Autostop.cz

Proč nakonec stopaře vzal?

Mohl mu přeci popravdě říct, že jeho směrem nejede.

Že blízkou odbočku do K. mine a pojede po hlavní silnici rovně dál.

Jenže pohled na hezounka s delšími vlasy Vladimíra naplnil náhlou tvůrčí náladou. Vzpomněl si na tvář Natálie.

I ona vynikala lacinou krásou.

Jako tenhle vymydlený stopař s lennonkami.

No není to legrační?

Copak dneska stopují už jen samí krásní lidé? napadlo ho, zatímco stopař s mohutným batohem trčel ve dveřích jeho Patrolu a čekal na odpověď.

Jedete prosím do K.? Ne. Nejede.

Ale kluka vezme.

Protože mu v hlavě právě díky stopaři vyskočil nový šuplík

(etuda: urostlý stopující student a neukojená Ervinova manželka).

Bingo – to je ono! Hned večer to při psaní použije! Zápletka 63. dílu. Jasně! Práce na víkend je vyřešena!

„No, nejedu, ale… nastupte… tedy,“ pobídl mladíka pod dojmem z vytrysklé inspirace. „Já vás tam hodim. Zajížďka přes K. mě zas tak nezdrží. Pár kiláků sem nebo tam… konečně, je hezky…“

Stopař vydechl.

„Tak to je skvělý…“ roztáhl tvář do šťastného úsměvu:

„… děkuju moc!“

Vladimír jen blahosklonně kývl hlavou.

Sledoval stopaře, jak se uvelebuje na sedadle, urovnává si batoh mezi koleny. Jasně! To je správnej motívek. Jednoduchej a vděčnej. Divácky atraktivní! Ervinova manželka je mrcha, story se dá pěkně rozehrát. Díky, chlapče!

Počkal, až si kluk zapne bezpečnostní pás a zařadil rychlost.

Těch pár kilometrů navíc, tss! Za takovej nápad je to koneckonců zadarmo!

Nissan Patrol s dvoučlennou posádkou se rozjel. Po několika stech metrech zahnul z hlavní silnice.

A vjel na okresku vedoucí do K.

Srna u mostku před Hartmanicemi se v klidu pásla.

PÁTEK 3. SRPNA – 12:05
Autostop na jih

Modrý den

Obloha vymetená jak z reklamního prospektu, srpnové slunce právě v nadhlavníku a Jižní spojka nečekaně hladce průjezdná. Co víc si přát? Tomáš si spokojeně poklepává na věnec volantu audiny, jejíž automat precizně drží rychlost i otáčky, čas by mohl být dnes vynikající! A pak…

… Marcela…

… ó jé, sladká odměna!

Každým ujetým kilometrem bližší a bližší.

Semafor před sjezdem na strakonickou výpadovku. Červená. Vedle Tomášova vozu zastavuje naleštěný golf. Řídí ho štíhlá opálená brunetka.

Je jí kolem dvaceti, a když se na ni Tomáš mimoděk přes rameno usměje (je přeci tak krásnej den!), vrací mu jeho pozornost nepokrytě flirtovním mrknutím. Ale to už je oranžová, zelená. Golf mizí na mostě a Tomáš s pocitem lehkosti sjíždí v zákrutách dolů k řece.

Je pátek, začátek srpna.

Stovky kilometrů odsud Marcela volá manželovi, že dnes odpoledne přijde později.

Je pátek, čas hraje do karet.

Konec týdne a všeobjímající radostná nálada.

Tak radostná, že když Tomáš zpozoruje u krajnice toho stopujícího kluka v khaki triku a s velikým batohem, začíná brzdit. Jakoby dobrý skutek měl stvrdit celý dnešní sváteční den, který se tak dobře rozbíhá. Tomáš brzdí. Ve zpětném zrcadle sleduje stopaře dobíhajícího k jeho vozu a ještě jednou si vzpomene na tu černovlasou potvůrku z nablýskaného golfu. Škoda, že u silnice nestojí právě ona! napadne ho.

Ale to se už dívčin obraz ztrácí kdesi daleko a místo něj se objevuje ve dveřích spolujezdce rozčepýřená hlava udýchaného mladíka s brejličkami.

„Dobrý den, děkuji. Nejedete náhodou na Písek?“

A když Tomáš přikyvuje, že náhodou na Písek jede, oči stopaře se rozzáří a Tomáš získává na další hodinu nového spolucestujícího. Batoh na zadní sedadlo (mladík zřetelně zaváhá, zda jej může opravdu položit na kožená sedadla, ale Tomáš mlčky svoluje), vyhozená směrovka a sto kilometrů na tachometru elegantně dosažených za patnáct vteřin.

Dnešní den bude skutečně krásný!

Filip

Stopař se jmenuje Filip. Po prázdninách ho čeká závěrečný ročník přírodovědecké fakulty v Olomouci – obor management tvorby krajiny. Letos v únoru mu bylo 24, hraje slušně lacross (skvěle vypracovaná postava), mezi kamarády je oblíbený a v Praze strávil víkend u své dívky Irenky. Chodí s ní pátý měsíc a nedávno si v duchu přiznal, že ji opravdu miluje.

Irenka o své lásce k Filipovi nepochybuje již od začátku vztahu. Dnes ráno mu po krátkém milování vtiskla do ruky dárek – malou píšťalku na koženkové šňůrce. Filip ji teď má pověšenou na krku. Věří, že mu přinese štěstí.

Bude ho v příštích dnech potřebovat.

Míří na Šumavu a cítí, že následující víkend nebude nijak lehký. Možná bude dokonce dobrodružný! Už zítra ráno má začít v rezervaci Smrčina na samé hranici s Rakouskem mimořádná těžba kůrovcem napadených smrků. A zítra za úsvitu také začíná v rezervaci Smrčina blokáda pralesa organizovaná ekologickými aktivisty. Blokáda zabraňující kácení stromů v této unikátní přírodní lokalitě.

Ekologové svolaní maily, esemeskami, skypy a ICQ se během dnešního odpoledne a večera sjíždějí k rezervaci ze všech stran. A i když Filip sám sebe mezi radikální ekology rozhodně nepočítá, na Smrčině chce být také.

Pokládá to za svou povinnost.

Účast na blokádě pralesa je pro něj důkazním glejtem čistého svědomí studenta managementu tvorby krajiny. Budoucího úředníka nového typu. Manažera, který dbá na psané i přirozené zákony, ale který se dokáže postavit zlovůli průmyslové lobby, hledící jen na zisk.

Filip věří, že v následujících dnech obstojí se ctí.

Pravidla

Jsou na cestě téměř půl hodiny. Minuli chuchelské závodiště, Mníšek pod Brdy a blíží se k Mirovicím. Nebe nad hlavou stále azurové a zdá se, že minimálně do večera počasí vydrží.

Nová audina svižně ukrajuje kilometry a řidič Tomáš vypočítává svému stopaři technické parametry vozidla. Maximální rychlost, kterou z auta zatím vymáčkl, je 230 km (víc tomu na krk nešlapu, je to přeci jenom v záběhu). Automatická převodovka – lahůdka, kdo to zkusil, k manuálu se už prostě vrátit nemůže. Motor – třílitr; spotřeba kupodivu docela slušná. Zcela nehlučná klimatizace, v tomto počasí k nezaplacení! Navíc byla klimatizace při koupi vozidla na leasing v akci zdarma, upozorňuje ležérně Tomáš a doufá, že to vyznělo, jak chtěl. Totiž, že si pořídil sice bouráka, ale ne bez rozmyslu. Že není jen tak nějakej snob, ale že dokáže každou korunu investovat účelně.

Filip poslouchá, přikyvuje. Sem tam položí nepodstatnou otázku, po které následuje další a podrobnější řidičovo vyprávění. Vnitřkem vozidla létají čísla, koňské síly, otáčkoměry, značky olejů… Řidič mluví stále vášnivěji; jeho spolujezdec naslouchá. Neboť tak to má být. Filip přikyvuje, ptá se, vnímá. Hraje hru, která ctí pravidla autostopu. Zájmem o vůz splácí řidiči jízdné za svezení. Kilometry plynou a ve voze vládne pokojná společenská nálada.

Palubní budík ukazuje 12:32.

Tomáše v tu chvíli napadá, že pokračovat tímhle tempem, byl by na místě až příliš brzo. A to vlastně není třeba.

„Dáme pauzičku, nespěcháte?“ ukazuje na blížící se benzínku před koncem dálnice. Jeho spolujezdec není proti.

„Rád,“ říká Filip a i on se podívá na palubní budík.

Času dost.

Zrcadlo

Na parkovišti u stolků nikdo není. Slunečník vrhá příjemný stín a Tomáš ze svého místa dobře vidí na svůj odstavený vůz. Káva z automatu lahodně voní. U pultu koupil pití i stopařovi.

Vybral si točené pivo.

Tomášovi svou volbou udělal z nějakého důvodu radost.

Čekal, že bude chtít čaj. Nebo nějaký jiný nesmysl, který by ladil k jeho khaki triku a intelektuálním brejličkám. Ale pivo? Tak to mě překvapil. Řidič Tomáš se tak nečekaně skrz umělohmotný pivní kelímek dívá na stopaře jako na sobě rovného. Vzpomněl si totiž, jak před lety studoval lesnickou školu v Brně.

I tam nosili všichni podobně zelený hadry, ale čaj nepil nikdo. Tam se uznával jen chmel. Ach, to byly časy! povzdechne si v duchu Tomáš. Ačkoliv v oboru po studiích nezůstal a dnes vlastní velkou obchodní firmu, na tu dobu si vždycky rád vzpomene. Skvělá léta! Míchá plastikovou tyčinkou kávu a dívá se na Filipa.

Vidí v něm sebe sama před vzdálenými roky.

„Co vlastně děláš. Studuješ?“ ptá se ho pod dojmem vzpomínky a jaksi automaticky začíná stopařovi tykat. Svou familiárnost si uvědomuje; a připadá mu přiměřeně spiklenecká. Možná by mu ani nevadilo, kdyby stopař tykání vrátil. Je to ale směšná myšlenka; a Tomáš to ví. Značková košile, věkový rozdíl a především to lesknoucí se audi tvoří mezi nimi nepřekonatelnou hradbu. Ale přesto všechno má Tomáš chuť nějak stopaři naznačit, že získal jeho sympatie.

Filip říká název školy, kde za rok dělá státnice.

„Tak přírodověda v Olomouci?“ diví se spokojeně řidič.

Jistě, vždyť si to myslel, že ten stopař s ním bude mít něco společného! Lesnictví nebo přírodověda; to je skoro na jedno brdo. Udělal jsem dobře, že jsem mu zastavil, napadá Tomáše. Usrkává chladnoucí kafe a říká, že on vystudoval lesní inženýrství. A dnes obchoduje se dřevem.

„Což jakoby s lesem souvisí, ale jsou to hlavně papíry, čísla a kalkulačka. Odvézt sortiment z místa A, kde je levnej, do místa B, kde je po něm poptávka. S voňavou lesní prací to nemá už skoro nic společnýho,“ dělá rukou smířlivé gesto.

Představa

Kdyby v tuto chvíli řidič viděl do Filipových myšlenek, zřejmě by se podivil. Zatímco Tomáš očekává, že přiznáním své profese naladí i stopaře na stejnou notu, ten se jen v duchu otřásl. Uff! Jak je mladík v tu chvíli rád, že ještě neřekl nic o Smrčině. To bych si naběhl! šklebí se. Říct obchodníkovi se dřevem, že jedu na blokádu pralesa proti těžbě! Třeba dokonce právě tenhle chlápek bude zejtra stát proti mně a budeme na sebe křičet svoje argumenty.

Ta úvaha Filipa na okamžik pohlcuje.

Jakoby se viděl!

Kamery televizních štábů do nich perou svá světla (a že to bude mediální šrumec!), on přivázaný řetězem k mohutnému pralesnímu velikánu, vedle dělník s motorovou pilou. A mezi nimi tenhle byznysmen! Rudý vzteky. Řve svoje fráze o ekologických gangsterech. Jaký obrázek!

Filip dopíjí pivo a přemýšlí.

Blbost.

Prohlíží si nenápadně šoféra.

Tenhle seladon se na žádnou lesní cestu u Smrčiny nikdy nevypraví. Jako – osobně. Ale to nic neznamená. Právě tyhle typy tahají za nitky! Někde ze závětří a z klídku kanceláře. Škoda. Zrovna s ním nebo s jemu podobnými bych zítra chtěl stát face to face!

Změna plánu

„Tak, dopito. Můžem vyrazit,“ přerušuje Tomáš mladíkovy myšlenky a odhazuje prázdný plastový šálek od kávy do odpadkového koše.

„Za půl hodinky jsme v Písku. Kam potom, mladý muži?“

„Pokračuju dál na Šumavu.“

„Prima. To tě ještě kus cesty můžu hodit. Jedu až k Vimperku,“ navrhuje Tomáš. Myšlenky mu přitom sklouznou na Marcelu.

Na její stále skvělé tělo a na peřiny, do kterých se dá zabořit jako do kopice sněhu. Ještě hodinka. Už jen – hodinka!

Také Filip přemýšlí o nečekané nabídce.

Trasa přes Vimperk by možná nebyla od věci. Staví se u staršího bratra v nedaleké Kvildě. Neviděli se od loňského podzimu. Mohl by si u něj aspoň domluvit silvestrovský pobyt s Irenkou. A stejně, slunce zapadá až kolem deváté, stopem se ke Smrčině jistě stačí pohodlně dostat i navečer.

„To byste byl hodnej,“ souhlasí s návrhem.

Patníky

Kdo ví, kde se to v Tomášovi vzalo. Snad je to tím vydařeným odpolednem, snad stopařovým pivem. Nebo čirou radostí z cesty na jih, kterou vykonal už tolikrát, ale dnes poprvé v tomto novém voze, který Marcela ještě neviděla. Tomáš má zkrátka chuť povídat si o životě.

A o ženách.

Protože obojí má velmi rád.

„Jaký máte na přírodovědě vlastně holky? Tam byly vždycky docela dobrý, co?“ ptá se stopaře. Filip říká, že hezké jsou stále. „Ale bohužel ne u nás v kruhu. Tam se moc nevyvedly,“ přiznává.

Řidič se pochechtává.

„Buď rád. Mně se vždycky vyplatilo držet se hesla, že co je v domě, není pro mě. A když máte v kruhu jen škaredý baby, tak člověk aspoň není v pokušení.“

Protože stopař dál už nic neříká, Tomáš pokračuje. Povídá o svých spolužačkách a o studentských láskách. Dívá se přitom na ubíhající čáry postranic a připomíná mu to jeho ubíhající léta. Co patník, to jedna dívka.

Co dvojité čáry, to vážný vztah.

Co odbočka na vedlejší silnici, to možnost, kterou nevyužil. Jakoby se před čelním sklem jeho vozu naráz zjevily všechny ty tváře a příhody, které zůstávají zasunuté kdesi v hlubinách paměti a jen čas od času se vynořují a ožijí. Obrázky, které byly kdysi přítomností. Dívčí oči, ztemnělá okna kolejních pokojíků. Tomáš hovoří a už hodnou chvíli se zdá, že mluví spíše sám k sobě než ke stopaři. Mluví a vzpomíná, a čím více vzpomíná, tím zřetelněji z toho všeho vystupuje jediná tvář.

Marcela.

Její obličej, vlasy a tělo. Heboučké a voňavé jak jarní vítr. Jeho! Vidí ho před sebou jako tenkrát, když to bylo poprvé. A také na lovecké chatě v Karpatech, kde byli na fakultní brigádě.

I ve sprchách na třetím patře na studentské koleji. Ve svitu lampičky nad rozevřenými skripty. O mnoho let později na lesní louce pod Libínem. A konečně v objetí těch prachových peřin, v kterých se ztrácí jako rozinka hozená do bílé čokolády. „Marcela, ta je pravou esencí mého života,“ říká najednou nahlas Tomáš a vydává u toho konstatování tichý vzdech.

Klíč lásky

Ano, Marcela. Už jen z vyslovení jejího jména před někým cizím se ho zmocňuje nostalgie.

„Chodil jsem s ní ve druháku na vejšce. Láska podivná, ale pohledem zpět – zásadní. Taková ta, o který si nejdřív myslíš, že není na život a na smrt, ale když skončí, máš dojem, žes o ní měl víc bojovat. To znáš, ne? Takovej pozdní svíravej pocit u srdce…“

Filip krčí rameny.

Moc řidiče neposlouchá. Na chvilku utekl ve svých myšlenkách ke Smrčině a k blížícím se státnicím. Ale šoférova řečnická otázka ho vrací do útrob rychle jedoucí audiny.

„Nejhezčí holka na jižní Moravě to byla. Blond’atá, usměvavá a měla šmrnc. Kurňa – a jakej! Sexuální archetyp! Jenže já měl tenkrát pocit, že potřebuju ještě něco navíc,“ říká Tomáš.

