná… týká se to i vás osobně, třeba bratra, který sedí po vaší levici… i pravici, pomáhejte jeden druhému, přátelé… nenechávejte nikoho o samotě s jeho pokušeními, zbytečnými a planými myšlenkami.“

„Když najdete necudný a nebiblický časopis, přineste ho… mimochodem, chtěl bych vám oznámit, že na přání a pokyn pana Stratila, krajského dozorce, byla i u nás zřízena důvěrná schránka.“

I já jsem tam začal nosit výstřižky. Dokonce jsem v trafikách kupoval nové, ještě zatavené ve folii, a v noci je prohlížel, abych se mohl pořádně pohoršit. Odevzdával jsem je pomuchlané a ublemtané a některé stránky jsem si vytrhl, abych je měl pořád po ruce.

Doktor mi k prostudování půjčoval, co přinesli jiní, nebo co si sám koupil.

Začal jsem i psát. Zatím jen podezření. Že k paní Halamíčkové přišla na návštěvu dcera, odpadlice, a zdržela se až do večera. Sám jsem stál za záclonou a čekal, kdy odejde.

Nebo pan Folprecht. Zdálo se mi divné, že si bere do služby tolik Strážných věží a přitom obejde sotva pár domů. A jeho paní, která… už nebyla. Několikrát jsem ho sledoval a podezření, že si Strážné věže nechává na podpal, ve mně hlodalo. Ještě teď si nejsem jistý, ale svěřit jsem se musel.

Styděl jsem se za něj, bál jsem se ho. Bylo mou povinností psát… to slovo už jsem měl vypálené do hlavy, vlévalo mi sílu do prstů: po-vin-nost dělit čisté a špinavé, dobré a špatné, zrno od plev… Vím, Jehova všechno vidí a obžalovací spis si každý píše sám, ale mou povinností bylo upozorňovat, napovídat.

Přísedící u posledního soudu… rozhodl jsem se jít šanci naproti. Další den jsem pana Folprechta popíchl:

„Tak si říkám, jen čistě teoreticky, samozřejmě… že Strážná věž, možná, nemá pravdu a Písma jdou překládat a číst i jinak.“

Vím, lhal jsem, ale potřeboval jsem důkaz.

Pan Folprecht pokýval hlavou:

„Dost o našem díle přemýšlím… jestli je ještě naše? Asi bych vám to neměl říkat, ale snažím se studovat i jiné prameny, bohužel pro nás nedovolené, zatajované… musíte být hodný a citlivý… mám strach, že už mezi vás chodím jen… ze zvyku.“ Mlčel jsem a čekal.

„Trochu vám závidím,“ svěřil se za chvíli, „ale… už jsem unavený. A možná jen něco, co se zdálo pevné, vyvanulo… promiňte, nezlobte se.“

Ne, nezlobil jsem se. Ale promíjet už bude někdo jiný.

„Pane Folprecht, sílu… vám přeju,“ řekl jsem a on se na mě vděčně podíval a při loučení mi stiskl ruku.

Ano, sílu bude potřebovat, radoval jsem se a běžel domů a cestou hledal po kapsách propisku. Psát, psát.

Že jsem Folprechta s ženou viděl u kostela. I když jsem si netroufl dovnitř a ani nevím, jestli ten jidáš hledal Slovo u falešných modloslužebníků, nebo se jen procházel… napsal jsem všechno, pro jistotu.

Kdo se zdráhá být věrným otrokem, své křesťanství popírá… byl jsem tvrdý.

Pan Cibulka mě chválil:

„Všiml jsem si, že jste velice svědomitý a bdělý… Víte, že podle výslechů, které jsme pak vedli s laskavou pomocí oblastních dozorců, se díky vám podařilo odhalit další odpadlíky?“ Ano, věděl jsem. Kromě Folprechta ještě Drozda, na kterého jsem vyslídil, že do sboru chodí jen kvůli své ženě, ale službám se vyhýbá. Dokonce chodil i do hospody, až na druhý konec města, ale na mě nevyzrál.

Sledoval jsem ho. Až do noci jsem se krčil v křoví, abych věděl, kdy se bude vracet, a bylo mi jedno, že prší, že mrznu v křoví pod okny vytopené a zabáněné hospody a lezou po mně slimáci… dokud jsem ho také nedostal.

Další zářez do pažby, pleva oddělená od zrna.

Ten odpadlický pokrytec se zlískal, a když ho táhli domů, hulákal na celou ulici a zpíval… ne, stydím se říct co… ale potichu jsem po něm opakoval, abych nezapomněl.

Po přednášce mi pan Cibulka poklepal na rameno:

„Učíte se rychle, a doktor Průcha mi sdělil, že pěkně píšete… moc se mu to nelíbilo, ale právě jsem panu Stratilovi poslal návrh na vaše jmenování služebním pomocníkem.“

„Děkuji,“ sklonil jsem hlavu. Ale myslel jsem výš.

„…a jednou to možná dotáhnete na staršího sboru… a možná i oblastního dozorce… jednou,“ mhouřil oči a zamrkal. A ztišil hlas:

„Mimochodem… víte, že s paní Halamíčkovou jsme vedli výslech… dokonce se zjistilo, že sestra, dneska už bývalá… měla nedovoleným způsobem… styk? Sice se svým manželem, ale nedovolený.“

Zdvižený prst, obočí nahoru… jako že my, my víme a nemusíme si mezi sebou něco vykládat. A další gesto, vodorovné… podtržení před konečným součtem.

„Dobře že jste na ni upozornil… protože každý pochybující a chybující může rozvrátit sbor, strhnout ostatní… bratry a sestry, ovce… aby přeskočily plot a rozběhly se k lesu, přímo do vlčího chřtánu.“

Díval jsem se za ním a obdivoval ho. Za jeho vlídný, ale poctivý a nesmlouvavý přístup, i za krásné a velké obrazy a přirovnání… pan Cibulka kreslit uměl.

Halamíčkovou jsem přestal zdravit. Ani jsem nepřešel na druhý chodník, klidně jsem šel a díval se skrz, protože ta nestydatá fúrie už nebyla. Ale to mi nestačilo. Vzal jsem šroubovák a v noci vyšprtl krytku a s odporem ji zahodil, rozdrtil jsem štítek s jejím jménem, vytrhal jsem i dráty a odšrouboval schránku, aby už u Halamíčků nikdo nezvonil a zmokla jim pošta, zastrčená do vrátek.

Jak jsem ji nenáviděl, svrženou a zavrženou, i její dceru s břichem, nejradši bych jí buben prokopl… ani kapku vody bych těm kurvám nepodal, ani hrst sena.

Společnost se s babou nemazlila.

Na příštím shromáždění pan Cibulka přečetl rozhodnutí Právního výboru o vyloučení, stručně a jasně. Ani nezvýšil hlas a nic nekomentoval. Jen dodal:

„I v tomto případě se doporučuje obvyklý postup.“

Ale těch, kteří přicházeli, bylo mnohem víc.

Některé jsem přivedl i já. A výkaz jsem míval nejdelší. Tiše, sám pro sebe, jsem snil, že mě jednou jmenují starším, možná i vedoucím odbočky nebo dokonce členem Vedoucího sboru, který jediný má právo tlumočit Jehovovu vůli a určovat, co mají miliony bratrů a sester dělat a co si musí nebo naopak nesmějí myslet.

A jednou, možná už zítra, budou ve Společnosti všichni, budeme se navzájem navštěvovat, zvonit si na dveře a sdělovat si navzájem Radostnou zprávu. Budeme stát na všech náměstích, co jich po světě je, a vyměňovat si Strážnou věž. Protože v ulicích kromě nás nikdo nebude a v jediné, ohromné tiskárně se bude tisknout jen Strážná věž a Probuďte se! Nikdo se nebude rozptylovat otázkami, všichni budou studovat jediný správný a schválený Nový překlad, správně se chovat a myslet. Nebo raději nemyslet.

Už nebudou zbraně ani války. Knížky a filmy, i básně skončí v papírenských stoupách. Sály Království budeme vytápět odpadlickými liturgiemi, Akvinským, Lutherem i Wojtyłou. Marně se bude Augustin ohánět perem, i Bernardone, směšný betlemář z Assisi, nikdy ne svatý. Budou hořet kostely a chrámy, synagogy i mešity. A křišťálové budou nejen noci, ale i dny, týdny, roky.

I lidi, kteří nenaleznou správnou cestu, očistí oheň před Jehovovým hněvem a zatracením. Budeme je, nenavštívené i zavržené, topit jako koťata. Rozhoupáme je na smyčkách místo zvonů. Ukážeme… My jim zařídíme apokalypsu podle Zjevení, už na zemi.

Snil jsem, že pro Společnost napíšu a sestavím nové Malleus maleficarum a pak Malleus hereticorum, útrpné právo a kladivo na odpadlíky.

Pokácíme lesy, a dřeva bude stejně málo, protože nepřátel Pravdy bude přibývat. Rozboříme kapličky a boží muka, svatyně šintó a stúpy s Buddhovým zubem, sochy Višnuů i strašlivých Kálí. Šivovy lingamy i pyšné rakety na rampách. Slepicím podřízneme žebříky do kurníku. Strhneme Masaryky a vyvrátíme podstavce, aby se už na nich nemohla střídat žádná pozlacená telata a modly, a místo křížů a půlměsíců vztyčíme palmové listy… kůl. V každém městě, i v těch nejzapadlejších samotách, na troskách rybářské baziliky i karpatských cerkví, vedle rozvalin chrámů slunce, pyramid i rozdupaných mravenišť postavíme Sály Království z betonu a oceli. A nebudou stát, ale tyčit se, až do skonání věků, na věčné časy a už nikdy to nebude jinak.

Jako přišel Ježíš, aby naplnil Zákon a dal nový, lidský smysl Mojžíšovi a prorokům, tak přijdeme my, abychom vrátili původní obsah Ježíšovi a svědčili Jehovovi, jak sepsal Marek a po něm Matouš a Lukáš. A Jan, samozřejmě.

Zavřeme medresy, ješivy i semináře, i nemocnice a univerzity, protože noví lidé budou krásní, zdraví a šťastní, osvobozeni od nemocí, myšlení a tíhy, a čtením a psaním budou pověřeni jen vybraní Svědkové, malé stádo vyvolených.

Nebe už nebude sešněrované dráty.

Ani zjizvené od stíhaček.

A moře zorané od lodí.

Vymažeme letopočty a kalendáře, pole převrátíme ve vyprahlý úhor. Srovnáme krajinu až k počátku věků, přes Pavla z Tarsu se vrátíme k Davidovi a Abrahámovi, vzbudíme Ábela a jablko pověsíme na větev a nakonec i ten strom podřízneme. Znovu se spojí nebe a země, den a noc, a bude tma a Jehova se bude vznášet nad vodami.

Půst drží i katolíci před Velikonocemi, židé před Jom Kippur nebo muslimové o ramadánu, a stejně nakonec nestačí povolovat dírky… směšné.

Františkáni v klauzuře, lámové, zazdění půl roku v gompě… vědí, že jednou je vykopou. Póza.

Budu držet ještě přísnější… ne, odejdu na poušť a složím slib poslušnosti, čistoty a chudoby, žádnému opatovi ani jinému směšnému hábitu, ale sám sobě a Organizaci, Jehovovi. Zamknu dveře, vytáhnu kliku a zatluču panty. Postavím zeď, naježím děla a zavřu bránu. Vytáhnu mosty a do příkopů pustím vodu. Beton do základů a hořící smůlu dolů, přes hradby.

Stanu se citadelou, majákem nad rozbouřenými vodami.

A pak… zaliju si uši voskem a zhasnu a nechám lodě tříštit se o útesy. Protože jen můry táhnou za světlem, široká cesta vede do záhuby a prostornou bránou mnoho hříšníků vchází.

Mou branou bude lano nad propastí, světlem ticho a tma. Jako na počátku světa.

Ale nevydržel jsem jen doma, jen o vodě. Byl jsem zesláblý z hladovění a roztěkaný a vidiny přicházely, jenže jiné, než jsem si sliboval. Možná mi dával Ježíš znamení, ale já ho neslyšel. Křičel jsem a prosil, ale jeho obraz se rozplýval.

Myslel jsem na Martinu, Zuzku i Pavlíka.

Na Folprechta. I Halamíčkovou, jaký že to strašný styk prováděla a k čemu se Právnímu výboru přiznala.

Myslel jsem… a ještě v noci zuřivě, vztekle drhl prostěradlo.

Probouzel jsem se v prázdném pokoji a nad hlavou nevisely hvězdy, ale strop, a kolem nebyla poušť ani step, kde vítr hvízdá na stébla, ale čtyři holé stěny.

Křičel jsem, ale vracela se jen hluchá ozvěna.

Žádná odpověď.

A sotva jsem vylezl z domu, z protějšího chodníku se někdo uchechtl do dlaní, sestřelil mě ukazováčkem: koukni, to je ten jehovistickej blázen… Znali mě, všichni. Jak jsem capkal do louží a prakem rozbíjel okna, kouřil za stodolou a vracel se domů až v noci a oknem, aby naši nepoznali, že jsem rozsekaný na hadry… stával jsem v koutě a dostával jsem ukazovátkem přes prsty. V první třídě jsem se počůral a to jim neodpustím. Nikdy.

Hned jsem si posměváčky poznačil, aby se na ně nezapomnělo, ale přitom kdesi vzadu mě trochu… ne, budu tvrdý a bezohledný, zaťal jsem pěsti a nachystal papír… ale už to nešlo. Nemohl jsem oznámit někoho, kdo zůstal venku, kdo vůbec nebyl.

Papír jsem zmuchlal a hodil do koše.

Za chvíli jsem ho vyrovnal a vyhladil, a pak zase zmačkal. Nakonec jsem ho spálil na okně, i s tužkou.

Popel poletoval, bral ho vítr.

Znovu jsem začal trochu jíst. Ale pil jsem jen vodu z kohoutku. Stejně mě všechno svíralo a dusilo jako oblek po dědečkovi. Bylo mi malé i město, dusila mě domovnická slídivost a malá, nenasytná a shánčlivá pažravost místo obyčejného, tvořivého hladu.

Dokonce jsem vyčetl panu Cibulkovi únavu a rozbředlost. Zbytečné ohledy a sentiment. Že není dost tvrdý na odpadlíky. Že jsem od něj v posledních dnech slyšel samá měkká a střízlivá slova: slitování, odpuštění, jako od nějakého ukňouraného faráře.

Už jsem ho měl plné zuby. Ne ze vzteku a závisti, ale ze starosti o náš sbor, a také že mi doktor Průcha poradil, ať se rozhlédnu i tam, kde by to nikoho nenapadlo, jsem napsal krajskému dozorci a dokonce i panu Stratilovi na odbočku, a současně jim nabídl své služby ve prospěch Společnosti.

Ale odpověď nepřicházela a já se rozhodl, že jí půjdu naproti.

I Ježíš by v Nazaretu zůstal jen tesařským tovaryšem a kázáním a káráním sousedů by byl jen pro smích.

Možná by, kromě rybářských lodí, pro ně přitesával i kříže a podával hřebíky. Protože malé město není… malé město je… malé. Ne nízkými střechami, kostelíkem a vyschlou kašnou uprostřed ospalého náměstí, ale škodolibou radostí, chichotáním a nenávistí ke všemu, co se liší a naruší zaběhlé, krysí pěšiny.

Zesláblý jsem se táhl z nádraží, procházel uličkami, přes most a kolem housliček, bubeníčků a slunců, a hledal mezi nimi své, jen své znamení. Klacek, ke kterému se přivazuje fazole, drát z chmelnice, pastelku.

V katedrále, hned za dveřmi, vybírali vstupné, propustku do prvního chrámu, vylhaného ráje… a já těm lupičům zaplatil, a rád. Do farizejské kasičky, stejné, jako má bordelmutr v nočním klubu. Stolky směnárníků a na nich tabulka s praporky a kursy všedního oběživa. Šelma, vlk si cpal panděro, měna cvrlikala… jen holubi ulítli na římsy a já žehnal jejich hovňousům kardinálskou vstupenkou. Cítil jsem pod nohama dlažbu a pod ní opukovou skálu, viděl jsem, jak vlasatý, divoký druid podřezává na dolmenu kohouta, i stěhovavé lidi z východních bažin a stepí, jak přitesávají menhir do podoby Svantovíta, Matyáše a Petra s plány žebroví a štíhlých věží, vertikál k nebi… falešných.

Američané v kšiltovkách na mě křičeli: stop óunly uan fouto plís… grejt! Porcelánové Japonečky se ke mně tulily, k té divné, zarostlé a rozcuchané tváři, a možná jsem pro ně byl jen další zaměstnanec skanzenu, který bere gáži za roli divouse, pošahaného rebeho a starozákonního proroka uprostřed bláznivé Evropy a večer si odlepí vousy, otřepe se z kašírovaného prachu, shodí nanovláknové pavučiny, setře z čela vystínované vrásky a z dlaní kečupová stigmata, a – jako všichni, protože jak jinak? – s plechovkou pepsiny čapne před televizi.

V kapse mi občas cinklo a zašustilo. Hra, že víte, že my víme, hra na hru… bylo mi nanic. Blesky foťáků se míhaly i v kryptě. Stál jsem mezi sarkofágy, žmoulal jsem v rukou čepici a děkoval Karlovi, že nešetřil jaspisy ani zlatem. A když se nikdo nedíval, přelezl jsem provazy. Na tumbu, do prachu jsem prstem kreslil, jak budeme pokračovat v jeho díle. Trhovcům zpřevracíme stoly, strhneme oltáře a náhrobky a rozbijeme vitráže. Zbouráme ohlodané žebroví kleneb i věž. Amen, pravím vám, že nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno, šeptal jsem a rukama rozhrnoval sutiny po nádvoří a kolíkoval dlažbu pro základy Sálu Království ze skla, oceli a betonu.

Možná mi v něm dovolí uklízet. Ne, zametat a vytírat bude Průcha. Já se stanu vrátným, majitelem klíčů a sestrám a bratrům budu otvírat. Nebo… zavírat.

Zkoušel jsem, kvůli cviku, přivřít těžká vrata pod mozaikou. Poslední soud, klečící Karel s Alžbětou… slunce odražené od zlatých destiček mě oslepilo. Otočil jsem se a šel proti řadám oken a palác přede mnou rostl do výšky.

Skleněné dveře: Kancelář prezidenta republiky.

Snažil jsem se přesvědčit strážné v recepci, aby mě ohlásili. Vůbec se se mnou nechtěli bavit:

„Občane, helejte… vyspěte se a přijďte ráno.“

Už mě strkali zpátky do dveří, ale v nich… starší, nenápadný pán ve fajnovém obleku a ptal se, co se děje… strážný na mě ukázal a zatočil si prstem před čelem… jen další ožrala, pomatený cvok na útěku.

Vím, leskly se mi oči, koktal jsem a přeříkával se, ale už tolik měsíců jsem nepil. Žádný blázen. Jen jsem chtěl a musel mluvit s prezidentem republiky.

Chlápek se představil jako vedoucí kanceláře a vybídl mě, abych šel za ním.

Seděli jsme v přijímacím salonku, zapadlí do rudého plyše, a já vysvětloval, že pan prezident by se mohl zapsat do dějin, hned vedle Bořivoje, který na opukovém návrší nechal strhnout modlářské sochy a místo runových kamenů vztyčil první kříž. Právě on, ukázal jsem na jeho obraz na protější stěně, by mohl poklepat na základní kámen.

Naklonil jsem se k panu kancléři a šeptal:

„Jsem šťastný, že mi Jehova přivedl do cesty právě vás, tak moudrého a vzdělaného muže,“ vděčně jsem ho vzal za ruku.

Ale dveře se znovu otevřely a v nich… doktor s kufříkem a za ním dva podržtaškové, jeden s rozpláclým nosem, a kancléři spadl z obličeje úsměv, až zadunělo, na knize sedmkrát zapečetěné Beránek rozlomil první pečeť, slyšel jsem Pojď! a šel, ale zmáčkli mě do kleští, skoro mě zvedli, i když jsem se nevzpíral a ukazoval, že za chvíli praskne druhá a třetí pečeť, a až rozlomí i sedmou, nastane na nebi mlčení, volal jsem, zatímco mě navlékali do haleny a zamotávali do rukávů. V zadku jsem ucítil bodnutí.

Kancléřova tvář ztuhla do sádrové busty. Otočil se a odcházel ze salonku, pyšně, jako kohout z hnojiště. Dveře mezi sloupy, pod štukovým baldachýnem ve tvaru mušle, za sebou nezavřel, ani se neohlédl.

Venku jsem pořád doháněl, nestíhal… jako starý budík, kterému večer málo natáhli pérko. Ale teď, uvnitř, jsem měl dost času srovnat si myšlenky… i čas. Protože v blázinci běžel úplně jiný, pomalejší. Možná to bylo hrstmi spolykaných léků nebo pevnými a povinnými rituály, od budíčku po večerku, i nedělními návštěvami.

Martina za mnou přijela, ale kvůli karanténě ji nepustili dovnitř. Seděli jsme na stejné chodbě, přepažené skleněnou stěnou, a dotýkali se přes sklo a utírali zamžená kolečka. A další týdny, než mě pustili, jsem žil představou, jak za ní půjdu a znovu zvednu do náruče Pavlíka a Zuzku, pochválím je, jak vyrostli, a pak půjdeme na procházku a já budu vyzvídat, co ve škole… normálka, řeknou, nic novýho… a já budu přikyvovat, že mají pravdu, normálka, zlý sen skončí a můžou se vrátit, i s plyšáky a hračkami, rozložíme postýlky a židle rozestavíme kolem stolu… několik týdnů jsem hledal správná slova, abych jim řekl, jak na ně myslím a jak mi scházejí, slova o přístavu, složených křídlech a kotvách, o kterých jsem předem věděl, že na mě budou moc velká.

Ale pak, vlak a autobus a Zahradní ulice sedm, branka a dvorek, prázdný a studený dům… nikdo na mě nečekal, jak jsem si vysnil za sklem, nikdo nevyvětral zatuchlinu a nepustil slunce do vlhkých zdí, zato kytky uschly všechny, zkroucené listy se válely po zemi. Musel jsem ven… i venku na ulici bylo všechno tam kde předtím, nepochopitelné a cizí… nohy mě přivedly do sboru.

Ze zvyku… a kam jinam?

Znovu jsem zavřel.

Dveře, sebe, před složitou a hlučnou pustinou, které jsem nerozuměl. Ze strachu… a všichni jsme se báli, proto jsme hledali jistotu, přístav, a nenáviděli ty, kdo se sami pustili přes moře, nebo jim záviděli? A kdo dokáže dohlédnout, pochopit… strach dítěte z temného sklepa, rozpálených kamen a bolesti, kterou jen tuší, strach z nevyzpytatelných a měňavých pavučin místo prosté a upřímné pohádky na usnutí, kde je dobro odměněno a zlo potrestáno, kde se nemíchá. Strach z odmítnutí, chladu, výsměchu… i obyčejný, nedospělý, Petrův: třikrát… než zakokrhá.

Ono taky v Bohnicích, na pětatřicítce, nebylo o co stát.

Říkal jsem panu doktorovi: hory.

Ucedil: kupa kamení.

Vyprávěl jsem mu o slunci. Tušeném, za mraky.

Mávl rukou: sentiment.

Na té Hokejce jsem se bál, šíleně… málem jsme tam s Milošem zůstali… melodrama, přepjaté.

Zuzanka… falešná iluze.

Martina… najde si jinýho.

Lakšmí… auto? Kolik žere?

Ano, musel jsem to přepít… sestři, antabus.

Jen prášek? Mám hlad.

Nebo hned dva, ať ušetříte cestu… vybělí dočista, haha.

Jehova… nacpěte se dneska, plaťte zítra.

Jež… ne ježek, zapřel jsem… ježek, pane doktore, obrácený naruby, dovnitř, venku je horko, kůže a bodliny se sesychají, stahujou… nemůžu se nadechnout, už dlouho… ale už jsem nic neřekl.

Mlčel jsem a lékaři mě chválili.

Mlčel jsem, podobný jejich bílým plášťům, nerezu jejich přístrojů a chromovaným rámům postelí.

Převezl jsem je a schoval se dokonale. Marně stahovali bodliny. Chlad byla má maska. Ale uvnitř, kam jsem nikoho nepustil, doutnal a hořel oheň, vyskakovala tam horká krev a barvy… já vím. Vysmáli by se mi, že cikánský pláč a křesťanský soucit jsou trapnější než sněhurka mezi skalničkami, porcelánový jelen skolený kulkou a hrady z oblázků, co si hradlaři staví u vechtroven. A radost i smutek že jsou vředy a nádory, které musí být vyříznuté, sterilním miškovacím skalpelem.

A zapadající slunce že není k ohlédnutí za dnem, který končí, ale k odplivnutí, a hora není k uctívání a respektu, ale k srovnání do neškodné hromady štěrku, a studánka není k napití, ale k rozkopání… a do moře, když už ho není kam vypustit, se každý slušný člověk musí aspoň vychcat… milence v trávě sejmout kozlicí nebo dvojkou… hlavu dohola a přetáhnout šprcku, aby po ní všechno steklo.

Všechno, co převyšuje trpasličí perspektivu, povalit. A na prázdný sokl postavit, s bohorovností a pýchou… sebe.

Protože nerez musel zůstat sterilní, šedý.

Mé místo bylo pod soklem, v keřích planých růží. A místo o věčném životě jsem začal přemýšlet o svém místě, zkoušel se obejít beze slov a dívat se a poslouchat přímo, přes vůně, zvuky a barvy.

Nemyslím perličkové tapety a řeči. Když chlapi v hospodě poroučeli pivínečka a gulášky s chlebíčkem, a za pár minut, už nekytičkovaně, zmlátili ženu a vyhnali děcka z domu, jako starý pan Folvarčný, Jarynův táta… ne.

