Rovnodennosti

Želva

Držím v ruce krunýř a cítím, jak se mi pomalu zvedá žaludek. Na křehké skořápce zevnitř vystupuje jemný žebříček páteře, je nabarvený černě a připomíná kmen exotického stromu. Zbytek má nažloutlou barvu a domorodý umělec jej pokreslil postavičkami lidí a zvířat, které mi připomínají kresby kromaňonských lovců a také něco hodně vzdáleného a krásného.

Je podzimní den, blíží se večer. Za okny se kaboní šedé mraky, ze kterých padají řídké těžké kapky. V bytě je chladno a vlhko, dlouho se tu netopilo a staré vafky se nám podařilo roztopit teprve před hodinou. Ještě je trochu cítit plíseň, ačkoliv jsme tu nedávno malovali. Prázdný nový nábytek se už stačil zaprášit a v rohu čeká smotaný koberec, až si ho někdo všimne a zahalí do něj prokřehlou poškrábanou podlahu.

„A kam dáme tu želvu?“ ozve se Pavel a zpovzdálí si prohlíží své dílo. Sošky dvou lovců z tvrdého a těžkého dřeva umístil na bar a rozsvítil lampičku. Černá tělíčka okamžitě zanikla, když žárovka uvnitř prosklené vitríny osvětlila štíhlé láhve s barevnými zátkami. „Je to dobrý? Co myslíš? Musíš se hned tak mračit?“ Vstávám a objímám ho v pase. Vždycky ho uklidní, když se k němu přitulím, a mně zase dělá dobře, že musím hodně zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. „Vypadá to hezky. Akorát jsou dost velký, takže ta skříňka se teď zdá menší. Ale jinak je to v pohodě. Nevim, kam s tim krunýřem. Nevim, jestli se mi líbí.“

Beru tu věc znovu do ruky a otáčím ze strany na stranu. Tady na boku je trošičku prasklá. Pájova babička ji měla v předsíni na stěně spolu s dalšími artefakty, ale do té naší se vejde sotva zrcadlo, věšák a vestavěná skříň na boty. „Chudák zvířátko,“ sleduji hnědavý povrch schránky a představuji si, jak z něj kouká tupá hlava a kroutí očima, pak zas jak z krunýře vydlabávají maso a vnitřnosti. „Třeba už byla mrtvá.“ odvětí Pavel a mé představy rázem začnou zapáchat.

„Je libo želví polívku?“ pitvořím se a nabízím obrácený krunýř, který mě stále ještě pálí v ruce. „To záleží na tom, zda jde o karetu obrovskou nebo kajmanku supí. Kromě těchto dvou druhů preferuji ještě korytnačku prešovskou,“ odpovídá Pavel s neproniknutelným výrazem. Bere ode mě krunýř a pokračuje: „Cokoliv z čeledi kožnatkovitých by pozřel jen barbar.“

Dohodneme se, že kožnatka zatím počká v nejvrchnějším regále nad botníkem a jdeme na oběd. Už jsem bydlela v Modřanech, na Žižkově a ve Vršovicích, ale Holešovice mi nejvíc připomínají, proč bych se chtěla jednou z Prahy odstěhovat. Plynární. Dělnická. Komunardů. Lidi tady plivají na zem a na jaře se podběl neprotlačí mezi odpadky a psími lejny podél chodníků. Snad jen cinkání tramvají a blízkost řeky mě s touhle čtvrtí smiřují. A romština, která se ozývá za šera mezi výklady non-stop bazarů a lékáren a večerek. Připomíná mi něco vzdáleného a krásného.

Když tahle denní doba nastane, jsem už doma sama, Pája je v práci a já u počítače, jemu při poradě znějí v uších výsledky sportovních zpráv a já za tichého předení ventilátoru přemýšlím o smrti, která je náhle tak blízko. Přitom na ni nedosáhnu. Protože se na ni bojím dosáhnout. Toužím se jí dotknout.

Hic sunt leones. Neprobádané území. Někdo si myslí, že tam byl. Ale nikdo ještě s sebou nepřivezl žádnou vycpaninu jako důkaz. Cink, cink, zvoní tramvaje a chvějí se okenní tabule.

Zapálím si cigaretu. Žhavým koncem objíždím kontury figur rozestavených na baru. Jejich pleť ožívá a leskne se, kouř se laská s tmavými těly a vysílá signály až někam za hranice světa a života. Za hranice smrti. Vtahuji kouř do plic a pomalu vydechuji, šedé chomáčky objímají sošky, než je vdechne tma.

Je mi tady smutno, v tom našem novém bytě. V tom cizím starém bytě. Možná tady někdo umřel. Třeba při tom trpěl. V tak starém bytě nutně musel někdo umřít. Po Pájově babičce, co měla na stěnách želví krunýře a africké masky, se do bytu taky někdo nastěhoval. Taky tam vymaloval, ale když se setmí, jsou na stěnách zase krunýře a masky a z ložnice se šíří ten nakyslý pach. A ten, kdo tam bydlí, o tom neví, protože si myslí, že krunýř už je jenom u nás v botníku.

Už je půl jedenácté a Pavel pořád nikde. Neodvažuji se rozsvítit, abych neviděla, co tu visí pod malbou na stěnách. Pálím vonné tyčinky a představuju si, co by se mu mohlo stát. Vím, že je to nesmysl, za chvíli je tady, promluví a rozsvítí a otevře okno a pokoj obživne. Ale možná už nepřijde, zavolají mi, už není, máš další flek na stěně, ani krunýř ne, nic na co by se dalo malovat.

Nemám tu želvu ráda, ale najednou ji chci mít u sebe. Kousek mrtvé věci, suvenýr z kdysi živé bytosti. Co na to ti domorodci namalovali? Nevzpomínám si.

Balancuji na špičkách a šmátrám v botníku. Kdyby přišel Pája, tak si pomyslí, že jsem se pomátla. „Co tu děláš takhle potmě?“ zeptá se a nakloní hlavu. „Lovíš netopýry?“ „Jo, na polívku,“ odpovím já a pak se zasmějeme a já tam tu želvu nechám.

Ale on neotvírá. Měl tu být už dávno, nevydržím jen tak sedět. Na podlaze se míhá plamínek voňavé svíčky, ale ze starého botníku se na mě valí pach zatuchliny. Jak tam šmátrám, stolička pode mnou lehounce vrže. Prsty mi klouzají po nevybalených knížkách, po igelitkách s měkkým obsahem.

Ozve se šramot, zakolísám a židle pode mnou zavrže. Co to bylo? Když v zámku zarachotí klíč, ztratím rovnováhu a padám. Prsty mi kloužou po igelitu, až se konečně něčeho zachytí. Něčeho tvrdého, vypouklého a trochu drsného. Něčeho, co mi v příští chvíli vyklouzne a dopadne na zem právě ve chvíli, kdy se otevřou dveře a dovnitř vnikne pruh jasného světla. Plamen svíčky se ještě chvíli chvěje, pak zhasne. Pája vejde, něco mu křupne pod nohou a on se udiveně ptá: „Co to tu vyvádíš? Proč si nerozsvítíš?“ Nic neříkám, vdechuji chladný čerstvý vzduch z chodby a sbírám drobné hnědé úlomky.

Telefon

Byl páteční večer a na londýnskou čtvrť Willesden Green se snášela tma. V oknech jednoho z dvoupatrových cihlových domů v Dartmouth Road se střídavě rozsvěcela a zhasínala světla, v každém pokoji zvlášť. Po domě pobíhal nahatý chlapeček, a kudy proběhl, tam zmáčknul vypínač. Když běžel kolem mladé vysoké dívky v teplácích, chňapla po něm štíhlá ruka. „Tomy, nech už toho. Máš ve vaně teplou vodu a musíš si ještě umýt hlavu, než přijde dědeček. Za chvíli je večeře.“

Po kratším odmlouvání se Tomy nechal naložit do vany. „Mikejla,“ ozvalo se z ložnice. „Už se vaří nudle?“ „Hned je tam dám, Miriam.“ Michala nechala chlapečka ve vaně a běžela do přízemí, aby do vody vložila nudle. Rychle zkontrolovala kuře v troubě a zas utíkala nahoru. Tomy fňukal, že má ve vaně studenou vodu, a nechtěl si nechat namočit hlavu. Když už ji měl samou mydlinu, vešla Miriam s přenosným telefonem. Štíhlá vysoká žena s dlouhými kudrnatými vlasy, úzkým obličejem a výrazným nosem. „Mikejla, máš telefon. Volá Daša. A pospěš si, ať jsou všechny děti hotové včas.“

„Čau Dášo, tak jak se domluvíme? Lenka? Super. A kam? A jak mi dáte vědět? No, to asi ne, když na sabat nezvedáme telefony. Tomy, chytni si nos, ať ti to spláchnu.“ Michala mokrou rukou posunula telefon, který si přidržovala u ucha ramenem. „Ne, já teď mám děsnej fofr. Ne, radši to uděláme tak, že brnkneš, až budeš vědět co a jak, a necháš vzkaz na záznamníku. Pro jednou se to nezblázní.“

Miriam nakoukla do koupelny s netrpělivým výrazem na tváři. „Nudle“ připomínala ve spěchu. „Tak čau, já musim končit. Jsme domluvené.“

Michala vyhnala Tomyho z vany a zabalila ho do mamutí osušky, která s ním uvnitř odcupitala do pokojíku.

„Osuš se, hned tě přijdu učesat,“ houkla za ním Michala. Běžela do kuchyně, scedila nudle a v nerezové misce je dala do vyhřáté trouby. Zkontrolovala, že ve vaně je malá Sarah, a vymáčkla jí do dlaně trochu kondicionéru. Tomymu učesala vlasy a připravila oblečení, které si má vzít na sebe, stejně jako oběma starším dětem. Vzpomněla si, že by měla zapálit hořák pod brambory. Ještě chvíli běhala, česala, oblékala a vařila. Děti byly zvyklé jíst dříve a teď už se blížila sedmá hodina. Začínaly zlobit a odmlouvaly.

Když bylo všechno, jak má být, napustila do umyvadla v koupelně vlažnou vodu, přidala trochu mýdla a opatrně tam ponořila dva bílé bavlněné kusy látky, které chlapci nosili pod školní uniformy místo nátělníku. Na spodním lemu měly přišité dlouhé střapce, které se při praní nesměly zašmodrchat. Jak prádlo téměř něžně zpracovávala rukama, pohlédla na sebe do zrcadla. V pátek večer vždycky všichni vypadali báječně a nastrojeně, kdežto ona byla akorát tak zralá do postele. Zato si vždycky vychutnávala, když mohla odejít od stolu před zákuskem, napustit si plnou vanu a relaxovat, zatímco k ní z jídelny slabě doléhaly smutné tóny hebrejských písní.

„Mikejla, jsi ještě na telefonu?“ ozvala se Miriam. „Ne, tady ho máš“ odpověděla Michala a vyběhla na chodbu. Podala Miriam telefon a pochválila jí účes. Nalíčená a načesaná vypadala dobře, ačkoliv patřila mezi ženy, které působí uříceně a zaneprázdněně, i když právě leží pod slunečníkem.

„Dědeček, dědeček,“ křičely děti a utíkaly po schodech do haly, když se zvenku ozval klakson. „A Daniel ještě není doma,“ sykla Miriam a šla uvítat tchána. Michala využila chvilky klidu, aby zaběhla do svého pokojíku. Připravila si na postel oblečení a těšila se, jak se po večeři promění v Popelku a že se budou všichni divit, jak jí to sluší. Před zrcadlem si upravila tričko, povytáhla tepláky a zastrčila uvolněné prameny kaštanových vlasů za uši.

Stůl prostřela už odpoledne, Tomy jí s tím pomohl. Málem popletl masové příbory s mléčnými, naštěstí si toho Michala všimla dříve než Miriam, a tak se vlastně nic nestalo. Teď se jen ujistila, že jsou děti upravené a přečesala nejstaršímu vlasy.

Starý pán už přicházel do kuchyně, obklopený dětmi. Měl na sobě šedý oblek a kravatu a Tomy mu právě podával sametovou jarmulku s vyšívaným lemem. Chlapci už měli svoje připevněné k temeni hlavy pírky. „Dobrý večer, Georgi,“ pozdravila Michala od sporáku staršího pána a zkoušela, jestli jsou hotové brambory. Prohodili pár zdvořilostních frází a Michala se raději sklonila k hrncům, cítila se před ním v teplákách divně.