„Ne jen tu postel, víš?“

„Ale postel je důležitá,“ namítá v tu chvíli Filip. „Hodně důležitá,“ dodává a sám sebe svou poznámkou překvapuje. Jakoby vylítla z jeho úst sama.

Řidiče spolujezdcova připomínka těší. Pokládá ji za příslib znalecké diskuse. Hledí stále vpřed, pevně svírá volant a pokyvuje souhlasně hlavou.

„Správně! Postelové umění je dokonce klíčem k lásce, to máš pravdu,“ nahazuje Filipovi na další filozofický return.

Ale stopař už nahrávku nevnímá.

Má nečekaný problém.

Irenka

Filipa začíná mrzet jeho vlastní reakce. A čím víc o ní přemýšlí, tím ho mrzí naléhavěji.

„…postel… hodně důležitá…“

Ví totiž, z jakého důvodu ta věta vyklouzla.

Že ji neřekl jen tak.

A vede ho to k vážné úvaze.

Poznámka o důležitosti postele zazněla jako vzdálená reakce na Irenku. Protože jeho dívka, ačkoliv je jinak tak skvělá, postelové umění ovládá jen průměrně. A on, Filip, tyhle věci díky předešlým vztahům dokáže posoudit.

Neví, zda bohužel nebo bohudík, ale je to tak.

Dnes ráno po rychlém a trochu úporném milování chvilku přemýšlel, zdali nemůže někdy v budoucnu přijít čas, kdy mu Irenka přestane jako žena vyhovovat? Právě tato otázka ho zneklidnila dnes při snídani a napadla ho vůbec poprvé.

Byla jako jiskra zápalky ve tmě milenecké slepoty. Představa ho sice hned zamrzela, protože Irenku doopravdy miluje, ale už nešla zcela odehnat.

A když nyní, v autě cizího řidiče, vyskočila z jeho úst spontánně celá věta, musí si možná připustit, že pochybnost o jeho vztahu k Irence přeci jen v jeho nitru zapustila kořeny. Filip sedí v pohodlném sedadle drahé limuzíny a cítí se jako na trnitým křesle.

Otázka

Tomáš ještě chvíli čeká na Filipovu odpověď. Když nic nepřichází, pokračuje ve svém filozofujícím tónu sám. „Tak. Jenže tenkrát ve druháku jsem si myslel, že to jde – skloubit postel i lidské kvality. Chtěl jsem najít klíče i s klíčníkem. Che, naivka! Opustil jsem Marcelu a hledal dál. Nějakej ideál! Kterej by byl obstál ve zkouškách milování, ale s kterým bych si dokázal představit i večery nad vínem a zajímavej život. Hledal jsem, šukal, nacházel a rozcházel se.“

Audina právě míjí odbočku na Písek. Ani Filip, ani Tomáš tuto skutečnost nekomentují. Oba jsou plně zaujati svými úvahami. Řidič shrnuje poslední léta studií i vstup do dospělosti jako čas postupného prozření a přijetí kompromisů. „Mám teď ženu a tři malé dcerky,“ dokončuje dlouhý monolog. „Žena je fajn. Normální, příjemná paní. A je s ní docela legrace. Vím už, že ideál neexistuje a moje manželka je to nejlepší, co si můžu přát,“ konstatuje Tomáš. A pak si vzdychne.

„Jenže co – sakra – dělat, když se ti po letech ozve taková ženská jako Marcela?“

:-)

Ten mail působil jako zjevení. Jednoho rána před rokem otevřel Tomáš svůj počítač a v poště ho čekala krátká zpráva. Odesílatel: Marcela Koutecká.

Text krátký, stručný. A přesto se mu rozechvěly všechny struny v těle. Jeho dávná dívka Marcela, kterou si pak vzal spolužák z vedlejšího studijního kruhu Koutecký, se ptá, zda není náhodou tím Tomášem, s nímž studovala před deseti lety v Brně?

Že prý shodou okolností našla jeho adresu na internetu, a pokud se jedná jen o shodu jmen, že se omlouvá.

Tomáš tenkrát seděl u pracovního stolu, hleděl překvapeně na monitor a prsty mu nervózně poklepávaly na tlačítka klávesnice. Díval se na těch pár řádek a byl najednou o deset let mladší. Marcela Koutecká.

To jméno vonělo a hladilo.

Objevilo se bez varování, ale o to více zapůsobilo.

Ale, co odepsat?

Jak?

Kdyby v té chvíli mohl přenést na obrazovku vše, co cítil!

Byl by to ten nejvroucnější mail, který kdy z jeho adresy odešel. Rozbíhal prsty po klávesnici, dával dohromady věty, které vzápětí mazal. Marcela Koutecká!

Moje Marcela!

Neviděl ji deset let a chtěl do mailu napsat – ano, jsem to já!

Já, kterému se teď rozčilením potí ruce, když mám dát dohromady nějakou smysluplnou větu. Já, šťastně ženatý, s dětmi a s dobrou prací, který si nemá na co stěžovat, ale který by tě přesto chtěl vidět a to hned teď! Zítra je pozdě, Marcelo!

Ano.

Na Tomáše přišla po letech nečekaná touha a on nevěděl, jak odpovědět, aby to z mailu nebylo poznat, a přitom aby adresátka vše pochopila.

Nakonec se rozhodl odeslat podobně stručný mail, jako byl ten Marcelin.

Moc tě zdravím, to je skvělý, že sis na mě vzpomněla. A jak se vlastně máš a co děláš? Nějak v tomto duchu.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Na úvod smajlík:

:-) AHOJ, NO TO JSEM RÁDA, ŽE JSEM TĚ NAŠLA! BYDLÍME TEĎ NEDALEKO VIMPERKA NA ŠUMAVĚ. MILAN TADY MÁ PRÁCI NA POLESÍ, JÁ DĚLÁM VEDOUCÍ TŘEM MALÝM PRODEJNÁM V OKOLÍ KVILDY. ZNÁŠ TO, MÍSTNÍ OBCHŮDKY SE VŠIM MOŽNÝM.

ALE ASPOŇ NEMUSÍM SEDĚT POŘÁD NA JEDNOM MÍSTĚ.

JEZDÍM MEZI PRODEJNAMI A JSEM V POHYBU.

Tomášova odpověď:

To je prima, já do Vimperka docela často jezdím. Což takhle někdy zajít na kafe? Dáme řeč – po letech, ne? Tomáš

Za deset minut cinkla zpráva:

VE VIMPERKU RADĚJ NE, TO VÍŠ – DRBY. V ÚTERÝ ŠESTÉHO VE 13 V PRACHATICÍCH – ŠLO BY? U BRÁNY PŘED NÁMĚSTÍM JE DOCELA DOBRÁ KAVÁRNA.

Tomáš do jižních Čech téměř nikdy nejezdil. Ale rodina byla první prázdninový víkend u manželčiných rodičů a on zůstával ve městě, aby v práci mohl uzavřít právě skončený kvartál. Jeden den si mohl bez potíží a hlavně – bez vysvětlování komukoliv – vyšetřit jen a jen pro sebe.

Libín

„Prostě jsem si s ní dal rande. A věděl jsem, do čeho jdu,“ přimhuřuje Tomáš oči.

„Vyspal jsem se s ní hned ten první den. Nejdřív to symbolický kafe a řečičky kolem, ale pak už nemělo cenu zdržovat.

Marcela pořád krásná. A furt stejně nekomplikovaná. Tak na co si hrát? Jedním autem jakoby na výlet k libínský rozhledně a na první louce v lese zapadnout do mechu.“

Tomáš odtrhává oči od silnice, kterou stejně sleduje jen jaksi mimochodem.

Obrací se k Filipovi.

Cítí, jak mu na krku pulsují tepny.

„Byl to výbuch, normálně. Chápeš? Prásk! Jako dva nadržení buldoci. Těch deset let bylo v jediný vteřince fuč a my museli ze sebe dostat všechno, co se v nás kumulovalo! Prásk!“

Filip nic. Jen se přiměřeně usmívá a neví, co odpovědět.

V hloubi paměti pátrá, jestli si vzpomene, jak to na Libíně vypadá? Kdysi tam totiž byl i on.

Cestu si nyní vybavuje už jen matně, jako ostatně většinu výletů s rodiči. Přesto, nebo právě proto, se snaží rozpomenout na alespoň nějakou podrobnost z té dávné doby. Moc to nejde. Upomíná si konečně na mez na kraji lesa, kde bojoval šiškami spolu s bratrem proti otci. A pak ještě na tu rozhlednu nahoře na kopci. Byl z ní hezký výhled na Prachatice.

„Deset let je opravdu znát,“ říká nakonec neutrálně. Sám neví, jestli tím myslí dobu, co přibližně uplynula od jejich rodinného výletu, nebo navazuje na řidičovu poznámku o erotickém půstu.

Tomáš ho stejně neposlouchá. Je příliš zaujat vlastní vzpomínkou. Už dávno svou pozornost vrátil zpět k vozovce, ale před očima mu stále běží ten popisovaný výjev z loňského léta. „Phe! Škoda, že tam vokolo nešli nějaký tůristi. Mohli by kolem nás udělat kroužek a vůbec bysme o nich nevěděli. Takový to bylo!“

Chvíli oba mlčí. Řidič i stopař.

Pak se Filip ptá: „Takže teď zase jedete – za Marcelou?“

Šofér přikyvuje.

„Jo. Ale do lesa už nechodíme. To bylo jenom tenkrát. Teď máme vybranou jednu chalupu nad Vimperkem. Není na moc hezkým místě, ale aspoň je tam vždycky volno. Stačí, když majiteli pošlu esemesku, a on mi nechá pod rohožkou klíče. Tam se s Marcelou na dvě hodinky zašijeme, a když vracím klíč pod rohožku, přidám i pětikilo. Funguje to spolehlivě.“

Po levé ruce se na kraji lesa objevují kulisy starého židovského hřbitova. Blíží se ke Čkyni. Tomáš teď musí přibrzdit, audina vjíždí na železniční přejezd.

Směrovka ukazuje Vimperk 10 km.

Vesmír

Vůz elegantně projíždí zatáčkami u čkyňského kostela, před samoobsluhou Tomáš pouští přes silnici mladou maminku s kočárkem. Za chvíli zůstává klidné pošumavské městečko za jejich zády. Řidič může pokračovat.

„V tý chalupě jsme byli od loňských prázdnin už asi devětkrát. A je to pořád krásnější! Rozumíš – vztah, kterej je jenom o sexu!“

„…o sexu.“

„Jistě. Jenom vo tom jediným. A proto je to tak prima! Žádný prachy, žádný problémy, žádná práce. To všechno necháváme na prahu tý chalupy. Zbejvaj čistý hlavy, peřiny jak z pohádky a dvě hodiny mimo vesmír. Úplně mimo!“

Tomáš ještě chvíli nechává v interiéru vozu doznívat ty věty.

Jak dokonale to řekl! Dvě hodiny mimo vesmír!

Lépe to popsat snad ani nešlo!

Sic!

„Hele, něco ti řeknu,“ obrací se krátce ke stopařovi. „Už tě to někdy napadlo? Jak to musí bejt pro pěknou ženskou svíravý? Žít na vesnici? Pořád ty samý ksichty, pořád ty samý rituály. Dvakrát za rok na venkovskou tancovačku a sem tam přitáhnout vožralýho starýho z hospody? Flirt nula, nějaký povyražení taky nula. Brrr. A zase z druhý strany – víš, jaký je to pro chlapa, jako sem třeba já – v manželství?“

„Hmm. Tak asi jako… no v manželství, ne?“

„V manželství… to se ti jako svobodnýmu asi nedá vysvětlit.

Ale někdy je to jako kazajka. A to přitom neříkám, že nemám svojí ženu rád. Vůbec ne! Nedokážu si život bez ní představit. No, i když…,“ Tomáš si kulišácky odkašlává. „…jasně že dokážu, ale nechci! Žena je skvělá, dcerky taky. Nikdy dřív sem manželce dokonce ani nebyl nevěrnej. Až teď – s Marcelou. A musim říct – je to boží, rozumíš? Mít jednu milenku jenom na postel a ženu na to všechno ostatní.“

Píšťalka

A v tu chvíli Tomáše napadá, že o sobě řekl víc, než chtěl.

Věci, které o něm nikdo jiný neví.

Audina se řítí zarostlým údolím Volyňky, provoz na silnici s přibývajícím odpolednem pomalu houstne. Proč to tady vlastně vykládám? Moc kecám, uvědomuje si náhle Tomáš. Příliš moc. Začíná mít na sebe vztek.

Těká pohledem opět ke stopaři.

Jedou po rovném úseku a on si může krátce Filipa prohlédnout. Na zlomek vteřiny zkoumá jeho tvář. Kurnik, napadá ho. Co mě to popadlo? Ještě chvíli a řeknu mu o sobě snad úplně všechno! Žvaním a honím si triko.

Filipova tvář je zcela klidná. V lennonkách se mu odráží ujíždějící krajnice a stromořadí podél cesty.

Tomáš se trochu upokojí. Vrací se pohledem zpět a opět se začíná plně věnovat řízení.

No a co?

Prostě si povídám se stopařem, za pár kilometrů mu řeknu nazdar a už se nikdy neuvidíme. Koneckonců o nic nejde.

Vůbec o nic. Je lepší se takhle nerozvážně rozvykládat před někým úplně cizím než třeba před kámošem. Ani u dobrejch kamarádů člověk nikdy neví…

„A co budeš na Šumavě dělat ty?“ ptá se Tomáš s očima upřenýma na vozovku. Je čas přenést řeč na jinou kolej. Otázka vyznívá trochu chladně.

„Jedeš na čundr…?“

Stopař mlčí.

„… nebo kam?“ Tomáše to ticho dráždí.

Ale Filip stále neodpovídá. Pořád hledí klidně před sebe. Teprve po chvíli konečně říká: „Máte pravdu. Vztah založený jen na sexu – musí bejt krásnej.“

Píšťalka na krku se mu pohupuje.

Genofond

Proč nakonec Tomáš řekl na těch zbývajících kilometrech i celý zbytek? Sám neví. Ale když stopař vyřkl tu větu o sexu, bylo to pro řidiče znamení. Najednou věděl, že se otevřeného tématu už nemůže jen tak zbavit. Že ta snaha o únik byla laciná a průhledná. Marná. A že se z hovoru o Marcele ani vyvléct nechce. Když už to nakousl.

Když už vzal s sebou do auta nepříliš mluvného stopaře, který však na druhou stranu s ním má (a před okamžikem vyslovená úvaha ho v tom opět utvrdila) tolik společného.

„Přesně, jak říkáš. Je to tak,“ přitakává. „Ale to mé přátelství s Marcelou možná bude po dnešku jiný. Chce…“ na krátký moment naposledy váhá.

Nemusím nic říkat. Tomu klukovi do mýho života nic není. Nic. Ale – proč mu to nepovědět? Proč by ne? Ať to aspoň někdo ví! Tomáš se koutkem úst usmívá.

Jistě! Ať aspoň jeden člověk na celým světě ví, proč jede za Marcelou právě dnes!

„… chce… abych jí udělal… dítě,“ dokončuje rozhodně větu a klepne prsty uvolněně přes volant. Je to venku!

Auto projíždí právě zatáčkou před obcí Sudslavice. Na lípě u pravé krajnice je na čerstvě odřené kůře jakýsi svatý obrázek, dřevěný křížek a svazek ještě neuvadlých květin.

„Jo. Dítě. Zrovna dneska je ten správnej termín.“

Filip se otáčí na řidiče. „Aha,“ říká jen. „A vy – jo? Půjdete do toho?“ ptá se pak a hlas mu trochu přeskočil. Vypadá najednou, že ho zpráva uvedla do nečekaných rozpaků.

Šofér omluvně krčí rameny.

„A proč ne? Nevim sice, z jakýho důvodu toho prcka chce, ale je mi to vlastně putna. Řekla, že to navždycky zůstane jen mezi námi. Že už po mě nebude nikdy chtít nic jinýho. V kolonce otec bude uvedený jméno manžela.“

Tomáš se začíná bezděky pochechtávat.

„Jo. Tak si to Marcela přeje. A můj genofond bude pokračovat dál.“

Auto vjelo do Vimperka.

Minulo velkou prodejnu potravin a blíží se k železničnímu viaduktu.

Stopař mlčí, ale Tomáše rozverná nálada neopouští.

„Prostě jí jedu udělat prcka. Chce ho. Se mnou. Když se na to dívám nestranně, můžu z toho mít vlastně jenom radost! Třeba se dočkám i syna, no ne?“ obrací se čtverácky k Filipovi.

Otázka však zaniká v hukotu lokálky, která jim projíždí nad hlavami.

Fabie

Filip vystupuje.

Vimperk leží v zatáčkách pod kopcem, snad mu tady něco zastaví. „Děkuji,“ říká a bere si ze zadního sedadla batoh. Tomáš jen kývne hlavou. Nemáš zač. Už se na Filipa ani nedívá.

