Vzorník 2016

(* 1984)

Alžběta Bublanová se narodila 8. 4. 1984 v Rajhradě, vystudovala gymnázium v Tišnově a v osmnácti odešla do Prahy studovat Literární akademii Josefa Škvoreckého. Psaním se zabývá patnáct let. V roce 2012 za svou prvotinu, povídkovou sbírku Čtyři stěny, získala od Akademie literatury české ocenění Máchova růže. Vloni jí vyšla kniha V Tichu.

Své povídky také publikovala v literárním časopise Divoké víno. Zabývá se technikou psaní a před časem začala pořádat kurzy tvůrčího psaní. Kromě beletrie píše recenze (E-kultura.cz), články (Femina.cz) a rozhovory (Biorevue). V minulosti přispívala fejetony na webové stránky Denni-cteni.cz a články do tištěného magazínu L’amour.

Zdroj medailonu: autorka

Alžběta Bublanová v Městské knihovně v Praze.

Červená kuchyň, kavárník
a jedna pomyslná nevěra

Eva se podívala do mapy, protože se ocitla na místě, odkud vedly tři cesty a na ukazatelích cíl její cesty nebyl vůbec vyznačen. Sedla si na malý pařez s mapou v ruce a na chvíli si odpočinula. Když si dá pořádně do těla, možná ze sebe vyžene všechny myšlenky, které k ní nepatří. Které by jí mohly zničit manželství. Ještě deset kilometrů. Pak sedne na vlak, u matky vyzvedne Sabinku a půjde domů. Do bytu, který jí manžel umožnil si tak nějak uspořádat podle svých představ. I když taky ne všechno, zamyslela se. Řekl sice doslova „jak chceš“, ale naučil ji tak tvrdou sebekázeň, že prostě věděla, že i kdyby opravdu moc chtěla, prostě červeně nevymaluje. „Tak co takhle světle žlutou,“ navrhla a on jen řekl „když chceš“.

A ona si teď tady sedí na pařezu posilněná několikahodinovou túrou a lituje toho, že si neřekla o tu červenou. Aspoň v kuchyni. Protože červená je barva vášně a ona v té kuchyni žila. Vařila, jedla, žehlila, kojila, četla, snila, připravovala snídaně a svačiny do školy. Později opět kojila a opět snila. Až došla do bodu, že kdykoli přišla z práce, zavřela se do kuchyně a nechala zbývajícím členům rodiny všechny ostatní místnosti. I když kolikrát byla celé odpoledne sama doma, protože chodila jen na půl úvazek, jak se dohodla se svým mužem. Byl to docela slušný kompromis za to, že už nebude dál snít o kariéře archeoložky a nechá se zavřít do muzea, kde bude kontrolovat stav exponátů. Archeologie jí stejně přišla zajímavá jen proto, že by jí mohla umožnit někam jet. A taky si představovala ten kontrast fotky její hezké tváře s odborným článkem. I když… hezká tvář zmizela, vpíjela se někam do těch stěn v kuchyni pokaždé, když namazala chleba máslem anebo pověsila prádlo.

Kilometry už cítí v nohách. Zvedne se z pařezu a vydá se dál. Výborně, kopec. To se jí hodí, protože ten jí dokonale vyždímá. Vyždímá z ní její touhu i ty stále monotónně se přehrávající, naprosto stupidně útočící na nízké pudy a pořád dokola stejně nepatřičné myšlenky. Nepatřičné na vdanou paní se dvěma dětma. Vdanou s mužem, který by jí nevěru nikdy neodpustil. A který muž jo, že? Ale s mužem, který si tak úzkostlivě hlídá teritorium, že by si to neodpustila ona sama. Protože z ní vytvořil vdanou paničku, která si může konečně bydlet ve svém. Vytvořil z ní jinou bytost, která už patřila jemu. Tak jí přišlo nepatřičný, že by si její klín najednou dělal, co by chtěl.

Zatímco studovala archeologii nadšená z toho, jak fundovaný obor to je, i když ona byla prostě jen obyčejná holka, co bydlela u svého otce, než ji definitivně odradil další macechou a ona se šla toulat světem a pak bydlela, kde se dalo, tak zatímco si tento obor studovala, někde v hloubi jejího nitra, možná můžeme mluvit o podvědomí, se vyvíjel plán, podle kterého se vzdá svého dosavadního života a vezme si zcela spořádaného muže.

Takže kopec zdolán a ona si ze své možná ještě přeci trochu hezké tváře setře pot. Mezi jejími sny za doprovodu zvuku digestoře nebo mixéru byl samozřejmě i románek. Románek s kýmkoli jiným než s jejím mužem. Protože to do ženských snů patří. Nebrala to vážně. Ale když se ten sen začal zvedat z mlžného oparu a mít jasnou podobu toho kavárníka naproti muzea, zpanikařila. Najednou přišly představy. Na chlup stejné, jaké má milion lidí na celém světě. Žhavý pohled z očí do očí, přisáté rty, líbačka, objímačka, obíračka. Nedočkavé přitisknutí na tělo toho druhého. Její nahota. Jeho nahota. Sex. Něžný, zvrhlý, zvířecí, jakýkoli, hlavě ten, který už nemůžeme čekat v několikaletém manželství poznamenaném každodenností. Manželský sex posvěcen všemi a vším ztrácí tu správnou neřest. Tu, o které teď snila s mladým kavárníkem, co neměl ani svůj byt, ani žádné vyhlídky na zajištěnou budoucnost. Ale měl předpoklad pro neřestný sex, pro sex někde v tom kumbále vzadu v kavárně, jak si už stokrát představovala, ačkoli vůbec netušila, jestli tam vůbec nějaký kumbál je. Ale v myšlenkách tam byla několikrát denně. A pořád stejně. Svlékne on ji. A ona jeho. Dívají se z očí do očí, ty pohledy hrají pořád tu samou písničku o tom, jak moc se chtějí. A pak to přijde. A oni potom vyčerpaně oddychují a pak… pak její sen končí. Protože co pak? S chlapem, kterého ani pořádně nezná. Když má doma manžela, se kterým je už téměř deset let a má s ním syna a dceru.

Na kopci se zastavila. Zpocená a unavená. Až dorazí domů, přitulí se ke svému muži a bude prostě ráda, že ho má. Bude ráda, že před ním může stát zpocená a unavená. Ve snách s kavárníkem je vždy nalíčená, svůdná, čistá a o pět kilo lehčí. Po dvou kilometrech narazila na malou vesnici, kde si dala ve stánku točenou limonádu a sušenky. Sedla si na plastovou židli a rozhlídla se kolem. Přítomní muži jí nevěnovali moc pozornosti, i ona sama si nepřipadala v plandavých kraťasech a volném triku, zpocená a nenamalovaná jako objekt mužského zájmu. Ale proč vlastně o tom přemýšlí? Copak by v nějaké cizí vesnici chtěla být objektem zájmu koho? Tamtoho postaršího chlapíka, co se opírá o malou zídku a přitom pokuřuje, nebo jednoho z hloučku chlapíků, co si přišli po práci na svou denní dávku piva? Nebo možná támhleten mužský, co se vrací pravděpodobně z místní školy, kde učí výtvarku. A možná by si troufla na prodavače v trafice, který smutně vyhlíží z kukaně, kam si lidé chodí jen pro cigarety nebo noviny. Dopíjí a zvedá se. Najde odvahu a prohlídne si ty mužské u stolu všechny. Všechny ty potenciální milence, protože koneckonců všichni muži na světě jsou našimi potenciálními milenci a jeden právě teď vaří kafe a sní o tom, až mu skončí šichta, aby si mohl dát někde jedno točené, nebo aby mohl jít na rande s nějakou slečnou, protože Eva přeci nemůže předpokládat, že ten krásný kavárník snad celý dny sní o tom, až ona tam jednoho dne přijde v sexy šatech, ukáže na kumbál vzadu a s filmovou vášní se tam nechá omilovat. Jenže jak tak kouká po těch chlapech, tak si uvědomuje, že zřejmě všichni mají doma nějaké ženy a ona může být ráda, že právě ten její nevysedává po šichtě u půllitru, ale pravděpodobně plánuje, jak zvelebit jejich společný život, jak mu dopřát ještě více řádu a klidu. A hlavně věrnosti. Kdyby měla doma takového chlapa, jako je třeba zrovna tamten chlapík, co si právě přinesl další pivo, možná by ho podvedla snáze. Bez výčitek a strachu. Jenže karty byly rozdány tak, jak byly rozdány, a ona si svou chvilku s kavárníkem musí nechat do fiktivního světa plného nesplněných snů.

Sedí ve vlaku a ví, že za pár hodin už budou sedět všichni čtyři u rodinného stolu. A ona se bude stydět před svými dětmi, že podnikla výlet proto, aby rozchodila svou touhu po úplně jiným mužským, než je jejich táta. A taky se bude bát podívat svému muži do očí, protože už jen to, že se vydala na tuhle túru, tak ve své mysli připustila, že nevěra je možná. Ale zatím sedí ve vlaku, necítí, že by ušlé kilometry z ní vyhnaly jakoukoli touhu. Ale musí myslet na všechny ty chlapy u zcela obyčejného vesnického stánku a představovat si, jak jeden z nich si to namíří k ní, mlčky na ni kývne a pak jdou někam dozadu, za kiosek, a tam se odehraje prostě úplně typická nevěra bez jakýkoli povznášející vášně. A tento zcela stupidní chtíč nemůže dostat z hlavy a říká si, že na tohle je krátký i kavárník. A už je jí možná jedno, jestli to bude kavárník nebo prodavač novin, prostě hlavně někdo jiný než její manžel. Ať to bude kdokoli, prostě ji vrátí o iks let zpátky, do doby, kdy prostě žila, kdy nemusela budovat skvělé přepychové bydlení, pečlivě si schraňovat všechny výhody spořádaného života a říkat, jak ještě líp si zajistit budoucnost.

Mlčky sedí u stolu. Je to ve vzduchu. Její nevykonaná nevěra. Manžel jí povídá něco o tom, že by měla více myslet na rodinu. Že on na ni myslí více než dost. Eva netuší, proč to říká, a vlastně ani neví, co říká. A je jí to jedno. Už na ni nemůže. Všechny jeho dobře myšlené rady, poučky a návody na lepší život si může nechat od cesty. Protože ona je už někdo jiný. Je úplně jiná ženská. Poznamenaná pomyslnou nevěrou. A je jí fakt hodně dobře.

Sklízí ze stolu, Sabinka jde sama od sebe do koupelny a David se zavře do pokoje. Takže to mají bez každodenních dohadů a náhle rodinný klid vnese do domácnosti rušivé ovzduší. On si sice přerovnává své věci ve své pracovní tašce, ale i tak Eva cítí, jak k ní signalizuje tisíc otázek. Nebo možná jen jednu jedinou. A sice, jestli ho nepodvedla. Protože chlapi takové věci nějak na vás vyčenichají a je jedno, že k ní nedošlo. Protože on najednou prostě musí cítit, že by toho byla schopna. S klidným svědomím. Prostě by klidně šla a udělala to a vůbec by neměla takový ten mučivý pocit, že je něco fakt hodně špatně, něco se ve vás zlomilo a vy už nemůžete volně dýchat jako předtím.

„Stalo se něco?“ rozsekne ticho muž.

„Ne,“ odpoví mu a zapne myčku.

„To už je plná?“ zeptá se podezíravě.

„Ano.“

„Podle mě plná nebyla,“ řekne razantně.

„Jak myslíš,“ odpoví Eva ledabyle.

Zítra si půjde koupit tu červenou barvu a o víkendu vymaluje. Protože kromě kavárníka má chuť na červenou kuchyň.

OLGA LANDOVÁ

(* 1966)

Narozena 9. 5. 1966 v Broumově. Sociální pracovnice a pedagožka, též básnířka a autorka povídek.

Zdroj medailonu: MKP

Olga Landová v Městské knihovně v Praze.

Tajemství

Ležím v chladném šeru přišpendlená bolestí k prostěradlu. Občas setřu slzy, které bez ustání odtékají jako slané řeky vlévající se do moře z bílého pomačkaného plátna. Tělo mám těžké a jen nepatrná část mé mysli touží žít. Pohybuji se na ostří nože, kráčím po tenké čepeli, co odděluje život a smrt. Kašel mne trhá na kusy. Pláču a chvílemi tluču pěstí do polštáře. Bolí to nahoře, na hrudi. Co tam vlastně mám? Plíce, srdce, duši?

Po sté opakuji: „Vrať mi ho, Bože, vrať mi ho. Prosím. Já chci, aby žil.“

Koloběh bezvědomí, pláče a zoufalství trvá již několik dní. Žena v tmavých šatech a šátku, která dosud neprozradila své jméno, přichází tiše, utírá mi čelo, odnáší krvavé cáry látky, zvedá hlavu a přikládá ke rtům sklenici vody.

„Pšššš, pššš,“ konejší mne. Pohladí mou zbědovanou hlavu a mizí znovu do světa, ve kterém ještě vítězí život, kvetou stromy, bují tráva.

Ve své tmavé skrýši tuším jaro. Již několik jar pouze tuším. Předloni i loni jsem slunce zahlédla jen vzácně. Uvězněná ve sklepě tovární budovy, s tuctem dalších žen, v chladu, vlhku, o chlebu, vodě, řídké polévce a nahnilých bramborách. Jen prádlo a prádlo, tisíce propocených košil a špinavých spodků. Všude kolem mýdlo, krvavé ruce a kašel, který se ozývá ve dne v noci. Když jedna dokašle, přijde další.

Miluji tě a zlobím se na tebe. Zaplavuje mne zoufalý vztek.

Němě na tebe křičím. „Proč jsi neutekl, proč ses neschoval? Proč jsi neudělal všechno pro to, aby tvůj život zůstal náš? Nevěděl jsi, že mi způsobíš tak strašnou bolest?“

Zůstala jsem sama v cizí zemi. Ve skrýši, co může přinést zkázu tolika lidem. Měla jsem raději zemřít v tom lese, kde jste se utábořili jen kvůli mé nemoci. Nemohla jsem dál, došly mi síly, horečka mne spalovala, ztrácela jsem vědomí. Ale ty jsi mne líbal a prosil, ať žiju.

Teď nechci žít, toužím jít za tebou.

* * *

Byla zima, prádlo ubývalo. Dozorkyně nám občas přihodily jablko nebo nalily o sběračku víc. Se sklopenou hlavou srkám horkou smrdutou břečku s jedním hráškem a vnímám změnu. Něco se stalo, něco je ve vzduchu. Napínám uši, abych zaslechla alespoň úryvky rozhovorů. Znám jejich jazyk. Cítím z nich něco nového. Snažím se za každou cenu dostat na dvůr. Nabízím pomoc, prosím o léky. Potřebuji zjistit víc.

V noci zemřela Anna. „Odneste ji,“ zavelela nám hned ráno blondýna.

Její hlas dnes nezněl tak hrubě. Vyběhla jsem první.

„Ach, Aničko, jak jsi lehká.“ Neseme tě přes dvůr do kůlny, naposled tě někdo drží v náručí. Chlapi tě zakopou do země. Je to lepší než vyletět komínem.

* * *

Jdeme nočním lesem, občas tmu prosvětlí bílé koláče sněhu. Klopýtám přes kořeny, nevidím na cestu, podpíráš mne, poponášíš. Jsem hrozně unavená.

„Vydrž, holčičko, vydrž, za chvilku tam budeme.“ Křečovitě se držím tvé ruky. Nohy se mi klepou.

„Prosím, neopouštěj mne, nenechávej mne tam samotnou. Bojím se, že se pro mne nevrátíš, že tě už nikdy neuvidím.“ Pláču jak malé dítě, které chce opustit matka.