Nechala ještě brambory vařit a usedla na pokyn Miriam s ostatními ke stolu. Rozkládací stůl byl prostřený pro sedm osob. V čele, kam vzápětí usedl přispěchavší Daniel, bylo na stole ozdobné prkénko s chalou, kynutým chlebem, který vypadal a chutnal jako vánočka bez cukru a hrozinek. Chala se krájela stříbrným starožitným nožem a jedli ji ještě před polévkou. Předtím ale Daniel odříkal krátkou modlitbu. „Barucha chanaka hejdonala chala…“ Potom nalil do stříbrného poháru hroznový džus (správně to mělo být víno), napil se a nechal kolovat. George a Michala dostali vlastní stříbrný pohárek. Tomy roznášel chalu, do které Michala kousla a hned šla nalévat polévku. Pro Tomyho čirý vývar s kouskem mrkve, holčička mrkev a kousek kuřecího masa, nejstarší syn vývar s nudlemi. Dospělým pořádnou misku husté kuřecí polévky se vším všudy. Po týdnu, kdy au-pair s dětmi večeřely jen mraženou pizzu nebo těstoviny, to byla příjemná změna.

Druhý chod nandávala na talíře Miriam, ona věděla, co má kdo nejraději, a pečlivě to dodržovala, týden co týden. Při jídle se dospělí snažili konverzovat, ale děti už začínaly zlobit a na všech se projevovala únava. Michala převalovala na jazyku bramborovou kaši, byla dobrá, ačkoliv šlo vlastně jen o rozmačkané brambory s margarínem. Mléko nesmělo přijít do styku s masem, ani zamíchané do kaše. Když Michala před rokem nastoupila, Miriam jí vysvětlovala zákonitosti židovské domácnosti: „V Bibli se praví, že neuvaříš mládě v mléce jeho matky. Myslím, že právě proto se u nás nesmí dotknout masa nic, co by mělo něco společného s mléčnými výrobky. Ryb se to netýká, vepřové nesmíme a hovězí nekupujeme kvůli BSE. Takže zbývá jen kuře, to máme každý pátek na šabat.“ „Ale Miriam, vždyť kuře není savec, jak by se mohlo vařit v mléce matky?“ odpověděla na to tehdy Michala.

Daniel krmil Tomyho, který nechtěl jíst maso. Starší děti se kroutily na židlích a bojovaly o pozornost dospělých, ti se podle možností zabývali především jídlem. Vtom se v předsíni ozval telefon. Michala rychle polkla a vzhlédla. Všechny udivené oči byly upřeny na ni. Pro nikoho jiného to nemůže být, všichni vědí, že v tomhle domě se dodržuje sabat. Jen její kamarádky nevědí přesně, kdy to je a že se při tom nepracuje, netelefonuje a nejezdí autem.

Pohlédla na hodinky. Tři čtvrtě na osm. Má padla, může dojíst a kdykoliv odejít. Už aby cvaknul záznamník, všichni na ni koukají, jak dlouho to ještě bude zvonit? Miriam se pohnula na židli. Zvonění přestalo. Všem se ulevilo. Michala se naštvala. Vždyť holkám říkala, ať nechají vzkaz, všechny tady vzbouří a pak nic. Jak se s nima teď domluví? Nalila si trochu vody ze skleněné konvice, když se telefon ozval znovu. Zírala do talíře na jídlo, které jí ještě před chvílí chutnalo. Mírně obrané maso s držátkem, jak doma v Čechách říkali stehýnku, brokolice a mladá cuketa vařená v páře, kaše a bramborový kugl, který kupovali v jakýchsi židovských polotovarech na Golders Green a pak pekli v troubě. To všechno si pečlivě prohlížela, aby nemusela zvednout svůj rudý obličej a čelit nevěřícným pohledům.

Miriam to nevydržela: „Čekáš telefon, Mikejla?“

„Ne, moc se omlouvám. Nevím, kdo to může být.“

„Tak si vezmi přístroj vedle a vyřiď si to.“

Ať se spustí záznamník, ať se spustí záznamník, říkala si Michala a snažila se tvářit stejně nechápavě jako ostatní. Než stačila odpovědět, telefon zmlknul.

Děti přestaly zlobit. Dospělí se přestali bavit. Všichni čekali, jestli telefon ještě zazvoní. Michala si v duchu říkala, že teď už nemůže v žádném případě nikam jít. To by bylo každému jasné, že jí volaly holky a že kvůli ní jim zkazili sváteční jídlo, jedinou příležitost z celého týdne, kdy se sejdou všichni pohromadě. Dojedli dřív než obvykle a telefon se ozval právě ve chvíli, kdy Michala ukládala nádobí do masové myčky a Miriam u stolu krájela ovoce a porcovala hořkou čokoládu pro děti. Michala s povzdechem položila štos talířů na linku a vydala se k telefonu. Ten se stačil přepnout na záznamník, než tam Michala došla. Hlas z nahrávky se v prázdné hale neskutečně rozléhal: „Právě nejsme doma… Po pípnutí zanechte vzkaz.“ Michala si to celé poslechla spolu s volajícím. Když se ozvalo pípnutí, dotyčný zavěsil.

Michala se jako každý pátek rozloučila hned, jak poklidila nádobí, a vzala si pár kousků ovoce nahoru. Pustila si vodu do vany a potichu se vkradla do ložnice Miriam a Daniela. Odnesla si telefon do koupelny a vytočila Dáši číslo.

„Jé, to jsi ty? Promiň, že jsem se ti neozvala. Na poslední chvíli mi nabídli bejbáč za dvacet liber, tak večer hlídám. Lenka jde asi sama s Williamem, ale můžeš jí ještě brnknout, třeba tě vezmou s sebou. Zajdem někam zítra, jo? Já ti brnknu.“

Michala si dala voňavou koupel a zavřela se v pokojíku. Popelka dneska na bál nevyrazí a v sobotu má bejbáč. Chtěla si číst, ale rušil ji zpěv, který sem lehounce zazníval zezdola. Když se do něj vmísilo zvonění telefonu, rychle zhasla a zalezla pod deku. Ať se zapne záznamník, ať to není pro mě, ať se doma nic nestalo, ať to není pro mě…“ Když se na chodbě ozvaly rázné kroky, zavřela pevně oči. „Ať to není pro mě…“

Matka

Pospíchala. Vážně pospíchala. Snažila se, skoro běžela. Přesto jakoby jí nohy šlapaly naprázdno a chodník pod nimi podkluzoval. Věděla, že zas přijde pozdě, už když dorazila k informační tabuli. Pavilon osm, nebo to bylo sedm? Podívala se do diáře. Sedmička. Šťastné číslo. Vždycky tvrdila, že jí štěstí přináší osmička, dokud se nedozvěděla, že osmého zemřel její dědeček. Pak přesedlala na sedmičku, ale osmička jí tvrdošíjně přinášela štěstí dál.

Procházela parkem, podpatky na vlhkém lesklém chodníku klapaly. Pomalu se začínalo stmívat a lampy vrhaly podivné stíny. Měla pocit, že každou chvilku zamknou bránu a ona tam bude muset zůstat napořád. Ze stromů, které lemovaly cestu, na ni spadla velká kapka. Cítila, jak studí ve vlasech. Vůně tlejícího listí se mísila s pachem, který připomínal školní jídelnu.

Pavilon pět, šest, osm… a kde je sedmička? Že by to byla ta větší vilka tamhle vzadu? Ted’ se v přízemí rozsvítilo, je to sedmička. Než stačila zmáčknout zvonek, dveře se samy otevřely. „Kde jsi?“ zeptala se žena uvnitř. Koukla na hodinky. „Vždyť ještě není ani šest, mami.“

Pozdravila sestřičku, která za nimi zamykala dveře. Matka se nervózně usmála a vydala se nahoru po schodech. „Pojď za mnou. Doktorka určitě nemá moc času, tak ať ji nezdržujem.“ Poslušně šlapala za matkou. Za jejíma zádama a dlouhýma nohama a voňavýma vlasama. „Nezhubla jsi?“ Matka se na okamžik otočila, aby odpověděla. „Nechala jsem si schválně napsat dietu a denně tu chodím cvičit.“ A opět její záda, vysoké boty, kolem bílé stěny, sem tam nějaká kytka. Kam až to jdem? pomyslela si dcera. Zas pocítila lehkou paniku, mříže na oknech nebyly jen v přízemí, ale i ve vyšších patrech. To kdyby chtěl někdo skákat, pomyslela si a hned se okřikla, že je to absurdní a vtom si zas uvědomila, že v tomhle pavilonu to vůbec není absurdní. Když došli až pod střechu, byla slušně zadýchaná. Zářivka na stropě zběsile blikala, musela přivřít oči. Matka zaklepala na jedny z řady dveří, které se vzápětí otevřely.

Ocitly se v útulné podkrovní místnosti, kde je přivítala mladá lékařka. Matka představila dceru a společně se posadily naproti doktorce. Dcera se cítila dost nesvá. Srdce jí bušilo a ne a ne se utišit. Přeslechla pár úvodních vět, zatímco si prohlížela střešní okna, na která zlehka dopadaly kapky deště. Napila se vody, která se před ní ocitla, aniž by to zaznamenala, a vzápětí se zarazila, je to vůbec její sklenička? Všimla si, že matka mluví, ale stále ještě se nemohla soustředit na to, co říká. „A jaký vy jste měla vztah ke své matce?“ dolehlo k ní od doktorky. Hleděla na ni zpoza tenkých brýlí, světlé krátké vlasy sčesané dozadu. Dcera se ošila a podívala se na matku. „My… jsme vždycky byly spíš kamarádky.“ Matka pokývala hlavou a dcera pokračovala s větší jistotou. „Půjčovaly jsme si oblečení, dělaly hlouposti, probíraly jsme i chlapy, když jsem byla starší.“

„A vám to nevadilo?“

Chvilku jí ta otázka nemohla dojít. Jak nevadilo? Prostě nic jiného nebylo. A holky jí vždycky záviděly hezkou maminku, která jí nezakazovala se malovat a radila jí, jak balit kluky. Bohužel byla špatná žačka, obtloustlá a nesmělá.

„Nechovala se k vám vůbec jako matka?“

„Dokud jsme bydlely spolu, tak ano. Kontrolovala mi úkoly a nutila mě vynášet koš.“ usmála se.

„Myslím, jestli vás třeba objala. Jestli jste se jí třeba vyplakala na rameni. Pečovala o vás?“

To snad ne, pomyslela si a vzápětí se slyšela, jak to říká nahlas. „Spíš jsem pečovala já o ní. Chvílemi jakoby to bylo prohozené. Když jí bylo zle, tak mě objímala.“

Znovu se napila, cítila, jak jí slzy vstupují do očí. Taková stará historie. Ale to už se viděla, jak ji maminka jako dítě chová a šeptá jí do ucha: „Teď budeme jenom my dvě spolu, žádný chlapy nepotřebujem, my si vystačíme, viď? Budeme pořád spolu.“

Vysmrkala se a zvedla oči. Matka měla místo rtů tenkou linku. Určitě se mi rozmazala řasenka, pomyslela si dcera. Ale nestarala se o to. Viděla doktorčiny laskavé oči za brýlemi, které ji pobízely mluvit dál. A tak mluvila. Kdo je tu na terapii? pomyslela si. Já nebo máma?

„Bylo to tak vždycky?“ ptala se lékařka. „Nebo tam byl někde zlom?“ Zlom? „Mám pocit, že ke mně byla moc hodná, i když moc blízko jsme k sobě asi nikdy neměly.“ Bleskla jí hlavou vzpomínka, jak na ni matka křičí: „Vůbec nechápu, jak jsem mohla porodit takovou… takovou (zalyká se vztekem) hmotu, která se mnou nemá vůbec nic společného!“ Pokrčí rameny, neví.

Ale matka ví. „Když se dcera rozhodla, že chce, aby její výchovu převzal otec, můj bývalý manžel, řekla jsem si: Vybrala si sama, od teď není moje dcera.“

Zůstaly na ni zírat obě. Doktorka i dcera.

Bylo jí deset, když stála proti matce v babiččině bytě. Když jí to řekla. „Tak si běž. Já budu jen ráda. Pro mě jsi jen přítěží. Jsem s tebou jak v kleci. Konečně začnu žít po svém.“

Doteď si myslela, že to bylo tenkrát řečeno jen v rozčilení. Ale teď hleděla do chladných očí své matky a viděla, že to myslela vážně. Že to myslí vážně ještě teď.

