Pole a palisáda

Když po meči vymřel přímý praotcův rod, radili se starci a vladykové, kdo by měl zasednout na knížecí židli. Stolec byl skromný, jeho tři nohy jako by věstily, že zemi, již se dal od severu na jih a od západu na východ vepsat kříž s navlas stejnými rameny, pořád něco schází: rozměr, co by ji přesáhl. Na těchto čárách se pravidelně obětovalo ohněm. Nedělalo se to ani tak kvůli tomu, co bylo za hranicí, jako pro zdar toho, co bylo v jejím sevření.

Knížectví bylo malé, s vědry obětní krve na hřbetě soumarů ho čtyřikrát do roka obešli strážci, aby opsali zemi rudý kruh a pak škrtli křížem krážem skrz. Pouť trvala čtyři týdny. Krev hřáli nad přenosnými ohni, aby se nesrazila. Byla z těl volů a prasat, sycená bylinami.

Stejně tak jako krev, voněl kouř ohňů sladce a hořce zároveň; i jejich plameny.

Lipové květy. Rdesno hadí kořen. Mateřídouška. Zápalné oběti byly nutné. Udržet Čechy při úctě, řádu a svornosti je těžší než porazit nepřítele.

Byl jeden muž, jmenoval se Krok. Povídalo se o něm, že je podivín. A vědělo se, že moudřejšího aby Čechové pohledali. Toho si vyhlídli, pro toho se i s koňmi nechali převézt na pohřební břeh, k velkému statku na dohled mohyl. Říkalo se mu Pravý Hradec.

Krok je přijal s odměřenou úctou, byli si rovni. Podivil se, že za ním jdou. Jsi přece vladyka, nedali se odbýt – a máš pověst chytrého hospodáře. Namítl, že nemá syna a jeho žena Svanta se už dávno odebrala do zelené mohyly; takového že by chtěli?

Vyšli před dům a radili se. Potom se vrátili s dobrou zprávou: jeho nevýhody jim nevadí. Nabídli se, že mu najdou jinou ženu, mladou a plodnou. Řekl jim, že nemá zájem. Leda že by mu vrátili jeho paní – pak by si troufl usednout na trnož.

Vyčetli mu, že vidí jenom minulost.

Odpověděl otázkou: nevidí budoucí nejlépe ten, kdo nepřehlíží minulé?

Neporozuměli. Nevěděli, jestli tu před nimi nebyl bog Eloj a nepřipravil Kroka o rozum. Ten se usmál jejich zmateným tvářím, přešel k oknu, otevřel slídovou tabulku a ukázal na břeh, na starobylé mohyly a na tři děvčátka, která po nich válela sudy.

„Jsme pořád spolu,“ řekl poslům. „Mé dcery mají matku a ona má je. Vidím ji, když se na některou z nich podívám. Promlouvá jejich ústy.“

Konečně přiznali, že je v tom muži velký kus moudrosti. Vyňali dřevěnou korunu z koženého pouzdra a podali mu ji, ať si ji zkusí. Prohlédl si ji. Bylo v ní vyřezáno dubové listí. Okružím protékala nit z ryzího zlata, držící zlaté lístky. Vetkl si ji na hlavu, padla jako ulitá. Potom si vyzkoušel knížecí prsten. I ten mu sedl, jako by ho šperkař právě pro něj vyrobil. Krok klenoty vladykům vrátil.

„Osedlám stolec pod jednou podmínkou,“ řekl a s úsměvem sledoval jejich překvapení. Mlčel, aby ho určitě neoslyšeli, až zase promluví. Teprve potom pokračoval. „Až mi dojdou síly a někteří z vás mi se svými syny postaví hranici, nebudete vy ani oni hledat nástupce mezi sebou ani jinými moudrými muži, tak jako jste to udělali teď, ale zvolíte si za kněžnu jednu z mých dcer.“

Tohle nečekali. Opět se odebrali na dvůr. Jejich vidina nového vládce se začala rozplývat, podmínku přijmout nemohli. Nasedli na koně, že pojedou domů. Vyšel za nimi a jejich reptající ústa zmlkla.

„Vždyť přeslice,“ oslovil je zespoda, jako by mluvil k jejich koním, „dokáže proniknout stejně jako meč, stejně tak zranit. Jenom to od ní nikdo neočekává. Proč by vám nemohla vládnout žena? Ta moje by to dovedla líp než já. Skrze mou dceru to uskuteční. Uvidíte.“

Ozvaly se kletby, někdo utrousil poznámku o Elojovi, chaosu a šílenství. Krok si je dobíral vyzývavým pohledem. Přijeli za ním, tak teď ať ho snesou. Ať poznají rozmary zvoleného vládce.

„Meč přeslici vždycky přetne,“ namítl muž jménem Kuděj, významný stařešina a strážce knížecí koruny. „Nechceme slabého panovníka, nedej bog ženu.“

„Přeslice je lehčí a její útok přichází nečekaně,“ nedal se Krok. „Meč umí jen ničit, zatímco na přeslici vznikl tovar pro tvůj šat. Kdyby jí nebylo, stál bys tu s holým zadkem.“

Kuděj nepromluvil, sáhl na jílec meče a zase ho rychle pustil. Potom sesedl a před Krokem poklekl, poprosil za odpuštění chvilkových pochyb. Vladykové poklekli s ním a vyzvali nového knížete, ať sám určí dobu, kdy chce být korunován.

„Až mi na Levém Hradci postavíte věž,“ stanovil Krok a vztyčil před posvátnou korunou dlaň.

„Z nejlepšího kamene a dřeva,“ slibovali vladykové, ale on zavrtěl hlavou a zvedl ukazovák.

„Ze soli. Žádnou jinou nechci.“

Znova ty nejisté pohledy, znova ty české škleby. „Ale pane,“ řekl Kuděj, „věž ze soli se po čase rozpustí.“

„Sůl – to jsou zkamenělé slzy. A slzy nehoří, nikdy se nevydrolí,“ stál na svém Krok. „Opatříte ji širokou střechou, aby neubývala pod jazykem deště. Ale kdo přijde a odškrábne si, toho netrestejte. Kníže je ten, který dává. Ať si ho Čechové rozeberou.“ Když tohle řekl, konečně je propustil a oni učinili, jak si jejich nový vládce přál.

Z věže ze solných kvádrů vládl Krok mnoho let a den co den sledoval, jak se jeho obydlí pomaloučku, ale jistě tenčí stejně s jeho časem. Viděl svůj konec a nebál se ho, naopak. Byl dobrý vládce. Češi ho velebili. Chodil mezi ně – to měli rádi –, naslouchal jim, spojoval muže s ženami, spojoval jim hlavy jediným věncem a jindy jim to vymluvil; nedal na první dojem a soudil uvážlivě; když to bylo nutné, uměl i tvrdě potrestat. Pravidelně obětoval bogům a radil se s nimi, ďasy pak odháněl od palisád s takovým umem, jak to dokázal málokdo z vládců před ním. Dcery mu dospěly. Světlé Libuši bylo osmnáct, rusovlasé Kazi dvacet a tmavovlásce Thetě dvaadvacet let. Tři mladé dívky, které se ve dne učily hospodařit a večer si v ložnici vyprávěly pohádky. Dříve si hrály s panenkami, teď měla každá svého malého boga.

Thetin byl kolíček z černého dřeva. Měl vydlabané oči, dva zahnuté rohy a čtyři vztyčené ruce, nosila ho u pasu překrytý koženou chlopní, protože byl ošklivý a naháněl dětem strach. Ale pomáhal jí čarovat a taky vařit a péct; o svantovítském hodokvasu se o její čtverlící koláč vedly šarvátky dřevěnými meči; bojovaly jen stařeny a děti, muži se mohli uchechtat.

Kazi byla stejně oblíbená jako sestra, možná o něco víc. Svého boga měla z pálené hlíny, smál se roztáhlou pusou a zpíval děravými paprsky kolem hlavy. Skutečně – dalo se na něj hrát jako na píšťalu, stačilo mít Kaziny citlivé uši a ohebné prsty. Nosila ho na šňůrce pod krkem, a když předla, bog příznivě přispíval přízi, jejíž jemnosti nedosáhla žádná jiná přadlena v knížectví.

Libušin bog se vymykal. Jednou byl z trávy, podruhé z proutí, potřetí z borových šišek. Měnil svou podobu podle toho, kde se nejmladší sestra toho dne proháněla na koni a co si zamanula zaplést si do dlouhého copu. Pak všecko pozoroval, nikdo si před ním nebyl jistý, někdy se podobal panence a jindy koníkovi, nejednou jí to starci vytýkali a doporučili najít si patrona vlídnějšího. Dívka však stála na svém – je to prý pořád ona, její bogyně, můžete si ji potěžkat. Ale nechtěli. Nosila ji v ruce nebo ve vlasech a poddaní si šeptali, že je ta panna divná, když musí ustavičně vláčet boga, úcta je úcta, ale tohle se nehodí, zvlášť když je urozená, i bogové mají venkoncem chyby a rádi jimi člověka nakazí.

Jako by ji to nezajímalo, rady jí šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ani si nedala postavit vlastní věž, pořád bydlela s otcem. Nakonec je to palác, místa dost i pro návštěvy, přijďte taky, říkala těm, co ji kritizovali. Je jí tam asi dobře, slečince, trousili o ní. Z té nikdy nic kloudného nebude a pořádný chlap o ni nezavadí. No nic. Všude se vyskytne prosťáček a dřív nebo později zatluče nesnáz na dveře těch nejlepších rodin.

Matku si pamatovaly všechny. Dvě starší za života, ta nejmladší na hranici. Svanta hořela na vysoké pagodě z dubových a borových kmenů, do nichž řezbáři vyryli znaky jejího osudu. Ohořelou kostru zabalili do tuhé rohože z rákosu a postavili v dutině uprostřed mohyly, čelem k Posvátné hoře.

Krok byl dobrý hospodář a výtečný kníže, ale smutek, kteří mu bogové dali do vínku, ho neměl nikdy opustit. Míval bratra Kastoslava, bojovného dobrodruha, který byl jeho opakem. Už je to dávno, co Kastoslav vyrazil se zbrojnoši na sever, aby přihnal na svůj statek dva tucty otroků, neboť potřeboval opravit zděděnou tvrz. V první vesnici za hranicí od plánu upustil, když u studny zahlédl krásnou dívku, jak nabírá vodu do džberu. Rozhodl se ji unést a zdařilo se mu to. Jmenovala se Dviga. Když potom v krčmě dával k dobru povídání o svém kousku, pochlubil se, že Dviga se začala učit novou řeč, ještě když ji vezl napříč přes koňský hřbet – její první česká slova zněla „můj pane“.

Ale jen co se měsíc s měsícem potkal, padl Kastoslav v půtce s Lechovou hordou, co vtrhla do Čech s pomstou na hrotech mečů. Dvižini bratři pak vypálili neopravenou tvrz a vzali do otroctví všechno služebnictvo. Dviga se však s nájezdníky nevrátila.

Plakala pro svého mladého pána víc než pro svého otce, když umíral. Kastoslav ale nezemřel předčasně; stačil v ní zasít hned dvě semena najednou. Dorik i Devus se narodili zdárně. Krok potom dohlížel na jejich výchovu.

Rok shodil šat z listí a přikryl se houní sněhu, pak zase obráceně, takhle to udělal devatenáctkrát, až nikdo nepochyboval, že z Dorika s Devem budou schopní vojevůdci. Pak, bylo to začátkem podzimu, se s družinou stejně starých jinochů vydali do otcovy staré lovecké věže, stojící na pomezí lesa a pobřežních bažin zarostlých rákosím a orobincem. Oslavili tam narozeniny a spolu s ostatními se trumfovali v důkazech mužnosti: šplhali na třistaletý topol, přeplouvali Vltavu sem a tam, lámali kladivy skálu. V třetí den hodů si usmysleli pořádat hon na divokého kance, zuřivou bestii s levým tesákem dlouhým jak mužský prst a pravým jak půlka předloktí, která dole u jabloňových sadů zabila dítě a psa, ale nikdo ji od toho dne nedokázal vystopovat. Devus s Dorikem rozdělili přátele do dvou skupin a odjeli propátrat hvozd.

Stopovali netvora dva dny, dokud nezabloudili do Suchého dolu, nej-odlehlejšího kouta světa, kde skomírá potůček, roste jen kamení a rovnou ze země razí akátové trny do výšky dospělého muže. A právě tady, v úzké, bogy opomenuté soutěsce, kde nepotkáš žrece živého ani dřevěného, který by ochránil tebe a tento tvůj den, se rozezněl lovecký roh. Byl slyšet daleko, říkalo se pak, že až nahoru do Levého Hradce a přes řeku k mohylám do Hradce Pravého, ale legenda se rodí snadno a umře jen ta, kterou vypravěč neživí.

Roh patřil Devovi. Mladík stál ve třmenech na hnědé klisně, svíral ji koleny a pro samou radost troubil jak o život. Kůň letěl pustinou v čele trupy a ani se nestihl bát, přestože zápach černého prasete se šířil mezi balvany a potok měl rozryté dno. Den se už krátil. Divočák to cítil a bezhlavě prchal do nejhlubších houštin, jako by tam hledal vysvobozující noc. Do trní za ním lovec nemohl, a tak v poslední chvíli napřáhl ruku s oštěpem a věděl, že nemůže minout.

Na obrovském bělouši, jehož zval Bokasem, předhonil Deva bratr. Zatočil nad bestií loveckou sekyrou, v mžiku jí urazí hlavu. Devus to všechno viděl a málo se mu to zamlouvalo. Udělal to, co mu našeptal ďas. Mrštil svým oštěpem nikoli po kanci, ale pod nohy bílého koně. Bokas zakopl a upadl, jezdec sletěl do potoka a vyválel se ve studené vodě. A než stihl vstát, už nebyl lovcem, ale jen štvanou zvěří, zatímco divočákovi se dařilo obojí. Rozpáral Bokasovi břicho a hned se přidal k jeho strašnému naříkání, to když klesl pod Devovým mečem, který mu proklál bok. Kůň zůstal ležet, prase však vyskočilo na nohy a vybralo si z bratrů toho nepřipraveného. Dorik lezl po kolenou a hledal ve vodě svou sekyru. Už ji nenašel. Divočák se proti němu rozběhl ze všech svých posledních sil a nabral ho delším klem do krku. Teprve potom se svalil znova, hřbet zježený palisádou šípů a pík, jimiž ho zasypali ostatní lovci. Soutěskou tekl nový, jasně červený potok.

Bokas dýchal, ale Dorik už obcoval s Moranou. V kruhu zamlklých lovců poklekl bratr k bratrovi, objal jeho mrtvou hlavu a držel ji v náruči, dokud se slunce západem nedorazil na místo činu posel spolu s knížetem a všemi jeho dcerami.

Theta a Kazi se modlily k bogům, zatímco Libuše se sehnula ke koni a holýma rukama mu vměstnala do břicha stydnoucí vnitřnosti. Pak jehlou z kůstky bahenního kapra zašila rozčíslé svaly a kůži. Nakonec ránu potřela rozdrceným jitrocelem. Kůň se zklidnil. Dívka byla krvavá od kolen po bradu, když na ni padl stín. Zvedla k otci oči a šťastně se usmívala. Starý muž plakal zármutkem.

Lovci vyrobili z větví máry a odtáhli Dorika i kance na mohylové pole. Krok s Thetou a Kazi jeli v průvodu za mrtvými a daleko za nimi šel po svých provinilec. Libuše zůstala s Bokasem sama. Měl zůstat lesním bogům. Snášela se tma, za chvíli pro něj přijdou. Postavila se před zvíře, zatančila před ním, pažemi vyzvala Moranu, ať přijde blíž. Pak mu vetkla do huby panenku utkanou z borůvčí, maliní a lesních trav, s černými ostružinami namísto očí. Když se v korunách stromů rozezvučel vítr, zvolala z plných plic, že tenhle kůň patří jí. „Bělbog, černbog, smrt špatného, sova při oblacích a holubice nad hodným!“

Bokas se zvedl na nejistých nohou, zavrávoral, upadl a znova vstal. Začínala noc a dívka si ho pomaloučku, krůček po krůčku odváděla do hradiště.

Hranice byla vysoká, mladík i zvíře hořeli jasně. Z davu se vyrvala naříkající žena a vřítila se do plamenů; čekalo se to. Dcery vladyků, sedlácké dcery, dcery dělníků i bojovníků si nad nešťastným Dorikem, nad ubohou Dvigou mohly oči vyplakat.

Devus zůstal stát, připraven přijmout trest od starců.

Co mohl Krok dělat? Kdo by si troufl vyčítat? Když se vladykové sjeli do hradiště a zasedli ke knížecímu soudu, umlčel Krok jejich zlobu a vyzval Deva, aby si sám určil své potrestání. Mladík odešel z Hradce, vzal si jen rybářskou píku a kouzelný amulet. Sešplhal po skále k řece, nasedl do loďky, odrazil od břehu a vesla tam nechal. Odplouval v pláči vstříc trpělivé bogyni a ztracenému bratrovi, aby ho víckrát doma nespatřili. Proud ho odnášel na sever a bogové věděli své.