Ani slzy… když jsme u Voškerů tlačili do hlavy a v telce běžel nějaký přírodozpyt, Miloš se rozbulel nad zraněnou kosatkou… tyvole, to by bylo řízků, zkoušel to shodit, ale za pár vteřin, snad aby nám i sobě něco dokázal, vyrazil ven psa, za loužičku na koberci, a přitom ten čokl kňoural u dveří a my ho kvůli brajglu a chlastání neslyšeli.

Ozdoby a tvary, které jsou navíc, balustrády a vikýřky a věžičky místo obyčejných zdí a oken… ne.

Myslím na barvy, které hřejí a svítí, i když se zhasne, myslím na vůni, ne štiplavého chloru ani vodiček před a po, krasomlžných záchodových parfémů, ale dřeva a rozpálené smoly, kouře… i hnoje, potu a špinavých nohou.

Nemyslím na chuť indiánka s růžovou pěnou ani instantní polévky. Pořád mám na jazyku chuť soli z kravské moči v čaji v Tatopani, chuť chmele na Staré poště, chuť koky, hořkého listí. Nemyslím na teplo vlažných radiátorů ani požáru, ale na oheň v kamnech, který nestudí ani nepálí, ale hřeje. Myslím na dům, ne cihly a kamení, ale stůl a židli k usednutí.

Na písničku, která nevypovídá o notách a papíru, ale o chvění a hlasu.

A pootevřené dveře nesvědčí o ztraceném klíči ani šmírácké dírce, ale o úctě a respektu, důvěře.

Ale už jsem se smířil, že obyčejná, studivá voda se zapálit nedá. Že je tolik nepromokavých skřetů, kibiců s rukama za zády, kteří sami karty ze stolu nezvednou, kolik je zaběhlých vořechů, co jdou po kotníkách, zezadu… penízků chudých duchem – ne z Kázání na hoře podle Matouše, ale doopravdy. Protože neucítí ani neuslyší a neuvidí, ani kdyby se rozkrájeli. A tak jsem mlčel.

Dokonalý, utažený uzel, rty na škvírku. Ale plamen ve mně nevyhasl, jen doutnal pod povrchem. Snil jsem o ohni, který spálí všechno přebytečné a špatné, o popelu, který nevychladne. Prosil jsem Jehovu, aby první jiskru vykřesal, a až přijde Den, aby mi dal znamení.

Jehova byl přísný, ale spravedlivý. Někdy seslal milost na lidi, kteří nám ještě včera nadávali do kurev, a pak… doktor Průcha nám nadiktoval adresu a dveře, ještě včera nedobytné, se otvíraly dokořán.

A za nimi… samota. Stačilo, aby se odstěhovaly děti nebo umřel manžel, a zbylo jen ticho k zešílení a z života… tunel, nádražní hala, kde šepot se mlátí mezi zdmi. Strach z hadích šelestů ve tmě i tichých drápků za polštářky, týdny bez sobot a nedělí, bez pevné země pod nohama.

Proto potřebovali Slovo… nás. Abychom jim pomohli nést jejich kříž, vlastně kůl, se kterým je Jehova navštívil. Někdy jsme šli naslepo, nechali si uvařit kávu a nasypat sušenky a spíš jen tušili… Někdy jsme se až od notáře dozvěděli, že nám někdo odkázal zbytek naškudlených korun. Nebo že paní Kormyšová, která na Společnost nechala přepsat domek i s nábytkem a nezapomněla ani na psí boudu a slepice v kurníku, měla rakovinu.

Ani já nevěděl, a přitom jsem u všeho byl. Sám pan Cibulka mě k paní Kormyšové poslal, pro mou horlivost ve službě Dílu a že to s ženami umím, mrkl na mě a dal mi nějaký starší výtisk Strážné věže k prostudování.

V tom čísle psali o posledních věcech člověka, že ve chvíli, kdy umře, je konec. A žádné peklo, ráj a duše a jiné odpadlické výmysly neexistují… a jediné, na čem záleží, je poslední hodina. Stará paní naslouchala.

Až pak mi řekli, že šedivý pán, kterého se mnou poslali, byl notář, doktor.

Na svůj dopis vedoucímu odbočky už jsem zapomněl. Ale jednou večer: zvonek. A za dveřmi chlapík v kožené bundičce, představil se jako pomocník pana Stratila. Rozklepala se mi kolena, ale místo povýšení mi předal… diktafon.

„Chtěl bych vás požádat, abyste dál chodil na biblické přednášky i sobotní shromáždění a pro nás, pro Společnost, nahrál několik přednášek pana Cibulky… Snad nemusím zdůrazňovat, že na-pros-to dů-věr-ně,“ říkal.

„Víme, že jste čestný a poctivý bratr, spolehlivý… potřebujeme si ověřit, jestli nedochází k odchýlení od schválené osnovy… zatím máme jen jisté… indicie.“

Ještě nedávno bych přikývl, ale najednou… nemohl jsem. A přitom musel. Něco jsem jim nahrál, ale bál jsem se, šíleně se bál, že to praskne, ani jsem tu hračku nevytáhl z kapsy a nechal ji vrčet do stehna. Diktafon s několika hodinami huhlání, škrundání v břichu a větrů jsem poslal zpátky.

S úlevou. Ale zároveň i s hořkostí, studem.

Pan Cibulka četl:

„Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou… Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“

A já nechtěl odejít jako mladík, který měl mnoho majetku, ale následovat. Styděl jsem se, že mám domek se zahradou, že ztrácím tolik času a sil jen proto, abych ho udržoval a opravoval. Vyčíhl jsem si pana Cibulku.

Starší s doktorem Průchou mi poradili, abych se baráku, studených zdí i vzpomínek, které mě tíží a rozptylují, zbavil. A já je poslechl.

Protože den posledního soudu se blížil, a také že mě pronásledovaly mlhavé, nejasné pochyby a dával jsem si je za vinu. Zdráhal jsem se dojít až na samý kraj a nechal si otevřená zadní vrátka, neodevzdal se a zůstal vlažný.

Prodal jsem náš dům na Zahradní ulici sedm, i s nábytkem. A peníze jsem poslal na účet Watch Tower Society.

Možná mi pomohla i prázdnota, která po Martině a dětech zůstala. Když se začaly ztrácet vyšívané dečky, plyšáci a vázičky, byl jsem rád, že už o krámy nemusím zakopávat, utírat pod nimi prach a rovnat polštářky, stáhli jsme i záclony s bordurou… ale Martina odvezla oblečení a dětem hračky, knížky a židle a já jí pomáhal nosit krabice do auta a usmíval se.

Protože věci, kterých se nikdo nedotýkal a nikdo je nepotřeboval, dávno ztratily smysl, i knížky, které jsem léta neotevřel, jako by už nebyly.

Pryč s nimi. Ani škodovka mi nechyběla.

Ale pak si nebylo kam sednout, v kuchyni i pokojích zbyly jen prázdné skříně a zvuky, každý krok se odrážel od holých stěn.

Poslal jsem skoro všechno. Ale kdybych dal i zbytek, už bych neměl na zaplacení daně z převodu a notáře, který dělal odhad kvůli dani. Stejně mě hryzalo svědomí, a rozhodl jsem se, že i tyhle peníze někde seženu, abych nezůstal ani pěťák dlužný a na konci má dáti – dal zůstala kulatá nula. Abych radostně očekával poslední vteřiny, připravený a očištěný.

Protože jsem nemohl chodit o sobotách na fušky nebo si psát přesčasy, půjčil jsem si na notáře a daň u doktora Průchy a přestěhoval se do malého bytu na sídlišti, v paneláku s vyškrábanými kosočtverci na chodbách, špačky na schodech a lepkavou podlahou výtahu.

Dostal jsem ho i s nábytkem, ale nechal jsem si jen postel, židli a stůl. Ze Zahradní jsem si přinesl jen bágl, starou čundráckou usárnu a v ní pár drobností, knížek, nejvíc ohmataných a některých i napůl rozpadlých. Protože s nimi jsem se rozloučit nedokázal.

Znovu jsem za sebou zavřel a snil o nové čistotě a poušti. O tichu, tmě… Ale přešel první den a první noc, další… a já se pořád dusil, sípal a kašlal, ochromený hrůzou, hlukem a křikem. Co mi brání a kdo? Kdo se mi směje ze žárovek a omotává mě dráty? Vyrval jsem je, i zásuvky ze zdí, a shodil jističe na chodbě. Ze skříně na ulici jsem vytrhl pojistky. Televize přestaly zrnit a mutanti v rádiích juchat, ztichly mrazilky a vrčilky, jen za zdí soused kurvoval a jebal márijapannu a bohajeho cigánskýho – a já seděl uprostřed pokoje a snažil se uvidět znamení, uslyšet. Ale kolem pořád lezavo jako v ledovcové puklině a mráz čišel a bodal z temnoty.

Holomek všechno pokazil. Vytratil se do tmy a za pár minut ty velké, nožové pojistky… no, sehnal. Když je strkal do kontaktů, kopla ho fáze a strašlivě zaklel. Vysavače a pračky se znovu rozběhly, vřískaly s novou a zadržovanou silou.

Vyběhl jsem ven, znovu se ztišit a hledat. Ale pořád jsem viděl Pavlíka a Zuzku, stále ostřeji… ve tvářích na ulici, v odlesku výkladů i holých stěnách mého nového domova, v hrnečkách, ze kterých ještě nedávno pili čaj a kakao… Chybělo mi pošťuchování i zablácené boty, i chyby a hrubky v domácích úkolech, kvůli kterým jsem se na ně zlobil, že jsou k ničemu, hloupí… teď jsem se styděl, nenáviděl za svůj křik… i Martina, a já ji měl, pořád… nevím, jak to říct, neumím… rád?

A ona mě, snad… kdo ví? Navštěvovala mě v noci, bledá a průsvitná a hned zase měkká a kulatá, prsa i faldíky se houpaly, přivolával jsem ji a zároveň odháněl… žárlil jsem a nevěděl na koho, vztekle tloukl do zdi a volal do tmy… a pak, návaly byly silnější než já, musel jsem si pomoci sám a pak jsem cítil vinu, strašlivou vinu a styděl se za sebe, před sebou, před Jehovou.

Někdy jsem se neudržel a nadával mu, proč mě pokouší – obrazy se valily přes sebe: Kainovo obilí, Noemova pramice, Abrahám obětující Izáka, abych jako on dokázal… co vlastně, věrnost? A komu? Jehovovi… Společnosti? Nebo jen svým představám, sobě?

Možná že když se Svědkové posílí studiem Strážné věže, nebo katolíci, když se vyzpovídají, po deseti otčenáších a zdrávasech se jim uleví a můžou, smířeni, umřít nebo jít domů a hřešit znovu, od nuly… možná si s tím někdo vystačí, náš starosta určitě, a zpočátku to tak bylo i se mnou. Ale pak, všechno se ukázalo daleko složitější. Občas jsem musel slevit a couvnout, krůček, dva… a nevěděl kam až, aby vědomí selhání a viny bylo ještě k unesení… Pořád se úzkostlivě poměřovat, i ostatní… hodnotit, soudit.

Možná mě Martina peskovala jen proto, že mě měla ráda, a žárlila ze strachu, že se jí ztrácím v jiných než jejích jistotách. I o tom psala Strážná věž… A stejně, co si budu namlouvat, Pavlíka a Zuzanku měla ještě radši a utekla s nimi jen proto, aby je přede mnou ochránila, abych je nenakazil černým morem a cholerou, něčím nepochopitelným, cizím.

Nenosil jsem v sobě nenávist a pohrdání, ani lítost a pýchu, že jsem našel cestu a oni ještě bloudí. Jen jsem se ohlédl a uviděl… výsměch na svých ramenou, smradlavé hovňousy, desátnické frčky i generálské epolety… tekly mi do vlasů.

Víra, čistá a slepá… ale vedle ní také přijetí obyčejného, malého. Hořčičné semínko… a pochyby.

Jestli vůbec mám právo soudit, nebo se jen za něco neschovávám, jestli jsem si věřit nezjednodušil jen na další útěk, už ne v prostoru, ale do dokonalé, pohodlné a snadné budoucnosti. Jestli jsem, s náručí plnou Strážných věží, jen nezatuhl v pocitu ukřivděné výlučnosti, spokojený… Jestli někomu nekřivdím.

Někde uvnitř, úplně dole, hlodal červík, lýkožroutek… marně jsem se ho snažil zaplašit, protože… otázka a věta končící obráceným půlparagrafem nebyla zakázaná, naopak, většina našich vět končila otazníkem:

Mají děti právo na lásku?

Může člověk i dneska být šťastný?

Je vám jedno, jak se lidé chovají k velrybám?

Ale jen aby zbyla jedna, jediná odpověď. S tečkou.

Dva otazníky za sebou by už znamenaly zpochybnění otázky a prvního přikázání, které dal Jehova Mojžíšovi v kamenných deskách.

Ze složitějších otázek by se mohly snadno stát pochyby, trhliny, chyby.

Pan Cibulka mě před celým sborem chválil za úsilí a čas, který věnuji službě, klepal mi po ramenou a říkal, že jsem nejoddanější a nejhorlivější bratr, kterého za dlouhá léta služby poznal.

Dramatická pauza. A pak ukázal dopis s hlavičkou Betelu. A já se roztřásl, protože za dům po dědečkovi jsme dostali pochvalu podepsanou samotným Miltonem G. Henschlem, prezidentem vedoucího sboru Watch Tower Bible and Tract Society of New York:, Inc.:

… právě takové Svědky, kteří nezištně a obětavě přispívají na podporu celosvětového bratrství, Společnost potřebuje… a nabádal starší, aby se řídili mým příkladem a snažili se vzácné a čestné bratry a sestry, kteří ne slovy, ale osobním příkladem pracují na Díle vydávání svědectví, vyhledávat.

Všechno bylo na svém místě, řád byl obnoven.

Ale v dopisu Betelu se nepsalo o Pavlíkovi, nikdo si nevzpomněl na Zuzanku a šílené prázdno, které mi po nich zůstalo. Nikoho, doktora Průchu ani pana Cibulku, nezajímaly noci, které jsem prochodil, pět kroků od dveří k oknu a zase nazpátek jako mukl na samotce, zatímco za tenkou zdí Štefan proháněl pod peřinou ženu a dole u Potůčků plakal malý Jáchymek, protože se mu prořezávaly zoubky.

Jak jsem, i když jsem poslechl a zbavil se všeho, co mě odvádělo od práce ve sboru, osvobozený od starostí s barákem a zahradou, nábytku a peněz i hádek s Martinou, zapomenutých školních úkolů a zpuchřelých oken, prokapávajících kohoutků a zatékající střechy… sám.

Jestli to nejmenší, čeho si člověk ani nevšimne, a proto ani neváží – vyprané košile, přišité knoflíky a teplé večeře a tisíce nenápadných maličkostí, které samy o sobě nejsou nic, ale… co když se z těch střípků může poskládat váza, obraz… láska?

A že se mezi děravými ponožkami, špinavým prádlem a nádobím v dřezu může skrývat… někdo, něco, bojím se vyslovit… tenké nitky místo ukůlované vertikály… Bůh?

Můj… a vlastně každého, protože každý má, svého… uvnitř… pejska. Hladového nebo štěkavého, potvoru lísavou, vostrýho hlídače a záludnou bestii, co jde po kotníkách, vrtichvosta, aporťáka, co kdo chce… jen o něm neví.

Myslel jsem i na paní Kormyšovou a její domek, který odbočka W.T.S. v tichosti prodala. Na doktora Průchu, jak zavolal na úřad, ani se nepředstavil a jeho hlas se nepohnul, ať radnice zajistí ne pohřeb, ale odvoz těla.

Ale… něco by se snad mělo říct, člověk přece nemůže odejít a… nic, jako když se ráno vynese smetí?

Zkusil jsem to:

„Podle mě, mého názoru,“ začal jsem zeširoka.

„Pane kolego, bratře,“ položil mi ruku na rameno, „jste u nás teprve krátkou dobu… dovolte,“ ukázal na novou, ještě nerozbalenou zásilku Strážných věží:

„Tohle je náš… a tedy i váš názor.“

Dneska by podle mě mohli tesat sochu. Oblek a uniforma, pečlivě učesaný a uhlazený. A rozcuchal bych se a vyválel v blátě, protože – jo, předstírám a hraju divadýlko, ale přitom mě oblek svědí jako psa blechy, jako hada tlačí stará kůže, a šedivá křičela víc než šaškovské pepito. Škrtila mě kravata, a když jsem ráno vázal uzel, bylo mi hůř, než kdybych stál na stoličce a utahoval si oprátku.

Nebo už jsem nosil otazníků tolik, že se do sebe navzájem zaplétaly… nevím.

Nejhorší bylo hlodání až někde u dna. Jestli ANO nebo NE, obracel jsem v prstech žiletku… nebo je něco mezi tím, na tenkém, a přece neuvěřitelně širokém ostří… pochyby. Tisíckrát prokleté a zakázané slovo. Jestli dole, na samém dně pod vrstvami služebních obleků, okoralých cibulových slupek a svlékavých hadích kůží nezůstal – kluk v trenkách, který cvrnká do důlku kuličky a domů se vrací umouněný, zablácený a unavený, že usíná už ve vaně a máma se z něj marně snaží udělat člověka. Místo skály… obyčejný kamínek?

Už jsem pochyboval o cestě, o všem.

Ale Jehovu děravé ponožky a neumyté talíře nezajímaly. A možná ani jeho vlastní ovečky, které se na poslední chvíli snaží v tlačenici před dveřmi Království předběhnout frontu. Nebo je, bez slitování, zkouší?

Jednou přišla paní Drozdová jiná, změněná, ani ruce už se jí netřásly. Její oči se dívaly skrz nás.

„Já vím, zavřou mě… ale Jehova by si určitě přál, abych je zachránila…“

Obrátila se na mě:

„Děkuju… moc vám děkuju,“ stiskla mi ruku.

Všechno se mi vracelo zpátky. Jak jsem paní Drozdovou přivedl, vedl s ní biblická cvičení, jak se nedávno sesypala:

„Mohla bych vás požádat, bratře… svět je hnusnej, lidi… proč v něm žít?“

A já, čerstvý služební pomocník, jí… pomohl?

Ne, jen poradil. Že všichni, i ona, žijeme poslední dny a hodiny. Ne tento, ale nový svět bude bez bolesti, dokonalou, rajskou zahradou. A pak, s myšlenkou na Království, ať Terezce a Honzíkovi dál platí pojistku, ale vinkuluje ji ve prospěch Watch Tower Society.

Když doktor Průcha slyšel o penězích, nastražil uši.

Ale já jsem je viděl… drozďata, vyjukané prvňáčky s rukama za zády, jak za celou dobu, co k nám chodili, nepromluvili. Nevzpomněl jsem si na jejich hlasy, ani že by je někdy pohladila. A přistihl jsem se… při počítání. Oveček, peněz, výkazů… a styděl jsem se. Za to, že na ně jen myslím a necítím hněv ani lítost, nic už necítím. A že mi hlava… raz dva, sudá lichá, levá… má dáti dal… počítá, pochoduje?

Najednou jsem nevěděl.

Jestli cena za Dílo není přece jen příliš vysoká.

Jestli předložil účet Jehova… nebo, bez jeho vůle, Společnost, tajemný brooklynský vé-er-ó? Nebo, ani jsem si netroufal pomyslet… sama paní Drozdová? Já?

Přecházel jsem mezi prázdným bytem, službou a Sálem Království, ale vidiny a omámení uvadaly. Dokonce jsem se přistihl, že přestávám sledovat, co se přednáší, ale začínám se rozhlížet. Pan Horák dřímal a oči jeho paní těkaly a švidraly. Kdosi zakašlal, někdo se šťoural v nose, pan Horák konečně usnul a krátce zachrápal, žena do něj dloubla loktem… drobností jsem si dřív nevšímal… ani že k nám chodí sestry, holky. Zaháněl jsem hloupé, nestydaté myšlenky a sekal v sobě, už hlavou, urputně a násilím, kamennou sochu Ježíše, když bojoval se Satanem na poušti, údery ve spáncích… Sochu pevnou a těžkou, aby zadusila, co se tlačilo ven: jestliže tě svádí pravé oko, vyrvi je… neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tělo… Stejně jsem holkám nadbíhal a ometal se, abych jim mohl přidržet dveře nebo pomoci do kabátu: to je náhoda, kde se tu berete…? Červenal jsem se jako študentík v tanečních, hlava a rozum najednou nestačily. Modlil jsem se a prosil o pomoc, vyháněl Satana horem i dolem, ale stačila chvilka, zdřímnutí a divoké představy číhaly všude, přepadávaly mě ze zálohy.

Irenka… vlastně by se měla jmenovat Irena Vasiljevna, protože její táta přišel z Ruska. Její oči byly oči starého psa nebo krávy, až ženské jihly a roztávaly, chlapi se topili a polykali naprázdno, viděl jsem těm uslintaným kozlům až do žaludku a žárlil, zapomínal se a musel se držet, abych rovnou někomu nedal přes hubu… Někdy za mě zaskočily jejich manželky, jen to mlasklo a brejličky poskočily.

Pomáhal jsem z dlažby sbírat střepy z rozbitých skel a zdvořile, provinile se usmíval, uhranutý očima… ale i káravým prstem Matouše, pět dvacet osm: kdo pohlédne na ženu chtivě… ale co jsem měl dělat, trhat si ruce a loupat oči? Ne, nechtěl jsem platit… mlčel jsem. Bránil jsem se a odháněl myšlenky na každý letmý dotek, každé slovo. Chrstal jsem na hlavu studenou vodu a v noci, jen ve slipech, vybíhal do ulic a až do rána hledal v Písmech… až jsem se ze sebe vyhnal úplně, už jsem to nebyl já, kdo podléhal, ale někdo jiný… a pak, oni byli konečně sami a Irena… najednou stála, zase přede mnou i před ním, nahá, tenký proutek i Venuše vystupující z vln, oči se jí leskly a já se třásl a najednou nevěděl.

Jestli mám a smím udělat poslední krůček, nebo zabodnout cepín dva kroky pod… vrcholem?

Šeptat, křičet… a nedoříct.

Dívat se… a nedohlédnout.

Podívat se skrz sklenku do slunce, přivonět, nasát buket a poslouchat potopené zvony. A potom – už nepít. Nechat víno barbarům.

Pomalu jsem couval ke dveřím, ale stáli v nich, s rukama od krve, házeli po sobě měchy a krev tekla po podlaze, šťastní i vzteklí nomádi z východních stepí šlapali po buketu a křápali do zvonů s divokou chutí drancovat, a ani je nenapadlo, proč by se měli zastavit, a nejen vrchol, ale celou horu rozšlapali.

Irena byla měkká a kulatá, její prsy vyzváněly na poplach, žádné doutnání pod povrchem, opatrné a něžné, stydlivé objevování vrchů a dolin ani rychlá úleva nad obrázky, ale požár, čistý průstřel, díra v ementálu, rozbité okno, něco zvířecího, gejzír z hlubin, surový a vzteklý.

Ale byla ještě moje druhá půlka, studna s chladnou vodou. Ještě, snad, úplně nevyschla.

Tichá a temná, odvrácená strana, má hlava, která do křiku a zvonění klidně připomínala, že někde daleko je jiná žena, také moje… a děti.

Ale pak, když láva konečně prorazila ven a já uvadal, zpocený, vyčerpaný a prázdný, proklínal jsem ji, že všechno kazí, že město, ze kterého zbyly jen hromady popela a ohořelých trámů, budu muset vlastníma rukama znovu vystavět.

I když jen proto, abych ho pak znovu mohl zapálit.

Irena pode mnou vychládala, najednou jiná a cizí. Oči už se jí neleskly a já šílel, protože její vláčné a vlhké tělo patřilo mně, ale ona se toulala někde daleko… a já za ní nemohl.

Nakonec jsem vedle ní usnul – vyždímaný hadr přehozený přes kbelík, stažený králík, kůzle… Usychalo všechno, co jsme si vyměnili, víno a krev pomíchané v krátké vteřině při proměňování.

Když jsem se probudil, byla zima a Irena, už oblečená, seděla na kraji postele a plakala, a vedle ní, na pováleném prostěradle, hromádka ublemtaných obrázků, vedle balíku Strážných věží. Křivky vedle zubatého cimbuří, obludné a strašné srovnání, i že se Irena, ještě před chvílí samička s tygřími drápky, studánka plná po okraj, nemilovala se mnou, hromádkou masa, kostí a krve, ale s Ním, Jehovou, plesnivým starcem z brožurek… a já byl jen klacek v jeho rukou. Předstíral jsem, že spím, jinak bych ji musel vyhodit na ulici, skopal bych ji ze schodů, jako špinavou děvku, šlapku z průjezdu, a pak i sebe… třásl jsem se, abych nevybuchl, drtil zuby a zarýval nehty do dlaní… dokud necvakly dveře.

Teprve pak jsem vyskočil a běhal po pokoji, křičel a narážel do stěn, a stál pod sprchou a hodinu na sebe nechal crčet vodu. A nenáviděl… ji, Svědky a nejvíc sebe. Za nesplněné očekávání, za slabost a zklamání, za zlou, ale směšnou žárlivost, nerozlišující mezi mít rád a vlastnit, i za pomačkané obrázky, ukryté za knížkami.

Nazítří, ještě před Školou teokratické služby, si mě pan Cibulka s doktorem Průchou vzali stranou, s očima jak břitvy a notýskem s pečlivými záznamy: v kolik hodin a minut jsem zklamal jejich důvěru, kdy jsem opustil službu a těžce se provinil.

Kdy jsem zhasl a zase rozsvítil, za kolik minut Irena odešla. Věděli všechno.

A ještě, jako špatný fotbalista, který zlehka brkne do kotníku, zezadu… počkal, až se sál zaplní, a zvedl hlas a ukazováček: „Jehova je přísný, ale spravedlivý, a žádná oběť není dost velká, aby vyvážila mé veliké selhání.“

To byl konec, s Irenou… i se mnou.

Protože doktor vytáhl dopis, pečlivě složený, nepodepsaný, aby ostatní neviděli, ale abych viděl já. Abych věděl, že oni vědí… Mé jméno v dopise bylo, ne dole, kde se podepisuje, ale uprostřed.

