Ke hladině!

Reality show začíná!

Ani za nic si nemůžu vybavit ten pocit, jaký jsem vnímal, když jsem poprvé otevřel oči, a vím, že se k tomuto pocitu už asi nikdy nepřiblížím ani z dálky. Byl nepopsatelně příjemný. Marně jej teď hledám v paměti a slova jsou mi k ničemu, abych popsal, jaké to je, když se člověk probere a nepamatuje si vůbec nic.

Otevřel jsem oči. Bílá plocha přede mnou, bílá plocha ve mně a do toho se ozvalo píp. Bylo to krásné – píp – protivný zvuk mě shodil do skutečnosti. Píp. Dlouho jsem takhle vlál mezi prostorem a krásným pocitem, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupila sestřička. „Už je při vědomí!“ uklouzlo jí radostné vyjeknutí. „Promiňte,“ omluvila se mi, „nerozrušujte se, buďte v pohodě.“ Sestřička odběhla pro doktora. Píp.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že žiju a jsem ve skutečnosti. Byl to šok, který mě k vlastnímu překvapení vůbec nepřekvapil. V momentě byla sestřička zpátky a oznámila mi, pořád rozrušená, že doktor přijde za chvilku. Přistoupila ke mně a vzala mě za ruku. V sekundě jsem si uvědomil, že mám taky tělo, nohy, ruce, trup a tak.

„Jak se cítíte?“ zeptala se a já ke svému zklamání zjistil, že umím taky mluvit a taky jsem si hned uvědomil, že je ta otázka opravdu těžká. Musel jsem svou odpověď primitivně zaškatulkovat do slov, přičemž jsem si byl vědom toho, že něco navždycky ztrácím: „Nic moc.“

„On mluví!“ uklouzlo zase sestřičce. „Promiňte,“ začervenala se a já ji chtěl nějak uklidnit, ale otevřely se dveře a mocná ruka jemně stiskla tu mou.

„Primář Kolář, jméno mé. A ty, synku, se jmenuješ Pavel Pospěch a pravděpodobně jsi teď v amnézii. Právě jsi prospal dva měsíce svého života v kuse. Je ti devatenáct let a jsi student.“ Paráda, zúčastněte se naší velké, fantastické Reality show. Není to asi to nejlepší probuzení, jaké jsem si žádal, zvláště když mi připadlo slovo amnézie jako pořádný průšvih.

Muž v bílém, který na mě promluvil, byl vysoké autoritativní postavy, pevného držení těla a ve tváři měl jemné pravidelné rysy.

„Tak to je super,“ řekl jsem automaticky, sám podiven nad smyslem věty, co ze mě právě vypadla.

Primář mi vysvětlil základní fakta, abych věděl, ve kterém jsem století, čím jsem se pravděpodobně na škole zabýval, jak jsem se dostal do nemocnice a hlavně co je to za průšvih, ta amnézie.

A na zbytek si, synku, budeme muset vzpomenout sami. Nato odvedl na okamžik sestřičku za dveře, kde jí asi dal stručné instrukce, jak se mnou zacházet.

Píp. Tak, konec. Jsem fyzický, skutečný a sbohem, příjemný pocite. Sestřička si přinesla židli a spustila vodopád veselých historek ze svého života a já pochopil, že fantastická Reality show nebude asi zas tak špatná záležitost. Pomalu se mi začala vybavovat slova a za chvíli jsem už byl schopen i komunikace, i když díra v mojí hlavě se příliš neprosvětlila. Přesto jsem se cítil poněkud jistěji, když jsem si uvědomil, že někde asi mám matku a otce, kteří mě milují, stejně tak, jak to má sestřička a ostatní lidi na světě.

Sestřička byla obtloustlá veselá dívka s růžovými tvářemi. První člověk v novém světě a já ji začal mít rád. Byla krásná. Povídali jsme si aspoň dvě hodiny a já měl radost z každého nového slova, co mi přišlo na jazyk. Vzpomněla si, že mě tu byl navštívit nějaký můj kamarád. Nechal mi tady několik knížek a velkou obálku s tajemným obsahem. Přinesla mi tyto věci a nechala o samotě odpočívat. V obálce byl sešit popsaný kostrbatým písmem. Začetl jsem se do toho, aniž bych se podivil nad tím, že umím číst. Byl to jakýsi deník nevalného obsahu, ale jeho autor asi dělal, co mohl. Nevím proč, ale nějak mě to upoutalo. Pisatel je zhruba v mém věku.

neděle, 4. října, 4:11

Právě překračuji práh dospělosti, za sebou nechávám voňavou rajskou zahradu, kde jsem rád vychutnával šťavnaté plody ze zakázaných stromů a vděčně si užíval úděl nesvéprávného občana. Teď se pode mnou drolí půda a já sklouzávám dolů do otevřené černé hlubiny, kterou se pak mám propadat do temnot, a na dně této díry mě očekává tvrdý dopad do močálu zvaného senilita a v něm se plácat až do utonutí. Teď se však zoufale snažím zachytit nějakého drnu, prsty zarývám do hlíny a nohy pracují, jako když kráčíš v protisměru eskalátoru. Všechno se zrychluje. Propastná hlubina pode mnou cvaká naprázdno tesáky a já si snažím tento pád prodloužit.

I proto si píšu deník.

Vlastně spíš nepravidelník. Chci si zapamatovat všechno, co prožiji, a také si chci osvěžit češtinu a pravopis.

Do vlasti jsem se vrátil skoro před měsícem. Máma se provdala do Německa, když mi bylo jedenáct, a můj nový taťka je velice zámožný člověk. Věřím, že kdybych se držel jeho rad, stal bych se bohatým ekonomem se senátorským křeslem, s kanclem v nejvyšším mrakodrapu ve městě, víkendovou vilou v horách, letním sídlem u moře a tučným kontem ve Švýcarsku. Takový je můj otčím, ale já bych rád něco trochu jiného. Jelikož je otčím tolerantní člověk, nebránil mi zabalit ekonomku a odjet zpět do vlasti obohatit se o humanitní studia.

Spolubydlící Ivo je divoký malíř, zná tady ve městě každý podnik a spoustu lidí. Za ten jeden měsíc toho mám už skoro tolik co on. Velmi jsem si jej oblíbil už proto, že mě stále něčím překvapuje.

Před týdnem někde splašil rozbitý kazeťák, („Ať je co poslouchat!“) a začal ho spravovat. On, z umělecké školy, který kladivo drží jako nejjemnější štěteček, který elektrice říká éterika a stěží rozezná plus od minus! Snad si myslel, že ten kazeťák ukecá, střídavě na něj křičel a vyhrožoval mu kovošrotem a jindy jej rozmazloval a domlouval mu.

Nezdravá pýcha mu hleděla z očí, když mi představoval svůj počin týdne, HiFinku, což je přehnané jméno pro dvojče, jemuž ze čtyř hlavic funguje jedna a rádio s chrchláním zvládá jen krátké vlny. Ale chápu, že to pro Iva znamenalo intelektové a citové vyčerpání. Tak budiž, říkáme jí HiFinka.

S Ivem se člověk nenudí a náš společenský život nám brzy zboural veškeré finanční jistoty. Dnes se k nám nastěhoval na přechodnou dobu zvláštní chlap. Máme jen dvoulůžkový pokoj a kuchyň, takže se budeme muset s Ivem střídat ve spaní na zemi, ale za těch pár stovek to stojí. Nechápu akorát, proč ten chlápek šel bydlet k nám, když by mohl docela dobře těch čtrnáct dní strávit v hotelu. Na první pohled je dost za vodou a ještě dnes večer nás zve na drink! Tak budiž, nepátrejme po tom.

neděle, 11. října, 21:32

Omlouvám se sobě i svému deníku, ale je těžké něco zaznamenávat, když jsem pořád plně zaneprázdněn a navíc se nic neděje, čekám, až nám vítr z hor přivane událost, která by stála za zapamatování.

22:56

Možná přece něco: Ivo před chvilkou konečně otevřel pokoj, ve kterém byl zavřený celý den a nikoho tam nechtěl pustit. HiFinka dělala hrozný kravál a otřesně to tam páchlo syntetickými chemikáliemi, až jsem ho skoro podezříval, jestli si tam netoxikuje. Po zemi se válely plechovky od sprejů, nábytek shluknutý uprostřed místnosti, spousty papírů se nedbale povalovaly po pokoji a HiFinka řvala blues. Ivo vymaloval pokoj jedním obrovským grafitem. Na první pohled to vypadalo jako… (už vím!) klubko žížal napůl přejeté pneumatikou s posekaným vzorkem. Druhý dojem však ve mně vzbudil zvědavost a obdiv. Grafit byl nepravidelný, proměnlivý jako hudba, kterou poslouchal a jejíž žánr pořád měnil. Plácal umělecké styly a směry jeden na druhý a barvy vybíral tak, aby zvýraznil kontrasty. A tak růžová žena Alfonze Muchy, stínovaná temně fialovou, drží v ruce černý předmět sekerovitého tvaru, na jehož ostří se zrcadlí ďábelská tvář. Na tento výjev se navazují další a další fantaskní obrazy a jeho pozadí přechází od kytiček přes blesky až po Pražský hrad. Působí to úchvatně. „Na tom jsem pracoval celý život,“ řekl mi vyčerpaný celodenní prací, jako by opravdu ukončil jednu životní etapu. Dalo by se něco podobného očekávat od člověka, který si přivydělává házením lopatou?

Je Ivo normální?

pondělí, 12. října

Tak tohle není vítr z hor, ale nutný záznam informací. Tento den byl událostmi nabitý a možná, že bych byl klidnější, kdybych zůstal v posteli a simuloval depresi z nedostatku peněz. Teď si připadám, jako bych plaval v nějakém spiknutí, které se nás snaží dostat do blázince. Logická analýza mi nedává jedinou odpověď Před námi leží následky, ale příčiny nějak postrádám.

Snad mě teď něco napadne.

Ale pěkně po pořádku.

S prachama jsme na štíru. Přídavky budou až za týden a my nemáme ani suché kroupy, abychom zklidnili žaludek. Dostal jsem nápad, jak by se nám podařilo ten týden přežít, ale nevěděl jsem, jak to jenom Ivovi podat. Chtěl jsem mu to říct nějak lidsky. Vymýšlel jsem různé fráze, květnatá spojení, okřídlené výrazy, srdcervoucí projevy účasti, ale když jsem se na to podíval ze strany, byly to kecy. Nechám těch šaškáren a řeknu mu to na rovinu.

„Cože! A to mi říkáš jen tak?“ vybuchl Ivo. „Co kdybys ty poslal svou sestru na galeje! Jak se ti to líbí? Vždyť je to něco jako krvesmilstvo, prostituce nebo bratrovražda nebo něco tak. To je nehorázné, jen tak dojít a říct – HiFinu musíme zpeněžit – jsi cynik!“

„Ivo, já po tobě přece nechci, abys rozprodával své příbuzenstvo. Potřebujem jenom menší zálohu na přežití. Příští týden je výplata a HiFinka je zpátky,“ uklidňoval jsem ho.

„Jsi cynik,“ zakňučel Ivo, ale věděl jsem, že už je nalomený.

S kazeťákem v ruce jsme se s Ivem ploužili ulicemi a vymýšleli, kde by se dal výhodně prodat, když se za námi ozval hlas mého kamaráda ze školy, Mirka. (Mirek je obzvláště nebezpečný člověk. Odbarvená hlava, švihácký hřebík v bradě, kalhoty visící na kyčlích, každý týden jiné brýle, progresivní člen světa. Hodně toho přečetl, je chytrý a jeho životním posláním je obohacovat ostatní o své vědomosti. Proto jej nenechávejte dlouho mluvit nebo vám z vašich ideálů, iluzí, hodnot a myšlenek uvaří guláš, který se nedá žrát. V lepším případě bude mluvit o holkách, ale to ho nemusíte moc poslouchat, většinou to jsou hovory k sobě. Jinak je to celkem dobrý chlap.)