Bouchnutí dveří, přidání plynu a vůz se bez vyhozeného blinkru líně rozjíždí. Nejede ale daleko.

Hned po sto metrech Tomáš zpomaluje. Z hlavní silnice odbočuje nenápadná cesta k domečku u lesa. Stojí před ním už jedno auto. Modrá Fabie, schovaná téměř celá za rybízovými keři.

Budík na palubní desce ukazuje 15:06.

Teprve před touto odbočkou Tomáš zapíná směrovku. Doprava. Ještě automatický pohled do zpětného zrcátka, jestli se na něj zezadu někdo nenalepil. Nikoliv kvůli paranoii ze sledování na tajné schůzce. Ale někteří venkovští řidiči prostě jezdí na svém úseku jak prasata a nejsou připraveni na to, že někdo odbočí na nezvyklém místě. Zbořená audina, to je to poslední, co by si Tomáš dneska přál.

A ve zpětném zrcátku opravdu vidí blížící se vůz.

Mohutný Nissan Patrol.

Ale ten ho neohrozí. Naopak, začíná brzdit a jeho bývalý stopař se k němu žene i se svým objemným batohem.

Tomáš se při pohledu na ten výjev zašklebí.

Má to ale dneska štěstí, študentík! Stop mu jde krásně od ruky! Další drahej bourák!

To je také poslední myšlenka, kterou Filipovi kdy věnuje. Audina opouští asfaltový povrch okresní silnice č. 145 a vjíždí na výmoly zjizvenou cestu vedoucí k chalupě. Tomáš kličkuje mezi hrboly a loužemi a soustředí se na poslední metry jízdy.

V otevřeném okýnku poloskryté čekající Fabie už dobře rozpoznává blonďatou hřívu natěšené Marcely.

Tomáš se usmívá.

Lahvové

„Si to ještě rozmysli, brácha,“ říká o hodinu později Milan svému mladšímu bratrovi. Dívá se na něj od ledničky, odkud před chvílí vyndal dvě orosené lahve Gambrinusu.

„To se vopravdu nezdržíš? Místa je v baráku dost, sami se tady s ženskou ztrácíme. A sůl je za tebou, my moc nesolíme.“

Filip si přisoluje porci ohřáté bramboračky. Asi sem vůbec neměl jezdit. Na prázdniny s Irenkou se stejně ještě nezeptal.

A někde v duchu si pomalu připouští, že se už ani nezeptá.

Háže do sebe tu poctivou venkovskou polévku, slunce pomalu zapadá za lesy a on by už chtěl být pryč.

„Ty – já fakt musim. Chtěl jsem tě jenom vidět.“

„No tak aspoň jednoho kouska, ne?“ Milan ukazuje na pivní lahve.

Filip jen kroutí hlavou a dojídá talíř. Bratr rezignovaně pokládá Gambrinus na kuchyňskou linku. Druhý si otevře pro sebe.

„Seš nějakej divnej,“ bručí. „Neviděli sme se takovou dobu a pořád sebou šiješ jak na trní. Co – ňákej problém? Serou tě buchty, nebo tak?“

„Ale né…“

„Simtě. Nejsem slepej! Prostě si najdi nějakou babu a pak s ní běž na venkov. Jako já. Zapřáhni ji do roboty a nebude mít roupy. Tak to bylo a tak to je. Jednoduchý.“ Mohutně si nahýbá z lahve.

Filip bojuje sám se sebou, jestli to má bratrovi říct.

Jo.

Ne.

Jo. Je to můj brácha přece.

Ale o deset let starší. Byl vždycky spíš jako můj strejda. Když já šel do třetí třídy, brácha končil gympl. Když já začal poslouchat muziku, bráchovy desky se hodily už leda tak do muzea. Vyrůstali jsme jako dva jedináčci a prd bratrové.

Ne.

„Hmmm. Pospíchám. Musim dojet do tmy na Smrčinu.“

„Cože?“ vyprskne Milan šokovaně. „Blbče, to jedeš na tu BLOKÁDU? S těma zelenejma kreténama? Ty – brácha polesnýho?“

„Ano. Přesně tam.“

Milan třeští na bratra svoje vodnatý oči. „No, to mě poser!“ Utírá si mokrou bradu. „Takový šoky…“

Kroutí ještě chvíli nevěřícně hlavou. „Víš, musíme si někdy spolu někam sednout. Jako na dýl,“ říká nakonec rezignovaně. „Někam do hospody, co? Sme přeci sourozenci. A nic vo sobě nevíme.“

„Třeba je to tak lepší,“ cedí Filip pološeptem mezi rty, ale Milan ho slyší.

Přistupuje k němu a čepejří mu otcovsky vlasy.

„Seš vůl, brácha! Ale stejně tě mám rád.“

Filip vstává. V předsíni si nahazuje batoh a loučí se.

Milan mu ještě zastrkává pod víko batohu lahváče.

„Vem si… večer jako když najdeš, ty – ekoteroristo,“ šklebí se.

„A škoda, žes nepočkal na Marcelu, musí přijet každou chvíli!“

„Jo, škoda,“ říká Filip a vychází brankou na cestičku. „Měj se, brácho.“

„Ty taky. Čau.“

Milan

Stojí na zápraží a dívá se za vzdalující se postavou, dokud nezmizí na kraji obce. Na chvíli ho přepadá jakýsi podivný smutek. Ještě dlouho hledí na prázdnou ulici, dýchá ten teplý vzduch prázdninového podvečera. Myslí na mladšího bratra, ženu a svoji práci. A na to, kdy naposled byl vlastně někde dál než v Prachaticích. Nedokáže si přesně vzpomenout.

Zavírá dveře; vrací se do kuchyně. Když si bere do ruky rozpitou desítku, spatří z okna přijíždějící Fabii. Brzdí u branky a vystupuje z ní jeho blonďatá žena. Září dobrou náladou.

Velmi dobrou, zdá se.

Milan se na ni dívá skrz duhově lesklé okno a náhle nechápe, proč ho před chvílí přepadl ten nečekaný stesk.

Vždyť se má přeci fajn.

Postavil tenhle barák, má práci, modrou Fabii a dobrou ženu. Život není vlastně vůbec zlej.

INTERMEZZO I.

Pátek 3. srpna – 15:25

Vysazuje stopaře u jednoho nevkusného okálu téměř na okraji K. Pohledem na palubní desku kontroluje čas.

15:25

To není špatný!

Rozjíždí se.

Míjí poslední domy obce a je opět ve volné krajině. Nikde ani živáčka, asfaltka dokonale prázdná. Vladimíra zaplavuje až živočišná touha po pořádný jízdě.

Přidává plyn.

Motor jekne a Patrol vyráží po úzké šumavské silničce vpřed. 90… 110…

… 120

Ostré zatáčky. Krátké rovinky. Lesy, srpnové rozpálené paseky. Noha drtí pedál.

Pocit prostoru, který patří jen jemu a nadupanému motoru pod kapotou. Kopec nahoru, zatáčka, svištění gum.

Jo!

Další rovinka.

Vladimír má dokonale čistou mysl.

Žádná Natálie! Žádný Arthur. Žádná minulá noc…!

Jen nadupaná kára a pustá silnice.

Svírá volant a řítí se vpřed.

To je vono!

Nová zatáčka.

Jo!

A ještě jedna.

To bude snad stejnej čas, jako kdybych kvůli stopaři nejel ty kilometry navíc!

Jo!

PÁTEK 3. SRPNA – 21:15
Make war, not love

Světluška

Denisa je vzteklá.

A sexy.

Čím víc zuří, tím víc jí to sluší.

Škoda, že v temným lese není nikdo, kdo by to ocenil.

A tím méně její přítel, který jí před chvílí vymáčkl mobil.

Ten idiot!

Jak mám pro tebe přijet, když ani nevim, kde seš? Tů-tů-tů.

Drtí v ruce ztichlý přístroj.

Idiot!

Pak se napřáhne.

Ááááááá! Mobil letí vysokým obloukem do lesa.

Dopadne do mechu kus od cesty, dvakrát odskočí a zůstane ležet pod stromy.

Září do tmy jako chcípající světluška.

Ať!

Pouští ho z hlavy. Obchází mazdu se zdviženou kapotou a ještě jednou se pokouší nastartovat. Nic. Jen cvaknutí někde v motoru a – ticho.

Vyleze z vozu a třískne kapotou. Prásk! Nový auto? Vrak je to!

Přeskočí příkop a hledá v lese mobil. Musí zavolat odtahovku. Ta snad cestu pochopí.

Nokia nikde.

Dřepí na bobku, prohmatává mech, borůvčí. To se mi snad jenom zdá! Je na všech čtyřech. Kostýmek si přeci jenom na poslední chvíli vyhrnuje aspoň nad kolena. Vztekle odhazuje klacky. Bez úspěchu. Mobil zmizel. Vzdává to.

Vrací se k autu.

Půjde do vesnice, kterou projela asi před pěti kilometry. Snad tam ještě nebudou spát. Nějakej strejda jí pomůže s odtahem. Nebo aspoň zavolá do servisu. Když se na ni její pohodlnej miláček vykašlal. Vysral!

Nahmatá uvnitř mazdy tašku s věcmi, přehodí si ji přes rameno, zabouchne kufr a vyrazí.

Je pátek 3. srpna něco po deváté večer.

Denisa ve značkovém kostýmku jde temnou opuštěnou okreskou ke kraji lesa. Nadává na svého přítele, služební auto a nepohodlné boty.

A je sexy.

Jistota

Podpatky klapou o asfaltový povrch. Ale není to jediný zvuk v tmavém lese. Naopak! Les kolem ožívá. Jakoby se veškerý život udolaný vysokými denními teplotami najednou rozhodl vše dohonit. V podrostu šustí malé myši. Praskají větvičky. Nad silnicí v jeden okamžik zasviští netopýr. A křovím se sotva dvacet metrů od krajnice prodírá velké zvíře.

Denisa se snaží zrakem proniknout tmou. Nevidí nic. Sakra.

Podvědomě přidává do kroku.

Klapot střevíců se rozléhá nocí jako údery telegrafu.

Zdá se jí, že ozvěna chůze musí být slyšet na kilometry daleko.

Přehazuje tašku s věcmi z jednoho ramena na druhé.

Už aby se vymotala z lesa ven!

A aby ve vsi našla někoho ochotnýho. Když je její přítel taková sketa.

Jak mám pro tebe přijet, když ani nevim, kde seš?

A ví to snad ona?

Kdyby nezavěsil, třeba by mu to nějak vysvětlila!

Jenže Pán chce mít svůj klídek, že ano…

Klídeček!

Copak ona může za tu neznačenou objížďku? Copak může za tu blbou bouračku před Hartmanicemi? A vypatlanýho policajta, kterej jí tu objížďku nemohl vysvětlit jednodušejc?

Auto

Silnice se konečně dostává do otevřené krajiny. Stromy se rozvolňují. Přibývá měsíčního světla. V tu chvíli se kdesi daleko ozve tlumený zvuk motoru. Auto! Rychle se otáčí. V lese za jejími zády probleskuje mezi siluetami stromů záře reflektorů. Světla poskakují po kmenech a zvolna se blíží.

Konečně pomoc, napadne ji. Sláva! Risknu stopa a dostanu se aspoň rychleji do civilizace. Denisa přestane spěchat a postaví se směrem k přijíždějícímu vozu. Jede nezvykle pomalu, uvědomuje si po krátké chvíli. A přitom má motor vyhnaný do tak vysokých otáček?! Jakoby se lesem probíjel podivný hrozivý hmyz. Brrr.

Nerozhodně zvedne ruku. Přepadá ji svíravý pocit.

To je ňáký divný auto…

II.

Souřadnice

Hodinu předtím plnili padesát kilometrů odtud Miloš s Patrikem zavazadlový prostor hráškově zelenýho Fiatu 500. Dva spacáky.

Deky.

Stan.

Konzervy.

Chleba.

A kosmetická taška.

Slunce zapadalo za příbramský paneláky, Miloš dokončil kontrolu vynesených zavazadel a spokojeně zaklapl víko kufru. Pak odklopil sedačku spolujezdce. Nasoukal se dozadu a na vnitřním krytu motoru uhladil dečku. Žůžo! Už jen polštářky, zasnil se.

Dva polštářky.

Krajkovaný.

A mezi ně položit mechovej pelíšek pro Huga. Bude mít ze zadního okýnka senza výhled.

Vtom pípla SMS. Vycouval z auta ven a otevřel zprávu:

OSTRUZNO U SUSICE – GPS: 49°11’24“N 13°35’13“E

Patrik mu nakoukl přes rameno.

„Ty voe – Ostružno. Víš, kde to je?“

„Vůbec netušim.“

„Ty voe – já taky ne. Tak skoč pro Huga, já to musim najít,“ podrbal se Patrik pod semišovou kšiltovkou a šel k místu řidiče, kde ležela mapa.

Miloš se poslušně rozběhl pro pekinéze spícího nahoře v bytě.

Hugo

Slunce zmizelo za horizontem, červánky zbarvily nebe do nachova. Pustá silnice se líně vinula mezi lesy a vesnicemi. Miloš ještě naposledy natáhl kouř a podal baňatého jointa řidiči. Pak otevřel okýnko. Dovnitř auta vnikl rozpálený srpnový vzduch.

Seno, vyprahlý meze, první jeřabiny.

A pekinéz vzadu na dečce kýchl.

„Zavři to, jó?“ řekl Patrik káravě.

„Próč? Vozón, přeci. Dejchej a do pohody…“

„Ty voe – Hugo nastydne.“

„Ten? Spíš potřebuje čůrat, řekl bych.“

„A proto jako kejchá… jó?“

„A ne…?“

Patrik vyšpulil ret: „Ty jako dyž chceš na ajnclík, tak kejcháš?“

„Nekejchám.“

„Ty voe – nekejcháš.“

„Dyť říkám, že nekejchám.“

Chvíli bylo ticho.

Pak si Patrik zhluboka potáhl z jointa. „A pes kejchá,“ vydechl kouř.

Miloš se neklidně zavrtěl. „Pes může,“ řekl váhavě. „Voni prej psi maj močovody spojený s dejchací soustavou. Tos – ještě neslyšel?“

„…ňáká blbost.“

„Není, náhodou. Psí močovod má protipól v dejchací trubici v nose. Psí akupunktůra…“

„Ty voe – to je fakt blbost.“

„Někde to psali…“

„…prej, akupunktůra…“

„…nevím v jakým časáku. Ale dyž myslíš… já to vokýnko teda zatáhnu…“

A Miloš pravačkou vytahoval stažené boční okýnko. Pěkně postaru – kličkou. Fiat 500 je modelová řada 1974, žádná elektrika. Za chvíli byl interiér vozu opět zaplavený peřinami voňavýho kouře.

Stromy

Vjeli do hustého lesa. Stromy kolem cesty se ve světle reflektorů rozpohybovaly jako figurky z japonské loutkohry. Zleva doprava, nahoru, dolů. Kývaly se z místa na místo a řítily se na Patrika s Milošem, aby těsně předtím, než je zavalí, uskočily do hluboké tmy za nimi.

„Ty voe, to je mazání,“ polkl Patrik.

„Co jako?“

„No, jak se to všechno hejbá.“

„No jo…! Hejbá.“

„Ty voe – ženská…“

„No jo. Kde?“

„Před náma přece.“

„No jo! Kde se tady bere? V lese?… Co když ji, Patriku, posílaj ty stromy?“

„Cože??“

„Jako posla, třeba, chápeš?“

„Ty voe – myslíš? Hele – mává!“ Patrik držel stále nohu na plynu. „Kašlem na ni, ne?“

Pšíííík!

Hugo na polštářcích opět pisklavě kýchl.

„Zastav,“ Miloš se otočil dozadu. „Sme úplně zapomněli, že Hugo potřebuje čůrat.“

„Ty voe – to vydrží. Ta ženská si ještě bude myslet, že stavíme kvůli ní.“

„Já jí to nějak vysvětlím.“

„Ježíšmarjá, to je situace…“ řidič zaúpěl. Pak přehodil pravou nohu o pedál vedle. „Tak jo. Ale Miloši – buď na ni vostrej!“

„To viš, že budu, Patriku.“

Zastavili.

III.

Vesnice

Fiat 500 se pomalu šine časnou nocí. Denisa sedí zkroucená na zadním sedadle. Je ráda, že se veze (sundala si boty – ty otlačený nohy!), ale v duchu přemítá, že když se něco má zkazit, tak se zkazí všechno. Nejdřív auto, pak mobil. A teď tihle dva sjetí frajírci. To je bilance dnešního dne!

Vůz právě houpavě vjel do zatáčky. Denisa si uvědomuje, že se v tom trávou prokouřeným prdítku tísní jistě pět minut. Opře se lokty o sedačku, snaží se narovnat. Tady už přeci měla bejt ta vesnice!