Teprve teď mi došlo, že jsem začal udávat sám sebe.

Podali mi i další papír a já poznal dopis, který jsem poslal oblastnímu dozorci. Už jsem na něj zapomněl… bezmocně jsem ho zmuchlal. Jenže Průcha vytáhl z kapsy saka pečlivě složenou kopii a sám mi ji podal.

S úsměvem… Oni nezapomněli.

Propadal jsem se hanbou a snažil se tvářit, že jsem průhledný, že vůbec nejsem.

Ale myslel jsem na Irenu. Na to, že takhle přece nemůže vypadat konec, že je třeba něco říct a doříct, dovidět… Nechtěl jsem, má hlava křičela, že nesmím, studený střízlík se mi posmíval, že v tom lítám až po uši. Ale spodní, druhá půlka nechápala, komu se mám přiznat a za jaký zločin mám být přibit, čtvrcen, zahrabán.

Držel jsem před sebou Strážnou věž jako štít, a prsty mě pálily. Těkal jsem po lidech, kterým byly ukradené nejen věže, ale všechno, a hledal zarputilou, seschlou tvář a vypelichané vlasy starce.

Starce, který se mi zdálky vysmíval a kterého jsem se bál, i pana Cibulky, jeho prodloužených očí.

Ukrutně jsem ho miloval a současně nenáviděl, i za to, jak jsem byl sledovaný, jak jsem sledoval.

Další trhlina přišla s Jožkou Voškerou.

Když jsem to nejmíň čekal, při průkopnické službě. Ale stalo se. Jožka mě stáhl do hospody. Do mého bývalého chrámu, do zakouřeného pelechu, plačtírny i snírny. A protože už měl nakoupeno, nezdržoval se a přímo na komoru:

„…mi je tě líto, kémo… nejdeš mi do hlavy. Proč… zrovna ty?“

A za chvíli, zvědavě a možná i s obavami: „Ty, pověz, ale na férovku… viděls ho?“

Kývl jsem. Ano, viděl jsem ho, slyšel a cítil, přijal.

„Sám? Svýma očima? Těmahle?“ Jožinův prostředníček a ukazováček vystřelily přes stůl. Ucukl jsem.

Ne, očima ne, jen… jinak. Ukázal jsem na svou košili, čerstvě vypranou a vyžehlenou do služby. Ale jak to Jožkovi, pro kterého pevnost a vertikála začínala i končila skálou, a jeho víra pro něj byly jen vlastní a kamarádovy ruce a lano, vysvětlit? Rozhodil jsem ruce, na obranu.

„Tak co vlastně prodáváš?“ Nalitý Jožka na mě házel kusy syrového masa. Naklonil se ke mně, skoro šeptal: „Vole, řekni, vlastní… na rovinu, mě zajímá… nebo cizí, ze sekáče?“

Naše hlavy se dotýkaly.

„Řekni, ručíš za ty sešitky,“ hodil očima pod stůl, „ručíš, ne, nic mi nevykládej, ručíš za ně… ty sám? Žádný kecy, ale jako dřív, svejma vlastníma hnátama, že jsi pořádně zatlouk skobu nebo založil hex?“

Co jsem měl odpovědět? V hlavě mi dunělo kladívko, křaplavě, jako když skoba vjíždí do spáry, a najednou pevně, hlubším tónem a do zvoniva… Jožka měl pravdu.

Měl mě přečteného.

„Ne, nic nemusíš…“ Jožka vstal a poklepal mi na rameno. „Nic ve zlým, kémo… kurňa, naco jsme lozili, pověz… neser mě.“

Odkolébal se a cestou hodil výčepákovi na pult za dvě piva. A já přitom ani nedopil. Srkal jsem hořkou pěnu, první pivo za poslední rok, a koukal před sebe, na propálený a pocintaný ubrus.

Paní Drozdovou zavřeli a Drozd nám vymlátil okna. Byl to on, kdo jiný… a ještě přišel a začal se s panem Cibulkou hádat: co nám to vykládáte za nesmysly… jděte s tím víte kam… Obličej staršího se změnil – koutky zůstaly nahoře, ale zbytek tváře i oči ztuhly jako náhrobek zasypaný sněhem, našminkovaný, chtěný úsměv cirkusáka.

Sestry a bratři se přikrčili a bázlivě se rozhlíželi, protože jistota, bezpečí a klid byly narušené. Očima jsme prosili pana Cibulku o pomoc, aby něco udělal a aspoň tady, na shromáždění, žádné otázky nepřipustil.

Když jsem ještě jako kluk chodil do houslí, přepisoval jsem noty pro přehrávku a spletl se o linku, školní orchestr se na zkoušce během jediného taktu rozladil do nesmyslně naučených tercií a nikdo nevěděl, co hrát… strach, že třeba opisovači a překladači sáhli, v řetězu jednou jedinkrát, pro nepřesné slovo.

Drozda jsme stáhli dolů a zatlačili ho do židle, dokud se nepřestal vzpírat. Teprve když se zklidnil a my ho vystrnadili ze dveří, začali všichni v sále šoupat nohama a protahovat se úlevou.

Starší dál mluvil, jako by se nic nestalo, ale třásl se a vztek z něj sršel, i když se dál snažil narovnat křivý neúsměv. A já, ještě zpocený a zadýchaný z přetlačování s panem Drozdem, jsem se poprvé ohlédl a zeptal.

Za co ručí pan Cibulka, ne skrz brožurky a metodické příručky pro dozorce a starší W.T.S., ale jako Cibulka?

A za co ručím já?

Malý, přikrčený účetní, můj holohlavý penízek civěl přes sklíčka a kreslil bilanci, má dáti dal, na dvě desetinná místa… a přesvědčoval mě, že právě já, protože jsem Společnosti odevzdal mnohem víc než ostatní, mám právo počítat a myslet.

Na zpřetrhané nitky k Jarynovi a oběma Voškerům, i k Martině a všemu, co bylo dřív. Na horolezecké lano i želízka, pouta ke Společnosti. Na betonové dálnice a slepé uličky. Na široké bulváry i jednosměrky končící vysokou zdí.

Na to, jestli k člověku patří sterilní, čisté sklo, nebo pavučina z trhlin. Hladká, naleštěná tvář, nebo kůra spálená bleskem, zorané pole… Beton vyztužený ocelí, nebo oblázek ohlazený vodou.

Co když přesný a doslovný překlad je nesmysl? Protože podstatou lesa nejsou jehlice v mechu a řady kmenů, ale vítr v korunách, ticho? A podstatou stromu nejsou větve vyštípané nůžkami a pokřivené drátem, ale natruc vyrašené pupeny? Ani knížka není celulóza, lepidlo a trocha tiskařské barvy a dokonce ani slova, ale prostor mezi nimi.

Co když podstatou sýra jsou… díry?

Co je… nějaké obyčejné slovo, třeba… kytka? Přešlechtěná, dokonalá růže, skleníková gerbera a orchidej, nebo žahavá kopřiva uprostřed kasárenského dvora, umouněná pampeliška v puklině betonu a trávníku vypiglovaném herbicidy… náletová bříza na haldě… první tráva na dně vylágrovaného velkolomu?

Hudba… virtuózní lámání prstokladů po klávesách, metronom odsekávající rytmus, hospodský vozembouch… odfukování rozladěného harmonia ve vesnickém kostelíku a prsty, které musí do kláves s pětivteřinovým předstihem… nebo zhoupnutí vlásek pod linkami osnovy, zaškobrtnutí čtvrt milimetru před taktovou čarou?

A jestli tvořivým principem není Pravda a Láska, jediná odpověď a nůž na krku: řeč vaše bude ano-ano, ne-ne… ale otázka? Zakopnutí o bludný balvan, přeřeknutí… obyčejná c-h-i-b-a?

S hrůzou jsem zjistil, jak se, přes sváteční šaty a obleky, nebo právě pro ně, podobáme pojišťovákům a těšitelům, kteří lapají ptáčky a natahují sítě… A na druhé straně… trosečníkům, kteří se ve vlnách tlačí kolem jediného záchranného kruhu, šlapou po sobě a strhávají se navzájem pod hladinu, protože věří, že právě oni budou vybráni k záchraně. A nakonec se kousek od břehu utopí, protože nikoho nenapadne, aby se pustil a zkusil doplavat.

Každý jsme na každého něco věděl, slídili jsme po chybách a psali na sebe navzájem anonymy se stejným, zvláštním slovníkem: ztráta pocitu naléhavosti (Folprechtovi se nechtělo stát v dešti, kašle nám na to), ztráta lásky k bratrům (Drozdovi vrtalo hlavou, kam se poděly vybrané peníze) a způsobilosti (navštívila ho dcera). A já se do silných, velkých slov zaplétal jako do pavučiny.

Jožka měl pravdu.

Neprodával jsem svoje, ale opotřebované a přežvýkané, obnošené, cizí. A záviděl. Nerad to přiznávám, ale Jožkovi a vůbec všem, kdo zůstali venku, i Jarynovi s Milošem, a dokonce i panu Folprechtovi, kterého jsme vyloučili, jsem záviděl. Neměl jsem sílu ze Společnosti utéct, neměl jsem sílu nic změnit… jen jsem sám sebe zjednodušil. A jediné, na co jsem se zmohl, byla hořká, zapšklá nenávist. Začal jsem se dusit.

Pořád jsem hledal. Něco… k přesáhnutí a opření, zapřel sám sebe a sloužil, svědčil Jehovovi a přiblížil se hoře, na kterou ještě nikdo nevylezl… otřásl jsem se a zpotil hrůzou… jestli hora i služba nebylo jen také převlečené pro sebe, jenže naruby, s mámivou vidinou vlastní spásy a úlitbou příštímu šéfovi: něco za něco, z ruky do ruky… místo víry koňský handl, kšeft.

Jestli jsem miloval a ctil Boha, Jehovu, nebo jen svůj obraz něčeho kurvahodněvelkýho, pevného a věčného, co přichází zvenčí. Věšák na klobouk, háček na kabát a ochrana před složitým a nedokonalým, útěk před vlastním strachem, místo okna… zrcadlo?

Také byl pryč rok dva tisíce a nic se nesplnilo. Žádné polnice se neozvaly, nerozlomila se ani první, natož sedmá pečeť. Marně jsem vyhlížel jezdce Apokalypsy, připravený a očištěný, a marně se to pan Cibulka snažil vysvětlit a zašumlovat Novým Světlem a změněnými a zpřesněnými pokyny moudrého a neomylného vé-er-ó.

Že by věž, Hranatá, Zubatá, jen naplano… strašila?

Zuřivě jsem listoval posledními čísly.

Pořád stejné obrázky. Beránci s mašličkami leželi vedle lvů, nažehlené rodinky si navzájem předčítaly, holčičky v růžovém, černé, bílé i žluté maminky bez jediné vrásky, poduzlovaní tatínci jako z reklamy na zubní pastu – tři v jednom – a prací prášek – dočista – zářivé úsměvy černoušků i pečlivé motýlky pod tvářičkami bílých dětí, také krásných a šťastných.

A já už nechtěl být starším ani strašit koncem světa. Protože… rybáři také nenavlékají na háčky velká slova, ale žížaly, a splávky nenahazují do oken, ale na hladinu… zahrádkáři neokopávají prahy motyčkami, horolezci necvakají lidi za kšandy do karabin ani nechytají nájemníky do smyček, šachisté nerozkládají ve dveřích šachovnice.

Nemohl jsem vydržet ani doma. Raději jsem se coural po městě a civěl do výkladů. A najednou, v odrazu na skle jsem mezi lidmi uviděl ženu v bílém kožíšku, zavěšenou do staršího muže, a strnul jsem – a pak i po hlase poznal Irenu… a Průchu. Dynamického, schopného… snad všeho. Doktor jí švitořil do ucha, natřásal se jako kohout v kejdě a vůbec si mě nevšiml, neviděl mě.

Už mě zlost na holku přešla, zase jsem cítil hlad a touhu přiblížit se, zlehka se dotknout… S úžasem jsem civěl, jak si ji ten pazgřivec vede k autu. Dveře se zavřely, auto odrazilo od chodníku a zmizelo za rohem.

Prázdné ruce, nesmyslné kroky… A má zpitomělá hlava třeštila, nevěřila, nechápala.

Každý má svého… pejska.

A měl by se obracet zevnitř ven a hledat Boha, ne Bůh člověka. Protože pak je z hledání zakyslá a úchylná myslivecká merenda, hon… na člověka.

Už jsem nechtěl znásilňovat, nikoho a nic, ani radostnými zvěstmi. Bylo mi zle. Ze sebe, i z dětí, které k nám musely chodit, holčičky v šatečkách s volánky… proč netlačí kočárky a nepřebalujou panenky? A kluci… malé kopie šedivých Cibulků, v oblečkách a utáhlých kravatečkách, na židlích komíhali nohama… proč se neperou o balon a neprolézají kanály, proč nekouří za stodolou a nelezou přes plot a nekradou hrušky, nestřílí skobičákem a nemlátí se klackama? Proč nehází kameny do oken a netlučou do popelnic? A dal bych všechno, jen abych byl pryč.

Vyskočil jsem a přes řady židlí se cpal k oknu, otevřít ho a rozbít, nadechnout se čerstvého, zaprášeného a spáleného vzduchu z ulice… až pan Cibulka pokynul a kdosi mě stáhl dolů. A pak tiše, abych neslyšel, o mně mluvili a já jsem věděl, že už nejsem bratr a služební pomocník, který přivedl do stáda tolik oveček a na Společnost přepsal barák, ale docela obyčejný šášula, blázen.

Pořád to vidím, hluboko vyryté a vypálené do paměti:

Bolívie. Hory, ohromné homole s bílou čapkou, a pod nimi španělská katedrála, pevnost jediné a pravé katolické konfese, postavená z červených kamenů, vyloupnutých z rozbořeného Tiwanaku. Pyšný kříž vytesaný z inckého slunečního kamene… a kluka v Čoile nad La Pazem, jak se hrabe z díry s dvěma kbelíky galenitu a hnědými zuby, vyžranými kokou, se směje na nás, hloupé a směšné gringy.

Šli jsme kus cesty spolu a učili jeden druhého počítat: uno, dos, tres, quatro… i kečuánsky: huk, iskaj, kimsa… dál už jsem to zapomněl.

Také jsme žvýkali a pak nemuseli jíst ani spát, neměli žízeň, týden, ale ti kluci, kvůli pár usmoleným boliviánům, lesklým a cinkavým, pořád.

A dva roky předtím, Nepál.

Prohlížím fotky. Ledové štíty a mrazivé ticho nad džunglí, rododendronové stromy a vřískot hulmanů a nad nimi Annapúrna a Nilgiri se závojem sněhu, fotky cvaklé s netrpělivou, snivou touhou po výstupu a majstrštyku, o kterém se bude povídat v hospodě celou zimu… zase obout mačky, popadnout cepín, navázat se na lano a jít, několik týdnů lézt po plotnách a mezi séraky, poměřit síly s horou… Jaryn s Jožkou dál fotili skály a led, ale mně se do políček začaly vkrádat chrámy, stúpy a čorteny a nakonec lidé, zpočátku jen směšná kulisa k horám… muži táhnou na rameni kládu a přitesávají kameny na stavbu, ženy sázejí rýži do bláta s mravenčí trpělivostí, jednu rostlinku vedle druhé, starci sesychají před chatrčemi, a výš, v horách… děti v potrhaných košilkách žužlají prstíky, bosýma nohama capkají ve sněhu, nudle u nosu… a jen trochu větší kluci, někdy i holky vláčejí otepi slámy i koše s balenou vodou, pivem i křesílky a stolky pro turisty, upocené byznysmeny a dobré křesťany, kteří se kolébají s lehkými batůžky a fotí si Nevárce, Gurungy a Tibeťany, jak jsou zvyklí – jako zebry a žirafy na safari, strkají jim objektivy do misek, aby se doma, nad sklenkou skotské s ledem, mohli chlubit trofejemi a ušklíbat se nad divokými a nezkaženými domorodci, dřevěnými rádly a zemnicemi z drnů a kamení, vějířem kreditek se ovívat nad neuvěřitelným zápachem vředů a uhnilých nohou a pohoršovat se nad ušmudlanými chudáčky… dětmi, které jim za dva dolary na den nesou péřové spacáky, baterie pro satelitní telefon a stany, spíš malé hangáry, i lahve s plynem na vytápění… protože oni přece v těch špinavejch a studenejch barabiznách spát nebudou.

Můj hledáček padal od ledových hor k bambusové džungli i suchým pustinám na závětrných úbočích a nakonec až dolů, k lidem… fotil jsem turisty, jak fotí, a nakonec, v odrazu uviděl… sebe. A ztuhl jsem… co tu vlastně dělám, na co si hraju? Že bych neměl tajtrlíkovat s expozicí a kompozicí a čekat na světlo, ale prosit o odpuštění za omlácené nohy, nebo zvednout koš, zavěsit na čelo popruh a nést… nebo jít dál a pustit všechno z hlavy, vysmát se sám sobě a počítat formáty zvětšenin, obíhat vernisáže a redakce nedělních příloh?

A pak, to už na fotkách není: slumy z lepenky a plechu na předměstí Káthmándú, chlapi posedávají na prázdných barelech od oleje, ženy s vystouplými lícními kostmi máchají prádlo v bahnité stoce, nabírají vodu na vaření a odstrkávají do proudu ohořelé zbytky z púdži, veřejné kremace, i přes nasládlý pach škvařeného masa až děsivě obyčejné, všední… a zase děti. V blátě mezi chatrčemi loudí rupie děvčátko s rozstřiženým rtem, za ní další s křivou a špatně srostlou rukou, zlomenou mezi dveřmi nějaké špeluňky… s jizvami místo očí a pomačkanou plechovkou od kokakoly… ta ulice byla bez konce.

Ale klid jsem si za rupky nekoupil, musel jsem se tam vrátit… Pavlík i Zuzanka tenkrát byli ještě malí… abych se hloupě zeptal, ani jsem víc slov neznal: tapaj ko nam kjeho? Lakšmí, špitla… možná se jí ještě nikdo na jméno nezeptal, možná už zapomněla, že jméno má, že vůbec je… mouchy kroužily kolem boláků… nevím, jestli bylo správné vědět, že i mrzáček může mít jméno… a co vlastně je správně? Vidět a zešílet z hrůzy, nebo nevidět a zešílet z nevidění a vlastní slepoty… nebo přejít na druhou stranu a stydět se za sebe… nebo hrst ohmataných mincí a oslintaných papírků s hlavou krále Mačéndry pod generálskou čepicí, dát a zešílet až další den, kdy na stejné ulici bude stát řada bezejmenných děvčátek, zmrzačených kvůli jiné, odpustkové zbabělosti a vylepšení vlastní karmy… kvůli mně?

Nic jsem neudělal a nikomu nepomohl. Utekl jsem.

Další obraz.

Jaryn s Jožkou daleko vepředu, já, se zánětem v kolenu, packám daleko za nimi. Řeka, nad ní vesnice: Tatopani, koňská voda… a prašná cesta, pěšina křivá, mezi kameny capká tibetský capart, na zádech malou, sotva narozenou sestřičku, prokřehlé prstíky vykukují zpod šátku, hlavička padá na stranu… a za ním, nahrbená pod nůší, se táhne matka, která vypadá na padesát, ale určitě nemá ani pětadvacet.

Ruka ze zvyku hmátla po foťáku, ale stáhla se zpátky. Ne, už jsem neměl sílu zavřít tenhle zlomek vteřiny do jediného políčka filmu, protože by chybělo nejdůležitější: odkud a kam, a hlavně: proč?

Nepřivezl jsem žádné obrázky, nebyl jsem dobrý turista. Ani horolezec. Po pěšinách z kamenných schodů už se ploužil někdo jiný.

Večer jsme seděli nad čajem, a já mlčel, usvědčený, vinný předstíráním a slepotou. Že jsem si čaj objednal a nechal přinést, zaplatil a s velkodušností sáhiba na letním bytě mávl rukou nad drobnými, směšnými… které venku, za zdí čajovny, musí většině lidí stačit na celý den.

Že se kdykoli můžu sebrat a odletět domů, a zase se zapojit: shánění oběživa… žraní, sraní a souložení, přepínání kanálů, tlačit vozíky a zadržovat prdy, jako všichni… zapadnout.

Že všechno pustím z hlavy a nic už mě nebude bolet.

Když dovolím, aby mě bolet přestalo.

Že leštím čočky a mačkám spoušť na něčem tak nepochopitelném, jako je foťák.

Že tady, cizí a nepozvaný, vůbec jsem.

„Změníš něco? Ser na to,“ řekl Jaryn.

„Jo, je to smutný… ber to tak: zejtra odjedeme, a přijdou zas jiný a všechno bude jako dřív,“ přidal se Jožka.

„Právě proto… že utečeme,“ odsekl jsem.

Chtěl a musel jsem zpomalit. Zastavit.

A vrátit se. K děvčátku, které možná má jméno a možná nemá, ale přes ni k Pavlíkovi a Zuzance, i k sobě. Ke všemu, co se zdálo tak samozřejmé, že jsem si ani nevšiml a neviděl, to by nebylo nejhorší, ale nechtěl vidět. Vrátit se po svých stopách, až kam to půjde, a zkusit začít, znovu a jinak.

Vlastní rýma a tříska zadřená ve vlastním zadku bolí víc než sousedův infarkt, zarostlý nehet vlastního děcka bolí víc než cizí pohrabáč a asi to tak má být, aby se člověk nezbláznil… i takový je soucit a někdy i radost a vztek, možná krátkodechý, dokud přichází přes písmena a obrázky a všechno je kdesi daleko, za mořem nebo aspoň deseti centimetry zdi, oddělující mojekdejdeoživot a cizíkdejdeohovno. Ale jen do chvíle, dokud se dostředivé a odstředivé křivky nepomíchají.

Tady a tam, ostrý řez. Mám na něj právo? Ne, ne… Má právo vstát a vynést rozsudek soudce, Kristus, ale… který? Má právo na pravdu… Bůh? A který? Můj… nebo některý z tisíců, co tu jsou doma, moudrá Parvátí a čtyři ruce tančícího Šivy, Durga sedící na bílém lvu a s náhrdelníkem z lebek a uřezaných lidských hlav, Brahma stvořitel, černá Kálí nebo nějaký avatár Višnua, Kršna… Jošua? Který možná jméno má a možná ne a stvořil člověka k svému obrazu, nebo byl stvořen, také k obrazu… koho? Nás, kdo jsme v něj uvěřili…? Nebo i lidí, kterým je ukradený? Nebo se ještě pořád vznáší nad vodami a nepoznatelný, nedosažitelný mlčí?

Mezi chatrčemi mi to ještě nedošlo, všechno mi připadalo až děsivě normální… ale pak, už doma… nic jsem nechápal, vyděšený z chrochtavých luhů a hájů a penízků, uťáplých v lokajském předklonu a přitom nadutých, ze své, také normální malosti zahradnického pomocníka, srubávajícího stromy do lajny podle provázku… z pyšného, zvětšovacího zrcátka v zadní kapse, vlastní sedínky na nočníku s obrazem srdce Evropy a péra, kolem kterého se točí slunce, hvězdy. Ztracený, vyděšený z vlastní slepoty.

Klapky na oči… teploučko.

Z hospody přes záchod, zadem… ať platí hlupáci, co zůstali.

Zavřít a utěsnit… ať se nemusí větrat.

Chlapi se mi smáli: hoď se do klídku… a Martina mi nerozuměla. Skleněná zeď. Bál jsem se noci a stínů, bloudil jsem po domě a chodil kontrolovat Pavlíka se Zuzkou, měl jsem o ně strach, šílený… Asi za týden, co jsem se vrátil, se do mě Martina pustila:

„Proč jsme nikdy nejeli k moři…? Proč si nepořídíme… auto. Novou pračku. Zahrádku?“

„Já nevím… jsou to jen věci… co potřebujeme, máme,“ snažil jsem se ji utěšit.

„Co ty potřebuješ… ve svý sobecký jednoduchosti.“

„Co je důležité.“

„Pro tebe možná. Jinak pro nikoho.“

„Martinko,“ hladil jsem ji po vlasech. „Já… nevím.“

Neuhnula a držela. Tak dlouho jsme se navzájem nedotkli, bylo to toporné… stáhl jsem ruku.

Honilo se mi toho v hlavě moc. Ale další večer, snad mi tma přijde na pomoc… studená sprcha. Zalaškoval jsem pod peřinou:

„Marti… pojď… nespat.“

„Jsem unavená… ale někdo si ani nevšimne… co já ještě můžu chtít.“

„Ne, je tma.“

„Bolí mě… všechno.“

Nakonec mě odstrčila a zprudka se otočila na druhou stranu, ke zdi:

„Dej mi pokoj.“

Schoval jsem hlavu pod polštář. Martina usnula, ale za chvíli se začala převalovat, až se rozbrečela, jak vedle mě musí trpět, nad zpackaným životem a roky, co jí protékají pod rukama… kvůli mně. Co mohla a už nikdy nebude mít… už jsem ji neutišil.

Musel jsem ven, pryč, pryč, mlčel jsem a pil, moc… a od té doby pořád, chtěl jsem to přepít, utéct jak malej kluk od rozbitýho okna.

Ale nic jsem nepřepil.

A ze stínu vyskočil pidižvík, neomylně a přesně, ale už se nesmál. Jen zvedl ukazováček:

Co sis navařil, si vyžer… proč si tam vlastně jezdil, kdo se tě prosil… člověk musí bejt z kamene a hledět si svýho… pivíčka, tlačenky z vepřovýho… nemůže si dovolit trapnej soucit, falešnejsentiment… co teď? popichoval mě.

Všechno, řval jsem a snažil se ho setřást.

Poslal jsem ho do prdele… a pak i sebe… i Jehovu, kde byl, vyčítal jsem a prosil a pak už jen křičel… proč mlčel a kde se flákal, když uhlíky žhavily pohrabáč, kde se zapomněl a proč musel, kurva… proč musí chlastat zrovna teď, když ho nejvíc potřebuju.

