Jesenin a Pasternak v překladu J. Hory

Javor

Slyšíš hnát se saně, slyšíš saně hnát se?
Milo se svou milou venku zatoulat se.

Zveselený větřík vane plaše v role,
rolničky se ženou po rovině holé!

Eh, vy saně, saně! Plavý ty můj koni!
Louka – na ní javor, zpil se, tančí po ní.

Ujedeme k němu. Zeptám se – co je ti?
Zatančíme spolu, já, ty a on třetí.

Říjen 1925

Zatop pod plotnou…

Modrou kazajku. A modré oči má.
Nijakou pravdu jsem milé neříkal.

– Slyšíš vánici vát? – se mne zeptala. –
Zatopila bych a postel postlala.

Řekl jsem: – Má milá, to z té černé tmy
sypou zrovna dolů bílé kytičky.

Zatop pod plotnou a postel v postýlce.
Bez tebe po srdci mi fičí vánice.

Říjen 1925

Inonia

Proroku Jeremiášovi

Neobávám se zhouby,
ran kopí ni lijavce střel.
Tak biblickými slovy
prorok Jesenin děl.
Nadešla hodina moje,
kdy knuty mě neleká svist.
Tělo, Kristovo tělo, jak ze stromu list.
Nechci, by dovedla k spáse
mě jeho muka a kříž.
K jinaké dospěl jsem kráse
hvězd, protknuvších věčnosti výš.

Jinaké uzřel jsem příští,
kde nad pravdou neplesá smrt.
Ostříhám nebe jak v stříži
oveček špinavou srst.
K měsíci pozvednu ruce,
jak ořech ho rozlousknu v nich.
Nechci oblohy bez schodiště,
nechci, by padal sníh.
Nechci, by v jezerech znova
svítání chmuřilo zem.
Zlaté vajíčko slova
jak slípka dnes snesl jsem.
Vzmach mého ramene hbitý
svět zvrátiti chystá se dnes.
Z plecí mých v chumelenici
šum osmi křídel se vznes.

II.

Pláč zvonů zní nad Rusí temně –
to stenají Kremlu zdi.
To narážím právě, ó země,
tebe hvězd na kopí.
Vstoupím k mlžnému hradu,
mléčný strop prokousnu.
Jak vyškubám starcovu bradu,
jak se v ni zakousnu!
Dunivý hlas nových časů
zaslechne nahoře Bůh:
Já jiným tě učiním, Pane,
bys uzřel můj slovesný luh!

Dechu starého Kitěže klnu,
všem výkonům jeho cest.
Závratně, lehce jak vlnu
do výše stan svůj chci vznést.
S ikon všech jazykem slíži
krev svatých, jež prýští z nich.
Dám, ó, dám vám hrad Inonii,
kde božství vlá živoucích.
Plač, Moskovie, křič v křiku,
nový jde Indikoplov.
Žalmy v tvém modlitebníku
proklovám klovcem svých slov.
Zbavím lid kňouravé víry,
novou mu dám a s ní moc,
pluhem svým v úsvit by širý
přeoral se sluncem noc.
By slov jeho poli a lesy
úl úrody rostl a zněl.
By zrna pod nebesy
zlatila tmu, jak roje včel.

Klnu ti, Radoněži,
tvým krokům a všemu, v cos dých.
Ty, kterýs ohně, jež zlatem hoří,
rozházel rýči vod svých.
Stáda mračen tvých, vztekle řvoucích,
stáda vlků jak zběsilých
proklála kly svých zubů rvoucích
odvahu, radost a smích.
Slunce tvé ostrými pazourami
jak nůž v duši zadřeno jest.
U babylonských řek jsme lkali,
krvavý skrápěl nás déšť.

I křičím, jak bučící bouře hlasy,
odstrojiv nebe dnes:
Jděte si umýti ruce a vlasy
v stříbrný měsíční dřez.
Pravím vám – zhynete všici,
víry vás zadusí puch.
Jinak vzplál nad naší lící
kraví teď, neznámý Bůh.
Nadarmo u jeskynní říše
se skryl ten, v němž život je něm.
Nechť! Jiným on narodí se
sluncem nám nad Ruskem.
Nechť! Jeho přerod zruší,
co ukovalo běh řek.
Zlatých rohů jeho hrot zkruší
světa černavý vztek.
Nový Olympan sestoupí na zem
načrtat jeho novou tvář.
Pravím vám. Spolknu vzduch rázem
vypláznu jazyk jak komety zář.
Rozkročiv se v egyptskou zemi,
skuji s vás okovy muk.
O oba sněžnovrché póly
opřu se kleštěmi ruk.
Kolenem přitisknu rovník
a vichřice zaslechna kvil,
na polovic máť naši zemi
jak zlatý koláč rozlomím.
A v rokli, z níž začiší bezdno,
by celý svět slyšel hluk a třesk,
já hlavu svou vlasosněžnou
vsunu jak sluneční blesk.
A čtvero sluncí, letících s oblak
jak čtvero sudů, jež valí se s hor,
rozdrtí obruče své zlaté
a rozkymácí vesmírný chór.

III.

A tobě, odlétlá půli země,
ó Ameriko, teď dím:
Straš si železné koráby temně
moří svých bezvětřím,
nedrť však nivy kovovou duhou,
síť řek hrází granitem!
Jen Ladogy svobodnou vodou
lze k životu prorazit zem.
Nač sinavých rukou svých rány
v prázdný strop nebes chceš vést?
Nestvoříš kovadlinami
záření dalekých hvězd.
Neuhasíš své ocele lávou
nebesa v plameni.
Já, já se zde pokryji slávou
nového nanebevstoupení.
Patami o nebe zavěšený,
prokopám mračna jak los
a narazím kolesa slunce i luny
na ostří pozemských os.
A dím ti – marně se nemodli mnoho
k umělým světlům svým v městských tmách.
Ta neosvítí příchodu toho,
jenž jde k nám jak beránek po horách.

Hledají u tebe střelce ještě,
jenž do hrudi ránu mu dá.
Jak plamenem z jeho bělosrstného pláště
teplou krví se zaleje mhla.
Kopyta, skvoucí se hvězdičkami,
skulí se, rozbrázdí tmy.
Nad černými jich punčoškami
déšť v loukotích zaševelí.
A tehdy rozehřmím kola slunce
a měsíce v hromu hlas,
rozhodím vlas svůj jak požár a zdola
zakryji křídlem svou tvář.
Za uši vykrákám hory,
kleč rozmetám po skalách.
A všecky tvé týny a dvory
smetu svou hrstí jak prach.

Novým pak přeorám pluhem
černé tváře niv tvých.
Úrodu země tvé sklízet budem,
jež ohnivákem se rozletí z nich.
Ona pak nový dá lidem
klasnatých křídel zvon.
A v zlatých žerdích zřít budem
plát sluneční paprsky v dol.
Nové pak vyrostou sosny
na dlaních polí tvých.
Jak veverky žlutavé vesny
dnů poskočí po větvích.

Toky řek, modře se chvící,
shodí své okovy.
Červánek usínající
ryb hvězdných z nich naloví.
Pravím ti, čas onen vzejde,
v němž hlas hromů oněmí.
Modravé probodne témě
klas tvého osení.
Luně ze srdce vyklubav se,
by z dálného hřadu se snes,
kohout rozkokrhá se
na pole, luka a les.

IV.

Jdu po oblacích jak polem ještě,
jdu, hlavu mám svěšenou.
Slyším tlesk modrého deště,
svist tenkozobých hvězd tmou.
A jak se zrcadlí na hladině
dalekých jezer můj zor,
vidím tě, Inonie,
se zlatými čapkami hor.

Zřím tvoje nivy a chaty,
na prahu stařenku máť.
Chtěla by vetchými prsty
svit západu pochytat…
Chtěla by usoukat ho v sebe,
v okně ho rozvěsit,
sluníčko však jako kotě
odpřádá v tmu zlatou nit.
A tichým šuměním říčky
v ozvěny na břehu sbor
kapkami nezřené svíčky
kape písničku s hor:

„Sláva na výších Bohu,
mír zemi buď!“
Na luny modravém rohu
krvácí mračen hruď.
Kdosi vyvedl husu
z vejce hvězd,
Světlému Kristu
klovat sled cest.
Kdosi s novou vírou
bez kříže a muk
napjal přes nebesa
duhu jak luk.
Raduj se, Sione,
osvětluj svět!
Nový po nebeskloně
stoupá Nazaret.
Nový na oslátku
Spasitel jede zas.
Naše víra – v síle.
Naše pravda – v nás.

1918

Na Kavkaze

Náš ruský Parnas dávno již
to táhlo do neznámých dálí.
Tajemná Kavkazu však říš
je nade všecky zve a šálí.

Zde Puškin z teskné duše své
psal onen verš, jenž hořel láskou:
„Tu píseň žalné Gruzie
přede mnou nezpívej už, krásko!“

Lermontov, jenž zde ožíval,
nám vybásňoval Amata,
jenž Kazbičovi za koně
svou sestru dával místo zlata.

Žalem a žlučí tváří svých
se žlutým řekám podobaje,
on, důstojník a básník, ztich
zde, kulku druha v prsou maje.

I Gribojedov zesnul zde,
Persie hněvem nám vzat chmurným.
V podnoži hory vysoké
spí, ukolébán pláčem zurny.

Teď já jsem do tvých dálek vpad
z důvodu nijak zřetelného:
Snad drahý popel oplakat
či dočkat se zde konce svého!