Zbytek sezení jí v hlavě blikala obrovská zářivka. Slzy tekly dál, viděla, jak to matce vadí. Jak nechce vypadat před doktorkou jako zlá. Jak se to snaží zamluvit, vysvětlit, smazat. Laskavě se na lékařku usmívala, na dceru přitom vrhala hrozivé pohledy.

Rozloučily se u dveří, jakoby nic. „Tak se drž,“ řekla dcera. „Přijdu zas v sobotu. Tohle tričko ti sluší.“ „Pozdravuj babičku a vemte mi sem ňáký vody a třeba řízek, ty blafy se tu nedaj jíst. Ahoj.“

Matka se otočila, zavřela dveře a někdo je za ní zamknul. Dcera se vydala zpátky temnou alejí k východu. Déšť už skoro ustal. Šla pomalu, poslouchala klapání bot a vyhýbala se kalužím. Okamžik zaváhala, když brala za mosaznou kliku těžkých dveří u brány. Naštěstí nebylo zamčeno.

Překvapení

Je půl sedmé, pátek večer. Majka přijde každou chvilku. Dneska jsem měl ranní, tak jsem mohl celé odpoledne doma něco kutit, abych ji překvapil. Pozná, že je v kuchyni nový držák na utěrky, pěkný nerezový? Že jsem jí pověsil obrázky, které tu leží jak dlouho, že má v koupelně novou poličku na šminky? A hlavně, hlavně to překvapení. Hlavně to hlavní překvapení.

Cvakly dveře. „Ahoj, ty už jsi doma? Říkal jsi, že mě cestou vyzvedneš z práce. Dneska by mi to docela bodlo, jsem úplně hotová.“

„Jo, já jsem ještě něco měl, tak jsem to nestih,“ odpovídám.

Slyším, že je trochu rozladěná. Myje si v koupelně ruce hned vedle nové poličky. Dojde za mnou do kuchyně a lípne mi pusu, rukou se opírá o nový držák. „Koupil jsi ten salám? Já dneska vůbec nemám chuť vařit. Nejradši bych vyrazila někam ven, na večeři nebo na procházku, jak dlouho jsme nebyli v noční Praze?“

Kouknu ven, je tam tma jak v pytli a za oknem poletuje sníh.

„Já jsem za ten tejden úplně hotovej, dneska se mi fakt nikam nechce. A před chvilkou jsem si myl hlavu.“

Konečně se na mě podívá, vidí, že mě něco mrzí. „Jé, ty ses kvůli mně oholil? To jsi hodnej. Hmm, a voníš! Pojď, půjdeme někam mezi lidi, já ti vyfoukám hlavu. Jsem taky hotová, potřebuju se odreagovat a ty určitě taky!“

Tohle jsem vážně nechtěl. Jestli nepůjdu, hrozí debata o tom, jak společně trávit volný čas, když já jsem v práci pořád na nohou a ona zas celý den sedí na zadku, den co den, od pondělí do pátku.

Vidím, jak to s ní šije. Radši jdu vedle, ještě řeknu: „Ten salám jsem koupil. Vyndej prosim tě toaster, já to pak udělám.“

Pokrčí rameny a sáhne do skříňky. Akorát včas strčím hlavu mezi dveře, abych viděl, jak otevírá dokořán skříňku a nevěřícně zírá na novou myčku uvnitř. A teď udělá to, na co jsem celou dobu čekal, obejme mě a poslouchá, jak jsem sháněl tu správnou barvu a velikost, jak jsem ji chtěl překvapit a jenom proto jsem ji nevyzvedl v práci. Je trochu zaražená, ale to bude tím pátkem, je unavená, taky překvapená, ale má radost, je to na ní vidět.

Předvádím všechno ostatní, co jsem dneska stihnul udělat, a mluvím dál o tom stroji, mohla být o dva tisíce levnější, ale to by byla bílá a já chtěl stříbrnou, je to áčko a spotřeba je jen sedm litrů na cyklus, ještě jsem ji nezapojil, nestihnul jsem to, ale vyzkoušíme ji spolu, ty mi přeložíš návod, je malá, ale hodně se tam vejde, je ta polička dobrá?

Vkládá do toasteru plátky chleba, pak salám, pak ji obejmu zezadu a dám jí pusu na tvář a pak… „Ty brečíš? Proč?“

„Promiň, já jen… Ty seš tak hodnej.“

Zalévá mě vlna něhy, jak by napsal někdo jinej, objímám ji a líbám a ona mi to vrací, tak ji vezmu do náruče a nesu do ložnice, vím, že to tak má ráda, když vtom zase hlasitě zavzlyká. „V čem je problém? Stalo se něco?“ ptám se klidně, ale klidný už nejsem. V takových chvílích by se podle mě brečet nemělo. Podle mě by se vůbec brečet nemělo.

„Víš, ty jsi tak hodnej a myslíš to tak dobře. Ale když já bych radši, kdyby sis taky jednou odpočinul, když nejsem doma. Já bych radši, kdybys šel se mnou na procházku, místo abys vrtal police.“ A pořád vzlyká a dál se to z ní hrne: Ta myčka jí fakt moc bodne, ale mohli jsme za tu cenu na víkend do ciziny nebo na tejden na Šumavu. Že je hezký, že všechno zařídím, a po ní nevyžaduju žádnou pomoc. Ale že mě ani nenapadlo, že by se mnou tu myčku hrozně ráda vybírala, vážně by si to užila, aspoň něco jinýho… To je se mnou vážně taková nuda, že i vybírání myčky je povyražením? Je to špatně, že se snažím, aby bylo doma všechno v kupě, aby tu měla pohodlí?

„Víš, já bych radši, kdybys mi třeba koupil kytku. Já vím, že je dostávám vždycky na narozeniny, ale třeba někdy nečekaně, docela malou, utrženou v parku…“

Sednu si a snažím se zůstat v klidu. Snažím se celou dobu, co jsme spolu. Ona to ví. A oceňuje to. Tak co mi teď vyčítá? Nejspíš to, že jsem jiný. Jiný než ona. Ne, nevyčítá mi to. Ona mi to žaluje, jakoby mluvila k někomu, kdo to všechno zařídil, to, že jsme se dali dohromady, k tomu nahoře nebo k tomu dole, jak se to vezme. Výsosti, to pole, co jste mi laskavě pronajal, je celé kamenité, nic tam nevyroste, i když se tam dá krásně lenošit v trávě a pozorovat ptáky. Vážně nevím, co na to říct. Vlastně není naštvaná na mě, ale na to, jak si mě představovala. Naštvaná na sebe, věděla to od začátku, a přece ji to začíná unavovat. Něžně jí hladím vlasy a říkám, všechno je na nás, a přitom bych o tom vůbec nechtěl mluvit, vždyť není o čem. Bud’ mě chceš, nebo nech být.

Zapojili jsme myčku a otevřeli láhev vína. Otevírání vína je rituál, který nechápu, protože víno nepiju. Přesto se mi líbí, jak v křehké sklenici na vysoké nožce probleskují plameny svíčky a jak ji Majka opatrně přikládá ke rtům. Popíjím pomalu pivo a posloucháme písničky z rádia, a i když se Majka choulí do huňatého svetru, je nám teplo, nádherně teplo, jako když člověk přijde domů zmoklý a dá si teplou koupel. Koupu se v tom poklidu a poslouchám, jak tiše přede myčka, je to jako praskání ohně v krbu, jako ťukání dešťových kapek venku za oknem. Dopijeme a půjdeme spát, Majka možná ještě vzlykne do polštáře, ale ráno se budeme milovat a pak půjdeme na Petřín nebo do Stromovky a dáme si někde dobrý oběd, aby Majka nemusela vařit. A pak opravím na balkoně sušák na prádlo a všechno bude moc moc dobré, hlavně aby znovu nezačalo pršet.

Místo k sezení

Byl sychravý den a lidé na zastávce se choulili do kabátů. Šárka nastoupila do stotřicetdevítky a vmáčkla se mezi cestující. V autobuse bylo horko a dusno. Rozepnula si kabát a doufala, že brzy dorazí na Kačerov, kde většina lidí obvykle vystupuje.

Kupodivu už na Novodvorské se zezadu vyhrnula skupina školních dětí a vůz se jako zázrakem nejen uvolnil, ale i ztichl.

Šárka se zamyšleně dívala z okna, když ji starší pán ťukl hůlkou do kabátu a ukázal na sedadlo, které bylo sice volné, ale určené pro invalidy. Protože další zastávka byla Nemocnice Krč, kde právě invalidé a důchodci obvykle zvedají lidi z jejich těžce nabytých míst, zakroutila Šárka hlavou a zachrčela něco jako: „Děkuju, nepotřebuju sedět.“

„Snad jsem tak moc neřek,“ odvětil stařík,

Šárka si odkašlala: „Chci říct, že se určitě někdo jiný rád posadí.“

„Já jen viděl, jak se tváříte zarputile, tak si říkám, ať si aspoň sedne…“

„Když přemýšlím, vypadám vždycky, jako bych se mračila.“

„No jo,“ usmál se stařík chápavě, „to je nebezpečný, moc myslet.“

„Ještě by mohl člověk něco vymyslet. A co pak s tím, že jo?“ skočila mu Šárka do řeči a omluvně se usmála, než se přesunula směrem k řidiči. Honem vklouznout na sedačku, než se tam začne soukat parní válec v podobě dámy s červeným deštníkem. Tomuhle říkám zarputilý výraz, pomyslí si Šárka a otočí se k okénku. Konečně si může vydechnout. Je doma, na svém místečku. Před ní jen průhledná přepážka, strakatý závěs, široká záda řidiče, přední sklo a silnice, která v tuhle chvíli ještě nemá konec. Zleva chladné sklo, po kterém stékají kapky deště, zprava lhostejno kdo, hlavně že nesmrdí, a vzadu, vzadu? To ví přesně, neboť všechno se odráží na přepážce před ní, má je jako na dlani, všechny klobouky, kabáty, vousy i brýle. A přitom ji samotnou vidí jen málokdo.

Vzpomněla si, jaké to bylo, když tudy jezdila jako malá. Oblíbila si sedačku nejprve proto, že odtud prakticky nemohla nikoho pustit sednout. Jezdila zpravidla až na konečnou, a tak se mohla v koutku skrčit a číst, bývala to povinná četba nebo rodokapsy, dojíst svačinu, nebo usnout s otevřenou pusou, a nikdo jí přitom nemohl počítat stoličky. Na konečné čekával útulný byt paní Zity, růžový a zlatý a vonící po růžích. Šárka tam jezdila na doučování, jak tomu říkaly. Ve skutečnosti trávila většinu času taháním příhod ze staré paní, a když se konečně dostaly k diktátům, zvonila už u dveří Šárčina babička, aby si ji odvezla na noc k sobě domů. Každou středu takhle Šárinka jezdila na Vinohrady a každé čtvrteční ráno zase na svém oblíbeném místě v autobuse cestovala rovnou do školy, aby tam prozívala den.

S autobusem to škublo. Šárka se dívá před sebe a vidí se tak, jak tu sedávala před třinácti, čtrnácti lety v době, kdy po téhle trase jezdila ještě stošestka. Drobná dívenka s bledou pletí a hnědými, obyčejnými vlasy. Snila o tom, že až vyroste, bude jako Angelika. Špulila úzké rty a s rukama pod bundou předstírala, že má prsa.

Šárka se ušklíbá na svůj obraz. Mohla by dnes dělat to samé, vždyť se skoro nezměnila. Zajímalo by ji, jak se na ni děti dívají jako na učitelku. Snažila se s nimi vycházet po dobrém, ale v poslední době se nechala snadno vytočit a to jí na popularitě nepřidávalo. Chtěla by mít přirozenou autoritu jako paní Zita: „Tak, hezky jsme se nasmály, Šárinko, a teď zas do práce. Chceš si zopakovat slovíčka?“ A Šárinka vždycky chtěla, protože staré paní se nedalo říct ne.

„Michle. Příští zastávka Kloboučnická.“ Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají, jako obyčejně si v duchu doplní Šárka. To už? Jak autobus vytáčí ohromnou zatáčku, lehce se zakymácí a za řidičem se poodhrne závěs. „To je konečná, slečno? Slečno?“ ptá se kdosi a Šárka jen nepřítomně zakroutí hlavou, že ještě ne, a sleduje řidiče, který točí volantem jako kormidlem a zároveň lodním šroubem. Dívá se na jeho obrovské chlupaté pracky a v tu chvíli věří, že je to jejich síla, která pohání vůz, a jejich energie, jež ho celý ovládá. Žádný motor pod kapotou, jen lidské svaly, aby se ruce a oči mu změnily ve světlo, něco na ten způsob.

