Gabra a Málinka v čarovné zemi

Do Prahy nebo do čarovné země?

Valašské Meziříčí je krásné město se zalesněnými stráněmi na okrajích. Kolem dokola je obstoupeno horami, krásnými jak z pohádky. Radhošť, otec všech, září svou bílou kapličkou na vrcholu do daleka.

Gabra a Málinka, dcery řídícího učitele, dlícího zde na odpočinku, se však rozhodly, že tu krásu letos přece opustí. To se ví, na dlouho ne! Jen na prázdniny.

Měly jet do Prahy. Však Valašského Meziříčí užijí za celý školní rok dost a dost!

Třebaže právě dokončily druhou třídu gymnasia, byly stále velkými dětmi a málo dbaly o jinou zábavu než běhat po lukách, pást své věrné kozičky Herku a Šemíka, které již měly dlouho. Zvykly si na ně a s nimi vesele skotačily podél Bečvy.

Byly by i o prázdninách v Meziříčí šťastny, ale prosím vás, Praha je Praha! Když se tam mohou dostat, proč by nejely? Však by nebyly u cizích. Měly tam sestru Ludvu, provdanou za lékaře Antonína Jandu.

Dobře to bylo smluveno. Pan doktor s paní přijedou asi na čtrnáct dní do Meziříčí, pak vezmou dcerky a vrátí se s nimi do hlavního města.

Gabra a Málinka čekaly teď jen na dopis se zprávou, kdy Jandovi přijedou.

Konečně, zrovna 2. července, ten vytoužený dopis přišel. Dcerky obskakovaly tatínka, když otvíral obálku, a visely mu na rtech, co že bude číst.

A tatínek četl:

Drazí rodiče, drahá babičko a děvčátka!

S politováním vám musím sděliti, že dovolenou dostanu až v září – musím převzíti v létě službu za churavého kolegu, a tož mi nezbývá, než se těšit, že k vám přijedeme až na podzim. Jen mě mrzí, že nebudeme moci dcerky k nám odvézti. Nerad bych jim pokazil radost. Myslím, že byste je mohli poslat samy. Jsou už přece dosti velké. Nejvýš byste je mohli doprovodit do Brna. Pak už se jede bez přesedání a v Praze bychom na ně čekali.

Jen jistě přijeďte, milá děvčátka! Co u nás je krás, nedá se povídat. To se musí vidět. Bydlíme pod Vyšehradem, kde ten Horymírův Šemík se skály skočil do Vltavy, díváme se na památný Karlov, vidíme věže kostela sv. Ludmily, a když vystoupíme výš, v místa, kde věštila Libuše slávu Prahy – na památný Vyšehrad, poznáváme, že Libušina věštba je splněna. Vidíme město veliké a slavné.

Všechno vám v Praze ukážeme – a tak jen, děvčátka, přijeďte! Není tu sice Bečva, ale i s Vltavou byste byly spokojeny. Jsou tu lázně a můžete být u vody, jak jen dlouho budete chtít. – – –

Ještě mnoho jiného a pěkného psal švagr Antonín, ale dcerky byly velice zakaboněné.

„Sama s Málinú já do Prahy nejedu,“ brblala horkokrevná Gabra, „když nemá Antonín tolik cti, aby pro nás přijel, tož mňa v Praze neuvidí.

Odjakživa nám Tóna všecko zkazí. Už s tú jeho svaďbú to takéj tak začalo. Pořád že budem družice, a potem – tu máš – osvaďbili sa v Praze. To by byl kumšt, aby sa z nemocnice nevytáhl! To já bych sa už uměla jaksi vykrútit!“

„Tatínku, to je asi v Praze hezky, pravda?“ ozvala se po chvíli zasněná Málinka.

„Velice! Snad bychom vás tam mohli vypravit aspoň na měsíc, chcete?“

„Jé!“ sepjala ruce Málinka. „Já bych tak ráda! Aj já bych viděla město, co jeho sláva hvězd se dotýká, a kráčela bych svýma vlastníma nohama po Vyšehradě, jak kdysi kněžna Libuše, a Hradčany bych viděla a Vltavu a Staroměstské náměstí a všecko, co znám ze školy. Tatínku, já bych hrozně ráda jela!“

„Co ty, Gabro?“ usmál se tatínek na druhou dcerku.

„Mně už všecka chuť přešla. Sama sa tlúct vlakem? Ešče abych sa cestú aj o Málinu starala. A taky co tam? Nemožu si představit prázdniny v městě. To sa tam mosí chodit celý deň obutý?“

„V Praze jistě! Snad bys tam nelítala bosky jako pan pes?“ smál se jí tatínek.

„Och, jejdanenku! To by bylo se mnú zle! A to bych musela pořád enom hledět na věže a ulice a to by bylo všecko?“

„A co bys ještě v Praze chtěla?“ zeptala se jí maminka.

„No – neco zeleného! Sú i tam trávníky?“

„A jaké krásné parky!“

„No, aspoň že to! Enom když sú tam trávníky! To bysme si sedly doprostředka a hrály bysme s Málinú „černého Petra“.“

„Chachacha!“ zasmál se tatínek. „To byste jely s trávníku ven! V parcích se nesmí sedět na trávníku, ale pěkně jen na lavicích.“

„Co?“ zhrozila se Gabra. „Že sa v Praze nesmí sedět na trávníku? A proč tam teda sú? To mňa tam, lidi, nedostanete ani za milión škopků dukátů! To já chcu trávu, kde sa móže sedět, a les, lidičky, les! A košík do ruky – na hřiby! A šátek na babku a staré škarbaly na nohy nebo bosky! A křičet po lese celý deň! Málino, Francku, Lojzo – Pepino! Haló, kde jste? Kolik máte hřibů? Pojďte dom! Půjdem sa kúpat! To je léto, a ne v městě, kdepak! To je na zimu, a ešče byste mňa tam dlúho neudržali! Nech si jede Málina, já ostanu doma!“

„Však ty si dáš říci, jakpak byste byly jedna bez druhé?“ říká matka.

„Mosíš jet, Gabro – ty budeš se mnú v Praze a já zas s tebú půjdu za Prahu, najdem kus lesa a móžeš křičet, aj hřiby třebas najdeš – Gabruško, pojeď se mnú do Prahy! Prosím ťa! Já ti za to budu půl roku boty čistit.“

„A kdybys mně aj celý život boty čistila, já nejedu. S Ludvú aj s tým protivú doktorem bych jela, ale sama ne. Dopálil mňa. Nemožú pro nás přijet? A já sa mám s tebú sama štráchat do Prahy, aby mysleli, že dolézám?

Nic. Zostanem doma!“

„Ale, Gabro, dyť je to škoda, celé prázdniny prosedět doma,“ naříkala Málinka.

„Škoda neškoda – já do Prahy nejedu, když o mňa nestojá.“

„A co kdyby nás pozval Fanúšek, taky bys nejela? Však on nám sliboval, že nás taky pozve. Třeba ešče napíše.“

Fanúšek – vlastně pan řídící František Macek, byl manžel druhé sestry děvčátek, Valči. Byl správcem školy v Žitkové na moravsko-slovenských hranicích. Dcerky ho měly náramně rády. Proto Gabra po krátkém přemýšlení odpověděla:

„Tož za Fanúškem bych jela. Tam su jak toť doma. Enom aby opravdu napsal!“

Ten večer se Málinka pomodlila dva očenášky navíc, aby švagr Macek napsal.

A jako na zavolanou – opravdu! Nazítří přišel dopis a tatínek četl mezi jiným:

– – – je tu prostě překrásně. Zelené pastviny, přehluboké lesy, paseky plné malin, a jak velikých! Dcerky by měly okamžitě přijet! Škoda každé hodiny doma! Ať se ihned vypraví. Vše je bude zajímat. Lidé – kopaničáři – jsou tady předobří. Kosí se tu ještě starobylé kroje. A ty pěkné malované chalupy! Vypadají jako perníkové chaloupky. Vůbec je tu jako v pohádce – i bohyně-čarodějky tady máme. Zkrátka, hotová čarovná země! Nemáme tu cest, jen pěšiny, vše je ještě, netknutá příroda; jen bídy mezi lidem je tu mnoho.

Ale abych nezapomněl, nějaké bohatství tu také je!

V lesích je plno zvěře – i divocí vepři, divočáci, jsou zde. Také tu nedávno lidé viděli medvěda. Ale to nic – ten už zmizel zas na Slovensko. Vlků je tu dost, ale jen v zimě, když přeběhnou zamrzlý Váh. Tož ať se dcerky nebojí.

Gabro, kdybys věděla, jací jsou tu zajíci! Já viděl aspoň půlmetrového, ale náš policajt, starý Šmatlák, říká, že taková jsou tu jen zaječí mláďata. Jak asi bude velký dorostlý zajíc, co říkáš? Že aspoň dva metry! Dobře, že umím střílet, budeme chodit na hony spolu. A raků co tu je! Plný potok! Hned pod školou je potok nejširší, tam si uděláme koupadlo.

I to sluníčko se tu zdá větší a nějak víc svítí. Zrovna září, a vzduch voní ažaž!

Máme tu hodně jalovce a Málinka může sbírat bobulky. Ona sobě pro lékárničku, ale Šmatlák, náš policajt, pro „borovičku“, kořalku pro žaludek. Taky ji uvaříme a pošlem babičce, aby jí lépe chutnalo.

Vykládal jsem o vás dětem ve škole. Už prý se na vás těší. To víte – gymnasistky, to jsou tady nevídaní tvorové.

Tož, maminko, honem dcerky vypravte! Žádné velké chystání – nějakou tu sukni, zástěru a dost! Bot co nejméně! Zde po ševci není ani památky a rozbitou vlastní kůži si spraví každý sám!

Tatínku, pošlete děti co nejdříve, a když budete chtít, také přijeďte! Babička nechť je zdráva a bez starostí. Však děti od ní nebudou celkem daleko, když by se jí moc stýskalo, mohou ji lehce navštívit!

Na shledanou, dcerky! Nedejte se přemluvit a jinam nejezděte, jen sem k nám, do čarovné země!

Váš Fanouš.

Sotva tatínek zvedl oči od dopisu, Gabra a Málinka najednou na sebe pohlédly, zajásaly, padly si okolo krku a jen vyškytly:

„My pojedeme do čarovné země!“

Avšak Málinka se najednou vzpamatovala: „Ale co Praha, tu neuvidím!“

„Já bych myslil, abyste si Prahu nechaly až na zimu,“ mínil tatínek. „V takovém velikém městě v parném létě není příliš příjemně. Mohly byste tam jet o Vánocích.“

„Tak ano,“ uspokojena přikývla Málinka.

„Také bych myslila,“ ochotně souhlasila maminka. „A co vy, babičko?“

Babička, tatínkova matka, si utírala jen oči.

„To jsem ráda! Fanoušek jako by mi z duše mluvil! Do Prahy – to je dálka! Jakpak bych bez nich jen byla? Když vím, že jsou k dovolání, je mi lehčeji. Co kdyby se se mnou něco stalo?“

„O to nic, babičko, ale město je město, a přec jen děti v přírodě víc užijí,“ dodal tatínek.

„Zajíci sú tam na dva metry“ ukazovala Málinka a roztahovala ruce, jak nejvíc mohla.

„A v lese divočáci, vlci, medvědi!“ křičela Gabra.

„Slunko je tam jednúc takové, a jak svítí!“ dodala Málinka.

„Ale, jezulinky, naše koziska!“ – uvědomila si děvčátka najednou, že mají zde vlastně kozy opustit. „Kerak je enom opustíme?“

„Snad nemyslíte, že já je tady budu pást?“ bránila se nové nadějné práci maminka. „Honzíček je ještě malý, aby pásl, a tak by bylo lépe kozy prodati. Jsou beztak jen pro zlost. Málo dojí, a jak by taky mohly, když se děvčata na pastvě po nich vozí – –“ zahrozila matka na děti.

Málinka sklopila ihned oči, neboť neměla tak příliš čisté svědomí.

„Ale mami, co je o kúsek cesty na koze. Ale já vím, co! Už to mám! Vy tu máte moc práce a já nebudu mět v čarovnej zemi žádnú! Já si svoju Herku vezmu s sebú! Tak!“

„A já Šemíka!“ rozhodla se ihned také Málinka.

„To bych byla ráda!“ odlehčila si maminka.

„Jen jak je tam dopravíte?“ mínila babička.

„Mohou jet dobytčím vozem, jen je nechte, všecko jde,“ ztratil slovo tatínek.

„Kdo pojede dobytčím vozem?“ ptala se Gabra.

„Kozy přece!“

„To tak! Já si je vezmu do vlaku s sebou a do žádného dobytčáku je nedám! Aby sa tam zapletly mezi cizí koziska, a kdo ví, co by místo nich vyklopili na Žitkovéj – –“

„Předně do osobního vozu kozy nesmějí, za druhé můžete dát kozám cedulky na krk, aby se snadno poznaly, a za třetí myslíš, že vlakem jezdí tolik koz, aby se popletly?“ rozkládal tatínek.

Děvčata byla spokojena.

„Ráno, tati, jedem, ano?“ vyjednávala Gabra.

„Nebudeme vás zdržovat, jen jestli se tak rychle vypravíte. Co říkáš, Máli?“ obrátil se tatínek na maminku.

„Jaká výprava, šak Fanúšek psal, co si máme s sebú vzít – dohromady nic – sukňa – zástěra, staré škarbaly – a už je to!“

„Čekám poštou penzi. To si nepočkáte ani na deputát?“ smála se na dcerky babička.

Babička dávala dcerkám každého prvního nějaký ten penízek na útratu. Říkala, že jim dává „deputát“. Byla vdova po řídícím učiteli a brala slušnou penzi. Ale za haléř si nic nekoupila. Všecko dala na své vnučky. Tu jim koupila plátno do výbavy, tu něco na oblečení. Dcerky se na svůj deputát vždy moc těšívaly.

„Ej, na deputát mosíme počkat,“ drbala se Gabra za uchem. „Šak už su zadlužená jak turecký sultán.“

„Snad neděláš někde dluhy?“ pustila se do ní maminka.

„Málině dlužím! Za prácu! Celý měsíc za mě boty čistila a dvůr zametala, víte, že sem sa mosela moc učit – –“

Tož dcerky si počkaly ještě na ten „deputát“, maminka měla dost času, a tak přece jen dcerky dobře vypravila, nažehlila, ranečky nachystala a tatínek dopsal zeti, aby přišel dcerkám naproti do stanice Pitína.

Málinka také balila svou lékárničku. Pořádný člověk takové věci musí s sebou vždy vozit – Málinka se vždycky zajímala o léčení. Co kdyby se někomu něco stalo? A tak si v objemné krabičce hověla jodová tinktura v lahvičce vedle kalikového obvazu a tablet octanu hlinitého. Pak tam byly Doverské prášky proti bolení bříška – to pro Gabru – vždy něco sní, a pak naříká! Dále Hofmanské kapky, bórová vaselina a prášky proti bolení hlavy a kapky na zuby. Byla toho plná krabička.

„Málino, bal, ať sme brzo hotové!“ křičela Gabra.

„Šak balím!“ ozvala se Málinka.

„No tož! Šak já takéj, podívaj sa!“ Málinka běžela nahlédnout a viděla velké zrcátko, nový hřebínek, pentlí aspoň pět, červené korálky na krk. Škaredě se však Gabra mračila na to, co maminka přidala: látací bavlnku na punčochy, hříbek a jehly.

„Toto je hlúpý krám! Máš to od maminky takéj?“

Ale Málinka od maminky nic takového neměla. Maminka si asi myslila, že stačí, co má Gabra – jako starší. Ale ta se hrozně dopálila:

„Snáď myslíja, že já budu zašívat Málině pančochy? Kdepak!“ Neříkala nic, a když se Málinka vzdálila, vzala bavlnky s hříbkem a šup, chtěla je vstrčit do jejího ranečku! Aspoň se podívá, co si všechno Málinka zabalila. Otevřela zavázanou krabičku a spráskla ruce:

„Lidi, lidi, to sú hlupoty! Do čarovnej země vozí celú apatyku! Na co? Lele, jódisko! To víš, akorát sa s tím budu mazat! Jaká móda! Odjakživa nám pořezané nožiska nebo prsty máma pořádně umyla, ofúkala a zavázala.

Octan – lele ho! To víš – budu vědět, že máš s sebú neco na obklady, a to už honem, aby mňa neco píchlo. Kdepak! To sa mosí neco vydržat! Krev si mosí pomoct sama!

Ajaj! Prášky proti bolení hlavy. Bolela mňa vůbec někdy hlava?“ vzpomíná si Gabra. „Och, asi nikdy, leda z kolotoča. A to sa zaspí!

Obvaz? Na co je to? Krám, na nic! E, co sa budu rozčilovat!“

A Gabra honem běží za maminkou, aby zakázala Málince brát s sebou „celú apatyku“.

Maminka souhlasí, ale dlouho musí děvčátku vysvětlovat, že přece v žitkovské škole také budou mít trochu jodu a bílé vody.

Málinka vzdychala, ale Gabra ji utěšila. „Nefňukaj, hlúpá! Toť si veznem s sebú ‚černého Petra‘ a to je najlepší lék! A víš, co sme zapomněly? – Kozám cedulky na krk.“

Gabra měla opravdu starost, aby jí ve vlaku nevyměnili Herku za jinou kozu. A Málinka zrovna tak. Proto rychle zapomněla na vyřaděnou lékárničku a dala se do výroby tabulek. Udělaly je hodně důkladné, aby se kozy jistojistě nemohly ztratit. Takto vypadala tabulka, kterou z lepenky vyrobila Gabra:

Herka,
koza divoká.

Majitelka
Gabra, studentka
u pana Macka, řídícího.
Žitková.
Stanice dráhy Pitín.

Málinka, aby nebyla pozadu, napsala tabulku podobnou:

Šemík,
koza obecná.

Majitelka
Málinka, stud.
u pana Macka, řídícího.
Žitková.
Stan. dr. Pitín.

V takových přípravách uběhl den jako voda.

Dcerky se sotva rána dočkaly. Těšily se nesmírně! Smutno jim nebude, vždyť budou mít kus domova s sebou - Herku a Šemíka. A rodiče se jistě za nimi také podívají. Jen o babičku měly starost, že se jí bude moc po nich stýskat. Pořád ji pohlazovaly, objímaly a babička je musela těšit:

„Jen jeďte s Pánem Bohem! Vždyť mám tady ještě vnuka!“ ukázala na Jeníčka.

„Já ci taty do calovné země! Já ci taty!“ poplakával Jeníček, kudy chodil. Pořád slyšel doma o „čarovné zemi“ a neuměl si představit, co to je. Ale chtěl tam taky! Aby dodal svému přání hodně důrazu, rozplakal se na celé kolo.

„Pojď sem, Jeníčku, něco hezkého ti dám!“ tišila ho babička. „Podívej se, budíček, co máš tak rád!“

Ó jé, budíček! Jeníček po něm pásl snad od chvíle, co se narodil. Ale babička mu jej nikdy do ruček nedala. Sama jej držela a Jeníček poslouchal, jak to v něm ťuká.

Dcerky zatím odběhly přivázat kozám na krk cedule, maminka balí čerstvý vonný piškotový závin na cestu a utírá si oči. To vždy, když své děti někam vypravovala.

Tatínek se chystá vyprovodit děvčata. Jeníček má budíček u ucha a ptá se babičky:

„Co to tam ťutá? Co to tam ťutá?“

„Je tam takový maličký panáček, má bubínek a pořád naň dělá: ťuk, ťuk, ťuk, ťuk! víš?“

„Babí – já ci toho panácta vidět! Já ci vidět panácta!“

„Á, to nejde! Panáček je uvnitř zamčený!“

„Babí – já ci klícet od budícta – kde je klícet?“

Jeníček si kleká na zem, hledá klíček od budíčka a poplakává.

„Nic nehledej, Jeníčku!“ napomíná jej babička. „Klíček má jen pan hodinář, co dělá budíčky, víš?“

„A de je pan hodinás, co delá budícty?“ pláče Jeníček. „Až daleko v městě. A ani by ti klíček nedal. Hodil klíček do vody, aby neposlušné děti budíček nemohly otevřít. Po vodě plula husička a klíček spolkla.“

„Špoltla – –“ opakuje tiše zasněný Jeníček.

„A ta husička má v těle vajíčko,“ – pokračuje babička „a v tom vajíčku je ten klíček – –“

„A v tom vajíctu je ten klícet – –,“ opakuje Jenda.

„A husička pluje daleko a daleko –“

„Daleto a daleto – –“

„A nikdo ji nedohoní,“ říká babička –

„Ne – do – ho – ní – –“ slabikuje tiše Jenda.

„A nikdo nikdy panáčka neuvidí – –“

Jeníček mlčel.

„Uvidí!“ rozhodl se Jenda. „Vemu kabijo (kladivo), budit lozbiju a panácta uvidím!“ dupnul si a všecek se rozkohoutil.

„Co je to tady?“ povídal tatínek, vraceje se do kuchyně. „Ale Jeníček zlobí. Chce vidět panáčka, co dělá v budíčku ťuk, ťuk – –“

„Ale babičko, co bychom ho šidili. Lhát se nemá ani dětem. Panáček tam žádný není!“

„A já ci vidět panácta, jak tam není,“ shání Jenda kladivo dál.

Všichni se rozesmáli, že Jeníček chce vidět něco, co není. Ale tatínek zahrozil teď už vážně rukou. Vždyť Jenda si už nesl své kladívko.

Chlapec hledí zaraženě na tatínka, ale pak ho začnou zajímat dcerky, které se mají k odchodu. Všichni je vyprovázejí na dvůr, kde čekají kozy s tabulkami pod krkem. Nastává veliké loučení, dcerky líbají upřímně babičku a maminku, a aby prý se jim nestýskalo, že budou hodně psát. Mávají šátečky a tatínek je vyprovází.

Na nádraží je ještě napomíná: „Ne abyste špatně vystoupily! Žitková žádnou stanici nemá. Vystoupíte v Pitíně. Ale pozor! Tam jsou nádraží dvě! Jedno horní na náklady, druhé dolní pro osoby! Pamatujte si to!“

Tohle Málince vrtalo hlavou: nespletou se? Ale Gabra mávla rukou:

„To je řečí! Šak my to poznáme. Vystúpíme na stanici pro osoby! Jak pojedem s kopečka – to bude na tu dolní stanicu! A máme takéj přece huby, ne? My sa dobře o sebe postaráme, tati, enom sa nebojte!“

Tatínek odevzdal kozy do „nákladu“ a hned zas byl u dcerek. Vlak přijížděl a tatínek jim znovu opakuje:

„Nespleťte si to! Dejte pozor, až bude Pitín! Ne abyste jely až někam do Brodu!“

„Nestarajte sa, tati, šak nejsme malé děcka! Vystúpíme dobře, šak to poznáme! Kde budú krásné hory, les, lúky a Fanúšek – tož tam to bude – tam vystúpíme,“ smála se šelma Gabra.

„A hned nám napište lístek, jak jste dojely!“ volá za nimi otec do vlaku.

„Aj na to už jsem pamatovala,“ zasmála se Gabra. „Lele ho!“ ukázala taštičku.

Protože vlak v Meziříčí hezkou chvilku stál, mohla Gabra ukázati tatínkovi připravený lístek. Měla jej už napsaný i oznámkovaný, jen hodit do schránky. Tatínek jej vzal do ruky a s podivem četl:

Drazí rodiče!

Šťastně jsme dojely, nic sa nám nestalo. Je tu moc krásně a Fanúšek Vás pozdravuje.

Vaša Gabra a Málinka.

„Esli chcete, móžete si ho už tu nechat,“ mínila Gabra, ale tatínek byl jiného mínění. Když to tak všecko bude, ať to Fanoušek podepíše, a pak teprve bude tatínek spokojen. Než to Gabře vysvětlil, vlak zapískal a pohnul se. Ještě poslední mávnutí kapesníkem – a dcerky jedou do čarovné země.

Slavný příjezd

Ej, hora, hora zelená, kam jen pohlédneš, samá hora, kopec, stráně a po nich sem tam malovaná chaloupka, zahrádka jako dlaň, ale plná kvetoucích slunečnic, měsíčků a slezových růží, za ní pole rozkvetlé pohanky a opodál kusy skály. V údolí šohaj na koni, z dáli zaznívá halekání pasoucích dětí – tož to jsou ty slavné, krásné žitkovské kopanice v jihovýchodní části Moravy. Políčka jsou na stráních chudá, všude více kamení než půdy, ba co kamení – balvany jsou to, jak je povodně nanosily. Největší balvany jsou však v údolích, při potůčku ve vymletých roklích, temných a hučících novou vodou. Nad roklí jest nejkrásnější pohoda. Slunce jásavě svítí, ptáčci opěvují Stvořitele a přímo nad roklí rozprostírá své větve mohutný strom, plný sladkých moruší. Pod ním usedá mladá děvčica v krásném žitkovském kroji, v bílé suknici a v pestrém živůtku, v ruce bílé plátno a svazek barevné vlny. Vyšívá a zpívá. Pod rukou jí vyrůstají tak krásné vzory, jak krásná je boží příroda kolem ní. Však děvče nemá jiné předlohy, vyšívá, co kolem sebe vidí. Ptáčka, větvičku, květ, ba i jelena, všecko přesně a nikdy se nesplete. Je částí té mohutné přírody i ona sama a tak jako ta větvička ví, jak má růsti, či pták zpívati, tak i ona ví, jak pracovat. A je spokojena, šťastna v srdci a zpívá si:

Hora milá, hora,
čo mňa do niej volá?
Volá mňa mamička,
že mi dá Janíčka.

Z hor jí šohaj odpovídá:

Hajaju, hajaju,
koně mi zajmajú,
šecky štyry vrané,
pre to dievča švarné…

„Je to dnes krásný den!“ povídá Fanoušek, řídící učitel v tomto zapomenutém ráji. Stojí před svou horskou školou, dívá se po kraji a přehlíží tu celou nádheru. Povídá polo tiše, polo hlasitě:

„Věru, čarovná je tu zem!“ Otočí se ke své ženě Valči a dodává: „Tady se bude Gabře a Málince jistojistě líbit! Už aby tady byly! Škoda, přeškoda, že jsem si je nemohl přivézti sám!“ povzdechl si učitel.

Jak rád by jim byl šel naproti! Už byl vypraven – a tu máš! Přišla nečekaná návštěva – Macek byl v Žitkové teprve nedávno a učitelé z blízkého Hrozenkova přišli oplatit Mackovi jeho návštěvu. Chtěli poznat také jeho ženu a celou domácnost, a hlavně zjistit, přibyli-li na „kopanice“ dobří přátelé. To jistě poznali, neboť se dlouho zdrželi a Fanoušek jim přece nemohl říci: Už jděte, spěchám naproti! A tak poslal pro dcerky starého Šmatláka, kopaničáře, dobrého a veselého žitkovského policajta, který při škole novému řídícímu při zařizování – ať v zahradě či ve třídě – ochotně pomáhal.

„Jen aby dobře došli! Nějak se mračí. Každou chvíli se může dát do deště,“ uvažoval učitel, dívaje se po obloze. „A vůbec mám opravdovou starost, zdali se dcerky se Šmatlákem dobře poznali.“

„Takový starý, pálený policajt že by děvčata rázem nepoznal?“ odpověděla Valča a kladla s úsměvem novou řadu čokoládových hvězdiček na misku. Ba věru chystala pro své malé sestry slavné uvítání.

Fanoušek jí při tom ochotně pomáhal, ale stále vybíhal před školu, už-li dcerky jdou? V poslední chvíli chtěl jim vynahradit, že je nevítá na nádraží. Vystrojil proto školu, jak jen mohl. Na své malé švagrové se velice těšil a sliboval jim v duchu, jak s nimi bude chodit do lesa na houby, ukáže jim v lese stopy po divočácích a možná že i jelena.

A ty stráně plné červených jahod? Jakpak by tu jen tak zbůhdarma mohly zářit svou červení do daleka, když on má v Meziříčí dvě švagrové, jež jsou po jahodách jako divé! A do hájovny je také zavede! K panu hajnému Žílovi! Tam uprostřed lesů je zvlášť krásně. Pro Málinku je tam moc zajímavého! Pan Žíla má ochočená lesní zvířátka, laňku i zajíce. Fanoušek přemýšlí, uvažuje, chodí netrpělivě okolo školy, vyjde kousek naproti, bere kukátko, ale kromě sousedky Lokajky nevidí nikoho. A tak se vrací a dělá ještě poslední přípravy k uvítání dcerek.

Byly to opravdu převeliké přípravy. Vchod do školy byl vyzdoben chvojím, a protože Fanoušek byl přítelem všelijakých čertovin, připravil si na uvítací řeč podivný trůn – z vany.

U Macků měli totiž zvláštní koupací vanu. Jako křeslo. Vysoká, plechová se sedadlem, a když v ní člověk seděl, měl vody až po krk a měl dojem, že sedí v měkkém, teplém křesle. Inu, vana pro trůn stvořená. Ovšem bez vody! Když ji Fanoušek kol dokola ověnčil kvítím a chvojím, byla opravdu jako královský trůn. A což až si v ní Fanoušek stoupne a zařeční, ó jé!

Zatím přišlo ke škole také několik dětí. Když byli žáčkové ve škole hodní, pan řídící jim vypravoval o svých malých švagrových, jací jsou to raráškové, zvláště Gabra. Děti už znaly o nich kdeco, a protože věděly, že mají přijít dnes, dostavily se hned k uvítání. Za zahradou již se blíží Maryna „od bohyně“ – dcera to známé žitkovské čarodějky – a hle – nese v náručí malinkou bílou ovečku. Běží k panu řídicímu a povídá:

„Ej, to něsem téj Málince, čo má ráda ty zvieriatka!“

Fanoušek se diví tomu velikému daru. „Stafra, to musíme nějak vynahradit,“ myslí si, ale má radost, zve děvčátko dál a už je častuje cukrovím.

Po chvíli přišla druhá dívenka. Nese králíčka.

Děvčata se asi nějak smluvila, protože přichází jiná dcerka a nese dvě morčátka. Hned za ní s křikem běží druhé dvě. Na podiv bylo, co se sešlo koťat. Dívenky slyšely od Fanouška, jak je má Málinka ráda, a tož jí chtěly způsobit radost. Koťata byla hned čtyři: dvě mourovaná, jedno bílé a jedno celé černé.

Valča se chytala za hlavu, ale Fanoušek se z koťat velice radoval a hned je nacpal do zavíracího koše. Musí prý s tím provést nějakou darebačinu. Až přijde Málinka, košík jí roztočí a kočky vyjevené vylítnou ven.

Už se blížila hodina, kdy měly dcerky přijít, a tož Fanoušek rozestavil dívenky do špalíru ke dveřím a každá držela svůj dárek. V poslední chvíli ještě přiběhli hoši z hájovny a přinesli to nejlepší – ochočenou lišku s řetízkem a obojkem na krku, krotkého zajíčka a veverku i s klecí.

„To bude míti Málinka radost!“ jásá Fanoušek.

Čekají, čekají, ale hosté nějak nejdou. Pan řídící hostí děti cukrovím a Valča se stará o zviřátka. Děti všechny dychtivě vyhlížejí, už-li jdou dcerky, Fanoušek pořád běhá k oknu a po chvíli křičí:

„Už jdou! Vidím mezi stromy Šmatláka a za ním se cosi bělá. To jsou oni! Honem do řady! Já ještě spustím gramofon!“ Rychle přinesl z pokoje gramofon, nasadil jehlu, spustil pěknou písničku, rozestavil děti a sám si vlezl do ověnčené vany a vzal koš s koťaty a pořádně jej roztočil. Hudba hraje uvítací pochod, zvědavé děti natahují krčky ke vratům. Však ta se již otvírají a hle – vtrhl do nich starý Šmatlák – policajt v třaslavicích a režné košili, na provazech táhne za sebou dvě kozy, Herku a Šemíka. Spustí zvesela:

„Ej, paně nadučicel, oni sú pěkný ftáček! Oni mňa vyvédli jednúc aprílom! To som šol naproci pěkným švagrovým! Koziska sú to! Gabra – tá větší – strakatá, tož, herdek! – tá má vrtochy, tá mně dala! Potvora je to – tá Gabra – trče, zadkom vyhadzuje, chvílama stójí a zas lecí jako blázen. A ke konci cesty si povie, že dál něpójdze. Na chrbát som tú mrchu musel hodzic a kus cesty ju nésc. Ej, to máce pěkné švagrové, paně nadučicel, k temu si móžece len vinšovac!“

„Co to, probůh, povídáte?“ zalomil rukama Fanouš. „Copak děvčátka vskutku nepřijela?“

„Tož šak sú toj, leleje!“ ukazuje Šmatlák na kozy. „To sú Gabra a Málinka! Však to majú na krku napísané.“

Vskutku myslil, že si z něho pan řídící „vystřelil“ a poslal jej pro kozy, zatím co říkal „švagrové“. Když na nádraží slyšel, jak volá zřízenec „tohleto je pana Macka, nadučitele v Žitkové“ a uviděl i cedulky s adresou na krku zvířat, myslil opravdu, že „švagrové“ byly kozy. Sám byl samý žert, a že je pan řídící liška podšitá, to také věděl.

Fanoušek ve vaně zapomněl na uvítací řeč a chytal se za hlavu.

„Že ty hloupé dcerky vystoupily až na zastávce a kozy byly vyloženy na hlavním nádraží? Že jsem vás na to neupozornil!“

Už se nedalo nic dělat. Bylo tomu tak.

Fanoušek běží plný strachu nyní sám hledat děvčata. Takové hluboké lesy! Divočáci v nich! A k tomu ještě se mračí. Dešť je na spadnutí. A dcerky jsou na cestě samy!

Malé dívenky a hoši, všichni zklamaní, odevzdávají paní řídící své dárky a rozcházejí se. Půjdou také hledat. Jen Šmatlak dlouho se drbal za ušima, co to vyvedl, že nehledal dívenky? Mrzelo ho to! Ale jak uviděl na stole kávu, zaradoval se a že zůstane u paní, aby jí nebylo smutno. Kozy rychle uklidil a pak jen popíjel a jedl cukroví, co mu paní nadučitelová nabídla.

Zatím se spustil dešť. Trvalo to dobré dvě hodiny, než Fanouš konečně přivedl dvě uplakané a umoklé dcerky. Našel je pan hajný Žíla v lese a zavedl je do hájovny.

„To sme blúdily,“ vzlykala Málinka, „a viděly sme divo-, divo-divočáka, mohl nás sežrat!“

„Hlúpá Málina,“ dodala Gabra a utírala si oběma rukávy svoje taky uplakané oči.

„Dala sa do řevu a utěkala. To já dávno vím, že sa má člověk postavit ke stromu a ani nemukat! Tož tak sme sa před divočákem zachránily.“

„Ta má přece rozum!“ pohladil ji za to Fanouš. Ale Gabra o chválu nestála. Zajímalo ji něco jiného.

„Co to máte dobrého na míse?“ pošilhávala po cukroví.

„Honem jezte,“ nabízel jí Fanouš cukroví a sestra už nesla oběma šaty na převléknutí. Kamarádky se pomalu navracely, a když si dcerky pojedly a odpočinuly, otevřela Valča takovou malou místnost v chodbě – byla to udírna – a zavolala Málinku. To se vyhrnula ven pěkná sběř! Ovečka, morčátka, králíček, lištička a zajíček, který se Málince ze všeho nejvíce zalíbil. A když Valča v návalu radosti zavolala na prahu: Čičiči – přiběhla čtyři koťata. Vždyť pršelo, kam by utíkaly? Byly rády pod střechou. To měla Málinka radosti! Nové kamarádky křičely:

„Ovečka je ode mňa, ode mňa králík, ode mňa to bílé kotě, ode mňa morčátka,“ – a každá popadla své zviřátko a podávala je Málince.

„Jezulinky, jezulinky, já si tu založím celú zvířecí farmu,“ radovalo se děvče. Gabra jen po očku pošilhávala po té spoustě, něco zabručela a zatím pilně jedla cukroví. „Zvířata počkajú, ale cukroví by sa mohlo scvrknut. Ten starý policajt po něm pokukuje a olizuje sa!“

„To jsme je pěkně přivítali,“ utíral si pot s čela Fanoušek. „A já tu řeč měl tak pěkně nastudovanou!“

„To ništ něrobí,“ ozval se starý policajt. „Já to, paně nadučicel, za nich odbydu. Dočkajce cérečky – juchú!“

Vlezl si do ověnčené vany, sundal širák, zamával jím do taktu a dal se do zpívání:

„Hrozénko, Hrozénko,
vybijané mesto,
šak je v tebe dzievek
za trojníček dve sto.“

A tak dcerky byly přece jen vesele uvítány. Už se usmívaly, hleděly na nové kamarádky a kamarády a věděly, že si s nimi budou dobře rozumět.

I starý policajt Šmatlák se jim docela zamlouval.

Byl samý šprým a veselost, jak by se jim nelíbil! Taky nový kamarád!

Cesta po čarovné zemi

Druhý den ráno nebylo po dešti ani památky. Slunečko se vyhouplo na modrojasnou oblohu a smálo se vesele na žitkovské kopanice. Zrovna jako by se Gabře a Málince posmívalo, jaké že to měly včera putování! Byla to vůbec pravda? Hřálo a smálo se a pořád jako by volalo: „Já nic – já muzikant! Já bylo za mráčky a nevidělo jsem, jak deštíček padá – kdepak! A už se děti nehněvejte a pojďte ven!“

„Poďme ven!“ křičela také Gabra – sotva se probudila a z okna pohlédla na blízké stráně, kopce, údolí, potok a lesy, které ji tolik táhly! Také Málinka vstávala.

„Já budu stlúkat farmu! Bedýnky na králíčky a drátěnú ohradu pro morčátka, Fanúšek mně to slíbil!“

Ale Fanouš nato: „Ono se řekne – stloukat farmu, ale máme hřebíky? Máme dráty? Nemáme! Tož musíme nejdřív pro ně do Starého Hrozenkova! Aspoň si tu naši čarovnou zem prohlédnete. Půjdeme přes celou Žitkovou, přes ty krásné moravské kopanice!“ sliboval švagr. „Ale až zítra, dnes vás ještě bolí po včerejšku nohy.“

Ale dcerky tvrdily, že je nebolí ani jedna noha, a tož honem, honem, už jen aby šly. Sestra je dobře nasytila a Málince slíbila, že dá na zvířátka pozor. Fanoušek si vzal s sebou ještě kukátko a pohárek na vodu a vyšli. – – – –

Hned nad školou se zastavili u studánky.

„Tady nejsou studny,“ povídal švagr, „jen studánky. Tahleta patří ke škole.“

Dcerky udělaly pár kroků ke studánce, která byla ohraničena velkými kameny a kryta také kamennou stříškou. Jak se dcerky přibližovaly – hup, hup, žbluňk – naskákaly do studánky žáby.

„Jejdanenku!“ hrozila se Gabra. „Oni tady pijú vodu se žabama!“

„A jdi – blázínku!“ zlobil se na ni švagr. „Nevíš, že žáby čistí vodu? Požírají malé broučky, co do ní třebas spadnou, lístečky a podobné. To by voda bez žab pěkně vypadala! Tu máš pohárek a napij se!“

Dcerky se pomaloučku nahnuly a nabraly čisté vodičky. Perlila se jako vzácné víno a byla jako led. Pěkně se osvěžily.

„Lele – třešně!“ ukazovala Málinka na košatý strom nad studánkou.

„Tahle stráň se studánkou a stromy patří celá ke škole, a tak moji předchůdcové zde nasázeli ovocné stromy. Vidíte – tamhle máme ještě taky hezkou řádku třešní!“

Dcerky se zadívaly vzhůru – po stráni a uznale kývaly hlavami nad košatými třešněmi.

„Sázali, sázali a česat ovoce budem my!“ libovala si Gabra. „Oni ho ani neužili!“

„Neužili,“ opakoval švagr. „Věděli to, a přece sázeli. Správné je přísloví: ‚Lidé pro nás stromy sázeli, sázejme my též.‘ Však my též budeme sázet stromy pro ty, co přijdou po nás. Škoda holých strání! Ještě mnoho se tu dá dělat! A hleďte, třešně už jsou zralé! Podívejte se! Vezmeme si nějaké na cestu!“

Fanoušek vysadil dcerky na strom a ty se daly do trhání.

„Když jste pily vodu, nejezte ovoce!“ napomínal je švagr. „Bolelo by vás bříško! Trhejte do mé čepice!“

A tak si dcerky sbíraly pochoutku na cestu.

Kousek výše se opět zastavili, rozhlíželi se kolem a Fanoušek jim ukazoval blízké kopce:

„Vidíte tu stráň naproti nám? A vidíte ty keře, jak ji rozdělují ve dvě části? To jsou hranice Moravy a Slovenska. Té louce na stráni se říká „Uherská“, tam budete pásat kozy!“

„Jejej, Herka! Ta sa tam proskáče!“ těšila se Gabra.

Málinka uvažovala, jaká je to divná věc. Je na Moravě, přeleze křoví – a už je na Slovensku. Ale pak ji zaujal krásný dřevěný domeček pod kopcem.

„To je pěkná chalúpka hen dole,“ ukazovala prstem.

„To je Lebánkova chalupa. Taky je poznáte. Jsou to pilní lidé.“

„Jej, ta chalúpka nemá komín!“ ukazuje dál Málinka.

„Inu, tak to bývá na kopanicích, chaloupky bez komínů. Chaloupky chudé, ale hezké! A roztroušené po stráních sem tam. Některé děti chodí ke mně do školy až hodinu cesty. Inu, kopanice, to není vesnice! Chalupy jsou od sebe vzdáleny některé deset i dvacet minut.“

„A proč se tu říká kopanice? Jaké je to divné slovo?“ ptala se zvědavě Málinka.

„Inu, proto, že lidé zde nemohou svá pole ve stráních a mezi skalami orat, ale okopávají je pouze. Proto se tu říká kopanice. Je tu trpký život, ale krásný. Tou těžkou prací lidé si upevňují nejen své svaly, paže a celé to zdravé tělo, ale také jsou dobří duševně. Jsou vyrovnaní, spokojení s málem, srostlí s přírodou a hlavně šťastní. Však to poznáte v jejich písních. Kopaničářské písničky, joj, to jsou nějaké písně! Hezčích neznám. Celý život kopaničářský je v nich vyzpíván. Opravdu, mnoho se u nás zpívá. Písnička je tu druhem člověku v té tvrdé práci. Být tak na těch pustých polích sám, bylo by smutno. A to už sám Bůh snad tak zařídil, že dal člověku k práci píseň –“

Fanoušek se zamyslil a rozhlédl kolem. Cítil, že bude mít své kopanice – a všecky kopaničáře rád. Tu jej Gabra vyrušila:

„Lele, u těch Lebánků sa kúří ze střechy! Neshoříja?“ ulekla se.

„Ale kdepak! Kopaničářské chaloupky nemají komínů, říkal jsem přece. Kouř jde z ohniště otvorem na půdu a doškovou střechou vychází ven.“

„To je divná věc, FanúŠku!“ diví se Málinka. „To ohnisko bych chtěla vidět!“

„A já tu ďúru do střechy, co ňú ide ten kúř,“ dodala Gabra.

„Počkejte, všechno uvidíte, zastavíme se třebas u Lokajů,“ řekl švagr. „To je tady kousek dál, jsme dobří známí,“ – a šli.

„Dobrý dzeň!“ volá z opačné strany přes zahradu stará Lokajka.

