Znění tohoto textu vychází z díla Strážní andělé tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Knižní klub v roce 2000. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (David Jan Novotný: Strážní andělé), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 5. 10. 2017.

 

 

OBSAH

Antigone z okresního města. 6

Strážní andělé. 50

Horké a krátké melancholické odpoledne. 82

Dvacátá noc, jednadvacáté ráno.. 104

Flek za všecky prachy.. 122

Lednová ouvertura op. č. 89 staccato animato.. 153

  

 

Antigone z okresního města

„Víte o tom, že dneska je to zrovna dvacet let, co prezident Novotný oznámil dopisem národnímu shromáždění, že rezignuje na svou funkci?“ Dodo se podíval po hostech a postavil doprostřed stolu objednané pití.

„Co tím chcete říct?“ zeptala se Veronika. „Že by teď měl podat demisi Gustav Husák?“

Dodo loupnul okem po mladé herečce, sebral přeplněný popelník a zamířil zpátky za bar, aby jej vysypal. Pan Blumenfeld si zrovna zapálil doutník a teď nevěděl, kam odhodit ohořelou sirku. Držel ji tedy mezi prsty, jako by se bál, aby nezasvinil ubrus. Na zem ji nechtěl hodit, nikoliv však z obavy, že by mu Dodo vynadal. Prostě by nikdy nehodil vypálenou sirku na zem. Ani cokoliv jiného.

„A den předtím se stal novým předsedou ústřední rady odborů Karel Poláček,“ pokračoval ve své historické reminiscenci Dodo a půl­druhacoulovou lakýrnickou štětkou, přivázanou na provázku k bar­pultu, čistil popelník od nánosů špíny. „Ovšem ne ten spisovatel, ten umřel v třiačtyřicátým v Buchenwaldu… mimochodem, Husák je Gustáv, nikoliv Gustav, Veroniko.“

Dodo vrátil na stůl čistý popelník a zadíval se na společnost, jež kolem něj seděla. Jedině Veronika platila vždy hotově. Labský mu dlužil dvě stovky. Cardová sto dvacet. Pan Blumenfeld u něj měl nezapravenou půjčku čtyři sta padesáti korun československých. A byl to právě barmanův největší dlužník, kdo si troufl oponovat Dodovi, který byl studnicí zpravidla přesných informací.

„Dodo, chválím váš smysl pro přesnost, pokud jde o…,“ pravil pan Blumenfeld, a poté, co vypálenou sirku odhodil do popelníku, ukázal palcem kamsi vzhůru, načež se zadíval barmanovi do očí. „Proto jen připomenu, že Karel Poláček byl zplynován v říjnu roku čtyřiačtyřicet v Auschwitz. To jen pro přesnost.“

„I toto,“ prohlásil Dodo a okamžitě vtěsnal opravenou informaci kamsi do příslušného kouta svého mozku, aniž spojoval původce této zprávy s informací v jiném koutě mozku, kde byla zanesena dlužná částka, obnášející čtyři sta padesát korun, hned vedle jména Oskar Blumenfeld.

Bylo úterý, dvaadvacátého března a Dodo, který se pustil do mytí sklenic, přemýšlel, jaký den byl před dvacíti roky, zatímco hosté v di­vadelním klubu se chopili čerstvých sklenic, aby doplnili úbytek tekutiny, který vypotili během večerního představení Divoké kachny. I když, popravdě řečeno, nikdo z nich se zase tolik nezapotil. Ibsen nikoho nepobuřoval, nikoho neprovokoval, ale ani nevzrušoval. Pan Blumenfeld si vzpomněl na březen před dvacíti roky. Jo, to byla jinačí doba, říkal si. Tehdy hrál v Praze, bylo mu sotva čtyřicet, byl plný síly a elánu, svět se zdál krásný… Kdyby tehdy někdo vyrukoval s Ibsenem, byl by všem pro smích. Jarry, Ionesco, Kohout, Albee, Topol, Becket, Havel a kdoví kdo ještě. Dodo si to jistě pamatuje, napadlo pana Blumenfelda, ale nechtěl se barmana ptát, neboť položit Dodovi otázku znamenalo vyslechnout půlhodinovou přednášku. A na tu neměl v téhle chvíli pan Blumenfeld náladu.

„Povídal šéf, že příští tejden začneme zkoušet Antigonu,“ řekl Labský. „Nevíte někdo něco o obsazení? Protože kdyby mě z toho vynechal, nijak bych se nezlobil. Hrát dneska antiku je fakticky nesmysl. Proč někdo nenapíše něco ze současnosti, ne?“ Například o tom, že mám ještě pořád zakázanou Prahu jako nějaká prostitutka, povzdechl si v duchu pan Blumenfeld, potáhl ze svého doutníku, pomalu vypouštěl kroužky šedavého kouře a pozoroval, jak se vznáší prostorami divadelního klubu.

„Možná, že někdo něco píše a jen se o tom prostě neví,“ řekla Veronika a snažila si vzpomenout, o čem vlastně Antigone je.

„Náhodou,“ prohlásila Emilie Cardová, které by nikdo nehádal padesát, na které vypadala, ačkoliv jí bylo pětatřicet. „V Antigoně jsem hrála Ismene ještě na fakultě a dodneška si pamatuju slovo od slova. Mně by to bodlo, protože bych se nemusela dřít text.“

V té chvíli netušila, že tentokrát dostane roli Kreonovy ženy Euridyke, kde je textu podstatně méně, ale to jí bylo celkem jedno, neboť byla ochotna zahrát cokoliv, ježto byla schopná zahrát cokoliv. Veronice se pomaloučku začaly skládat dohromady postavy Sofoklova dramatu, až na to, že do hry připletla Thesea a Polyneika z Oidipa na Kolonu. Jenže kdo si to má pamatovat. Labský má pravdu, říkala si, hrát dneska antiku je fakticky nesmysl, komu to co řekne, to ví bůh.

Do divadelního klubu dorazila další skupinka štamgastů v čele s kulisáky Mannem a Urbanem, kterým stačila hodinka, aby zlikvidovali dekoraci. Usadili se v koutě, kde sedávali kulisáci od nepaměti, a objed­nali si pivo. Když jim Dodo donesl láhve a sklenice, Mann, s vlasy do půli zad, staženými u hlavy gumičkou, se k němu naklonil.

„Havrda je venku.“

„Jo, taky jsem slyšel,“ přikývl Dodo.

„Prej má v hajzlu plíce,“ pokračoval Mann.

„Hlavně že ne rozum,“ řekl Urban. „Bude jaro, bude teplo, z toho se vylíže.“

„A kdy se z toho vylížeme my?“ vmísil se do debaty pan Blumenfeld. „Ne, že bych se chtěl vtírat, ale zaslechl jsem, že mluvíte o Havrdovi. Víte, že jsem zrovna před dvacíti roky recitoval ve Viole jeho verše? To mu bylo osmnáct, pánové, osmnáct! Jakou ten chlapec v sobě měl jiskru…“

„Má ji pořád, pane Blumenfelde,“ namítl Mann. „Četl jste jeho poslední sbírku Česká Golgata? To je super věc! Co kdybyste to jednou četl u Šmausů? To by muselo tutově táhnout.“

„Víme koho,“ podotkla Cardová. „Hele, buďte rád, že jste rád, pane Manne, a Oskara do ničeho netahejte, má svejch problémů dost.“

Kráva, pomysleli si v tutéž vteřinu pánové Blumenfeld a Mann, i když každý z docela jiného důvodu. Viktora Manna se před půlrokem pokusila svést. Imponoval jí. Koncem sedmdesátých let seděl za pobuřování, hrál s několika postupně zakázanými rockovými kapelami a nakonec odešel z Prahy, aby měl pokoj od Státní bezpečnosti a od ženských, které se na něj jen lepily. Byl to skoro dva metry vysoký, ramenatý blonďák, který se nikdy netajil se svými názory, ať už šlo o di­vadlo, o režim, anebo o lidi z divadla. Emilii Cardové řekl na rovinu, že k ženským, které vypadají jako své vlastní stáří, nemůže než zachovat jistý a definitivní odstup. Od té doby ho nenáviděla. Čekala, až ho někdo za ty jeho protistátní řeči, které dost často vedl v divadelním klubu nebo ve vinárně U Šmausů, udá. Sama by to nikdy neudělala, ale čekala na to. Čekala a těšila se.

Oskar Blumenfeld se k ní zachoval galantněji. Velmi taktně se vymluvil na svou víru, aniž jí řekl, že naposledy byl v synagoze při bar micvě. Ani svatbu neměl pod baldachýnem, v protižidovské hysterii po šestidenní válce přesvědčil Hanu, že to nemá smysl, a svatba se konala jenom na radnici. Teprve o patnáct let později, když jeho žena zemřela, pochopil nenapravitelnost obojího. Neměl potomky, zůstal sám, vyvržen mezi lidi, s nimiž nesdílel stejnou víru, mezi souvěrci se zase cítil jako nahý mezi trním, neboť jej pokládali za odpadlíka; mezi odpadlými souvěrci se cítil snad ještě hůř, neboť nedokázali pochopit, proč si na víře předků tak zakládá, když ani nechodí do synagogy a neslaví svátky, o tom, že dávno zapomenul Š’ma Jisrael, ani nemluvě; mezi kolegy z divadla si připadal jako vyhnanec, jímž de facto byl, a těžko snášel pohledy některých herců okresního formátu, kteří mu záviděli jeho slavnou minulost, na druhé straně však projevovali svoji zahořklost, neboť jejich letité snahy dostat se do většího města, nebo dokonce do Prahy, vycházely vesměs naprázdno. Jednou z těch, kteří se chtěli přihřát u chladnoucí slávy pana Blumenfelda, byla právě Emilie Cardová a on ji využíval pouze tehdy, pokud potřeboval tu a tam vyžehlit košile, což bylo vlastně pořád, anebo když měl chuť na domácí štrůdl. Emilie Cardová onu službu konala s jistým zadostiučiněním, neboť pan Blumenfeld pro ni představoval herce s velkým H; ještě v sedmdesátých letech hrál v Praze a byl miláčkem publika a nebýt toho, že dával příliš najevo své postoje, mohl to dotáhnout až do Národního. Jenomže to dotáhl k zákazu hraní kdekoliv v Čechách a teprve počátkem osmdesátých let si jej vydupal mladý režisér Rais z okresního divadla, o jehož existenci pan Blumenfeld do té doby nic nevěděl. Opustil tedy Prahu a začal znovu. Stejně jako celé generace jeho předků začínaly znovu a znovu. Když Emilie Cardová, poté, co jej trochu víc poznala, zjistila, že do postele pana Blumenfelda nedostane, rozhodla se, že jej dostane zpátky do Prahy, že mu bude dlouho a naléhavě promlouvat do duše, že ho přesvědčí, aby napsal támhle a onam, omluvil se za svou prostořekost, neboť herce jeho kvalit je věčná škoda.

„Koukej, jaký nýmandi hrajou v televizi a ve filmu, kam se na tebe hrabou, Oskare,“ říkávala mu. „Nebuď tak paličatej, co ti to udělá, vždyť nic jinýho než divadlo nemáš. Kromě mě,“ dodávala vždy s potu­telným výrazem ve tváři. Zvěsti o tom, že je Blumenfeldovou milenkou, jí dělaly dobře. Panu Blumenfeldovi to bylo víceméně jedno. Neměl rodinu, jíž by se taková ostuda dotkla, a významné pohledy kolegů z divadla s klidem přehlížel, neboť měl v tomto punktu čisté svědomí. Nicméně občas využil šance, jež se mu díky diplomatickým krokům Emilie Cardové a díky jeho temnému basu naskytla: tu a tam to byl dabing, někdy četba na pokračování v rozhlase, páně Blumenfeldův hlas nikomu nevadil, a jak on, tak Emilie Cardová doufali, že jednoho dne se na zákazy zapomene a on se opět objeví ve filmu nebo na televizní obrazovce a snad znovu i v nějakém pražském divadle. Jeho předčasně zestárlá obdivovatelka pro to dělala vše, co bylo v jejích silách, a těšila se, až jednoho dne nastane onen vysněný okamžik, že padne i její jméno, že na ni Oskar Blumenfeld nezapomene.

„Ano, byla to moje dobrá a nenahraditelná přítelkyně Emilie Cardová, která mi dopomohla k návratu, a já jsem jí za to neskonale vděčný.“ To byla věta, kterou si v duchu snad tisíckrát opakovala. Ale protože ji chtěla jednoho dne skutečně slyšet z úst svého idolu, nemohla za žádnou cenu dopustit, aby se přátelil s takovými lidmi, jako byl Mann nebo Urban.

„Jsou to untrgrunti, Oskare,“ říkávala, když sedávala s panem Blumenfeldem u kávy. „Jsou pod dohledem, každej jejich krok je evidovanej, každej, s kým mluvěj, je sledovanej. A ty máš s bolševikama problémy, ty sis taky nedával pozor, co děláš a co říkáš, a vidíš, jak to dopadlo.“

„Je to trochu jinak,“ opravoval ji pokaždé pan Blumenfeld. „Bolševici mají problém se mnou, nikoliv já s nimi. A pokud jde o Manna a Urbana, jsou na tom stejně jako já. I jim zničili kariéru.“

„Ale jim se v takový pozici líbí, oni si v tom vyloženě rochněj, Oskare, jsou hrdý na to, že jsou odpůrci režimu,“ tvrdila Emilie Cardová. „Ale ty jsi přeci jinej, pochop to.“

Oskar Blumenfeld vzdychl, když si na jednu z těch debat vzpomněl. Podíval se mlčky na Manna, pousmál se a pozoroval pevný válec popela na konci svého doutníku.

„Bydlí ještě pořád v Košířích, pane Manne?“ zeptal se kulisáka. „Rád bych ho navštívil.“

„Jo, jenže šel rovnou do špitálu,“ řekl Mann. „Zjistím, kde leží, a dám vám vědět.“

„Čím dál tím líp,“ utrousila Emilie Cardová.

„František byl můj přítel,“ řekl důrazně pan Blumenfeld. „A navště­vovat nemocné přátele, to je snad veskrze křesťanský čin, nebo snad ne?“

Emilie Cardová se naklonila k Veronice, aby jí sdělila, že s takovými mužskými, jako je Oskar Blumenfeld, jsou pořád nějaké potíže, ale ona že ho miluje právě kvůli tomu, jaký je, že ji nadmíru těší, že sebou nenechá orat (netěšilo ji to samozřejmě ani za mák), protože chlap, který udělá všechno, co po něm ženská chce, není podle ní žádný chlap, ale bábovka.

„A to s tou křesťanskou láskou, to byl takovej jeho židovskej žertíček,“ uzavřela svůj výklad a gestem přivolala barmana.

„Ten Havrda, to je kdo?“ zeptala se Veronika.

„Ale, jeden takovej,“ mávla Emilie Cardová rukou.

„Básník,“ doplnil jí Dodo, který sebral prázdnou sklenku a podíval se po ostatních, zda něco potřebují. Už už chtěl začít přednášku o Fran­tišku Havrdovi, ale pan Blumenfeld ho gestem ruky zarazil.

„Dodo, zadržte. Vím, že máte o mém starodávném příteli spoustu informací, ale protože je krom Veroniky všichni známe, je zbytečné je opakovat.“

Emilie Cardová ohromeně zírala na svůj idol, neboť se mylně domnívala, že Oskar Blumenfeld dbá jejích slov a snaží se distancovat od přátel, kteří jsou sice letití, zato však pro zdárný zlom v jeho kariéře krajně nepohodlní. Byl to samo sebou omyl, pan Blumenfeld neměl toho večera chuť poslouchat sáhodlouhou Dodovu přednášku. Zato však nejmladší členka souboru, dvaadvacetiletá Veronika Mazurská, projevila krajní nespokojenost.

„Ale mě by vážně zajímalo, pane Blumenfelde, co je ten František Havrda zač. Nikdy jsem o něm neslyšela. Nebo myslíte, že se přede mnou nedá mluvit?“

„To si rozhodně nemyslím, Veroniko,“ pravil pan Blumenfeld. „Ale budete-li chtít vědět o Františku Havrdovi víc, stavte se někdy u mne, půjčím vám sbírku jeho…“

„… motýlů,“ vpadl mu do řeči Labský.

Všichni se začali smát, dokonce i Oskar Blumenfeld, který odměnil Labského lehkým potleskem. Dodo kvůli smíchu přelil odlivku fernetu a Veronika, která byla členkou divadelního souboru sotva půl roku, vyprskla smíchy při představě, jak ji vždy důstojný a uhlazený Oskar Blumenfeld, jenž by mohl být jejím otcem, svádí a přitom jí před nosem mává prosklenou škatulí plnou baboček a pavích oček. Jediný, kdo se nesmál, byla Emilie Cardová. Jí představa, že Oskar Blumenfeld přijímá ve svém decentně zařízeném bytě tuhle zvědavou a především vyzývavou polskou křehulku, moc směšná nepřipadala. Jako by Oskar nevěděl, že Poláci byli odjakživa pěkný antisemiti, odplivla si v duchu.

„Já ti povím, kdo to je František Havrda,“ začala, ale Veronika se na ni usmála, jak nejroztomileji uměla.

„Já si radši počkám na tu sbírku motýlů, miláčku.“ Měkké polské „l“, které Veronika vyslovila, mělo nečekaný účinek. Jako když oplítka biče mlaskne na holá záda. Ne, že by byla Veronika nějak zlá nebo přímo zlomyslná, pouze oplácela Emilii Cardové její chování. Copak můžu za to, že vypadá ve svých pětatřiceti na pětapadesát, někdy na víc, říkala si pokaždé, když jí starší kolegyně dávala najevo, že mládí není všechno a krása už vůbec ne? Copak můžu za to, že bezmezně miluje pana Blumenfelda, tváří se, že je jeho milenkou, a všichni v divadle se zase tváří, že tomu věří? A copak můžu za to, že nejsem Češka, i když jsem se v Čechách narodila, copak můžu za to, že jsem do šesti let mluvila jen polsky a dodnes se nezbavila přízvuku, který Cardové připomíná jejího prvního a posledního muže Jerzyho Kaczynského, který od ní po roce manželství utekl do Ameriky, kde udělal díru do světa jako grafik nebo designér nebo co, a z toho obrovského balíku peněz, který vydělal, jí neposlal ani čtvrťák? Ať si trhne nohou, pomyslela si Veronika. V téhle chvíli ji daleko víc zajímal básník Havrda, neboť ji zajímali všichni, na koho si režim došlápl, zajímali ji všichni, kteří se snažili něco dělat, nemlčet, nedržet hubu a krok, ti, co se nesnažili zalézt do kouta a přežít. Jako třeba Mann s Urbanem. Každých čtrnáct dní pořádali ve vinárně U Šmausů večery nezávislé kultury, sem tam pozvali nějaké písničkáře, kteří mají, stejně jako pan Blumenfeld, zakázanou Prahu a větší města, sem tam se objeví mladí neznámí básníci nebo nevydávaní spisovatelé, kteří čtou své verše a povídky. Veronika měla pochopení pro lidi, jimž hrdost nedovolila ohnout záda, koneckonců měla po svých předcích hrdost v krvi, zdědila po nich i jistou dávku furianství, jež se zatím nestačilo projevit pro nedostatek vhodné příležitosti, pomineme-li její herecký projev, který byl navýsost přirozený, spontánní a zračila se v něm Veroničina hravost v tom nejlepším slova smyslu. Čtrnáctiletou Hedviku Ekdalovou z Divoké kachny zahrála s takovou přesvědčivostí, že by to od ní nebyl nikdo čekal, ačkoliv jí samé Ibsen říkal jen velmi málo. Oskar Blumenfeld, hrající starého Ekdala, si byl jist, že Veronika má před sebou velkou budoucnost a že to bude rozhodně ona, kdo se z tohohle zapadákova dostane první.

„Tak tedy zítra, Veroniko,“ ozval se pan Blumenfeld, zahalený do šedavého oblaku doutníkového kouře. „Řekněme kolem desáté… Mimochodem, vzpomene si někdo na poslední oficielně vydanou Havrdovu sbírku?“

„No jasně,“ řekl dlouhovlasý Mann a podíval se na Labského. Nevěděl, jestli ten jeho žertík se sbírkou motýlů byl neúmyslný, anebo dobře mířený.

„A vy, Dodo?“ zeptal se pan Blumenfeld.

„Nic proti Havrdovi, pane Blumenfelde, bože chraň, ale jak říkal Oscar Wilde, není důstojno dospělého muže psát verše,“ prohlásil Dodo. „Znám jeho eseje, ale o básně se nezajímám. Fakt je, že aspoň názvy sbírek bych znát mohl, abych nevypadal jako ignorant, ale řekněte sám, co si má člověk všechno podržet v paměti, no ne? Krom toho nemám aprobaci profesora český literatury.“

„Zakázané české literatury,“ upřesnil pan Blumenfeld a pomalu vstal.

„Ty už odcházíš, Oskare?“ zeptala se Emilie Cardová.

„Člověk odněkud odchází celý život, Emilie, což má tu výhodu, že stále někam přichází. Tak zítra v deset, Veroniko,“ pravil pan Blumenfeld, rozloučil se s ostatními a opustil divadelní klub.

Dodo připsal útratu k páně Blumenfeldovým dluhům a pobaveně pozoroval nevraživé pohledy Emilie Cardové, jimiž probodávala Veroniku. Ta si přesedla k Mannovi, neboť si s ním chtěla domluvit vystoupení ve Šmausově poetické vinárně, a o Emilii se dál nestarala. Neměla proč.

Druhého dne věděla Veronika Mazurská opět o něco víc a Emilie Cardová si nemusela ani v duchu dělat starosti s návštěvou mladé kolegyně u svého idolu Oskara Blumenfelda, neboť dopolední dýchánek proběhl ve vší počestnosti a v dobrém rozmaru, který přivodil pan Blumenfeld, když ukázal Veronice poslední oficiálně vydanou sbírku Františka Havrdy, nesoucí název Motýlí křídla, a dokonce ji Veronice půjčil, aby si ji mohla v klidu přečíst, ačkoliv knihy po mnoha špatných zkušenostech půjčoval jen výjimečně. Sbírka vyšla v polovině devětašedesátého a jako motto stálo pod černobílou fotografií motýla, za nímž se neostře rýsovala silueta tanku, tučnou italikou napsáno: Kdo v tom nelítá s námi, lítá proti nám. Poté, co pan Blumenfeld uvařil své mladé návštěvnici čaj, vyprávěl jí na přeskáčku o Františku Havrdovi, který byl ve dvaasedmdesátém vyloučen z vysoké školy jakožto rebel a protistátní živel, protože svou publicistickou činností závažně porušil chování posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

„Jakým závažným způsobem?“ nechápala ničehožnic Veronika.

V té době sotva chodila do školy a dětství, které prožívala, se jí s od­stupem času zdálo nádherné. V době, o níž byla řeč, žila starostmi pětiletého děvčátka, byla obklopena rodičovskou láskou a teprve v pos­lední době začínala mít jakýsi nejasný pocit, že doba jejího dětství nebyla tak krásná, jak se dlouhá léta domnívala.

Pan Blumenfeld počal tedy mluvit o srpnové invazi a samo sebou neopomenul podotknout, že mezi spřátelenými armádami, jež nás před dvacíti roky okupovaly, bylo, i když jen slabě zastoupeno, vojsko polské.

„Naši?“ divila se Veronika a překvapením zahvízdala, protože jak otec, tak matka, když o okupaci Československa mluvili, zmiňovali pouze Sovětský svaz, Bulharsko, Maďarsko a východní Německo. „To jsou mi věci. Tak já patřím k národu, kterej vás přepadl? To mě podržte!“

„Inu, na vás si zase došlápnul váš skvělý generál Jaruzelski, tím se netrapte, hlavně jste u nás nezůstali a především se vaši lidé snažili něco dělat,“ chlácholil Veroniku pan Blumenfeld a dál vyprávěl o bás­níku Havrdovi, kvůli němuž přišla na návštěvu.

A tak se Veronika dozvěděla, že časopisy přestaly tisknout Havrdovy básně, což ale mladému bouřlivákovi nikterak nevadilo, neboť počal své texty zhudebňovat a sám si je zpíval kdekoliv a kdykoliv, měl dokonce jakousi kapelu, jejíž jméno si pan Blumenfeld nemohl vybavit, s níž vystupoval, dokud na ně nepřišlo udání, neboť během svých produkcí prodávali samizdatová vydání Havrdových básní.

Pan Blumenfeld vyndal z jedné přihrádky v knihovně zvetšelý a za–ž­loutlý svazeček o třiceti strojopisných čtvrtarších, jemuž chyběl titulní list, zato na první stránce bylo varování: Kdo tu knihu rozmnoží, ten u soudu pohoří.

„Tohle upozornění jsem už někde četla,“ usmála se Veronika a lis­tovala spiskem.

„Původně ho vymyslel bratr Rebeky Gottliebové, jestli ji znáte, je to docela dobrá malířka, ale v životě měla jen smůlu,“ řekl pan Blumenfeld. „Její nejstarší bratr vloni zemřel ve valdické věznici, dodneška se neví jak…“

„Disident?“ skočila mu Veronika do řeči.

„Nene, chorobný podvodník, alespoň to o něm říká Rudolf, to je druhý bratr Rebeky, ona byla nejmladší,“ vysvětlil Oskar Blumenfeld, vstal a začal hledat v knihovně. „Právě Rudolf vymyslel to motto, když sepsal své paměti, ale Františkovi se velice líbilo a užíval je s jeho výslovným souhlasem.“

Pan Blumenfeld našel další strojopisný text, třetí samizdatovou sbírku básní Františka Havrdy, tentokrát o něco objemnější. Titulní list nechyběl, stálo na něm Čistírna duší a hned na první stránce bylo opět napsáno Kdo tu knihu rozmnoží, ten u soudu pohoří.

„V osmdesátém ovšem pohořel u soudu sám,“ pravil s povzdechem pan Blumenfeld a podal svazek Veronice. „Zavřeli ho na půldruhého roku podle paragrafu sto dva, to je hanobení republiky. Rudolfa Gottlie­ba za ty jeho paměti zavřeli podle stejného paragrafu už v devěta­sedmdesátém, dostal dvanáct měsíců. Někteří lidé, kteří text četli, tvrdili s jistou ironií, že ten trest byl za znesvěcení jazyka, hrozný literární styl, blasfémii a totální překrucování skutečnosti. Bůhví, co Rudolf dělá dneska, párkrát jsem se s ním viděl, býval to docela zábavný chlap.“

Pan Blumenfeld potřásl spiskem.

„Tohle jsou Havrdovy písňové texty, některé jsem ho kdysi slyšel zpívat, svého času kolovala taková ne příliš kvalitní nahrávka, ale ty texty fungují i tak, poslouchejte.“

Pan Blumenfeld nalistoval jednu stránku, olízl si rty a začal předčítat text s názvem Píseň vojáka svobody.

Pach střelnýho prachu a vůně fialek
oči plný strachu upřený do dálek
kaluž rudý krve se vsákla do dlažby
vyřežu si kudlou další vroubek do pažby

Děti hrůzou brečí a ženský mají strach
ňáká z nich na mě ječí že prej jsem lump a vrah
o tom že lítaj třísky když se kácí les
neví mnohý občan ještě dnes

Já rozhodl se přinýst vám svobodu a klid
přesně dle svýho gusta
a tomu kdo v ní nechce pracovat a žít
zavřu svou pěstí ústa

Text ještě pokračoval a Veroniku při jeho poslechu začal zajímat autor, o němž ještě před čtyřiadvaceti hodinami nevěděla vůbec nic. Napadlo ji, že onen voják svobody mohl být také nakrásně její krajan, jeden z těch, který svou účastí na invazi v osmašedesátém znesvětil právě svobodu lidí, mezi nimiž ona odmalička žije, že onen voják svobody je koneckonců i generál Jaruzelski, který to vzal v Polsku pevně do rukou, že opravdu těm, jimž se v tomto druhu svobody nechce pracovat a žít, jsou zavírána ústa.

„Víte, že bych ho ráda viděla?“ řekla, když Oskar Blumenfeld text dočetl.

„Havrdu? No proč ne, Mann už bezpochyby zjistil, v které nemocnici leží, takže za ním zajedeme. Dřív, než ho propustí, protože nemocné je opravdu třeba navštěvovat,“ pravil pan Blumenfeld a poté vyštrachal hromadu fotografií, na nichž byl ještě v dobách slávy s pražskými herci, kteří dopadli podobně jako on, s Vlastou Chramostovou, která zmizela ze scény úplně, s Rudolfem Hrušínským, který se směl objevit na plátně teprve začátkem osmdesátých let, s Pavlem Landovským, který byl vy­mazán z paměti, přesněji řečeno byl učiněn pokus jej vymazat, když mu sebrali státní občanství a neumožnili návrat do vlasti, stejně jako byly snahy z paměti vymazat Jana Třísku a Martina Štěpánka a další a další.

„Orwell v praxi,“ uzavřel pan Blumenfeld výklad o zmizelých, mizících a zatajených umělcích, kteří v této zemi přece jen něco znamenali. A to neznal jména vědců, konstruktérů a tisíců obyčejných lidí, kteří dopadli stejně, až na to, že si na ně nikdo nevzpomněl a v zahraničním rozhlase nebo tisku se o nich nikdo nezmínil, protože pro tu druhou stranu byli víceméně nezajímaví.

„Já mám Františka Havrdu rád ještě z jednoho důvodu,“ vrátil se pan Blumenfeld k původnímu předmětu hovoru, jímž byl z vězení čerstvě propuštěný básník. „Nikdy nepatřil k těm bláznům, co chtěli reformovat socialismus, už v osmašedesátém stál na straně lidí – k nimž jsem ostatně patřil a dodnes patřím já –, kteří se domnívají spolu s Tigridem, že komunismus je třeba zničit. Pro něj jsou trockisti a osmašedesátníci stejná svoloč.“

„Ale to je snad úplně nemožná věc,“ hlesla Veronika. „Dokud mají armádu a policii a stovky udavačů, tak ten systém zničit nelze.“

Pan Blumenfeld jen pokrčil rameny, odpověď, jak to zařídit, neznal. Věděl jen jedno: nelze-li zničit systém, nesmí se člověk nechat zničit systémem, musí si zachovat svou důstojnost a nesmí obětovat kariéru charakteru. Jeden z důvodů, proč měl potíže, spočíval v tom, že nechtěl přistoupit na hru. Na jejich hru.

Večer před představením Divoké kachny si Veronika přečetla na fermanu, že druhý den je první čtená zkouška a ona že má hrát Antigone. Div že sebou nepraštila, když asi podesáté četla své jméno.

„Propánakrále, co já s tou rolí budu dělat,“ zoufala si.

„Možná bude dobře si ten kus přečíst,“ poradil ji Mann, který šel zrovna kolem. „Už je tu pan Blumenfeld?“

Veronika jen zavrtěla hlavou.

Mann se podíval na ferman, jen povytáhl obočí a klepl prstem pod jméno designovaného režiséra.

„Tohohle sis všimla?“ zeptal se a znovu zaklepal na jméno, které Veronice nic neříkalo.

„Berounský?“ zeptala se a začala se smát. „Starýho Berounskýho znám z nějaký desky s Vlastou Burianem. Tohle je kdo?“

„Nech se překvapit,“ odvětil Mann a šel si po svých.

Veronika zamířila do šatny, a sotva za ní zapadly dveře, přestala myslet na to, co bude zítra, co bude s Antigone, přestala uvažovat, proč se Mann tak šklebil, když objevil Berounského jméno na fermanu. Zavřela oči, nadechla se rychle třikrát za sebou a od té chvíle ji zajímala jen a jedině Hedvika Ekdalová, kterou měla ten večer znovu zahrát. Ale když se převlékla do kostýmu a začala se líčit, přece jen si vzpomněla na Antigone a na fakt, že pan Blumenfeld má hrát Kreona. Vzpomněla si na onu fotografii motýla v Havrdově básnické sbírce, motýla, za nímž se rýsovala silueta tanku, vzpomněla si i na motto oné sbírky a usmála se. Kdo v tom nelítá s námi, lítá proti nám. Teprve teď jí došlo, jaký to musel být rozruch, když František Havrda rozbalil s jedním přítelem v sedmdesátém roce transparent s tímto heslem v prvomájovém průvodu, rovnou před hlavní tribunou, jak jí vyprávěl pan Blumenfeld. A tak se ten večer, stejně jako to dělávala už několik let, kdy každé představení hrála pro někoho, kdo jí byl nadmíru blízký, rozhodla, že bude hrát pro Františka Havrdu, stejně nepřítomného, jako byla valná většina těch, jimž své představení věnovala.

Jakmile se po závěrečné oponě převlékla a odlíčila, nešla Veronika do klubu, jako obvykle, ale rovnou domů. Uvařila si kávu, posadila se do křesla a až do noci četla Havrdovy básně a texty. Když se pak sprchovala, vzpomněla si na svou novou roli. Probůh, říkala si, co je nějaká antická tragédie proti tomu, co prožíváme teď? Co je nějaká Antigone proti básníkovi, jehož dílo zrovna dočetla, proti tomu, co se děje teď a tady? Co je proti Oskaru Blumenfeldovi, který je v téhle mizerné díře jako v nějakém vyhnanství, nemůže se odtud hnout, rozlétnout se… Veronika si vzpomněla na úvodní báseň poslední oficiálně vydané Havrdovy sbírky, a když vyšla v noční košili z koupelny, znovu si ji, tentokrát nahlas, přečetla.

Obrušte rašplí tenounká křídla
to aby si moc nelítali
chloramin místo nektaru sypte
to aby se moc nezmlsali
s hlavičkou rudou špendlík si brušte
to aby si moc nepískali
pak sbírku motýlů do sejfu dejte
to aby si moc nemysleli

Zaklapla knížku a hluboce vzdychla. Jsem jako blázen, pomyslela si, ale copak si člověk může připadat normálně? Když pak ležela v posteli, napadlo ji, jestli všechno to rozpoložení není náhodou způsobeno tím, že nemá chlapa, přesněji řečeno mužského, do kterého by byla zamilovaná, protože pěkných chlapů se po světě potlouká dost a dost a těch, kteří by si v tuhle chvíli vlezli k ní do postele, by se našlo víc než několik. Jenomže Veronika nepotřebovala jen pouhopouhé tělo, chtěla je i s duší, chtěla někoho, kdo by se jí upsal vlastní krví, na život a na smrt, někoho, kdo by v jejím objetí prohlásil ono faustovské Verweile doch! Du bist so schön! V širokém okolí však nikdo takový nebyl. Jen kdesi daleko odsud v nemocnici ležel právě propuštěný básník, o jehož duši by stála bez ohledu na věkový rozdíl, a Veronika přemýšlela, zda by on stál o ni. Nevěděla ani, jak vlastně vypadá, pan Blumenfeld jí ukazoval různé fotografie, ale na svého dávného přítele jaksi pozapomněl, vyhledal obrázky, na nichž byl především on sám. Nadto ani nevěděla, zda je František Havrda ženatý, zda má děti, zda na něj po propuštění vůbec někdo čekal, anebo zda je opuštěný. To by se jí líbilo ze všeho nejvíc… Když si uvědomila, jakým směrem se ubírají její úvahy, trochu se zhrozila. Snažila se své představy o tom, jak s láskou opečovává zatraceného básníka, zahnat, už jednou se jí stalo, že se zamilovala do přeludu a vzpamatovávala se z toho půl roku, a teď cítila, že se její mysl nachází ve stejném stavu jako tehdy.

Veronika, která během svých úvah zhasla, znovu rozsvítila, vylezla z postele a ze stolu vzala text Antigone. Usoudila, že jediná možnost, jak zahnat všechny představy, díky nimž by do rána neusnula, je pustit se do Sofoklova dramatu. Oblékla si župan, zapálila si cigaretu, otevřela text a dala se do čtení. Četla slova, která jí nic neříkala, osud dcery Oidipovy jí byl podivuhodně lhostejný, a když drama dočetla a vrátila se do postele, měla pocit absolutní cizosti a byla zneklidněna pomyšlením, že naprosto netuší, jak postavu, k níž necítí vůbec nic, ztvární. V té chvíli na básníka Františka Havrdu dočista zapomněla.

„Vážení, dovolte, abych vám představil pana režiséra Berounského,“ uvítal ředitel divadla herce na první čtené zkoušce. „Bude s vámi zkoušet Antigone.“

Nic víc. Usmál se trochu nuceně na mladého muže, tvářícího se zcela suverénně, mrknul na hodinky a s omluvou, že už měl dávno být někde jinde, zmizel. Od té doby, co se stal ředitelem, měl Václav Rais problémy. Dokud jen režíroval, nemusel se starat než o svá představení a výběr nových textů, ale poslední rok mu přibyly problémy s provo­zem divadla a hlavně s pány nahoře. A když mu doslova přidělili režiséra, jehož si nevybral, a to jen proto, že to byl syn nějakého krajského tajemníka strany, který se mermomocí chtěl stát režisérem, a nedali mu jako řediteli nejmenší šanci, aby jej odmítl, ztratil dočista náladu. Josef Berounský byl sebevědomý chlapík, jen o pár let mladší než Václav Rais, hrdý na svou tříletou zkušenost režiséra školních představení jakéhosi odborného učiliště.

„Dokázal jsem s nima secvičit všechno. Shakespeara, Moliéra i Ostrov­ského,“ pyšnil se, když Raisovi vykládal o svém režisérském působení. „Nikdy se nestalo, že by neuměli text. A víš proč?“ začal automaticky řediteli tykat. „Protože na herce musí bejt člověk tvrdej. Jak jim jednou povolíš, je to zlý. Moc zlý.“

Václav Rais – naštěstí anebo bohužel – nevěděl, co z toho si vybrat. Ani jedno představení, které režíroval Josef Berounský, neviděl. Četl jen oslavné pajány z místních novin, které vychvalovaly mladého dělnického režiséra, šířícího kulturu a oduševnělost mezi pracující mládeží. Ty výstřižky, jimiž se Berounský pyšnil, mu měly dodat lesku a váhy, ale Václav Rais se nedal zmýlit. Velmi brzy, sotva po třech větách, zjistil, co je Berounský zač. Krom toho, že jej pokládal za hlupáka, pro něj znamenal veš v kožiše. Fakt, že mu do divadla nasadili tohle indivi­duum, jej pobuřoval. Ale protože zatím nemohl dokázat, že Berounský se v divadelní režii nevyzná ani za mák, musel čekat, až jak dopadne Antigone.

Berounský si se všemi potřásl pravicí, usadil se do režisérského křesla, přehodil nohu přes nohu a rozhlédl se po hereckém souboru.

„Předpokládám, že Antigonu znáte…,“ začal, ale Labský, který měl ztvárnit slepého věštce Teiresia, jej přerušil.

„No, jak se to vezme.“

„Co jak se vezme?“ skočil na Labského hru Berounský.

„Znát hru a pamatovat si text, to jsou dvě věci,“ vysvětlil s klidem Labský, který měl ve zvyku testovat nové režiséry. Před pár lety takhle pokoušel Raise. „Já si to přečetl, kolegové taky, jenže co s tím?“

Oskar Blumenfeld s kamennou tváří pozoroval Berounského, stejně jako Veronika a Cardová a ostatní herci. Mladý režisér, který si přinesl text Sofoklova dramatu sebou, potěžkal spis a významně povytáhl obočí.

„Dobrá, není vám jasný, proč to hrát dneska, že jo? Tak si to teda zrekapitulujeme,“ pravil a otevřel knihu. „Kreon, bratr mrtvý Iokaste, se ujímá po Oidipově tragédii vlády v Thébách. Pořád tady visí to dědičný prokletí, nezapomeňte, že ten chlap měl se svou vlastní matkou čtyři děti. Po Oidipově smrti se vlády ujmou jeho dva synové: Eteokles a Polyneikos, co dělaj jejich dvě sestry, Antigona a Ismena, je celkem jedno. Bratři se ale hádaj, Eteokles vyžene Polyneika, ten odejde do Argu ke králi Adrastovi a přichystá tam vojsko proti svýmu bráchovi. Chápete to, jo? Proti vlastnímu bratrovi! Jako Kain. Ovšem argejský vojsko dostane od thébanů takříkajíc na prdel, Polyneikos se utká v boji s Eteoklem a oba zgrejznou. Vlády se zase ujme Kreon, nechá s obřady pohřbít Eteokla, ale Polyneika nechá bez pohřbu, a bodejť ne, když přitáhl na vlastního bráchu s cizí vojenskou pomocí, že jo. Kreon ještě zakáže toho mrtvýho parchanta pohřbít pod trestem smrti. Jenomže Antigone, to je paličatá ženská, který vůbec nedošlo, čeho se její bratr dopustil. Je to totálně pomejlená osoba a chce toho zrádce pohřbít. Její sestra Ismene je rozumná, ta je rozhodnutá Kreonův příkaz poslechnout, nechce mít s tím zrádným bratrem nic společného. Jenže Antigone bráchu prostě pohřbí a už v tom lítá. Samo sebou, že to spořádaný lidi oznáměj, a za chvíli je Antigona dopadená a přivedená před Kreona, kterej vyřkne rozsudek. Jenže se do toho připlete Haimon, Kreonův syn, a oroduje za Antigone, protože je do tý posedlý holky za­milovanej, pohádá se s otcem, kterej je ovšem nesmlouvavej, protože přece nemůže ustoupit před synem…“

Josef Berounský při svém výkladu živě gestikuloval a všichni herci na něj fascinovaně civěli, neboť něco takového jaktěživ neviděli. Oskar Blumenfeld který kdysi dávno hrál Haimona, nemohl věřit svým uším. Slyšel už nejrůznější interpretace, ale pojetí Josefa Berounského, to bylo něco extra.

Režisér natáhl ruku a ukázal přímo na Labského.

„No a teď se objevíte na scéně vy, pane kolego. Jste to přece vy, slepej věštec, kterýho známe už z Oidipa, kdo varuje Kreona. Ten na vás ovšem nedá. A bodejť jo. Tadyhle, koukejte, ten váš argument na straně třiašedesát: Což je to mužné, vraždit mrtvolu?[1] Tohle může říct opravdu jen slepej. Copak nevidí, v čem je podstata? Že má Kreon pravdu? A ten se taky nedá,“ pravil se zápalem Berounský a kývl na Oskara Blumenfelda, který měl Kreona hrát. „Co to říká? Ó starče, všichni na mě míříte jak střelci do terče; i s věštectvím jste na mne přišli!“

Berounský chvilku listoval textem, podíval se po napjatých tvářích všech herců, kteří na něj civěli jako uhranutí králíčci na kobru, olízl si vyschlé rty a pokračoval.

„Zkrátka a dobře, Kreon nechá Antigonu zazdít. Ne, že by ji zabil, není přece žádnej vrah, jenže ona se oběsí, protože pochopila, jak se mejlila. Haimon taky pochopí, jak se mejlil, a propíchne se, načež spáchá sebevraždu Euridike, protože nesnese pomyšlení, že porodila tak pitomýho syna,“ pravil Berounský, vstal a podíval se po hercích. „Takže jedině Kreon zůstane živej a ty mrtvoly tu zůstanou jako doklad dědičnýho hříchu, na kterým se podepsala jeho sestra Iokasté, je to varování budoucím generacím. Kreon jedinej čistej a spravedlivej zůstane zdánlivě osamocenej, jenže ho posiluje jeho pravda.“

Co posiluje tebe, to bych rád věděl, pomyslel si Oskar Blumenfeld a podíval se na Veroniku, která ještě předešlé noci netušila, jak naložit s Antigone. Nyní začínala mít zcela jasnou představu, zdálo se jí, že pravý opak toho, co vykládal Berounský, je pravdou. Režisér ovšem v té chvíli zatleskal a s velkomyslným úsměvem se podíval na herce.

„Dneska končíme, přátelé, rád bych, abyste se každej zamyslel nad svou postavou, hezky si to promyslete a pak mi řeknete, jak to cejtíte.“

Odešel. Zmizel stejně překvapivě, jako se zjevil, a zůstaly po něm dvě minuty hlubokého ticha. Labský si zapálil cigaretu a díval se do stropu. Cardová cucala mentolový bonbón, neschopna slova. Petr Velebil se díval mlčky na Veroniku a uvažoval, jestli by kvůli ní byl schopen spáchat sebevraždu, tak jako dramatická postava, již měl ztvárnit.

První se pohnul Oskar Blumenfeld.

„Nu což, režisér má ve věci jasno a já rovněž,“ prohlásil. „Jestli to ovšem budeme hrát tak, jak on si představuje, tak tohle divadlo zavřou.“

„A nás s ním,“ pravila zděšeně Cardová. „Nemůžeš mu, Oskare, vysvětlit, že to má dost popletený? Že tenhle jeho výklad je čirá provokace?“

„To nepochopí,“ vložil se do toho Carda. „On to myslí naprosto vážně, protože, jak říkal o Kreonovi, posiluje ho jeho pravda. Felix Džerdžinskij by z něj měl radost a Trockij taky a Stalin jakbysmet. Tohle chce velkýho panáka.“

Nikdo se tomuto nápadu nevzpouzel, a tak se všichni zvedli a za­mířili do divadelního klubu, kde je čekal s úsměvem na tváři Dodo. Slyšel všechno, co nový režisér vykládal, neboť měl zapnutý odposlech jako při představení, aby herci, posilňující se v klubu, nepropásli své výstupy. Vzápětí se objevili Mann s Urbanem, kteří věděli o Beroun­ském své.

„Bude z toho malér,“ začala Cardová, která předešlého dne dostala skvělou zprávu od jednoho pomocného režiséra z televize. „Oskare, co se z toho nějak vyzout? Vždyť Kreona by mohl hrát klidně…“

„Kdo v tom nelítá s náma, lítá proti nám,“ skočila jí do řeči Veronika. „Za výklad hry je odpovědný režisér. Vždycky. Nehledě na to, že mě to najednou začíná bavit.“

„Což o to, legrace to bezpochyby bude, ale ve chvíli, kdy ten mladý nadaný muž dělá z Kreona kladnou postavu, tak já to vážně nemůžu hrát,“ prohlásil pan Blumenfeld. „Když mě sem Václav Rais před pár lety angažoval, musel svatosvatě slíbit, že budu kvůli svému kádrovému profilu hrát jenom padouchy.“

Dodo donesl na stůl tác s devíti panáky a kouknul po Veronice.

„Máš volat Pavla Martince, to je nějakej chlap z televize. Prej pro tebe má roli,“ řekl a podal Veronice lístek s telefonním číslem.

Cardová nastražila uši. Byl to právě Martinec, kdo jí předešlého dne volal a sdělil jí, že se mu podařilo prosadit, aby jednu z postav v ja­kémsi seriálu hrál Oskar Blumenfeld, za něhož orodovala. O tom, že by měl roli i pro ni, se nezmínil. A teď se ukáže, že má roli pro Mazurskou! Loupla po ní očima. Čekala, až odběhne k telefonu, aby zprávu o roli, již měl dostat, sdělila Blumenfeldovi.

„Domluvila jsem to na zítřejší odpoledne, bohužel nemůžu jet do Prahy s tebou,“ lhala, protože nedomluvila nic. Martinec jí prostě sdělil, že toho a toho dne odpoledne se má pan Blumenfeld, pokud o tu roli stojí, dostavit do televize.

„Co je to za roli?“ zeptal se. „A co je to za seriál?“

„Záleží na tom, Oskare?“ podivovala se Cardová. „Důležitý je, že se hnuly ledy. Martinec říkal, že to je jedinečná šance k návratu.“

„Kdo to má režírovat?“

„Záleží na tom, Oskare?“

„Záleží,“ pravil pan Blumenfeld a napadlo jej, že z té role také nemusí vůbec nic být, protože hrát v nějakých propagandistických seriálech nechce. A jestli to, co mu teď Emilie Cardová dohazuje, v přesvědčení, že se pomine blahem, patří mezi socialisticko-realistický škvár, pak není o čem uvažovat. To si radši zahraju Kreona jako kladnou postavu, říkal si v duchu, aniž mu bylo jasné, jak by něco takového mohl dokázat.

„Mimochodem,“ řekl panu Blumenfeldovi Mann. „Leží v Krči, pavilón G dvě, pokoj sto osmnáct. Včera jsem s ním mluvil. Vypadá dost špatně, ale náladu má docela dobrou. Těší se, že vás uvidí.“

„Já také,“ pravil pan Blumenfeld.

Cardová po něm loupla očima. Bylo jí jasné, že když už bude Oskar Blumenfeld v Praze, nikdo mu nezabrání jít navštívit toho zatraceného básníka. Chtěla mu říct, aby na Havrdu zapomněl, Státní bezpečnost jistě sleduje, kdo jej chodí do nemocnice navštěvovat, a je zbytečné pokoušet osud. Mohlo by se nakrásně stát, že pan Blumenfeld kvůli takovéhle nerozvážnosti tu roli v televizi nedostane, protože oni mají prsty všude. Jenže říkat mu něco, to by ho ještě popudila. A tak se v duchu modlila, aby všechno dopadlo dobře, neboť úspěch Oskara Blumenfelda by byl i jejím úspěchem a jeho návrat na výsluní její hrdostí.

Když se Veronika vrátila od telefonu, zářila štěstím.

„Vy jste to věděl, pane Blumenfelde?“ zeptala se. „Vy jste věděl, že mám hrát vaši vnučku? Že jsme pozvaný na zejtra na kamerový zkoušky?“

„Pro mne je to stejně překvapivá zpráva jako pro vás, Veroniko. Bohužel nevím, co je to za kus…“

„Já jo, ptala jsem se,“ řekla Veronika. „Psal to nějakej Martin Holan, odehrává se to v pobělohorský době a je to historie jedný protestantský rodiny, zejtra nám dají scénáře.“

Cardová skřípala zubama. Tak ona bude hrát jeho vnučku! Ještě že ne milenku, aspoň že tak. Rozhodla se, že zavolá Martincovi a zeptá se ho, jak to, že pro ni v tom seriálu není žádná role. Když si vybrali Mazurskou – a kdoví, kde na tu mizernou Polku přišli –, proč by si nemohli vybrat ji? Má víc zkušeností a zahraje cokoliv. O deset minut později už telefonicky sháněla Martince. Dostihla ho ovšem až pozdě v noci.

„Nojo, vidíš, úplně jsem zapomněl, že jsi vlastně herečka,“ prohlásil, když mu chvíli nadávala, že ji neobsadil. „Vždycky jsme se viděli při jiný příležitosti, že jo… Hele, něco pro tebe najdu, mělas to říct hned, jak jsi začala orodovat za toho svýho Oskara. Pošlu ti po něm zprávu, ráno se domluvím s rejžou… ale nepočítej s žádnou kládou, prosím tě, on chce na větší role známý seriálový ksichty.“

„Kdyby sis před šesti rokama nenabalil Fügnerovou a věnoval svou péči nadále mně, tak jsem dneska mohla bejt taky seriálovej ksicht,“ řekla vyčítavě Cardová. „Teď to budeš muset všechno dohnat.“

Slíbil, že se pokusí, a zavěsil. Cardová strčila do pusy mentolový bonbón a přemýšlela, jak se asi bude chovat pan Blumenfeld k Ma­zurské. Nakonec usoudila, že si s tím nemusí vlastně lámat hlavu, protože pan Blumenfeld byl podle ní zásadový. Jestliže na ni pohlížel jako věřící na bezvěrkyni, byla na tom dle logické úvahy vlastně lépe než Mazurská, protože ta byla katolička a nadto Polka. A kdekdo, nejlépe pan Blumenfeld, ví, jak se Poláci chovali k Židům. Jediné, co Emilii Cardovou mátlo, byla skutečnost, že se Oskar Blumenfeld s tou malou mrškou vůbec bavil. Usoudila, že snad projevuje Mazurské nějaké otcovské city nebo co. Že by to byla jen kolegiální zdvořilost, ji nenapadlo. Pravda byla taková, že opravdu nešlo o nic jiného.

Druhý den se Veronika společně s panem Blumenfeldem vypravila do Prahy. Dohodli se, že po kamerových zkouškách půjdou společně navštívit Františka Havrdu. Veronika celou cestu mluvila o jeho básních, o tom, že ji dlouho nic tak neoslovilo, a těšila se jako malé dítě, až básníka, který pro ni přestal být neznámým, uvidí. Jenomže věci se vyvíjely trochu jinak. Po dohodě s režisérem a kameramanem, když Veronika a pan Blumenfeld dostali dvanáct scénářů televizního seriálu, si domluvili s produkčním smlouvy, a už byli na odchodu, když k Vero­nice přiběhl Bubla, její bývalý spolužák z divadelní fakulty, s tváří jaksepatří zachmuřenou.

„Mazurská, tebe mi posílá samo nebe, doufám, že máš teď čas,“ řekl a bylo vidět, že mu hned ubylo starostí.

„Čas nemám, jedeme teď s panem Blumenfeldem navštívit…“

„Dobrý den, pane Blumenfelde,“ pozdravil Bubla a chytil Veroniku za ruku. „Mazurská, teď není na návštěvy čas, hele, já mám plnej ateliér herců a komparsu a Janečková si před hodinou zlomila nohu. Potřebuju záskok a ty jsi tady, jako bys to tušila. Hele… ty ses jmenovala Veronika, že jo?“

„Ještě se tak jmenuju.“

„Jo, jistě, to dá rozum. Hele, Mazurská, můj asistent stojí za hovno, pomocnej režisér taky, jedinej, kdo mě v týhle chvíli může vytrhnout trn z paty, jseš ty,“ ždímal jí Bubla ruku. „Tys byla vždycky dobrá.“

„Ale vždyť nevím, oč vůbec jde.“

„Je to přepis Maupassanta, takže žádná kompromitace, jestli máš na mysli tohle,“ řekl Bubla. „Moc dialogů tam nemáš,“ řekl a obrátil se k mladé dívce, která šla kolem. „Drahoušku, odveď slečnu Mazurskou do šatny, bere tu roli místo Janečkový.“

„Paráda! Vy jste génius, rejžo!“ řekl drahoušek a chopil se Veroniky.

„Ale já fakticky nemám čas.“

Oskar Blumenfeld položil Veronice ruku na rameno.

„Máte, Veroniko,“ řekl a postrčil ji kupředu. „Nevyužít téhle zvláštní shody okolností by byl vyložený hřích. Já navštívím Františka a počkám na vás, abych vás odvezl.“

„S tím si nelamte hlavu, pane Blumenfelde, to zařídí produkce, točíme až do desíti,“ řekl Bubla. „A ty už pojď, Mazurská, prosím tě.“

„Pozdravujte ho ode mě,“ řekla Veronika panu Blumenfeldovi. „Fakticky bych…“

„Hele, Mazurská, nevím, o koho jde, ale navštívit ho můžeš jindy,“ řekl Bubla, popadl Veroniku za ruku a táhl ji k šatně, aby se mohla co nejdřív převléknout do kostýmu. „Máš stejnou figuru jako Janečková, dokonce máš jemnější obličej, doufám, že příští tejden nic nemáš, protože od zejtřka jedem desetihodinový frekvence až do pondělka, takže mi to radši řekni rovnou…“

„Začali jsme zkoušet Antigone,“ řekla Veronika.

„Jo? S kým?“

„Jmenuje se Josef Berounský.“

„Neznám,“ prohlásil Bubla. „Ale nedělej si starosti, Mazurská, produkční zavolá do divadla a domluví to. Kde hraješ?“

Když mu Veronika řekla, v kterém divadle je v angažmá, jen povytáhl obočí a prohlásil, že do takové díry může zavolat klidně jeho asistent. A pak ji strčil do šatny, nařídil kostymérce, aby ji převlékla, a nedbaje toho, že za moment byla Veronika ve spodním prádle, začal jí vysvětlovat, jaké scény se budou za chviličku točit. Šlo o přepis povídky Zajatci, Veronika měla hrát Berthinu, nebojácnou ženu a dceru hajného, do jehož domu přijdou prušáci a ona je pomocí lsti dostane do sklepa, kde je uvězní. Než se převlékla do selského kostýmu, těch několik úvodních vět znala. Bubla ji doprovodil do maskérny a během líčení jí vysvětloval svou představu o roli. Měl v té věci zcela jasno, vysvětloval Veronice totéž, co vysvětlil už jednou a důkladně Haně Janečkové, která si bohužel přivodila úraz a málem způsobila, že se natáčení bude muset odložit.

„Žádnej strach, Mazurská, ty to zvládneš, vždyť je to jenom ženská,“ dodával jí odvahy cestou do ateliéru. „Hlavně buď na ty prajzy milá jako med, jsi chytrá a oulisná Francouzka a oni jsou banda tupejch vojáků.“

A tak Veronika hrála krásnou Berthinu, byla blahem celá bez sebe, protože jí ta role spadla k nohám přímo z nebe, všichni se k ní chovali zdvořile a Bubla, na jehož skutečné jméno si nemohla po celou dobu natáčení vzpomenout, zářil radostí.

„Nechci bejt zlej, ale to byl boží zásah, že si Janečková zlomila nohu,“ řekl, když dotočili poslední klapku. „Tys byla fakticky skvělá, Mazurská, a můžeš si bejt jistá, že na tebe budu myslet, až budu obsazovat další kousek.“

„Poslyš, Bublo, jak ty se opravdu jmenuješ?“ zeptala se Veronika, protože chtěla mít ve věcech jasno.

„Teda, ty seš komik, Mazurská, jak bych se měl jmenovat? Bubla, ne?“ podivoval se režisér.

„Myslela jsem si to,“ vyprskla Veronika smíchy. Teprve teď jí došlo, že si celou dobu pletla Bublu s jiným kolegou z fakulty.

