Předmluva
Na soudobé karikatuře O.
Mrkvičky, publikované v roce
1937 u příležitosti 50. narozenin Josefa Čapka, je oslavenec obdařen
dvěma
tvářemi a dvěma páry rukou, ve kterých drží na straně jedné paletu a
štětec a horlivě
maluje, na straně druhé pero a papír a soustředěně píše. Kresba
vystihuje píli
a nasazení, s jakými Josef Čapek tvořil. Na poli výtvarném po sobě
zanechal
množství maleb, kreseb, ilustrací, knižních obálek a grafik, jevištní
výtvarné
návrhy atd. Neúnavná byla i jeho činnost ve světě psaného slova –
publicistika
pro Lidové noviny, práce z teorie výtvarného umění a v neposlední řadě
dílo
literární, které nyní čtenářům předkládáme.
Připojujeme tak Josefovo dílo k dílu
Karlovu, které bylo
vybráno ke zpracování do elektronické podoby již v roce 2009 v samých
začátcích
digitalizace v Městské knihovně v Praze. Tehdy za projekt „Karel Čapek
on-line“
získala MKP ocenění v soutěži Knihovna roku v kategorii „významný počin
v oblasti
poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb“. Druhé
vydání díla
Karla Čapka s novým redakčním zpracováním nám umožňuje oba bratry
představit
společně, tak jak tvořili a v soukromém i veřejném životě k sobě
patřili.
Přejeme vám hezké čtení.
Redakce MKP
ZEMĚ MNOHA JMEN
Hra o třech dějstvích
a proměně
OSOBY
v pořádku, jak vystupují
I.
jednání
ELAN
CHOL
1.
METAŘ
2.
METAŘ
OPILEC
1.
KLEPNA
2.
KLEPNA
3.
KLEPNA
PIERIS,
básník
starší školy
MILENEC
MILENKA
HORLITEL
DOLLARSON
VANDERGOLD
1.
a 2. MUŽ Z DAVU
1.
a 2. ŽENA Z DAVU
DAV
Přeměna
1.
DĚLNÍK
2.
DĚLNÍK
1.
STRÁŽNÍK
2.
STRÁŽNÍK
VÝROSTEK
1.
MUŽ
2.
MUŽ
DOLLARSON
VANDERGOLD
PRIMÁTOR
PIERIS
ELAN
CHOL
MILENEC
MILENKA
ŠKOLNÍ
DĚTI a UČITELÉ
DAV
II. jednání
MUŽ
S RÝČEM
OTEC
MATKA
VÝROSTEK
1.
MUŽ
PIERIS
ELAN
CHOL
MILENEC
MILENKA
USPĚCHANÝ
MUŽ
JEHO
ŽENA
1.
SANDWICHMAN
2.
SANDWICHMAN
SBOR
CHUĎASŮ
DAV
VANDERGOLD
ŽENA V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH
III. jednání
ELAN
CHOL
1.
a 2. INVALIDA
3.
VOJÁK
SLEPEC
OBČAN
MILENEC
STARÁ
MATKA
VDOVA
MILENKA
HLASATEL
1.
MUŽ Z DAVU
DOLLARSON
PIERIS
ŽENA
V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH
ARMÁDA
INŽENÝRŮ, VOJÁKŮ A ÚŘEDNÍKŮ
DAV
I.
JEDNÁNÍ
Scéna představuje
prostranství ve velkém moderním
městě. Napřed vyvýšené plateau s výstupkem dopředu. Domy vyjádřeny pásy
temné
látky a transparenty, na něž se vždy promítá v náznacích změna scény.
Noc, temnota, burácení a
rachot, hudba kotlů a varhan.
ELAN
CHOL:
Ó, dozajista,
že v této chvíli se jakási těžká sudba blíží!
Země i nebesa se propadají!
Kéž by mne propast pohltila
a přikrylo kamení!
K čemu mně život?
Běda ti, Elan Chole,
nejsi jak jiní lidé,
neznámy ti jejich radosti,
strast i doufání.
Má duše je nemocna,
mou mysl zastínila černá peruť,
černý ji zastřel závoj
a noc jí vládne opilá šťávou z černého máku.
Nic se ve mně neděje,
ve mně sídlí jen stesk
jako v kameni chladnost.
Země se chvěje,
jak těžkým krokem po ní nějaká sudba kráčí,
snad se vše změní!
Chtěl bych viděti v růžové záři
radost lidí a doufání jejich,
být uzdraven a volné mysli.
Ó, chtěl bych žít
či mrtev být
nebo do dalekých krajů
odejít.
Ó, chtěl bych být šťastnější!
V rachotu rodí se nový den,
velká věc přichází strašným krokem,
ó, kéž jsem osvobozen.
Kéž sejmuta ze mne kletba,
ať nejsem už zatracen!
Divným rachotem zmítá se zem,
těžkým krokem cos kráčí sem,
v bouři se rodí nový den,
snad se vše změní!
Ó, kéž jsem uzdraven!
Pauza. Svítá. Promítán
chodník. Přicházejí zametat
METAŘI.
1.
METAŘ: Zatracený
život!
2.
METAŘ: Zatracený!
1. METAŘ: Prokletá
díra, tohle zlořečené město, co mu oškrabuju svrab svým prokletým
škrabákem!
Pomoz bůh a naděl ďas,
abychom je už brzo
mohli smést celé mezi popel a střepy a trus a rozbité plechovky, se
vším všudy,
jak to tu stojí a leží – –
2.
METAŘ: – – se vším tím
neřádem, i s našimi škrabáky a košťaty, a s námi i s našima šmajdavýma
nohama i
s naší úřední čepicí se znakem tohohle Babylonu, co tak šeredně smrdí
pod mým
koštětem!
1.
METAŘ: Já povídám, že
tohle město je ze všech měst na světě nejmizernější. Všude jinde je líp.
2.
METAŘ: Baže, všude
jsou lidé i města šťastnější. Ale tohle, tohle město, to se drobí jako
osutina,
to kvasí blátem jako vřed, a fuj, potí se slizem a slinou. Tady se
drobí omrzelostí
železo, kámen i cihla, tady pryská všechna pevná hmota, a každé slovo i
všechen
dech se mění v hořký prach a zasypává ramena lidí.
Přichází
OPILEC.
OPILEC (zpívá):
Pijte hoši, pijte,
jen se neopijte –
1.
METAŘ: Jistotně! I z lidí
se trousí prach a z nohou jim kape bláto. Nechť nevím, co je špína!
Nechť mne
neživí neřád! Nechť nejsem odborníkem smetí! Povídám, co znám. Ať tudy
jde ten
nebo onen, křesťan či pohan, kupec nebo děvče v lakových střevíčkách,
zloděj
nebo uličník, i stařec už k ničemu, tuze starý, ať je to kdokoliv z
nich a jeden
každý, povídám, jak to vidím: že každý kluše za svou věcí, kvapí a
spěchá a vytřásá
ze sebe, čím je vycpán. Svou podstatu a jádro. Tady to na zemi přede
mnou leží:
špinavý papír, pleva a shnilé zbytky.
OPILEC:
Je dokázáno, že i
z hvězd se sype prach a padá kámen.
2.
METAŘ: Buďtež nám
nebesa lehká. Se zemí je to horší. To byla nějaká noc! Země jako kdyby
se
rozpadnout chtěla, psi vyli a městem se plašil úděs. Té spadané omítky
a říms,
těch střepů! A návěstí a reklamy lítaly z domů jako listí. Jak lezu z
vrat,
ležel tam takový velký štít. Stálo na něm: „Fortuna“. To znamená
štěstí. Hoho,
Fortuna! Štěstí, ale ne pro nás ani pro koho jiného. Zemřeme a bude
sláva a amen.
1.
METAŘ: No, země se
kymácela –
OPILEC:
Co se kymácelo?
1.
METAŘ: No země!
OPILEC:
Že se kymácela?
2.
METAŘ: A jak! A jak to
dunělo!
OPILEC:
A to není pravda!
1.
METAŘ: Tak se všechno
houpalo –
OPILEC:
Nehoupalo.
2.
METAŘ: Když ti říkáme,
že se země potácela –
OPILEC:
A já říkám, že se
nepotácela!
1.
a 2. METAŘ: Tak se jdi
vyspat!
OPILEC:
Nepůjdu se vyspat
a nekymácela se. Hehe, proč by se kymácela země? Hehe, ta se
nekymácela! Že
země? Hehe, to já, já jsem se potácel! Jak se trošku napiju, tak se
všecko
kolem mne houpe –
1.
METAŘ: No, když
povídáme, že se země kymácela –
OPILEC:
Ale nekymácela!
Já jsem byl opilý –
2.
METAŘ: Nu tak tedy
jste se potáceli oba.
OPILEC:
Ne, země ne. Země
byla střízlivá. Máš dneska dost, povídám si, to se to zas všecko houpá.
I jo,
houpalo, jak by se nehoupalo? He-he, ale ne doopravdy, to jen zdánlivě,
rozumíte?
1.
METAŘ: Když ale
říkáme, že se země kymácela –
OPILEC:
Ale jejej, přece
se nepotácela celá země od toho, že já jsem se motal –
2.
METAŘ: Hoho, už tomu
tak bude! Tos to proved! Hoho, no tys nás pěkně rozhoupal svýma opilýma
nohama!
Ještě o sklínku víc a už bychom byli vyletěli z čepu.
OPILEC:
Jsem chudák.
Neměl jsem víc peněz.
1.
METAŘ: Bohu chvála! Budiž
požehnána tvá chudoba. Nechť ti jí pánbůh nadělí v hojnosti a zachová!
2.
METAŘ: Koukej, tamhle
stojí Elan Chol. To může být jen on. Stojí tam jako sloup.
1.
METAŘ: Ah, to je. To
je on. Elan Chol.
OPILEC:
Elan Chol? To jdu
raději pryč.
1.
METAŘ: A co, proč?
OPILEC:
Nedělá mi to
dobře, vidět ho. Potkal jsem ho několikráte dnes v noci. A to jdu vždy
raději s
cesty. Nedělá mi to dobře. Je jako strašidlo. Stojí jako zlé znamení.
1.
METAŘ: Tak se o něm
říká. Ale je to člověk a možná lepší než jiní.
OPILEC:
To se, panečku,
ještě neví, jestli je to vůbec člověk. Je to spíš jako duch. A má na
sobě
kletbu. Nosí neštěstí.
2.
METAŘ: Lidé toho
namluví –
OPILEC:
A proč tedy lidé
neradi vidí takové divné věci, proč neradi vidí třeba černý kámen, jak
se potí
rosou, která není s oblak ani ze země, proč nikdo nenaslouchá rád tomu,
co
mluví někdy z nočního větru a deště? Nebo když tak náhle se setmí a
když po
nebi táhnou ptáci a vy cítíte, že to něco znamená –
1.
METAŘ: A co s tím?
OPILEC:
Počkejte. Nebo – řekněte
– proč lidé v největší bolesti nekřičí a jsou jakoby v němém zamyšlení
bez
konce, nebo zase, proč některé dítě si neumí hrát a nedožije se? A tak
se dívá –
A proč mrtvým zatlačují oči? Proč? Proč? Aby se sem těma očima nedíval –
1.
METAŘ: Kdo?
OPILEC:
Kdo! Věčný smutek
– A on Elan Chol, on je z té strany. –
2.
METAŘ: Z které strany?
OPILEC:
No, přece z té
temné! Nebo byli už viděni černí andělé, nebo také jsou osudné stíny
bez těla,
které žijí svým divným životem pro sebe – a kdo se z takového spojení
zrodí – (neboť
oni někdy vstupují do lidského lůžka) – kdo odtud vzal svůj původ, ten
je
neblahý.
1.
METAŘ: On?
OPILEC:
Je neblahý! Kde
je někdo takový, tam není lidem dobře. A tady není dobře. Není. Je zle.
Ve všem
zle. A já už raději jdu, už jdu, už jdu.
ELAN CHOL
se přibližuje,
OPILEC exit.
1.
a 2. METAŘ:
Dobré jitro, pane Elan Chole.
ELAN
CHOL: Metaři! Stopu
ptáka v povětří neviděti, ani na vodách cestu, kudy uplývá mladost
lidská. Více
živých cest je zapsáno v prachu a stopy lidských kroků vryty jsou v
blátě,
které vy stíráte a zahlazujete. Zda mnohdy neslyšíte, jak déšť slz a
krvavých
kapek smáčívá půdu města? Je kluzká tím blátem, které stvořila trýzeň.
Vy je
čtete a zahlazujete. Domnívám se, že máte znalost vyčísti z prachu, jak
po
dlažbě města se plouží stesk a postává v koutech?
1.
METAŘ: Tak jest, toto
vše jest nám povědomo.
ELAN
CHOL: Zda
nerozpoznáte v prachu stopy a místa, kudy olověnou nohou kráčela chromá
sudba
včerejšího dne?
2.
METAŘ: Domníváme se,
že to téměř s jistotou rozeznáváme.
1.
METAŘ: Je těch znamení
mnoho.
2.
METAŘ: A ze všech je
zase bláto a prach.
ELAN
CHOL: A vy je čtete.
Řekněte mi přece, vy odklízíte tu podivnou noc, která tu právě přešla.
Země se
chvěla v těžkém burácení, neboť nějaká nová sudba se ubírala po ní
dunivým
krokem. Odpovězte mi, jaká je její stopa a kam vedla její cesta, i to
mi
řekněte, jak se vám to zdá: dobrá‑li byla to věc, či zlá.
1.
METAŘ: Těžko, pane,
říci. Ačkoliv cesta je plna tříště, přece tu nevidět ničeho, co by
nasvědčovalo, že
tato věc kráčela po zemi. Řekl jste
prve, že stopu ptačího
letu v povětří neviděti. Stejně tak neviděti stopu zítřejšího dne na
ranní rose
–
2.
METAŘ: – ani zlobu zašlých
let na dlani novorozeného. – A co druhé otázky se týká, jakkoli neznáme
úkazu,
který se tu neubíral po zemi, jako jiné věci přicházejí, jedno možno
usoudit
předem. Pravím to za všechny věci: dobrá i zlá.
ELAN
CHOL: Málo jste mi
řekli. Sudba je temná. Avšak i za to jsem vám, metaři, povděčen. (Exit.)
1.
METAŘ: Divný je to
člověk, ale není zlý. Též v něm, to musím přiznati, se nikterak jasně
nevyznáme. Ale my tu povídáme a moh’ by nás přistihnout dozorce. Je
čas,
abychom šli klábosit jinam.