„Kam že idzecě, paně nadučicel, aj z dzievčenci?“

„Do Hrozenkova! A jakpak jste se vyspala, Lokajová?“

„Ej, veru dobre, šak spím venku!“

„Co? Kde spí?“ tahala Gabra Fanúška za rukáv.

„Pojďte, uvidíte,“ usmál se švagr.

„Musím vám ta naše děvčátka ukázat,“ volal Fanoušek na Lokajku a obrátil se i s dětmi k Lokajům.

Stará žena rychle si oprášila pestrou zástěru, pohladila na hlavě pěkně uvázaný červený šátek, podívala se, má-li svůj bílý kroj v pořádku, a šla jim v ústrety. Dcerky se podivují, jak je ta „Lokajka“ ve tvářích stará a zdáli vypadala v kroji jako mladice! Vyšívaný živůtek jí slušel a celá stařenka byla taková hezká, upravená, jako to její lože, co dcerky brzy uviděly. Byla to dřevěná vyřezávaná postel a na ní ustlány červeně pruhované peřiny. Postel stála podél zdi venku pod okénkem. Na božím slunečku i při měsíčku. Málince to bylo hrozně divné, ale tuze se jí to líbilo. Nízká stříška kryla poněkud i postel a stará Lokajová vysvětlovala, že když prší, peřiny se odnesou do světničky, no a postel, ať si spánembohem zmokne. Aspoň se umyje.

„O jej, venku sa to spie, o jej!“ libuje si stará žena. „Od jara do zimy! Aj v zime bysom sa něbála venku, len keby vlkóv něbolo.“

A to už uvádí udivené dcerky do světnice a pobízí, aby si sedly.

Přinese na talíři černé „pagáče“ a nabízí učiteli i dětem. Opravdu, jídlo umí předkládat „po pansku“. Byla kdysi za mlada s mužem ve světě a naučila se způsobům. Možná, že jim proto také říkají „U lokajů“.

„Dcerky jsou zvědavé na ohniště,“ vykládá učitel a ukazuje dívkám pec. Je to ohniště, od kterého vede široký dlouhý komín jako stříška až na půdu. Gabra strká hlavu až pod komín a křičí, že vidí až pod střechu.

„Lidičky, to je kúřa na hůře! Hrozného čmúdu je tam! To sa tam, lidičky, nedá sušit prádlo, kdepak!“

„To istě nie,“ říká Lokajová. „Veru, to my něpotrebujem! Jednu dve lekničky lahko usušíme venku aj v zime! Budzě bielšia! Len sa, dzievčičko moja, něopal,“ volá na Gabru, která pořád má hlavu v komíně a nemíní ji vytáhnout.

„Lidičky, já vidím až do nebe!“ křičí. „Ve střeše je ďúra!“

Lokajka se zasmála. Toť se ví, že ve střeše je díra. A ne jedna! Musí přece kouř unikat několika směry ven! Jinak by se tlačil zpátky. I kol dokola střech odchází ven.

„Oheň udržujeme od varenia do varenia. Škoda sirek kupovac. Ale dočkájce, urobiem oheň!“ rozfukuje uhlíčky, dává na ně třísky a ohýnek hezky vzplane. Třínožku s visícím kotlíkem už má taky přistavenou, a teď jen vařit. Nabízí se, že uvaří dětem rýži v mléce, bude to hned, a je to přece panské jídlo, Lokajová to zná!

Ale dcerky nechtějí ani slyšet! Kdepak! Rýže v mléce, když je venku plno jahod, třešní a bílých trnek! Pojedly černý pagáček a už se měly k odchodu. Však Fanoušek je pobízel.

„Nic platno, děvčátka, musíme jít dál, sice se do Hrozenkova nedostaneme!“

Už se s Lokajkou loučili, když kdesi u stropu zaplakalo dítě.

„A jejej, maličký se budí,“ povídal Fanoušek a pohlédl na plachtu přivázanou k trámům světničky. Stará Lokajka zatahala za visící šňůru a kolébala vnoučátko.

„Enem spinkaj, němáme na těba kedy,“ domlouvala mu. Ale chlapeček křičel a dcerky ho honem chtěly vidět, a tak jej Lokajka opatrně z plachty vyňala. V celé pýše ukazovala chlapečka učiteli i dětem.

Hezký byl chlapeček, jen co je pravda! Na hlavičce měl červeně proužkovanou čepičku, ručně vyšívanou košilku, a i tvářičky měl buclaté. Byl celý jako perníkové miminko, jen byl trochu bledý. A plakal a plakal.

„Ej, chce trošku páleného,“ povídala Lokajová.

„Snad mu nedáváte kořalku!“ užasl učitel.

„Ej, veru nědáváme, len lžičku, a ako potem spinká!“

Učitel se zamyslil a povídal k chlapečkovi:

„Kdybys, šohaji jeden, napil se mlíčka, byl bys červenější a potom – v životě – i chytřejší!“

„Ej, čo by! Chytrý budzě, aj už je! Na mú dušku! Na pálené sa enem triase! Šak mu ho moc nědáme,“ povídá babička.

„Ani lžičku, Lokajová! Kdyby jedl jen kaši, mléko, trochu ovoce, když už je skoro z peřinky venku, viděla byste, jak by byl ještě onačejší!“

Lokajová kroutí hlavou nad touto řečí. Odjakživa na kopanicích se pije pálené, i dětem se ho trochu dá, a komu se co dohromady stalo?

Ale Fanoušek dobře ví, jaké jsou následky. Poznává to na dětech, které těžko chápou, nebo mají velké hlavy či jinak jsou postiženy, a tak po celý život nešťastny. Darmo myslit!

Fanoušek se raději honem loučí a slibuje si v duchu, že se přičiní, aby toto zlo z lidu odstranil.

Ubírali se dále a po chvíli jim Fanoušek povídá:

„Tak teď půjdem kolem bohyně!“ A ukázal na chaloupku, k níž se blížili.

Žitkovské bohyně! O těch jim Fanoušek též již mnoho povídal. To jsou ty ženy, které dovedou léčit i ty nejtěžší nemoci, které se modlí a zaříkávají i podávají léky najednou. I ztracené věci naleznou, poradí v těžkých nesnázích a trampotách a jsou známy daleko široko. Málinka to všecko dobře ví, a teď, když vidí, že jsou už u samé chaloupky paní bohyně, chytila se pevněji Gabry, jako by se bála.

„Ta bohyně čaruje, že?“ povídala ustrašeně.

„Ale jdi,“ odbýval ji Fanoušek. „Jakživ jsem hodnější ženské nepoznal. Zastavíme se u nich!“

Ale Málinka nechtěla ani slyšet! Snad by byla utekla. Ale vtom vidí, že po cestě přijíždí jakýsi vůz. Vůz na žitkovských kopanicích je vzácnost! Zde nejsou cesty pro vozy. Jen širší pěšiny. Kdo se to asi vydal na tu nebezpečnou cestu vozem?

„To asi vezou nemocného k bohyni,“ povídal Fanouš a popošel s dětmi výš po stráni, aby nepřekáželi.

Před chalupou bohyně zastavil vůz a dcerky, když natáhly krčky, viděly v něm ležet na peřinách bledou dívku – jako anděla. Málince skoro vyhrkly slzy a už se nechtěla ani dívat, jak dívku s vozu dva muži snášejí a nesou k bohyni. Ale Fanouš na ně přece zavolal, odkud jsou.

„Až z Podhradí,“ slyšely dcerky.

To je vesnička u Podhradských skal nad Trenčínem. Až ze Slovenska tedy přichází sem dívka hledat ztracené zdraví…

Fanouš dcerkám vysvětluje, že se bohyně dlouho modlí „říkání“, pak leje do vody rozehřátý vosk, vyndá jej z vody a z různých jeho tvarů hádá minulost, přítomnost i budoucnost. Dává též užívat byliny, a nejvíc že pomůže těm nejzdravějším – tlouštíkům – co mají velká napapaná bříška. Ty si nechává na léčení doma. Zavře je do komůrky a nedá jim kolik dní jíst, jen kyselé mléko a černý chléb. Pacient hubuje, křičí, ale nakonec přec jen děkuje.

„Ano, ano, dcerky, žitkovské bohyně, to jsou divotvorné ženy!“ říká Fanouš, usmívá se pod vousy a stoupá s děvčaty výš a výš.

Málinka se ohlíží a povídá, že nevidí žádnou bohyni, ale jen nějakou kopaničářku u vozu.

„No vždyť – kopaničářku! Nosí kroj jako Lokajka.“ Málinka myslila, že bohyně bude mít zvláštní šaty, třeba šedé se závoji. Diví se velice, přemýšlí, a to už jdou kolem chaloupky, kterou nějaká žena v kroji sama ručně maluje – radost se podívat. Dcerky hleděly, jak jí pod rukou rostou tu pruhy modré, zelené, a zas větvičky a ptáčci. A všecko bez předlohy! Učitel rozpráví s lidmi a dovídá se, že bude brzo v Hrozenkově biřmování.

Proto selky tolik malují své chaloupky!

„No, to je tady opravdu čarovná zem,“ libuje si Gabra a dívá se po pestrých chaloupkách, které jsou jakoby vystřiženy z pohádkové knížky.

„Ty, Gabro,“ zatahala Málinka sestru za rukáv, „pravda, že je to škoda, že v městech sa tak domy nemalujú, pravda?“

„E di,“ odbyla ji Gabra. „Enom si představ, jak by třebas malovali našu školu v Meziříčí. To by sa školník Cibula naplúhál! Kdepak, to je veliké a to nejde!“

„Přecaj by to bylo pěkné!“ míní Málinka a představuje si jejich gymnasium oproužkované, optáčkované a okvítečkované. Potom si představí tak omalované celé město, náměstí kol dokola a musí se usmáti. Ne, to by opravdu asi nešlo! Lidé aby pořád jenom malovali a malovali. V městě je hodně sazí a ta krása by brzy zašla.

„Málino, představ si, v Praze kdyby tak malovali domy, takové, jak naša sestra píše – pětipatrové, no víš, už je mně do řehotu…,“ smála se Gabra do dlaní.

Zatím docházejí už ke kříži pod lipou na nejvyšším místě návrší. Stojí obklopen poli a tyčí se k nebi nad těmi chudými políčky – jako sepjatá dlaň.

Zde se dcerky zastaví. Švagr si otře pot s čela a vyndává kukátko.

„Na chlebíček je tu chudý kraj, ale oku a duši dává ohromné bohatství. Podívejte se dokola!“

Dcerky se dívaly jedna po druhé kukátkem a jen vydechly:

„Jé, to je krása!“

S kopce bylo viděti celý malebný kraj široko, daleko – s poli, chaloupkami a hlavně se záplavou lesů, stráněmi a za nimi daleko na slovenské straně vysoký, ostrý vrch – Inovec.

O něm jim musí Fanoušek něco povědět.

„Pod Inovcem při řece Váhu je město Trenčín. Nad ním na skále zvedá se starý veliký hrad. Na trenčanském hradě byl prý zakopán veliký poklad. Mnozí se pokoušeli jej vykopat, ale marně. Jednou však přišli jacísi dobrodruhové z dalekých krajin, přinesli čarodějné knihy a večer, za kouzelného zaříkávání, dali se na hradě do kopání. Pracovali do úpadu. Ani v noci nepřestali. Zapálili pochodně a kopali dál.

Na věži v městě bijí hodiny půlnoc…

Vtom blesk a hromová rána! – a noční vánek odnáší z hradu jen příšerný, pekelný zápach… Místo, kde hledači pokladů kopali, je již prázdné…

Teprve za několik dní našli lidé na vrcholku Inovce jejich roztrhané mrtvoly. Až tam je ďábel odnesl!

A poklad podnes není vykopán…“

Dcerky se zamyslily – citlivá Málinka se až otřásla při vzpomínce na ta roztrhaná těla kopáčů. S hrůzou v očích hleděla do dálky na modravý vrcholek Inovce.

Pak si odpočinuly pod lipami, zadumaly se a zas putovaly dál s Fanouškem s kopce dolů – k Hrozenkovu. Zde jsou jen pastviny. Dcerky vidí stádo dobytka – krávy se spolu trkají a potýkají, jiné splašeně pobíhají a některé leží a spokojeně přežvykují.

Málinka se bojí, bojí – ó jé! a schovává se za Fanouše. Ale Fanouš říká, že žitkovské krávy jsou dobračky a drží Málinku za ruku. Jdou dále, a když se blíží k první chaloupce, to už se Málinka taky nebojí.

Najednou slyší takový divný zpěv. Jako pláč, jako táhlé houkání a dohromady nota žádná.

„Co je to?“

„To zpívá pasačka Filoména!“ vysvětluje Fanouš.

„Ubohé, téměř slabomyslné děvče! Pase dobytek. Hledí jen tupě před sebe a kývá se se strany na stranu, podívejte se!“

Dcerky se rozhlížejí a vidí: Filoména sedí – šátek na hlavě a na ramenou, bič v ruce, asi uprostřed kopce mezi dobytkem.

Zpívá a zpívá divnou píseň:

Žitková, Žitková
prašivá dzedzina,
nemohla vychovac
pre mňa čeladzina…

„Umíš moc písniček?“ ptá se jí Fanouš a jde k ní i s dívkami.

„Viem pekné, počúvajce!“ A Filoména zase zpívá táhlou notou:

Dajce krbce, dajce ohňa,
jak nědácě, budzě vojna!
Ach, jój, Bóže mój!

Je to opravdu divná nota, ale kopaničářská píseň to je, Fanoušek to dobře ví. Dcerkám se to zpívání tuze líbí a chtějí, aby děvče ještě zpívalo. A líbí se jim Filoména! Má černé vlasy jako uhel, bledou pleť. Jen ta ústa pořád otevřená kdyby neměla. Kdyby byla zdravá, mohla být Filoména žitkovskou krasavicí.

A Filoména, byť ubohá dívka (snad jedna z obětí, kterým dávali již jako dětem napít sem tam „páleného“, aby děti dobře spaly), přece má duši plnou zpěvu a radosti jako všecky žitkovské děvčice – zvláště když se to zpívání někomu líbí. Zpívá, co jí právě napadá, ať je to, jaké chce:

Zašubraná Kačo,
na čo si mi, na čo?
Já robic něviem
a ty si ledačo!

Dcerkám se tahleta písnička teprve líbí, smějí se, a to Filoména hned začíná jinou písničku:

Pásla som ovce pod lejšú,
prišol vlk, vzal mi najlepšú.
Prosím ťa, vlčku, vrac mi ju,
lebo mňa doma zabijú.

Já ci jej věru něvrácím,
ešče si jednu uchmacím.
Ej, telko ci jich budzěm krasc,
až ťa naučím ovce pásc.

Fanouš ji za to zpívání chválí a Filoména se usmívá:

„Němácě bielý chlieb?“ žadoní.

A to jí dají dcerky vše, co s sebou mají. Filoména se pustí do chleba, zajídá třešněmi a rozradostněna se kýve se strany na stranu a zas je jí do zpívání.

Tu zaslechnou nad sebou nějaký hukot. Letí aeroplán. Na kopanicích si na ně musí zvykat. Jen Filoména si zvyknout nemůže. Vždy se strašně bojí, třese se na celém těle, právě jako nyní.

Klekne si na kolena, sepne ruce a hned se modlí:

„Pán mój a Buoh mój! To je veliký fták! Zabije mňa! Chraňce mňa!“ křičí.

„I to nic není. Na to si musíš zvykat, Filoméno! To je takový vůz a ten letí vzduchem! Víš? A jsou v něm lidé jako my všichni.“ Říká jí Fanouš.

„Ludzia? A ně Buoh? Nie fták?“

„Ludia! Toť se ví, že lidé! A sami hezcí mládenci! Netřeš se a neplač! Podívej se vzhůru! Možná, že zrovna nějaký mládenec hledí z okének na tebe a nelíbila by ses mu. Tak, a neboj se!“

„Šohaj hledí z okénka? Ako u nás na Žitkovej?“ Filoména si čile přičísla vlasy pod šátkem.

Tomu se Fanouš zasmál. Vida ji, Filoménu! Inu, marnivá ženská! Co je to platno, Filoména je už veliká děvčice a má také srdce na „pravém“ místě!

Fanouš s dívkami se má k odchodu, však Filoména už usedá, je zcela klidná, bere bič do ruky a už se po dívkách ani neohlédne. Jen zírá za mizejícím aeroplánem. Když naši jsou již daleko, slyší táhlé zvuky nové Filoméniny písně:

„Červená růžičko
na šípkovém prútku,
žadný človek něvie
o mojem zármutku…“

Dcerky jsou velice zamyšleny a Fanoušek taky.

„Viděly jste? Není jí škoda? K potěše na světě má jen a jen ty táhlé písně. To je celý její svět.“

„Je jí škoda,“ povídají dcerky a jsou velice smutné. Je jim Filomény líto, tolik líto!

„A nikdo ju jinak nepotěší?“ ptala se pojednou Gabra.

„Myslím, že nikdo. Pasáci si jí nevšímají a ti velcí jí dávají almužnu. A to je nějaké těšení?“

„Ale dušu má istě hlubokú,“ říká zamyšleně Málinka.

„Měla by, kdyby – jak jsem řek’,“ pravil Fanouš.

„Chudák,“ říká Málinka, „já jí dám nějaké své šaty!“

„Vymění je hned za chléb,“ říká Fanouš, „a zase by neměla nic. Jedla by jen a jedla.“

„No, to jí můžeme dopřát. Já jí budu nosit jídlo,“ praví Málinka. A při tom zůstalo.

Gabra přemýšlí, jak by se Filoména dala potěšit, a v hlavě jí roste plán – – –

Zatím už docházejí k Hrozenkovu, proplétají se lískovými keři a Málinka znaleckým okem prohlíží oříšky, kdy asi budou zralé. Jdou ještě kolem chaloupky, kolem níž se prohání plno dětí a aspoň deset morčat. Všude u chaloupek kvetou v maličkých zahrádkách slunečnice i měsíčky a reseda. Selky, jako ty červenobílé květiny, nahlížejí, kdože to jde okolo?

Pan řídící se s nimi zdraví – pohovoří si a ve chvíli jsou v Hrozenkově.

Dlouhá dědina s kostelíčkem – podle Gabry – jako všechny dědiny.

„Jen počkej,“ povídal jí Fanouš, „až sem přijdeš v neděli nebo lépe o tom biřmování, to nebude Hrozenkov „dědina jako všechny dědiny“! Toho lidu v krojích zde! Ta pestrá směsice u kostela – na návsi, však uvidíš!“

Rozhlédly se ještě po vesničce. Hrozenkovská škola se jim velmi líbila. Není sice taková jako štítenská, kde ony prožily své dětství, ale moc se jí podobá!

Dcerky přešly s Fanoušem vesnici, a tu na konci vísky – hleďme – kolotoč a střelnice, jako bývá o poutích.

Dcerky zbystřily zrak i sluch.

Kolotoč, lidičky, kolotoč! I s káčou! Gabře ze všech atrakcí nejmilejší.

„Fanúšku, Fanúšku, my sa svezem!“ žadoní děvčata.

„Vždyť nehrají, dejte pokoj, to začne až o biřmování! Beztak proto přijeli!“

„Já to nevydržím, já chcu už dnes!“ křičí Gabra.

„Jsi ty ale velké dítě!“ domlouvá jí švagr. „Ty se chceš vozit, ale kdo bude točit? Vidíš, že tu nejsou žádní ogaři.“

„Já si seženu, určito istě!“ bije se Gabra do prsou.

Tož když to bylo takové, Fanoušek dovolil, obdaroval dcerky penízem a pustil je ke kolotoči. Zatím že nakoupí sám dráty a hřebíky a pak že počká na dívky u Vojáčků – svých dobrých známých – v hostinci.

Dcerky běžely radostně ke kolotoči, a jak té kudrnaté paní, co jej hlídala, pověděly, že by se rády svezly – spustila muziku – automat. A hrozenští ogaři, jak zaslechli vábné zvuky od kolotoče, napjali nohy a v minutce jich bylo kolem plno. A všichni chtěli točit kolotočem – ovšem podle starého zvyku – pět kousků točit, šestý se svézt.

Gabra tleskala rukama a oddala se zcela blahu jízdy na kolotoči. Tu seděla v kočáře jako dáma – Málinka vedle ní – tu zas si lehla na břicho na koně, zavřela oči a nechala se unášet daleko – předaleko, aspoň v duchu. A zas se vrtěla na káči a nakonec chtěla s ogary „pohánět“. Ale ogaři peněz neměli a svezli se jen za to pohánění, a tak Gabra točila kolotoč prázdný. Aťsi! I to je krásná zábava! Dole pod ní běží koně, lodi, labutě, a Gabra si připadá nade vším jako velká paní. Bavila se tak hezky dlouho.

„Safra, kde je Málina?“ dívá se najednou obezřetně kol dokola.

Ale po té není ani stopy. Nabažila se brzy kolotoče a šla se projít po vsi. Za oknem jednoho obchodu objevila klátky – obrovská cukrlata. Dobře je znala už od malička, ale toto byli hotoví obři – každý jako pěst.

Málinka chvilku uvažovala, a potom utratila všechno, co jí z kolotoče zůstalo, za klátky. Koupila si hned čtyři a šla za Fanouškem do hostince.

Zatím se Gabra vozila, až jí oči přecházely, a když už se jí samým točením i žaludek povážlivě třásl, šla hledat Málinku.

Málinka zatím už sedí s Fanouškem u stolu v hospodě, pije malinovou limonádu a vypráví si se synkem hostinského – studentem zvěrolékařství – o léčení.

Má toho plnou hlavu. Viděla pilulky pro koně, kterého doma právě synek léčil, ohromné jako pěst, a bylo jí to takové divné. Chtěla vidět zvířecí teploměr a pořád se ptala, zdali mají zvířata taky anginu nebo kašel a zda se dají léčit i mravenci a jak se pozná, že stůňou. Všelijaké otázky dostával příští zvěrolékař, ale rád odpovídal a dcerku poučoval. Pověděl jí o přemnohých léčivých bylinách u nich – v horách. Slíbil také, že si za děvčaty zajde na Žitkovou. Málinka ho hned poprosila, aby jí prohlédl zvířata, která bude míti ve farmě, jsou-li zdravá. Však se také musila podívat u Vojáčků ve dvoře, v jakém pořádku oni mají všechnu drůbež i zvířata, a v upomínku dostala Málinka od mladého Vojáčka krůtí vajíčko. Nechť si nasadí na ně slepici – vysedí jí vzácnou rasu.

Málinka je plna radosti a vzpomíná, kde je asi Gabra. Už aby tady byla! Málinka se jí musí s vejcem pochlubit! Běžela ke kolotoči a volala:

„Gabro, honem sem poleť, já vím moc pěkného o zvířatech! Je tu pan zvěrolékař!“

Tož si Gabra zaklusala.

Dcerky se moc dobře pobavily a potom vesele s Fanoušem i s nákupem, dráty a hřebíky, cupitali k domovu.

Hřebíků je balíček jen malý, ale zkuste, jak je těžký, a pak jej neste do kopce! Gabra to dobře věděla a nabízela se, že ponese „to drátisko“ do kopce, je toho velký balík, a tož aby se Málinka neunavila. A tak Málince připadl jen ten balíček hřebíků a krůtí vajíčko. Nic víc. Fanouš nesl ještě nákup – to vždy musil obstarat, když šel do Hrozenkova. Gabra má čilé nohy, byla hodně napřed, cestu prý už zná a počká na ně u kříže na kopci. Málinka se šourá pozadu a pořád přehazuje balíček z ruky do ruky a tuze vzdychá. Fanouš si toho nevšímá a Málinka se potí. Volá na Gabru, ale ta dělá, že neslyší. Myslí si jen jedno:

„Šak ste dvá, pomozte si!“

Ale jak to má Málinka udělat? Neřekne přece Fanoušovi:

„Tu máte, neste to!“ Kdyby aspoň měla tři ruce, aby se lépe vystřídaly. A tu jí něco napadá!

„Fanúšku! Já si mosím zavázat botu, móžete mně podržet balíček?“

Fanouš bere balíček a Málinka se usmívá a usedá do trávy, ale dlouho, předlouho motá tkaničku na botě. Fanouš jde napřed, a když už je hodně daleko, šourá se za ním Málinka. A tak se sešli všichni zas až pod křížem. Když si řádně odpočinuli, povídal Fanouš:

„Každý půl cesty! Teď ponese Gabra ten malý balíček hřebíků, Málinka dráty a já nákup! Tak!“

Málinka se začervenala a Gabra vykulila oči. Pak se však pohrdlivě usmála, pokrčila rameny a povídala:

„Co by ne, velice ráda! Dajte mně to aj s drátama! Ale půjdu zas napřed. Možu?“

A když směla, popadla hřebíky i kolo drátu a zautíkala si.

Jak byla Fanoušovi s dohledu, položila raneček i kolečko na zem, žduchla do toho, a myslete si, jak se to kulilo! Gabře by stačilo jen utíkat a občas kopnout. Ale ona byla ještě mazanější. Když se balíček pěkně valil s příkrého kopce, sedla si na zem a jela taky. A protože to od kříže až ke škole jde jen a jen s kopce prudkého, travnatého, větší část cesty Gabra jela. Odnesly to trochu kalhotky, ale co do toho, to se spraví. Od čeho je tu sestra Valča? Hlavně že se nedřela s hřebíky. Za chvíli byla doma, a když Fanouš a Málinka přišli za dobrou půlhodinu, ještě se jim smála.

Valča se ptala dcerek, co se jim v čarovné zemi nejvíce líbilo. „Jistě vám Fanúš ukázal to nejhezčí, co tady máme: vyhlídky, lesy, hory a chaloupky, krásně malované a vyřezávané. Tož co bylo nejhezčí?“

Málinka se něžně usmála, zadívala se do papírku, co držela v dlani, a odpovídala zasněně: „Mně sa nejvíc líbily v Hrozenkově ty veliké klátky! Jeden schovám mamince a druhý tatínkovi – dom na přivítanú!“

Valča spráskla ruce a otočila se na Gabru. „A co se tobě nejvíc líbilo?“

„Mně?“ vzpomínala Gabra. Představila si všecky krásy, co viděla, a pak stejně zasněně a šťastně pronesla:

„Kolotoč!“

Filoménka

Málinka byla zabrána tak pilně do práce, že ani nevěděla, co se kolem ní děje. Vždyť stloukala s Fanoušem farmu! Pro králíčky dělali klece ze dřeva a drátů, s dvířky, aby zviřátka mohla lehce vyběhnout ven. Morčata měla také svůj domeček. Fanouš Málince slíbil, že domeček spolu zvenčí omalují a že bude celý jako perníková chaloupka.

Nejvíc ze všech zvířat milovala Málinka svého zajíčka – Ferdu. Pan hajný ho měl ochočeného, chytil ho maličkého – opuštěného a zmoklého v lese – prý byl veliký jen jako klubíčko – a vychoval jej doma s koťaty u staré kočky. A zajíček byl tak hodný a milý! Měl kočičí zvyky, myl se tlapkami, a jak byl vycvičený! Panáčkoval a zase ležel, a Málinka o něm věděla celý životopis.

Jeho nevlastní máma, hajných kočka, dobře ho vychovala. Řádně jej vycvičila v poslušnosti. Když odcházela, umyla ho, ťapkou ho trochu vyplatila předem, aby nebyl nezbedný, a pak ho poslala hlídat koťata. Zajíček ležel, koťata se mu hřála o bříško, hlavičky vedle sebe – no, a takového mazlíčka zdědila Málinka. Dobře, že dostala taky tři koťata! Zajíc s nimi dováděl a spal s nimi za pecí. Jen Valča hubovala. Učila ho pořádku, a přec jen byla nejraději, když ta žoužel, jak říkala, byla venku nebo v kůlně.

Všichni měli své budky, jen Ferda ne. Byl všude a nikde. Když náhodou nebyl u koťat, pobýval u králíků nebo skotačil s Málinkou. A zvědavý byl až hrůza! Stavěl se na zadní nožky a do všeho nahlížel, do hrnců, do košíků a pořád čenichal, kde je co dobrého.

Málince se otvíral před očima nový svět a byla tolik šťastna!

S krůtím vajíčkem si věděla rady. Toť se ví, že k vůli jednomu vajíčku nebudou nasazovat kvočnu! Málinka si to zařídila jinak. Měla takový malý košíček, vystlala jej pěkně vatou a zaprosila Valču:

„Prosím ťa, Valčinko, móžu si dát to vajíčko za kamna? Víš, aby bylo pořád na teple! Ona sa mně vylíhne krůtička – –“

Sestra se smála, moc toho namítala, ale když se i Fanoušek, mrkaje na ženu, přimluvil, souhlasila. A tak Málinka přec jen „vysazovala“, jak se jí Gabra smála, šotka nebo raráška.

Ale ať! Ať se Gabra směje! Nebude se smát, až uvidí krásné, baculaté kuřátko – – –

Gabra měla zatím jiné starosti.

Ihned po výletě druhý den běžela k Filoméně. Měla s sebou i kozy na pastvu. Pro Filoménu vzala s sebou plno jídla a těšila se, jak si bude s Filoménkou povídat. Ale ta pro ni dnes moc smyslu neměla. Bloudila očima po obloze a pořád jen:

„Kdze je pěkný šohaj? Kdze že je? Prijdzě? Pozierá sa na Filoménku?“ – Gabra dávala Filoménce jídlo, ale ta ani valně nejedla, a co jí Gabra povídala, ani nevnímala. Byla jako ve snách.

„Ó, keby ma šohaj uzriel, keby!“ zatoužila Filoména a rozpřáhla ruce.

„Něpásala bysom, lietala bysom ako ten ftáček po modrom něbi.“ Filoménka hledala očima aeroplán a v něm šohaje – jak jí Fanoušek řekl.

Filoméně se jaksi projasnil rozum a ona své duši ulevila. Toužila výš, výš k neznámu.

Gabra měla dobré srdce a tuze se jí Filoménky zželelo. Věděla už, jak ji potěšit.

Nikdy neměla o nápad nouzi. Tak i nyní. Usmála se spokojeně a za chvíli odcupitala dál na kopec, mezi děti, které zde pásly nebo skotačily. Za chvíli byla s nimi jedna ruka, a zvláště se žitkovskými chlapci si dobře porozuměla.

„Já bych chtěla nějak potěšit Filoménu,“ povídala jim. Vysvětlila jim, jak Filoména hledala ochranu před aeroplánem u Fanouše a jak ten jí žertem řekl, že je v něm šohaj a hledí na ni, aby se tedy nebála. A Filoména že se už nebojí. Dívá se za šohajem a k aeroplánu.

„A ako ju včil poťašíme?“ ptaly se děti.

„No, víte, až poletí aeroplán, řekneme, že jí šohaj s aeroplánu shodil dolů psaní!“

„Joj! Písmo! To by aj věru mohlo byc! Kdo to napíše?“

„Já, třebas já,“ hlásila se Gabra.

„Dobré! Až polecí zas aeroplán, doněseme jí ho!“

Druhý den už Gabra čekala na pastvě s psaním. Zástup dětí kolem ní, a už jen aby ten aeroplán letěl. Nic platno, přes Žitkovou lítaly nyní denně aeroplány, a tak se děti dočkaly.

Aeroplán letí, děti výskají a Filoména ruce vzpažuje a křičí: „Šohaj mój, šohaj mój!“

Když aeroplán byl už hodně daleko, přiběhly k ní děti s Gabrou v čele.

„Kapitán z aeroplánu ci hodzil, Filoméno, jakési písmo! Na, tu máš, vem si ho! Prečítaj si ho!“

„Dajce mi to!“ dychtivě sahá Filoména po dopise, rozevírá jej – ale neumí číst, jen sem tam nějaké písmeno.

„Co mně píše pán kapitál – povedajce, prečítajce Filoménce!“

Ogar Lupečkůj čte:

„Filoménko!

Dívám se vždycky na Tebe, jak paseš, a velice se mi líbíš. Čekej na mne, jednou se snesu a přijdu si pro Tebe! Čekej! Kapitán z aeroplánu.“

Filoménka, všecka štěstím ozářená, spíná ruce a v tu stranu, kde hrčí ještě aeroplán, volá:

„Kapitál, mój pan kapitál!“

Filoménka je tak šťastna! Gabře září oči a pobíhá vesele s dětmi.

Herka je zatím už v pohankovém poli. Řádí tam o překot, žere, a když už nemůže, vytrhává rostlinky ze země a hází je daleko od sebe podle svého zvyku. To si Gabra dala! Jakýsi kopaničář na ni hrozil a zlostně křičel:

„Bodej by ťa, ledačo jedno, čiert uchycil! Ako ťa chytněm, roztrasiem ťa, že něostaně z těba ani kúsok tvojej duše hriešnéj! Moja pohanka! Co budzěm se svojma osmi dzěcisky jesc, ked ty, ledačo, aj s tvojú kozú každý deň pole obieráš?“

To už Gabra běžela domů a celé dva dny se neukázala.

A pak už přišla bez Herky. Proč by měla pořád pást? Ať pase Málina, na „Uherskéj“. Gabra jde do Hrozenkova pro nákup a pěkně se zastaví u Filomény.

„Letěl zas aeroplán?“ ptala se dětí napřed.

„Letěl už dvakrát a Filoména pořád jen křičí:

Kapitál, mój kapitál!“

„Tu máte, děcka, dopisy! Jak zas erák poletí, hned jí dajte psaní!“

Ó, to měly děti pěknou zábavu a na kolik dní. Jak letěl aeroplán, přibíhaly k Filoméně děti a četly psaníčka. Filoméně se před očima rozevřel svět v nových barvách. Už nesedí se smutnýma očima, necítí se tak opuštěna. Má „kapitála“, který si pro ni přijede!

Jakpak to jen dopadne? Aeroplány lítají – a „kapitál“ se pořád pro Filoménu nezastavuje. Filoménka čeká a někdy si i zapláče:

„Prečo neidzěš, pán kapitál? Já som velmi smutná!“

Když se to Gabra dozví, zas má toho plnou makovičku.

„Je to veliká darebnost, co sem udělala,“ poznává a drbe se za uchem. „Neměla sem ty psaníčka vůbec psát. Co včil?“ To by však nebyla Gabra, aby si i nyní nevěděla rady.

„Hm,“ řekla si, „povíme, že érák sa rozbil a bude hněď po kapitánovi.“

A když zas tak jednou aero letí, Gabra běží hned s novinou:

„Aeroplán slétl, kapitál se zabil – Filoméno! Včil mosí za něho létat jeho starý tata!“

Ale sotva to vyřkla, litovala. Filoménka, která se cítila tolik již blízko oblak, padla do trávy a hořce plakala. Nebyla ten den k utišení.

„Mój kapitál – Mój kapitál! Umrel! Umrel!“

Tohle Gabra nesnesla. Teď si už nevěděla vůbec rady. Sama by se teď málem rozplakala. Utekla domů.

Od toho dne byla Filoména jako zlomený květ. Její táhlé zpěvy se ozývaly nyní pastvou každý den smutněji a smutněji. Hledívá smutně k obloze za aeroplánem a naříká. A denně časně ráno, než vyžene dobytek, chodí do kostela. Zabalí se do tmavého šátku, vzlyká a modlí se. I to se Gabra dozví. Děti jí to říkají. Gabra je z toho celá pryč. Co to zavinila? Jak teď Filoménu potěší? Neměla by se raději svěřit se vším Fanouškovi?

Gabra chodí jako bezduchá. Nebaví ji Málinčina farma, kterou si tato tak pracně s Fanouškem zrobila. Co je jí do lištičky, co štěká jako by se smála, co je jí do skákavého zajíce, když Filoména tolik pláče? Jak ji jen potěší?

Gabra chodí, přemýšlí, až si toho Fanouš všimne a ptá se, co má na srdci? Ale Gabra mávne rukou, vyběhne ven a div se nerozpláče.

Až druhý den jako by ožila a řekla si:

„Ale safra, do třetice všeho dobrého! Ještě jednúc Filoméně napíšu! Naposledy, a jak to nepomóže, tož, safra, víckrát sa na pastvě neukážu!“

Sedla si, psala a odpoledne se ptala Fanouše:

„Nepotřebujete cigarety? Já bych tak ráda někam své nohy poslala!“

„I tož jdi, tu máš peníze a kup jich celý balíček, ať mám pokoj! A už buď veselejší. Co ti vlastně je?“

„Víte, Fanúšku – snaď mňa honí mlsná!“ zalže si Gabra. „V Meziříčí sem tam sa kúpí neco na zub.“

„Ale jdi,“ míní Fanoušek. „Copak vám Valča málo dobrot napeče?“

„Víte, kupované člověku lepší jede.“

„Tu máš peníze! Ale cukroví si nekupuj! Toho užijete doma dost! Kup si pořádný kus salámu a Málince taky! V hospodě u Bustinů – na horní Žitkové – dnes mají čerstvý! Do Hrozenkova až nechoď, je to daleko!“

Gabra popadla peníze a vskutku se jí zaleskly oči. Snad opravdu dostala chuť na ten čerstvý salám. A už běží do kopce a honem mezi pasáky. Však aeroplán v tu dobu už brzo přiletí. Povídala si s dětmi, a jak všichni uviděli aeroplán, rozběhli se k Filoméně. Však seděla jak umučení samo. Oči zapadlé, ústa semknutá a celá skrčená do šátku. Jen v rukou se jí kmitaly květiny. Pletla věneček z pohankových květů.

„Kebysom věděla, kdzě má hrob mój pan kapitál – dala bysom naň tento pěkný vienčok,“ ukazovala Gabře.

„Filoméno, erák ti shodil zas jakési psaní!“

„Čo, veru, je to pravda?“ třese se Filoména.

Popadne psaní a oči se jí jasní. Prosí děti, aby je přečetly. Gabra hlasitě čte:

„Filoménko! Píše ti ‚kapitálův‘ nejlepší kamarád. Pan kapitán, než umřel, povídal: Tam na žitkovských kopanicích sedí na kopci Filoménka, pase krávy a čeká na mě. Vyřiď jí můj pozdrav a ty se dívej teď na ni z oblak a jedenkrát se pro ni zastav. Bude na tebe čekat třebas sto let! Tož, Filoménko, čekej, jednou přiletím!

Kamarád pana ‚kapitála‘.“

Teď Gabra čekala, co bude.

Filoménka rozevírala oči:

„Jój! Lúbím ťa! Ej, mój nový pan kapitál! Joj, budzěm čakac, pan kapitál, budzěm, budzěm.“

Už hledí po obloze, čeká – – jako ta čekanka, oči má vyjasněné a cítí se zase šťastna.

Gabra se rozběhne do hospody „U Bustinů“, koupí stovku cigaret a dva kusy salámu jako ruka. Má v sobě takovou radost, že by zobjímala svět. Filoménka zase je šťastna! Ať si čeká! Lepší čekat, než se trápit!

Gabra ukusuje salám, poskakuje, a než přijde domů, je po salámu – i po tom Málinčiném.

Večer, když už si všichni zasedli ke stolu, sedla „mlsná“ také na Málinku a ta z ničehož nic povídala:

„Stafra, já mám dnes na něco chuť!“

„Tak si vem ‚klátek‘,“ radí jí Fanouš, který jich měl pro dcerky vždy v krabici na skříni plno připraveno. Koupil jich v Hrozenkově do zásoby.

„Tých už sem měla dnes moc!“ mávne rukou Málinka.

„No, kolik pak jsi jich dnes snědla?“ ptá se švagr. „Přiznej se.“

„Sedm!“ nesměle, ale pravdivě odpovídá Málinka.

Fanoušek nahlédne do krabice a povídá:

„Safra, ale zdá se mi, že jich ubylo víc!“

„Aj já – sedm!“ červená se Gabra.

Fanoušek se směje a ptá se Málinky, na co vlastně měla by ještě teď chuť, když snědla sedm klátků?

„Na salám!“ vyhrkne Málinka. Snad nějak tu vůni salámu cítila a dostala laskominy.

„Však jsi ho dnes už dost užila, ne?“ říká Fanoušek.

„Já?“ diví se Málinka.

„Copak – Gabro, tys jí ho nedala?“

Gabra se červená a žduchá loktem do Málinky a vyhrkne:

„Víte, Málina je ešče malá. A malým děťom sa salámy nemajú dávat. Tož sem ho snědla sama, aby jí to neškodilo.“

„I ty opico jedna,“ střapila se Málinka. „Já že su menší než ty? Ano, ale jen o takový kúsiček.“

„Šak teho saláma byl taky enom takový kúsiček,“ směje se Gabra a nechce, aby už se o tom moc povídalo, a když na ni Málinka pořád dotírá, proč by jí měl salám škodit, Gabra jí pošušká:

„Tobě to vysvětlím až potom. Včil o tom nemluv.“ A nahlas dodá:

„Včil vám všeckým povím, proč jsem byla ty dni taková smutná“ – –

Ano, teď to Graba poví! Uleví si, a ať Fanouš vidí, jak se zas Filoména obveselila! Gabra vypravuje, povídá, přemítá. Málinka natahuje krk a celou hlavu i s ušima. Jen Fanouš sedí nějak zamyšlen.

„No, co sa nesmějete?“ diví se Gabra, když všechno dopovídala.

„Není lepší ‚kapitála‘ čekat, než pořád bečet a chřadnút?“

„Ty sis neměla z nebohé Filomény vůbec žerty tropit!“ zlobil se na ni doopravdy Fanouš. „Když jí nemůžeme pomoci, máme ji aspoň nechat na pokoji!“

„Šak vy ste to sám začal! Kdo jí pravil, že v aeropláně je šohaj, kdo? A kdo jí pravil, že se na ňu směje, kdo? Snaď já, ne? Fanúšek!“

„A kdo psal psaní, kdo?“ dala jí lepaneček sestra. „Kdo to neměl dělat, kdo?“

„Ale já jsem to napravila,“ nechce se dát Gabra.

Toho večera se jí však nepodařilo zakaboněného Fanouše přesvědčit, že potěšila Filoménu a že učinila dobře. Vrčel a hněval se na nerozumnou a podnikavou Gabru velice. Ani černého Petra si s dcerkami dnes nezahrál a šel do pokoje. A sestra, prosím, její vlastní sestra byla ještě při něm! Ne aby se Gabry zastala!

„Nech sa hněvajú!“ nakonec si řekla Gabra.

„Já su před svým svědomím čistá a – idu spat!“

Lehla si na svůj „praščák“ – rákosový otoman, co tolik praská, když se člověk obrací – a za chvíli spala spánkem opravdu takovým – jako mají lidé s nejčistším svědomím. Ne tak Málinka. Převalovala se sem tam a pořád myslila na Filoménu. Ne, Gabra to neudělala dobře! Nabalamutila Filoménu, a to je Málince moc líto. Pravda se má mluvit, ať je jaká chce. Ráno se zeptá pasáků, jak to všechno bylo!

Hned po ránu se Málinka vydala za pasačkami.

Vypověděly jí věrně všechno jako Gabra.

„A kde je ta Filoména, dyť já ji nikde nevidím!“

„Išla do Hrozenkova, že každý dzeň sa budzě modlic za nebožčíka pana kapitála a potem za teho jeho kamaráda, aby přišol brzo – –“

Málinka si zavzdychala. Představila si klečící Filoménku. Tu ubohou pasačku a věřící duši – a hned se rozběhla domů za Fanouškem.

„Fanúšku – oni moc nabalamutili Filoménku! Poďte, vysvětlete jí všechno, já půjdu s váma! Nemóže sa to tak nechat!“

Málince bylo Filoménky velice líto.

„I já jsem tak o tom uvažoval, Málinko,“ pohladil děvče Fanouš po vlasech.

