Almanach Start line II.

Úvodem

Almanach Start line II., vydaný roku 2017, navazuje na podobný projekt, který proběhl o rok dříve: jako ve sborníku Start line jde o příspěvky účastníků kurzu tvůrčího psaní, který byl financován Městskou knihovnou v Praze a uskutečnil se na její pobočce na Mariánském náměstí. Frekvence setkání byla oba roky stejná, adepti spisovatelského řemesla se scházeli jednou měsíčně. Změnil se však lektor, po Markovi Šindelkovi jsem pomyslnou taktovku převzal já, editor tohoto sborníku Viktor Špaček. Obsah sahá, stejně jako v prvním ročníku, od básní přes prozaické miniatury až k delším povídkám a je stejně pestrý, jako byla pestrá skladba účastníků kurzu.

Přeji hezké počtení,

Viktor Špaček

Karolína Kordačová

Karolína Kordačová (nar. 1996 v Praze) ukončila střední průmyslovou školu chemickou a v současné době studuje biologii na Karlově Univerzitě. Během studia se snaží intenzivně věnovat svým největším vášním, a to hudbě a psaní. Zájem o literaturu a psaní příběhů se u ní projevoval již od dětství a v současné době autorka doufá, že je na správné cestě k budoucímu publikování, především v žánru sci-fi a fantastické tvorby.

Příběh Pete Petersona

Pete Peterson seděl v tvrdé dřevěné židli u pracovního stolu a svíral si hlavu v dlaních. Mezi jeho lokty ležel čistý prázdný papír. Rozsvícená lampa na stole byla jediným ostrůvkem tepla a světla v celé potemnělé místnosti. Za okny se rozprostírala černočerná tma a zaplňovala ztichlý byt. Hodiny tikaly, minuty ubíhaly a pomalu splývaly v hodiny. Přestože Pete seděl na první pohled klidně, čišelo z něj zoufalství. Mělce a rychle se nadechoval. Vůbec se nehýbal, jen občas zašoupal nohama po starých dřevěných parketách. Snad bojoval sám se sebou, zda se raději nezvednout a neukončit tohle trápení, nebo dál sedět a čekat. A čekat. Čekat na myšlenku. Na nápad. Až se k němu kradmo připlíží z nitra jeho myšlení a pohltí ho do svého hedvábného hávu.

Normálně, když takhle sedával nad čistým papírem, aby sepsal osnovu svého nového literárního díla, cítil drobné šimrání na ramenou, jak ho pomalu obklopovala aura tvořivosti. Ale teď… Nemohl psát už celé měsíce. Nejen, že nápady nepřicházely, opouštěla ho i schopnost napsat jedinou větu. Dát na papír jediné slovo, které by v něm vzbudilo tu samou radost co dřív, se mu zdálo zhola nemožné. Dokonce… Dokonce pociťoval nechuť. Hnusila se mu jeho dříve největší radost života.

Bylo to jako rakovina. Rakovina, která mu vzala to nejdražší v životě, která ho připravila o milovanou ženu, pomalu, ale jistě útočila i na něj. Jako plíživý stín za jeho zády mu šeptala do ucha sladkým zpěvavým hlasem: „Myslel sis, že tahle noční můra skončí, ale smrtí to nekončí.“ Jako by nestačilo, že vzala jeden lidský život definitivně, musela rozežírat zevnitř i další.

Pete seděl a poslouchal tikat hodiny, což byl jediný zvuk rázně se ujímající vlády nad ztichlým pokojem. Cítil slzy, jak ho začínají štípat v očích a rukama si je promnul.

Chtěl se vrátit k hloubání nad vlastním neštěstím, když v tom si uvědomil změnu. Něco bylo jinak. Zatajil dech a zaposlouchal se. Tikání přestalo. Tam, kde prázdnotu a temnotu místnosti vyplňoval pravidelný zvuk kukaček, bylo najednou tíživé ticho. Otočil se v židli a podíval se na hodiny na druhé straně místnosti. Stály tam, vysoké a majestátní, ručičky byly však strnulé. Pete přimhouřil oči a studoval hodiny od shora dolů. Rozhlédl se po místnosti a jeho zájem rostl. Ano, sekretář sice stál tam, kde měl, zhasnutá lampa vedle sekretáře byla také na správném místě, knihovna vedle kukaček byla stále stejně plná knih, ale pocit byl jiný.

Pete opatrně odsunul svou židli a staré parkety pod tímto pohybem vydaly kňouravý zvuk, jako by protestovaly. Se známým zvukem skřípající podlahy pomalu mířil ke kukačkám. Nedá se říct, že by se bál, spíše v něm začínala hlodat opatrná zvědavost. Něco nebylo, jak má být, a potenciální záhada probouzela v Petovi pocit napětí až v konečcích prstů.

Když došel ke kukačkám, všiml si toho, co nemohlo být ve světle vzdálené lampy vidět. Hodiny se vzhledem nelišily, jenže celé vypadaly jako namalované pastelkami. Položil ruku tam, kde by měly mít hodiny bok, ale nic tam nebylo! Ihned se na dané místo podíval a užasl. Místo rozložité skříně byla jen rovná deska. Stála odsazená od stěny, čímž jen více upozorňovala na svoji tenkost oproti původním hodinám. Celé to vypadalo jako namalované na papíru. Podivil se ještě víc, když na desku zepředu zaťukal a ozval se stejný dutý zvuk, jako když zaťuká na skutečný dřevěný nábytek.

Na jeho tváři se pomalu usazoval výraz čirého údivu. Pete, od povahy snílek, se právě ocitl ve svém vlastním snu, a to v něm probouzelo nadšení. Okamžitě se začal rozhlížet po místnosti a tentokrát už mu nepřipadala neveselá a tmavá; jako by se lampa s jeho nadšením také více rozsvítila a zalila místnost hřejivým světlem.

Přeběhl k sekretáři a vykřikl vzrušením při poznání, že vypadá stejně jako staré kukačky. Sekretář byl precizně vykreslený na tenoučké tvrdé desce. Dal každou ruku na stejné místo z obou stran sekretáře a přejel párkrát nahoru a dolů. Jeho úžas přestával znát mezí. Jednou rukou necítil tu druhou na opačné straně, a přesto na dotek cítil papír. Tvrdý papír, jako je tvrdá deska ze dřeva. Zkusil ještě, stále s jednou rukou položenou zezadu na sekretáři, z přední strany zaťukat. Zvuk, který se ozval, byl nezaměnitelný se zvukem ozývajícím se po zaklepání na skutečnou dřevěnou skříň.

Přeběhl zpátky ke druhé stěně, kde vpravo od hodin stála knihovna. Ta mu přišla ze všeho nejúžasnější, protože při pohledu zepředu vypadaly všechny knihy naprosto pravé. Cítil, že kdyby opravdu chtěl, může nějakou chytit a vytáhnout ji, tak pravé vypadaly. Ale když po knihovně přejel rukou, cítil stejný hladký povrch jako ve zbytku místnosti.

Vtom si uvědomil jednu drobnost. Ve své touze přijít záhadě na kloub si nevšiml svého stolu. Jeho stůl vévodil celé této místnosti a nebylo pochyb o jeho pravosti. Podíval se na něj ze všech stran – byl definitivně stejný a skutečný. Stejně tak lampa stojící na stole, jejíž kabel vedl do papírové zásuvky, a židle odstrčená tak, jak jí zanechal.

Poškrábal se na hlavě a musel se zamyslet, co si počít dál. Teď, když opadlo počáteční nadšení z tohoto úžasného zážitku, si nebyl úplně jist, jak by měl pokračovat. Byl zvyklý, že ve snech se většinou věci dějí bez nějakého přičinění, tak nějak samy, ale v jeho snu se nedělo zhola nic. Mohl si zkusit na chvíli sednout zpět do své židle, složit hlavu do dlaní a čekat, až sen odezní. Ale v koutku duše o to vůbec nestál. Nechtěl přijít o celý tento svět.

Zastavil se uprostřed místnosti a dumal. Začal si pomalu přejíždět prsty po bradě – což dělal vždy, když byl hluboce ponořený v myšlenkách. Pak začal neklidně přecházet po místnosti, až došel k oknu. Vyhlédl ven a původní nadšení opět probublalo na povrch. Okno nemělo žádné okenice, byl to jen tenoučký papírový rám a stěna taktéž. Co ovšem upoutalo jeho pozornost silněji, byl výhled z okna. Svým způsobem se nezměnil – stále stejné velké náměstí s gotickým kostelem uprostřed, na jehož vysoké věži se nacházely hodiny. Ale celé to bylo stejně nakreslené jako jeho pokoj. Kostel, věž i hodiny byly namalované na velkých papírových deskách, stejně tak jako domy rozmístěné v uctivé vzdálenosti od středu náměstí. Celé to vypadalo jako Potěmkinova vesnice, nad kterou se tyčilo velké papírové nebe. Přesně tak, celé nebe, zvedající se od okrajů domů nahoru, bylo tvořeno čistým nepopsaným papírem a vypadalo nekonečné.

Pete zamyšleně hleděl na moře, jako se hledí na širý prázdný oceán s očekáváním toho, že se na obzoru něco objeví. „Kéž by tak na tom nebi byli nějací ptáci, klidně i papíroví!“ pomyslel si.

A v neposkvrněné bělosti se nejdříve objevily malé kaňky tuše, které postupně neviditelný štětec roztahoval do černých siluet odlétajících ptáků. Vtom si Pete uvědomil svou moc nad tímto světem. Nad jeho kresleným světem, kde mohl neskutečné učinit skutečným.

Byl tak nadšený, že jeho srdce úplně zapomnělo na bolest, ve které se utápělo, a on se rozhodl začít prozkoumávat svůj nový nepopsaný vesmír. Jako spisovatel okamžitě toužil zhmotnit nějaký příběh, zápletku. Často a rád psal detektivní povídky, miloval tajemství a záhady. Proto hned začal fantazírovat o velké krádeži.

Představil si, že byl v kostele uprostřed náměstí, v mahagonové krabičce vystlané červeným sametem, uložen velký modrý safír. Ale zrovna ho někdo ukradl a lupič i se svým úlovkem rychle mířil přímo k Petově domu, aby našel útočiště před policií, která jistě brzy přijede na místo činu. Pete se podíval z okna a uviděl černé otisky podrážek, postupně se objevující na dlažbě směrem k vchodu do jeho domu. V duchu viděl lupiče, jak vybíhá schody a míří přímo k otevřeným dveřím do jeho bytu. Pete vyběhl ze své pracovny a běžel do obývacího pokoje. Chtěl na vlastní oči spatřit ukradený drahokam.

Obývací pokoj a pracovnu dělila úzká chodba s měkkým kobercem, který příjemně tlumil zvuky kroků. Když Pete dorazil do obývacího pokoje, uviděl podobnou scenérii jako ve své pracovně. Celou místnost zalévalo teplé světlo. Tenký list papíru, zepředu vypadající úplně jako pravý konferenční stolek, stál před koženou pohovkou, která byla ale stejně plochá jako velká knihovna zabírající celou jednu stěnu. V rohu stál papírový květináč s papírovým fíkusem. Všechny ploché rámečky s fotkami visící nad pohovkou měly zezadu malé závěsné háčky a zdálo se, že nahoře ode zdi odstupují a dole se jí dotýkají.

Pete se rozhlédl a pátral po mahagonové krabičce. Někde tady si ji musel zloděj ukrýt, aby nebyla tak na očích. Díval se za nábytek, přejel rukou po knihovně, ale nikde tam nebyla. Pak uviděl stopy podrážek vedoucích k malému stolku stojícímu vedle pohovky. Stolek s několika šuplíky, do kterých by se skříňka akorát vešla. Jedna malá zásuvka jako by vystupovala z hladkosti papíru, a tak za ni Pete zatáhl. Zrovna, když cítil, že se šuplíček začíná otevírat, se v dálce ozvala siréna policejního vozu. Ihned ho napadlo, že když skříňku předá, může být hrdinou svého vlastního příběhu! Sklonil hlavu k šuplíku, ale ještě než se stihl podívat dovnitř, v něm podivně hrklo. Něco se změnilo. Cítil, jak se mu naježily chloupky na zátylku a srdce mu začalo bušit. Nechápal, co se děje. Prudce se zvedl a rozhlížel se po místnosti.

Černé otisky podrážek na zemi se změnily v ostrůvky rudé krve. A uprostřed pokoje, na dřevěných parketách, leželo tělo ženy. Stejně tak skutečné jako jeho stůl, židle nebo on sám. Vedle pak uviděl stříbrnou dýku, celou od krve.

Panika ho udeřila jako rozjetý vlak. Nedokázal vstřebat, co se právě stalo. „To… tohle se nemělo stát. Žádná vražda… chtěl jsem jen…,“ mumlal si pro sebe. Zmatek narůstal, a když se podíval blíže na tělo ženy na podlaze, proměnil se v strach. Uvědomil si, že ač měla žena ještě před jedním okamžikem vlasy hnědé, najednou byla plavovlasá. Když si uvědomil, kdo se skrývá pod záštitou vlasů, málem se mu zastavilo srdce.

Byla to jeho žena. Mrtvá a zavražděná. Látka, překrývající mnoho bodných ran na břiše, byla prosáklá krví, ruce i tvář byly chladné. Příběh se začal proti Petovi bouřit, přestal ho poslouchat. Co víc, začal ho trestat. Jeho vlastní sen se měnil v očistec. V dálce se znovu rozezněly policejní sirény.

Pete nervózně polknul a cuknul hlavou k oknu a poté ke dveřím. Nikdo mu nevinu nikdy neuvěří.

Čím více se nořil do strachu, tím více se celá situace zhoršovala. Na ženině tváři se objevila fialová podlitina a Petovy ruce se začervenaly krví. Někde dole na ulici se roztříštila skleněná tabule a zvuk, který při pádu jednotlivé kousky skla vydaly, se zařezával Petovi do mozku.

Strach ho paralyzoval a temné myšlenky přebíraly vládu nad jeho rozumem. Začal přemýšlet, jak jen tu vraždu zamaskuje: „Musím se zbavit toho nože. A krve z rukou. Třeba ještě stihnu utéct, můžu se schovat ve sklepě…,“ řekl sám sobě nahlas. Představa vraždy ho pohlcovala a on té myšlence propadal. Najednou mu přišla vražda jeho ženy naprosto samozřejmá – byl to on, kdo jiný. Je to jen jeho vina, jeho příběh.

Pokoj ztmavl, nebe za oknem zčernalo a zkrabatilo se, jako by někdo ten neposkvrněný list papíru zmačkal. To, co bývalo letícími ptáky, se zpilo nejdřív do neurčité šmouhy a poté inkoust začal v hustých stružkách kanout dolů. Černá obloha černě plakala. Jak celý jeho pohádkový svět prorůstala destrukce, domy kolem kostela se hroutily do sebe; kostel se kroutil a skřípal, až z něj zbyla jen ohořelá pokroucená kostra se žlutě žhnoucími hodinami na úplném vrcholku. Kolem bývalého svatostánku vyrostly náhrobky. Hodiny tikaly strašlivě nahlas, každý úder jako by byl hlučnější než předchozí.

Tikaly stejně, jako bušilo Petovo srdce – uspěchaně a zlověstně nepřeslechnutelně. Sirény už zněly pod oknem a Pete zaznamenal dusot mnoha nohou na schodišti domu.

V posledním zoufalství vzal studené tělo do rukou a se slzami stékajícími po tvářích ho objal. Jeho plány na útěk se rozplynuly, nechápal, proč po něm vůbec toužil. Teď už mu zbývá jen pykat za jeho čin. Dva páry rukou s ním trhly dozadu a popadly mu uvolněná zápěstí poté, co mu bezvládné tělo vypadlo z náruče. Ucítil na nich želízka, do spánku mu hrubě zatlačila kovová hlaveň.

„Nezabil jsem ji! Moje žena nebyla zavražděna!“ křičel Pete zoufale. „Musíte mi věřit, umřela… Umřela na rakovinu, taková je pravda, tohle celé je… Iluze…,“ vydechl postupně slábnoucím hlasem.

V tu chvíli se panika přehoupla přes vrchol; odtud už vedla cesta jen dolů. Pete přestal vnímat své okolí, tikot hodin se naposledy zlověstně zaryl do jeho mozku a pak… Zmizel. Zvuk spěchajících kroků, chladivý kov na jeho zápěstí… To vše postupně upadalo do pozadí; nakonec Pete slyšel jenom své zpomalující se hluboké nádechy a výdechy.

On nezabil svou milou. To ta nemoc, ta mu ji vzala. Ale přesto už měsíce žije ve výčitkách svědomí a sebelítosti. Přes vlastní sebelítost a sebeobviňování mu vlastní život protéká mezi prsty. Myšlenky na to, co všechno mohl udělat jinak a lépe, sžíraly postupně jeho mysl, až nabyl dojmu, že zapříčinil manželčinu smrt on sám.

To pochopení mu otevřelo oči dokořán. Proto nedokáže jíst, spát ani psát. Proto to došlo až tak daleko, že se proti němu jeho vlastní příběh vzbouřil. Obviňování akorát zatemňovalo Petovu mysl a podporovalo ho v upadání do čím dál větší zahořklosti.

Za okny se na černé obloze objevil paprsek světla. Sirény utichly úplně a jediný zvuk, který se ozýval, byl Petův dech, postupně klidnější a klidnější. Pouta zmizela a on láskyplně pohladil tvář své ženy.

„Byl jsem hlupák, má drahá. Ještě jednou a naposledy – odpusť,“ zašeptal a usmál se. Zavřel oči. Za víčky cítil sílící světlo, postupně přebírající zpět vládu nad papírovým světem. Matně slyšel šustění papíru – to se za okny pomalu narovnávala papírová obloha. Kamenné náhrobky už byly věc minulosti a domy kolem kostela s vysokou věží nabývaly své původní velikosti. Tenhle pohled si ale Pete nedopřál. Nechal se pomalu ukolébávat sílící bělostí pod svými víčky. V duši mu konečně zavládl mír.

Jarmila Kašparová

Narozena 1986 v Podkrkonoší. V jejím dětství je zahrada se starými stromy a roubená chaloupka jako z pohádky. Když se odtamtud přestěhovala, začala psát. Studovala bohemistiku a latinu v Olomouci; vystudovala Literární dokumentaristiku a teorii čtenářství v Hradci Králové. Je knihovnicí v Ústřední knihovně v Praze. V šuplíku (zatím, snad) má fantasy a sci-fi román. Nepochodivši s nimi u nakladatelství, uchýlila se k psaní fanfikcí na seriál Doctor Who, potřikrát se umístila v soutěži Rassilonův brk a konečně zvládla umění napsat krátkou povídku. Vyšla jí zatím jedna v Žoldnéřích fantazie; tahle je druhá. Kdykoli má popsat, co je zač, pokaždé se to nějak zvrhne v seznam doporučené četby. Je na něm Ray Bradbury, Robert Jordan, Douglas Adams a Vladimír Holan; a knihy fantastické, ale zvláštní nebo opomíjené. Vždycky má radost, když potká někoho, kdo je čte. Ostatním se je zkrátka pokouší nenápadně vnutit.

Brož piráta Hrůzonoše

Byl deštivý den, pravý smutnopodzim, kdy vám chlad a šero zalézá až do duše. Mraky slibovaly déšť, ale ulice byly suché; vítr sliboval zimu, ale v zákoutích a uličkách bylo jako pod dekou; a stíny slibovaly noc temnou jako kafe, za níž začne pokradmu opadávat listí ze stromů ve všech zahradách zároveň. Nacházela jsem jako vždy útěchu v knihách – mám několik takových, které jsou plné slunce, jako by do nich spisovatelé usušili a vylisovali léto do zásoby.

Ale cestou z práce jsem se přistihla, že se chystám najít hřejivost a sílu v Haspýřině společnosti, a možná v nějakém menším úletu. Tak jsem v duchu nazývala to, co jsme čas od času podnikaly. Ono to totiž nebylo vyšetřování případů ani luštění záhad, ba ani dobrodružství. Slovo úlet se k tomu vážně hodilo nejvíc.

Pootevřela jsem dveře podkrovního bytu v Javontarově ulici, o který jsme se před měsícem popraly, než jsme se rozhodly jej sdílet, spojené zálibou ve vzácných a fantaskních knihách. Nejprve jsem zahlédla jen půl světnice: Haspýru usazenou v lenošce, upravenou jako dáma, s nohama rebelsky stočenýma pod sebou, nicméně jaksi stále v pozici královny – ležérní a upjatou naráz, jak to umí jen ona a kočky. V rukou svůj oblíbený „lepší“ šálek, ten ze sady, ten, z nějž pila, měla-li společnost. Seděla trpělivě, hlavu nepatrně nakloněnou v naslouchání, oči přetékající vážnou účastí.

Usmála jsem se, skryla jsem ten úsměv a vešla.

Tím jsem odhalila našeho hosta.

Bylo to dítě. Tak desetileté. Haspýra mu půjčila svoje papuče, které mu byly nemožně velké, a dítě tak působilo ještě menší. Bylo navlečené v obleku, jaký nosí děti zvlášť staromódních rodičů. Tmavém, slavnostním. Dětskost přiznávala jen malá světlá kraječka na límci a krásný barevný knoflík.

Vlasy mělo zplihlé smutkem a Haspýra mu přes nohy přehodila deku, aby se zahřálo. Nedokázala jsem ani poznat, je-li to chlapec nebo dívka; byla bych to odhadla, kdybych viděla, nosí-li kalhoty či sukni. Takhle to bylo zkrátka dítě, rodu středního, a byla jsem udivena tím, že je tu vidím sedět, jako kdyby bylo klientem.

Ano, říkala jsem jim klienti, lidem, kteří nás tu a tam navštěvovali. Ale od toho slova jen těžko uděláte střední rod. Klientě? Podle vzoru kotě…

Dítě bylo právě uprostřed srdceryvného příběhu, jaký se může stát jenom dětem. Když mě uslyšelo přicházet, vylekaně se ohlédlo.

„To je moje kamarádka Brýna. Pokračuj, prosím,“ pobídla dítě Haspýra. Dítě se na mě ještě jednou podívalo, tiše a smutně pozdravilo, sklopilo zrak k těm velkým papučím a ručkama sevřelo hrnek tak, jako by se o ten křehký porcelán vůbec nebálo.

„… a potom mě maminka přinutila slíbit, že až mi tatínek dar daruje, předám ho jí. Že ta věc měla vlastně být její. Že ji nesmím nosit, je moc drahá. A že o tom tatínkovi nesmím nikdy říct. I když jemu jsem slíbila, že ji nosit budu. Jí to nevadilo. Musela jsem přísahat na svou čistou dušičku.“

Ti rodiče, myslela jsem si. Nejspíš si toho ani nevšimli.

Viděla jsem celý problém dítěte jako na dlani (a za ten netypický vhled do „čisté dušičky“ mohly vlastní bolestné zkušenosti): Dítě věří, že přísaha je věc ze železa, neboť tak bylo vychováno. Dítě věří, že musí mluvit pravdu, a to je věc z kamene. Ale rodiče, kteří už si během života ohmatali všechny ty skály a železa a zjistili, že jsou vlastně jen z papírmaše, se jich nebojí a ani jim nenapadne, že dítě svými slovy skřípli mezi kámen a kovadlinu.

„Neboj, maličká, my to dáme do pořádku,“ prohlásila Haspýra hlasem tak sladkým, že Dítěti vytryskly z očí slzy vděku, jako by to už bylo.

Čekaly jsme, až slzy dotečou a uschnou a až si Dítě dopije kakao, načež s mnoha díky odešlo a nechalo nás na sebe zírat, Haspýru a mě.

„Tím my sis byla nějak sakra moc jistá,“ řekla jsem.

„Když jsi tak chápavě přikyvovala…“

„Ani nevím, o co přesně jde!“

„O křivdu. Nestačí?“

„Ale vždyť je to jen dítě, nemůže být naším… klientem, není zletilé!“ To slovo ji pobavilo. Pravda, já jsem si je doposud jen myslela.