Vyhlíží ven.

Ponurý lesy, louky. Úplněk na horizontu. Někde tady to bylo. Jasně! Právě tady. Tamhle před nimi – to je ta díra!

Ale – je to opravdu ona?

Denisa se tiskne k tabulce postranního okýnka. Sleduje blížící se domy, siluety sadů, statky. Obec vypadá jako po vymření. Beznadějně temná.

Nesvítí jediné okno.

Domy, ploty…

Náves s praskající zářivkou – jediným světelným bodem v celé černotě. Tihle burani snad fakt chodí spát se slepicema! nechce se Denise věřit.

„Někde tady mi zastavte, ano?“ ťuká na rameno řidiči.

„Co, co…?“ kšiltovkář za volantem trhne hlavou „…tys něco říkal?“ obrací se na blonďáka.

Spolujezdec nic.

Pak ale zamumlá: „Dnes ráno byla bleděmodrá mlha.“

„Ty voe – co, co…?“

Denisa opět zaklepe řidiči na rameno. „To jsem já! Říkám, sakra, abyste mě tady někde vyhodili…“

Řidič jakoby nic neslyšel.

Vede auto pomalu přes náves dál. Silnice se opět ponoří do naprosté tmy. Denisa zuří.

„Tady někde mě vyhoďte, doprčic!“

„Co, co…?“ kšiltovkář se od blonďáka dozvídá, že mlha míří k západu. Fiat nezpomaluje. Míjí poslední stavení a vjíždí do volné krajiny.

Denisa se bezmocně skládá na zadní sedadlo.

Panebože, to jsem si ale sedla k debilům! nadává v duchu. Vesnice zůstává za nimi a Denisa si uvědomuje, že se z mrňavýho auta jen tak nedostane.

Trip

Minuty běží. Vozítko couravě ukrajuje kilometry. Kouř proměnil interiér fiátka v dobře zavedenou putyku. Denisa cítí, jak jí pach konopí prostupuje šaty a vlasy. Připadá si jako na nejstupidnějším večírku. Hulení a smrad. Uf! Chce ven. Jak?

To má lézt za jízdy přes ty dva ke dveřím? Vůbec si jí nevšímaj! Jen žvaní nesmysly.

„Čmelák Brunda,“ říká blonďáček radostně ve chvíli, kdy auto míjí temné polní letiště se zaparkovaným letadlem typu Čmelák. Řidič mu zhuleně přikyvuje: „Ty voe – Brunda…!“

„Č-m-e-l-á-k! Může vůbec čmelák řídit Čmeláka?“ rozvíjí dál blonďáček.

„Ty voe – to je přísný!“

„Čmelák v kokpitu Čmeláka!“

„Ty voe – kokpit!“

„Vosum nožiček na kniplu!“

„Ty voe – knipl!“

„A padák. Na zádech.“

Semišová kšiltovka uznale pokyvuje.

„Ty voe – čmelák s padákem. To je mazání!“

„Performer, asi. Padáky by měli vůbec fasovat všichni čmeláci,“ mele dál blonďák. „A Greenpeace by je lepili na zádíčka…“

„Padáky?“

„Jo. Malý batůžky s padáčkama.“

„Che! Batůžky…“

„Protože jinak stejně dělaj hovno.“

„Ty voe – dělaj hovno!“ souhlasí kšiltovkář.

„… tihle Greenpeace…“

„Ty voe – přesně! Zelený mírový hovno…“

Otázka

Stočí se do klubka a nejraději by si zacpala uši.

To jsou žvásty!

Hemzy!

Kydy!

Kašle na to, že ji nabrali se zjevnou nechutí. Že se jim do auta musela vnutit. Že ji od tý doby teatrálně ignorují.

Ale – přece se jimi nenechám odvézt bůhví kam?

Horečně přemýšlí.

Úkol číslo jedna. Ze všeho nejdřív musí někam do civilizace.

Ale kde vystoupit?

A jak je vůbec přinutit, aby zastavili?

První vesnice mrtvá a i ty následující nevypadají o mnoho lépe. Auto se pomalu šourá po okreskách. Vsi jsou stejně bezútěšné a větší město v nedohlednu.

Kam se vlastně dostaneme?

Do Horažďovic?

Nebo do Kašperských Hor?

Pitomá objížďka! Nebejt jí, už by byla na chalupě.

Pitomá bouračka a pitomí policajti. Za co je platěj? Ani nejsou schopní vysvětlit pořádně cestu! Tyhle okresky jsou snad na konci světa!

Terra inkognita.

Opět se zvedne a vmáčkne podruhé mezi opěrky předních sedadel. Musí se pokusit…

„Kam jedete?“ přeruší nekončící diskusi o čmelácích.

Blonďák krčí rameny: „Jedete…?“

„Tak kam, vy…“ zuří Denisa.

Štafetu přebírá semišová kšiltovka: „Ty voe – no jo, kam vlastně jedeme…?“

„No, kam, do prdele už?“

Odpověď nepřichází žádná.

Horažďovice, nebo Kašperky?

Denisa se nedozví.

Je těm magorům vepředu prostě lhostejná.

Je pro ně vzduch.

IV.

Policista

„Kontrola dokladů, pane řidiči.“ Okýnkem dovnitř vozu vlezl chladný noční vzduch. Kyslík rozřízl marihuanový oblak jako švih ostrého skalpelu. „Řidičák a technický průkaz, prosím!“

Denisa se mátožně sbírá ze zadního sedadla.

Já jsem snad usnula – protírá si oči. Chvilku jí trvá, než si uvědomí, kde vlastně je. Cítí se otupěle, ale přitom tak nějak podivně příjemně lenivě. Vyhlíží ven.

Auto stojí na kraji jakéhosi lesa. Po stromech běhají ledově modré stíny majáků policejních vozidel.

Zase nějaká havárka? Ne, nejspíš ne.

Tohle vypadá na silniční kontrolu. Ale proč tady? Na takový zapomenutý okresce?

Denisa si protáhne ztuhlý krk… Mlžnýma očima se snaží rozhlédnout se po okolí.

Matně si dává dohromady střípky posledních hodin.

A náhle – je jí do smíchu.

No to mě podrž! Jsem v cizím autě se dvěma zhulenými týpky. Na úplně neznámým místě. Netuším, kde jsem. Jak jsem se sem dostala? A z jakýho důvodu nás obklíčila ta policejní přepadovka!? Nevím vůbec nic. To je gól!

Ramenatý policajt vrací doklady řidiči.

„Taky do Ostružna?“ ptá se a smejčí baterkou po vnitřku vozidla.

Řidič se hihňá, jakoby už dlouho neslyšel lepší vtip.

„Ty voe – do Ostružna! Já myslel, že mažeme do Drážďan!“

Světlo baterky ztuhne. „Nechte si ty fórečky, mladíku!“

„Copak? Houston hlásí problém?“

Denisa cítí, jak polda brunátní. Tohle si uniforma nemůže nechat líbit! Výstup se ale nekoná.

Místo toho dopadne světelný kužel baterky na Denisinu tvář. „Takže do Ostružna jedete tři?“ cedí policajt mezi zuby.

Kšiltovkář se s chutí nadechuje k další ironické odpovědi, ale ani nestačí otevřít pusu.

Místo něj autem křapne hysterický kýchanec pekinéze.

Pšííík!

„My tři a pes!“ jásá radostně kšiltovkář. „Hlásím soudruhu detektive – nutná čůrací pauza!“

„Ven! Okamžitě ven! Všichni!!“ exploduje konečně policajt.

„Já vám dám! Vy – smradi!“

Trubičky

Pomalu se soukají z vozu. Denisa jako poslední. Tváří se otráveně. Ať si to uniformy vyřídí s přidrzlými kluky. Co je jim do ní? Ona k těm dvěma nepatří.

Ramenáči přicházejí na pomoc dva kolegové.

Baterkou lomcuje vztek. „Vezete drogy?!“

„Kdo – my?“ blonďáček třeští naivní oči. „Co to je?“

„Projeď jim auto,“ otočí se policajt na nejmladšího kolegu.

„Si myslej, že mi upad nos! Takže si trochu co…? Zadejcháme!“ a mrkne významně na parťáka.

Ten mu rychle podává trubičky. „Tady, kapitáne.“

„Výborně,“ polda s hodností potěžkává testery. A nálada se mu prudce zlepšuje.

„Tak u koho začneme…? Slečna by asi měla mít přednost, že?“ svítí Denise z půl metru do obličeje: „Nebo snad mladá paní?“ zarazí se. „… nebo-co-to-vlastně-je…?“

Amok

Denisa cítí, jak jí nabíhají žíly na čele.

Nebo-co-to-vlastně-je???

To myslel ten policejní panák vážně? Otupělost je náhle ta tam. Udělá úkrok k policistovi a levačkou zprudka odstrčí oslňující baterku. „Prosim? Co si vo sobě jako myslíte?!“

Policajt se zašklebí.

Zvedá baterku do původní polohy a opět jí svítí zblízka do očí. „Tak si foukneš! Tady!“

Denisa běsní. Třesou se jí ruce a nehty si zarývá do dlaní. Parchant arogantní!

„Udělala jsem snad něco? A co tady vůbec buzerujete lidi, v noci?“

Vypadá jako rozzuřená vosa. Sama ví, že je schopná na policistu skočit. Takovej vylízanej maskuloidní typ! Ještě jednou jí tykne a – bude mít smůlu, panák! Nebo pokud jí do pěti vteřin nepřestane svítit do obličeje!

„Klídek! A dej si zpátečku, nebo tě odvezeme na stanici,“ slyší kapitánův nesmlouvavý hlas. „Tady dejchni…“ cvaká vypínačem na tubusu baterky. A podá Denise tester.

V té se vaří krev.

To snad není možný! Jak hulvátsky s ní jedná! S ní! Kterou v zaměstnání poslouchá sto lidí z komplet obchodního úseku. Srazit ho k zemi i s tou trubičkou! Steroida!

Hned teď!

Vždyť se mnou jedná jak se šlapkou!

Už už se chystá vystartovat.

… jako s nějakou šlapkou!

Ale v ten okamžik se zahlédne.

Zrdcadlo

Zrak jí zavadil o odlesk postavy na skle auta.

Její postavy.

Zdeformované a pokřivené.

Denisa na okamžik vypadne z role rozhořčené ženy. Zírá do oken fiátka. Eruptivní vztek splaskává jak pouťový balónek.

To, co vidí ve stroboskopu policejních majáků na skle hráškového autíčka, není ona.

Ta rozcuchaná figura.

V pomačkaném drahém kostýmku.

Bosá. Stojící v trávě u cesty. Jen v punčochách.

Bubák, který si omylem navlékl kostým z půjčovny. Žebračka v ukradených svátečních šatech, o nichž netuší, ani jak se nosí. Přeci – to opravdu nemůže být ona!

Denisa stojí přikovaná k tomu obrazu.

Své mihotavé dvojnici.

To přeci není Denisa, kterou tak dokonale zná! To není ta oceňovaná manažerka. Ani majitelka nové mazdy, ani milenka vytíženého podnikatele. Je to někdo neznámý. Identita její Denisy zůstala kdesi daleko. Tam, někde v lese u nepojízdného auta a zahozeného mobilu. Jako včerejší role. Sic!

Denisa hledí na svůj odraz v oknech malého auta a nemůže se hnout. Vidí ve skle cizí bytost.

„No tak, co bude s tím dejcháním?“ slyší jakoby z dáli.

Workoholik

Workoholik si nad klávesnicí protahuje prsty. Je trochu ve stresu. A nejen kvůli své náročné práci. Ještě jednou se dívá na desku stolu, kde leží hi-techový mobil. Nevydrží. Bere ho do ruky a vytáčí Denisino číslo.

To bude zase rozhovor! Znovu slyší ten Denisin vztek v telefonátu před dvaceti minutami. Proč ho musí otravovat právě teď? To se má jako sebrat a někam jet, když ani neví kam? A v noci?

Pořád, aby za někoho něco řešil. To mu není dopřáno prostě jeden večer normálně v klidu pracovat?

V útrobách přístroje to dlouho zvoní. Nezvykle dlouho. Že by? Workoholika přepadá náhlý závan naděje. Telefon nikdo nezvedá.

Půl minuty. Minuta. Schránka.

Potichu hvízdne a vypíná. Whow! Je mu do zpěvu. Usmívá se na celé kolo. A je to!

Urazila se a nebere mu telefon.

Nejlepší možná varianta.

Chtěl pomoct. Sama vidí, že ji volá, ale když se to rozhodla nepřijmout… phe! Její věc. Aspoň má klid a může dál pracovat. Stres povoluje.

Workoholik si ještě dává mobil na potichu a chacha! – odnáší jej do vedlejší místnosti, aby ho snad nerušila byť jenom tichá vibrace.

Když to ona nevzala, on taky nemusí.

Konečně má klid k PRÁCI!

VI.

Světla

Fiat 500 kličkuje lesní cestou mezi stromy. Řidič zapaluje bůhví kolikátou cigaretu marihuany. Co chvíli drnčí mobily. Mladíci si povídají s tušenými kamarády kdesi v neznámu – projeli a už frčí!

Bez přestání se řehtají.

Autíčko nejede rychleji než na dvojku. Motor vyje jak kojot a řidič s blonďákem mají výbornou náladu. Denisa neví, co má dělat. Fiat poskakuje mezi výmoly a ona se snaží držet, zaklíněna mezi opěrky předních sedadel. Křečovitě mačká potahy. Hlava jí skáče ze strany na stranu. Připadá si jak velký kývací plyšový pes.

„Tak co, už mi to řeknete? To máte nějakej cukroušskej sraz, nebo co?“

Řidič vybuchne smíchy.

„Cože? Cukrou… cukroušskej?“

„Kam tedy ksakru ta cesta vede?“

„Ty voe – no kam?“

„No kam – ptám se, pořád!“

„Přeci na FreeTech, madam…“ obrátí se na ni s rozsvícenýma očima blonďák. „The great party! You are welcome!“

„Kamže?“

„Ty voe – na FreeTech, se furt divíte? A berte čouda…“ a řidič jí podává baňatou cigaretu.

Blonďák přitakává. „Jasan, do pohody! Hulíme.“

Denisa zírá na rozžhavený hrot trávy.

„Si děláte srandu, ne?“

Pod podlahou vozu začíná rezonovat jakýsi vzdálený dunivý rachot.

FreeTech.

„Zakuřte a hoďte se na vlnu…“ hlas sametově přemlouvá.

„Ste ještě jako nebyla na párty…?“

Světla fiátku přeskakují z hrbolu na hrbol. Ze stromu na strom. Dlouhé stíny modelují fantaskní tvary.

Marihuanová cigareta čoudí.

Světel přibývá.

Svítí napravo.

Nalevo.

No, to je teda nářez!

Teď už mi snad opravdu nezbejvá nic jinýho, než… Denisa si vezme cigáro.

Chvění sílí.

Konec lesa.

Rezignovaně natahuje kouř.

Zbejvá mi snad něco jinýho? Sem zfetovaná už jenom z toho smradu v autě.

Okolní prostor se vyplňuje rytmickým duněním.

Obtejká celý vůz. Noc. Všechno.

Sakra.

Dvojnice

Hráškově zelený Fiat 500 vjíždí na barevnou louku rozplizlou jak Monetovo plátno. Kam dohlédneš stojí aparatury. Systémy. Auta. Stage. Mezi nimi se míhají postavy rozkmitaných tanečníků. Reflektory. Prostor. Měsíc jak volský oko. Tuc-tuc-tuc-tuc.

Přistání na Marsu.

Ještě by se chtěla vrátit, ale neví jak. Tak to je parádička!

Kikslý auto na objížďce Hartmanic. Dvě sjetý bukvice. Nějaká technopárty. Denisa stále drží cigaretu pro sebe. Mě snad dneska opravdu – jebne!

Zhluboka vdechuje dým. Kouří. Už na nic nemyslí.

V osmatřiceti budeš na technopárty, milá Denisko. Príma!

Připadá si nepatřičná a nehmotná.

Noc. Hlava. Prázdná. Unavená. Tráva.

Dvojnice v zrcadle.

Tak to už prostě nebudu řešit.

Auto zastavuje.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

„Ty voe – paráda, ne?“ kšiltovkář s rozkoší vypíná motor.

„Tady to žije!“ a vystřelí ven z auta. Blonďák se otočí k Denise. „A vy…? Co? Dem mezi lid, no ne?“

Nečeká na odpověď. Štrachá se z auta za přítelem. Nezapomene za sebou trochu stáhnout okýnko, aby pekinézovi nescházel vzduch. Taky dobře, rezignuje v duchu Denisa a protahuje se přes sklopené přední sedadlo ven. Je teplá srpnová noc.

Louku ozářuje měsíc a stovky, možná dokonce tisíce tanečníků se míhají v tom krémovém světle. A ve dveřích fiatu dvojnice. Dnes podruhé.