Před námi se mihne světlo a pak znovu. Někdo nám dává signál baterkou. Přikrčíme se a čekáme. Světlo znovu opíše oblouk ve tmě. Klopýtáme dál, kloužeme blátem a vlhkým jehličím. Ze tmy vystoupí ženská postava, slyším tiché hlasy. Díváš se mi zblízka do očí, držíš můj obličej v dlaních. „Počkej na mne, buď trpělivá, Liduško. Musíš zesílit a uzdravit se, pak se dostaneme domů. Věř mi, všechno na nás počká, máme celý život před sebou. Běž.“

Líbáš mne na rty. Tiše, dlouze. Mé slzy stékají i po tvých tvářích a kapou ti na límec kabátu. Třesu se celá zimou, ale i strachem jak osikový list. Cizí žena mne bere mlčky za ruku a klopýtáme dál. Vysoké smrky ve tmě, které se tyčí k světlejšímu nebi, mi připomínají šibenice. Nevím, kde jsem, kam až jsme se dostali od města Vrchlabí. Řeka sevřená údolím se prý jmenuje Metuje. Nevím, co se mnou bude. Studená ruka mne táhne za sebou, dokud se z lesa nevynoří tmavé obrysy venkovských stavení.

* * *

Na dvoře je rušno. Muži, dozorci, všichni se pohybují a míří cílevědomě za splněním svého úkolu. Zahlédnu Jana a radost se mi jako teplo rozlije po celém těle. Tak v noci často sním o horkém čaji, chlebu s máslem, jahodách. On žije. Stále ještě žijeme oba. Stačilo pár minut, pár vět a pohledů a na poušti našich vyprahlých životů se prodral na světlo květ. I v hrůze se rodí láska, snad aby zahřála, nakrmila, pohladila, vdechla naději do těch osamělých utrápených duší. Jan mne zahlédl a blíží se s kolečkem plným stavebního materiálu. Zaslechnu jediné slovo, tiše pronesené a přece křičící do nebe. „Utečeme.“

* * *

Horečka ustupuje, jednou se za mnou na půdu odvážil lékař. Poslechl si, jak dýchám a tvářil se zamračeně. Věra tiše čekala u dveří. Doktor jí při odchodu vtiskl do dlaně krabičku léků. Pochopila jsem, že nežádá peníze. Sbírám odvahu na otázky, které mne mučí den co den.

„Co se stalo, proč tu nejsi a nikdy se nevrátíš?“ Nemohu tomu uvěřit.

Věra si sedá na kraj postele u mých nohou. Obdivuji odvahu té drobné ženy v černém. Válka jí vzala manžela. Ještě jí není třicet, a už je vdovou. Vím, že má sotva pětiletého chlapečka. Zůstala sama na život, na všechno. Jako já.

„Co se stalo s Janem, Věro? Řekni mi pravdu, prosím.“

Váhá, oči má potažené závojem smutku. Vzpomíná na den, kdy s hrůzou otvírala úřední psaní a pak se jí krátce zastavilo srdce, aby se znovu rozběhlo v překotném cvalu.

„Váš muž bude popraven.“ Den, hodina, podpis, razítko.

Tak končí život, manželství, rodina. Jeden jediný dokument a konec. Jen láska neskončila.

„Lído, nevím jistě, co se stalo. Pohádali se, všichni byli nervózní, vyčerpaní. Tvůj Jan chtěl zůstat tady, chtěl počkat, až se uzdravíš. Ostatní se báli prozrazení, chtěli jít dál. Jana našli zastřeleného v lesní skrýši. Ostatní muži byli pryč a už je nikdo neviděl. Třeba to byla nešťastná náhoda. Až se uzdravíš a skončí válka, ukážu ti, kam jsme ho uložili. Na hřbitov to bohužel nešlo… Nezlob se.“

Věra sklopí hlavu a tiše pozoruje své kostnaté ruce. Po strhané tváři jí stékají slzy. Vypadá jako stará žena, jež celý život nesla na ramenou bolest ztráty. Já křičím svou bolest do polštáře. „To není možné, to není spravedlivé. Vrať se, Jane, řekni, že to není pravda. Udělám cokoliv, jen abys žil.“ Mé tělo se bezmocně otřásá vzlyky. Necítím nic, jen bolest.

* * *

Od bledé dívky, kterou si blondýna často volá k sobě, dostávám vzkaz.

„Nespi, buď připravená.“ Hledím na těch pár písmen na papíře napsaných Janovou rukou, než je rozpustím v mýdlové vodě.

Jak bych mohla spát? Nemohu zastavit proud myšlenek, utišit strach, potlačit vzrušení. Ještě dnes v noci mohu být mrtvá, nebo svobodná. Moje apatie, dcera zoufalství, je pryč. Vidím v dálce světýlko naděje. Chci, musím věřit, že se to povede. Můj krásný, chytrý, houževnatý Jan mne zachrání. Vrátíme se domů. Spolu. Usmívám se a celá se třesu v koutku sklepa, který dnes opustím navždy. Dívám se na ležící ženy, postavy schoulené na plesnivých matracích. Co s nimi bude, až ráno blondýna zjistí, že jedna chybí? Nemohu na to myslet. Plácnu se přes tvář a němě pláču.

* * *

Věra teď za mnou chodí každý den a chvilku si povídáme. Přicházela za mnou vlastně často, ale v horečkách byly její ruce jako sen. Přináší dobré zprávy, všichni věří, že válka už brzy skončí. Z východu i ze západu se blíží pomoc. Nikdo se neodvažuje dát najevo radost, ta však klíčí v každé duši, která touží po svobodě jako pták v kleci po nebi. Stále je však nutná velká opatrnost. Moje přítomnost ohrožuje nejen Věru a jejího synka, ale spoustu dalších lidí v této vesnici. Mé malé okno do světa je zakryté látkou, nemám tu lampu a teplo je mi jen pod peřinou.

Ptám se Věry, jak to vypadá venku. A ona vypráví o lesknoucích se pupenech, prvních sněženkách, o hnědé vlhké trávě zválené sněhem, z které se derou na slunce první zelené lístky. Podle jejího vyprávění se nacházím v krajině stolových hor, které si nedokážu představit. Mé vnitřní obrazy jsou zpustošené.

„Ráda bych viděla tvého chlapečka, Věro. Jsi tak hodná, že mi žádná slova nebudou stačit na poděkování. Do smrti ti budu vděčná.“

Věra má modré malé smutné oči, v kterých najednou vidím hrůzu a odmítnutí.

„Ne, Lído, Františka sem nemůžu pustit,“ spustí Věra důrazným hlasem, až se leknu, co jsem provedla.

„On tuší, že se něco děje, ale neví, že se tu schováváš. Je to ještě malý chlapec, mohl by něco říct.“ Věra se celá chvěje rozčilením a zvedá se k odchodu.

Chápu její strach. Nemohu ty drahé lidi vystavit ještě většímu nebezpečí.

„Promiň, Věro, nemyslela jsem to zle, jen se cítím hrozně opuštěná, a to dítě…“ Omlouvám se a hlas se mi znovu zlomí v pláč. Když si otřu hřbetem ruky oči, Věra je už pryč.

Jsem sama se svým smutkem a snažím se slepit střípky, do nichž se mi rozpadl život. Má budoucnost vypadá stejně jako svět za oknem zakrytý tmavou látkou. Slunce jen tuším.

* * *

František je v celém domě sám. Maminka přiložila do kamen, nachystala mu dřevěné kostičky, které už ztrácejí svoje barvy, a tichým, ale důrazným hlasem mu několikrát zopakovala: „Františku, jsi už velký a šikovný chlapec. Hraj si tady, nechoď ven z kuchyně. Já se vrátím, až bude velká ručička ukazovat ke stropu.“

František pozoruje hodiny a přemýšlí, jak dlouho bude velké ručičce trvat, než namíří svůj šíp na strop. Stihne postavit hrad?

„Přinesu cukr a mlíčko, uděláme si palačinky, ale musíš být klidný a poslušný chlapec.“

Za matkou klapnou dveře a ozve se zvuk klíče v zámku. František tiše staví hradbu, bránu, uprostřed pak postaví věž. Ale hra ho rychle přestane bavit. Musí udělat něco, co chce udělat už dávno. Půjde se podívat na půdu. Maminka mu často opakuje, že na půdu nesmí. Maminka je velká a má čarovnou moc, proto na půdu může. Nikdo jí nedokáže ublížit. Ani strašidlo, ani čerti, a ani čarodějnice, která bydlí na půdě. František někdy slyší, jak tam chodí. Leží v posteli a nad hlavou slyší kroky. Hrozně se bojí, ale nikomu to neřekne. Maminka si k Františkovi kleká a říká mu pak zblízka do očí, že na půdě je největší tajemství na světě. Nikdo ho nesmí znát, protože je strašně nebezpečné. Drží ho u toho pevně za loket, až to bolí. František vždycky slíbí, že největší tajemství na světě nikdy neprozradí. Na půdě žije něco hrozného, ale nikdo to nesmí vidět. Kdo by to uviděl, umře nebo zkamení. František se plíží po schodech nahoru. Nejdříve po těch žulových s kovovým zábradlím, potom po dřevěných, natřených zelenou barvou, které končí u dveří na půdu. Strach ho drží za nohy, takže každý krok trvá věčnost. Na zelené schody dopadá jen málo světla. U stropu odpočívají pavouci ve svých houpacích sítích. Hrůza. Dveře na půdu jsou pootevřené. Jen prstíček tam strčíme… Vzpomíná na Jezinky. Vtom ztuhne strachem.

Z půdy se ozve tichý ženský hlas: „Fanoušku, pojď za mnou, neboj se.“

Chlapec se otočí a padl po schodech dolů. Klopýtá, na žulových schodech skoro upadne. Zabouchne dveře od kuchyně, schová se do kouta za dveře a rychle oddechuje. Promluvila na něj čarodějnice.

Věra se vrací domů s malým džbánkem mléka a trochou cukru. Švagrová i někteří cizí lidé na ni myslí, když mají něco pro malého, rozdělí se s ní, i když mají sami málo. Věra se lekne, když vidí kostky rozházené a kuchyň prázdnou. Ale hned zaslechne tiché vzlyky v koutě za dveřmi. Bere Františka do náručí, utírá mu tváře a nos a chlácholí ho.

„Copak, Fando, co se ti stalo, pročpak tak pláčeš?“

„Maminko, slyšel jsem čarodějnici, volala na mě. Nezlob se, už nikdy nepůjdu na půdu.“

Věra chlapce staví na zem a hladí ho po hlavě.

„Neplač, Františku, na půdě není čarodějnice. Půda je, chlapečku, naše největší tajemství.“

* * *

„Máš uloženou tu adresu, Františku?“

„Mám, mami, ptáš se mě už potřetí.“

Věra balí dárek pro Lídu, kterou neviděla osmnáct let. Sama sebe v duchu kárá za to, že je tak pyšná na syna, kterého fakulta vybrala na třítýdenní stáž do zahraničí. Bude docela blízko města, ze kterého stále tajemná Lída posílá pravidelně dopisy.

„Františku, pamatuješ si na čarodějnici na půdě?“

„Jasně že si to pamatuju, mami. Vidím to jako dnes, tu škvírku ve dveřích a hlas, který promluvil ze tmy. Krve by se ve mně nedořezal. Tak hrozně jsem se lekl.“

František se usmívá a skládá si košile a tílka do kufru. Tuhle historku už spolu mockrát probírali.

„Zajeď za ní a pozdravuj ji, stále na ni myslím. A na to všechno…“ V matčiných očích se objeví slzy.

„Jsme přeci domluvení, mami, rád tam zavezu dárek, na čarodějnice už dávno nevěřím.“ František bere matku kolem ramen, usmívá se a snaží se neztratit bezstarostný tón. Tuší, kam se matka v myšlenkách vrací. Někde tam v dálce zůstal také jeho otec. Mlhavá postava, vzpomínka na muže, který se usmívá, otáčí se a mává u branky ženě s malým chlapcem v náručí.

„Byly mi tehdy necelé čtyři roky, když odešel,“ pomyslí si František.

„Byl jsem, mami, tenkrát moc překvapený, když jsi mne vzala za ruku a šli jsme na půdu. Jako dnes slyším, jak jsi tenkrát řekla: ‚Je konec, Liduško, můžeš jet domů.‘“

PAVEL BŘEZENSKÝ

(* 1975)

Vyučený zedník, narozen v Žatci, momentálně pobývá v Nizozemí.

pavel.brezensky@email.cz

Zdroj medailonu: MKP

Zdroj fotografie: autor

Nad ránem od domovních dveří

Drží se zuby nehty v ulicích, kde dobré ráno
přejí pošťáci na bicyklech.

                           A i když je vyzáblá na kost
                           tak mám pocit,
                           že po ní zbudou ohlodané římsy,
                           jak do každého okna strká nos,
                           ve snaze přikrýt divokým příběhem
                           pohlcené spáče.

                           V zákoutích schovává
                           toulavé kočky, které se lepí ke stěnám
                           s neochotou porozumět
                           šustění prstů s čičí mezi rty.

                           Nad hřebeny střech zase kryje záda
                           potemnělým mrakům
                                                                     a kdo ví,
                           kolik by toho měla ještě na svědomí,
                           kdyby jí nebylo
                                                         svítání v patách.

RADOVAN MENŠÍK

(* 1986)

Vystudoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity (ČJ, ZSV). Literární debut: Moucha v kleci a jiné povídky (Nakl. F. Kafky). Za román Vedlejší pokoje obdržel Literární cenu Knižního klubu, čímž se stal nejmladším vítězem v historii této ceny. Povídka zařazená do Vzorníku pochází z připravované knihy s pracovním názvem Bezvýchodné noci a rána pod pás.

Kromě literatury se věnuje také hudbě, a to jako zpěvák v kapele Rejnoci.

Zdroj medailonu: autor

Radovan Menšík v Městské knihovně v Praze.

Koncert

Tu hodinu před vystoupením s kapelou míval Arnold kdysi nejraději. Jemná nervozita mísící se s pevnou vírou, že se ukáže a že mu pak za odměnu nějaká dívka ukáže to, čím se pyšní ona. Tu hodinu, kdy mnozí dosud neznali jeho hlas, protože se v klubu ocitli náhodou, jen tak na pivo, sedával rozvalený u stolu pod pódiem a pohledem blahosklonně přejížděl nevědomé obecenstvo. Skláněli se nad svými půllitry, tlachali o kravinách a netušili, jak blízko jsou nevšednímu zážitku, který se zahryzne hluboko do jejich duší a na který budou vzpomínat slovy: „Byl jsem na Cassia Black, když teprve začínali, a byla to bomba.“

Už pár let je to všechno nějak naopak. Pokud nechce být před koncertem rušen, musí se schovat do backstage – kdyby se posadil před pódium, rozsápaly by jej davy dychtivých fanoušků dřív, než by na ně blahosklonně alespoň mrknul. Od vydání průlomové desky Cassia Black nazvané Prorok pro ro(c)k 2013 se životy členů kapely staly veřejným majetkem. Jako by nemohli slézt z jeviště, mimo dosah reflektorů. Všude na sobě cítili cizí pohledy, objektivy a mnohdy dokonce i ruce. Strhli na sebe lavinu šílenství, před níž nemohli utíkat, museli se vézt na její vlně, dokud je někde nevyvrhne.

Co na to všechno asi říká Libby? To kvůli ní začal zpívat v kapele, doufal totiž, že tak svou krásnou spolužačku zamilovanou do Jima Morrisona dostane do postele. To se mu sice nepodařilo, zato s kapelou po čase prorazil a na jeho postel od té doby stály frontu desítky jiných žen.

A on je přijímal, jednu po druhé a někdy i dvě zároveň. Plnými hrstmi si bral, co mu jeho sláva nabízela, v domnění, že se to tak na správného rockera sluší; nejdřív ženy, víno a zpěv, pak sex, drogy a rock’n’roll.

Noci prohýřené a zapomenuté, bublání vířivek a šampaňského, rudá barva jahod a krve, řízení pod vlivem, aniž by tušil čeho vlastně. Byl nebezpečný sobě i ostatním – a lidé ho za to zbožňovali. Nepotřebovali od něj nové písně, ale nové skandály, jimiž by je nakrmil. Ze skladatele a zpěváka se stal komik, takový ten nešika bavící publikum svými pády. A protože se řítil z velké výšky, diváci mu věnovali obzvlášť dlouhý aplaus. Po měsíce sledovali, jak padá hvězda, a v tichosti si vymýšleli svá přání.