„Nazdar, gentlemani, pořádáte nějakou vodvazovou street party? Tak to mě zaregistrujte. Zrovna jsem free a akceptuju jakýkoliv mejdan.“

Ivo mu stručně vysvětlil, proč se flákáme po městě s kazeťákem.

„Ekonomický kolaps? Ok, běžte do Rybárny a ptejte se na Barona (to je pseudonym), který vám pomůže z krize, když se odvoláte na mě.

Baron je byznysmen přes cokoliv.“

Rybárna, to je hospoda, kde kouřová mlha kalí oči a pach zvětralého piva dráždí nozdry. Byla to jakási přestavěná prostorná tělocvična, ale i tak se tam dýchat nedalo. Byli tam povětšinou samí cikáni a Baron byl něco jako jejich pohlavár. Poslali nás za ním dozadu do salonku. Byl to malý obtloustlý mužík s dobráckýma očima. Hlavu měl obklopenou hustými kadeřemi jako svatozář. Zezadu musela vypadat jako černý pěnový míček. Když mluvil svým líbezným hlasem, vše doprovázel uhlazenými gesty. Mluvil pomalu a plynulou češtinou. Za ním stála jeho gorila, obrovský chlap v dlouhém kabátě, pod kterým by se mohla klidně skrývat brokovnice. Působil majestátně a já si uvědomoval, že jsme vlezli někam, kde nemáme co dělat.

Mirka vůbec neznal a naše HiFinka jej uvedla do okázalých rozpaků.

„Milánkové,“ objal nás kolem krku a otočil k východu, „vypadám snad jako sběratel bezcenného šrotu?“ (Nevěděl jsem, co mám na to odpovědět člověku, který je od hlavy k patě ověšen kočičím zlatem. Mlčím.)

„Je to nejapný vtip a to já nestrpím, ale vy, hlupáčkové, za svou naivitu zřejmě nemůžete. Jsem cikán a cikáni nejsou pomstychtiví a umí zapomínat. Podívejte se, za rohem je zastavárna, můj přítel ji tam vede. S tím krámem běžte tam, ale ke mně se už raději nepřibližujte, urazili jste mě, a to si nerad připomínám.“

Byli jsme už venku. Ivo se ještě uraženě otočil a štěkl na Barona: „Tvoje chyba, mohls mít super kazoš. A neříkej mi milánku!“

V zastavárně jsme dostali čtyři stovky, což Iva podráždilo ještě víc, ale já jsem takový úspěch rozhodně nečekal. Doma se Ivo pokusil odreagovat čtením poezie, ale i to jej přivádělo k novým výbuchům zlosti. („Co to tady pořád mele o lásce!?“) Kolem páté přišel náš prozatímní spolubydlící a choval se přinejmenším záhadně. Vypadal vyplašeně, když se ptal na kazeťák. „V zastavárně“ prohodil jsem. „Za čtyři stovky!“ dodal Ivo. Chlap začal láteřit a lítat po bytě. Nadával nám i sobě do blbců. My jsme jen leželi na postelích a čekali na vysvětlení, proč jsme dnes už podruhé za blbce. Najednou stanul chlap před námi se sbalenými věcmi, hodil po nás nějaký papír, křikl: „Nikdy jste mě neviděli,“ a zmizel. Ten papír byla dvoutisícovka.

„Tak fajn, jdem pro HiFinku,“ usmál jsem se na Iva a uviděl, jak jeho krvavá rána na duši ve vteřině okorala, oloupala se, zacelila a roztáhla v blažený úsměv.

„Víš, já na ní až tak nelpím,“ řekl a já pochopil, že celé to jeho ubrečené divadlo byly jen uměle vyvolané emoce, aby se Ivo trochu zabavil.

HiFinka nám však souzena nebyla. O půl hodiny později jsme viděli kostnatého vedoucího zastavárny, jak vytahuje zpod pultu lesklou kovovou baseballovou pálku a třemi prudkými mrsky rozložil HiFinku na stovky koleček, drátků, pérek a ostatních sounáležitostí.

„Já nejsem skladovna takových svinstev, jaké jste si tady u mě zapomněli. S podobnými podrazy já nechci mít nic společného. Ještě někdy mi přijdete na oči a dopadnete jako tohle rádio. Nehleďte na mě jako dva kreténi a sbalte se a vypadněte, než napočítám do tří. Jedna, dva…“ Bejzbolovka se výhružně vysunula nad naše hlavy, takže jsme šli, ale než se za námi definitivně zabouchly dveře, stihl Ivo prohodit přes rameno: „Udělal sis tu za čtyři stovky pěkný svinčík, blbečku.“ A ještě dodal ve zlomku vteřiny do milimetrové škvíry mezi dveřmi a pantem: „Tři!“

A) Co má znamenat to nesmyslné chování našeho bývalého nájemníka?

B) Co má znamenat to nesmyslné chování vedoucího zastavárny?

C) Proč nám pořád někdo nadává do hlupáků a vzápětí nás už nechce nikdy vidět?

D) Zbláznil jsem se?

E) Je Ivo normální? Proč pořád provokuje?

čtvrtek, 15. října, 22:36

Probudil mě podivný rachot na chodbě. Ozývalo se tam blekotání a Ivův hlas. Šel jsem se tam podívat a uviděl jsem Iva, jak táhne na zádech na mol opilého chlapa.

„Copak? Máme nového nájemníka?“

„Pomož mi s ním, táhnu ho už půl hodiny!“

Ivo našel chlapa ležet v parku jen tak v tričku, a protože bylo hodně chladno, zželelo se mu ho a odnesl si ho domů. Podle dokladů to byl řidič z povolání, což vysvětlovalo to jeho brblání, že pětadvacet let se nevyboural. Uložili jsme ho na zem a přikryli několika dekami. Ze spaní pořád heká, sípá a občas vykřikne: Pětadvacet! Moc spát se tu nedá. Ivo sice je trochu blázen, ale teď je mi jasné, že přes jeho barbarské chování je v něm člověk. Možná větší, než si myslím.

pátek, 16. října, 6:35

Chlap je fuč, jenom vzkaz po něm zbyl: Všechno vynahradím. Milan Smola.

pondělí, 19. října, večer

Odpoledne po škole si mě odchytí Mirek, že si zajdem na pivo. Navrhl jsem, abychom si zašli do hospůdky, kam obvykle chodí Ivo, protože mi bylo jasné, že Mirek má na srdci něco, co určitě nevydržím poslouchat dlouho a nerad bych byl na to sám. Napřed jsme však měli jít vyzvednout Mirkův nový objev, což je rajcovní broskvička s invazivním sex-appealem, kterou hodlá večer kolaudovat.

Začínal jsem litovat, že jsem se k němu přidal.

Přišli jsme na náměstí pod radnici a Mirek znervózněl, zmlkl a za černými brýlemi skrýval oči těkající po náměstí. Jeho rajcovní broskvička měla být barokní figurka s růžovou bundičkou. To se dalo čekat, že broskvička nebude žádný zázrak, ale asymetrickou, tlustou, třicetiletou ženskou v růžové bundě jsem nepřisuzoval ani Mirkovi. Spíš hruška než broskev.

„Myslíš támhle tu krasavici?“

„To je vona!“ a už běžel za ní, ale dva metry před ní se zastavil, strčil ruce do kapes a frajerským krokem přitancoval k ní.

„Tak to jsem já, Mirda,“ pronesl a povytáhl brýle, aby na ni mohl mrknout.

Broskvička si jej odměřeně prohlédla, poněkud pateticky mu opětovala mrknutí a řekla, že si to má užít, že ona tady jenom čeká na kamarádku a že neví, co vlastně po ní chce.

„Co blbneš? Vždyť jsem viděl tvoji fotku a já ti ji taky posílal! Vždyť se známe! Tak co je?“

„Odpal!“ – před Mirkem se jako vykřičník objevil slzný plyn, aby pochopil, že to má vzdát.

Mlčky jsme odcházeli z náměstí a já si chtěl Mirka pořádně vychutnat, a tak jsem nic neříkal a usmíval se, což jej dovádělo k šílenství spíš, než kdybych mu opakoval všechny ty řeči, co mi o ní nahustil. (Jo tak jede po tobě jako blázen, jó? A nevíš, jak se jí zbavit, jó? A co ta tvoje kolaudačka?)

„Ty z internetu jsou všechny zakomplexovaný!“ vypadlo z něj nakonec vztekle. Dál jsme se k tomu už nevraceli, ale čekal jsem, že to bude mít ještě dohru.

V hospůdce Na Křižovatce jsme opravdu našli Iva. Byl tam s ním i Polly, kluk, jehož růst se zastavil někdy v jedenácti, byl drobný a poklidný. Velmi poklidný. Tak poklidný, že by jej sotva vzrušil desetitunový kamion, který by se kolem něj prohnal, i s přívěsem by se vyšplhal na strom a skočil mu na hlavu.

Ani se mi nechce věřit, když jej tak vidím s tím jeho věčným úsměvem pokuřovat a tiše promlouvat s Ivem, že tento drobeček kdysi strhl v hospodě masakr. Kluci prý tehdy probírali téma drogy, ale Polly byl zarputilý a pořád nadával, jak jsou feťáci a smažky hloupí, omezení a zbabělí. Za chvíli už se nedal uklidnit, vyskočil na stůl a kázal a provokoval, až se z toho celá hospoda semlela. Odtud jeho přezdívka podle známého hitu (Polly wants a cracker…). Polly toho moc nenamluví, což by mohl dělat i Mirek. Ten si vždycky najde téma, které nám musí mermomocí sdělit a sranda to většinou moc není.

„Totální gradace všech filozofických otázek přišla až s vrcholem naší europoidní civilizace. Lidstvo čekalo na jediný pojem, který vyřeší princip a existenci člověka, tisíce let. Pojem, za nímž stojí veškerá agrese v univerzu. Až do teď filosofové všech věků ibsovali s náhradními termíny. Je to vlastně absolutní causus, jenž vysvětluje také, proč byly ostatní filosofie postaveny na subjektu, alias errorním lidském faktoru. A víte, gentlemani, o čem je řeč?“

„Že by láska?“ Polly se nepřestával usmívat. Polly uvažoval správně – nikdy nevíš, jaká blbost z Mirka kdy vypadne.

„Nesmysl!“ zavrhl Mirek kategoricky, „to je nedefinovatelný termín, jež sem nepatří. Libido je ten fakt, který provedl obrovský striptýz lidstva a dějin. Byl to Freud, kdo překročil hranici a odkurzoval filosofii do nového století, kde realita přijímá…, vlastně akceptuje pouze pravdu. Kupříkladu, víte, že byl Hitler frigidní?“

Usrkávali jsme pivo a čekali, kdy s tím skončí. Mirek však, opojen svým proslovem a pozorným posluchačstvem, mluvil dál.

„… zkrátka, sexuální instinkt je silnější motivační faktor než sebezáchova. Jedinec, jenž je jistým způsobem deformován, stává se v lepším případě tzv. zbytečným člověkem, v horším despotou, a dokonce i tyranem. Třeba Napoleon byl malý a škaredý…“

Polly se přestal usmívat, prohrábl si kadeře a znuděně se na nás otočil: „Už jste vyřešili tu záhadu s tím týpkem, co si zaplatil předem nájem na čtrnáct dní, za týden zmizel a ještě vám přidal dva litry?“

„Přemýšlel jsem o tom“ řekl jsem a vědomě tím vyrazil Mirkovi dech, „ale žádná možnost mě neuspokojila. Možná, že to s tím rádiem nemá nic společného. Udělal tady ve městě nějaký podraz a potřeboval beze stopy zmizet. Možná taky, že měl v kazeťáku schovanou nějakou kazetu, kterou tam skrýval a my mu ji ztopili. Nekontroloval jsem to.“

„To patří dohromady,“ přidal se Ivo. „Ten podraz byl snad na té pásce. A taky do prostoru na baterky se dá nacpat cokoliv: mikročip, ukradený patent, tajné dokumenty, státní tajemství, diamanty…“

„A vy ste to vykšeftovali za čtyry kila!“ zahihňal se Polly.