„A my jsme snad nějaká oficiální detektivní agentura nebo policie, aby nám na tom záleželo? To není žádný klient, je to dítě, které přišlo s prosbou o pomoc. A my jsme ochotné mu pomoci, protože kdo by nepomohl dítěti? Jedině padouch.“

Vadilo mi to neustálé my. Měla pravdu.

„Tak jak to provedeme? Zajdeme za rodiči a vysvětlíme jim…“

„Ne! To by dítěti ublížilo ještě víc,“ položila hrnek.

„Napíšeme jim dopis?“ hádala jsem.

„Ne! Vůbec je do toho nebudeme zatahovat!“ prohlásila nesmlouvavě. „Ať uděláme cokoli, musíme mít na paměti, že Dítě s nimi potom bude žít po zbytek svého dětství. A že ti rodiče jsou zlí. Kdyby se o našem zásahu dozvěděli…“

„Nebylo by v tom případě lepší se v tom nešťourat? Co když to zhoršíme?“ založila jsem ruce na prsou. Teprve teď jsem si všimla, že jsem si ještě nesvlékla kabát a nezula boty. Přese všechnu únavu z práce a touhu stočit se v křesle do klubíčka jako kočka, jen na rozdíl od kočky do toho klubíčka přidat ještě Vůni letní louky od Celestýny Kapravé nebo Třezalku od Tiziána Themy, přes tohle všechno něco ve mně chtělo hned teď vyběhnout do noci jako kafe a napravovat křivdy.

Možná proto, že mně tenkrát nikdo nepomohl, a jak by to bylo bývalo pěkné, kdyby ano.

Haspýra vstala a začala se oblékat.

„Když to zhoršíme, zase to napravíme. Rozhodně to nenecháme být. Slíbila jsem Dítěti, že mu pomůžu.“

Některé ta víra v kámen a kov neopouští ani v dospělosti, napadlo mě.

„Ale jak? Vždyť já pořád ještě vím jen půlku toho, co se vlastně stalo!“ Haspýra si uvazovala kolem hlavy šátek.

„Otec a matka se nepohodli. Doma je jako před bouřkou, tu a tam bouřka přijde a odejde, ale vzduch nepročistí. Otec přijde za dcerou a oznámí jí, nejvýš vyhýbavě, že k jedenáctým narozeninám dostane od něj veledůležitý dar: brož po babičce. Brož, považ, s kouskem pravého opálu! A že ji bude nosit na šatech místo toho směšného barevného knoflíku, ale že na ni bude muset dávat strašný pozor, protože ta věc se dědí v rodině už tisíc let. A zda si dcera myslí, že už je na takovou zodpovědnost dost velká. Také ji přiměl slíbit, že o tom neřekne mamince, dokud dar nebude předán.“

Tajil se mi dech.

„Nicméně matka to nějak tušit musela, protože vzápětí přišla a vyprávěla Dítěti, že ta brož, kterou má dostat k narozeninám, je ve skutečnosti její, byla jí slíbena, ale tatínek ten slib nedodržel. A přiměla Dítě slíbit…“

„Zbytek vím,“ ukončila jsem to. „Kdy má Dítě narozeniny?“

„Zítra.“

„To opravdu nemáme moc času! Ale jak to provedeme? Jak do toho nezatáhnout rodiče? Musíme přece zjistit, co se to mezi nimi proboha semlelo, a nějak to rozetnout! Jinak mne nenapadá nic než tu zatracenou věc ukrást, než způsobí potíže…“ Zasmála jsem se. Haspýra ne. V očích jí blýsklo. Toho jsem se lekla.

„To nemůžeš myslet vážně!“

„Tvůj nápad.“

„To měl být vtip!“

„Ale je to výborný nápad. Brož je jablkem sváru. Upeč z něj závin a je po problému.“

„Jestli sis toho nevšimla, jsem knihovnice, ne zlodějka! A ty jsi zahradnice…“

„Zahradní architektka.“

„… ne zlodějka, jestli jsem něco nepřehlédla. Ani jedna z nás nemá páru, jak něco ukrást!“

„Zapomínáš,“ pravila s kočičím úsměvem, „že obě jsme čtenářky.“

Svit v jejích bledězelených očích byl nakažlivý. Chtělo se mi říci: To přece nemůžeš myslet vážně? To nejde? To se nedělá, ne? – ale její oči mě přesvědčovaly, že je to normální.

Začala jsem o problému přemýšlet jako o hlavolamu. Jako kdyby se to dělo v nějaké knize a já tu knihu prožívala spolu s hlavní postavou, která se chystá ke krádeži, a neví, jak na to. Tohle byla fiktivní postava, rozhodně se nejmenovala Brýna a neměla krátké vlasy ve městě, kde se krátké vlasy nenosí, ale možná mohla pracovat v knihovně a uměla tedy chodit velice, velmi potichu, to aby nerušila čtenáře ponořené do jiných světů.

„Víme, kde bydlí?“ zeptala jsem se. Haspýřin úsměv se rozšířil.

„Víme, kde otec schovává brož?“

Zavrtěla hlavou. „Dítě o její existenci dodnes nevědělo.“

„Je v domě místnost, kam Dítě nesmí?“

„Jak znám tenhle typ rodičů, všechny kromě dětského pokoje,“ bručela Haspýra. „Ale nejspíše bude v otcově pracovně, zamčená v zásuvce stolu, a kdoví, kde od ní mívá klíč.“

„A jak zjistíme, kde ho mívá?“

„Budeme ho tajně sledovat. Dnes přece musí brož vyjmout a nějak pěkně ji zabalit. Schováme se za oknem, na římse, na zdi, a počkáme.“

„Pokud tam je římsa nebo zeď,“ řekla jsem. A doufala, že není. A že jdu s Haspýrou jen proto, že se projdeme a cestou přijdeme na něco rozumnějšího. Až dojdeme k tomu domu, obhlédneme jej a zjistíme, že je to nedobytá pevnost, zajdeme do nejbližší kavárny a budeme si povídat o našich vlastních zpackaných dětstvích. Jaké dětství vůbec měla Haspýra? Bylo nějak těžké představit si ji jako holčičku. Na to, že jsme kamarádky, mi toho o sobě mnoho neprozradila.

Vyběhly jsme do noci. Vzduch voněl žulou a ulice se leskly jako šupiny zmije. Lucerny rozmazaně zářily. Bylo tak zvláštní jít tímhle klidným a obyčejným večerem a plánovat loupež. Jít jako dvě dámy do divadla a mít na mysli zločin. Protože – a viděla jsem Haspýře na očích, že to taky ví – když nás přitom někdo chytí, těžko mu vysvětlíme, že naše úmysly byly dobré. Tenhle úlet by mohl skončit ve vězení. Jenže i kdybych to řekla nahlas, Haspýru by to ani nezpomalilo. Stačilo nechat si tu myšlenku převalovat v útrobách, jako kdybych spolkla živou zmiji.

Daleko víc se ve mně ale svíjela myšlenka na to, že jsem ráda, že mě Haspýra nutí polykat tyhle živé zmije nebezpečných úletů. Že je to jako zažívat věci, které se přece můžou dít jen v knížkách. Že jsem si přála, aby mi do života šedé myši-knihovnice vtrhl někdo se zběsilostí letní bouřky a učinil jej zajímavým, jak to dělají některé postavy z knih jiným postavám z knih. Dělalo mi starosti jedině to, že se nechávám strhnout bouří příliš snadno, že správná literární postava by na mém místě víc protestovala, zůstávala nohama na zemi, vytvářela protipól. A já jsem to zkoušela, ale ne, vždycky jsem už od začátku věděla, že nohy na zemi neudržím. Snad že Haspýra četla stejné knížky jako já.

Dům rodiny Hortenvických byl jedním z těch upjatých, vysokých činžáků, které nad svým okolím ohrnují nosy a pokoušejí se tvářit jako paláce, i když v nich bydlí deset rodin. Každá z těch deseti rodin pak předstírá, že těch zbylých devět neexistuje, a hraje si v soukromí svých myslí na šlechtice.

Hortenvičtí měli byt v prvním patře. Pod jejich svítícími okny se táhla římsa tak široká, že bylo skoro s podivem, proč ji nepřestavěli na balkón. Zahradu obkličovala zbytečně vysoká zeď, z níž by mělo být směšně jednoduché dostat se na římsu. Samotná zahrada, spíš dvorek, byla snadno přístupná průchodem skrze dům, a kromě několika popelnic, dvou kůlniček na dříví a velice malého trávníku se dvěma stromy, mezi nimiž se táhly šňůry na prádlo, se na ni už vešla jen rozbitá tříkolka opřená o zeď.

„Vršek popelnice – střecha té nižší kůlny – zeď – římsa,“ šeptala jsem Haspýře. Přikyvovala. Rozhlédly jsme se, jestli nás nikdo nevidí.

Popelnice byly vratké. Bála jsem se, že je převrhnu, spadnu a způsobím spoustu rámusu.

Střecha kůlny byla samá tříska, a krom toho jsem se bála, že se jí probořím.

Zeď vypadala zdola mnohem širší. Ne, měla šíři jen jedné cihly. Často jsem snadno balancovala po obrubě chodníku, jenže z té mi nehrozil pád.

Bála jsem se, že spadnu.

Naštěstí nefoukal vítr. Šla jsem první, ruce mírně rozpažené, dívala se na cihly před sebou a ne až dolů, do tmy. Tma milosrdně skrývala pravdu o tom, jak daleko bych padala. Haspýra šla za mnou a tiše se smála. Bála jsem se, že nás ta svítící okna vidí. A konečně mi naplno docházelo, jakou strašnou pitomost to provádím.

Došla jsem k římse. Byla jen o kousek výš než zeď. Stačilo se na ni vytáhnout. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem myslela, a římsa nebyla tak široká, jak vypadala. Ale podařilo se mi to a nahoře jsem se ještě otočila a podala Haspýře ruku. Překvapilo mě, jak je lehounká. Možná ji nadnáší vědomí, že koná dobro, nebo vědomí, že páchá zločin, nebo obojí zároveň.

Lezly jsme po římse.

Zarazila jsem se u prvního okna. Vedlo do kuchyně. Kostnatá žena, nejspíše paní Hortenvická, seděla u stolu zády k nám a zdobila dort. Otočila jsem se k Haspýře, pokoušejíc se jí naznačit, jak se věci mají, ale nakonec jsem si jen položila prst na ústa a tichounce přelezla kolem okna. Haspýra mě následovala. U druhého okna svítila jen malinkatá lampička. Dítě si četlo v posteli, nejspíše potají. Ani ono nesmělo vědět, že v tom máme prsty. Zase jsme se tichounce přeplížily. Třetí okno bylo to pravé.

V docela útulně zařízené pracovně seděl u psacího stolu, takového krásného se spoustou malých šuplíčků, vysoký muž s přísně lomeným obočím a vážným knírem. Vypadal jako někdo, koho není radno rozhněvat. Na stole před ním ležela drobná krabička, teď odsunutá stranou. Pan Hortenvický měl v ruce pero a psal. Bylo vidět, že si na tom psaní dává záležet.

Opatrně jsem přelezla i kolem jeho okna a za ním jsem se otočila, abychom mohly s Haspýrou obě nakukovat dovnitř.

Byla noc tak tichá, že nás tu a tam vyděsil klapot kroků o dvě ulice dál. Seděly jsme na římse jako dvě slepice na hřadě a nebylo na nás odnikud pořádně vidět jen díky těm dvěma orvaným stromům v zahradě. Pomalu nám začínala být zima. Uvnitř pan Hortenvický psal a psal. Škrábal perem o papír. Tu a tam ustal, rozmýšlel další větu. Někdy si rukou promnul kořen nosu, přejel si po čele, prohrábl si vlasy a vůbec neměl ponětí, že ho vidíme. Podívala jsem se na Haspýru a naše oči zrcadlily všechno tak dokonale, že jsem si na okamžik nebyla jistá, která z nás je která.

Když se ozvalo zavolání, trhl sebou, ale vstal a vydal se do kuchyně, kde si paní Hortenvická vůbec nedělala starosti s tím, zda vzbudí Dítě.

Haspýra se usmála a viděla jsem jí na očích, že je stejně vyděšená jako já. Okno bylo pootevřené. Otevřela je a vlezla dovnitř. Chňapla po dopise a podala mi ho na římsu, zatímco sama se začala rozhlížet po broži. Nenašla ji v krabičce, i jala se otevírat zásuvky.

Přečetla jsem si dopis. Začínal: Má nejdražší dcero, ale pak se to zvrtlo do vysvětlování věcí, které Dítě nemělo šanci pochopit. Bylo to psané noblesně a s určitým jemnocitem, ale tuhla mi krev v žilách při pomyšlení, že tohle dostane Dítě jako dárek k jedenáctým narozeninám.

Otec psal dceři, že ho mrzí, že mezi ním a matkou už není láska. Psal o bouřích, které jsou čím dál horší a nepročistí vzduch; o obavě, že se nějaké z blesků nechtěně trefují i do Dítěte; a potom vyprávěl příběh o broži, která se v jeho rodině dávala po tisíc let: matky ji dávaly synům a synové ženám, jež milovali. On ji opravdu slíbil té, kterou miloval, ale sotva si ji vzal a trochu ji poznal, zjistil, že to vlastně žádná láska není. A připadlo mu, že takhle brož věnovat nemůže. Ne ženě, kterou nemůže vystát. Tím by porušil tisíciletou tradici lásky. Dává ji místo toho dceři. A odchází z města, z Astrárie, města smutku a zloby, které by byl nejraději proklel, ale neučiní tak, neboť jeho dcera v něm ještě musí bydlet.

„Šmankote,“ prohlásila jsem a podala dopis Haspýře.

Přečetla to. Naše pohledy se setkaly. Brož tu možná nebyla, ale tohle bylo ještě horší. Proč jen rodiče mají takovou zálibu v bodání dýk do srdcí svých dětí? A Haspýra na mě mávla, abych po římse přelezla k oknu kuchyně a hlídala. Ještě jsem viděla, jak usedá ke stolu a bere do ruky pero a ze zásuvky, již právě prohledala, čistý papír.

Napíše to jinak, uklidnila jsem se. Ale cožpak něco tak strašného jde napsat tak, aby to nebolelo? Kolem pokojíku Dítěte, které spalo a nevědělo, že přijde o otce, jsem se proplížila k oknu do kuchyně. Natáhla jsem se na římsu do pozice sfingy: opřená o lokty, nakukovala jsem do okna, a kdyby některý z Hortenvických kuchyň opustil, mohla jsem popolézt, špičkou nohy zaťukat na okno pracovny a varovat Haspýru.

Pan a paní Hortenvičtí se hádali. Snažili se alespoň trochu tlumit hlas, aby nevzbudili Dítě a celý dům, ale tu a tam jim ujelo pár rozhněvaných slov, která se vymkla šepotu a syčení. A jestliže ústy se pokoušeli šeptat, gesty na sebe křičeli. Rozhazovali rukama, ukazovali na sebe či na to a ono, o čem mluvili, a tančili kolem stolu, na němž ležel dort pro jejich dítě, podivný rozhněvaný tanec. Bála jsem se, že po sobě začnou házet věcmi a že dort zničí.

Styděla jsem se, že vidím rozhovor tak soukromý a vážný, a ještě takový, za který se jistě stydí i oni. Oba dva. Ale nemohla jsem si pomoci. Pár slov jsem zaslechla.

„Brož! Tradice lásky, pch! Tradice loupeže a zrady…“

„Že zrovna ty… rozená se jménem Anemonová… v tom jméně… tisíc let podlosti… praprapraděd Podléška… jeho… Podlej Hanz, pravá ruka kapitána Hrůzonoše…“

„Koho zajímá… před tisícem let? … barbarské časy, kdy ostrov… jezerním pirátům… mohu já snad za to, že jsem nesla jméno… proto sis mne přece namluvil, abys ten směšný spor ukončil, ne?“

„Stydím… za praděda, který se jmenoval Horzentvic a nenáviděl Anemony, za jeho praděda jménem Horuzevic, který je nenáviděl, za jeho praděda Hrauwzonovoce, který je nenáviděl, za praděda Hrauzonose, který je nenáviděl, a jeho praděda Hrůzonoše, kapitána pirátů, který kradl a loupil a podváděl, až byl okraden a oloupen a podveden vlastním zástupcem. Ale brož… jediné, co z toho lupu zbylo – několikrát kradená předky nás obou… kradla se z nenávisti, ale dávala se vždycky z lásky…“

„Patří mně! Mně byla slíbena… prokletej piráte… komu na tom záleží, jestlis mě kdy miloval? Slíbils mi tu brož!“

„…může za to město. Prokletá Astrárie, založená piráty. Prokleté rody všech těch pirátů, prokleté věci, které byly součástí pokladu…,“ děl pan Hortenvický hněvivě a skoro bych mu věřila, v tu chvíli, že jeho prapředek byl strašlivým pirátem.

A jak jsem byla fascinována hádkou, málem jsem si nevšimla, že nejsem sama: z temnoty otevřených dveří zíral do kuchyně bledý ovál dětského obličeje, vznášel se ve tmě jako měsíc nad krajinou, vzdálený a smutný. Zjistila jsem, že zírám skrz propast času, jak jsem o tom často snila, a dívám se do tváře sebe ve věku necelých jedenácti let. Tohle okno bylo pevně zavřené. A jak jsem o tom často snila, dostala jsem chuť proskočit tím oknem za mocného tříštění skla, oběma rodičům od plic vynadat, sevřít své polekané já do pevného objetí, hladit je po vlasech a šeptat mu konejšivým hlasem pořád dokola tu ohromnou lež, že všechno bude dobré. Bledý měsíc se vznášel ve tmě jako duch. Potom se otočil a zmizel.

Posunula jsem se pozpátku až tam, odkud Dítě, už tak vyděšené, nemohlo zahlédnout moji siluetu za oknem.

Jenže v pokojíku žádné dítě nebylo. Tu jsem je viděla pod sebou ve dvoře, jak vychází dveřmi, na sobě nápadný červený kabátek, jaký přehnaně starostliví rodiče dávají dětem, aby se jim snáze hlídaly, a mizí v ulicích nočního města.

Zaťukala jsem na Haspýru. Hbitě, jako kdyby to dělala každý den, se protáhla oknem na římsu a přivřela je za sebou. Mávla jsem rukou, aby mne následovala, a lezly jsme po římse kolem dětského pokojíku, který byl prázdný, a kolem kuchyně, kde se Hortenvičtí ještě pořád hádali, a zpátky na zeď a střechu kůlny a popelnice a dvorek a průchodem ven. Teprve tam jsem začala Haspýře vysvětlovat, oč jde.

„Musíme Dítě najít,“ souhlasila se mnou. „Šlo tudy,“ ukázala jsem směr.

„Bude kličkovat. Utíká. Půjde tam, kam je nohy ponesou. Bude se držet světlejších ulic; odbočí pokaždé, když před sebou zahlédne lidi nebo zaslechne hlasy. Do hodiny bude nadobro ztracené,“ hádala Haspýra. Rozhlédla jsem se. Za našimi zády stoupal svah schodišti a zahradami. „Odtamtud bude dobrý výhled,“ prohlásila jsem.

„Ale ono určitě poběží z kopce, ne do kopce. Dítě utíká, jako když se kutálí jablíčko. Dolů a dolů a pořád dolů.“

Rozdělily jsme se. Haspýra zamířila cestou, jakou by se kutálelo jablíčko. Já jsem si našla zahradní zeď a vyšplhala jsem na ni. Nedělám to podruhé v životě, vzpomněla jsem si s mírným překvapením. Na tuhle zeď jsem lezla, když jsem si tu hrála jako dítě. Znávala jsem všechny kočičí stezky právě v téhle čtvrti, protože tady mohlo dítě šplhat a přelézat a za celý den se ani jednou nedotknout nohou země, což byla tenkrát moje oblíbená hra… Jestlipak tu ještě najdu svoji starou cestu na vyhlídku? – Pravda, jako dospělá jsem si tu připadala nepatřičně. Našlapovala jsem po úzkém vrcholku zdi, přelezla jsem na vyšší zeď, na římsu, na pavlač, na střechu. Bylo to snadné, když už člověk jednou věděl, že to jde. Navíc jsem měla zvláštní, snový pocit, že to vlastně není úplně skutečné. A ten příběh o pirátech ve mně zažehl podivné cosi. Snad vztek na Astrárii, nechvalně proslulou tím, že lidé v ní jsou zlí. Snad chuť to zlo nějak chytit pod krkem a cloumat jím, dokud se nevzdá. Tak pirátská historie? Já ti dám, město, pirátskou historii!

Ze střech jsem konečně zahlédla červený flíček, jablíčko, které se kutálí ulicemi. Kutálelo se opravdu dolů, k jezeru. Následovala jsem je po střechách a připadala jsem si tady nahoře všemocná a všehoschopná; jako kočka. Jenže potom jsem došla na konec střechy, zazdálo se mi, že by bylo snadné přeskočit přes úzkou uličku na další střechu, a jak mi pod nohama zívla hloubka, najednou jsem se lekla, co to vyvádím. A zase jsem slezla. Věděla jsem už alespoň, kam Dítě míří. A že Haspýra je mu v patách. A ještě něco – když jsem se ohlédla, viděla jsem, že i prostřední okno bytu Hortenvických polekaně vzplálo, jak si rodiče uvědomili, že se jim ztratilo dítě. Brzy budou i oni pobíhat nocí, usmála jsem se pro sebe, spokojená, že to těm rodičům konečně došlo.

Spěchala jsem nočními ulicemi. Zahlédla jsem pana Hortenvického, jak také spěchá nočními ulicemi, tvář ustaraně svraštělou a bledou obavami, až se mi zase vůbec nechtělo věřit, že jeho praděd se jmenoval Hrůzonoš a byl to jezerní pirát. A také jsem zahlédla paní Hortenvickou v bledém nedopnutém kabátě, zpod nějž ještě vykukovala zástěra od mouky a čokoládového krému a vůně skořice a marcipánu. Zavolala na cosi červeného, co před ní utíkalo, a ono se to zastavilo. Došla k tomu v ústí jedné uličky, pod lucernou, jako k plachému zvířátku, a natáhla ruku. Jenže v té ruce měla brož. Dítě se leklo, vyškublo jí z ruky ten kov a kousek opálu, a utíkalo dál.

Paní Hortenvická je měla snadno dohonit, ale zůstala stát pod lampou a prohlížela si červenou krůpěj na špičce prstu. Doufala jsem, že si myslí: Já hloupá husa. Zjistím, že moje dítě se tak polekalo, že uteklo do noci, a co udělám? Využiju zmatku, a zatímco on utíká napřed, jdu tam, kde má tajnou skrýš, o které už léta vím, a vezmu tu věc, protože je tak strašně důležitá. Já hloupá husa.

Nenápadně jsem zahnula do souběžné uličky a hnala se za Dítětem.

Při všem tom kutálení mu totiž pomalu docházely ulice a nedaleko vepředu zívala černá jezerní hladina. Toho jsem se bála.

Haspýra před sebou konečně zahlédla Dítě. Stálo na malém molu u jednoho z pobřežních domů. Pokleklo, odvázalo člun, hupslo do něj a odstrčilo se od mola. Ale ne! Utíkala. Utíkala a utíkala. Člun, jediný člun u toho mola. Malá červená skvrnka ztrácející se v noci. Brzy už ji ze břehu ani nebude vidět, za temné bezhvězdné noci jako je ta dnešní. Pak Haspýra zahlédla, jak Dítěti z rukou vyklouzlo veslo a pláclo sebou o vodu. Po hladině černé jako tuš se od něj zavlnila velikánská kola. Teď byl člun spadlým listem v rukou jezerních proudů, pomalu plynul tam, kde se z jezera vylévala řeka plná peřejí a balvanů. Pomalu, pomalinku. Možná je tam zanese až za několik hodin. Ale kdo je mezitím najde ve tmě a v noci a v chladu, kdo?

