Znění tohoto textu vychází z díla Málo o mnohém tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1962. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

Text díla (Josef Čapek: Málo o mnohém), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 19. 1. 2018.

 

 

OBSAH

Předmluva. 6

Úvodem... 7

Sociální užitečnost umění 9

I. 9

II. 11

III. 13

Kapka vody.. 16

Ucpávky prázdna. 20

Umění na Pražském vzorkovém veletrhu.. 23

Umění a život. 27

Vkus ulice. 30

Nejen umění 33

Vkus jako průvodce životem... 36

Letoráz. 39

Umění v módě. 42

Útok na Hlídku.. 45

Ornamentální kultura. 48

Purismus a kritika purismu.. 51

Závěr. 57

Ediční poznámka. 60

Život a doba spisovatele Josefa Čapka v datech.. 61

První vydání knih Josefa Čapka. 63

 

Předmluva

Na soudobé karikatuře O. Mrkvičky, publikované v roce 1937 u příle­žitosti 50. narozenin Josefa Čapka, je oslavenec obdařen dvěma tvářemi a dvěma páry rukou, ve kterých drží na straně jedné paletu a štětec a horlivě maluje, na straně druhé pero a papír a soustředěně píše. Kresba vystihuje píli a nasazení, s jakými Josef Čapek tvořil. Na poli výtvarném po sobě zanechal množství maleb, kreseb, ilustrací, knižních obálek a grafik, jevištní výtvarné návrhy atd. Neúnavná byla i jeho činnost ve světě psaného slova – publicistika pro Lidové noviny, práce z teorie výtvarného umění a v neposlední řadě dílo literární, které nyní čtenářům předkládáme.

Připojujeme tak Josefovo dílo k dílu Karlovu, které bylo vybráno ke zpracování do elektronické podoby již v roce 2009 v samých začátcích digitalizace v Městské knihovně v Praze. Tehdy za projekt „Karel Čapek on-line“ získala MKP ocenění v soutěži Knihovna roku v kategorii „významný počin v oblasti poskytování veřejných knihovnických a infor­mačních služeb“. Druhé vydání díla Karla Čapka s novým redakčním zpracováním nám umožňuje oba bratry představit společně, tak jak tvořili a v soukromém i veřejném životě k sobě patřili.

Přejeme vám hezké čtení.

Redakce MKP

Úvodem

Zde je několik ne zrovna souvislých a soustavných kapitol, které se volně dotýkají některých odvětví lidského života a činu, v němž se uplatňuje nebo chce či má uplatniti živel umění. Nebyly psány z pře­dem stanoveného programu. Jsou to spíše jen nahodilé záznamy skutečností, pokusů, snah a tužeb, jak je přinášela doba, která je ve vývoji i v krizi. Ba řekl bych, že jsou to i velmi neúplné referáty, neboť neuvádějí a nepronikají vše, co je v běhu. A většinou jsou to vskutku příležitostné projevy pochybnosti a nedůvěry k některým zjevům, které jak se mi zdálo, vlastně jsou spíše příznakem krize než jejím zdárným překonáváním.

Tyto kapitoly týkají se totiž ponejvíce oněch oborů, na něž jsou aplikovány uměleckoprůmyslové požadavky. Připomínám však hned, že tuto větu nelze tu bráti tak doslova. Zahrnul jsem, vedle úvah výhradně o umění, do této vlastně žurnalistické směsi i ledacos, co ani pod pojem uměleckého průmyslu nijak nespadá: předměty nejvezdejší spotřeby, nástroje i kuchyňské utěrky, ba i módu, dle toho, jak sám čas mně přinášel záminky a náměty. Vycházel jsem od oné formující činnosti člověkovy, která děje se nejtěsněji na životě, v němž se konzumuje tak cele a samozřejmě, že se tu (pro oči estetičtější) ten trošek krásy pak už ztrácí, zůstávaje ve svém přízemí nepozorován a nespadaje v progra­movou úvahu. Pro můj cit je tu však obsaženo mnoho živé a prosté krásy, která ač opomíjena, se mi zdá docela kladnou položkou našeho zprůmyslovělého života. Tato, jaksi hrubá a obyčejná formující činnost nese v sobě jistý živel krásy potud, pokud béře svůj obsah ze zvýraznění účele a smyslu, vysloveného s oním upřímným a jasným půvabem, s jakým člověk dovede se těšiti z faktu života.

To tedy za některé, jakoby odpoutané, odstavce této knížky. Jinak vlastním glosovaným tématem měly by tu býti věci denní praxe, na které jsou kladeny požadavky umělecké součinnosti a uměleckého vytříbení. Neboť pozoruje se již odedávna a dosti obecně, že vinou nízce pojaté produkce jest dnešnímu člověku v životní praxi spokojovati se předměty sice jakž takž odpovídajícími účelu, avšak zcela postrádajícími oné kulturní a mravní hodnoty, která se prokazuje právě uměleckou formou. Jsou to nejspíše otázky kultury bytové, kde více umění a krásy jeví se žádoucím, a zde tedy nasazují úsilné pokusy o naplnění zejících požadavků krásna. Vidí se, že za starších dob a mezi lidem šťastně ve vytváření tohoto hmotného prostředí působila schopnost formující a krášlivá, na niž doby moderní zdají se býti již nějak vyčerpány a chudy. Je tu tedy moderní hnutí dobré vůle, které chce tuto naši chudobu obohatiti oním žádoucím živlem krásy.

Nechci tu nikterak přehlížeti, co dobrého vykonalo toto úsilí, které začasto dovedlo radikálně přeměniti předměty neumělecké ve výtvory umění a předměty nedostatečných estetických hodnot přetvořiti v před­měty estetických hodnot vyšších. Přesto však formuloval jsem svoje poznámky spíše polemicky, nepodávaje přitom nic hotověji programového. Pokusím se nakonec jejich nesoustavnost překlenouti jasnějším a úhrnnějším nástinem toho, co mi reaktivně v oněch rozptýlených odstavcích tanulo na mysli, a odůvodniti, odkud jdou moje skepse i důvěry. Doba je, jak se obecně cítí, v krizi, ve velikém přerodu a v práci; tu musíme svoje otázky vyčísti z tváře života a s odpovědí opět se vraceti k němu. Vyřešení je v něm, a nikoliv v pěkných heslech a v nadnesené teorii.

Sociální užitečnost umění

I

Lépe, lehčeji jest člověku, jestliže je mu dopřán pohled byť na jediný strom, zelenající se mezi zdmi, jejichž kameny vězní člověka pracujícího, znaveného a stárnoucího. Řetězem dnů, jež se sobě podobají, prochází a vyčerpává se život, dny se krátí a brzo bude nám zase žíti v zimní sirobě a temnotách. Pohled na strom, který ve své koruně nosí obměny čtyř ročních počasí, jejich živé kouzlo a sled vždy plný naděje, naplňují mysl dojetím a útěchou. Je vyhlídka na strom, jehož zjara tak svěží listí žloutne a opadává, aby zase znovu rozkvetl, je tento pohled, který dojímá a utěšuje, požitkem? Dříve a více než požitkem je podílem na životě, rozšiřujícím citový prostor nitra. – Je umění požitkem? Bývá jako takové definováno, ale kdyby bylo požitkem, bylo by širší potřebou. Je potřebou? Nezdálo by se tak, neboť vidíme, že vlastně většina lidí dovede se bez umění vůbec obejíti. Cézanne pravil, že umění obrací se jen ke krajně omezenému počtu lidí; to však jsou pesimistická slova malíře, jemuž po celý život bylo trpěti pod nepochopením a zne­uznáním. Umění přece snad jest asi požitkem a potřebou: nasvědčuje tomu skutečnost, že většina lidské společnosti ráda se obklopuje nepěknými náhražkami umění.

Pro umění by bylo výhodou, kdyby nebylo považováno za cosi příliš jemného, svátečního a vznešeného; bylo by to zrovna tak prospěšné, jako kdyby přestalo býti namnoze považováno za ochotnou nevěstku, propůjčující se nevkusu a pudům, jež s uměním nemají ničeho společného. Umění je v podstatě projevem života prostě tak, jako všechno jiné jest projevem života. Jest jím zrovna tak, jako každá dobrá lidská činnost, jako práce, skutky, myšlenky. A není to pravděpodobně vinou umění, nýbrž vinou lidí, lidské nedostatečnosti, nedokonalosti a nehar­moničnosti, že společnost má býti vychovávána, že musí existovati něco, čemu se říká umělecká výchova. To je neomylný důkaz, že je tu něco špatného; bylo v dobách, kdy umění bylo něčím přirozeným, potřeba vychovávati umělecky výrobce a publikum? Uznávám uměleckou výchovu za zcela výbornou věc, ale není lékem, nýbrž symptomem vady. Je v ní nutně cosi velmi jednostranného, sugerujícího, apoštolského, co odvádí od života. Vládnou-li obecně dobré mravy, není třeba kazatelů, a vždy byl spravedlivý život, dobrá praxe spojená s bázní boží, životně lepší než apoštolát. Dělají se takto veliké názory a ideje z něčeho, co má být prostým a samozřejmým údělem života. Stává se z toho něco nuceného, jedině proto, že se lidé v životě dosti dobře nevyznají, že společnost je omezená, že se neumí a snad ani nechce v životě harmoničtěji zařídit. Máme vegetariány, protože se obecně ještě na to nepřišlo, že člověku nejlépe slouží zelenina, ovoce a maso. Máme abstinenty, poněvadž se mnoho lidí opíjí; kdybychom všichni byli střídmými, nebylo by pijáků ani abstinentů a kapka vína by nikomu neškodila. Umění má dnes tak málo místa v životě, zdá se něčím neobčanským, co ustavičně vyjíždí z kolejí, že lidé, kteří jsou upřímně pro ně zaujati, připadají těm ostatním trochu jako sektáři a potřeštěnci. Přesto, že si dnes většina člověčenstva žádá svou umělecky provedenou zvětšenou fotografii v ži­votní velikosti za dvacet korun i s rámem, nechali jsme si umění odrůsti od srdce a učinilo se z něho něco mimořádného. To jsou potom ty důsledky, že lidé, kteří umění milují, zdají se býti podivínskými vášnivci, a že ti, kteří je propagují, jimi skutečně jsou.

Umění se dělá tak dlouho něčím vzácným, až se stane skutečně vzácným. Indián, který si zařizuje svůj vigvam, nemá s tím tolik trápení a rozpaků, jako občan, který si zařizuje byt, ačkoli v indiánově domácnosti nachází se více umělecké práce a je méně nahodilá. Indián si to všechno dělá sám, počínaje od ozdobných mokasínů až po dýmku, pomalovávaje loveckými výjevy svůj stan a opatřuje zlými božskými tvářemi své nářadí. Kdyby si každý z nás vytvářel svůj stan sám, namáhaje všechen svůj um, řemeslnost a krasochuť, snad bychom na tom byli také lépe; ale my už si své věci nemůžeme vyráběti sami, a tak se stalo, že jsme velmi pozapomněli na to, že umění ve svém původu je také dí­lem, prací, že se dělo v rámci života, že je tak vezdejší jako chléb a Slovo a že není pouhou ozdobnou korouhvičkou na vršku stanu, pěkně načechranou pěnou na hořkém kalichu života.

Umění není vůbec žádnou přízdobou. Myslíte, že počíná tam, kde divoch se jal topůrko své sekery přikrašlovati vroubky a mřížkováním a nahatými figurkami? Jestliže tato sekera neměla vedle účelnosti také svou dokonalou formu, přidaná ozdoba by jí už mnoho neprospěla. Předhistorický pazourkový nůž, ve svém ladném, dokonaném, listovitě přištípaném tvaru je něco tak formově definitivního a vyplněného jako empirové stojací hodiny nebo cizelovaný a tepaný krunýř z doby císaře Rudolfa. Múza si nezakrývá oči, když truhlář pečlivě vyrábí ševcovskou třínožku, ale prchá ve zděšení před vyřezávaným nábytkem procovým[1]. Umění není a nemá býti luxusem a je možno představiti si, že by prospívalo i ve skromných poměrech.

II

Je sice starou zkušeností, že rozměrná a skutečně veliká umělecká díla byla nejsnáze realizována za podpory uměnímilovných tyranů a mece­nášů, ale naproti tomu vznikla v našich dobách značná řada vynikajících děl přímo anonymně, za obecné neúčasti, ba v okolnostech nejtěžších a překážlivých. O veřejnosti moderních dob nedá se říci, že by byla tyranem uměnímilovným. Modernější doby vynikají, vedle řady dobrých vlastností, také naprostým nedostatkem vkusu, který by mohl býti aspoň trochu spolehlivým vůdcem v labyrintu žádosti a výběru.

Někdejší kulturní epochy byly v tomto ohledu mnohem kompaktnější, jednolitější, nebylo tolika nejistot. Obrátil-li kdysi někdo část svých peněz na umění, byla tu všechna pravděpodobnost, že se mu za tyto peníze dostane skutečně umění. Dnes je tomu začasto opačně: pravděpodobnost bývá tím menší, čím větší jsou náklady. – Roku 1200 dostal se za malý peníz nábytek velice prostý, za větší peníz nábytek skvělejší a vybroušenější, za veliké peníze nábytek nejnádhernější; roz­díl byl v nákladnosti a skvělosti, nikoliv v duchu. Dnes se za malé peníze dostane nábytek špatný, za větší peníze lze poříditi téměř pamflet na umění, a za 20 000 K bývá to již přísná a velmi hlučná polemika proti umění. Je v tom jistá útěcha, záruka a skoro kus naděje pro budoucnost, že umění nemusí nutně sloužiti přepychu, pro který nemá býti místa v dobách sociálního přerodu, jenž nemá v programu bohatce a roz­mařilost.