„Vyhledáme ji a všechno jí povíme, hezky a rozumně, snad si dá říci. I takoví ubožáci – chudí duchem – mají také své jasné chvilky a pochopí pravdu!“

„Každý den sa u kříža v hrozenkovském kostele ráno modlí za nebožčíka pana kapitála,“ žalovala Málinka.

„Tam ji spolu najdeme,“ těšil Málinku Fanouš.

„Fanúšku, ale Gabře nic nepovíme!“

„Ráno půjdeme, vzbudím tě!“

Málinka měla celý den na co myslit. Přemýšlela, jak to Filoménce řeknou, jak jí vše rozmluví, snad bude mít Filoménka tu jasnou chvilku!

Gabra se o nikoho nestarala. Pobíhala spokojeně sem tam, a když s Málinkou v podvečer smažily spolu ty dobré slané placky se salátem a večeřely na dvorečku u stolu, byla samý šprým, až Málinka se na ni vyčítavě zadívala – –

Málinka ráno s Fanouškem vyšla. Šli krásným jitrem, cítili blaho v duši, jako by šli vykonat nějakou pouť. Filoménku v kostele snadno našli. Klečela před křížem, ruce sepjaté, a polohlasitě se modlila. Sem tam se po ní lidé ohlédli, ale znajíce ji, valně si jí nevšímali.

Filoménka vzdychá, ale ve tváři má klid.

„Mój pan kapitál – odpočívaj v pokoji – tu ten vienčok dávám ti ako na hrob.“ Klade ke kříži pohankový věneček. Modlí se tiše a pak vzdychá:

„Ej – pan kamarád prijdzě si pre Filoménku. Filoménka budzě čakac, budzě.“

Filoménce se zračí ve tváři tolik klidu, naděje a radosti, že Fanouš nemá odvahy, jí to všechno pravdou vyvrátit…

„Fanúšku, včil, včil – povězte jí to – –“

„Víš co, řekni jí to sama,“ strká Fanoušek Málinku napřed.

„Mój pan kamarád, třeba sto rokóv budzěm čakac,“ šeptá nahlas Filoména.

„Fanúšku, já to nemóžu řéct,“ zdráhá se Málinka.

„Já taky nemohu! – Vidíš? Je šťastna! Jak jí povíme pravdu, bude plakat. Mám jí to přece říci? Co myslíš, Málinko?“

„Fanúšku, nechme ju! Nechme ju!“ tahá Málinka Fanouše od kříže dál.

Oba se tiše vzdalují, Málinka nemluví. Má to v dušičce popletené. Nesměla říci pravdu, aby nebyl člověk nešťasten!

„Blahoslavení chudí duchem,“ dodal Fanouš, když se vzdaloval.

„Fanúšku, Gabra měla pravdu, že to zas tak napravila a napsala to o tom kamarádovi! Pravda?“

„Asi měla! Dobře poznala, co potřebuje Filoménka. Trochu štěstí na té své smutné pozemské pouti. Trochu, třebas jen matné radosti!“

A Fanouš vážně zakýval hlavou a opakoval:

„Blahoslavení chudí duchem.“

Málinčin svátek

Malinka mívala vždy tuze krásný svátek. Jak by ne, když jej slavila v týž den se svou maminkou, a k tomu ještě o prázdninách, kdy bylo na oslavování dost času. To vždy přišlo moc přání, dobrot, hostů a Málince se zdálo, že všechna ta sláva je také k vůli ní, a byla velice blažena.

Proto na Žitkové tolik na maminku myslila.

Gabra též velice vzpomínala na svou maminku. Zavřela se v prázdné třídě a honem jí psala psaníčko:

Drahá maminko!

Já Vám z celéj duše přeju k svátku všechno nejlepší, hlavně nový kabát (ten starý máte dost ošúpaný), potem novů kabelku a prima klobúk. A hlavně aby Vás všeci poslúchali a tatínek aby Vám na svátek to všecko kúpil.

Ó, maminka! Ta jistě bude mít z psaní zrovna takovou radost, jako kdyby jí to už koupili. Jaká je ona skromná! Gabra si vzpomíná, jaký měla maminka svátek loni. Gabra jí dává fefrmincové cukroví a přeje jako každý rok vše to, co by maminka potřebovala nové a co nemá dodnes: zase ten kabát, kabelku a prima klobúk i nové střevíce. Tatínek mamince taky upřímně přeje a dává jí peníze, aby si koupila, co potřebuje. A co udělala maminka? Koupila sobě k svátku tatínkovi nový listrový kabát. A jakou měla z toho radost! To už je ta jejich maminka taková. Největší radost na svůj svátek má, když koupí užitečnou věc tátovi nebo dětem. Gabra nad tím vrtí hlavou a slibuje si v duchu, že do „napřesroku“ mamince uplete svetr! Určitě! Má jej už dva roky načatý, ale pořád jaksi má jen půl jednoho rukávu.

Když napsala přání mamince, najednou si vzpomněla, že svátek má vlastně také Málinka. Hned bylo zase ve třídě ticho, Gabra si „zašpekulovala“, a pak zase horlivě cosi psala.

Ale také Málinka moc o svém svátku mudrovala. Jakpak jej oslaví letos, když není s maminkou pohromadě? Měla všelijaké starosti. Zda jí někdo něco pošle, kdo jí bude psát a jak si popřejí s maminkou?

O dárečku mamince i ona mnoho přemýšlela. A tu ji z těch starostí vytrhl Fanoušek. Povídal:

„Nic se nestarej, Málinko! Tady na kopanicích žádné dárečky neprodávají. Tož napíšeš mamince jen krásné přání jako Gabra. Slib jí, že jí co nejdříve pošleš svou fotografii! Chci s vámi zajet někdy do Brodu a dát vás vyfotografovat. To bude přece dáreček, ne?“

Málinka se zaradovala. O něčem takovém ani nesnila. Až si zatleskala rukama! Ona se bude fotografovat!

„Gabro, Gabro, kde jsi?“

Ale Gabra je zamčena ve třídě na všechny západy a „dělá tajnosti“.

„Včil mňa nech!“ ozvala se.

„A co děláš?“ dotírala na ni Málinka.

„Tobě samé radosti!“ odpovídala vesele Gabra.

Ó jé, to už Málinka pochopila! Gabra jí chystá svátek! Copak to asi bude, když je do svátku ještě několik dní?

Asi jí něco vyšívá nebo maluje, možná taky že skládá přání. No, Málinka se dá překvapit.

Leč Gabra ani nevyšívala, ani nemalovala, ani neskládala přání. Seděla v lavici, před sebou noviny – samé inseráty – a horlivě je prohlížela. Jen se usmívala a zas psala a psala…

Pěknou řadu lístků napsala a na každý poznamenala: „Odešlete na sdělenou adresu tak, aby to adresátka dostala dne 10. července. Ten den bude doma.“ Pak si nad lístky zatancovala, vstrčila je za bluzu a pospíchala s nimi sama na poštu – do Hrozenkova. Ne, tohle nesměl vidět ani Fanoušek!

Málinčin svátek se přiblížil. Již den před ním přišlo první přání – od maminky. Byl to objemný balíček. Málinka dobře věděla, co v něm asi je! No, toť se ví! Hned pod růžovými papíry žlutilo se to maminčiným piškotovým závinem, jemuž Fanoušek říkal „rodinné balení“, protože na žádné slavnosti, při níž působila maminka, nechyběl. Pak tam byl ten dobrý černobílý suchar, motaný z čokoládového a bílého těsta s mandlemi a hrozinkami. Ale kde je psaní? Málinka jen to sháněla. Ať maminka pošle, co chce, když není při tom psaní, Málinku by to nic netěšilo. Ale psaníčko bylo až vespod – v krabičce. Ó, teď teprve Málince chutnalo „rodinné balení“!

Také Valča nechtěla zůstat s dárečkem pozadu. Pekla velký dort s čokoládovou polevou a ozdobila jej kol dokola mandlovými hříbečky.

„To si Málinka pochutná,“ povídala Fanoušovi.

Gabra stála při tom a pohněvaně si hudrovala sama pro sebe:

„Lelemesi Málinu, takové hlúpé cérčisko, a jaké má štěstí!“

Pekla snad Valča dort pro ni – Gabru – když měla v březnu svátek? Maminka jí sice také dort upekla, ale ten snědli všichni dohromady. Jí dali na balíček čokolády, babička nějaký ten groš a vystrčili ji – do školy!

A Málina, podívajte sa na ňu – válá sa o prázdninách na zahradě, chová kocúra, nic nedělá a všeci pořád: Málino sem, Málino tam – to je nějaké slávy! A ešče dort jí pečú, jako by Málina byla nějaké veliké panstvo, a ono je to zatím enom takové cérčisko ledajaké! A ešče s hříbečkama! A s mandlovýma! A ešče že „to si Málinka pochutná“. A Gabra nic? Co vy si myslíte, že vám tady bude Gabra sedět a bude vzývat Málinku a sama bude jest zemčáky na lúpačku, ne? Až bude hlúpá! To teprve uvidíte!

Gabra se hrozně mračí. Za chvíli sestra odnáší na podnosu a na ozdobném růžovém papíře vonný dort – pro Málinku – schovat do komory, aby vychladl.

Na stole zůstal papír politý čokoládovou polevou a prkénko, kam také polevy ukáplo, když dort polévali.

„Tu máš, Gabro – olízej si to, škoda by bylo vyhodit,“ – povídá sestra a podává jí prkénko i papír.

Gabra to volně od ní přijímá, ale tu chvíli jí zalomcoval hněv.

Hele je! Málině dort a jí – Gabře – olízat prkénko a papír! Nechte si to! Snězte si to sami!

Gabra čile klade prkénko na stůl, papír zlostně zmuchlala a mrštila jím za Valčou do otevřené komory. Papír tam někde zašustěl a Valča se ulekla:

„Saprmente, aby tak tady byla myš! Slyšelas něco, Gabro?“

Gabra zastříhá ušima, začervená se a po chvilce souhlasí:

„Ano, slyšela jsem jakýsi šramot – – –“

„Fanouš musí hned nalíčit past! Aby se nám tak myš vloupala na dort! To by tak chybělo –“ povídá sestra a klade dort na vrch skřínky, hodně vysoko, jen aby tam myš nemohla.

Tu Gabře svitlo v očích! Ajajaj! To je spásná myšlenka! Hodná Valčinka, hodná, moc dobře Gabrušce poradila! Gabruška bude dělat myšku! Chachacha! Juch, juch, juch! Já ti dám, že budu olizovat prkénko a cucat papír, chacha!

Tak milá Gábinka opravdu dělala myšku! Když nebyl nikdo v kuchyni, tichounce se vkradla do komory, nadzvedla dort a opatrně prstem z vnitřku vydlabala slaďounké těsto s mandlovou nádivkou. Zpočátku hodlala dělat jen „myšku“, ale těsto bylo tolik dobré a chuti plno! Tož Gabra dloubala víc – no, to je toho, ať si myslí Valča aj Fanúšek – že sú tam myšky dvě!

Jenže večer byla chuť znovu a ještě i časně ráno, a tak si Gabra pomyslila: „Když možú byt myšky dvě, tož co by ne celé hnízdo?“

Dort už byl zespodu vydloubaný ažaž a hříbečky okousány jako od myšky a ještě Gabra po dortu udělala škrabanečky jako po myších čapkách. Ale jen zlehka! Aby se poleva nepromáčkla! Těsta pod ní bylo namále a stála jen jako krunýř. Gabra se nad dortem chytala za hlavu, ale nedalo se nic dělat – – –

Ráno všichni přáli Málince. Ta se jen rozplývala! To je slávy, a jen k vůli ní! Fanoušek jí daroval pěknou vázanou knihu „Koníček Olga“, protože prý má ráda zviřátka, tož aby prý věděla něco i o nejslavnějším vojenském koníčkovi. Pak šla Valča pro dort, ale Gabra ji zastavila:

„Valčinko, já myslím, abysme ten dort nechali až na odpoledňa, třeba přijdu kamarádky,“ povídala.

„Ano, ano, nechme jej na odpoledne,“ souhlasila Málinka a těšila se, jakou budou mít svačinu. Vždyť prý jí to Valča s Fanouškem slíbili, že si může pozvat děvčata ze sousedství.

Tož Valča souhlasila a Gabra – nějak dojatě – asi se v ní ozvalo svědomí, přiskočila k Málince, aby jí taky popřála:

„Málinko, udělala jsem ti velikú radost! Dnes dostaneš z pošty nějaké balíčky, a to je všechno ode mňa – k svátku! Já jsem ti to objednala, cérečko, víš? Daj mně honem štípanú pusu!“

Málinka nemohla radostí ani promluvit: že by od Gabry dostala balíčky? Ó jejej!

Dcerky si daly velikou štípanou pusu a Gabra ještě povídala rozradostnělé Málince:

„A přeju ti, abys byla hodná, pěkně poslúchala a dělala nám všeckým radost, to víš. A esli ti přijde ešče od někoho neco dobrého, tož sa se mňú rozděl.“

Ale to už Fanouš volal hlasitě Málinku:

„Přišel listonoš, a jejé – opravdu nese balíčky!“

Jak Gabra uviděla listonoše, zmizela jako pára.

Listonoš hned na prahu křičel:

„Tak kterápak je tady ta Málinka? Máme tady pro ni dva balíčky na dobírku.“

„Na dobírku?“ diví se Fanoušek.

„To je přece nemožné, nikdo nic neobjednával!“

Ale Málince hrají oči v hlavě nad neznámým balíčkem, ať je na dobírku nebo ne. Povídá:

„To je od Gabry, ona mně o tom vykládala! My sme domluvené! To sú Gabřiny dárky, platit to bude Gabra a já to dostanu!“

Fanoušek rozzloben chtěl balíčky přece jen vrátit, že je to na dobírku, ale Málinka nedala a znovu křičela:

„Je to od Gabry a istě potřebné věci!“

„Gabro, Gabro, pojď sem,“ volal Fanouš. Ale ta se ani neozvala. Jen zaslechla něco o dobírce, hup na okno a ven! Kdo by si to byl pomyslil! Když Gabru nebylo možno nikde nalézti, rozhodla se Málinka, že si balíčky vyplatí sama. Však jí to Gabra potom dá!

Ale Fanoušek ne a ne! Dvě dobírky! Kdepak! To zas Gabra provedla nějakou nerozumnost! Vrátí se to a basta! Ale když Málinka tolik prosila, směla si tedy jeden balíček vyplatit. Vzala si ten větší, dala za něj 25 K a marně hádala, co asi v něm bude!

Pak dostala Málinka od listonoše ještě nějaké balíčky a obálky, ale ty už nebyly na dobírku, a tak si je směla nechat.

Gabra nebyla nikde k nalezení, a tak se dala Málinka – z nedočkavosti – do rozbalování sama.

Nejdřív tu cennou věc – dobírku. Pomalu rozbalovala jeden papír, druhý, třetí. Balíček byl pořád menší. Nakonec se objevila pěkná krabička – a v ní – tabletky proti nervóze!

Málinka na to udivena hledí. Nač jí budou jakési pilulky? To je pěkný dárek! Polkla hořkou slinu a povídá sama sobě pro útěchu:

„Možná, že sa spletli.“

Fanoušek se usmívá a povídá, že má aspoň něco „od fochu“ – z lékárny, protože Málinka by byla moc ráda „lékárnicí“. Ale uvnitř se trochu zlobí, co to zas Gabra spáchala.

Málinka neříkala nic a jen dál rozbalovala další balíčky od Gabry. V příštím byla knížka „Jak pečovati o vzrůst vlasů“.

„Hm, hm,“ přemýšlí Málinka, „k čemu mi tohle Gabra objednala? Copak mi dost vlasiska nerostů? Dyť ich musím každý měsíc stříhat. Ale schovám to babičce – ona pořád naříká, že jí padají vlasy.“

V dalším balíčku byl vzorek „masti na všecko“. To už se Málinka trochu durdila – a když se jí Fanoušek smál, natahovala moldánky. Další balíčky nechtěla ani rozbalovati.

„I nebreč, zařídíš si tu domácí lékárničku a ještě budeš tu dělat bohyni konkurenci!“ povídal jí švagr. „A Gabra, nezdoba jedna, dostane co proto! Jen až se vrátí!“

Ta se přišourala domů až dávno po poledni. Nesla v každé ruce tak velikou kytici zralých lesních jahod, až se to červenalo. Na krku měla pověšený věnec z kvítí a v klíně živého ježka.

„Já nesu Málince svátek,“ spustila klidným hláskem ve dveřích, ale očima blýskala na všechny strany, jak ji asi přivítají. Dostane od Valči bouchanec?

„To sú jahodečky z paseky, Málinko, ten věnec takéj – a toť je ježek, toho mně pomohli chytit ogaři z hájovny,“ vysypávala vše Málince do klína.

„Jejej,“ zasmála se Málinka, „ježeček, ježeček! Teho ešče ve farmě nemám.“

„A jaký je cvičený! Zacupaj před ním, nebo ho šťúraj klacíkem zespoda – ten bude prskat, uvidíš! Já sem si s ním tak pěkně pohrála!“

„Můj ježeček krásný,“ usedla k němu na zem Málinka.

„Já ťa budu mít velice ráda! A ve farmě ti udělám takové pěkné, teplé místečko, že sa ti ani nezdá! A klacíkem ťa šťúrat nebudu, neboj sa! Já vím, že sa bójíš! Ale mňa sa neboj! Já ťa budu chodit pást na zahradu – na jablíčka – pod strom –“

„To bude legraca, až Málina požene ježka s prutem – třeba do nekeréj chalupy na pastvu na šváby – to on rád –“ zasmála se Gabra, která se pomalu ze strachu vzpamatovávala.

„Ještě se jí posmívej, darebo!“ huboval ji švagr. „Máš u mne něco pěkného schováno za ten balíček na dobírku!“

„Co nevidíte, jakú má radost? Málo radosti sem jí snáď o jejím svátku s ježečkem udělala? Šak nám to dalo práce, než sme ho vyščárali – ani sa neptajte,“ nedalo se děvče.

„Tos mohla mít ten rozum hned!“ huboval ji Fanouš. „A nemusela být Málinka o hezkých pár korunek chudší! Ale ty jí to musíš vrátit!“

„Vrátit? Za moju dobru vůlu?“ nedala se Gabra. „Mohla dobírku vrátit! Já objednávala enem ty věci, co bylo o nich v novinách napsáno, že je to zadarmo.“

„Tamhle je máš! Ty ani Málinka nerozbalila! Je dost poučena dobírkou!“

„A to je velice hlúpá. Co kdyby prám v nich neco klúdného bylo?“

„Nechcu to ani vidět! Vem si to sama a já si nechám ježečka a jahody!“ nechtěla Málinka o balíčkách ani slyšet.

„To ti pravím, ale peníze mně vrátit mosíš!“

„No počkaj, já ti to potem vypočítám! Ale včil prohlédnu ty balíčky! Tož sú moje, pravda?“ ptala se Málinky. „Darovalas mně je, že ano?“

„Nadycky, Gabro,“ mávla rukou Málinka.

Teď zas rozbalovala Gabra. V tom větším balíčku byly vzorky vlny, no pestré to bylo, ale samé malé kousíčky. Co s tím? A hlavně ten dopis! Ten Gabru dohřál. Stálo tam:

„Vzorky vlny máte na čtrnáct dní doma zdarma. Nevrátíte-li je, zaplatíte 45 K.“

„Ó, to poletí ešče dnes nazpátek!“ durdila se Gabra.

Druhý balíček byl již příjemnější. Byly v něm vzorky šumících bonbonů. I vzorník látek v dalším nebyl zlý. Bylo to aspoň poctivě myšleno. A poslední balíček – byl od tety Anny, ženy zámeckého správce v Návojné. Toho si Málinka ani Fanouš s Valčou nepovšimli. Přišel také jako „vzorek bez ceny“.

„Juch, juch!“ zaradovala se Gabra. „Ten bude taky můj! Málinkú darovaný! Juch, juch!“

„Ne, ne, ne,“ nedala se Málinka, tušíc od tetičky vždy něco pěkného.

„Esli si charakter, tož nesmíš brát slovo zpátky,“ rozhorlila se Gabra.

„To je moje, to je k svátku!“ nechtěla Málinka ani slyšet. „A vrať mně moje peníze za dobírku!“ To se Gabra zarazila.

„Víš ty co?“ povídala Málince. „Aby sis nemyslila, že nejsu poctivý tvor, tož ti neco povím! Tys mně, pravda, ty všecky zbylé balíčky darovala! Pravda?“

„No ano, ale…“

„Tož sú moje! Aj toť ten od tetičky Anny! Fanouš a Valči sú svědci a ty bys to mosela prohrát aj před súdem!“

Fanouš s Valčou se odvrátili k oknu a musili se smát. Myslili si jen jedno: Ať se dcerky porovnají mezi sebou, jak chtějí! Málinka zarytě mlčela.

„Tož abys neřekla, že su škrob a přivedla sem ťa do velkého vydání! Toť ten balíček ti daruju s tú podmínkú, že mně slevíš tu dobírku. Chceš nebo nechceš? Esli nechceš, tož si to rozbalím…“

„Chcu!“ vyhrkla Málinka.

Představila si, že v balíčku je vzácná věc a že by jistě utrpěla škodu. Ale musila to Gabře podepsat, že je s ní vyrovnána, aby jí prý nemohla dělat před děvčaty z kopanic ostudu, že ona – Gabra – je jí něco dlužna.

A pak rozbalovala. V balíku bylo nejdříve pěkné přání a pod ním cosi složeného z pruhované látky. Tetička psala:

„Milá Málinko!

Vzpomněla jsem si, že nemáš ještě žádné plavky. Posílám ti jedny svoje – nejsou podle nejnovější módy, ale kdopak na kopanicích na to hledí! Hlavně abys nenosila tu zašpendlenou zástěru! Toto je dobrá látka, ještě dlouho vydrží.“

To se rozchechtala Gabra na celé kolo. Natřásala staromódní plavky a nemohla se jim vynadivit.

„Co toto má byt?“ divila se. „Dyť sú to jakési šatiska, ne plavky.“ Byly to starodávné plavky opravdu divné. Měly halenku s námořnickým límcem a dlouhými rukávy, potom sukénku až po kolena a pod ní baňaté kalhoty. Ty měly červený volánek – a to děvčátka teprve rozesmálo.

„Málino, ty ti budú sedět!“ křičela Gabra.

„A když je mohla mít moje tetička v zámku, co by ne já tady?“ durdila se Málinka, která si myslila, že je to přece lepší dárek, než ty Gabřiny balíčky. Hned odpoledne si je obleče a půjde se koupat! A Gabra ať si sešpendlí zástěru!

„A uděláme si správné koupaliště!“ dodal švagr. „Hned pod Školou na potoce! Odkopáme kus hráze a potok přehradíme!“

Málinka si ty roztodivné plavky hned zkusila. Moc krásně jí slušely. Gabra se až smíchem ohýbala, ale ať se jen ohýbá! Lepší staré plavky, než sešpendlená zástěra! Už jen aby na to koupaliště šly. Fanoušek shání motyky a Gabra zatím šla hledat noviny, podle kterých objednávala své balíčky. Donesla je Málince na zahradu a ukazovala jí je.

„Na světě je samý švindl! Kdo by si to pomyslil, že ty inseráty sú enom takové lákadla. Podiva j sa! Dyť je to tu napsané černé na bílém velikým tiskem:

„Kdo si napíše, každému pošlu zdarma –““

Ale teď se Gabra zarazila. Vedle velkého písma bylo drobounké: „sice ne…, ale na dobírku“.

„To je svět darebný,“ znovu zahubovala.

„Toho jsem si nevšimla!“ řekla zaraženě. Potom pozorovala další inseráty, ale téměř všude bylo něco podobného. A tak Gabra praštila do novin, a že co živa bude, nikdo ji víc nenapálí.

Ale Málinka už byla zcela uklidněna, v hlavě se jí to srovnalo, a protože měla pro každého omluvu, povídala:

„To víš, Gabro, sú to chudobní obchodníci, majú třeba moc dětí a mosijá žít. Kdyby napsali: „Kupte si neco, mám moc dětí“, nekúpil by asi nikdo nic. Mosijá na to chytro. Víš, Gabro, svět už je takový, jeden napaluje druhého, už je to tak!“

„To myslíš na mňa s týma plavkama?“ obořila se na ni Gabra.

„Ale ne! Přemýšlím o všeckém! Proč si obě na příklad nemóžem kúpit nové plavky? Proč na příklad Fanúšek nejezdí v kočáře? Proč v Bojkovicích majú páni zámek a naši v Meziříčí enom domek?“

„Člověče, ty máš divoké myšlenky!“ diví se Gabra. „To sú sváteční?“

„Ne, Gabro, všední! Často na to myslím! Ó jé, kdybys věděla, kolikrát tak o tom přemýšlím! Ó jé, já bych dovedla rozdělit majetek na zemi!“

Málinka sebou plácla do trávy a založila si ruce za hlavu.

Gabra se tuze divila, co to má Málinka v hlavě, a jen poslouchala. Málinka pokračovala:

„Mosí chudobný obchodník lákat peníze z lidu vypálenýma inserátama? Mosí chudobný Šmatlák chodit bosky a sotva sa najest chleba? A co žebráci – proč mosijá žebrat?

Nemosijá. Kdyby sa našel někdo, kdo by celý majetek na světě rozdělil, tož by byli všichni sobě rovní. Před Pánem Bohem jsme stejní, tož co ne na zemi mezi lidma? Pravda?“

„Hm,“ nesouhlasila zcela Gabra. „Obchodnická chytrá hlava ti bude napalovat lidi, aj když ten majetek rozdělíš! Šmatláci budú chodit bosky, protože je jim tak dobře a sú na to zvyklí. Umíš si Šmatláka představit v botách? A žebráci byli, sú a budú. Kdyby měli všeho dost, propijú to, iní prohrajú a zas žebrajú dál – – –“

„A já bych ten majetek na světě přecaj rozdělila. Zase je moc tych, kteří by si toho vážili, a moc by sa chudobným pomohlo, a rozdělovala bych ho každých takových dvacet roků! Tak!“

„Málinko – to bysme sa měli!“ zalibovala si Gabra. „Mně bys mosela nadělit ten bojkovský zámek.“

„To ne!“ nedala se Málinka. „Ze zámků by byly nemocnice a chudobince, ale ináč bysme sa měly dobře. Pěkné šaty, boty, cukroví, maminka by dostala nový kabát, kabelku a pěkné botky –“

„– a prima klobúk,“ dodala Gabra. „A já bych chtěla atlasový župan, to mosí být krása.“

„A já hodinky!“ zatoužila Málinka. „A statek! Nosila bych hedvábnú květovanú sukňu a měla bych sametové střevíčky. Tak bych chodívala ke kapličce do polí. Sukňa by mně vlála – – –“

„Já drahý klobúk.“

„Já se závojem.“

„Já diamantový prstýnek,“ zadívala se Gabra na své opálené prsty.

„A já pro svátek čelenku s diamantem, tak jako majú víly v pohádce,“ zatoužila Málinka.

„Dcerky, dcerky, pojďte, tady jsou ty motyky! Pojďte kopat!“ Dcerky vyskočily a protáhly obličeje. Nemohly pochopit, že z diamantových korunek, prstýnků a hedvábí si mají jít pro motyky. Ale za chvíli již nesly každá jednu na rameni a šly k potoku. Fanoušek za nimi a dcerky si zazpívaly truchlivě lidovou legendu:

Šel jest Pán Bůh, šel do ráje,
Adam za ním poklekaje.
Když doprostřed přicházeli,
pravil Pán Bůh k Adamovi:
Se všech stromů požívejte,
s jednoho jen zanechejte.
A ten stojí vprostřed ráje,
modrým kvítkem prokvítaje.
Učinil se ďábel hadem,
podved’ Evu i s Adamem.
Utrh’ jabko velmi prudce
a podal je Evě v ruce.
Eva vzala, okusila,
s Adamem se rozdělila.
„Jez, Adame, jez to jabko,
což jest po něm velmi sladko!“
Tak se oba prohřešili,
z ráje ven vyhnáni byli.
Dal jim Pán Bůh po motyce
a poslal je na vinice.
„Jděte, jděte a kopejte,
chleba sobě dobývejte!“…

„Kerak jsi to, Málino, ten majetek na světě rozdělila? Ostaly nám jen motyky jak Evě a Adamovi,“ smála se Gabra, když dozpívaly a začaly odkopávat břeh.

Daly se do roboty a bylo jim tuze veselo! V práci se zapomíná na darebný svět, nic se neví o dobírkách ani majetku na zemi. Člověk vidí své dílo a dcerky – vytoužené koupaliště.

To bude krásné koupání! Vyhloubili dno, odkopali kus břehu a vodička byla taková teplá. Jen Málinka se rozkřičela na celé kolo. Štíplo ji něco strašně do nohy – do palce. Zvedla nohu nad vodu. U palce jí visí rak. Fanouš jí ho rychle sundal.

„Ty si tu všechny vychytáme a to bude dobré masíčko! I máslíčko račí si uděláme! Počkejte, dcerky! Půjdeme jednou na raky! Chytají se nejlépe večer!“

„Fanúšku, Fanúšku, poďme na ně ešče dnes,“ žadonily dcerky.

„Nechť ten svátek mám hodně slavný,“ žmolila ruce Málinka.

„To tak honem nepůjde! Na raky musí být celá příprava! Nejlépe tehdy, když se vaří k obědu slepice nebo peče husa! To se střeva schovají – dají se na slunce, aby hodně páchla – večer se přiváží na klacek a ten se táhne vodou. Jejej, to se na to nachytá raků. Jenže druhý člověk zas musí do vody svítit lucernou, taky na tyči přivázanou!“

„Já budu ten člověk, co povleče ty střeva vodú,“ ukazovala Gabra na sebe. „Já sa raků nebojím!“

„A já budu ten člověk, co ponese tú laternu na tyči,“ prosila Málinka.

„To můžeš, ale musíme počkat, až budeme mít ta střeva,“ – pravil Fanouš.

„Fanúšku!“ vzpomněla si pojednou Gabra.

„Včera byla k obědu kačena, vnitřnosti jsme vybrali a zakopali, aby na ně Lord nemohl. Já o nich vím. Dnes sa móže na raky!“

„No, já bych s tím počkal,“ mínil Fanouš, „ale když se vám ještě do toho chce a nejste unavené, budiž! Ale až večer!“

„Kdyby už byl ten večer!“ zatoužila Málinka.

„Dobře, že je odpoledne! A tamhle jdou kamarádky a bude svačina!“ ukazoval Fanouš na děvčátka, která s kopce scházela ke škole.

„Jézulinky – honem domů – hosti idú!“ křičela Málinka a běžela dcerkám naproti.

Valča zatím prostírala na dvoře veliký stůl. Na něj pak připravila dobrou kávu se smetanou, vanilkové rohlíčky, maminčino pečivo a jiné dobroty. A to už děvčátka přicházela a vracela se i Gabra a Fanouš.

„Posaďte se u nás,“ pobízela dívky Málinka.

Když už dcerky usedly a kávy popily, Valča šla ještě pro dort.

Ten bude pro pochoutku! Nejlepší na konec! Gabra se na židličce vrtěla, ale nedala na sobě nic znát. Pořád jen, jestli jí Málinka taky kousek dá?

Tu už z komory křičí sestra:

„Jéminánku, zle je! Myš ožrala celý dort, a jak!“ Nese dort na světlo boží a hlouček dětí – hlavně Gabra – okukují dort.

„Lele, akorát,“ ukazuje Gabra prstem. „Tady lezla, to sú škrábance z myších drápků. A lele – myší hubička!“

„A jak je zespoda vyžraný!“

„Darebná myš jedna!“

„Celý dort olezla!“

„Br, br, br!“ otřásla se Málinka. „Já chcu enom vanilkový rohlíček a trochu jahodového krému, já sa dorta štítím!“

„Poďte, cérečky – krému vám dám,“ povídala Valča.

„Mám jej připravený – – – Dort se musí celý vyhodit! Škoda!“

Valča chtěla dort vysypat na smetiště, a už k ní přiskakuje Gabra.

„Nevyhazuj to! Já to zím! Já sa vůbec neštítím, kdepak! Šak je myš čisté zviřátko, vy hlúpí! Ale do komory dajte ježka, možná, že žere myši, třebas ju chytí…“

Gabra popadne tác s dortem – uklidí se do třídy a tam hoduje. Usmívá se do široka a cpe se mandlovými hříbečky a pořád si povídá:

„Aha, pro koho jste dortíček pekli? Pro koho? Pro Gabrušku, a to všecko proto, že není hlúpá a nedá sa ošidit!“

Málinka byla chvilku zamyšlená nad tím krásným dortem, který myši sežraly. Ale brzy se utišila. Však bylo na stole ještě hodně cukroví! Děvčata jedla, hrála si, zpívala, Fanouš spustil gramofon – a než se nadáli, byl večer.

Když se setmělo a návštěva odešla, Gabra stála připravena se střevy a s lucernou na tyči pro Málinku.

„Včil idem na raky! Ne, abyste snáď nás chtěl ošidit a pověděl: Sliby sa slibujú, blázni sa radujú!“ povídala Fanouškovi.

„I půjdem – a rád půjdu! Po těch dnešních dobrotách nám to jen prospěje!“ Usmál se na děvčata a ještě jim poručil, jak se mají obléci. Nejlépe nějaké kalhoty a staré Fanoušovy boty do vody, aby je raci nechytali za nohy!

Gabra si zajuchala, že bude jednou dělat „mužského“, a Málinka se taky zaradovala! Zase si vezme své milé plavecky. Už jsou suché. Zrovna tak to udělaly, jen si ještě obuly ty staré Fanoušovy boty a Gabra si přivázala kachní střeva na tyč.

Fanouš si vysoukal kalhoty a hajdy do potoka! Valča nechť připraví zatím vařící vodu.

Večer byl krásný, vlahý, a bylo to opravdu kouzelné, jít tiše potokem. Málinka si připadala jako bludička se světýlkem, a nebýt Gabry, která se jí pořád smála, když se na ni – v pruhovaných plavkách – podívala, byla by snila celou tu dobu, co kráčela potokem. Takhle musila pořád svítit sem, svítit tam, pod břeh, do středu a zas na kraj a pořád poslouchat Gabřino chichotání.

„Teď sviť s břehu,“ radil jí švagr. „Kalíme moc vodu, když je nás ve vodě tolik. Raci se drží stejně víc pod břehy.“

Tož Málinka zas leze na břeh a připadá si jako vodník. Měsíček na nebi svítí, Málinka stojí na břehu, celá mokrá, v ohromných botách a s lucernou na tyči. „Nestoj tam jak boží dřevo a kráčaj po břehu!“ nabádá ji Gabra. „A dobře sviť do vody!“

„Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť –“ povídá si Málinka. Opravdu – ti vodníci, jsou-li, musejí se cítit tak večer u vody jistě šťastni. Dívá se na Fanouška a připadá jí jako divý muž. Jde celý sehnutý, nese džbán v ruce a vysoko nohy vytahuje a zase ponořuje.

„A Gabra je jak ta noc, tichá, černá, tajuplná,“ šeptá si Málinka.

„Sviť dobře, nebo stakva, kakrment! Nechoď jak tá klekánica!“ hubuje Gabra.

Klekánice! To je ono! Málinka jde tichem večerním jak ta klekánice. Bim-bam – bim – bam – tak zvoní klekání. Málinka pohupuje lucernou na tyči, jen tak tak, že ji Fanoušek zachytil.

„Já jí mosím namlet!“ hrozí na Málinku Gabra. „Na co, prosím ťa, pořád myslíš? Jak nebudeš pořádně svítit, tož ani jednoho raka nedostaneš!“

„Chcu raka! Šak svítím!“ povídala Málinka. A jak se na ně těší! Zahleděla se do vody.

Gabra vlekla za sebou opatrně tyčku a Málinka tyč se svítilnou držela teď pořádně nad těmi vnitřnostmi, aby Fanouš dobře viděl na raky, jak se budou chytat.

Chvílemi se to ve vodě až začernalo. Ze všech koutů vybíhali ráčkové na vonnou pro ně pochoutku. Fanoušovi to nedalo ani moc práce a za jásotu Gabry plnil džbán.

„A jak sa budú vařit?“ ptala se pojednou Málinka.

„Na tvrdo nebo na měkko?“ posmívala se Gabra.

„Jakpak by se raci vařili? Hodí se do vařící vody a už je to!“ pravil Fanouš.

„Já to nechcu ani vidět!“ vykřikla Málinka. A bác! Lucerna i s tyčkou jí spadla do vody. Svíčka zaprskala a zhasla. Fanouš hrozně zahromoval.

„Podrž džbán,“ rozkazoval Málince, „ať to spravím – ale s lovením bez světla je dnes konec!“

Podává Málince džbán, ale ta má nějaké roztřesené ruce, vyklouzl jí z ruky a všichni ráčci měli tu chvíli svobodu.

„Basama s fúsama – střela do tebe, halabaňo,“ vykřikla Gabra. „Jak ťa chytím, tak ti nalepancuju! Takovú sme mohli mět pochútku!“

„Pěkná pochútka! Živé ráčky do vařící vody!“ zafňukala Málinka.

„Tu máš, tu máš,“ vyskočila Gabra z vody a plácla ji.

„Nech mňa, nech, já mám svátek!“ plakala Málinka.

„Snad byste se nepraly,“ napomenul je švagr. „Když má svátek, tak ať je po jejím, necháme raky na pokoji a idem dom!“

„Ale kdepak!“ nedala se Gabra. „To by byl v tom čerchmant, abych si nějakého ráčka aj potmě nechytila! Já chcu račí máslíčko,“ a už hmatala ve vodě sem tam, a přece ulovila nějakého méně obratného ráčka.

Sestra se velice divila, když vařila jen tři ráčky. Ale když jí vše Fanouš vysvětlil, neříkala nic. Však se Málinka ani v kuchyni neukázala.

Zato Gabra se olizovala, když roztírala račí masíčko s máslem, solí a paprikou. „To je to dobré račí máslo – přivoň si,“ říkala Málince, když konečně přišla. Ale Málinka ani přivonět nechtěla.

Na, tu máš aspoň rakůvky, ty jedna lékárnico!“ podávala jí Gabra dvě malá kolečka jako čočky.

„To mají ráčkové v létě v žaludku,“ dodal Fanouš. „Používalo se toho jako léku v očním lékařství zejména za starých časů! Když něco padne do oka, vloží se za klapku rakůvka a ta má to snítko vytlačit ven.“

Málinka dlouho prohlížela dvě zajímavá kolečka, a aby vyzkoušela jejich účinek, tvrdila, že jí něco padlo do oka.

„Tož honem rakůvku,“ radil vesele Fanouš.

Málinka si ji sama vstrčila za klapku a nikdo by nevěřil, jak pěkně rakůvka objede celé oko a v koutku sama se vyplaví ven.

„To je istoistě cenný lék,“ uznala Málinka.

„To istoistě,“ řekla Gabra. „Dobře si ho schovej! Ten je opravdu cenný! – Vidíš, to máš zas ode mňa k svátku. Všaks toho dostala ode mňa strašně moc. Než půjdeš spat, ešče si to mosíme spolu vyúčtovat! Tož pojď!“

Tož Málinka šla. Valča a Fanouš se na ně usmívali a potají je pozorovali. Dcerky si sedly do koutečka a povídaly si. Gabra říkala Málince:

„Tož za dobírku dalas dvacetpět korun, pravda?“

„Oh, ani nevzpomínaj,“ vzdychla si Málinka.

„Tož to je 25 korun, pamatuj si to! To sa zapíše do rubriky: Vydání! A včil uděláme rubriku: Příjem.

Tož ten krám, co ti na dobírku poslali, ten věru nemá velkéj ceny, ale přecaj neco stojí, řekněme tých 25 korun, pravda?“

„No šak za víc to nestojí,“ mávla rukou Málinka.

„Ale ta zkušenosť! Ta je drahá! Cérko! Enom mně pověz, za co to stójí, že už nikdy v životě žádnú takovú hlúposť neuděláš! Pověz!“ dorážela na ni Gabra.

„No pro mňa to má cenu aspoň tisícovku,“ mínila Málinka.

„No vidíš,“ zaradovala se Gabra. „Já myslila dvě, tři stovky, ale když tisícovku, tož tisícovku.“ A napsala do příjmu: tisíc korun.

„A včil máš ty plavky od tedy Anny. Téj veselosti, co sme užily, no, to nebudem čítat, ta je u nás zadarmo. Ale ta látka! Člověče! Řekni, kúpíš ju za dvacet korun? Nekúpíš! Tož napíšem pětadvacet!“ A zas Gabra píše do příjmu dvacetpět korun.

„A včil ta kniha od Fanúška, a ježek, a ta dobrá svačinka… Nic jsi neztratila, naopak! Získalas jeden tisíc 50 korun a dárky zdarma. Málino, ty máš štěstí!“ potřásla Málince rukou.

Tu noc usínala Málinka blaženě.

Ne tak Gabra. Převalovala se, a protože spala na „praščáku“ – to jest na pleteném dřevěném lehátku, dělala veliký rámus, až na ni Valča přiběhla, co že pořád nespí.

„Ale bože, nediv sa, sestro – takového jídla! To ani já zmoct nemožu – je mně jaksi těžko! A hlava jak mně bolí!“

Ale nebyl to ani žaludek, ani hlava, co bránilo Gabře spát. Hryzalo ji špatné svědomí. Přece jen neměla připravit Málinku o ten krásný dort.

Však by se s ní Málinka jistě byla rozdělila – vždyť se jako věrné sestry vždycky o všecko dělily.

Gabra by si nejraději sama natloukla. Umínila si, že nějak Málince tu ukradenou sladkost nahradí. Teprve po tom dobrém předsevzetí usnula.

Zato Málinka spala hned, jako by ji do vody hodil. Vždyť si dnes vydělala tisíc padesát korun!

Málinčina farma

Trvalo to hezkých pár dnů, než Málinka měla farmu hotovou. Však ale byla pěkná! Málinka ji nedělala jen tak všelijak! Vždyť to trvalo přes čtrnáct dní, než byla hotova. Byla postavena odborně, podle plánu, který nakreslil Fanoušek.

„To víš,“ povídal Málince, „každé zviřátko se u nás musí cítit jako doma!“ A tak přizpůsobovali vše jejich životu. Králíčci měli ve své ohradě chodbu pod zemí, a to tak, že jedním koncem vlézali do díry a druhým vylézali. Měli domeček jako hrad, a když si tak králíček na své „zahrádce“ zapanáčkoval, radost bylo pohledět.

Za „králičí zahrádkou“ byl trávník s jetelíčkem a tam vedla dvířka.

„Tady jste, králíčci, za humnama,“ ukazovala jim Málinka cestu ven. „Sem sa budete chodit popást, když nebude mokro, abyste sa neoduli – –“

„A když budete hodní, tož vás Gabruška pustí až hen do Fanúškovy zahrádky do zelí,“ zlobila Gabra Málinku.

„Takéj třebas nehdy, když nebude Fanúšek doma –“ usmívala se Málinka.

„A to všecko, abyste byli pěkně tlustí, až budete na pekáči,“ dodala Gabra, ale honem utíkala, neboť Málinka se za ní rozběhla a určitě by ji byla plácla latí „z farmy“ za tu bohopustou řeč. Její králíčci budou pořád živi a nikdy se nebudou zabíjet!

