Rozhlásky

JE SOBOTA ZAS, KONEC TÝDNE

a ty se ptáš, co týden dal.
Bilance všeho jsou však bídné
a nelze říci mnoho chval.

Se zimou špatně Pražan dopad,
což na sporty svůj mělo vliv.
V neděli začalo se kopat.
V koalici o něco dřív.

Že nový duch se v sněmu zvíří,
nám slibovali doslova;
však dvanáct, šest i dvacet čtyři
je praxe zcela tuctová.

Plénum si na vejminku hoví
a nedbá žádných výčitek.
Sledovat zákon požitkový
není už žádný požitek.

Přehroznou palbou uvítána
osnova kněžské kongruy;[1]
než poslední však houkla rána,
zříš všechny, jak ji schvalují.

Též v soudní síni najdeš sotva,
o čem se zmínit s rozkoší.
Jen víme, že je na psu Kotva
a Novák něm jak Nadossy[2].

Tož bratr Frabša[3], přísedící,
svůj hledá zase prsní tón,
když zří, že jeho společníci
jsou oba bratři na beton.

6. II. 1926

OH, RADUJTE SE LIDÉ DRAZÍ,

pan Svátek[4] se zas navrací
a Tribuna mu zvolna razí
cestu k rehabilitaci.

On mrká: „Moh bych říci více…
však nechci… víme… ani muk!“
a významně své šklebí líce
a tváří se jak Nepomuk.

Šéf nový Městské spořitelny
musí prý býti politik —
jak moh by též být ústav čelný
spravován u nás bez intrik?

Ne zkušenost, ne včelí práce,
však členství velké partaje
je talisman, s nímž u nás krátce
se všechno všudy vyhraje.

Čtyřiadvacítka své změny
u vládních osnov projela.
Tou fikcí týdny promarněny,
Švehla si, co chce, udělá.

„Čtyřiadvacítka je ve psí —
co na dvacítce záleží?“
řekla si tramvaj a v té skepsi
se vrhnout chtěla s nábřeží.

Kdo tesklivě svůj světobol nes
pro ženský úklad nevěrný,
měl spatřit jen, jak Gunnar Tolnaes[5]
byl vítán v sále Lucerny!

Co proti těmto mužům pláten,
ať Tolnaes to aneb Tom Mix[6],
je genij ducha u žen platen?
Ba — já sám jsem jen pouhé X.

Národním listům zesnul v Pánu
vsetínský Karel Bubela[7].
Jich zpravodajství vždy má ránu —
však tahleta se povedla!

Paříži poražen byl Rapid.
Svůj týden mělo rádio.
Toť vše, co můžete dnes zapít.
A proto končím. Adio!

13. II. 1926

KDYŽ UŽ JARO ZE VŠECH KOUTŮ ČOUHÁ,

když zas v srdcích hárá mladá touha,
když se zkrátka blíží první máj,
raduje se Šalda v Melantrichu[8],
že zas touha po lásce a hříchu
inzerátky přecpe Zpravodaj.

Kypí-li vše v bujné jarní míze,
zřejmě roste bytová tu krize,
činžáky už lidstvu nestačí:
kdekoli jen v noci vejdeš v sady,
lavičky jsou přeplněny všady —
zda v té krizi vláda zatlačí?

Všechno v světě má už strasti svoje,
banky run a burza Brnostroje,
kde se s hrůzou sčítá bilance.
Kurzy mají úbytě a křeče,
z čehož vidno, Pánbů přec že peče
oplatky, a ne na lívance.

Tam, kde hazard nastoupil svou vládu,
neodvratně přivedou to k pádu
panny stejně jako akcie.
Než se nadáš, všecko už je v tahu.
Panny! Banky! Pozor na rozvahu!
Nedbejte, co Bečka dí neb Hálek!
Nerozvodňujte svůj kapitálek!
Doba zlá je, kurz pak vratký je!

30. IV. 1926

RADUJ SE PRAŽSKÝ LIDE I

občané všeho státu,
zas velký pokrok idejí
se skutkem státi má tu.
Obecní starší pražských měst
pozornost velkou budí:
toť nový odznak jejich jest,
jejž hrdě připnou k hrudi.
Na levou stranu prsou svých
vetknou znak metropole.
Ne napravo! A ne na břich!
Nahoře, a ne dole!
Krvavým svitem zaplá tu,
jak Loco Press už věstí,
sedmero českých granátů
v lipové ratolesti.
Teď teprv řádně rozezná
tu hodnost sok i přítel.
Lid pojme radost bezmezná:
Hle, tu jde zastupitel!
Sedmerý granát zazáří
jak sedm rudých raket.
Jak stoupá blaho do tváří!
Jak pýchou dme se žaket!
Jak přivine se manželka
ke hrudi, na níž značka!
(Je závada to nevelká,
tlačí-li znak a mačká.)
Aby se lidé nemátli,
ten šperk hned v oči padá.
Prostý frak s bílou kravatlí
je číšník — ne pan rada.

8. V. 1926

CHCEŠ-LI VYHRÁVAT VE SVÉM PRÁVĚ,

není třeba Lykurga:[9]
fašisti si na Moravě
v čelo dali chirurga.
Čímž je veden důkaz krátce,
kam jde jejich bravura:
není-li to trepanace,
je to aspoň fraktura.

Strana nár. dem. měla vezdy
jednotící ideje,
proto také její sjezdy
těší se vždy, teď že je
konec všemu rozdrobení.
Pravý konec bude ten,
až dr. Kramář v osamění
zvolá: „Teď jsem jednoten!“

Agrárníci trpí moc zla,
bída jich je veliká,
buďte tedy všichni pro cla,
znělo z řeči Brdlíka.
Už to asi pravda bude —
o výstavních zřel jsem dnech,
utiskován jak byl všude
agrární lid po barech.

Padl frank a Luther[10] taky
(puč prý v rajchu nastává),
nad Marokem jsou zas mraky[11],
vzbouřila se Varšava,
v stávce byla Britannie,
v Pešti sedí velký soud —
jak se klidně v míru žije,
těžko někdy odhadnout.

15. V. 1926

SLÁVA SE TĚŽKO NABUDE,

lehčeji se však ztratí.
Proč ved jsi Spartu, osude,
před nárty SK Bati?

USA čeká fenomen,
velmistrem Spartu míně.
Však její prestiž nalomen
ševcovským mužstvem v Zlíně!

Šest k čtyřem hráli pospolu
a věnce Sparty plovou.
Zahájil Zlín i u gólů
výrobu sériovou.

Nejdivočejší ze všech scor:
šest dostat, dát jen čtyři!
Na Letné vlaje černý flór.
Co tomu řekne Jiří[12]?

Stříbrný však to lehce nes,
rozehnal rázem mraky:
Ach ty má milá ACS,
takhle já hraju taky!

Je na světě už mnoho Spart,
ty však jsi dál ta pravá.
Já jsem přec vždycky pro hazard
a v tom je moje sláva.

Jednou to něco vynese,
jindy je bžundy více.
To už je riziko profese
v sportu jak v politice.

24. VII. 1926

RADOSTÍ SE CHVĚJE ROZHLÁSEK:

do Prahy zavítal Douglásek[13]!
Náměstek v žaketu s kyticí
čeká na rychlík se řítící.
O sedmé časně je po ránu.
Vylézá světa pán v županu.
„What is? The Praga? Co bych jim řek?“
„Nastár!“ A podpis. A pár egyptek.
Náměstek klaní se. „Veliký Dugu,
toužíme, aby vám vezdy šly k duhu
Karlovy Vary —
                               i Mary! —
                                               však, drahý,
račte též zavítat do zlaté Prahy!
Praha is very old, une vieille ville,
zvláštností všelikých ham’ wir auch viel.
Kdybyste po čtyřce přál si spíš pětky,
brilantní herce vám dodáme hnedky:
Kramáře Karla pro salonní roli
(tklivý to mim a z carské je školy!),
pro kouzla režie mistrem je Švehla
(točit zná, i když se zem po něm slehla),
pro kousky jezdecké Stříbrný je tu,
úplný cowboy, na podiv světu;
kdybyste toužil snad po intrikánu,
věděli bychom o velebném pánu[14],
který své krůčky klade tak hebce,
slovíčka kulatá téměř jen šepce,
ručkama zalomí, očička zvedne,
hlavičku k rameni nevinně sklání,
jako by neuměl počítat ani
od pěti stran k té své jedné.
Přes to, že k církvi tu lidé zvlášť nelnou,
máme i monstranci nedotknutelnou,
ze zlata není, však postříbřena
a nalezena co statečná žena.
Pro scény davové úplný kanon.
Ne tak pro milostné — pražádná Manon!
Kdybyste štáb svůj si zlepšit přál,
byl by tu dokonce generál,
k němuž se najdou…“
                 Však nedořek svůj speech.
Rychlík se hnul a odjížděl už pryč,
rychleji, rychleji k tunelu nes
výkřiky: „Wonderful! Very fine! Yes!“

31. VII. 1926

SLUNCE SVÍTÍ STEJNĚ TEPLE

na Národ i na Lecha.
Když se hnojník zapařuje,
je to velká potěcha.

Jedna bába povídala:
„Tohle není jenom tak!“
Ministr ji nežaloval —
je to, pane, pěkný pták!

Slyšel Vít, že zaslech Honza,
jak prý kdesi říkali…
Jsi-li pravdy fanatikem,
seber hned ty výkaly!

Není pravda jako pravda,
pravdoucí je jedině,
když ji najdeš oválenou
v hnusu jen a ve špíně.

To je naše zlatá pravda,
s níž nám bude blaze tu.
K čemu zírat k věčným hvězdám,
mám-li rozkoš z klozetu?

Miliony prostých lidí
jdou si denně za prací,
fanatik však musí hledat,
žaludek co obrací.

Prý to dělá, aby léčil,
což je hezké dojista
jenže tuhle kúru může
předepsat jen drogista[15].

18. IX. 1926

UMLKLO STROMŮ ŠUMĚNÍ

a lístek sotva dýše.
Národ, ač se nemění,
opatrněji píše.

Co stalo se, že šeptem jen
se k hlavě kloní hlava?
Jsme v proudu světodějných změn:
Švehla zas vyjednává!

Co je za jeho tajemstvím?
Je kabinet už stmelen?
Už mluvil s tím a mluvil s tím
a každý z toho jelen.

Po špičkách, lidé! Ztište hlas!
Nerušte operaci!
Pst! Nevidíte? Švehla zas
dělá nám situaci!

Nejhorší doby přece jsou,
bez situace jsme-li.
Tu každá koza vede svou,
najmě o petrželi.

Nevzniknou z toho, bohužel,
než samé kotrmelce.
čeká vládní petržel
na Velezemědělce.

Co by se mohlo ještě stát,
situaci včas nemít?
Sadecký byl by diplomat
a Kramář antisemit!

Bohudík, Švehla na to hmát,
situace se hlásí!
Sadecký není diplomat
a Kramář nezná rasy.

V politice vždy hlavní vtip
je dobrá situace.
Není nám sice při ní líp,
však je s ní jiná práce.

Čím méně víš, tím víc se tvař
tajně a důležitě.
Mrkneš-li, rci hned: „Hostivař[16].“
A všichni pochopí tě.

Bez pomlčky a mrknutí
slovo na síle ztrácí.
Mrkneš-li však, tož řeknu ti:
„Stvořil jsi situaci.“

Situace, toť z čeho živ
je politik. Dík za ni!
Obtížný pojem vyloživ,
končím své dnešní psaní.

A zákulisí vskutku? Vím,
jak vyhlíží as to tam:
zasedá Švehla s Chvalkovským[17]
a chechtá se anekdotám.

2. X. 1926

POVÍDAL ONEHDY PAN PÁTER ŠRÁMEK,

úpadku že je tu dosti zlých známek,
kam to vše spěje a letí:
v národě ubývá dětí,
za sto let můžeme zavřít ten krámek.

I kdyby řeč tu o úbytku děcek
náhodou nechápal národ snad všecek,
poctiví lidovci vůkol
znají teď hlavní svůj úkol,
o jehož podstatě radš abych necek.

Lidová panno, ach, viz, kam to žene,
říkáš-li milenci věčně své ne, ne,
až chlapci na tebe kývnou,
přispěj radš vlasti svou hřivnou,
statistika ať se do výše klene.

Básníku, děcek se nemusíš báti,
autorský zákon o blaho jich dbá ti,
odzpíváš poslední sloku
a ještě padesát roků
bude se honorář za tebe bráti.

Půl sta let po smrti dílo se chrání —
to se ti nestane za živa ani!
Neklaň se z ulice davu,
máš po všem autorském právu,
zakáže divadlu úřad tvé hraní.

Tvůrčí duch má už tu jakási práva,
běda však, když se snad na výboj dává!
Umění bouřlivé racky
pobijem raději klacky,
teprv kdo mrtev je,
čest mu a sláva!

Byls v horách albánských, Albane Bergu[18]?
Pár jen ran odzadu — máš po svém verku.
Múzy se u nás teď zjeví
nejvýš jak girls jen v revui,
z Pegasa chcem mít jen pro cirkus herku.

27. XI. 1926

OKOLO VYŠEHRADU

teče vodička,
nahoře na Vyšehradě
je jí kapička,
hoří, hoří citadela,
v hydrantech je stará bela;
hasičů je jako máku,
ale vody po šestáku.
To je stará historie,
Praha má své kaňoury[19],
ale od let v ní už žije
velká nechuť pro roury.

Voda v rourách o požáru
v Praze řídký host,
zato arci po všech třídách
je jí víc než dost,
ředí bahno na ulici
v pěknou řídkou čvachtanici,
kterou auta pěkně zkropí
panny jako mládence,
by i zevně nesli stopy
velkoměstské frekvence.

U těch nových žebračenek
chválím velice,
že lze zvědět, co se stalo
s mužem z ulice.
Úřad poví ti to prej,
jen se žebravého ptej
na jméno a na příjmení,
na byt, na rok narození,
zdali ženat, svoboden
a kam vlastně příslušen.

Jen bych přál si zřít ten výjev,
jejž by ztropil žebrák venku,
kdybys chtěl ten interview,
maje v ruce žebračenku.

15. I. 1927

MAYR-HARTING [20] V KŘESLE SEDĚ,

shledal, že to jde moc bledě
s naším věčným spasením.
Řek si: „Už je tady dosti
nahotin a nemravností!
Já to všecko pozměním!“

Nezůstane při slovíčku,
připraví hned osnovičku
na základě konvence,
vyrve z kumštu, tance, módy
vše, co číhá zlými svody
na panny i mládence.

Sbohem, luzné akty děví!
Sbohem, svůdné nožky z revues,
jež jste se tak líbily!
Kde se uzří kousek masa
(zvlášť, když z něho cítit rasa),
to se ihned vybílí.

V péči té o smrtelníky
nutno začít od antiky,
jež je vrchol nemravu;
Lysippos i Praxiteles[21]
zařvou: „Kéž bych sem byl nelez!
Háv mít od pat po hlavu!“

Nevinnost zavládne maně,
neskloní se rozkochaně
žádný jinoch ke slečně —
cenzor bdí nad naším mravem,
a tak všichni k ráji plavem
bezděčně i bezpečně.

Justici vzdej díky za to,
že z ní vyvstal nový Kato[22]
potříti zlo bez kordů!
Mayr-Harting, unser Liebling,
ví, co souhra je a dribbling
v klerikálním forwardu.

5. II. 1927

KAREL TOMAN POSLEDNÍ VZAL SPLÁTKU

na svou první žití padesátku.
Tománku, ach, jaký divný je to cit:
padesátka, kterou nelze roztočit!

Vypráví však literární fáma,
že v ten den, kdy spatřil Abraháma,
prones Toman v oslovení novum:
„Abraháme, pojďme k Petříkovům!“

Na dně vinných číší skryta leží
smírná moudrost, půvabná a svěží;
kdo ji zná a k ní se vrací zpět, —
co mu značí i těch křížků pět?

* * *

Naše Praha stává se nám cizí,
na Újezdě kasárna už mizí,
krumpáč, hever, Špičák, motyka
se starým se zdivem potýká.

Bouračky teď do obliby vešly,
loňská práce nestojí za grešli —
v politice taky parlament
bourá, co už bylo na cement.

Všenárodní koalice[23] dílo,
ajta, vlastně hrůzně bídné bylo,
celý národ, jak si tvořil stát,
nutno s Němci znovelizovat.

Zákony a vládní nařízení
den za dnem se bourají a mění —
s tím, co časem prosadil si lid,
my, co vládnem, brzy budem kvit!

26. II. 1927

UPLYNULY VELKONOCE

jak ten lístek na potoce,
aprílový měly čas,
boží mír se hlásal zas.
Že jsou míru bratři velcí,
slavnost měli pražští střelci,
s baráčníky společně
hájili mír výtečně.

Ale zato na Dobříši
nepřátelstvím jen to čiší —
od Mníšku až k Závisti
sjeli se tam fašisti.
Co ten buben lermo tluče?
Inu Duce, jede Duce!
Leze z automobilu
na bělostnou kobylu.

Vjíždí sem, což lze už sehrát,
jak Přemysl na Vyšehrad —
pro starce a pro lechy[24]
obraz plný potěchy.
Přemysl však — víme o tom —
napřed oral, vlád až potom.
U Duceho je to však
více méně naopak.

23. IV. 1927

VLASTENECKÁ ČESKÁ LYRO,

zazni zvučně v širošíro,
fašisté ať blažení
zví o velkém tažení.
Očka sobě, bratře, vymni
a viz reky anonymní,
jimiž Beroun nade Mží
na povel se zahemží.

Velký Duce v poplach tluče…
Vzhůru všichni ze své kuče!
Dost už toho žvanění,
krev chcem, šrámy, zranění!
Načpak koho přesvědčovat,
když ho můžeš odkráglovat —
diskuse je hloupý žvást.
Klacek, boxer — to chce vlast!

Ti padouši komunisti
jsou si svými pěstmi jisti,
pročpak bys tam, bratře, lez,
kde bys bit byl jako pes?
Ale takhle menší schůze
vydá-li se v pospas luze,
to jsi rázem hrdina,
a ne jenom sedlina.

Kdyže přijde pravá chvilka?
Všimněte si pana Ilka[25] —
až fabrikant zapíská,
řečníku se nalíská.
Neboť ty, můj ideále,
tančíš jenom při píšťale,
které vždycky v těchto dnech
člověk s prachy dodá dech.

Chceš-li hájit vyšší zájmy,
rváče si a vraha najmi,
odpůrce ti pobodá,
tys čist. Jaká metoda!
Všude, bratře, za pár kaček
najdeš chlapa do všech rvaček,
zchlaď jím žáhu, na kom chceš.
Ty sám, dá Bůh, utečeš.

A vy sestry, panny čisté,
Ilkovou tu, sestru, vizte!
Revolvery s líčidlem
učiňte si pravidlem.
Browning k vraždě natažený
zvýší půvab české ženy,
běhat, kde se řine krev,
poslání je českých děv.

Nad Berounkou pod Tetínem
začli jsme svou akci činem.
Kdo čteš naši Říšskou stráž,
jinde stejné přichystáš.
Neb jsme lidé čistších vznětů,
lepší mravnost dáme světu
a nás může trefit šlak,
řekneš-li nám „Niederschlag“[26].

14. V. 1927

MEDARDÍ KÁPĚ ŠTĚDRÁ

v svůj sice spadla čas,
však dusná letní vedra
se po ní táhnou zas
a s nimi zas nás trýzní
jeden z poznatků zlých,
že i v té prosté žízni
tak mnohý u nás zpych.

Když v prostou vejdu náves,
co v hospodách tu zřím?
Každý si dává „Graves“[27]
a zhrdá plzeňským.
Ni intelektuáli
neznají jinší mrav,
ctí též truňk z cizí dáli,
jenže mu řeknou „gráv“.

Nedej se, lide, zviklat
v svém mravu poctivém.
Viz Ameriky příklad,
jak táhne za pivem!
Ta země vším svým řádem
je sucha jako pýr,
že z ní teď horempádem
letí na Pilsner Bier.

Bez vážných příprav je to,
neb letí na Berlín.
Co na galéře této
chtěl pít pan Chamberlin[28]?
Jak mohl se tak zmásti,
když z Ameriky zmiz?
Přec jenom v naší vlasti
má plzeňské svůj říz!

Jen u nás pěna hustá
nahořklý věnčí mok
a zvolna, podle gusta,
svůj dlouhý táhneš lok.
Nechť jinde víc je antik
a někde pokroku —
nás letci přes Atlantik
poznají po moku.

Až jejich motor v Kbelích
dá salvu výstřelů,
podejte k poctě jejich
hned jednu od Schnellů!
Bylať to jedna tvrdá,
pro niž se dali v let,
a kdo tím faktem zhrdá,
ten si to v mozku splet!

Na hrdinném tom letu,
můj lide, příklad viz,
co všechno svésti lze tu,
když pivo má svůj říz.
Tož cizích zálib ožel
a nasaď všechen vliv,
by i ta chudá žóžel
svých deset měla piv.

2. VI. 1927

ŘÍKÁVALI JSME SI VŽDYCKY:

V správě buď duch obchodnický,
zvláště pak u našich drah
komerční buď každý tah.
Sotva rok to takhle vedem,
ajta, do Paříže jedem,
vyzkoumat, zda někdo chce
vzít to jako nájemce.

K čemu si též pro nápravu
lámat naši drahou hlavu
s tím, co říká publikum
našim státním podnikům?
Šoupneme to na pachtýře
a hned budem v dobré míře.
Na něm ať si zřízenci
zlepšují existenci.

Ještě lepší recept je zde
než pronájem Čs. SD:
k čemu zůstat u drah tu?
Dejme i stát do pachtu!
Snad se najdou kapitály,
které by se zajímaly,
kterak malý, pěkný stát
v režii provozovat.

Bylo by tu klidu více,
bylo by po politice,
strany by se rozešly,
mandát byl by za grešli.
Všechen lid by se pak dále
dělil jenom při kvartále
o to státní nájemné,
což by bylo příjemné.

Hrome, to je rozřešení!
Komerčnější nad ně není.
A když už s tím lezu ven,
pravím k tomu ještě jen:
Vemte na to, kýho výra,
nejlíp lorda Rothermera[29]
a tak jednou ranou — buch! —
zabito je stero much.

17. IX. 1927

PŘILÉTL PODZIM Z DALEKA

a všude nové touhy,
dny slunné blaží člověka,
však jdou už dešťů šmouhy
a šedá mlha se táhne zrána.
A Praha dál je rozkopána.

Týdny a týdny sčítá čas.
Sportovci průvod měli,
byl veletrh a minul zas,
venkov byl v Praze celý
a zhlédl přitom, krindapána:
Ta Praha dál je rozkopána!

Do obcí volby vypsány.
Hola, jak stoupáš v ceně!
Shon velký začal pro strany,
korteši[30] vábí denně,
voliče honí každá strana.
A Praha dál je rozkopána.

Až ztichnou řeči běsnící
a velká schůzí gesta,
budem mít novou radnici
i novou radu města,
nového uzří Praha pána.
Však dále bude rozkopána.

24. IX. 1927

DEVÁTÉ STÁTNÍ VÝROČÍ

a nikde radost větší…
Únava bije do očí
ze vzpomínek i řečí.

Na starých ohních každý si
svou polívčičku hřeje.
Kde však je dnes žár jakýsi?
Žeh, jiskra, plamen — kde je?

Svatý hlad dals nám, osude,
leč zasytils jej brzy.
Hladové sytý odbude.
Hluk bušících nás mrzí.

Chcem raděj mrtvé ticho mít
pro hlasování většin;
a mlčení chtít prolomit
je samo hrubý přečin.

Přemoudré hlavy kývají:
Hle, pokrok, jak jdem zpátky!
A echem jen zní po kraji:
Nu, svátek, slavme svátky…

Devět let práce stranické!
Čechii bolí hlava,
namísto čapky frygické
si obklad s ledem dává.