Co na tom však! Já pln jsem dum
O těchto velkých, kteří zašli.
Je uzdravil hrdelný šum
tvých divých řek, jež doly krášlí.

Svým nepřátelům prchli sem
a prchali i před přáteli,
by slyšeli jen krok znít v zem
a zřeli s výšin obzor celý.

I já týmž zlům a od týchž běd
jsem prchl, sbohem, bohémo má,
když veliké epiky svět
mi začal myslí zvučet doma.

Mně ruský verš je milý přec –
je Majakovský, jiní k tomu,
však on, jich hlava – umělec,
o zátkách básní v Mosselpromu.

I Kljujev, ladožský ten ďák,
má verše jako svetry přeci,
včera však čtu je nahlas tak –
a kanárek mi zdechl v kleci.

Druhých je celé procesí,
pod chladným sluncem život vedou,
však ani svoje notesy
počmárat řádně nedovedou.

Kavkaze, odpusť mi, že jim
věnuju tolika slov píli.
Nauč můj ruský verš a rým
bujeti mízou horských bylin,

až do Moskvy se vrátím zas,
by nebylo to s duší němou,
a novým dílem, plným krás,
bych udělal kříž nad bohémou.

Abych pak v poslední dny své
já mohl říci doma s láskou:
„Tu píseň žalné Gruzie
přede mnou nezpívej už, krásko!“

Básníkům Gruzie

Psávali dříve
jambem a oktávou.
Klasická forma
je tatam.
Však nyní, v čas náš,
mohutný tak,
já znovu si ji
osedlám.

Daleká země!
Cizí krajino ty!
Vy kamenité cesty Gruzie!
Jantarové víno
do očí lije luna,
do očí hlubokých,
jež noc jen vypije.

Básníci Gruzie!
Tak náhle v snu zřím vás.
Buď dobrý večer vám,
příjemný, krásný čas!

Soudruzi po peru,
soudruzi citů mých,
jásavé šumění
řek slovesných,
jak vás mám rád,
jak šumnou Kuru,
v hovorech, na táčkách.

Já, severský druh váš
a bratr, mám vás rád.
Básníci jedné jsou krve.
I já jsem Asiat
v činech i myšlenkách,
v slově.

A proto v cizí
zemi,
vy blízcí,
milí jste mi.

Věky vše smísí,
dny zajdou.
Lidská řeč
v jeden jazyk se sleje.
Vidím, historik začíná,
našim různostem se směje.

Praví:
Na dně věků němém
stopy a značky jsou…

Jsou obecné války plemen,
jen básníci spolu jdou.

Svědectví
psáno zřím:
Básník básníku
pobratim.

Samoděržavná
ruská pěst
vše dobré škrtila,
my srazili ji –
A hle, co jest:
křídla svobody pnou se do bíla.

A každý v plemeni svém
jen svou řečí i motivem,
my všichni
po svém teď pějem,
skloněni k lidským
citům jdem.

Naplnili svou řeč
proroci:
Nejsme už
otroci.

Básníci Gruzie!
Tak náhle v snu zřím vás.
Dobrý vám večer buď,
příjemný, krásný čas…!

Soudruzi po peru,
soudruzi citů mých,
jásavé šumění
řek slovesných,
jak vás mám rád,
jak šumnou Kuru,
v hovorech, na táčkách.

1924

Sovětská Rus

Uragan přešel už. Nás zůstalo tak málo.
Tak mnohé přátelský už nepřivítá svět.
Navrátil jsem se v kraj ten osiřelý,
kde jsem už nebyl osm let.

Koho mám volat? S kým se podělit jen
o tesknou radost, že jsem zůstal živ?
Jak ptáče dřevěné jen oněmělý mlýn ten
s jediným křídlem svým tu stojí na podiv.

A nikdo nezná mne zde již.
I ti, co znali, nepamatují se.
Tam, otcovská kde stála někdy chýš,
teď leží popel jen, sloj prachu u silnice.

A život kypí.
Kolem mne se snují
i stařičké i mladé podoby.
Však před kým klobouk smeknouti tu není
a ničí zrak mě domů nezdraví.

A hlavou mojí táhnou dumy rojem:
Domove, jsi to ty?
Či jsou to pouze sny?
Pro všechny snad jsem poutník černý znojem,
bůh sám ví, z jaké dálné končiny.

Vždyť jsem to já!
Já, občan této vsi,
o níž nic víc se nikdo nedoví,
než že zde kdysi žena zrodila
ruského skandálního básníka.

Ale hlas duše k srdci hovoří:
„Vzpamatuj se! Proč rozmrzel ses tak?
Vždy po starém květ nový zahoří
mladého pokolení v chalupách.

Vždyť už jsi začal odkvétat,
a jiná mládež jiné písně pěje.
A oni, prosím tě, to umí zábavněji,
ne ves už jen, svět celý jich je máť.“

Ach, domove! Jak směšným jsem se stal.
Vpadlá tvář suchým rdí se ruměncem.
Rodákův hlas mi cizí připadal,
jako bych v kraji svém byl cizincem.

Hle, co tu zřím:
Sváteční vesničané
před úřadem jak v chrámu sešli se
a v řeči nemyté a nečesané
o starostech svých baví se.

Je večer již. Tekutým zlatem
postříkal západ šero po polích.
A bosé nohy mladých telat chvatem
schovaly do příkopů topoly.

Kulhavý rudoarmějec s mdlým zrakem,
tvář svraštěnou, vzpomíná zašlých dob,
vykládá vážně o Buděnném
a jak dobyli rudí Perekop.

„A my jsme ho… a takhle… a zas tak…,
buržousta tamtoho… toho, co na Krymu…,
a duby svraštily uši svých větviček
a ženy vzdychají v mlčící polotmu.

S vrchu jde houfem selský komsomol
a při harmonice, jež stená bez přestání,
zpívají agitky Bědného Damiana,
veselým křikem ohlušují dol.

To je ta zem!
Čím poháněn,
já křičel ve verších, že s lidem jedno jsem?
Mé poesie třeba není tu
a já, žel, nikomu zde nejsem potřeben.

Nu, což!
Odpusť, má rodná země!
Čím posloužil jsem ti, i tím jsem spokojen.
A třeba dneska nezpívají zde mě,
já pěl jsem, kraj můj když byl nemocen.

Vše přijmu.
Přijímám vše, jak dají,
připraven jíti stopami, jež zřím.
Celou svou duši říjnu dám i máji,
jen svoji milou lyru nedám jim.

Nevydám nikdy do cizí ji ruky,
své matce, ženě, ani příteli,
by pouze mně své šepotala zvuky
a tajně něžné písně pěla mi.

Rozkvétej, mládeži! A zdar budiž tvým tělům!
Váš život jiný je, váš nápěv jiný je.
A já, já půjdu sám neznámým ku předělům
a v duši své buřičské na věky usmířen.

Ale i tehdá,
až po vší zeměkouli
zášť plemen pomine a bolest a lež úst,
já budu zpívati uším, co spí v básníkovi,
šestý díl světa,
zvaný krátce „Rus“.

1924

Anna Sněgina

V Radovu u nás, na vesnici,
na dvě stě čísel může být.
Každému, kdo kol po silnici
jde, muselo se zalíbit.
Lesů i vody hojně máme,
dost pastvin, setby na poli.
A po všech cestách staré známé
kol dokola zříš topoly.

Nic zvláštního tu neuzříte,
žijem však přesto šťastně snad.
A naše domky plechem kryté
svá humna mají i svůj sad
i malované okenice.
O svátcích maso je i kvas.
A tak na všechny veselice
rád hejtman navštěvoval nás.

Své daně platili jsme řádně,
staršina z naší vesnice,
kruťas, vždy vybíral si nad ně
po míře mouky, pšenice.
Vrchnosti svojí vpospas dáni,
povolni museli jsme být.
Inu, ti páni jsou přec páni
a my holt jsme jen prostý lid.

Však vem si lidi, hříšné duše.
Každý má oči na stopkách.
V Krijuši u nás supili se
mužíci, že až z nich šel strach.
Jen taktak v živobytí tuhém
že vyšli. Skoro všichni z nich
orali šmahem jedním pluhem
za párem herek vychrtlých.

Co to může být za blahobyt –
Jen duši že mřít nedají!
Chodili tedy dříví rubit
do našich lesů potají.
Jednou je naši nachytali.
Hned sekerami na sebe.
Zvonily, jak se potýkali,
až mráz nám běžel po těle.

V divoké rvačce vraždou páchne.
Kdo ví, v čí vinu, nevinu!
Kdos pojednou z nich rukou mávne –
a rázem zabil staršinu.
Jako když dnes tu schůzi vidím,
výslechy rozvláčné a v šíř.
Soudili. Pouta připjali jim
a deset šlo jich na Sibiř.
Od těch dob štěstí pryč. Jen zmatky,
a ne a ne si pomoci.
Skoro tři léta jde vše zpátky.
Buď ohně jsou či nemoci.

* * *

Všechny ty žalostivé zprávy
mi kočí celou cestu mlel,
jak do Radova jsem z front vřavy
na zotavenou tenkrát jel.
Vojna mi duši vyrazila.
Za cizí zájmy střílel jsem,
hruď moje v cizí hrudi bila
bůhví za jakým účelem.
Pochopiv, že jsem loutkou zcela
kupčíků v týle, řek jsem rád:
Buď sbohem, vojno, sbohem, děla,
teď veršem budu bojovat!
Vintovku zahodil jsem na zem,
falešný průkaz v kapse měl,
a po tom všem mi jako rázem
rok sedmnáctý nadešel.