Umění nemusí být rozmařilostí tam, kde začíná od počátku, od čehokoliv, kde není vzácností a důkazem přepychu. Míní-li socialismus učiniti umění zadost tím, že postaví „lidové paláce“ místo paláců císařských nebo arcibiskupských, bude tím učiněno velice málo; vystřídají se tak jen zákazníci paláců a nic více. I to by bylo málo, kdyby – jako si přál onen dobrý francouzský král, aby každý poddaný měl v neděli ve svém hrnci slepici – vlídná diktatura pověsila každému dělníkovi na zeď originál nebo kdyby pečlivě sebrala všechen umělecký majetek ze soukromých privilegovaných rukou a soustředila jej v galeriích, kam by se beztak opět nikdo na to nepřišel podívat, leda z přinucení. Ne o to běží, aby se umění dalo populárnějšího a širšího umístění, „aby bylo majetkem všech“, ale o znovudosažení jeho životní oprávněnosti a pod­statnosti. Je divno, že i socialismus považuje umění za něco luxusního, za zvláštní výhonek kultury, za jemný vedlejší produkt civilizace, jako při výrobě dehtu vznikají voňavky a duhová barviva. Umění mínili by socializovati, jako má býti socializováno vše, čeho pracující třída neměla dosud v rukou; nebylo však možno nepozorovati zvláštní ohledy a jisté galantní rozpaky, jaké měly socialistické vlády s umístěním umění v sociální organizaci státu, společnosti – a práce. Řekl jsem nahoře, že především má jíti o životní oprávněnost a podstatnost umění; pokud je považováno namnoze za výron divných vidění, extází a skoro padoucnice, potud se zapomíná na to, že v jeho nejširší podstatě je, že jde s prací, vychází z řádu práce, z dělného, formujícího a činného vztahu k hmotě, světu, životu a člověku. Jinak by přece neprovázelo (původně) člověka ve všem jeho konání, ve všech jeho věcech; umění přece nevytvářelo jen figury bohů, nemalovalo jen vidění a idealistické zjevy, nedělalo věci, které nejsou, nýbrž dělo se stejně také, když člověk robil své nářadí, stavěl svůj dům a stůl, a dělo se v rámci jeho života a činnosti v nejrůznějších formách až po práh smrti.

Podstatné na umění je to, že vpravdě může začínati od začátku, že může býti i v nejprostších věcech, děje-li se přirozenou cestou práce, činnosti, obecné tvorby. Možnost formy leží v každé hmotě, v každém účelu, v každé myšlence; v dřívějších dobách se to mnohokrát a pře­svědčivě projevilo. I dnes je možno doufati, že přirozené podmínky pro umění vezdejší se dosud neztratily, že nezanikly ani ve výjimečném, ani ve služebném poměru, který se utvořil v modernějších dobách mezi umělcem a společností.

III

Tolstoj kdesi uvádí trojí druh neužitečných lidí: státní úředníky, průmyslníky, učence a umělce, a vyslovuje se o nich v ten smysl, že žijí na bedrech člověka pracujícího, že žijí jen z jeho práce, neboť sami nepracují. Nestojí v činném, robotném vztahu ke hroudě a k zemi, naopak, ještě se tomu vyhýbají, a utvořili si z této své nečinnosti v živobytném boji s hmotou a z parazitního podílnictví na práci druhých svůj životní systém.

Pokud rozumím, považuje tu Tolstoj za skutečnou práci jedině boj s hroudou, aby ukojila potřeby, vydala potravu a život. Není mým úkolem, abych obhajoval úředníky a průmyslníky, ale zdá se mi silně, že tu Tolstoj pojal práci a vztah k zemi příliš mužicky. Nemyslím, že by činný vztah ke hmotě a zemi vedl jen přes motyku a rýč, jako zase poměr k bohu nemusí být vyčerpán jen modlitbou. Naopak, i věda je velmi činným vztahem ke hmotě a k zemi, neboť k čemu ji pohání věčné znepokojení, aby hledala a pronikala věci cestou otázek a odpovědí? Otázka po všech příčinách a po smyslu bytí, i hledání boha, to vše je právě bojem s touto hroudou (neboť nežijeme na jiných hvězdách a sférách) a vrací nás zase hmotě a zemi. Člověk se nevymaní tak snadno z hmoty a země, a ani si toho nežádá, neboť sám je hmotou a zemí, v jiném a jinak se neděje. A umění! Umělec svou prací tvoří zase hmotu, zase skutečnost a realitu. Obraz nebo drama právě svou skutečností jsou zrovna tak věcí jako stroj, jako strom nebo člověk. Řekl jsem, že umění ve své podstatě jde s prací; můžete položiti ostrou hranici, kde počíná umění a končí práce, tj. činný vztah ke hmotě? Robí-li někdo prostý stůl nebo židli a dá-li si opravdu záležeti na tom, aby tento stůl byl dle možnosti udělán co nejlépe a nejpěkněji, dělá především stůl, ale již je v tom živel umění. Umění je již v radosti z práce a v dokonalosti práce. První úder sekery do kmene a dláta do kamene je branou, jíž vniká do hmoty zároveň práce i umění; záleží na tom, kolik toho umění tam necháte vtrhnouti; a konečně i práce není jedna, i práce může býti špatná nebo dobrá. V naprosto nedostatečném vztahu ke hmotě a zemi stojí stejně tak špatný dělník jako špatný umělec a Tolstoj měl živnostenského fušera vyřaditi daleko za ty své parazity, kteří žijí na bedrech pracovníků, neboť fušer znehodnocuje i práci i hmotu.

Naproti hlasu Tolstého lze slyšeti hlas jiný, rovněž mocný, a je to Rodin, jenž tu mluví, umělec, o němž nemůže nikdo říci, že by na umění pohlížel nízce. Rodin vyslovil se v tento smysl: dnes, kdy práce považována za obtíž a nemilou nutnost, jediné umění děje se z radosti z práce a z její dokonalosti. Vidím-li zedníka, praví Rodin, který klade cihlu k cihle z radosti z práce a z její dokonalosti, jest mi tento zedník umělcem. – Toto jsou slova, která po svém význačně vystihují morální krizi dneška, těžký materialismus nedoosvíceného proletství, ducha sice bojovného a dychtivého náprav, avšak omrzelého činným životem, neboť jest otráven pustým a ochromujícím názorem na práci a člověka, citu zle zkoušeného a revoltujícího, který práci nevidí jinak než nutně spjatou okovy poroby a otroctví. V úvahách o povaze a základních příčinách umění se mluvívá přečasto o „vnitřní nutnosti“, nutnosti sice kategorické, jež však není porobou, nýbrž svobodným činem, dalekým nepříjemné nutnosti, o níž byla řeč výše. Bez této svobodné vnitřní nutnosti je znechucený a špatný pracovník podobný somnambule[2], která bez jasnějšího vědomí a vnitřní účasti jedná pod tlakem té cizí nepříjemné nutnosti práce a jest si vědoma pouze námah s tím spojených. To je stav skutečně nedobrý, vzbuzující nechuť a nevůli, i nelze se také diviti, že vedle všech vymožeností a pokroků je moderní doba také dobou špatné jakosti a nesolidní výroby. Že tento dobový rys není bez hlubších důsledků mravních, které zasahují i do nejrůznějších složek života kulturního, není snad třeba zvláště podotýkati.

Rodinova slova dokazují způsobem zcela nepředvídaným a ne­úmyslným, že práci a umění nelze od sebe oddělovati jako něco cizího a nesourodého a že naopak umění, jež je stálým „usilováním o doko­nalost“, může býti příkladem práce. V tom může býti první sociální užitečnost umění v dobách krize, přerodu a ustálení, jeho přední mravní cena a kousek světla v temnotách.

/1919/

Kapka vody

(Psáno r. 1917)

Ve výtvarném životě tohoto roku 1917 i ostatních válečných let nebylo tolik podstatných událostí, jež by bylo možno vedle dnešních národních tužeb seřaditi v jasný a kladný reliéf. To nejživější, co poslední léta ve výtvarném umění odkazují dnešku, je nerozmotaným klubkem několika ještě temných a nerozřešených otázek. Vznikly z útlaku války; tak třeba myšlenka národního umění či svérázu, která začátkem války se u nás ozvala nejprve žurnalistickou kampaní stejně jako v Německu, Uhrách i jinde. Tam však dočasné vzplanutí šovinistické horečky brzo neplodně pohaslo; že u nás tato myšlenka teprve nyní stala se předmětem důkladných rozprav a polemik, svědčilo by snad o jejích hlubších, osudovějších příčinách, o přirozeném ozvuku politického oživení národa. Nepodceňujme, co by za tímto heslem mohlo býti spontánně tvořivého, ale nemůžeme si zapírati, že v této pohnuté době může vniknouti do otázky po samostatnosti českého umění mnoho tendence, úmyslu, vůle a horlivé chtěnosti a s tím i mnoho hlasů úzce zaujatých, ochotnických, a vzdálených tvořivému umění. Hned z počátku se otázka zapletla; někde se pod svérázem myslelo umění národní, jinde lidové nebo zase vlastenecké; svérázem byl umělecký průmysl, který na moderní výrobky látá kousky lidových ornamentů, jinde krajina s venkovským či vlasteneckým motivem nebo dějepisný obsah obrazu, jinde zase Smetanova Vlast byla zařazena pod svéráz. Doufejme, že dosud ne­ukončené diskuse vnesou do zmatku více jasna a prostoty, více nutného rozlišování i jednoduchosti.[3] A doufejme, že myšlenka se prohloubí a zachrání se před povrchním užitím, jaké pod etiketou svérázu se nejsnáze ujalo v uměleckém průmyslu, pro který povětšině (jakož valně i pro architekturu) byla u nás, pohříchu, příliš účinnou blízkost Vídně, Mnichova a Darmstadtu, a německé sklony k zhrubělému baroku a bie­dermeieru. Zde by pouhé aplikace z lidových ornamentů vedly k ba­stardním stylům, z nichž by vám později bylo trapno. – Dále připomínám, že materialistická, popisná koncepce, jejíž obětí je teď většina dnešního výtvarného umění (nejen u nás, ale i jinde), nemůže vésti k národnímu rázu v umění a že je sice možno třeba býti strženu vlasteneckým idealismem, ale pohříchu zůstati strašlivým materialistou v uměleckém nazírání. Kdo chce k základu, ke kořenům, nesmí ulpěti na povrchu věcí; umělci mají dnes dělati to, co lid již nedělá, ale proč se pak smějete tak zvaným primitivnostem, proč žádati národní ráz a mě­řiti ho pak materialisticky popisnou, naturalisticky povrchní formulí, jakou je dnes ovládán všesvětový nejnižší vkus? – Ano, je tedy třeba to „naše“ tvořiti od kořenů; nestačí svérázová etiketa, ale české umění má míti své kmenové složky. Ty se však nedělají; nelze si je umínit a pře­depsat: ty tu buď prostě jsou, nebo nejsou. Zdá-li se, že jich dnes zrovna nemáme, pak je třeba počkati, neboť vůle zde nic nezmůže; jinde, a v zemích šťastnějších, jich také vždy nebylo, až se objevily mocnou a jednotnou epochou národní formy, aby zase úplně zemdlely a zanikly. V dějinách umění je pro to dosti dokladů; tak třeba slavné období holandského umění. A tehdy, v dobách též válečných a pová­lečných, dokonce ani to nebyla veřejnost, hlasy a nálada doby, která si toto skvělé, ryzí domácí umění vynutila, naopak: publikum nepřinášelo tomuto umění vstříc jasný instinkt a vkus, raději dávalo přednost anek­dotě, puntičkářskému provedení a parádním podobiznám, a nejčistší umělce této doby nechávalo hynouti v bídě a nedocenění.

Instinkty veřejnosti vůči umění jsou nejasné a nepevné; naříká se mnoho na sklonnost širšího obecenstva k nízkým a neuměleckým požitkům, ba i umělecké dražby v poslední době ukazují, že nejen široké pub­likum je dezorientováno, ale že i u kruhů užších v cenění umění starého i našeho přítomného vládne mnoho nejistoty, nesoudnosti a nedostatku vkusu. Nemnoho ukazuje k tomu, že by i ve vytoužených šťastnějších dobách bylo umění v národním tělese konzumováno způsobem ideálním. Vyslovují se obavy nad lhostejným poměrem veřejnosti ke krásám a pokladům daným nebo tvořeným v domácí zemi, ke kulturnímu odkazu i novotvoření, a zdůrazňuje se potřeba umělecké výchovy, cílevědomého vedení a systematické organizace, tedy potřeba jakési národní hygieny, jež má z národa i po stránce umění vytvořiti ideální harmonický organismus.

Nepochybuji, že v přemnohém bylo by třeba práce, nápravy a vyš­šího stavu, ale umění není totéž jako dění politické či národohospodářské a nedá se v životě národa systematicky organizovati. Byly by tu poroty schvalující a zamítající, poradní sbory, vychovatelé vkusu, soudcové, regulátoři i umělečtí trenéři publika, tedy spousta zprostředkovatelů mezi uměním a veřejností. Nepochybně by z organizovaného dozoru vzešlo mnoho dobrého a mnohému zlu by se zabránilo. Ale nejedna zkušenost ukazuje, že instituce bývají nožem s dvěma ostřími. Poroty často přijímají dobré umění, ale též často dobré umění odmítají, často dostane cenu dobré dílo, ale velmi často ji dostane dílo špatné; instituce, pravda, odmítají to nejšpatnější, ale kolikráte již odmítly to nejlepší; propaguje se dobré, ale zároveň jiné dobré se zavrhuje. Není někde soudcující či organizující instituce přímo cenzurou, která to, co se jí nezdá, vybílí, zamlčí, přejde, a zastře pravý stav věcí? – Máme-li v dneš­ní době nějaký ideál, pak má pro nás v této chvíli krásnější zvuk slovo svoboda než organizace.