29. X. 1927

ROZHLÁSKU, DO TVÝCH ÚSMĚVŮ

posupný osud sáh
a při veselém nápěvu
tvář smrtnou křečí stáh;
ten, který s námi křepce zpíval,
svou vlastní píseň nedozpíval.
Nedošel — pad[31].

S důvěřivostí dítěte
svůj osud vzal,
nes v holých dlaních srdce své
a v něm svůj žal,
a čím dál šel, tím těžší bylo,
i tuhým pažím se protížilo,
nedones — pad.

Šeptala noc a zpíval den.
Naslouchal tich.
Odpověď jeho duma, sen,
tesknota zmučených.
Marně se vzpíral, marně bránil,
sám sebou vždy se znova ranil.
Jdi, hošku, spat…

14. I. 1928

VLÁDNÍ KRIZE PRO NÁS NENÍ,

ta upadla v zapomnění,
místo Šrámka, páterka,
baví Prahu Bakerka[32].
Muže temna zlobí sice
triumf temné krasavice,
Prahy však tím nezmění:
ta chce jen své čumění.

Že netančí v žádném tričku,
hoří Praha pro Pepičku.
Odtud všechen křik a ryk:
bez trika být, to je trik!
Nemít víc než z peří vlečku
klátící se na zadečku,
hle, čím jistě lze ti tu
získat popularitu!

Muži, jenž si lámeš hlavu,
kterak získat přízeň davů,
do hrsti svůj rozum vem,
zkus to s tímhle receptem!
K čemu tropit posunčinu
jenom v slovech! Vzmuž se k činu!
K čemu fráze kroutit v křeč?
Brko v zadku — to je řeč!

21. IV. 1928

KDO JEN Z VLAKU KOUKNE ZBĚŽNĚ,

vidí, že jsme vešli ve žně.
Přišel čas, kdy venkov kol
sváží, co sil, do stodol.
Političtí agrárníci
nechtí žeň jen na vesnici,
kosí, co si umíní,
v Praze jako v Hrabyni.

Kdo si v poválečném zmatku
rychle pomoh k velkostatku,
volá teď: „My, prostý lid,
chceme také promluvit!
Kampak na nás agrárníky
chcete pořád s odborníky!
Dost už vědy, kultury —
my jsme jinší nátury!“

Ochabl muž v Hostivaři[33].
Vzhůru k moci, pleticháři!
Kdo se proti postaví,
dostane hned do hlavy!
Peníze a moc kdo má tu,
bude vládnout všemu státu.
Smí mu ukázati vzdor,
kdo je jenom profesor[34]?

Houbec dělají si z výtek,
roste-li jim apetitek.
Od Chebu po Užhorod
činí jen, co jim je vhod.
Ale pozor! Sklizeň není
pořád ještě posvícení.
Není všechno pod střechou,
co zavání neplechou.

21. VII. 1928

ACH JAK LEHCE VZLETĚLO SE

od Tibery k zemské ose!
Nic k úspěchu neschází,
je-li víra ve frázi.
Ale arci, velkou hubou
lidé točny nedobudou.
Ach jak těžko jde se jim
od ledovců zpátky v Řím!

Il Nobile, generale,

první dal svým lidem vale.
Co na tom, zda zahynou,
když On vyváz s Titinou!
S dámou, již tam čerti nesli,
šampaňské pil, ne už skleslý.
Na Città di Milano
měl už zase vyhráno.

Čím víc se teď jihu blíží,
tím víc vzpřimuje se v kříži.
Z vlasti už ho ovívá
připravené eviva.
Prestiž fašismu a státu
satisfakci plnou dá tu.
Jako heros vyjde ven
tragický ten Tartarin[35]?

Ale sever mlčelivý
žene na soud ty, kdož živi,
volá v svět, sám tich a něm:
„Co se stalo s Malmgrenem[36]?“
A z té hrůzy, která mrazí,
prázdná prestiž v prach se plazí.
Malmgren… Malmgren… Co je s ním?
Zappi svědčí. Mlčením.

28. VII. 1928

KOL BLEDÉ LUNY MRAKY SE HONÍ.

Půlnoc jde. Mlčí starý dóm.
Průsvitná ruka se ke klice skloní,
povolí vrátka a vtom
ze stínu, ze tmy vstoupí do jasu
pan Petr Parléř, Matěj z Arrasu.

„Sta let jsme tady spali sen svůj tichý
pod budkou zpovědní.
Nad námi šeptal fraucimór své hříchy.
Při tom se pěkně sní.
Sta roků kryti zpovědnicí —
a teď jsme takřka na ulici!“

„Však co je tohle? Petře, zaraz!
To že je naše stará huť?“
Za rámě Petra drží Arras
a oběma se svírá hruď.
„Ty stavby kolem, paláce —
jsme v skutečnu? Jsme v pohádce?“

Tři noci Prahou mlčky bloudí,
zří, co je, co by mělo být.
A třetí noc se stín jich vloudí
v ministra kultu skromný byt.
Zří excelence poděšena
dva zjevy, bledší než ta stěna.

„Přemocný pane, já a Petr tuto
jsme z vítské hutě, mistři od cechu.
Prošli jsme Prahou. Nu a je nám kruto,
jakou v ní zříme tropit neplechu.
Dílo je dílo, pane, ať z kamene či z čeho,
cti je a v něm Pána Boha svého.

Mocné se věci vytvořily,
slavné jsme měli nástupce.
Kdo však má mít teď dosti síly,
by chránil, co se zbořit chce[37]?
Všude zřít choutku neblahou.
Chcete bdít, pane, nad Prahou?

Dílo je k boží, lidské slávě.
Běda, kdo jeho ničí lad.
A vy prý chcete nyní právě
dům Umělců dát předělat?
Co velký duch tu v kráse sved,
má zhynout pro několik let?

Dílo se, pane, rodí těžce,
má-li se tvořit s fortelem.
Je třeba ducha, umu, měšce
a nejlepšího, co má zem.
Jak dal jste, správce věcí těch,
tu stavbu Galerie v běh?“

Nedomluvil. Neb oslovený
vykřikl těžce: „Hilberte[38]!
Dejte ty dva zas pod kameny
a na kameny přiberte
k zpovědnici i křtitelnici,
ať vidí cit náš pro tradici.“

2. VIII. 1928

VŽDYCKY ŘÍKÁM: MILÝ SYNU,

raděj dále od benzinu!
Důkaz pro to veškerý
mohs mít toto úterý.
Ráno přišla amnestie,
večer na poplach se bije:
Benzin v jednom plameni![39]
Oslava? Či znamení?

Vykládá se arci item,
že to vzniklo jenom flitem,
což je, jak už můžeš znát,
proti hmyzu aparát.
Jenže na tom českém luhu
benzin hmyzu spíš jde k duhu,
podobně jak drží jej
v Americe petrolej.

Benzinu se náš hmyz směje.
Vývoj přece jinam spěje.
Z afér jsme se dostali,
přijdou řády, metály.
A hmyz všechen, jak je tady,
potlačí se v první řady.
Nepomůže žádný flit,
kde jde hmyzu o profit.

18. VIII. 1928

ZDŮLI, NEJEN POŘÁD SHŮRY,

nutno dělat do kultury,
proto tady zase vznik
(a hned dvojí) večerník.

Co Hus perem, Žižka zbraní,
večerník dokáže ranní,
a co všechno nejde sem,
dorazí se Expresem[40].

Papír, ten prý všechno snese,
růžový však, heleme se,
ten má teprv svatý klid,
nemusí se v tisku rdít.

Konkurence nesmí scházet!
Po Expresu přišel A-Z.
Není třeba mnoha hlav,
chceme-li jen krmit dav.

Že je třeba jakés niveau?
Co by z toho bylo živo?
Po kultuře ty se ptáš?
Houby! Prodej, kolportáž!!

15. IX. 1928

HRŮZA A STRACH A ZDĚŠENÍ

v očích je lidí a na rtu;
nad domy trčí lešení[41],
pod ním smrt jde svou vartu.

V půlnoci temné i v bílý den
vartuje bledá ta paní.
S úděsem čeká každý jen,
kam kývne svou kostnatou dlaní.

Vzepjal se vzpupný lidský duch,
jak ďábel mamon mu šeptal.
Zval osud v boj, k svědomí hluch.
A osud krutě ho zdeptal.

Nad hrobem půl sta lidských těl
hlava se němě sklání.
Kolem však k nebi se rozletěl
ston, stesk a žalování

na hrůzu srdcí bezcitných,
jež dráhu svou si klestí
přes mrtvá těla bližních svých,
přes trosky lidského štěstí.

13. X. 1928

TAK UŽ NÁM TEDY NADCHÁZÍ

ten týden plný slávy,
řečníci vší svou emfází
už rozpalují davy,

projev se kupí na projev,
k schůzi se řadí druhá
a nade všechen svár a hněv
se zvolna klene duha.

Večery jsou teď omamné.
Když město ve tmu vklouzlo,
reflektor sterý zaplane,
neznámé čaruje kouzlo.

Zazáří Týn a Prašná věž
a Hradčany i s Vítem,
báň mikulášská dole též
a salvátorská item.

Kam pod kupoli nebeskou
dopadnou světla prudká,
zelené střechy se zalesknou,
zlatý se zázrak utká.

Mikuláš v záři — jaký květ!
Pod ním je arci tma tmoucí,
že senátory nevidět
z důvěrných porad jdoucí.

Úkoly pěkné dala jim
agrární strana. Jata
předjubilejním nadšením
chce zdražit dobytčata.

Když jsme tak všeho dobyli
a když tak národ jásá,
proč vedle cukru a obilí
nezdražit mu kus masa?

Jaké to štěstí, že reflektor
září jen do minula:
v přítomnost padnout jeho zor,
sláva by pohynula.

Dnes místo kamenných přeludů
a pohádky té skvělé
jiný bys pomník uzřel tu:
cly chráněné zlaté tele.

20. X. 1928

1929–1931

TAK PÍŠEM ZAS ROK 29.

Co přinese? Ach, nejsem vševěd,
já nejsem jasnovidná madam
a nemám také vztahu k vládám.
V tom starém roce chtěla, aj,
válčiti ostře Paraguay[42],
však když teď zas rok nový žije
chce ještě válčit Bolívie,
neb hodní lidé v městě La Paz
milují krev a ryk a zápas.

V Evropě stará těžká chmurka
vyvstala z řeči Hindenburka[43],
jenž ve stůl bouch jak v ratejně,
že chce mít volno na Rejně.
Zděšení všech se nijak nediv!
Tak prásknout do těch jemných přediv!
Co dělům mlčet poroučí?
Vlákénko sotva pavoučí!
Mír bezbranný je, Berlín dal mu
pod žebra, div nepustil palmu.

Ten věčný mír! Ach, celý svět ví,
že PAX, to je ten nahej s větví,
co na Ženevském jezeře
rozmnožil rauty, večeře,
při nichž pět šestin světa asi
v té šesté požár války hasí.

Ta šestá, jež dá míru kvinde,
je po každé však někde jinde.
I měl by uštvaný ten PAX
mít místo palmy minimax.

5. I. 1929

ČEKÁŠ SNAD, MUŽI GÁŽOVNÍ,

na svoje pojištění?
Buď hezky skromný — v tyto dni
nic jistého s ním není.

Můžeš se dříti v starostech
a v beznaději sténat —
poslanci neměli s tím spěch,
nebude jej mít senát.

Jsou vyšší zájmy, občánku,
zájmíčky větších pánů,
a kdybys měl na kahánku,
netrap s tím mocnou stranu[44]!

Co smluvili jste pospolu,
hned vzhled má zcela jinčí,
když ta si bouchne do stolu,
až nádobíčko řinčí.

Má skoro v pachtu celý stát
a nyní ke svým lénům
bude as taky přibírat
senátní naše plenum.

Demokracie, toť krásný zvuk
a zvlášť má pěkný nádech,
když káže o ní hromotluk
na sedřených cizích zádech.

2. II. 1929

DO ZÁLIB OSUDU NERYJI

a podle svého zvyku
klidně zřím vzrůstat sérii
šejdířských podvodníků.

Pokrok se u nás nemaří.
Jací to byli asi
před válkou tady žabaři,
když jenom kradli z kasy.

Teď systém zcela jiný je.
Krádež je věc už hloupá,
i lump dbá větší linie,
vzdělanost zřejmě stoupá.

Jeden je mistr techniky,
líh dělá s mužem ringu,
druhý je klenotník veliký,
jenž vyšel ze Sing-Singu.

Třetí jen pošle depeši
a už si prachy bere —
jak člověka tu potěší
ty variace steré.

Jak snadno člověk pohoří,
když úvěr chce či pasport!
Jak hladce šlo to Řehoři[45],
jenž lumpárnu měl za sport!

Kdo s drzou tváří umí žít,
chechtá se dnes a nelká.
Na obyčejný chudý lid
je arci přísnost velká.

Opatrnost snad není hřích,
však teď spíš zříme v Praze,
že pro samé hlídání počestných
lumpům se vede blaze.

9. II. 1929

RADOST JE PO ITÁLII,

že je konec patálii,
do které se strhnout dal
Vatikán a Kvirinál[46].
Král si mohl jezdit všudy,
církevní však vězeň chudý
pro procházku měl tady
jenom kousek zahrady.

Suverénní odznaky mít,
ale na vycházky limit,
takovéhle rozkoly
nesnesl by kdokoli.
Hlava církve bojující
též si dala k smíru říci,
když stát přišel s konfesí:
„Odpusťme si, co jsme si…“

Nade všechny veličiny
zas se vznesl Mussolini,
světu pravě vítězně:
„Církev budiž bez vězně!“
Její stát? S tím nepočítá,
vždyť to bude jenom città,
kterou zcela oblaží,
když jí zřídí nádraží.

Světe, světe, zda to chápeš:
stát a církev, král a papež —
všecko rázem pokryto
jedním jménem: Bennito!
Starý Řím se v slávě zvedá,
minulost mu spáti nedá,
nic mu neschází tu již,
nežli stará římská říš.

Marte, Marte, — dobře spíš?

16. II. 1929

KDYBY TAK TATÍK ŽIŽKA VSTAL,

no ten by na nás palcát vzal,
jací jsme kabrňáci!
Jsi-li ty bratřík, jsi-li pán:
spadla nám Bitva u Lipan[47] —
tam vidíš naši práci!

V tom máš tu naši náturu:
my hrozně ctíme kulturu,
kde lze si při ní nadat,
vhod přijde každá zápletka,
rok budem rvát se o Medka[48]
a střechy můžou padat!

U té naší Galerie
strop díra vedle díry je
a není peněz na sklo;
a jak se přitom do dáli
korunky naše kutálí,
to zvíš jen, když to prasklo.

Pro nás jsou city hlavní věc.
Rozum — ten přijde na konec,
až když se dílo zkazí.
My „Teče voda“ pějem tu
a ona zatím opravdu
teče nám na obrazy.

Kněz Prokop, Čapek Jan ze Sán
teď musí býti sflastrován,
i z Miletína Diviš.
Můj národe, je hořko ti?
A přec ke kumštu naproti
zas dále jenom civíš!

Chtít pro kumšt pevný útulek?
Pan poslanec se hned tu lek:
„To politikum není!
Leč agrárnická muzea,
kde nikdo neví, co tam dá,
musí být bez prodlení!“

2. III. 1929

Studentské představení Moudrého
Nathana povoleno, ale mládeži
do 14 let přístup zakázán.[49]

Výnos pražské cenzury

S CENZUROU ŽE JDE TO S VRŠKU?

To neznáte Hadimršku!
Čichá, čichá, čenichá,
kde je jaká pleticha.
Hendrik de Man[50] na přednášce?
Ihned se mu přidá strážce,
aby věda ve shonu
nevyšla snad z rajonu.

Nejsou to jen vrstevníci,
před nimiž se nutno stříci.
Dvěstěleté mrtvoly
taky kazí okolí.
Kdo dbá blaha republiky,
dá si bacha na klasiky:
smí morálka-slečinka
poznat — hrůzo — Lessinga?

Z čeho na příklad je slátán
takový ten Moudrý Nathan,
o němž praví znalců um,
že to odkaz národům?
láska k lidem je v něm skryta,
snášenlivost, humanita —
cožpak tohle náleží
předváděti mládeži?

„Produkce se povoluje,
ale přístup zakazuje!“
tak si cenzor rozřeší
mravní problém nejtěžší.
Jak by hošík, jak by panna
mohli jíti na Nathana,
kde se vlastně potírá
partajnická manýra?

Chraňme děti před klasiky,
dejme jim radš večerníky,
„ukousnuté pohlaví“ —
to líp děti pobaví.
Živ buď cenzor! Třikrát sláva!
Všechno svinstvo v pospas dává —
rozšafnost však Gottholdů,
to je něco pro poldu!

23. III. 1929

SENÁT, JAK ZNÁMO, MÍSTO JE,

kde muži převýteční
občas se sejdou něco číst
a říkají, že řeční.

Mnohý však je tu politik,
jenž výsadu má, hečte,
že jaktěživ nic neřekne
a jaktěživ nic nečte.

Toť muži jsou, jichž pouhý zjev
národu stačit musí.
Z úst vyjde jim jen zívnutí
nad tím, co tady zkusí.

Dumají? Sní? Ach, nepoznáš
z důstojné svatozáře,
zda jsou to sfingy vševědné
či jenom němé tváře.

Proč by si hlavu lámali?
Pracují jinou částí
a mozoly, jež vysedí,
jsou také oběť vlasti.

Sedět, toť vliv je vývoje,
jak jasně zřejmo je mně.
V pravěku sedět se nemohlo
na horké kůře země.

K řečníkům, kteří neřeční,
nový zjev přibyl teda:
vynašel se tu předseda,
který zas nepředsedá.

Toť luďák je, pan Krčméry[51],
krajiny celé pýcha,
v Tukovi[52] jednou si omočil
a od těch dob je zticha.

Tenkrát div žluč mu nepukla
zlobnými k státu hněvy;
teď by už rád z těch vzteků ven,
však kudy na to, neví.

Do týdne slíbil, že nám to
tu vyekšplicíruje, —
pryč týden a pan Krčméry
se krajinou špacíruje.

A ze špacíru vrátí se
zas do senátních lavic
a my budem mít o jednu
němou tvář zase navíc.

15. VI. 1929

LÉTO JE PRO LID KRÁSNÁ VĚC,

však pro noviny zlý stav,
když přece žíti nemohou
jen ze čtyř pěti výstav.

Jak asi je teď milo dlít
na příklad v Litomyšli!
Jistě líp nežli starat se,
abychom zítra vyšli.

Abonent leží u moře,
oplachuje si tělo
a jenom žádá od novin,
aby se něco dělo.

Ty mu přec musíš opatřit
pro denní hovor látku —
když libě sedí v ústraní,
víc chce mít v světě zmatků.

Čím nudnější je letní byt,
tím víc chce v světě afér,
nejkrvavější senzace
by považoval za fair.

A neděje-li se teď nic,
hned uleví si v klení
na zatrachtilé noviny,
že v nich už prachnic není.

Na podzim bude klíti zas:
Ty senzace jsou zlořád!
Nu, noviny jsou noviny —
na ty se kleje pořád.

13. VII. 1929

NAD FUDŽIJAMOU ZEPPELIN

ruší sen dřevorytů.
A už zas klouže jeho stín
po tichomořském třpytu.

Obletí zemi v triumfu,
v rekordně nízkém čase.
A jiný sníží dobu tu
a přetrumfne ho zase.

Oh, starý Verne Julie,
jak vzlet tvých fantazií
pomalu dnes už malý je
na to, co lidé žijí!

Obletět zemi v týdnech dvou,
pak v jednom, potom za den —
rekordy půjdou za sebou,
jak požadavek kladen.

Však více ještě přijde již,
když program porozvinut, —
jednou se půjde ještě níž,
do hodin jen a minut.

Podlehne prostor, vzdá se
čas náporu lidské vůle,
největší triumf čeká nás
v tom rozrojeném úle,

vrcholný rekord, jaký jen
si v tichu šeptám rtoma:
Škrtnuvše prostor, čas, noc, den,
zůstanem sedět doma.

24. VIII. 1929

NAJEDNOU SE NÁM SENZACE

z čistého nebe snesla:
ministr národní obrany
ustoupil ze svého křesla.

Nejdříve jsem se domníval,
že jsem se nějak přeslech.
V politice přec není zlé
sedati na dvou křeslech.

Pak jsem však musel ustoupit
před pravdivostí fakta.
Hetmanský knír byl z MNO
uložen teď ad acta.

Lidovci z toho nakysli:
„To nejde, tisíc láter!“
— Že by nám národní obranu
převzal snad ctihodný páter?

I pro to by našly se důvody
v té naší koalici;
což není Šrámek feldmaršál
u církve bojující?

Není však třeba shánět nic
v té naší koalici.
Uprázdnilo se křesélko,
vzali je agrárníci.

To je ten prostý světa běh
a žádné politikum:
co se teď vůbec kde uprázdní,
patří přec agrárníkům.

21. IX. 1929

VÁCLAVE SVATÝ, K TVÉMU DNI

se vláda u nás hroutí,
a my tedy jdem do voleb…
Nedej nám zahynouti!

To bude řež jak za tvých let,
však doba přec je jiná;
nebude stříkat žádná krev,
bude jen lítat špína.

Národ se zase rozstoupí,
zde Zličan! tady Pšovan!
A do druhých si zabouchá,
kdo sám je dobře schován.

A politici z vlastních řad
vyrostou ke géniům,
a tak, po české tradici,
skončíme milénium.

Kéž aspoň druhých tisíc let
náš denní program změní:
ne denně boleslavský kvas,
však tvoje posvícení!

27. IX. 1929

JAKÝ PŘERADOSTNÝ ZMATEK

vznik z té zprávy z pražských jatek,
že se maso zkažené
přec jen v kuchyň nažene.

Že ho nelze užít? Ach ne,
i když maso nejvíc páchne,
upraveno v tlačence,
najde si své nadšence.

I z nemocných krav a telat
peníze se dají dělat.
Šetrný pud řezničí
zbytečně nic nezničí.

Rozčilovat nad tím snad se?
Vždyť to ekonomizace,
rentabilní důmysl,
po němž prahne průmysl.

Že to maso nelze jísti?
Jděte k šípku, botulisti!
Člověk neví, z jakých soust
v životě už leckdy ztloust.

Na příklad i baculatí
řezníci se zakulatí,
mají-li jen masa dost,
v němž se našla uhřivost.

23. XI. 1929

RADNICE UŽ ROK JE VZHŮRU:

„My jsme taky pro kulturu!
Všeho druhu autoři
městem se teď podpoří!
Zálibu svou lepotvárnou
projevíme obrazárnou,
pro niž ihned zvolí se
umělecká komise.“

Všude hned se chvála vzdává:
Pane, to je samospráva!
Každý ji tu blahoslav
jako vzor všech samospráv!
Po rynečku Múzy křepčí:
Teď nám kyne osud lepší,
když lze tady nadít se
podpory i z radnice.

Komise se tuží hnedky,
raduje se nad výsledky:
do práce se dala jen
a Kubišta[53] objeven!
Tím se český národ zhostí
kousku staré povinnosti,
Galerie nadto tu
získá vzácnou hodnotu.

Nesnědla se horká kaše —
neznáme své mecenáše.
První nákup je ten tam,
zatím máme prázdný rám.
Pro velký kumšt vůbec zobec
není tady přece obec,
pro tu jsou jen talenti,
při nichž dav si lebentí.

Kubišta vzat na examen,
propad v radě, je s ním amen,
inu není kultura
jinačí než nátura.
Kdyby poradce byl taktik,
vyhledal by raděj aktík,
kypré ženské aktíky
pro obecní tatíky.