Viděla jsem to všechno z takové dálky, že jsem ani nerozeznala obličej Dítěte, jen červený flíček na tmavé skvrně člunu. Nevolalo o pomoc. Myslím, že se bálo, že když zavolá a probudí všechny ty spící lidi ve spících domech, ti lidé se na ně budou zlobit. Rozuměla jsem tomu pocitu, protože jsem byla Dítětem, ta červená skvrnka mizející v noci, opuštěná beruška, to jsem byla já, uplývající temnotou, příliš zakřiknutá, než abych křičela, a věděla jsem, že mi nikdo nepřijde na pomoc… protože jsem se dívala skrze čas do minulosti, a vím, že nikdy nikdo nepřišel. Nechali mě na studeném jezeře, samotnou ve tmě, plynout pryč jako čas nechtěného odpoledne…

Haspýra si sundala šátek, kabát, šaty, boty a všechno to nechala na molu. Jen ve spodničce došla na konec mola. Nezkusila palcem, zda je voda tak studená, jak si myslí. Skočila do ní šipku.

Nevím, jestli jsem kdy předtím viděla někoho udělat něco tak statečného. Nevím, jestli bych na Haspýřině místě udělala totéž. Stála jsem jako zkamenělá, zatímco černou vodou se pomalými tempy pohybovala světlá skvrnka Haspýry k člunu s červenou skvrnou Dítěte.

Na břehu stanuli rodiče, a když viděli své Dítě ztracené ve tmě a v jezeře, paní Hortenvická začala křičet a naříkat a bědovat a pan Hortenvický jí dal mlčky ruku kolem ramen a ukázal na tu bílou skvrnku, naději. Okolní okna, probuzená křikem, se jedno po druhém rozsvítila.

Haspýra doplavala ke člunu, nejdřív do něj hodila veslo a potom se tam vyškrábala sama, aniž by člun převrhla. Začala rychle veslovat ke břehu. Zda mezitím něco říkala Dítěti v červeném kabátku, o čem rozmlouvaly na černém jezeře a uprostřed noci, to jsem nikdy potom nevyzvídala.

Vím jen, že nikdy nezapomenu na ten noční výjev, obraz jako ze starých pláten, když člun konečně přirazil ke břehu. To už se kolem shromáždil početný hlouček starostlivých sousedů okouněčů, a snad si mysleli, že k nim patřím. Musela jsem mrkat, abych si vyhnala z očí slzy vděku, jako kdyby Haspýra z toho jezera nevytáhla Dítě, ale mě. Snad to vzbudilo dojem, že jsem také ještě před chvilkou spala a mnu si z očí ospalost.

Haspýra, s dlouhatánskými vlasy rozpuštěnými a mokrými, ve spodničce, přes kterou si rychle zase natáhla šaty, tu stála jako bohyně jezera a lásky a pomsty. Přivedla Dítě k rodičům, očima metala blesky a v ruce, již vztyčila, třímala malou brož s ještě menším kouskem opálu. Bylo vidět, že se chystá pronést řeč. Vždyť ten malý kousek kovu a kamene mohl Dítě stát život. Nebo ji, když plavala ledovým nočním jezerem. Nebo mě, když jsem lezla po střechách a utíkala převysoko nad městem. Těšila jsem se, jak jim to všechno pěkně poví.

Někdo mě odstrčil, aby se mohl prodrat dopředu. Nenápadný chlapík v tmavozeleném kabátě a klobouku. Vypadá trochu jako vodník, myslela jsem si.

Vytáhl z kapsy odznak tajné policie.

„Ta brož,“ oznámil všem přítomným, „je důkazem v případu zmizení kněžny Sisimbriony Susurrany Leknín-Stromsykové, který vyšetřuji. Takže ji tímto oficiálně zabavuji. Bude předmětem doličným, dokud se kněžna nenajde.“

Všichni jsme se toho dlouhého jména lekli. Haspýra neprotestovala a brož detektivovi předala. Dokonce ani Hortenvičtí neprotestovali, že je to jejich brož, jejich jablko sváru, ne před jejich k smrti vyděšeným Dítětem. Odbila půlnoc a Dítěti začaly narozeniny.

Byl čas jít domů.

Haspýra se třásla zimou, když jsme přišly do bytu, ale odmítla nabídku, že jí napustím vanu horké vody. „Vody mám pro dnešek až až,“ řekla a vypadala otřeseně. Uvařila si kakao, převlékla se do županu a zamotala si vlasy do ručníku. Pořádně jsem zatopila v kamnech.

„Nakonec to ale dopadlo dobře, ne? Ten detektiv se tam objevil nanejvýš nečekaně. To by se v knížce nestalo, spisovatelé si na tyhle věci dávají pozor. Nepravděpodobné zjevení v hodině dvanácté, kdo by tomu věřil?“

Haspýra mlčela, cucala kakao a byla vážná a bledá. Ne, nedovedu si představit, jaké to muselo být, skočit do té černočerné vody a plavat nočním jezerem. Hrůznější než čekala, tolik jsem jí četla ve tváři.

„Ještě že ta kněžna Sisimbri-Stromská zmizela. Ještě že ji ten detektiv hledá,“ řekla jsem.

„Ale proč ji hledá tady?“ skoro zašeptala Haspýra.

„Ty o tom něco víš?“

„Znám to jméno. Pochází z jedné z nejvýznamnějších astrárijských rodin. Bydlí – bydlela – v tom velikánském paláci na kopci. Jednou prostě zmizela. Myslelo se – totiž, já jsem myslela, že si třeba našla milence a utekla s ním někam daleko pryč odtud. Ale jak…“

„Jak s ní souvisela ta brož, že? Mohla být nějak smluvená s panem Hortenvickým – třeba chtějí utéct spolu a ona na něj čeká, až oslaví narozeniny své dcerky a bude moci odejít.“

Potřásla hlavou. „Ne… i když, dává to smysl… já jen, mám pocit, že to tak není.“

Pátravě jsem se na ni zadívala. Uhnula pohledem a napila se kakaa.

„Jak to asi dopadne – s Hortenvickými?“

„Kdoví? Každopádně špatně. V těchhle případech šťastné konce neexistují. Jen jsem zvědavá… až opravdu odejde, jestli použije ten dopis, co jsem mu napsala.“

„Á, tvůj dopis! Málem jsem zapomněla. Co v něm bylo?“

„Pohádka. Pohádka o stromových vílách, které jej zvou do své říše, a že je očarován jejich voláním a nemůže mu odolat. Loučí se v slzách a prosí Dítě, aby o tom dopise nikomu neřeklo, neboť dospělí mu neuvěří.“

Teď už vím, že téhle větě jsem měla věnovat mnohem větší pozornost. Tehdy jsem si asi pomyslela, jak je to pěkné, že si Haspýra vzpomněla na tu starou pohádku o volání dryád. Neznalo ji mnoho lidí. Řekla jsem jen: „To zní mnohem líp než originál.“

Marek Zlatník

Marek Zlatník (nar. 1990 v Pardubicích). Nechce být popsán v žádné tradiční kategorii: nevypovídajícím vzděláním, nicneříkající prací, nedokončenými ani dokončenými literárními pokusy s mizivou hodnotou. Jestli se o něco snaží, je to úplnost a snaha poznávat, dozvídat se a přitom mít na paměti nemožnost absolutního poznání, věčného vědění. Rád si hraje se slovy a hledá nové formy, odmítá se nechat zařadit do omezující kategorie a být naprosto pochopen. Bez tajemství není zábavy.

Neduživý

Za okny se pomalu šeřilo. Přísun denního světla pozvolna vyprchával, vyčerpal se v letních měsících a na zimu už zbylo jen poskrovnu. Těžká oblaka se pomalu stahovala jako smyčka a svět se propadal do nicoty.

Stál jsem v neútulném pokojíku s nízkým stropem a levným, rozvrzaným nábytkem, kterému jsem z donucení říkal domov. Sledoval jsem příval temnoty deroucí se z nebes, pozvolna dopadající na okleštěné stromy a navlhlé, listovím pokryté chodníky. Byl to smutný pohled; stejně smutný pohled se zračil i v odrazu mé tváře na špinavém skle. Ta tvář – moje tvář – patřila stále chlapci, malému a neduživému: malému vzrůstem a neduživému charakterem. Drobná brada do špičky mi co chvíli zacukala a za tenkou blankou skelných očí se třepotal skomírající plamínek života. Stíny z odumírajícího dne se mi přelévaly po rozechvělých lících a rychle mohutněly; vkrádající se chlad brněl a zábl na rozpálené kůži a tělo mi zaplavovala mrazivá zkřehlost. Zavřel jsem oči a nechal chlad svévolně prostupovat ztěžklými údy, nořit se hluboko do svalů, šlach a kloubů, vydlabávat orgány jako přeťaté melouny a zpomalovat koloběh krve pod drobnou vrstvou tuku. V dáli práskl bič, chlad byl najednou pryč, odezněl jako ozvěna gongu. Suchý vzduch a sálavé výpary z ústředního topení mi opět dráždily sliznici, ale dotěrného svrbění kdesi v bránici jsem se nezbavil. Slepená, vyčerpáním ztuhlá víčka se mi neochotně rozevřela a opět nazřela obrazy vnějšího světa; drancování nebralo konce: koruny stromů se zmítaly v mlčenlivých nájezdech bouře a bezmocně se klátily v zajetí větrného rozmaru.

Podíval jsem se na hodiny visící na zdi. Úzká ručička se sunula po předurčené trajektorii, obíhala svůj středobod v pevné soustavě, jako když planety obíhají svoji hvězdu; nesnažila se jít ani rychleji, ani pomaleji, nikdy nepolevovala, nikdy si nedopřála přestávky, nikdy mě neušetřila. Povzdechl jsem si a sklesle potřásl hlavou. Blížila se chvíle, kdy se bytem rozezní dunivé kroky, do pokoje nakoukne hlava a bude mě žádostivě vybízet, ba přímo vyčítavě ponoukat k chvatnému odchodu. Pohledem jsem prolétl naší malou jizbou s dvěma postelemi a čtvercovým stolkem bez židle. Pohled mě sužoval tísní, svíral srdce a bodal na prsou, prázdné zdi sborově zpívaly pohřební žalmy, dřevěné obklady se vlnily ve hře rozžaté žárovky a krutá noc s černými pařáty se plíživě vkrádala dovnitř. Jediný obraz zdobil tu provizorní, neobyčejně sešlou místnost: obraz byl portrétem v takřka životní velikosti, můj výtvor. Zachytil jsem na něm svoji patronku a ochránkyni, jedinou dívku, která mi kdy projevila náklonnost i soucit a nežádala nic oplátkou, dívku, která mě pohladila a vroucně objala ve chvíli tísně, stála při mě v mrákotách a podivínských snech, polaskala mi uši vlídným slovem a odemkla srdce v klaustrofobií a studem bičovaných dnech. To ona mě hledala a nacházela, to ona mi otvírala oči, když se den zdál nejchmurnější a já se úzkostlivě krčil v nejzazším, nejzatuchlejším koutě před posměchem a krutostmi a kde se jen milosrdný stín zdál mi být přítelem. Ona v ty těžké dny vymnula z mých očí slzy lítosti a vtiskla mi do rukou hřejivou naději; já ji za její milosrdnou dobrotu zbožňoval, naslouchal jejím mírným, chlácholivým slovům vysloveným s láskou a mateřskou něhou; v dospívání se mi stala matkou, která mě zanedbávala, kamarádkou, která mi poradila, oporou, která podpírala má drobná, kostnatá ramena, ženou, která mě neochvějně podporovala, učitelkou v mravech a vzorem v čelení každodenním těžkostem. Její krása a třpytivé odlesky v kaštanovém hedvábí mě zanechávaly nahého a zmateného, lokny jí čarovně a čtverácky stékaly po vyrovnané tváři s růžovými vyklenutými rty, vždy čerstvými a přirozeně nadýchanými bez přidané syntetiky, těch rtů, ze kterých vycházelo poznání a dýchalo pochopení. Jednoho slunného dne jsem si ji zvěčnil, takovou, jaká byla, snažil jsem se zachytit prchlivý obraz mytické esence sálající z její chůze, ze skromné tváře klopící oči k zemi, kam její zrak nepatřil. Lámalo mi srdce vidět ji s ruměncem ve tváři, s ostychem před mojí horečnatou pozorností. Vykreslená na zažloutlém, zkrabaceném papíře, černobílá, vzhlížel jsem k ní, připíchlé napínáčky na stěně, viděl jsem ji, jako by tu se mnou stála, snědou, s lesknoucíma se očima a hvězdou v duši, smířlivě by mi domlouvala a chápavě by mě hladila po vlasech, mě, jejího nevlastního bratra, vzestoupivšího z bídy a nouze venkova. Každý večer se mnou uléhala, každou noc mě chránila, každé ráno mě vábila. Kdybych ji neměl, zůstal bych dočista sám. A tak jsem se k ní modlil, vzhlížel se v její síle, statnosti a kráse, učil se z její smířlivosti i rozvernosti a sál opojný nektar energie s lačností a nenasytností dospělého muže.

Povzdechl jsem si a sám sklopil zrak, ale jinak než ona. Ona se styděla, já si zoufal. V tichém střetu dne a noci, dennodenní bitvě bez vítěze, naslouchal jsem tlukotu vlastního srdce, melancholickému bzukotu žárovky a kvílení venkovní bouře. Dunivé kroky se blížily.

Tramvaj kolébavě snášela naši usedavou dvojici z vrcholku kopce. Klikatila se mezi stísněnými domy, osvětlená jako červenobílý maják ve tmě, s koly skřípajícími na kovových kolejích s výmoly a drobnými puklinami. Seděli jsme na plastové sedačce, můj štěbetavý spolusedící funěl a vesele si prohlížel probouzející se lampy a městské kandelábry s umírajícími pavoučími sítěmi. Tramvaj nás snesla do doliny, většina cestujících vystoupila – nahrnula se do chřtánu metra –, my pokračovali, z doliny vystoupali na oblý most táhnoucí se nad železniční tratí ve zčernalém prostranství s pableskujícími graffiti a pak se opět vnořili do šedavých čtvrtí s nízkými staveními a ostrůvky na hrbolaté silnici.

Zastávky míjely, jedna, dvě, tři, deset, dvacet. Pak přišla naše. Tiše jsme se zvedli a vystoupili, dva osvětlené vozy odkodrcaly. Chvíli jsme kráčely večerním městem, vítr svištěl po ulicích jako po skluzavce. Z hlavní ulice jsme odbočili do vedlejší, menší, pak znovu a znovu, až jsme si proklestili cestu k našemu cíli. Rezavá vrata přepažená závorou čekala, připravená pohltit černé kontury nedočkavě postávající před nimi. Na chvíli jsme zastavili. Večerní chlad se hned zahryzl do stehen a lýtek, ruce jsme třímali v kapsách a nejistě se kymáceli, snažíce se zahřát, čekajíce na povel. Rozhlížel jsem se po ostatních. Tří, čtyř, pětičlenné skupinky postávaly rozdrobené kolem, řeřavé uhlíky cigaret osvětlovaly tmavé tváře a mozolovité ruce se špínou za nehty, míhaly se tmou jako signální body v podivné a náhodné hře, hlahol drsných, hlubokých, cizích hlasů se nesl prostranstvím a rozléval se po okolí. Další skupinky přicházely, začalo nám být těsno. I k naší osamělé dvojici se přidali další čekající; nervózně a nevrle jsme přešlapovali na štěrkovém podloží, úkosem jsme sledovali, porovnávali a posměšně hodnotili jiné. Všichni jsme na tom byli stejně, a přeci se každý snažil v nelítostné konkurenci vyzdvihnout právě sebe, zavile sledovat souseda a nevyjevit sténavé obavy.

Mluvili jsme, ale ti vedle nám nerozuměli – ani my jim. Každý mluvil svým jazykem, držel se kusu své země ohraničeného kroužkem mužů a zmenšujícím se prostorem vně. Okna ubytovny z papundeklu a lepenky vedle jedno po druhém zhasínala a s nimi se do našeho davu plíživě nořily další a další postavy. Pára stoupala od úst, kouř pálil do očí – kouřili všichni, až na mě – noc byla temná a obloha zatažená. Zahleděl jsem se k nebeské klenbě. Měsíc toho večera zůstával skryt před našimi zraky; vycházel jen sporadicky, aby protnul hráz těžkých mračen, které se v posledních týdnech srocovaly nad městem. Zima přicházela, a přestože šedavý podzim stále vládl prostým, pošmourným, pozdně listopadovým dním, v srdci mě mráz zimních měsíců pálil, jako by tu už byl.

Skřípění rezavé závory přerušilo tok zkalených obrazů v mé mysli. Těžký zámek cvakl, železný řetěz s třesknutím padl, povel protnul napjatou atmosféru. Černé BMW se zalesklo v záři halogenu a stejně černé postavy se hrnuly za praskotem štěrku. Tak to každý večer začínalo.

Vrátný seděl ve své malé kukani, napjatě, s tváří zbrázděnou, v ruce schlíple žmoulal čepici a s tupou prázdnotou zíral do dálky. Měl měkké, vodnaté oči, celé zanícené a stařecké, krátkozraké. Něco mu v nich cukalo, nějaký nepozorný tik, asi si ho ani sám nebyl vědom; slzné kanálky už dávno vzdaly snahu zavlažovat ty dvě seschlé a zkalené oční bulvy, nemrkající, neutuchající v hloupém civění do dálky. Chvíli jsem ho pozoroval, jak bezhlesně žmoulá sepranou čepici a čeká.

Pak mou pozornost zaujaly snítky prachu, nenuceně se snášející k zemi a třpytící se pod blikotavým svitem zářivek. Nastavil jsem ruku, několik snítek mi měkce dopadlo do znecitlivělé dlaně jako sněhové vločky a stejně jako ony i tyto drobné částečky hned mizely. Ztěžklá hlava mi únavou sjela v půlkruhu na hruď. Najednou mi před očima nelétal prach, ale pršely mžitky. Zatuchlina a pach vlhkého zdiva mi vibrovaly útrobami. Podíval jsem se na svoje dlaně: drobné, zkřehlé, poseté rozedřenými mozoly, byly jako korunovační klenoty osázené rubíny. Sevřel jsem ruce v pěst, paže mi smutně klesly k zemi. V zamlžených světlících vysoko ve stropě probodávala mlhavá šeď temná oblaka: denní svit si klestil cestu a prosvěcoval zataženou oblohu. Věděl jsem, že je brzy; děkoval jsem milosrdnému ránu.

Noční vrátný stále nervózně čekal a s tikem v oku žmoulal čepici. I my, kteří jsme zbyli, jsme čekali. Někteří postávali u kovových posuvných dveří na páku, mnozí kouřili do utichající noci, jiní se smáli, plácali se tlustými dlaněmi do stehen a přezíravě vtipkovali, další se sesunuli k zemi a teď seděli opřeni zády o mohutné chladné sloupy mezi špínou a zkroucenými špačky. Za zády si morseovkou štěbetaly zářivky pod kovovými krytkami, do kterých sem tam cinklo drolící se zdivo ze stropu.

V tom se v kanceláři objevil zavalitý stín a podstrčil hlídači tenkou obálku. Vrátný vyskočil a ukláněje se prohnutými zády sužovanými skoliózou, tančil podivný tanec na chromých nohou. „Musím živit rodinu,“ říkal omluvně, téměř plačtivě, jako by se nám, pobudům a nájemným dělníkům bez vychování a důstojnosti, omlouval a klaněl.

Pak přišla řada na nás. Všichni, kteří v hale zbyli, si stoupli pozorně do řady. Cizí hlasy se dávno vytratily, zůstala jen útlá skupinka nás, kteří jsme si rozuměli. Kšeftman nás pomalu vyplácel. Naditá obálka se postupně ztenčovala a já, nejmenší a nejustrkovanější, s lokty tupými a úzkostným strachem v srdci, jsem stál v řadě poslední, doufaje, že se obálka nevydá příliš rychle a že na mě přece jen něco zůstane.

„Ty pracuješ málo,“ uhodil na mě mocně; ovanula mě kořeněná vůně alkoholu. Ve zkroucené zarudlé dlani mi přistála poloviční než smluvená suma. Podíval jsem se vzhůru do tvrdé tváře, kde v zúžených škvírkách spočívaly vypočítavé oči. „Co tak zíráš,“ obuly se do mě ty oči. „Buď rád, že tě tu vůbec držím,“ řekly mi ty oči. Měly pravdu. Odšoural jsem se pryč a tiše sténal. Neodvažoval jsem se promluvit a přít se s těmi krutými zraky bez lítosti; bál jsem se o zaplacení nájmu, strašila mě náhodná kontrola z úřadu, děsil jsem se, abych se měl zítra kam vrátit. Strach mnou lomcoval, bankovku jsem svíral v dlani, potem vlhla, v mysli se mi zdvojovala. Tak zase zítra.

„Jo, ty malej,“ křikne za mnou krutý hlas, „zítra toho moc nebude, tak ty nechoď.“ Zítřek tedy nebude. Bylo mi do breku; v břiše se mi svíjeli hadi, vztekem a hořkostí bodavě syčeli, ale cestu do lidského prostoru si neprobili.

Pomalu jsme odcházeli, já se zdrceně ploužil poslední, ramena se mi skláněla k zemi jako zvadlé květy. „No tak,“ chlácholil mě můj spolubydlící bodře, „zase něco přijde, tohle nebude trvat věčně.“ Jeho optimismus mi dodal jen chabou naději. Přesto jsem se na něj podíval, chtěje věřit, že planá proroctví a slova útěchy se naplní. Zastavili jsme na hlavní ulici. On zívl, já se potřeboval projít. Tak jsme se rozdělili.

Pomalu jsem kráčel vzhůru, vstříc vyhasínajícímu hotelu na kopci. Zelené neony čerpací stanice mi kanuly po tváři jako slzy, tepaný plot hřbitova lomcoval duší, spěšní kolemjdoucí se pohoršeně zastavovali, auta netečně svištěla ulicí. Nohy se mi pletly, připadal jsem si mdlý a zdrogovaný, celý ztuhlý, údy jako by se mi samy od sebe klátily, němé povely důsledně neposlouchaly. Celé moje tělo se opile kymácelo ze strany na stranu, byl jsem tenkým stromem v bouři, drobnou haluzí nedostatečně upíchnutou v zemi, příkře sužovaný podzimními větry. Srdce mi těžklo, každým dnem kamenělo a ruce, moje drahocenné ruce, mi s jistotou vypovídaly službu.

Žil jsem ze dne na den, zrazen celým světem, v náprsní kapse mi ležela schoulená navlhlá bankovka nízké hodnoty, příliš nízké, abych si mohl s úlevou oddechnout a spokojně vyžít. Cožpak jsem musel škemrat o krapet dobrého zacházení, o trochu úcty a špetku důstojnosti?! Proč mě každý znevažoval, považoval za mrzkého a méněcenného? Cožpak jsem nebyl hoden toho stejného jako všichni? Cožpak mi bylo osudem do vínku dáno utrpení a tonutí v nesmyslnosti? Copak jsem všechno hoře vybral já a vykoupil velkodušným gestem ostatní? Nebylo mi dáno výběru, nemohl jsem svobodně zvolit. Těžký kříž mi uvalili na záda a teď jsem se s ním ploužil.

Dávno jsem si uvykl ústrkům, naučil se držet masku nadhledu. Přesto. Přesto mě bolelo a zraňovalo slyšet stejné narážky a posměšky znovu a znovu. Srážely mě do kolen a strhávaly čerstvě narostlou kůži. Cožpak mě nemohli vést aspoň v drobné úctě? Byl jsem malý a slabý a na takové se dobře útočilo; takoví se snadno sráží, na záda se jim nakreslí terč a nespotřebuje se ani příliš barvy. Takový terč jsem nosil na zádech a žádným kartáčem ho nešlo vydrhnout.