„Je jasné, že v souladu se zákonem to nebude“ řekl jsem a chytlo mě neblahé tušení, že se v tom nějak plácáme.

Mirek se na mě zadíval a hrozně věcně prohodil: „Asi si zajdu na net trochu zasurfovat.“

A já platím.

„Dneska byl Mirek ve formě“ prohodil jsem na Iva po cestě domů. „Nevím, ale kdyby to bylo všechno jen o reprodukci, tak mi to valný smysl nedává.“

„A o čem to pak je?“

„Máš snad rozum!“ vykřikl naštvaně. „To ho máš snad jenom na to, abys vymýšlel, jak se vyblbnout se ženskýma? A aby sis to pak vysvětlil?“

„Proč teda máš rozum?“

„Di do háje!“ odsekl.

Mlčeli jsme.

„Už jsi něco vymyslel?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Myslím, že ne. Najít to zabere víc času, ale doufám, že se toho někdy aspoň nepatrně dotknu. Jen se nebát. Strach je nejprimitivnější vlastnost, a když se nad tím zamyslíš, naprosto zbytečná. Hlavně nepodlehnout strachu, i kdyby tě to mělo stát život.“

Na chvíli se odmlčel a pak se usmál: „Myslím, že je strach přinejmenším stejně kauzální jak libido.“

„Každý v něco věří,“ pokračoval později. „Já věřím, že to někdy najdu. Mirek věří ve vlastní natvrdlost (ten radši umře blbý, než by se jí vzdal) a co ty?“

„Já si myslím, že se to všechno dělá nějak samo,“ řekl jsem a rozesmál se lidské nedokonalosti a dokonalosti vesmírného systému a sám sobě a naší debatě a všemu, co se děje a vykolejuje lidi z klidu, když je všechno tak správně zařízené.

„Takže něco jako hvězdy a tak!?“ smál se Ivo se mnou. Jsem si jistý, že se nesmál mně, ale se mnou.

„A sakra, teď jsem si uvědomil, že nemám ani vindru.“

28. října

Nedá se nic dělat. Museli jsme se nechat naverbovat brigádně ke kopáčům. Dneska bude dokonce zvláštní příplatek, jelikož je státní svátek.

Oči ještě přilepené, ranní slunce, nesmlouvavý bič na oči, přihazuje polínka do našich rozpálených mozků, kolem nás hloučky ubrblaných stachanovců a do toho nadává mistr na nepřítomného Miloše Čmordu. „Já ho zítra pošlu na kanály, syčáka! Ať si mě nepřeje!“ vysvětloval jednomu hloučku pracantů.

Tím totiž myslel opravovat kanály, což je obzvláště nepříjemné. Nikomu ta práce nevoní.

I zkušený deratizér by se tomu vyhnul obloukem.

„Tak takhle by to, pánové, nešlo“ přišel k našemu hloučku brigádníků mistr vysvětlit, co Čmordu čeká, „zítra půjde na kanály a jestli nepřijde do dvou minut, nechám ho tu a bude mít neomluvené hodiny.“

Uplynulo deset minut, my stále na místě, všichni vděčni Čmordovi za jeho laxnost, jen mistr dal sem tam o sobě vědět, že takhle by to teda nešlo. Za dalších pět minut se objevila postava poměrně velmi silného chlapíka. Byl o hlavu vyšší než já, ramena daleko od sebe, z trika mu vylézaly hroudy svalů. S takovým tělem stanul před mistrem, s rukama v kapsách, a pohrdavým pohledem si z výšky měřil mistra. Mistr doběhl k vazounovi tak na deset centimetrů, postavil se na špičky a zvrátil hlavu do týla, aby si to mohli vyříkat hezky z očí do očí.

„Tak takhle by to dál nešlo! Třicet tři minut zpoždění, jak mi to vysvětlíte? He?“

Čmorda se pohrdavě zašklebil a houkl: „Sem v průjezdu vomejtal.“

„Cože?“ vykvikl mistr.

„No házel vápno vo zeď“

„Jo a já jsem asi podle vás blbej? He?“ poskočil mistr rudý vzteky.

Vazoun jen pokrčil rameny s provokativním pohledem, který říkal: No a co mi teda jako uděláš, pidimužíčku. He?

„Takhle by to dál nešlo. Já umím být zlý, nepřejte si mě!“ hlas už mu přeskakoval.

„Já si vás ani nepřál“ odvětil flegmatický Čmorda.

Mistrova trpělivost, snaha a energie byly vyčerpány. Odploužil se pryč a jen pro sebe si řekl: „Čmorda, vy ste takový blbec, že váš otec musel být na úrovni kroužkovce. Nasedat, jedem!“ V tomto případě nebyl mistr daleko od pravdy. Čmorda opravdu nebyl z nejbystřejších. Jeho život byl ve znamení krompáče, lopaty a Slavoje. Když jsme pracovali, Čmorda pořád mlátil krompáčem a pantem buď o fotbale, nebo o řemesle. Byl hrdý na to, že se mu říká Čmorda Drtička. Vyprahlá země opravdu explodovala pod údery jeho nástroje a ještě nás stíhal obohacovat o své duchaplnosti.

„Do měsíce si kupuju na splátky fungl nový bagr a založím vlastní firmu.“

Zeptal jsem se ho, jak na to vydělal, že kopáním těžko. A on že si mám dávat bacha, že ho ještě neznám, ale ať se blbě neptám. A přidal mi k tomu příběh ze života.

„Prohráváme 5:1. Gól. 6:1. Povídám, že Ztracený není u mě golman. Chlap vedle povídá: Brankař za to nemůže. Povídám: Se mnou se chceš vo tom hádat? Chlap povídá: Byla to chyba vobrany. Dal sem mu do držky, povídám: Chceš se hádat? A jeho kámoš prý, abych se uklidnil. Tak dostal do držky taky. A teďka, dva pořadatelé dou ke mně. Tak šli taky k zemi. Gól. 7:1. No prohráli sme to, tak sme aspoň šli s klukama zchladit žáhu hostujícím fandům. Bylo nás pět a všechny sme je drtili, a teďka: Buch, rana do zad. Votočím se a tam chlupatej s vobuškem. Dal sem mu ránu jako bejk, ale von to ustál. Napřáh sem se, že ho dorazím a…“

Čmorda zlomil krompáč.

„Dem na pivo“ zavelel.

Čmorda je člověk, kterého bylo dobré mít za kamaráda. Vědomi si toho, že nás za to můžou taky vyhodit, odhodili jsme s Ivem lopaty a šli s ním na pivo. V hospodě mu Ivo opatrně řekl, že ta jeho výmluva za pozdní příchod byla poněkud postavená na hlavu.

„Já nekecal. Já fakt vomejtal! Du průchodem a teďka vidim: proti mně dva cigoši. Jeden malej, druhej vysokej. Povidam: Uhni vápno. A ten malej mluvil jak teplouš a povidá, že dybych mu řekl cikáne, takže je to v pořádku. Ale mně nebude nikdo řikat milánku. Poslal sem ho k zemi. Vysokej mě chytil pod krkem, tak sem ho drap a mlátil s nim vo zeď, dokud nepustil. Tak vomejtal sem nebo ne?“

Pro úplnost jeho výpovědi je třeba doplnit za každé druhé slovo vulgarismus, jichž Čmorda Drtička znal celou škálu (třeba „ten malej“ byl „nedomrd“ a podobně) a svou bohatou slovní zásobou se honosil v každé větě desetkrát.

„Tak takhle by to dál nešlo, pánové!“ ozvalo se za námi.

Tak to je super. Zítra jdeme s Čmordou na kanály, takže nás čeká moc příjemná práce a do toho Čmordovy blbé žvásty. Hlavně si však musíme dát bacha na jeho přecitlivělost, abychom nedopadli jako Baron a jeho gorila. Dobře, že máme nového kamaráda.

Touha vyrazit

Nechápu, co se mi pisatel snaží sdělit. Nemá to hlavu a patu. I když, co se dá čekat od tak mladých lidí. Vždyť já sám duchaplností neoplývám, ale kdysi jsem snad byl schopnější. Pevně v to doufám.

Sestřička mi donesla ještě jednu obálku, na kterou zapomněla. Otevřel jsem ji ještě před ní, aby mi když tak něco vysvětlila. „Ale vždyť to je obrovská suma! To je víc než deset tisíc!“ vykřikla a já se smál její spontánnosti a ona se taky smála. Bylo tam celkově dvacet pět tisíc, ale že by mě to nějak vzrušovalo, nemohu říct. Neznal jsem jejich hodnotu. Růženka mi musela vysvětlit, co všechno bych si za to koupil. Poslouchal jsem ten dlouhý výčet. Myslím, že to začínalo někde u walkmana, pokračovalo rychlovarnou konvicí, zimní čepicí a rukavicemi, mobilem a mnohým dalším… a já usnul.

Pocítil jsem nutkavou touhu vyběhnout ven. Sněžilo a vypadalo to hezky.

„Sestři, mohl bych se jít podívat ven? Vždyť já ani nevím, jak to tam vypadá, za tím oknem.“

„Ani nápad, jste zesláblý a venku je třeskutá zima.“

Napadlo mě, jestli se tento deník netýká nějak mé osoby. Tak si to proberme:

Nejmenuji se Ivo a nejsem šílený, ale v amnézii. Nejmenuji se Mirek, chválabohu, protože bych si nerozuměl jediné slovo. Prohlédl jsem si své náležitosti – končetiny a trup, srovnal s postavou sestřičky a usoudil, že asi nejsem ani Čmorda a nemlátím s lidmi o zeď. Taky se tím vylučuje Polly, protože jako drobek jsem asi taky nevypadal, přestože tak vypadám teď, ale to je těmi ztracenými kily. I když Polly a ten jeho zarputilý, usměvavý flegmatismus by mi vůbec nevadily. A nakonec nejsem ani onen pisatel, jelikož jeho finanční problémy jsem určitě neměl, když se mi tu válí sumy v šuplíku jako já tady na lůžku – úplně zbytečně. A k tomu nejsem z Německa, ale to si ještě musím prověřit.

K něčemu ale ta četba přece jen bude. Myslím si, že jsem si uměl dobře představovat věci. Třeba když se řekne byt, nemusí mi ho nikdo zdlouhavě popisovat a já si ho už sám vymaluju, zařídím a provedu běžný nepořádek. Taky mi to pomáhá vybavovat si vizuálně předměty, které se mi samy objevují před očima. Neznám všechny jejich názvy. Například jsem měl celkem problém s HiFinkou. Na druhou stranu se mi obohacuje slovní zásoba. Dokonce mě napadají další slova, která k tomu vzdáleně patří, a pak už jenom doplnit obrázek. Těší mě ty pokroky. Akorát si těžko představuji detaily, tváře si zkouším nějak zkompletovat, ale je to těžké, když mám pro srovnání jen Růženku a Koláře. Vždycky když si tváře dávám dohromady, rozmáznou se v neurčitou skvrnu. „Sestřičko, jak vůbec vypadám?“ – Růženka musí kvůli mně pořád běhat ze sesterny ke mně a zodpovídat mé dotazy. Obdivuju ji.