A kde, kde jsem byl já?

Z unaveného diváka, pochrupujícího v bezpečí setmělého hlediště, byl herec, hlavní padouch kočovné společnosti. Reflektory mě táhnou na prkna, stojím v ostrém světle a vykrucuju se a vymlouvám, obecenstvo se popadá za břicho… Zamotal ses, křikl někdo ze tmy… bez ručení… Vinen, zívl druhý… kladívkem o stůl… v plném rozsahu obžaloby, písklo zezadu… tři šestáky padesát… potřetí… Klid prosím, nebo nechám vyklidit, zastepovalo kladívko, třísklo o stůl… Ano, sklonil jsem hlavu, je to má vina, veliká vina, nikam už se před ní neschovám, neuteču. Nastavil jsem ruce a trhal si vlasy, aby Jožkův meč neminul… kdo neskáče s námi, skáče proti nám… lynč… lynč.

Skandovaný potlesk, a najednou ticho… a místo lema sabachtani sebestředně bolestínské výčitky:

Ve které zavšivené putyce a s kterým skřetem jsem chlastal, když mě někdo, kdosi vedle mě, potřeboval a čekal, až se uráčím vystřízlivět, sestoupit ze svých oblaků na zem… a já o tom, v zaslepené pýše, s rukama nad hlavou nebo omotaný kolem mísy, schoulený na lavičce v parku nebo židli na shromáždění, uzavřený v kolébavém bezpečí svých stěn, rozpláclý jako žába a půl kroku od nirvány, nevěděl?

Už nebylo žádné kdyby ani proč.

Jen… drátěným kartáčem, rezavou rašplí přes chlopně, a palčivá otázka, ze které se nikdo nevykroutí ani před ní nezaleze pod zem, nepřekřičí ji ani nepřepije:

… kde?

Pan Cibulka četl z poslední Strážné věže, ani jednou se nezakoktal a nezajíkl, jeho hlas nestoupal ani nepadal, dokonalý a přesný, šedivý. Už jsem ho neposlouchal, obrysy se rozpíjely. Díval jsem se skrz něj a ptal se Jehovy, proč vlastně potřebuje nás a Společnost, proč jeho vůli smí tlumočit jen několik lidí Betelu, kteří sami sebe prohlásili za věrného a rozvážného otroka. Proč nedovolí, aby se na něj někdo, kdo hledá a bloudí, obrátil přímo.

Ptal jsem se i jeho syna, ne trápeného chlapíka na kříži, ale syna nazaretského tesaře, kluka ve vytahané košili, který se honí po ulici, hraje si s třískami nebo se šťourá v nose… Proč otvírá náruč a zároveň se klidně dívá do děr v zemi a plesnivých chatrčí, mlčí?

Přitom stačilo tak málo: zpomalit, zastavit se a aspoň chvilku se dívat jinýma očima, mluvit cizím hlasem, myslet a cítit, nekoukat jak sůva, ale něco udělat, aspoň to zkusit… pak rychle přejdou silácké řeči, vůle k jakékoli službě.

Jak jsem ho nenáviděl, za nesmyslné chrámy a Sály Království, za kamiony brožurek a dokonce i za Irenu.

Styděl jsem se za vlastní omezenou a strnulou vážnost: museli jsme odevzdávat všechno, co jsme při službě dostali. Peněz moc nebylo, ale jednou jsem do kasičky protlačil pytlík třešní, ulepený až za ušima, a vosy mě obletovaly, i paní Drozdovou, když pokladnu čistila. Ale příkaz, ne, doporučení vé-er-ó byl zákon.

Ještě před pár týdny jsem dokázal nadrobit dovnitř i bábovku. I kázat o posledních dnech a že už se studovat nevyplatí. Myslel jsem na Průchu, který myslel mnohem dál a za roh, vlastní děti dál posílal do školy a opravoval barák, zateploval fasádu a na střeše měnil tašky.

Ale ve službě, na náměstí, jsem ho nikdy neviděl.

Bylo mi zle i ze sebe, z balíků barvotisku i nenávisti, kterou jsem pomáhal šířit. Šlapal jsem po poraženém zlatém teleti, ale nevšiml si, že jen pomáhám na sokl jiným, ještě obludnějším zvířatům, jak starý rutinér tahám z rukávu citáty a slova přebíjím Janem a Pavlovými listy Soluňským a Galatským, s brožurkami proklatě nízko.

Snil jsem a vzhlížel, ale přitom jsem se jen díval do křivého zrcadla, jako poslední jouda z pastoušky jsem naletěl a nechal se připravit o všechno.

Čert vem barák i pinožení a půst na poušti. Ale slepotu jsem si odpustit nedokázal, ani lehkou ruku, kterou jsem tak snadno zpřetrhal všechno, co se zpřetrhat dalo.

Myslel jsem na náš na-pros-to-přes-ný výklad každého slova i spojek a předložek, bezradné čekání na pokyn Betelu, kterým veršem vyložit každý pšouk, a místo rozrážení tmy, třeba i bílou holí, vyplňovat předem připravenou šablonu… Myslel jsem na překlady, opravy a výklady, tolikrát změněné a přepsané, i na Kralickou bibli po babičce, zavrženou… jestli obálka té knihy, nádoba, není prázdná, a slova uvnitř a víno jsou dávno přeměněné, zvětralé, protože všechno se vyvíjí a mění, rodí se a zaniká, nikdo a nic není ušetřeno, ani slova… z pohybů a těkání byly rozpory, vlasové trhliny v přesné a dokonalé stavbě, pan Cibulka je kostrbatě vysvětloval a většinou to zamotal ještě víc… proč by právě Bible měla zůstat dva tisíce let neměnná, strnulá? A náš Překlad jediný? Když něco i tak věčného jako kámen zvětrává, žije?

Na Vraní skále u Zdic, na pětkové Dušičkové cestě, jsem se, ještě s Milošem a Jarynem, tolikrát vyhoupával přes převis, naslepo a naučeným švihem, protože to místo nešlo dobře odjistit, a s vírou, že za hranou je chyt jak prase, madlo, a nevylomí se, protože už na něm visely ruce stovek horolezců v pohorkách a přilbách, i práskačů, pavouků v lezačkách a zaprášených maglajsem… a kousek nad převisem už je ocelový kruh a pak už docela lehce po plotnách a komínovou spárou mezi oba vrcholy… ale ruka hrábla do prázdna. Než mi docvaklo, že celý blok buližníku je pryč, už jsem letěl. Jaryn mě tenkrát chytil, ale stejně jsem se o pár metrů níž rozmlátil o skálu a smrčky.

Přitom jsme se vrtali v samých nimravých nesmyslech. Věrný a rozumný služebník podle ekumenického překladu, nebo věrný a rozvážný otrok podle Překladu Nového světa Svatých písem? Asi ano, když jsme to řešili celý týden.

Věrný a rozvážný otrok byla právě Organizace, vaše nová Matka, skandovali řečníci na sjezdu a potom opakovali starší a dozorci při biblických přednáškách.

Už jsem neměl mámu a tátu, ale Otce podle třiadvacáté kapitoly z Matouše, a Organizaci, Matku. Ale najednou jsem nevěděl. Jestli je skála k opření a obelisk… nebo nenápadné a těkavé změny.

Co když jsou verše jen tenké skořápky a slova pod nimi nejsou ztuhlá a absolutní, ale pohyblivá a měňavá, plná děr a prostoru… a život že není ovčín. Ani čekárna na apokalypsu a smrt… jako u zubaře.

Svědkové, bratři a sestry nejsou nic víc, ale ani míň než… ne vyvolení ani navštívení, ale… lidé. A nesvědčí Jehovovi, ale svým představám a svému strachu, sobě.

A Organizaci si vydržují, jen aby o jejich strach pečovala a hýčkala ho, trpělivě, obětavě a nezištně. Jako květinku. Aby míza nevyschla.

Protože nejen obraz Jehovy, ale Jehova sám, stařec z brožurek, nebo dřímající hodinář, bezradně štelující neposlušná a rozběhaná kolečka, loutkář tahající za nitky a stéblo na hladině nebo hůl k opření, něco nahoře, nad mraky, policajt… není víc než ochočené zvířátko, chundelaté koťátko s mašličkou. Jen sádrový odlitek a další sloup… vertikála.

Ne sama o sobě, ale postavená. Obyčejnýma rukama.

Pes, vrtící ocasem v jednom směru, zleva doprava a zase nazpátek, jednoduchá náhražka a hračka, černobílá odpověď na něco tak složitého a barevného, jako je… třeba obyčejný den.

A možná by bez rukou, které ho vynesly nahoru, uplácaly z hlíny a pozlatily, vůbec nebyl.

Už jsem ho ani nemohl nenávidět.

Když nebyl, ani se jménem, Jehova, nebo opatrně, po jivrejsku nepojmenovaný B_h, Pán a Hospodin, jsemkterýjsem… nikdo. Rovná čára na všech svodech. A předtím byl, protože jsem ho dovnitř sám pustil. Jako strach, závist nebo hněv, které jsou, jen když člověk dovolí, aby byly… a když pak ztrácel síly a polehával, pořád jsem ho hýčkal, opečovával a rovnal mu polštáře, a nakonec křísil. Vím, je to nesmysl, ale Jehova není, protože byl.

Hledal jsem ho i v kostele, jako většina bratrů a sester, když od nás odešli. Hledal jsem ho v sochách a točených sloupech, obrazech mučených svatých i zpráchnivělých kostech za sklem. Kněz četl do mikrofonu a liturgie jela bez zadrhnutí, líně a zabydleně… nebyl tam.

Utekl jsem před andělíčky s šalmaji na obláčkách, ztuhlými v neživé dokonalosti, i před drnčením – na dva akordy a přes všechny struny nahorudolů jak od táboráku:

… tebe milujii, tebe chválíím a vzývám, Pane můůj… jenom On změnil můj život, vyvedl mě z temnoty… jsi přítel můj, láska máá, co život dáváá, tebe milujii…

Nezlobte se. Tohle už ne.

Vzpomínám, jak jsme si začínali kolem sebe, v šedivých a ztrácených dnech a letech, dělat trochu místa. Na trochu chtěnou, krátkodechou páteční romantiku cancáků, potlachů a zalamování palců na nádraží. Jenže čundráci i s šerifem, všichni jsme o téhle hře a útěku do svých a opravdových arizon, modré trávy v tenesí a plání zelenejch, dunících pod kopyty stád, věděli.

I Jaryn a Jožka s Milošem, když jsme cestou z hospody hulákali, že budeme vínečko pít, dokud budeme žít. Věděli jsme, že jsme na mraky a ráno už nebudeme. Jen znovu, u ponků, přepážek a rýsovacích prken, zařezávat.

A zpívat, jak unavený horolezec sedí u slaňovacího kruhu a nyvě civí do dáli, jsem nikdy neslyšel. Přestože jsme tolikrát seděli u slaňovacího kruhu a nyvě civěli do dáli.

Na vrcholu mlčel Jaryn i já a dokonce i ukecaný Jožka. Až pak, po slanění nebo v hospodě, jsme si trochu ulevili a zakurvovali. Že nás sviňa nepustila… ale zpívat o krásné cestě z temného hvozdu na prosluněný vrchol, když k pádu, naprosto skutečnému a někdy definitivnímu, bylo tak blízko? Ani náhodou.

Ani po sedmi pivech a třech velkých borovičkách, nikdy.

Zdálo se snadné nepřijít na shromáždění, nepřevzít svou hromadu papíru, přestat tajtrlíkovat na náměstí a zvonit u cizích dveří. Znovu začít jako dřív, jako ostatní, kteří se zbytečně netrápí a nenakládají si na hřbet víc, než unesou. Třeba ráno vstát a jít do práce a odpoledne se vrátit domů, v sobotu s dětmi do lesa a večer na fotbal nebo do hospody.

Neužírat se nad každou kurvou, která vyletí z huby, když se člověk opaří nebo na zahradě stoupne na hrábě, neřešit zásadní a neřešitelné di-le-ma, jestli je zločinem v Sálu pšouknout nebo se venku vymočit ke zdi, do trávy. Dát si k večeři pivo nebo si ulevit před usnutím.

Ale… co dál?

Nad ránem, z šera a polotmy ke mně přicházely stíny, hlavy bez očí, zakuklené plachetky bez hlav, a zase odcházely, pod burkami, imámskými pytli pro ženské, bosé nohy pleskaly o dlažbu, o rezavou kosu občas křísl brousek.

Kolikrát mě nohy přivedly k Sálu, už jsem sahal po klice… nebo se postavil na své místo v rohu náměstí a až pak si všiml, že vedle mě neleží balíček brožurek. Nebo jsem, ze zvyku, zazvonil u cizích dveří a pak nevěděl, co říct.

Všechno se obrátilo. Jako strany kurtu při tenise, rub a líc mariášnické karty. Na vlastní kůži jsem poznal, když se někdo, třeba pan Folprecht, rozhodl odejít: Člověk je Svědek a vážený bratr, a byl večer a bylo ráno a den druhý a najednou není ani Svědek, ani člověk. Jen něco menšího než prašivý čokl od popelnic.

Neměli jsme inkvizici.

Katolickou, táhnoucí v procesí, pod točenými sloupy chrámů s baldachýny, za pouťovým tyjátrem s vynášením plesnivých relikvií. Dozorce u čarodějnické hranice, černé pátery čistící knihovny od kacířských bludů a města od jiných, nepohodlných slov, knih… lidí.

Ani fízlovskou – svatá fousatá trojice – která jen vyměnila procesí za průvody pod tribunou, jezuitské sutany za kožené bundičky a monstrance za mávátka.

Ani protestantskou, obrácenou dovnitř, ale o to přísnější. Měli jsme laskavý a milosrdný Právní výbor. Podání ruky nad kouřícím čajem, úsměv pana Stratila: „Svěř se nám, bratře, co tě trápí.“ A rozloučení ve dveřích, také s vlídným úsměvem a úlevou, že to nebylo tak hrozné.

Ale po čtrnácti dnech: dopis z odbočky, studený a tvrdý. Z důvodu ztráty způsobilosti… jak jinak.

Co jsem mohl čekat, když už jsem povýšil na služebního pomocníka a už mi svěřili i to, co nevěděli bratři a sestry, kteří jen chodili po bytech? Starostlivé vrásky na čele, chápavý úsměv… učil jsem se rychle. A začal jsem učit i ostatní. Už jsem dokázal vést Školu teokratické služby, vzít si stranou a poklepat po ramenou, vystoupit s přednáškou. Všední, bezbolestná rutina. A opojný pocit moci.

Právě z lehkosti, se kterou jsem si zvykl učit… ne, ovládat ostatní, se mi dělalo zle. A vůbec nešlo o nic podstatného, jen jsem si zkusil, když pan Cibulka onemocněl, dirigovat: běžte nalevo, postavte se prosím, utišme se, přátelé… a všichni se postavili a přestali mluvit… stačilo ukázat a šli.

Styděl jsem se za uslintaný silikon vytékající zpod novin i za skrýš za druhou řadou knížek. Styděl jsem se za domovní důvěrníky, cifršpióny a bretšnajdry, co se mi rozvalovali v hlavě, placené a s orlíčkem, i snaživé, slídící z přesvědčení.

Já, jenom Já… majitel Pravdy, vyplechovaný zevnitř a s představou vlastní busty na soklu, vysoko nad obyčejnými, řadovými Svědky… Budu sloužit i po vyhasnutí, staré rituály nahradím novými, protože už nebudu umět nic jiného?

Jen šifrovat do zkratek týdenní výkaz a neptat se po smyslu, tiše a pro sebe, ale udržovat provoz a chlubit se, nahlas: „už máš splněno… máš hodiny?“

Kolik hodin je třeba, abys poznal Pravdu?

Kolik domů a klik?

Ale zároveň jsem si prohlížel volné ruce, udivený z přetržených pout.

Ne, nedávám vinu nikomu. Sám jsem se zavřel do útěšných pelíšků a přikoval do bezpečných, studených zdí. Ze strachu ze složitých, zauzlovaných cest, tak barevných a různých… lidí?

Není žádná jednoduchá, čistá radost, a rovná a dokonalá cesta není cestou… ale to vím až teď.

Potkal jsem Irenu. Bolelo mě její břicho, klín s houštinou slepených chloupků, i prsa, přezrálé hrozny. Irena se kolébala po chodníku jako zralá hruška, džbánek vína, a já jí toho chtěl tolik říct, pošeptat, zakřičet. Ale ona už mě neviděla, její oči se dívaly skrz mě. A přitom všichni věděli, že ji teď šoustají starší i pomocníci našeho sboru. Ne proto, že by byla kurva a šlapka, ale protože je zvyklá poslouchat a správné je, co jí řeknou. A že s ní spali i dřív a já jim jen šlápl na kuří oko.

Až její bratr mi řekl, že jí doporučili, aby už se mnou nepromluvila.

A ještě že jsem naivní blbec. Protože jsem si nevšiml, že jeho pošahanou ségru na mě, když viděli, že mám v rodině problémy, nasadili.

A svině že jsem, protože jsem ji zneužil, ve svý neskonalý pomocnický dobrotě.

Nezištně, jak jinak, zkřivil úsměv a já mu ho chtěl rozbít… nic jsem neudělal. Jen jsem stál a díval se za ním, jak odchází.

Ani ostatním sestrám a bratrům ze sboru nic nenařídili a nezakázali, jen naznačili, že se od nich očekává. Přístup, postoj. I kvůli mně znovu četli o Jidášovi, z Marka:

„Běda tomu, který zrazuje… pro toho by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil.“

Také řekli, že jsem potápějící se loď, a varovali, abych je nestáhl pod hladinu. A protože mě Jehova zatratil, nejsem a nikdy jsem nebyl… A mé jméno ať je navždy zapomenuto a vymazáno z paměti a srdcí všech sester a bratří.

Ten večer padlo hodně velkých, definitivních slov.

Ráno jsem našel schránku začerněnou fixem a štítek na dveřích sloupnutý. Zívala na mě jen rýha. Tak za mě nějaký bratr nebo sestra dokončili, co jsem začal už před časem s titulem.

Ale jméno jsem si vzít nenechal a jizvy po nožíku hojil lepidlem a izolepou. Skoro každý den, až to, škrabaly, přestalo bavit.

Teprve když se rozplynul mrak a z očí spadla mázdra, viděl jsem, jak stojím sám, zraněný a nahý, vysvlečený snad i z kůže, proti všemu a všem… Protože první laskavostí, kterou Společnost pro každého nového bratra nebo sestru udělá, je, že ho odřízne od lidí, kteří se o něho bojí a zkoušejí mu pomoci.

Půjdu za Martinou a třeba i kleknu, aby mi odpustila a vrátila se ke mně, i s Pavlíkem a Zuzkou… a zkusíme začít znovu a jinak.

Jestli najdeme sílu… a jestli všechno, co bylo předtím, ještě nezkažené a čisté, není jen další vylhaný sen a ráj, kde neprší, mana padá z nebe a jablko pořád visí na větvi a bez červů.

Jak jsme se milovali, než přišel Pavlík, pořád ji vidím, měkkou a kulatou, jak sedí v trávě, zpocená a zadýchaná… a já vedle ní, vysušený jak treska.

Tak rád bych se vrátil.

Ale… jak se dá obrátit proud, řeka?

A kolik sil stojí první krok?

Protože kam neznamenalo střechu a zdi, ale židle… vrátit se někam znamenalo vrátit se k někomu.

I Jaryn, Miloš, Jožka, kteří se mnou kdysi lozili po horách a pili kořalku a pivo v černých krčmách, byli pryč. Všichni už se naučili přede mnou zamykat, před mým oblekem a kazatelskou aktovkou… co bych dneska dal za to, kdyby na mě někdo v noci hvízdl, ať nevejrám a pohnu, protože za hodinu jede vlak.

Otevíral jsem okno a hledal mezi chodci vlasatého Jaryna pod kletrem, chodil jsem dolů a poslouchal z ulice, jestli funguje zvonek… nic. Jen ticho.

Ale něco zůstalo, nejasné, neurčité obrysy v mlze… hory.

Zavřel jsem oči a viděl je naprosto jasné a osvětlené, v mracích nad obzorem, cítil je v nohách a přitom na dotek blízko.

Vytřepal jsem batoh, starou usárnu, z pavučin a zabalil do ní spacák a kus chleba. Víc jsem nepotřeboval. Postavil jsem se na výpadovku se zdviženým palcem a pak, poprvé po tolika letech, jsem nespal v posteli, ale v kukuřici někde za Žilinou, k ránu padla rosa… ale stejně mě pak, zmáčeného jako hastrmana, brali na stop.

Ne, nejsou zlí, ani Svědkové… jen zranitelní a slabí a někdy jen stěží dorovnávají dech. Cítil jsem pod nohama pevnou ubíhavou cestu, ale nenávist a lítost už ne, ani ždibec.

Autobus do Jalovce, poslední dědiny pod horami. Pro Jalovčany všední den, cesta z nákupu nebo úřadu, od doktora… pro mě svátek.

Stoupal jsem medvědí, Bobroveckou dolinou a průzračná voda pod pěšinou přeskakovala kameny. Nechal jsem za zády smrky obrostlé lišejníkem, zakrslé břízy a jeřáby a zastavil se na prameništi, v houpavé rašelině, mezi ostrůvky kleče, rezavé a zaprášené pylem.

Vlevo rostla pyramida Sivého vrchu, vpravo se táhl široký Salatín, větrná hora. Jednou jsme se pod ním tlačili ve stanu a blesky trhaly oblohu na kusy, světla jako v poledne a ráno se všude kolem blejskala vrstva ledu. Vyšli jsme si jak na kolonádu, nalehko, ale nakonec jsme měli co dělat, abychom se dostali dolů… a za ním, ve Skriniarkách, se další zimu pode mnou utrhla plotna těžkého sněhu, a kdyby Jožka s Milošem nezalehli na cepíny a pak nešli po lanu a rychle mě nevyhrabali, našli by mě až v létě, až ze Spálené doliny odtečou zbytky sněhu a ledu.

Dotýkal jsem se rozpálených jehlic a kamenů, nabíral do dlaní vodu, opatrně, abych nezakalil, a chrstal ji do očí, a docela normálně brečel.

Protože jsem byl sám a protože tady, mezi kopci, byl můj domov, Roháče byly moje hory a já se k nim vracel jako ke staré lásce. Ale… přece jiný, změněný. Už jsem nechtěl dobývat a pokořovat, ani se pyšně rozkročit na vrcholu a zakřičet jóó, opojený vlastní velikostí.

Stoupal jsem, omámený úžasem, že se znovu můžu přiblížit a dotknout, jít.

Na Brestové jsem stáhl boty a za tkaničky je přivázal na bágl, i ponožky, už zpocené a zapařené, aby ve větru uschly, a stoupal jsem dál bosý. Kolem byly hory… takhle, když jsme se vraceli ze Šar planiny, jsme procházeli mezi sloupy Gazi Husrev-begovovy mešity v Sarajevu a Hadži Muharemovy džamije v Jajce, jen půl roku před tím, než ji zničily granáty a zupácká nenávist, namyšlená malost a krysí a docela nekřesťanská pýcha.

Když se Pavlík učil chodit, ještě se držel stolu a vrávoral na slabých nožkách, ale zářil, protože nejen jeho nohy, ale i hlavička překonala strach a našla odvahu pustit se stolu a máminy sukně. Smál jsem se s ním a najednou jsem vyrostl a zpyšněl prvními krůčky. A plný až po okraj, přetékající otcovskou pýchou, jsem si vzpomněl na Armstronga: je to malý, nepatrný krok pro brableniště, ale velký pro ferdu… stejně jsem se zastyděl za zbytečná slova, která jen tak pouštím do větru. Nežvaň, okřikl jsem se… ale v tu chvíli jsem to tak cítil.

Malé ve velkém, velké v malém.

Vzpomněl jsem si na jiný chrám. Troubení, zvonění a bubnování lámů na Svajambhunáthu nad Káthmándú, kam vedou zpočátku mírné, ale stále strmější schody, až se na poslední stupně člověk, poutník, musí vytáhnout rukama.

A napadlo mě, že právě kvůli těm schodům vedle sebe už tolik staletí v pokoji a míru prorůstají do sebe svatyně, a nikdo neví, kde končí jedna a začíná druhá, Buddha v lotosu vedle Šivova bubínku, třetí oko vedle Kálí a Durgy, dunivé mantry vedle obětované rýže a opic, hulmanů, kteří loudí banány a z kožichů si navzájem vyšprtávají blechy.

Jel jsem do Nepálu, abych ho změnil, stopami bot ve sněhu, občůrnutím stromů, skal a čortenů, dobytím… a hory změnily mě. Ještě v letadle jsem lepil nos na sklo, očarovaný štíty a vrcholy, tichem věčného ledu, a vracel jsem se a myslel… na lidi. Kteří tam dole, pod křídly a mraky, putují, pomalu a po svých a protože musí, kteří mrznou v kamenných chýších bez oken a zároveň hřejí… protože hřát musí.

Bhaktapúr… Myslel jsem na pouličního hrnčíře, jak sedí na zemi, nabírá hlínu a v prudkém slunci krouží pohárky, které slouží pro jedno napití a pár hltů čaje, a hned se vrací, rozbité a znovu zašlapané do cesty.

Obyčejná hlína a za deset minut stejná… a přece jiná, přetvořená hrnčířovýma rukama.

Myslel jsem na drobné prsty jeho ženy, jak sázejí do bláta tisíce a tisíce sazenic rýže, a večer se směňují do milionů titěrných hedvábných uzlíků… myslel jsem i na ruce, které sejí konopí i nařezávají makovice.