Kráčel jsem dál, prohlížel si pozvolna rodící se den, míjel výkladní skříně s nábytkem a květinami, s usměvavými lidmi bez vrásek ze starostí; vysoké figuríny s dlouhýma nohama a bezchybnými těly se svůdně vlnily za nablýskanými skly, reklamy na zájezdy mi vrhaly do tváře perfektní rodiny, slogany vykřikovaly úderné pojmy. Příliš krátkými prsty jsem stíral chlad noci z těch nablýskaných vitrín na lži; všechny byly prázdné, všechny čekaly na své majitele a chtivé zákazníky. Kráčel jsem dál se šlehajícím větrem ve tváři, pryč od hučícího hotelu na stráni, mí hadi v břiše se mezitím rozvázali a žaludeční šťávy s kručením požíraly útroby.

Šel jsem dál, věda, že takové obchody nejsou pro mě. Míjel jsem jeden za druhým, v bílém svitu každého si koupal tváře, představujíc si sám sebe, jak jednou vejdu dovnitř a budu uctivě a bez pohrdání a posměchu obsloužen. Tak jsem pokračoval, dál, dál, stále dál, propadal se do útrob města, nevěda, kde skončím a kde spočinu. Hlava mi už začínala vypovídat, když mě pálení nohou vrátilo do reality: kolena mi náhle selhávala. Probudil jsem se a s napůl zavřenými víčky zmateně mrkal po okolí. V dáli se zaleskla zastávka; odtamtud se vypravím do svého sporého pokoje, ulehnu do postele a odpoledne snad bude lépe.

Bílé pruhy přechodu se mi kdovíjak proplétaly, zuřivě jsem mrkal, ale docílil jen točivé běloby v oku. A pak – ach, ta vůně! – nadýchané croissanty čekaly vystavené pěkně v řadě. Nechal jsem se unést, cítil křupavou krustu v ústech, teplo pece na jazyku… dívali se na mě, znal jsem ten pohled: „Co tu chceš, trhane?“ Jako by se na mě dáma v plášti a s rukavicí ze sáčku osopila: „Jedeš!“ ječela pištivě její trojitá brada. Chápal jsem ji, můj nuzný odlesk se zrcadlil ve výloze. Zvoneček cinkal a já se nechtě odlepil od skla, kam jsem upnul svůj bídný zrak. Ranní závoz omamně voněl a já z něj neměl mít nic; bankovka v mé kapse se zmačkala do kuličky. Zlostně jsem praštil do pruhovaného zábradlí z kovu, až se celé rozkmitalo. Pokojně postávající lidé v kabátech se rozrušení a ustrašení otočili a o pár stydlivých krůčků od smradlavého trhana poodešli. Proklínal jsem chudobu!

Obraz z jiného světa

Den spěl ke svému závěru. Pro konec jsem se už dlouho modlil. Bez zájmu jsem seděl v křesle a čas mě volně míjel. Jen mnou proplouval, beze stopy a bez následku. Mírně, pozvolna, rychle i spádem. Postavy kolem mého místa se míhaly a mizely. Znovu se objevovaly a znovu mizely. Znovu a znovu, než zmizely nadobro. V místnosti jsem osaměl a potemněl. Venku stále svítilo květnové slunce, dětský smích a bezelstnost se linula náměstím a doléhala k mým ustaraným uším. Shlížel jsem na drobné radosti a nedokázal odlehčit své srdce. Nedokázal se povznést. Na chvíli se mě zmocnilo snění. Hleděl jsem ven širokými okny a sledoval matně žhnoucí slunce vysoko na západě. Dávalo všem stejně a přeci někomu více. Chvíli jsem ho pozoroval a nemyslel na nic. Jen na tepající únavu v kolenou a pichlavou bolest v kříži. Ty se spíš vytrvale připomínaly, než že bych na ně skutečně myslel. Kdybych se na ně snažil myslet, bolely by více, a tak jsem je nechával, ať si pohrávají s mým ochablým tělem.

Přemýšlel jsem nad návratem, ale právě návrat mi v ten okamžik připadal nemožný. Návrat domů, do dětských let, zpět před nevratná rozhodnutí. Hlavou mi táhly zástupy padlých rozhodnutí, přemýšlel jsem, jestli bych jednal jinak, kdybych měl možnost. Kdyby tak přede mě osud zahalený v kápi postavil přesýpací hodiny, které by stačilo jen otočit a já bych se vrátil do minulosti, ale obtěžkán současnými zkušenostmi. Určitě bych jednal jinak. Aspoň jsem si myslel, že bych jednal jinak. Ale pomohlo by to? Tu otázku jsem nechal chvíli rozplývat v hlavě jako fosforeskující barvu ve vodě. S hloubavým zaujetím jsem pozoroval, jak se rozpíná a prostupuje zkalené vody vlastní mysli. Obojí bylo možné a přesto jen jedno pravdivé. O pravdě jsem ale nepřemýšlel, připadalo mi tak dávno, kdy jsem ji ztratil. Někde cestou se vytratila, vypadla mi z kapsy a zůstala jen hrůzná nejistota a trýznivé pochybnosti. Když jsem se je snažil uchopit a pohnout s nimi, troufale a ledabyle, s bolestí jsem poznával kořeny sahající hluboko do útrob mé osobnosti.

Postupně jsem procital. Možná, říkal jsem si, jsem už procitl a cítil až moc. Má koruna pociťovala každý záchvěv a unaveně ševelila. Tak rád bych narovnal ztrouchnivělý kmen vyžraný červotoči, tak rád bych zvrátil čas a rozhodl se znovu, jinak. Jenže to nešlo a já seděl ve své židli, zasněně a zachmuřeně hleděl do dálky přes vrcholky němých budov a snil o možnosti, která nebyla skutečnou možností. Čím déle jsem však snil, tím více jsem odkládal, k čemu mě všechny smysly ponoukaly. Pouze jsem to odkládal. Před měsícem jsem se rozhodl, že budu na své cestě pokračovat a nyní jsem pociťoval následky.

Hněv začal sužovat a zatemňovat mou mysl, vnitřní bolest se obrátila ve zničující kritiku. Jak jsem byl jen kritický; odsuzujícím žárem spaloval jsem nevinné. Mé důvody mi byly jasné, a přesto jsem se neměl k činu. Rozhodl jsem se, že budu snášet příkoří a zdolávat překážky; prohlubně a prolákliny měly být cestou k zocelení. Pouze poločas zocelování se bolestivě vlekl a já nervózně čekal, kdy prasknu jako příliš natahovaná gumička.

S těmito a dalšími myšlenkami jsem stále sledoval slunce zapadající za vrcholky výškových budov a noc pohlcující město. Stíny, nejdříve malé a zakrnělé, se postupně protáhly a roztáhly do šíře. Staly se pány a nakonec zachvátily vše, co jim stálo v cestě, mou mysl nevyjímaje.

Těžko se mi zvedalo z nepohodlné židle, byl jsem na ni za ty měsíce uvyknut. Přesto jsem musel a znovu budu muset. Duše volala němým hlasem o pomoc. Já ji slyšel, ale vyslyšet nechtěl.

Až teď jsem se skutečně zvedl k odchodu. Zšeřelá kancelář naposledy vyplnila můj pohled. Stoly byly prázdné a místo potemnělé. Příměs známého ticha zdobila opouštěné prostory. Pomalý výtah mě snesl do přízemí, minul jsem noční vrátnou a stanul před fontánou na malém náměstí. Tělo zbrzdilo můj pochod a zrak spočinul na rovných gejzírech vody. Pár okamžiků jsem obdivoval jejich pravidelnost. Nezastavily se a nemusely si dávat vynucenou pauzu. Prostě tryskaly a tryskaly, den za dnem, večer za večerem, dokud nějaký údržbář neotočil kohoutem a nedal jim odpočinout do další sezony, aby příští rok opět posílaly radost do dětských srdcí. Děti však už byly pryč, rodiče je se vkrádajícími se stíny odtáhly unavené domů. Já byl také unavený. Ale ne fyzicky. Žilami mi kolovalo podivné přepětí – tělo si výskalo a mysl chřadla a šilhala po zatažených závěsech a blaženém odpočinku.

Vyrazil jsem natěšenými ulicemi na autobusovou zastávku. Stejné omšelé rohy lemovaly klikatou cestu, nic mě nemohlo překvapit toho posledního večera týdne na mé cestě. Všechna zákoutí se zdála už tak známá a tolikrát navštívená, že nic nového přeci nemohlo čekat na dalším rohu. A přesto čekalo. Kvítko zájmu vykvetlo v prosklené zastávce, když už jsem žádné nečekal. Ještě jsem ani nedošel do vymezeného prostoru, když jsem ji spatřil, zářící v přítmí výkladní skříně. Omámeně jsem se zarazil, sleduje ten prostý, přesto komplikovaný výjev. Pouhý pohled na dívku v saténových šatech působil ladným, způsobným dojmem. Její dozadu stažené, zlatem protkané vlasy, jemné rty jako okvětní plátky, zasněný, vzdálený výraz a nejisté postávání. Se zalíbením jsem obkresloval linky tajné krásky a očima se vpíjel skrze ladnou fasádu. Shlížel jsem do hluboké studny, neprobádané tůňky s odrazem hvězdných nebes a plného měsíce. Díval jsem se dolů, mrkal a marně hledal svoji tvář; rozplývala se a utíkala k hladkým kamenným stěnám, aby nenarušila kouzelnou podívanou na nebeském plátně nad sebou. Temné vody oplácely můj uhrančivý pohled, vázaly mě k sobě a vybízely k věštění. Ale dívka nebyla snadnou knihou ke čtení. Nikoliv. Vykvetla jako krásná růže v trnitém hvozdu, temném a nepřístupném, a čekala na vysvobození od chrabrého prince. Její květ smutně zpíval do jitra noci a popěvek zněl v mých uších jako modlitba za vysvobození.

Nenadálý výjev dívky na zastávce se mi zamlouval a celou mojí osobou zacloumal. Zatáhl záclonu nad chmurnou zasmušilostí a zanechal den zase jednou teplý a vřelý. Silueta dívky nehnutě stála a vyčkávala. Já také vyčkával. Stál jsem a civěl, ale dívka se nezdála, že by si všímala světa kolem sebe. Stála rovně, vyrovnaně a přeci nějak nejistě, podivně vztyčená a silně zahloubaná. Připadalo mi, že stojí v jiném světě a na jiném místě, že je pouhou projekcí z odlišné dimenze a výplodem mé zkoušené duše. Vtom se na rovné ulici vynořil autobus a silueta dívky vplula dovnitř. Tiše jsem ji pozoroval, jak našlapuje a usedá. Jak snadné se zdály její kroky a přesto… přesto se zdálo, že každým krokem testuje půdu pod nohama, jako by se ujišťovala, že tekuté písky jsou daleko a ona se nepropadne do nitra země, navěky ztracena a pohřbena v zapomnění.

Až když mě autobus míjel, prozřel jsem, že to byl i můj autobus, který právě směřoval na další bod v předurčené trase. Normálně bych zaklel a proklel své otálení. Žádná slova se však na mysl nevydrala. Dívčino roucho dopadlo na mé vnímání jako uhrančivá past, která mě sladce doprovodila rozjařeným městem až do čekajících koutů spásného domova. Od toho prvního osudového večera jsem ji potkával, nepravidelně, ale o to sladčeji a s tichým uspokojením stále častěji. Už to však nebyla ta nepřítomná Venuše; stala se dívkou a naučila se chodit na tomto světě, v naší atmosféře a dávala mi letmým pohledem i nepostřehnutelným úsměvem tušit skryté sympatie. Já s jejím kouzlem upadal do jezera zapomnění a své strasti a trápení topil v bezedné tůni Venušina omámení.

Toho prvního večera mě její kouzelná vlečka provázela nocí a povznesená nálada mi vydržela až k posteli před karmínovými závěsy, kde mě již netrpělivě očekávala odložená samota pátečního večera. Měl jsem však v srdci lákavou vyhlídku a prospekt do dalšího dne, se kterým se mi milosrdný spánek zase jednou něžně vkradl pod víčka a já celou noc toužebně prosnil.

Lukáš Tyleček

Lukáš Tyleček (nar. 1973 v Ostravě). Maturitu získal na Obchodní akademii v Praze. Vyzkoušel mnoho zaměstnání, nějakou dobu pracoval v McDonaldu, KFC, jako asistent u počítačové firmy, osm let prodával knihy v prodejně Karmelitánského nakladatelství. Momentálně pracuje jako pokladník – průvodce v jednom historickém objektu v blízkosti Pražského hradu. Začínal básněmi, které zveřejňoval na nejrůznějších amatérských literárních serverech.

Postupem času přešel na psaní povídek a básním se už věnuje pouze sporadicky. Kromě literatury se věnuje amatérskému divadlu a hře na klavír.

Elévové

Pretorián tváře němé
breviář a ukulele
cukrkandl v mořské pěně
trsy trávy tají v těle

Promoklý pes, hebká puma
chlemtavá noc, opar z mušlí
jinovatka v pouštních dunách
kočovná daň zisků ušlých

Tuze nahá citadela
křehký ažur z kouře skic
štěstí v břiše, et cetera
myrhou červeň topoříc

Bílý kůň a černá fena
stydká blizna mahagonu
mokrý výkřik v rokli tenat
rozpustilý návrat domů

Nevolnické sousto z léna
lávový val – vale krušné
elévové beze jména
byli mladí, ale už ne!

Moldavské moldánky

Moldavské moldánky pijí čas
tklivé tak tklivě a jejich ráz
tříbí se sazemi přízně

Prstencem křídlovek stéká řež
moldavské moldánky hrají též
kapkami stydlivé žízně

Stylem svým stínují skladbu slov
spodním rtem souznějí v každé stěně
s každičkým nádechem padá strop
moldavské moldánky vyhrocené

Stín copů chránící otazník
tichý tep stesků i beznaděje
cit kroků podpatků moldavských
tik-tak-tik — tik-tak-tik — Cítíte je?

Něva

Jména nitek vlivů tají
jazyk snivě po okrajích
něhou snímá stydké břehy
tajnosmilné žalozpěvy

V stěnách sinů lůno pění
stahy lační v mokrém chvění
spící vězeň z věna sleví
tajnosnubné žalozpěvy

Sivým studem syčí vír
na dně viny siný cíl
z malých smrtí silné chvilky
v hloubi vášně nyvé štírky
ve vývrtce němé děvy
rozpustilé žalozpěvy

Sinalý lesk hříšných slin
nasycená, bez bublin
vlny vrásek nebe zračí
pod trusem snů křídla ptačí
osamělá vědma chtíče
jen chtíč a slast, jak děl Nietzsche
inkoustem sníh, závětí led
nad hrobem stín kamenných vět
vychladnutý věnec zjeví
mrtvosmilné žalozpěvy

Nesouměrná

Vřískotem tklivého oparu
s údery bubnů mírných snah
tak vláčně, svědivě, postaru
jde s přízní davu její vrah

Na horách Sinaje lesk vzácných vloček
v salámu gothaje esence palmy
půdní pes osiřel mrouskáním koček
do dlaně rukojeť příslibů dal mi

Hladil jsem cíp skály na povel
zemřel jsem před léty, pak znova ožil
že něco nejde je ubohé
a že něco nejde je boží

Pustá Polom

Na konci útrob oka dlí
stěrače dnů, kolon statě
krajina losů propadlých
oka rybí, ach proklatě
odměrky snah v statích kolon
studna supů – Pustá Polom

Štíři vášeň v liščích hlavách
vřískot minut, šepot celých
línavost psů v miskách váhá
ostrostřelci nabubřelí
šupinatých glumů molo
manka zdání – Pustá Polom

Dlaždič plive bez ustání
dvě tři rundy, další kolo
zmrtvělý pel usebrání
marnost přání – Pustá Polom

Tao

Ta chvilka před smrtí
v podzemí klíčí
panická spirála
kremační rtuť

roznítí vzápětí
na jikrách mlíčí
jitření na marách
pánev i huť

duální napětí
v sekundách křičí
ovace na farách
niterný stud

ta chvilka před smrtí
vírou se líčí
poznání trvalá
úsvit a chuť

Anna Háblová

Anna Háblová (1983, Praha), básnířka, architektka. Za své teoretické práce získala ceny Young Architect Award 2010 a Young Planning Professionals Award 2012. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015) a básně v literárních časopisech Host, Tvar, Weles a Pandora. V kulturním centru Dominikánská 8 moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. V roce 2017 vydala komiksovo-vědeckou knihu Města zdí o interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu ke městu (Dokořán, 2017).

Fotka na nočním stolku

Ranní vzduch ji štípal do tváří. Procházela malým sídlištěm a prohlížela si pastelově barevné fasády. Neklidně přejížděla pohledem otevřená okna a balkóny. Počítala je. Měla chuť zazvonit na všechny byty s nenápadně přimhouřenými křídly oken jako sotva probuzené oči. Zazvonit a zeptat se. Tu neděli ráno ale moc otevřených oken nebylo. Všichni ještě byli rozvalení ve svých teplých postelích, utahaní po předešlém televizním pomrkávání sobotních estrád. Také se na jednu včera dívala. Tedy ne že by si před ní sedla a s napětím sledovala toho muže v pruhovaném saku, jak z provazů vytváří bublinu tak velkou, že se do ní vešla celá čtyřčlenná porota. Zapnula obrazovku jen proto, aby si s ní posvítila v obýváku, protože světlo žárovky se jí v tu chvíli zdálo nepříjemně ostré. Ostré jako byly její brýle obdélníkového tvaru, které jí zachraňovaly nevýraznou tvář s nevýraznými a peříčkovitě jemnými vlasy zastřiženými na mikádo. Na brýlích bylo ale kromě jejich hranatosti ještě něco zvláštního. Jejich sklíčka neměla žádné dioptrie. Byla jen módním doplňkem, clonou mezi Johanou a světem, stínidlem jejích nepříjemně netečných hnědých očí. Tato všechny odrazující chladnost byla podpořena i únavami po nočních směnách v nemocnici. „Dneska berou zdravotní sestry všude, nikdo jejich práci už dělat nechce,“ řekla jí kdysi její sestřenice, když se po třech letech chtěla Johana vrátit do práce a měla pochybnosti o svých odborných schopnostech. A tak si dala žádost rovnou do fakultní nemocnice. A to neměla dělat. Práce u obvoďáka by byla bývala mnohem klidnější.

Johana teď procházela podél kvádrů domů a zkoumala terén. Tady je tráva, tady asfaltová cesta, tady betonová dlažba. Nohou zkoušela měkkost nebo tvrdost terénu, úplně stejně jako den poté, co se to stalo.

Johana chodila na mši pěšky. Opustila zákruty asfaltových cestiček, vlnících se sídlištěm, které jako by měly vynahradit tvrdost a hranatost panelových staveb, a pokračovala dál. Šla popraskaným chodníkem lemujícím prvorepublikové vily, cyklostezkou podél dálnice, ušmudlaným parkem, a pak zase kusem města charakteru vilové čtvrti. Na stěnu kostela, který byl jejím cílem, si stín vysokého kaštanu vyřezal deformované pahýly větví.

Nechodila sem často, ale od té doby, co o všechno přišla, nenapadlo jí nic lepšího, než se každou neděli chodit dívat na barevná sklíčka mozaiky v oknech házejících podivné kusy světla, ve kterých vypadá každý kněz jako po neštovicích. Pronikavý zvuk varhan ji nikdy nenechal myslet na cokoliv jiného než na jednotlivé zážehy majestátných tónů, vypalujících jí v hlavě příjemné prázdno. S postupujícím časem jí to ale přestalo stačit. Začala chodit i ke zpovědi. Ne aby se jí ulevilo od hříchů, že párkrát vzala Boží jméno nadarmo, že se pravidelně nemodlí, nebo že nemůže svému otci přijít na jméno. Potřebovala se zbavit té masité tíhy, která nad ní visela jako pomalu sestupující panelový strop. Nebylo tu najednou nic, co by na ni čekalo, na co by se mohla těšit, co by jí připadalo jako vhodný a rozumný smysl života. Jako by žila už někdy dávno, s jinými lidmi, v jiné době, v jiném městě. A ten život už skončil. Párkrát se jí stalo, že se její mysl uvolnila. Že dokázala ocenit vlnění krajiny daleko za městem nebo tep večerní krve mezi chlopněmi mraků. Bývala by potřebovala úplně obyčejného psychologa, tehdy se jí ale kněz schovaný za neprostupnou plentou naslouchání a mlčení náramně hodil.

Zpovědnice byla malá místnost na faře, se dvěma židlemi, žádné klekátko, jen koberec. Ve zpovědnici se střídali celkem tři kněží ze zdejšího kláštera. Johana kvůli práci mohla chodit jen v neděli ráno před mší, a to měl službu otec František.

„Myslím, že Bůh není,“ vybalila na něj hned při jejich prvním setkání. „Není, anebo se tak tváří. Chce nás schválně trápit. Naslibuje lásku a věčnost a pak se ztratí. Neslyšíte ho, nevnímáte. Nedokážete ho vnímat ani v lidech kolem sebe. Ani v okolnostech, které se vám dějí. Chodila jsem dřív do kostela, protože jsem myslela, že jsem věřící. Dnes tam ale chodím jen proto, abych vůbec někam chodila. Celý svět mi přijde jako nedorozumění, jako hloupý žert, jako akvárium, ve kterém se jako malé rybky rveme o drobky z housky a přitom nás někdo zvenčí pozoruje a hrozně se tím baví, jako když se díváte na kohoutí zápasy. Anebo se nad tím naopak pohoršuje, kroutí hlavou, má-li nějakou, a říká si, jak mohou takoví nemožní a sobečtí tvorové existovat.“ František Johanu poslouchá, občas se smutným pohledem, občas s chápavým, ale většinou je zasněný. „Kdo ví, na co myslí,“ říká si pak pro sebe Johana. „Třeba mě vůbec neposlouchá, třeba má svých starostí dost, anebo jen přemítá, co bude ten den kázat. Kdo by se chtěl také vláčet se všemi těmi nářky a starostmi druhých. Na chodbě čekal ještě jeden dobře oblečený muž, ten ze sebe jistě rychle potřeboval dostat, že manželka s ním nechce spát, a tak mu to se sekretářkou jen ujelo. Nebo že zpronevěřil firemní peníze, ale jen trochu, trošičku. A postarší paní, co čekala na zpověď vedle něho, má těžké svědomí, že pomlouvala sousedku. Nebo dala manželovi k večeři to méně libové a jeho chytl žlučník.“

A František poslouchá a přemýšlí nad lodí celého vesmíru, která pluje stejně osaměle, jako pluje on sám. Myslí na všechny ty živé zázraky, které netouží po ničem jiném než po objetí. A on by nejraději šel a všechny je objal a nějak konkrétněji jim předal to teplo, kterého je plný. Čerstvě vymalovaná místnost zpovědnice, chodba kláštera s chladným raním sluncem, obědy se spolubratry, to je jeho život; v kamenných zdech kláštera nacházet hřejivou všeobjímající lásku, ve svých mlčenlivých spolubydlících vidět bratry živé církve. Ze všeho nejradši ale viděl setmělý les s lomozícími ježky. Remízky s černohlávky, hrachory a třezalkou. Čerstvě sečené louky s hbitými kosy, euforicky lovícími kroutící se žížaly. Posedy jen tak tak držícími se na nahnilých dřevěných nohou. Nejzřetelněji k němu promlouvalo klenutí kopce, jak se za ním každý den ztrácí poslední náznak světla, nebo zarostlé cesty lemované divokými jabloněmi. Přitahovaly ho nížiny, ve kterých se kolem potoka hromadí chlad, vlhko a chomáčky mušek, které každému poutníkovi vytvoří nad hlavou svatozář. František miloval samotu, ale tu samotu uprostřed nesčetných živých tvorů. Uprostřed kymácejícího se lesa, uprostřed brouků a ovádů, uprostřed chumlu dětí. Mládež z farnosti Františka zbožňovala. Hrával s nimi fotbal, pinčes, na schovku, lezl s nimi po stromech a v zimě se honil po zamrzlém rybníce. Mezitím od dětí vyslechl, jak někdo zápasí se školou, jak se někdo zamiloval nebo jak se někomu rozvádí rodiče. A ve všech těch trápeních byl s nimi.