Když ji šofér vezl domů jako nějakou hvězdu, vzpomněla si na Berounského a brada se jí protáhla. Natáčení s Bublou bylo v naprostém klidu a pohodě. Věděl, co dělá, proč to dělá a co od herců čeká. Představa, že teď bude muset komunikovat s Berounským, o němž slyšela od kolegů, když předešlého večera po natáčení zaskočila do divadelního klubu, jen to nejhorší, jí brala náladu. Na druhé straně pomyšlení, že Bubla jí příště určitě nabídne roli, že za dva měsíce začne natáčet dvanáctidílný seriál, že si jí možná všimne nějaký divadelní režisér z Prahy a pozve ji k hostování, naděje, že se vyhrabe z téhle zpropadené díry, jí dodávala sílu. A tak, když se vysprchovala, uvařila si čaj a zapálila cigaretu, seděla se zavřenýma očima a snila o svém mírném vzestupu k hvězdnému nebi. Rozhodla se rovněž, že druhý den pojede do Prahy, aby konečně navštívila Františka Havrdu, kterého měla stále na mysli, když hrála francouzskou selku bojující proti pruským okupantům, a byla rozhodnuta mu vyprávět, s jakou chutí si Berthinu zahrála.

Bylo krátce po půlnoci, když Veronika zhasla a pohodlně se uvelebila v posteli. V té chvíli netušila, že těžce nemocný básník František Havrda, umístěný na plicním oddělení krčské nemocnice v pavilonu G2 v pokoji sto osmnáct, přede dvěma hodinami zemřel. V momentě, kdy Veronika Mazurská usnula, bylo jeho tělo převezeno na prosekturu a lůžko u okna, na němž ve vší tichosti skonal, bylo převlečeno a při­praveno pro dalšího pacienta.

Druhý den po obdukci sepsal a vlastnoručně podepsal patolog Lysický zprávu, z níž jednoznačně vyplývalo, že jednou z příčin úmrtí byla krom otevřené tuberkulózy a miliárního rozsevu pozdní hospitalizace zesnulého s podotknutím, že kdyby byl býval pacient navštívil lékaře před půlrokem, každý průměrný doktor by jej okamžitě poslal jako akutní případ do nemocnice. Doktor Lysický se vpravdě nezajímal, kdo je vlastně nebožtíkem, takže ani nevěděl, že před oním půlrokem, o němž se ve své zprávě zmínil, byl zesnulý ve vězení, natož aby tušil, že o tři měsíce později mu byla ze strany bachařů odmítnuta lékařská pomoc. Teprve když došlo k chrlení krve, byl hospitalizován a týden poté na nátlak vězeňského lékaře propuštěn. Sluší se, aby političtí vězňové umírali na svobodě. Že k tomu dojde tak brzy, netušil ani vězeňský lékař. A už vůbec netušil, že se propouštěcí zpráva o zdravotním stavu Františka Havrdy, pod níž byl jeho podpis, dostane do české redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Na samém faktu by nebylo nic tak fatálního, kdyby vězeňský lékař ve své zprávě netvrdil, že propuštěný František Havrda trpí zánětlivým onemocněním levé plíce a lehkými dýchacími problémy. Problémy jiného druhu pak čekaly doktora Lysického. Jeho zpráva byla v takové chvíli krajně nevhodná a fakt, že se i ona dostala ještě téhož dne do redakce Svobodné Evropy, svědčil o nepromyšleném způsobu, jímž státní orgány zacházely s odpůrci režimu. Domněnka, že nejlepším trestem je nechat kverulanty pracovat pouze v podřadných místech, jako jsou nemocniční kotelny či patologie, se ukázala být nebezpečně mylnou. Zřízenec Ferdinand V., původní profesí vysokoškolský učitel, který onoho rána přivezl z mrazícího boxu na pitevní stůl doktoru Lysickému tělo zesnulého, věděl velmi dobře, o koho jde a jaký je jeho osud. Než tedy odeslal zprávu služební cestou na ředitelství nemocnice, neboť Lysický se takovými prkotinami nikdy nezdržoval, pečlivě jeho sdělení slovo od slova opsal. Následujícího dne pak ředitel nemocnice žádal na doktoru Lysickém vysvětlení, jak je možné, že jeho pitevní zprávu citovala štvavá zahraniční stanice a dospěla k jednoznačnému závěru, že se František Havrda stal obětí komunistického režimu, který jej prakticky zabil.

„Úvaha je to veskrze logická,“ prohlásil s klidem patolog. „Šlo o evi­dentní zanedbání lékařské péče, na svém tvrzení nezměním ani slovo.“

„Budeme s nimi mít problémy, copak to nechápete?!“ supěl ředitel.

„Nejspíš. Jisté je ovšem to, že se dřív nebo později všichni sejdou tady,“ prohlásil doktor Lysický a poplácal mramorový pitevní stůl. „Krom toho za mnou byli už včera odpoledne a chtěli, abych tu zprávu přepsal, což jsem striktně odmítl. Takže zatímco vy chcete vědět, jak se dostal pitevní protokol do Svobodné Evropy, mě by zajímalo, kdo ho dal k dispozici Státní bezpečnosti.“

„Propánakrále, slečno Mazurská, nač myslíte?!“ rozčiloval se režisér Berounský. „Říkáte ten dialog jako bez ducha! Musíte se soustředit! Znovu!“

Křičel jako zupák. Herci seděli ve zkušebně, v rukou texty, čekali od první čtené zkoušky s Veronikou všechno možné, jenom ne tohle.

„Ach, rodná sestro, družná Ismeno, víš o nějakém zlu, jež Oidipus, náš otec, na rod svolal a jímž Zeus nás ještě zaživa nestíhá? Vždyť není potupy, není hanby, které bych i v tvých i ve svých strastech nezřela,“ předříkávala Veronika mechanicky text, neboť v tu chvíli myslela na něco do­cela jiného.

Když se doslechla o smrti Františka Havrdy, doslova a do písmene se jí podlomila kolena. V první řadě tomu nemohla uvěřit. Pak si uvědomila, co se stalo a co už se nemůže odestát: už nikdy Františka Havrdu neuvidí, už nikdy mu neřekne, jak obdivuje jeho básně a texty, už nikdy mu nesdělí, jak si jej váží. Propásla příležitost, kterou měla, když byla v Praze a pan Blumenfeld jel nemocného básníka navštívit. Jenže nebýt Bubly, kterého potkala… Nevyužít téhle zvláštní shody okolností by byl vyložený hřích, řekl jí tenkrát pan Blumenfeld, když chtěla odmítnout nabízenou roli… Hele, Mazurská, nevím, o koho jde, ale navštívit ho můžeš jindy, řekl zase Bubla a netušil, stejně jako Veronika, že už žádné jindy nebude. Konec, opona padá zároveň s hrdinovou smrtí. A když se pak od Manna a Urbana doslechla, jak to bylo s lékařskými zprávami, proč byl František Havrda tak spěšně propuštěn z vězení, ačkoliv si ze tříletého trestu odseděl jen patnáct měsíců, myslela, že pukne vzteky. Zabili ho, říkala si, když do sebe před zkouškou hodila v divadelním klubu panáka. Zabili ho a já tu teď musím poslouchat křik nějakého idiotského režiséra.

„Dost, nechte toho!“ přerušil Josef Berounský její monotónní monolog. „Slečno Mazurská, o tejden jsme kvůli vám museli odložit zkoušky. Místo, abyste se učila roli, vezmete nějakej kšeft v televizi… Přemejšlela jste vůbec o tý roli, jak jsem vám řekl? Víte vůbec, koho hrajete?“

„Začínám se pomalu orientovat,“ řekla Veronika.

„Aha, začínáte se pomalu orientovat,“ řekl ironicky Berounský a ukázal na ostatní herce. „Jenže tady seděj vaši kolegové, všichni jsou připravený, čekaj, co z vás vypadne, a ono nic. Takhle by to nešlo. Nač vůbec myslíte, sakra?!“

„Jak to asi bude s pohřbem,“ odvětila nepřítomně Veronika.

„Ježkovy voči, jak by to asi bylo?“ vykřikl Berounský, ale pak se zarazil a zadíval se na Veroniku. „Aha, vy si jako modelujete tu situaci… nojonojo… Poslyš, Veroniko,“ začal jí najednou tykat, „já nejsem Krejča nebo někdo takovej, mně sem nějakou hlubinnou psychologii netahej. Víš, kdyby ses moc ponořila do takový negativní, tvrdohlavý a umanutý postavy, jako je Antigona, mohlo by se ti to taky vrazit do hlavy, tak pozor na to. Pojedem dál.“

Uvelebil se ve svém režisérském křesle a tleskl rukama. Veronika, ještě než začala předříkávat svou repliku, podívala se koutkem oka na pana Blumenfelda. Ne on, ale Berounský by měl hrát toho despotického Kreona. Nebo kreténa, ušklíbla se a ze vzteku, zlosti a žalu nasadila ten nejironičtější tón, jakého byla schopna. Všichni na ni překvapeně koukali, nejvíc ovšem režisér. Tvář se mu pomalu rozjasňovala, zatímco Zuzana Malá, hrající Ismene, byla jako opařená. Měla pocit, že jí každou vteřinou dá Veronika facku nebo jí praští textem po hlavě. Opravdu na­háněla strach.

„Ne, už tě nechci k tomu pobízet, a ani kdybys chtěla sama být mi ku pomoci, nebylo by mi to milé,“ řekla Veronika a sjela Zuzanu naprosto zdrcujícím pohledem. „Měj si rozum, jaký chceš, já bratra pohřbím, a když za to smrt mě stihne, bude krásná.“

V očích se jí zajiskřilo a režisér Berounský spokojeně pokyvoval hlavou. Jojo, na herce musí bejt přísnost, říkal si, stačilo ji pořádně zpražit a už hraje jako Kubelík. Něco podobného si říkal pan Blumenfeld, který ovšem, na rozdíl od Berounského, věděl moc dobře, proč tomu tak je. Krom toho i jeho zajímalo, jak to bude s pohřbem. Nebylo to tak dávno, co pohřbívali Pavla Wonku, který zemřel v královéhradecké věznici, pan Blumenfeld si také moc dobře pamatoval, co se dělo v sedma­sedmdesátém na pohřbu Jana Patočky, a měl zcela jasné tušení, že s pohřbem Františka Havrdy to bude stejné. Přátelé, disidenti, odpůrci režimu, studenti, všichni se přijdou rozloučit s poslední obětí režimu, přijdou desítky zahraničních novinářů, mezi lidmi budou desítky fízlů.

Když seděli po zkoušce v divadelním klubu, Mann si zapálil cigaretu, hodil do sebe panáka, kterého mu donesl Dodo, a podíval se na pana Blumenfelda.

„Jsem zvědavej, kterej farář si to vezme na triko,“ řekl. „Havrdův brácha mi volal, že už to tři odmítli.“

„Co chcete od katolíků,“ podotkla Cardová a vrhla kosý pohled na Veroniku a na křížek houpající se na jejím krku.

„Tohle jsou evangelíci, protože Havrdovi byli odjakživa český bratři,“ upozornil ji Urban. „Pohřeb je příští sobotu ve dvě.“

Emilie Cardová si přisedla blíž k panu Blumenfeldovi a začala do něj potichu hučet.

„Oskare, slib mi, že tam nepůjdeš. Já chápu, že to byl tvůj přítel, že je strašný, co se stalo, a že za to můžou ty svině, ale už mu nijak nepomůžeš.“

„Sluší se chodit na pohřby přátel,“ pravil pan Blumenfeld.

„Ale je to v sobotu odpoledne,“ zkusila to z jiné strany Cardová. „Je šábes, ne? A ty jsi Žid. Židi o šábesu nepohřbívaj a taky o šábesu nechoděj na funusy, nebo se mejlím?“

„Jenže chodí o šabatu navštěvovat přátele,“ řekl s klidem pan Blumenfeld. „A to je přesně to, co já udělám. Poslední návštěva, Emilie.“

„Nepokoušej osud, Oskare, teď, když jsi dostal tu roli, se budeš ukazovat mezi… dovedeš si představit, jaký lidi tam budou?“

„Samozřejmě, že dovedu. A už toho, prosím, nech,“ řekl pan Blumenfeld a zadíval se Cardové do očí. „Poslyš, co kdybych na Františkově místě byl já? Šla bys na můj pohřeb?“

„To je rána pod pás, Oskare, a ty to dobře víš!“

„Nikoliv, Emilie, je to rána dost vysoko nad pas, a ty to dobře víš,“ řekl pan Blumenfeld a poklepal si rukou na levou stranu hrudníku. „Za­pomeň, žes kdysi hrála Ismene. Tohle je úplně jiný kus.“

„Myslíš?“ zeptala se Cardová, vstala, a když viděla, jak se pan Blumenfeld tváří, trhla rameny a odešla.

Veronika se zvedla, vzala svoje pití a šla si sednout k panu Blumenfeldovi, který u stolu osaměl. Vzdychla, napila se, zapálila si cigaretu a skoro dvě minuty mlčela.

„Nejradši bych se neviděla,“ řekla konečně. „Proč jsem, já kráva, tenkrát s váma nešla.“

„Bylo dobře, že jste nešla, Veroniko. Viděla byste lidskou trosku. Člověka, který se sice drží z posledních sil, ale ví, že je konec,“ pravil pan Blumenfeld. „Šlo to opravdu velice rychle.“

„Vezmete mě příští sobotu s sebou?“

Pan Blumenfeld se díval na žhnoucí konec svého doutníku a uva­žoval, co teď. Pro něj nebylo jiné volby a nebylo síly, která by mu zabránila jet na Havrdův pohřeb, pokud by ho ovšem preventivně nezavřeli na čtyřiadvacet hodin, což s oblibou dělávali takzvaným nepřá­telům socialismu, když jim chtěli znemožnit účast na nějakém setkání, svatbě, křtinách či pohřbu nějaké známé osobnosti. Ale pokud šlo o Veroniku Mazurskou, měl dojem, že od ní je to jen čirá póza. Před třemi nedělemi o Františku Havrdovi nevěděla vůbec nic a teď najednou dělá, jako by…

„Myslíte si, že jsem se zbláznila, že jo?“ přerušila jeho úvahy Veronika. „Nesedět dvaadvacátýho minulej měsíc tady v klubu, nic nevím, nic mě netrápí a nějakej pohřeb je mi teď ukradenej. Jenže, pane Blumenfelde, já tu seděla! A vy jste mi půjčil jeho básně, vy jste mi o něm vyprávěl… Měl jste mě poslat do háje, jenže to jste nechtěl, takže teď se ničemu nedivte. Když mě tam nevezmete vy, vezme mě Mann s Urba­nem anebo tam pojedu sama. Na vlak ještě mám.“

Hodila do sebe zbytek skleničky a luskla prsty, aby jí Dodo donesl další pití. Pan Blumenfeld se připojil.

„Měl bych vám vysvětlit, Veroniko, jak se věci mají,“ řekl poté, co Dodo přinesl sklenice s pitím.

„Před chvílí jste řekl Cardový, ať zapomene, že hrála Ismene. Chcete ji snad teď hrát vy?“ podívala se Veronika zpupně na pana Blumenfelda. „Krucinál, já přece vím, jak se věci mají, tak se mnou nejednejte jako s nějakou malou holkou!“

„Ano, prosím,“ řekl poslušně pan Blumenfeld, zabafal mocně z dout­níku a ponořil se do oblaku šedavého kouře. Doufal, že si to Veronika ještě rozmyslí. Měl strach, aby nedopadla stejně jako on.

V následujících dnech pokračovaly v divadle zkoušky. K překvapení všech herců šlo všechno jako po másle a zdálo se, že představení bude nastudováno velice brzy. Josef Berounský zářil blahem. Domníval se, že to byl on, kdo přiměl herce k poslušnosti, že se mu podařilo vysvětlit podstatu hry. Už ani nechtěl, aby mu každý z herců řekl, co si o své roli myslí, neboť nabyl přesvědčení, že si myslí o postavách totéž co on. Václav Rais prozatím sledoval dění ze své ředitelny, ale nakonec se po jedné zkoušce, kdy Berounský opustil divadlo, zeptal herců, jak zkoušky pokračují a zda je všechno v pořádku.

„Ne tak docela,“ řekl mu Oskar Blumenfeld a vysvětlil Raisovi výklad Antigone dle Josefa Berounského.

Raisovi poklesla brada. Všichni herci jej pobaveně sledovali.

„To snad ne, proboha! Vy to tak hrajete?“

„Jasně,“ prohlásil s kamenným výrazem Labský. „Já hraju Teiresia jako nositele pomejlenejch předpovědí.“

„Cože?“ zděsil se Rais.

„Jen klid, Václave,“ položil mu přátelsky ruku na rameno pan Blumenfeld. „Hrajeme si to každý po svém, jenom pan režisér se domnívá, že to hrajeme podle něj, a tak ho při tom necháváme. Jednou večer po představení jsme si to všechno vysvětlili v klubu… Jeho zajímá jenom aranžmá, dělá z toho tak trochu spartakiádu, ale nám ty jeho značky na jevišti zase až tak moc nevadí.“

Václav Rais, který do té chvíli stál v parteru, vylezl na jeviště a spat­řil řadu očíslovaných značek, propojených šipkami. Vypadalo to jako střih na šaty z časopisu Žena a móda. Petr Velebil, který hrál Haimona, se vyhoupl na jeviště a začal pochodovat po svých značkách.

„Koukejte, pane řediteli, já to mám docela jednoduchý, po tom prvním dlouhým monologu se to rozjede jako valčík, tři kroky sem, jedna replika, tři kroky támhle, další replika, pak zase tři semhle, mezitím sype svoje repliky pan Blumenfeld, na konci otočka, tři kroky dopředu a odbíhám do zákulisí. Je to hotovej taneček a panu režisérovi se to ná­ramně líbí.“

„Hlavně doufejte, že se to bude líbit jeho otci, už se nechal slyšet, že přijede na premiéru,“ řekl Václav Rais, který nad taneční kreací, již mu předvedl Velebil, moc nadšení neprojevil. „Má na starost kulturu na krajským výboru strany a říká se, že to není žádnej blbec. Takže… sakra, jestli to vážně budete hrát, jak si to usmyslel ten jeho blbej potomek, tak to bude skandál. A to si pište, že to neodnese jeho syn, ale vy a já.“

„My mu pohostinskou režii nenabídli,“ podotkl Labský.

„Já snad jo?“ trhl rameny ředitel. „Krom toho, jestli jsem vám to ještě nestačil říct, o žádnou pohostinskou režii vůbec nejde. Já toho blbce musel přijmout jako kmenovýho režiséra. Tatínek si to přál. A tako­vejm tatínkům se nesmí odporovat. Jinak to dopadne… no, co vám mám vykládat, zrovna vám.“

Pan ředitel Rais mávl rukou, seskočil z jeviště a odcházel podél řady sedadel, ztrácel se ve tmě a Oskar Blumenfeld by byl přísahal, že se ředitelova postava nezmenšovala pouze díky perspektivě, ale že se Václav Rais jaksi bytostně zmenšoval, propadávaje se sám do sebe.

Tmavohnědá rakev stála na katafalku a smuteční hosté, kteří se přišli naposledy rozloučit s Františkem Havrdou, básníkem a politickým vězněm, pokládali květiny či věnce pod katafalk, pár vteřin nehnutě postáli a poté se odebrali do lavic, pokud ještě v obřadní síni Olšanského hřbitova zbyla nějaká volná místa. Mezi pozůstalými byl pouze Havrdův bratr se ženou a dětmi a básníkova matka. Colette Havrdová, která měla francouzské státní občanství, nedostala vstupní vízum do Československa od té doby, co se před deseti lety za Františka Havrdu provdala a odjela do Lyonu, aby si sbalila věci a odstěhovala se do Čech, kam ji ovšem už nepustili. Podmínka, kterou si kladli a o níž posléze Colette Havrdová mluvila zcela veřejně, byla spolupráce se Státní bezpečností. Pokus o takové námluvy vyšel naprázdno jak u Colette, tak u Františka, a vstupní vízum nedostala vdova pochopitelně ani teď, protože jsou věci, které mocní neodpouštějí; krom toho se státní orgány bály skandálu a ta obava byla zcela na místě. Místo francouzské vdovy tu byli dva reportéři AFP, reportéři BBC a CNN, Deutschlandfunk a kdoví odkud ještě. Protože něco takového tu ještě nebylo. Že byl František Havrda de facto zabit ve vězení, byla jedna věc, druhá byla právě ona vrcholná arogance a cynismus, pokud šlo o vdovu, která se nesměla pohřbu zúčastnit.

Veronika přišla do obřadní síně společně s panem Blumenfeldem a Urbanem. Manna, který měl jet do Prahy s nimi, zadrželi dva tajní v pátek večer v jeho bytě a po domovní prohlídce, při níž našli několik svazků exilové literatury, jej preventivně posadili do vazby. Nikdo nevěděl, odkud Státní bezpečnost dostala hlášku, že Mann organizuje velkou smuteční demonstraci. Nakonec se ukázalo, že jeho zadržení nebylo nic platné, ba dokonce mu pomohlo, neboť se onoho pohřbu nezúčastnil a později nemohl být obviněn právě z účasti na nepovolené manifestaci jako jiní. Podstatné bylo, že obřadní síň a její bezprostřední okolí na Olšanském hřbitově zaplavilo půldruhéhotisíce lidí, včetně tajných, pochopitelně, kteří ovšem nevěděli, co si počít. Rozhánět smuteční shromáždění přímo na hřbitově, do toho se nikomu nechtělo, a tak zatímco probíhal smuteční obřad, sjela se desítka žlutých psů, jak veřejnost přezdívala žlutobílým vozům Veřejné bezpečnosti, aby jejich osazenstvo posbíralo známé firmy, totiž vlasatce, disidenty a untr­grunty, kteří se pohřbu zúčastnili, a především pak měli zadržet na dobu nezbytně nutnou zahraniční novináře, jimž měly být odebrány videonahrávky celé události. Fakt, že muži socialistického zákona čekali pouze u dvou hlavních vchodů, svědčil o neschopnosti všeho schopných.

Sotvaže Veronika položila pod katafalk věnec, začaly cvakat blesky fotoaparátů, neboť její věnec, který pro ni zhotovil divadelní rekvizitář, byl spleten z pramenů ostnatého drátu a ozdoben trikolorou. Ten nápad jí vnukla vzpomínka na pohřeb Karla Havlíčka Borovského, jemuž přinesla Božena Němcová věnec z růžového trní.

„Za tohle mi nemůže nikdo nic udělat,“ řekla panu Blumenfeldovi, jakmile ten věnec viděl v jejích rukou, když vyšla z domu a zamířila k jeho autu. Tvářil se navýsost překvapeně.

„Neřekl jsem ani slovo,“ pravil pan Blumenfeld. „Krom toho myslím, že by se ten nápad Františkovi líbil. Jak se bude líbit jim, to se nechte překvapit.“

Nelíbil se. Tajný, který byl mezi smutečními hosty, si bez rozpaků vyfotografoval tu mladou dámu v černém, která věnec přinesla. Pak si vyfotografoval muže, kteří přišli s ní. Trvalo mu sotva deset vteřin, než dokázal identifikovat Urbana. O něco déle mu trvalo, než dokázal do policejní kartotéky ve svém mozku zařadit Oskara Blumenfelda. Tu dívku v černém nikdy předtím neviděl, asi nová krev, pomyslel si a znovu si vyfotografoval její tvář. Hezky z profilu a potom en face.

Když se Veronika podívala na stuhu, která byla na jednom z věnců, nevěděla, jestli se má nahlas rozesmát, anebo rozbrečet. KDO V TOM NELÍTÁ S NÁMI, LÍTÁ PROTI NÁM, stálo tam tučným, zlatým písmem a Veronika si najednou uvědomila, že ten věnec tam těsně po ní položil Oskar Blumenfeld, že jej měl v autě, celou dobu od auta jej nesl, jen ta stuha byla nějak divně smotaná, že si jí ani nevšimla. Zvedla k němu oči, měla pocit, že se spíš rozbrečí než cokoliv jiného. Zrovna on se mě bude ptát, jak se jim bude líbit můj věnec, zrovna on! Zavěsila se do něj a nechala se odvést k boční stěně. K sezení už nebylo místo, kdyby přišli o deset minut později, už by se do obřadní síně nevešli.

Černý talár, u krku bílé naškrobené tabulky augšpurského vyznání, zrzavý vous a vlasy na ramena. Veronika nikdy předtím takového evangelického faráře neviděla, znala dva, ale ti vypadali blahobytně a důstojně. Tomuhle bylo kolem třicítky a přijel odkudsi z východních Čech, z malé farnosti u Náchoda, jeho jméno Veronice nic neříkalo, zato jeho kázání poslouchala s velkou pozorností.

„Hle, odhalím vám tajemství,“ předčítal z první epištoly ke Korintským. „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni naráz, v okamžiku, až se naposledy ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléct nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelnost obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“

Pan Blumenfeld poslouchal s hlavou lehce nakloněnou na stranu. Věk pomíjí a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá, vzpomínal na slova Koheletova. Jak chtějí křesťané oblékat nepomíjitelnost, to jaksi nechápal. Jak lze obléct nesmrtelnost? Zhluboka vzdychl a zadíval se na mladého faráře. Mají to zkrátka všechno jinak, pomyslel si, ale podstata toho, proč tu sedíme a posloucháme, je jedna a táž: zemřel člověk a je třeba si připomínat, proč zemřel… Najednou panu Blumenfeldovi došlo, že to, co četl farář, až zase takový nesmysl být nemusí, neboť ona nesmrtelnost je dána pamětí těch, kteří přežili. A dřív, než mohl dokončit své úvahy, začal evangelický farář mluvit o tom, že mrtví přežívají v živých a že ti, kteří pomíjejí pomíjivost, pominou první. Pan Blumenfeld seděl a dál poslouchal se zavřenýma očima a říkal si, že na takovémhle uvažování není zase nic až tak zvláštního, když se uváží, že Kristus i apoštolové byli vlastně Židé.

„Tak jako pominuli ti, kteří chtěli panovat na věky, pomíjejíce pomíjivost, pominou i jejich následovníci, kteří svůj horizont vidí ve věčných časech,“ končil své kázání farář, „zatímco ti, které sami chtěli pominout, zůstanou věčně živi. Amen.“

Všichni povstali k modlitbě. Někteří se modlili nahlas, jiní v duchu. V té chvíli dokonce i tajní předstírali, že se modlí, pohybovali rty, ale neznali slova, a každý si musel bezpečně všimnout, že tihle pánové tu jsou z úřední povinnosti, že jejich oči šmejdí po obřadní síni docela jinak než oči zvědavých, kteří hledají známé. Ty oči hledaly a pozo­rovaly podezřelé a bylo to na nich znát. Pan Blumenfeld se chtěl za Františka Havrdu také pomodlit, ale pamatoval si jen začátek, Jisgadal ve-jisgadaš šme raba…, dál už si na slova kadiše nevzpomínal, naposledy se jej modlil před šesti lety, když zemřela Hana, to měl ještě schovanou modlitební knížku, to ještě dokázal alespoň přečíst, když už ne přeložit hebrejský text.

Kondolence, třesení rukou s pozůstalými, důvěrné polibky matce zemřelého, tu a tam některá z žen objala i Havrdova bratra a Veronika šla, aby alespoň jemu pohlédla do očí a tiše zamumlala slova soustrasti.

Bylo po všem. Bylo i nebylo. Smuteční hosté vyšli před obřadní síň a zůstali tam stát, bylo jich požehnaně, tiše se bavili mezi sebou a nikdo jako by se neměl k odchodu. Hřbitovní zřízenec ve vyrudlém černém obleku se vmísil do hloučku smutečních hostí a upozornil je, že u hlavních východů čekají policisté, k nimž bezprostředně po konci obřadu zamířili někteří ze smutečních hostí, aby rozdali patřičné instrukce. Hrobařova zpráva s nikým nehnula. V té chvíli byli příslušníci Veřejné bezpečnosti to poslední, co smuteční hosty zajímalo. Debatovali o Františku Havrdovi, o básnících vůbec, o politickém systému a kdo­víčem ještě a teprve po půlhodině se začali pomalu rozcházet, v malých hloučcích se trousili k hlavnímu východu, zatímco někteří, zvyklí na všelicos, si to namířili hřbitovní ulicí mezi jednotlivými odděleními na druhý konec k východům na opačné straně. Byli mezi nimi i dva reportéři zahraničních společností, stejně jako pan Blumenfeld s Urbanem, kteří vedli mezi sebou Veroniku a dohadovali se s ní, neboť chtěla jít hlavním vchodem.

„Nevím, proč bych nemohla odejít, kudy jsem přišla,“ durdila se Veronika.

„Protože spěcháme,“ vysvětlil jí pan Blumenfeld. „Protože máme večer představení a nechceme je prošvihnout.“

„Ale máte na parkovišti před hřbitovem auto,“ namítla Veronika.

„Pojedeme zpátky vlakem,“ řekl pan Blumenfeld. „Kdybych tušil, že jich tu bude tolik, zaparkoval bych dole.“

Prošli tedy hřbitovem, nikým nesledováni jej opustili a vydali se k hlavnímu nádraží, zatímco kousek od Blumenfeldova auta čekali dva tajní, aby jeho majitele a tu dosud neznámou mladou ženu zadrželi. Ostatní diskrétně zadrželi pár novinářů a přinutili je vydat filmy z foto­aparátů, aby se později zjistilo, že zahraniční reportéři nejsou tak hloupí a stačili filmy ve svých kamerách vyměnit. Po dvou hodinách ti dva pochopili, že se už asi Oskara Blumenfelda, Urbana a neznámé dívky nedočkají. Zavolali tedy obchůzkáře a nařídili mu, aby sledoval opuštěné auto do té doby, než si pro něj někdo přijde, a podal okamžitě hlášení. Poté se odebrali na oddělení, kam jiní tajní donesli dva předměty doličné: smuteční černou pentli s nápisem KDO V TOM NELÍTÁ S NÁMI, LÍTÁ PROTI NÁM a věnec spletený z pramenů ostnatého drátu, opentlený trikolorou.

Hlídkující nadstrážmistr, který vystřídal obchůzkáře, propásl v noci ze soboty na neděli moment, kdy Mann, jehož už nebylo třeba držet v zajišťovací vazbě, dojel do Prahy, vyzvedl páně Blumenfeldův automobil a vrátil se s ním do okresního města, aby jej předal jeho majiteli.

„Je otázka dvou dní, kdy přijdou,“ řekl panu Blumenfeldovi, když mu pozdě v noci v klubu vracel klíčky od jeho auta.

„Pokud jde o mne, jsem celkem klidný,“ pravil pan Blumenfeld, který se při představě, že po neděli už nebude muset komunikovat s panem režisérem Berounským, blaženě usmíval. „Nevím ale, jak to bude snášet slečna Mazurská.“

„Dali jsme jí s Urbanem instrukce,“ usmál se Mann, který kdysi panu Blumenfeldovi předčítal návod, sepsaný některým z proskribovaných právníků. Bylo to jakési desatero, jak se má člověk chovat a co má a nemá říkat při výslechu Státní bezpečností. „Je jen otázka, jestli ji budou tlačit ke zdi.“

„To si pište, že budou, jako byste je neznal,“ řekl pan Blumenfeld s doutníkem v puse. „Víte, že já už to stačil schytat?“

„Přišli sem?“

„Ne. Emilie se do mě pustila. V pauzách poslouchala Hlas Ameriky a tam se o tom pohřbu mluvilo. I o té mé pentli a Veroničině věnci. Tak se do mě pěkně obula. Ovšem nedosti na tom,“ usmál se pan Blumenfeld a zabafal z doutníku. „Po představení se přiřítil veleduch Berounský a prohlásil, že mě přeobsazuje, protože člověk jako já nemůže rozhodně hrát kladnou postavu, jíž je Kreon.“

„No to je dobrý,“ zasmál se Mann. „Doufám, že vám Rais nebude muset dát padáka, ten blb je schopnej přes toho svýho fotra…“

„Nechme se překvapit, Viktore,“ řekl zamyšleně pan Blumenfeld, neboť si opravdu nebyl jist, jak se Veronika zachová, až si ji pozvou.

V pondělí si pana Blumenfelda předvolali. Chtěli vědět, co měl znamenat ten provokativní nápis na smuteční pentli. Vysvětlil jim velice klidně, že je to citát, a to citát z díla zesnulého básníka Františka Havrdy, ze sbírky Motýlí křídla, která vyšla před mnoha lety, kde tento verš byl uveden jako motto.

„Aha,“ potřásl hlavou jeden z vyslýchajících. „A co jste tím jako myslel?“

„Asi tolik, že v tom nelítáme s mrtvými, protože jsme, zaplať bůh, ještě stále naživu,“ odpověděl pan Blumenfeld. „Vy rovněž.“

„Nedělejte z nás blbce, Blumenfelde,“ naštval se mladý estébák. „Musel jste vědět, jakej ta pentle vzbudí rozruch! Musel jste vědět, že na ten funus přijdou zahraniční novináři, protože pro ně to je událost, že jo!“

„Promiňte, ale nemusel jsem vědět vůbec nic,“ tvářil se pan Blumenfeld jako neviňátko. „Dostal jsem parte, koupil jsem věnec a jel jsem na pohřeb.“

„A co ta Mazurská, co? Ta taky nic nemusela vědět? Nevykládejte mi, že nemohla sehnat zelenej věnec a musela ho uplíst narychlo ze štachldrátu!“

„Slečna Mazurská to pojala jako Božena Němcová,“ řekl pan Blumenfeld. „Trnová koruna sluší básníku, víte?“

Oba dva policisté se na sebe mlčky podívali, pak se ten starší naklonil k panu Blumenfeldovi, zakroutil hlavou a vzdychl.

„Ksakru, Blumenfelde, jako byste neměl dost svejch problémů, chlape,“ řekl. „Jste bezvadnej herec, toho starýho Ekdala jste zahrál bezvadně, tuhle jsme se na to byli kouknout, tak co se pletete do takovejch věcí? Slyšel jsem, že jste po letech dostal zase šanci v televizi, to to chcete zase odskákat?“

„Záleží na tom, čemu říkáte odskákat,“ prohlásil pan Blumenfeld. „Tak jako dopadl můj přítel František Havrda, bych samozřejmě dopadnout nechtěl, ale může si člověk vybírat?“

„Do prdele, to víte, že může!“ rozkřikl se na pana Blumenfelda mladší z estébáků. „Tak o tom přemejšlejte, Blumenfelde, protože jste sice dobrej, jenže o herce není v týhle zemi zase taková nouze, víte? Mimochodem, pěkně jste doběhl naše pražský kolegy s tím autem.“

Po této pokloně pana Blumenfelda propustili, když předtím, jak jej instruoval Mann, odmítl podepsat protokol o výslechu, a upozornili jej, že se ještě ozvou.

O tři hodiny později, po zkoušce, na kterou se dostavil pan Kaňka, který měl hrát Kreona místo Oskara Blumenfelda, si vzal režisér Veroniku stranou a začal jí promlouvat do duše. Ráno byl zrovna u ředitele, když se objevili dva chlapíci ze Státní bezpečnosti a vyptávali se na slečnu Mazurskou. Berounský jim řekl, kdo je, poté zavolal otci, otec zavolal někam jinam a po deseti minutách kdosi volal do ředitelské kanceláře a chtěl k telefonu kapitána Mourka, nebo jak se jeden z těch dvou jmenoval. Ten popadl sluchátko, chvíli pokyvoval hlavou, načež zavěsil a ukázal prstem na Berounského.

„Dobrá, máš to na triku, kamaráde. Ale bacha na ni.“

„Jasně,“ řekl Berounský.

Po zkoušce zašel za Veronikou do její šatny.

„Vytáhl jsem tě z pěknýho maléru,“ řekl, vzal ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě. „Cejtím se za tebe zodpovědnej, Veroniko, asi ses moc vžila do tý záporný role, kterou hraješ, musíš si dávat pozor, ten nápad s tím věncem, kam na to chodíš, prosím tě?“

„K Boženě Němcový,“ řekla Veronika.

„Jo, jenže ta dala tu trnovou korunu na hrob Havlíčkovi, kdežto tohleto byl nějakej protisocialistickej živel, jak píšou v Ruďasu, to sis to trochu popletla,“ řekl a tvářil se starostlivě. „Kdybys tam aspoň nebyla s tím židákem Blumenfeldem…“

Veronika otevřela překvapením pusu, vykroutila se z Berounského objetí, už už chtěla něco říct, ale režisér ji chlácholivě položil ruce na ramena.

„No nic, nic, stalo se, jsi z toho venku, zapomeň, cos provedla, my na to taky zapomenem, teď je hlavní dozkoušet kus, za čtrnáct dní by měla bejt premiéra, doufám, že se Kaňka včas naučí text,“ řekl Berounský.

Veronika čekala, že začne s dotěrnostmi a důvěrnostmi, ale Berounský ji pustil, otočil se a opustil šatnu. Sedla si na židli jako opařená. Během zkoušky jí totiž stačil Mann sdělit, že se po ní sháněli dva tajní, a tak čekala, kdy se objeví. Fakt, že místo nich přišel Berounský, který jak se zdá, má dost dlouhé prsty, ji ohromil. Zapomeň, cos provedla, my na to taky zapomenem… Vzpomněla si na Oskara Blumenfelda, kterého Berounský nahradil panem Kaňkou. Kdybys tam ales­poň nebyla s tím židákem… V duchu před sebou viděla rakev, v níž ležel František Havrda. Tohleto byl nějakej protisocialistickej živel… Veronika si zapálila cigaretu. Věděla, že to, co jí Berounský řekl, není pravda. Oni nezapomenou, budou jen čekat na vhodnou příležitost a Veronika v té chvíli moc dobře věděla, že sama také nezapomene, že i ona bude čekat.

Oskar Blumenfeld dostal v divadle výpověď, přesněji řečeno, ředitel Rais mu velice nerad sdělil, že smlouva, kterou má s divadlem do konce sezóny, mu nebude obnovena. Pan režisér Berounský se rovněž postaral o to, že role, již původně dostal pan Blumenfeld v televizním seriálu, byla přeobsazena. Veronika tedy měla hrát vnučku někoho jiného, ale postavila si hlavu a prohlásila, že bude hrát buď vnučku pana Blumenfelda, nebo nic. Produkční jí sdělil, že je svaté právo režiséra si vybírat herce, nehledě na to, že role, kterou měl pan Blumenfeld ztvárnit, je, jak se jistě dočetla ve scénářích, velmi zanedbatelná.

„Dalo se to čekat,“ pravil pan Blumenfeld, když s ním o tom Veronika mluvila. „Ale vůbec si se mnou nelamte hlavu. Berte to pragmaticky. Ve třetím díle mě zabijí, tak to berte tak, jako by mě zabili před prvním. Stejně nemám rád televizní seriály.“

„Co teď budete dělat?“ zeptala se.

„Uvidíme, řekl slepý,“ pravil pan Blumenfeld. „Každopádně se přijdu podívat na premiéru.“

Večer před představením se do Veroničiny šatny přivalila Cardová, rozkročila se mezi dveřmi a shůry se dívala na Veroniku, která se zrovna líčila.

„Už jsi to slyšela? Vykopli ho! Tu roli, co jsem mu sehnala, mu vzali! Kvůli jednomu pitomýmu věnci, kvůli jedný posraný stuze! Za to může ten idiot!“ řekla a kývla na Veroniku. „A co ty?“

„Mě z toho ten idiot vytáhl,“ odvětila Veronika.

Čekala, že se její stárnoucí kolegyně dopálí, že jí začne vyčítat podíl na Blumenfeldově pádu. Zpočátku, když Berounský roli Kreona přeobsadil, utrousila Cardová pár uštěpačných poznámek na její adresu, ale teď stála snad třicet vteřin bez hnutí, načež se nadechla a namířila na Veroniku prst.

„Jestli je pravda, co říkáš, tak to je dost blbý. Chtějí tě dostat. Mně chtěli taky dostat, když emigroval Kaczynski a já za ním chtěla jet,“ řekla Cardová.

„Já myslela, že od tebe utekl,“ uklouzlo Veronice.

„Kdoví, před kým vlastně utíkal, Polák jeden pitomej,“ mávla Cardová rukou. „Každopádně si dávej bacha. Když odmítneš spolupracovat, skončíš v takový řiti jako já.“

„Ale já v týhle řiti jsem s tebou,“ řekla Veronika.

„A když neodmítneš, skončíš v jiný,“ dodala Emilie Cardová. „Ať uděláš, co uděláš, vždycky to bude nějak špatně.“

Jak se objevila, tak zmizela. Veronika měla dojem, že je Emilie trochu pod parou. Nikdy ji v takovémhle rozpoložení neviděla. Vzala štětec a oprášila si pudr na obličeji, pak si protáhla obočí černou tužkou a zadívala se na sebe zblízka do zrcadla. Ať udělám, co udělám, vždycky to bude nějak špatně, říkala si. Na druhou stranu, ať udělám, co udělám, vždycky to může být nějak dobře. V obou případech platí jak pro koho.

Aféra kolem pohřbu Františka Havrdy měla různé peripetie. Francouzský velvyslanec podal protestní notu na ministerstvu zahraničí, neboť občance francouzské republiky Colette Havrdové nebyla umožněna účast na pohřbu jejího manžela. Zahraniční televizní kanály odvysílaly reportáž ze smutečního obřadu i z tiché a pokojné manifestace na Olšanském hřbitově, jak nazvaly půlhodinovou rozpravu smutečních hostí, o pár dní později přinesla Svobodná Evropa zprávu, že známý herec Oskar Blumenfeld byl za svou účast na pohřbu a za položení věnce k rakvi zesnulého vyhozen z divadla, zatímco herečce polského původu Viktorii Mazurské její extempore s věncem z ostnatého drátu prošlo. Rudé právo se pustilo do protiútoku a tvrdilo, že zahraniční bulvární tisk zneužil pohřbu zneuznaného básníka, jehož v Česko­slovensku téměř nikdo nezná, ke štvavé kampani. Veronika bludy, které české noviny šířily, radši nečetla, plně se soustředila na zkoušky a čekala, až nadejde den premiéry. Každý večer po představení šla rovnou domů, ani v divadelním klubu se nestavila, nechtěla s nikým mluvit, nechtěla poslouchat, co kdo vykládá o Oskaru Blumenfeldovi, o ní, o Urbanovi, který zmizel a nikdo nevěděl kam a proč, nechtěla sedávat v klubu v přítomnosti Berounského a ředitele Raise, který se podvolil nátlaku a pana Blumenfelda vyhodil a jí kladl na srdce, aby myslela na svou profesionální kariéru a pustila z hlavy všechny ty pošetilce, kteří se domnívají, že lze situaci v zemi jakkoliv změnit. Sedávala tedy doma, poslouchala Mozarta a Brahmse, opakovala si roli a mezitím četla básně Františka Havrdy.

Divadlo bylo nabité k prasknutí. Veronika pozvala osobně Bublu, který ji chtěl vidět na jevišti, přijel i režisér televizního seriálu, v němž měla Veronika hrát, aby se utvrdil ve správnosti své volby, pokud šlo o její obsazení. Objevil se otec režiséra Berounského se svými soudruhy, jimž chtěl ukázat, jak nadějného a schopného má syna. Pochopitelně, že přijeli dopisovatelé nejen okresních a krajských plátků, ale i celo­státních, neboť dostali echo, podbarvené patřičným důrazem na to, že je žádoucí, aby o představení napsali. Nechyběl ani Oskar Blumenfeld, který seděl uprostřed třetí řady.

Tak jako před každou premiérou herci byli trochu nervózní, nejméně však Veronika Mazurská. Věděla, pro koho bude tentokrát hrát, komu věnuje své představení, a těsně před tím, než inspicient volal herce k začátku, uvažovala, zda má upozornit Zuzanu Malou, s níž měla první výstup, co zamýšlí. Nakonec usoudila, že jí neřekne nic. Aspoň nebude muset později lhát a říkat, že o ničem nevěděla.

Opona se zvedla v půl osmé a pět minut.

Antigone, nesoucí v ruce konvici s pohřební obětí, a její sestra Ismene vyšly z paláce. Režisér Josef Berounský pečlivě sledoval, jak se obě pohybují po značkách na jevišti a najednou se zarazil. Veronika coby Antigone se zastavila tam, kde se zastavit vůbec neměla a otočila se přímo do publika.

„Vážení diváci,“ řekla Veronika pevným hlasem. „Chtěla bych toto představení věnovat básníku Františku Havrdovi, který už v tom nelítá s námi.“

V sále by bylo slyšet spadnout špendlík. Režisér Berounský div nevyletěl z kůže. Když koutkem oka pohlédl na svého otce, skrčil se, jako když býval malý, a otec se na něj hnal s násadou od motyky.

Veronika vydechla a pokračovala po značkách na své místo. Omluvně se podívala na Zuzanou Malou a začala se svým dialogem.

„Ach, rodná sestro, má družná Ismeno, víš o nějakém zlu, jež Oidipus, náš otec, na rod svolal a jímž Zeus nás ještě za života nestíhá?“

Oskar Blumenfeld o takovém zlu věděl, věděl, kde je skryto a co do­káže. Seděl a s obdivem hleděl na Veroniku Mazurskou.

Když po výstupu odešly obě herečky do zákulisí, spatřila Veronika zcela užaslou Emilii Cardovou.

„Ty jsi šílená,“ řekla jí. „To, cos udělala, je hotová sebevražda, uvědomuješ si to?“

„Jistě,“ řekla Veronika. „Říkalas, že ať udělám cokoliv, bude to špatně. Nějak se mi tomu nechtělo věřit.“

Veronika odešla do své šatny, přepudrovala se a čekala na další výstup. Bylo jí nad slunce jasnější, že Josef Berounský bude muset její roli přeobsadit a celou hru přezkoušet, neboť pro něj byla v této chvíli mrtvá. Zároveň věděla, že takoví jako on se mstí i mrtvým a že se s rolí v televizním seriálu může s klidem rozloučit. Ale co na tom, říkala si, až zazní polnice, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti. V duchu děkovala bohu, že to dokázala. Měla strach, že nebude mít dost síly. Teď z ní všechno spadlo. Cítila se neskonale svobodná.

Strážní andělé

Ten dům stál na samém konci vesnice, vlastně spíš nad koncem, neboť od posledního stavení se k němu muselo vyjet po úzké cestě do příkré stráně, objet transformátor a křížek, vtěsnaný mezi dvěma vysokými jasany, ujet nějakých sto metrů a zastavit na plácku, kde kdysi stávala roubená stodola. Teď tam bylo provizorní parkoviště, kde bylo možno se bez větších problémů otočit s autem. Dokud stodola stála, bylo jakékoliv manévrování zhola nemožné, žádné auto nahoru nevyjelo. Dokud stodola stála, věděli vesničané, jak ti lesní dělníci, co v domě čas od času přebývali, vypadají. Poslední léta se objevovali vždycky za soumraku, pár dní nahoře pobyli a za soumraku zase odjeli. Ani nakoupit si nešli, ani v hospodě se na pivo nezastavili, proviant si vozívali s sebou. Zkrátka a dobře divní chlapi.

Ti dva, kteří přijeli onoho pátečního večera, se jmenovali Freitag a Pátek, a jakkoliv se zdála tato trojí shoda symbolická, nic symbolického na ní nebylo. Ostatně přesně před rokem sem přijeli také společně, ačkoliv byla středa.

„Že jsem to musel vyžrat zrovna já!“ stěžoval si Pátek, když se otáčel s autem na plácku vedle domu. „Celej víkend v hajzlu! Chtěl jsem se jet podívat s dětma k Máchovýmu jezeru…“

„On ho do příštího víkendu nikdo nezasype,“ řekl chlácholivě Freitag a vytáhl z kapsy klíče od domu. Byl to objemný svazek a co klíč, to unikum.

Pátek vytáhl z auta dalekohled a zadíval se na protější stráň. Nebyla ještě úplná tma, do úplňku chybělo osm dní a světlo půlměsíce se rozlévalo údolím.

„Do hajzlu,“ ulevil si Pátek. „Jsou doma! Už jsem doufal, že odjeli, že to budeme moct zapíchnout a že se přece jen k tomu Máchovýmu jezeru dostanu.“

Freitag odemkl první zámek. Obyčejným patentním klíčem. Bylo slyšet trojí kovové cvaknutí, jak excentr pohnul čtyřmi ocelovými tyčemi a uvolnil je ze západek. Freitag dveře pootevřel a sáhl rukou dovnitř, nahmatal spínač poplašného zařízení a vypnul je. Poté ze svazku vybral speciální trojhranný klíč a začal odmykat zámek vnitřních dveří. Když je otevřel, měl v ruce připravený další klíč. Levou rukou nahmatal skříňku, umístěnou na stěně hned vedle dveří, rychle vsunul klíč do zámku, vězícím v jejím středu a otočil jím. Červená doutnavka na panelu skříňky zhasla. Freitag otevřel dveře dokořán, ale nešel dovnitř. Vrátil se k autu, z jehož kufru vytahoval Pátek zásoby jídla a pití.

„Hele,“ řekl a kývl hlavou k protější stráni, kde kousek pod lesem leželo stavení, jež prve Pátek pozoroval dalekohledem. „I kdyby dneska večer nebyli doma, tak nám to nebude nic platný. Dneska si můžou klidně jet do města do kina nebo do hospody. Dneska jo. A zejtra v pod­statě taky, i když to by pro ně už bylo trochu horší. To už by po nich začala sháňka. Cigára jsi nafasoval?“

„Stará mi upekla štrůdl,“ řekl Pátek a s náručí plnou nejrůznějších balíčků se vydal ke dveřím stavení.

Freitag se hrabal v kufru a kroutil rozmrzele hlavou.

„Kolikrát ti mám říkat, abys na ten proviant vždycky opatřil nějakou krabici!“ nadával. „Takhle s tím budeme courat půl hodiny!“

Pátek odnesl svou náruč do domu, šmátral tmou podél stěny a tam náklad složil na zem.

„Vždycky na to zapomenu,“ řekl omluvně. „Do háje, nedovedeš si představit, jak jsem byl namíchnutej, když jsem zjistil, že jsem to vyžral zase na víkend. A ještě ke všemu s tebou!“

„Se mnou nebo s někým jiným, to ti musí bejt jedno,“ prohlásil s kli­dem Freitag. „Tvý pocity nikoho nezajímaj. Mě určitě ne.“

Pátek nechal Freitaga projít do tmavé chodby a otočil se k němu. Nejradši by ho nakopl do zadku, jak tak stál předkloněný a rovnal ke zdi igelitové tašky s proviantem.

„Hele, co tebe vlastně zajímá, sakra? Jsme snad parťáci, ne?“ zeptal se. „Jestli tě nezajímá, co si myslí tvůj parťák, tak to tedy nevím, fakticky nevím, oč ti vlastně jde.“

„Podívej, brácho, nebuď sentimentální,“ řekl klidně Freitag. „Já mám jen jedinej zájem a to je práce, kterou dělám. Snažím se ji dělat pořádně, protože jsem profík. Tečka. Na pocity nemám čas. Ani na svý, ani na tvý. Jasný?“

Díval se v té tmě Pátkovi do očí a říkal si, že tenhle chlap nějak měkne. Říkal si to už vloni, když tady spolu trávili tři dny, když musel poslouchat jeho sáhodlouhé výlevy o manželce, která jej, jak Pátek tvrdil, začala nějak zanedbávat. Teď doufal, že o svých rodinných starostech nebude vykládat. Upekla mu přece štrůdl, což navenek o žádné dishar­monii nesvědčí. Leda, že do něj dala utrejch. Freitag se pro jistotu rozhodl, že ten štrůdl jíst nebude, kdyby mu náhodou Pátek nabídl.

„Jasný?“ opakoval svou otázku.

„Nojo,“ zahučel Pátek. „Já vím, máš pravdu, pravidlo číslo jedna – pocity stranou. Jenže kurvafix, jak to mám udělat?“

„Zavři oči, zhluboka dejchej a počítej do pěti tisíc. Ale teď sebou hni, už se tu motáme moc dlouho.“

Teprve když nanosili všechen proviant a tašky s oblečením do domu, teprve když Pátek zamkl auto a zapnul poplašné zařízení, teprve když Freitag zavřel a zajistil oboje venkovní dveře, rozsvítil v chodbě. Vteřinku oba dva mžourali, jak je holá žárovka uprostřed zdi oslnila. Freitag vytáhl klíče a odemknul dva speciální zámky anglické výroby, zdobící dveře do jedné z místností. A znovu, dřív než vstoupil dovnitř, vypnul poplašné zařízení.

Když Freitag rozsvítil, vyloupla se ze tmy docela obyčejná místnost. Dvě postele, elektrický sporák, kachlová kamna pro případ, že by byla přerušena dodávka elektrického proudu, a hlavně kvůli zimě, stůl, čtyři židle, chlebová almárka, stará kredenc s nádobím, dřez s výlevkou. Člověk by řekl, nic moc. Okenice zavřené, stojatý navlhlý vzduch nasáklý myšinou a plísní.

Freitag se vrátil do chodby a zapnul pojistku čerpadla a pojistku elektrického bojleru.

„Ukliď to jídlo,“ nakoukl do místnosti. „Jdu vedle.“

Vyhledal na svém svazku další dva klíče, odemkl další dva zámky, pootevřel dveře a procedura s vypínáním poplašného zařízení se opakovala. Snad jen dveře na záchod a do koupelny, kterou tu lesní správa nechala zbudovat, se daly otvírat normálně.

Když Freitag rozsvítil, nevyloupla se ze tmy docela obyčejná místnost. Jedna stěna byla plná přístrojů. Tři zesilovače, tři velké kotoučové magnetofony, malý mixážní pult, několikery sluchátka, plno šňůr a ka­belů, telefon s digitálním záznamníkem, v koutě, kousek od zavřené okenice, stál stativ s dlouhým dalekohledem, na stole v opačném koutě byly poskládané krabičky s nejrůznějšími součástkami, nářadí, elektrická pájka, kleštičky, drátky, konektory, suma sumárum, nahrávací studio. Jen místo pro orchestr tu nebylo.

Freitrag si sedl k jednomu z magnetofonů, nasadil si sluchátka a přístroj zapnul.

„… bych si dal, miláčku,“ ozval se hluboký mužský hlas. „Nebo víš co? Seď, já ho uvařím.“

Prima nápad, pousmál se Freitag a sundal sluchátka. Opustil místnost, prošel chodbou a zastihl Pátka, jak vybaluje jídlo.

„Co dělaj?“ zeptal se zvědavě.

„Inspirujou mě,“ usmál se Freitag. „Vařej si kafe. Takže já si dám s nima. Ať se necejtěj tak opuštěný. Bez cukru.“

„Jo, bez cukru,“ přikývl Pátek. „Jsou tam sami?“

„Vypadá to, že jo. Koukal jsem se, když jsme jeli nahoru. Před barákem žádný auta nestojej. Leda, že by měli na návštěvě nějaký pěší turisty. Hluchoněmý,“ usmál se Freitag.

„Jen nech bejt. Před dvěma rokama kolem osmadvacátýho října, to jsem tu sloužil s Pinďou, k nim těch pěších turistů přišlo sedm. Hezky přes les, potichoučku, polehoučku. A co turista, to pojem,“ zdvihl Pátek významně prst.

„To je divný, tehdy on byl přece ještě ve Valdicích,“ namítl Freitag. „Nepleteš si to?“

„Nepletu. On byl ve Valdicích, ona sama doma, turisti jí přišli potěšit,“ řekl Pátek, napustil do hliníkové konvice vodu a postavil ji na sporák. „A za pár dní jsme je potěšili my.“

„Je docela možný, že za nima teď zase někdo přijede,“ usoudil Frei­tag. „Hlavně jsem ale zvědavej, jestli si on troufne do Prahy. To jsem fakticky zvědavej.“

„Co by z toho měl, prosím tě. Myslíš, že se mu chce zpátky do kriminálu? Myslíš, že chce mít pořád nějaký trable?“

„Dvacet let je jednou dvacet let,“ prohlásil Freitag. „Oni to vědí a my to víme taky. Proto jsme tady. Bez cukru.“

Pátek přikývl a odsypával do hrníčku kávu. Freitag se vrátil do nahrávacího studia, posadil se a nasadil si sluchátka.

„… zprávy?“ ozval se mladý ženský hlas.

„Na ty jejich lži nejsem zvědav,“ bylo slyšet jeho. „Radši to vypni, protože já nejsem zvědav ani na ten jejich druhý program. Já zkrátka nejsem zvědav na žádný z jejich programů, miláčku.“

„Tvrdíval jsi, že z těch polopravd lze dešifrovat určité změny,“ ozvala se ona. „Krom toho jsi se s klidem díval na zprávy v půl osmé.“

„A docela mi to stačilo,“ promluvil on. „A pokud jde o dešifrování změn, je to všechno pro kočku, protože oni se nikdy, miláčku, nikdy nezmění.“

„A co když přeci jen?“ zeptala se ona. „Díky. Cukr tam je?“

„Mhm,“ bylo slyšet jeho odpověď.

Chviličku se ozývalo jen jakési skřípání a povrzávání. Freitag sundal sluchátka, zhoupl se na židli a obrátil se k otevřeným dveřím.

„Hele, co je s tím kafem? On je rychlejší než ty? A přitom je dvakrát tak starej!“ zavolal skrz chodbu do vedlejší místnosti na Pátka.

„Sekl ses o pět let,“ ozval se Pátek. „Je třiadvacátej ročník.“

„Nesmíš bejt takovej detailista. Pět let nehraje žádnou roli,“ řekl Frei­tag a přidržoval si poblíž ucha sluchátka.

„To bych ani neřekl,“ ozval se Pátek mezi dveřmi. Nesl dva šálky s kávou, jeden postavil před Freitaga a druhý vedle na stůl. „V jeho věku těch pět let roli tutově hraje. Když šel poprvé sedět, tak mu bylo sedmačtyřicet. To se dá docela snýst…“

„Jak víš, že se to dá snýst, prosím tě?“ přerušil jej Freitag.

„Tak, lidi to říkaj,“ pokrčil rameny Pátek. „Některý.“

„Aha. Jenže zrovna on mezi ty tvý některý lidi nepatří,“ namítl Frei­tag.

