Soudím živé i mrtvé

Chvála převrácené životosprávy

Záhy jsem na těle i na duši pocítil neblahé následky normální životosprávy, o niž jsem se nějaký čas pokoušel, a tak jsem se rozhodl, že než bude pozdě, znovu začnu nerozumný život. Už zase vidím svět zastřenými zraky, kteréž nejen člověka přenášejí přes skutečnost pozemských běd, ale kterýmž také vděčím za leckterou nadsazenou představu o životních slastech. Zdravý princip převrácené životosprávy v převráceném světovém řádu se na mně v každém směru osvědčil. Taky jsem dokázal vstávat se sluncem a chodit s ním spát. Jenže nesnesitelná objektivita, s jakou bez zřetele na osobu ozařuje všechny své spoluobčany, všechnu zrůdnost a všechnu ohyzdnost, není každému po chuti, a kdo včas unikne nebezpečí jasnýma očima zírat do dne této země, ten jedná moudře a libuje si, že se mu proto vyhýbají ti, jimž on se vyhýbá. Dokud se totiž ještě den dělil v ráno a večer, s chutí člověk za kuropění procital a za troubení ponocného uléhal. Ale potom nastalo další rozdělení, i stal se raník a stal se večerník a svět číhal na události. Když tak člověk chvíli pozoruje, jak ostudně události nadbíhají všetečnosti, jak mrzce se běh světa přizpůsobuje stupňovaným potřebám informace a jak se posléze čas i prostor stává poznávací formou žurnalistického subjektu – lehne si na druhé ucho a spí dál. „Ubdělé, unavené vy oči, skližte se, ať nevidíte to lože potupné.“[1]

Proto přes den spím. Když se pak probudím, rozprostřu si před sebou celou tu papírovou hanbu lidstva, abych se dověděl, co jsem zameškal, a jsem šťasten. Hloupost vstává záhy, proto mají události zvyk odehrávat se dopoledne. Všelico se ještě může do večera přihodit, ale celkem chybí odpoledni rušná snažnost, jíž si pokrok hledí až do chvíle krmení udržet dobrou pověst. Správný mlynář procitne, až když se mlýn zastaví, a kdo nechce mít nic společného s lidmi, pro něž být je tolik jako být při tom, vstává pozdě. Potom však přejdu po Ringstrasse a vidím, jak se chystá slavnostní průvod. Čtyři týdny se rozléhá rámus jako nějaká symfonie na téma peněz, které přijdou mezi lidi. Lidstvo se chystá na slavnost, tesaři ženou do výše tribuny i ceny, a když uvážím, že všechnu tu nádheru neuvidím, i mně se rozbuší srdce. Kdybych pěstoval normální životosprávu, kvůli slavnostnímu průvodu bych musel odjet jinam; takhle si klidně zůstanu, a přesto nic neuvidím. U Shakespeara se starý král brání: „Tiše, tiše: stáhněte závěs! Povečeříme ráno.“ A šašek, který převrácenost tohoto světa taky dotvrzuje, k tomu dodává: „A já, když jinak nedáte, si půjdu lehnout o polednách.“ Když se však večer nasnídám, bude po všem a z novin se pohodlně dovím, kolik bylo úpalů.

Všechny větší nehody se stávají dopoledne; tak si uchovávám víru v znamenitost lidských zařízení. Ve večernících stojí totiž, nejen co se stalo, ale také, kdo při tom byl, člověk si připadá v bezpečné vzdálenosti od spáleniště, a přece má mocnost spočítat hlavy drahých, kteří byli m. j. zavčas zahlédnuti, takže žádná nechybí. Jak jen může, nechť člověk využívá proměny kosmického prostoru v lokální rubriku a sahá po zařízení, které pod názvem novin vyrábí konzervu doby. Svět zošklivěl, co se denně zhlíží v zrcadle, proto se spokojme odrazem a nestůjme o pohled na originál. Je úchvatné ztratit víru ve skutečnost vypadající tak, jak se líčí v novinách. Kdo prospí půl dne, získá půl života.

Všechny větší hlouposti se stávají dopoledne: člověk by se měl probouzet až po úředních hodinách. Po večeři nechť vkročí do života zbaveného politiky. Že se i atentáty stávají dopoledne, to se arci z večerníků nedoví; oni je také korespondenti většinou zaspí. Jsou jedny noviny, ty posílaly do Paříže jednoho zástupce po druhém, aby se zavčas dovídali o atentátech na prezidenty; jeden prezident po druhém přicházel o život a pokaždé byla prezidentova smrt dvojčetem korespondentova spánku. Když u nás nedávno prodlévala německá knížata a všechno bylo na nohou, vůbec jsem o tom nevěděl. Ani jinak neměla však pro mne tato událost nepříznivé následky, ledaže – a to se stalo poprvé – jsem nedostal k snídani obvyklé hovězí, čímž jsem se zřekl záliby, kterou jsem až doposud okázale projevoval svou příslušnost k městu, v němž žiji. Číšník se omluvil a pro útěchu mě odkázal na upevnění Trojspolku. To jsem zaspal. Když se teolog probojuje k tomu, že už nevěří v neposkvrněné početí, stane se to dopoledne, když se nuncius blamuje, stane se to dopoledne, a je věru pořád lepší, že nám útok sedláků na univerzitu nebo pokřik „Sem s všeobecným hlasovacím právem!“ ruší dopolední spánek než odpolední klid. Jenom jednou jsem se k tomu náhodou nachomýtl, jak nějaký ministr po obědě podal demisi. Však to taky tehdá vypadalo neladně. Ve tři strážníci zahartusili na dav, který předtím provolával „Odejít“, a už ve čtvrt na čtyři řekli: „Lidičky, děte domů, Badeni[2] už šel taky!“ A jak je to s justicí? Ta je jenom dopoledne slepá, a jestli někdy výjimečně dojde k justiční vraždě v pokročilou hodinu, je to rozhodně případ obzvlášť skandální. Nebo se zas v Německu stane, že je v nějaké pohlavní aféře pravda na pochodu, a to pětadvacet let, a pak to ovšem musí po odpoledních dohánět. Chtít takové události uniknout, na to se marně člověk uchyluje do ložnice, jak známo, zrovna ona je touze po pravdě pramálo odolná. Jestli však k příjemnostem života patří moci zaspat jeho nepříjemnosti, musím bohužel přiznat, že v jednom oboru nemám se svou praxí pražádné štěstí, a to v oblasti krásných umění. Je totiž stará zkušenost, že většinou propadají divadelní kusy zrovna večer.

Zato v noci je ve všech oborech veřejné činnosti klid. Nic se nehýbá. Nic nového se neděje. Jenom metařský válec táhne ulicí jakožto symbol převráceného světového řádu a rozviřuje prach, který tam den zanechal, a když prší, přistoupí k tomu ještě kropicí vůz. Jinak je ticho. Hloupost spí – a tu se dávám do práce. Z dálky zaznívá hřmot rotaček: to chrápe hloupost. A já se za ní šoulám a ještě se tím zákeřným úmyslem kochám. Když se na východním obzoru kultury objeví první raník, jdu spát. To jsou tedy výhody převrácené životosprávy.

Bobří kožich

Mé vídeňáctví je už zase bohatší, je veta po věčném oušlapkovství, aby snad člověka na trotoáru[3] neoslovil nějaký trotl, a každý den přináší nová dobrodružství. Po léta žádná společnost, žádné divadlo, žádné květinové korzo – jak to přečkat. Přísun nejvzácnějších dojmů přerušen; kdoví, jak dlouho by ještě vnitřní proviant vydržel. Ani sezónní katastrofy, kometa, lovecká výstava snad na tom nemohly nic změnit. Jistého podnětu jsem se ovšem, tím se netajím, od zániku světa nadál. Ale co když to zase nevyjde? A tak si člověk žije na úzké cestičce, která od jednostejného psacího stolu vede do jednostejného lokálu, kde člověk pojídá jednostejná jídla a vyhýbá se jednostejným lidem. Radosti mu to nepřidá. Vůkolní svět je strakatý, přece jen by se člověk o něj otřel, jestli pouští barva. Nemá chuť tolik si toho odříkat a nedovědět se, o jak málo přišel. Ještě jednou posedět u obsazené tabule, znovu poslouchat říhání životního rozmaru, tisknout upocenou ruku lásky k bližnímu – o tom jsem snil, a nějaká dobrá víla, nejspíš ta, která u kolébky zpívá písně operetnímu skladateli, mě vyslyšela, zas patřím zemi – ukradli mi kožich!

Nic mě tak nemohlo sblížit s lidmi jako krádež kožichu. Caracallovské[4] prostředky bych teď musel vynaložit, kdybych se chtěl ubránit styku s nimi. Nelze teď couvnout do útěku před životem, nezbývá teď než kousnout do kyselého jablka a být lidumilem! Dlouho jsem si loudil o nenávist; ale teď mi odpouštějí, čím se na mně prohřešili. Odpouštějí mi, milují mě, tajit se to nedá, marné zapírání – ukradli mi kožich! A v nestřeženém okamžiku mě za pačesy drapla družnost. Žil jsem klidně a nezáludně, byl jsem soukromník, po léta jsem totiž provozoval literární činnost. Nevěděl jsem, že především mám kožich. Psal jsem knihy, jenže lidé vyrozumívali jen kožich. Sám sebe jsem přinášel v oběť, a lidé brali na vědomí kožich. Až když jsem ho neměl, dostavilo se všeobecné uznání. Ztrátou kožichu jsem ospravedlnil pozornost obecenstva, kterou jsem vlastnictvím kožichu probudil. V kavárně – kde se to stalo – první účinek zjištěné krádeže byl chaotický virvár, v němž několik zděšených kavárenských hostů zapomnělo zaplatit a v jehož středu jsem se octl tak náhle, že jsem si teprve nepřímou úvahou ujasnil, že jsem kožich určitě neukradl. Tvářili se, jako by mi ještě chtěli strhnout z těla šaty, které mám, a ze všech stran se na mne sypaly předhůzky za lehkomyslnost. Jako by si tím vylévali nevoli nad zlodějem, který následkům svého počinu unikl, mne totiž měli, mne se mohli chytit, a když jsem se všecek vyčerpán vyšetřováním případu opřel dozadu, abych si v náležitém duchovním rozpoložení konečně přečetl noviny – tu se kolem mne ubíral sbor bližních a volal: „No tohle!“ Ucítil jsem osten výčitky. Pozdě jsem uznamenal, že když má člověk kožich, má také jisté povinnosti k světu, a tak mi nezbylo než splnit poslední povinnost, kterou člověk k světu má, když už nemá kožich: povinnost odpovídat se. Když totiž v takových případech nelze zjistit, kam kožich přišel, aspoň o tom je třeba veřejnost a policii poučit, odkud přišel, kolik stál, jakou má dnes cenu, jestli má límec dlouhý, nebo krátký vlas, jestli byl pásek soukenný, nebo kožený. Podezření hřeje, když člověk nemá kožich, a podezření, které člověk má, je podle názoru policie dostatečným odškodněním za jistotu, která člověku zmizela a které už nikdy nenabude. Nač tohle vměšování úředním jednáním? Vždycky jsem byl přesvědčen, že policie dbá o veřejnou mravnost, a ne o záležitosti soukromého života, třeba o ukradený kožich. Taková zvědavost! Sotva mi kožich ukradli, hned se v lokále octli tři zástupci policie, prodrali se mezi lichváři, stojícími kolem mého stolu a rozhořčenými nad krádeží, a zeptali se mě, jestli mám nějaké podezření. Také sousedstvo bylo na nohou, bleskem totiž prolétla zvěst po celém velkoměstě a úředního jednání se zúčastnili hojní chodci, mezi nimiž bylo vidět také osobnosti známé tím, že bývají na premiérách a při zemětřesení. Krádež kožichu byla sice spáchána šetrně a důstojně, zato křiklavě se projevil soucit spoluobčanů. Zloději kožichu nemají rádi rozruch, kdežto bankovním zlodějům záleží na tom, aby je všude zpozorovali a uvedli v novinách. Tentokrát se ovšem přepočítali. Ani komety, kdyby mi ohonem šlehla o hlavu, by si noviny nepovšimly. Z téhož důvodu jsem se obával, že se šéf bezpečnostního byró neujme věci tak rázně, jak to dělává v případech, kdy ho k horečné činnosti pobádá čáka na publicistickou podporu. Odbornický zájem se samozřejmě takovými úvahami odbýt nedá. Zatímco se mě totiž zástupci úřadu doptávali na stáří, zaměstnání, a zdali jsem byl trestán, někteří hosté znovu a znovu želeli toho, že se zrovna nedívali, když mi byl kožich ukraden, a byli toho mínění, že si zloděj zvolil okamžik, kdy si byl jist, že ho nikdo nepozoruje. Otázky se na personál jen hrnuly, ale markér, jídlonoš, pikolík i připalovač – všichni měli jedno přání: „Až já takovýho ňákýho načapám, ten dostane sec mazec.“ Poprosil jsem, aby se před kriminálními úředníky nedávali strhnout k nebezpečným výhrůžkám, úředníkům jsem pak adresoval žádost, ať mě nepředvolávají, vždyť nic jiného vypovědět nemohu, leda že žádný kožich a žádné podezření nemám, a ovacím zástupu jsem unikl tím, že jsem sebral klobouk, který tam ještě byl, a zamířil k východu kolem kasírky, která lomila rukama. Venku mě přivítali fiakři, ti si od té události dne jaksi slibovali zvláštní výhodu. Jeden policista mě však dohonil a navrhl mi, abych šel s ním a prohlédl si album zločinců. Jeho návrh jsem odmítl, chybí mi totiž jakákoliv možnost srovnání, anžto jsem zloděje kožichu nezahlédl. Nejprve ať ho policie dopraví na místo, potom jsem ochoten podle fotografie ho agnoskovat. Najednou však jeden číšník prohlásil, že má podezření, a zatvářil se, že je odhodlán jít s ním. Jak jsem se později dověděl, mé věci tato rešerše valně neprospěla, zato přinesla jinaké potěšitelné výsledky. Číšník prý totiž poznal některé dřívější stálé hosty kavárny, a tak radostnou náladou shledání prý policejní místnost doposud nehlaholila. Nakonec, protože výkřiky „Jézusky, pan Kohn!“ a „No ne, pan von Meier!“ ne a ne přestat, museli hodnému chlapci vyrvat album z ruky. Druhý den jsem dostal předvolání, jenže jsem mu nevyhověl. Až dosud jsem se toho přísně uvaroval, že mi nic neukradli; ničeho jsem se tak nebál jako nepříjemností s policií. A skutečně mi pranic nedokázali. Kvůli jedinému poklesku si mám teď na sebe uvalit trapný výslech? Za nic. Na policii jsem se nedostavil. Aspoň jsem si umínil, že to dřív neudělám, dokud nebudu mít kožich. Doufal jsem ostatně, že případ zatušují a nechají mě klidně dělat to co jindy.

Když jsem tedy přišel do kavárny a chtěl vyhledat svůj čtenářský koutek, stálo před ním několik pánů, kteří se jinak zajímají jen o klusácké závody, tentokrát se však vsadili, jestli kožich dostanu, nebo ne. Ti, kteří soudili, že ho dostanu, říkali: „Že on ho nedostane!“, kdežto druzí, kteří soudili, že ho nedostanu, o překot křičeli: „Ba jo, dostane ho!“ Tak jsem obě skupiny rozeznal, v meritu jsem však rozsoudit nemohl. Usedl jsem a z kulečníkového sálu jsem slyšel výkřiky jako: „Pravý bobr, povídám!“, „A já vám povídám norek!“, načež se do debaty drsně vmísil třetí: „Astrachán, nechte si říct!“ Dal jsem se zeptat, jestli pány ruší, když čtu noviny. Řekli, že ne, a přešli na jiné téma, jeden totiž prohlásil, že se ještě pamatuje na ten případ, jak starému Löwovi ukradli kožich za tisíc, slovy tisíc zlatých; a jakmile se druhý vytasil s otázkou: „Kterému Löwovi?“ a dostal káravou odpověď: „No tomu, co šel potom do konkurzu.“, vycítil jsem, že je ode mne pozornost odvrácena, a byl jsem tomu rád. Vzal jsem do rukou ony noviny, které po léta upoutávají obecenstvo tím, že mé jméno neuvádějí[5], a hledal noticku, kde bude stát, že jednomu soukromníkovi ukradli kožich a náš spolupracovník že měl se zlodějem, známým v nejširších kruzích, příležitost promluvit. Tu ke mně přistoupila nějaká cizí dáma, pokárala mě za nedbalost a zeptala se mě, jestli se dosud stýkám s rodinou T. Odpověděl jsem, že se vůbec s nikým nestýkám, a zaplatil útratu. Venku mě pozdravili fiakři, slibně ukázali na vozy a křikli za mnou cosi jako: „Ať se nenastydnou!“

Ale ještě jsem nepověděl, jak vypadalo shledání s mou posluhovačkou, den po činu. Ona za to vlastně mohla, protože mi domluvila, v nejtužším květnu nám totiž napadl sníh, abych si kožich, který celou zimu ležel v úschově u kožešníka, oblékl. Bránil jsem se, neurčitý pocit mi říkal, že při novém sněhu zloději kožichů přímo raší ze země, kdežto odklízeči sněhu nemají co dělat, protože obec nadržuje konkurenci tání. Tání už sice nastalo, ale paní prosadila svou, a skutečně, za půl hodiny byl kožich ukraden. Nuže, nic mi není tak trapné jako hádky o věcech týkajících se hospodářství, a tak když se to neštěstí stalo, měl jsem jedinou starost: Jak to povím své posluhovačce. Došlo k živé scéně a všelico jsem vyslechl. Srdce žen totiž lpí na pozemských tretách, i s cizím majetkem se těžko loučí, mně se naproti tomu ulevilo, když jsem si při tání odešel z kavárny bez kožichu. Ztráta kožichu mě vůbec nechala chladným, rmoutila mě jenom ztráta klidu. Že stojím ve středu pozornosti, že jsem přes noc ve Vídni slavný a že si na mě lidi ukazují prstem: „Támhle jde.“, „Znáš ho?“, „No jo, bobr.“, „On ho efektivně nedostal.“ – to mě hnětlo, to mě žralo jako moli kožich, který člověku neukradli. Rozhodl jsem se nevycházet na ulici, dokud nad tou věcí neuslyším trávu růst. Když jsem si však za týden opatrně troufl do svého stálého lokálu a vzal to zadem, vyšla mi naproti paní od toalet a řekla: „Mě to strašně mrzelo.“ Jen jsem vstoupil dovnitř, všechny zraky se upřely na mne a na můj svrchník, a jen jsem ho pověsil na věšák, křiklo to z kouta: „Ale teď aby byl člověk dvojnásob opatrný!“ a z druhého kouta: „Jo, chybami se člověk učí.“ Když se však do toho vložil číšník a řekl: „Vždyť on pán stejně dává pozor.“, křikl něčí hlas z herny: „Kdo se spálil, bojí se ohně!“ Číšník řekl: „Až já takovýho ňákýho načapám, ten –“ Rázem jsem zaplatil a umínil si, že budu do lokálu chodit jen v noci, až tam bude jiné obecenstvo. Sotva jsem se za změněných okolností posadil, otočil se ke mně anglický trenér, přišoupl si židli a pažemi zapřen o lenoch spustil: „Jednou mi ukradli koňskou houni…“ Shledal jsem, že můj zážitek o potřebě sdílnosti vídeňského obyvatelstva vychází vstříc mezinárodnímu zájmu. Bál jsem se, tady že snad začne růst turistický ruch. Zavřel jsem se a dřív se neukázal, až mi horké počasí podle mého zdání veškerý myšlenkový vztah ke kožichu vypálilo. Ale tu jsem zažil, že ke mně přistoupil mouřenín, a ten uměl perfektně německy, takže se mě zeptal, jestli jsem tenkrát dostal kožich zpátky. Vyhledal jsem jiný lokál – jenže majitel mě nejen obtěžoval pozdravem, ale taky oslovil těmito slovy: „U nás se vám to nestane.“

Poznal jsem, že nelze couvnout. Tady se totiž zrodil vídeňský problém. Je tady zkrátka skutečnost, která má tak zřejmé kouzlo, tak bezprostřední popularitu, že se lidé nedají odradit ohledem na člověka, který je jí postižen. Vytvořila se solidarita poznatkem přímo úžasně jednoduchým: že se to může stát každému z nás! Byl jsem vtažen do kruhu pospolitosti, ta mi hlídá kožich, který mi ukradli, a svými pohledy jako by mi brala míru na nový, jenže mi ho nevěnuje. Ještě aby se tak o případ zajímal berní úřad, třeba se brzo ozve, v jakých poměrech to žiju, že mi patřil kožich. Začal jsem zloději závidět. Ne že má kožich, ale že mu na něj nepřišli. Ne že si žije volně, zatímco za mnou pokřikují „Držte ho!“ a že mě jako okradence eskortuje hloupost… Rozhodl jsem se, že odejdu ze soukromého života. Zbyla mi jediná naděje. Že se mi vydáním nové knihy podaří upadnout u Vídeňáků v zapomenutí.

O operetě

Funkce hudby: uvolnit životní křeč, pohovět rozumu a oddechem znovu vzpružit myšlenkovou činnost – tato funkce splynulá s jevištním účinkem dělá operetu operetou a jedině v této umělecké formě se shodla s divadelností. Opereta předpokládá totiž svět, v němž je příčinnost zrušena, podle zákonů chaosu, z něhož byl ten nový svět stvořen, žije se vesele dál a ověřeným dorozumívacím prostředkem je zpěv. Tím, jak se uvolňující účinek hudby snoubí s neodpovědnou bujarostí, jež v tomto chumlu předznačuje obraz našich reálných převráceností, jeví se opereta jako jediná dramatická forma dokonale přiměřená divadelním možnostem. Jevištně se může činohra prosadit jen vzdor myšlence nebo proti ní a opera se nesouladem smrtelné vážnosti s roztodivným prozpěvováním přivádí sama ad absurdum. V operetě je absurdita dána předem. Nezeje propast, v níž se rozum stápí; jevištní účinek splývá s duchovním obsahem. V činohře vítězí hereckost na úkor básnickosti, máme-li být totiž pohnuti k slzám, je úplně jedno, jestli nám k tomu poskytne možnost Shakespeare nebo Wildenbruch[6]; v opeře se muzikálnost vzpírá divadelnosti, a přirozená parodie, vznikající ze soužití dvou forem, činí i nejurputnější úsilí o „všeumělecké dílo“ směšným. Divadlo je profanování bezprostřední básnické myšlenky a hudební opravdovosti, která je si vědoma sama sebe; brání veškerému účinku, který vyžaduje usebranost, místo aby ji teprve takzvaným rozptýlením navozovala. Slovní drama ztroskotává na rozpínavosti posledního komedianta a nábožná cvičení wagnerovské opery jsou divadelní nonsens. Ve všeumělecké dílo v nejharmoničtějším duchu mohou však splynout děj i zpěv v operetě, která přijímá jako daný svět, v němž je nesmysl něco samozřejmého, a reakci rozumu nikterak nevyžaduje. Ve svých říších fantazii bystřícího nerozumu má Offenbach[7] místo i na duchaplné parodování podstaty opery; svrchovaná neplánovitost operety vědomě míří na směšnost umělecké formy, která teprve v rámci plánovitého děje dopomáhá nesmyslu ke cti. Že zpívají operetní spiklenci, je věrojatné, zato operní spiklenci to myslí vážně a nemotivovaností svého zpěvu vážnosti svého záměru jen ubližují. Anžto zpěv operetních spiklenců paroduje spády operních spiklenců, vzniká ona dvojnásobná dokonalost divadelního účinku, která Offenbachovým dílům propůjčuje kouzlo, přetrvávající všechny politické narážky, jež zvlášť ocení ti, kdo jeho podstatu nechápou. Nad nepořádností, s jakou se v operetě události odehrávají, pohoršuje se jen přeracionalizované divadelní obecenstvo. Myšlenka operety je opojení, z něhož se myšlenky rodí: střízlivost vychází zkrátka. Toto líbezné odplavování vší logické úvahy a toto unášení do konvence příhod metajících jedna přes druhou kotrmelce, v níž jednotlivcův osud nachází nejvýš nepravděpodobný soucit u sboru chodců, toto rušení všech společenských rozdílů za účelem muzikáního souladu, tato pohotovost, s jakou dobrodruhův úmysl: „Do víru, do víru se vrhám!“ nezúčastnění dosvědčují a nezištně podporují, takže heslo „Do víru, do víru se vrhá“ se bleskurychle stane vyznáním obecnosti – tento souhrn veselých nemožností je nám roztomilou záminkou, jak se vyzout z bezútěšných životních možností. Toliko půvab je uměleckou mírou této blázniviny, jenže operetnímu nesmyslu lze přiznat i cenu životně tvárnou. Představuji si, že si z Offenbachových děl, vyslechnutých v letním divadle, mladý člověk odnese základnější dojmy než z klasiků, k jejichž nechápavému vnímání ho poháněla pedagogika. Karikatura bohů na Olympu mu možná objevila skutečný Olymp. Možná že po té pobídce zvládla jeho fantazie úkol z pilnosti utvořit si obraz reků, který mu zatím Iliada upírá. A z bukolické frašky navozující pohádkovou říši Modrovousovu načerpal víc lyrické nálady, ze šprýmovné vraždy žen víc pravé hrůzy a pravé romantiky, než mu poskytli básníci, kteří na ni mají políčeno. Ze vstupu alkalda, jehož dvě vesnické krásky roztáčejí za paruku, mu snad zůstala představa směšné bezradnosti, až se třeba před ním jednou rozevře propast mezi zákonem a životem, a v motanici způsobené státními akcemi operety se mu bezbolestně vyjeví všechen nešvar politiky a správy.

(Úryvek z Úšklebků nad kulturou a jevištěm)

Girardi [8]

Chce přejít na berlínskou scénu a nejspíše se už do Vídně nevrátí. To není divadelní zpráva. Ale význam této novinky přesahuje i úvodník. Úvodník je totiž k tomu, aby nás politickým hračkářstvím připravoval o kulturní starosti, jako bylo kdysi divadlo k tomu, aby nás uklidňovalo nad starostmi politickými. Když se dnes v Plzni rvou o pouliční tabulku, je to záležitost, která vyplní úvodník. Když se však vídeňské kultuře srdce vyřízne, je to místní případ, takový, o jakém se mlčí. Kdyby byl tisk jako lékař, který počítá churavé době tep a nepřebírá jako plivátko od ní chrchel, tvářil by se teď starostlivě. V žádné rubrice by se snad o ničem jiném nemluvilo než o místním příznaku smrtelného onemocnění. Když se publicistická slaboduchost celé týdny upíná k aféře neurvalého tenora, je tento zájem kulturní dokument: lampy nám totiž vytyčují obzor. Bleskem se nám však ozáří, že nad Girardiovým případem zůstáváme lhostejní. Naše teatrománie je kulturní záležitost; mnohem důležitější je však naše netečnost před kulturním skandálem, který se náhodou odehrává v divadelní sféře. Jestliže se vídeňské kultuře vyřízlo srdce, a ona žije dál, bude asi mrtvá.

Kdyby si tak obchodní dům Wertheim usmyslil odkoupit nám Štěpánskou věž, je přece nezbytně nutné, aby měl prvotřídní bazar na skladě také oblíbený žánr, velmi bychom si to libovali, pokud bychom to vůbec nepokládali za samozřejmé. Světově vyspělé výstavnictví vídeňské odrůdy, etnologický zájem, jaký se nám věnuje, hýčkání od Berlíňanů – to všechno je skoro tak tragické jako naše lhostejnost k takovému osudu. Líbí se nám, jak z nás kousek po kousku okoušejí a jak jim naše speciality zachutnávají a jak se na všem, co máme tak dlouho, podílejí, až nás jednoho dne budou mít celé. Posadí si Vídeňáka na klín, pohoupají ho a ujistí, že nezajde. Oběma to lahodí, je to kratochvíle, kterou se člověk přenáší přes vážnost hniloby. Dávno se pyšníme svou tradicí, ale sehnat prostředky na její udržování jsme už nedokázali. Přítomnost byla mrtvá, budoucnost nejistá, zůstala nám však minulost. Měli jsme i tu nechat zajít? Chytřejší bylo přece odevzdat ji do komise tomu lidu, který má dostatečně silnou přítomnost, takže si může dopřát přepych cizí minulosti. Sami jsme museli strádat v přepychu. Bylo tedy záhodno přeměnit tradici na s. s r. o. Teprve jako výstavní objekt se naše ryzost uplatní: že jsme chtěli žít přímo z ní, to byla pomatenost. Až přivodí hypertrofie technického rozvoje všeobecný krach, z matek zrozeným, hovězinu pojídajícím národům je souzeno dát se pozřít od národů ze strojů zrozených a strojově živených. V Berlíně jedí, aby žili, jedí prý špatně a z toho tloustnou. Ve Vídni žili, aby jedli a přitom chcípali hladem: protože ze samého jedení se žít nedá, nakonec se ujídá ze života. V Berlíně jedí, protože nepodřizují život potřebě, nýbrž potřebu životu. My jsme žili, celé století jsme žili ve víře, pravé rohlíky že jsou jenom ve Vídni. Teď se však ukazuje, že od sjednocení Německa Bismarckem v Berlíně mají správný rohlíkový recept. Pravost lze vyrábět jako náhražku a nervům lahodí, když člověk nemusí za každý moučník děkovat jako za dar z nebe a každý číšnický nezpůsob obdivovat jako projev individuality. Ani pravá pravost však není Berlíňanům nedostupná: sedí Vídeňákům tak volně, že se jim dá snadno odepnout. Okrase života jsme obětovali život a šperky, visící na naší mrtvole, si připínají oni. Za uměleckými fasádami jsme se octli bez přístřeší a ty poslouží berlínským domům. Na otázku: „Kam se jede, milostpane?“ zní teď odpověď: „Do Berlína!“, a když tam u nich Girardi dva měsíce den co den musí zpívat fiakristovu píseň, zní to jako mírová podmínka od dobyvatelů nadiktovaná podrobenému státu. Našeho Schicka a našeho Schana si Prusko vede jako zajatce po Vítězné aleji: „Jak ti vám cupitají, to se tak hned neuvidí!“ Rakušani nevědí, co by roupama, jen co jim vezmeme fiakry, navždy bude veta po jejich velmocenském postavení…

Až tak daleko snad zachází pruský optimismus. Okupace Girardiho je však opravdu potupa vlasti. Ne protože pozbudeme jednoho z nejnadanějších představitelů, jaký kdy stál na vídeňském jevišti. To by byla věc divadla. A taková, nad kterou si snad nelámou hlavu ti usedlí osli, měřící hercův význam literaturou, kterou prosazuje. Girardi váží víc než literatura, kterou zanedbává. Od lecjakého packala si dá pořídit scénář a do něho pak vloží takové geniální bohatství, že jeho zjevení povznáší víc než jevištní účinek literárního uměleckého díla, jehož posvěcení se dostává jenom čtenáři. Nezáleží na tom, že Girardi k uměleckým cílům použije knihu nebo knihařské dílo. Když už hraje literaturu, taky mu neublíží. Jeho Valentin je velkou událostí Divadla na Vídeňce, a když si člověk vzpomene, že si po tomto každým coulem člověku troufl na tu roli sedmiměsíční herec Kainz[9], hned by skřípal zuby nad upadlým vkusem obyvatelstva, které už pomyšlení na takové nebezpečí nepobídlo, aby si střežilo nejvlastnější statek… Na trhanec, jaký strojí Girardi, si žádný hudlař netroufne, a naše labužnická vzpomínka na tyto postavy, které vlastně nejsou postavy žádného autora, trvá nezkaleně. Prázdnota je tady volným prostorem pro osobnost. A Girardi patří k nejsvémocnějším, jaké kdy využily jevištní příležitosti k tvůrčímu znázornění. Když třeba v jedné kluzké frašce radil každého nechat bydlet na Ringstrasse: „– a sociální otázka je rozřešena!“, byl to mudřec. Text byl totiž plytký vtip, zato přízvuk byl nejhlubší posměch demagogické frázi. Odchod umělce, který dokázal tak zapůsobit, byl by sám o sobě újmou na uměleckém kapitálu našeho divadelního života. A takové újmy máme v posledních letech na repertoáru. Divadelní humor od nás uprchl. Dotěrná vídeňská libretová hanba nedopřeje individualitám jediný volný čtvereční metr a ke cti se u nás dostává vyfintěná nehumornost novoberlínské taneční frašky. Proto také ona Nestroye[10] schopná komika, která v období Karczágů[11] dochází přístřeší nejvýš tu a tam v provincii, z Divadla na Vídeňce přesídlila rovnou do Berlína. Oskar Sachs[12], jehož krejčí Potěh a jeho podomci – svou kořenností i stylovou ryzostí – mají divadelněhistorickou cenu, už tady nenachází zaměstnání, a stejně dopadne pan Strassmeyer[13], náš poslední lidový komik. Pro Vídeň už není ve Vídni místo, neustále přibývá posila z Budapešti, a tak se kocháme jevištní šikovností cesťáckého humoru, který nám psychologicky objasňuje fejetonismus duchovně s ním spřízněný. O naše ryzosti všech žánrů se však začíná zajímat zákaznictvo berlínských obchodních domů. Adélu Sandrockovou[14] vystavují v páně Reinhardtově bazaru; nejnověji tam musí mít také temperamenty, dlouho už byla poptávka jen po konzervách, kravatách, ortocentrických cvikrech a stolních lampách. Berlíňané přišli na chuť osobnostem, braniborský písek sní o kráse kopců a oheň chrlící Matkowsky, jehož strusky jsou cennější nad všechny poklady naturalistické nížiny, brzo si už nebude stýskat. Že tam odchází i Girardi, je nejbolestnější divadelní věc, ve vídeňském uměleckém životě právě tak citelná jako skon jednoho z posledních velikánů Burgtheatru.

Jenže ztráta Girardiho je víc než pouhá divadelní věc. Znamená totiž, že sama Vídeň odešla do Berlína. Jak se asi rakouství omrzelo, když už i Rakousko táhne ze země. Žije dosud tělo, které bez hlesu snese přečerpání krve? Pro hrdé vlastnictví Ringstrasse jako takové nemám pochopení. Ale snad by toto pochopení měla mít Ringstrasse. Že teď Dunaj přes Pasov teče do Berlína a vlévá se do Severního moře, to je záležitost, která by měla Dunaj rmoutit. Jenže on si myslí: holt co se dá dělat, a kdyby se Vídeňákům napovídalo, že se Rakousko po Králové Hradci zavázalo Girardiho odstoupit Prusku, uvěřili by tomu a byli ještě rádi, že si mohou ponechat Karczága. A už se majitel Kastanova panoptika obírá plánem získat kapucínskou kryptu a rixdorfské obecní představenstvo se usneslo pro oživení krajiny zakoupit Kahlenberg[15]. Až se nakonec octnou v pruském držení všechny rakouské hodnoty, relikvie, zvláštnosti i vady, tehdy se teprve splní, že Vídeňák nezajde, on totiž přejde jinam… A zatímco si ten Berlín, který znal dosud hudební požitek v podobě gramofonu, znenáhla dopřává také přepychu hudby, nám Vídeňákům podávají o miloučkém Alexandru Girardim zvěst jen gramofonové desky. Měl v sobě dost vlastenectví, že nám na ně před svým přesídlením něco nazpíval. Často si ty staré písničky přehrávám, stále sice znějí jako loučení zanikající nádhery, ale šum strojem zachyceného života jim teď propůjčuje úděsně jímavý tón: „I řekne: Milý Valentine – nedělej štráchy a jdi –“ A potom: „Štoudev! Štoudev!“

Peter Altenberg [16]

Tak on už opravdu slaví tolikrát slibované, tolikrát odkládané padesátiny. Ale aťsi datum kolísá jako soud o tomto člověku, ba aťsi kolísá jako soud tohoto člověka samotného, příležitost uctivě ho pozdravit by si dal nerad ujít ten, kdo byl při tom, jak ztratil vlasy a získal hlavu. Nad toto kolísání nic není v našem duchovním životě jistějšího, nad tuto rozplizlou fyziognomii nic jasněji narýsovaného, nad tuto nespolehlivost nic neposkytuje lepší oporu. Mezi hojnými, kteří tady něco představují, on jediný něco znamená; mezi mnohými, kteří něco dovedou, on jediný jest. Mezi nesčetnými, kteří posbírali látky z literatury, a když je měli životem ověřit, dostali migrénu, on jediný vytvořil literaturu v nejšpinavějším koutě života, stejně lhostejný k pravidlům literatury i života. Pámbuví jak se druzí ve dne činili, než se dostali ke knihám, noci tohoto jediného byly povždy volně přístupny a lecjaký šampusácký koňský zloděj by mohl vyprávět o zplození toho, co bude navždy náležet k hodnotám lyrické prózy. Tento umělecký život měl jeden rys, kterého ženy v jeho světě pozbyly: věrnost v nestálosti, zarytou sebedbalost v zchátralosti, neprodejnost v prostituci. Co se poprvé a kdykoli potom dostal od života k psaní, problém této elementární bezděčnosti, která dnes jako nic nabídne perlu a zítra slavnostně škebli, ocitá se v hádankářském koutku čtoucího šosáka. Nejpohodlnějším řešením byla domněnka, že je pozér; on, který odjakživa nic jiného nedělal, než že bořil konvenci přetvářky. Nebo že je učiněný blázen. Neboť údiv zdravého rozumu, jehož podlá zpupnost se tady plně rozvíjí, vidí jen uvolněný šroub a necítí hybnou sílu, která ten kaz způsobila a z něho bují. Jestli však básníci k ničemu jinému nejsou, než že u nich advokáti zjistí naprostou příčetnost, pak splnili svůj účel a advokáti by se neměli snažit proniknout v pochopení básníka hlouběji, než k pádnému ospravedlnění vlastní existence nezbytně potřebují. Takové mechanické uvažování na úkor živoucí osobnosti možná zavinila altenbergovská opravdovost. V této opravdovosti skřípe šroub a vábí všetečnost daremné inteligence, která by se měla klidit po svých. Příznačné pro tuto uměleckou povahu je, že shůry vzývá nicotku; zčistajasna se jí taková vřískavost promění v umění, když se kontrasty shodnou v humoru. Je lyrik, když se sebere a zblízka pozoruje svůj malý svět, a je humorista, když se nad něj povznese a směje se mu. Ve věcech a o věcech je osobní a roztomilý, a co chvíli mu vděčíme za umělecká díla, jaká po něm nikdo nedokáže, protože sám žádný vzor nemá. Ze základního ladění mezi povzneseností a lyričností, z moudrosti všechno naruby převracející, která před kanárkem zůstává vážnější než před sebou, ze skromnosti, se kterou se jen proto dere dopředu, aby v bláznovské pleši odrážel svět, mohl by nám vylíčit „Sentimentální cestu“, jakou z úsporných důvodů a z fantazie prožívá v biografu. Za pár řádek jeho „Myši“ nebo jeho „Zdviže“, jeho „Vycházkové hole“, nebo jeho „Rozhovoru se statkářem“ dám všechny romány veřejné knihovny. K tomu ovšem také onoho P. A., který by odstup od svého světa nejraděj i vyrovnal hřmotem. Chápu, že umělci dojde trpělivost a jednu noc dospěje k tomu, že se na život oboří ve vokativu. V takových chvílích bývá rozčilený, zato ne moc tvůrčí. Vidím ho vysoko, ale odstup, který si žádá humoru, vytváří si ho sám, zpatetičtí-li pozorovatel. Do této kapitoly patří, zdá se mi, altenbergovská gastrologie spolu s materialismem ženské duše a idealismem materiálního zboží a s neúprosností oné „prvotřídní“ akrobatické evoluční myšlenky, že opice pochází od člověka. P. A., který se před alpskou loukou proměňuje v básníka, před výstavní jódlovačkou se stává prorokem. Je z něho vizionář, když vidí, ale je z něho pouhý vyvolavač, když je vizionářem. Jeho vrtochy jsou tvůrčími pomůckami, když se samy demaskují; jsou překážkami, když se zarputí. Přeněžná umělcova ruka je uklidní, k protivné zlořeči se dají vyburcovat. Odtud ten humor. To je něco pro šosácký rozum, když se tato přemíra sama scvrkne v kuriozitu, která s vizionářským vytržením vyrábí kuchyňské recepty, dělá tant de bruit pour une omelette[17] a přikazuje: Ach, že jsme přece jen nevzali tři vajíčka?! Jistěže tvoří tato sápavá zběsilost, podtrhující všední věc, součást oné síly, která všední věc umocňuje, a bez falešného tónu v cikánské muzice tohoto ducha bych se neobešel. V naprosté poctivosti, která vyslovuje nevýslovné, je jistě milejší než preciozita, která má z výslovného jen formu; a zrychlený tlukot srdce povznáší lidskou hodnotu kazatele nad pochybnosti nauky. Hřmot nauky je však, zdá se mi, vyvoláván nedoslýchavostí šosáků a znamená vzdor, ústupek to umělce, který nedělá ústupky. A jak by i nejsilnější hlas neochraptěl ve vlasti, v níž je prorok nikým, zato básník žurnalistou. Věhlas Petera Altenberga zatím z bezpečné ciziny do Vídně nepronikl a intelektuální chamraď tohoto města ho zatím neráčí brát tak vážně jako své žurbásníky a žurnalisty. A přece by se taková hojnost prostředků neměla nechávat rozvíjet na úkor obsahu. Noviny, které interpunkce svých tiskáren přenechávají tomuto temperamentu neomezeně k dispozici, bychom měli bojkotovat, literární porotce, kteří takovou vznosnou osobnost nechávají řádit ve varietních kritikách, přitom však rok co rok vyznamenávají harmonické ploskolebce, měli bychom na ulici zpráskat. Ano, měli bychom dělat všechno, čím na sebe uvalíme hněv P. A., jediný obecně známý hněv sám o sobě cenný a oprávněný, i tehdy, kdy jeho původce neprávem soudí, že se míří na jeho svobodu. Ve skutečnosti se míří na to, přivést ho do stavu, kde se mu konečně dostane zaslouženého duchovního uznání náhradou za čest být terčem opilců. Nebo dokonce předmětem důmyslného uvažování, které se umění P. A. pošklebuje jako soukromé záležitosti a před jeho nočním životem postává jako před jarmareční boudou v Prátru a je celé šťastné, když může kolportovat ukázku jeho myšlenkové neurvalosti. Že tady do věci zasahuje věčný temperament, ať už je pro věc, nebo proti ní, nebo obojí zároveň, to nikdo neocení. Ony se i názory přírody rozcházejí, po pohodě přichází déšť a jedna a táž prsť tyje z tohoto protimluvu. Tento básník míval stoupence, kteří pak od něho odpadli, protože si s příhodami jeho povětrnostních poměrů nevěděli rady. Nuže, komu je trapné žít mezi nejvyšším nadšením na jedné straně a nejhlubším opovržením na straně druhé, zůstaň doma, ale veleb všemohoucnost Stvořitele a nad přírodou neohrnuj nos. Moudrá je příroda, své hromy nebere vážně a její slunce se směje své nedůslednosti. Ach, máme dosti hlav, které v padesáti osvědčí stejnou spolehlivou soudnost jako ve dvacíti. Bůh je zachovej celičké. Z Petera Altenberga nám stačí náčrt.

Teď je doba

kdy umění, průmysl, literatura, věda, světáctví, diplomacie, Vídeň dvorská, úřední i velkoměšťanská vysílají zástupce, přičemž si člověk musí představit, jak prudké debaty se asi předtím odehrály. Někde se třeba sejde všechno umění a stanoví poslat na průmyslnický ples Rauchingera, a literatura, kolísající mezi Gluckmannem a Müllerem, nakonec rozhodne pro tohoto, onoho pak pošle na ples domácího průmyslu. Bez ustání se vysílají zástupci. Večer zazáří moře světla, omamně, leč nijak křiklavě proudící ze vznosného stropu, a všechno společně vytváří jedinou krásnou a ušlechtilou podívanou. Všechno se vlní a dme. Co však dělají zástupci rozmanitých povolání, jak se k sobě mají, jak si krátí čas, než konečně mládež napadne vydobýt si právo na tanec. Zatím ještě mládež váhá a bůhvíproč se raděj baví se zástupci. Překvapující věci se tu pak odehrávají, věci, jaké by člověk v zemi rozhárané svárem stran prostě nepokládal za možné. I pionýři tam totiž zčistajasna vtrhnou a člověk je vidí mluvit s magnáty. Jenže když se podívá zblízka, pozná, že jsou to pionýři našeho průmyslu a bankovní magnáti a obojí, stejně jako ministry, světáctví a mládež vidí ve svorném souladu a nenuceně kráčet sálem. Nikdo nic druhému nedělá, nikdo druhému neříká vlez mi na záda, protože on to dělá sám od sebe. Všem těmto plesům je společné, že o každém platí, co neplatí o žádném jiném, a že právě na něm není znát úpadek plesů, jehož se jinak tolik želí. Jedinečnou směsicí zajímavých živlů pokaždé vyniká nad jiné a skvělým průběhem se rok co rok odlišuje od předchozích, a hanba plesu, o němž právem nelze říci, že na žádném jiném plese člověk tolik nepociťuje rozjásanou a překypělou chuť do života, a animovanost a rozjařenost že byly zřejmě pronikavější než kdy jindy. Průmyslnický ples a ples Concordie se s úspěchem navzájem i samy sebe předstihují. Projevuje se to už v nejdrobnějším detailu. Podle dobové tradice každý ples ze všech plesů začíná časově nejdříve. Krátce po 8. hodině se ukážou první hosté a zakrátko započne důvěrné promenování, pozdravování z kouta do kouta (kradmé), z lóže do lóže. Tato důvěrnost však záhy pomine, neboť úderem deváté se dvorana naplní, vzduch se zlepší, a zatímco venku nikoli, uvnitř se však rozproudí. Hnedle to v pokoji patronek vypadá jako na dvorní slavnosti. Hnedle to na dvorní slavnosti vypadá jako na plese Concordie. Svítivá dámská ramena, to ještě nic není. Spatřují se rajčí pera, vyrůstající z diamantových agraf[18] – přírodní div – a k všeobecnému překvapení se objevují šedovousí pánové ve fraku posetém řádovými stužkami. Z prostinkých průmyslových pionýrů jsou naráz průmyslová knížata. Mezi ně se vmísí učenci, Kant a Schopenhauer se však mezi nimi asi nevyskytují. Samozřejmě všichni upírají zrak na ministry. Chvílemi se mezi lhostejnými obraty – všetečnost si přijde na své – rozlehnou vážná slova, a zatímco se jeden ministr sklání nad rukou krásné dámy, druhý v pánském hloučku probírá politický stav, vnitřní nepokoj a výhledy do nejbližší budoucnosti. Já outsider, který bych si něco takového k smrti rád poslechl, bych ministra stojícího v hloučku vytáhl a poslal domů. Poradil bych mu, ať tam nepostává, raděj ať jde do nějaké berlínské kavárny Pod lipami záchod obsluhovat. Dámu, nad jejíž rukou se skláněl, bych přiměl dostat se do politického stavu, a až bych jí utišil vnitřní nepokoj, probral bych s ní výhledy do nejbližší budoucnosti. To jsou však zvláštní snahy a proti přesile jednotlivec nic nezmůže. Hledět černě ostatně není proč. Jak tak postávají pohromadě ministři a průmysloví králové, znovu a znovu se ze všech rozhovorů vítězně ozývá tón životní naděje a důvěry v budoucnost. Vzápětí se pak objeví ti, kteří zavítali. Jakmile je po oficiální části, zajásá valčík, a hned. První dvojice zavíří v tříčtvrtečním taktu. Mládež dosáhla, čeho se dosáhnout dalo, buď jí to přáno. Následuje pak osmdesát tisíc jmen. Pomalu samý buď Klobasser, nebo Herzfelder. Přijdou císařští radové Anhauch, Bachstelz a Neurath. Nad jiné vyniknou komerční radové Gog & Magog. Objeví se trojhlavé zvíře: Benies, Kubies a Welles. Hrozné věci se budou dít. Ukáže se Stiassny. Odevšad se přihrnou konzulové, rozvážní zástupci firem se šampaňským, proti nimž je Napoleon pouhý sirota. Jmenují se Schnabelové. Dovnitř vhupnou inspektoři Sprinzl, Winzl a Schwanzl. Dostanou se až na estrádu. Na místě jsou už také Travniczek, Geiduschek a Bartunek. Normě se zpupně vymykají jména Rappeport, Perelis a Pospichal. Jeden je šíleně odvážný a jmenuje se Polacco. Ruší se kauzalita. Sálem šumí nebeské zástupy a jejich průvod uzavírá Angelo jménem Eisner. Za nimi jdou toalety, vznášejí se a na sobě mají dámy. I stane se, že Putzi Saxlová je oblečena do goblénově modré saténové přiléhavé róby s přehozem ze stříbrošedého mušelínu s krátkými rozstřiženými rukávy a Lisi Bunzlová že pukla vzteky.