Tím dospěl kníže ke konci sil. Nechal se odvézt na druhý břeh a ulehl na mohylu své ženy, v blízkosti dvou podobných rovů – starého a zeleného, kde ležely ostatky jeho udatného bratra, a mladého hnědého, kde odpočíval zabitý synovec spolu se svou matkou. Když za ním na druhý den přišli starci, oznámil jim, že už není knížetem Čechů a nechce vidět světlo dní. Políbil trávu na Svantině pahorku. Políbil zemi, ze které tráva rostla. Potom už neřekl nic.

Pamatovali si, jakou podmínku kdysi dal, a navštívili jeho dcery.

Thetu zastihli v černé dřevěné věži. Čarovala nad kotlem plným bylin, oči zmalované rudkou a živičnou mastí – takhle ji Libuše znala odmalička. Jenže když zabušili na dveře, Theta se polekala a nejdřív nechtěla dovolit služce, aby otevřela. Pak je konečně přijala, ale obstála chabě; starala se o to, aby duchové a ďasi nepřekročili její práh. Hodila mužům k nohám sušené byliny a zapálila je. To bylo na budoucí kněžnu dost zbrklé jednání. Trochu je vystrašila; to mají za to, že ji svým příchodem vyvedli z míry. Ošívali se a vypadali, že by snad zas nejraději šli. Ale když otrokyně uklidily podlahu a vyvětraly místnost, zasedli s Thetou k jednomu stolu. Pohostila je sušeným masem a jablky z ovocnice. Ptali se jí, jestli by uměla soudit. Přikývla, při tom si v zrcadle zkontrolovala účes a líčidlo. Když spatřila jejich pochyby, přitvrdila. Políček potrestá utětím ruky, za vypálený dům vypálí ves. S Lechovou jízdou se vypořádá bleskovou válkou. Triglavovi by obětovala stádo volů. Pak nad tou smělou řečí vyprskla smíchy.

Kazi překvapili v její červené hliněné věži. Bubnovala na kožený bubínek a ještě u toho stačila tančit. Když stanuli v její komnatě, dala si ruku před pusu a rozesmála se. Byl v tom smíchu nakažlivý půvab. Hudebníci se smáli s ní. Dobrá nálada zachvátila vladyky a starce. Pojedli čerstvých hroznů, napili se těch zkvašených. Potom se zeptali, jestli je Kazi svolná být kněžnou. Přisvědčila bez rozmyslu. Mladíci zatleskali a se smíchem jí padli k nohám, jeden jí políbil nárt a ona se ani nezarděla. Věděla, že si zahrává s jejich osudem a že by za takové chování mohli přijít o hlavu. Napila se a řekla starcům, že v jejím knížectví zavládne mír a dobrá nálada, lidé se budou obdivovat obrazům na jeskynních stěnách, sochám ze dřeva a kamene, vázám a pohárům páleným z hlíny.

Třetí Krokovu dceru našli u háje za lučinou, v sedle obrovského hřebce se natahovala k šípkovým keřům. Kůň bíle zářil na pozadí houštin a stromů. Dívka odlamovala z růží trny a pletla ze šlahounů věnec s jasně červenými plody. S rozmyslem si ho posadila na hlavu. Bílý šat měla vykasaný a zastrčený za široký pás, nohy až po stehna nahé. Když si všimla jezdců, lekla se a kůň napřímil krk. Strhla si věnec z hlavy a pověsila ho hřebci na ucho. Pak spustila šaty a s červenými tvářemi vyjela vladykům vstříc.

Podivili se, že nemá strach odvážit se tak blízko k lesu. Ohlédla se, chvíli pozorovala tmavé stromy a potom ukázala za hlavy mužů. Otočili se, v dálce za polem a ovocnicí viděli hrotité palisády, za nimi temné nízké střechy a taky tři věže, které je převyšovaly: kulatou červenou, hranatou černou a špičatou bílou. Ta poslední byla příbytkem knížecím, vystavěným z kamenné soli a zakrytým širokou střechou z nepropustné břidlice. Odtud Krok odešel na starý statek a Libuše tu bydlela sama.

„Vypadají jako tři špatné zuby bogyně domácích krbů,“ řekla dívka vladykům a oni k ní překvapeně vzhlédli. Potom si všimli figurky z ostřice, vyčnívající ze záhybů šatu v dívčině klíně. „Nechci být v ústech boga,“ zavrtěla hlavou. „To raději tady – anebo tam,“ mávla rukou k lesu. „Ať bogové mluví z úst mých.“

Vladykové a starci se po sobě podívali, někteří s úsměškem, všichni s nejistotou. Z hloučku se vydělil Mnata, byl z nich nejmladší, nepatřil ke starcům. Seskočil z koně, došel k tomu Libušinu, chvíli si ho prohlížel a potom ukázal na zhojenou jizvu po kančím klu. „Sedí na mrtvém hřebci,“ poznamenal a vrhl po dívce zlým pohledem. „Spřáhla se s ďasem. S takovou čarovnicí ztrácíme čas.“

To zabolelo. Mnata se jí líbil, už když byla malá. Míval přísnou tvář, ale jemné rty. Teď byla i ústa tvrdá.

„Volil bys Thetu,“ řekla dívka tiše a Mnata překvapením zvedl obočí. „A co vy ostatní?“ křikla na ně. Někteří přikývli, jiní uhnuli pohledem. Nadšeně nikdo nepřisvědčil.

Libuše seskočila z koně a došla k nim bosá travou, ostřičnou panenku v levé ruce, v té pravé šípkový věnec, který odňala Bokasovi. Zastavila se před živou hradbou zvířat a lidí. Musela zvrátit hlavu, aby viděla mužům do tváře. „Mám sestry ráda. Jsou dobré kněžky, ale kněžny z nich nedělejte, ublížíte zemi a hlavně jim.“

„Proč to říkáš? Jak to můžeš vědět?“ ohradil se tenoučkým hlasem nejstarší z jezdců, muž jménem Psid.

„Znám je, jsou to mé sestry. Jejich strach ze smrti je příliš velký. Viděly ji řádit.“

„Troufáš si, když vlastní krev pomlouváš,“ zašeptal Mnata za jejími zády.

Neohlédla se na něj, ale odpověděla stejně tiše. „Není to pomluva. Ale je to smutné. Ta černá se Morany bojí tak, že by smrtí osela pole a pak jí nakrmila lid. Její obranou je útok. Ta červená se bojí tak, že prchá ke kráse, k příjemným věcem života. Žel bogu jí rozumím. Bude mít děti s různými muži a některé nezahynou. Její obranou je útěk.“

„A ty se nebojíš,“ zeptal se Kuděj. Řekl to mírně, jako by si jen potvrdil poznání.

„Neváhám od ní brát, vždyť ona bere víc. Není to tak těžké. Já jsem s ní pořád, jsem na ni zvyklá.“ Ukázala bradou k bílému hřebci a zvedla si před oči figurku z trávy. „Viď?“

„Chtěla bys vládnout, uměla bys,“ zeptal se Kuděj.

Přikývla. „… Ale dávám si podmínku,“ dodala po chvilce.

Na to se Mnata ošklivě zasmál. „Podmínku! Dcera nezapře otce a jablko neleží daleko od jabloně.“ Přestože bodla v uších a štípla v očích, nechala poznámku být. Po odmlce řekla: „Pošlete vojáky nahoru proudem a přiveďte Deva Kastoslavce.“

„Koho…?!“ Muži se po sobě podívali.

„Pokud je mezi živými,“ odfrkl si Mnata.

„Je,“ řekla jistě. „Loďka se potopila, on pokračuje po svých po pravém břehu.“

„To je břeh mrtvých,“ podotkl jeden z vladyků. „Lovci lidi se tam neodváží. Bojí se Morany. To díky ní dospěl Devus až na soutok. Morana dovede taky chránit – nejenom zabíjet.“

„Soutok, říkáš?“ podrbal se ve vlasech Mnata. „Vltavy s Labem? Nesmysl. Jsi trochu mladá, abys Kastoslavci takhle čarovala.“

„Nic takového nedělám.“

„To by sám nepřežil. Je tam les, jehož konce nedohlédneš, a na divokých hřebcích tam lítají Lučané. Pokud není mrtvý, dávno už je jejich otrokem.“

„Není.“

„Jak to víš?“ zakřičel na ni.

„Prostě v to doufám. Devus sedí na břehu, cpe se syrovou rybou a váhá, má-li se odvážit nahoru na Mělník.“

Uchechtnul se. „V hradišti by ho zabili. Zprávy o jeho činu tam nejsou novinkou.“

„Právě. Pošlete pro něj zbrojnoše, než mu tam setnou hlavu jen za to, že si dovolil nenechat se utopit říčními ďasy.“

„Bratrovrah,“ uplivl si holobradý vladyka jménem Sedlata a bezděčně zaryl paty do koňských boků, až se pod ním zvíře vzepjalo. Libuše uskočila za svého bělouše a muži se nad tím ušklíbali. Téměř ji za Bokasem nebylo vidět.

Vyšla ze své skrýše a znova před ně předstoupila. Hlas měla pevný. „Není bratrovrah. Je ten nejnešťastnější, s balvanem viny na mladých zádech. Přiveďte mi ho.“

„Chceš ho nanovo soudit?“ ozval se vychrtlý staroch, který se sotva držel v sedle. Psid. „Potrestán je dost. Možná zabít nechtěl, byla to vůle bogů. Patří Moraně, děj se co děj. Nesmíš do toho zasahovat, holčičko zlatá.“

„Morana počká a já budu kněžna,“ odvětila pevně. „Dříve než jí bude Devus patřit mně… A proto mu všichni odpustíte,“ dodala tiše.

Mezi jezdci to zašumělo. Mnata se zprudka nadýchl a v nepotlačitelném rozhořčení zakřičel něco nesrozumitelného, nejspíš se dovolával Redigasta. Ale starci ho umlčeli a sklonili své šedé i bílé i holé hlavy k dívce. „Mluv dál, dcero,“ vybídl ji Kuděj.

„Je z nejlepší krve, ta nesmí být prolita nazmar. Potřebuje přístav, můj otec zas páže, co by s ním dlelo za řekou, na straně mrtvých. Bude se o něho starat, až já budu soudit a obětovat bogům. Už aby to bylo a v zemi zavládl klid. Pomožte mi v tom.“

„A tvoje sestry,“ položil Kuděj odpověď. „Ty patrně s otcem nebudou…“

Zavrtěla hlavou. „Druhý břeh nahání hrůzu. Sestry zůstanou v bezpečí palisády, hezky pod třínohou židlí. Budou mi pomáhat.“

„A ty,“ zašeptal Kuděj otázku, která už se na nic neptala.

„Já budu s posvěcením bogů sedět na stolci a konat, jak se na kněžnu sluší.“

Jezdci mlčeli. Chvilka se protáhla v chvíli. Potom se jeden pohnul, nikdo to od něj nečekal. Byl to ten seschlý děda. Stařešina z nejuctívanějších, samotný Psid. Lehl si na koně, vyvlékl vetché nohy z třmenů a opatrně se svezl na zem.

Poklekl a klečel, nevstával, bílou hlavu pokorně skloněnou před světlovlasým dítětem.

Ještě nikdy neslyšela takové ticho. Lesy, pole, ovocnice; zvěř, ptáci, hmyz. Vše kolem mlčelo jako voda v tůni.

Psida následoval Kuděj, muž jen o málo mladší. Když to viděli ostatní, jeden po druhém starce napodobili. Mnata neřekl ani slovo, stál dívce za zády a zprudka dýchal. Pak uslyšela zašustění látky. Ohlédla se. Viděla.

Se schýlenou hlavou klečel na levém koleni a v pěsti svíral střenku dýky, až mu na ruce bělaly klouby.

Zvedla šípkový věnec, zamžourala skrz něj do slunce a posadila si ho na hlavu. Kněžna polí, studánek, hájů a luk… Ale kněžna Čechů?

Měla co dělat, aby potlačila rozčilený, neveselý smích triumfu a obav.

Když se v čele jezdců vracela k palisádě, všimla si na kraji pole podivné postavy. Byl to žrec kouzelník, náhradník za živého. Ale takového ještě neviděla. Vysoký jako člověk, zabalený do rákosové rohože. Za dlouhými zelenými listy se černala lebka. Vypadala ohořelá. Dívka se otočila po mužích, ale ti se jen povzbudivě usmívali a kynuli jí, ať neváhá na cestě k hradišti. Napadlo ji, že oni toho žrece nevidí. Ohlížela se ještě dlouho; třeba se jí jen zdál? Ale ne. Pořád tam byl, na kraji pole, s korunou z dlouhého rákosí, větrem rozkomíhanou kolem hlavy.

Vystoupila na první schod dřevěné bognice, stojící před solnou věží na základech z buvolích rohů. Nahoře ji čekal otec, šla za ním se skloněnou hlavou a usedla na trojnož po jeho boku; on sám seděl na židli čtyřnohé.

Bojovníci zapálili ohně v kotlích, hořely i byliny ve chřtánech kamenných žreců. Ryčela hudba: trouby, harfy, bubínky. Tady nahoře, mezi samými bogy si připadala cizí. Nahmatala otcovu ruku, stiskem ji ukonejšil, že se nemá čeho bát. Pak ale ruku stáhl, zas byla sama. V hloubce pod nimi zapalovali muži posvátné ohně, zdálo se, že si jí nikdo nevšímá. Vstala a protáhla si záda. Zatočila se jí hlava. Opřela se o boga, který stál nejblíž – trojlícího Triglava, vytesaného z prastarého dubu. Modla byla studená a drsná, ověšená šperky a zbraněmi. Byla tu válečná kopí, štíty a sekyry, na nichž se srážela rosa. A byla tu taky drobná obětovaná zvířata, na nichž už zaschla krev. Náhrdelník byl zlatý drát, provlékající tělíčka tří tuctů špačků. Z otevřených Triglavových chřtánů s rysími zuby visely za křídla tři koroptve. Největší úlovek nesl kožený řemen kolem bogova pasu: bažanty, zajíce, tchoře a malé srny.

Udělalo se jí zle. Odtáhla se. Udiveně si boga prohlížela. Lechové a Lučané nazývají Triglava Svantovít, ti dva jim splývají v jednoho všemocného boga a na vševidoucí hlavu mu nasazují špičatý klobouk, ale jsou to Čechové, kdo zná pravdu líp: Svantovít s Triglavem jsou dvojčata, která se někdy prostupují, neboť je-li Triglav bogem války, je Svantovít bogem boje, ale navíc má na starost úrodná pole, dobrou orbu, sklizeň a nové setí. A nemá jen tuhle podobu, zdaleka ne. Je o celých sedm vzdechů starší a taky moudřejší a široce oblíbený, i Libuše ho má ráda. Může mít na rozdíl od bratra čtyři hlavy. Ve skutečnosti ji děsili oba dva, jenomže Svantovít ji zároveň přitahoval. Když si usmyslí, může být třeba včelou či hadem anebo rackem, který umí doletět až k severním mořím. Může být lodivodem i vodní hladinou, pod níž se otvírají tlamy tučných ryb, ale pozor na něj – rád pod sebou hýčká i ryby dravé.

Ale kam já bych tak mohla odplout nebo dokonce odletět, uvažovala a přeplétala si cop. Věneček z šípků byl pryč, hlavu jí svírala dřevěná koruna – a srdce objímala koruna z rákosu. Knížecí diadém museli zmenšit, aby jí nepadal na nos; teď ji dřevo tlačilo do čela, zlaté plíšky jí odřely skráň.

Otec něco řekl a ona se probrala z denního snění. Všichni starci, vladykové a obě sestry klečeli pod terasou, za nimi vojáci, obyčejní muži a ženy, otroci a děti, jimž matky zapověděly hlučet. Skrz dým na ně neviděla, vítr poslaný Stribogem svištěl přes palisády a metal jí ho do očí a pak výš, kolem vřetene trupu Svantovíta Hada a olbřímí, rozkročené sochy Svaroga, velkolepého otce bogů i lidí.

Kouzelníci monotónně odříkávali, co bylo předepsáno. Věděla, že jsou to sliby věrnosti, ale skoro je neslyšela. Ze štiplavého kouře se jí svíralo hrdlo. Dostala chuť na posilující víno svařené s heřmánkem a sušenými jablky. Chytila se za břicho, dostala závrať, bognice se s ní zhoupla sem a tam a bogové se rozletěli do stran jako hliněné poháry, když do nich v hodovní síni při zimních hrách narazí dobře mířená cibule…

Muži zmlkli, zvědavé tváře obrácené vzhůru k ní. Hudba utichala pomaleji. Teď jenom neprojevit slabost. Dívka se rozhlédla, pootočila se k otci a zaváhala.

Potom se shýbla pro stoličku, sevřela ji do jedné ruky a tou druhou se do otce zavěsila. Sešli spolu schody a podařilo se jim neklopýtnout. Oddychla si. Postavila štokrle před starce a posadila se.

„Teď mluvte,“ řekla, podepřela si bradu dlaní a korunu posunula do týla. Tady dole jí bylo líp.

Otec jí sevřel rameno, vedla si dobře. Předal jí sršaté slunce Čechů, otesaný kamenný kroužek s cípatými hroty, velký jako lidská hlava. Potěžkala ho v ruce, dlaní zkusila ostří jednoho z paprsků. Měsíční slunce – tak se mu říkalo. Předej mu teplo, rozehřeje se. Zdvihni ho ke slunci, rozzáří se. Jinak je temné a studené.