Kdo stál více o jeho skandály než o jeho písně a dorazil před dvěma roky v srpnu na londýnský koncert Cassia Black, byl jistě nadšen, neboť Arnold se před vystoupením ztratil a koncert musel být zrušen (oficiálně nikoli z důvodu Arnoldovy nepřítomnosti, nýbrž nevolnosti). Tou poslední kapkou pohár trpělivosti ostatních členů kapely a jejich manažera přetekl. Poté co našli Arnolda zaklíněného mezi stehny spící zrzky, s vlasy zaprášenými koksem a posetého mapou žloutnoucích modřin (samozřejmě že nebyl schopen říct, kde se na něm vzaly – ze začátku proto, že vůbec nedokázal mluvit, pak proto, že si nedokázal vzpomenout), uklidili ho doprostřed skotských hor, aby si tam vylízal rány.

Aby si tam vylízal rány, nebo prdel? I kdyby to druhé, pořád to bylo lepší, než vylízat z prdele někomu cizímu. Ano, byl sice v řiti, ale ve vlastní, a naštěstí ne tak hluboko, aby se z ní nemohl vrátit.

Týdny se toulal po mokrých kopcích Skotska, brodil se vřesovišti a nechal se očišťovat deštěm a pláčem, které přicházely tak často, že pomalu zapomínal, co je to nebe bez mraků a smích. A přece cítil, jak ze sebe vyplavuje jed, jímž za poslední rok nasákl, a jak se mu místo něj usazují v těle tóny nových skladeb. Nebylo mu zrovna do zpěvu, ale spustil-li svůj hlas z kopce do údolí, rezonovaly v něm pokání a dlouhá kocovina.

Ve Skotsku si zvykl na samotu, nastoupit znovu na obsazené stadiony mu proto připadalo nemožné. Místo toho navrhl, aby první turné po jeho uklizení do ústraní jeli potají, po malých, neznámých klubech, bez jakékoli propagace. Prozradit veřejnosti, kde budou hrát, teprve hodinu před koncertem – tu hodinu, kterou míval kdysi nejraději. Zastihnout opět publikum nepřipravené, náhodné, ucházet se zase o jeho přízeň, přesvědčovat přítomné svým výkonem.

Ostatní členy kapely Arnoldův nápad nadchnul, jejich manažera už méně, ovšem poté co se fenomén utajených koncertů Cassia Black příznivě odrazil na stoupající prodejnosti jejich desek, musel i on uznat, že Arnold prokázal mimořádně jasnozřivého ducha. V Arnoldově nápadu však nebyl ani stín záměru zviditelnit se a prodat, chtěl naopak zůstat schovaný, mimo hitparády, stránky bulváru a reportáže, jen on, kapela a pár posluchačů, kteří mu po koncertě přijdou říct, že to bylo dobrý.

A fungovalo to bezchybně, přesně podle jeho představ. Ta intimní, skromná vystoupení jej léčila, po letech se znovu učil vnímat hudbu, sdělovat ji druhým a sdílet ji s nimi, ne na sociálních sítích, ale v příšeří komorních prostorů, posadit svůj hlas do kytarových riffů a roztáhnout se nad basovou linkou, v čase vyměřeném bicími, najít se s druhým hlasem, splynout s tím vším v písních a odrazit se v posluchačích, přesáhnout se k nim a z jejich pozorných očí zpět do sebe, opojený tím mezilidským výletem.

Proto ho dnes tak vytáčí ty zástupy tlačící se dovnitř. Majitel klubu to nejspíš nevydržel a hnán vidinou ještě o něco tučnějšího výdělku roztroubil zprávu o vystoupení Cassia Black dřív, než měl. Nejsou to sice přímo davy, ovšem tady, kde si jsou všechny stěny blízko, působil ten stále narůstající počet lidí nepatřičně.

Arnold je pozoruje z přítmí rohu, kam se uchýlil, aby necítil v zádech cizí pohledy a ukazující prsty. Stačí, že je vidí, nemusí je navíc i tušit.

Cosi si špitají, třeba se vsázejí, co dneska Arnold vyvede. Ale to je zklame, dnes jen bezchybně zazpívá.

V rádiu pouští laciné hitovky. Kluci, co by netrefili správný tón ani z metru. Arnold by za to měl barmanovi, který rádio zapnul, poděkovat, jeho výkon bude s těmahle sračkama aspoň pěkně kontrastovat. A vlastně i s jeho sračkama, co se za ním táhnou. U rockerů to naštěstí tolik nevadí – čím víc malérů mají za sebou, tím moudřeji a vyzráleji působí, podaří-li se jim je za sebou skutečně nechat. Když se pak s vážnou tváří postaví před mikrofon a děkují bohu, že už jsou z toho venku, jako by tím zároveň říkali ostatním: Co vy vůbec víte o životě, vždyť jste ani nikdy pořádně nefetovali.

Nemůže si pomoct, jakmile se kolem něj objeví větší množství lidí, zmocňuje se jej vztek. Má za to, že ho jeho fanoušci zneužívají, že si kupují jeho talent, aby jím ozvláštnili své vlastní neohrabané životy. Zatímco před lety byl vděčný za každou prodanou desku a lístek na koncert, dnes se nemůže zbavit dojmu, že si za pár drobných přivlastňují jeho skladby, jeho duševní bohatství, to nejcennější, co ze sebe vydává. Jako by byla pro poslech jeho písní vyhrazena určitá doba, o niž se měli lidé podělit – jestliže jich tedy bylo příliš mnoho, nikdo z nich neměl dostatek času si jeho písně pořádně vychutnat a pochopit. Davy mu nahání husí kůži, připomínají mu slávu a ta zase ten dlouhý neřízený pád, při němž si spálil křídla. Tak ať táhnou do háje, sbalí si svý zvědavý ksichty a pokusí se o něco vlastního.

Tohoto večera je Arnold obzvlášť podrážděný. Vlastně ani neví proč, snad svou zášť rozpustí ve dvanáctileté whisky, kterou si objednal. Unavenýma očima prozkoumá její barvu, načež pálenku roztočí a sleduje, jak olejnaté kapky stékají po sklenici. S pootevřenými ústy nasaje vůni uleželého destilátu. Cítí, jak se mu v hrudi rozlévá teplo, což jej trochu uklidní. S prvním douškem si vyhraje, pohazuje si s ním, kouše do něj, nechává jej oběhnout celou ústní dutinu, teprve pak polkne. Oheň v hrdle mu rázem připomene dny jeho abstinování ve Skotsku (nemohl se přece vyhýbat úplně všemu). Do zbytku whisky si přidá kapku vody z druhé sklenice, onu andělskou slzu, která má whisky zjemnit a otevřít její chuť. Slza padlého anděla se spálenými křídly. Slza satana. Kolik takových musel polknout…

Kdosi na něj kývne a spiklenecky se usměje. Místo odpovědi se Arnold stáhne ještě hlouběji do rohu. Až tam ho zahnali. Co po něm pořád chtějí? Copak se ho už nenabažili? Možná se na něj tak pošklebují, protože se domnívají, že pod bundou hozenou přes klín ukrývá erekci. Netuší, že kdyby ji teď opravdu měl, hrdě by ji vystavil celému světu na odiv.

„Promiňte, neznáme se odněkud?“ přepadne jej kdosi z boku.

„To má být vtip?“ zavrčí Arnold.

„Vtip? Proč?“ podiví se (a zdá se, že upřímně) neznámý, a aniž by jej někdo vyzval, posadí se hřmotně k Arnoldově stolu.

Bezva, teď z nás budou nejlepší kámoši, pomyslí si Arnold, ovšem nahlas řekne:

„Vy vážně nevíte, kdo jsem?“

Mladík se zatváří podezíravě, mhouří oči, naklání se, aby si Arnolda prohlédl z obou stran, snaží se rozpomenout. „Jste mi fakt povědomej, ale nějak vás nemůžu zařadit.“

To určitě, přišli jste mě vyžrat zevnitř, rozkrást moje nápady, představovat si sami sebe na mém místě, svézt se na mých melodiích a mém hlase, ale ty mě teď nějak nemůžeš zařadit.

„Omlouvám se vám,“ řekne mladík (tentokrát s falešnou lítostí), „asi jsme se někde setkali, ale já nemám moc paměť na obličeje.“

„To je v pořádku,“ odvětí Arnold a mávne rukou. Tím pohybem svého nevyžádaného společníka zahání.

„Počkat!“ vykřikne zničehonic mladík a nakloní se blíž k Arnoldovi. „Neviděli jsme se loni na chatě u George?“

Arnoldovo udiveně nazvednuté obočí si mladík přeloží jako souhlas. „No jasně, že ty seš ten maník s jelenem?“

Arnold rychle zavzpomíná, nehrálo-li zmíněné zvíře zásadní roli v nějakém jeho drogovém opojení, ale musí si přiznat, že i kdyby tomu tak bylo, nejspíš by to vůbec nevěděl ani den poté, natož po letech. Takže možná že jo, možná že je fakt ten maník s jelenem.

Když Arnold neodpovídá, chápe to mladík jako nevyřčený souhlas č. 2. „Tak to je pecka,“ směje se, „chlape, to bylo legendární!“

Arnold se nejistě rozhlíží po klubu. Neví, co si má o muži naproti sobě myslet. Zdá se, že si Arnolda s Cassia Black vážně nespojil, přestože sem na ně přišel s celou partou. Bylo dost podivné, že si Arnolda pamatuje z jakéhosi pochybného večírku a nikoli ze své oblíbené kapely.

„Taky tu čekáš na koncert?“

„Jo, taky,“ přitaká Arnold, přičemž mu za slovy rozkvete úsměv. Jen krátce, ale i to jej vevnitř prohřeje víc než whisky. Na chvíli je šťastný, protože se usmál.

„Já už jsem celej nadrženej na začátek,“ prohodí mladík, načež polohlasně dodá: „Doslova, jestli mi rozumíš.“

Jenže Arnold nerozumí ničemu. Natěšený fanda, který nepozná svého boha, ani když sedí naproti němu. Kolik keřů asi bůh zapálil, než si ho někdo všiml? Prorok pro ro(c)k kdovíkolik (bůhví) před Kristem.

„Taky se nemůžu dočkat, až to začne,“ řekne Arnold a pohlédne na hodinky. Kdy už to skončí?

„Kterou její máš nejraději?“

Ani tato otázka Arnolda moc nepotěší. Ne kvůli tomu, že jej někdo nutí srovnávat jeho vlastní písně, ale kvůli tomu ženskému rodu. Ne že by neměl rád ženy, naopak, miluje je až moc a až moc často, a ano název Cassia Black k tomu zženštění přímo vybízí, ovšem mluvil-li někdo o bandě čtyř chlapů jako o ženě, spolehlivě tím Arnolda přiváděl do rozpaků. Zvlášť když byl jedním z těch čtyř chlapů on sám.

„Já mám nejradši tu pravou,“ zahaleká mladík a se spikleneckým pošklebováním naznačí pootevřenou dlaní, jíž pohupuje u svého hrudníku, poskakující ňadro.

Arnold se ztrácí, tápe. Nechápavě sleduje, jak si čerstvě dospělý muž naproti němu laská svůj imaginární prs, a odhodlává se k odchodu.

„I když pravá není asi ani jedna,“ poznamená mladík, pustí ňadro a napije se piva.

„No jo, já už budu muset jít,“ oznámí Arnold a vstane.

„Chceš chytit místo v první řadě, aby ses jí mohl koukat pod sukni, co?“

„Co?“ Arnolda se zmocňuje nejasné tušení. „Komu?“

„Komu,“ uchechtne se mladík, „Little Vicky přece.“

Little Vicky. Dvacetiletá popová hvězdička vymyšlená k vydělání peněz. Jedna z těch pornozpěvaček, nad jejichž neustálým kroucením boky musí člověk nevěřícně kroutit hlavou. Taky jich pár měl, ne že ne, ale ty holky se hodily právě jen na to, aby s nimi spal, poslouchat je nemohl. Rád je svlékal, většinou mu to totiž nedalo moc práce: nechaly se lehce přesvědčit a mnoho toho na sobě neměly. Spatřil-li je však polonahé na pódiu, měl chuť běžet k nim a přehodit přes ně kabát.

„Copak tys přišel na něco jinýho?“ diví se mladík.

Něco. Tak vidíš, Little Vicky, tvůj uslintaný fanoušek tě nepovažuje za nic víc než za pouhý objekt sloužící k uspokojení, za pouhou věc. Umělá umělkyně. Ale tobě to asi nevadí, počítáš s tím, je to dokonce součástí plánu, na který jsi přistoupila. Ostatně vyšší showbusiness je převážně o vzájemném vyjebávání, ne?

„Jsem tu na Cassia Black,“ odvětí Arnold a zkoumá, zda název jeho kapely pohne něčím v obličeji naproti.

„Jo, ta je taky dobrá,“ pokývá mladík uznale hlavou a labužnicky zamlaská.

Na to už neřekne Arnold nic. Vyjde ven na čerstvý vzduch, aby si v klidu vykouřil cigaretu.

Na druhé straně ulice se ke gigantické hale táhne fronta rozjařených fanoušků: kluci, co si přejí, aby jejich holky byly tak sexy jako Little Vicky, a holky, co si přejí být tak sexy jako Little Vicky, aby si mohly najít hezčí kluky.

Když bylo Arnoldovi tolik co jim, vyšlo Cassia Black první album. Prodalo se ho tehdy pár kousků, ale i tak Arnold všude prohlašoval, že se mu splnil jeho celoživotní sen. Smáli se mu za to, vždyť mu bylo teprve dvacet, ovšem netušili, že na oficiální vydání alba myslel už od dětství takřka každou vteřinu každého dne, tedy jako by si na svůj sen vzpomněl párkrát denně po celý svůj život. Lidé je teprve objevovali a pro Arnolda to znamenalo bezesporu to nejšťastnější období. Třeba se zase vrátí, až se na ně bude postupně zapomínat a Cassia Black zbude jen pár věrných posluchačů.

Jako by četly Arnoldovy myšlenky, stěhují se hloučky lidí z baru, kde budou za pár minut vystupovat Cassia Black, naproti přes ulici, aby se zařadily do fronty fanoušků Little Vicky.

Šeří se, teplo se stahuje do domů. Lidé i předměty černají, otírá se o ně tma. Kolem Arnolda se mihne netopýr.

Tak jo, ještě jeden lok piva s kapelou a jdeme na to.

Jak asi tráví čas před koncertem Little Vicky? Na co teď asi myslí? Není jí to všechno strašně líto?

Arnold típne cigaretu a zamíří ke vchodu. Je k nám otočený zády, ale mám dojem, že si prozpěvuje jednu ze svých písní a že se snad i trochu usmívá. Možná – ale to opravdu jen tipuji – že má tu hodinu před koncertem už zase rád.

JIŘÍ NEDUHA

(* 1949)

Zpěvák, hudebník, textař, spisovatel a divadelník.

Zdroj medailonu: MKP

Jiří Neduha v Městské knihovně v Praze.

Autogramiáda

Nad hlavou jsem měl plakátek s informací, že v nakladatelství Amadora se dnes pořádá autogramiáda Jiřího Neduhy. Že chodí pro podpisy s věnováním výhradně ženy, jsem už dávno nebral osobně. Ani moji závistiví kolegové to osobně nebrali.

Pět minut nikdo. Konečně. Přicházela dívka, v ruce mobil místo kabelky.