„Nojo, tak nepatří, no, ale já chtěl říct… hele, když šel sedět naposled, tak mu bylo dvaašedesát, že jo, tak si to vezmi, jestli je lepší jít do báně mladej, nebo starej…“

„Nejlepší je nejít tam vůbec,“ prohlásil Freitag.

„Zvlášť když ve dvaašedesáti necháš doma mladou ženskou,“ nedal se vyrušit Pátek.

„Mohl si nechat tu první,“ řekl s klidem Freitag. „A mohl doma tím pádem nechat starou bábu.“

„To přece nemůžeš takhle brát,“ řekl Pátek a odmítavě vrtěl hlavou.

„Proč ne? Je to naprosto logická úvaha,“ vysvětlil Freitag. „Nesmíš bejt tak sentimentální. Věděl, co dělá, věděl, co ho může potkat, protože ho to potkalo už dvakrát, takže si to mohl v klidu spočítat. Jenomže on si to nespočítal, takže vyfasoval dva roky. Za chyby se platí. Za špatný výpočty špatná známka. Tečka.“ Freitag upil kávy a nasadil si znovu sluchátka.

Pátek se na něj chvilku mlčky díval a kroutil hlavou. S tím, co Freitag říkal, nemohl tak docela souhlasit.

„Hele, jaký spočítat, sakra? Já to můžu mít spočítaný stokrát, že když budu večer co večer v tahu, tak to moji starou přestane bavit, jenže když dostanu befel, tak jdu do služby, a co? Kulový! Protože já nejsem svým vlastním pánem, sakra!“

„On jo,“ řekl Freitag a zase odložil sluchátka. „Poslouchají Svobodnou Evropu. On je svobodnej, dokonce v penzi. Jemu nikdo žádnej befel nedává.“

„Co ty víš? Vykládali o něm, že je to vězeň svědomí,“ namítl Pátek. „Takže mu třeba ten befel dalo svědomí, který ho ovládá, že jo, takže on vlastně svobodnej není, ať je zavřenej, nebo ne.“

Freitag se na něj díval s pusou lehce pootevřenou.

„Chápeš to?“ zeptal se Pátek.

„Poslouchej, že ty čteš ty jejich spisy?“

„Sem tam. Abych byl v obraze,“ připustil trochu nerad Pátek. „Snažím se je pochopit.“

„Jo? A k čemu ti to bude, prosím tě?“

„K čemu? Ty mi vykládej něco o logickejch úvahách! Já se je snažím pochopit, abych pochopil logiku jejich jednání, chápeš?“

„Jo. Ale k čemu ti to bude?“ zeptal se zase klidně Freitag. „Koukej, kvůli němu mám zabitej víkend. Má bejt nádherný počasí a já tady kvůli němu budu smrdět,“ vysvětlil Pátek a zuřivě míchal svou kávu. „Tak sakra přemejšlím, co by se asi tak muselo stát, aby vypnul to posraný rádio, vzal tu svou o dvacet let mladší ženskou, sedl do auta a odjel hezky do Prahy, kde by ho samosebou hned sbalili, takže já bych to tady mohl zapíchnout a vzít starou a děti a jet s nima k tomu posranýmu Máchovýmu jezeru, protože já už podruhý nehodlám čekat na to, až mý děti a mou starou začne brát na nedělní vejlety nějakej jinej chlap, kurvafix!“

„Muselo by se stát, že si to špatně spočítal,“ řekl Freitag. „Jenomže já si myslím, že si to tentokrát spočítal dobře. Šéf mu poradil, aby seděl hezky na zadku a do ničeho se neplet, tak sedí na zadku a poslouchá rádio. A raduje se, jak tam o nás mluvěj. Raduje se, jak nám to pěkně natíraj.“

„Nojo, jenže já chci vědět, co by s ním pohnulo, aby ten zadek zvedl a jel,“ řekl Pátek. „Sám jsi říkal, že dvacet let je dvacet let.“

„A není snad?“

„Co není snad?“ zeptal se nechápavě Pátek.

„Není snad dvacet let dvacet let?“ ušklíbl se Freitag. „Hele, kolik ti tenkrát bylo, když sem přitáhli? Patnáct, šestnáct?“

„Šestnáct a půl,“ řekl Pátek, podrbal se na nose a potom se podíval, pokyvuje hlavou, na Freitaga. „Nojo, sakra, letí to. Jenže jsi mi neřek…“

Okamžitě ztichl, protože se automaticky zapnul druhý magnetofon. Pátek vzal sluchátka a chtěl si je dát na uši, ale potom zesílil zvuk. Bylo slyšet vyzvánění telefonu. Po chvilce Freitag, který si sluchátka nasadil, zvedl prst, a pak, jako by dirigent dal pokyn k nástupu a máchl rukou.

„Teď!“

„Prosím?“ ozval se on.

„Tady František,“ představil se kdosi na opačném konci drátu, i když říct v této chvíli, který konec je vlastně opačný, by bylo poněkud složitější. „Chtěl jsem se jen zeptat, co máte v plánu přes víkend.“

„Jsme doma,“ řekl on. „Já musím ještě udělat nějakých pár překladů…“

„Ale přeci jen,“ přerušil jej František, „dvacet let je dvacet let. To se nedá jen tak přehlídnout. A bylo by dobře, kdyby tam byli všichni…“

„Podívej, Františku, tohle já velice dobře chápu, jenomže krom těch překladů, které bych mohl eventuelně odložit, mám problémy s páteří, krom toho mi nejede auto…“

„Hele, jak ten chlap lže!“ řekl pobouřeně Pátek. „Ráno jsem ho viděl ve městě!“

„… a Rozince taky není dvakrát dobře.“

„To je teda charakter!“ nadával Pátek. „Kurvafix, proč se nechá tak přemlouvat?“

„A nechceš alespoň… že bys třeba něco napsal, někdo by se pro to stavil… pár slov, že by to někdo v neděli přečetl,“ vnucoval se František.

„Poslouchají nás, Františku,“ upozornil ho on.

„Cože? Kdo nás poslouchá?“ divil se František.

„Hele, tohle si opíšu,“ řehtal se Freitag. „Do prčic, kdyby bylo možný otiskovat ty kydy, co musíme občas poslouchat, tak to by šlo na dračku.“

„Františku, nezlob se, já vážně zůstanu doma, jistě tam budou jiní… už nejsem nejmladší a taky v podstatě zase tolik neznamenám.“

„Já to chápu… jo, chápu to, už jste to všichni vzdali, před chvílí jsem volal…“

„Prosím tě, oni nás vážně poslouchají!“ přerušil on Františka. „Tak buď tak laskav a nevykládej po telefonu, s kým jsi mluvil a o čem.“

Chvíli bylo ticho. Freitag s Pátkem se na sebe mlčky dívali a čekali, co bude dál.

„Františku, jsi tam?“ ozval se on po dvaceti vteřinách ticha.

„Františku, ozvi se,“ řekl se smíchem Freitag.

„Tos mě ranil,“ ozval se konečně František. „Copak si myslíš, že jsem takovej blbec, abych tohle nevěděl?“

„To si teda myslím, Františku,“ ušklíbl se znovu Freitag a jen kroutil hlavou. „On je fakticky vůl.“

„To si nemyslím, jen jsem tě chtěl upozornit,“ začal on a pak se v te­lefonu ozvalo škrkání. „Jsi tam?“

„Jo, jsem tady,“ bylo slyšet Františka.

„Františku, jsi tam? Ozvi se!“

„Vždyť se ozývám. Slyšíš mě?“

„No prosím, zase s tím něco je… Františku… Haló!“

Pátek začal manipulovat se zesilovačem, krčil rameny a díval se co chvíli na Freitaga.

„Do pytle, co s tím je. Chápeš to?“ zeptal se.

Freitag se jen potutelně usmíval, mávl rukou, aby si Pátek přestal dělat starosti.

„Přerušilo se to,“ byl slyšet jeho hlas a bezprostředně na to se ozvalo cvaknutí.

„Do prdele!“ byl ještě slyšet hlas Františkův a pak to cvaklo podruhé.

„Co s tím telefonem má, sakra?“ ptal se Pátek. „Pinďa říkal, že to všechno v pondělí zkontroloval.“

„Nemá s ním vůbec nic,“ řekl klidně Freitag a dál se potutelně usmíval. Zesílil zvuk, vytáhl ze zdířky konektor sluchátek a hned bylo slyšet, jak se on vrací do pokoje. „Poslouchej.“

„Vypnuli nám zase telefon?“ zeptala se ona.

„Ale ne, nevypnuli…,“ odpověděl a bylo slyšet, jak zavrzalo křeslo, do kterého se patrně celou vahou své osobnosti usadil. „Jenomže jsem neměl dál chuť se s ním vybavovat.“

„Proč jsi mu říkal, že mi není dvakrát dobře?“

„Přemlouval mě, abych jel do Prahy… musel jsem mu to nějak vysvětlit…“

„Měls mu říct pravdu. Měls mu říct, že si tě v pondělí zavolali a dů­razně ti vysvětlili, že když pojedeš v neděli do Prahy, můžeš zase skončit v kriminále.“

„Myslel by si, že mám strach.“

„A nemáš snad?“

„Ne. To tedy rozhodně ne, miláčku. Jenomže už mě to unavuje a zmáhá. Už mi není třicet nebo čtyřicet…“

„Ale dvacet let je jednou dvacet let…,“ řekla a bylo slyšet, jak se nadechla, aby tu další část věty nakonec nevyřkla.

„Dvacet let je dvacet let,“ odfrkl si Freitag. „Jestli se z tohohle nestane lidový rčení, tak už nevím. Dvacet let je dvacet let. Někdy žasnu nad tím, jaký banality je člověk schopen vypouštět z huby.“

„Na tom není přeci nic banálního,“ namítl Pátek. „Ta věta má přece jasnej politickej význam, je to šlágvort…“

„Nemusel jsi mu lhát, je to hodný člověk,“ ozvala se po chvilce mlčení. „A to, cos dělal s tím telefonem, to… já to prostě nechápu! Já nechápu, jak něco takového vůbec můžeš udělat. Ty, zrovna ty!“

Bylo slyšet rázné kroky a bouchnutí dveří. Freitag se jenom ušklíbl. Pátek si zapálil cigaretu a podal balíček Freitagovi.

„Hele, fakt je, že to s tím telefonem od něj byla všivárna,“ řekl. „Musíš uznat…“

„Nemusím uznat nic,“ řekl Freitag a zeslabil zvuk. Z druhé strany byl slyšet jenom hlas Svobodné Evropy, který ovšem zmlkl a ozývalo se jen jakési štrachání. „Ten František je podle mýho soudu blbec. Nedovede si to prostě spočítat a vsadím se s tebou, že z neděle na pondělí už bude spát hezky v Ruzyni, protože si nedává majzla.“

„Já bych řekl, že to spočítaný má,“ namítl Pátek a zdvihl prst. „Hele, já už vím, kterej to je. Byl to jeden z těch pěších turistů, co ji tenkrát před dvěma roky navštívili. A on se tu objevoval víc než často. On ji, zkrátka a dobře, píchal, protože starej dřepěl ve Valdicích.“

„Na a co? Tohle ví kdekdo.“

„Já jen, pokud jde o to počítání,“ řekl Pátek a podrbal se na nose, „tak bych řekl, že je to takhle: František chce starýho vylákat do Prahy, protože ví, že tam ho hned zabásnou, sám se ovšem včas zdekuje, no a až bude starej zase bručet, tak on bude hezky docházet jako pěší turista za ní, aby jí nebylo tak smutno. Hele, vždyť jí je pětatřicet, je to krásná ženská…“

„Je to sice pěkný, ale zase takovejhle ďábel ten František není,“ řekl Freitag. „Jo chodit za ní, když dědula není doma, to jo, ale že by uvažoval takhle? Kdepak, kamaráde. On je totiž horká hlava. Ten na to jde docela jinak. Nekouká nalevo ani napravo, hrr, rovnou na věc.“

Z reproduktoru se ozvala hudba. Freitag přivřel oči, pár taktů poslouchal a pak pohodil hlavou.

„Brahms, koncert pro housle D dur,“ oznámil a zapnul třetí magnetofon. „Nejspíš bude v kuchyni. Nejspíš se namíchla.“

Jenomže z druhého reproduktoru se neozývalo vůbec nic, jen tiché šumění a tu a tam, s několikavteřinovými intervaly, bylo slyšet žbluňk… žbluňk… žbluňk… žbluňk… a to žbluňkání se rozléhalo v neviditelné prostoře.

„Tu to vzalo,“ ušklíbl se Freitag.

„Cože?“ podíval se na něj nechápavě Pátek. „Koho co vzalo?“

„Jí,“ kývnul Freitag směrem k reproduktoru. „Neslyšíš, jak brečí?“

Díval se na Pátka a čekal, kdy mu to dojde. A Pátek zase poslouchal to žbluňkání, vraštil obočí, najednou trhl hlavou a naštvaně se podíval na Freitaga.

„Ty jsi vůl! Vždyť jim tam kape kohoutek! Jéžiši, ty jsi fakticky vůl, že to svět neviděl!“

„Svět toho neviděl ještě moc,“ potřásl Freitag hlavou a podíval se na hodinky. „Jestli není v kuchyni, tak je v koupelně. A jestli je v koupelně, tak se asi sprchuje a půjde spát. A jestli půjde spát, tak on taky půjde spát a jestli půjdou spát oba, tak my to taky zapíchnem.“

„A hele, co když třeba pozhasínaj, on nechá hrát toho Brahmse, hupsnou do tenisek a vypadnou zadem, vezmou to hezky přes les…,“ začal Pátek, ale Freitag ho zarazil gestem ruky.

„Takový kousky dělal před dvaceti rokama, ale dneska se na to vykašle. Jo, slyšel jsem, že v jednasedmdesátým takhle zmizel, jenže to byl v kondici, každej den jezdil do města na kole… Jenže zlenivěl. A sám říkal, že ho to unavuje a zmáhá, slyšels to, ne?“

„Stejně, hele, teď tam sedí, ona je někde zalezlá, on to ví, že se namíchla, přemejšlí…“

„Dvacet let je dvacet let,“ přerušil ho Freitag.

„Přesně,“ přisvědčil Pátek. „Tak si řekne, třeba, že jí to dokáže, že je ještě chlap…“

Freitag se začal hlasitě chechtat, pak začal kuckat, protože se rozesmál ve chvíli, kdy si dal šluka, a kouř z cigarety mu zalezl do koláčové dírky nebo kam.

„Ty jsi úplně blbej!“ řehtal se a dusil najednou a plácal se přitom rukou do hřbetu. „Že je chlap, to jí může dokázat v posteli, to zaprvé, za druhý bohužel neví, že ty chceš jet se ženou a dětma k Máchovýmu jezeru a že bys byl strašně rád, kdyby se sebral a odjel. Leda, že bys mu zavolal a poprosil ho, aby z lásky k bližním, kterou se celej život ohání, konečně vypadl a nechal se zabásnout, protože jinak by s tvou starou jel k tomu Máchovýmu jezeru někdo jinej.“

„Seš hajzl,“ řekl Pátek, udusil v popelníku cigaretu a ihned vyklepl z krabičky novou. „Do prdele, tobě dělá radost, když má někdo nějaký trable! Že já vůl nedržel hubu! Že já vůl ti vůbec něco říkal!“

„Nebuď sentimentální, brácho,“ řekl s klidem Freitag. „Aspoň vidíš, jak je to ošajslich se někomu svěřovat, jak je to nebezpečný vyjevovat před někým svý city.“

„Ale vždyť jsme parťáci, sakra!“ křikl na něj Pátek.

„Na to zapomeň,“ pronesl chladně Freitag. „Jednoho dne se může stát, že tě na mě nasaděj, co pak? Budeš se chovat jako profík, nebo se z toho sesypeš?“

„Proč by to dělali?“ zeptal se nechápavě Pátek.

„Proč? Víš, co říkal Stalin? Kdo moc ví, lehko zradí,“ usmál se Freitag. „Věty klasiků nikdy nestárnou. Mě před lety taky nasadili na bejvalýho parťáka. Začal chlastat, začal moc mluvit… co ty víš. Nejlepší je nepouštět si nikoho moc k tělu. Jak s někým začneš cejtit, jsi v řiti. Zapamatuj si to.“

„Stejně seš hajzl,“ řekl Pátek. „Do mý starý ti nic není!“

„Však právě,“ přikývl Freitag. „Tak o ní příště nemluv.“

Pátek na to neřekl nic. Mlčel a poslouchal. Z reproduktoru se ozývalo Allegro non troppo Brahmsova koncertu. Freitag se zhoupl na židli a s přivřenýma očima nehnutě poslouchal. Pátek se po něm koutkem oka podíval. Kdoví, jestli je to vůbec Brahms, napadlo ho, kdoví, jestli přede mnou nedělá chytrýho. Ačkoliv, pomyslel si, řekl hned po prvních dvou taktech, že je to houslový koncert, ačkoliv ty housle se ozvaly až za chvíli. Pátek se podíval na hodinky. Bylo něco po jedenácté. Zapálil si další cigaretu, vyfoukl kouř a díval se do stropu. Zkusil si představit, co asi tam, na druhé straně údolí, v domě, který hlídají, dělá ten, kvůli němuž má on, Pátek, zabitý víkend. Bývalý středoškolský učitel, bývalý dřevorubec a kočí, bývalý vězeň, teď penzista. A potížista. Dřepí si ve svém domě, určitě si nalil panáka, určitě si zapálil doutník a teď si tam sedí, jako by se nic nedělo, a poslouchá nějakého zatraceného Brahmse. Jestli je to vůbec Brahms. A jestli vůbec v tom svém pokoji sedí.

Pátek najednou vstal, vzal velký dalekohled se stativem a chtěl otevřít dřevěnou okenici. Freitag se ani neotočil, jenom ukázal palcem nahoru k lampě, a tak Pátek udělal dva kroky k vypínači a v tu samou chvíli, kdy zhasl, naklonil se Freitag kupředu a rozsvítil malou lampičku nad přístroji.

Pátek otevřel okenici, pak pootevřel okno a do škvíry strčil tubus dalekohledu. Přitáhl si židli, posadil se a přiložil oko k okuláru. Zaostřil na dům na protější stráni. Viděl jen temnou siluetu, ozařovanou bledým světlem měsíce, siluetu, z níž do tmy matně svítilo jedno okno. Okno se zataženými záclonami. Pátek se díval na černý kvádr garáže, stojící asi pět metrů od domu. Nedalo se poznat, jestli je otevřená, nebo zavřená, ale Pátek věděl, že kdyby někdo s autem odjížděl, mikrofony v domě by hluk motoru zaregistrovaly. Kdyby odjížděl s nastartovaným motorem ovšem. Najednou ho napadlo, jestli nepropásli moment, kdy tam uvnitř začal hrát gramofon, zatímco se on i se svou mladou ženou vykradli z domu, nasedli do auta a bez zapnutých světel sjeli dolů k silnici. Že to je vlastně jeho chyba, protože ten dalekohled nepostavil k oknu dřív. To ovšem znamená, uvědomil si Pátek, že by ti dva museli vědět, že jsou sledováni, anebo by to alespoň museli předpokládat, což zase na druhé straně znamená, že si musejí být vědomi toho, co se stane, když sednou do auta a pojedou pryč. Leda, že by šli přes les na druhou stranu kopce, leda, že by na ně někdo čekal.

Pátek sebou najednou cukl, Allegro non troppo skončilo a bylo slyšet, jak to v gramofonu hrklo. Jestli tam teď někdo nedá druhou stranu, tak je to jasné.

„Jen klid, jsou pořád doma,“ řekl Freitag, když slyšel z reproduktoru štrachání.

Ozvalo se šustění, jak někdo na druhé straně čistil přenosku, jak na ni foukal. Pak to znovu cvaklo a hoboje začaly hrát Adagio.

Pátek otráveně vzdychl. Už začínal doufat, že by přece jen nemusel být ten víkend ztracený. Pohnul dalekohledem a pozoroval údolí. Od domu na protější stráni se táhla po vrstevnici úzká asfaltka, v úhlu sto osmdesáti stupňů se v malé muldě otáčela a pokračovala dolů do vsi, kde před prvními chalupami mizela Pátkovi z očí. Znovu pohnul dalekohledem a zadíval se na druhou stranu, k lesu, v němž silnička mizela. Tam už ovšem nebyla pokryta asfaltem, proměnila se v obyčejnou lesní cestu a dál a dál se zužovala, takže jet po ní autem bylo zcela nemožné. Na vteřinku zaregistroval jakýsi stín u statného dubu na kraji lesa, zby­střil pozornost a vzápětí spatřil siluety tří srnců na samém kraji zorného pole.

„Stejně je to nádhera, co?“ ozval se Freitag.

Pátek sebou trhnul. Kurvafix, snad ten chlap není jasnovidec, napadlo ho a otočil se, ale když viděl, jak si Freitag rukou mává do taktu, zase otráveně vzdychl a znovu přiložil oko k okuláru.

Srnci už na protější stráni nebyli, anebo byli, ale v té tmě je nebylo vidět. Chtělo by to infračervený dalekohled, napadlo Pátka zrovna ve chvíli, kdy se z domu, který pozoroval, ozvala třetí věta, Allegro giocoso, ma non troppo vivace, a nahoře v podkroví se rozsvítilo. Věděl, že za tím oknem je ložnice, a čekal, až uvidí nějaký pohyb, čekal, až se mladá paní v tom okně, které nebylo zakryto záclonou, objeví. Ale neobjevila se. Po chvilce světlo zhaslo. A po další chvilce se z druhého reproduktoru ozvalo nějaké harašení, cinkání a žbluňkání. Pátek se otočil a viděl, jak Freitag zeslabil zvuk, to, co se teď dělo v kuchyni, ho nezajímalo, chtěl v klidu doposlouchat poslední větu koncertu. A tak Pátek přešel k pří­stroji, nasadil si sluchátka, zastrčil konektor do zdířky a zvuk zase zesílil. Slyšel tekoucí vodu, cinkání nádobí, bouchnutí dvířek lednice a po­tom zvuk kroků, cvaknutí, vrznutí dveří. Vytáhl šňůru od sluchátek ze zdířky. Věděl, že teď v kuchyni už nikdo není, počítal, za jak dlouho se ona ozve v pokoji. A za pár vteřin se do Allegra giocosa vmísily kroky, klapnutí zavřených dveří a jeho hluboký hlas.

„Díky, miláčku.“

Cink! Brahmse zmixovaného s cinkáním sklenic a chřestěním ledu člověk neslyší každý den.

„Promiň,“ ozvala se ona. „Já to vlastně všechno chápu.“

„Tak buď ještě chvíli zticha, jo?!“ ozval se Freitag. „Sedni si a nech ho poslouchat.“

„Snad tebe, ne?“ zeptal se Pátek.

„Kušuj!“ okřikl ho Freitag.

„Vlastně se ti nedivím,“ ozvala se znovu ona a cinkání ledu ve sklenici. „Já už toho mám taky dost…“

„To jsme dva!“ naštval se Freitag. „Takovej krásnej večer to byl! A jestli ona něco chápe, tak o tom pochybuju. Proč musí kecat, když on si v klidu a pohodě poslouchá tuhle skvostnou muziku?“

„To je v pořádku,“ řekl on vlídně. „Nic se nestalo.“

„Ale stalo,“ bylo slyšet ji. „Zapomněla jsem, že ty a František jste…“

„Víš co? Teď na to zapomeň, prosím tě,“ řekl on lehce podrážděně. „Už o něm zkrátka nemluv…“

Freitag strčil do zdířky šňůru od sluchátek a podíval se otráveně na Pátka.

„Tak na tohle nemám náladu,“ řekl a vstal. Zapálil si cigaretu, a když vyfoukl kouř, potřásl hlavou. „Pro někoho takový debaty můžou bejt poučný, co?“

„To myslíš jako pro mě?“ zeptal se Pátek trochu dotčeně.

„Třeba pro tebe. Nebo pro psychologa. Nebo pro nějakýho spisovatele,“ odpověděl Freitag.

„A pro tebe ne?“

„Mě zajímají fakta. A faktem je, že se tam nic mimořádnýho neděje. Faktem je, že volal ten František a lákal ho do Prahy, a faktem je, že on to odmítl. Tečka. Konec hlášení. Chceš kafe?“

„Jo. S cukrem.“

Freitag vzal prázdné hrníčky a šel do druhé místnosti, aby je umyl a postavil vodu na elektrický sporák. Bylo jedenáct hodin.

Pátkovi to nedalo. Posadil se na Freitagovo místo a dal si sluchátka na uši.

„… obráceně, tak je to,“ byl slyšet ze sluchátek jeho hlas. „Existuje naše svědomí a jejich svědomí, a jestliže je tedy někdo z nás vězněm svého svědomí, je zároveň vězněm jejich svědomí, pochopitelně špatného, protože kdyby oni měli svědomí čisté, tak by nás nechali na pokoji. I když… vlastně oni nejspíš mají pocit, že to, co dělají, je správné, tudíž žádné špatné svědomí nemají.“

„Takže ty a všichni ostatní jste v podstatě vězni dvojího čistého svědomí,“ řekla se smíchem ona.

„To jsou ty paradoxy,“ řekl on a bylo slyšet, jak se tiše rozesmál. „To si musím poznamenat, vězňové dvojího čistého svědomí, to by mohl být zajímavý esej.“

Pátek si odfrkl. Tu a tam se mu dostaly do rukou texty, které tihle lidé psali. Pokud šlo o povídky či romány, pokud šlo o divadelní hry, prosím, to se dalo ještě jakž takž číst, ale ty jejich úvahy, nazdar hodiny! A teď tohle! Vězňové dvojího čistého svědomí. To bude určitě pěkná ptákovina. Měl by spíš psát o jejím čistém svědomí, měl by napsat, jak se člověk vyrovná s tím, když mu ženská zahejbá, jak s čistým svědomím snášet, když z něj dělá blbce! Ještě že toho chlapa vyhodili tenkrát ze školy, ještě že ho nenechali učit. Ten by dokázal tím svým filozofováním zamotat studentům hlavy tak, že by nevěděli, čí jsou. Br!

Brahmsův koncert dávno skončil. Pátek seděl mlčky se sluchátky na uších, oči přivřené, představoval si, co tam ti dva asi dělají. Nemluvili. On si patrně dělá poznámky, napadlo Pátka. A ona tam sedí a dívá se na něj. Jenomže ona patrně neseděla. Znovu se ozvalo šustění a harašení, bylo slyšet, jak to v gramofonu luplo, a hned nato se ozval hlas národního umělce Karla Gotta.

„… buď mojí, jsi štítem mým i zbrojí…,“ zpíval mistr z rádia a do jeho zpěvu se přimísil hluboký, prosebný hlas. „Probůh, to snad ne, miláčku! Na vykrmené zlaté slavíky nejsem zvědav!“

Pátkovi nebylo jasné, co ten chlap má proti Gottovi. Vždyť zpívá pěkně a Zlatého slavíka si stoprocentně zaslouží. Jenomže teď dozpíval. Bylo slyšet, jak ona, protože on to určitě nebyl, otáčí knoflíkem a loví nějakou jinou stanici. Pátek byl zvědav, co nakonec chytí. Jestli nějakou muziku, nebo BBC, anebo znovu Svobodnou Evropu. Jenomže se zdálo, že ona se nemůže nějak rozhodnout.

Když Freitag nalil vroucí vodu do hrnků a do toho Pátkova ještě vhodil dvě kostky cukru, vytáhl z chlebové almárky balíček máslových sušenek, všechno to dal na tác a zamířil do nahrávacího studia. A hned ve dveřích se zastavil, svraštil obočí a potom šel rychle ke stolu, tác na něj položil a drcnul do Pátka, který měl stále na uších sluchátka.

„Hele, kdo to u nich je?“ zeptal se Pátkovi těsně u hlavy.

Z druhého reproduktoru bylo slyšet nezřetelné mužské hlasy.

„Nikdo,“ řekl Pátek, ale když sundal sluchátka, překvapeně pootevřel pusu. „Nojo, sakra, někdo tam je.“

„To taky slyším, jenže by mě zajímalo, kdo to je,“ řekl Freitag, podal Pátkovi jeho kafe, sám si vzal to bez cukru, posadil se k druhému přístroji a zesílil zvuk. „Co dělaj oni?“

„On asi něco píše, ona si hraje s rádiem,“ řekl Pátek a držel si sluchátko u jednoho ucha. Pak ho ale rychle položil a dvěma kroky byl u okna, hlavu skloněnou k dalekohledu. „Doprdele, co tohle znamená? Nikde nic, žádný auta, žádný lidi… přece se tam někdo nevloupal, to by musel bejt úplnej kretén…“

„Sklapni!“ houkl na něj Freitag a napínal sluch, jenomže ty nezřetelné hlasy už slyšet nebylo, ačkoliv podle zvuků bylo jasné, že v kuchyni někdo je. Někdo, kdo by tam být neměl. Freitag vytáhl šňůru od sluchátek z druhého zesilovače. Odtud bylo slyšet rádio, jak je ona naladila na Radio Luxembourg, a do toho se mísilo cinkání kostek ledu v prázdné sklenici.

„Chceš ještě drink, miláčku?“ zeptala se.

„Když budeš tak hodná,“ odpověděl. „Jen pár vět a budu se ti zase věnovat.“

Ozvaly se kroky, vrznutí dveří. Freitag automaticky zapnul nahrávání a kotouče magnetofonu se začaly otáčet. Pak se natáhl a zapnul i dru­hý magnetofon. Mrknul na hodinky. Pět vteřin, než projde chodbou, než vezme za kliku od kuchyňských dveří. Teď!

„Co tu děláte?! Kdo jste!?“ zeptala se a v jejím hlase nebyla sebemenší stopa po strachu. „Jak jste se sem dostali?!“

„Dveřma,“ ozval se nakřáplý hlas. „Byly pootevřený. To od vás není moc opatrný, nechávat dveře do zahrady otevřený, dámo. Člověka to láká.“

„Jo? Tak se laskavě seberte a zase těma dveřma vypadněte. Já je za váma zamknu,“ řekla a bylo slyšet, jak se nadechla, aby pokračovala, jenomže zároveň bylo slyšet nějaké strkání a úpění a funění.

„Jen klid,“ ozval se další hlas. „Žádnej kravál, starýho nech na pokoji, můžeme to vyřídit v klidu mezi sebou.“

Ten druhý hlas byl mladý, „l“ vyslovoval měkce jako Polák nebo Slovák.

„Sakra, co je to za chlapy?“ zeptal se Pátek. „Zloděj přece nevleze do baráku, ve kterým se svítí a ve kterým jsou lidi!“

„Oč vám jde?“ ozval se znovu její hlas.

„Máme hlad,“ sdělil jí nakřáplý hlas. „Máme žízeň, bolej nás nohy a nemáme ani floka. Takže bysme byli rádi, kdybyste nám nejdřív dala něco k jídlu.“

„Cpát se na noc není moc zdravý!“ odsekla.

„Počkej, počkej, jen žádný násilí,“ řekl nakřáplý hlas. „Dáma má v podstatě pravdu. Až na to, že my, až se najíme, nepůjdeme spát, víte?“

„Třeba jsou to naši,“ řekl Pátek. „Třeba je to taková malá zastrašovačka.“

„Může bejt,“ připustil Freitag. „Jenže tyhle hlasy neznám. A že by nám o tom šéf nic neřek…“

Ozvalo se klapnutí dveří od lednice, plesk, plesk, něco dopadlo na kuchyňský stůl, pak vrznutí jiných dvířek a žuch! zase něco dopadlo na stůl, poté vrzla zásuvka, kov zazvonil o kov.

„Opatrně s tím nožem, dámo, jen opatrně, radši mi ho hezky dejte, my si ten chleba ukrojíme sami,“ řekl nakřáplý hlas.

„Co kdybyste si to všechno vzali hezky ven? Máslo, šunku, chleba máte tady, seberte si to a zmizte!“

„Říkal jsem, že nás bolej nohy, dámo. Říkal jsem, že nemáme ani floka. Krom toho já bych potřeboval čistou košili a nějaký lepší boty, kdyby se tu našly. Uznáte, že tady v těch škrpálech dělám jenom ostudu.“

„A já bych si dal pivo,“ ozval se ten mladší.

Ozvalo se šustění papíru. Freitag si zapálil cigaretu a podíval se na Pátka.

„Ta štěnice v kuchyni byl můj nápad,“ řekl. „Moc dobrej nápad.“

„Pivo nemám. Tady ho nikdo nepije,“ řekla stroze. „Můžu vám uvařit čaj.“

„S čajem na nás nechoď, jo?“ řekl ten mladší. „V tý lednici jsem zahlíd nějakou flašku.“

Znovu bylo slyšet klapnutí dveří od lednice.

„Hele, skotská,“ pochvaloval si ten mladší. „To si tak někdo žije.“

„Jo, to si tak někdo žije, když mu o půlnoci vtrhnou do baráku cizí chlapi a chovají se tu jako doma,“ štěkla na něj.

„Jen klid, klid, ne tak nahlas,“ utišoval ji nakřáplý hlas.

„Miláčku?“ ozval se z druhého reproduktoru jeho bas.

Freitag s Pátkem se po sobě podívali. Freitag se nepatrně pousmál.

„Konec prvního jednání, za deset vteřin začne druhý,“ oznámil Pátkovi a udusil cigaretu v popelníku.

Bylo slyšet kroky, vrznutí dveří. Tolik první reproduktor. Z druhého bylo slyšet rychlé vrznutí židlí, nějaký šum a tichý hlas toho mladšího.

„Ani slovo a žádnej zbytečnej pohyb. Ten nůž je ostrej.“

„Miláč…,“ ozval se vzápětí jeho hlas, ale na pár vteřin ustal uprostřed slova. „Co to má znamenat! Okamžitě ji pusťte! Kdo jste?“

„Moc otázek najednou,“ řekl ten s nakřáplým hlasem.

„Stůjte, kde jste, ten nůž je ostrej,“ nařídil mladší.

„Hele, nemám zavolat lítačku?“ zeptal se Pátek.

„Nevzrušuj se, vždyť nevíme, kdo to vlastně je,“ uklidnil ho gestem ruky Freitag.

„Tak zavolám šéfovi,“ navrhl Pátek.

„Na to je vždycky dost času. Jsem zvědavej, jak se ten chytrák zachová,“ řekl Freitag a zapálil si další cigaretu.

„Sedněte si tady na tu židli,“ přikázal nakřáplý. „Nedá se nic dělat, dámo, ale budeme muset tatínka svázat.“

„Je to můj manžel!“

„Cože?“ byl slyšet překvapený hlas toho mladšího.

„Aby vám nevypadly oči!“ štěkla na něj.

„Nějakej provázek by nebyl?“ zeptal se nakřáplý.

Freitag se rozchechtal.

„To je teda komik, to ti řeknu!“ smál se a zase se začal dusit kouřem z cigarety. „Nějakej provázek by nebyl? To je vůl!“

Bylo slyšet otevírání zásuvek, bouchání dvířek.

„Provazy jsou v dřevníku,“ oznámila.

„Škoda, budu si muset půjčit pásek od vašeho županu, dámo,“ řekl omluvně nakřáplý. „A vy seďte, šéfíčku, jen klid, když nebudete zlobit, tak my na vás budeme hodný. Mhm… tedy… omlouvám se, dámo, netušil jsem…“

„No né!“ řekl užasle ten mladší. „To je příjemný překvapení!“

„Dejte ty pracky pryč!“ štěkla na něj.

„Vážně, nech toho, ovládej se,“ napomenul ho nakřáplý.

„Jak se mám ovládat, kurva!?“ zeptal se rozčileně ten mladší. „Koukni se na to tělo!“

„To tady budeš sedět a koukat, jak na mě sahá těma svejma pazourama?!“ křičela.

„Tak dost!“ rozkázal nakřáplý. „Pusť ji! A vy hezky seďte. Tohle není žádná atrapa. Svaž mu ruce, tumáš! Tohle je pistole ČZ vzor dvaapadesát s uzamčeným závěrem, ráže sedm dvaašedesát, náboje té té, systém Tokarev.“

„Hele, armádní železo,“ řekl se zájmem Freitag. „Ten chlap je vážně komik. Vysvětloval ty bys někomu, čím na něj zrovna míříš?“

„To teda ne,“ zavrtěl Pátek hlavou. „Jenže mi pořád není jasný, co jsou ti dva zač.“

„To se zjistí, žádnej strach,“ uklidnil ho Freitag gestem ruky. „Ať je to, kdo chce, my to zjistíme.“

„Hotovo,“ ozval se hlas toho mladšího. „A co s ní?“

„Nic. Sedne si s náma ke stolu a bude nám dělat společnost,“ odpověděl nakřáplý. „Prosím, dámo.“

Šoupání židlí, šustění papíru, cinkot láhve o sklenici. Chvíli nikdo nic neříkal. Poté se ozval on.

„Můžete mi říct, jak dlouho nás budete takhle terorizovat?“

„Ale, ale,“ zabručel melodicky nakřáplý. „Tomuhle vy říkáte terorizování? Prosím vás! Rozvaž mu ruce!“

„Co?“

„Povídám, rozvaž tady pánovi ruce a dámě vrať pásek od županu. Oni budou tak laskavý, že nás nechají v klidu povečeřet a nebudou nás vyrušovat nějakejma neuváženejma pohybama.“

„A co dál?“ zeptal se hluboký hlas. „Co, až se najíte?“

„Tak bych se u vás s dovolením vysprchoval a půjčil si od vás nějaký lepší oblečení. Pak byste nám půjčili nějaký peníze a klíče od auta. Máte auto, ne?“

„To není zrovna rozumný nápad,“ řekl on. „S mým autem se daleko nedostanete.“

„Málo benzínu? Nebo to je nějakej starej nespolehlivej křáp?“

„Ani jedno, ani druhé,“ dostalo se mu odpovědi. „Jde jen o to, že já jsem pod dohledem, víte? Jakmile se moje auto objeví dole ve městě, tak vzbudí okamžitě zájem policie.“

„To jsou věci, to jsou věci,“ řekl pobaveně nakřáplý.

„Kdo si myslíte, že vám tohle sežere?“ zeptal se ten mladší.

„Nikdo,“ ozvala se ona.

Freitag uznale potřásl hlavou.

„Chytrá! Ten chlap by se s nima klidně vybavoval až do rána,“ řekl.

„No, tak to bysme měli,“ ozval se nakřáplý. „Nás na pohádky moc ne­užije, víte? A ty nech toho pití!“

„Nojo, pořád, vždyť to je teprv druhej panák, tak co se čílíš?“ řekl ten mladší podrážděně.

Chvíli bylo ticho, jen těžko identifikovatelné a slabé zvuky se nesly éterem až k reproduktoru a Freitag se zamyšleně díval na otáčející se cívky magnetofonu.

„Hele, co když je to loupežný přepadení?“ zeptal se Pátek.

„Možný je všechno,“ připustil s klidem Freitag. „Akorát, že by to bylo velice podivný loupežný přepadení. Ti dva tam s těma chlapama klidně seděj u stolu, koukaj se, jak večeřej…“

„Nezapomeň, že maj železo,“ upozornil ho Pátek.

„Jen klid, nevzrušuj se, počkáme, až se najedí,“ řekl Freitag a rozbalil balíček s máslovými sušenkami. „Jestli si ti dva vezmou auto, tak stačí brnknout dolů do města.“

„A co když si to auto nevezmou? Co když prostě vypadnou a zmi­zej?“ zeptal se Pátek.

„Tak zmizej, to přece není naše starost,“ řekl Freitag a rozhodil ru­kama. „My máme podat hlášku, kdyby zmizel on, ne? A on sedí doma v kuchyni a kouká, jak dva chlapi, po kterejch nám nic není, žerou.“

„Zavolám šéfovi,“ rozhodl se Pátek.

„Bude nasranej. Je půlnoc,“ upozornil jej Freitag.

Pátek se přesto zvedl, udělal dva kroky a sáhl po telefonu. Začal vytáčet číslo. Ale hned toho nechal a zase zavěsil.

„Děkujem za večeři,“ ozval se z reproduktoru nakřáplý hlas. „Koupelna je tu kde?“

„Nahoře,“ řekla ona. „Manželův šatník taky.“

„Aha, nahoře,“ řekl nakřáplý. „No, já mám rád při sprchování klid, takže vy kdybyste byl tak laskav a zašel do toho vašeho dřevníku pro provazy, abychom si zase nemuseli půjčovat pásek od županu. A ne abyste si z dřevníku přinesl místo provazu sekeru.“

„Radši půjdu s ním,“ ozval se ten mladší.

Pak bylo slyšet šoupání židlí, vrznutí dveří. A najednou se zapnul třetí magnetofon a z reproduktoru byl slyšet oznamovací tón telefonu, mísící se se zvuky v chodbě.

„No to mě podrž!“ vykřikl radostně Freitag. „On je fakticky chytrej! Ví, že má napíchnutej telefon a ví, že někdo začne poslouchat. Jenomže,“ Freitag vzdychl a potřásl hlavou, „má smůlu. Nikdo tam teď jít nemůže.“

„Proč ne?“ zeptal se Pátek. „Brnkneme dolů do města a za chvíli je tady lítačka.“

„A jakpak mu vysvětlej, že přijeli? Tak najednou, zničehonic? Že dostali echo? A od kohopak?“ Freitag zavrtěl hlavou. „Zavolej šéfa. Teď jo.“

Pátek zvedl sluchátko a znovu začal vytáčet číslo.

„Můžete mi říct, co jste zač?“ ozval se z reproduktoru její hlas. „A co má tohle všechno znamenat?“

„Moc otázek najednou,“ ozvalo se chraplavě.

Pátek zapnul telefonní záznamník, aby Freitag mohl slyšet, co bude říkat šéf. Bylo slyšet vyzvánění. Pátek bubnoval prsty o desku stolu.

„To je vážně váš manžel, dámo?“ zeptal se nakřáplý. „Určitě mu bude přes šedesát, ne? Mohl by bejt vaším otcem, nemyslíte?“

„Moc otázek najednou,“ odsekla.

Bylo slyšet, jak se ten s nakřáplým hlasem pobaveně rozesmál. „Nojo, slyším!“ ozval se konečně v telefonu šéfův hlas.

„Tady Pátek, šéfe.“

„Zmizel?“ zeptal se šéf.

„Ne, je doma. Jenže je tu problém. Má návštěvu.“

„Jo? A koho?“ zeptal se šéf.

„To my nevíme. Nějaký dva chlapy,“ vysvětlil Pátek. „Tak jsme se chtěli zeptat… no, jestli to není nějaká akce, o který my nevíme… nějaká zastrašovačka.“

„Já o žádný nevím,“ bylo slyšet šéfa. „Co se tam děje?“

„Ty dva si vynutili jídlo, teď se ten jeden chce umejt a vzít si čistý prádlo, pak si chtěj vzít jejich auto a prachy…,“ začal vysvětlovat Pátek.

„A nějaký násilí?“ skočil mu šéf do řeči. „Facky, kopance?“

„Ne, to ne. Jo, ten jeden má armádní železo,“ řekl Pátek.

Chvíli bylo ticho. Tam i tam. Vypadalo to na všeobecný oddychový čas. Freitag s klidem pokuřoval a Pátek čekal, co se dozví od šéfa.

„Zjistím, jestli to není nějaká akce těch chytráků z Prahy,“ ozval se konečně šéf. „Záznam jede?“

„Jo,“ přikývl Pátek.

„Ozvu se,“ řekl šéf.

„Jenom ještě…,“ Pátek koukl po Freitagovi. „Nemáme zavolat lítačku? Kdyby něco?“

„Ne! Nejdřív musím zjistit, jestli to nejsou nějaký pražský borci. Ozvu se!“ řekl šéf a v telefonu to cvaklo.

Pátek zavěsil a vypnul odposlech a záznamník. Podíval se na Frei­taga, který si držel sluchátko u ucha.

„Ozve se,“ řekl. „Jenomže kdy?“

„Trpělivost,“ řekl chlácholivě Freitag. „Vždyť se vlastně nic neděje.“

Z třetího reproduktoru, přenášejícího telefonní tón z domu na druhé straně údolí, se ozvaly kroky a hlasy.

„… mě nedojme,“ říkal mladší hlas s tím svým měkkým „l“. „Lidi, co ze sebe dělaj hrdiny, nežeru… Co je tohle?“

„Nic, vyvěšený telefon,“ ozval se hluboký hlas. „Aby nás nikdo nevyrušoval.“

„Jo? To děláte, když si chcete v klidu zašoustat?“ zeptal se mladší hlas.

„Nebo když chci v klidu poslouchat vážnou hudbu,“ odpověděl on.

„Tak hele, teď udělám to…,“ bylo slyšet půl věty a pak už nic.

„Kurva, on to vyrval ze zdi!“ naštval se Pátek.

„Co se děje?“ ozval se z druhého reproduktoru nakřáplý.

„Ale nic, jen jsem udělal takový malý opatření s telefonem,“ odvětil ten mladší. „Dřepněte si zase na tu židli a dejte ruce hezky dozadu. A vy ho svažte. S láskou. On o vás mluvil taky s láskou.“

„Svažte si ho laskavě sám,“ řekla docela klidně.

„A pročpak?“ zeptal se ten mladší.

„Z prostého důvodu,“ odpověděla. „Já bych manžela svázala tak, aby se z toho mohl dostat. A vy byste museli být pitomí, kdybyste na to nepřišli a kdybyste ty provazy neutáhli pořádně. Šetřím váš čas.“

„Bravo, dámo, bravo,“ řekl nakřáplý. „Klobouk dolů před vaší logikou. Svaž pána. A pořádně, aby to po tobě nemusel nikdo předělávat.“

„Žádnej strach, on mi tady šéfik pomohl ty provazy hezky namočit,“ řekl ten mladší. „Tak ty ruce dozadu… hodinky sundáme, aby se jim nic nestalo… hele, nejsou zlatý?“

„Máte smůlu, nejsou…“

„Kdybyste byla tak laskavá a posadila se semhle,“ řekl nakřáplý. „Je mi to sice líto, ale jak jsem řekl, mám rád při koupání klid.“

„Já bych ji tu pohlídal,“ řekl ten mladší.

„Jistota je jistota,“ řekl nakřáplý. „Ruce taky hezky dozadu.“

„Můžu se na něco zeptat?“ ozval se jeho hluboký hlas.

„Už se stalo,“ odpověděl nakřáplý.

„Co už se stalo?“

„Už jste se zeptal,“ zněla nakřáplá odpověď a po ní se ozval smích. „Další otázku, prosím.“

Freitag se protáhl a zadíval se na Pátka.

„Vypadá to, že jsou to fakticky nějaký hoši od nás,“ řekl a znovu se protáhl. „Takový ty frájové, co si myslej, jak nejsou vtipný. Už mě to přestává bavit.“

„Až odjedete, to nás tu takhle necháte?“ zeptal se on.

„Bohužel,“ zněla odpověď nakřáplého. „Ale až budeme z dostřelu, můžeme zavolat poldům.“

„To je od vás náramně pěkný,“ ozvala se ona.

„Taky si myslím,“ souhlasil nakřáplý. „Tak, ještě nohy k nohám, dámo, aby vás nenapadlo s tou židlí běhat po kuchyni. Mohla byste spadnout a něco si udělat. A to bych nerad.“

Zase bylo chvíli ticho. Freitag se podíval na hodinky. Bylo po půlnoci. Sáhl po balíčku cigaret, ale ten byl prázdný. Vstal a šel přes chodbu do vedlejší místnosti, z igelitové tašky vytáhl karton Marlborek a vrátil se do nahrávacího studia.

„Děje se něco?“ zeptal se Pátka.

„Nic, on ten chraplavej šel nahoru a ten druhej zrovna odešel,“ řekl Pátek. „Hledat prachy. Řekli mu, kde je najde.“

Z prvního reproduktoru bylo slyšet nějaké štrachání, otevírání zásuvek a pravděpodobně dvířek od knihoven.

„Myslíš, že jsou to fízlové?“ bylo slyšet z kuchyně její tichý hlas.

„Mně je jedno, co jsou zač,“ odpověděl on. „Hlavně aby už vypadli.“

„Taky si myslím,“ dodal Freitag, který rozbalil novou krabičku, vyklepl cigaretu a zapálil si. Pak se podíval na Pátka. „Hele, ty máš vlastně kliku. Chápeš, jakou ty máš vlastně kliku?“

„Jak to?“ zeptal se Pátek a sáhl po cigaretách.

„Uvažuj,“ řekl Freitag. „Až ty chlapi odejdou, tak on a ona tam zůstanou hezky přivázaný k židlím. Kdyby se z toho dostali, tak stejně nemůžou volat a ohlásit to, takže by museli jet dolů autem. A když to oznáměj, tak tam s nima dole budou sepisovat kdovíjak dlouho protokol, pátračka přijede sem, bude hledat otisky a tak dál, takže on se odsud prostě nebude moct hnout. Už je ti to jasný?“

„Ne.“

„Copak jsi natvrdlej?“ zeptal se Freitag. „Budeme to tady moct zapíchnout a ty budeš moct jet se starou a dětma k tomu Máchovýmu jezeru.“

„A co když to neohlásej?“ zeptal se Pátek. „Nezapomeň, že ty chlapi chtěj jejich auto.“

„Nojo, to je fakt, na to jsem zapomněl,“ připustil Freitag. „Jenomže to vyjde nastejno, protože my tomu můžeme pomoct. Proč bysme na ně museli do neděle dohlížet my, když to můžem přehrát na někoho jinýho.“

„Nojo, to je fakt,“ usmál se Pátek, „to bude mít stará radost. Hele, nechceš kousek štrůdlu?“

„Jo, kousek bych si vzal.“

Zrovna když se Pátek zvedl, aby došel do vedlejší místnosti pro štrůdl, který mu do služby upekla jeho žena, ozval se z reproduktoru hlas toho mladšího.

„Půjdete se mnou, můj kámoš se vás chce na něco zeptat,“ řekl.

„Proč nepřijde sem?“ zeptala se.

„Nemá co na sebe… nemelte tou nohou, mohl bych vás říznout,“ řekl ten mladší. „Tak, hezky pomalu, žádný hlouposti.“

Ozvalo se vrznutí dveří a znovu hlas toho mladšího.

„Ty klíče od auta mám, ale kde jsou klíče od garáže?“ zeptal se.

„V chodbě, dám vám je,“ řekla ona.

Dveře klaply. Freitag s Pátkem, který stál nad ním, se na sebe mlčky podívali. Za pár vteřin se ozvalo klapnutí dveří z prvního reproduktoru a hned na to kroky.

„Říkal jste…,“ začala ona, ale větu nedokončila.

„Člověk toho nakecá… jen klid, pusinko, buď hodná…“

„Dejte ty pracky pryč!“ štěkla na něj.

Ozvalo se dvojí plesknutí. Freitag s Pátkem se na sebe opět mlčky podívali. Pátek se znovu posadil.

„Hele, nezlob!“ řekl podrážděně ten mladší. „Vzteklý ženský nemám rád.“

„A já to nemám ráda s fackama,“ řekla.

„Fajn, tak to bude bez facek. Umím bejt taky jemnej…“

Chvilku bylo ticho, ozývalo se jen slabounké mručení toho mladšího. Pátek kroutil hlavou.

„To je mrcha!“ ulevil si. „Ona mu klidně dá!“

„Má se snad nechat umlátit?“ zeptal se Freitag. „Není blbá.“

„Tam ne,“ ozval se její tichý hlas. „Pojď sem, tady je to pohodlnější…“

„A jéje! Už ho dostala, už s ním pěkně orá,“ řekl Freitag. „Ta ženská se opravdu vyzná, to ti řeknu.“

„Stejně je to mrcha!“ ulevil si Pátek, vstal a šel do vedlejší místnosti pro štrůdl.

Freitag poslouchal zvuky, linoucí se z reproduktoru, zapálil si další cigaretu, zhoupl se na židli a mrknul na hodinky. Půl jedné. Najednou se ozvala nějaká tlumená rána, ještě jedna, šustot a pak žuchnutí těla na podlahu. Nic jiného to nemohlo být. Vzápětí na to bylo slyšet rychlé kroky, vrznutí dveří a hned na to další vrznutí dveří z druhého reproduktoru.

„Co se děje?“ ozval se jeho překvapený hlas. „Co to…“

„Mlč, na nic se neptej,“ řekla ona udýchaně. „Musíme odsud, ukaž… trochu se odsuň…“

„Nejde to!“

Nohy stolu zaskřípěly na podlaze, jak jej odtahovala. Freitag si to dokázal celé představit. Ona, úplně nahá s nožem v ruce, on, přivázaný mokrými provazy k židli.

„Svině! Ty zatracená zkurvená svině!“ byl slyšet rozčilený hlas toho mladšího v prvním reproduktoru, pak jeho kroky, sotva tři vteřiny, a už byl slyšet z kuchyně. „Pojď sem, ty děvko! Tohle ti nedaruju!“

Bylo slyšet dupání. Pátek se zrovna vrátil se štrůdlem a překvapeně se díval na Freitaga. Ten jenom gestem ruky naznačil, aby byl zticha.

„Nechte ji na pokoji!“ vykřikl on.

Žuch! Pád těla na podlahu.

„Ty hajzle! Ty seď a neser se do toho!“ zařval mladý hlas a bylo slyšet, jak se sbírá, pak se ozvalo bouchnutí a další pád, nejdřív tlumený a pak se po vteřině jako dozvuk ozvalo žuchnutí a křupnutí dřeva.

„Ne!“ zaječela ona. „Tohle ne!“

„Dej to sem! Kurva, pusť tu kudlu, svině mizerná!“ ječel ten mladý.

A pak už žádný křik, jenom rychlé oddychování, pokašlávání toho mladého. Pátek okamžitě sáhl po telefonu a začal vytáčet číslo. Šéf to vzal okamžitě.

„Pátek. Šéfe, něco se tam semlelo,“ vyhrkl. „Vypadá to, že ty dva to maj za sebou.“

„Vypadá?“ zeptal se šéf. „Ty chlapi tam ještě jsou?“

„Jo, jsou,“ řekl Pátek.

„Zavolám pátračku,“ řekl šéf. „V Praze nikdo nic neví, takže to jsou asi nějaký normální grázlové. Vy seďte na zadku a nevystrkujte nos. Záznam máte?“

„Jo,“ řekl Pátek.

„Až bude kolem klid, tak se vraťte a hlaste se mi. Konec,“ řekl šéf a v telefonu to cvaklo.

„Do prdele!“ ulevil si Pátek a praštil sluchátkem. „Kurvafix, tohle nám tak ještě chybělo!“

„Nám?“ zeptal se s klidem Freitag.

„Jdi do hajzlu!“ utrhl se na něj Pátek. „Slyšíš tam nějaký hlasy? Slyšíš tam nějaký známky života? Co když jsou fakticky mrtví?“

„Zdá se,“ připustil Freitag. „Radši si sedni k dalekohledu a sleduj cvrkot.“

„Kdybysme tu pátračku zavolali hned,“ řekl Pátek a dřepl si na židli u okna a sklonil hlavu k dalekohledu, „nemuselo k tomu dojít.“

„Kdyby chyby,“ prohlásil Freitag, dal si sluchátka na uši a zesílil zvuk. Jenomže slyšel jen pravidelné odkapávání vody z kohoutku. Nic víc.

Pátek pozoroval dům na protější stráni, měsíc se dávno schoval za obzor, nebylo vidět skoro nic. Byla jasná srpnová noc, Pátek viděl zřetelně siluetu lesa na protější stráni, ale dole už se mu obrysy domu ztrácely a splývaly s okolním terénem. Ale najednou kus pod domem, na úzké asfaltce, zaregistroval nějaký pohyb, něco se tam tmou sunulo dolů a sotva za dvě vteřiny olízly krajinu světla reflektorů.

„Jedou dolů,“ oznámil Freitagovi, a když Freitag neodpověděl, otočil se a viděl svého kolegu se sluchátky na uších. Tak zařval z plných plic. „Jedou dolů!“

Freitag si sundal sluchátka a sáhl po telefonu. Vytočil šéfovo číslo.

„Freitag. Zrovna odjeli jejich autem,“ oznámil.

„Fajn. Výjezdovka už je na cestě. Za chvíli je mají. Konec.“

Freitag zavěsil, vypnul nahrávání obou magnetofonů a pak začal obě nahrané cívky přetáčet nazpátek.

Pátek pozoroval světla auta, dokud mu nezmizela ze zorného pole. Poté zavřel okno, zavřel okenici a dalekohled i se stativem postavil zpátky do kouta. Zapálil si cigaretu a mlčel. Myslel na ty dva, kteří zůstali v domě na protější stráni. Přešel k přístrojům, vzal do ruky sluchátka a přidržel si je u ucha. Z kuchyně slyšel jen kapání vody.

Žbluňk, žbluňk, žbluňk.

„Neměli bysme se tam jít podívat?“ zeptal se. „Třeba jsou ještě živý, třeba potřebujou pomoct…“

„Nemáme vystrkovat nos, řekl šéf. Tohle se nás netýká,“ prohlásil klidně Freitag, a když se obě cívky přetočily na začátek, zapnul mazání.

„Co blbneš? Šéf bude chtít slyšet záznam,“ řekl Pátek. „Budeme mít průser.“

„Lepší průser hned než někdy jindy,“ usmál se Freitag.

„Co tím chceš říct?“

„Hele, my jsme nahrávali to, co se v tom baráku dělo, a byl bych vážně nerad, kdyby nám někdo za čas předhodil, že jsme tu jen tak seděli a nic nepodnikli,“ řekl Freitag.

„Do prdele, ale vždyť ten záznam mohl sloužit jako podklad k rekon­strukci!“ naštval se Pátek. „Je to jasnej důkaz…“

„Uklidni se, jo?“ podíval se na něj káravě Freitag. „Přece si nemyslíš, že by ho dal šéf k dispozici kriminálce? To by musel bejt blbej. A já bych musel bejt blbej, kdybych to nesmazal.“

„Stejně budeme mít průser,“ řekl Pátek.