Umělecký vývoj sotva se dá bez úhonu a tlaku vésti v jediný organizovaný proud, řízený privilegovanými rozhodčími sbory a prostřed­níky. Jako mnohé jiné věci v životě, je i umělecké dění, jakmile se obrací k veřejnosti, bojem mezi lepším a horším, mezi dobrem a zlem; dobré činy vznikají bez nátlaku, z vlastních impulsů, a pak jest jim vydobýti si místa: může-li se čím publikum lépe vychovati než přirozenou účastí na morální stránce zápasu o dobré? Je-li národ této účasti schopen, je-li jeho pochopení otevřeno, pak není třeba pobízeti ho k tomu institucemi a organizací. Pravda, ve veřejném uměleckém životě není vše spravedlnost, svědomí, pořádek či ideálnost sama, tím spíše však tedy je na veřejnosti, aby byla pozorna a učenlivá, aby se bez zpohodlňujícího spoléhání na prostředníky poučila z toho, co v životě umělců je nejtěžšího. Neříkám, že veřejnost, na jejíž vnímavost pro umění je tolik oprávněných stesků, může býti rozhodčím; chci říci tolik, že jest jí třeba nejen výchovy, nýbrž i sebevýchovy. – Úkolem pro dobu nejbližší je pak nejspíše:

1. (sub organizace): snažiti se o dokonalost a zlepšení toho, co tu již je;

2. (sub svoboda): nepřekážeti tomu a neutlačovati toho, co přichází nového a jiného k tomu, co tu již je.

/1918/

Ucpávky prázdna

Když se rozhlédneme po našich domácnostech (nebereme-li ani do počtu veřejné budovy a ulice), po těch záclonách, pokrývkách, kobercích, pohovkách, ozdobách a pomalovaných zdech, mezi nimiž dějí se naše činy a strasti, tu nám, jako obyčejně, vlastně ani nic nenapadne. A přece je tu snesena nápadná přemíra živlu, kterého život, jak by se zdálo, mnoho potřebuje a přímo vyžaduje. Je to přece jen až neuvěřitelná spotřeba, převeliký konzum všelijakých ozdobných prvků, spirál, květů, kytiček, stuh, věnečků, vlnovek a koleček, rovných nebo kroucených čárek a čar, jimiž je zdobeno naše všeliké zařízení.

Jen se rozhlédněme, je toho tolik, že to už ani nebereme na vědomí, že už ani o tom nevíme. Že už ani o tom nepřemýšlíme, co ty všechny drobné krásy dělané do spirálek, květů nebo věnečků mají znamenat a jaký k nám mají vztah. Jsme tím obklopeni, jako by to vše rostlo jako velmi přirozená a organická vegetace na březích života, který jako široká řeka protéká věčností. Ale není tomu tak. Život musí z mravní i společenské nutnosti vyhověti od pradávna vžité potřebě ozdoby; člověk by se mravně i společensky jaksi za to styděl, kdyby jeho hlemýždí skořápka, jeho domácnost, měla býti tak holá a jednoduchá jako šibenice nebo jako pancéřová síň. Je to prostě spotřeba a konzum, a lid­ská industrie snaží se poptávce vyhověti. Věky nám nahromadily přeobsáhlá skladiště ornamentálních prvků, a odtud je toto umění čerpáno a předáváno jako galanterní tovar. Jako galanterní, levně, náhražkově vyrobené zboží.

Ano, náhražky. Je to zdobné umění, které nemá vlastně kontaktu se životem, a život, který nemá přirozeného kontaktu s uměním. Váže je pouze navyklá konvence. Člověk těm spirálkám a věnečkům dává svým člověčím teplem jakési oprávněné existence, a ze sebe kus existenční síly, že mezi nimi jí, spí, povídá, vzmáhá se, žení se, stůně a umírá. A ty spirálky a věnečky ho za to svým způsobem blahobytněji umisťují v pro­středí a spolupracují na domácím teple dle jeho prostředků a stavu; bohatý jich má více, chudý málo. Ale pokrevnějšího vztahu mezi nimi není; je to jen nehluboká konvence, vžitá za pospolitého způsobu života.

Kdyby si dnešní člověk chtěl skoro všechno své zařízení vytvářeti sám, tak jako to dělal kdysi jeho kosmatý[4] pravěký předek, sotva by se asi, pro nedostatek času, dostal dále než přes velmi hrubě řezanou stolici s nerovnýma a rozviklanýma nohama, a honem by šel zaopatřiti se za peníze všemi ostatními věcmi do obchodních domů a do skladů. Všechnu požadovanou výrobu i přízdobu obstarají za něj ostatní. A když si pak chce udělati sám kus umění, jme se třeba vyřezávati lupenkou. Měří umění podle vynaložené pachtivé pracnosti, i vyřezává lupenkou přesložitou klec pro kanára, klec téměř dva metry vysokou v podobě mnohavěžatého gotického dómu, o ozdobách tak bohatých a spletitých, že na nich oko bloudí jako v nejneprostupnější džungli. Neboť umění zdá se mu prací velikou, ze všech tou největší a nejpiplavější.

Jiný občan pojal však záměr natříti si nově zjara plot. I natírá laťky pěknou zelenou a pak uvažuje, jak natříti – aby to bylo ještě hezčí – kamenné pilířky plotu, pro něž se mu zelená zdá jaksi nevhodnou; rozmysliv se, spěchá koupiti ještě červenou hlinku. A protože mu po ukončení práce zbylo v hrnku něco zelené, přetře si ještě na dvoře pumpu, která teď svou skvělostí závodí s vyrážející travou. Hle, všechno se to nyní blyští a svítí čistou novostí: zahrádka i domek s nově natřeným plotem jsou jako malované; realita nově prokoukla; je to potěcha oka i mysli. S uspokojením přehlíží hospodář své dílo a jde se na ně podívat i z dálky. Těší se z věci i barvy, a s rozkoší cítí, že je tu něco dobrého, že je tu něco v pořádku, co jaksi dobře souvisí s jarem, zahrádkou, bydlením, co se pěkně, organicky a činně vpojilo do života.

A to je vlastně také na obyčejném vezdejším umění požitek ten nej­hezčí a nejživotnější, můžeme-li nad ním pocítit, že je to tak v po­řádku, že tu v pořádku prostý činný vztah. Na dnešním industrializovaném umění je pak to špatné, že dodává většinou němé konvence, jimiž obchází každý činný a živě přítomný vztah. A jelikož ty industrializované spirálky a věnečky nejsou, neštípajíce, tak obtížné jako třeba moucha, člověk je pokojně přehlíží, jako by jich tam vůbec nebylo. Jako by jich nebylo, a přece tam jsou, neboť on i přes svou lhostejnost tam ty ozdoby chce mít. Jsou mu potřebné k vyplnění všelijaké holosti, ty mrtvé ucpávky prázdna, jež by ho mrazilo; více života není jim dáno.

Umění na Pražském vzorkovém veletrhu

Především dlužno této kapitole předeslati, že tu je v první řadě a vý­hradně vystavováno zboží; totiž výroba, předměty, věci, vše, čeho je třeba ke krytí a průběhu života. Jsou tedy tyto veletrhy obrazem toho, jak se v tomto čase a na tomto úseku světa odpovídá životní spotřebě.

Kdyby nám bylo dáno viděti veletrh uspořádaný z úhrnu potřeb, takhle třeba Řecka z IV. stol. př. Kr. nebo Číny z XII. stol. nebo z oblasti kamerunské, tu bychom jistě na první podívání nahlédli, že tu vždy mezi všemi věcmi – počínaje od misky na kaši až po válečné zbraně – vládne jistý vztah, který svědčí o jednotném základním zrodu a o ne­pochybném souladu ve spotřebě, výrobě i v užití toho všeho. To je prostě proto, že všechna ta výroba děje se v určité kultuře, i když je to třeba divošská kultura kamerunská.

Moderní časy jsou mnohem komplikovanější. Těžko nalézti takovou jednotu na rušných místech, kde vedle sebe se rozkládají lankasterky a batikovaná hedvábíčka, likér Esperanto a dřevěné nic pomalované své­rázem, asfaltová krytina a pseudobarokní salón s vyřezanými ovocnými festony[5] a andělíčky. Kdybychom sem přišli, dejme tomu, co účastníci nějakých budoucích věků nebo z jiných planet, a když bychom sem zapadli jako do muzea nějakých vykopávek, tu bychom asi usoudili, že běží tu o památky po nějakém národu velmi racionálním, praktickém a tech­nickém, avšak dobyvačném a stěhovavém, který jak tomu bývá, přejal od porobených kmenů a věků všelijaké zdoby, umělosti a snad i ná­boženské zvyky, na jejichž vytvoření sám při svém jinak výkonném životě neměl času. A které přijímal s přirozenou dávkou nepochopení a zbytečné úcty a s trochou naivní marnivosti, spíše proto, že ty krásy ležely zrovna při ruce, než z nějaké mocné základní potřeby. Byl tedy v tomto ohledu trochu barbarský a vlastně dětinský. Neboť „umění“ odvozuje se od slova „uměti“ a tento lid měl potřeby i výrobu značné úrovně; uměl vyráběti velice šikovné stroje, hmoty vodě- i ohnivzdorné, velmi tvrdou nebo pružnou ocel, úžasně praktické kancelářské potřeby, gumáky, auta, psací stoly i stroje, vše, proti čemu porobený barokní řezbář nebo malérečka kraslic a střihač empirových siluetek byli strašně pozadu. Lid tedy měl vysoký životní standard a vysokou zralost, pokud se týká užitkové formy; a vedle toho divnou chuť uplatniti tu a tam na věcech cosi, co s po­třebou a účelem přímo nesouvisí, co je luxusem, přízdobou čili uměním.

Tak třeba tam to stínítko na elektrickou lampičku by mohlo docela dobře býti prostou koulí z mléčného skla, ale ono je koketně zvarhaněno a pomalováno růžičkami nebo rokokovými dámami a kavalíry; tam ta skříň by stejně sloužila svému účelu skrývati ve svých útrobách konfekční šaty, Čekanovy klobouky nebo Baťovu obuv, i kdyby nebyla pomalována naivizujícími lidovými květy a kudrnatými čarami, přejatými ze starých, ručně psaných a zdobených modlitebních knížek. Nebo židle, věc určená právě a jen k tomu, aby se na ní sedělo; ale co má se seděním co činiti červený rohlíček, někde na ni namalovaný, nebo pracně vyřezané poupě nebo lupenitá fantastická hlava? Z toho dalo by se souditi, že umění je zvláštní plus, které se ke hmotě a účelu přidává z popudů a cílů asi zušlechťujících. Skutečně tu také nacházíme porůznu mnoho tohoto – plus čili ozdobnosti; nábytek pomalovaný, vyřezávaný, vykládaný; mnoho dekorace v keramickém zboží a batikované textilie; a to vše v různých slozích: někde ještě secese, historické slohy, různý moderní ornament od vídeňsky linkového až po poslední módu, folklorizující ornament. A když jsme se tu oddali svátečnějším senzacím, tu prýštícím z jásavé barvy, onde z koketní kombinace, jinde z pracného detailu a z obecné stylizovanosti, narazíme na „pouhé“ výrobky bez onoho plus.

A tu je ku podivu, že – za sebe to přiznávám plně – nepocítíme se tu v umělecké nicotě, nýbrž naopak na pevné půdě; je to ovšem půda prostá, nemalebná, neromantická; je to půda života, života takového, jaký je.

A ku podivu, že (a nejde o umění) dostavují se svěží estetické požitky. Nezdobené ohnivzdorné nádobí, pěkně žluté barvy, jasných, pravých, upřímných forem, jak si je vyžádal sám život; plechové nezdobené nádobí, dokonané, typické, právě takové, jak se potřebuje a jaké má být; barevné grádly[6] nebo proužkované či čtverečkované oxfordy[7], svěžího, nehledaného, ale vždy důvěrného a živobytného účinku. A řeknu ještě více: krásné je dobré zboží, srovnané ve štůčkách, rolích nebo hranicích; krásná je sama dobrá, životu sloužící hmota a co z ní řádně vyrobeno, ať je to přihoblované dřevo, šamoty, krytiny, cementové roury, pletivo, nebo stroje. Již sama čistá jakost a tvářnost hmoty jsou estetickým požitkem. A pravá, dokonalá forma je rovněž požitkem. A tu jsme u problému toho uměleckého plus; že je to problémem, toho důkazem je ona hledanost a umělost, kterou si ve většině případů zalháváme nesplnění prostého, avšak těžkého požadavku. Zdá se v pří­tomných dobách velmi těžkým, dodržeti při výrobě věcí přímou cestu od hmoty až po umělecké vyzdobení. Příliš často počíná s připojo­vaným dekorem původní krása hmoty i potřeby býti fušována a tra­vestována. Dříví je pěkné samo o sobě, i vyrobené bedny, bečky, štoudve jsou pěkné, jasné, svěží a živé, neboť jsou opravdu tím, čím jsou, a vyslovují to samy sebou tak hezky, jako jasně formulovaná věta; i barvy v prášku i laky jsou krásné, ale ta dřevěná skříň tím nerozumným pomalováním stala se jakousi divnou a barbarskou šaškovinou, jež musí být nepochopitelná kladnému řádu všech věcí. Kropicí konev je dobrá a hezká, jak o sobě jednoduše a jasně vypovídá, tím pěknější, čím solidněji a vý­razněji je udělána, z jasných ploch plechu, oblin, rovin a oblouček; zde však je potištěna nějakými růžemi. Jsou to květiny? Ne, jen jakýsi švindl, který mluví docela jinou hantýrkou, než je prostá řeč konve. A tak je tomu i u nejumělečtějších věcí, jako je třeba nábytek. Hmota je dobrá, účel je dobrý a celek s dekorem jsou falešné, nalhané; dekor i stylizace překřikují přirozený řád věci. Přirozený řád věci jest dojíti od potřebné hmoty až k umění přímou cestou utváření; dělati židle, nikoliv stylizované židle, dělati skřínky, nikoliv ornamentální skřínky. Pak to, co bude židli krášliti, bude již v podstatě její formy, a nikoliv navrch přízdobou a zajímavostí, a krása věci pak jest v příčinné souvislosti se solidností, dokonalostí práce. Předměty a nářadí mají se svou prostou dokonalostí umísťovat způsobem co nejvýraznějším a nejúčin­nějším přímo do života, a nikoliv do nějakých odlišných, uměle, sentimentálně nebo barbarsky vytvořených domén umění.

Proto bude jadrná výroba vždy eticky pevnější půdou pro vytvoření živé formy a pro povznes kulturního a uměleckého ducha než falešná sentimentalita a zdobivost, která se ukládá na povrch věcí buď jako eklektický prach, nebo jako strakatá maska, která chce zakrývati omezenost a polovičatost jalovou parádou.