František pocházel z obvyklé katolické rodiny, kde se o domácnost starala maminka a tatínek se realizoval v práci. V případě maminky šlo o jasně pojmenovatelnou oběť, protože by bývala mohla vystudovat medicínu, ale kvůli dětem (a také bývalému režimu) na kariéru doktorky s četnými atestacemi rezignovala. Jen jako koníčka si ponechala občasné výpomoci sousedům nebo známým. Když si někdo zlomil nohu, věděla, jak ji podepřít, než přijela záchranka. Když někdo omylem snědl něco jedovatého, věděla, jak vyvolat zvracení. Když měl někdo zažívací potíže, znala všechny bylinky, které pomůžou žaludek uklidnit. Vždy přispěchala na pomoc, věděla si rady a tak nějak nezištně rozdávala ty poslední pozůstatky znalostí, které si během mládí střádala pro své vysněné studium.

Františkův otec byl pro změnu podivín, nebo ho za podivína lidé alespoň považovali. Zaměstnání neměl sice nijak neobvyklé, byl úředník, někde ve sklepě ale schovával elektrickou kytaru a reprobedny a do jednoho zamčeného šuplíku ukládal notýsky popsané svými myšlenkami, básněmi a texty písniček. Tato jeho tajemná rovina byla něco, za co ho Františkova maminka nesmírně obdivovala, i když příbuzní z její strany si s ním poněkud nevěděli rady a občas si jen tak posteskli, když ho nazývali „mánička“. František měl na svém otci rád, že na každou životní situaci má nějaké uklidňující slovo nebo moudré východisko. Vždy ze své hluboké mysli vyšťoural nějaký klíč, kterým se dalo otevřít něco podivuhodně pravdivého. Dokázal život interpretovat tak, aby v posluchačích vznítil naději, touhu a víru. Dokázal v druhých poodkrýt kousek výhledu na nekonečno, na něco, co člověka přesahuje, s vědomím pokory toho, čím bytost na zemi je.

František zdědil něco z velkorysé povahy svého otce, ale i jistou zasněnost a nepraktičnost, která však byla vyvážena nesmírnou snahou, kterou se snažil svému okolí a praktickému běhu věcí přizpůsobit. Tuto snahu však František skrýval za mohutným plnovousem, zašlými a sepranými košilemi, za těstovinami se sýrem, když na to přišlo a měl snad někde uvařit oběd na dětském táboře nebo v klášterní kuchyni. Když ve svých dvaceti letech František oznámil, že jde na kněze, setkalo se to v jeho nejužší rodině s neobvyklou radostí. Maminka mu dala pusu na čelo, objala ho a řekla něco v tom smyslu jako: „Sloužit Bohu, být blízko Bohu.“ Tatínek se usmál a nic neřekl. František nikdy o správnosti svého rozhodnutí nepochyboval, i když klášterní prostředí mu někdy přišlo až moc tvrdé. Pravidla, kterým se musel přizpůsobovat a taktiky, kterými se kněží měli držet stranou od světského života a tím pádem i hříchu, mu nikdy nepadla na tělo. Ze všeho nejraději měl přítomnost dětí, bezprostředních bytostí, zatím ještě setrvávajících v barevném světě, který mu přišel mnohem pravdivější než ten dospělácký, často černobílý. Právě pravdivost bylo něco, co ho zarazilo u Johany. Znal už nazpaměť všechny fráze, kterými si člověk snaží udržet svou důstojnost, když o sobě prozrazuje to nejhorší. Ne že by se František pohoršoval, spíš ve všech svých návštěvnících hledal sebe, své vlastní niterné souboje, každodenní přešlapy své pokory. Bylo to jeho vlastní zrcadlo zpytování. A tak oznámení, že Bůh není, mu přišlo jako to nejčistší a nejryzejší, co ta mladá žena mohla poznat, s čím se mohla svěřit, byla to čistá koncentrace lidského zoufání a bezvýchodnosti, volání o pomoc a touhy po láskyplném mlčení. A tak František každou neděli ráno naslouchal praskajícímu ohni v Johaně. Ohni, který by z ní chtěl vyletět a zapálit celou farnost, celé město i se všemi lesy a loukami kolem.

Jedno nedělní ráno byla Johana opět rozrušená. „Chtěla bych mít někoho, o koho bych se mohla starat,“ podívala se na Františka, ale ten měl oči sklopené. A tak pokračovala. „Chtěla bych mít zase nějakou roli. Každodenní rutinu, kterou sice v tu chvíli nenávidíte, ale když jste v úzkých, tak jste za ni rádi. Je to, jako když jste na návštěvě a zrovna nevíte, o čem se s hostiteli bavit. Je vám trapně, a tak jste úplně šťastní, když můžete ponořit ruce do horké vody s jarem a mýt nádobí. Hostitelé jsou vám vděční a vy nemusíte na nic myslet. Hlavně ne na to, co byste měli říkat o počasí nebo jak předstírat zaujetí nad novým kobercem.“ Teď měla oči sklopené Johana. Když je zvedla, zjistila, že toho momentu František využil, aby si ji na chvíli prohlížel. Nevěděla to sice jistě, možná byla trochu domýšlivá, ale něco na tom ji docela těšilo, i když v tu samou chvíli i otravovalo, protože jí vlastně kněží vadili stejně jako gayové: obě tyto skupiny mužů byly pro ni zoufale nedostupné. Jako by jí František četl myšlenky, zadíval se jí teď na prsteníček levé ruky. „Stále ještě ho nosíš. Chybí ti?“ Zeptal se František jemně a hlavou se nachýlil směrem k snubnímu prstenu. „Nevím, možná.“ Odpověděla podrážděně, jako by to přece dávno už měl vědět. „Nemyslím na to. Nosím ho jen ze zvyku. Anebo proto, aby se mě lidé, kteří mě neznají, mohli ptát, jak dlouho jsem vdaná. A já jim odpovím, že jsem už tři roky rozvedená. A proč jste se rozvedla, zeptají se oni? Protože se jednoho dne stalo, že už jsme si neměli co říct.“ Johanina tvář se na chvíli zkřivila ironií, jak v sobě něco zadržovala, a pak se zase uvolnila a pokryla se obvyklou prázdnotou. František v tu chvíli sebou cukl, jako by ji už už chtěl vzít za ruku nebo se jí jinak dotknout; na poslední chvíli si to ale rozmyslel, sáhl po knize Anselma Gruena s titulem Smrt v životě člověka a podal ji Johaně. „Vezmi si ji. Měla by sis ji přečíst, když to nevyšlo tehdy.“ „Nemám čas číst. Ale když mi to budeš předčítat ty…,“ odmlčela se. Pak se nadechla, jako by chtěla pokračovat, nakonec ale vstala, rozloučila se a knihu nechala v jeho ruce. František ji už od té doby neviděl.

Uběhl asi tak půl rok, když František dostal dopis se zpáteční adresou z Indonésie. Stál u malého okna své cely a nechal ostré ranní světlo dopadat na kus papíru popsaného písmem, sjíždějícím do pravého dolního rohu. „Jsou tu přesně takové hory, jako jsou na fotce tvého nočního stolku.“ František se zachvěl. Musel se posadit. Přiblížil si papír k nosu, jako by na něm hledal nějaký zbytek povědomé vůně parfému. Chvíli tam tak seděl a přemítal. Pak dopis vzal a položil ho na dno šuplíku pracovního stolu, mezi dopisy se stejným rukopisem, které mu chodily poslední půlrok každý měsíc. Vzpomněl si na to jedno nedělní ráno, kdy si zapomněl své kázání v klášterní cele, a protože už nestíhal doběhnout ze zpovědní místnosti do svého pokuje, poslal tam neopatrně Johanu. Začátek mše tedy stihl, Johana mu ale papír s jeho poznámkami stále nepřinášela. A nepřinesla mu ho ani do konce mše. František tak musel improvizovat, což zrovna tehdy nebylo vůbec jednoduché, protože si kázání připravoval spolu s tím předchozím už před týdnem a skoro vůbec nic si nepamatoval. Byl na Johanu pěkně naštvaný a naštvaně i vtrhnul po mši do svého pokoje. A tam jí také našel. Seděla na jeho posteli, třásla se jako list a vedle ní ležela kniha Anselma Gruena, kterou mu vytáhla z knihovny, když si ji chtěla jen letmo prohlédnout. A tehdy mu to celé řekla. Jak žila s Petrem a Robíkem v šestém patře paneláku. Petr jednou zaspal, a tak rychle běžela do kuchyně uvařit mu aspoň kávu a namazat na cestu housku se sýrem. Dvouapůlletý Robík mezitím vylezl z postýlky a začal si hrát s vláčky na koberci v obýváku. Dříve než stačila napustit vodu do konvice, dveře od bytu se zabouchly a manžel byl pryč. Vytočilo ji, že ani nepočkal, i když viděl, jak se snaží. Tak nechala dovařit vodu z konvice, aby si udělala kávu aspoň pro sebe. Když se konvice vypla, bylo ticho, jen takový podivný šum přicházel zvenčí. Jako by se tam seběhl dav lidí a nad něčím lamentoval. Zaslechla dokonce i ženské vyjeknutí. Nejdřív jí to nedocházelo. Robík byl vždycky tiché dítě. Teď si ale vzpomněla na otevřené okno v obýváku. Stačila ho otevřít ve chvíli, kdy jí Petr oznamoval, že snídani nestíhá, ať ji nedělá, a ona mu na to bezmyšlenkovitě odvětila, že snídat se prostě musí. Chtěla jen rychle vyvětrat a rychle ho zase zavřít nebo nechat jen ventilačku, jak to dělala skoro každé ráno. Odběhla ale do kuchyně. Robík chtěl tatínkovi zamávat. Místo té snídaně. Aby tatínek dostal alespoň něco na cestu. Aspoň to zamávání.

Johanka si od té doby začala říkat Johana. Přestala se usmívat, její tvář i pohled zmrtvolněl. Nesnesla nic, co by bylo měkké, lichotivé, něžné. Nesnesla už ani Petra. Svou přítomností jí připomínal to, co se stalo, a stejně tak i ona jemu. Chodili v bytě potmě. Chodili kolem sebe, jako by tam ten druhý nebyl. Pak se rozvedli.

František šel dlouhou temnou chodbou ke dveřím, na které zaklepal. Měl sjednanou schůzku s biskupem. „Podívej, Františku,“ začal biskup otcovsky. „Dokud to nebudeš řešit, nemusí se nic dít, žádné suspendování. Můžeme tě poslat do Itálie. Tam si odpočineš. Přijdeš na jiné myšlenky. Je tam spousta mladých, budou z tebe nadšení. Nedělej unáhlená rozhodnutí. Víš, jak tě tady všichni mají rádi. Potřebují tě. Nejednej sobecky. Zvaž svoji budoucnost. Tam venku na tebe nic dobrého nečeká. Přijde rozčarování. Víš, jak to chodí. Budou o tobě kolovat řeči. Celá arcidiecéze si o tobě bude šuškat. Další zamilovaný odpadnul. Rozmysli si to, Františku. Neradi bychom tě ztratili. Máš tady velké zásluhy.“

Další neděli ráno šel František sloužit mši jako obvykle. Jeho chůze byla trochu nejistá a ruce se mu při oblékání ornátu třásly. Když začínal kázání, hlas se mu chvěl. Rozhlédl se ale láskyplně po kostele, jako by chtěl každého na rozloučení obejmout. „Život kněze je velmi zvláštní práce. Rozhodnete se touto cestou vydat ne proto, že máte nedostatek, ale naopak přemíru lásky. Chcete ji dát Bohu, protože věříte, že jedině on může tak velkou lásku přijmout a také opětovat. Chcete ji dát lidem, protože jí stále máte tolik a ona vám neubývá. Chcete ji dát přírodě a všem živým tvorům, protože to z vás prýští jako jiskry z otevřených kamen. Za tu všechnu lásku ale chcete jednu jedinou věc. Alespoň trochu blízkosti. Bůh je však příliš tichý, než aby bylo snadné slyšet jeho hlas. Lidé mají své vlastní rodiny, kterým sebe sami dávají. Příroda je až příliš abstraktní, než aby vás mohla vnímat. A já jsem tu blízkost nakonec našel. Našel jsem ji v ženě, kterou miluji a kterou si chci vzít.“

Nastalo ticho. Úplně hrobové ticho, které by se dalo krájet jen tím nejostřejším keramickým nožem. Lidé v lavicích, zvyklí poslouchat na půl ucha a při tom po očku sledovat své ratolesti nebo přemýšlet nad svými běžnými starosti, chvíli nevěděli, jestli se nepřeslechli. „Neznamená to však,“ pokračoval po chvilce František, „že přestanu milovat i vás, že přestanu milovat Boha. Nemohl bych ale žít v nepravdě. Chodit sem za vámi každou neděli a říkat věci, které už vidím jinak. Nemohl bych dál sloužit mše a přitom vědět, že v nejhlubším místě svého života jsem selhal. Že jsem nedokázal být ve svém jednání upřímný. Odpusťte mi prosím, jestli jsem vás svým rozhodnutím zklamal. Budu postrádat všechny chvíle strávené s každým z vás. Budete mi chybět. Amen.“ František odešel od ambonu, sedl si na židli, svěsil hlavu a ruce si nechal ztěžkle spadnout do klína. Jako by se z něho odtrhl kus skály, jako by z něj spadlo trápení, ale i kus jeho samotného.

Těsně po skončení mše se František posadil k počítači a začal vyhledávat ceny letenek do Indonésie. Pan biskup měl v tu samou chvíli ve své kanceláři hned několik neodbytných telefonátů a lidé před kostelem postávali v hloučcích o mnoho déle, než bylo na nedělní dopoledne obvyklé.

Hynek Glos

Hynek Glos (nar. 1970 v Jablonci and Nisou). Vystudoval magisterské studium na PF UJEP v Ústí nad Labem. Učitelským povoláním se však živil (dá-li se to tak říci) pouze tři roky a na dlouhou dobu zakotvil ve farmaceutickém průmyslu. V současnosti působí jako konzultant, kouč, trenér pro manažery a obchodníky. Mimo jiné popularizuje unikátní koncept Taibi Kahlera: Process Communication Model formou otevřených kursů i interních školení. Příležitostně píše články a sportovní reportáže do regionálních novin (Naše Jablonecko, Jablonecký deník). Má tři literární sny: vydat knihu sportovních povídek, přeložit do češtiny nějaké dílo Taibi Kahlera či Gérarda Collignona a pochopitelně vydat román.

https://www.linkedin.com/in/hynek-glos-ba3579a/

http://processcommunicationmodel.sk/

Nedělní vyjížďka s PAC

Třicátý pátý kilometr. Zatím dobrý. S touhle partou cyklistických nadšenců to zvládnu levou zadní, i když zahájit sezonu dlouhou vyjížďkou po okolních kopcích jsem se nejprve bál. Ale teď mé šestačtyřicetileté tělo zvládá s přehledem svých více než sto kilo a já cítím mírné uspokojení. Dokonce jsem se na úvodních vrchařských prémiích musel mírně krotit, abych ty cyklistické nadšence nepředháněl a nevypadalo to nepatřičně. Říkají si PAC (parta atletických cyklistů) a většina z nich má dresy v jednotném provedení, to asi aby zastrašili případné vetřelce, jako jsem já. Mě nezastraší! Vždyť i ten nejmladší z nich mě věkem převyšuje. A jsou mezi nimi chlapíci před důchodem, tak těch se nemusím bát už vůbec. Nechci však být neuctivý. Koneckonců mě přijali celkem v pohodě. Asi má mezi nimi Radek, který mě přivedl, dostatek respektu. Trochu mě překvapilo, že se jede kilometrů sedmdesát, původně jsem počítal s „pajckou“, což mi připadalo jako rozumné vzhledem k tomu, že jsem letos na kole teprve podruhé.

Při stoupání na Kobyly zhruba uprostřed vyjížďky se pole devíti jezdců trochu roztrhalo a já jsem poprvé zůstal mírně vzadu, ale sakra, vždyť tohle není ani pořádný kopec, to je jen takový výjezd. Jen si blbněte, holenci! Já si počkám a mé slavnější okamžiky přijdou na velikánech, jako je Záskalí nebo Milíře. Na otevřené cestě do Sychrova jsem udělal drobnou taktickou chybu, která se mi stane maximálně jednu za deset let. Peloton mi poodjel a cyklisti si užívali toho, že se v něm mohli schovat před větrem. Tudíž nebylo ani pro mě překvapením, že můj odstup na borce přede mnou se zvětšoval. Je třeba pošetřit síly; vždyť i takový Roman Kreuziger „si někdy vystoupí“, aby si to pak následně „docvakl“. A to se také přesně stalo. Tři kilometry před Sychrovem na mě Radek počkal a společnými silami jsme se dotáhli na čelo. Tedy společnými silami… Radek šlapal vepředu a já jsem měl co dělat, abych se ho udržel. No co, jízda na větru mi vzala poněkud více sil, ale to je přeci cyklistická zákonitost a nikoliv důvod ke znepokojení nad vlastní cyklistickou formou.

Od starších pánů bylo laskavé, že se mě v Sychrově ptali, zda si nechci odpočinout a dát si něco v místním občerstvení, na mě si ale nepřijdou. Jednak nemohu zvyšující se únavu přiznat a pak taky sesednout tady z kola by znamenalo, že už bych se nerozjel. A to už nepřiznám vůbec! Čekají nás ještě tři kopce: prudký Ždírek, dlouhé Záskalí a závěrečné Milíře. To bude v pohodě, to dám, však všechny ty kopečky znám. Jenom nevím, jestli jsem je někdy jel v jeden den. Počítám, že možná v jeden měsíc.

Ve stoupání na Ždírek jsem pochopil, že dneska vrchařské prémie vyhrávat nebudu. Nelíbilo se mi ono trhané tempo skupiny. Jako kdyby nemohli jet plynule. Skoro to vypadá, že mi to dělají naschvál!? Jel jsem si prostě po svém a zase tolik mi navíc neodjeli. Vždyť je před sebou občas zahlédnu, když je řádně dlouhý úsek bez zatáček. Před úplným vrcholem prvního stoupání si někteří během čekání na mě odskočili se vyčůrat. Ha! Toho jsem využil, nezastavil a na několik minut (spíše sekund) se octil v slastném opojení na čele mého soukromého závodu. Bohužel mi to až na vrcholek nevydrželo a nevyhrál jsem ani tuto „prémijku“. Lépe řečeno, předjeli mě úplně všichni.

Přehodnotil jsem své cíle. Úplně bude stačit, když do Jablonce prostě dojedu. Prohlásit cyklistickou hantýrkou, že ve stoupání na Záskalí jsem „visel na gumě“ by bylo poněkud troufalé. Své spolujezdce jsem viděl jen prvních pár set metrů z několikakilometrového kopce. Navíc mě dostihla křeč. Zatím funkční, ale dvojí. Jedna do levého lýtka a druhá do pravého stehna. Nevěděl jsem, která je horší. Můj věčný zachránce Radek se pro mě vrátil. Mezitím stihl bojovat o vrchařskou prémii až na vrcholu a pak se spustit zpátky ke mně. Asi tak do středu toho stoupání. Ani nematematikům snad nemusím vysvětlovat, jaká byla moje rychlost jízdy ve srovnání s těmi rychlejšími ve skupince… Radek se mě snažil povzbuzovat. Upřímně řečeno, moc mu to nešlo. Chtělo se mi brečet, slézt z kola, křičet, nadávat, a to všechno najednou. Jenomže mě ty Radkovy povzbuzující kecy tak dráždily, že jsem zapomněl na bolest v nohách a nějak se dopachtil až nahoru.

Tam se rozhovoru se mnou ujal jiný člen skupiny, Píchus (čti opravdu s „chá“ uprostřed). Bylo to od něho hezké, necítil jsem se tolik odstrčen a bylo to celkem v pohodě. Zejména proto, že jsme jeli po rovině a já měl dokonce chvílemi příležitost se nadechnout a odpovídat mu na jeho otázky. Asi mě chtěl rozptýlit nebo co, ale do mé hlavy se začaly vkrádat myšlenky vzdání etapy na šedesátém kilometru ještě před posledním kopcem. Jenže to už se do toho znovu vložil Radek se svým: „To dáš!“ a tak jsem si alespoň vymohl, že na Milířích na mě nebudou čekat a já za nimi dojedu až do hospody v cíli. Říkal jsem si, že bude mým úspěchem, když některé z nich zastihnu ne později než u třetího piva… Jen co stoupání začalo, atleti (nebo cyklisti, nebo co to sakra je) byli pryč! Vlastně se mi ulevilo. Pojedu si svým tempem.

Moje tempo vydrželo asi tři sta metrů od úvodu závěrečného mučení. Pak to přišlo. Křeč v pravé noze mě doslova strhla z kola. Bylo to uprostřed křižovatky a já tam ležel na asfaltu a nemohl se ani hnout. Když jsem se pokusil o pohyb, zákeřná křeč zvýšila svůj stah jako plazivý škrtič. Naštěstí mě nic nepřejelo a já se po pár minutách odplazil ke kraji vozovky a nahmatal v kapse dresu telefon, pomocí kterého jsem přerývavým hlasem poníženě požádal svého osmnáctiletého syna, aby pro mě dojel autem.

Na duši mi najednou bylo krásně. Už nemusím sedat na ten ďábelský vynález, od kterého mám navíc do krve rozedřený zadek. Počítal jsem, jak dlouho budu muset ještě setrvávat bez valné možnosti se hýbat, když se objevil Radek! Ten chlap stihl vyhrát poslední vrchařskou prémii, a vrátil se pro mě. Jakási jejich debilní pravidla jim nedovolují ponechat kamaráda v průšvihu! Nebyl jsem rád, že mě vidí v tomhle stavu. S sebou ovšem vezl nějakou energetickou tyčinku, sladké pití a vodu a říkal něco ve smyslu: „Ty málo jíš, musíš do sebe dostat cukry.“ To mi nikdo neřekl od období před dvaceti kily! Ale fakt je, že mi sacharidy pomohly se zmátořit. Představa, že bych sedl znovu na kolo, však vracela spolykané cukry někam do míst, kudy jsem je do těla vpravoval. Od Radka však bylo hezké, že moje momentální problémy přisuzoval tomu, že málo jím, místo konstatování, že jsem se (jako ten největší idiot!) vydal na projížďku s cyklistickými skoroprofesionály!

Naštěstí už přijížděl syn Martin v autě, které mi z dálky připomínalo vůz záchranné služby na cestě k dodýchávajícímu. Martin dobře odhadl, že výsměch vlastnímu otci by se mu nemusel z déledobého hlediska vyplatit a ohleduplně naložil mé kolo i mou osobu k odvozu do Jablonce. Nakonec jsem nepřijel do Jablonce vlastně o moc později než ti cyklističtí šílenci. Podle jejich pravidel jsem však neměl obdržet body za absolvování etapy. Radek však nenahlásil, že jsem přesedlal z kola do osobáku a tak mi ještě za mé potupné selhání zůstanou jakési (mě úplně ukradené!) body.

Aby však bylo jasno, na kolo jsem nezanevřel. Jen jsem udělal významnou sebereflexi. Zamyslel jsem se nad sebou a… musím prostě víc jíst! A navíc mám ty body a to zavazuje k jejich množení!

Ing. Václav Bozděch, kpt.

Václav Bozděch (nar. 1961 v Praze). V mládí jsem prožil krásný život v Africe (Ghana, Nigérie), kde můj otec pracoval jako lékař. Už v té době mě to nutkalo ke psaní příběhů a povídek.

18 let jsem jezdil na námořních lodích pod československou vlajkou. Svoji kariéru na moři jsem ukončil v roce 2004 jako kapitán.

Od roku 2004 pracuji na Ministerstvu dopravy ČR. Moje práce mi baví, ale často se mi ve snech zdá o moři.

Hlavní moje životní devíza je najít klid a vnitřní svobodu. Rád plavu a jezdím na kole.