„No, jste hezký.“

To mi moc nepomohla. „Upřímně mi, prosím vás, řekněte, jak vypadám. Třeba mi to pomůže.“

„A nechtěl byste s tím počkat? Já bych vám mohla ukázat zrcadlo, ale nevím, jestli se v něm poznáte. Opravdu… počkejte ještě pár dní“

Donutil jsem ji ukázat mi to zrcadlo. Vůbec mi to nepomohlo, nenašel jsem se. Když jsem se srovnal s Růženkou, tak to byla opravdu bída. Nejen Růženka, ale i Kolář vypadal líp. Byl to fakt, který jsem zařadil mezi ostatní. Myslím, že jsem opravdu ošklivý: zažloutlá tvář, samý šrám, samé švy a paměť se zase neozývá. Jaktože můžu poznávat tolik různých věcí, ale poznat sám sebe je problém?

sobota, 3. listopadu, 14:30

Jako každý pátek jsme si včera s Ivem zašli na pivo ke Zpěváčkům. Zde se schází většinou cikáni a nám se tu líbí, protože cikáni úžasně hrají a zpívají a to dělají vždycky, když se opijou. A jim to moc dlouho netrvá. Někteří jsou tu i pěkní ptáčci, ale my si jich nevšímáme a oni dělají zrovna tak na nás.

Všechny stoly byly zaplněné, jen u baru dokonalé prázdno. Teď už vím proč. Objednali jsme si piva a Luckiny pro mě, Startky pro Iva.

Číšník s Luckinama praštil na stůl, rukou je svíral a zabořil do mě krvavý pohled. Z jeho úst na mě dýchla borovička, až jsem se z toho mírně přiopil. Napřed jsem myslel, že se tady asi platí předem, ale než jsem cokoliv stihl, štěkl na mě číšník:

„Víš, co to znamená Laky Sčrajkch, ty debile!“

Podívali jsme se s Ivem na sebe (už jsme zase za blbce) a pochopili, že bude asi lepší mlčet a jako dva hlupáčci, kteří v životě neslyšeli o angličtině, jsme zakroutili hlavami.

„Šťastný úder!“ křikl zase a my na něj vyvalili oči, až se nám bulvy odtrhávaly od nervů.

„Fakt?“ řekl Ivo. „Týjo!“ přidal jsem já.

„A víte, vy debilové, kdo je vymyslel?“

Myslel jsem, že mu udělám radost, když to budu vědět, a on nám dá pokoj: „No, sou to americké cíga, takže…“

„Britští letci! Když stříleli do Japonců. Chápeš, že ten terč na obalu je vlastně japonská vlajka? No? Debile?“

Jo a Pearl Harbour bombardovali Frankovi fašisti a Tokio zase Britové za vydatné pomoci tureckých partyzánů, samozřejmě až poté, co Berlín kapituloval pod náporem Kozáků. Radši jsem si to nechal pro sebe a jen zamrkal: „Tý jo!“

Ivo ale pokračoval a dychtivě se na něj díval: „Fakt? A proč je na nich made in america?“

„Já bych si dal radši to pivo,“ povzdechl jsem si a zalitoval, že jsme si nesedli radši někam jinam.

„Byli to Britové!“ bojoval nadále číšník, ale aspoň šel pro to pivo a pustil ty cigára. Iva už to taky přestalo zajímat a náhle na mě vybafl, co prý chci v životě dělat. Dost divná otázka pro člověka, který zatvrzele věří, že se všechno udělá tak nějak samo. Pokrčil jsem rameny.

„Živit se malováním,“ spustil Ivo, „to abych si rovnou začal shánět krátký špagát s elegantním očkem na konci. Nejsem žádný Da Vinci a nežijem v renesanci, ale v kultuře betonových kostek. Já bych chtěl cestovat, ale na to potřebuju hodně peněz. Ideální by bylo dělat u cestovky, ale to nemáš tu pravou svobodu. Podívej se tady okolo. Každý z tady těch by rád dostal maringotku, fidlátka, sbalil rodinu a s celým klanem odjel na procházku po evropských luzích a hájích. Já bych si taky nechtěl moc zvykat na jedno místo. Rozhodně bych se nechtěl zaseknout v tomto městě. Úplně by mi stačila Evropa a Asie a taky mě láká Amerika…“

„Byli to Britové a basta! Konec debaty!“ houkl zase ten číšník, když nám přinesl pivo. A když už se tak s námi rozvykládal, přisadil ještě: „A víte, debilové, kdo založil první český pivovar?“

„Že by husité, když dobyli Bastilu?“ řekl Ivo bezděčně, zakotven ve své Americe.

„Židi! Židi to byli! Víš, kolik jich tu je?… Hmm“ zamyslel se na okamžik, jako by počítal, ale nedošel k žádné cifře, „a holubi jenom vrkají!“ houkl zase číšník, a když viděl, že srkáme pivo a on je nám zcela ukradený, odfrkl si nad námi, zadíval se do stropu a kroutil hlavou, jako by chtěl zvolat: „Ach Die, proč jsi mě srazil na zem mezi takové ignoranty?“

„Tak to musíš umět jazyky,“ uvažoval jsem, „a mít nějaký ten kapitálek do začátku.

Ty jazyky aspoň čtyři, no, a s takovou si vždycky práci najdeš“

Toto je výborný nápad a nadchlo mě to k nezastavení, ale je tam právě moc ALE. Já umím německy a obstojně anglicky. Ivo mluví plynule česky, obstojně polsky a kostrbatě slovensky, angličtina ho nikdy nebavila. Vymýšleli jsme, jak se dostat k penězům, ale opět nás ovanul zápach kořalky. Byl tu zas protivný číšník a otevíral hubu k překontrolování našich nevědomostí, ale huba se mu zastavila zrovna v poloze otevřeného „A“, přitom jeho oči krví podlité se zahleděly někam za nás, jako když pauzneš film.

Vzápětí nás kolem ramen ovinuly dvě vlhké ruce a za zády se ozvalo: „Ale milánkové, proč sedíte tady?“ Byl to Baron se svou gorilou. Hrozně mě podivilo, jak s námi jednal, číšníka taky. Hned začal kmitat a nalil nám čtyři whisky. Ivo zůstal chladný a dělal, jako by byli s Baronem staří známí, co se vidí poprvé od doby, kdy spolu seděli v lochu.

„Doufám, že vás moc neobtěžoval. Však jsem ti už sliboval, že půjdeš do ulic!“ pohrozil Baron k číšníkovi. „A přepiš jim to na mě.“

Ivo jemně poplácal gorilu po tváři, hned pod fialověčernou skvrnou – „Hojí se to rychle, vid?“

Proč mám s Ivem neustále pocit, jako bychom byli pořád jednou nohou v maléru, a přitom se vůbec nebojím?

Baron tu poznámku přehlédl a zavedl nás dozadu do svého kumbálku. S velice milým (až příliš milým) úsměvem nám dal najevo, že jsme dnes jeho hosty. A to se mi zalíbilo.

„Tak v tom případě bych objednal…,“ začal jsem, ale Ivův ostrý loket v žebrech mě uzemnil. Už jsem se viděl, jak si toho pozvání užívám – najím se, koupím doutníky, karton cigaret, sadu zapalovačů, šampaňské pro každého a jednu go-go tanečnici. Najednou mi přestalo vadit, že je to jaksi podezřelé.

Ivo mě upozornil, že sedíme v business class, což znamená, že máme působit přirozeně.

„… bych objednal brambůrky,“ vybruslil jsem. Moc hrdý na to nejsem, ale byl tam Ivo, který naši čest zachránil. Mávl na gorilu a naprosto suverénně, jen tak mimochodem: „Skoč pro to.“

„Takže milánkové! Ze srdce (chytil se za srdce) si přeji, abychom spolu dobře vycházeli (pohladil nás po rukách). Když se budete držet dál (ruce roztáhl do prostoru) od mých klientů, nebudeme mít (pravačka se zdviženým ukazovákem se před námi rozkývala jako metronom) mezi sebou vůbec žádný problém.“

Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvil. Ivo se na mě nechápavě podíval, pokrčil rameny a odpověděl, že sféra našich interesů je dirigována jinam, než jsou interesy Baronovy. Také nejsme zainteresováni na opoziční averzi, zvláště pak ne na té interkomunikační. Ivo napodobil Mirka a doufal, že mu Baron nebude rozumět. Tentokrát se zase nechápavě podívala gorila na Barona a ten pokrčil rameny.

„Takže, tedy, plácneme si?“ řekl nejistě Baron.

„V cajku!“ prohlásil Ivo bodře a podali jsme si všichni ruce.

A za to, že jsme si tak náramně porozuměli, pozval nás Baron na malé občerstvení se šampaňským, doutníky a možná i byla tanečnice, ale závěr mám nějak zamlžený.

– Ty to chápeš, co to mělo znamenat? – ptám se Iva hned po ránu.

– Asi tak jako ty, ale ta role buržouze mě bavila.

– A myslíš, že je… tó…

– Homo?

– Jo, to.

– Jestli jo, tak my sme z toho venku. Říkal přece, že se máme držet dál.

– Každopádně nemá všech pět pohromadě; zívl jsem si a začal se dohadovat se svým tělem. Každé ráno totiž vedem bouřlivé hádky, kdy jako budem vstávat, jestli bude sprcha a co jsem mu to zase prý provedl a podobně. Tělo bývá mnohdy hrozně umíněné a trvá to dlouho, než se dohodnem.

Ivo se se značným úsilím vysypal zpod peřiny a mrkl na stůl. – A nevíš, proč nám dal lístky na fotbal?

neděle, 4. Iistopadu,10:15

Baron se teda moc nepředal, když nám dal čtyři lístky na stání. Vzali jsme s sebou Pollyho a ten čtvrtý jsme vyhodili, protože jsme nikoho na osm večer nesehnali.

O fotbalu samozřejmě víme úplně všechno. Hraje se na dvě brány, s balonem, travnatý povrch, bez hokejek. V programu jsme vyčetli, že Slavoj dneska hostí Atom, ale odkud Atom pochází, tam nepsali. Prý je to derby, což mi připadlo, že to spíš patří k jezdectví než ke kopané. Začalo se hrát a my si dlouho vybírali, komu budem fandit, ale po půlhodince, za stavu 3:0, jsme věděli, že modří jsou naši favoriti. Bavilo nás napodobovat ostatní fandy, až jsme se v tom předháněli. Tleskali jsme, bučeli, pískali, nadávali a „Faůůl!“, „Ofsíídl“, „Hezký“ a „Ty vrahu fotbalu!“ Bavilo nás vymýšlet nové slogany a za chvíli o nás všichni věděli. Byli jsme v nejlepším, když mně a Pollymu, každému na jedno rameno, dopadla ruka jako kovadlina: „Vopatrně, chlapi, fandíte blbýmu týmu!“ – byl to Čmorda. Oddechl jsem si.

Čmorda nám vysvětlil, že modří sou vod Atomu a my sme v tribuně Slavoje. S kámošama nás už chtěli vydrtit, ale von povidá, že nás zná a že si jenom děláme prdel.

Jak jsem byl v tu chvíli vděčný tomu spásnému okamžiku, kdy jsme si se Čmordou zašli poprvé na pivo.

Ivo ho poslal zpět s tím, že my teda zanecháme recese a vrátíme se ke Slavoji. Tak tohle bylo o fous.

Pak už jsme fandili správným směrem, ale nebylo to už tak zábavné. Slavoj si ani nečutl a my museli pořád jenom s ostatními bučet. Skončilo to 4:0 pro Atom a my se s masou lidu tlačili ven. Cestu nám však zastoupilo něco, co vypadalo vzdáleně jako člověk. Ohromný chlap, ne tak jako Čmorda, přesto ohromný.

Zubů měl tak pořídku, že do sebe zapadaly jako puzzle, tvář značně potrhaná, stejně jako jeho rifle, metalové tričko s krvavým nápisem a kolem pasu ledvinku a na hlavě klubovou čapku s kšiltem v týlu, čemuž bych se za jiných okolností uřehtal k slzám.