Tento článek chce tedy ukázati tolik, že na veletrhu hmot a práce dostane se člověku radosti a estetického požitku ku podivu právě i tam, kde nejsme zvyklí toho očekávati a kde na to není umělecké etikety.

/1920/

Umění a život

Je to hodně náročný titul na tak krátký článeček, i obávám se, že se sem nakonec vejde stejně málo života jako umění.

Myslím tu na umění výtvarné, neboť to mívá ze všech Múz k životu prakticky nejblíže. Výtvarné umění zasahuje a má zasahovati i do řemesel a často je na něm obstarati pak účinnou formou i reklamu, která má odbytu výrobků všeho druhu posloužiti.

Máme tu nejprve tak zvaný umělecký průmysl, totiž umělecky upravené nádobí, nábytek, nářadí, nezbytný domácí luxus. To jsou vlastně hodně obyčejné věci, velmi s životem spjaté, sloužící denní potřebě. Jsou to potřeby základní a obecné; umělecký průmysl chce tu čeliti nevkusu a pustotě.

Jako všechno na světě lze i umělecký průmysl zhruba děliti na lepší a horší. Lepšího netřeba hájiti; jinak vyznačuje se hlavně tím, že je ho málo; toho horšího je v lidské výrobě mnohem víc. Výstavami všeliké lidské výroby jsou naše domácnosti, výkladní skříně obchodů a vele­trhy. A právě na veletrhu, kde bylo nahromaděno tolik hmot a výrobků, napadlo mi nejjasněji poznání, že sama hmota nebo polotovar nebo nahá, jen účelově vyrobená věc bývají velice často esteticky výraznější a čistší než potom vyzdobený a vypravený výrobek. Tedy: solidní bedna ze syrového dříví vlastně pěknější než mnohá řezaná nebo umělecky vymořená skřínka, košilový oxford pěknější než mnohý batik, řádné hliněné nádobí lepší než parádní polévková mísa, čistý papír a barvy v prášku nebo v tubě oku i duchu lahodnější než tak mnohý ornament. Prostě – je tu viděti, že od hmoty a obráběcích technik nevede vždy přímá a vzestupná cesta zušlechtění až nahoru k definitivnímu výrobku. Člověk často z nešikovnosti a mnohdy z špatně užité dobré vůle hmotu kazí. Je na světě mnoho pěkné cihlářské hlíny a pěkných cihel, ale málo pěkných domů. Sama hmota i sám účel mají v sobě, výtvarně myšleno, mocné možnosti formy; to je vidět třeba z formální krásy prostého nářadí i z krásy strojů, kde se ostatně vlastně ani o nějaké výtvarné umění nejedná. A přitom máme ošklivé lampy nebo skříně: ošklivé svou ozdobou nebo ošklivé proto, že pro ozdobnost nedostalo se těm věcem od základu formy. Pro všelikou industrii máme dosti ducha a umu; pro tu potřebnou dávku umění se ho však velmi často jaksi nedostává.

Je to snad také zaviněno tím, že umění je považováno za něco výjimečného, za obzvláštní výsostný element, vznášející se blahosklonně nahoře nad syrovým životem, či jako by bylo zlatým květem, který musí býti roubován na naše hrubé potřeby a hrubé nářadí. Anebo – čímž takto vskutku bývá – jako by bylo luxusem a zvláštní odměnou jednotlivcova krasocitu, něčím, co je navrch té hrubé všednosti. Je tedy k ní s po­měrným zvýšením ceny přidáváno. A jelikož ho tu není dosti, přidává se ze starých a někdejších slohů, bez ohledu na to, že si tím přidáváme tuze často do života buď falešný aristokratismus, strojenou sentimentalitu, nebo přepychově maskované barbarství.

Koneckonců – kdybychom se ptali, kam tento náš moderní svět jde, jaký asi může býti jeho skutečný sloh, výraz života i ducha a všech podmínek – sotva mohli bychom býti tak scestní, abychom si odpověděli, že k nějakému orientalismu, rokoku nebo k ornamentu kraslic. To, co by tomuto novému životu bylo přirozené a organické, bylo by jistě nějak chudší, méně přepychově bohaté, méně luxusně pracné, a přece v této naší jednoduchosti a bystré jadrnosti stejně výrazné jako jiné kultury ve svých charakterových rysech.

Je třeba vycházeti zde od života, od základnosti. Umění je duch a zároveň dílo, a ne tak estetická režie a pěstěná, specializovaná ornamentální kultura. Není třeba, aby bylo ochotným lokajem tohoto přepychu. Jeho služebnost je jinde: ve věcném vztahu k látce a cíli. V jistém racionalismu, který by zde dovedl uhoditi na nejpřímější a nejjistější cestu od hmoty a potřeby k živé formě. Aby bylo blíž výrobě a smyslu než efektu, blíž hmotě, výrobě, potřebě, člověku. K tomuto cíli nemusí se strojeně nadnášeti. Jeho vladařstvím je, říká se, krása. Nikoli však báchorkovitá krása, tajená za třemi horami, třemi řekami a třemi zamčenými vraty, dobývaná a na boží světlo vyváděná zvlášť statečnými rytíři. – Krása. – Není jí dost v hmotě, dost v práci, dost v potřebách života? I ten skromný řemeslník, který ji zde řádně pocítil, dá vám její živý dech tušiti v díle, na něž jakkoliv je nepatrné a vezdejší, bývá nabíledni radost se podívat.

/1921/

Vkus ulice

Pod tímto názvem napsal tuhle kdosi právě do Práva lidu fejeton, který se mi pranic nelíbil. Pražská ulice je mu příliš střízlivá a jednotvárná, i žádá autor, aby do ní vniklo více umění se svou úlohou: zpříjemňovat nám život. Je k tomu jen potřebí vývoje: za půl století se tramvaje jistě už nebudou podobat břichatým krabicím jako nyní a poplují vesele ulicemi, podobny palankinům[8] nebo gondolám. – Nebo pouliční firmy. Není prý nic ohyzdnějšího než takové černé prkénko, na němž je bílými písmeny vymalováno: Jan Vlasák, krupař, všude prý totéž, s ne­osobními literami, s nejprotivnější latinkou, jaká existuje, jako by solidnost firmy závisela od toho bezmyšlenkovitého výběru typů, v němž si libovali a libují malíři písma. V poslední době prý se to počíná lepšiti: tu a tam neladná, bezmyšlenkovitá firma zmizí a na jejím místě objeví se firma v barvách světlých, s písmem stylizovaným, osobitým. – Též výkladní skříně jsou stereotypní, střídmé, bez vzletu a umělecké spolupráce. I vyzývá povolati k spolupráci několik set výtvarných umělců, kteří zmírají nedostatkem – to by pražská ulice prokoukla!

To je tedy obsah toho iniciativního článku, který má jistě v něčem pravdu. Ve vkusu ulice (i života) je něco nedostatečného. I pan autor to cítí. Jinak by přece ten článek nenapsal. A skutečně, že proti starším dobám nastal jistý úpadek v řemesle, o tom se již dost dlouho mluví. Je tu choroba, nějaký druh úbytí. I chce se řemeslo napraviti uměním, neboť umění to je, co řemeslu nejvíce schází. Ale ono se i tuze mluví o umění; a toho mnoho mluvení právě dokazuje, že to asi ani s uměním není všechno tak v pořádku. Nebylo by tolik řeči, poplachů a povzbu­zování, tolik přitahování do života, kdyby také umění nebylo v nějaké krizi a trochu mimo život a bez pravého života. A myslím vůbec, že nadšení ochotníci a propagátoři umění trochu příliš mluví řemeslníkům do řemesla, že je mnohdy pletou a kazí. A že řemeslu křivdí; i když je v jistém úpadku, přece mu zbylo ještě něco dobrého instinktu, a nyní i ten trošek instinktu bývá sváděn z cesty uměním, které není tak naskrz dosti skutečné a živé, aby mohlo býti lékem. Nevím, může-li být neduh léčen zase neduhem.

Řemeslo dostalo pukliny a těmi se dovnitř protlačuje tzv. umění; výsledek je, že se pukliny tuze často rozšiřují. Tak je tomu třeba zrovna u těch pouličních firem. Normální typ zdál se příliš stereotypním, omrzujícím, i vnikla sem secese, německé stylizované humpoláctví, pak tzv. umprumáctví a zase nové svérazující umprumáctví, a to vše dost kalného původu a formy. Písmo přestává být jasným písmem a slovem a stává se zbytečným ornamentem, neladně se rozštěpuje a kudrnatí a „firmy v barvách světlých s písmem stylizovaným, osobitým“ ve své titěrné směsi bílé, modré a červené trhají očima a ze vzdálenosti pěti kroků ve světle a vzduchu splývají jako impresionistická malba. A ne­řekl bych s oním panem autorem, že pouliční firmy jsou příliš jednotvárné, naopak: jsou příliš „osobité“, každá z jiného konce a vzhled ulic trpí právě po této stránce přílišnou anarchií. To ohyzdné černé prkénko s bílými neosobními písmeny: Jan Vlasák, krupař, se nevnucuje, a hlásá jen tolik, co chce věcně říci, ale ty přemnohé „umělečtější“ firmy vnucují svou kudrnatost a svéráznost a falšují svět, jako kdybychom chodili po vyšívaných chodnících a jako by po ulicích místo tramvají míjely ty spásné gondoly a palankiny.

Spíše než té osobité anarchie bylo by nám potřebí dospěti k osobité širší typičnosti, té, která nedobrými zákroky byla na starém řemesle porušena. Jen ať se dospěje k jisté uniformnosti a pořádku! Továrny nechť mají firmy rázu továrního, úřady úředního, módní závody módního; nechť lékárny mají tu svůj ráz, i firmy antikvářů, i cukráři a trafiky. Bradýřské misky na krámech holičů, punčochy a rukavice na krámech rukavičkářských a punčochářských, plechová cigára na pařížských trafikách a čer­vené kříže na lékárnách nejsou prázdnou střízlivostí, nýbrž jasnou, obsažně živou skutečností. Ve starších firmách bývalo přece jen dbáno charakteru, pokud nepřišla anarchie a ozdobnost, která pokazila řemeslu ten prostě důmyslný rozhled po lidských živnostech.

Bude dobře, když dosáhneme té zralé bezmyšlenkovitosti, kde se po rozumném pořádku charaktery firem ustálí a kdy bude možno více myšlení věnovati zušlechtění typů písma, a to opět ve smyslu význačnosti a věcnosti. Jako je dobře, když mají lidské stavy svou osobitost, rolník rolnickou, myslivec mysliveckou, kněz kněžskou a vzducho­plavec vzduchoplaveckou, typičnosti souladné a prospěšné veškeré životní praxi, tak ji má mít i ve svých denních pevných věcech i životní praxe sama. Nedobře je, když přijde na vašeho ševce osobitost jiná, třeba bednářská, a na zubaře vzduchoplavecká, na holiče řeznická; to je anarchie osobitosti, kdežto naopak život jest řádně nesen a podpo­rován plnou typičností celků.

A tak zvané umění se svou zdobivostí a láskou k falešnému maskování nechť raději do života nefušuje. Raději ať za půl století dělník nechodí oděn do práce pro větší krásu v kostýmu trubadúra, a v zájmu krásy i blaha lidstva, veřejného pořádku a morálky bych si tuze přál, aby po tom půl století se stala tramvaj ještě mnohem podobnější tramvaji, a probůh nikoliv něčemu jinému, palankinu nebo gondole!

Jsem zarytý a divoký pokrokář, ale v ohledu „krásy života“ jsem velice konzervativní, myslím, že jí tu jest více, než mnohé apoštolské oči dovedou vidět, a že tuze mnoho tzv. uměleckého zasahování a součin­nosti nebývá věcem k okrase, nýbrž často k naivnímu a nekulturnímu nešvaru. A jakkoliv i sám jakožto malíř denně bych mohl „zmírati nedostatkem“, nepřál bych si, aby těch několik set malířů se vřítilo do ulice, aby jinačili její „střízlivost“; obávám se, že by „prokoukla“ v dosti trapné maškarádě. Neboť zdá se, že by tohle umění stále ještě raději zdobilo, než vyjadřovalo. Je to také mnohem lehčí, příjemnější a povýšenější než to v neforemném životě namočené a hrabající se řemeslo, jehož úkolem nejprv bude více a základněji cítiti a přemýšleti s životem.

/1921/

Nejen umění

Nemohl jsem v sobě nedávno překonati ducha odporu a přel jsem se s vývody jistého článku, které zněly v ten smysl, že mnohé nedostatky mnohého dnešního řemesla (mluvilo se tu o pouličních firmách, tramvajích a výkladních skříních) měly by býti hojeny uměním. Namítnul jsem tehdy, že umění, které vidí svoji úlohu a smysl především ve zdobivosti a neupřímné krasoduché póze, není na výši denního úkolu.

Jestliže tak mnohá řemeslná výroba je nedokonalá a nedobrá, málo vyhovující duchově i prakticky, nezlepšíme ji už jistě tím, že ji okrášlíme; jalovinu nespravíme, ani když ji předneseme „umělecky“, to jest, stylizujíce ji, proteplujíce ji ornamentem a jásajíce barvami. Jestli je někde v řemesle jistý úpadek, takže řemeslo dodává nám místo pěkných, dobrých věcí nedbale udělaný a nevkusný šmejd, však on jest také jistý úpadek v převeliké části umění, které je takto, samo postižené, nejméně povoláno spravovati zlo jinde, ač to činívá s horlivostí hodnou věcí lepších. Řemeslo, které nevyhovuje, se jistě odcizilo dobrým životním potřebám; nerozumí jim a dobře si jich neváží. Stejně tak to přizdobující a přikrašlující umění, které jako spanilomyslná mšice lepí svou sladkou šťávu na každou, byť i špatnou věc, se životu odcizilo. Dívalo se příliš dlouhou dobu jenom na přírodu, domnívajíc se zde nacházeti vše pro svou podstatu, pak se zase dlouho dívalo do muzeí národopisných a starožitnických, ale dosti se nedívalo na život a lidská díla, jež postupem času přenesla se v mnohém a daleko i mimo přírodu i mimo muzea. Ale ten povrchový ornamentalismus bývá o to parádnější, oč je méně pravdivý a živý, o to koketnější, oč je nepřirozenější, vzdálenější základní potřebě. Staví se do dnešních dob spíše jako maska než jako spolučinný člověk. Hraje si často s lidovostí, barokní rozmarností a rozkošnictvím i na tom všem, kde bychom si měli přáti, aby bylo čisto a jasno. A nedobře bylo pro řemeslo v krizi, jestliže se chtělo zušlechtiti na tomto umění.