30. XI. 1929

ROZVOJ PRAHY JISTĚ VELKOLEPÝ

přerychle se v hrůzu promění:
divadlo se na divadlo lepí,
kam se vrtneš, všude umění.
Opereta, činohra a revue,
pimprlata, balet, matiné,
jestli krach nám trochu neuleví,
pár kritiků na to zahyne.

Zahlédneš-li někde ňáký plakát,
jistě hlásá premiéru dnes,
a když obloha se začne smrákat,
hleď už, abys do smokingu vlez.
Veselohra, tragédie, fraška,
komedie, drama, burleska —
uštván kritik jenom slabě zaštká:
„Kde je azyl, kde se netleská?“

Dramaturci pracují jak bagr,
samé zlato těží na fůry —
kde je honem ještě ňáký šlágr
pro zvednutí české kultury?
Jak se někde ozve kokokodák,
vajíčko už ohledati běž!
Ne, to zmůže jenom Jindřich Vodák[54],
ten má na to svalstvo jako spěž[55].

V osm šel jsi klidně pojíst jindá,
potěšit se z žen a lahůdek,
teď máš místo toho Wedekinda —
Wetterstein[56] na lačný žaludek!
Ale člověk musí býti zticha,
ledaže mu obdiv se rtů sklouz
pro Vodáka tuto, pro Jindřicha,
že mu z toho nezšediví fous!

Divadlo a i pravé je či levé,
vzrušené či vnitřně pokleslé,
vždycky uzříš nezbytného j. v.
v první řadě sedět na křesle.
Kde bych leckdy jenom nudou zíval,
ohnivě on ještě potaká —
inu, na ten přenáramný příval
musíme mít svého Vodáka.

Autor píše? Vodák už naň kouká.
Paříž, Berlín? Vodák o nich ví.
Překládá se? Vodák rukáv souká.
Přijímá se? Vodák už se chví.
Scénuje se? Vodák už je zpraven.
Studuje se? Vodák už tam byl.
Hostuje se? Vodák jede na ven.
Otvírá se? Vodák proslovil.

Až Bůh Otec začne se svým Synem
poslední tu tklivou scénu hrát,
nazvanou „Je Jindřich Vodák vinen?“,
j. v. ihned zplodí referát.
Proto asi Tvůrce všehomíru
náramně dbát bude režie —
který šéf chtěl by být na štíru
s Vodákem, i když už nežije?

Se sborníkem vyšlým v Aventinu
dramatický Svaz v trh pospíchá.
Ale kdepak, Rutte, milý synu,
Vodáka jsi nechal Jindřicha?
Čtu v těch stránkách jména všelijaká,
ale co tě, Ruttě, napadlo
vydat sborník, sborník bez Vodáka!
Jaképak to České divadlo?

14. XII. 1929

ZAS S KALENDÁŘE SPADL LIST

a obrácena stránka.
Otcové rodin, jsem si jist,
počítají svá manka.

Každý přec nemá z banky šek,
řekněme si to přímo.
Vyčerpá-li vše Ježíšek,
co zbude na ultimo?

Bývala lepší nálada,
nyní v ni padl stín, že
na Nový rok teď připadá
kdys únorová činže.

Blažen se občan potácí
ze Silvestra bez fuku.
A doma je pan domácí
a natahuje ruku.

Vánoce, Nový rok, uhlí též,
všecko je pohromadě.
Teď ještě činži platit běž
a máš už po náladě.

Proč byli kdys lidé blaženi,
proč vůbec ráj byl rájem?
Měli v něm ústřední topení
a neplatili nájem!

To ovšem rázem přestalo,
hned po Evině jabku —
vzpírat se pomůže pramálo,
jen spolkni tu hořkou kapku.

Divně se ten svět převrací.
Jak zjasnilo kdys líce
mít k Silvestru remuneraci[57]
a činži až na hromnice!

Jinší teď máme pořádek,
nade vším vládne datum.
Co bych vám ještě k tomu řek?
Pomoz vám Pámbů k těm platům!

28. XII. 1929

OTEVŘ OKNO DO EVROPY,

co v tom novém roce tropí,
otevř okno v Evropu,
koukání máš na kopu.

Nejprve se dere do strof
Pyrenejský poloostrov,
nejprve se do pera
dere Primo Rivera[58].

Za to nedal bych ni vindru,
že se zhlíží na cylindru,
vojenský zda možno krok
ukrýt včas pod kaiserrok.

Diktatura těší stále
diktátora, ne však krále;
pro primo hrá Primo prim,
pak je strach před koncem zlým.

Na severu zase v Haagu[59]
z reparací kuchtí ragout,
by si každý země kout
mohl na něm pošmáknout.

Vesele se bojovalo,
ale platit chce se málo,
a přec, kdo chce válku mít,
na Haag musí pomyslit.

4. I. 1930

CO SE V PRAZE VŠECHNO NEDĚJE:

chytli jsme tu extrazloděje,
který byl jest zvláštní vášní jat:
vykrádat stran sekretariát.

Bral je všechny jak dle seznamu
a pak rychle mizel v neznámu,
všude doma jako nájemník,
tajemný jak pravý tajemník.

Chicago má svoje podsvětí,
Berlín strašidlo má pro děti,
Düsseldorf též proslul neblaze,
co však je to vzhledem ku Praze!

K jakým zjevům se tu dostanu!
Sahati nám drze na stranu!
Ať na malou nebo na velkou —
žádná nesmí nám být Popelkou!

Jaký poklad je v jich lůně skryt!
Ideály, vzněty, svatý cit,
hlavně slavné příkazy pro lid,
koho volit, koho nevolit.

Zaplať Bůh, že došlo k zatčení,
stranické než ukrad nadšení,
než byl agrárnímu lidu vzat
mnohý další svatý postulát.

Sekretariáty bez hesel!
Ach, jak byl by život nevesel!
Partaje stát tady bez frází!
Běda, všechna radost přechází.

Osten námitky však náhle vznik:
co s tím vším, kdo není politik?
Z hesel, jež má, řekněm, lidovec,
chtít být živ, je zatrolená věc.

Tož zas spory hlavou vrtají:
Co chtěl zloděj u těch partají?
Posvátné-li věci nebéře,
co, u čerta, chtěl v té galéře?

Myšlenka se stará navrací:
toužil jen po legitimaci.
Byl to asi člověk snaživý,
který koukal, jak se uživí.

Legitimaci mít partaje
není ještě cesta do ráje;
najednou však mít jich vícero,
otvírá se štěstí veškero.

6. IV. 1930

HUSINEC NAD ŘEKOU BLANICÍ

jméno je slavné obce.
Na jihu Čech je rovina,
v Husinci jde to však s kopce.

Rodiště je to Husovo
a na oslavu jeho
pozvali do města řečníka
od Jirky Stříbrného.

Jan Hus a Jiří Stříbrný,
jaká to paralela!
Jak střeží svoji tradici
ta městská rada bdělá!

Ten jeden kráčel do ohně,
druhý jen při ohníčku,
jejž vždycky napřed rozfouká,
hřeje svou polívčičku.

Expres a Listy z vězení,
jen si to, brachu, přečti
a poznáš, kam to dotáhli
měšťané husinečtí.

Polední list a Postila,
to taky rýmuje se.
Když spáříš pokrok s fašismem,
všechno se, brachu, snese.

Husinec nad řekou Blanicí
je slavné jméno obce.
Na jihu Čech je rovina,
v Husinci jde to však s kopce.

12. VII. 1930

SMUTNÝ DISPONENT [60]

myslí na moment,
kdy tak pěkně z Prahy vypad:
prázdná pokladna,
stopa pražádná —
to je asi slavný případ!
Se jmény je „aus“ —
Hofmann jen a Kraus
jedou každý se svou chotí;
v světla, tmy
rychlík hřmí,
my však tady, my jsme my —
ať se fízli v Praze potí!

Vedi Napoli
e poi muori [61]—
to snad kdysi platilo tu,
ale teďka prý
líp jet na Capri
vidět ještě Modrou grottu.
Modrá jeskyně
spí skal ve klíně
jak Růženka v modrém dessous.
„Má milá,
rozmilá
manekýnko spanilá,
já ti modré s nebe snesu!“

Modré s nebe však
nelze sebrat tak
jako ty modráky kaček;
a jak zřel vzhůru
k nebes azuru,
na azuru, běda — Mráček!
Lká manekýnka
v mříži okýnka:
„Jak tak rychle na nás vrazil?“
Inu:
Zákon-li
na to mdlý,
jsou tu ještě wagons-lits
a v nich k službám Špaček Vasil[62]!

Byl to luzný sen,
žel, vše pohřbil jen,
tak se jedním rázem sesuv;
k čemu hlaholí
nad Neapolí
tenoři a dýmá Vesuv?
Z čehož lze říci:
proti Justici
všechny finty jsou přec tupé,
ona bdí
za lidi,
když defraudanti spí, —
vezmou-li si spací kupé.

19. VII. 1930

SVATÁ PŮDO VLASTI NAŠÍ,

co se vše k nám z tebe vznáší!
Kam se vrazí motyka,
památek se dotýká.

Stačí, když si vědec čelný
zajde někam do cihelny,
z nepaměti dávných dob
odkrývá už hrob na hrob.

Česká zem jen na to stoná,
že tu není Absolona[63],
který právě vytuší
pravěkou Venuši.

Nemajíce Absolonů,
bez mamutích jsme i slonů,
nám jen přijde do rány
vykopávat Germány.

Staromilci dí však: „Běda!
Co to páše naše věda!
Germán[64] v českém pravěku,
to je víc než ke vzteku.

Kdo kdy také slyšel, aby
Germán přišel do Polabí,
když mu Beneš Heřmanóv
u Turnova kopal rov?

Dosti je tu nebezpečí,
film když mluví onou řečí, —
ještě mrtvých Němců tříšť
do českých vnést koupališť!“

K čemu však ten šovén český
z vykopávek má ty stesky?
Sám by přece chtěl tu rád
vše germánské vykopat.

2. VIII. 1930

ZE SEMÉNEČKA VELKÝ STROM,

z vajíčka všechno živé,
tak bude věkův na věky,
jak vždycky bývalo dříve,
vše má svůj vznik a počátek
ze zárodečku svého,
jen zprávy pražských deníků
se líhnou z praničeho.
Ráno to přinese poledníček,
v poledne vezme to večerníček,
večer to vklouzne zas do raníku,
ráno už řve se to u patníků,
a když se vše promele, promne,
můžeš pak náhle číst tu
na místě, jež věru je skromné
„Vyvracejí se zprávy listů…“

Na počátku světa nebylo nic
jen Bůh, jak církev věří,
není-li dneska taky nic,
jsou tu však „reportéři“,
ti nečekají po šest dnů,
aby to dobré bylo,
vytvoří v šesti minutách
nejsenzačnější dílo,
ráno to přinese poledníček,
v poledne vezme to večerníček,
večer to vklouzne zas do raníku,
ráno už řve se to u patníků,
a když se vše promele, promne,
čtenář se zhroutil a zlomil,
vysvětlení jde skromné:
„Nemilý omyl…“

Ne samým chlebem lid je živ,
po krvi také baží
a od dob, co se tohle ví,
jsou reportéři v ráji,
krev musí téci den co den,
není-li krev, tož špína,
ať čtenář něco užije,
ať hrůzou ruce spíná!
Ráno to přinese poledníček,
v poledne vezme to večerníček,
večer to přeteče do raníku,
ráno už řve se to u patníků,
a když se vše promele, promne
(kdo nejde s sebou, lže!),
vtlačí se na místo skromné:
„Není pravda, že…“

23. VIII. 1930

NEBESA… ZEMĚ… OCEÁN…

A v trojzvuk jejich slávy vnik,
životem živlům v pospas dán,
bzučivý, křehký Otazník[65].

Možností pádu letec zhrd,
vůle je činů lačna.
Před sebou slávu, v patách smrt —
hřmí rachot stroje v mračna.

Doletí? Padne? Otazník!
Mrazení jde až k morku.
A náhle ryk a náhle křik:
Bellonte, Costes jsou v Yorku!

Otazník odpověď sám si dal:
Duch lidský nezná mezí.
Německý letec přitakal
zapěním Marseillaisy.

6. IX. 1930

VZKAZUJE NÁM PAN MINISTR SLÁVIK [66]:

„Demonstrace jsou moc špatný návyk,
na mládence nešvar tropící
policie půjde s kropicí.“

Ať už lid je nevrlý či vrlý,
žár ho přejde, když se voda chrlí,
když se voda řítí hadicí,
mlknou dívky, mlknou mladíci.

Tož lze čekat, že si Praha zlatá
k demonstracím vezme paraplata,
když chuť ke kraválům zaťuká,
galoše vem, gumák, en-tout-cas[67].

Vodo proudná, jenom mocně zasyč!
Nadstrážník je první státní hasič,
který v klidu, pěkně zpovzdáli,
hasí to, co zrovna nepálí.

Zda vsak v létě bude vody dost tu?
Ajta nový problém pro starostu!
Těžká otázka to, nad níž ční
staroslavný věhlas radniční.

Nesmí pak být víc než litr brán tu
na čtverečný metr demonstrantů?
Jakou roli bude přímo hrát
ta věž vodárenská z Vinohrad!

Čekají nás pěkné věci, páni!
Z Káraného přijde pokárání,
a kdo vpředu kohoutil se nejvíce,
domů potáhne co zmoklá slepice.

25. X. 1930

ACH TA CESTA OD NĚMECKA

travou musí zarůsti,
co je duše umělecká,
Curtius[68] sem nepustí.

Říšský zpěvák nesmí v Prahu,
česká hudba nesmí v Říš,
přelet Múz je zkrátka v tahu,
před kulturu dá se mříž.

Zpátky, umělecká trupo,
nová vládne metoda,
i říš ducha zvládne šupo[69]
jménem slávy národa.

Berlín k novým heslům čichl,
v jádru však je podnes týž:
bouchá na stůl říšský Michl,
potrpí si na prestiž.

Múzy musí do haptáku,
a pak kért-ajch[70] od hranic,
protože pár spisováků
víc než film už nezná nic.

V tom-li vidí slávu svoji,
nesklidí jí velký díl:
co ten jejich pokyn k boji,
copak tady vyrzidill?

8. XI. 1930

NA ÚŽAS LIDEM, NA PODIV SVĚTU

každé své gesto vede Řím.
„Když se já, Balbo[71], připravím k letu,
do Ameriky zaměřím.
Nad třemi pevninami, nad moři
lesk Itálie nechť se rozhoří!“

Zelená, modrá, černá a bílá
eskadra čeká den ke dni.
První však k startu vyrazila
úchvatná depeše úřední.
O kráse odletu zvěděl svět.
Večer se depeše vzala zpět.

S nehodami se odstartovalo,
leccos se stalo potom též.
Navenek proniklo však málo.
Diktátor rád má lesklou lež.
Triumfem září jeho zrak.
Na Atlantiku — dvojí vrak.

Nadšení nechť se vlní Římem,
lid rád se slávou zasytí.
My mrtví pod vodami dřímem
sen svůj o světa dobytí.
Madaři, Vlaši — stejný pád.
Dál kráčí fantom jejich vlád.

17. I. 1931

„Zřícením Státní galerie na Kampě byl by
tento neocenitelný historický celek zfalšován.“

Prof. V. Birnbaum

STOJÍ BIRNBAUM [72] V ŠIRÉM POLI,

vršek se mu červená,
pod ním Klub za starou Prahu —
co to všecko znamená?

„My jsme proti každé falši,
na pravdě nám záleží,
nechcem žádné změny další
na vltavském nábřeží.

Když do něho náhle ryjí,
hajme si je vespolek!
Nepřipusťme Galerii,
kde vyhořel Odkolek!

Popatřte to spáleniště,
jež se břehů dotýká.
To tu musí zůstat příště,
vždyť je to jak gotika!

Tento pohled historický
zrak náš vezdy očáří,
ten tu musí zůstat vždycky —
zhyňte, všichni Gočáři[73]!“

Při řece tam leží kámen,
pěkný kámen ze žuly.
Karel Kramář chodí zmámen:
„Jestlipak mě nešulí?

Já na kámen ťuky-ťuky
a teď tyhle trampoty —
pořád ještě nejsou fuky
pro tebe, ty Kampo, ty!

Těžko se ten problém louská,
teď abych se pro něj pral!
Zda by to tak za Rakouska
císař pán mně udělal?

Já ten kámen neopustím,
já jsem věrný milovník,
jednou za rok o něm pustím
do Národních úvodník!“

Řeč se mluví, pivo pije,
žula též se rozpadá.
Že by zítra Galerie?
Copak vás to napadá!

24. I. 1931

KDYŽ SE JARO V NAŠE KRAJE VRACÍ,

probouzí se svěží kampaně,
na všech stranách chuť je k nové práci
především dle hesla: Hrrr na ně!
Ruka mužná hned se chápe pera,
v inkoust vlít, co myslí kolotá;
do hněvů, jež vládly ještě včera,
vpadá dnes však Bílá sobota:
— mír!

Holubice míru když se vznáší,
jestřáb si ji měří zle i sup,
mezi ptactvem politiky naší
platí přece: Nikdy neustup!
Jen ať peří lítá a krev teče,
copak na tom, je-li z vlastních žil.
Jaká škoda, když se do té seče
v sváteční dny vnese jiný cíl:
— mír!

Pero sebou neposedně cuká,
vábivě se leskne kalamář,
k polemice už se šine ruka,
vtom však zkysne pan polemikář,
neboť všechna jeho pro a proti,
jimiž vyčerpá svou robotu,
krátké heslo na jeden ráz drtí,
heslo vydané na Bílou sobotu:
— mír!

4. IV. 1931

NOVINEK DOST JE. PRO PRIMO A PŘEDNĚ:

jaro se hlásí zde úředně
vyhláškou, kterou pan zemský prezident
mravně nám dokročil na weekend.

Zelení trav a pupenci stromů
nevzniká jaro — je potřebí k tomu,
aby se u všech byrokratů všudy
vzbudily také mravnostní pudy.

Teprv když se probudí ten moralistní chtíč,
víme, že zima je definitivně pryč
a plesná vesna se probudila ze sna.
A nesnáz s ní se pod paragraf vtěsná.

Ó mladí lidé, k jaru v jeho varu
přikročit možno — jen ne v lidském páru.
Na hájky, háječky tabulky budou vloženy:
„Pro pány“ zde a onde „Pro ženy“.

Jinochu prudký, nebuď nijak hubat
na zákazy, jež vydává pan Kubát[74].
Chce prostě jen, bys čist byl jako kuře,
na čtverce neřesti jde s mravy v kubatuře.

Když český kraj je květy jara zavát,
co v přírodě máš s dívkou pohledávat?
Varuj se básníků, již o tom pějí jemně.
O jiném poví ti prezident české země.

Nech vodu hučet po lučinách,
nech bory šumět po skalinách,
nech v sadě skvít se jara květ —
to vše je ráj jen na pohled.
Co v přírodě se děje, vše je fuj.
Hotel a bar, hle, domov tvůj!

2. V. 1931

NOVÁ DOBA NOVÉ CESTY RAZÍ,

technika teď ve všem dává tón.
To můžete vidět, lidé drazí,
jaký úkol má teď telefon.

Na co byly diplomatů špásy,
to teď spraví telefonní drát.
Paříž Berlín prostě zavolá si,
státu řekne stát, co má se stát.

To je novum posledního týdne,
a my tedy dáme tady vkrátku
tři ukázky mluvy věcně vlídné,
až vše mezi státy půjde jen po drátku.

„Haló! Haló!
Zde Laval a tam kdo?
Herr Bruning? Ach bonjour, mon cher!“
„Guťn Tag, mein Herr, wann kommen’s her?
Už čekáme na ten váš start
a hlavně na pár miliard!
Německo, věřte, vám bude vděčno…
ale nerušte nás, prosím, slečno!
Haló, ty miliardy… haló… pan Laval?
Nerušte nás… haló… kdo dělá ten kravál…
Haló, haló! Slečno, jen nakrátko!
Haló… Hackenkreuzdonnerwetter…
Položil sluchátko!“

„Haló! Zde Jugoslávie!“
„Haló! Zde Mussolini je!“
„Kdo prosím? Nějak nezní to!“
„Per bacco! Přece — Bennito!“
„Kdo prosím? Tady nějak hučí drát!“
„Santa Madonna — budu šifrovat:
           M jak Marcus Aurelius,
           U jak Ulyxes snad, zdá se,
           SS — Severus Septimius,
           O tak jako Ovidius,
           L tak jako Lucretius,
           I — Italia — farà-da-sè[75],
           N jak Numa nebo Nemi…“
„Ach tak — prosím, promiňte mi,
my mohli býti, vzato kolkolem,
spojeni jenom omylem!“

„Haló, zde Dánsko — mluvíme s Norskem?
Co teda bude s tím naším Grónskem?
Jak? Nemůžete? — Nu, to svět zalká:
neustoupíte-li, je z toho válka!
Vy že jste pro ni? A víte, že přijde bída?
Dobrá. Ale kdo z nás tu válku vlastně vypovídá?
Vy ne? My taky ne. Tak kdo začne teda?
Ne, takhle se válka vypovědít nedá…
Že ano? Vy ji vypovídáte? Nu, to jsme paf.
Haló, je 12,15… to začal válečný stav?
Haló, slečno, ještě tři minuty… na mou víru,
ještě tři minuty světového míru…
Haló, haló? Norsko? Tož k té notifikaci:
v tom přece nevidíme žádnou legraci.
A vůbec — nyní mi napadá… haló,
rozumějte mně:
výpovědi přijímáme jen o kvartálu a písemně!“

22. VIII. 1931

KDYŽ SE LIBRA V SVĚTĚ HOUPÁ,

Kačko naše, nebuď hloupá,
v koutečku svém tiše sed’,
však tvou cenu najdou teď.

Kačko naše boubelatá,
nejsi celá ode zlata,
ale co máš, to je tvý,
a svět teď už o tom ví.

Jiné byly onačejší
než ty, naše Kačko zdejší,
to však nebud’ osud tvůj:
navrch huj a vespod fuj.

Zlato, to se odkutálí,
sláva, ta se někdy zkalí;
zdravé ruce, pěkný um —
to je lepší médium.

Seď, Kačenko, pěkně v koutku,
na parády potlač choutku,
nelez výš a nejdi níž —
lepší dni zas uvidíš.

3. X. 1931

ŽIVOT JE MOC JEDNODUCHÝ,

běží-li tak bez poruchy,
změna značí krásu, člověče.
Nad Prahu v tom směru není,
ta má samé překvapení,
teď nám zase voda neteče.

Pane, my jsme metropole,
hned nahoře, hned zas dole,
slávu dnes a zítra poruchu,
jednou světové jsme fórum
a teď jak poušť Karakorum —
i Hlaváček[76] oct se na suchu.

Knedlík vařit z Poděbradky,
psu dát vodu od dra Zátky,
v jaké zmatky jsme to vepluli!
Jedni budou z vany píti,
druzí sifonem si mýti
ustaranou svoji kebuli.

Voda teče stále řídčej,
nestačí ti na obličej,
leda jedním prstem na profil,
můžeš-li jí více vydrat,
teče ti co chlorohydrát,
až ti kůži prozelení chlorofyl.

Na ulici žádný výkrop,
ve sklenici žádný mikrob,
pod bránicí žádné bacily —
ejhle, jaký pokrok jest to
a kde najdeš druhé město,
které toho přes noc docílí?

Co mám ještě dále zpívat,
když tu stačí třikrát vivat
na ten slavný pražský vodovod,
nač veršovat epopeji,
na střechách když vrabci pějí
o režimu kalamit a slot?

Vrabci křičí čirik, čirik
a já nejsem žádný lyrik,
abych zpíval víc než potřebí,
nejsem Mácha, nejsem Hálek,
dám si médoc-cordiálek[77]
bez vody — a jsem jak na nebi.

31. X. 1931

SOTVA HITLER ROZTOČIL SVÉ KOLO,

kancléř Brüning zahrál mu své sólo
a Hitlerovo tílko spanilé
bylo hned co ty košile.