Dýchla na ně, přitiskla si ho na prsa a pak vyzvedla nad hlavu. Znova zazněly trouby. Dala ho před oči a trouby ztichly. Pozvala k sobě sestry, předala slunce Thetě, ta je podala Kazi a ta je vrátila Libuši. Davy se radovaly – pohled do všech těch rozžatých obličejů ji omamoval. A ona okouzlovala dav.

Češi získali kněžnu. Libuše se smála a vyzývala klečící muže, ať už konečně vstanou. Požádali ji podle zvyklosti, aby si vybrala pobočníky. Dlouho se nerozmýšlela. Ukázala na Kuděje, to všichni čekali, a podala mu kratší, ale silnou vladařskou kost získanou z divočáka. Pak se usmála na Mnatu a nabídla mu kost dlouhou, původně hnát albatrosa. Tím překvapila všechny, nejvíce jeho.

„Proč si vybíráš mě?“ zeptal se s údivem, koleno zabořené v prachu.

„Protože jsi tak jiný než já,“ řekla tu nejsamozřejmější věc na světě a z nabízených vladařských odznaků si ponechala slunce Čechů, křehký věneček z opuky, chráněný jedenácti ostrými hroty.

Obřad skončil. Nikdo se neměl k odchodu. Čechové čekali, jestli se v ohbí řeky objeví zubaté přídě dračích lodí. Slušelo by se to. Velmi by se to hodilo. Děti dřepěly otcům na ramenou a vyhlížely ty nádherně strašlivé chřtány.

Ale lodě nepřijely. Nejmladší Kroková dcera se necítila takových poct hodna. A byla unavená. Odešla do svých komnat a Kuděj oznámil davu, že vůle bogů je naplněna. Psid zalil oheň vínem a potvrdil konec korunovace. A začal hodokvas tak bohatý, že se na něj dodnes vzpomíná. Stejně jako na to, že mladá kněžna se slavností nezúčastnila.

Nastala noc, co sedmkrát předčila den. Světla zářila do tmy. Čechové tančili, zpívali, přejídali se a zvraceli do řeky. Dívka je pozorovala z druhého břehu. Stála s otcem a navrátivším se bratrancem u matčiny mohyly a nemohla pochopit, že bogové dopustili, aby v její nepatrné dlani vyšlo kamenné slunce Čechů.

Libuše soudila uvážlivě. Ale žalob se scházelo čím dál víc. Běžely zvěsti, že bogové štěstí ji pramálo navštěvují. Čekalo se, že si zvolí Mnatu za muže, aby jí pomáhal, ale neměla se k tomu. Přestože se jí stále líbil. Když ji jednoho horkého letního večera požádal v opuštěné hodovní síni sám, vyzvedla jeho schopnosti jako rádce, ale jako muže ho odmítla. Překvapila tím i sama sebe. V noci o tom pak v knížecím loži přemítala a jen stěží se dobírala pochopení. Jejich děti by byly zdravé. Bogové by jim přáli a Čechové slavili následníka. Bylo by to tak snadné. Ale věděla dobře, že snadné to nesmí být ani trochu.

Pozvala ho na hostinu do solné věže, zkusila vysvětlovat, dokonce mu lichotila. Ale byl uražený, svou vladařskou kostí jí mrsknul k nohám. Vykřikla. Smála se, ale z očí jí tryskaly průzračné slzy. Sehnula se pro kost a vrátila mu ji. Objala ho. Poprosil za odpuštění a ona ho poslala kát se k mohylám.

Odtáhl jako pes, co dostal za vyučenou, a kost si odnesl s sebou. Ulehčilo se jí. Přepletla si cop – měla v něm schovanou panenku Moranu – a dopila pohár s vínem. Utěšovala se, že není sama.

Následující den poslala pro jednu dívku, bývalou otrokyni, sloužící kdysi na Dvižině statku. Zaměstnala ji u knížecího dvora, učinila z ní svoji lazebnici. Jmenovala se Lada a měla prý luckou krev. Byla podobně světlá jako Libuše, ale měla plnější prsa a širší boky, zatímco pas skoro stejný, ne-li užší, takže vyhlížel tence jak u vos. Léčka bude úspěšná. Věděla to. Když se šly s družinou večer koupat k levému břehu, daly si záležet, aby to bylo zrovna v té chvíli, kdy muži opouštěli řeku. Mnata vylezl z vody naposled. Všechny zraky teď patřily Ladě. Jako poslední ten jeho. A ulpěl dlouho.

Když přicházel podzim, Libuše jim jménem Živy a Mokosy požehnala. Moraně z trávy dala toho dne ulehnout. Do dubové truhly obité zlatem – na samé dno a tvářičkou dolů. Pod barevná roucha kněžny, z východu dovezená. Pod lněné dívčí šaty. Pod bílou košilku nemluvněte.

Uběhl rok. Z lesa nejlepší zvěř, z řeky největší ryby, z kurníků nejkřehčí drůbež, ze mlýna nejbělejší mouka a ze sadu rudá jablka. V hradišti mohla všude, vyjít za palisádu jí nikdo nebránil, jenom ji provázela stráž. Když poslala zbrojnoše domů, jeden zavrtěl hlavou a druhý se podíval jinam. Drželi se na šest koňských délek za ní.

Když večer navštěvovala matku, otec spolu s Devem už byl většinou u mohyly. Bratrance ani nemusela posílat pryč, beztak se zavázal k doživotnímu mlčení a službě bývalému knížeti. Ale strážci jí vadili hodně, ustavičně jí funěli za zády a žvýkali byliny, aby se jim nechtělo spát. Bez nich se vně palisády nesměla hnout.

A tak více zůstávala ve věži a nechodila už ani na tržiště nebo k bognici. Nechtěla zaslechnout, co lidé říkají. A sice pomluvy, že je rozmarná a vládne podle toho, jak se zrovna v noci vyspala. Musela si přiznat, že bog spánku jí v posledních měsících nepřeje a podle toho pak vypadá její den, ten soudní nevyjímaje.

Soud zasedal v půlce novoluní a trval někdy šest, jindy až tucet dní, po nichž následovaly obřady nového měsíce, vedené žreci. V těch dnech se nepracovalo, leda při sklizních. Šlo to tak odedávna, jen v zimě se nesoudilo, protože stezky bývaly zaváté a cestovat po zamrzlé řece si troufli jen dobrodruzi od Jizery a taky lidé až z povodí Svratky a Orlice, z dálného východu knížectví, kteří si nebyli jisti svým původem a svou loajalitu třínohému stolci prokazovali jen ve chvílích nouze. Takže když zamrzl soutok Potoka s Vltavou, vláda vyhlásila období klidu, trvající do toho dne, kdy vody pod Levým Hradcem začaly zas viditelně proudit a z břehů sklouzly první loďky odvážných rybářů.

Po jediném roce vlády, unavená jak po deseti, toužila kněžna po odpočinku. A teplo se táhlo, jako by nechtělo skončit. Pole už černala křídly podzimních ptáků, ale k přístavišti pod Levým Hradcem připlouvaly kupecké lodě jako na vrcholku léta a dívky ze statků chodily pro zboží z východu s holými pažemi; kožešiny z lišek, kun a sobolů čekaly v dřevěných truhlách.

Do hostince na rynku přibyli dva muži z jihozápadu, z tvrze stojící na břehu Otavy. Vzbudili v hradišti povyk svým oblečením. Na hlavách kožené čapky s legračními štítky, střapaté houně přes ramena, jezdecké boty do půlky stehen a namísto mečů úzké sekyrky s dlouhou rukojetí. Patnáctiletí kluci se jim smáli. Jeden z mužů nebyl o mnoho starší než oni, ale vlasatý jako žena a podobně tučný, s růžovými tvářemi a buličíma očima. Druhý byl vychrtlý a osmahlý, se sluncem vyšisovanými vlasy a tváří ostrou jak vladycká dýka. Mohl být otcem prvního, ale ukázalo se, že jsou bratři. Nedívali se na sebe, a když spolu už museli prohodit slovo, znělo jako psí zavrčení. Už na pohled věstili zimu, přestože zapadající slunce příjemně hřálo a děti běhaly po venku dlouho do večera. Ti dva požádali o lůžko a k večeři snědli půl selete, zlatými plíšky nešetřili, aby bylo jasné, že na to mají. Nebavili se spolu a nikdo si k nim nepřisedl, ale oči a uši všech přítomných jim visely na rtech.

Když příští den ráno hlásily trouby začátek soudu, vrabci na střechách si předávali zvěst o tom, proč dva podivní Otavané přijeli do knížecího hradu. Dávno to věděla i Libuše, ale byla ochotná naslouchat, když ve smetanově bílém rouše, v nalíčené tváři trochu pobledlá a s kruhy pod očima klesla na třínohou sesli a podepřela si dlaní bradu. Chtělo se jí spát – teď, když spát nesměla. Kuděj a Mnata jí stáli za zády a nechtěli si žádné slabosti povšimnout.

„Mluvte,“ vyzval Kuděj rozhádané bratry, kteří teď poklekli před stolcem moci. Kněžna se zahryzla do svého prstenu; pořád jím zadrhávala o šaty.

Povstal ten starší, sveřepý zlatohlávek, a ona si řekla: jak pohledný muž. Vystrčil hranatou bradu, nadzvedl orlí nos a spustil příjemným hlasem: „Jsem zeman Chrud. Otcovy statky jsem zdědil popleněné, Bavoři z jihu spálili čtyři vesnice.“

„Mohl jsi požádat o pomoc,“ připomněl Mnata a ona ho umlčela zvednutou dlaní.

„Spoléhám radši sám na sebe a své lidi,“ opáčil Otavan trpce, „je to k nám přece jen dlouhá cesta. Vidíš na našich šatech…“

Zvedl si ruku před ústa, oči se mu smály. Taky ona pozvedla koutky úst. „Máme s vámi stejné předky, můžeme tomu věřit a stavět na tom přátelství,“ zvážněl Chrud, „ale hovořit o blízké přízni mezi otavskou a vltavskou krví by bylo pošetilé, nebo snad ne? Takže každý sám za sebe, aspoň pokud to jde. Ale na tom konec konců nezáleží. Teď ne.“

„A na čem ano, to bych se dlouho vyptával, a přece právě příbuzní si tak rádi jdou po krku…“ zaprorokoval Kuděj a vzal podobná slova z úst soudící kněžně. Jeho si netroufla umlčet, a tak trpělivě čekala, co řekne dál. Muži za jejími zády stáli tiše. Tak tiše jako sochy Chorse, Mokosy, Vesny, Živy, Velese a Puruvíta na schodech; stejně jako obrovský Svarog nahoře na bognici, stejně jako čtyři menší sochy, které mu kryly záda – Dejbog Redigast, Perun, Triglav a Svantovít – a taky ta pátá, skrytá za závěsem z kamenných korálků, Morana, kterou sem donesli ze svatyně stojící vně palisády.

Čekalo se. Jenomže další slova starý Kuděj neměl, začal si pod vousy pískat, tvářil se neproniknutelně, zrak upřený nikam. Tak je starci přáno, pomyslela si a začala vychutnávat nezvyklé mlčení soudu. Ráno se vleklo, cizinci zneklidněli. Po chvíli poznovu promluvil Chrud, záda narovnaná, ale hlas rozbředlý jako sulc z ovařeného vepře. Přišlo jí ho líto. A líbil se jí, o tom se sebou nebyla ve sporu. Jeho uctivost nebyla hraná. To ale nebyla ani jeho úzkost.

„Klaním se před soudem proslulé kněžny a nejvyšších vladyků, ale tahle nespravedlnost volá k samotným bogům. Má pole jsou bohatá, úroda žírná. Všechno je v tom nejlepším stavu, když tu přijde bratr a žádá polovinu.“

„Z letošní úrody?“ optal se Mnata a Libuše protočila oči.

Chrud zavrtěl hlavou. „Polovinu z celého majetku.“

„O co je tvůj bratr mladší?“ zeptala se kněžna a nemohla se vynadívat na šlachy, co hrály pod kůží Chrudova opáleného krku.

„O patnáct jar,“ vstal mladší z mužů a uklonil se. „Ale co na tom záleží?“ Hlas měl pro tu chvíli pevnější než jeho bratr, ale vyšší a mečivější, navíc lomil rukama jako žena ve smutku. „Ty máš dvě starší sestry, ale kněžnou jsi ty, ta nejmladší, příklad nám všem. Co záleží na věku, když rozhoduje krev? Nemluvím moudře?“ zasmál se jako dítě, co umí s rodičem náramně orat. „Dosáhl jsem dvacátého roku před jedním úplňkem. Chtěl bych vládnout naší vesnici společně s bratrem. Dobrá – nejde to, je starší. On mi ale upírá právo na cokoliv! Polovina půdy je podle práva moje, nebo mé jméno nezní Stihlav.“

„Má pravdu v tom,“ navázal Chrud, „že jsem starší, a tudíž právoplatný dědic. Doma jsem právo já a já sám určím, co jemu připadne. Víc po mně nemůže chtít.“

„To je jasné jak slunce na nebi,“ podotkl Kuděj za rameny kněžny. Ohlédla se po něm a sklopila zrak.

„Potom já zůstávám ve tmě,“ řekla tiše a Kuděj se v rozčilení chytl za vousy. Na jeho úsudek spoléhala, teď ji zklamal. Ale proč vlastně? Bylo jí starce líto, a zároveň věděla, že je mu v blízkosti Morany dobře – že už se pomalu navštěvují. O to zvědavější byla na názor Mnatův.

Mnata se k proslovu neměl. Postával opodál s rukou na jílci meče a zpoza obočí ji zadumaně pozoroval. Pak zvedl hlavu. Nad hradištěm letělo hejno ptáků. Chvíli se za nimi díval a pak konečně promluvil. „Když dovolíš, dokončím dnešní soud sám.“ V ten ráz byla na nohou. „Proč?“

„Protože nevidíš,“ řekl tiše a udělal k ní dva kroky, hlavu skloněnou jistě naschvál, aby utlumil rozčilení. Pak ukázal na Chruda. „Tenhle muž je v právu, které by přiřklo i dítě. Ďas slepoty ti ošálil zrak.“ Hromové ticho, jež bušilo v uších jako sekyra Perunova, a všechny ty oči teď upřené na ni… Ohradit se. To by měla. V ohrádce moci se zavřít a nadlouho nevystrčit nos. Jenomže radši by byla mimo palisády. Někde daleko. Hodně daleko.

Plavý sedlák byl na rozpacích, rozhořčení ho pro tu chvíli opustilo, vždyť se ho zastal jeden z nejmocnějších vladyků. Zato mladý Stihlav ztratil své sebevědomí, v obličeji teď popelavý. Už už to vypadalo, že začne brečet. Upínal k ní prosebný zrak, koktal nesrozumitelná slova, dokud ho bratr nesjel studeným pohledem.

Čekalo se, až kněžna promluví – jestli vezme svá předchozí slova zpět, anebo bude stát na svém. A její hlas, od začátku celého soudu málo znělý, ztratil i jistotu předstíranou. „Počkejte ještě…“ Být jenom někde jinde. Sama, beze všech těchhle mužů, co po ní něco chtějí. Vložila hlavu do dlaní. Jak z toho ven? Jak může holobrádkovi upřít dědická práva, když sama sedí na trůně – nejmladší ze tří sester? Nezkušený neopeřenec, ale hřaduje na bidýlku nejvyšším. Holka, co mluví do mužských věcí. Že se pod tu kládu kdy uvolila sehnout… Teď se tak nevidět.

Vzpomněla si ve chvíli slabosti na něco legračního: sluha jí ráno vyprávěl, co mu vyzvonil podomek z hostince. Ten byl k ruce mladšímu z Otavanů a ráno na vlastní oči viděl, jak si Stihlav po koupeli ostříhal nehty na nohou a podle zvyku je obětoval v žářišti, ale pak prováděl něco nevídaného: nažhavil v ohni kus železa s dřevěnou střenkou a pak si ho obezřetně přikládal k hlavě a obtáčel kolem něj prameny vlasů. Ty se pak zkadeřily jak ovčí rouno.

„Tak dobrá,“ řekla s námahou, ale usměvavá. „Nechejme po čase promluvit bogy. Přineste věštební kosti.“ A chtěla neslyšet, jak oba rádcové překvapeně reptají, a chtěla nevidět, jak pochybovačně se jim kroutí ústa.

Když se jim podívala do očí, protesty ustaly. Pravda, věštebních kostí se užívalo výjimečně – jen když byli Čechovi potomci ohroženi zkázou, nebo při korunovaci. Tenhle případ byl proti takové hrozbě směšný. Ale ona si musela vydobýt poslušnost.

Zazdálo se, že její slovo má přece jen váhu.

Čekala tedy, až žrecové přinesou náčiní, prohlížela si zatím Chruda a Mnatu. To tihle dva spíš vypadají jako bratři, napadlo ji a trochu pod líčidly zčervenala; jeden chlap světlý, druhý tmavý, čela zbrázděná vráskami, rozpraskané rty a hranaté čelisti.

Toho prvního tak políbit přesně tam, na dva prsty pod ucho.