Pavel měl dlaně útlé a jemné. Nesvedl za sebou ani pořádně bouchnout dveřmi, ještě na chodbě vykřikoval, že se nedá nikým neustále buzerovat, tím míň nějakou zakomplexovanou učitelkou. Před několika dny už zase volal a předl jako kocour, ale nechtěla s ním mluvit, dokud nebude na sto procent vědět, jak se věci mají.

Dívá se do odrazu svých očí, kvůli kterým kdysi polykala kila borůvek, aby byly modřejší. Vidí jen chladnou šeď. Našpulí rty. Nezměnila se v Angeliku, místo toho zaznamenala vrásku u levého koutku úst. První rýha v těch místech, to už něco znamená. Šárka je přesvědčená, že od určitého věku si člověk svůj obličej dotváří sám, tím jak jedná a myslí. Proto jsou tváře starších lidí o tolik zajímavější než ty mladé. Dá se v nich číst. Jaká bude jednou její tvář? Čelo jako prázdný notový papír? Viděla před sebou svoji tehdejší třídní učitelku Daniškovou. Když jí šla třída na nervy, začala ječet. Pokud ječení nepomáhalo, zadala samostatnou práci, přinesla si kafe a malé zrcátko, před kterým si s neobyčejnou pečlivostí vtírala do pleti krém. Voněl po celé třídě. Když se chtěl někdo na něco zeptat, vyštěkla: „Já nejsem žádná soudružka, kdy už si to zapamatujete, že teď jsem pro vás paní učitelka?“ Bylo těžké si to zapamatovat, protože před revolucí by za „paní“ byla možná i poznámka.

Kapky jednotvárně bubnují do okna, o které si Šárka opírá hlavu. Ještě stále sleduje obraz své tváře, jak mu přibývají vrásky a bílé vlasy, už vypadá jako paní Zita. Obraz se jí snaží něco říct, ale vedle funí dáma s deštníkem a vztahuje po ní Pavlovy bílé ruce, ukončete nástup, dveře se zavírají.

„Slečno, slečno!“

Šárka otevírá oči a vidí, že nad ní stojí řidič s rukama jako lopaty a jemně jí třese ramenem. „Slečno, dál už nejedeme. Vystupovat!“

„To je škoda, tady se tak dobře sedí,“ broukne Šárka, když ještě trochu omámená vystupuje. „Mohla bych se takhle vozit celý den.“

To tak, pomyslí si řidič. Já nemám nic jinýho na práci než vozit vospalý holky sem a tam. Projde autobus, jestli nikdo nikde nic nenechal, a vyjde na chodník, aby se protáhl. „Už takhle sem utahanej, jak kdybych tu káru tlačil vlastníma rukama.“

Víkend v Paříži

Je to pár let, co jsem byla poprvé v Paříži. Vypravila jsem se tam na truc. Můj tehdejší manžel byl chorobně žárlivý a nepustil mě samotnou na krok, chodil mě kontrolovat i ke kadeřníkovi a jeho specialitou byly nenadálé přepadovky. Nejdřív zavolal, že se zdrží v práci do noci, a pak přijel nečekaně brzo. V pátek 26. března devatenástsetněco to chtěl udělat zas.

Byl pátek a já se strašně těšil domů. Byl jsem si jistý, že je tam všechno v pořádku, přesto jsem požádal sekretářku, aby zavolala mé ženě, že se zdržím. Vzpomínám si, že jsem stál opřený o její stůl a pozoroval, jak se jí na uchu houpá velká náušnice a ne a ne zasáhnout sluchátko. Slyšel jsem, jak telefon vyzvání, a myslel jsem, že už to trvá snad deset minut, než cvaknul záznamník. Nechal jsem sekretářku, ať mé číslo vytočí znovu. Opět záznamník. Bylo mi jasné, že tam buďto někoho má, nebo že odjela k němu. Obyčejně se vracím v půl páté, takže měla ještě téměř dvě hodiny čas. Nečekal jsem a vyrazil domů. Cestou jsem se téměř těšil, že ji konečně přistihnu, zároveň jsem se toho bál. Ale dům byl prázdný. Prolezl jsem ho odshora dolů, než jsem na ledničce našel přilípnutý vzkaz: Jsem v Paříži, vrátím se v neděli.

Neumím si představit, co to s ním udělalo, když našel mou zprávu. V té době jsem seděla na letišti v prosklené hale a sledovala, jak k mému letadlu přistavují schůdky. V jednoduchém kostýmu a lodičkách na nízkém podpatku jsem si připadala jako… jak to říct? Tak smart a free jako nikdy předtím. Bylo mi protivné, že na něj musím myslet, když mám před sebou dva dny úplného volna.

Když mě přešel největší vztek, vrátil jsem se do práce. Nemohl jsem se na nic soustředit, a tak jsem udělal to nejhorší, co jsem mohl, zavolal jsem tchyni. Ta o Monice nic nevěděla, ale zato mě zahrnula výčitkami, že si se mnou žena nic neužije a žádný div, že ode mě konečně odešla. „Neodešla,“ zařval jsem do telefonu. „Odjela do Paříže.“ „Sama?“ zeptala se pochybovačně a mně zapraskalo sluchátko v ruce. „A kdy budete mít konečně děti?“ Takhle hlasitě jsem s telefonem ještě nikdy nepraštil. Sekretářka se přiběhla zeptat, jestli jsem v pořádku. Poslal jsem ji… zpátky, sednul do auta a jel domů a doufal, že tam Monika bude.

Do Paříže jsem přiletěla přesně načas, ukázala jsem taxikáři lístek se jménem hotelu, který jsem si pár dní předtím zamluvila, a nechala se kolébat směrem do centra. Hotel, spíš hotýlek, stál v rušné ulici, jejíž jméno už si nevybavím. Prostředkem třídy několik metrů nad zemí vedla obří roura, ve které jezdilo metro. Ubytovala jsem se, natáhla se na obrovskou postel a sledovala z okna Eiffelovku tak dlouho, až se rozsvítila a kolem se setmělo.

Cestou mě napadlo, že si ze mě dělá dobrý den a že si jenom skočila ke kamarádce na kafe. Není jí podobné, aby dělala nějaké scény a naschvály, ale hloupé vtípky, to je její.

Doma ale nebyla. Možná že opravdu odjela. Možná, že se jen snaží ze mě udělat blbce.

Převlékla jsem se a vyrazila do ulic. Nápisům jsem nerozuměla, tak jsem šla směrem, kde jsem tušila Eiffelovu věž. Bylo teplo a dusno jak v létě a okna i okenice domů v okolních ulicích byly otevřené. K věži táhli turisté jak můry. Žárovky na ní blikaly, a když se člověk díval delší dobu, měl pocit, že pouliční lampy nesvítí. Došla jsem právě pod věž, když se znenadání spustil prudký déšť.

Historce s Paříží jsem samozřejmě nevěřil. Obvolal jsem její známé a kamarádky, pak moje známé a kamarády, ale nikdo o ní nevěděl. Vypil jsem u televize půl láhve koňaku a usnul s telefonem na klíně.

Měla jsem chuť v tom dešti běhat, jako když jsem byla malá. Ale začalo mi být zima. Také jsem se bála, že netrefím do hotelu. Ano, od recepční jsem dostala mapku, ale ta zůstala v pokoji. Naštěstí jsem měla klíče s názvem hotelu, a tak jsem na něj doptala. Cestou zpátky jsem se stavila v malé samoobsluze a koupila si sýrové sušenky a malou lahvičku vína, do které se vešly právě jen dvě deci. Vzala jsem i nějaké pohlednice, které jsem pak v hotelu popsala zeleným inkoustem. Proč zeleným? Nevím, asi to nemělo žádný zvláštní důvod.

Ráno jsem se vzbudila jako obvykle už v půl sedmé. Nebylo to tak příjemné, jak jsem čekala, rozvalovat se sama ve velké posteli. V noci jsem nemohla spát, Eiffelovka blikala, jinak byla tma, zataženo, nesvítily hvězdy ani měsíc. Při cestě na snídani jsem zabloudila, něco jsem snědla, pak jsem se vydala znovu k Eiffelově věži. Ulice vypadaly ráno jinak než potmě, vzduch byl svěží a chodník mokrý. V parku si hrály děti a stavěly hrady z vlhkého písku. Vyfotila jsem si věž, minula frontu na vstupenky a vydala se podél řeky.

Spal jsem dlouho, déle než obvykle. V noci ke mně přicházela manželka oblečená jako zdravotní sestra a sváděla mě, jako bychom se neznali. Bezostyšně se mi svlékala na klíně, bolestivě mě líbala na rty a já jí jen říkal, ať toho nechá, že jsem ženatý. Vydržela mě provokovat do rána, než mě vzbudil telefon, aniž by se mnou cokoliv svedla. „Půl desátý a ty ještě spíš?“ prohlásila tchyně. Byl jsem polámaný z pohovky, bolely mě záda a měl jsem strašný hlad. Při holení jsem zjistil, že mám na tváři obtisknuté hodinky, a ten červený flek tam zůstal až do večera. Monika se neobjevila.

Nevím, co to je, co přitahuje ve městě lidi k řece. Už ráno je tam tak živo, lidé venčí psy a psi lidi, slunce se odráží od dlažby a útočí na sluneční brýle. Kráčela jsem rychlou chůzí, abych zahnala chlad, a kolem krku mě hřál hedvábný šátek, který jsem si koupila v pátek na letišti. Většinu budov jsem nerozeznávala. U Louvru byla dlouhá fronta, byl zrovna den, kdy se neplatí vstupné. Vyfotila jsem si skleněnou pyramidu s muzeem i bez a šla jsem dál. Na Notre Dame mě překvapilo, jak malý je před ním prostor. Vždycky jsem si představovala, že stojí na obrovském náměstí, a zatím je hned u vody a chrliči z něj mohou nahlížet až do oken činžáků. Schválně jsem si nekupovala průvodce a šla prostě s davem. Na každém mostě jsem se nechala vyfotit. Připadala jsem si jak hluchoněmá, kromě Japonců jsem s každým musela komunikovat posunky. Byla jsem tak volná, a přitom mě uvnitř cosi svíralo. Bála jsem se večera.

Odpoledne znovu zazvonil telefon, zrovna jsem dřímal u televize. Byl to omyl. Alespoň se tak ohlásil. Ale co když to řekl schválně? Byl to mužský hlas, mohl jen zjišťovat, jestli jsem doma. Zase mě to nadzvedlo. Šel jsem Monice prohledat věci, abych zjistil, co si vzala s sebou. Divil jsem se, že mě to nenapadlo dřív.

V Lucemburské zahradě jsem si koupila zmrzlinu a vyhřívala se s ní na lavičce. Kolem chodili krásní lidé s modrými kočárky a v kašně plavaly kachny, šla jsem si vyfotit zámek, když jsem zjistila, že si někdo fotí mě.

Vzala si tu saténovou košili s krajkou. Co tím sleduje? Je to vtip, provokace, nebo tam odjela se svým milencem? To si myslí, že na to nepřijdu? Nejhorší je, že nevím, jak se zabavit. Domácí kutil nejsem, televize mě nebaví a na čtení ani na práci se nemůžu soustředit.

Byl vysoký a tmavý, vypadal spíš jako Španěl. Mluvil dokonale francouzsky a vůbec mu nevadilo, že nerozumím ani slovo. Všechno, co mi povídal, znělo krásně a bylo příjemné si domýšlet, co asi říká. Co to mohlo být? Že jsem krásná, že mi to sluší, že by se do mě chtěl zamilovat. Nechala jsem se jím vést po městě. Došli jsme k Moulin Rouge. Byl také menší, než jsem čekala. Sedli jsme si opodál do crȃperie a sledovali výlohou lidi venku.

Chtěla jsem mlčet, ale on se vyptával. Chtěla jsem mlčet, ale on uměl trochu anglicky. Ptal se, na jak dlouho tu jsem a jestli sama. Zajímal se, co dělám. Dlouze mi vysvětloval, co dělá on. Ale to už bylo pozdě. Chtěla jsem mlčet. Řekla jsem, že odjíždím ještě týž den. Políbil mě na ucho, řekl bon voyage, zaplatil a zmizel.

Byla jsem unavená. U Centre de Pompidou jsem požádala anglicky muže v obleku, aby mě vyfotil. Odpověděl také anglicky, že francouzsky neumí, a vyfotil mě.