Na tržišti v Efezu

Lezu, vezu u bezu,
do bezu však nevlezu,
vlezu, vlezu – nevlezu,
do bezu já zalezu.
Lezu, vezu u bezu,
na tržiště v Efezu,
u bezu zrovna slezu,
rozprodám a zalezu.
Lezu, vezu u bezu,
u jezu já vylezu,
nevezu už u bezu,
ani plátno z Efezu.

Zasnění

Je rozpálený den,
a moře je tak chladivé,
a slané snad od zdejších žen,
když roní slzy mámivé.
My hledíme v dál,
na obzor přejasný,
pod ním se nachází,
modrý přelud krásný.
Na tváři nás pohladí,
suchý vítr zdaleka,
vlasy nám jemně rozcuchá
a hned se vyleká.
Moře sahá až k nebesům
a možná ještě více,
touha po něm je větší snad,
i žáru tvého líce.

Nedopité víno

Když piješ sám nedopité víno,
máš v duši žal,
je kyselá jeho dříve skvělá chuť,
kdo ji vzal?
Dvě oči se potápí do jeho vod,
jako dva vraky,
z hlubiny svítí k hladině,
než zahalí se mraky.
Nedopité víno budí stesk,
po horkém objetí,
v něm strávil bych rád dlouhý čas,
v sladkém zajetí.
Nepij sám nedopité víno!
Budí žal, budí stesk.

Noční motýl

Černá noc vše pláštěm halí,
bezedný prostor i vesmírné dálky,
neslyšné zvuky i vesmírné války,
valí se a balí do obálky,
když přiletí k našim čidlům blíž.
Již slyšíme: „Blíží se jeho vlny!“
jen jeden ze všech zvuků slyš:
„Blíží se jeho vlny!“
Z temnot noční motýl slétl,
vydal ze sebe posledních sil,
křídla svoje co pokrývá pyl,
krůpěje rosy od vody, když pil,
složil na tichou zem.
Snad osudem slétl právě sem,
zde roztáhl svá křídla,
a rozbořil tak lidská sídla,
toť lišaj smrtihlav!

Ona a on

Ona přátel měla,
na každém prstu pět,
a stále jich více chtěla,
aby jí patřil celý svět.
On byl sám a sám,
přátel neměl kolem sebe,
byl odstaven jak starý krám,
a hleděl víc na nebe.
Však ona chtěla jeho
a on chtěl jí,
on jí dával samotu
a ona přátelství!

V lese

Vzduch plný je vůně pryskyřice,
v dáli slyšíme ptačí zpěv,
koruny stromů se klátí sice,
avšak trvají dík pevnosti dřev.
Slunce se opírá o měkkou trávu,
rozehrává milion zelených krás,
nedbá ani ctnosti, ani mravu,
cudně si odhalí ohnivý pás.
Na modré nebe se vyhoupl pták,
nedbá výšky svého letu,
sotva si navlékl svatební šat,
a pyšní se celému světu.
U nohou nám moucha bziká,
než dosedne na pichlavé jehličí,
s námi si „dotěrka“ zakrátko tyká,
snad ji zítřek za to nezničí!

Milenci

Jdou milenci šťastni rozkvetlou zahradou,
držíc se za ruce jdou tichou oázou,
rozechvěni oba tu oni tiše jdou,
kochají se navzájem, kochají krásou.
Jen letmý dotyk jim postačí,
na vysněné života cestě,
snad nechtějí ho jinačí,
když kráčí po rozkvetlé cestě.
Jdou šťastni rozkvetlou zahradou,
vždyť ta skrývá tolik krás
a je správné, že jen tak tiše jdou,
že postačí jim tichý hlas.

Má růže

Má nějakou cenu,
bohaté menu?
Já znám už tvůj hlas,
teď slyším jej zas.
Zasedám ke stolu,
oproti zřím růži,
propadám se dolu,
znovu cítím tvoji kůži.
Máš krásné třpytné oči,
každý pro ně jistě skočí,
jsou to dvě průzračné studánky,
bohatě blankytné moldánky.
Jsi rozvitá růže,
co dýchati nemůže,
neb nemá kořenů ani hlíny
a za stolem není nikdo jiný!

U bazénu v Kaduně

Cikád hlas se chvěje kolem nás,
ve stínu tropické noci,
a zříme onu krásu krás,
hle, slyš hlas noci zas!
Sedíme u stolu z kaváren,
a hledíme na přelud krásný,
světly barevnými je osázen,
z hladiny vrhá odraz jasný.
Za chvíli vnikáme do příjemných vod,
v dusném tropickém kraji,
hledáme krásy lákavé svod,
nad hlavou nám lucerny hrají.
A pod vodu světla reflektorů
se do temné masy vplétají,
jsou jako ocasy meteorů,
tmu z vodní masy smétají.
Z dáli tlumené hlasy zní,
když vstupujeme na suchý břeh,
slyšíme úryvky zašlých písní,
tajíme nad tím dech!

Námořník

Měsíční svit dopadá na polštář,
barvy své slévá v stříbrnou zář,
v tmavé, letní svatební noci,
vrzavý cikád hlas nabývá moci.
Horkým dusnem k zalknutí to oba leží,
čtyři stěny a měsíc snad jejich spánek střeží.
Z dáli volá moře hlas sváděje ke hříchu,
jeho vůně prosakuje kosti, přes chřípí míchu.
Když obloha bledne pod novým dnem,
paprsky slunce zalijí zem,
chladivý vánek zas pohladí tvář.
Ohnivé slunce je mocný žhář!
Milenci spojeni tajemným snem,
v duchu on líbá ji na modrý lem.
Na moři není těch krásných žen!
To námořník vzpomíná na svůj sen.

Ivana Weinzettlová Jungová

Ivana Weinzettlová Jungová (nar. 1974 ve Strakonicích). Vystudovala jsem VŠE Praha, ale více než fakta a čísla mě vždy zajímalo vizuální ztvárnění a řeč pohybu. Profesně se zabývám novinařinou. Ve svém volném čase mě nejvíce baví vytvářet nové světy, ať už sestavovat z časopisových výstřižků rozmanité a barvami hýřící koláže, nebo vymýšlet fiktivní realitu v povídkách. Zajímá mě také aranžování květin, fotografování a scénografie. Jsem nadšenec do muzikálů a kulturního dění vůbec, píši recenze z muzikálových představení a mé postřehy naleznete na blogu Kulturní žroutky ivanajungova.blog.idnes.cz. Více o mé tvorbě se dozvíte na ivju.czweb.org.

Záhada V. H.

Míjel maturitní tablo vyvěšené v obchodě v ulici poblíž náměstí a nevěřícně zůstal stát. Je to vůbec možné? Na fotce viděl sám sebe. Třída 4. B, Gymnázium Na skalce, do níž nikdy nechodil. Ostatně v tomhle městě je poprvé. Ovládla ho zlá předtucha. Vláďa Havránek, četl pod snímkem, na němž se usmíval mladý muž, před sebou ještě nevyjasněnou budoucnost. Bude z něho úředník nebo úspěšný podnikatel?

Zničehonic ho za ramena chytí postava v temném hábitu. „Pojďte prosím se mnou,“ vyzve ho. Uposlechne, snad proto, že zaslechnul to úpěnlivé slovíčko – prosím. Už od dětství totiž nedokázal nikomu příliš odporovat. Stařec ho táhne ulicemi do starodávné vysoké věže, nad vchodem s rezivějící cedulí V zátiší. Uvnitř po levé straně míjejí zvláštní komůrku, kde jsou všude na stěně pověšené klíče, každý úplně jiného tvaru i velikosti. „Od čeho asi mohou být?“ stačí si pomyslet, ale to už ho mnich táhne dál do útrob věže až ke zvonům. Jak s ním ten podivný mnich nešetrně zachází, bouchne se hlavou o jeden z nich. „Počkejte, tady to přece znám!“ vykřikne náhle. V postranní chodbě zahlédne svícemi ozářenou místnost se spoustou knih. „Studovna vám, pane Havránku, není dopřána,“ pronese stařec. „Není v cenovém balíčku,“ nepříjemně se zachechtá. O kom to mluví? Navíc se mu z těch zákrut v chodbách točí hlava a jak byl pořád shrbený pod nízkými klenbami začala ho bolet i jeho věčně se ozývající krční páteř. „Proboha, nechte mě už být,“ zmůže se konečně na chabý odpor. „Už jsme skoro tam,“ zaskuhrá mnich.

Náhle se za okovanými dveřmi objeví nádherná zahrada umístěná přímo v pokoji. Ze stěn se do všech stran plazí velkokvěté růže všech myslitelných barev, v rozích své duhově podsvícené gejzíry rozstřikují vodotrysky. „Sem se mi podepište na poukaz na ozdravný pobyt.“ Nevěří svým očím, i tady je uvedeno jméno Vláďa Havránek! „Pane Havránku, tak se mi už podepište, na co čekáte?“ Snad jsem se nepomátl, skryje si bezradně obličej do dlaní. Když nebude reagovat, tak ten člověk třeba zmizí. „Slyšel jste, nemám na vás celý den!“ Dokument tedy podepíše. V tom okamžiku se z polstrované sedací soupravy vysunou ruce a přitáhnou si ho tak prudce k sobě, až s mlasknutím žuchne na sedačku. „Zaujměte pozici lotosu,“ zazní z područky. „Neošívejte se!“ Co má být zase tohle? Ze stropu se začíná spouštět obrovský stroj s několika kovovými rameny. Skoro jak myčka u benzínové pumpy, bleskne mu hlavou. „Namluvte své přání, zadejte číslo procedury od 1 do 20. Zřetelně vyslovujte, jinak neručíme za výsledek.“ Copak vůbec tuší, co je to sakra za procedury? „Nula,“ vykřikne a snaží se vymanit z polstrování měkkého a kluzkého jako sliz. Marně. „Neplatná volba! Najíždí automatický režim.“ Z chapadel s velkým rámusem vyjíždí jakési tetovací a kadeřnické nástroje. Bezmocně zavírá oči.

Když po čase přichází sobě, rychle se snaží zjistit, co se změnilo. Ohmatává si hlavu, ale kromě jiných, mnohem více střapatějších vlasů, žádná výrazná změna. Hodlá vydechnout úlevou, ale tu si všimne na ruce vytetované klíčové dírky a několika modřin na pravé paži. Rozeběhne se k nejblíže se nacházející fontáně, aby ještě zkontroloval svůj obličej. V odrazu vodní hladiny na něho zírá jiná tvář. Kde jen ji dnes už viděl? Touží uprchnout, ale náhle mu váznou nohy; jeho holeně totiž bleskurychle omotávají pevně utkané pavučiny se smějícími se smajlíky, vyrůstající z travnatého porostu. Zpanikaří a začne ztěžka dýchat, tak jako když se v dětství schoval do skříně a tam ho někdo omylem zamknul. Kolem ucha mu prolétne kolibřík v baletní sukénce. Magořím z nedostatku kyslíku, jinak se to nedá vysvětlit. Náhle zahlédne, jak kolibřík tu rychlými, tu pomalými kmity křídel vyťukává zprávu: You need a key. Ještě že nezapomněl ze skauta morseovku! Vybaví se mu v mysli ona místnost plná klíčů. Zkouší si představit, který z nich by pasoval do zámku, co má vytetovaný. Ten vpravo ve druhé řadě by mohl být ten správný. Usilovně se na něj soustředí: vidí, jak se klíč odpoutává od stěny a letí. A během vteřiny ho má v dlani. Ani na chvíli nezaváhá a klíč s ozdobným kováním přiloží k zápěstí.

Mechanismus v podlaze pod jeho nohama cvakne a na zemi se rozsvítí zářivá cesta plná dvojic písmen V. H. „Postupujte podle navigace! V žádném případě nevstupujte mimo vyznačená místa!“ Každé písmeno v okamžiku, kdy na něj šlápne, zajiskří a zhasne. Cesta se vine dál a dál. Končí ve studovně. Ohlédne se, jestli neuvidí kolibříka anebo mnicha, ale nikde nikdo. Bezděky se otřese, studovnou všemi temnými kouty povlává studený vítr. Vytáhne jednu z knih, umístěnou až úplně na nejvyšší poličce. Jediná ze všech bichlí, na níž neulpělo ani zrníčko prachu. První stránka je nadepsána Ročenka Gymnázia Na Skalce. Rychle prolétává několik stran ve snaze zahlédnout soupisky žáků třídy 4. B, ale nestihne to. Bříško prstu mu náhle oťukává zobáčkem kolibřík. Dolů stéká kapka krve, zamrzne v polovině cesty nad dřevěnou podlahou. Zdálky se šourají kroky. Zmrzlá kapka krve se rozprskne do obrovské bubliny zorbingu. Mnich nahlédne do studovny. „Co je to tady za nepořádek?“ zahartusí. Zvedne pohozenou knihu, vrátí ji na poličku a odchází. „Uf!“ vydechne a zorbingová koule se rozteče a vsákne do podlahy.

Kolem hlavy už mu zase krouží kolibřík v tak zběsilých otáčkách a loopech, až mu naškrobená sukénka vrže. Tetování na zápěstí bliká jako houkačka od policejní sirény. Písmenka z ročenky Gymnázia Na Skalce se přesunují v několika rovnoběžných pruzích přes jeho tetování na zápěstí a jeho cévami proudí dál do mozku. „Kdepak máme Vláďu Havránka?“ zaznívá potměšile z chodby. Kolibřík signalizuje křidélky nový vzkaz: The time is runnning! Před vnitřním zrakem se mu skládá z písmenek text z ročenky, a tak projíždí v rychlosti jednotlivé odstavce. Přitom se vydává po světélkující cestě V. H. Tentokrát značně přidává do kroku. Konečně zahlédne na jedné stránce zmínku o Vláďovi Havránkovi. Datum narození 14. 8. 1990, datum úmrtí 25. 2. 2017. Teď se mu teprve vybaví, že na tablu byla fotka v černém rámečku. Že by si duch hledal novou tělesnou schránku? Okamžitě se ale vyplísní, už mu ty hororové seriály dočista zblbly hlavu. Focus on the picture! signalizuje mu kolibřík další zprávu. Co ještě bylo na tom zpropadeném obrázku? Něco tam bylo divného, mozkové závity pracují na plné obrátky. Na triku má přece Vláďa Havránek obrázek z orientačního běhu 2018 v Alpách s ledovcovým jezírkem. Podvržená fotografie! Že by bylo něco u těch fontánek s chladivou zelenkavou vodou? Vrátil se bleskurychle zpátky do pokoje se zahradou. Pod nohami mu vyrůstá mech, o lýtko se otírá kapradina, konvalinky omamně voní. Kde se to tady vzalo? Ještě pred chvílí podlahu kryl nízký pečlivě udržovaný anglický trávník!

Nedočkavě se vrhne k fontánce nejvíce se podobající té na obrázku na triku a šátrá rukou po dně, až nahmatá malou stříbrnou krabičku. Vytáhne ji, je ale zamčená. Kolibřík spěchá na pomoc: You need a password! No jo, ze strany zámečku je titěrný štítek na kombinaci sedmi čísel. „Jak se má náš rekreant?“ ozve se z chodby. Číselné variace promýšlí tak rychle, že svist neuronů musí být slyšet na míle daleko. Meditation, z posledních sil mu kolibřík unavenými křídly vysílá vzkaz. Zklidní tedy dech. Ledovcové jezírko, fotka v rámečku, datum narození a úmrtí. Aha, to bude ono. Které z čísel ale je tím správným? Vsadí na úmrtí, musí být přeci vymyšlené. Vyťuká na plíšek 2522017. Víko se otevře, na temně fialovém sametovém polštářku leží semínka vzácných hořečků. Vzpomene si přitom na maminku, která je zbožňovala a až do své smrti pěstovala spolu s muškáty v truhlíkách pod okny. Okamžik zasnění se mu stává osudným, mnich k němu přiskočí a chytí ho za límec. „Pobyt není celý zaplacený,“ hartusí. „Doplaťte si zbytek, nebo vás čekají rány holí!“ O tom, že stařec nežertuje, se přesvědčí vzápětí, když se v jeho rukou objeví sukovitá hůl. Zbledne a s pasivitou, za kterou mu na škole vždy nadávali, očekává nejhorší; pouze si pravou paží chrání obličej. Kolibřík před něho přiletí ve snaze mu pomoci, schytá ale první ránu a padne na zem. „Tak to ne, nebudeš ubližovat mému příteli!“ V náhlém rozhorlení hodí vylovená semínka po mnichovi. Spousty hořečků okamžitě prorůstají starcův obličej, ten ztrácí orientaci v prostoru a vráží do vodotrysků, až se z nich rozlévá voda po místnosti. Zapotácí se a padne do mechu. Modřiny na jeho paži, které se hůl ale ani netkla, se postupně vytrácí. Kolibřík se zvedne, narovná si zobákem sukénku a na znamení díků odtančí pár šťastných piruet, než vyletí oknem ven.

Druhého dne se vydal znovu na procházku městem a už zdálky s potěšením viděl, že černý rámeček z fotografie na tablu zmizel. Když přišel blíž, málem zaškobrtl o nohu starého muže, který seděl na chodníku pod výlohou a v ruce třímal plechovku na drobné. Na hrudi měl cedulku Přispějte na úhradu léčebných výloh v zotavovně ve věži V zátiší. Zděšeně se nejdřív zarazil, ale pak se dal na útěk a přitom šátral po přívěšku, který měl na krku. Sevřel ho v dlani. Přívěšek ve tvaru kolibříka. V ulici za ním zůstala za chvíli jen oblaka zvířeného prachu.

Bezpečné milostné zákruty

Kýchne na svět, obrátí se na svém loži a zhluboka zazívá. „To už tě tak otravuju?“ ozve se zpod peřin. Hluboký, chraptivý hlas jejího manžela se jí otře o záda. Měkce se na něj usměje. „Ale ne. Podívej, jaké krásné odlesky ti sluníčko dělá na čele.“ Muž se ožene rukou, jako by ta slova byla mušími křidélky a s okenního parapetu na ně seskočí rozmrzelost. „Táhne mi na nohy,“ zabručí muž a cípek naducané peřiny se zanoří hlouběji do koberce. Oknem proletí ten nejteplejší závan vzduchu, jaký si lze představit. „A těch komárů na stropě,“ pokračuje muž v samomluvě. Štípanců má na těle nepočítaně, ale ani jeden z lásky. Žena vstane, vklíní svá chodidla jemně do podlahy a s vůní svého županu odchází. Opuštěné místo v posteli se vzdouvá vzpomínkami na ženské tělo. Za oknem se nese halas rozjásaných dětí a pouličního ruchu. Staví vodu na čaj a přitom jako by svým zostřeným vnímáním dokázala oddělit z hluku i tiché nášlapy kočičích tlapek na střeše, či kradmé dotyky žebráka sahajícího po starém pečivu na poklopu popelnice. Nasype do konvice Earl Gray. O lýtka se jí otře krajkový ubrus, který má po babičce. Dokořán rozevře dveře na obrovskou verandu s množstvím květin. Vstřebává všemi póry lenivě se povalující paprsky jitra. Její pozornost náhle upoutá ptáček poskakující na chodníku. „Už zase nám nedali před dům noviny, uličníci!“

Druhého dne nemůže dospat, a tak na podnosu přináší muži do postele jeho obvyklou snídani. Vylepšila ji čerstvými snítkami bylinek z truhlíku. Vedle příborů se na servírovacím ubrousku zahnízdil žlutý květ ibišku, čerstvý to výpěstek, na který je neskonale pyšná. Při výstupu po schodech do patra si prozpěvuje svou oblíbenou muzikálovou píseň Good morning Starshine. „Krásné ráno,“ zašvitoří u ornamentálně vyřezaného čela postele a rozmáchlým pohybem vytoužených dálek a nekonečných horizontů odloží tác na stolek. Muž se zavrtá ještě hlouběji do nadýchaných pokrývek jak pštros do sněhem zavátého písku a nereaguje. Žena se rozhodne změnit svoji běžnou rutinu a jde si zacvičit pozdrav slunci na verandu. Jasmínová vůně se jí okamžitě zatoulá s neodbytnou rozhodností do vlasů. Klade jeden pohyb za druhým, jako mořeplavec brázdí pádlem vlny, ale nedostane se ani k pozici Meruásana, když ji vyruší zezdola šramot. Ke vchodu se připlíží chlapec a sebere jejich noviny. „No teda,“ stihne si pomyslet, než jeho čupřina zmizí proti již jasnému slunci za nejbližším rohem. „Kde je sakra mléko?“ láteří seshora její manžel. S povzdechem zamíří do lednice v kuchyni.

Příštího dne se na klučinu perfektně vyzbrojí. Dalekohled, stopky na šňůrce a běžecké obutí. Přemýšlí, kam vlastně může s novinami zdrhat. Co když je za tím dobrý úmysl? Třeba z nich předčítá staré paní, aby zůstala v obraze. „Pěkně praštěná myšlenka,“ šeptá si pro sebe. „Hergot, budeme muset udělat tóčo na poště, co jenom s těmi novinami dělají?“ rozlítí se muž. „Stejně je nečteš, jen přehlédneš titulky,“ odvětí a zavírá balkonové dveře, jakoby muži bránila ve výhledu. Co když klučina právě vbíhá k jejich vchodu? „To je takový problém doručit jedny zatracené noviny?“ pokračuje muž v litanii. Žena si představuje, že je na vysoké hoře v pozici Kákásana. Vychutnává si jemně drolící kamínky pod dlaněmi, do chodidel se jí opírá slaností prodchnutý vítr, příjemně ji ukolébává. Náhle ji však bodá něco do žeber a ona se kácí neodvolatelně z útesu do prázdna. Zdálo se jí to, nebo ji opravdu právě teď píchnul vidličkou? „A nelelkuj, máš přece uzávěrku,“ odsekne muž, když vidí její napnutý výraz. Vidlička leží jak poslušný pes vedle talíře.

Ve druhé polovině týdne si notně přivstane a hypnotizuje svůj dům z ulice odnaproti. Vychutnává si připravenost a náskok oproti klučinovi. Téměř slyší závěrečný gong v boxerském ringu, těsně před tím, než zvedne rozhodčí vítězovi paži. V uklidňující póze na jedné noze stojí pod rozložitou borovicí, kterou aktivisté nedávno uchránili od pokácení. Protože má dost času, dočítá návod na použití GPS lokátoru. Tenisky jí v chumlu prádla spolkla pračka a ještě se suší na verandě. Popadla tedy své oblíbené pantoflíčky. Jeden jí ale sklouznul z nohy a drží se v uctivé vzdálenosti, snad z ostražitosti před špionážní technikou. Nad hlavou jí zapraští větve, a jak uchváceně pozoruje veverku žonglující s lehkými letními mráčky a rozviřující za sebou plátky kůry stejně rezavé, jako je ona sama, noviny jsou fuč.

„Příště si ho už utéct nenechám,“ zapřísahá se. Záda jejího manžela jsou barikáda z korálového útesu, drolí se jí na něm jedna myšlenka za druhou. Nevědomky se chytá ukazovákem za okraj polštáře podobně jako kočka svými drápky a propadá se do úlevného spánku. Ráno vynechá i pozdrav slunci a spěchá na místo, odkud má na jejich vstupní dveře skvělý výhled. Prsty svírá řídítka koloběžky. Kluk na kole přijíždí na minutu přesně. Spěšně vyjíždí za ním, v kůži zadřený ostych i nostalgii po dobách, kdy znala z projížděk v dětství každičký kout ve městě. Kluk náhle přibrzdí v zanedbané průmyslové čtvrti s dílnami. Nad vraty jedné budovy je omšelý starořecký výjev s Diem a Apollónem. Zpomalí a noviny prohodí okénkem. Popadaná oranžová omítka se nakrátko vznese.