Natřásá se, vyčkává.

Louka. Auto. Dvě Denisy.

Ta dobře známá Denisa č. 1 s dokonale utříděným životem, která teď jen nevěřícně kroutí hlavou. Panebože, tohle je přeci technopárty… Co já tady dělám? Já? Ve svých 38 letech!

Na technopárty? Ale to už ji bere Denisa č. 2 za ruku. Objímá ji. Svět je s ní náhle tak jinej!

Neznámej.

Voňavej.

Obrovskej.

Dojmy se valí jak hutná sněhobílá šlehačka.

Nadupaný joint mezi prsty hřeje.

Tak tohle je úlet!

Denisa č. 2 vítězí. Jednička mizí v lese.

Prostor kolem zůstává.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Tajemství šamanů

Lidé jsou rozsypaní po celé louce. Denisa si vyndává ze své tašky tenisky a mikinu. Není jí zima, chce aspoň trochu nevyčnívat. Ale už za chvíli poznává, jak jsou její starosti zbytečné. Oblečení je to poslední, co by tady někoho zajímalo. Nahej, v bundě nebo v roztrhaný košili… Je to úplně fuk.

Udělá po louce pár kroků.

Pak se jí tělo začíná pohupovat.

Bez varování, plynule.

Dokouří jointa. Hmmm…

Vnímá rytmy jednotlivých systémů.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

A – prostor.

Hmatatelný, drtivý prostor!

Roztáhne ruce a obrací hlavu k noční obloze. Už je jí líp.

Nohy. Ruce. Tělo. Hlava.

Oči třeští do vesmíru.

Do hlubin šamanské noci.

Ano – vždyť to je třeba ono!

Déjà vu.

Prostor!

Nekonečnej a dokonale otevřenej!

Lidi – cítíte to, co já? Vidíte to taky?

Země se točí, ale nohy drží. Universum na dosah.

No tak, sakra lidi – lidi – LIDI!

Tuc-tuc-tuc-tuc.

VII.

Ukazatel

Workoholik v tu samou chvíli hledí také do noci. Stojí před otevřeným oknem a protahuje si záda. Hvězdy nevidí, oči jsou příliš unavené od vlnění monitoru. Ještě si masíruje spánky.

Třikrát zakrouží trupem. Přemýšlí. Práci dá tak posledních deset minut. Pak půjde spát. Pro dnešek – stačilo. Ale hotovo zdaleka není. Zítra ráno bude muset ještě máknout. Než odjede za Denisou na chalupu. I když – zítra? Pohledem se vrací k počítači. Na spořiči obrazovky poskakuje ukazatel času.

Už je dneska!

02:40.

Jak ten čas letí!

Workoholik přivírá okno a opět si sedá k pracovnímu stolu.

Že se ta Denisa už neozvala? napadá ho. Pokládá prsty na klávesnici. Ženská tvrdohlavá…

… kde jsem to skončil?

VIII.

Rajský sen

Je ráno. Slunce. Louka.

Denisa otevírá oči. Leží na zádech. Dívá se do žlutavé záře nad sebou. Asi chvíli spala. Z nedalekého systému se k jejím uším pořád valí tlumeně hudba. Ona na zádech, mikinu pod hlavou. Kouká do mraků a cítí, že jí po ruce leze nějaký brouk.

Šimrá. Přebíhá paži a spadne do trávy.

Fialovej střevlík.

Utíká. Po půl metru se zastaví, otočí se k Denise a něco rozčileně křičí. Nerozumí mu. Hudba je příliš silná. Omluvně se na brouka zašklebí a pouští ho z hlavy. Co taky – s ukecaným střevlíkem? Pomalu se zvedá a oklepává si trávu uchycenou na zválených šatech.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Rozhlíží se.

Louka se zdá ještě větší než v noci.

Louka plná Marťanů.

Tanečníci. Čórkaři. Holky s piercingem. Dredaři.

Soundsystémy, auťáky s pitím. Všude na zemi splasklý balonky. Rajský plyn. Rajský den. Jeden kluk leží s hlavou opřenou do zvukové reprobedny. Tuc-tuc-tuc-tuc. Hlava se mu klepe v tom rytmu 130 dB, ale technař spokojeně spí. Z lesa stoupá jemná mlha. Denisa hledá. Konečně. Sto metrů od jejího místa stojí zelený fiátek.

Zívne a protáhne se.

Au!

Krční páteří jí projela tupá bolest. A záda! Sakra, už mi není dvacet. Opatrně s tím tělocvikem! Protahuje se ještě jednou; o poznání šetrněji.

Pomalu se šourá k fiátku.

Local men

Miloš má na klíně Huga. Hladí ho a něco mu povídá. Sedí spolu u malého ohniště. Okolo dřepí ještě tři cizí mladíci ve flanelových košilích. Tupě zírají do řeřavých uhlíků, nepřítomně se usmívají.

Na nohách mají bačkory.

„To sou místní. Kluci z Ostružna, že jo pánové?“ informuje Miloš Denisu, když si k němu přisedá. Trojka nevnímá. Pouze jeden z nich se na okamžik nepřirozeně rozchechtá, ale hned zase zmlkne.

„Přišli v noci z vesnice za hudbou. A někdo je cestou nastřelil. Vod tý doby tady seděj a jedou si svoje příběhy,“ upřesňuje Miloš a obrací se na ni. „A co ty? Jak? Dobrý?“

Denisa přikyvuje.

Nevadí, že jí blonďák tyká. Spíš by ji zarazilo, kdyby jí po té dlouhé noci oslovoval jinak. Nebo by jí to bylo jedno. Teď si chce jen podržet svůj pocit prázdnýho nitra. A smíření se všemi. Svobodu. Denise se nechce nic říkat.

Nejraději by jen tak seděla jako ti tři místňáci.

Naštěstí blonďák od ní odpověď nečeká.

Touží hovořit sám.

Nové časy

Ukazuje bradou na tanečníky v nejbližším okolí. Definuje drogy, na kterých jedou. Kontaktní extáze, rychlovýstřelovej speed a támhleten, co sebou tak škube a skáče tři metry vysoko, ten jede na péru.

„Pervitin – víš? Takhle vydrží ještě půl hoďky, a pak se toboganem zřítí do hlubokýho sajrajtu… Sleduj ho a vzpomeň si…“

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Přikládá do ohně.

„Ale stejně to už není jako dřív. Není. Moc lidí. Moc komerce. Moc husto. Dřív to bylo vo vlně. Na který všichni jeli. Dneska je to moc rozdrobený. Dneska už to není vo tý společný vlně. Jinej level.“

Bere si do ruky klacek a rovná žároviště. Jiskry vyletují jako hejna mušek. Denisa hledí do uhlíků. Cítí, že blonďáček mluví i o ní. A napadá ji, že by mohla mít ke klukovi blízko. Kolik je mu let? Osmnáct? Dvacet? Mohl by být klidně jejím synem.

Ale ne, tak stará ještě není. Teď už vůbec ne.

„V čem je to jiný?“ poprvé promluví.

„Ve všem. Třeba, že se lidi neposkládaj na pronájem louky, jako kdysi. To živlové vod systémů neplatili nic. Ale kdo přijel s pivkem nebo tak nějak, hodil prachy do placu. Bez řečí a v pohodě. Dneska aby jeden furt něco řešil. Někde se ten upgrade zadrhnul…“

Přichází kluk se semišovou kšiltovkou.

Posadí se vedle. Drbe Huga za uchem.

A pak vezme Miloše za ruku.

Ten mu říká: „Právě povídám, Patriku, že se časy měněj…“

„Ty voe – to jo,“ přisvědčuje něžně. „Začala se mi líbit dechovka.“

Antracitový had

Blonďák se uculuje. Denisa pro něj přestala existovat. Pokládá Patrikovi hlavu na rameno. Přítel mu dává polibek. Na čelo. Spokojeně se k sobě tisknou. Hugo si lehá mezi ně.

Nad hlavami trojice problikává zlatistá aura. Srpnová, pozdně letní, svatá, jakoby. Vlastně úplně. Mlčky se dívají do ohně. Dva kluci a jejich pes.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Denisa se zvedne.

Najednou jí připadá, že by tam dva kamarády měla nechat o samotě. Dívá se na ně teď už jinýma očima.

Uprostřed tuc-tuc-tuc-tuc.

S čoudícím ohněm, všemocným sluncem a třemi sfingami mlčících venkovanů na tripu.

Odchází.

A právě v tenhle okamžik to spatří.

Tmavý had těžkooděnců.

Nemotorně běžící podél lesa.

Černá smrt.

IX.

Kill Bill

Do telefonu řekla, že před Hartmanicemi odbočila doprava. To muselo bejt tam před mostem. Zkusím to tudy. Na chalupě není, telefon nezvedá. Snad se jí něco nestalo? Ale že ta cesta vede pořádnejma prdelema!

Workoholik nervózně poťukává prsty do volantu. Snaží se vzpomenout, co ještě Denisa v noci říkala. Most. Zatáčka. Havárie. Objížďka. Žádná objížďka tady kruci není!

Co ještě říkala?

Zatáčka. Stromy. Kudy to jela?

Najednou… Přímo za nepřehlednou zákrutou uprostřed lesa – auto. Mazda. Nechala ho u krajnice, na tom nejpitomějším místě! Workoholik strhne volant vlevo. Uííí!

Jen taktak dorovnává směr. Brzdí. Krajnice. Stiskne tlačítko s výstražným trojúhelníkem a vystoupí z vozu.

Tedy, Denisa to auto nechala opravdu na suprovým fleku, hučí si pro sebe ironicky. A já už doufal, že to vyřešila a bude čekat na chalupě! Ale stejně, je to nějaký podivný…

Jde k tiché Mazdě.

Jo, to je vážně podezřelý…

Z kapsy tahá mobil a vytáčí, dnes už pokolikáté, Denisino číslo.

Tak to do háje zvedni… ať už seš kdekoliv. Prosím tě…

Odněkud z lesa se ozve industriální zvuk. Tam! Houští vlevo! Nejprve tichý, ale postupně nabírající na intenzitě.

To zvoní telefon! Uvědomí si workoholik překvapeně.

To je přeci Denisin mobil! Melodie z Kill Bill.

Přeskočí příkop a běží za zvukem.

Proboha – co má tohle znamenat?

Vidí rozhrabaný mech. Větve. Borůvčí. Nokia. Za jedním klackem je zapadlý její mobil!

Tů tů tů tů tů…

Zvedne přístroj.

Tů tů tů tů tů…

Kde je?

Kde je Denisa?

Workoholik stojí v lese se dvěma mobily v rukách nedaleko dvou zaparkovaných aut a v hlavě se mu roztáčejí zmatené myšlenky. Snad se jí nic nestalo!

Nic… Nebo…?

Srdce mu bije.

Vypne svůj telefon. Za okamžik ztichne i druhý.

Točí 158.

„Bezpečnost? Hlásím únos přítelkyně…“

Žár

Uplynul půlden. Obklíčení povolilo. Chvíle výdechu. Megafon se stále marně snaží překřičet systémy. Tuc-tuc-tuc-tuc. Velitel zásahu je na pokraji zhroucení. Po lesní cestě odjíždí hasicí vůz. Technaři slaví a ukazují si na mizející cisternu.

Došla jim voda – pičusům!

Tancují a baví se na účet policie.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Slunce nabírá nejvyšší grády. Někteří z těžkooděnců zkolabovali, v tom pekle se skládají jak kostičky z domina. Megafon z posledních sil štěká: „Opusťte-ilegálně-obsazený-pozemek…“

Tuc-tuc-tuc-tuc.

„… tato-akce-nebyla-povolena…“

Čí je vítězství?

Naše!

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Denisa tančí společně s Patrikem, Milošem a Hugem. Okolo nich pobíhá obstarožní hipík. Huba roztlemená, nekoordinované pohyby.

„Love! Love! Everybody needs LOVE!“

Vlasy mu plandají kolem hlavy jak stříkance inkoustu.

Berou ho mezi sebe.

Nejen hipík se může radovat.

I oni mají důvod ke štěstí – uchránili auto. Kordon se před hodinou zarazil těsně před fiátkem; dál už nepostoupil. Naopak! Po nervózním vyčkávání se začal chaoticky stahovat zpět. Ubitej hlukem. Neskutečným žárem nad hlavou. Morálně rozvrácenej kolapsem zásahovýho vozu se stříkačkou. K.O.

Denisa chytá Miloše kolem ramen a křičí mu do ucha: „Jo!!!“

Miloš křepčí a zvedá palec: „Jo-jo-jo!!!“

Policejní megafon se odmlčuje.

Tohle neměli šanci uhrát! Teď ještě ne.

Ale všeho do času!

Jo!

Kruh

Miloš se dívá za mizejícími těžkooděnci a má jedinečně slavnostní pocit. Tuhle chvíli si musí zapamatovat! A nejen na týden nebo měsíc…

On si ji musí zapamatovat do konce života.

To si slibuje.

Protože krach diletantsky vedený policejní akce není pro Miloše jen vítězstvím komunity. Takových třeba ještě bude!

Ale pro něj osobně jsou prchající poldové znamením správný cesty. Na kterou se přese všechnu nepřízeň osudu nakonec dostal. Když ještě před pár lety nevěděl, co se sebou, říkal si, že mu zbývají jen dvě možnosti. Buď se přestěhovat někam hodně daleko. Nebo špagát.

A on se rozhodl.

Bylo tenkrát léto, on byl sám, a jak ty žhavý dny plynuly, začal se připravovat. Že to koncem prázdnin zabalí.

Jenže pak přišla Lipnice.

První technopárty.

GPS: 49°6’67ʺN 15°18’29ʺE

A vše bylo najednou jinak! Louka v jižních Čechách, láska k pohlednýmu tanečníkovi od sousedního systému. Lidi, kterým byl ukradenej a kteří ho neodsuzovali. Cestou domů návštěva psího útulku v Táboře, kde jim padl do oka malý chundelatý pekinéz. Pro Miloše to bylo zkrátka neuvěřitelný. Že během několika rychlých dní do sebe zapadly události jak písmenka v křížovce a on – byl náhle šťastným člověkem. Kterej už neměl problém postavit se před ostatní a říct:

Mám rád kluky. No a co?

Miloš se dívá na černý záda zdeptaných policistů. Je mu do zpěvu. Prchající hrobaříci! Poražení. Odehnaní. Jo!

Jako jeho dávný pochybnosti o sobě samém.

Kruh se uzavřel.

Římská želva

Slunce se konečně sklání k západu. Z lesa se táhnou stále delší a delší stíny. Přichází večer. Denisa tančí už dvanáctou hodinu. Policejní kordon složený z posil znovu ožívá. Megafon opět cosi chrochtá. Rojnice černooděnců se štíty před sebou se dává do pohybu.

Ale něco se změnilo!

Policisté vyrazili s jinou taktikou.

Nejdou už po celé délce louky, ale spíše v silných a kompaktních liniích. Od jednoho systému ke druhému. Postupně.

Cíleně. A u každého praktikují nový scénář. Podle vyladěných not.

Obklíčit vůz a stage.

Chvíli se tam přetahovat s tanečníky, a pak – systém končí. Ticho.

Srážka netrvá nikdy příliš dlouho.

Agregáty coby válečná kořist putují do týlu. Několik nejvíce bojovných technařů je zpacifikováno a naloženo do antonu.

A policejní jednotka jde dál. Jakoby loukou nepostupovali policisté, ale římské jednotky v útvaru bojové želvy. Tanečníkům chvíli trvá, než si uvědomí, že tentokrát jim okupace louky jen tak neprojde. Systémy tichnou jeden po druhém. Tančící jádro s tisícovkou technařů se začíná stahovat doprostřed louky k obraně posledních třech velkých systémů. Tuc-tuc-tuc-tuc.

Megafon je teď slyšet docela dobře:

„Opusťte-prostor-akce-nebyla-povolena…“

Tuc-tuc-tuc-tuc.

„Ty voe – ty kriplové to snad myslej vážně!“ naklání se Patrik k uchu Denisy. Přestala tančit. Je unavená a nohy jí nechtějí sloužit. Policisté se jí nelíbí. Celkově se jí to nějak přestává zamlouvat. Jako kdyby kouzlo dne s utichajícím vodítkem muziky začalo slábnout.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Denisa se už jen tak vlní. A napadá ji, jak to vlastně všechno skončí? Z lesa mrká Jednička.

Kordon se přibližuje. Emoce houstnou.

„Nechte nás bejt!“

„Táhněte!“

Mezi technaři se začínají ozývat nenávistné výkřiky. Hudba je už nedokáže překrýt.

„Po-li-cej-ní-stát!“

„Ge-sta-po!“

„Ču-rá-ci!“

Lidé pořád tančí, ale nálada se prudce mění. Všichni jsou přikrčení k velkému skoku. Tančí, pohazují rukama, ale místo očí mají jen přimhouřený škvírky. Není poznat, kdo v sobě něco má a kdo je čistej. Denise přebíhá mráz po zádech. V ten okamžik uzavírají policisté kolem zbývajících tanečníků finální smyčku.