„Jakživ tak přede mňú nemluv, nebo sa necítím!“ křičela za sestrou. „Já je mám pro radost a starám se o ně z lásky!“

Gabra na chvilku zalezla, ale za chvíli zas vystrčila hlavu z chodby a volala:

„Málinko, prosím ťa, kolik je třikrát šestnáct? Já si zrovna nemóžu vzpomenut!“

Málinka počítá a povídá: „Čtyřicetosm!“

„Ó jéminánku!“ spráskla ruce Gabra. „Tak moc! A prosím tě, Málinečko, kolik je pětkrát čtyřicetosm?“

Málinka potichu počítá a hlásí: „Dvěstěčtyřicet!“

„Pět ran do čepice! Je to možné?“ divila se Gabra.

„No šak počítaj!“ poučovala ji Málinka. „To je jak pětkrát padesát, to je dvěstěpadesát bez desíti – akorát dvěstěčtyřicet.“

„Lidi, lidi, já si hlavu ukrútím! To bude do roka králíků!“

„Jak to?“ zbystřila oči Málinka.

„No, jak to? Takto: Máš pět králic. A ty mívají až třikrát do roka malé králíčky. Aj po šestnácti. Tož šak sis to sama spočítala –“

„Nezlob mňa, ty darebnico jedna!“ durdila se Málinka a točila se k sestře zády.

„A což teprva za dva roky! Jézulinky! Enom si to, Málino, spočítaj, kolik to bude! Šestnáctkrát dvěstěpadesát a třikrát tolik…

„Di, už di, nedožíraj mňa!“

Gabra odcupitala a Málinka si usedla ke svým králíčkům. „Šestnáctkrát dvěstěpadesát a třikrát tolik,“ znělo jí hlavou. „A přecaj je všecky budu mít ráda! Aj všecky králíky, co je jich na světě! – A všecky zvířata! Šak kopanice sú veliké! A móže sa taky pár kúskú králíků rozdat, ne?“ Málinka sama sebe usmířila, usmívala se a šla pro nějaké zobání a pak ke slepicím.

Ty měly svůj domeček se schůdky, ale byly to nezdoby. Byly nejraději ve chlévě u koz a tam zanášely. Jen jedna slepička, ta nejmenší, co trochu kulhala, držela se při domečku, a tam už jako by na Málinku čekala. Právě teď také.

„Ty si malučká slepička, ty staré slépky ťa klovú, a tož teba budu mět dycky najradši,“ – říkávala kuřeti Málinka.

Protože vždy u nich nejmenšímu kuřátku nebo slepičce či husičce říkali „Martinek“, i tato malá slepice byla tak nazvána.

„Martinku, tady máš svoje zobáníčko!“ volala jej Málinka a sypala milé slepičce zvlášť drobečky, aby jí to ostatní slepice nesnědly.

„Hele ho, jaký je Martinek rozmazlenec!“ – ukazovala naň prstem Gabra. Opravdu. Martinek, jak viděl Málinku s drobty, už si stoupl zvlášť a čekal něco lepšího.

Málinka si bere milého Martinka do náruče a Gabra volá:

„Půjč mi na chvilku, prosím tě, tu pěknou slepičku, oči na ní móžu nechat!“

Jde k Málince a ta jí radostně podává Martinka. Gabra jej otěžkává: „No, je vidět, že má Málinčinu výchovu, ale ináč súdím, že je to slepica dobře živená! To mosím uznat! Ale tací tlusťoši potem nenesú vajca! Ináč ale masa by měla dosť! Dobrá bude na paprice!“ podává slípku Málince.

„Di, ty jedna!“ zas se hněvá děvče. „Di radši hledat, kde slepice zanášajú.“

Gabra se nedá dvakrát prosit. Někam vylézt, někde šťárat – k tomu je vždycky ochotná. Dobře, že jí to Málinka připomněla. Běží, běží, hledá a za chvíli se ozývá ze chléva:

„Tu máš, tu máš! Darebnico jedna škaredá, divoká, darmožrúte jeden! Já sa nemóžu dočkat pořádnéj vaječnice a ona, Herka škaredá, bude si požírat syrové vajíčka.“

Málinka se běží podívat do chléva, kde Herka sklízí zaslouženou odplatu. Přicházejí i Fanouš a Valča a vrtí nad tím hlavou. Herka za každou skrání vejce, pusu od žloutků žlutou, patrně už nemohla.

„Já věděla, že zanášejí do chléva, já to věděla!“ povídala Valča.

Slepičky vskutku zanášely do „hrantu“, koryta připevněného ve zdi, kde bývalo krmení a seno pro kozy. Inu, Herka se měla!

Málinka jakoby nic poplácávala kozu a povídala jen tak mimochodem: „No, je vidět, že má Gabřinu výchovu. Je to pyšná koza! Ledaco nežere! Ale ináč súdím – je to koza dobře živená, to mosím uznat! Ale tlusťoši nejsú na nic! Dobrá bude ta tvá koza na paprice – –“

„A ty jedna!“ rozběhla se za ní Gabra. „Klúdného opica nic nevymyslí, dycky enom opakuje – –“

Fanoušek a Valča hledí udiveně za dcerkami, ale ty běží už ven ze vrat. Okolo farmy byla pořád nějaká „dívčí válka“ mezi Gabrou a Málinkou.

Za chvíli vlezl do dcerek nový čertík. To už se dávno smířily a Gabra hladí na dvoře lišku Ferinu a Málinka s úsměvem na ni pohlíží.

Konečně! Konečně má Gabra její zviřátka ráda!

„To ti je krásná lištička!“ povídá Málince. „Tá srsť! Enom si sáhni!“

Málinka si sedla k lišce na bobeček a také ji hladila.

„Opravdu, je jak hedvábná – –“

„To bude neco na krk! Už dávno túžím po „lištičce,“ víš, tož enom ju dobře živ samým masem a dobrýma věcma, aby měla na zimu hustú srsť. Potom ju zabijem a z téj kože si dám udělat – – –“

„A ty opíco! Zas už začínáš,“ zděsila se Málinka. „Že by sas nestyděla! Taková surovosť! Já dycky, když vidím ženské s kožešinama, tož si myslím, že ani dušu nemajú. Je to jak had otočené okolo krku a ešče horší! Taková ženská mně připadá jako lovec lebek z divokých krajin! Svoju oběť nosí omotanú kolem sebe, aji s očima, nosem – aj s ocasem. A taková bys byla?“

„No šak já neříkám, že to mosí být liška – tož já sa spokojím třebas aj s beránkem –“ zlobila ji Gabra.

„A to je neco inšího? Se šálů sa spokoj! To je pro tebe akorát, ukrutnico ukrutná – –“

Málince bylo skoro do pláče.

„No a chcu neco iného?“ bránila se Gabra.

„No a nechceš aspoň beránka?“

„No a šála není z beránka? Není to z vlny?“

To se Málinka zamyslila a pak se blaženě na Gabru usmála.

„Vidíš – takového beránka aj já budu nosit!“ povídala.

A zas byly spolu zadobře.

Jednou večer přišel mladý zvěrolékař, se kterým se děvčata seznámila v Hrozenkově – v hospodě u Vojáčků. Prohlédl si Málinčinu farmu a uznale ji pochvaloval.

„Jen hodně vzduchu popřát zvířatům a co nejvíce volnosti!“

„Aj huse na krmníku?“ ptala se zvědavinka Gabra.

„Aj huse na krmníku, ovšem. I ta se má vždycky řádně každý den nechat proběhnout a vykoupat.“

„A co koze?“

„No, ty užijí dost na pastvě volnosti. Chlév zde máte vzdušný, tak je to dobré.“

„A, pane zvěrolékaři, nevíte nějaký dobrý prostředek, aby slepice nesly hodně vajíček?“ ptala se Gabra.

„Nesmí se příliš zbytečně krmit, ne se se zvířaty mazlit a přát jim probíhačky do polí – luk – v trávě. Potřebují mimo zrní broučky, červíčky i zelenou travičku. Ale jak jsem řekl: hlavně nesmí být moc tlusté –“

Gabra se významně podívala na Málinku. Ta zamrkala a po chvíli povídala:

„A proti kozí mlsnotě nevíte nic?“

„To nevím! Na mou kuši! To neví ani jeden zvěrolékař na světě!“

Gabra strouhá Málince mrkvičku a zvěrolékař asi, aby to Málince nebylo líto, povídá, že je dobře popepřit koze jazyk.

„A to není nic platné, abyste věděli! Jak ste zvěrolékař, nic nevíte! Já sem to s našú Herku už v Meziříčí zkúšala a mlsná je pořád,“ kohoutila se Gabra.

„Inu, je to koza,“ smáli se všichni a šli hrát černého Petra.

Byl krásný večer a Málinka pošilhávala na zvěrolékaře.

Je to moc milý člověk, a hlavně že má rád zvířata. Vždyť on je léčí, pomáhá jim. – Ale zdalipak by dovedl také zvíře zabít? napadá Málince. Ó, to jistě ne! Ten dozajista ani maso nejí. Jak by mohl? Dívá se zvířatům do očí, poslouchá tep jejich srdcí, vidí jim až do žaludku, zná jejich bolesti. On s nimi cítí. Má je rád, a které asi ze všech nejvíc? To by Málinka ráda věděla. Koně? Kravičku? Zajíce? Či kočky? Musí se ho na to jednou zeptat. Hledí naň po očku a jen přemítá! Ó jé! To je asi krásné, být zvěrolékařem! To by Málinku tak bavilo, jen kdyby se krav tolik nebála. Ona by nejraděj i léčila lesní zviřátka, takové broučky, motýly, housenky i ptáčky a zajíce. Kdopak je asi léčí, když stůňou? Jistě musí každý zahynout. Musí? Na to se Málinka zeptá.

„Pane zvěrolékaři, musí každý brúček aj húsenečka zahynút, když onemocní, lebo sa to takej učíte léčit? Aj brablenečky?“

„Ale ne,“ usmál se student. „Taková drobotina si pomáhá sama. Každý brouček je sobě sám lékařem. Ví zcela přesně, které šťávy z rostliny se má nalízat, aby mu bylo lépe. Možná, že bychom se měli od nich ještě učit.“

Málinka se zamyslila.

„Heleďte, a co když nekerý brúček je hlúpý a neví to? Šak aj nekeří lidi sú hlúpí! Co potom?“

„Tak si pravděpodobně zavolá broučího doktora – majku.“

„Majko, majko, dej mi masti na bolesti –“ vzpomněla si Málinka na říkanku. „Tak vida, broučci mají taky doktora, vida!“

„Z majky dělají lidé masť na nejtěžší rány, prý pomáhá, ale já nevím – – –“

Málinka hledí na mladého zvěrolékaře s obdivem. Zdá se jí takový vševědoucí a se zviřátky cítící, a proto je jistě nesmírně ušlechtilý. A jmenuje se Rafael! Kdyby nehrál černého Petra a nedržel karty v ruce, připadal by jí jako anděl, jako archanděl! Málinka má proň plno otázek, a přec jen by ráda věděla, které ze zvířat má Rafael nejraději? Konečně si dodá odvahy, a když se student už pozdě večer loučí, zeptá se ho:

„Máte moc rád zviřátka, pane zvěrolékaři?“

„To jistě!“

„A které nejvíc?“ Málinka se mu dívala upřeně na rty.

Zvěrolékař se zamyslil, usmál se a pak povídal:

„Myslím, že to bude husa na pekáči!“

Málinka se naň udiveně zadívala. Zarazila se, jako by ji studenou vodou polil. Pak pobledla, škubla sebou a bez rozloučení utekla. Zaryla tvář do peřin a zaštkala:

„A já ho měla za ideála! Za archanděla! A on – husu na pekáči!“

Gabra se řehtala celý večer a ještě ráno se měla čemu smát. „Šak má hubu jak měsíc, tož to po dobrém jídle, ty hlúpá!“

Ale Málinka se na zvěrolékaře hněvala a nechtěla ho ani vidět!

Druhý den, aby na Rafaela, co má nejraděj i husu na pekáči, zapomněla, tím víc se zabývala svou farmou. Však byla opravdu pěkná. Děti z okolí moc rády přibíhaly a obdivovaly se pěknému králičímu „hradu“, domečkům morčat, co právě Málinka s Fanouškem dohotovili, i pěknému kurníčku pro slepici „Martinka“. Jiné slepice tam nechodily a zůstaly věrny chlévu.

Ale ještě jeden malý, zvláštní kurníček Málinka si chystala. To pro „krútičku“, co se měla vylíhnout z vajíčka, které jí daroval Rafael Vojáček. Ovšem tenkrát si o něm Málinka myslila jen pěkné věci. Nu nechť! Bude aspoň na vzpomínku. Málinka už dávala vajíčko na vlažnou vodu, zda se pohne, a zas se dívala proti světlu a tvrdila, že život v něm už začíná. Počkejte! To bude mít krůtička domeček! Celý z latěk a vyřezávaný, Fanoušek pomůže!

Tož zas honem vajíčko k teplu – ke kamnům do kuchyně, aby nezastydlo a mělo stálou teplotu.

V týdnu byl kurníček – rozmilá chaloupka – hotov a za týden pak již se měla krůtička líhnout. Málinka uvažovala, jaké jí dá jméno, ale nemusela si hlavu lámat. Gabra jí jednoho dne dala nápis na budku: „Vila Šotek“ a Málinka se moc zlobila! Jí se nevylíhne šotek, ale pravé krútí kuřátko! Uvidíte!

Všecko mělo své klece, jen zajíc a lištička Ferina pobíhali volně. Hoši pana hajného stále ujišťovali, že se liška domácích zvířat ani netkne, tak je ochočená. To prý lištičky přepadávají jiná zviřátka jen z hladu!

Když byla liška tak hodná, všichni ji měli rádi, hladili ji, obojek s krku sundali a ona jen běhala, smála se a prskala. Vrata však Fanoušek stále dobře zavíral. Povídal:

„Čerta starého! Je to lesní zvíře! Ucítí najednou vítr z hor a uteče!“ A to Málinka ne a nechtěla.

Za pár dní se lištička nastěhovala do psí boudy k Lordovi; spolu spávali a z jedné misky se živili. V noci, zaštěkal-li Lord, ozval se hned i chraptivý štěkot lištičky. Nejhezčí to bylo však po dešti. Lištička se zvláštní zálibou – stejně jako to provádějí hoši – dělala rybníčky. Prackami si vytvořila malou hráz a v rybníčku se vesele šplouchala. Bystrá očka jí při tom radostně zářila a svítila. A zdálo se, že má největší radost, když ji všichni obstoupili a jí se obdivovali.

„Hele, jak jsem si lištičku ochočila,“ chlubila se Málinka. Zapomněla při tom, že ji dostala z hájovny už krotkou. „Já myslím, že bych aji nejdivočejšího divočáka dovedla ochočit; Fanúšku, chyťme si malého divočáka do méj farmy!“ škemrala.

Pan řídící Macek se rozpačitě podrbal za uchem: „Ó, děvčico, divočáka chytit, to není možné. To by tě jeho máma na kousky roztrhala. Ale pozlobíme tím Šmatláka, až přijde. On ze sebe dělá strašného hrdinu – však býval vojákem. Řekneme mu, ať ukáže, co dovede!“

Druhého dne pozval si Fanouš Šmatláka na práci – stavět děvčatům houpačku. Fanoušek chtěl dětem udělat radost, a tak dal na dvoře do země zasadit dva pěkné koly pro síťovou houpačku. Stromů šetřil. Však starý Šmatlák se něco nad tím namudroval! Nemohl pochopit, proč se mají dcerečky houpat v síti, když u nich na kopaninách se zhoupne člověk tak krásně na větvi stromu a malé děcko v plachtě? Začal dcerky škádlit, že se budou houpat jako děťátka.

„Nic se nesmějte, Šmatláku,“ povídal Fanúš, „to bude pro dcerky nějaké pohodlíčko! Když budete hodný, také vás pokolébají, uvidíte!“

„Ej, veru, to sa ťaším, jój!“ smál se policajt.

Málinka obšlapovala okolo, podávala hřebíky, kladívko a jenom čekala, kdy Fanouš začne o divočákovi. Když se nemohla dočkat, pošťouchla Fanouše: „Tož mu řekněte o tom – šak víte!“

Fanouš se nedal dvakrát prosit.

„Poslyšte, Šmatláku, Málinka má tolik zviřátek ve své farmě, ale ještě jí chybí divoké prasátko. Tož jsem jí povídal: To by byl čert, aby ti ho pan policajt neopatřil!“

Šmatlák se tvářil hluchým. Přisekával jakýsi kolík a neřekl ani bé ani cé. Tak Fanouš spustil znovu:

„Hej, Šmatláku, slyšíte – Málinka chce malého divočáka! Vy, takový starý zálesák, co říkáte? – Nechtěl byste jí ho chytit?“ dobíral si Šmatláka. Ale starý Šmatlák dělá pořád, že neslyší.

„Hej, slyšíte,“ opakuje několikrát po sobě Fanouš. „Musíte tuhle Málince chytit malého divočáka!“

Šmatlákovi se uráčilo odpovědět až za chvíli.

„Ej veru, tój něbolo ništ čuc, paně nadučicel, na mú milú dušu. Až včil som počul. Chycím ho, chycím, najlepšie na podzim!“

„Když chytit, tož hned,“ zlobí ho Fanouš. „Málinka tu na podzim nebude!

Najednou se Šmatlákovi blýsklo v očích.

„Tož móže! Chycím ho, bárs aj dněs, a esli nie, tož něch ma cap na rohoch roznesie.“

„Vsaďme se, Šmatláku, že nic nechytíte!“ povídal Fanouš.

„Saďme sa, že chycím, a že co najspěš budzěme mac tady mnú privedzeného dzivočáčka!“

Podával Fanoušovi ruku a vesele dodal:

„Tož paně naudčicel, esli vyhraju, tož ma pohúpácě toj v téj síťovéj húpačce! Esli prehraju, budzěm hongac já vás celú hodzinu, chcecě?“

Fanoušek se podíval nedůvěřivě na Šmatláka, ale pak se vesele zasmál a plácl si se Šmatlákem, Málinka byla svědek.

„Tož jak tu houpačku postavíme, jdeme do lesa. My s děvčaty budeme sbírat dříví a vy, Šmatláku, budete chytat divočáčka. Ty, Málinko, sežeň někde Gabru. Kde je?“

„Pase koze – dycky na Uherskéj!“

„Tož jdi pro ni!“ radil Fanouš.

Málinka se ještě pomazlila se zajíčkem a jechala za Gabrou. Ta pásla výhradně na „Uherskéj“! To je přece něco jiného, než někde jinde! Mohou se přelézat hranice a člověk cítí při tom trochu něco jako „zakázané ovoce“.

A co ptáků je v křovinách! Co drozdů! Kdyby byla Gabra uličník, mohla vybrat kolik hnízd, ale to ona nedělá. Ztiší se, pokrčí se a má radost, že se jí ptáčci nebojí. Ochutnává „pláňata“ a uznává, že je tu mají taky dobré.

Zatím Herka se Šemíkem se pasou a mekají na sebe. Gabře je to moc k smíchu – baví se s kozami.

„Jak sa máš, Gabro?“ volá na ni z dálky Málinka.

„Všechno je tu pěkné,“ povídá Gabra, „enom ogarů tu nemajú nadbytek. Každý je u svého stádiska aspoň dva kilometry ode mňa, a když sa chcu s nima pobavit, tož mosím na ně volat:

„Ako sa ci pase, Janóóóó?“

Z dálky se Gabře ozývá táhle:

„Ej, veru, dobré a ako těbéééé?“

„Aj mi dobréééé!“ odpovídala Gabra čistým nářečím kopanickým. Bůh ví, jak to bylo, že s žitkovskými dětmi za pár dní mluvila pěkně po kopaničársku. Málinka se jen divila. Gabra volala znovu, a to na ogara, který byl nejblíž:

„Hej, ty šohajku, co paseš nad Lokajama, zazpievaj nejakú piesničku.“

„Hej, veru zazpievám, ale akú? Zamilovanú?“

„Nie, něco lepšieho!“

„Tož svatú?“

„Nie!“

„Tož jakú?“

„Třebas o zbojníkoch!“

Chlapec zpívá:

Žitková, Žitková
na pěknéj rovnici,
ludzia povedajú,
že sú tam zbojníci.
Něni sú zbojníci,
než sú dobří ludzia,
čo ve dně uvidzjá,
v noci to uchycjá! Juchú!

Na konec volá:

„Tož aké to bolo?“

„Hej, veru, moc pěkné a ešče zpievaj!“

Šohajík zpívá táhlou notou:

Okolo pohánky deviadesác kolků,
čo si to dovádziáš – Lupečkůj pacholku?
A já si dovádziam na oboje dvoje –
že mám galánku v tom mackovém dvore.
Ta mackova dievka,
veliká pyšnica,
dala si vyšievac na pasy zajíca,
na pasy zajíca, na fěrtúšek kvítek,
aby ju rozpoznal ten Lupečkůj synek.

Když dozpíval, bylo chvilku ticho. Za chvíli se ozvala Gabra:

„Ty si Lupečkůj, pravda?“

„Som!“

„Tož tos zpieval pěkně!“ zavolala Gabra a pak se obrátila k Málince. „Tak vidíš, to je těžká zábava na takovú dálku!“

„Tak požeň dom,“ pobízí Málinka. „Chystáme sa do lesa na dřevo. Půjde s nama Šmatlák. Chytí mně malého divočáčka!“

„No, to su zvědavá,“ říká Gabra.

A už se děvčátka rozběhla s kozami ke škole. Dcerky a Šemík se brodí přes potok, ale Herka – krok co krok jen po lávce. A ta je uzounká a dcerky musejí vždy hezkou chvíli počkat, než ji tvrdohlavá Herka přejde. Ale pak to bere klusem až domů.

Šmatlák s Fanouškem už čekají. Ale policajt prohlásil, že jej musí nechat jít samotného kus napřed. Jinak že by divočáčka nechytil.

Rádi svolili. A že počkají naň u lesa. Na kraji hned si nasbírají dříví a navečer je budou děvčata pilou řezat a Fanoušek štípat. To je moc zdravý tělocvik!

„Na kopanicích jinak dřevo domů nedostaneme!“ vysvětloval Fanouš. „Každý si je musí nanést domů sám! Cesty vozové tu nejsou, a tak, dcerky – hurá na dřevo!“

Šla s nimi i Valča. V lese Fanouš dcerkám poroučel:

„Zhluboka dýchejte, je tu zdrávo! A hlasitě mluvte nebo zpívejte, ať se vám naplní plíce horským vzduchem!“

„Fanoušku, móžu si tu i zařvat, jak nikde na světě? Nikdo mňa nevyhodí?“ tázala se Gabra.

„Zařvi si z plných plic,“ dovoloval švagr. „I s Málinkou!“

Tož se dcerky řádně nadmuly a tak zařvaly, až si Valča zacpala uši a uskočila kus dál.

„Opakovat!“ velel švagr. A nemusil dcerky ani pobízet, řvaly a křičely o překot, až potom už na ně volala sestra:

„Vyplašíte divočáka! Dejte už pokoj! Nevíte, že Šmatlák ho tu shání?“

Když už všichni uznali, že mají křiku i dříví dost, volali na Šmatláka. Ale po tom nebylo ani slechu! Tak Fanouš radil jít napřed domů a nečekat. Dcerky stejně že mají hlad. Z lesa to šlo pěkně, hůř však přes potok. Lavečky na kopanicích jsou neotesané kmeny někdy dost slabých stromů a bez opěradla. Když po takové lavičce kráčí starý kopaničář, jde jako doma, ale když po ní jde taková Málinka, která se bojí a pořád se ohlíží, té se to špatně šlape. Zdá se jí, že tu chvíli spadne do potoka. Nohy jí klouzají a ona křičí s lávky na Gabru:

„Gabro, dávaj na mňa pozor, nech nesletím do vody. Mám novú zástěru! Ty, Gabro, neměla bych si zut botiska?“

„Tož sa honem zuj a hoď mně botiska! Di bosky jak pes, to nesklúzneš.“

Málinka se opatrně zouvá, stojíc na lávce. Šťastně jednu botu hodí Gabře a Fanouš jen trne, aby neslítla. Napomíná ji, aby si na lávce sedla, ale už bylo pozdě. Málinka se sehnula k druhé botě a bžuch! Už letěla do vody! Dřevo jí plave, bota je fuč a ona plačíc se škrabe na lavičku zpátky.

„Lez ku břehu,“ volá na ni Gabra, „a chyť tu škarbalu, je pod drnem!“

Málinka leze vodou ke břehu, hledá marně botu a všichni jí pomáhají ven. Celá uplakaná a umáčená kráčí ke škole a k velké své žalosti bez dřeva. Gabra se jí ještě vysmála, zula se a hup pro škarbalu do vody!

Tu někdo od lesa volá:

„Málinko, cérečko – hej sa, tu su – aj s dzivočáčkem!“

Byl to Šmatlák! Málinka se ohlédla, zbystřila oči, ač byla mokrá jako „čačan“!

Vskutku – Šmatlák se blíží od lesa a nese v náručí maličké černé a chundelaté prasátko. Usmívá se do široka, a když se ho Gabra ptá, jak ho chytil, povídá:

„Ej, čo něvieš ty, že mňa celá Žitková poslúchá? Keho volajú, keď sa v hospodzě perú? Šmatláka! Kemu sa povědajú na úřadě najnovšie zprávy? Šmatlákovi! A kdo že preto je tu najvětší pán?“

„Pan rychtár!“ odpovídá Gabra, „to je hlava na kopanicách!“

„Veru, to je pravda. Rychtár – hlava kopanic. Ale já su ten krk, čo tú hlavú hýbe! Čo by on vedzel, kdze sa perú? Keho zavriec? Kemu nalátac? To šetko já viem! A tož su tu já naj větším pánom, aj v lesi! Kedz zavolám: malá na, malá na – už zvěr lecí! Tož aj ten malučký dzivočáček. – Tož tak som ho chycil. To viece, jeho mamka sa na mňa sápala, ale já som ju jednú rukú odhodzil. „Ej šak veru ti ich ešče třináct zóstaně, tož němóžeš jeden kúsok venovac Málince?“ Tož potem už něpravila ništ, něchala ma a já už su tu – aj s dzivočáčkom!“

„Mně se zdá, že ten váš divočák vypadá jako docela obyčejné malé prasátko. Nechytil jste ho někde v chlívku místo v lese?“ hrozí mu Fanouš a směje se.

Ale Šmatlák se tváří smrtelně vážně a hned začíná: „Prisám Bohu!“ Fanouš mávne rukou a přeje Málince „divočáčka“ ze srdce, ať už to udělal Šmatlák, jak chtěl! Však Málinka už necítí ani mokrých šatů na sobě, ani neoplakává ztracené dřevo. Spěchá ke škole za Šmatlákem, rychle se převlékne, a už běží zase s Fanoušem dělat ve chlévě ohrádku pro vytouženého divočáčka.

Už jsou dávno hotovi a Málinka je pořád ve chlévě. Se všech stran si selátko obhlíží, sahá na ně prstem, ba co, už je hladí, a divočáček je tak hodný! Málinka si ho vychová a už se divočáků v lese vůbec bát nebude. To bude mít Fanouš radost! Ještě jen se podívá, má-li už divočáček takové ty kančí zuby. Dívá se obezřetně, ale nevidí nic. „Třeba mu narostú,“ těší se, a vtom ji vyruší převeliký smích. Valča se směje, Gabra se směje, šohaj Lupečkůj, co jel kolem zahrady na koni, i stará Lokajka. Málinka honem běží se dívat, co se to děje, a už taky propuká v ohromný smích.

V síťové houpačce leží spokojeně starý policajt a Fanoušek ho kolébá – hou – hou – houpy – hou! Inu, vždyť Šmatlák vyhrál!

„A ukoliebavku žádnú něviece zpievac?“ táže se policajt. „Velmo by som spal!“

„Něviem,“ škorpí se Fanouš. „A vsadili jsme se, že vás budu kolébat, ale o zpívání nic! Že mám pravdu?“

„Tož zpievajce podla mňa. Já mám děvať děcek, tož ukoliebavek viem aj paděsiac. Dobrú noc, Šmatláku, dobré spi!“

Fanouš jej pohupuje! Šmatlák začíná zpívat a ostatní se přidávají. Dvorečkem se nese něžná kopaničářská ukolébavka:

„Starali sa mamka má,
starali sa mamička,
kdo mňa bude kolébac,
keď som taká maličká.
V širom poli na vršku
uvážú mi koliesku,
vieter bude povievávac,
ten ma budzě kolébac.“

Kterak se staly dcerky vegetariánkami

Před žitkovskou školou – tak jako před mnohými vesnickými školami – stála bradla, opodál šplhadla a lešení pro kruhy. Zde dcerky dováděly, cvičily i závodily a nic se nehněvaly, když slítly dost často do travičky, která zde nahrazovala žíněnku. Obyčejně zde cvičily, když bylo na dešť a sestra nechtěla děti dál od školy pustit.

Tak také jednoho dne tak cvičí, protahují svá těla na bradlech, dělají „vlaštovčí hnízdo“, nebo na sebe pokukují ve visu obráceny hlavou dolů – když tu uzří nezvyklou věc. Nějaký muž v bílé zástěře žene před sebou malé, krásné telátko. Telátko poskakuje a hup, hup – je skoro u bradel – u dcerek!

Tu se zastaví, roztáhne nožky a udiveně se zahledí na děvčata, která obě současně dokončila svůj kotrmelec, každé na jiném konci bradel.

Málinka se sice krav bojí – ale když pohlédne na toto maličké, něžné telátko, bázeň ji přejde.

„Pojď sem, malinké, pojď!“

Telátko si poskočilo a už je u dcerek. Málinka i Gabra je hladí, laskají se s ním a nakonec je drží kolem krku. A že je nepustí.

Ale pán v bílé zástěře nemá mnoho smyslu pro takové mazlení.

„Nezdržujte nás – cerčiska – a dejte sem telátko – jdeme na jatky – do Bojkovic!“

„Na jatky!“ zaklepaly obě dcerky zuby. A tím pevněji telátko svíraly. Nedají je ani za nic!

„No tak, snad vám nechám tele na památku, ne?“ obořil se na ně řezník, tahaje telátko.

Děti mají oči takřka vytřeštěné. Nedají telátko ani „za milion škopků dukátů“. Obě křičí a pláčí!

Tu vyhlédne Fanouš, co se to tu děje.

„Ten ukrutník jde zabít toto krásné telátko – a nic mu neudělalo!“ křičí Gabra celá rudá.

„Že prý na jatky!“ pláče Málinka.

Co teď? myslí si učitel. Dětí mu bylo velice líto.

„Ale masíčko telecí byste papaly?“ povídá řezník dcerkám. „Tož kdo chce telecí masíčko, mosí dat telátko na jatky. Tož hý, maličký – hý, jde se!“

„Fanúšku, Fanúšku,“ běží Málinka k přicházejícímu švagru. „Pro Boha vás prosím – pro všecko na světě – zachraňte telátko!“ Děvče roní upřímné slzy a zas se vrací k telátku, co má tak nevinné oči a hezkou bílou lysinku na rezavé hlavičce.

„Fanúšku, složme sa, kupme si to telátko! Já už mám v kasičce – – –“ nedomluvila Gabra.

„A já takéj mám v kasičce – –“ skáče jí do řeči

Málinka.

„A nebudu chtět od vás nic tři roky od Ježíška a k svátku –“

„Já štyry roky!“

Fanouš se drbe ve vlasech, ale pak se rozběhne k řezníkovi – usměje se, jako by se pro něco rozhodl. Povídá:

„Co jste dal za to telátko?“

Děti ani nedutají. Jen pevněji svíraly hlavičku milého telátka.

„Co jsem dal, to jsem dal, tady je to napsáno!“ ukazuje řezník učiteli jakýsi lísteček.

Fanouš lísteček prohlédne a povídá: „A prodal byste je?“

Řezník chvilku váhal. „No, ja! Tož já to tele mám na výdělek. Zadarmo je honit nebudu!“

„Však já vás ve škodě nenechám,“ praví Fanouš. „Něco už vám k té cedulce přidám. Počkejte chvilku zde, dojdu si pro peníze domů. Dcerky, to telátko si koupíme!“

Děvčata nevědí, co radostí dělat. Nevěří ani svému sluchu, zraku a Gabra si zavýskne!

„To je dobře, že Valča není doma!“

Totéž si myslí Fanouš, když platí řezníkovi tele. Co tomu řekne asi žena? Maně pohlíží v tu stranu, odkud se přichází z hájovny u Žílů, kde zrovna Valča je na návštěvě.

Teprve když řezník odejde, dají dcerky úplně průchod své radosti, zapomínajíce na sestru. Skáčí a tu objímají švagra, tu zase skotačivé telátko. To běhá na dvorečku jako doma, vyskakuje, bučí a je vidět, že má radost taky.

Gabra dělá za řezníkem přes plot dlouhý nos.

„Tuhle máš, lidožrúte, telecí masíčko, tuhle!“ dělá dlouhé nosy jeden za druhým, až si i nohou pomáhá.

„Tak děti, teď je telátko vaše! Nepůjde na jatky,“ usmívá se na děti švagr.

Dětí radostí jásaly. Sehnaly zvoneček, přivázaly jej telátku na krk a honily se s ním po dvorečku – ale to už se vrací sestra, vše slyší a vidí a zrovna trne.

Tuze se zlobí slyšíc, jakou že útratu to její muž udělal. To nám scházelo ještě do „farmy“! Půl měsíční gáže dá za tele! Jakpak teď budou žít do konce měsíce?

„Rozum máš jako ty děti,“ zlobí se na Fanouše, který přešlapuje rozpačitě po dvorečku.

„A když dá Pán Bůh králíčka, dá taky trávníčka,“ odbývá ženu.

„Tak se půjdeme pást?“ zlobí se Valča.

Jéjej, pást! To dcerky půjdou a hrozně rády! Telátko bude jíst travičku, a ony, dcerky, si nařežou bodláku. – Toho dobrého kořene. A malin. Ó Bože! V lese je malin! A vůbec o ně se sestra nemusí starat. Pro telátko ať si třeba trpí hlad! Takovou darebnou starostí si dcerky vůbec hlavu nelámaly!

Jen když mají své telátko!

To bylo však křiku pořád na dvoře! Honily se, skákaly, neboť na pastvu telátko ještě nesmělo. Vždyť bylo tuze mladé!

„Jaképak bychom mu dali jméno?“ rozumuje Macek.

Dcerky se zamýšlejí – vymýšlejí jména, a hle – tu někdo na ně volá přes plot:

„Pre Boha sviatého, čo to tu mácě za cirgus?“

„Jéjdanenku, pan Šmatlák,“ vykřikly radostně dcerky. „Pojďte sa podívat, my máme telátko, Fanúšek nám ho kúpil.“

„Šak čujem krik až daleko ze zahrady! Povedal som si, že vám přišol nějaký kolega,“ pochlubil se Šmatlák cizím slovem. Vždyť byl také ve světě – za Trenčínem – a něco viděl a něco slyšel.

„Chachacha,“ rozesmál se Fanouš, dcerky mají telátko – kolegu. To bylo pořád starostí, jaké mu dají jméno. Teď už to víme – kolega! Chcete?“

„Jéjej, proč by ne! Kolego sem, kolego tam,“ radují se dcerky.

„Ale stáfra, dzievčence, čo s tým čtyřnohým kolegem budzěcě robic?“ ptá se Šmatlák.

„To jsou ty věci,“ drbe se za uchem Fanouš.

„Ej, já trúfám, že do někerej chalupy byscě ho maly predac něbo dac na chovanie. Snáď by ho vzali v hájovně u Žilú, něbo radní Michalčík.“

„Ale kdepak,“ brání se děti, „vezmeme si telátko do Meziříčí.“

„Pojedece až do Bojkovic vozom a celacko na klíně!“ směje se Šmatlák.

„Půjdem pěšky až dom,“ rozhodují dcerky.

„Němúdrá reč, dcerčiska,“ namítá Šmatlák. „To bysce šly najmeněj týždzeň! A mamka by vás pěkně přivítali. Dajce pokoj!“

Fanouš to také uznává, přemýšlí a nakonec radí dcerkám, aby telátko daly odvést k radnímu Michalčíkovi. Tam mu bude nejlépe. Přistavovali tam stáj, mají místa dost. Dcerky prosí, aby se mohly rozhodnout aspoň až zítra. Fanouš mrká na Šmatláka a zve ho tedy na zítřek.

Celý den měly dcerky veselou zábavu. Skotačily s telátkem po dvorečku, dávaly mu od svého jídla a vyražení měly i v noci. Jenže to už ne tak veselé. Telátko bečelo celou noc a nemohlo nalézti pro sebe vhodný koutek.

Dcerky nespaly a Valča byla z dobytčete všecka utrápená. Co bylo nečistoty po celém dvorečku!

Hned příštího dne vedl Šmatlák vesele telátko k panu radnímu. Pan Michalčík rád telátko převzal a dcerkám vzkázal, aby se přišly na zvíře kdykoli podívat. A hlavně, aby nezapomněly přijít na celý den na slavnou svatbu jejich jediného syna Jana. Pro paní nadučitelovou měla vzkázání zase paní Michalčíková. Nechť přijde pomoci na svatbu péci všecky ty dobroty, které jim již často poslala ochutnat a které oni na Kopanicích tak dobře nedovedou. Paní Michalčíková svému jedinému synu chtěla vystrojit svatbu sama a rodiče nevěsty museli s tím souhlasit. Byla to výjimka – taková svatba u ženicha – a proto měla být tuze slavná, okázalá. Kdekdo se na ni těšil.

I dcerky se radovaly. Uvidí slováckou svatbu, jakou ještě nikdy neviděly. Valča se hned dala do pečení. Musela přece přinést dárkem nějaký ten dort. A ani k tomu nemusela nic kupovat. O dva dny později dostali Mackovi výzvu z nádraží, aby si vyzvedli bednu potravin z Meziříčí. Však odpoledne už pro ni Šmatlák vesele vykračoval s trakařem.

Ta zlatá maminka! Poslala řádný pytlík mouky, cukr, mnohé potřeby k vaření, kus perníku a „rodinné balení“.

V obšírném dopise maminka píše, aby se Mackovi nezlobili a že to posílá jenom proto, aby Fanoušek s dcerkami neměl přespříliš útrat. Beztak prý to do konce prázdnin děvčata stačí sníst. Málinka totiž z veliké radosti napsala domů o koupi telátka a maminka se dovtípila.

„Vidíš, nepovídal jsem, že když dá Pán Bůh králíčka, dá pro něj i trávníčka,“ směje se Fanouš Valči. Ta už se také spokojeně usmála a dala se do pečení na tu slavnou Michalčíkovu svatbu.

Taková kopaničářská svatba už za něco stojí! Zvlášť, žení-li se syn nejbohatšího sedláka. Však také trvá od pondělka do čtvrtka.

Družiček bývá patnáct až dvacet párů. A to se dá na kopanicích shánět! Proto byly pozvány za družičky i Gabra s Málinkou. Neměly však krojů a Fanoušek jim říkal, aby se do svatby moc nepletly! Budou prý jako pěst na oko a zkazí národní ráz svatby. Ale Gabře to bylo jedno, hlavně že bude družičkou a bude hodně zpívat! V tom celku se už ztratí.

A zazpívala si! Celou cestou až do Hrozenkova svatebčané zpívali svatební písně a milo bylo slyšet ten milý zpěv, linoucí se od přepestrého průvodu, který byl samá pentle, věnec a kytka:

Idzeme chodníkom aj s mladým ženichom,
idzeme my cestú aj s mladú něvestú.
Ty hrozenské zvony pěkným hlasom zvoňja,
už těbe, Kačenko, tvú slobodu zroňja!
Ten hrozenský páter peknú kázeň káže,
už těba, Janoška, tvú slobodu svjaže…

Dcerky se pokoušely notovat píseň také a byly velmi dojaty! Pláče o svatbě bývá dost, ale veselí přec jen více. Nejvíc po obřadech v hospodě, kam naši svatebčané i s muzikou zašli. Tam si zatancovaly i naše dcerky, točily se sice jen spolu nebo se Šmatlákem, ale měly toho dost! Hlavně se na tanec dívaly, a měly se čemu divit. Rozjaření mládenci tancovali čardáš, výskali, zpívali a celá hospoda se otřásala jásotem.

Tancovali všichni, jen nevěsta a ženich ne. To už je na kopanicích takový zvyk. Zato si děti mohly dobře novomanžely prohlédnout.

Nejvíc ze všech se líbila dětem nevěsta. Měla zbrusu nový bílý kroj, sukni hustě plisovanou, žlutý fěrtoch a přepestrý živůtek. Rukávce hedvábím vyšívané, bohaté, a nejkrásnější byla její hlava. Vlasy, ve dva lelíky spletené, omotané šňůrami, byly ozdobeny červeno-žlutými pentlemi, jež trčely nad copy jako růžice. Nad čelem pak stuha široká, korálky vyšívaná, zvaná „porta“. Vzadu viselo z účesu na záda aspoň patnáct pentlí.

Dvé šťastných očí zářilo ze zdravých, červených tváří, které se co chvilku obracely k ženichovi, který byl neméně krásný. Do nového kroje oděný, rukávce přebohatě vyšívané, modré, jasné kalhoty soukenné a klobouk samá pentle, cetka, a hlavně vonice o třech halúzkách.

Nejhezčí to však bylo potom u Michalčíků. Zde uviděly dcerky divnou věc: matka dala při příchodu domů nevěstě i ženichovi na pravé dlaně medu. Ženich slízal med nevěstě a nevěsta ženichovi. To aby prý si byli vzácní a měli se rádi.

A pak už paní rychtářka hosty rozsadila do tří místností. V první byli ženich, nevěsta a blízcí příbuzní a známí a také Mackovi s dcerkami. Dcerky by nebyly vešly do druhé místnosti ani za nic! U stolu tam seděly s jinými hostmi svorně vedle sebe tři bohyně, jako tři sudičky! Seděly, jedly, popíjely, dobře si rozuměly, ač jindy si jedna druhé ledacos záviděly.

Gabra i Málinka do místnosti, kde byly bohyně, vždycky jen nahlédly a ty tam! Ne, s bohyněmi nechtěly mít zatím nic společného. Málinka čekala nějaká kouzla, ale nedočkala se jich. Bohyně zpívaly jako všichni svatebčané, až se to rozléhalo. A dcerky poznávaly krásné kopaničářské písně, jaké dosud neslyšely. Šmatlák začínal, kdekdo se přidával.

Už sme sa sobášili, dve ruce složili,
dve ruce složili, prscen premenili.
Ty hrozenské zvony hlasno odzvonily,
už tebe, Janoško, slobodu zronily.
Pozri sa, Kačenko, na hrozenskú vežu,
široko, daleko tvój veněček vezú…

Svatba byla opravdu slavná! – vždyť nejbohatší sedlák ženil jediného syna. Co jen bylo muziky a zpěvu! Kapela z Horní Lúče hrála! A těch krojů! Co výskání a přípitků! Starý Šmatlák měl plné ruce práce – inu, vždyť to byl obecní policajt a pravá ruka rychtářova. Hlavně rozháněl děti, které se všetečně cpaly nejen pod okny, ale i do příbytku.

Když hostina byla v nejlepším a mládenci připíjeli na zdraví ženichovi a nevěstě, dolehlo sem otevřenými okny podivné zpívání. Táhlá nota – odkudsi z dálky – hluk dětí, potom ticho a jen ten táhlý zpěv:

Zeleňaj, zeleňaj,
zeleňalo by sa –
škaredé ledačo
vydávalo by sa – – –

„Filoména!“ vyhrkl Šmatlák a už utíkal co mohl na zahradu, odkud zpěv vycházel – zahnat nezvaného hosta.