„Vezmu to na sebe, řeknu, že jsem to prostě blbě zapnul. A ty si vem ten pitomej dalekohled a vrať se k oknu. Za chvíli by tu měla bejt pátračka.“

Pátek udělal, co mu Freitag nakázal. Seděl s dalekohledem u okna a pozoroval noční krajinu. Za pět minut se objevila tři auta a sanitka, směřující po úzké asfaltové silnici vzhůru. A za chvíli už Pátek s Frei­tagem poslouchali hlasy v domě.

„Hele, víš, že jsem ještě nikdy neodposlouchával kriminálku?“ zeptal se Pátek. „Docela příjemnej pocit, ne?“

„Hlavně, aby někdo neodposlouchával nás,“ ušklíbl se Freitag a Pát­kovi zmrzl úsměv na rtech.

On a ona byli mrtvi. Ona s nožem v hrudníku, on s prasklou spodinou lebeční, jak spadl přivázaný k židli hlavou na radiátor. Ty dva, jak jim ještě kolem půl druhé sdělil telefonicky šéf, zadrželi na kraji města. Svítalo, když pachatele přivezli na místo činu. Kolem osmé ruch v domě utichl, auta odjela a z reproduktorů se zase ozývalo jen ticho a nic než ticho. Ani to kapání vody už nebylo slyšet. Patrně kdosi utáhl kohoutek.

Freitag s Pátkem si k snídani udělali míchaná vajíčka. Seděli proti sobě a mlčky jedli. Přístroje ve studiu byly vypnuté, dveře zamčeny a poplašné zařízení zapnuto. Pátek se rozhlížel po místnosti. Sem mě už nikdo nedostane, říkal si. Stejně to všechno je teď nanic, v tom stavení na druhé straně údolí už žádná nespolehlivá osoba není. Kdoví, kdo ten dům zdědí, kdo se tam nastěhuje.

„Hele, ukliď to, já se jdu ještě vysprchovat a padáme,“ řekl Freitag, když dojedl.

Vstal a zadíval se z okna. Za svítání otevřeli okenice. Slunce stálo pár coulů nad protějším lesem.

„Vypadá to, že bude krásnej den,“ pochvaloval si Freitag a otočil se na Pátka. „Na vejlet k Máchovýmu jezeru jak dělanej.“

„Víš co? Jdi s tím Máchovým jezerem do prdele!“ utrhl se na něj Pátek.

„Hele, nebuď sentimentální,“ řekl Freitag. „Když to tak vezmeš kolem a kolem, můžou si za to sami. On začal měknout, už se mu nechtělo nic dělat, už nechtěl nic riskovat, bejt vězněm svědomí, jak říkal, se mu už taky znelíbilo, tak co? Přestal tomu nějak věřit. A kdo přestane věřit, je v hajzlu.“

„A čemu věříš ty, když jseš tak zatraceně chytrej?“ zeptal se Pátek.

„Sobě. Jedině sobě a nikomu jinýmu,“ prohlásil Freitag. „Jedinej možnej způsob, jak přežít.“

Když Freitag zmizel v koupelně, začal Pátek poklízet a mýt nádobí od snídaně. Bylo sobotní ráno a vypadalo to, že bude skutečně pěkný den. Na výlet jako dělaný. Až na to, že Pátkovi se na žádný výlet se ženou a dětmi nechtělo. Nechtělo se mu vůbec nic. Nějak tomu, co dělal, přestával věřit. A věděl, stejně jako Freitag, kterého nesnášel, že ten, kdo přestane věřit, je v hajzlu. Tečka.

Horké a krátké
melancholické odpoledne

Vzduch se ani nepohnul. Bylo nedělní poledne, přesně dvacet let poté, co přitáhli. Doběla rozpálené slunce viselo na vyšisovaném nebi, které teprve někde daleko na obzoru lehce modralo. Z plechové střechy odnaproti sálalo horko, vznášelo se nad ní a byl vidět stoupající a tetelící se žár, rozostřující obraz krajiny, žár, který se vlnil před očima, žár tak­řka hmatatelný, jen vztáhnout ruku a vzít jej do dlaně, i když plýtvat energií na podobný pokus by bylo navýsost pošetilé, neboť žár se dotýkal lidských dlaní i bez toho, pronikal kůží až na kost, zapékal mozek v pevné skořápce lbi a jedině blázen, riskující z nerozumu úpal i úžeh, se v té chvíli, kdy slunce stálo v nadhlavníku, ačkoliv podle letního času bylo teprve jedenáct hodin, pohyboval v jeho dosahu; jen blázen, riskující úplné vyschnutí, opouštěl stín a v slunečním varu, dosahujícím jedenačtyřiceti stupňů Celsia, se ploužil jako náměsíčný, aby po dvou minutách zmizel v nejbližším domě, sklepení či hustém podrostu.

Vzduch se ani nepohnul. Bylo nedělní poledne, přesně dvacet let poté, co přitáhli. Mariana pozotvírala všechna okna v domě v bláhové naději, že vznikne průvan, o který jindy nebývala žádná nouze, průvan, jenž se prožene vilou od sklepa po půdu a ochladí silné, horkem nasáklé zdi, ochladí rozpálené parkety a táflování, které v tom předpoledním žáru tiše pracovalo a sem tam luplo, jako když se do ohně hodí kaštan. Nebylo to ale nic platné, vzduch se nepohnul ani v domě, ani venku, a když šla do koupelny v přízemí, aby si dala ledovou sprchu, musela čekat snad deset minut, než horkem ohřátou vodu z trubek a z darlingu vytlačila chladná, ale ne zcela ledová voda z osmimetrové studny, voda, kterou zkrápěla své tělo tak dlouho, dokud nepocítila blahodárné prochladnutí, trvající pouze do té chvíle, než se osušila a vrátila do pokoje. Tam chvíli nehnutě stála a dveřmi otevřenými na terasu pozorovala vesnici. Nikde nebylo vidět živou duši a celá ves, ležící před ní jako na dlani, připomínala opuštěné kulisy, jako by odtud odjeli druhořadí herci a filmový štáb se svou technikou, a ponechali tak dočasně postavenou vesnici svému osudu. Dočasně postavenou… Musela se usmát, když si na tohle slovo vzpomněla. Tenkrát se také říkalo, že je to jen dočasně, a o tom, že by jakákoliv vesnice či město v téhle zemi bylo ponecháno svému osudu, mohl snít jen fantasta. Nadechla se a zadívala se k roze­stavěné sousedově vile, kde nebylo vidět dokonce ani zedníky, pracující jindy pilně a neúnavně, neděle neneděle, svátek nesvátek, a tak odvrátila hlavu a zadívala se na Theodora, který ležel zpola vysvlečený s oči­ma zavřenýma na gauči a jehož vzdouvající se chřípí lapalo po trošce vzduchu.

„Theo, budeš chtít obědvat?“ zeptala se a pomalu přistoupila ke svému muži. Chlupatý pupek se mu perlil potem, z levé nohavice plandavých trenýrek mu povykukovalo přirození a pravou tvář měl zmačkanou od záhybů polštáře.

„Jak můžeš myslet v takovém vedru na jídlo,“ vzdychl zhluboka a pootevřel jedno ze svých prasečích oček. Ale pak mu víčko zase znaveně kleslo a Theodor dál nehnutě ležel na gauči a jeho vzdouvající se chřípí dál lapalo po vzduchu.

Mariana svého muže pár vteřin pozorovala. Prořídlé vlasy se mu lepily na propocenou hlavu, vzadu na šošolce se už objevovala docela slušná tonzura, chlupy na prsou mu začínaly šedivět a od pupku se mu táhly na každou stranu dvě vybledlé brázdy, jak kdysi pevné břicho začalo těžknout a nabývat na objemu úměrně společenskému postupu, jak začalo vytahovat kdysi hladkou a osmahlou kůži a tvořit dva špekové faldy, podléhající gravitaci stejně jako Marianina prsa. Nevěděla, zda jí to vadí, vlastně o tom ani nepřemýšlela, brala věci tak, jak přicházely, a přirozený proces stárnutí, který se projevoval u obou stejně a ku­podivu harmonicky, neboť i jí se začaly dělat na břiše faldy, na jejím vztahu k Theodorovi nic nezměnil. Nicméně ji napadlo, že když si Theo­dor oblékne soudcovský talár, oholí se a pečlivě učeše řídnoucí vlasy, vypadá přece jen lépe a vyzařuje z něj jistá důstojnost, která ovšem v poledním žáru roztála jako kostka ledu. Ano, to je ono, kostka ledu, napadlo ji, a ne jedna, ale rovnou půlka sklenice, ne-li víc. Pokud pak šlo o Theovu soudcovskou důstojnost, vtírala se Marianě stále jedna a táž otázka. Když zamířila do kuchyně, otevřela lednici a z mrazáku vytáhla plastikovou nádobu, plnou ledu, napadlo ji, jak by se asi zachoval, kdyby mu dali soudit nějaký politický případ. Zkroutila plastikovou nádobku, vysypala ledové kostky do misky, poté vzala dvě vysoké sklenice, spravedlivě do nich led rozdělila a dolila až po okraj vlašským ryzlinkem. Upila z jedné sklenice a pousmála se. Theo nikdy nepatřil k vyvoleným. K povoleným, to ano, mohl soudit zloděje, rváče, násilníky a opilé řidiče, ale to bylo vše. Na tamty byli u okresního soudu jiní, ti, na které bylo stoprocentní spolehnutí.

Se sklenicemi v rukou se vrátila do pokoje. Theodora probralo chře­stění ledu z malátného polospánku.

„Jsi zlato,“ usmál se na ni zpod přivřených víček, jednou rukou se podrbal v rozkroku, zastrčil ochablý úd zpět do nohavice trenýrek a druhou rukou si od ní vzal sklenici. „Díky.“

Trochu upil, pak dvěma prsty vylovil jednu kostku ledu, ochladil si jí čelo, spánky, paže, hruď i vypouklé chlupaté břicho, s úlevou se znovu zpod přivřených víček usmál a pak držel zbytek ledové kostky v ruce nevěda, co s ní. Chvilku se zdálo, že ji chce hodit zpátky do sklenice, ale Mariana ho znala natolik dobře, aby věděla, že by nikdy nic takového neudělal. Natáhla k němu ruku.

„Ukaž,“ řekla, a když jí Theodor tající kostku ledu dal, udělala dva kroky, rozmáchla se a otevřenými dveřmi ji vyhodila ven. „Doufám, že tam zrovna nikdo nestojí… Poslyš, v kolik říkali, že přijdou?“

„Mezi čtvrtou a pátou,“ zvedl se a spustil nohy na zem. „Abych byl upřímný, zrovna dneska nemám na nikoho náladu. V takovémhle vedru se nedá přemýšlet, nedá se pořádně mluvit, protože se ti jazyk lepí na patro, a krom toho si nemohu udělat pohodlí a zůstat tak, jak jsem.“

„Možná, že by je to potěšilo,“ usmála se.

„Právě,“ řekl a zuby začal drtit kostku ledu, která mu vklouzla do pusy. „Tu radost jim neudělám… Víš, co říkával tvůj otec, ne? Nikdy se neobnažuj před svými kolegy.“

„Myslel to jinak, Theo.“

„Vím, jak to myslel,“ usmál se a zívl, div si nevykloubil sanici. „Budeš chtít s něčím pomoct?“

„Ne, teď ne, díky. Stačí, když se do toho pustím ve tři, to úplně stačí,“ řekla a podívala se na sloupkové hodiny, stojící na římse krbu. „Půjdu teď k sobě nahoru, ještě si musím něco projít.“

„Teď? V tomhle vedru?“ zeptal se nevěřícně. „Ty chceš v tomhle vedru pracovat? Zavaří se ti mozek.“

„Na něm už moc k zavaření nezbývá,“ usmála se, políbila Theodora na čelo a zamířila ke dveřím. „Kdybych se teď natáhla a usnula, tak se probudím ještě malátnější, než jsem.“

Opustila pokoj a pomalu stoupala po dřevěném schodišti se soustruženými sloupky o patro výš. Propínací šaty se jí začaly lepit na nahé tělo a Mariana na vteřinku zauvažovala, zda se nemá jít znovu osprchovat. Ale když si představila, že by musela opět šlapat po schodišti nahoru, protože sprcha v prvním poschodí nefungovala, a že by dřív, než by stanula na posledním schodě, byla znovu splavená jako myš, od svého nápadu upustila, a tak jako to udělal před chvílí Theodor, i ona vylovila ze sklenice kostku ledu a cestou do své pracovny si otírala spánky a krk.

Vzduch se ani nepohnul. Bylo nedělní poledne, přesně dvacet let poté, co přitáhli. Třiačtyřicetiletá ředitelka okresního muzea vzbuzovala stejnou důstojnost jako okresní soudce, rozvalující se o patro níž na gauči – to jest žádnou. Vědoma si skutečnosti, že nablízku není nikdo, kvůli komu by důstojnost vzbuzovat měla, že je v celém domě sama se svým manželem, před nímž nemá po osmnácti letech manželství potřebu cokoliv předstírat, což platilo, jak pevně doufala, i opačně, seděla bezostyšně rozvalená v křesle, s bosýma nohama, horkem poněkud nateklýma, nataženýma na velbloudím sedátku, s propínacími šaty do pasu rozepnutými a s hrudí zmáčenou tajícím ledem. Brýle, které si nasadila, ji klouzaly od kořene zpoceného nosu až ke špičce, každou chvilku je musela ukazovákem posunout zpátky a v duchu nadávala na optika v okresním městě, který nikdy nebyl schopen upravit obroučky tak, aby jí neklouzaly po nose anebo aby ji nožičky brýlí netlačily za ušima. V ruce držela koncept proslovu, který měla přednést koncem měsíce v okresním muzeu při zahájení výstavy fotografií Edouarda Resnaise, v druhé ruce držela proškrtaný, dvacet let starý strojopis, dvacet let staré úvodní slovo, které přednesl tehdejší ředitel muzea a které našla v archivu. Dvě stránky, naklepané na staré underwoodce, zažloutlé a se zohýbanými rohy, rukopisné poznámky psané inkoustem, který dávno vybledl a místy byl téměř k nepřečtení. Mariana nebyla schopna se soustředit na to, co četla a co se snažila rozluštit, ani na to, co sama předešlého večera napsala svým rázným rukopisem, jen jaksi překvapeně civěla na zažloutlé čtvrtky kancelářského papíru a ne­chtělo se jí věřit, že je to tak dávno, nechtělo se jí věřit, že těch dvacet let uběhlo jako voda a jen stopy, které po sobě v jejím životě oněch dvacet roků zanechalo, ji utvrzovaly, že tomu tak skutečně je, že zrovna před dvacíti roky, druhou srpnovou neděli, opouštěl Edouard Resnais někdejší studentku kunsthistorie s tím, že se příští neděli objeví, aniž tušil, že své slovo nedodrží.

Mariana dopila zbytek ledem zředěného ryzlinku a zavřela oči. Byla osmnáct let vdaná, svým způsobem byla šťastná a spokojená, ještě stále milovala svého muže a dva dospívající syny, kteří v tu horoucí srpnovou neděli byli bůhvíkde u vody, žila klidným, neuspěchaným provinčním životem, požívala se svým mužem jistou společenskou vážnost a úctu, ale nic víc než úctu, protože sice žila na vesnici, ale mezi sousedy žádné přátele neměla ani ona, ani Theodor, byly to jen velice zdvořilé vztahy, nic víc, nic míň, byly zrovna tak zdvořilé a chladné jako vztah s okresním prokurátorem, primářem okresní nemocnice, ředitelem gymnázia, ředitelem kulturního domu a s jinými jim podobnými lidmi, kteří sice dosáhli jisté společenské úrovně, ale nikdy nedosáhli toho, aby mezi nimi navzájem vzniklo opravdické přátelství, aby mezi nimi a jejich souputníky existovaly vztahy alespoň tak vřelé, jako jsou chladnoucí pláty kachlového sporáku. Jenomže, jak říkával její tatínek, nikdy se neobnažuj před svými kolegy. Věděl moc dobře, proč to říká, a otcové souputníků, na které si Mariana vzpomněla, radili patrně svým dětem totéž. Bývaly doby, kdy se k sobě lidé chovali otevřeněji, ale jen bůh ví, kde je těm dobám konec. Mariana neměla v podstatě nač si stěžovat, ale ta náhlá vzpomínka na dobu před dvacíti roky ji přivedla do prazvláštního stavu mysli, nemohla onu dobu nesrovnávat s tou dnešní, nevěděla, zda jí má být líto toho, co se tenkrát stalo, zda má želet života, který po rozchodu s Edouardem vedla, neboť želet takového života by bylo de facto rouháním. Málokdo z jejích bývalých přátel a kolegů mohl s čistým svědomím říct, že je šťasten a spokojen, ale přesto měla pocit, že mezi ní a Edouardem zůstala jistá nevyplněná mezera, otázky, na které už nikdo z nich neodpoví, pár nevyřčených vět, souvětí, nebo dokonce celých odstavců, které už nikdo z nich nahlas nevyřkne, neboť k mrtvým se mluví potichu a oni sami mlčí, jak jen mrtví mlčet mohou. Uvědomila si, že francouzský nápis na hrobce Resnaisů na Olšanském hřbitově, ono J’y suis et j’y reste, platí stejně jako slova Faustova, Es kann die Spur von meinen Erdentagen nicht in Äeonen untergehen, že Edouard Resnais zůstal na tomto světě ve vzpomínkách, které se čas od času vracejí a jimž se rozhodně nemínila vyhýbat a jakkoli je zahánět, právě naopak, ve chvílích, jako byla tato, kdy tělo bylo zmalátnělé vedrem a duše pomalu upadala do stavu občasné malomyslnosti, uchylovala se Mariana ke starým vzpomínkám jako žíznící k prameni chladné vody, čisté a neškodné, zato mysl osvěžující, uchylovala se k nim zrovna tak, jako se uchylovala ke vzpomínkám na doby, kdy začala chodit s Theodorem, kdy se s ním poprvé milovala, kdy ponejprv kojila prvorozeného syna a byla navýsost šťastná. Ten kus jejího života nebylo možno vymazat z paměti, nebylo možné jej jednoduše a prostě škrtnout, tak jako se ze slovníků a encyklopedií vyškrtají hesla a jména nepohodlných anebo těch, kteří takzvaně odpadli a zra­dili, byl to prostě kus života se vším všudy, s tím špatným i s tím dobrým, a jak tak Mariana uvažovala, vzpomněla si, kdy se prvně s Edou­ardem setkala, neboť právě v té chvíli, kdy ji oslovil, byla soustředěna na jednoho z těch, kteří zmizeli ze slovníků a jehož knihy, které tenkrát četla jako všichni ostatní, zmizely během necelého roku z knihoven. Znala Zbabělce, Lvíče, četla Legendu Emöke a chtěla jejich autora také jednou na vlastní oči vidět a slyšet, už si nedokázala přesně vzpomenout, kdy a kde to vlastně bylo, toho jara se konaly neoficiální přednášky na všech možných a nemožných místech, v aulách i posluchárnách téměř všech fakult, snad to bylo krátce poté, co prezident Novotný podal demisi, někdy koncem března… možná začátkem dubna, kdo by si to pamatoval přesně, dělo se toho tolik, že člověk s odstupem dvacíti roků ztratil přehled, nikoliv ovšem pocit.

„Kdybyste dovolila, protáhl bych se kolem vás,“ ozvalo se tehdy vedle ní, a když se otočila, spatřila mladého sympatického muže s foto­aparátem v ruce.

O krok ustoupila, přestože v tlačenici, která byla kolem, to šlo jen stěží, a dál poslouchala, zatímco se Edouard – tehdy ještě neznala jeho jméno – protlačil až dopředu, aby fotografoval řečníka.

Mariana se usmála. Uvědomila si, že to bylo poprvé a naposledy, co viděla Edouarda Resnaise fotografovat mužského, ještě ke všemu oblečeného a za řečnickým pulpitem. Zatímco si nemohla vzpomenout, o čem Josef Škvorecký tehdy mluvil, docela přesně si dokázala vybavit Edouarda, jak se před pódiem tiše a nenápadně pohybuje, aniž rozptyluje pozornost, jak se potom zase tlačí zpátky, a když byl u ní, pozorně si ji prohlédl a tiše jí sdělil, že na ni po přednášce počká. Viděla jej, jako by to bylo včera: stál u východu společně s Martinem Holanem, s jeho pozdější ženou, kterou znala z menzy, kouřil gauloisku a rozhodně se netvářil jako kluk, který ji chce prostě utrhnout, ba naopak, zdálo se, že na svůj slib pozapomněl a teprve, když ji viděl přicházet, povytáhl obočí a šel jí vstříc.

„Jednu skromnou otázku, slečno. Byla byste proti tomu, kdybych si vyfotografoval vaši hlavu?“ zeptal se. „Přesněji řečeno vaši tvář. Vypadáte totiž přesně jako Beatrice Buckstoneová, a jestli si myslíte, že si vymejšlím…“

„To si nemyslím. Znám ten obraz,“ řekla, pohodila hlavou a dlouhé plavé vlasy se jí svezly k jedné straně.

V té chvíli nevěděla, co je Edouard zač, ale bylo jí jasné, že to není nějaký tuctový fotograf, jakých se každý rok vyrojí celý houf, zvlášť když s pobaveným úsměvem odrecitoval dva první verše staré skotské písně, podle níž John Everett Millais svůj obraz pojmenoval.

Kupte si mé pěkné čerstvé sledě
po šesti pencích, čerstvé z moře.

Edouard Resnais nebyl první, kdo jí řekl, že se podobá plavovlasé dívce z Millaisova obrazu Čerství sledi, ale byl rozhodně první, kdo si pamatoval, jak se ona dívka ve skutečnosti jmenovala, kdo dokázal, jak se tehdy domnívala, když se s Edouardem blíž seznámila, pochopit stav její mysli. Studovala dějiny umění, už čtvrtý rok pobývala v Praze, ale cítila se po celou dobu izolovaná a opuštěná, a přestože měla dost přátel, onen pocit dívky z venkova, která si připadala i po čtyřech letech ve velkoměstě trochu nesvá, v ní prostě vězel a ona nebyla schopna se jej zbavit, aniž mohla onen pocit nějak přesněji a blíže definovat, aniž mohla říct, co vlastně cítí. Rok předtím, než se seznámila s Edouardem, se Leo Hais, zvláštní a podivínský malíř, který strávil později nějaký rok ve vězení za protisocialistické výroky a hanobení prezidenta, pokoušel Marianu namalovat tak, jak Beatrici Buckstoneovou namaloval Millais: s bradou podepřenou pěstí, s košíkem ryb u nohou, snivým pohledem upřeným kamsi do dálek. Ten obraz nestál za nic, ve srovnání s pozdějšími nonkonformními a zatracovanými díly Leo Haise zcela bezpečně, tenkrát jej přemaloval snad pětkrát a Mariana už si nedokázala vzpomenout, čí tvář nakonec sedící dívce namaloval místo její. Ale co nedokázal Leo Hais, dokázal Edouard Resnais, nikoliv na plátně, ale hrou světel a stínů na černobílé fotografii. Mariana se usmála a po­otevřela oči. Ještě ji mám schovanou, řekla si v duchu s Werichovým vodníkem Čochtanem, ale byla příliš zmožena vedrem, než aby se zvedla a šla tu starou fotografii hledat.

Tehdy se domluvili hned na příští den, aniž Mariana v té chvíli tušila, že se stane Edouardovou milenkou, aniž tušila, že díky němu pozná osobně spoustu lidí, o nichž do té doby jen slýchala. Seznámila se s Martinem Holanem, který tenkrát začínal jako filmový scenárista a zrovna mu vyšla první kniha, seznámila se se Zorou Olšovskou, jejíž obrazy po pár letech vystavovala v okresním muzeu, stejně jako obrazy Pepy Sekery, setkala se s šíleným básníkem Pavelkou, s černým Harrym Polívkou a spoustou dalších lidí, patřících do okruhu Edouardových přátel, do onoho prazvláštního světa lidí svobodného ducha, kteří jak se po invazi a v období normalizace ukázalo, zůstali sví a nenechali se jakkoliv zmanipulovat, byť za to někteří z nich později zaplatili ztrátou svobody. Ale onoho dne, kdy prvně přišla do Edouardova ateliéru, netušila ještě o světě, v němž se pohyboval, absolutně nic. Když ji fotografoval, natáčel jí hlavu a hledal ten nejvhodnější úhel, nejvhodnější světlo, docela nenuceně ji zpovídal, ale jak si později uvědomila, byl to výslech více než systematický, Edouard asi po třech měsících žertem řekl, že se tomu přiučil od vlastního otce, který byl v padesátých letech vystaven podobným systematickým výslechům, jejichž výsledkem byly nucené práce. Tehdy ale měla pocit, že jde o zcela nezávaznou konverzaci, jen aby nemlčeli. Edouard jí nabídl sklenku suchého martini s kouskem ledu a zelenou olivou, mačkal spoušť, přetáčel film a vy­zvídal, aniž si Mariana uvědomila, oč vlastně jde.

„No to se podívejme,“ řekl pobaveně, když z ní vytáhl, odkud pochází. „Příští tejden mám v okresním muzeu výstavu… Můžeš mi říct, jaký tam jsou lidi? Mám z toho trochu strach.“

„Strach?“ zeptala se. „Proč? Děláš, jako by tam u nás žili hotentoti…“

„No, hotentoti to asi nebudou, když dokázali zplodit takový krásný stvoření, jako jsi ty,“ řekl zamyšleně Edouard a vytáhl objemné desky, v nichž měl připraveno asi padesát fotografií. „Jenomže stačí, když jsou lidi docela obyčejně konzervativní. Už jsem takový zažil.“

Otevřel desky a kladl na podlahu jednu fotografii za druhou a Ma­riana jen překvapeně zírala na plejádu nahých dívek, které sice zaujímaly cudné pózy, ale byly tak, jak přišly na svět, i když jak si později uvědomila, takové označení neodpovídalo pravdě, neboť na svět přišly v podstatně jiné podobě, než jakou Edouardovy fotografie skýtaly.

„Tohle jsou výsledky mý houževnatý a neúnavný práce,“ pravil. „V Rokycanech řekli, že jsem prasák a výstavu po dvou dnech zakázali. Takže se nediv, že se vyptávám, jaký jsou tam u vás lidi. Tady v Praze se nad uměleckejma aktama nikdo nepozastavuje, ale venkov je ještě pořád strašně prudérní.“

„Znám ředitele okresního muzea a myslím, že asi ví, co dělá. Vždycky ví, co dělá,“ řekla Mariana. „Jestli ovšem ví, co chceš vlastně vystavovat.“

„Jasně, že to ví, neprodávám zajíce v pytli,“ prohlásil Edouard a usmál se. Zapálil si gauloisku a začal sbírat fotografie. „Tohle jsou samý pěkný kočky, ne žádný zajíci.“

Poté nalil Marianě další sklenku martini, usadil se do křesla a chvilku ji mlčky pozoroval.

„Počítám, že kdyby to bylo na tobě, tak to zatrhneš. Viděl jsem, jak ses tvářila, když jsem ty fotky rozkládal po zemi.“

„Jenom mě to překvapilo,“ řekla. „Včera jsem tě viděla, jak fotíš Škvoreckýho… neuvažovala jsem o tom, co vlastně fotografuješ, ale zatím jsem viděla jen hromadu aktů, nic jinýho… vím já, co si o tom mám myslet?“

„Zapomínáš, že před chvílí jsem fotil tvůj obličej. Nic víc, nic míň, jen tu tvou smutnou tvářičku,“ prohlásil a usmál se na ni.

„Tím vždycky začínáš?“

„Zpravidla,“ odpověděl, „protože když nenajdu nic ve tváři, nesnažím se hledat dál.“

Čekala, co se bude dít, ale nedělo se vůbec nic. Edouard jí třetí skleničku nenalil, jen jí sdělil, že má za hodinu nějaké jednání, a vyprovodil ji ke dveřím. Tečka, konec prvního dějství. Vážně nevěděla, co si o tom má myslet.

Asi po čtrnácti dnech se Edouard ozval a ukázal Marianě portréty, které nafotografoval. Zdálo se jí, že je na nich krásnější než ve skutečnosti, čekala, co jí Edouard navrhne, byla zvědavá, kdy vyrukuje s tím, že v její tváři něco našel a že chce hledat dál, aniž dokázala určit, co by tam asi tak najít mohl, a byla k vlastnímu překvapení poněkud zklamaná, když jí nenavrhl, aby mu stála nebo ležela modelem nahá. Jenomže Edouard Resnais měl starosti s výstavou a Mariana netušila, že jeho strategií není přímý útok, ale velmi pozvolný a nenápadný obchvat.

„Ráno odjíždím,“ řekl jí. „Napadlo mě, jestli bys nechtěla jet se mnou. Nikoho tam u vás v kraji neznám, takže bys mi mohla dělat společnost, co ty na to?“

Co já na to? Mariana se malátně zvedla, dopnula si propínací šaty, vzala prázdnou sklenici a sešla dolů do kuchyně, aby si udělala nové pití. Theodor na kanapi ztěžka oddychoval. Mariana odehnala několik vedrem znavených much, které mu lezly po břiše, podívala se na sloupkové hodiny na krbové římse a opět se vydala do své pracovny o patro výš. Z hromady papírů na stole vytáhla dvacet let starý výstřižek z okresních novin. Byla to její první otištěná recenze. Když ji před několika dny vyhledala ve svém archivu a přečetla, musela se smát, protože to, co napsala, nebyla vůbec pravda. Ovšem, chválila Edouardovo umění zvěčnit krásu ženského těla, ale její recenzi chyběla hloubka, chybělo tomu skutečně porozumění, a to jednoduše proto, že tehdy Edouarda Resnaise sotva znala, o minulosti jeho předků nevěděla nic, neznala jeho zlozvyky a libůstky, jeho životní postoje a názory, jeho životní styl. Bylo jí o dvacet let míň a o životě toho věděla žalostně málo. Vstřebávala do sebe atmosféru šálivé doby, jak ono památné jaro označil Edouard, snažila se vstřebat atmosféru dob předešlých a dávno minulých, a jako by toho nebylo dost, potýkala se s láskou, kterou aniž věděla proč, cítila k Edouardovi.

Mariana upila ze sklenice, opět dvěma prsty vylovila kostku ledu a chladila si čelo.

„Když jsem tuhle jel přes Dolánky,“ řekl jí Edouard ještě před zahájením výstavy, „všiml jsem si tam na kraji na kopečku takový krásný secesní vily. Nic bych neměl proti tomu, kdybych jednou takovouhle vilu vyženil.“

„Tu vilu navrhl Osvald Polívka,“ řekla Mariana. „V roce devatenácet čtyři… pokud bys ji chtěl vyženit, jistá možnost by tu byla.“

Překvapeně se na ni podíval.

„Co to je za nesmysl?“

„Nesmysl to není, ta vila je naše.“

„Hele, to se mi nějak nezdá…“

„Nám ta vila skutečně patří,“ trvala na svém Mariana. „Nechal si ji postavit pradědeček. Byl notářem.“

„Já neříkám, že ta vila není vaše, jenže s tím Osvaldem Polívkou se mi to nezdá,“ řekl Edouard s cigaretou připravenou k zapálení. „Znám skoro všechno, co se podle něj postavilo, nicméně pokud jde o mé tajné přání tu vilu vyženit, budu o tom teď přemejšlet víc než kdy předtím.“

O dva dny později jej zavedla do svého pokoje. Do téhož pokoje v prvním patře, kde nyní, sužována vedrem, seděla se sklenicí ryzlinku v ruce a snažila se systematicky třídit vzpomínky a vylučovat nepodstatné momenty, které se jí pletly do cesty. Počínala si, jako by měla ze všech těch vzpomínek uspořádat výstavu a měla k tomu jen omezený prostor. Ale přece jen to nebylo tak jednoduché, všechno souviselo se vším, a i když Edouardovu výstavu provázely kritické hlasy, i když se tehdy předseda okresního soudu a prokurátor a bývalý ředitel gymnázia a střední zdravotní školy rozčilovali a nabádali ředitele muzea, aby výstavu předčasně ukončil, nezměnilo to nic na dalším vývoji událostí, které Mariana v této chvíli považovala za důležitější, neboť se bezprostředně dotýkaly jí samotné. Musela se usmát, když si vzpomněla, že se s Edouardem poprvé milovali na gauči, na němž o patro níž nyní odpočíval její muž. I s ním se poprvé na tom gauči milovala. Byl to velice zvláštní pocit a za celou dobu manželství si tuhle drobnou shodu okolností neuvědomila, což bylo nejspíš tím, že v době, kdy začala chodit s Theodorem, už Edouarda nemilovala, a rozhodně – tím si byla naprosto jistá – na něj nemyslela ve chvílích, kdy byla s Theodorem. A pochybovala, že by na Edouarda, přestože jej znal, ve stejných chvílích myslel Theodor, takže tento problém pustila z hlavy a vzpomínala na den, kdy Edouard poprvé překročil práh jejich vily, kdy se rozhlížel kolem sebe a znalecky zkoumal dům kousek po kousku, aby konečně prohlásil, že to skutečně vypadá na dílo Osvalda Polívky.

„Až na to okolí,“ podotkl jaksi kousavě a Mariany se to trochu dotklo, protože přesně věděla, co má na mysli.

Zahrada kolem vily byla rozdělena na dvě třetiny, v té větší části byly tři štráfy brambor, květák, mrkev, cibule, v rohu stály králíkárny a prasečí chlívek, lidová venkovská architektura vedle jemné secesní vily, už tenkrát věděla, že je to příšerné, už tenkrát jí bylo jasné, že sem ty králíkárny a chlívek nepatří, že ta zahrada má být jeden velký ang­lický trávník, jaký tu kdysi býval. Kdysi. Jako malá holčička si tu zahradu dobře pamatovala.

„Nesmíš zapomínat,“ řekla Edouardovi, „že jsme venkované. Tatínek dělá v družstvu a maminka také. Oba dva měli příliš buržoazní původ, než aby mohli dál dělat to, co vystudovali, a byl zázrak, že nám z toho všeho, co jsme měli, nechali alespoň tuhletu vilu.“

Vedla Edouarda zahradou a rozhlížela se po záhonech mrkve.

„Naučili se jako správní jezeďáci myslet prakticky, takže jakýpak anglický trávník, když tu můžeme sklízet brambory.“

„Je to barbarství ducha,“ podotkl Edouard. „Osvald Polívka se musí obracet v hrobě a tvůj pradědeček nejspíš taky.“

„Pravděpodobně, ale já ze svých rodičů barbary ducha neudělala,“ řekla Mariana poněkud nedůtklivě a teprve hodně dlouho potom, když Edouarda důkladně poznala, a v následujících letech, kdy se vídali už jenom zřídka, pochopila, že on, i kdyby neměl co jíst, by nikdy nic takového neudělal, nikdy by nerozoral anglický trávník kvůli nějakým pitomým bramborám, nikdy by nevystavěl nemožně šišatý a nevzhledný prasečí chlívek pro nějakého nařvaného vepře, protože jeho smysl pro krásu a harmonii, jeho smysl pro rovnováhu a výtvarné vidění nemohlo pravděpodobně nic na světě změnit a vyšinout, nebylo nejspíš nic, co by z Edouarda Resnaise mohlo udělat barbara ducha, a v té chvíli si uvědomila, že svádět něco takového na dobu je krajně pošetilé a příliš pohodlné. Poznala ostatně Edouardova otce, který za války bojoval v britské armádě a po osmačtyřicátém strávil šest let v lágru na nucených pracích, aniž vyměnil onoho Resnaisovského ducha za českého ducha malosti, poníženosti a animální přizpůsobivosti. A tak ještě ten rok, co dostudovala, co začala chodit s Theodorem, přesvědčila otce, aby králíkárny a prasečí chlívek zlikvidoval, aby uvláčel, zválcoval a znovu osel brambořiště a uvedl zahradu do původního stavu. Navzdory naprosto nechápavým pohledům sousedů, kteří tento čin pokládali za vzpouru proti selskému rozumu a za výraz povýšenosti, otec s její pomocí zahradu zkultivoval a dovedl k bývalé kráse a o patnáct let později, když zemřel, opouštěl tento svět jako pětasedmdesátiletý, důstojnost vzbuzující vzdělaný muž, s rukama hladkýma a jemnýma, za jejichž nehty nebyla špína hnojiště a mazlavé hlíny a jehož duše k stáru nabyla kdysi ztracené rovnováhy a hrdosti, neboť z kolen, na něž byl v mládí sražen, k stáru dokázal opět vstát a chodit vzpřímeně.

Edouard Resnais přijížděl do secesní vily toho jara častokrát a Maria­na, když spolu objížděli na bicyklech krajinu, mu vyprávěla o svém dětství, o němž později často přemýšlela a kladla si otázku, jak je možné, že se svým bývalým spolužačkám tak vzdálila, přesněji řečeno, jak je možné, že myslí a uvažuje jinak, když přece na vesnici vyrůstala a do té doby, než odešla studovat do Prahy, žila úplně stejně jako ostatní; jak je možné, že se na své spolužáky a mládence z okolních vsí dívala jako na nemožné balvany, ačkoliv dost dlouho jiné než venkovské mládence neznala, a teprve později, když začali její vlastní synové chodit do školy, když začínali brát víc rozumu a ona společně s Theodorem, který byl rovněž rodilým venkovanem, je začali, jak se domnívali, zušlechťovat, když si s nimi začali povídat o věcech, na něž ve škole nebyl čas ani osnovy, si uvědomila, že přesně tohle – ačkoliv se z něj podle Edouarda stal na čas barbar ducha, což posléze odvolal – dělal její otec s ní a její sestrou, a to nikoliv proto, že by ze svých dcer chtěl mít něco extra, ale proto, aby z nich vychoval mladé ženy podle svých představ, mladé ženy druhé půle dvacátého století, což byla pravá příčina toho, že si po čtvrt století neměla krom obvyklých informací o počasí a místních událostech se svými vrstevnicemi co říct, neboť představy jejich otců byly v tomto punktu zcela odlišné, pokud by člověk byl ochoten připustit, že sousedé nějaké představy vůbec měli. Na vlastní uši se o tom přesvědčovala dost často, když chodila na rodičovské schůzky do školy. V té době čas od času mluvila s Edouardem, který se u nich stavoval pokaždé, když jel kolem na svou chalupu v horách. Mariana, která už byla ředitelkou okresního muzea, měla pocit, že se zahrabala, po několika letech už ani nevěděla, z čeho ten pocit vlastně pramenil, a když tak seděla se sklenicí, v níž už jen harašily zpola roztálé kostky ledu, musela se znovu bezděky usmát, neboť tu krizi tenkrát překonala, a bůhví, co by se stalo, kdyby se bývala odstěhovala do Prahy, jak měla v úmyslu.

„Nebuď blázen, Mariano,“ řekl jí Edouard jednoho nedělního podvečera, když společně s Theodorem seděli na zahradě se sklenkami v ru­kou. „V první řadě by byl nesmysl opustit kvůli nějakejm podivnejm chimérám tuhle nádhernou vilu, kterou jste dali jaksepatří do pořádku, a pak, co by tě asi tak v Praze čekalo za štěstí, prosím tě? Byla bys jedna z milionu, zapadla bys tam jako kámen do hromady štěrku a Theodor taky… Podívej, tady oba požíváte jistou úctu, i když je to provinční úcta, ale nešť, jste tu vážení občani, o kterejch se ví, že si zase tak moc s bolševikem nezadali. Jestli si myslíš, že bys v Praze měla víc přátel, že bys tam žila nějak víc, tak tě můžu vyvést z omylu, protože jak tě znám, připadala by sis tam daleko opuštěnější než tady. Tam bys ani se sousedama pořádně nepromluvila, tady s nima kdykoliv můžeš klábosit přes plot a v krámě, a i když si nevyměňujete žádný moudra, přeci jen komunikujete. Nehledě na to,“ pohodil Edouard s úsměvem hlavou a podíval se na Theodora, „tady víš, co je kdo zač a kdo podá hlášení pokaždý, když k vám přijedou nějaký známý z Rakouska nebo kde je máte.“

Edouard dopil sklenici, a když mu Theodor znovu dolil, zapálil si gauloisku a s jakousi nostalgií se podíval na Marianu.

„Můžu ti říct, že z těch všech kamarádů, co jsem jich měl, mi nakonec zbyl jeden jedinej, a to je Martin Holan, kterýho vidím tak jednou za půl roku. Takže buď ráda, že jsi, kde jsi.“

To se ví, že jsem ráda, že jsem, kde jsem, pomyslela si Mariana a otevřeným oknem pohlédla ven. Kolem žhnoucího slunce se začínal dělat slabý opar a stojatý vzduch se lehce pohnul, pokojem začal nepatrně, ale přece jen proudit vzduch a záclony, dosud zcela nehybné, se lehce zavlnily. Mariana uvažovala, zda si má dojít dolů pro další skleničku, ale nakonec od svého nápadu upustila, kolem půl páté měli přijít hosté a ona cítila, že jí v tom vedru stoupl alkohol trochu do hlavy, nijak moc, ale přece jen, protože žízeň zaháněla už od dopoledne. Postavila prázdnou sklenici vedle křesla, zkřížila ruce na prsou a opět zavřela oči. Ovládl ji zvláštní pocit, nedokázala jej nijak přesně definovat, nebyl to smutek nad ztraceným mládím, nebyl to smutek nad tím, jak dopadla, byl to pocit člověka, který sedí v místnosti plné stojatého vzduchu, člověka, který se ocitl na mrtvém bodě, přičemž rozhodně nemůže říct, že by onen bod byl nějak špatný, ba právě naopak, ale byl jistým způsobem zneklidňující, protože se zdálo, že je definitivní. Ano, to je ono, napadlo ji, je to definitivní, alespoň zdánlivě, protože ve skutečnosti nic definitivního krom smrti neexistuje, jak říkával Edouard. Člověk se někam žene, chce něčeho docílit, ať už v práci, nebo v rodině, ve stu­diích, snaží se překonávat překážky, snaží se přeskakovat klacky, které mu život a bližní házejí pod nohy, jde kupředu, jako jsem šla já, a najednou, nebo spíš postupně, začne dosahovat onoho kýženého bodu, dosáhne jej a nastane situace, že neví, co dál… Jako ředitel masokombinátu. Ten chlap Marianě nedávno sdělil, že se zastavil v růstu, protože má všechno, co si usmyslel mít. Novou vilu, která stála majlant, luxusní chalupu v horách, drahé auto, plachetnici, kotvící na nedalekém jezeře, synovi postavil dům, dceři jakbysmet a manželce koupil k naro­zeninám sportovní vůz. Teď nevěděl, co dál. Když mu Mariana poradila, ať si koupí nějaký obraz, a věděla o pár kouscích, které visely v jednom starožitnictví v krajském městě, ohrnul nos a prohlásil, že není blázen, aby vrážel prachy do nějakejch blbejch obrazů. Ovšem, ten se zastavil v růstu, pomyslela si, ale já snad, proboha, ne. Jenomže jsme s Theo­dorem udělali to, co dělá pravděpodobně většina lidí: zachovali jsme se jako dobyvatelé, jako válečníci, kteří po dosažení jisté pozice začnou kolem dobytého místa dělat okop a opevnění, postaví kolem dokola pevné bastiony proti případným vetřelcům a čekají, kdy přijde zvenčí útok. Útok na majetek, na postavení, útok nějakých nevyzrálých mladých žen, které budou chtít odvést naše syny, útok ambiciózních kolegů, kteří dostanou zálusk na naše místa, útok mefistofelů, kteří dostanou zálusk na naši duši, útok na naši dobrou pověst, protože sami předpokládáme, že dobrou pověstí oplýváme, útok na bod, jehož jsme dosáhli. Mariana si vzpomněla na dobu před dvacíti roky, na dobu, kdy uvažovala zcela jinak, i když nebyla schopna si vzpomenout, co vlastně tehdy od života čekala, vzpomněla si na Edouarda, jehož milovala, tak jako před ním milovala jiné a po něm už jen Theodora, vzpomněla si na léto, které se zapsalo do českých dějin stejně jako Lipany a Bílá hora, a úvahy o dosaženém a dávno mrtvém bodě zahnala kamsi do kouta své mysli, neboť nechtěla podobnými úvahami, jež beztak k ničemu nevedly, zneklidňovat svou duši.

Chodila s Edouardem asi dva měsíce, on měl spoustu práce, protože narychlo dopisoval diplomovou práci, fotografoval a žil, opravdově žil, tak jako člověk jeho ražení žít musí, s elegancí a rozšafně, neboť jinak by to nebyl on, a Mariana měla pocit, že konečně našla někoho, s kým si skutečně rozumí, že konečně poznala člověka, s nímž by vydržela celý život, protože tehdy ještě nevěděla o nestálosti Edouardova srdce a do jisté míry zaslepena láskou chápala, protože jich asi pět poznala, proč Edouard opustil dívky, s nimiž chodil před ní. Nežárlila na ně, dokonce byla hrdá, neboť jak se tehdy domnívala, nebyly Edouarda hodny. Ten výraz z červené knihovny jí po letech připadal příšerný a sama sobě se divila, že jej vůbec, byť v duchu, použila, a přestože se doslechla, že Edouard Resnais je pěkný sukničkář, jaksi tomu nechtěla uvěřit. Jednou, když seděli v kterési vinárně, objevili se tam dva profesoři z fil­mové fakulty, a protože jinde nebylo volno, přisedli si k nim. Chvilku si oba dva Marianu prohlíželi a ona si prohlížela je, prvně v životě viděla profesory, přesněji řečeno docenty přednášející dramaturgii a vyučující scenáristiku. Mnozí tvrdili, a ona sama neměla nejmenší důvod o tom pochybovat, že se z jejich ročníků vylíhla řada mladých filmařů, která předčila úrodu posledních dvaceti let. Teprve po chvíli se jeden z nich obrátil k Edouardovi.

„Už dlouho pozoruju, že si umíte velice dobře vybírat,“ řekl. „A uva­žuju, čím to asi bude. Nejspíš těmi vašimi francouzskými předky.“

„Máte snad něco proti Francouzům?“ zeptal se Edouard.

„Naopak, mám je velice rád. A můžu vám říct, že kdybych chtěl žít někde jinde než v Čechách, tak by to bylo právě ve Francii,“ prohlásil docent Kundera a obrátil se k Marianě. „Pokud vám mohu radit, dejte si na toho mladého muže pozor, má příliš široké srdce, než abyste v něm zůstala sama.“

Edouard si zapálil gauloisku a pobaveně se na Kunderu podíval.

„Zdá se, že závidíte, pane docente.“

„Ale kde, to byl jen žert.“

„Já jeden váš Žert viděl,“ usmál se Edouard. „Předevčírem v kině. A byl rozhodně lepší než ten, který jste předvedl teď.“

O patnáct let později si Mariana koupila publikaci o českých režisérech sedmdesátých let, kterou vydal Filmový ústav, a když v ní listovala, zjistila, že o onom filmu, který podle Kunderovy předlohy natočil Jaromil Jireš, tam není ani zmínka. A nejen o něm. Chyběla i jiná díla a Kunderovy knihy spolu s knihami dalších autorů zmizely z knihoven, jako by nikdy neexistovaly.

„To máš jako na různejch tiskopisech,“ řekl jí tehdy Edouard, když se po dlouhé době setkali. „Nehodící se škrtněte. Je to velice jednoduchý a nesnaž se mi namluvit, že ve výtvarným umění se to neděje, stačí vzpomenout na Mikuláše Medka a jiný malíře, který se nehoděj do krámu. Děje se to všude, Mariano. Když jsem byl malej, tak jsme si museli z učebnice vytrhnout dva listy, kde se psalo o Slánským. Ne, že bych ho litoval, chraň bůh, kvůli podobnejm hajzlům jsem šest let neviděl svýho otce, a tím, že Slánskýho v třiašedesátým rehabilitovali, jen potvrdili, že se hlásej k tomu svinstvu, co dělal.“

Mariana na chvilku pootevřela oči a zadívala se na slunce, zahalené do oparu. Uvažovala, kolik bílých míst před lety vzniklo, aby se v osma­šedesátém opět začala zaplňovat, kolik zaplněných míst se později opět vyprázdnilo a kolik lidí přestalo existovat v období normalizace, kolik času muselo uplynout, aby se o některých z nich začalo znovu a veřejně mluvit, uvažovala, jak dlouho trvalo, než se o spoustě věcí mohlo začít bez obav psát, a proč vůbec se o nich dlouhé roky muselo jen s obavami mlčet, proč osvícený car s rudými fleky na hlavě mohl usednout na trůn v Kremlu až teď, a ne o dvacet let dřív. Ale protože nenacházela na své otázky uspokojivou odpověď, vrátila se zpět k Edouardovi, neboť to byl právě on a nikdo jiný, kdo měl toho nedělního odpoledne hlavní slovo, komu byla rozhodnuta věnovat nedělní siestu, ale ať dělala, co dělala, jejich vztah souvisel s dobou a ona nebyla schopna ji prostě a jedno­duše pominout, vygumovat vše, co bylo kolem, a ponechat si jen Edouar­dův obraz, trčící poněkud nepřirozeně nad holou zemí jako celník Rousseau na svém autoportrétu. Vzpomněla si, jak jednou koncem června, když za ní přijel, seděl Edouard na terase společně s jejím otcem, který podřimoval. Edouard držel v ruce Zemědělské noviny, jež otec jako spořádaný jezeďák odebíral. Seděl, v koutku pusy gauloisku, a soustředěně četl. Pomalu k němu přistoupila, políbila jej do vlasů a pak se usadila do posledního volného křesla, jehož rákosová výplň byla popraskaná a při dosednutí vydávala přidušeně skřípavý zvuk.

„Co to čtete, princi?“ zeptala se.

Odvrátil oči od novin, vyndal cigaretu z pusy a povytáhl obočí.

„Slova, slova slova… Jsou jich dva tisíce.“

Znovu upřel pohled do novin a dál soustředěně četl, zatímco její otec dál klidně podřimoval s rukama, tehdy ještě plnýma mozolů a špí­ny za nehty, složenýma v klíně. Teď Mariana zaujímala téměř stejnou pózu. Zhluboka vydechla, a aniž otevřela oči, přesněji řečeno právě proto, že je neotevřela, viděla proti slunci svá vlastní víčka, rudá a žil­kovaná, viděla alespoň část sebe samé zvnitřku a uvědomila si, že tenkrát před dvacíti roky zažila kus něčeho, co se sice dá vysvětlit historicky, politicky a ideologicky a bůhvíjak ještě, ale že onen pocit, který jí zůstal v srdci, to, co ji zasáhlo na prahu dospělosti, se prostě popsat nedá. Nebyla dost stará, aby beze zbytku chápala smysl toho, co se dělo, nebyla dost průbojná a horkokrevná, aby se stačila do čehokoliv namočit, byla příliš plna lásky a živočišného pudu, když láska koncem léta vychladla, aniž po ní zůstala hořká příchuť, neboť ta zůstala po něčem docela jiném; zbyl pouze živočišný pud, nikoliv jen touha se­xuální, ale touha přivést na svět pár potomků a přání vychovat z nich, pokud to bude vůbec v lidských silách, slušné jedince, kteří budou patřit k nové, a jak doufala, snad lepší generaci. Vůbec nepřemýšlela, že by se mohla znovu zamilovat, neuvažovala jako zhrzená milenka, odhodlaná strávit zbytek života v klášteře, ale ani nebyla rozhodnutá najít místo jedné ztracené lásky okamžitě jinou a lepší, prostě si s tím nelámala hlavu a samotnou ji překvapilo, když si uvědomila, že k Theo­dorovi, jehož znala od školních let a který byl o pět let starší, cítí totéž, co cítila k Edouardovi, ba dokonce víc, neboť o něm také víc věděla. Byl to zdravý venkovský chlap, na němž studium v Praze nezanechalo krom vzdělání žádné stopy, a když ho pár neděl před svatbou seznámila s Edouardem, byla hrdá, že mu jej může představit, nikoliv snad proto, že by se vychloubala, že našla chlapa lepšího a spolehlivějšího, než byl Edouard, ale prostě proto, že byla na Theodora skutečně pyšná.

„Tohle je mužskej, kterej ti poskytne to, co bych ti já nikdy poskytnout nemohl, protože jsem vlastně sobec,“ prohlásil tenkrát Edouard. „Nejde o peníze, nejde o postavení a nějakou společenskou úroveň, což je v dnešní době dost pochybná věc, ale o zázemí. Vypadá klidně a vy­rovnaně a na to, že je soudcem, docela slušně. Hlavně, aby zůstal čistej, to je dneska to nejtěžší.“

Místností začalo proudit víc vzduchu, a jak se Mariana dívala skrz zavřená víčka, jejich rudá barva se změnila v tmavě fialovou, a když otevřela oči, zjistila, že slunce zakryl malý mrak, orámovaný zlatou konturou. Věděla, že bude muset vstát, že se bude muset znovu osprchovat a převléknout, že bude muset připravit něco k jídlu, ale nechtělo se jí nic dělat, ještě ne, ještě nebyla u konce, u konce, jímž celé to vzpomínání začalo, u té druhé srpnové neděle přesně před dvacíti roky, kdy mluvila naposledy s Edouardem jako se svým milencem, kdy nevnímala, tak jako její sousedé, co se děje v bezprostřední blízkosti, nevnímala žně, které byly v plném proudu, ani nevnímala to, co se děje za humny vesnice, za humny kraje, za humny státu, tu srpnovou neděli ji vůbec nezajímalo, že v Komárně jednal Dubček s Kadárem o narůstání kontrarevolučního nebezpečí, jak uvádějí historické prameny, zajímal ji pouze Edouard Resnais, ale už ne jeho varovná tvrzení, že tohle všechno špatně skončí. Když navečer odjížděl, slíbil, že přijede příští neděli, aniž kdo z nich tušil, že příští neděli nejen oni dva, ale i jiní milenci budou mít docela jinačí starosti, že uprostřed týdne vstoupí do země vojska pěti spřátelených států, aby zabránila, čemu zabránit chtěla, že se místo Edouarda objeví o deset dní později bílá obálka s lakonickým sdělením: Horké a krátké melancholické léto je nenávratně v hajzlu. Edouard.

Mariana nasála nosem horký vzduch a zívla. Ještě měla ten dopis schovaný a často přemýšlela, jak by se asi její vztah s Edouardem vyvíjel, nebýt bratrské pomoci spojenců, onoho barbarského činu těch, kteří posledních dvacet let destruovali české duše, a pokaždé, čím víc se o Edouardovi od přátel a známých dovídala, čím déle sledovala jeho životní pouť, dospěla k jednoznačnému závěru: ono sdělení, narychlo naškrábané na dopisní papír s černě vytištěnou adresou, by přišlo dříve či později v jiné podobě, nejspíš tváří v tvář, ale dostavilo by se, a Mariana si uvědomila, že jakkoliv se to zdá podivné, přišel onen dopis v pravý čas a v pravou chvíli, jako by si byl Edouard vědom toho, že plavovlasá dívka, podobná Beatrici Buckstoneové, nebude mít právě teď a právě kvůli němu čas ronit slzy.

Bylo za pět minut tři. Od východu vál slabý vítr, slunce zahalily další mraky, které se pohybovaly vysoko na nebi kupodivu velice rychle, odkudsi odvedle, aniž dokázala zjistit, od které chalupy, bylo slyšet cirkulárku, jejíž ječivý zvuk prořízl nedělní klid, a na schodech do patra se ozvaly kroky. O chvíli později se otevřely dveře a na prahu Marianiny pracovny se objevil Theodor. Byl bos a jenom v plandavých trenýrkách.

„Uff,“ vzdychl zhluboka a ospalýma očima se nepřítomně díval na svou ženu. Tvář měl zmuchlanou od záhybů polštáře, od epinglu, jímž byl potažen gauč, měl na levé paži a levém stehně vytlačený vzorek a řídké vlasy mu trčely na všechny strany. „To je pěkně pitomý nápad, řezat v neděli odpoledne dříví. Děsně jsem se lekl. Probudilo mě to.“

„Mě taky,“ řekla Mariana, zvedla se, přistoupila k Theodorovi a po­líbila jej na zpocené čelo. „Jdi se osprchovat, ať se probereš.“

„A co ty?“ zeptal se sklesle. Bylo na něm vidět, že by nejradši zůstal stát tam, kde je, a pokračoval vstoje v přetrženém spánku.

„Zatím dole trochu poklidím. Jdi, studená voda ti udělá dobře.“

Přikývl, pokusil se o úsměv, lehce ji pohladil po odhalené hrudi a s ne­výslovně smutným výrazem probuzeného spáče sešel opět dolů a zmizel v koupelně. Mariana si dopnula horní půlku šatů a s jistou nelibostí se podívala k otevřenému oknu, jímž do pokoje pronikal jekot cirkulárky, který ji probudil stejně jako Theodora, nikoliv však ze sna, ale ze vzpomínek, pomalu blednoucích a ztrácejících přesné kontury, tak jako je ztrácela plechová střecha protějšího domu ve chvění horkého vzduchu, mísily se jedna s druhou a obraz Edouarda Resnaise, od jehož smrti uplynul víc než rok, vystupoval v těch vzpomínkách do popředí sice zřetelně, ale značně útržkovitě, jako torzo mozaiky anebo fragmenty vitráže, rozstřílené prakem, obraz, který zůstal vězet někde v zákoutí srdce a čas na něm pracoval stejně nemilosrdně jako na plátnech starých mistrů.

Horké a krátké melancholické léto je nenávratně v hajzlu, řekla si posmutněle, ale pak pohodila hlavou, žluté vlasy, už dávno ostříhané nakrátko, se zavlnily jako zrající obilí a Mariana zamířila dolů, aby uklidila, aby se osprchovala a připravila jako správná hostitelka dřív, než návštěva dorazí, něco k snědku.