Svobodou pohnuly se tůně,
v růžovém dýmu národ žil.
Kerenský na své bílé brůně
nad Ruskem tehdy vévodil.
„Do konce“ vojna! „Zvítězíme!“
A tentýž prostý lid zas zpět
ničemové a baby líné
na frontu hnali krvácet.
Když chtějí hynout, ať si hynou
v děl rachotu. Já jiný směr
a odvahu jsem našel jinou –
jsa první v zemi desertér.

* * *

Dost pěkně cesta ubíhala.
Chlad noci stoupal nahoru.
Luna svým zlatem posypala
dál vesnic v světlém obzoru.
– Vida, to naše Radovo je –
promluvil kočí –
už jsme tu!
Ne nadarmo jsem práskal koně
přes slabiny a do hřbetu.

A na čaj, občane, mi dáte.
K mlynáři jedete?
No hý…
To přece jistě uznáváte,
že po takový štrapáci…
– – – – – – – – – – – – – – –

Čtyřicet dávám.
– To je málo.
Přidávám ještě dvacet.
– Ne!
Aby ho, kluka, peklo spralo!
Klukovi jistě třicet je.
– Co si to myslíš?
Kams dal rozum?
Chceš ze mne stáhnout kůži snad?
A chlapík udělá jen posun:
– Žita jsou špatná. Bude hlad.
No, dejte ještě deset tenkých,
anebo taky starých šest.
Popiju v šenku samohonky
vám na zdraví a na počest.

* * *

A už jsme u mlýnice…
Z háje
světlušky svítí omamně.
A starý mlynář! Radost hraje
mu v očích, němě vítá mě!
– Jej, to jsi ty! Jaks promrz, drahý!
Viď, prokřehl jsi, Sergucho!
Však čajík zahřeje tě záhy.
Samovar na stůl, starucho!

Nu, v dubnu těžko prokřehnouti,
obzvláště koncem dubna již,
když krásný večer tichou poutí
jak úsměv v přátel tváři zříš.
V objetí mlynářově vskutku
i medvěd řval by zbaběle.
Přesto však ve dnech zla i smutku
je příjemné mít přátele.

* * *

– Na dlouho jedeš? Odkud?
– Na rok.
– Nu, hošku, to si zatanči!
Letos ti bude hřibů, jahod,
že Moskva je sníst nestačí.
A co ti je tu zvěře, brachu!
Čtvrtý rok pryč’s už! Nezebe?
Pomysli jenom, kolik strachu
my vystáli jsme o tebe!
– – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – –

Beseda ukončena.
Právě
jsme dopili i samovar.
Po starodávnu v ovčí šubě
jdu zase na svůj senoval.
Jak rozrostl se sad! V mé tváře
šeříkem voní zahrada.
Tak milý, milý mi v mlh páře
je plot, jenž už se rozpadá.
Zde u branky… jak dávno je to…
let šestnáct tenkrát bylo mi,
děvuška bílá jako léto
mně řekla něžně: „Nikoli!“
Minulosti má v milé dáli!
Ten obraz ve mně neuhas.
My vše jsme tenkrát milovali,
však málo milovali nás.

II.

– Sergucho, vstávej! Nechce se ti?
První tma sotva utekla
a starucha už z kutě letí,
by lívanců ti napekla.
Já ke Sněginým jedu trochu
na statek.
Věru, čas mám již…
K obědu budou sluky, hochu!
Vzpomněl jsem si, že rád je jíš.

Jitřenko života, buď zdráva!
Vstav, oblekl jsem se a jdu.
Dým rosy na jabloních vstává
a rozsvětluje zahradu.
A myslím, sním:
jak překrásná je
ta naše zem
a člověk s ní.
A kolik hrůzy s vojnou zraje
teď na ní, jací mrzáci!
A kolik pochovali jich!
A kolik ještě pochovají!
Cítím, jak v pevných kostech mých
divoké křeče vzdoru hrají.

Ne, ne!
Už nepůjdu tam, braši!
Za to, že padouch pod nohy
vojáku, pahýly jenž straší,
snad šesták hodí ubohý.

– Dobrý den, stařenko, ti přeji!
Zřím na tvých tvářích tíhu let.
A slyším skrze kašel její:
– Svět, hochu, přemohl mě, svět…
Čas je tu u nás nepokojný,
lid v horečkách se bouřící.
Mužické neustále vojny
se ženou od vsi k vesnici.
Vždyť slýchávám to na své uši,
a někdy přechází až zrak –
Radovští do Krijušských buší
a po druhé zas naopak.
A jaký div… vždyť není pána…
Co chceš, když cara vyhnali?
A za ranou se valí rána
na národ hloupý, zostalý.
Žaláře, považ, otevřeli,
zločince propustili z nich.
A my teď abychom se chvěli
před nimi na svých silnicích.
No třeba Krijušani, chceš-li.
Prachkriminální plemeno!
Vždyť chlapi kradli, kam jen vešli,
a jsou už doma zase, no…
Znáš přece Prona Ogloblina,
syčáka, řvouna, zhýrala?
Jen věčně rvát se, kůže líná,
od božího dne ožralá…
A tenhle chlap třetího roku,
co vojáci šli na vojnu,
věř nebo nevěř, milý hochu,
sekerou ubil staršinu.
Takových sta jsou v tomto čase,
a pášou na svobodě hnus.
Konec Rossie, propadla se…
Zhynula živitelka-Rus…

– Ba, babičko, je těžko žíti.
A sebrav hůl a klobouk v hrst,
jdu s mužíky se pozdraviti,
jak starý známý jich a host.

Jdu modrou cestičkou. Hle – zmít se?
Dívám se vpřed a proti mně
můj mlynář blíží se mi v bryčce
po kypré ještě rovině.
– Sergucho! U všech všudy, hochu!
Počkej jen, chci ti něco říc!
Hned! Jen co srovnám oprať trochu.
A tys mi ráno neřek nic.
Nu, podivíš se. To jsou zprávy!
Já u Sněginých tak a tak…
Že ke mně přijel z fronty mladý
veselý jeden ohnivák.

(Cítím se u nich jako doma,
už deset let znám s nimi jsem.)
A jejich dcera, udaná Anna,
se ptala:
– Není básníkem?
– Nu ovšem, toť je on – jim hlásím.
– Je blondýn?
– Jistě, blondýn je!
– A mluví vám tak zábavně!
– A kdy k vám přijel?
– Včera právě!
– Toť on, kdo jiný by to byl!
Matinko, on tak zajímavě
ti do mne zamilován byl.
Takový skromný byl…
– No, Anno…
– Zdalipak by nás vidět chtěl?
– Spisovatel…
– A známé jméno…
Bez pozvání by nepřišel…

A jako vítěz milý děda
přimhouřil oči chytrácky.
– No dobrá. Sbohem do oběda,
pak povíme si ostatní.

I šel jsem cestou ke Krijuši,
o hroudu semtam hůlkou třesk.
Pranic mě nemučilo v duši.
nic nevzbouzelo ve mně stesk.
Mhlu myšlenek mám v očích, rtoma
mi sládne vůně po kvítí.
Jak hezké bylo by teď román
s vojačkou krásnou začíti.

* * *

A zde je Krijuša…
Tři roky
jsem neviděl těch známých střech.
Bezovou vůní jdou mé kroky,
modravých bezů cítím dech.
Neboj se psů. Pes neštěká tu.
Co hlídali by tu. A nač?
Každý tu hliněnou má chatu
a v chatě pec a pohrabáč.
Hledím, u Prona na zápraží
mužický rozléhá se tlach.
O nových zákonech a o rži,
o drahotě a o cenách.
– Zdar, kamarádi!
– Lovec, hleďme!
– Buď zdráv! Buď zdráv!
A sedni si!
A můžeš poslechnout si pěkně,
jak žijem v naší vesnici.
A nového co v Pitěru je?
– A s ministry zda známý jsem?
– Jen pozor, ať nás nelakuje,
víš, vychován byl kulakem.
– To nic, vždyť my tě nehaníme,
ty z nás jsi, mužický a náš.
Že nechvástáš se slávou, víme,
a srdce svoje neprodáš.
Bývals k nám hodný. Vždyť my kupu
zažili s tebou legrací.
Pověz:
dostanou bez výkupu
šlechtickou půdu sedláci?
Na pole nesahejte, křičí,
ještě prý není na to čas.
Proč tedy vojna je?
Proč fičí
na frontě kulky kolem nás?

A s vážným úsměvem mi všici
hleděli do očí a v líc.
Já však, v dumách se propadávající,
jim nemoh odpovědět nic.

Jen vím, jak oči se jim chvěly
a hlas
jakoby z dálavy
se rozzněl:
– Pověz, kdo je Lenin?
– Lenin kdo je?
Lenin jste vy!

III.

Od ucha k uchu plížily se
pověsti, každý přidal cos.
Od stařenky své, rozumí se,
i já jsem pochytil jich dost.
Jedenkrát, navrátiv se z lesa,
ulehl jsem si na divan.
Syrová mha, jež v bahna klesá,
mě profoukala ze všech stran.
Mráz po těle mi chvíli běžel,
pak zase oheň po líci.
Už celé čtyři dny jsem ležel
s proklatou touhle zimnicí.
Bez sebe celý, mlynář z chaty
sebral se a jel pro kohos…
Kdo je to?
Vidím bílé šaty
a trošku ohrnutý nos.
Oh, zimnice, jak dotěrná jsi!
Však všechno jednou poleví!
K hodině páté večer asi
jsem poznal, že už líp je mi.