„Máte šanci dokázat svou loajalitu ke klubu,“ houkl na nás, drapl Iva za ruku a vysypal z bundy dlouhý těžký rezavý řetěz. „Pojďte s náma na Stojáky, nebo s váma zatočím.“ Což jsem si ani nechtěl představit.

„Povídám, že pudou. Sou dobrý.“ Čmordův hlas mě na okamžik uklidnil, ale viděl jsem, že Ivo něco řekne a zase mi bylo těžko.

„Pusť mě křupane…“

Pusť mě křupane – fakt to řekl, tohle není obyčejné šílenství, tohle je horký hazard!

„… nebo budeš mít v příští sekundě zlomený palec a loket.“

Oba chuligány to překvapilo, méně mne. Očekával jsem už, že Ivo vsadí na jedno číslo ze šestatřiceti.

„Hele, neměl sem tucha, že děláš ňákej bojovej sport Kterej to je?“ zeptal se udivený Čmorda.

„Džin-gis-chan.“

– Pane Bože, Džin-gis-chan! Proč mi tohle dělá?

„Jo, to je hodně krvavý. Já to dělal taky, ale nepohod sem se s mistrem. Chápeš. Kterej máš pásek?“ vyhučel ten chlap ze sebe a k mému velkému překvapení pustil Ivovu ruku.

„Na to já kašlu, sbírám radši medaile za profíky, ale chápeš, uživit se tím nedá.“

Kde je Polly? Doufám, že pryč. Ne, je tu s námi. Vždyť měl spoustu času, aby se vypařil!

Ale jeho zajímalo, jak to s tou rukou dopadne.

Museli jsme jít s nimi. Zorganizovaná bitka se měla odehrát o půl jedenácté na plácku za sídlištěm. Třicet na třicet z těch nejlepších. Přišli jsme včas, ale nikdo tam nebyl. Už jsem si myslel, že jsme z toho vyklouzli, vtom nás však obklopil půlkruh Atomáků, ve dvou nebo třech řadách. Bylo jich nejmíň padesát.

Ivo, Polly a já jsme dali hlavy dohromady.

„Nemáte u sebe něco tvrdého?“ zeptal se Ivo.

„Já mám řemen,“ řekl Polly, jako bychom byli na zájezdě u moře a on oznámil, že si koupil nový krém na opalování.

„Tak to je fajn, Polly, že máš řemen. Tak to si tady najdi sobě rovného soupeře, popros ho, jestli by se nechtěl předklonit a stáhnout si kalhoty, že bys mu rád trochu naplácal.“

„Zbláznili jste se? Já na takové násilí nemám vůbec chuť.“

„To je fakt,“ přidal se ke mně Ivo, „je to něco jako klubový rasismus a mně tady nikdo nic neudělal… zatím. Musíme zdrhnout.“

„No. Takže. Dozadu nemůžem. To by po nás šli naši aj ti druzí. Takže? Kolik nám zbývá variant?“

„Polly má pravdu,“ přitakal Ivo. „Je to jasné: Musíme prorazit středem Atomáků. Když vyrazíme hned, strhneme všechny za sebou. Proskočíme Atomáky a zdrháme. Nikdo by po nás teoreticky neměl jít, protože na ně zatím dorazí Slavoj. Nemáme moc času.“

„A co když…,“ chtěl jsem ještě něco říct, ale to už se Polly s Ivem a válečným pokřikem rozběhli proti ozbrojené tlupě Atomáků, čímž si získali krok náskok přede mnou. Sprintovali jsme, jedna vlna se valila za námi, druhá přímo proti nám a my byli přímo v pohyblivém bodu střetu. Skočili jsme do jícnu sopky s tím, že se po cestě snad něco stane. Jakmile se Ivo a Polly přiblížili na dosah zbraním, vrhli se na zem jako domluvení a bouřlivá vlna se přes ně převalila. Mně by už něco podobného nespolkli. Hlavu jsem si kryl rukama a krvavou uličkou bych málem šťastně prodribloval, kdyby mě nečekaný úder do zad nesrazil k zemi. Odkutálel jsem se pryč, vyskočil, periferně zahlédl Iva a Pollyho, jak utíkají a za nimi se žene menší skupinka. Něco udeřilo do vzduchu a já se sklonil právě včas, aby mi kovový boxer s ostrými hroty prosvištěl těsně nad ušima. Nečekal jsem na nic a neprosil za odpuštění. Kopl jsem ho přímo tam.

Vypadnout odsud! Prchal jsem, zanechávaje za sebou břinkot zbraní, tlumená topora a bejzbolovky, řetězy prořezávající vzduch, křik boje, bázlivosti a bolesti a hlavně pach krve, kterou země nechce vsát do sebe. Pryč z toho pekla! Jen jeden zvuk mi nemizí z doslechu. Dusot, ale moje srdce to není. Pravidelný dusot, který mě neopouštěl, a do toho ještě něco jiného. Ohlédl jsem se a uviděl svoji ztělesněnou zkázu. Asi třicet metrů za mnou dusá zem ten netvor, co nás do tohoto zatáhl. Řetěz vířil vzduch kolem něj a já už cítil, jak roztočený traktorák doráží v plné razanci na mou hlavu. Svistot řetězu dodal nohám novou energii, ale přesto se dusot každým krokem o píď přibližoval. Vběhl jsem mezi paneláky s nadějí na úkryt.

Nalevo jsem uviděl poslední autobus, úplně přeplněný, jak se s otevřenými dveřmi pomalu rozjíždí. Za ním utíkal Ivo a za ním další tři chuligáni. Ivo se stihl do autobusu vmáčknout jako prejt do střeva, autobus se zavřel a odjel. Ti tři uslyšeli rachot mého pronásledovatele a pustili se za ním.

Tak to je super. Někde za mnou se tři napálení ženou za monstrem, které ještě tím více přidalo do kroku, a já sám jsem na počátku potravinového řetězce. Plíce melou z posledního. Zahnul jsem za roh kolem bloku, pak ještě jednou a ocitl jsem se v další ulici. Vběhl jsem do vchodu, ani mě nenapadlo, jaké štěstí jsem měl, že byl otevřený a nikdo mě neviděl. Lidi asi v této poklidné čtvrti nezamykají.

Začal jsem se dusit, krk se mi sevřel a nemohl jsem dýchat. Rozbuškový tlak v hlavě a hrdlo tlačící se na páteř mě donutily na sílu vrazit oba palce pod smyčku kolem krku. Nakonec se mi podařilo vychrčet: „To jsem já, Polly.“

„Aha, sorry,“ Polly sundal řemen z mého krku.

O této řeži píšou všechny noviny a vyznívá to tak, že Slavoj vyhrál. Poznal jsem na fotce svého pronásledovatele zatýkaného policií. Slavoj bude za výtržnosti platit pokutu a není jisté, zda budou moci nakupovat v průběhu sezony nové hráče, které nutně potřebují k udržení. Připadám si, jako by mě někdo protáhl skartovačkou. Žádný úd jako by nepatřil mému tělu a všechno bolí, ale ten povznášející pocit, přežít svou smrt, mi nahrazuje fyzickou bolest. Cítím se jako Héraklés ve lví kůži. Jestliže jsem přežil toto, přežiju i transport středem země. Díky, štěstěnko.

neděle nebo pondělí, něco po druhé ráno

Sláva zbabělosti za správnou věc! – Heslo večera.

Vyšinutí z rámce

Jsem pořád nějaký malátný a slabý. Než jsem přečetl tento dílek, třikrát jsem usnul.

Růženka mi chtěla všechny věci zabavit, protože se tím moc unavuju, ale já jsem jí slíbil, že v tom případě uteču oknem. Koho by bavilo pořád jenom spát, hledět do stropu, v lepším případě z okna, kam mě to tak láká. Kdepak, knížky zůstanou tady.

Přežít svou smrt?

– Zmáčknu zvonek na sesternu: „Sestřičko, co jsem to měl vlastně za úraz?“

„Už běžím.“

Trvalo jí to déle než obvykle. Už jedenkrát mi primář vysvětloval, že tu nejsem sám. K mému překvapení mi sdělil, že jsou tady i jiní pacienti. Ona však vždycky přišla včas. Není snad něco v pořádku s mým úrazem?

Přišla s velkou složkou. „Takže, jak bych to řekla?“

„Upřímně.“

„No. Srazil vás náklaďák.“

„To se asi nestává často, že? To bude asi něco hodně neobvyklého. Co to znamená?“

„Neobvyklé na tom je to, že jste mu doslova vletěl pod kola.“

Asi na tom něco neobvyklého bude, když se u toho tak podivně tváří.

„A dalo by se říct, že jsem přežil vlastní smrt?“

Růženka se na mě záhadně podívala a nejistě přikývla. Co to má znamenat? Odpověď bude v té složce. Nenápadně jsem vytrhl hadičku kapačky od skleničky.

„Pozor, sestři! Kapačka!“ zahysterčil jsem a ona vyskočila, až mi jí bylo líto, jak podle jsem ji vylekal, a zatímco ona zády ke mně hekticky spravovala kapačku, prostudoval jsem složku. Viděl jsem to jasně. Bylo to tam černé na bílém:

„Pozor, sklony k sebevraždě.“

pátek, 18. listopadu, 18:45

Ivo chodil dál na kanály a říkal, že Čmorda o našem útěku nic neví. Hlavně si myslí, že Ivo je přeborník v Džin-gis-chanu a nemá zapotřebí prchat. Ivo si navymýšlel ještě hodně věcí, a tak jediný, kdo o tom ví, je Toncek, se kterým jsem se honil po sídlišti, a ten sedí v base za trojnásobnou nepřiměřenou obranu a trojnásobnou újmu na zdraví. Na kanály jsem se vykašlal, protože mám teď zajímavější práci. Původně jsem o tom nechtěl vůbec psát, sám bych si před sebou připadal hloupě. Jenže jakkoliv to vyzní teatrálně, musím to vyplivnout na papír. Kde jinde bych se mohl vymluvit?!

Začalo to před čtrnácti dny. Bylo to jedno z těch idiotských pondělí, kdy člověk proplouvá davem lidí se slzou nostalgie po uplynulém víkendu a počasí je zakaleno bezduchými myšlenkami. Jaktože nemám ženskou! Polly už má holku dlouho. Mirek má holku, i když trochu pochybuju o jejím reálném základě, dokonce i ten pitomec Čmorda má ženskou. Ivo nemá žádnou stálou známost, protože se před lety zamiloval do fiktivní románové postavy a ostatní ženy jsou jen nouzový erár. Ivo asi normální nebude, ale co já? Jaktože nemám ženskou?

– Zoufale bezduché pondělí.

Všechno to vypadalo blbě, naštěstí se odpoledne ukázal Ivo se záchrannou vestou.

„Dneska hraje Vytočená jedenáctka!“ křikl bujaře.

„Tak na fotbal mě už nikdy nedostaneš,“ protestoval jsem.

„To není fotbal, ani pivo, vole. To je hudba! Kapela, co nemá konkurenci. Nic podobného jsi nikdy nezažil a na to, aby sis něco takového představil, máš omezenou fantazii. Nedrbej se na hlavě, určitě ji neznáš, vystupujou jenom tady a maximálně jedenkrát do roka, protože se v počtu jedenácti lidí nikdy nesejdou a navíc jim z toho nic nekápne. To je hudba z jiné galaxie. Představ si! Každý hraje na něco jiného, jsou dokonale sehraní a zní to harmonicky! Tempo, dynamika stoupá a klesá. Do toho si každý hráč vstupuje se svou sólovou improvizací a k tomu je improvizací doprovází příslušné nástroje. Vidíš, jak je to dokonalé?“ Ivo se úplně rozpálil, jako by tam už byl. „Na chvíli zvolňují housle a flétna za melodického zpěvu ženského altu a pak náhlý úder bicích tě pošle do úplně jiné dimenze a kytarové riffy rozpoutají všeobecnou euforii. To všechno jde s textem. Ta hudba má víc vášní, než bys mohl kdy poznat. Lidi v kotli to rozohňuje k nevídaným výkonům, každý tomu propadne, protože to má emoce! I ten hulvát Čmorda by se u toho rozbrečel. Přitom to není žádná elitářská společnost. Celé město se tam dneska vtěsná do jednoho klubu. Atmosféra je nabitá elektřinou a jen čekáš, až to s celým davem vybuchne…“

Bylo to fajn. Jenže já nohy na tančení stavěné nemám. Vlastně je mám jen od toho, abych při chůzi netahal zadek po zemi. Možná ještě jsou dobré na útěky – v tom jsem na ně hrdý.