METAŘI
exeunt.
Pauza, slabé, doznívající
dunění. Změna scény,
promítána návěstí krámů.
1.
KLEPNA: Achach ouvej,
ach ouvej, ouvej, ještě jsem celá polámaná a sotva nohy táhnu. Svatá
Panno!
Housky, za dva pepř a maso na vaření. A mléko. Bože, ta drahota! A
ještě mýdlo
a louh. A hadr na podlahu. A ocet, abych nezapomněla.
2.
KLEPNA: Nový smeták a hodiny
na správu. A sirup. Slyšela jsem, že u kupce v druhé ulici je o hodně
lacinější. Ouha! Osobo, copak nemáte v hlavě oči? Takhle do člověka
vrazit. – Á,
to jste vy paní?
1.
KLEPNA: A vy! Dobrý
den. To jsem se lekla! Zrovna jsem na vás myslela, jak je to u vás a
jste‑li
všichni zdrávi.
2.
KLEPNA: Bože, to byla
noc!
1.
KLEPNA: No právě,
právě. Strašná noc.
Přichází třetí KLEPNA.
2.
KLEPNA: Říkám vám,
drahá paní, ani se vypovědět nedá, co jsem zažila strachu. Nádobí
drnčelo a hodiny
se nám naráz zastavily a teď nejdou. Ó, tohle bude nějaké znamení, hned
mne
napadlo, to někdo umřel! To by tak mohl být tchán, ten už je tak nad
hrobem,
nebo snad strýc, či snad nakonec ta druhá sestřenice?
1.
KLEPNA: Ó, to bylo u nás
ještě horší! Už jsem myslela, že je to moje poslední hodinka. Vždyť já
se vám
tak bojím bouřky! Srdce se mi zastaví a nemohu popadnout dechu, mám je
tak
slabé ještě od poslední nemoci, žádný by nevěřil, co zkusím. Musím
strčit hlavu
pod peřinu, abych nic neslyšela. A postel se vám se mnou tak houpala –
3.
KLEPNA: O jej, má
milá, copak teprve já! Já jsem tak nervózní, však víte, hned už od
druhého
dítěte, tak jsem byla na smrt, že všichni doktoři o mně pochybovali.
Když to
začalo dunět, já povídám mužovi: co to děláš? A on říká „já nic, já nic
nevím“.
Já jsem se vám lekla, jako bych se proměnila v kámen.
2.
KLEPNA: A já! Když to
začalo burácet, ve mně jako když hrkne, a v útrobách jsem cítila, jako
kdyby do
mne polínko vrazil. V krku se mně to stáhlo a hned jsem ztratila řeč.
Já vám v tu
chvíli obrátím oči v sloup a bledá jsem byla – no – jako stěna. Co to
se jen
dělo –
1.
KLEPNA: Tak to
rachotilo a země se třásla, jako by už byl konec světa. Přede mnou si
klekly
děti i muž a všichni spínali ke mně ruce a prosili: Maminko, neumírej
nám! Tak
mně vám už bylo těch sirotků líto –
2.
KLEPNA: Inu, jak by
ne. A tak vám, má milá, ani nevím, co se vlastně dělo. To už musí být,
když já
se takhle leknu! Ale hlavně jen když jsme tu hrůzu přečkaly.
3.
KLEPNA: Však to bude
dlouho trvat, než se z toho zase vzpamatuju.
1.
KLEPNA: Docela jako
já. Co to jen na ten nešťastný svět chodí! Každý naříká, každý je
nespokojen – –
2.
KLEPNA: A jak by ne!
Taková drahota ve všem, práce není, živobytí není, lidé chodí nazí a
nemají kde
bydlet –
3.
KLEPNA: Kdekdo si
stýská na ty poměry, že to už tady není k vydržení. Co už se jen toho
lidu
odtud vystěhovalo! Každý říká jen pryč, jen utéci, tady se nedá žít.
2.
KLEPNA: Jak by ne! Můj
také říká, já tady nebudu, tady je jen holá bída, my musíme jinam, ať
je to kam
chce, jen odtud pryč!
3.
KLEPNA: Ach jo! Každý
tu proklíná a kouká, kam by se vrtnul. A kdo nemůže, ten je nešťastný.
Podívejte se jen těch sebevražd.
1.
KLEPNA: Maria Panno!
Zrovna předevčírem se zase jeden oběsil, byl to ještě mladý člověk a
nechal po
sobě psaní. Odpusťte mi, tam stálo, bude mi lépe, zde pro mne už žádné
štěstí
nekvete, odcházím do krajů krásnějších.
2.
KLEPNA: Ach bože! Ale
jak to krásně napsal! To by tak pěkně nenapsal ani tamhle pan Pieris.
Tady už
pro mne žádné štěstí nekvete, odcházím do krajů krásnějších –
1.
KLEPNA: Ne jistě.
Cožpak, ten to má dobré, píše si jen básničky a nemá žádné starosti. A
já tady
nevím, kde mně hlava stojí.
Lomoz otevírané žaluzie.
1. a
2. a 3. KLEPNA: Proboha,
už to zase
začíná!
1.
KLEPNA: Ne, chvála
bohu, to byla jen žaluzie.
2.
KLEPNA: Pro Kristovy
rány, to jsem se zase lekla!
3.
KLEPNA: Ježíši, a já!
Ale já už musím jít vařit a mám ještě tolik co nakupovat.
1.
a 2. KLEPNA: A vždyť my
také. Pro Krista Pána!
Exeunt.
Přichází PIERIS.
Scéna se mění
promítnutím náznaků velkého města. Zdi a okna.
PIERIS: Ach ty
starý pošetilý blázne, co sis to vysloužil? Co a čemu jsi žil? A co
jsi, co
vůbec jsi? Nevíš! Nevíš, až ti to řeknou, až ti řeknou jiní – Až ti
řeknou – jakže
to tu stojí? (Nahlíží do
novin.) „Stavitel
frází.“ – Ó! „Pan Pieris žije v té bláhové iluzi, že jeho dutě prorocká
lyrika
má nám ještě co říci. Je mu třeba povědět co nejdůrazněji, že mladá
generace už
dávno překonala jeho filistrovský Mesianismus.“ Ach, to bolí! – „Bylo
už třeba
kriticky rozptýliti tuto legendu, abychom si uvědomili nicotnost a
zbytečnost
Pieridova domněle obrodného díla.“ – Jak to bolí! Mé životní dílo, má
práce a poslání,
vše pohozeno a zašlapáno v prach! Ó, mládí, ty kruté mládí! Běda, není
již v co
doufati! (Čte.)
„Jsme už syti proroků,
kazatelů a vůdců na poušti, a jsme už syti i té pouště, i všech snů, ba
ještě
nad to: dnes jsme už syti i svého nejbližšího bližního. K čemu tu
Pieris
(nenahlížeje směšnosti svého postavení) ještě obchází se svou jalovou
filozofií
krásných frází?“
Ach, hanba a žalno!
Nedal jsem vám své
nejlepší, a nadarmo? Budil jsem naděje v příchod nového života: To, že
je klam?
Budil jsem víru, že z nového života spásně zrodí se nový svět: To že je
nicota?
Bušil jsem na brány a rozžehal světla. Nadarmo: Je hlucho a temno.
Doufal jsem
a učil doufati, věřil a vybízel věřiti, miloval a zapřísahal milovat.
Ach,
marně. Není již ničeho. Ne. Teď ani já už v nic nedoufám, ani nevěřím a
nic už
nemiluji.
Slabé rachocení.
Ó, kéž bylo by se
dnešní noci toto město
sesulo, když všechny švy země i nebes se s rachotem otevíraly! Ó, tato
neblahá
půda, prosáklá tolikerou krví a vzdechy, jimiž ji zalévaly věky a
pokolení za
pokolením! (Hrozí.)
Ty obludné město,
přežrané myšlenkami, které jsi zadusilo! Ty hřbitove nadějí! Mládí z
tebe
vyrůstá jako jedovatá květina! Ach, daleko, daleko odtud! Ach, nový
život a nový
svět! Ó, kruté město, ó špatné, nelítostné mládí!
Exit.
Z druhé strany MILENEC
a MILENKA.
MILENKA:
Proč nám ten
starý tak hrozil? Tady jsou zlí lidé.
MILENEC:
Nepřejí nám naše
štěstí. Což může být šťasten člověk, který nemiluje –
MILENKA:
– – a není
milován?
MILENEC:
Ó, moje lásko! Lásko
mé duše, dechu mého srdce! Co mi záleží na světě, když mne tvé oči
milují?
MILENKA:
Můj svět, to jsi
ty?
MILENEC:
A ty jsi duší
mého života. Když se dnes v noci zdálo, že nastává konec světa v lomozu
a rachocení,
tu jsem myslil jedině na tebe. Jen o tebe jsem se bál. Jen po tom jsem
toužil,
bych mohl ochránit tebe, anebo zemřít v společném objetí s tebou!
MILENKA:
Též já jsem
myslela jen na tebe. Zdálo se, že země puká a řítí se celý vesmír.
Říkala jsem
si, ochraň nás, bože, nechť se ještě živi shledáme! Nebo, mám‑li zde
umříti
sama, dej našim duším shledat se na některé modré či růžové hvězdě!
MILENEC:
Ó můj miláčku!
Vždyť jsme nezemřeli! Žije město i lidé, a všechno jest jako včera.
Chtěl bych
být s tebou daleko odtud, chtěl bych být s tebou někde na nové zemi,
kde by
nebylo lidí, jen my dva s naší láskou, v novém ráji, daleko tohoto
města a lidí,
jenom my dva, šťastni a sami!
MILENKA
(v jeho
náruči):
Rozmilý, jak byla bych šťastna s tebou daleko, daleko odtud!
Vystoupí HORLITEL.
HORLITEL:
Aj, hanba na
vás, hanba na tebe, město plné smilstva a neřestí! Běda vám, ulice
nečisté,
křižovatky hříchů a tržiště spuštění! Nevěstko babylonská! Boží tvář
sklání se
nad tvé střechy, aby tě soudila!
Sbíhá se DAV.
HORLITEL:
Lide bezbožný,
jenž válíš se v kalu svých nespočetných hříchů, míra tvého opilství,
smilstva,
sobectví, kupectví, lupu i nenávisti jest naplněna. Hle, bůh zástupů
zvedl svou
pravici v spravedlivé hrozbě a této noci oznámil vám hodinu zkázy!
ŽENA
Z DAVU: Pro boží
umučení, co nám to nadchází, co se to jen v noci dělo?
MUŽ
Z DAVU: Co mluví,
vždyť ta noc přešla a nic se tak strašného nestalo. Slunce svítí –
nesvítí,
jako svítilo včera a lidé jsou živi – neživi zrovna tak jako včera.
HORLITEL:
Bůh zástupů
zvedl svou pravici v spravedlivé hrozbě. I burácel vzduch a země
praskala ve
svých kostech, neboť pod hněvivým prstem božím pootevíraly se již brány
pekelné, aby vás pohltily!
2.
ŽENA Z DAVU: Bože, co
s námi jen bude?
2.
MUŽ Z DAVU: Co by
bylo? Co by mohlo na nás přijít ještě horšího, než už máme?
HORLITEL:
Této noci
seslal na vás Hospodin první výstrahu. Hodina soudu se blíží! Dejte se
na
pokání!
1.
MUŽ Z DAVU: Dejte nám
pokoj s pokáním. Dejte nám raději chleba!
2.
MUŽ Z DAVU: My jsme
těch hříšných rozkoší tak tuze moc neužili!
HORLITEL:
I usoudil
Hospodin a – –
1.
HLAS Z DAVU: To je
klerikalismus!
2.
HLAS Z DAVU: My chceme
pozitivní vysvětlení. Vědecké! Tohle je –
3.
HLAS Z DAVU: Tohle je
zpátečnictví!
HORLITEL:
A aj, přijde
hodina soudu a Babylon bude srovnán se zemí a nezůstane kámen na
kameni.
Rozpukne se země a z propasti bude slyšán hlas zavržených: Eheu, hory,
padněte
na nás, eheu, pahrbkové, přikrejte mne! Spravedliví však se radovati
budou – –
Slyšeti automobilovou
trubku.
1.
MUŽ Z DAVU: Á, pan
Dollarson jede na burzu.
2.
MUŽ Z DAVU: Pan
Dollarson má vždycky a o všem první a přesné zprávy. Zeptáme se ho, co
se
vlastně v noci dělo.
HORLITEL:
I řekne
Hospodin: Seslal jsem na svět zkázu v podobě jízdních vozů andělských,
aby
kopyty koní a hroty svých mečů deptaly zemi –
1.
MUŽ Z DAVU: Jen si to
nech!
2.
MUŽ Z DAVU: Jen si je
nech, ta svá andělská kopyta!
DAV:
O tom, co se v noci
dělo, nejsprávnější vysvětlení nám dá sám pan Dollarson.
Přichází
DOLLARSON.
DAV:
Poklona, pane
Dollarsone.
DOLLARSON:
Služebník.
1.
MUŽ Z DAVU: Pane
Dollarsone, vy máte vždy o všech věcech první zprávy. Rádi bychom
věděli, co se
vlastně dnes v noci dělo.
DOLLARSON:
Ano, ta dnešní
noc! Mám již své informace.
2.
MUŽ Z DAVU: Nuže,
pane, můžete nám to říci?
DOLLARSON:
Zajisté, rád
vám to povím.
DAV:
Nuže? Jsem velice
zvědav to vědět.
DOLLARSON:
Nuže tedy, jak
praví mé zprávy – jde tu o přírodní katastrofu – o rozsáhlý pohyb
zemských
vrstev, čili o tak zvané zemětřesení.
DAV:
Hned jsem si myslel,
že je to jen zemětřesení!
DOLLARSON:
Událost,
jakkoliv pozoruhodná po stránce geologické, nemá však obzvláštního
hospodářského dosahu. Nezpůsobila větších škod –
DAV:
Jsem rád, že není
škody.
DOLLARSON:
– zvláště ne ve
vnitrozemí. Dle mých informací
dostavily se některé záplavy na pobřežích, na moři pak větší bouře a –
jak mohu
dle svých zpráv souditi – budou ovšem některé ztráty na lodích. Pan
Vandergold
po této stránce snad utrpí nějaké škody – –
DAV:
Což, jenom když
škodu netrpím já.
1.