Je pravda, řemeslo nestačí na tolik, jako stačívalo kdysi. Materialistická doba, která chtěla ošáliti hmotu a jakost falešným ozdobným fabrickým švindlem přilepených řezeb a sádrového zlata, zanechala tu svůj špatný vliv. Výroba není vedena snahou po dokonalosti. Vaše kam­na jsou strašně nevkusná a kromě toho špatně vytápějí. Nábytek se rozpukal a přilepené ozdoby se odklížily. Lenoška je šeredná, jako kdyby byla složena z jelit nebo sestavena z rozlámaného kulečníku, přitom nepohodlná až hrůza, má jednu nohu kratší, z imitované kůže leze tráva, a přitom je těžká jako slon. Okna mi nedomykají, dveře u skříně se rozsedly a nedají se zavírat, furnýr[9] praská a boulí se, a přitom je to nehezké a nevkusné jako pokoj ve špatném hotelu. Koupím si na obraz klínový rám, kde spáry nezapadají, a rám se mi zkroutí do osmičky; ještě jsem obraz nezasadil dohromady a zlacený rám se mi v rohu už úplně rozdělal a odloupla se celá lišta.

Mohlo by se něco takového státi inženýrovi? Připustil by takové nedokonalosti inženýr, jenž staví moderní továrny, lodě, spací vagóny, přístavy a nemocnice? Dovolil by, aby v továrně nebo ve spacím voze takhle nedomykala okna, aby se rozsedalo, odchlipovalo a bortilo všechno dřevo, prýskala barva? Jistě ne, protože by takové ohyzdné nesolidnosti kazily dokonalost díla i jeho dokonaně praktický styl. A sku­tečně nenajdeme v dnešní nefeudální době nikde tak dokonale zpracovaných a zformovaných hmot jako ve vyspělých dílech moderních konstruktérů, sloužících lidskému pokroku.

A tolik bych chtěl říci: Dříve se populárnější výroba zušlechťovala na umění panském, zámeckém. Tak bylo třeba u nábytku a ve stavebnictví. Dnes není již tvořivého aristokratického přepychu a nejvyšší dokonalost, zralost, pohodlnost a vybroušenost se přestěhovala do výtvorů, na nichž největší podíl má veliká koncepce technikova. Neboť zde jen dobré, životaschopné a životu rostlé je vyvoleno k zdokonalení a k vývinu. A zde tedy má i moderní řemeslo hledati také příklad dokonalosti práce a získávati měřítko pro zušlechtění. Nemůže a nemělo by se tak často ke své nevýhodě orientovati na tak zvaném moderním uměleckém průmyslu, který pracuje často na materiálech nedostatečných, jež jsou zachraňovány jen poutavým zevním vypravením. Umělec může na měkkém dřevě nebo na špatné kamenině udělati svými barvičkami za málo peněz mnoho muziky; někdy jí dokonce nadělá tím více, čím dělá horší a strojenější styl, jaký by vlastně do našich časů neměl náležeti.

Nelze tedy odstraňovati slabosti řemesla jen vléváním kouzel umění, nýbrž, a to nejdříve, bylo by mu přáti, aby přijalo do sebe kus osvícené kázně a vybroušenosti techniky. To také je cesta někdy od malicherného provincialismu k všelidštějšímu evropanství. Toto evropan­ství je vlastně věcí životní úrovně; bázeň, že by nás naší samorostlé povaze odcizilo, je úzkoprsá a nevěcná.

/1921/

Vkus
jako průvodce životem

Bylo již napsáno mnoho dobře míněných článků a knížek o užitečnosti a ceně vkusu, zvláště v otázkách bytového zařízení. Kdo nemá dosti prostředků, aby si koupil výborné věci, má míti aspoň vkus, s jehož pomocí může se při svých malých prostředcích zařídit pěkně, nebo řečeno kratčeji a přesněji vkusně. Vkus má být orientací a vůdčí nití v pustinách výroby a světlem v temnotách všelijakého umění; kde je vše nespolehlivé, má vkus být spolehlivý.

Vkus má své nesporně cenné vlastnosti, i nechtěl bych se naprosto zasazovati o to, aby lidé byli bez vkusu a nevkusní. Velmi dobrou vlastností vkusu jest, vedle různých jiných, také jeho pružnost: vkus totiž může býti individuální. Individuální vkus dodává lidským typům a po­vahám mnoho zajímavosti a ucelenosti.

Avšak vkus, jsa dobrým, může také býti přirozeně velmi špatným; a vskutku se také velmi často setkáváme se špatným vkusem. A špat­nost bývá nejnebezpečnější stránkou vkusu, neboť jest na všechny strany škodlivá. Vkus jest ve své podstatě vlastně netvořivý; nevytváří sám od základu, nýbrž mnohem spíše vybírá z hotových věcí, rozhoduje, harmonizuje, aranžuje. Špatný vkus špatně vybírá, dávaje přednost věcem nedůstojným a nehezkým, a tím zbytečně povzbuzuje všechnu špatnou produkci, která buduje svůj blahobyt na tom, že tak mnozí lidé nejsou s to žádati věci lepší. Dobrý vkus tedy mohl by míti dobrý vliv na produkci a mohl by jí do jisté míry udávati i směr. Ale není obecně tolik dobrého vkusu, aby mohl od základů obroditi obecnou nabídku; proto tolik umělecky výchovných článků, rad, knížek a návodů.

V kulturním utváření hmotného prostředí nelze však spoléhati jedině na vkus. Vkus, jak již bylo výše řečeno, může býti třeba velmi nevkusný, spanilomyslný, estétský, konvenční i nabubřele frázovitý. Aspoň trochu dobrý vkus mohl by nás se zdarem provésti uprostřed pěkných věcí, hůře však již uprostřed slohového labyrintu a bábelu[10] těchto věků, kde skutečně cenného řemeslného nebo průmyslového umění je velmi poskrovnu. Jestliže dobré tři čtvrtiny veškeré obyčejné výroby se vyčerpávají na fabrikaci falešného šmejdu, je těžko čeliti úkazu tak širokému jedině vkusem. Chyba bude asi v něčem základnějším než snad jen v nedostatku a v malátnosti vkusu. Stoly, židle, postele, nádobí a látky, to vše není přece vyráběno především kvůli vkusnému projevu, nýbrž pro lidskou potřebu. Jsou v podstatě určeny životu, člověku, a tento etický moment je – zdá se – právě v dnešní běžné výrobě pojat příliš bezmyšlenkovitě, frivolně a prázdně. Většina nábytku a bytových předmětů mluví dnes vkusněji či nevkusněji o jisté nákladnosti a líbi­vosti, ale po stránce naplnění života je němá, bez ducha a charakteru, nepozorná k člověku, chladná, komisní k těžkým potřebám, nebo zas hloupě servilní k jeho luxusním choutkám, bezúčastná k vyššímu smyslu denních lidských potřeb. Zde neběží jen o povinnost splniti samozřejmou stránku účelnosti, ale proč život moderního člověka v najatých prostorách a uprostřed předmětů, které nemají žádnou tvář, se jeví tak beztvarým a zavrženým, bez hlubšího smyslu i určení, podepřený jen materiálními jistotami?

Nepochybně tu bude vada a hřích v samotném nepozorném a zne­hodnotivém pojetí života, v plytkosti, jež se neptá po hlubším smyslu lidských potřeb, které si levně a ke škodě všech potřeb rozdělilo pouze na stránku produkce a konzumu, prodavače a kupce. Lidstvo potřebuje k životu, k denním i věčným věcem židlí, stolů, oken i stěn, i jest úlohou a povinností, aby byly židle a stoly dle této potřeby; místo toho míváme však jen zboží, věc odbytu.

Dobrý předmět dává potřebě zároveň duchovou odpověď; běda však potřebným, jestliže jejich potřeba by měla býti jen příležitostí k výdělku, kde místo odpovědi prodáno jim jen špatné zboží!

Za tohoto stavu věcí ovšem pak věci prosté, nenákladné, jichž ve světě nejvíc potřeba, bývají ošklivé, odbyté, znehodnocované výrobou, která nechce znáti účasti a úcty ke skromným lidským potřebám, z nichž život se do věků staví a tká.

Letoráz

Po svérázu přichází na nás letoráz. Po letorázu může přijít jako zvláštní projev našeho horlivého národního ducha už jen nehoráz.

Je mi líto, že znovu jest se mi vystaviti podezření, jako bych byl zásadním nepřítelem všeho národního obnovování a kříšení. – Nehledě k tomu, že nám je už spíše třeba řádně a plně žíti než se ustavičně křísiti, mám ještě jiný pocit, který se ve mně rok od roku, co se ukazují všeliké snahy, stále silněji ustaluje: že totiž tuze často, čím chceme býti národnějšími, tím se stáváme němečtějšími.

Zdá se mi, že je tomu tak i s propagovaným letorázem. Zajisté, neběží o nic jiného než o speciálně český oděv, přiozdobený národními prvky. Pokusy se svérázem totiž trochu selhaly. Ukázalo se, že nelze na módní a konfekční zboží látati slovácké výšivky, že bývá to obyčejně nevkusné a – přiznejme si to – i trochu barbarské. Nemůže býti o tom sporu, že obyčejně ženská etamínová[11] blůzka může býti dosti hezká i bez slováckého ornamentu, který tu přece jen nebyl docela na svém místě.

A co chce letoráz? Vedle nehezkého jména, které špatně chutná něčím německým a gartenlaubovským, je na letorázu toto: má to býti letní oblek z roztomile potištěného kartounu[12], vhodný na venek. Není to městoráz; roztomilá dívčinka oděná letorázem sype s tangovitě odtaženou ručkou na letním bytě slepicím zrní nebo se pod pěkně modrým nebem po květnaté louce ubírá kamsi, kde je ještě pěkněji, nebo spravuje v besídce punčochu a vítá přítelkyni, oděnou rovněž letorázem. Oblek venkovský, vyvozený z obecné lidovosti potištěných kartounů a – nelze toho neviděti – koneckonců z kroje oblíbeného u Ty­rolaček a moravských židovek, totiž „dirndlu“. Je skutečně těžko uhodnouti, z jaké praktické a duchovní potřeby vznikl tento letoráz. Prakticky neposkytuje nic více než každé pořádné letní šaty, a opravdu nevím, zda je třeba zvláštní uniformou posilovati kmenovou odlišnost a naše národní sebevědomí.

Dočetl jsem se kdesi v nějaké obhajobě letorázu, že prý je nesporné, že lidový kroj svou pestrostí nejlépe harmonuje s přírodou, do níž se naše moderní šaty nijak prý nehodí. Nezdá se mi, že člověku by byl dán ten zlý úděl, aby se se svým oděvem čím dále tím hůře hodil do přírody. Do přírody se hodí stejně komár jako slon, nahý ašant[13] nebo huňatě oděný Eskymák, cyklista i velebníček, strakatá cikánka i voják v polní šedé, každý oděn podle své potřeby a na svém místě. Nevím, že by příroda měla nějaká zvláštní přání, pokud se týká lidské módy; vím jen tolik, že nejhůře s přírodou harmonují nevkusné ženské šaty, a zvláště když jich jde mnoho pohromadě.

Ponechme více volnosti a vlivu životu samotnému, přímé spotřebě a prozíravé dodávce! Vím, že se na světě zkonzumuje ukrutně mnoho nevkusu a šmejdu, ale nenapadá mi ani v nejmenším podceňovati módu, výrobu a vymýšlivost továren. Ustavičně jsou přece vrhány do trhu tzv. novotiny, a bylo by teprve dlužno si toho řádně všimnouti a oceniti, co bystré a začasto něžné invence je ukryto právě i v tom prostém zboží, které každou sezónou obnovuje svou přitažlivost a svůj vzhled. Kdyby bylo možno docíliti, aby každý druh tohoto zboží dosáhl u nás maxima své dokonalosti a solidnosti při možně nejlevnějších cenách, stáli bychom před nejotevřenějšími branami k tomu nejlepšímu domácímu rázu, totiž že každý, ať již měšťačka, nebo dělnice, mohl by býti řádně oblečen pro svou okrasu i pro svou práci, jak toho potřebuje.

Nechť raději je nám přáno vyráběti a uvésti do nejširšího trhu zboží dobré kvality za obecně dostupné ceny, a není pochyby, že populární vkus se ustálí na věcech, jež se prokáží stejně pěkné jako praktické, a že se přirozenou cestou vytvoří určité pevné prvky, které budou odpovídati životním i lokálním podmínkám. To jsou věci dobré výroby a dob­ré spotřeby; nejlepší zužitkování všeho dobrého materiálu, potřebného pro člověka, nachází si život sám v největší plnosti a dokonalosti, bez úzce specializovaného umělého programu. Z válečných hadrů byl ten nejhorší svéráz; kdybychom, dejme tomu, z celého světa právě my měli pro nás všechny ty nejlepší zefíry[14] na košile a nejlepší kartouny na sukně, aby každý byl poctivě oblečen, věru, že bychom se tím hezky jasně a záviděníhodně od jiných národů lišili a že by i zde byl potom kousek rozumného důvodu k povznesení našeho sebevědomí.

/1921/

Umění v módě

Pod tímto heslem uspořádali v Praze výstavu, která má ukázati, jak prospěšná je pro módu součinnost umělecká. Výstava měla povzbuditi jak výtvarníky, tak i konzumenty, ukázati, jak může výtvarník v oděv­nictví zapůsobit.