Politika

Můj vztah k politice se poněkud zračí v nedávném rozhovoru: „Kdo bude ministrem obchodu?“ „Nynější zůstává!“ „Ták,“ zvolal jsem překvapeně a po chvilce mlčení jsem dodal: „A kdopak je nynější?“… Zrovna tak usilovně dbám o zahraniční politiku. Kdybych se sháněl po napětích kriminálního románu, diplomatická jednání by mě vábila víc, než mě jinak vábí; ani napást bych se nemohl té podívané, jak státy stíhá zatykačem tlupa zločinců. Když říkám, že mě politika nezajímá, snad mi uvěří ti, kdo politikou přišli o rozum. Vskutku je mi politika ne sice povoláním, ale právě proto problémem. Na politice mě stále znovu láká a zaujímá skutečnost, že politika jest. Vidím v ní zrovna tak znamenitý způsob, jak se vyrovnat s vážností života, jako jsou taroky, a protože jsou takoví, kteří jsou z taroků živi, je politik z povolání zjev naprosto přijatelný. Už proto, že vždycky vyhrává na účet těch, kdo s ním nehrají. Což není správné, že platit musí kibic, vždyť jeho životním obsahem je klidné dívání. Nebýt politiky, měl by občan jen svůj vnitřní život, tedy nic, co by ho mohlo vyplnit. Napětí mu může poskytnout jen životní surovina. Umění ho tady nechává na holičkách, surovinou je zato politika a zločin. Čím větší děj, tím nepatrnější duchovní úsilí děj pochopit. A čím větší politická událost, tím patrnější duchovní chudoba, která se jí zabývá. Politika je jevištní účinek. Jak tak kráčel Shakespeare přes jeviště, kdejakému publiku přehlušoval myšlenky řinkot zbraní. Velikost Bismarcka, tvůrčím způsobem ztvárňujícího látku – a proč by nemělo dobrodružství na smetišti vyrůst umělci ve výtvor? – měří se mírou divadelního děje, účinky výstupů a odchodů. A jestli se my Němci bojíme Boha a jinak nikoho na světě, i jeho ctíme ne pro jeho osobnost, ale pro rachot jeho hromů. Rytmus je všechno, smysl nic. Když pozůstalí ve Friedrichsruh[19] nežádoucímu hostu před nosem přitloukli rakev, byla v tom počinu velikost, jen přihlížející lid ji nepostřehl, očima i ušima lpěl na gestu a kadenci muže, který jako nikdo před ním řádí v surovině politiky. Ruku na srdce: co je lidu milejší: „Mlynář a jeho dítě“[20], nebo „Až my mrtví procitneme“[21]? Kromě politiků, kteří je páchají, kdopak se pozastavuje nad hloupostmi v politice? Jsou snad chytrosti v politice chytřejší? Je snad mlčení napínavější než řeči? Jeden rozhovor – a málem prý muselo táhnout do války šest miliónů. Jenže to není špatná politika, nýbrž dobrá politika. Dospělé lidstvo nic lepšího neumí než číhat po napětích, a nepoměr příčiny a následku, toť veškerý obsah politického sportu. Z politického hlediska obviňovat příčinu je tedy bláhové. Čím větší nebezpečí, tím sytější ukojení politického zájmu, a čím větší událost, tím prudčeji ozáří duchovní prázdnotu, z níž se zrodila. Kolik toho císař napovídá; v tom tkvějí naše životní starosti. Tento nexus je mým politickým tématem. Když totiž měsíc o ničem jiném nemluvíme, víc se mineme s kulturou, než se nějaký rozhovor minul s politikou. Uznávám sice, že to není soukromá věc, že to má politické důsledky; jenže za to může právě politika; museli by ji přimět k mlčení, aby tak císařovy rozhovory zneškodnila. Dělat politiku, když nutkavý prožitek její látku neztvární v umělecké dílo, je ze všeho tady na světě nejtruchlivější. Spíš by však mohl mít císař osobní vztah k svým mýlkám než žurnalista k svým pravdám. Nejhorší, co se v politice může stát, je, že politická mýlka pomůže opelichanému žurnalistickému renomé, a největší nebezpečí řečí Viléma II. jsou právě Hardenovy[22] odpovědi. Císařův interview byl od zlého; není však mnohem povážlivější, že se německý národ najednou dozví, že o nějaký interview vůbec nejde, že jde o nějaká interview. Kdyby se Anglie, Francie, Rusko, Itálie a Rakousko spojily do války proti Německu, jistě by to byl politováníhodný následek politické neplechy. Když se však nadto dočteme, že se král, Marianin poručník, vladař širé Rusi, Umbertova ratolest a austrijský kmet k půtce srotili proti německému říšskému správci? Ani domyslit nelze…! Jak vidět, posuzuji politické věci z celkem nízkého stanoviska. Mám tak malý obzor, že se mi tam kulisy nevejdou. Duchovní obsah politické události posuzuji podle povahy lidí, které zaměstnává, cenu semene podle jakosti obilí, jemuž dává vzrůst. A vidím, co zabírá v Německu hospodské lavice a novinové sloupce a německá srdce že jsou plna toho, čím ústa přetékají. Zatím však umřel německý humorista, jeden z největších, jací kdy marně promlouvali k německým srdcím: Rudolf Wilke, který se smrtí nedal připravit o nejlepší tvůrčí plnost, a když už umíral, svezl pod střechu, co leckdy ani smavému životu nebývá dopřáno. Ten na lůžku vytvořil kresby, které lehounkou čarou pozadí mají víc vztahu ke světu než všechen děj, odehrávající se na politickém jevišti, a nadčasový posměch, který všechny pošetilůstky dne strčí do kapsy. Život tohoto Rudolfa Wilka většině Němců unikl, neboť látky, jimiž tento život žil, jim byly příliš nepatrné a jejich ztvárnění zřejmě chyběl patrný podnět. A tak jim také jeho umírání uniklo a na smrt umělce nemají jejich noviny třicet řádek místa, a když se svého práva domáhá politický život, ani tři. Lomozem dne až do morku proniká mlčení. Toť stigma zžurnalizované doby – protože je tak aktuální císařův život, smrt umělce musí zůstat v přesazbě.

Slavnostní průvod

Já vím, já vím – vždyť přece ve Vídni
už najímali balkóny a okna…
Bitvu jsem mohl prohrát s ostudou,
to však mi Vídeňáci neodpustí,
že jsem jim sebral tuhle podívanou.

Valdštejn[23]

Napětí se krajně vystupňovalo. Třicet let nevidělo město slavnostní průvod. V pusté jednotvárnosti prošla poslední desetiletí politických dějin. Události, při nichž nemůže být občan při tom a které nevidí ani neslyší, účinkují jen na fantazii, a působí tudíž, že si člověk pod nimi nic nepředstavuje. Svár národů probouzel zájem jen tehdy, když se projevil pouliční výtržností, a při každém porušení ústavy obyvatelstvo jen zívlo, představovalo si je totiž jako řachnutí laviny, a zatím ani přetržený papír nezahlédlo. Veřejný život už neskýtal žádnou rozmanitost. Lidi byli tak vyhladovělí, že hledali překvapení i tam, kde se určitě nenašlo. Jak někdo zůstal stát a zadíval se na střechu domu, jistě se dočkal většího shluku než agitátor, který chtěl k shromážděným hovořit o škodlivosti nové obchodní smlouvy, a spíš by se dali od onoho vodit za nos než od tohoto vést k moudrosti. Jen co bylo makavě blízké, působilo na životní názor lidu, a je statisticky prokázáno, že při stejném výskytu padlý drožkářský kůň budil větší rozruch než svržená vláda. Protože veřejný život už nebyl, musel se nakonec na veřejné účely zabrat soukromý život a dbalo se o to, aby v neděli každý občan zvěděl, jakou slepici má v hrnci jeho soused. Sebevědomí se udržovalo už jen ješitností, společenský cit pak všetečností, a když se tyto sklony šťastné zasnoubily, vznikla z toho vlastnost všechny protiklady spojující: loajalita. Z novin se obyvatelstvo dovídalo, že jde v životě státu všechno šejdrem, a v takových hutných dobách tedy s důvěrou vzhlíželo k osobě otce vlasti, o níž v novinách stálo, že je jediným jednotícím principem. Jenom patriotismus dokázal poněkud zpestřit šedé živobytí státnímu občanu, který na všechna břemena jen přitakává. Patriotismus je totiž pocit, při němž si zvědavost přijde spíše na své než při mužné hrdosti před královskými trůny, kdežto zas větší rozruch, jaký vzniká za revoluce, bývá spojen s trampotami, jakých je patriotická demonstrace ušetřena. A ještě jeden pocit tu je, úzce příbuzný patriotismu: a to láska k cizím monarchům. Když ti zavítají na návštěvu, všelico je vidět a slyšet, a loajalita, neohlížející se na politické hranice, je základnou, na níž se potichu utvoří výbor a špalír v proudu světa. Kolik vzácné zvědavosti však už při takových příležitostech zůstalo neukojeno, kolika bylo dopřáno přímo se přesvědčit, jestli potentáti opravdu, jak tvrdilo podání, pružným krokem opouštějí železniční vůz. Důvěřivě to spolkli a jinak vzali zavděk tím, že je strážníci zatlačili zpátky, když vzácný host po boku otce vlasti kolem nich projížděl v otevřeném kočáře nebo při nepříznivém počasí v krytém. Toť chvíle, v nichž duše srbského dvorního dodavatele vzlétne do výše, v nichž si člověk zamyšleně uvědomí, proč a k jakému cíli je honorárním konzulem, a kdy předvídavé tušení shledá, že jsou věci mezi nebem a zemí, na něž patřit nám všední den brání, totiž prapory a girlandy.

Bohužel je však patriotismus také pocit, který zůstává ležet ladem déle, než je zúčastněným zdrávo. Po desetiletí věděli přátelé lidu, co mu chybí. Ze všech osvětových snah odjakživa nejpopulárnější byla snaha utvořit výbor, a byl jeden, který víc než jiný temenil z opravdových potřeb obyvatelstva. Byl to výkonný výbor slavnostního průvodu, který se v intuitivním pochopení nastávajících možností už před desetiletími prohlásil za permanentní. Dokonce původně počítal s eventualitou vlasteneckého vítězství, přidržel se však onoho známého hesla, které před válečnými strastmi dává přednost rozmnožení rodové moci nikterak neobvyklým sňatkem. Výkonný výbor slavnostního průvodu, za ta léta zvyklý zklamáním, nevzdával se naděje, že nakonec přece jen zahájí činnost. I když všechny řádové stuhy prasknou a všechny události se neodehrají, přece jen aspoň jednou svitne výročí jedné události, a na její oslavu se pak může zaměřit veškerá horlivost po desetiletí ochromená, a knoflíkové dírky ani nepojmou všechnu odplatu, která na ně oplátkou za třicetiletou trpělivost přikvačí.

Nastal rok a přiblížil se den. Horečné vzrušení zachvátilo všechny zúčastněné kruhy. Jediná myšlenka tkvěla všem v hlavě a všem poháněla nohy: Slavnostní průvod! Lid potřebuje průvod jako sousto chleba! Toť veliká příležitost, kdy při tom budou všichni! Bude to největší vítězství, jakého bylo kdy dobyto, jestli se nám podaří živými obrazy znázornit přeslavnou minulost vlasti. I probere se rezidence z dávné letargie a z provincie se projevy jen posypou. Úspěch výkonného výboru sám o sobě překoná všechno očekávání. Výkonný výbor však ví, že to dá ještě mnoho práce, získat všechny vrstvy pro plán, který slibuje rozřešit sociální otázku za jediný den. Kterak by šlechta váhala brát účast, měšťanstvo platit a lid okounět. Výkonný výbor zasedá bez přerušení a dům od domu posílá korteše[24]. Umění se rázem postavilo do služeb patriotické ideje. Opojenost krásou, která neumí vyjádřit vlastní myšlenku, prahne ukázat se v slavnostním rouše. Princ Evžen[25], rytíř ušlechtilý, ještě neopustil nikoho, kdo ho v umělecké bídě vzýval, a když se má dokonce kostýmovat, jak plál císařskou nádherou cášský hrad,[26] neboť v sál tam starodávný svolal Rudolf, Jeho Majestát, tu jak okolo slunce jde chorovod hvězd, pak čiperně kolem vládce světa šuká celé umělecké tovaryšstvo. Ve všech ateliérech se maluje, krejčuje a doufá. Lidé, které člověk na ulici potkává, většinou zírají s důvěrou do veleslavné minulosti, v hospodách si každý jídlonoš připadá jako falckrabě rýnský. Čáka na slavnostní průvod probudila patriotismus, který chce žít jen pro sebe a dávno zapomněl na cíl, jemuž má sloužit, na osobu, kterou má uctít. Nadšení plán nevytvořilo, plán vytvořil nadšení. Kdyby v den, kdy propukne, nepadaly řády z nebe, lid by víru v Prozřetelnost ztratil…

A tu vyjde oficiální projev, ohlašující dík oné svrchované instance, jíž je hold určen: důkazy ryzí loajality ji prý dojímají, přeje si však, aby se tento pamětní rok nijak hlučně neslavil, nýbrž aby se veškeré vynaložené úsilí, čas i peníze, věnovaly dobročinným účelům… List, v němž je sdělení takovéhoto přání vytištěno, přinesou do výborové síně. Chvíli zavládne mrtvé ticho. Jako ochromeni civějí přítomní před sebe. Fanatikovi historických kostýmů je, jako by se přenesl do onoho oddílu dějin panovnického rodu, který znamená Albův[27] vstup do Nizozemí. Stojí jako voli na Bílé hoře. Toho se nenadáli. „Vděk rodu,“[28] vypraví konečně ze sebe prezident, ale i tato krátká řeč se mu zadrhne. V neztenčené, tělesné svěžesti se dožil jubilejního roku, a teď má být po celoživotní práci veta. Nikoliv, to nemůže být míněno doopravdy; polévka, do které ti plivnou, se nikdy nejí tak horká, jak se uvaří. Svrchovaná instance přece nemůže smýšlet tak nepatrioticky a slavnostní průvod znemožnit. Průvod se konat bude. Ať se třeba rozejde říše – výbor se nerozejde. Kdo v těžkostech první opustí hejtmana. A jako jeden muž vstane shromáždění a rozhodne, že vytrvá. A už žádají o slovo někteří libertini a prohlašují, že spíš než z výkonného výboru vystoupí ze státního svazku. Jeden vyzývá k neplacení daní. Druhý navrhuje odejít do českých lesů a založit tam akciovou společnost. Třetí nabádá k umírněnosti a slibuje, že dá uvést věc na přetřes interpelací jednoho poslance, s nímž se dobře zná. Čtvrtý namítá, že se tím málo pořídí, protože o rozhodnutích koruny nesmí parlament diskutovat. Další soudí, že se věc stejně na přetřes dostane, a taky na to by se mělo pamatovat, aby se agitovalo v lidových shromážděních a v tisku. Nějaký zaslepenec, který se odvažuje prohlásit, on že s tím nechce nic mít, ať uznají, že přání stařičkého otce vlasti je stejnou měrou diktováno přáním po klidu jako láskou k jeho národům, je s pokřikem „A co cizinecký ruch!“ umlčen a vyhozen. Konečně se jednomu podaří předložit návrh a ten je jednomyslně přijat: ať to ještě jednou zkusí po dobrém a povolení slavnostního průvodu ať se vynasnaží dosáhnout protekcí jedné dvorní dámy. Příští schůze je stanovena na pondělí a na ní se má oznámit výsledek pokusu o zprostředkování… Smutný výsledek. Svrchovaná instance si svůj názor, že se jí dobročinnými skutky prokáže větší pocta a tím se lépe poslouží lidu než slavnostním průvodem, nedá vymluvit. Když člen výboru, který se s dvorní dámou zná, a třicet let se tudíž těšil nejvyšší úctě, zprávu přinese, strhne se neslýchaný randál. Je slyšet hlasy „Šplhoune!“ a neartikulované výkřiky, z nichž je patrná nevážnost k dvorním dámám. A za to jsme bojovali. A to nám – zeptá se někdo jízlivě – musí být přání svrchované instance zákazem? Copak je svrchované instanci po tom, že jí na počest chceme uspořádat slavnostní průvod. Fanatik historických kostýmů doufá, že se mu aspoň podaří znázornit ve valdštejnské skupině, jak se obyvatelstvu bere podívaná. Jeden navrhne, aby se v krajním případě použilo tribun jako barikád… Rozruch se přenese na ulici, v kavárnách se o ničem jiném nemluví. Jeden list uspořádá zvláštní vydání, a to přinese poplašnou zprávu, že svrchovaná instance nejen slavnostní průvod, ale i veškeré ovace odmítá a na přání, aby se svátek oslavil dobročinnými skutky, trvá. Poslední naděje je tím pohřbena. V lidu to začne vřít. Drožkářské koně padají a nikdo si jich nevšímá. Někdo se zadívá na střechu domu a nenajde účastníky. Zato se všichni sběhnou k agitátorovi, který chce na schůzi promluvit o škodlivosti nové obchodní smlouvy. Občan cítí, kde ho střevíc tlačí. Znovu je tu veřejný život a den ze dne roste zájem o politiku. Výkonný výbor slavnostního průvodu svolá mimořádnou schůzi a rozhodne, že se nerozejde. Nezbývá mu však než přikročit k nové volbě prezidenta, starého totiž po třicetileté patriotické činnosti zatkli pro urážku Veličenstva.

O obličejích

Vždycky mě hluboce dožírala samozřejmost, s jakou lidé většinou nosí svůj obličej. Když se mi ten či onen nelíbil, jako na dovršení míry přistoupila k tomu omluva nezúčastněného třetího: vždyť ten člověk za svůj obličej nemůže. Je to stanovisko naprosto liché. Vždyť za svůj nos bere člověk nejméně tak důvodnou odpovědnost jako za své politické přesvědčení. Za politické přesvědčení nemůže být člověk většinou činěn odpovědným vůbec, protože na něm lpí od narození nebo následkem špatné výchovy, vrozené chatrnosti duchovního založení nebo zhoubného příkladu okolí. Křivý nos naproti tomu vyplývá z nedostatečné ohleduplnosti, která při bohatém výběru sekrečních možností působí hůř než trapně. A přece lze pozorovat, jak nositelé obličeje, jemuž stvoření zřetelně vtisklo cejch šmejdu, nejenže se ze skromnosti nijak neštítí hanobit obraz světa, ještě se všemožně snaží vtírat do pozornosti bližním. Tolik je jisté, že ušatec nic nedá na výtku, že se jeho obličej podobá nočníku krále Attily[29], dál bude žít ve víře, že se podobá obrazu Doriana Graye. Ani špetka zkroušené odevzdanosti do vědomí, že je zpackán. Důvěra vyzírající z takových rysů ukazuje spíš na to, že mezi nesčetnými možnými podobami pokládá jeho šťastný majitel svůj obličej za podobu konečnou, dokonce za tu, která při budoucích stvořitelských činech bude platit jako směrodatná a udávající módu. Vrozená krása je příliš ctižádostivá na to, aby se pokládala za dokonalou; nic však nepřekoná pýchu vrozené ošklivosti. Kdo ji zprošťuje odpovědnosti, ten uráží její sebevědomí. „Tady stojím, nemohu jinak“ je omluva, která i křivý nos napřimuje.

Naprostá zvrhlost je však být někomu podobný. Rysy obličeje jsou jediný znak, jímž se obhroublost liší od tuctovosti. Kde ten chybí, vznikne nevýslovný zmatek, z něhož v Německu vybředají nanejvýš směrem ke kníru. Ale právě v této věci leckdy sehraje ješitnost neblahou roli a vytvoří podobnosti, nad kterými se pozorovatel octne v nejtrapnějších rozpacích. Přímo osudné by bylo, kdyby křikl hurá a ono se ukázalo, že tento projev potěšil strážmistra, který nosí knír podle starého kursu, zatím však projížděl kolem nějaký hodnostář, jehož vlídný výraz se ještě nevžil… Rozhodně patří podobnosti k nejpovážlivějším životním komplikacím. Člověk by se spokojil tím, že by nejvýš ještě zazlíval Stvořiteli ledabylost, kdyby institucí dvojčat nedokazoval, že je v tom počínání záměrnost, která se soudí sama. Nedozírným bědám se člověk vydává všanc, když myslí osla a udeří jeho bratra, v takovém postavení je jedinou útěchou naděje, že i tento úder zasáhl osla. Ve všech případech si za to dvojčata mohou sama. Je to neutěšená podívaná, jak pokaždé jeden díl strhne druhý. Nedávno jsme se dočetli, jak se tento stav jednomu omrzel, a tak se oba zastřelili. Byli to důstojníci a společně to dotáhli na majora. Po léta, stálo tam, se potýkali s dluhy. Hodně prý prohráli v kartách a na dostizích. Hrozilo nebezpečí, že přijdou o důstojnickou šarži. Nedokázali zaplatit směnku, odešli na posádkové velitelství, ve čtvrt na jednu se vrátili domů, napsali kupu dopisů, poslali s nimi sluhy a zastřelili se. Jeden v pokoji napravo do levého spánku, druhý v pokoji nalevo do pravého spánku. Jenom tak je nakonec rozeznali. Žít tak za příznivějších podmínek, nevyhnutelný zmatek by je byl nakonec stejně dohnal k zoufalství. Zpráva totiž končí výkladem, že za povšimnutí stojí, jak „oba bratři chtěli své poměry uspořádat sňatkem, ale z toho sešlo“. Stejně by byl musel jeden dodržet, co druhý slíbil, kdyby tento nezapomněl, nač se onen nemohl upomenout. Navzájem uzavřené závazky přivodily dvojčatům smrt. K dvojčatům se příroda odhodlává jenom v krajním případě. Duplikáty dodává jen tehdy, když pro použitelnou neosobitost, sloužící k stvoření tuctového člověka, jediná nepostačí. Že jeden musí vzdychat, když se druhý zamiluje, je stav, jehož směšnost vraždí i bez ztráty důstojnické šarže.

Ale i podobnost mezi otci a syny bývá provázena prašpatnými důsledky. Byla by to rodinná záležitost, kdyby z toho v případech slavných mužů stále nedocházelo k veřejnému pohoršení. Talent takový klacek nezdědí, vždycky nos! Je už samo o sobě smutné, že muži v některém oboru tvůrčí mají ctižádost být tvůrčí také v pohlavních věcech: aspoň toho by se mělo dbát, aby se u nich v zárodku udusila veškerá stopa podobnosti. Copak má, propánakrále, být z mladíka, který vypadá docela jako jeho otec, slavný komponista, a komponovat naprosto neumí? Neumět komponovat, na to přece nemusí být člověk synem slavného komponisty! Pobuřující je na tom ne neschopnost, nýbrž podobnost. Otec si umřel v jednom benátském palazzu, na posvěcené místo putují cizinci – tělesná schrána drahého zesnulého se však koupe na Lidu, a nenasytným cizincům i to zůstane nezapomenutelné. Obdivují se hře přírody, a zatím by ji měli odsoudit. Nač jsou takové přírodní atrapy? Ohromovat podobnostmi, na to stačí z plátna vystřižený profil – nějaká stařena strčí do otvoru obličej, usedne v hostinské zahradě na židli a řekne: Teď uvidíte, panstvo, Richarda Wagnera, ale napřed prosím o menší spropitné nebo tuzér… Po Evropě dnes běhá pár naprosto nezasloužilých slavných jmen. Z falešné humanity je opomenuli vysadit na Kavkaz, do Doverského pohoří nebo do Saského Švýcarska, a teď se musíme dívat, jak následky pohlavního aktu zastiňují lepší výtvory slavných mužů. Podle zákona nechť se tamti přinutí nosit pseudonym a změněný střih vousů a nechť se vyčká, jsou-li pak ještě životaschopní. Goethův syn si z žádného literárněhistorického hlediska nezasloužil, aby byl pojat do souboru Goethových spisů. Ale když už tak třeba vypadá, že musí napsat „Příkaz hvězd“, aby člověku uvízlo v krku: „Celý tatínek!“, pak člověk tyto věčné žertíky přírody proklíná. Ne, s podobnostmi nic není. Neslouží ani velikášství, jímž se vyznačuje syn. Ten bude vždycky tvrdit, v tom že je svébytný.

Svět plakátů

Už jako kluk jsem dychtil ani ne tak přijímat život z velkých uměleckých děl, jako spíše si jej doplňovat drobnými životními fakty. Maně jsem kráčel správnou cestou do života, takže jsem ho každým krokem dobýval, a nepřivlastňoval si ho jako zvyklost, se kterou mladá mysl neví co počít. Dospělí, kteří čekatelům před prahem života s dětinskou oblibou věší na stromeček dárky hotového vzdělání, nevědí, jak nevnímavé činí děti pro všeliké pravé životní překvapení. Má zvědavost byla vždycky silnější než takový úkoj. Pudově jsem uhýbal pokušení přijímat za své, co si moudřejší myslili, a zatímco moji spolužáci dostávali špatnou známku z mravů za čtení pod lavicí, byl jsem vzorný žák, protože jsem u učitelů pásl po kdejakém slově, aby mi neunikla jeho směšnost. Odmalička jsem se na člověku usilovně poučoval o člověku a vlastně jsem uznával jedinou formu uměleckého sdělení, která jako by mi nevtíravě cpala, co je třeba znát: plakát. Mysl mi však opanovávala i sentimentální odrhovačka, v létě za nedělního odpoledne na kolovrátku vyhrávaná před naším venkovským domem; přestal jsem chytat mouchy a svitla mi mystéria lásky. Druzí, kteří se holedbají, že podobný účinek měl na ně Tristan[30], dodnes chytají mouchy. Co do volby podnětů, jak nabýt zážitků, byl jsem odjakživa nenáročný a pohrdal dráždidly, jakých je slabým duším třeba k tomu, aby si škodou vykoupili klamný účinek. Zkrátka, hojné knihovny a muzea, kolem nichž jsem v životě chodil, nemohly si naříkat na mou dotěrnost. Naproti tomu mě odjakživa vábil pouliční ruch, a naslouchat šramotům dne jako nějakým akordům věčnosti bylo počínání, při němž si požitkářství a vědychtivost přišly na své. A věru, komu je vrozený trojnásobný idealismus ověřování krásy jejím opakem, toho plakát naladí k zbožnosti.

Za cenná poučení vděčím afiším[31] oné doby, kdy se dály první pokusy odkazovat duchovní život k nákupním pramenům vnějšího života. Stále zřetelněji se totiž usilovalo o to, divákovi, jehož myšlení doba odcizila vyšším zájmům, poskytnout plnohodnotnou náhražku v plakátech. Duchovní hodnoty, jimž ho odvykli, měl nalézat zrovna tam, kde se jich vůbec nenadál, a nemálo ho asi překvapilo, že zrovna leštidlo na boty, jehož bedlivému šetření obětoval umění a literaturu, nachází právě ve spojení s těmito životními statky. Poznatek o účelnosti a láci kalhotového napínače byl až dosud něčím, co nemělo s malířstvím, mudroslovím a citovým životem nic společného. Když však dostaneme kalhotový napínač zabalený do malířských nebo duchovních hodnot, jak bychom nebyli rádi! Nač konat dvojí cestu, když všechno potřebné seženeme na jedné. Nač platit za kulturní ideály, které nás jako ambaláž[32] kalhotového napínače nestojí ani krejcar. Pravda, při monopolizování životních statků obchodníkem výtvarné umění vždycky zboží nesloužilo, občas si uhájilo volnost být zbožím samo – ale tolik se zdálo jisté, že mimo průmyslovou reklamu spisovatelovo slovo pozbude oprávnění. Žádný strach, že by merkantilní zájmy duchovní život potlačily. Jenže od nuzácké rozjímavosti se povznese k společenskému povolání a leckteré artistické nadání, které by se v mlze nevděčných problémů zadusilo, bude žít a sloužit přesvědčení, že „na věčné časy“ je jenom příbor a přitom se dostane náramně lacino.

Když se začal duchovní život vyhošťovat do světa plakátů, jedinou učební hodinu před ploty s reklamními tabulemi jsem snad nevynechal. A než jsem poznal, že podstatou plakátu je doporučovat zboží, dlouho jsem ho vnímal jako výstrahu před životem. Záhy jsem rozpoznal, jak to s duchem stojí. Objevnou silou prožitku na mne zapůsobilo, když jsem jednou ve výloze viděl znázorněné dva muže, z nichž jeden se mořil s kravatou, kdežto druhý stál vítězoslavně vedle něho, ukazoval na své hotové dílo a škodolibě vykřikoval: „Ale milý příteli, co se tak zlobíte? Kupte si Schlesingerův držáček na kravatu, ten vám pevně přidrží límec i kravatu!“ Že lidstvo potřebuje v tomto oboru názorné vyučování, to mě tehdy nenapadlo. Spíš jsem se domníval, že je to znázornění realistické, takové hovory že se v lepší společnosti vedou den co den a že je asi mnoho lidí, jimž je onen problém středem všeho a život je jim pouhou záminkou k tomu, jak přivodit konečné sepětí límce s kravatou. A najednou jsem viděl, jak se ulice takovými lidmi jen hemží, všude jsem viděl tyto obličeje, urputného bojovníka a jarého životního vítěze, naučil jsem se rozeznávat cholerika od sangvinika, i když oba mají navoskovaný knír a zobcové střevíce. První základní dojem o lidstvu, složeném převážně z příručích, jsem nabyl z onoho obrázku a naráz jsem to byl já, před nímž se všichni sjednotili k otázce: Ale milý příteli, co se tak zlobíte? …

Znovu mě to pudilo k plakátům, poskytujícím hrůznost života aspoň ve výtažku. Směle jsem si představoval, že je už všechno duchovno převzato, že kolik jen citátů literatura, pořekadel řeč, citů srdce skýtá, jen tam se uplatní, a mimo inzeráty že je život lichý klam a nejvýš tak ještě reklama na smrt. I přivalila se jednoho dne povodeň merkantilismu, kmotři krejčí a rukavičkář se zatvářili jako vykonavatelé božské vůle a vznikla móda zpodobovat jejich hlavy na nárožích. Po léta mě pronásledoval obličej, z jehož rysů se podle mne dala vyčíst přinejmenším pýcha nad vyhranou bitvou. Stárl jsem, ale obličeji se vrásky nedělaly, i poznal jsem, že mě přežije a vtiskne ráz století. Kdysi Napoleonova fyziognomie zapůsobila na tehdejší těhotné tak trvale, že je ještě obličej vnuků podezříval z manželské nevěry. Tvář, působící na nynější duše podobným dojmem, náleží jednomu hodináři. Protože se honosí tím, že jeho hodiny jsou nejlepší, má také zmužilost osobnosti, svou hlavu dává v zástavu a svůj spolehlivý pohled jako záruční list… Kampak mám ten obličej zařadit? Leckdo si řekl, zapřemýšlel a na nic nepřišel. Někoho potkal, pozdravil ho jako starého známého, a přitom nevěděl, kdo to byl. Hned na dalším nároží mu však pozdrav oplatil plakát. Byl to nějaký hostinský nebo kloboučník nebo náš všemi oblíbený výrobce mazného oleje, o němž jsme netušili, že by nás skutečně potkal; vždyť Beethoven taky nesestupuje z podstavce. Existuje snad život mimo plakáty? Když nás železnice odveze z města, vidíme ovšem zelenou louku – jenže zelená louka je pouhá finta, kterou si výrobce mazného oleje společně s přírodou vymyslel, aby nám i tam mohl být k službám!

Marný únik. Zavřeme tedy oči a prchněme do ráje snů… Jenže i tady jsme udělali účet bez hostinského, jemuž se právě snový život hodí k tomu, aby k nám přiblížil obličej! Hrůza hrůzoucí vychází najevo. I z prahu vědomí si merkantilismus troufl udělat laťku. V denním světle nebylo dost místa, a tak se přikročilo k možnosti, jejíž pouhé tušení svírá člověku hrdlo: pro ony hypnagogické postavy, které nám v polospánku obstupují lůžko, se použilo reklamních obličejů! A protože jsou také hypnagogické šramoty, sluchové halucinace, k nimž je dřímotná mysl náchylná – vybralo se na to všechno – hrůza mě jímá – kdejaké heslo a parola, přes den sytící naše vědomí! Jaká to výčitka! Ležíme a pykáme za Mackbethovu vinu. Po řadě se objevují králové života: knoflíkový král, mýdlový král, textilní král, pohlednicový král, kobercový král, koňakový král a naposled: gumový král. Jeho oči nám vyčítají naše hříchy, zato jeho rysy nasvědčují nezlomnosti lidské důvěry. A přece, a přece…! Vynoří se střapatá hlava a zachroptí: „Byl jsem plešatý!“ A zas: tadyhle jsou ještě uhry, tamhle po použití zmizely. Ach – jiná tvář, než se to stalo, jiná zas jeví dokonaný čin… Objeví se „Moudrá hlava“: je to ta, která používá jenom Oetkerův prášek na pečivo. „Kdepak se dobře jí a pije?“ zabzučí to v povětří a hned se otevře huba a zhltne guláš a jiná zas ukáže, jak se pivo pije. Kdopak to tamhle přichází? Vilém Tell se svým synem? „Mám ze synkovy hlavy –“ Tu zaváhal, leč k ochranné známce na čokoládu se propůjčí. Hle, hle, kdopak si to razí cestu? Žena s vlasy delšími, než je sama, tedy žena, která má proč zdůrazňovat svou osobnost; volá: Já, Anna…[33] Její řeč však zanikne v drkotu vozu, jehož vozka na mne pokřikuje: „Dobře se vám pojede po fíkové kávě!“ – „Vzdálenost není na překážku!“ přeruší ho světaznalý mudřec, který světu dopřává po panstvu odložené šatstvo. A tu se rozpoutá chaos maxim: „Žádejte všude… Krása je bohatství, krása je moc… Úžasně rychle vyléčí… Ženina rozkoš je… Pryč s kšandami… Dejte korunu… Kdo to zkusí, chválit musí… Prádélko už máte…? Každý biřmovanec touží… Světoznámé vyznamenané olomoucké tvarůžky… To potřebujete… Žaludek vám špatně zažívá… Chcete nabýt síly a zdraví…? Rozkošná bude každá dáma… Trpíte na následky… Takhle vypadám v jedné své šněrovačce s promyšleně vysunutým předkem, vůbec ji necítím… Bílý havran praví… Hol se potmě…! Když matka nestačí… Zdarma 10.000 korun… Všem ochablým a malátným… Štěnice a hmyz všeho druhu… Hudbou se srdce obveselí –“ Bodejť, ona mě uspává a svádí k erotickému snu. Ozve se píseň: „Tu jedinkou, hezoulinkou, malinkou…“ To jsem ale nalítl, ona je jenom pastilka. Copak to tamhle v povětří víří: „Jsem gumová rukavice. Ještě mě, milostivá, neznáte?“ Pod deštníkem se objeví Romulus a Remus. Nono, to se založení Říma pro nepříznivé počasí nekonalo? „Zločin!“ zařve to – páše každý, kdo ne – Mám horečku. Ale už mi stojí u lůžka dvorní rada a pět lékařů, kteří podávají přísežné dobrozdání. „Ochablá mužnost!“ jeden pohrdlivě zabručí. „Vezmi na špičku nože a hrň se v lože!“ zazní augursky v odpověď. „Pijte sodovku!“ radí někdo nepovolaný. „To je dobrá Krondorfka, ta nám nikdy na stole nechybí!“ ozve se proti tomu námitka. „Pijte Gesslerův Praděd!“ slyším a cítím, jak mě šimrají něčí vousy. „Žvýkáte už Ricci?“ ptá se skřítek. „Jak se stanu energickým?“ kňourá někdo, komu je tady v pokoji úzko a teskno. A upír, který mi dřepí na prsou, poulí po mně oči a má jediné přání: „Kdybych tak mohla s vámi promluvit soukromě?“ Pomoc, pomoc! – Ha, kdopak to volá o pomoc? Kdo to úprkem proráží hlavou zeď? Rve si vlasy? Zoufá a plesá, jásá a kvílí, poskakuje a pěstmi buší do okna. Ach, někdo je celý nešťastný nad tím, že si nesmí koupit šaty u Gerstla, a nakonec přece jen prosadí svou. „Já si vezmu život –!“ vyhrožuje, když mu brání; „Cože? je to možné?“ křikne, protože mu to připadá velmi laciné; „Svobodná volba!“ zařve a tím získá na svou stranu i demokracii, ačkoli jak se vzápětí ukáže, myslí jen volbu látky. A už to hlučí jedno přes druhé – ani branže nerozeznávám – vynořují se steré pitvory – ozývají se steré výkřiky. Slyším jenom rady jako: Vař plynem! Per vzduchem! Koupej se doma! – – a zatímco kolem mého bolestného lože burácí život v takové plnosti a nabízí všechna pohodlíčka a všechny automatické slasti v tuto hodinu dosažitelné – všimne si nějaký zbrojíř, že už nevím kudy kam, a přehluší rámus parolou: Zamorduj se sám!

O ženě, o morálce

Žena má významný okamžik, kdy osud, že je odkázána na nejbezvýznamnější mužův okamžik, může nabýt výrazu, který ač zasněný a zděšený, odráží vpravdě tragickou rozkoš.

Teprve když se jí chce všech a jemu žádné, zazeje propast obou pohlaví, takže se do ní vejde tolikerá muka i morálka.

Vedle mužské se ženská rozkoš vyjímá jako epos vedle epigramu.

Hysterie je řádný pozůstatek zbylý po ženě, když si mužská rozkoš našla krytí.

Někdo radil, aby potom, když jich užijí, muži neukazovali ženám mrzutý obličej. To se lehko radí. Jako by v takovém postavení příjemné vzezření ženu vytrhlo! Čím líp zůstane naladěna, tím víc zesmutní muž, a obráceně. Taškář, který dává víc, než má. Co počít? Rozhodně z toho nedělat věc taktu, ale poslat za ní pět smutných mužů! Nezdvořilosti si pak ani nevšimne.

I cudnost by raději přiznala, že tě přede dvěma lety vyslyšela, než že tě před dvacíti lety odmítla.

U leckteré ženské rozhořčení předchází nestoudnost. Jak negalantní ani ji nedohánět.

Ženská hysterie je jako plíseň, jakou se potahují věci dlouho uzamčené ve vlhku: hnedle by ji člověk pokládal za sníh.

Pravé ženě jde v umění i v lásce o věci hmotné.

Ženy jsou mezní případy.

Ženskou zapomětlivost často vyděsí mužská diskrétnost.

Ženy nejsou nikdy při sobě, chtěly by tedy, aby taky muži nebyli nikdy při sobě, ale při nich.

Jde jen o to, soustředit se, a kápne se na to. Hádat lze i z kávové sedliny, ba na myšlenky lze přijít při spatření ženy.

Proti dámám mají zajímavé dámy to navíc, že si umějí domyslit, co si o nich pomyslili nezajímaví muži.

Inteligence ženy mobilizuje všechny neřesti nahromaděné k ženskému půvabu.

Že mizí mužnost, to je mrzutý stav. Běda však, když se při něm žena stává tvůrčí.

Bůh vzal z ženy žebro, sestrojil z něho muže, vydechl z muže živý dech a udělal z něho hliněnou hroudu.

Ženiny oči nechť zrcadlí ne její, ale moje myšlenky.

Měly by být jenom ženy, které nepouštějí muže k dílu, nebo zas takové, jimž za dílo vděčí. Ty, které ho pouštějí k dílu, podezřívám, že samy na nějakém díle kutí.

Co vlastně dělají členky mravnostních spolků? Věnují se odstraňování prostituce. Vždyť tu jde o požár, třebaže ty ženské už nehoří, jenom by rády hasily. Jde tu o požár!

Zblízka leckterá rozčaruje. Člověka to vábí tím, že vypadá, jako by měla ducha, a ona ho má.

Poslední dobou stojí mladé ženské i mladí spisovatelé na vysokém niveau. Je to tajemství pařížských krejčí. Jenže ženské dovedou zaměstnávat obraznost právě tím, že za tím nic není. Kdežto literatura bez ňader mi moc neimponuje.

Od reformních šatů je pouhý krůček k té novotě, že budou ženy dýchat žábrami.

U jednoho, který přísahal na panenskost své zbožňované, zdálo se mi divné, ne že si to dal namluvit, ale že si dal namluvit zrovna to.

Když se ženě platí za to, že člověka obírá o peníze, tomu se říká prostituovat ji.

Některé muže lze klamat s každou ženou.

Žárlivost je štěkot, který přitahuje zloděje.

Je-li ženská prostituce skvrnou, pak ji smazává kuplířství. Nemělo by se zapomínat na to, že za utrpěné zisky se leckterá odškodňuje štědrým prodělkem.

Milovat, dát se klamat, žárlit – to dovede kdekdo. Obtížnější je druhý způsob: žárlit, dát se klamat a milovat!

Pokud je mužovo pohlaví menšenec a ženino pohlaví menšitel, počet nevychází: svět je minus nekonečný.

V erotické mluvě jsou také metafory. Analfabet jim říká perverzity. Básník se mu hnusí.

Zdravému stačí žena. Erotikovi stačí punčocha, aby se dostal k ženě. Chorému stačí punčocha.

Pohlaví se může spojit se vším, co je na nebi, jakož i na zemi. Třeba s kadidlem i podpažním potem, s hudbou sfér i flašinetem, se zápovědí i bradavicí, s duší i šněrovačkou. Těmto spojením říkáme perverzity. Mají tu přednost, že je potřebí jen části a dojde se k celku.

Erotika se má k sexualitě jako zisk ke ztrátě.

Mužská obraznost překonává všechnu skutečnost ženy, za níž veškerá skutečnost muže pokulhává. Nebo dobově srozumitelněji řečeno: Spekulant přeplácí realitu, která je větší než kapitál.

Sexuálno je pouhé odčítání dvojí síly. Voyeur tři sčítá.

Každý erotik znovu a znovu tvoří ženu z lidského žebra.

Žena nechť má tolik ducha, kolik má zrcadlo těla.

Muž a žena se témuž smát nemohou. Mají totiž rozdílnost a před tou mohou jen zvážnět. Má-li se mezi dvojím pohlavím rozpoutat humor, patří k tomu dvě ženy a jeden muž. On s nimi třeba žertuje, ale ony žertují o něm. Domlouvají se na něho, a on hantýrce tohoto smíchu nerozumí. Začíná se stydět za svou nahotu.

Ženina hlava je pouhá poduška, na níž si hlava pohoví.

Vývoj lidstva: Co si skrze mne vymyslíš? – Co si o mně pomyslíte? (Jsou dosud hetéry a filozofové.)

Morálka v pohlavním životě je pomoc z nouze perského krále, který rozbouřené moře poutal okovy.

Špatně potlačená sexualita rozvrátila leckterou domácnost: zato dobře potlačená světový řád.

Netruchleme nad tím, co dva tisíce let kultury udělalo z ženy. Špetka zvědavosti to zas napraví.

Zničení Sodomy byl varovný příklad. Po všechny časy se budou před zemětřesením páchat hříchy.

Že hlad a láska vedou světu domácnost, to si pořád upřímně nepřiznává. Hlavní slovo ponechává sice kuchařce, zato lehkou holku bere do domu jenom jako výpomocnou sílu.

Proč se dospělí brání rozkoši, to by děti nepochopily, a starci to už zase nechápou.

Kdyby mělo pohlaví podíl jenom na rozplozování, bylo by pohlavní poučení rozumné. Jenže pohlaví má podíl také na jiných funkcích, například na pohlavním poučení.

Erotika se už od sociologie nedá odloučit, a tedy ani od ekonomie. V nějakém vztahu k penězům je láska vždycky. Peníze tu vždy jsou, ať už se dávají, nebo berou.

Když člověk v cizině nezná řeč, lehce se mu stane, že si splete pasáka s Othellem.

Neapol je město nadmíru mravné, kde člověk může hledat tisíc kuplířů, než najde děvku.

Když se nájemníci na domácí dověděli, že je kuplířka, šmahem chtěli dát výpověď. Zůstali však v domě, když je ujistila, že se dala na jiné povolání a už jenom lichvaří.

Láska dvou pohlaví je v teologii hřích, v právu nedovolené srozumění, v lékařství mechanický inzult a filozofie se něčím takovým vůbec nezabývá.

Když si hřích troufne na veřejnost, je policií zakázán. Když se skryje, dostane povolení.

Pasák je výkonným orgánem nemravnosti. Výkonným orgánem mravnosti je vyděrač.

Morálka je sklon vylévat vaničku s dítětem.

Je mi to pěkný svět, v němž muži ženám vyčítají splnění svého nejvroucnějšího přání!

Křesťanská morálka by nejraději, aby smutek předcházel rozkoš a rozkoš ho pak vůbec nenásledovala.

Před stvořením světa vyženou ze špitální zahrady poslední lidskou dvojici.

Jistě došlo kdysi na světě k neposkvrněnému početí rozkoše.

O společnosti

Jaké soužení, tenhle život ve společnosti! Kolikrát se mi chce někdo zavděčit tím, že mi zapálí, a já abych se mu zavděčil, musím vyndat z kapsy cigaretu.

Lidi, které nezdravím, rozděluji do čtyř skupin. Jsou takoví, které nezdravím, abych se nekompromitoval. To je nejjednodušší případ. Kromě toho jsou takoví, které nezdravím, abych je nekompromitoval. K tomu je už třeba jisté opatrnosti. Dále jsou však takoví, které nezdravím, abych si u nich nezadal. S těmi je to už těžší. A konečně jsou takoví, které nezdravím, abych si sám u sebe nezadal. Tady se musí mít člověk obzvlášť na pozoru. Ale mám v tom už jistou rutinu, a v tom, jak nezdravím, umím každý ten odstín tak vyjádřit, že se nikomu neukřivdí.

Nezdravit nestačí. Člověk nezdraví také lidi, které nezná.

Pány, kteří když jim nabídnete doutník, odpovědí: „Neříkám, že ne.“, je radno na místě skolit. Jinak by se mohlo stát, že na otázku, jak se jim nějaká vdaná líbí, odpovědí: „Žrádýlkem nikdy nepohrdnu.“

Před holičem jsme všichni stejní. Kdo dřív přijde, má přednost. Myslíš si, že před tebou sedí vévoda, a když spadne plášť, vstane chasník z výčepu.