Vzduch se pohnul. Bylo nedělní odpoledne, přesně dvacet let poté, co přitáhli. Od východu už nějakou dobu vál čerstvý vítr. Čas na vzpomínání vypršel, bylo třeba jít dál, pohnout se z onoho mrtvého bodu, najít další cíl cesty a pak další a další, aby se člověk náhodou nezastavil v růstu.

Dvacátá noc,
jednadvacáté ráno

Ležel na zádech na pryčně a díval se do stropu. Neviděl nic než špinavě bílou omítku, na níž se mu předešlé noci jako zázrak zjevila Marie. Měla na sobě modré roucho s rudou podšívkou a přes hlavu sněhobílou loktuši. Špičkou jazyka olizovala lepidlo na pruhu poštovních známek a s poťouchlým výrazem se dívala Šimonovi rovnou do očí. Ten přelud trval sotva deset vteřin a Šimon si uvědomil, že vlastně neví, jak Marie na celou tu věc reagovala a jestli se o ní vůbec kdy dozvěděla. Byl přesvědčen, že by se určitě smála jako pominutá, jenomže na tom, jak celá věc dopadla, nebylo nic k smíchu. Šimon nechtěl Marii do ničeho zatahovat, pro dívku z malého města by to byla ostuda jako hrom, nicméně doufal, že se alespoň dozví, kde a na jak dlouho skončil, a že mu třeba napíše. Tvrdila přece, že ho miluje. Nebo že by to říkala jen tak?

Ležel na zádech a čekal, zda se mu znovu zjeví, tak jako se mu zjevovala v kasárnách za temných nocí předtím, než se to stalo. Dole pod okny bylo slyšet, jak se střídají stráže, okované boty křupaly na cestě vedoucí ke strážnici a kdesi za zdmi vojenské věznice byl slyšet štěkot civilních voříšků. Šimon se zhluboka nadechl. Ještě jedenáct měsíců a deset dní. Jeho spoluvězeň spokojeně oddychoval; měl to za pár, po třinácti měsících se vrátí ke své posádce, odkroutí si zbytek vojny a pak ho čeká civil, svoboda, kamarádi a ženské, o kterých dokázal vyprávět neuvěřitelné historky. Laco byl neskutečný lhář, stejně jako většina těch, s nimiž se Šimon na vojně setkal. Kolik nejfantastičtějších příběhů slyšel, když lehával v noci na kavalci v kasárnách a poslouchal vyprávění svých druhů, se snad ani nedá spočítat. Jeho kolegové se s ohle­dem na šarže a délku služby předháněli a vymýšleli si ty nejneuvěřitelnější příhody, jež se ženskými všeho druhu zažili. Vyprávěli si o sexuál­ních praktikách indických, japonských a tatarských, které vyzkoušeli, a Šimon jen mlčky poslouchal, protože byl panic, a potíže, jež s tím měl, mu nedovolovaly vychutnat všechny ty nesmysly, jimiž noční kasárenskou světnici vojsko zaplňovalo. A jak tak lehával a myslel na Marii, jejíž obraz se mu tu a tam objevil na stropě, aniž byl spatřen jinými, ani ve snu by jej nenapadlo, že se naplní slova Vergiliova. Krutá jsi lásko, kam až doženeš smrtelná srdce! Vojenský soud mu to ovšem názorně předvedl. Dvanáct měsíců hezky natvrdo. Kdyby Marie věděla, že to všechno bylo jen a jen kvůli ní, už by mu poslala do vězení buchty a pilník. Jenže, říkal si Šimon, ona to asi neví. Anebo to ví a je jí to docela jedno. Bodejť, že to ví, Egon jí to určitě řekl, Egon je kamarád. I když na druhé straně je tu otázka, jak by jí to řekl, jak by jí celou věc vysvětlil, jak by jí vysvětlil, že o Šimonových trampotách, které jsou spojeny přímo s Marií, ví? Kdepak, napadlo Šimona, Egon je sice sukničkář, ale gentleman. Proto musí mlčet, neboť on by se nikdy cti mladé dámy nedotkl. Ostatní klidně, ale nikoli Egon. Takže jednoduše a prostě, Marie asi nic neví.

V té chvíli se mu znovu zjevila. Zase jako panenka Maria. Šimon vzdychl. Panebože, zač mě trestáš, to ti nestačí ten rok, co jsem dostal, to se mi musí Marie zjevovat zrovna takhle? Když se mi zjevovala v kasárnách, měla na sobě džíny a triko bez rukávů, někdy byla jen v průhledné noční košilce, tak co má, u všech ďasů, znamenat tohle?! Má to bejt Tvoje pomsta, že jsem se chtěl svýho panictví zbavit s křes­ťankou? Jenže jakápak je tohle křesťanka, vždyť panenka Maria byla Židovka. Krásná. Moc krásná, říkal si Šimon a napadlo jej, jestli mu tím Hospodin nechce něco naznačit. Jenže zrovna v té chvíli Marie špičkou jazyka zase olízla lepidlo na pruhu poštovních známek, pak si ten proužek omotala kolem malíku a vztyčený jej ukázala Šimonovi.

„To snad ne, krucinál!“ vykřikl Šimon a Laco na dolní pryčně se probudil.

„Čo reveš, kurva?! Spi!“ zahučel, převalil se na druhý bok a hned zase usnul.

Obraz Marie v kanonickém rouchu zmizel a Šimon hluboce vzdychl. To výsměšné gesto, které mu předvedla, jej dopálilo. Kvůli ní bude trčet rok v base. Ó, by byl zahynul ten den, v němž jsem ji potkal, parafrázoval v duchu nešťastníka Joba, ó, by noc tu mrákota byla opanovala a nebyla připojena ke dnům roku… Měl radši poslechnout Egona, když mu říkal, že Marie je tak trochu potvora, měl se držet dědečkových rad, aby si nikdy nic nezačínal s křesťankami, protože to nikdy nemůže dělat dobrotu. Ale sám bůh ví, jak to vlastně začalo, a kdoví, jestli si něco nezačala ona s ním. V té chvíli ho přece ani na chvíli nenapadlo, že by se měl s nějakou ženskou bavit, přišel ke Králi patagonskému s Egonem a jediné, co ho zajímalo, byl biliár.

„Řekl bych, že ti to už leze na mozek,“ řekl mu Egon mezi dvěma karamboly. Křídoval pomalu a důkladně tágo a rozhlížel se po poloprázdné restauraci.

„Možná že jo, ale co naděláš? Víš, že tady v tý díře se holky s vojá­kama moc nebavěj.“

„Jak která. A jak s kterým,“ pravil Egon a zahrál tercii. Od svých pěti let držel denně tágo v ruce. Kulečníkový stůl byl jediným kusem solidního nábytku, který jeho předkům zbyl. Egon se vypracoval na kavárenského povaleče a bonvivána, jenž pouze nešťastnou shodou okolností musel narukovat do armády. „Nesmíš bejt takovej defétista, kamaráde, musíš doufat, že potkáš nějakou silomrdnou samaritánku, která tě potěší jak na duši, tak na těle.“

„Trhni si nohou,“ řekl Šimon, který nehledal jenom sex, ale toužil po skutečném milostném vztahu. „Já nemůžu na ženskou vlítnout, když k ní nic necejtím, nejsem žádnej plemennej ani jinej bejk. Prostě se potřebuju zamilovat.“

Šimon se převrátil na pryčně a vzdychl. Vlastně za všechno může otec, napadlo jej.

„Nikdy nespi se ženskou, ke které nic necítíš,“ říkal mu při osmnáctých narozeninách. „Není to k ničemu, jen výměna šťáv, celkem nezáživný fyziologický proces a konec. Spojení dvou lidí, to musí být jako spojení nebe a země, duše se spojí s duší a tělo s tělem, to měj na paměti, synu.“

Kdopak by si dovolil o takových slovech pochybovat? Otec je jednou otec. Ale proč jsem, u všech ďasů, nedal taky trochu na strýčka Jákoba, napadlo Šimona. Ten měl ženských tucty a nedělal z toho problémy. Jednou se ho Šimon ptal, jak to vlastně jde dohromady s tím, co říká tatínek, a strýc Jákob se jen smál.

„Jde to dohromady náramně dobře,“ povídal, „já k těm všem ženským, co s nimi spím, cítím velmi silný vztah, chlapče, má duše se spojuje s jejich dušemi a mé tělo s jejich těly, a tak dochází vlastně k propo­jení všech se všemi.“

„A co na to teta Róza?“ zeptal se Šimon. „A co na to bratránek Josef a Daniel?“

Strýček Jákob jen pokrčil rameny.

„Tetička Róza je staromódní, jako byla staromódní její matka a její babička, bůh je navěky opatruj,“ pravil a koutkem oka pohlédl k nebi. „A co se týče mých synů, ti to pochopí, až jim bude padesát. Teď jen tu a tam utrousí, že jsem kurevník. Ale řekni, Šimone, jakýpak kurevník? Copak já musím svým láskám platit? Nikdy! A navíc, kde bych na to asi bral? Jsem snad nějaký Rothschild?“

Šimona napadlo, že o tom, co se přihodilo, musí strýčku Jákobovi napsat. Doma nikdo nevěděl, co bylo pravou příčinou jeho uvěznění, nesměl o tom psát, prý z důvodu utajení; doma dokonce nikdo nevěděl, že sedí ve vojenském vězení, protože z důvodů utajení se o tom nesměl ani slovem zmínit. To až o pár dní později napsal Egon. Znal Šimonovy rodiče a věděl, že by měli starost, kdyby nedostali dopis.

Egon. Jak tak stál tehdy večer s tágem v ruce, rozhlížel se po restauraci U krále patagonského a mhouřil jedno oko.

„Pudovej přetlak je hrozná věc, s tím zásady tvýho drahýho otce nic nezmůžou, Šimone. Krom toho, zamilovat se je snadnější, než si myslíš. Koukej támhle.“

Otočil se a tenkým koncem tága ukázal na dvě dívky sedící v rohu. Šimon pohlédl tím směrem a chvíli nehnutě zíral na jednu z nich. Zlatavé vlasy až na ramena, jemný obličej, ve tváři nevinnost. Hotová světice. Upíjela brčkem limonádu a cudně klopila oči. Vedle ní seděla černovláska, se silnými vlasy, připomínajícími koňské žíně. Pod velikým nosem měla tmavý proužek chmýří a oči jako uhle. Ramena měla široká jako zápasník a ruce jako kovář.

„Zamilovat se není žádnej problém,“ pravil Egon. „Hilda je romantická duše, ta nevleze do postele s kdekým. Vsaď se, že když ji pozveš na rande, neodmítne.“

„A co ty?“ zeptal se Šimon.

„Já pozvu Marii. Je to sice taková potvora, ale co naděláš.“

V klidu dohráli partii a pak si k těm dvěma přisedli. Egona obě dvě znaly a on jim představil Šimona. Dali se do řeči, a než si Šimon uvědomil, co dělá, pozval Marii na schůzku. Egon vypadal dočista překvapeně a z toho překvapení pozval na schůzku Hildu.

Šimon se znovu převalil na pryčně. Kdovíjak by se věci vyvíjely, kdybych tehdy pozval na rande Hildu, pomyslel si. Možná by mě ani nenapadlo se s ní vyspat, možná bych vůbec po jejím hranatém a sval­natém těle nezatoužil, nenastaly by problémy a já bych teď neležel tady. Jenže jsem si vybral Marii, protože Marie byla jako obrázek.

Večer seděli před barákem v kasárnách a kouřili. Egon si balil další cigaretu, a když olízl papírek a cigaretu zalepil, starostlivě se podíval na Šimona.

„Mně je to jedno. Mně je to fakticky jedno, ale měls na rande pozvat Hildu.“

„Vypadá jak řeckořímskej zápasník,“ namítl Šimon.

„Jenom vypadá. Je to čistá duše. Marie ti dá zabrat.“

„Závidíš, protože je hezčí,“ pravil Šimon. „Jenže ona má v očích něco, co ty tam nejsi schopnej vidět: oddanost a pokoru. Zato Hildě kouká z každýho oka dvojitej nelson.“

„Je to tvoje volba, ale že bych ti záviděl…“ Egon se široce usmál a po­díval se na Šimona. „Není co, kamaráde. Krom toho, i kdyby bylo co, nezáviděl bych ti, protože já bych ti přál krásnou ženskou, přál bych ti hromadu prachů, přál bych ti, abys už byl z vojny, abys vypadl z týhle podělaný země do Ameriky nebo do Izraele… a taky bych ti přál, abysme byli mišpoche.“

„My dva? To by sis musel vzít mou sestru Hanu.“

„Jo, to bych musel,“ vzdychl Egon. „A ona by si musela vzít mě. Ale to by pro tebe neudělala, že ne?“

„Ne, to by neudělala,“ přisvědčil Šimon. „Možná, kdybysme neměli strejčka Jákoba, možná, kdybys nelítal za ženskejma jako on, možná, kdyby se nešuškalo, že jsi našemu strejčkovi Jákobovi nějak moc podobnej… jenže naše Hana je staromódní jako naše matka a babička, bůh je opatruj. Jedině, že by Marie měla sestru.“

„Blázníš? Čeká tě teprve první rande a ty už přemejšlíš, že by sis ji vzal, nebo co?“ zděsil se Egon.

„Jo.“

„Pane na nebi! Škoda, že není nějaká modlitba za totální blbce! Vzpamatuj se, člověče, co by tomu řekli doma?“

Šimon se vzpamatovat nechtěl. Od té chvíle, kdy se s Marií rozloučil, cítil její vůni, cítil stisk její štíhlé a pevné ruky, slyšel její sametový hlas. Jaképak vzpamatovávání, kčertu! Zamilovat se není žádný problém, jak říkal Egon. Kamarád Egon. Nebýt jeho, nikdy bych se neodvážil přisednout k cizímu stolu, nikdy bych se neodvážil sám Marii oslovit. Nebýt Egona… Ano, nebýt Egona, neležel bych teď na pryčně a Laco pode mnou by ze sna nefuněl. Jenže Egon za to, co se stalo, přece nemůže. Byl to jen docela obyčejný fyziologický proces, nic víc. Z hlediska lékařského to byl opravdu obyčejný fyziologický proces. Šimon se tím u soudu hájil, ale nebylo to nic platné, dívali se na to docela jinak, z hlediska trestně právního to byl § 103 trestního zákona. Dvanáct měsíců nepodmíněně. Rok života za takovou prkotinu. I když to zase taková prkotina nebyla, pomyslel si Šimon, to, k čemu došlo, mi pozvedlo pochroumané sebevědomí. Nebýt toho, nebyl bych sice ve vězení, ale měl bych deprese. Tak co je vlastně lepší? Každopádně, až se tohle dozví strýček Jákob, smíchy se zadusí, protože strýček Jákob, člověk znalý světa a ženských, člověk znalý všech lidských problémů i problémů tety Rózy, pochopí tu nesmírnou ironii osudu, který si s jeho synovcem Šimonem Gutmannem moc pěkně zahrál.

„Jak jsi s ní daleko?“ zeptal se Egon o pár týdnů později, když spolu seděli ve strážním domku u muničního skladu. Do té doby se nijak moc nevyptával. Byl diskrétní a čekal, jestli Šimon začne mluvit o Marii sám. Ale už to trvalo nějak dlouho a Egona přemohla zvědavost. S Hildou si to zařídil náramně dobře. Chodil s ní na fotbal a na pivo. Víc po něm nechtěla a on od ní také ne. Bylo to velmi zvláštní duchovní spříznění. Hildě ani nevadilo, když si vyšlápl s jinou. Ona potřebovala Egona pouze proto, aby vedle něj mohla na fotbalovém stadionu řvát, a když padla branka, radostně do něj bušit pěstí. To byl její vrcholný projev něhy. On ji na oplátku učil kulečník.

Šimon jen zhluboka vzdychl. Tehdy bylo jaro. Pupence se nalévaly. Včely začaly poletovat po kvetoucích lukách. Den předtím, než se jej Egon zeptal na Marii, s ní strávil od rána do večera. Byli na procházce kolem řeky, potom zašli na oběd do hostince U Krále patagonského, znovu se procházeli, potom šli do biografu. Když vyšli z kina, nebe bylo plné hvězd a vál teplý vítr. Zašli do parku na druhém konci města. Šimon svíral dívku svého srdce v náručí, hladil její plná ňadra, líbal ji a šeptal do ucha vyznání lásky. Marie se jeho dotekům nebránila, ba naopak, zdálo se, že horečně čeká, až Šimon zajde trochu dál než posledně. Jejich známost trvala skoro dva měsíce a doposud se nedostali než k rozepnuté blůzce, pod níž bylo pevné Mariino poprsí, jež s ohle­dem na jejích dvacet let ještě nestačilo ztěžknout a začít pomalou, leč nezadržitelnou pouť směrem ke klínu, marně čekajícímu na stejně laskavé pohlazení, jakého se dostalo jejím ňadrům. Na druhé straně si Marie cenila Šimonovy zdrženlivosti, což mu sdělila po třetí schůzce (a proto si s ním ujednala čtvrtou), neboť doposud každý mladý muž, nezřídka šlo o vojáky z místní posádky, s nímž se ocitla v měsíční samotě březového nebo urnového háje, jal se dobývat její mons veneris, zatímco Šimon Gutmann si vystačil se žmouláním ruky a trvalo dobrý měsíc, než jeho prsty ponejprv třaslavě a neobratně počaly zápolit s knoflíčky na blůze.

„Nechce ti dát?“ vyzvídal Egon.

Šimon zavrtěl hlavou, zhluboka vydechl, podíval se na hodinky a vstal. Byl čas jít vystřídat svobodníka Vránu, obcházejícího pravidelným krokem s nabitou zbraní v ruce muniční sklad. Kdyby Šimon tušil, jak se věci vyvinou, odhodil by nedokouřenou cigaretu hezky u bedýnek s granáty a bylo by po starostech. Jenže tehdy netušil, co všechno se stane. A už vůbec netušil, že jednoho dne díky svým depresím narazí na doktora Zbytovského. Že by za to mohl on? Koneckonců ta dobrá rada byla jeho. Dobrá, ale pěkně drahá. Kdyby ho alespoň předvolali k soudu jako svědka, všechno mohlo dopadnout jinak. Jenomže oni ho jen vyslechli a hotovo. Jeho svědectví se vojenskému soudu jaksi nehodilo do krámu.

Šimon se protáhl. Už dvacátou noc nemohl usnout. Laco spokojeně oddychoval. Ten problémy se ženskými neměl, tomu dala každá, ales­poň podle jeho slov, a na kriminál si za ten rok zvykl.

„Jakýpak nechce ti dát?“ obrátil se tehdy Šimon mezi dveřmi. „Právě že chce!“

Ani za sebou nezavřel a zmizel ve tmě.

Předešlou noc, když svíral Marii v náručí, náhle vstala, shodila ze sebe jarní propínací šaty, jakýmsi vznešeně elegantním a zároveň nepostřehnutelným pohybem vyklouzla z kalhotek a stála před Šimonem v měsíčním svitu tak, jak přišla na svět, ačkoliv jak si Šimon v té chvíli říkal, v okamžiku zrození byl její klín prost tmavého trojúhelníku a její bradavky jistě netrčely do noci tak vyzývavě, zdobíce jako rozinky pár půvabných ňader.

Odhodlán podlehnout jejím svodům strhl ze sebe košili, shodil boty, a když chtěl rozepnout opasek, jeho ruce se setkaly s Mariinými štíhlými prsty, zápolícími s přezkou. Vstoje se přitiskl k jejímu žhnoucímu tělu a čekal, až Marie rozepne poslední knoflík vojenských kalhot. O chvilku později, zbaven khaki trenýrek, ocejchovaných vojenským znakem dvou zkřížených mečů, ležel s Marií v měkké jarní trávě… Ležel. Nic víc. Věděl samozřejmě, co by mělo nastat, když se jeho ruka dotkne se vší něhou jejího klína, co by mělo nastat, když její štíhlé prsty přejedou vnitřní stranu jeho stehenního svalu směrem k tříslům. Nestalo se však vůbec nic. Šimonovo tělo se té jarní noci zachovalo jako hráč pokeru, ovšem jaksi naruby. Nikoliv ve tváři, leč mezi nohama se mu nepohnul ani sval.

„Co je?“ zeptala se Marie.

„Jak vidíš, nic,“ vzdychl Šimon. Vzpomněl si na to, co mu říkal tatínek.

„Nikdy nespi se ženskou, ke které nic necítíš… spojení dvou lidí, to musí být jako spojení nebe a země, duše se spojí s duší a tělo s tělem.“

„To se spraví,“ prohlásila Marie.

Šimon ani nevnímal, jak se to snaží Marie spravit. Napadlo jej, že ke spojení nebe se zemí pravděpodobně nedojde, Mariina duše se nespojí s jeho… nedojde ani k výměně šťáv. Přesto však něco k Marii cítil, a byl dokonce přesvědčen, že ji miluje. Jenomže, co když to není skutečná láska, napadlo jej, co když si to jenom namlouvám a chci přesvědčit svůj organismus, že je všechno v pořádku, že se může chovat, jak se v dané chvíli sluší a patří. Jenomže organismus není asi vůl, posteskl si v duchu Šimon, ten se jen tak napálit nedá.

„To nic,“ řekla Marie, když zjistila, že její snaha probudit v Šimonovi muže se zcela míjí účinkem. „Stávaj se horší věci, nesmíš si to brát.“

„Já si to neberu,“ opáčil Šimon. „Jako panic jsem přišel na svět, jako panic umřu.“

„Myslela jsem si to,“ prohlásila Marie. „Ale v žádným případě nedovolím, abys umřel a nepoznal, jaký to je… Hele, nemáš s ním něco?“

„Co bych s ním měl mít?“

Marie jen pokrčila rameny a vklouzla do kalhotek. Šimon sáhl po trenýrkách a podíval se na své trucující přirození.

„Akorát jsem obřezanej,“ řekl.

„Obřezanej?“ zeptala se Marie a bezděky se pokřižovala. Když viděla, jak se Šimon zatvářil, políbila jej na tvář. „Promiň, to mi jen tak ulítlo… Mně je jedno, že jsi Žid, miláčku, ale co mi není jedno, je ten tvůj pindík.“

Šimonovi to také nebylo jedno. Zvlášť, když se o pár dní později, a nikoliv v březovém háji, ale v posteli, v klidu a soukromí Mariina pokojíku celá věc opakovala. Šimon to přičítal skutečnosti, že vedle v ku­chyni žehlila Mariina matka prádlo a on se děsil představy, že by náhle mohla otevřít dveře a v posteli, nad níž visel obrázek Panenky Marie, spatřit svou dceru s chlapem. Týden nato ovšem matka doma nebyla, ani otec, byli s Marií v bytě sami dva, a přesto dopadl stejně jako v obou předchozích případech.

„Tak ti nevím,“ vzdychla Marie, když vedle sebe leželi a Šimon jí hladil po těle. „Něžnej jsi, milej jsi, dokážeš mě pěkně rozhicovat, ale co já s tebou, to teda fakticky nevím. Asi by to chtělo nějakýho doktora.“

„Asi,“ řekl nešťastně Šimon.

Když ležel ten večer na kavalci v kasárnách, přemýšlel, co se s ním jen mohlo stát. I když byl panic, věděl, že je v pořádku, o tom se ujišťovali vzájemně s Egonem na škole v přírodě už když jim bylo čtrnáct let; znal to šimrání v podbřišku, když si prohlíželi obrázky macatých nahých žen, a nikdy by jej ani ve snu nenapadlo, že až s jednou takovou, ovšem daleko krásnější a něžnější, bude ležet v posteli, neucítí krom návalu zklamání a vzteku vůbec nic.

Šimon se protáhl, až mu zapraskaly kosti, Laco zachrochtal ze spaní a zavrtal se do deky.

Co jsem měl dělat? ptal se Šimon sám sebe. Normální to nebylo, to dá rozum. A nešlo vůbec o Marii, ale o to, jestli to takhle zůstane napořád. Milujte se a množte se, praví se v Písmu, je to první přikázání, které vyřkl Hospodin, je to přímo svatá povinnost. Jenže jak se má člověk množit, když ho má jako kus hadru?

„Jako kus hadru?“ zeptal se ho doktor Zbytovský, když mu Šimon dopodrobna vyprávěl o svém problému.

„Přesně tak,“ řekl Šimon.

Za normálních okolností by sexuologa nikdy nenavštívil, ale když Egon zjistil, co se děje, přesněji řečeno, že se nic neděje, když viděl, jak jeho přítel vadne a malomyslní, jak propadá depresím, když pak viděl Marii s nějakým ženistou, doslova Šimona za doktorem dovlekl.

„Znal jsem jednoho, co si kvůli tomu prostřelil hlavu,“ řekl starostlivě Egon. „Jestli není duše a tělo v rovnováze, je to špatný. Tenhle doktor pomohl spoustě lidí.“

„Odkud ho znáš?“ zeptal se Šimon.

„Jednou o něm vyprávěl tvůj strejček Jákob.“

Strýček Jákob! Aniž to v té chvíli Šimon tušil, o jeho uvěznění už věděli od Egona rodiče a sestra Hana, a o tom, co se vlastně přihodilo, věděli Jákobovou zásluhou nejen příbuzní v Čechách, ale i za hranicemi, protože kdo by si neposteskl, že mu zavřeli synovce za takovou věc.

Doktor Zbytovský se dopodrobna vyptával, především byl zvědav na Šimonovy sny, najmě na ty erotické.

„To je právě ten problém,“ povzdechl Šimon. „Dřív jsem takový sny míval, dokonce velice živý, jenže od tý doby, co jsem to chtěl zkusit s Marií…“

„Nic?“ zeptal se doktor. „Žádné erotické sny?“

„Ale jo, jenže víte, zase tak moc erotický nebyly. Byly spíš horolezecký.“

„Horolezecké?“ povytáhl doktor obočí. „Vyprávějte.“

„No, prostě lezu pokaždý na takovou velikou horu,“ začal Šimon. „Vždycky to začíná stejně. Prostuduju trasu, důkladně se připravím, jsem plnej nadšení, elánu… Ta hora se jmenuje Monte Venus di Maria.“

„To zní slibně,“ prohodil doktor.

„Jo, náramně slibně,“ ušklíbl se Šimon. „Lezu, lezu, abych na vrcholku vztyčil vlajku s modrejma pruhama a hvězdou Davidovou a vítě­zoslavně se rozhlídl po kraji, jenže nikdy nedolezu až nahoru. A víte proč? Protože jsem kousek pod vrcholkem a vidím tam zabodnutej cepín s americkou vlajkou a další s australskou a německou a novo­zélandskou a ruskou a já nevím jakou. Do háje, všichni tam vylezli dřív než já! Dokonce i papež, protože tam nahoře je zabodnutej obrovskej kříž s nápisem URBI ET ORBI.“

Doktor si poposunul brejličky na nose, zamyšleně se díval na Šimona a pokyvoval hlavou. Nebylo to poprvé v jeho praxi, co se setkal s obdobným problémem, a věděl moc dobře, jaké divy někdy dokáže náboženská výchova. Sám pocházel ze staré evangelické rodiny a zakusil na vlastní kůži, jaké to s náboženskými předsudky je, když musel strpět příkré pohledy některých bratří a sester poté, co se dozvěděli, že se věnuje sexuologii. Věděl, jak dopadl slavný sexuolog Wilhelm Reich, Freudův žák, který o vlásek unikl nacistickým lágrům, aby po válce díky prudérním puritánům zemřel v americkém vězení.

„Myslím, že ten problém je jasný, pane Gutmanne,“ řekl po chvíli. „Znáte nějaké významné světové horolezce?“

„No… Edmund Hillary, Reinhold Messner, Josef Rakoncaj,“ řekl Šimon a najednou povytáhl obočí. „Nojo, žádnej z nich nebyl Žid.“

„Proč myslíte, že žádný známý alpinista, pokud jsme skutečně dobře informováni, není Žid, pane Gutmanne?“

„Co já vím?“ trhnul Šimon rameny. „Podívejte, pane doktore, já přišel kvůli jinejm věcem…“

„Ovšem, ale pokuste se najít odpověď na mou otázku.“

„No proč, proč… asi nemaj potřebu lízt Pánubohu naproti. Vždyť slejzat ty vysoký hory je nějaká posedlost, ne? Pro Židy má význam jedině hora Sion, tak proč by se plahočili někde v Himálaji nebo kde?“

„Správně, pane Gutmanne, velmi správně,“ pochvaloval si doktor Šimonovu odpověď. „Proč by se plahočili někde jinde, že? Jako se někde jinde plahočíte vy.“

„Já?“

„Samozřejmě, že vy. Myslíte, že kdyby se ta hora ve vašem snu jmenovala kupříkladu Monte Venus di Sarah, že byste ji byl schopen zlézt?“

Šimon se plácl dlaní do stehna a zadíval se na doktora.

„Že já si to nemyslel! Někde v koutku duše jsem cejtil, že to může bejt ten háček, jenže jsem do ní zamilovanej a je mi jedno, že je katolička, víra sem, víra tam… Víte, pane doktore, že se pokřižovala, když jsem jí řekl, že jsem obřezanej?“

„No prosím, problém je vyřešen,“ usmál se spokojeně doktor.

„Moment, vyřešenej není,“ namítl Šimon. „Říkal jsem vám přece, že ho mám jako kus hadru… Teď vůbec nejde o Marii, kterou miluju, ale o mě, doktore. Já chci mít taky jednou děti, já chci vědět, jestli mi vůbec ten můj podělanej pták funguje!“

„Co onanie?“

„Tsss! Od tý doby nic!“

„Dobrá,“ řekl doktor. „Musíme zjistit, jestli vůbec máte erekci, takže prvním krokem bude takový malý test, který můžete provést sám. Není to vůbec nic složitého.“

Skutečně to nic složitého nebylo a test jedné červencové noci prokázal nade vší pochybnost, že punkto erekce je Šimon Gutmann v pořád­ku. Když totiž učinil dle doktorových instrukcí patřičné opatření, které předtím náležitě vysvětlil Egonovi, lehl si Šimon na kavalec ve světnici a záhy usnul. Na druhý den po probuzení mu stačil jediný pohled mezi nohy, aby zjistil, že fyziologické procesy jeho těla fungovaly nanejvýš dobře. Posadil se, spustil nohy z postele a zařičel jako řičívala Hilda, když padl gól. Chtěl se o tu radostnou informaci podělit s Egonem, ale ten už ve světnici nebyl. Šimon tedy vylítl zcela nahý z pokoje a běžel do umývárny. Rozrazil dveře a zařval z plných plic.

„Měl jsem ji! Měl jsem ji a musela bejt náramná!“

„Koho jste měl, Gutmann?“ ozval se nějaký hlas.

Teprve teď si Šimon všiml, že v umývárně stojí vedle jeho přítele poručík Lebeda. Postavil se do pozoru.

„Erekci, prosím,“ zahlásil předpisově a bradou kývnul dolů ke svému přirození. „Tohle je nezvratný důkaz.“

Šimon se posadil na pryčně, opřel se zády o zeď a lehce do ní tloukl hlavou. Kdybych bejval byl uvažoval, kdybych z toho nebyl tak na větvi, tak teď netrčím v base, říkal si. Jenže to se lehko řekne. Kdo tenhle problém neměl, neví, o čem je řeč. Kdo by se neradoval, že se mu postaví, ne? Jenomže ten idiot Lebeda vůbec nic nepochopil.

„Nezvratný důkaz, říkáte?“ pravil poručík Lebeda a sklonil se, aby si onen nezvratný důkaz prohlédl. Když jej spatřil, narovnal se a pohu­poval se pár vteřin na patách, než znovu promluvil. „Tak o tomhle nezvratném důkazu, Gutmann, budu muset napsat hlášení, protože na takovýhle věci jsou paragrafy! Fišer, vy jste svědek.“

„Já?“ řekl překvapeně Egon. „Já o tom nic nevím.“

„Tak se mu koukněte na péro, Fišer! Je to rozkaz!“

Egonovi nezbylo než rozkaz splnit. Popošel tedy blíž k Šimonovi, omluvně se na něj podíval a pak sklouzl očima k jeho přirození.

„A do prdele!“ bylo jediné, co ze sebe vypravil, když onen důkaz spatřil, načež se začal hurónsky smát.

Stejně tak hurónsky se smál strýček Jákob, když četl Egonův dopis o trablech svého synovce, smál se i Laco, když mu Šimon o té záležitosti vyprávěl. Smál se, až spadl z pryčny. Kdo se ovšem vůbec nesmál, byl vojenský prokurátor.

„Kdo si myslíte, že té vaší báchorce uvěří, obžalovaný!“ křičel na Šimona. „Váš čin nelze nazvat jinak než provokací…“

„To není pravda! Zeptejte se doktora Zbytovskýho nebo svobodníka Fišera,“ skočil mu do řeči Šimon. „Ti vám…“

„Mluvte, jen když jste tázán!“ spustil vojenský soudce. „Vám zřejmě nedošlo, z čeho jste obžalován!“

Šimonovi to samo sebou došlo, ale zdálo se mu, že je to čirý nesmysl, a doufal, že se všechno vysvětlí. Jenomže u vojenského soudu nebyl nikdo, kdo by o Šimonovo vysvětlení stál. Prokurátor trval na svém. § 103 trestního zákona, podle něhož byl vojín Šimon Gutmann obžalován, praví: Kdo snižuje vážnost prezidenta republiky, nebo kdo veřejně hanobí jiného čelného představitele republiky pro výkon jeho pravomocí nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením.

„Vaše vlastní výpověď, hlášení poručíka Lebedy a svědectví svobodníka Fišera jsou zcela jasné a srozumitelné,“ prohlásil soudce. „Vše jste přiznal a přiznání vlastnoručně podepsal. Před soudem jste všechno zopakoval. Myslím, že věc je zcela jasná. Nebo snad ne, obžalovaný?“

„Ne,“ prohlásil Šimon. „Byla to čirá náhoda. Kdyby měli na poště jiný třicetníkový známky, bejval bych si koupil jiný. Jenže oni měli jen tyhle.“

„To už jsme slyšeli, obžalovaný,“ prohlásil otráveně vojenský soudce, který měl v případu jasno od samého začátku a nehodlal své stanovisko jakkoliv měnit. Krom toho, obžalovaný byl Žid. A Židé zrovna začali další hon na palestinské soudruhy z Al Fatah. „Váš záměr byl zcela jasný! Povstaňte!“

Těch několik důstojníků a poddůstojníků, přítomných v soudní síni, včetně Šimonova obhájce, povstalo. Soud se odebral k poradě.

Rok, dvanáct měsíců, třistapětašedesát dní a nocí. A za co? Jenom za to, že jsem se chtěl přesvědčit o svém mužství, jenom proto, že jsem poslechl tu vynikající radu doktora Zbytovského, jenom proto, že poručík Lebeda je takový idiot, který musel celou věc nahlásit. On mě vlastně udal, napadlo Šimona, když tak seděl opřený o zeď a díval se z okna, za nímž začínalo svítat. Nikoliv Marie s křížkem na krku, nikoliv otcova výchova, nikoliv Egon a vůbec ne doktor Zbytovský, nikoliv dočasná ochablost a v žádném případě ona noční erekce, ale poručík Lebeda, plochohlavý idiot se zeleným mozkem, je pravou příčinou mého uvěznění. Jedině on.

„Co je na tom k smíchu, Fišer?!“ zařval poručík Lebeda na smějícího se Egona, který v umývárně onoho rána spatřil důkaz Šimonovy noční erekce.

„Že to opravdu musela bejt erekce jak bejk, protože prezident je přetrženej v půli ksichtu,“ ušklíbl se Egon.

„Přesně tak, přetrženej v půli ksich… v půli obličeje,“ řekl vážně poručík Lebeda a podíval se na Šimona. „Sundejte to dolů, Gutmann, protože tohle bude doličnej předmět!“

Doličný předmět! Kdyby na těch známkách byli motýli, vůbec nic by se nestalo. Jenže na nejlacinějších známkách byl jenom generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák. Jo, kdybych nebyl škudlil, mohl jsem bejt na svobodě, povzdechl si Šimon, kdybych si koupil dražší známky…

„Známky?“ zeptal se doktora Zbytovského, když mu vysvětlil, v čem spočívá onen malý test.

„Jistě, proužek poštovních známek,“ vysvětlil doktor. „Večer, než půjdete spát, si ten proužek oblepíte kolem kořene penisu, a když budete mít v noci erekci, o které ani sám nemusíte vědět, pokud máte dostatečně hluboký spánek, perforace se prostě a jednoduše přetrhne.“

Ale perforace vydržela. Nevydržel obličej státníkův. Tvář Gustáva Husáka na poštovní známce nominální hodnoty třiceti haléřů byla oné osudné noci přetržena vejpůl a vážnost prezidenta Československé socialistické republiky tak snížena na minimum.

O deset dní později – vojenské soudy bývají rychlé – stoupla filatelistická hodnota inkriminované známky na dvanáct nepodmíněných měsíců.

„I kdyby soud uvěřil tvrzení obžalovaného, že šlo pouze o zkoušku erekce, nelze nevzít v potaz, jakou poštovní známku k tomu účelu použil, ba právě naopak,“ četl soudce ze svého rozhodnutí a Šimon jen čekal, jak bude znít konečný verdikt.

„To se snad spletl!“ řekl Šimon svému obhájci po vynesení rozsudku. „Vždyť to je šílenost! Odvolám se!“

„Nemá to smysl, Gutmanne,“ prohlásil obhájce. „Odvolání musí jít služební cestou, a tou to nedojde dál než k podatelně ve vězení. Berte to jako chlap.“

Berte to jako chlap, tomu se to kecá, odfrkl si Šimon a znovu se položil na záda. Venku už bylo slunečné páteční ráno. Ještě jedenáct měsíců a devět dní.

Bylo slyšet, jak venku zastavilo auto, ozvalo se bouchání dveří, nějaké povely, kroky. Šimon vstal a podíval se z okna, ale dolů pořádně neviděl, jen dlouhý stín auta, plazící se po vězeňském nádvoří. Chtěl si znovu lehnout, když se ozvala siréna, ohlašující budíček. Laco byl ve vteřině na nohou, v dalších pěti vteřinách byl obutý a oblečený.

„Ty už si hore?“ zeptal se.

„Zase jsem nespal,“ řekl Šimon a vklouzl do kalhot a do bot.

„Ti šibe,“ kroutil hlavou Laco. „Si pochabý či čo?“

Šimon chtěl něco říct, ale na chodbě se ozvaly kroky a hlasité povely. V zámku zarachotil klíč. Laco se Šimonem se postavili vedle sebe hezky do pozoru, a když se dveře otevřely, Laco podal předpisové hlášení.

„Vezeň Bagár a vezeň Gutmann!“

„Pohov!“ ozval se ode dveří dozorčí a otočil se do chodby k někomu, koho ani Laco ani Šimon neviděli. „Odsouzený, tohle je vaše cela. Dovnitř! Eskorta odchod!“

Šimon stačil zahlédnout dva svobodníky z vojenské eskorty a čekal, koho do jejich cely vítr zavál. Ozval se jeden krok, druhý… a na prahu stál Egon Fišer.

„Řekl jsem dovnitř! A za deset minut nástup!“ řekl dozorčí a popo­strčil Egona do cely. Pak za ním zabouchl dveře.

Šimon nevěřícně koukal na Egona a Laco překvapeně koukal na Šimona.

„Co tu děláš?“ zeptal se konečně Šimon.

„Stejskalo se mi po tobě,“ pokrčil Egon rameny. „Tak jsem mu rozbil držku.“

„Komu?“ zeptal se Šimon.

„Poručíku Lebedovi,“ řekl Egon. „Když jsem se dozvěděl, žes kvůli tomu práskačovi vyfasoval rok, tak mě to nějak vzalo a zmlátil jsem ho tágem. Jedna rána pět měsíců. Jako na pouti.“

„Kolko tých ran bolo?“ zeptal se Laco.

Egon zvedl ruku se všemi pěti prsty roztaženými.

„Nejseš ty vůl?!“ zeptal se překvapeně Šimon. „To nestačí, že jsem skončil v base já? Copak ti to stálo za to, krucinál?“

„Co ty víš, co stojí za to. Možná, kdyby tvoje sestra Hana věděla, proč jsem tady, tak by to obměkčilo její srdce. Mohl bys jí to napsat,“ řekl Egon a obrátil se na Laca. „Tohle je volný?“ zeptal se, a když Laco přikývl, hodil své věci na prázdnou pryčnu. „Pro chlapa v kriminále je dobrý, když ví, že na něj někdo čeká.“

„Jo? A kdo bude čekat na mě?“ zeptal se Šimon.

„Hilda,“ ušklíbl se Egon.

„Tak Hilda,“ odfrkl si Šimon. „Kdybych tě tenkrát v tý restauraci poslech, tak tu teď nejsme. S Hildou by se mi nic takovýho nemohlo stát.“

„To je fakt,“ připustil Egon. „Ale na druhý straně bys třeba nezjistil, že jsi v pořádku. Na všem špatným je něco dobrýho.“

„Hele, víš co, jdi…,“ naštval se Šimon, ale pak se jenom na svého přítele podíval tmavýma melancholickýma očima, vzal jej kolem ramen, mrkl na něj a oba dva začali zpívat.

Jdou voni vole, jdou do prdele,
jdou voni vole jdou,
já jsem tam byl vloni,
teď tam jdou zas voni,
jdou voni vole jdou, jdou jdou
já jsem tam byl vloni,
teď tam jdou zas voni,
jdou voni vole jdou.

Laco tam seděl a ty dva pozoroval. Jako by zapomněli na celý svět, jako by zapomněli, že jsou ve vězení, že jeden tu bude trčet rok a ten druhý dva roky, zpívali do letního rána z čiré radosti a čistého srdce, neboť tak je tomu doma v mládí jejich otcové naučili.

„Navykni si prozpěvovat, naplní tě to radostí, navykni si tančit, vyženeš tím depresi a rozptýlíš útrapy,“ citovali svým synům nezávisle na sobě pan Gutmann a pan Fišer výroky Nachmanana z Braslavi. Kdopak by si dovolil o takových slovech pochybovat? Otcové jsou jednou otcové, ti dobře vědí, co říkají. Já jsem tam byl vloni, teď tam jdou zas voni… Každý se tam jednou dostane, ať chce, či nechce, ale i tam zbývá člověku naděje, že se zase jednou dostane ven.

Flek za všecky prachy

Všici mi odmalička říkali, že jsem pěknej trotl, lempl a pitomec, ale že ve svejch osmadvacíti sežeru takovýho hada, jakýho jsem sežral, to by mě teda nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. A já míval sakra bouřlivý sny, to byste se divili. Jednou, to jsem zrovna kukal v litoměřickym krimu, se mi zdálo, že jsem ten slavnej Arsén Lupin a poldové jsou celý podělaný z toho, jak mě nemůžou chytit. Rafičili na mě všelijaký důmyslný pastě, jenže na mě byli krátký. Jenomže nakonec mě práskla nějaká domovnice z Chomutova, čert ví, kde se v tom snu tahle prdelatá rachejtle vzala, ty prevíti policajtský na mě ušili boudu, jakou můžou poldové ušít leda tak ve snu. Oni mi ty zatracený orgáni lidový moci podstrčili takovou krásnou prsatou madonu, kus, jak má bejt, se vším všudy, já byl celej nažhavenej, a když jsem jí přived do svýho perfektního kvartýru, když jsem jí s grácií sobě vlastní nalil panáka tuzemskýho rumu a začal se s ní pomaloučku polehoučku cicmat, tak ta potvora udělala jen takhle a já koukám jak blázen, protože jsem měl na rukou klepeta, udělalo to jenom cvak! a bylo po ptákách. A ta blondýna se na mě usmála, sáhla si do svýho hlubokýho vejstřihu a vytáhla na řetízku policejní placku a povídá, pane Malý, jménem republiky jste zatčenej. Tenkrát jsem vám ze sna asi musel pěkně křičet, protože ty dva muklové, co tam seděli se mnou, se vzbudili a začali se mnou lomcovat, jestli jako nemám zimnici nebo něco na ten způsob, ono to totiž bylo zrovna v únoru, a ten jeden povídá, Tony, co to s tebou je? A já se vzbudim a koukám jak vejr, že si hovim na pryčně ve svý cele, a ti dva volové na mě civěj, jako kdybych měl jít do krému. Tak jen takhle hodim hlavou, já mám takovej svůj grif, a povídám, to byl teda z prdele sen, pánové, to jste mě nemohli vzbudit o chvíli dřív? No samo sebou, že nemohli, to dá rozum, že jo, poněvadž neměli šajna, co se mi zdá. A když jsem jim to dopodrobna vyprávěl, tak valili oči, a když jsem jim řek, jak mi ta prsatá mrcha ozdobila zápěstí řetízkama z vítkovický oceli, tak se mohli podělat smíchy, řehtali se jako koňové a prohlásili, že tak stupidní sny může mít jen takovej blbec, jako jsem já. No a teď si představte, že takovejch snů já míval haldu. To se rozumí, když člověk usíná každej večer od svejch já nevim kolika v lapáku, tak má všelijaký sny, všecko si to hezky maluje a ty představy jsou někdy nádherný, jenže to, co se mi stalo teďka, to je teda tak neuvěřitelný, že furt čekám, jestli se náhodou neprobudim a nebudu zase ležet v nějakym lapáku hezky na pryčně, přikrytej ošoupanou erární dekou. Teda, abyste nebyli zbytečně dlouho napnutý, tak vám to vysypu: makám. Jo, je to tak. Mám flek. Asi se tomu budete náramně divit, ale je to tak. Zrovna před chvílí mi na chodníku shodili sedmdesát metráků koksu a já to musim jít naházet dolů do sklepa, protože ty ksindlové byli líný vytáhnout transportér a šoupnout to dolů rovnou z auta, prevíti. A to jsem s tím jedním cigošem seděl ve Valdicích. Jenže dělal, že si mě nepamatuje. Dělal ze sebe kdovíjaký hogofogo, a to mám teda nejradši, když vás chlap, s kterým jste chodili nějakej čásek na jeden kýbl, zazdí jak Jidáš Krista. Ale čert ho vem, on do něčeho zase brzo vlítne, to já znám, já se taky venku nikdy moc dlouho neohřál. Sakra, ale že bych chtěl, aby tahle podělaná lopata byla mojí milenkou, jak to v jedný stupidní básni vykládá nějakej mešuge horník o svý sbíječce, to se teda říct nedá. Příště si dám bacha, aby mě pouštěli z lapáku v půli ledna, když je topná sezóna v plným proudu, to teda jo.

Jednou za mnou přišel sociální kurátor, znáte je, ty lidi, co každou zbloudilou ovci chtěj mermomocí napravit a nechápou, že marněj čas. Tak on teda přišel na ubikaci, kde jsem bydlel, a povídá, pane Malý, já vám chci pomoct. Já si přečetl váš pohnutej životopis, je to smutný čtení, ale ještě není pozdě, aby se z vás nemohl stát platnej člen socialistický společnosti. Vy jste vyučenej zámečník, že jo? To teda ne, já na to, já se zámečníkem učil, to je fakt, ale trvalo to moc dlouho, víte, takže když už jsem si uměl docela dobře poradit se zámkama všeho druhu, udělal jsem se pro sebe. Tak to byste si mohl udělat učňovský zkoušky, abyste měl na tu svou kvalifikaci papír. A co z toho? povídám já. Žádnej papír nepotřebuju. Ale jo, potřebujete, zase povídá ten kurátor. Byl děsně natvrdlej. S výučním listem si vyděláte o hodně víc. A kdo povídá, že si chci vydělávat, zase já na to. Když budu potřebovat prachy, tak vím, kde je splašit. A krom toho, váženej pane, ještě se mi nestalo, abych musel poldům, když mě zhaftli, ukazovat výuční list. Nikdy ho po mně nechtěli, víte? Ten kurátor se na mě díval děsně smutnejma očima, jenže jak byl smutnej, tak byl taky tvrdohlavej, chtěl mi sehnat flek, chtěl, abych měl výuční list, abych se zapojil do pracovního procesu a budování socialismu, řečí měl jak opice blech a docházel za mnou asi deset dní. Pak už jsem to nevydržel, prostě mi ruply nervy, krom toho mi začly docházet prachy, tak jsem si sbalil krámy a hurá pryč. Já vám odmalička miloval lesy a samotu, na venkově jsem vyrost a pořád mě to tam táhlo. To se rozumí, taky jsem se tam moh pohybovat docela svobodně a jednou to trvalo tři čtvrtě roku, než mě poldové dostali. Jenže abych se vrátil k tomu pošukovi, co ze mě chtěl udělat platnýho člena socialistický společnosti. Nebyl sám, to teda nebyl. Odmalička ze mě kdekdo chtěl udělat jinýho člověka, než jakej jsem byl. Tak nejdřív můj fotr. To byl pěknej řízek, to vám teda řeknu. Nikdy ničím nebyl, tak si usmyslel, že udělá pořádnýho člověka aspoň ze mě. Možná, že by se mu to bejvalo povedlo, poněvadž měl dost krutý metody, každou chvíli mě seřezal, že mě museli křísit, já si mu nedovolil v ničem odmlouvat, protože byl šíleně prchlivej. Učil jsem se jak blbej, jenže co vám mám povidat, já asi opravdu blbej byl, protože jsem hned v první třídě prolít a pak ještě ve třetí a v pátý, a to už bylo na mýho tatíka trochu moc, takže mě zrychtoval takovym způsobem, že jsem celý prázdniny proležel ve špitále a on šel do báně za těžký ublížení na mým těle. Předtím seděl už dvakrát, jednou přizabil jezeďáckýho kočího, co mlátil kobylu násadou krumpáče, a pak zbouloval půl hospody a dva poldy, co ho přišli zabásnout, protože v tý hospodě slavnostně zapíjeli vítěznej únor a tatíka to rušilo z jeho tichýho zadumání. Moje máti, to byla slabá ženská, ta se fotra bála, zrovna jako já s bráchama, a když jsme zůstali sami, tak jsme si mohli dělat, co nás napadlo, protože ona neuměla řvát jako tatík a taky neuměla rozdávat takový pecky jako on. Zase ale četla všelijaký knížky a snažila se na nás po dobrym, jak jí nějakej stupa poradil, zkoušela to na nás podle Makarenka, jenže to na nás neplatilo, to dá rozum, když vás od půl roku do vašich dvanácti mlátěj hlava nehlava, tak to se může jít Makarenko se svejma metodama klouzat. Něco podobnýho na mě zkoušel jeden učitel, jenže když mě poslal se třema stovkama na poštu, abych zaplatil nějaký složenky, a já se na dva měsíce zdejchnul, tak mu bylo hned jasný, že na mě se musí jinak, a první, co udělal, když mě zase viděl, bylo, že mi ji natáh přes celou hubu, až mi tekla z rypáku krev. No a potom mě teda šoupli jako nenapravitelnýho živla do pasťáku, protože já stačil za ty dva měsíce vykrást šest re­kreačních chat v Brdech. Ne že bych toho zase ukrad tak moc, já nikdy nebyl hamoun, jenže jsem měl prostě hlad a taky už byl podzim a mně se v těch Brdech už nechtělo spát pod širákem, člověk taky musí myslet na zdraví, že jo. Z pasťáku jsem vzal roha třikrát. A bodejť ne, prosím vás! Byl tam děsnej režim, já byl vždycky takovej tichej samotářskej typ a teď se tam do mě začali montovat nějaký kolohnáti, který tam byli kápa, chtěli, abych byl hezky poslušnej jako ostatní kluci, jenže já na ty kretény nebyl zvědavej. Takže si jistě dovedete představit, jak mi dávali zahulit, parchanti. Dvakrát denně přes držku a jeden podraz za druhym. Jenomže já v těch letech zrovna rost, to bych vám přál vidět, ředitel pasťáku mi byl najednou k bradě, já měl ramena po fotrovi, široký jak vrata od stodoly, takže už jsem nebyl bitej já, ale ty sráčové. A zrovna v tý době, to už si mě přestali radši všímat, poněvadž pochopili, že jsem vlk samotář, jsem si usmyslel, že frnknu, protože krom toho mlácení, který pominulo, tu byla ještě jedna věc, která mi pěkně pila krev. Chtěli po nás, abysme makali. Že prej společnost vynakládá spoustu peněz na převýchovu takovejch, jako jsme my, a že ty prachy nepadaj z nebe a že je naší morální povinností to tý společnosti vrátit. Krindapána, kdo se je prosil, aby cvakali naší převýchovu? Já teda rozhodně ne. To si mě jednou zavolal vychouš a povídá – Tony, jsi už kus chlapa, sakra mejdlo, na učení palici nemáš, ale sílu máš jak bejk, není ti to blbý se pořád flákat? Abyste tomu rozuměli, ta práce, kterou jsme dělali, to byla práce za všecky prachy. No, možná za všecky ne, to tady těch sedmdesát metráků koksu, to je za všecky prachy. No ale abych vám to dopovídal. My v tom pasťáku dělali totiž zahradníky. Pěstovali jsme zeleninu, já tahal kolečka s kompostem, vozil hnůj, ryl se v zemi, ale tohle přece není práce pro chlapa, ne? Tak povídám, šéfiku, dejte mi jednu husquarnu a sekeru, já budu dělat v lese, tohle není nic pro mě, to je práce pro ženský nebo pro nějaký nedomrlý kluky. Jenže to se rozumí, do lesa mě nepustili, nebylo mi osmnáct a taky se asi báli, že bych tu motorovou pilu někde střelil a s prachama se zdejch. No tak jsem se teda začal učit zámečníkem. Když chlapskou práci, tak chlapskou práci, Kléma byl vyučenej truhlář a kam to dotáh, ruce máš šikovný, tak se uč, povídá vychouš. Vydržel jsem to tři měsíce. Ne že by to nebylo zajímavý, ale ten mistr, co nás tam učil, blbec všech blbců, to bylo teda něco! To jsem to vyžral, takový jelita, nadával furt, vy stejně všichni jednou skončíte v base, prevíti, koukejte se složit na flašku, mám žízeň! A tak to šlo obden. A my jako blbý, v domnění, že nás za ten chlast něco naučí, vyhazovali prachy oknem. Když mi tohle došlo, tak jsem jednoho krásnýho večera zahnul kramle. Toulal jsem se asi tři měsíce po Šumavě, než mě zase lízli. A to mi ty idioti chtěli přišít pokus o útěk přes hranice! Co bych já kde dělal? Kdybych neuměl česky, tak bych musel štěkat, a flákání v mý rodný řeči mi šlo vždycky docela dobře, tak co, že jo. Ale ty tři měsíce, to byl zážitek na celej život, to vám tedy řeknu, já se měl náramně dobře, žádný vstávání, žádný skákání ožralýmu mistrovi pro flašku režný, každej den jsem spal jinde, no paráda. Jednou jsem potkal takovýho blbečka, co chtěl za kopečky, spali jsme spolu v jedný boudě a on prej, ať jdu s ním. Ty vole, povídám mu, co tam budeš dělat? A on prej, že si tam založí vlastní firmu, že je vy­učenej obkladač a že bude kachlíkovat buržoustům koupelny a hajzly v přepychovejch vilách. No vůl, co vám mám říkat. Měl s sebou v mošně řezačku na kachlíky, obkládačský kladívko a výuční list. Seš pěkný hovado, povídám mu, protože co ti tady chybí. Kachlíky na melouchy si nakradeš, tam je budeš muset kupovat, tady si děláš hezky piánko a tam sebou budeš muset pěkně mrskat, tam na lemply není nikdo zvědavej. Tohle vím teda na beton, povidal to jeden kluk z pas­ťáku, kterýmu tam utek brácha a po roce se vrátil, poněvadž se tam nechyt. Byl vyučenej sazeč, já když to slyšel, tak jsem se moh potrhat smíchy, protože ten vůl neuměl zrovna jako já žádnou cizí řeč, a když chcete sázet písmenka, tak to byste asi něco umět měli, že jo. A co jsem slyšel zase od vychouše, tak ručně v Německu sázel naposled nějakej Guttenberg, teď se všecko sází strojově. No nic, ten obkladač si to nedal vymluvit, ale stejně ho nakonec lízli, v Boleslavskym krimu mi jeden dvouročák povidal, že s ním seděl v jedný cele a že si ten kluk vydělal slušný prachy, protože kachlíčkoval skoro všem bachařům doma hajzly. Jenže jak já poznal bachaře, tak moc pochybuju, že by si zrovna u nich člověk moc vydělal. To byl tutově kec. A taky dodneška nevim, jestli mě tehdy ten pitomec nezhoupnul, jestli, když ho lízli, nevykecal, že jsem s ním přes tu čáru chtěl jít já. Ale to je dneska už docela fuk.