Její pas zmizel, řidičák nechala doma. Seděl jsem zas v obýváku a prohlížel si její fotografii na průkazu. Viděl jsem ji poprvé, nikdy jsem její fotku neměl, ani v peněžence ne. Na fotce se usmívala. Tak, jako se usmívala pokaždé, když jsem přišel domů. Co ten její úsměv znamená, říkal jsem si vždycky a hledal náznaky škodolibosti, rozpaků nebo nervozity. Na fotografa se ale usmívala úplně stejně, když ji fotil. Co ten její úsměv znamenal? Třeba neznamenal vůbec nic.

Přimělo mě to vytáhnout další fotografie. Dovolená, Vánoce. Dovolená, Vánoce. Stále dokola, narafičené obličeje, uspořádané skupinky, zuby na objednávku. Člověk z toho ani nevyčte, jestli jsou ti lidé šťastní. Vybral jsem pár Moničiných momentek, které jsem pořídil většinou omylem. Tváří se na nich úplně jinak než na ostatních záběrech. Zamyšleně nebo zamračeně. Nemám rád, když se takhle tváří, protože nevím, co si myslí. Nemá to napsáno na čele jako jiné ženy. Sláva hysterkám, ty buď ječí, brečí, nebo se smějou, a člověk ví, na čem je. Nesnáším hysterky.

Zpátky jsem šla kolem tunelu, kde se zabila princezna Diana. Ještě předtím jsem se úplně na konci Champs de Elysées svezla na obrovském ruském kole, které bylo menší obdobou London Eye. Těšila jsem se, že si vychutnám město z výšky. Ale se mnou do prosklené kóje nastoupili ještě muž a žena, oba byli rozrušení a ona nahlas brečela, připadala jsem si tam strašně nadbytečná a celou cestu jsem sledovala jen jedno místo, blikající Eiffelovku. Když jsem vyšla ven, vál chladný vítr.

Už cestou do hotelu, kterou jsem i s mapkou hledala dost dlouho, jsem musela myslet na manžela. Na co asi teď myslí? Co udělá, až se vrátím?

Večer jsem dopil láhev koňaku. Celou dobu jsem si říkal, co si sakra myslí? Tentokrát jsem šel spát do postele, ale spánek ne a ne přijít. Myslel jsem na to, co udělám, až se vrátí. Bude se ve dveřích usmívat jako vždycky? Co kdybych se usmál já na ni?

Spalo se mi už trochu lépe než předchozí noc a snídani jsem si opravdu vychutnala. Před polednem mi letělo letadlo, takže jsem si stačila akorát sbalit a ještě jednou se podívat k Eiffelovce. Byl krásný den a u řeky se tou dobou už nepochybně procházela spousta mladých lidí s modrými kočárky. Stoupla jsem si přímo pod věž a čekala, jestli spadne. Držela na místě a trpělivě se nechala fotografovat. Koupila jsem si průvodce, abych si při zpáteční cestě přečetla něco o památkách, které jsem navštívila. Ani nevím, jestli jsem to pak udělala, možná jsem se jen tak dívala z okýnka. Na mraky a pak na město, ke kterému jsem se přibližovala stejně rychle jako svému vlastnímu životu.

Vůně akátů

Bylo nebylo. V pražské čtvrti Vršovice stál ve svahu cihlový činžák se žlutou omítkou. Kolem něj vedla silnice dlážděná zaoblenými kameny a lemovaná ubohými akáty. Akáty na jaře kvetly, a kdyby byly ve Vršovicích nějaké včely, dávaly by krásně světlounký med. Ale na tyhle stromy sedaly jen mouchy, a tak květy smutně vypouštěly zvláštní vůni a vysílaly ji do oken garsonek a jednaplusjedniček a dvaplusjedniček. Byt tři plus jedna se do cihlových domů v té vršovické ulici nevešel žádný.

Jan otevřel dokořán okno a vdechoval tu zvláštní vůni, prosycenou touhou akátů po včelách. A Jan začal taky toužit. Toužil po tom, aby mu bylo zase dvacet a mohl vyrazit na vandr s copatou holkou, které by bylo samotné ve spacáku zima. Nebo pětatřicet, aby tu měl aspoň tu hysterku, ve kterou se léty proměnila ta copatá holka. A jejich dceru, drobné stvoření, samá slza a samá modřina, kdykoliv se jen prošla po obýváku. Anebo pětačtyřicet, kdy si mohl vyrazit někam do baru a probudit se pak ráno kdoví kde, kdoví s kým.

Přehazoval myšlenky sítem, ne a ne se jich zbavit. Zapnul televizi a hned ji zas vypnul, jak zaslechl protivné šumění obrazovky. Udělal si v kuchyni kávu, přivřel okno a rozvalil se na křeslo. Chvíli zíral do prázdna, pak z konferenčního stolku vytáhl pornografický časopis. Se zalíbením otáčel ohmatané stránky a polohlasem vulgárně komentoval fotografie. Přinesl si z lednice pivo, upil z lahve, říhnul si a řekl: „Pardon, dámy.“

Rozepnul si opasek a poposedl, aby si mohl stáhnout kalhoty. Stočily se mu kolem kotníků a znehybněly. Byl spokojen. Na trenýrkách se rýsoval malý stan a kočičkám v časopisu se rozšiřovaly zornice, když ho upřeně sledovaly lesklýma očima. Jedna měla u úst dokreslenou bublinu jako postavička z komiksu. Říkala: „Co čumíš, chlupáči?“ Ale její oči přitom tály a měly barvu akátového medu, podivně světlé v opáleném obličeji. „Hned jsem u tebe, kočičko,“ šeptá Jan a stahuje si trenýrky. Čičinka ještě vyčkává, ale na další stránce už se začíná dráždit sama. Jan nemusí číst text u obrázku, zná ho nazpaměť. Začíná: Andrea je sama doma… Ale Andrea už není sama, je s Janem a obtáčí jeho tloušťku svou kočičí pružností, líbá jeho odulé rty a okusuje mu neoholenou bradu. Tlačí ho do křesla a oči se zas lesknou, když…

„Necháš toho, ty prase?“ zaječí odněkud ženský hlas. Jan ztuhne a vteřinku vyčkává, pak si natáhne trenýrky a šourá se k oknu, pásek od kalhot se zachytává do oček koberce. Opatrně vyhlédne. V jednom z oken protějšího domu stojí rozkročený malý chlapeček a obloukem močí z okna na dvůr. Tekutina se ve slunci leskne, dopadá na rozkvetlou třešeň, tříští se o betonový chodníček, vpíjí se do rozvěšeného prádla. Chlapeček se rozpustile směje a Janova sousedka huláká: „Podívejte se na něho, na chuligána,“ a lidé se dívají a za chlapečkem se objeví ruka, vtáhne ho dovnitř a pleskne facka.

Jan se asi nechal poněkud vtáhnout do dění, protože se vyklonil z okna a sousedka si ho všimla: „Já tady stojim u vokna, koukám, von si tam parchant vylez, vytáhnul pindíka a chčije a chčije. No to snad už není ani možný, co si lidi dovolej.“ Vyklání se z okna a snaží se dohlédnout do jeho bytu. „A co děláš, sousede? Nechceš zajít na kafe?“ Ani omylem, pomyslí si Jan a udělá krok zpátky, aby neviděla jeho trenýrky. Vtom zakopne o kalhoty a sekne sebou, ještě přitom shodí stolek i s nádobím. „Sakra, to tu bude smrdět tejden,“ mumlá a bezmocně zblízka sleduje, jak se dvanáctistupňové pivo vpíjí do vzorku na koberci.

„Co se stalo, je ti něco?“ ječí sousedka z okna do okna. Jan se pomalu zvedne, zapne si kalhoty a odpoví: „Ne, nic mi není a dneska nemam čas. Musim tu ještě něco dodělat.“ A zavře okno.

Bylo nebylo. Bylo jaro a po vršovických ulicích vánek rozmetával zvláštní vůni, kterou akáty roní místo slz, když se jim stýská po včelách.

Domek na venkově

Byl nádherný den. Tak nádherný, že jsem si musela zpívat v autě. Doma mi Karel zakazuje zpívat, aby mě neslyšeli sousedi. Docela mi to schází, hlavně při mytí nádobí a luxování, ale už jsem si zvykla poslouchat rádio, to nikoho neurazí. Ten den mě slunce opravdu vyprovokovalo, vypnula jsem svévolně naše nové rádio v našem novém autě a refrén „lásko má já stůňu“ jsem nesmírně protahovala, abych si užila svůj hlas a představu, že se kvůli mně nějaký bezva chlap něčeho vzdává. Frčeli jsme po dálnici směrem na Teplice, ale náš cíl byl o hodně blíž. Konkrétně „pouhých 30 km od Prahy“, jak hlásal inzerát, který jsem předešlý den stáhla z internetu.

Dozpívala jsem a zadívala se na černobílou fotografii vesnického domku. Co kdyby to vyšlo? Třeba ta nízká cena neznamená nic jiného, než že na prodej spěchají. V realitce nám v pátek večer už nikdo nezvedal telefon, tak jsme aspoň nechali vzkaz s telefonním číslem. Ale čekat jsme nevydrželi. Takový hezký domek.

Karel nepatrně přidal rychlost. Spokojeně zaznamenal, že motor přepnul na turbo. Kolem nás proplouvala zelená krajina, pole a lesy byly žíhané od mraků, které se nad nimi proháněly.

Sehnula jsem se k rádiu, abych ho opět zapnula. Když jsem se znovu narovnala, akorát jsme míjeli ceduli a sjezd z dálnice. „Mělník, Karle. Tam bylo napsáno Mělník.“

„Sakra, měli jsme koukat.“

„Promiň, já netušila, že nesleduješ cedule.“

„Tak si zajedem o pár kilometrů, no. Tak o třicet, čtyřicet.“

Honem listuju v mapě, jestli to není od dalšího sjezdu blíž. V duchu počítám, o kolik se nám cesta prodraží, ale ve skutečnosti mě to nezajímá. Takový krásný den.

„No, když pojedem kotárama, tak to máme asi stejně daleko, jako když to otočíme.“

„Tak to někde otočíme, až půjde sjet z dálnice.“

„Ne, pojeď kotárama. Aspoň něco uvidíme.“

Objeli jsme Říp a do Horních Pišic, nebo jak se to jmenovalo, jsme se blížili po klikaté okresce. Už zdálky bylo vidět, že nad vesnicí se netyčí Říp, jak jsem si představovala, ale mělnická elektrárna. Připadalo mi to jak v Zemanově filmu, jako vynález zkázy.

Přijeli jsme do té vesnice a začali hledat domek z fotografie. Jako na povel se zatáhlo a mně byla hrozná zima. Potkávali jsme chalupy, které byly podobné té „naší“, ale jedna měla dole o okno víc a druhá zase železná vrata místo dřevěných. V duchu jsem si říkala, že to nemá význam, stejně bych pod těmi komíny nechtěla žít a vychovávat děti, i kdyby z nich šla jen pára. Pavel to ale vzal prakticky. Zajel k policejní stanici, nechal mě v autě a šel se zeptat.

Sledovala jsem domy kolem, byly by jako mrtvé, kdyby z každého komína nešel kouř. Do zavřeného auta zvenku nedoléhaly žádné zvuky, nikdo nepřešel silnici, nikde nezaštěkal pes. Začalo mi být těsno, vzlínalo ve mně zklamání. Raději jsem vylezla ven. Ovanula mě vůně sněhu, který jsem tušila v šedých mračnech nad sebou. Přestože jsem měla kabát, zachvěla jsem se zimou.