A vstal jsem.
Sotva opřev nohu,
bych učinil krok nesmělý,
slyším – zda sluchu věřit mohu –
– Ach!
Dobrý večer, příteli!
Tak dávno jsem vás neviděla.
Kde, viďte, naše dětství je?
Já dáma, vážná jsem už zcela,
z vás básník – a jak slavný – je.
– – – – – – – – – – – – – – –

Co bylo, bylo…
Nevrátí se.
Jak velká voda léta jdou.
A já tak ráda – děla tiše –
u branky sedala jsem v dvou.
O slávě snívali jsme – říká.
Vy odvážně jste za ní šel.
Já pro mladého důstojníka
jsem na to zapomněla, žel…

Slyším a s netrpělivostí
vpíjím se v sličnou její tvář.
Chtělo by se mi říci:
Dosti!
Ne, o tom ne už!
Proč a zač?
Chtít – směšno. Místo toho v příval
myšlenek Aniných jsem vpad.
– Oh, ano…
Jak bych nevzpomínal…
Posadíte se?
Jsem tak rád.
Přečtu vám verše,
chcete-li jen…,
jež na opilou Rus jsem psal.
Jsou upřímné…
A je v nich trýzeň
mých let i cikánský jich žal.
– Sergeji!
Ošklivý vy hosti.
Tak líto je mi,
plna studu jsem,
pijanské vaše výstřednosti
že za žert slouží v Rusku všem.
Povězte:
Co se s vámi děje?
– Nevím.
– A kdo má lépe znát?
– Snad v nečase když mlha věje,
že v podzim zrodila mě máť…
– Žertujete…
– I vy jste chtěla…
– Jste zamilován?
– Ale kde.
– Pak nechápu už ale zcela,
tak ničit že se můžete…
Vy, kterému svět otvírá se…

Smrákalo, mlžila se dál.
A nevěda, já hladil zase
jsem rukavičku jí a šál.
– – – – – – – – – – – – – – –

Luna jak klaun se třásla smíchem.
A v srdce, z něhož zmizel hnět,
mi vlna citu stoupá tichem
šestnácti vrátivších se let.
Rozešli jsme se za úsvitu,
tajemstvím zněl náš krok a hlas.
Je cosi překrásného v létu
a s létem překrásného v nás.

* * *

Můj mlynář…
Stařík milý, prostný!
Div že se z něho nezblázním.
Běhá semtam, chlapík bezstarostný,
ochota jenom trhá jím.
Dnes opět přinesl mi psaní –
jaký to milenecký tón:
„Přijďte.
Vy netušíte ani,
jak vás mám rád.
Ogloblin Pron.“

A jdu. Přicházím do Krijuše.
Ogloblin stojí u svých vrat.
Už z dálky, opilého, z duše
ho slyším lidem nadávat.

– Nevzchopíte se?
Zrůdo švábí!
R-ráz na ráz!
Ke Sněginým jdem!
A koukej, bez výkupu abys
nám předala hned svoji zem! –

Jak zhlédl mě – už na prahu jsem
mírněji ladě obličej,
s nefalšovaným dí mi hnusem:
– Sedlákům po lopatě dej!

– Nač posílal jsi, Próšo, pro mě?
– Co dělat? Mám shnít leností?
K Sněginé… hned dostanu koně…
pojedem spolu…
s žádostí.

Opravdu, málokdy je vídat
hrůznější herky za ojem.
K té ještě notně kupci přidat,
když spát chceš zase s pokojem.
– No, Próne, to jsme si zas dali!
Se vztekem popadal nás smích.
Do vršku kamením jsme táhli
tělegu v potu tváří svých.

A už jsme tam.
Dům s mezzaninem
jak spal by za bzukotu much.
Znepokojivě nad jasmínem
kol hustých plotů voní vzduch.
Slézáme.
A jak u terasy
prach setřásáme s šatů svých,
uvnitř se ozývají hlasy
o čísi chvílích posledních.

– Je mrtev… Co tu slzy váží?
Plač, neplač…,
nebude už žít.
Tam někdo tluče na zápraží…
Připudruj se…
Jdu otevřít.

Nevlídná dáma – jak jí svědčí! –
odtáhla pevnou závoru
a Pron můj bez zbytečných řečí
začal
a ihned o sporu –
– Chcem zemi!… –
opakoval hluše.
– Nohy ti líbat nebudem!

Dáma jak bez smyslu a duše
ho poslouchala s nezájmem
a pak obracejíc se ke mně:
– Vy ke dceři? – se optala
a v hrdle chvěl se jí hlas temně.
– Hned řeknu,
by vás přijala…

Dnes ovšem chápu celou hloubku
osudné tíhy oněch dní.
Nebylo mi však nijak lehko
na oči tenkrát přijít jí…
Já pochopil –
dům zapad v hrůzu
a pomoci… teď není čas:
– Zabili… Zabili mi Borju!
Jděte pryč!
Nechci vidět vás!
Oh, zbabělče vy! Nízká babo!
On mrtev…
A vy zde jste, vy…

Ne, tohle už přesahovalo
míru mé trpělivosti.
Kdo na tváři své hořet cítí
políček, pochopí můj cit:
– Dnes nelze s nimi hovořiti.
Seber se, Prone! Půjdem pít…

IV.

Po honech toulal jsem se stále.
Pryč její jméno, tvář i žal…
Urážku moji
na močále
křik vodních ptáků oplakal…

Krátká je chudé naší země
zelená svěžest, květů pyl,
a i to léto kratičké je,
jak sen májových nocí byl.
V červáncích chladná jitra hrají.
Mhla padá těžce v hloub a dál.
A v opadávajícím háji
zvon sýkorek se rozsypal…

Mlynář, ten vždycky potěší mě.
Dnes veselý je, jako kluk.
– Teď, Sergucho, se nastřílíme
po chuti zajíců a sluk.
Miluji hon…
Člověk se zvedne
nad všelijaký stesk a stín.
Dnes ke mně pozdě odpoledne
jak měsíc vrazí Ogloblin.

– Příteli!
Nesu šťastnou zprávu!
Nadešel vytoužený čas!
Vítejme, brachu, novou vládu!
Nyní je všechny r-ráz a ráz!
Od léta zabíráme lesy
a pole bez výkupu – v dar.
Nad Ruskem stojí se Sověty
teď Lenin – hlavní komisar!
Příteli!
Je to ale výhra!
Ze samé radosti ti včil
div mrtvice mě neranila
a bratr můj se pomočil!
No, holoubku! Čert seber babu!
Tvař se přec trochu vesele!
A nyní chci být první – půjdu
komunu zřídit na sele.

Ogloblin bratra Labuťu měl.
Chlap pátým kolem vždycky byl.
Zbabělec, chvástat se však uměl,
když strach v něm trochu polevil.
Konečně – takových, těch žije,
v nichž osud tlach jen probudí!
Nosil dvě bílé medalie
z japonské války na hrudi.
Hlas opilý měl, bramborový,
zpívaje v krčmě jako ďák.
– Ljaojanskému hrdinovi
na čtvrťák půjčte, na čtvrťák…
Pak, když už důkladně měl v hlavě,
vroucími vzpomínkami jat,
o velké Port-Arthuru slávě
sousedu slzel na kabát.
– Holoubku!
– Péťo! –
křičel žalem,
– nemysli, že jsem opilý.
Odvahu moji v světě celém
zná Ljaojan jen jediný.

Takoví vždy se mají k světu.
Žijí jak ptáci nebeští.
Toť se ví, že teď za sovětů
medaile nechal za pecí.
Se stejnou ale důstojností
jak starý, vážný veterán
na paškál brával v opilosti
si Nerčinsk teď a Turuchán:
– Těch hrůz!
A co tam hrdinství je!
Věru však nevím, co je strach…
– – – – – – – – – – – – – – –

Medalie a medalie
zvonily v jeho pohádkách.
Pronovi trhal bratr nervy
a Pron jen čelo supil, tich.
Přece však odjel ze všech prvý
sepisovat dům Sněginých.

Zábory vždycky prudkost budí:
– Na soud je čas! Teď všecko sem!
Zabrali dvorec se vším všudy,
s vlastnicemi i se skotem.
A mlynář…
– – – – – – – – – – – – – – –
Stařík milý, prostný!
Přivezl obě vlastnice,
nechav mě, chlapík bezstarostný,
na cizí sudbě pásti se.
A zas mě svedlo srdce ženy.
Po celou noc, jak čas nám lét –
jsem zřel starostí pokřivený,
krásný a bolestivý ret.

Vzpomínám –
jak mi vyprávěla:
– Odpusťte… křivdila jsem vám…
Já šíleně ho ráda měla…
Jen vzpomenu… a hrůzu mám…
Vás nerada jsem urazila…
Jen pro divokou bolest svou…
Trýznivá záhada v tom byla,
již zovou… vášní zločinnou…
A vždyť jsem letos do jeseně
znala jen šťastnou minulost…
A pak byste byl odhodil mě
jak sklenici, z níž pil jste dost…
Nebylo tedy zapotřeba
ni schůzek… styků nižádných…
A pak… byla bych pohoršila
svou matku v jejích předsudcích…

Ne, o tom mlčet nejraději.
Mé oko v jejím vzplanulo.
Napjaté, pružné tělo její
se nazad lehce přehnulo.
– Povězte, Anno,
litujete,
že dvorec váš jste ztratila?
A ona žalně jaksi, divně
své oči k zemi sklopila.
– – – – – – – – – – – – – – –
– Pohleďte… hleďte…
což už svítá?
Záře, jak požár na sněhu…
Vzpomínka jakás se mi kmitá…
A vzpomenout si nemohu…
Ach!… Ano…
Obraz z dětské dáli…
Jiný… Ne podzimní svit bled.
My spolu tenkrát sedávali
a bylo šestnácte nám let…

Pak vzhlédla na mě rozechvěle,
po ruce sjel jí něhy kmit,
a řekla jakby zlhostejněle:
– Nu dobrá…
Čas je spáti jít…
– – – – – – – – – – – – – – –
Navečer od nás odjížděli.
Kam?
Kdybych jenom věděl kam.
Kraj rovný, značkovaný celý.
A cestu nalezneš i sám.