Když jsem se vrátil do pasťáku, tak jsem tam stoupnul v náramný úctě, to dá rozum, kdekdo by chtěl fouknout, jenomže to se málokomu podaří. Takže se mnou hned chtěl každej kamarádit, jenže já na ty kluky kašlal, protože to byli pěkný mamlasové. Co vám mám řikat, každej byl máklej a každej si představoval, jak si bude na svobodě užívat, až se se mnou dá do party a já si ten slavnej útěk zopáknu. A každej, že hned do Prahy, že tam je plno hospod a pěknejch holek a samý takovýhle pitomosti. Já nikdy do Prahy nechtěl, protože co tam, že jo. Že bych se chtěl skovávat v Krčským lese nebo ve Stromovce, to teda ne, já to tam náhodou znal, a žádný jiný pořádný lesy tam nejsou, tak co. Kdepak, s těma zastydlejma hňupama jsem se dohromady dát nechtěl ani za nic. Takže když jsem zdrhnul podruhý, byl jsem zase sám na sáma, a to jsem se vydal do Krkonoš. Ono se povidá, že každej má svý místa, na který se vrací, jenže v mým případě to rozhodně neplatí. Asi proto mě tenkrát hledali půl roku, a jak jsem se doslech, prošmejdili celou Šumavu, poněvadž si mysleli, že jsem zase tam, poněvadž jim nějakej moc chytrej psycholog vysvětlil, že jsem romantická duše spjatá s tou Šumavou pupeční šňůrou. Jenže já jsem pupeční šňůrou spojenej s celej­ma Čechama a Moravou a jsem neklidná duše, odmalička jsem si představoval, že budu slavnej cestovatel jako doktor Emil Holub, co jsem o ňom čet jednu knížku, takže jsem se pokaždý prostě vydal úplně jinam, poněvadž jsem toho chtěl poznat co nejvíc. Nojo, tohle bylo všecko náramně dobrý, jenže najednou mi začlo přibejvat let, zase jsem se vrátil do pasťáku a dál se učil zámečníkem, to už tam měli novýho mistra, protože ten ochlasta řek o prezidentovi, že je tuplovanej kretén, takže ho zhaftli, a jak tak koukám, bylo mi sedmnáct pryč a já si řikal, co asi tak budu dělat, až mě nadobro pustěj ven. Ten novej mistr, to byl fajn chlap. Tondo, povidá, jak jseš velkej, tak seš blbej. Co čekáš od života, ty vole? Nic neumíš, línej jseš jak veš, co chceš dělat? Nejradši bych se dal najmout na loď, povidám já, protože jsem se doslech, že náš stát má svý námořní lodě, a to mě teda začalo náramně zajímat. Mistr jen kroutil hlavou, ani se nesmál, ani nenadával, jaký mám hovadský nápady, a povidá, to je pěkný, ale na takový čísla, jako jseš ty, tam asi není nikdo zvědavej. A taky že nebyl. Já napsal dopis na československou námořní plavbu, že bych jako chtěl plout pod naší státní vlajkou do cizích zemí a tak dál, že brzo budu vyučenej zámečník a plavat že umím taky a tak vůbec. Napsali mi, že je jim líto, ale že nemám po vojně a navíc že asi nejsem zrovna moc spolehlivej člověk, že vědí, co jsem zač. Já vejral jak vrána, já si myslel, že mě někdo tý paroplavbě prásk, jenže nakonec se ukázalo, že si tam prostě přečetli zpáteční adresu a zavolali říďovi, kterej jim řek co a jak. Antoníne, povidá říďa, když si mě k sobě zavolal, při nejlepším svědomí se nedalo nic dělat, já jim to říct musel, co jsi za kvítko, já tady nesu nějakou zodpovědnost a ne­můžu doporučit lumpa, jako seš ty, aby brázdil oceány pod naší státní vlajkou a dělal někde ve světě naší socialistický vlasti ostudu. Pak ještě chvíli kafral a mluvil mi do duše a jediný, co na mně ten blb ocenil, bylo, že v pasťáku nikoho nepoňoukám k rošťárnám, nikoho netluču a nete­rorizuju, a že když zdrhám, tak že zdrhám zásadně sám. Teda takhle blbou pochvalu jsem dlouho neslyšel, fakt ne. Já myslel, že mu dám jednu po tlamě, protože jak jsem mírnej, tak jsem taky citlivej, a takovýhle kydy mě dokážou dohřát. Jenže on věděl, že já si nikdy nezačínám, tak kecal a kecal a já jen čuměl z okna a řikal si, tak, teďka si to namířím hezky na Vysočinu, tam bude teďka zjara pěkně, jeden kluk ze šestky pro mě za krabičku cigár štíp při zemáku mapu Žďárskejch vrchů, tak už jsem dumal, kudy to vezmu. Nakonec se ukázalo, že mě ten prevít prásk, že řek vychoušovi, kam mám namířeno, ale ono jim to stejně nebylo nic platný, poněvadž když jsem dřepěl ve vlaku, nějaká cikorka mi ohnula bundu s prachama i s tou mapou a já pak měl co dělat, abych zdrh před revizorem. Takže místo na Vysočinu jsem se dostal jenom ke Královýmu Hradci.

Teda, vážení, viděl jsem do tý doby všelijaký různý lesy, ale takovou spoustu krásnejch borovejch lesů, co se táhnou od Hradce na východ, to jsem nezažil. Potuloval jsem se tam nějakej čásek, pak jsem si opatřil prachy a nový oblečení a vydal se dál na východ. A zrovna někde v lesích kolem Borohrádku jsem sám se sebou oslavil svý osmnáctý narozeniny. To jsem se rozšoup, jak nikdy předtim. Koupil jsem si v jednom konzumu dvě flašky šampáňa, fakticky jsem je koupil, to mi věřte, protože přece nebudu na svý osmnáctiny krást, stačilo, že jsem otočil ty prachy, co jsem za ně ten šampus pak koupil, no a pak jsem si koupil kaviár, ten stál za pendrek, a v takovym pěkným krmelci jsem si debužíroval jak nějakej gróf almavíva. Měl jsem tam schovanou štangli uheráku a dvě flašky okurek, tak jsem tam tak seděl, popíjel jako pravej vlastenec Bohemia sekt, koukal jsem, jak zapadá sluníčko, a řikal si, Tony, ty vole stará, teďka seš plnoletej, teďka, když tě líznou, tak už to nebude pasťák, ale basa, s tebou se nebude nikdo párat, to nebude žádná podmínka, jseš nebezpečnej recidivista a bude to hezky natvrdo. Ale taky jsem si řikal, čert to vem, ten pohled na lesy kolem Borohrádku je za všecky prachy světa, to krásný ticho kolem, jen tam cvrlikaj ptáci a bzučej komáři, to je něco, páni! A taky jsem si vzpomenul na svýho fotra, kterýho jsem neviděl už leta, a na matku, o který jsem taky už nic nevěděl, jen jsem slyšel, že se s tatikem rozvedla a znovu se vdala, a že můj brácha šel prej studovat kadetku. Jenže to byl náramnej kec, to dá přece rozum, že by na vojenskou školu nevzali manika, co má fotra věčně v base a bráchu v pasťáku, na to prostě brácha neměl kádrový předpoklady. Tak jsem tam prostě seděl a popíjel šampáňo a říkal si, Tondo, co teďkon budeš dělat, to je u boha. Jenže zase tak složitý to nebylo. Já měl fakticky moc šikovný ruce a doved si poradit se všemožnejma zámkama, na který jsem káp. Dokonce jednou, myslim, že to bylo v Boleslavi, se podělal zámek na katru a bachaři nemohli ani sem, ani tam a jeden mukl, co byl zámečnik, si s tim vůbec nevěděl rady. Nejdřív že to teda odvrtá, jenže katr byl z prvotřídní ocele a zámek byl taky pěkně fest, vrtáky se v tom lámaly a pořád nic. Tak jsem se obrátil na bachaře a povidám, že bych se na to mrknul, že se mi zdá, že ten mukl zrovna moc šikovnej neni, ne, že bych proti němu něco měl, byl to hodnej chlap, ale jinak byl děsnej levák. My na to vezmeme autogen, povidá bachař a já na to, že to je škoda, aby se ničil celej katr, že to klidně zmáknu sám. Tak jo, povidá ten bachař, ale jestli to nezmákneš, tak vyfásneš zvostřenou izolaci. Mně to bylo fuk. Byl jsem na cele se dvěma ukrutnejma volama a jedním pošukem, ta izolace by se mi šikla, já byl vždycky radši sám na sáma. Tak mi teda dali vercajk, já si ten zmrvenej zámek hezky omrknul a vidim, že je tam ruplá lamela a oce­lový péro. To bude chtít dvě zubařský pinzety, povidám bachařovi, a když mi to donesli, tak jsem se s tím chvilku mordoval a najednou cvak! katr se otevřel dokořán a všici vejrali, co jsem to za kosa, poněvadž si všici mysleli, že jen tak kecám. Pak jsem to měl v lochu dobrý, nemusel jsem makat v automobilce jak jiný mukli, šoupli mě do krimový zámečnický dílny, kde jsem měl lehy, chodil jsem po base a dával dohromady rozbitý zámky, dokonce i na hlavní bráně jednou v zimě, když nějakej pablb zlomil v zamrzlým zámku klíč a bachaři nemohli jít večer domu za svejma paňmámama. To ke mně přišel dokonce sám velkej ředitel lapáku, poplácal mě po rameni a řek, že když budu sekat dobrotu, že mi dá nějaký velkolepý doporučení. Jenže já nikdy žádný doporučení nepoužil, já jich dostal několik, ale nebylo to k ničemu. Jen jednou jsem se dal zblbnout a šel za tím chlapem, co mě za ním poslal flanďák Rybka. No a tím pádem teď musím jak blbec skládat ten zatracenej koks. To jsem to vyžral, to vám řeknu. Ve městě se zas něco mele, kolem už projelo šest autobusů plnejch poldů, a já tady mávám lopatou jak nějakej vylízanej údernik. Ach jo!

Já teda nevim, jestli vás ty moje životní příběhy vůbec zajímaj, ale já to někomu říct musim, protože je mi osmadvacet a jsem najednou nějak nesvůj, pořád přemejšlim o svým životě a nemůžu se ničeho kloudnýho dobrat. A za všecko může právě ten Rybka, co jsem s nim seděl naposled, protože ten se mě pořád vyptával a pořád mi mluvil do duše, ten jedinej mi řikal, že to se mnou zase neni tak strašný a že se z toho svýho zbabranýho života můžu ještě vykroutit tim, když prostě začnu znova a budu myslet na jiný věci, než na jaký jsem doposavad myslel. Jenže než jsem na toho faráře, kterej vyfasoval osmnáct měsíců za stovku, což je pobuřování, narazil, prolezl jsem pár krimů po celejch Čechách a taky jsem si odkroutil pár měsíců ve vojenský base v Sabi­nově. A všecko to začalo asi tři měsíce po těch mejch osmnáctejch narozeninách. Nechápu, jak jsem moh udělat takovou hovadinu, že jsem se vypravil do Prahy. Člověk prostě někdy náhlym štěstim zblbne, tak je to. Já vám totiž potkal někde kolem Vysokýho Mejta takovýho somráka, dal si řikat Kajman, a ten povidal, že musel na čas vypadnout z Prahy, protože tam pořád dělali poldové šťáry na hipíky a všelijaký podobný lidi, co nikomu neubližovali, ale taky pokládali práci za vrchol lidský degenerace, hrál tam s nějakejma untrgruntama v rockový kapele, jenže jim zatrhli tipec. Prej, povidal. Tak jsem s nim pobejval v jedný chalupě, kde zrovna nikdo nebyl, a nakonec jsem se nechal ukecat, že prej v Praze je to fajn, samý dobrý lidi a o bydlení že taky není nouze. To byl teda fakt. My s Kajmanem přespávali ve Vršovicích na nádraží v odstavenejch osobních vagónech, to bylo prima, jídla a pití se vždycky sehnalo dost, tam každej, co přines, dal prostě do placu a hotovo. Jenže já tam neměl žádný uplatnění. Jo, omrknout prázdnej barák někde v le­sích a pak se do něj potichoučku nabourat, a to ne okenicema, jak to dělaj některý manici, ale hezky dveřma jako slušnej člověk, to bylo moje. Jenže v Praze se na to muselo jinak, člověk tu nemoh pracovat sám na sáma, to potřebujete zeď a hlavně jsou pořád kolem nějaký lidi, všude samej cvrkot, a to nebylo nic pro mě. Najednou jsem začal bejt závislej na Kajmanovi a ostatních kámoších a bylo mi to blbý, poněvač jsem nemoh prostě nic dělat. Jednou mi povidá Kajman, hele, Tony, taky bys pro partu moh hnout prstem, neni co báňat, támhle je v jedný ulici trafika, tak tam skoč pro nějaký žvára. Samo sebou, že mě u tý trafiky lízli. Já to nejdřív omrknul a pak jsem se dal do práce. Hezky, jak jsem byl zvyklej, jsem si hrál se zámkem, protože vyrazit vejlohu šutrem, to by bylo pod moji úroveň. A jak se tak s tim zámkem pářu, někdo mě viděl a zavolal poldy. Přijeli zrovna ve chvíli, když jsem tu trafiku otevřel. Poldovi, co mě pak vyslýchal, jsem řek, kdo jsem a co mám za sebou, protože jsem věděl, že nemá cenu to zdržovat, on si pak nechal poslat mý papíry a druhej den povidá, poslyšte, pane Malý, kde se tady vlastně berete? Jsem na vejletě, já na to. Zrovna včera jsem přijel. On na mě koukal, bylo mu to divný, poněvač v těch mejch papírech bylo všecko a bylo z toho jasný, že já v Praze nikdy nepracoval. Co vás to napadlo? ptal se mě a já mu řek, že vlastně ani nevim, že jsem prostě chtěl taky jednou vidět hlavní město. Tejden jsem byl ve vazbě a oni si dali tu práci, aby zjistili, že jediný otisky mejch prstů, který jsem kdy v Praze nechal, jsou zrovna na dveřích tý trafiky. Jo, povidám, když mě zase vyslýchali, to byla moje první pražská trafika. Jenže on už mezitim dostal spisy z východních Čech, a tam jsem kolem Mejta a Holic nechal těch otisků stokrát víc a u soudu mi to sakumpak všechno spočítali na rovnejch dvanáct měsíců za dvě stě sedmačtyřicítku natvrdo. O to se přičinil obhájce, kterýho mi dali. Řikal, že jsem ještě nebyl souzenej jako dospělej, že jsem sice recidivista, ale že zná ten pasťák, kde jsem byl, a že tam mají špatný výchovný metody, a že se na mně tim pádem podepsala společnost, když mě nedokázala včas převychovat a podobný kecy. Já měl co dělat, abych se u toho soudu nedal do smíchu. Prokouš se proti tomu odvolal, ten navrhoval čtyřiadvacet, ale nic z toho nakonec nebylo, v další instanci těch dvanáct potvrdili a šmitec. Tak jsem šel poprvé kukat do opravdickýho krimu se vším všudy. Ale že by mě to nějak zdecimovalo jako jiný mukly, co seděli poprvé, to zas ne. Jo, taky tam byly kápa a navíc nesmlouvavý bachaři, jenže na mě si nikdo nějak netroufal. Kdybyste mě viděli, tak to pochopíte. Měřim rovný dva metry a jsem vazoun, tu figuru mám po fotrovi, a kdybyste mi chtěli jednu plácnout, tak si akorát odřete ruku o můj betonovej ksicht. A co hlavně, já nikdy neremcal. Asi je to tim, že jsem neremcal už jako malej kluk, protože fotr remcání nesnášel. Co řek, to jsem musel udělat, jináč mi dal po hubě. Takže všecko to bachařský buzerování jsem bral jako nic, kliďánko jsem čtyři hodiny pucoval s kýblem špinavý vody chodbu a vůbec mě to nerozházelo. A makal jsem, i když jsem na to nebyl nikdy zvyklej, to mě taky nedokázalo rozházet. Mně když řekli, že musím dělat tohle a tohle, tak jsem to zkrátka dělal. Byl jsem zkrátka zvyklej poslouchat silnější. A ty prevíti bachařský silnější byli, i když jsem byl o dvě hlavy vyšší. Jenže oni mě mohli šoupnout na izolaci a mohli mi zatraceně znepříjemnit život. A to já nechtěl, já koukal, aby to odsejpalo a abych byl zase venku. S muklama jsem moc nepek, to teda ne. Seděl jsem se dvěma, co ožralý někoho přejeli autem a pak foukli. Já odjakživa neměl rád ožraly a už vůbec né auta. Taky tam bylo pár defraudantů, to byly postavy k pohledání, to vám řeknu. Nadávali, co je to za blbou spravedlnost, když člověk jako já vyfasuje dvanáct měsíců a oni pět let. Jo, holenkové, povidal jeden inženýr, co zfackoval ve vinárně poldu a pak ještě urazil soudce a prokurátora, vy okrádáte socialistickej stát, zatímco Tony okrádá jen soukromý osoby. V tom je rozdíl. Já kdybych zfackoval místo poldy popeláře a místo prokouše urazil řezníka, tak tu teď nesedim, jenže veřejnej činitel je jednou veřejnej činitel a socia­listickej majetek je socialistickej majetek a ani na jedno, ani na druhý člověk nemá vztahovat ruce. A proč jsi toho poldu tedy zmlátil, ptám se ho. Protože ten polda vztáh ruku na můj soukromej majetek, řek mi ten inženýr, totiž na tu holku, co jsem s ní v tý vinárně seděl. Do prdele, copak já moh vědět, že ta potvora je šlapka a že má zakázanou Prahu? Já ji hájil jako rytíř bez bázně a hany a teď tady kvůli svý šlechetnosti musim tvrdnout ještě sedm měsíců. A pak nám vykládal všelijaký pitomý historky o ženskejch a to jsem fakticky dlouho neviděl chlapa, kterej byl ženskejma tak posedlej. Mě už ale nebavilo ty jeho kydy poslouchat a fňukání těch ostatních taky ne. Naštěstí přišla amnestie. Samo sebou, všici prskali, když pustili jenom mě, a né je. Jenže já neseděl za okrádání socialistickýho státu a fackování poldů, já byl slušnej zloděj a měl jsem tu kliku, že jsem seděl poprvé. Jenže co čert nechtěl, když jsem se šel hlásit poldům, protože jsem se hlásit musel a z basy jsem byl tak zpitomělej, že jsem ten rozkaz splnil, řek mi tam jeden starej prápora, že je na mě zvědavá vojenská správa, že ještě nejsem odvedenej a že budu muset splnit svou vojenskou povinnost. Já si nadával do pitomců, jenže se z toho nedalo vycouvat, ten prápora mi vysvětlil, že bych podle dvě stě osmdesátky moh taky vyfasovat pět let natvrdo, tak ať na tu vojenskou správu radši jdu. Dostat pět let a ještě navrch ten zbytek, kterej jsem si neodseděl, to se mi teda nechtělo, fakt že ne. Nebudu vás otravovat tim, jaký to bylo u odvodní komise, protože na tom nic zajímavýho neni. Řekli mi, abych udal svý trvalý bydliště, jenže já nikdy žádný neměl, tak jsem se zeptal, jestli bych nemoh narukovat rovnou, abych tu blbárnu měl co nejdřív za sebou. Jenže oni, že prej to nejde, že nejdřív prvního srpna a že mi pošlou povolávací rozkaz. Neni kam, já na to, já nevim, kde budu ty tři měsíce bydlet a kdyby mě mezitim třeba zase zašili, tak to bych za to nemohl. To už začali vyskakovat, tak jsem jim dal adresu jedný ubytovny, kam jsem měl stejně namířeno. Patřilo to nějaký fabrice, kam jsem měl jít dělat, jenže to bylo to poslední, oč jsem měl zájem. Ale vyhledal jsem tam jednoho cápka, co odešel z báně asi dva měsíce přede mnou, a řek jsem mu, aby mi když tak ten povolávák schoval, že se pro něj v půli července stavim. No, můžete hádat, jak to dopadlo. Samo sebou, že jsem se tam už nestavil. Vypadl jsem z Prahy a hurá na Vysočinu. Potřeboval jsem čerstvej vzduch a lesy. Ne nadarmo mi řikali Toulavej Tony.

Toho roku jsem strávil na tý vrchovině krásný léto. Akorát bylo blbý, že všici lufťáci byli na svejch chajdách a chalupách, to bylo tedy blbý, poněvač se těžko vybíralo, kde spát a kde jíst. Jenže spát se dalo pod širákem a sem tam jsem si zajel do nějakýho města a tam se napakoval. Ne moc, tak akorát, já nikdy nebyl hamoun, to vám řekne každej. Ale jestli jsem to ještě neřek, tak v base byl jeden kluk, starej jako já, a to byl kapsář. Tony, povidá jednou, jestli chceš, něco tě naučim. Máš šikovný ruce, vylupovat v Praze trafiky, to je na draka, ale kapsy, to je jiná. A kabelky. To bys neřek, jak jsou lidi pitomí, nechaj se oškubat a ani nemrknou. No a pak mi to všecko hezky vysvětlil. Samo sebou, že mě to stálo ňáký prachy, protože já mu měl vybírat z kapsy šrajtofli, a když to cejtil, tak mě plác přes ruku a já musel zacálovat krabičku cigár. Ale nakonec jsem se to naučil dost obstojně. Jednou, to bylo zrovna před Vánocema a já byl venku, jsem se vypravil do jednoho obchoďáku v Brně a udělal si tam takový šťastný a veselý, jaký jsem nikdy předtím neměl. To mi taky poradil ten kluk. Tenkrát nejvíc nadával, že sice udělali amnestii k prvnímu máji, ale že je to dost na draka, protože nás pustěj asi až sedmýho. Hele, povidá ten inženýr, co zfackoval poldu, co ti na tom vadí? Co? zeptal se ten kluk. Že nemůžu do prvomájovýho průvodu, to mi na tom vadí. Protože, pánové, to byste nevěřili, jak se v takovym průvodu člověk napakuje. Lidi jásaj, provolávaj nějaký stupidní hesla, ruce maj nahoře a o svý prkenice se nestaraj. Ten inženýr se namích, že prej tohle je znevažování svátku práce, že jeho taky jednou nějakej prevít okrad při oslavách říjnový revoluce a on od tý doby nechodí na žádný masový demonstrace. To je vidět, pane inženýre, na to ten kluk, že nejste dostatečně uvědomělej, já se učil, že dřív lidi demonstrovali za svý občanský práva, i když věděli, že je policajti zfackujou, ale jim to nevadilo, protože bojovali za spravedlivou věc. Kdybyste vy byl dost uvědomělej, tak byste se s klidem nechal okrást, protože co je nějaká prkenice proti radostný současnosti. Jenže vy fackujete představitele státní moci. Vystudujete si za státní prachy a takhle se pracujícímu lidu odvděčíte, že vám není hanba! To bylo na toho inženýra už trochu moc, a jak byl prchlivej, tak toho kluka taky zfackoval, a bachař, co to viděl, ho hned odved na korekci. No a teď si představte, že se ten zfackovanej kluk zubil, takhle vám vytáh ruku z kapsy a měl v ní všechny věci toho inženýrka, cigára a prachy a hodinky a všecko. Když už se musím nechat mlátit, tak to musí stát za to, řek nám. A tenhle číman mě naučil, jak vybírat kapsy, takže jsem na tý Vysočině zkusil, jak mi to půjde a jestli jsem byl dost učenlivej.

Vandroval jsem po tom nádhernym kraji, až mě takhle v půli září vyhmátli dva poldové na nádraží ve Žďáru, když jsem tam u stánku dlabal buřta. To se ví, zaměstnanej jsem nikde nebyl, tak to vypadalo na příživu a navíc velice brzo zjistili, že jsem nenastoupil vojenskou službu, protože už po mně začala bejt sháňka. Tak mě odvezli do Tábora, to si pro mě přijela eskorta, navlíkli mě do vojenskýho mundůru a hned se mnou do Budějovic před vojenskýho prokouše. Já se jim to snažil vysvětlit, jenže to nebylo nic platný, takže jsem vyfasoval ze všeho nejdřív šest měsíců v Sabinově. Nevim, jestli někdy někdo z vás seděl ve vojenským krimu, a pokud ne, tak vám to ani nedoporučuju. Jenže, jak jsem řikal, když neni vyhnutí, tak dělám, co se po mně chce. Byl jsem tam čtyři měsíce a zbytek mi prominuli pro slušný chování a pak mě šoupli zpátky do Tábora, kde jsem si odkroutil dva roky vojny v naprostym klidu. Mazáci na mě zkoušeli všecko možný, ale já byl na buzeraci zvyklej z basy, takže mě nějaký upocený frajtři nemohli rozházet. A teď si představte, že nás odveleli někam do lesů! Já byl ve svým živlu, protože když jsem si udělal svý, měl jsem všechen čas pro sebe a moh jsem se toulat sem a tam, a když pak byly manévry, tak jsem byl jednička. Já nepotřeboval žádný mapy, abych se dostal odněkud někam, mně stačilo říct, já byl v lese jako doma a třeba tomu nebudete věřit, ale v tý době tam neměli lepšího průzkumníka, a už vůbec nebudete věřit tomu, že jsem to dotáh až na četaře, vážně. Jeden major mi řek, že s takovejma schopnostma je mě pro civil škoda, abych prej zůstal na vojně jako furťák. Já na to, že radši ne, protože to je něco jinýho, narukovat a dva roky kroutit vojnu, a něco jinýho je se rozhodnout, že chce bejt člověk nado­smrti lampasák. Ten major chtěl vědět, co budu dělat v civilu, tak jsem jen pokrčil ramenama a dal si odchod, protože jsem to nevěděl. Fakt je, že na důstojníka mám bezvadnou figuru a měli byste mě vidět v naže­hlený uniformě s brigadýrkou na hlavě. Všechny holky po mně šílely, poněvač takovýho krásnýho statnýho chlapa v uniformě jen tak žádná neuvidí, jenže já nakonec radši tu uniformu svlík a zase se vrátil do Prahy. Jo, kdyby mě lákali k námořnictvu, to by bylo jiný kafe.

V civilu jsem byl přesně dva a půl měsíce. Já měl prostě v životě pech. Tak jsem se mlátil z jednoho krimu do druhýho, dokud jsem nenarazil na toho Rybku. Jak tak teď vejrám na těch sedmdesát metráků koksu, řikám si, jestli to byl další pech, nebo něco jinýho, a nějak si to všecko nemůžu srovnat v hlavě. Nevim, jestli ten pocit znáte, ale je to prostě divný. Je to dilema, jak řikal Rybka. Já nikdy tyhle cizí slova neznal, to mě naučil on, protože když jsem mu chtěl stav svý duše jednou vysvětlit, tak jsem nevěděl, jak to pojmenovat. Jo, dilema to je. Mám se tady na to vyfláknout a jít se podívat na Václavák, kde se to zase bude tutově mlít, a skončit znova někde v lapáku, nebo mám popadnout lopatu a dát se do práce? V kriminále se mi skončit nechce a na to uhlí taky náladu nemám. A to jen proto, že mě Rybka jaksepatří rozviklal. Než jsem ho poznal, tak by se mi nic takovýho nemohlo stát, to mi věřte.

Bude asi nejlíp, když vám povim, jak jsem se s nim seznámil. Prostě ho jednou přivedli do cely. My tam byli dva a jeden prázdnej kavalec. Ten druhej mukl, to byl takovej mamlas. Já jsem Rybka, řek nám ten cápek s dekama a ešusem v ruce, paragraf sto, osmnáct měsíců nepodmíněně. Civilním povoláním jsem evangelickej farář. Já se mu taky představil a začal jsem přemejšlet, čím asi takovej farář může pobuřovat, a hned jsem si vzpomněl na Jana Husa, kterýho upálili, protože taky nějak pobuřoval. Jak, to mi nebylo moc jasný. Cos udělal? zeptal jsem se Rybky. Nic, na to on. Tak tohleto já už znal. Každej, kdo se objevil v lapáku, vykládal, že neudělal nic, jenže kdyby nic neudělal, tak nevyfasuje osmnáct za sto, to dá rozum. Bylo mu asi třicet, měl takový laskavý oči, já si ho ani nedokázal představit v tom kněžskym rouchu, nebo co tyhle lidi nosej. Tak se u nás posaď, povidám mu, já jsem tady na tý cimře kápo, protože kdybych to nechal tady na Holubovi, tak jsme věčně v průseru. Doufám, že nebudeš dělat žádný blbosti, řek jsem mu a přemejšlel, čím asi tak ten chlap moh pobuřovat. Hele, že tys veřejně vykecal nějaký děsný zpovědní tajemství? Ne, řek a klidně se na mě těma svejma očima usmál. V naší církvi zpověď není. No to mě teda podržte, povidám si v duchu, co nám to v tý škole vykládali? Že faráři jsou prodloužená ruka Vatikánu, že se nesměj ženit, že šoustaj s ku­chařkama a zpovídaj hříšníky, a tím pádem je maj v hrsti. A najednou slyšim tohleto. Je to pravda, že se faráři nesměj ženit? To se týká jen katolické církve a pravoslavných kněží, pokud se neoženili před svěcením. Mluvil děsně spisovně. Já patřím k církvi českobratrské evangelické, jsem ženatý a mám tři děti. Mluvil se mnou jako se školákem, to teda jo, ale zase se netvářil, jako by mluvil s blbcem. Slyšel jste někdy o reformaci? Neslyšel, já na to, a hlavně mi nevykej, tady se to nenosí. A zase jsem lovil v paměti, až jsem si vzpomenul, že nám ve škole povidali něco o protestantech a o českejch bratrech, jenže já neměl tušáka, oč jim vlastně šlo a proč vlastně ta reformace byla. No a tak mi to ten Rybka v průběhu našeho společnýho kukání všecko povidal, navykládal mi spoustu věcí, o kterejch já neměl páru. Ne že bych na to byl nějak zvlášť zvědavej, protože já o tom jeho bohu mám svý pochybnosti, ale nebylo vlastně o čom kecat. A ten poslední flastr už byl dost mastnej, už ze mě byl nebezpečnej recidivista, takže to ubíhalo dost pomalu. Akorát mi nebylo jasný, proč toho faráře šoupli mezi nás, když šel sedět prvně, jenže to mi bylo taky fuk. Byl jsem rád, že si mám s kym povidat. On byl tichej a poslušnej, když jsem se na nic neptal, tak nic neřikal, asi se vyznal v lidech a poznal, že jsem uzavřenej člověk. Jenže když máte dřepět tři a půl roku v lapáku, tak vás ta uzavřenost nějak přejde a sem tam si chcete poklábosit, že jo.

Ani nevim, jak to přišlo, že jsem začal přemejšlet o všelijakejch věcech, o kterejch jsem do tý doby nepřemejšlel. Jo, my dostávali noviny, abysme si mohli přečíst, co je ve světě novýho, jak se Židi mydlej s Arabama a jak se mydlej Íránci s těma druhejma mohamedánama z Iráku, a jak se mydlej ve Střední Americe a jak náš pracující lid pořád píše rozhořčený petice, protože v Jižní Africe střílej černochy a tak porůznu. Mně to bylo docela jedno, já nikdy neviděl, kde jsou ty země, kde se válčí. A Rybka mi jednou takhle večer povidá, tohle by tě zajímat mělo, Tony, bez ohledu na to, na kterou stranu patříš, protože to je mrzutá věc, když se lidé zabíjejí a vraždí, tady u nás je zatím klid, ale kde je psáno, že ty války jednoho dne nepřerostou v něco většího, a pak se to bude týkat i nás v tomhle státě. Nojo, já na to, nám ve škole řikali, že ty imperialisti jsou prevíti, ale co já s tim? To je mám jít mlátit po hubě, aby nás nechali na pokoji? Já zas tak velkej vlastenec nejsem, abych kvůli tomu šel po někom střílet z kvéru. Násilím se nic nevyřeší, povidá Rybka. Pamatuj si, že od té doby, co Kain zabil svého bratra Abela, je lidstvo poznamenané. Já nemám rád ty teorie hlásající oko za oko, zub za zub, protože zlo plodí další zlo, jen si vezmi takovou krevní mstu. Já houby věděl, co to je, takže mi to musel hezky vysvětlit, a je fakt, že když jsem o tom tak přemejšlel, musel jsem uznat, že má pravdu. Vykládal mi o starověku a středověku a řeknu vám, buď nám to ve škole neřikali, nebo jsem neposlouchal, nebo nám řikali něco jinýho, a já teď jen vejral, co bylo na světě všelijakýho vraždění a jaký sviňárny si lidi navymejšleli. A najednou do toho vpad ten trouba Holub. Poslouchej, velebníčku, co nám to tady hlásáš za bludy? zeptal se, protože chtěl asi bejt důležitej. Proč Tonymu neřekneš, že ty největší sviňárny dělala církev svatá? Jen si vem ty křižáky, co pomordovali tisíce mohamedánů, já nejsem takovej vůl, jak vypadám, já toho hodně přečet, tak mu řekni, jak to bylo se svatou inkvizicí a s třicetiletou válkou. A tak mi to teda Rybka pověděl. Jo, křesťani vraždili mameluky, když šli do Jeruzaléma osvobozovat Kristův hrob, upalovali čarodějnice a kacíře, Rybka to nepopíral, protože, jak řikal, to jsou historický fakta. Ale taky řikal, že je to politováníhodná věc a sám tím byl zkormoucenej (ten výraz znám od něj a je pěkně blbej), protože vraždit ve jménu boha podle něj byl hřích z největších. Jenže musíte pochopit jednu věc, řekl mně a Holubovi. Každé ideologie je možno zneužít a právě svatá církev dělala všechno možné. Proč si myslíte, že přišel Luther? Proč si myslíte, že došlo k reformaci? Protože bylo nutno vrátit se na původní cestu, k lásce a bratrství, obnovit Kristovo učení a oprostit se od nánosů špíny, která se na křesťanství nabalila. No, že bych tomu jeho výkladu vždycky rozuměl, to zase ne. Jediný, co mi bylo jasný, byl fakt, že ty odpadlíky katolíci všelijak proháněli, že je zabíjeli a mučili na skřipci a vůbec dělali nepěkný věci. Jenže Holub, pitomej šťoura, kterej defraudoval nějaký velký svazácký prachy, se do toho vždycky začal montovat. Tak mi vysvětli, velebníčku, jak je tohleto všecko možný, ty tady vykládáš o tom vašem pánubohu, jakej je starostlivej a tak různě, ale jak je možný, že když je tak všemocnej, že tohle všecko dopustil, no? A Rybka zase vykládal o dědičným hříchu, o tom, jak je člověk nedokonalej tvor a že je dost nesmyslný nadávat na Hospodina, když jsou války, to že by lidi měli spíš nadávat na sebe, protože to všecko dělaj oni, a když zrovna nezabíjej a nevražděj, tak aspoň mlčky koukaj, jak vražděj jiný, a nic proti tomu nepodnikaj, protože myslej jenom na sebe, jako kupříkladu já, kterýmu je putna, že v Africe postříleli nějaký černochy. Vás, pánové, povidal Rybka, vás se to zkrátka netýká, co? Vy si tu žijete v klidu, a dokud se tyhle věci skutečně nedotknou právě vás a vašich rodin, tak se nebouříte. Ale vezměte to z druhé strany. Když jsou války, když vás neprávem a proti zdravému rozumu zavřou, jako mne, tak se budete ptát, proč jsem to odskákal zrovna já? Mnoho křesťanů si klade ve válkách tuhle otázku a já vám rovnou říkám, že to je otázka nesprávně položená. Pročpak se neptáte, jak k tomu přijdu, že se mám dobře, že mi nic neschází, že mám práci, ženu a děti a někde támhle tisíce kilometrů daleko jsou lidé bez práce, beze střechy nad hlavou, mají hlad a jsou zabíjeni? Proč se mám dobře zrovna já, a ne oni? Hele, já se zrovna moc dobře nemám, povidám. Celej život mám pěkně zpackanej. Jenže mě taky nikdy nenapadlo přemejšlet, proč ho mám zpackanej zrovna já, a ne někdo jinej. Beru to prostě jako úděl. A to je chyba! zvedl Rybka hlas. Je přeci v tvých silách svůj život změnit. Holub poposedával na pryčně a hned se Rybky zeptal, jak se teda na ten svůj úděl dívá on. Ty seš sluha boží, že jo, seš zašitej a seš asi podle toho, co říkáš, spokojenej. Spokojen rozhodně ne, na to Rybka. Ale přeci nebudu obviňovat Hospodina za to, že tu sedím s vámi, když jsem mu donedávna nevyčítal, že se mám dobře a ostatní ne. Chápete to? Já jen zavrtěl hlavou, protože mi to nebylo jasný a neni mi to jasný doteďka. Pravda zase je, že já taky na nikoho nenadával, když jsem byl venku z lapáku a dělal si, co mě napadlo, a taky jsem neobviňoval poldy, že mě nemůžou chytit, zatímco třeba lízli nějaký mý známý, stejně jako jsem nenadával soudcům, že odsuzujou jiný, a ne mě. Jo, ale když mě lízli, tak to jsem teda pifku měl, to zas ne že ne. On si člověk velice rychle zvykne, že se má dobře, vykládal Rybka, ale já se vás ptám, pánové, je to snad nějaká samozřejmost, že se máme dobře? No a to zase Holub nadskočil a povidá, takovýhle řeči čtu pořád v novinách, taky se tam píše, abysme si vážili našeho socialistickýho zřízení, který dbá o naše blaho a tak dál, protože jsou země, kde k tomu blahu maj daleko. Ale dyť ty mluvíš jako Rudý právo, Rybko, to mi teda vysvětli, nedostals ten flastr náhodou za to, že jsi z kazatelny vykládal tyhle věci, a tím pobuřoval svý farníky? Rybka nám řekl, že pobuřoval kapánek jinak a docela jiný lidi, než byli jeho farníci, a vrátil se k tomu, o čem byla řeč. Fakt je, povidá, že v některých částech světa jsou na tom lidé hůř než my. Jenomže pochopte, pánové, že mně nejde vůbec o nějaké materiální výhody, že mi nejde o to, aby každý mohl shromažďovat množství předmětů, které si může za svůj plat koupit, mně jde o něco docela jiného. O duchovno. Podívejte se večer na hvězdy. Tam venku je vesmír, který je bez konce. A co je proti tomu člověk? Měli bychom být skromnější a pokornější, rozumíte? Já jen přikejvl, protože já teda skromnej byl. Nikdy jsem neukrad víc, než jsem skutečně potřeboval. A pokornej? Jen se zeptejte všech těch poldů, co mě kdy zabásli a vyšetřovali. Já byl vždycky jako ten beránek boží, jak řikal Rybka, ani jsem neremcal, ani jsem se nevzpouzel. Pokora sama, fakt že jo. A taky jsem v životě nekecal o nějakejch vznešenejch cílech, jako ten mamlas Holub, kterej pak klidně kvůli prachum ty vznešený cíle zhoupnul. No a jak jsem si s tim Rybkou povidal, tak on mi najednou řek, že jsem sice zbloudilá ovce, ale že nejsem nadobro ztracenej, protože mám dobrý jádro, a to, co dělám, dělám jen proto, že mi doposud nikdo neukázal správnou cestu.

Co vám mám řikat, osmnáct měsíců jsem tam s ním klábosil, on mi vykládal o desateru, kde stojí psáno taky nepokradeš, což se zrovna týkalo mý osoby. Jenže copak já za to můžu, že se u nás zrušilo ve školách náboženství a že mi tohle nikdo zamlada neřek? Samosebou, já zase tak moc nevěřim, že by nějakej bůh byl, taky nám přece ve škole řikali, jaký děsný bludy šířila církev a jak tím blbnula prostejm lidem hlavu, takový ty historky o nepoškvrndanym početí nebo třeba o Mojžíšovi, co mi vykládal Rybka, byly hodně nepravděpodobný, ale zase na druhý straně jsem musel uznat, že ty přikázání, co ten starej Mojžíš vytesal do těch desek, nebyly tak docela blbý, a že vlastně i když v boha moc nevěřim, asi bych taky nikdy nezabíjel a nesmilnil, protože se mi to prostě nelíbí. No a znovu a znovu jsme se dostávali k těm válkám, co kdy na světě zuřily, k těm mamrdům, co zneužívali svou moc a tejrali celý národy, a já se dověděl, že všecko to je vlastně trest boží, něco podobnýho, jako když zdemoloval Sodomu a Gomoru, a že by se taky měl člověk zamyslet nad zeměkoulí, nad všema těma zemětřeseníma a výbuchama sopek a záplavama a hladomorama, protože v tom nemá vůbec žádnej člověk prsty a všecko je to boží varování, jako by ten Hospodin chtěl říct, koukejte, vy volové, vy tady vyrábíte atomový a neutronový bomby, zasvinili jste tím celej glóbus, ale ta zeměkoule, když ji to popadne, si s váma poradí i bez balistickejch střel, tak kapánek přemejšlejte, nebo dopadnete jak ta banda prohnanejch neznabohů v Sodomě. Mně to všecko vrtalo hlavou, to dá rozum, povidám si, když teda bůh není, tak co vlastně je? Kdo to všecko řídí? To se mi snažil vysvětlit Holub, ten svazáckej defraudant, kterej měl podle vlastních slov Marxe v malíku. Hele, ty vole, řek mi, dneska už je vědecky dokázaný, jak vznikl vesmír. Žádnej bůh ho neudělal, protože vesmír vznikl před miliardama let díky velkýmu třesku. Všecko to prostě začalo velkým třeskem a žádná nadpřirozená bytost v tom prsty nemá. Myslel si, ňouma, že tim vyvrátil tu krásnou báchorku o stvoření světa, jenže milej Rybka se na něj kouk svejma modrejma očima a zeptal se, co podle něj bylo příčinou toho jeho velkýho třesku. Jak to, co? vyjevil se Holub. Prostě to třesklo a hotovo. Ovšem, třesklo, ale nedějí se věci bez příčiny, na to Rybka. Každá věc má svůj počátek a svůj konec, a když něco třeskne, tak tomu musí něco předcházet, ne? No tak před tím bylo asi něco jinýho, no, hučel Holub. Nějakej jinej vesmír nebo co, ksakru, jak já to mám vědět. A předtím? ponoukal ho Rybka. To už se Holub namích, to bylo nad jeho síly, tohle vysvětlit. Tak jsem se do toho vložil já. Mám takovou teorii, povidám, že je to jako s tím starým myslivcem na flašce Starý myslivecký. Sedí tam a v ruce má flašku, na který je starej myslivec. A ten drží v ruce flašku a na tý je zase starej myslivec a ten má v ruce flašku a na tý je taky starej myslivec a tak to jde pořád dál a dál. A kde­pak se vzal ten první myslivec? zeptal se Rybka a já sklap, protože co já můžu vědět, kde se vzal, že jo. No, povidám po chvíli přemejšlení, třeba Hospodin, když na začátku řek budiž světlo, řek jednoho dne budiž myslivec a byl myslivec. Holub řek, že jsem vůl. Jenže sám s lepším vysvětlením nepřišel, protože o tom odmítal vůbec uvažovat. Zkrátka vůl.

Jednoho dne šel Holub domů a my si oddychli. Pak nám dali na celu nějakýho Janderu, bylo mu pade, seděl už asi osmkrát a moc řečí nenadělal. My tenkrát makali na stavbě, možná někdo z vás dneska v těch barácích bydlí, a tam jsem si to pěkně zavařil. Já se předtim nikdy do ničeho neplet, a když se muklové mezi sebou rvali, tak jsem si hleděl svýho, co mi po nich bylo, že jo. Jenže s náma tam dělali takový dva blbci, celu měli o patro vejš, a to byly hovada k nezaplacení. Pořád se do někoho montovali a machrovali, a když se domákli, že Rybka je bejvalej flanďák, tak se do něj začli navážet a dělat mu naschvály. Jednou takhle jedu s kolečkem a vidim, jak si ho tam za dřevěnou boudou podávaj. Mydlili do něj hlava nehlava, krev z něj crčela, ale nebránil se, ani necek. Dřív bych se na to vybod, fakt, jenže jsem si řek, hele, Tony, sedíš s ním kdovíjak dlouho, je to nejslušnější chlap, jakýhos v životě potkal, přece tu nebudeš stát jak kolík. Tak jsem pustil to kolečko a na ty dva pitomce vlít. Jednomu jsem přerazil sanici a druhýmu ruku, protože já když už někoho bacim, tak to stojí za to, to mám po fotrovi. No a nebyl bych to já, kdybych si to neodskákal. Napařili mi pět měsíců navrch, ani jsem nemrk. Čtyři neděle jsem seděl v izolaci, to bylo blbý, poněvač jsem na tom byl ztrátovej, měsíc nemakat, to bylo dost prachů v háji, jenže co se dalo dělat, že jo. Teďka si ale řikám, co by se bejvalo stalo, kdybych se do toho neplet. Třeba jsem tady nemusel skládat ten podělanej koks. Šel bych z krimu dřív a všecko by bylo jinak, protože bych vypad ven dřív než celej Rybka. Jenže si zase řikám, jestli by mě třeba nežralo svědomí, jestli bych se mu pak ještě moh klidně podívat do očí, jestli by se se mnou ještě bavil, i když on byl zase takovej řízek, že dokázal lidem odpouštět, což já nikdy nechápal. Ale bylo mi to tehdy fakticky blbý, bylo to poprvé, co jsem viděl, jak někdo tluče opravdu slušnýho člověka, a fakticky mě to namíchlo. No a tímhle to všecko vlastně začalo, protože já, starej vlk samotář, Toulavej Tony, se toho faráře zastal a v tý chvíli mě vůbec nezajímalo, jestli z toho budu mít průser, nebo ne, prostě jsem si řek, že má pravdu, když tvrdí, že člověk má chránit slabší, a že nejhorší je, když můžete pro druhýho něco udělat a vykašlete se na to, jen abyste neměli problémy. No a já je teďka mám. Sedmdesát metráků koksu na chodníku. A to už tu byl dvakrát šedej mor, že ten chodník musí bejt do dvanácti hodin uklizenej, jinak že mi napaří pokutu. Jenže my na to skládání měli bejt dva a já jsem tu sám na sáma a rád bych věděl, jak by si s tou zatracenou hromadou pomoh on, trouba jeden!

Když jsem se vrátil na celu, tak jsme se s Rybkou víc sblížili. On povidal, že jsem opravdu dobrej chlap a že ho mrzí, že kvůli jeho rozbitý kušně mám pět měsíců navrch, jenže já nad tim jen mávl rukou, protože co se dalo jinýho dělat, no ne? A pak se mě jednou večer zeptal, co vlastně od života čekám. Já jen koukal, přece jen jsem od něj už něco pochytil, takže jsem začal přemejšlet, jenže mě nic nenapadlo. No, já nevim, povidám mu, já to fakticky nevim. Já si vždycky myslel, že se prostě budu potloukat světem a jednoho dne jako každej prostě natáhnu brka, havrani mě šoupnou do penálu a půjdu hezky do krému. Myslíš si, zeptal se mě Rybka, že ten tvůj dosavadní život za něco stál? Že jsi někdy udělal něco dobrého? No to jsem teda neudělal, já na to. Ale pár chvil v mým životě stálo za to. Třeba ty osmnáctý narozeniny u Borohrádku, to bylo něco, fakt. A dál? vyptával se Rybka. Dál vlastně nic, zase já. Asi máš sakra pravdu, já tady žiju docela zbytečně. Fakt je ten, že já o lidech, co jsem jim sebral v chajdě nějaký jídlo a oblečení, moc nepřemejšlel. A proč taky. Ale teďka najednou mi to všecko začalo vrtat hlavou. Nojo, to mě teda taky pěkně namíchlo, když mi štípli bundu s mapou Žďárskejch vrchů a s prachama, když jsem bral roha z pas­ťáku, ale zase mě to brzy přešlo. Jo, ale když mně nějakej prevít otočil na vojně holení, to jsem byl teda dožranej, to jsem si ušetřil z žoldu a koupil si primovní holení za osm pětek a vydrželo mi akorát dva dny. Řikám vám, ten Rybka mě nadobro rozviklal, protože já začal přemejšlet o všech těch ubožácích, co jsem je kdy okrad, a jak jsem od přírody dobrák, tak jsem měl najednou pocit, že jim to všecko musim vrátit. Jenže jak? Kdybych si měl pamatovat, komu jsem co sebral, to bych musel mít mozek jako Einstein. Všechno můžeš odčinit tím, že začneš žít slušně a poctivě, povidal mi Rybka, že budeš dělat něco užitečného, protože zatím jsi udělal, pokud já vím, jedinou dobrou věc. No to se povedlo, já na to, protože jsem věděl, o čem mluví. Jestli bych měl za každou dobrou věc, kterou udělám, vyfasovat půl roku, tak to teda pěkně děkuju. On mi hned začal vykládat o spoustě světoznámejch lidí i lidí od nás, co taky dělali dobrý skutky a šli za to do báně nebo rovnou na špalek, jenže dělali ty dobrý věci pro druhý, poněvač samotnej život brali jako službu druhejm. To je pěkný, já na to, ale co já můžu dělat pro druhý? Já přece nic neumim. Vyučenej nejsem a jako zámečníka mě sotva někde vezmou, to je těžký. Jsem pitomej, poněvač jsem pitomej. Ze školy si toho moc nepamatuju. Leda, že bych se dal do armády, tam mi to šlo, tam se mnou byli náramně spokojený a byl jsem fakticky dobrej. Rybku jsem s tou armádou pobavil, to vám tedy řeknu. On byl pacifista. Musel mi samo sebou vysvětlit, co to je, a pak povidá, Toníčku, tebe by dneska už asi do armády nevzali, a pak, vysvětli mi, k čemu vlastně ta naše armáda je? K čemu? já na to. Aby bránila tenhle stát, ne? Moc dobře jsem si pamatoval, co nám vykládal na vojně politruk. Vtrhli by sem ty hajzlíci imperialistický, povidám, já je viděl, kamaráde. Nad čárou, když byly manévry, kroužili Amíci s Kobrama, to jsou helikoptéry, jestli to nevíš, a to ti z toho leze mráz po zádech, protože ty Kobry jsou ověšený řízenejma střelama jak vánoční stromeček, stačí zmáčknout knoflík na kniplu a už jsi v hajzlu. Kdepak kamaráde, já si myslim, že armáda bejt musí, to už je tak odjakživa. A odjakživa je to pěkný nesmysl, přerušil mě Rybka. My máme armádu, abychom se bránili případnému napadení, a oni mají armádu, aby se bránili případnému napadení. Jakou tohle má logiku? Jakou? zase já na to. Že kdyby někomu náhodou ruplo v bedně, ať tam, nebo tam, tak na tý druhý straně budou připravený, to dá rozum. Hele, ty seš proti válkám a armádě a disci­plíně a pořádku, s tebou je to těžký, Rybko. Seš hodnej chlap, ale promiň, že ti to řikám, seš taky pěkně šoustlej. Hele, tys teď nemusel sedět v lochu, moh jsi stát na kazatelně a vykládat svejm ovečkám o tom svým bohu. V kriminálu jseš svejm farníkum platnej jak mrtvýmu zimnik. A taky asi nejseš dost uvědomělej. Jak jsem to řek, tak mu div nevypadly oči, fakt že jo, takže jsem mu to musel vysvětlit. Hele, sám řikáš, jaký máme u nás všelijaký výhody. Máme i nevýhody, skočil mi do řeči. No fajn, to je jasný, nedal jsem se vyrušit. Tady vládnou marxisti, to přece znám z vojny, a ty řikaj, že žádnej bůh neni, stejně jak to tvrdil ten pitomej Holub. Je to tak? Je, přikejv. No vidíš, pokračuju ve svým výkladu, a oni klidně ty všecky církve, o kterejch jsi mi povidal, nechaj bejt, žejo. Klidně bych ti moh citovat dvě stě třicet šestku, omezování svobody vyznání, za to můžeš slíznout tři roky, takže vidíš, jak je tenhle stát k náboženství shovívavej. A přitom by to mohli klidně zrušit nebo zakázat jako buržoazní přežitek a tmářství, jak vykládal politruk. A ty, místo abys byl rád, remcáš. V Litoměřicích se mnou seděl jeden manik, ten taky pořád kydal, že má málo svobody a že s lidskejma právama je to u nás na draka. Jenže já vim, jak to je. Kdyby každej měl takovou svobodu, jakou by chtěl, byl by na světě pěknej bordel, to mi věř.

Rybka na mě po tý mý přednášce dlouho koukal, já nikdy takhle dlouho a souvisle nemluvil a taky jsem jakživo nikomu nemluvil do duše, jenže jsem si řikal, že to tomu Rybkovi říct musim, protože on mezi nás nějak nepasoval. Já přece seděl se všema možnejma chlapama, se zlodějema, rváčema a zabijákama, s defraudantama a podvod­níkama a taky s ouchylama, ale on byl tenhle zkrachovalej farář jakoby z jinýho světa. Jednou jsem se ho zeptal, co tomu řiká jeho žena, že sedí v lapáku. Je to pro ni veliká zkouška, povidal Rybka, nejen pro ni, ale i pro mne. A vykládal mi, jak ten jeho bůh prostě zkouší jejich trpělivost a pevnost ve víře a tak. Teda takovýho boha já bych mít nechtěl, to se na mě nezlob, řek jsem mu. Aby mě takhle blbě zkoušel, to teda nikdy. Fakticky, řeknu vám, že jsem byl z něj celej vedle. Některý věci, co řikal, měly hlavu a patu, to zase jo, taky jsem si kvůli němu dost věcí uvědomil, ale jinak mi připadal vážně střelenej. Jenže on na mě jednou vyrukoval s otázkou, čemu vlastně věřim já, poněvač člověk přece něčemu věřit musí. To mi nasadil takovýho brouka do hlavy, jakýho jsem tam nikdy neměl. Normálně mě rozviklal. Čemu já věřim, to bylo těžký říct. Láska otcovská, to bylo to poslední. Láska bratrská? Já už ani bráchy nepamatoval a kámoše jsem jakživo žádný neměl. Jo, řikal jsem si, lidi by si asi měli opravdu pomáhat a neměli by se starat jen o sebe a o svý pohodlí. Jenže jak já mám věřit na slušný lidi, když jsem nikdy žádný nepotkal, když jsem nikdy nepoznal, co to vlastně slušnej člověk je, no ne? Ale asi sem tam přece nějaký budou, jenže kde? A když jsem o tom tak dumal, Rybka na mě vyrukoval s další otázkou. Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses oženil a založil rodinu? Co? Já a rodinu? To je pěkně máklá otázka, povidám. V první řadě nevim, která ženská by si mě asi tak vzala, leda ještě tak nějaká stará voježděná brusle. A zakládat rodinu, to by ode mne bylo dost nezodpovědný, při mý povaze, vždyť by mě děti ani neužily, když pořád dřepím v base, to by to chytly, chudinky. Kdepak, to by špatně dopadlo. A co chceš dělat, až tě pustí? zeptal se zase. Nevim, já na to. Potíž je v tom, že mě prostě nikdo nepotřebuje, to dá rozum, kdo by asi tak potřeboval takovýho mamlase, jako jsem já. To by musel bejt cvok. Jo, znám jednu holku v Praze, ta mě teda milovala, to je fakt, jenže ta sedí teďka v Pardubicích a zase tam navlíká korále. A je fakt, že se mi po ní stejská, do pytle. Jenže co s tím?

Jak jsem v noci ležel na pryčně, tak jsem zase nemoh spát, to byla jedna z věcí, který mi pily krev, protože dřív jsem leh a už jsem zařezával, ale co jsem poznal Rybku, tak jsem o všech těch věcech, o kterejch jsme mluvili, musel přemejšlet až do zblbnutí. No a ten večer tak uvažuju, že by to vlastně zase nebylo tak blbý, kdybych měl konečně nějaký trvalý bydlení a doma fajn ženskou. Já nevim, kdo z vás seděl v base, a když ho pustili, neměl za kym jít, ale je to takový pitomý, nikdo vám neřekne, těbůh Tony, nebo nějak jinak, nikdo si s váma nedá u Pinkasů pivko na přivítanou, jen pár šupáků, co vymetaj kriminály, kouká, jestli by vás nemohli pumpnout o nějakou tu pětku na chlast, a když nemáte prachy, tak se odtáhnou. Jo, tak to je. Aspoň se mnou. A já zrovna v tý době začal o všem tomhle uvažovat a Rybka to věděl, protože já vůl se mu se vším svěřoval a byl jsem vlastně rád, že mám komu o svejch trampotách povidat. Když ho pak pustili, dal mi svou adresu a asi tak za tři neděle mi napsal, že sehnal flek v Praze, že tam v jednom hotelu dělá topiče, že už to domluvil, až prej přijdu, že tam budu dělat s nim, že by byla škoda, kdybych ve svejch osmadvaceti nechyt příležitost za vlasy a donekonečna se poflakoval po kriminálech a takový všelijaký řeči. Mně se to moc nezamlouvalo, ale když mi napsal podruhý, tak mi vysvětlil, že bysme vlastně makali každej tři dny a pak bysme měli zase tři dny lehy, a že bych si moh jezdit na vandry a že bych už taky nemusel vykrádat chajdy, protože bych si vydělal docela slušný prachy. Já pořád nic, řikal jsem si, že bych mu měl asi odepsat, jenže jak asi, když jsem jakživo žádnej dopis nepsal. A najednou, to jsem měl narozeniny, přijde bachař, v ruce drží nějakej balik a povidá, Tony, tady ti přišla pošta. Balik byl samo sebou už profilcovanej, co kdyby někdo poslal do krimu pilník nebo kvér, že jo, ale ty buchty, co tam byly, ty tam teda byly a u toho dopis od Rybky, že mi přeje všecko nejlepší k naroze­ninám a že už se těší, až mě zas uvidí. Já vám na to koukal, v krku jsem měl knedlik, ani jsem nemoh říct bachařovi, že mu teda děkuju, já vám byl najednou dojatej a do očí mi vhrkly slzy, a bodejť ne, prosim vás, já v životě nedostal do basy ani dopis, natož balik s buchtama, všichni muklové sem tam něco dostali a já nikdy nic a najednou tohle! Od svejch desíti jsem nedostal k narozeninám nic, fakt že ne. Leda pár po hubě, ale tomu se nedá říct dárek, že jo. No a na ty buchty mě Rybka utáh jak na vařenou nudli. Sežrali jsme to s těma dvěma muklama na posezení, já snad sto let neměl v hubě domácí buchtu, a tak jsem si řek, že teda jo, že začnu novej život. Hned jsem sed a naškrábal dopis, bachaři to po mně málem nepřečetli a byli vyvalený, že vůbec někomu píšu a že vůbec umim psát, taky se náramně divili, že chci pracovat, to se hnedka rozneslo po celym lapáku, že už mám vyhlídnutej flek, a ře­ditel lapáku jednou při vizitě povidá, to jsem zvědav, Malý, jak dlouho to vydržíte. Já taky, pane majore, povidám, já taky. A tak byl můj osud zpečetěnej. Sedmdesát metráků koksu na chodníku hezky na uvítanou. Bůh mě začal zkoušet, filuta jeden.