Opíral jsem se o zábradlí, podupkával do rytmu, žvýkal cigaretu a nechával hudbu proudit. Viděl jsem Iva na parketu řádit, Polly poskakoval kousek dál a spousta jiných známých se na parketu tetelila blahem. Někdo mě plácl po zádech, byl to Čmorda, nacucaný jak houba, a pořád mlel, jaký je to nářez. V tu chvíli jsem spatřil Barona i s gorilou a usmál se, když jsem si uvědomil, že se s mým společníkem dobře znají. Baron mi úsměv neopětoval.

Opravdu to byla úžasná atmosféra, lidé všech kategorií, každého věku. Celý koncert splýval v jednu dlouhou bohatou píseň. Zrovna plakal saxofon své sólo, když mě někdo vzal za ruku. Byla to drobná dívenka s dlouhými rovnými plavými vlasy, temně hnědých očí. Chtěl jsem něco říct, ale ona se usmála a zavedla mě na parket. Chtěl jsem se hájit, že neumím tančit, ale ukazováčkem mi zavřela rty a já už nic neříkal, stejně jako ona. Byl jsem rád, že se to obešlo bez přitroublých seznamovacích řečí, že to šlo tak samo. Možná za to mohl saxofon, možná její vůně, možná ta atmosféra a nejspíš všechno dohromady – propadl jsem jí. Najednou jsem se stal součástí hudby a součástí ní a zábrany v nohách zmizely a my tam strávili snad hodinu, aniž bychom si něco řekli. Řekla, že už musí domů, ale já ji nevyprovázel. Dostal jsem telefonní číslo.

Moc jsem to nechápal, kam šla, ale za hodinu jsem ji uviděl zase. Stejně, jako ona předtím, odvedl jsem ji mlčky na parket a bylo vidět, že září štěstím. Pokračovali jsme tam, kde jsme začali. A když jsme se pak nad ránem loučili, vtiskla mi do ruky papírek se svým telefonním číslem. Dojemné, jak se starala, abych ho měl dvakrát.

Je sice hloupé, že nevím, jak se jmenuje, ale ona by si zasloužila každý den jiné jméno. Jako by se každé ráno probudila do jiné duše, přitom jsou její všechny podoby krásné. Někdy je veselá a její nevtíravé vtipy mě dokážou okouzlit, na druhý den je posmutnělá, a to si pak vymýšlím historky, protože mám rád její úsměv. Podobná převtělení ve mně pořád vzbuzují zájem. Nikdy se nebavíme o tom, co bylo, a nikdy nic neplánujem. Všechno to tak nějak hezky proplouvá samo. Je mi hloupé zeptat se jí po takové době na jméno, ale asi ho ani slyšet nechci. Připadlo by mi to, jako bych jí dal cedulku na krk a potom bych se o ní mohl s kamarády u piva věcně bavit. Nechci tomu stvořeníčku přidělovat jméno, a přijít tak o ostatní její bohaté podoby. Napadá mě, že ji vlastně ještě nikdo nezná, úplně jsem si ji schoval pro sebe.

Dneska jdeme na nějaký koncert, moc se těším – jejda – přijdu pozdě – to se mi s ní ještě nestalo.

Nesounáležitost věcí

Tak to je nesmysl. Jak bych mohl mít sklony k sebevraždě, když tam za oknem je to tak barvité a plné. Proč bych neměl mít rád život? Proč bych se ho měl vzdávat? Ale je to fakt a s tím asi těžko pohnu. Asi jsem neměl takovou zkušenost jako ti, o kterých slyším, čtu, které jsem už stihl poznat. A přece mám rodiče, co mě mají milovat. Moment. „Sestřičko, prosím vás, ještě jeden důležitý dotaz, přijďte, prosím, ještě naposledy.“

„Já přijdu kdykoliv, co jste potřeboval?“

„Mám nějaké rodiče?“

„Samozřejmě, ale vás by asi zajímalo, proč ještě nepřišli. Bydlí tři sta kilometrů odsud.

Byli tady několikrát, ale nemohli s vámi mluvit. Zavolali jsme jim hned, jak jste se probudil. Zítra ráno tady budou.“

„Výborně, snad se něco dovím od nich.“

Hlavně jsem si ale chtěl být jistý. Nechápu, proč bych měl páchat sebevraždu. Marně hledám v paměti nějakou stopu. Venku se stmívá a já mám prožít první noc v novém světě.

sobota, nemám ponětí

Sedím na schodech před bytem, protože jsem v tom spěchu zapomněl klíče a zabouchl. Zaznamenávám včerejšek, od kterého jsem si tolik sliboval. Ta kapela byla něco otřesného. Už chápu, proč se ten Ivo tak jízlivě smál a odmítl tam přijít. Všechny songy byly na jedno brdo, buď se tam brečelo o lásce, nebo o tom, jak zpěvák zbožňuje hustej bigbít. Přitom jeho hudba měla k bigbítu tak daleko jako Rusko k Marsu. Moje drahá však chtěla pořád tančit, ale tohle nebylo nic pro mě. Přece nemůžu tyto frajery podporovat. Nechtěl jsem však, aby se nudila. Přemohl jsem se, dal si panáka a šel tam. Přinesl jsem svou první oběť na oltář našeho vztahu, ale v každém intermezzu jsem si běhal pro panáka, abych se neviděl. Po nejmizernějším koncertě mého života mi oči blaženě svítily, jen moje drahá to se mnou nesdílela, když mě viděla zabloudit na metru čtverečním.

Ke stolu mě musela odvést sama. Něco jsem blábolil, ale ona chtěla už radši domů a já abych ji vyprovodil. Chtěl jsem jí dokázat, že jsem úplně střízlivý, proto jsem se svižně postavil, ale tlaky v těle se nestihly vyrovnat, nohu jsem zapomněl pod židlí a s třeskotem jsem se rozsypal mezi židle. Hrozně jsem se rozchechtal.

Ona ne. Odešla.

Vyhrabal jsem se na židli jako červ ze sutin, jako ten nejzhýralejší hospodský povaleč, a přemýšlel, jak si ji zítra udobřím. Náhle jsem ji uviděl, jak se hlavním vchodem vrací. Usmála se na mě a hned mi padla kolem krku. No není úžasná? Uraženě odejde, nechá si to projít hlavou, změní masku a dělá, jako by se nic nestalo. Už jsme to dál neřešili.

Byl to moc příjemný večer. Škoda, že jsem si toho moc nezapamatoval a že po něm muselo přijít ráno.

Když jsem rozlepil oči, skláněla se nade mnou má drahá a vedle ní ještě jedna.

„Vstávej, máš co vysvětlovat!“ – Takže ona si to nechala takticky na ráno. Tak dneska to nebude Miluška, ale mstivá, krvavá Brigita. Nebylo to zrovna super: V hlavě mi operují tisíce kovaříků, v uších hukot oceánu, oči pořád dvojmo; a já mám něco vysvětlovat?

Asi za deset minut se rozlítly dveře, v nichž se objevil starší kulatější muž v tílku a trenkách.

„Tak co, mladej, nevokouněj a pojď vedle, za chvíli začíná fotbal. V ledničce je pivo, to ti pomůže. A nestyď se, tohle se občas stane každému. Víš, co já mám za sebou takových tahů jako ty? Z té vázy si nic nedělej.“

„On už odchází, tati.“

Byl jsem určitě červený od ucha k uchu. Dva zřetelné otisky, na každé tváři jeden, dvě ruce, dvě různé ženy, dvojitý průšvih. Po těch dvou úderech jsem se definitivně smířil s tím, že už si je v jedno nespojím. „A jak jsem to moh tušit, když jste úplně stejné?“

„Cože?!“ křikly obě dvě současně, každá hrdá na svou originalitu. Radši jsem už nic neříkal. Už se mi ani nechce dál psát. Byl to hrozný trapas, když se tam střídal křik a ticho a já radši nic nevysvětloval, jen si v duchu probíral chyby, kterých jsem se naivně dopustil. Ale vždyť já ani nevím, do koho jsem se zamiloval!

Při odchodu se mě ještě jedna zeptala, jestli jsem něco nezapomněl. (Jaká starost?)

„Klíče nemám, peněženku mám, cigarety mám, bundu, boty, kocovinu – v pořádku.“ Pokrčil jsem rameny.

„A co tohle?“ kopla do nějakého špinavého batohu v koutě. „Pořád jsi to tahal z křoví, že to tam nemůžeš jen tak nechat.“

„No jo, ale co já s tím? Co s tím budu dělat? No dobře, já to můžu vzít, ale… Počkej, a co jsme dělali v křoví?“

„Vypadni!“

A je po lásce. Chyba byla, že jsme se rozcházeli z každého rande s tím, že jí zase zavolám, a pak už jenom záleželo na tom, která to zvedne. Taky jsem se jich mohl zeptat na jméno a možná, že mě mohlo trknout víc věcí, ale kdo to má v tak velkém městě stíhat! Chodit do práce, chodit do školy, chodit do supermarketů a ušetřit, propočítávat faktury, meetingovat s nájemníky, komunikovat s rodiči, běhat do knihovny, sardinkovat se v busech, vsázet tenis, sledovat noviny, vynášet koše, umývat nádobí a vyškrabávat nálevku, čistit si zuby a k tomu ještě studovat s intošema, pracovat s násilníky, bydlet s bláznem, chodit se schizofreničkou a přitom všem nezešedivět.

Musel jsem si zajít na jedno uzdravovací. Prozkoumal jsem obsah toho pinklu z křoví. Byl tam spacák, kousek chleba, ešus – já vůl jsem okradl bezdomovce! (To jsem nechtěl. Ode dneška dám každému houmlesákovi, co potkám, korunu.) Doklady tam nebyly, ale byl tam mikrotenový pytlík s nějakým páchnoucím čajem. – Tak takhle vypadá marihuana? napadlo mě.

„Hele, nemáš něco?“ zeptal se mě vyzáblý, bledý kluk s těkavýma očima.

„My se známe?“ sekl jsem po něm nevrle.

„Neboj, já tě znám. Buď klidný. Chci něco (cvrnkl si do nosu) na zklidnění.“

Co má zase znamenat tohle? zaúpěl jsem v duchu. Hodil jsem mu ten pytlík.

„Hmm, kvalita nic moc. Co za to chceš?“

„Pozornost podniku,“ řekl jsem nepřítomně.

„A něco tvrdšího by…“

„Zmiz!“ křikl jsem. Co si sakra myslí? To jsem fakt zešílel, nebo se takové věci stávají i ostatním? Musím být obětí nejapného žertu nebo vlastní paranoie. Co se děje? Myslí mi pulzují otázky, ale jsem příliš otupělý. Doufám, že to není zase nějaké trknutí.

Věci se vyjasňují

Když přišla sestřička do pokoje, nečetl jsem si. Hleděl jsem z okna a přemýšlel, co je to za zmatek. Venku bylo nádherně. Pořád padal sníh a sem tam se blýskla jiskra.

Ona mě přišla jenom zkontrolovat (jestli se třeba zrovna nezabíjím). Podivila se, že ještě nespím, že jsme na celém oddělení jediní dva, kdo ještě nespí.

„Ani číst mě nebaví.“

„Jen žádné truchlivé myšlenky,“ řekla.