Číšník je člověk, který má na sobě frak, aniž si toho všimneme. Naproti tomu jsou lidé, které jakmile mají na sobě frak, pokládáme za číšníky. Frak tedy nemá ani tam, ani tady žádnou cenu.

Když se někdo zachová jako hovado, řekne: Vždyť jsem taky jen člověk. Když se s ním však zachází jako s hovadem, řekne: Vždyť jsem taky člověk.

S lidmi, kteří se ohánějí slovem „efektivně“, se opravdu nestýkám.

Měšťácká společnost se dělí na ty, kterým už vyndali slepé střevo, a na ty, kteří nemají ani na úhradu za Řád Františka Josefa.

Doutník, řekl altruista, doutník, milý zlatý, ten vám dát nemohu. Ale až si budete chtít připálit, jen přijďte: můj hoří pořád.

Vznešení lidé se neradi projevují. Jakmile uvidí, že někdo páše sprostotu, jsou s ním sice solidární, ale ne všichni mají odvahu dát mu to najevo.

Jsou pokrytci, kteří se holedbají nepoctivým smýšlením a pod touto rouškou je také pak mají.

Jsou lidé, kteří do smrti zazlívají žebrákovi, že mu nic nedali.

Spíš ti někdo odpustí sprosťáctví, jehož se na tobě dopustil, než dobrodiní, jehož se mu od tebe dostalo.

Kolikrát se mi stalo, že někdo, kdo se se mnou dělí o názor, nechá si větší díl pro sebe, takže si už teď dávám pozor a nabízím lidem jenom myšlenky.

Hnusu jsem nesnesitelný. Ale rozejdeme se, až ho také já budu mít po krk.

V umění se u nás cení provoz a v hostinci osobnost.

Volky nevolky stojíme u kolébky věhlasu, který si na svět odnáší jméno gratulanta, kondolenta, přítomného, nepřítomného. Mozek se nám už nebrání proti této děsné nomenklatuře, která je tolik co lokální část novin, a nakonec pokládáme bezpodstatnost své popularity za hloubku, jejíž podstaty se člověk nedobere. Vídeň je úrodná půda osobností, které za oblibu vděčí své popularitě. S bodrým „Vždyť my se známe“ nám zastoupí cestu a dlouho člověku trvá, než se mu podaří naučit se je nepoznávat.

Nic bych nenaříkal, kdyby se mi spropitné „vyfouklo“. Trapné je mi jenom, že je musím vyndat z kapsy, když prší, když přemýšlím nebo se vůbec něco děje, co skutkům blíženské lásky nijak neprospívá.

Zlo ze všech nejhorší je, když se vnějšnostmi života, které mají sloužit vnitřní síle, právě tato síla promarní.

Dyk sme všici lidi není omluva, nýbrž neomalenost.

Kůň vjel na chodník a kočí řekl: „Von je holt mladej, musí se učit.“ „Ale ne na mně,“ řekl jsem. Kůň vjel na chodník a kočí řekl: „Von je už holt slepej.“ Kdybych tak jedinkrát v životě kápl na pravého koně.

Někdy se i ve mně ozve jakási tucha lásky k bližnímu. Slunce se směje, svět omládl, říct mi dnes někdo, ať mu připálím, nevím, nevím, jsem takovej, že bych mu bez dlouhého prošení připálil.

K samotářství nestačí, že člověk sedí u stolu sám. Kolem stolu musí stát ještě prázdné židle. Když mi číšník nějakou židli, na které nikdo nesedí, odtáhne, počítám, že mi něco chybí, a probudí se ve mně družnost. Bez prázdné židle nemohu žít.

Člověk se uzavře před světem třeba na celý týden. Ale je jistý pronikavý nedělní pocit, kterému člověk neunikne ve sklepení, na vrcholku hory, ba ani ve zdviži.

Ve Vídni se děti hýčkají a muži týrají.

Spíš si venkovský kůň zvykne na auto než chodec po Ringstrasse na mne. K mnoha nehodám už došlo tím, že se splašil.

„Koukejte, nebuďte votrava!“ říká Vídeňák každému, kdo se v jeho společnosti nudí.

Čas plyne zpola v odporu, zpola v zlosti.

Myslím, že nikde na světě by vrchovatá kupa hanebných činů nevyvolávala takové mravní rozhořčení jako ve městě, kde žiju, neprodejnost mého myšlení. Viděl jsem, jak lidé, jimž jsem jakživ neublížil, při mém spatření vybuchli a rozprskli se v atomy světové banality. Žena jednoho nočního redaktora vstoupila na nádraží do zvláštního kupé první třídy a s kletbou na rtech umřela. A to proto, že si naberu volnou jízdenku na dráhu, což je asi má nejmenší chyba. Lidé, jimž proudí lenivěji krev, si při pohledu na mne odplivnou a jdou dál. Samí mučedníci; hájí obecnou věc, vědí, že můj útok neplatí jejich osobě, nýbrž veškerenstvu. Je to poprvé, co se tato chromá společnost, nosící štěpiny kostí na pásce, vzmůže na gesto. Po staletí se neplivalo, když šel kolem spisovatel. Humanita se sbíhá v Messině, hloupost je před mou Fackel solidární. Přestávají třídní protiklady, umlká národní hašteření a spolek na obranu antisemitismu může při řeči složit ruce v klín. Sedím v hostinci: napravo stůl stálých hostů, špatně postrojených, šťourajících se v nose, zřejmě to budou německonárodovečtí poslanci; nalevo divoši s černými převěsnými vousy, jako by víra v rituální vraždy přece jen měla špetku oprávnění, určitě to však jsou pouze sociálpolitikové a jenom po košerácku strkají nůž do úst. Dva světy, mezi nimiž zdánlivě dorozumění neexistuje. Wotan a Jehova vrhají po sobě nepřátelské pohledy, ale výsledky jejich záští se srážejí na mé maličkosti. Že rakouská vláda dosud nepřišla na to, reklamovat mě jako program, dá se vysvětlit jen zásadní bezradností rakouských vlád.

Deset let se moji nepřátelé pídí po pohnutkách. Chovám se tak buď proto, že jsem namazaný krajíc nedostal, nebo přestože jsem ho dostal. Že za tím vězí namazaný krajíc, je nesporné: zbývá jen vybrat si mstivost, nebo nevděk. Že nějaký skutek může vyplývat z obojí pohnutky, to mé nepřátele přivádí z míry. Milerád je rázem přiznám obě, jen když tím uniknu drtivé otázce, jakou mi klade blahovůle: „Tak mi, prosím vás, povězte, co máte proti Benediktovi?“

Svět konexí, v němž je pozdrav silnější než přesvědčení a v němž se člověk zmocní nepřítele tak, že uloví jeho ruku, pokládá nechuť k svému systému za vypočítavost, a když už přímo neopovrhuje Herkulem za to, že sobě a třem tisícům volů ztěžuje život, pátrá po jeho pohnutkách a ptá se: Co máte proti Augiášovi?

Kus pravdy je na tom vždycky. Prý jsem byl kdysi monistou. Skutečně jsem jednou něco proti monismu napsal. Prý jsem se nedostal do novin, které jsem později potíral. Skutečně jsem jejich nabídku odmítl. Prý jsem se vtíral jednomu vlivnému. Skutečně jsem od něho takový dopis dostal. Zkrátka kus pravdy na tom vždycky je.

Leckdo, s kým jsem se nikdy neseznámil, mě zdraví a přitom doufá, že jsem snad po tak dlouhé době zapomněl, že jsem se s ním nikdy neseznámil, a novému známému pozdrav oplatím jako starému známému. Nevím sice určitě, koho znám, ale určitě vím, koho neznám. Tady je omyl vyloučen. Kdyby se to přece někdy stalo, pozdrav mi včas připomene, že toho člověka neznám, a do konce svých dnů si ho zapamatuji. Kdo je to, co vás zrovna – zeptá se starý známý Vy ho neznáte? Vždyť je to ten, co se domníval, že jsem zapomněl, že ho neznám!

Chápu, že ohyzda, která pohlédne do zrcadla, nabude přesvědčení, že ohyzdný je odraz, ne ona. Tak vidí společnost v zrcadle svou sprostotu a z hlouposti si o mně myslí, že jsem sprostý chlap.

Je nasnadě umřít za vlast, ve které nelze žít. Ale jako vlastenec bych dal před porážkou přednost sebevraždě.

Neměl by člověk, v šiku občanského života, toho využít a zběhnout do války?

V mém stylu prý jsou zachyceny všechny šelesty časnosti. Tím prý se mým současníkům protiví. Nechť ho však budoucí přiloží k uchu jako mušli, v níž hude oceán kalu.

Návrhy, abych k tomuto městu znovu přilnul: změna nářečí a zákaz rozplozování.

Od města, v němž mám žít, vyžaduji: asfalt, kropení ulic, klíč od domu, vytápění vzduchem, teplou vodu. Bodrý jsem sám.

O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout? Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista.

Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.

Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu.

Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí.

Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.

Co je historik? Kdo píše tak špatně, že nemůže spolupracovat v deníku.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky.

Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.

Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři[34] mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“.

Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.

Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má.

Co stráví učitelé, to jedí žáci.

Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají: „Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti.

Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách.

Fráze a věc jedno jsou.

Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

O umělci

Znak uměleckého cechu: Pro sebe dělat ze samozřejmosti problém a řešit problémy druhých: pro jiné vědět a sám pekelně pochybovat: sluhy se ptát a pánovi odpovídat.

Umění tomu, kdo píše, na laně krajně napjaté periody nedá zakolísat, ale jednu věc mu dělá problematickou. Na nezvyklé si třeba troufne; každé pravidlo se mu však asi rozptýlí v chaos pochyb.

Komi[35] o mně říká, že jsem ješitný. Ve skutečnosti mě má nejistota dělá ješitnějším než komiho jeho postavení.

Schopnost rychle se rozhodnout a potom zapochybovat je výsostná a svrchovaně mužná.

Psavci jsou většinou tak neskromní, že mluví stále o věci, když by měli mluvit o sobě.

Žádost, aby se věta četla dvakrát, protože jenom tak vysvitne smysl a krása, se pokládá za troufalou a potrhlou. Tak daleko přivedl obecenstvo žurnalismus. Pod uměním slova si nic jiného nedovede představit, leda schopnost ozřejmit názor. Píše se „o“ něčem. Zálibu v malířství natěrači zatím tak důkladně nezkorumpovali jako žurnalisti zálibu v písemnictví. Tam snad tomu napomáhá snobismus a brání obecenstvu připustit, že také na malbě vnímá jen děj. Každý burzovní šejdíř dnes ví, že ze slušnosti musí před obrazem dvě minuty postát. Ve skutečnosti se i on spokojuje s tím, že se o něčem maluje. Pokrytectví, s jakým slepí mluví o barvě, je zlé. Horší je však drzost, s jakou hluší reklamují řeč jako nástroj hřmotu.

Co z látky žije, látkou umírá. Co v řeči žije, s řečí žije.

Nemyslivý si myslí, že jen tehdy má člověk myšlenku, když ji má a oděje slovy. Nechápe, že ji má jenom ten, kdo má slovo, do něhož myšlenka vroste.

Řeč je matka, nikoli děvečka myšlenky.

Řeč nechť je kouzelným proutkem, který nachází myšlenkové prameny.

Protože beru myšlenku za slovo, přijde.

Z řeči jsem načerpal leckterou myšlenku, kterou nemám a slovy bych neuměl vyjádřit.

Věda je spektrální analýza. Umění je světelná syntéza.

Také v umění nesmí chudý nic brát bohatému; zato bohatý chudému všechno.

Existuje příslušnost myšlenek, která se o jejich nynější pobyt pranic nestará.

Kárali pana v. H.[36] kvůli špatné větě. Právem. Vyšlo najevo, že je to věta Jeana Paula[37], a dobrá.

Jenom tehdy je myšlenka poctivě zrozená, když má člověk pocit, jako by se přistihl při plagiátu sebe sama.

Názory jsou nakažlivé; myšlenka je miasma.

Nejdelšího dechu je potřebí k aforismu.

Kdo umí psát aforismy, neměl by se rozptylovat články.

Výraz nechť přiléhá myšlence ne jako ušitý, ale ulitý.

Když myšlenka obstojí ve dvou formách, není na tom tak dobře jako dvě myšlenky, které obstojí v jedné formě.

O umělci a myšlence nechť platí nestroyovské[38]: Zajal jsem ji a už mě nepustí.

Řeč že je matka myšlenky? A za myšlenku že myslící nemůže? Jak by ne, vždyť musí řeč obtěžkat.

Etik musí přijít na svět vždycky znovu. Umělec jednou provždy.

Účinek umění je cosi, co je bez počátku, a tudíž bez konce.

V umění nezáleží na tom, že vezmeš vejce a tuk, ale že máš oheň a pánvici.

Žurnalista se inspiruje termínem. Když má čas, píše hůř.

Autor prý oděl nápad slovy. To je tím, že krejčování je vzácnější dar než psaní. Ze všech oblastí se dodávají slova, jenom z literární ne. Co dělá básník ze slov? Obrazy. Nebo je dovádí k plastickému účinku. Kdypak se však řekne, to je báseň, a řekne se tím to nejvyšší. Když je to omelette surprise.

Leckdo už skrze své napodobitele dokázal, že není originál.

Jsou také žurnalisti nálady, jako jsou žurnalisti názoru. Tamti jsou lyrikové, kteří se lísají k obecenstvu. Našemu opovržení by rádi ušli tím, že se zaštiťují rýmem. Ale tady je teprve chytneme. Podezření, že jsou zloději, se totiž brání důkazem, že jsou podvodníci.

Ach běda midasovské levičce žurnalismu[39], která jen se dotkne cizí myšlenky, hned ji promění v názor! Jak má člověk vymáhat ukradené zlato, když má zloděj v kapse jenom měďák?

O názor umění nestojí, dává ho k volnému použití žurnalismu a v nebezpečí se octne tehdy, když mu žurnalismus dá za pravdu.

Slovesné dílo přeložené do jiné řeči znamená, že člověk přejde bez kůže přes hranice a za nimi si navlékne tamější kroj.

Přeložit se dá úvodník, ale ne báseň. Přes hranice může sice člověk přejít nahý, ale ne bez kůže, protože na rozdíl od šatů kůže nedorůstá.

Je originalita z nouze, která se nedokáže povznést k banalitě.

Kdo nemá temperament, musí mít ornament. Znám spisovatele, ten si slovo „skandál“ vypsat netroufne, nezbude mu tedy než říci „skandalum“. Víc síly, než má on, je totiž třeba k tomu, říci v dané chvíli „skandál“.

Když slouží jméno satirickému účinku, často se namítá, že člověk za své jméno nemůže. Jenže člověk nemůže také za svůj netalent. A přece si myslím, že za něj se musí trestat. Zas by se namítlo, že se tak muže jmenovat i génius. Jenže to by nebylo pravda. Nebo spíš by to jméno už nebylo směšné. Naproti tomu by satirický rozmar třeba našel chlup i na jméně Goethe, mít je tak nějaký hňup. Jako je u velkých všechno velké, tak je u směšných všechno směšné, a když ze jména tryská humor, je tím vinen ten, kdo je má. Právem se tak jmenuje, a když ze zoufalství prchne do pseudonymu, i tam ho dokáže posměch zasáhnout.

Často se mě ptají, jsou-li jména, která do svých satir zavádím, pravá. Řekl bych, že vynalézám nalezená. Vynalezená ztvárňuji z hnusu nalezených. Přelévám písmeno do olova a z něho písmena vyřezávám.

Mne nemyslí. Ale jeho neschopnost vyjádřit se, že mne nemyslel, je přece jen útokem na mne.

Vždy znovu žasne lyrik nad růžovým lístkem, ačkoliv se rovná druhému jako růžový lístek růžovému lístku. Tak musí satirik vždy znovu žasnout nad nějakou nesrovnalostí, ať se třeba rovná druhým jako ohyzdnost druhým ohyzdnostem. Ba z jedné a téže může dokonce nadělat sto básní.

Div přírody! Umělé květiny pana von Hofmannsthala, na nichž kolem roku 1895 stála rosa, už zvadly.

V epičnu je jakási zmrzlá přebytečnost.

Proti románové literatuře už proto nic nenamítám, že pokládám za účelné, aby se to, co mě nezajímá, vyprávělo obšírně.

Vyprávěčům, kteří se potloukají v exotickém prostředí, duchovní čtenář nadmíru nedůvěřuje. V nejpříznivějším případě tam nebyli. Ale většinou jsou takoví, že musí vykonat cestu, aby něco vyprávěli.

Je také dobová exotika, která netalentu napomáhá stejně jako traktování cizokrajného prostředí. Vzdálenost rozhodně není překážkou, ale mimikry pro případ, že chybí osobnost.

Moderní architektura je ze správného poznání chybějící nutnosti vytvořená zbytečnost.

Druzí jsou umělci rýsovacího prkna. Loos[40] je architekt tabuly rasy.

Kladou mu do cesty překážky, od nichž je chtěl osvobodit.

Nejlepší metoda umělce, jak se proti obecenstvu prosadit, je: být.

Kokoschka[41] mi udělal podobiznu. Možná že mě nepoznají ti, co mě znají. Jistě mě však poznají ti, co mě neznají.

Pravý portrétista používá model nejinak než špatný portrétista fotografii modelu. Trochu si pomoci musí.

Maluje nepodobně. Žádný z jeho portrétů nepoznali, zato originály šmahem všechny.

Na věrném portrétu se musí poznat, kterého malíře znázorňuje.

Maloval živé, jako by byli dva dni nebožtíci. Když chtěl jednou malovat nebožtíka, byla už rakev zavřena.

Měšťák nestrpí v domě nic nesrozumitelného.

Vyprávěč že je pro lidi? Když se večery dlouží? Nechť se jim krátí jinak! Jim něco povídat? Než přijde noc, něco napínavého? Něco sešitového? Strychnin a muka? Večer trvá až moc dlouho.

O dvou městech

Kdepak, kňoural nejsem; má zášť k tomuto městu není poblouzená láska, ono se mi jenom zcela nově protiví.

Ve vetešnictví bydlet nemohu. Raději jsem hostem u parvenua[42], který má na to, skoupit celou starou kulturu.

Vídeň má krásné okolí, do něhož se Beethoven začasté utíkal.

Říše je zbudována ve slohu svých domů: neobyvatelná, ale krásná. Na lodžie se pamatovalo, ale s pýchou možno říci, že se zapomnělo na záchody. To se máme: v lodžii to u nás smrdí.

Rakouský život má jedno odškodnění: Krásný funus.

Berlín: Kulturní člověk bude žít raději ve městě, kde nejsou individuality, než ve městě, kde je individualita každý pitomec.

Ve Vídni se stavějí nuly před jedničku.

Vídeňský život je nakreslen podle špatného humoristického listu. Znak obou: nepohyblivost postav.

Znám zemi, kde mají automaty nedělní volno a přes týden nefungují.

Případy, nápady

V této špelunce, v níž si uherští zloději koní vyměňují šance, v této zátopě tabáku a lichvy, mezi tesék a becskerek slyším najednou: Glaukopis[43]. Na plnou hubu řečeno, ale s účinkem, který mnou smýkne přes tisíciletí. Rázem se zase vzpamatuji, jen mě napadne, že ta bohyně je třeba závodní kůň.

Ďábel je optimista, jestli si myslí, že může lidi udělat horší.

Kariéra je kůň, který bez jezdce dorazí k bráně věčnosti.

Jak nešikovné je špatné svědomí! Kdyby leckdo přede mnou nesmekal, ani bych nevěděl, že má máslo na hlavě.

Řekl mi jeden labužník: co se společenské smetánky týče, lidská spodina je mu milejší.

Třebaže mnohé lidi vůbec neznám, přece je nezdravím.

Malé stanice si na tom velmi zakládají, že přes ně musí jezdit rychlíky.

Někdo rád citoval Jeana Paula, že každý odborník je ve svém oboru osel. On se totiž vyznal ve všech oborech.

Diletantství je stejně k ničemu jako umění. Nebýt toho, že se spřáhlo s hamižností, ani o něm by obecenstvo nevědělo.

Na Pegasa si teď dělají zálusk mnozí koňští šejdíři.

Originál je dnes, kdo první kradl.

Plagiátor by měl autora stokrát opsat.

Mladí lidé mluví tolik o životě, protože ho neznají. On by jim zatrhl řeč.

Tolik se tlačil do pozadí, že vzbuzoval pohoršení.

Vlk v rouše vlčím. Šibal pod rouškou toho, že jím je.

Jednou se sprostě zachoval: z toho ještě nelze usuzovat na jeho charakter. Ale potom se přece jen zachoval šlechetně, a teď soudím, že je sprostý chlap.

Záští musí zproduktivnit. Jinak je chytřejší milovat.

Svrchovaný nevděk, když buřt říká praseti prase.

Na všech stranách se prchá před tlakem šosáctví. Znal jsem jednu, ta potají upláchla z divadla a došla domů.

Když někdo nedostane pannu, je padlý muž, je nadosmrti zruinován a přinejmenším má nárok na alimenty.

Představuji si, jak má nějaký neopatrný konzistorní rada při milování smůlu a chytí spalničky.

Láska k bližnímu není nejlepší, ale přece jen nejpohodlnější.

Je místo v nepatrné chýši, ne však v témž městě pro šťastně zamilovanou dvojici.

Nejsem pro ženu, ale proti mužům.

Její obličej – průměrný ansámbl, v němž vyniká nos.

Diplomatova bytost se skládá ze dvou představ: déjeuner a courtoisie[44]. Co nad to jest, od zlého jest.

Polákům se světové dějiny proměnily v exekuční soud. Jistě jen proto, že propásli termín, opomenuli právní postup, nesplnili formalitu. Exekuční náklady byly větší než vina.

Ve státě jsou osobnosti, o nichž se nic jiného neví, leda že se nesmějí urážet.

Sociální politika je asi obřad. Znám některé, ti vypadají, jako by byli košeráci zlatého telete.

K nejrozšířenějším chorobám patří diagnóza.

V širé říši nemelodičnosti se těžko pozná plagiátor.

Byla doba liberalismu, které dával vnější ráz Makart[45]. I lichváři měli tehdy malebný vzhled, a tak se na chlup podobali dnešním umělcům.

Volával „Platit!“ tak, že to číšník pokládal za výzvu a už vůbec nepřišel.

Jsou lidé, kteří vypadají zrovna jako náš gymnaziální kolega z poslední lavice.

Jím dychtivě ze samé dychtivosti po nejezení.

Když mi někdo začal vyprávět vzpomínky, hlas mu skřípal jako brána minulosti.

Kdyby tak Země tušila, jak se jí kometa bojí dotknout!

Pro domo et mundo

Běda době, v níž umění nevnuká Zemi nejistotu, a před propastí, oddělující umělce od člověka, jímá závrať umělce, a ne člověka.

Umění uvádí život v nepořádek. Básníci lidstva zjednávají stále znovu chaos.

Pokrok dělá portmonky z lidské kůže.

Když nějaká kultura cítí, že to s ní jde z kopce, vzkáže pro kněze.

Bylo by na světě víc neviny, kdyby byli lidé odpovědni za všechno, zač nemohou.

Světobol je pakostnice ducha. Aspoň je to cítit, když nastane špatné počasí.

Když přijdou první zklamání, člověk užívá omrzelosti života plnými doušky, je větroplachem smrti a hned by všechno očekávání obětoval okamžiku. Teprve později dozraje k labužnictví sebevraždy a pozná, že je přece jen lepší mít život před sebou než smrt za sebou.

Vždycky je ve světě chuť ublížit srdci, protože byla uražena kapsa.

Slunce má světový názor. Země se otáčí. Protimluvy u umělce jsou protimluvy u pozorovatele, který neprožívá zároveň den a noc.

Autorům se teď radí, aby měli prožitky. Moc platné jim to asi nebude. Když totiž musí, aby mohli tvořit, prožívat, tak netvoří. A když pak, aby mohli prožívat, tvořit nemusí, tak neprožívají. Druzí to dělají zároveň, umělci. A těm není rady ani pomoci.

Umění je to, čím se svět stává, ne co svět je.

Umělec že má víc prožívat? On víc prožívá!

Kdo nese kůži na trh, má větší právo na přecitlivělost, než kdo tam usmlouvá šaty.

Nemám už spolupracovníky. Řevnil jsem na ně. Odpuzovali mi čtenáře, o které chci sám přijít.

Když přednáším, není to hraná literatura. Ale co píši, je psané herectví.

Mnozí, kteří se v mém vývoji opozdili, mohou vyslovit srozumitelněji, co si myslím.

K špatným příkladům, kazícím dobré mravy, patří dobové příklady. Napadne někoho, že by mohl zbabělec svést sto odvážných? Ale než se člověk dostane k tomu, projevit odvahu, zatím jich na něm sto osvědčí zbabělost.

Občas z pochodně něco skane. Chomáček smůly.

Co se mi uvádí jako námitka, bývá má premisa. Například, že má polemika sahá na existenci.

A přece jsem nikdy nikoho nenapadl jen kvůli němu, i když jsem ho uvedl jménem. Být žurnalistou, honosil bych se tím, že kárám krále. Ale přestože jdu na tělo smečce kolečkářů, cítí-li se jeden potrefen, je to velikášství. Když někoho jmenuji, pak jen proto, že se jménem zvyšuje plastický účinek satiry. Po deseti letech mé umělecké práce by měly být mé oběti potud vycvičeny, že to pochopí a přestanou konečně hořekovat.

Dělat satiře výčitky je tolik jako stavět zásluhy dřeva proti bezohlednosti ohně.

Nespravedlnost musí být; jinak se nikam nedojde.

K mým glosám je nutný komentář. Jinak jsou až moc srozumitelné.

I nejmenšímu podnětu ochotně prokážu přílišnou čest, pokud mě k němu něco napadne.

Za své nezadatelné právo pokládám sebemenší snítce, která se mě dotkne, dát takovou uměleckou podobu, jak se mi zlíbí. Toto právo je chatrná náhrada za právo čtenáře nečíst, co ho nezajímá.

Satira předměty nevybírá a nezná. Vzniká tak, že před nimi prchá a ony se jí vtírají.

Copak za to mohu, že halucinace a vize žijí a mají jména a jsou tady příslušné?

Copak za to mohu, že M. skutečně existuje? Copak jsem si ho přesto nevymyslil? Kdyby byl předmět, vybral bych si líp. Když se ohání tím, že je satirou urážen, uráží satiru.

Kdyby byla obsahem mých glos polemika, pomyšlení, že mohu zdecimovat hromadu maličkých, by mě přivedlo do blázince.

Něco vyššího nemůže satirik nikdy vtipu obětovat; jeho vtip je totiž vždycky vyšší než to, co obětuje. Redukován na názor může jeho vtip křivdit; myšlenka má vždycky pravdu. Staví věci a lidi tak, že se nikomu neukřivdí.

Myšlenka spravuje svět jako hořká zkažený žaludek: proti orgánu nic nemá.

Satira je daleka vší nevraživosti a znamená blahovůli k ideálnímu společenství, k němuž proniká nikoliv proti reálným jednotlivcům, ale skrze ně.

Inu, je to bída, že mě na každého otrapu něco napadne. Já si však myslím, že se to vždycky týká nějakého nepřítomného krále.

Mnozí, s nimiž jsem se v pohnutém životě stýkal, něco proti mně mají, něco na mne vědí. A taky mi mohou něco dokázat: že jsem se s nimi stýkal.

Napravit omyl, k tomu nestačí zaměnit jej pravdou. To by člověk lhal.

Svět chce, aby byl člověk odpovědný jemu, ne sobě.

Abych mohl psát, musím se vymanit z vnějších prožitků. Nápověda v mém pokoji mluví dost nahlas.

Kdo potřebuje prožitky velkého formátu, toho jistě zavalí. Já svádím titánské boje s čárkami.

Věta se nikdy neuklidní. Tohle slovo sedí, myslím si, už s ním nebudu hýbat. Tu zdvihne hlavu další a zasměje se na mne. Třetí šťouchne do čtvrtého. Celá lavice mi strouhá mrkvičku. Odběhnu si: vrátím se a všechno je zas v klidu: ale jen mezi ně vkročím, spustí rámus.

Čím víc zblízka si člověk slovo prohlíží, tím dále se ohlíží.

Živím se skrupulemi, které si sám strojím.

Před dokončením se dokážu ptát na rady hudlaře, po něm bych se na úsudek ani mistra nezeptal.

Myslím, že před prací bych nestrpěl radu mudrce a po vytištění názor čtenáře. Zato mezi prací a vytištěním se mohu octnout v situaci, že je mi pomoc tiskárenského sluhy vykoupením.

Bližního se ptej jenom na to, co sám víš lépe. To pak může být jeho rada cenná.

Co druhý neví, to diktátorsky rozhodnu. Ale rád se ho zeptám na to, co vím.

Slabý pochybuje před rozhodnutím. Silný po něm.

Dobře je všelicos pokládat za nedůležité a všechno za důležité.

Leckterý stylový problém jsem nejprve rozhodl hlavou a potom hlavou a orlem.

Myšlenka vyzvala řeč na souboj. Slovo dalo slovo.

Jenom v slasti jazykového plození stává se z chaosu svět.

Umění je tajemství zrodu starého slova. Napodobitel je informován, o tom, že existuje takové tajemství, tedy neví.

Myšlenka je to, co banalitě chybí k myšlence.

Má řeč je práskaná běhna a já z ní dělám pannu.

V noci u psacího stolu v pokročilém stadiu duchovního prožitku by mě přítomnost ženy rušila víc než germanistův zásah v ložnici.

Nerad se pletu do svých soukromých záležitostí.

Když mi tiskař poslal korekturu této knihy, na obrazci sazby jsem viděl, jak se dělí můj život. Všiml jsem si, že žena zaujímá pouhých deset stran, ale umělec třicet. Za to vděčí jí.

Když na tu chrápající současnost křikli, že člověk deset let nespal, ulehla na druhé ucho.

Mám pevnou naději, že živná látka zoufalství vydrží ještě jedenáctý rok.

Můj respekt před nepatrnostmi vzrůstá do gigantična.

Kdybych tak někdy potkal skromného troubu, který mé řeči neporozumí a zazoufá si nad svým sluchem.

Slepí nechtějí uznat, že mám oči v hlavě, a hluší říkají, že jsem němý.

Mluvím o sobě a myslím věc. Oni mluví o věci a myslí sebe.

Nedám si bránit utvářet, co mi utvářet brání.

Trýzeň že mi nedává na vybranou? Jenže já si trýzeň vybírám.

Ťulpas nedokáže poznat obraz světa, který satirik přistihuje právě v hloupůstkách, a redukuje tento obraz na odpovědného redaktora.

Když na symptomech dokazuji beznadějnost světa, vždycky přijde nějaký beznadějný a ten mi řekne: No, copak symptomy za to mohou? Vždyť ony musí a nedělají to rády! – Ach, já to taky rád nedělám, a přece musím.

Věčná škoda, že jenom inteligence kapíruje, co mám proti ní na srdci. Srdce to nechápe.

Pravé pravdy jsou ty, které si lze vymýšlet.

Vyslovit, co je – laciné hrdinství. Ne, že to je, ale že je to možné, o to jde. Vyslovit, co je možné.

Vroucně usiluji o takové duševní rozpoložení, v němž budu, prost vší odpovědnosti, hloupost světa pociťovat jako osud.

Pracuji ve dne v noci. A tak mám dost času. Ptát se obrazu na stěně, jak se mu práce líbí, hodin, nejsou-li unaveny, a noci, jak se vyspala.

Život je námaha lepší věci hodná.

Vnější svět je trapný průvodní jev stísněného stavu.

Já a život: aféra se vyřídila rytířsky. Soupeři se rozešli neusmířeni.

V noci I

Mužská rozkoš by byla pouhá bohapustá kratochvíle, k jejímužto stvoření by nikdy nedošlo, kdyby nepříslušela k ženské rozkoši. Zvrat tohoto vztahu do pořadí, v němž se chatrná pointa naparuje jako hlavní, a sotva splaskne, nádherný epos přírody naráz tyransky ustane, znamená zánik světa: i když ho svět při všem technickém, intelektuálním a sportovním odškodňování po několik generací nepocítí, a aby si ho představil, na to mu chybí fantazie.

Žena si bere jednoho za všechny, muž všechny za jednu.

Jeho básnění vypadalo kentaursky: dole byl hřebcovský chtíč přecházející v mužského ducha.

Tento básník byl nestoudný z pouhé stoudnosti. Tolik se za svou mravnost styděl, že se ověšoval látkami, nad nimiž se obecenstvo pohoršovalo.

Kdyby se dětem zavčas zakázalo utírat si nos, dospělí by se nad tím červenali.

Pohlavní poučení je potud oprávněné, že se děvčata mají záhy dovědět, jak děti nepřicházejí na svět.

Existuje pedagogika, která se už o Velikonocích odhodlává připravit mládež šetrně na to, co visí v tajemném pokoji na stromečku.

Nikdy se nedám oklamat plnovousem. Vím už, které pohlaví tady v domě nosí kalhoty.

Nejhlubší a nejryzejší důkaz zbožné úcty mi zůstaly dlužny: že by uznaly svou zbytečnost, a aspoň co budu živ, literárně rezignovaly. Dokud tohle nedokážu, nevěřím v trvalost svého vlivu. Oderint, dum metuant.[46] Aťsi milují, jen když nepíší!

Mnoho pánů jsem vyhodil, a tak jsem se dotkl jejich nejženštějších citů.

Jsem teď opatrnější. Kdysi jsem s jedním nábožným ctitelem vyrazil dveře a on mě chtěl zažalovat pro rušení náboženství.

Muž musí ženy umlčet, protože chtějí, aby je jmenoval; ony nechť umlčí jeho: chce mít pokoj.

Když mě někdo prohlašuje za ješitného a sprostého, vím, že mi důvěřuje a chce se mi z něčeho vyzpovídat.

Rozčilit je dovedu všechny. Jednoho každého uklidnit je nad mé síly.

Stává se dnes, že člověk někoho zaslechne, jak zvolá: „On má v sobě cosi mužského!“ To zvolá nějaký pán. A hned vedle toho: „Ona má v sobě cosi ženského!“ To zvolá nějaká dáma.

Už zas stačí jediný pohlavní znak. Lze rozeznat sufražetku od baleťáka.

Jestli se muž hodí na jeviště, na to je nejprve třeba zkoušky. Žena je na zkoušce pořád a na jeviště se hodí už od přírody. Je živa z diváků. Když jde přes ulici, připadá si jako střed dění; aťsi třeba statisti zdraví vjezd Napoleonův. A na střed dění vztahuje všechny pohledy.

Muž se domýšlí, že ženu zcela zaujímá. A zatím jenom vyplňuje mezeru.

Perverzní hlava může na ženě napravit, čím se na ní deset zdravých milenců neprohřešilo.

Láska a umění objímají, ne co je krásné, ale co je právě tím krásné.

Z Přestože dělá erotika Protože.

Erotika je vždycky nové shledání. Dokonce je jí milejší než první schůzka.

Tvůrčí člověk vidí v každé ženské Helenu. Jenže udělal účet bez analytika, ten ho teprve poučí, co vlastně na Heleně uvidí.

Kultura potřebuje jenom předepsanou míru krásy. Dělá si všechno sama, má svou kosmetiku a nic si už nepotřebuje vypůjčovat od kosmu.

Sudba přivádí ženu prvnímu. Náhoda nejlepšímu. Volba kterémukoli.

Manželství je mesaliance.

Manželská ložnice je soužití surovosti a mučednictví.

Leccos, co je u stolu nechutné, je v posteli hotové koření. A obráceně. Proto je tolik svazků nešťastných, že se neprovedla rozluka stolu a lože.

Zardívání, bušení srdce, špatné svědomí – to je z toho, když člověk nezhřešil.

Žárlivci jsou lichváři, kteří pobírají z vlastní libry nejvyšší úroky.

Pravá žárlivost si nežádá věrnost, nýbrž důkaz věrnosti jakožto stavu, který si lze představit. Žárlivci nestačí, že milovaná není nevěrná. Právě to, co nedělá, mu nedá pokoj. Ale protože opomenutí žádný důkaz neposkytuje a žárlivec důkaz vymáhá, vezme nakonec zavděk i důkazem nevěry.

Žena nemá být ani mého mínění, natož svého.

Žena musí vypadat tak chytře, že svou hloupostí příjemně překvapí.

Smyslnost neví nic o tom, co udělala. Hysterie si vzpomíná na všechno, co neudělala.

Děvky na ulici se chovají tak špatně, že se z toho dá usoudit na způsoby měšťáků v domě.

Že některá přivede měšťáka na mizinu, je chabá náhrada za to, že neinspiruje básníka.

Je trapné, když se z daru vyklube pro dárce dar danajský.

Některé ženy mají na obličeji naneseno tolik lží, že se jim tam ani nevejdou: pohlaví, morálky, rasy, společnosti, státu, města, a Vídeňačky ještě k tomu okresu a ulice.

S počtářkami lásky se člověk těžko dopočítá výsledku. Buď se bojí, že jedna a jedna je nula, nebo doufají, že to budou tři.

Některé ženské jsou tak pyšné, že je k muži nepudí ani pohrdání.

Na hlasité tlučení srdce neříct „Dále!“ – za to ani ta nejlepší nestojí.

Byl tak neopatrný, že jí na každém kroku odklízel z cesty kamení. Utržil při tom kopanec.

Ženská nesnese ochránce, který není zároveň nebezpečím.

Ženu nelze ani dost přecenit.

Muž je pohnutkou rozkoše, žena příčinou ducha.

Na krásnou velitelku se její psi vzpínali jako jeho myšlenky a jako jeho touhy jí uléhali k nohám.

Umění

Smutek a stud by měly zastírat všechny poruchy pravé mužnosti. Kromě tvoření prožívá umělec jen svou darebnost.

Mé útoky jsou tak nepopulární, že je pochopí teprve budoucí padouši.

Pochopení mé práce ztěžuje znalost mé látky. Že to, co je, se napřed musí vymyslit, a to vymýšlení že stojí za to, to nechápou. A taky to ne, že satirik, který má osoby tak jsoucí, jako by si je vymyslil, potřebuje víc síly než ten, který osoby tak vymýšlí, jako by byly jsoucí.

Mé podněty znají osobně. Proto si myslí, že s mým uměním je to nevalné.

Satirou dělám z malých lidí velké, takže jsou pak hodným předmětem mé satiry a nikdo mi už nemůže nic vytýkat.

Někteří lidé se chovají hůř než třeba, jen aby mi bylo zle, ještě než je napadnu. Kojí se však klamnou nadějí, tamto sice dokáží, ale tomuto nezabrání. Tak odporný není nikdo, abych ho nenapadl.

Jsem už tak populární, že kdo mi spílá, stane se ještě populárnější.

Nic ohavnějšího než mé já v zrcadle hysterie. Nic sprostšího než můj styl v rukou druhých. Napodobovat mě je tolik jako mě trestat.

Zakusil jsem dvojí úctu. Takovou, která nakonec usoudí: Já to neumím, on to dělá za mne. A takovou, která nakonec usoudí: Já bych to taky uměl, on to dělá místo mne.

Před každým uměleckým požitkem nechť stojí výstraha: Obecenstvo se žádá, aby vystavené předměty jen prohlíželo, ne chápalo.

Když se čtenář zeptá autora, co si při tom myslil, nic to proti myšlence nedokazuje. Jistě je však dobře, když to už autor neví a zeptá se čtenáře, co on si při tom myslil.

Logika je nepřítelkyní umění. Umění však nesmí být nepřítelem logiky. Kdysi si umění muselo na logice pochutnat a důkladně ji strávit. K tvrzení dvakrát dvě je pět třeba vědět, že dvakrát dvě jsou čtyři. Kdo ovšem ví jenom to, řekne, že tamto není pravda.

Mezi řádky se může tajit jen smysl. Mezi slova se vejde něco víc: myšlenka.

Že řeč myšlenku neodívá, nýbrž že myšlenka do řeči vrůstá, to skromný tvůrce drzým krejčím nikdy nenamluví.

Ovládám jenom řeč druhých. Moje si se mnou dělá, co chce.

Dál se nedostanu, to jsem narazil na jazykovou zeď. S krvavou hlavou ucouvnu. A chtěl bych dál.

Žurnalista má slovo po ruce. Já bývám často v rozpacích. Mít tak po ruce žurnalistu! Vzal bych mu slovo z ruky a dal mu za to jednu přes ruku.

Na počátku neexistuje plagiát.

Řeč má vpravdě ten, kdo má ne slovo, ale třpyt, z něhož slovo vytouží, vykoupí a počne.

Jestli je řeč pouhé roucho, pak zvětší a vyjde z módy. Smokingem se nesmrtelnost nezjedná, jenom obliba. Ale copak to v poslední době pánové nosí? Řeč složenou ze samých epitet! Roucho bez látky, zato ze samých knoflíků.

Ještě jsem to nezkusil, ale přečíst román, to bych si snad musil poručit a potom pevně zavřít oči.

Pan X. pohrdavě řekl, že po mně nezbude víc než pár dobrých vtipů. Pořád by to bylo něco, jenže nezbude ani to, protože těch pár dobrých vtipů mi už dávno někdo ukradl, a to pan X.

Umělec, který se prosadí, nemusí ještě věšet hlavu. Nechť nad sebou zoufá teprve tehdy, až propadne podvodník.

Ne každý, kdo není umělec, musí se už tím prosadit. Taky může člověk sedět mezi dvěma židlemi tak, že ho z jedné shodí a na druhou nepustí.

Vlastní vavříny nedaly panu v. H. spát, zato si rád hověl na cizích.

Nevím, jak přišel na svět. Jestli porodem, jistě pomohly kleště, a jestli pomáhaly, byly z ametystu. Důvěru ke kojné pojal, až zjistil, že je jak z alabastru.

Nynější literatura jsou recepty psané churavými.

Většinou píší kritikové kritiky pocházející od autorů, o nichž píší kritiky. To by ještě nebylo nejhorší. Jenže autoři pak většinou píší díla pocházející od kritiků, kteří o nich píší kritiky.

Ještě tak špína mu dodávala pevnosti. Co po něm zbylo, když se umyl? Houba.

Mnohé talenty si uchovávají předčasnou zralost až do pozdního stáří.

Báseň je potud dobrá, teprve až se člověk dozví, od koho je.

Tak hluboký je tento autor, že mi jako čtenáři dlouho trvalo, než jsem se mu dostal na povrch.

Nezřízenost takového Petera Altenberga odmyká víc lidskosti, než jí tají deset vázaných ročníků vídeňské literatury.

Jeden profesor usoudil, že mé aforismy jsou pouhá mechanicky obrácená rčení. Výstižně řečeno. Jenže nepochopil myšlenku, která tu mechaniku pohání: že při mechanickém obracení rčení kouká z toho víc než při mechanickém opakování. Toť tajemství dneška, člověk je musí zakusit. Přitom se rčení pořád ještě příznivě liší od profesora literatury, ze kterého nic nekouká, když ho nechám být, a stejně nic, když ho mechanicky obrátím.

Básník píše věty, které žádný tvůrčí herec nepronese, a tvůrčí herec zas pronáší věty, které žádný básník nenapíše. Slovní umění se obrací na jedince, na muže, na ideálního čtenáře. Mluvní umění na mnohé, na ženu, na reálného posluchače. Dva proudy působnosti, které se navzájem vylučují. A přece staleté bláznovství, že básník patří na jeviště, zůstává na repertoáru a každý večer se před vyprodaným domem přivádí ad absurdum.

Jestli básník něco snil, to nevím; ale jakého účinku může herec zpotvořením jeho slova dosáhnout, o tom se mu jistě nesnilo. A takoví lidé se nestydí shrabovat peníze, které druzí proti nim vydělali.

Když se autor, nenalíčený civilista, ruku v ruce s hercem přijde poklonit, stává se aktérem komedie, která taky není od něho.

Že se autor klaní, to není poníženost, ale troufalost. Copak pohledává ta bledá tvář po dohrání na jevišti? Jenže předtím tam teprve neměl co dělat, a je to okrádání herců, že se jemu platí tantiémy.

Vyskytují se teď literárně snaživí divadelní ředitelé, a ti mají ctižádost angažovat pro divadlo inteligentní lidi. Ale sjednotit je k nějakému účinku, to by musel celý večer hrát orchestr. A potom ještě celou noc a vůbec celý život.

Německé scény by se měly držet naturalistů. S Shakespearem v Německu naturalizovaným je to marné.

Jeviště má k básníkovi takový vztah, že ještě tak jeho scénické poznámky svede realizovat.

Futurum futuristů je imperfectum exactum.

Estét má ke kráse takový postoj jako pornograf k lásce nebo politik k životu.

Pravým reálpolitikem v říši krásy je estét.

Většinou nemají autoři jinou kvalitu než čtenář: vkus. Ale on ho má lepší, protože nepíše, a nejlepší, když nečte.

Jenom ten je umělec, kdo z rozluštění udělá hádanku.

Jako láska i řeč tápá v šeru světa po ztraceném praobraze. Báseň se nedělá, báseň se tuší.

Doba

Technika je sluha, který vedle tak hlučně uklízí, že panstvo nemůže provozovat hudbu.

V žádné jiné době nebyla tak živelná potřeba odškodňovat se za génia.

Nejbolestnější zobrazení civilizace: lev přivyklý zajetí a puštěný zpátky do pustiny prochází se tam jako před mřížemi.

Kultura je péče o zanedbávání vrozené vlohy.

Adolf Loos a já, on doslova, já jazykově, jsme nic jiného neudělali, leda jsme ukázali, že je rozdíl mezi urnou a nočníkem a v tomto rozdílu že se teprve uplatňuje kultura. Druzí, pozitivní, se dělí na ty, kdo urny používají jako nočníku, a na ty, kdo nočníku používají jako urny.

Vy něco máte proti panu X? Tak se mě zpravidla ptají ti, co od pana X. něco mají.

Když pan Shaw[47] napadá Shakespeara, jedná v oprávněné sebeobraně.

„Kdo má rád peníze, ale také vlast, musí co nejvíc upsat na válečnou půjčku.“ Tamhle jde tlusťoch X., o němž se vyprávějí všelijaké špinavé historky. Co například? No, že taky miluje vlast.

Vrstevníci žijí z druhé ruky do huby.

Mnozí sdílejí se mnou mé názory. Ale já s nimi ne.

„Křivdíte mu. On smýšlí ve všem jako vy.“ „Jen v tom ne, že ho pokládám za osla.“

Bibliofil má k literatuře přibližně stejný vztah jako filatelista k zeměpisu.

Školu bez známek asi vymyslel někdo, kdo se opil nealkoholickým vínem.

Všechny stavy upadají. Jenže když přijde na mizinu měšťák, je pořád ještě naděje, že z něho něco bude, zato když se aristokrat hodlá stát užitečným členem lidské společnosti, měla by se sejít rodinná rada.

Aristokraty, kteří dělají akvizitéry velkoprůmyslníkům, by měli jejich komorníci zfackovat.

Do kraje dětství bych se po zralé úvaze přece jen raději vracel s Jeanem Paulem než se S. Freudem[48].

Psychoanalytik je zpovědník, který dychtí poslechnout si i hříchy otců.

Psychoanalytikové mstí hříchy otců až do třetího kolena tím, jak je chtějí léčit.

Podle nejnovějších výzkumů vypadá nevědomí jako jakési myšlenkové ghetto. Mnohým se teď stýská.

Psychologie je omnibus, doprovázející vzducholoď.