„Ej, ty jedna ovco, esli já ťa chycím – u pana radního takú vieš piesničku zpievac? Pretáhněm ťa povrieslom“ –

„Ništ takého,“ ozvala se žena radního z okna. „Každý fták zpieva tak, ako mu zobáčok narastol. Len keď volu mala dobrú! A tu mácě, Šmatláku, koláče, podarujcě šetky dzeciska a najviac Filoménu!“

S těmi slovy podávala mu žena radního veliký košík se svatebním pečivem.

To se za Šmatlákem sběhlo dětí! Ale ten je odváděl dál a dál – i s Filoménou, až na kraj zahrady, jen aby už u rychtářů neposlouchali Filoméniny divné písně.

Filoména se pustila s chutí do koláčů, přešlapovala s nohy na nohu a pořád pozpěvovala.

Šmatlák se držel teď dětí. Dokavad tu bude Filoména, nehne se! Šla by zpívat pod okna, a to on policajt nedopustí!

Brzy však rozdělovali na talíře u Michalčíků porce hus, holoubat, kuřat, slepic a jiného masa. Vonělo to až do zahrady.

To bylo na Šmatláka příliš. Na Filoménu taky. Povídala:

„A maso němácě?“

„Počkaj, priněsem ci, ale k oknu mi něchoj!“ Šmatlák si utíká pro svoji porcičku a slibuje v duchu, že Filoméně nechá kousíček, na mou věru, nechá, nebude-li mít už na to chuť! Ale sám se nejdřív pořádně nají. Filoména ať počká, až co zbude. Zapadl za stůl mezi svatebčany jako velká voda. Však už se po něm sháněli, když mu plnili talíř.

Také Gabra a Málinka měly na talířích pěkné kousky masa. Pečená stehýnka, nadívaná holoubátka a kuře.

Šmatlák se na dcerky usmívá a jen se diví, že se na to nehrnou jako on. Ale ony pořád jen ukusují cukroví a Málinka si vyprosila kus černého chleba. Ten jí chutnal ze všeho nejlépe.

„Bože mój – vy dve ratolesci, prečo, pre Boha vás prosím, nějiecě maso?“ diví se policajt. „Ak živ som něpozrel, aby něhdo chlieb okusoval a něchal maso voniac na talierku pod nosom – – –“

Dcerky se na sebe podívaly.

Potom skoro najednou odpověděly:

„My maso nejíme! My sme, my sme – – – Fanúšku, jak sa menujú ti lidi, co nejijá maso?“

„Vegetariáni,“ napověděl Macek.

„To my sme dvě – vegete – vegeto – vegetariánky.“

„Oh, a čo to je za zviera ty vegeteri, vegete – – á čo tu hovoríce?“

„To je tak,“ povídá moudře Gabra. „Kdo nejí maso, tomu se říká vegetarián! A my nejíme a už nikdy jíst maso nebudem, tož my jsme taky vegetariánky!“

„A ty mój svece kulovatý, a prečo? Já myslél, kdovie ak sú tyto dve cérečky múdré a študýrované, a ony sú tak, tak hlúpé! Ani maso nějedzia!“

„Ja, to sú novoty z města –“ pokyvoval hlavou jakýsi stařík z příbuzenstva u stolu.

„My nejíme maso z lásky,“ poznamenala Málinka.

„Čo to plká tá menšie? Čo, prečo že nějie maso? Z lásky? Pila pivo, lebo sa chuderce rozum mace?“ kroutil nad dcerkami hlavou Šmatlák.

„Z lásky ke zvířatom!“ dodala Gabra.

„Á tak!“ usmál se pan radní Michalčík. „Už viem! Rozumiem! To šecko pre to malučké celátko, nie?“

„Ano,“ povídala Málinka.

„Chachacha, viem, to je velmo k smiechu, to som ešče něpočul, na mú dušku svatú, kulovatú,“ divil se Šmatlák.

„Nesmějte sa!“ bránila se Málinka. „Kdybych jedla maso, připadala bych si jako lidožrút! Mám doma zviřátka, mám je ráda, mazlím se s nima, ony mně věříja a jak! Já jim rozumím, aj když nemluvíja. Běhajú za mnú, hladit se dajú a já si s nima povídám, věřte mně, jako s lidma. Někdy mně připadajú – jak my – lidi. Doopravdy! Potom nemožu pochopit – že mám nekeré z nich uchvátit, vzít kudlu, zabít a zezt! Ne, nemožu!“

„Kus pravdy v tom je,“ ozval se Fanouš. „Ale kdyby byli všichni lidé jako ty, zle by to s námi dopadalo. Za pár let by zvířata vyhubila nás.“

„Já nemyslím,“ vážně odpovídala Málinka. „Žili by asi lidé vedle zvířat, jak žije zajíc vedle králíka, husa vedle slepice, koroptev vedle holuba a tak – – –“

„Alebo obráceně: Slepica vedla lišky, holub vedla jestriaba, pes vedla zajáca – nie? Co hovoríš, dzievča?“ povídal starý Šmatlák.

Na tuto otázku Málinka neodpověděla. Zamyslila se. „No, to je škoda, že sú aj taková zvířata, co žere jedno druhé,“ povzdychla si Málinka. „Ale tolik si myslím, že by aspoň lidi mohli být chytřejší. Když si mohl svatý František rozumět aj s vlkama a říkat jim bratře – –“

„Ja, až já budzěm sviatý Francišek,“ zavrtěl se Šmatlák na židli, „to potem budzěm aj naší krávě Stračeně pravic milostslečno – – ale zatým som, ludzia, len starý policajt Šmatlák – čo má tak to zvierstvo rád, že by ho samu láskú zedól! Ja, cérečky, nědac vám celý rok ani kúsok masa do huby, ani saláma, ani itrnice, ani slaniny, to bysce chmatly toť o Michalčíkovej svatbě po husičce –“ popadl Šmatlák husí křídlo na svém talíři a s velkou chutí se do něho zakousl.

„Ba, plný žaludok móže si vymýšlac, ale chudoba? A ešče vegete – vegetariáni? Kdepak? Kopaničiaria sú beztak vegetariáni – já skorem celý život. Na masíčku si pochutnám len dva razy, tri razy do roka! Tak je to!“ – rozumoval jakýsi svatební host.

„Veru, vegetarianic, to sú chútky z města,“ dodal zase ten stařeček.

„Však ono je to přejde,“ usmál se Fanouš.

„Já vím, že Gabra se má co držet, aby to vydržela.“

„Nemá, nemá!“ nedala se Gabra. „A když mám na maso chuť, idu sa podívat na telátko hen – do chléva, a už je po chuti. Pravda, Málino?“

„Svatá pravda!“

Dcerky vyskočily od stolu, a že půjdou zase k telátku, kam odbíhaly každou chvíli, a nosily mu koláče. To se mělo, věru, pansky!

„Neboj sa, nevesto, u Michalčeků hladu,
vyndzi do zahrady, trhaj kozí bradu!“

ozvalo se opět pod okny.

„Filoména!“ zakřikl Šmatlák. „Veru, pěkná svatebná pieseň! Střela do něj! Chce maso! Já zabol! Už běžím, zaženiem ju, darebnicu jednu!“

„Maso?“ zastavily se obě dcerky. „A to my jí dáme to naše!“

Obě popadly své talíře, nic se neptaly, však to bylo jejich, a utíkaly k Filoméně.

„Má takové ledačo ščascie,“ bouchl Šmatlák pěstí do stolu. „Já sa ťašil, že šetko po dzieckoch zjiem, a tu máš – je to Filoména!“

Leč všichni jí to přáli a panímáma ještě jim na talíře přidala cukroví.

Zatím co děti skotačily nebo zpívaly s Filoménou v zahradě, přibyl do stavení ještě jeden host. Byl to fotograf, kterého pozval Fanoušek – jako překvapení. Znal se již dříve s fotografem z Brodu, prý z vojny, a tak jej zval již jako starého známého. Nechtěl si dát ujít tu vzácnou příležitost – vyfotografovat kopaničářskou svatbu v původních krojích!

To bylo velké překvapení pro novomanžely i radní a celou společnost. Ale nic naplat, nesměli se dlouho zdráhat. V malé chvíli byla ze svatebčanů před malebnou chalupou vzorná skupinka i se Šmatlákem, který si pořád popotahoval kalhoty, aby mu to hezky slušelo. Pak fotografovali jen novomanžely s družičkami a mládenci, a pak ještě mladý párek samotný.

A to už letí Gabra s Málinkou – cosi čují – a pouštějí se do Fanouška.

„Fanúšku, jak ste nás enom mohl vynechat, my bysme sa byly tak rády fotografovaly!“

„Nic nebrblejte, toto je kopaničářská svatba, a ta musí být v krojích! Vy byste to v městských šatech jen kazily! Na vás dojde až po druhé! –“

To se Gabra strašně rozčertila.

„Co mám na sobě nějaké klumpy?“ dívala se po sobě. „Nebo snáď dělám v tychto nových škarbaloch ostudu? Co je toto za pořádek?“

„Nebreč, Gabro, Fanúšek nám to dobře vysvětlil. Toto je svatba v krojoch, víš?“

„He, to sa ví, že vím. A víš, že sa přecaj fotit budu?“

„No a jak? Dyť nemáš kroja?“

„Že ne? A co hen cérky? Nepůčijá mně ho? Cérky, cérky, poďte sa převlékat! Poďte si zkusit tyto pěkné šaty, poďte! poďte!“ nabízela Gabra své šaty jak kramář v trhu.

Děcek na zahradě bylo dost a ty větší s největší ochotou měnily, aspoň na chvilku. I Málinka dostala chuť na kroj a fotografování, a tak za chvilku běžela do světnice naše děvčátka již v krojích – k nerozeznání od pravých kopaničářek.

„Fanúšku, Fanúšku!“ křičela Gabra z plných plic už na prahu domu, „už sa móžem fotografovat, my máme kroje, my sme kopaničářky!“

Dcerky se postavily ke dveřím a věru, radost byla na ně pohledět, jak pěkně jim to slušelo. Bílý vyšívaný kroj, pestrá zástěra, živůtek a plno cetek ve vlasech. Všem se líbily.

„Hm, hm,“ odkašlával si Fanouš. „Jenže – jakpak bych vám to tak řekl – pan fotograf právě odešel. Byl již hotov.“

Málinka se začala „škňúřit“ – bylo jí do pláče, ale Gabra vyrazila ven – a za fotografem. Jenže jej už zahlédla hodně daleko a tak se, všecka zakaboněná, vrátila do světnice.

„Nic si z toho nedělej,“ hladil ji švagr po tváři. „Co nebylo dnes, může být jindy! Až někdy později se vyfotografujete. Já už to nějak zařídím!“ To uklidnilo Gabru i Málinku. Ale v krojích už zůstaly až do večera. Skotačily venku s dětmi a bavily se s Filoménou. Jedly cukroví, koláče, ale maso dávaly jen Filoméně.

Filoména se měla o svatbě tak dobře, že ze samé radosti zazpívala pod okny ještě moc pěkných písniček, a kdyby nebyl letěl v podvečer aeroplán, byla by zpívala rozjařeným svatebčanům snad až do noci…

Dcerky vskutku užily toho dne všech krás kopaničářské svatby do syta. Jen masa neokusily, a když to vydržely o takové slavné svatbě, jisto jistě až do své smrti zůstanou vegetariánkami. Tak si to obě aspoň slibovaly – – –

Když „farma“ stůně

Z Málinky se stal opravdu zatvrzelý „vegetarián“. Ať jí voněla pečínka pod nos, jak chtěla, nedala se! Však i Gabra se statečně držela, a když to v kuchyni moc vonělo, raději utekla ven.

Nejvíc bylo líto Málince, že její zvířata jsou taková masožravá. Třeba pes Lord! Co ten by masa snědl! Podívejme se na to: Málinka z lásky ke zviřátkům se masa ani netkne a zvířata by se snědla navzájem. Ale Málinka si řekla, že si dá s nimi práci a aspoň ty ochočené naučí vegetariánit taky!

„Ty, ty, ty, Lorde! Ty jsi pěkný pes!“ hrozila mu. „Abys věděl, včil sa bude u nás vařit enom zelenina, buchty a knedlíky a kúsek masa neuvidíš! Máš ty požírat tělo svých bratrů-zvířat? Máš ty létat za zajícama? Počkaj! Já ťa napravím! Ode dneška budeš vegetariánem! A ty, Ferino, taky!“ obrátila se k lištičce. „Žádné masíčko, žádná slepička, nic! Buchty a zemňáky dostaneš a potom teprva budeme dobří kamarádi!“

Lord byl velice moudrý pes a dobře poznal, že ho Málinka hubuje. A to vždy po hubování vlezl do boudy, zase z ní vylezl a předlouho ostražitě štěkal. Fanouš říkával, že chce ukázat, jak je dobrý hlídač, aby si ho raději vážili a nehubovali. A když štěkal pes, usedla k němu lištička a doprovázela jej. Štěkali oba dva – to byla pěkná muzika!

„Copak se ti děje, Lorde?“ vyhlédl Fanouš ze dveří.

„Tady ho hubuju,“ povídá Málinka, „jaký je krvežíznivec, a slibuju mu, že ode dneška bude on aj Ferina vegetariánit!“

Švagr však nad tím vegetariánováním mávl rukou.

„I spánembohem!“ dodal ještě. „Však ona se příroda o své právo přihlásí! Aspoň ušetříme!“

Tomu Málinka moc nerozuměla, ale celkem byla ráda, že ji nechají dělat se zvířaty, co chce.

Od té chvíle ve své výchově pokračovala. Povídala si: Pes masu odvykne a bude jako beránek. Ferina zapomene, jak chutná drůbež – a nechá kuřata na pokoji! Bylo toho nejvýš zapotřebí! Valči se líhla krásná baculatá kuřátka a Málinka čekala denně, kdy se začne klubat z vajíčka za kamny krůtička. Však už byl právě k líhnutí čas a Málinka dávala pořád vajíčko na teplou vodu a tvrdila, že se hýbe. To už kuřátko brzy vyletí!

– – – Už kolik dní jedl Lord samé knedlíky, brambory a zeleninu, kolik dní lištička vegetariánila. Ale nějak jim to k duhu nešlo. Hleděli nějak smutně a ani moc spolu neštěkali. To jako by říkali: Když nedáte maso, budete mít špatné hlídače!

Asi po týdnu dostal Lord k obědu dušené zelené fazolky. To Málince vždy moc chutnávalo. Ale Lord na takovou podezřelou pochoutku zíral s výšky, olízl se smutně a zalezl do boudy. Lištičce Málinka sama upekla podivné placičky – samá zelenina a mouka, a osmažila je, aby dělaly dojem masa, ale marně. Lištičce to moc nevonělo. Zdálo se, že má nějaké smutné oči.

„Aú, aú,“ zaúpěla nad placičkami. Ale z hladu přece jednu snědla. Asi za hodinu začala naříkat ještě víc.

„Fanúšku, ona plače!“ naříkala Málinka.

„Aú, já chcu masóóó!“ ozvala se Gabra za Lorda i za lištičku.

„Opravdu, je jakási divná, i ten pes,“ povídal Fanouš a šel k Lordovi.

Pes zaúpěl, jako když svému pánu žaluje. Lehl si na bok a úpěnlivě hleděl na něho. Lištička sebou plácla vedle Lorda a jen oddychovala.

„Aú, aú, ty placky mňa tlačíja –“ ozývala se Gabra ze zahrady, kde mlsala ovoce.

„Mně se zdá, že to vegetariánství přece jen zvířatům škodí,“ rozumoval Fanouš. „Už kolik dní se mi nelíbí.“

„Jezulinky, neumřú mně?“ spustila nářek Málinka.

„Ale co tě napadá. – Teď je nech na pokoji a odpoledne je necháme hodně proběhnout, a bude to dobré.“

Když Málinka odešla, Fanouš přinesl psovi i lišce po kousku masa. Potají – aby děvče nevědělo – chtěl zvířátka léčit po svém. Lord maso s chutí slupl, ale liška se ho ani netkla. Muselo jí být vskutku zle. Odpoledne nechali zviřátka probíhat, ale Ferinovi to nepomohlo. Lord běhal jakoby nic, ale lištička těžce dýchala…

Fanoušek těšil Málinku, že za pár dní bude dobře. Myslil, že sem tam lištičce kousek masa podstrčí, až se proběhne. Věděl, že dravec bez masa být nemůže.

Ale Ferinovi lépe nebylo. Seděla se svěšenou hlavou nebo ležela všecka rozpálená. Třetí noc si vzala Málinka lištičku s sebou do třídy, kde spala Gabra na „prašťáku“ a ona – Málinka – na „skládačce“.

Ustlala lištičce polštář na stupínku, zabalila ji, na hlavu dala obklad, a co žádný neviděl, vlila jí do krku čaj s aspirinem.

S těžkou hlavou usínala lištička a ještě s těžší Málinka.

A sotva usnula, zapraskal s Gabrou „prašťák“. Málinka se vzbudila a lištička taky. V tu chvíli i Lord v boudě zavyl. Asi se mu zastesklo po kamarádce lišce, a tak se jí ozýval. Lordovi se zas ozvala kňučivě lištička a Gabra si zanadávala:

„Co ešče! Nakonec uděláš, Málino – z naší ložnice chlévec! To si možu jít rovnú lehnút k Herce a budu to mět lepší – –“

„Enom nevykládaj, šak jsi nás všecky sama obudila. Jak to, prosím tě, na tom prašťáku spíš, že děláš při tom taký cirkus?“

„Ešče mňa hubuj, halabaňo! Zdálo sa mně, že tvú lišku chtěl zvěrolékař zastřelit a mně poručili kopat hrob. A já sem nechtěla – – –“

„Co pravíš – zvěrolékař – zdálo sa ti o něm? Ale, cérko, víš ty, že sny sa snáď vyjevujú obráceně? Ó já hlúpá, že sem sa už dávno nešla optat pana zvěrolékařa, jak pomoct lišce – ó já hlúpá, hned ráno poletím – –“

„Ale šak sa mně zdá – že sa naňho jaksi hněváš, či už ne?“

„E co, hněvám, nehněvám. Včil mosí pomoct!“

Ba, zvěrolékař měl by pomoci. Lištičce bylo velmi zle. Dostávala jakési křeče, úpěla, až se vzbudili Fanouš a Valča. Přiběhli jen tak v nočních úborech – a to už Málinka, taky celá košilatá, nosila v náručí Ferinu a Gabra – zrovna taková – moudře kývala hlavou:

„Ej, mně sa zdá, že budu přece enom kopat hrob!“

A to Málinka nesnesla.

„Fanúšku, Valčo, co mám dělat? Lištičce je hrozně zle, já myslím, že třeba zedla někde žížalu nebo má zápal plic – –“

Liška, celá ovázaná, moc pěkně nevypadala, ale Fanouš se ani neusmál. Bylo mu Feriny líto, a tak se s Valčou uradili, že bude nejlépe dát lišku celou do obkladů. Když má něco v bříšku, obklad uleví – a má-li zápal, obklad neuškodí!

„Ostatně, Málinko, ráno si zajdi pro zvěrolékaře!“

Málinka, toť se rozumí, souhlasila. Zatím Gabra sama přinesla namočený ručník a Málinka balí lištičku. Sestra jí pomáhá a Fanouš přinesl lišce ještě kapky a Gabra navrhovala, že se jí mohly dát ty pilulky proti nervóze nebo ji namazat tou „mastí pro všechno“, co dostala Málinka k svátku.

Ráno Málinka lištičku konejšila:

„Počkaj, hned tu budeš mět doktora. On ti pomože!“ Ani nesnídala, jak spěchala do Hrozenkova. Gabra ji doprovázela.

Ono se řekne „hněď tu budeš mět doktora,“ ale když je do Hrozenkova hodinu cesty, zpět taky hodina, a člověk se v Hrozenkově taky zdrží – dopoledne uteče a lištička může být v pánu! To si jen Málinka pomyslila, hned fňukala a zaklusala si, třeba to bylo do kopce. Když už byly hodný kus cesty, Gabra hubovala:

„Neleť tak! Nebo za chvílu poletíme tobě pro doktora!“

Málinka zaváhala:

„Dyť víš, lištička – a tak sa na mňa smutně dívala, jako by pravila: „Pospícháj, Málinko, pro zvěrolékaře, nebo umřu!“ Oh Gabro, já jí rozumím každé slovo! A všeckým mojim zvířatom!“ dodala vážně. „Akorát vím, co mně pravjá, když sa na mňa zadívajú – –“

„Ale di –“ drcla do ní Gabra a zastavila se. „Nevykládají“

„Co ti teda vykládajú kočky?“ Chtěla odvést Málince myšlenky od nemocné lišky.

Málinka se zamyslila: „Ja kocúrci, jak vejdú do dveří, hned sa rozhlédnu po kuchyni, čmuchnú do vzduchu a hned potom běžijá ke mně a chcú byt enom u mňa! To jak by pravili: Kde je Málinka? Ta nám rozumí a nikdy nám nenabije. Věříme jí! Ja, cérko, důvěra, to je to hlavní! Mosíš dělat tak, aby ti zvíře mohlo věřit. Nikdy nezklamat! Potom je ti věrné a půjde s tebú třeba až do hroba – –“

„E, nevykládaj! Kocúři – a do hroba!“ pokračovala zase v chůzi Gabra.

„No, co by enom kocúři! Šak víš, jakého mám krotkého zajíčka! Do všeckého strká nos, a když škrabu zeleninu, stúpne si na zadní packy a nasísá do koša. Hned mu mosím kúsek dat! A potem letí, skáče, nadhodí sa, a zas přiletí a mně sa zdá, že sa na mňa směje. Víš, Gabro – já isto istě rozumím zvířatom, co chcú řéct.“

Gabra byla ráda, že Málinka nemluví pořád o liščí nemoci, a zvolnila chůzi. Musí ji trochu rozebrat! Povídala:

„Málino, ty si velice hlúpá! Ty si celá do tych zvířat zrovna zažraná, a to nesmíš! Uz rozumíš zvířecí řeči a za chvílu budeš čekat, že ti naroste na zádoch kožuch jak lišce! Nakonec ešče budeš volat na Lorda: Nazdar, bratře Lorde, a vlezeš místo něho do búdy!“

„No, Gabro, ty si ale zlá! Nevíš, že svatý František aj vlkovi říkal ‚bratře vlku?‘„

„Ja, až ty budeš svatý František! Když ty si ale enom Málina a celá pomachometlená, nemúdrá! Daj si řéct! Šak já takéj rozumím zvířecí řeči a ani ti to nevykládám, nepyšním sa!“

„Ale di –“ žduchla do ní Málinka a zase ona se zastavila.

„No, co myslíš, že ne? Ó jé, já toho vím!“ mávla rukou Gabra.

„No tož co si povídajú moje zviřátka?“ usmála se Málinka.

„No když to chceš vědět, tož poslúchaj: ale poď si na to chvilku sednút! Šak sme už u kříža! Já tým tvým kočkám aj zajícom dobře rozumím, nemysli si! Jak kocúřisko leze do dveří, natáhne krk, nazvedne nos, jak by pravilo: Maso, nemaso? Co asi vaříja? A když maso, tož hupky, hupky, hledá Málinku: Kde je ten hlupák hlúpý? Ten mně dycky dá největší kus – aj ze svého talířa! A když „nemaso“, tož možná, že ten hlupák mně ho kúsek schoval od včerejška! Mosím sa šmajchlit! A už ide za Málinkú a hrozně sa mazlí. Po nás enem po očku mrkne, jak by pravil: Joj, na ty chytřejší si nemóžu trúfnút, ti by mňa hnali! Nedajú sa okrádat o najlepší kúsky z talířa a nedajú si matlat šaty špinavýma paprčama jako ten hlupák Málina.“

„Jezulinky, Gabro!“ vytřeštila oči Málinka a sepiala ruce.

„Enom mňa nech, je to pravda,“ nedala se Gabra mást v řeči. „Zvířata sú mazané, jak lidi! Lez a dyndajú enom na hlúpých!“

Ale Málinka zaprotestovala:

„Dyť já jim nedávám dycky jídlo a idú za mňú! Když idu se džbánkem pro vodu do studánky, ten bílý kocúr Maňas ide se mňú a nic mu nedávám. Pěkně pomňukuje, jak by pravil:

„Já ťa vyprovázám, Málinko, já ťa mám rád!“ A tak sa na mňa pěkně dívá.“

To Gabru jen dopálilo.

„Víš, co mňučí ten tvůj Maňas?“

„Mosím jít za tým hlupákem, třeba má s sebú kúsek saláma! A jak se na tebe pěkně dívá, jak by pravil: Máš, dáš?“

„Hm,“ zafňukala Málinka. „A co věrný Fanúškůj pes Lord? Co ten, ten mňa má rád taky enom pro ten kúsek ‚do huby dání‘?“

„Hm,“ – pomračila se Gabra. „Takéj! Já aspoň na psí věrnost nevěřím. Co je to za psa, když, jak člověk začne jest, stúpne před něho a začne čumět do huby? A enom by chtěl maso! Šak vidíš, když vegetariáni, co vyváďa! Ty myslíš, že byl nemocný? Kdepak! – –“

„Jezulinky, Gabro – jak neco takového móžeš řéct –“ zaplakala Málinka. „Dyť sa celý klepal – –“

„Ja, klepal – ale na neco dobrého! A jaký je vybíravý! Když jsme ešče jídávaly maso a daly sme mu knedle s masem, tož maso sežral a ostatní obyčejně nechal. Jak by ti řekl: Málinko, daj mně svoje maso, knedle a zelí si sněz sama. To je věrný pes? Věrný pes má zalézt a nechat člověka sa najest! Tak!“

„A co můj zajíc, co myslíš, co ten praví, když za mnú skáče a prská?“ ptala se ještě zamyšleně Málinka.

„Ten,“ podrbala se Gabra za uchem, „skáče z radosti, ale protože je to jeho přirozenost. Nemóže, chudák, ze vrat, ty dáváš dobrý pozor, aby ti neufúkl, tož sa mosí prolétat po dvorečku. A ty myslíš, že je zvědavý? Kde by! To ide po čuchu, a že je už krotký, tož ide aj k tobě, jak by pravil: Daj mně kúsek dobréj zeleniny, ale kdybych sa jí mohl nalupat na poli, ináč by chutnala! A jak si zpomene na svobodu, už léce po dvoře a čmuchy, čmuchy u vrat. Enom oprubuj a otevři vrata, uvidíš tu jeho lásku k tobě!“

Málinka polkla hořkou slinu a jen zašeptala:

„A co moja liška? Dyť sa dycky na mňa smála.“

„Chichi,“ – mávla Gabra rukou: „Ta sa chechtala z falešnosti. A ta její nemoc? Svobodu chce a syrové maso. Daj jí to a bude zdravá – to ti radím já aj bez zvěrolékařa. A když sa chechtá, jak by ti pravila: ‚nazdar, trúbelo! Jej, ty sa mně lúbíš! Počkaj, šak já ťa jednúc oblafnu a uteču ti! Hej, svoboda, hej! Nechte si svoje jídlo a pití, enom svobodu mně dajte, šak já si ukradnu sem tam nejakú tú slepicu! Počkajte, šak já vám uteču, ale nenápadně. A jen zakřiknu od lesa: Nazdar, Málinko, kukuč!‘ – To ti praví liška!“

„A co veverka?“

„Ó jé – to je ta největší chuděrka! Ta má pořád smutné oči. Připadá mně jak motýl ve škatulce – na špendlíčku. Jak by v téj kleci pořád říkala: ‚Pusťte mňa, pusťte mňa! Co jsem vám zlého udělala?‘„

Málinka byla velice zamyšlena a potají ukápla už kolikátou slzičku.

„A co slepice?“

„To sú staří otroci. Ty už nepamatujú, že byly dřív divoké, jak všecka zvěř. To sú otroci, ale nemysli si, že člověka milujú. Sú jak ti kocúři: Máš, dáš? Co dobrého? Lele, naša hospodyňka! Dá nám najest! Nikdy neřeknú: Lele, naša hospodyňka, co sa na nás dycky směje. Tak já, milá Málinko, rozumím zvířecí řeči. Isto lepší jak ty. Lesním zvířatom svoboda a domácím zvířatom pořádek. Nic iného. Šak sú k užitku a ne k mazlení!“

„Ty si pěkná vegetariánka,“ pravila Málinka.

„No, šak maso nechcu jest od zvířat, to ne,“ pravila Gabra, „ale vajca, péro do peřin od hus a od kravek mléčko – istě –“

Málince se zdálo, že teď nějak jinak bude rozumět svým zviřátkům. Bylo jí toho nesmírně líto a řeči s Gabrou měla plnou dušičku.

Zandala si rukama oči, zavzdychala, ale po malé chvilce se vzpamatovala:

„Honem pro zvěrolékařa!“

Rozběhla se – však už to teď bylo s kopce dolů – a Gabra s ní! Vzaly se za ruce, Málinka zatřepala hlavou, jako by z ní chtěla všechnu tíhu setřásti. Běžely, běžely a za chvíli byly v Hrozenkově.

Šťastně „pana zvěrolékaře“ našli. Málinka načisto zapomněla na pečenou husu a na svůj hněv a prosila:

„Prosím vás pěkně, pane zvěrolékař, pojďte honem k nám – stone mně moja lištička – –“

„No, no, no! A copak se jí stalo? Poranila se o hřebík, spolkla kuličku, natrhla si kůži, či je přejedená? Jakoupak má nemoc?“ usmál se pan Rafael.

„Ani to, ani ono, ale horečku má a celá sa klepe.“

„Jak dlouho?“

„Už kolik dní!“

„Tak to asi něco snědla, co neměla!“

„To je ono! To je ono!“ křičela Gabra. „Oni mosíja s Lordem vegetarijánit!“

„Co musejí?“

„Nesmíja žrát maso! Málina chce, aby byli vegetariáni jako ona – my – –“

„Šak jedla samé dobré lidské jídlo, smažené placičky se zeleninú.“

Student nad těmi řečmi nechápavě vrtěl hlavou. Pak se rozhodl, že s děvčaty půjde.

„Tak počkejte chvilku, vezmu s sebou léky! Doufám, že pomoc bude rychlá!“

„My počkáme u kolotoča!“ prohlásila Gabra. A už upalovala k blízkému kolotoči, odkud se ozývaly známé zvuky hudebního automatu. Za chvilku se už Gabra točila na „káči“ jako vřetýnko, seděla na labuti a zase v kočáře a na koni. Zato Málinka hleděla na hlučící kolotoč, ale nic nevnímala. Byla hluboce zamyšlena. Myslila na své zviřátko. Cože to ta Gabra cestou povídala? Ne, to nejde Málince z ustarané hlavy. Lištička že jí praví: „Nazdar, trúbelko! Jej, ty sa mně lúbíš! Však já ťa jednúc oblafnu a uteču ti! Hej, svoboda, hej! – – šak já si ukradnu sem tam nejakú tu slepicu –“ Ach, Bože, má snad Gabra pravdu! Och, Bože – jestli ano, tož lištička by potřebovala spíš les než „farmu“ a spíš zajíčka než placičky ze zeleniny. – Ale teď je nemocná. Jen jestli jí bude nějaká pomoc a kdyby to jen bylo brzy. Na štěstí si pan zvěrolékař pospíšil, pospíšila si Málinka, jen Gabra si musila za nimi zautíkat, tak se jí nechtělo s kolotoče.

Málinka cestou mnoho nemluvila, moc přemýšlela. Měla zadumané, skoro uplakané oči a sotva si všimla, že se jí Rafael ptá, co jí je, a zda by také jí mohl nějak pomoci? Až ukrutný chechtot Gabry ji vzpamatoval.

„Ghacha, chachacha,“ smála se Gabra.

„Čemu se, Gabruško, tak moc smějete?“ divil se Rafael.

„Nabízíte pomoc Málině – chcete ju léčit – a ste zvěrolékař – to je jako Málina jak zvířa? – –“

Student se chvilku tvářil, jako by se urazil, ale pak se nakazil Gabřiným smíchem a smál se také.

Jen Málinka nic neříkala, ani se nesmála. Až pojednou měla takové rozjasněně oči. To vždy, když překonala sama sebe a učinila nějaké dobré rozhodnutí.

„Pane zvěrolékař, už ani nemosíte k nám chodit. Vím, co mně lištičku uzdraví!“

„A copak?“

„Nepovím, ale vím to! Já si sama zahraju na zvěrolékařa, uvidíte.“

„No, když už jsem na cestě, chci přece zvíře vidět! Je-li ji možno vyléčit, pomůžeme jí. Liščí nemoci však bývají houževnaté! Náš fořt říká, že na liščí nemoc je nejlepší kulovnice, ale já – –“

„Co?“ vyděsila se Málinka. „Snad byste nechtěl zastřelit Ferinu?“

„I nebojte se! Nebudeme střílet!“

Při řeči došli až ke škole. Však tam na ně už pan řídící čekal. Málinka se hned ptala:

„Kde je Ferina, snáď už jsme přišli pozdě?“

„Ej, já – mně sa zdá – budu kopat hrob!“ dodala Gabra.

„I nebudeš!“ zavrtěl hlavou Fanouš. „Valča radila: nechme proběhnout lišku po zahradě – třeba jí bude lépe. Tak jsme ji pustili na sluníčko. Nevím, jestli jí ty obklady v noci pomohly, ale – začala běhat.

Zavřeli jsme vrátka a šli po svých. Myslili jsme si: Ať se proběhne, však přes plot neuteče.

Za chvilku se jdu na ni podívat – a liška nikde! Hledali jsme ji – ale ani stopy po ní nezůstalo. Nemůžeme ji nalézti, dítě, bojíme se, že snad někam zalezla a zašla… Málinka se velice zarazila. Zaražení stáli i Gabra se zvěrolékařem.

„Dobře ste hledali?“ ptala se konečně Gabra.

„Všude. Vždyť ji hledáme dosavad. Na zahradě, pod každým stromem, pod plotem, u včelínu, v psí boudě, v kůlně – –“

„Nebyly otevřené vrata?“ tázala se pojednou tiše Málinka.

„Ne, nebyly!“

„A co ve chlévě, tam ste nehledali?“ ozvala se zase Gabra. Zdálo se jí, že ve chlévě šramotí slepice.

„No, tam jsme nehledali – tam přece není –“ říkal jaksi nejistě Macek. Věru, na chlév zapomněli.

„Tož počkajte! Podíváme sa tam!“ rozběhla se Gabra ke chlévu, za ní Málinka, Rafael i Fanouš. Ba i Valča zvědavě ze síně nahlédla.

Gabra vrazila do chléva a té chvíle spráskla ruce nad hlavou:

„Svatá panno Anežko! Tady je boží dopuštění! Kuřata zakúsnuté – v řadě za sebú – enom sa podívajte!“

Všecko běželo až do chléva.

Zde se na ně smála, prskala, známým smíchem jejich lištička, kuřátek napapaná, proběhnutá a pozdravená.

Zrovna jásala a pyšnila se, co provedla, jiskřila očima, prskala, jak by říkala:

„To jsem provedla kousek, co? A víte, že už mně nic není? Syrové masíčko, ňam, ňam, to mi spravilo žaludeček po plackách! Ňam, ňam! Podívejte se, co jsem si připravila kuřátek, ňam, ňam – –“

„Všecka moje kuřata zakousnutá,“ – zaplakala ve dveřích Valča. „Co mi to dalo práce a starostí.“

„Hrom a peklo do lišky!“ zahromoval Fanouš. „Na místě ji zastřelím!“

„Á, kulovnice – nejlepší lék,“ pronesl Rafael. „Ten náš fořt je na mou věru lepší než zvěrolékař.“

Fanouš rozezlen utíká domů pro flintu a Málinka se tu chvíli vzpamatuje.

Utíká ke vratům, otvírá je dokořán a pak volá: „Ferino, Ferino, na, poď sem – tu máš něco dobrého!“

Lištička zastříhala ušima, poskočila si a utíkala za známým hláskem.

A jak uviděla otevřená vrata, přeradostně zaštěkala, pohodila nožkama a ta tam ze vrat – pryč – pryč – k lesu… Ani se neohlédla…

„Má svobodu – –“ šeptala Málinka a dívala se za Ferinou. „Už je zdravá – ani zvěrolékaře nepotřebuje. A jak radostně zablafala. To asi mně pravila: ‚Chichi – nazdar, trúbelko! Jej, ty sa mně lúbíš! Už sem ťa oblafla a uteču ti! Hej – svoboda – hej! Nechte si svoje jídlo, pití, enom svobodu mně dajte – – –‘ Gabra měla pravdu – –“

„Kde je ta dareba lišácká?“ hledá Fanouš s flintou lišku ve chlévě a okolí.

Rafael mu ukazuje k otevřeným vratům, kde stojí Málinka. Fanouše přešel hned hněv a byl celkem rád. Dobře, že Málinka dostala rozum! Ale přec mu bylo jaksi najednou děvčete líto. A tak aby na to zapomněl, rozhovořil se se studentem o zvířatech a o té liščí nemoci a hlavně chytrosti – –

Málinka zatím dosud u vrat bojuje sama se sebou.

Gabra ve chlévě počítá „škodu“ a hlasitě počítá: šest – sedm, deset – jedenáct kuřátek v dýmu! Darebnica lišácká – –

Málinka byla rozhodnuta. Tiše se odplížila ke své farmě, nikomu nic neříkala a otevřela všecky své klece. Stoupla si stranou ke vratům a položila si na ně ustarané horké čelo.

Kolem Málinky zacupitala tu chvíli veverka, kol uší odletěl drozd, ba – vyběhl i ježek, i někteří králíci, i ten malý, milý zajíček – mazlíček – s natrženým ouškem a Málinka je zticha, ani nedutá. Všechna zvířata mířila k otevřeným vratům, ven, ven…

Všichni pohlédli překvapeně. Jen Gabra zvedla ustrašeně ruce a vykřikla: „Málinko, zbláznila sas?“

Ale ta stojí nehnutě, oči plny divné záře.

Teprve po dlouhé chvíli pozvedla hlavu a rozhlédla se kolem. A to už byl dvoreček prázdný… Nebylo lištičky, nebylo Ferdy zajíčka, co měl natržené ouško, ani veverky, ani ptáčků v kleci. Farma stála opuštěná – s otevřenými dvířky – –

Tu Málinka pozvedla své uslzené oči a osvobozeně si oddychla:

„Šlo to těžko, ale šlo to! Nechť majú svobodu!“

„Myslím, že Málinka je z nás všech nejlepší zvěrolékař,“ podotkl pan Rafael.

„Ba ne, Gabra!“ řekla Málinka.

„No vidíš,“ povídá tato. „A už nebuď smutná! Vylíhne sa ti za to brzy krůtička. Ukaž panu zvěrolékaři vajíčko.“

Málinka si dá říci. Sláva, aspoň když krůtička jí zůstane! Běží pro vajíčko, ale nějak s ním prudčeji hne – a bum! Vajíčko praskne, ale krůtička se nelíhne! Jen velký zápach se šíří kolem.

„Dyť sem si to myslela, že to bude šotek, a je!“ smála se vesele Gabra a zandávala si nos. „A to všechno proto, že Málinka chce přemúdřit přírodu. Zajíce chová v náručí, pes a liška mosí vegetariánit, sama si vysedává na peci vajíčko, a tož včil to máš. Zvěř sa ti rozutekla a zostal ti ze všeckého – pukavec!“

„Ano, nakonec mně zostal pukavec – –“ rozumovala zamyšleně Málinka. „Takový už já mám asi život. Nakonec ze všeckého dycky –pukavec…,“ kývala vážně hlavou.

A to už ji Gabra objímá, Fanouš hladí a Rafael se na ni usmívá.

„Nermuť se, Málinko,“ domlouvá jí švagr. „Šmatlák ti přinese zviřátek z lesa, co budeš chtít – –“

„Nic nechcu!“ osvobozeně pronesla Málinka. „Lesním zvířatům svoboda a domácím pořádek! Tak jak to řekla Gabra. Tak je to to pravé!“ –

„Tož enom nech ty moje zviřátka majú zlatú svobodu! Přeju jim to!“ dodala vroucně a zadívala se k otevřeným vratům…

Málinka u bohyně

Málinka přemnoho přemýšlela o všem, co jí o bohyních vyprávěl pan farář. A čím víc přemýšlela, tím víc toužila seznámiti se s bohyněmi. Ale tuze se bála. Nestonala přece, galána si nechtěla ještě vyprosit, ani se jí nic neztratilo, tož kterak by se jen k té bohyni mohla vypravit?

Nevletí tam přece jako velká voda a nespustí: Paní bohyňo, já su tu! A včil mně povězte, jak čarujete, mňa to moc zajímá! To by ji bohyně asi pěkně přivítala!

Fanoušek radil Málince, aby prostě s ním k bohyni šla, třeba až půjdou náhodou okolo – řeknou, že si jdou v tom horku na kyselé mléko. No, to by šlo, uznávala Málinka. Ale to by paní bohyně nalévala kyselé mléko a nečarovala by! A to ona, Málinka, nechce!

Gabra také by byla ráda si s bohyní popovídala, ale ne jen tak obyčejně. Chtěla přijít hned jako pacient nebo si dát hádat osud a všecky čáry na sobě chtěla zkusit. Ale šikovně! Gabru hned tak každý „nenaleje“. Čáry jsou čáry a žádná pravda. Jestli bohyně opravdu něco umí, tož by především musela poznat, kdyby ji na příklad Gabra chtěla ošidit! Ó škoda, lidi, že Gabra není větší! To už by si spíš mohla s nějakou tou nevinnou lží na bohyni troufnout! Řekla by jí třebas, že ji galán opustil a aby jí bohyně pověděla, kterak ho získat nazpátek.

Safra, toto by nebylo špatné! Ale trochu větší postavu by Gabra potřebovala, aby jí to věřili. Leda že by si vypůjčila potají Valčinu sukni a nějakou starou bluzu. Jéj, to by bylo něco! E, šak mňa bohyňa nepozná! utěšovala se, skoro už rozhodnuta k takové návštěvě. U Michalčíků při svatbě sem byla víc v chlívku u telátka a na zahradě než v pokoji, a tož si mňa žádná bohyňa nemóže ani pamatovat! Tam bylo céreček! Na hlavu si dám šátek, ináč sa učešu, hubu nakřivím a půjdu! Půjdu! Půjdu!

Ej, aby mňa tak přecaj poznala, zamyslila se opět. Ale už vím, jak na to! Nech ide najprv Málina!

„Málino,“ volala v zápětí na svou sestru. „Nechtěla bys jít k bohyni? Já ti povím radu, jak sa tam dostat! Jdi k ní a řekni, že máš doma takovú smutnú sestru, hodně starší než si ty, a že nevíš, co ju trápí a že jí chceš pomoct.

„Ale, prosím ťa, kerú sestru mám tú smutnú, já nevím – – –“

„No, kerú! Přecaj mňa! Co nevidíš, že už su pár dní jak mátoha? Co to nevidíš? No, podívaj sa, jak vypadám – –“ Gabra udělala velice zkormoucený obličej a na Málinku padl ukrutný strach.

Jezulinky, tož jdi k bohyni sama! Ty jí to najlepší sama povíš, co ti je – –“

„Ne, ne, ne! Já sem sa o svatbě velice chechtala a ona by myslela, že k ní idu jen tak na blázna.“

„Já sa ale k bohyni hrozně bójím –“

„Nic sa neboj, dyť ju nejdeš obelhat, ani z ní tahat rozumy! Ale esli by ses chtěla trochu najprv osmělit, tož bych ti věděla zaséj radu. Skoro každý deň vozíja k bohyni nemocné, nebo k ní chodíja takoví lidi, co si idú dát čarovat. Víš, Málinečko, jdi navečer a nasísaj do okénka.