A začínají utahovat.

Hugo

Stojí od něj dva, tři metry. Policista v kukle, z které koukají jenom hnědý oči. Dívá se na ni. A ona na něj. Do těch tmavých očí, vystupujících nad plexisklový štít. Hledí na sebe, hluk nadávek a řev davu ustupuje do slitého pozadí.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Denisa se cítí jako lapená kuna. Ještě se ze setrvačnosti vlní.

Ještě stále vnímá okolí, i když jen mlhavě. Ještě pořád chce být Denisou č. 2. Ale ty policistovy oči, jakoby ji stahovaly zpátky do starých světů. Zlatých? Nebo jakých?

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Kolem běží hipík. Patrik s Milošem se drží za ruce. Hugo je s nimi. Hnědý oči jak temný vesmír. Zapadající slunce v odrazu štítu. Chrochtající megafon. Prach. Pot.

Kamenitá mez na kraji louky.

„Opusťte-prostor…“

Slepený vlasy. Sucho v krku.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

„…akce-nebyla-povolena!“

Včera, dnes.

Hráškový fiátek.

Hugo.

Ano – Hugo!

Vysmekává se Milošovi z náruče a řítí se vpřed.

Za tělem mu vlají sliny.

Skáče!

Policajt s tmavýma očima překvapeně odklápí štít do strany.

Uff! Oči mu rosolovatí. Třeští je dolů, kde mu na kalhoty dotírá rozzuřený malý psík. Zuby psisku kloužou po pevné látce.

Ale pekinéz jako beze smyslů útočí znovu a znovu.

V tu chvíli se policajt – napřahuje ke kopu.

Oči hrubnou.

„Ne!“ křičí Miloš. „Néééééé!“

Pozdě.

Řach! Hugo dostává přímý zásah.

Letí.

Zkroucené, chlupaté tělíčko fičí vzduchem. Bezvládně. Zpět k tanečníkům. Sliny s krví se za ním táhnou jak vlečka upíří komety.

Vše tichne.

Vše mrzne.

Make war

Vteřina, dvě. Psík s tlumeným žuchnutím dopadá Milošovi k nohám. Zlomená páteř.

Tuc-tuc-tuc-tuc.

Rudá louže.

Úžas. A v příštím okamžiku – zrcadlo praská! Hipík bere do ruky špičatý kámen z meze a vší silou ho vrhá proti policejnímu kordonu. „Make war and not love!“ řve.

Just war!

Denisa drží taky kámen. Nevěřícně zírá na plačícího Miloše a najednou je jí jasné, že nechce stát stranou. Nikdy. WAR!

Šutr letí.

A hází i ostatní tanečníci.

WAR! WAR!! WAR!!!

Tuc-tuc-tuc-tuc.

XI.

Voda

Kolik je hodin? Devět ráno? Deset? Denisa leží ponořená ve vaně a její pražský byt je pustý a nepatřičný. Leží ve vodě, hladina stoupá. Jak se dostala domů? Proč jí ten policajt strkal do ruky peníze? Kdo ji naložil do auta a odvezl? Krev všude. Noc plamenů. Převrácený fiat. Pendreky. Slzný plyn. Řev. Hromádka hlíny. Hugo. Hrobeček. Jak ona může být tak v klidu naložená ve vaně a ostatní zůstali… tam. Čmelák Brunda!

A zase kámen v ruce.

Řeže. Pálí. Hladí.

Voda stoupá.

Denisa leží ve vroucí koupeli a má zavřené oči.

Voda jí zaplavuje ňadra. Ramena. Krk. Bradu. Zvedá nohu a vypíná kohoutek. Vana je plná. A zpoza stěn pomalu vylézají vzdálené zvuky.

Ulice.

Děti na dvoře.

Sousedé.

Neděle.

Rádio puštěné v kuchyni.

„…měla na sobě červený kostým, černé střevíce s podpatkem a malou příruční tašku. Informace o pohřešované Denise Králové můžete volat na linku 158 nebo na nejbližší oddělení…“

Denisa už neslyší.

Krčí nohy. Tělo jí pozvolna klouže pod hladinu. Ve chvíli, kdy pod vodou zmizí i hlava, se vlasy na hladině rozpouští jak velký lotosový květ.

Ale i ten se pomalu potápí.

INTERMEZZO II.

Pátek 3. srpna – 15:43

Údolí potoka.

Lesní průsek. Slunce. Zaprášené čelní sklo.

Zlatavá vteřinová mlha. Vladimír nic nevidí.

Stín. Konečně!

Zase les.

Na jeho okraji u příkopu srna.

Zlehka skáče přes vozovku. Kurva!

ČTVRTEK 2. SRPNA – 18:04
Kejklíři

Stopařka

Mám najeto dobrejch… no, prostě hodně kilometrů. To jen, abych upřesnil. Že už zkrátka poznám chvíli, kdy si začínám koledovat vo průser. Z únavy.

Kdy mi padaj víčka.

Kdy se malej krucifix zavěšenej pod zrcátkem stává metronomem vodměřujícím čas k blízkýmu maléru.

A tak, když sem to vodpoledne sjížděl k dálniční přípojce, bylo mi jasný, že bych se měl rychle rozhodnout. Jestli se na Arthura nevykašlat a nevobrátit to radši zpět. Nebo se zastavit honem na kafe a dát se trochu dohromady. Silný kafe. Protože i když se ve svým terénním voze dvakrát nebojím, není dobrej nápad čekat, až se proberu v ňáký škarpě. To je přeci jasný. Ledažeby…

… zamžoural sem skrz přední sklo auta před sebe.

Poslední v řadě mávajících stopařů stála holka. Na samým konci přípojky, skoro až u dálnice.

Kraťasy. Bílý tričko. Dlouhovláska.

S batohem vopřeným o nohy. A se zdviženým palcem.

Holka.

No vida. A je vyřešeno!

Žádný kafe.

Tenhle životabudič zafunguje líp.

A začal sem brzdit.

Fórek

„Jééé. To ste hodnej. Nejedete na Budějovice?“ votevřenýma dveřma nakoukla dovnitř.

Jo, kejv sem hlavou. Mířím až do F. a můžu klidně i přes Budějovice, dodal sem, když vypadala nějak nerozhodně. Vyvalila oči.

„Jééé,“ zabečela podruhý. „My taky jedeme do F. Tedy já a můj přítel. Vzal byste i jeho, jóóó? On ten stop nějak nešel a tak sme se rozdělili…“

Otočil sem se přes rameno.

U krajnice za nissanem postával hubenej kluk a propaloval moje auto upřeným pohledem. Cha!

Naletět na takovej provařenej stopařskej fórek! Musel sem se usmát.

Jo, jistě, kejvnul sem pobaveně na holku, ať si klidně nastoupí i přítel, místa je dost.

Rozzářila se jak sluníčko.

„Jééé,“ vyhrkla do třetice a už mě to ani nepobavilo. „To ste fakt moc hodneej…“ ukázala bílý zuby. A pak se votočila dozadu: „Jiřííííku, můůůžeššš!“

Stála přitom na stupátku nissanu.

Pěkně profilem proti pozdě vodpolednímu slunci. Hnědovláska s plnými boky, hezkým zadkem a dobře rostlejma houpavejma, no…, však víte čim.

Bez podprdy.

Prostě, dobrej kus. Jak sme za mlada říkávali.

No, jenže – co s takovou? Slečnou dokonalou…

Povzdych sem si.

Komiksová kráska…

Tohle je mi v podstatě k ničemu.

Teorie áček

Teď bych měl taky říct něco vo sobě. Ztratit pár slov. Že se menuju Vladimír, není zas tak podstatný. Důležitější je moje profese. Živim se jako televizní producent a příležitostnej scenárista. V tomhle pořadí. A musim přiznat, pozor! – že mě práce i po letech baví.

Možná sem v tom dokonce mezi vrstevníky z branže světlou výjimkou. Protože, takovejch kolegů, který už maj za sebou pátej křížek jako já a filmařina je furt bere, takovejch teda moc není.

No, vopravdu.

Všichni řešej ňáký komplexy vyhoření a tak. Ztráty invence. Vyhaslej drajv. Nebo, jak se tomu říká.

Já ne.

Mně se tyhle pocity vyhejbaj obloukem. Zaklepat. I dyž sem někdy utahanej jako třeba dneska. Ale pracuju rád. A snažim se, aby seriály, na kterejch dělám, byly sice levný, ale nijak laciný. Protože jenom to vochrání moji značku.

Renomé.

Moje-dobrý-méno.

Jasný, ne?

Bohužel celá ta věc má jeden háček.

Právě z těhle důvodů nemůžu pustit práci úplně z hlavy.

Nikdy.

Musim bejt pořád ve střehu. Což je v mejch letech občas docela náročný. Vymejšlet, kalkulovat, hledat nový postupy.

A proto – teď se vracim k meritu věci – beru vobčas stopaře.

Ze žádný charity. Depak. Ani jako pojistku proti únavě za volantem, dnešek je výjimkou!

Stopaři mi sloužej hlavně jako studna příběhů.

Předlohy budoucích postav a seriálovejch osudů.

Sbírání stopařů je zkrátka moje nou-hau. Psst! Tajný!

Jako když si hejčkáte eso v rukávu.

A nejlepší sou – hádejte který? Ne, ne, žádný hezouni. Žádný na první pohled příjemný typy. Cha!

Úplně navopak.

Nehezký lidi – ty sou nejzajímavější! Víte, jak to myslim… Stopaři s popsaným ksichtem.

Ty mi většinou nevědomky poskytnou i nejhutnější materiál. Netuctovou story. A pro mě tedy zajímavou. Hezouni ne. Ty to maj hozený jinak. Ty věděj, že sou klasa Á. Že pro ně je život snadným hřištěm. Tedy předvídatelným, umeteným a… nevzrušujícím. Jako pro tuhle mladou stopařku. Protože ta je krystalický Áčko.

Tak kvůli tomu sem si povzdech.

Figura a ksichtík: deset bodů.

Inspirace: nula.

Snad holka aspoň obstojí jako puštěný rádio.

Vzdych sem si podruhý.

A vo poznání smířlivějc.

Nálepky

Ujeli sme sotva padesát kiláků a já věděl o holce skoro všechno. Že jede stopem teprve podruhý v životě, má radši vlak. Že umluvila svýho přítele k návštěvě sestry ve F., protože ve městě je hrozná nuda. Že jí bude devatenáct, studuje sociologii a neví, jestli najde po škole uplatnění. A že se menuje Natálie. „To zní jako kólie, co? Takový divný, ruský jméno. Vám to tak nepřipadá?“ podívala se na mě upřeně a na chvíli významně zmlkla.

Řek sem, že nepřipadá. A že je vlastně docela užitečný mít méno, kerý si lidi dobře pamatujou. Svou nálepku. Tak nějak sem vodpověděl a vrátil jí ten pohled.

Všim sem si přitom, že má hezký kakaový voči a plný rty.

Jo.

Vopravdu.

Prima předloha pro komiks.

Přitom ten její kluk vypadá jako úplně jinej druh.

Mrknul sem do zpětnýho zrcátka. Je tam vzadu vůbec?

Ještě ani jednou nepromluvil.

Spatřil sem uhříkatou, podmračenou tvář. Běhaly po ní stíny korun stromů zvenku. Řeči přítelkyně si jakoby vůbec nevšímal.

Ten kluk by mě zajímal mnohem víc, usoudil sem a vrátil se pohledem zpět na vozovku.

Trikař

„Jééé, a to jako točíte filmy?“ vydechla stopařka, která se právě dozvěděla moji profesi.

Znělo to nelíčeně překvapeně.

Kejvnul sem hlavou.

„No…“ protáh sem. „Točim není to správný slovo. Spíš píšu scénáře a produkuju. Sháním finance na realizaci, a tak.“

Holka mi v tu chvíli visela na rtech.

„A jaké ty filmy tedy toč… produkujete…?“ dívala se na mě skoro nábožně. Kluk vzadu se ale uchechtnul. Tak, abych to neslyšel. Ale přitom i slyšel.

Přeci jen poslouchal, Uhřík.

A jak bylo vidět, právě si mě i zaškatulkoval!

Jako libovýho chvástala. Kterej chce dělat dojem.

Ale co!

Rozhod sem se ho ignorovat.

Moh si vo mně klidně myslet, co chtěl. Mistr Mlčoch. Ať si klidně myslí, že se prsim. Já-jsem-pan-z-televíííze! Pan Někdo! Cha!

Měl sem mu snad něco vysvětlovat? Stál by vo to, abych mu řek, že prostě jen potřebuju mluvit?

Ne, ne.

Vůbec by se to nesnažil pochopit! Jenže já fakt potřeboval. Mluvit, kecat, žvanit. Tlachat.

Vždyť jsme projeli teprve Táborem, jeho holka už na sebe vyzvonila definitivně všechno a interiér auta se ponořil do ticha.

Já byl přitom pořád tak urvanej!

Ospalej.

Za sebou celej den v neklimatizovanym studiu. Se zasmrádlým, věčně zpoceným střihačem. Teď hodinu jízdy v autě na cestě za kamarádem Arthurem. A hory s jezerem jakoby se vůbec nechtěly přiblížit! Co? Tak proč bych nemoh prozradit svůj džob?

Ne, abych si tahal triko.

Ale aby se ta tvoje holka zase chytla, milej zlatej.

A vona naštěstí jo.

„… dokumenty? Nebo snad celovečeráky?“ scanovala mě psím pohledem.

Leukemie

Pustil sem nafrněnýho mladíka z hlavy. Ať si myslí, co chce.

A holce sem popravdě přiznal, že dělám hlavně nekonečný seriály. I když sem cejtil, že snad čekala trochu víc. Takže sem to ještě upřesnil: „Barevný, s hezkými herci a jednoduchou zápletkou. Hlavně žádný složitosti! Jak to diváci chtěj.“

„Všichni lidi nechtějí jen nenáročnou tvorbu,“ ozval se z hloubi auta hlubokej hlas. A vida, nevydržel! 1:0 pro mě, potěšilo mě.

„Jistě, ale většina diváků ano. Znáte například Poslední dostih?“ nahodil sem přes rameno dozadu klukovi otázku. Ale dívka byla rychlejší.

„No, jéje! Minulý týden tam žokej Ervin musel utratit svýho koně. To točíte taky vy?“

„Produkuju. A částečně píšu scénář,“ vrátil sem tedy pozornost zpět na spolujezdkyni, zatímco na zadním sedadle se znovu rozhostilo mlčení. „Možná si dokonce ještě vzpomenu, jak sem napsal úvodní repliku právě minulýho dílu. Zněla nějak takhle: A kdo mu to řekne? Šampion Daurelius je pro Ervina více než jeho bratr…“ nasadil sem teatrální hlas a vodrecitoval pár úvodních vět.

Studentka si mě ze strany zkoumavě prohlížela.

„A opravdu může kůň dostat leukemii? To jste načetl v nějaký veterinářský učebnici? Nebo tyhle informace hledá váš štáb?“ Tak teď mě dostala! Cha!

„Kdepak štáb!“ musel sem se rozesmát. „Zápletka s leukemii napadla jednoho mýho kolegu. Jenže nedělá seriály, ale publicistiku. Tak mi nápad prostě věnoval. Stálo mě to pár panáků dvanáctiletý whisky, abych řekl pravdu… a… hele, benzinka. Musíme dobrat šťávu,“ přerušil jsem vyprávění a bradou ukázal před sebe do zatáčky.

Benzinová pumpa se leskla v podvečerním slunci jak rubínovej chrám.

Etudy

Při placení sem koupil tři nanuky. Svůj si hned rozbalil. Zbylé dva přinesl spolupasažérům.

Holka byla nadšená. A dokonce i Uhřík zapomněl na svoji roli a poprvé se pousmál.

2:0. Bravo! Taková pitomost a jak to krásně funguje. Sladkej, ztuhlej tuk na špejli povýšenej na rituální předmět k získání důvěry.

V tu chvíli mi mozek uvyklej analyzovat všechny vjemy otevřel virtuální archiv.

Šuplík volné etudy.

A sem mi rituálněnanukový postřeh – uložil.

K možnýmu příštímu požití. Použití.

Nebo jen jako doplňkovou vatu.

Ale kdykoliv k dispozici.

Tak. Přeci jen něco z tohohle stopu vytěžim!

Sedl sem si do vozu a znovu sme vyjeli.

„Kde sme to skončili?“ obrátil sem se na dívku.

„Říkal jste o tý leukemii. Je vlastně těžké napsat filmový scénář?“

Pokrčil sem rameny.

Hmm. Těžký? Takhle sem vo tom ještě nikdy nepřemejšlel.

Jenže to už stopařka nečekala na odpověď a sama začala švitořit dál.