Musel jsem napsat ještě další dopis matce, aby mi poslala rodnej list, že ho budu potřebovat, protože to mi zase napsal Rybka, že bych si tyhle věci měl dát dohromady, a taky školní vysvědčení a tak různě. Já teda nechápal, nač by mi mohlo bejt vysvědčení ze školy v pasťáku, to by hned každej omdlel, kdyby to viděl, tak na to jsem se pro jistotu vybod. A už se blížil ten den, kdy mě měli pustit, to už jsem si moh nechat kapku narůst vlasy, i když já chodil vždycky nakrátko ostříhanej, kvůli fotrovi, aby mě nemoh za vlasy vláčet po baráku jako matku nebo bráchy. No a pak mě pustili. Vyfasoval jsem svý věci a svý prachy. Měl jsem kliku, že nekouřim a že jsem z toho kapesnýho, co nám dávali, moc neutratil. Za těch tři a půl roku jsem si vydělal docela slušný prachy, aby mi po odečtení nákladů na mou převýchovu zbyl docela solidní balík, protože jsem z toho nemusel platit alimenty ani žádný odškodnění, poněvač všecko, co jsem na posledním tahu ukrad, u mě našli a vrátili těm okradenejm.

Zajímavý je, že vždycky, když vás pustěj z basy, tak vás vykopnou v ta­kovou blbou hodinu, že vám nic nejede. Ani vlak, ani autobus, prostě nic. A to se rozumí, když vyrukujete na silnici a chcete si stopnout ňáký auto, tak vám zastaví leda tak dobrodruh, co neví, oč se jedná, protože místní lidi věděj, že zrovna tam na tom jistým fleku stopujou jedině propuštěný muklové. Jenže já už na to byl zvyklej, tak jsem se sebral a šel pěšky, mně to bylo fuk, i když teda zabásnutej jsem byl v létě a teďka je půle ledna a já byl jen v takový lehký bundě a zmrzlej jsem byl po půl hodině. No nic, zažil jsem horší věci. Měl jsem kliku, že jsem to v okolí znal, tak jsem si to namířil po polní cestě, za kopcem byla ještě jiná silnice a tam jsem zrovna chytil autobus do Prahy. Rybka mi napsal adresu nějakýho kluka, že prej bych u něj moh bydlet na svobodárně, už to tam zařídil a vyjednal, tak jsem tam šel, ten kluk sice nebyl doma, ale dali mi klíč od cimry a já se naložil do vany a pořádně se vydrh rejžákem, abych ze sebe smyl tu špínu z krimu a ten smrad a všecko. Ráno ten kluk přišel, jmenoval se Hugo, že prej měl noční, vlez si do pelechu a zatavil. No a já si šel do města koupit nějaký hadry a tak, pak jsem zavolal Rybkovi a s ním se šel představit provoznímu šéfovi toho hotelu. Ten, jak mě viděl, pokejval uznale hlavou a povidá, takovýho topiče jsme tu ještě neměli, to je pořád samej nedomrlej intoš, vy byste, chlape, moh skály prodávat, doufám, že nastoupíte hned. Já chtěl říct, že si dám tak tejden voraz, kouknu se, co je v Praze novýho a dám si pár piv, jenže jsem jako blbec přikejv, že teda jo. Kdybych si ten tejden dal voraz, tak tu teď nejsem, to vám řikám na rovinu. I když, jak na to koukám, moh jsem už bejt zase v báni. Já nikdy nevěřil na anděly strážný, ale Rybka asi tim andělem strážnym je. Sice divnym, ale stejně.

Šli jsme hned do tý kotelny, Rybka mi řek co a jak, ale ani nemusel, takový kotle já znal, měli je v hradecký base, kde jsem taky jednu sezónu topil, nic složitýho to nebylo. Pak jsem si vyřídil takový ty formality, který jsem nikdy nevyřizoval, a taková mladá holka, co byla na osobnim, se mě ptala, kde prej mám zápočtovej list. Cože? povidam, poněvač jsem neměl páru, o čem je řeč. Zápočtovej list, opakovala, ten má přece každej, vy děláte, jako kdybyste nebyl nikdy zaměstnanej. Já to nedělám, povidám, poněvač já nikdy zaměstnanej nebyl. Ona vyvalila oči, to bych vám přál vidět. Tak jsem jí to pro jistotu ještě jednou zopakoval a ona na mě koukala a povidá, že je to teda pěkně blbý, protože jsem probendil deset let, co se počítaj do důchodu, a že mi těch deset let bude chybět. No tak půjdu o deset let pozdějc, já na to, kdy se vlastně chodí? Když mi řekla, že v šedesáti, tak jsem myslel, že sebou praštim, fakt. Ona mi dala do občanky štempl a já zas šel. Byl jsem domluvenej s Rybkou, že si dám voraz jen jeden den a pak že narukuju do kotelny. A ten den jsem si užil moc prima. Dal jsem si jedno pivko u Pinkasů, dvě u Zlatýho tygra, pak jsem zašel do bijáku a šel se zeptat, jestli ta moje holka je už venku z pardubickýho krimu. Její brácha mi řek, že se má vrátit za měsíc, tak jsem sed a napsal jí dopis. Nevim, co se to se mnou stalo, fakticky, já jí psal prvně v životě a hned, jak se na ni těšim a že ji asi trochu miluju, samý takový hovadiny, ale myslel jsem to naprosto vážně, ona je to hodná holka, akorát že strašně ráda krade, jenže já si zase řikal, že když to dáme do kupy, že by toho třeba mohla nechat, že by si mě třeba mohla vzít nebo tak něco. A teď si to vemte, kdybych se nerozhod tý holce napsat a kdyby mi to netrvalo tak příšerně dlouho, tak jsem se to odpoledne sebral a jel s tím jejím bráchou na Václavák, protože mi řikal, že tam bude nějakej mumraj. Jenže mě už se nechtělo jezdit z ubytovny do města, tak jsem to prostě zapích a šel spát, takže jsem propás jedinečnou příležitost dostat se zase hezky rychle do basy. A za to může Rybka, ať se na to koukám, jak chci, protože on mě rozviklal a kvůli němu jsem o tý svý holce začal víc přemejšlet.

Spal jsem celou noc jako dudek, ani se mi nic nezdálo, ráno v půl šestý jsem byl zase vzhůru, bez budíka, beze všeho, to byl zvyk z basy. Nasnídal jsem se, ten můj spolubydlící nebyl přes noc doma, sed jsem na elektriku a jel do města. A když jsem byl kousek od hotelu, vidim, jak tam zastavili ty prevíti uhlířský. Věděl jsem od Rybky, že maj přivízt koks, jenže oni to sypali na chodnik, tak jsem na ně vyjel, ale s nima to nehnulo, transportér vytahovat nechtěli. Tak letim do kotelny, abych na ně poštval Rybku, ale on nikde. Tak teda běžim za provoznim a on na mě chvilku kouká a pak povidá, pane Malý, budete muset ten koks složit sám, pana Rybku včera sebrali u svatýho Václava spolu s těma demonstrantama, zase u něj našli nějaký protistátní tiskoviny, s těma­hle kverulantama, co se montujou do politiky, jsou vždycky potíže. No a bylo to! Sakra mejdlo, já si myslel, že mě trefí šlak. Tak on mě vyhecuje, abych se poprvé v životě dal zaměstnat, on mě klidně vyhecuje, abych se rozhodl začít novej život, vykládá mi, jak ještě nejsem docela ztracenej a všelijaký takový věci, zblbne mě a nadobro mě rozviklá, a když teda já ten flek vezmu, tak on se, trouba jeden, nechá sbalit při demonstraci a šoupnout zas do díry. Ten šilhavej bachař měl pravdu, když řikal, že na takový lidi neni spolehnutí. To teda neni, to vám řeknu. Rybka si teď sedí někde ve vyšetřovačce v Ruzyni a já abych skládal těch podělanejch sedmdesát metráků koksu sám! To jsem to vyžral, to vám teda řeknu. Nejradši bych se na to vyflák a šel pryč, jenže copak to jde? Bejt to před pár rokama, tak ani nemluvim, ale teďka je mi to nějaký blbý. Hotel plnej lidí, deset pod nulou, kdybych odešel, tak provozního klepne pepka, jinej topič tu neni, ach jo! Rozviklal mě, ten praštěnej farář, ten mě tak rozviklal, že teďka nevim, čí jsem. Já bych do toho kop! A přitom to je jedinej kámoš, kterýho jsem kdy měl. No, nejlíp bude, když konečně popadnu lopatu a vrhnu se na ten podělanej koks. Já když makám, tak nepřemejšlim, to jsem se naučil v base, když jsem na stavbě katroval písek. Šup sem, šup tam, jedna lopata za druhou. Jojo, půjdu to do toho pitomýho sklepa naházet, aspoň mě přejde vztek a nebudu chvíli na toho troubu myslet. Pak se uvidí, co bude dál. Počkám si, co mi ta moje holka napíše z pardubický basy.

Lednová ouvertura op. č. 89
staccato animato

Jako když jarní déšť dopadá na šťavnatou zemi, dopadal proud teplé vody ze sprchy rovnou na hladké a šťavnaté tělo, stékal údolím mezi plnými ňadry, odtud pak k Venušinu pahorku, aby poté po skvěle tvarovaných stehnech pokračoval dolů, přes zaoblená lýtka a štíhlé kotníky. Onen zmáčený zázrak přírody, kterému přezdívali Boubelka, si vesele prozpěvoval a teplá voda, která se směla dotýkat Boubelčina těla zcela zdarma a zcela beztrestně, mizela s jásavým klokotáním z nevšed­ního prožitku v kanálku pod bosýma nohama s rudě nalakovanými nehty.

Bylo půl čtvrté a poblíž sochy svatého Václava, vévody Země české, se už druhý den začali scházet mladí lidé, sem tam některý z nich, zpovzdálí pozorován desítkami anonymních i zjevených očí, přelezl obrovský řetěz mezi žulovými sloupy, zapálil svíčku a vtiskl ji mezi desítky jiných hořících svíček, mezi spoustu květin, které k uctění památky studenta Palacha do oněch nebezpečných míst položili mnozí opovážlivci. Na chodníku postával mladý muž jménem Béda, pokukoval po tajných, které od vidění znal z předešlých demonstrací, pokukoval po blížících se zelených uniformách, ale vůbec mu to nevadilo, fotografoval si ty mladé odvážlivce a sem tam si vyfotil i nějakého toho tajného. Kousek od něj stepoval v černé kožené bundičce a s vlasy na ježka mladík, na uších měl sluchátka, poslouchal nějaký příšerný kravál, napůl vypadal jako pankáč, napůl depešák, a tak mu pro všechny případy říkali jeho známí Hipík, aby se to jó nepletlo. Poslouchal svou rockovou muziku a radoval se, když viděl, jak lidí kolem sochy svatého Václava utěšeně přibývá. A nejen u sochy.

V honosné kanceláři, za stolem plným lejster, oblečen jako ze škatulky seděl ředitel Čech, soustředěně cumlal konec propisovací tužky, tu a tam napsal větu či půl věty, poté svraštil obočí a znovu a poněkolikáté už se hluboce zamyslel, neboť chtěl, aby projev, který měl téhož večera přednést na stranické schůzi, byl projevem nanejvýš skvělým. Bylo úterý, sedmnáctého ledna, patnáct hodin čtyřicet minut, když na dveře kanceláře kdosi zaklepal a vzápětí se objevila sekretářka s tváří obestřenou starostmi.

„Soudruhu řediteli, budete mě ještě potřebovat? Ráda bych se dostala domů, než to zase začne.“

Aniž zvedl hlavu, zadíval se na ni přes obroučku brýlí a ten pohled byl dostatečně výmluvný, bylo jasné, že ředitel Čech nechápe, o čem je řeč, byl jako obvykle zcela mimo.

„Už se to tam zase začíná srocovat,“ poznamenala sekretářka. „Demonstrace… bezpečnost… a tak…“

„Ach ták!“ rozzářil se, když pochopil, oč se jedná. „Jen jděte, jděte, samozřejmě, já si ten projev pak překlepu sám, do večera je času dost.“

„Neměl byste jít radši také?“ zeptala se s lehkou obavou v hlase. „Kdoví, jak dlouho to bude dneska trvat.“

„Musím dopsat svůj projev,“ řekl s klidem a usmál se na ni. „A pak, my se přeci nemáme čeho bát, Jarmilko. My ne.“

Neodporovala. Ze zvyku se na něj usmála a šla. Chtěla se dostat do metra dřív, než ho zase zamoří slzným plynem jako předešlého dne.

Ulicí Na Příkopě se sunuly žluté antony, hranatá auta, pro něž žádné zákazy neplatí, projížděla pomalu po pěší zóně, dychtivá pojmout řádné sousto demonstrantů, lačná pozřít ty, kteří se opovážili v tuto hodinu vejít v zakázaná místa. Od paláce Koruna pozoroval ty vozy Béda se svým fotoaparátem, vtiskl se do kouta a několikrát zmáčkl spoušť a jeho kámoš Hipík stále ještě vibroval v neslyšitelném rytmu rockové hudby a pozoroval, jak antony zastavily a jak z jejich útrob vyskákali zelení mužíci s bílými hlavami, jak se v rojnici rozběhli podél zdi, až konečně zaujali předem určenou pozici, uzavřeli jednu z přístupových cest k náměstí a hezky rozkročeni a zaklesnuti podrážkami do dlažby vyčkávali na další příkazy. Byli to titíž, kteří zde stáli předešlého dne, a jejich výkon byl napodruhé o poznání lepší, na svých stanovištích se ocitli o dobrou půlminutu dříve.

Vedoucí pobočky státní pojišťovny, muž asi padesátiletý, se díval zachmuřeně na pětadvacetiletého Rudolfka a potřásal svou pomalu šednoucí hlavou.

„Nezlobte se, Rudolfku, ale takhle by to vážně dál nešlo. Za celý leden jste získal jen jednoho nového pojištěnce.“

„Je teprv sedmnáctýho,“ namítl Rudolfek.

Vedoucí pobočky se rozhlédl po kanceláři, jejíž stěny byly vyzdobeny nejrůznějšími plakáty, nabízejícími výhodná pojištění všeho druhu, zhoupl se na židli a dál zachmuřeně hleděl na svého podřízeného.

„Byl bych vážně rád, kdybyste se nad tím zamyslel a něco pro to udělal, jinak vás tu vážně neudržím. Už se mě na vás vyptávali…“

„Kdo?“ zeptal se Rudolfek.

„Však víte,“ řekl tiše vedoucí pobočky a rozhlédl se, jako by se chtěl ujistit, že nikdo neposlouchá. „Hlavně se snažte, hochu.“

Rudolfek, jehož pojišťovnictví zajímalo nejméně ze všeho, mlčky přikývl. Vyhlídka, že by snad mohl přijít o tohle skvělé místo, jej nijak neděsila. Spíš naopak.

Zelenokabátníci začali nemilosrdně vytlačovat obecný lid z dolní části Václavského náměstí, nešetřili slovy a nešetřili ranami na těch, kteří odmítali hnout se z místa. A spokojený Béda ty nadávající lidičky fotografoval, pak ale, když zjistil, že bílé helmy jsou už nebezpečně blízko, se rychle odsunul o kus dál a Hipík, který si sundal sluchátka, aby také slyšel něco jiného než rock, běžel za ním.

„Hanba vám! Styďte se! Nechte nás bejt!“ ozývaly se výkřiky z davu a Hipík to nevydržel a přidal k dobru pár peprných nadávek právě ve chvíli, kdy od prašné brány vyjelo vodní dělo, před nímž lidé v posvát­né hrůze ustupovali stranou, neboť každému bylo víceméně jasné, že řidič onoho monstra se jim nebude vyhýbat, natož aby před nimi zastavil.

Stiller byl ajznboňák, padesátku měl dávno za sebou a vlasy mu zbělely, nikoliv však díky železniční tragédii, kterou ostatně nezažil, ale prostě proto, že i jeho otec a děd byli bělovlasí už od pětačtyřicítky a on je v této tradici následoval. Měl akorát tak čas se převléct do modré uniformy a vyrazit. Ale ještě než byl odhodlán opustit byt, cítil potřebu promluvit do duše svému synovi, který se předešlého dne vrátil se dvěma boulemi na hlavě.

„Nikam nelez, rozumíš, nebo tě zase ty kreténi sbalej. Seď doma na zadku, jasný?!“

„Nejsem malej, táto, dám si pozor,“ opáčil jeho syn, jenž studoval prvním rokem přírodní vědy. „Fakt si dám pozor.“

„Na ně?“ ušklíbl se Stiller. „Na ty seš krátkej, to si pamatuj, hochu. Na ty seš moc krátkej. Oni by tě taky mohli z tý vejšky hezky rychle vylejt, a co pak?“

„Co pak?“ usmál se syn. „Šel bych ke dráze, ne?“

Ajznboňák Stiller jen pohodil hlavou a uvažoval, po kom je kluk takový paličák. Mrknul na hodinky a začal si spěšně uvazovat modrou kravatu. Byl nejvyšší čas, aby šel. Pět set patnáctka čeká a bez něj se z nádraží nepohne.

Jako po závodním okruhu jezdilo po spodní půli náměstí hlídkové auto, mělo za sebou už třetí kolečko a amplion na jeho střeše provolával k lidu.

„Občané, vykliďte prostor! Rozejděte se, jinak se vystavujete nebezpečí trestního postihu,“ ozývalo se nakřáple, chvíli bylo ticho, ale po pár metrech se křápání ozvalo znovu. „Občané, vykliďte prostor! Rozejděte se!“

Většina lidí už dávno prostor opustila, po zkušenostech z přede­šlého dne chtěl málokdo riskovat. V pasáži Domu obuvi stál kordón zelenokabátníků, další stál v ústí ulice 28. října, další v ústí ulice Na Můstku. Jenom v téměř liduprázdném prostoru zůstal Béda se svým fotoaparátem a pořizoval unikátní snímky, a když jej míjelo hlídkové auto, docela drze si fotografoval i je. Pár lidí, ploužících se při zdech domů, s úžasem sledovalo tu troufalost a čekalo, kdy auto zastaví, kdy se z něj vynoří několik párů zelených rukou a toho smělého fotografa vtáhne dovnitř. Ale nic se nestalo, hlídkový vůz načal další kolečko a amplion na střeše dál vyzýval k rozchodu ty, kteří se už pro jistotu rozešli.

Kordón v ústí ulice Na Příkopě se rozestoupil a do volného prostoru vjelo vodní dělo. A jak se zase kordon uzavřel, Hipík, který spolu s dvě­ma desítkami lidí stáli za ním, se rozběhl a začal na zelenokabátníky pokřikovat.

„Vypadněte odsud, prevíti!“ zaječel Hipík, pak se obrátil k řídkému davu a zvedl ruce nad hlavu. „My chceme svobodu!“

A dav na tuto výzvu začal rovněž volat po svobodě a Hipík s rukama zdviženýma začal tomu davu dirigovat s grácií Leopolda Stokowského. Jenomže nedirigoval dlouho, z kordónu se vyřítily dvě bílé přilby, popadly Hipíka každá z jedné strany, protáhly jej kordónem, jenž se opět neprodyšně uzavřel, a vlekly jej k jednomu z připravených antonů.

„Nechte ho bejt! Pusťte ho!“ křičel kdosi v davu a pomalu se začal přibližovat k zelené bariéře.

Jenomže dobře živení a dobře vycvičení zelenokabátníci udělali pár kroků vpřed, pevné podrážky zadupaly po dláždění a dav, pozbyv náhle odvahu, o deset kroků ustoupil. A zatím, za zelenou hradbou těl a bí­lých hlav, se otevřely dveře antonu a Hipík se svými sluchátky, zavěšenými kolem krku, vletěl dovnitř, vypadalo to docela, jako by do hladové pece kdosi vhodil další poleno. Dveře antonu se zase zabouchly a první lapený ptáček skončil na kovové podlaze, ošoupané podrážkami policejních botek.

Paže tuž, vlasti služ! Veden tímto povzbudivým heslem se Vilda, reprezentant v karate, rozmáchl a prásk! – štos tašek bobrovek, podložený dvěma cihlami, se rozlétl na všechny strany. Vilda se podíval na svého druha Jardu, který v karatistickém úboru poskakoval a cvičil naprázdno všemožné údery a kopy.

„Už to zapíchnem, ne?“ zeptal se.

„Ale nejdřív ukliďte ten bordel!“ ozval se jakýsi hlas z kouta tělocvičny.

Jarda přestal kopat do vzduchu a podíval se na hodiny, visící vysoko na stěně. Byly čtyři.

„Ještě půl hodinky,“ řekl a znovu začal poskakovat a kopat a mlátit do vzduchu.

Do olympiády v Barceloně chybělo dva a půl roku a Jarda tam chtěl jet, chtěl udělat všechno pro to, aby právě on byl nominován, aby to byl právě on, kdo bude reprezentovat vlast. A tak tužil paže, zatímco Vilda začal širokým smetákem na dlouhé tyči smetávat úlomky střešních tašek do kouta tělocvičny.

Poté, co se Boubelka vysprchovala a své půvabné tělo natřela vonnými mastmi, usadila se u rokokové toaletky ve svém budoáru a počala zvelebovat svůj beztak velebný obličej. Ve chvíli, kdy si nanášela stíny na oči, se ozval telefon. Nechala ho chvilku vyzvánět, jak měla ve zvyku, poté vstala a ladnými kroky se přesunula na druhý konec budoáru.

„Prosím?“ řekla zvonivě, když zvedla sluchátko, a pak se její tvář rozzářila. „Ach, da bist du, Liebling… ja, ich bin fertig in Augen… Augenblick… natürlich, ich bin gleich da, Zuckerli…“

Zavěsila a spokojeně pohodila hlavou. A při pohledu na Boubelku, na to půvabné stvoření, pohybující se po budoáru jen v lehkém rudě průsvitném župánku, by každý trochu normálnější mužský bezpochyby zatoužil, aby mu taky říkala cukrouši.

Vodní kanonýr s bílou přilbou na hlavě držel otěže svého děla a hlavní mířil na prchající dav, voda se rozstřikovala o dlažbu, tu a tam někomu podrazila nohy a proud jej postrkoval po zemi jako nějaké smetí. Bělohlavý kordón, skrytý za štíty z plexiskla, se jen pochechtával, byla to opravdu náramná legrace, jen co je pravda, ti kverulanti a budiž­kničemové, promáčení na kost, už neměli nejmenší chuť dál demonstrovat. Jen jděte hezky domů, prevíti, říkaly si tu a tam bílé palice, táhněte k čertu a neopruzujte. A někteří promáčení skutečně šli domů, protože chodit sedmnáctého ledna po ulicích mokrý od hlavy až k patě může snad jenom blázen. Jenomže. Lidé se sice rozprchli, ale uprostřed volného prostranství zůstal stát jeden maník, stál hezky rozkročen a stejně jako zelenokabátníci byl podpatky svých bot zaklesnut do dlažby, celý mokrý, jak právě vytažený z rybníka, ale stál pevně a ne­ochvějně. Vodní kanonýr, vida toho drzouna, namířil a přidal na síle, proud vody znovu vystřelil, vodní kanonýr mířil dobře, ale kohoutek zmáčkl pozdě, ten mladík byl šikula, uhnul a pak znovu a zase, byl vždycky o vteřinu rychlejší než špinavá vltavská voda, k tomu účelu natankovaná. A bílé helmy na to koukaly a sem tam i lidé, co přikukovali z oken.

„O stovku, že ho nesloží,“ řekla jedna bílá helma druhé.

„Složí!“

„Ba ne, tenhle už to zná,“ stála na svém první bílá leb. „Nedostane ho, leda by to pustil na plný pecky.“

A ten Mokroš tančil jako vodní víla a lidé, co se tlačili u zdi, se na něj s obdivem koukali a ti, co přikukovali z oken, se hned otáčeli do bezpečí svých místností, aby přivolali další obyvatele bytů či kanceláří, protože taková podívaná se jen tak nenaskytne.

„Tak jo, o stovku,“ řekla ta druhá bílá helma a dvě ruce v kožených rukavicích si plácly, jen to mlasklo. „Možná to zná, ale dlouho nevydrží.“

A pak se ty dvě bílé palice spolu s celým kordónem dalších dívaly, jak se ten Mokroš pořád drží, jak uhýbá proudu, hned si lehne na zem, takže zásah jej mine nad hlavou, hned je na nohou a uskakuje, jako kdyby mu divoký pistolník z Texasu střílel pětačtyřicítkou pod nohy. A najednou, k smutku jedněch, k radosti druhých, vodní kanón přestal, náboje došly a z hlavně to jen tak ukapávalo, jako by měla potíže s pro­statou, vodní kanonýr mačkal spoušť, ale nic naplat, je-li měchejř prázdný, ani kapku nevyždímeš. A Mokroš sklidil potlesk na otevřené scéně, diváci se prostě neudrželi, tohle chtělo aplaus, duch zvítězil nad hmotou.

„Vyhrál jsem,“ usmála se spokojeně jedna bílá helma a její kožené rukavice pleskaly, jak radostně, ač to bylo na disciplinární řízení, tomu vodnímu tanečníkovi aplaudovaly.

„To mu teda nedaruju, hajzlovi,“ řekla druhá helma, která prohrála sto korun československých.

A už se ten naštvaný zelenokabátník hnal po Mokrošovi a jeho kolega, aby mu zmírnil pocit hořkosti z prohrané stovky, se přidal k němu. A tak, zatímco se Mokroš ukláněl tleskajícímu davu, vyčuhujícímu zpoza zelených hradeb, ti dva sázkaři jej popadli a jako andílka jej nesli k antonu.

V tom antonu seděl osamoceně za katrem Hipík, před katrem strážmistr s pendrekem v ruce. Když zatloukl kdosi na vrata, strážmistr otevřel a bouch bác! – do kouta neletěl kohout ani husárek, ale Mokroš, proplachtil vzduchem jako anděl, co prolít bouřkovými mraky, voda z něj crčela a dřív, než dopadl na dno antonu, se za ním dveře zase zavřely. Strážný otevřel katr a dvěma kopanci nasměroval Mokroše do pojízdného separé.

„Hele, šéfíčku, nemáte tady vysoušeč vlasů?“ zeptal se docela bezelstně Mokroš.

„Drž klapačku!“ houkl na něj strážmistr.

„Nějakej nervózní, že jo,“ obrátil se Mokroš na Hipíka a pak se podíval pod sebe, na zemi se dělala pěkná loužička, jak z toho skvělého tanečníka crčela voda.

„Jo, nervózní je,“ přisvědčil Hipík. „A taky nemluva. Tebe mi seslalo samo nebe.“

„Koukám, že to máš popletený,“ pravil Mokroš a palcem ukázal významně k zemi. „Já přilít z druhý strany.“

Zatímco zelenokabátníci drželi své pozice pevně a neochvějně v jed­nom šiku, zatímco demonstranti dotírali a pokřikovali, v hostinci U Pin­kasů nedaleko bojiště a kousek od demarkačních linií, se probíraly události předešlého dne, zatčení Václava Havla, mlácení a kropení obyvatelstva, vykuřování podchodů metra slzným plynem a jiné veselé historky, nebo neveselé, jak kdo chtěl. Chlapi u piva rozumějí vždy všemu nejlíp a síly byly rozloženy rovnoměrně, někteří na demonstranty nadávali, jiní je chválili, aniž sami měli chuť zvednout své pivem ztěžklé pupky a jít podpořit své bouřící se spoluobčany. Seděl v tom hostinci také Jeremiáš Kahn, zarostlý dlouhovlasý chlap s obrovským vousem. Bylo mu hodně přes padesát a vyhlížel jako starozákonní prorok, i ta prorocká jiskra mu zářila v oku, když rozkládal rukama a hlubokým hlasem pronášel svá moudra.

„Pamatujte si, pánové, že všechno má svůj počátek a všechno má svůj konec, den pomíjí a nový den nastává, ačkoliv země na věky trvá, rodíme se a umíráme, rodí se systémy a zanikají…“

„Tenhleten má nějakej tuhej kořínek,“ podotkl kdosi.

„Ale zanikne také,“ prohlásil s klidem Jeremiáš Kahn. „Našim pozemským vládcům chybí bohužel vědomí pomíjivosti, pánové, proto se chovají tak, jak se chovají, proto posílají proti lidem policii a užívají hrubou sílu, neboť síla ducha jim schází. Ovšem nechápou, že hloupá snaha a ještě ke všemu snaha zcela marná nemá naději na trvalý úspěch. Jednoho dne, pánové, přijde prohra.“

Jeremiáš zvedl k ústům půllitr s plzeňským a dřív, než stačil upít dostatek moku, aby svlažil své promluvami vyschlé hrdlo, jakýsi chlapík v koutě, naslouchající už delší dobu řečem kolem, si s bretchneiderov­skou pečlivostí cosi poznamenal do notýsku. Předešlého dne se ten dobrý muž neměl tak pěkně. Služba jej zavedla do davu. Ale protože měl sedmnáctého narozeniny, vyslal jej jeho velkorysý nadřízený k Pin­kasům, neboť i nálady pivních skautů bylo třeba míti pod kontrolou.

Když se Boubelka dokonale nalíčila, když se konečně se vší pečlivostí oblékla, objednala si telefonicky taxi, aby byla u svého cukrouška co nejdřív. Taxikář ji zavezl do Vodičkovy, dál se nedostal, protože před Václavským náměstím byla ulice přehrazena zelenou bariérou.

„Dál to nejde,“ oznámil jí taxikář.

„Hele, drahouši, řekla jsem, že chci před Ambassador, jo?“ utrhla se na něj Boubelka.

„Tudy se tam nedostanem, copak to nevidíš, sakra?“ utrhl se na ni taxikář. Tykal jí, protože ji znal.

„Tak to někudy objeď, já nebudu kvůli těm blbcům chodit pěšky,“ přikázala Boubelka.

„Nojo, tak jo,“ zabručel taxikář. Bylo mu koneckonců jedno, jestli bude muset objet půl Prahy. Zákaznice si poručila, on se jí pokusí vyhovět a ona nakonec zaplatí, tak jaképak copak.

Ředitel Čech nestačil, jak měl původně v úmyslu, přepsat svůj večerní projev na stroji. Mořil se s textem dost dlouho, hledal nejvhodnější slova, nacházel je a zase ztrácel, škrtal a přepisoval, až se nakonec rozhodl, že půjde domů a o přepsání požádá svou ženu, která psala na stroji desetkrát rychleji než on. Sáhl tedy po telefonu, a jak bylo jeho zvykem před odchodem z úřadu, zavolal domů.

„To jsem já, myško,“ zašveholil, když se na druhém konci ozvala jeho žena. „Za půl hodinky jsem doma… Ne, večer mám tu schůzi, budu potřebovat přepsat projev… Poslyš, zdá se, že mě tím generálním ředitelem budou jmenovat… to ti řeknu až doma. Čest.“

Zavěsil a spokojeně vydechl. Být ředitelem je dobré. Ale být generálním ředitelem, to je ještě lepší. A s radostnou vyhlídkou na dny budoucí poskládal věci na svém stole, rukopis projevu strčil do aktovky, oblékl si kabát, nasadil klobouk a opustil svou honosnou kancelář.

Neúspěšný pojišťovák Rudolfek se díval, jak zelená hradba vytlačuje pestrobarevný dav civilního obyvatelstva z pasáže u Domu obuvi. Když se bílé přilby rozběhly, když výstražně zadupaly, civilisté couvli zpátky, dokonce i Rudolfek se přidal, ale byl zamyšlen, a jeho ústup byl proto pomalejší. Než se nadál, jedna z bílých palic ho přetáhla přes rameno.

„Do prdele, co jsem tomu volovi udělal?“ rozčiloval se Rudolfek, zatímco ho nějaké ruce táhly z dosahu pendreků.

„Neblbni, neřvi, tohle nemá smysl,“ chlácholil jej jakýsi chlap.

„Já chci domů, ksakru!“ naštval se Rudolfek.

„Zrovna tudy, jo?“ zeptal se ho Béda, který se tu motal se svým fotoaparátem. „Třeba tě pustěj, když je poprosíš.“

„Ty mi vlez taky na hrb!“ utrhl se na něj Rudolfek, otočil se a zamířil na druhou stranu, aby to neprůchodné místo obešel.

Ani si v tom rozčilení nevšiml obstarožního ajznboňáka, který rázným krokem mířil k průchodu, rozrazil zezadu houf lidí, stojících v uctivém odstupu od zeleného kordónu a spěchal dál. Zastavil se těsně před neprodyšnou zelenou stěnou.

„Tak, mládenci, trochu místa, mám fofr,“ oznámil kategoricky.

„Tam nemůžete,“ řekl jeden mladý zelenokabátník, lehce zmatený tónem jeho hlasu.

„Chodím tudy dvacet let,“ oznámil mu Stiller a mrknul na hodinky. „A nemám čas tady s váma klábosit.“

„Musíte to obejít,“ řekl mladík v uniformě.

„Hovno musím!“ naštval se ajznboňák. „Hele, hošánku, já jdu do šichty, já řídím vlak a na tyhle vaše vopičárny nejsem zvědavej! Tak uhněte z cesty!“

Ten mladý nedospělý orgán státní moci by byl snad uhnul, ale dva jeho starší kolegové výhružně pokročili směrem ke Stillerovi. Jenomže ten měl pro strach uděláno. Lidé z davu s napětím sledovali, jak tahle hra nervů dopadne.

„Dejte si odchod, než nám dojde trpělivost!“ rozkázala jedna z bílých přileb.

„Mně už došla teď, ty cucáku! V životě jsem nepřišel pozdě do šichty!“

„Tak dneska to bude asi poprvé,“ ušklíbla se bílá palice, a než se ajznboňák nadál, z přihlížejícího davu vystartoval chlap v kožené bundě, rukama se opřel do Stillerových zad a přistrčil jej těsně ke kordónu. Tam po něm chňaply čtyři páry rukou, vzduchem se mihly bílé pendreky a jako když kámen hodí do rybníka, pokrytého žabincem, zmizel za zelenou hradbou, která se za ním zase uzavřela. Žbluňk! Smrdutá tůň spolkla další oběť.

Když se Rudolfek dostal do ulice 28. října, zjistil, že i tam stojí policejní kordón. Zastavil se, vytáhl kapesník a otřel si krev z tváře a ta krev začala být pěkně zpěněná, Rudolfek cítil, jak mu buší srdce, zavřel na chvilku oči, aby se uklidnil, a najednou, jak tak zvnitřku pozoroval svá víčka, dostal poťouchlý nápad, krev se v něm přestala vařit, Rudolfek se usmál, otevřel zase oči, poté otevřel aktovku a vytáhl z ní štůsek tiskopisů České státní pojišťovny. Zhluboka vydechl a poté odhodlaně přistoupil až ke kordónu.

„Pánové, jsem úředník státní pojišťovny,“ oznámil s hlasem profesio­nála. „Jsem zmocněn s vámi sjednat výhodné úrazové pojištění. Při vašem nelehkém povolání můžete přijít k újmě na zdraví každou chvíli.“

Vzal jeden leták a strčil ho pod nos nejbližšímu strážci pořádku. Ten se na formulář podíval a hodil ho na zem.

„Nechte si ty provokace a padejte!“ zahučel zlověstně.

„Tohleto není žádná provokace, vážený,“ bránil se Rudolfek. „Já se pouze snažím vykonávat řádně své zaměstnání, stejně jako vy. Támhle za rohem jsem dostal od vašich kolegů pro nic za nic po hlavě…“

„Zmizte!“

„Jenomže já jsem úřední osoba, jestli to chcete vědět, takže mlátit úřední osobu, jak jistě víte, je trestným činem, a to podle paragrafu sto pětapadesát trestního zákona,“ oznámil Rudolfek.

„Není nějakej moc chytrej?“ zeptala se jedna bílá hlava druhé.

„Je,“ ozvala se odpověď a obě bílé palice vyrukovaly proti Rudolfkovi, chňaply jej, vtáhly za kordón a vláčely k antonu.

Bylo ticho, kordón zlověstně mlčel a dav lidí mlčel dílem vzteky, dílem v napjatém očekávání, co bude dál. A mezi kordónem a lidmi ležela na lednové dlažbě Rudolfkova aktovka a nikdo se neměl k tomu, aby ji šel zvednout.

Zatím o nějakých sto metrů dál se Boubelka protáhla davem lidí v ulici na Můstku a nebojácně zamířila k hradbě zelených statných těl. Taxikář ji dovezl do Rytířské ulice, ale dál to opravdu nešlo, všude byly zátarasy z živoucího masa, takže, chtěla-li se dostat k Ambassadoru, musela jít po svých. Natřásala se na vysokých podpatcích, až srdce usedalo, voněla na půl míle daleko a pobrukovala si jakousi blíže nerozeznatelnou píseň.

„S dovolením, chlapci,“ řekla s medovým úsměvem, když narazila na kordón. Zavlnila se a vykouzlila přenádherný úsměv.

Přinejmenším dvacet policejních ohryzků poskočilo, Boubelčin parfém se rozléval vůkol a dvacatero policejních chřípí omámeně nasálo tu božskou vůni.

„Tam nemůžete,“ ozval se konečně ten nejodolnější, který kromě toho, že měl od osmadvacátého října přeražený nos a čichové buňky vyřazené z provozu, bytostně nesnášel ženské.

„Musím tam, jdu do práce,“ sdělila mu klidně Boubelka.

„Tam teď nemůžete.“

„Jo? Povídali, že mu hráli,“ usmála se Boubelka a dlouhým prstem s ještě delším rudým nehtem zaťukala tomu sveřepému strážmistrovi na prsa. „Já tam musím a vy mě tam pustíte, jasný?“

Boubelka byla z těch žen, které nesnášely jakýkoliv odpor, byla zvyklá, že vždycky dostane všechno, a dokonce její zaměstnavatel se k ní choval nadmíru slušně a uctivě. Jenomže bílé palice jsou bílé palice, od dlouhého používání zeleného mundůru začnou zelenat i mozky, až to dojde tak daleko, že jednoho nějaká sexbomba nedojme.

„Podívejte se, vy nám tady nebudete rozkazovat,“ utrhl se na ni strážmistr s přeraženým nosem. „Dejte si čelem vzad a odchod!“

„Jak to mluvíš s dámou, ty vejre!“ zaječela Boubelka, která na podobné jednání nebyla zvyklá. „Co si o sobě vlastně myslíš, ty hňupe!“

Ječela, protože byla rozčilená. A protože byla rozčilená, jaksi zapomněla, že ten hňup má na sobě uniformu, zbytky mozku si chrání bílou přilbou, že má moc a sílu, že tu není sám. A jak na něj tak ječela a žďu­chala jej rudým nehtem do hrudi, popadl ji za ruku.

„Tak jdeme!“ zaburácel a už ji táhl za sebou.

„Nesahej na mě, prasáku!“ ječela Boubelka. „Okamžitě mě pusť, ty šmejde nemytej! Mám schůzku se zahraničním zákazníkem, budu si stěžovat na konzulárním oddělení!“

„Stěžuj si, kde chceš!“ odsekl jí strážmistr s přeraženým nosem a dál za sebou táhl Boubelku a ta měla chudák co dělat, aby cestou k antonu nepoztrácela své lakované botky.

Za katrem v antonu seděl Rudolfek a ajznboňák Stiller, Hipík a Mokroš, který drkotal zimou zuby. Když se otevřely dveře, všichni zvědavě vzhlédli, aby spatřili dalšího návštěvníka. A ke svému překvapení, o němž se dá těžko říct, zda bylo milé, či nemilé, uviděli ženské tělo, které strážmistr s přeraženým nosem vhodil dovnitř. Než se Boubelka stačila zvednout, dveře se za ní zase zabouchly a strážmistr, co byl uvnitř antonu, otevřel katr.

„Punčochy jsou v hajzlu,“ řekla naštvaně Boubelka a zkoumala ta příšerná oka, táhnoucí se od kolen až k nártům.

„Dovnitř,“ ukázal jí strážmistr.

Ani se na něj nepodívala, udělala dva kroky a už za ní katr zapadl. Rozhlížela se po přítomných a nosem natáhla vzduch.

„Vítejte v naší přítomnosti, dámo,“ pozdravil ji Rudolfek.

„Trhni si nohou, blbečku,“ houkla na něj Boubelka a otočila se ke strážnému za katrem. „Hele, neznáme my se odněkud?“

Ta otázka vyvedla strážného z rovnováhy, chvilku upřeně Boubelku pozoroval a přemýšlel, jestli s ní někdy něco neměl, ale nakonec jen mlčky zavrtěl hlavou. Boubelka se na něj zazubila.

„Hele, potřebovala bych odsud vypadnout,“ špitla skrz katr. „Mám rito. Já s těma demonstrantama nemám nic společnýho, fakt ne.“

„Nechte toho a sedněte si támhle do kouta,“ řekl strážmistr a nasadil zcela nepřístupnou tvář. Služba není družba.

Mokroš dál drkotal zubama, byl jenom v košili, všechno ostatní ze sebe svlékl a u jeho nohou se válela hromada promáčeného šatstva. Stiller svlékl svůj modrý kabát a hodil jej Mokrošovi přes ramena.

„Tu košili by sis měl sundat taky,“ řekl a otočil se ke strážmistrovi. „Hele, mladej, co takhle pustit topení? Vždyť tady ten kluk chytne zápal plic.“

„Jeho chyba,“ odvětil strážný. „Měl sedět doma na prdeli!“

Mokroš si začal sundávat košili a Boubelka po něm jenom lupla očima a pohodila hlavou.

„To je teda úroveň, tohleto,“ prohlásila a nikdo nevěděl, co tím má vlastně na mysli.

Jeremiáš Kahn zamával rukou na vrchního a v té ruce měl padesátku, už ho nebavilo popíjet pivo, chtěl si vyšlápnout do ulic.

„Neblbněte, dejte si ještě jedno a nikam nechoďte,“ nabádal jej soused od piva.

Jeremiášovi ale bylo těžké cokoliv rozmlouvat, a tak když zaplatil, zvedl se, jeho dvoumetrová postava se vztyčila nad stolem a Jeremiáš rukou máchnul kamsi do prostoru, směrem, kde bylo hermeticky uzavřené Václavské náměstí.

„Pánové, znovu jsem pohleděl na všechen ten útisk, který se pod sluncem děje,“ prohlásil mohutným hlasem. „Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, ale potěchu ducha jim nikdo nenabídne.“

„Pane Kahn, nepleťte se do toho,“ ozval se jeden z hostů s lásky­plnou starostlivostí. „Vždyť se nás to přece netýká, tohleto.“

„Omyl, pánové, týká se to nás všech,“ řekl s vážnou tváří Jeremiáš. „Antigone se dostala do maléru, když pohřbila svého bratra, mého syna včera zmlátili, když položil k Palachovu pomníčku květiny. Je to normální, mlátit lidi za to, že chtějí uctít památku mrtvého? Není! Řecká tragédie se opakuje a Hospodin, pochválen buď, to vidí. Někdo těm dubovým palicím musí vysvětlit, že dělají chybu.“

Jeremiáš si uhladil svůj prorocký vous a sáhl po kabátu.

„Tady přeci nejsme v Jižní Americe, tohle je civilizovaný stát,“ řekl na odchodu.

„O tom teda dost pochybuju,“ ucedil kdosi, ale to už statná postava Jeremiáše Kahna proplula dveřmi a zmizela ve víru událostí.

Vilda s Jardou, státní reprezentanti v karate, se zastavili kus od policejního kordónu. Za ním stálo obrovské auto, vodní kanonýr tam u hyd­rantu napájel svou cisternu a z davu, který se tu přibližoval, tu couval, se ozývaly výkřiky.

„Hajzlové! Fašisti!“ bylo slyšet jednotlivě a poté začal dav skandovat. „Vy nejste lidi! Vy nejste lidi!“

Ti, jimž byla tato slova určena, se nemínili nechat zbůhdarma urážet a vyrazili kupředu, kordón se na chvíli roztrhal a bílé hole se začaly míhat vzduchem.

Vilda s Jardou, každý s velkou kabelou v ruce, využili zmatku a pro­táhli se podél zdi, dostali se tam, kam před chvílí ani myš proklouznout nemohla, ocitli se na volném prostranství a kráčeli svižně kolem vodního děla, kolem antonů, mířili k úzké ulici, kde stál další kordón, obrácený k nim zády. Mířili k hostinci U Pinkasů, aby si po vysilujícím tréninku svlažili hrdla plzeňským.

„Dovolíte, hoši?“ poklepal Vilda zezadu na rameno jednomu z kor­dónu.

Dva zelenokabátnící se překvapeně otočili a spatřili za svými zády dva statné a o dvě hlavy vyšší atlety.

„Jaký dovolíte?!“ utrhl se na ně mrňous, co tak tak splňoval úředně předepsanou míru. „Tady nemáte co dělat!“

„No právě,“ zazubil se na něj Vilda. „Chcem odtud vypadnout.“

„Jděte si jinudy, tady vás nepustíme!“

„A kudy asi máme jít, když jste všude?“ zeptal se Jarda. „Hele, kámo, my chceme pryč, tak nás pusťte a bude po ptákách.“

Mrňousovi, kterému hlava klechtala v příliš velké přilbě, zacukalo ve tváři. Vilda mu položil chlácholivě ruku na rameno.

„Neblbněte, chlapi, tohle přece nemá smysl,“ řekl.

A najednou pích! Bílý pendrek v mrňousově ruce se mu zapíchl do břicha, Vilda jen heknul, ale hned se nahrbil jako kočka, reflexivně pohnul rukou, ale Jarda ho rychle za tu ruku chytil.

„Neblbni, vole, nestojí to za to,“ řekl a instinktivně uhnul, obušek, který se mihl vzduchem, jej minul o vous a prosvištěl mu kolem ucha. „Zkusíme to jinudy, pojď.“

Ale znovu musel uhnout vzduchem letícímu pendreku, a jak pustil kamarádovu ruku, tak ta ruka už to nevydržela a smetla zeleného mužíčka k zemi. A bylo to. Kdo šťourá do vosího hnízda, dočká se trapných konců.

O kus dál stál Jeremiáš Kahn s jakousi starší paní, jež si jen odběhla na nákup, a než se stačila vrátit, zelenokabátníci jí odřízli cestu k do­movu.

„Už to zase vyklidili,“ stěžovala si Jeremiášovi. „A já teď budu muset čekat nejmíň dvě hodiny, než se dostanu domů. A to jsem do trouby strčila vepřový.“

„To mi ani neříkejte,“ odfrkl si Jeremiáš, ale když viděl, jak se žena tváří zoufale, začal ji chlácholit. „Vás tam přeci pustit musí, když tam bydlíte. Pojďte, já vás doprovodím.“

„Jste hodnej, ale já už to schytala včera,“ nedala se ta ženská osoba s vepřovým v troubě přesvědčit. „Když jsem jim ukázala legitimaci, aby se přesvědčili na vlastní oči, tak mi ji přetrhli vejpůl.“

„Jak myslíte,“ prohlásil Jeremiáš, zadíval se přes hlavy policistů a vi­děl, jak tam vzadu ve volném prostoru cpalo asi osm bílých přileb do jednoho z antonů dva statné chlapy s velkými kabelami v rukou. Ale hned se otočil vpravo, odkud se ozýval jakýsi rozčilený hlas.

„Tak takovéhle jednání si vyprošuji, soudruhu!“ křičel ředitel Čech na uhrovitého strážmistra, který jím cloumal. „Já jsem člen strany a žádný živel!“

„To by mohl říct každej!“ houkl na něj uhrovatý strážník a hned ho přetáhl přes hřbet. „A padej pryč!“

Co je moc, to je moc, ředitel Čech, uvědomělý soudruh, dostal od neuvědomělého soudruha pár ran a nehodlal k tomu mlčet.

„Tak z tohohle se budete zpovídat! Za tohle půjdete před kárnou komisi!“ křikl na strážmistra.

„To si jen myslíš, dědku,“ dostalo se mu laskavé odpovědi doprovázené další ránou pendrekem.

A pak čtyři páry rukou popadly ředitele Čecha a vlekly jej pryč. Jeremiáš stál klidně na místě, prohlížel si soustředěně kordón a vyhlížel jeho nejslabší místo. Nakonec se zhluboka nadechl a vykročil pomalým, důstojným krokem, upíraje na zelené přilby hypnotický pohled. A jak se tak pomalu a důstojně blížil, mladí muži v uniformách jej překvapeně pozorovali, neboť cosi v Jeremiášově pohledu je nadobro mátlo.

„Poslyšte, mladý muži,“ oslovil Jeremiáš jednu předem vyhlédnutou uniformu, „můžete mi laskavě sdělit, kdo je vaším velitelem?“

Bylo to, jako když krajta tygrovitá fixíruje králíčka. Ohryzek pod řemenem bílé přilby dvakrát poskočil.

„Proč to chcete vědět?“ zeptal se mládenec trochu poplašeně.

„Chci vědět, kdo tady tomu velí,“ sdělil mu klidně Jeremiáš. „Rád bych si s ním promluvil.“

„Není tady.“

„To snad ne,“ zapochyboval Jeremiáš. „Přece tady nestojíte jen tak sami od sebe. Někdo vám dal rozkazy, někdo vás poslal právě sem na tohle místo. A s tím člověkem bych já chtěl mluvit.“

„O čem?“ zeptal se mladík, jenž už si trochu zvykl na pichlavý pohled Jeremiášových očí a začal být zvědav.

„O všem, co se tady děje,“ vysvětlil mu Jeremiáš. „O vás, chlapci, o těch, které tlučete, o těch, kteří vám dávají rozkazy.“

„Radši už jděte,“ řekl mladík. „Bude to lepší.“

„Ovšem, jednou to bude lepší, v to já právě doufám,“ řekl Jeremiáš. „Jenže bych si předtím rád promluvil s vaším velitelem.“

„To nejde, jděte pryč!“ ozval se nakřáplý hlas z kordónu.

„Nechápu, proč by to nešlo,“ podíval se Jeremiáš na toho, kdo se vmísil do debaty. „Platím na něj daně. A na vás také. Tak buďte tak laskavi a doveďte mě k němu, ano?“

„Jak myslíte,“ řekl ten s nakřáplým hlasem, loktem drcnul do svého kolegy a udělal krok stranou, aby mohl Jeremiáš projít. „Tak jdeme.“

Jeremiáš šel pomalu a důstojně volným prostranstvím, po obou stra­nách kráčeli jako čestná stráž dva zelenokabátníci a směrovali jej k an­tonu. Jeremiáš zahlédl vodního kanonýra, jak se vynořil ze své kukaně a začal si štelovat mušku, a napadlo jej, že snad za chvíli bude mít užitečnější práci než dosud, až se to vepřové v troubě spálí na uhel a z okna, kde ona nešťastná ženská bydlí, se začne valit dým.

„Chcete mi namluvit, že váš velitel sedí uvnitř?“ zeptal se jednoho ze svých průvodců, který zabouchal na dveře antonu.

„Vlezte tam a uvidíte,“ dostalo se mu pobavené odpovědi.

A když se dveře otevřely, Jeremiáš ani nestačil zareagovat, jeho dva průvodci jej dobře nacvičeným grifem popadli a vhodili dovnitř.

„Dozadu!“ přikázal mu strážný a otevřel katr.

Jeremiáš Kahn šel poslušně dovnitř a dřív, než se posadil, podíval se na strážného.

„Hned jsem si myslel, že ti dva lžou,“ řekl a prstem ukázal na distinkce strážného. „Aby tomuhle všemu velel obyčejný strážmistr, je hloupost.“

„Do prdele, pusťte mě ven!“ nadával ajznboňák Stiller. „Železnice není žádnej holubník, sakra!“

„Václavák taky ne!“ odsekl strážný.

„Dovolíte, madam?“ zeptal se Jeremiáš a usadil se vedle Boubelky. „Dobrý den vespolek.“

Nikdo neodpověděl, jen Rudolfek mlčky kývnul hlavou. Jeremiáš si pozorně prohlížel jednoho po druhém, podíval se na ředitele Čecha, jenž zarytě mlčel, na Vildu a Jardu, kteří si cosi tiše špitali, na Mokroše v modrém ajznboňáckém kabátě a na Hipíka, který si zrovna zapálil cigaretu.

„Koukej to típnout, tohle jsou nekuřáci, jasný?!“ houkl na něj strážný.

„Jestli ti to vadí, kámo, tak si můžeš vystoupit,“ opáčil Hipík, dal si ještě šluka a pak hodil cigaretu na zem a zadupal ji patou do železné podlahy.

Všichni čekali, co na tuhle drzost řekne strážný, ale on nic, jen tak si plácal do dlaně pendrekem, plesk, plesk, plesk, mlaskalo to lehce výhružně a Hipík se tvářil, jako že to neslyší.

„Jak dlouho nás tady budete držet?“ zeptal se ředitel Čech. „Já mám za hodinu schůzi obvodního výboru strany!“

„Oni se tam obejdou i bez vás,“ ucedil strážný a dál pleskal pendrekem o dlaň. „A zmlkněte, jo? Tady bude ticho!“

„Chci mluvit s velitelem!“ zaječel ředitel Čech. „Tohle už přestává všechno!“

„Velitele se dneska nedovoláte, milý soudruhu, já už se o to pokoušel,“ řekl mu Jeremiáš. „A skončil jsem mezi vámi.“

„Jenomže já sem nepatřím!“ rozčiloval se Čech. „Já jsem tu omylem.“

„Všichni jsme tady omylem,“ zahučel Stiller.

„Kdo je tady opravdu omylem, tak to jsou komouši,“ prohlásil Hipík.

Všichni se na něj podívali, poté se podívali na ředitele Čecha, který zrudnul, na krku mu naběhla žíla, zvedl se a udělal dva kroky ke katru.

„Okamžitě mě pusťte! Tohleto já nemíním poslouchat! Aby tu takováhle kreatura urážela stranu, to tedy ne!“

„Řekl jsem, že tady bude ticho!“ napomenul ho strážný a skrz mříž ho žďuchl do břicha pendrekem. „Sedněte si na prdel a kušujte!“

„Slyšíš, strejdo? Máš kušovat,“ řekl škodolibě Hipík, který si sundal sluchátka, aby mohl poslouchat veselou debatu kolem.

Ředitel Čech se usadil do kouta, uražen hnedle nadvakrát, mlčel a pokukoval nervózně po hodinkách. Hryzl si ret, protože čas neúprosně běžel a jemu bylo jasné, že stranickou schůzi nestihne, bylo mu jasné, že tohle naprosto nesmyslné zadržení a věznění v policejním antonu mezi kverulanty a rozvratníky bude mít bezpochyby vliv na jeho jmenování generálním ředitelem, věděl, že jakékoliv vysvětlování může být také úplně zbytečné, že může být vhozen do stejného pytle s těmi, kteří se bůhvíproč bouří proti režimu a cejch odpadlíka mu už nikdo neodpáře.

Trvalo to ještě nějakou chvíli, než se dveře antonu znovu otevřely. Tentokrát nebyl dovnitř vhozen nikdo, namísto zadržených se nahoru vydrápali tři strážmistři, kývnutím hlavy pozdravili kolegu, který si tak rád otloukal vlastní dlaň pendrekem, a jeden z nich houkl skrz katr.

„Občanské průkazy!“

Nastalo všeobecné štrachání v kapsách a první, kdo skrz tu mříž prostrčil ruku s legitimací, byl ředitel Čech.

„Já jsem tu naprostým omylem, soudruhu, a byl bych ti opravdu vděčný…“

„Komu tady tykáte, co?!“ vyjel na něj jeden ze strážmistrů, podíval se na kolegu, který seděl v antonu od samého začátku, ale ten jen pokrčil rameny a dál si pohrával s pendrekem.

„Já jen myslel…,“ začal ředitel Čech, ale když viděl, že to patrně nebude vůbec nic platné, větu nedokončil a osazenstvo antonu se mohlo leda domýšlet, co vlastně tenhle soudruh myslel.

Strážmistr se podíval do legitimace, a když zjistil, kde je Čech zaměstnán, aniž ovšem z razítka vyrozuměl, že ten člověk ředitelem vůbec je, podíval se na své kolegy a kývl hlavou ke katru.

„Nula bodov,“ prohlásil slovensky a strčil průkaz do kapsy.

„Další, dělejte!“ řekl a natáhl ruku.

V tu samou chvíli se anton rozjel, dorazil ke kordonu, který se rozestoupil, aby auto se zadrženými mohlo projet, a poté se zase neprodyšně uzavřel.

„To bych rád věděl, kam nás vezou,“ špitl Rudolfek směrem k Hi­píkovi.

„Nejspíš do Ruzyně,“ špitl na oplátku Hipík a nasadil si sluchátka na uši.

Strážmistr strkal do kapsy jednu legitimaci za druhou. Nakonec houkl na Hipíka.

„Hej, ty s těma sluchátkama, občanku!“

„Nemám. Někdo mi ji líznul.“

„Hlásils krádež?“ zeptal se strážmistr. „Dali ti na to papír?“

„Lízli mi jí při tý demonstraci,“ oznámil Hipík drze. „Prvomájový průvody a zakázaný demonstrace, to je ráj kapsářů, pánové.“

„Soudruzi, tohleto já přeci nebudu poslouchat!“ vykřikl ředitel Čech. „Co se ten chuligán otírá o Svátek práce?!“

„Hele, dejte mu někdo po hubě,“ ucedila otrávená Boubelka, jež prošvihla rito.

Anton projel ulicí Na Příkopě a zahnul do Hybernské.

„Co se tak klepeš, člověče?“ zeptal se Jarda Mokroše, který se choulil v modrém ajznboňáckém kabátě.