Vzpamatovala se. Luskla prsty a přistoupili kouzelníci. Odříkávali prastará zaklínadla, a to tak, že když jeden skončil, druhý začal slovem, jež zaznělo poslední. Na nosítkách vystlaných ostřicí přinášeli posvátné kosti a položili je Libuši k nohám. Někteří drželi kovářské měchy na rozdmýchání ohně.

Dívka ponořila do žářiště meč, a zatímco kouzelníci zaříkávali úspěch nastávajícího rituálu, vyčkávala, až se čepel rozpálí do červena. Měchů nebylo třeba, vítr sám ohni pomáhal. Potom meč vytáhla, ukázala ho shromážděným lidem a vyslechla jejich tisícihlasou chválu. Nato ho přiložila k jedné z kostí a ta pod žárem na několika místech pukla. Libuše ji vzala do kleští a ukázala vladykům a starcům. V místě, kde se dotklo železo, zela černá díra; od středu do stran se řasila pavučina prasklin.

Pak už nemohla kleště unést, podala je nejbližšímu z kouzelníků a usedla zpátky na trnož. Věštbu si prohlédl Mnata a předal kost Kudějovi. Ten dal průkazný předmět na stříbrné míse kolovat mezi starci.

Všichni to měli před očima. Prasklina se táhla vlevo i vpravo úplně stejně, oběma směry v totožných klikatinách. Kněžna pozvedla opukové slunce a pohlédla na kost jeho okružím. Věštba se potvrdila. Bratři, tak odlišní, si před bogy byli rovni.

Věděla, že zasévá nevoli, a přesto vyřkla ortel: „Stihlav nechť získá polovinu setby i pozemků, měřit tam budou muži z našeho dvora. Tím je soud u konce, kdo čeká dál, ať dočká zítřka.“ A odebrala se do svých komnat a večer k otci na pravý břeh.

Neslyšela to. Leda potom. Když jí to donesli, byla už daleko, v sedle vysokého bílého koně. Dostihl ji Mnata a ke Krokovu statku ji doprovázel. Mluvil k ní důrazně a ona se smála. Potom se její smích vytratil. Bylo to poté, co rádce řekl: „Když Chrud odcházel, v opilosti ti vzdával hold. Ale jeho poslední poznámka – slyšeli ji mnozí – všecko na hlavu obrátila.“

„Co to tak mohlo být?“ zeptala se větru, který ji od lesů chladil žhavé líce, přestože uši naslouchaly pálivé pravdě.

„Bylo to zlé a moh jsem tě mstít,“ pokračoval Mnata. „Vyřkl nehoráznost volající až k Alkům v lesích, až k samotnému Triglavovi, co rozhoduje výsledek války: ‚Běda ptákům, k nimž se zmije vkrade – běda mužům, co jim ženská vládne. Protože pak jedná buď jako mužský s lítostí nájezdníka, aby se ostatním vyrovnala, anebo je to pouhá žena, co je mužovi od bogů k službě dána.‘ Mluvil jako věštec, a já mu ani nemohl vrazit políček – všichni mu nadšeně tleskali.“

„I ženy?“

„Záleží na nich? Pak nased chrapoun na koně a odtáhl zpátky k Otavě. Ať si jede třeba k ďasům, to je mi jedno. Ale jeho povedený bratříček? Zůstal v hradišti, nechává nalévat celé krčmě, zapíjí s novými kumpány tvůj ortel. Přitom se mu smějí a tobě taky. Tohles chtěla? Jsme opilcům pro smích, Čechům pro ostudu. Jak máme zítra zasednout k novému soudu?“

Co s tím? Přišlo jí to hloupé a k pláči zároveň, dala si záležet, aby to Mnata neviděl. „Copak ty neposlechneš, když promluví kosti?“ krčila rameny. „Ukázaly se mi váhy – a váhy váží těmto dvěma sourozencům stejně.“

Díval se na ni a zároveň někam za její oči. „Četl bych praskliny jinak,“ procedil mezi zuby. „Četl bych správně.“

„A jak bys je četl?“

„Že právo měří těm stejně, kteří ho respektují. A podle našeho práva dědí prvorozený, aby se statky nerozpadly. Mladší jsou vyplaceni a táhnou jinam.“

„Jak řekl Stihlav, jsem nejmladší ze tří dcer…“ namítla Libuše a mrzelo ji, že oči někdy neudrží tvář – a zrovna teď. Tvář kněžny stékala po dívčích lících. Pohlédla na knížecí prsten. Kámen byl příliš veliký. Potom si prohlédla druhý prstýnek, ten, co si vyrobila před pár dny. Do kroužku ze stébel vpletla dva bílé korálky s modrými středy, měla je od kupců z východu. Vypadaly teď jako oči. Dívala se do nich dlouho. Bog jí předával nějaká slova. Mnata neslyšel ani jedno. Po chvíli se mlčky oddělil, zastavil koně a díval se za svou paní. Ona dál hleděla Moraně do očí a neviděla tam nic než přitakání. Potřebovala je potvrdit od člověka. Ale na stezce vinoucí se rákosím byla kromě svých strážců sama.

Seděla s Krokem před žářištěm. Celou noc, dlouhou temnotu, až do světlajícího rána. Ptala se ho, co má dělat. Věděla, že jí nic neřekne, že většinou neříká nic.

Za rozbřesku s ním odešla na mohylové pole. Doprovázel je pobočník Devus, který si s Krokem v mlčení rozuměl a v poslední době se od něho nehnul, protože starý kníže ztrácel zrak. Stanuli před doutnajícím ohništěm; Devus rozdmýchal posvátný plamen a přiživil ho borovým a jasanovým dřevem.

Jak bylo dříví navlhlé, syčelo a vypouštělo oblaka bílého kouře. Dým se lačně šířil vlhkým šerým ránem. Prchá jako vzpomínka, řekla si dívka, když za ním otočila zadumanou hlavu. Ale tu se dým otočil a zahalil ji celou, až se rozkašlala.

Vzpomínka přišla. Dívka viděla tělo hořící na pagodě; tělo stojící v navršené zemi, dávný zrak upřený směrem k Posvátné hoře. A taky těla, která přibyla: jedna matka, jeden syn, už je to rok. Ozýval se nějaký hlas. A zase umlkal. Potom zněl znova. A nebyl sám, přidaly se jiné. Byly to ženské hlasy. Ten maminčin slyšela srdcem. Ten Dvižin poznala po paměti. A pak ten třetí, hovořící k ní jako pověst – pověst, kterou Dviga znala od Svanty a předávala svým a jejím dětem. Pověst o muži, co pochoval ženu a odešel do ústraní. Podobně jako tatínek. Ale on, na rozdíl od Kroka, se nikdy nevrátil ke svým povinnostem.

Sss, syčelo dřevo jako lesní had. Jak jen to bylo? „Stojí tam hora všech hor. A za ní mohyla uprostřed pole,“ vyprávěla Dviga a děti jako pěny, všech pět, tři sestřičky, dva bratříčci. Kdysi. V žářišti sálaly jiskry. Sálají pořád.

Sss… Posvátná hora, pár kroků za ní pole, pár délek za ním vesnice. Jmenuje se… Patří tomu vdovci! Jak jen se jmenuje… Sss. Ticho.

„Vím!“ vykřikla dívka, pobledlá vytržením. Držela se za hlavu. Z rozcuchaného copu trčela stébla zapletené trávy.

Krok s Devem na sebe pohlédli. Otec popošel k dceři, ale ta před ním o pár kroků couvla. Pak ukázala na škvířící se dřevo: „Maminka promluvila. A spolu s ní mrtví. Je jeden muž, jmenuje se Přemysl. Je jedna víska, jmenuje se Stadice. Pamatuješ? Dviga to vyprávěla. Myslela jsem, že je ta pověst stará. Ale paní mu odešla jen o málo dřív, než tobě tvá Svanta. Než mně moje maminka. Jako kdyby to bylo teď…“ Teď. Jenže Krok byl jako solný sloup. „Má paní…“ řekl rozechvěle a Devus ho hbitě podepřel. Stáli tam bez pohnutí, jen stíny vržené na mohylu se třepotaly rozčilením.

Netušila přesně, co chce udělat, ale věděla aspoň to, že musí pryč. Někoho vyhledat. S někým se setkat. Stanout mu tváří v tvář.

Objala otce, bratrance políbila na tvář a vrátila se do statku pro koně. Bokas stříhal ušima, jako by mu vítr od mohyl donesl zprávu dřív než jeho paní. „Proběhneme se,“ řekla vesele, pohladila mu jizvu a vyšvihla se do sedla. Z brány ho vyvedla cvalem a křičela radostí; cítila pod zadkem teplé sedlo a mezi koleny život pádící na nedostižných nohách. Po roce utrpení a vysedávání na štokrleti, po půtkách se všemi ctihodnými muži.

Než se její dva strážci vzpamatovali, letěla s Bokasem rákosím podél břehu a křičela jako smyslů zbavená. Pak vyrazili za ní. Zpomalila jen u převozníka, aby mu hodila zlatý plíšek a poslala ho na levý břeh – čekat na ni dnes nemusí. A znova se rozjela pod černými skalami a jen jednou se ohlédla po zbrojnoších: jejich koně si vedli zdatně, ale Bokasovi nemohli stačit.

Podél řeky vedla pěšina, ale protože byla na břehu mrtvých, nikoho živého tu nepotkala. S pokračujícím ránem a stoupajícím podzimním sluncem začalo na druhé straně přibývat lidí, na úzkých políčkách se hrbili rolníci a poříční stezka se hemžila kupeckými vandrovníky, dívka dokonce zahlédla i bohatou karavanu, čítající na šedesát koní a dvacet krytých vozů. Občas se po ní někdo překvapeně ohlédl – tudy přece chodí jen duchové a hrobníci –, ale na tu dálku ji sotvakdo poznal. Zato posádky lodí klekali na palubách, když se kolem nich s nahýma nohama a v obřadní říze prohnala na vysokém bělouši; někteří z lodníků se klaněli kněžně, jiní se vyděšeně dovolávali bogů a pak tvrdili, že na straně mrtvých spatřili samotnou Moranu.

Odpočala si u malého přístaviště, kde ji nikdo nepoznal. Měli tu dvě mohylová pole, staré a nové. Na levém břehu zářil velký přístav a nahoře za rozeklanými vrcholky se hrbilo hradiště, které neuměla pojmenovat; takhle daleko od domova ještě nikdy nebyla. Skály se černaly po i proti proudu, byla tomu ráda. I tak věděla, že lesu se nakonec stejně nevyhne. Ptala se hrobníků na Labe – kdy se dostane k soutoku? Odvětili, že do večera těžko, a doporučili nasednout na jednu z lodí. Odmítla to a dál pokračovala koňmo, teď už zvolna. Kde do řeky ústil potok, tam si našla brod nebo mostek, a když viděla pěkný pažit, nechala Bokase napást – měli před sebou dlouhou cestu.

Na jedné loučce usnula, polední skřehot racků ji uspal. A málem zaspala. Jen díky bogům se probudila včas, takže ji muži nedopadli. Když procitla, hleděla přímo do jejich rozhněvaných tváří. Dělilo je od ní několik sáhů vody, jenomže najatá lodice, s níž důvtipní zbrojnoši tak švihácky osedlali proud, nemohla u palouku přistát – bylo tu mělko a rozbila by se. Znova pobídla koně k rychlosti, a přestože jim pomáhal proud, hravě je předehnala a zamávala jim na rozloučenou. Volali na ni, že nemá slitování; tohle jí bralo radost z jízdy. Věděla, že jim teď doma hrozí smrt, a mínila se vrátit dřív, než je Mnata předá katovi. Pokud se jí vůbec vrátit podaří. Jestli ne, vezme tyhle dva vytrvalé vojáky s sebou k Moraně. Tam, na spodní straně světa, by jí sice nepřestali sloužit, ale už nikdy by se jim nemohla podívat do očí.

A tak byla ráda, že i oni jsou neslitovní. Bokas byl po půldni cesty unavený, cítila to skomírání mezi jeho žebry, zato koně strážců si očividně odpočali na lodici, takže je neuměl setřást z dohledu. Sklonila se k němu, položila prsa na široký hřbet a propletla prsty s hřívou. Pak svlékla trávový prsten a vetkla ho koni za uši. „Před ní jsi směšné hříbě…“ řekla do levého ucha. A do pravého dodala: „… i když jsi tak veliký. Utíkej, co síly stačí. Jinak tě zabijou. Tebe můžou.“

Bokas ji nesl dál podél řeky, kudy šel kdysi Devus. Skály se konečně začaly nížit, klekaly před nimi do zvlněných břehů, nořily se do lučin podél vody a skrývaly se do země před černým lesem, rozpínajícím se co oko dohlédlo a nedovolujícím uhnout z poříční stezky. A co by třikrát oštěpem dohodil, cválali za Bokasem svěží koně knížecích stráží.

Navečer se jim na obzoru zjevila Posvátná hora, byli na soutoku pod hradištěm Mělník. Silná Vltava vlevo, stříbrné vlákno z jižních vršin, a Labe vpravo, o odstín tmavší a dobrých deset sáhů užší, řinoucí se z temných severních hor. Ve špici mezi dvěma vodami se černal houštinou zarostlý mokřad, a když sem zavedla vyčerpaného Bokase, aniž by ho musela nutit víc, než za co by stálo plesknutí po boku, řekla si, jak se zdejší lidé pletou: vždyť Vltava přijímá Labe, nikoli naopak. Bere do sebe cizí, už na pohled slabší řeku, tak proč se v pokoře vzdává svého jména? Jako by tady slavná Vltava končila. Jako by dál bylo jen Labe…

Houstl soumrak a jeho příkaz byl i v nastalé temnotě jasný. Poslechla. A její muži chtě nechtě poslechli s ní, přestože zoufale volali, ať se smiluje, ať to nedělá. Nato vjeli do vln za ní. Shodili železné hrudní pláty, utopili své rohaté přilby a zdobené štíty, aby jejich koně nenesli zbytečnou váhu. Bokas se dral doprostřed spojené řeky, jako by pokoušel bogy i ďasy proudu – na kterou stranu ho strhnou? A ti nebo oni si ho naložili na ramena a donesli k pravému břehu, dívka se jejich vůli nebránila. Strážní pak skončili u břehu levého.

Nové volání, nové výhrůžky a prosby. Dívka neměla kam jít – až k řece se přikrádal hvozd a stezka se jím vinula prudce vzhůru. Zvedla hlavu a v té chvíli se nahoře rozezněly trouby. Na temeni kopce s rozlehlými vinohrady na stráních se černala palisáda, něco se tam lesklo, snad kopí vojáka na ochozu. Mohla by požádat o nocleh. Bude to bezpečnější. Knížecí prsten a kamenné slunce jí otevřou každou bránu… Tedy snad. Ale ráno ji povezou na Levý Hradec v pohodlně vystlaném, zamřížovaném žebřiňáku. Odměna by je neminula, tak jako strážce smrt.

Naposledy se po nich podívala, byli tak malincí, tak daleko. Vplout znovu do proudu už se neodvážili. Narychlo si zapletla cop, aby se vlasů nechytaly větvičky ani chtivé prsty lesních Alků, jemně pobídla koně a vedla ho mezi vysoké olše. Zbavovaly se prvního listí. Jeden zachytila a podala Bokasovi, kůň zafrkal a loupl po ní okem, jako by ji káral za takové žertování. Šel pomalu, ale ochotně, ptáci v podrostu se ukládali ke spánku a včely sbíraly poslední med. Hřebec a dívka poslouchali zpěv lesa.

Jasnou cestu pozdním lesem jim dopřály hvězdy a polovina měsíce, nebe bylo té noci štědré. Poříční prales nahradily přehledné dubiny s vysokou schnoucí travou. Bokas byl nesvůj, obezřetně stoupal do mírného svahu a na cestičkách jezevců, na stezkách lišek a srn obcházel kameny, které by jindy pohrdavě překročil. Stejně jako dívka větřil pach zvěře, tljící země, trouchnivých pařezů a barevných hub; stejně jako ona se lekal toho, co jemu do nozder, jí do nosu přinesl večerní vítr. Ucítili vlky, ale ti by si na takového obra netroufli a pach rychle vyvanul. Pak někde vpravo zapraskala větev a dívka vyjekla leknutím – z medvěda by tedy strach měla. Jenže Bokas? Hravě by ji odnesl do bezpečí. Ale věděla o bestii, jež by ho poslala na bezhlavý úprk, takže by se ďasa staral o svoji paní. Černý kňour s píkami namísto zubů.

Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Myslela na hradiště, na červené světlo uhlíků v žářištích, na teplé beraní houně, na zlacené rohy až po okraj plněné medovinou. Nechtěla vnímat bodavé mouchy, které ji týraly jen o něco méně než koně.

Přesto na Bokasovi usnula. Když procitla, přišlo jí divné, že se kůň třese, a přitom ho očividně nic neruší. Mouchy byly pryč. Tak co mu vadí? Potom se zastyděla. Nesmírně dlouhá cesta, temná nebezpečí řeky a lesa. Bokas by šel dál a dál, klesl by vyčerpáním a už by nevstal. Co když je příští krok poslední?

Rozhlédla se. Byli v borovém háji, na vlahé půdě vystlané jehličím a mechem. Vznášel se tu lehký, sotva viditelný opar. A bylo tu podivně teplo, křoviska opodál byla pořád tmavá a hustá, jako by podzim sem nahoru ještě nedorazil.