Ta dívka byla překrásná. Takové spíš žijí, než čtou romány. Ne, nečtou, spíš víc píší – esemesky. Mobilují a nežijí. I když, téhle bych moc rád křivdil. Byla pěkná. Mladičká. Osmnáct? Devatenáct? Měla mou novotou a tiskem voňavou knihu již zakoupenou, šla s ní ke mně přímo od pokladny. Usmívala se už z dálky. V pohledu měla cosi slibného. Inspirujícího. Vyšší, štíhlá – nic jí nescházelo a nic jí nepřebývalo. Byla uctivá: „Dobrý den, mistře. Učila jsem se o vás ve škole.“

Další překvapení. Co na to říci? Vydal jsem teprve dvě knihy. A už jsou učební látkou? Zřejmě si mě s někým spletla. Opatrně jsem vyčkával:

„Ve škole? Opravdu?“

„Hřbitovní kvítí,“ vzpomněla si konečně a rozzářila se úplně celá.

„Hřbitovní kvítí?“

Otevřela knihu, přistrčila ji přede mne a dodala ještě: „Jo a ještě Písně kosmické.“

Taky jsem to měl ve škole. Vzal jsem pero a podíval se do její krásné tváře.

Zesílila půvab a tišeji řekla: „A jmenuji se Jana.“

Rozmáchlým písmem, speciálně natrénovaným na autogramiády, jsem napsal: „Janičce.“ Usmívala se, ale cítil jsem, že už by to chtěla mít za sebou.

Rázně jsem proto dokončil výmluvné věnování: „Pablo.“

Podal jsem jí knihu, opatrně ji zavírala. Ve tváři měla šťastný výraz a pomalu odcházela. Několikrát se otočila a její slibný pohled mne znehybněl až do doby, než si další žena přišla pro autogram.

Pohádka o hodně hodné židli

Šla hodně hodná židle do světa. To bylo dosti neobvyklé; židle jen tak zbůhdarma do světa nechodí. Ani hodně hodná židle nešla do světa jen tak náhodou. Naopak. A v podstatě do světa pospíchala, i když to maskovala pomalým tempem. Měla pro to důvod, ale o tom až později, protože jak ta hodně hodná židle šla do světa, potkala hodně kulatý míč, který se choval nafoukaně. Jen vyšla, hned měla problém. Slušnost jí ale velela míč pozdravit a prohodit s ním pár slov: „Nazdar, míči, jak se máš a kam jdeš?“

Míč měl ale mizernou náladu a na židli se kabonil: „Copak já chodím, ty trdlo? Já přece nikam nejdu, já se kutálím, ty hloupá židle.“

Taková sprostota byla moc i na hodně hodnou židli: „No to je fakt, ty jít ani nemůžeš, jsi vypasený, takže se můžeš jenom kutálet.“

Míč začal rudnout: „Podívej se na sebe!“

„No co, vím sama, jak vypadám. Jsem normální kuchyňská židle.“

„Normální? To se povedlo. A samá noha, samá noha,“ posmíval se ten nepříjemný míč. „Divím se, že se s takovou kreaturou vůbec bavím.“

„Nebav! Stejně seš moc nafoukaný,“ řekla židle mírně.

„Nafoukaný jsem právem,“ naparoval se míč, „moje nafoukanost a má kulatost, to jsou moje největší výhody. Proto jsem všude tak oblíbený.“

Tentokrát se smála židle: „Ty že seš oblíbený?“

„No jistě, po celém světě. Hlavně mezi lidmi,“ naparoval se opět nehorázně míč, „ale tomu ty nemůžeš rozumět. Ty seš jen hloupá židle.“

„Durdy durdy,“ durdila se židle, ale nenašla vhodnou odpověď.

Míč tedy pokračoval: „Díky mé nafoukanosti se mi totiž nemůže nic stát, heč, nemůžu si zlomit nohu, jako někdo.“

„Jako kdo?“

„Kulatost je moje ohromná výhoda, ve všech směrech,“ řekl míč.

„Ale kdekdo tě může snadno nakopnout. Tím svým hnusným chováním k tomu přímo vybízíš.“

„Tak to zkus!“

„Taková já nejsem, já nikoho nekopu, já jsem slušná židle.“

„Tady vůbec nejde o slušnost, ty hloupá. Jde o to, zda to dokážeš,“ řekl míč a ušklíbl se.

Ale židle trvala na svém: „Jsem slušná židle.“

„Kdepak, ty mě ani nedokážeš nakopnout, ty seš jen blbá dřevěná kuchyňská židle,“ provokoval míč.

Jenže židle dobře věděla, že právě ty nejobyčejnější židle kopou ze všech židlí nejlépe. Protože byl míč tak arogantní, neřekla mu už nic, pořádně napřáhla a vší židlí silou ten nafoukaný balon nakopla. Protože nemusela mířit, vzala to pěkně šajtlí. Až jí ten kop trochu zabolel, jakou do toho dala sílu, ale ani nehlesla.

Míč nejprve trochu bolestí vykřikl, ale hned na to nadšeně jásal, protože se vznesl opravdu vysoko. Spokojeně se otáčel a začal pokřikovat dolů na židli: „Tak to vidíš, ty jelito, jak mi to zase vyšlo. Vidíš, takhle snadno může míč cestovat. Vždycky se najde nějaký trouba, který mě nakopne.“

Židli hodně mrzelo, že ji ten protivný míč tak ošklivě nazýval. Kdyby nebyla slušná, nadala by mu do hnusných pupkounů anebo ohavných tlusťochů. Ale pospíchala, ten debilní míč ji zdržel. Tak pokračovala v cestě, ale úkradkem se dívala na míč, který letěl nad ní a dělal na ni dlouhý nos a poškleboval se jí. Hodně ji to rozrušilo, že se ani nedívala na cestu, sklouzla jí noha do výmolu a natáhla se jak široká tak dlouhá. Překotila se. Vykřikla úlekem a bolestí. Pracně vylezla z výmolu a zděsila se. Nalomila si levou přední nohu. Hořekovala, protože nalomenina dost bolela. Židle chvilku plakala bolestí i vztekem, bála se totiž, že ji ten úraz bude zdržovat v cestě. Její nehoda byla vodou na škodolibost míče. Smál se, až nemohl popadnout dech, škodolibě se židli posmíval. Proto dočista zapomněl na gravitaci, na to, že není lehčí vzduchu. Pomalu se snášel k zemi a ve své zlomyslnosti nesledoval cestu. Přitom moc dobře věděl, že už v té době byla všude na světě spousta ostnatého drátu, střepů a jiného svinstva. Pak se jen ozvala ohromná rána a dál se už neozvalo vůbec nic.

Židle se pomalu sebrala a vzdalovala se od výmolu. Nemyslela na to, jak špatně dopadl protivný míč, ona nebyla škodolibá ani trochu. Jen si pomyslela něco ve smyslu: to máš za ty tvoje nadávky, kreténe. A tím to pro ni skončilo. Byla sužována obavou, aby jí nalomená noha špatně nesrostla. Hlavně aby ji příliš nezdržovala. Navzdory bolesti rázně pokračovala v cestě. Měla ušlechtilé poslání, které musela splnit za každou cenu.

Proč tedy šla do světa? To bylo tak: již nespočetně let ta ušlechtilá židle sloužila svému pánovi, který se bohužel dostal do rozporu se zákonem. Proto musel k soudu, který ale prohrál na celé čáře. Byl odsouzen na deset dlouhých let do vězení, bez možnosti zkrácení trestu za dobré chování. Když se pak se svou oblíbenou a věrnou židlí loučil (ano, takový k ní měl vztah, že se s ní dlouze loučil), vysvětloval jí, že si bude muset odsedět ten krutý desetiletý trest v jednom moc přísném vězení, ale že neví, jak si ten trest odsedí, když v cele bývá pouze kavalec, který se musí přes den vytáhnout na stěnu: „Takže si tam ani není na co sednout,“ naříkal.

Hořce litoval, že nemůže židli vzít hned sebou. Na seznamu, co si může vzít, o židli nebyla zmínka. Poslední slzy, poslední zamávání a odsouzený pán odcestoval na deset let. Už po pár dnech židle pochopila, co musí udělat. Proto se tedy hodně hodná židle vydala na dalekou a nebezpečnou cestu. Tak smutně začal tento příběh.

Nalomená noha sice věrnou židli ukrutně bolela, ale statečně pokračovala v cestě. Myšlenka na utrpení, přes den zdvižený kavalec a pohnutý osud jejího pána ji hnala kupředu. Prodírala se hustými lesy, smažila se na náhorních planinách, kam pražilo žhavé slunce. Navíc musela riskovat přechod přes bažiny, které jsou pro židle obzvlášť nebezpečné. Nedbala útrap, slunce, deště, sněhu, poryvů větrů, bezvětří, tmy, šera, černých mušek, komářic, nedbala ani úchvatného romantického panorama, které někdy lemovalo její krušnou cestu.

Jen jednou měla opravdové nutkání zradit své poslání, nechat pána ve štychu, oklamat své svědomí, zradit své já. To bylo tehdy, když se před židlí, po přechodu jedné rozsáhlé náhorní planiny, odkrylo malebné zalesněné údolí. Krása kýčovitá, jak by řekl její pán, který podváděl možná i proto, že toužil v takové kráse kýčovité žít. Bublající potůček, keře obsypané vonnými květy, husté jehličnany, zelený pažit na lučinách, prostě nádhera. Kýč, který by oku lahodil, ale židli by nechal v naprostém klidu, kdyby v tom údolí nespatřila početné stádo sedáčků. Ze zalesněné stráně se do jejího pohledu vtrousilo poměrně početné stádo sedáčků, které vedl masivní mahagonový rozkládací stůl s ostrými rohy. Stůl vypadal opravdu majestátně a vzbuzoval respekt. Hned za ním bylo několik ladných empírových židlí, některé s trochu vybledlým čalouněním. Za nimi se batolilo větší množství nemotorných, ale kurážných a hravých stoliček. A je následovalo nepřeberné množství stolečků, židliček a štokrlat, dokonce i jedna zcela maličká, roztomilá lavička, která se ještě ani nebatolila. Stádem fascinovaná židle zapomněla na nalomeninu, únavu a poslání a láskyplně na sedáčky hleděla. Viděla i takzvanou černou ovci rodiny (každé stádo má alespoň jednu), která stála hodně v ústraní. Byl jí nádherný malý biedermeierový stolek z ebenu. Ale i ten měl cosi do sebe.

V dojaté židli se cosi bouřilo, cosi jí našeptávalo, aby se na svého pána vykašlala, aby za ním nešla do vězení a zůstala v tom malebném údolíčku, aby se konečně připojila ke svým, když je postavena mimo službu. Takové pokušení! Jistě by s nimi byla šťastná…

Židle ale včas pochopila, že když bude s odchodem otálet, tak neodolá a přidá se ke svým divokým sestrám a bratřím. Poroučela si, ale zprvu se neposlechla. Bojovala dlouhý vnitřní boj, jaký by nikdo od obyčejné kuchyňské židle nečekal. Pak ale, poslušná defraudantovi dlouze povzdechla, onu úžasnou vyhlídku opustila a pokračovala dál ve své bolavé neradostné cestě.

Kdo znal její osud, nemohl se divit její oddanosti. Její pán, ač defraudant, deviant a padělatel bankovek s ní zacházel neobyčejně vlídně, dalo by se říci s úctou. Nestoupal na ni, nepřeklopoval ji vulgárně na stůl, aby pak její nohy nedůstojně trčely ke stropu. Nevyřezával do ní tupým nožem ornamenty a srdíčka, nekopal do ní. Ač vznětlivý, nikomu s ní nikdy nedal po hlavě. Měl k ní opravdu moc hezký vztah a za to se mu věrná židle odměnila, jak nejlépe mohla. Přišla za ním do vězení, aby si mohl ten desetiletý trest konečně odsedět. A když si ten dlouhý trest pohodlně odseděl, postavil věrné židli pomník. Zanedbaná nalomenina totiž udělala svoje a přivedla věrnou, hodně hodnou židli na předčasný odpočinek.

A pak, že se věrnost nevyplácí.

PETR SUCHAN

(* 1975)

Básník a hudebník, narozen ve znamení Blíženců. Publikuje na webu Otevření.com. Vlastním nákladem vydal dvě básnické sbírky Diagnóza: Blíženec a X-tý křížek.

Zdroj medailonu: MKP

Barvy

V odraze skla
vidím polovinu tvé tváře.
Stín tu druhou zakrývá.
Vstoupit tak do Tvého snáře,
zasel bych barvy tam,
kde vládne šedivá…

Ráno na Černém Mostě

Konečně!
První opravdu překrásné ráno
v tomto roce.

Slunce ještě kopíruje obzor.
Nechce se mu vystoupat
a zahltit svými paprsky
všechno živé i neživé.

Přesto už se jeho třpyt
odráží na tubusech metra.

Pouliční metař
rozhýbává kocovinu.
Musel brzy vstávat.
I popelnice zívají.

Proudy lidí.
Na konečnou a zpět.
Mizí v útrobách
futuristické stavby.

Jen to nebe je pořád přirozeně modré.
Sedět na lavičce a dívat se…

Dvě růže

Dvě růže, propletence okvětních lístků.
Odstřižené od všední reality záhonů.
Ležící na dřevěném pultě.
Připravené vyšňořit se stuhami,
a doprovodit obdarovaného
na poslední cestě…

Slzy mojí Múzy

Má múza roní slzy
na špinavé dláždění velkoměsta.
Tisíce kapek zní,
jak Bigband tibetských mnichů.
Na pohřeb je však brzy.
Jsem jejím oblíbencem.
Jedním ze sta.
Usídlen uprostřed ní,
ve spleti stovek hříchů.
Dnes se neumírá.
Dnes ne.
Tvůj pláč je jiným múzám k smíchu.

Na moment

Dovol mi na moment
spočinout v březích
barevných peřejí
za podzimního světla.
Jak osikový list
rozechvělý.
Z hnízda opuštěného
v klíně bouřlivém
hledat…

Bílá miniaturka

Bílé pláně
září, až oči bolí.
V tváři se zrcadlí.
S myšlenkami na cokoli,
pozoruje zasněný
zasněžené stráně…

Vánoční

Svítí
tisíce hvězd
nebeského marketu.
Noc mění se v den.
A mudrcové,
zmateni,
bloudí…

MILAN URZA

(* 1983)

Milan Urza (* 1983 v Jičíně) je principál alternativní skupiny První Hoře a temně folkového dua Kaspar Melichar. Knižně vydal básnické sbírky Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Řadu básní a próz publikoval také časopisecky. Byl nominován na Ortenovu cenu a Cenu Josefa Škvoreckého. Žije v pražských Strašnicích, pracuje jako historik umění a nakladatelský redaktor.

Zdroj medailonu: Host, měsíčník pro literaturu a čtenáře

Milan Urza v Městské knihovně v Praze.

Dům bez oken

Kapitola 18

Sen o kartách – Stín mezi jabloněmi – Pleskání – Julius má narozeniny – Divný zvuk – Matčin smích – Nohy pod stolem.

* * *

Myslím, že netrvalo dlouho a začaly se mi klížit oči. Pod otcovou duchnou se udělalo krásné teplíčko, metronom ze zahrady mě zvolna kolébal… buch… buch…

Někdy nad ránem se mi zdálo o kartách. Vím, že už svítalo, protože jsem se na chvíli probudil a uviděl, jak nade mnou na stropě ze tmy vystupují pukliny a skvrny, jak se záclonami za mou hlavou prodírá matné světlo dne. Ty karty… to přece nebyl sen. To byla vzpomínka. Prastará, mlžná vzpomínka. Dlouho jsem se pak převaloval na otcově posteli a potácel se na hraně snu a bdění, jako bych měl horečku.

Otec s matkou spolu rádi hrávali karty. Jejich hra však pokaždé skončila nějakou katastrofou, a přesto si nemohli pomoct a znovu a znovu se do těch karet pouštěli, jako by ještě věřili, že tentokrát to dopadne jinak, že tentokrát se něco změní…

V té vzpomínce se už smrákalo a já seděl na zápraží a s něčím si hrál nebo jen tak lelkoval. Vtom jsem zahlédl, jak se mezi jabloněmi mihl stín: to se do naší zahrady škvírou v plotě vkradl Julius. Srdce mi poskočilo radostí. Zahlédl ho i náš pes Kuba a dal se do hlasitého sípavého štěkotu. Kousek ode mě se zavlnila stébla vysoké trávy, za nimi se blýskla dvě potměšilá očka. Pak z trávy vyjely útlé kostnaté prsty pokryté černými skvrnami (ty jsem ovšem tenkrát vidět nemohl, ale dobře jsem je znal z našich důvěrných her; ty skvrny ve mně vždycky vzbuzovaly zvědavý odpor) a za nimi vykoukla střapatá, slaměná hlava.