Výstava byla vskutku velmi zajímavá a poučná a předvedla veliký a široký kus práce, který byl u nás v tomto oboru vykonán. Umělec udává barvu látky, tvoří její ozdobu, navrhuje ornamentiku, harmonizuje a komponuje krásné ženské šaty. Vytvoří k tomu i vějíř i šperky i hojné batiky a zařízení interiéru.

Nechme však zatím mluviti pořadatelstvo samo; poznamenává tolik, že „nejedná se o vytvoření nějaké ‚Pražské módy‘; bude to ještě na dlouho Francie, udávající světový tón oblékání se, ale každý národ přizpůsobuje si cizí předlohu svému prostředí a svým prostředkům. Tvoření oděvů, jich tvarů a barev je výtvarným projevem uměleckým a jsou nebo mají to býti výtvarníci, kteří tu působí. Co je platno šatu nejdokonalejší řemeslné zpracování, když mu chybí tvůrčí proživení. Práce v tomto oboru je pro umělce vděčná nejen výtvarně, ale je i výnosná, neboť oděv i potrava jsou neustále platné potřeby člověka a touha po změně a odliš­nosti v oděvu dává stále novou a novou práci. Součinnost našich výtvarnic a výtvarníků v oděvnictví datuje se teprve od nedávna, když poznali, jak se v cizině umění může uplatniti v tomto odvětví průmyslu, a když pocítili velká bohatství možnosti výtvarného zasáhnutí.“

Program zní tedy pěkně a slibně, přesto však bych řekl, že umění v módě jest zcela jiné umění než toto výtvarné, uměleckoprůmyslové. Toto výtvarné umění dovede vykomponovati toaletu, nedovede však vytvořiti módy a ani jí nemůže zásadněji přispěti. Skutečné umění módy jest jinde než v komponované harmonii nebo pestrosti výpravy, jinde než v uměleckosti ornamentu, neboť móda ve svém základě jest umění plastické, a nikoliv ozdobné. Jejím materiálem jsou sice krásné hmoty a barvy látek, ale především sám člověk, a nejen člověk sám, nýbrž i společnost, prostředí, úhrn ekonomických a kulturních složek, z nichž se skládá lesklý blahobyt světa.

Výtvarné umění ve svých ozdobných sklonech odvažuje se nejsnáze k součinnosti na oděvu ženském. Oděvnictví mužské není jeho polem; umění vám tu může dodati nejvýše jen pěkně batikovanou kravatu, ornament manžetových knoflíků nebo obzvláštní prsten; hlouběji zasáhnouti nemůže, a je dobře, že toho nečiní, neboť není to fantazie, čeho si mužský oblek žádá, nýbrž forma. Tuto formu nevynalézá zdobná fantazie umělecká; je to mnohem spíše výsledek důvtipné a intui­tivní dedukce a syntézy zmíněného ekonomického a kulturního stavu světa. Neběží tu o to, jak má býti člověk vyzdoben, nýbrž jak má vypadat. Běží tu o celý jeho plastický zjev; jednou se zvýrazní výška, jindy hřmotnost, a to zákonitě a konstruktivně, ba přímo s širokým úmyslem zformovati všechno mužské pokolení na jeden obecný ráz. Mužská móda moderních dob má totiž valně technický charakter a jednu základní potřebu: soustřediti a uzákoniti určitou formu, ustáliti a uzáko­niti ji na módní období, pokud se nevyčerpá a není vystřídána jinou, jež stejně směřuje k dočasně příkaznému ustálení. Čím je princip lépe a bystřeji dodržen za náležité poměrnosti a úměrnosti všech složek, tím je oděv slohovější, elegantnější. Je to koneckonců totéž jako pěkné dodržení a dokonalost formálního principu ve výtvorech přírody, techniky i umění, u zvířat a květin, automobilů nebo u soch a řeckých chrámů. Špatně ušité mužské šaty nezachráníme ani nejumělečtější kravatou, a napadne-li nějakého marnivce, že si dá šíti docela indivi­duální šaty, může si býti jist (ač si myslí opak), že to jsou šaty nápadné jedině náramnou neelegancí a koneckonců směšné.

Rovněž ženská móda příkazně ustaluje, činí to však v mnohem větším rozkyvu, neboť pracuje s mnohem bohatším a mnohotnějším materiálem a zastírá spíše techniku, akcentujíc více zákonitou pružnost nadhozené formy. I zde však je vrcholným cílem elegantní krása, to je taková, která nejdokonaleji zvýrazňuje skutečnou a sugestivní příkaznost dané módy. Tato tajemství byla dosud tajemstvím dokonalých krejčů a krejčířek, a to nejen z příčin ryze odborných, řemeslných, nýbrž proto, že výteční krejčové a krejčířky jsou mnohem organičtěji vklíněni do obecného proudu a světáctví nejlepší výroby a nejblahobyt­nějšího konzumu. Jsou jednou z přirozených průseček veliké práce a spotřeby, kde umělec přichází sem individuálně a snivě z dalekých luhů své fantazie.

Představme si, jaké ohromné společné práce a koncepce je třeba, aby do světa byla vržena určitá móda. Je to práce, která zaměstnává chemiky barev, prádelny, tkalcovny a apretury[15]; děje se široká činnost různého pracovnictva a díla, aby byla vytvořena hmota té a té struktury, barvy a vzhledu, letos barevně pruhovaný samet, napřesrok třeba česané sukno. Kolik vtipu a strojů je nutno přehodit na tuto jednu danou práci! A řekl bych, že je to na ní znát. Příkazné zboží vybují ve všech možných variantách a vyčerpá se ve všech hodnotách od prima až k bídné imitaci, vrhne se do světa od A až do Z jako jediná veliká vlna. Ale není tu jen součinnost různé industrie, která řeší módu jako široký technický úkol, nýbrž stejně znalost a bystrost orientace ve společnosti, invence, která dovede vytvořiti to pravé, co předběhne čas, aby ovládlo novou sezónu jako zákon. Móda je příkladem práce v ko­lektivním, „kreace“ v intenzitě i extenzitě, a vyžívá se proto ve svých dobrých výtvorech úplněji a výrazněji než v individuální práci umělecké. Umělecká toaleta nemůže co do elegance soutěžiti s toaletou vytvořenou výborným módním závodem, ba ani nemůže umění tak snadno soutěžiti na poli barevného vypravení materiálu, který je dobrými továrnami vytvářen efektněji a rovněž výrazněji. Není to ovšem následek a zásluha pouhého industrialismu, ale proto, že i zde vychází se k dílu z předpokladů výtvarných, avšak založených na životě samotném s ta­kovou šíří a účinností, jaké pohříchu není přáno individuálnímu počinu umělcovu.

Útok na Hlídku

Hlídka stojí v temnotách necivilizovaných krajin, na předním místě, je řádně vyzbrojena a bdělá a nic jí neujde. Nevím, jestli se mi tento obchvatný přepad podaří, ale ujišťuji, že ostatně nemám nijak úmyslu Módní hlídku poraziti a zajmouti.

Módní hlídka je ovšem nejvíce psána pro ženy a nám mužům jen málokdy podá nějaké to veslíčko pro teskné vlnobití života. Ale onehdy přece jen dala nám jedna taková Hlídka své návěští a rozdělila muže na elegány a šviháky (či fešáky). Fešák nosí křiklavé košile, punčochy a kra­vaty, neboť je neinteligentní, ba snad drobet nepěkného charakteru. Kdežto muž elegantní, muž z nejlepší, nejužší společnosti, má decentní oblek z prvotřídního materiálu, má jemnou, jemně pruhovanou košili, punčochy jen hnědé nebo šedé a distingovanou kravatu. Ten fešák, to je zkrátka ta nižší vrstva, nižší i ve vkusu, ve vzdělání a v charakteru, kdežto muž z nejlepší společnosti jest úměrný a jemně nenápadný.

Nuže, to jsou konečně docela správná pozorování, jen se mi zdá, že poněkud sumární a povrchní. Neboť především je více sort mužských, jichž vědě módy možno si povšimnouti, a to jsou:

1. gentlemani (ta nejužší a nejlepší společnost),

2. váleční zbohatlíci a vůbec parvenuové[16],

3. lidé,

4. frajeři (i Pepíci).

Móda potom (nejen mužská, nýbrž stejně i ženská) dělí se:

1. na módu pravou, čistou čili kanonickou,

2. na módu popularizovanou, lidovou.

Móda pravá čili kanonická jest módou gentlemanů a dam, móda lidová jest módou oněch tří níže uvedených kategorií. Móda lidová sleduje onu pravou módu zpovzdálí a snaží se přiblížiti se jí svými prostředky. Tyto prostředky jsou ovšem nižší a menší. Ve skrovnosti těchto prostředků je možno hledati nedostatky této popularizované módy. Ale ona je natolik živá a svěží, že podle mého mínění začasto umí dělati z nouze ctnost.

Nenápadně šedé nebo hnědé ponožky muže z nejužší a nejlepší společnosti jsou pěkné a místné, protože jsou z nejlepšího materiálu. Nápadně fialové ponožky válečného zbohatlíka jsou protivné, protože jsou z nejlepšího materiálu, který je znehodnocen sprostou, popularizující úpravou. Košile i kapesník onoho gentlemana z nejužší společnosti jsou z ušlechtilého francouzského batistu nebo hedvábné, i uplatňují se na nich ušlechtilé proužky jemné a také nejužší. Jsou mužské košile za 100 Kč, ale také jen za 40, ponožky za 40 Kč, ale také jen za 6. A tu musím říci Módní hlídce upřímně, že taková košile za 40, z bídné bavlny, na níž není hmotného kouzla, s jemnými proužečky k ničemu nevypadá. Je jí vskutku zapotřebí výrazného oživení, jež ostatně nikdy lepšího materiálu nepředstírá. Proto je lidová móda vždy barevnější než móda nejužší společnosti.

Hrubý materiál žádá si vždy hrubšího šlechtění. Kuchyňské režné utěrky jsou hezké svým výrazným mřížkováním a populární móda má vždy něco z těchto kuchyňských utěrek. Byl bych tomu povděčen, kdyby jí nikdo nebral tuto hrubozrnnou barevnost, a velmi bych se udivil, kdyby mi Módní hlídka mezi lacinými ponožkami, jimiž se pražský frajer odívá, našla distingovanou ponožku barvy tak lahodné a vzhledu tak výmluvně ušlechtilého, jakými ovšem (z nejlepší příze, hedvábí a vlny) obláčejí[17] své nohy mužové ze společnosti nejužší. Muž, který je živ třeba s 1000 Kč měsíčně, nemůže dělati totéž jako gentleman s příjmy. Nej­ošklivější díla v módě vzniknou, jestliže drahá móda je laciným a bídným materiálem imitována. A v tom je právě dobrý instinkt lidové módy, že tu ušlechtilou drahou módu začasto obchází hrubým náporem, že přehání a přebarvuje tak, až (podobajíc se dosti těsně módě kanonické, jíž se chce přiblížiti) dochází jisté samostatnosti. V té její samostatnosti je pak možno dále velmi dobře rozlišovati, kdo z těchto lacinějších pánů z pisáren, krámů a dílen je lépe nebo hůře oblečen. Má to ovšem svou ostřejší chuť než v té úzké společnosti, neboť zde je ta společnost široká. A frajer je dandym této širší společnosti; rád bych věděl, jestli mu to v 80 ze 100 vlastně dost hezky nesluší! Rozhodně nepoměrně lépe a srdečněji než válečnému zbohatlíkovi, s nímž přece muž bez prostředků sdílí jistý nevkus, před jakým Módním hlídkám zdá se nutno býti na stráži.

Začasto mne těšilo pozorovati ne kanonické gentlemany z nejužší společnosti, ale tu širokou společnost chudáků a polochudáků, kdo z nich je dobře a kdo špatně oblečen. Vždy jevili se mi býti lépe oblečenými ti, kdož svému ubožšímu materiálu dovedli dáti tolik výraznosti a svěžesti, kolik jí chudší hmota může bez úhony unést. A našel jsem mezi nimi přemnohé, kteří ve svém laciném vystrojení nesli víc formovosti a slohovosti, než jí mnohdy projevují široké prostředky úzké společnosti, a tolik invence a milé marnivosti, že by věru bylo třeba o ně­jakou tu barvu více jim odpustit.

Rád bych viděl, kdyby některá Módní hlídka upřela svůj spravedlivý hled na široká území těchto nižších barevných národů.

/1923/

Ornamentální kultura

Aby vznikl uměleckoprůmyslový předmět, k tomu se užívá většinou ornamentu nebo architektury. Buď bývá předmět utvářen jako zvlášť formovaný prostor, nebo je prostě využit jako vděčná podložka pro všelijaké malůvky. Za pomoci zvláštního plastického utvoření nebo barevné přízdoby má předmět přestati býti obyčejným, a má tak postoupiti do vyššího řádu kreace umělecké. Tyto zákroky slouží tedy tomu, aby byla ukojena naše krasochuť.

Je pozoruhodno, že vždy, když doba nebyla schopna v oboru bytové kultury vytvořiti něco vlastního (jako tomu bylo třeba už v těch materialistických časech, které předcházely secesi), převeliká uměleckoprůmyslová péče byla věnována ornamentální přízdobě. Tehdy byla to hlavně zlacená sádra a tlačené vzorky; laciný materiál, nahrazující a předstí­rající skvělost a plnost, znehodnocoval hmotu, jež měla býti formována. Dnes, jak se namnoze zdá, jsou tyto kašírované prostředky nahrazovány barvou a ornamentem.

Je přirozeno, že u nás k barvě a k ornamentu nemáme daleko, neboť naše lidové umění (jak je dnes pietně sebrané známe z publikací a mu­zeí) stojí tu vždy před námi jako duchově zářivý a vonný příklad lahodné melodičnosti v národním duchu. A je pochopitelno, že se zde hledá pevná opora tradice pro nové pokusy a pro nová vzkříšení.