Myslel jsem na děti, které capkají ve sněhu a ukapává jim soplánek, i na nosiče z prašných cest, kteří o horizontálách ani vertikálách nepřemýšlejí. A přitom právě oni, ne kameny, sníh a led, dávají horám smysl. Svýma nohama, bosýma nebo v žabkách, hřbety naloženými kládami a hromadami chrastí, i rukama, které prosekávají pěšiny a z kamenů skládají dlouhé, schodové cesty, ztrácející se v mlze. Rukama, které si na džungli vyvzdorovaly terasová políčka, šplhající z úzkých, tmavých údolí až do mraků.

Jen tak, z radosti, jsem se zkoušel škrábat na skály, přeskakovat a spouštět se zase dolů. Ale už jsem nesnil o žádném vrcholu. Směšné mi přišly všechny hádky s Jarynem a Voškerou, kdo na Batizák, Kačací nebo Gánek vylezl rychleji, kdo si vystačil jen se smyčkami a vklíněnci a do spár natloukl méně skob. K smíchu bylo mé bývalé já, zpocený shrbenec pod báglem, supící nahoru, s hlavou nesvobodnou a připoutanou k vrcholu, ale jinak slepý, hluchý.

A já už vážně nechtěl počítat metry a vteřiny, ani hlídat a poměřovat, jestli třeba soused nemá rychlejší auto a větší klacek… nic. Protože ani hory nejsou vysoké nebo nízké, krásné nebo kruté… prostě jsou.

Dokonce už jsem nechtěl hledat cestu, kterou ještě nikdo nepřelezl. První už také bylo prázdné slovo. Už jsem nechtěl nic, možná jen… zlehka se dotýkat skály a poslouchat vítr mezi kameny, po tváři rozmazávat borůvky a pak ležet a očima tlačit mraky.

Když jsem v Mikuláši čekal na vlak, zašel jsem znovu na pivo. Já, polepšený ožralec a vožgrunda, který dřív nesnesl, že by někdo vypil víc než on, se vrací a pokorně klepe na dveře… Usrkával jsem hořkou pěnu a vedle u stolu seděli zpocení a zaprášení chlapi, kteří překopávali rygolem silnici a z horka jim vyschlo v krku. Vstal jsem a dovolil se, jestli můžu přisednout. Nejstarší poposedl, aby mi udělal místo, a podal mi ruku: „Gejza… Andrej, Laco, braťja,“ ukázal na ostatní.

„Martin… myšák.“

V šeru mikulášské krčmy jsme upíjeli pivo a povídali o ničem a mlčeli, unaveni z cesty a horka.

Venku se roztékal asfalt a z nádraží odjížděly, jeden za druhým, vlaky.

Zase budu chodit po horách, vynášet pytle koksu a bečky s pivem na Zbojnickou nebo Térynku, dolů nosit prázdné lahve od plynu a odpadky a večer sedět s horolezci, nosiči a turisty. Nemyslím připeklé polehávače zívající v písku. Spíš jiné, nenormální a divné, kteří kouřová skla autobusů a klimatizaci na pokoji nepotřebují. Nalehko s nimi vyběhnu na Baraní rohy nebo Malý Hadový, budu se brodit sněhem, hvízdat na sviště a čekat, až zapadne slunce. Natruc, a ať se kavárenští estéti a tlachalové třeba… posadí.

A někde dole, už ve stínu, bude chata a v ní zarostlí Jarynové, kteří se večer zlískají borovičkou a v noci si navzájem pozašívají rukávy a přehodí tkaničky, že je pak musí deset lidí přemotávat, a krém na opalování vtlačí do tuby místo zubní pasty… a když se poperou a málem uškrtí, na dvě tři hodiny se natáhnou na palandy a lavice, ale brzy ráno, ještě za tmy, budou stát pod stěnou, utahovat úvazky a navazovat se na lano.

Aby byly jen hory… lidé.

Konečně doma, bez protivného, krysího strachu ze světla, průvanu… ale ze schránky jsem vytáhl dopis, od Martiny.

Když pak přijela, rozplakala se.

„Pavlíček… můj, náš Pavlík, je nemocný.“

Hladil jsem ji a Martina mi vzlykala na rameni.

„Mají ho operovat, nebo ne, zatím… nevím, už nemůžu dál… nemám sílu.“

Jen chvíli, nepočítal jsem minuty ani hodiny a byl šťastný. Že mě její vlasy píchají do očí a nosu, že můžu předstírat, jak jsem silný, utěšovat ji… Sobecká sviňárna, a nakopal bych hyenu, co se ve mně třásla novou nadějí… bál jsem se o Pavlíka, šíleně se bál, ale zároveň se… radoval. Že mi Martinu, jeho mámu a mou ženu, vrací, díky němu se mě znovu dotýká.

Že už zase můžu zvednout hlavu, a mezi námi už nemusí stát žádné sklo. Zašmodrchané uzly se rozvážou a všechno bude, může být jako dřív.

„Martinko, neblbni,“ těšil jsem ji, „bude to dobrý… přeháňka jakási… foukneš a bude pryč.“

Ale přitom jsem si přál, aby to bylo, ne teď, ale aspoň za minutu, za týden. Věřil jsem a nevěřil zároveň, musel jsem… doufat. Stáli jsme a hleděli si zblízka do očí…

… zvonek.

Dlažební kostka ve výloze, hasičská siréna.

Budík… a pak studená, ledová sprcha.

Ne, neměli kopýtka, ani rohy. Za dveřmi se usmíval doktor Průcha a za ním cestující dozorce, advokát, který se mnou kdysi u paní Kormyšové sepisoval závěť.

Martina ode mě odskočila, zasažená, kde to nečekala, otevřená a přistižená, nahá. Ustoupil jsem ze dveří.

Průcha se omlouval: „Moc nás to mrzí… nechci, nechceme jitřit staré rány a přijměte nejhlubší účast… i nově nabytou radost.“

A já jsem pořád šlapal dolinou a viděl lišejníky na skále, svůj nos od borůvek a Kotlárovce u piva. A té radosti jsem nerozuměl. A přitom, až moc dobře.

Nenechají mě jen tak přejít na druhý břeh, přitáhnou si mě jako psa za obojek, nakrátko… Ještě chvilku mluvili, ale už si nic nepamatuju, všechno skrz mě procházelo. Až potom, když Martina za sebou zabouchla dveře a vedle v pokoji vztekle křápala nádobím, dozorce mi neformálně, přesně podle příruček, tiše a diskrétně připomenul: „Mimochodem… je tu ještě… řekněme jistá, ehm půjčka… pomůžu vám: daň, notář… bylo by vhodné tuto, ehm… záležitost… urovnat a dotáhnout.“

Než odešli, poklepal mi na rameno. Díky, taťko, za radu… a přitom byl mladší než já.

Zíral jsem do zavřených dveří, ze zrcadla na mě necivěl klaun s červeným nosem, jak jsem si ho vysnil, ale zpitomělý hlodavec uhranutý krajtou, a Martina se vztekala:

„Ještě ty dva… čert nám je byl dlužnej.“ A pak už jen chodila, pět kroků sem a zase zpátky, a se vším, co jí přišlo pod ruku, knížkou, hrnkem i svetrem pohozeným přes židli, třískla. Zahrozila ke dveřím:

„Když je někdo doktorem, ještě to neznamená, že nemůže bejt docela obyčejný prase.“

Polámaný hřbet, střepy, a pořád: „Kurva… kurva.“

I soused, Holomek, vykoukl ze dveří, co se děje.

Když jsem Martinu pozoroval – byla pořád má žena, nebo už ne, nevím, už dlouho jsme od sebe byli pryč – všiml jsem si, jak jí přibyly vrásky, najednou byla jako sražené mlíko, ustaraná a unavená.

Ještě křikla: „Mně… dokud budu živá, už žádnej jehovista mi přes práh nepřekročí.“

A nakonec rána.

Dveře za Martinou se přibouchly.

Prudce, neodvolatelně.

Ale ten práh… Martina s dětmi se ke mně nevrátila. Ani neřekla proč a já neměl sílu ji zastavit, ani se zeptat. Všechno ještě bylo živé, nezajizvené, drásavé. A možná to tak bylo lepší. Protože bych je ve svém krcálku těžko mohl někam uložit, a taky jsem se styděl. Za byt, náš dům a peníze, o které jsem je připravil, a nejvíc za sebe.

A samota je smutná, děsivá, studená… děvka.

Bloumal jsem ulicemi, bez cíle. Někdy jsem se přistihl, jak stojím na mostě a dívám se přes zábradlí, nebo u trati, křehké párátko proti rychlíku… jak sedím u řeky a pod jezem se točí víry, nebo v parku zkouším sílu větví. Někdy stačilo málo. Aby se na mě prodavačka nebo úřednice za přepážkou utrhla, na ulici se někdo zaškaredil, abych otevřel noviny nebo z výkladu zablikala televize. Všechno mohlo být poslední kapkou a skočit bylo lákavé, krásné… definitivní.

A přitom jsem se bránil, poroučel nohám, ať vypadnou z lesa a zdrhnou od kolejí, sbíhajících se do jednoho bodu kdesi daleko, daleko.

Nedaly se… a když mi výtaháři nechali klíče pro domovníka, vylezl jsem po žebříku do strojovny a na střechu.

Kolem, pode mnou… hranaté domy a ježci z antén, dole chodili lidé menší než mravenci, jezdila auta – pomalé plechovky, hračky na klíček. Stál jsem na kraji a držel se hromosvodu, točila se mi hlava, a dole… holomčata, kluci se dělili o svačinu s olezlou kočkou a cvičili ji chcíplou myší na provázku, holky pištěly… seběhnou se a budou civět na mě, rozpláclého žabáka, hasiči spláchnou asfalt a sousedi budou přepínat kanály a hledat své šmírácké tváře mezi reklamami, k vepřoknedlu zkonzumují i mé odtékání do kanálu, šťastní, že se konečně něco vopravdovýho, mámo, stalo.

Stejně neskočíš, srabe… sykot v uchu.

Vlevo… prokurátor. Tvrdé rysy. Moje tvář.

Vpravo… obhájce. Neviňátko. Tvářička jak prdelka. Zase moje.

A vepředu soudci. Taláři pod státním znakem, jeden jako druhý, třetí jako… já.

A uprostřed, v ohrádce za brlením… kdo jiný. Svědek i obžalovaný, lítal jsem mezi židlemi i křesly a odpovídal, křičel a nadával sám sobě, diktoval do protokolu i zapisoval, v křížové palbě paragrafů… ustupoval jsem k zívajícím dveřím strojovny, ke stožáru s anténami… nic jsem necítil, žádné světlo mi nešlo naproti… zbyl jen stud. Že jsem ani poslední krok nedokázal udělat, a zase, jako už tolikrát předtím, couvl.

Tma houstla… odháněl jsem ji, ale pořád na ni musel myslet. Nepostávala za dveřmi a nešmírovala pod okny, seschlá, vyzáblá stařena pod plachetkou, zastavující poslední mělký nádech… Viděl jsem průsvitnou dívku, jak podává ruku a nabízí vydechnutí, úlevu od pytle kamení, všeho… už se nepamatuju, nevím… navštěvovala mě v noci, její modrozelené oči jsem potkával doma i na ulici, její šaty svítily na cestu, upatlaná košilka… Lakšmí, namasté; křičel jsem nevársky, a kde, u jaké krajnice mám složit náklad… už jsem neměl sílu vláčet ho dál, ani se poslat do prdele… ale zároveň jsem chtěl žít. Někdy už ne… a flekovala mě tvrdá, počtářská půlka vlastní hlavy, účetní, který už by také nejraději podtrhl bilanci a šel domů. Jenže pořád něco chybělo, nebo přebývalo? Manko… Ano, žít jsem chtěl, ale platit se zdráhal, místo rozdávání jen bral… pil jsem a zpíjel se, ale na účet těch, kteří mají všechno před sebou, jednou se zamilují, vypijou první pivo, poprvé padnou pod stůl nebo vezmou bágl a roztáhnou spacák a neusnou, ale budou sledovat blikající letadla a hvězdy, jak se otáčejí, a pak přinesou domů první výplatu a půjčí si na košík pro psa a možná i kočárek, taky první. Někdy už jsem byl rozhodnutý, že sám sebe a přebytečný řádek vystornuju… jen jsem nevěděl jak.

Všude mě pronásledovaly oči, ocelové, mstivé. Otevřel jsem dveře – chechtal se ze tmy. Vyskočil z ledničky, čertík, a vyplázl jazyk, bleble… Spláchl jsem záchod – poskakoval v proudu. Roztočil jsem kohoutek – chrčel z trubek.

A já myslel, že už s ním mám účty srovnané, že má dáti jsem vyrovnal stranou dal a přidal i něco navíc. Kostlivec může zatřepat hodinami a kohout brky, havrani zakrákat… a já obrátím list a začnu znovu.

Jenže zúčtování, už pod čarou, pokračovalo, a na dorovnání už jsem neměl. A upsal bych se samotnému satanovi, vlastní krev bych mu nacpal do chřtánu. Jeho černou bych chlemtal, šlapal po perlách a chrochtal… A přitom jsem ho prosil, i Jehovu, i když nebyl, umřel, rovná čára… ne, někdo, kdo se mi podobal, prosil Společnost, aby ho s kůlem navštívila a potrestala za bloudění, ale ne skrz toho kluka… Abrahám, když měl obětovat Izáka, poslechl, ale co jeho žena? Ne, Sára by s Jahvem vyrazila dveře, poslala ho do někam.

I Martina. A měla by pravdu. Protože nikdo a nic, ani tenkterýje sám o sobě, takhle zkoušet nemůže a nesmí.

Ale Martina byla daleko.

A mé kroky se znovu obrátily k Sálu Království.

Pan Cibulka seděl úplně vzadu, v poslední lavici. A starším sboru byl už několik týdnů… doktor Průcha.

Když mě uviděl, šel mi naproti, dlouho a srdečně mi tiskl ruku a švidral po ostatních, jestli se dívají, a nakonec mě vzal za rameno:

„Věděli jsme, že přijdete… Jehova, Společnost si velice cení vaší… ehm, oběti… a raduje se, protože znovu nalezla ztracenou ovci.“

Na shromáždění četl z Lukáše:

„Pravím vám, že bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“

Požádal mě, jestli může můj příběh poslat do Brooklynu, aby si Betel a pak bratři a sestry po celém světě na mém příkladu připomněli, jak Jehova miluje, a proto i trestá své neposlušné… všechny, kdo se provinili pochybami a jejich víra nebyla slepá a pevná.

Věděl, že bych přikývl na všechno, co by mohlo vyrovnat rozhozenou bilanci. Podle mě, mého názoru, pomalu jsem si v duchu sestavoval větu, kterou bych se vykroutil, ale starší mi četl z očí.

Už nemáte právo na názor, četl jsem já. Slova tu byla zbytečná.

Přikývl jsem, aby mě přitloukli na kříž, kůl i na dveře ve sto padesáti sedmi jazykových mutacích a milionech výtisků. Přikývl jsem, když mi říkali, abych svůj příběh ještě předělal a napsal, že jen díky Organizaci jsem znovu otevřel zaslepené oči. Souhlasil jsem se vším, i když jsem věděl, že se mi vysmívají a chtějí mě ještě víc ponížit, kvůli Ireně i pošetilé touze poskočit o stupínek výš, stát se starším sboru, možná i oblastním dozorcem… ale já už nechtěl bojovat.

Díval jsem se do země a chtěl a musel jsem říct a zakřičet, že Strážná věž má pravdu, a křesťan, svědek se má podle Páté knihy Mojžíšovy i patnácté kapitoly Skutků vyvarovat krve, i za cenu nejvyšší… tak lehce se o krvi čte a píše, když teče jen na papíře a z někoho, něčeho cizího… mlčel jsem. A další den jsem stál poslušně na svém místě. Už ne na obranu proti vlažnému světu, ne za Království, ale za sebe, na obranu… proti Strážné věži.

Po nebi šly mraky a po chodníku učitelka ze školky a za ní hejno žvatlavých vrabčáků, mihl se i starosta s kufříkem a Štefan Holomek s Vlastou v oranžových vestách pod námi vymetli smetí. Průcha mě chodil kontrolovat, cítil jsem jeho spokojené, šedivé a laskavé oči zapíchlé do mých zad.

Mlčel jsem, nahrbený a přidušený, v rohu náměstí se štůskem Strážných věží, na shromáždění i ve vlaku, podělaný strachem. V nemocnici jsem seděl vedle Pavlíka a styděl se vzít ho za ruku, dotknout se… z nešikovnosti a hlouposti, a nevěděl, co říct, abych zase všechno nepokazil. Vysvobodila mě sestra. Vedla mě na inspekční pokoj a měla malou, teplou ruku… zase jen zasranej soucit a shovívavá rutina… i lékař, sotva pár let po promoci, hledal slova:

„Je mi velmi líto,“ lezlo z něj, „ale dosavadní konzervativní léčba… zatím není příliš úspěšná.“

Mlčel jsem, i když mi dal k podpisu formulář, souhlas s operací… při vědomí všech známých i nepředvídatelných rizik a možných následků.

Ne, nemusí mi nikdo věřit. Ani pochopit.

Ale já jim ten papír, revers, nepodepsal.

Vrátil jsem se až v noci. Najednou… ze stínu před nádražím se vyloupl chlap. A hned ke mně… klidně bych obrátil kapsy a nechal se seřezat, už mi bylo všechno jedno.

Ani se mi neulevilo, když se z klobouku vyloupl… Cibulka. Ale už na první pohled jiný, než jakého jsem ho znal.

„Dobrý večer, noc…“ pozdravil, zdvořile a přesně, „můžu s vámi… na slovíčko?“

Ani nevím, jestli jsem přikývl. Pomalu jsme šli po ulici.

„Bratr, doktor Průcha, možná jste už o celé záležitosti slyšel, mluvil i o vás… Myslel jsem, tedy myslím… ne, nikdo neví, že tu na vás čekám… prosím o diskrétnost a důvěru, doufám, že to zůstane jen mezi námi.“

Šedivý oblek, šedivá ulice, zaprášené lampy. Cibulka kličkoval a přeříkával se, nepoznával jsem ho… bylo mi nanic.

„…vám chci jen říct… bojím se, že ve vašem případě, Jehova by si nepřál… vím, Strážná věž má pravdu, ale… nemá… asi mi teď nerozumíte, ale… nevím, kdo z nás dvou je uvnitř Organizace, a kdo venku… ať se vám kluk uzdraví… ostatní,“ kývl směrem k Sálu, „jsou hlouposti… dobrou noc.“

Šel jsem dál a myslel na něj, a že mu stálo za to chodit k vlakům, vždyť ani nevěděl, kdy přijedu… a co mi vlastně chtěl, když nic neřekl… snad, ve svém ale, vykutat zbytky člověka za ztuhlou fasádou, pod zaschlými slupkami, i když by asi neměl, nesměl… nemusel.

Zato strachu měl plné gatě, třásl se… i já, všichni jsme se báli, zítřka, smrti… že člověk byl a najednou není, že bez berlice a sloupu k opření, Jehovy nebo čehokoli, je slabý a zranitelný, sám.

A Cibulka, ještě nedávno tvrdý a nelítostný:

„Ne, mýlíte se… je překonaný renesanční a osvícenský blud, že člověk je mírou všech věcí…“

… že už není, zbavený úřadu staršího a ochranné slupky, jen co, nástroj a vykonavatel cizí vůle… ale už zase někdo?

Když jsem mu, ještě před několika týdny, opatrně namítal, že cítím úctu, respekt k přesvědčení – třeba i pana Folvarčného, i když s ním nesouhlasím, a ptal jsem se, proč se snažíme násilím změnit, co může měnit jen… starší vztekle listoval: „Všich-ni pra-ví křes-ťa-né musí vydávat svědectví. Je to Boží příkaz. Podívejte: Římanům, desátá kapitola… Korinťanům devátá, čtyři šestnáct v Listu Timoteovi… jasné.“ Kniha zaklapla. A nakonec už jen vzteklé: „Považuji se za… jsem křesťan, ne ňákej…“ a už s odporem: „…humanista.“

Ztráta pocitu naléhavosti… to už jsem znal.

A přitom, když se ohlédnu, nedokážu si představit nikoho, ani mezi Svědky, ani venku, kdo by ručil víc než pan Cibulka, desítkami let ve službě, i kriminálem?

Průcha i advokáti z odbočky, ti možná, ale Cibulka si určitě na žádný domek se zahrádkou nenašetřil. A v Právním výboru, kam ho pozvou, bude sedět na opačné straně stolu. Použitý, se svěšenými rameny, sám.

„Táhněte… i s Betelem, všichni,“ křikl jsem do tmy.

Jak jsem se nenáviděl, za tíhu zdí, které jsem nastavěl, i samozřejmou lehkost, se kterou jsem udával. Jak jsem si přál, abych nebyl… hrdina, ranař, když nikdo není v dohledu… ale stejně jsem se přikrčil.

Ze strachu z bolesti.

Ze strachu, že už příští sobotu budou na Škole číst o Ábelově beránku? Nebo o zlém Kainovi, jehož obilí Jehova odmítl? Ze strachu z prázdna a samoty… i ztráty.

I té největší, z otupění, ztráty… bolesti. Protože už mi všechno začínalo být lhostejné, už jsem neměl sílu se bránit. Ale žádná ozvěna, ani hrom neudeřil. Nic se nestalo.

A žádnou cibulku, ani šedivou a tvrdou, zapouzdřenou, ani syrovou a plačtivou, tak náhle a nečekaně svlíklou ze zaschlých, okoralých slupek, už jsem neviděl.

Příště, když jsem jel za Pavlíkem, mi Martina nabalila pyžamko od babičky. Bleděmodré, s obrázkem krtka v kalhotkách s kapsičkami.

Ale nedošel jsem. Postával jsem před vchodem, motal se mezi řidiči, kteří čekali u sanitek a kouřili, bloudil jsem chodbami, tak malý a slabý proti slovům, která za chvíli uslyším: tatí, proč… ne tiše ani s výčitkou, ale obyčejně, jako kdyby se ptal, proč je v noci tma, proč jste mi koupili… proč je voda mokrá a kde se potkají koleje… Ani mi to v první chvíli nedošlo, až pak… to pyžamko, tatí… má hlava rozpůlená, rozštíplé poleno a skála, do které křísne blesk, pramen v puklině… brečel jsem. Na okně svítili motýli, ale z temnoty, černých lesů a kyselých bažin se smál Jehova, bylo ho až po strop, tlačil se ven a přitom nebyl, protože jsem ho zabil, ale on se smál jako šílenec, který už nemá co ztratit a kam couvnout, blázen, já taky… Zvedal jsem ruce na obranu a současně se modlil, k někomu, kdo není, vím, jsem směšný… prosil jsem ho, aby přišel a vzal to za mě, na sebe… smál jsem se mu: koukni, jak jseš bezmocnej, línej… vyhrožoval: že při posledním soudu se nebude ptát Kristus, ale já a mám právo a musím se ptát: proč je třeba ke spáse jít těmi strašnými oklikami? Znovu jsem ho hledal, v tvářích lidí i korunách stromů za okny, ale viděl jsem jen sebe, svůj strach. Dusil jsem se a vrávoral k oknu… bylo zamčené… couval jsem ke dveřím, ale roztahoval se v chodbě a popadal za břicho, smál se z výklenků… viděl jsem ho, zupáka v naleštěných holínkách, jak se škrábe v rozkroku a z nudy nakopává nehladivého, pichlavého ježka… káravý ukazováček a píchavý hrot: kdo seje vítr, sklízí bouři… kdo ztratí víru, sklidí střepy… a malíček, parohy… znovu jsem se rozběhl proti oknu a ramenem ho rozbil, hlava proletěla ven… Ani nevím, co jsem chtěl, skočit asi ne, možná jen kvůli rámusu, aby už kur-va ko-neč-ně ně-kdo ně-co… nevím. Střepy a krev na zdi, dovnitř vtrhla syrovina a pak sanitáři, stáhli mě na zem a odváděli pryč… kolem se míhaly modré šaty sester, bílé pláště, výklenky, dveře, stíny… záblesky, lodě šly ke dnu, v tunelu se míjely vlaky a kolej, jen jedna… padal jsem ze střechy a znovu se drápal nahoru, prosekával se džunglí. Lakšmí… praskot ohně, dva krátké výkřiky, kňučení a vytí, zlostný štěkot… utíkal jsem chodbou, směšně capkal do vzduchu, přivázaný k lavici, stažený drátem pytláckého oka… plechovka chrastila, bambus prorůstal břichem… i konejšivé ticho, kolíbačka na usnutí, uhlí v blejskavých proplástkách a vrstvách prokládaných hlušinou, listové těsto na tažený štrúdl, pampeliška vystřelující lístky, žluté, žluté… rozpálená skála, pukavé kameny… monzunové provazy vystřelují proti mrakům, šedé, černé… překládaná samurajská ocel se blejská, oslnivé světlo, ruleta… červená, černá, kulička přeskakuje, jeden náboj v komoře, crrr… cvak zase naprázdno, červená… krouží už klidně a zastavuje, ani na třináctce, pér nebo unpér, půltuctu a sloupci, vlevo a vpravo, žádném buď anebo, ano – ne, ale na hloupé a rozpačité zelené nule.

Tma. A zase Bohnice, mříže v oknech, skupiny, injekce a prášky, všechno už jsem znal. Kreslení… pořád jsme museli kreslit, co nás napadlo. V mých sešitech byly samé kostky, jedna jako druhá a prorůstaly do sebe ve všech čtyřech rozměrech jako nádor. Zkoušel jsem i tagy, ušatého myšáka, jakého jsem dřív kreslil do vrcholových knížek místo podpisu, ale na papíru zůstávaly jen stovky kostek, žulová dlažba, cihlová zeď po bouračce a nakonec jen zlomky, kusy betonu a malty… Šťoural jsem se v jídle a vidličkou osekával rýži do krychliček, i brambory, a místo abych je snědl, stavěl jsem z nich věže… ale moc mi pomohlo, že se nikdo nedivil, tady byli zvláštní všichni, každý po svém a jinak… bylo nás tolik, komu došly síly, pokoje byly plné i tesařských synů a hamtavých černých děr, které nezáří, ale pohlcují… a další den přepólovaných k přijímání, ne počítavému a opatrnému, ale jako když se otevřou vrata… odzbrojil mě i pan Mareš, protivný soused u našeho stolu, který vztekle bryndal polívku a posílal každého do prdele, i sestry, a najednou jsem viděl, jak je vděčný za každé slovo a mezi nadávkami, jen mlčky a očima, děkuje… za nemlčení. Nebo ochotu naslouchat… ale jinak, než jsem si zvykl já.