Neboť všude roste vůle k puči,
kde se vláda jednat nenaučí,
a rozvrat zase rychle zaniká,
kde státník zdolá straníka.

Roste-li už nouze nedohledná,
chce lid aspoň vidět, že se jedná,
leč váhati a skrýt se v mlčení,
toť hřbitov důvěry i nadšení.

Sláva nám, že tohle u nás není!
Co chcem, víme v každém okamžení.
Proč by to vláda v projev dávala?
Na informace máme Lavala.

Z francouzského sněmu Čech se doví,
co zde nechce se rtů ministrovi.
Že všecko vyjde, zjevilo se zas.
Však je zlý čas
a cenzor starostlivý neopustí nás.

12. XII. 1931

1932–1934

JSI-LI V BAHNĚ, HLAVU JEN

vystrč bez váhání —
korunu ti trnovou[78]
v Praze vsadí na ni.

Tohle není žádný vtip
ani planá hříčka,
každý podle gusta si
hledá mučedníčka.

Za každičké konto trn
a za milionek
vpleten v symbol mučení
vždycky jeden stonek.

Miliony korunek
konta v bance plní,
žádná z nich však nešmákne
jako tahle z trní.

Zakladatelem lze být —
proč ne vykupitel?
Hlavní věc je přece vždy,
jak je ušit pytel.

Kdo je zvyklý šejdrem spát,
pod korunou z trní
bez výčitek svědomí
spokojeně chrní.

Že by trn ho v čelo pích,
kdyby se jen hnulo?
Marný strach, vždyť tomu už
dávno otrnulo.

9. I. 1932

ŘEZNÍCI A UZENÁŘI

vykopali sekyru,
magistrát jim ceny paří,
octli se s ním na štíru.
Lide, čelo nezachmuř tu,
nelze slevit cenu vuřtů,
aby ta
kvalita
byla v střevě nadita.

Není prý to špekulace,
nýbrž prostě protože
není v masu, špeku láce,
než to přijde pod nože.
Měli na to schůzí, porad
a v těch znělo prý jen porád:
Uzené zchuzené?
Přísahala schůze: Ne!

Copak ví to slavná vláda,
copak ví to magistrát,
z čeho všeho vuřt se skládá,
kolik oni mají ztrát?
Nad osudem pražských viřtlí
už to slovo jednou vyřkli:
Neslevit!
Kde to vzít! Kdo je proti, je prevít!

Boj se zvedá Prahou šírou
od Bráníka k Podhoří,
český lev se se sekyrou
na praporech topoří,
úřad vniká v jeho taje
jak Japonci do Šanhaje,
zří tu dav:
pif a paf —
v párky pálí paragraf.

Od dob, co sem Švédi táhli
po tom mostě Kamenném,
nevypukl žár tak náhlý
v celém cechu slaveném.
Zvěčněte — ach, kde je malíř? —
vojnu tu o pětihalíř,
a i ji známe,
ať ji máme
aspoň v jedné panorámě.

30. I. 1932

NA ŘECE JANG-CE

chce Nippon sankce
a jde si pro ně,
Číňany honě,
kam chce.

Ve čtvrti Čapej[79]
řekli si: Naprej!
Bomba tu skápne-li,
granát a šrapnely,
Číňane, papej!

Ve městě Nankin
žádné záští, aucune rancune!
Ne válku zříš se valit,
toť jen pár aktualit
tak pro program kin.

Ve tvrzi Husunu
není už přesunů.
Zpěv žití spleten
z bubnů a fléten,
za trosek rachotu
už dozněl. A ticho tu,
jen letadlo se šine před lunu.

Do města Ženevy
lítají projevy.
Sbor zased velmocí,
jak k smíru pomoci
ze Ženevy.
Žel, že neví.

6. II. 1932

„Stoupá sice živá váha národa,
ale to je investice do kanálů.

Prof. Brdlík

KRIZE ROSTOUC OD DNE KE DNI,

vnikla už i v obor vědní,
jak jsi zřel, když v neděli
zemědělci seděli.
Doktor Brdlík, vědy chlouba,
hlaholně nad hladem hloubá,
rozbor jeho provždycky
dopad velmi kriticky.
Národ v živé váze narost,
tak zní jeho úvaha,
a z toho má Brdlík starost:
je to přec jen pro AHA.

Takhle nám tu, městským Honzům,
rozebral náš vlastní konzum.
Cukr, mouka, maso, tuk,
to nám nesmí býti fuk.
Selský vědec krizi natrh:
Nejíst, s čím jde sedlák na trh!
Proti národu to hřích,
koupit to a cpát to v břich!
Těžko vyjít s agrárníky.
Nekup — věc to neblahá;
kup — a oni spustí křiky,
že žiješ jen pro AHA.

Brdlík však, ten nevzdává se,
váží národ jako prase,
a když vleze v kanály,
div netroubí halali.
Brdlík to má v statistice,
že je třeba bídy více, —
nejíst tolik obilí,
to bychom se vzchopili!
Před těmito dedukcemi
sedlák sám však zaváhá
a tu vědu, uvěřte mi,
sám as pošle na AHA.

20. II. 1932

VELETRH ZASE V PRAZE JE.

Výroba vázne sice,
však my vždy můžem vystavit
zas nové akvizice.

Například krém tu Stejskalin;
kdo mazán touhle mastí,
toho se netkne zatykač
a kšeftovat může s vlastí.

Baťa je moc, však předčí ho
zde agrárník náš mnohý:
Baťa jen boty podráží,
Vraný[80] i vládě nohy.

Též je tu nový prostředek,
jak anulovat daně:
vyhodit dělníky na dlažbu
a vykašlat se na ně.

I recept nový, obecný
neboli katolický,
jak zůstat v bankovním močidle[81]
a vonět přitom vždycky.

Oh, my jsme národ vtipných hlav,
jenž překážek’ se nelek.
Zvláště když máme vymyslet,
jak doběhnouti celek.

Vždy dost se najde prostředků,
když se s tím člověk piplá,
jak by se vlci nažrali
a koza pouze chcípla.

12. III. 1932

PRÁZDNÁ HLAVA ŘÍŠE TŘETÍ

projela své předsevzetí
nabýt státu bez všech tax.
V šuplíku zůstaly samy
signálové telegramy
„Babička je mrtva, Max“[82].

Babka má se ještě k světu.
Podunají? Hop a je tu,
mandle tahá z koláče.
K ataku mít pružná péra
umí Berlín bez Hitlera,
Říš pro něho nepláče.

S Francií-li dojde na styk,
není třeba ani svastik,
by byl Brüning ve střehu.
A jak ostře hru svou hrají,
jde-li tu o Podunají[83],
to jim ani nepřeju.

Výsledek tu tedy je ten:
hakenkrajc byl sice smeten,
nenávist však trvá dál.
Krajem, kde jen záští kvete,
kráčí světoobčan Goethe:
„Německo… můj ideál?!

19. III. 1932

CHCEŠ UZŘÍT V PŘÍŠTÍ PRAHU NÁHLED,

budoucnost znát co nejvíce?
Chceš spatřit Prahu za půl sta let?
Zajeďsi tedy v Dejvice,
kde technici a inženýři
návrhy obrovskými hýří,
co s Prahou za půl století;
hledá se nových tratí přívod
a kterak zregulovat život,
když takhle dál vpřed poletí.

Tož nádražími se tu hází,
vrtají dlouhé tunely,
domy se podetnou jak mlází,
Vltava zkoumá, uhne-li,
bulváry zas se město větrá
a pod ním zas se ženou metra
v těch příštích rytmů předtuše.
A jeden dává všemu kvinde,
chce raděj stavět Prahu jinde,
než vzpomněla si Libuše.

Ty kresby, plány, diagramy,
výkladů slovních fascikle,
div že tě tady neomámí.
A zvlášť tě chytne nezvykle,
že se tu inženýrsky hude
píseň o Praze, která bude.
Dílo ne pro nás, pro jiné.
Padesát let! Jak asi tryskne,
jak zabouří si, houkne, výskne
život, jenž teprv se vyřine?

A všude, všude s proudy davů
poběží mladá děvčata,
i v podzemí a pod Vltavu
jich krása bude zaváta,
za dobu tu, věř statistice,
bude jich více, statisíce,
a všechny rovny přeludu,
zas v jinou překouzleny krásu,
v jiný žár, jiný pel a jinou vůni vlasů,
a já — já tady nebudu!

Milion zcela nových slečen
na bulváry se vyrojí
a člověk, jenž jim vždy byl vděčen,
má odpočívat v pokoji?
Milion děvčat jako kvítí —
tu škubání i popel cítí
přes ten svůj úděl pochmurný.
Nezbude než dát rozhláskáři
na jeho popel v kolumbáři
zvlášť pevný špuntík do urny.

28. V. 1932

KDYŽ SVĚT JE VŠUDE V KRIZI

a všude samý dluh,
z rozpočtů států mizí
i cizinecký ruch.
I pro Řím zlá to éra
po stránce platební,
nestačí primavera
ni cesty svatební.

Je třeba vzpruhy, chápeš?
Je třeba senzace.
Co kdyby takhle papež!
A je to bez práce!
Dá milostivé léto
po třetí za pár let
a hned se v zemi této
objeví celý svět.

Stát trochu sleví jízdné
a papež sleví hřích,
Řím bude, jen to hvízdne,
zase pln pocestných.
Na takovýto lapák
nikdo přec ani muk,
papež je víc než Hapag[84],
papež je víc než Cook.

Ti, kteří na to mají,
že deset dní tam dlí,
pojedou přímo k ráji
jakby ve wagons-lits.
Však ty, kdos neměl na to,
italskou spatřit zem,
do pekla půjdeš za to,
a ještě pěšourem.

21. I. 1933

VČERA BYLO MATĚJE,

zítra bude pouť,
v Dejvicích zas nebude
možno se ni hnout,
na matějskou neděli
lid se vždycky zdvih,
to je pražské podjaří,
když padá sníh.

Táhne jaro závějí,
ptáčku, zašvehol,
nechceš-li nám věřiti,
koukni na Džehol[85],
tam už pučí kanony,
raší kulomet,
červený květ vyrazí
co by nevidět.

Příchod jara budí prý
vždycky plno tuch,
plno divných nadějí,
to prý dělá vzduch.
Divné touhy opravdu
přes led, bláto, štěrk
žene jaro letošní —
viz jen Hirtenberg[86].

25. II. 1933

OBRAZ NOVÝCH KULTUR JE-LI,

čtenáři můj, tebou ždán,
stačí jen, abychom jeli
k sousedovi do Drážďan,
kde už nová Múza vpadla
s hitlerovci do divadla.

Převrat sveden v okamžení,
od pultu byl vyhnán Busch[87],
kdo jsou v tvorbu ponořeni,
musí jít a býti kuš,
nad ně roste v celém šiku
éra druhých kapelníků.

Jménem lidu, jménem země,
zkrátka jménem národa
srazte každé vyšší témě,
jež se v průměr nepoddá,
neboť táhne doba zlatá:
huba, pěst a cingrlata.

11. III. 1933

OH, JAROSLAVE HAŠKU,

to ušklíbneš se sám,
jak divou hrají frašku
k tvým padesátinám.

Ledačím jsi se přešmejk,
teď v Berlín shůry zříš.
Přec dobrý voják je Švejk[88],
ohrozil Třetí říš!

Rozchechtal lid ten blázen,
odhaliv blbiny.
I byl jest jat a vsazen
na smolné štěpiny.

Teď plamen šlehající
zvěstuje v šíř i dál,
že je-li na hranici,
Švejk něco znamenal.

Netrap se, Švejku, pranic,
žes plamenů těch host.
Co zhyne v žárech hranic,
není zlá společnost.

Nechť jen ty ohně vznítí!
Více než cokolvěk
mohou nám osvítiti
tu tmu, ten středověk,
jenž z hrobu zase vstává,
a s ním ve vzteku zlém
běs útrpného práva,
plamenů, ghett a fém.

Kant? Goethe? Slova hluchá.
Raděj nést v Evropu
místo pochodní ducha
pochodně pochopů!

29. IV. 1933

KULTUŘE, ŽE U NÁS BLAZE,

každého už napadlo,
kdo jen trochu tady v Praze
pozoroval divadlo.

Nechcem pustě chytat hejla,
my chcem kvalit aspoň pár,
když už drama, tož O’Neila
dáme na repertoár.

Už ho vlečem! Žádné kdyby!
To je autor! Všecek vře!
Tož se se dvou jevišť slíbí
Smutek sluší Elektře.

Je, co vzejde, naším dílem?
Sejem rež? Či je to pýr?
Elektra? Ne: Dáma v bílém.
Elektra? Ne: Netopýr.

Před novým však rokem znova
barev třeba do spektra
Borova[89] i Hilarova[90]:
„Pozor… rodím… Elektra!“

Zas dvě hory porod jímá.
Co bude ta maličká?
Pssst… pssst… Dáma od Maxima?
Pssst… Veselá vdovička?

Marně v chmurných mračnech hřímá.
V louži žab se celek tře.
Křepčí Dámy od Maxima.
Smutek sluší Elektře.

15. VII. 1933

NENÍ PRAŽEC JAKO PRAŽEC

pro náš státní ajznbón,
ten se musí umět sříznout,
aby vynes milion.[91]

To nestačí jen sám dřevař,
musí přijít odborník,
aby pomoh, kam by tamten
sám od sebe nepronik.

Šedivěla chudák vláda,
šedivěla komise,
ale přijde VELKÉ ŠMÍZO[92],
a co chtěly, zlomí se.

Snad nám slavná komise ta
malou radu dovolí:
ještě víc než škrtat v cifrách
je nám třeba kontroly.

Dokud stát se takhle bere,
napůl já a napůl ty,
jenom v pražcích víc se skrade,
než stojí dvě fakulty.

5. VIII. 1933

OCH, NERUDO, NERUDÍČKU,

jakpak je ti na nebíčku,
vidíš-li, jak Pražáci
mají s tebou štrapáci?

Nejdřív darmo poplach zvednut,
žes prý u nás zapomenut,
potom dvojí spolkaři
v jménu tvém si zaváří.

Pak chtí pomník, ale místo
není pro něj dosud jisto,
pak pro místo, které není,
není prý ni sochaření.

Ne tvůj zjev, leč klamy, mamy
s milenci a Sokolkami —
Nerudíčku, taťko náš,
copak k tomu povídáš?

„Inu, jsem holt těžký paňák.
Však žes taky Malostraňák,
mohu ti to říci též:
K čemu mramor nebo spěž?

Můj monument, Krista Pána,
je přec celá Malá Strana,
dokud ta tu bude stát,
budou na mne vzpomínat.“

Baže — a až nebude jí,
v tobě najdou krásy její;
básník v městě, město v něm
jsou si pomník navzájem.

14. X. 1933

NAD POBRATIMSTVÍ NENÍ

filmové produkce,
německý film má jmění,
že náš podporu chce.

Za jeden český kýček
pět hakenkrajclerských
a z početních těch hříček
jde úhona a pych.

Za jednu původninku
pět v duchu Berlína[93];
chceš propagandu, synku,
takhle se začíná.

Berlínský vkus a city,
berlínská výchova —
ve jménu prosperity
cpem si je doslova.

Zvučně se u nás píše:
Podpora výroby!
A filmař Třetí říše
má zlaté údobí.

2. XII. 1933

PAN PASTEUR, TO BYL VELKÝ DUCH,

čest jeho stále raší,
však o tom neměl věru tuch,
co zmůže v zemi naší.

Pan Pasteur teď zde přijde vhod,
jak právě máme zažít:
zahřejem mléko na ten bod,
kdy lze je řádně zdražit.

Pan Pasteur chtěl je chránit tím
před mikroby a hnitím,
hniloba zde však mezitím
je jinde, jak to cítím.

Pan Pasteur našel tu i tam,
jakže se hnití ztratí,
však politiku měl by nám
přepasteurizovati.

Ta by se měla převařit,
a pod tlakem a notně,
chce-li se shánět o profit
na nejchudší plotně.

Tohle jsou horší mikroby,
než jaké znal pan Pasteur,
však jak do téhle hniloby
dosud jsme šli, dál bylo by
sotva jen engliš[94] flasteur.

16. XII. 1933

V PRŮVODĚ ŠEDĚ HLUCHÝCH DNÍ,

v životě strastmi zhnětlém
vždy jednou za rok se rozezní
něžný zpěv dětství: betlém.

Děťátko v bídě, ve stáji,
však hvězda nebes za ní,
pastýři s dárky spěchají
a králové se klaní.

Proč že se každý vrací rád
k té báji velkých i dětí?
Každý by toužil rozdávat
a srdce rozechvěti.

Každý by, proč to neříci,
chtěl svět ten jiných norem:
mocné v pokoře klečící
před slabým lidským tvorem.

Nového světa netvoře,
marně své bičuješ chtění.
Nejsou-li mocní v pokoře,
jsou chudí v pokoření.

A smysl báje bude skryt
až po tu šťastnou dobu,
kdy člověk člověka začne ctít
od zrození až k hrobu.

23. XII. 1933

DO LIDSKÉ PÝCHY A KURÁŽE

prst osudu se vnoří
a marnost lidskou ukáže
na bolesti a hoři.

Odpočiňte si, havíři[95],
krušné jste rubali dílo.
Smuteční buben zavíří.
Kolikže sirotků zbylo?

Země vás zabila v objetí
a zase si lehnete u ní.
Těch bubnů však žalobné prokletí
nechť po vší zemi duní.

5. I. 1934

VŠECKO PLYNE, VŠE SE MĚNÍ,

k tomu jsme přec zrozeni.
Plyne také odzbrojení,
až se změní v zbrojení.

Itálie v okamihu
problém zjasní, až je čist:
Anglie má Bílou knihu[96],
Německo mějž bílý list.

Dopřejte mu tanků s děly
a též armád několik,
a pak můžem problém celý
pověsiti na kolík.

Dokud slunce v míru svítí
na národy blažené,
vzduchem na lid útočiti
úmluvou se zažene.

Až však budem s válkou v křížku,
copak bude z memorand?
Podpis ze tří hakenkřížků
bude jenom slabý fant.

3. II. 1934

TEĎ, DUCHU DOBRÝ, NÁS NEOPUSŤ

pod hrozbou zlověstných mračen!
Krvavý letos byl masopust,
krví i Popelec značen.[97]

Představy dávné se belhají
v svět, který puškami hude:
při modrém, přeluzném Dunaji
černají kaluže rudé.

Nad námi hřmotí Volk ohne Raum[98],
pod námi národ bez cíle;
přešel už vídeňský walzertraum
v zuření potměšilé.

V tu dobu sluníčko podjarní
padlo k nám do uličky.
Kluci, ti chvilenky nezmarní,
začli hrát o kuličky.

Na jejich rojení hlučící
srdce se sevřelo k vinši:
Nedej vám Pán Bůh, klučíci,
poznati kuličky jinší.

Ti vaši bratříčci z Marxhofu
taky by si jen hráli,
kdyby jim strofu na strofu
kanony nezpívaly.

A tak to každý snad pochopí,
že mír nelze laskat a chovat,
že v této půlnoci Evropy
je nutno patrolovat.

17. II. 1934

A KDYBY SES V SNĚHU PROPAD,

je tu naděje:
zpod sběhových vyjde lopat
pouť u Matěje,
a to vždy je známka jistá,
ježto prastará,
že se Praha už už chystá
vskočit do jara.

Letos Pražské jaro má být
jarem Evropy,
ze všech států má sem vábit
hostů na kopy.
Už zříš vážných mužů řady
v starost zaryty,
jaké k tomu honem tady
zkouzlit rarity.

Vltavu hrát na Vltavě?
Nu, to můžem jim
Šárku sehrát v Šárce právě
místo v Obecním,
Vyšehrad, dát na Vyšehrad
bez všech štrapácí
a Valdštejnův tábor
přehrát v jeho paláci.

Tábor, Blaník ty jsou sice
trochu od nás dál,
zato lze dát na ulice
Pražský karneval.
A Libuši na Libuši!
To je koruna!
Jenže kam se běžet sluší
s Pádem Arkuna?

Že by mohla Praha naše
být bez Tajemství?
Na to mnohá žabka plaše
tajný recept ví:
pro cizince že prý není,
jak dí každičký,
nad famózní provedení
české Hubičky.

24. II. 1934

ČAS NÁŠ ŽÁDNÝM NEROVNÁ SE DOBÁM.

S ním jda, všecku moudrost rychle globám,
pomalu už nevěda,
k čemu je abeceda.

Hnáni láskou, žádostí i zlobou,
globu, globeš, globe, globem, globou;
z nestrávených totalit
opojen se motá lid.

Každý výrok kulatý a oblý
hltavě jsme jedním vrzem zglobli.
Kdo chce mluvit, světu rce
citát z libomudrce.

Leč co platno: i když všecko zglobnem,
ztroskotáme v říkáníčku drobném.
Kterak zglobnout v zpětný tok
„Kobyla má malý bok“?

10. III. 1934

BERTE DARMO BOŽÍ JMÉNO,

já hubovat nebudu,
že už máme rozluštěno,
kam dát toho Nerudu.

Na náměstí, na Újezdě
byl by jako bez puncu,
lepší koutek pro něj je
zde proti domu U slunců.

Pěkně se tu točí cesta
nahoru, kde Svatý Vít
tvoří slavný vrchol města.
Dobré, sem ho postavit!

Bude tam, kde sídlil léta
a kde znával každý kout,
kudy až do sklonku světa
půjde mladých lidí pouť.

Jen ty, lide sochařící,
uvaž scénu, aby v ní
nestál básník na ulici
jako strážník dopravní.

7. IV. 1934

MY V CELÉM ČESKÉM RODU

vždy byli pro svobodu,
však nejvíce nás blaží,
když už jsme jednou v ráži,
Svoboda,
když gólů mnoho dá.

My vývoj ctíme ruče
a nemilujem puče
a ze všech takých revolt
nám nejmilejší je holt
Puč,
když už je s míčem fuč.

Těší se dřící robot
na každou z příštích sobot,
však pro syna i dceru
nejmilejší je věru
Sobotka,
když bek ho nepotká.

Náš lid přec není vedle,
ctí klidně vše, co jedlé
co se hodí k pití.
Však idolem můž býti
Nejedlý[99],
bez něhož bychom nevedli.

Jsme my prý trpcí maně
jak to jablečné pláně,
však nad štěpy i nad pláňata
my máme — hned je mysl vzňata! —
Pláničku,
když jde on po míčku.

Stokráte odpor hřímán
ke všemu, s čím šel Říman,
až teď zas sympatie
v Řím jdou a Řím zas žije.
Řím —
zda natřeme to jim?

2. VI. 1934

PŘILETĚLA RUSKÁ LETKA,

na nohou je Praha hnedka,
každý aspoň oknem vzhléd
na tří strojů mocný let.

Stříbrošedí pelikáni
nad Prahou se v kruzích sklání,
až si poté najednou
na letišti usednou.

Vítalo se, řečnilo se,
pojedlo a popilo se,
v Alcronu a okolí
ruština jen hlaholí.

Vzpomínka se zrodit musí:
Kdyže čekali jsme Rusy?
Tolik let změnilo svět —
první jsou až tihle teď!

Jsou však, kteří převelice
trudí se z té veselice:
nemohou přát Rusům zdar,
není-li už gosudar.

Jen si, brachu, na to láteř —
Paříž — Praha — Moskva máteř,
to přec plán nám bližší je
nežli příčná linie[100].

19. VIII. 1934

NECHŤ KRIZE JEŠTĚ KÝVE

na lidstvo veškeré,
v čilejší ruch než dříve
se Praha probere.

Neb přišli jsou sem tiše
vinaři z východu
a na košt plní v číše
svých vinic úrodu.

Jak pluky kopiníků
s kopími v pozoru
táhnou se v jednom šiku
vinice k obzoru.

Slunce plá v celém kraji
a v jeho paprscích
slovenské hrozny zrají
a sládnou v zrnech svých.