„Já tě vidím, Julku,“ zavolal jsem. „Tak vylez!“

„A budeš mi zase něco vyprávět?“

„Jasně že budu. Pojď si sem ke mně sednout.“

Julius jako nějaký útlý, téměř průsvitný duch vylezl z trávy a uvelebil se vedle mě na zápraží. Na svět se snášel vlahý soumrak, zahrada touhle dobou bývala tichá a podivuhodně krásná, usínající stromy vydechovaly uhrančivou, těžkou, jakoby prastarou vůni. Někde tam vzadu u svahu už asi z děr vylézala noční zvířata a číhavýma očima pátrala v šeru. Tu a tam se od lesů nahoře nad námi ozvalo zaskuhrání nočního ptáka. V oknech za našimi zády se svítilo a někde v domě – snad v matčině pokoji – cosi zvláštně, pravidelně pleskalo.

„Co to tam pleská?“ zeptal se Julius.

„Naši asi hrajou karty.“

„Hm… Tak už vyprávěj! Chci něco hodně strašidelnýho.“

A tak jsem se pustil do vyprávění. Byla to nějaká nesmyslná historka o tom, jak v jednom z baráků nedaleko Juliova domu dědek uškrtil babku šálou. Plácal jsem, co mi přišlo na jazyk. Občas jsem kouknul na mého kamaráda, jestli ho to ještě pořád baví, ale ten ani nedutal, dočista ponořený do mého vyprávění. Věděl jsem, že Julius miluje děsivé a krvavé příběhy, že ho dokážou uvést do takového nějakého podivného vytržení. Mluvil jsem dlouho a vychutnával si každý strašidelný detail. Z hlubin domu se čas od času ozvalo duté plesknutí.

Hned jak jsem příběh skončil, pomyslel jsem si, jaká to zase byla pitomost. Vypadalo to ale, že Julia moje vyprávění skutečně neobyčejně zaujalo. Díval se na mě s pusou pootevřenou, slaměnou hlavu nachýlenou k rameni; už zase připomínal voskovou figurínu. Slyšel jsem, jak zhluboka oddechuje, dech měl rychlý a mělký, jako by právě doběhl nějaký závod, nebo jako by byl neobyčejně vzrušený. Ale co ho mohlo tak rozrušit? Tohle byla jedna z těch chvil, kdy jsem se ho začínal nějak zvláštně bát.

„To byl moc pěknej příběh,“ zašeptal (ale proč vlastně šeptal?) a trochu se ke mně přiblížil. „Vlastně přímo krásnej příběh. A škrtil ji hodně?“

„Kdo? Co?“ podivil jsem se.

„No dědek tu bábu přece. Jestli ji to bolelo, jestli ji pořádně svíral, jestli jí třeba i zaryl prsty do krku…“

„Vždyť ji škrtil šálou…“

„No jo, šálou, máš pravdu. Ale proč nepoužil svoje ruce, proč si na to musel vzít tu šálu?“

„Hele, Julku, zapomeň na to. Vždyť je to jenom taková pitomost, co mě právě napadla.“

„A to teda ne,“ šeptal Julek (a pořád ztišoval hlas, až to jeho mumlání skoro splynulo s větrem v korunách jabloní), „to neříkej. Tohle už nikdy neříkej. A nedělej ze mě blbýho. Já moc dobře chápu, cos mi tím příběhem chtěl říct.“

To já tedy ovšem ani v nejmenším nevěděl. Julius se ke mně stále přibližoval, na tváři jsem cítil jeho lehce nakyslý dech. Zahradu přikrylo tíživé, jakoby zlověstné ticho, jen tu a tam se z hlubin našeho domu ozvalo duté plesknutí. Vtom se Julius zlehka dotknul prstem mého čela a začal mě bázlivě hladit. Připadalo mi to strašně divné, odpudivé a zároveň jakoby nesmírně křehké…

„Ty umíš tak krásně vyprávět…“ šeptal Julius a já myslím, že jsem v tu chvíli zavřel oči. Celé tělo od hlavy k patě mi pohltila malátnost. Bylo mi tak nějak zvláštně sladko. Sbíral jsem síly, abych odstrčil jeho prst, ale zároveň jsem si přál, aby nepřestával, aby mě hladil dál a dál.

„Co to děláš…“ vydechl jsem.

„Já mám dneska narozeniny,“ zašeptal mi Julius do ucha. Byl už tak blízko u mě, že jeho šepot jako by se ozval odněkud zvnitřku mé vlastní hlavy. Ten pocit už jsem znal; jako bychom splynuli v jedinou bytost, jako by naše hlavy srostly v jednu, jako by jeho srdce přelezlo do mého těla a lehlo si k mému srdci jako koťata v ošatce.

„Ty máš narozeniny?“

„Jo, právě dneska. Je mi už osm, jako tobě. To už je hodně, viď? Už to nebude trvat dlouho, ještě se párkrát vyspíme a budem starý, jako ten dědek s bábou z tvýho příběhu. A pak umřem… a půjdem do země a tam se spojíme… a všechno bude krásný… bude nám tam spolu dobře…“

Nevím, jestli se mi úplně líbila ta představa, že bych se měl v zemi spojit zrovna s ním. Že by se na moje tělo rozlily ty jeho divné skvrny. Že by se jeho nakyslý dech navždycky spojil s mým. Dělalo se mi z toho všeho mdlo, najednou na mě padla strašná únava. Nebýt toho pleskání, které se občas ozvalo z našeho domu, asi bych tam na místě usnul. I Julius jako by už zase blouznil, už zase jako by napůl spal, jako by bloudil…

„Chtěl bys mi dát dárek?“ sípal mi do ucha a jeho hlas teď zněl jako vzduch unikající z balónku. „Jenom malej, malinkej dárek. Tobě to nic neudělá, ale pro mě to bude hrozně důležitý…“

„A co to je?“

„Chtěl bych, abys mi ukázal, jak ten dědek škrtil tu bábu… prosím… hrozně bych si to přál… byl by to pro mě ten nejkrásnější dárek…“

Ucítil jsem na uchu dotek jeho vlhkých rtů. Možná se mě v tu chvíli dotknul i špičkou jazyka; nevím, nebyl jsem už tak docela při smyslech. A kdo ví, co by se dělo dál, kdyby se nestala ta divná věc…

Odněkud z domu se totiž v tu chvíli ozvala strašná rána. Znělo to jako švihnutí bičem. Julius se ode mě odtáhl tak prudce, že se málem překotil na záda. Chvíli jsme na sebe vystrašeně zírali, dočista zmrazení úlekem jako dvě sochy. Teprve za nějaký čas mi došlo, že se něco změnilo. Něco bylo jinak. Ticho, které teď halilo dům i zahradu jako těžký dusivý baldachýn, nebylo totéž jako předtím. Už jsme totiž neslyšeli… pleskání.

„Vaši přestali hrát karty,“ odtušil Julius, jako by mi četl myšlenky.

„Jo, asi jo.“

„A co je tohle?“

„Co myslíš?“

„No ten zvuk… takový jako kvičení…“

A skutečně, z hlubin domu se teď ozývalo táhlé, slabounké úpění. Znělo to jako divný, téměř nelidský pláč. Snad by to mohla být kočka, napadlo mě. Ale co by u nás dělala kočka? Ledaže by se některá prosmýkla do domu a teď se nemůže dostat ven…

„Radši bych se na to měl jít mrknout,“ řekl jsem a váhavě zamířil ke dveřím. Julius se za mnou vystrašeně díval, ani se nepohnul z místa.

„Tak já tady budu hlídat,“ řekl třaslavým hláskem. „Když tak zapískej, kdyby něco.“

Srabe, pomyslel jsem si vztekle, ale vlastně jsem na tom nebyl o nic líp. Opatrně jsem otevřel dveře do domu. V chodbě bylo zhasnuto, jen z otcovy ložnice problikávalo namodralé světlo televize. Pomalu jsem se vydal po schodech směrem k matčině ložnici. A skutečně, právě odtamtud se linulo to divné, protivné kvílení. Ale bylo tu ještě něco. Ještě nějaký jiný zvuk. Mumlání. Drmolení. To někde v domě, snad v kuchyni nebo dokonce ve sklepě teď otec zase vysílal signály do vesmíru. Byl to jeho hlas, ale najednou jakoby zhrublý, skoro štěkavý; poznával jsem jeho tón řeči, ale slovům nebylo rozumět. Znělo to jako modlitba, blouznivá litanie. Někde tam dole seděl nebo ležel a pomocí nějakého neznámého přístroje naváděl mimozemšťany do našeho domu.

Z pootevřených dveří matčiny ložnice svítilo slabé světlo lampičky. Bázlivě jsem nahlédl dovnitř a uviděl, že matka sedí u stolu s hlavou zakloněnou a po celém jejím pokoji leží rozházené karty, jako by je rozfoukal vítr. Nebo jako by je někdo rozmetal. Seděla tam a vydávala ten protivný monotónní zvuk, který vůbec nepřipomínal její hlas. Je to vůbec ona? napadlo mě. Vypadá jako nějaký přízrak, jako mrtvola…

„Mami?“ zašeptal jsem. Nereagovala. Jen se tak zvláštně kývala tam a zpátky a s hlavou zakloněnou a rukama spuštěnýma podél těla tiše kvílela. Její sténání se mísilo s otcovým blábolením někde tam dole pod schody. Nejspíš právě zachytil signál, protože štěkavé zvuky jeho neznámé řeči sílily a zařezávaly se teď do ticha domu jako nějaký podivný podmořský sonar.

„Mami?“ zkusil jsem to znovu, o něco hlasitěji.

Tentokrát mě zaslechla. Všiml jsem si, jak sebou malinko škubla leknutím. Pomalu sklopila hlavu a já jí teď na okamžik uviděl do tváře… a zdálo se mi, jako by se jí po obličeji rozlévala nějaká skvrna. Jako by se ta skvrna pohybovala. Jako by jí zvolna stékala z tváře. Ale možná to byl jenom stín…

„To jsi ty…“ téměř neznatelně se usmála, ale ten úsměv se mi vůbec nelíbil, bylo v něm něco zlého, jako by se to na mě z její tváře usmívala pitvorná maska z nějakého hnusného pimprlového divadla.

„Co se stalo, mami?“

„Ale nic, vůbec nic,“ řekla maska. „Jenom jsme si dali s tátou malou partičku před spaním.“

Přejel jsem očima rozházené karty. Byly úplně všude, na stole, na podlaze, a několik jich dokonce leželo i v pootevřených dveřích.

„A táta prohrál?“ zeptal jsem se.

Nato se matka znovu zvrátila dozadu a chvíli mlčela. Mlčela a zdálo se, jako by se její veliké tělo začínalo nějak podivně třást. A třáslo se čím dál víc, zatímco z jejího hrdla se teď linulo takové zvláštní syčivé chrčení. Teprve po chvíli mi došlo, že ten chrčivý zvuk z matčiných úst je nejspíš smích.

Pak se náhle napřímila na své židli, probodla mě ledovýma očima a řekla zemdleným, jakoby dutým hlasem:

„Ano, táta prohrál.“

Celé tělo od hlavy až k patě mi zalila vlna nepříčetného vzteku. Co jí udělal? Ztloukl ji? A proč se tomu matka směje? Dlouho jsem tam jen tak stál a sledoval matku, jak se s rukama svěšenýma podél těla kývá tam a zpátky. Chtělo se mi plakat a zároveň křičet zuřivostí. Pak jsem se otočil a seběhl po schodech, odhodlaný najít otce a něco strašného mu provést.

Pod schody jsem se zastavil a naslouchal, odkud vychází to jeho drmolení. Mezitím už zesláblo, jen tu a tam se odněkud ozval přidušený štěkavý zvuk. Nahlédl jsem do kuchyně, ale otec tam nebyl… a přece mi připadalo, že ty zvuky se teď ozývají někde blízko mě. Teprve po chvíli jsem si všiml nohou, vyčuhujících zpod kuchyňského stolu, pokrytého neskutečným nepořádkem, převrženými popelníky a rozbitými lahvemi, jako by tu všechno rozmetala ruka šíleného člověka. Dřepl jsem si a uviděl otce, bezvládně ležícího na podlaze. Už asi přestal vysílat, svůj sonar mezitím někam schoval a teď se jen válel pod stolem, celý tak nějak divně zkroucený. Oběma rukama si u úst přidržoval láhev a chrochtavě sál, pálenka mu stékala po tváři na podlahu. Střídavě polykal a cosi nesrozumitelně mumlal. Vytřeštěnýma očima těkal kolem sebe, ale mě neviděl, ačkoliv jsem dřepěl na dosah ruky od něho. Připadal mi jako nějaký červ, jako larva zmítající se v neviditelném kokonu. Najednou mě opustila síla a i vztek ze mě pomalu vyprchal… zůstalo jen znechucení, podivně se snoubící se soucitem. Napřáhl jsem ruku, snad abych se ho dotknul, abych jím zacloumal nebo do něj aspoň šťouchl. Vtom se otec prohnul jako v křeči, láhev mu vypadla z rukou a odkutálela se po podlaze. Ještě se několikrát zaškubal jako umírající morče a zůstal bezvládně ležet s očima vytřeštěnýma do nějakého jiného, neznámého a temného světa, kam už viděl jenom on.

Nechal jsem ho tam a vrátil se zpátky na zápraží. Byl jsem celý zmalátnělý smutkem a také studem, strašně jsem toužil, aby mě Julius utěšil, aby pokračoval v té zvláštní hře a dál mě hladil prstem po čele. Jenomže Julius už tam nebyl. Zmizel a nechal mě tam samotného. Můj jediný kamarád mě prachsprostě zradil zrovna ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřeboval. Očima jsem pátral ve ztemnělé zahradě, doufal jsem, že zahlédnu zavlnit se stébla trávy, že tam někde ještě číhá. Ale zahrada byla nehybná, byla mrtvá. Přede mnou se rýsovaly jen pokroucené siluety starých jabloní jako svědkové mojí strašné samoty. Vrať se, Julku, zavolal jsem jen tak v duchu, pro sebe. Nestihl jsem ti dát ten dárek, co sis tak přál. Máš přece dneska narozeniny!

A zdálo se mi, jako bych z hlubin ztichlé zahrady zaslechl zašeptání. Snad to byl jenom vítr, anebo hlas Julka uvězněného v mojí hlavě:

Vždycky bude na všechno pozdě…

BLANKA VANTUROVÁ

(* 1964)

Blanka Vanturová absolvovala v roce 1984 SUPŠ pro zpracování drahých kovů a kamenů v Turnově, obor zlatník – stříbrník.

V roce 1991 založila se svým mužem malou zlatnickou dílnu, kde od té doby společně navrhují a vyrábějí originální zlaté šperky na zakázku.

Psát začala v roce 2001 z nutnosti, když definitivně pochopila, že nejlepší popisné, vysvětlovací a reklamní texty na svůj firemní web si napíše sama. O pár let později tuto činnost rozšířila o krátké populárně naučné články do zlatnického blogu.

V roce 2015 neočekávaně a k vlastnímu překvapení napsala první dva ze série devatenácti příběhů ze svého života, které později nazvala Makový panenky a Kytice. V roce 2016 vypustila tyto vzpomínky do světa jedniček a nul pod souhrnným názvem Divnopovídky. Vítězství v soutěži Literární talent 2016 na literárním serveru Pište Povídky a následné zařazení Makových panenek do tohoto sborníku považuje za jasný důkaz, že zázraky se dějí.