MUŽ Z DAVU: Zde však
přichází sám pan Vandergold ze svého bureau –
DAV:
– a ten mívá ještě
přesnější zprávy nežli pan Dollarson.
DOLLARSON:
Co chcete
ještě vědět? Pan Vandergold vám jen potvrdí to, co jsem vám pověděl já.
Přichází
VANDERGOLD.
2.
MUŽ Z DAVU: Pan
Vandergold je však bohatší a má ještě větší závod –
DAV:
– Uctivý služebník,
poklona, pane Vandergolde!
VANDERGOLD:
Dobrý den,
lidé. Aj, Dollarson, servus. Montanní trochu klesly, myslím však, že
jste se
jich doved včas zbavit.
DOLLARSON:
A což vaše
dopravní?
VANDERGOLD:
Ano, ano,
něco se už musí unést.
2.
MUŽ Z DAVU: Odpusťte,
pane Vandergolde, že jsem tak smělý, rádi bychom však z vašich
vlastních úst
slyšeli –
DOLLARSON:
– Ti lidé na
vás chtějí, abyste jim řekl totéž co já: že bylo zemětřesení, jež
nemělo celkem
následků. Snad jedině nějaké vaše lodě – –
VANDERGOLD:
Tak. To jsou
vaše zprávy?
DOLLARSON:
Ano. Toť,
myslím, vše, co o celé věci možno jest říci.
1.
MUŽ Z DAVU: Ať řekne
pan Vandergold sám – –
VANDERGOLD:
Ovšem, tak
tomu jest. Pan Dollarson má své zprávy a řekl vám všechno, co věděl.
Našeho
města dnes v noci se dotklo zemětřesení –
2.
MUŽ Z DAVU: – Zemětřesení.
VANDERGOLD:
– jehož
maximum cítila pobřeží. Pohybem moře zničeny nějaké lodě –
DOLLARSON:
Hle, vše, co
jsem pravil.
VANDERGOLD:
avšak – –
DAV:
– Teď mluví pan
Vandergold –
VANDERGOLD:
– avšak – nezlobte
se, příteli – informace pana Dollarsona nejsou úplné.
DAV:
Slyšte, teď zvíme
novinu úplnější!
VANDERGOLD:
Pokud se týká
příčiny tohoto zemětřesení –
DAV:
Slyšte příčinu!
VANDERGOLD:
– nuže, tedy –
1.
MUŽ Z DAVU: Mluvte
již, pane Vandergolde –
VANDERGOLD:
– to nebylo
jen prosté zemětřesení.
2.
MUŽ Z DAVU: Hned jsem
si to myslel! Co se tedy stalo?
VANDERGOLD:
Moje zprávy
jsou bezpečné. – Divná, veliká věc se přihodila!
DAV:
Stala se veliká věc!
VANDERGOLD:
Tedy slyšte!
Dnešní noci za rachotu země a v bouři mořské veliký ostrov se vynořil
uprostřed
Atlantiku!
DAV:
Aj!
VANDERGOLD:
Co pravím,
ostrov? Je to veliká nová pevnina!
DAV:
Aj, jaká novina!
VANDERGOLD:
Ano! – Šestý
díl světa zrodil se uprostřed Oceánu!
Opona.
PROMĚNA
Totéž město, vyzdobené
přečetnými prapory.
Dva dělníci dohotovují
řečnickou tribunu.
1.
DĚLNÍK: Mně by se
víc líbily oleandry než chvojí. Oleandry vypadají, řekl bych,
slavnostněji.
2.
DĚLNÍK: Ale chvojí
dělá veselejší dojem.
Přicházejí dva STRÁŽNÍCI
a přihlížejí.
1.
DĚLNÍK: S oleandrem se
to líp pracuje.
2.
DĚLNÍK: Oleandr a palma
jsou lepší, když je mezi nimi socha. K praporům jde zas nejpěkněji
chvojí.
1.
DĚLNÍK: Anebo květiny.
2.
DĚLNÍK: Tak, a je to
hotovo.
1.
DĚLNÍK: Dobré je to. –
Pojďme.
Exeunt, STRÁŽNÍCI
se přiblíží.
1.
STRÁŽNÍK: Estráda je
pěkná. To chvojí se na ní dělá dobře.
2.
STRÁŽNÍK: Oleandr by
také nebyl špatný.
1.
STRÁŽNÍK: Oleandr se
líp hodí k soše.
2.
STRÁŽNÍK: Mohli sem
dát třeba také nějaké květiny.
1.
STRÁŽNÍK: Já mám ze
všech květin nejraději sněženky.
2.
STRÁŽNÍK: Proč zrovna
sněženky? Co je na sněženkách tak zvláštního? Jsou jiné květiny,
pěknější!
1.
STRÁŽNÍK: Nevím. Snad
proto, že to jsou nejprvnější kvítka. Země je ještě mrtvá a už tu jsou
první
sněženky. Když je vidím, tu mne to tak nějak chytne u srdce, ani to
nemohu říct
– no – skoro jakoby mně bylo nějak do pláče, nebo jak – a chtěl bych se
toulat
po horách. Já jsem z hor. Tam bylo málo lidí. Když jsem byl malý hoch,
nosil
jsem domů sněženky; maminka je měla tak ráda.
2.
STRÁŽNÍK: Já zas mám
nejraději jasmín. Ten nejvíc voní. Heč, praskla mně! Na palci. Vždycky
mně
praskají rukavice na palci.
1.
STRÁŽNÍK: To já zas je
mám na palcích vždycky nejdřív špinavé. Sněženky –
2.
STRÁŽNÍK (dívá
se na hodinky):
No, už to brzo začne. A ještě tu nikdo není.
Přichází 1. a 2. MUŽ
a VÝROSTEK
a usadí se u proscenia.
1.
STRÁŽNÍK: Pak se to
nahrne najednou – –
2.
STRÁŽNÍK: A v ničem
žádný pořádek.
VÝROSTEK:
Heleď, jak jsou
nastrojeni. Jak mají vyleštěné boty!
1.
MUŽ: A bílé rukavice!
Ti to mohou dělat. Já nemám ani ponožky.
2.
MUŽ: Já mám, ale
díravé.
VÝROSTEK:
Však oni ti
strážníci mají také třeba díravé ponožky.
1.
MUŽ: Jdi a optej se
jich.
VÝROSTEK:
Jo, ale na
odpověď bych si raději nepočkal.
2.
MUŽ: I co, jsou to lidé
jako my.
VÝROSTEK:
Ale koukají sem
jako buldoci. Hé, co výráš?
1.
MUŽ: S tím tlustým
jsem už něco měl. Ten mně už jednou sebral. Prý pro výtržnost.
VÝROSTEK:
Jo, ten je zlý.
Toho znám z demonstrací.
2.
MUŽ: Ten druhý tak ne.
Ten jenom pořád říká: Lidi, mějte přece rozum!
1.
MUŽ: Hlídají tu
tribunu.
VÝROSTEK:
A co je tady
praporů. – To zas budou oslavovat někoho mrtvého.
1.
MUŽ: Nám by takovou
slávu neudělali.
2.
MUŽ: O chudém nikdo
neví. Ale ona to nebude slavnost za mrtvého!
1.
MUŽ: Tak co to budou
oslavovat?
2.
MUŽ: Že už přestalo to
zemětřesení.
1.
MUŽ: Mně je to jedno.
2.
MUŽ: A mně taky.
Malá pauzička – 1. MUŽ
se drbe na levém boku,
pak se drbe 2.
MUŽ.
1.
MUŽ: Tady lidi nemají
do čeho kousnout, ale na slavnosti je peněz dost.
2.
MUŽ: Co by se jen lidu
oblíklo z těch praporů!
1.
MUŽ: O chudého nikdo
nedbá. Heleď kluka!
VÝROSTEK
se zatím vyšplhal na tribunu.
VÝROSTEK
(na tribuně):
Slavné shromáždění, poslyšte píseň nejnovější o tom strašném
zemětřesení, které
se událo včera v noci:
Ze včerejška na dnešek
byla strašná noc,
konec světa na nás přišel,
zem se třásla moc,
ojej, ojej, ojej.
S chudým to házelo,
s bohatým taky.
Šmarjá, vždyť se pomíchají,
proletí s měšťáky,
hej hup, hej hup, hej hup.
Pomíchá se všecko všudy,
dědkové s pannami,
staré báby s mládenci
a psi s kočkami –
2.
STRÁŽNÍK: Nechte toho,
ano? Tady není žádná hospoda. Hnedka jděte dolů, nebo vás musím sebrat í
Na scénu přicházejí ŠKOLNÍ DĚTI
vedené UČITELI.
1.
STRÁŽNÍK: Mějte přece
rozum!
2.
STRÁŽNÍK: To je
nepřístojnost!
VÝROSTEK
se vrátí na své místo.
1.
MUŽ: Hehe!
VÝROSTEK:
Hehe!
2.
MUŽ: Hehehe. Od tebe
by se ty děti něco naučily! Ale teď ono to už asi brzo začne.
Přicházejí VANDERGOLD
a DOLLARSON.
Scéna se naplňuje.
DOLLARSON:
A vy se tu na
slavnosti nezdržíte?
VANDERGOLD:
Ne, mám si
ještě ledacos vyřídit.
DOLLARSON:
Já také.
VANDERGOLD:
Ale svým
lidem jsem dal prázdno. Je to veliká věc – – –
DOLLARSON:
Ano, to je, to
je nesporně. Věc veliká. Ale musím se vám poroučet –
VANDERGOLD:
Na shledanou.
Exit.
DOLLARSON:
To já musím
také dát svým lidem prázdno.
Exit.
1.
a 2. STRÁŽNÍK (pořádají dav):
Račte, prosím, udržeti trochu pořádek. Ustupte trochu tady. Dál, ještě
dál,
tak, tak! Netlačte se tak. Držte se tady v řadě! Račte trochu
postoupit, pánové,
sem. Děti pusťte ku předu! A ticho tady! Račte, prosím, zachovat ticho!
Zatím přichází PRIMÁTOR
s notábly a PIERIDEM. PRIMÁTOR vystoupí
na
tribunu.
PRIMÁTOR
(z tribuny):
Občané!
DAV:
Ticho! Slyšme, co
nám Primátor poví!
PRIMÁTOR: Občané!
Shromáždili jsme se k slavnosti vzácné, k slavnosti jedinečné.
Vzpomínku na
tuto chvíli uchovají si i budoucí věky a budou nám záviděti, že bylo
nám přáno
býti účastníky události tak veliké, tak neobyčejné, tak povznášející.
Ve všech
zemích světa a právě v této hodině slavnostně shromažďuje se veškeré
lidstvo ve
znamení téže radosti, která rozechvívá naše krásné město. Tato radost
klene se
dnes nad světem jako duha míru. Kéž tato krásná duha nikdy již
nepohasne a provždy
potrvá, ozařujíc nadále světlem rodinné lásky všechny vztahy od národa
k národu,
přes všechny kontinenty a moře!
I naše město stalo se
svědkem včerejší noci,
noci, která byla nocí strašnou, neboť za rachotu a hřmění zdála se země
sesouvati se ve svých základech. Snad všichni z nás chvěli se bázní, že
všemu
pozemskému již nadchází zhouba a zmar. Ale nebylo tomu tak. Nikoliv,
toto
zemětřesení nebylo – jak jsme se obávali, předzvěstí zmaru, nýbrž
naopak, abych
tak řekl, bylo naopak jaksi mohutnou symfonií, hlásající, že děje se
velkolepý
zázrak a div.
Jitro přineslo nám pak
překvapující zprávy,
že uprostřed Oceánu vynořila se z hlubin mořských nová země, nová
pevnina!
K pěti dílům světa
přibyl zemědíl šestý! – Stala
se událost veliká. Její mocnost nás drtí, její krása obšťastňuje a jímá
zbožnou
bázní tváří v tvář divům stvoření. Zároveň však cítíme radost, hnutí
nadšené
sympatie a všelidské solidarity, neboť jsme dětmi téže veliké matky
země, která
dnešní noci vložila do našich loktů člena nejmladšího, pevninu
nejmladší, nový
svět. Tato rodinná radost prochvívá dnes slavnostně srdce všech zemí a
národů
světa. Tuto radost mohou nám však nejlépe tlumočiti jen slova
básníkova. Pan
Pieris se uvolil přednésti proslov k oslavě nové pevniny, i dávám slovo
básníkovi.
PRIMÁTOR
sestoupí z tribuny.
PIERIS
(na tribuně):
Dík budiž vzdáván nebesům i zemi!
V temnotách nebes hučely varhany větrů
a země se chvěla v bolestech porodních
skřípajíc zuby kamennými.
Velikou věc nám schystala prozřetelnost,
nová radost všem schystána jest v jejím lůně!
Vítejte novorozeného!
Hvězda mu svítí zářivá, milené
naše slunce,
betlémská hvězda všechněch nás.
Svou lásku mu darem přineste
a světlo radosti stelte mu.
Z naší je zrozen kolébky:
Vítejte sestřičku nejmladší!
Pevnina nová se zrodila z Oceánu
nová Atlantis,
aj, z pěny mořské se noří nová Afrodité!
Příroda stvořila novou zemi!
Je čistá a panenská,
boží duch dosud se vznáší nad ní.
Ještě jí ptáci semínka prvního stromu nepřinesli,
ještě prameny hor jejích neskrápějí,
ještě krok lidský nevstoupil na ni.
Krásná krajina je to a blažená,
svých sester šťastnější.
Je to nová pevnina bez hříchu
pevnina šestá, nový ráj,
lepší než jiné,
nový svět našich nadějí.
Dosud ji lidská krev a trýzeň nezbrotila,
dosud nesídlí na ní lidská bída a svár,
andělé nad ní poletují,
sny naše se vznášejí nad ní a věčné touhy.
ELAN
CHOL: Toť ona zem!
MILENKA
a MILENEC: Toť ona zem!
DAV:
Toť ona zem!
PIERIS:
Smekněte před pevninou šestou,
stvořením starých snů,
nejmladší dcerou země
matky všech pevnin a lidí.
Vítejte nejmladší sestru!
Doposud nemá jména,
nuž dejme jí jméno nejsladší, jak přísluší její kráse.
Nové Evy, Země Snu, Vytoužené a Splněné
Pevniny Nové Naděje!
DAV
tleská.
PRIMÁTOR
(vstupuje na
tribunu):
Vzdali jsme umělci náš dík, Pevnině Nové Naděje nejlépe příslušelo, aby
první
byla pozdravena básníkem. A nyní zapějte sbory hymnu oslavnou!