Došla jsem až k policejní stanici. Přes pootevřené dveře jsem zaslechla útržky rozhovoru. „To se vám nevyplatí, za ty peníze to nestojí. To už si spíš něco postavíte.“ „Jenže za tuhle cenu koupíte sotva malý pozemek a tohle je prostorný, a ještě je tam chalupa a stodola.“ Rázně jsem do toho skočila: „Dobrý den, tak co, víme, kde to je?“ „Dobrej, právě pánovi povídám, že se tady nedávno známí dívali na něco podobnýho a prej to za to vůbec nestojí.“ „Tak to abychom jeli, ne? Stejně by se mi tu nelíbilo, u tý elektrárny.“

Policajt vylezl zpoza okýnka, ze kterého předtím vykukoval. Byl asi o hlavu menší než Karel, šedivé vlasy, špatné zuby. Ale podle držení těla mu nebylo víc než pětačtyřicet. „Nenechte se mýlit, mladá paní. Díky tý elektrárně je obec bohatá, to fitness centrum vedle je obecní, taky tu maj městskou policii a bude se tu stavět bazén.“ „To je hezký,“ řekla jsem a chtěla zamířit k autu. Policajt nás ale zadržel, zapálil si cigaretu a začal házet kamínky do okna nad sebou. Po chvíli vykoukla rozcuchaná hlava nějaké ženy. Policajt jí začal ukazovat tu naší fotku, ona to ze shora neviděla, tak sešla dolů, vzala papír a šla s ním za sousedkou. Pavel se celou dobu tvářil, že je moc rád, jak nám pomáhají, ale věděla jsem, že se mu tady taky nelíbí. Policajt mezitím vyzvídal, odkud jsme, co děláme a co za to bereme. „A máte za to aspoň slušný peníze?“ zeptal se Pavla.

„Záleží na tom, čemu říkáte slušný peníze.“ Mistr v kličkování.

„No, když si koupíte, co potřebujete, a nemusíte moc počítat.“

„Tak to neberu slušný peníze.“

Policajt kouknul po našem autě, které Pavel na dálku otevřel. „Běž si sednout dovnitř, Bambulko, celá se klepeš.“

„To je dobrý, tu chvilku to vydržím.“ Podívala jsem se významně na hodinky a pak za roh, kam zmizela ta ženská s neoholenýma nohama, co jí čouhaly z elasťáků, s naší fotkou. Musela jsem se usmát. Proč mi ještě na té fotce tak záleží?

„A co studujete?“ ptá se policajt.

„Žurnalistiku,“ odpovídám.

„Tak to jste jako ty, co tvrděj, že nám přidali osm tisíc? To nevím, komu to přidali, ale mně rozhodně ne.“

Taky bych ti nepřidala, pomyslela jsem si. „Ta částka je v průměru, tak si aspoň můžete spočítat, kolik přidali vašim šéfům.“

Nepochopil. „Tak si to vemte takhle,“ chystám se mu to nandat. „Kolik berou učitelé? A to musej kolik let studovat.“

„Tak to vám můžu říct přesně. Žena dělá ředitelku školy. Tam je to všechno podle tabulek, po pár letech to vůbec není špatný, k tomu maj dva měsíce prázdnin…“

„A po pár letech jsou voddělaný,“ dodám. Baví mě, jak při mluvení cení ty zkažený zuby.

„To nejsou jen voni, co vy víte, jak bude tady váš pán vypadat za dvacet let?“

„To vim úplně přesně. Bude tlusťoučkej a spokojenej. Táta dělá to samý a jenom kvete.“

Sousedka v elasťácích se přihnala zpátky, skoro se z ní kouřilo. „No, my si myslíme, že je to tady za rohem. Tady najedete na hlavní a pak hned doleva. Pak nám přijeďte říct, jestli to bylo ono.“

Zabořila jsem se v autě do sedačky a přidala topení. Pro formu jsme ještě objeli blok, ale domek z fotografie jsme nepotkali. Cestou zpátky jsme zase poslouchali rádio. Když jsme přejížděli ceduli Praha, nenápadně jsem papír s fotkou zmačkala a vyhodila, i s telefonním číslem realitní kanceláře.

Taška

Náměstí bylo v neděli odpoledne vymetené, jakoby se celé město odjelo koupat k rybníku. Jen na zastávce autobusu posedávalo několik lidí, kteří čekali na náhradní autobus do Prahy. Kolem nich obcházelo pár holubů, při chůzi se jim kývaly hlavičky dopředu a dozadu a jejich drápky lehounce škrábaly kamennou dlažbu.

Libuška seděla na tašce a stírala si pot z čela. Taška byla černá a Libuška blond. Tedy téměř blond, původně rez. Ale slunce už stačilo původní barvu vyšisovat. Taška byla asi dva roky stará, ale málo používaná, kovové cvočky a masivní zip se leskly na slunci. Libuška patřila k tomu typu žen, kterým může být podle vzhledu něco mezi sedmadvaceti a padesáti. V peněžence nosila fotografii čtrnáctileté dcery, kterou příležitostně vydávala za svoji sestru. Kromě toho obsahovala černá kabela také plavky, nějaké prádlo, objemnou tašku s toaletními potřebami a mražené maso. Několik kilogramů mraženého masa. Řízky, kotlety, panenku, roštěnky, a dokonce i pravou svíčkovou. Libuška se vracela od přítele Jaroslava ze Svitav. Vždycky vychvalovala výhody takového vztahu, kdy jeden víkend jezdí on za ní do Prahy a příští zas ona za ním. Samozřejmě to tak nevychází pokaždé, a tak jí zbývá ještě dostatek klidu a svobody. Navíc byl její milý řezníkem a zásoboval celou rodinu kvalitním masem v takovém množství, že se už u babičky objevila dna.

Tentokrát se projevily nevýhody jejich vztahu, protože si Libuška vzala dovolenou a přijela na celý týden. Na tak malém městě potkali za tu dobu všechny Járovy bývalé manželky a milenky a museli do hospody s jeho obhroublými kamarády. S nimi se štíhlý decentní řezník Jára stával také obhroublým. Ještě teď měla špatný pocit z toho, jak mu jednou cestou domů musela vrazit facku. Čekala pak jeho omluvu, místo toho ze sebe vypravil jen temné: „A máte po řízkách…“

Nicméně den nato už zase byl jasný a Jára ji vzal vykoupat k rybníku, čímž si ji sice usmířil, ale stopu neblahého dojmu ne a ne smazat. Nacpal proto její tašku masem více než obvykle a donesl ji až do autobusu, za kterým posílal vzdušné polibky ještě dlouho po tom, co se rozjel. Zahlédla přitom za rohem nejmladšího z Járových čtyř synů. Ušklíbal se a kopal do zdi špičkou boty.

Hejno holubů se zvedlo a usedlo na vyschlou kašnu. Z čeho ti ptáci pijou? napadlo ji, když sledovala přijíždějící autobus. Pohlédla na hodinky. Hodina a půl zpoždění kvůli porouchané karose, kterou dočasně odstavili na náměstí. Už bez toho cesta trvala skoro pět hodin.

Sedla si k oknu a kabelu s vypětím všech sil vyzdvihla nad sebe. Obyčejně by jí někdo ochotně pomohl, ale kolem byli tentokrát zřejmě samí burani. Na sedačce si uhladila blůzu a přepudrovala přepadlý obličej. Ještě se sledovala v zrcátku, když se autobus rozjel. Z pudřenky se vznesl obláček béžového pylu a usadil se na bílé halence. Libuška jej podrážděně setřela a přivřela okýnko. Znovu se usadila a začala sledovat okolí. Přes uličku seděli dva kluci v kraťasech, tahali se o gameboye a klátili nohama. Za ní kdosi šustil pytlíkem s bonbónama. Ve zpětném zrcátku se setkala s pohledem řidiče. Taky buran. Obrátila oči ke krajině za oknem. Louky se střídaly s rybníky, lesy a vesnicemi. Pomalu se jí začaly klížit oči. Opřela hlavu o okénko a nechala se ukolébat pohyby vozu a vrčením motoru. Připomínal zvuk sekačky na trávu a evokoval vzpomínky na lenošení na chatě v parných letních dnech.

Ležela na lehátku před domem, děti si hrály venku a manžel sekal trávu, kroužil kolem záhonů a vyhýbal se dětskému bazénku. Slunce pražilo a opalovalo, v bílých plavkách jí to slušelo a tchyně vařila oběd. To jsou řízečky, křičela z okna, a když se po ní Libuška ohlédla, nebyla to její bývalá tchyně, ale Járova první manželka. Jára kroužil se sekačkou kolem záhonů a lil do sebe rum z láhve, prázdnou flašku odhodil mezi děti na pískoviště. Pozor, chtěla na něj křiknout, ale zjistila, že nemá hlas ani tělo, jen ty bílé plavky se chvějí ve větru a sledují, co se děje. Jára zajel se sekačkou do kůlny, ale nechal zapnutý motor. Zase řízky? křičel na ženu a odněkud vylovil další láhev. Nepij už, říkal mu tiše nejmladší syn a kopal při tom do zdi. Zase řízky, odpověděl mu Jára a odvrávoral do kůlny. Chudák dítě, řekla si Libuška a zhmotnila se znovu na lehátku. Umínila si, že se do ničeho nebude plést, jsou sice na její chatě, ale jí do jejich rodiny koneckonců v té době nic nebylo.

A máte po řízkách, ozvalo se za jejími zády temně a stál tam poněkud neklidný Jára a v ruce se mu kývala řeznická sekyra. Rozmáchl se proti oknu, ale tam už byla jen prázdná pánev. Libuška se tak vyděsila, že už ze sebe viděla zas jen ty roztřesené plavky. Járova žena s dětmi běžely přes trávník a začaly pištět, když se za nimi řezník pustil s napřaženou sekyrou. Vytáhlý a rozzuřený, klopýtal a škytal a hnal se za nimi a za ním ta motorová sekačka z kůlny, které zapomněl vypnout motor. Zběsile plivala trávu a slintala olej. Ten nejmladší na něm uklouzl a Jára byl v tu ránu u něj. Líba s hrůzou sledovala, jak sekačka zajela do dětského bazénku a voda stříkala a stříkala na její bílé plavky.

Autobus nadskočil a Libuška se udeřila hlavou o okno. Otevřela oči a s úlevou se přesvědčila, že se venku ještě stále střídají pole s rybníky. Otřela si zpocené čelo a vtom hlasitě vykřikla. Krev! Krev všude! Na hlavě, na rukou, na bílé halence. Šofér sjel ke krajnici a zastavil, cestující se sbíhali. Jen kluci seděli a šklebili se jeden na druhého. Už nějakou dobu sledovali, jak na Libušku krvácí její velká černá taška.

Plíny

Půlnoc bušila na okenní tabule, přes které se do pokoje vtíralo světlo měsíce, hvězd a pouličních lamp. Magda se znovu převalila na posteli a vzdychla. Bez námahy otevřela oči a pozorovala stíny na stropě, které se daly rázem do pohybu, jak kolem projíždělo auto. Těžce oči zase zavřela. Hlavou jí okamžitě začaly vířit myšlenky, o které přes den zavadila a kopla je pod postel. Snažila se myslet na něco příjemného, na moře, jak se na něm převalují vlny, a na horký písek, na kterém se tak krásně usíná. Ale do myšlenek se jí ustavičně vracel refrén dávno zapomenuté písně, proti své vůli si jej v duchu notovala znovu a znovu. Vstala a potichu přešla do vedlejší místnosti, aby neprobudila manžela. Tam spalo v zamřížované postýlce miminko, ručičky rozhozené vedle hlavy, jedna pěstička se rytmicky svírala, jakoby po něčem chňapala. Maličká ústa byla pootevřená a v paprsku světla se leskly bezzubé dásně a měkký jazyk. Magda přes něj přetáhla odkopanou přikrývku a poslala mu vzdušný polibek.

Zachvěla se, jak se bosou nohou dotkla podlahy v kuchyni. Když si natáčela sklenici vody, zdálo se jí, že to musí být slyšet i u sousedů. Než se napila, chvíli napjatě poslouchala, zda se neozve dětský pláč. Vrátila se na koberec a se sklenicí v ruce se zadívala z okna. Zkusila zívnout, ale nešlo jí to. Cítila se pod psa, věděla, že ráno ji před pátou vzbudí hladový pláč a pak už se jí nepodaří usnout, ani když muž odejde do práce. Chtěla spát, potřebovala spát. Chladila si čelo o ohmatané sklo a voda ve sklenici jí voněla chlórem. Už týdny spánek uzobávala během dne jako zakázané ovoce a v noci po něm jen zbytečně toužila.

Vrátila se do ložnice, kde další hodinu tlačila oční víčka dolů a poslouchala pravidelné oddychování, které vycházelo z teplého chumlu přikrývek vedle ní. Opět vstala, napila se a zkontrolovala syna. Pak vzala v ložnici potichu ze židle oblečení, které večer neměla sílu uklidit do skříně. Natáhla si ponožky, džíny a svetr, v předsíni ještě dlouhý kabát. Vrátila se pro mobil a se zatajeným dechem za sebou zaklapla dveře. Před domem se nejdříve zhluboka nadechla chladného vzduchu a pohlédla vzhůru do oken bytu, byla slepá a němá. Na balkóně se třepetaly vyprané plínky, které tma zabarvila do šeda. Na okamžik zatoužila být zpátky v teple u svého syna. Pak se ale otočila a vykročila. Chtěla se projít, vyčistit hlavu, odpočinout si a unavit se. A také ochutnat noční město, zaposlouchat se do jeho tónů a svěřit mu svá bolavá místa. Jestli ji ještě vyslyší. Jestli se sama dokáže zaposlouchat, tak jako dřív, než se zapouzdřila v jedné z jeho buněk jako malý vřídek.