Bez zubatého cimbuří, brožurkami za zády a křivákem v zadní kapse. Bez potřeby povystrčit před sebe něco kurvavopravdovýho, poměřovat každou pitomost citátem a zjevenou a věčnou pravdou. Bez siločar obrácených k sobě. Byl jsem osel.

Že jsem nešel dál, kamkoli… ale jen se opevňoval v úzkých zdech.

Že jsme na sebe s Martinou nemluvili, jen se peskovali za maličkosti a v mlčení na sebe křičeli, obviňovali se a místo slov po sobě stříleli jedové šípy, aby zranily… hledali jsme slabá místa a chránili si svoje… neviděli, že nitky mezi námi se nemusí vázat jen z velkých slov, pugétů a prstýnků, ale i z nesmyslů – vyžehlené košile, vyměněné žárovky a těsnění, vypraných ponožek a vyneseného smetí… že podrbání na zádech může být silnější než hodiny přísah a slibů a vášnivých polibků.

Až jednou, když jsem posbíral trochu sil, zašel jsem za primářem a vykoktal na něj, co mě pronásledovalo a dusilo. Mlčky zvedl telefon.

Ani nemusel nic říkat, už z jeho tváře, očí a úsměvu, který se marně snažil potlačit, jsem všechno přečetl: buďte bez jakýchkoli obav, prognóza nejlepší možná a kolega je skeptik, a jak ho znám, nemluví do větru, věřte mi, říkal primář, ten váš už je doma… Odpadl ze mě poslední kámen, úzkost a strach se rozplynuly. I Jehova.

Ženská, napadlo mě, každý má svého, svou… Proč by ten můj nemohlo být děvčátko v podkolenkách, průsvitná víla z ranních snů, utahaná mamina s hroznem capartů, učitelka za přísnými brejličkami… seschlá, hádavá starucha, babka? Jedno… ne, čtyři jabka i s bubáky a stopkami, k nakousnutí, sladká i trpká jak trnky, červivá… snědl jsem i ohryzek a pecky z jadřince vystřílel do větví.

Chtěl jsem být pastýřem, ale nakonec se stal Kainem. Jeho, jejím… a nikdo, nikdo neví, jak rád.

Určitě o mně četli, jak morduju bratra svého a zavržený bloudím světem. Ale už mi to bylo jedno.

Cibulka s Průchou vyvanuli, pfff… a byli pryč.

I skřet, co mi seděl za krkem, pidižvik, který mě pořád popichoval a vysmíval se za barvy, že moře je jen velká louže a hory jsou hromady kamení, a klepal mě po prstech, ať se konečně seberu a začnu se chovat rozumně; jako všichni… najednou se ztratil, vypařil.

Zůstal mi, je to smutné, Ábel, brácha.

Nezavírám oči a vím o něm. Dneska, i dneska bude ztěžka vláčet zpátky domů ohromnou tašku, jakou nosívají hokejisti a trhovci, plnou narychlo sbalených věcí, pyžamek a plyšáků, najednou zbytečných.

Myslím na něj a pořád… ale už nemůžu, nechci.

Ráno při vizitě jsem požádal o propuštění a na revers odešel domů.

Ale moje čtyři stěny byly studené jako vyhořelá hřbitovní lampička, kamna, do kterých zapomněli přiložit… cimřička vyřízlá z prostoru tenkými panely nebyl žádný domov.

Pavlík už zase chodil do školy, Zuzka skákala panáka, jako dřív… ale Martina se zase stáhla. Brala telefon a odpovídala, ale už jen zdvořile, věcně. A já jí toho chtěl říct tolik… znovu si začutat s Pavlíkem a vylézt na kopec, pouštět draky, sáňkovat, válet dolů sudy… ale nemohl jsem, nešlo to.

Možná proto jsem začal roznášet poštu.

Abych napravil aspoň něco, co jsem sám pokazil. Místo rozdělování zkusím navazovat nitě a spojovat, místo souzení přinášet radost. Budu nosit navoněné dopisy i pestré pohlednice od moře, luštit kostrbaté adresy od dětí z tábora i přesná, vypsaná písmena i ledabylé, zběžné klikyháky dospělých.

Konečně práce… ale někdy byla k nevydržení. Když jsem odpoledne odevzdal vyúčtování a nedoručené zásilky a vláčel se domů, byl jsem zmožený a pomlácený víc, než kdybych na šachtě celou šichtu, šestnáctku bez fajrontu, fedroval uhlí. K zemi mě táhla brašna i peníze, pálily mě upomínky a složenky. Někdy jsem stál před schránkou a třásla se mi ruka, protože mě přes obálku studil černý rámeček nebo předvolání k výslechu, soudní obsílka a exekuční výměr. A marně jsem se utěšoval, že někdo to dělat musí.

Viděl jsem zpáteční adresy i tam, kde měly zůstat skryté za zpotvořeným tiskacím písmem s obráceným sklonem a chybějícím podpisem: dopisy upozorňující souseda na parohy, úřady na souseda… Viděl jsem cizí vztek, špatně skrývaný za dojemnou starost, závistivou babici za záclonou, s uchem otlačeným o kastrůlek: pečlivě zalepené, oslintané obálky. Protože jsem přes nenapsané zpáteční adresy dohlédl až ke svému – nepodepsanému, nevyslovenému – jménu.

Nejhůř jsem snášel domov důchodců, starobinec. Každý den, když jsem odcházel, pronásledovaly mě zlostné oči stařenek, kterým jsem zase nepřinesl ani řádku. Škaredily se na mě a někdy jsem musel vysypat brašnu, abych je přesvědčil, že se jejich dopis nezatoulal do boční kapsy nebo nepropadl na dno.

Venku, vedle dveří, visela tabule s nápisem Domov, ale vnitřek připomínal nádražní čekárnu, zaprášenou zeď s tabulí příjezdů, opadavá písmena… ale už bez odjezdů, kde nikdo, ani cestující, ani výpravčí neví… konečná.

Kdo mohl na nohy, bloumal po chodbách nebo seděl v odřeném křesílku a rukama zhrublýma štípáním polínek, okopáváním brambor a sečením trávy králíkům hledal čudlíky a přepínal kanály: hlavnívýhratričkosnašímlogem, milujutě esmeraldo nevícnežjátebepablomiláčku, snašívložkousebudetecítitbezpečnětakbezpečně peremedočistadočistabělejšínežbílé.

Když jsem rušil rychlé obrázky a žvanivé hýkání a chtěl po nich podpis na doručenku, utrhli se, proč jim nedám pokoj a trhám jim nit. Ale přitom, když někdo z nudy přepnul, ostatní si ani nevšimli… asi bych jim měl tu blbnu vytáhnout ze zásuvky, strhnout anténu a zakřičet, ať nežijou cizí, ale své životy, ale… začalo mi cukat a musel jsem se smát, i sobě: co já tady zase chci někomu vyprávět, co je dobrý a co špatný… proč?

Ale občas se někdo vzbouřil.

Vybral jsem schránku, vedoucí na poště orazítkoval dopisy a některé mi hned vrátil a já je další den nesl zpátky, na vedlejší pokoj, do jiného patra. Proč si to neřeknou? kroutil jsem hlavou. Ale pak jsem zjistil, že někteří píšou… sami sobě. Když jsem ráno třídil poštu a viděl kostnaté písmo pana Jurajdy, našeho bývalého souseda ze Zahradní, věděl jsem, že už na mě na chodbě čeká a kostkovaná košile na něm bude viset, dopnutá ke krku a přenošená, plandavá. Zase se bude divit, kdo si na něj vzpomněl, a pak na vozíku začne objíždět pokoje a chlubit se pestrou známkou a obrázkem z dálky.

Nabídl jsem mu:

„Já bych vám je nosil… ušetříte za známku.“

To jsem šlápl do měkkýho, trefil kozla… zaškaredil se na mě tak, že jsem vycouval, ruce před sebou v marné obraně. Až pak mi řekli, že Jurajdové jsou dva. Jeden, jak jsem ho znal, v županu, na kolečkovém křesle, s obzorem končícím u prvního schodiště a porouchaného výtahu. A druhý, který se nastrojí a nechá zavézt do města k holiči, zaskočí i na kafe a malé pivo do hospody a v trafice koupí pohlednici… tři řádky a důkaz, že něco venku zůstalo, někdo na něj čeká… Protest proti dlouhým a úzkým chodbám, výkřik z míst, kam už jsem nebyl schopný dohlédnout.

Neměl jsem radit, ale pochválit… hrát. Lhát.

Také mi přišlo divné, jak se někdy nenáviděli, štěkali na sebe kvůli zubům zapomenutým na umyvadle, a kdo komu vypil čaj, i když ho měli v jídelně plnou várnici, hlídali se navzájem, třeba pořád měřili roličku s hajzlpapírem, aby si někdo neodtočil víc. A přitom – nebyli zatrpklí ani zlí, jen zatuhlí, každý ve svém – a vlastně, proč bych se divil.

I pan Cibulka našel pochopení pro džinisty i buddhisty, respektoval, že někdo věří v Krišnu, ušatého Ganéšu s chobotem i Alláha v turbanu, kdyby mohl, u vousu prorokova… šíity a sunnity, že ještě nenašli, jen bloudí… i knihy, upanišády, bhagavadgíty i korán. Ale nezapomněl si odplivnout před křesťanským, katolickým kostelem.

Říkal jsem si, proč pochopit něco a někoho, kdo je na dotek blízko, je tak těžké… proč uronit slzu nad plejtvákem uvízlým na mělčině je snadnější než pozdravit souseda… ne vzdálenost, ale blízkost, svázaná složitými uzly, může bolet… a možná i musí, aby vůbec byla.

Někdy v tu dobu jsem si všiml, že přestávám mluvit.

Možná už i slov kolem bylo na mě moc, i hudba, obrázky a světla se slévaly do hluku… nechtěl jsem přidávat další. Slova ze mě přestala tryskat a téct, jen ukapávala. Zůstaly jen prázdné, vykradené obálky. Obyčejná slova – třeba stůl nebo židle, a já neviděl stůl, ale shluk písmenek, šifru: d-l-i-ž-e. Najednou jsem se bál pojmenovat – cokoli, třeba strom, třásl jsem se, že bych ho měl nechat vyrůst ve sto padesáti sedmi jazykových mutacích a pižlat se v doslabičných překladech a ztrácet se nejen mezi jazyky, ale i ve všelijakých dlóhých i krátkých dřystech po našymu, romaňi čhibech, šalených hutorinách a betálnych plotňáckych hantecech, ve kterých strom raší, kvete a odkvétá, vyhání větve a na podzim, unavený, pouští listí, a nakonec, pod tíhou sněhu nebo podříznutý, padá k zemi.

A možná to bylo jinak a slova nesla jiný, posunutý a skrytý význam, šifrovací tabulku… nevím. Domotalo se toho moc.

A pak… zase rámus: pažraví příbuzní, co se na mě vždycky, už ve vrátnici, sesypali s jediným slovem, mantrou: peníze… důchod… mladá Jurajdová, právě ona sem starého dostala, už se mi rozehrávalo před očima: tady vám, dědo, bude líp, bez rozčilování a starostí, vždyť víte, že vám škodí… a viďte, pane doktore, že se tatínkovi budete věnovat, říká Lidunka na chodbě, už s obálkou… ono mu poslední dobou jaksi… kroužek prstem.

Zavináče Lidunka uměla.

Zpočátku přicházela obden, pak jen v neděli a nakonec vždycky čtrnáctého, halekala ve dveřích: barák jsme přestavěli a seknici přestěhovali, zatím do komory, než se uzdravíte… a pak na půdu, to víte, když voni neřeknou, kdy vás budou moct pustit… a Renek už vyrost, letos půjde na školu a z přední místnosti bude garáž a tam, jak jste spal, kšeft.

A návštěvy byly pořád kratší a kratší.

Najednou jsem byl rád, že už se do našeho domu na Zahradní nemusím vrátit a koukat se na Lidku s Milanem, jak se rozvalujou za plotem, překřikují se a nechávají děcka lámat keře.

A mě už vážně nezajímaly zahrady plné stromů, jabloně a třešně osypané květy a obtěžkané ovocem… ale ruce, které je vysadily. Jurajdovy.

Už bych tam nemohl žít. Naštěstí už jsem neměl ani ten dům, nic. Jen nezaplacené složenky za byt.

Lidunce jsem se vyhýbal, schválně jsem chodil pozdě nebo naopak po ránu, hned co jsem si na poště srovnal brašnu. Nebo jsem zapomněl důchody v trezoru a roznesl je až další den. Supi se slítli zbytečně a Lidka si na mě stěžovala, že kvůli mně musela utéct z práce, a příště, že si musela vzít dovolenou, jen aby na mě celý den a zbytečně čekala, a kdo jí to uhradí?

Že se spojí se svým právním zástupcem a podá stížnost, že to takhle nenechá.

Ještě ten den na mě ředitelka žalovala vedoucímu pošty, že takhle by si spolupráci nepředstavovala.

Jednou jsem už z přízemí a přes dvě patra zaslechl křik:

„Ten zkurvenej čůrák… zase dal prachy tomu dementovi.“

Ten dement měl být pan otec, Jurajda.

Čůrák jsem byl já. Zkurvenej, ale šťastnej.

Protože jsem supa, aspoň na další měsíc, přelstil.

Ale nakonec mě dostal.

Přinesl jsem Františkovi dopis. Nic neřekl, ale druhý den se posadil na posteli: „Sestři, už mi ani nepovlíkejte, já už se zejtra neprobudím.“

„Dědo, už ani slovo… to byste mi přece udělat nemohl,“ pohrozila mu. Ale on se jenom díval před sebe, nemluvil a dokonce ani neklel. Jen ležel na zádech a sledoval mouchu lítající v lomené čáře pod zářivkami.

Dědo…

Co bylo v dopise, nevím. Ale další den už jsem na dveřích jeho jmenovku nenašel a v kanceláři si sestry zkoušely Františkův prsten, ještě teplý.

Nevydržel jsem a dal výpověď.

Ale ještě jsem něco udělat musel. Abych vrátil dluh, který jsem kdysi nadělal. Několik studených a těžkých, nepodepsaných dopisů jsem stopil, roztrhal a hodil do popelnice. Byl jsem na sebe tvrdý. Za každý můj aspoň dva, a když se mi nepovedlo nic stáhnout, další den čtyři, na lichvářský úrok a olašskou úžeru, bez skrupulí. Vím, kradl jsem a vedoucí by se nade mnou neslitoval, vyrazil by se mnou dveře. Ale horší byl strach, že jsem se spletl a někomu ukřivdil, že mě předtucha zradila a stáhl jsem dopis, který někdo vyhlížel a čekal.

Také mi začalo vadit, že už mám prsty zase otlačené od klepání a zvonků. Ne, nebyl jsem dobrý pošťák.

Brašnu jsem odevzdal s úlevou. Předal jsem ji paní, která to vzala po mně – snad si s plaváčkovským veslem poradí líp.

Podepsal jsem přestup a další den oblékl plandavou vestu, oranžový dres jedenáctky, která s košťaty každé ráno vybíhala, no, většinou se spíš ztěžka vyplouhala na asfaltové a betonové hřiště. Franta Matúšů a Ferko Kováč, ztrhaní z chlastu, s krabatými tvářemi a žlutými prsty. Štefan, soused z baráku. Vlasta… všichni stěží chytali a dorovnávali dech.

Z pracáku k nám poslali i mladého Cibulku. A možná si chtěl jen odpočinout. Připomínal ořech s hrubou kůrou, to byly cvočky, vlasy po ramena a pivo… ale uvnitř, co nebylo vidět… Vítek měl všechno převrácené.

Nevím, jestli si na mě pamatoval… snad ne. Byl jsem tenkrát v Právním výboru a zapisoval, co do protokolu diktoval pan Stratil z pražské odbočky: odnětí pospolitosti… asi už mu to v tu chvíli bylo jedno, a možná se mu vyloučením ulevilo.

Pak ho odvezli do nemocnice.

Vítek hrál na kytaru a na zábavě plival z pódia na hroziče, když se drápali nahoru, aby si zatrsali s kapelou, s hasákem je nemohli dostat dolů a tak je skopávali mezi rozlámané zbytky židlí. O přestávce ho pak někdo prohodil skleněnými dveřmi.

Když jsem za ním šel, slyšel jsem křik. Přijel za ním basák s bubeníkem, říkali mu Cíbo, Cíbáku chcípáku, nebo kokote zasraný… ale on nemohl mluvit, protože měl zavedenou výživu a ze stojanu do něj ukapávala kaše, zelená… jako Cíba, protože mu chybí pořádná hořká strava, na kterou je zvyklý, smáli se a šroubovali sklenici.

Když ho přepojili na plechovku s pivem, jen koulel očima. Až přišla sestra, ocvočkované vlasatce vyhodila z pokoje a hnala je na chodbu a po schodech dolů, řetězy řinčely… táhněte, spratci, ať už vás tady nevidím, křičela, a až za chvíli, když se zadýchaná vrátila, odpojila pivo a šla pro primáře.

Stál jsem ve dveřích a moje banány a pomeranče od Vlasty byly, vedle pivní syroviny, jako hračka, dudlík pro mimino… otřepané, směšné.

Asi za měsíc jsem ho znovu potkal. Vítek se klátil po ulici, vlasy měl svázané do culíku a zjizvenýma rukama zkoušel naprázdno chytat akordy.

Zašli jsme na pivo. A pak do parku, Cíba mezi své… seděli jsme kolem lavičky, podávali si usoplené bago s trávou a vyklepávali dlaněmi a prsty do bubínků neúprosný rytmus, brutální a přitom jemný a složitý… taky mi to půjčili a moje prsty se samy napojily… vydržel jsem celou noc, než padla rosa.

Na práci ani tatíka, starého Cibulku, jsme nevzpomněli.

Ano, byla to hudba. Žádný přehlídkový šraml ani zaběhané prstoklady hřbitovní kutálky, školený operní soprán, ani náhodou… ani symfonie, pečlivě nastudovaná z partitury, která končí vířením bubnů a fanfárami, ani ufňukaná heligonka, která natáhne do měchu a po lokále už se zvedají ruce, aby objednaly… možná jajkání houslí a trojhlasy holomčat na dvorku… ale ještě pod tím, úplně dole, ozvěna nějaké druidské a šamanské slavnosti, klacek přenášející rytmus dechu a tepu přes dutý kmen, naslepo do tmy, ale přitom k jiným stromům a klackům, rukám… zlomená násada od lopaty přes převrácenou popelnici a čekání na ozvěnu… prastarý rozhovor, který končí až ráno, křikem ptáků… tichem.

Nasládlý dým nás pohlcoval.

Někdo na nás zavolal policajty.

Ani jsme nezdrhali, placatí čepičáři nám byli k smíchu, i s odznáčky, plackami a pendreky. A oni to věděli a většinou jen projeli kolem.

Vlasta měla daleko k ideální, udržované dámě z večírků a kanceláří. Chodila rozcuchaná a nestyděla se ani za díru po zubu. Dělili jsme se s ní u stánků o pivo, abychom ušetřili za kelímek, a Štefka říkal, že kdysi se kvůli ní chlapi prali.

Špinaví jsme byli všichni. Ale nikdo se nám, ani Vlastě, neposmíval. Protože jsme už byli jen něco, na půl cesty mezi bezdomovcem a sloupem s lampou, dopravní značkou nebo košem na smetí.

Dokonce ani starosta, kterému jsem kvůli Masarykovi ležel v žaludku, mě nepoznal. Už jsem nerušil jeho klid a zažívání, ani jeho fotku přes půl úřední desky, protože ten kulibrk si vzpomněl, že ještě musí kamsi kandidovat… už jsem pro něj nebyl.

A napadlo mě, že to tak asi má být. Nějaký přírodní zákon, kreslící čáru mezi svištivým asfaltem a škarpou plnou vypitých lahví, banánových slupek a krabiček od cigaret. Mezi vilou s bazénem a otlučeným panelákem, nebo přístřeškem z igelitu, kontejnerem vyhřátým hnijícími odpadky.

Mezi starostenským majestátem, tlačícím se na šprušlích k dalším žlabům a korýtkům, a Vlastou, utahanou na konci šichty, táhnoucí za sebou kárku shrabků a listí… a Lakšmí s pomačkanou plechovkou od kokakoly, na samém dně.

A ještě, málem bych zapomněl… mezi tím, co o nesmrtelnosti jenom sní, a proto spíná ruce a staví žebříky a někdy i kříže, zatlouká kůly a zadírá třísky do dlaní. Sobě… i ostatním.

Na rohu náměstí, před květinářstvím, stáli s brožurami noví zvěstovatelé, patami tlačili důlky do dlažby… neznal jsem je, ani oni mě. Mlčky jsme po sobě loupli očima.

Vymetl jsem pod nimi papírky, špačky od cigaret i zaschlé plivance a drobky, co nestihli sezobat holubi.

Pryč bylo očekávání, jen jiná podoba strachu, jiný způsob zavření… a já už dopředu vidět nechtěl. A přestal jsem rozlišovat.

Jestli má někdo odstávající uši a dlouhý nos, norkový kožich nebo ošoupanou bundičku z tržnice. Kolika tituly se opevnil před jménem i vzadu, místo ocasu… Jestli chodí pěšky, protože nemá na tramvaj, nebo pro něj ráno jezdí limuzína s řidičem. Jestli je černej nebo žlutej, Svědek, kršňák nebo karbaník. Kterou knížkou listuje před spaním a nazpaměť se učí zenové sútry, desatero a omílá zdrávasy nebo porovnává letáky se slevami. Jestli jeho kolena leští kostelní klekátko nebo lítající tépich, jestli se na ulici ohlédne za sukní nebo kalhotami… k smíchu.

Myslím na pana Cibulku, i paní Halamíčkovou a Drozda, i na Irenu… nechtěli a nebyli schopni ublížit, ani slovem, vzpomínám, že jsem tolik roků neslyšel jedinou nadávku, zatímco ze mě jich padalo, někdy jako prachu z vysavače… je to moc, nebo málo? A ručili a pořád ručí, i dneska, kdy je řečí jak blech a slova jak pírka, vlastním obličejem proti lhostejným kukátkám dveří i míjivým pohledům v rohu marktplacu… Dál hledal i pan Folprecht, sám, protože mu i ostatní konfese byly těsné, zatímco já jsem zběhl… ne, ani zbytky nenávisti už jsem v sobě nenosil, ani se neužíral nad ztracenými roky. Někdy jsem se přistihl, že si jich, jako na samém začátku a přece jinak, dokonce i pana Cibulky, vážím.

Zkouším se dívat jejich očima, hledat jejich jistoty a současně ty své převracet… jako se převrací hlína na záhonu a kámen, aby nezarostl mechem… snažil jsem se měnit samozřejmé, zaběhané prstoklady.

Třeba hned první, ráno: potkával jsem stejné tváře, vždycky na stejném místě, ulici a chodníku a ve stejnou minutu jsme se mlčky minuli, pozdravili… I foundlanďák Barýs, tlustá chlupatá potvora, kterého vypouštěli občůrnout keře a podělat trávník, zavrtěl ocasem, když mě poznal, a nezapomněl mě oslintat… další den jsem se poprvé pustil na opačnou stranu, a pak zase jinudy. Do práce jsem přišel pozdě. Ale… co je pozdě? zkoušel jsem to na vedoucí, až mě chudák ženská poslala, do práce až potom… ale bohatší o radost z každého kořenu zvedajícího asfalt, pampelišky hojící jizvy v rozpukaném betonu.

Na ulici jsem zastavil paní Potůčkovou: „Všimla jste si téhle trhliny v omítce? Ještě včera tu nebyla.“

Zvedl jsem z chodníku odhozený ohryzek a zblízka prohlížel: „Tak okousanej ráno nebyl… koukněte ty rýhy… zuby, potkan. Ale pořádnej, musím říct.“

„Běžte s myšma někam… že se nestydíte,“ odsekla.

Někdo ohrnul nos a šel dál. Nevšímák.

Ale jindy, paní Halamíčková: „Neříkejte, ukažte… to jsem netušila.“

Nebo zasněné: „To je nádhera.“

Někdy bylo před Starou poštou nablito, ale ani to mi nevadilo. Vím, tisíce metařů ten chodník zametaly přede mnou, a přece jsem ho viděl každý den jinak, jinýma očima a poprvé. Večer se mi chlapi smáli, že se starám o pitomosti, ale někdy zbystřili a divili se, že vajgla na ulici odhodí nebo, když se vrací domů, si u zdi uleví nebo ublinknou, ale co ze špačků jde složit a jak všechno souvisí, je nikdy nenapadlo.

Ne, ani hospoda už nebyl chrám, ale jeho popření. Horizontála podrážející vertikálu. A já jsem ji potřeboval. Kdyby mě mámila nějaká nová, ještě neznámá a nepoznaná svislice, kdybych hodil do placu a vystrčil před sebe slovo… ano, už můžu, největší a drásavé: Logos, Bůh, Jehova… abych věděl, že ho hned někdo podtrhne a shodí, že se z kouta, přes pocintaný a propálený ubrus, ozve Jožka: záleží na tom, kterej, já znal dva… nebo Miloš: kecy, zase jen blbý, nevodžitý kecy.

Zmazat se a rozsekat na mraky a vědět proč je důležité. I tlačit nákupní vozík a dokonce i posadit se před bednu může být… svátek.

Ale zlískat se každý den a jen tak, a třeba vyhrknout ze sebe báseň nebo symfonii, jednu jako druhou, to už není svátek, ale rutina… průser. Starého pana Voškery… možná i Jaryna, který tak dlouho vydělával na vysněného čopra, až zjistil, že už ho nepotřebuje. Průser… i můj.