Hudba hraje první sloku.
SBOR:
Jásej, písni požehnaná,
božská radost světu dána,
nevýstižně blahý dar:
konec bídy, konec hoře,
nová hvězda vyšla z moře,
zdar, věčný zdar, buď přán jí věčný zdar!
Zemí Naděje buď zvána,
velebena, uvítána;
starých tužeb nový tvar,
nové štěstí, nová víra,
nový oltář všehomíra,
zdar, věčný zdar, buď přán jí věčný zdar!
PRIMÁTOR:
Budiž
pozdravena!
DAV:
Sláva – Sláva – Sláva!
MUŽI
mávají klobouky, ŽENY
kapesníky,
DĚTI praporečky.
Opona.
II.
JEDNÁNÍ
Totéž město. Nahoře na
obzoru rozzařuje se pak
měnivým světlem veliká hvězda.
Na scéně MUŽ
S RÝČEM,
přichází OTEC
a MATKA,
oba v smutečních šatech.
Vzadu se promítne obraz hřbitůvku na kopci.
MUŽ
S RÝČEM (otírá
si z čela pot, pro sebe):
Ještě několik dnů práce a budu mít na cestu.
OTEC
(podpírá paží
matku):
No pojď, pojď, neplač už, kdo ví, co by ho v životě třeba zlého
nečekalo. Snad
je to tak pro něj lépe.
MUŽ
S RÝČEM: Vidím, že
přicházíte ze hřbitova.
MATKA:
Ano, byla to
smutná cesta.
MUŽ
S RÝČEM: Slyšel jsem,
umřel vám synáček. Bůh vás potěš.
OTEC:
Děkujeme za účast.
Náš hoch!
MUŽ
S RÝČEM: A co tak
náhle, chuděra? Vídal jsem ho chodit do školy. Byl to hezký chlapec.
MATKA:
A hodný.
Byla to spála. Mnoho vytrpěl, ale nestonal
dlouho.
OTEC:
Náš hoch!
MATKA:
Horečka pořád
stoupala, chlapec blouznil, až lékař řekl, že není už naděje. Kéž smrt
by si
byla raději vzala, ach, mne!
MUŽ
S RÝČEM: Škoda
dítěte.
MATKA:
Chlapec v horečce
blouznil. Tatínku, volal, já jdu do té Nové země! Já stanu se v té Nové
zemi
králem a přinesu vám pak veliké bohatství!
OTEC:
Můj hoch! Než
zastonal, řekl nám ještě: já odejdu do té nové země a pak se jednou k
vám
vrátím – Vy budete sedět sami u večeře a budete vzpomínat: Kde je náš
Jeník? Už
musí být velký a co asi dělá? A jestlipak na nás nezapomněl? – A tu
zaklepe někdo
na dveře – a to budu já! A přinesu vám krásné věci a veliké poklady –
MUŽ
S RÝČEM: Ubohý
chlapec.
MATKA:
On tolik blouznil
o té nové zemi. Tolik o ní snil! Měl toho plnou hlavu, on i jiní hoši,
jeho
kamarádi.
OTEC:
Náš hoch!
MUŽ
S RÝČEM: A chuděra,
nedočkal se. Však nejsou to jen chlapci, kteří mají plnou hlavu té nové
země,
té Země Nadějí. Každého to chytlo. Kdekdo o ní horuje a chce se tam
vydat. Já
sám – –
MATKA:
Ach, i on zde, můj
muž! Stále mne přemlouvá a nutí, abychom odešli.
MUŽ
S RÝČEM: Vy tedy
také? Začít nový život –
OTEC:
Ano, to chci, zde
nic mne už nedrží. Umřelo nám dítě a všechno mně tu teď připomíná tu
naši
poslední bolest. Náš hoch! Zde já už nemohu žít. On tolik toužil po té
Nové
zemi –
MUŽ
S RÝČEM: Ba, jako
všichni.
MATKA:
Ne, já však ne! Já
nechci odejít! Nikdy bych nemohla, já nepůjdu nikam, já nemohu, já
nesmím odtud
–
OTEC:
Vždyť nám tu umřelo
dítě, zde nedá mně už nic zapomenout. Když smrt mu odňala mládě, tu i
pták – tvor
srdce malinkého a s očima bez slz – opouští hnízdo osiřelé a odlétá v
dál.
MATKA:
Ne, prosím tě, ne!
Svá křídla má pták – tvor srdce malého a s očima bez pláče – má svůj
zvučný
zpěv a širý domov uprostřed květů. Já nemám však křídel. Ó šťastný úděl
ptáka,
než já nebohá – prosím tě, měj se mnou slitování! – Ptákova duše je
malá, má
však křídla, ale nám umřelo dítě a máme tu hrob! Má pták svůj širý
domov mezi
všemi květy a jeho živlem je vzdušná obloha. Mé květy a obloha jsou
však – ten
hrobeček tady na hřbitově. Prosím tě snažně, já nemohu odejít – –
MUŽ
S RÝČEM: Již na ni
nenaléhejte, věru, že kvílí truchlivěji než pták. Žalno to slyšet.
Oběma z celého
srdce přeji vám síly a útěchy. Potěš vás Bůh.
MATKA
i OTEC
exeunt.
MUŽ
S RÝČEM: Smutná věc,
smutná! – Já však jsem sám a nic mne tu neváže. Mně je přece volno se
připravit
na odchod, abych na Nové Zemi zkusil své štěstí. Je smutno být
připoután hrobem
a ženou, matkou, jež ztratila dítě, hrdličkou plačící, jež nedá se
utěšiti. Je
smutno stát uprostřed svého bolu a z něho nevykročit. Ne tak člověk
volný:
odejde jak mu libo, ničeho nelituje a za ničím nevzpomíná. A také nač?
Já vidím
to takhle: kdo odchází, ten nechává neštěstí za sebou.
Scéna se mění promítnutým
obrazem předměstských
plotů a továren.
ZPĚV
ZA SCÉNOU:
Z
moře vylezla nová
zem,
která patří všem
šikovným lidem.
A kdo tam půjde, ten ji má,
kdo sedí doma,
nic z toho nemá.
Člověče, trhni, co se dá,
jenom kdo sáhne,
něco vytáhne,
tralala
Přichází 1. MUŽ
a VÝROSTEK.
1.
MUŽ: Hola, není‑li
pravda, člověk je volný jako pták?
MUŽ
S RÝČEM: Jako pták?
Jako vlaštovka!
VÝROSTEK:
Jako vlaštovka?
Jako racek, jako sokol, jako orel!
MUŽ
S RÝČEM: A může
kamkoliv.
1.
MUŽ: Kamkoliv? To
pták. Ale člověk neletí kamkoliv, člověk ví kam!
VÝROSTEK:
Tam, kam chce!
MUŽ
S RÝČEM: Kam ho to
táhne!
1.
MUŽ: Haha! My víme,
kam tě to táhne!
MUŽ
S RÝČEM: Jak víte,
kam chci?
VÝROSTEK:
Haha! Protože
my tam také chceme.
MUŽ
S RÝČEM: Chce tam
každý. Každý chce do Nové Země!
1.
MUŽ: A co tam chceš?
MUŽ
S RÝČEM: Nevím. Podle
toho, jak to tam bude.
VÝROSTEK
(zimničně): A to
já vím zas moc dobře, co tam chci. Tady nic není. Tady není nic pro
mne. Tady
bych nikdy nic neměl. Co je tady, to já nemohu potřebovat. Tady bych
jakživ k ničemu
nepřišel!
MUŽ
S RÝČEM: Copak ty,
jsi mladý, ale já mám už svá léta za sebou a pořád jsem se ničeho
nedomohl.
Pořád nemám nic vlastního a pořád nemám nic.
1.
MUŽ: No tak, co tady?
Co tady máme? Tady je holá bída.
VÝROSTEK:
Tady? Tu je jen
dřina a žebrota. Koukněte se jenom na mne. Ba ne, tak já to věčně
nepovedu. Já
se už taky chci k něčemu dostat!
1.
MUŽ: A máš pravdu.
Jakýpak je to tu život? Pořád se honit za tou bídnou kůrčičkou chleba a
pořád
nemít nic. Leda ty holé ruce – –
VÝROSTEK:
To je to, co já
říkám. Tady se už nic nedá dělat. Naplivat na to. Ale tam? Tam je to
jiné, tam,
to je nová země. Nevypotřebovaná. Tam je všeho a ještě tam nikdo nebyl!
Tam je
to ještě nepřebrané! Jenom si sáhnout – –
1.
MUŽ: No právě, jen
pořádně vztáhnout ruku!
VÝROSTEK:
Ale já do toho
půjdu s pořádně vyhrnutými rukávy!
MUŽ
S RÝČEM: Ten hoch má
kuráž!
VÝROSTEK:
To mám. A mám
to už všechno naveskrz promyšlené. Ej juch, panečku, já půjdu na jisto
a rovnou
do toho! Tady už mám nůž. Pěkný. A teď si ještě musím někde splašit
pušku –
MUŽ
S RÝČEM: Nůž? Pušku?
A na co?
VÝROSTEK:
Hm, na co? Na
zvířata – i na lidi! Holenku, já přece nezůstanu na kraji, já půjdu
rovnou
dovnitř. Tam jsou pralesy – a městům se vyhnu, tam se nebudu zdržovat –
–
MUŽ
S RÝČEM: Pralesy?
Města?
VÝROSTEK:
No, to se ví,
divoši a dravá zvěř. Je to země barbarská. Tam ještě nevkročila noha
Evropanova. Tam jsou divoké kmeny – ale je tam bohatství – –
MUŽ
S RÝČEM: To mi nejde
na rozum, jak to povídáš. Myslil jsem, že si tam někde vezmu pěkný kus
půdy a zařídím
si farmu.
VÝROSTEK:
Haha, farmu!
Vozit hnůj a dřít se na poli! To já to, panečku, vezmu kratší cestou!
1.
MUŽ: Hahaha, farma!
Orat jako vůl, když stačí na dobrém místě hrábnout motykou – –
VÝROSTEK:
Nebo tuhle
nožem. Haha! – Jenom kdybych se moh’ dostat ještě k nějaké pušce –
MUŽ
S RÝČEM: A co se
smějete, blázni? Vy, vy jste mně k smíchu! Povídáte: města, pralesy,
lidé –
VÝROSTEK
a 1. MUŽ: Ovšem.
MUŽ
S RÝČEM: Tak mně tedy
řekněte, jestli už kdo viděl města a lidi a stromy na dně vody.
VÝROSTEK:
I co! – I třeba
že viděl.
MUŽ
S RÝČEM: Ale vždyť
přece se ta země vynořila rovnou z moře, vy blázni! Odkud by se tam
vzala města
a divé kmeny a pralesy? Řekněte dobrá půda, pak mohu souhlasiti.
VÝROSTEK:
Je to nová,
neznámá země a já povídám, že to tam tak je. Divoká krajina, dravá
zvěř, divocí
národové, velké nebezpečenství, ale veliké bohatství. Ha, to já vím
dobře:
vždycky je to tak, v takových krajinách! A kdo tam jde, ten musí mít
štěstí a odvahu.
A víc už neřeknu ani slova.
Hlouběji ve scéně PIERIS
a ELAN
CHOL.
PIERIS
(k ELAN CHOLOVI): Pravda, jsem
už stár, ale též já jsem odhodlán vydat se do Nové Země. Byl jsem již
poklesnul
trochu na mysli, ale teď zase doufám, věřím, jsem vzkříšen novými
nadějemi.
1.
MUŽ: Slyšíš? Taky tam
půjde.
PIERIS:
Hle! Vždyť to, o čem
jsem snil po celý svůj život, je tu, je před námi, stává se skutkem!
Ne, ne, od
starých pevnin nelze už ničeho očekávat, ty staré pevniny jsou již u
konce, ty
jsou neschopny zroditi nový život, ale tam, tam, na nových základech
uskuteční
se nový svět; konečně! Ten kýžený lepší, krásnější nový řád! Již se
dočkáváme!
Vidím již vycházet nové jitro: Tam, tam nám snad vzejde ten od věků
toužený
zlatý věk lidstva!
VÝROSTEK:
Slyšíš to,
slyšíš? Zlatý věk!
PIERIS:
A jako Simeon –
MUŽ
S RÝČEM: Pánové,
odpusťte, že vás vytrhujeme. Chcem na vás poučení.
1.
MUŽ: Vy, pane Elan
Chole, se do Země Nadějí nechystáte?
ELAN
CHOL: Nevím – myslím
– snad že tam půjdu.
VÝROSTEK:
A řekněte nám!
Že jsou na té Zemi Nadějí lidé?
ELAN
CHOL: Vidím je tam.
Vidím tam lidi ve stanech, u ohňů i v skalnatých rozsedlinách –
VÝROSTEK:
– Divocí
národové! A co ještě tam vidíte?
ELAN
CHOL: Vidím veliké
vody a můj zrak obzírá písečnou poušť, nad níž vychází rudý měsíc. O
skalnatý
břeh teskně se tříští vlna a mocný pás mraků táhne nad novou pevninou.
V oblacích
letí bílý pták a křičí pronikavě. Srazil se vítr jižní i východní, a
první déšť
snesl se nad novou pevninou. Musíš mysleti na sebe! Usedni tam na té
výspě: Z nové
pevniny vyhlížej pět pevnin starých, pět hvězd je to a uprostřed šestá
z nich nejkrásnější,
temného lesku.
VÝROSTEK:
A je tam
bohatství?
1.
MUŽ: A bohatství?
ELAN CHOL
neodpovídá.
VÝROSTEK:
Pane Elan Chole!
Krátká pauza.
1.
MUŽ: Neslyší! A bohatství?
Pane!
ELAN CHOL
v myšlenkách
odchází.
MUŽ
S RÝČEM: Neslyší. – Pane,
hoj, pane –
ELAN
CHOL exit.
PIERIS:
Nechte již. Je
duchem nepřítomen.
1.
MUŽ: Člověk neblahý.
MUŽ
S RÝČEM: Tak tedy,
pane, promluvte vy. Řekněte nám, jaká to zem a co je tam lidem hledat.
PIERIS:
Je to uprostřed
pěti hvězd šestá, z nich nejjasnější. Toť Hvězda Nadějí!
VÝROSTEK,
1. MUŽ a MUŽ S RÝČEM: Pravíte
nejjasnější.