Nevím, co dálo se pak věru.
Nevím, jak zařídil se Pron.
Ujel jsem rychle do Pitěru
rozptýlit srdce sen a ston.

Strašné a hrůzyplné roky!
K čemu a nač však o všem psát?
Chceš jemnou řeč a lehké kroky
od vojáků, jež žene hlad?
Eh!
Nechme toho v dobách míru!
Ne nadarmo chlap nemytý
po dvorech hrával na klavíru
kravám tombovské foxtroty.
Za chleba, oves, za brambory
gramofon mužík dostával
a spouštěje ho, zdráv či chorý,
pokoje tangu nedával.
Nad náhlým ziskem ruce mna si,
na daně klna o sto pryč,
vymýšlí jenom, kde by asi
u ženských ukojil svůj chtíč.

Jak furiantsky se to žilo
nakrátko…!
v našich vesnicích.
Nemálo rublů utopilo
se tenkrát v plných sklenicích.
Furiant! Živitel náš drahý!
Pán nad zemí a kravami!
Zas za pár grošů ošoupaných
se šlehat nechá důtkami.

Nu dobrá. Nechme naříkání!
Už posmívat se nebudu.
Dnes od mlynáře dostal psaní
jsem o Pronově osudu:

„Sergušo! Drahá moje duše!
Buď pozdraven! Buď pozdraven!
Pročpak tak dlouho do Krijuše
jsi nepřijel?
Šest let… Proč jen?
Potěš nás!
Stromy budou v květu.
Přijeď, pro radost očí mých.
Takové věci staly se tu,
že perem nevypovíš jich.
Teď všude mír a klid je, hochu,
a bouře utichly jak zvon.
Věz též, že ve dvacátém roku
byl zastřelen Ogloblin Pron.

Rossia…
Matka zlá svých synů.
Věř nebo nevěř mi to už –
jedenkrát oddíl Denikinův
udeřil náhle na Krijuš.
Bylo to boží dopuštění.
Hrůzu a smrt tu rozsili
s koní svých v jednom okamžení,
kozáčtí čerti zběsilí.
Tak tehda rozsekali Próňu.
Labuťa schoval se, to víš…,
a vylezl, když jejich koně
zmizeli dávno v lese již.
A ještě teď, když ochlastá se,
nepřestává se holedbat:
– Já za svou chrabrost měl bych zase
od vlády dostat Rudý řád…! –
Jináč však dobře je už, drahý!
Přes to, že v ráji nežijem,
přijeď, můj milý, a to záhy,
potěšiti mě v stáří mém.“

* * *

A opět na cestě jsem chvíli.
Červnová noc spí v modru niv.
Hovorný vůz mě veze k cíli
kodrcavě tak jako dřív…
Dost pěkně cesta ubíhala.
Mír rovin stoupal nahoru.
Luna svým zlatem posypala
dál vesnic v světlém obzoru.
Kapličky, studny, z nichž skot pije,
a zde, hle ploty na humnech…
A srdce po staru zas bije,
jak bilo v dalekých těch dnech.
A zas jsme u mlýnice…
Z háje
světlušky svítí omamně.
A starý mlynář! Radost hraje
mu v očích, němě vítá mě.
– Jej! To jsi ty? Jaks promrz, drahý!
Viď, prokřehl jsi, Sergucho!
Však čajík zahřeje tě záhy.
Samovar na stůl, starucho!
– – – – – – – – – – – – – – –
Taky už nějak stárneš, hochu…
No, poshov, hned tu budu zas.
Chci dárkem potěšit tě trochu.
– Dárkem?
– Ne…
Prostě list tu máš.
Psaníčko, hochu, malé psaní…
A nemusíš tak pospíchat!
Dva měsíce to nejsou ani,
co posel běžel mi je dát.

Otvírám dopis… Čtu… Ó, ano,
kdo jiný psal by sem? A pak –
váš pevný podpis zřím zas, Anno,
a anglický poštovní znak.
„Žijete, Sergeji…? Jsem ráda…
Já též, vidíte, živa jsem.
Sním často malou branku v lada,
sním vaše slova pod lesem.
Daleko od vás nyní žiji…
A v Rusku duben je teď, ach.
Modravé jinovatky kryjí
tam jedle, břízy v doubravách.
A zatím, co tomuto psaní
svěřuji úzkost chvílí svých,
vy s mlynářem snad na čekání
tetřeví posloucháte křik.
Jdu často po přístavu zrána
a se strachem i s útěchou
hledím jak hypnotisována
na rudou vlajku sovětskou.
Jsou teď tam u nás plni síly.
Znám cestu svou i úkol svůj…
Vy však vždy stejně jste mi milý,
jak jaro, jako domov můj…“
– – – – – – – – – – – – – – –
Dopis jak dopis –
myslím hrubě.
Co živ, bych takých nenapsal.
Po starodávnu v ovčí šubě
jdu zase na svůj senoval.
Jak rozrostl se sad! V mé tváře
šeříkem voní zahrada.
Tak milý, milý mi v mlh páře
je plot, jenž se už rozpadá.
Zde u branky… jak dávno je to…
let šestnáct tenkrát bylo mi,
děvuška bílá jako léto
mně řekla něžně: „Nikoli!“
Minulosti má v milé dáli…!
Ten obraz ve mně neuhas.
My vše jsme tenkrát milovali,
ale i oni
milovali nás.

Batum, leden 1925

Paměti Démona

Po modrých ledovcích
noc jako noc přicházel od Tamary,
dvojicí křídel svých
zde vzbouzeje, tam tiše noční čáry.

Nelkal však, nelekal
vás nahé, zmučené, vás v jizvách šrámů.
Bezpečně hrob spí dál
tam za ohradou gruzínského chrámu.

Jak hrbatých zad kmit
se nekřivil stín vzadu za mřížemi.
A věčné lampy svit
nad kněžnou, sotva dýchaje, spal němý.

Však jiskry ve vlasech,
praskajících jak fosfor, z tmy se draly.
A kolos, kolos nezaslech,
jak Kavkaz žalem šediví tam v dáli.

Na loket za oknem
se probíraje huňatým svým kápím,
přisahal ledovcem:
Spi, družko má, já lavinou se vrátím.

Sestra má – život…

Sestra má – život, a dnes v záplavě
se jarním deštěm po všech rozstřikla,
však lidé s přívěsky, nadutí vtíravě,
tě uštknou zdvořile, jak v ovse zmije zlá.

Stáří, to na všecko má svoje zákony.
Ty ovšem směšný jsi jim s myšlenkou tou svou,
že v bouři modré jsou oči i záhony
a vlhkou rezedou že voní horizont.

V májový den když v kupé jízdní řád
v lokálce kamyšenské převracíš,
že grandiosnější je svatých písem snad
a černých sedadel, jež plna prachu zříš.

Zatím co stále řve ta brzda štěkavá
na klidné sedláky ve víně odlehlém,
z polštářů vzhlížejí, zda stanice to má,
a slunce v západu mě plní soucitem.

Po třetí zašplíchav, zvoneček odplouvá
ve stálých omluvách: lituji, ještě ne.
A doutnající noc se v storách nadouvá
a step se rozdouvá od schůdků ke hvězdě.

Zachvívajíce se, tam sladce dřímou však
a fatamorganou má milá tiše spí,
co srdce, pleskajíc se plošinou jak vrak,
ze dvířek vagonu se sype do stepi.

Plačící sad

Strašlivý! Kane a naslouchá tu,
zda na světě on sám je jen.
Mne větev v okně jako krajku,
neb on je svědek ten.

Lze zřít však, pod otoků tíhou
jak dáví se zem děravá.
A slyšet: Daleko, jak v srpnu
na polích půlnoc dozrává.

Ni zvuku, diváka tu není.
A jist si prázdnotou když jest,
pokračuje a kutálí se
po střeše, za okap a přes.

Zvednu jej k tváři, bych vyslech tiše,
zdali já sám jsem na světě jen,
zavolat hotov, hne-li se výše,
neb on je svědek ten.

Však ticho. Lístek nehne se ani.
Po ničem tuchy, krom úzkostných
plesků pantoflí, šepotání
a vzdechů a slz, jež vítr zdvih.

Zrcadlo

V zrcadle kouří šálek s kakaem,
vlní se tyl a rovnou v sad
k houpačkám, v rozvichřenou zem
hleď, zrcadlo, se brát.

Tam sosny se houpou a smolou svou
sytí vzduch; v trávy klín
cedí plot slunce, skvrnu za skvrnou,
a knihu tam čte stín.

A vzadu tam v šeru až za brankou
do stepi, v léčivých bylin var
se po jehličí řine cestičkou
křemení matný žár.

Duši – té nevyrveš, jak prachem sloje skal.
Marně’s ji zdrtit chtěl.
Ohromný sad jde po zrcadle v sál
a nerozbíjí skel.