O kousek dál, vlevo směrem k západu, se mezi stromy třpytilo jezírko. Pouhá lesní tůň, kam snad chodí pít zvěř, ale zářivě projasňující tenhle kout lesa. Bylo naprosté ticho. Sesedla a zavedla koně k vodě. Sklonil se k hladině a sjednotil hlavu s obrazem. A hned ji zas vytrhl a zatřepal s ní, dívka ho nejistě chlácholila. Na hladinu vystoupala bublina a praskla. Chvěly se tam hvězdy, měsíc se rozdvojil a zase spojil, jako by si s tůňkou pohrával Veles nebo samotný Chors.

Bokas stál nerozhodně, jako by váhal, může-li se napít. Podíval se na paní, ale ta nevěděla. Namočila si dlaň – voda byla teplá. Nabrala do hrsti a ochutnala. Jako by se napila tekutého železa. Ale dobrého. Kůň natáhl krk a pil pomalu, obezřetně.

Zakručelo jí v břiše, naposled snědla pár ostružin a pak nic. Byla to už hodná chvíle. Potom si všimla: žrec kouzelník, náhradník za živého. Stál na druhé straně jezírka a jasnýma, stříbrnýma očima pozoroval nečekané hosty.

Přešla k modle a prohlédla si ji. Hůl podobná hadovi, zapíchnutá v měkké zemi nad vodou. Velká hlava, tekutým stříbrem malované oči a zlatý plíšek v tlamičce.

Co to znamená? Zastříbřené oči: lépe nevidět ty, co sem chodí? To by mohlo být. A zlato v ústech: co přece jen viděno, o tom nechť mlčeno? Takové oči mívá někdy Triglav, což by bylo dobré znamení, ten by ji ochránil. Anebo Svantovít. Rozhodně jeden z těch dvou, Svantovít raději, protože má slabost pro bílé koně a nenechal by Bokasovi ublížit.

A co když to není jeden ani druhý? Ještě aby to nakonec nebyl ďas. Ale je přece kněžna, nebude se bát strašidel.

Ta voda. Může být jedovatá. Nebo žrec říká, že ten, kdo se napije, uvidí věci? Porozhlédla se po okolí. Spatřila na kmenech borovic znaky, špičaté, ostré, ryté tenkým dlátem, patrně zanechané kočovnými Lučany, Egermany či Jizeřany, anebo jinou polodivokou, neposlušnou bandou, již by tu za nic na světě nechtěla potkat.

Porozumět těm podivným písmenům neuměla. Ale mezi nimi se klikatily malinké obrázky, mluvící jasnou řečí: křídla včel a křídla racků, hodovní rohy, sedla a radlice, dokonce jeden povedený, pečlivě vymalovaný bílý koník. „To všechno jsou odznaky Svantovítovy,“ zaradovala se. „Chvála dobrému bogu.“

Pohlédla na svého bělouše. Byl neklidný, mokrý potem se pořád třásl zimou, přestože kolem jezírka chladno nebylo. Přišlo jí, že kůň usíná. „Bokásku,“ zašeptala. Stál na všech čtyřech a až na ten třas se nepohnul. Odstrojila ho. Sehnula se k tůni, spadl jí tam cop. Teď si ho rozpletla, omyla tvář a krk a znova se napila čiré, téměř horké vody. Nato se vrátila k Bokasovi, svlékla si šaty a třela ho jimi dosucha. Když se pak oblékala, roucho bylo zplihlé, vlhké a špinavé. Páchla v něm jako kůň. Ale v jezírku si prát nedovolila a spát v úplně mokrých šatech nechtěla.

Schovala prsty do rukávů, schoulila se v měkkém jehličí na břehu a sedlem si podložila hlavu. Lůžko ji hřálo odspoda, jako by samotná Živa chránila své dítě horkým dechem. Vzpomněla si, že když byla malá, spávala podobně, na teplé slámě v maštalích. Koní se nikdy nebála. Stáli ve svých kotcích a hleděli na ni lesklýma očima.

Probudila se uprostřed noci, jež nebyla vůbec temná. Bokas spal. Dotkla se jeho jizvy, srst byla teplá a suchá, a přece zvíře stálo napjatě, stříhalo ušima, sekalo ocasem a odfrkovalo. Přitom nikde nezabzučela jediná lesní moucha. Nebyly tu. Horká tůňka je odpuzovala.

Ležela s otevřenýma očima a dívala se přes jezírko. Uklidňovalo ji vědomí, že stromy se v kořenech nehnou, dokud je nevytrhá zničující fujavice. A na tu je tohoto roku ještě čas.

Potom se jeden strom dole u kořenů pohnul. Anebo to, co se nízko při něm jen schovávalo. Stín přeběhl k jinému kmeni a zase s ním neslyšně splynul. Zamrkala a štípla se do tváře. Nespí. Upírá oči do světlé tmy a vidí jimi to, co vidět nechce: mezi borovicemi se cosi pohybuje na čtyřech mrštných nohách a je to čím dál blíž.

Sledovala, jak se zvíře přibližuje, jak váhá za nejbližším stromem. Když konečně opustilo úkryt, zjistila, co je zač. Malé divoké prase, žádné kly nevidět, jenom se přišlo napit, neškodná němá tvář. Dívka zhluboka vydechla, ale tak tiše, že to neslyšel ani Bokas.

Černý divočák se bokem otřel o hadožrece, sdusal k jezírku a dychtivě se napil. Spokojeně pochrochtával, čeřil rypákem hladinu. Ušklíbla se svému strachu. Tu zvedl kňour hlavu a pohlédl přímo na ni. Jeho oči neviděla, jen štětinatou hlavu a v ní dva odlesky vody a nebe. A ty se teď ponořily, společně s celým zvířetem. Prostranství u tůně bylo prázdné a na hladině se šířily kruhy.

Než stačila zamžikat očima, hlava se zas vynořila, teď u jejího břehu, daleko ani pět kroků, jemně to zašplouchalo. Byla jiná, pačesatá, se zarostlým obličejem, nízkým čelem, úzkými lícemi a sukovitým nosem. Z vody se vynořil muž a v šeru mu zasvítily zuby. Vystoupil na břeh, byl malý, šlachovitý, kostnatý a nahý, ze silných prstů a dlouhých nehtů mu kapala voda. Přistoupil k ní. Přestože se právě koupal, cítila ho až moc. Usmíval se. Vztáhl k ní ruku, rozevřel dlaň.

Hned byla na nohou, před sebou slunce Čechů. „Jsi-li bog, nebo ďas?“ zeptala se muže a nastavila mu opukový kroužek jako zrcadlo. Pohlédli na sebe otvorem. „Vrať se tam, odkud jsi přišel,“ přikázala mu. „Běž.“

Strnul. Přestal se usmívat jako člověk, ale jeho prasečí hlavě jako by něco z rozpustilého úsměšku zůstalo. Klesl na všechny čtyři, otřel se jí štětinami o nohy, zafuněl a zmizel v lese, zaslechla ještě dusot kopýtek a nastalo ticho.

Stála tam bez hnutí ještě pár chvil. Bokas spal, ale třásl se jako ona.

Jak to, že to nevěděla předem? Že to neviděla. Že ji les oslepil. Anebo to provedl ten stříbrooký had.

Napodruhé byla připravená, spánek už o ni nezavadil, odháněný drsnými bodci opukového kroužku, obruče na lapání přízraků.

Viděla, jak se přibližuje. Tentokrát bylo zvíře mnohem větší, ztěžka procházelo mezi stromy a ani se nesnažilo skrýt. Pod kopyty praskaly borové šišky a spadané větve.

U tůně se býk zastavil, natočil hlavu a kulatým tmavým okem pozoroval dívku. Pohled nic neprozrazoval, ale rohy na mohutné hlavě byly strašlivé.

Napil se horké vody a podíval se druhým okem. Nozdry a tlama se leskly vlhkostí.

Když vezmu nohy na ramena, řekla si a pevněji sevřela knížecí amulet, dostihne mě a přišpendlí k nejbližší borovici. Čekala schoulená na zemi, zahalená propocenými šaty, a skoro se neodvážila dýchat. Kůň stál jak uřknutý a chvěl se po celém těle.

Stalo se, co očekávala. Černý býk minul hadí hůl a vstoupil do jezírka, celý se do něj potopil. Jen se nad ním zavřela voda a kruhy se dotkly břehů, zvedl se před ní vysoký chlap s býčí šíjí. Měl ohyzdný obličej a v něm tupý úsměv. Naštěstí mírný. Klekl si u ní, očichal její roucho a dotkl se ho svou těžkou rukou.

A už hleděl do hrotitého kroužku a naslouchal krotce, co dívka říká: „Bog, anebo ďas? Prokaž svou poslušnost a nech mě spát, protože já jsem tu paní. Teď se vrať tam, odkud jsi přišel. Běž.“

Úsměv mu pohasl na masité hubě, oči se zvětšily a zmalátněly. Před Libuší stál krotký černý býk. Zavětřil k Bokasovi, otočil se a šněroval si to pryč, jakoby v zamyšlení nad dávným příkazem, který měl dobrou vůli splnit.

Jenom byl z dohledu, přistoupila dívka ke koni a objala ho. „Musíme jet, slyšíš? Musíme odtud zmizet,“ šeptala k němu a hladila ho po lysině. Jenomže Bokas se ještě neprobudil. Spal v jakémsi pevném odhodlání neprocitnout dřív, než se naplní čas.

Doufala, že teď už jí bogové dají pokoj. Copak ji chtějí zkoušet? Proč jí nedají spočinout? Omotala si kolem prstů svou Moranu z trávy a vykoupala ji v jezírku. Pak sešpulila pusu, ofoukala z ní kapičky vody a schovala si ji za pás. Jenom ať klidně spí.

Sama nemám na spánek pomyšlení, posteskla si pro sebe a v tu ránu spala jako zabitá. Zdálo se jí, že je doma v hradišti, uprostřed noci ve svém loži pokrytém kožešinou. Ozve se bouchání na dveře a do její komnaty vstoupí jeden z mladších vladyků, jehož jméno jí vypadlo z paměti. Snaží si vzpomenout, aby ho mohla náležitě přivítat, ale hlavu má omámenou spánkem. Najednou zjistí, že v posteli sedí nahá, a strašně se před mužem stydí. Když na něj chce promluvit, začne nesrozumitelně koktat a je jí ještě hůř. Vladyka zvedá ruce, jako by ji chtěl uklidnit, ale ruce se mění v křídla a on celý v tmavého ptáka s velkou kulatou hlavou, sýčka nebo sovu. Přelétne místnost a usadí se na prádelní truhle.

Jeho lidské oči na ni vrhají vyčítavý pohled. Ona ho chce vyhnat, ale ozve se zabušení na dveře a vstupuje jiný z nejvyšších mužů knížectví. I on má ztracené jméno, i jemu zkřídlatí ruce, když spatří svou kněžnu ostudně nahou. Poletuje komnatou jako sýs, bije ji křídly, ona se před ním schovává pod houní. Potom se ozve třetí zabušení…

Slyšela svůj výkřik, a když se probudila, slyšela se dál. Zaťala zuby a pohlédla na Bokase. Ten se nehýbal. Potom se podívala přes jezírko. Čekala. Třeštila oči skrz prsty, jimiž si jako dítě zakrývala tvář. Snažila se prohlédnout stromoví prosvětlené hvězdami a půlkou měsíce. Věděla, že to přijde znova. Tamto. Tamten. Tamti.

Přišlo to. Tak jako dvakrát předtím, i teď se z hloubi lesa ploužil nějaký tvor. Tenhle byl ale bílý, na čtyřech hubených nohách, cupital trhavým krokem a kýval rohatou hlavičkou. Neváhal ani chvilku. Poznala na dálku, že je to kozel, který se snad zaběhl od jedné z pastoušek za lesem. Zvíře ucítilo vodu a rozběhlo se, třepotalo se mezi stromy jako přízrak a Libuše nevěděla, má-li se bát, anebo obejít jezírko a pohladit si ho. Pak ji něco zarazilo. Kozel byl opásán, nesl si pouzdro a zbraň. V pochvě z hadí kůže se natřásal tenký nůž na stahování zvěře.

Zaradovala se. Je to jenom zlý sen. Štípla se do líce a ta ji zabolela. Posadila se a jako náměsíčná přihlížela, jak kozel chýlí hlavu a vyhrbuje hřbet. Už už si myslela, že se odrazí a pokusí se tůňku přeskočit. Jenomže měl za lubem něco jiného: vrazil do stříbrookého hada, trknul ho jako soka v říjivém souboji. Hůl, ač hluboko zabodnutá, vyletěla ze země a skutálela se k vodě; z tlamičky vypadl zlatý plíšek a potopil se. Kozel se na okamžik postavil na zadní, zahrabal předníma ve vzduchu a zasmál se vysokým hlasem, který patřil i nepatřil člověku. Dívka se nedokázala pohnout. Nikdy ji nic nevyděsilo víc než počínání toho podivného přivandrovalce.

Tvor s triky neskončil. Zašvidral na ni přes vodu velkýma žlutýma očima, pozvedl hlavu a poslouchal, nastavil čenich a větřil. Neodvažovala se ani dýchat. Kozel zamečel a skokem se vrhl doprostřed tůně, až voda vysoko vystříkla a zlila Bokase i ji. Oba se nanovo roztřásli, jeden strachem, druhý zimou, ale jen tomu spícímu bylo co závidět. Ona se musela dívat.

Už když dva kozlí rohy otevřely hladinu a tvář se zvedla nad vodu, huba se smála špičatým pyskem. Patřila muži – snad. Byl na pohled mladý, měl světlé vlasy i kozí bradku, oči žluté a protáhlé, v nich načervenalý lesk. Vystoupil na břeh a stál nad ní, mokrý a nahý, jako by předváděl svou krásu. Libuše nikdy neviděla zvláštnějšího tvora, a přece byli dva předchozí návštěvníci ve srovnání s tímhle švihákem nemotorní a oškliví. Měl sice rohatou hlavu, ale i protáhlou chytrou tvář. Jedna paže byla lidská, druhá zakončená kopýtkem. Úzké boky obepínal opasek se zbraní. Šlachovité lidské nohy prozrazovaly dobrého běžce. Mezi nimi visel dlouhý, chmýřím zarostlý úd, a jak se houpal, padaly z něj kapky vody.

Držela slunce v obou rukou a zvedla je před obličej. „Bog, nebo ďas?“ zaskřehotala a potom jí selhal hlas úplně. Na pažích vyvstala husí kůže.

„Přece to první,“ zahihňal se přízrak, sekl kopytem a rozlomil opukové slunce, jako by to byla obilná placka.

Nemohla uvěřit, že prastaré znamení moci je vedví. Vyhrkly jí slzy. Třásly se jí ruce, ale přece jen dala obě poloviny zas dohromady a pevně je k sobě stiskla. Otvorem pohlédla na cizince.

Neproměnil se v kozla, jak čekala, nepadl na všechny čtyři, neodloudal se tmou do svého chlívku. Vzrušeně se zasmál, vyrval jí jednu polovinu slunce z ruky a odhodil ji doprostřed tůně. Drobně to šplouchlo.

Vykřikla rozhořčením a seběhla k vodě, ale kámen už se potopil. Zanaříkala nad tou ztrátou. „Řvi víc,“ řekl klidně rohatý a jeho milostný nástroj ho na půl paže předbíhal, jak se k ní blížil.

Couvala před ním. „Kdo tě zplodil?“ šeptala nevěřícně. „Svantovít ani Triglav, Svarog ani Perun, Chors ani Dejbog to nemohli být, jsou to dobří nápadníci. Tvého otce by Živa nepřijala.“

„Mou matkou je Mokosa,“ pokrčil rameny, „ta není tak vybíravá. Přesto si ji otec vzal s pomocí uspávadla – pro jistotu.“ Zazubil se, kopýtkem se opřel dívce o prsa. Jeho dech jí ovanul tvář, ucítila šťovík a sporýš a rozmarýnu. Napřímil ukazovák, otřel jí slzy z tváří a potom si prst strčil do úst.

Ukázala mu knížecí prsten. „Odstup ode mě a táhni, odkud jsi přišel. Slyšíš? Přikazuji ti to. Já jsem tu paní…“

Zhoupl se v bocích a něco tvrdého, neodbytného a zároveň zvláštně hebkého se jí otřelo o předloktí a potom ji šťouchlo do břicha, ani se tam dolů neodvážila shlédnout. Přes zavřené pysky se kuckal smíchem, ale ve žluti očí se červeně leskla krutost. „Než se mnou ulehneš, zeptej se mě na jméno. Mám svoje zásady.“

„A mé jméno tě nezajímá?“

„Ani v nejmenším.“

Poslechla ho. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se a tak, aby to neviděl, vytáhla zpod pásu panenku z trávy.

„Přece Puruvít, ty hloupá, mou starostí je dobrá soulož, tak si mě važ,“ smál se tvor pyšně, jako by nic vytáhl z pochvy nůž, přiložil jí ho na ňadra a jedním tahem rozřízl šaty.