Přivřela oči před ostrým větrem, který se v tu chvíli zmocnil jejích rozpuštěných vlasů. Vanul od řeky. Vlhká dlažba odrážela klapot jejích bot, kolem kterých tančily prázdné krabičky od cigaret.

Rozloučení

Byl jeden z těch horkých dnů, kdy i kočky zalézají do stínu a psi se plouží po chodnících ještě pomaleji než jejich majitelé. Po ulici šel starý pán s hůlkou, o kterou se téměř neopíral. Jak mu slunce svítilo do obličeje, mhouřil před ním dětsky modré oči a prohluboval tím vrásky v obličeji. Zastavil se před honosnou vilou, na které se skvěl zlatý nápis Restaurant, a bylo slyšet, jak oddechuje. Po chvíli rozhodně otevřel dveře a vstoupil.

Obklopil ho příjemný chládek. Malá stylová restaurace s barem z leštěného dřeva byla zalitá světlem, změkčeným krajkovými záclonami ve velkých oknech. Muž přistoupil ke stolku v rohu a posadil se do pohodlného proutěného křesílka. V prázdné místnosti se rozlehl zvuk odsunované židle a za barem se objevila mladá servírka. Pozdravila a okamžitě přinesla jídelní a nápojový lístek v kožených deskách. „Děkuji,“ řekl pán s vlídným úsměvem a podal jí lístky zpátky, aniž by do nich nahlédl. „Nebudu obědvat, dám si jen kávu a sklenici minerálky.“

Servírka obsluhovala kávovar a nenápadně si muže u stolku prohlížela. Nevypadal na člověka, který by si mohl dovolit kávu u nich v restauraci. Byl silnější postavy, měl nakrátko ostříhané řídké šedivé vlasy a knírek, pečlivě zastřižený do tvaru, kterému se dřív říkalo muška. Přestože bylo horko, měl na sobě tmavě modrý sametový oblek. Košili měl pán (a to ji zaráželo nejvíc) světle žlutou. Stačila si všimnout, že límeček už byl trochu vybledlý. Když si objednával, jednal s noblesou. Celkový dojem lehce narušoval pouze slabý závan potu, který kolem sebe šířil.

Presso bylo hotové za chvilku, přinesla mu jej na tácku s cukřenkou a keramickou nádobkou s mlékem. Minerálku mu přelila z malé lahve do vysoké sklenice. Díval se ven a zdálo se, že ji ani nevnímá, ale nakonec mile poděkoval.

Když po chvíli servírka znovu vyšla ze zázemí, muž u stolku neseděl. Lekla se, že odešel bez placení, a rozhlédla se po místnosti. Pána zahlédla ve dveřích na zahradu, což ji překvapilo, protože bývají zakryty závěsem a hosté o nich většinou neví. Muž se na ni otočil s trochu provinilým výrazem. „Zajímalo mě, jestli tam ještě je. Nevadí vám to?“ „Samozřejmě, že ne. Co hledáte? Toalety jsou tamhle za těmi dveřmi.“ „Ne, ne,“ usmál se stařec. „Chtěl jsem se podívat na zahradu, jestli je tam ještě altánek.“ „To můžete. Jestli chcete, tak vám tam donesu to kafe.“

Muž nečekal a vyšel ven. Za domem byla pěkná zahrada s jezírkem, za kterým se bělal dřevěný altán. Jako na svatebním dortu, pomyslel si starý muž a zhluboka se nadechl. Chvilku se mu zdálo, že cítí slabou vůni čajových růží. Servírka přinesla kávu a otřela jeden ze stolků, které byly rozestavěny kolem altánu. Odklopila od něj židličky se slovy: „My už teď používáme zahradu jen na oslavy a podobné akce, proto tu není prostřeno. Budete si přát ještě něco?“

„Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“ Servírka se usmála. Tohle se jí nestalo poprvé. Její dlouhé blond vlasy, stažené do přísného ohonu, a štíhlá až chlapecká postava u hostů budily pozornost. „Aneta,“ odpověděla. „Můžu vám sem ještě něco přinést?“ „Ne, děkuji, slečno Aneto. Půjdu zpátky dovnitř, je tam chladněji.“

Uvnitř si oproti očekávání namáhavě sedl na barovou židličku. Aneta za ním opět donesla kávu, která, jak si všimla, byla už téměř studená. Muž si objednal ještě jednu minerálku a vyptával se, jak dlouho tam pracuje a zda se jí práce líbí. Obyčejně jí nebylo příjemné být s hostem sama na baru, ale starosvětská dvornost starého pána jí lichotila, navíc ani nečekala jiné hosty. Vyprávěla mu, že sem nastoupila celkem nedávno a že se jí moc líbí prostředí restaurace, ale brzy nastoupí jinde, kde je víc živo. Pán na to jen pokýval hlavou. A z ničeho nic začal vyprávět o tom, jaké to tu bývalo začátkem minulého století, když si tu jeho otec zařídil zájezdní hostinec. Aneta na sobě nedala ani znát překvapení, když jí začal popisovat, kolik se toho vzadu v kuchyňce stačilo navařit a jak nahoře v patře přespávali pocestní. „Ale to ještě všude kolem byly lesy, ne jako dneska. Lidi sem jezdili z Prahy na výlety, procházeli se po pěšinách a u nás se pokaždé zastavili na sklenici černého piva.“

Muž se odmlčel a hleděl chvíli zamyšleně někam do prázdna. Zvenku doléhaly hlasy dětí, které si hrály na ulici, a štěkot psů ze sousedních zahrad. „Těsně před válkou jsem se ženil, hostinu jsme měli na zahradě a já se ženou jsme seděli v tom bílém altánku ozdobeném žlutými růžemi a pod přístřeškem hrála kapela. Bylo takové horko, že se máslové ozdoby na dortu roztekly.“

„Neobtěžuju vás se svým vyprávěním? Nerad bych vás nudil.“ Aneta zavrtěla hlavou a pán pokračoval: „Víte, já bych vám to ani neříkal, ale chodili jsme se sem občas se ženou podívat, když jsme měli výročí. Po osmačtyřicátém tu nejdřív udělali školku, byla moc hezká, ale vyházeli kvůli tomu veškerý nábytek. Pak tu sídlilo agitační středisko a nakonec OÚNZ. To už byl dům zničený i zvenku a dovnitř nás nepustili. Když jsem ho dostal zpátky v restituci, prodal jsem ho za babku známému, který slíbil, že to tu uvede do původního stavu. A jak vidím, tak se mu to povedlo. Je to tu ještě snad ještě hezčí než kdysi.“

Aneta jen přikyvovala, aby nemusela starému pánovi vysvětlovat, že podnik už dávno vlastní akciovka, která není spokojena s jeho nízkými výnosy a dřív nebo později ho zruší.

„Víte, přišel jsem se svým způsobem rozloučit. Moje paní zemřela před rokem a já už sem asi nikdy nepřijdu. Víte co? Nalejte mi skleničku koňaku a sobě něco dobrého, ať to zapijeme, když je tu takový klid“. Aneta okamžik uvažovala, jestli má hosta upozornit, že sklenka koňaku tu přijde na 850 korun. Nechtěla, aby se při placení dostal do rozpaků, ale nerada by se ho nějak dotkla. Když sahala po ploché láhvi, pán se omluvil a odešel na toaletu. Mezitím se ve dveřích objevili další hosté, a tak je šla usadit. Byli to Rusové se zlatými zuby, kteří ji několik minut zdržovali a chovali se hlučně. Když se vrátila k baru, pán už tam nebyl. Zpozorovala na pultě stokorunovou bankovku a vyběhla s ní před dveře. Spatřila muže v sametovém obleku, jak se vzdaluje po protějším chodníku a těžce se opírá o hůl. Chvíli se za ním dívala, pak se vrátila do restaurace, namarkovala jeho útratu, nepřítomně vložila peníze do peněženky a lístek do šuplíku, aniž by se na něj podívala. Věděla z hlavy, kolik to dělá, jedno presso a dvě minerálky, to máme sto sedmdesát pět korun.

Milenci

V místnosti byl příjemný chládek. Otevřeným oknem bylo slyšet rádio od sousedů a cítit vůni, kterou vydává tráva po dešti. V paprsku světla, jež dopadalo na skleněný konferenční stolek, tančil zvířený prach. Posadil se na pohovku a složil ruce do klína. „Kdy bude oběd?“ zeptal se po chvilce nerozhodného mlčení. „Jen to tu dodělám,“ odpověděla. Přímo před nosem se mu pohybovaly její masité hýždě sem a tam, nahoru a dolů, to jak umývala okna. Viděl, že je bere teprve nahrubo, vodou s jarem smývá největší špínu. „Teda, co to je tady zvenku za sajrajt?“ volá na něj z lodžie. „To nejde vůbec dolů!“ „Asi jak dělali tu omítku,“ utrousí on a sleduje pro změnu její prsa, která se na okamžik přitiskla k vlhkému sklu, jak se snažila dosáhnout na horní rám okna. Uvědomil si, že by se tam měl natáhnout sám, ještě loni se tam ochotně natahoval. Natáhnul se na postel. Cítil se zoufale vysílený. Utahaný. Přitom v práci nebylo dneska do čeho píchnout, proto přišel dřív. Těšil se na ni. Toužil po ní. Teď má ale hlad a ona myje ta zatracená okna.

Očistila rám a na skle po jejích ňadrech zůstaly dva suché vyleštěné fleky. „A co bude k večeři?“ pozvednul se na loktech a ona se na něj na okamžik pozorně zadívala. „Nevim, koukni do ledničky. Něco vymyslíme,“ usmála se. Všiml si, že se jí maličko zkřivily horní zuby. Kolikrát už ji kopal k zubaři? „Kolikrát jsem ti říkal, ať si necháš ty moudráky vytrhnout?“ „Jo, to bych na to musela mít čas,“ povzdychla si a vymáchala hadr. „Je ti něco?“ „Nic,“ odvětil. Jak se narovnala, udělal se jí vzadu na teplákách podolek. Na vytahaných teplákách. Nikdy jí nechtěl vidět v teplákách. Byla v nich jak buchta. Jak všechny ostatní buchty.

Znovu přemýšlel, jestli by ji neměl opustit a najít si jinou. Bez tepláků. Bez podolku. Ale znovu si uvědomil, že ta jeho nová by si dřív nebo později musela ty tepláky natáhnout taky. Nebyl taková hvězda, že by si mohl dovolit, aby ta jeho seděla v křesle a pilovala si nehty. Přesto by ji tak aspoň jednou rád viděl. Záviděl chlapům od ní z kanceláře, uslintaným kravaťákům, kteří ji mohou celý den sledovat v upnuté sukni a sáčku. On ji tak zahlédl vždycky jen ráno, oblečená a načesaná mu přišla do ložnice dát pusu a naplnit pokoj sladkým parfémem. Než se ale odpoledne vrátil z práce, stihla se odlíčit a převléknout, vlasy stáhnout do ohonu.

Namáhavě se zvedl a šel si do ledničky pro pivo. Jeho lahváč a její tepláky, symboly jejich domácího štěstí. Nesnášel její tepláky, stejně jako ona jeho lahváče.

Napil se a prohodil: „Jé ono je přes ty okna vidět. To je schválně?“ Zasmála se. „To musíme oslavit někde venku. Zvu tě.“

To bude drahé, pomyslel si. Jen co stojí v hospodě pití. Ale neřekne to nahlas, to by zas slyšel, kolik stojí ty jeho lahváče a kolik by za ně bylo večeří. „No tak,“ řekla, když viděla, jak váhá. „Už jsme dlouho nikde nebyli…“ Vzdal to. Klidný večer u televize se nekoná. Ještě spíš pro sebe zabručel, co se dneska v práci naběhal, ale už se šel oblékat.