A hle, v té hypnotisující otčině
ničím zrak nezhasím.
Tak po dešti očima soch v této tišině
se plíží slimáci.

Zacvrlikal si čížek, poskočil
a voda šumí po uších.
Potři jim ústa borůvčím,
tvé žerty jich nevzruší.

Ohromný sad se sálem rozvlnil,
pěst do zrcadla zdvih,
vše rozhoupal, vše potřísnil,
vším třese, ale nebije skel tvých.

Děvčátko

Zezadu, z houpaček, z ničeho nic
větvička vběhla do zrcadla.
Ohromná, blízká, kapkou smaragdu se stkvíc,
jež na lem ratolesti spadla.

Zastřela sad svou výskající hrou
a nic jí neukrotí.
Má blízká, nesmírná, sám sad – a povahou
má sestro! Druhé zrcadlo ty!

Však běda, větvičko, dali tě do vázy
a staví pod zrcadlo ke zdi.
Ach, kdo to zakalil mi oči – vzdechla si –
dřímotou lidských věznic?

Snítko…

Snítko, již v náručí chová
vítr, když zatíkal pták,
větvičko šeříková,
jak pískle zmoklá tak!

Jak knoflíky těžké jsou kapky
a sad oslepil zem,
pocákaný a hebký
modrých slz nesmírnem.

A jak by mým toužením zhýčkán
a od tebe trny měl,
otevřel dnes v noci víčka,
zahučel, zavoněl.

Celou noc na okno jemně
ťukal, rám třásl se tmou.
Zahořklý dech vlhké země
proběhl záclonou.

Probuzen zázrakem řady
těch chvil, jimiž věcí zněl zvon,
teď pohlcuje den mladý
očima anemon.

Klouzajíc vonnou ratolestí…

Klouzajíc vonnou ratolestí
s kalíšku na kalíšek zas,
vpíjela po tmě toto štěstí
vláha, již zlekal bouře hlas.

S kalíšku na kalíšek kanouc
sklouzla po dvou a ve dvou teď
ohromnou kapkou agátovou,
nesmělá, leskne se tam, hleď.

Nechť větry po stepi se nesou,
tu kapičku mučí a stiskají,
je nerozdělená a dvě jsou
a pijí se a líbají.

Kalíšky v smíchu, bez oddychu
by chtěly stát samy, jak bývaly.
Kapka však z objetí nepospíchá
a neloučí se, byť ji trhali.

Nedotýkat se!

„Nedotýkat se, čerstvě natřeno!“
leč duše nedbala.
Má paměť plná údů tvých, tvých úst,
tvých očí zůstala.

A víc než za štěstí a neštěstí
já za to rád tě měl,
že zežloutlý mi bílý svět
se s tebou bělej skvěl.

A mlha má, drahá, přisahám,
bělejší než lesk úběle
mi bude, než sen, než stinidlo,
než bílý obvaz na čele.

Poesie

Jsi pevně nasazený svist.
Jsi rozdrcené tříště hudbou.
Jsi noc, přimrazující list.
Jsi zpěvný souboj slavíků dvou.

Jsi sladký, zachumlaný hrách
a slzy světa na lopatkách.
Jsi – s pultů, fléten – Figaro,
jak kroupy, řinoucí se v řádkách.

Vše, co noc touží nalézti
na hlubokém dně při koupání.
A hvězdu v sádku donésti
na třesoucí se mokré dlani.

Je dusno, plošší prken snad
nebesa olší zatáhla se.
A hvězdám v tvář se zachechtat,
když vesmír hluchý je v svém jase.

Dusné svítání

Po celé jitro u vás slyšel jsem
holuba vrkat.
Na žlaby
jak mokrých košil rukávy
padaly mrtvě větve.
Poprchávalo. Lehoučce
šly prašným rynkem mraky,
stesk kolébajíce v ošatce,
bojím se, můj že taky.
Prosil jsem je, aby ustaly.
Zdálo se mi, že ano.
Úsvit byl šedý, hádavý
jak trestanecké ráno.

Prosil jsem ten krásný čas,
kdy za oknem váš znící hlas
crčí a crčí z konvice
jak voda z horské lednice
a píseň jak ledové krystaly
na úžeh čela ospalý,
na tvář a na šíje
nám vylije.

Ale výšina oblaků
vlajících v dál
neslyšela, co jsem si přál
v tišině šedé,
zmoklé jak plášť,
jak prašná ozvěna prosby mé,
jak za křovím hádavá zášť.

Já prosil jsem je:
Nemučte!
Nemohu spát.

Mžilo však z oblak a mokříce
šly prašným rynkem mraky,
jak rekruti po ránu za statek,
a loudaly se div ne věk,
jak zajatí Rakušáci,
jak tichý sten,
jak sten:

Sestřičko,
napít jen.

Bouře

A pak léto loučilo se
se zastávkou. Sejmuv clonku,
sto bleskových obrázků vzal
v noci na památku hrom.

Vadly hrozny bezu v rose.
A v ten čas on, urvav náruč
blesků, ranou s pole jimi
zalil září starý dům.

A když po budovy krovu
škodolibá vlna šlehla,
a jak uhel po výkresu
lijavec se rozpršel,

v kalné mysli kmitlo znovu:
i ty kouty rozumu, kde
je teď světlo jako za dne,
v zářivou se zjasní běl.

A slova uroním…

A slova uroním,
jak sad, jantar a cedr.
Roztržitě a štědře,
jedva vím, jedva vím.

Nač a zač vykládat,
proč s obřadným tak zvykem
mořenou, citroníkem
je skropen zahrad sad.

Kdo zvlhčil jehličí
a vproudil oknem v šeru
na noty, k etažeru
splavem žalusií.

Koberec za dveřmi
kdo zrudil jeřabinou,
třepotem kursivek,
jež krásně, naskrz plynou?

Ptáš se, kdo poručil,
by srpen velký byl,
komu nic malé není,
kdo vhroužen v osamění

javorového listu
a od dní eklesiastů
kdo tesal bez přestání
lesk alabastru?

Ptáš se, kdo poručil,
by září hořký byl
rtům aster a dahlií?
Kdo dal, by drobný list jív
s šedivých karyatid
na pustou dlažbu slít
podzimních hospitálů?

Ptáš se, kdo poručil?

Všemocný bůh to byl,
bůh lásky, drobných slov,
Jadvig a Jagajlov.

Nevím, kdo z lidí zná
záhadu záhrobní.
Jak podzimní tišina
však život je – podrobný.

Doslov

Ne, ne, já nebyl to, jenž způsobil vám žal.
Není, proč domovem mám zapomenut býti:
Na kapkách inkoustu to sluneční jas plál
jak v rybízu, jenž pod prachem se třpytí.

Do krve myšlenek a rukopisů mých
se červec vsál.
Ten purpur červcový já bez vůle jsem vdých.
Ne, ne, já nebyl to, jenž způsobil vám žal.

To večer, prachem lepkavý a sálavý,
vás líbal, dusící se okrem, květů pelem.
To stíny zkoumaly vám puls. To, u doubravy
jdouc tmu, tvář nastavovala jste polím
a planula jste, plynouc po oleji vrátek
zalitých soumrakem a popelem a mákem.

To léto okrouhlé, jež v pestrých nálepkách
lepilo na vody slunečních skvrn znak zlatý,
svou pečeť voskovou vtisklo v hruď burlaka
a vám spálilo klobouky a šaty.

To lepil prudký jas dvojici vašich řas.
To zdivočelý disk, jenž rohy obrousil,
trkavý, o plot si, teď do ohrady bil.
To západ rubínem do vašich vlasů vpad
a zněl a has. A temný nach pak střásal,
jenž skropil maliny a sametový šat.
Ne, ne, já nebyl to, to – vy a vaše krása.

Chce se mi domů…

Chce se mi domů, do prostoru
bytu, jenž jímá steskem svým.
Vejdu, plášť sejmu, na oporu
se ohni ulic ozářím.

Stěn jeho tenkých projdu hrází,
projdu, jak světlo prolíná.
Projdu, jak obraz v obraz vchází,
jak předmět předmět protíná.

Nechť celoživotnost mé práce,
jež prolamuje dní mých klec,
životem vsedě nazývá se,
i po ní, po ní toužím přec.

I zavoní zas po nápěvu
tak známém budovy a sad.
A zase napravo a vlevo
jde hospodařit listopad.

A zase cestou od oběda
napadne temnota až strach.
A zase uličkám spát nedá
hanba a nebezpečí v tmách.

Úplatky zase s nebe spadnou
a zase zrána vichřice
zavalí alej osik chladnou
závějí sněžné suknice.

A zase zvadlým srdce svalem
uslyším, křiknu z tvého dna,
jak plížíš se, jak dýmáš valem,
zvedáš se, rosteš, Moskvo má!

A chci tě jako postroj chovat
pro dny, jež budou šíleti,
co ty jak verš mě memorovat,
jak děj rvát budeš z paměti.

Šly s mraky dni…

Šly s mraky dni, troubily zoři,
do sedel naskakujíce.
Ven do hor – háji na předhoří
a z hájů dál jak silnice.

Sta nových za nimi šlo z rovin,
nevolný dav a panský šmok.
Dav vyhnanců a celých rodin,
za rodem rod, za krokem krok.

Za rokem rok, za rodem kmeny,
do mlhy hor a do hor, vhod
v harémech ženám zahaleným,
za rodem rod, co píď, to pot.

My zkazku války ideální
už nezlatíme kouzlem slov.
Tvář výbojů tu bestiální
nám odkryl Tolstoj, Lermontov.