„Lžeš,“ řekla přesvědčeně a ihned vycítila, že tentokrát zaváhal. A tak pokračovala: „Tvým otcem je dvouhlavý Simarg, ten, jenž je Simem, když pláň světa ve dne bdí, a pak je Argem, když země v noci spí. Ty jsi dítě noci, tedy Arga, protože Sim by Mokose něco takového neudělal. Jak vidíš, znám dobře své bogy. Nejsem jen kněžna, ale i kněžka, na mě si nepřijdeš. Tvé jméno nezní Puruvít, ale Puri. A nejsi bog. Jsi sprostý ďas, i když ďas téhož, o čem jsi mluvil. No a? Co já s tebou? Když vyjde slunce, skrýváš se v křoví svého srdce, slyším z něj třepotání nočních můr.“ Ukázala mu polovinu opukového slunce s nejdelším paprskem ovázaným dlouhými stébly trávy.

„No tak! Se mnou se poměješ,“ nevzdával se rohatec a zašermoval proti amuletu svým nožem. „I když jsem ďas, můžu tě naučit, jak se milovat s mužem. Odhoďme zbraně a posvěťme mír.“

„Nejsem tu pro tebe na tomhle světě,“ odsekla a kamenným sluníčkem udělala znamení kruhu, který překřížila.

Puri se pobaveně zubil a ještě se nachýlil, aby líp viděl. Tráva byla zašmodrchaná do klubka, odkud na něj hleděly dva korálky. „Morana? Tou mě chceš strašit?“ Zaklonil se a rozchechtal se na celý les. „Panna se ohání panenkou, křičí, že panenství nedá, a můj nos cítil na dálku, že se nám s měsícem běhá.“

Pocítila horkost ve tvářích a vychrlila na něj: „Ano, Morana. A moc se nesměj, brzo si pro tebe přijde. Bělbog, černbog, smrt špatného, sova při oblacích a holubice nad hodným!“ Rozpřáhla se a nejdelším paprskem kamenného slunce bodla Puriho do slabin. Mekot se změnil v jekot, v řevu se mísila bolest i hněv. Ale nůž mu upadl a on už ho nestihl zvednout. Jeho nářek a láteření konečně probudily Bokase, a než se Puri na troufalkyni vrhl podruhé, zastoupil mu kůň cestu, otočil se k němu zadkem a vykopl nohama do výšky.

Vyrazil ďasovi dech. Zasažený se skutálel k tůni, plival nadávky a kletby a už se jen díval, jak Bokas dostává sedlo a ohlávku a jak si dívka spíná rozčíslý šat jehlicí. Její pohyby byly unavené, jako by ji obestíraly mrákoty. Přesto zamířila k vyvalenému žreci – chtěla ho vrátit na původní místo. Ale v tu ránu byl ďas na nohou, šlápl na hadí hůl a ukázal doprostřed tůně. „Cos mi tu nechala, to nikdy nedostaneš zpět. Nejsem tak neskromný – namísto celého, alespoň půlka slunce… A svoje panenství si nech, ať v tobě ztvrdne na kámen a jako tenhle se s tebou utopí, až se zas budeš máchat v řece.“

Nebe začalo blednout a Bokas neklidně ržál. Poslechla ho, chtěla se vyšvihnout do sedla, ale na hrušce jí sklouzla ruka a ona upadla. Za zády se jí ozval smích. Pro samé vyčerpání měla co dělat, aby se na koně vyškrábala. Nemusela ho pobízet, sám ji odnášel pryč z doslechu nadávek a posměšků odmítnutého ďasa těla.

Les končil tam, kde začínalo ráno. Bokas si hledal zvířecí stezky a dívka se rozhlížela krajem pod Posvátnou horou. Objeli močál a přecválali step, až dojeli k novému lesu, z něhož hora vyrůstala. Hodinu odpočívali u studánky ve stinném hájku. Vodu hlídala kamenná žába, Libuše v ní poznala jednu z podob Abnoby, bogyně hvozdů a pramenů. Ráda by si tu vyprala šaty, ale netroufala si, nechtěla znesvětit pramen. Vykoupala se, to jí snad Abnoba promine, a pro jistotu uvila žábě přesličkový náhrdelník a pochytala pár velkých much, dokonce jednoho hrobaříka.

Pak vedla koně vzhůru, na zarostlé temeno Posvátné hory. Nikde neviděla modly, to ji udivilo, jen husté stromoví, borůvčí, lískové keře. Když byli na vrcholu, uvázala Bokase k borovici a vyšplhala na opukovou skalku, tak tak přečnívající koruny stromů. Odtamtud se rozhlédla po kraji a pochopila, že je u cíle cesty.

Do zeleného, žloutnoucího lesa pod horou vstupoval jeden z mnoha cípů hvězdicového pole, jež bylo mezi ostatními nejrozlehlejší. Z jeho středu trčela hrobní mohyla a brázdy ji obtáčely. Dívka věděla z povídaček, že je to brázda jediná, vinoucí se v menších a menších kruzích od meze k mohyle a zase zpátky. Slýchávala o tomto poli už jako dítě. Že je nejúrodnější. Že jeho zrno je vždycky zdravé a chleba upečený z jeho mouky je pochoutkou, o níž se bájí po celé zemi, ale málokomu se dostane výsady ochutnat.

Políčka dělily křovinaté meze, po nichž běhaly děti, hrající si mezi modlami dešťových a slunečních bogů na schovávanou. Opodál stála s pohostinnou náručí dřevěná Vesna; k té si žádné dítě netrouflo, žádné se za ni před kamarády neskrylo. V brázdách pracovali muži a ženy, zpovzdálí se ozývaly údery sekyr, odjinud kejhání husí a štěkání psů.

Měla teď oči jenom pro jednu z postav činících se pod Posvátnou horou. Shlížela dolů v poledním žáru a viděla polonahého oráče, co se objevil za mohylou. Opíral se do pluhu, vlečeného nesourodým párem dobytčat. Valach a vůl táhli svorně, až bylo s podivem, jak se pod mužovou rukou shodnou. Zabírali či zvolňovali podle jeho pokynů.

Tahle pověst ho předcházela a jak vidno nelhala, ale v dívce teď zahlodala jiná pochybnost, když sestupovala z hory, a Bokas dobře cítil, jak ve svém kroku otálí. Co jestli ho během let za pluhem opustila odvaha? přemítala během krátké zastávky, když si přeplétala cop. Potom si prohlédla šaty, povzdychla nad nimi a stočila koně k poli.

Uviděl ji, hned jak vyjela z lesa, ale dál oral svou jedinou brázdu a občas tiše promluvil ke zvířatům. Lidé ustávali v činnosti a zírali na ni jako na zjevení, přízrak vracející se do mohyly. Skutečně tam směřovala – nikoli k oráčovi, ale k zelenému, lískami porostlému pahorku uprostřed pole. Když muže míjela, kývla mu na pozdrav, ale díval se před sebe a přehlédl to. Bokas zařehtal, jako by ho to urazilo, a dívka zčervenala. Pak se svezla ze sedla a poklekla u mohyly. Teprve teď se muž zastavil a vrhl na ni pohled, v němž bylo leccos, ale vlídnost žádná. Vstupuje na jeho popluží a neumí ani pořádně pozdravit.

Libuše vstala a čekala. Čekal i on. Nevole mu z tváře vyprchala stejně rychle, jako tam vpadla, vystřídalo ji pobavení. Kývl hlavou a pak jí zavrtěl, díval se přimhouřenýma očima.

Dívka stála u pahorku a ani se nehnula, stejně jako kůň. Vypadali ti dva jako mohyloví žreci. Muž pozvedl obočí nad jejím šatem, ale nijak ho nepohaněl. Znova zčervenala od krku po kořínky vlasů a měla na sebe vztek, jsi kněžna, upomínala se, a můžeš být třeba nahá, když se ti zlíbí. Jestli by to nebylo lepší, zapochybovala vzápětí a znova pocítila, jak jí stoupá do tváří horkost. Všiml si toho, ukázal v úsměvu zuby, a pokud si dovedla všimnout, měl jich ještě dost. Takže mu předvedla svoje.

Nechal pluh v brázdě a těch několik sáhů, které je dělily, překonal nakonec on. A jí spadl kámen ze srdce.

Už když k ní přicházel, zavadil pohledem o její prsten. Údiv, zvědavost, nedůvěra – tohle mu teď četla z očí. Ano, ty budeš bez pochyb z Čechova kmene, pomyslela si trpce a snažila se vzbudit dojem, že páchnoucí šaty má na sobě někdo jiný a ona je kněžna ve svém majestátu.

Muž padl na levé koleno a hned zase vstal, ani mu nestihla pokynout. Lekla se, že se jí ani nepředstaví a rovnou se zeptá, co tady chce. Tomu se musí zabránit.

„Přemysl ze Stadic?“ zeptala se povýšeně – nadutěji, než měla v úmyslu.

Zamručel na souhlas a hned to přišlo: „Co mi chceš…, paní?“

Aspoň že s „paní“ ses obtěžoval, řekla mu v duchu a pozorně si ho prohlížela. Měl hezkou širokou tvář a klidné oči, musely vidět už čtyřicet jar, ne-li padesát. Byla v nich barva lískových ořechů – možná i jejich tvrdost. Vrásky v jejich koutcích. Vlasy slepené potem a tedy černější, než skutečně byly. Nad čelem a ušima popelavá šeď, na bradě a tvářích strniště podobné barvy, až na jeden bílý ostrůvek, snad pozůstatek nějaké bitky. Nikde žádná náušnice, prsten ani ozdobný amulet, jen bronzový náramek na levé paži a v něm vyryté jméno Vesna. Jak dívka věděla, nepatřilo bogyni stojící u pole, ale Přemyslově mrtvé paní. Té paní, která ji teď z mohyly pozoruje.

„Jsem Libuše Krokova,“ pronesla přehnaně zvučným hlasem. „A jedu až z Levého Hradce.“

„Sama?“ Znova to obočí, znova to pobavení smíšené s nedůvěrou. Rozhlédl se. Lidé, kteří je sledovali, teď sklonili hlavy a pilně si hleděli práce, jen děti se neodvracely a dál hltaly cizinku dychtivýma očima.

„Ujela jsem strážcům,“ pokrčila rameny a zbytečně dodala, „mám dobrého koně.“

Popošel k Bokasovi a přejel mu dlani po lysině. Jen aby tě nekopl, pomyslela si, a viděla hned, že koně to ani nenapadlo. Přemysl ze Stadic ulomil haluzku lísky a nechal ji koni sežrat. Bokas byl jako beránek. Dívka si povšimla, jak mocně muž vypadá: široká ramena, svalnaté paže, silné nohy pod krátkou suknicí, která mu obepínala klenuté břicho. Klenuté naštěstí jen mírně, zhodnotila to dívka pohledem vedeným pod řasami.

Uvědomila si, že se na ni dívá. A vyčkává. A vůbec nevěděla, co teď říct na vysvětlenou. Co tady dělá? Oč ho přijela žádat? Tak jako dřív, i tentokrát ji zachránilo kamenné slunce. Vytáhla z pásu jeho uraženou polovičku a ukázala ji Přemyslovi. „Pohleď, co mi udělal lesní ďas. Hledám teď muže, který by spojil, co bylo rozpojeno.“

Přemysl se nenechal zmást. „To se ti stalo na cestě. Na útěku? Jistě jsi měla důvod uprchnout. Doslechl jsem se o nějakém soudu, co se vyslovil proti mínění vladyků a příkazu zvyků. Za to tě přece nevyhnali.“

„Zvěsti se u nás šíří tak rychle,“ hlesla a vrtala zrakem v hlíně u jeho nohou. Nechtěla, a přece musela mluvit. „Ber to tak, že jsem musela pryč. Nestačím vládnout nad lidmi, zemi, lesem a vodami. Je toho na mě moc. Tomu nemůžeš rozumět.“

„Nemůžu? Opravdu si to myslíš?“ opáčil téměř něžně.

A tak pokračovala: „Myslela jsem, že to dokážu – že se snadno vyrovnám síle a důvtipu mužů. A po roce umím jen zběhnout…“

Vůbec se nevysmíval. Snad pochopil aspoň způli. Byla mu vděčná, že ji nesoudí slovem a dokonce ani pohledem.

„Puri… Byl to on,“ zeptal se tak, že se vůbec neptal. Vzpomněla si na Kuděje a jeho otázky, jež předem znaly odpověď.

Přikývla, pak zavrtěla hlavou. „Doma budou mít strach. Musím se vrátit.“ Oči měla suché, ale hlas těžknul pláčem.

„S polovinou slunce se vrátit nemůžeš. Počkej na mě tady. Můžu si půjčit tvého koně,“ zeptal se nikoli otázkou, ale odpovědí.

Zaváhala. „Neposlechne tě.“

„Poslechne. Podívej,“ ukázal na valacha. „Na tomhle bohatýrovi tam pojedu do zítřejšího večera. Na tvém se vrátím ještě dnes. Co si zvolíš?“

„Musím ti vysvětlit cestu.“

„Nemusíš. Bylo to v háji u jezírka. Stojí tam Svantovít v podobě hada. Mám pravdu?“

„Už tam nestojí. Ďas ho svrhl.“

Slyšela dobře, jak mu zaskřípaly zuby. „Ten darmošlap svedl pěkných pár panen a pak je dovedl k šílenství. S Elojem je jedna ruka, jedno kopyto.“ Tím to měl za vyjednané. Vyzul si boty z lýčí, které by mu při jízdě jenom překážely, a už byl v sedle, takovou mrštnost by do něho neřekla. Ani tu samozřejmost, s níž čapl ohlávku a něco hřebci pošeptal. Ten pohodil hlavou, připraven dát se do běhu. Nemohla svého mazlíčka poznat. A nemohla ani nepoznat. Copak dokázal být dlouho unavený? Byl to přece on, ten nejlepší z nejlepších, Svantovítem a Moranou chráněný Bokas. Který by ho dokázal porazit?

V odpoledním světle doslova sálal, stavěl se očím na odiv. Vladyka v podobě zvířete. Přemysl seděl jinak než sedláci. Zvíře, jež by svedlo vládnout. Má to pomotané… Jezdec a kůň se jejímu zraku slili do duhové skvrny se spoustou cípů. Dala si ruku před oči, pálily jako ďas.

Něco jí říkal. Zamrkala do slunce, s jednou dlaní u obočí, s druhou rukou šmátrající po opoře. Ukázal na kožený vak s jídlem, co se povaloval u mohyly.

Podala mu ho. Poslušně. Samozřejmě. Vyňal z něj půlku chleba a míšek s vínem. Taky selský nůž, malý a zakřivený, užívaný ke krájení jídla. Chleba a víno jí vrátil, zbraň si přiložil ke kříži a zastrčil pod suknici, prázdný vak přehodil přes koně. Pak ještě shlédl dolů. „Můžeš to sníst a vypít, přijde-li chuť. Vodu ti přinesou ženské,“ ukázal k mezi, odkud je pozorovaly matky s dětmi. „Jak už jsem slíbil, vrátím se do slunka západu.“ Nato se usmál, divně a nečekaně. „Nenechávám své hosty trčet za palisádou.“ Pak přitáhl uzdu a Bokas trhl hlavou, napjatý jako luk. Jezdec uzdu povolil a kůň vyběhl k lesu.

Konečně to z ní spadlo. Zemdlená a s odvahou v koncích se položila na patu mohyly a dlouhou chvíli spočívala se zavřenými víčky. Potom se natáhla pro chleba a měch s vínem a oddala se hodování. Nikdy se takhle nepoměla. Věhlasný chléb chutnal obyčejně, tak jako chléb. A právě tohle chtěla. Víno ji – tak jako každé z dobrého – zbavilo žízně a chmur. Alespoň na chvilku.

Prohlížela si jeho sešlapané sedlácké křápy. Kdo ví, zda je jejich majitel ještě obuje. Co když u tůně přijde o krk? A jaký vlastně je? Zná ho jenom z vyprávění. Naslepo za ním jela, aby jí dal co? Radu.

Anebo spočinutí, vysvobození… Jak může důvěřovat muži, kterého nezná? Jen proto, že přišel o ženu tak jako její otec, kterého už ztrácí; tak jako Otavan jménem Chrud, co se jí líbil, ale po soudu s bratrem ji nenávidí. Jak to bude s tímhle vdovcem? Spolu se ženou jménem Vesna ztratil i dítě, když mu ho rodila. Bude zahořklý. Zlý a popudlivý. Anebo mírný jako bývalý kníže, žijící ve vzpomínkách mezi mohylami. I tohle je přece vladyka, i tenhle však odmítá vládnout. Namísto toho dře tvrdošíjně na svém poli, přestože k tomu má celou vesnici a zástup otroků.

Když dojedla, stočila se u mohyly do klubka a usnula spánkem, jaký v hradišti dávno nezakusila – chutnějším lesního medu. Byl jím do chvíle, než se na mezi zjevila postava oděná v rákosu. Tiše se blížila schnoucí travou, hlavu schovanou za dlouhými listy. Za ní pak přicházela druhá, podobně oblečená paní, od hlavy k patě halená lískovým houštím. Opustily mez a daly se přes pole k dívce, aniž by musely překročit brázdu. Obě něco nesly. Ta rákosová držela v dlaních maličký dům, uhnětený snad ze střídy pšeničného chleba, protože stavba byla světlá, bělostný palác podobný solné věži na Levém Hradci. Lísková paní měla náruč plnější. I ona nesla v jedné dlani chlebový dům, tenhle však nebyl pšeničný, ale žitný, tmavý a vysoký, se strohou věží. Na druhé ruce jí spočívalo tělíčko ve zlatém povijanu.