Říkává se mi, že mnohé, co jsem našel, aniž jsem to hledal, je asi pravda, protože je hledal a našel také F. Taková pravda by arci byla žalostnou mírou hodnoty. Neboť jen tomu, kdo hledá, je důležitý cíl. Tomu však, kdo nachází, cesta. Ti dva se nesetkají, Jeden jde rychleji, než druhý dojde k cíli. Cosi mají společného. Ale vždycky je tu prorok a zvěstuje apokalyptického jezdce.

Psychoanalýza: Králík, kterého polyká hroznýš královský, chtěl jenom zjistit, jak to uvnitř vypadá.

Churavých je většina. Ale málokteří vědí, že si na tom mohou zakládat. To jsou psychoanalytici.

Psychoanalýza je ona choroba, za jejíž terapii se sama pokládá.

Jen tehdy mete člověk před cizím prahem vědomí, když má doma špínu.

Hrabou se nám ve snu jako v kapse.

Bezbranný jsem proti pověstem, hysterkám, mouchám, kalu a psychologii. Na náhodu si troufnu. A co se intrikánů týče – co ti dovedou, to jsem dávno pustil z hlavy.

Když se mě ptají, kdo má podle mne blíž k duchu: cídič bot českého hraběte, nebo novoberlínský literát, odpovídám, že než bych si dal cídit boty od novoberlínského literáta, spíš bych mu podpatkem šlápl do obličeje.

Žvanil ochraptí, když ho celý den nikdo neposlouchá.

Znal jsem jednoho, ten měl vzdělání v kapse u vesty, protože tam bylo víc místa než v hlavě.

Vzdělání je berla, kterou chromý mlátí zdravého, aby ukázal, že je také při síle.

Když jsem poprvé slyšel o volnomyšlenkářích, domníval jsem se, že jsou to redaktoři, kteří na požádání obdrží od ředitelství spolu s volňásky také myšlenky.

Viděl jsem jednoho, ten vypadal jako standard of life. Druhého, ten zas vypadal jako upadající blahobyt. Redaktor vyšel v hotelu z pokoje pana Venizelose[49] a vypadal jako status quo. Kolem šel svět, ten měl obličej majetnické třídy a zadek širokých vrstev.

Historik nebývá vždycky dozadu obrácený prorok, zato žurnalista je vždycky ten, co to potom vždycky věděl předem.

Novinářské kritice se přece jen daří vyjádřit, jak se kritizovaný staví ke kritikovi.

Žurnalismus je termínovaný obchod, při němž obilí neexistuje ani v ideji, zato se mlátí efektivní sláma.

Po celý den slouží umění obchodníkovi, večer je pak věnován tomu, že ho rozptyluje. Moc se toho od umění žádá, ale umění a obchodník to svedou.

Schopnost číst válečné zprávy snad už nahrazuje u mnohých národů vojenskou schopnost.

Tiskařská čerň dosud nedošla uplatnění, pro které byla vytvořena. Nepatří do mozku, nýbrž do chřtánu těm, kdo ji zneužívají.

Vídeň

Made in Austria – aha, to se mluví o starém sýru. Rakousko je „proleželé“. Brzo se však budou číšníci omlouvat, že už nemohou posloužit.

Politickými blamážemi dokázalo Rakousko, že si širý svět Austrie všiml a už si ji neplete s Austrálií.

1915

Jak se zdá, čarodějův učeň využil mistrovy nepřítomnosti. Jenže místo vody je krev.

Právě to zlo, které křesťanství nestačilo zkrotit, podařilo se vybičovat tiskařské černi.

Tato válka pracuje z úpadkových podmínek doby. Je přímou realizací statu quo.

Páternoster se jmenuje zdviž. Bethlehem je obec v Americe, kde je největší muniční továrna.

V jisté civilizaci je dojista také pro duši jakási polévková kostka, kterou stačí rozdělat v horké vodě a získá se laciná, jakož i chutná potrava.

Mohu dokázat, že je to přece jen národ básníků a myslitelů. Mám balíček toaletního papíru, ten byl vydán v Berlíně a na každém listě má k situaci přiléhavý citát z klasika.

Všechno, co se mylně uvádí proti barbarskému válečnému úsilí, míří, prosto nenávisti, proti barbarskému mírovému úsilí.

Je kulturní vkus, který se vší v kožichu mermomocí hledí zbavit. Je vkus, který vši trpí a soudí, že i tak se dá kožich nosit. A je posléze vkus, kterému jsou vši v kožichu to hlavní a nechává jim kožich napospas.

U vynálezu střelného prachu a u vynálezu tiskařské černi by bylo třeba uznat význam, jaký má pro lidstvo jejich současnost.

Jak se světu vládne, a jak do války spadne? Diplomati obelžou žurnalisty, a když si to přečtou, tak tomu uvěří.

Copak je to za mytologickou motanici? Odkdy je Mars bohem obchodu a Merkur bohem války?

Pro solidního pána se hledá pokoj, do něhož nezaléhá pokřik „Zvláštní vydání!“

„To vás nedojímá, co lidí teď umírá?“ „Pláči nad pozůstalými, a těch je víc.“

My lidé jsme přece jen lepší divoši.

Jaká to mobilizace vzdělání! Nakladatelé mají železný kříž, vojáci píší fejetony a vojevůdci jsou doktory.

Němečtí básníci mají talent nedržet hubu.

Německý básník nazval řachot kulometů „hudbou sfér“, a rakouský si zas všiml, že „každé stéblo stojí zpříma“. Když takhle parírují básníci, kosmos i příroda se začnou bouřit.

Němečtí lyrikové jsou lidé těkaví.

„Následkem válečných událostí s politováním musíme prozatím rozsah čísel omezit, vynasnažíme se však, až nastanou normální poměry, vynahradit to našim odběratelům vydáním silnějších sešitů.“ Tak slibuje „Österreichische Rundschau“. Jak vidět, jsou poměry, že se i nejzarytější přítel míru nepředpojatě zamyslí nad cenou války.

I nejfalešnější argumenty mohou svědčit o správné nenávisti.

Kořen vnitroevropského zla je v tom, že se živobytí povýšilo na životní cíl a obchodník, místo aby byl jeho řádným nevolníkem, stal se pánem ducha.

Každý stát vede válku proti vlastní kultuře. Místo aby vedl válku proti vlastní nekultuře.

Co se ve prospěch státu započne, často dopadne v neprospěch světa.

Koneckonců záleží jen na diplomatech, jak se vyplní výzva lidu: „Pryč s –!“ Nehodící se račte škrtnout. Já smýšlím internacionálně.

Malé pokolení zastihla velká chvíle už často, nikdy však nezastihlo tak malé pokolení tak velkou dobu.

Krátce před vypuknutím války zaslechl jsem v kupé takovéhle hovory lidí, kteří si až dosud byli cizí: „Přece jen si ty koláče vybojoval.“ „Při troše duchapřítomnosti si ve Veselí slupnem guláš.“ Pomysleme, jak se válkou přivozené duševní sblížení, společenství v radosti i strasti, uplatní potom. Projedu si tu trať a budu dávat pozor.

Duševní vzmach zázemí je pouliční prach, který zametací válec zvíří jen proto, aby se zas beze změny snesl k zemi.

Ve válce že lidstvo ozdraví? Jen jestli válku nenakazí!

Nikdy se zlu tak nedaří, jako když má před sebou ideál.

Krásné je umřít za ideu. Jestli ovšem člověk zrovna z ideje nežije a na ni neumírá.

Boj až na chlebový nůž je logické nezbytí, které s sebou vleče jednu zbytečnost: krev, kterou se píší faktury.

Jsou také obrázky, ukazující válku ze smířlivé stránky. Sběratelé dokumentů lidskosti by si neměli dát ujít: „Výjev v osvobozené Bukovině: rumunská selka připaluje válečnému zpravodaji.“

Potají si bez obalu ulevovat a před světem chytračit, mezi velezradou a ponížeností, tak se tady žije nejlíp. Jsou mučedníci bezzásadovosti, na jejichž lži nelze spolehnout, kteří z čirého pohrdání společenskými poctami se po nich pídí a jen proto lezou Výsosti někam, aby mohli říct, že je tam tma.

Všechno, co bývalo kdysi paradoxní, to nyní potvrzuje velká doba.

Jsou umělci lži a jsou inženýři lži. První působí na fantazii nebezpečně, druzí ji už předem roznítili.

Lež ve válce je buď opojení, nebo věda: Ta škodí víc organismu.

Pravá válka by byla teprve tehdy, kdyby do ní posílali jen neschopné.

Toť pořádek: šlendrián zůstal. Toť puntičkářství: šlendrián se vymlouvá na světový požár.

Jak se zdá, v Paříži to při vypuknutí války vypadalo jako ve Vídni po koncertě.

Jsou politická přesvědčení, jejichž stoupenci hynou raději proti nim než za ně.

Diplomacie je šachová partie, při níž národy dostávají mat.

Nebýt pokračováním deliktu, byla by válka obstojný trestní soud.

Vývoj techniky dospěl k bezbrannosti před technikou.

Nic se nezměnilo, ledaže se to nesmí říkat.

Mluvit nyní, to buď bezhlavost předpokládá, nebo ji má za následek.

Jsem pro to, aby se lidem zakázalo pokládat za svůj názor, co já si myslím.

Viděl jsem někoho, obličej mu kvetl, široký byl, stále širší, až vyšel nad krvavou zemskou kratochvílí jako smavý úplněk. Takových úplňků už válka něco měla.

Všechno, co se děje, děje se pro ty, co to líčí, a pro ty, co to neprožívají. Špeh vedený k šibenici musí si kus zajít, aby lidé v kině měli nějakou změnu, a znovu se musí strnule zahledět do aparátu, aby si lidé v kině polibovali výraz jeho obličeje. Mlčme. Nepopisujme to my, kdo jsme to prožili. Je to ponurý myšlenkový pochod k šibenici lidstva, jako jeho umírající špeh jsem se ho nechtěl zúčastnit. A musím a ukazuji mu obličej! Kormutlivým zážitkem je mi totiž horor před vakuem, jaké tato nevystihlá hojnost událostí nalézá v myslích, v aparátech.

V noci II

Ve Vídni, zelenající se životem, vadnou automaty.

Jen co je pravda, říkají, ale chybí mi láska, říkají, láska k lidstvu. Jsou to asi náramní pesimisti, kteří nynější kolekci pokládají za naprosto nejlepší! Nebo náramní pitomci, kteří nazývají nepřítelem motýlů toho, komu se při pomyšlení na mrtvého admirála běláskové omrzí.

Co se mě naprosili, abych byl spravedlivý a díval se na věc ze všech stran. Udělal jsem to doufaje, že se věc možná zlepší, když se na ni podívám ze všech stran. Ale došel jsem k stejnému výsledku. A tak jsem přestal na tom, že jsem se na věc díval z jedné strany, čímž jsem si ušetřil hodně námahy a zklamání. Je totiž útěšné pokládat věc za špatnou a moci se přitom vymlouvat na předsudek.

Když si to tak člověk musí prožívat mezi antipatií a sympatií, protože si život nijak neulehčil, snad má právo poprosit, aby se obecenstvo laskavě rozešlo a upustilo ode všeho rušení neklidu.

Slyším šramoty, které druzí neslyší a které mi ruší hudbu sfér, kterou druzí taky neslyší.

Když zívnou zvířata, mají lidskou tvář.

Nevděk bývá prokázanému dobrodiní zcela neúměrný.

Leccos, co prožívám, si už pamatuji.

Přísloví vzniká jenom v tom stavu řeči, kdy ještě umí mlčet.

Co mi nejde z hlavy: že dovede polovičatý člověk napsat celou řádku. Že se dá na písčině charakteru vybudovat dílo.

Mluvit pravdu proti lepšímu vědomí by se mělo pokládat za bezectné.

Obdržet ve válčící zemi povolení k překročení hranic, k tomu je třeba „závažného důvodu“. Těžko bych ho nenašel.

Ba ne, na duši nezůstane jizva. Kulka vlítne lidstvu jedním uchem tam a druhým ven.

O kýženém duševním zisku vracejícího se válečníka podal nejhlubší výklad jeden německý profesor: „Psychické přepojení nastává už za frontou.“ Jednou to půjde jak na drátku, hotový zázrak techniky.

Čím se vysvětluje násilnictví slabosti? Krvelačnost střídmosti? Prapodivně se pojí hysterie a schopnost v novou zbraň. Když chtějí zničit nepřítele, konají lehkou službu u těžkého dělostřelectva.

Nepřítelova žádost o vydání německého dělostřelectva je bláznovství. Logická by byla jenom žádost o vydání německého světového názoru, a ta se vyplnit nedá.

Nedosti na tom, že je doba, je také veliká doba; nejnověji pak také nová doba. Tohle by vlastně měla být volná doba. Ale třeba vyjde najevo, že jako malá doba a stará doba je to jenom nová volná doba.

Na čem teď nejvíc sejde, na tom teď vůbec nesejde: na krvi i na penězích.

Kdepak, generálním ředitelům, vojáčci, předepsanou čest vzdávat nemusíte. Třebaže vás zavedli do války.

Cenzor zakázal jedno místo nadepsané: Tak žijeme den co den. Zeptal jsem se, jestli bych (aniž slevím z pravdy) spíš dostal dovolení, kdybych je nadepsal: Tak to čteme den co den. Ale on správně usoudil, že je to totéž.

Klérus a válka: kam vítr, tam plášť lásky k bližnímu.

Že je teď lež nucena na krátkých nohách jako o závod oběhnout celý svět a že to vydrží, to je na tom nejpodivnější.

Na bráně německé vojenské kanceláře jsem viděl plakát, z něhož vyrážela slova: „Osvoboďte vojáky!“ Bylo to však míněno tak, že za písaře do kanceláře shánějí civilisty, aby vojákům tam zaměstnaným umožnili odchod na frontu.

Slyšel jsem nadávat důstojníky na špatnou obsluhu. Řekli jim, že civilové jsou na frontě. Oni se však nedali uchlácholit, prý je to skandál.

To se navzájem zdraví, nebo si sahají na čelo? Druzí zas vrtí hlavou.

Válka je nejprve naděje, že se člověkovi povede líp, potom čáka, že se druhému povede hůř, potom uspokojení, že se druhému taky nevede líp, a nakonec překvapení, že se oběma vede hůř.

Mnozí, kdo byli I. srpna 1914 nadšeni a měli máslo, doufali, že bude I. srpna 1917 másla ještě víc. Na nadšení se ještě pamatují.

Války a obchodní knihy se vedou s Bohem.

Vojáci, kteří nevědí, zač bojují, se jednou přece dovědí, zač nebojují.

Osobně se mě dotýká jen ponížení lidstva a ochota, s jakou je snáší. Osobně bych se bránil jen proti duchovnímu odvodu. A tomu, aby mě uznali.

Obličej, jehož vrásky jsou zákopy.

Kde bývalo hodně cestujících, bude hodně kulhajících.

Můj den: běhám uličku inter homines et omina.

Nač ten rozruch? Planeta je tak drobná, že ji nenávist obejme.

Stav, v němž žijeme, je opravdový zánik světa: trvalý.

Žena, fantazie

Smyslnost ženy je pramen, v němž se obnovuje duchovost muže.

Sterilní rozkoš muže se živí sterilním duchem ženy. Zato ženskou rozkoší se živí mužský duch. Ona vytváří jeho díla. Vším tím, co ženě není dáno, působí, že muž svých darů využívá. Knihy a obrazy vytváří žena – ne ta, která je sama píše a maluje. Na svět přišlo dílo: to žena zplodila, co muž porodil.

Pravý vztah pohlaví je, když muž vyzná: Jinou myšlenku nemám než tebe, a tedy stále nové.

Osobnost ženy je nevědomostí zušlechtěná bezpodstatnost.

Nejprve byl stvořen muž. Zato žena je hysteron-proteron[50].

Když čeká žena na něco zázračného, je to nepodařené rendezvous: něco zázračného čekalo na ženu. Tyhle nedochvilné!

Nic bezednějšího než povrchnost ženy.

Obsah ženy se postihne brzo. Ale než se pronikne na povrch!

Mužova erotika je ženina sexualita.

Mužská převaha v milkování je chatrná výhoda, jíž se nic nezíská a jenom se ženské přirozenosti činí násilí. Od každé ženy by se měl člověk dát uvést do tajností pohlavního života.

„Svůdce“, který se troštuje, že zasvěcuje ženy do tajností lásky: cizinec, který přijde na nádraží a nabídne se, že ukáže průvodci cizinců krásy města.

Zacházejí se ženou jako s osvěžujícím douškem. Že mají ženy žízeň, to neuznávají.

Temperament krasavice je nutno krotit, aby jí rozmar nikdy nevyryl vrásku. Toť tajemství duševní kosmetiky, jejichž použití brání žárlivost.

Čím silnější osobnost je žena, tím snáze unese tíhu svých prožitků. Pýcha přichází po pádu.

Geniální schopnost ženy zapomenout je něco jiného než talent dámy nemoci si vzpomenout.

Nejsmyslnější žena klade nejmravnější úkol, mravná žena slouží smyslné žádosti. Dovést nevědomí k vědomí, toť hrdinství; vědomí ponořit se do nevědomí, toť finesa.

I duchovní a mravní kvality ženy dovedou podnítit mužovu nicotnou pohlavnost. Ukazovat se se slušnou ženou na ulici může být kompromitující; ale je skoro exhibicionismus hovořit s mladým děvčetem o literatuře.

Sto mužů si uvědomí svou chudobu před ženou zbohatlou marnotratnictvím.

Výhodu, že může vždycky vyslyšet, zatarasila příroda ženě mužovou újmou.

Za újmu, že nemůže vždycky vyslyšet, byl muž odškodněn jemnocitem, s jakým nedokonalost přírody pokaždé pociťuje jako osobní vinu.

Jak málo lze spolehnout na ženu, která se dá přistihnout při věrnosti! Dnes je věrná tobě, zítra jinému.

Jenom té důvěřuji, která pokaždé neodpyká požitek duševním početím a která každou zkušenost spláchne ve vaně zapomenutí.

Řekla si: Spát s ním, ano – ale jen žádnou intimnost.

Na všech životních záležitostech se žena podílí svým pohlavím. Občas i na lásce.

Žena, jejíž smyslnost vůbec neustává, a muž, jemuž se bez přestání hrnou myšlenky: dva ideály lidskosti, které lidstvu připadají chorobné.

Pro boj o život je průměrná žena sdostatek vyzbrojena. Schopností nemusit cítit ji příroda bohatě odškodnila za neschopnost myslit.

Když říká žena chytrosti, nechť je říká se zahalenou hlavou. Ale i tak je mlčení krásné líce poutavější.

Milostný poměr, který nezůstal bez následků. Věnoval světu dílo.

Jaká chlípnost léhat se ženou na Prokrustově loži světového názoru!

Jenom nějaký nedostatek jí chyběl k dokonalosti.

Žena, která nedokáže být ošklivá, není krásná.

Jsou ženy, které nejsou krásné, jenom tak vypadají.

Kosmetika je nauka o ženském kosmu.

Nenajde se nešťastnější tvor pod sluncem nad fetišistu, který prahne po ženském střevíci a nezbude mu než vzít zavděk celou ženskou.

Omámil ji plynem rozkoše, provedl na ní těžkou myšlenkovou operaci.

Nemoudrým rádcem ženy je ten, kdo ji vystříhá před nebezpečími.

Měla tolik studu, že se zarděla, když ji nepřistihli při hříchu.

Dobrodějky bývají ty, kterým už není dáno dělat člověku dobro.

Dobrodějky představují jistou obzvlášť nebezpečnou formu transponované sexuality: samaritiasis.

Ta, která zachází s vitriolem, dokáže sáhnout k inkoustu.

Mnohé ženy by chtěly s muži snít, a přitom s nimi nespat. Na nemožnost tohoto předsevzetí buďtež výslovně upozorněny.

Rád vedu se ženami monolog. Poutavější je však dialog se sebou samým.

Nuda a stísněnost jsou póly, mezi nimiž kolísá mé zanícení pro ženy. Do důsledku dovedeny jsou to buď milosrdné sestry, nebo nemilosrdné sestry.

Protože chovat divoká zvířata je zákonem zakázáno a domácí zvířata mě nebaví, raději se nežením.

Na schůzce se ženou si představovat, že je člověk sám – to je nezdravé úsilí fantazie.

Leckdo se sprostotou mstí ženě za to, čím se na ní bláhovostí prohřešil.

Vzhledem k ženě je člověk společenským řádem vždycky odkázán na to, buď být žebrákem, nebo lupičem.

Nejvyšší vzplanutí citů: Kdybys věděl, jakou radost mi děláš, že za mnou chodíš – však bys to nedělal, já vím, však bys to nedělal.

Chtěl svou milovanou odsoudit k svobodě. To si ony nedají líbit.

Žena musí umět koketovat aspoň tak šikovně, aby si toho manžel všiml. Jinak by z toho nic neměl.

Když někoho netěší dávat ženě dárky, ať toho nechá. Jsou ženy, proti nimž je sud Danaoven[51] hotová střádanka.

Tolik žárlil, že trpěl muka toho, jehož podváděl, a popadl ženu za krk.

Vzácný muž se nad mrzkou ženou nikdy tak nevypíná jako mrzký muž nad vzácnou ženou.

Svůj původ odvozuje tragično od kozlí hry.

Náměsíčnice lásky, která padne, teprve když ji někdo zavolá.

Morálka, křesťanství

Bystřinu ženské smyslnosti muž zreguloval. Půdu už nezaplavuje. Ale taky ji nezúrodňuje.

Společnost potřebuje ženy, které mají špatný charakter. Ty, které vůbec žádný nemají, jsou pochybný živel.

Jednoho žebráka odsoudili, protože seděl na lavičce a „smutně zahlížel“. V tomto světovém řádu upadají v podezření muži, kteří zahlížejí smutně, a ženy, které vesele. A přece má ten řád raději žebráky než nevěstky. Nevěstky jsou totiž nepoctivé mrzačky, které vydělávají na tělesné vadě krásy.

Erotika je zdolávání překážek. Nejlákavější a nejoblíbenější překážka je morálka.

„Padlé ženy“? Do manželství padlé děvky!

Není zvykem ženit se se ženou, která měla předtím poměr. Ale je zvykem mít poměr se ženou, která se předtím provdala.

Tolik se zas žena na společnost neohlíží, aby se vždycky dopustila cizoložství, pro které ji pomlouvají.

Mravnostní proces je záměrné rozvití individuální nemravnosti v nemravnost obecnou, od jejíhož chmurného pozadí se pak prokázaná vina obžalovaného zářivě odráží.

Skandál začíná tehdy, když mu policie udělá konec.

Soudí, aby nebyli souzeni.

Quousque tandem, Cato, abutere patientia nostra?[52]

V Orientě mají ženy větší svobodu. Smějí být milovány.

Metresa si odpykává svobodu samovazby.

Nemravnost metresy tkví ve věrnosti majiteli.

Kuplířky jsou strážkyně norem.

Běda chudáku děvčeti, které na cestě neřesti klopýtne.

Napřed ochranu před dětmi, potom ochranu dětí!

Jak se učí lidstvo plavat? Řekne se mu, kde je nebezpečno a že je to sloučenina vodíku a kyslíku.

Slyšel jsem jednu ženu mluvit pochvalně o druhé: „Má do sebe něco tak ženského.“

Emancipované ženy se podobají rybám, které vyšly na břeh, aby unikly rybářskému prutu. Shnilé ryby ani nejshnilejší rybář nechytá.

Krása pomíjí, ctnost trvá dál.

Řečtí myslitelé brali zavděk děvkami. Germánští komiové nemohou žít bez dam.

Zlá to doba, v níž se patos smyslnosti scvrkne na galantnost.

Když princezna při flašinetu zatančila s kočím, byla tak krásná, že celý dvůr padl do mdlob.

Člověk a sousední člověk

Nadčlověk je předčasný ideál; předpokládá člověka.

Pocit, který má člověk z radosti druhého, bývá vždycky sobecký. Když mu člověk sám radost připraví, polovinu radosti požaduje pro sebe. Zato radost, kterou mu před našima očima připraví druhý, cítíme s ním celou: z poloviny závist, z poloviny žárlivost.

Vděčností se zpravidla rozumí ochota do smrti se natírat mastí, protože měl člověk kdysi vši.

K dobrému tónu patří nemluvit o špatném činu. Když se ti nějaký dareba svěří s úmyslem zradit tvého přítele, čest přikazuje diskrétnost.

Na čestné slovo není nic komimu dražší. Při odběru větší partie však poskytne rabat.

Čest je v duševním organismu slepé střevo. Má neznámou funkci, ale může způsobit zánět. Klidně uříznout lidem urážlivým.

I hloupost má v těle čest a mocněji se brání posměchu než sprostota haně. Sprostota totiž ví, že má kritika pravdu; hloupost však tomu nevěří.

Nic úzkoprsejšího nad šovinismus nebo rasovou nenávist. U mne jsou všichni lidé stejní, trulanti se vyskytují všude a všemi stejně pohrdám. Jen žádné malicherné předsudky.

Nesympatická je mi na šovinismu ani ne tak nechuť k cizím národům, jako spíš láska k vlastnímu.

Důvtip policie je nadání všechny lidi pokládat za schopné krádeže, a štěstí, že se u mnohých nevina nedá prokázat.

Většinou má policista člověku za zlé, že ho vměšuje do úředního jednání.

Veškerý život ve státě a ve společnosti spočívá na lichém předpokladu, že člověk nemyslí. Hlava, která v každé situaci není ochotně zaplnitelnou dutinou, se má tady na světě moc špatně.

Když mě chce někdo oslovit, do poslední chvíle doufám, že ho odradí strach, aby se nezkompromitoval. Jenže oni jsou neohrožení.

Při stejné bezduchosti záleží na rozdílné tloušťce. Hňup by neměl zabírat tolik místa.

Mnozí by mě rádi skolili. Mnozí by si zas se mnou rádi hodinku popovídali. Proti tamtěm mě chrání zákon.

Odpoledne nikdy nespím. Leda když mám dopoledne co dělat v rakouském úřadě.

Není veřejnějšího místa nad zdviž, ve které na tebe někdo promluví.

Kdepak vlastně začíná nechutnost a kde končí? Proč nejsou jídelní klozety? Veřejně jíst a potají zažívat, to se panstvu hodí! A přece se nestoudnost takové table d’hôte[53] nedá ničím překonat.

Malebnost a muzikálnost jsou argumenty, které zdolají všechny námitky. A jsou účinky na nervy, jimž ani nejopozičnější duch neujde. Když se všechny zvony rozezvoní, obejmu radního.

Nejnesrozumitelněji mluví páté přes deváté ti, jimž mluva slouží jen k tomu, aby se dorozuměli.

Někteří lidé ochraptí, když osm dní nepřetržitě s nikým slova nepromluví.

Nejzchátralejší existence je člověk, který nemá právo být skvrnou rodiny a vyvrhelem společnosti.

Rodinný život je zásah do soukromého života.

Slovo „rodinná pouta“ má příchuť pravdy.

I slušný člověk si dnes může, pokud to nevyjde najevo, zjednat vážené jméno.

Některým lidem se daří spojovat světské výhody s obročím pronásledování.

Jaký to přítel družnosti byl bavorský král, který sedával v divadle sám a sám. Já bych ještě taky hrál.

Samota by byl ideální stav, kdyby si člověk mohl vybírat lidi, jimž se člověk vyhýbá.

Tisk, hloupost, politika

Strojový život podporuje, umělecké prostředí ochromuje vnitřní poezii.

Šosákovi je po celodenních trampotách a strastech umění zkrášlením. Chlamstá ornamenty jako pes buřta.

Existuje temný světadíl, který vysílá objevitele.

Kdo je to: Před právem je slepá, před mocí šilhá a před morálkou dostává basedowa. A pro krásné oči téhle ženské obětujeme svobodu.

Pouhé napomenutí soudcům, aby soudili podle nejlepšího vědomí a svědomí, nestačí. Měly by se ještě vydat předpisy, jak malé smí být vědomí a jak velké svědomí.

Parlamentarismus je kasernování politické prostituce.

Tajemství agitátora spočívá v tom, že se dělá tak hloupý, jako jsou jeho posluchači, aby si myslili, že jsou tak chytří jako on.

Děti si hrají na vojáky. To má smysl. Ale proč si vojáci hrají na děti?

Žurnalismus slouží jen zdánlivé dni. Ve skutečnosti hubí duchovní vnímavost potomstva.

Noviny mají k životu přibližné stejný vztah jako kartářky k metafyzice.

Nedostává se komiů. Všechno se hrne do žurnalistiky.

Rozdíl mezi psychiatry a jinými pomatenci je tak asi poměr mezi konvexním a konkávním bláznovstvím.

Obsáhlé vzdělání je dobře zásobená lékárna; jenže chybí záruka, že se na šňupání nevydá cyankáli.

Původně předurčen pro kupectví, později se skutečně věnoval literatuře.

Přijde doba, kdy se bude zlaté rouno pobírat ze zlatého telete.

Umělec

Mít talent – být talent: to se pořád zaměňuje.

Talent je probudilý mladík. Osobnost si přispí, sama od sebe procitne, a proto líp roste.

Svědčí o zdravé konstituci, když se od paprsků osobnosti začne světový názor loupat.

Představa, že by umělecké dílo sytilo šosácký apetit, mě děsí ze spánku. Dát se strávit měšťákem, o to nestojím. Ale ležet mu v žaludku, to mě taky neláká. Snad je tedy nejlepší vůbec se mu neservírovat.

Když čte básník: podívaná, jako když jí kuchař.

Umění je na to, aby nám vytřelo zrak.

Když to na světovém jevišti nehraje, vpadne do toho orchestr.

Snob je nespolehlivý. Dílo, které chválí, je třeba dobré.

Talent bývá kaz charakteru.

Kolovrátek na dvoře ruší hudebníka a těší básníka.

Jediné umění, vzhledem k němuž má obecenstvo úsudek, je umění divadelní. Jednotlivý divák, především tedy kritik, mluví hlouposti, všichni dohromady mají pravdu. Vzhledem k literatuře je tomu opačně.

Dříve byly dekorace z lepenky a herci praví. Teď jsou dekorace povzneseny nad všechnu pochybnost a herci z lepenky.

Moderní režiséři nevědí, že tma se musí na jevišti vidět.

Naturalismus dává na scéně odbíjet skutečným hodinám. Proto se člověku čas tak vleče.

Hrubostí režisér nespáchá vždycky urážku na cti. Někdy se dopustí jen nakažení silou. Produktivní hrubost vydupe z herečky ženskost, neproduktivní ji pomužští, první probudí přirozenost, druhá jenom cit pro čest. Před Lulu, která ne a ne jiskřit, nasadil režisér tón Jacka Rozparovače, a ono se to povedlo.

Osobní styk s básníky nebývá žádoucí. Zvlášť nesnáším náměsíčníky, co pokaždé padnou na správnou stranu.

Člověk je tak kulturní, že nechodí do hostinců, z nichž jsou „výkrmny“. Žádnému návštěvníku koncertů však nevadí dát se spolu s pěti sty jinými unášet do nebeských sfér. Nic nemám proti tomu, odbývat si životní potřebu zároveň se spoluobčany, ale za nic na světě bych ani jediného z nich nechtěl potkat na ostrově blažených.

Psaní a čtení

Spisovatelé jsou dvojího druhu. Ti, kdo jimi jsou, a ti, kdo jimi nejsou. U prvních patří obsah a forma k sobě jako duše a tělo, u druhých pasuje obsah a forma k sobě jako tělo a šaty.

Psané slovo budiž přirozeně nutným ztělesněním myšlenky, a ne společensky přijatelnou schránou názoru.

Kdo pronáší názory, nesmí se dát přistihnout při protimluvech. Kdo má myšlenky, ten myslí i mezi protimluvy.

Názory se štěpí dělením. Myšlenky pučením.

Myšlenka je dítě lásky. Za manželsky zplozený se v měšťácké společnosti uznává názor.

Pročpak se od muzikanta nežádá, aby proti nějakému nešvaru napsal symfonii? Programovou hudbu už dávno nedělám.

Slovní vtip jakožto účel o sobě ubohý může být nad jiné ušlechtilým prostředkem uměleckého záměru tím, že poslouží za zkratku vtipného pohledu. Může z něho být společenskokritický epigram.

Všechny spisovatele si člověk musí přečíst dvakrát, dobré i špatné. Jedny pozná, druhé usvědčí.

Někteří spisovatelé na pouhých dvaceti stránkách dovedou vyjádřit, nač mnohdy potřebuji třeba i dva řádky.

Ideový souhrn literárního článku budiž výsledkem násobení, ne součtu.

Vývoj píšícího: Zprvu na to člověk není zvyklý, a jde to tedy jak po másle. Potom je to horší, čím dál horší, a když se pak člověk zacvičí, s leckterou větou si neví rady.

Do psacího stroje se aforismus diktovat nedá. Trvalo by to moc dlouho.

Kdepak na to beru čas, tolik toho nepřečíst.

Proč leckdo píše? Protože nemá dost charakteru na to, aby nepsal.

Němečtí literáti: Vavříny, o nichž jeden sní, druhému nedají spát. Druhý sní, že jeho vavříny zas druhému nedají spát, a tento nespí, protože druhý sní o vavřínech.

Jsou prázdné hlavy mělké a hluboké.

Lichtenberg[54] kope hlouběji než kdo jiný, ale nahoru se už nedostane. Mluví pod zemí. Uslyší ho jenom ten, kdo sám kope hluboko.

Na počátku byl recenzní výtisk a člověk ho dostal od nakladatele poštou. Potom napsal recenzi. Potom napsal knihu, tu nakladatel přijal a jako recenzní výtisk postoupil dál. Další, který ho dostal, učinil totéž. Tak vznikla moderní literatura.

Kniha se dá napsat o nule, které se jedním řádkem prokazuje přílišná čest.

Vyprávět vtip po někom vtipném je tolik jako sebrat ze země šíp. Jak byl vystřelen, to citát nepraví.

Napsat aforismus, když to člověk umí, bývá těžké. Mnohem snazší je napsat aforismus, když to člověk neumí.

Jsem vždycky ochoten uveřejnit, co jsem pod pečetí nejhlubšího mlčení svěřil příteli. Ale on to nesmí říci dál.

Člověk musí psát pokaždé tak, jako by psal poprvé a naposledy. Povědět toho tolik, jako by to bylo rozloučení, a tak dobře, jako by podstupoval debut.

Řeč neovládám, zato řeč úplně ovládá mne. Není mi služebnicí myšlenky. Žiji s ní v manželství, z něhož počínám myšlenky, a ona si se mnou dělá, co chce. Ze slova mi totiž prýští vstříc nová myšlenka a zpětně ztvárňuje řeč, která ji stvořila. Taková milost myšlenkového těhotenství sráží na kolena a přímo zavazuje k hýření starostlivou péčí. Řeč je paní myšlenek, a kdo si tento poměr troufne převrátit, tomu se v domácnosti činí, ale klín mu uzavře.

Lidé a země

Prusko: volnost pohybu s náhubkem. Rakousko: izolační cela, v níž se smí řvát.

Rakouské národy se sjednocují k holdu a rvou se o přednost při holdování.

U nás jsou nedochvilné železnice, které si nemohou zvyknout dodržovat zpoždění.

Vídeňské ulice jsou vydlážděny kulturou. Ulice druhých měst asfaltem.

Nálady, slova

Nevzali se: od té doby žijí ve vzájemném vdovství.

Jaký to prazvláštní průvod! Ona jde za ním jako mrtvola za truchlícím.

Filozof L. St. z Uher: ne vůdce, ale primáš mezi mysliteli: Zavolají ho ke stolu, a on jim zahraje transcendentálno do ouška.

Při jídle si nedá apetitem zkazit zlost.

Skvělý pianista: svou hrou musí po diner přehlušit říhání lepší společnosti.

Rčení a protirčení

Aforismus se s pravdou nikdy nekryje; buď je půl pravdy, nebo půldruhé pravdy.

Všechno prostopášnické požitkářství v kuchyni i ve sklepě, veškeré znalectví v lásce i v životě se neopírá o schopnosti analytického zkoumání, nýbrž o fantastické uplatňování poznatku: Člověk neví, z čeho ztloustne.

Co jsou všechny bakchovské orgie[55] proti opojení toho, kdo se bezuzdně oddává zdrženlivosti!

Hledá se vhodná poušť pro fatu morgánu.

Nikdo nevěří, jak těžké bývá proměnit čin v myšlenku.

Pane, odpusť jim, neboť vědí, co činí.

Paradox vzniká, když se předčasně zralý poznatek srazí s nerozumem své doby.

Moji čtenáři se domnívají, že píši pro den, protože píši ze dne. Počkám tedy, až mé věci zestárnou. Možná že potom dojdou aktuálnosti.

Já a má veřejnost si dobře rozumíme: ona neposlouchá, co říkám, a já zas neříkám, co by ráda slyšela.

S pýchou mohu říci, že jsem dni a noci věnoval tomu, nic nečíst a s železnou energií že jsem kdejakou volnou minutu vynaložil na to, abych si ponenáhlu osvojil encyklopedickou nevzdělanost.

Co látky bych měl, nebýt událostí!

Někteří lidé se mi vyhýbají jako divoké šelmě. To by neměli: příliš se od sebe vzdalujeme. Vždyť právě já sám před nimi, jako před krotkými domácími zvířaty, křepčím krokem prchám.

Pravá věrnost se spíše zřekne přítele než nepřítele.

Myšlenky nepodléhají clu. Ale opletačky má člověk přece.

Zdravý rozum říká o umělci, že až po jisté místo „jde s ním“. I tam by měl umělec doprovod odmítnout.

Na básníkovi lze pozorovat symptomy, které by komerčního radu dělaly zralým pro blázinec.

V spořádané duchovní domácnosti by se mělo několikrát za rok důkladně zamést na prahu vědomí.

Chceš-li mít jasný úsudek o přátelích, zeptej se snů.

Den hrůzy, ležet podupán koňskými kopyty hlouposti a široko daleko žádná pomoc!

Z omrzelosti sáhnout k myšlení: sebevražda, kterou si člověk život přivodí.

„Nedělal si už iluze“: tady teprve začínají.

Pokud má člověk vnitřní úhrady, životní prodělky mu neublíží.

Ne štěnice zabíjet, ale víru v užitečnost štěnic hubit, o to mi jde.

Netřeba užívat cizích slov zrovna tam, kde to není nutné, a netřeba stůj co stůj mluvit o kreténech, když jde o trulanty.

Heine, a co způsobil

Dvojí směr duchovní nekultury: bezbrannost před látkou a bezbrannost před formou. První prožívá v umění jenom látkovost. Ten je německého původu. Druhý už v látce prožívá uměleckost. Ten je románského původu. Jednomu je umění instrumentem; druhému je život ornamentem. V kterém pekle se chce umělec smažit? Vždyť mezi Němci by rád přebýval. Umění sice natáhli na patentní Prokrustovo lože svého provozu, přitom však život zestřízlivili, což je hotové požehnání: jde to k duhu fantazii, a do pustého okenního výklenku nechť každý vystrčí vlastní světlo! Jen žádné girlandy! Jen žádný vkus, který onde nahoře onde dole zraku lahodí a obraznost obtěžuje. Jen ne tuhle melodii života, rušící mou hudbu, která se v šumu německého všedního dne teprve k sobě vzpíná. Jen ne tuhle všeobecnou vyšší úroveň, na níž se lehce pozná, že pařížský kamelot má v sobě víc grácie než pruský nakladatel. Věřte mi, milovníci barev, v kulturách, v nichž má každý pitomec individualitu, individuality zpitomějí. Nač dávat přednost průměrnému šibalství před vlastní hloupostí. A malebnému hemžení na staré slupce gorgonzoly před spolehlivou monotonií bílého smetanového sýra. Nezáživný je život zde i onde. Ale románská dieta zkrášluje ošklivost: kousnout a jen do toho. Německý životní řád zošklivuje krásu a podrobuje nás zkoušce: jak si krásu znovuvytvořit? Románská kultura z kdekoho udělá básníka. Umění pak není žádné umění. A nebe je peklo.

Toto nebe však Heinrich Heine[56] zvěstoval Němcům a oni po něm v mysli prahnou touhou, která se jaksi musí rýmovat a podzemními chodbami vede z kanceláře rovnou k modré jeskyni. A oklikou, které se němečtí muži střeží: od husích jater k modré květině. Nutně došlo k tomu, že jedni se svou tužbou, druzí se svými tužbami viděli v Heinovi splnitele. Naladěn kulturou, která už v životní látce prožívá všechno umění, udává tón kultuře, která z umění přejímá jenom látkové popudy. Z románského životního popudu účinkuje jeho poezie na německý umělecký názor. V této podobě poskytuje utile dulci[57], německý účel ornamentuje francouzským duchem. V tomto přehledném sousedství formy a obsahu, v němž není sváru ani jednoty, stává se velkým dědictvím, z něhož dodnes žije žurnalismus, nebezpečný prostředník mezi uměním a životem, cizopasník na obou, pěvec, kde má být pouhým poslem, hlasatel, kde by bylo třeba zpívat, vzhlížející k účelu, kde září barva, slepý k účelu ze samé záliby v malebnu. Kletba literární utility, duch utiliteratury. Instrument proměněný v ornament a tak zvrhlý, že uměleckoprůmyslovému pokroku v denním tisku marně konkuruje i ta dekorační mánie, uplatňovaná na užitkových předmětech; aspoň jsme ještě neslyšeli, že by se kasařské náčiní vyrábělo ve vídeňské dílně. Heinovský model se už ve stylu nejmodernější impresionistické žurnalistiky nezapře. Žádný fejeton bez Heina. Tuhle francouzskou chorobu k nám on zavlekl. Jak lehko člověk v Paříži ochuraví! Jak se rozkolísá morálka německého jazykového citu! Francouzština se oddá kdejakému filou[58]. Na němčinu musí být člověk chlap jaksepatří, a ona mu pak teprve ukáže, zač je toho loket. U francouzštiny to jde hladce, s naprostým nedostatkem zábran, který je u žen dokonalostí a u řeči nedostatkem. A nebeský žebřík, který k ní vede, je klimax, jakou najdeš v německém slovníku: Geschmeichel, Geschmeide, Geschmeidig, Geschmeiß (lichotka, šperk, poddajná, holota). S fejetonem u ní každý pořídí. Je to myšlenková cuchta líná. Ani ten nejvyrovnanější si není jist pádem, jakmile si s ní začne. Všechno lze od řečí dostat, je v nich totiž všechno, z čeho může být myšlenka. Řeč podněcuje i vzněcuje jako žena, dává slast a s ní myšlenky. Němčina je však družka, která básní a myslí jen tomu, kdo jí umí udělat děti. Takhle ženat by člověk nechtěl být s žádnou německou hospodyní. Pařížanka, ta nemusí nic říkat, leda v rozhodném okamžiku très joli[59], a člověk jí všechno věří. Ducha má v obličeji. A mít její partner ještě krásu v mozku, románský život by byl nejenom très joli, ale plodný, obklopený ne nicotkami a tretkami, ale činy a monumenty.

Když se o nějakém německém autorovi povídá, že se asi vyučil u Francouzů, je to svrchovaná chvála jenom tehdy, když to není pravda. Napovídá to totiž: němčině vděčí za to, co francouzština dává každému. U nás jsme ještě jazykově tvůrčí, když si u nich už hrají s dětmi, které jim bůhvíjak sníh přivál. Ale co k nám Heinrich Heine ten trik dovezl, čirým úkolem z pilnosti je, když si němečtí fejetonisté chodí pro talent do Paříže. Jestli si dnes někdo doopravdy zajede na Rhodos, protože tam umějí líp tančit,[60] je to věru přepjatě svědomitý šejdíř. V Heinově době to bylo nutné. Člověk si pobyl na Rhodu a kvapík mu pak uvěřili. Dnes uvěří kankán chromému, který se nehne z Vídně, a na violu hraje leckdo, kdo kdysi neměl jediný prst zdravý. Jen nepodceňujme, jaký produktivní podíl má dosud vzdálenost od čtenáře, a za umění pořád pokládají cizí prostředí. V džunglích mají hodně talentu a na východě počíná talent někde u Bukurešti. Při vyklepávání cizích krojů pronikne autor k látkové zajímavosti náramně pohodlným způsobem. Duchovní čtenář zas náramně nedůvěřuje vyprávěčům brousícím v exotických prostředích. V nejpříznivějším případě tam nebyli; většinou jsou ovšem tak vychovaní, že musí opravdu vykonat cestu, aby mohli něco vyprávět. Toť se ví, pobýt dvě léta v Paříži je u takových habakuků nejen výhoda, je to jejich předpoklad. Sypký písek francouzštiny, který zavěje do ruky kdejakému ťulpasovi, házejí německému čtenáři do očí. O nich platí převrácené rčení Nestroye, pravého satirického myslitele: což o to, z Paříže do St. Pölten to ujde, zato odtamtud do Vídně se to táhne. (Ačli zas na té trati neudělají štěstí vlastenečtí šejdíři.) S Paříží se tedy získala nejen látka, ale také forma. Jenže formu, tuto formu, která je pouhým obalem obsahu, ne obsah sám, která je pouhým šatem tělu, a ne tělem duchu, tuto formu bylo nejprve třeba objevit, aby tady byla provždycky. O to se postaral Heinrich Heine a díky jemu se už pánové sami do Paříže nemusejí namáhat. Fejetony může teď člověk psát, aniž přičichne k Champs Elysées. Veliký jazykově šejdířský kousek, který v Německu vynáší víc než největší jazykově tvůrčí výkon, skrze novinové generace působí dál a celému světu, jemuž je lektýra[61] kratochvílí, slouží za vítanou záminku varovat se literatury. Bez těžiště vlaje talent světem a dodává libou potravu šosákově nenávisti ke géniovi. Psát fejeton je tolik jako na pleši navíjet kadeře; jenže obecenstvu se tyto kadeře zamlouvají líp než lví hřívy myšlenek. Esprit a grácie potřebné k tomu, tento trik vyzkoumat a ovládnout, automaticky trvají. Lehkovážně vyrazil Heine dokořán bránu tohoto příšerného vývoje, čaroděj, který nenadaným dopomohl k talentu, jistě nestojí nad vývojem příliš vysoko.

Trik účinkuje dál. Zprasáčtění praktického života ornamentem, jak je dokazuje dobrý Američan Adolf Loos, odpovídá prolezlosti žurnalismu duchovními prvky, která nutně vedla k změtení ještě katastrofálnějšímu. Místo aby tisk duchovně vysušil a z literatury vylisované, vyděračsky vyždímané šťávy zas literatuře vrátil, znovu a znovu provádí pokrokový svět obnovu duchovního cirátu. Literární ornament se nerozdupává, jen se ve vídeňských dílnách ducha modernizuje. Fejeton, zpráva o náladě na burze, kurzivka[62] – i básnické kudrlinky přináší davu do domu heslo „Vyzdob si domácnost“. Žurnalismu jde hlavně o to, znovu a znovu leštit glazuru korupce. Tou měrou, jak vyhání do výše lichvu s duchovním i hmotným blahobytem, má stále vyšší potřebu zlahodnit roušku špatných úmyslů. Napomáhá tomu sám duch, který se obětuje, a duch z ducha vykradený. Zátah nedělního nákladu se nedá provést bez vnadidla nejvyšších literárních hodnot, „národohospodář“ se už nevydá na lup, jestliže mu pozůstalí zástupci kultury nebudou dělat přechovávače. Mnohem ohavnější než toto provozování literatury v triumfu loupežné výpravy, mnohem nebezpečnější než toto sepětí duchovní autority s padoušstvím je její prolezlost, její opremovanost[63] duchem, který tisk načepoval z literatury a teď ho smýká lokálkami a jinakými záchody veřejného mínění. Tisk jakožto společenské zařízení, když nezbývá než krmit chudobu fantazie skutečnými událostmi, by měl v pokrokovém řádu místo. Ale co má s duchem společného hlášení, že v Hongkongu nepršelo? A nač potřebuje zaranžovaná burzovní katastrofa nebo menší vyděračství, nebo dokonce neplacené zamlčení nějaké skutečné události celý ten aparát, na němž se neostýchají spolupracovat akademici a na nějž pot svých nohou vynakládají dokonce estéti? Že se hloupůstkami dekorují nádraží nebo záchody, díla užitku a potřeby, to se dá snést. Ale proč zařizuje lupičské peleše van de Velde[64]? Jen proto, že jinak by byl jejich účel na první pohled zřejmý a chodci by si jen tak nedávali dvakrát denně převracet kapsy. Všetečnost bývá vždycky větší než rozvaha, proto se ničemnosti šňoří třapci a prýmky.