Ó jé, to uvidíš věci! A osmělíš sa!“ –

„Ty ses už dívala?“

„Ej, nejednúc!“

„A žes mňa nevzala s sebú?“

„No, mosela sem přecaj najprv sama očíhnút revír! No, ne?“

„No, když myslíš – –“

„Ešče dnes jdi pod okénko. Aj zítra. A to už budeš otrkaná. A po třetí – hupky hupky, k bohyni! Chceš?“

„No, to by nebylo špatné! Ty máš, Gabro, dycky dobré nápady,“ rozjasnila Málinka tváře a plácla Gabře rukou na rameno.

Aby Gabra ukázala, že jí opravdu není moc dobře, zavázala si červený šátek na čelo jako obklad, vzdychala, až si toho i Valča i Fanouš všimli.

„A jéjej, snad nám tady nebude Gábinka stonat?“ spráskl ruce Fanouš. „Tak copak jsme papali? Bodlák, plané hrušky, zelené maliny nebo syrového hřiba, copak?“

„E, nějak mně hučí v hlavě, nic sem takového nejedla tak sa mně zdá, že budu moset k bohyni.“

„A tak! Tož proto ta nemoc! Ó, dívko zlatá, s takovou nemocí nepochodíš! To ona pozná!“

„Co vy víte, jak je mně? – Ste ve mně? Žaludek mně škvrňká, hlava třeští, zuby cvakajú, břuch bolí – –“

„No, to aby ti Valča uvařila zeměžluč! Valčo, Valčo, pojď vařit Gábince zeměžluč!“

Gabra se zeměžluče velice polekala. Brr, ona bude pít takovou hořkost! „Nic nevařte! Já idu na Uhersku! Na vzduchu je mně najlepší!“ vykřikla a byla ta tam – – –

Když se k večeru vrátila, povídala Málince:

„Málinko, před Fanúškem nic neprav, že půjdeš k bohyni pod okénko, víš? On na čarovné léčení nevěří, a ešče by sa nám vysmál! To bude naša tajnost, víš?“

„No tož šak já to vydržím a nepovím! Šak je to pro tvoje dobro! A povíme mu to až potem – –“

„Ano! To je ono! Až potem! Ale včil ani muk! A víš ty, že právě přivezli k bohyni nemocné děcko? Esli chceš – jdi pod okénko. Já nemožu – zas mňa dlúbe v hlavě,“ chytla se Gabra za hlavu.

Málinka měla chvilku vykulené oči a zeptala se ještě tiše:

„A nechytíja mňa tam?“

„Ale kdepak! Je to hned u struhy, a tož kdyby sa neco šustlo, škr – dolů a hup třeba do vody! Enom když to uvidíš – šak doma oschneš.“

Málinka neměla vůbec dobrodružnou povahu, ale tenhle výlet ji přec jen lákal. Zvlášť když ji Gabra hodný kus cesty vyprovodí a slíbí, že na ni pod zahradou počká!

Smráká se a Málinka se blíží k tajemnému okénku.

Ve světnici hoří lampa a mezerou v záclonce je dobře vidět.

Paní bohyně stojí uprostřed světnice a modlí se dlouhé říkání – ruce spíná nad nádobou s vodou, žehná ji a pak leje vosk do té vody. Nyní dlouho nahlíží do vody, pak vosk vyjímá.

Matka jakás drží nemocné dítě v náručí – plná starosti, hladí dětskou hlavičku, pláče a utírá si slzy.

Paní bohyně hledí jen na vosk a jen mluví! Paní pojednou zvedá hlavu, počíná se usmívat, suší oči. Tiskne víc k sobě dítě a oči jí jaksi září. Jistě slyšela jen dobré věci. Vida! Paní bohyně dobře radí. Kdyby nic jiného té mamince nedala, než trochu té víry a naděje – dost jí dala, uvažuje Málinka. „Víra tvá tě uzdravila,“ napadá ji najednou.

Nyní bere bohyně jakési koření, míchá je na stole a pytlíček s kořením podává ženě.

Ta je přijímá, děkuje, dlouho ještě s bohyní si povídá a pak platí. Papírovou bankovkou.

Pak odchází bohyně do vedlejších dveří. Snad do sousední světnice? Ba ne! Bohyně vychází na zahrádku a rovnou ven. Vidí v šeru jakýsi stín pod oknem.

„Ej, ty jedno zvědavé dzievčisko!“ chytne znenadání Málinku za rameno. „Tož ty si ten fták, čo večer pod moje okénko chodzi? Už kolko dní! A to tu vyzviedaš, ledačo jedno? Či pár lepancóv chceš dostač?“ hledí přísně na Málinku.

Málinka není schopna slova.

„Dej Pánbu dobrý večer!“ ozvalo se odkudsi z křoví.

Fanúšek!

„Fanúšku!“ vyškytla Málinka. „Fanúšku, já sa bojím!“

„Ej, pán nadučicel – dobrý večier! A čože tu robíce?“

„Ale jdeme tuhle s Málinkou z Hrozenkova! Jsme unaveni, uhřáti, a dostali jsme chuť na kyselé mléko. Povídám Málince: Jdi napřed a počkej na mne pod okénkem u bohyně. Nu a tu jsme oba! Máte trošku kyšky?“

„Ej, Bože mój! Ako bysom němala? Len veru převelice prosím, něhněvajce sa pre ty moje hriešné slova, též cérečce. Veď som ju v tom šere něpoznala – –“

„Tož smíme jít dále?“ schválně přeslechl Fanouš omluvu paní bohyně.

Málinka ani nevěděla jak, a byla v bohynině chaloupce.

Už se uklidnila a vděčným okem pohlížela na svého švagra. Zase se jí zastal, a jak! Nikdy toho nezapomene!

Když se napila dobré kyselé smetany, dostala i odvahu.

„Fanúšku,“ šeptala švagrovi, „smím sa na neco zeptat bohyně?“

„I jen se ptej! Ale žádné hlouposti s Gabrou, to víš!“

Málinka se začervenala až po uši a povídala:

„Ona Gabra chtěla, abych sa optala na její nemoc, no ale když nechcete, tož ne!“

„Gabře nic není a bohyně by to poznala. Ptej se, na co chceš, jen ne na Gabru!“

Ó jé, Málinka měla toho na srdci!

„Paní bohyňo, prosím vás pěkně, sú to čáry, co říkáte nemocným, nebo to myslíte naopravdu?“

Bohyně se chvilku rozmýšlí a pak povídá:

„Ludzia pravja, že sú to čáry. Ale já pravím, že to neni sú čáry. Já pravím tako, ako ma moji mamka naučili. A ty pravili, ak ich učili jejich mamka, a tú zas babka. A to sú velmo veliké zkušenosci! Velmo! Z pokolenie na pokolenie. Rozumiem bylinkám, varim lieky, modlím sa, a to je volačo zlieho? Veď každému chcem dobro porobic, nie?“

„A hádáte z vosku – –“

„Ja, dievča – a už nikto si něhádá z vosku? Čo mladé dzievčence o Vánociach, čo? Něleja si vosk a olovo? Pan farár ma hubuje, že čarujem, abysom čar něchala. A pri tem káže, abysme sa držali starých zvykóv po rodičiach. A bohyňovánie nie je zvyk po rodičiach? To patri k veci – a k celéj Žitkovej. Ako tá moja malovaná chalúpka, ako to pole pohanky lebo ten kameň na poli. Já udržujem zvyky a toť moja dzievča budzě tiež tak robic,“ ukázala na malou holčičku u dveří s prstem v ústech.

„Málinka se chce stát jednou lékárnicí,“ řekl Macek. „Mohla byste ji také něčemu naučit.“

„Ó, to němóžem! Veď som svéj matěri slúbila, že naučím bohyňovániu len a len moju dcéru, to už je taký zvyk, němajce mi za zlé!“

„Šak já nechcu bohyňovat,“ – usmála se Málinka. „Jen znát léčivé bylinky a podobně.“

„Jój, tož to ci poviem. Heřmánek, divizna, jitrocel, všade rosce – –“

Fanoušek i Málinka viděli, že nic víc z bohyně nevytáhnou, jen „heřmánek, divizna, jitrocel – –“. To tak, aby Málinka jí tady jednou bohyňovala!

Fanoušek se tomu smál – i když pak šli s Málinkou domů.

„Fanúšku,“ optala se najednou Málinka, „kde vy ste sa najednú před chalupú nabral, dyž mňa bohyňa chytala?“

Macek se zasmál: „Viděl jsem tě z okna, jak lezeš ze školy jako zloděj. Tak jsem šel potichoučku za tebou, chtěl jsem vidět, co kde provozuješ.“ Málinka se ani nedivila. Byla najednou jaksi zasněná.

Šli téměř již nocí, hvězdičky svítily nad hlavou.

„Škoda jen, že mně sama nepověděla nějaké říkání,“ povídalo děvčátko Fanoušovi.

„Ne, to ona říká jen při léčení. Jinak prý by to byl – podle ní – hřích. Už se to asi nedovíš…“

„Ta bohyňa je vlastně dobrá žena,“ uvažovala dále Málinka. „Ach, bože! Já bych taky tak ráda bohyňovala!

Ale to by bylo zadarmo! A ještě bych léky rozdávala a nemocné sháněla po chalupách. Ach, Fanúšku, já bych chtěla všecky nemocné a nešťastné lidi na celém světě vyléčit,“ pohlédla Málinka k hvězdám. „To jistě budu znát jako lékárnice víc než heřmánek, diviznu a jitrocel“ pravda, Fanúšku?“

„Celou boží zem budeš znát, kdejakou bylinku, kdejaký prášek a vodičku. Potom sem přijeď – –“

„Já přijdu – –“

„A co bohyně?“

„Fanúšku, ta by mně asi hnala!“

Oba se tomu srdečně zasmáli.

„Ale neumíš říkání, nic bys nedokázala. Mně se to říkání moc líbí, škoda, že to před námi neříkala, škoda! Nemohu si pomoci, je v tom zas kus národního odkazu, Málinko. Památka dávného přírodního léčení – i čarovného – jak to ti naši předkové ve své prostotě dělali. Asi také zbytek pohanství.“

Málinka přemýšlí o odkazech dědů, zasnívá se a je ráda, že je vlastně poučena.

A to už byli u školy. Gabra vykukovala oknem ze třídy, kde dcerky spaly, a Fanouš na ni volal vesele z dálky: „Bohyňa tě dává pozdravovat! Máš si uvařit heřmánek, diviznu, jitrocel – – –“

„Gabro, Gabro, já byla u bohyně! Ta ti je chytrá! Nechoď tam! Kdyby nebylo bývalo Fanúška, byla by mne isto istotně vyhodila!“

„Láry, fáry, ty si moc hlúpá! Mňa by nevyhodila! Ale co bych tam chodila? Já už su zdravá jak fík! Byl tu pan zvěrolékař a dal mně jakési kapky – –“

Zase se měli čemu smát. Zvěrolékař vykurýroval Gabru a Málince se ulehčilo. Zaplať Pánbůh! Gabra se na ni nezlobí, že to zmachometlila! A hlavně že Gabra ví, že s bohyní nejsou špásy, a ušetří si pár pohlavků a peníze.

Ale chyba lávky! Zvěrolékař Gabře žádné kapky nedal, protože Gabře nic nebylo. Přinesl Valči jen trochu vaječného koňaku a Gabra si tajně lízla.

Na Málinku se Gabra zlobila, že všecko „vyslepičila“ Fanoušovi. Nejraději by jí nabušila, ale nemohla se k tomu odhodlat. Málinka spala jako sladké dřevo a přes rty jí znělo něco jako „heřmánek, divizna – –“

A Gabra kula plány:

Na pastvě se převleče a k bohyni půjde. Musí to dokázat a bohyni ošidí! Ji, Gabru, nikdo nevyhodí!

Hned v příštích dnech to tak udělala. Málinka zmizela kamsi na stráň s kozami – bylo před deštěm, a Fanouše nějak zlobily včely. Pořád byl u nich a měl kuklu na hlavě. To není přes ni moc vidět a dá se kolem Fanouše lehko proklouznout. Tož hajdy Gabra – k bohyni! V křoví oblekla Valčinu dlouhou sukni, na hlavu dala šátek, do kapsy pětikorunu. Podívala se do zrcátka. Stáhla si ještě šátek do očí a zdálo se jí, že je hned o pět let starší. Tož neváhala a utíkala.

Bohyně je sama doma a Gabra se představuje:

„Paní bohyňo, já su až z Valašska a idu k vám na radu!“

„Tož čo ci mám, dievča, poradzic?“

„Uhodnut byste si to z vosku nemohla? Šak čarujete!“

„Tak veliká moja múdrost něni. Len Boh je vševedúci. Povedz, čo ťa sem vedze, a já ci možná dobré poradzím.“

„Mám galána!“ nafoukla se Gabra.

„No, viem, pěkná vec. A čo daléj?“

„A ten galán mně, potvora, ufúkl!“

„Kdzě išól?“

„Co já vím! Ufúkl mně! Žofka mně ho odlúdila!“

„A čo mám urobic?“

„No vrátit mně galána nazpátek!“

„Ja, to možná budzě ťažké. Akože sa zove?“

„Počkajte, mně sa zdá – že – že – Francek!“

„No a kolko mi chceš zaplacic, keď ti dobré poviem?“

„Pětikorunu!“

„Tož ju polož na stol!“

Gabra položila na stůl pětikorunu. Myslila si: No, za legracu to stojí. To sa jí potem vychechtám!

Bohyně pětikorunu ihned uklidila. „No, po penězoch je jak divá,“ myslí si Gabra.

A nyní už jen čekala na to říkání!

Leč bohyně bere jen vosk, leje jej do vody, prohlíží a povídá:

„U vás mácě na Valašsku velkú rieku, Bečvu, nie?“

„Ano,“ souhlasí Gabra a tuze se diví.

„Šak ju toj vidzím – lele, je široká a dlúhá. A vedla rieky sú nehde

krovia, nie?“

„ Sú!“

„A je tam jedna veliká vrba, nie?“

„Je! U kúpadel! A kus dále zase jedna! A u mlýna čtyry!“

„No hla, akorác je toj vidzím! Tyto hrbolky toj u téj Bečvy – to sú ty vrby.“

„Jéjda! Jak vy to, paní bohyňo, všecko víte?“

„A tož až přijedzeš zpátky dom, dzievča, tož povedz svojéj maceri – toj vidzím – máš maceru aj otca - stojija toť u téj prvéj vrby – –“

„No né! Chodívájú rádi k řece – –“

„Tož povedz svojéj maceri, něch uřeže z téj vrby aspoň dzěsac prútkóv a něch je pěkně splece v pený tatárok!

A potem něch ten tatárok vezme do ruky – –“

Gabra jen kulí oči.

„– a našlahá svojéj nězdárnéj céri, čo sa do niej vejdze! Takto! Ukážem ci ako!“

Bohyně se ohlíží po karabáči a Gabra už pochopila. Zvedla své čilé nohy a tam ta ze dveří ven. Bohyně s tatárkem za ní – ale ve dveřích zůstane stát, hrozí tatárkem a křičí hodně nahlas:

„Tož to nězabuď povedac mamce, akos u bohyně pochodzila, strapáč jeden opovážlivý! A též to povedz panu nadučicelovi Mackovi, čo je tvój švager. To má peknú švagrovu, len čo je pravda! Rozumy tahač z bohabojnéj bohyně! Pod okénkom sa plazic a vyzviedac! Spriatok jeden! To vieš! Na to si mosíš u vás na Valašsku nějakú hlúpú babu najísc. U nás v Žitkovéj sú sami múdrí ludzia a bohyňa ze všech najmúdrejšia – ty jedno ledačo!“

Gabra pelášila jako zajíc. Oči jí hořely, už jen aby byla doma.

Takovou ostudu si udělala! Fuj, fuj! Aj Fanúškovi! Och jój!

Gabra běží kolem včelína a Fanoušek na ni volá jako ten vševědoucí soudce:

„Tož jaké sú žitkovské bohyně? Hlúpé nebo chytré?“ Gabra se zarazila.

„Mazané jak čerti!“ odpovídá obratem a byla celkem ráda, že „už je to venku“.

Plácla sebou u Fanouška do trávy a dávala si pohlavek jeden za druhým.

„Já, ťulpas ťulpasovitý – pět korun jsem jí za to dala, pět korun, lidičky, to by bylo točenice na kolotoči! A ešče bych všecky hrozenkovské ogary povozila! Ó já hlúpý ťulpas!“

„Každá zkušenost se musí zaplatit! A tahle zkušenost stojí za pět korun, ne?“ řekl Fanouš.

Gabra se zamyslila.

„Na mú věru, za pět korun to stojí! To ano!“

Výprava na divočáka

Dcerky velice rády pásaly kozy. Při tom nejvíc užily. A nejčastěji hnaly na „Uherskou“. „Uherská“ je vysoká, rozlehlá stráň, kozy mohou běhat daleko a dcerky se mohou zatím všelijak bavit. Gabra, když se povozila dost na Herce, najedla se pláňat a potom, aby jí nic nebylo, přeskakovala hranice. V tu chvíli byla na Slovensku, chvíli zas na Moravě, a když i to ji omrzelo, dala se do zpívání. Když všecky možné písničky vyzpívala, lehla si do trávy, přímo k Málince, která veškeren volný čas trávila čtením.

Nejvíce četla pohádky. Pohádkových knih měl Fanoušek ve školní knihovně celé řady, a ty přec jen Málinku nejvíce oblažovaly. Pohádky jsou vysněné světy, v nich není lži, ani falše, a když, tož je vždy řádně potrestána. Je to krásný, čistý svět, a proto v něm čisté dětské duši bývá nejlépe.

Málinka obracela listy v knížce, dívala se na pestré obrázky, které chránil list z bílého hedvábného papíru, a všecka se zasnívala.

„To zas čteš o tom královi, jak sa dával šimrat na nohách?“ nahlížela do knihy Gabra, která už pohádky nerada čtla. „A potem zas abych já ťa mosela takéj šimrat, abys věděla, jaké je to, ne? Daj s takovýma pohádkama pokoj!“

„Ba ne,“ – vrtěla hlavou Málinka. „Dnes nemám s sebú pohádky. Fanúšek mně dnes dal „Staré pověsti české“. Je to však jako pohádka, moc krásné – – –“

„E, šak vím, to já znám! Ale ukaž, jaké sú tam obrázky?“

Gabra nahlíží Málince přes rameno, nehledí však ještě ani pět minut, když někdo znenadání za nimi udělá „baf!“ a plácne Gabře rukou na rameno.

„Br, to sem sa lekla!“ otřepala se Gabra.

„Tož čo tu, dzievčence, máce? Čo tu robíce? Já hen len kúsok odtad pasu barance a ony ništ něvedzja!“ smál se na ně Šmatlák.

„Prohlížíme vzácnú knihu, pane Šmatlák,“ usmívá se Málinka. „To sú Staré pověsti české – aj s obrázkama.“

„Honem ukaž, něch aj já neco vidzím!“ usedal si k dcerkám starý Šmatlák a napínal oči.

Ó jé, Šmatláka obrázky velice zaujaly! Málinka v knize listuje, ukazuje obrázky a vše vysvětluje.

Šmatlákovi se nejvíce líbila pověst o silném Bivoji, který přemohl divokého kance a donesl jej živého na ramenou kněžně Libuši. Toto vyprávění musila mu Málinka přečíst. Šmatlák povídal:

„Ej, ten Bivoj, ten mal silu! Živého kanca na ramenoch, joj, na mú milú dušku, to je kúsok!“ A zas hleděl na obraz.

„Toť pan Šmatlák by najviac z kanca unésl šunku na rameni, lebo uzenú klobásu, lebo slaninu!“ smála se Gabra.

„Já? Veru, čo si vy myslíce? Já? Ak som starý, tak som silný a šikovný. Něveríce?“ Šmatlák vyskočil se země.

„Připadám si ako ten Bivoj! Aj já bysom to doviedol! Takú mám vládu v rukách, že takto bysom kanca chycil a na chrbce ako on bysom ho doniesol domóv lebo do školy, na mú dušku!“

A že přicupitala blíž k děvčatům Šmatlákova jedna ovečka, popadl ji a hodil si ji na záda.

Dcerkám se zatajil dech. „Tohle je přece enom kúsek!“ doznávaly obě v duchu.

Málince se zdá Šmatlák velikým hrdinou. Věřila jeho síle úplně. Vždyť jí už i divočáčka přinesl! Místo ovečky představila si na jeho ramenou divokého kance.

Vtom Gabra zahlédla nějakého chlapce, směřujícího od lesa ke škole. Zbystřila zrak a už ho poznala.

„Lele ho! Vláďa Žílů!“

„Vláďóó! Co chceš, kde idéééš?“

„Do školýýý!“

„Co táám?“

„Pozvat pana nadučitele na hon!“

„Dyť ešče hony něni sú – něbalamuc svet!“ zahalekal naň Šmatlák.

„To je hon na divočáka! Zabíhá na našu kopanicu!“

„Já už idu! Počkaj na mňa!“ rozletěla se Gabra klusem ke škole. Tohle byla pro ni novina! Hon na divočáka! Co to bude? To ona ještě nikdy neslyšela! Vláďa jí musí všechno dopodrobna vysvětlit!

To se Gabra dověděla věci! Divočák chodí až na pole u hájovny, sežere vše, na co přijde, zeleninu, fazole, rozryje záhony a podrývá brambory. Musí se odstřelit. A to není jen tak obyčejný hon! To se sejdou sousedé v noci, obklíčí kus lesa a ---

„Musíte aj vy, dcerky, k nám – na hon! Všecko uvidíte,“ – nechtěl už nic Vláďa povídat.

„Vláďo, honem to dopověz. Cos chtěl říct – a?“

„A? – a – potem sú prasečí hody!“

„Júj! To idu isto istotně!“ slibovala Gabra.

Také Fanouš pozvání přijal a shání sousedy na hon. Prvního už zve Šmatláka. Stojí před školou a volá směrem k „Uherské“:

„Šmatláku, Šmatláku!“

„Co chcú?“

„Odpoledne půjdete se mnou na hon!“

„Ej, veru, čo? Něrozumiem – a kedy že pójdzem?“

„Odpoledne. V noci si na divočáka počkáme.“

Starý Šmatlák, sedící u Málinky, začal chápat,

„Němóžem! Zarezaviela mi flinta!“

„Já mám dvě! Pojďte sem, všecko si povíme!“

A pověděli si. Fanoušek Šmatlákovi všechno vysvětlil a Šmatlák se musil připravit.

Odpoledne Mackovi nastoupili cestu k Žílům. Šmatlák šel s nimi. Ostatní sousedé prý přijdou až večer. Byla to dobrá hodina cesty. Dcerky byly velice blažené a Málinka hleděla na kraj kolem sebe jako na pohádku. Líbily se jí hluboké hvozdy nebo hučení potůčku, a zase se zadívala na vysoký kopec, kde se to zelenalo samým jalovcem. Když byli v hlubokém lese a šli kolem močálu, tu jim Fanoušek říkal, že se tomuto místu říká „Tanečnice“. V noci za měsíce prý zde tančí bludičky své reje.

„Jéjej, tady je to jako stvořené pro zbojníky,“ zdá se Gabře.

„Hú – zbojník,“ – otřásl se Šmatlák. „Já sa takto nebojím, ale stakra, mám na zbojníka jednu hroznu vzpomienku!“

„Pane Šmatláku, povídajte o zbojníkách,“ prosí děti, „pane Šmatláku, vyprávjajte!“ nutily ho Málinka s Gabrou. „Stalo sa vám neco? Povídajte – povídajte – –“

„No, aby nám cesta uběhla, tož móže byc – stakra, ale pozrice, jaký já som bol jednúc hlúpák.“

Děvčátka se přitlačila až k starému Šmatlákovi, každá s jedné strany, natáhla uši, otevřela pusinky a už jen poslouchala.

„V našich horách žil chlap jako obr. Rajmund sa menoval – dobré rodiče mal, ale sám bol veliký zbojník. Viac byl v aresce ak doma. A ako prišol z areštu, už sme sa všeci triasli, komu čo pokradzě. Najviac mal spadené na „zabijačky“. Tenkrát, čo ho zas puscili, prám my sme zabijali pěkné ušípané (prase). Bol u mňa aj mój brat. Oba sme večier ešče obišli chalupu, já nabil flintu a išli sme spac.

Ležím, spiem, brat mój vedla mňa. A v tom spánku vidzím, že sa brat nade mnú sklání a poviedá mi: Schoval’s dobré klúče od komory? Tak sa nějako bójím, aby to Rajmundzisko dnes něprišlo! Kam’s dal klúče? Povdám: Do police do hrnca, tam ich něnajdze! a spím dál.

Ráno vstanu a – ó beda – prebeda! Komora vyrabovaná, zabijačka preč! Poviedám bratovi, prečo sa mňa v noci pýtal po klúčoch, snad něco slyšál? A brat na to, že něpovedal ništ. To bolo pre mňa ako rána kyjanicú do hlavy. Zbojník bol schovaný už ve dně v chalupě – asi pod pohrádkú (postelí) a on sám sa mňa v noci pýtal po klúčoch. A já, jeden somár hlúpý, som mu věrně riekol, kdze sú! Ešěe dněs bysom si nalepcoval!“

Dětem to přec jen bylo k smíchu a Gabra se smála, až sebou házela.

Potom však chtěla, aby Šmatlák ještě něco o zbojnících vyprávěl.

„Už ništ něviem,“ vymlouval se policajt, „ale zazpievám vám jednu piesničku o zbojníkoch:

Něbudzem hajníkom,
než budzem zbojníkom,
budzem si honievac
barance chodníkom.
Barance chodníkom
a ovce dubinú,
ci hrozenští chlapci
žebra mi něminú!“

V hájovně u Žílů

Za zpěvu a vyprávění došli k hájovně. Statný pan hajný jim vyšel vstříc i jeho usměvavá paní a šest dětí. Dvě děvčata a čtyři chlapci. Děti se chytily dětí, dospělí dospělých a všichni byli rozradostněni.

Děti dostaly dobrou svačinu: mléko, máslo, med, a Málince ten med tolik chutnal! Byl ještě v plástech, a tak jej pořád cumlala a cumlala. Dospělí si vyšli na obhlídku a pan Žíla ukazoval, kde divočák dělá nejvíce škody.

Děti zatím pobíhaly kolem hájovny, která stála na mýtině uprostřed hlubokých lesů. Vláďa přivedl dětem ochočenou srnku a Málinka měla převelikou radost, že se zviřátko dalo od ní hladit.

Srnka čichala dětem do dlaní a ony daly, co měly: kousek chleba, koláče a Málinka kousek medu, který z talířku pořád ulizovala.

Pak děti zaujal velice pes Rek. Znali už z vypravování pana hajného, jaký je to slavný pes, a byli už jako staří známí.

Přesto však pan Žíla, přišla-li návštěva, vždy Reka přivázal k boudě, aby snad přec jen, třeba při hře, děti nekousl a dospělým nepřekážel. Málinka se zahleděla k boudě. Rek měl upřeny oči jen na Vláďu. Kam se děti hnuly, oči Reka sledovaly jen Vláďu. A jak pobafával a poskakoval!

A Vláďa každou chvíli:

„Jdi do boudy!“ Načež Rek obešel boudu, zastavil se a zas upíral oči na Vláďu a pobafával.

„Víte, že akorát vím, co ten pes chce?“ vyjasnila oči Málinka, když psa už déle pozorovala.

„No co?“ divily se děti.

„Já zvířatom rozumím každé slovo! Naša Gabra si vždycky jen vymýšlá, co zvířata pravíja, ale já jim jisto rozumím. Esli chcete, já vám přeložím ze psovštiny do lidštiny, co Rek říká. Chcete?“

„Jéééj! Ze psovštiny! Tož překládej!“ křičely děti a nejvíc to bavilo Vláďu. Byl zvědav, kdo rozumí víc jejich Rekovi než on, který mu nosí jíst a vůbec oň pečuje.

A Málinka překládala: „Pes praví:

Vláďo, Vladíčku, co mňa nevidíš? Já su tady, váš věrný Rek! Pusť mňa, odvaž mňa, chlapečku! Kerak si móžete všeci hrát a mňa nechat uvázaného? Já bych si taky s vámi tak moc rád hrál! Odvaž mňa, Vladíčku milovaný! Odvaž, odvaž, odvaž!“

Děti zmlkly a pes tím víc zabafal. Všem se zdálo, že Rek promluvil a pořád že křičí: odvaž! odvaž! odvaž! a že mu ony rozumějí.

„Opravdu, vždycky tak na mne hledí, když chce odvázat –“ divil se Vláďa.

„Vidíš!“ povídala Málinka. „A ty bys ho nevyslyšel, když tak pěkně prosí? Včil jdi – a odvaž ho!“

Vláďa psa odvázal a Rek si pak s dětmi hrál až do večera. Skákali na dvoře i po lese a pes pořád s nimi.

I houby uměl hledat. To se děti pobavily!

„Děti, domů, večeřet!“ volal pan hajný, když už se stmívalo. Děti přiběhly a paní Žílová se jich ptala, co by nejraději. Klobásy? Špek? Uzená žebírka s křenem? Všechno měla paní Žílová i v létě. To se uchová v hrnci dobře sádlem zalité. V odlehlých hájovnách – kde není daleko nic ke koupi, musí hospodyňka na vše pamatovat.

Gabře to trhalo jazykem, ale nebylo možno si to poručit. Vždyť je vegetariánka!

Paní Žílová se moc divila, že obě dcerky chtějí jen mléko, chléb a ovoce.

„To jste jak poustevníci,“ smál se jim pan Žíla.

„My jsme vegetariánky,“ vysvětlovala Málinka.

Žílovi se tomu divili, ale neříkali nic a dali dcerkám mléka, medu a ovoce, co jen snesly.

Šmatlák přišel s toulky v lese a chlubil se, že už našel stopu divočáka. Od kopanice až do močálu. Dál už stopy nebylo!

Tož mu Fanouš radil chytit divočáka na udici.

Pan Žíla radil spíš připravit si pušky a k půlnoci „vyrazit“.

Když pojedli, usedli všichni – dospělí i děti – ve velké světnici, a že si budou ještě vyprávět, než se vydají na lov.

Zatím pěkně povečeřeli. Málinka se zadívala oknem do houstnoucího šera a optala se:

„Nebojíte sa, pane Žílo, v noci v lese?“

„Čeho bych se bál? Čarodějnice vylézají jen před sv. Janem, a ten už je dávno pryč. Víly tančí „Na tanečnici“ u močálu jen při měsíčku, a ten dnes nesvítí – tož bych se měl bát jen zlých lidí, a těch tu taky není. Leckdy sem tam, toť se ví – přeběhne nějaký ten zbojník, no ale – – –“

Ó jé, zbojníci, pomyslila si Gabra – o těch vyprávěl už Šmatlák. A nahlas povídala:

„Šmatláka zbojníci okradli.“ A hned začala vyprávět, jak starý policajt přišel o zabíjačku.

„Zítra si to, Šmatláku, vynahradíte,“ těšil jej pan Žíla. „Zabijeme divočáka a vezmete si masa, co jen unesete!“

„On je jak Bivoj, unese celého,“ usmála se Málinka.

„Tož dostane celého, když unese,“ smál se pan Žíla.

A Šmatlák kráčel po kuchyni a ukazoval, jak bude dělat Bivoje a jak ponese divočáka na zádech.

Dětem se zavíraly oči, a přece jen žadonily ještě o povídání.

Tož pan Žíla si dal říci a chystal se vyprávět o strašidlech. Vyprávěl ledacos zajímavého, ale nakonec děti uběhané za celý den začínaly klímat. Gabru by nikdo za nic od židličky neodtrhl, a že bude poslouchat. Ostatní děti byly však již ospalé a chtěly jít spat. Také Málinka dala dobrou noc, že raději půjde s děvčátky Žílovými spat „na půdičku“, jak to měly děti v létě nejraději. Tak tedy šla a dobře za sebou zavřela, aby o těch strašidlech nic a nic nezaslechla!

Pan Žíla vyprávěl o sovím houkání, jak jej, mladého ještě junáka, tolik v lese vylekalo, o vydřím pláči u potoka, který pokládal za pláč dítěte, o smečce vlků, které jako zázrakem unikl, chráně se ohněm.

„A divoženky ste v horách nikdze něvidzěl?“ diví se Šmatlák.

„A to ne, ty se mi asi vyhýbají, já se jich totiž nebojím,“ smál se pan Žíla.

„Naša mamka mně vyprávala, že jedna divoženka, ked som bol esce v peřině, vyhandlovala ma za váleček,“ povídal Šmatlák.

„Chachacha!“ rozesmála se Gabra, „Šmatlák byl váleček!“

„Len sa něsmiac!“ okřikl ji Šmatlák. „Já su ale čudné kvietko, ona ma ta divoženka za dva dny ešče moc ráda vrácila – cheche –“ smál se.

„Jedna příhoda mně však na celý život nevymizí z hlavy,“ zamyšleně povídal pan Žíla. „To byl tamhle náš Vláďa taky ještě takový malý váleček. – No, ale začnu od začátku, jako v pohádce.

Znáte zimu u nás na horách? Zimu v těchto přehlubokých, temných lesích, kde celý den – týden, ba i měsíce neuzříme ani člověka? Všude sníh a led, zima, až mrznou kosti, a žádné spojení se světem. Copak kdyby se jednalo jen o zábavu – to už doma člověk má v práci dost o „zábavu“ postaráno, ale když, dejme tomu, onemocní dítě. To už je horší starost.

Posílal jsem proto ženu i s dítětem na zimu domů – do Záhorovic, tam přece k lékaři je blíže! Co kdyby se nám chlapec rozstonal? – A pak: v zimě je tu tuze smutno! Žena tu ještě nebyla tak dlouho, a tak jsem si myslil, aby si na tu zimu pomalu zvykala, než tu bude muset trvale zůstat.

Ale žena nechtěla ani slyšet! Prý se jí zima v horách zrovna líbí. Dívala se vždycky na stromy, které, když vysvitlo sluníčko, bílým sněhem zrovna zářily, a říkala, že jsou to samé vánoční stromečky. Má prý celou zimu „veselé Vánoce“ a domů že nepůjde. Neporušenému bílému sněhu, který se táhl od nás kol kolem až k lesům – říkala pohádkový koberec, a že v slunci jiskřil do zlatova, říkala, že je zlatém vyšívaný. Jen srnky „koberec“ někdy přeběhly, plaše jen, a žena jim říkala „divoženky“. A naše hájovna že je zakletý zámek, já král a ona královna.“

„Mňa by z hájovny ven, ani kdyby ledy mrazem praskaly, dom nedostali –“ mínila Gabra. Tak se jí „pohádka“ líbila.

„I dostali,“ usmál se pan Žíla. „Přišla by ježibaba nebo drak a vzali by prince… A to jsem nechtěl – ani za nic ne!“

„Šak žádné ježury nejsú, ani draci,“ říkala Gabra pohrdlivě.

„Ale vlci!“ zvučně pronesl pan Žíla a zabafal z teplé dýmky. „Když je krutá zima, zamrzne Váh, vlci přeběhnou na moravskou stranu a my je tady máme z první ruky!“

„Jeminánku! A nic sa temu vašemu princovi nestalo?“ ptala se Gabra.

„Počkej – vše se dovíš. Právě pro ty příčiny – krutou zimu, vlky a vzdálenost lékaře a dlouhou samotu poslal jsem ženu k jejím rodičům. Musela si dát říci. A tak jsem v hájovně osaměl. Jídla, pití, všeho jsem si připravil dost – i kouření, a tož jen aby ta zima dobře utíkala. Srnky mi chodívaly až k oknu – to vždy, když jsou kruté mrazy. To je však jen ve dne. Člověk se aspoň jimi potěší, ale co večer, co v noci? Sedával jsem dlouho u kamen, vzpomínal na svou rodinu a četl. A to už nám zavyl v lese nejeden vlk. Nebylo radno s večerem ven vyjíti. A ten táhlý zvuk jejich vytí zde v samotě slyšet – také nebylo nic příjemného. Nejhorší bylo, že vlci přepadali srnky. Bylo nutno něco podniknout. A tak jsme koncem ledna uspořádali na vlky hon. Za slunného poledne obešel jsem, s obtížemi, několik sousedů – na kolik hodin cesty to bylo, ani nevím – no, ale sehnal jsem je. A byl hon!

Bylo to velmi nebezpečné, ale když je dobrá flinta a hodně sousedů když obklíčí les, jde to. Jenže jestliže se vlk postřelí, jako tenkrát, to je už nebezpečnější! Každé raněné zvíře se strašně rozzuří a běda, kdo mu přijde do cesty!

Tak se stalo i tenkrát. Kterýsi občan vlka postřelil a jen taktak že vylezl na strom. Byl by ho vlk roztrhal. Vlk pak řádil strašně po lese. Nemohli jsme ho nalézti. Já na tu noc nikdy nezapomenu.

Sedím pak, po honu, již doma u kamen, hřeji si prochládlé nohy, poslouchám kvílení větru. Odněkud z nedaleka slyšet vlčí zavytí. To asi ten raněný. Zdálo se mi, že je celá hájovna jako začarovaná. Vzpomněl jsem si na všechny ty divoženky, čarodějnice, „bílý koberec a na vše, jak to žena nazývala…“

Vtom slyším jakési vzdechy, kvílení, něco jako dětský vzlykot.“

Zrovna když pan Žíla vyprávěl o dětském pláči, najednou všichni ustrnuli.

Za dveřmi skutečně se nyní ozval vzdech, zavzlykání a jakési šátrání.

Gabra vytřeštila oči, pohlédla čile ke dveřím a skočila k Fanoušovi, který podřimoval. Valča a paní Žílová rychle vyskočily, Šmatlák popadl pohrabáč a zaujal bojovný postoj u dveří. Ba i pan Žíla vytřeštil oči.

Za dveřmi se ozvalo znovu Škrábání, vzdechy a pak usedavý pláč. To už Šmatlák – jako dobrý policajt – přiskočil ke dveřím, rozevřel je a napřáhl pohrabáč „ve jménu zákona!“ Za dveřmi se kroutila Málinka a propukla v usedavý pláč.

„Já nemožu najít ve tmě kliku, jezulinky, a mňa tak hrozně bolí zub!“

Kulhajíc doškobrtala se do kuchyně, držela si tvář a kňučela jak sama Meluzina.

„Stakra – to som sa polekal, ešče že som tú chuděru něbácil háčkom cez hlavu,“ zahazuje pohrabáč Šmatlák. Fanouš objímá Málinku, ale ta naříká nad zubem.

Gabra, která jen rudla vzteky, vykřikla:

„Žabo škaredá! Tak nás doleká! Br! To máš z teho meda! Vypláchni si hubu a daj pokoj! Strašidlo jedno!“

Paní Žílová i Valča se ujaly Málinky, dávaly jí vlažnou vodu na vypláchnutí, kapaly rum do zubu, ale nic platno. Tož pan Žíla radil zabafat z fajfky, a Málinka to udělala. Bylo to tak zajímavé a pak: musila pět minut držet kouř na zubu, nesměla mluvit a nekvílela tedy.

Toho Gabra použila a žadonila na panu Žílovi, aby jim pověděl konec. Co to bylo za těmi dveřmi?

„Málinka, to se ví,“ smál se pan Žíla.

Gabra se durdila, že chce vědět, jak to bylo tenkrát?

Tož pan Žíla dopovídal:

„Vezmu pušku, skočím ke dveřím, rozevru je a na prahu stojí – moje žena – s maličkým Vláďou na rukou. Vykřikl jsem radostí, ale hrůzou zároveň. Žena mi klidně povídá:

Nemohla jsem to doma vydržet! Tolik se nám po tobě stýskalo a měla jsem zlé sny. Tak jsem ráda, že jsme u tebe! Trochu jsme pobloudili ve sněhu – ale zaplať Pán Bůh, už jsme doma!

Bylo mi tak úzko, že vám to, lidi, ani nevypovím! Vlci, vlci! Neustále mi znělo v uších: Vlci! Vlci! A má žena a moje dítě! Buď Bohu chvála, že živi došli!

Ničeho jsem jí o vlcích nevyprávěl ten večer. Nechtěl jsem ji děsit. Teprve ráno poznala, jak nerozumný kousek provedla, když se sama s dítětem vydala na tak dalekou cestu. Štěstí pro ni bylo, že bloudila. Vyhnula se nejnebezpečnějším místům blízko hájovny.“

„A co ten poraněný vlk?“ Gabra sotva vydechla.

„Ležel ráno pošlý u naší zahrádky. Byla to hrozná noc. Nebýt štěstí v neštěstí, nebyl bych měl svou ženu, ani našeho Vláďu.“

Pět minut uplynulo, Málinka vyfoukla kouř z dýmky a začala muziku znova. Zub bolel a bolel. Šmatlák teď radil ledovou vodu přímo ze studny. Na zub musí být něco studeného nebo prudkého! Nerv se lekne a dá pokoj! Tož to šli zkusit.

Zatím pan Žíla, Fanouš i Šmatlák připravovali své flinty. Sousedé venku jistě už čekali na nebezpečný výlet – na divočáka – – –

Potom se všichni tři lovci rozloučili a vyšli do teplé noci. Pan Žíla jen ještě doporučil velkým i malým „ženským“, aby šly klidně spat. Však prý je potom vzbudí, až vepře zastřelí.

Hon na divočáka není nic snadného.

Honci se rozestaví daleko od sebe do kruhu a obklíčí část lesa, kde tuší zvíře. Potom opatrně kruh stahují.

I naši honci tak učinili. Šli pokud možno nejtišeji, ba báli se i mluvit, aby zvěř neplašili. Šmatlák zaujal místo u lesní pěšiny. Blízko byla hranice s čerstvě srovnaným dřívím, tam se cítil nějak ten náš hrdina bezpečnější. Povídal si, že jej ta dřevěná hráz bude trochu chránit.

Všichni se ztišili a jen čekali a naslouchali, kde se co pohne.

Ale po divočákovi dlouho nebylo stopy. Už pomalu začínalo svítat a Šmatlák v lese za hranicí dříví přešlapoval a potichu huboval na darebné čekání. Jak krásně se mohl vyspat! A stakra co – šak divočák nejde – a kdo ví, zdali přijde – nikdo nic nevidí! Šmatláček si hajne a drobátko se prospí. Hned si vylezl pěkně na hranici dříví, aby ho přece jen divočáci neroztrhali a – dobru noc!

Tak to pěkně provedl a už za chvilku chrápal. Netrvalo to dlouho a odkudsi z lesa ozvalo se taky chrápání, ale čím dál, tím blíže. Roch, roch, roch, roch – slyší Šmatlák jako ze sna. Vylítl, postavil se na hranici, a běda! rachotem dříví na sebe upozornil. Již hodně svítalo a divočák, který byl na cestě k hájovně, zavětřil a zastavil se.

Jak spatřil rozespalého Šmatláka, tryskem se rozběhl proti hranici. Šmatlákovi se třásly obě ruce, když na zvíře zamířil. Trefil špatně. Divočáka jen postřelil. Střela projela uchem a zranila zvířeti hřbet. Zvíře se strašně rozzuřilo, s bolestí přibylo mu síly a odvahy, rozběhlo se, chtíc skočit za Šmatlákem na hranici.

Šmatlák pochopil hned, že je zle! Jak to udělal ten soused, co postřelil vlka? Jak to vyprávěl pan hajný? – proběhlo mu mozkem. Vylezl na strom!