Teď tekuté to slunce je,
Praho, ve tvých zdech —
nechť ani jedné unce
nezmarníš v těchto dnech!

Vem k hořké chmelovině
tu sladkost našich vín
a cti, co pohostinně
tvé země dává klín.

Ochutnej dary skvělé
všech slovenských těch rév:
zpěvnější srdce v těle
a bujařejší krev.

Přestaň se trudit temně,
prokoukni veseleji:
bohatá je tvá země,
blažené dary její!

6. X. 1934

VY ČEŠTÍ TVŮRCI A BÁSNÍCI,

copak v tom národě chcete?
Hodač už vytáh svou houfnici,
seberte se a jděte!

Šrámečku, Mahene, Tomane,
komuže zní vaše zpěvy?
To nóbl panstvo vybrané
nic o vás v národě neví.

Pan doktor Kramář taky
je náramně zdvořilý člověk,
píše-li: spisovatelé, —
dá to do uvozovek.

Na baště od Němce vilu má
a pod tím německým krovem
patriotismus se nadýmá
opovržlivým slovem.

Pod střechou německou lehce
pak německý nápad se vidí:
s ostnatým drátem koncentrák
pro nejlepší české lidi.

Zlé slovo, slovo krvavé.
Ty, lide můj, však začni
po svém je brát jak geusové:
tvoř tábor koncentrační!

Soustřeďuj v jednom táboře,
co sílu a víru dá v dějích,
a nech těm pánům nahoře
to sjednocení jejich.

Po levém boku Hauptverband,
po pravém korupčníci —
takový národní kontraband
nemá co národu říci.

7. XII. 1934

1935–1937

POTĚŠTE SE, LIDÉ DRAZÍ,

ke vší krizi přišly mrazy.
Tu se státní gážisté
pod vous smějí zajisté.

Řeklo se jim na Ježíška,
že se zmenší srážek výška.
Rozdíl každý vidí hned,
má-li na to drobnohled.

Za korunu za dvě za tři
otopu má jaksepatří.
Jenže — ty můj omyle! —
na prvního apríle!

Zatím, kdo je mrazem ztuhlý,
v kornoutku si nese uhlí,
aby u svých kamínek
spatřil aspoň plamínek.

Více taky netřeba mu,
ostatek už vláda dá mu,
neb ta slavná naděje —
ta ho přece dohřeje.

12. I. 1935

NA STÁLÝ MÍR MÍTI ČÁKU

to svět asi netěší.
Nový svět to zjevil v Chacu[101],
starý svět zas v Habeši.

O lepším jste zítřku pěli?
Dneska nadrob, zítra jez!
Jak se nesetkati s děly,
hneš-li jednou z mitrailleus[102]!

Mír či válka — to se s námi
houpá, kývá, kolébá,
teď jsou vážky pod horami,
kde je Addis Abeba.

Daleko je do Habeše,
vzdáleno je Somali,
ale oheň v cizí střeše
všelikams se propálí.

Bděte, bděte, konzulové[103],
každá jiskra věští zlo,
netřeba, by v srážce nové
blaho lidstva uvízlo.

16. II. 1935

TLUČE BUBENÍČEK,

Feldtrompete ruft:
Ten, kdo nejde s námi,
ten je pro nás šuft.
My jsme tu ti sjednocení,
velké N: nic nad nás není[104]
než tatíček náš
Jiří Augiáš[105].

My jsme v Praze měli
první říšský sraz,
přišel jest Augiáš,
přišel mezi nás,
říci nám, že není místa
leč pro bytost, jež je čistá.
Kde je? Tu ji máš:
Jiří Augiáš!

My jsme všichni zkrátka
idealisté
jako ta poupátka
růže stolisté:
v tom svém prvním usnesení
hned jsme byli sjednoceni:
já a já a ty —
my chcem mandáty!

Prapory, zavlajte,
ty, polnice, trub!
Budou tady volby,
my jdem na svůj vrub.
Nekoukáme na manýru,
jen když máme svého fíru,
Heil, Reichsführer náš,
Jiří Augiáš!

9. III. 1935

STARÁ SE PRAHA, KTERAK POHUBÍ

všechny své staré věžní holuby.
Evropa má však o starost víc:
jak udržet jednu z holubic,

tu totiž, která od Baltu k Jadranu
mír nese se snítkou v zobanu
a nyní zase vyděšena je tu
zjevením nových bajonetů.

Třetí říš vidíš tím naježenu.
Jen Anglie nechce chápat tu změnu.
Brit slovo ctí a mate jej,
nedbá-li někdo na fair play.

I jede lord Simon[106] do Berlína
zjistit, že skutečnost není tam jiná,
že mírová směnka, v niž věřili Briti,
papír je prázdný, jenž nemá dnes krytí.

Až tohle pozná, až tohle zví,
jak skončí svoje poselství?
Svět čeká slovo osvobozující
a kousek místa pro tu holubici.

23. III. 1935

SRDCE ZVONŮ VYZVÁNĚJÍ:

„Mír a pokoj! Treuga Dei[107]!“
Srdce lidí odpovídá:
„Tři dny jenom! Jaká bída!“

Srdce mužů bije temně:
„Nám je svěřen osud země.“
Srdce matek v křeč se splétá:
„Náš je pláč a úzkost světa.“
Srdce dětí tiše kvete:

„Velký světe… krásný světe!“
Srdce mladých v stesku želí:
„Velký je — však pro nás je-li?“

Srdce zvonů vpadá znova:
„Pokoj, pokoj do domova!
Jara sílu v sebe vstřebat,
víru mít a zla se nebát!
Treuga Dei!“

20. IV. 1935

SOTVA PŘIŠLA ZPRÁVA Z CHACA,

že tam roste na mír čáka,
na opačném na konci
nahradí to Japonci[108].

Nejdřív smírně šveholili,
teď by Čínu zdžeholili —
skončit chtí to nejmíně
až na rynku v Pejpině.

Když už taký příklad vzniká,
najde vždycky následníka:
ejhle římskou vlčici
zle na Habeš vrčící[109]!

Po vlčici naježené
mžourá lev z Judova kmene:
Půjde dále? Půjde sem?
Bude smět jet Suezem?

Dí si Habeš: My jsme kryti.
Ve světě jsou ještě Briti.
Vzal si Egypt Albion[110]
a teď Nil že dal by on?

Po Asii, po Africe
zem se chvěje převelice
a evropský seismograf
není z toho všeho zdráv.

15. VI. 1935

VPROSTŘED RŮZNÝCH ŘEČÍ ZÁPLAV

slyšels hlas, jenž — křikem chraplav —
Řím už rozchvěl tolikrát.
Kdo prý pravý pravnuk Rhein,
žití nedbá k slávě dějin.
Což hned poznal Adingrat[111],

kde už ráno pumy letí
v klubka černých žen a dětí
zrovna jako v Adue.
Motor hučí mezi mraky,
zkázu seje na baráky.
Vlčice se raduje.

Říman že by negra boskal?
Bijte, děla, v lid i do skal,
ať se všechno kymácí!
Habešani, Habešanky,
mrouce pod děly a tanky,
uzří civilizaci.

5. X. 1935

PŘIŠLI JSOU K NÁM MILÍ HOSTÉ [112]

od pera a od rotačky.
Za chvíli už srdce prosté
cítilo, jak v něm zas roste
náklonnost ta bez vytáčky

mezi lidem dvojí země,
ale jedné krve rodné,
jedné sudby, která temně
mluví k tobě, mluví ke mně,
než se jasně v mysl vbodne.

Ruští lidé! Po staletí
láska v představě té žila,
od děda až k dětem dětí
dala se jí rozechvěti
nadějí a víry síla

a teď zas po zkouškách mrazem
ožívá od lidu k lidu.
Jenže z vidin přešla rázem
v skutečnost, sem dolů, na zem,
ruku kladouc v světa bídu.

12. X. 1935

VE VÍNĚ ŽE PRAVDA ROSTE,

zbásnilo se víc než po sté,
tož se s rýmem nevytas,
že in vino veritas.

Nad ryzlink přec, nade tramin
věda má teď skopolamin[113],
lahoda se vytrácí
v racionalizaci.

Čistou pravdu musíš zjevit,
jak ti vstříknou onen prevít,
zmámen, ale neopit,
co víš, musíš vyklopit.

To je pěkné nadělení
lidským tvorům do kutění,
ke všem zmatkům ještě ten, —
že se půjde s pravdou ven!

To se ještě jakž takž sneslo
jako gesto, jako heslo,
po pravdě však pravdu brát, —
vlku vlk, kde bratru brat.

14. XII. 1935

SKONČENY OD STRÁNKY KE STRÁNCE

přehledy, účty a bilance,
zhodnocen uběhlý rok.
K výhledům v to, co je ukryto,
štimuji tuto své varyto
a k němu těchto pár slok.

Zda ten zpěv raní či neraní,
neřeknou Vraní ni Berani[114],
každý z nich v starostech sám,
diplomy ze zkoušky státníků
dali si jakoby arniku
na ten od Šrámečka šrám.

Jen ať se dlouho už nezlobí,
nový rok nové dá údobí,
stát chce, co třeba je, mít,
žádná z těch partají není teď
pro vládu partaj na výpověď,
chceme mít práci a klid.

V krizi jest obrat už v dohledu,
všichni chcem vyrazit kupředu,
ven už z těch hubených let!
V trucech se čas jenom utrácí.
Čekáme komando ku práci.
Kdo váhá, drží nás zpět.

4. I. 1936

ČEKAL SVĚT NA VĚCI PĚKNÉ,

jež mu polský pan Beck[115] řekne,
zazní-li už do vřavy
smírné tóny z Varšavy.

Leč ten projev plukovnický
přines jenom mnohé nicky,
a co o nás k tomu řek,
není valný výsledek.

Pan Beck praví: „Bez jednání
podrobte se mému přání
a budeme dobří zas.“
Zdrávi byli za ten vzkaz!

Snad jde už vstříc okamžiku,
kdy vysvitne plukovníku,
že nelze, když rozpor tu,
volat si nás k raportu.

18. I. 1936

VRÁTIL SE ROZHLÁSKÁŘ Z CIZINY[116],

vrátil se z Třetí říše,
ne, ne, vzduch doma je jediný,
v němž se mu dobře dýše.

Bylo tam slávy a parády
v ohromné podívané,
však oddychne si, kdo za zády
má to a doma stane.

Viděl jsi pana Hitlera
s Göringem na pár kroků
a Říše elita veškerá
po jejich stála boku.

A byla bouře ovací,
„heil“ rostlo v strašný výskot,
jen v ulicích lid domácí
po stáru zdravil „grüβgott“.

Muž jeden, černý SA Mann,
chce znát, co Německu říkám.
„Nu, pivu budiž respekt vzdán,
rychle si na ně zvykám.“

„Truňk za truňkem je přímo vzor,
paulanské, augustinské,
Hofbrӓu a Pschorr a Salvator —
radost to pro hostinské.“

„U nás je pivo hořké tak.
U vás je mnohem sladší.
V jiném zas je to naopak.
Snad vám ten dojem stačí.“

22. II. 1936

ZLE, MATIČKO, ZLE,

Konrád Henlein[117] zde,
už nám to tu linýruje,
co tu s Němci u nás bude,
jak to požere.

Jde ten z Aše pták.
Všecko je hapták.
Všecko vpadá do aplauzu,
když on tady v Deutsches hausu
melduje atak.

Pryč s modernou z měst!
Folklor držme fest.
Nemůže být žádný klasik,
kdo není zimmerreinrassig.[118]
Pro toho jen pěst.

Z rajchu autoři,
z rajchu kantoři,
z rajchu také učebnice
povznesou prý převelice
Němce v pohoří.

Když jde potom ven,
zazní Beethoven.
Je to taky pochod pruský,
tu přijde jen na zálusky,
jak to jmenujem.

Němci ze Sudet?
Význam slábne hned.
Hitlergruβ sic nezvedl se,
Henleinem však zříš Goebbelse,
Sudet nevidět.

29. II. 1936

NĚJAKÉ VERŠE MI HLAVOU JDOU

a nejsou mi cizokrajné.
Už vím — tu píseň zatrpklou
bzučel si Heinrich Heine.

To bylo tehdy, když domů jel
a u Rýna stanul v touze.
Tesklivou hudbou hlas řeky zněl:
Rýn vzpomínal na Francouze.

Zastesk si básníku Otec Rýn,
že bývalo veseleji,
když francouzskou armádu vzal na svůj klín
s celou tou bujností její.

Má znovu nač vzpomínat tatíček Rýn,
když nového zvratu jsme svědky.
A tenkráte nebyly tanky a plyn
a v oblacích nehřměly letky.

Řeka je řeka, nemá co říc,
vlna se za vlnou vzdouvá
a po vodě pluje v neznámé nic
zas jedna zrazená smlouva[119].

14. III. 1936

DIVADLA JDOU V TÉTO ÉŘE [120]

z premiéry k premiéře,
od Sofokla po Goetze
všecko už je na štrece.

V kalupu jest obec věrná:
tady vraždí Holoferna,
tamhle tančí Tanec smrti,
tu se Timón bídou drtí,
zatím co moh místo nářku
navštívit Milionářku,
zde se Carmen čerstvě natře,
tu jsou ňácí Lidé na kře,
zde se co by mocní tvůrci
prohodili dramaturci,
tam Sestřenka Běta jedná,
tu Nepřítel číslo jedna,
zde Potopu světa najdem,
zde se Oidip týrá Freudem,
tu je Gero, tu je Bloud —
jak to všecko obeplout?

Lítá šťastná návštěvnice
od tragiky ke tragice,
od dramatu k dramatu,
jak už móda stává tu.

A když zírá na tragéda,
jak se k velké akci zvedá,
šeptá sobě v koutečku:
„… mít tvé foto… v rámečku…“

21. III. 1936

PŘILÍTLO JARO Z DALEKA

a všude plno touhy,
v rádiu Hitler haleká
už jenom chrapot pouhý,

pan Göring lítá po městech,
pan Goebbels jinde item,
rozhoupat musí v těchto dnech
svou hru s národním citem,

nechť žár vše v rajchu uchvátí,
na oltář urna dána,
své ano musí vydati
každá německá panna,

a jaro táhne, táhne dál
v evropské luhy a nivy
a jako velký seriál
raší tu nové divy

letounů, tanků, střel a děl,
krytů, kam život se vtěsná.
To je čas, o němž básník kdys pěl:
„Vesna se probudí ze sna.“

28. III. 1936

CO JE PLATNO KÁRAT,

co je plátno kázat,
kdopak moudrých dbá rad,
když jde všecko nazad,
zvláště tahle mládež
až po Abrahama
dělá sobě všadež,
co si jen chce sama.

Že příklady jisté
dobré mravy kazí,
vědí moralisté
od dob slečny Zazy,
jenže dneska se to
šíří ještě více,
třebas in concreto
zrovna v politice.

Kde se bacil vstřebá,
nemoc přijde stejná.
Tudlec Hitler třeba
šláp do toho Rejna,
o osvobození
řval ve frázích sterých,
a kdo za ním není —
Voskovec a Werich[121]!

Když si Adolf, ojvé,
zabral rýnskou vodu,
ten Vé a ten Dvojvé
šli na Vodičkovu.
Že prý padlo pouto,
do lidu se leje.
Inu, zkrátka jsou to
věrné kontrfeje.

Ještě že tu stojí
ty Národní listy,
pohotové k boji
pro štít Prahy čistý.
Zvyklé na pereat[122]
pro V jako pro W —
nepřijmou inzerát,
leda za hotové.

4. IV. 1936

NA VELIKÝ PÁTEK

po pašijí hlase
vždycky zase na rok
Blaník zavírá se.

To je druhá stránka
legendy té spásné:
jak pašije dozní,
zmizí dvorstvo krásné.

Na celý rok zajdou
rytíři a páni
a jsme zase sami
ve svém bojování.

Až prý bude nejhůř,
opustí své kryty.
Běda, to už bude
národ na kříž vbitý.

Běda, to už bude
Velký pátek nový
a zem sama zalká
nářek pašijový.

Nejhůř — kdy je nejhůř?
Má si země rodná,
má si český národ
vypít hořkost do dna?

Hezké je mít voje
pod blanickým chlumem,
hezčí nečekat jich,
vyjít se svým umem.

Takový je večer,
jakés začal ráno.
Líp se zpívá „Bijte…“
nežli „Dokonáno…“

Minul Velký pátek.
Pašijí hlas zánik.
Bratři, protřít oči!
Nespoléhat v Blaník!

2. IV. 1936

DOVOLTE DNES OTÁZKU:

Viděl jste naši pomlázku?

Jaro se rozvíjí, léto letí,
na dveře ťukají chudé děti:
Co bude pro nás v dusnu dní?
Dvůr činžáku, prach uliční?
Ztraceny pro město, daleko kdesi
hory prý jsou a louky a lesy
a rybničních břehů krásný kout.
Můžeme se tam proběhnout?

Čekáme v městské špelunce,
kdo vezme nás na vzduch a na slunce?

Čtenáři, od desíti k pěti
jde to se zdravím městských dětí.

Čtenáři, již od Velikonoc
koledujeme pro ně pomoc.

Čtenáři, vlídně na to zírej:
pomoz a pošli, neodpírej![123]

25. IV. 1936

NA VŠECH VĚŽÍCH ZVUČÍ ZVONY [124],

na všech rozích megafony,
ze všech sirén jásot vyje,
v salut bijí baterie,

uniformy třpytně planou,
průvody jdou slavobranou,
muži jdou a ženy klečí,
vlajky vlají, trubky ječí,

v triumfu a lesku slávy
orli letí nade davy,
raket rachot hvězdy budí,
hvězdy v řádech letí k hrudi,

a to celé opojení
pro nic jiného tu není,
než že zase v dějství světa
křivda prošla neprokleta.

Historie zpět se točí.
Šelma šelmě zírá v oči.
Kam se s nimi dovleče
justicia bez meče?

9. V. 1936

AJTA PANA STARHEMBERGA [125],

vylili mu z vlády perka,
ajta reka z Kapp-puče[126],
vylili mu papuče.

Vídeň hájil jeho praděd[127],
vnuk se chtěl též vydovádět,
válka pro to princátko
byla příliš nakrátko.

Mladý kníže více chtěl by
užít pěkné na lid střelby.
V Horním Slezsku plno band?
Můj je frajkór Oberland!

Teror tam a teror tady
hrdinu dá dohromady,
jenž pro všecky aféry
postaví si heimwehry[128].

Jednou anšlus, jednou duce,
jednou křik a hrozba puče,
jednou zbožnost, jednou krach,
jednou gesto, stokrát tlach,

jednou soptit mezi strejci,
jednou tančit mezi vejci,
ajta uzurpátor, kterýž
vypadá echt weanerisch.

Konec antidemokrata?
Uklidni se, duško zlatá.
Dokud svět je nejistý,
uživí své pučisty.

16. V. 1936

V ULICI I NA TRAMVAJI,

všude v hlavě válku mají,
jak by bylo, kdyby to
náhle na nás přilítlo.

Pokud jde o cizí nálet,
tu je lépe nezahálet,
metropol si řekla přec
a už dělá první věc.

Kde je v domě jaká půda,
at’ je velká nebo chudá,
kde je jaké podstřeší,
klidu se teď netěší.

Staré krámy, harampádí
na rozkaz bůhvíkam pádí,
od lampy až k matraci
vše se z půdy vytrácí.

Po ulici vstříc tu jdou ti
etažér a panna z proutí,
akvárium, tablo, kroj,
kord a puklý kávostroj.

Každá forka by tu dala
dekor jako pro Nezvala,
fantom mrtvých přepychů
deštěm táhne potichu.

Mrtvé věci, nám už cizí,
mlčky z domu nazmar mizí.
A my živí? Pánbů ví,
nechce se nám za nimi.

23. V. 1936

JAK TO CHODÍ U HENLEINA,

není dnes už věc tak tajná.
Muž, jenž z Zeitu propuštěn,
vynesl to z jeho stěn.

Víme tak, že úředníci
v účtárně i v expedici
než se chtějí v práci dát,
musejí si zazpívat.

Na mou duši, to je ono,
zazpívat si unisono,
zazpívat si v pochodu,
to prospěje obchodu.

A tak pěje závod celý
v čele s pány řediteli,
prokurista, disponent
i každý korespondent.

Kasír, písař, fakturista
bez hlasu by neměl místa,
zpívá saldokontista
typistka zlatistá.

Pějí muži od inzerce,
akvizitér, platoberce,
kopista a účetní
i agenti přečetní.

Jen co pějí, to se neví,
zda „Ty Češky, to jsou děvy“,
„Vesničko pod Šumavou“
nebo jinou dumavou.

Po té ranní čtvrthodince
křepčí jsou jak z peprmince.
Zpěv přec srdci lahodí.
Nezpěvák se vyhodí.

2. VII. 1936

STOJÍ VOJÁK NA VARTĚ,

ne však v poli. V Kynžvartě.
A puč je mu bezmála,
jak by rosa padala.

Býti ve své zemi grand
nebo v cizí emigrant,
to je, pane, rozdílek,
do šířek i do dýlek.

A tak Alfons[129] vyzerá,
kdy už přijde Rivera,
kdy už bude v Madridu
bouchat děly do lidu.

Kastilie, Navarra,
historie prastará;
když krev plní nový list,
král by chtěl svůj doslov číst.

Já bych řekl: Pane král,
zůstaňte tu u nás dál!
Budem z toho radost mít
my i vy. I ten váš lid.

Sire, Kynžvart, Ružbachy
léčí všechny přetlaky.
Vy tu s námi — a my zas
s vaším lidem místo vás.

25. VII. 1936

NA SVATÉHO VÁCLAVA

— to se říci musí —
Němci v jednom zátahu
přitáhli nám na Prahu,
vyžrali nám husy.

Husy, šunka, uzené,
vše jim zmizlo v břiše,
k dobru by to mohlo být,
že se poznal blahobyt
slavné Třetí říše.

On Čecháček leckterý
na domov má hněvy,
dobré bydlo nedá mu,
k cizím šilhá do krámu,
jak jim krušno, neví.

3. X. 1936

ZARADUJ SE, OBČANE,

konec krize tady!
Snad z koruny změněné?
Ne, ne, ne!
Budeme mít řády[130]!

K starým našim tendencím
jde to převýborně,
hlásali jsme napořád
nový řád,
teď jde v této formě.

Řády, stuhy, hvězdice
zdobu tvoří ladnou,
teď jen pozor pomůže,
komuže
nejdřív na hruď padnou.

Po stužce se nadýmá
mnohý hrudník ztuhlý —
urve ji za zásluh kus
špiritus
nebo baron z uhlí?

Uchazečů bude houf,
s volbou bude háčků!
Půjde hvězda v náhražce
za pražce
nebo ke zbyťáčku?

Nebo bude z pentliček
spíše politikum,
že se jednou potají
rozdají
věrným partajníkům?

Komu pocta přísluší,
měj ji neztenčeně.
Ty však si to, lide můj,
kontroluj,
je to ve tvém jméně.

10. X. 1936

SEŠEL SE VENKOV S VEČEREM

a oba rozezleny,
že prý jim vždycky přeberem
výroční státní ceny[131].

Kdo je to my? Kdo znalí jste,
nepochybovali byste:
my všichni jsme přec marxisté
a hlavně komunisté.

V to musíš věřit zejména
ty, prostý lide vesnic,
učí tak církev zelená,
na všecko kolem běsníc.

Je to sic líto člověku,
však jak to spravit, nevím,
že Múzy od věků do věků
dávají přednost levým.

Kdo koupil paket škodovek,
uložil část svých monet,
však ať už je to kdokolvěk,
nesloží o tom sonet.

Zbytkář už často naříkal,
že marně sil a sázel,
však nevtělil to v madrigal,
nestvořil z toho gazel.

Básník zas často zašpital,
kdeže je štěstí řetěz.
Též marně. Nectí kapitál
Apollo Musagetes[132].