Za svůj největší fortel vděčí Heinrichu Heinovi, který němčině tak povolil šněrovačku, že jí dnes mohou všichni komiové ohmatávat ňadra. Příšerná je na této podívané totožnost talentů, podobných jeden druhému jako záprtek záprtku. Jedinou zlámanou nohu už nehlásí impresionističtí poskoci bez nálady a jediný požár bez všem společné osobní noty. Když líčí jeden německého císaře, líčí ho přesně tak, jak líčí druhý vídeňského purkmistra, a o rohovnících neumí druhý nic jiného povědět, než co poví první o říční koupeli. Pořád se všechno hodí ke všemu a neschopnost nalézat stará slova je strojenost, když se stejně ke všemu hodí nová. Tento typ je buď pozorovatel, který si hýřivými adjektivy štědře dobírá, co mu příroda odepřela na substantivech, nebo zas estét, který vyniká láskou k barvě a smyslem pro odstín a na věcech jevového světa toho vnímá, jen co se za nehet vejde. Mají přitom objevitelský tón, předpokládající svět, stvořený zrovna, když bůh stvořil nedělní fejeton a viděl, že to bylo dobré. Poprvé se jdou tihle mladí lidé koupat, když je tam pošlou jako zpravodaje. Může to být zážitek. Jenže oni ho zevšeobecní. Metoda ukazovat Livingstona v nejtemnějším Leopoldstadtu chudičké vídeňské fantazii ovšem napomáhá. Když se jí noha nevylíčí, sama si zlomeninu nohy nepředstaví. Vzdor protivné ctižádosti to zatím v Berlíně není tak špatné. Když dojde v Berlíně k tramvajové nehodě, berlínští reportéři vylíčí nehodu. Vypíchnou, co je na té tramvajové nehodě zvláštní, a ušetří čtenáře toho, co je všem tramvajovým nehodám společné. Když dojde ve Vídni k tramvajovému neštěstí, napíší pánové o podstatě tramvaje, o podstatě tramvajového neštěstí a o podstatě neštěstí vůbec s perspektivou: Co je člověk…? O počtu mrtvých, který by nás snad také zajímal, se názory rozcházejí, když se do toho nevloží korespondence. Zato náladu, tu vystihnou všichni; a reportér, který by mohl být k něčemu jako zametač skutečných událostí, vždycky přiběhne s cuckem poezie, který si někde v tlačenici urval. Jeden vidí zeleně, druhý vidí žlutě – barvy vidí všichni.

Celkem je a vždycky bylo plichtění duchovna s informátorstvím, tento základ žurnalismu, tento pláštík jeho plánů, tato omluva jeho nebezpečí, veskrze heinovské – i když je teď zásluhou novějších Francouzů a laskavým prostřednictvím pana Bahra[65] zbarvena poněkud psychologicky a o něco víc vyšňořena „hloubavostí“. Jen jednou zasáhla do tohoto vývoje pomlka – jménem Ludwig Speidel[66]. U něho jazykové umění bylo hostem ve šmírách ducha. Tisk snad pociťuje Speidelův život jako pouhou epizodu, která rušivě zasáhla do hry započaté Heinem. Jako by byl spolčen s živoucím jazykovým duchem a o svátcích ho zval na místo nejoplzlejší zábavy, ať se na ně podívá, co tropí. Nebylo nad něho povážlivějšího kolegy. Zaživa se s ním ovšem uměli honosit! Ale jak dlouho se bránili uctít mrtvého knihou! Jak cítili, tady že by jim souborné vydání mohlo způsobit ono ponížení, které kdysi jako chloubu brali po lžičkách! Když se konečně odhodlali pustit „spolupracovníka“ do literatury, troufl si pan Šmok dělat mu průvodce a zněžněním a zeštěničkováním[67] zachránila vydavatelova ruka pro vídeňské stanovisko, co se seskupením speidelovské prózy kolem vídeňského stanoviska vůbec zachránit dalo. Umělec tyto fejetony napsal, fejetonista tato umělecká díla sebral – odstup ducha a tisku se tak vyjevil dvojnásob. Právem žurnalisti tak dlouho váhali. Po celou dobu nezaháleli. Po Speidelových knihách byla poptávka – dovolávali se jeho skromnosti a dávali nám vlastní knihy. Špatné znamení této krize: žurnalismus zahání duchy do své stáje a zatím zabírá jejich nivy. Vyloupil literaturu – je šlechetný, za to jí věnuje svou. Vycházejí sbírky fejetonů, nejvíc u nich člověk žasne nad tím, že se knihaři dílo v ruce nerozsypalo. Z drobtů se peče chleba. Copak jim dává čáku, že přetrvají? Trvalý zájem o látku, kterou si volí? Když někdo tlachá o věčnosti, jakpak by neměl být slyšen, dokud věčnost trvá? Z tohoto klamného závěru žije žurnalismus. Vždycky mívá největší témata a v jeho rukou může věčnost zaktuálnět; ale stejně snadno mu zas může zestárnout. Umělec ztvárňuje den, hodinu, minutu. Jakkoli časově i místně omezený a podmíněný je jeho podnět, dílo mu poroste tím neomezeněji a volněji, čím víc se od podnětu vzdálí. Aťsi klidně v tu chvíli zestárne; však ono za desetiletí zas omládne. Co z látky žije, to látkou umírá. Co v řeči žije, to s řečí žije. Jak lehce se nám četl tlach v neděli, a když si ho vypůjčíme z veřejné knihovny, taktak že se jím prokoušeme. Jak těžce se nám četly věty ve Fackel, třebaže nám pomáhala událost, na kterou navazovaly. Ne, protože nám pomáhala! Čím dál jsme od ní, tím je nám srozumitelnější, co o ní bylo řečeno. Čím to je? Případ byl blízký a perspektiva daleká. Všechno bylo napsáno předem. Bylo to zahaleno, aby mu všetečný den neublížil? Nyní se zdvíhají závoje…

Jenže Heinrich Heine – o něm i estéti, kteří jeho nesmrtelnost zachraňují do nakladatelství Insel neboli Ostrov (ti nad všechen účel povznesení duchové, jejichž mozkové závity přecházejí v ornament), nic většího povědět neumějí, než že jeho pařížské zprávy „se staly živoucím veledílem moderního žurnalismu“, tito Robinsoni literárního ústraní se dovolávají Heinova uměleckého výroku, že „jeho články velmi napomohou vytvoření stylu pro populární témata“. Už zase je znát spojitost těch, co žijí ve formě, a těch, co žijí v látce, těch, co myslí v přímce, a těch, co myslí v ploše; estétů a žurnalistů. V problému Heine se střetají. Z Heina přežívají a on žije v nich. Dávno už tedy není naléhavé mluvit o jeho díle. Tím naléhavější však bude řeč o jeho účinku a o tom, jak jeho dílo neunese vliv, který bude německý duchovní život ponenáhlu odvrhovat jakožto nesnesitelný. Tak se to stane: Každý Heinův potomek si z mozaiky tohoto díla vezme kamínek, až žádný nezbude. Originál vyrudne, protože nám otevře oči křiklavost kopie. Toť originál, jemuž chybí, co rozdal jiným. A co je to za originál, když jsou lepší jeho napodobitelé? Na ocenění vynálezu, zdokonaleného v moderní stroj, je ovšem třeba uplatnit historickou spravedlnost. Hodnotíme-li však absolutně, neměli bychom uznat, že prózu Heinricha Heina dávno překonali pozorovatelsky ladění technikové, čiperní mladíci a šejdíři grácie? Že tuto prózu, vtip to bez soudu a názor bez vtipu, rozhodně překonali fejetonisti, kteří nejenže Heina přečtli, ale nelenili zajít k prameni všech pramenů, do Paříže? A že v citu i v příslušné posměšné vrásce povstali jeho lyrice napodobitelé, kteří to umějí přinejmenším stejně a nadto právě tak šikovně uplatňují drobný vtip drobné melancholie, které tak hbitě pomáhá na nohy obehraný verš? Nic se totiž nedá tak snadno vybavit vším novodobým komfortem jako lyrické zařízení. Toť se ví, stupněm zručnosti i rozsahem intelektuálních zájmů se snad nikdo Heinovi nevyrovná. Zato ho ovšem každý vtipálek překoná tím, jak pohotově utrousí dva špalíky estetiky a rýmem a rytmem z myšlenkové slupky udělá třaskavý bonbón.

Básník Heinrich Heine žije jako pouhá konzervovaná láska z mládí. Víc než která jiná by se měla revidovat. Mládí přijímá kdeco a všelico jí potom brát je kruté. Jak lehce počne mladistvá duše, jak lehce sepne lehkost s nevázaností: jak bezcenná je asi věc, že dojem z ní nabývá ceny časem a okolnostmi, kdy byl získán. Člověk není kritický, nýbrž pietní, když Heina miluje. Člověk není kritický, nýbrž nepietní, když tomu, kdo s Heinem vyrostl, chce jeho Heina vymluvit. Sáhnout někomu na Heina je tolik jako zasáhnout mu do soukromého života. Uráží se tím pieta k mládí, ohled na chlapectví, úcta k dětství. Vážit prvorozené dojmy podle jejich významu je víc než opovážlivé. A Heine měl talent být od mladých duší přijímán, a tím v duchu spojován s mladistvými zážitky. Jako melodie kolovrátku, kterou mi nikdo nezabrání stavět nad Devátou symfonii, když si toho subjektivní potřeba žádá. A proto si dospělí nedají líbit, aby jim někdo popíral, že lyrik Heine je větší než lyrik Goethe. Ano, ze štěstí asociace je živ Heine. Jsem snad tak neúprosně objektivní, že když někomu říkám: jen se podívej, broskvoň v zahradě tvého dětství je mnohem menší, než bývala tehdy? Člověk si odbyl spalničky, člověk si odbyl Heina a člověku je horko při vzpomínce na každou horečku mládí. Nechť tady mlčí kritika. Žádný autor tak nutně revizi nepotřebuje, žádný ji tak špatně nesnáší, žádný se před ní tolika rozkošnými přeludy nechrání jako Heine. Jen proto si ji troufám doporučit, že jsem ji sám skoro nepotřeboval, neboť jsem Heina nezažil v době, kdy bych ho byl nutně přecenil. A tak nastává den, kdy je mi jedno, že se kdysi nějaký pán, z něhož je už dávno bankéř, loudil k své milé za zvuků „Máš perly a diamanty“. A kdy se stávám bezohledný, anžto kouzlo, jímž tato uplakaná látkovost mladá srdce uhranula, dál působí na staré mozky a na literárních soudech lpí sirup sentimentálních nálad. Koneckonců by se náročné mládeži panem Hugonem Salusem[68] dalo posloužit. Nezapírám, že zásluhu za tento jev svaluji na situaci, v níž jsem ho prožíval, nebo že si ho možná pletu s průvodní náladou. Tak mi zůstává pablesk Heinových Berlínských dopisů, protože je mi sympatická melodie: „Vijeme ti věneček“, z níž si tam Heine dělá šašky. Ale jenom v nervech. V úsudku jsem zletilý a ochotný zásluhy rozlišovat. Vzpomínku na zahradní vůni, když šla kolem první milenka, smí člověk jen tehdy pokládat za společnou záležitost kultury, když je básník. Podnět ať si klidně přecení, jen když z něho dokáže udělat báseň. V jedné boudě v Prátru jsem kdysi viděl nějakou ženskou do trikotu navlečenou, jak se vznáší ve vzduchu, což působil odraz v zrcadle, a kolovrátek k tomu hrál „Poslední růži“; tu se mi otevřel zrak pro krásu a sluch pro hudbu, a říct mi někdo, že se ta ženská válí po prkně, byl bych ho roztrhal. Ale když člověk nemluví k dětem, musí smět nazývat Heina pravým jménem.

Jeho kouzlo, říkají jeho dospělí obhájci, je muzikální. Na to říkám já: kdo vnímá literaturu, nutně nevnímá hudbu nebo mu jako náladové kouzlo v hudbě postačí melodie, rytmus. Když pracuji literárně, náladu nepotřebuji, nálada mi vzniká z práce. K svlažení mi stačí zvuk miniaturního spinetu, je to vlastně pouzdro na doutníky, které při smáčknutí vyloudí pár sto let uzamčených starovídeňských tónů. Nejsem muzikální, Wagner by mě v takové situaci rušil. Kdybych stejné kýčovité kouzlo melodie hledal v literatuře, v takovou noc bych literaturu nevytvořil. Snad proto stačí Heinova hudba hudebníkům, kteří od vlastního umění vyžadují důkladnější výklady, než jim poskytne špetka libozvuku. Co je to lyrika v heinovském stylu, co je to německý umělecký vkus, do jehož rozšafností a vtipností vtrhla divá štvanice liliencronovské[69] řeči jako kdysi onoho zvukového novátora Gottfrieda Augusta Bürgera[70]? Heinova lyrika: toť nálada nebo názor a k tomu Slyš! Slyš! cinkajících rolniček. Tato lyrika je melodie, a to do té míry, že je ji nutno zhudebnit. Této hudbě víc než vlastní vděčí za štěstí u šosáka. „Simplicissimus“[71] se jednou poškleboval německým chasám, které se před Heinem pokřižují a vzápětí si v blahém citovém rozjaření „přece“ zazpívají Loreley. Dvojí obrázek; jenže tak nápadný kontrast to není, jak si lidé při zběžném uvažování myslí. Teprve na druhém obrázku se totiž spílavá šosácká chasa vzmůže na pravé šosácké vyznání tím, že zazpívá. Je to snad pochopení lyrické hodnoty básně, že odrhovačka na ni zkomponovaná zlidoví? Kolikpak německých šosáků by vědělo, co je vskutku s Heinem, kdyby nebyl pan Silcher[72] zhudebnil „Já nevím, co vskutku je se mnou“! Byl by to však důkaz pro lyrika, že by toto zákaznictvo jeho nezávažnou poezii požadovalo i tehdy, kdyby se mu nedoručovala na perutích zpěvu? Ach, ta úzkočelá nenávist k Heinovi židovi; básníka uznává, a při sentimentální melodii zabučí i bez hudebníkovy pomoci. Umění rozrušuje život. Básníci lidstva stále znovu zjednávají chaos; básníci společnosti zpívají a naříkají, žalují i zatracují uvnitř světového řádu. Všichni, jimž je báseň tolik jako do rýmů sevřený souhlas s básníkem, utíkají se k Heinovi. Kdo by rád zastihl básníka při slídění po běžných alegoriích nebo při navazování vztahů k vnějšímu světu, tomu bude Heine větším lyrikem než Goethe. Kdo však pojímá báseň jako zjevení básníka zaujatého nazíráním přírody, a ne přírody zaujaté nazíráním básníka, zůstane skromně při tom, že ho ocení jako v slasti strasti zručného technika, jako pohotového ošacovače nálad, pokud jsou na skladě. Jak je nad všemi vrcholky klid, sděluje se Goethe, sděluje nám v tak mocně pociťované blízkosti, že lze ticho slyšet jako tuchu. Když však smrk na severu strmí uprostřed holých skal a sní o smutné palmě na jihu, je to obzvláštní způsobnost přírody, alegoricky vyhovující Heinově touze. Kdo takovou smělou atrapu zahlédne ve výloze u cukráře nebo u fejetonisty, dostane se třeba do nálady, když je sám umělec. Ale je její výrobce proto umělcem? Pouhá plastika nazírání přírody, od něhož do duše míří nitky sotva patrné, tím, že předpokládá vcítění, jeví se mi lyričtější než vpravování do hotových nálad. Lyrika je v tomto smyslu Goethův „Klid na moři“, jsou Liliencronovy verše: „Potok si krajem žvatlá maně, na jih se táhne zralý žitný lán, příroda opírá si čelo v dlaně, jak když je člověk prací uondán.“ Dumavému vřesovišti za letního odpoledne pučí hlubší nálady, než jsou ty, co vypučely nyvým palmám a smrkům; tam si totiž opírá čelo v dlaně příroda, zde si však Heine mačká dlaň do líce… Člověk se stydí, že mezi slastí a strastí bylo tak hladké spojení, jemuž se říkalo lyrika; člověk se skoro stydí polemizovat. Jen zkusme číst páté přes deváté v rozevřené „Knize písní“ pravou a levou stránku a vyměňovat verše. Nezklameme se, když už nás dávno Heine nezklamal. Ti, které zklamal, teprve se nezklamou. „Milostná písnička – co cvrlikala ptáčička.“ To může stát napravo i nalevo. „Drahouškova očička“ se nemusí nutně rýmovat jen na „drobounká pusička“ a „tvá fialová očička“ zas ne jenom na „políbím tě na líčka“, všude by mohlo stát „Dotkni se, má milá, mého srdíčka“ a záměna moje za tvoje v této komůrce poezie by nikoho nerušila. Naproti tomu s Goethovým „Rybářem“ se Heinova „Loreley“ zaměnit nedá, třebaže napohled se liší jen tím, že Loreley působí na plavce shora, kdežto mokrá žínka na rybáře zdola. Heinovský verš je věru operetní lyrika, která by i dobrou hudbu snesla. V „Knize písní“ by mohly stát verše od Meilhaca a Halévyho[73].

Tvůj jsem já,
ty zas má,
jaké blahé potěšení,
šťastnější
manželství
na tom světě není.

To právě ona mělkost spolu s Offenbachovou hudbou vytváří pravé náladové hodnoty nebo zas nabývá hlubšího satirického významu. Offenbach je hudba, zato Heine je k ní pouhý text. A nevěřím, že tyto verše napsal pravý lyrik:

A když jsem vám svěřil, jaký mám žal,
tu každý z vás nudou zazíval;
když do veršů jsem jej pak půvabně vlil,
tu hned ze mne přeslavný umělec byl.

Je to však epigram; a trefně postihuje hromadný účinek heinovské milostné lyriky, v níž jsou drobné písně nikoli nezbytně nutným výrazem, nýbrž ornamentem velkých bolestí. Onen hromadný účinek, jaký lyrik Heine pociťuje jako odměnu. Je to lyrik, který v jedné předmluvě píše, že velkými náklady, v jakých mu nakladatel díla vydává, prokázal spisovatelovu géniu největší důvěru, a hrdě poukazuje na obchodní knihy, do nichž je obliba této lyriky zanesena. Tato hrdost je tak málo zvláštní jako tato obliba. Jakpak by mohl všeobecné spokojenosti uniknout lyrický výtvor, v němž idea nezkrystalizuje, nýbrž se jen pocukruje? Snad až po lyriku umírání neztvárnila se v Heinovi tvůrčí nutnost v takové verše, že to verše být musily: tyto rýmy jsou papiloty, ne motýli: papírové kudrny často jen tak natočené, aby vypadaly jako lokny. „To všechno jsem mohl docela dobře povědět dobrou prózou,“ žasne Heine, když zveršoval jednu předmluvu, a pokračuje: „Když však člověk znovu pročítá staré básně, aby je za účelem obnoveného přetisku trochu vypiloval, znenadání ho překvapí klinkavý návyk rýmů a rytmu…“ Ve skutečnosti to není nic jiného než skandovaný žurnalismus, který čtenáře podrobně zpravuje o jeho náladách. Heine informuje pořád a velezřetelně. Často to řekne modrou květinou, nevyrostlou na jeho záhonu, často přímo. Být věcná báseň „Svatí tři králové od básníka, byla by to báseň.“ „V hučení volka, v pláč děťátka zpěv svatých tří králů pak vpadne.“ To by byla nálada věcnosti. Takhle je to však pouhá zpráva. Zcela jasné je to na jednom místě „Viclipucli“:

Sto šedesát Španělů
onoho dne smrt svou našlo;
přes osmdesát jich živých
padlo v ruce indiánů.

Mnoho těžce zraněno též,
kteří pozděj za své vzali.
Skoro tucet koní bylo
pobito neb uloupeno.

Podle nějaké indiánské místní korespondence. Stejná věcnost, stejný cit, stejná ironie: všechno humpolácké, z oné druhé ruky, která chápe bezprostředně jen látku. V šimrání nálady, v lechtání vtipu

Za milou třeští brána,
jak utíká, se dívá.
Třeštil, ten chtěl by vždycky,
když třeštilka je chtivá.

Tento vtip neudělá žádný pravý cynik, jemuž vzala milenka roha. A žádný básník nekřikne na slečnu, dojatě pozorující západ slunce, slova:

Už netruchlete dále;
toť stará věc jak svět:
zachází vpředu, ale
zezadu vrací se zpět.

Ne z ohledů na slečnu, ale z ohledů na západ slunce. Heinův cynismus je na úrovni slečniny sentimentality. A vlastní sentimentality. A když o sobě dojatě říká: „tam něžné rýmy spřádal jsem z fialek vůně (Veilchenduft), svitu měsíce (Mondenschein)“, tu může být člověk stejně cynický jako on a – pane Heine, ven s tím – může se ho zeptat, jestli snad nechtěl napsat: tam něžné rýmy spřádal jsem pro Veilchendufta a Mondenscheina, a není-li to snad ta nakladatelská firma, na jejíž obchodní knihy se zrovna odvolával. Lyrika a satira – jaké je jejich sepětí, je pojednou zřejmé – žádné není: stýkají se v ploše, ne v hloubce. Tato slza nemá v sobě sůl, a tak sůl nesolí. Když Heine, jakpak se to říká, „poruší náladu vtipem“, mívám dojem, že chce pestrému ptáku posolit ocásek: starý pokus; pták přece odfrnkne. V Heinově případě se daří iluze, ač ne pokus. Tenhle opak se dá dokázat jemu; ale ne důvěřivým divákům. Nejenže se přibaloval do života jako raný průvodce všedních lyrických zážitků, dík své intelektualitě byl mladickým nekňubovstvím postupován poučenému věku. O všem by se rádi poučili, jen o Heinovi ne, a když procitnou z jeho snů, ještě jim zbude jeho vtip.

Jenže tento vtip, ve verši i v próze, je astmatický hafan. Heine nedokáže dovést humor do výše patosu a odtamtud shora pak lovit. Předvede ho, ale ke skoku ho nepustí. Jen počkejte! tak je nadepsána jedna báseň:

Myslíte: zahřmít nedovede,
když se tak vyznám v blýskání.
Kampak s tím na mne, co vás vede, mám k hřmění stejné nadání.

Jak hrozivé je, doceníte,
až nadejde ten pravý den;
pak teprv hlas můj uslyšíte,
řeč hromu, hřmot – a úder jen!

Lecjaký dub rozštěpí v lese
zlá bouře za onoho dne,
lecjaký palác otřese se,
lecjaký chrám se rozpadne.

Plané sliby. A co říká Heine o Platenovi[74]?

Věru, to se načekáme
na tvé smělé veršíky! –
Ó, my příliš dobře známe
literární dlužníky.

Zde je Rhodus, pojď si skočit,
nemeškej a v rej se dej!
Neumíš-li se však točit,
zalez, ani nedutej.

„Mám k hřmění stejné nadání“ – to se podobá žurnalismu. Jenže z hřmění ani hlásek a z blesku jen blýskavice. Jenom nápady, jenom blýskání na myšlenky, které kdesi zapadly nebo kdysi zapadnou.

Tak jako nemusí být vlastní myšlenky vždycky nové, tak ten, kdo má novou myšlenku, lehce ji může mít od někoho jiného. To je všem paradoxní, jen tomu ne, kdo je přesvědčen o preformovanosti myšlenek a o tom, že tvůrčí člověk je pouhá vyvolená nádoba, a o tom, že myšlenky a básně trvaly před básníky a mysliteli. Věří v metafyzickou cestu myšlenky, kteráž je miasma, kdežto názor je infekční, má-li se tedy přenést a šířit, vyžaduje nákazu. Proto také někdy tvůrčí osobnost sama od sebe řekne, co už před ní řekla jiná, a druhá zas padělá myšlenky, které tvůrčí osobnosti napadnou až potom. A jenom v slasti jazykového plození stává se z chaosu svět. Lehounké prosvětlení nebo zaclonění, tónování nebo zbarvení myšlenky, jen takové dílo věru nepřichází nazmar, jakkoli je pro bezprostřední účinek pedantské, směšné a bláhové; jednou přijde veřejnosti vhod a jako zaslouženou žeň jí pak sveze názory, které teď s bezbožnou chamtivostí prodává nastojato. Všechno vytvořené zůstává, jak bylo, než bylo vytvořeno. Umělec je hotové snáší z nebe. Věčnost je bez počátku. Ať vtip, nebo lyrika: stvořené tkví mezi samozřejmým a konečným. Vždycky znovu budiž světlo. Už tady bylo a znovu se shromáždiž z barevné stupnice. Věda je spektrální analýza: umění je světelná syntéza. Myšlenka je na světě, ale lidi ji nemají. Prismatem látkového prožitku je rozptýlena do jazykových prvků, umělec je zhušťuje v myšlenku. Myšlenka je nalezené, znovunalezené. Kdo ji hledá, ten je poctivý nálezce, jemu patří, i když ji předtím nalezl někdo jiný.

Takto a jen takto anticipoval Heine od Nietszcheho[75] typ nazaréna. Jak odlehlý mu byl svět Eróta a křesťanství, jaksi bezděčně se ozývající v básni „Psýché“, dává každým slovem najevo v platenovské polemice.

proměnách Eróta viděl Heine jenom cíl, nikoliv cestu zážitku, eticky i esteticky je stavěl pod jednu normu a tady, kde jsme se octli na hranici průkazně pravdivého a průkazně bláhového, anticipoval spíš nebožtíka pana Maximiliana Hardena. V této proslulé platenovské polemice, která za svou proslulost vděčí jedině látkové zajímavosti zúčastněných osob a ještě látkovější švandě z napadené partie a která, být tak v Německu cit pro pravou polemickou sílu, a ne jenom pro uštěpačnou zlobu, musela by Heinovu slávu dávno smazat, v tomto spise ztvárňuje Heine své erotické vyznání do slov:

Někdo rád cibule, druhý zas má víc citu pro vřelé přátelství, a já jako řádný chlap se poctivě přiznám, že rád cibule a že je mi křivá kuchařka milejší než nejkrásnější přítel krásy.

Pěkné to není, ale hluboké také ne. Neměl asi tušení o odrůdách pohlavní lásky, která se potvrzuje ještě i na svém opaku, a tak tento širý svět napínal na hrubý obrazec muž a žena, normální a nenormální. Ještě i v umírání je mu běžná představa děvečky od krav, jež „tlustými líbá rty a mrvou notně čpí“, třebaže ho tam jen má hřát lépe než sláva, a ne než vřelé přátelství. Kdo zná takhle duši, je fejetonista. Fejetonistická je Heinova polemika i svou nespojitostí, s jakou vedle sebe pádí názor a vtip. Dál než humor nevrlost nedosáhne. Kdo se posmívá protivníkovu pohlavnímu životu, ten se nevzmůže na polemickou sílu. A kdo zesměšňuje protivníkovu chudobu, lepší vtip neudělá než ten: „Platenův Oidipus by nebyl tak kousavý, kdyby byl měl autor do čeho kousnout.“ Nevrlost dělá jen špatné vtipy. Slovní vtip, který světy kontrastu zhustí na nejmenší plochu, a tak je nejcennější, nutně se u Heina podobně jako u smutného Saphira promění v rozpustilý kalambur, protože ho nehradí mravní kapitál. Dvakrát myslím otiskuje mizerné slovo, že člověk trpí „melancholikou“. Za takové slovní ražby – jako je citování Platenových „saunetů“ nebo ujišťování, že se s Rothschildem stýkal „familionářsky“ – přenechává ovšem odpovědnost Hirschi Hyacinthovi[76]. A tento polemik mluví o své dobré protestantské sekyře, jak říkají dělmistři rodinné bibli. Sekyře, která jedinou větu neobřeže! Jeho spisu o Börnovi dávají páteř doslovné citáty z Börna,[77] ale když nechá Börna mluvit, člověk přesně postřehne, kdy už začíná Heine žvanit o Börnovi. Dělá to v upovídané příhodě s porcelánem.[78] Na každém kroku má člověk chuť redigovat, krátit, prohlubovat. Větu jako: „Vedle průchodu Poláků jsem označil události v Rýnském Bavorsku jako další hybnou páku, která způsobila po červencové revoluci rozruch v Německu a měla také největší vliv na naše krajany v Paříži,“ bych nepropustil. Části bez tmelu, celek bez skladby, krátký dech, který se v jednom odstavci musí odmlčet, jako by pořád říkal: tak, a teď mluvme o něčem jiném. Být schopen aforismu, k němuž patří nejdelší dech, byl by Heine vydržel třeba sto stran polemiky.

O Börnovi, který v tomto spise jako osobnost mravně a duchovně popíraná svého odpůrce převyšuje, říká: „Všechno jeho nactiutrhání nebylo koneckonců nic jiného než malicherná závist, kterou pociťuje malý praporní tambor vůči velikému plukovnímu tamborovi: záviděl mi veliký chochol na čepici, který tak vyzývavě plesal do větru, záviděl mi bohatě vyšívanou uniformu, na níž bylo víc stříbra než on, malý praporní tambor, mohl zaplatit celým svým jměním, záviděl mi dovednost, s níž jsem balancoval velikou hůl atd.“ Dovednost je nesporná a také plukovní tambor je výstižný. V Börnově domácnosti spatřuje Heine „nemorálnost“, jež se mu hnusí a „veškerý cit pro čistotnost se v něm vzpírá při pomyšlení, že se dostane s Börnovým nejbližším okolím do sebemenšího styku“. Drahnou dobu také neví, je-li madame Wohlová Börnova milenka, „nebo pouhá manželka“. Tento docela obstojný vtip je pro bezzásadovost Heinova vtipu příznačný, rovná se totiž opaku heinovského pojetí pohlavní morálky. Jako prostý občan byl by se měl Heine zajímat, je-li madame Wohlová Börnova manželka, nebo pouhá milenka. Vždyť ještě na smrtelném loži zdůrazňuje, že se nikdy nedotkl ženy, o které věděl, že je vdaná. Jsou v tom spise ještě jiné trapné rozpory. Jean Paul se tam nazývá „konfúzním polyhistorem z Bayreuthu“ a o Heinovi tam stojí, že si „pro věčnou slávu německého ducha vztyčil pomníky v evropské literatuře“.… Jen ať si německý duch především zachrání holý život; teprve tehdy vyplave, až v Německu opadne povodeň špíny. Až se zas bude chápat mozkové dílo jazykově tvůrčího chlapství a rozlišovat od naučitelného řemesla jazykových něžnůstek. Jestlipak potom z Heina zbude něco víc než jeho smrt?

Lyrika jeho umírání, kousky „Romancera“, „Lamentace“, „Lazarus“: tady snad byl nejlepší pomocník při díle, takže se Heinova forma vzmohla v postavu. Zážitek smrti potřeboval Heine k tomu, aby se stal básníkem. Byl to diktát: zpívej, ptáčku, nebo zhyň. Smrt je ještě lepší pomocník než Paříž; smrt v Paříži, bolesti a stesk po vlasti, ty dokážou to pravé.

Klus doléhá sem, kopyt ráz,
mne unést chce zlý, tmavý ďas.
Mne urvat chce, mám od Matyldy jíti,
to nemůže mé srdce pochopiti.

Je to jiná lyrika než ona, jejíž úspěch se vykazuje v obchodních knihách. Heinův účinek je „Kniha písní“, a ne „Romancero“, a kdo ho chce po ovoci poznat, ten musí nalistovat tamto, a ne toto. Smrt soustředuje, uklízí piplavý polosvětobol a cynismus, dodává kus patosu. Heinovy pointy, začasté pouhá disonance nelyrického nazírání, samy tady zjednávají vyšší harmonii. Jeho vtip, v skomírání zhuštěný, nachází jadrnější shrnutí; a nechutnosti jako „Do kláštera, lásko má, anebo jdi ku bradýři“ se vyskytují vzácněji. Tradiční bonmot „dieu me pardonnera, c’est son métier“[79] je snad ve své tolik obdivované mělkosti výmysl těch, kdo chtějí mít Heinův styl kompletní. Ale do celku jakžtakž zapadá. Ve víře v nevěře se Heine nezbavuje představy obchodu. I láska mluví k bohu jeho písní, „požaduje záruky“, a bůh se asi ptá, kolik polibků mu půjčí na zlatou lyru. Heinův cynismus, tuto okoralou paštiku z vtipu a bolu, si německý vkus přesto náramně libuje, když na ni moc nedá. K Offenbachovi, v jehož orchestru slast věčnosti tančí kolem tisícileté bolesti, má se tento posměváček bolesti jako nějaký rutinovaný Asra k rozenému Modrovousovi z rodu těch, kdo zabíjejí, když milují.

… Co ta slza osamělá? Co humor, který se v slzách usmívá, protože není síla k pláči a k smíchu také ne? Zato je „třpyt řeči“, a ten se podědil. Trapné je, jak málo si jich všimne, že pochází od husích jater a kolik si jich jimi namazalo tlustě krajíc. Nosy zacpány, oči slepé, zato uši slyší kdejakou odrhovačku. A tak se díky Heinovi vynález fejetonu rozvinul k nejvyšší dokonalosti. S originály se nic nepořídí, dají se však postavit modely. Když se Heinovi napodobitelé právem báli, že by je mohli demaskovat, stačilo jim stát se Heinovými padělateli, a klidně si troufli en gros produkovat pod jeho jménem. V heinovské literatuře zaujímají notné místo. Badatelé, jimž se to podaří zjistit, nejsou však takoví znalci a nevědí, že se zlodějem se odhalí i majitel. On sám se dostal do domu paklíčem a nechal za sebou otevřeno. Dal svým následovníkům špatný příklad. Ukázal jim, jak na to. Čím víc se to tajemství šířilo, tím bylo lahodnější. Proto si žurnalistická pieta žádá, aby v každé redakci chovali aspoň jednu štěnici z Heinovy žíněnkové hrobky. Ta se v neděli sprostě proplazí mezi sloupci a před nosem nám zasmradí umění. Nás to ovšem baví, takhle se dát okrádat o život. V časech, které ještě měly čas, bylo třeba jedno v umění rozebrat. V čase, který má časopisy, pro rychlejší pochopení jsou látka a forma od sebe odděleny. Protože nemáme čas, musejí nám autoři obšírně vykládat, co by se dalo povědět stručně. A tak je Heine opravdu předchůdcem moderního nervového systému, a za to ho velebí umělci, kteří nevidí, že šosáci ho snášeli líp než on šosáky. Nenávist šosáků k Heinovi rázem zjihne, když přihlédnou k lyrikovi, a umělec zas přihlédne k Heinově nenávisti k šosákům a tím zachrání osobnost. A tak nedorozuměním, pořád aktuálním, ospravedlňuje pěkný tvar slova „kosmopolita“, v němž se kosmos smířil s politikou. Detlev von Liliencron měl jedinou krajinnou představu. Jak se mi však zdá, byl ve Šlesvicku-Holštýnsku kosmičtější než Heine ve vesmíru. Ti, kdo ze svého okresu jakživi nevyjdou, dojdou nakonec dál než ti, kdo do svého okresu jakživi nevejdou.

Nietzscheho vábila k Heinovi – bylo to „maličkářství“, když v „Ecce homo“ napsal, že jeho jméno projde se jménem Heinovým celým tisíciletím – snad jenom nenávist k Německu, která přebírá kdejakého spojence. Když se však vedle německého strážníka pokládá za kulturní ideál lazzarone[80], pak jistě není nic němečtějšího nad takový idealismus, který si rovnou za cíl bere zbojnickou romantiku. Intelektuálního problému „Heine, regenerátor německého ovzduší“ jistě si nelze vedle uměleckého problému Heine nevšímat: oba leží vedle sebe. Ano, kdysi byl do německých jizeb vpuštěn kyslík a po chvilkovém osvěžení zamořil vzduch. Že kdo nemá co říci, ať to raděj řekne srozumitelně, tento poznatek byl právě ta úleva, za kterou Německo vděčí Heinovi po oněch krušných časech, kdy měl co říci ten, kdo byl nesrozumitelný. A tento nesporný umělecký pokrok se připsal na vrub umění, ježto v Německu se pořád soudí, že řeč je společným vyjadřovacím prostředkem pro pisatele i mluvčího. Heinův osvícenský čin, to prosím – tak velký satirik zas ale nebyl, aby se mu muselo upírat, že zaslouží pomník. Ano, byl tak malý satirik, že hloupost jeho doby přešla na potomstvo. Toť se ví, sama sobě staví onen pomník, který jemu odmítá. Vpravdě si však staví také onen, který požaduje pro něho. A když už pomník neprosadí, aspoň navštívenku na Heinově hrobě deponuje a svou pietu si potvrdí v novinách. Dokud trvá hlasování o nesmrtelnosti, trvá i nesmrtelnost, a když má spolkařský lid nějaký problém, hned tak si s ním neporadí. V kulturním výboru však zasedají Karpeles a Bartels, a ať padne rozhodnutí takové, či onaké, duchu nijak nenasvědčuje. Sprostá konjunkturálnost této rozpravy, trvalá aktuálnost zastaralých hledisek je mírou literárního jevu, na němž je věčný jenom typ, který se odnikud táhne časem. Tento typ, nad kterým vrstevníci žasnou, protože má na jejich úrovni víc talentu než oni, natropil v jazykovém umění, jemuž každý mluvčí, jak si myslí, rozumí, citelnou škodu. Nerozeznáváme už osobnosti, a osobnosti závidějí technikům. Když se Nietzsche obdivuje Heinově technice, každá věta, kterou sám napsal, ho usvědčuje ze lži. Jen jedna ne: „Mistrovství se dosáhne tehdy, když se člověk při provedení ani nepřehmátne, ani nezaváhá.“ Opak tohoto nehlubokého soudu je věcí umělce. Jeho výkon jsou samé rozpaky; chmátne, ale když chmátl, zakolísá. Heine byl pouhý neurvalec řeči; nikdy před ní zrak neklopil. Letmo črtá své vyznání: „Zásada, že se spisovatelův charakter rozpozná v jeho způsobu psaní, není bezvýhradně správná; lze jí užít pouze u té masy autorů, jimž při psaní vede pero toliko okamžitá inspirace a kteří jsou spíše slovem ovládáni, než aby jím vládli. U umělců ta zásada neplatí, neboť to jsou mistři slova, ovládají je k jakémukoli účelu, razí je po libosti, píší objektivně a jejich charakter se neobráží v jejich stylu.“ To byl on: talent, protože ne charakter; jenže umělce si spletl s žurnalisty. A masy autorů, té bývá bohužel poskrovnu. To jsou umělci. Talent mají druzí; ten je totiž charakterový kaz. Heine tady vyslovuje naprostou pravdu; potřebuje ji proti Börnovi. Ale protože píše objektivně a jako mistr slova manipuluje slovo k libovolnému cíli, opak se mu hodí proti Platenovi. V něm se „na rozdíl od opravdového básníka řeč nikdy nestala mistrem“, naproti tomu „on se stal mistrem v řeči, nebo spíš na řeč, jako je někdo virtuózem na nástroj“. Heine je objektivní. Proti Börnovi: „Spisovatelovy činy záležejí ve slovech.“ Proti Platenovi: „O svém díle říká ‚volný čin ve slovech‘ – naprosto neobeznámen s podstatou poezie ani neví, že jenom u rétora je slovo čin, u pravého básníka však událost.“

Co bylo u Heina? Nikoliv čin a nikoliv událost, nýbrž úmysl nebo náhoda. Heine byl Mojžíš, který holí udeřil do skály němčiny. Jenže rychlost nejsou žádné čáry, voda ze skály nevytryskla, sám ji tam druhou rukou vpravil a byla to Eau de Cologne. Ze zázraku řečové tvorby udělal kouzlo. Dokázal to nejvyšší, co lze s řečí dokázat; výš stojí, co se z řeči dokáže. Uměl napsat sto stránek, ale řeč stovky nenapsaných stránek ztvárnit neuměl. Když po Ifigeniině prosbě o vlídné slovo rozloučení král řekne: „Buďte zdrávi“, je to, jako by to bylo první loučení na světě a takové „Buďte zdrávi!“ vyváží „Knihu písní“ a sto stránek Heinovy prózy. Tajemství zrodu starého slova mu bylo cizí. Řeč mu byla po vůli. Ale nikdy ho nepřivedla do mlčenlivého vytržení. Nikdy ho její milost nesrazila na kolena. Nikdy se za ní nepouštěl na stezky, jaké oko rouhavého čtenáře nevytuší, a tam, kde teprve začíná láska. Ach, ta dřeň sžírající slast prožitku řeči! Nebezpečí slova je rozkoš myšlenky. Co to tam zahnulo za roh? Zatím nespatřená, a už milovaná! Vrhám se do tohoto dobrodružství.

Doslov k Heine, a co způsobil

Nejhlubšího potvrzení toho, co se v tomto spise promyslilo, co se jím pořídilo, se spisu dostalo: nenašel čtenáře. Tištěná věc, která je zároveň psaná, čtenáře nenajde. Jakkoliv se všemi vnějšími přednostmi doporučuje: příhodnou, i při nevraživém podání libou látkou, vhodným formátem, ba i nadmíru levnou cenou – publikum se nedá oklamat, proti umění má velejemný čich, a jako vyslídí kýč, ještě spolehlivěji uhne hodnotě. Jenom román, jazykové dílo mimo jazyk, které i v nejdokonalejší podobě ponechává prostému rozumu jakousi oporu i naději, člověka uživí. Jinak jsou na tom před čtenářem ti, kdo mu myšlenkou v slově zůstávají, nekonečně hůř proti těm, kdo ho slovem šálí. Těmto uvěří hned, tamtěm až po sto letech. A nižádná slza z očí, vidoucích, jak smrt pohřbívá život, čekací lhůtu nezkrátí. Napřed musí doba zasmrádnout, aby ony, kteří jsou to, co dovedou, udělala tak oblíbenými jako tyto, kteří dovedou, co nejsou. Jenže dnešek má na sobě zvláštní kletbu pochybnosti: jestli člověk, který přežije stroj, odolá také jeho následkům. Nikdy nebylo od umění k obecenstvu tak daleko; ale nikdy také neexistoval takový umělý přechod, jaký se sám od sebe píše a sám od sebe čte, totiž tak, že všichni píší a všichni rozumějí a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hnusné hordy potírající vzdělání vyjde jednou jako pisatel nebo jako čtenář. Jediná schopnost, které si jako dědičného podílu přírody váží: Kálet, co snědli, to se jim v duchovní oblasti hodí jako kejklířský kousek, jímž se jim třeba podaří v jedné osobě spojit dvojí funkci, a jenom proto, že jsou ještě výnosnější zaměstnání než psaní, mnozí z nich se chovají zdrženlivě a spokojují se tím, že jedí, co druzí vykáleli. Jako se jeden a týž člověk u hospodského stolu stálých hostí, kde sedá cellista, advokát, filozof, koňský handlíř a malíř, znásobí, duchem s nimi spjatý a jenom číšníkem podle oboru rozeznávaný: tak není rozdíl mezi autorem a čtenářem. Jen jeden rozdíl ještě je, a to fejetonista. Umění mu uhýbá jako ledovec obyvateli alpského hotelu. Omakat se kdysi nechal, holedbají se průvodci. Když může dnes čtenář dílo omakat, jistě má dílo nějakou špatnou stránku. Vydavatel tohoto časopisu je si naprosto vědom, že za svou vážnost vděčí časopis ponejvíce onomu jemnocitu, který se od vynikajícího romanopisce rovnou neodvrátí, protože z doslechu ví, že je také umělec. Této shovívavosti může umělec klidně využít. Vydavatel Fackel mívá pocit, že z ní tyje. Neúprosně by mu ovšem byla odepřena, kdyby se čtenáři ke všemu ještě dověděli, v jakém stadiu nepříčetnosti takové vtipné zástoje vznikají, z jaké sebeničivé síly tato přesnost zásahu žije a kolik metráků hoře lehké pero unese. A jak je chmurné, co obveseluje darmošlapy. Však on by je smích, který na můj vtip nestačí, rázem přešel. Kdyby zjistili, že drobná látka, která se před nimi noří, je chatrný zbytek něčeho, co nenahmatají, nakonec by se sebrali a odešli. U těch, kdo si namlouvají, že jsou mými oběťmi, oblíben nejsem; zato u zlomyslníků pořád víc, než zasloužím.

V tolika nepravých rukou se Fackel ocitá, budiž: když si však něco, co napíšu, troufne do jiného tisku, sáhne po tom málokdo. U sbírky satir nebo aforismů není čeho želet. Ta se spokojí s hrstkou čtenářů, pro něž je textová oprava tolik co nové dílo. Ale u spisu „Heine, a co způsobil“, který přišel do nakladatelství jako rukopis, se ukázalo, že víc čtenářů než ta hrstka neexistuje. S takovou zkušeností se právě ona bezbolestně nesmíří. Hodlá si totiž vytvořit čtenáře, a to se jí podaří, jen když čtenáře najde. Pyká za bídu německého písemnictví a nespokojuje se tím, že se její pravda vyplňuje na ní samé. Proto se dává na cestu pokání, vedoucí z knihy zpátky do časopisu, a i toto nezbytí jí poslouží k průkaznému svědectví o zvrácenosti duchovního provozu našich dnů. Tady v důvěrném kruhu aspoň zkusí mluvit k více hluchým uším, než jich ve svobodné německé veřejnosti je.

Nelze si totiž myslit, že byly hluché zrovna k předmětu, o němž se k nim hovořilo. O Heinovi pořád rády slyší, třebaže nevědí, co s ním vskutku je. Kdyby spis popíral jenom životnost jeho umění, jistě by nic nového neříkal onomu dobovému pocitu, který se ani tajným srozuměním inteligence nedá ošálit. Ten se spíš dá pohnout k žebrání na Heinův pomník než k četbě jeho knih. A nenávisti, vypučelé tam, kde střeží hrob ne láska, nýbrž intelektuální přetvářka, by sice odpovídalo jisté roztrpčení, nikoli však všeobecný zájem. A zatím tento spis, stejně vzdálený podezření, že Heinovi křivdí, jako nároku činit mu po právu, není literární esej. Problém Heine nevyčerpává, zato něco víc. Nejbláhovější výtka: že žene Heina jakožto individuálního pachatele k odpovědnosti za to, co způsobil, na spis neplatí. Ti, kdo ho naoko hájí, hájí sebe a ukazují pravý směr útoku. Ti mají být voláni k odpovědnosti za svou existenci, a brak německé inteligence, který se rázem ozval, dokázal, že za to, co způsobil, je odpovědný on. Byla to individua vlastní lyrikou dost těžce postižená nebo zas vlastní polemikou až příliš potupená, takže zvlášť je vyřizovat nebylo třeba. Těch pár, co se rozzlobili, těch mnoho, co článek nepřečetli, jen potvrdili, co bylo napsáno. Nikoli nebezpečí, že zažijí Heinovo znesvěcení, ale strach, že uslyší to nejnevraživější, co lze tomuto věku talentů říci, odňalo výkřiku silnější ozvěnu. Byl tu učiněn pokus nikoli o hodnocení heinovské poezie, nýbrž o kritiku životní formy, v níž si všechno netvůrčí navždycky našlo místo i skvěle bídné živobytí. Nekáral se vynález moru, ba ani to, že byl zavlečen, líčil se duchovní stav, na němž hnisají ornamenty. To se dotklo pýchy nosičů bacilů. Řeč se tu spíš odpoutává ode všeho, co byla povinna obestřít svou sítí, a přiznává se jí schopnost vytvořit si lepší obsah. Touto řečí se tu přímo říká, že je jí cizí krasopisný podvod, kterému estétská sebranka mezi Paříží a Palermem závidí vervu, s jakou v umění i v hotelových účtech z pětky dělá devítku. To nepochopili, nebo uznali za tak povážlivé, že o tom ani slyšet nechtěli.