Zdroj medailonku: autorka

Blanka Vanturová, Divnopovídky – www.blanka.vantura.cz

Zlatnická dílna Vantura: www.vantura.cz

Zlatnický blog: www.vantura.cz/blog

Makový panenky
(léto 1969)

„Je to jednoduchý.“

„Najdeš si úplně zavřený poupě, ale takový, co je těsně před rozpukem. Jako tohle. A uštípneš ho ze stonku, takhle. Vidíš? Nehtem. Ale kousek stonku mu tam musíš nechat, dlouhej asi tak na šířku prstu. A teď ho takhle chytni. Vidíš? Prstama na ten šev. A jemně zmáčkni.“

Postupuju přesně podle návodu. Ucítím slabé lupnutí. Dva tmavě zelené, chlupaté lístky od sebe odskočí a rozevřou se jako krovky. Z nitra pupenu se vyhrne růžová nádhera.

Rázem se ocitám v pohádce. Zažívám úplně stejný pocit jako Popelka, když rozlouskla kouzelný oříšek.

„Šatičky!“ vydechnu omámeně.

„To nejsou šatičky, ale okvětní plátky vlčího máku,“ opravuje mě Ts.

„Svým způsobem to šatičky jsou. Alespoň, pro vlčí máky určitě,“ postaví se za můj názor CiNl.

„A budou to i šatičky pro makovou panenku,“ dodá K¨n.

„Sou pomačkaný!“ přerušuju filozofickou debatu přízemní poznámkou.

„Narovnají se. Musíš počkat.“

Nemám trpělivost čekat, chci je narovnat hned.

Vědí, co se stane, ale nebrání mi. Nějakým záhadným způsobem vím, že vědí.

První lístek jsem jakž takž narovnala, jde to hůř, než jsem myslela, další lístek natrhávám. Je mi to líto.

„To nevadí, uděláš si další,“ chlácholí mě LCn.

Nechci další, chci tu první. Růžovou. Nejasně tuším, že růžových vlčích máků v makovém poli moc nebude.

„Vždyť si ji můžeš dodělat. Tak bude mít jenom trošičku potrhanou sukni.“

To se mi na makových lidičkách líbí ze všeho úplně nejvíc. Z ničeho nedělají problém!

„Teda, pokud ji necháš, aby si další lístky narovnala sama,“ mrkne na mě spiklenecky Fsn.

Zakroutím pusou jako že jo. Vracíme se k praktické výuce.

„A teď si najdeš odkvetlý květ s malinkatou zelenou makovičkou. Třeba tuhle. To bude hlava.“

Tvar nedozrálé makovice opravdu připomíná hlavu s královskou korunou.

„Tu uloupneš těsně. Takhle. Vidíš?“

Vidím.

„No, a teď tu palici nasadíš tady na ten stonek, takhle.“

Slovo palice mě kdo ví proč rozesměje. Makoví lidičkové se okamžitě přidají. Smějí se často a rádi a myslím, že vlastně pořád.

Když se uklidním, prohlédnu si hotové dílo. Skutečně! Úplná maková princezna.

Pořád mi nešlo do hlavy, co tam dělaj ty krovky, ale teď, s tou korunovanou hlavičkou, to najednou dává smysl.

„Krovky sou rukávy!“ ohlašuju nadšeně svůj objev.

Růžové šatičky se mezitím samy od sebe vyžehlily a načechraly. Je vidět, že jsem potrhala víc než jeden plátek, ale to mi nevadí.

Moje první maková panenka.

* * *

Hned první zmínka o mých nových kamarádech dopadla katastrofálně.

„Kdes byla?“

„V makovym poli.“

„Cos tam dělala celej den?“

„Hrála sem si.“

„S kým?“

„S makovejma lidičkama.“

„S kým?“

„S makovejma lidičkama, mami, to sou strážci vlčích máků, víš. Maj všichni nádherný cinkavý ména…“

„Přestaň!“ štěkne a zní to jako facka.

„Přestaň si už jednou provždy vymejšlet, říkám ti to naposledy! Už toho mám vážně dost! Já se z tebe zblázním. Žádný makový strážci nejsou! Jasný?“

Mlčím.

„Jasný?!!“

S očima upřenýma na podlahu, zahanbeně kývnu. V duchu se omlouvám strážcům makových polí za svou zradu. Vím, že vědí.

„Podívej se ty, už seš přece velká holka,“ pokračuje matka podstatně smířlivějším tónem, „přece víš, že lhát se nemá?!“

Kývnu, s tím musím souhlasit.

„A vymejšlení si je taky lhaní, protože když si budeš pořád něco vymejšlet, tak ti nikdo nebude věřit. Chápeš? Budou si myslet, že si lhářka. Rozumíš?“

Kývnu.

„Přece víš, že trpaslíci, vodníci a jiný kouzelný bytosti sou jenom v pohádkách, nebo ne? A pohádky sou jenom jako? To už přece víš! Když si někdo čte pohádku, tak ví, že to je pohádka. Ale když si vymejšlíš pohádky ty, tak nikdo neví, že to je pohádka, protože ty tvoje pohádky nikdo nezná.“

Argument mi neštymuje, ale nevím co na to říct.

„Já prostě jenom nechci, aby si o tobě lidi říkali, že si lhářka.“

To já nechci taky. Koukám na maminku a mlčím.

„Tak, a teď mi hezky popravdě řekni, co si v tom makovym poli celej den dělala, sama.“

Podívám se mamince do očí a nevím co říct. Zamotanou rovnici neumím vyřešit.

„Běž si umejt ruce,“ vzdává s povzdechem výchovnou lekci, „a pusu taky, si špinavá až za ušima.“

Poslušně odcházím do koupelny.

Já přece vím, že lhát se nemá. Ale co se teda má, když se má odpovídat a pravda se říct nemůže? Protože když řekneš pravdu, obviní tě ze lži?

Neřešitelný rébus rozlouskli hned druhý den moji přátelé z makového pole.

„To je jednoduchý, musíš dělat dvě věci najednou, ale mluvit jen o jedný.“

„Tomu nerozumím.“

„Není to tak složitý. Chvíli si budeš dělat to, co chceš ty, a chvíli budeš dělat to, co chtěj oni. A když se tě zeptaj, cos dělala, řekneš, žes dělala to, co chtěli, abys dělala. A bude to pravda.“

Vědí, že to pořád nechápu. To se mi na nich taky moc líbí. Vždycky všechno vědí a nikdy se nemusejí na nic ptát.

„Ale,“ pokládám nejpalčivější otázku, „proč si maminka myslí, že lžu, když jí vyprávím o tom, jak si spolu hrajem? My si spolu přece hrajem a to je pravda, ne?!“

„Lidi nevěří tomu, co nevidí.“

„Tak já zítra maminku přivedu s sebou, můžu? Aby mi věřila.“

„To je zbytečný. Neuvidí nás.“

„Proč ne?“

„Lidi nás neviděj.“

„Jak to? Já vás vidím.“

„Ty ano, ale tvoje maminka ani nikdo jinej z lidí, nás vidět nemůže. I ty nás brzo přestaneš vidět.“

„Proč? Já vás nechci přestat vidět!“

„S tím nic nenaděláš, to je Zákon.“

„To je teda pěkně blbej zákon!“ Nevím co je zákon a je mi to fuk.

Strážci vlčích máků se smějou tak, že až smíchy padaj na zem. Mně do smíchu není.

Stařičký Ch-nj přisedne blíž a snaží se mi to vysvětlit.

„Lidi do našeho světa nepatří, a proto nás nemůžou vidět. Jen některý lidský děti nás můžou vidět, nějaký čas, tak jako ty. Ale pak zapomenou.“

„A jak dlouho vás ještě budu moct vidět?“

„Chvilku.“

„A pak?“

„Zapomeneš.“

Je mi úzko.

„Tím se teď netrap,“ pohladí mě po rameni Ts.

Vědí, že se tím trápím. Dávají mi čas, abych zpracovala nové informace. Sleduju je zpovzdálí. Jsou stále v jednom kole. Nejsou jenom strážci, jsou i zahradníci. Možná hlavně to. Zvonivě se smějí, nebo spolu možná jenom mluví, v každém případě to zní líbezně, jako cinkání jinovatky v pavučinách.

Rozbrečím se. Já nechci zapomenout!

„Pláč je dobrý lék,“ prozradila mi Zrrn-k, „ale smích je lepší.“

„Proto se pořád tolik smějete?“

„My se smějeme, protože chceme.“

Zatvářím se nechápavě, ale Zrrn-k už obrací mou pozornost zpátky, k řešení hlavního problému. Nabídne praktický návod.

„Podívej, tvojí mamince nevadí, že chodíš do makového pole. Jí vadí, že si hraješ s někým, koho ona nevidí."

Hm, na tom asi něco je.

Ty ale nemusíš říkat, že si hraješ s náma. Řekni, že si tady hraješ s panenkama.“

„S jakejma panenkama?“

„Makovejma. Naučíme tě je dělat, je to jednoduchý.“

Zdá se, že pro strážce vlčích máků je jednoduchý úplně všechno!

Když jsem ale poprvé přinesla domů makový panenky, ukázalo se, že to opravdu jednoduchý je.

A od tý doby „nelžu“. Tak úplně.

Od té doby jsou moje rozhovory s maminkou o mých přátelích z makového pole o mnoho příjemnější.

„Poď sem, no ty vypadáš. Cos kde zase vyváděla, prosim tě?“

„Hrála sem si s makovejma panenkama,“ předvedu dvě, tři, jako důkaz.

„Tahle má bílou sukýnku, vidíš?“

„Hm, ta je moc pěkná.“

„Říkám ji Zrrn-k.“

„Jakže jí říkáš?“ zamrká překvapeně.

„Zrrrrrnnk.“ Dávám si záležet, aby to znělo, jakoby to vyslovila sama Zrrn-k, kdyby byla člověk.

Maminka se zvonivě rozesměje.

„A proč jí říkáš Zrnk? To snad ani neni méno, ne?“

„Protože to krásně cinká. Slyšíš? Zrrrnnk.“

„To máš teda pravdu,“ směje se maminka. „Cinká! Kam ty na ty nápady chodíš?!“

„A jak se menuje tahle?“

„Tu sem ještě nepomenovala. Ani tu druhou, jenom tu bílou.“

„Aha,“ prohlíží si červené sestřičky bílé Zrrn-k.

„Ty včerejší ti už zvadly.“

„Já vím. To neva.“

„No tak se utíkej ošplouchnout, ty jeden zvonečku.“

Rozesměju se, slyším rolničky.

„To by mě zajímalo,“ dodá maminka, „v kerym kraji maj zvonky tak špinavý pusy.“

Cinkavé tóny z jejího hlasu nemizí. S chichotáním poskakuju do koupelny.

Je nad slunce jasnější, že jména strážců makových polí maj čarovnou moc!

* * *

Každou návštěvu makového pole zahájím výrobou několika makových panenek a pak můžu svobodně dovádět se zvonečkovejma lidičkama. Tak jim někdy říkám. To kvůli tomu, jak se mezi sebou bavěj. Maj svoji vlastní řeč, která mi zní jako tichounký cinkot zvonků v podvečerním vánku. Já jim ale nerozumím ani cink, se mnou se bavěj po lidsku.

Někdy si s makovejma panenkama hraju doopravdy, to když maj makoví lidičkové moc práce. Ale oni mě nikdy nenechaj dlouho samotnou. Každou chvíli za mnou někdo zaskočí, povídáme si, hrajem na honěnou nebo na schovku, moc se při tom nasmějeme, protože se vždycky schválně schovaj tak, abych je co nejdřív našla. Moc dobře vím, že uměj zmizet úplně! Někdy mi dovolí pohoupat se na lučních zvoncích. To se mi moc líbí.

Makové políčko opouštím, až když mě vyhodí.

„Jdi už, nebo bude mazec jako minule.“

„Ještě né.“

„Jdi, budou mít strach, už je pozdě.“

„A půjdete se mnóu? Aspoň někdó?“ S gustem žadoním, i když vím, že by mě doprovodili, i kdybych nechtěla.

„Jsi lidské mládě, které nás vidí, a proto tě máme na starost,“ vysvětlil mi při mé první návštěvě makového pole Ch-nj.

„Co to znamená?“

„Musíme dát pozor, aby se ti cestou z makového pole nestalo nic zlého.“

„A proč musíte?“

„Protože chceme.“

Někdy mně jejich odpovědi opravdu nedávaj žádnej smysl!

Doprovodí mě až k vchodovým dveřím.

„Pojďte se mnou, já vás neprozradím, slibuju.“ Už vím, že je nikdo, kromě mě, neuvidí.

Nemůžou, maj moc práce s makovym polem. Maj i jiný důvody, ale ty nechápu.

Odevzdaně zmáčknu zvonek.

„No, že deš. Už jsem tě volala, neslyšelas?“

Neslyšela, ale zkušenost mi radí mlčet.

„Dělala sem makový panenky,“ snažím se odvést pozornost.

„Ukaž? Pěkný, ty se ti povedly, běž si umejt ruce.“

S úlevou odbíhám do koupelny. Něco je jinak.

Nemůžu na to přijít.

Tatínek sedí v obýváku na své židli u jídelního stolu.

„Kdes byla tak dlouho, cácorko?“ zeptá se, aniž zvedne oči od novin.

„V makovym poli.“

Podívá se na mě dlouze a váhá, jestli se má zlobit nebo smát.

„Tak v makovym poli, jo? No tak to jó,“ vybere druhou možnost.

Večeříme v kuchyni. V obýváku bysme rušili tátu, je moc unavenej z práce.

Něco jím a myšlenkama jsem v makovym poli.

„Tak do koupelny,“ zavelí matka tónem, nepřipouštějícím námitek.

Koupeme se všichni najednou, nejdřív kluci, pak já. Jsem špinavá nejvíc.

Sedím ve vaně, bratři se vedle suší. Maminka mi zuřivě drhne chodidla. Jsem překvapená, jak jsou černý.

„To musíš všude lítat bosa?“ vyčítá vodní hladině. „Podívej se, jak vypadáš. To si ani na ten štěrk nemůžeš vzít boty?“

Bratři si s tichým pošťuchováním oblékají pyžama.

„Já nevim, holka, co z tebe bude. Já se tak těšila, že budu mít holčičku, činanou panenku, a ty seš snad horší než ty kluci. Ani táta nemá tak černý nohy jako ty, a to dělá v kotelně!“

Bratři v tichosti vyklouzli z koupelny.

Matka v hlubokém předklonu okamžitě zaznamená úprk.

„Kampak?“ volá do mého pupíku. „Zuby si bude čistit kdo? Ukaž ucho. Druhý. Tak co je? Neslyšeli ste?“ zadrnčí mi v uchu, až to píchá. „Ještě záda. Ukaž ruce. Dobrý,“ vytrhne špunt.

Ráda bych se ještě chvíli cachtala, ale rozhodný čin ukončuje předem jakoukoliv diskusi.

Voda po mé koupeli má barvu čaje.

„Podívej se na to bahno!“

Postaví mě na nohy.

„Járo, Zdenku,“ plácne mi na hlavu ručník, „nechtějte, abych si tam pro vás došla!“

Suší mi vlasy ručníkem tak energicky, že stěží držím balanc.

„Co děláš? Stůj rovně!“ řekne už malinko podrážděně.

Abych mohla stát rovně, musím se jí přidržet oběma rukama.

„Už seš unavená, viď?“ řekne zjihle.

Zpola osušenou mě vynese z vany a postaví na zem. „Nohy si už utřeš sama, ne?“ Podá mi ručník.

Kluci strčili do koupelny rozesmáté hlavy právě včas.

Maminka nám rozdá kartáčky s bobkem zubní pasty, posbírá ručníky a jde je pověsit na balkón.

„Ne abyste tady dělali nějaký skopičiny, přijdu si vás zkontrolovat.“

„Běžte dát pusu tátoj,“ zahajuje maminka obvyklý rituál.

Táta sedí na židli u jídelního stolu. Řadíme se do fronty podle velikosti. Otec se sehne, bratři, jeden po druhém, stoupají na špičky a mlaskají mu pusu na tvář.