„To já občas hraju v ochotnickým souboru. A když se mám naučit roli, úplně mi třeští hlava! Přitom musím jen trapně papouškovat jednoduchý repliky. Že bych ale měla nějakej scénář sama vymyslet a napsat? Kdepak! To přesahuje hranice mýho chápání,“ zamrkala na mě z vedlejší sedačky tak vyzývavě, až sem se na ni musel na krátkej okamžik podívat i já. Po tyčce jí tekl proužek tající čokolády.

Dívala se na mě jak na svatej obrázek.

A mě napadlo, že je vlastně fajn.

Odvrátil sem oči se zapřením zpět na silnici.

Že mě… dokonce i baví.

A zaplavil mě nečekaně svěží pocit. Sakriš! Cesta se přehoupla přes půlku a hory se konečně přiblížily. Vezl sem pěknou, mile naivní stopařku, která mě baštila. Kluka, kterej zakopal válečnou sekyru, a už sem ani nevěděl, že sedí v autě. Únava zmizela, tělo se protáhlo u benzinky. A nanuk byl osvěžující. Cha!

Co mi tedy chybí?

„To jste řekla zajímavou věc, milá Natálie,“ pochválil sem ji tedy a schválně použil její jméno. „Nejdřív si ale musíme ujasnit, jaký je rozdíl mezi filmovým scénářem a divadelním textem…“ a pustil jsem se s chutí do monologu o záludnostech umělecké tvorby.

Funkce ON

Když sme o hodinu a půl později zastavili na kraji F. u domu stopařčiny sestry, měl sem skvělou náladu. Večer se blížil, horko srpnovýho dne pomalu vodcházelo. A mě napadlo, že bych si mohl ještě trochu pohrát.

Jen tak, pro radost.

A už sem taky věděl, jak.

Zatímco Uhřík s hekáním tahal ze zadních sedaček těžký batohy, naklonil sem se přes Natálii k přihrádce v palubní desce. Chvíli sem tam šmátral. A přitom se – jakoby náhodou – rukou přitiskl na její vopálený nohy.

A vona? Nic.

Cha!

Cejtil sem její vůni, teplo kůže.

Jemný chloupky.

Dvě vteřiny, pět.

Pomalu sem vytáhl malou digitální kameru.

Dvířka přihrádky zaklapla a já se opět narovnal.

„Mám jednu prosbu, Natálie,“ řekl sem tichým hlasem. „Občas si dělám krátké záběry zajímavých lidí, které potkám. Takovou databanku obličejů, víte? Abych měl inspiraci při psaní scénářů…“ Odklopil sem malej pomocnej display a zapnul kameru do polohy ON.

„Nebude vadit, když si natočím i vás?“

Stopařka se překvapeně, ale polichoceně zasmála.

„Jistě, proč by mi to mělo vadit? Třeba podle mne napíšete nějakou postavu, že?“ dodala. A hned zčervenala. Jakoby jí vlastní odvaha podrazila sebevědomí. Zamířil sem na ni objektiv kamery a stiskl režim nahrávání.

Honorář

A právě v tom okamžiku se na ploše monitoru objevil i zamračenej obličej jejího přítele.

„Naty, asi bysme už měli jít,“ zahuhlal kluk. Zmenšenej obraz Natálie na zlomek vteřiny ztvrdnul.

„Nevidíš, že tady ještě…?“ vodsekla podrážděně.

„Já jen… abychom pána nezdržovali…“

„Simtě…“

Křečovitě se usmála.

Vypnul sem kameru. Uhřík stál ve dveřích a tvářil se drsně. Vůbec to k jeho figuře nepasovalo. Ta hlava nakrklýho buldočka posazená jakoby na tělíčko jezevčíka. Strčil sem kameru zpět do brašny, rozloučil se s dívkou. A poděkoval jí za modeling.

„My děkujeme,“ zacvrlikala už zvenku. „Za svezení, přeci.“

„Rádo se stalo, přátelé.“

„Jo. Děkujem,“ Jiříkovo zamumlání zaniklo v třesknutí rázně zabouchlejch dveří.

Prásk!

Ale já se nezlobil.

To byla přeci etuda žárlivost…

Položil sem kameru vedle sebe. Zařadil rychlost a vyhodil blinkr.

A ještě než sem ujel padesát metrů, začal sem si pobrukovat. Protože to s tou kamerou – to nebyl jen samoúčelnej šmíráckej manévr.

Kdepak!

To byl test.

Z kterýho já – Vladimír – vyšel vítězně.

Protože, jak sem se přehraboval v tom kastlíku, a já se přehraboval vopravdu dlouho, Natálie vůbec neuhnula. Ne, ne. Držela. A vyšla mi – sakriš! – dokonce mírně vstříc!

A to mi za to furiantský třísknutí dveřmi stálo!

To bylo tím největším důkazem zájmu, kterej sem od stopařky moh dosáhnout.

Rozverně sem ťuknul do věnce volantu.

Ach Jiří!

II.

Na Růžku

Malíř Arthur seděl v hospodě Na Růžku. Přesně, jak sem čekal. Dřepěl u rohovýho stolu pod voknem a něco živě vyprávěl dvěma chlápkům v zaprášenejch montérkách.

Mýho příchodu si vůbec nevšim.

Cha!

Přešel sem rychle přes lokál, přistoupil k němu zezadu. Jako ňákej vrahoun. Jenom sem mu místo kulkou z revolveru poslal navštívenku pěknou herdou do zad. Buch!

„Nazdar, mazale!“

Jen to zadunělo.

Vylítnul přesně podle očekávání. „Kterej…?“ ale hned se zarazil. Roztál.

„No né?! Pisálek dorazil!“ čapnul mě radostně vokolo ramen. „Ve městě mu bylo smutno, co?“

Natočil mě ke svým společníkům.

„Pánové, tohle je Vladimír,“ řekl. A rychle dodal: „Darmožrout, co se živí psaním pitomostí do televize. Jeden z těch mnoha, na kterýho musej dělat občani jako vy, poctiví mistři zedničtí.“

Cha!

Starej dobrej Arthur! Průměrnej malíř, ale prima kamarád. Huba nevymáchaná. Co ten už pro tu svou klapačku musel vydržet? Jenže von prostě rejpance do druhejch miluje nadevše. Já sem vůči jeho kecům za ty léta imunní. Hodně lidí ale ne. A to pak bejvá zle. „Vidím, že ste nezaháleli,“ setřás sem ho a ukázal radši na zpolovic zaplněný účet.

Malíř se zakřenil.

„Život je krátkej a pěna padá. Tohle je Míra a tohle František,“ představil i své spolusedící.

Posadil sem se.

V tu chvíli se mi za zády zjevil podsaditej vrchní. Zeptal se: Pívečko? a ještě než sem stačil jakkoliv zareagovat, bouchl oroseným půllitrem vo stůl. Druhým pohybem přede mě hodil objemný jídelní lístek. No ne!

Chlapík na správným místě, vzhlédl sem k němu obdivně.

Malej, ale třída!

Než sem si ho však stačil zblízka prohlídnout, mizel už zase v hloubi podniku.

„Sakriš. Zase…! Zase se mi to potvrdilo…“ vobrátil sem se na osazenstvo stolu. „A víte, co?“

Arthur pokrčil rameny. Zedníci vrtěli mlčky hlavama.

„Že hospody, co se menujou Na Růžku, nikdy nezklamou.

Domácí atmosféra, vždy plno a slušnej personál. Pánové – hospody Na Růžku! Ty sou pravým českým řetězcem! K čertu s McDonaldy!“ uzavřel sem potěšeně svou hospodskou teorii. „Tak… a na nás!“ zvolal sem pak povzneseně a uchopil pivní půllitr.

„A na žízeň,“ uchopil Arthur i svou sklenici.

„Ahoj,“ řekli dvojhlasem zedníci.

Příjemnej večer moh začít.

Kšeft

Vo pár piv později sem se už vyladil do toho nejlepšího rozpoložení. Probrali sme s Arthurem svoje věci, na účtence přibylo čárek. Votevřený vokna pouštěla do podniku letní večerní vzduch. Hospoda hučela. A malíř vykládal už dobrou půlhodinu vo tý svý zakázce. Že ho to užírá.

Že ho to sere.

Celej ten kšeft.

Malovat štít ňáký pseudochalupy. Von! Štít lufťáckýho majitele. Kterej si přeje barák jako ze starejch časů.

Fuj!

„Umění je dřina, kamaráde. A luxus!“ hučel malíř do piva.

„Dyk i Michelangelo musel brát komerční sračky! Jen, aby moh potom dělat svobodnej kumšt! Jo, to je prostě údělem nás – umělců. Víš vůbec, co je malba v Sixtinský kapli?“ vobrátil se na mě, když se mu zdálo, že ho neposlouchám. „Víš vůbec, co je malba v Sixtinský kapli?“

A já řek, že tedy komerční sračka.

„Přesně tak!“

„Takže ty děláš v týhle díře Sixtinskou kapli…“

Zakroutil pohrdlivě hlavou: „Phe…! Pisálek blbej,“ kejvnul směrem k mlčícím zedníkům. Pak se ale zase vobrátil na mě. „Víš ty, co je to dostat zaplaceno na dřevo? Myslíš, že mě nesere malovat přiblblý sluneční hodiny s kytičkama? Jenže!

Za dva tejdny budu mít vyděláno na půl roku!“

Konečně pomenoval věci pravým ménem.

„No! Kterej vůl by to nevzal? Příští středu končim, shrábnu prachy a do podzimu se zavřu v aťasu. Jo! Mám toho tolik na práci…,“ naleptával mě skleněnejma vočima.

„Kolik JÁ toho mám na práci!“

Učitelé reality

A jak to řek, v těch vočích mu blejsklo. Jako když se přes sítnici prožene malej kulovej blesk. Vzápětí vyskočil ze židle. Teatrálně rozhodil rukama a zařval, tentokrát na celou hospodu: „BOŽE… kolik JÁ toho mám na PRÁCI!“

Restaurace ztichla.

I já sem se podvědomě přikrčil. A Míra s Františkem taky. Všichni sme zírali na Arthura, jak stál nad rozpitými půllitry s vyvrácenou hlavou a rozpaženejma rukama. Socha Krista nad Riem.

A já pak pochopil. Chvíli mi to trvalo, ale přece…

Vymrštil sem se ze svýho místa, vykřikl: „Jo. Jo! Takhle stůj!“ a hrábl pro kameru. „Ještě jednou tu repliku, Arthure. Ještě jednou!“

Zmáčkl sem ON.

A malíř se nenechal pobízet.

Obrátil oči v sloup a do třetice zařval procítěně:

„KURVA… kolik JÁ toho mám na PRÁCI!“

Slova rezonovala o stěny hostince.

Běhal sem vokolo stolu, hulákal nadšeně, že tohle-je-dobrý-skvělý-vydrž-tohle-je-vono-Arthure-beru! a přítel trčel v tý kamenný pozici ještě dobrejch dvacet dalších vteřin.

A vychutnával si to stejně jako já.

Hospoda na nás civěla.

„Skvělý! Mám všechno,“ vydechl sem konečně a zmáčkl OFF.

Brazilskej Ježíš splaskl jak vypuštěná meruna. Složil se vyčerpaně, ale pyšně zpět za stůl.

Scénka skončila.

Hlavy hostů se vrátily ke svým stolům a nad sklenicemi začaly probírat ty divný panáky z města. Arthur zářil štěstím.

Protože tohle miloval.

Vytvářet dojem.

Ať už jakejkoli – ale silnej!

Seděli sme spolu nad teplajícími pivy, spokojeně se usmívali, mlčeli a jen po vočku sledovali reakce restauračních hostů.

I tváře svejch dvou spolusedících.

Zedníci seděli jako zařezaný.

Nervózně pili Gambrinusy. Pak najednou vstali. „My už deme,“ řekli, „zejtra nás čeká fůra práce. Nashle…“ Hodili na ubrus bankovky a vycouvali kolem výčepního pultu ke dveřím jak raci.

Arthur se rozesmál. Poprvé vod chvíle, co sem přišel do hospody, vypadal vopravdu šťastně.

„Tak to je žrádlo, co?“ zaťal nadšeně pěst a bouchl jí vo desku stolu. „To je vejvar!“

Kejvnul sem uznale hlavou. A řek, že dobrý.

I dyž těch zedníků přišlo jednomu až trochu líto.

Ale Arthur se jen nesouhlasně zašklebil. „Vomyl. Žádný velký city sem netahej! Musíš bejt pedagog. Městská děvka, kamaráde. Učit nepopsaný duše venkovanů drsný realitě! Konfrontaci!“

A právě v ten okamžik do hostince vstoupila Natálie.

Plán

Já se teda přiznám. To, že se Natálie zjevila ve dveřích hospody, mě fakticky ani nepřekvapilo. Zajímavý mi na tom všem přišlo jediný, že se nevobjevila dřív. A taky skutečnost, že přišla sama.

Bez svýho uhříkatýho stínu.

Jenže tenhle detail sem hned zase pustil k vodě. Hlavně, že přišla, no ne? A tak, když se rozhlídla a zavadila pohledem vo náš stůl, automaticky sem zved ruku.

A hned sem si vynadal. Sakriš!

Takhle mávat se přece nehodí! Na chlapíka mýho formátu, za kterýho mě ta mlaďoučká ochotnice určitě považuje. Ale, pozdě… No což? Aspoň celá hospoda vidí, u koho ta neznámá bohyně v sepranejch kraťasech – bude sedět! No jistě!

Jen ať to všichni vidí!

Cha!

A povstal sem na přivítanou, ještě než Natálie došla k našemu stolu. A nabídl ji židli.

Další bota, došlo mi vzápětí.

Tolik horlivosti!

Ne ne, musím vopravdu brzdit.

Nebo – právě navopak? Dotáhnout svou vstřícnost až do konce? Když už nadšení, tak v gentlemanským balení!

Se vším všudy.

To na tu krásně naivní dívenku prostě musí zabrat.

Tak!

A s tímto vnitřním předsevzetím sem podržel židli a řek něco v tom duchu, že sme si dnes s Natálií asi souzeni. Nebo nějakou podobnou pitomost. Kterou ale holky moc často vod svejch kluků neslyší. I když by vo to tak stály. I když se jim to líbí. Teď už budu mít vše ve svý režii, má milá, slíbil sem si.

Pevně.

Aby to skončilo, jak skončit má.

Totiž…

… že se s tebou vyspim.

Cha!

Ještě dneska večer.

Partie začíná

Ani sem se nemusel na Arthura podívat a domluva byla uzavřena. Podobný situace sme spolu před lety absolvovali mnohokrát. Proto malíř hned pochopil, že nastala doba k připomenutí bohatýrskejch časů. Že uzrál čas voprášit náš zlatej kousek.

Jmenuje se Hra na policajta.

Teda – jeden policajt zlej a druhej s lidským přístupem.

Proto si poradí s každým padouchem. Právě tohle klišé televizních detektivek sme si my dva před lety upravili pro potřeby lovu.

Jeden z nás byl nesmělým Naháněčem.

A druhej vostrym Lovcem.

To vše s vědomím, že v získávání ženy má vše logiku poněkud zvrácenou.

Zatímco první se úporně a vokatě snažil získat sympatie vyhlédnutý krásky – což měla bejt dnes Arthurova role – jeho parťák se choval rezervovaně. Nejlíp i lehce odtažitě.

Pro dnešek sem to měl – ehm – sehrát já.

Pokud „zdrženlivej“ Naháněč něco vyloženě nepodělal, byl výsledek většinou jistej.

Stačilo mu jen na konci říct Jdeme a oběť byla jeho.

Účtenky za útratu pak zaplatil Lovec.

Vobčas ale Naháněč svou partii zcela proti všem pravděpodobnostem zvoral a objekt zájmu si vodvedl přímočarej Lovec. Pak šla útrata za vrtalem.

Takovou hrou sme se tedy s Arthurem dřív bavili.

A protože sme ji z různejch důvodů už dlouho nehráli, Arthura vidina nabídnutýho utkání očividně nadchla. Kopl mě pod stolem.

Jo!

Mohlo se začít.

Známka kumštu

Představil sem malíře a zeptal se Natálie, co bude pít.

Poručila si pivo.

Prima.

Arthur kývl na hospodskýho. Objednal navíc ještě jednu rundu becherovky. „Musíte pivu udělat bylinný polštářek,“ a začal se dle pravidel věnovat Natálii, když tu náhle na scénu vstoupil – poslední účastník.

Uhrovatej mladík.

Zjevil se ve dveřích. A zamířil k našemu stolu.

„…brej večer,“ řek do neurčita.

Pak se obrátil jen k dlouhovlásce. „Hledal jsem tě všude možně. Že tě ale najdu tady, to jsem nečekal.“

Natálie zčervenala. Dneska sem ji podobně stydlivou viděl a vzpomněl si na to. Udělalo mi to dobře u srdce.