Paní k ní pluly s větrem jako po vlnách vzduté řeky, a když byly u mohyly, beze slova se vznášely nad dívkou. Pak se k ní sklonily a podaly jí své dary. Co mohla dělat, než vztáhnout ruce a vzít si od nich? Věže teď byly větší, tak jako syrové těsto nakynulé, a dívka je nemohla unést. Štěrbinami v rákosu a lískách ji pozorovaly neviditelné oči. Klesala pod tou vahou, chlebové domy ji tiskly na mohylu.

Zaslechla dusot kopyt a vyjekla leknutím. Její široké modré oči už nehleděly na přízraky, ale na muže na koních, které zastavil její výkřik. Bylo odpoledne. Její strážci ji na dálku pozdravili, byl s nimi nájemný stopař, poznala ho podle kazajky z březové kůry. Pokynula jim, ať sesednou. Neodháněla je, ale k sobě je pustit nechtěla. Cítit jejich pot a strach, co mají o ni i o sebe samé… Ale byla ráda, že ji našli, nechtěla je mít na svědomí.

Poslechli ji, do kruhu pole si za ní netroufali. Neměla nablízku Bokase, a tak jim nijak nemohla utéct. Utábořili se na mezi a rozdělali oheň. Čekali, až kněžna dá svolení a oni si ji konečně odvezou domů.

Když se slunce málem dotýkalo západních hor, vyjel z lesa pod horou bosý, téměř nahý muž na bílém koni. Knížecí strážci se hrabali na nohy a začali řinčet zbrojí, ale jejich paní jedinkrát tleskla a zarazila je. Podmračeně přihlíželi, jak se jezdec blíží k brázdě, kterou tu vyoral, a všímá si jich asi jako zajíců hopkajících v mlází. Nemohli vidět, že nemíří k jedné, ale ke dvěma ženám: jedna stála u mohyly a druhá v jejím středu. Hřebec radostně zařehtal a jeho paní mu vyšla vstříc. „Bokasi!“

Přemysl se poškrábal na nose, pak ve vousech. Napadlo ho, zda by se po týdnu neměl oholit. Čekal, až se dívka přivítá se svým mazlíčkem, když jeho opět opomněla pozdravit. Nepozdravil ani on ji. Nebyl tím vyveden z míry, spíš ho to hnětlo. Spíš víc než málo.

Obul si boty, které zanechal v brázdě, a na jejich místo položil vak. Něco v něm bylo. Něco důležitého. Jenomže dívka se podívala jinam. Všimla si, že slunce už políbilo vrcholky západních hor, co nevidět zavítá na pole tma a zdejší pán dnes nestihne doorat. Kvůli ní.

„Dá mi to za vinu? Dá?“ zašeptala koňovi do ucha a ten jím šmiknul nahoru dolů. „Ale nedá!“ rozesmála se a vlepila Bokasovi pusu.

Muž je nerušil, nechával je být. Vypřáhl svá zvířata, odvedl je blíž k mezi a začal trpělivě čistit pluh.

Když se k němu dívka konečně obrátila, všimla si, že na prsou, na krku a na ramenou má naseto podlitin, některé modrající a jiné jasně červené, a pod žebry nalevo má kůži rozťatou do masa. Hluboko v břiše ji zašimral strach.

Přemysl si povšiml jejího pohledu; milostivá ho ráčila vzít na vědomí. Narovnal se. Zvedl kožený vak a otevřel ho. Ona se zvědavě pousmála.

Hmátnul hluboko, chviličku se v obsahu přehraboval a pak vytáhl něco malého, černého a povědomého. Přistoupila blíž, aby líp viděla. Bylo to kozlí kopýtko. A tak zkrabatila nos a zase udělala krok vzad. Dárek si od něho nevzala, schovala ruce za záda. Nechal ho spadnout do hlíny.

Pak nepromluvila ona, ale náhlý ďas rozmaru. „No a? Bog ví, jak to bylo. Tvůj soused zabil kozu, upekl ji a s tebou se rozdělil. Hezky jste spolu hodovali. A tohle je výslužka – děkuju, nechci. Nechal jsi mi tu tvrdý chleba a kyselé víno. Ale to nevadí. Nejsem tak vybíravá, jak možná vypadám.“ Nehtem si čistila nehet a smetí mu foukala pod nohy.

V mužově tváři se nepohnul sval, jen jeho hlava se maličko naklonila, oči bloudily po jejím rozedraném šatě. Nic neřekl. Zalovil rukou ve vaku a vytáhl nový dárek: dva zahnuté kozlí rohy.

Chvíli stála bez pohnutí. Začalo jí to docházet. Ale ani tyhle trofeje si od něho nevzala, přestože cítila, jak je to troufalé. „Vím, jak to bylo. Vlci rozsápali kozla,“ řekla dutým hlasem, který by nepoznala, kdyby ho nevyloudilo její vlastní hrdlo. „Tohle z něj zbylo a ty jsi sebral rohy, když jsi odpoledne hledal v lese ryzce a hříbky a vybíral včelám med.“

Tentokrát se Přemysl zamračil, otevřel ústa a zase je zavřel, všechna slova spolknutá. Díval se na zapadající slunce, hořelo mu v hnědých očích a ona nevěděla, jestli se ty oči už už zasmějí, anebo začnou metat blesky. Neusmály se. Odvrátily se.

Naposled sáhl do vaku a předložil poslední trofej: kus kůže s masem, bledý, zplihlý cár mužského těla, chmýří spečené tmavou krví.

Udělalo se jí mdlo. Počkala, až i tahle část Puriho skončí na zemi, a pak na ni nohou nahrnula hlínu.

Rozechvělým hlasem, který už poznávala, pronesla stručný komentář. „To opravdu nemuselo být. Poslala jsem tě pro něco jiného.“ Opřela se o koně, aby neupadla. Bokas jí nabídl hlavu k pohlazení, ale tentokrát se nedočkal.

Přemysl se rozesmál. Bylo v tom zadostiučinění spíš než pýcha a ona to dobře slyšela. Smál se o to víc, čím výš jí do tváří stoupal stud. „Svantovít Kouzelník je zpátky na svém místě. Na tom ti nezáleží?“ Opanovala se tak rychle a samozřejmě, až ji to samotnou překvapilo. „Modla je modla a muž je muž, nemíchej bogy s lidmi, to dělají leda děti,“ vyplivla na něj a věděla, že teď by se před ní roztřásl i její obávaný mladší rádce.

Jenomže Přemysl nebyl Mnata. Nejdřív si myslela, že jí dá políček, ale nic takového učinit nehodlal. Splasklý vak pohodil na zem a začal si hledět svých dobytčat. „Ten můj nůž,“ ucedil přes rameno, „už chleba krájet nebude. A Puriho kudla už nestáhne jedinou lasičku. Oba leží na dně tůně – namísto tvého polovičního sluníčka.“

Shlédla k vaku, který jí ležel u nohou. Na dně se hrotilo něco tmavého. Cípatý rozbitý talisman, jeho ztopená polovina.

Odváděl volka s valachem, odhodlán vrátit se na svůj statek. Ale bílý kůň čekal u mohyly a vznešená dívka, co mu ho půjčila a pak moc mluvila, teď ani nedutala. Naposledy se ohlédl.

Libuše klečela v brázdě, kterou vyoral, v úpatí mohyly, kam kdysi odešla jeho žena. Na levém koleni a se skloněnou hlavou, v nejhlubší úctě. Pak hlavu zvedla a stejně tak spojený amulet. Pohlédla na Přemysla jeho okýnkem. Nato vyřkla slova, o jejichž moci neměla pochyb. „Můj pane…“

A skutečně – její pán pookřál, usmál se na ni. Viděla v tom úsměvu všechno, co tam chtěla mít, a taky to, co tam nevítala, co se vždycky nějak přimísí. Vítězství i provinilost, vzpomínku na nějaké rošťáctví a taky vzpomínku na bolestnou ztrátu. Hlavně však vědomí toho, proč za ním přijela přes půlku knížectví. Tvářil se, že má vyhráno. Jí bylo najednou do pláče. Nebeské slunce zapadalo, ale slunce Čechů jí vycházelo z dlaní. Zachytávalo poslední Redigastovy paprsky, žhnulo a blyštělo se jako měsíc v úplňku. Hořelo, neboť bylo rozpáleno.

Do sedla Bokase ji vyzvedl on. Potom se vyšvihl za ni, natáhl paže a jemně jí vyňal uzdu z rukou. Knížecí talisman měli schovaný za pasem, když spolu odjížděli, následováni strážci, kteří si už hodnou chvíli vyměňovali vševědoucí pohledy, přestože neslyšeli jediné slovo, které si Libuše s Přemyslem vyměnili.

Snubování bylo tiché, jen mezi nimi dvěma. Neměla práci s otěžemi, a tak mu hladila zpocená zápěstí, hrála si s kotníky jeho prstů a zarývala nehty do dlaní s tvrdými mozoly. Stáhla si knížecí prsten a navlékla mu ho na malíček. Opřela se mu v náruči jako v pohodlném křesle a nechala se odvézt do objetí palisád. Na pár prvních nocí. Těch, co je spojí.

S ložnicí vskutku neotálel. Uvedl dívku do své věže, položil ji na lůžko z ovčího rouna a vzal si ji, zatímco otroci rozdělávali v žářišti oheň. Než se nadála, byl s ní hotov. Její pocity byly všelijaké. Sháněla se po svojí panence z trávy, ale musela ji ztratit během jízdy do tvrziště. Byla ráda aspoň za to, že z ní její pán konečně serval ty ostudné šaty.

Opravdu – její pán? Zamyslela se. Ale ano. Bylo to tak. O zjevených pravdách se nepochybuje.

Večeře v hodovní síni byla jen pro ně dva. Moc si toho večera neřekli, jedli podivně střídmě. Vína však vypili dost, on trochu přes míru. Náhle se zvedl, zavrávoral a pokračoval do ložnice, důstojně po svých. Žena ho následovala. Když byli z dohledu služebnictva, vklouzla mu pod rameno a vedla ho dobře, tak aby neupadl.

Za skálou, už na dohled obou Hradců, se vynořily dračí hlavy. Na dřevěných podlahách, spojujících trupy čtyř velkých lodí následovaných mnoha menšími, připlouvali bogové. U jejich nohou se s plachtami a vesly činili větrem ošlehaní, vlasatí lodníci. Bočnice zdobily zkřížené oštěpy a vztyčená kopí, na nich visely červené, zelené, žluté a modré válečné štíty. Vysoké přídě lodic budily respekt a hrůzu – chřtány a tesáky, drápy a pařáty, rohy a šupiny draků. Vedl je severní vítr, snadno jimi rozrážel proud, přestože byly ztěžklé výzdobou a posádkami i zbožím nejvzácnějším: mladou kněžnou a ne až tak mladým, teprve budoucím knížetem. Plachty na stožárech se nadouvaly, byly z těch nejlepších, co se jich utkalo ve velkých povodích knížectví: u Otavy, Vltavy, Ohře a Lužnice, Labe a Jizery, Orlice i Svratky. Převládaly dvě barvy: smetanová běl Libušina, věnčená rákosovými kruhy a kříži, a granátová červeň Přemyslova. Lodě s rudými plachtami a zabírajícími vesly pluly na okraji, bogové se plavili na bílých plachetnicích ve středu flotily.

Modly a draci soustředěně sledovali břeh, odkud jim Vltavané z okolí obou Hradců vzdávali úctu. Lodníci lačně naslouchali troubám, píšťalám, lyrám a bubínkům, které tu hlučely na jejich počest a slávu.

Na prostřední plošině stál dubový sloup s nejasně modelovaným obličejem: bog-otec Svarog, vládce nad lidmi a vším živým, nebem i zemí, dárce nebeského světla a tepla. Kníže všech bogů.

Vedle něho cenil zuby Dejbog Redigast, jeho syn a slunce, jež tak rádo bývá u lidí hostem, s jasnou tváří, širokými nozdrami, strašlivýma očima a sršatou aurou kolem hlavy, bog pozemského ohně, nesoucí mýticí sekyru a dvě velká zvířata na ramenou – na levém koně, na pravém kance –, aby mu pomáhala věštit.

Nad Svarogem a Redigastem se ve své obvyklé podobě vzdouval Stribog, neviditelný posel větru: černá čtvercová plachta s bílými terči očí.

Striboga hlídal zlatohlavý, stříbrovousý Perun, bog bouře a deště, ochránce před suchem, držící v jedné ruce námořní provaz, ve druhé ohnivou sekyru, která když rozetne skálu, zableskne se, a když udeří o zem, zaduní hrom a nastane průtrž mračen.

Po levém Svarogově boku stála samodruhá Živa s nalitými prsy pod košilí z borových šišek, v rukou dvě mladé jabloně, nad hlavou svatozář z obilných klasů, bogyně plodnosti, dobrého porodu a dlouhého mateřství.

Zavěšena do ní byla její sestra, nahá a rozložitá, překrásná Mokosa, bogyně chtíče a pohostinného lože, již Lučané zvou Ladou. Brázdu jejího pohlaví značila ohnivá rumělka. V náruči zářila stříbrná mísa se žlutými hrozny a červenými jablky.

Za zády Mokosy, pod čepicí z chmelových šištic, se svojí chvilku jasnou, pak hned zas temnou tváří šklíbil Simarg, vrtkavý bog zdraví a dobrého spánku, ale i bolesti a strašlivých nočních můr – podle toho, jaká nálada u něj převážila a zda se usmíval, anebo mračil. Opíral se o poutnickou hůl a na zádech nesl snop jmelí.

Po straně plovoucí bognice se hrbila obluda se psí hlavou, korunou jeleních parohů, krátkým lukem a toulcem plným šípů – ošklivý Chors, vládce nad lovem ryb, zvěře i ptactva, pán měsíce a vodních hladin, ochránce nočních poutí a dárce zrcadel.

Druhou řadu bogů, o nic méně významných než ti, co stáli v řadě první, načínal Veles, ochránce majetku i temný dárce všeho, co najdeš dole, když dobytče kopytem rozryje zem; také pán mužné síly, s huňatou hlavou porostlou devíti rohy a suknicí z dubových větví, hustě obrostlých žaludy a listím. Veles třímal v rukou motyku a křížem přes ni meč, měl býčí oháňku, čtyři nohy – dvě s kopyty, dvě s chodidly – a vztyčené pohlaví.

Mladičká, napůl dětská Vesna s plochým tělem odvracela od Velese oči ze zelených vltavínů, bogyně jara, růstu a rozkvétání, nesoucí v rukou koš plný bílých, žlutých a fialových cibulek. Hlavu jí zdobila čelenka z kavčích per, krk a šíji pak mnohovrstvé náhrdelníky z čerstvých a sušených květů, jader, semen a pecek, řasící se až ke špičkám nohou.

Skláněl se k ní Puruvít, patron milenců a dobrého obcování. Jeho hlava se čtyřmi mužskými obličeji se dívala do čtyř stran pohledem šťastným, smutným, rozezleným a usmířeným, zatímco z prsou mu vystupovala tvář pátá, dívčí, tichá a klidná ve svém spánku, a on se jí dotýkal rukama: levicí na čele a pravicí na bradě, jako by ženu v sobě ukrytou hladil.

O několik hlav nad ním se mračil jezdec v železné přílbě, na jejímž temeni rozpínal křídla zlacený orel; obr Triglav s koněm tak velikým, aby na něm sám mohl sedět ve zlatém sedle. Zvíře překračovalo zkřížená kopí a bog války a boje, přes rameno dlouhý válečný luk a toulec šípů, se svými třemi krutými tvářemi obezřetně díval po dalších nástrahách.

A ještě výš nad Triglava se tyčil Svantovít Vysoký. Na mohutných ramenou a krku silném jako kmen starého dubu mu seděly čtyři hlavy a jeden společný klobouk: proutěný včelí úl, jímž se dotýkal ráhna bílé plachty a převyšoval samotného Svaroga. Svantovít hleděl dozadu, směrem k Posvátné hoře, a taky dopředu, k Levému a Pravému Hradci. Za pasem měl meč, v pravé ruce nesl sedlo, v levé roh hojnosti. Kolem pasu se mu vinul had.

V jeho stínu byla podestýlka pro koně a tady uždiboval z otýpky Bokas, slavnostně vypravený, s vladyckým odznakem a zlatými plíšky na plecích a černou, purpurem obšitou čabrakou kryjící boky a hřbet, ale hlavně s párem raccích křídel, roztažených ve velkolepém letu. Jako poctu dobrotivému bogu je z rákosu uvila jeho paní, vyztužila lískovými pruty a připevnila na koně řemením, zatímco Přemyslovi lidé zdobili lodě ke slavnostní plavbě a sváželi ke břehům nejkrásnější modly z celého knížectví.

Světlovlasou ženu nebylo mezi bogy skoro vidět, zdvihali se tu jako palisáda, jež ochraňuje i vězní.