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Mě si musí vyzvednout na klín. Ovane mě zakyslý pach cigaret. Tátova tvář je opálená do tmava a píchá. Postaví mě na zem a chce mě ještě poplácat po zadku, ale jsem ve střehu. Mihnu se skulinou mezi gaučem a konečky jeho prstů.

„Dobrou noc,“ řeknu z bezpečné vzdálenosti.

Tátova přátelská poplácávání mě často štípou na zadku i půl hodiny.

„Přečteš nám pohádku?“ pokládám tradiční večerní otázku.

„Dnes ne, sem unavená a ještě mám něco na práci.“

„Mamí, aspoň kousék,“ žadoním.

Zaváhá, přemejšlí o tom dýl než obvykle.

„Tak jo,“ rozhodne se, „ale krátkou. A vyberu ji sama.“

Nikdo neprotestuje.

Mizí a vzápětí se vrací s pestrobarevnou knížkou super krátkých říkanek.

„Tak kterou?“ sedne si na podlahu vedle mojí postele.

„Tu o těch princeznách.“

Nalistuje stránku, otočí knihu tak, abych viděla na obrázek, a tlumeným hlasem začne přednášet.

„V skleněném zámku,

ve vysokých horách,

žily tři princezny.

Jmenovaly se Cína, Cincidrína a Cincidrínalapapom.“

Zdenda usnul dřív, než si Hrum vzal Cínu.

Maminka sklapne knížku, usměje se hřejivě, až se celá zatetelím.

„Spi už,“ zašeptá.

Zavřu oči.

Dá mi pusu na čelo, „dobrou noc.“

„Dobrou, mami.“

Tiše za sebou zavírá dveře. Slyším pravidelný dech spícího bratra.

* * *

Slyším pravidelný dech obou spících bratrů. Něco neštymuje. Asi nespím.

Z obývacího pokoje zní tlumený hovor rodičů. Všechno se ve mně stáhne. Něco je jinak. Najednou dostanu strach. Stočím se do klubíčka a obtočím kolem sebe deku, jak nejtěsněji to jde. Hlavou se zavrtám pod polštář.

Nemůžu na to přijít. Slýchávám hlasy nočních hovorů táty a mámy poměrně často a tenhle se ničím neliší. Tak proč se bojím?

Vím to, jen si to nechci přiznat. Tohle není hovor.

S pomalu rostoucí hlasitostí hádky zachytávám jednotlivá slova.

… říkal… kolik… za co! … kradu… vysrat… nevíš? … předveď… zvědavá… vidět… blázna! … před tím… hovno… stojí?! … drž hubu!! … kecy…

Víčka držím sevřená tak pevně, až mě bolí oči. Pod peřinou něco hlasitě bouchá.

… nepotřebuju? … slibuješ… nepojedem! … můžeš mi říct… udělat do prdele? … běž do blázince! … kam to dáváš… KRÁVO!

Hromová rána za dveřmi dětského pokoje na okamžik zastavuje bubínek v mé hrudi.

„DEBILE!!!“ zaječí desetkrát zesílený hlas mámy těsně vedle mého ucha. Doprovodný zvuk zní, jakoby se všechny hrníčky z kredence vysypaly na zem.

Zacpávám si uši dlaněmi; „zvonečkoví lidičkové, kde jste?!“

* * *

Jasně je cítím. Přišli úplně všichni. Makové pole nikdo nehlídá. Těsně obstoupili plášť paneláku, ale dál nemohou. Rozbrečím se.

Spánek je spíš mdloba z vyčerpání. Doopravdy usnu, až když ucítím vůni kávy linoucí se z kuchyně.

* * *

Bolestně se probouzím z nejhlubšího spánku. Máma mě drží za rameno a cloumá se mnou.

„No to je dost, vstávej, už je devět hodin.“

Maminka je zastáncem spartánské výchovy. V zdravém těle, zdravý duch. Ale hlavně chce mít z dcery sokolku, žádného pecivála.

„Mně se chce ještě spát.“

„Jo, holka, to mě se chce věcí, kerý nemůžu, tak šup šup, ať už seš venku.“

„Mamí, já potřebuju ještě spát.“

„Já ti řeknu, co potřebuješ! Studenou sprchu, se mi zdá.“

Vidím, že odpor je marný, a taky na něj nemám sílu. Máminy vyhrůžky nikdy neberu na lehkou váhu. Pomalu se hrabu z postele.

V kuchyni mě udiví, že všechny hrníčky jsou na svém místě. Teď o tom ale přemýšlet nechci. Celý svět se nějak zvláštně obalil sklem. Všechno je malinkato rozmazané. Zvuky ke mně doléhají jako by z veliké dálky, slovům stěží rozumím.

Nejde mi jíst. Maminka se mračí. Zlobím, jíst se musí. A honem, nemá na mě celej den.

Snažím se jíst, všechno kolem pluje v zpomaleném rytmu.

Se snídaní se něco stalo. Byla jsem vyhozena do obýváku.

Nevím, proč brečím.

Nevím, co tady mám dělat.

Za naškrobenou záclonou lenivě stékají šedavé šňůrky. Déšť za oknem mě překvapí.

Na zácloně rozkvétají krajkové květy. Postupně objevím tři různé tvary. Všimnu si, že se květy mění podle nějakého řádu, ale ten mi uniká. Dnes mi to nemyslí.

„Ty mě neslyšíš?!“ stojí nade mnou matka a z tónu hlasu je zřejmé, že jsem něco provedla.

Zlobím. Všechno se mi musí pětkrát opakovat. Odvede mě do kuchyně.

Posadí mě na židli, chce mě mít na očích. Krájí mrkev, loupe brambory, na sporáku bublá polívka.

Po chvilce se otočí: „Dělej něco, neseď tady jako mouchy snězte si mě.“

Na mouchy snězte si mě je maminka velice alergická.

„Tak já si budu kreslit.“

Na tak já si budu kreslit je alergická jen o trošičku míň, ale v stísněném prostoru kuchyně mi to připadá jako celkem rozumnej návrh.

„Tak jo. A běž s tím do pokojíčku,“ úmyslně ztěžuje situaci.

Dětskej pokoj je tak malinkatej, že se tam kromě tří postelí a jedný skříně nevejde už vůbec nic. Pokud si budu chtít kreslit, tak budu muset klečet na zemi a svoji postel použít jako stůl. Naštěstí netuší, že je mi to jedno.

Ještě jsem nepřišla na to, co jí na mým kreslení tak vadí. Myslím, že kreslit umím docela dobře.

Odložila jsem tužku, hledám červenou pastelku, bratři za mými zády nápadně ztichli.

Otočím se.

Jára nečekaně plácne Zdendu po zádech: „Máš babu.“ Oba se podívají na mě.

Dětský pokoj je na honěnou příliš malý, okamžitě prchám ven před jistou babou.

Na chodbě, přímo před otevřenými dveřmi do kuchyně, mi podklouzne noha na pleteném běhounu, ztrácím rovnováhu, zachytávám se maminčiny zástěry, něco kaskádovitě břinká o zem.

„Hergot! Už tě mám dneska vážně plný zuby! Podívej se, cos provedla! Kdo si myslíš, že to bude uklízet?! Ty si asi myslíš, že nemám nic lepšího na práci, ne?! Náno!!!“ Burácí, až se všechno třese.

Vykazuje mě na hanbu.

Za trest si musím kleknout, čelem ke zdi, na tvrdou boulovatou rohožku v předsíni.

Slyším, jak v kuchyni uklízí tu spoušť a při tom bez přestání lamentuje.

V dětským pokoji je hrobový ticho. Čekaj, až se bouřka přežene.

Vypínám příjem.

Je mi to moc líto. Já to přece nechtěla rozbít! Já bych to uklidila. Aby maminka nemusela.

Klečím a zavírají se mi oči. Chce se mi spát.

„Drrrn, drn, drn, drrrrn, brrrrrm, brrrrmm…“

Z otevřených dveří dětského pokoje proniknou k mým uším drndavé zvuky klučičí hry.

Asi závoděj s autíčkama.

Otočím se, abych byla účastna hry, alespoň na dálku.

„Brrrrm, brm, brm, břřřř, břřřřřř…,“ honička je dramatická, očekávám špatnej konec.

„Íiiií,“ zakvílí bratrův hlas, asi vybírá hodně ostrou zatáčku.

„Fžííííííííí,“ nezvládl to! Auto vyletělo ze zatáčky, a teď nejspíš pluje vzduchem přes celý pokoj a možná při tom dělá i kotrmelce.

„Džmm! Pchchch!“ zpomalený pád na čumák, auto je na maděru, následuje výbuch.

Zahihňám se.

Matka okamžitě zasahuje. Zlobím!

Stojí nade mnou a důrazně mi vysvětluje pravidla.

Dnes poprvé jsem konečně něco pochopila. Součástí trestu je nevědět, co se mi děje za zády.

Poslušně se otáčím ke zdi.

Proč tolik zlobím? Já přece vůbec nechci zlobit. Já mám maminku moc ráda. Je to nejhodnější a nejkrásnější maminka na světě. Já chci, aby se usmívala, aby byla spokojená, aby mě měla ráda, abysme se všichni měli rádi!

Tak proč teda zlobím?

Zavřu oči.

Zítra se musím makových lidiček zeptat. Oni to určitě budou vědět. Oni vědí úplně všechno.

Třeba mi pomůžou. Třeba můžou udělat, abych nezlobila! Sednu si na paty.

Oni můžou úplně všechno!

Ne, všechno ne, vzpomenu si na dnešní noc.

Sem přijít nemůžou.

Opřu se o stěnu.

„Zvonečkoví lidičkové! Počkejte na mě! Já už jdu.“

JIŘÍ WEINBERGER

(* 1946)

Narozen v Brně. Matematik, autor odborných prací z aplikované matematiky, též básník, textař písní, autor zpěvníků, esejista.

Zdroj medailonu: MKP

Jiří Weinberger v Městské knihovně v Praze.

Krajina snů

V krajině lze nalézt ledacos. Silnice. Rybníky. A další věci. Vesnice. Města. Krajina je plná všeho možného. Samozřejmě, jak kde. Někde je něčeho víc a něco tam není vůbec, a někde naopak. Ale průměr je velice slušný. S krajinou jsme v podstatě spokojeni, výhrad není mnoho. V krajině je pořádek. I když ne dokonalý. Vyskytnou se i nepořádky. Ale jak říkám, pořádky výrazně převažují, neboť jich je dost a dost.

Až na jeden. Jeden z pořádků nám v krajině bohužel takřka úplně schází. Ptáte se: Co je to za pořádek, který nám v krajině takřka úplně schází? Co je to za pořádek, že si nám nějaký pořádek zčista jasna v krajině schází? Já vám to řeknu: abecední pořádek! Důležitá věc. A v krajině nám schází takřka úplně! A zdaleka ne zčista jasna. Řeknu to tvrdě: V naší krajině abecední pořádek nikdy nebyl. A není v ní dodnes.

Když vidím takovou krajinu, kde Aš sousedí s Chebem místo s Banskou Bystricou, kde Mýto je u Poličky místo u Mostu, zatímco Most není na Moravě! Na Moravě, která se zcela amorálně vlévá do Dunaje místo do moře, zkrátka, když vidím takovou krajinu – Babylon! Babylon, který je, mimochodem, za Domažlicemi místo před Cerhonicemi, když tohle všechno vidím, zavřu okno a otevřu rejstřík jízdního řádu. Tomu říkám krajina!

Tábor

Tachov

Tanvald

Tatranská Lomnica!

Malebný okres Ta s rozvinutým průmyslem, zemědělstvím i s dobrými sněhovými podmínkami. Anebo kraj Br:

Brandýs

Bratislava

Brloh

Brhlovce

Brná

Brňany

Brníčko

Brníkov

Brniště

Brno!

Kraj, na jehož svazích dozrává nejen vinná réva, ale i beton smělých mostních konstrukcí, exportovaných do krajů Hr a Kr, na jejichž rozhraní mezi městem Hranice a horou Královou holou, leží Hradec Králové, město rozpolcené, jehož obyvatelé nemají na vybranou. Buďto jsou Hr a mohou cestovat do obcí Hradisko, Hrazany, Hrdějovice, Hrdlořezy, Hrušovany a Hrob, anebo jsou Kr. Kr mohou cestovat zas jen do obcí Kraslice, Králíky, Krchleby, Krnov, Krompach, Krškany a Kružlov.

Je to nádhera! Města a vesnice v abecedním zákrytu. Přehlednost, kázeň, poezie. Neboť krajina rejstříků se krásně rýmuje. A rýmy jsou dokonce na začátku!

Ano, to je má krajina snů, krajina krásných krajů, Krakonošovo království Kraslic a Králíků.

Ó ty má krajino, krajino bez okras, bez hranic krajino! Ó vy mé kraje, ó vy mé kresy! Ó obce, ó sady! Ostrove Ostravo, Ostrove nad Ohří! Ó Ohře, ó hřebíčku, ó zahradnický. Ó vy mé voňavé

Br Hr Kr

Pr Po Pa

Si Sl Ře

Ta To Te

Tr Vy Vo

Za Žo Žu.

Angažovánky

Proč sem tam vznikne angažovaný text, i když se o to autor vůbec nesnaží? Krok sun krok to vypadalo např. takto: Zalíbilo se mi spojení až od Aše až, nic víc v tom původně nebylo. A z nějakého důvodu mi stálo za to psát dál. Zkusit, jak by vypadala věta začínající Až od Aše až… Docela přirozeně se tam připletly příbuzné zvuky: na salaši a straší, které se nabídly v roli rýmů. Zcela za mými zády se k rýmům (povšimněme si, že jakmile se v textu objeví rým, okamžitě si nárokuje podíl na moci) vetřela angažovanost, v tomto případě angažovanost inhibiční. V jiných případech groteskní. A zcela výjimečně zcela vážně míněná.

Až od Aše až po Kocourkov
(písnička)

Až od Aše až po Kocourkov
budu mít všeho až až

Až poznám všechny salaše
od Kocourkova do Aše
a všechny, kterým na salaši
od Kocourkova k Aši straší

Pak jako zrnko v dalamánku
uložím se, než usnu, k spánku.

Do české pneumatiky
(písnička)

Do české pneumatiky
český vzduch!

Do českého vzduchu
české Juchů!

Českým ženám
česká věna!

Českým ptákům
české vakuum!

Jsou chudí duchem mnozí z těch
(písnička)

Jsou chudí duchem mnozí z těch
kdo stále za mamonem pádí
a navíc
svět jim padá druhým uchem ven
a oni stále za mamonem pádí
a navíc
stále na ně číhá den
kdy dospěchají na buben
a nebudou tam rádi

Jsou chudí duchem ve všech švech
kdo stále za mamonem pádí
a navíc
ve všech švech i všech výpočtech
a oni stále za mamonem pádí
a navíc
stále na ně číhá den
kdy dospěchají na buben
a nebudou tam rádi

A bezohledný lakomec
ten co se směje nakonec
si na ně svrchu flusne
a spokojeně usne
rozepnutý nechá poklopec

Co s myšlenkovou zahradou
těch kdo si stěží nahrabou
víc nežli místo v humusu
po ufňukaném funusu
po vyhlídkovém letu nad Prahou

Jsou mnozí duchem chudí z těch
kdo stále za mamonem pádí
a navíc
ven jim padá druhým uchem svět
a oni stále za mamonem
haram pádí
a navíc
stále na ně číhá den
kdy dospěchají na buben
a nebudou tam rádi

Marně se synku, marně ptáš

Marně se synku, marně ptáš
papal-li dnes už pan Papaláš
Neptej se pana Papaláše
co dneska papá a co páše
Sám se teď hlavně napapej
a teprv pak se ptej a ptej

Nevolte královnu krásy!

Nevolte královnu krásy!
Volte Miss Kompromis!
Nevolte královnu krásy,
těch už je jako mšic.

Věnujte pozornost cedulkám,
milujte státní správu!
A při výstupu na vulkán
nevypalujte trávu!