Dříví bylo srovnáno hned u stromu a vylézt naň nebylo pro Šmatláka nic těžkého. Chytil se stromu, ale běda – na lezení už nezbylo času. Divoký vepř již skočil na hranici. Tu chvíli Šmatlák seskočil rychle dolů – na strom již nemohl, divočák by se mu zahryzl do nohy! Divočák za ním! Kam teď? Mával puškou, tloukl okolo sebe, bránil se, a jiné pomoci nebylo, než zase vyskočit na hranici. V tom je přece jen člověk čilejší než divočák. Tož to tak Šmatlák zas udělal, ale divočák za ním. A zas dolů a nahoru a dolů a nahoru. A to už Šmatlák křičí, volá o pomoc a vzývá všechny svaté i panenku Marii Provodovskou. Člověku docházejí síly dřív než zvířeti, a tak nešťastný policajt, uštvaný a zničený, padá na hranici a rozdivočený vepř se na něho zuřivě vrhá.

Vtom třeskla rána. Honci, slyšíce ránu Šmatlákovu, již spěchali tím směrem, a když uslyšeli jeho zoufalý křik, přímo letěli. Mistrná rána pana Žíly navždy utišila divoké, rozzuřené zvíře.

Všichni sklánějí se nad Šmatlákem. Nejeví skoro ani známky života. Leží na břiše, ruce roztaženy, všecek zpocený a poškrábaný. Puška leží kdesi zahozena.

Dlouho trvalo, než nešťastníka přivedli k vědomí. A pak rychle s ním do hájovny! Ale jak? Pan Žíla rozhodl. Vezme Šmatláka na záda! Také to tak udělali. Fanoušek s pomocí sousedů policajta rozložil na široké plece pana hajného, sám je doprovázel a Šmatlákovi se opravdu dobře na zádech dařilo.

Ostatní honci se obírali zabitým divočákem, vzali připravené dlouhé dřevo – peň mladého stromu, připevnili k němu vepře za nohy a nastoupili s ním také cestu k hájovně.

V té době děti, které spaly jen na půl oka a uslyšely střelné rány, otvíraly okénka, jen hleděly k lesu a těšily se, až uvidí „Bivoje“. Hleděly, hleděly, oči napínaly, a Gabra najednou zakřikla, co mohla:

„Už ho nesú – divočáka! Sláva Bivojovi! Nechť žije Bivoj!“

Děti s jásotem běžely hrdinovi vstříc. I Málinka si popoběhla, držíc si zavázanou a tuze oteklou tvář.

Děti běží, běží, a když už mohou v rozbřesklém dnu dobře poznat postavu, strašně se zděsí. Ty malé si vrazí prsty do úst, Gabra celá trne a hledí upřeně před sebe a Málinka div neupadne!

To je pan Žíla a nenese divočáka, ale – Šmatláka! Tváří se vážně a smutně. Je to jako pohřeb! Fanoušek přidržuje vzadu Šmatláka a dělá na děti „pst!“

Děti ten průvod následují s vyděšenýma očima, tuší, že se stalo něco zlého. Málince div nevstávají hrůzou vlasy na hlavě, i Gabra je bledá jako stěna. Žílový děti jsou jako zařezané a Fanouš vidí, že musí dětem něco říci:

„Nebojte se, neumřel, má jen poraněnou nohu, je zraněný, a až přijde pan doktor, zase bude dobře!“ Tak utěšoval děti a Šmatlák, ten dobrý starý děda, nadzvedl levou ruku s ramene pana hajného a trošku s ní na děti zamával.

Málince se všechno v srdci rozleželo a ona se rozplakala na celé kolo. Gabra si utírala slzy „na sucho“, ale děti Žílový slzely doopravdy.

Gabra se ozvala první:

„A to já pro takové potvory zvířací mám vegetariánit? Ani mně nenapadne! Podivajte sa, jak zvěř zřídila našeho Šmatláčka! V komoře majú plno klobás a kdo ví čeho ešče a já cucám mléko a med jak pústevníci? Co z toho máme? Málinku bolí zub a já mám vztek!“

„Ty, Gabro,“ zatahala Málinka Gabru za rukáv, „mňa ti to zubisko načisto přestalo bolet! Tak sem sa dolekala, že to všecku bolest přemohlo!“

„Šmatláček měl přeci enom pravdu,“ povídala Gabra, „zub se mosí nečeho leknút, a toto bylo na nerv opravdu lepší než ta ledová voda!“

Děti by teď Šmatláka láskou snědly. Ale Žílovi jej uložili do postele v zadní světnici a Fanouš mládež dovnitř nepustil.

„Šmatlák musí míti klid, upil si pohárek slivovice a už je mu lépe! Nohu jsme mu taky narychlo ošetřili,“ povídá Fanouš.

„A ty, Vláďo – hup – hup – pro lékaře!“

Trvalo to sice až do odpoledne, než lékař přišel, a děti byly rády, když se ho dočkaly. Hlavně proto, že je ujistil, že Šmatlákovi bude zase brzo dobře. Kost prý není porušena, a to je hlavní! Zraněno je jen svalstvo. Ale nejméně tři dny musí zůstat na lůžku – u Žílů. Na cestu domů dnes není pomyšlení. „Pak si mohou děti pro něj přijít,“ usmál se vlídně lékař na utrápené děti, „a to ho budou muset ještě podpírat!“ Celý houf dětí ochotně slíbil.

S večerem už děti ke Šmatlákovi směly. Seskupily se kolem něho jako andělé.

„Vidíte, Šmatláku,“ řekla Gabra. „Tenkrát, když ste chytal divočáka pro Málinku, to ste byl iný chlapík. Zahnal ste starú – aji s třinácti mladýma – a včil…“

„Jak to, že chytil divočáka?“ divil se pan hajný. „Vždyť přece to prasátko pro Málinku – – –“

„Jój, něpripomínajce mi to,“ zarazil ho Šmatlák.

„Proč?“ divily se děti.

„Já to poviem len hen panu nadučicelovi,“ ukázal na Fanouška.

„Až potom!“ povídal Fanoušek a poťouchle se usmíval, „však já vám rozumím.“

„Že ten divočáček pochází z chlívka od Žílů,“ napadlo mu totiž. – A jako na potvrzenou se pan Žíla pod vousy směje, div se nerozkašle.

Šmatlák šilhá po Fanoušovi, ale ten už se zas tváří tak vážně, jako by nic neviděl a neslyšel – – –

Ale Málinka se jaksi zarazila. Tady je něco divného! Už včera odpoledne si všimla, že u Žílů mají čtyři malá prasátka navlas podobná jejímu „divočáčkovi“. Vzala si Gabru do kouta a svěřila se jí, jaké má podezření. Ale Gabra mávla rukou.

„E co, budem si hlavu lámat, esli je to divočák nebo Žílovo prasátko! Enom když žere a je pěkné, no ne? To má, člověče, cenu!“

„Ale když – –“ zaškytla Málinka.

„Co když? Že ťa Šmatlák ošidil? Ale kde by? On ví, že všecka zvěř kdysi běhala enom tak divoká, tož šak náš divočáček měl takéj předky divoké, možná že ešče jeho dědeček kdesi běhal po lese – –“

„Víš, já to musím vědět isto istotně! Ať je to tak, nebo tak! Neměla bych pokoja!“

„O to není, ale veliká zvědavina si, to je to! A ty už bys potom neměla divočáčka ráda, kdyby to nebyl opravdový ‚divočák z lesa‘?“

„Měla! Včil už ho mám ráda, jaký je! Enom vědět to mosím!“

„Neco ti povím. Včil nic nevyzvídaj! Týdeň mosíš počkat, Šmatláček potřebuje klidu. A ani sa ho potem ptat nemosíš. Jak já Fanúška znám, vyřídí si to se Šmatlákem sám, uvidíš!“

„Ale jak?“

Tu se Gabra nahnula k Málince a pošeptala jí:

„Esli je to prasátko od Žílů a ne divočáček, tož to hongání Fanúšek Šmatlákovi isto istotně nedaruje! Dyť to byla sázka! Bude moset včil pohongat on Fanúška, uvidíš, podle toho to poznáme!“

To už i Málinka radostně zamrkala na souhlas, nic se neptala a pustila se s Gabrou do jídla.

Ten večer si Gabra dala! Hodovala za tři. Inu, byla na „divoké“ zabíjačce! A ještě si přidala vonných klobás – co dříve druzí jedli a ona byla ještě „vegetariánkou“. Jedla, co jen mohla, aby o nic nepřišla.

Mackovi nad tím kroutili hlavou, ale Gabra a Málinka nechtěly o vegetariánství už ani slyšet! To tak! Nebudou jíst zvířata a za krátký čas sežerou zvířata je, ne? Podívejte se, jak zvěř zřídila Šmatláka!

A tak vegetariánství děvčat u Žílů neslavně skončilo.

Že byl „divočáček“ prasátko od Žílů, dcerky se také brzy dověděly. Za týden. To když pozdravený Šmatláček houpal Fanouška v síťové houpačce… a jak si Fanoušek točil při tom palečky u rukou! A ještě si k tomu zazpíval moc pěknou ukolébavku…

Povodeň

Byl parný den. Děvčata se každou chvilku poškorpila – vůbec se celý den vlastně hádala a Valča říkala, že když se děti perou, obyčejně pršívá. Co dnes ty dvě dcerky dělaly, nedá se povídat.

„No, podle děvčat by dnes musila přijít hotová průtrž mračen,“ smál se Fanouš a snažil se všelijak dcerky bavit. Vyprávěl různé příhody ze života, ale Málinka jen vzdychala:

„Kdybych si nebyla rozpustila farmu, mohla mňa obveselit lištička, Ferdáček, lebo veverka. A včil sa mosím hádat enom s Gabrú! Beztak je to enom pro ňu!“

„Nech si to, nebo dostaneš lepanec,“ hrozila jí sestra. „Mořilas za živa zvířata a já sem ťa napravila! Ešče mně to vyčítaj, opico!“

„Nemořila! Ráda sem je měla! A ony mňa takéj!“

„Tak proč jsi je tedy vypouštěla?“ mínil Fanouš. „O lišce nemluvím, ta by nadělala moc škod, ó jé – darmo myslit – a s naší Valčinkou bychom nevydrželi, ale ta ostatní sis mohla pro radost nechat.“

„Ale když ona Gabra pravila, že rozumí, co si zviřátka povídajú – jak sú nešťastné – a že člověka nemajú rády a že by znovu chtěly na svobodu!“

„No to je celkem správné. Ale mnohdy se stane, že i takové lesní zvíře se ochočí a upřímně přilne k člověku!“

„Ó já hlúpá! Mohla jsem mět svého Ferdáčka, a včil nemám nic!“ zaplakala Málinka – –

„Máš, Málinko, přece psa Lorda, slepice, králíky, kocoura Maňasa, tož bavit se čím máš,“ říkal Fanouš. „Ti tě přece mají neobyčejně rádi!“

V té chvíli se kocourek Maňas na peci protáhl, a protože uslyšel své jméno, čile zamňoukal.

„Ano, rádi mňa majú, chcú enom jest – slyšíte kocúra? – Slyšíte, už mňučí: Máš, dáš?“

„A kdopak ti tohle napovídal?“

„Gabra!“

„Všecko já, všecko! Ale nech, je to pravda! Všecka ta banda je falešná a chce enom jest!“

„A to není pravda,“ povídá Fanouš. „Láska zvířat k lidem je, byla a bude! O tom by se dalo povídat!“

Venku tuze zahřmělo, až se okna zatřásla. Nato se spustil prudký liják a někdo vcházel do dvora. Pan hajný Žíla se svým psem.

„Dobrý den vespolek,“ volal vážně na prahu školy. „Jdu se k vám schovat. Ale nějak se mně ta bouřka nelíbí. Vypadá to na velkou vodu – a vy jste tady pod kopcem. Takové mraky, jak jsou dnes, nebyly už dávno. A to tenkrát zle dopadlo!“

„Co bylo?“ otočily se obě dcerky.

„Povodeň!“ zvolal pan Žíla.

„A to snad nebude tak zlé,“ mínil Fanouš, „škola je v dolíku, nepřál bych si tu zažít povodeň!“

„No, doufejme,“ dodal pan hajný. Čekal chvíli, přejde-li lijavec. Ale když nepřestával, chtěl jít domů.

Ale Fanouš s Valčou ho nechtěli teď v dešti za nic domů pustit.

„A to bych byl pěkný hajný,“ smál se pan Žíla, ale přece si ještě sedl. A cože dělají dcerky?

„Inu – od rána se hašteří,“ mávla rukou sestra. „Jsou jako to počasí.“

„Hádáme sa pro zvířata. Pane Žílo, je to pravda, že sú zvířata falešné?“ načala Málinka starou písničku.

„Snad jen kočky! Ani ty všechny ne a všeobecně zvířata falešná nejsou. Ó jé, to je člověk o moc falešnější! Zvíře se řídí jen přírodním pudem sebezáchovy, ale mnohý člověk ublíží zúmyslně“

Málinka si oddychla.

„A co psi?“ – dodala.

„To je ta nejvěrnější čeládka,“ povídal pan Žíla.

„Darmožrúti sú to!“ mračila se Gabra.

„Ten můj jistě ne!“ pohladil pan Žíla svého honicího velkého psa, který mu ulehl k nohám.

„Povím vám o něm něco pěkného. Poznáte psí věrnost i to, proč ho mám tak rád!“

Na to vyprávění přiběhla i Valča z kuchyně. Usedla k Fanoušovi a Málinka napjala uši. Gabra si sedla do kouta, vzala knihu na klín, zacpala si dlaněmi uši – musela dnes přece trucovat – měla svůj den! Ale jakže to četla, když pořád hleděla po očku na pana hajného a uši i s dlaněmi nastavovala? Pan hajný mile vyprávěl:

„Víte, že máme doma boží požehnání na dětech, a když jsem si přivedl ještě takového lovce (ukázal na psa), to maminka tuze hubovala! Máme prý už svého psa menšího, nač tohoto velikána? Za něj prý by se prase vykrmilo a kdesi cosi. No, to jsem celkem uznal, ale to psisko tak na mne upřímně hledělo, že jsem ho nemohl dát pryč. I děti ho měly rády. Přilnuly k němu, hladily ho a on, dobrák, vše si od nich dal líbit, i jezdit na zádech. Brzy k nám zavítal vzácný host – pan hejtman z Uherského Brodu. Byl tu na výletě a u nás se zastavil v hájovně na kyselé mléko. A tak se mu pes zalíbil na první pohled, že prý by si ho koupil a že by dal zaň třebas dvě stovky. Jak to žena uslyšela, to víte, hned byla pro to. Dvě stovky! Ó, jémine! Kdypak my je na kopanicích uvidíme? Nutila mne, a tak konečně jsem si dal říci. Psa jsem prodal. Děti plakaly, a ještě že se na Rekovi trochu venku projedou. Bylo mi dětí líto, ale, to víte, žena a dvě stovky!

Po hodince se pan hejtman měl k odchodu, a kdepak že máme toho psa? Hledám, volám – kde nic, tu nic! Běhám kolem hájovny, blíže po lese, ale pořád nic! Křičím, sháním děti i psa – ale neozval se ani hlásek. Pan hejtman čeká hodinu, dvě, je už všecek nevrlý, a když děti ani s podvečerem domů nepřišly, chtěj nechtěj musím dvě stovky vrátit a ještě pana hejtmana vyprovodit kus cesty lesem.

Žena zatím už jen lomila rukama a sháněla děti. Co výčitek si dávala, že psa chtěla prodat – netušila, jak ho děti mají rády a že s ním raději utekou.

Nic naplat, vzal jsem pušku na rameno a šel jsem je hledat. Prošel jsem daleko široko celý les a už jsem myslil, že půjdu bez nich domů. A tu mi letí naproti náš Rek a za ním všechny moje děti. Zalezly s Rekem na půdu do sena a tam se ztišily až do samé noci, až měly jistotu, že kupec je pryč. Žena si pohubovala, ale já byl celkem rád. Ale jak to psisko bylo rozumné! Jako by vědělo, že s dětmi něco provedlo, plazilo se jen po břiše a k misce s jídlem ten večer se ani nepřiblížilo.

„Škoda dvou stovek.“ S těmi slovy uléhala moje žena, když strach o děti už pominul. „Ale panu hejtmanovi zítra psa dovedeš.“ Leč zítřek byl pro nás takovým dnem, že naň nikdy nezapomeneme. Víte, že máme kus od hájovny studánku. Bůh ví, jak se to stalo – to naše nejmladší – Mařenka – košiláček dvouletý, se tam sama odbatolila a my nic nepozorovali. Najednou slyšíme strašné zaštěkání. Vyběhneme ven a tu vidíme: pes táhne ze studánky zuby naši drahou Mařenku, bezmála už zalknutou. Stěží ji položil na trávu a zase ten štěkot. Letíme – třepeme dítětem, a pes pořád vede ten nářek. Po chvíli jsme přece jen děvčátko přivedli k životu. To byl strašný den! Matka k sobě vinula téměř již ztracené dítě a druhou rukou hladila Reka, který už radostně vrtěl ocasem. A jak Mařenka spustila křik, štěkal tak radostně, jako by jásal.“

„Už nikdy nikam od nás nepůjdeš,“ povídala žena. „Navždy bude náš Rek a o každé sousto se s tebou budem dělit.“

To jsem byl také rád!

Za chvíli už Mařenka hladila to dobré zvíře a říkala jen: „Leku, Leku, nepudeš plyč!“

Děti všechny také měly radost. A od té doby se opravdu s Rekem o všechno dělíme. Ty jsi náš věrný pes, viď, Reku!“

Gabra už se načisto otočila k panu hajnému a obě s Málinkou polykaly sliny nad tím vyprávěním.

„Psi sú opravdu věrní,“ poznamenala Málinka.

„Vždyť mnohé zvíře nemůže oželet smrt svého pána, to už se mockrát stalo, že žalem zahynulo,“ pravil Fanouš.

„Znal jsem psa,“ dodal pan Žíla, „který na hrobě svého pána do rána vždy jámu vyhrabal.“

„Náš Lord je také věrný,“ pravila Valča.

„Ano ten, kde co dobrého sněst,“ mávla rukou nedůvěřívě Gabra.

„Přesvědčím tě!“ dodal Fanouš.

Vstal a šel do komory. Tam vzal celý kus slaniny, zavolal Lorda a položil slaninu v kuchyni před něj na papír na lavici.

„Lorde! My půjdeme pryč, tož to tu hlídej! Ne, abys to snědl! Pamatuj si to!“ Pravil Fanouš Lordovi důrazně.

Pes si lehl na břicho, trochu se olízl a číhal. Potom se všichni vzdálili do druhého pokoje.

Tam si Fanoušek s panem Žílou začali povídat samé řeči „pro veliké“: o polích, o úrodě i o bídě lidí, a to dcerky nebavilo. Zvláště když stále hřmělo. Málinka se bouřky strašně bála! Popadla raději knížku a dala se do čtení. Utekla do prázdné třídy a Gabra hned za ní. Nečetla sice, ale musela při nejmenším Málinku dnes dopalovat. Neměla co dělat, tak si vzala provázek na ruce a všelijak jej přes prsty motala: tu měla kolébku, tu vodu, tu pilku a „řezala“. Ale hlavně pokukovala na Málinku a zlobila ji. Inu, měla svůj den!

„To sú věci na světě,“ povídala Málinka, když právě dočítala jakousi povídku. „Víš, že má žížala dobrý rozum?

V zemi má plno všelijakých chodbiček a docela dobře trefí ven! A dycky si vybere tu jednu istú chodbu a nikdy nezablúdí! A víš, že když nějací darebáci uřežú žížale konec – snáď je to hlava, tož ona počká, až jí naroste nová s mozkem. Enom že potem už tú samú chodbičkú netrefí? To už leze inady! To sú věci!“

Gabra se jí zasmála.

„Málina leze za žížalama ďúrkama! Já to viděla! To ona v noci! Promění sa ve slámku, šup do klíčovéj ďúrky, hup na zem venku a už je z ní Málina! A u žížalí ďúrky sa zas promění ve slámku a leze dovnitř!“

„Nedopaluj mňa! Ty – jedna! Co su nějaká čarodějnica?“ durdila se Málinka.

„No tož kerak bys to ináč věděla?“ nevinně se ptala Gabra.

„Čtu to, ty – – a abys věděla! O vosách toho teprv vím! Ó jé! Vosy sú snáď najhlúpější tvoři na světě. Nakladú vajíčka do nejakéj skuliny a potem tú skulinku s vajíčkama, pozděj aj s larvama opatrujú, aj když jim někdo ty larvy vezme pryč.“

„Hm, ani bych neřekla, že by byly hlúpé,“ míní Gabra. „Vosy sú neco jako včely, a ty sú přecaj moc múdré! To ťa kdosi zas nabalamutil!“

„Ja, včely, to je neco iného! Ty sú chytré! Jeden učenec si dal s nima velikú prácu! Čtyřicet let pozoroval jejich život. Šak ho měli ludé za blázna! Vzal moc včel – každú z iného úla. Označil si je, dal do jednoho košíka, šel s nima daleko na kopec, košík roztočil a fr! včely vypustil. A víš, že všechny trefily dom? Každá potem byla ve svém úle!“

„Opravdu, včelky jsou velice moudré, pečlivé a jak pracovité, Gabro!“ povídal Fanouš, který se šel podívat na dcerky a náhodou je zaslechl hovořit.

„A pravím snáď neco? Su snáď já lenoch, že mně to pravíte?“ rozdurdila se Gabra. „Nepasu koze, nechodím na dřevo, nelécu pro cigarety k Bustinom, neumývám s Málinú nádobí? To mám snáď, jak ta včela, strkat sosák do květů a nosit med do úla?“

„Včely nemajú sosák, ale jazýček,“ opravila ji Málinka, zatím co Fanouš brblal něco o hubanici.

„Co, ešče ty mňa dopaluj! Včely majú sosák! To zas vím já!“

„Jazýček majú!“ nedala se Málinka. „V každéj učebnici je to!“

„Sosák a basta!“ dupla si Gabra. „Co je mně do učebnice!“

„Nehádejte se!“ pokáral je Fanouš, „nechte si vysvětlit…“

Ale kdepak dcerky! Málinka byla rozzlobená na Gabru, že se jí se vším smála, a Gabra byla rozzlobena na Fanouše a na Málinku, že jí strkají pilné včely před oči.

Fanouš raději odešel.

„A majú jazýček, kdybys dělala, co chtěla!“ vybuchla Málinka. To už Gabra po ní skočila a Málinka hup – a už byla na chodbě! A tam ji Gabra popadla za ramena a křičela do uší:

„Sosák, sosák, sosák! Co včela, to sosák, tisíc včel, tisíc sosáků, milion včel, milion sosáků, bilion včel, bilion sosáků, patalion sosáků!“

„Samé jazýčky!“ Zasykla Málinka Gabře do uší. „Milion, patalion jazýčků!“

„A tož tak!“ rozzlobila se Gabra, popadla Málinku doopravdy, ohnula si ji přes koleno a bušila do ní. Málinka zas dupala, chytala Gabru za vlasy a pořád bylo slyšet: „Sosák, jazýček, patalion, bilion, milion, samé sosáky…“

To už na ně vyšla sestra.

„Podívejte se, jaké je venku boží dopuštění, a vy se takhle hádáte!“

Dcerky se podívaly z okna. Byla průtrž mračen. Té chvíle vyběhl pan Žíla z pokoje a křičel:

„Děti musí pryč ze školy! Dvůr je plný vody, už sahá až ku prahu. Za minutku máte vodu v chodbě. To bude zlé! Vy ještě nevíte, co tady u nás voda umí. Pošlete děti pryč, a co máte cenného, dejte nahoru na skříně nebo na půdu.“

Fanouš se čile na pana Žílu podíval, obrátil se a ten již velel:

„Rychle, děti vemte s sebou to nejnutnější, čeho by bylo nejvíc škoda, a nečekejte na nic! A utíkejte na kopec! Tam se schováte do některé chalupy.“

„Jezulinky,“ chytala se za hlavu Málinka. „Co si počnu, co si počnu! Kde sa schovám! Nevezme mňa voda? Oh, Bože, Bože, a co moje kočky? Maňasů, Maňasů, kde si?“

„Rychle, rychle, vemte to nejnutnější a utíkejte! Ničím se nezdržujte! My přiběhneme za vámi!“

Gabra byla třemi skoky v pokoji, popadla svoji krabici se všemi svými poklady, zrcátky, pentlemi a „černým Petrem“, hodila si nové šaty přes rameno a už letěla ven. Jen co jí ještě dala sestra do ruky nový deštník.

Málinka nevěděla pořád, co počít, honila kočky, chtěla je nejdřív všecky zachránit, potom sebe. Ale to ji sestra už vystrkuje ven. Měla v náručí kocoura Maňasa a jen taktak že popadla ještě jakousi knížku o zvířatech, a musela utíkat. Ještě kabát si hodila přes hlavu, a staré paraple vzala do ruky.

Běžela, co mohla do kopce a volala za sestrou:

„Gabro, počkaj!“

Gabra v dešti se zastavila, otočila a velitelsky se ozvala:

„Tož co, majú sosák, nebo nemajú?“

„Majů jazýček, ale počkaj na mňa!“ plakala poděšená Málinka.

Ale Gabra se obrátila jako „na obrtlíku“ a utíkala do kopce. Málinka si pojednou vzpomněla na slepice a všechnu drůbež, vrátila se a honem ještě otevřela chlév. Ať si to jde všechno, kam chce! Herka a Šemík si zaklusali za dcerkami i v dešti, ó jé, těm to nevadilo, ti zmokli už kolikrát.

Zatím Fanouš, Valča i pan Žíla mají plné ruce práce.

V největší rychlosti vyprazdňují skříně, váží šaty do uzlů, zrovna jako peřiny, kladou vše na šatníky a ještě připevňují ke zdi provazem. Zrovna tak knihy. A to už voda hučí a Fanouš má strach o děti. Vezmou s sebou to nejnutnější, otevrou dveře od chodby i ty na protilehlém konci, aby voda mohla síní protékat a netlačila se do bytů, a už spějí ven – ven – vodou přes dvorek a pak už do kopce za ustrašenými dcerkami…

Gabra už na ně mávala obráceným parapletem, tak jí je vítr zřídil.

Sotva vyšli, již viděli, jak se valí dravé proudy se všech kopců. Zaplnily každou stružku, a hrůza byla pohledět, když vody stále přibývalo, takže ve své dravosti valila i těžké balvany. Málinka, všecka uplakaná, mávala na Fanouše, jen už aby byl u ní. Na kopci bylo bezpečno. Tam jistě voda nedosáhne. Málince se zdálo, že něco blízko ní zakvílelo. Otočila se a dole – z vody se šplhá na plochý kámen umáčený, vylekaný zajíček. Zůstal ležet jako bezduchý, tak byl znaven. A vody přibývalo.

Málinka jen vykřikla: „Ferda!“ a letěla s kopce dolů, již se brodila ve vodě, ale zajíčka zachránila. Byl to vskutku Ferda! Měl natržené ouško! Byl to on! Podle toho jej poznala. Gabra chtěla Málince jít pomáhat, ale když „včely nemajů sosák“, nechť si Málina pomůže sama! Málinka tiskne k srdci třesoucího se zajíčka, říká mu nejkrásnější jména a hladí ho.

„Vidíš, potom že je to divoký zajíc a falešný,“ pravila Gabře. Sotva to „divoký“ vyřkla, zarazila se.

Nezapomněli vypustit divočáčka?

„Gabro, Gabro, kde je divočáček?“

„Daj pokoj, já s tebú nemluvím,“ mávla rukou Gabra.

„Můj divočáček!“ zaplakala Málinka.

„Gabro, pojďme zachránit divočáčka!“ Nemohla si představit, že se ve svém chlívku topí a je bez pomoci. Přeskočí balvany, přeskočí divé vody a pustí svého divočáčka! Bez rozmyslu Málinka letí po stráni dolů, běží a nedá se zastavit. Už se brodí vodou – kymácí se – proud jí podráží nohy. Dostala se doprostřed divoké strouhy, kterou tu povodeň vytvořila.

Fanouš i Valča i pan Žíla již ji zdola vidí, křičí – všichni spěchají, ale jsou daleko. Gabra hledí za Malinkou vytřeštěnýma očima a tu vidí, že Málinka klesá. Upadla uprostřed dravého potoka, rukama chytá naprázdno do vzduchu – chtěla by se něčeho zachytit – ale marně. Pokouší se povstat, ale jen se zvedne na jedno koleno, už ji dravý proud sráží zase k zemi. – Chce vykřiknout, ale místo vzduchu hrne se jí do úst voda. Již omdlévá a padá bezmocně do vody. A vtom Gabra hup – hup – skok, skok za ní, popadne ji a táhne zpět! Obě zápasí, voda jim podráží nohy, ale Gabra se drží statečně.

A to už předlouhými skoky je u nich i pan Žíla, pak Fanouš i Valča a pomáhají dcerky vytáhnouti z vody. Gabru postavili na nohy hned, ale ne tak Málinku. Je celá bez sebe. Ale k prsům křečovitě tiskne Ferdu, div ho neudusí.

„Honem s dcerkami do nejbližší chalupy na kopci,“ zavelel Fanouš.

Málinku donesli do nedalekého stavení na stráni, k bohyni – –

Gabra jak mátoha šla za nimi, ale jak uviděla, kam ji vedou, za nic nechtěla dál a naráz se vzpamatovala.

„Jój! aby tu všecko Fanúškovi vytrúbili doslova, jak sem si tu dělala legracu z bohyně, že mám galána Francka, óch, to nechcu!“ Vskutku za nic nechce dál.

Ale tu vychází ven sama paní bohyně, víc než vlídně zve příchozí i rozpačitou Gabru.

„Len choccě dál, ráda pomóžem, a toť dzievčence něch si lahne a odpočine. Aj ty, ako sa menuješ, Gabra – něch vieš, že žitkovská bohyňa je predobrá žena – –“

„Mně nic není, mně nic není!“ křičí Gabra.

„Tož móžeš si sadnúc v izbe a tu velmo němohúcú tvoju sestřičku na lože položíme, toť v maléj izbe!“

„Prosíme vás o to,“ povídal Fanouš a Valča dodala:

„Potřebuje nějaký lék, aby se vzpamatovala, snad něco horkého.“

„Len choccě do izby, téj malučkéj pomóžem sama, něchajcě mi ju na starosci!“

Bohyně sama ukládá Málinku na lůžko ve vedlejší místnosti a dává jí ke rtu trochu kořalky. Ostatní zůstávají v „izbě“ první.

„A včil ma něchajcě u Málinky, nic sa něbojcě!“ zavírá za sebou bohyně dveře a zůstává u Málinky.

Jak se dařilo omdlelému děvčátku? Ležela, v hlavě jí hučelo a dusily ji zlé sny. Vzdychala, stenala, a to byla bohyně už ráda. Jak takový pacient začne vzdychat, přichází k sobě. Čpavek u nosu zaúčinkoval, pálené na jazyku zapálilo a pacient okříval. Bohyně nad Málinkou mudruje a uznává, že děvče je jistě vůbec nějaké nemocné a slabé, když nic nevydrží a hned takto zemdlí.

Málinka již pomrkává očima, paní bohyně se nad ní sklání a Málince se rozjasňuje v dušičce. Kde to je a co se s ní děje?

Přemítá, přemítá a počíná již chápati. Slyší nad sebou říkání a napne uši. Poslouchá:

„Započínám já své veci, nie zlú mocú, boží mocú, s Krista Pána dopomocú – –“

„Já su u bohyně!“ pochopila Málinka. Hlavou jí projde povodeň, pád do vody a ona chápe. Donesli ji sem, paní bohyně ji léčí! Málinka ani v té hrůze nepřestává být zvědava. Konečně, konečně slyší říkání, které jen tak lehko a bez důvodu bohyně nikdy nikomu nepoví! Pozor, Málinko! Ani muk a poslouchej!

„– – – von šetky němoci, troje, dzevjateré, ať scě od téjto Málinky odstúpené, byscě jéj němohly škodzic ani ve dně, ani v noci, budzě jéj Bóh nebeský na dobréj, svjatéj, božskéj pomoci. Prídzě blahoslavená Panenka Maria do jéj ména, do jéj cela, do jéj údó, do jéj stavó, klúbů, ona si pri niej šetko sciší (ztiší), ona si v jiej srdečku kláštoričok zastaví, mšu svjatú slúžic budzě, svjatý Jan s dvanásci kůrmi apoštolmi posluhovači budzě. Von šetky němoci, troje, dzevjateré, ať scě od téjto Málinky odstúpené, abyscě jéj škodzic němohly ani ve dně, ani v noci, budzě jéj Boh něbeský na dobréj, svjatéj, božskéj pomoci. K temu mi předně dopomáhaj sám něbeský a milosrdný Bóh Otec a Bóh Syn a Bóh Duch svjatý, šetci boží svjací, kteří scě na něbeském trůně jací, račcě mňa vyslyšeci a túto modlitbičku ode mňa prijaci a mně v mých vecách nápomocni býci ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svjatého. – Amen.“

Málinka zapomněla, že je v mrákotách a nahlas si povzdechla:

„Ach, to bylo krásné!“

„Joj, moja duša drahá,“ sklonila se k ní bohyně. „Isto istotně velmo ťažký sen ťa trápil, ale milý a všemohúcí Bóh moje prosby vyslyšal a urobil ci lahučko. Moja malúčká, esce len ťa okúrím a už ci budzě dobré!“

A to honem Málinka zavřela oči a nechala se okuřovat kůrou stromovou, bylinami a jalovcem.

Potom si bohyně sedla k děvčeti na kraj postele, hladila ji po mokrých vlasech a povídala si s ní.

Málinka se pomalu probírala do nejlepší nálady. Pod přikrývkou jí bylo teploučko, obklad na hlavě zas příjemně chladil – dobře jí bylo. A v takové náladě se svěřila „bohyni“, že by ráda znala svou budoucnost. Kdyby jí tak paní bohyně mohla prorokovat z vosku nalitého do vody.

Bohyně byla ochotná. Donesla čisté vody, roztavila trochu vosku a žhavý převrhla do vody. Vosk ztvrdl, žena jej s velikou vážností vytáhla z vody a prohlížela.

„Dobré ci budzě, moja dzievenko!“ hádala. „Uzdravíš sa a tvoja cesta budzě samý kvet, listečok a haluzky – –“

„To sú léčivé bylinky – já budu lékárnica – –“ zašeptala polohlasitě Málinka.

„Ój, šak aj hada vidzím – –“ rozumovala bohyně.

Neměla příliš lékárníky a lékárnice ráda.

„Had je ve znaku lékárnictví,“ usmálo se děvče.

„Joj a starosci budzěš mac takéj,“ hádá ještě bohyně. „A nikedy ně moc peniazí. Zriem tady jakýsi prázdný miešek – –“

„To su ráda!“ kývla spokojeně Málinka. „Já chcu pracovat zadarmo a z lásky k bližnímu. Mně sa nelíbí… bohatí lékárníci.“

„Ej, dobrú dušu, dievča, máš! Tož něch ci dá Bóh to najvjacší ščascie, zdraví! Ale až tú lékámicú budzěš, něusadzíš sa mně tady – na kopanicách, pravda že nie?“

Málinka vrtěla hlavou že ne, a to už jí zas bylo velice slabo. – –

Zatím, co se Málinka léčila, čekali Mackovi netrpělivě na konec deště. Byli by rádi věděli, nenatropil-li příval ve škole mnoho škody.

Ale teprve pozdě odpoledne, když už Málince bylo hodně lépe, se mohl Fanouš s Valčou vypravit dolů. Brodili se blátivými kalužemi, a když přišli ke škole, zhrozili se. Dvůr, zahrada i všechny místnosti byly zaplaveny bahnem a kamením. Hotové boží dopuštění! Mackovi však nenaříkali. Co by měli dělat ubozí kopaničáři? Především se musí vyčistit škola.

Dali se hned do práce. S pomocí Šmatláka a žen z okolních chalup čistili od bahna a kamenů kus dvora kolem dveří, pak chodbu a pak šli do kuchyně.

Ale jak otevřeli kuchyňské dveře, byli nesmírně překvapeni. Na lavici leží pes Lord, všecek umáčený, a proti němu – netknutá slanina. Co asi chudák zkusil! Mackovi na něj zapomněli! A on hlídal, věrně hlídal svěřenou slaninu. Voda jej vyhnala na lavici – ale on hlídal slaninu dál. Jistě byl hladový, a přece si jí ani neukousl.

„Lorde, ty můj věrný pse!“ zachvělo se Fanoušovi v hrdle. „Už nehlídej – pojď sem, a celá ta slanina bude tvá!“

Nejprve věrný pes Lord olízal ruce svému pánu, pak se připlazil pro pohlazení ke své velitelce. A potom se pustil do slaniny, kterou tak věrně hlídal a ze které mu Fanouš odkrojil první kus. Ten si pochutnal!

„Až tohle všechno povím dcerkám, ty budou koukat!“ povídal dojatě Fanouš.

A koukaly. Ale až do večera druhého dne musely zůstat u bohyně, než Mackovi dali školu do pořádku. Však to byla veliká práce. To bylo bahna a kamenů! A těch větví! A rozrytých záhonů! Což teprve před školou! Potok, co tekl kolem zahrady, vymlel si úplně nové koryto napříč loukou a balvanů v něm bylo tolik, jako by se rozvalil nějaký hrad. Poplašené dcerky hleděly na vše udiveně, a když pohlédly na rozbourané koupaliště, skoro se rozplakaly.

„I co byste naříkaly!“ hladil je Fanouš. „Uděláme si nové a ještě lepší. Hlavně, že vy jste už zase živy a zdrávy! Však Málinka nejvíc zkusila.“

„Ale ještě víc pes Lord, jak tu slaninu hlídal,“ dodala Málinka dojatě.

„No, přece sú zvířata věrné. Aspoň někdy!“ uznala Gabra.

Pak se otočila k pobledlé Málince, pohladila ji po vlasech a tiše jí zašeptala: „A včely majú jazýček!“

Maminka přijela!

Bylo po povodni. Slunce se vyhouplo na modrojasnou oblohu, hřálo a hřálo, smálo se, jako by nevědělo o té žalosti dole na zemi. Pole růžové pohanky byla smetena, chudá políčka ovsa nebo ječmene jako by na ruby obrátil. Jen nových balvanů přibylo. Nad tou zkázou spínali ruce chudí kopaničáři a nejeden si povzdychl:

„Něbudzě chleba, něbudzě osúchov!“ Ale pak odevzdaně skončil: „Čo naplač, Bóh dal, Bóh vzal“. Kopaničáři zbytečně nenaříkají. Jsou na svou bídu zvyklí – –

Dcerky Gabra a Málinka stojí na dvorečku a hledí udiveně na ten obrácený svět. Nedávno ještě taková pohoda – a dnes? Potok, co teče vedle školy, vyryl si jiné koryto, stráně – jako by je spláchnul, a ta „bílá trnka“ nad studánkou! Žalostně visí její zlámané větve a divně se hýbají větrem na tom božím slunci. A ta zahrádka!

„Bože můj, Fanúšku, já bych brečela nad tú zahradú!“ zahořekovala Gabra, „ani jednéj květiny néni, záhony vodú vyryté, ani kúsek travičky nikde – a ten včelín! Celý porúchaný a všecka malba pryč!“

„Kdyby jen naše zahrada, milá Gabro, ale co všechna úroda ubohých kopaničářů, jejich jediná obživa? To je hrozné! Tu zahrádku si spravíme! Šmatlák dojde do Bojkovic a do Brodu a koupí, co se ještě zasadit dá!

I trávu zasejeme, a keře i nové stromky zasadíme. Hned ho tam pošlu, jak sem přijde – –“

Nečekali ani dlouho. Ještě během dopoledne Šmatlák přišel. A nenaříkal, ani si nestýskal nad svými smetenými políčky. Říkal stejně jako ostatní:

„Bóh dal, Bóh vzal.“

„Ale práce bude,“ dodal Fanouš, „nebojte se! Pomůžete mi spravit celou zahradu. Dostanete penízky a koupíte si, co budete potřebovat. A i potom zase bude vždy dost práce při škole.“

„Ej, len keď včil čo budzě jezc, potem zas Bóh nějako dá,“ povídal Šmatlák. A tak přece jen přišel do nálady a ještě si na cestu do Bojkovic zpíval:

Ešče dněska, ako dněska,
dněska nám hrá muzika,
ale zajtrá po zajtreku
budzě psota veliká!

Málinka si ty dny po prožitých hrůzách odpočívala. Byla pořád nějak pobledlá, měla takové smutné oči a pořád je točila v tu stranu, kde byl domov – Valašské Meziříčí. Mnoho nemluvila, ani si nevyšla za Gabrou, Fanouškem a Šmatlákem na zahradu. Šmatlák kopal, ryl, sázel keře, dával celou zahradu po povodni do pořádku, Fanoušek hned vyměřoval záhony a zas byl u úlů a natíral je pestrými barvami.

„Pojď se na nás podívat, jak se tužíme!“ zval švagr Málinku do zahrady asi čtvrtý den po povodni.

„To uvidíš kus práce!“

Děvčátko šlo. Opravdu. Záhonky byly už vzorně upraveny a různé keře stály už v rozích, macešky a karafiáty uprostřed. I slaměnky tu byly.

Šmatlák právě zasazoval poslední sazeničky a už byl docela vesel. S Gabrou se smáli a zvali Málinku, aby si šla taky něco zasadit. Gabra prý si už zasadila starou škarbalu, aby jí vyrostly nové boty. Moc je po té povodni potřebuje!

Ale Málinka ani valně neposlouchala. Zahlédla na kopci nad školou nějakou postavu a napjatě se na ni zadívala. Na kopanicích je každá nová osoba vzácná! Ale toto byla osoba zvláštní! Taková nějaká známá! Málinka šíří oči, teď se usmála do široka, jak jen mohla nejvíc, a pak si tak poskočila, až jí zajíc Ferda, kterého chovala v náruči, upadl na zem a vykřikla v návalu bezmezné radosti:

„Maminka!“

A už utíká, co jí nohy stačí, ze vrat ven a naproti a naproti. Byla to maminka. I s Jeníčkem.

„Maminko!“ padla Málinka své matičce okolo krku. Gabra pořád křičela: „Maminka přijela, maminka přijela!“ a utíkala jí též v ústrety, co mohla.

Fanouš a Valča ani věřit nemohli, ale přece vyběhli za dcerkami za zahradu.

„Nemohla jsem starostí spát, co je s vámi! Četli jsme o té povodni,“ povídala maminka překvapenému zeti.

Všichni maminku vroucně vítají a Jeníček jen povídá, že viděl moc „halúzek“. Tak říkal stromům v lese.

Maminka šla na Žitkovou z Bojkovic. Je to pohodlnější než z Pitína, ale dále. Ale ať, už je tu a Málinka by se zbláznila radostí! Pořád ji chytala znovu a znovu okolo krku a všechny ty útrapy a smutek byly navždy ty tam!

„Maminko, budete tu s náma? Jak dlouho? Pořád? Aj s Jeníčkem? Budete spát se mnú?“ ptala se pořád.

„Ne, já přepustím mamince svůj praščák,“ křičela Gabra.

„I nechte maminku na pokoji, ať si především odpočine,“ odháněla Valča dcerky od maminky a vedla matku do světnice.