PIERIS:
Tak jest. Hvězda
bílá. Tabule mramorová, ještě nepopsaná. Ještě ji život nenavštívil.
Nemá ještě
stébelka zeleného, ani rosy. Ještě tam nehnízdí vlaštovka běloprsá, ani
zpěvný
kos. Laň rychlonohá, zvíře sladkých očí, ještě nechodí pít z jejích
pramenů. Ještě
ne! Ještě na úbočích nešumí koruny stromů a u vod rákosí. Nemá stínu a
ještě
tam modrý střevlík a sluníčko sedmitečné nespí ve spadaném listí. Ještě
ji roční
počasí nenavštívila. –
VÝROSTEK,
MUŽ a MUŽ S RÝČEM: Je tedy
pustá?!
PIERIS:
Země pak byla
nesličná a pustá a Duch boží vznášel se nad vodami. Byl večer a bylo
jitro, den
první.
VÝROSTEK:
A bohatství,
poklady?
PIERIS:
Ó, pokladnice
šťastného příští! Je to nová pevnina, nový ráj. Odvěký sen stane se tu
skutkem!
Vzejde nám nový svět, nový život! V nevýslovné čistotě skví se nahá
země, je
jasná nadějemi a září slávou budoucích věků. Deska přečistá, skvoucí,
nepopsaná,
očekává příchodu člověkova, aby ji označil svou láskou a duchem.
VÝROSTEK
a 1. MUŽ: My přijdeme!
PIERIS:
Aj, hle, nejde
člověk násilný s mocnou čelistí a pěstí sevřenou v kapse. Ó, ne,
tentokráte
člověk nešťastný půjde konat své dílo. Jemu tuto zem uštědřil osud,
tomu, jenž
trpí! Říši míru a bratrství stvoří teď on, muž bolesti!
MUŽ
S RÝČEM: Však bylo
nám mnoho trpěti v tomto starém světě.
1.
MUŽ: A vy pravíte, že
tam nebude chudých?
PIERIS:
Nebude chudých
ani bohatých. Jen jediné bratrství dobra.
VÝROSTEK:
Ale já chci být
bohatým!
1.
MUŽ: A já!
MUŽ
S RÝČEM: A já ostatně
také!
PIERIS:
Budete bohati
láskou!
VÝROSTEK:
Co nás krmíte
láskou?
1.
MUŽ: Chceme bohatství!
PIERIS:
Běda, co chcete
hledati v Zemi Nadějí?
VÝROSTEK:
Zlato!
MUŽ
S RÝČEM: Majetek,
konečně jednou majetek!
1.
MUŽ: Co jiného než
zlato?
PIERIS:
Ó! Kéž byste se
raději nikdy do Země Nadějí nedostali!
1.
MUŽ: Co! Vy ano, a my
ne?
VÝROSTEK:
Abyste tam
mohli hrabat a obohacovat se sami, vy lháři!
MUŽ
S RÝČEM: My abychom
neměli nic.
1.
MUŽ: Nás chcete krmit
jen krásnými slovy!
VÝROSTEK:
Na to nás,
holenku, nechytíte!
MUŽ
S RÝČEM: Eh, pojďme.
Odplivne. – Odcházejí.
1.
MUŽ: Povídám, nikoho
se neptat a raději koukat, abychom se tam co nejdřív dostali.
VÝROSTEK:
Jenom jedno
bych ještě potřeboval: a to je pořádná puška, která střílí.
PIERIS
(sám na scéně):
Ach, Země Nadějí! Země Nadějí!
Přichází MILENEC
s MILENKOU,
scéna se mění,
rozzařuje se světelný obraz růžové hvězdy.
MILENKA:
Ach, můj milý,
tolik se již těším!
MILENEC:
Ano, odejdeme.
Odejdeme tam, odletíme, jako odlétají ptáci. Praví se, že ta nová země
je ze
všech nejkrásnější. Říkají jí také Hvězda Lásky.
MILENKA:
Hvězda Lásky! To
je krásné jméno. Tam nebude špatných lidí, viď? Láska nás tam povede – –
MILENEC:
– a budeme žít
jako nový Adam a Eva v novém ráji. Já budu pracovat – tam bude jiný,
lepší
život než tady ve starém světě. Tam budou jen lidé dobří a šťastní, na
Hvězdě
Lásky–
PIERIS
(vzpíná k nim
ruce):
Vezměte mne sebou! Já půjdu s vámi!
MILENKA
(přes rameno):
S námi? My si stačíme sami!
MILENEC
(táž hra): My
nikoho nepotřebujeme. – Ten starý blázen!
Oba odcházejí – hvězda
hasne.
PIERIS
(v hořkém
zmatku):
Ne, nejsem blázen, jsem starý, ale já nejsem blázen, já přece nejsem
blázen?!?!
Exit.
Scéna se mění promítnutým
obrazem pustých
silničních alejí. Hvězda se rozzařuje žlutavě. Na scénu vběhne
uspěchaný
otrhaný a kučeravý muž poněkud jižního vzezření, obtížený ranci, těžce
následován ženou, která strká před sebou dětský kočárek naplněný chudým
nářadím
a má na zádech dítě. Druhé dítě, brečíc, následuje.
USPĚCHANÝ
MUŽ: Můj bože,
bože, proklatě, tak pospěšte trochu, hněte se přec, tak pojďte rychleji.
ŽENA
USPĚCHANÉHO MUŽE: Už
nemohou rychleji!
USPĚCHANÝ
MUŽ: Bože,
bože, zatracené břemeno, taková žena a děti! Takhle se tam nikdy
nedostaneme,
do té Nové země! Každý jiný tam bude dříve než my a pro nás pak nezbude
nic.
ŽENA
USPĚCHANÉHO MUŽE: Já
už nemohu, my už nemůžeme – ty děti –
USPĚCHANÝ
MUŽ: Tak hybaj,
rychleji, hybaj, sic vás tu nechám. Co se budu tahat s vámi! Ach, bože!
Proklatě! Tak si tu zůstaňte na cestě a já půjdu sám a vás tu nechám,
tebe i ty
parchanty. Pojděte si tu sami, co je mi po vás!
ŽENA
USPĚCHANÉHO MUŽE:
Vždyť už jdeme, už jdeme – achich – ale ty děti, a já už nemohu – už
nemůžeme –
my nemůžeme –
Všichni exeunt.
Kolem hvězdy se později
objeví nápisy:
Nová
pevnina!
Chcete
do Země
Nadějí?
*
Kupujte
Akcie Dollarsonovy!
Hvězda se pak rozzařuje
stále zlatavěji,
oranžověji.
Úder bubnu a gongu, na
scénu vběhnou dva SANDWICHMANI
s týmž nápisem a
postaví se každý po jedné straně portálu.
1. SANDWICHMAN:
Zajímáte se o Novou pevninu?
Informujte se u Dollarsona!
2. SANDWICHMAN:
Chcete do Země Nadějí?
Obraťte se na Dollarsona,
Dollarson vám vše obstará!
1. SANDWICHMAN:
Chcete si prohlédnout Novou
pevninu?
Dollarson zřizuje dopravu, jež
bude nejpohodlnější a nejlevnější!
Dollarson vám vše opatří a zařídí.
Obraťte se na jeho kanceláře a budete spokojeni.
2. SANDWICHMAN:
Uspořádá turistické výpravy ve
třech třídách:
První, nejvyšší komfort, třída luxusní,
Druhá, levnější, prvotřídní,
Třetí, neobyčejně levná, lidová,
vesměs za ceny nejmírnější!
1. SANDWICHMAN:
Chcete se zúčastniti
Dollarsonových zábavních výprav
výzkumných po Zemi Nadějí?
Dollarson vám je zaranžuje,
sestaví cestovní rozvrh a opatří potřebný inventář,
nářadí, proviant, transporty a personál, společníky, průvodce, odborný
výklad a
zřízence pro osobní bezpečnost
a pojistí vás proti úrazu za podmínek nejvýhodnějších!
2. SANDWICHMAN:
Ve všem, co se týká Nové Země,
obraťte se na
Dollarsonovy kanceláře,
je to podnik veliký, první, jediný svého druhu!
1. SANDWICHMAN:
Dollarson za vás myslí, uvažuje a
předvídá,
aby vám to při všech výhodách přišlo co nejlaciněji.
Je to podnik bez konkurence,
Dollarson zde překonává i Dollarsona!
Přichází DOLLARSON
Na scéně se pak postupně
promítá světelná reklama
podniků Dollarsonových.
DOLLARSON:
Aj, ty krásné
dílo, ty nádherný vzruchu, stvořený mozkem důmyslným! Ty skvostný
živote, který
tryskáš pod údery mých nápadů! Hle, co jsem vytvořil, a toť teprve
skromný počátek
velkolepé věci Dollarsonovy! Kdo nechce do Země Nadějí? Kdo nechce
zbohatnout?
1. SANDWICHMAN:
Kupujte Akcie Dollarsonovy,
Akcie Sdružených podniků Dollarsonových!
DOLLARSON:
Akciové
přepravní družstvo Dollarsonovo obstará dopravu na vlastních lodích i
linkách.
Chystá se ohromný příval turistů. Hotelové Akciové družstvo
Dollarsonovo
vystaví jim na Nové Zemi hotely prvotřídní i lidové, opatřené moderním
komfortem,
koupelnami, kavárnami, bary, koncerty, hernami, tančírnami i hřišti!
2. SANDWICHMAN:
Kupujte Akcie Přepravního
družstva Dollarsonova!
1. SANDWICHMAN:
Kupujte Akcie Hotelového družstva
Dollarsonova!
DOLLARSON:
Automobilové
omnibusy, karavany koní i mezků, motorové čluny i nosítka obstarají
spojení na
pobřeží i ve vnitrozemí.
1. SANDWICHMAN:
Kupujte Akcie Komunikační
společnosti Dollarsonovy!
Dollarson vám vydělá veliké peníze!
DOLLARSON:
Důvtipný
člověk nedá se překvapiti událostmi a umí z nich těžiti včas. Účastněte
se svými
kapitály! Nejvýhodnější uložení úspor! Nejvyšší zúročení, skvělé
dividendy! Byl
by v tom ďas, abychom nezbohatli, vy i já!
2. SANDWICHMAN:
Účastněte se! Emise Akcií
Dollarsonových je vypsána!
Nemeškejte a upisujte!
DOLLARSON:
Bystrý člověk
předvídá, usuzuje a dbá svého prospěchu. Leží před námi rozsáhlé
problémy
kolonizační. Pamatujte na vystěhovalce! Dbejte svých krajanů v cizí
zemi! Kdo
zapůjčí kolonistům potřebných peněz na pevné splátky, kdo je založí
penězi na
stavbu příbytků, na nářadí i na opatření dobytka?
1. SANDWICHMAN:
Dollarsonova Kolonizační banka
Nové Naděje!
2. SANDWICHMAN:
Upisujte, dokud je čas!
DOLLARSON:
Tato banka
vyřeší všechny problémy kolonizační na obě strany. Pro chudé
vystěhovalce, jimž
poskytne nutné zálohy, i pro ty, kdož chtějí výhodně na jejich práci
bráti
podíl svými kapitály.
2.
SANDWICHMAN:
Vystěhovalci, obraťte se s
důvěrou na Kolonizační
kancelář Dollarsonovu –
1. SANDWICHMAN:
Kapitalisté, účastněte se na
Dollarsonově Kolonizační
bance!
DOLLARSON:
Tyto kanceláře
budou zaujímati celou ulici. Otevřeme je v nejbližším okamžiku; jejich
zahájení
bude ohlášeno slavnostním výstřelem. Nemeškejte, přihlašujte se,
jednejte,
upisujte! Bystrý a uvážlivý člověk nedá se překvapit událostmi. Já
aspoň ne. – Jinak
snad Vandergold. Já nejsem unaven a hotov se svými nápady. V skvělé
tvůrčí síle
rozvíjím řetěz veliké věci, spekulaci ohromnou, dílo velkolepé.
Neváhejte,
vzhůru, chvíle nadchází! (Úder
gongu.)
Dollarsonovy Sdružené podniky zahájily svou činnost! Vzhůru do Nové
Země! – Otevírám
stavidla bohatství!
Při úderu gongu vyrazí DAV.
DAV
(řítí se přes
jeviště):
Já! Já! Já! Já!
1. a
2. SANDWICHMAN:
Účastněte se podniků
Dollarsonových,
Dollarson založí váš blahobyt!
Vzhůru do Země Nadějí!
DAV
exit.
DOLLARSON:
Vzhůru do Země
Nadějí! Veliké dílo je zahájeno. Nová pevnina vychází vám v zlaté záři!
SBOR
CHUĎASŮ (stoupá
na jeviště):
Jásej, písni požehnaná,
božská radost světu dána,
nevýstižně blahý dar –
DOLLARSON:
Výborně!
Vzhůru do Země Nadějí!
Kdo jsou ti lidé?
SBOR
CHUĎASŮ:
– konec bídy, konec hoře
Zem Nadějí vyšla z moře,
zdar, dobrý zdar, buď nám dán dobrý zdar!
DOLLARSON:
Kdo jste?
SBOR
CHUĎASŮ: Jsme
žebráci.
DOLLARSON:
– Žebráci.
Nikdy bych nevěřil, že je na světě tolik žebráků.
SBOR
CHUĎASŮ: Je nás
mnoho.
DOLLARSON:
– Tedy
žebráci. Jen žebráci. – Ó, vidím, je vás velmi mnoho, zajisté mnoho, ba
příliš
mnoho, na mou věru, žasnu, jak vás může tolik být!
1.
CHUĎAS: Pane, stále
nás přibývá, stále nás táhne víc.
DOLLARSON:
A kam?
SBOR
CHUĎASŮ: Putujeme do
Země Nadějí!
DOLLARSON:
Toť úžasné!
Hahaha. Žebráci do Země Nadějí!
1.
a 2. SANDWICHMAN:
Kdo chce do Země Nadějí?
Kupujte Akcie Dollarsonovy!
DOLLARSON:
Počkejte
trochu. Vy tedy jdete do Země Nadějí?
1.
CHUĎAS: Do Země Nadějí,
jak je nazývána, ale říkají jí také Země spravedlivá, Země Vyplnění,
také Nový
Ráj, Hvězda moře a jinak.
2.
CHUĎAS: Též Zemí
Nového štěstí je jmenována.