Odběhla a za chvíli byla zpátky s vozíčkem. „Kdyby mě někdo viděl, tak mám vyhazov.“

Pomohla mi do vozíčku, přehodila přese mě několik dek a vyjeli jsme. Zůstali jsme sice jen za hlavním vchodem, ale ta podívaná byla úchvatná. Zasněžený park je něco nepopsatelného, tedy aspoň pro mě – prozatím. Bylo to kouzlo. Byl jsem uchvácen a viděl jsem, že i Růženka má radost.

Sebevražda? Nesmysl!

týž den, noc

Píšu z nudy, což se mi ještě nestalo, takže to nebude nic extra. Potřebuju zabít čas, protože tady by neusnul ani ošlehaný partyzán. Ovšemže zase nejsem doma.

Vždycky, když si myslím, že jsem na tom už dost blbě, přijde do toho něco, co tu blbost dokáže ještě zpestřit.

Přišel Ivo a poptal se mě na mé vedení (vždycky se ptá, jak se mi vede).

„Nic moc, Ivo. Myslel jsem, že mám super holku, jenže já měl dvě a teď nemám žádnou.“

Ivo viděl, že se mi to nechce vytahovat, tak to nechal na později. Ivo ale znal lék na všechno. Náladu mi spravil okamžitě – ztratil klíče.

Dlouho jsme se této absurditě smáli a hned jsem se cítil líp. Shánět v sobotu večer zámečníka je nesmysl, tudíž jsme šli strávit noc ven.

Ivo mi řekl, že dneska skončil v práci, protože Čmorda šel dneska navštívit mého kamaráda Toncka do basy. Měli bychom si teď dávat větší pozor, bude asi na nás pěkně nažhavený za to, že jsem prakticky dostal Toncka do kriminálu, a za to, jak si z něho Ivo celou dobu utahoval. Další komplikačka, ale my už v tom snad nějak umíme chodit. Chystají prý něco velkého a Čmorda se potřebuje poradit. Nechtěl říct co, příliš tajné, ale když se do něj Ivo opřel, dostal z něj, že udělají velký zátah na cikány. Možná bychom měli Barona varovat. Zašli jsme k pojízdnému non-stop karavanu s grilovanými kuřaty, dali si na zahřátí s prodejcem rundu, klábosili jsme s ním a přitom se ohřívali u tyčky na gyros. Párkrát jsme to otočili a bylo dobře.

Uviděl jsem, jak se nedaleko od nás přehoupl přes zeď stín a rychle se k nám přibližoval.

„Polly!“ křikl Ivo.

„Nemám čas,“ odpověděl stín. „Jdou po mně benga.“

„Tak to pojď sem dovnitř a schovej se pod pult,“ houkl na něj prodejce.

V sekundě tam Polly zmizel a ještě nám přitom vysvětloval, že fíkal grafoše a kvůli tomu vopruzovi přišel o plechovky.

Do toho se od zídky ozvalo žuchnutí, jako když praštíš o zem pytel cementu. Potom dlouho nic, až po chvíli přišlo klení, po něm funění, které se za doprovodu neohrabaného dupání přibližovalo.

„Kam šel?“ těžce promluvil zavalitý funící muž.

„Támhle!“ odpověděli jsme dvouhlasně.

„Tak kam?“

Ivo a já jsme tam stáli jako rozcestník na křižovatce, každý ukazuje jiným směrem. Rozumně jsme pokrčili rameny.

Muž vykročil k nám a sáhl do náprsní kapsy. „Tak podívej, frajere, já jsem polda.“

„Nazdar, Poldo, já jsem Ivo, dáš si rundu s náma?“ a potřásl mu volnou rukou.

Ale toto byl muž, kterého nic a nikdo jen tak nerozhází. Vytáhl peněženku a ukázal odznak.

„Pěkný duplikát,“ řekl jsem, „já je taky sbírám, mám jich doma sto čtyřiatřicet a každý je…“

„Držte huby!“ vřískl polda a chvíli mu trvalo, než opět nabyl klidu, aby se mohl zamyslet jako profesionál. „Mně se zdá, že ho kryjete. Není tady někde?“

…

„Tak je tu, nebo není tu!?“ zařval, úplně ztracen v rozehřátých emocích.

„Tak držet hubu, nebo nedržet hubu!?“ zařval Ivo ve stejné oktávě.

Poldova tvář nám před očima prošla všemi stádii duhy. Pěstičkami potřásal, jak s ním lomcoval vztek. Ivo se ho velice soucitně zeptal, jestli není epileptik a zda mu můžem nějak pomoct. Čekal jsem každou chvíli, že polda vybuchne, praští Iva a kvůli svědkům nechá věc být. Jenže polda místo toho implodoval. Úplně se stáhl do sebe, zklidnil se stejně bryskně, jak bryskně přišel do varu. Obřadně vytáhl mobil a s profesionálním klidem do něj mluvil něco o posilách a pohrdání úřední osobou. Zavěsil, oběhl karavan, pak na druhou stanu, dokonce i vlezl pod něj a pak čile vyskočil.

„A není třeba uvnitř?!“

Prodejce ani nenapadlo odtrhnout kýtu od zubů, natož pak se na něj podívat.

„A není třeba soudní povolení?“

Dorazilo policejní auto. Vyskočili z něho dva nabroušení chlapci, kteří se nás na pokyn chopili, sdělili nám, že dnešní noc strávíme ve vazbě a přišpendlili nám hlavy na kapotu auta. Dívali jsme se na sebe, tváře groteskně rozmáznuté po kapotě, přičemž nám ostří chlapci lámali ruce za zády a přibíjeli je do želez. Ivo si neodpustil: „Stejně jsme neměli kde spát.“

Že budu tyto řádky psát ve vazbě, mě ve snu nenapadlo, ale zároveň jsem to nikdy nevyloučil, takže je to v pořádku.

neděle, 20. listopadu, 12:30

Právě jsme vystřízlivěli z nevědomosti a není to žádné potěšení. Skládačka zapadla a už víme, že jsme v pořádném maléru. Příjemné to není. Odvezli nás na stanici. Zaslechl jsem, jak polda říká podřízeným, ať nám, blbečkům, to pořádně osladí. Odvedli nás odděleně na cépézetku (cela předběžného zadržení – kriminální slang). Svoji společnost nemusím dlouho popisovat. Co divného se dá sehnat na ulici, strčí se sem. Našel jsem si prostor 40 x 40 cm, abych si mohl aspoň dřepnout a něco zapsat do deníku. Za hodinu (odkrveného a otupělého) mě odvedli k výslechu. Tam mě další dvě hodiny nechali o samotě. Probudilo mě až hlučné plesknutí, jak kostnatý policajt přede mne plácl složkou. Průběh výslechu je nesnesitelně nudný, zvláště když to policajt i jeho médium podstupují kvůli jednomu tupému poldovi. Pokládal mi spousty otázek, ukazoval fotky, předkládal různé nesmyslné teorie ohledně mého pobytu a pořád dokola. Víš – nevím, znáš – neznám, lžeš – nelžu; tak znova.

Několik fotografií jsem však poznal. Například tam byl portrét Čmordy – není divu. Ale po hodině výslechu vytáhl fotku, kde jsme byli já, Ivo a Čmorda v pracovním oblečení vstupující do hostince. Proč obyčejného výtržníka fotí na každém kroku?

Už kvůli tomuto se výslech protáhl o další hodinu. Znovu fotky, znovu otázky, znovu teorie, až jsem upadl do apatie. Nehrál jsem to. Hlavou se mi proháněla čerstvě nabitá fakta, jako čarodějnice na sabatu. Rozčarovaný jsem si procházel všemi zákrutami. Policajt mi toho řekl hodně. Možná až příliš.

Propustili nás až dopoledne. Moc jsme nemluvili. Oba jsme třídili chaos, který se v nás rozpoutal.

„Viděls fotku Čmordy?“ „Viděl.“

„Viděls Toncka z basy?“ „Viděl.“

„Viděls Barona?“ „To si piš!“

„Viděls našeho záhadného spolubydlícího?“ „Jo.“

Před barákem na nás čekal Polly s Mirkem, který se k němu přidal. Polly se usmíval jako vždy.

„Tak co, jak bylo na cépézetce? Ne, sorry, vím, že jste tam byli kvůli mně.“

Polly by za svoje grafoše zaplatil dráž než jednou hloupou nocí v díře. Krom toho, pro nás to bylo hodně důležité.

Úplně jsem zapomněl, že máme pořád zamčené dveře. Ivo však neměl náladu na shánění zámečníka a s rozběhem ty dveře prostě vyrazil („Dá si někdo kafé?“). Nemusel to dělat, byly otevřené. Spoušť je jediné slovo, které mě při pohledu na ten binec, ten brajgl, ten bordel v bytě napadlo. Všechno v bytě bylo zpřeházené, ale nic nechybělo. Vzkaz na stole mi zježil vlasy na hlavě: „Opakuji: Nelezte mi do revíru. Ani trávu!“

Kluci nám pomohli dát věci jakž takž do pořádku. Dali jsme si kafé a já s Ivem předložili fakta, která jsme nasbírali: Čmorda a jeho kámoš v base jsou vůdčí osobnosti nějaké radikální skupiny. Náš záhadný spolubydlící je velká ryba, jeden z největších překupníků drog v zemi, a Baron je místní druhořadý dealer.

Ještěže jsme na to byli čtyři, jinak bychom se výsledku nedopátrali vůbec. I tak jsme to řešili dvě hodiny.

Můj deník nám značně pomohl, přestože jsou v něm hrozné díry. Toto je náš závěr:

Náš spolubydlící zřejmě potřeboval bydlet nějak nenápadně, a tak přijal naše skromné poměry. Nejspíš tady chtěl čtrnáct dní prodávat své zboží a zmizet. I tak se pojistil pro případ, že by ho tu přece jen vyčmuchala policie. Schoval si drogy do naší HiFinky, asi do prostoru na baterky, s tím, že ten kazeťák nepatří jemu, ale nám. Chabé, ale s dobrým právníkem by to šlo uhrát a on na to asi prachy má. Když jsme pak nabízeli kazeťák Baronovi, myslel si, že je to vtip a poslal nás ke známému do zastavárny. Vedoucí zastaváren jsou často v přímé spolupráci s cikány a jejich kšefty také nejsou nejčistší. Ten teprve při ohledávání toho šmejdu objevil obsah za krytem na baterky. S něčím takovým nechtěl mít nic do činění, jak nám řekl. Chtěl se asi zavděčit místnímu cikánskému patriarchovi a za tepla mu všechno vysypal. Cikán si uvědomil, co znamenalo Ivovo: „Mohls mít super kazoš!“ Vlastně jsme prověřovali jeho důvtip. Sám si tak vytvořil konkurenci, jelikož odmítl naši nabídku přijmout, takže jsme s tím museli do ulic. Podle něj jsme se toho potřebovali na čas zbavit a strčili jsme to do té zastavárny. Muselo na něj silně zapůsobit, když se dověděl, jak chladně jsme se postavili ke zmizení našeho zboží. Ty drogy musely mít ohromnou cenu, když si to dovezl magnát na rozprodej maloodběratelům. Baron neznal naše zdroje a polekal se, že toho máme nadmíru, a pokusil se nás udobřit. Nejspíš má také své lidi u policie a ti mu ukázali fotku s Čmordou a on se lekl, že to táhnem s jeho radikální skupinou. To vysvětluje to pohoštění a ty lístky na fotbal. Asi si po tom výprasku v podchodu nechal o Čmordovi a jeho zájmech něco zjistit.

Když jsem včera dal pytel marihuany tomu klukovi v hospodě, překročili jsme hranice revíru. Vyslal jednoho šikovného cikána, aby Ivovi ukradl klíče, a pak nás oškubal o všechny drogy, co máme v bytě, abychom si zapamatovali, že k němu do revíru nesmíme. To od něho nebylo moudré, když ví, že jsme ve spolku s radikalisty. Musí mít v ruce ještě tajného trumfa, kterého cikán vytasí až v tu správnou chvíli.