Zlo ona sotva odpustí si.
Kolony k němu určené
však této válce vtiskly rysy
ve válce nikdy nezřené.

Kdo hýbal jejich proudem? Měli
kohos, kdo v boj je posílal?
Či, zamilovav si tu zemi,
ten zástup sám šel dál a dál?

Nepoznali jí v Petěrburce.
Jak tchyně, na snachu zlá svou,
želeli syna v hloupé burce
pro lásku jeho čertovskou.

Ve vlasti pro ni hněvem vadli,
a jako matka žárlili,
zde však jak životem jí vládli,
jak ženy se jí zmocnili.

Kavkaz jak na dlani…

Kavkaz jak na dlani byl celý.
Celý jak postel zmačkaná.
Ledovce bezedněj se chvěly
než propastí tma zteplaná.

Zamlžený, ne ve své kůži,
pravidelně jak automat
zvedal, jak salvy, jež se druží,
svých ledů zarputilý spád.

A dívaje se po té kráse
očima brigád, jež jím šly,
já hroznou závist cítil zase
k nádheře této přehrady.

Kéž bylo by tak u nás v dáli
a z našich dnů jak z mlžných plen
by na nás hleděl jak ty skály
náš generální plán, náš den!

Přede mnou za dnů, nocí jiných
krok jeho by se rozléhal.
Roztíral by déšť proroctví mých
podpatím nejvyšších svých skal.

Nebylo by s kým vaditi se.
Ne podezřelý už jak dřív,
já místo sudby veršopisce
jen v samých básních byl bych živ.

Socialismu dálko –

Socialismu dálko – blízká!
Blízká jsi – díš? Z tmy úzkosti
převez nás všechny, jimž se stýská,
však přisám život – jenom ty.

Dýmem, jímž teorie hoří,
pláš bez intrik a bez klevet,
zem, jdoucí v svět, a brána k moři
a brána do Gruzie z Mlet.

Jsi kraj, kde putivelské ženy
jak žežulky už nelkají,
kde po pravdě mnou oslaveny
jí v tvář se zpříma dívají.

Kde vedle sebe dýší obě,
kde strasti nezaskřípou již
a zlomkem nelomí se v sobě
rodičkám, dětem na obtíž.

Kde za život se nedostává
nazpátek v drobné minci nám,
kde znamenám jen to, co dávám,
a dávám všechno to, co znám.

Kde hlas, jenž rozletěl se tichem
v dál za novinou vítěznou
veselým děcka mého smíchem,
z budoucna zní mou ozvěnou.

A velcí básníci…

A velcí básníci to znají.
Když prožili, co na zemi
je možno prožít, umlkají.
Je konec. Básník oněmí.

Až s budoucnem se znáti budu,
zajedno se vším v životě,
propadnu nakonec jak bludu
v klín neslýchané prostotě.

Sotva však ušetřeni vyjdem,
básníku, když ji neztajíš.
Nade vše potřebna je lidem,
složitost chápou ale spíš.

Balada

Spí letohrad. Sad rozevlát
je vichrem listy lomcujícím.
Lodím, tři patra vzdouvajícím
své plachty, podoben je sad.
Lítostně jako v listopad
veslují osiky a břízy.
Spí letohrad, v sen schumlán mizí,
jak dovedou jen děti spát.

Fagotu řev slyš varovat.
Spí letohrad. Dal ticho spícím,
mír v mírném dechu dýchajícím
pod divým větrem ze zahrad.
A slyš, jak prší, chlíští v sad.
Nad stromy plují plachty snětí.
Prší. A v domě spí dvě děti,
jak dovedou jen děti spát.

Vzbouzím se. Dávných chvílí vpád
mě obejmul: „Jsem na stanici.
Jsem blízko vás. A přes silnici
topoly vaše slyším vlát.“
Déšť chlíští. Taky bude svát
jak nevinný proud topolový.
Však zase už spím na polovic,
jak dovedou jen děti spát.

Prší. A sním zas. Byl jsem jat
zas u pekel hrad intrikující.
Zřím tety, dívky týrající
a děti dospělým klid brát.
Prší v chvat snu. Zas dítě, vzat
jsem strašným obrem do učení.
Spím snem, po němž se hlína pění,
jak dovedou jen děti spát.

Svítá. Mlhavý dým a čad.
Balkon plyne jak po pramici.
Jak po voru. Kře dýmající
a zapocených plotů chlad.
(Já viděl vás tak na pětkrát.)

Spi, minulosti. Spěte doma.
Usni, balado, bylino má,
jak dovedou jen děti spát.

Léto

Srpen – má vzpomínka. To lidé jsou a léto
a volnost, odchod můj ze zotročených dní.
A chvoj, z níž dýše žár, a šero fial je to
a střída bezvětří, vedra a mhy.

To vrba bílá je a trpělivost smoly,
tak trpká, přátelé, jichž nepostačím dost
svou chválou chváliti, a kvůli nimž mě bolí
má malá výmluvnost, má malá oslavnost.

Pronikaný křik žluv, kmit těl jich barvil uhlem
a žlutil nankinem koruny stromoví.
Však sosny nehnuté v jehličí žlutě ztuhlém
datlům a veverkám vystlaly domovy.

Skříně nám navlhly a změnu počasí mi
zelené rosničky věštily s větvičky,
host dudek krčil se pod trámy domovními
a dětem pro radost hrál cvrček maličký.

Šest žen v dnech sjezdových cupalo luční travou,
loudavě pásl se tok oblak vzdálený,
a jak se smrákalo, hořící pýr svou hravou
hrou rozztrácel se v soumrak tlumený.

Sáhové stíny žen z Irpenu hasly v zemi
a oheň fěrtochů pln pruhů v nebi tál,
a jak se smrákalo, tiskna svět na kolena
polokruh obzoru se pevně zavíral.

Jelení parohy zvedaly blýskavice,
se sena vstávaly a z ruk se krmily
svých družek, zavřevších se doma na petlice
před zloději, když z tmy se vrátily.

A pak jsem odjížděl. Kráčeje parným vzduchem
listí, jež uvadlo v úpalu blouznivém,
já z nebe setřel jsem, jak ze rtů, zprahlých suchem,
vrstvu slov nedomluvených svým rukávem.

A jeseň, nad níž bukáč naříkavě stenal,
si hrdlo pročistila, a my poznali,
že přece na hodech jsme u věčného jména,
na hodech Platona za časů morových.

Odkud tedy ten žal mi vzešel, Diotimo?
Kde slovo, zapomenutí, jímž vzrušíme?
Ulicí srdce z tmy, jíž prázdnota jde mimo!
Vchod dokořán! Na družnost, na spasení mé!

Snad že to mámení je Mery harfenice,
že souhrou osudnou jsem do rukou jí pad.
A z harfy šumí mi arabský vichr v líce,
poslední zástava nesmrtelnosti snad.

Po letech

Po letech v koncertní zas jedenkráte síni
mi Brahmse zahrají – stesk utrápí mne snad.
Vzpomenu v rozchvění na svazek šesti srdcí,
na toulky, koupele a záhony a sad.

Na plaché jako sen malířky přísné čelo,
na úsměv bez hněvu, v němž zalyká se zář,
na úsměv nesmírný jak globus, jenž se bělá,
na malířky té čelo, úsměv, tvář.

Brahmse mi zahrají, já zachvěji se, vzdám se,
vzpomenu nákupů všech zásob těch a krup,
na stupně terasy a na pokoje krásné,
na bratra, na syna a záhony a dub.

Malířka cákala barvami svými trávu,
paleta spadla jí i skryla pod kabát
svou skřínku se štětci a jedovaté tuby,
jež basma zovou se a astma věští snad.

Mně Brahmse zahrají, já vzdám se, rozpomenu
na houští svévolné a na střechu a vchod,
na balkon v polotmě a na pokoje v temnu,
na úsměv, na tvář tu, na obočí a ret.

A budu slzami zaplaven znenadání
a budu promoklý, dřív než pláč pomina.
Horoucí minulost mě udeří v snů vlání,
lesk očí, tváří smích, přátelé, rodina.

A čtyři rodiny na mezi intermezza,
rukama objavše tu píseň jako kmen,
stanou a rozvlní se jako stíny lesa,
v motivu německém, čistém jak dětský sen.

Netrap se…

Netrap se, neplač, vadnoucí
své síly nenič, srdce tiše nech.
Jsi živa, ve mně jsi, v mých prsou jsi,
jak opora, jak druh, jak náhod sběh.

V budoucnost věře, nemám strach,
projevit se ti krasořečníkem.
Vždyť my ne život, ani duší svaz –
klam vzájemný jen kácet jdem.

Z tyfosních ložnic stesku ven
na čistý vzduch, jenž z dálek zavěje!
On bratr můj, má ruka. Pohleď jen:
jak dopis adresován tobě je.

Roztrhni jeho obálku jak list svůj
a s modrem obzoru si dopisuj.
Znič hlad a svár, jenž v tobě chor,
jak s alpských hor veď rozhovor.

A nad bavorských jezer mísami,
kde mozek hor se hloubí v dál,
pro tebe prostor důkaz podá mi,
že nejsem frázista, jenž sladce lhal.

Dobrou pouť. Svazek náš, naše čest
pod nízkým krovem doma není již.
Jak ratolest, již k slunci vidíš kvést,
i ty vše jinak uvidíš.

Okno a pult

Okno a pult. A jako rokle ozvěnou se pění,
koberce plny hudby jsou. Je v nich,
co nedosloveno. Zde moh by k vyplnění
sen autorův kvést vzhůru z hlubin svých.