DOLLARSON:
Hahaha. Vy,
hahaha, vy, ó, snad si myslíte, že Nová Zem žádá si vás? Že Nová Země
nejprve
vás má zapotřebí? Že, hahaha, totě úžasné, haha, že jsou to jedině
žebráci, co
jí schází? Ó, vy jste mi radostní poutníci, bůh žehnej, to praví lidé
si
vybrali pravý cíl!
SBOR
CHUĎASŮ: Pane, my
hledáme štěstí.
DOLLARSON:
Štěstí, aj,
štěstí, přeji vám mnoho štěstí k tomu štěstí! Nová Země už na vás čeká,
o zajisté,
ničeho není jí třeba tak jako žebráků! Tak, tak, všechno je na ní, jen
bída jí
ještě schází. Hahaha, velikou mezeru jdete vyplnit!
1.
CHUĎAS: Pane,
nežertujte tak krutě. Nová Země se zrodila pro všechny lidi.
2.
CHUĎAS: Je známo, že
Země Nadějí náleží všem.
DOLLARSON:
Tak, vy
myslíte? A co tam chcete dělat? Co tam s vámi? Vy umíte jen bídu. Co
chcete vy
na Zemi Nadějí?
1.
CHUĎAS: Je to země
vyděděných. Též nám byla Nová Země osudem přisouzena!
2.
CHUĎAS: Teď na nás je
jednou řada!
3.
CHUĎAS: Chceme
bohatství!
1.
CHUĎAS: Půdu!
3.
CHUĎAS: A zlato!
2.
CHUĎAS: A zlato!
Nevíte, že tam leží zlato na povrchu země? Je toho, kdo je zvedne.
Jenom se
shýbnout – –
3.
CHUĎAS: Nevíte, že tam
leží na světle dne zlato a drahý kámen? A v prachu země že se tam válí
veškeré
bohatství? Tam je dost bohatství pro každého! Tam je bohatství pro
vyděděné!
SBOR
CHUĎASŮ: V Zemi
Nadějí!
DOLLARSON
(do publika):
Hahaha, kdopak by nechtěl do Země Nadějí? Kupujte Akcie Dollarsonovy!
Slyšíte?
Je tam půda, zlato, bohatství –
5.
CHUĎAS (vyskočí
kupředu):
Nejenom bohatství a zlato! Je tam víc!
DOLLARSON:
Víc? Ještě
víc? Co tam chcete hledat většího?
5.
CHUĎAS: Svobodu!
6.
CHUĎAS (vyskočí
kupředu):
Víc!
DOLLARSON:
Ještě víc?
6.
CHUĎAS: Óoo, klid
duše, únik, zapomenutí!
7.
CHUĎAS: A úkryt, chci
úkryt, chci se skrýt!
8.
CHUĎAS: Ó, víc! Chci
víc! Chci býti zdráv! Já vím, že jedině tam se uzdravím!
9.
CHUĎAS: Ještě víc!
Chci tam volnost, sílu a moc!
10.
CHUĎAS: Víc!
DOLLARSON:
Víc, co je tam
ještě víc?
10.
CHUĎAS: Spánek! – Tam
je spánek. Chci tam najíti spánek!
11.
CHUĎAS: Víc! Já najdu
tam ještě víc!
DOLLARSON:
Co může být
ještě víc?
11.
CHUĎAS: Víc, je ještě
víc –
DOLLARSON:
Co možno na
Zemi Nadějí hledati ještě víc?
11.
CHUĎAS: – Já tam
najdu Boha! –
DOLLARSON:
– Na Nové
Pevnině – Všechno – Na Boha jsem nevzpomněl. (K CHUĎASŮM.)
Jen pěkně křičte, já vám to zaplatím. Najímám vás za vyvolávače. (S velikým gestem do publika.)
Kdo by nechtěl do
Nové Země? Obraťte se na Dollarsonovy kanceláře! Dollarson pracuje ve
věci Země
Nadějí! Hlaste se, chystejte se, vydejte se na cestu, upisujte!
Scéna se vzadu naplňuje DAVEM.
SBOR
CHUĎASŮ:
Do Země Nadějí!
1.
a 2. SANDWICHMAN:
Podniky Dollarsonovy!
DOLLARSON:
Výlety do Země
Nadějí! Kolonizace Země Nadějí! Jsou tam pozemky, naděláte si tam
bohatství,
najdete tam zlato!
SBOR
CHUĎASŮ:
Tam je vše!
DOLLARSON:
Ano! Tam
najdete zábavu a rozkoš, získáte majetek, naděláte si bohatství,
objevíte
zlato!
SBOR
CHUĎASŮ:
V
Zemi Nadějí je vše –
1. a 2. SANDWICHMAN:
Obraťte se na Dollarsona!
DOLLARSON:
Tak! Tam je
též svoboda, tam najdete klid duše, úkryt, únik a zapomenutí!
1. a 2. SANDWICHMAN:
Podniky Dollarsonovy –
SBOR
CHUĎASŮ:
Tam najdete vše!
DOLLARSON:
Toužíte po
síle a moci? Tam rozvinete svou zvůli a moc! Hledáte zdraví či spánek?
Tam
dojdete uzdravení! Ba co víc! – Tam jest i Bůh! – A ještě víc? –
Všechen
prospěch a zisk. Všechno, co chcete!
SBOR
CHUĎASŮ:
V
Zemi Nadějí je vše –
DOLLARSON:
Dollarson vám
vše obstará – –
SBOR
CHUĎASŮ:
– Vzhůru do Země Nadějí!
DAV:
Do Země Nadějí!
1. a 2. SANDWICHMAN:
Kdo ještě nemá Akcie Dollarsonovy?
Automobilová trubka, objeví
se
VANDERGOLD.
DAV:
Vizte, Vandergold!
VANDERGOLD:
Vandergold. –
DOLLARSON:
Aj, pane
Vandergolde, vy? Těší mne, že vás vidím. Domníval jsem se, že jste
nemocen. Vy –
smím snad doufati – že též vy přišel jste se zúčastniti mých Podniků?
1. SANDWICHMAN:
Velkolepé Podniky Dollarsonovy.
2. SANDWICHMAN:
– Největší prospěch a zisk!
VANDERGOLD:
Nikoliv.
DOLLARSON:
Tedy mohu se
snad domnívat, že jste udělal své vlastní spekulace? Jakkoliv jsem
neslyšel, že
něco podnikáte. A přece, divím se, tak nádherný objekt –
VANDERGOLD:
Ne.
1. a 2. SANDWICHMAN:
Slyšte, Dollarson překonal
Vandergolda!
DOLLARSON:
Aj, příteli,
silný muž se nedá překvapiti událostmi.
VANDERGOLD:
Vy jste se
nedal událostmi překvapit?
DOLLARSON:
Já nikoliv,
vizte přece moje akce.
1. SANDWICHMAN:
Vandergold zůstal za Dollarsonem,
Dollarson vede a Vandergold se vzdal.
2. SANDWICHMAN:
Vandergold je hendikepován!
Sázejte na Dollarsonal
DOLLARSON:
Věru, příteli,
že dal jste se událostmi překvapit. Je mi s podivem, že necítil jste se
– že
nechopil jste se příležitosti dělat ve věci Nové Země!
VANDERGOLD:
Jak jí
říkáte?
DOLLARSON:
Jak? Nová
Země, Země Nadějí!
VANDERGOLD:
A jak ještě?
DAV:
Země Nového Štěstí!
SBOR
CHUĎASŮ: Země
chudých!
VANDERGOLD:
Má ještě jiná
jména. Všude ji nazývají jinak.
DOLLARSON:
Bah, co záleží
na jméně? Je to nová šestá pevnina.
VANDERGOLD:
Jméno
vypovídá o věci a praví, čím jest. (K
DAVU:)
Mluvte jen a vypočítejte to, nu, povězte, jak je ta země nazývána!
1.
HLAS Z DAVU (VÝROSTEK):
Zve se Hvězda zlatá!
2.
HLAS Z DAVU (MUŽ S RÝČEM):
Země požehnaná!
4.
CHUĎAS: Země vyplnění!
3.
HLAS Z DAVU (MILENEC):
Nový ráj!
1.
CHUĎAS: Země chudých!
3.
CHUĎAS: Nová země
hojností!
4.
HLAS Z DAVU: Nová
Utopie!
5.
CHUĎAS: Země Rovnosti!
Země spravedlivá!
5.
HLAS Z DAVU (HLASATEL):
Nikoliv! – Země Spásy!
DOLLARSON:
Co záleží na
jménech? Jména právě dokazují, s jakou láskou a s jakými nadějemi vítá
lidstvo
Novou Zemi.
VANDERGOLD:
Ó, jen dále,
jen dále! Jak ji ještě nazýváte?
6.
HLAS Z DAVU: Říše
stoletá!
6.
CHUĎAS: Zem Thule!
1.
CHUĎAS: Ne tak! Je
nazvána Pevninou u Srdce Ježíšova!
7.
HLAS Z DAVU: Nikoliv! –
Nový Sion!
8.
MUŽ Z DAVU (vyrazí
kupředu):
Nesmysl! Jmenuje se Zemí Marxovou!
9.
MUŽ Z DAVU (vrhá
se za ním):
Nikdy ne! Nechceme žádnou Zemi Marxovu! Zemí Silných se bude nazývati!
10.
MUŽ Z DAVU (vrhá
se na předešlého):
Pryč s tebou! Však uvidíte. Ona ponese jméno – Leninia!
Vzruch v DAVU,
DAV
se dělí na nepřátelské
skupiny.
VANDERGOLD:
Ah, jen klid,
jen klid! Není třeba, abyste se proto pobíjeli! Vždyť má ta země ještě
jiná
jména! Nu? –
1.
HLAS Z DAVU: Nová
Atlantis!
1.
SANDWICHMAN: Hvězda
Západu!
2.
SANDWICHMAN: Dědictví
Východu!
2.
HLAS Z DAVU: Země
Severu!
1.
SANDWICHMAN: Nová
Evropa!
2.
SANDWICHMAN: Nová
Amerika!
3.
HLAS Z DAVU: Ne! Nová
Afrika!
4.
HLAS Z DAVU: Hvězda
latinská!
5.
HLAS Z DAVU: K smíchu!
Hvězda keltická!
6.
HLAS Z DAVU: Koruna
států!
5.
HLAS Z DAVU: Žádné
jiné státy! Je to Jitřenka iberská.
1.
SANDWICHMAN: Nová
Anglie!
2.
SANDWICHMAN: Nová
Francie!
7.
HLAS Z DAVU: Ne! Země
všech Pevnin!
8.
HLAS Z DAVU: Nikdy!
Nikdy ne! Nové Německo!
VANDERGOLD:
Slyšíte to?
Slyšíte?
DOLLARSON:
K čemu
pokračovati v té litanii jmen? Vypovídají jen o tom, jaký
národohospodářský,
politický, sociální i kulturní význam přikládá celý svět Nové Pevnině,
a jak
veliké naděje upírají k její budoucnosti. Proto se nazývá Zemí Nadějí.
VANDERGOLD:
Nazvěte ji
tedy raději zatím jen Zemí Mnoha Jmen. Ale ona ponese jméno jen jediné.
DOLLARSON:
Které?
VANDERGOLD:
Nevím ještě.
Ale ponese jméno toho – jemuž bude náležeti.
DOLLARSON:
Jemuž bude
náležeti?
DAV:
Což nenáleží všem?
VANDERGOLD:
Ale – vždyť
přece Země Nadějí není na Měsíci. Ona dnes existuje, je předmětem
nejrůznějších
zájmů i protichůdných záměrů, a – leží v mocenských sférách
interesovaných
Pevnin a Států světa. Stala se předmětem vzájemných jednání. – Nuže – –
tato jednání
nedospěla k cíli.
DAV:
Co je nám po tom!
Jest nás všech!
VANDERGOLD:
Ale ano, proč
ne, třeba bude vaše. Ale dřív Země Nadějí musí být vykoupena –
DAV:
Vykoupena?
8.
MUŽ Z DAVU: Mluvte
jasněji, jak tomu máme rozumět!
DOLLARSON:
Vykoupena?
Čím?
VANDERGOLD:
Krví a utrpením!
SBOR
CHUĎASŮ: Krev a utrpení
na tebe, jenž toto pravíš!
DOLLARSON:
Krev a utrpení
–
VANDERGOLD:
Řeknem to
stručněji: válka!
Světelná zlatě zářivá
hvězda zrudne.
DAV:
Nechceme války,
chceme Novou Zemi!
VANDERGOLD:
Budete ji
míti, ale ne zadarmo. To jsou moje zprávy. Jsou včasné a přesné.
Jednání mezi
Státy ztroskotala. Nyní má rozhodnout zbraň!
DAV:
Běda!
Lepiči vylepují na portál
mobilizační vyhlášky.
1. a 2. SANDWICHMAN:
Mobilizace!
MUŽI odcházejí za scény.
DOLLARSON:
Moje podniky!
VANDERGOLD:
Pane
Dollarsone, vy jste se dal opět překvapiti událostmi.
DOLLARSON:
Přisám, že
naposledy, Vandergolde. – Tedy válka –
DOLLARSON
exit.
ZBYLÝ
DAV: Běda, válka! Běda,
ale Země Nadějí musí být naše!
VANDERGOLD:
Ano, válka. –
Pozor lidé! Ti, kdož nejsou povoláni na vojnu, najdou zaměstnání v mých
závodech,
které jsem nyní cele přehodil na výrobu válečného materiálu. Zaměstnám
jakýkoliv počet žen, starců i dětí, všechny, jichž se netýká
mobilizační vyhláška.
Nechť se hlásí v mých kancelářích!
Zbylý DAV
odchází.
HLAS
DAVU V DÁLCE: – Do
boje – válka –
VANDERGOLD:
Ano, nejdříve
přichází válka. – S člověkem chodí hned smrt.
Exit.
Prázdná scéna. Za scénou
bubnování. Hvězda krvavě
plane. Pod rudě planoucí hvězdou stínový obraz vojáků v pochodu.
ZPĚV
VOJÁKŮ:
Jen vesele, jen vesele, pojď se
mnou, puško má,
my dobudem tam za mořem tu novou zem, hurá!
Již jdeme se bíti,
hvězda nám svítí,
ta nová hvězda, ta musí být má,
ta nová hvězda, ta musí být má!
ŽENA
V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH (vztyčí
se uprostřed
scény a spíná ruce):
Běda válka, zase válka!
ZPĚV
VOJÁKŮ:
A
prapory, hoj,
prapory, ať letí ještě výš,
tam za mořem je nová zem a ty ji uvidíš!