Stará to pravda, z čítanek,
a platí na všechny strany.
Plál z Parnasu oheň, ne kahánek.
Pegassus nebyl vraný.

Láká-li Apollo k varytu,
ví, koho se to týče.
Nedbá na partajní paritu
pro kýče podle klíče.

14. XI. 1936

NAŠE OTCE TĚŠIL BALET,

matky výzva k tanečku,
my však nyní máme nálet,
to je tanec, panečku!

Vznik měst zkoumal Henri Pirenne[133],
zkázu jich studujem my,
běda, kdo při lkaní sirén
okna honem nezatmí.

Jedna lampa nerozžata,
každý svoje světlo stáh,
a matička stověžatá
propadla se náhle v tmách.

V průjezdech je ve dne mela,
mačká se to v jeho zdech.
Jindy se to taky dělá,
ale jenom po párech.

Ono se už s nebe na zem
všelicos sem utrousí,
a kdyby to bylo s gázem,
nešlo by to pod fousy.

Co nám pošle Prus či Sasko,
není voda na náš mlýn.
„Dobrý večer, krásná masko,
jak vám sosák cedí plyn?“

Padne bomba, padnou vtipy,
Praha není v úpadu,
může ztratit, co v ní kypí,
neztratí však náladu.

21. XI. 1936

PRO POSLEDNÍ ŘÍŠSKÝ FERMAN

celý svět má úsměv jen —
cenu míru dostal Germán
a Berlín je rozezlen.

Blut und Boden[134] čili Blubo,
to neplatí pro všecky?
A což k Němcům, ty má hubo,
nepatří von Ossietzky[135]?

A když Berlín k míru touží,
jak řečňují po rynku,
proč se cítí jako v louži
s usnesením stortingu[136]?

Inu, vidět napoprvé,
že je něco v rozbroji,
buď ten mír, či ten hlas krve,
nebo taky obojí.

28. XI. 1936

V NEJISTOTÁCH ŠLI JSME SAMÝCH,

až se ten rok s rokem zamích,
nový přišel a my v něj
vykročili veselej.

Mraky nejsou rozehnány,
mizejí však na vše strany,
historie obrací
list nejhorších štrapácí.

Jde ten obrat převeliký
od španělské republiky,
když tam pravé Španěly
už po Němcích sháněli[137].

Ti, co za vzor uctíváni,
Mauři jsou a SAmani,
jaké hoře, přehoře,
pro Vraného Řehoře[138]!

Lezl jim pámbuví kam až —
a teď blamáž, blamáž, blamáž,
kde je honem doma co,
čím zakrýt to fiasko?

Zkušenost už stará učí:
kdykoli on píše žlučí,
děje se tu bez něho
někde něco dobrého.

O slepičí jenom krůčej
pokrok jde, však půjde prudčej.
Věřme v přání novoroční,
když máme jednou proč.

2. I. 1937

LEDEN UŽ SPĚJE KE KONCI,

za pár dní bude smeten,
tři měsíce rychle proletí,
bude tu první květen.

A toho dne prý otevřem —
ó, jaký včasný zřetel! —
československý pavilon
uprostřed města světel.

Že se v tom pranic nedělá,
to prosím nemysli si,
vždyť jsme už téměř nalezli
potřebné kompromisy.

V takové slavné soutěži
nesmí být žádný nelad,
a proto my tu dumáme,
co s pavilonem dělat.

Lehko své píšeš výčitky,
kritiku, který řízný’s,
však zkus to jednou, uhájit
v reprezentaci biznis!

Až Pavel si to dodumá,
dumati bude Petrů,
kolik se státu přenechá
k reprezentaci metrů.

Že při tom jde o umění?
O vrcholy tvůrčí práce?
To přece každá firma ví
a dodá na obrátce.

A kdyby třeba s českým sklem
byl tady obchod malý,
budeme prodávat japonské.
To jsme už dokázali.

23. I. 1937

SVÉ ZVLÁŠTNÍ KOUZLO V PRAZE MÁ,

ač báje stará je to,
ta zvěst o vzniku Golema,
jenž chránil pražské ghetto.

Ten mocný tvor byl bez duše
a věrně sloužil přes to,
že zlé a dobré netuše,
zatopit doved město.

Rabbi Löw dávno už je v prach.
Leč dívaje se kolem,
ocitám se tu v obavách,
že znovu vyvstal Golem.

Neklame-li mne předtucha,
zas vzbuzen z lidské bázně
ten strašný kolos bez ducha
a regíruje rázně.

Tu zakazuje přednášku,
tam zase představení,
tu v drama vnutí náhražku
a tam zas obsah mění,

a všude vody přileje,
kde jaká jiskra žhaví, —
ne, marná všecka naděje,
to je ten Golem pravý,

jenž starý domov v Praze má.
Však vězte k pravdě této,
že nelze míti Golema
a nemít nové ghetto.

13. II. 1937

KAM, PŘÁTELÉ, SE DOSTANEM,

když Šrámek už i s Tomanem
dospěli šedesátky?
Našeho mládí básníci —
a při nich jeseň jasnící
a při nás pohled zpátky.

Nebylo torzo života,
co v pohádkách krve kolotá
a šeptá hlasem ticha.
Splav šumí jako k bratru brat.
Života bído, mám tě rád…
vždy znovu kvete lícha.

Kdo ví, co eben, zlato je,
a kdo ty barvy miluje,
do oslav nedere se,
na levém křídle a poslední
stojí a šeptá: „Ještě zní,
co krásu žití nese.“

27. II. 1937

NA ZELENÝ ČTVRTEK JE TO,

za boží rok jenom jednou,
kdy se po vší zemi této
zvony ze svých zvonic zvednou,
a jak zázrakem je dáno,
všechny dolů k Římu letí,
tiše letí, svatá Panno,
ani tónu neslyšeti,
hlas jich srdcí odumřel.

Divný letos týden svatý,
marně by ses v Římě sháněl,
kde jsou v jeden tábor spjaty
svaté zvony zbožných Španěl,
rozstříleny katedrály,
zvonice jich rozkotány,
zvony, které zvonívaly,
nezapějí ani hrany,
hlas jich srdcí odumřel.

Jeden jen sem přibyl v letu,
umíráček; srdcem bije,
srdcem volá k všemu světu,
aby pohléd na pašije,
na tu horu Olivetskou,
kde je v krvi národ celý,
bičován pro pýchu světskou.
Slyšeli ho? Neslyšeli.
Hlas jich srdcí odumřel.

V hrdé moci Řím se zvedá,
slávu před vším jiným volí.
Řím je Řím a druhým běda.
Kothurn kráčí přes mrtvoly.
Fórum kupí bez ustání
mramor, mramor, chladný kámen.
V lidských svobod umírání
nešeptne se ani amen.
Hlas jich srdcí odumřel.

27. III. 1937

V KLID STROJŮ, KLADIV, PIL A VŘETEN

zní kročej lidí pochodem.
Je zítra zase první květen
a uctít jej jde celá zem.

Ta malá země — srdce prý to
evropské celé pevniny.
Nu, v srdci bývá právě skryto,
co nezná v světě jediný.

Ta malá země, a co bolu
bylo jí kdy už přetrpět.
Všechno jsme nesli všichni spolu —
toť tajemství, jež nezná svět.

Ta malá země, zkrabatělá,
co napila se hořkostí
a kolikrát už oněměla
pod bičem cizí zpychlosti,

a přece všech těch pohrom příval
neumlčel v ní tichý hlas,
jenž v hloubi duše duši zpíval:
„Buď věrná, jako bývalas.“

Nezklamal hlas ten, dostál všemu,
co v trudných dobách sliboval.
Nepřišel-lis už k hotovému,
máš aspoň, co bys budoval.

Ne v mramoru a pyšné spěži
je sláva rodů pokojných.
V tvých prostých rukou, bratře,
leží kus štěstí druhých bratří tvých.

Nepohrdni tou vzácnou hřivnou.
Dostává jen, kdo dává sám.
A na tu pravdu prostodivnou
pomni, až půjdeš k oslavám.

30. IV. 1937

PADESÁT LET SLAVÍ MÁNESÁCI.

Minulost se z hlavy nevytrácí.
V pyšné slávě těchto dní
vzpomíná se na první.

Zvlášť na Alše. A jak už to bývá,
písnička se v mysli rozeznívá,
píseň, kterou tolikrát
zpívával a dal si hrát:

„Když jsem já šel tou Putimskou branou,
volaly tam štyry panny za mnou
a volaly: Študente,
ty malej premiante!“

Písnička ta jeho byla zcela,
každou jeho kresbu rozechvěla,
jak by do ní zpovzdáli
hlasy dívek volaly.

Volání však nesvedlo ho stranou,
prošel vždy tou svou Putimskou branou,
našel cestu, našel cíl,
nezrazoval, nezradil.

Národu chtěl tu mši svatou sloužit,
při níž mohou dívčí srdce toužit,
mládeži chtěl kázati
o životě v závrati:

o zbojnících, vatře chlapců horních,
švališerech a rejtarech v škorních,
nad vším bratří z kalicha —
svět, jenž dnes už nedýchá.

Umřel majstr a s ním vesmír celý.
A byť bychom jiný svět dnes chtěli,
vzpomínáme na něho,
premianta našeho.

15. V. 1937

„JSME SVOJI … JSME SVOJI …,“

mohlo znít v zámeckém pokoji,
kde britský vévoda, nedávno král[139],
svou lásku si konečně za ženu bral.

Končí se román či ten jeho díl,
pro nějž svět málem už z kolejí byl.
Je mistress Warfield vévodkyní
a svět se zas normálně točí nyní.

Nu, tak se končí ta senzace všecka
jako ta říkánka českého děcka:
„Král má svou korunu, Bůh má své nebe
a já mám, Wallisko, Windsor a tebe.“

Zářící nevěsta klopí zrak v klín,
když jí muž nese erb s heslem „leh dien“.
Není to „Sloužím“, jak víme dnes už,
leč hodí se přece, neb značí „Váš muž“.

5. VI. 1937

KONGO, TOGO, KAMERUN?

Na Afriku máme run.
Bez Afriky non est vita[140],
Mein Kampf už je antikvita.

Dakar, Lagos, Dahomej,
lorde[141], něco vykonej,
Konakry a Mombasa,
jen se řízni do masa.

Dagomba a Senegal,
pročpak jenom Brit a Gall,
pročpak má být Kenya
bez pruského génia?

Uganda a Tanganika
bez Německa nevyniká,
Swakopmud a Lüderitz
bez Berlína nejsou nic.

Matebele, Usagara,
vizte, lorde, co v nás hárá.
Somali či Bečuán,
a mír věčný bude dán.

Volta, Benin, Angola,
pějme píseň dokola,
Canarias, Bomboko,
byť to bylo naoko.

Budem-li mít i to zpátky,
budou na nás teprv krátký.
Súdan, Gurma, Hokoto,
pak jim dáme co proto!

4. XII. 1937

A JEŠTĚ DEN A NOCI PŮL

a zlomíme nad rokem hůl,
nad dalším rokem z našich let,
který se příliš nevyved.

Ze svého rohu hojnosti
víc smutku dal než radosti,
vše hořké ze dne ke dni táh
a dobré dal jen po špetkách.

A ještě den a noci půl
a čas připraví čistý stůl
a na něj, k chuti sváděje,
rozprostře nové naděje.

Přijměte všechny s důvěrou,
že strefíte se aspoň s některou;
čím člověk starší, tím je skromnější
a děkuje i za chléb vezdejší.

V bilanci roční letoška
je mír ta hlavní položka,
kéž účtujeme příště zas
pokoj a mír u nás i v nás!

31. XII. 1937

1938–1940

STARÁ TO, PRASTARÁ UŽ BÁJ,

o které židé vědí:
že visí kdesi ve vzduchu
dvanáct trub tepaných z mědi.

Vždy jednou za čas jedna z trub
se pohne a k zemi padne
a strach a hrůza z chvíle jde,
až nebude tam žádné.

Neb tehdy prý se vyřítí
Gog, Magog[142], prazlo světa,
a pod jich obřím náporem
po lidstvu bude veta.

Kus pravdy na tom může být,
všimni si — ipse[143], vtip se —,
že nějaký čas žijem již
jako v Apokalypse.

Kus pravdy na tom může být,
je vždy hůř s námi všemi,
máme-li tu o troubu víc
na významných místech zemí.

Kus pravdy na tom může být,
jen počet bude větší:
pokud jde o trouby osudné,
svět na větší sílu jich svědčí.

Svět předstih všecky vidiny
proroků, písem, jógy:
má už své Gogy, Magogy
a k tomu demagogy.

15. I. 1938

AC SPARTA BYLA SICE

delší dobu v šlamastice,
teď však už z ní vyhřezne
do epochy vítězné.
Minulost je trapná mýlka,
předsedou je nyní Žilka,
poslanec a agrárník,
generální tajemník
republikánské strany zemědělského

a malorolnického lidu v republice Československé.

Vývoj ten byl předznamenán:
tam, kde útok vede Zeman,
tam, kde Věchet v bráně je,
symbol náš a naděje,
tam, kde v halfu pravá značka
u Košťálka, u Sedláčka,
tam přec oprávněně vnik
generální tajemník
republikánské strany zemědělského

a malorolnického lidu v republice Československé.

Útočníci pod zelenou
jinak akci popoženou,
cizí bránu napadnem
ranami jak beranem,
a když třeba vlastní branku
budeme mít na kahánku,
Venkov nám to zdribluje,
že to zase úspěch
je republikánské strany zemědělského
a malorolnického lidu v republice Československé.

Tož ty, lide malorolný,
vzhůru z chaloupky a kolny,
ty, sedláče, opusť hned
grunt, jejž držíš tři sta let,
vzhůru do měst na kopanou,
měšťáci nás nedostanou,
máme líh, tuk, oleje,
fotbal nové pole je
republikánské strany zemědělského

a malorolnického lidu v republice Československé.

„Jen s tím jedním copak bude:
spartské dresy, dresy rudé,
dresy rudé dočista,
jak je vybral marxista?“
Co je nám po barvě tílka,
pod ním-li agrární žilka
rudá, hnědá, zelená, —
jen když vzrůst zas znamená
republikánské strany zemědělského

a malorolnického lidu v republice Československé.

22. I. 1938

DOBA BOUŘEK NENÍ BLÍZKÁ,

po Evropě se však blýská,
něco v dáli tiše hřmí.
Neuhodí z toho asi,
zatím jen na lepší časy
svědčí blesky z mrazné tmy.

Neklid dole, neklid i výš,
na převraty rychlé civíš,
dneska sláva, zítra pád,
ocel mdlí a beton puká,
tajemná-li jakás ruka
mene tekel[144] začne psát.

To je čas, kdy nejásáme,
naopak, pro sebe samé
obhlédnem stav věcí svých.
Dobrý-li jsme základ dali,
není strachu před přívaly,
i kdyby se tajfun zdvih.

12. II. 1938

SBALÍME SVÉ NÁDOBÍČKO,

pero, inkoust do rance,
na noviny máme nynčko
pana radu Schmoranze[145].

Otiskli jsme projev vlády,
i když nám jej nedodal,
načež vyhlásil nás tady,
že nejsme dost loyal.

Loyální tisk má předně
neslyšet, co znělo všem,
dokud není zde ouředně
Hodža schválen Schmoranzem.

Zítra v cizích listech přečtiž,
co svět soudí o věci,
kterou pozítří — ta prestiž! —
Schmoranz hodlá dovléci.

Třetí den o pražské slávě,
o londýnské, až bůh dá,
smetanu nač sbírat právě,
když stačí i rozhuda.

Ať to zkysne na toleranc,
demokrat má času dost,
ani Četka, ani Schmoranz
nemilují překotnost.

Loyálně zglajchšaltnu se
a půjdem co jeden muž
vždycky s křížkem po funuse
a co možná budem kuš.

2. IV. 1938

PŘIŠEL K ČECHŮM CIZOZEMEC,

němý byl, a tudíž Němec.
Dneska je to jiná věc:
dnes by to byl Šuškavec.

Šuškavci jsou zvláštní nace,
nejde s nimi mluvit hladce,
zeptáš se a ani muk,
jako ten Jan Nepomuk.

Domluvit se těžká fuška:
šušká, šeptá, šeptá, šušká,
pro ně by byl pro rozhlas
Flüstertenor, Flüsterbaβ[146].

K tomu šušká Šuškaveček
všecko ve formě tří teček:
„Warte ab… es kommt der Tag…,“
puntíky čti tak či tak.

Vada ta se nevyléčí,
leda stálou přímou řečí.
Přímá řeč a přímý čin
spraví mnoho pokřivin.

Za řečí však, na to dbejte,
vždycky puntík udělejte.
Nikdy tři. Neb zloduši
z těch tří tvoří ,,ovzduší“.

9. IV. 1938

V ČEM SES TO, DEUTSCHBÖHMEN,

v čem ses to zhlídlo,
že chceš za nápoj jen
vařící vřídlo,
vařící vřídlo,
vodu a páru,
jak už tak tryská ven
z Karlových Varů[147].

Tam to chce každý mít
co nejhorčejší,
jinak však jiný lid,
i ten lid zdejší —
tuten lid zdejší,
to nejsou fórky,
nebude šprúdl[148] váš
píti tak horký.

Toť se ví, že se tím
všelicos ztenčí,
toť se ví, že je pak
účinek menší,
účinek menší,
my však dál jdeme,
pro ten váš šprúdl se
nepopereme.

Pro nás je jedna věc
jasná a jistá:
pro nás je vodička
chladná a čistá.
Chladná a čistá,
to je nám zdrávo,
sluje ta studánka:
Pravda a Právo.

Vy naši páni tam
u Kolovratů,
koukejte, ať má vše
hlavu a patu,
zůstaňte pevní,
klidní a chladní,
ať pravda vítězí,
padni kam padni.

Karlsbad, Karlsbad
a tam ten pramen
Němcům teď nedá spát,
každý je zmámen,
každý je zmámen
pro hranic kámen
a ten tam stojí přec
na věky amen.

30. IV. 1938

PARTEIGENOSSE [149] Z AŠE

do pěkné upad kaše,
na karlovarské pohádky
pečou se v Praze oplatky
a mouka k nim je naše.

A co se kroje tejčí,
jeden náš mistr krejčí
kabátek střihl sevřený,
půl bílý a půl červený,
moc dobrý pro lid zdejší.

A co ten mezník z hranic?
Nu, s tím se nehne za nic.
Za tisíc let jest omšelý,
tož jsme jej trochu otřeli
a přečká tisíc vánic.

Až bude jednou po hře,
poteče dále Ohře
tou starou naší krajinou,
nedílnou, pro nás jedinou,
v níž bude provždy dobře.

28. V. 1938

JAK UŽ SE VŠECHNO OTÁČÍ,

jsme tento týden bohatší
jednu vládu v světě.
Ó, Franco, Franco, vítán buď[150],
ne na mou, na Hodžovu hruď,
toť vláda, která chce tě.

Mně trochu příliš čpí ten dým
nad mrtvol tělem ubitým
za kontrarevoluce,
kde zem jde v trosky na sto let,
nemohu říci non olet[151]
a běžet tisknout ruce.

Jestli nám příklad vydal kdo,
byl to ten dělník hidalgo,
jenž ještě dnes se bije.
Můj český osud, česká čest
pevně mi říká: Tady jest
tvoje historie.

Dokavad nezavřel se hrob
za reky těchto podlých dob,
jen jedno vím a cítím:
že nemohu jim vpadnout vzad,
ni zradit je, ni zapírat.
Jsem při nich celým žitím.

4. VI. 1938

HEJ, KORUNKY, KAČKY, PĚTIKAČKY,

mašírujte z pytle ven[152],
potřebujeme vás pro vojáčky,
a to dřív než „přijde den“,
čím vás bude větší val,
odsune se ten den dál,
až jej Konrád škrtne v kalendáři,
aby vůbec nenastal.

Mašírujte z punčoch na hranice,
ať se vás tam přihrne!
Copak by byl voják bez munice,
taky bez té stříbrné!
Z punčoch syp do klobouka,
z těch bílých, nic nekouká[153]
dáme-li i tohle do pořádku,
ať si někdo zahouká!

Hej, korunky, kačky, i vy, tácy,
mašírujte z pytle ven,
však už přišel Konrád s lamentací,
že s tím není spokojen.
Jestli ano, jestli ne,
to není, nač myslíme,
máme jenom tu svou republiku
a tu dáti nesmíme.

18. VI. 1938

POSLALA NÁM VLÁDA PSANÍČKO:

„Nemluvte tak od plic nyníčko,
myšlenka se mění ve skutek,
rodí se nám, rodí statutek.“

Horečku má vláda mátuška,
šest doktorů stojí u lůžka,
další kmeti, leši, vladyci
chodí sem co muži babicí.

Radí, radí, radí ve mnohém,
jen ten jeden[154] zmizel za rohem,
podíl svůj se přiznat netroufá
bez svolení kmotra Adolfa.

Kdy konečně přijde, kdo mu rce,
do Prahy že může z Liberce
přímou cestou míti mnohem blíž
nežli přes Mnichov a přes Garmisch?

16. VII. 1938

TAKÉ SPIŠŠTÍ NĚMCI PIŠTÍ

o svém novém lepším příští
samostatným kantonem.
Každý Franz a každý Anton
chtěl by tu mít vlastní kanton
narychlo a nahonem.

I ty Times se přitom tuží,
jak rozkrájet tu lví kůži,
semhle díl a tamhle díl.
Jenže ten lev, páni zlatí,
nemíní svou kůži dáti
a zle vrčí na ten cíl.

A tak zdrávi vzkazovali,
zdrávi porozumovali —
o dělení ani hles!
Tuto račte v zemi býti,
kde i muž i žena cítí:
Přelom, přeskoč, nepodlez!

10. IX. 1938

TEN HENLEIN [155], TO JE FÜHREŘÍK,

kam se my na něj šinem,
nedělal žádný velký křik
a všecko řešil činem.

„My chceme domů, do Němec,
kam patříme svou krví.“
Prohlásil, a než řek bys švec,
už rozběh se tam prvý.

To je přec vůdce! První vždy
a nemluví a jedná.
Teď jen mi nejde do hlavy
ta velká starost jedna,

zda taky jeho turnéři[156]
v svém poslušenství tupém
za náčelníkem zaměří
sevřeným osmistupem,

zda každý, kdo mu přísahal,
že půjde za ním všude,
dostojí slovu, přejde val
a v Německu šťasten bude.

Sudetských Němců problémy
tím by se skončily věru,
se zbylými Němci v zázemí
shodnem se v každém směru.

Kdo žít chce v míru, patří sem,
toť dělítko všech věcí.
Neptá se po krvi tato zem,
jež tolik jí viděla téci.

Náš lid ve strašných zkouškách zrál
a odmítá od svých hranic
ten krutý mýtus, který dál
krev rasy má za svatý grál,
krev člověka však za nic.

17. IX. 1938

PRO TO, CO ZPRAHLO JAKO TROUD,

nebudu hledat slova.
Ocelí srdce obepnout
povinnost vojákova.

Svůj úkol vzít a pevně stát
a všemu zírat v oči.
Nezhynul všechen majestát.
Osudu kola se točí.

Pod diplomatů předivem
z hlubin to hřmí a duní.
Beze slov mluví matka zem.
Syn matce porozumí.

24. IX. 1938

KDYŽ SE TAK DÍVÁM DO MAPY,

jak mizí její fundus,
řeknu vám slovo pro chlapy:
Zřejmě z nás mají špundus!

To přec je výklad jediný
pro tyhle amputace.
Přečtli si naše dějiny
a vědí, čeho bát se.

Každému hrají na chvilku,
to už tak bylo vezdy.
Skočili nám na kobylku
a teď nás tlačí ke zdi.

A teď nás tisknou, chvat na chvat,
a je to zas kdo s koho.
Poznat, co je to prohrávat,
znamená taky mnoho.