„A já si vezmu na opatrování svého švagra Janka!“ bral do náručí chlapce Fanouš. „Budeme spolu natírat včelín! Dostane kuklu, aby ho včely neštípaly!“

Jak to Fanouš řekl, už se od něho chlapec nehnul, jen taktak že se ve chvatu najedl, a jen chtěl „tutlu“ a „natílat“.

„Pojď, švagře,“ povídal Fanouš, „ať si ženské popovídají.“

A tak šli velmi brzy natírat včelín.

Ženské zatím byly v desátém nebi a maminka z těch všech otázek, co se na ni hrnuly, měla hlavu košatou. Však se sama také stále vyptávala, jaké to bylo o povodni.

Ale říci musila rovnou, že zůstane u Macků nejdéle dva – tři dny. Nemůže nechat starou babičku a tatínka doma opuštěné!

Málinka se zarmoutila.

„Ó jé, to už to tu potom nebude pěkné!“ zavzdychala a pohlédla na svou drahou maminku, která jí byla vším na světě.

Dlouze se na ni dívala a měla oči plné slz.

Gabře se zdálo, že Málinka „natahuje moldánky“, a to ona nemohla ani vidět.

„Málino, poď ven!“ zatahala sestru za rukáv. Musí Málinku rozveselit. Proč zas brečí?

Na dvoře ji vzala okolo krku a ptala se jí:

„Co, prosím ťa, pořád hulíš? Co ti zas je?“

„Ale tož sem si uvědomila, že tu potom bez maminky nemožu byt! Dycky přivřu oči a představím si, že tu maminka není. Hned mně vyhrknú slzy. A když oči otevřu a maminka je přede mňú, tož zas mně vyhrknú slzy ze saméj radosti.“

„Ty si divné stvoření, Málino! A to tak míníš brečet žalosťú a radosťú až do konca prázdnin?“

„Pojedu s maminkú dom! Nic na světě mňa tu už neudrží!“

„Ani lískové oříšky, co dozrávájú? Už sú nahnědlé! Aspoň na ty by sis měla počkat. Ostalo jich po povodni ešče dosť!“

„Prosím ťa, co sú lískové oříšky proti mamince?“

„A Fanúša a Valču a mňa a Vláďu Žílového a kamarádky – ty všecky opustíš?“

„Moja maminka je najlepší kamarádka –“

„A víš, že nám cérky na pastvě vyšívajú na památku pásek – jako pentlu – na klobúk? – – – Mohla bys chodit se mňú za nima na pastvu. Budem sa dívat, jak to vyšívajú, a zpívat s nima!“

„Ó, Bože!“ povzdychla si Málinka. „To moja maminka, když zašívá, má mňa takéj ráda u sebe. Sednu si k ní na malú stoličku a dívám sa na ňu, nebo jí dám hlavu na klín a takéj si móžem zazpívat. Ale víš, to sa mně nikdy při tom zpívat nechce.“

„Ale v Bojkovicích bude jarmak a jaké věci sa tam budú prodávat! A ty tu nebudeš!“

„Hm, to sú věci! To já si sednu doma u maminky v kuchyni s Honzíčkem na zem – vykramujem kde jaké šuplíky a škatulky a budem si hrát taky na jarmak. A bude to ešče lepší než ten tvůj v Bojkovicách. Aspoň budem pořád u maminky – –“

„No, ty si, Málino, hrozný mazel, to už vidím – pořád – enom maminka, maminka! Šak ti neuteče, počká doma! – A to aj starého Šmatláka enom tak lehko opustíš?“

„Starého Šmatláka?“ zamyslila se Málinka a povídala:

„A nemám já doma snád svoju starú babičku?“

„Babička!“ zvolala Gabra a zamyslila se. Ó, Gabře se po babičce vždy a všude upřímně stýskávalo. Bylo to zvláštní, ale bylo tomu tak.

„Málino, na babičku velice vzpomínám. Pořád ju aj ve snách před sebú vidím…“

„No vidíš! Tož pojeď aj ty se mnú dom!“

„Ja, cérko, to nejde! Ogaři v Meziříčí by sa mně vyřehtali, že nikde nevydržím, že sa držím enom maminčiných sukní, a říkali by mně „maminčin ocásek“. Ty tak mezi ogary nejdeš, ty to nepocítíš, ale já – kdepak! Mosím tu zostat do konca prázdnin! Ale po babičce je mně opravdu smutno! Maminku sem včil viděla – tož to už do konca prázdnin vydržím – ale babička?“ zamyslila se Gabra.

„Ty snáď myslíš na deputát?“ pomračila se na ni Málinka.

„Vůbec ne!“ mávla rukou Gabra. „Ten mně stejně neuteče, babička mně ho schová. Ale ináč – víš – zkrátka je mně po ní teskno. Mám našu babičku strašně ráda. Pořád bych chtěla, aby sa za mňú všade točily její oči, aby sa pořád za mňú ohlédala a tá babiččina stará hubička s jedným zubem aby sa na mňa všady smála – –“

„Anebo aby ťa kárala. Šak ťa babička často napomíná!“

„Ej, aj po tom je mně teskno! Málino, já bych chtěla našú babičku pořád vidět!“

„Tož sa dívaj na její obrázek – –“

„Enom kdybych nějaký měla!“ zastavila se Gabra. „Víš, Valča má enom velice malý – s celú rodinu – a starý. To nic není! Tam babička není ani jak moja babička. Ale, Málinko, už vím co!“ plácla Málince rukou na rameno. „Ty mně dáš babičku vyfotografovat!“

„No né!“

„Necháš udělat pořádný obrázek. Aby tam byla babička sama. Všecky peníze, co mám, na to dám!“

„No, neco aj já bych přidala,“ míní Málinka a je ráda, že se takto rozhodly. Budou mít aspoň svoji zlatou babičku na věčné časy na obraze.

„Takovú máme krásnú babičku, jak majolenku, že my dvě trúbele sme si ju už dávno nedaly pořádně vyfotografovat! Nech sa zdráhá, jak chce, mosí! Taková pěkná babička! Jediné vrásky nemá, tvářičky jak jablíčka, a ty oči, takové milé, jej, to bude krása!“

„Víš, enom nech sa babička při tom fotografování pořád dívá rovnú fotografovi do čočky! To potem bude aj z obrázku pořád na nás hledět jak ten Komenský, co ho máme doma na tom velikém obraze, víš, Málino?“

Jak by Málinka nevěděla? Komenský se na ně přísně dívá z ohromného obrazu, ať vlezou dcerky třebas pod stůl. Však když něco provedou, nepodívaly by se na obraz ani za nic. Pořád jako by všecko věděl. Jako ta jejich babička! A zrovna takový obraz si pak obě dají udělat!

„Ale to ti pravím, Málino, nech si babička na to fotografování nebere ten svůj nedělní kokrhélek s pérem! Kdepak! Já chcu svoji babičku mět na obrázku takovú, jak ju vidíme každý den! Se šátečkem na hlavě, víš, s tým tibétovým – co nikdy pod bradú nezavazuje – enom sešpendluje, víš?“

I to Málinka dobře věděla. Babička si spínala šátek pod bradou velkým špendlíkem s černou kulatou hlavou, čemu se dcerky vždycky tak podivovaly. Málinka to dobře ví, a jen tak nechá babičku vyfotografovat.

Tak se dcerky vzájemně potěšily a radostně se vrátily do světnice.

Málinka pak se točila už jen kolem své maminky. Prováděla ji všude, i k pobouranému koupadlu zašly, i to nové koryto potůčku mamince obě dcerky ukázaly. Mamince se kopanice velice líbily. Bože, vždyť sama byla z hor – z Brumova u Valašských Klobouk!

Jen kdyby té bídy lidu zde tolik nebylo, vždyť to musí každou mámu bolet, když vidí, že jiná máma nemá dát co dětem jíst!

Ó, maminka pro žitkovské kopaničáře něco musí podniknout! Jak se vrátí do Valašského Meziříčí domů, pošeptá to tatínkovi a ten udělá nějakou přednášku a pak pro postižené kopaničáře sbírku! Hned jak přijede domů! A všecky výletníky na léto sem budou oba posílat! Škoda překrásného kraje – že je tak málo znám a navštěvován.

Tak maminka prohlédla a prochodila všecko, přesvědčila se, že jejím dětem nic nechybí, a na třetí den už pospíchala domů. Zdržet se nedala, třeba ji Mackovi i Gabra moc nutili.

Ale malý Honzík nechtěl za nic zpátky. Chodil celý den v kukle proti včelám, s Fanouškem pracoval v zahradě a pil vodu ze studánky – jen tak, leže na bříšku. A co už „kumštů“ uměl! Přeskakoval potůčky, dělal si rybníčky, pouštěl lodičky a s Fanouškem dělali vlaštovičky z papíru a píšťalky ze dřeva. Copak, kdyby jen píšťalky. Ale Jeníček i jinak svou maminku překvapil!

Přiběhl do kuchyně a křičel:

„Mamino, neco sa štalo! Neco sa štalo!“

„Nu, copak?“ ulekla se maminka.

„Já umím hvíždat! Slyšíš?“

A Jeníček našpulil pusinku a už mu to zahvízdalo. Joj, to byl „kumšt“! Však to Fanoušovi dalo práce! Chodili spolu hezky dlouho po zahradě, ruce založeny, Fanouš napřed, v patách za ním Honzíček – a pořád jen:

„Takhle to musíš, Honzíku – huit, huit!“

A Jeníček pořád „vit, vit!“

Až druhý den se povedlo „huit“ a to bylo moc radosti! Jakpak by spěchal domů? Nic nepomohlo, „že babička doma pláče“! Však prý jí Jeníček napíše „písáníčto“!

Zavřel se do pokoje, a když se nikdo nedíval, vzal papír, inkoust, sedl si za stůl a obráceným perem – násadkou – dělal po papíru kolečka, puntíky i celé chomáče čar a pěkně si při tom říkal:

„Jeníšet poždlavuje babictu a pšijede až potom – –“

Pak to ještě ručičkou rozmydlil, celý se umazal, a to už byl dopis hotov.

„Švagře Honzo, kde jsi?“ volal ho Macek.

„Já písám!“ ozval se hrdě chlapec. No, to měl Fanouš malou radost! Jak otevřel dveře, ustrnul! Těch kaněk po ubruse! A ty tváře a šaty a ručičky!

„Cos to provedl?“ spustil na Jeníčka.

„Písal babicce!“

„To vidím! A co tyhle kaňky, co to je?“

„To sú plašátta – –“

„Mně se zdá, že ty jsi to největší plašátto! Jdi, ty uličníku! Už tě nebudu mít rád! Podívej se tamhle na andělíčka, jak se na tebe hněvá a povídá, že jsi zlý kluk,“ ukázal Fanouš na obraz anděla strážného.

Jeníček se hluboce a dlouze zadíval na zajímavý obraz, kde anděl strážný vede dítě přes lávku. Potom se zasmál a odpověděl:

„Iť on nič nepovídá, nemůže, iť má papílovou hubu!“

Dobře, že vcházela maminka. Fanouš se musil smát, i kdyby nechtěl.

Ale maminka ztrnula. A Jenda hop! a už byl u Fanouše, a ten ho popadl do náruče a ven a ven. Dobře udělali, jistě by dostali jeden jako druhý.

Maminka shání citrony a zapírá ubrus a pak už se chystá na cestu. Ale Jeníčka si Fanoušek přece jen chce nechat. Aspoň na těch čtrnáct dní do konce prázdnin. Přiveze prý ho potom sám do Meziříčí. Odpoledne opouštěli školu – Málinka se slzami v očích, ale přece jen radostně, vždyť jede domů – se svou maminkou!

Mackovi a Gabra vyprovázeli maminku a Málinku až do Hrozenkova. Malý Honzíček se cestou pořád držel jen Fanouše, a nejraději by nosil i při tom vyprovázení „tutlu“ na hlavě. S Fanoušem užil všech možných radostí a naprosto se mu nechtělo domů. Tož si maminka dala říci a že tedy Jendu tu nějaký den nechá, když ho tedy Fanoušek do Meziříčí přiveze. Jeníček trhal cestou „pugétek“ na rozloučenou mamince – no, byla to samá pampeliška, palička od jitrocele nebo větvička a s krátkými stopkami, ale bylo to od Jeníčka.

Však když už sedali v Hrozenkově na vůz, nabádal jej Fanouš, aby dal mamince ten pugétek a poslal babičce a tatínkovi štípanou pusu.

Jeníček dal mamince květinky a pak ji objal a dal štípanou pusu. Musila být moc sladká, neboť pak dal mamince druhou, třetí, čtvrtou, pátou a potom se strašně rozplakal a padl mamince okolo krku:

„Já cu s mamintou! Já cu s mamintou!“ volal. Fanouš se podivil, ale pochopil.

Všecky děti na mamince zrovna visely. Jakpak by ne Honzíček – dítě nejmladší a mazlíček.

Však se teď přitiskl k mamince, jako by se bál, že jej násilím od ní odtrhnou. Oči už nezvedl a jen ručičkou dozadu dělal: „Pa, pa, pá, Flanto!“

Maminka byla všecka šťastna. Tiskla Jeníčka k sobě a usmívala se na svět. Jak by se jen bez chlapce před tatínkem a babičkou mohla doma objevit?

Jen ještě Mackovým a Gabře ruku podala a už se vůz rozjel.

Málinka – Ferdu v tašce na jedné straně – Jeníčka s maminkou na druhé – šťastně ujížděla ke svému domovu.

Gabra – všecka nějak dojata – dívala se za nimi a ještě na Málinku křičela:

„Nezapomeň na tu fotografiu!“

U srdce jí bylo smutno, že odjíždí nejen maminka, ale i Málinka, její věrný „ocásek“ a nejlepší kamarádka. Až jí slzy do očí skočily.

Ale Gabra je honem setřela. To tak, aby to někdo uviděl, ne?

Herka jde na popravu

První dny po tom, co maminka odjela a s ní i Málinka, se Gabře zdálo, že je svět najednou nějak prázdný. Byla poněkud zasmušilá, ale Mackovi si toho mnoho nevšímali. Valča měla starosti s hospodářstvím a Fanoušek se věnoval jen a jen své zahradě. Opatřil znovu ovocné stromky, zahradu osazoval, a hlavně ji pečlivě zavíral. Herka tam tušila nové keře a rostliny, stála co chvíli na zadních nohách opřena o plot a pořád se jen olizovala. Ničit zahrady – to byla její stará, známá vášeň.

Fanoušek ji pořádným plácnutím každou chvíli vzpamatoval a dnes, když by byla málem drcáním vyvrátila vrátka – řádně jí nasekal a dal jí čichnout k flintě. Povídal jí:

„Jestli se opovážíš, paroháči jeden darebný, do mé zahrady, žádné s tebou slitování! Zastřelím tě jako psa! Pamatuj si to!“

Gabra to dobře slyšela a celá ztrnula! Protože se Fanoušek při tom hrozně kohoutil a červenal, věděla jistotně, že by to taky udělal, a tak milou Herku hlídala, jak jen mohla – – –

Opravdu, Gabra dávala na Herku dobrý pozor. I toho dne, když Valča s Fanoušem šli do Hrozenkova „za kmocháčky“ na křest. To si Gabra sedla pod plot zahrady, aby viděla, kdyby někdo šel i do školy, i aby uviděla na kozy, které se svorně pásly kolem plotu.

Leč do školy nikdo nejde a na Gabru se smějí s keřů lískové oříšky. Vezme Fanouškovu hůl, co nosí stále s sebou, ohne větev a zralé oříšky sbírá a dává do kapsy. Pohlédne na vedlejší keře a opět se jí zdá, že vidí tu oříšky ještě lepší. Zase jí přibylo do kapsy. Už to v ní „rachtá“ a Gabra jde dál a dál a zapomíná na kozy, sbírá oříšky a vzpomíná na Málinku. Jak se má, žába škaredá, že nic nepíše, a zdali už dala vyfotografovat babičku? Oříšky jim oběma Gabra přiveze, Málinka si je rozkouše a babičce je Gabra utluče s cukrem.

Safra, musí je však předem sama ochutnat. Roztlouká oříšky a tolik jí chutnají, že všechny mizejí v jejím žaludku. Pro Málinku s babičkou musí sbírat nové. Jde podél potoka a kolem strání, ohýbá větve a sbírá.

A hleďme! Tady jsou kamarádky! Vyšívají a pasou. Gabra si sedá k nim, učí se vyšívat a pak s nimi zpívá o závod. Konečně si vzpomněla, co vlastně má na práci.

„Já zapomněla na koze! Počkajte, děvčice, já si sem přivedu naše koziska, aby neco u školy neprovedly, a potem budem zas zpívat.“

Gabra běžela ke škole – ale koz nikde!

Pohlédne přes plot do zahrady a – ó hrůza hrůzoucí! Herka stojí jako královna na nejlepším záhonu, cupe, dupe, rve ze země květiny a vyhazuje je ven. Jíst už prostě nemůže. Šemík snad jen šťastnou náhodou zůstal na svém místě za plotem na stráni. Gabře se zježily vlasy, vykřikla, a tu Herka věděla, že ji čeká odplata. Pustila se dolů zahradou a zas nahoru, lítala jako zdivočelá a mečela. Radostí, či strachem?

„Cos to provedla, darebnico? Co včil?“ lamentuje děvče a spíná ruce. „Fanúšek ťa zabije!“ křičí a běží za kozou, aby ji chytila.

„Co je to tady?“ křičí někdo přes plot a dívá se do zahrady.

„Fanúšek!“

Vrací se s Valčou z Hrozenkova, a jak slyšel ze zahrady křik, jalo ho zlé tušení.

„Fanúšku, já za to nemóžu! To ona sama, Herka. Na mú dušu!“ a Gabra se rozplakala strachy.

„No tohle! Počkejte obě dvě! A nejdříve půjde na řadu Herka!“ Fanoušek přeskočil plot, nadběhl koze a chytil ji za rohy.

„Co jsem ti slíbil, máš mít,“ volal rozzuřen.

„A ty jako bys nevěděla, co dá zahrada práce! Nechoď mi na oči!“ obrátil se ke Gabře.

Ta padla okolo krku své sestře a tuze si zaplakala. Proč? Pro Fanouška, že jí tak nezvykle vyhuboval, či pro ty květiny, nebo pro Herku? Pro Šemíka rozhodně ne. Ten byl přece za plotem.

Zatím už Fanouš váže Herce na dvorku kolem krku silný provaz a jde s ní zpět do zahrady.

„Kam s ňú ide?“ fňuká Gabra ustrašeně.

„Herka jde na popravu. Zastřelím ji,“ šlehnul po ní zle okem švagr.

Gabra zalomila rukama.

„Já darmo neslibuji. Tak!“ S těmi slovy přivázal Herku k silnému stromu blíže včelína a běžel pro flintu.

„Moja Herka drahá, milovaná, všechny peníze dám za její záchranu, za ty hlúpé květiny, enom mně ju nechte a pro všecky svaté a světice nezabíjajte mně ju!“ naříkala Gabra.

Ale sestra ji napomíná, že třebas to Fanouš tak zle nemyslí a chce ji i Herku tak vystrašit.

Ale Fanouš to tentokrát myslil doopravdy. Lítal rozezlen, láteřil. – To prý ti největší dobráci se vždy jedenkrát za rok moc a moc rozzuří a vždy něco provedou. Tak i Fanoušek. Běží s nabitou puškou a míří na Herku. Jak Gabra vidí, že všechno jde doopravdy, strašně vykřikne:

„Herko, Herčičko! Uteč! Pomóóc!“

Zakřičela to tak bolestně, že Fanoušovi klesly ruce s flintou a Herka, poslušná své velitelky, vyskočila dozadu tak prudce, že trkla zadkem do jednoho čerstvě natřeného a postaveného úlu. Ten se převalil a celý chomáč včel vyvalil se ven. Včel bylo, jako když se rojí, a všechno kolem Herky a na Herku!

„Ještě něco takového!“ křičí Fanouš a zahazuje flintu. „Nejlepší včely mi zničila!“

Běží ke včelínu, zachraňuje úl a včely a Gabra cupitá za ním.

„Tu máte kuklu,“ posazuje Fanoušovi kuklu – kterou rychle obstarala Valča – na hlavu a sama za vzlykotu rychle odvazuje Herku, svou drahou Herčičku, málo dbajíc na včely. Ale nejde domů. Ví o díře v plotě, kudy asi Herka se sem dostala, a běží s Herkou pryč, pryč…

Fanoušek ještě dlouho bouřil, a když už se pořádně vybouřil, ptal se, kde že je Gabra?

Ale Valča je také plna starostí, říká, že už je hledala u Lokajů, u rychtářů i u „bohyně“, ale že hledala marně.

„Neměl jsi ji tak hubovat! Je to přece jen ještě dítě!“ zastávala se sestry. „A má tady psaní od Málinky – přišlo teď odpoledne.“ Fanouš neříkal nic a horlivě spravoval na zahradě, co se dalo, ale když už se šeřilo, vzal čepici a že jde Gabru hledat.

Vyšel před školu, přemýšlel, pak se usmál a dal se do halékání.

„Gabróóó!“ volal do pastvin.

Nic.

„Gabróóó!“

Zase nic.

„Gabróóó, vrať se!“

Nic.

„Gabro, přišlo ti psaní od Málinky!“

Teprve na ta slova zaznělo z dálky:

„Fanúšku! Já su tady!“

„Tož spěchej!“

„Aj s Herkú?“ ptá se opatrně uplakaný hlásek odněkud s „Uherské“. Teď zas bylo ticho u školy. Teprve po chvíli se neslo tichým večerem:

„Aj!“

Fanoušek si sice při tom „aj“ odplivl, ale přec jen si oddychl. Chvála Bohu! Gabra není daleko, za chvilku je doma!

Gabra se vskutku brzy vrátila. Ale v jakém pořádku! Herka měla podvázanou bradu Gabřiným šátkem a Gabra si držela levé oko a ucho.

„Mosely sme si dávat obklady u vody,“ sdělovala zamračeně.

„Herka má aspoň tucet žihadel a já dvě! A kde mám psaní od Málinky?“

Sestra jí podává objemné psaníčko a odvádí kozu do chléva.

Gabra však opatrně za nimi. Což kdyby Herčičku přece jen chtěli vést na popravu?

Smutný i veselý pohled byl na oteklou kozu. Pod rohy boule, za uchem boule, na pysku boule, na nose boule!

Záda měla jako velbloud mnohohrbý.

Fanouš stál na dvoře, chvíli se na kozu díval, měl na ni zlost, a přece mu bylo do smíchu.

„Fanúšku, nepůjde už Herka na popravu?“ ozvala se za jeho zády Gabra.

„Nepůjde!“ zavrtěl Fanouš hlavou, „už je dost potrestána. Ale za týden bude ve Slavičíně „jarmek“ a Šmatlák ji tam prodá. Pro Herku už zahradu upravovat nebudu.“

Gabře se zježily vlasy a nebyla schopna slova. Chtěla honem spát a v posteli – tam že si teprve přečte psaní od Málinky – pro uklidnění.

„Šak je mně tak teskno po Málince, že bych hned za ňú jela dom,“ šeptala si, když otvírala psaní. Vypadla z něho kromě Málinčina dopisu také stokoruna a lístek psaný třaslavou rukou babiččinou.

„Milovaná Gabruško! To se divíš, že Ti píše také jednou tvá bába. Ba, bylo mně smutno po Tobě, pořád Tě vidím v duchu před sebou. Taky prý jsi mne chtěla vidět, a tak jsem se dala na radu Málinky vyfotografovat. A jaká by to byla babička, kdyby přijela na Žitkovou na návštěvu a nepřivezla s sebou deputát? Když se Ti tolik stýská, máš jej zvýšený a schovej si jej na výbavu.

Mockrát Tebe zdravím a všecky líbám.

Tvoje babička.
Ve zdraví přijeď!“

„Přijedu, babičko, přijedu!“ slzela Gabra a dívala se vroucně na přiložený, dost velký obrázek.

„Moje babička, ta je krásná! Jak anděl z nebe! Neboj sa, babičko, nechtěla jsem députát! Tentokrát opravdu ne! Šak ty bys mně jej byla stejně dobře schovala! Enom tebe sem chtěla vidět, moja zlatá babičko!“

Fanouš a Valča také spěchají, aby přivítali babiččin obrázek na Žitkové. Jsou dojati a hledí oba na stařenku v šátku. Babička má šátek sešpendlený velkým špendlíkem s černou hlavičkou a Gabra je spokojena. Tak to chtěla!

Gabra zatím čte Málinčino psaní. Stojí tam mezi jiným:

„… Ten fotograf měl špatný aparát, má asi škaredú čočku. Enom sa podívaj na tú babiččinu fotografiu. Nadělal jí ve tváři plno vrásků a já jich na naší babičce nikde nevidím…“

Gabra znovu prohlíží babiččinu fotografii a opravdu: babička má vrásčitou tvář, ale musí si toho člověk všimnout. Gabra je dříve na babičce taky nikdy neviděla! Jak to přijde?

„A kdyby byla jak to sušené jablíčko, přece je krásná ta moja babička, pravda, Fanúšku?“

„Rozhodně,“ řekl švagr, a to už Gabra se šťastně zamotává do peřin a že bude spát. Dala si ještě jen obklady na oko a ucho a hned usnula. Kéž se jí to dobře spí…

Celý týden trvalo, než se Herka z boulí vyléčila. A to už pak byl ten „jarmek“ ve Slavičíně. A celý ten týden přemlouval Fanoušek Gabru k prodeji kozy.

„Podívej se, co nadělala už za ten svůj život škod! Dvě zahrady zničila, hranice Moravy a Slovenska ožrala, včelín rozbila, vysvědčení ti snědla, mně nedávno ‚Zápisky podučitelovy‘, a co ostudy se ti už natropila! Musí s ní být zúčtováno! Pro radost si necháme ‚Šemíka‘.“

Gabra se snažila tomu rozumět a s těžkým srdcem se odhodlala k prodeji kozy. Jen to si vymínila, že na ten „jarmek“ půjde se Šmatlákem ona také.

Dost jí to bylo líto, když už ji na „jarmek“ vedli a celou tu dlouhou cestu si povídala, jak každému kozu zhaní, aby ji nikdo nekupoval.

Šmatlák jí moc dobře rozuměl. Povídal jí:

„Dostal som sic od pana nadučicela na tabák a pálené, ale precaj ty kupce moc nucic něbudzem. Pozřeš – aký je starý Šmatlák dobrý kamarád!“

Gabra naň vděčně pohlédla.

Když dorazili do Slavičína, vyhlédl si pro kozu nejzastrčenější místečko mezi zvířaty. Ale i tam se našli kupci na vypasenou kozu a hned se jedna babka ptala, zač ta koza?

„Ja, tož za stovku! Drahá néni – a esli máte doma děti – velice si dobře poslúžíte!“ chválila Gabra zvíře. „Prima se na ni jezdí, enom před rohy sa nestavte, trochu trče! A ani k zadku ne! Trče aj pozpátku! A na knihy dobrý pozor! Sežere děckám slabikáře! A esli pantáta kúří tož pozor aj na tabák! Ani ke kurníku ju nepúščajte – vajíčka lúbí jak nic iného. A na zahrádku hlavně pozor! Květiny a mladé stromky – –“

„Svatá panno, snáď sa to cérčisko nezbláznilo?“ udiveně hledí na Gabru panímáma. „Tož takovú prodáváš kozu? A tak si hlúpá, že mně to všecko pravíš? A to máte pěknú céru,“ obořila se na Šmatláka.

„Poctivá duša to je,“ pokrčil rameny Šmatlák nad „svou dcerou“. „Je dobře vychovaná, nelže. Šak je koza laciná – – !“

„Zadarmo je drahá! A ešče sa to opovážíte vést na jarmek?“ durdí se bába a má se k odchodu.

„A čo myslíce, že sa vodí na jarmek?“ volá za ní Šmatlák. „Snáď ne prima kúsky? Ty si každý něchá! Trkavé koze, jankovité koně a staré krávy, čo nedojíja! Jeden druhého chce napalovac! To je to! A za to, že moje dzievča mluví božskú pravdu, mňa budzěcě hubovac? Basta fleky do teho!“

Babka rozezleně odchází, ale přicházejí zase noví kupci.

Gabra už umí chvalozpěv na Herku nazpamět a Šmatlák „tvrdí muziku“.

Jaký div, že odpoledne na trhu – když už skoro vše bylo prodáno nebo odvedeno zpět domů, stála ještě pořád Herka u kolu.

Gabra se v duši radovala, ale starý Šmatlák se drbal za ušima.

„Jój, len čo poviem panu nadučicelovi!“

„E co, řeknem, že ju žádný nechtěl!“ mínila Gabra. „Šak je to pravda!“

„A já už viem čo! Už som našiel kupca. Předa j tu kozu mně!“

To se Gabra zarazila. Chvíli hleděla na Šmatláka a pak se tázala:

„Měl byste ju rád?“

„ Jój!“

„Mohla bych sa k vám na ňu chodit dívat?“

„Ná móžeš! Co by len nie?“

„Víte, ona je to moc pěkná koza! Dojí dost a s tím trkáním to není zlé! Enom na papíry si dajte pozor! Víte, Šmatláčku, vám ju svěřím, enom vám a žádnému jinému na světě!“ zafňukala Gabra.

„Ej, cérko, to je veru pekná vec. Kúpím kozu, ale – na peniazi mosíš dočkac!“

„Dlúho?“

„Len týždeň!“

„Tož móže! Plácněme si!“

Gabra si se Šmatlákem vesele plácla a kurážně nastoupila cestu k domovu. Herka napřed, Gabra za ní. Na Šmatláčka musely chvilku počkat, jen co si zašel do hospody popít „páleného“.

„Dobré je to!“ libovala si Gabra, když se Šmatlák vrátil. „Herka zůstane na Žitkovéj a já ju budu pásat. Ghacha, Fanúšku, to sme vás doběhli, chacha!“

Šmatlák byl však nějaký zamyšlený. Nebylo mu do smíchu, a tož se vymlouval Gabře:

„Tabák som za ten dzeň prekúril, peniaze za pálené utracil a kozu vedzěm zpátky. Jój, to budzě uvítanie, jój!“

Do Hrozenkova dorazili asi za hodinu. Fanouš už jim šel naproti a čekal u hrozenkovské školy. Když spatřil Herku, byl velice nahněvaný a za nic na světě neuvěřil, že na kozu nebylo kupce.

„Vy jste starý šibal!“ uhodil na Šmatláka.

„Přiznejte se, že jste se s Gabrou navedli!“

„Ej, prisambohu, něnavédli. Božskú pravdu sme len povedali – –“

„To jste právě neměli,“ durdil se Macek. „Chválu jste o ní měli pět, jinak se mrchy nezbavíme!“

„Už sme sa zbavili –“ vydechla zamračeně Gabra.

„Jak to?“

„Toť Šmatláček si ju kúpil,“ ukázala Gabra mrzutě na Šmatláka.

„Kúpil, kúpil,“ mrkal Šmatlák na Fanouše. „A po týždzeňku peniazi priněsem!“

Fanouš se podezřele na Šmatláka zadíval, cestou domů si ho odvedl stranou a dověděl se divné věci – –

Nic Gabra netušila, co se mělo v neděli u Šmatláků na dvoře odehrávat. Inu, policajt je policajt a Šmatlák je za dva mazané policajty.

Rozmýšlel se, jak sehnat peníze na kozu, a rozhodl se, že prodá Herku veřejnou dražbou – licitací – u nich na dvorečku. Ještě dostane víc jak stovku – vydělá si! Gabře kozu zaplatí. A jestli vydělá hodně, koupí za to Gabře pěkné kozlacko.

„Veru, na čo má také pekné dzievča takú škaredú kozu? Kozliatko budzě mac – ode mňa na památku! A ešče mi poďakuje!“

Gabra se dověděla od dcerek o licitaci teprve v neděli ráno. Zůstala jako by ji omráčil. Tož tak ji chce Šmatlák ošidit? Její Herčičku prodat někomu cizímu! No toto! Gabra v pláči zaškytala.

A pak se dala do uvažování. Tož tak, oni sa s Fanúškem proti Gabře navedli! Tož enom pozor, aby sa ona nenavedla na vás, fióni! A sama se sebú! Dajte si pozor, Gabrušce už cosi napadá! Běda tobě, Šmatláku, Gabře už to napadlo!

V neděli se opravdu na dvoře u Šmatláků konala dražba. Na dvoře bylo plno lidí, koza uprostřed a Šmatlák vyvolává:

„Kdo dá viac? Po prvé, po druhé…“

Lidé mírně přihazují a Šmatlák si mne ruce, že hodně vydělá.

Šmatlák naposledy vyvolává „po třecí – kdo dá viac?“

Kopaničáři už mlčí a tak je skoro jisto, že si Herčičku odvede soused z Lopeníka.

„Já přidávám dvacítku,“ ozývá se to pojednou z kouta dvorku.

„Já si od Šmatláka kupuju Herku!“ už ten hlas zní kurážně a už to cupe k Šmatlákovi a do „obecního“ klobouku sype obsah své peněženky, navlas tolik, zač byla koza vyceněna. Vždyť Gabra měla od své babičky zvýšený deputát.

„Tu to máte, nechte si to! A já mám svoju Herčičku!“

„Hanběte sa velice! Falešníku!“ spustila na policajta. „Myslela sem, že vy ste při mně – a vy zatím, vy zatím – –“

„Bóh vie, moja cérečko, že kozlacko pekné bysom ci za to byl kúpil a ešče moc peniazí bys dostala – –“

„Co se starú koz – –“ koktal překvapený policajt.

„Nic nepravte! O kozlata vám nestojím! Já chcu enom svoju Herčičku!“

Kde se vzal, tu se vzal, blíží se sem taky Fanouš. Přišel se k zahradě podívat, jak dopadla licitace – a tu máš, co vidí? Gabru v slzách a slyší pořád jedno a totéž:

„Všecko si nechte, enom moju Herčičku mně dajte!“

Fanouš došel až ke Gabře.

Ta právě objala svou věrnou družku okolo krku a přitiskla k ní svou rozpálenou tvář a pravila, že ji neprodá už ani za milion škopků dukátů!

Fanouš jí položil volně ruku na rameno.

To se Gabra překvapeně naň podívala, trhla sebou, ale nedala se! Hned spustila:

„To bylo řečí pro zahradu! Když vám ju voda vezme, ani nemuknete, a co sme my dvě s Herkú už zakusily, nedá sa povědět – –“ rozplakala se lítostivě.

Licitace byla u konce, lidé se rozcházeli, vrtíce hlavami, někteří se usmívali.

Gabra, Fanouš a Herka kráčeli ke škole.

„A já jedu dom!“ bouřila Gabra cestou. „A s Herkú!“

„Už mám na hůře všechno sbalené!“

„Nikam nepůjdeš! Kdo by tě i s Herkou doprovázel? Sama nemůžeš.“

Ale Gabra se nedala. Pojede domů a basta! Všichni ji ošidili, i ten starý Šmatlák. Co tady? Pro radost tu mají od Málinky „Šemíčka“. Ona a Herka půjde domů.

„Vždyť my ti tu kozu taky necháme, viď Fanouši!“ povídala Valča, která na ně čekala před školou, a které Fanouš vše vysvětlil.

„Zajisté! Zkusily už opravdu obě dost. A taková láska ke zvířeti se musí ocenit!“ uznával Fanouš.

Ale Gabra už jinak nedá. Necítila by se tu už docela šťastna. Marná sláva. Ať říkala sama sobě, co chtěla, jedno bylo jisto: Málinka jí tu stále chyběla. Od malička žily spolu ustavičně – co jedna, to i druhá v radostech i dětských žalostech.

Všichni tři stojí před školou. Fanouš, zcela usmířen, přemlouval Gabru:

„Děvče, co ti tu chybí? Když už jsme teď i Herku zase přijali na milost a zapomněli na její hříchy, proč bys odjížděla?“

„Ale když tu není se mnú ani Málina, ani babička,“ povzdechla Gabra.

„No, snad bys to bez nich těch pár dní do konce prázdnin vydržela,“ mínila Valča. „Napřed pořád, jak je tu krásně, prý jako v čarovné zemi, a teď najednou pospícháš.“

„Však je tu krásně, ale – – – –“ řekla Gabra, avšak v polovině věty se zarazila.

Odkudsi z kopanic zalehly k nim neznámé zvuky. Gabra zbystří sluch a hledí vzhůru – na kopec, odkud je slyšet jakési zpívající hlasy.

Už vidí! Kamenitou cestou se blíží jakési procesí. Korouhve vlají, haleny ve slunci září do běla.

„Štítenské procesí!“ vykřikla Gabra v návalu převeliké radosti.

Poznala „Štítňany“ – své drahé známé z vesničky, kde ještě před dvěma lety s rodiči žila a s Málinkou – tam na břehu Járku – než šly na studie.

A opravdu. Starý pan farář Filip jde vpředu – vedle něho starý Struhař – kostelník, a leleho – Miklíčkůj ogar s křížkem – a za nimi plno známých tváří.

„Štítňané sem idú! Štítňané! Štítňané! Honem všecí naproti!“ křičí rozradostněné děvče.

Krásná píseň: „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“ nese se ke škole a Fanoušek běží s Valčou také naproti.

„Vítejte nám, poutníčkové, vítejte!“ volají, když dozněla první sloka písně.

Procesí se zastavilo a stařičký kněz potřásá rukou řídícímu, jeho ženě i Gabře.

„Jdeme z Provodova a schválně jsme si trochu zašli, musíme přece navštívit našeho milého nadučitele Macka,“ vysvětluje. „Obyčejně chodívám procesí jen naproti, ale tentokrát jdu celou cestu, abych vás mohl navštívit!“

Mackovi jsou rozradostněni. Valča tolik let prožila ve Štítné, doma tam byla, Fanouš tam byl učitelem – znají tam kdekoho, a teď je skoro půl dědiny i s farářem a starým kostelníkem u nich. Schválně si za nimi zašli. Jaká čest i radost!

Gabra slzí, ani neví proč.

Bože, co se celý ten týden nabečela! Snad se jí stýskalo po Málince, snad ji rozteskňoval babiččin obrázek anebo ty bědy s Herkou? Kdož ví! Joj, ale včil se slzami pryč! Vždyť tu kráčí proti ní celé štítenské procesí – tam od nich, kde u Járku žily ony dvě, Gabra s Málinkou, hrály si s kaménky a vodičkou a prožívaly nejkrásnější dětství u své maminky a tatínka ve staré škole.

Pan farář všem znovu tiskne ruce, kostelník Struhař, který vždy tolik děti škádlíval, snaží se do výšky vyzvednout Gabru. Je ale moc těžká, to uznává. A že „juchú na šťastnú shledanú!“

Mackovi všechny dobře pohostili, Valča vařila kávu pro všechny poutníky a Fanoušek žaloval panu faráři na Gabru a její kozu.

Jój, to je haňba žalovat velebnému pánovi, jój! To je jak ogaři ve škole! Jój! A to já su celý při Gabře. Takú panskú kozu bych nedal ani za milión! S tú bude ešče slavná!“ smál se Struhař. Pan farář to také celkem uznával a Fanoušek se konec konců také smál. Ale Gabra už té jeho veselosti moc nevěřila. Herka něco provede a flinta vyrukuje.

Ba ne!

Gabra si vše rozvažuje a nakonec povídá:

„Fanúšku a Valčo, já jsem byla u vás moc ráda – ale teď je mně už moc smutno. Nechte mňa jít dom, toť s procesím! Opravdu! Struhaříček nás bude opatrovat.“

„Jak to nás?“ ptá se udiveně Fanouš.

„No mňa a moju Herčičku, co sem si kúpila v licitaci. Tu tady na žádný způsob nenechám!“

Všichni se rozesmáli, jak prý koza půjde v procesí za korouhvičkou. Ale Gabra se bránila. Ony prý se budou držet kus vzadu, aby nikdo nepoznal, že patří také k průvodu.

Když děvče jinak nedalo, Struhař se tolik přimlouval a pan farář nic nenamítal, Mackovi svolili. Struhař slíbil, že ze Štítné doveze Gabru i s Herkou bryčkou ke Gabřině druhé stařence do Brumova. Tam si Gabra odpočine, pak pojede poštou do Vsetína, kde počká – a tatínek si odveze obě cestovatelky domů.

Po obědě se procesí vydalo na cestu.

Tu se přišoural starý Šmatlák a dával Gabře peníze, co utržil od ní za kozu.

„Ej, veru, dluh idzěm zaplacic! Tolko peniazí! Kozu som kúpil – a němám ništ! Vylicitíroval som ju, peniaze mal, a zas němám ništ! To som, veru, chrabrý pacholíčok – len čo je pravda! A lásku toj dzecí som mal a též němám ništ. Gabruška sa zlobí – –“

„Nehněvám sa!“ plácla mu do dlaně Gabra. „Za to ja mám všecko! Peníze, Herku aj lásku. Nehněvám sa už! A jedu dom! Juchú! Pěkně si tu na mňa vzpomínajte!

Šak já sem vás všecky měla ráda – –“ dívala se kolem a slzy jí stály v očích.

Procesí se venku řadilo. Vpředu pan farář, Struhař, ogaři – co ministrovávali, pak omladina a nakonec dědečkové a babičky.

Poslední kráčela Gabra. Držela se kousek za procesím, aby jim „kór“ nedělala ostudu. Vždyť vedla za sebou kozu na provázku! Moc krásně se s Fanouškem a Valčou rozloučila a jen prosila, aby se na ni nehněvali.

Kdepak by se hněvali! Mládí je mládí, ať se vydovádí a koza je koza! Ta se nepředělá! –

Gabra se ještě s kopce ohlédla na starou školu, před níž Valča a Fanouš mávali rukou. Gabra jim posílala hubičky jednu za druhou a povídala usmířeně:

„Pěkné to tu bylo, enom co je pravda!“ Přehlédla zrakem celou tu čarovnou zemi s kopci, malovanými chalupami, potokem plným raků a ryb, zamávala na pasačky a obrátila se za procesím.

Tam daleko vpředu čeká maminka, tatínek, babička, Málinka a Janek. Gabra musí za nimi. Bez nich ani v nejčarovnější zemi šťastna nebude.

Slovníček nářečních výrazů

Bárs – třeba

Brableneček – mraveneček

Cap – kozel

Celacko – telátko

Cérečka – děvčátko

Fefrmincový – peprmintový

Halabaňa – ledabylá, nespolehlivá, nepořádná osoba

Hen – támhle

Hongac – houpat

Hůra – půda

Chrbát, na chrbce – záda, na zádech

Jechat – spěchat, běžet

Kakrment – kletba (sakrament)

Klátek – cukrovinka, sladký špalík

Klumpy – nazouváky, dřeváky

Kmocháček – kmotříček

Kolieska – dětská kolébka

Laterna – lucerna

Lavečka – lávka

Leknice – bílá nabíraná sukně, součást kopanického kroje

Lele – hele

Lelík – culík, copánek

Lepanec – pohlavek

Listrový – vyrobený z lehké lesklé tkaniny

Machometl – nerozuma, popleta

Na lúpačku – uvařené ve slupce (brambory)

Nalepcovat – zpohlavkovat

Naozajsky – opravdu, skutečně

Nezdoba – neplecha, nezbeda

Ništ – nic

Ogar – kluk, chlapec

Osúch – pečená placka

Pomachometlená – popletená

Pozierat – dívat se

Pyšnica – namyšlená, pyšná osoba

Sobáš – svatba

Stakva – sakra

Škarbala – bota, škrpál

Škňúřit – mračit

Škvrňkat – kručet

Včil – nyní

Zaškňúřit – zachmuřit, zaškaredit

Zašubraný – zamazaný

Zatrackaný – zatracený, zpropadený

Zemčák, zemňák – brambora