Z té země krásné,
z té hvězdy šťastné
se domů nikdy nevrátíme již –
ŽENA
V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH (pokleká):
Ó moje děti –
Stínový obraz vojáků v
pochodu mizí, hvězda temně
žehne.
ZPĚV
VOJÍNŮ V DÁLCE:
My se však nikdy nevrátíme již!
ŽENA
V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH (se
hroutí):
– mé děti!
Opona.
III.
JEDNÁNÍ
Totéž
město; tma. V popředí ELAN
CHOL.
ELAN
CHOL:
Nuž tedy,
krvavé dílo je dokonáno,
zas místo Lític budeme mít Mír,
skončena válka!
Smrt viděl jsem kosit pluky,
ohněm jsem kráčel
a nezemřel jsem – jak divno!
Světlo dáno je tomu, jehož srdce je v stínu
a život tomu, kdo ducha je truchlivého.
Neb dávno již jsem v okovech
nepřítele, jenž nezná slitování:
mne zajal smutek bezpříčinný,
lítější než smrt.
Snažněji hledal jsem hrob než
spánek
a nenalezl ho,
nýbrž viděl, jak žíznivým rtům
Smrt odnímá nádobu života,
mně však, jenž netoužím vody života pít,
mně umříti smrtí nebylo uděleno.
Smutnější je můj duch než krajina
nejpustší,
nad skály strnulejší,
tesknější než je prach a hlína,
temnější nad zhaslý oheň.
Svět celý svou tíhou kruší mne
a leží na mně, jak písek na poušti leží.
Já ještě žiji:
Mé tělo je rakví mému duchu
a duch můj je hrobkou mého těla.
Čím je mi život?
Jsem zhuben dříve, než jsem umřel smrtí.
Vyhnula se mi střela
a smrtící meč se přede mnou odchýlil,
mne oheň se štítil požíti
a oči vojsk nepřátelských neviděly mne.
Mne neuznal Život za svého syna
a Smrt svou náruč ode mne odvrátila,
hrob utekl přede mnou,
jen smutek bezpříčinný drží se mne,
v svá pouta mne sevřel a svým mne pohání bičem,
němý, ani mi neukázav cesty, mne žene
nevím kam!
Exit.
Tma, skupina vrátivších se
vojáků invalidů rýsuje
se stále jasněji u ohně.
1.
INVALIDA: Nu tak,
nikdo z vás už nemá tabák? Ani špetku? Ani štipec? Ani pápěrku?
2.
INVALIDA: Není, není.
1.
INVALIDA: Bah, to je
zlé! Špatně se to bafá z prázdné dýmky.
OBČAN
(zastaví se u
skupiny):
Tady je tabák.
1.
INVALIDA: Pánbůh
zaplať; pěkný tabáček. Ale co jsem to chtěl říci? Povídám: my jsme se
zakopali
v tom písku. Říkali tam v Pekle, však se mnoho o tom místě vypravovalo.
Nebylo
nikde kapky vody a my mřeli žízní. A ten hoch, co pořád mluvil o tom
zlatě, my
zase o ničem než o vodě, jako kdyby sám jediný té strašné žízně
necítil, pořád
jen říkal zlato, zlato, tam na druhé straně je zlato, tam se musíme
dostat! Pak
zahodím pušku a naplním si ranec zlatem a pak se teprve napiju. To už
jsme
čtvrtý den neměli co pít. A teď on tedy dělá ten útok. Já ho chci
chytit za
ruku, ale on už letí, oči z hlavy ven. ‚Kam běžíš?‘ povídám, ale on
jenom:
zlato, zlato!
OBČAN:
No, a bylo?
1.
INVALIDA: Nevím.
Třeskla veliká rána a po hochovi nezbyl ani knoflík. To bylo hned na
začátku
vojny.
2.
INVALIDA: To u nás
sloužil rotmistr, byl to strážník, člověk ne zlý, takový bezvousý, snad
jste ho
tu znali. Když jsme všichni brečeli, brečeli jsme jako děti, my zas
leželi v těch
pověstných močálech, tu on vždycky říkal: Mějte rozum, to jste muži? My
jsme
leželi v těch slaných močálech, živé maso z nás lezlo, ale to jsem již
řekl,
však o nich každý ví. Dostal ji do prsou. Padnul, zalitý krví, a
povídá: Maminko,
podívej se, sněženky. Nevím, kde to vzal. Povídal ‚sněženky‘ a byla tam
bažina
a krev. Bylo hned po něm.
1.
INVALIDA: Hm.
3.
VOJÁK: Ten vždycky tak
držel na pořádek na ulici. Byl to řádný strážník. Kdyby tak vstal a
viděl teď
tady to město, ten by koukal!
1.
INVALIDA: Bah, špatně
to tu vypadá.
OBČAN:
I tady bylo zle.
Tuze jsme zkusili. Nepřítel vrhal na město síru a oheň. Žijeme v
zříceninách. –
Ó bože! Bylo hladu a bylo bídy! Ani se to vypovědět nedá.
MILENEC:
Přicházím –
1.
INVALIDA: Hah!
2.
INVALIDA: Co to? Ty?
Ty jsi na živu? Vždyť přece – myslil jsem, že už se nikdo nevrátí, že
jsme tam
zůstali, že tam padli všichni? –
1.
INVALIDA: Vždyť jsem
tě viděl –
MILENEC:
Přišel jsem –
2.
INVALIDA: Vždyť tě
viděli –
MILENEC:
Ať jsem mrtev,
či živ, musel jsem přijít.
1.
INVALIDA: Živ – – ?
MILENEC:
Živ, nebo mrtev,
mně je to jedno. Ale přísahal jsem –
2.
INVALIDA: Co?
MILENEC:
– Nic.
STARÁ
MATKA: Můj syn! Ne,
to není můj syn! Neviděli jste mého syna? Ještě se nevrátil? Není mezi
vámi.
Můj hoch!
3.
VOJÁK: Nevíme. Snad – se
ještě někteří vrátí.
STARÁ
MATKA: Můj syn!
Tolik chtěl do té Nové Země! Tak rád šel na vojnu! Vy jste ho neviděli?
Proč
nepřišel s vámi? – Poslali mi oznámení, že padl. Ale já tomu nevěřím.
Byl to
můj syn. Já tomu nevěřím. Řekněte mi, kdy přijde?
2.
INVALIDA: Hm! On tedy
přijde – později.
STARÁ
MATKA: Já vím, že
přijde. Je to takový čilý hoch. Není možno, že by umřel takový hoch,
jako ten
můj! Já vím, že se vrátí, já ho čekám, on přijde –
VOJÁCI:
Čekejte jen – Vrátí
se – později.
STARÁ
MATKA: On přijde,
ne, on není mrtev, já vím, já čekám, vždyť on se vrátí –
Exit.
VDOVA:
Slyšte mne! Ale
mne neutěšujte, mně neříkejte lži! Já vím, že můj manžel je mrtev! Jen
o to vás
prosím, řekněte mi, kdy jste ho naposled viděli, řekněte, rozpomeňte
se, kdy
jste ho viděli naposled a jaký mi nechal vzkaz.
1. INVALIDA:
(vzlyká.)
VDOVA:
Ó, mluvte jen,
hleďte, já nepláču, jen řekněte, kdy jste ho viděli naposled, co řekl,
co mi
vzkázal?
2.
INVALIDA: Ležel tváří
k nebi, oči rozevřeny.
VDOVA:
To se díval na nás!
A jaký mi dal vzkaz?
1.
INVALIDA: Óoooo – on
neměl úst!
VDOVA:
Óoooo – nemám již
dítěte, nemám již slz, manžela nemám, mám srdce puklé, nemám již úst,
abych
klnula nebi!
Exit.
3.
VOJÁK: Žalno pohledět.
2.
INVALIDA: A není
jediná. Takových je příliš mnoho.
1.
INVALIDA: Raději na to
nemyslet. (K MILENCI)
Ty tedy nejsi mrtev –
ty jsi přišel –
MILENEC:
Jsem tu.
Přísahal jsem, že se vrátím i z hrobu –
Přichází MILENKA.
MILENKA
(vzpíná k
němu ruce):
Můj drahý! Moje lásko! – Ty mne už nebudeš milovat!
MILENEC:
Ale ještě jsem
přišel za tebou.
MILENKA:
Už nebudu mít
tvou lásku!
MILENEC:
Vím všechno.
Přišel jsem ti jen říci, žes běhna.
MILENKA:
Slitování! Mé
srdce myslelo jen na tebe.
MILENEC:
Vím všechno.
Stala ses Vandergoldovou čubkou. Nepřítel mne ušetřil, ale ty, ty jsi
vrazila
do mého srdce nůž!
MILENKA:
Měla jsem hlad.
MILENEC:
Ó ty – co jsi
učinila z naší lásky?
MILENKA:
Bylo mi líto
mého mladého života. –
MILENEC:
A co život můj –
mého života ti nebylo žel?
MILENKA:
Mé srdce je
jediný pláč a jediná láska k tobě. Ale běda, ty mne už nebudeš milovat!
MILENEC:
Ó – jsi krásná.
Jsi krásná, jako jsi byla – Nedívej se na mne! Mé srdce mne sžírá
hořkým
plamenem. – Jsi kurva, ale jsi krásná! Miluji tě, ale odpustit ti už
nedovedu.
Pojď!
MILENKA:
Ó, dej mi
odpuštění!
MILENEC:
Nikdy ti nemohu
odpustit. Pojď!
Oba exeunt.
1.
INVALIDA: Ti už nikdy
nebudou šťastni.
2.
INVALIDA: To nebudou.
3.
VOJÁK: Ani Vandergold.
Hoši, povídám: za jeho život bych teď nedal ani knoflík.
OBČAN:
Za jeho život?
Vandergold se nemusí bát.
2.
INVALIDA: Vandergold
ať si dá pozor. Ten hoch nebude znát slitování.
OBČAN:
Vandergold se už
nikoho nebojí – Vandergold je mrtev.
3.
VOJÁK: Vandergold
mrtev?
OBČAN:
Vandergold padnul
v zázemí.
1.
INVALIDA: Tak přece
ten hoch?
OBČAN:
Ne, nebyl to ten
hoch.
2.
INVALIDA: Byla to
kule?
OBČAN:
Kule to nebyla.
3.
VOJÁK: Tedy nůž?
OBČAN:
Ani nůž. Náhlé
neštěstí. Vandergold roztrhán na kusy. Vandergold i s automobilem. A
nyní je na
vrchu Dollarson, jen Dollarson, sám Dollarson. Oj, divné věci se staly.
I tady
byla vojna. Nám pak, kdož jsme to přežili, zbývá jen prositi: budiž zas
mír!
Hlas trubky, před
promítnutý obraz „Listů
Dollarsonových“ vběhne HLASATEL.
HLASATEL:
Radostnou
hlásím všem zprávu!
Shromažďuje se DAV.
Slyšte: je skončena
válka, boj vybojován!
Nová Pevnina je nám otevřena! Země Nadějí jest v našem držení až po
hranice námi
vytýčené. Naše prapory vlají na našem území, až kam šel náš nárok. Tak
bylo
zpečetěno ohněm, krví a mečem. – Těm pak, kdož zhynuli, buď vděčná
paměť a sláva.
Ostatně sladko je položit život za dobro budoucích dnů. Náš podíl na
zemi
Nadějí činí přes 5,000.000 km2.
Největší šířka jest 2200
km, největší délka 3800 km, všechno krásná slibná půda po stranách i v
prostředku,
navrchu i uvnitř.
Slyšte, co o tom soudí
Dollarson! Dollarson
se vyslovil, že je to veliký a krásný kus. Míní, že získali jsme mnohem
víc,
než jsme doufali. Řekl, že můžeme býti hrdi a spokojeni. – Praví, že
nyní nás
čeká to nejkrásnější, neboť kde dohotoveno jest dílo války, teď dílo
míru má
býti vykonáno. A kde jednali hrdinové, tam nyní že třeba jest
pracovníků.
Doufá, že všichni, kdož chtějí trhati ovoce tohoto velkého díla, se
připraví
radostně k odchodu do Země Zaslíbené. Jest naše, jest vykoupena!
Obraz „Dollarsonových
Listů“ mizí, zjevuje se
světelný přízrak hvězdy.
HLASATEL
exit.
DAV:
Země Nadějí je
vykoupena!?
OBČAN:
Byla též nazvána
Zemí Mnoha Jmen. Každý po ní dychtil. Ale vy, vojáci, vy jste ji už
viděli.
1.
INVALIDA: My vojáci
jsme tam byli a nazvali jsme ji ‚Peklo‘.
1.
MUŽ Z DAVU: Pravilo
se, že je to země rajská, ze všech nejkrásnější.
2.
INVALIDA: Hahaha! Je
krásy přímo vražedné! Tady ten slepý mezi námi, ten nemoh ani své oči
od ní
odtrhnouti a nechal je tam. Ať řekne, co viděl.
SLEPÝ
VOJÁK: Uzřel jsem
ji jako jediný zlatý a ohnivý květ – a pak už jsem neviděl nic.
2.
INVALIDA: A co vidíš
nyní?
SLEPÝ
VOJÁK: Své oči,
vidím jen své oči!
2.
INVALIDA: A co cítíš?
SLEPÝ
VOJÁK: Píseň.
DAV:
Zpívej nám, slepče!
Zpívej o Zemi Nadějí!
SLEPEC:
Zazpívám o těch,
kdož sloužili pod Elan Cholem.
DAV:
Setnina Elan
Cholova!
1.
INVALIDA: On je z té
setniny. Tedy zpívej!
SLEPEC:
Bylo nás sto pod Elan Cholem.
Ať žije setník, každý děl!
On první šel a smrt hledá polem,
Elan Chol sám, náš velitel,
a jeho sto hochů je kolem.
Ležíme v černém kamení
nad námi temné znamení:
Toť kapitán!
Na stráži stojí
a vyzývá osud k boji.
SBOR:
Na stráži stál Elan Chol sám
a kletby dech už nad ním vál.
SLEPEC:
Hurá, my byli mrtvi dřív,
než zemřeli jsme! Kdo byl živ,
kdo padl už, či právě mřel,
v temnotu stejnou stejně zřel:
Smrt sama k raportu nás volá,
setniny naší majitel.
SBOR:
Hurá, kdo živ byl nebo mřel,
do věčné tmy k raportu spěl,
jeť Smrt setniny majitel.