Aby však neschopnosti, řádnému to účinku nadaného ducha doby, nepřitěžoval perněji než zlobě, která ve všech dobách mobilizovala sociální možnosti proti myšlence, třeba říci, že ještě jedno podezření pohnulo autora k tomu, aby si od nakladatelství Alberta Langena vyprosil právo tento spis přetisknout. Pověstný stihomam, který mu dokonce našeptával, že se mu za dvanáct ročníků nepodařilo dojít obliby, ho přesvědčil o tom, že brožura byla záměrně potlačena. Navodil mu představu, že se ty štěnice, vyšťourané z žíněnkové hrobky, hnuly a usadily právě tam, kudy vede jim povědomá cesta od myšlenky k obchodu. Strach před novinami hory přenáší a sály zbraňuje: při odbytu nebezpečné brožury, vynášejícím nepatrný zisk, netřeba snad vídeňského knihkupce pobízet k tomu, aby zvlažněl. Zvlášť pokud patří k těm, kdo Fackel dodnes zazlívají autorskoprávní proces, který proti ní vedl její první tiskař. Není-liž to vídeňská skutečnost zcela zvláštního druhu, nejenže se pohoršení mých knih zrakům promenující City odnímá, ale že sešitům Fackel, které v jediné řádce obsahují víc literatury než všechny knihkupecké výlohy vnitřního města a na jejichž poslední čárku se vynakládá víc muky lásky než na celou knihovnu přepychových tisků nakladatelství Insel – nezbývá než být k službám mezi doutníky, losy a revolverovými plátky na uhrazení výloh vzniklých z námahy, která nezná odměny ani vděku, zatímco havěť humoru pokládá tu věc jednosvorně za bůhvíjak výnosnou a přímo se kochá pojmem „dvojčíslo“. Časopis, který se varuje zcela oprávněných administrativních sil stejně jako přesazby, žije si jen tak ze sebe, čímž si žije proti sobě, knihorozený jako málokterá kniha v dnešním Německu, musí se obejít bez povinné opory příslušného obchodu a v rakouském vyhnanství zakoušet onu potupu, která člověka odsouzeného pro politický delikt vrhá do kapsářské cely. Tuší ta svobodomyslná holota, jejíž kosmický pocit je chamtivost a u níž se člověk musí dožebrávat milosti být uznán za choromyslného, protože nevydělává, jestlipak tuší, kolik požitků by si mohla koupit za peníze, které mé nenávistné dílo pohltí, než nabude podoby, se kterou samolibec nikdy není spokojen – protože mu teprve tehdy odhalí chyby, jaké druzí nepostřehnou! Sem, do svého archivu, zabírá však, co je mu vhod, a do něho přemisťuje, co jinde vhod nebylo. Nic ho tady nezklame. Práce, která se místo dvacíti nedočkala ani druhého vydání: tady se jí nic nestane. Její autor, který s chutí sahá do špic vlastního kola, až tím sebe i stroj zabrzdí, když se mu nějaká čárka nezamlouvá, nikdy už nebude nápomocný cizímu publicistickému podniku. O nové obecenstvo se neuchází. Fackel mu není tribunou, nýbrž útočištěm, Osud práce ho tedy vzrušuje jen k okamžiku dokončení, ne rozšiřování. Co se tady prožívá, vzkřísí se v knize. Pod vlastním kolem ležet je dostatečná odměna.

Mezi dvojím životním směrem

Závěr

Zjištění nezávažné skutečnosti, že spis „Heine, a co způsobil“ kromě toho, že jej šířila Fackel, už sedmý rok trčí u třetího vydání, nepotřebuje dodatek. Dodejme spíš další věc, která sice napohled něco opravuje, zároveň však při hlubší úvaze ukazuje jeho správnost. Všechno, co bylo tady a ve všech kapitolách o životní ztrátě nynějšího života a zradě na řeči němectva řečeno, má myšlenkovou brázdu vedoucí až na pokraj války, která z mé pravdy učinila očividnost. Vyložit je to třeba jenom tam, kde nutkán prchnout před strojem, dal jsem zcela odlidštěnému pásmu přednost před krásnem, čelícím nezadržitelnému pokroku ještě zbývajícími troskami lidstva. V později napsaných aforismech se do války vyrašelá antiteze rozhodla ve prospěch životní formy mající touhu po životě a formě a touto touhou, touto sebezáchrannou pudovostí se ujímající obrany proti tyranství mrzké účelnosti, podle níž je život hotový tovar a kultura pouhý nátěr. Otázka, v jakém pekle se chce umělec smažit, nutně uhnula nutkavému závěru, že se člověk v tomto pekle smažit nechce, a to soudným poznáním samotného umělce, který už nemá právo ani možnost hledět se bezpečně uzavřít v nitru, nýbrž jen povinnost dbát, která část lidstva stejně jako on za uchování tohoto štěstí bojuje, a proti násilí životního názoru, který ze života všechny pudy vyždímal, aby ho uchoval jedině provozu. Že jsou to však končiny, z jejichž zvláštního rázu v klidných dobách vznikala porucha, o tom pochybovat by byla válečná zrada na přírodě, bránící se proti stroji. Brání se, jen ať se proti němu brání strojem stejně jako umělec, který nezhrdl provozními prostředky doby, jen když od ní utekl k sobě. Před nedokonalostí života se vyslovuje pro životní náhražku a před polovičními individualitami pro celého patentovaného osobního střádala. Kdo si strojem posluhuje, vyhrává tou měrou, jakou prohrávají ti, kdo mu slouží. Stroj totiž člověka neosvobozuje, nýbrž podrobuje, nepřivádí ho k sobě samému, nýbrž před dělo. Jenže myšlenka, která na rozdíl od moci nepotřebuje „přeorientování“, aby se zase octla u vesla, ví: Vytvořil si jen nouzový východ z chaosu míru, a co na rozvržení hodnot „německo-románských“ vypadalo rozporně, byl jen rozpor nového jsoucna se sebou, který v dnešku plném událostí dochází řešení. Pojetí, které „lazzarona jako kulturní ideál vedle německého strážníka“ napohled nechtělo uznat, toto pojetí ho v něm utvrdilo ještě víc než ti, kdo to – ve smyslu „malebna“ – požadovali, a to vlastní Němci. Slovo o „estétské sebrance mezi Paříží a Palermem“ se teď může vztáhnout na onu hunskou hordu vzdělání, která má na svědomí proměnu životních hodnot v pamětihodnosti. Co tady bylo v řeči a člověku promyšleno, je s typem, který hově hlubší bezúčelnosti, může se na slunci povalovat, pokrevně spřízněnější než s nesnesitelným dobyvatelem místa na slunci, jehož duchovému uzpůsobení odpovídalo spíš rušnější živobytí ornamentálně zprznit, a tak zánik světa zkrášlit. V onom posvěceném smyslu, který „bezčedičový“ řád a účelnost chce věru jen k vyššímu účelu, aby mohl nerušeně pečovat o zámky a divy duše, chtěj nechtěj jsem si vybral kramářskou chásku, protože mi poskytovala nejlepší instrumenty, jak si zjednat klid před hlomozným světem, v němž protože už nebyli lidmi, sami rušit nemohli. Zato rušili druzí, protože jimi napolo byli. Kdysi mi to bylo málo, a teď je mi toho až moc. A na tento problém, v němž se podobně také antiteze Berlín–Vídeň urovnává ve prospěch Vídně, vrhá zhroucení ještě poznatek, že celý rozpor tkví právě ve sféře životní mechaniky; že nejde jen o „německo-románské“, nýbrž o „německo-světové“, je patrné z toho, jak se pestrý svět domáhá barvy. Amerika, která je na tom líp, a svět starých forem se spojují a plichtí strakatinu, která odtamtud bere věčnost, odtud zase krásu a ve vražedném spojení zboží a hodnoty, v příšerném uplatnění starých emblémů na nové reálie pořád doufá, že vydrží. Anglosas si chrání účel, Román zase formu před míchanicí, která z prostředku dělá účel a z formy záminku. Ježto je tady umění pouhý nátěr, ježto tato věcnost, tento řád, tato ubohá instrumentalita na každém kroku očividně vyjevují, jakou ztrátu lidství stálo dobýt lidu tento vyprázdněný život; ježto i samotné povahové hodnoty, jimž padla za oběť všechna duševní hloubka a všechna svatost německé jazykové hodnoty, při střetnutí životních směrů už neexistuje; ježto Němec nebyl Američan, nýbrž jenom Američan s čediči – nehodí se už tento stav za východisko fantazie. Protože vynakládají bádavého ducha a boha a bolehlav na to, aby nahrabali babky, odvrací se fantazie od odlidštěnců ke krásnu, které si brání trosky proti urputné zběsilosti času. Na útěku z něho jsem musel ukřivdit. Lidskou důstojnost jsem nikdy nezapíral, a teď, když jsem se, ach, octl na stanovisku, že se jí mohu zastat, světového ducha neodprošuji za nic jiného leda za chybu, že jsem se v takovou dobu narodil, a za nezbytí, že se na útěku zařizuji podomácku.

Zánik světa skrze černou magii

Straší mě z toho, co je. Dělám z komára slona. To že není umění? Kouzelníci jsou druzí, kteří proměnili život v komáří dopuštění. A komárů přibývá. Kolikrát je ani nerozeznám. Mám jich doma tisíce a šacovat je, k tomu se ani nedostanu. V noci vypadají jako novinový papír a každý kousek se na mne směje, jestli nakonec taky jemu dopřeju styk se světovým duchem, od něhož pochází. Hotová muka pro ně i pro mne. Jenže oni dorůstají a já nevím kudy kam.

Oslavil se dary, květinami, proslovy. Zástupci města i venkova – civil stejně jako vysoké důstojnictvo – se předháněli, jak dávali jubilantovi najevo, že tak poctivá zdatnost vynáší nejen čest, ale také upřímnou oddanost.

Copak to bylo? Proč jsem si to schoval? „Oslavil se…“ Tento tón se jistě týká slavnosti, která má do sebe něco samozřejmého. Copak to asi je, že se při tom předhání město i venkov, civil i vojsko? Grillparzer[81]? Vždyť ústřižek není tak starého data a tehdy se toho s jubilanty tolik nenadělalo. „Upřímná oddanost“: ta by patřila Alfredu Grünfeldovi[82], jenže tam nebudou zástupci venkova. „Poctivá zdatnost“; to zas Schnitzlerovi[83], ale to nevyrukuje vojsko. Asi taky nejde o nějakého padesátníka, těch je letos v oběhu jako falešných mincí, spíš o někoho, kdo pětadvacet let – nevím, měli by mi pomoct. Koneckonců jistě vědí líp než já, komu ta ztracená kadence patří. Ztratil jsem přehled. Nemohu s jistotou říci: tak slavili Vídeňáci jednoho svého olbřímího kávovařiče. Zatím totiž dorostl rod epigonů a těm se už také holduje. Někde třeba zahlédnu obrázek: manželé. On výrazná hlava. Pod tím stojí – tak jako obvykle – čin, jímž se někdo proslavil; bývá jediným heslem načrtnut hned pod obrazem a ještě před vlastním životopisem:

Kavárník Anton Stern, majitel vídeňské Prücklovy kavárny, a jeho choť, kteří hosty po zaplacení koruny vlastními auty odvezou do bytu.

Ano, takhle vypadal, tohle dokázal; jediný pohled, a člověk spatří život a dílo. Všude obrázek a slovo na oslavu geniální iniciativy. Ale jinak zas zní slovo. To existují varianty? Tolik je jisté: přišel na to, hosty po zaplacení koruny – – Nakonec důvěrné upozornění: „Letos vykouzlí…“ Totiž ze suterénních místností klenotnici, bodejť, bodejť. Kam se podívám, všude to čtu a vidím. Svět činů a tónů, který by mě nadobro okouzlil, kdybych vedle sebe neslyšel neustálé nešeptávání advokáta: Každý vzdělanec přece ví, že se za to platí! To si nemůžou, vašnosti, posvítit na horší nešvary? Harden, ten má onačejší náměty. Inu, nevím, jestli mi schopnost slyšet takové hlasy a nechávat je souznít, když přeceňuji nebezpečí kavárníka, nebude jednou přiznána jako námět nejonačejší. Skoro si myslím, že společnosti vznášející námitky nikdy neobjasním, že teprve námitka k přecenění opravňuje, ba že se s nešvarem shoduje a svědek je totožný s pachatelem. Tato společnost si totiž dává objasnit, jen co se objasnit dá, a její vlastní neobjasnitelnost, motiv to umělecké tuchy, se jejímu chápání vymyká. Pro mne za mne nechť si advokát pokládá za pomatence toho, kdo trvá na tom, že celý Balkán není zdaleka tak důležitý jako jediný kávovařičův inzerát. Advokát má ušetřenu námitku, kdo pokládá politiku za nedůležitou, že je estét. Copak je estét, kdo se místo o dobrý vzduch a krásnou linii zajímá o nabídnutí k sňatku, jež poslal lékařský specialista z Budapešti? Náramně těžké je domluvit se s lidmi, kteří mají všech pět pohromadě. Nechme toho. Poslední zvíře, které má ctižádost chodit teď mezi sedmou a osmou na Kärtnerstrasse po levé straně, ujišťuji, že je, to zvíře, pokládám za tisíckrát důležitější než dr. Danewa. Snad to jemu, tomu zvířeti, postačí. Co mám dělat, není důležité. Pouhý pokus dávat bohu, co je božího, a zvířeti, co je zvířecího. Pouhé blekotání touhy oddělit ducha od věcí používaných. Když se nad tím zamyslím, hned bych hnal Heina před soud. A už je tady advokát a říká: Vždyť za žurnalisty, co přišli později na svět, Heine neodpovídá. Vždyť se za chválu kavárníka platí! Advokát má, protože nemá nic jiného, pravdu. Má pravdu nejen, kde je v právu, ale vždycky. Chápe jenom odpovědnost, existují ve státě horší nešvary než to. Jenže největší nešvar je ten drobný, za který nikdo neodpovídá, a každý, kdo za něj neodpovídá. Především ten, kdo žil dříve, a je už tudíž mrtev. Na ty čtyři tisíce anonymních dopisů, které mi už napsal, živoucímu advokátovi jinak odpovědět nemohu. Advokát je prospěšný a na světě se uplatní, byť to byl onen svět. Na tom by teprve advokátovo nebo kavárníkovo dílo došlo náležitého ocenění, ne takového, co přebírá termíny z říše génia. Jakmile totiž aparát duchovního života za peníze slouží společenskému účelu, je po světě veta. Advokát si samozřejmě myslí: to myslíte kvůli korupci? Ne, kvůli shovívání nestoudnosti, která zmarňuje duchovní hodnoty. Nesporné je, že se Beethovenům děje újma, když se kávovařičům říká tvůrci, a tím jistěji se jim újma děje, že slovní zásobou, kterou redakce nebožtíkově duchu ukradla, disponuje administrace. Tehdy je společnost na chcípnutí, když na ozdobu skutečnostního života provádí a trpí vloupání do kulturní oblasti. Nikde na světě se konec tak názorně neprožívá jak v Rakousku. Vývoj, jehož byl Heine zvěstovatelem, může se tady dvakrát za den zhlédnout v zrcadle. Příšerná podvázanost fantazie ornamentací duchovních nočníků přivodila tady naprosté zhnojení, jaké evropskou kulturu teprve čeká. Noviny hubí veškerou obrazivost: přímo tím, jak skutečnost servírují s fantazií, šetří totiž příjemci práci; nepřímo tím, že ho znecitlivují pro umění a jemu umění znevábňují, protože z něho předem sňali povrchové hodnoty. Noviny jsou nekalá konkurence, která se vloupává k sousedovi a proti zákaznictvu používá násilí. Když táhl starý žurnalistický typ do války, lhal. Spokojil se však tím, že oznamoval nepravdivé skutečnosti. Nový to nedokáže a krade nálady. Ty ovšem v jeho rukou rázem zpuchří ve frázi, jejíž pach popuzuje ještě proti původnímu výrobci. Od balamutění k Ziffererovi[84] to šlo s námi od deseti k pěti; lež tureckého vítězství by byla krásnější než poezie bulharské krajiny. Je to bída s nouzí. Představa fuč, básník už nebude, protože je jím reportér a státu chybí fantazie vymyslit poslední daň, která by byla jakýmsi východiskem a jakýmsi poctivým pokusem vytlouci kapitál z duchovní bídy: daň z fráze. Nebo desátek z nuancí. Hospodářský zisk by byl tisíckrát větší než úspora ornamentu, na jakou má spadeno jeden z hrstky Protivídeňáků, Adolf Loos, pravochodec v kultuře, který chce parsifalský motiv oddělit od automobilové houkačky, pročež ho idiotství pokládá za přitakávače automobilovým houkačkám, a ne za osvoboditele parsifalského motivu. Co je však žvást o náhražky potřebné prázdnotě současníka, který bez cirátu nemůže jezdit ani jíst, proti děsivé aplikaci ducha na věci žurnalistické denní potřeby, na užitečnost nebo nepostradatelnost, která se ve zprávě, že se střílelo, že někdo přijel a že nějaký kavárník rozšířil svůj lokál, už neobejde bez nálady, plastiky nebo důležitosti? I v jiných publicistických končinách se musí reklama platit, a v cizině se dokonce staví před politiku, když víc vynáší. Tisk, který nemá jinou ctižádost než být veřejným záchodkem, před panem Izvolským[85] poskytne výjimečně k dispozici místo kavárníkovi, který by rád doporučil svou živnost. Ale zásobu duchovosti, upíranou umělcům, jimž ji předtím ukradl, na něho nevyplýtvá. Jenom hanebný tisk veřejného mínění, jaký máme, jenom drzá osobivost, že zvěstující posel má ducha a reklamní sloup cit, ochotně hranici posouvá. Korupce, která keťasí mezi textovou a inzertní částí, je úplná maličkost proti svinstvu bujícímu ve všech rubrikách. Nezáleží na tom, kde se živnostník chválí, ale jak; lepší je, když se zboží doporučuje v úvodníku, než když tam tropí poetickou neplechu nějaký partykář[86], a lepší je, když se zboží líčí v textu, než když se živnostník opěvuje v inzertní části. Nikoli v zapadlém venkovském hnízdě, kde může být kávovařič také starostou a vůbec nejvýznamnějším člověkem v kraji, nikoli v Aradu, jenom ve Vídni, jenom v středisku kultury, kde prostá snídaně, složená z kávy, másla a vajec, najednou slyší na jméno „Prücklova[87] snídaně“ a místo jedné deset individualit naráz zařve hlášení: „Prücklovu snídani pro pana von Politzera!“ Jenom ve Vídni, kde jednoho dne dort procitne jako Zehetbauerův smetanový dort, kde se jídlonoš jmenuje Napoleon, zato vrchnímu se říká „pane Zwirschina“, jenom ve Vídni, kde je knedlík báseň a Múzy kuchařky, kde člověk chtěj nechtěj všechnu citovou movitost vynakládá na úkony vnějšího života a volné pole pro osobní věci se hledá a poskytuje mezi jídlem a zažíváním, jenom ve Vídni je možný inzerát, kde se na kavárnu v Porzellangasse vedle veškerého náladového kouzla uplatní také poznatky sousední psychoanalýzy:

Londýnská společnost bez bible je právě tak nemyslitelná jako Vídeňák bez partičky karet. Nejenom to, největší zvláštností Vídeňáka je, že si životní energii odreaguje právě v kavárně. K tomu patří nálada, jedním slovem pravé, elegantní, „vídeňské café“.

Takový stánek par excellence je „Café City“. Je to nesporně nejvybranější a všemi náročné době odpovídajícími požadavky vybavená kavárna v IX. okrese. – –

Vybraná intimnost zejména suterénních místností neodolatelně zve ke kuželkářským večírkům, besedám a zábavám. Zatím se znamenitá kuželna nadmíru praktickým způsobem proměnila v opravdickou exkvizitní plesovou dvoranu. Stěny jsou vyzdobeny malbami z rukou umělců. Nesmíme zapomenout zmínit se o půvabně a diskrétně zařízeném rohovém salónku v prvním patře, který tvoří nejvýš příjemný pobyt pro dámy.

O jakosti tohoto lokálu IX. okresu může se návštěvník přesvědčit, když pozdě odpoledne, navečer kráčí jeho sály. Umění a velkoprůmysl, nejvybranější literátstvo, představitele vídeňského tisku tady spatří shromážděné v jaré, spokojené náladě, k níž je hlavním příspěvkem také pohodlnost café.

Tyto zasloužené a důstojné úspěchy neplynou samy od sebe. Jsou plodem distingovaného vkusu a srdečné přívětivosti pana Laufera, jednoho z nejrutinovanějších vídeňských kavárníků.

Je jasné, že báseň složil asi nějaký představitel nejvybranějšího literátstva IX. okresu a člověk by si myslil, že tímto specifickým spojením barvy a tónu se nevolnost, která tady zvrací, napohled omezuje na IX. okres. To by však byl klam. Žargonem psychologického vzdělání tady totiž hovoří všeobsáhlá víra, a ta snad opravdu dělá výjimku jen u oné londýnské společnosti, která se strašlivým soudním nálezem odkazuje na bibli. Každé slovo v inzerátu napsané je pravdivé a hluboké. Co platné zatahovat kordón kolem městské čtvrti, která je světadíl. O něčem se tady nesmíme zapomenout zmínit:

Tisk, který se za války odvažuje žvanit: který před hojným množstvím událostí, jaké při nynějším stavu žurnalistického vývoje tak zblízka nezažil – r. 1866 se totiž sopel ještě nepokládal za důležitější než nos –, zažívá prahanebnou porážku; tisk, který vražedníky fantazie vysílá dělat si posměch z modlících se vojáků; tisk, který nedbaje opovržení, má bezbožnou ctižádost mobilizovat proti válce hrůzy v míru zdechající kultury, tlustě nanášet duchovní chudobu vyžrané doby a předstihovat všechen hnus její malebné sprostoty; tisk, který si od válčících velmocí hrozbami vymáhá svolení, aby jejich spěšné fejetony o náladách válečných korespondentů se dopravovaly před státními telegramy, který se před Evropou holedbá hloubavostí svých šmoků a tváří v tvář dělům je nechá vymýšlet nejvykydanější hnůj, nejenže vnucuje světu jména individuí, která bojiště proměňují v židovskou uličku, ale ještě tato individua, pyšná na své poslání, nechává činy vojáků v této válce líčit jako maličkost a „dojmy“ pokládá za čestnější než jizvy: tisk, který tváří v tvář krvi místo Červenému kříži věnuje statisíce korun černé čáře fejetonu a pro mizerné ukojení „citu pro list“ a velikášství žurnaléra přináší oběť, jaké se i abonent štítí; tisk, který potřebu ubožáctví sytí tak, až se obecenstvu žaludek obrací; tisk, který se už stal metlou zvrhlosti, jejíž zastupování převzal, protože přebíjí všechno, co o ní ještě včera rádo bájilo satirické horlení a před nímž opravdu nic jiného nezbývá než ho ustavičně přetiskovat – na tento tisk prozradím jeden dobrý skutek. Ještě než mrzkost tohoto velkého válečného zpravodajství otevřela oči poslednímu rabovi, v jednom velkolepém případě podal tisk důkaz, že dovede ryzí pocit prostě vyjádřit. Nuže, tento tisk, který pro „každou příležitost“, z níž se dají štípnout nějaké osobní údaje, pro každý zákuskový bazar, kde paní Schapirová podává panu Schapirovi obložený chlebíček a on sám se se slečnou Schapirovou dělí o lví podíl na úspěchu, má pohotově tuk i pánvici; tento tisk, který nejde pod pětatřicet sloupců, když zpěvácký spolek na cestě do Ameriky dostane mořskou nemoc; tento vydatný tisk, který vlastní poruchy tráví znovu a po všech podrobnostech ministrova ochuravění, při jejichž výčtu se on kupodivu uzdravil, znovu hlásí, že ochuravěl a ještě znovu a naposled, a který tedy při vydražování každé senzace jako by pásl po čtenáři, který nabídne nejvíc: tento ze svrabu a blahovůle složený tisk, který si na ničemné klevety právnického banketu rezervuje celý škopek, který jediný oheň v pokoji nepropase, aby nepopsal jeho zařízení, žádné zpoždění vlaku, aby nevyjádřil politování příbuzným opožděné Gänslerky, žádnou událost bez poezie, žádné nic bez zdrceného úžasu, žádnou skutečnost bez prdu, žádný prd bez opakování – tento bohapustý tisk popsal příjezd kardinála-legáta ve zprávě nelíčené prostinké.

Nikdy se facit indignatio versum[88] neosvědčilo v tak hlubokém smyslu. Vznikla tady totiž báseň z rezervovanosti diktované vztekem. Vtáhnout tak slavnostně do Vídně tarnopolský vrchní rabín, jehož plamenný proslov k vojákům nám oznámili v Osobních zprávách, dvacet sloupců se vší okrasou řeči, jaká jim budiž přána, mu stálo špalír. Byla by to nejen velká událost, jaké bývá vyhrazen úvodník, ale také velebná podívaná, jakou zvládne jenom vnímavost smečky náladkářů z oddělení lokálek. Všechny tóny jerišské trouby, všechna orientální nádhera barev, všechny vůně Arábie, zkrátka všechny divy tisíce a jedné noční redakce by taktak postačily učinit slavnostní chvíli zadost. Na příjezd papežského legáta se pamatovalo rozsahem půl sloupce, o nic víc než na zhuštěnou zprávu z lázní a letovisek, nebo abychom zůstali v oblasti katolických věcí, na sdělení bližších okolností, za nichž se 18. srpna pan Angelo Eisner[89] na všeobecné naléhání jako každý rok tak i letos váhavě, leč přece rozhodl podat návrh na odeslání holdovací depeše nejvyššímu dvoru a se zadostiučiněním se dočkal toho, že také návrh přijali. Až do varu vystupňovaný vztek, po týdny sykající všelijakými narážkami na „zpovrchnění křesťanské víry“, zasadil nakonec eucharistickému kongresu rozhodnou ránu. Hlas Hospodinův dal přikázání: až přijede kardinál – žádná plastika! Neučiníš sobě rytiny! A ta neslýchaná věc, ta zvroucněná reportáž o katolických věcech, se udála 11. srpna 1912. Ve vývoji od „Heina, a co způsobil“ to bude důležité datum. Ze vzteku vyšla slušná zpráva, z pomsty dokázali být ušlechtilí. Zarytý rituální vrah pokřtil dítě. Poprvé za desetiletí vyšel článek mající tvářnost lidské důstojnosti: a stalo se to ze sprostoty. Žádný svědek by zamlkleji a důstojněji nepostál před podívanou, která se jako žádná jiná na světě obejde bez frází a jako žádná jiná na světě se nijak nepodílí na žurnalistickém rituálu. Odkopnuv všechny slovní paramenty, stanul lítý protestant před obrazem boha, puritán před pompou, nový svobodný presbyterián[90] před kardinálem: a neviděl, jak dobře činí. „Byl blizoučko čas velikého svátku, v zástupech poutníci se ubírali.“ Druhý Mortimer[91] – sám také odkojený chmurným záštím k papežství: nedal se hned prvním dojmem strhnout k líčení, rezervovaností se s nezvyklou věcí vyrovnal. Smyslového kouzla poskytovala ta podívaná až dost: nač k němu ještě přispívat? Tím, že se odehrává, dokořán otevírá brány obraznosti; stačí titul, a jsme účastníky. Klerikální zpravodajství celebrovalo slavnou mši fráze a sneslo všechny šperky, jaké, nikoli bez talentu, židovskému duchu závidí. Neue Freie Presse byla prostinká. Bylo to jako v dobách, než vtrhla do kultury všelíčící hanba; zbylo něco fantazii, aby od náznaku došla až k básni. A tak byl už náznak báseň:

Papežův zástupce na 32. mezinárodním eucharistickém kongresu, kardinál Wilhem van Rossum, zavítal dnes odpoledne do Vídně. Na hranici diecéze byl kardinál-legát na rekawinkelském nádraží uvítán dr. Pflugerem a v jízdě pokračoval zvláštním vlakem, který ho přivezl do Vídně. Ve 3 hodiny 30 minut odpoledne dorazil na Západní nádraží… Hojné domy byly dekorovány a ozdobeny prapory…

Před Dvorní operou byl vztyčen stan, v němž pak legáta přivítal kardinál dr. Nagl a purkmistr dr. Neumayer. Kolem ^½ 4. hodiny odpoledne byla Kärntnerstrasse od Stephansplatzu až k Dvorní opeře pro dopravu uzavřena. Po obou stranách se utvořil silný špalír. Legátův příjezd do Vídně ohlásilo vyzvánění zvonů ze všech vídeňských kostelů…

Následuje pár věcných údajů. Míň nebo víc by z vyzvánění všech zvonů ani Speidel neudělal. Bylo je slyšet ještě v řeči, která všemi rolničkami nevyzváněla. Těžko je dnes ovšem hlásat ohluchlému smysl pro průraznost ticha. Věty, které druhdy o víc neusilovaly než hlásit, právě proto teď znějí slyšícím uším jako báseň. Když najednou umlkne hukot, zprvu pociťujeme ticho jako tlak, a tak klidné zjištění nabývá váhy uměleckého výrazu. Vypovídající posel není básník; ale proměňuje se v něho odstupem, ležícím mezi ním a nápovědou cizopasícím na veškerých našich smyslech. Proti přemíře tohoto agens, rušícího naši představu, slyšícího našima ušima, zevlujícího našima očima, cukajícího našimi nervy, plivajícího nám na jazyk, zapisujícího nám do mozku, nic nám nepromíjejícího, nás oslepujícího, nás ohlušujícího, naše vtipy rozleptávajícího, náš žár rozdmýchávajícího, náš nos utírajícího, našima rukama hovořícího, nás veskrze zastupujícího – proměňuje se suchost v uměleckou moudrost, která nejen říká, co říkat má, ale také si odpustí, co říkat nemá, a plnění povinnosti je rezervovanost před zbytkem, který si druhý líp doplní sám. Co bezuzdná soldateska fejetonu už čtyřicet let za války i v míru odevšad posbírá, žije v dutině mizející fantazie, která se kdysi usazovala a bujela ve skulině líčení, a dnešnímu pocitu, pokud je spasení přístupný, stává se reportér básníkem. Jestli dnes někdo takový ušlechtilý účinek svede, pak jen z čirého sprosťáctví. Netlachavost je zálud nastrojený pánem veškerých frází nepřátelskému podnikání. Žluč mu před kardinálem kypí, a on mu páše to nejhorší, co lze nepříteli spáchat: neozdobnou zprávu. Domy se smějí ozdobit, hotovo! – od nás přitom není ani kvítek. Zvony smějí vyzvánět, hotovo! – od nás k tomu nepřibude ani tón. Jak to, že by se vyzvánění zvonů ničím jiným než vyzváněním zvonů vyjádřit nedalo? Maličkost, na naše lidi platí jiná palička. Pořád aby se jim to předvádělo; vždyť oni už nevědí, jak zvony vyzvánějí. A – slyš! – – teď se to teprve dovědí, protože nevstoupí v činnost zvonové srdce novin. Mají-li si to však pamatovat, na to nestačí jenom ten zvláštní případ, jak žurnalistická hojnost dokázala spáchat církevní pompě neozdobnou zprávu. Vraťme se do dob, kdy byla svobodomyslnost, která tiskařskou černí zastírá den, ještě mladá. Leží přede mnou listy z r. 1848, v nichž už ovšem politická mluva razí obraz, že je císař „zachráněn ze spárů patolízalů“. Prý se vrací do Vídně. Jak se však líčí vjezd?

12. srpna. Někdejší dobrácké veselí se sice do Vídně už před časem vrátilo, dnes však skýtá přímo velkolepě slavnostní pohled. Každému vyzařuje z obličeje jásot, každé srdce se rychleji dme překotnou radostí; nastalť nám veliký, dávno kýžený den, den, kdy císař znovu vtáhne do své rezidence!

Prapory ozdobený parník už záhy zrána zavezl výběr složený z měšťanského a bezpečnostního výboru, jakož i jiných osob z Nussdorfu proti proudu Dunaje až do Steinu, aby nejprve tam přivítal cís. manžele a cís. rodinu. V poledne vyrukovaly národní gardy, měšťané a studenti, aby spolu s vojskem utvořili špalír z Nussdorfu až do Schönbrunnu: ministerstvo, říšští poslanci a všichni státní a městští úředníci, zde meškající generalita atd. odebrali se do Nussdorfu, aby tam císaře slavnostně uvítali. – Ulicemi táhne ohromný zástup lidí, na nohou je všechno obyvatelstvo.

Kolem 4. hodiny se parník z Lince objeví v dohledu; najednou se vznese do povětří bezmezný jásot, zaduní děla a ze všech městských věží zazvučí zvony. Majestátně přišplouchá nádherně ozdobený parník. Po slavnostním přivítacím aktu při vystoupení odebrali se císař a císařská rodina kočárem do schönbrunnského letohrádku, odevšad srdečně pozdravováni plesným hlaholem. Byly vztyčeny vítězné brány z chvojí, všude byly rozestaveny bíle oděné děvy a ženy ozdobené věnečky a kyticemi a u každého kostela, kolem kterého císař projížděl, slavnostně ho zdravilo veškeré duchovenstvo.

Nehledě k majestátně šplouchajícímu parníku, který sice zůstává ve svém okruhu působnosti potud, že vezl Jeho Majestát, nikoli zpěvácký spolek: hotová báseň; obsahuje všechno, protože ještě víc toho vynechává. Jak by asi dnes ta zpráva vypadala? Jakpak asi, kdyby se k tomu už tehdy dostal jeden z našich spolupracovníků? Parník by se neobjevil v dohledu, nýbrž na obzoru, ten se totiž rozšířil a důsledky si ani domyslit nelze. Vídeň by se svátečně oděla; a co se děje potom, to víme. Dnešní den by přinesl císařské počasí a všechno by bylo ve znamení. Záchranná společnost by v tolika a tolika případech měla v čele Charase a lidé by se hustě nakupili. „U Opery“, „před Hradní bránou“, „na Mariahilferstrasse“ by všude byli očití svědkové, dobrovolní pomocníci názorného vyučování. Každý poslanec říšského sněmu by byl vylíčen zvlášť, jeden vous za druhým, všichni by byli výrazní, národní garda by byla interviewována a ministerstvo by se chtěj nechtěj odhodlalo prozradit informované straně své stanovisko, své dojmy a svá opatření. Každá zpráva o císařské slavnosti ve weissenbašském letovisku je oslnivější. Právem slyne doba předbřeznová u pokroku malodušností. Politický článek umořila cenzura hladem, ale zdálo by se, že tím žádoucnější bylo, aby si náležitě dopřával prázdný tlach. Jak známo, čím odlehlejší velké státní záležitosti, tím víc se lidé smějí a musí rozehřívat pro drobné místní věci. Rozhodně je tato nehojnost nápadná. Jistě však vyšly několikasloupcové články, když vyrukoval mužský pěvecký spolek, ten už tehdy existoval.

Vídeň. Včera navečer měl městský výbor uspořádat v Schönbrunnu pochodňový průvod, jehož se zúčastnil mužský pěvecký spolek.

Cože, to ani nevěděli, jestli ano? Když to však věděli, jistě tam včas poslali referenty.

Včera se konala na Kolbišti okázalá slavnost – svěcení praporu josephstadtské gardy.

Koneckonců se na sdělování toho, co se děje v říšském sněmu, nějakého aparátu jistě používalo. Úvodník, entrefilet[92], všeobecný úvod, zvláštní úvod, v němž stojí všechno znovu, vlastní řeči, potom dojmy a kníry? Byla-li zakázána kritika, jistě duch připadl na nálady v kuloárech.

Na ministerské lavici: Kraus, Schwarzer, Dolhoff, Bach, Hornbostl.

Zápis byl schválen, žádosti o dovolenou povoleny a došlé přípisy přečteny. Někteří poslanci vznesli na předsednictvo dotaz, zdali…

Přezkoumání voleb se předčítá…

Posl. Zimmer se… Posl. Löhner by rád… Posl. Selinger se ptá ministra vnitra, zdali se také v nemocnicích vykonaly přípravy na vodoléčbu. Ministr Dolhoff odpovídá, že nějaká zvláštní léčba není předepsána…

Výbor navrhuje n bodů, které ctěným čtenářům oznámíme zítra.

Cože? To počká? Ale revoluce sama jistě dostala nějakou plastiku?

Navečer 16. t. m. málem zas něco propuklo, anžto měli být kvůli tiskovému přečinu zavřeni redaktoři Studentského kurýra, a vskutku byli už do vězení v Pressgasse odvedeni, jenže na Horním rynku se srotilo mnoho takových, co se tvářili, že vezmou vězení útokem; naštěstí tam přichvátal bodrý Füster a výkupným vězněné osvobodil.

Jedna rubrika se jmenuje: „Co nového se ve Vídni povídá?“ Tady se tedy jistě něco povídat bude.

Tyto dny kolovala mezi dělníky pověst: „Při odjezdu zanechal arcivévoda Johann milión zlatých, aby se rozdělily dělníkům.“ Pověst vyvolala rozruch, došla víry a hned by se byl strhl kravál; – jenže to byla pustá lež. Takoví jste: kdekomu, kdo jen přijde a něco vám nabaňká, uvěříte, a předem se na pravém místě nepřesvědčíte.

Inu, byla to povídačka. Dnes se novinami rozšíří a neopraví. Ale i tehdy jistě byly skutečné události?

– Měšťanští kloboučníci usoudili, že by oprávnění kloboučníci měli složit 10 zlatých, aby mohli vstoupit do řad měšťanských; oprávnění však usoudili, že by 10 zlatých skládat neměli, neboť beztoho budou brzo všichni postaveni do stejných řad.

Kýho šlaka, jenže něco se opravdu dálo:

– Včera v noci gardy, měšťané a studenti, pěšky i na koni bez přestání silně patrolovali po městě, v předměstích i nejbližším okolí; chvályhodné to opatření, k němuž poměry věru vybízejí; k žádné nepřístojnosti však nedošlo.

Ale jistě vzbuzovala zájem úmrtí! Sebevrahovo jméno a bližší okolnosti! A jestli v zanechaném dopise prosil, aby se o jeho případu pomlčelo, aspoň to by ohlásili. Ne-li, aspoň by se zeptali: kdo něco ví?

O polednách v ^½ 12 se několik kroků od Ferdinandova mostu asi padesátiletý neznámý muž vrhl do Dunaje, ač za několik minut vytažen, byl už mrtev.

Ano, ale co dvorské a osobní zprávy?

– Rytec C. Lange zhotovil pamětní minci k jmenování arcivévody Johanna říšským správcem; z jedné strany je na ní princova podoba, z druhé říšský orel.

Doba předbřeznová byla asi protivná. Moc toho nenamluví. Aha – tady je rubrika „Co se děje ve světě?“ No vida. Tak třeba v Salcpurku. Daleko to není, všelico a brzo se tu člověk doví. Zpráva vyšla 13. srpna.

Salcpurk, 7. srpna. (Koresp.) … Večer se konala brilantní oslava vítězství naší italské armády; přítomni byli císařova matka a Max. Během oslavy přišla z Inšpruku zpráva: „Ve středu v poledne sem dorazí císař a ve čtvrtek se pak vypraví dál do Vídně.“ – Chvála Pánubohu!

Francie! To tam pojede Frischauer a trochu zevrubně se rozepíše.

V Marseille se chystalo červencové povstání, ale včas bylo potlačeno.

Lucien Murat, syn bývalého neapolského krále, odjel z Paříže do Itálie s důležitou depeší, která bude mít na válku jistě značný vliv.

Copak je se Srby?

Uhry. Z Bělé Crkve už prý byli Srbové zahnáni. – Naproti tomu se znovu hlásí jejich vítězství u Sv. Tomáše. – U Verbacse se strhla potyčka se srbskými povstalci, v níž zahynul mladý hrabě Zichy, který tam přibyl z Budapešti jako dobrovolník.

A co je se Židy?

– V Prešpurku mělo tyto dni zase dojít k protižidovské štvanici; naštěstí se jí zabránilo.

A jaké je počasí?

Korutany. Mnoho osad kolem Greifenburgu bylo průtrží mračen nadobro zpustošeno.

A jak to vypadá s humanitou?

– Opatrovny pro malé děti se prý v předměstích rozhojní.

Ne, to mi nejde z hlavy: vždyť byla válka, bez jisté názornosti se to neobešlo, když už se při náladě nezadumávali. A byla to válka rakouská!

Itálie. Polní maršál Welden vtáhl do Bologně.

Toť, o velkou politiku už takový zájem neměli a neptali se, co si vojevůdce natáhl, když někam vtáhl, a jestli už kvetly ocúny, když se Rakousko pustilo do Itálie.

Itálie. Z hlavního stanu S. Donato poblíž Milána (5. srpna): Ještě jsme tady. Tuto noc jsme pouhýma očima viděli, jak krásné město Milán na osmi místech hoří; obzvláště pak na dvou místech. Dnes ráno ve 4 hodiny přišli do hlavního stanu jako parlamentáři 3 piemontští generáli. Jestliže se Milán do večera (bylo už hlášeno, že se vzdal) nevzdá, bude bombardován. Právě byl u našich vojevůdců v čele deputace také arcibiskup a vyprosil si, aby se s bombardováním posečkalo do 8 hodin ráno.

C’est la guerre.[93] A Milán byl krásný, a přece neležel před jeho očima jako krásná žena, až ji měl chuť dobýt, totiž ten od novin. Božebože, byla vám to suchá, škaredá doba. A hned pod tím zase říšský sněm, skoupý jako nějaký nekňuba.

Všechno v gala kvůli přijetí císaře –

Gala se však líčí? Ne, káře:

… dost poslanců také vidíme v uniformě národní gardy a se služební šerpou; není snad poslanecká hodnost vyšší než důstojnická, že si pánové navlékli šarže?

… a ptá se shromáždění, nechce-li být na Tedeum ve štěpánském chrámě? přijato.

Poslanec Löhner se ptá prezidenta, nebude-li říšské sněmovně oznámena prezidentova řeč při císařově přijetí? Prezident odpovídá, že prezident Schmitt už svou řeč přečetl v předsednické kanceláři; při tom zůstane. Přečteny další přípisy.

… O tom vznikne debata, často přecházející na osobnosti, až nakonec dojde k hlasování, aby se přešlo k dennímu pořádku, což je přijato. Tím se znovu přikročí k opravdu únavnému čtení a nadmíru rozvláčnému odůvodňování dalších zlepšovacích návrhů.

A to se ani rozvláčná odůvodňování, ani „osobnosti“ neuvádějí? Ani ty ne? Jichž se dnes želí, aby se mohly vypočítat, přičemž se vypočítají také osobnosti, které byly při tom; při tom zůstane. Ale jaká je řeč úvodníku? Jistě řeč lidí, kteří mají zálusk na císařského radu? Nikoli, jenom řeč mužů, kteří dávají císaři radu:

… Vaše Veličenstvo! Jako konstituční panovník nemáte a nesmíte nic rozhodovat a zveřejňovat bez… Povinností tisku, tohoto orgánu lidu, je však také důtklivě Vaše Veličenstvo upozornit… Budete-li si, Vaše Veličenstvo, v tomto smyslu počínat, s dvojnásobnou radostí budeme vzpomínati na den, který Vaše Veličenstvo znovu mezi nás přivedl…

Jak se choval lid?

Po celý den táhl v neděli ohromný zástup lidí do Schönbrunnu, aby byl císaři nablízku. Pozdě do noci byl park vrchovatě přeplněn, a lid se choval klidně a taktně.

Ale v zemi byla cholera! Existovala proti ní nějaká úřední oznámení?

Proti choleře byla učiněna všechna opatření; první výskyt této choroby ve Vídni r. 1831 připadl na 12. až 13. září.

Inu, málo platné, pořád se nevzdávám naděje, že kápnu na něco, co svědčí o jakémstakéms živém, inteligentním zájmu. Na jistou blízkou obeznalost s personáliemi, na menší důvěrnost s životním honem a ruchem, na špetku pochopení pro dobročinný bazar!

V Augartenu se večer konala velká slavnost ve prospěch německého loďstva.

Ale, ale, cože všichni mlčí? Copak odvětil císař na proslov prezidenta říšské sněmovny?

„Zavolali mě a s radostí jsem se vrátil do Vídně.“

Žádný interview, když přijel známý liberální vůdce strany, jen toto:

Třeste se, černožlutí, a jásejte, radikálové, přijel totiž dr. Schütte

A když vůdce strany vystoupil?

Dr. Schütte přednášel 16. t. m. v dělnickém spolku; k podpisu byla předložena adresa demokratického spolku frankfurtské levici. K shromáždění pronesl několik slov pan Naaer. Sander podává zprávu o deputaci vyslané k ministru Schwarzovi.

Z bezpečnostního výboru.

Z ministerstva války hlásí novinku, že se v Itálii udělalo šestidenní příměří, což někteří přijali nelibě, druzí zas radostně.

Ale o tom dodnes tolik velebeném polním maršálovi, tatíku Radeckém[94], za jeho života jistě mluvil pořád kdekdo. A co vůbec válka?

Itálie. Polní maršál Radecký nařídil v Miláně odzbrojit chátru.

To se vyjadřovali stručněji než nějaké vodítko, kde byl namístě úvodník? Zato byl jistě v módě Kudlich[95], o němž se dodnes trousí pověsti.

Promlouvalo se o Kudlichově návrhu, a to Trojan[96], který v přibližně jednohodinové řeči mluvil částečně pro návrh, částečně proti němu.

Padla tedy robota…? Jakpak hovoří ministr?

Kraus: Budou učiněna opatření.

Zato ministr války Latour[97]

ještě oznamuje, že Radecký uzavřel s Karlem Albertem nadmíru výhodné příměří. Loďstvo i piemontské vojsko se z Benátek stáhne.

Jakpak vypadají „nejnovější zprávy“?

Terst. Z benátských přístavů vytáhlo loďstvo i pozemní vojsko a vrací se na Sardinii. Vyklizena byla Modena, Parma a Piacenza.

Ale nějaká senzace jistě existuje?

– Přehlídka národní gardy, kterou dnes císař na Kolbišti vykonal, byla velkolepá; přítomna byla lidobrana z nejbližšího okolí. Sloužila se polní mše, jejíž výsostné okamžiky byly vyznačeny hřměním děl; byl na ní také náš říšský sněm.

Stručnost nás za chybějící důkladnost sotva odškodní. Tak jednoduše se to jednoduše nedělá!