Arthur tahal Uhříka za rukáv: „Chlapče, slečna zrovna dorazila. Ještě ani nepřinesli pití. Tak si k nám sedni, nebo vyneseš dlouhý spaní!“

Musel sem se přidat. Nic totiž nevodzbrojí konkurenta tak jako nečekaná a nehraná – ha ha – vstřícnost. Nastavil sem Uhříkovi zbejvající volnou židli a podivil se, že přeci nepude pryč, sotva sme se tak hezky sešli?

Klaplo to.

Kluk byl naší reakcí očividně zmaten.

Sesunul se váhavě na místo, který před slabejma deseti minutama opustil zedník Míra. Nervózně se podrbal na týlu.

Pak si nerozhodně položil lokty na desku stolu.

Byl sem na vrcholu blaha.

Protože – a nechci, aby to znělo pyšně – příchod Jiříka mi vůbec nevadil! Ne, ne. Byl sem si přeci ve vyhlídkách na pohlavní spojení s Natálií v tuto chvíli – pět piv – už zcela jist! V nastalé situaci sem však rozpoznal velkej hráčskej potenciál.

Zajímavou zápletku rozběhlý partie. Darovanej element, který celou pikantérii jistým způsobem – okoření.

Cha!

A to sem, jako kumštýř, musel vocenit.

Pěna

Když podsaditý hospodský přinesl tácek se třemi panáky medově zlatýho likéru, Arthur na něj přimhouřil oko.

„Ještě jednoho Honzu Bechera tady pro příchozího mistra,“ luskl mužíkovi prstem pod nosem.

Hospodskej něco zavrčel a vodešel k výčepu. Za chvíli se vrátil se štamprlí zpět. V druhý ruce držel orosenou sklenici s pivem pro Natálii. Sklo postavil na stůl. Ale nepokračoval dál.

Vopřel se rukou o desku a nahnul se nad malířem.

„Uklidni se, mladej, už mě nebavíš,“ procedil mezi zuby.

„Jestli si myslíš, že sem na nějaký víkenďáky zvědavej, tak to seš na pěkným omylu! Rozuměl?“

Teprve pak se otočil a odplul podnikem sebejistě s důstojností vzducholodě Zeppelin.

Arthur zářil.

Vypovězená válka ho nepohoršila ani za mák.

„Zlatí lidé, tihle venkovánci. Ta jejich krystalická duše!“ vydechl procítěně. „Říkám – KRYSTALICKÁ DUŠE…!“ a vykřikl nahlas za mizejícím hospodským a stoly začaly opět tichnout, tentokrát v očekávání tušené provokace.

Musel sem zasáhnout. I přes svůj alkoholickej opar sem vytušil, že právě tohle je ta chvíle, kdy bych si měl hrát na hodnýho. Nebo budem biti jako žito.

Vzal sem rychle do ruky skleničku a pozdvihl ji: „Nechme venkov žít, kamarádi. Raděj si přiťukneme! Na dnešní večer!“ Arthur i Natálie uchopili své pohárky do ruky a přiťukli si.

„Na nás!“

Jenom mladík si becherovky ani nevšiml.

„Naty,“ natočil se ke své přítelkyni, „… asi bychom měli jít. Je už pozdě…“

Dívka položila na stůl prázdnej panák. „Pozdě?“ Podívala se na něho. „Nikam nejdu,“ řekla rozhodně, „… vždyť mi teprve teď přinesli pivo!“ a přitáhla si půllitr.

Sakriš!

Tak tohle sem vod Natálie skutečně nečekal.

Zbabělec

To byl hlas! Křišťálovej výkřik náčelnice Amazonek. I Arthur zpozorněl. A Uhřík teprv! Takhle svou dívku neznal! Chytil sem ho za ruku.

„Natálie má naprostou pravdu. Bylo by škoda jít už spát. Nač spěchat, máte přeci prázdniny?!“

„A krom toho,“ přispěchal mi na pomoc rychle zorientovaný Arthur, „tvoje přítelka je snad už dospělou osobou, ne? Takže! Seď klidně na prdeli, dej si taky pivo a nebuď v nervu. A – vypi tu becherovku,“ nahnul se ke stále zkoprnělýmu klukovi, „… sem tě pozval, přeci!“ Chytil ho kolem ramen.

Uhřík se křečovitě usmál.

„Becherovku nepiju.“

„Jóóó? A žes to neřek dřív!“ zvolal Arthur. „Neser, předsedo. A koukej jí tam šoupnout!“ stiskl mu klíční kost. „Nóóó?“

Jiřík jen vyděšeně poulil očima ze strany na stranu.

Podíval sem se na Natálii.

Ta hypnotizovaně sledovala celou scénu. A mně bylo jasno. Ještě dřív než vona sama sem věděl, že právě teď se láme chleba jejich vztahu. Že Natálie, která to vše přece vyprovokovala, ale která je konec konců jenom ženskou, teď potřebovala spatřit Chlapa.

Žádnýho ustrašence.

Sralbotku.

Ale Chlapa!

Kterej by tomu dotěrnýmu otrapovi z hospody dal jasně na srozuměnou, že se k pití dotlačit nedá. Protože prostě nepije a hotovo. Chlapa, kterej si nedá poroučet. Kterej se vo svoje práva dovede porvat…

„Bude tóóó?“ zavrčel Arthur. Už to dávno neznělo jako legrace, ale výhružně. Kluk uchopil skleničku a pomalu zvedal ruku. Natálie třeštila oči.

… a kterej by tedy přispěchal na pomoc i jí, kdyby ji kdokoliv vobtěžoval.

A Uhřík obsah panáka váhavě celej vylil do sebe.

Tak.

„No vidíš, bodygárde! To bylo řečí!“ plácl ho Arthur potěšeně přes záda. „Šenkýři – ještě rundičku… pro chabruse! A jednu i vám, na přátelství. Vždyť si to zasloužíte!“ zamrkal malíř kumpánsky na dálku směrem k výčepnímu pultu.

Natálii poklesla ramena.

Jiřík je zbabělec.

Eso

Bylo po půlnoci.

Zmoženej Uhřík již hodnou chvíli klimbal s bradou pokleslou k hrudi. Před Natálií stálo další rozpitý pivo. Malíř právě přerušil svůj dlouhej monolog na téma kresby lidský dlaně. Ztěžka vstal a ukázal hlavou směrem k záchodkům.

„Musim chcat. Vomluvte mňa, panstvo…“

Odvrávoral.

V ten okamžik se zachvěla Uhříkova hlava. Namáhavě se nadzvedla. Zakalený voči vypluly z pod těžkejch víček. „Natálinko, kolik je hodin? Musíme spát…“ zahučel špatně artikulovaným hlasem. „Do postýlky… musíme… spinkat…“

Pak jeho hlava pomalu a měkce klesla na paži pohozenou mezi prázdnými štamprlátky. Ještě v ní drnčivě zachrčelo a nadobro zkameněla.

Uhřík ležel čelem na stole.

Vožralej, jak zákon káže.

Poprvé v životě.

Spal na žlutavým ubruse. Nevěděl nic a věci se už dály zcela nezávisle na jeho vůli. V ničem nepřipomínal mladýho muže, kterej se mi ještě vodpoledne zdál v autě docela zajímavým. Cha! Byl jen mrtvým žokem nemohoucnosti.

Kterej už do věcí příštích neměl co hovořit.

Labužnicky sem se napřímil.

Nadechl se.

Tak – a je to tady!

Hra končí.

Ty zahuhlaný věty, který po dlouhých minutách opilecké strnulosti pronesl Uhřík v téměř prázdný restauraci, byly jeho rekviem. Blábolivé rozloučení s jeho bejvalou rolí. Mým líznutým esem. A já to přijal.

Odvrátil sem svůj pohled od něho a chytil dívku za ruce.

„Tedy – půjdeme dopředu, ano? O tvýho kluka,“ to slovo sem prohodil s řízeným despektem, „se dobře postará Arthur.

Neboj se.“

A Natálie jen přikývla, udivena sama sebou.

Pomohl sem jí vstát.

Bylo po půlnoci. Dobojováno.

Platit bude Lovec.

III.

Scénář lásky

Říká se, že máloco jde dobře naplánovat, aby to skončilo přesně tak, jak člověk původně zamejšlel. Jenže, to by jeden nesměl vědět, co já. Že nejlíp se hraje s divokou kartou.

S nejmíň vočekávanou variantou. Protože vona je vlastně vždycky tou nejpravděpodobnější.

Chápete?

Ne?

Ale co. To je jedno. Jenom sem tim chtěl naznačit, jak sem si vychutnával tu chvíli. Kdy sem přesně podle mý režie držel Natálii vokolo pasu, oblázky na pláži u jezera nám křupaly pod nohama a ke shrábnutí banku chyběl jen poslední krok.

Jak mi připadal ten život hezkej!

A barevnej!

Ještě před pár hodinama sem seděl ve studiu tři sta kilometrů daleko. Se smradlavým střihačem. A teď?

Šel sem nocí po prázdný pláži s krásnou a naivní holkou, kterou mi přihrál autostop. Nad náma měsíc jak nažloutlej lívanec. Voda líně šplouchala ze tmy a my šli courem ke stínu na konci zátoky. Kde se budem milovat. Protože já to tak chtěl. Cha!

Tak vo tom sem přemejšlel právě v tu chvíli, kdy sem ved Natálii pomalu srpnovou nocí a nahlas říkal něco úplně jinýho. Oblázky křupaly.

Noc byla teplá a voňavá. A Natálie mlčela.

Něco sem povídal. Natálie pořád mlčela.

A teprv v tý chvíli mi to došlo.

Že i v mým scénáři vobčas něco nemusí vyjít.

Ikona

Držel sem Natálii kolem pasu, ona se nechala.

Ale nebylo to vono.

Jakoby po odchodu z hospody náhle vystřízlivěla. Jakoby mezi námi vyrostla jakási tenká, ale citelná zástěna zdrženlivosti. Sakriš.

Ne ne. Pořád sem neměl ani na vteřinu strach, že by TO snad nemuselo vyjít. Kdyby to bylo jen otázkou technickýho provedení, nic mi nebránilo Natálii složit třeba na místě. Neměla už sílu se bránit. Nebylo třeba jít až na konec zátoky, do stínu.

Ale já to tak nechtěl.

Nechtěl sem to tak jednoduše. Degradovat svou roli na pouhopouhej sval a pár pohybů. To bych si nezasloužil.

Já, ani můj plán. Ani Natálie.

Já chtěl něco víc.

Vždyť tohle byla přeci příležitost – a možná poslední v mým životě, proč si to nepřiznat – stát se nějaký nezkažený potvůrce zásadním měřítkem. Životní ikonou.

Ano, ikonou!

Snem, kterej přeroste mou vlastní podobu.

S kterým se bude moct ta mladá krásná stopařka mazlit třeba dalších dvacet, třicet let. Kdy já už budu dávno pod drnem.

Ale vona možná bude pořád mít někde ve vzpomínkách celou tuhle noc. Kdy jí pomiloval ten zajímavej a vnímavej chlap.

Já.

Vladimír. Učitel.

Blížili sme se ke stínu zátoky.

Stát se tak Vzorem!

Oblázky křupaly.

A já přemejšlel, jak se zmocnit i Natáliiny duše.

Otázky

Konečně sme tam došli. Na pomezí měsíčního světla a stínu ležel na konci zátoky mohutnej vybělenej kmen. Zbytky větví trčely proti hvězdnatý obloze. Dřevo bez kůry zářilo do noci. Strom byl podobnej kostře zdechlýho dinosaura. Tady sme se s Natálií zastavili.

Vopřel sem ji o kmen. Objal ji.

Nebránila se.

Zajel sem rukama pod triko. Tělo měla horký a jemný.

Stáli sme proti sobě.

A já na to konečně přišel.

Jak to udělat s tou duší.

Podíval sem se na ni. Voči jí ve tmě svítily jak alabastrový šperky. „Natálie,“ začal sem a udělal naléhavou pomlku.

„Co vlastně vidíš na svém příteli?“

Neodpověděla.

Jen tam pořád stála, dívala se tmou kamsi. Někam daleko, přes moje rameno. Jako bych tu nebyl. Slyšela mě vůbec? Rozuměla mi? Ví, na co sem se jí ptal?

Pak jí voči ztemněly.

Rozuměla!

A já pokračoval. „Co na něm vidíš? Snad je milej. Snad tě má rád, ale to je všechno. Můžeš se o něj opřít? Můžeš mu věřit?“ Stále neodpovídala. A já se už nemohl zastavit.

„Nezlob se, Natálie, že ti to musím říci. Tvůj partner se k tobě nehodí. Ty máš v sobě jiskru a život. Tvůj kluk je jedna velká prázdnota. Nic. Co tě na něm zajímá, pověz mi? Opravdu mi to přijde vážné…“ řek sem tichým hlasem.

Natálie povadla.

Tak!

Správná cesta.

A já ji drtil dál.

„Co hledáš v životě, Natálie? S kým chceš žít a komu chceš dát děti? Koho si chceš vážit?“ dával sem otázky stále útočnější. „Proč nevezmeš život do svých rukou? Proč nejsi sama sebou? Proč nejsi silná?“

A pak se to zlomilo.

Kraťasy

Natálie vzlykla.

Potichu, skoro utajeně.

Ale já to cejtil.

A pak i viděl.

Její potemnělý voči byly náhle plný slz.

Cha!

Ramena jí zacukala. Hlava se sklonila. Už nic neskrejvala. Rozbrečela se, zapřená vo ten padlej strom a já se vpíjel do jejího vzlykavýho třesotu.

A usmíval se.

S každým jejím hlasitým vzlykem rostla moje krutá radost. Jistota. Že se mi to povedlo.

Že já – Vladimír – skutečně opanoval dívčinu mysl!

Že ani zejtra, ani nikdy jindy nezapomene Natálie na tuhle lekci na břehu jezera. Že JÁ jí votevřel cestu. Že moje votázky budou těmi, který budou i nadále doprovázet její zápas v hledání skutečnejch tváří života.

Tak to bylo.

Dokonáno jest!

Sklouzl sem rukama dolů.

A začal rozepínat její těsné kraťasy.

Kmín

Vůbec se nebránila.

Bílý kalhotky se zaleskly v teplý noci. A pod nima trojúhelník nevopálenýho klínu.

Dokonáno jest! Teď už jen zbejvá zpečetit vychovatelskej triumf tím jediným správným způsobem!

Začal sem rychle sundávat i svoje kalhoty. Pak trenýrky.

A v tu chvíli se to stalo.

Natálie zachrčela.

Obrátila se ke mně zády. Něco přidušeně vykřikla. A pak – břichem vohnutým přes vybělenej kmen – začala zvracet na druhou stranu.

Vzduch byl náhle plnej kyselý vůně a pivních výparů.

Natáliin zadek přitom škubavě cukal do noci jako dvě čerstvý kmínový semínka.

A já tam stál, ještě před chvílí jedinej vítěz dnešní noci.

Teď náhle přebytečnej.

S kalhotami napůl žerdi.

A s rychle vochabujícím pohlavím.

IV.

Rekviem

Přesto sem se dočkal aspoň malýho vítězství. Muselo to tak být. Už pro ten pocit, že můj scénář úplně nezkrachoval.

Když sem nějakou dobu poté dovlekl nešťastnou Natálii do penzionu její sestry a uložil ji na gauč v hale, všim sem si, že v rohu místnosti stojí stolek s počítačem. A v hlavě se mi hned zrodil improvizovanej nápad. Cha! To bude to pravé!

Přisedl sem ke stolku.

Z brašničky vytáhl kameru, spojovací kablík a zapnul ten počítač.

Po pěti minutách bylo vše hotovo.

Vstal sem ze židle. Schoval kameru zpět do brašny. Přešel sem potichu ke dveřím. A ještě naposledy sem se rozhlédl po hale. Na gauči spala Natálie s neklidným snem.

Obličej měla ozářenej namodralou obrazovkou počítače.

Přes zavřený víčka jí běžely stíny narychlo střiženýho filmečku. Natálie a uhrovatej mladík nahlížející do dveřního rámu nissanu.

A v podkresu zněla moje věta vopakovaná v nekonečný smyčce: „Rádo se stalo. Rádo se stalo. Rádo se stalo…“

Stál sem na prahu místnosti a na vokamžik se mě zmocnila sladkobolná melancholie.

Díval sem se na Natálii.

I já si ji chtěl zapamatovat.

Ne jako krásnou stopařku u krajnice.

Ani jako opilou holku v hostinci Na Růžku.

Ale v této chvíli. Kdy ležela na gauči v tichým penzionu a za ní běžel dokolečka můj film. Skeč, kterej si jistě ráno stáhne a uschová. Díky kterýmu se jí já – Vladimír – stanu definitivně nesmrtelným, z miliónů pixelů složeným Přítelem.

A představa takto nevšedního virtuálního kukaččího vejce mě naplnila pocitem dokončenýho díla.