„Je mu zima, pitomče,“ vysvětlil Rudolfek. „Ještě že mu tady ten pán půjčil kabát. Zmáchali ho od hlavy až k patě.“

„Já si říkal, co se to tady válí za mokrý hadry,“ ozval se Vilda, sehnul se, zatáhnul za zip, otevřel svou kabelu a začal z ní tahat teplákovou soupravu. „Hele, vezmi si to na sebe, já ještě vytáhnu kalhoty.“

Anton projel Hybernskou ulicí a mířil k Žižkovu. Ajznboňák Stiller mrkl na hodinky a povytáhl obočí. Kdesi nad sebou slyšel dunění železničních kol.

„Pánové, vsadím boty, že tenhle anton do Ruzyně nejede,“ řekl ostatním. „Teď jsme podjeli viadukt. Jasně, moje pět set patnáctka jede na čas, slyšíte?“

Všichni našpicovali uši a opravdu, dun, dun, dun, dun, klapot kol bylo jasně slyšet, všichni se s uznáním dívali na ajznboňáka, i když nikdo vlastně nevěděl, kam má ta jeho pět set patnáctka namířeno.

„Rád bych věděl, koho místo mě sehnali,“ povídá Stiller. „To bych fakticky rád věděl.“

„Sám se ten váš vlak do pohybu jistě nedal,“ řekl povzbudivě Jeremiáš Kahn. „A pakliže ano, pak určitě jen řízením božím, budiž pochválen.“

Všichni se na Jeremiáše podívali, vyjma Mokroše, který se díval na teplákovou bundu se znakem DUKLY na zádech.

„Tak tohleto na sebe neoblíknu,“ řekl nakonec znechuceně a vrazil tu bundu do ruky Vildovi.

„Co blbneš, vždyť jsou to jen nějaký sportovci,“ řekla udiveně Boubelka.

„Jo, vojenský,“ zahučel Mokroš. „Nějaký furťáci, co si za naše prachy vylepšujou figuru!“

„No dovol!“ naštval se Vilda a už už chtěl Mokroše bacit, ale Boubelka se naklonila kupředu a vytrhla mu bundu s emblémem vojenského klubu z ruky.

„Dej to sem,“ řekla a hned vylovila z kabelky manikúru, z té manikúry nůžtičky a začala ten červenožlutý emblém párat. Přitom jukla na Mokroše. „A ty si svlíkni ty mokrý kalhoty.“

Neodporoval, postavil se a začal si svlékat mokré kalhoty, které se mu lepily k tělu, šlo to těžce a jak sebou anton mlátil, tak Mokroše museli jeho spolucestující podpírat, aby neupadl.

Než přijel anton do Hrdlořez, byl už Mokroš převlečený, dokonce si natáhl tlusté vlněné ponožky a modrý kabát vrátil Stillerovi.

Vpředu v kabině se řidič antonu bavil se dvěma kolegy, bavili se o věcech žertovných a řehtali se, div jim z epolet nepopadaly stříbrné hvězdičky.

Strážmistr, co posbíral legitimace, je vytáhl z kapsy, kam je prve uložil, a znovu v nich začal listovat. Nakonec, dívaje se na fotografii Boubelky, začal marně hledat razítko o zaměstnání.

„Hej vy, kdepak jste vlastně zaměstnaná?“ zeptal se.

„Já? Momentálně sháním místo,“ sdělila mu Boubelka.

„Trvalý bydliště Plzeň,“ potřásl strážmistr hlavou. „Hele, puso, nemáš náhodou zakázanou Prahu?“

„No dovol!“ trhla Boubelka uraženě rameny.

„K dámě byste se mohl chovat slušně,“ poznamenal Jeremiáš.

„Hele, nepleťte se do toho, jo? Na takovýhle holky já mám nos. Radši si dejte majzla, abyste od ní něco nechyt.“

Čtvero strážníků se rozesmálo nad tím povedeným žertem a Bou­belka jen suše ucedila nějakou příšernou nadávku.

„Buďte bez obav, mladý muži, stojí psáno Nezesmilníš, a já dodržuji příkaz Hospodinův, budiž požehnán,“ odvětil s klidem Jeremiáš a poté se naklonil k mříži. „Mimochodem, jednu malou otázku, pánové. Kampak nás to vlastně vezete? Museli jsme za tu dobu minout alespoň pět obvodních oddělení, do Ruzyně také nejedeme, jak tvrdí tady mistr strojvůdce, takže by mě zajímalo…“

„Hele, nechte se překvapit,“ řekl bodře jeden ze strážných.

„Vsaďte boty, že nás odvezou do nějakýho opuštěnýho lomu a tam nás oddělaj,“ prohlásil Rudolfek.

„Ježíšikriste!“ vypískla Boubelka zděšeně.

„To je ale blbej fór,“ zahučel Stiller. „Nejsme přece v Jižní Americe.“

„Já si tak někdy připadám,“ poznamenal Hipík, který zrovna vytáhl z kapsy kazetu, vyměnil ji za tu, již měl ve walkmanu, a dál potřásal hlavou v neslyšitelném rytmu.

Ředitel Čech, jenž dlouho mlčel a byl rozhodnut mlčet ještě déle, to nevydržel a naklonil se přes Boubelku k mříži.

„Soudruhu, ty to tady slyšíš od samého začátku, tohle všechno tady, to jsou naši společní nepřátelé, chtějí rozvrátit republiku, obrátit kolo dějin zpět…“

„Víte co? Tyhle kecy si nechte na schůze, jo?“ odrazil dotírání strážmistr.

Ředitel Čech naprázdno polkl a zakroutil hlavou.

„Já to nechápu,“ hlesl zoufale, a jak anton zatáčel, tak se opřel o ajzn­boňáka Stillera. „Tohle snad není pravda!“

„Ale je,“ prohlásil Stiller, narovnal svého souseda poněkud nešetrně a s odporem se na něj podíval. „Vy jste těmhle klukům dali do rukou pendreky a vodní děla, tak se nedivte, sakra!“

„Já za nic nemohu!“ zaprotestoval Čech. „Já mám čisté svědomí!“

„Bodejť,“ přitakal Jeremiáš. „Při norimberském procesu jej měli také všichni čisté, vážený soudruhu.“

„To je tedy vrchol drzosti!“ nasupil se ředitel.

„Bezpochyby,“ připustil Jeremiáš. „Ale jste jistě vzdělaný a víte, že norimberský tribunál dospěl ke stejnému závěru. Ale pokud jde o mne, netroufal bych odhadovat, kam až může vrchol lidské drzosti dosahovat.“

Ředitel Čech, zmaten touto promluvou, rozhodl se, že nadále nebude s nikým ze zatčených rozpřádat jakýkoliv rozhovor.

Venku už byla tma, jak tma v půli ledna brzy přichází, a po opuštěné silnici uháněl hranatý anton a řidič brousil zatáčky se stejnou bravurou, s jakou je zamlada řezávala ve svém Bugatti slavná Eliška Junková.

Uvnitř antonu byl příšerný vzduch. Boubelka jen se staženým chřípím svého nosíku koulela očima, a když už to nemohla vydržet, podívala se ke strážným.

„Nedá se tady otevřít okno? Smrdí to tu jak v opičinci.“

„Budeš to muset ještě chvíli vydržet,“ ozvalo se zpoza katru.

„Nesnáším zpocený chlapy,“ řekla Boubelka lehce hystericky. „Nesnáším, když se mnou někdo mluví jako ty! Co si, ksakru, všichni myslíte?“

„Že jste banda zasranejch kverulantů, s kterejma se nebudeme párat,“ prohlásil jeden ze strážmistrů. „Všichni už máme těch vašich provokací dost!“

„Mohl byste to laskavě upřesnit?“ zeptal se Jeremiáš. „Kteří všichni?“

„Co se tak blbě ptáte, sakra?!“ zahučel ajznboňák Stiller. „Čtyřicet let tu opruzujou, a že by už taky měl někdo dost jich, to je ani nenapadne.“

„Ale napadne,“ opravil jej Rudolfek. „Proto nás taky zabásli. Jenže by mě fakticky zajímalo, do který basy nás vezou. Takhle dlouhej vejlet jsem s nima ještě nezažil, fakt že ne.“

Čtyři strážmistři se na sebe jen mlčky podívali a mlčky se usmáli, ta poznámka o výletu je docela pobavila.

Silnice, po níž anton jel, končila u jakési brány, kolem dokola byla zeď a tma, nic než tma. Řidič stočil okénko a pokynul uniformovanému strážnému. Ten se opřel do brány, ta se rozevřela jak velrybí tlama a anton se pomalu rozjel do dvora, lemovaného potemnělými budovami. Světla zablácených reflektorů olizovala špinavou asfaltku.

„Kde to můžeme bejt?“ zeptal se Mokroš Hipíka. „Všude kolem je tma jako v řiti.“

I kdyby tma nebyla, stejně by nikdo z nich nevěděl, kde jsou, neboť okna antonu byla matná a neprůhledná.

„Já vám řeknu, kde jsme. V troubě,“ prohlásil ajznboňák. „Hlavně jim nepodepisujte svou výpověď,“ poradil Rudolfek. „K tomu vás nemůže nikdo donutit. Prostě nic nepodepisovat.“

„Co je to za volovinu?“ zeptal se Jarda, který stejně jako jeho kolega celou dobu mlčel a uvažoval, jak tuhle záležitost vysvětlí svým nadřízeným z Dukly.

„Žádná volovina, mám čtyři semestry práv, vím to,“ vysvětlil Rudolfek. „Nic nepodepisujte a oni tam prostě dopíšou, že jste to odmítli podepsat.“

„A co když mě budou tlouct?“ zeptala se Boubelka.

„K tak pěkné slečně si snad nic nedovolí,“ utěšil ji Jeremiáš a najed­nou povytáhl obočí. „Hele, už stojíme.“

„Jo, a teď to teprve začne,“ podotkl Hipík.

Anton skutečně stál, zvenčí byly slyšet jakési zvuky, které nebylo možno identifikovat. Ajznboňák Stiller špicoval uši a pak se podíval po ostatních.

„Nějaký divný, nevypnul motor,“ řekl.

„Třeba nasadí na výfuk hadici a tu strčí sem dovnitř,“ řekl Jeremiáš. „V Auschwitz-Birkenau praktikovali tuhle skvělou metodu Němci. Odkoukali to od chlapců z NKVD, kteří ji používali ve dvacátých letech na Ukrajině.“

„Jděte s tím do hajzlu, prosím vás,“ řekl otráveně Stiller. „Nejsme v třetí říši.“

„A víte alespoň, v jaké jsme?“ zeptal se Jeremiáš. „Hitler mluvil o říši tisícileté, zatímco tihle mluví o věčných časech, jestli vám to neuniklo.“

Najednou sebou všichni škubli, anton se dal znovu do pohybu a ces­tující cítili, že teď už nejede po hladké asfaltce, ale po nějaké dost hrbolaté cestě.

„Do pytle, co má tohle znamenat?“ zeptal se Rudolfek, ale nikdo nebyl schopen dát mu rozumnou odpověď.

Všichni se přidržovali sedadel, aby nespadli, a ředitel Čech, který už měl deset minut hovořit na stranické schůzi, se naklonil ke katru.

„Prosím vás, soudruzi, kdyby to bylo možné, abych šel první k vý­slechu, já musím na tu schůzi…,“ začal, ale ajznboňák jej dloubl loktem do žeber.

„Už s tím jděte do hajzlu, jo?!“ přikázal podrážděným hlasem a po­díval se na Rudolfka. „Začíná to bejt nějaký podezřelý.“

„Mně je to podezřelý od samýho začátku,“ prohlásil Mokroš. „Vůbec se mi to nelíbí.“

„A ty si myslíš, že to dělaj proto, aby nás pobavili?“ zeptala se Boubelka a poté spočinul její zrak na dvou statných tělech, na svalnatých postavách reprezentantů v karate. „Hele, kluci, že mě ochráníte?“

„Nojo,“ řekl Jarda. Zrovna moc přesvědčivě to neznělo.

„Já přece nejsem žádná praštěná demonstrantka,“ vysvětlovala Bou­belka. „Já si hledím jen svejch kšeftů… Co je mi do nějakýho Palacha, co je mi po tom, že včera zabásli Havla, vždyť ani pořádně nevím, co je to za chlapa, co je mi do nějakejch studentů…“

„Jo, a co nám je po tobě, pusinko,“ ucedil naštvaně Mokroš. „Tyhle lidi, co se staraj jedině o sebe, ty mám děsně rád!“

„To my taky,“ podotkl jeden strážmistr se smíchem.

„Nojo, veselej chlapec z Hrdlořez,“ prohlásil Hipík uštěpačně. „V pří­hodnější čtvrti tu vaši policejní školu opravdu postavit nemohli.“

„Hele, frajere, nekoleduj si, jo? Velikonoce jsou až za dva měsíce,“ poradil smějící se strážmistr.

Anton se najednou zhoupl v kolenou, brzdy zaskřípaly a bylo ticho. Rudolfek se podíval po ostatních.

„Už zase stojíme,“ řekl a podíval se znovu z jednoho na druhého. „To jsem zvědavej, co bude teď.“

„Třeba budeme sedět,“ podotkl Jeremiáš a rovněž se podíval po svých nedobrovolných spolucestujících, a když viděl, jak se všichni tváří, omluvně pokrčil rameny. „No tak nebudeme. Třeba.“

„Já tedy určitě ne!“ prohlásil rezolutně ředitel Čech a ukázal si prstem na hruď. „Já ne!“

Reflektor antonu svítil na hrbolatou polní cestu. Řidič a další dva strážmistři opustili kabinu, obešli vůz a otevřeli dveře. Z nich vyskákali další tři, všichni se hezky rozestoupili do krátkého špalíru a cvičenými gesty, tak jako pistolníci z divokého západu uvolňují řemínky, přidržující kohoutky jejich revolverů ve futrálech, uvolnili karabinky a černé pendreky jim vklouzly do dlaní. Ten, který zůstal v autě a měl klíč od katru, odemkl zámek.

„Vystupovat!“ zavelel.

První šel ajznboňák Stiller, za ním Rudolfek, a hned jak seskočili na zem, dostal každý několikrát po hřbetě, a než proběhli mezi šesti dobře živenými mlátiči, dostali třikrát přidáno. Za nimi dopadl na zem ředitel Čech, zvedal se ke své smůle ze země pomalu, takže prodloužil čas určený k výprasku o několik nadbytečných vteřin.

„Tohle je teda sprostý!“ nadával Hipík, který stál ve dveřích a ne­chtělo se mu skočit.

Strážný do něj zezadu drcnul, jenomže Hipík byl šikula, skočil rovnou dolů, schoulil se do klubíčka, a než se kdo nadál, už byl pod antonem, podlezl jej a hlavu vystrčil až v bezpečí na druhé straně. Po něm přišel na řadu Jeremiáš s Mokrošem, prohnali se rychle mezi pendreky a zastavili se u ostatních, kteří tam v té tmě tmoucí stáli poněkud bezradně, nikdo neutíkal dál, nikdo nevěděl, co se bude dít, nikdo nevěděl, kde vlastně jsou. Jarda s Vildou, reprezentanti v karate, vyskočili z an­tonu současně, oba udělali kotoul, hned byli na nohou, nalepeni na sebe proběhli mezi míhajícími se pendreky a přitom stačili reflexivně uhýbat ranám. Oba dva napadlo, že by stačilo sotva pět minut, aby těch šest tupých mlátičů seřezali k nepoznání, a jedině sportovní čest jim nedovolila použít dobře mířené rány a kopy, i když to nebyla jen sportovní čest, ale obava z následků, neboť na své schopnosti by také mohli pěkně doplatit a zbytek života strávit manuální prací. A to byla představa víc než hrozná.

„Já tam nechci!“ křičela Boubelka, držící se rukama rámu dveří. „Nechte mě bejt!“

Strážný se ji snažil vystrčit ven, ale v té chvíli Jeremiáš, stojící nedaleko antonu, udělal pomalý a důstojný krok.

„S dovolením, pánové, s dovolením,“ řekl a prošel špalírem zpět, těch šest představitelů podivných zákonů na něj překvapeně civělo, jeho slova, vyřčená mohutným hlasem, je nadobro zaskočila.

Jeremiáš došel až k antonu a vztáhl k Boubelce ruce.

„Prosím, slečno.“

„No tak skákej, ten tě neukousne,“ řekl za jejími zády strážný. „Skákej.“

A tak tedy Boubelka skočila, Jeremiáš ji držel v náručí a šel s ní zpátky středem špalíru, jedna ruka s pendrekem už se napřáhla, ale poté klesla zpět, tohle galantní gesto bylo nutno ocenit.

„Bacha na to vaše přikázání o smilstvu, strejdo,“ prohodil jeden ze strážmistrů.

Ti ostatní se dali do smíchu, zatímco strážný, který zůstal ve voze, vyházel ven Mokrošovo vlhké šatstvo a dvě kabely reprezentantů v ka­rate.

„Ty krámy si vemte, my to zpátky vozit nebudem!“

Zatímco Mokroš sbíral své šatstvo a Jarda s Vildou své kabely, tři strážmistři vlezli dozadu do antonu, další dva a řidič zmizeli v kabině, výfuk sebou zacukal, motor zaburácel a strážmistr, jenž stál v otevře­ných zadních dveřích, křikl do tmy.

„Dneska jsme byli hodný! Ale příště to bude horší, vy parchanti!“

A bouch, prásk, dveře antonu se zavřely a žlutobílá krabice se rozjela, koncová světla poskakovala po hrbolaté cestě nahoru a dolů. A snad ten obraz vzdalujících se červených světel vyvolal jakousi vzpomínku na rychlík pět set patnáct, který Stillerovi ujel do širých dálav, a ten dobrý muž v modrém kabátě a placaté nádražácké čepici byl první, kdo se z toho všeho vzpamatoval.

„Do prdele, co tohle má znamenat?!“ vykřikl. „Ty idioti nás tu nechali! Kde to vůbec jsme?“

„To mně je docela jedno,“ prohlásila Boubelka. „Hlavně že od nich máme pokoj.“

„Jak dlouho?“ zeptal se Rudolfek a rozhlížel se po temné krajině. „Nezapomeň, že si nechali naše legitimace. Zavolaj si nás. Znám to.“

„To se tedy máte čím chlubit,“ prohlásil s despektem ředitel Čech a ukázal rukou kupředu. „Půjdeme tudy!“

„Hele, ty tady nemáš co rozkazovat! Ty nám nevykládej, kudy půjdeme, jo?!“ rozkřikl se na něj Mokroš.

„Nehádejte se, teď na to není čas,“ postavil se mezi ty dva Hipík. „Jdeme po tý cestě. Když tudy jeli oni, tak tam asi někde bude silnice.“

„Pochopitelně, že tam bude,“ řekl uraženě ředitel Čech. „Kdyby ta cesta nikam nevedla, tak po ní přece nepojedou.“

A jako první se vydal rázným krokem tmou a za ním ostatní. Až úplně vzadu šli dva reprezentanti v karate, Jarda a Vilda.

„Hajzlové zatracený!“ nadával Vilda. „Pět minut a byli všichni na hromadě, blbci!“

„Teď máš ramena, co?“ otočil se přes rameno Rudolfek. „A žes to neudělal předtím?“

„Protože nechci skončit v base,“ vysvětlil Vilda. „Protože se chci dostat na mistrovství Evropy a na olympiádu.“

„Teď se dostaneme leda do hajzlu,“ ujistil ho Jarda. „Víš, jakej z to­hohle budeme mít průser?“

„Jen se neboj, to už se nějak zařídí,“ řekl chlácholivě Vilda. „Hlavní je, že jsme v tom antonu drželi hubu a nevedli blbý řeči, to je hlavní. Teď na nás ty hajzlové vlastně nic nemaj a všichni tady klidně dosvědčej, že jsme neremcali, že jo?“

„Tvý jediný štěstí je, žes mi půjčil suchý oblečení,“ otočil se na něj Mokroš. „Jinak bych ti vážně musel jednu plácnout.“

Ta zdánlivě směšná věta – neboť Mokroš byl v podstatě střízlík a v Jardově teplákové soupravě se dočista ztrácel – nikoho nerozesmála, ba dokonce ani samotného reprezentanta v karate, jemuž by stačilo lehce máchnout rukou a útočníka Mokrošova kalibru hravě zpacifikovat. Došlo mu, že řekl pěknou hloupost, protože ti lidé, s nimiž se proti své i proti jejich vůli ocitl v neznámé noční krajině, nebudou třeba mít nejmenší chuť, jemu, reprezentantu vojenského sportovního klubu, cokoliv dosvědčovat. Proto se rozhodl, že nadále bude mlčet, a pokud bude mít něco na srdci, svěří se jen svému druhovi z oddílu.

Jasné tmavomodré nebe plné hvězd, zamrzlé louže, z nosů a úst nočních poutníků se valila pára a Mokroš drkotal zuby. Kráčeli tmou, vpředu ředitel Čech, za ním Hipík s Rudolfkem a Mokrošem, Boubelka klopýtala na vysokých podpatcích zavěšena do Jeremiáše Kahna, jemuž v patách kráčel ajznboňák Stiller a poslední šli dva atleti, jejichž fyzická dispozice byla, na rozdíl od té duševní, sdostatek velká, takže jedině jim onen noční pochod připadal jako báječná kondiční vycházka.

Devět párů nohou šlapalo po polní cestě ze zmrzajícího bláta, když tu se první pár nohou zastavil a bez jakéhokoliv povelu se vzápětí zastavily i ostatní páry. Ředitel Čech se díval nehnutě před sebe. Polní cesta končila u vysoké drátěné brány, vlevo i vpravo se táhl dlouhý plot, mizící v nekonečné tmě. Brána byla na několikrát ovázaná řetězy, opatřenými masivními visacími zámky značky Hercules. Chvíli bylo naprosté ticho, všichni jako by náhle zkameněli, dokonce na pár vteřin se z nosů a úst přestala valit pára.

První se ozval Jeremiáš Kahn.

„To je opravdu pozoruhodné,“ prohlásil, podíval se vlevo, podíval se vpravo, ale konce dlouhého plotu nedohlédl. „Jenom by mě zajímalo, jestli jsme uvnitř, nebo venku.“

„Do prdele práce, já už toho mám akorát dost!“ naštval se Mokroš, který cítil, jak mu začíná stoupat teplota. Začal lomcovat bránou a pak se otočil k ostatním. „Koukejte, kam nás ten posranej soudruh dovedl!“

„Copak já za to můžu?“ ohradil se ředitel Čech.

„A kdo povídal, abysme šli tímhle směrem, co?!“ popadl ho za límec Mokroš.

„Jo, a kdo si tady začal hrát na vedoucí úlohu, ty prevíte jeden mizernej?!“ přidal se Stiller.

„Jasně, dejte mu do držky,“ nabádal Hipík. „Za všechno může on a je­mu podobný!“

Už i Rudolfek se chtěl přidat, už se všichni chystali ředitele Čecha spráskat, když tu se ozval mohutný hlas Jeremiášův.

„Ták dost! Jestli se ho někdo z vás dotkne, tak mu přerazím pazoury!“ varoval rozvášněné poutníky a roztrhl chumel kolem vyjukaného ředitele. „Nechte ho na pokoji!“

„Co blbnete, sakra?“ vyjel na Jeremiáše Mokroš. „Patříte snad taky k nim?“

„Já patřím jen sám k sobě, synu,“ prohlásil Jeremiáš a svým obrovským tělem chránil ředitele Čecha. „A nesnáším násilí. Do háje, to se chcete chovat jako oni? To chcete každému, kdo má jiný názor, rozmlátit nos?“

„Tak ať nás nesere!“ zahučel Mokroš. „Koukejte, kam nás zavedl!“

„Nesmysl,“ prohlásil Jeremiáš. „Tuhle legrácku si na nás vymysleli oni.“

Kdosi rozškrtl zápalku, Rudolfek zapalovač, v mihotavém světle se objevil varovný nápis: VSTUP ZAKÁZÁN! VOJENSKÝ OBJEKT. Plamínky zhasly, zase pár vteřin ticha.

„Tak to je v pytli, já myslel, že ten plot přelezem a půjdeme dál,“ ozval se Vilda.

„Vám dvěma by houby udělali, když jste z Dukly,“ utěšil jej ajznboňák Stiller a najednou zvedl obočí. „Hele, sakra, vy přece musíte bejt lampasáci, ne?“

Jarda s Vildou se na sebe mlčky podívali, poté provinile sklopili zrak. Oba měli hodnost poručíka Československé lidové armády, ty zlaté hvězdičky si pracně vydřeli na všech vyhraných i prohraných závodech, vydřeli si je v posilovnách a při tréninku.

„Lidová armáda jde s lidem, co?“ přidal se Mokroš. „To je od vás opravdu děsně velkorysý.“

„Hele, nech toho, jo?“ řekl Jarda. „My jsme docela obyčejný karatisti, jo, s armádou máme společný jen uniformy, který stejně nenosíme.“

„To říkali v Norimberku chlápkové z Geheimestaatspolizei taky, že s tím vším neměli nic společnýho,“ podotkl Rudolfek a naštěstí stačil uhnout, když se mu kolem huby mihla Jardova dlaň.

Když se Jarda rozmáchl podruhé, aby se trefil líp, chytil jej Jeremiáš Kahn za zápěstí a reprezentant v karate jen užasl, jakou má ten člověk sílu, jako by jeho ruka byla svěrák.

„Nenechte se vyprovokovat, mladíku,“ řekl důrazně Jeremiáš. „Jako karatisté byste měli vědět, že vztek je špatný rádce, že největší umění je nikoliv dobře praštit, ale naopak ránu nedat.“

„Tak ať si nechá ty blbý kecy, ksakru!“ zahučel Jarda, a když jej Jeremiáš pustil, promnul si zápěstí.

„Proč by to dělal?“ zeptal se Jeremiáš. „Pánové, vy se teď musíte učit ty jeho řeči poslouchat, víte? Možná přijdete na to, že nejsou vždycky tak hloupé. Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků, stojí v knize Kohelet. A teď čelem vzad, mládenci, jste vojáci, tak nás povedete!“

A ti dva, jakmile zaslechli ten rázný a řízný rozkaz, hned byli ve své kůži, otočili se a vykročili do tmy a ostatní se vydali za nimi. Boubelka se znovu zavěsila do Jeremiáše.

„Nevadí vám to? Já už se sotva držím na nohou,“ řekla.

Jeremiáš jen mlčky zavrtěl hlavou.

A znovu šlapali noční poutníci tmou, nějakou čtvrthodinku se ploužili za dvěma statnými reprezentanty, až konečně znovu celý průvod zastavil. Nikoliv proto, že by narazili na další bránu. Na zemi, zmuchlané a zmrzlé, leželo Mokrošovo šatstvo. Vilda se sehnul a tu mrazem ztvarovanou hmotu zvedl.

„Hele, zapomněl sis tady svý hadry,“ oznámil.

„To ovšem znamená, že jsme tam, kde jsme byli,“ podotkl Jeremiáš.

„A kde jsme už čtyřicet let,“ dodal Stiller.

„Kolik je hodin?“ zeptal se Hipík.

„To je teď úplně jedno, kámo,“ řekl Rudolfek a otočil se na Jeremiáše. „Poslouchejte, u tý brány jste povídal, že nevíte, jestli jsme venku, nebo vevnitř. Kdybysme šli podle toho plotu, tak jsme to mohli zjistit.“

„Pravděpodobně,“ připustil Jeremiáš. „Jenomže já jsem zvyklý chodit prostředkem ulice s hlavou nahoře. Plazit se kolem zdi nebo kolem plotu není důstojno dospělého muže. Hej, vy dva, jdeme dál!“

Vilda s Jardou znovu vykročili, Mokroš svíral v ruce zmrzlé šatstvo, ostatní šli za nimi a ajznboňák Stiller pokřikoval na dva reprezentanty v čele průvodu.

„Zpomalte, jo? Hezky piánko, my nejsme tak dobře trénovaný a tak dobře živený jako vy!“

„To je normální pochodovej krok,“ ozval se Vilda.

„Ten si strč do zadku a zvolni!“ nadával ajznboňák. „Když já si pomyslím, že na takovýhle hovada platím daně, když si pomyslím, že místo aby nás ta zatracená lidová armáda chránila, kouká, jak nás ty bejci mlátěj pendrekama…“

„A co jsme měli asi dělat?“ zeptal se Jarda přes rameno. „Nás tloukli taky.“

„Měli jste jim dát do držky, sakra! Měli jste jim ukázat, že jste stejný sekáči, jak ty hrdinové z japonskejch filmů. Buch, bác, prásk!“ předvedl Stiller svou variaci karatistických úderů. „Měli jste jim zmalovat hubu, aby si příště nevyskakovali na slušný lidi.“

„Obávám se,“ ozval se zezadu hluboký hlas Jeremiáše Kahna, „že by to nikomu nepomohlo. Ti dva hoši by šli před vojenského prokurátora, my jako organizovaná skupina před civilního, Rudé právo by se o nás otřelo jedna báseň a venkovští zabedněnci by si nad námi uplivovali a takoví, jako je tadyhle náš milý soudruh, také. Fackama nikdo nic nezmůže.“

„Když ne fackama, tak teda čím?“ zeptal se zvědavě Hipík.

„Tím, že prostě nebudeme chodit jako podělaní podél zdí,“ vysvětlil Jeremiáš. „Tím, že se zbavíme strachu, dámo a pánové, protože strach je to, čím se nás snaží už čtyřicet let ovládat. Nemám pravdu, soudruhu?“

„O tom já tedy nic nevím,“ začal ředitel Čech. „A vůbec…“

„Sklapni!“ drcnul do něj najednou ajznboňák Stiller, pak si dal prst na pusu a dodal šeptem. „Moment, ticho, slyším vlak.“

Všichni se zastavili, jako sochy zůstali trčet uprostřed tmy, Stiller nakloněnou hlavu na stranu. A opravdu, sluch měl pan strojvůdce dokonalý, kdesi v dálce bylo slyšet dunění kol, dun, dun, dun, dun, ajznboňák mhouřil oči, mrknul na své veliké a na zlomek vteřiny přesné hodinky, otáčel hlavu za vzdalujícím se zvukem železničních kol a vši­chni jej nehnutě a jako u vytržení sledovali. Ozvalo se houkání a klapot kol byl slabší a slabší.

„Tak co?“ nevydržela to Boubelka.

„Byl to náklaďák,“ oznámil Stiller. „Tak tři čtyři kilometry odsud je trať, tímhle směrem. A taky je tam někde stanice.“

„Jak to víte?“ zeptala se Boubelka.

„Houkal, jak se houká před průjezdem stanicí,“ vysvětlil jí ajznboňák.

„A co je to za trať, to víte taky?“ vyzvídala Boubelka.

„Vy jste dobrá! Buďte ráda, že víme o tý trati a o tý stanici. Až se tam dostaneme, tak se všechno vyjasní. Jdeme!“

Stiller, přitahován magnetickou silou kolejnic, se vydal směrem, kterým ukazoval, tedy nikoliv dál po cestě, ale přes pole plné velkých zmrzlých hrud. Ale nikdo se k němu nepřidal.

„Hej!“ křikl na něj Jeremiáš Kahn. „Vraťte se! Nevíte, na co tam můžete narazit. Bude lepší pokračovat po té cestě.“

„Bodejť,“ přidal se Rudolfek. „Všechny cesty vedou do Říma. A odtud už se domů nějak dostaneme.“

„Tak tohle byl moc fousatej vtip, brácho,“ řekl Mokroš a zadíval se na Jeremiáše. „Jako tadyhle šéfíček.“

Jeremiáš se pousmál a rukou si uhladil svůj dlouhý prorocký vous. A jak ho hladil, lehounce to zachřestilo, neboť pára, kterou vydechoval, se mu v tom vousu usazovala a v té hvězdnaté lednové noci hned umrzala.

Trvalo asi dvacet minut, než narazili na úzkou silnici. Byla vlhká, leskla se ve tmě, kolem příkopů stály olysalé švestky. Když se zastavili v místech, kde polní cesta ústila na silnici, otočil se reprezentant Jarda na ajznboňáka.

„Vlevo, nebo vpravo?“

„Vpravo.“

„Do pytle, co je tohle za blbou krajinu?“ zeptal se Rudolfek. „Nikde žádnej kopec, odkud by byl rozhled. Nikde není vidět žádná vesnice.“

„Jen klid. Musíme přeci narazit na nějakou křižovatku, a tam bude bezpochyby nějaká cedule,“ řekl Jeremiáš.

„Osm pryč!“ zaúpěl ředitel Čech. „V šest jsem měl být…“

Zarazil se, protože věděl, že říkat zrovna teď, že měl být na schůzi obvodního výboru strany, by bylo stejné jako strkat nos do vosího hnízda.

Rudolfek se už už chtěl zeptat, kde že měl ředitel Čech být, ale najednou se objevila světla reflektorů, všichni uhnuli na kraj silnice a po­zorovali, jak se světla blíží, zdáli bylo vidět, jak jakési zatím nedefinovatelné auto projíždí zatáčkami.

„Tak přátelé, teď se konečně dozvíme, kde vlastně jsme,“ řekl radostně Jeremiáš a postavil se čelem k blížícím se světlům, nikoliv na kraj, k pangejtu, ale hezky doprostřed, jak bylo jeho zvykem.

Když se auto přiblížilo na dohled, začal Jeremiáš mávat rukama, auto zpomalilo, zastavilo, za volantem bylo vidět jakousi ženu, která stočila okénko. Jeremiáš byl dvěma kroky u ní.

„Dobrý večer, dámo,“ pozdravil. „Byla byste tak laskavá a sdělila nám, ve které části naší drazemilované vlasti se nacházíme? Nějak jsme zabloudili.“

Řidička mrkla po těch sedmi chlapech na kraji silnice, vrazila tam jedničku, sešlápla plyn, kola se protočila a auto vyrazilo, jako kdyby startér odmávl závod v Monze.

„Ježkovy zraky, vy jste vůl!“ zaúpěla Boubelka. „Proč jste do toho auta strkal tu svou fousatou hubu, sakra?!“

„Nenapadlo mne, že ta dáma bude tak nervózní,“ řekl omluvně Jeremiáš.

„Nojo, sakra,“ remcala Boubelka. „Mohla vzít s sebou aspoň mě, já už se sotva vleču.“

„Všiml si někdo, jakou to auto mělo značku?“ zeptal se Hipík.

„Jo, byla z Olomouce,“ řekl ajznboňák Stiller. „Takže zase víme prdlajs.“

„Měl jste nechat tu slečnu, aby se zeptala,“ začal vyčítat Jeremiášovi ředitel Čech. „Aspoň ji a mne mohla ta ženská svézt. Já se nutně potřebuji dostat zpátky do Prahy.“

„S váma já bych do auta nevlezla,“ ucedila Boubelka.

„Nono, vy máte nejmíň co mluvit,“ řekl dotčeně Čech. „Moc rád bych věděl, co jste to měla mít za kšeft, víte, moc rád bych viděl toho vašeho zahraničního zákazníka.“

„Tomu vy nesaháte ani po kotníky, ubožáku!“ odsekla Boubelka.

„To určitě, jenomže já se nepeleším s kurvama!“ naštval se ředitel Čech.

Jeremiáš Kahn chytil dvěma prsty ředitele Čecha za ucho a zvedl ho, až si soudruh musel stoupnout na špičky, aby mu Jeremiáš to ucho neurval.

„Slyšel jsem dobře?“ zeptal se hromovým hlasem Jeremiáš. „Takhle se mluví s mladou dámou?“

„Ještě se jí zastávejte!“ ječel Čech. „A pusťte mě!“

Plácal Jeremiáše přes ruku, a když jej konečně pustil, když ředitel Čech došlápl na zem celou vahou své osobnosti, mnul si ucho a zkou­mal, jestli jej nemá natržené.

„Nic naplat, slečno, je to hulvát. Toho už nepřevychováme,“ sdělil Jeremiáš Boubelce.

„Blbec je to,“ zahučela Boubelka. „Jestli je tady někdo kurva, tak je to on! Já jsem poctivá prostitutka, žádná kurva, ty šašku!“

„No tak, slečno, nač tolik silných slov,“ pravil Jeremiáš a drcnul do ředitele Čecha. „A vy si fakticky dávejte pozor na to, co říkáte. Lidé už začínají být vážně nahněvaní.“

Hipík si zase vyměnil kazetu ve svém walkmanu, a když se dal průvod znovu na pochod, ploužil se vedle Rudolfka. Všichni šli mlčky, žádný úsměv na rtech, žádná jásavá pochodová píseň, jen tichý vztek a zi­ma.

Konečně narazili na křižovatku dvou silnic, na modrou ceduli se žlutými reflexními písmeny. Ajznboňák Stiller vytáhl z kapsy elektrickou svítilnu.

„To je dobrý, tohleto, šest kiláků od Radovesnice, z toho jsem teda celej odvázanej,“ prohlásil Rudolfek, když si nápis na osvětlené ceduli přečetl. „Jen bych chtěl k dokonalý spokojenosti vědět, v který části Evropy ta díra leží!“

„Okres Kolín,“ řekl s klidem ajznbón Stiller a zhasnul svou svítilnu. „Když sebou hodíme, tak za dvě hodinky můžeme bejt na kolínským nádraží. Ve dvacet dva třicet pět jede osobák do Prahy.“

„Hele, dráho, jak je to daleko?“ zeptala se Boubelka. „Já mám urvanej podpatek, nohy mám samej puchejř a sotva se vleču.“

„No, řekl bych tak osm kilometrů,“ povídá ajznboňák.

„Né!“ zaplakala Boubelka. „Já už nemůžu!“

„Atleti se o vás postarají,“ řekl jí chlácholivě Jeremiáš. „Hoši, vás krmí bifteky, tak ji jeden z vás hezky jemně popadněte do náruče, ať se můžeme hnout z místa.“

Ti dva po sobě koukli, Jarda vrazil Vildovi do volné ruky svou kabelu a zvedl Boubelku. Chytla se jej oběma rukama kolem krku a hlavu mu složila na rameno.

„Nejsem moc těžká?“ zeptala se.

„Ne,“ zavrtěl Jarda hlavou. „Jste jako pírko.“

„Chlapi, a mě byste kousek poponýst nemohli?“ zeptal se Rudolfek. „Mohl bych vám za to sjednat excelentní pojistku proti úrazu. Jestli ovšem za tenhle debilní vejlet nedostanu padáka.“

„Buď si jistej, že z tohohle budeme mít průser všichni,“ prohlásil Mokroš. „Do tejdne maj kádrováci hlášení na stole.“

„Myslíte?“ zeptal se nejistým hlasem ředitel Čech.

„Bodejť, že myslím,“ odpověděl Mokroš. „Po loňským srpnu to trvalo čtrnáct dní, po říjnu deset, teď počítám tak tejden.“

„A hele, když ty tak pořád lítáš v nějakejch malérech, že ti už nedali padáka?“ podivil se Hipík.

„Mně a padáka? Já jsem deratizátor, kámo, já jsem svým pánem a oni jsou rádi, že nás tam vůbec maj,“ řekl Mokroš. „Nebejt nás, tak celou podělanou Prahu sežerou potkani. Deset kusů na jednoho obyvatele jich je.“

„Fuj, to je hnusný,“ ušklíbla se Boubelka v Jardově náruči.

„A jakpak ty potkany hubíte?“ zeptal se Hipík. „To na to asi musíte mít nějaký fest jedy, co?“

„Jo, to teda máme,“ odpověděl Mokroš.

„Já bych jed nepoužíval,“ řekl zamyšleně Jeremiáš. „Já bych to provedl jako krysař z Hammeln, vzal bych si pěkně fujárku a ty krysy a potkani by šli za mnou a já bych je vedl ulicemi hezky pomalu, aby se moc neuhnaly. A víte, kam bych je vedl?“

„K Vltavě, to dá rozum, navedl byste je do řeky,“ řekl Rudolfek.

„Kolem Vltavy bych je vedl, to máte pravdu, ale vedl bych je hezky na nábřeží a rovnou na ústřední výbor strany a tam bych jim dal rozchod. Už to vidím, dámo a pánové,“ prohlásil Jeremiáš, zastavil se a roztáhl ruce k nebi, jako by na něm ukazoval. „Tou píšťalkou bych jim dole v hale ukazoval hezky jako dopravní strážník, kam mají jít, po kterých schodech a do kterého patra, potkani by se rozlezli po celé budově, a až by byli na svých místech, zavřel bych vrata, zamkl na klíč a ten klíč hodil do Vltavy. A uvnitř by nastalo požírání jedněch krys druhými krysami.“

„To je hustý,“ řekl uznale Stiller.

„Tohle budu vyprávět tý holce, co s ní chodím, ona maluje takový šílený obrazy, tohleto, váženej pane, to by mohl bejt skvělej obraz,“ řekl Rudolfek. „Teď jen, jestli by vám to nevadilo, on to je podle autorskýho zákona váš nápad, kterej si nikdo nemůže přivlastnit, ale kdybyste dal tý mý holce svolení, tak ona to vymlaskne jedna radost.“

„Hele, ta tvoje holka to malování někde studuje?“ zeptal se Hipík. „Nebo je to taková ta naivní malířka z lidu?“

„Ona je z lidu, ale studuje,“ vysvětlil Rudolfek.

„No, jestli se dá do malování takovýchhle obrazů, tak moc dlouho studovat nebude,“ ucedil s opovržením ředitel Čech, jehož se Jeremiá­šova vize silně dotkla. „Za dělnické peníze.“

„Hele, strejdo, když je řeč o malování, tak si fakticky dejte bacha, aby vám někdo nezmaloval hubu!“ naštval se Mokroš.

Už už chtěl Čechovi jednu vrazit, ale Jeremiáš jej chytil za ruku. „Říkal jsem, že nemám rád násilí, chlapče.“

„Nemáte, jo?“ podivil se Rudolfek. „A to, co jste tady teď vykládal, je podle vás co?“

„Nic víc než pouhá představa,“ prohlásil Jeremiáš. „Copak si vážně myslíte, že by potkani z celé Prahy šli jako idioti za chlapem s fujár­kou?“

A noční turisté se zase dali na pochod a za nějakou chvíli, jež se mnohým zdála věčností, se objevila světla domů, Kolín už byl tak blízko, že by tam dospělý chlap natřikrát doplivnul.

„Tak, vážení, nastal konec bloudění,“ prohlásil Jeremiáš, když míjeli ceduli, oznamující, že město Kolín je tu. „Na konci každé temnoty je světlo, to si pamatujte. Vše, co počalo, musí jednou zaniknout.“

„Jen aby,“ podotknul ajznboňák Stiller.

„Tohle je zákon Hospodinův, budiž požehnán, a jste-li ateista, pak vězte, že je to i zákon přírodní,“ povzbudil jej Jeremiáš. „Kdyby všechno, co jednou vzniklo, nepominulo, byl by na světě příšerný bordel.“

„Chcete říct, že půjde do hajzlu i tenhle zkurvenej systém?“ zeptal se Rudolfek.

„Pochopitelně. Systémy vznikají a zanikají stejně jako všechno ostatní,“ řekl Jeremiáš.

„Rád bych se toho na starý kolena dožil,“ ozval se ajznboňák a uká­zal vpravo. „Musíme touhle ulicí. A přidejte, za dvacet minut nám jede vlak.“

„Strašná společnost,“ špitl ředitel Čech Jardovi, který nesl dvě kabely, zatímco Boubelku svíral v náručí Vilda. „Všichni jsou zmanipulovaní západní propagandou, nejradši by nás komunisty všechny pověsili na lucerny.“

„Všechno slyším!“ ozval se hluboký hlas Jeremiáše Kahna. „A mohu vám říct, vážený soudruhu, že já budu první, kdo vezme štafle a nůž a kdo vás z těch luceren bude odřezávat. Neboť jedině ten, kdo je soudcem nejvyšším, smí trestat. Jak to stojí v knize Devarim: Má je pomsta i odplata, přijde včas a noha jejich zakolísá, den jejich běd se blíží, řítí se na ně, co jim je uchystáno.“

„No, jen aby,“ utrousil Stiller.

„Fakt je, že násilí plodí zase násilí,“ řekl Rudolfek. „A to není zrovna můj program.“

„Jo? A jakej teda máš program?“ zeptal se Hipík.

„No, jako zbloudilej křesťan bych asi přece jen odpouštěl našim viníkům,“ řekl Rudolfek.

„Doprdele, vždyť to, co tady dělaj, je přece neodpustitelný!“ vykřikl ajznboňák.

„Dost možná,“ připustil Jeremiáš. „Ale myslíte si, že to věšení komunistů by bylo odpustitelné?“

„Asi ne,“ připustil jen nerad Stiller. „Ale přes hubu si zasloužej tutově, to mi nikdo nevymluví.“

Před vchodem na kolínské nádraží stáli tři uniformovaní příslušníci veřejné bezpečnosti, o čemsi klábosili a pokuřovali. Boubelka, která už zase šla po svých a s jedním ulomeným podpatkem se kolébala jako kachna, se zastavila, zastavil se i Vilda s Jardou a ostatní. Ředitel Čech se otočil k Jeremiášovi.

„Neměli bychom jít každý zvlášť?“ zeptal se vyjukaně. „Takhle jsme moc nápadní.“

„No a co?“ zeptal se Rudolfek.

„Že nikdo z nás nemá doklady,“ vysvětlil Čech. „Může se stát, že nás tu zadrží.“

„Mě teda nezadržej,“ pravil rozhodně Stiller.

Vilda sáhl po zmrzlých šatech, které nesl Mokroš v ruce.

„Dej to sem, nacpu to do kabely, aby si nemysleli, žes to někde ukradl,“ řekl.

„Jestli chcete stihnout ten vlak, tak sebou hoďte,“ mrknul ajznboňák na hodinky, zamířil k nádraží a ostatní šli za ním.

Ředitel Čech provinile klopil zrak, bál se na ty tři ochránce zákona pohlédnout. Boubelka šla mezi Jardou a Vildou, před nimi Rudolfek s Mokrošem a Hipíkem. Jeremiáš, který průvod uzavíral, se na vteřinku zastavil a pohlédl na ty strážníky.

„Dobrý večer,“ pozdravil svým hlubokým hlasem. „Nevíte, jestli už hlásili příjezd osobního vlaku do Prahy?“

„Má zpoždění,“ sdělil mu jeden ze strážníků klidně. „Jako vždycky.“

„Srdečný dík,“ usmál se na něj skrze své obrovské vousy Jeremiáš a pokračoval za ostatními.

Stáli ve frontě na pokladnu. Ředitel Čech se šacoval a přitom se díval vyčítavě na Jeremiáše. „To jste se jich musel zrovna ptát?“

„Mám rád přehled,“ pravil Jeremiáš. „Takže teď vím, že nemusíme spěchat.“

„Vážení, já se s váma rozloučím,“ oznámil svým souputníkům Stiller. „Jdu se hlásit na traťovou distanc. Mějte se.“

„Moment,“ zadržel jej Jeremiáš. „Kdepak vás v Praze najdu? Myslím, že bychom si měli společně stěžovat. Vždyť to byl vlastně únos.“

„Nojo, to teda byl,“ řekl ajznboňák. „Já se jmenuju Stiller, doptáte se na mě v depu na hlavním nádraží.“

„Jasně, že to byl únos,“ prohlásil Rudolfek. „Paragraf dvě stě šestnáct. A taky omezování osobní svobody, paragraf dvě stě třicet jedna. Podáme žalobu.“

„Vždyť je neznáte, prosím vás,“ řekl pochybovačně ředitel Čech.

„Pamatuju si číslo toho antonu,“ triumfoval Rudolfek. „A nás je devět. Devět postiženejch a devět svědků v jedný kupě.“

„Bude z toho jen další průser,“ namítl Vilda.

„Když budeme držet pohromadě, tak ne,“ nesouhlasil ajznboňák. „Hele, tadyhle profesor,“ ukázal na Jeremiáše, „nebo co jste vlastně zač, říká, že to chce jen zbavit se strachu. Ozvěte se!“

Stiller se otočil a šel. Hipík si koupil jízdenku, po něm Boubelka a Jarda s Vildou. Ředitel Čech stále bezvýsledně hledal v kapsách.

„Mně snad někdo ukradl peněženku,“ pravil zoufale.

„To byli tutově ty poldové,“ ušklíbl se Mokroš a postoupil k okénku.

„Nepůjčil byste mi někdo padesát korun?“ zeptal se Čech.

„Tos uhodl, nepůjčil,“ odsekl Mokroš.

„Vy také ne?“ otázal se Boubelky.

„Za ty nadávky, jo? Tůhle!“

„Prosím vás,“ začal ředitel Čech dorážet na Hipíka. „Přece mě tady nenecháte.“

„Já klidně,“ odtušil škodolibě Hipík.

V té chvíli se od pokladny obrátil Jeremiáš Kahn a vrazil řediteli Čechovi do ruky čerstvou jízdenku.

„Tu máte.“

„Díky, já vám to určitě vrátím. Dám vám číslo do úřadu,“ řekl ředitel Čech a už vytahoval z náprsní kapsy vizitku.

„Jen jestli zejtra ještě nějakej budete mít,“ ozvala se kousavě Boubelka. „Vám ta vaše povedená strana účast na zakázaný demonstraci jen tak neodpustí.“

Jízdenka v ředitelově ruce se lehce roztřásla, jako když z podzimu chce z osiky spadnout list. Vzpomněl si na post generálního ředitele, vzpomněl si na přednostu stanice z Ostře sledovaných vlaků. Inspektorská zahrádka je v prdeli! chtělo se mu zvolat, ale ovládl se. Však ono se to nějak vysvětlí, ono se to nějak urovná.

Jeremiáš si na peróně zapsal do notýsku adresy svých spolucestovatelů.

„Ještě do konce týdne se ozvu a tadyhle Rudolf připraví znění té žaloby,“ oznámil všem. „Tohle si nemůžeme nechat jen tak líbit.“

Všichni souhlasně přikyvovali, jen ředitel Čech se tvářil ustaraně. Kdyby to tušil, nadiktoval by Jeremiášovi nějakou falešnou adresu, jenomže mu zbrkle vrazil do ruky vizitku a teď bylo těžké chtít ji zpátky.

„Myslíte, že to má opravdu nějaký smysl?“ zeptal se.

Jeremiáš Kahn se na něj podíval a pak mu rychle vytrhl z ruky jízdenku.

„Vy snad chcete do té Prahy jít pěšky, nebo jet dokonce načerno, co?“ zeptal se rozzlobeně. „Copak nechápete, že ty chlapy s pendreky a vodními děly na vás poslala vaše vlastní strana? A že se k vám chovali hůř než k nám?“

„Chápu,“ přisvědčil velice nerad ředitel Čech a pomalu natáhl ruku ke své jízdence, trčící v Jeremiášových prstech vysoko nad hlavou. „Vraťte mi ji, prosím vás.“

V té chvíli se ozvalo chrchlání nádražního amplionu, chroptění a pís­kání.

„Na první kolej přijíždí osobní vlak od Přelouče, přes Kolín, Cerhenice, Pečky, Poříčany, Český Brod, Úvaly do Prahy Libně,“ bylo slyšet leh­ce nesrozumitelně a poté se ozvaly nějaké tlumené hlasy a špitání. „Pane Stiller, to nejde, tohleto, neblbněte…,“ a za malou chvíli se ozval ajznboňákův hlas, zkreslený nedokonalou aparaturou. „Cestujícím z Prahy do Prahy přejeme šťastnou cestu. Nedejte se!“

Amplion zmlknul a zdáli bylo slyšet hluk přijíždějícího vlaku. Rudolfek fascinovaně hleděl na otlučený trychtýř nádražního reproduktoru.

„Teda, to je charakter,“ řekl s uznáním.

„Já také,“ prohlásil Jeremiáš a konečně vrátil řediteli Čechovi lístek na vlak.

Ozvalo se pískání brzd, bouchání dvířek, pár lidí vystoupilo, výpravčí čekal s plácačkou v ruce, až ti, kteří stáli na perónu, nastoupí. A pak už tu bylo poslední bouchnutí dvířek, zdvižená plácačka, píšťalka v puse výpravčího zahvízdala a vlak se dal do pohybu.

O osmdesát minut později vrazil Hipík klíč do zámku, otevřel dveře a rozsvítil. Rozhlédl se po kanceláři, zavřel dveře a svlékl si bundu. Ještě z kapes vylovil tři kazety, položil je na stůl a mrknul na hodinky. Byl unavený a měl chuť na pivo. Vyhrnul si rukávy a šel si k umyvadlu opláchnout obličej. A zrovna, když se utíral, někdo zaklepal a dveře se hned otevřely. Stál v nich Béda, fotograf demonstrujících.

„Hele, ty už jsi zpátky?“ zeptal se poťouchle.

„Že já musím vždycky vyžrat ty nejhorší kšefty,“ řekl naštvaně Hipík. „Jestli za tohle nebudou zvláštní prémie, tak jdu od válu, fakt.“

Béda držel v ruce krabici od fotopapíru, položil ji na stůl, otevřel a začal po stole rozkládat fotografie z demonstrace. Byli na nich všichni. Jeremiáš Kahn, Rudolfek, rozdávající formuláře na pojištění, Mokroš, uskakující před proudem vody, byla na nich Boubelka i ředitel Čech, ajznboňák Stiller a oba reprezentanti v karate, jak je zrovna cpou desítky rukou do antonu.

„Co jim říkáš, dobrý, co?“ zeptal se Béda.

„Nic. Já na ně musel koukat šest hodin v jednom kuse,“ řekl otráveně Hipík, vytáhl ze stolu magnetofon, šňůru strčil do zásuvky a vložil do přístroje jednu z kazet. Poté u malého stolku naroloval do psacího stroje papír. „Hele, teď mi dej na chvíli pokoj, mám ještě práci.“

Cosi nadepsal a zapnul magnetofon.

„Hele, šéfíčku, nemáte tady vysoušeč vlasů?“ ozval se z magnetofonu Mokrošův hlas a hned na to hlas strážného. „Zavři klapačku!“ a pak zase hlas Mokrošův: „Nějakej nervózní, že jo?“

Hipík zastavil magnetofon a dal se do psaní. Byl rád, že se nemusí shánět po kolegovi, který u sebe měl legitimace zadržených. S tím sdělováním jmen a adres na kolínském nádraží mu Jeremiáš Kahn ulehčil práci.

O dva dny později se Jeremiáš Kahn dostavil do kanceláře nadporučíka, jehož jméno mohlo být jakékoliv. Byl to chlap s kamennou tváří, oblečený v civilu, seděl za stolem a upřeně se díval na Jeremiáše, pohrávaje si přitom s jeho občanským průkazem.

„Tak žalobu, říkáte? Pro omezování osobní svobody a únos? No prosím, pane Kahn, když myslíte. Svědky máte?“

„Ovšemže mám. Osm lidí.“

„Vážně?“ zeptal se ten chlap a zadíval se do jakýchsi papírů na svém stole. „Včera jsem tu měl slečnu… Bastlovou. Neříkala, že by ji byl někdo někam odvezl. A pan Stránský, ten pojišťovák, ten se také o ničem nezmínil. A ostatní také ne. Bohužel.“

„Aha, takže vy víte, že byli nějací ostatní,“ řekl pobaveně Jeremiáš. „Vy víte, co se stalo.“

„Ovšem, pane Kahn, ale ujišťuju vás, že na to každej z nich rád zapomene,“ usmál se chlap za stolem. „A vám bych to radil taky. Už jste měl těch problémů dost.“

„Chcete tím říct, že…“

„Jasně, nikdo z těch osmi vám nic nedosvědčí. Zapomeňte na ně, vraťte se do tý vaší spalovny, dokud máte kam. To vám radím já.“

„Jak je libo,“ řekl Jeremiáš a vstal. „Ale rád bych vám něco řekl. V knize proroka Ezechiele je takové zajímavé místo, kde se vypráví o údolí suchých kostí. To údolí je těch kostí, suchých a sluncem vybělených, plné. A tu náhle, z vůle Hospodinovy, pochválen buď, ty kosti ožijí. Poskládají se dohromady, potáhnou se šlachami a svaly, navrch se potáhnou kůží a pak, když prorok Ezechiel prorokoval, jak mu bylo přikázáno, vstoupil do těch nehybných těl duch a dav dávno mrtvých se pozdvihl. A já vám říkám, vážený pane, že tohle proroctví platí i dnes.“

Chlap se díval vzhůru na Jeremiáše, který při svém výkladu gestikuloval živě rukama a jeho oči jen jiskřily. Naklonil hlavu lehce na stranu.

„Pěkná historka, jen co je pravda,“ řekl. „Jenom nevím, jak jí mám rozumět.“

„Máte přeci analytické oddělení, tak jim to dejte jako rébus,“ pousmál se Jeremiáš. „Je dobré přemýšlet o tom, co nás může potkat.“

„Hlavně přemejšlejte, co by mohlo potkat vás,“ poradil Jeremiášovi nadporučík a podal mu legitimaci. „A teď vypadněte!“

Byly dvě hodiny po poledni. Jeremiáš Kahn zašel do hostince U Pin­kasů, vypil dvě piva, zaplatil a vydal se do ulic. Byl čtvrtek, devatenáctého ledna, a k Václavskému náměstí se začínaly trousit hloučky lidí. Mladých, starých, žen, mužů i dětí. Jeremiáš Kahn stál poblíž sochy svatého Václava a díval se dolů na náměstí. Spokojeně se usmíval. Suché kosti ze slzavého údolí, jímž se stala česká zem, se poskládaly, potáhly šlachami, pak svaly, pak kůží a nakonec do nich vstoupil duch. Zdá se to krajně nepříjemné, pomyslel si Jeremiáš, ale konečně i novorozeně je třeba pořádně plácnout přes zadek, aby popadlo dech.

Václavské náměstí se dál plnilo lidmi. A v hranatých antonech zase přijížděli zelení panáci s bílými hlavami a vodní kanonýři ládovali u hy­drantů své houfnice. Schylovalo se k dalšímu utkání ducha a hmoty.