– Na německé národní shromáždění čekají v Kolíně k 13tému příjezd arcivévody říšského správce, říšského ministerstva a velkého počtu poslanců. K důstojnému přivítání hostů se vykonaly velké přípravy. Podobně přivítají tyto hosty Mohuč, Bingen, Koblenc, Neuwied, Bonn a ostatní města a osady podél Rýna mezi Mohučí a Kolínem. Pruský král dorazil 12. t. m. do Koblence, aby přivítal říšského správce a doprovodil ho do Kolína.

Kdyby tak čekali dnes v Kolíně vídeňskou obecní radu, to by se ve Vídni víc činili!

– Na počest říšského správce uspořádali 27. m. m. v Greenwichském hotelu němečtí obchodníci z londýnské City hostinu. Byly proneseny přípitky na Národní shromáždění, na německé univerzity a na německé vojsko. Nejlepší řeč pronesl americký velvyslanec, poukázal v ní na to, že čtyři milióny amerických Němců budou povždy usilovat o to, aby upevnili pouto přátelství mezi Německem a Amerikou.

Text nic, jméno nic, menu nic, duch nic. Když dnes přibude do City spolek cestujících obchodníků, sounáležitost, a co k ní patří, docela jinak se vypíchne.

A jako z udělání, jako ze zlomyslnosti, jako by chtěla breptavou budoucnost zpražit, celá Evropa jen tak špitá:

Heidelberg. Studenti tady tvoří dobrovolnický sbor, aby německým bratřím ve Šlesviku přispěchali na pomoc proti zlým Dánům.

Francie, jak se zdá, přece jen chce také zasáhnout do italské války; alpská armáda táhne na hranice a jejímu velícímu generálu Oudinotovi je ponecháno na vůli překročit, bude-li nutno, piemontské hranice. Francie chce, aby byla Itálie svobodná.

A nikde sdělení ze zasvěcených kruhů o krizích, demarších a známkách počínajícího uvolnění! Nikde uklidňující dohady ze zvláštní strany o náladách jakožto příznacích pro možnosti vývoje situace, nikde prohlášení o asociacích, retiracích a jiných planých senzacích, nikde moře informací o ničem.

Srbsko. Srbský kníže Karaďorděvič konal v Kragujevci sněm, na němž se radili, co se má ze srbské strany ve věci charvátsko-uherské podniknout, na čem se usnesli, není dosud známo.

A až bude známo, žádný křik se nestrhne.

Srbsko… Válka se vede s oboustranným strašlivým rozhořčením a s krutými represáliemi, přičemž jedna strana vždycky obviňuje druhou z nejneslýchanějšího barbarství.

Francie. Jako základ anglicko-francouzského zprostředkování v Itálii se uvádí: – předně nezávislost Itálie na Rakousku, rozdělení Lombardska mezi Piemont a Toscanu. Rakousku zůstanou Benátky a Benátsko. – Tak jsme tedy tisíce životů obětovali pro nic! – Byla to pěkná válka!

A nadobro bez ocúnů! – Ale zahraničí přece jen nebývá vždycky nudné.

Portugalsko. Celé Portugalsko i s královnou je v požehnaném stavu. Tak bohatou sklizeň tam neslavili celá desetiletí; rovněž se těší na znamenité vinobraní. Královnin choť se svalil z koně a padl na hlavu.

Vysoká politika se nedělá, jen se čeká, až bude co hlásit:

– Co nevidět chtějí všichni vyslanci německých knížat uspořádat ve Vídni tajnou schůzku. Ták se píše z Brunšviku. Zatím jsme v očekávání.

My ne. My to už víme. – Pověst o atentátu:

– Minulou sobotu byl blízko schönbrunnského mostu zatčen muž, který měl v tamějším houští schovanou dvojku. Je to známý zahradník, který v té končině bydlí. Pušku nabil jen naslepo, aby při císařově návratu vypálil radostné salvy. Nicméně dala tato okolnost podnět k pověsti o zamýšleném atentátu.

Vydechnutí by si dnes vyžádalo deset sloupců. – Zpráva o požáru s verzemi o původu:

V poledne 13. t. m. vznítilo se samo od sebe skladiště kamenného uhlí na Severní dráze, ježto uhlí tam bylo složeno po celé měsíce.

Ale jakýsi Neues Wiener Journal tehdy už asi existoval.

Kdo si chce přečíst noticku, v níž každý uvedený fakt je lež, kdo se chce přesvědčit o nebezpečné autenticii (věrohodnosti) novinek, jaké nám přináší vykřičená pouliční literatura, vezmi do ruky 22. č. National-Zeitung… Nestojí nám za to, psát o tom řádnou odpověď, abychom si zachránili čest, ba ne! jen abychom čtenářstvu podali doklad daremnosti takového zpravodajství, které shání kdejaké hospodské povídačky a kavárenské klepy, kvalifikuje z nich činané noticky, těmi pak nadívá své novinové sloupce a jako čerstvě upečenou pravdu podává světu čtenářů, ať si jí pak nolens volens ukojí svou touhu po vědění.

Jde o neškodnou lež na sedmi prostinkých řádcích. Mít takové lži dnes, to by nám bylo hej!

Jak se zachází s těmi, kdo chtějí být jmenováni?

Mluvil také L. Eckhardt o nějaké adrese či co; náš referent ho neuvedl proto, že se to takřka rozumí samo sebou, pan Eckhardt byl při tom, pan Eckhardt musí být vždycky při tom; co nevidět se zřídí spolek babských klevet – pan Eckhardt tam jde jako člen deputace; klub kojenců – pan Eckhardt je členem a řečníkem. Je slavný, slavný stůj co stůj.

Jak hovořila sláva?

– Důstojníci, kteří přicházejí od armády z Itálie, nepřestávají oslavovat vídeňské dobrovolníky. Spolu s císařskými myslivci prý u Voltry dokázali pravé rekovné činy.

Jinak nic? Jak by se teprve dnes nepřestávalo oslavovat! Jaká literatura kvete u nás! Impresionistické vpády do nepřátelské země! Vítězné vpády pro entrefilet! Armáda bude mít víc recenzentů než vojáků, a vojáci sami budou mít dojmy a podávat informace.

Jaké to bylo, když vytáhli?

Salcpurk. Osmého t. m. pochodovaly tudy do Itálie dvě divize pluku řádových rytířů.

Bez žurnalistického rozčilování a bez úředního uklidňování. Pochodovali. Nejslušnější příležitost jmenovitě uvést všechny, kdo byli při tom, se propásla. Propase se také v příští válce? Pro všeobecnou brannou povinnost? Ne, pro nedostatek místa. Budou totiž jmenováni všichni, kdo při tom nebyli, kdo byli už v míru zaznamenáni, telefonní abonenti, nekuřáci, odpůrci spropitného, nespokojenci na železnici i v tramvaji, zoufalí sousedi, kotiliónoví pořadatelé, gratulanti i kondolenti, patrioti, všichni, všichni, jenom vojáci ne. Stane se jejich dílo zdrojem kulturní obnovy, nebo publicistické senzace? Osvobodí stát od příživnického plemene, jehož tvářnost i mluvu si přisvojil? Zdalipak krev omladí krev, která teče jako tiskařská čerň a zapáchá? Spíš se zhroutí islám než víra ve vytištěné slovo. Neporažení jsou ti, kdo netáhnou do války. Nejsou už posly, jsou básníky činů, a tudíž tvůrci nebezpečí. Chceme-li si uvědomit jejich moc i možnost, neprohlížejme dnešní vánoční číslo, nýbrž jeden z těch zažloutlých listů; tiskařská čerň na nich leží jako poslové skromnosti, která jako by se nedožadovala díků za zneužití stroje, naopak vzdávala díky za ulehčení povinnosti. Nejdůležitější problémy jsou dosud redakční tajemství; ta se nevyžvatlávají. Kultura je obsah, doposud ne tapetová šablona. Válka a mír jsou dosud myšlenky a myšlenky si dosud lidé myslí a nepředplácejí.

A abychom pro takové nicotky nezapomněli na poslední věci: jak to vypadá s inzeráty? Prkotina.

V pěti číslech dva.

Krasopisec

přijímá všechny do jeho oboru spadající práce: elegantní vyvedení učňovských i mistrovských diplomů, listů do památníku atd., a slibuje nejpromptnější provedení. Adresu má redakce tohoto listu.

Zručný hudebník

vyučuje základům hry na fortepiano a zpěvu. Adresy račte lask. odevzdat Alte Wieden, Hauptstrasse, 2. patro, u notového klíče.

Močůvka potřeb se ještě nevlévala do kanálu ducha. Nižádná poptávka se nerodila z nižádné nabídky. Psalo se krasopisně a hrálo na piano.

Byla to mizerná doba. Co chtěl člověk vědět, to se dověděl, ale nic víc. Technika se ve své ubohosti nijak nepokoušela proniknout do oné končiny, kterou si duch vyhradil pro nejvlastnější potřebu. Kvůli čemu se ty starosvětské mozky vzrušovaly? Kvůli čemu se bránily pokusu dát si pod duchovní záminkou naroubovat něco skutečnostního? Kvůli duchu. Tak či onak někde ho jistě měly a nějak si ho chránily. Jinak by nebyly měly sílu odolat žurnalistickému přemlouvání; jinak by bylo už tehdy došlo k nejzlořečenějšímu experimentu, jaký kdy byl na lidském duchu spáchán. Jinak by byly už tehdy události závisely na zprávě a společnost by byla očitou svědkyní řádění těchto očitých svědků, kteří tváří v tvář hrdinské smrti, jakou hyne udatnost a lidskost v boji s koňskými silami, tváří v tvář obětem lotrovsky vladaří v causerii. Jinak by už tehdy byla barva uhynula; řečníci by ji byli přiznali, pisatelé popsali. Jinak by bylo už tehdy možné děsivé hudlařství mrzkého reportéra, který bez znalosti kontrastů a bez potuchy o perspektivě, pouhou symbolizující mocí, jakou má duch i nad bezduchým, konfrontoval karetní šestašedesátku rakouských žurnalistů s večerní modlitbou muslimských vojáků. Jinak by už tehdy místo štěnic, léta letoucí Balkánu předhazovaných, byli na Balkáně váleční korespondenti! Jinak by byla takováto havěť, která má v sobě zároveň bulharskou chuť do života i turecké zhrdání smrtí, dávno na Balkáně řádila jako v recenzním exempláři. Jinak by byl šedý svět techniky už tehdy zazářil pestrostí imbecilních osobností a jubileum kávovařiče by se bylo vyšperkovalo, jak se tehdy nevyšperkoval císařův návrat. Jinak by se byla už anno 48 osamostatnila ta živnost, vytvořila ta hanbárna, kterou se lidé uživí, profese, jaká nikdy předtím nebyla: bez nadání, bez nutkání ducha, ve službách bohapustých potřeb lidské všetečnosti k neštěstí druhých musit mít imprese, ba ne, z cizího zážitku umět básnit k náladě druhých a bez myšlenek být přemýšlivý. Jinak by se byla už tehdy pod rouškou svobody zavedla nejbídnější robota: duchovní poddanost. Už tehdy by se byla všechna krev z literatury vypustila a na skromnou poptávku zákaznictva nabídkou stále zkorumpovanějšího čepovala jen po hokynářsku. Jinak by se byla už tehdy březivost, uchovaná pro blaho duchovního oplodnění, proměnila v jalovou hysterii, která toliko je-li šimrána novinkou, dokazuje, že ještě vůbec trvá. A že se něco organického hýbe tam, kde se už neozve dech, až věčnost započne s oživovacími pokusy! Ale kdo má zrak, viz, a kdo sluch, slyš:

Jestliže na konziliu umění a přírody krutá vůle ustanoví, že z padlého klína znovu vypučí jakás takás budoucnost, pak vypadne na svět sportovně štíhlá, uši zasmolené, oči slepené, a bude-li mít ústa, obviní matku z nejhanebnější nevěry: že oklamala Apollona s hadrářským králem, ducha s duchem doby. A potom se ukáže, že novorozeňata, mrzáčata, která přítomnost chová v klíně, mají větší cit pro žal svého člověčenství než mládež, která dnes žije v bezbožném lesku této přítomnosti a myslí si, že žije. Společnosti, majetnici poctivých mrzáků, nezbude pak ani zdání zdraví, jímž se dnes honosí, a veta bude po šalbě mechanistické teorie štěstí, která dnes kleštěncům slouží za záminku, aby si připadali jako muži. I tohle proto, aby pak nastupující mládež o sobě tvrdila, že je akademická. Stát se mi tak, že bych mezi touto mládeží žil, nechtěl bych se domýšlet, že ode mne přijala jediné slovo. Jen v přítomnosti snesu tuto šalbu, má totiž ráz podvodu. Jen ona mi dopomůže k libé iluzi, že mluvím k mládeži a tato mládež že je dozrávající náhražkou za tiskem ochořelý věk, jemuž zasazuji smrtící ránu, a že se tato mládež nepodílí na směnném obchodu hodnoty a moci, o jaký se dosud ona mrtvola pokouší. Jenom v této šalbě má mládež dostatečnou volnost, takže prožitou neschopnost velikosti nepohřbívá v rozechvělém mlčení, že před nedosažitelným na sebe upozorňuje neuctivým breptem a v uboze zalhávané bázni před duchem staví proti němu společenské talenty, proti ideálu to, čeho jednou sama dosáhne: rekord. Nebe dneška je útočiště této slabosti obsluhované anglickým klaunem bezbožnosti, a útěcha takového Shawa, který u úmrtního lože lidstva tropí špumprnákle, už leckterou mrtvolu přenesla přes obtíže víry. Vtipem, plichtícím životní účel s účelem užitkového předmětu, odbývá bezmezná banalita to, co nepostřehne mikroskopem: velikost.

Ale protože někde duch existuje, zbývá na zemi jenom neklid. Sebevědomí se zachraňuje, jak kdy, do stroje nebo do psychologie, vždycky do tiskařské černi, která je sama o sobě světový názor a skýtá pevnou možnost pokládat sebevraždu generála za směšnou, říkat o ní „fatální dvorská šaškovina“ a mrtvému hrdinovi, který „neměl co dělat, a tak se babral v starožitné samurajské morálce“, připomínat bujarého Roosevelta[98], který „má co dělat“. V manifestu jedné mladistvě se tvářící pospolitosti, k níž se mé jméno ocitalo v povrchním vztahu, ta nehoráznost stojí a vyvstává možnost, že se nějaký kluk nad sebevraždou japonského generála, „vzdáleného moderní myšlence o využití energie“, otřese nevolí a vykřikne „Ven s Asiaty z Evropy!“ a „Pryč s tím!“ Slabosti je vlastní, že místo aby z piety k pozůstalým spáchala sebevraždu, dokazuje svou houževnatost napadáním síly. Hloupost a komika, jaká se uplatňuje v jednotlivém případě, promění se však v obraz hrůzy, jakmile namíříme zrak na typ. Tu nebezpečí nynějších dospělých, kteří si za ideálem odbývají společenskou potřebu, kteří ho popírají, ale nezesměšňují, docela mizí před vyvrhelskou mládeží, která onu potřebu oslavuje a odbývá si ji na ideálu! Tu si člověk řekne, jestli komerčním radům nekřivdil; jejich světový názor, odvrácený od činu generála Nogiho[99], se spokojí zjištěním, že je nám ten obyčej cizí, a zásobí nás jemnými sukny. Obětuje se za obchod. A starý redaktor nic horšího neudělal, leda že harakiri prohlásil za nevhodné pro osvícenou dobu a lítostivě pokrčil rameny: „Na co tak lidi přijdou, když nemají co dělat!“ Je příšerné, jak se realita řídí mou satirou. Stíny vrhají těla. Teď splňuje nová svobodná mládež, co staré tiskovině podkládám! Tak vypadá generace, která odpovídá otcům. Dodává rebbachu filozofický základ – zoufale se člověk ohlíží po jiné mládeži. Tahleta se totiž hodí na všechno.

Ať se třeba projevuje tak, že místo kolem mrtvého hrdiny bude husím pochodem chodit kolem plynového kandelábru, budiž jí to přáno! A fanoušci z galerie, houfem holdující nejhoršímu herci za hlahol schillerovského verše, klidně vystuptež jako obnovitelé lidstva vedle klakérů pana Roosevelta nebo patetiků stroje, kteří by hnedle šoférovi koně vypřáhli, a vedle rádoby siláků, kteří mají techniku raději než ingenium, protože před ním jim nezbývá než se vzdát, kdežto za ní jsou i oni hrdiny. Točí se klikou; je to rychlejší než psát, a neosobnější. Analyzuje se bůh i láska a obojí se tím nahrazuje. Slabost je pravá omlazující studánka slabosti. Psychologie je recept na nedostatek, který k ní tíhne, a technika dělá z churavé nohy berlu. Je to praktické! Ale když berla popadne člověka a tvrdí mu, že bez ní chodit nemůže, pak čarodějův učeň nad „účelem“ zapomene „slovo“, jemuž za svou existenci vděčí dřevo, koště, sluha! A u Goethova symbolu, na němž člověk pochopí opovážlivost proti duchu, a tudíž také tento hrůzný příval naší doby, která chce „také konat divy“, troufli si analytičtí čarodějovi učni na výklad, že prý je to sublimace „pomočení na lůžku“. Toto děsné změtení, jímž se báseň stává dvojnásobnou alegorií bezbožnosti, vyznačuje míru oběti, jaké je talentovaná doba proti duchu schopna. Z vyzpytatelného úradku zadku čerpají milost a jejich věda, která stojí tak za ten zadek, troufá si apelovat „na všechny, kdo vyšli hledat místo, kde nová pravda leží v kolébce“. Slovo bylo vyřčeno. A jen poslední údiv zbývá: nad tím, jak nestoudnost před svým krajním výrazem necouvá, a jak se lidé, jejichž jsoucnost je sama o sobě rouhání, s odvahou nekalé konkurence hrnou do světa posvěcených představ. Člověk pochybuje o příčetnosti těchto sčetných veličin, nahmatává tmu, z níž tito objasňovači přicházejí a chatrnými lucernami svého vědomí dotírají na mystéria. Jen jedné otázky se racionalismus vykladačů a vrtohlavců nedotkne: sebe samých. A před ujišťováním techniky jenom jedna jistota zůstává pochybná: jejich vlastní. Člověk jen doufá, že také tomu, co vědí, nevěří. Když si je člověk prohlédne (ty filozofické koňskosiláky, jimž jsou müllerovské cviky zdravější než harakiri, ba i ty, kdo müllerují po nich a bledým inkoustem si předpisují nové zdraví), ptá se sám sebe, je-li myslitelné, že mohly z úst dvacetiletého vyjít věty, které vycházejí z jeho pera, a že psaní už není to, zač člověk odpovídá, nýbrž ultima ratio neodpovědnosti. A přece nechápeme, že se má za dokument mládeže pokládat provolání: „… hrdinské zpěvy už nemáme, zato novinové zprávy, které pro tu chvíli v tisíci výtiscích rozhlásí hrdinovo jméno. Proto je také pojem ‚hrdina dne‘ poněkud časovější… Na něco mimořádného nemáme čas.“ A to mi tuto pravdu nesebrala tato mládež jako bolestnou banalitu, kdepak, radostněji objevuje! Už je to tak: chmurná pomsta zhrzeného ženství se asi vrazila do mužství, přitom se zatvrdila v novém slabém pohlaví, které teď svou slabost neladně utrácí v blouznivém záští vůči lásce, proti vzpomínce přírody a ideálu, znovu puzeno potřebou zatvrzelosti. Jenže na rozdíl od oné není tato emancipace zajímavé minus, vede vzhůru k nule. A tak ohyzdná je tato schovávaná pohlaví, že člověk pokaždé nalítne, teď že hovoří to pravé. Jenže ono vždycky hovoří to nepravé, a před takovou matlaninou složí zbraň prostopášník filozof. Ne že by se tato mládež, když si ji člověk jaksepatří změří, v mžiku zas nedala obrátit na opačný světový názor. Ale nač uplatňovat moc tam, kde se člověk přesvědčil o bezmoci hodnoty! Pohled na přítomnost zpříšerní teprve zjištěním této její fluktuační schopnosti a východisko do ubožáctví jí budiž právem ponecháno. Jak tak člověk vidí mládež v šťastně dobyté svobodě, sám by rád našel východisko. Při živoření v této současnosti mu kyne naděje, že vstoupí do pekla. Tam snad mladí lidé vědí, zač žhnou. Tady je tiskařská čerň a hysterický žár. Všichni vypadají jeden jako druhý. Jenom poznatky tady zbývají, a z těch se žít nedá. Stydět se za mládež své doby, to nemá cíl. Nijak člověka neodškodňuje za to, že si mužů své doby neváží a na starce hledí útrpně. Je to poslední stupeň na cestě vedoucí k stanovišti bezvýhlednosti. Kdyby tak člověk mohl vyváznout! Kdyby tu nebylo nutkání v mlze rozpoznávat zvrácený život a nacházet řeč proti tisku, který ji odnímá!

Conrad von Hötzendorf [100]

– jako tramtaratata to zní, vyprávěli nám přečasto fejetonisti, když tak leželi u táborového ohně a snili o vyhraných bitvách. Možná právem, žádné jméno není nezasloužené. Jenom si je musí člověk zasloužit. Jmenovat se někdo třeba Kotschitschka von Lilienfeld, měl by to horší, ale první vítězství by propůjčilo jménu patos. Často zas spustí trouba moc brzo. Právem pověděl v jednom interviewu takzvaný Conrad von Hötzendorf, že teprve podle činů lze posuzovat vojevůdce. Jenže to interviewujícímu pověděl neprávem. Podle všeho je nejvýznamnějším vojevůdcem všech dob, a mír, který mu to brání dokázat, by mu osobně nikdo nepředhazoval, kdyby se tak neuskrovňoval zrovna před zástupcem Neues Wiener Tagblattu. Víc než tento interview se na něho jinak opravdu neví. Abych nezapomněl: ještě přípis Neue Freie Presse. Sice jen s úctou, leč vlastnoruční. A jinak si o něm udělat obraz nelze? Ale ano, je ho už vidět v „Interessantes Blatt“, ve „Woche“, ve „Wiener Bilder“. Inu, řeknou ochránci velkého vojevůdce, slavní muži se tam zkrátka dostanou, ať chtějí, či nechtějí. Člověk má sice právo na vlastní obraz, jenže slavní muži tomu nezabrání, že se octnou mezi „Kdo něco ví?“, zkušební mamzelkou[101], panem Treumannem[102] a německým císařem na lovu divokých sviní. Na to by se dalo arci odpovědět, že záleží na tom, jak se slavní muži dají fotografovat a jestli už při záběru věděli, k čemu bude dobrý. Když Vilém II. vlastnoručně zlomí zvěři vaz, fotografie na čekané a tamten – řekněme – za nic nemůže. Je nevinný jako jelen. Byla to momentka. Básníci – kromě pana von Hofmannsthala, který čte knihu – se při práci fotografovat nedávají. Jak fotografovat šéfy generálního štábu? Navrhuji: poprsí, nenuceně, vlídný obličej, i když venku hřmí. Ale proboha ne takto: „Rakousko-uherský šéf generálního štábu Conrad von Hötzendorf při studiu mapy Balkánu.“ Vždyť je to málem vyzrazení vojenských tajemství! A takhle taky ne: „Šéf generálního štábu pěchotní generál Conrad von Hötzendorf studuje se svým křídelním pobočníkem majorem Rudolfem Kundmannem mapu Balkánu.“ Toť, jak se to vlastně dělá? Šéf generálního štábu sedí u stolu, major stojí vedle něho a oba civějí na mapu Balkánu. Tak tedy vypadá, z čeho temení sláva? Kdo pustil fotografa do pokoje? Proč pánové neustali ve studiu mapy Balkánu, když přišel fotograf? Což je možné, že když fotograf přišel, že udělá něco apartního, studium mapy Balkánu teprve započalo? I tak může bitva pod vedením Conrada von Hötzendorfa skončit vítězstvím, o tom nepochybuji. Nepřátelé by však vystáli ještě větší strach, rozhodně by víc trnuli v nejistotě, kdyby se jim nenaskytlo vidět rakousko-uherského šéfa generálního štábu Conrada von Hötzendorfa při studiu mapy Balkánu. Nemá se to kdekomu ukazovat, to se nemá. Když má někdo hlavu, poprsí stačí. Když ji nemá, mapa Balkánu je málo platná, právě naopak. A pod tím stojí: „Ke změně ve vedení rakousko-uherského generálního štábu.“ Toť, jak to tedy bylo dřív? Což dřívější šéf generálního štábu mapu Balkánu nikdy nestudoval? Nebo jinak. To jde do tuhého? Jistěže pánové Schemua[103] a Auffenberg[104] si stykem s humoristy, fakíry a žurnalisty důvěru nezískali; není dobře, když o vysokých důstojnických hodnostářích moc lidí tvrdí, že se s nimi osobně znají. O Conradovi von Hötzendorfovi se jen šuškalo, nic nekolovalo. Nepříjemné bylo, že lidé vojensky neschopní jeho jméno častěji srovnávali s trumpetou. Aťsi, i když místo děla spustila trumpeta, pořád ještě mohl být zdatný vojevůdce. A nejspíš taky je. O bulharském šéfu generálního štábu nám však povídálkové vyprávěli, že pracuje v noci u lampy. Neviděli to, slyšeli to. Fotograf do pokoje puštěn nebyl, a přece existovala bulharská vítězství. V Rakousku šlo do tuhého. I stal se Conrad von Hötzendorf šéfem generálního štábu. I studoval mapu Balkánu. I zvítězila u dvora mírová strana, a vstoupil dvorní fotograf Scolik. „Jeden exkluzivní snímeček smím prosit –!“ „Pro světovou historii?“ „Ne, pro jeden interesantní list.“ „Aha, na paměť epochy.“ „Ne, pro ‚Woche‘.“ „Zrovna studuji mapu Balkánu.“ „To se hodí.“ „Bude to dlouho trvat?“ „Jenom historický okamžíček, když smím prosit –“ „Mám tedy ve studiu mapy Balkánu pokračovat?“ „Jistěže, Excelence, jen ve studiu mapy Balkánu nenuceně pokračujte – takhle – úplně ležérně – ne, to by nebylo přirozené – pan major, smím prosit, kousek dál dozadu – ne, docela nežinýrovaně – čacky, prosím, čačtěji – má to být trvalá památka na vážné časy – takhle je to dobře, jenom ještě – trošinku prosím – takhle – zatvařte se, Excelence, sveřepě – teď – Děkuji.“

V této veliké době

kterou jsem ještě znal, když byla takhle malá; která se zase zmenší, jestli bude mít kdy, a které anžto v oboru organického růstu taková proměna není možná, spíše hádejme, že je otylá a věru dušná; v této době, v níž se děje, co si člověk ani nedovedl představit, a v níž se dít musí, co si člověk představit nedovede, a kdyby dovedl, tak by se to nedálo –; v této vážné době, která se div neuřehtala nad tím, že by mohla zvážnět, vlastní tragikou zaskočena shání zábavu a při spáchaném činu sama sebou přistižena hledá výmluvu; v této hlučné době, dunící příšernou symfonií činů, které plodí zprávy, a zpráv, které zavinují činy; v této době ode mne nijaké vlastní slovo nečekejte. Kromě tohoto: že před špatným výkladem chrání jenom mlčení. Nevykořenitelně ctím nezlomnost, ukázněnost řeči před neštěstím. V říších fantazijní chudoby, kde člověk hyne duševním hladem, aniž duševní hlad cítí, kde se péra namáčejí do krve a meče do inkoustu, co se nemyslí, to se musí konat, a co se myslí, nelze vyslovit. Nijaké vlastní slovo ode mne nečekejte. Žádné nové bych říci nedovedl; v pokoji, kde píši, je velikánský lomoz, dělají-li ho zvířata, děti, nebo moždíře, to teď zjišťovat nebudu. Kdo povzbuzuje činy, ten przní slovo i čin a dvojnásob zaslouží opovržení. Sklon k tomu nevymřel. Kdo dnes nemají co říci, protože slovo má čin, mluví dál. Kdo má co říci, předstup a mlč! Stará slova také nesmím vytahovat, pokud se dějí činy, které jsou nám nové a o nichž diváci říkají, že se jich nenadáli. Rotačky mohly mé slovo přehlušit, a jestli je nezastavilo, nic to proti mému slovu nedokazuje. Větší stroj to nedokázal, a ucho slyšící pozouny posledního soudu dlouho se ještě neuzavře polnicím dne. Nepojal žal kal života, nezesinala tiskařská čerň před tolikerou krví. Spoustu mečů tlama spolykala, jenom na tlamu jsme hleděli a tlamou jsme měřili velikost. A zlato za železo spadlo z oltáře do operety, ze svržení bomby byl kuplet a 15 000 zajatců se octlo ve zvláštním vydání, které přečetla subreta, jen aby byl vyvolán libretista. Pro mne, nenasytu, kterému pořád oběť nestačí, osudem nařízené linie nebylo dosaženo. Válka je pro mne teprve tehdy, když se do ní pošlou jen neschopní. Jinak si můj mír nedá pokoj, vskrytu se zařizuji na velikou dobu a něco si myslím, co mohu povědět jen milému Pánubohu, a ne milému státu, který mi teď nedovolí povědět, že je příliš tolerantní. Jestli totiž nepřijde teď na myšlenku svobodu tisku, který pár bílých skvrn ani necítí, zardousit, nikdy už na tu myšlenku nepřijde, a kdybych ho teď chtěl na tu myšlenku přivést, ještě by mi ji násilím uzmul a odnesl by to jedině můj text. Počkám tedy, třebaže jsem jediný Rakušan, který se nemůže dočkat, raděj bych zánik světa nahradil prostinkým autodafé. Myšlenka, na kterou chci skutečné vlastníky nominální moci přivést, je pouhá utkvělá myšlenka. Utkvělými myšlenkami se však zachraňuje kolísavá držebnost jak státu, tak kulturního světa. Tak dlouho se vojevůdci nevěří, jak důležité jsou bažiny, až se jednoho dne Evropa jeví jako pouhé okolí bažin. Z terénu vidím jen bažiny, z jejich hloubky jen hladinu, ze stavu jen tvářnost, z ní jen zdání a z toho zas jen obrys. Chvílemi mi stačí kadence nebo jen přelud. Račtež mě někdy jen tak pro legraci sledovat na povrch tohoto do hloubi problémového světa, stvořeného, teprve až byl vzdělán, otáčejícího se kolem vlastní osy a toužícího, aby se kolem něho slunce otáčelo.

Nad oním vznosným plakátem, nad onou básní uvozující činorodou dobu, jedinou zatím zplozenou básní, nad nejlidštějším plakátem, jaký ulice našemu zraku nabídla, visí hlava varietního komika v nadživotní velikosti. Vedle něho však hanobí mystérium stvoření nějaký výrobce gumových podpatků tím, že o kopajícím kojenci říká, s výrobkem jeho, zrovna jeho značky, že by měl člověk přicházet na svět. Když soudím, že by člověk, jak se věci mají, na svět raději vůbec přicházet neměl, jsem podivín. Když však tvrdím, že za takových okolností člověk napříště už vůbec na svět přicházet nebude, později pak že budou možná na svět přicházet podpatky od bot, jenže bez příslušného člověka, protože on neudrží krok s vlastním vývojem a zaostane jako poslední překážka svého pokroku – když něco takového tvrdím, jsem blázen, který usuzuje z příznaku na celkový stav, z hlízy na mor. Kdybych nebyl blázen, ale učenec, nedělal bych tak smělé závěry z hlízy, ale z bacilu, a hned by se mi věřilo. A jak teprve bláznovské je říkat, že máme-li se zbavit moru, zkonfiskujeme hlízu. Já však opravdu soudím, že v této době, ať ji nazýváme a hodnotíme tak či onak, ať je vykloubena, nebo má kosti narovnány, ať před Hamletovýma očima teprve kupí vraždu a hnilobu, nebo už zraje pro paži Fortinbrasovu – že v jejím stavu trčí kořen na povrchu. Vyjde to najevo při nějaké motanici, a co bylo dřív paradoxní, to veliká doba potvrdí. Protože nejsem politik ani jeho nevlastní bratr estét, nenapadne mě popírat nutnost čehokoli, co se děje, nebo želet, že lidstvo neumí v kráse umírat. Vím ovšem, že lidé právem ostřelují katedrály, když jich lidé právem používají za vojenská stanoviště. Žádné pohoršení na světě, říká Hamlet. Jenom pekelný jícen se rozevírá k otázce a ptá se: kdypak nastane ještě slavnější doba války katedrál proti lidem! Dobře vím, že je občas nutno odbytiště proměnit v bojiště, aby z bojišť byla zas odbytiště. Jednoho kalného dne však člověk prohlédne jasněji a zeptá se, je-li správné tak cílevědomě ani na krok neodbočovat z cesty vedoucí pryč od boha. A jestli ono věčné tajemství, z něhož člověk vzchází, a ono, do něhož vchází, skutečně obsahuje toliko obchodní tajemství, které lidem zjednává převahu nad lidmi, ba nad tvůrcem lidí. Kdo si chce rozšířit držbu a kdo ji jen brání – oba žijí v držbě, vždycky pod držbou a nikdy nad ní. Jeden ji fatuje, druhý stornuje. Nejímá nás strach před čímsi nad držbou, když neslýchané lidské oběti prokoukneme a protrpíme a za řečí duševního vznosu, v pazvuku opojné hudby mezi pozemskými a nebeskými zástupy jednoho kalného rána k nám dolehne přiznání: „Nyní dojde k tomu, že cestující bude neustále vystrkovat tykadla a zákaznictvo bude neustále ohmatáváno.“ Lidstvo, toť zákaznictvo. Za prapory i plameny, za reky i retovníky, za všemi otčinami se tyčí oltář, před nímž zbožná věda ruce spíná: Bůh stvořil konzumenta! Jenže Bůh nestvořil konzumenta, aby mu bylo dobře na zemi, nýbrž k něčemu vyššímu: aby bylo kupci dobře na zemi, vždyť konzument byl stvořen nahý a kupcem se stane, teprve když prodává šaty. Potřeba jíst a žít se filozoficky vyvrátit nedá, třebaže veřejnost tohoto úkonu svědčí o nenapravitelné nestoudnosti. Kultura je tichá dohoda o tom, že životní prostředky ustoupí životnímu cíli: Civilizace je podřízenost životního cíle životním prostředkům. Tomuto ideálu slouží pokrok a tomuto ideálu dodává zbraně. Pokrok žije, aby jedl, a občas dokáže, že dokonce umřít dovede, aby jedl. Snáší útrapy, aby se měl dobře. Do premis vkládá patos. Krajní přitakání pokroku už dávno přikazuje, že se potřeba řídí nabídkou, že jíme, aby se druhý nasytil, že nám hauzírník[105] trhá myšlenky tím, jak nám nabízí, co zrovna nepotřebujeme. Pokrok, pod jehož nohama se rmoutí tráva a z lesa se stává papír, z něhož pak vyrůstají listy, ten podřídil životní cíl životním potřebám a nadělal z nás pomocné šrouby našich nástrojů. Zub času je vykotlaný; už když byl zdravý, objevila se ruka, která je živa z plombování. Kde se s vynaložením vší síly život uhladil, s ničím se už šetrně zacházet nemusí. Individualita v takové krajině žít může, ale vznikat už ne. S tužbami nervů jenom hostuje tam, kde se kolem dokola v komfortu a blahobytu bez tváře a bez pozdravu sunou a vpřed derou automaty. Jakožto rozhodčí mezi přírodními hodnotami se rozhodne jinak. Rozhodně ne pro zdejší polovičatost, která si duševní život zachránila pro propagandu svého zboží, oddala se romantice životních prostředků a umění dala „do obchodníkových služeb“. Rozhoduje se mezi duševními a koňskými silami. Bez úhony rasa z provozu k sobě nepřichází, nanejvýš tak k požitku. Tyranie životní nutnosti propůjčuje rabům trojí výsadu: od ducha názor, od umění zábavu, od lásky prostopášnost. Je dosud chválabohu zboží, které vázne, třebaže zboží se má pořád kutálet. Vždyť koneckonců civilizace žije z kultury. Když příšerný hlas, který tyto dny smí překřikovat povel, jazykem své vtíravé fantastiky cesťáka vybízí, jen ať vystrčí tykadla a v dýmu střelného prachu omaká zákaznictvo, když se před něčím tak neslýchaným vší mocí hrdinsky odhodlá reklamovat bojiště pro hyeny, má v sobě kus oné zoufalé upřímnosti, s jakou se duch času šklebí na své mučedníky. Ano, obětujeme se za hotový výrobek, konzumujeme a žijeme tak, aby prostředek konzumoval cíl. Ano, když nám prospívá torpédo, spíš bohu než torpédu se rouhat budiž nám dovoleno. A nutnosti, které si svět zbloudilý v bludišti ekonomie stanovil, domáhají se mučedníků a hnusný úvodníkář vášní, registrující velkožid, chlap, který dřepí u kasy světových dějin, shrabuje vítězství a denně zaznamenává obrat v krvi, a u zdavek a právních nároků, z nichž přímo vřeští ziskuchtivost, nasazuje vybraný tón, který počet mrtvých a raněných a zajatých zanáší mezi aktiva, přičemž občas poplete moje a tvoje a poleno a koleno, ale přitom si s mírným zdůrazněním své skromnosti a snad ve shodě s dojmy ze zasvěcených kruhů, aniž přitom zanechá fantazie, troufne strategicky rozlišovat „laické otázky a laické odpovědi“. Když se pak ještě opováží žehnat rozmachu hrdinských citů, který mu tolik lahodí, a vzkazovat armádě pozdrav a blahopřání a žargonem výkonnosti jakoby navečer po utěšeném burzovním dnu „chrabré vojáky“ povzbuzovat, ozývá prý se hlas, který se nad tím pohoršuje, opravdu jen jediný, který je dnes vyslovuje – ale nic naplat, pokud se ozývá ten jediný hlas, jehož ozvěnou by musel být poplach živlů, rozkacených tou podívanou, že doba, která si troufale říká veliká, nepodá takovému bojovníku přední linie ultimátum.

Povrch tkví a lpí na kořeni. Ujařmenost lidstva hospodářstvím mu ponechala jenom výsadu nepřátelství, a jestli mu pokrok nabrousil zbraně, vytvořil jí jednu nad jiné vražednou, která ji kromě posvátné nutnosti zbavila také poslední starosti o pozemskou duševní spásu: tisk. Pokrok, disponující také logikou, opáčí, že tisk je jenom odborné společenstvo, které je živo z trvalé potřeby. Ale jestli je to stejně pravdivé jako správné a jestli je tisk pouhým otiskem života, pak vím, na čem jsem, vím totiž, jak to s životem stojí. A tu mě maně napadá, že jednoho kalného dne se jasně ukáže, že život je pouhý otisk tisku. Jestli jsem se ve dnech pokroku naučil život podceňovat, nutně jsem tisk přecenil. Co vlastně je? Pouhý posel. Který nás obtěžuje svými názory. Sužuje svými dojmy. Se skutečností nám zároveň podává představy. Do krve nás trýzní svými detaily o podrobnostech zpráv, o náladách, nebo zas svými vjemy o postřezích podrobností, o detailech i svým ustavičným omíláním. Který za sebou vláčí houf informovaných, poučených, zasvěcených a významných osobností, které ho pověřují a opravňují, důležití příživníci na zbytečném. Je tisk posel? Nikoli: událost. Řeč? Nikoli, život. Nejenže se domáhá toho, aby pravdivé události byly jejich zprávy o událostech. Má tedy na svědomí tuto neblahou identitu, z níž vzniká klamné zdání, že se činy nejprve odreferují a teprve potom odehrají, často také jejich pouhou možnost, rozhodně však tu situaci, že se sice váleční zpravodajové dívat nesmějí, zato se zpravodajové stávají z válečníků. V tomto smyslu klidně snesu výtku, že tisk odjakživa přeceňuji. Není posluha – jak by mohl posluha tolik vyžadovat a pobírat – je to událost. Už zas nám nástroj přerostl přes hlavu. Člověka, který má hlásit požár, a nutně tedy ve státě zaujímá zcela podřadné místo, povýšili jsme nad svět, nad oheň a nad dům, nad skutečnost a nad svou fantazii. Tak jako Kleopatra měli bychom, zvědaví a zklamaní, posla za poselství zbít. Oznámí jí nevítaný sňatek a své oznámení vyzdobí, a ona za ten sňatek svalí odpovědnost na něho: „Vraz mi své plodonosné zvěsti v sluch, tak dlouho neosetý… Ten ze všech nejčernější na tě mor…! Cože? Pryč! Sic tvýma očima jak dvěma míči si budu kopat, zvytrhám ti vlasy, drátem tě zmrskat dám a zvolna v louhu rozmočit nadranc.“ (Bije ho.) „Drahé Veličenstvo, já sňatek nesjednal, jen nesu zvěst.“[106] Jenže reportér sjednává sňatek, podpaluje dům a hrůzy, které vylhává, proměňuje ve skutečnost. Mnohadesetiletým cvikem přivedl lidstvo do fantazijní bídy, jaká mu umožňuje vést proti sobě samému vyhlazovací válku. Zbaviv je bezmeznou pohotovostí svých aparátů schopnosti prožitku i jeho duchovního pokračování, dovede mu vštípit jen potřebnou smrtelnou odvahu, s jakou se vrhá do smrti. Má k dispozici odlesk hrdinských vlastností a jeho zprzněná řeč krášlí zprzněný život, jako by si věčnost vrchol schraňovala až na věk, kdy bude živ reportér. Jestlipak lidé tuší, výrazem jakého života jsou noviny? Života, který je už dávno výrazem novin. Jestlipak někdo tuší, kolik zahrdleného ducha, vydrancované urozenosti, potřísněné posvátnosti padá na vrub půlstoletí této zdivočelé inteligence? Jestlipak někdo ví, kolik životních krmí pozřel nedělní bachor takové rotační bestie, než vyšel ztloušti 250 stran? Jestlipak někdo ví, kolik se toho muselo systematicky, telegraficky, telefonicky, fotograficky zcizit, aby společnost, dosud tíhnoucí k niterným možnostem před mrňavoučkými skutečnostmi, přivykla otlemenému úžasu, nacházejícímu svá klišé v hnusné řeči těchto poslů, když se někde „utvořily skupiny“, nebo se dokonce obecenstvo začalo „shlukovat“? Protože celý novodobý život je v područí pojmu kvantity, která se už ani neměří, protože je pořád dovršena a nakonec jí nezbude, než aby sama sebe pozřela; protože samozřejmý rekord už neponechává žádné pochybnosti a klopotná úplnost všechno další počítání dělá zbytečným a následkem toho pak umořeni mnohostí o výsledek vůbec nestojíme a v době, kdy dvakrát za den v dvaceti opakováních o všech vnějšnostech se nám ke všemu ještě předkládají dojmy z dojmů, veliká kvantita se rozpadá v jednotlivé osudy, jaké vnímají jen jednotlivci, a najednou třeba na samém vrcholu žádoucí hrdinská smrt se fatuje jako krutý osud. Jednou se možná přijde na to, jaká drobounká záležitost byla světová válka vedle duchovního sebemrzačení lidstva tiskem a že byla v jádře jenom jeho jedním vyzařováním. Před několika desetiletími ještě Bismarck, jeden z přeceňovatelů tisku, rozpoznal: „Co nám Němcům dobyl meč, to nám zas hubí tisk,“ a na vrub mu připsal tři války. Souvislosti mezi katastrofami a redakcemi jsou dnes mnohem hlubší, a tudíž nejasnější. V období těch, kdo to prožívají, je čin silnější než slovo, ale ještě silnější než čin je canc. Jsme živi z cancu a v tomto světě obráceném naruby ozvěna probouzí volání. V organizování cancu je slabost způsobilá k podivuhodné proměně. Státu se to hodí, ale svět z toho nic nemá. Pokrok ještě vězel v dětských střevíčkách a nešmejdil kulturou na gumových podpatcích, a už tenkrát to Bismarck tušil. „Každá země,“ řekl, „jednou doplatí na okna, která její tisk vytříská.“ A dále: „Vídeňský tisk je horší, než jsem si představoval, a vlastně zlovolnější a škodlivější než pruský.“ Také to vyřkl, že nechce-li si dát korespondent vyčítat, že nemá dobré styky, pouští do světa buď vlastní výmysly, nebo výmysly velvyslanectví. Toť se ví, všichni závisíme především na zájmech téhle branže. Čteme-li noviny jen pro informaci, pravdu se nedovíme, dokonce ani pravdu o novinách. Pravda je, že noviny nejsou udání obsahu, nýbrž obsah sám, ba víc, strůjce. Když otisknou lži o zvěrstvech, jsou z toho zvěrstva. Přibude na světě křivdy, protože jsou noviny, které ji vylhaly a teď jí želí! Nebijí se národy: to mezinárodní hanba, ta profese, která vládne světu ne vzdor své neodpovědnosti, ale díky své neodpovědnosti, zasazuje rány, týrá zajatce, pronásleduje cizince, z džentlmenů dělá hulváty. Pouhou svrchovanou bezcharakterností, která spolu s padoušskou zavilostí proměňuje tiskařskou čerň rovnou v krev. Krajní, zlověstný div doby! Nejprve samá lež, která napořád lhala, že se jenom jinde lže, a teď, upadlá do neurastenie nenávisti, je samá pravda. Jsou různé národy, ale jeden tisk. Depeše je stejný válečný prostředek jako granát, ten se taky neohlíží na vlastní skutečnost. Vy věříte, jenže oni to vědí líp, a tomu musíte věřit. Hrdinové dotěrnosti, lidé, s nimiž by válečník do zákopu neulehl, ale interviewovat se tam od něho dát musí, vloupávají se do opuštěných královských zámků, jen aby mohli oznámit: „Byli jsme první!“ Dát si za zvěrstva platit nebylo by zdaleka tak potupné jako za to, vymýšlet si je. Najatí vrazi v tomto přeneseném oboru působnosti, usazení za pecí, když už se jim nepoštěstí vyprávět anekdoty v tiskovém stanu nebo se vetřít na frontu, den co den v jednom kuse pouštějí na národy hrůzu, až ji pak právem opravdu pocítí. Z kvantity, která je obsahem této doby, na každého z nás připadá citově obráběný dílek, a co máme společné, to se nám telegrafem i kinem předvádí tak názorně, že chodíme spokojeně domů. Jestliže nás reportér svou pravdou připravil o fantazii, svou lží nám ukládá o. život. Jeho fantazie je surová náhražka za tu, kterou jsme kdysi měli. Jestliže jedni tamhle tvrdili, že druzí zabíjejí ženy a děti, obojí tomu uvěří a hned to udělají. Copak necítíme, že slovo nějakého neukázněnce, vhodné ve dnech kázně, dostřelí dál než moždíř, a duševní pevností této doby že je stavba, která se zhroutí, jakmile přijde do tuhého? Kdyby státy moudře zůstaly jen při všeobecné branné povinnosti a upustily od telegramů – byla by světová válka, věru, mírnější. Kdyby se dokonce před jejím vypuknutím odhodlaly vyhnat představitele onoho řemesla na mezinárodně sjednané mrchoviště, kdoví, třeba by je minula. Ale než právníci a od nich postrkovaní diplomati odzbrojí, lidé za to budou pykat. „Leccos, co stojí v novinách, je přesto pravda,“ řekl Bismarck. Něco je však ještě pod čarou, tam se činí naši čačtí fejetonisti, za honorář odříkávají v bitvě modlitby, líbají spojenecké bratry na ústa, velebí nádherný randál našich dnů, obdivují pořádek, jako dřív ctili pohodlíčko, pevnost srovnávají s krásnou ženou a naopak, jak kdy, a vůbec si počínají, jak se na velikou dobu sluší. Tak třeba jeden, zahraniční, pod nadpisem „Strašné dni“ na pokračování líčí, co zažil v jednom hlavním městě, z něhož musel odjet. Vnější hrůzy záležely v tom, že ho přemlouvali k odjezdu, že mu za 1000 marek dávali jen 1200 franků, zejména pak že nesehnal taxíka, což se prý v jiných dopravních střediscích stává ještě před všeobecnou mobilizací. Jinak si nemůže – člověk svým uší nevěří – vynachválit klid, ohleduplnost, ba milosrdenství domácího obyvatelstva, o němž jsme se přece z telegramů dověděli, že se chovalo jako panteři a vlci ze zvěřince porouchaného při železničním neštěstí, že to tam před válkou vypadalo asi tak jako jinde po koncertě. Telegramy jsou válečné prostředky. Fejetony se moc vážně neberou, v těch může proklouznout pravda. Ale když vyjde, je už třeba nepravdivá, protože mezitím vyšly telegramy a přičinily se, aby lidé dali za pravdu telegramům a skutečnost poopravili. Nebo se zas soudí, tenhle Nordau[107] že lakuje narůžovo, protože si pro případ míru už teď zajišťuje návrat na svoje místo. Pak arci rozhoduje žurnalismus o životě podle toho, jestli hledá jen svůj prospěch, nebo cizí neprospěch. Obecně lze říci, že kromě práce vykonávané poctivou zbraní jsou za války také díla konaná slovem a případností. Nevzdělaný dav a noviny jsou povzneseny nad národní zájmy. Tamten drancuje a tyto telegrafují. A když tyto telegrafují, tamtu to hecuje, a co rozhodnou noviny, to platí a odpykají národy. „Represálie“, těmi se odpovídá tisku. Nejprve stav světa vytvoří a potom ho přežene. Je-li jeho pouhým výrazem, pak je stav dost strašný. Jenže on je jeho strůjcem. On v Rakousku vymyslel a vypěstoval jalovou kratochvíli „národnostního sváru“, aby si podnik svého mrzkého intelektu nepozorovaně zvelebil; když to přivede tak daleko, jak chce, pro pozdější výdělek dává na stravu svůj patriotismus; při krachu kupuje cennosti, je to fénix v nádherných barvách vzlétající z cizího popela. Třeba tisk přeceňuji, budiž! Jestli však neprávem tvrdím, že v epoše, jež je tak náchylná vidět významnou událost ve zvláštním vydání a s podrážděnými nervy se dá od lží svádět k faktům – jestli není pravda, že z telegramů vyteklo víc krve, než chtěly obsáhnout, nechť tato krev padne na mou hlavu!