Ustupujeme bez křiku,
však každý bitec vrčí:
„Chlap k chlapu, zůstat ve styku
a učit se být tvrdší.“

Kdybychom měli tlouc jen štěrk,
ještě to není zánik.
Nezalehne nám Godesberg[157],
ten v srdcích našich Blaník!

8. X. 1938

VIDĚL JSEM ŽENU VZTYČENOU

nad rukojetí rádla.
Šla s paží pevně vzepřenou
a brázdu k brázdě kladla.

Zem plodná, hruda za hrudou,
k slunci se obracela.
Plevel mizela pod půdou
a z rozrytého těla

červ vylézal a ponrava
ukázala svou slinu.
Za pluhem jdoucí postava
zas zašlápla je v hlínu.

Viděl jsem ženu, muže zřím,
zahořklé v plné zbroji.
A vidím, jak před osením
všeliký hlíst se rojí.

Dals, Pane, lidu těžký kříž.
Dals však i vůli a nervy.
Dej ještě sílu nanejvýš
opovrhovat červy.

Viděl jsem ženu, vedla pluh
pro příštích žatev sémě.
A cítil jsem, že dal mi Bůh
uzříti ducha země.

15. X. 1938

MÁ TO BÝT TEDY VŠEDNÍ DEN

ten dvacátý osmý říjen
a tak nějak jako klamný sen
má býti opomíjen.

Leč byl to sen a byl to klam,
co tehdy jsme společně žili?
Což může s mysli sejít nám
to vzkypění národní síly?

V den díla svátek změnit lze,
když nouzi prací lámu,
však zevšednět nám nemůže
na datum bez významu.

Není to žádný zašlý čas,
co stále v srdcích hřeje
a co jen vede v nový kvas
pohnuté národu děje.

Národa moudrost, síla, ctnost
zní stále touž melodií.
Minulost, dnešek, budoucnost
souběžně v duši žijí.

I z hořkostí i z bolestí
i z nouze o kus chleba
život zas může rozkvésti.
Jen jednoho je třeba:

nést hrdě vlastní věrnost svou
i v neštěstí, jež drtí.
Nezhyneš cizí proradou.
Jen vlastní vede k smrti.

22. X. 1938

FRANCOUZŠTÍ PÁNI STÁTNÍCI

přehorlivě teď řeční
a dokazují Evropě,
že máme jim být vděčni.

To taky jsme, neb každý ví,
že z naší historie
na věky věkův nezmizí
Bonnet a Daladier[158].

A z dějů světa nelze vzít
to osudové pouto,
jež pojilo velkou Francii
s maličkou zemí touto.

Nesmí být jenom ve smlouvách
ten svazek sudby hledán.
Je to i jinak. Na příklad
po Sadové přišel Sedan[159].

5. XI. 1938

PŘEKONALS, LIDE MŮJ, ZE VŠECH SIL

nejhorší osudu slotu,
teď jen, když nový kyne cíl,
teď jen aby ses nerozbil
na kusy — pro jednotu.

„My chcem mít svornost takovou!“
„My chcem mít svornost tuhle!“
Co drželo tě nad vodou,
bratrství tvé s tvou svobodou
pomalu budou v truhle.

Hlubinu smutku nezměří
provazec příliš krátký.
Chceš býti sám a do dveří
buší ti vlastní ordnéři,
bys účastnil se hádky.

Českému srdci málo dá
ten povyk nové doby.
Pro širou oblast národa
nemůže přijít obroda
ze hněvu, msty a zloby.

Jen kdo chce bratru bratrem být
i v jeho opuštění,
kdo raněnému přeje klid,
bezradným umí naděj vlít,
ten nese vykoupeni.

12. XI. 1938

POD JEDNÍM KLOBOUKEM SLOVÁK JDE,

pod dvěma Čech se bratří,
jen Moravan si se Šrámkem
zved tento počet na tři.

Klobouky máme. Teď se ptej,
co pod nimi se zrodí.
Sám klobouk, byť i s kosárkem,
národ přec neobrodí.

Duch národa je jiskření,
jsou plameny a záře,
světélko v šachtě, stálic třpyt
a oheň boží tváře.

Za ohněm věčně hořícím
zas chceme spěti spolu.
Před žhavým duchem národa
jde každý klobouk dolů.

19. XI. 1938

ZARADUJ SE, PRAŽANE,

nad vyhláškou, jež ti
ve lhůtě už napsané
pražské firmy zčeští.

Mnohá je to pitvora,
kterou tady střásáš.
Nebudeš mít tailora,
masáž ani pasáž.

Zhluboka se přeryje,
cos z ciziny přijal,
i ta parfumerie
i ten koloniál.

Naříká sic obchodník,
co s tabulkou „Detail“.
Zmizí teď i Grandpodnik,
na detail se neptaj!

Nebude tu po čase,
umíráček an cink,
nouveauté ni occase,
parket ani dancing.

Hoj, jak prudký boj to slov,
ve kterém tu běháš!
Zvaž však spíš, dí filozof,
nové slovo: peáž.

26. XI. 1938

PROSINEC ZÁŘÍ, SAMÝ JAS,

kdy kraj měl být už ztuhlý.
To asi český Pánbůh zas
chce nahradit to uhlí.

To se as v duchu smiloval,
když lyžaře zhléd maně,
a chce jim zkrátit jejich žal
pro nedostupné pláně.

Nebo si všiml s výsosti,
jak s osudem chcem rvát se,
a prodlužuje možnosti
pro tábory práce.

Ba je nám třeba jasu víc
pro celou příští dobu —
žít jak při svitu voskovic,
s tím jde se jenom k hrobu.

3. XII. 1938

JAKO BY TO BYLO DNES,

vzpomíná si lidstvo celé,
kterak číhal Herodes
na malého Spasitele.

Trudná byla, ale krátká
historie temných sil:
vyvražděna neviňátka,
Vykupitel zvítězil.

Každým rokem jiným světlem
svoji záři lidem dá
chudičký ten, prostý Betlém,
všeútěšná legenda.

Každým rokem znovu hřeje
symbol víry dějinný,
přeslavná ta epopeje
malé lidské rodiny.

Chudý, který lásku nese,
zvítězí nad palašem.
Zpěv, jímž lidstvo vzhůru pne se,
věčně zní vždy po našem.

24. XII. 1938

DOST JSI JIŽ KOSILA, MORANO,

na zchudlém tomto poli,
srdce je jako odráno,
kolika ztrátami bolí,
Rudolfe, Arnošte, Richarde, Karle[160],
v soumraku čekáme na ráno
jak na jaro stromek holý.

Zníval tu hlas jak viola
a hlas jak hřímání Páně,
hlas, který tajemství vyvolá,
a hlas, jenž zvábil by laně,
Rudolfe, Arnošte, Richarde, Karle,
volám vás, voláme dokola,
a zní to jen hluše a planě.

Teskné jsou pocity siroby,
mlčení pro úlevu,
jak jinak srdce bilo by
při vašem čtverozpěvu,
Rudolfe, Arnošte, Richarde, Karle,
kdo za vás dílo přizdobí,
dá k chlebu zpěv i révu?

Rozvratu rok dnes dooře.
den nový doufat milo.
Vy čtyři naši nahoře,
kteří jste znali dílo,
Rudolfe, Arnošte, Richarde, Karle,
pomozte nám, ať v pokoře
svedem, co kdysi bylo.

31. XII. 1938

AŤ VÝVOJ JDE TEĎ JAKKOLI

po zeměkouli celé,
nikoho než nás nebolí
rány na našem těle.

Úkol se ještě nemění:
zastavovat krev v ráně,
a kde je tolik zranění,
hledati balzám na ně.

Nespasí nás hluk ryčných slov
ni fanfár znění břeskné.
Opatři svému bratru krov,
než uštván bídou klesne!

Dej děckám domov, matkám krb
a otcům možnost díla.
Sám v blahobytu trochu trp,
by bída polevila.

Nezvedej hloupou pýchu svou
do komandérských rolí,
když v nouzi bratří před tebou,
hrubé slovo bolí.

Ať srdce srdci tiše dá,
co na přebytku tu je,
když nová česká koleda
po domech koleduje.

I ten, jenž s lidem věrně šel
a smír už našel v rovu,
nic víc by říci nevěděl,
než dát a dávat znovu.

21. I. 1939

KALENDÁŘ HLÁSÍ KARNEVAL

a veselo je tuze,
z Barcelony [161]se rozléhal
prý jásot po vší hrůze,

v Římě se zatančit chystají
národní kotilion,
parket se hledá potají
od Džibuti po Lyon,

Francie hlásí pas de deux,
jak tanec začne kolem,
a partner prý jej povede
maskován parazolem[162].

V pevnostech chystají reduty,
nákupy masek jsou značné
a všude zájem vzedmutý,
kdo s předtančením začne.

Program se stále přemílá,
jen jedno as se zdá tu,
že zahájí jej kadrila,
čtverylka diplomatů.

Toť tanec krásný na pohled,
svět mu rád aplauduje:
když jeden pár jde při něm vpřed,
druhý hned ustupuje.

Karneval táhne pevninou
a k tanci vše se fantí.
My máme tužbu jedinou:
My nic. My muzikanti.

28. I. 1939

MALEČEK, BODYČEK, STŘELBA A BULLY,

rány a pády a hraje se dále,
třetiny míjí a v skórech jsou nuly,
víme však: budeme ve finále.

Znovu tak máme zde dekádu onu,
jiným kdy zájmům všem dáváme vale,
národ je sjednocen u amplionů,
čekaje, budem-li ve finále.

Nejde tu o to, zda první či třetí,
rozdíly předních jsou nakonec malé,
hlavní je vlajku svou uviděti
probít se se ctí až do finále.

Věčný to úkol a nám všem daný,
na něj je mysliti znovu a stále:
vydržet nápory, vydržet rány,
vydržet, vydržet do finále.

2. II. 1939

KALENDÁŘ DOSPĚL K MATĚJI

a v trávě raší krokus,
to dává víc než naději,
že jaro blíž je o kus,
to jaro, které značí ti
probuzení a ožití.

Rok každý můžeš čísti zas
v té vyšších řádů knize,
že na věky tu není mráz
ni tuhé zimy krize,
sedlák to zná a v ohlasu
moudře dí: „Všeho do času.“

Když táhne krajem podjaří
a zříš kvést čemeřici,
víš, slunce zas se rozzáří
a zmlknou nevěřící
před zázrakem těch věčných sil,
jež mění svět, by dále žil.

Jen všimni si, jak bohatá
je příroda, jež pučí,
pupence, jehnědy, poupata
nesčetným množstvím učí,
jak nahradit, co mrtvo jest:
Z široka růst, bohatě kvést.

25. II. 1939

SOBOTO BÍLÁ, JARA SVÁTKU,

tajemná Bílá soboto,
co přineseš po Velkém pátku
divného roku tohoto?

Jíva se k jívě tiše sklání,
chudobky kvetou v kamení.
Zvěstuje vítr: „Zmrtvýchvstání!“
Hlaholí potok: „Vzkříšení!“

V ten den se utvrzuje víra
v život o věčné obrodě.
Mře člověk, celek neumírá,
kdo mrtev, živ je v národě.

Přes tisíc let jde proud ten žití
v neznámá příští staletí.
Jen vůli mít, jen svůj chtít býti
a nedat květu zplaněti!

8. IV. 1939

MOU VLAST JSI ONDY SLYŠEL HRÁT,

hymnický zpěv o české zemi.
Té zemi, kterés nastokrát
přísahal věrnost přede všemi.

Tu vírem kotlů bouřně změten,
tu lesním rohem vyzpíván,
do harf a viol, ve stesk fléten
a v houslí šumně vonný van

včarován je té malé země
staletý úděl, věčný sen.
Dík Hospodinu vzdávám němě,
že tento kraj nám zaslíben,

že pod mračny i v zlatém svitu
zde leží naše dědictví.
Má krásná země bez blankytu,
jsme věčně Tví, jsme věčně Tví.

6. V. 1939

JSOU SLOVA DROBNÁ, MALINKÁ

a každé hrůzu přetne.
To sladké slovo maminka,
jak mazlivě se šeptne!

Jenom tak myslí proletí
a srdce vděčně cítí,
že z lásky, trudu, obětí
stvořeno lidské žití.

Maminka: to je domov tvůj,
štít pevný tvého blaha
a ve tvých strastech, pamatuj,
útěcha věčně vlahá.

Maminka: to je celý rod
v košatém rozvětvení,
jí nejsi osamělý bod,
jsi haluz svému kmeni.

Maminka: to je tvoje řeč
ve vší své strůjné kráse,
milostný květ i břitký meč
a svatý plamen zase.

Maminka, to je věrná stráž
vší divně dávné síly,
jež každému dí, kdo je náš:
Budeme, co jsme byli.

Maminka, máma, mamička —
co je v tom mazlivého!
A přec ta slova prostičká
chrání od všeho zlého.

13. V. 1939

DEN ZA DNEM MÍJÍ STUDENĚ

a radost z květů maří.
Zima však věstí dobré žně,
těší nás hospodáři.

Tak na světě vždy každá věc
svou dobrou stránku mívá.
Doufám, že Vala, moloděc,
točí teď více piva.

Gážisté[163] v tomto jaru se
přece jen trochu blaží
ze slibu ministra Kalfuse
zmírniti srážky gáží.

Leccos se přec jen přetvoří,
cos nečekal tak krátce.
Už jde hlas, aby cenzoři
měli zas méně práce.

To se přec hodí velice
k těm svátkům svatého Ducha.
Své taje mají letnice,
k nimž mysl není hluchá.

Sestoupil tehdy svatý Duch
na všecky apoštoly
a dal jim ústa, dal jim sluch
pro jazyk kterýkoli.

Tu prostý rybář, jak chtěl pán,
jazyky všechny uměl,
od Babylonu v Kanaan
s všemi se dorozuměl.

Ó, pane, znáš dnes také lid,
jenž věří věrou silnou,
rač také k němu sestoupit
milostí neomylnou

a přát mu, prosím velice,
ne slavný zázrak celý —
jen abychom v svém jazyce,
my lidé měst i vesnice,
dobře si rozuměli.

27. V. 1939

TAKOVÝ DIVNÝ MÁJ TO BYL,

jak při ledové hoře.
Mrak plodil mrak a chlad jen lil
na všechno, co tu z jarních sil
rašiti chtělo spoře.

Takový divný byl to máj,
a přec v něm něco hřálo.
Šel kouzelník Jaro si pro šalmaj
a České jaro v český kraj
muzikou zajásalo.

Kde slova hluchnou, voní květ.
Mlčíš, a srdce zpívá.
V té hudbě zní tvůj český svět,
tam láska smí se rozhořet
i naděj věčně živá.

Dohráno, a přec dále zní
ten zázrak převeliký.
Za posilu tu našich dní,
Talichu a vy ostatní[164],
přijměte vroucí díky.

3. VI. 1939

POD VĚŽÍ ŠÍTKOVSKOU JE JAKBY TICHÁ ZÁŘ.

Do síně prostorné, široce rozklenuté,
dán poklad královský: tvé drahé Prahy tvář,
jak rostla do své krásy nepohnuté.
Jdi tam a najdeš sváteční svůj den.
A kdybys pocit měl, žes zemdlený a skleslý,
znovu tam jdi a tomu vzdej se jen,
co věda, umění a láska pro tě snesly.

Zde uzříš milovanou Prahu svou
růst od pravěku všemi staletími,
přes lidské vteřiny odvěké děje jdou,
záření vítězná za krutých pohrom dýmy,
čas řadí paján[165] svůj tu do kamenných vět
nad bzikotem, jenž sudbu neomýlí.
A je to věčný růst a vždy zas nový květ
tvé práce, lide můj, tvé práce a tvé síly.

Svět přicházel sem spolubudovati,
uchvácen velkostí a slávou úkolu,
a jiný svět šel bořit jen a bráti,
co rostlo, Praho, v Tobě pospolu,
zlé přemohlas a dobré vyzvedla jsi
jak ten Tvůj lid, jenž zlu se nepoddá.
Zrozena námi, jsi nám na vše časy
královna Čech, patronka národa.

10. VI. 1939

KDYPAKS ŽIL V TAKÉ POHODĚ,

aby tě ještě záblo,
když v každém druhém obchodě
je maturitní tablo.

Když vycházívá ze školy
proud abiturientů,
to jindy rok se vrcholí
žárem jak v Sakramentu.

At’s k medině chtěl či v jus
neb k tajům všehomíra,
maturitám vlád Celsius
po boku Réaumura.

Něco se děje, sázím krk,
se světem, ba i s kosmy,
když se teď sloupek rtuti scvrk
k desíti nebo k osmi.

Já neříkám tak ani tak,
bych se co znalec vytáh,
jen soudím, že je jinší tlak,
než byl o maturitách.

Jaký tlak má dnes který kraj,
viz zprávy o počasí.
Já to říct, je to jinotaj
a škrtli by to asi.

17. VI. 1939

KTERAK WEEKEND ČESKY ŘÍCI,

úloha je přetěžká,
jeden chce mít nedělici,
druhý radí: osvěžka.

Obojí je hezké sice —
do debaty třetí vnik —
proč však neříc konečnice,
když už máme konečník?

Praví na to lidský robot:
Pročpak bychom neměli
zavést systém modrých sobot
místo modrých pondělí?

Týdeničky! jiný velí.
Výpřah! zní z opozice.
Posobotí! Přesnedělí!
Přeruška! Ne, prázdnice!

Jaký souboj, jaké klání
a jak kořist nevelká!
(Když už, tož od nedělání
nejblíž je přec nedělka.)

Ach, ta volná sobotička,
co dá práce, saprment.
Nezbude tu pro Trávníčka[166]
než jet s tím vším na weekend.

16. IX. 1939

DO KULTURNÍ HLÍDKY NAKOUK JSEM A ŠLÁP JSEM

rovnou v soutěž danou otcem Rodokapsem[167].
Ó, ty Múzo milá, jež jsi takřka na psu,
proč ty nesestoupíš dolů k Rodokapsu!
Za hvězdami spějíc, éterická jsi sic,
ale tu ti kyne patnáctero tisíc.
Patnáctero tisíc, a to celkem za nic,
za krvavý příběh od mexických hranic.
Od mexických hranic, od Ria del Norte,
tam přec musíš najít téma, safraporte.
Znáš přece tu zem, kde kvetou pomeranče,
bavlník a káva kolem pevné ranče,
kde svá stáda pase volný, hrdý cowboj,
sváděje své bitky i svůj mnohý souboj,
dokud rána z koltu neučiní přeryv,
nepřijde-li dříve všemohoucí šerif.
Možná, že tam tohle všecko navlas není,
národu však dá to přec jen povznesení,
spěš, básníku, ať už od Labe či z Tater’s,
spěš a spisuj román, podepiš Bob Paters,
patnáct tisíc kyne, namaž sobě kapsy,
ať má národ aspoň kult ten rodokapsí.

21. X. 1939

MALÍŘI, SOCHAŘI, TI JSOU LIDEM

jako ta havěť ptačí,
potěší písničkou některý den
a to už lidem stačí.

Jak žijí, to už nás nezajímá,
každý má svoje, heleď,
toť se ví, toť se ví, zlá je zima,
vy jste však lehká čeleď.

Malíři, sochaři, havěť boží,
sotva se tomu vzpouzí.
Nepůjdou stoupnout si na nároží
a mluvit o své nouzi.

Krásné jich mlčení, znáte-li je,
zavazuje přece trošku.
Mrazy než vrazí jim v ateliér,
kupte si obraz nebo sošku.

2. XI. 1939

PROSINEC VYKROČIL NA SVOU POUŤ.

Udělejme mu křížek,
aby moh doopravdy slout
Měsícem českých knížek.

Přivádí nám jich víc než dost
pro každou českou duši.
Hledáš-li dobrou společnost,
zde lepší, než se tuší.

V ní najdeš slova citlivá
pro všechny lidské žaly
a posilu, když mysl tvá se
v beznaděj snad halí.

A mnohý je tu mocný mág,
jenž kouzelný svět vysní
či život vzkvetlý nad zázrak
vyvolá z mrtvých plísní.

Neváhej vzít tu družinu
domů ke svému stolu.
Hlas knihy šeptá ze stínu:
„Nezhyneš, já-li nezhynu,
nesem svůj osud spolu.

2. XII. 1939

KDYŽ EVROPA JE PLNA ZÁSEK,

těžká je doba pro rozhlásek,
však když už nevím, kudy ven,
stařičký Erben dává látku:
„Ejhle, adventu již nakrátko
a blízko, blizoučko Štědrý den.“

Líbezný verš! Jak dýchá z něho
klid domova tichého, pokojného,
kde srdce se v míru sklánějí
tenoučké příze nad přadena
a chvějí se všecka oblažena
radostnou vírou s nadějí.

A pak ta štědrovka hospodáři
a po výslužce němé tváři,
kde jsi, dob dávných idylo,
kdy lidi potěšilo více,
když mohli s jiným podělit se
o to, co doma vybylo.

Je to teď chudé s božími dary,
tím víc však volá zvyk ten starý:
„Pamatuj také na jiné!“
Všude jsou lidé ještě chudší —
vem z přebytků svých do náručí
a dej, ať láska nezhyne.

Neb sousto samo, to je nicka,
však víra lidí v srdce lidská
nesmí být pouhý klamný sen.
Bratrskou pomoc chystej k svátku,
ejhle, adventu již nakrátko
a blízko, blizoučko Štědrý den!

15. XII. 1939

KOMETA LET SVŮJ ZASTAVILA,

kam k slávě boží poslána.
Od nebes šumí křídla bílá
a harfou zní zpěv hosana,
tvor všechen, v úžasu se chýle,
sklání se v okrsku dalekém —
nadchází velká, slavná chvíle,
kdy Bůh se stává člověkem.

Největší svátek člověčenství,
oslavovaný tolikrát,
a v něm tajemství nad tajemství:
člověkem, člověkem se stát!
Nejvyšší bytost sestupuje
na trudnou, hořkou, tvrdou zem:
kus výsostného údělu je
být mezi lidmi člověkem.

Ztratil se smysl legendy té
v nánosu marných staletí?
Zaniklo slovo poloskryté
v symbolické té závěti?
Na Alše vzpomeň, duše česká,
jak umíval to nakreslit:
v chudobných jeslích hošík tleská,
když prostý vidí kolem lid.

Ve třpytu zlata, v slávě spěži
ke spáse cestu nevidět.
Chudě jen chudé dítě leží,
jež věrno sobě spasí svět.

Trudná je pouť přes všechno hloží,
však v údělu tom odvěkém
je to vždy jako blízkost boží,
být prostě lidským člověkem.

23. XII. 1939

VŠECKO K SVÉMU KONCI SPĚJE

i ten rok,
přijdou však zas nové děje
napřesrok,
vše, co zmírá, zas se rodí,
zmar životu nevévodí,
věčný je to tok.

Jednou, jak když smrt se nese
závějí,
vzápětí však pupence se
nalejí,
ze zániku život raší
a naplní duši vaši
novou nadějí.

Do celého třeba kraje
pevně říc:
Muž je, kdo jde neklesaje
žití vstříc.
Sbratřen v celek, opřen v půdu,
vykřešeš se z ran a trudů,
věř svým silám víc.

ČČČtyřicítce v uvítanou
slov jen pár,
gratulaci starodávnou
na podar:

ej nám Pán B“H Dej nám Pán Bůh v českém kraji
hodně štěstí, zdraví,
dobrým lidem zdar!

330. XII. 1939

NEŽ DO NOVÉHO ROKU VKROČÍM,

k tvým, Múzo, obracím se očím,
nechť ozáří mi přízní novou
tu moji buňku selenovou.

Ač do vlasů se mi již chyt mech,
dalas mi zpívat ve všech rytmech
od tanga až po matchiche,
tu milost popřát račiž
nejenom zrovna na Tři krále,
ale i o hodinu dále.