SLEPEC:
Na stráži stojí slepec sám,
s ním černý stín, náš kapitán,
Elan Chol a sto hochů kol,
sto mrtvých kol i s kletbou svou
odchází věčnou temnotou.
SBOR:
Já vidím je putovat,
z tmy jejich tvář i dech i šat,
za kletbou svou ku předu jdou
pochodem věčnou temnotou.
1.
MUŽ Z DAVU: A Elan
Chol je živ?
SLEPEC:
Není mrtev.
OBČAN:
Strašné, co říkáš.
DAV:
Úděs se vznáší nad
námi.
Vzdálené dunění.
1.
MUŽ Z DAVU: Slyším
jakési hřmění.
DAV:
Běda, což válka ještě
trvá?
Hukot automobilu, sirény. DOLLARSON
vystoupí.
HLASY
Z DAVU: Dollarson!
1.
MUŽ Z DAVU: Pane
Dollarsone, je slyšet jakési hřmění.
DAV:
Jsem vystrašen!
1.
MUŽ Z DAVU: Což válka
ještě neskončila?
DOLLARSON:
Válka je
úspěšně dodělána. Válečná vřava se likviduje, umlkají děla a v
červáncích
hrdinské krve nový rodí se den. My jsme to vyhráli! Země Nadějí je
naše! Teď
bude jen třeba ujmout se statku dosaženého. Chop se ho ruka pilná!
Malá pauza.
DOLLARSON:
Chop se ho
ruka pilná. Pluh a rýč!
1.
INVALIDA: První pluh
neoral onu zem úrodnou brázdou a první rýč nekypřil její půdu ku živné
setbě.
První pluh i rýč ji brázdily válečným zákopem a první tráva, jež
vyrostla, byl
ostnatý kůl a drát.
DOLLARSON:
Tak žádal si
osud. Ten první zákop a nábojem vyrytá brázda, ty do ní vtlačily pečeť
lidského
majitelství. Nová pevnina se musí udělat majetkem!
2.
INVALIDA: Tak značil
ji člověk svým majitelstvím. Svou krví pohnojil Zemi Snů a první své
semeno
zasel: své otce a bratry a syny.
DOLLARSON:
Musí člověk
vzdáti svou oběť Nových Zemí nadlidskému stvořiteli. Ze setby lidské
však
vzchází veliká sklizeň. Země Nadějí je vykoupena! Co je to platno,
museli jsme
zaplatit svou cenu. Ale já povídám, že stálo to za to! Ze Země Nadějí
Zemi
Života teď uděláme!
1.
INVALIDA: Jakže jí
říkáte?
DOLLARSON:
Plesejte! Zemí
Života chce být teď zvána!
2.
INVALIDA: My jsme jí
říkali Veliký hřbitov.
DOLLARSON:
Nikoliv. Je to
kynoucí Země Nového Života!
SLEPEC:
Je obydlena
stíny. Je to Země mrtvých vojsk!
DOLLARSON:
Ne. V té zemi
není stínu. Září svými čtverečnými rozlohami, svítí obilím, jež na ní
vzroste,
skvěje se obrazy lesů, září městy, jimiž ji oděje nový život – Haha!
Není spíš
zemí mrtvých vojsk a odvěkým hřbitovem nadějí tady ten starý svět? Ta
půda tady
– ta ne jednou, ale už stokrát musela být životu vykoupena! Tady se od
věků
proklínalo a marně toužilo. Tady kráčíte po kostech milionů, které
snily o lepším
a nedočkaly se! A tam je ta Země Nová! Haha. Jací vy to jste lidé!
Každý jste
tam chtěl – a teď byste se rozmýšleli? Jděte mi! Vždyť tento starý svět
vám už
nemá co dát!
Světelný přízrak hvězdy se
zvolna barevně
rozzařuje.
Vzdálené dunění.
1.
MUŽ Z DAVU: Je slyšet
hřmění.
DAV:
Jsem vystrašen. Cosi
mne svírá –
DOLLARSON:
Nemějte obav.
Země Nadějí je vybojována. Haha, tohle už máme spořádáno. Na mou duši.
Není tam
už války, ani smrti! Kdo by teď váhal? – Ó zlatý sne nového světa! Hle,
Pieride, zde by bylo třeba vašich nadšených slov!
PIERIS:
Chtěl jsem
odejít, nyní však zůstanu. Jsem stár a už se mi nechce bloudit.
DOLLARSON:
Kde je vaše
velká víra, Pieride? Tak se teď díváte vpřed? Vy jste byl přece tak
nadšen
novými nadějemi! Jděte, jste už mdlý a stár!
PIERIS:
Ne, jsem ještě
pevnější ve své víře. Vy však jste pravil, že též tato půda zde – však
ne
jednou, ne – ba stokrát musela býti životu vykoupena. A že tu stojíme
na věčném
hoři milionů, které zde mřely a doufaly. Tak jste to řekl?
DOLLARSON:
Asi tak.
PIERIS:
Ano, tak tomu v pravdě
jest. Pak tedy – slyšte: zde jest Zem Nadějí!
DAV:
Není mi dost jasno,
přemýšlím těžce.
PIERIS:
Tak pravím já. Ne
tam – však tady je Země Nadějí. Hleďte lidi na tuto zemi! Trpí a doufá.
Čeká na
vaši víru. Neopouštějte ji. Zde, zde je Země věčného doufání a
vykoupení! Vždyť
ona je zde!
DAV:
Jsem zmaten. Divná
předtucha –
DOLLARSON:
Nesmysl. Co
komu dá ta vaše nabídka? Vy směšný apoštole! Co si kdo vyzíská na těch
vašich
nadějích? Co tady s prázdnou nadějí, když tam možno mít, k čemu tu
planě doufat
a snít, když tam možno vzít? Slyšte, lidé! Nová Pevnina na vás už čeká
a nabízí
vám své dary! Hola, kde jste, lidé Nového Světa?
DAV:
Ah, nemám dost
odvahy –
DOLLARSON:
Jen s chutí do
toho! Nová pevnina všem, kdož žádají více, než mají!
DAV:
Ah! Slyšme!
DOLLARSON:
Hlaste se,
pionýři! Odměnou kyne vám zisk! Nová Pevnina na vás už čeká! Nyní jen
majitelstvím nutno je zpečetit majetek udělený. Chopte ho do svých
rukou! Té
zemi je třeba rukou, by mohla odevzdat všechno své bohatství! Dost je
tam místa
pro všechny ruce. Pravím, půjčte mi své ruce! Potřebuji více rukou.
Potřebuji
všechny ruce, aby mohly obemknout, sevřít a držet tak velikou věc!
DAV:
Váhám –
DOLLARSON:
Všichni jste
po ní bláznili a teď, když ji máme, teď byste se najednou rozmýšleli?
Kdo může
váhat? Kdo nechce více, než má?
DAV:
– však zdá se – že
mi tam kyne prospěch.
DOLLARSON:
Říkám vám, jak
to je: co pro vás tady? Tady vás čeká zas jen ta stará starost a bída –
DAV:
Ach, budu muset
jíti!
DOLLARSON:
– jen vzpomeňte
každých starostí! Ostatně, poraď si každý, jak nejlíp můžeš. – Zde je
váš horší
včerejšek –
DAV:
Lituji opustit tuto
starou zem –
DOLLARSON:
Vezmi to ďas!
Ale tam? Hej! Tam čeká vás lepší zítřek na Nové Zemi –
DAV:
– ale zbavím se své
bídy –
DOLLARSON:
– na Nové
Pevnině! Ona už čeká! Chce se zbavit svých přebytků. Kdo může váhat? Je
nově
zrozena, panensky bohatá, nevyčerpaná – hahaha, kdo by nechtěl jít k
plnému
stolu? Bude toho tam pro všechny dost!
DAV:
– ale hoj, budu snad
bohat a šťasten!
DOLLARSON:
Aj, kdo by
nechtěl? Kdo nemá půdy? Tam je půda, jež vydá život a bohatství a země
své
poklady otevře tomu, kdo si je neváhá vzít! Otevřete uši! Já povídám,
že je tam
zlato!
DAV:
Již jdu!
PIERIS:
Neopouštějte
pevninu starou, tu starou Zem Touhy! Jste jí povinni!
DAV:
Již jsem rozhodnut!
DOLLARSON:
Výborně!
Vezmete do svých rukou půdu. Vezmete do svých rukou zlato. Majetek jest
to, co
držím v ruce. Nová Pevnina žádá si majitelství. Chce býti v rukou!
Dejte mi
vaše ruce! Jest v ní vše! I ten nejbídnější z vás může být malým
Dollarsonem.
DAV:
Ach! Vysvobodím se
ze své bídy a budu mocný –
DOLLARSON:
Jaká to veliká
příležitost! Je tam vše! Dejte mi své ruce! Ruce na všechno! – Co
všecko se
neřeklo: že bude tam i volnost i utišení duše, co kdo chce, že je tam i
úkryt a
spánek a moc a síla i zapomenutí! Ba, co víc! Tam má být i Bůh! Vezmete
do svých
rukou i Boha –
DAV:
– a hoj, položím
svou ruku i na Boha a budu mocný a šťastný! –
DOLLARSON:
– v dobyté
Zemi Nadějí! Vzhůru tedy!
DAV:
Do Země Nové!
DOLLARSON:
Takhle se mně
to líbí! Jen do toho! Uchopíme Novou Pevninu. Ona ponese jméno toho,
komu bude
náležet! Pravím Vám, je to veliký obchod a náramná věc. Óhohohó – něco
takového
tu ještě nebylo! Nuže vpřed!
Na scénu
vstoupí Dollarsonova ARMÁDA
INŽENÝRŮ, VOJÁKŮ A ÚŘEDNÍKŮ.
ARMÁDA
INŽENÝRŮ, VOJÁKŮ A ÚŘEDNÍKŮ:
Zde!
DOLLARSON:
Vše v pořádku!
Dílo je zahájeno! Mé lodě už čekají. Hle, zde transport první:
Inženýři,
Úředníci a Vojáci. – Práce, Zákon a Autorita. – Tak a teď stvoříme –
Pevninu
Dollarsonovu! Bližší instrukce podám až tam. – Vzhůru a vpřed!
DAV:
Již odcházím! Vpřed!
Hřmění.
1.
MUŽ Z DAVU: Běda, hřmí
a země se chvěje.
DAV:
Jsem vyděšen a chvěji
se též.
OBČAN:
Jak země duní a sténá!
DAV:
Ó hrůza!
DOLLARSON:
To Stará Země
se chvěje a praská –
PIERIS:
Nebesa, chraňte
ji!
Zesílené hřmění.
DOLLARSON:
Zdá se, že ta
stará rachotina pěje svou pohřební píseň. Hurá, tu píseň teď slyším
rád! Nám
září Pevnina Nová!
DAV:
Hurá!
Zesílené hřmění.
DOLLARSON:
A vpřed! Ó,
jen se chvěj a zmítej a praskej, ty Starý Světe! To osud mluví. Haha!
Ta Stará
Země se hroutí! Je hotova! – Já však udělám Pevninu Novou!
DAV:
Vzhůru a vpřed!
Slyšeti aeroplán.
1.
MUŽ Z DAVU: Země se
boří, ale slyším ještě zvuk jiný –
2.
MUŽ Z DAVU: Toť aeroplán.
DAV:
Hle, již je nad
námi.
1.
MUŽ Z DAVU: Je to letadlo
signálové.
DOLLARSON:
Hola, přináší
zprávy!
Hřmění, STANICE NAPRAVO
v portále se
rozsvítí, pronikavě zazvoní, pak volá.
STANICE VPRAVO:
Země Nadějí.
DOLLARSON:
Hurá, Země
Nadějí!
STANICE VPRAVO:
Země Nadějí –
DAV:
Vzhůru do Země
Nadějí!
STANICE VPRAVO
(skomíravě): Země Nadějí –
Zesílené hřmění.
OBČAN:
Hle, za ním letadlo
druhé –
1.
MUŽ Z DAVU: – druhé letadlo
signálové.
STANICE
NALEVO se rozsvítí a zazvoní.
DOLLARSON:
Pozdrav ze
Země Nadějí!
DAV:
Hurá. Země Nadějí!
STANICE VLEVO:
Dollarson! Dollarson!
DOLLARSON:
Sláva! Co je?
STANICE VLEVO:
Země Nadějí je ztracena!
DOLLARSON:
Nemožno! Tu
nám už nikdo nevezme!
STANICE VLEVO:
Hlásím, že Nová Pevnina je ztracena!
DAV:
– Ha! Má předtucha –
Dunění.
INŽENÝR,
VOJÁK
a ÚŘEDNÍK
předstoupí.
INŽENÝR:
Pane Dollarsone,
předpokládáme, že v tomto případě vyplatíte nám slíbené čtvrtletní
služné –
ÚŘEDNÍK:
– i s příplatky
a dietami –
VOJÁK:
– jak je stanoveno
ve služebním poměru.
DOLLARSON:
Všechno, jen
mlčte! Ó – toť nemožno –
ARMÁDA
INŽENÝRŮ, VOJÁKŮ A ÚŘEDNÍKŮ exit.
Dunění.
STANICE VLEVO:
Dnešního rána počalo zemětřesení,
jehož ohniskem stala se Nová Pevnina. Moře se vzedmulo a za strašného
dunění a podzemního
rachotu propadá se Nová Pevnina do Oceánu.
DOLLARSON
(potácí se
vpravo):
– ó –
STANICE VLEVO:
V této chvíli potápějí
se již i naše vlajky.
DOLLARSON
(hroutí se
vpravo):
– ó Vandergolde – příliš –
Krátký veliký rachot.
STANICE VPRAVO:
Nová Pevnina, zvaná též Zemí Nadějí,
se propadla do hlubin mořských!
DOLLARSON:
– příliš zla. (Zhroutí se).
Ztracena!
DAV:
Je ztracena! Ó jaký
žel!
SLEPEC:
Slyšte! Země
Stínů se propadla do temnot Oceánu!
ELAN
CHOL: Země Stínů?
Varhany.
ŽENA
V ČERNÝCH ZÁVOJÍCH:
Na kolena! Na kolena! Naši mrtví umírají podruhé!
DAV
pokleká.
ELAN
CHOL: Cestu, cestu –
DAV:
Klekni, neblahý!
ELAN
CHOL: Cestu – –
DAV:
Kam se řítíš, Temný
Šílený?
ELAN
CHOL: Do Země Stínů!
Opona.