Nesmíme však přehlédnouti, že snahy o uměleckoprůmyslové šlechtění a tříbení mají už za sebou dosti velký kus minulosti, a že se tedy nedatují od každého posledního a nejnovějšího pokusu. Prodělalo se tu už ledacos, i jest snad omluvitelno, že možno vůči těmto snahám býti trochu skeptickým. Nechci tu probírati ty různé historizující nálady, jimiž uměleckoprůmyslové snažení bývalo a bývává naplňováno. Především nutno poukázati jen na to, že děje se tu ustavičné rozhodování mezi koncepcí architektonizující a ornamentalizující. Někdy podaří se je na čas sloučiti a vyrovnati ve velmi umělý útvar, obyčejně však ta nebo ona dochází k dočasné převaze.

Jak viděti, jsou tyto uměleckoprůmyslové obnovy v ustavičné nerovnováze, a tedy v boji, i nesmíme se dát oklamati předčasnými vítěznými pokřiky, které zaznívají z tohoto kvetoucího bojiště. Ještě nic tu není dořešeno, jen tu a tam některá tendence padne, jsouc pro tuto chvíli zatlačena z pole. Právě třeba bere na sebe převahu barevný ornament; opanovává pole, zmocňuje se širokých území, obsazuje veřejné budovy a význačné body, nadšeně vítán podmaněným obyvatelstvem. Však také přichází tento vítěz pod heslem osvobození, samostatnosti a svérázu, s pěknými proklamacemi, které mnoho slibují: novou národní kulturu na staré národní kultuře.

Skeptikům zbývá ovšem uvažovati, jak dalece by byla takováto nová ornamentální kultura spravedlivá nejen vůči národnímu citu, nýbrž i vůči životu, jehož požadavky, povahy až nepříjemně sociální a bez­mála humanitní, zřejmě zůstávají stále příliš často a příliš široce nesplněny. A tu se zdá, že tato nová, prý na národním duchu postavená kultura, velmi ráda roubuje bujnou vegetaci ornamentů na drsný kmen života, neohlížejíc se mnoho na dnešní kulturní klima, jež nedá všem těm pěkným květům vyjíti z hluchosti a vydati řádný plod. Rozhlížíme se rádi a hluboko po tradici, ale zato se už méně pozorně rozhlížíme kupředu po přítomnosti.

A nikdo snad nebude popírati, že přítomnost je dost tvrdá a těžká. Že je velmi nevyrovnaná v silách ekonomických. Zdůrazňoval jsem to již dříve a snad až do omrzení, že člověku především jest zapotřebí, aby věci, jichž k životu nutno, byly mu dostupny při maximu lacinosti a kva­lity. Pokud zde bude nedostatek, není dosti spravedlivo obecnou kulturu přizdobovati, sladiti vetchost bytů chudoby ornamentem nebo ji obohacovati výjimečnými cennými kousky. Jestliže si kdysi pastýř svoje náčiní i oděv řemeslně robil sám, zbývalo mu vždy dosti rovnocenných prostředků (při vlastní výrobě) i času, aby si své věci vykrášlil, jak nejlépe se mu uzdálo. Dnes jsme však především odkázáni na výrobu industriální, která celou svou podstatou (i právě z důvodů ekonomických) nemá na kulturu ornamentální času. Jistě však má dosti času i prostředků, aby se konečně vynasnažila výrobu co do dokonalosti a dostupnosti postaviti eticky na výši spotřeby. To jest věc prospěšného a účinného idealismu a vlastně i mravní povinnost všech činitelů, kteří v těchto věcech mají sloužiti společnosti.

Ornamentální kultura byla by při nedostatečné životní úrovni širších celků vlastně jen falešným pozlátkem. Přemíra ornamentu a nízký životní standard definují vlastně stav barbarství. V zemích, kde trvá ještě mnoho životního archaismu, kde není tak krajních rozdílů mezi bohatstvím a chudobou, nepociťuje se tento stav tak těžce. Hůře by byl pociťován u nás, kde jsme tento balkánský archaismus již dávno museli překročiti a překročíme jej dosti brzo již v důsledku programů civilizačních i tam, kde ještě v nějaké formě trvá. Znamenalo by to velmi jednostranné zatížení výroby i konzumu při nesplnění požadavků základnějších. Umělecké přispívání k tomuto stavu znamenalo by buď (jinak velmi ušlechtile míněné) diletantství, nebo šíře sociálně neužitečnou specializaci. Pokud duchový živel umění nesoučiní ve výrobě od začátku a je k ní uměle připojován, potud nemůže se státi ono tak zvané užité umění činitelem eticky sociálním.

V zájmu lidstva jest lépe, když slepice snese denně jedno vejce, než kdyby jednou za rok snesla kraslici. Z tohoto (přiznávám, že velmi vulgárně se prezentujícího) stanoviska jest si tedy přáti, aby užité umění plnilo své poslání nejhlouběji po té stránce, že by činilo věc ještě více věcí, že by bylo pravým jasem její čistoty, a nikoliv jen navrch okrasou. Není nám třeba věcí krásnějších, než jsou ty vezdejší, v nichž se děje lidský domov a život; nepotřebují být krásnější, ale musí býti pravé, tak dobré jak jen třeba pro nouzi všech.

Musí býti co nejvíce sebou samými, sice jinak jsme ošizeni.

Purismus a kritika purismu

Nové teze A. Ozenfanta[18] a Ch. E. Jeannereta[19], uveřejňované v letech 1920–21 v časopise L’Esprit Nouveau a narýsované již v dřívějším jejich svazku Après le Cubisme, jsou tak charakteristickými projevy moderní výtvarné myšlenky, že přirozeně musely dnes u části nejmladší výtvarnické generace vyvolati silný ohlas a vliv.

Názory obou těchto francouzských malířů a architektů jsou tak pěkně formulovány, že každému, kdo ve výtvarných úvahách raději hledá čistotu myšlení než nadnesené fráze, mohou vskutku poskytnouti vysoký intelektuální požitek. Dávno nečetl jsem něco s takovým potěšením z projevu opravdu logického, z bystrých vývodů a racionálních důsledků, jako jejich věty, v nichž jest zahrnuta všechna jasná ostro­vtipnost francouzského ducha. Již jejich teorie sama o sobě jest vskutku vynikajícím a skvělým výtvorem, který oběma těmto umělcům zaručuje v dějinách moderního umění význačné místo. Pokusím se shrnouti ji ve stručný výtah, nikoliv bez obavy, že mé hrubé pero nepřetlumočí dostatečně všechen půvab originálu.

Tedy purismus praví zhruba toto: Logika, bez níž není nic lidského, je nástrojem kontroly, a na cestách tvořivosti je vůdcem objevů. Kontroluje rozběhy intuice, které jsou někdy příliš fantaskní, a dovoluje postupovati s jistotou; musí však být živena intuicí, bez níž jest jen prázdnou mašinou.

Hodnotu mají jen věci obecné a sdělitelné. Z toho možno vystavěti estetiku racionální, a tedy obecně lidskou. Umělecké dílo jest umělou věcí, která jest schopna uvésti diváka do stavu žádaného a sledovaného tvůrcem. Estetické sensace nejsou však co do kvality i intenzsity stejně hodnotné. Nejvyšším stupněm estetického požitku je tu zvláštní stav povahy matematické, do jakého nás kupř. uvádí jasné nazírání nějakého velkého obecného zákona. Neboť cílem umění není jen pouhá rozkoš, nýbrž něco víc, co má povahu štěstí. Jedním z nejvyšších požitků lidského ducha je nazírání řádu přírody a pocit, že do tohoto řádu jsme vřazeni. Rovněž umělecké dílo jest výkonem řádu, ovšem lidského, neboť zákonitost jest konstatováním řádu.

Dnešní plastická umění užívají řeči přetížené výrazy smyslu komplexního a nedosti definovaného, protože je složena z nejdivnější směsice prostředků užívaných nejrůznorodějšími estetickými školami. Jsou však dvě základní senzace: první, konstantní, vyvolávána primárními formami a barvami, druhá, sekundární, mnohoznačná, jež v každém individuu může vyvolati představy různé. Vše, co má hodnotu obecnou, je však lepší než jen věci hodnoty individuální. Je tedy nutno dnes udělati inventář a očistu plastické řeči, aby se dosáhlo maxima sdělitelnosti. Malovati, toť tvořiti konstrukce, formové a barevné organizace z věcí – témat, které jsou bohatými nositeli základních vlastností, vyvolávajících dojmy. Jsou to v prvé řadě ty věci, jež jsou s to vyvolati v nás nej­obecnější sekundární povzněty: člověk, tvorové organizovaní a předměty hotovené člověkem, zvlášť ty, které jsou jaksi doplněním člověkova organismu. Člověk a organizovaní tvorové jsou výtvory přírodního výběru. Zde lze konstatovati tendenci k určitým shodným formám, které odpovídají shodným funkcím, jež po všech svých mohutnostních stránkách jsou stanoveny maximální ekonomií, která je zákonem přírodního výběru. To jest také zákon ovládající selekci mechanickou. Mechanická selekce působila již od pravěku, kde již první člověkovy výrobky na sobě nesou obecné zákony; ty ve věcech trvají, i když se dnes více vyvinuly prostředky výrobní. Všude a od věků tvořil si člověk předměty, které odpovídají jeho imperativním potřebám; věci ty se přidružily k jeho organismu, jejž doplnily. Odevždy člověk si tvořil nádoby: vázy, misky, láhve, džbány, talíře, jež byly konstruovány pod požadavkem nejvyšší obsažnosti, rezistence, úspory materiálu i práce. Všechny předměty, ať sloužící transportu (čluny, vozy), obraně, zábavě (hudební nástroje), byly vždy poslušny zákona výběru: ekonomii. Všechny tyto předměty jsou vlastně prodloužením lidských údů. U strojů, zrozených v posledním století, selekce se ukládá ještě kategoričtěji než kdy dříve (obchodní konkurence, otázky ceny výrobní); stroj nejvíce vede k uplatnění zákona ekonomie. Kdyby příroda, která dělá vejce, měla dělati láhve, dělala by je jistě velmi podobné těm, jaké dělá stroj vzešlý z inteligence lidské.

Odtud základní poučka: z poslušnosti k zákonům fyziky a ekonomie byly selekcí vždy vytvořeny předměty nejvyššího výběru, nesoucí na sobě obdobné křivky hlubokého ozvuku; tyto umělé věci jsou poslušny týchž zákonů jako produkty výběru přírodního, a tož vládne celková harmonie, která slučuje dvě věci, jež nejvíce týkají se bytosti člověkovy: jeho sama, a to, co on dělá. Selekce přírodní i mechanické jsou projevy stálého očišťování. Umělci jest užívati věcí – témat –, které jsou čistými výsledky selekce, a podávati je cestou formování, a nikoliv deformace.

Naše povědomí o předmětech je výsledkem zkušenosti smyslů, hmatové, povědomosti hmoty, objemu, profilu, všech vlastností, které ovšem nemohou býti podány pasivní a nahodilou optickou perspektivou. Mohou však býti vytvořeny obrazy, organizace forem a barev, které jsou nositeli základních neměnných vlastností věcí – témat. Tyto standardní konstanty nemají býti v umění defigurovány, nýbrž pořádány za součinnosti všech harmonických, zákonitých konstruktivních prostředků, jež jsou vytvářejícímu umělci k dispozici a jež jsou řízeny citovostí i logikou. Výsledkem má býti u malířství malba architektonizovaná.

Primární formy a barvy vyznačují se standardními vlastnostmi (obecné vlastnosti, které dovolují stvořiti obecně sdělitelnou plastickou řeč). Primární formy však dlužno užíti v rámci forem přírodních a umělých; vodítkem výběru má být stupeň jejich selekce. Puristický element, vyšlý z očištění standardních forem, není kopií, nýbrž výtvorem, jehož účelem je materializace objektů v celé jejich obecnosti a ne­měnnosti. Puristické elementy jsou porovnatelny se slovy o pevně stanoveném smyslu; jejich syntaxe jest aplikací konstruktivních a mo­dulujících prostředků, které ovládají formovaný prostor. Purismus jest tedy umění, využívající plastických konstant a dovolávající se především obecných schopností smyslů a ducha.

Ozenfantova a Jeanneretova teorie purismu, jak jsme ji zde ve výtahu uvedli, vskutku okouzluje svými intelektuálními půvaby: pěknou logikou i racionalismem, jasnou formulací. Tato teorie jest skvělým výtvorem již sama o sobě.

Jaká jest však jejich puristická praxe? Doposud, jak měli jsme příležitost viděti, rozvinula se spíše jen na poli malířském. A – jak rovněž měli jsme již příležitost viděti – jakkoliv v těchto obrazech všechny postuláty, jež jsou oběma autory teoreticky kladeny, jsou tu splněny zcela náležitě, přece jen tato Zátiší nevynikají takým půvabem, jaký nám poskytuje teorie. Jsou to obrazy v účinu jakoby bledé, nehybné a jaksi bezobsažné; vznáší se nad nimi cosi mrtvého z dřevěných kolorovaných modelů, a jejich utěsnaná lineární a plastická ornamentika zní jakoby příliš střízlivě, bez onoho povzletu a lyrických nepředvídaností, jakými se vyznačují tak mnoha moderní Zátiší nepuristická. Předměty jako by zde byly vžehleny do nějakého vzduchoprázdného prostoru, z něhož někdy vyzírají jako ustrnulá, pobledlá schémata. Nepopírám, že tyto obrazy jsou velmi samostatnými a novými malířskými projevy a že všechno to, co jsem zde o nich uvedl negativně, tvoří právě jejich zcela obzvláštní, charakteristický a charakterní půvab, pro který by měly být po zásluze ceněny a vyhledávány. Nelze jim upříti vysokých a čistých hodnot po stránce koncepce i kompozice, formové i ba­revné skladby. Přesto však uvedené výhrady trvají potud, pokud by se z tohoto puristického malířství chtěl dělati široký směr. Právě obrazy obou iniciátorů jsou vlastně vysoce zajímavými a cennými projevy individuálními. Obrazy tohoto druhu byly by bezcenné, kdyby na nich byla podepsána jména jiná, nepůvodnější než Ozenfantovo a Jeanne­retovo, neboť měly by jen hodnotu vzorku, a nikoliv projevu.