Když se vrátil v džínech a tričku, zjistil, že ona má na sobě elegantní šaty a boty na vysokém podpatku. Líbila se mu. Nejraději by nikam nešel a… „To tričko nemyslíš vážně, že ne. Jednou někam jdem, tak…“ Vzal si košili. „Miláčku, mohl by ses ještě oholit?“ houkla, když nanášela řasenku. Viděl, že jí to bude ještě trvat, tak sebou praštil do křesla a dopil pivo. Nebude ze sebe dělat jednoho z těch panáků. Hmátnul si rukou na bradu. Holil se včera a ještě pár dní to vydrží.

Sakra, ten hlad. Otevřel si ještě gambáč. Když se ženská vypravuje, trvá to roky. Vtom ale vešla. „Myslela jsem, že hned jdem. Můžeš si dát pivo tam. Nebo si se mnou dáš vínko?“ Zavlnila se v bocích. Sakra, už ji dlouho takhle neviděl. Objal ji kolem pasu. „Nezůstanem doma? Nebudeš litovat,“ pošeptal jí do ucha a natáhnul nosem parfém

„Au, škrábeš,“ ucukla a nasadila naštvaný výraz. „Tak proto ses neoholil. Myslel sis, že přece jen zůstanem u televize. Sakra, co budeš dělat, až ti bude padesát? To nemůžeme jednou někam jít?“

Zaznamenal ten tón. Ten tón. Vsadil by se, že už má na řase slzu. „Na tohle jsem čekal. Přesně jako tvoje matka. To chceš jít ven v takovýhle náladě?“

Loknul si piva. Zatímco hledal v lednici točeňák, ona se převlékala do tepláků.

Skokan

Obloha byla tak čistá, že se téměř leskla. Žádný mráček, ani šmouha, jen tenký bílý proužek, který vytékal z malé siluety letadla. V parku kvetl zlatý déšť a něco jako trnky, voňavý keř obsypaný bílými kvítky.

Blanka sebou cukla, když jí před nosem prosvištěl tlustý čmelák s plyšovým bříškem. Stála právě u pozemku jednoho z pavilonů obehnaných drátěným plotem a nevěřícně zírala na sochu atleta. Jestli to vůbec byla socha. Nikdy nic podobného neviděla. V zemi zakotvená ohnutá kovová tyč sahala až do výšky druhého patra budovy a na jejím konci trčela hlavou dolů postava v červených trenýrkách a bílém tričku. Bez pochyby skokan o tyči v životní velikosti. Rozveselilo ji, že tam balancuje v zimě v létě hlavou dolů a přemýšlela, jak to asi působí na lidi, kteří se podívají z okna a před sebou vidí postavu v trenýrkách a v tričku. Asi jako v blázinci.

Pomalu došla k oddělení dětí a mladistvých. Měla ještě pár minut času, než si bude moci vyzvednout syna. Měla radost, že mu na vycházku vyšlo počasí, a vzpomněla si, v jakém marastu ho sem v lednu vezla. Jak ji prosil, maminko, prosím tě, nenechávej mě tu, a jak sliboval, že bude doma pomáhat. „Ale o to přece nejde,“ odpověděla mu a snad posté vysvětlovala, jak to s ním myslí dobře a jak mu tady pomůžou. I tak přišlo nevyhnutelné: „Ty mě prostě nemáš ráda.“

Přitom uvnitř byla sama nejistá, proč ho dávat na léčení, vždyť mu skoro nic není, je to normální dvanáctiletý kluk. A dvanáctiletí kluci obyčejně dělají hlouposti.

Došla k pavilonu. Oprýskané dveře se otevřely, stála v nich mladá tlustá sestřička a beze slova jí zírala na vlasy. Blanka si roztržitě prohrábla větrem rozcuchané světlé kudrliny a zeptala se na Míšu.

„Ten sígr? Ten je s ostatníma v divadle.“

„V divadle? Vždyť bylo domluveno, že si ho ve čtyři vyzvednu.“ Bylo zbytečné se dohadovat, sestru prostě iritovaly Blančiny vlasy a neřekla jí nic víc, než kde je divadlo a jak Míša zlobí.

Míšu našla před divadlem, které zvenku vypadalo jako malý kostel. Kopal špičkou boty do obrubníku a koukal do země. Vedle něho stáli dva výrostci, kouřili a plivali kolem sebe.

„Ahoj mami,“ odpověděl jí na pozdrav, ale ani se na ni nepodíval.

„Co se děje, Míšo, nedáš mi pusu?“

Ušklíbnul se. Bylo jí jasné, že střelila vedle, dvanáctiletí chlapi mámy nepusinkují. A už vůbec ne před staršími kluky.

„Kde máš vychovatelku?“

Pokrčil rameny.

„To jsi tady sám?“

Opět pokrčil rameny a kývnul směrem k divadlu.

Blanka musela hubenou blondýnu vytáhnout z prostřední řady. Ne, kluka jí teď dát nemůže, protože je v divadle. Ne, to nevadí, že se nekouká. „A stejně má dneska zaražené vycházky, dostal tři černé body za to, že se rval.“

„Počkejte, ale vždyť tu nic nemá. Já mám pro něj doma čisté prádlo, pití, celá rodina je sezvaná na oběd…“

Dosáhla jen toho, že mu smí přivézt nějaké věci do léčebny. Prohodila s Míšou ještě pár slov: „Připrav mi všechny slipy a ponožky a všechno, co jsi ušpinil, pak si jen prohodíme igelitky.“

„Já žádné špinavé slipy nemám. Já se před ostatníma na pokoji nepřevlíkám.“

Odcházela s vědomím, že její syn nosí už čtrnáct dní jedny slipy. Že je pohromadě s puberťáky, kteří kouří a možná i fetují. Že se rve a neposlouchá sestry. Že s tím nemůže vůbec nic dělat.

Byla mladá maminka, musela tehdy těžce bojovat, aby si mohla nechat dítě, které se někde uvnitř ní důvěřivě tulilo k jejímu tělu. Dítě, které by chtěla opět ovinout sebou, schovat ho uvnitř, aby na něho nikdo nemohl, aby se o něj zas mohla starat sama. Když míjela sochu skokana o tyči, napadlo ji, jaké to je, balancovat tam nahoře. Jakmile se člověk dostane tak daleko, nemůže se už vrátit, pomyslela si, protože žíněnka, na kterou může bezpečně dopadnout, je jen vpředu. Musí nejdřív překonat tu výšku, aby se mohl uchýlit do bezpečí. Kdyby si to nahoře rozmyslel a chtěl se vrátit, dopadl by příliš tvrdě. Nemůže si teď Míšu vzít domů, i když by si nic jiného nepřála.

Blanka postřehla, že se z okna pavilonu přímo před ní někdo dívá ven. Vrásčitá tvář bez výrazu. Blanka se na ni usmála, ale oči uprostřed vrásek nesledovaly ji, dívaly se někam nahoru. Možná taky pozoruje sochu, napadlo Blanku. Podívala se na ni a pak zas na tvář v okně, která se náhle rozjasnila. Vtom jí to došlo. Tam nahoře byla obloha tak čistě modrá, že se téměř leskla, žádný mráček, ani šmouha, jen tenký bílý proužek, který vytékal z malé siluety letadla.

Poprvé

Probudila se to ráno poprvé. Věděla, že ještě několikrát usne a probudí se jako každé ráno. Ale dnes se jí usnout nechtělo. Chtěla jen bdít a koukat do stropu a strhávat z něj očima zbytky noci. Oknem pronikalo světlo, už takhle brzy bylo krásně. Dávala si načas, než se podívala vedle sebe. Dneska poprvé mělo cenu podívat se vedle sebe. Dneska jsem se probudila jako žena, napadlo ji. Vzápětí jí to přišlo k smíchu. Jako kdyby byla nějaká panna. Nebyla, ani včera ne, ale dnes si poprvé připadala jako žena. Protože měla muže. Chlapa. Tady vedle ní potichu chrupkal a jeho ostrá vůně provrtávala peřiny, i ty její. Dneska byla celá. Celá žena. Poprvé. Nějak cítila, že k ní tenhle chlap patří a že je schopný vyplnit její dny, její srdce i její tělo.

Koutkem oka zahlédla velké chodidlo, jak vykukovalo zpod peřiny. To chodidlo bylo zárukou stability, jestli se to tak dá říct. Jsem s tebou ráda, chodidlo. Jak jsi velké a pevné a hřejivé, přitom jemné. Další, co vykukovalo zpod peřiny, byla světlá kštice a jedno klenuté obočí. Měla chuť ho políbit. Ale nechtěla ho budit. Ještě ne.

Vyskočila z postele a poživačně se protáhla. Pomyslná linka vycházející z jejích paží proťala strop a skrz střechu vyběhla někam nahoru. Natáhla na nahé tělo široké letní šaty a ledabyle zavázala pásek. Vzala ze stolu klíče a jako modrý vánek seběhla po schodech dolů. Nenápadně si na chodbě čichla k ruce, jestli má na pleti ještě jeho vůni, jestli tam zůstala, ano, je tam. Uchichtla se akorát, když míjela kterousi nevrlou sousedku, a hned ji pozdravila, jakoby ji chtěla obejmout. Jsem jeho, běželo jí hlavou, a také hodně ohrané úryvky z operet. Chtěla bych tančit jen, protančit noc i den…

Venku bylo poměrně sychravo, v noci pršelo a jí teď dělalo radost přeskakovat louže a hrát si na Singing in the Rain. Překročila několik psích hovínek a zakopla o lepenkovou krabici a to všechno jí připadalo nesmírně romantické. Poprvé. Jakoby se dívala na svět jinýma očima. Jeho očima.

Dala si na čas a obešla téměř celou čtvrť, než si vybrala malé pekařství s nejvoňavějšími koblihami. Prodavačka zapomněla pozdravit a celou věčnost hledala drobné. A ona zatím měla před očima jen ten oblouček obočí, tmavý a klenutý, měkký a nesmlouvavý, vypočítavý a zasněný.

Dole nešly otevřít dveře a nemohla se dozvonit, naštěstí zrovna vycházel nějaký pán. Na její dobrý den odpověděl bodrým nazdáár, což ji na chvilku uzemnilo. To až mu budu vyprávět, to se nasmějeme. Třeba při snídani. Jestlipak už je vzhůru? Hledá mě?

Nahlédla do ložnice, kde se očividně nic nezměnilo. Těžká vůně (okno bylo ještě zavřené kvůli dešti), chodidlo vykukující zpod peřiny, tmavé obočí pod světlými vlasy. Zavřela tiše dveře, aby uvařila čaj. Jaký tu má pořádek, uvažovala. Všechno potřebné našla na první pokus. Původně chtěla snídani do postele, ale nebyl tu žádný tác. Tak alespoň půvabně prostřela stůl pro dva, nechyběl ani žlutý tulipán, který cestou nenápadně utrhla v parku. Jak člověk pozná, že potkal toho pravého? Prostě to ví.

Zvědavě nakoukla do ložnice. Vůně, chodidlo, obočí. Nic nového. Zavřela za sebou dveře a upíjela čaj. Koukla na hodinky. Od chvíle, kdy se vrátila z obchodu, uplynulo sotva 15 minut. Vstala a šla se osprchovat. Bylo jí trochu líto, když proudy vody smývaly zbytky jeho přítomnosti. Utřela se do jeho ručníku a zahalila se do něj, protože voněl jako on.

Vstoupila do ložnice, kde vůně mýdla podráždila stále houstnoucí ovzduší. Vklouzla pod peřinu a zatajila dech. Že by ho to neprobudilo? Otočila se a přejela rty klenuté obočí. Obrovské chodidlo se vymrštilo, zasáhlo její holeň a zase se stáhlo pod peřinu, tentokrát úplně. S obočím to ani nehnulo.

Sundala si ručník a vlezla si zpátky k němu pod peřinu. Jaké tam bylo teplo, bezpečno, jako v doupátku. Obdivovala hmatem jeho pokožku a nesměle ho líbla na rameno, pak na tvář. Uvelebila se a usnula.

Když se vzbudila, podivila se, kolik uplynulo času. Musela si odskočit a cítila se velmi trapně, když se spláchnutí rozlehlo malinkým bytem. Dala si na čas, než se vrátila. Učesala se, nanesla rtěnku a řasenku. Nahlédla do ložnice. Políbila obočí. Došla si do obýváku pro noviny. Znovu nahlédla do ložnice. Puch, noha pod peřinou, rozcuchané vlasy a jediné vyklenuté obočí.

Navlékla si znovu šaty i kalhotky, navoněla se svým oblíbeným parfémem a tiše za sebou zavřela dveře. Cestou na tramvaj šlápla do louže.