„Nechť je to naposledy,“ zvolal Bismarck, „co se štědrou rukou zahazují výboje pruského meče, jen aby se uspokojily nenasytné požadavky fantomu, který pod fingovaným názvem ducha času nebo veřejného mínění svým křikem mámí rozum vládců a národů, až se jeden leká stínu druhého a všichni zapomínají, že pod lví hlavou netvora vězí bytost povahy křiklavé, leč nijak strašlivé.“ Řekl to roku 1849. Jak strašlivě se toto prosťáctví za těch 65 let rozrostlo! Z toho, že před činy, které nastrojilo, neoněmí, je vidět, komu, doufá, přicházejí vhod. Stroj vyhlásil válku bohu a mezi díly, kterých jsem se já od něho dávno nadál, se mu pořád dostává slov a doba se měří a žasne, jak je zas za noc veliká. Ona byla zatím veliká vždycky, jenže jsem si toho nevšímal. Byla to vada mé optiky, že jsem ji viděl malou. Jenže smetat nešvary, bující na povrchu, za nímž roste něco velikého, to by byl pro mne moc malý úkol, s tím si neporadím. Někdo se nedávno ptal, kdepak to vězím, a prosil, abych prý nás vzhledem k nové době zprostil staré špíny. To nemohu. To veliké, živelné musí mít dost síly samo se s nešvary vypořádat, spisovatelovu inspiraci a pomoc na to nepotřebuje. Jenže tohleto veliké, živelné, jehož klamnost kdekomu bije do očí, to zatím nedokázalo. Co vidíme? To veliké má průvodní jevy. Jestli se jim následky vyrovnají, pámbu s námi! To veliké přes noc průvodní jevy nezdolalo. Z toho, že se bomby shazují spolu s vtipy a animírské krčmy ohlašují dvaačtyřicítkový program, je vidět, jak jsme konzervativní i aktuální. Poučný není výskyt, nýbrž anestezie, která ho umožňuje a trpí. Jak se zakořeněný humor s přemírou krve srovnává, to víme. Ale co duch! Jak jde k duhu básníkům a myslitelům? Kdyby se svět na hlavu stavěl, nic lepšího ho nenapadne! Kdyby se rozsápal, duch z něho nevyjde! Ani potom se neukáže; nyní by se musel skrývat a projevovat jen zamlklou důstojností. V kulturním okruhu spatřujeme vůkol podívanou, jak intelekt chňapá po heslu, když osobnost nemá dost síly mlčky spolehnout na sebe. Válečné dobrovolnictví básníků je jejich vstup do žurnalismu. V nejpřednější frontě s nárokem na vyznamenání stojí tady Hauptmann[108], stojí pánové Dehmel[109] a Hofmannsthal a za nimi bojuje bezuzdný diletantismus. Tak bouřlivě se vůdčí duchové nikdy k banalitě nepřimykali a tak překotně se neobětovali; až to budí podezření, že ze svého já neměli co obětovat, že spíš jednali z hrdinské rozvahy, zachránit se tam, kde je teď nejjistěji: do fráze. Truchlivé je, že literatura necítí jejich dotěrnost ani nadutost měšťáka, který ve frázi nachází příslušný zážitek. K cizímu a hotovému nadšení hledat rýmy, nadto špatné, proti flota stavět rota a hordy usvědčovat, že pášou mordy, mizernější dílo společnost od svých duchů v svízelné době už nemohla očekávat. Neartikulovaný šum, který k nám dolehl od nepřátelských básníků, je aspoň důkazem individuálně prociťovaného vzruchu, který umělce redukuje na národnostně omezeného soukromníka. Byla to aspoň báseň, kterou vzpoura skutečností udělala z básníka. Výtka válečného barbarství byla falešná informace. Zato mírové barbarství, které stojí v rýmové pohotovosti, až půjde do tuhého, a z cizího zážitku dělá úvodník, je nesmazatelná hanba. Vedle tuctu Haecklů[110], kteří mají pravdu, je nakonec takový Hodler[111], který nemá pravdu, pořád onačejší. Nakonec je pořád kulturnější výbuch vzteku než anketa, která otázku, smí-li se provozovat Shakespeare, milostivě rozhodne v jeho prospěch. Liliencron, básník války, oběť kulturního vývoje vzniklého z vítězství, by nebyl měl to srdce názorově se přimknout k dosud dýmajícím skutečnostem, a bude třeba počkat, jestli mezi těmi, jimž byla tato válka prožitkem, a těmi, kdo ji jako básníci prožívali, někdo povstane, kdo látku i slova spojí v uměleckou jednotu. Pak se ukáže, jestli z kvantity, k níž už z duševního života nevede most, protože byl vyhozen do povětří, může vyrůst něco organického. Tvorů obdařených rozumem, kteří se, jakmile hrozí nebezpečí, hbitě a pohodlně uvelebí do skuliny své bytosti, těch bude do aleluja.

I nejmenší válka snad bývala počin, který očistil povrch a zapůsobil do nitra. Kam až působí tato veliká, veliká díky silám, proti nimž by se měla vést ta největší? Je to vykoupení, nebo konec? Nebo snad pouhé pokračování? – Kéž nejsou následky této objemné záležitosti horší než její průvodní okolnosti, které neměla dost síly odkopnout! Kéž se nikdy s odvoláním na přestálé útrapy prázdnota neroztahuje víc než dosud, kéž nedochází slávy lenost, kéž se na světově historické pozadí neodvolává malost a kéž nám předem neukazuje jizvy ruka, chmatající nám do kapsy! Jak je možné, že ve světové válce oslavil jubileum světový list? Že si burzovní zloděj stoupl před bitvu miliónů a řvavými titulky si vyžadoval a sklízel pozornost padesátiletému trvání své bohapusté živnosti? Že banky stižené moratoriem svým vkladatelům sice vyhovět nemohly, ale tamtomu za každou ze stovky inzerátů slavnostního čísla zaplatily hodně přes 400 korun? Že bylo v hukotu děl slyšet hold kamelotů a jako nějaká kulturní listina ztrát celé týdny pochodovali zmobilizovaní gratulanti? Jak to, že ve dnech, kdy už fráze krvácela a zbylý život obětovala smrti, posloužila na okenní výzdobu v hampejzu svobodomyslnosti? Že pisálkové třímali prapory, které už byly na bojišti, a že se bilanční holomek a kulturní pirát dal vysoce postavenou služebnou tlupou oslavovat jako „šéf generálního štábu ducha“? Kéž doba vyroste tak, že nepadne za kořist vítězi, který ducha i hospodářství pošlapává! Kéž přečká můru příležitosti, při níž se vítězství promění v zásluhu nezúčastněných, obrácené pachtění za řády se veřejně zřekne poct, upřímná hloupost odloží cizí jména a názvy jídel, a rabi, jejichž svrchovaným cílem odjakživa bylo „ovládat“ řeči, budou to chtít někam dotáhnout tím, že řeči neovládají! – Copak víte o válce vy, kdo jste ve válce? Bojujete, baže. Baže, doma jste nezůstali! I těm, kdo za život obětovali ideál, je tentokrát dopřáno obětovat vlastní život. Kéž se stane doba tak velikou, že dosáhne až na tyto oběti, a ne zas tak velikou, že přeroste jejich památku.

Fráze za války

Krev je za všech okolností nutná. Barbarské národy ji potřebují, aby si konečně frázi přisvojily: my zas, abychom frázi smyli. Tak daleko to došlo, že v souvislosti s demonstrací loďstva se zatouží po tom, aby se „obeplulo úskalí“ nebo „se dosáhlo břehu“. Jenže úskalí lze obeplout jenom na souši, například při krídě, a „břehu se dosáhne“ jenom při plaidoyer. Co kupci obeplouvají úskalí a advokáti dosahují břehu, admirálové to už nedokážou. Je to honění vody, když se na vodě oháníme přirovnáními vzatými z vody. V duchovně bankrotářských dobách se místo názorové mince platí papírovými penězi fráze. Když se místo věcí konzumují podoby jiných věcí, vypadá to dost špatně. Ale když se dají udat i tam, kde věci došly až přímo k věcem, kde je břeh opisem pro břeh a úskalí frází pro úskalí – pak se nelze vyhnout válce!

Technoromantické dobrodružství

Co mne se týče, od počátku této akce jsem byl toho mínění, že střemhlavý pád lidské důstojnosti způsobil nějaký mozkový bacil, kterého věda, sama jemu propadlá, dosud nevyslídila. Dojem, že se celá pospolitost, aktivně i pasivně na oběti zúčastněná, skládá ze specifických pomatenců, vyvolává ani ne tak denně stupňovaná překotnost odhodlání vrhat se do hanby a viny, jako spíš naprostá bezcitnost k duchovním etickým protikladům, mezi nimiž se toto hrůzné drama odehrává. Zdálo by se, že před systematikou sudby, jak hodinu co hodinu v ohni, ve vodě, v zemi ve vzduchu umírají spravedliví a v touž hodinu se na engadinském slunci opaluje člověk, který má příslušnost k bobu na šaškovském obleku vyznačenu nápisem „The Tank“; že před všemi ustavičně spatřovanými i slýchanými protiklady vědomí mrzkosti celého počínání propukne v světový výkřik. Ale víc než samozřejmost nespravedlivého rozdělení, podle něhož je možná protekce před smrtí a vykoupení z trýzně a podle něhož se i Erinye[112], na paty tomuto lidstvu přilepené, zprostituovaly, dotváří obraz tohoto potřeštěného věku další okolnost. Tak špatně je na tom epocha, že konkurenci nejrůznorodějších charakterů, jaké se v ní potkávají, trpí, ale už nepociťuje. Jev podle mne směřující k vítěznému zániku je jev „současnosti“. To, jak bezprostředně navazuje novodobý vynález, umožňující jedním hmátnutím otrávit frontu a širý kraj za ní, na soupravu středověkých způsobů, jak se vyrudlá heraldika uplatňuje na závěr akcí, v nichž bok po boku bojovala chemie s fyziologií – to smete živé tvory ještě překotněji než sám plyn. Jestliže se výzva ženevského Červeného kříže táže:

To se má vítězství proměnit v ostudu a hanbu, protože ho nebude dobyto poctivým bojem rodáků? To nemá přivítání navrátilého válečníka platit hrdinovi, který bez váhání dal život všanc, nýbrž jen člověku, který se bez osobního nebezpečí za strašidelných útrap obětí zbavil svých nepřátel plynem?

pak je především třeba říci, že zejména německý bůh k nám nepřichází toliko v podobě plynového oblaku, nýbrž také ze stroje; že na náhodném zásahu miny, vzdušné bomby nebo torpéda, vůbec na všech proti kvantitě nebo neviditelnému nepříteli namířených akcích, nemá udatenství a poctivý boj žádný podíl, nemá ho na působení ani na očekávání; že nedostatek udatenství u působící strany odpovídá přemíře trýzně u strany očekávající; že zrovna citované šance ve rčení dát za vlast život všanc patří k válečným pomůckám, jakých se dnes pramálo používá, ba že se od historické schůze říšského sněmu 4. srpna 1914 za této války ani meč netasil. Dále bych ještě poznamenal, že nesmrtelná ideologie, opřená o pojem hrdinství, ačli si vzhledem k novodobým metodám sama nutně nepřipadá problematická, snad občas zapochybuje, jestli i stará válka byla tak pěkná, že se k ní zaměřovala výchova srdce celých generací; jestli je půtka svalových sil, směle zhrdající pokroky techniky, zrovna nejušlechtilejší lidské dílo, a jestli dodnes ještě občas provozovaný boj rodáků, záležející v tom, že rodák píchne rodáka do žeber nebo mu pollice verso[113] pečlivě zatlačí oči, skýtá nejdůstojnější základ staleté výchově k vlasteneckým ideálům. Mravním úkolem by pořád bylo vštěpovat dětem, že proti úkladné vraždě má rvačka vyšší hodnost, což teprve proti takové, jejíž anonymní pachatel nachází oběť v anonymní kvantitě. Co se pak plynů týče, největší a nejpříšernější je pojmový odstup mezi nástrojem a slávou, kterou nástroj sklízí, a co Červený kříž, ach, tak marně pociťuje, to jsem vyslovil už mnohokrát, až jsem naposled dal v úvahu každou armádu, používající plyny, pro chování před nepřítelem, jaká je podle starovojenských pojmů cti opakem udatenství, z armádního svazku propustit. Slovní hříčkou o chloriózní ofenzívě byl ostatně tento příšerný kontrast definitivně vyřízen. Tento chaos by se dal zkrotit kalamburem, všechna další hrůza pak ukonejšit představou, že místo zkoušení na tělech statisíců nevinných laiků dala by se účinnost obojí chemie ověřit vědeckým rokováním laboratoří. Co se udatenství spustilo s technikou, zapomnělo, že kvantita hraničí s šílenstvím a že jednou nutně dojde k bodu, kde se převaha nevojenských sil tak ozřejmí, že bude správné nechat je vybojovat světový zápas, a to způsobem, který vyloučí současné prosazení státních mocenských zájmů, totiž zničení lidských životů. Vždyť dá-li se lidský hlas, tedy také povel, přenášet na vzdálenost Berlín–Vídeň, proč by nemohla technika, která ze zázraku dneška udělá běžnou vymoženost zítřka, vynalézt aparát, jímž se prostřednictvím tlačítka, přepínače a klikového hřídele někomu vojensky neschopnému podaří od berlínského psacího stolu vyhodit do povětří Londýn a vice versa[114]? Je-li patriotismus naděje na zdar plynového útoku a velezrada hrůza před ním – já například patřím k největším velezrádcům všech bitev a dob –, lze tento vražedný klam, nemá-li přitom lidstvo zahynout na směšnost, skoncovat jedině návrhem, aby se vzájemné vynálezy teoreticky zvážily a místo vojevůdců se z techniků nadělali čestní doktoři pro mne za mne třeba filozofie. Nepoměr mezi činem a ideologickou zátěží; jen a jen z něho vzniká tento zaplynovaný vzduch, v němž se gloriózně dusíme. Pestrý kroj a povinnost před představeným zdvihnout ruku k čelu a co všechno ještě k tomu patří a před smrtí se požaduje – jsou to třeba skvělé zvyky a obyčeje: ale co mají s novodobým způsobem umírání společného, pokud mu napomáhají nebo brání – to je záhada…! K celému tomuto chaosu pojmů, povinností, trampot, požadavků, do nichž se život už předtím nikterak lehký střemhlav vrhl, přistupuje jako symbol jedna skutečnost. Kdopak by nezmalomyslněl, když třeba jen zpovzdáli zahlídne vlečňák vídeňské tramvaje? Tato kupa špíny a bídy, v níž je lidský materiál nachumlán, že na individuálním přídělu údů už skoro nezáleží – jen zůstaňme u tohoto obrazu a ptejme se, je-li tu ještě namístě „kázeň“, ba dokonce „dozor“, který má zjišťovat, nebyla-li porušena tím, že domobranci, staří domobranci, „před spolucestujícími důstojníky nevstanou a neuvolní jim místo“ – Neboť „spolucestující civilisti si toho samozřejmě všímají a také o tomto neukázněném a vyzývavém počínaní mužstva promlouvají“. Tohle by si žádný pekelný Brueghel[115] nevymyslil. Sám ďábel kdyby to viděl a poslouchal a uskřípnutě tam stál, vystaven všem důsledkům nedostatku mýdla, nic by neslyšel než samomluvný nářek lidstva a k tomu ženský hlásek, jak na něho neustále pokřikuje: „Postupujte, prosím! Chybí ještě někomu lístek? Postupujte, prosím, postupujte!“ A prší, prší den co den a už zas doráží houf z Valdštejnova tábora a dovnitř se tlačí tornistry a batohy a – přece se tam ještě vměstná myšlenka, která nás všechny ovládá, neboť v nevyzpytatelném lidském úradku jsme nalezli, že mnohem krásnější je život ve špíně, hlíně, rasovině. Počkat, jestli se tam vměstná kázeň, vejde se tam také pojem cti. Na jednoho, který nechtěl postupovat, křikl hlásek, ačkoliv to byl hejtman, že nemá žádné chování, že je hejtman, to nevěděla, žádnou hejtmanskou distinkci neměl, byl v civilních šatech. Přesto mu nadřízený úřad uložil, aby podal žalobu. Ona předtím křikla: „Postupovat!“, on však křikl, že „se ani nehne“ Vždyť si musela všimnout, že civilní oblek je pouhý klam. Při přelíčení řekla, že „za války v elektrice si na všelico zvykla“ – to myslela světovou válku –, ale něco takového se jí ještě nestalo. Hejtman se jí rozčileně zeptal, to ho snad, když chodí v civilu, pokládala za ulejváka? Odsekla, že jí něco takového ani nenapadá, vždyť „copak má válka s elektrikou společného“? Soudce ji odsoudil, civilista byl totiž vojenská osoba. Co se všechno může stát. Na útěku křikl z auta jeden poroučející na druhého poslouchajícího, který měl rozepjatý knoflík: „Hej vy tam, adjustujte se!“ A mnozí, kteří už utéct nemohli, zůstali ležet v Drině. V jedné krakovské nemocnici cvičí salutování na těch, co tam leží s otravou plynem nebo si jakžtakž vyléčili průstřel břicha. Zázrak nad zázraky! Staré ornamenty k nové podstatě smrti. Protože si smrt, sotva ze zkumavky vylíhlá, nové vymyslit neuměla, bez starých se moc neobejde. Musí to být totiž nejen dulce, ale také decorum! Jen protože moc k svému zachování novou smrt potřebuje, jen protože se staré panstvo, než by vděčilo za své postavení chemii, raděj nepoděkuje, protože insignie jsou odkázány na chemikálie, tím se naše vítězná kultura neodvratně zasvětila otravě jedem. Lidstvo promarnilo fantazii na vynálezy a jejich účinnost si už neumí představit – jinak by právě skrze ni kajícně spáchalo sebevraždu! Ale protože na vynálezy promarnilo také lidskou důstojnost, žije a umírá pro všelikou moc, která takového pokroku použije proti ní. Nepředstavitelnost toho, co denně prožíváme, neslučitelnost moci a prostředků k jejímu prosazení, to je ten stav, a technoromantické dobrodružství, do něhož jsme se pustili, ať tak či onak tento stav skoncuje.

Beethoven a Goethe –
vzory a životní vůdci

Hledám sňatek

Jakožto prací zavalený právní zástupce žiji v rýn. maloměstě poblíž velkoměsta. Bydliště, náročné zaměst. a ladem ležící společ. život jsou příčinou mé neženatosti. Mám dobrý příjem a soukromé jmění. Stáří 36 l., výška 1.73 m, tmavý blondýn a zdravý. Pocházím z vybrané, křesť. akademické rodiny. Při vší ráznosti jsem velmi snášenlivý a přizpůsobivý. Přítel umění, nejraději mám hudbu, kterou sám náruživě pěstuji. Aniž se účastním politického života, mám blízko k německé lidové straně. Jsem dobrého něm. smýšlení, účastník války a přívrženec království podle angl. modelu. K žádné církvi se nehlásím, aniž jsem proto nenáboženský. Mými vzory a životními vůdci jsou muži jako Bedřich Veliký a Bismarck, Goethe a Schiller, Beethoven a Wagner.

Už dávno hluboce toužím po milované ženě, která má pochopení pro člověka jako já. Takovou manželku nalézt by pro mne bylo nejvyšší pozemské štěstí! V úvahu přichází jen dcera z rodiny stejného původu, které se tak jako mně dostalo v rodičovském domě nejvýš pečlivé výchovy. Její názory musí být s mými sourodé. Mám vyloženou zálibu v hezkých (!) blondýnách asi 1.70 m výšky. Světlá blondýna má přednost. Co do vzhledu vyhovuje mému vkusu Henny Portenová[116], Margarete Schönová[117]. Především musí mít má žena smysl pro útulný domov. Jakkoli občasnou návštěvu koncertu nebo divadla oceňuji, protiví se mi žena, která vidí životní úkol v radovánkách mimo manželský domov. Při vší radosti z vkusného oblečení nestojím o módní figurínu, kterou blaží jedině napěchovaný, ustavičným přísunem zásobovaný šatník. Má žena musí vést domácnost, musí to taky opravdu umět a vaření nesmí packat.

Jako rozumím já svému povolání, nechť ona rozumí svému. Bylo by mi vhod, kdyby se má žena trochu vyznala ve hře na klavír. Chci, aby si má nevěsta do manželství přinesla dostatek svých věcí, určených pro její výhradní potřebu, tak např. garderobu, spodní prádlo, střevíce atd. Jinak jsou majetkové poměry mé nastávající vedlejší. Jenom dluhy nesmí mít.

Mladé dámy, které hledají pravé manželské štěstí, rodiče, kteří chtějí svěřit dceru spolehlivému muži, nechť mi obratem napíší a přiloží podobenku. Přísnou diskrétnost a vrácení podobenky čestným slovem zaručuji. Nabídky pod zn. MV3/9 do exp. t. l.

Především nechápu, proč se takové 1.73 m dlouhé a epicky obšírné individuality, nadobro v inzerátu rozteklé až po ten ustavičným přísunem zásobovaný šatník – proč si přílež. písmena od huby utrhují. Je to asi tím náročným zaměst. a ladem ležícím společ. životem v rýn. maloměstě a zejména původem z křesť. akademické rodiny. Zato jinak mluví srozum. Vykřičník za hezké (!) blondýny naznačuje, že ne každá asi 1.70 m vysoká blondýna se smí domnívat, že přichází v úvahu. Především musí být její názory sourodé s jeho, musí tedy mít blízko k německé lidové straně a být přívrženkyní království podle angl. modelu. Mimochodem řečeno, všichni kapitalističtí janci, všichni strašpytli teroru, kteří mají plný měšec, a tudíž taky kalhoty, a kteří vědí, že touhu po starých časech už nikdy neukojí, horují pro království podle angl. modelu. S republikánskou myšlenkou se vyrovnávají na 50 %. Podvazkový řád je zřejmě zvláštní bezpečnostní zařízení proti následným zjevům bolševismu, nesympatického obzvlášť tehdy, když se „plíží“ a tím se rozrůstá v trvalou hrozbu, místo aby jak se sluší a patří krátkým krupobitím rudého teroru přivodil slunce teroru bílého. Tato společnost je arci ve všech zemích stejně z gruntu odporná, pozná se podle reflexních pohybů i tokavých tónů strachu o majetek, jaké vydává podobně jako jistý hmyz smrdutou šťávu, jakmile se na jejím lakotném obzoru vynoří problém bídy. O válce „nechtějí nic vědět“, nanejvýš že by se měla znovu zahájit nebo že zas jako „váleční účastníci“ rádi vzpomínají na bujná dobrodružství v zázemí; a když vedle nich chcípá hlady invalida, utěšují se myšlenkou, že si sanování zkrátka vyžaduje oběti, a to ty, které nám zruinování zanechalo. Všechno se totiž děje pro vlast, ta je přenosná dekorace složená ze dvou dílů: z prospěchu jedněch, a neprospěchu druhých. Toť smýšlení, jehož prasprostota měla dost síly zrušit veškeré nepřátelství, ba dokonce smířit národnostní protiklady. Charakterizuje sice měšťáctví celého světa, nejšeredněji však vychází přírodní barva v našich klimatech. Běda ženě, která v takových oblastech hledá pravé rodinné štěstí! Nemá-li totiž už z domu pochopení pro člověka jako on, a není-li tedy eo ipso zrůda, dá se ve své plavě blondové bezelstnosti bědně strhnout do víru těchto přípustkových vět: při vší radosti z ženského oblečení nestojí o návštěvu, jakkoli občasnou, protiví se mu, při vší ráznosti je, a aniž se účastní, má blízko, a aniž něco je, hlásí se – a ona pak uhyne v nudě počestnosti, která co živa měla jediný romantický nápad brát si za vzor a životního vůdce Bedřicha Velikého a Bismarcka, Goetha a Schillera, Beethovena a Wagnera a chtít, aby také nevěsta si přinesla dostatek svých věcí, které pak budou určeny pro její výhradní potřebu. Tedy garderobu až do stříbrné svatby: aby se totiž šatník nezásoboval ustavičným přísunem. Jakkoli příšerná je možnost, že ženy své pudy takovému kosmickému vyvrhelovi, představujícímu oporu společnosti, zadávají – příšernější než možnost, že se něčemu takovému zaprodávají –, přece jen se člověk ukonejší představou, že pak co nejčastěji shánějí radovánky mimo manželský domov. Bylo by mu vhod, kdyby se trochu vyznala ve hře na klavír: dá se tomu člověku pomoci, když vypomůže klavírní učitel. Kde se tolik vyžaduje, musí se taky něco dopřát. Jeho vkusu vyhovuje Henny Portenová, ovšem jenom „co do vzhledu“, nitro musí mít lepší a pro charakteristiku své erotické potřeby drze poukáže na představitelku klasických postav vzdálenou všeho plakátového věhlasu. Uměl by si člověk vážně představit, že by bylo něco takového možné mimo křest. germánské kulturní pásmo, třeba v Číně? Takhle že se tam dějí námluvy, takové pomeje že valí tisk, tato cloaca maxima veřejného mínění? Jenom ženy mohou za tu hanbu, protože místo aby přírodu, k níž mají přece blíže než váleční zbohatlíci, zbraňováním jejích funkcí v pramizerném svazku pomstily, ještě se těmto pohlavním hovadům oddávají, ba dokonce je rozplemeňují.

A strany politického převratu trčí v zajetí nynější, na všech zlořádech světa zúčastněné pohlavní morálky, a ani netuší, že jedině tady se má zrodit revoluce. Co ve světě rumišť, odkazu to války, počít, toť úloha všem pozůstatkům životního způsobu, který ji umožnil, všude, kde na ně v jejich srdcevražedném působení přijdeme, vyhlásit jedině mravnou válku, a než se poskytne sebemenší pozitivní pomoc, zatrhnout nestoudný nerozum, s jakým invalidní stát zachováváním prahanebného paragrafu pokračuje v populační politice vraždy tím, že nutí hladovějící matky rodit děti, aby je pak, až to zas půjde, jako dospělé potratil. Aby se tam, kde místo plínek vypomáhaly noviny, časem navlékl císařský kabát. Jestli se však příroda navěky do duše hanbí, že matky nezadržely syny, když vlast zavolala, aspoň od republiky si nedají předpisovat, aby je rodily! Přírodní právo chránit před státním zásahem, když už ne plození, tedy aspoň neplození, se musí vydobýt všem matkám, také těm, kterým není materiálně i technicky možno vyzrát na dozor. Všechny ty plané řeči, má-li se upustit od potratového paragrafu a do jaké míry, je polovičatost a zbabělost, které vedou jen k tomu, že se z nepotracených plodů vyvinou státní návladní a soudci, jací se bohužel dosud v Rakousku vyskytují.

Především pak takovíto pašáci a „přátelé umění“, kteří se jakživi nepídili po tom, jsou-li jejich přáteli také uměny, protože je to pro ně předem hotová věc. Uměny jsou totiž k tomu, aby vyplnily volné hodiny po náročném zaměst., a příroda tomu nahrává tím, že se k tomu ženy jako matky stejně jako děvky propůjčují a přitom pletou nebo tkají, začež nejsou ani ctěny, spíše zneužívány a pohrdány. Nějaký sentimentalista líčí „Drobnou tragédii“:

– – Jde přede mnou po silnici nějaký mužský se svou ženou. Pěknou, štíhlou, dobře, leč nenápadně ustrojenou ženou. Mužský vypadá protivně, do obličeje mu vlastně nevidím. Ale jak mu odzadu pružná, ducatá stehna nadouvají tuhé kalhoty, jak se mu široký hřbet přímo k prasknutí dere z žaketu, jak mu límec vroubí brunátný zátylek, je zbytečné prohlídnout si mužského zpředu. – – Hovoří. Ona mu zřídka odpoví. Najednou zdvihne ruku a klepne ženu po zádech. Rovnou na ulici klepne ženu po zádech. V tomto majetnicky samolibém gestu tkví tolik banality, že se člověk až otřese odporem. Žena udělá odmítavý posunek. Jistě to pocítila zrovna tak. On se zasměje a ještě jednou ji silněji klepne po zádech. – – Žena znovu udělá polekaný a trhaný posunek. Je vidět, jak se jí od šíje vkrádá do obličeje ruměnec. Při prudkém trhnutí jí slítne kabelka na dlažbu, mužský jí chlácholivě řekne „Nono, copak?“ Ona neodpoví, on se neshýbne, a tak si ji ona mlčky zvedne. Jdou dál. A najednou vyvstane celá tragédie tohoto manželství. Od předehry, flirtu bezelstné dívenky někde v lázních, od bohatého nápadníka a chamtivé matky, od prvního dějství, ženiny cizoty v cizím bytě, ohavností svatebních obřadů až k poslednímu dějství, kdy možná třeskne výstřel, bez jakého se takové drama neobejde, a po němž tlusťoch bezradně stane před zesinalým obličejem, který celý zkrvavený spočívá na polštářích a kolem úst vypadá příšerně unaveně a přitom osvobozeně. – –

Ano, tak nějak se věci odehrávají. Ale kdepak se obsah drobné tragédie vypráví? V novinách, nejmilejším listě netvora s pružnými ducatými stehny, širokým hřbetem a brunátným zátylkem nad límcem. Víc: jejichž živností je pobírat tantiémy z drobných tragédií v podobě inzertní tržby, z tragédií, které samy inscenují. Tak bezelstná ta dívenka samozřejmě nebyla, že si začala „flirt“ s netvorem, zato tak bezbranná, že se mu novinami – kterým pak ještě zbude entrefilet na lítost nad jejím osudem – dá začachrovat. „Ohavnostmi svatebních obřadů“ je samozřejmě míněna jenom svatební noc, kterou sice stydlavá kuplířka nastrojila, ale pravým jménem ji nazvat si netroufne, protože je přece jen ochotna dotknout se spíš náboženského než mravního citu svých zákazníků. A ti jsou si tak jisti, že jim ta mrcha nepřestane dodávat hezké, štíhlé, dobře ustrojené ženy – které si přinesou dostatek svých věcí a jimž budou za to spokojeně klepat na záda –, že jí výjimečně dovolí v přecitlivělém záchvatu udělat z drobného žertu velkou tragédii. Ale ať už s extraturami, nebo bez extratúr žurnalistiky, praktické to bordelářky každou žilkou své kulturní existence přitakávající požitkářskému světu zátylku – především by se měla majetnická třída vypudit z pohlavního majetku a nejnejistější by si měla připadat na loži. Vnímání schopnými smysly nelze pochopit, nelze snést, že celá tato mužobijská, jatečně zrozená sběř, tito souložnici mrtvé přírody, mají prožít chvilinku bezvědomí, chvilinku, v níž vnímají stranou bídného výpočtu, za jaký si ji koneckonců kupují. Při vší ráznosti jsou velmi – snášenliví a přizpůsobiví, ale představě věna (Mitgift), jaké se jim do útul. domova přináší, jsem se jakživ nedokázal oddat bez vedlejší, přírodu vykupující představy jedu (mit Gift).

[1] Citát z Shakespearovy hry Král Lear (III, 6), přel. E. A. Saudek. Pozn. red.

[2] Kazimír Felix Badeni (1846–1909), polský šlechtic, v letech 1895–7 předseda vlády Předlitavska; ve své reformě zrovnoprávnil češtinu s němčinou při úředních jednáních, poté byl kvůli vlně protestů nucen odstoupit a nařízení bylo zrušeno. Pozn. red.

[4] Marcus Aurelius Antoninus Caracalla (188–217), římský císař 211–217. Pozn. red.

[5] Míněny zřejmě Neue Freie Presse. Pozn. red.

[6] Ernst von Wildenbruch (1845–1909), německý dramatik, spisovatel a diplomat, autor populárních historických her, hlásajících německé vlastenectví. Pozn. red.

[7] Jacques Offenbach (1819–1880), francouzský hudební skladatel německého původu. Pozn. red.

[8] Alexander Girardi (1850–1918), vídeňský herec, proslulý operetní tenor. Pozn. red.

[9] Josef Gottfried Ignaz Kainz (1858–1910), rakouský herec maďarského původu. Pozn. red.

[10] Johann Nepomuk Eduard Ambrosius Nestroy (1801–1862), rakouský zpěvák, herec a dramatik. Pozn. red.

[11] Wilhelm Karczag (1857–1923), divadelní režisér a spisovatel, ředitel všech významných vídeňských operet. Pozn. red.

[12] Oskar Sachs, divadelní a filmový herec v éře němého filmu. Pozn. red.

[13] Leopold Strassmeyer (1846–1927), rakouský herec. Pozn. red.

[14] Adele Sandrocková (1863–1937), herečka nizozemského původu. Pozn. red.

[15] Kopec nad Vídní (484 m. n. m.), oblíbené místo výletů s vyhlídkou na město. Pozn. red.

[16] Vlastním jménem Richard Engländer (1859–1919), bohémský literát, autor básnických obrázků z vídeňského života, přítel K. Krause. Pozn. red.

[17] Fr. úsloví ve smyslu: Tolik povyku pro nic za nic. Pozn. red.

[19] Venkovské sídlo Otto von Bismarcka, místo jeho pohřbu. Nežádoucím hostem byl císař Vilém II. Pozn. red.

[20] Strašidelný dušičkový kus německého dramatika Ernsta Raupacha (1784–1852), dosud hraný. Pozn. red.

[21] Poslední drama Henrika Ibsena (1828–1906). Pozn. red.

[22] Maximilian Harden, vlastním jménem Isidor Witkowski (1861–1927), německý literární kritik a protivilémovský publicista, vydavatel týdeníku „Die Zukunft“. Pozn. red.

[23] Citát z Schillerova Valdštejna (Piccolominiové, II.7), přel. Vladimír Šrámek. Pozn. red.

[24] Volební náhončí, zprav. placený. Pozn. red.

[25] Princ Evžen Savojský (1663–1736), rakouský vojevůdce. Pozn. red.

[26] Začátek Schillerovy balady Hrabě Habsburk, volně dle překl. J. Kamenáře. Pozn. red.

[27] Vévoda Fernando de Alba (1507–1582), vojevůdce a protireformátor, krutě potlačil protišpanělské povstání v Nizozemsku. Pozn. red.

[28] Vděk rodu rakouského – citát z Schillerova Valdštějna (Valdštejnova smrt, II, 6). Pozn. red.

[29] Hunský král (cca 395–453), zvaný Bič boží.

[30] Tristan a Isolda – Wagnerova opera podle rytířského eposu na motivy staré keltské báje. Pozn. red.

[31] Reklamní nápisy, veřejná písemná oznámení, plakáty. Pozn. red.

[33] Já, Anna – doplň Csiglárová – reklama přípravku na vrůst vlasů. Pozn. red.

[35] Obchodní příručí, pomocník v obchodě. Pozn. red.

[36] Hugo von Hofmannsthal (1874–1929), rakouský básník, prozaik a dramatik. Pozn. red.

[37] Jean Paul (Johann Paul Friedrich Richter; 1763–1825), německý spisovatel, humorista a estetik. Pozn. red.

[38] Johann Nepomuk Nestroy (1801–1862), rakouský divadelník, herec, dramatik a satirik. Pozn. red.

[39] Bájný král Midas dotekem své ruky všechno proměnil ve zlato. Pozn. red.

[40] Adolf Loos (1870–1933), jeden z tvůrců moderní architektury a kultury bydlení, věrný Krausův přítel. Pozn. red.

[41] Oskar Kokoschka (1886–1980), rakouský impresionistický malíř a literát, po otci původem z Čech. Pozn. red.

[42] Člověk, který pronikl z nižší společenské vrstvy do vyšší, povýšenec, nafoukanec, nadutec. Pozn. red.

[43] Jiskrooká, Homérovo pojmenování pro bohyni Athénu. Pozn. red.

[44] Snídat (obědvat) a zdvořilost. Pozn. red.

[45] Hans Makart (1840–1884), rakouský dekoratér a malíř. Pozn. red.

[46] Ať si nenávidí, jen když se bojí - citát z tragédie Atreus římského dramatika Lucia Accia, s oblibou užívaný politikem a řečníkem M. T. Ciceronem (106–43 př. n. l.). Pozn. red.

[47] Georg Bernad Shaw (1856–1950), angloirský dramatik a obávaný společenský kritik. Pozn. red.

[48] Sigmund Freud (1856–1939), zakladatel vídeňské psychoanalytické školy. Pozn. red.

[49] Eleftherios Venizelos (1864–1936), řecký státník, ministerský předseda. Pozn. red.

[50] Obrácení přirozeného pořadí dvou věcí, jevů, dějů, obrácená časová a příčinná následnost. Pozn. red.

[51] Danaovny: 50 dcer krále Danaa, které na otcův příkaz zavraždily své muže. Byly potrestány tím, že musí v podsvětí věčně nabírat vodu do bezedného sudu. Pozn. red.

[52] Jak dlouho ještě budeš, Katone, zneužívat naši trpělivosti? Zparodovaný citát z Cicerona proti spiklenci Catilinovi; místo Catilina tu stojí Cato, známý přísnými mravy. Pozn. red.

[53] Table d’hôte = jednotné jídlo v restauracích za jednotnou cenu. Pozn. red.

[54] Georg Christoph Lichtenberg (1742–1799), německý satirik a aforista. Pozn. red.

[55] Tzv. bakchanálie, slavnosti k poctě boha vína a úrody, přeneseně nezávazné hýření. Pozn. red.

[56] Christian Johann Heinrich Heine (1797–1856), německý romantický básník, prozaik, publicista a esejista. Pozn. red.

[60] Hic Rhodus, hic salta = tady je Rhodos, tady skákej, tj. ukaž, co umíš (a nevychloubej se). Pozn. red.

[62] Novinový sloupek tištěný kurzivou. Pozn. red.

[64] Henry van de Velde (1863–1957), belgický malíř, návrhář a architekt. Pozn. red.

[65] Hermann Bahr (1863–1934), rakouský kritik, romanopisec a dramatik. Pozn. red.

[66] Ludwig Speidel (1830–1906), rakouský kritik, autor kultivovaných fejetonů. Pozn. red.

[67] Propracováním do nejmenších, nepodstatných detailů. Pozn. red.

[68] Hugo Salus (1866–1929), pražský německy píšící spisovatel a básník, pův. povoláním gynekolog. Pozn. red.

[69] Detlev von Liliencron (1844–1909), německý lyrický básník. Pozn. red.

[70] G. A. Bürger (1747–1794), německý romantický baladik, autor Barona Prášila (Münchhausen). Pozn. red.

[71] Mnichovský politicko-satirický časopis, nazvaný podle hrdiny Grimmelshausenova románu z třicetileté války.

[72] Philipp Friedrich Silcher (1789–1860), německý hudební skladatel a hudební pedagog. Pozn. red.

[73] Henri Meilhac (1831–1897) a Ludovic Halévy (1834–1908), Offenbachovi libretisti.

[74] Karl August Georg Maximilian von Platen-Hallermünde (1796–1835), německý básník, u nás oceňovaný zejména díky Vojtěchu Jirátovi. Pozn. red.

[75] Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844–1900), německý filozof, filolog, estetik, básník, brilantní aforista. Pozn. red.

[76] Postava z Heinova díla Obrazy z cest. Pozn. red.

[77] Karl Ludwig Börne (původně Löb Baruch, 1786–1837), vůdčí postava Mladého Německa, demokratický publicista. Heina, s nímž sdílel pařížské vyhnanství, nejdříve ctil jako spolubojovníka, později se s ním znepřátelil. Na nenávistnou kritiku Heinova Německa odpověděl Heine po jeho smrti pamfletem o Ludwigu Börnovi (Über Ludwig Börne: Eine Denkschrift), 1840. Pozn. red.

[78] V Thiersových Dějinách revoluce uvedená anekdota, jak Napoleon při schůzce s rakouským diplomatem hrabětem L. Cobenzlem rozbil svému hostiteli drahocennou porcelánovou soupravu, čímž možná urychlil mír, uzavřený pak v Campo Formio. Pozn. red.

[79] Bůh mi odpustí, je to jeho řemeslo. Pozn. red.

[80] Ničema, lump, lenoch, povaleč. Pozn. red.

[81] Franz Grillparzer (1791–1872), rakouský spisovatel a dramatik. Pozn. red.

[82] Rakouský klavírista a skladatel (1852–1924). Pozn. red.

[83] Arthur Schnitzler (1862–1913), původně nervový lékař, rakouský prozaik a dramatik , člen protinaturalistického literárního hnutí Neuwien, do něhož patřili Hermann Bahr, Hugo von Hofmannsthal, Peter Altenberg. Pozn. red.

[84] Zpravodaj vídeňských listů o balkánských válkách. Pozn. red.

[85] Alexandr Petrovič Izvolskij (1856–1919), carský velvyslanec v Paříži, zasloužil se o rusko-francouzské spojenectví v Trojdohodě. Pozn. red.

[87] Odkaz na Café Prückel ve Vídni. Pozn. red.

[88] Z hněvu vzniká verš, citát z římského satirika Iuvenala (cca 60–140), Satiry I, 79. Pozn. red.

[89] Angelo Franz Viktor Baron Eisner von Eisenhof (1857–1938), kunsthistorik, filantrop, publicista, papežský komorník. Pozn. red.

[90] Slovní žert utvořený podle vzoru Neue Freie Presse. Pozn. red.

[91] Postava rytířsky oddaného, k smrti obětavého milence z Schillerovy tragédie Marie Stuartovna. Pozn. red.

[92] Krátký, vtipný, aktuální článek umístěný v úvodu denních zpráv. Pozn. red.

[94] Hrabě Jan Josef Václav Radecký z Radče (1766–1858), rakouský vojevůdce v severní Itálii, guvernér lombardsko-benátského království. Pozn. red.

[95] Hans Kudlich (1823–1917), rakouský politik poslanec říšského sněmu, r. 1848 se svým návrhem zasloužil o zrušení poddanství, zemřel v exilu v Americe. Pozn. red.

[96] Alois Pravoslav Trojan (1815–1893), český politik a právník, v r. 1848 poslanec říšského sněmu. Pozn. red.

[97] Hrabě Theodor Franz Latour (1780–1848), rakouský důstojník a nenáviděný ministr války, za revolučních bouří 1848 byl ve Vídni zabit a pověšen na lucernu. Pozn. red.

[98] Theodore Roosevelt (1858–1919), v letech 1901–1909 prezident USA. Pozn. red.

[99] Maresuke Nogi (1849–1912), generál japonské císařské armády, který spáchal rituální sebevraždu. Pozn. red.

[100] Rakousko-uherský vojevůdce (1852–1925), od r. 1912 téměř do konce 1. sv. války náčelník generální štábu. Dle Ottova slovníku naučného: „Za války měl výborné strategické nápady, scházela mu však možnost – někdy i schopnost – provádět je důsledně…“ Pozn. red.

[102] Louis Treumann (1872–1943), rakouský operní zpěvák a herec. Pozn. red.

[103] Blasius von Schemua (1856–1920), rakouský generál, v letech 1911–1912 náčelník generálního štábu císařské armády. Pozn. red.

[104] Moritz von Auffenberg-Komarow (1852–1928), rakousko-uherský ministr války. Za 1. světové války po prohrách vyšetřován pro zneužití úřední moci ve svém ministerstvu a dočasně degradován. Pozn. red.

[106] Citát z Shakespearovy hry Antonius a Kleopatra (II, 5), přel. E. A. Saudek. Pozn. red.

[107] Max Nordau (vl. jm. Südfeld, 1862–1946), německý kulturní kritik a publicista. Pozn. red.

[108] Gerhart Johann Robert Hauptmann (1862–1946), německý dramatik a romanopisec, představitel naturalismu. Pozn. red.

[109] Richard Fedor Leopold Dehmel (1863–1920), německý lyrik, svým „socialismem srdce“ blízký politické levici. Pozn. red.

[110] Ernst Heinrich Haeckel (1834–1919), německý darwinista, filozof, stoupenec monismu a naturalismu. Pozn. red.

[111] Ferdinand Hodler (1853–1918), švýcarský malíř. Pozn. red.

[112] V řecké mytologii bohyně pomsty a kletby, služebnice boha podsvětí Háda a jeho manželky Persefony. Pozn. red.

[113] „S palcem dolů“, gesto, odsuzující poraženého gladiátora k smrti. Pozn. red.

[115] Pieter Brueghel mladší (1564–1638), vlámský malíř, syn a pokračovatel malíře Pietera Brueghela staršího. Pozn. red.

[116] Německá filmová herečka, v samých počátcích filmu vynikla v rolích naivek; (1890–1960). Pozn. red.

[117] Německá filmová herečka, proslula rolí Kriemhildy v dvoudílné filmové sáze o Nibelunzích z roku 1924. Pozn. red.

[120] Torzo Goethovy slavnostní hry z roku 1808. Pozn. red.

Karl Kraus

Soudím živé i mrtvé

Edice Světová próza v českých překladech

Překlad Aloys Skoumal

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 15. 2. 2018

ISBN 978-80-7587-673-7 (epub)

ISBN 978-80-7587-674-4 (pdf)

ISBN 978-80-7587-675-1 (prc)

ISBN 978-80-7587-676-8 (html)