I čopr může vyvanout.

Škoda není piva a vody, ale… žízně. Škoda není žebříku a lana, ale… uzlíků.

Vím o nich… a také že kámen obrůstá mechem, proto se musí obracet… musí přijít někdo nový a neokoukaný, s červenou bambulí na nose, plandavými gatěmi a záplatou na prodřený zadek i truchlivý včerejšek.

A pak znovu… protože jednou zešedne i bambule a z veselé záplaty je nudné, zabydlené kvádro a člověk ani neví, kdy a jak ho přestalo tlačit.

Byla Via Dolorosa a Golgota, ale také Betlém a chlív se senem, postavené proti farizejské, zákonické strnulosti, znamení ryby a tichá radost jako balzám na pažravou nudu gladiátorských zápasů… někdy i přesdržková válka, převracející a očišťující zatuhlé, zatuchlé pořádky.

Nová smlouva, která končí demoličním šílenstvím Zjevení, ale také začíná, narozením, podle Matouše.

Přišli, nebo nepřišli, k jesličkám tři králové.

Ale první – kašpar.

A přijdou i po nás, s oranžovou kérkou a zeleným čírem, budou tančit pogo, šíleně a trhavě, tlouct plaňkama na-šich plotů a plných popelnic, vysmějou se nám?

Už nebudou potřebovat slova a klidně se zují a bosí přejdou řeřavé uhlí, potok, moře… projdou zdí, o kterou jsme si tolikrát rozbili hlavy, ne proto, že by tam stála, ale protože byla uvnitř, v těch umíněných, zavřených palicích.

Martina… pořád mě bolelo. A rád jsem se nechal umluvit a přibral ještě další práci, na hřbitově. Kopání hrobů, ukládání uren a hrabání cest a rozptylové loučky. Hlína zamrzla na beton, lámali jsme lopaty a krumpáče a správce nadával na mráz i matrijál. Ferko zaklínal Jošuu, tesařského synka, a chrastivou, že nepočkala do jara… i Maryju, cerku chacharsku, zjebal jak malýho lojzu.

A správce nás, že nestíháme.

Někdy musel odvést průvod na čestné kolečko kolem hřbitova, dokonce se šlo i dvakrát, abychom stačili vyhodit poslední lopaty, shrábnout zbytky starých kostí pod hlínu a vylézt.

S Ferkem jsme zmrzlými hroudami zasypávali čerstvě nalakované dřevo a s ním sousedy, které jsme ještě nedávno potkávali na ulici, i štamgasty z hospody.

V kanceláři jsme měli celý regál uren, pro které si nikdo nepřišel, ani si neobjednal rozptyl. To mi přišlo divné, protože v každé byl kromě popela někdo, kdo třeba ještě včera dýchal, mrkal očima a hýbal prsty, smrkal do růžového kapesníčku s monogramem nebo do rukávu, krkal a prděl jak mrzutej, probuzenej medvěd.

Díky i za samotu… protože na shromáždění, schůzi ani v průvodu se nehledá, dav se valí a strhává a uprostřed stáda je bezpečí, teploučko… ale je i jiná, zlá samota. Osamění telegrafních sloupů, ze kterých strhali dráty, alej kůlů, připravených a čekajících… šouravé kroky v řadě postelí, vozíky bloumající mezi regály, vrzání koleček a chrastění hřebíků… první, malá a tichá smrt? A druhá, jen další hra, na nový… ne konec, ale začátek? Jen další chyba v systému a písek ve stroji, nevnímaná, vytěsněná za okraj jako něco, o čem se jen mlčí, co se nesluší a nehodí?

A třetí, už definitivní, s podobou urny zapomenuté na regálu.

Vím, Jurajdu neměli rádi. Ale když už jim uteklo tolik slz nad slepými esmeraldami a nevěrnými pablopedry s knírkem, mohli mu koupit místo nebo zařídit rozptyl, když ne Lidunka, aspoň ředitelka a snad by se přece jen něco doříct mělo… aspoň sluchátko zvednout, slovo ztratit nebo rozbít okno, květináč, někomu ciferník… nevydržel jsem. Nejzaprášenější urny, i Jurajdovu, jsem vyklopil do kbelíku a před obřadní síní posypal ledovku. Pozůstalí si přestali lámat nohy a správce napsal do sešitu rozptýleno datum podpis a poslal mě pro pivo.

Až mi jednou předal Jaryna Folvarčného.

Služební auto, havárka. Banalita.

Jaryn byl kus chlapiska. Když lezl, musel zakládat dvakrát víc smyček a vklíněnců, aby je při pádu nevytrhal, i titanová skoba může vyhrknout ze spáry jako párátko… a teď z něj bylo jen pár hrstí.

S Jarynem jsem to měl složitější. Dlouho jsme se oťukáva li, než jsme spolu začali lézt, s oběma Voškery jsme nějaký čas jezdili po poutích, šermovali a navzájem se popravovali a večer pili, z radosti chlemtali pivo i kořalku. Ale přátelství se skládalo jinde, pomalu a z kamínků: prvního chyceného pádu a uhašeného požáru ve stanu, benzínu a polévky rozlité do péřáku… protože v záhrabu nebo úzkém útočném stanu nejde dát si přes hubu jako v hospodě nebo vztekle třísknout dveřmi a utéct. Přátelství, potvrzené doteky v mrazivém bivaku a promazané hektolitry piva, přežilo i společnou, a proto beznadějnou lásku… až se naše kroky rozešly.

Seděl jsem vedle Jaryna na lavičce, usrkával pivo a přemýšlel, proč jsme o sebe museli znovu křísnout až tady… a jestli je ve škatuli ještě Jaryn, nebo jen obyčejný popel a Jaryn se chechtá z tújí. A jak to je s jeho prsty na nohách, které mu na Kežmaráku omrzly. Moje se podařilo zachránit, ale možná jen proto, že Jaryn hledal průstup, vracel se a zakládal jištění a tloukl skoby, a neměl čas protahovat se na štandu a podupávat. Musel lézt i za mě, protože už nám šlo o hubu a protože byl lepší.

Ještě jsem ho vzal na procházku, uvést ho do společnosti. Šli jsme kolem pomníků z umělého mramoru až k hrobce továrníka Hirsche, kde přes léto přespával Frantík Matúšů s Ferkem Kováčem a pajdavou skorojezevčicí Betynkou. K náhrobkům s dvoumetrovými sochami andělů s meči a svalnatými chlapíky, klečícími před kovanou bránou, s rukou visící na kruhu. Míjeli jsme městského nadstrážmistra a óbrlérera, lajtnanta ve výslužbě i zástupce vedoucího městské špárkasy, i jejich Gerlindy, Anny-Marie a Walpurgy, už bez titulů a funkcí.

Jak šly roky, písmenka na deskách se pořád zmenšovala, ze zdobného a skoro až pochodujícího švabachu až k hranatým, unaveným skrčencům. Někdy bylo pod jménem jen datum narození, nebo, za křížkem: August 1942, gefallen vor Stalingrad. Úřednicky studené a strohé, přestože chlápek, co tu neležel, možná držel lajnu v pochodňovém průvodu a křesal podrážkami o dlažbu, ale třeba i hrál na housle, každé ráno venčil foxteriéra a večer poslouchal Wagnera a Brahmse, ale možná i Janáčka a Smetanu.

Kdo ví…? Nové tabulky, přišroubované přes tesaný švabach, byly už jen v češtině.

Lítaly mezi nimi veverky, legrační potvory se špičatýma ouškama, házel jsem jim rohlíky a Fero je honil na koloběžce. Jaryna jsem nakonec zahrnul jen několika lopatami hlíny. Paní Folvarčná, Marcelka, mu ani nedala udělat desku, jen dřevěný křížek se jménem a já si říkal, že by si Jaryn ani nepřál, aby ho umělá žula dusila i v posledním, sypkém skupenství… Taková žízeň na mě padla, až jsem musel otevřít další pivo, a aby to Jarynovi nebylo líto, ulíval jsem mu do převrácené hlíny.

Ještě něco, abych nezapomněl. Uřízl jsem půl metru lana, modrého bolatického mamuta s oranžovou kontrolkou, na kterého jsme se kdysi skládali z brigád na nočních směnách. Smyčku ze špagátu, už roztřepeného, zteřelého a ožraného od myší, jsem zastrčil do popela a zašrouboval víko.

Aby se Jaryn nenudil a mohl si, když už musí čekat, opakovat: dober, povol, jistím… a uzly.

Správce nás poslal posekat trávu na židovský hřbitov. Těžká vrata, zarezlá a skřípavá, nešla otevřít a museli jsme přehazovat vercajk a přelézat plot jako malí kluci, když zrajou hrušky.

Jivrejské náhrobky, stély potažené lišejníkem, se podobaly kamenným deskám s Mošeho desaterem a schránkám na tóru. Některé se nakláněly a jiné, už rozlomené, zarůstaly břečťanem a zanořovaly se do země.

Ferdyš vyžínal trávu a já za ním hrabal do kopek a odvážel. A počítal, kolik roků sem nikdo nepřišel narovnat vyvrácené desky ani odříkat kaddiš a položit šutřík. Strhával jsem břečťan, opuka se loupala a písmo drolilo a já poslouchal vítr, slyšel jsem, jak hvízdá z dálky, z polí Kujawska a Górneho Slasku a dobře pohnojených brambor, rajčat a jahod. Ale neděsila mě smrt, chrastivá kostlice pod plachetkou, která číhá u silnice, postává pod okny a nakukuje do dveří. Belhavka, která setne starý strom, aby světlo vytáhlo ze země semenáček a kruh se uzavřel. Děsila mě šikovná panenka s odbarvenými vlasy a sukýnkou na dva prsty pod zadeček, s podobou řezníka v bílých rukavičkách. Neděsila mě sekera, ale stroj na porážení, kombajn, který kosí zeširoka, odsekne větve a stáhne z kůry a nikoho, ani stromů se neptá. Odháněl jsem ji, dotěrnou mouchu a bzikavého komára, a nevěřil jsem jí… už ničemu.

A znovu jsem byl rád na světě. Vypařily se zbytky protivného strachu, co bude zítra, i z temnoty, že v ní něco číhá, nebo dokonce, to bylo nejtěžší… nic v té tmě není?

Chlapi se smáli, že jsem blbej jak štoky, pro ty morbidní kecy a že mi už z kopání hrobů hrabe… a také že jsem bral na noc každého, kdo potřeboval, kdo by cestou z hospody usnul na lavičce nebo opřený o popelnici a do rána mohl zmrznout. Nebo by i došel domů, ale nechtěl, aby mu nadávali do zmetků a prasat vožralejch.

Také mě několikrát vybrali a já už neměl skoro nic, o co bych mohl přijít. Nejdřív jsem zuřil, znovu ublížený a ponížený, až jsem se přistihl, že se těším, až přijdu domů a něco mi zase bude scházet. Nemusí mi nikdo věřit… ale s každou věcí, o kterou jsem přišel, s rádiem v noční zastavárně, s hrncem, který si ohříval břicho na plotně u Holomků, se můj byteček zvětšoval, s každou ztracenou věcí se mi lépe dýchalo.

Viděl jsem tančit evenckého šamana zkouřeného anašou, v sobí kůži, s bubínkem a paličkou, nebo ladackého lámu, bohatého právě tím, že kromě mlýnku a misky na campu nic nemá. A určitě ho netrápí, že má někdo větší mlýnek a hlubší misku, a nebojí se, že by o vlastní mohl přijít. A druhý ani desátý nepotřebuje… k čemu?

Nebo, skoro se bojím… viděl jsem Ježíše.

Nahého, se zplihlým a povadlým, jako by ho vytáhli z mrazivé, sotva třícentimetrové vody… A kolem něj a pod ním Mates, Iškariotský i Zebedeovi chlemtají víno, kořeněný svařák, hltavě… šavlový tanec mezi kameny, chrámová opona na cáry a najednou ticho. Další obyčejný den. Zlískaní čumilové chrápou na hromadě, jeden přes druhého a tam, kde jim únava podrazila nohy… probouzí se pekař, zadělává na chleba a zvrací do těsta, farář přibrušuje čórnutý košerácký nůž o kámen a zkouší ostří na kůžičce svých prstů.

A dole ve městě, mezi zdmi vybělenými sluncem, na rozpálených schodech sedí otrhaný klouček, uždibuje z hroznu a oslintané pecky plive lidem pod nohy.

A nad ním, jako stín… znamení kříže.

Břevno, horizontála podtrhující a škrtající… kůl. A bylo tolik vertikál: titulů a sošek na kapotách, značek na rukávech, hodinkách i slipech… i výsměch těmhle příprdkům i všem, kdo je potřebují.

Smích mušinců na sádrových lysinách, dřevomorek v trámech šibenic, červotočů hodujících na houslích, mis-trrrovských, poslechněte, ťukťuk na desku… kvalita, pane prrrofesorre… smích romčat táhnoucích do sběrny uřezané busty a rezaté štangle na fangle, smích garáží, kde celou noc, na levnější proud, vrní stroje. Smích rozkládacích pultů na tržnici i hbitých rukou, které netuší o armani hugoboss rolex, ani o Ježíši, ale umějí to za pár vteřin přilepit, přišít nebo odšroubovat.

To byla cesta. Zbavit se úzkosti, dětského strachu ze tmy, i těkavého, krysího… ze světla. I velkých slov. Všech.

Pravdy, Víry, aby z nich nezůstaly jen prázdné skořápky, malované kraslice… i Boha, protože člověk není loutka… a svoje sólo by si měl zahrát sám. Zvednout se od pultíku a vytištěných not – jedna čočka jako druhá – postavit se před kapelu do prudkého světla, chytit pod krkem ságo nebo kytaru, jak jen nejlíp svede, třeba i nešikovně a s přehmaty, šumlovat… křičet, brečet nebo mlčet… ale za sebe.

Neměl by se bát, protože to určitě má těžší než Bůh, ať už mu říká jakkoli. Člověk neví, co je správný a co zlý – a někdy to nezjistí, ani když se ohlédne – a přece to musí každý den, ne v neproudivém bezpečí knížek, pouště a klauzury, ale tady a hned, vážit a rozhodovat.

A Martině jsem přál.

Že určitě někoho má, také se s ním líbala pod třešní a usíná vedle něj, myslím i na jeho péro, jak ji šuká místo mě a u jednoho stolu s ním večeří a snídají moje děti… ani jsem si nepředstavoval, jak vypadá, že bych po něm vystartoval, kdybych ho potkal… už ne.

Posílal jsem Martině všechny peníze ze zametání i hřbitova, sám jsem nic nechtěl, nesměl mít… Čekal jsem na Zuzku u školy, i na Pavlíka, a stačilo mi ho potkávat, vědět, že je… sledoval jsem je, i Martinu, schovával se v křoví a pak se styděl, na co si tady vlastně hraju? Ale bál jsem se, nesnesitelně, že zpřetrhám i poslední nitky a znovu, jako už tolikrát, ublížím.

Někdy jsem Štefanovi záviděl. Že má hádavou ženu a místo dětí klubko hadích ocásků, a večer ani nepočítá, jestli jsou všechny doma. Že na něj, když padá tma, někdo čeká.

Možná bych měl tesknit a zuřit, jak jsem byl blbej… a pořád jsem, a necitelnej, zatuhlej do představ… a co jsem mohl nabídnout – holé stěny, průvan? S tím vnějším, bytem, by se snad něco udělat dalo, ale co s průvanem uvnitř? Protože podstatou domu nejsou cihly, ale stůl, židle… a já Martině i dětem přál, ať jsou šťastní, na těch svých a kdekoli.

Už jsem netoužil najít žádnou skálu k opření. Přestal jsem překládat do kříže kůly a břevna, židovské stély i křesťanské náhrobní desky. Dokonce už mi nic neříkal ani kruh, ve kterém tančí čtyřruký Šiva s bubínkem, karma, která nezačíná ani nekončí. Znamení zvěrokruhu a Jošuův orloj s pouťovým kolotočem a kmitající veverkou – Peťkův klíč, Bartova kniha, Kuba s valchářskou palicí, Honzík kárající užovku – Möbiova páska a ocelová spirála, nekonečná špona vystřelující ze soustruhu, od nože. Voda, vzlínavá i padavá… prach.

Odešla pošetilá touha po nesmrtelnosti a podpisu vyrytém do skály, pomníku: otisk Buddhova palce… pták v kundě… báseň v próze… bazén s vilou… a všem, co začíná kapitálkami a vlhkýma očima: Být či Nebýt nad lebkou šaška, Velká noc i Malý vůz, Vítězný listopad i Prohraný únor… a tak často končí vyhaslým popelem a střepy.

V jednoho, jednu cestu věřit budeš… i v království, bezbolestnou zahradu, kde lev zahřívá beránka a hraboš si hraje s kočkou? Snad nepřijde… nemohl bych tam žít, radši zůstanu… spláchl jsem.

Z cesty, široké dálnice roztínající zemi jako katovský meč Jožina Voškery, blátisku v pustě s vytlačenými loukotěmi nomádských bryček, i pašeráckého chodníčku v horách zbylo jen zrnko prachu, ptačí hovínko.

A z čísel pod má dáti – dal rozhryzaná písmenka.

Žádné věty a odstavce končící vykřičníkem… ani tečkou. A dokonce ani věty nedořečené, jen povlávající do osiřelých řádků.

Žádná písmena, šifry a obálky.

Jenom, snad, až na pár slov z Lukáše a Matouše.

Ne na křídovém papíru vázaném v kůži, ani zívavém nedělním kázání. Ale jestli můžu, v chrčivé aramejštině:

Těm, kdo hladoví a žízní… milosrdným… tichým.

Znovu jsem ho vzal do ruky. Lepený výtisk, co v trafice za bůra přidávají k novinám. Pátá kapitola, šestá. Verše na mě vyskakovaly ze stránek, zdola, jako převrácená hlína. Z písmen byly nedokouřené špačky a lepivé žvejky mezi dlažkami, čertíci schovaní za řádky a stránkami, ale nikdy ne přímo, ve slovech.

Stavebnice bez návodu, kuličky rozhozené kolem důlku.

Nepřesnosti a pohádky, lži, tak… pravdivé.

Co tím chtěl básník? ptala se paňčelka. Ticho ve třídě a do přestávky daleko. Nuda.

Ne, poeta nic nechtěl. Jen si hrát s obrazy, vyvětrat zatuchlou křídu. Vypustit krtky do golfového hřiště a třepotavou vážku mezi řádky, nasít chrpy do obilí. A bláhové je řezat křídla na proužky a pod mikroskopem pitvat, co má zůstat skryté a třeba i ušpiněné, ale živé.

Ale hned o pár stránek dál, ostrý střih: tolik slov zbytečných, protivných: kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden… tvrdá, povýšená jistota vlastní velikosti: jenom skrze mne dojdete spásy… já a nic mimo mne… ne, děkuji.

A křičel jsem, do svých stěn, tiše a přitom příšerně nahlas. Že nikdo, ani syn tesaře nemá právo sám sebe vyvyšovat a lézt na sokl. Ani na kříž. Ani soudit.

Triko za pade, nášivka za pětikilo… odpustek za pět rupek a přitom, úplně vespod, tíha k neunesení… ozdůbka, křížek na krku, řetízek s elektrickým křesílkem, mečem nebo oprátkou?

A já už nechtěl vlastnit žádné hračky, ani zrcadla, ani střepy. Jen okno… s výhledem do zahrady na stromy a keře… ale i do ulice, k autům, prachu a křiku.

Protože každý má zahradu svou, někdo s mrkví a jiný s kytkama, ale každý jinou, a má na ni právo. I na umělá jezírka a trpajzlíky a dokonce i na barvotiskové brožurky a sádrové, pozlacené Ježíše. Ale nemá právo cpát je ostatním, přesazovat… neusnul jsem.

A do blednoucí oblohy… zvonek, bouchání na dveře a křik: vstávej, lenochu… Štefan.

Zametali jsme spolu a já mu říkal, že by ani nemusel. Že ptactvo také neseje a nesklízí do stodol… Klidně by mohl přitáhnout na úřad s dětmi a natáhnout ruku. Kolik bylo takových… a Štefkovi se pošklebovali, že je debža, dyliňák.

Posílal je… ještě dál. A mě za nimi.

Mohl by… a nevlastní matku, která ho vychovala, když ho jeho máma nechala, odvézt třeba tam, kam jsem chodil za panem Jurajdou. Ale raději se s ženou a dětmi tísnil v jedné místnosti a Danka na něj kvůli tomu křičela.

Flekoval i Matouše a nevěděl, nepřemýšlel o tom.

Živý, kurňa… až do smrti.

Se Štefanem jsem se znal už ze školy. Pamatuju, jak jsme po sobě házeli houbou, píchali se kružítkem a kuckali po prvních čvaňhách na záchodě… jen on dostřelil až na strop, zatímco my, ostatní kluci, stěží nad kachlíky.

A později, na Staré poště, jsme u žlábku a vedeme chytrý, děsnědůležitý řeči.

V létě nám voda zatopila sklepy a paní Potůčková lomila rukama a chtěla se věšet, i když dole všichni schovávali jen staré ledničky, staleté kompoty a hadry, co jim přišlo líto vyhodit. Jen Štefan se mnou vynášel bláto a liboval si, jak máme dobrou střechu, že nezateklo.

Někdy, když jsem se zapomněl venku, na mě čekal, aby se mnou mohl vypít, už měl pro mě stopku ukrutné pálenky na zahřátí a košt, a já se radši ani neptal, kdo a v jakých křivulích ji vypálil. A oči… k čemu? Vraceli jsme se domů a podpírali se, chodník se houpal a Štefan zpíval, tahal odněkud z hloubky jajkavá halgatá, když na něj přišla chandra nebo ho bolelo, i čardášky, když bylo dobře a zítřek – nedaleko, jen co by kamenem… ale mnohem dál.

Zpívali jsme i večer. K Holomkům přijeli z Lenártovců a z radosti křičeli, lahve křápaly o zeď… z radosti. Přidávali se i sousedi, tloukli do stropu a trubek, mimo rytmus a vztekle, v kulometných sprškách.

Taky jsem se zmazal, několikrát se zamiloval a nakonec dostal přes hubu. Jen si pamatuju, jak mě táhli do koupelny, a nějaká starucha mě polévala studenou vodou.

Druhý den paní Potůčková bouchala dveřmi a křičela do chodby, ale abych slyšel… že řvu po nocích a schválně větrám, aby chladly stěny, a že-by-s-tím-ko-neč-ně-měl-ně-kdo-u-dě-lat-po-řá-dek.

A malí usoplenci s košilkami u kolen skákali kolem mě: „Ujko, ujčíčku, líbáme vám ruce,“ a loudili dobroty a lašovali v kapsách.

Vždycky jsem tam pro ně něco měl.

Nezlobil jsem se na ně a přestal zamykat, aby mi neničili zámek. Ani na dveřích už jsem neměl štítek se jménem, jen starou jizvu po noži nějakého bdělého bratra nebo sestry. A uvnitř, i když už trochu mrzlo… průvan. Uzavřené zdi mě dusily. Poslouchal jsem křik holomčat i ptáky, jak venku klovou do parapetu a z plechu sbírají zrní. Někdy vletěli dovnitř, posadili se na skříň nebo jen zakroužili a odletěli, a já si říkal, co kdyby si nějaká vlaštovka spletla pokoj s chlívem nebo maštalí a pod stropem slepila hnízdo, že by se můj byt mohl stát útulnou v horách, kde nikdo nemusí klepat a prosit. Kde se dveře zavírají před větrem a sněhem, ale nezamykají, před nikým.

Že v posteli, až se vrátím z hospody, najdu pohublou, rozcuchanou holku, která si spletla dveře a svalila se, kde jí došly síly, občas zachrupe a já ji přikryji, aby nenastydla, uvařím si kafe a až do rána budu koukat z okna.

Jednou se zázrak stal. Jako by cvakl vypínač, zhasly ulice i okna blikající v rytmu obrazovek. Z města byl pouťový dům hrůzy, záblesky, zvuky a šelesty přicházely a nikdo nevěděl odkud… občanstvo zpanikařilo a nadávalo, Svědkové pustili brožury, kudlanky poklekly… a pak se rozsvítily hvězdy. Stejné, co visí nad horami, kde se k nejbližší silnici a domům jde pěšky celé týdny. Plamínky na hřbitově o Dušičkách, prý tisíce a miliony vzdálených sluncí.

A hvězdy – pche, my astronomové a vzdělanci s košťaty jsme už dávno věděli, že nebe je převrácená rýžovací pánev a na dně svítí zlatinky… díry po hřebíkách v kopuli cirkusového stanu… prdelky svatojánských mušek.

Vůbec jsem neusnul, ale ráno byla holka pryč a přitom jsem neslyšel ani vrznutí dveří. Byla, nebyla a všechno se mi jen zdálo…? Nevím. Ale celý den jsem na ni myslel. Jaké má oči, jak se směje a brečí a jestli mi už zase nehráblo, z pití nebo představ, ale rozvrkočené vlasy mě po třech pivech na Staré poště oslepily a nestydatá, nezajizvená rána se znovu otevřela… hospoda byla černá kouřem, protože se porouchal větrák, ze záclony kapal dehet a mně se zdálo, že někdo, zvenku z ulice… klepe na sklo?

Hodil jsem na stůl peníze a vypadl.

Volali za mnou, že jsem se zbláznil, ale já už neslyšel. Bloudil jsem ulicemi, vrávoral kolem zdí a pořád na ni myslel, i na Irenu, Martinu… že na mě nikdo nečeká, že přijde podzim a žádná vlaštovka už nepřiletí. A v noci, když Holomek bude prohánět pod peřinou držkatou Danku a jejich děcka budou po dvou nebo třech na jedné posteli předstírat, že už spí, já budu za tenkou zdí sám.