Teď si jdem na chvilku konečně schrupnout a v osm máme všichni sraz ve městě a půjdem si řádně popovídat s Baronem. Máme vlivné styky a tohle si k nám nebude nikdo dovolovat. Sevřeme Barona jako malou bezvýznamnou rybu, a kdyby chtěl na nás poslat svoji gorilu, vytasíme se s přeborníkem Džin-gis-chanu. Nebudeme o ničem smlouvat. Budeme tvrdí a nekompromisní. A budeme drsní a zlí, zlejší než jsou oni.

úterý, 22. listopadu, dvě hodiny před odjezdem

Tak tohle jsme nedopočítali a vyčítám si to, protože bychom tu teď mohli být společně všichni, ale nezasloužíme si to pro naši bezhlavost. Proč jenom jsme více nepřemýšleli a až potom nejednali. Když už jsme byli v tom, nebylo už cesty zpátky.

Všichni čtyři jsme byli opravdu zlí a nebezpeční, nabroušení hoši. Napřed jsme vyrazili ke Zpěváčkům, ale tam kupodivu nebyla ani noha, jenom ten přiblblý barman na nás něco pokřikoval. Mirek na něho něco zostra zařval, Ivo si odplivl a Polly se zasmál.

Vyrazili jsme tedy do Rybárny. Rybárna je podnik v rohovém baráku. Hned vedle něj vpravo, z pohledu přicházejícího, teče široká řeka a naproti němu se rozkládá křovinatý park. Přicházeli jsme k Rybárně od parku. Už jsme byli skoro na silnici oddělující park a hospodu a chtěli vpadnout jako rozzuřené komando dovnitř, ale ještě jsme se měli na okamžik poradit. Ústa Rybárny se otevřela a vyvrhla své zákazníky před svou tlamu. Nechápavě jsme se dívali na dění před sebou. Z Rybárny vycházeli další a další lidi a srocovali se před vchodem. Byli to sami cikáni. To mi nevadilo, s nimi se dalo jednat, ale ty sekáčky, hole a řetězy od kol v jejich rukách mě znervóznily. Když už jich bylo na sedmdesát, dav se rozestoupil a uličkou prošel do čela Baron.

„A teď se do něho opřem,“ pošeptal mi Ivo, a než jsem ho mohl zastavit, křikl: „Tak v tomhle městě jsi skončil, podvraťáku!“

„Za ten byt,“ přidal jsem se, „tady neprodáš už ani nastrouhanou křídu!“

Barona to zmátlo, poplašeně se rozhlédl kolem a hledal pomoc u svých goril.

„Šak sme vam nic neukrádli.“ Baron v tom zmatení, které jsme v něm svou drzostí vyvolali, úplně zapomněl na své aristokratické způsoby a mluvu.

„Jo neukradli,“ vyrazil na něj zase Ivo, „a co ten kazeťák?“

Baron se podrbal na hlavě a zaklel. Byl v úzkých. Čekal jsem, že s námi bude chtít vyjednávat, a přemýšlel jsem, o jak vysokou sankci si řeknem, jenže všechno se semlelo jinak. Důvod, proč se cikáni sešli v tak hojném počtu, jsme nebyli my. Ten se měl ještě ukázat. Za parkem zaskřípěly brzdy trhající asfalt, troubení a následné pokřikování. Z několika dodávek a jednoho náklaďáku vyskákaly spousty chlapů a rozběhly se po parku.

„Tak už to vypuklo,“ pošeptal mi Ivo.

Parkem se proháněli chlapi a všichni směřovali k nám. Zastavili se až několik metrů před námi. Velel jim Čmorda. Plácal si švihácký bejzbolovkou do otevřené dlaně:

„Vy pudete první.“

Nastalo ukrutné řvoucí ticho. Neodvažoval jsem se počítat, kolik je těch radikálů, ale bylo jich moc. Pro nás bylo důležité, že zde stojí na dvacet metrů od sebe dvě tlupy hrdlořezů a my mezi nimi, přímo v epicentru. Jako bych to už někdy zažil. Snažil jsem se najít řešení, ale nic mě nenapadlo. Situaci nakonec vyřešil Mirek. V jeho ruce se z ničeho nic zablýskla pistole.

„Jestli se některý z vás ignorantů jenom pohne,“ zařval a mával přitom pistolí od jedné tlupy k druhé, „transportuju do něj olověnou explozivní stomatologickou sondičku a nečekejte narkózu!“

„Česky,“ poradil mu Polly.

„Který masochista se pohne první, tomu rozsračkuju ksicht po celém parku a pak ho sekundárně rozstřílím tak, že ho ani neposbíraj. Vlastní matka ho neidentifikuje a budou ho muset spláchnout do řeky, jakožto rozcamrané kousky ničeho, aby se ryby trochu napapaly. Je to jasný?… a…a… A ještě mi zbyde arzenál na další!“

„Zjednoduš to,“ radil Polly.

„Ani hnout nebo… nebo vás zmastím!“

Nevěřil jsem, že je s tou hračkou pro děti udrží na místech moc dlouho, a chtěl jsem začít couvat pryč.

„To těžko, nemáš to vodjištěný,“ pronesl Čmorda hrdý na své znalosti. Jeho otec nemohl být ani na úrovni kroužkovce, spíš něčeho jednobuněčného, když je jeho synek kompletně stupidní. Mirek však nevěděl, jak se pistole z plastu vodjišťuje.

„Zdrháme!“ zavelel a pustili jsme se silnicí od řeky nahoru podél parku ke křižovatce a za sebou jsme zanechali dvě krvelačné tlupy. Získali jsme celkem slušný náskok, než Čmordovi všechno docvaklo a vyslal za námi stíhače s noži a nunčaky, kteří náskok s jistotou začali zkracovat. Zase jsme běželi o život.

Plán byl jasný, nedaleko odtud je policejní stanice, kam se oni už neodváží. Na křižovatce musíme doprava. Zahnuli jsme tam, jen Polly utíkal doleva. Ivo přibrzdil: „Jdu za ním!“ a vyrazil jeho směrem. To pronásledovatelům stačilo, aby nebezpečně náskok za Ivem stáhli. Našim pronásledovatelům došlo, oč nám jde, a pustili nás. Otočil jsem se a vidím v dálce, že Polly je někde pryč a Ivo strhl všechny pronásledovatele na sebe. A pak se rozhodl k tomu šílenému kroku, kterým chtěl své pronásledovatele riskantně setřást. Vběhl do tříproudovky za plného provozu. Potom jen pištění gum, rána, křik a stojící náklaďák.

Cože?!

Zdrcený jsem přišel domů a tam seděl na gauči Baron. Skočil jsem na něj a určitě bych jej pěstmi dobil, kdyby mě jeho gorila neodtáhla. Potřeboval na nějakou dobu azyl, jeho situace nevypadala dobře, na penězích mu nezáleží. Aspoň do té doby, než se mu podaří prchnout ze země. Neměl jsem jediný důvod mu pomáhat, ale neměl jsem na výběr. Drželi by mě tam násilím, tak jsem ty prachy sbalil a určil si podmínky. Dostal jsem nápad.

Na druhý den jsem šel za město. Věděl jsem, že tam má své poslední představení kočovný cirkus. Přihlásil jsem se k nim a oni mě nadšeně vzali, protože nebylo moc lidí, kteří by za mizerný peníz chtěli cestovat po světě. Budu cestovat! A navíc jsem se domluvil s principálem na jedné ošemetné věci, co mě napadla.

Když jsem se večer vrátil domů, řekl jsem svůj plán Baronovi. Ano, má pod sebou lidi s šikovnýma ručičkama, které se dostanou přes jakýkoliv zámek. Pak jsem mu řekl i tu druhou věc a on na to vysolil tolik peněz, kolik bylo zapotřebí pro principála i pro sebe.

Dneska, když Čmorda odjel do práce, vyslal jsem chlapce s šikovnýma ručičkama k němu domů. Dostali se do garáže, kde stál ten jeho fungl nový bagr na splátky. Bez problémů jej otevřeli. Odjeli k řece a poslali ho do ní. Vyfotil jsem si to polaroidem a poslal ještě jednoho chlapce, ať to připíchne Čmordovi na dveře.

Pak jsem se vydal za tebou do nemocnice, ale nechtěli mě k tobě pustit. Uklidnilo mě, když jsem se dověděl, že už jsi mimo nebezpečí, ale neví se, kdy se probereš z komatu a jestli si budeš vůbec něco pamatovat. A taky máš mít něco od „A“. A tak jsem ti tam nechal pár knížek, aby ses nenudil, můj deník a polovinu peněz, které jsem utržil od Barona. Do bytu už nechoď, není to bezpečné, a vůbec, měl by ses odstěhovat a studovat v jiném městě. Myslím, že prostředky na to máš.

Jo a ta poslední věc. Dostanu Barona přes hranice do Rakouska a představ si to! V medvědím kožichu a v kleci. Principál stanovil podmínky, že to nesmí sundat ani na minutu!

Sbohem, Pavle, a sorry za ten hloupý pseudonym, ale když jsem tě viděl poprvé, vzpomněl jsem si na svou potřeštěnou kamarádku Ivu ze základky. A když někdy uvidíš cirkus Mauricio, přijď se podívat.

Nové starty

Skládačka zapadla. Houby sebevražda – nutný hazard. Jenže já se nebál a přežil jsem. Jako vždy a všechno. Zajímavé je, že mi to musel až někdo vysvětlit, než jsem se s Ivem ztotožnil. Paměť se až na nějaké díry dokonale vrací. Procházím si všechno znova a všechno perfektně sedí ke kulisám. Myslím, že už jsem se chytil. Za chvíli přijde máma a já si rozpomenu na zbytek i na všechny lži, co jsem komu kdy navykládal. Hlavně že už je pryč ten strašák sebevražda, kterého jsem se bál jako smrti.

Máma přišla a do mé komůrky zaproudily další paprsky vzpomínek. Dlouho jsme si povídali, i když byla zprvu trochu smutná, že i ji musím v paměti lovit.

Donesla mi taky dopis:

„Ahoj Pavle,
dozvěděla jsem se, že už jsi procitl a hned jsem tě chtěla vidět, ale pak mě napadlo, že možná ty nechceš vidět mne. Víš, tou pauzou jsem nemyslela rozchod, ale bylo to na mě příliš všechno rychlé, tak to pochop. Nemusels to řešit tak zprudka a odjet na studia tři sta kilometrů pryč z našeho města. Za tu dobu, co jsme se neviděli, jsem si uvědomila, jak moc mi chybíš. A tak se stavím za tvou mámou a prosím tě, aby ses vrátil.

Tvoje Viola“

Nevzpomínám si na ni, ani na to, co mi provedla, ale určitě na to budu moct zapomenout, jako to umí cikáni. Dám jí druhou šanci. Mirek by asi řekl, že je to zase všechno jenom o sexu, ale mně to jaksi všechno dává smysl – přežít svou smrt, vidět sebe v cizí podobě a teď její výzva. Taky je to trochu riziko tady zůstávat, ale já mám kůži nemejského lva, proč bych se tedy bál? Doma však mohu najít zbytek sebe. Tady už víc najít nemohu.

Jakmile máma odjela, přišla za mnou sestřička a podala mi obálku. Chodil tady prý nějaký muž, který se pořád ptal na můj zdravotní stav. Když se dověděl, že už se mi dokonce vrací paměť, poslal mi tuto obálku.

V obálce bylo dvacet tisíc a vzkaz:

Doufám, že vám to pomůže. Jste moje první nehoda za pětadvacet let. Jsme si kvit, Milan Smola.

Tak to je hezký začátek.