Žena zaváhá. Nejdříve se chce obrátit a utéct, jako kdyby ji přistihli při nekalém činu. Pak se vzchopí a zaklepe na dveře zničené jizvami věků. Dveře se rozletí, z příšeří chodby se vyloupne muž s rozčepýřenými prošedivělými vlasy a tu se jí podlomí kolena. Její první láska. Kde se tady vzal? Chtěl přece žít na Sicílii! Ještě doteď má schovaný v zásuvce v kuchyni pohled z městečka Cefalà Diana. „Marie, jsi to ty?“ Rozchod tehdy nebyl příjemný. Pláchnul ze dne na den v touze vytvořit jedinečné umělecké dílo. „Dáš si mátový čaj?“ „Jak jsi mě našla?“ „Sledovala jsem…,“ náhle se zarazí, za jeho zády totiž spatří mohutnou sochu s rozpřaženými křídly. Jímá ji závrať a přitom jakoby se konečně mohla nadechnout. Orli v její mysli tlučou o sebe křídly a pouští se střemhlav dolů jak v Apollinairově básni. Náčrtek ze školních let se jí zhmotnil před očima. „Nezapomněl jsem na náš sen,“ jemně jí zaklání hlavu a přejíždí dlaněmi po vlasech v zádumčivých osmičkách. Socha je celá z novinového papíru, a když se propadají jeden do druhého, jakoby veškerá tiskařská čerň žhnula karmínově rudě s metalízovým nádechem.

Klavír na pláži

Stál tam opomenut lidmi, jen racci ho obletovali a mořské vlny mu vyprávěly, co se zrovna děje pod hladinou. Jednoho dne přinesl vánek zprávu, hodnou detektiva Sherlocka Holmese.

„Klavír značky Petroff v Kočičí zátoce, k odběru ihned. Přijďte se na něj podívat, přesvědčit se na vlastní oči, že na svůj věk je ještě zachovalý. Poznávací znamení – bílá. Zn.: Spěchá, dřív než vlhký vzduch dokoná své dílo.“

Pohádka? Laciné vykřikování na tržišti? Seriózní nabídka? Klaun s děravým pláštíkem svolává svým chraptivým hlasem na náměstí senzacechtivé obecenstvo. „Nenechte si ujít vzácnou příležitost, velectěné panstvo, tenhle klavír pamatuje staré dobré časy. Hrávaly na něm ruce věhlasných žen a mužů.“ Když zahlédnul v davu klučíka s šibalským úsměvem, přidal k dobru historku o bělostném klavíru v parádním pokoji staré paní učitelky. „Tonda Palivec, dítko školou povinné, si usmyslel, že už bylo dost úmorného přehrávání etud na hodině hudební nauky. Na schůzce tajného bratrstva se s kamarády dohodli, že přesunou nenáviděný klavír z dosahu přísné učitelky. A tak skončil bělostný klavír pod skalisky v zátoce zvané Kočičí, aby na něj nebylo vidět od silnice. Pod pátravým zrakem Beethovena od té doby stojí obyčejný, nově zakoupený klavír. Kluci ho budou ještě dlouho splácet. A pak dělejte lumpárny. Ovšem do dneška nejde jejich rodičům na rozum, co se stalo s původním klavírem.“ Ale věřte klaunům! Beztak chce přitáhnout obecenstvo na dnešní představení. Mají přece nové virtuózní číslo – Klavír vzdor mořským vlnám. Klaunovo vyvolávání zaslechnul i právní poradce z okna své kanceláře, nevěřícně kroutil hlavou, zalistoval tlustou knihou s případy ze své praxe. „Už to mám!“ zajásal vítězoslavně. Tehdy řešil dědictví po jedné dámě, ve vsi všemi oblíbené – Bláznivé Julii. „Představte si, že synovec, kterému připadnul byt i s nábytkem, vyhodil klavír na pláž nedaleko domu. Pořídil si totiž hi-fi soupravu s obřími reprobednami a klavír musel ven, beztak by se na něm jen usazoval prach. To víte, mladí, kazil by jim moderní vzhled bytu.“ Právník ale zapomněl dodat, co se povídá mezi místními: že od té doby se duch pratety Bláznivé Julie zjevuje vždy o Velikonocích. Byla totiž velmi pobožná. Reprobedny pak „řinčí“, „škručí“ a všelijak vyvádí a ten zvuk se nedá vypnout.

V hospodě U staleté báby se dá zaslechnout i jiná historka. Také o klavíru. Zdá se, že se klavír stává součástí místního folklóru. „Před několika lety v obci bydleli milionáři z Las Vegas, taková pěkná slečinka s nimi přijela, ale rozmazlená byla až hrůza! A ta si vyškemrala na papínkovi klavír. Až z Prahy si ho nechali dovézt a že prý z ní bude klavíristka jedna báseň. Živit že se tím bude! Kdo ví, co všechno rodičům naslibovala… No, co vám budu povídat, za chvíli s hraním sekla a klavír letěl na pláž.“ Hostinský chvilku poslouchal, poškrabal se na bradě a zvesela zahlaholil. „To bylo úplně jinak, pánové, ve sklepě tady pod lokálem býval klavír, bílý a vyšňořený jako nevěsta, přitáhli ho snad z nedalekého zámečku. Panstvo si při večírcích nechávalo hrát oblíbené skladby. Pak se však salón předělal na prachobyčejnou putyku a nový majitel nakoupil výherní automaty pro místní omladinu. No, nekoukejte se tak na mě, já jsem s tím hostinským hodil řeč při kartách. Do hazardu je on celý divý, do hudby ne!“ Jestli nás hostinský netahá za nos, těžko říct. Ale pravdou je, že na místě dnešních automatů bylo dříve něco velkého, ještě teď jsou tam patrné obrysy a zprohýbaná podlaha. Že by pomohl kriminalista? Kriminalista vážně pokýval hlavou a hned spustil: „Kdepak máte předmět doličný? Na pláži, říkáte, tak to bohužel nemohu sloužit. Otisky pachatel nezanechal, stopy už dávno smyl příliv. A co říkáte téhle verzi? Pachatele někdo vyrušil, když chtěl ukrýt svůj lup, a tak ve spěchu zanechal klavír na pláži.“ Nevím, jestli kriminalista myslel svoji poznámku vážně, při odchodu se významně zaculil. „Klavír na pláži? Proč po jeho smyslu pátrat? Snad jen, že by se dal zpeněžit,“ přidal se filmový producent. „Netočil se tady náhodou film?“ V neděli měl pastor kázání o tom, že klavír na pláži nemůže znamenat nic jiného než zázrak Boží. Politik zas měl řeč k voličům: Proč se s tím instrumentem už dávno něco neudělalo? On by takovýhle nepořádek na pláži nenechal. Jiného názoru je starosta: klavír ať tam hezky zůstane, třeba se stane turistickou atrakcí. Než se lidičky z města shodli, co se s klavírem má stát, klavír jedné noci zmizel. „Moře si ho vzalo,“ říkají někteří. „Máme po atrakci,“ vzdychají druzí. Tam za skalisky nad Kočičí zátokou jsou však od těch dob k vidění zajímavé úkazy. Jakoby moře vzpomínalo na klavír, který, nepochopen lidmi, byl jim navždy odebrán. A klaun už zase láká obecenstvo na jiná slova, jiné vějičky.

Lady z 10. Avenue

Nehlučný bar na 10. Avenue, dveře promoklé s každých příchozím o trochu více. Barová stolička moderních věků se zaklíněnou nohou „štamgasta“, štít s nápisem U zelené žáby zavánějící chladem i za mnohem přívětivějšího počasí. Lilo. Z rohu ulice se odloupnul mladík v kožené bundě a se zacákanými nohavicemi, přitáhl si límec ke krku a zamířil k baru. Pravidelný návštěvník.

Barman James si šel zapálit svoji oblíbenou cigaretu, dokud v lokále ještě nebylo tolik lidí. Myslel na to, jak si zítra vsadí na koníčky. Neměl tu práci rád, snil o stájích s plnokrevnými bělouši a začouzené stěny v lokálu v něm někdy snad i právem vyvolávaly zuřivost.

Mladík energickým gestem trhnul dveřmi a vrazil do lokálu. Kadeř vlasů se mu na okamžik zachytila o korálkový závěs, a pak poslušně spadla na obvyklé místo na jeho čele. Tenhle závěs tady nikdy nebýval. Z bot se mu odlupovala špína dnešního večera. Poručil si whisky a vyhlédnul si vysokou stoličku naproti Lady. Jeho oblíbené místo.

Přestože měla Lady zašlý výraz a otrhané růžky, rozdávala úsměvy a zářila do pošmourného lokálu více než Rosa od protějšího stolku. Lady byla dívka z plakátu; už se ani nevědělo, zda vůbec někdy existovalo její dvojče z masa a kostí. Procházela její svůdná nožka někdy tímhle lokálem? Jedině červeně nalíčené rty ještě nebyly vybledlé, možná je někdo potají obtáhnul.

Místo u Lady však bylo obsazené, ještě než se k němu mladík prodral. Na onu vysokou stoličku plácnul totiž své podnapilé tělo nějaký obtloustlý mužík. Jak se na ni vyšplhal, zůstává záhadou, teď však na ní seděl vítězoslavně jako král a dobrosrdečně kynul mladíkovi. „Pojďte si přisednout, mladý pane,“ zaznělo z jeho mastných úst. Mladík neochotně uposlechl. Přešla ho chuť na whisky, kterou držel v levé ruce. Lady za tlouštíkem se na něho smála bezstarostně jako vždy. Trochu jako dítě. Opřel si lokty o stůl, v kloubech na ruce mu naběhly drobné žilky; měl sto chutí tlouštíkem mrštit na druhý konec sálu. Vždyť mu ještě Lady zašpiní. A jak se na ni tiskne! Naráz vypil sklenku, očima začal hledat barmana a chtěl se vytratit.

Tlouštík však jeho zaječí úmysly vycítil a naklonil se k němu: „Přítelíčku, dejte si se mnou sklenku brandy.“Chtěl ho odbýt, ale povšimnul si změny v jeho očích. Vpadlé oči se mu žádostivě leskly a přitom z nich vyzařoval podivný smutek. „Dejte si ji sám, já odcházím,“ opáčil mladík. Přece se nebude otravovat s otrapou. Mužík však přešel ze žadonění do panovačného tónu: „Jedna sklenka brandy navíc ještě nikomu neublížila, pane!“ Mladík se k němu beze slova obrátil zády, tu ho však tlouštík překvapivě silně stiskl za paži a zatlačil ho zpátky do židle. „Musím vám něco říct,“ zadýchaně z něho vypadlo.

Mladík na vteřinku zaváhal, zlost v něm už kypěla a navíc neměl náladu na přiopilé řeči. „Jde o Lady,“ dodal mužík. O Lady? Co to ten starý blábolí? „Dneska sem přijde,“ pokračoval v samomluvě mužík a díval se nepřítomným pohledem na mladíka. Proud jeho řeči měl samé zákruty: jednou se obracel k němu, podruhé do sálu. Nevidí mladíka dvojmo? Z jeho divných řečí se vyloupla Lady jako živá. Lady v polodlouhých šatech. Lady s křičícími ústy. Lady marnivá. Lady s ustaranou vráskou na čele. Lady, Lady, Lady. „Jak bych tě jenom měl rád, kdyby…“ Náhle tlouštík ztichnul, opřel se hlavou o pult a z úst mu začaly vycházet chrchlavé zvuky. Na židli se držel jen tak tak… Mladík nechal pár bankovek na útratu a zvedal se ze svého místa.

Sotva jeho zrak padnul ke dveřím, oněměl úžasem. Stojí tam Lady. Zaujímá nedbalý postoj jako vždy a směle se usmívá. Prochází sálem s lehkostí, jako když tančí. „Štamgasti“ si ji zvědavě prohlížejí. Sukně jí šustí pod koleny, útlé paže natahuje s ladností královny. Mladík stojí omráčen její blízkostí; jen pár kroků a… „Já jsem říkal, že přijde,“ zamumlal pod ním mužík, který se na chvíli probral z opilého snu, aby zas mohl složit své ztěžklé údy do opětovného spánku. Lady se přitočila k pultu. Barman, který vzadu leštil sklenici s křišťálovou nožkou, se k ní obrátil. Prohodili spolu pár slov. Mladík slyšel její prosté „děkuji“. Rozevlátá sukně kolem sebe šířila vůni luk a bystřin; že by současný parfémový hit od Masaki Matsushima? Nedávno ho kupoval matce k narozeninám.

Mladík nabral vzduch do plic, aby na ni mohl promluvit. Konečně je vedle něho! „Dovolíte,“ jemně ho odstrčila a přikročila k jeho opilému společníkovi, který už nevěděl o světě. Přiložila mu ruku kolem pasu, nadzvedla ho a klopýtala s ním ke dveřím. Nohy mu plandaly lokálem, zatímco ona si ho odváděla stejnými krůčky, jakými přišla. Dveře zaklaply, okno se rozletělo, průvan shodil plakát ze zdi.

Od té doby je na zdi prázdné místo. Zdobí ho jen několik pavučinek. A mezi „štamgasty“ se vypráví o kurážném mladíkovi a krásné Lady. Jak ji vynesl ze sálu v náručí a utekl s ní do sousedního města. Na opilého podivína se jaksi pozapomnělo, a přitom on to byl, kdo s Lady žil a znal všechna její tajemství. Lady – dívky z plakátu.

Miroslav Štangl

Miroslav Štangl, co by již senior, by zde rád ukázal, že začít s tvůrčím psaním lze kdykoliv v životě a není k tomu pozdě ani ve věku téměř 70 let. V době svého produktivního věku působil ve státní správě a zabýval se především analýzou vědeckého a technického rozvoje. V této oblasti publikoval řadu článků v odborném tisku. Kromě toho měl vždy blízký vztah k poezii, klasické i moderní, jak v konzumním, tak i v kreativním smyslu. Byl jedním z oněch úředníků, kteří komponovali (a snad i dále komponují) svým šéfům, kolegům a známým veršovaná přání k životním jubileím a které jeden známý populární zpěvák a textař před několika léty v televizním pořadu zřetelně a dosti nevybíravě odlišil od „pravých“ umělců.

Možná se i tato skutečnost stala určitou výzvou, aby se autor následující povídky nadále věnoval kreativnímu psaní, a kurz Městské knihovny v Praze bere jako vhodnou příležitost.

Jana z Arku a andělé

Povídka ze současnosti

Na úzkou a klikatou silnici se už snášel večer, když černé BMW s kouřovými skly míjelo státní hranici. Karlova noha lehounce polechtávala plynový pedál. Dojel vlekoucí se kamion. Musel zpomalit, na předjetí nebylo vůbec pomyšlení. Karla, jinak dosti temperamentního řidiče a jediného pasažéra, tahle skutečnost však vůbec nerozčilovala. Měl důvod ke spokojenosti. Byznys, který dojednal, byl vskutku ohromný a bude určitě vynášet. Na nějaký ten rok je vystaráno, takže sbohem, drobákové kšefty. Konečně se může také věnovat své funkci ve sněmovně, ve výborech, snad už tam nebude jen tak chodit a přikyvovat něčemu, o čem nemá ani páru. Také volby jsou za dveřmi a on už se musí konečně ukázat svým voličům. Připravit pro ně nové sliby a náležitě jim zdůvodnit, proč se ty minulé nedaly splnit a kdo to zavinil.

Přijel do první příhraniční vesnice, míjel domky a zahrádky lemované plastovými větrnými mlýny a zástupy sádrových trpaslíků. Kamion před ním odbočil na parkoviště a před Karlem se rozzářila světla podniku. Starší zrekonstruovaný jednopatrový rohový dům u křižovatky, pyšnící se novou střechou z červených betonových tašek, s několika úzkými vikýři, prostřídanými střešními okny. Obojí prozrazovalo skromné, ale dobře vydělávající podkrovní pokoje. Pod nimi na sytě oranžové štukové fasádě zářilo několik bílých plastových oken, zvýrazněných jasně červenými lemy. V oknech se leskly stříbrné žaluzie, ukrývající již luxusnější pokoje pro movitější hosty. Přízemí budovy bylo po celé své šířce na obou stranách prosklené a odhalovalo malý bar, hernu, ale hlavně nejproduktivnější personál, stále ještě zachovalé zaměstnankyně středního věku, odhodlané splnit zákazníkům jakékoliv přání. Vchod do hotýlku byl uprostřed, přímo na rohu křižovatky a nad ním se do obou stran souměrně klenul dvojitý oblouk červených světýlek. Uprostřed oblouku zářila rovněž červeně tři velká písmena a všem kolemjdoucím i kolemjedoucím do daleka oznamovala jméno podniku. ARK. Příhraniční hotýlek Ark. Bar, herna a hlavně noční pánský podnik.

Karel byl jeho jediným vlastníkem. Tento podnik stál vlastně na samém počátku Karlova podnikání. Na začátku kariéry Karla Valouna, nyní již velice majetné a vlivné osoby, člena řady ekonomických a politických výborů a poslance dolní sněmovny.

Karel s trochou pýchy přeměřil pohledem svůj majetek a zamířil k němu. Vše bylo jako vždy. Přede dveřmi přešlapující Lucka v červené mini právě mačkala dokouřenou cigaretu. Za prosklenou stěnou se na stoličkách potenciálním zákazníkům odhalovaly další dvě, Markéta a Dora ve svých jasně stříbrných pracovních minidresech. Ale Karel jim příliš pozornosti nevěnoval. Věděl, že ta, co ho zajímá, už na něj čeká nahoře. Ta jeho. Ta jeho, v jeho podniku a jenom pro něj.

Minul bar, strojené pohledy barmanů i právě příchozího vedoucího. Všichni svého bosse dobře znali. Všude se mluvilo, kým je, jaké má styky a jakou má moc. Ale jako boss nebyl zase z těch nejhorších. Všichni mu byli víceméně vděční za docela dobré bydlo v jeho podniku. Nikdy zbytečně nedělal dusno kvůli maličkostem. Byl spokojen s tím, co podnik vydělával. Ostatně, nebylo to málo a pro něj to teď už byla jen menší část celkových příjmů. A že si každý z personálu také občas odklonil nějakou tu malou domů? I to dokázal přehlédnout, věděl, že tomu stejně nezabrání, nemohl být stále všude, jakákoliv tahanice tohoto druhu by ho stála spoustu času a asi by pro něj byla i pod úroveň.

Jen na jedno si museli všichni dávat bedlivý pozor. Tedy na jednu. Na Janu. Kdykoliv dal vědět, že přijede, musel ji mít připravenou jen pro sebe. Jinak ho vůbec nezajímalo, co a s kým ta holka dělá v jeho nepřítomnosti. Ale pro něj tu musela být vždy. Milá, usměvavá, upravená dle jeho vkusu, odpočatá, připravená splnit jakékoli jeho přání. Jana, kterou před časem objevil v nedalekém špitále a která na něj hned zapůsobila jakýmsi zvláštním kouzlem.

Sotva osmnáctiletá Jana Orlenová nebyla žádná krasavice a na první pohled bylo patrné, ke které národnostní menšině patří. Byla bez vzdělání, neměla ani dokončenou devítku. Měla ale přirozenou inteligenci a velice bystrý úsudek. Dovedla se ke každému problému velice chytře a docela moudře postavit, dokázala přečíst myšlenky, měla vize, snad i vidění, dovedla předvídat budoucnost. A ze všeho nejúžasnější byl její podmanivý, téměř uhrančivý pohled, kterým si dokázala získat přízeň kohokoliv.

* * *

V nevelkém, ale docela útulném podkrovním pokojíku svítilo tlumené světlo. Jana seděla na stoličce před toaletním stolkem a dolaďovala svůj make up. Čekala na Karla. Tentokrát zase na Karla. Už před hodinou volal, že se staví, už i vedoucí hotýlku jí přišel jemně připomenout, aby byla připravena.

Jana byla Karlovi k smrti vděčná za vše, kde teď je a co má. Klid, pohodu, bezpečí. Nebylo tomu vždy tak. Vyrůstala bez rodičů, mezi staršími bratry. Mezi lenivostí, hrubostí, alkoholem a stálým nedostatkem všeho. To ale nebylo nic proti těm několika měsícům života s Petym, Petrem Košanem, kterému ji nakonec nejstarší bratr dohodil za pár frťanů. Denně křik, facky, rány pěstí, monokly pod okem. Brzy otěhotněla, ale hned poté po jednom kopanci do břicha potratila.

Ležela pak dlouhou dobu ve špitále a její život visel na vlásku. Už, už se jí zdálo, že tento svět na věky opustí. Jana dobře vzpomíná na jasné světlo, hřející a laskající, které ji stále více pohlcovalo. Bylo jí tenkrát neuvěřitelně nádherně. Viděla oba svoje rodiče, moc se jí chtělo za nimi, oslovit je, být s nimi. Ale cesta se začala klikatět a Jana najednou zase viděla svůj nemocniční pokoj. Sebe, právě odcházející sestru a na vedlejším lůžku světlovlasou Ivanku, které před několika dny odstranili cystu na děloze. Bylo časné dopoledne a za Ivankou právě přicházela návštěva, starší silnější dáma s rudě obarvenými vlasy společně s vysokým mladým mužem v černých kalhotách a béžovém saku. Mladý muž držel v ruce kytici oranžových karafiátů. Dal Ivance přivonět a kytici pak posadil do malé skleničky na nočním stolku. Vešla sestra a všechny požádala, aby se připravili na vizitu. Růžolící primář přišel v doprovodu několika lékařů, dlouho nemohl po kapsách nalézt svoje brýle. Sklonil se nad Ivankou. Pak přistoupil k opodál stojící návštěvě: „Dalo nám to zabrat, věřte mi, ta cysta byla celá obalená cévkami. Ale vypadá to výborně, pozítří ji máte určitě doma. Ale nic namáhavého, žádný alkohol, žádné cigarety! Tak hodně zdaru,“ podal oběma ruku a šel se věnovat dalšímu pacientovi. Jana dobře pamatuje, jak potom náhle ucítila na tváři několik ostřejších pleskanců. Bože, zase Pety? Co tu dělá? Prolétlo ji tenkrát hlavou. „No tak, už toho spaní bylo moc,“ uslyšela ale ženský hlas a sen se rozplynul. Namáhavě otevřela oči a spatřila tvář sestry.

Byla opět na nemocničním pokoji, tentokrát na svém lůžku a živá. Co ale tenkrát Janu nejvíce udivilo, byly následující události na pokoji. Přesně odpovídaly vidině, kterou měla Jana před chvílí. Za malou chvíli přišla za Ivankou návštěva, starší silnější dáma s rudě obarvenými vlasy společně s vysokým mladým mužem v černých kalhotách a béžovém saku. Mladý muž držel v ruce kytici oranžových karafiátů. Dal Ivance přivonět a kytici pak posadil do malé skleničky na nočním stolku. Vešla sestra a stejně jako před chvílí všechny požádala, aby se připravili na vizitu. Růžolící primář také přišel v doprovodu několika lékařů, dlouho nemohl po kapsách nalézt svoje brýle. Sklonil se nad Ivankou. Pak přistoupil k opodál stojící návštěvě: „Dalo nám to zabrat, věřte mi, ta cysta byla celá obalená cévkami,“ slyšela Jana jeho hlas, naprosto stejný, jako prve. „Ale vypadá to výborně, pozítří ji máte určitě doma. Ale nic namáhavého, žádný alkohol, žádné cigarety! Tak hodně zdaru,“ podal oběma ruku a šel se věnovat dalšímu pacientovi. Vše do puntíku stejné, jako před probuzením. Podobné situace se zakrátko opakovaly. Vidiny ve spánku, v polospánku, nebo jen při zamyšlení a následně zcela stejným způsobem realizované ve skutečnosti. Byl mezi nimi také na pohled sympatický muž středních let, doprovázející na chodbě primáře a ředitele nemocnice. Jana tenkrát okamžitě vycítila, že ten muž je určitě spojen s jejím dalším osudem.