Neboť virtuální hodnoty této teorie je hledati vlastně jinde než v její aplikaci na malbu. Mezi všemi výtvarnými uměními jsou malba a plas­tika něčím svobodnějším, co nejspíše a nejintenzivněji jest zdůvodněno samo v sobě, v povznesu a v rozletu projevu sama. Zde jest u Ozenfanta a Jeannereta při veškeré jejich logičnosti jistý omyl, pochopitelný a omluvitelný, uvážíme-li tu okolnost, že těmto iniciátorům nebylo přáno uplatniti své názory tam, kde by bylo jejich pravé místo, totiž v architektuře a v průmyslovém umění. Jejich teze, užité v malbě, mohou sice malířskou řeč hodně očistit, ale nemohou malbu od základů postaviti na nohy; prokazují se prostě malbou, ale nedávají vznik plným životným obrazům. Vždy na nich tkví něco, co svými geometrickými rysy nás odkazuje k intelektuálně formované hmotě, jež je tu předváděna obrysy téměř inženýrskými.

Nejsou to však ani tak ty obrazy, jako spíše teorie sama, co dosti rozhodně směřuje k nejvhodnějšímu uplatnění zásad purismu přímo v architektuře a v umění průmyslovém. Stanovené zásady maximální ekonomie, mechanické selekce a standardních konstant, to jsou postuláty, které od oněch obrazů zpětně a velmi věcně odkazují ke konstrukci a k výrobě, a to v ohledu kvalitativním i kvantitativním. Jsou to zásady, jež by po mnohé stránce účinně mohly působiti právě tam, odkud byly vyvozeny: ve výrobě věcí potřebných k dennímu životu, kde žádoucí smysl očistný a konstruktivní jevil by se přece jen formou účinnější a životnější než na ploše obrazu. Teorie, jež vychází z formované hmoty, může se nejorganičtěji a nejefektivněji vrátit zase k ní, kde by logičnost a racionalismus zásad a standardizace konstant mohly plně rozvinouti svou mocnost v idealismu výrobním.

V podstatě naznívá tu myšlenka duchové organizace výroby ve směru jisté estetiky selekční, vývojové, a ve svých důsledcích i kulturně civilizační. A v tom vidím obzvláštní závažnost a vlastní těžiště purismu: nikoliv v reformě malby, jež se tu jeví právě po stránce obecnosti dosti úzká a problematická, ale v té kulturně sociální a bezmála humanitní stránce purismu, která zákonitostí směřuje k obecnosti a k maxi­mům esteticky stanoveným a hodnotitelným.

Purismus, jak se dnes ukládá korektivně starým i novým snahám výtvarným, není tedy jen problémem tak dalece a výhradně uměleckým, jako v míře jistě závažnější a hlouběji ve svém jádře sociologickým. Vynáší ze života poukazy selekční zákonitosti, která může býti nejúčinněji uplatněna opět jen v životě, v tvorbě výrobní, uprostřed věcí hotovených člověkem, jež jsou doplněním a umocněním jeho fyse[20] a zhmotněním mocností jeho ducha.

/1923/

Závěr

Pročítaje úhrnně znovu tyto kapitoly, které byly kdysi vlastně psány jen jako žurnalistické glosy k zjevům, jak je přinášely chvíle a čas, vidím, že podávají dosti jasné svědectví o tom všem, co mi při pozorování a posuzování nejvíce leželo na srdci. Myslím, že proto ani nebylo třeba tyto kapitoly doplňovat a rozmnožovat o ledacos, co tu schází; vyznívalo by z toho v důsledcích opětně totéž, co, obávám se, jsem beztak zbytečně znovu a znovu opakoval.

Větší vada leží snad v nesoustavnosti těch kapitol; nechtěl jsem však při psaní těchto novinářských článků přicházeti s nějakou hotovou doktrínou, nýbrž tu a tam jen s prostým připomenutím.

Mnohé z toho, co jsem mnohdy mínil, je lépe a vědečtěji formulováno teoriemi Ozenfantovými a Jeanneretovými. Já však nepřihlížel jsem úzce a přímo k umění a nechtěl jsem postaviti teorie umělecké, která by byla naplněna příkazy pro všechny výtvarné disciplíny. Spíše chtěl jsem připoutati pozornost tam nejníže a nejšíře, kde jsou kořeny a smysl práce, o jejíhož ducha se nám tuto jednalo. Neviděl jsem to tak, že by umělec měl přicházeti k dílu téměř hotovému jako poslední zdokonalovatel a vrcholný aranžér. Chtěl bych, aby v každém výrobci bylo kus umělce a v umělci kus robitele, aby se smysl jejich díla blíže ztotožnil. Aby výroba se děla směrem nejmožnější dokonalosti a umělec nebyl v nevědomosti o mravních hodnotách výroby; výroba i umění měly by v nenásilné součinnosti obraceti se na tomto poli služebně a tvořivě k životu. (Jistě nejmrzutějšími výtvory užitého umění zdají se mi býti ony poháry z pštrosích vajec, pracně obtepané stříbrem, z dob Rudolfa II.) Život dnes nade všechny doby nejvíce žádá si věcí, v nichž lidská invence a dovednost jsou postaveny do služeb nejšíře sociálních. Dnes jest nejzbytečnější rozmnožovati bídný inventář hmotné kultury uměleckoprůmyslovými kuriozitami.

Nejprve a nejnaléhavěji jest třeba dáti lidské společnosti tolik, aby její duch, tak často vězněný potřebami, nebyl krušen v materialismu nejbídnější matérie, aby se její základy nedrobily vetchostí a bídou. Zde jest v dnešní civilizaci a kultuře nouze a zlo, které nelze zastříti a okrá­šliti kouzly užitého umění. Naproti tomu je však třeba pokojně uznati, že namnoze dostupuje moderní průmyslová výroba určité typičnosti kvalitativní a charakterové, jejíž věcná čistota a rozumnost přesvědčivě a poctivě hlásají své klady vedle tropičtějších domén umění.

Je tu tedy vskutku doba krize s těžkými nejistotami a zmatky a – co tu bývá povážlivé – jako tato krize není tím pomocným užitým uměním pociťována veskrze charakterně, tak nejsou veskrze ani charakterními všechny ty pokusy o její nápravu, které odtud vyplývají. Proto se tato krize nejošklivěji jeví právě tam, kde má býti hojena, kde chudoba doby je překonávána třeba dobře míněným meliorismem nebo – žel – také vydrážděnou a až kultivovanou přepjatostí smyslu zdobivého – totiž právě v uměleckém průmyslu. Důsledek pak jest, že máme mnoho uměleckého průmyslu (někdy až uměle produkovaného nad životní potřebu), ale zato málo živé kultury, kultury charakterní.

Charakterní kulturou míním především obecné zlepšení a zvýšení životního standardu: maximum dostupnosti a solidnosti (užitelnosti) předmětů denní spotřeby. Kdybychom na jedné straně měli sebe rozkošnější a svéráznější umělecký průmysl, a na druhé straně chamraď a bídu, není tím pro kulturu mnoho dobrého uděláno. Naprosto by tedy nebylo s valným prospěchem, kdyby se narobilo něco levného uměleckého průmyslu, jímž by mohla býti tato chudoba tu a tam okrášlena a zastřena. Jistě bylo by lépe, kdyby v první řadě všechny naše předměty, jež jsou nezbytností našeho života, byly obecně tak dobré a dosa­žitelné, jak jen možno, kdyby dostupovaly maxima výrobní dokonalosti. Jedině tato nejširší a sociálně mravní základna zdá se mi hodnou eticky založeného uměleckého úsilí, totiž dokonalosti formové, sdružené s dokonalostí výrobní. Není nám třeba ornamentálních hraček, nýbrž charakterně pojatých věcí.

To tedy je zhruba základní stanovisko, které mi vnukalo jistý skepticismus vůči některým pokusům o zevní stylizaci našeho života uměleckoprůmyslovou invencí. Nebyl to u mne předem sestavený program. Nedalo mi to, abych u zjevů, jak je v tomto oboru přináší nálada a den, nezaznamenal námitky a pochyby, kterými reagovala moje skepse; nebyly formulovány soustavně, neboť nemínil jsem nikterak s nimi kráčeti do boje a k rychlým reformám. Věřím, že život sám tu už přináší a přinese mnoho dobrého; dává nám krásu dobrých hmot a přináší krásy dobrých myšlenek; v jeho širém těle stvořeno a darováno jest nám již mnohé, co jest schopno a hodno bytovati ve světle umění.

Více než kdy jindy bude náš život, jak se zdá, určován a formován i pokroky technickými. Technika zdá se čím dále tím přesvědčivěji býti tvořitelkou zázraků a její dílo jest dobrodiním, pokud usnadňuje, zlepšuje a zajišťuje náš život. V tomto ohledu působí v ní nesporně duch vysokého idealismu, duch sociálně prospěšný, životu příznivý a kultur­ně tvořivý. Mocná účinnost tohoto idealismu může v oboru životní kultury býti vysoce nápomocnou idealismu uměleckému, s nímž může v etickém smyslu organicky soutěžiti a spolutvořiti na výrobě obecně prospěšné, která by se vyznačovala veškerou ušlechtilou čistotou umění – totiž snahou o dokonalost –, aniž by tu umění bylo kulturně exotickou etiketou či zdražovací značkou vzácnosti.

Jsem si toho vědom, že těmito několika kapitolami jsem nenaznačil žádné vymezené cesty, že z nich místy mluví jen skepse, jinde jen zvláštní spoléhání a důvěra v daný stav a skutečnost a zase pak volání racionalismu, vše, co snad ledaskomu může zníti trochu nízce. Já však jsem se snažil, abych nemluvil z modloslužebného vztahu k umění, nýbrž abych spíše dal ve svých slovech průchod bolestem časů, neboť myslím, že ducha doby nejprve jest se dotazovati, chceme-li poznat, co nejnaléhavěji mělo by být splněno.

Ovšem, povaha doby je velmi komplexní. Musíme ji tedy hledati tam, kde hledí kupředu a k dobru nejširšímu. Je přirozeno, že na tomto směru najdeme nejvíce obtíží a překážek. Jestliže však skepse je schopna míti také svou důvěru, tu jsem tedy plně přesvědčen, že obtíže a překážky budou povždy dobrým úsilím a jasným duchem překonávány.

Ediční poznámka

Při zpracování textu jsme se řídili aktuálním zněním pravidel českého pravopisu, upravili jsme interpunkci a opravili tiskové chyby. Sjednotili jsme kvantitu samohlásek (např. milión/milion, galérie/galerie) ve prospěch jejich krátké, dnešními pravidly preferované podoby. Stejně jsme upravili i psaní -s-/-z- (např. stylisace/stylizace, disposice/dispozice, organisace/organizace). Respektovali jsme však stylové, morfologické a lexikální zvláštnosti původního Čapkova textu.

Pro snazší čtenářovu orientaci jsme dobové nebo zastaralé výrazy opatřili vysvětlivkami, umístěnými do poznámek pod čarou.

Redakce MKP

Život a doba spisovatele
Josefa Čapka v datech

1887

Narozen 28. března v Hronově. Otec MUDr. Antonín Čapek (1855–1929), matka Božena, rozená Novotná (1866–1924). Sourozenci: Helena (1886–1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Karel (1890–1938), ženatý od roku 1935 s Olgou Scheinpflugovou.

1892–1903

Do roku 1900 navštěvuje obecnou a měšťanskou školu v Úpici. V roce 1903 absolvuje německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí a následně pracuje rok jako dělník v úpické továrně F. M. Ober­ländera.

1904

Natrvalo se stěhuje do Prahy, kde studuje na Uměleckoprůmyslové škole.

1910

Seznamuje se se svou budoucí ženou Jarmilou Pospíšilovou a na podzim odjíždí do Paříže. Zde navštěvuje Colarossiho akademii. Společně s Kar­lem Čapkem v Paříži rozepsali první verzi dramatu Loupežník.

1911

Vrací se s bratrem ze společných cest po Evropě a po rozbrojích ve spolku Mánes se stává jedním ze zakladatelů Skupiny výtvarných umělců. Později rediguje jejich Umělecký měsíčník a o rok později i měsíčník Mánes.

1917–1921

Pracuje jako redaktor v Národních listech a do roku 1939 i Lidových novinách.

1918

Patří k zakládajícím členům výtvarně umělecké skupiny Tvrdošíjní.

1919

3. května se po devítileté známosti žení s Jarmilou Pospíšilovou.

1939

1. září je zatčen a uvězněn gestapem, 9. září je převezen do koncentračního tábora Dachau a 26. září do Buchenwaldu. Zde od roku 1941 pracuje v malířské a písmomalířské dílně.

1942

26. června je přemístěn do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde opět pracuje v malířské dílně. Tajně překládá anglickou, španělskou a norskou poezii. V prosinci píše svou první rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem.

1945

25. února je převezen do tábora v Bergen-Belsenu. Zde umírá na skvrnitý tyfus. Přesné datum smrti ani skutečné místo posledního odpočinku Josefa Čapka neznáme, jeho symbolický hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Vzhledem k tomu, že se tělesné ostatky Josefa Čapka nikdy nenašly, probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého, na jehož konci bylo roku 1948 stanoveno úřední datum úmrtí na 30. dubna 1947.

První vydání knih Josefa Čapka

1911

– Lásky hra osudná (společně s Karlem Čapkem)

1916

– Zářivé hlubiny a jiné prózy (společně s Karlem Čapkem)

1917

– Lelio

1918

– Krakonošova zahrada (společně s Karlem Čapkem)

1920

– Nejskromnější umění

1922

– Ze života hmyzu (společně s Karlem Čapkem)

1923

– Pro delfína

1923

– Země mnoha jmen

1927

– Adam Stvořitel (společně s Karlem Čapkem)

1929

– Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelija­kých jiných věcech

1930

– Stín kapradiny

1932

– Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektývové

1935

– Jak se dívat na moderní obrazy

1936

– Kulhavý poutník

1938

– Umění přírodních národů

1946

– Básně z koncentračního tábora (vydáno posmrtně)

1947

– Psáno do mraků (vydáno posmrtně)

1954

– Povídejme si, děti (vydáno posmrtně)