V nových červených šatech seděla na palubě u nohou svého koně a cucala stéblo trávy. Hleděla opačným směrem než ostatní, k Pravému Hradci, kde u břehu šumělo rákosí a na úzkých lukách pod černou hradbou skal se zvedaly čím dál větší pohřební mohyly. Viděla otcův statek a na lávce vyděšeného převozníka, jehož odpolední rybolov přerušil příjezd dračích lodí. Vyhlížela, kdy uvidí rákosovou paní, jak přichází mezi mohylami a dává jí nějaké znamení. Ale zjevení se tentokrát nedočkala. Vítr ustával. Rozhlédla se.

Spolu s menšími bogy chyběla na lodích Morana, přestože se jejího místa – překříženého kruhu namalovaného na palubě – nesměl nikdo dotknout. Libuši přišlo nespravedlivé, že temnou bogyni opět vynechali, vždyť není jen paní odchodu do zásvětí a jasných pohřebních hranic, ale i pečovatelkou o domácí krb a vzpomínky, které se rozhořívají spolu s jeho plameny. Aspoň ona sama její pomoci hodlá využívat, kdykoli jí úloha hospodyně začne přerůstat přes hlavu. Sáhla si na krk, na nový zlatý náhrdelník, který jí věnoval budoucí muž. Řetězem se proplétala stébla lučních trav a v nich seděly dvě kuličky ptačího zobu – druhé oči, ukryté v ohybu pod bradou.

Vzala je do prstů a pozvedla směrem k Přemyslovi. Vidí totéž co její vlastní oči? přemítala a po náhradních očkách sledovala svého nastávajícího. Ten se teď ze sousední lodi obrátil přímo k ní a povytaženým obočím snad dával najevo, že by už měla vstát a připravit se na uvítací rituál. Usmála se na něj; byl jako na trní a tvářil se, jako by snad svého rozhodnutí začínal litovat. Ten její úsměv ho na chvíli upokojil.

Nedivila se mu, že není ve své kůži. Stará zbroj, kterou po letech nechal vycídit a pak si ji navlékl, mu byla malá. Zlacený hrudní plát se mu nepodařilo dopnout, kožené řemení mu na zádech nastavila lýkovou šňůrou, ještě než vypluli. Drátěnou košili se rozhodli ponechat v truhle a jezdecké boty mu nahoře nastřihla, aby do nich vměstnal lýtka.

Slušelo mu to, přestože bylo tak patrné, že než podrobit se knížecím rituálům, to by raději u Stadic zoral lán pole. Opřená o paži, napůl natažená na koňské podestýlce mu poslala vzdušný polibek a odvrátila se, však mu ho Stribog donese. Přemysl zčervenal a začal přecházet sem a tam po palubě; jeho výrazem ať se potěší ty druhé, náhradní oči, ona bude raději vyhlížet otce a sestry.

Tvářila se bezstarostně a dodávala mu sebedůvěry. Sama jí mnoho neměla. Namísto uvítání jí může potkat trest. A spolu s ní jeho. Nechala vystrojit dračí lodě, a draci ji teď možná sežehnou. Bála se domů. Proto ty hrozivé drápy, proto ty dštící chřtány. Aby si dodala odvahy. Slabá. Tak slabá. Jinam než domů nemohla. Příjezd už dávno oznámili poslové na koních. Je očekávána. Chtějí svoji kněžnu. A ona své kněžství předala dál. Jako tatínek.

Břeh pod Levým Hradcem jim plul naproti jako skvostná zelená loď. V jeho pestré posádce poznala otce se sestrami. Krok v prostém bílém šatě, zato jeho dcery se vyšňořily do drahých rouch, Theta v bílomodrém, Kazi v bílozeleném.

Vyskočila na nohy a mávala jim radostně jako dítě. Otec pobledl, když mu došlo, co znamená nové červené roucho jeho nejmladší, ale Kazi s Thetou do sebe šťouchaly loktem a už z dálky se zbytečně hluboko klaněly jejímu Přemyslovi, jen aby skryly smích, kterým se v rozčileném rozjaření nechaly ovládnout a teď ho nemohly zastavit. Dívala se na ně s úsměvem, ale viděla vážné věci. O kolik let své sestry v posledním roce, v posledních několika dnech přestárla. Úsměv jí tuhl na rtech, ale vydržel.

Vedle Kroka se vyjímali knížecí rádci: podmračený Mnata a starý Kuděj, který nesl pouzdro s královskou korunou a tvářil se o něco vlídněji. Mezi čtyřmi dubovými kůly vznikla věštírna a zároveň obětiště; na každém dohladka opracovaném sloupu viselo jedno ulovené zvíře nebo pták: byl tu rys, bažant, žluva a lasička. Mladí žrecové sem právě přinášeli posvátný oheň, který obětinu co nevidět pohltí. Plápolal na stříbrné míse, živený borovým dřevem a vonným býlím, vlhkým i sušeným. Nad řekou se usadil bílý kouřový mrak a škodolibě přitahoval úzkostné pohledy lidiček pod sebou. Bogové zůstali neteční. Vítr nefoukal.

Oplachtění draci, nesoucí na hřbetech bogy a lidi do srdce knížectví, přistáli s pomocí vesel u břehu a lodníci spustili můstky. Libuše s Přemyslem vystoupili jako první. Drželi se za ruce. Takto spojeni vešli do věštírny. Podle předpisu, jímž se řídil každý návrat panovníka, nesměli ti dva dál. Než bude možné obejmout starého knížete a jeho dcery, je nutné provést dva úkony: věštbu ze zubří kosti, jež určí budoucnost na domácí půdě, a oběť čtyř zvířat, která očistí minulost za jejími hranicemi.

Hleděli na sebe přes žářiště, když v hlomozu bubnů a zpěvu lyr převzali čepel a věštební kost. Meč byl ponořen do plamenů. Ale ty skomíraly, a tak přistoupil mladý žrec v hazuce z ježčích kůží a pomocí domluv a kovářského měchu se pokoušel rozdmýchat žár. Měch byl příliš velký, žrec příliš slabý, oheň se skryl mezi polena. Všichni to představení napjatě sledovali a žrec volal Striboga, aby mu přišel na pomoc. Stribog však nepřicházel a kouzelníkovi selhal hlas.

Vykročil Přemysl. Odstrčil mladíka, propletl si prsty před obličejem a sevřel měch mezi lokty. Mocný proud vzduchu vzkřísil plamen a Krokovy dcery musely ustoupit, aby jim nesežehl vlasy. Meč se rozpálil, Přemysl si ho prohlédl a spokojený s jeho žhavou bělí jej hned, snad trochu zbrkle, přiložil na věštební kost, ještě než ho v tom Libuše stačila pozdržet.

Čepel byla příliš horká. Kost nepopraskala, aby se z ní dalo číst, ale rozletěla se na dva nestejně velké kusy. Přemysl si sáhl pro dlouhý, Libuše pro kratší konec. Výčitku spolkla. Společně ukázali výsledek davu. Hudba utichla a mlčeli i vladykové. Zavládlo napětí, zklamání, pocit zmaru. Pár hlav se otočilo k řece, zda na rybářské loďce už nepřiplouvá Morana.

Ticho přerušil Mnata. Přistoupil k obětišti a prohlásil, že všichni byli svědky zlého znamení, které je třeba proměnit ve zvěst dobra. A tiše, aby to neslyšeli ostatní, dodal se vší svou starou zarputilostí: „Kdo přelomil opukové slunce? A kdo dopustil znesvěcení?“ Ukázal na dvě poloviny talismanu – jednu za jejím, jednu za jeho pasem. „A knížecí prsten – má ho na ruce on…“

Přemysl na prsten zapomněl a teď se zaraženě podíval na svůj malíček. Ostražitost – té si už dávno odvykl. Nezbývá než zase si zvyknout.

„Jestlipak vůbec ještě dovedeš věštit?“ syčel Mnata a Libuše před jeho hněvem o krok ustoupila. „Byla jsi s mužem, s nímž nejsi sezdaná, a dokonce sis ho přivezla za halasu fanfár. Sedláka ze severu, co krmí svůj smutek a po léta nikdo neví, zda ještě žije, nebo ho odnes ďas. A teď je tady, na prstě tvůj prsten, na paži náramek se jménem jiné ženy. Copak tě Eloj už nadobro pomátl? Copak tě sedlák připravil o všechno, co z tebe dělalo kněžnu? Zrádce by to líp nesvedl. Vejpůl je kamenné slunce, vejpůl je věštební kost. Teď ještě rozvrátit knížectví…“ Přemysl stál tak blízko, aby to všechno slyšel, a začínal toho mít dost. Sáhl do žářiště, vytáhl meč a namířil čepelí na Mnatu. „Co takhle vyzkoušet tvoje kosti? Třeba nám lépe zavěští.“

„Polož to,“ procedila skrze zuby a on ji poslechl. Vrátil meč do žářiště a bylo to právě včas; jinak by se na něho vrhli Mnatovi zbrojnoši.

Zakročil Kuděj, opatrovník koruny, ten, jehož si před rokem vybrala správně. Cítila vděčnost, když vyzvedl do výše kožené pouzdro a vyňal z něj dřevěnou korunu českých knížat. Zlaté plíšky se blyštěly v odpoledním slunci a dav nezklamal, začal nadšeně jásat.

Situace využil bystrý Devus. Uchopil v podpaží poloslepého Kroka a přivedl ho rovnou pod zářící diadém. Nastal okamžik, kdy bylo nutné porušit slib mlčení. Porušil ho rád. „Co je knížete, knížeti…“ řekl tiše, když bývalý vládce vztáhl ruce ke koruně, již kdysi nosíval, a slavnostně ji přidržel nad hlavou své nejmladší dcery. Oba, milovaného otce i milého bratrance, pohladila kněžna po tváři.

Dav opět ztichl. Libuše přijala od otce knížecí korunu. Potom ji sňala a k údivu i pohoršení starců, vladyků, lodníků a seběhlého lidu ji posadila na hlavu Přemyslovi.

Koruna byla malá, začala klouzat z vlasaté hlavy, jako by se chtěla rozbít o kameny přístaviště a přivolat Moranu, aby tu patálii vyřešila jednou provždy. Ale muž, jak v náhlém vnuknutí, ji v poslední chvíli zachytil a přidržel nad hlavou jak sobě, tak své nastávající. Nastalo nové veselí a provolávání slávy. Viděla na něm, jak si oddychl. Vybrala dobře. Osvědčil se.

Libuše pozdvihla úlomky zubří kosti a zvolala věštbu, co jí hlas dovolil. Věděla, že nemůže jinak. Mluvili za ni bogové ve svém nelidském vytržení, kterému by snad jindy chtěla, ale teď nemohla odolat. Očekával se od ní proslov. To nejtěžší. A tak promluvila jako kněžna a kněžka v jediném ženském těle.

„Vidím velké město Čechů, jehož sláva se vzedme a dotkne se hvězd,“ zvolala a potěžkala delší, užší úlomek kosti. „Vidím levý břeh a na něm hrad s vysokou černou věží. To bude sídlo knížecí – stolec mého chotě a jediného pána, jeho potomků do konce světa, místo chystání válek a dojednávání klidu zbraní.“ Pak pozvedla díl kratší a širší, znova se nadechujíc k řeči. „Současně vidím břeh pravý – můj vlastní dům, bílou věž ze zkamenělých slzí, útulek dětí, které jsou ránem zítřka, a útočiště starců, kteří jsou slavným včerejškem. Řeka, co mezi těmito novými sídly od počátku věků protéká a navždy je dělí, nechť je prahem mezi neslučitelným světem muže a ženy. Podle prahu ať se to město nazývá.“

Čekala, jak to zapůsobí, zaleklá vlastními slovy. Když viděla, že lidem to není jasné a udiveně po sobě pokukuji, už mírnějším hlasem dodala: „Převozníků ať je na řece bezpočet. Padesát ve dne, a to chraň bog nijak nepřeháním, a nejméně dvě stě v noci… Protože jen takhle dovedou spolu muž a žena vydržet.“

Ozval se zasvěcený smích, zaburácelo nově rozdmýchané nadšení. Přemysl byl překvapený, ale unavený. Díval se na Mnatu, jak znechuceně ustupuje a uklidňuje své muže, a potom pohlédl na svou paní. Takhle to chce? Sám nevěděl, jak to má vlastně být. Ví to ona? Copak ví všechno?

Libuše si ho nevšímala. Hleděla, aby byl dokončen rituál. Přišel čas oběti. Mladý žrec odřízl zvířata z kůlů a za vzývání Svaroga, Triglava, Svantovíta a Redigasta je spálil v dobře rozdmýchaném ohni.

Ona vytáhla z cestovní truhly své staré a poničené, kdysi smetanově bílé šaty, a aniž by se ptala na radu starců či kouzelníků, přihodila je k obětině. Nejdřív se zdálo, že oheň zadusily. Nakonec vzplály vysokým, žírným plamenem.

Byl vlahý letní večer. Seděla na hroudě uprostřed klasů, vlčích máků a chrp, na dohled prastarých mohyl, jednoduché svatyně Morany, jabloňových sadů a smolou obteklých palisád nového hradiště. Nechala je postavit na samém okraji skály, vysoko nad pravým břehem řeky. Sama nazvala svůj dům Vyšehradem. Věž byla široká a bílá, z kvádrů té nejtvrdší soli, zakrytá špičatou střechou z dubového šindele. V podskalí hluboko pod ní vládl čilý ruch – vznikaly tam první chalupy nového města. Ale tady nahoře, na straně mrtvých, byl svatý klid.

Pohladila si vzduté břicho, dítě se narodí s podzimem. Poblíž se pásl Bokas. Zpovzdálí ji hlídali dva staří strážní. Seděli na mezi, hráli kostky a těšili se, že až je večer v hradišti vystřídají, půjdou se opít medovinou.

Slunce pomalu zapadalo. Žena si clonila oči. Hleděla šikmo přes řeku, na její levý břeh. Stavitelé, řemeslníci a otroci tam zvedali do výše knížecí hrad.

Zdi byly tmavé a kamenné, už žádné zahrocené kůly, ale na sáh silné žulové hradby. Rostla z nich věž podobná holi. Bude sloužit obraně, ale nejen jí. Vznikne u ní chrám, jehož první kámen už s Přemyslem stačili položit. Zasvětili ho Svantovítovi Vysokému. Proto ta věž není jen věží. Je jednou z podob dobrého, přísného boga.

Zavolala Bokase, přidržela se uzdy a nechala se zvednout na nohy. Na mezi zařinčela zbroj. Neohlédla se po nich. Odváděla koně k solné věži, odváděl taky on ji. Břicho ji tížilo. Napadlo ji, že by neškodilo obětovat Živě pár horkých pecnů. Až se s ní přijede její muž radit, požádá ho, aby se toho ujal. Ona už to dělat nemusí. Nemusí nic než čekat a rokovat s matkou, která se v rákosovém rouchu zjevuje u svatyně Morany mezi mohylami.

Vládnout už před časem začal on. Češi ho bez výtek poslouchali, když je za dnů darovaných Svarogem a Redigastem soudil, trestal, anebo vedl do bitev.

Za nocí naslouchal zase on jí.

Poznámka na závěr

Pracovat s mýtem se dá různě – je možné ho aktualizovat, je možné se mu vysmívat, lze jím satirizovat současnost nebo ho zkoumat a přepisovat na základě nových poznatků historiografie. Taky je možné ho využít – anebo zneužít – k šíření nových mýtů.

Novela Pole a palisáda neslouží žádnému z těchto cílů a je vědomě ahistorická. S nejkrásnějším českým mýtem a jeho hrdinkou zachází volně, jako s látkou pro fabulovaný, idiopaticky („opravdu po svém“) předaný příběh, jenž je sám sobě ospravedlněním, alfou a omegou všeho psaní. Navíc ho doplňuje o složku, již ostatní verze pověstí o Libuši více či méně pomíjely, ale kterou je podle mého cítění třeba zdůraznit: je to pantheon slovanských božstev, jež se svým půvabem, barvitostí, rozmanitostí a specifickým charakterem vyrovná protějškům v bájesloví řeckém, keltském, germánském nebo třeba indiánském.

Při přípravách Pole a palisády jsem sáhl po překladu Encyklopedie bohů od anglického autora Michaela Jordana. Bohatý výčet slovanských božstev mě udivil a nadchl. Až z redakční poznámky na závěr jsem se dozvěděl bolestnou skutečnost: Jordan slovanské posvátno téměř ignoroval. Slovanští bohové, které v publikaci nacházíme, byli doplněni spolupracovníky české redakce. Díky jim za to. A jaká škoda, že se s touto nádherně bizarní společností více či méně lidských titánů nemůžou seznámit čtenáři Jordánova originálu ani jejích ostatních jazykových mutací.

Zdroje a inspirace

Kosmova kronika
Václav Hájek z Libočan: Kronika česká
Rukopis zelenohorský

Alois Jirásek: Staré pověsti české

Robert Graves: Řecké mýty

Eyvind Johnson: Břehy a příboj

James George Frazer: Zlatá ratolest

Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny

Alfons Mucha: Slovanská epopej

Mikoláš Aleš: Cykly

Josef Wenzig, Bedřich Smetana: Libuše

Heinrich Füssli: Noční můra

František Pavlíček, František Vláčil:
Marketa Lazarová
Beverley Cross, Desmond Davis: Souboj Titánů
Atd.