Tak Jana poznala Karla Valouna. Na chodbě, již v reálu, kde se jejich pohledy čirou náhodou setkaly. V obou byla otázka a místo odpovědi výzva a naděje. Pohled dal pohled, slovo dalo slovo. Nebyl sice její typ a rychle se dovtípila, že je ženatý a že má dosti velkou rodinu. S jeho návrhy ale souhlasila. Souhlasila i poté, co poznala, do čeho vlastně padá, co vlastně bude dělat. Proti životu s Petym či s bratry to byl vlastně učiněný ráj. Vlastní světnička, podle ní velice komfortní. Nedostatkem netrpěla, kdykoliv přišla do baru, bez řeči dostala, nač měla právě chuť. Barmani i vyhazovači k ní byli až neuvěřitelně milí a ona dobře věděla, proč.

Chodit ven se však dlouho bála. Obávala se Petyho, jeho zloby. Již se dal slyšet, co ji za tu zradu čeká. A když konečně začala vycházet ven, tak jedině s Mikym.

Miky. Vlastně Michael Anděl. Barový vyhazovač a občas i Karlův bodyguard. Vysoká, svalnatá a šlachovitá atletická postava, odhodlaná ke všemu. Ano, Miky. Rozumu mdlého, vlastního úsudku v podstatě neschopný, ale Karlovi bezmezně oddaný. Karel byl tím jediným, kdo se ho ujal. Poté, co se Michal vrátil z vězení, nikde nemohl sehnat práci, neměl kde bydlet. To vše mu Karel poskytl. A vlastně i Janu. Miky byl do Jany docela zamilovaný. Byl k ní vždy pozorný a docela i jemný. Dobře věděl, komu Jana skutečně patří a že on tímto šťastlivcem není. Kdykoliv se objevil Karel, musel rychle vyklidit pole. Ale pokud byl Karel pryč, a to bylo po většinu času, patřila Jana jen a jen Mikymu a Karel se o takovou věc vůbec nezajímal. Vlastně o tom věděl, vlastně ji Mikymu mlčky pronajímal, tak jako byt, tak jako auto… Také Jana se s Mikym po boku cítila docela dobře a hlavně zcela bezpečná. Mohla být klidná. Miky by Petyho určitě spolkl jak malinu.

Jana neměla důvod k nespokojenosti. Miky, Karel. Občas nějaký zákazník, ale jedině ti exkluzivní. Jana si je sama vybírala, takové měla privilegium. Ano, teď má ten opravdový ráj, nebe mezi anděly. Všichni kolem ní brzy zapomněli na její skutečné jméno. Začalo se jí říkat Jana z Arku. Ta přezdívka se rychle a báječně ujala a hodila se i k jejím vizím. Někdy se o ní dokonce mluvilo tak, jako by byla opravdovou pannou Orleánskou. Nakonec i samotný hotýlek skoro překřtili na Orleán. Chodilo se do Orleánu, pařilo se v Orleánu, s holkami z Orleánu.

Teď Jana čekala na Karla. Zase zde byla jen pro Karla. Ne že by ho zrovna milovala, ne že by po něm do nebe toužila. Postarší pán, jako chlap nic moc. Ale určitě velice mocný, úspěšný a schopný. Ano, možná i schopný všeho. Jana cítila, že se Karla i docela bojí. O jeho morálce si určitě nemůže dělat iluze. Stejně tak se ho asi bojí i Miky. Janě bylo jasné, že oba nejsou nic jiného než pouhými nástroji Karlových výdělků. Co až je Karel už nebude potřebovat?

Teď ale Jana hlavně potřebovala a vlastně i chtěla, aby byl Karel spokojen. Aby i ona mohla být dále spokojena.

Pokojík ozářila světla bavoráku a Jana uslyšela zvuk motoru. Karel. Vstala, přikročila k přehrávači a zesílila zvuk náladové hudby. Věděla, že vše, co bude následovat, nebude určeno pro žádné cizí uši. Pak ještě rychle přichystala na stůl láhev růžové Grácie, dvě skleničky a pomalu se loudala ke dveřím.

* * *

Ráno pršelo a Karlovo BMW se blížilo k Praze. K ženě, synovi, dvěma dcerám, které delší dobu neviděl a pro které má řadu snad příjemných zpráv. Budou je ale opravdu zajímat? Hlavně, že snad konečně uspokojí jejich stále nenasytné požadavky; snad ho konečně ocení, alespoň tak, jako toho včera byla schopna Jana.

Jako Jana. Karel stále slyšel její sametový hlas, velebící jeho úspěchy. Přitom určitě musela vědět, kdo byl jejich skutečným původcem a že ty úspěchy vlastně patří jí. Karel dobře věděl, že jen díky ní je teď tím, čím je, a má, co má. Že už ani nemůže spočítat, co vše mu jen díky jejím radám perfektně klaplo. Kolik nového majetku mu to přineslo. Kolik nových konexí a významných úspěchů v politice.

Pro Janu byla zpočátku politika i ekonomika španělskou vesnicí. Ale z Karlových řečí rychle pochopila, co jsou to volby, voliči, co je to kapitál, investice, akcie. Se svými vizemi dovedla ve všem poradit. Co koupit, kam investovat, kde a jak oslovit voliče. A dobře poradit. Její rady dokonale vycházely.

A také dovedla poradit, jak se vyvléci z hrozících malérů. Před tím, se kterým se jí svěřil včera, se ale zpočátku trochu zarazila. Bylo vidět, že má sama strach. Byl to malér, který už byl opravdu cítit kriminálem. Opatrně se vyptávala na podrobnosti a Karel jí postupně všechno přesně vylíčil. Věřil jí. Dlouho pak mlčela a přemítala. Ale nakonec poradila. Cítil, že asi dobře. Určitě se z toho maléru vyhrabe, začne s tím hned po víkendu.

Malá ručička na hodinách překročila devátou. V rádiu začaly zprávy. Znal je už nazpaměť, problémy s novým uspořádáním unie, evidence tržeb, migranti. Pak senzace, kauzy politiků, stálá snaha někoho očernit.

Náhle Karel zpozorněl. Hlasatelka se rozhovořila o nějaké velice závažné kriminální kauze, která podle ní určitě míří do hodně vysokých sfér. Karel poslouchal a s hrůzou poznával svůj nedávný průšvih. Jak se o tom vůbec novináři dozvěděli? A jak se to dostalo takhle rychle do rádia a určitě i jinam? Proč to nikdo včas nezarazil? A pak ty stopy. Karel jasně vyrozuměl, kam asi povedou. Ano, zaznělo i něco o hotelu Ark. O jeho hotelu. Jana. Ví vše. Jistě ji vyslechnou. Je sice chytrá, ale bojácná, ustrašená, sama se nedovede bránit. Zmáčknou ji a vyklopí jim vše, tak jak jí to včera věšel na nos on sám. Půjdou po jasných důkazech. Karel bude ztracen. Pro byznys, pro politiku i pro svoji rodinu. Ne, to ne!!

Ještě před chvílí cítil k Janě hluboký vděk. Ale teď je vše jinak. Teď je Jana v prvé řadě nebezpečný svědek. Sám sice jen od ní ví, jak se může z maléru dostat, její výpověď by mu však mohla zmařit všechny plány.

Ne. Jana nesmí mluvit. Určitě nesmí. To by byl jeho konec. Karel zabrzdil tak prudce, že do něj málem zezadu narazilo osobní auto. Nedbal na provoz a rychle otočil svůj vůz do protisměru. Rozhodl se jednat sám, hned a co nejrychleji.

* * *

Krátké, ale důrazné zaklepání na dveře probudilo Petra Košana z kocoviny po včerejším flámu. Pety otevřel oči, protáhl svá záda a přišoural se ke dveřím. Jakmile je ale otevřel, rázem procitnul. Za dveřmi stál Petrovi již dobře známý policejní vyšetřovatel Bela.

Petrovi okamžitě proletěla hlavou vzpomínka na nedávnou akci s kamarády. Novinový stánek. Nic moc, pár kartonů cigaret, pár lahví myslivce, těch pár drobných v kase ani nestálo za řeč. Samotnému se mu do toho vlastně ani nechtělo, věděl, že je v podmínce. Ale kamarádi byli stále horlivější, ostatně všichni byli dost pod párou.

Bleskově se rozhodl pro okamžitou spolupráci. Vše hned vyklopí na rovinu. Určitě to bude polehčující okolnost. Snad to nebude tak horké, vždyť ta škoda byla opravdu jen minimální.

„Všechno vám hned povím, pane nadporučíku,“ začal. „Bylo to…“

„Budu moc rád, Košan,“ podivil se Bela nečekané vstřícnosti svého protějšku. „Ale až na služebně. Tentokrát budete muset s námi,“ pokynul mu směrem k přistavenému vozidlu. Pety ho bez protestů a docela s klidem následoval.

Košanův relativní klid Belu překvapil a dosti zaskočil. O jeho záležitosti se stánkem nevěděl nic, tentokrát přišel s docela jiným kalibrem. V noci zasahovali hasiči na nedaleké okresní silnici. Hořel tam luxusní bavorák, patřící vlivnému podnikateli a politikovi Karlu Valounovi. Ten včera večer oznámil jeho krádež. Došlo k ní na parkovišti okresního města, hlídaného kamerou. Kamera ale v rozhodujícím okamžiku sledovala právě opačný konec parkoviště. A aby všeho nebylo dost, selhal i veškerý bezpečnostní systém vozidla, žádný alarm, žádný signál z černé skříňky. Pachatel pochopitelně neznámý.

Vůz se zřejmě vzňal po nárazu do stromu. Oheň zničil celý předek. Po řidiči žádná stopa, zřejmě se mu včas podařilo dostat se ven a zmizet. Zato spolujezdkyně tam zůstala a odnesla to naplno. Belovi nešlo do hlavy, proč. Že by ztratila vědomí? Vždyť to nemohl být tak velký náraz, kabina nebyla nijak výrazněji zdeformovaná. Proč vlastně nemohla uniknout? Že by záměr? Že by tedy vražda?

Podle zbytků oblečení nebylo těžké oběť poznat. Jana Orlenová, zaměstnankyně nedalekého příhraničního hotýlku Ark. Ostatně na silnici vedle vyhořelého vozidla ležela její kabelka s vysypaným a rozházeným obsahem. Doklady s jejím jménem, rtěnka, hřeben, zrcátko. Na některých předmětech byly jasné otisky prstů. Nejen oběti, také cizí. A tyto otisky patřily právě Petru Košanovi. Ano, Petymu, na kterého hned poukázalo Belovi několik svědků. Chtěl se jí už dávno pomstít, chtěl ji snad i zabít, netajil se s tím před nikým.

Petr seděl naproti dvěma vyšetřovatelům, Belovi a dalšímu, dosud neznámému, který se mu zdál ještě méně přívětivý než Bela. S doznívající bolestí hlavy po včerejším flámu a narůstajícím suchem v krku a ústech se snažil alespoň trochu duchaplně a hodnověrně odpovídat na jejich stále dotěrnější otázky. Jak postupně chápal, oč tu vlastně běží, jímala ho stále větší hrůza a bolest hlavy sílila. Proboha, Jana! Ne, tohle ne, co to na mne zase šijete. Ano, měl jsem na ní vztek, ano, možná bych jí udělal pár dalších monoklů, ale tohle rozhodně ne.

„Lítáte v tom, Košan, až po uši,“ slyšel Petr Belu, „každý v okolí mi potvrdil, jak jste se na ni chystal. A ty otisky prstů…“

„Ale kde jste vlastně včera večer byl? Co nám o tom řeknete, pane Košan?“ vstoupil do výslechu druhý kriminalista.

„Do zavírací jsme seděli s Tomym Kuželkou a Honzou Lemárkem v Rubínu, v tý hospodě pod benzínkou. Pak jsme ještě nějakou dobu pařili u Tomáše, domů jsem se dostal tak ve dvě…“

„Ale no tak, Košan, slíbil jste přeci, že budete mluvit pravdu,“ přerušil ho Bela. „V Rubínu jsme již zahájili vyšetřování nad ránem. Nikdo vás tam neviděl. Personál ani štamgasti. A pan Kuželka i pan Lemárek byli včera celý večer doma, dosvědčily jim to manželky.“

„Pane inspektore, vždyť ty baby jsou ochotny dosvědčit cokoliv, jenom aby si chránily to svý hnízdo,“ opáčil Petr téměř rozhořčeně. „Prosím vás, jak já bych se k Janině mohl vůbec přiblížit, natož s ní něco začít? Všude ji hlídala ta andělská gorila!“

„Ale pane Košan,“ ozval se druhý kriminalista, „pana Anděla jsme již vyslechli. Včera večer vás právě viděl, jak před hotelem Ark nasedáte s Janou Orlenovou do jakéhosi velkého černého vozidla, podle popisu zřejmě do bavoráku pana poslance Valouna."

„Co si to ten Andělskej, ta gorila vymejšlí? Pane inspektore, já a bavorák… Já si sotva poradím se škodovkou…,“ snažil se stále marně hájit Petr.

„Recepční i ostatní personál mu to dosvědčili,“ opáčil vzápětí Bela, a již znatelně mírněji, téměř otcovsky dodal: „Podívejte se, Košan, radím vám dobře, přiznejte se. Nedělejte zbytečné problémy sobě i nám. My to takhle krásně uhrajeme na neúmyslné zabití, s tou vaší podmínkou, řekněme, dva, dva a půl roku s dozorem, pokud budete sekat latinu, můžete být do roka venku. Tak co, Košan?"

Petr se ještě chvíli snažil hájit, ale nebylo mu to nic platné. Všechny stopy, všechny důkazy vypadaly jasné, provázané. Pety opět zůstal ve svém maléru zcela sám.

* * *

Policejní vyšetřovatel Bela dopil s trochou úlevy svoji kávu. Na pracovním křesle si ještě dovolil několik relaxačních cviků, než přistoupí k tomu dalšímu případu. Ten poslední byl pro něj dost nepříjemný. Nebylo opravdu snadné se od něj v myšlenkách jen tak odpoutat, pokyny byly však jasné. Věc neprotahovat, rychle uzavřít a hlavně nerozvířit nějaké národnostní vášně. Také u soudu tentokrát vše prošlo až neuvěřitelně hladce, žádné došetřování, žádné námitky.

Ale zkušenému kriminalistovi stále nešlo z hlavy mnoho nesrovnalostí. Ta kamera, to snad byla opravdu náhoda. Ale co ten bezpečnostní systém tak luxusního, drahého a jinak velice spolehlivého vozidla? Ta záhadná poloha oběti, která určitě byla i po nárazu při vědomí. Jak je možné, že se z vozu nedostala? Vždyť její dveře nemohly být nijak zablokovány! Ani některá alibi obviněného nebyla tak zcela opomenutelná. Proč se ale také mnozí svědci tak náhle odmlčeli a proč odmítli vypovídat u soudu? Svědomí poctivého kriminalisty stále marně zápasilo se zdravým rozumem ukázněného policisty. Opravdu se neměl případem zabývat hlouběji? Bez ohledu na pokyny svrchu? Co by tím dokázal? Dobře věděl, že nic, zhola nic. Případ by mu určitě odebrali, vše by skončilo stejně a pro něho rozhodně hůř. Možná i přeložení. Začínat znovu kdesi daleko. Co rodina, žena, co dorůstající puberťáci? Ne, rychle od toho, nemyslet, vykonávat. Zákon je zákon, rozkaz je rozkaz. Honem k dalšímu případu. K těm neustávajícím krádežím kovů v okolí, už se s nimi musí určitě něco udělat. Kam ale zase povedou stopy? A jaké zase budou pokyny? Smí ale vlastně ještě takhle uvažovat? V kriminalistově hlavě začínaly klíčit jisté pochybnosti o smyslu jeho řemesla a poslání.

* * *

Slunce se již klonilo k obzoru a okny rudě ozařovalo prostornou halu luxusní vily. Karel napolo seděl a napolo polehával v polohovacím křesle a snažil se ještě v pohodě vychutnat zbytky víkendového odpoledne. Jeho žena ještě s jednou z jejich dcer spokojeně plavaly v zahradním bazénu. Druhá dcera a také kluk, oba zalezlí do svých pokojů, zírali na své notebooky. Na notbuky, asi na noty napsané na buku, hehe, jak se jim takový krám vejde do pokoje, pokoušel se Karel o ubohý vtip jen tak sám pro sebe. Ještě stále chtěl zaplašit myšlenky na nedávnou dobu, na včerejšek, ale i na zítřek, na příští dny, týdny, měsíce. Ale nedalo se. Právě ten včerejšek ho náramně vytočil, přesněji řečeno ta paní, co s ní bydlí, jeho žena Izabela.

„Představ si, že ta holka tu zkoušku zase neudělala,“ obořila se na něj, sotva se včera objevil ve dveřích.

„Tak proč se, prosím tě, neučí,“ opáčil, „jenom se celej den mlátí v bazénu a čučí do mobilu! Ještě jsem ji neviděl se na to kouknout!“

„Ale s tou docentkou musíš ještě jednou promluvit,“ nedala se odbýt, „a pokud to nepůjde, tak jdi rovnou za děkanem!“

„Už jsem mluvil i s vedoucím katedry. O naši Kláru se opravdu zajímá. Ukázal mi její seminárku. Sám jsem se docela styděl…“

„Styděl? Poslanec? Vždyť jsi poslanec!! Dokonce v parlamentu,“ vybuchla na něj už zcela ostrým tónem. „ To si s nějakýma docentíkama, s nějakýma účama nedovedeš poradit? Bože, co to mám za muže. Něco ti řeknu, ty u mě už nejsi žádnej poslanec, ani žádnej muž. Ty seš úplně obyčejnej trouba!“ A s těmito slovy bouchla dveřmi a od té doby s ním nepromluvila slovo. A ta holka také ne. Kdyby se na to alespoň podívala.

Tak to byl včerejšek. A co zítřek, pozítří, potom? Co se to vlastně teď děje, co ho vlastně čeká? Jeho příjmy jsou v poslední době zcela na nule. Jeho majetek přestal vynášet a rozplývá se neznámo kam. Cenné papíry, akcie, dluhopisy, vše se stává kupou nepotřebného papíru a souborem bezvýznamných dat kdesi na serverech. Dluhy, kam se podívá. Jeho partaj už další volby projela na celé čáře, ostatně už i v ní začíná být docela nickou. Vlivné styky mizí jeden za druhým.

Ach, kdyby tu byla Jana. Ta by určitě našla řešení, určitě by zase dobře poradila. Myšlenky na Janu se Karlovi vracejí stále častěji. Karel se s ní v poslední době setkával. Jana se mu několikrát zjevila ve snu. Jana jak zaživa, snad jen trochu pobledlá. Stále ale ten podmanivý pohled. Bez výčitek, beze zloby. Jen v očích měla otázku. Proč? Proč jsi to musel udělat? To ses opravdu tak bál? Muselo to být? Nešlo to jinak? Vždyť to snad nebylo až tak bezvýchodné. Určitě bychom to spolu vyřešili. Vždyť jsem ti vždy dobře poradila a nikdy jsem od tebe nic nechtěla. Byla jsem ráda, za to, co mám. A ten výslech, který mne asi čekal a kterého ses tak bál? Určitě bych ho také zvládla, určitě bych si sama poradila. Dobře víš, jak skvěle jsem každému dovedla přečíst jeho myšlenky. Žádný kriminalista určitě není takový hrubián, jako byl Pety. Určitě by se vše zase v dobré obrátilo.

To vše četl Karel v jejích očích. Několikrát dokonce i promluvila. Ale nebyl to ten její sametový hlas, který ho vždycky tak hladil po duši. Jakýsi vzdálený, možná i trochu úsečný a odměřený. Chápala jeho současný stav, problémy, dluhy. Několikrát se i snažila poradit a její rady se Karlovi dokonce jevily dobré a rozumné. Jakmile se ale některou z nich pokusil uskutečnit, dopadl vždy katastrofálně.

Třeba tak jako s tím Andělem. Karel mu stále ještě platil za to jeho svědectví. Byly to nemalé částky, ale většina se Karlovi rychle vracela v jeho herních automatech. Michal dobře znal dlouhé ruce Karla a dlouho sekal latinu. Až teď najednou. S tou Luckou. Od smrti Jany se neobyčejně sblížili. Žili spolu, před Karlem se to zpočátku dost tutlalo. Ale neututlalo, věděl o tom dobře.

Lucka už nepostávala před vchodem Arku s cigaretou v ruce. A zákazníků teď měla opravdu poskrovnu. Zato se stále více věnovala Michalovi. A Miky jí také. Už to nebyl ten oddaný vyhazovač a jako Karlův bodyguard by už snad ani nemohl fungovat.

Ano, Michal se změnil. To určitě Lucka. Od svých klientů jistě dobře věděla o Karlových prohraných volbách, o ztrátě jeho společenské prestiže, vlivů, styků. A Miky teď rychle ztrácí strach i respekt a dovoluje si stále víc. Od Karla chce stále větší částky. Co se asi děje v Arku, když tam Karel není? Co tam asi kují za pikle? A kdo jim v tom ještě pomáhá?

Karlovi náhle vyrazil na čele studený pot. Vyskočil z křesla. Lucka! Vždyť Miky už si určitě dávno všechno nenechává pro sebe. Neví toho mnoho, ale stačilo by to. Pro Karla určitě na nějaký ten lapák. Karel si také uvědomil, že už nemůže spoléhat na vlivné známé.

Ano, ti dva už na něj jistě něco šijí! Musí jednat, rychle, rozhodně a hlavně hned. Karel se opět posadil. Snažil se uklidnit a chladně, ale rychle uvažovat. Za necelou hodinu už měl v hlavě docela obstojný plán. Ano, to by mohlo klapnout. Vlastně musí, jiného východiska asi ani není. Teď je třeba ale jednat. Neodkladně. A hlavně sám, bez pomocníků, bez nežádoucích svědků.

Vstal, vyhledal vše nezbytné, včetně náhradního oblečení a rychle vše přenesl do auta v zadní garáži, které vlastně patřilo hotýlku Ark. To se mu teď právě hodí. Svůj zcela nový mercedes nechal stát před brankou zahrady pro oči sousedů. Pak několikrát přešel zahradu, ulici. Snad si ho alespoň někdo ze sousedů všimnul. Že je doma, že určitě nikam neodchází. Jeho odchodu si určitě nevšimne ani jeho žena s dětmi. Stále si ještě vychutnávají zbytek hezkého dne, pak určitě rychle půjdou do postele a na něho si ani nevzpomenou. A krátce po půlnoci už bude jistě zpět.

Podvečerní pohodu náhle narušil domovní zvonek. Tati, jsou tu nějací pánové, slyšel dceřin hlas. Hlavou mu projelo neblahé tušení. Ne. Svůj plán musí provést stůj co stůj. Pak snad bude čas na rozumnější jednání.

Rychle seběhl do zadní garáže. Stisknul ovladač a vrata se s mírným skřípotem otevřela. Ale už nenastartoval. Vchod blokoval policejní vůz a před ním stáli ve střehu dva ozbrojení strážmistři. Jen žádné hlouposti, slyšel hlas jednoho z nich. Poznal, že je konec. Poslechl.

* * *

Na chodbě známé věznice s ostrahou se setkaly pohledy dvou mužů. Oba byli v civilu. Ten první zatím. Ten druhý už. Oba v doprovodu vězeňské služby, ale žádný z nich v té chvíli nebyl vězněm. Ten první ještě ne. Druhý už ne. Ten první měl ve tváři nepřítomný, možná trochu navztekaný výraz. Druhý měl výraz naděje a očekávání.

Petr tušil, koho to má před sebou. Ale kupodivu nepocítil v sobě žádné emoce, žádnou zášť. Jeho myšlenky směřovaly dopředu, ke všemu dalšímu, snad trochu nejistému, ale určitě lepšímu. Ostatně ani to vězení mu jaksi nepřipadalo až tak hrozné. Bachaři i kápo se k němu chovali docela dobře. Nechali ho být. Zvlášť ke konci. Těch pár drobných odškodného mu také jistě přijde vhod. Ale ten ztracený čas mu už nikdo nevrátí. Stejně jako život Janě.

Petr mírně sklonil hlavu dopředu. Kolem Karla již prošel bez jakéhokoliv pohledu a trochu kolébavým krokem vyšel ven.