Okno ne ve dvou rámech alla breve,
však šíře – ve třech: v rytmu půlek tří.
Okno a dvůr a stromy s bílým dřevem
a sníh a větve, svíce po pěti.

Okno a noc a pulsující jíní
ve větvích, v uzlech tepen na spáncích.
Okno a modrý les, jejž linie not stíní,
a dvůr. Zde žil můj druh. V dnech dávno minulých

jsem odtud hleděl za kruh Sibirie,
však druh můj sám byl městem jako Omsk
a Tomsk – a kruhem byl, v němž válka s mírem žije,
svět přátel, vlastností a práce v kruhu tom.

Tak často, častokrát, po celou noc naň mysle,
na jitro čekal jsem v trojici oken těch
a kalným koncertem a šumem mrtvé písně
se hrabal dvůr ve zmrzlých vnitřnostech.

A přitom měříval jsem prodlouženou měrou
sudby a života našeho zlomek zlý.
Duší jak v dětství čas šel zas jak premiérou
velkého nebe příměr větrný.

Milovat jiné

Milovat jiné, těžký kříž,
neb ty jsi krásná beze změny.
Tajemství nádhery tvé již
je jako život rozřešený.

Jarem se táhne ševel snů,
v němž nový život pravdou bije.
Jsi z rodiny těch kořenů
a duch tvůj jak vzduch nezištný je.

Lehko je procitnout a zřít
a vymést ze srdce slov smetí
a dále bez něho už žít.
Vše to – snad dovedou i děti.

Milenko…

Milenko – mluvy sladce znící
a v sudy přítomné jak dým!
Vždyť ty jsi slovník, kochající
se slávy skrytým tajemstvím.

Sláva! Jak zem mě přivinula.
Snad měl jsem rovněj růsti přec!
Leč nechť i tak – ne jako tulák,
já rodný v rodnou vejdu řeč.

Už nejen druzi jich svým slovem,
teď celé vsi, kraj v dál a zem
rýmují léto s Lermontovem
a sníh a husy s Puškinem.

A kterak toužím, až smrt přijde,
až rozvane nás do dáli,
by těsněji než srdce s krví
nás ve dvou rýmech sepjali.

Abychom souhlasem, jímž planem,
zastřeli sluch všech lidských hlav
vším tím, čím sami v písni tanem
a budem tanout rtoma trav.

Má krasavice…

Má krasavice, plničká
tvá podstata mi k srdci zpívá.
Hudbou se stát chce celičká
a celá po rýmech je divá.

Však v rýmech osud umírá
a v malý svět náš prodírá
se pravda světů svárlivá.

A rýmy nejsou řádek sled,
spíš do šatny jsou lísteček
a poukázka k stání jsou
v lůn záhrobní tmu kořennou.

A v rýmech lásku slyšíme,
kterou jen ztěžka snést lze světu,
a před níž brvy chmuříme
a čela tvrdě vraštíme tu.

A rýmy nejsou řádek sled,
leč vstup, vstupenka za práh hned,
bys dostal, jak plášť za stvrzenku,
bolesti tíhu těžkou venku,
strach z předtuchy a neštěstí
za verše zvučné návěstí.

Má krasavice, celičká
tvá tvář, tvá bytost, krasavice,
nám úží dech, nás vede v snech,
nás vede zpívat, líbiti se.

K tobě se modlil Polyklet.
Tvé zákony jsou dány, slavná!
Tvé zákony spí v dálkách let.
Já znám tě, znám tě odedávna.

Nikdo dnes…

Nikdo dnes nepřijde domů,
jen šero tu bude. A chor
jen zimní den v příčném zlomu
nezatažených stor.

Jen bílých mokrých vloček
prudce vířivý kmit.
Jen střechy, sníh a kromě
střech se sněhem sotva co zřít.

Opět se vynoří tutam
a opět vyvře snem mým
loňská má trýzeň krutá,
starosti jiných zim.

A opět lámou se v dnešek
tmou neodpuštěných vin,
jak dřevěný hlad když teše
a drtí kříž okna v svůj klín.

Však náhle klid portiéry
rozvlní vpádem svým host.
Tišinu krokem svým měříc,
ty vstoupíš jak budoucnost.

V čems bílém zjevíš se vrátky
a bez rozmarů svých.
V čemsi právě z té látky,
z níž na vločky šije se sníh.

Ty zde…

Ty zde, my jedním vzduchem jdem.
Tvá přítomnost jak město je.
Jak tichý Kyjev za oknem,
oděný v parné závěje.

Jenž spí, neodpočinuv si.
I ve snu boj, kde výhra však?
Shazuje cihly se šíjí
jak zpoceného límce tlak.

V němž přemoženou ulicí,
jež marně s nimi zápolí,
druh za druhem jdou potící
se, uondané topoly.

Ty celá myslíš na Dněpr.
V zeleném rouně strží, cest
ti v hloubce knihou stížností
pro naše všední stesky jest.

A přítomnost tvá výzva je,
zasednout k němu v poledne,
a až jej přečtu od kraje,
vepsati v něj, žes vedle mne.

Proč netušil jsem…

Proč netušil jsem v beznaději,
jda prvně za poesií,
že řádky s krví ubíjejí,
protekou hrdlem, ubijí?

Vždyť jistě břitce bych byl odbyl
žert každý s tímto světem, věz!
Začátek přec tak daleko byl,
tak plachý první interes.

Však staroba, to Řím je, který
si místo slov a žvanění
ne zkoušek žádá od aktéra,
však plného hned zničení.

Když řádku cit nám nadiktuje,
otroka hráti poslal všem.
A tady konec umění je,
zde dýše už zem s osudem.

Mé verše…

Mé verše, rychle, rychle sem!
Jak nikdy dřív vás potřebuji.
Za rohem bulváru je dům,
kde bez ladu dní řada bují,
kde planý lesk, bez práce čas,
kde pláčí, čekají, sní zas.

Jak vodu hořký brom tam pijí
polodřímotných nostalgií.
Je dům – chléb jakby z lebedy tam.
Mé verše – kéž jste doběhly tam.

Nechť vítr z ulic-uljalů…,
vy duhou jste tam v krystalu,
vy snem, vy zvěstí: pošlu ji,
posílám vás, vždyť miluji.

Ó pruhy kolem ženských šíjí
od amuletů, jež je kryjí!
Ó jak je znám, jak jsem je znal,
já, jenž jsem na nich visíval.

Co živ se bráním vykřiknout,
že vidím řetězy těch pout,
ony však, podmaněny lží,
lží cizích jsou, jež vychladly,
obrazem Modrovousovým,
všech výtvorů mých silnějším.

Dědictví strašné měšťanstva –
nelásky přízrak, když je tma,
přichází k nim a hrbí šíj,
neskutečný jak starý Vij,
a vidinou tou znetvořen
je osud nejlepších z těch žen.

Ó, kterak ona smělá byla,
když, sotva křídla opustila
matčina, v nichž se zhřívala,
svůj dětský smích mi zadala
bez překážek a odmluv zlých,
svůj dětský svět a dětský smích,
to dítě, neznající viny,
své trampoty i svoje činy.

Jaro

V ten čas, kdy jarní ledy jdou
a slzy, bezdno jara,
když v Moskvě s vesnou bezednou
sezóna končí stará,
když chladná voda běží tmou,
po pás v ní obzor plove,
a vlaky brzo odjedou
a vlhko citronové
utápí v dálek zatmění
louky i lidská loučení.

Když znějí bystřin romance
o neprostupném blátu
a večer, zjevně pro nás ne,
tak tajuplně černá se
a nebe v čmoudném šatu
je jak řeč pohádkáře z mas
a žen kdys před potopou,
jak okouzlení bez grimas
a oddech uhlokopa.

Když v ňadra ukrad se divný kvas
a jako koně v proudu
v nás cosi pláče: zachraň nás!
jak tulák v ulic troudu,
z louží se vzdouvá sterý hlas
tonoucích melodií,
v povodně stroj že kdybys vlas
jen vložil, rozezní ji.

Čím já ji rozezním však zas?
Nežaluj, jaro moje.
Čas tvého hoře vpadl v čas,
kdy svět se proměňuje.

Řiňte se, rodné bystřiny,
řiňte se, rodné, k ústí!
Přijměte v běh své družiny
kouř staveb, jež zřím růsti.

Přeludné jejich rozpětí
nepospíchavě svítí.
Jak srpen horká staletí
jich vzmach jdou dovršiti.

Na západě led roztál teď.
A po vodě tam dravé
jak spláchnutého hnízda změť
bez pánů statek plave.

A duše, mokrá slzami,
se loučí se západem,
prchajíc s pláčem ze zemí,
kde umřela by hladem.

Odchází, jako v jara čas
po žluti citronové
se pouští lesní vody hlas
v tmu noční pouti nové.

Odchází tam, kde živná zem
se pod potopou chvěje.
Beze strachu v tom bezedném
jaru, jímž sama spěje.

Tam před ní kraj, kde povolné
šíje se nesklánějí.
Ze srdce dívky nevolné
kde věnce nekrájejí.

Jde úsvit před ní, přede mnou,
jde citronovou jitřenkou –
a vesnou, vesnou bezednou
prostory zatopeny jsou.

A byť jsem od dětských už let
byl raněn sudbou ženy,
a byť krok básníkův jen sled
cest jejích byl – víc není,
a byť jen její blaho tu
oválo moje ruce –
rád propadnu se v nicotu
po vůli revoluce.