Svědek očitý
(písnička)

Svědek očitý
svědek ušitý
svědek chuťový
leží ve křoví

Čára na dlani
do tmy uhání
svědek ve křoví
už nic nepoví

Svědek očitý
svědek ušitý
svědek ubitý
v křoví ukrytý

Ten už nic nepoví
necítí kopřivu
co by ho pálila
kdyby byl naživu

Ten už nic nepoví
zahrado zelená
byť by mu lotrovi
vrtali kolena

Svědek očitý
svědek ušitý
svědek chuťový

Vletěla mi do kvartýru

Vletěla mi do kvartýru
holubice míru.
Anebo to byl On?
Zeptal jsem se: Jak ti říkaj?

Dron.

Vygoogloval jsem
krásný světa kout
(písnička)

Vygoogloval jsem krásný světa kout
kde nejhlubší je les
po kterém ještě do včerejška
neštěkl ani pes.

A dnes tam stojí hotel jak kráva
s tobogánem až do mraků
ječí tam děti a golfová tráva
je plná divných panáků.

Vygoogloval jsem krásný světa kout
kde nejhlubší je les
po kterém ještě do včerejška
neštěkl ani pes.

Proč na vzdor oklikám
vždycky se doklikám
tam, kam už spěchají davy,
mentálně vzato – do šatlavy?

Z šatlavy hledíme všichni stejným směrem.
V šatlavě žvatláme všichni stejná slova.
Kéž by šlo z heren ten zgooglený terén
v tichosti zase odgooglovat!

Překrásný rybník

Znám nejeden krásný rybník. Ale většinu z nich z paměti na první pokus nevylovím. Padrťské rybníky v bývalém vojenském prostoru se mi ovšem vybaví okamžitě.

Další nádherný rybník jsem poznal letos o prázdninách, ani se mi moc nechce vytroubit na papír, kde to bylo. Ukázal bych vám raději jeho fotografii. Fotoaparát v mobilu se tam předvedl v nejlepším světle, tak jako samotný objekt snímkování. Formát landscape, horizont vody v horní pětině obrázku a velká bílá kupovitá oblaka plují v modravém odrazu oblohy hluboko pod hladinou. Tmavý jehličnatý les tvoří dík zrcadlení dvojitý lem horizontu. Ovšem zákaz koupání. Zrcadlících se hektarů hodně, z lidí nikdo, jen my dva. Přírodní rezervace, tedy kdybychom tabulku, která tam ale nebyla, přeložili do češtiny.

Vojenský prostor tam taky nebyl, přestože to ve větší vzdálenosti od rybníka tak vypadalo; okolní les byl totiž plný palouků a ty palouky byly z dohledu na dohled hustě osazeny budkami mysliveckých posedů. Vyšších než je zvykem u nás. Kdyby jejich rozmístění bylo kvadratičtější, dost nápadně by připomínaly strážní věže koncentračního tábora. Samozřejmě, scházely tam ostnaté ploty a placaté baráky a to vše bylo v překrásné přírodě s přirozenými i umělými rýhami potůčků přivádějícími do rybníka vodu.

Lovní jeleni, zajíci, divočáci a další takoví jsou tam evidentně bez šance. Na podzim přijdou myslivci a udělají pic pic. Lovná zvěř sice tuší, že přijde podzim, ale pic pic už bylo vloni, tak čeho se bát?

Okružní cesta vedla daleko od vody. Byli jsme zklamáni, že rybník porostem neprobleskoval, vždyť kvůli tomu jsme ho obcházeli. Zazdálo se mi, že z jednoho posedu bych vodu i přes ztepilé smrky zahlédnout mohl, a tak jsem na něj, velmi opatrně, po dřevěném žebříku vylezl. Příčky byly hodně zvětralé, kladl jsem tedy nohy těsně k jejich okrajům a dbal jsem na to, abych měl stále aspoň tři končetiny v kontaktu s materiálem.

Na žebříku přibitá tabulka hlásila v cizí řeči zákaz vstupu. Shora z posedu ale nebylo z hladiny rybníka vidět nic; vůkol jen palouky, les a další a další posedy, vyšší než je zvykem u nás.

Toho dne v noci se mi zdál sen. Jako by se ta noc inspirovala šklebícím se odrazem svého dne. Lezl jsem po dřevěném žebříku opřeném o panelák na návštěvu k někomu v předposledním patře. Příčky žebříku byly hodně zvětralé, kladl jsem tedy nohy těsně k jejich okrajům a dbal jsem na to, abych měl stále aspoň tři končetiny v kontaktu s materiálem. Přede mnou lezlo několik dalších osob, ale měly dost velký náskok, takže jsem je skoro neviděl. Žebřík mizel v hranatém rukávu, jenž nejvyšší patra věžáku obepínal.

Dávejte pozor, ozývalo se shora. Ta stará paní leze až do nejvyššího patra a docházejí jí síly. Brzy se pustí a v pádu strhne všechny, kdo lezou pod ní. Zkontroloval jsem si, že stále nejméně tři mé končetiny mají oporu a ještě pevněji jsem stiskl pěsti, jimiž jsem se přidržoval nad hlavou. Já se utrhnout nenechám, já ne! Až baba poletí, zachytím ji a s ní i všechny, které utrhne cestou.

Proč tenhle věžák nemá schodiště? Proč se do něj leze po žebříku? Zeptal jsem se svého snu. A sen mi odpověděl: ta ženská, které docházejí síly, je v prodlení s platbou za užívání schodiště. Proto bylo schodiště (a všechny výtahy) až do odvolání uzavřeno.

EMILIE „MILUŠKA“ ZÍTKOVÁ

(* 1973)

Básnířka, malířka a fotografka. Vystřídala spousty občanských zaměstnání, žila si po svém v různých koutech České republiky. Tvoří. Neustále se učí malovat, psát, fotografovat… Žít.

Poznejte více na:

http://www.muzydetem.cz/_extra/katalog-aukce-2015/

http://www.divokevino.cz/7314/zitkova.php

Zdroj medailonu: autorka

Blues

Blues do dna
vypitého kafe
Logru pachuti
mezi zuby
Na patře…
Pročetl jsi skrze líce
moje ruby
Duše to nezapře…
z té nudy…

Jsi hrubý

Nezapřu sebe
ti více…

Hodim tři žloutky do sklenice
Uzavřu všechny okenice
Skrz mříže bez kříže
Tělo své posílím…
Jen pro stav beztíže
Protože nevím, že…

Není kam pláchnout.
Musím to

… Spláchnout…

O pokoře

Nasertivní…
Čtvrtá ze tří závojnatek…
Nerozpoznám lumpy.
Akvárko mám v pronájmu tu…
V koutku jedné pumpy.
Proudy občas tvoří zmatek energie z lidí.
Jinak pluji v nezájmu si jak oči mé vidí.
Na svět mrkám nejsem sama ze tří čtvrtá rybka
Nemá smysl řešit bídu kde se stala chybka.
Už fakt nevím čí jsem byla, kdo je otec, matka.
Nakrmí mne ruce shora nehrozí mi jatka…

Kabaret svět

Máš tolik tváří
Duše má…
Řekni co váží
Smutek, já…
Život namaluji
a na všech stážích, nádražích a zastávkách,
jeho štreky.
…
Smutek.
Jak sjetej herec,
co dostal novej kabát,
zahodil padák
a z naší střechy…,
pod vlivem ouplňku sletěl.
… Smutek.
Dušičková mlha, svrab a neštovice…
A jeho stín.
Před Pravdou utek,
z náruče Večernice,
nevěrnice…,
do hloubky září.
Máš tolik tváří, tolik poloh
Kolik si lze představit.
Duše má…
Je na čase ten divadelní moloch…
Zastavit.
To se dá.
… Zhasněte světla.
Černé stíny oční…
Pálí.
Tekou,
přes letokruhy vrásek…,
slanou řekou, mizejících krásek.
Odchází režisér
tohoto kabaretu …
… Jeho krokům promarněných roků,
naslouchá tvá duše,
Herečka…
A smutek stařec, herec…
Zamáčkne poslední cigaretu…
Pod těžkou oponou ze sametu…
S nápisem
KABARET SVĚT

Pocta K. K.

Prší a venku se setmělo,
nejvíce jeřabinám v úvoze…
Pod deštníkem z karavany mraků
chladno je na klaunské nosy.
Srdce se zachvělo…
Pro chmýří na bodláku
v krajinu vcházím…
A chytám je
než je déšť zkosí,
a než je zadupe do hnědé prsti.
Pak,
prosbu posílám…
Za zmrzlináře.
Pro prázdné hrsti.
Od křížků bez piet.
Zmrzlých babích let…
… Léto prý skončí dřív,
než převléknou jiřičky fráčky.
Choulí se k sobě uboze
v notovém sešitu,
co jsi dal omylem
pod čerstvé nakládačky.
Na víko pračky
duševního špinavého prádla.
Pod stetson děravý.
Prý máme zavírat vrátka…
… Bratříčku.

Lednová…

Venku je bláto, co bys chtěl…,
černé jsou tlapky bez křídel.
Ztrácíš se v černi nočních dní.
Lednový den je poslední.
Patlá a špiní klapkám boty.
Nezazní bíle z toulavé noty…
Písnička hravá nevšední…
Jarní je, zdá se…
Pouhé zdání.
Zima si vládne, sem tam v tání sněženky
mrazem leští v smích…
Studený a krutý…
Bílé je ráno v sliby nutí
V copáncích ledu silné pruty…
Ledové pruty zimních dní.

Pro Mži

Vyznání k řece

Okouzlila jsi mne
…, už to tak zůstane…
V mém snění…
A pouze tento cit…
Najdeš na dně mých básniček…
Pouze tento cit,
nesplněného očekávání…
Zůstane na tvém dně
V Pandořině skříňce vzpomínek…
Až přejedu most a kolem teploměru, za zámkem,
popsané lavečky si vyfotím,
dlouhou rovinku Let, na kulaťáku doprava
okolo Ježíše,
žlutého… (Pane Bohušku Hrabalů, slitina, ne plech.)
Přes Rovinu, jež mi připomene…
Jednat na rovinu, …
pak sešup dolů do Třebáně…
Kolikrát jsem ty serpentiny fotila? Tam na začátku…,
pustím řídítka, letím…
Proletím krásnou zatáčkou tvého bytí,
fotím.
V lodičkách rybáře a kočky toulavé
a pavučiny na mostě pantoňáku…
Kouzelnou kapličku třebáňskou…
Zase přeháním… Promiň –
Já se vrátím…
A pak si sednu do loďky u mlýna
a vyfotím zátiší s lavečkou, a nebo jej namaluji…
A půjdu podél trati až na Karltýn…
… To je další typ lásky…
Na celou knížku…
Pomodlím se tu u křížku…
a letím pryč….
A už nebudu plakat
Když tolik milovat flek na Zemi,
je
možné…

Jednoduchá mysl

Spánkový deficit.
Do večera dlouhý čas
ospalky se derou z řas…
Jako zmrzlý sníh.
A s nimi smutný cit a splín.
Na milion vloček
zalepených oček
už mne přešel smích.
Smích toulavých koček
courajících po nocích
hledajících rým.
A smysl…

Obrtlí

Dvě propletené popletené, kliky?
Ne to jsou „obrtlíci“
Uvnitř se rdící, dívaje se helemese, jak se stydí
a přitom na dno duše jeden druhému vidí…
Ona je nahatá, on nahatý…

Já a ty…
A tak k němému úžasu,
myslíce na trest, na basu…
Sedí tu tiše, ona mu píše
a on, tedy Ty…
…, mozek má vymytý
(Sedí tu)

a usmívá se… v plné kráse, lehkosti bytí…
          Víc nechci míti.
A přes to v té hravé fantazii, ty dva co tu seděli
          stojí…
V líbání se hlav spojí… a v mžiku
Klika tu je co má kliku,
na klíně, jemně se pohne přelíně,
pohladí šíji a v úhlu zlomení, dochází k spojení…:)))
          Dvou bílých obrtlíků

Nic

Ani láska, ani nenávist
… ani hořkost, ani nostalgie,
ani co by se za nehet vešlo něhy,
ani vzpomínky zbytek,
krapet pro potěchu
ani naděje
co mne hnala ty poslední roky
prázdného čekání,
až se mi vrátíš.
Nic už zde není Tuláku.
Jen bolest.
Čas zklamal.
Ten poslední, co měl mi zahojit ránu mezi prsy
… Je otevřená, nehnisá, jen bolí.
Jak čert.
Nic nepomohl čas.
Je to tak dávno.
Štětce zasychají
lehce se už nebarví
má plátna
…, jen ruce v klíně, do sebe zaťaté,
Vyhrál jsi
Už nikdy s nikým
bez lásky,
Ani vztek, ani zlost, ani snaha o radost… NIC.

Marnosti života

perličko na dně
zachycena
zpomaleně
v paprscích let
a světla.
Není u konce má cesta
Jen stojím na rozcestí
u božího umučení
Pro tu touhu
pro ten let…
to dobré bráti
špatné není… čas…
nezahojí, však
v krásné změní,
a zatímco den kulminuje
svoboda volby
V tichu a světle
Vysublimuje.

Nejvyšší hraje hru

Ráno vyhrává bílá…
Černá pachuť
z mého snu
v bílku citu
rozpustí se.
Škrtnu mu,
co nehodí se…
V piškvorkách utěrky kárované.

Ráno uplynulo v rychlých tazích
Poledne pasíruje
skrz cedník šachovnice
bešamel nálad.
Blíží se polednice.
Nesmlouvavá.
Spalo by se.

Černou ti myšlenky
barví strach.
A TY?
Co jsi? Jen ve větru prach…

„ŠACH“!
Na kolena.
Co loutka z ebenu
bezmocně běžíš
A…
Ležíš…
„MAT“!
Pro změnu.
TAK
… A JE PO VŠEM.
V černobílém ringu
kovovým zvukem
Do další hry, prý –
sejdeme se…
Heleme se, třeseme se
No tak dobrá, příště…
na bowlingu…

Svaté místo

Místo mé,
narození i vraždy,
v krajině snové…
Kapičce smolné
jantarové.
Krajině srdeční
na šňůře pupeční,
Berounčině…
Jež si dál plyne…
S Bohem
A navždy.

Ještě ne

Prorůstám se zemí,
podlahou v mramoru
kořeny hluboko ukotvena.
Zvedám se nahoru
v modlitbě schoulena
Malá žena…

Kříž se mi vpaluje do očí,
zády jsem k oltáři, jen…

Kříž z brány nebeské
hlas ten má vábivý
Jdu, pomalu, v naději…,
váhavě…
Dovnitř
a rychlostí zvuku zas –
… VEN!

Duhové spektrum
všech barev záře
zcela mne obklopí

… uprostřed soukolí – kalendáře…

Nahá a v páře
prolétnu skrz kruhy let.
Vlnami mramoru,
propadám nahoru
zpět.

Utichly varhany,
rytmus již neslyším,
v srdečním soukolí,
váhavý hlas.
Snese se pírko
z křídel andělských
na další šedivý vlas.

Ještě jednou, holka
vstaň! …
Znovu…
a
ZAS…

Rozpravy s Gerberou

Má mě rád
nemá mě rád…
víc se nedozvím,
neb gerbera
je vytuněná kopretina…

A mě se nechce rvát.
Ty sladce do červena lístky

„PODÍVEJ!
Tady jsem,
já a žádná jiná!!!“

Proč musí tak řvát?

Tolik, tolik potichu?
Dává se v plen.

Raději nevědět,
do očí nehledět,
jen na tu kytku.

Přežít tu bitku
v sobě…
octneš se v hrobě
Po té ráně holí.
Naivní
věčné robě…

Pro její krásu
pro lásku boží.
Neutrhneš.

Nezjistíš nic.
Když víš,

jak to bolí…
Když nemá tě rád.

„Hups!“

Nechci se hádat
jen jsem otrávená
dejte mi naději
neb nevím co znamená
tenhle stav.
Zkuste definovat
nudu.
A já mezitím
z porostlého vínem,
dubového sudu,
spolu s vílou duhovou
skákat budu…