Kdybych tak mohl ležet vedle Martiny a hladit její zjizvené břicho a prsa vytahaná po dětech, našich… a nikdy, už nikdy bych jí neřekl, že je tlustá, a když se na ni podívám, přejde mě chuť… protože já jsem jí zoral vrásky a ona zase mně, co si můžeme vyčítat… a proč?

Jo, pil jsem, znovu jsem se zlískal.

Jdu, ještě pořád jdu a myslím na ni, myslím na tebe, Martino, ve hřebu Jošuově a padajících zdech Jericha… znovu hoří město a zvony bijou na poplach… klopýtám po rozpraskané dlažbě, bezradný a slepý, rozhrnuji před sebou plameny a ptám se vyděšených lidí… kolik hvězd rozsvítí večer lampáři… kolik vloček přikryje v noci hory, kolik písku přinese z pouště vítr… kolik kapek se utopí v moři, a bolesti, kolik se vejde do jediné…? město hoří, opilí zvoníci padají do ulice a mezi chodníky, mezi námi hoří asfaltová řeka… volal jsem na tebe a hlas se mi třásl… hledám tě, Martino, v dusivém dýmu i hromadách střepů a popela, hledám tvé ruce v ohořelých větvích, hledám tvé oči ve vytlučených oknech i ve skle zadýchaném z obou stran… Už se kvůli tobě neservu s Milošem před Starou poštou, ani mi na štandu nebude cukat v prstech, že Jaryna odepnu z jištění, aby se rozmlátil… jo, chtěl jsem ho zabít… a dokonce už jsem z karabiny vycvakl lano, ale Jaryn ten zasranej převis přelezl… zase jsem se navázal a lezl za ním, a jeho ruce, hnáty jak lopaty, co jsem tak nenáviděl, mě dobíraly… a za chvíli mě dokonce chytily, když jsem vypadl… drápal jsem se nahoru a bylo mi všechno jedno, řval jsem pusť mě, ty kreténe, zruš to, protože už jsem neměl proč lézt dál… špagát napjatý jak struna, brkal o šutry a ostrý hrany a já visel bezmocnej jak chcíplej, oběšenej pes… hloubka pode mnou byla čistá a lehká, definitivní… a Jaryn mě nevycvakl, ale přes osmu mě dobral, po centimetrech mě vytahoval nahoru a pak jsme si podali ruce a šli domů a mlčeli… nikdy, ještě nikomu jsem to neřekl, ani tobě, a už asi neřeknu, a nemusíš mi věřit, ale to povlávající lano a že jsem zrušil jištění, mě táhne k zemi, jak balvan… i to, že jsem se k tobě jen vracel, i k Pavlíkovi a Zuzce, ze svých pískovišť a vertikál, ale nezůstal. A zima je dlouhá, neuvěřitelně, nesnesitelně, a hloubka k nedohlédnutí… vím, vím, voda teče jen dolů a slova nikdo nevrátí, ale snad, možná… kdyby tak, znovu… spálit se o slunce a shořet na troud, a pak, trpělivě zasadit… nechat vykvést… šeptat nesmysly a čekat na jaro… uzrát a sklidit… dovidět a doslyšet zoraná, vrásčitá pole… věřit a vědět.

Že o sobě víme, a už nepotřebujeme žádná slova.

Že všechno teplo nevyvane, ještě chvilku… vydrží?

Doma jsem nemohl mít psa, protože by mě sousedi kvůli kňučení vyštípali. Dokonce mi trháčkem stáhli i krmítko, protože jim ptáci káleli na okna.

A tak jsem si pořídil klec a do ní hlodavce, osmáka degu s plachtičkovýma ušima. Stačilo, když vrzly dveře, a už čekal u dvířek a až do večera loudil podrbání nebo semínka a hryzal dráty, ven, ven… někdy hvízdl i v noci, musel jsem rozsvítit a stýskavé zvířátko vytáhnout. Vlasta, když slyšela, jak se mi v dlani sám otočí na záda a nechá se hladit na bříšku, mi pro něj přinesla samičku, lekavou plašmyšku. Bál jsem se, že jí starý ublíží, ale ti dva se jen očuchávali a pohvizdovali, honili se po kleci a do kožichu si navzájem vykousávali lysiny. Ráno jsem je našel zahrabané, z hromady naškubaných novin trčely jen dva ocásky se štětičkou na konci.

Někdy jsem je nechal lítat po bytě a večer po nich zametl bobky. Když padla tma, sami zalezli do klece a o podrbání už nestáli… a proč by měli?

Noviny, miliony obrázků a písmen, končily v kleci, natrhané na proužky, nebo rozřezané na záchodě. Letáky a Strážné věže jsem rovnou vyhazoval.

Ale ulevilo se mi, snad už definitivně, teprve až jsem dokázal vyhodit i Průchu, když mi přišel připomenout staré, ještě nevyrovnané závazky.

Zvonek… a já už věděl. Ale otevřel jsem.

„Dobrý den.“

„Jo, dobrý… co potřebujete?“

„Přišel jsem za vámi… asi tušíte proč.“

„Nezlobte se,“ řekl jsem, „nechci s vámi mluvit… už ne.“

„Ale budete muset, se obávám… jinak to předáme… ještě se to bude řešit… právní cestou,“ sliboval.

„Dal jsem vám barák.“

„Ovšem, ale teď mluvíme o jiné záležitosti, soukromé.“ Zdvořilá, kamenná tvář. Slyšel jsem, jak o patro níž vrzly dveře. Tiše, opatrně. Já ty své přibouchl.

Zvonek. Strčil jsem si prsty do uší.

Zvonek. Zmačkal jsem kus papíru a nacpal ho pod kladívko. Slabé chrčení vystřídalo klepání a bušení. A nadávky… Štefan:

„Neslyšíte? Neni doma.“

„Ale je, právě jsem s ním mluvil.“

„Když neotvírá, neni doma.“

„Je tam, teď tu stál.“

„Třeba byl, ale už neni.“

„Zvoním snad u vás? A co je vám do toho?“

„Bordel tu děláte, na chodbě… spát nemůžem. Já vám říkám: když neotvírá, neni.“

Musel jsem ven.

„Štefko, díky… ale tohle je moje věc.“ Štefan si ještě chvíli Průchu prohlížel a pak pokrčil rameny a ztratil se.

„Ten pán mě napadl,“ ukázal Průcha na protější dveře.

Ztratil jsem trpělivost:

„Víte co, jednodušeji to říct neumím… jděte pryč.“

„Obávám se, že nerozumím.“

„Tam,“ ukázal jsem na schody, „dolů… a pak třeba do prdele.“

„Vyzývám vás, důrazně… ale jak chcete.“

Perel už jsem vám pod nohy naházel dost, žádné mi nezbyly… a nikdo, už nikdo mi nebude šlapat ani po těchhle schodech… Tlačil jsem doktora až na ulici. Ani se moc nebránil, jen:

„Je mou povinností vás upozornit… budete litovat… ještě o mně, o nás uslyšíte.“

Ne… už ne.

Oči už mi nešvidraly po dlouhatých nohách vystřelujících zpod sukniček, už jsem na ulici nepolykal naprázdno. Najednou jsem viděl, potkával… třeba starého pana Folprechta se ženou, drželi se za ruce a podpírali. Už nevyvolení a zavržení… já taky, a rád. Mlčky jsme na sebe kývli.

Přestal jsem se vyhýbat loužím a ťapal do vody, neviděl jsem je. A druhý den, když jsem vytřepával zaschlé bláto, jsem myslel na první louži, kterou člověk obejde, aby se neumazal… i na další, také první, kterou neobejde. Místo upjatého obleku chodí po ulici krátké kalhoty a vytahané triko, odřená kolena a rozvrkočená hlava, vymotaná z všelijakých očekávání a chtění.

Levá ruka pravá noha brejličky a strniště, přišláplá tkanička a červený nos, svetr naruby a díra na lokti, ponožky, vlevo modrá, vpravo hnědá nebo žádná, po kapsách smetí a poklady – oslintané špačky, staré jízdenky a obaly od žvýkaček.

Šťastný na nádraží vonícím olejovým šmírem a zvětralým pivem. Mezi rezavými kolejnicemi, které někam vedou… nebo nevedou… mezi vágusy u nočních stánků a dorotami, kteří nemají kam, a přece se i na ulici po každé noci dožívají rána.

A nejšťastnější, když je popeláři nechají naskočit na stupátko.

Stačilo slevit… a bylo by tak snadné všechno si znovu zjednodušit, naplano snít o návratu někam, kde nefouká a jabka se červenají v listoví, tráva je zelenější a křivky houpavější. Kde je nebe bez mraků, les bez klíšťat a šedá kůra bez vrásek, nezoraná… už jsem si dával pozor.

I na to, abych neustrnul v lotosovém čekání na rozplynutí v sladké nirváně a vysvobození z tíživé samsáry… Ne, ještě ne… hlad je důležitý, snad úplně nejvíc, žízeň… Oči dokořán, zkouším – vlézt třeba i do cizí, nepřátelské a protivné hospody a dostat tam přes hubu… nebo nedostat… vidět slunce, ale i se sloupy bzikavých komárů, cítit ho i přes hladové sosáky a nebát se zabíjet, brát nejen slovo, ale i život nadarmo… ale vědět proč.

Nebát se sejít z cesty a zabloudit.

Nebát se hnoje, ale ani cukru. Protože život není jen z koření, syrového masa ani hloubek, někdy skoro vůbec.

Čekat na ráno a vědět, že slunce nejen vychází, ale – ta potupa – i zapadá.

Vnímat, jak všechno drží pohromadě a mění se, a zkusit dohlédnout. Protože nebylo všechno jen dobré, ale ani špatné… prostě bylo. I já jsem tolika lidem ublížil, a na co jsem sáhl… posral.

Nebát se nevědět, jen – ve své titěrné vteřině mezi odkud a kam, v limitní singularitě ztracené uprostřed zakřiveného nekonečna – zkoušet být.

Nebát se vlastního strachu.

Roztáhl jsem ruce a zkusil dosáhnout co nejdál a nejvýš – ale druhou rukou dozadu a k zemi, do hlíny. A nedosáhl… ani na mraky, ani vrcholků stromů, větví… jen k popínavé fazoli a nejbližšímu jablku, dál už ne.

V zrnkách písku jsem viděl zdrcnuté galaxie a v bobkách osmáků barvy, tibetské praporky, lakotské čelenky a olašské sukně. Díval jsem se na surové plátno a viděl šerosvit přístavních krčem i šílené slunečnice. Poslouchal jsem vítr v listí a slyšel drásavé symfonie i fugy, přesné a krásné jako diferenciální rovnice sedmnáctého řádu, i plačtivé jajkání, z bolesti, krásné… z chyby. Do titěrného haiku, tří řádek a sedmnácti lehkých, štíhlých a hořkých slabik, se schovaly celé knihovny románů a ság, i tajemství tmavých průchodů, zaplísněných sklepů a půd, tisíce vláken a miliardy vloček, tváří… každá jiná, jedinečná, svoje.

Zbavil jsem se i posledních knížek, rozdal jsem i obrázky a… nevybílil. Z obrysů rámů vystoupila volná, nezaprášená místa pro obrazy, pestré thanky a mandaly, které se tři týdny dosypávají barevným pískem a nakonec smetou na hromadu a odnesou do řeky.

Večer se osmákům konečně podařilo vyháčkovat dvířka a zdrhnout, pustili se do kabelů v ledničce a v noci mě probudilo jiskření a pak šlehnutí, rána… Potvory jsem pochytal, zametl ohryzanou izolaci a se Štefanem jsme další den hodili ledničku na auto.

Nechyběla mi ani televize, studna vyschla… a když se porouchalo rádio, s úlevou jsem ho odnesl do popelnice. Protože slov už jsem měl po krk a nejlepší hudbou se pro mě stalo… byl podzim, v parku utichly i bubínky… ticho.

Už jsem neměl vůbec nic, co bych mohl vyhodit, jen postel a stůl. Kartáček na zuby a židli pro Štefana.

Víc jsem nepotřeboval.

Ale pořád něco přebývalo. Procházel jsem prázdným bytem a nakukoval do koutů a tleskal, abych v ozvěně našel poslední klíč.

To bylo… když se chytají hrouzci pod břehem a ruce nemůžou přijít na poslední rychlý hmat, hbitky se smějou z kořenů studenýma očima.

A pak jsem ho měl. Žádnou čudlu, ale štíhlého, duhového… hodinky.

Jednou jsem je zapomněl v práci na umývadle a nevěděl, proč mi je tak lehko… držel jsem pstruha. Nechtěl jsem, aby naprázdno odtikávaly v popelnici. Stejně bych je slyšel, i přes víko. Nakonec jsem je nechal na schránkách v baráku a oddechl si, když tam další den neležely.

Z přesýpacích chronometrů vykapal písek, v makovici mi nezvonilo ani neodbíjelo. Už jsem nemusel pokukovat po rafičkách a pak se zpocený omlouvat, že jsem nedoběhl včas.

Už nebyly minuty a roky, jen mihotavá noc a den plný světla. Byl lepkavý med, slizká stopa za slimákem, někdy rozvodněný potok, který strhává mosty, a někdy tišina v rákosí, kde skřehotají žáby.

Skřivan nad prokřehlým polem, čadivý ohníček mezi brázdami.

Ne malý ani velký, jen aby trochu hřál.

Na zahradách poblikávaly žárovky, od parkovišť se táhly kolony aut s nedovřenými kufry a na náměstí, v plastovém skládacím chlévu… děti: Půjdem spolu… přesvatá noc… poslooucheejte… nezpívaly. Pan učitel měnil desky a kroutil zesilovačem.

Starý pan Voškera, kterému kdysi hasiči podpálili stodolu, se na Staré poště rozbrečel do piva, že zůstal na statku sám, jak zvadlej čůrák… k čemu jsou mi teď ty zasraný peníze, křičel a rozhazoval je po lokále… K čemu, cpal nám je zmuchlané pod nos a pak ztěžka dosedl: kdyby se kurva aspoň uměl pomodlit, že by se mu ulevilo.

Tohle jsem měl dávno za sebou.

Představoval jsem si, jak Voškera bloudí mezi chlívy a stodolou, kolem zdí, které se naklánějí, zajde i do sadu s krabatými švestkami, které už dávno nerodí, klopýtá mezi rezavými pluhy a secími stroji, zarostlými kopřivami a černým bezem.

Vím, člověk z hlíny vzešel a v prachy se zase obrátí… ale míjeli jsme se v protisměru. Má cesta nevedla od peněz k Bohu, ale od Boha… ke koštěti.

Pár dnů před Vánoci k nám vedoucí přivedla Jardu. Vysokého kluka s měkkýma rukama, nějakého manažera… víc nám o sobě neřekl. Jen že tři dny s námi dostal od firmy A v létě že sjížděl Salzu i Vltavu pod Lipnem na raftu a skočil bandží ze Žďákovskýho mostu a z letadla na tandemu, ale to už každej… vohraný, zívačka. Nepál…

„Kde přesně?“ hodil jsem udičku a nemyslel na hory, ani trochu.

„Ani nevím… jen jsme to prolítli, pamatuju, jak u řeky spalovali mrtvý, pak letadlem kolem ivristu a zase nazpátek… jo, ještě jsme jeli skrz bambusy na slonech… nestíhali jsme.“

„Není to škoda? Přece… cesta…“

„Dva tejdny, i s Indií… fofr mezi hotelama a letištěma a hrobkama z bílýho mramoru, jazyky vyplazený z hicu… nebyl čas.“

Asistentka slabikovala, ukazováček nahoře:

„Naše agentura zaplatí i tradiční svačinu.“

Stáli jsme kolem, v cestářských vestách jak krojovaní betlemáři. Beznadějně… pomalí.

Pan Fojtík, stánkař, šátral mastnýma rukama po bločku a zkoušel vyschlé propisky, aby na buřt s chlebem a hořčicí a tři lahvové desítky mohl vypsat účtenku.

Bohajehomárijadopíčy, ulevil si Štefan.

Podržtemě, hýkla Vlasta a šla pro další pivo.

Jen já jsem mlčel, přistižený se spuštěnými kalhotami, zranitelný a zraněný, nerozuměl jsem a nechápal. Nejdřív jsem ohrnoval nos: jen další tahání trika a honění péra… ale ten kluk dělal a snažil se víc než my, všechna čest, odhazoval sníh, protahoval chodník a koulet popelnice jednou rukou se naučil, i další šetřivé pohyby a grify. Nenadával ani nenaříkal, a přitom, když se loučil a podával nám ruce, jsem si všiml čerstvých boláků, mokvajících zaprášených trhlin… kolem laviček a kontejnerů bylo střepů a jehel nastláno víc než dost.

Možná také chytal na zjitřené anténky signály, o kterých jsem neměl tušení… představoval jsem si, jak dřímá v klimatizovaném autobusu a chladí si ruce o plechovku s pivem, za oknem se vynořují a zase se ztrácejí boudy z lepenky a rezavého plechu, děti se stejnými plechovkami, jenže prázdnými… ale kvůli sklu a protože ho nenapadlo vystoupit, tam snad ani nebyl. A za pár dní, až u nás skončí, se vrátí do koženého křesla, vydělávat peníze, za které si pak, protože už neví co by, další rok zaplatí, aby si v nějaké hornídolní zakydal hnůj nebo zakoulel popelnicí, a místo čarování s akciemi a šíbování milionů vyšprtával z dlažby oslintané vajgly.

Opřel jsem se o koště.

Smál jsem se. Chechtal. Řehtal. O dušu.

Štefan i Vlasta po mně koukali, i po sobě, a krčili rameny.

Pošuk, četl jsem jim z očí.

A pak se také rozesmáli. I Jarda, trochu rozpačitě.

Štefkovi vystřelily od očí vrásky, přes strniště až dozadu k uším, a Vlasta se zajíkala, ukazovala na mě, jak jsem pitomej, a přeskakoval jí hlas.

Ferda našel před hospodou placatou ajznboňáckou čepici, možná ji někde štípl, nevím. Vlasta k ní přišila dva cancoury a Štefan ji nosil do práce, štítkem a pozlaceným odznáčkem dozadu, jak matrjos z aurory.

A když jsme věšeli po náměstí mezi sloupy blikavé vločky, komety a radujmeseveselmese z žárovek, věnovali jsme ji Garykovi. Brzy ráno… ještě byla tma. Ale nejdřív jsem z něj ocelovým kartáčem orajboval zaschlé ptačince, aby se tak fajnová čapka neumazala. Když ji další den hasiči stáhli, čerstvý bronz házel po náměstí prasátka. Lidi se smáli a posílali si je zrcátkama, a hasiči museli znovu přistavit žebřík a tatíčka zapatinovat vyjetým olejem.

Chtěli jsme zateplit i Laudona, kterého nedávno nechali pověsit mezi okna i s pamětní deskou, protože u nás kdysi přespal při nějakých manévrech. Aspoň lodičku z novin, přimlouvala se Vlasta, ať mu v průvanu netáhne na uši… ale než jsme se rozhoupali, generála někdo štípl.

Třeli jsme si zmrzlé ruce a záviděli mu, že se teď ohřívá někde ve sběrně nebo už v huti, v tavícím tyglíku. Možná z něj odlijou čtvrt kanónu, umíráček nebo deset kilo medailí, a pojede přes vesnici, přes ves, a patrola bude salutovat… a Štefan s Vlastou že si to nacvičí. Teď, hned… Postavili se před radnici a kvedlali košťaty, Štefan komandoval na rrráměě a k nóózéé zbraň! a já jsem se zapřáhl do vozíku. Betyna lítala kolem a poštěkávala, Ferko stál za mnou, opíral se o lopatu a držel balanc, házel bradou k osiřelým nýtům trčícím z omítky a koulel očima.

„Tu já mám nejrači… kurvadrát,“ zpívala Vlasta a culila se na něj.

A já znovu myslel na Jardu, a jak jsem si všechno dobře zařídil… ale zároveň, stále silněji a naléhavěji: jestli si zase jen něco nenamlouvám, jestli je tohle všechno, co můžu čekat, spokojený, s pokojem… opravdu mi to stačí? Ale co dál… a kam?

Jak a komu říct, že jsou i dny a noci bez konce, a nikdo, nikdo neví, jak se v prázdném pokoji rozléhá ozvěna šouravých kroků, jak pomalu se může blížit ráno… jak mě hlava zrazuje a celou noc s ní musím tlouct do panelů a trubek, aby se nerozpadla na půlky… jak sbírám síly, abych svůj vlastní život znovu nezkusil přečůrat a přepít, přetlačit další rychlou vertikálou.

Abych neudělal nějakou pitomost, šílenou a poslední zkratku.

Myslel jsem na Štefana a Vlastu, i Ferka a Frantu Matúška. A také, že zítra, už zítra budu muset dát v práci výpověď, i když jsem našel… nebo si to jen namlouvám a jen jsem si zvykl a znovu se zabydlel? A najít je ošklivé, definitivní slovo… nevím. Ale bylo mi s vámi dobře, Štefko, Ferdo… přátelé.

Bezbolestně. A musím pryč… právě proto.

Štefan nic neřekl a najednou se ztratil. Ani se nerozloučil, sebral rodinu a odjel tam, odkud před lety přijel, do osady u Lenártovců kdesi u Bardějova, pár set kilometrů na východ a přitom tisíc roků dozadu… nebo dopředu, kdo ví…? A já zůstal sám.

Jen v kleci pod oknem pohvizdovala tři myšata, vrávoraví žbrďolci s očkama za škvírkami. Starý cupoval noviny a zapomněl loudit u dvířek, ani nezkoušel zdrhnout. A to on uměl, protáhnout se pod rukou a pak šmejdit po koutech a šplhat mi po nohavicích a nakonec skočit na stůl a sbírat drobky.

Když se některá zvědavá kulička vykolébala z novin, zoubkama ji chytil za kožich nebo za ocásek a přitáhl zpátky do hnízda. Tomu jsem rozuměl.

Potichu jsem za sebou zavřel dveře a vyšel ven, nebo nezavřel… S několika svíčkami a řetězem z papíru, který mi holomčata přinesla ze školy a pověsila na dveře, jsem se coural prázdnými ulicemi, od výkladů na náměstí, otlučených činžáků na sídlišti k vilám s balustrádami a zazimovanými vyhřívanými bazény… šel jsem po silnici a sněhem mezi poli proti černé, zubaté hradbě lesa.

Nehledal jsem zdravou a silnou větev, ani závětří ke schoulení, kde by mě našli až v létě, ožraného od lišek a mravenců. Žádný pelíšek… chtěl jsem být sám. Ne sám uprostřed lidí, ale… prostě tak.

Už bylo po Vánocích, nebo před nimi, nevím. V bučině, pod holými větvemi, jsem našel zakrslý, křivý smrček, ožvýkaný od srnců. Ne, neozdobil jsem ho, řetěz zůstal v kapse… jen jsem pod něj, do sněhu, zapíchl tři svíčky. A ani ty jsem nezapálil, protože mi cestou zvlhly sirky.

Trochu jsem se styděl, ale nakonec jsem přidal i čtvrtou, za sebe.

I když mi, ještě pořád říkám doma… na stole strašila pozvánka z nemocnice na nutné! a neodkladné vyšetření… a obsílka z advokátní kanceláře, předvolání k soudu… lev na razítku, dva ocasy… do vlastních rukou! Přinesla je paní, které jsem předal pošťáckou brašnu, podepsal jsem doručenku a už byla pryč… a já je neměl sílu rozlepit.

Ale už jsem věděl, že se budu znovu muset učit rozlišovat. Sudé a liché týdny. Čtrnáct dní v létě, o prázdninách.

Počítat dny… minuty… hodiny.

Abych Zuzku a Pavlíka vrátil včas.

A pak se vracet domů a cestou kopat do sloupů a popelnic… a zakřičet, že nikdo, ani já, nemá právo omotat se ostnatým drátem, nemůže a nesmí se z něj stát kámen v poli, ostrov.

Mráz bodal pod nehty, bylo slyšet každé prasknutí zlomené větévky. Ptáci se čepýřili a někde v dálce svítilo město.

Nebyl žádný žebřík ani lingam, lano ani flagelantský sloup, visící ze země k nebi, žádná fazole ani kárající ukazováček, žádná skála.

Nebyla žádná čekárna, podstavec pod sochu ani věšák na trápení a bolest. Ani loutkářské provázky a pimprlata.

Jen, možná, ruce a nůžky připravené k odstřihnutí.

Nebyl les, ale stromy. Sukovatí samotáři vzdorující větru, i rovné kmeny z přítmí, které nikdy nebudou podpírat klenbu ani neobejmou jeden druhého, ale dotýkají se listy a kořeny, ne všem na odiv, ale pevně.

Byly pavučiny, napjaté nebo jen povlávající, ale vždycky v horizontále, od někoho… k někomu.

Byly cesty, dovnitř… i ven, pěšiny v horách a kroky, nepravidelné, váhavé… a za horami lenártovské chatrče slepené z třískatých prken a rezavého plechu, Štefan a holomčata… a dokonce i pan Folprecht a Cibulka a další divný lidi, který vypadají jinak a jdou odjinud a jdou jinam.

Utržené stopky na větvích, po jabkách… Ruce zkouřeného Cíby, bloudící po bubínku. Díry v ementálu, skrz které je vidět na druhou stranu.

Slova, někdy obálky, jedové šípy nebo oddaný psí oči, hřejivý, vzteklý, i kolébky na představy, ale někdy… jen slova.

Byl sníh. List ručního papíru, který čeká na první písmeno, křupavá peřina na zahřátí promrzlých a temných, syrových doupat… A ve sněhu řetízky zaječích bobků a stopy, po kterých se za chvíli pustím, abych zkusil navázat zpřetrhané nitky, našel nebo nenašel cestu zpátky… nebo dopředu, nevím a asi už se nedovím, nedovidím… koně trousí na dlažbu koblihy a v podloubí odpočívá, opřený o zeď, Frantík Matúšů, Jožka přetáhl ostří brouskem, svařák voní po hřebíčku a hřeje a všechno mohlo být úplně jinak, a nemusí mi nikdo a nic, ani tohle povídání, věřit, cestu… domů?