Tvůj zpěv je bez lyr, bez varyt,
jež ctili Vocel, Kamarýt,
a lyrismus v něj nevtéká
víc nežli v zprávy ČTK.

Ty nejsi ta, již vzývá Halas,
však dosud všecko vyzpívalas,
čeho snad bylo potřeba
jak špetky soli na chleba.

Básníci mají různé múzy
a nedobré je dělat fúzy
světélek, světel, pochodní,
že zvětší se oheň národní.

Neviděls nikdy F. X. Šaldu,
jak mašíruje při Castaldu
(a Castaldo je pro nás starší
jak oheň mládí vlitý v marši).

Nežaluj nikdy na bujarost,
že každému jinak zobák narost
a pestrostí že čím dál větší
lze život vzývat v české řeči.

Múzy jsou někdy přísné sice,
však nikdy přísné řeholnice,
neb nad klauzuru v řeholi
ctí les, jenž plně šveholí.

Ta moje chce-li zašveholit,
kouká, aby to bylo pro lid,
tu pitné, jako bývá víno,
a tu zas trošku připepříno.

Ó, Múzo má, ó, krasopaní,
klasické mělas vychování,
znáš „quod licet“ i „non licet“[168],
nedbej jich a přej pro soboty
zpěv rozhlásku dle vlastní noty
po celý ten rok čtyřicet!

5. I. 1940

POPELEČNÍ PŘIŠLA STŘEDA,

otevřela času propust
a už lidem zbývá leda
vzpomínání na masopust.

Když už konec veselici,
s lístky nebude teď nesnáz.
Nadcházejí pro věřící
dnové újmy, dnové bez mas.

Tak to naši předci měli,
oblékli teď černý hábit,
jak byl předpis pro neděli,
kteráž sluje Invocabit.

Jde pak druhá postní,
v které celé menu v jednom šálku:
v neděli Reminiscere
pražili hrách na pučálku.

Pak se zimní ledy půlí,
rýma moří celé kraje,
a tak dojde na Oculi,
což neděle Kýchavá je.

Pak se těšívali už na
čtvrtou postní, na Laetare,
kteráž sluje česky Družná
a už věstí časy jaré.

A o páté, o Judice,
zpívá se „Smrt ze vsi nesem“,
ještě je to v postu sice,
ale jaro jde už s plesem.

Tak to vedli naši předci
v dobách, kdy žil Heřman z Bubna
se lvem, o němž známo přeci,
jak se postil, steskem hubna.

A teď v novém postním čase
kajem se a už se nervem.
Živ-li je pán z Bubna zase,
ať je tomu tím spíš se lvem.

10. II. 1940

BÍLÝ PŘÍKROV, BÍLÁ VDOVA,

bílá země v bílém rouše —
poezie náladová
div se přitom neukouše.

Bílé v bílém symfonie
Whistler[169] kdysi malovával.
V paměti nám ještě žije,
jaký býval k tomu nával.

Ale teď se Múze praví:
„Jenom tehdy ještě dobrá’s,
přineseš-li ze své hlavy
nový vjem a nový obraz!“

Chudák Múza odpovídá:
„Co tě, hošku, co tě nemá,
bílá, bílá, to je bída,
to ti nedá ani vjema.

Ať se tužím sebevíce,
ztuhla jsem jak včela s pláství
a nemůžu propálit se
k bytostnému tvému jáství.

Jiná věc je takhle v létě,
zříš-li slunce žhnout a sálat.
Plno barev na paletě
dá i básním plno nálad.

Já už leccos zkusila jsem,
ale věř mým, hošku, slovům,
s jediným jen kremzrvajsem
nevytvoříš žádné novum.“

Jak jsem slyšel, tak to dávám,
pochybnost mám ledaskde —
znám je přece chytrým hlavám
virtuos o struně G[170].

Jenom jedno jasno je mi:
žádný básník na tata
neobjeví novou zemi,
nezvolá své „Thálatta[171]“.

Všecko musí čas svůj míti,
všecko žádá dobu svou.
Bude-li mět kvésti kvítí,
ty ledy odejdou.

17. II. 1940

NĚKDY JE ČLOVĚK VĚRU PAF

z novot, jež v Praze vidí.
V divadlo zřel jsem chvátat dav
devětadevadesáti lidí.[172]

Vtiskuje kumštu rub a líc
podmínka ledakterás.
Zde přijít jeden divák víc,
pokazil by se svéráz.

Točíš se, světský kolose,
jak rychle letí časy!
Pár tomu let a hrálo se
pro revoluční masy.

Sen stotisíců v dáli je,
jejž Arnošt Dvořák[173] viděl.
Teď má tu matka Thálie
racionován příděl.

Aspoň líp může dáma ta
své věrné spočítati,
když jdou na drobná dramata
v devítkách pana Bati.

Nad systémem sta bez jedné
statistik může plesat:
rukou se k potlesku pozvedne
sto osmaosmdesát.

A úspěch velký v počet vzav,
je to zas v čísle holém
devětadevadesát hlav,
jež nadšením jdou kolem.

9. III. 1940

JEN VE ZPĚVU, JEN VE ZPĚVU

najde prý člověk úlevu —
nu, to ty Lidovky velikonoční
přinesly úlevu celoroční.

Probíráš přílohu znovu a znovu,
jdou písně jak obláček a písně jak z kovu,
bujaré, teskné, pro radost, pro hoře,
ach bože, přebože,
na tom našem dvoře, všechno to krákoře!

Celá zem je v písni i s krásami svými:
ta Strahovská brána i ta do Putimi,
ten tálinskej rybník, ten kouřimskej zámek
i ten u Jičína, o němž zpívá Šrámek.

Celá zem je v písni, i hájové zelení,
hory, hory černé, pole a kamení,
kolodějská luka, ty vltavské tůně,
hruška v širém poli, čerešenka v humně.

A jací to chlapci v tom zpěvavém kraji,
když jim koně vyvádějí, muzikanti hrají.
A jaké to pro ně roste tady dívčí,
počerné i pobělavé — kde ta krása klíčí!

Sadá slunko, sadá, panenky z trávy jdou,
hvězdička ligoce hore nad dědinou,
ha, ty svatyj Vavřenečku,
opatruj tu krásu všecku,
ať nám ty písně nevyhynou!

30. III. 1940

BRATRSTVÍ NENÍ POUHÝ DÝM

v lidu, jenž uvykl hloží.
Že nejsi sám, žes s lidem svým,
je jako milost boží.
Co jsi, co znáš, co dovedeš,
čerpal jsi z jednoho zdroje.
Buduje národ pevnou věž,
co najdeš v ní, je tvoje.

A tvá je ovšem povinnost
nabyté vracet a množit.
Jsi dědic statku, nejen host.
Tvoř dál, ať může ožít,
co v jiných duších neznámých
čeká na probuzení.
Je vždycky také v rukou tvých,
jak příští svět se změní.

Cos dostal, chraň a vracej zas
svým bratřím pro posilu.
Neviditelně roste svaz
ke společnému dílu.
Však ze všeho, čím k sobě lne
národ v svém rozepětí,
nejvýš je slovo kouzelné:
ochrana matek a dětí.

Jaký to zázrak pojednou,
když život nový vzplane,
a chránit dušičku zrozenou
je dílo požehnané.
Přispěti k tomu káže cit,
zda zůstanete hluší,
když běží o to, zachránit
národu každou duši?

13. IV. 1940

MOHU VÁM ŘÍCI, PRAHA ŽE

nabírá tvářnost jarní
a k zvýšení té stafáže
spustila plavbu parní.

Flotila pražská vyplula!
Jaká to náhle změna —
nejkrutší zima z minula
na hlavu poražena.

Jen někde zcela nahoře
smetené břehy holé
chovají po té potvoře
zbylá ledová pole.

I to se časem vyčistí,
kde vypadá to truchle.
Nuž vzhůru řekou k Závisti,
do Zbraslavi a Chuchle!

Jaký to vln je rej i hon,
jak letí, všecko rvouce!
Opustil pražský Poseidon
přístav na Císařské louce.

Harpuna jeho třízubá
mávla jen ke Smíchovu
a každá lodní paluba
rázem ožila znovu.

Lid plavecký pod Výtoní
opustil krbů skřítky.
Jásají vltavští tritoni
a rejdí nereidky.

Snad jsem tu přidal báje kus,
snad není to tak všecko,
Zlíchov přec není Pireus
a Čechy nejsou Řecko.

Není vše na jednom kopejtku,
leč za pár neděl přece
uzříš tak mnohou nereidku
svůdně se hádět v řece.

Daleko je sic Itaka,
však věčná je ženská něha.
I v Podole — znalec mi přitaká —
se prožije odysea.

Kdyby jen jaro přibylo!
Ó, přijď a zimu zahoj!
A ty, má pražská flotilo,
pluj hrdě k Chuchli — ahoj!

20. IV. 1940

V NEKLIDU ŽITÍ, V POCHYBÁCH DNŮ

mnohá je pravda vratká,
však kotva, jež zvládne hladinu,
je kouzelné slovo matka.

To není jenom únik zpět
k zlatému dětství ráji,
maminka, to je tichý svět,
jenž bezpečí v sobě tají.

Maminka, to je celý rod,
jenž víže tě k starému krovu.
Maminka, to je pevný bod,
z něhož lze vyjít vždy znovu.

K zápasu svému sám se stroj,
když vykročils ve svět širý.
Maminka je ti věčný zdroj
nepomíjivé víry.

Při její lásce věrně stůj,
jež rány hladí jemně.
Je za ní celý domov tvůj,
je za ní rodná země.

18. V. 1940

KDYŽ VEDRA TÉMĚŘ SRPNOVÁ

se s překážkami snoubí,
je diagnóza hotova:
po lesích budou houby.

Sotva si na višni špaček skřip,
vrátiv se k vlasti užší,
přišel do redakce první hřib
a foto prvních nůší.

Už nyní tedy ke všem těm,
co lesinami lozí,
obracejí se apelem
učení mykolozi,

by sbírali už od kraje,
co pod listím se hýbe.
Vždyť šupinatka raná je
i májovka — clitocybe.

Chceme-li dospět někudy
k úsporám u kuchyně,
je třeba nové odrůdy
uvést v hodovní síně.

O bedle jedlé medle víš,
však kdopak ještě to ví,
že mnohý již i nad lanýž
dá hnojník inkoustový?

Hej je, komu se nelení,
dí mykolabužníci
a jedí lošák jelení
kustřebku laločnici.

Vše dobré, co se upraví.
Jen zkus to, milý synku,
k obědu slizák mazlavý,
k večeři syrovinku.

Koloděj statný, uf, uf, uf,
všech hřibů levoboček!
Však proč ne ucháč Krombholzův
a čirůvky či stroček?

Jak je ta země kulatá,
tak je v svých houbách skvostná:
čechratka černohuňatá!
šťavnatka bělokostná!

A pýchavka, pýchavka dlabaná!
A mlženka! A klíva!
Člověk se diví, propána,
že na maso místo zbývá.

Dostat na to vše maršrutu,
to by byl poskok a pohup!
A houby jsou přec k tomu tu,
by dostaly se do hub.

1. VI. 1940

K OBĚDU BY BODL JISTĚ

pěkný kousek prasátka.
Není-li, čtu v tomto listě:
Příroda a zahrádka.

Rubrika to znamenitá
pro český lid veškerý.
Poledník náš ti ji skýtá
každý týden v úterý.

Měj si zájem kolikerý,
všecko zvládne stránka ta:
azalky i konifery,
kaliny i karlata.

Jak potírat letní mšice,
jak se sadba zastíní.
Mne však vábí ponejvíce,
co přináší kuchyni.

Žaloby na výběr malý
mne už potom nezmatou.
Zdalipak jste si už dali
někdy žmindu hlavatou?

Ale je tu věcí více,
z kterých mnohé jíst se dá.
Cožpak takhle prokolice?
Cožpak takhle lebeda?

V zeleninách je teď pohon,
každý týden nový kus.
Dej si zítra Tragopogon,
a to porrifolius.

Netroufne si, kdo je ženat,
že by bylo něco brrr.
Blažen doma papá špenát,
jejž dá merlík všedobr.

A tak výběr jako jindy
leží všude před tebou:
dáš si merlík s mísou žmindy,
lebedíš si s lebedou.

22. VI. 1940

JEN OPATRNĚ VŠECHNO BERMEŽ,

co lidé píší v novinách.
Ondy tu tvrdil jeden brach,
že není rým na slovo fermež.

Když s rýmy žiješ čtvrt sta let už,
na leccos přijdeš, toť se ví.
Rým vnikne ti až do cévy
a na všecko svou najdeš retuš.

I Darmol[174] strašákem je starým,
však pomůžeš si Darmolem.
Všecko se, vzato kolkolem,
podaří nějak dostat na rým.

Když verši celkem správný tvar dán
a odvážena každá unce,
zazáří slunce i v tvé tůňce
a zrýmuješ i slovo kardan.

Nejásej však hned holdrario,
když rým ti stojí scelen tu.
Je třeba vtip a pointu,
celé to hlavní scenário.

Není to živnost pro pantáty.
Kdo duchem leze do hajan,
zavadí sotva o paján
a nevzchopí se do kantáty.

Hlavní jest ovšem míti v ruce
nástroj tak zvukem bohatý,
že linií i staccaty
poddá se ve všem vůli hudce.

Čím víc to víš, tím cítíš větší
obdivný pocit jediný
k nádheře pružné češtiny,
k dokonalosti rodné řeči.

Jiní to řeknou v krásné znělce.
Ty, z rodu chudého kejklíře,
obětuješ jí ve víře
i kozelce a kotrmelce.

13. VII. 1940

PODLE NOVIN ZAS K NÁM ZANES

dobrý nápad spolek Mánes:
pro veřejnost veškerou
školu si tam otevrou.
Věru, proč by nemoh dnes lid
číst a psát a taky kreslit,
proč by měl být, kde je dán,
talent tento zanedbán?

Byť i si v tom letmém kurzu
nestvořili zrovna Štursu,
byť i z jejich laviček
nevstal žádný Slavíček:
přece jen se něčím hne tu,
co může být jednou k světu…
Na kult jdi jak na pažit:
pěstit, stříhat, zavlažit!

Ať jsi Pavel nebo Karel,
máš-li smysl pro akvarel,
proč bys nemoh po práci
s jasnou barvou zahrát si?
Krásná je i měkká rudka,
když ti hebce obrys utká,
rozkoš dá i celá druž:
uhel, křída, tuha, tuš.

Nejlepší je, praví praktik,
kreslit hlavu, kreslit aktík,
praxe jenom přece je
nade všecky eseje.
Kde se klade barva která,
u Sychry[175] zvíš, u Wiesnera[176],
jak dát prostor do čárek,
ukáže ti Fišárek[177].

Když se něco v kresbě spicne,
zkazíš papír, ale víc ne;
poučí tě mistříci,
čeho se máš vystříci:
tuhle že máš spadlou kostrč,
tu si příště výše postrč,
ale základ stehen ber
jinde nežli u žeber.

Pohrnou se do Mánesa
diletantů všechna esa.
Lehký výběr bude tam,
pokud jde o výběr dam:
na tvářích už uzří páni,
jak se vyzná v malování
a jaký v ní talent skryt
pro přírodní kolorit.

21. IX. 1940

ČERNÁ KRONIKA JE V PRAZE ZASE VĚTŠÍ:

jistý Štěpánek, Othello řečený,
zardousil svou ženu v nenávistné křeči
a pak sám si vzal svůj život bez ceny.

Urozená byla, její otec šlechtic,
přenáramnou krásou v světě slynula.
Otce svého rady poslouchati nechtíc,
za milencem prchla, bídně zhynula.

Co je ženě platna všechna krásy aura,
když si nevybere správně manžela!
Tuta Desdemona vzala sobě Maura
a po krátké lásce zašla docela.

Mariňákem byl on, neved život střídmý.
Mravů úpadek je vůbec nemalý:
provedl svůj zločin před tisíci lidmi,
ti mu za to ještě aplaudovali.

Pátráním se našlo, co hned nevyšlo ven,
kde se počátkové mordu vzali as.
Byl tu při tom Mauru kumpán jemu roven,
jistý Franta Kreuzmann, Jago alias.

To byl Našeptavač, svůdce, krasořečník,
intrikánství dostal za příděl.
Povolání svého byl on praporečník,
ale s praporem ho nikdo neviděl.

Tento Jago zabil, v tom se fakta kryjí,
zákeřnickou dýkou vlastní ženu svou,
sličnou plavovlásku jménem Emilii,
původně to slečnu Kronbauerovou.

Podezřelý je též, že způsobil duel,
v němžto zahynuli šlechticové dva,
tři mrtvoly jistě a pět eventuel
na svém svědomí ten bídník tedy má.

Kdo by o něm věděl a znal jeho pobyt,
nechť to oznámí v Národní divadlo.
Možná, že by Bor moh ještě aktík zrobit,
jak to se zlosynem bídně dopadlo.

Holá šibenice, to je pro něj málo,
kousek mučení buď zjednán u kata.
Zdarma poradí, jak by se mučit dalo,
nový dramatik a znalec Krpata[178].

26. X. 1940

KDYŽ S VZPOMÍNKOU SI ZAHÝČKÁM,

vidím vždy zase znova,
jak patřívala k Dušičkám
truchlohra Raupachova[179].

Na bábu jsem se nemrzel,
když vykoukla z kalendáře
a řekla: „Bude Allerseel’[180] —
na, půjdem na Mlynáře!“

Na Olšany jít s astrami
nebyla cesta švarná,
však zpátky stála před námi
nádherná Pištěkárna[181].

Tam zřel jsem, co je lidský duch,
neb bylo jich tam k tuctu.
Šli v prostěradlech — huch — huch — huch
a budili mou úctu.

U Pištěků se tehdy sic
krejcárkem tuze vládlo,
však duchové, to musím říc,
měli vždy čisté prádlo.

Jen nerovnost byla u duchů,
ten velký byl, ten malý
a některým tu z lajntuchu
škrpály vyčouhaly.

2. XI. 1940

JEDE, JEDE MARTIN SVATÝ,

jede na svém bílém koni,
husa kejhá mezi vraty,
pekáčem jí nebe voní.

Kde je Martin za patrona,
tam je s husou nyní amen,
poslední svou cestu koná
do trouby a nade plamen.

Bez hus však ho taky znáte
pro ten čin vší hodný chvály,
s nímž ho víc než tisíckráte
malíři už malovali.

Světce zříš, jak s koně svého
jedním pevným švihem meče
plášť svůj půlí pro nahého,
který ruce vzpíná kleče.

Opatrně, lide, přistup
k legendě té starodávné,
nedělej to jak ten biskup,
který lehko mečem mávne…

Nejde o to dělit šaty,
ale v celku podělit se,
by tvůj bratr nouzí jatý
mohl trochu zjasnit líce.

Proto svatý Martin kluše
vždy co první svatý zimy
vyburcovat dobré duše
k účastenství s trpícími.

Dost se rukou k prosbě spíná,
dost je hladných dětských papul.
Pomni na to na Martina,
otevř srdce — všecko napůl!

9. XI. 1940

OZNÁMITI VÁM TUTO CHCI,

že listopad v tomto roce
vynesl pražské redakci
dva nové šťastné otce.

Co noviny jsou za fušku,
v tom jsme vždy jedna ruka.
Hle, Soudní síň má dcerušku!
Tělesná výchova kluka!

Novinář pokoj nedá si,
noc v den si mění hladce,
nepočítá si přesčasy,
je samá vícepráce.

Nestraší jemu po lebce,
zda týt má nebo netýt,
až najednou má v kolébce
vysazen živý petit.

A teď je značce jd hej,
lítá jak rána střelná:
holka je přec jak nonpareille[182],
drobná a nesrovnatelná.

Literatura dohání
rozpočty zatrolené;
myslím, že z Městečka na dlani
stane se město věnné.

Též yk má starostí vícero,
víc o nějaký chloupek.
Kéž z petitu je cicero!
A statný jako sloupek!

Sezona zimní načata,
jak tuto zpráva dána:
redakce má svá dvojčata.
Ať žijí Jan a Jana!

A my, sedíce u vínka,
můžem jen připíjeti:
Ať žije každá maminka
a všecky její děti!

30. XI. 1940

TA NOC JE TADY ZA CHVILKU,

kdy světec táhne světem
a rozdává svou nadílku
všem hodným malým dětem.

Někde se osobně dostaví,
když děti pokleknou si.
Je s tátou stejné postavy,
však vousy, ach, ty vousy!

Někde má čerta i anděla,
někde jen v punčochu klade.
Svůj výstup stejně nedělá,
však radost rozdá všade.

„Všade“ je slovo kulaté
a nikdy dosti přesné.
Což sami rodin neznáte,
kde radost nezahlesne?

Svět ještě dosti bídy má,
k níž nutno něco říci.
Dítě se smutnýma očima —
koloušek žalující.

Těch teskných očí marný žal
nesmí už s námi růsti.
Cos pro chudé dítě udělal,
v tvou vlastní radost ústí.

Je každé děcko život náš,
i to, jež je jak myška.
Zapomněl-li je Mikoláš,
naprav to na Ježíška.

Štěstí se nelze dobrati,
dokud u českého stolu
chudí tak jako bohatí
nepodělí se spolu.

7. XII. 1940

VŽDY SE ČLOVĚK Z NOVIN DOVÍ,

čím se ještě může těšit:
máme v Čechách nerost nový,
zve se brushit, čte se brašit.

Pochybnosti jakés máš-li,
zpráva vědců hned je tříští.
Na Levém je Hradci našli
pod kostelem v pohřebišti.

Ze země ten nerost neční,
jeho zrnka usednou si
na kost, hlavně na lebeční,
a někdy též zdobí vousy.

Člověk je hned rozveselen.
Trapno bylo dosud myslet,
cože bude s lidským tělem
za sto nebo za tisíc let.

Měls rád život v každou chvilku
pro květ, pro vůni a pro pel.
Že by souzen tvému tílku
jenom červ a prach a popel?

Útěšně však věda šepce:
Ten tvůj dlouhý v hlíně pobyt
nové krásy dodá lebce,
brushitem ji bude zdobit.

Duše vzlétne kamsi v dálku,
potoulá se po vesmíru,
zatím krystal po krystalku
vykvete ti na tvém kníru.

A až vykopou tě poté
za sto nebo za dvě stě let,
jak ze salonu de beauté
vyšňořen tvůj vyjde skelet.

A studentka svěží tváře
zapíše si potom v sešit:
„Jaká rozkoš z exempláře,
který má tak krásný brushit!“

Podmínkou však této krásy,
jež má zdobit naše kosti,
je, by kostra vyhlédla si
zem, která je vlhká dosti.

Stálé sucho uvnitř i vně
není pro minerálie.
Tož já radím preventivně
vlhčit skelet, dokud žije.

14. XII. 1940

MĚL SVÁTEK ADAM S MADAM,

měl svátek Kristus Pán,
měl Štěpán, a jak hádám,
po něm i svatý Jan.

A dneska při sobotě
je svátek nesvátek.
Zda kdy už napadlo tě
slavit den Mláďátek?

Co mne se tedy týče,
chtěl bych to věděti,
když ctíme prarodiče,
proč ne jich praděti.

Moudrá je církev matka,
že v koloběhu dní
vzpomněla na Mláďátka
na stránce poslední.

Legendou nechci viklat,
biblický bořit val,
však já si starý výklad
odherodesoval.

To já ctím v tomto bodu
mláďátek víc než pár,
ženského jsou-li rodu
a nejmíň šestnáct jar.

Mláďátko takovéhle
stojí za slavnou mši,
byť slyšels kolem: „Hle, hle,
tak stár — a pokouší.“

Rok zbilancovat zkrátka
člověk si časem zvyk,
a tu já na Mláďátka
cítím jen velký dík,

dík vší té mladé kráse,
jež svěžím půvabem,
zář v oku, útlost v pase,
opřádá českou zem.

Je tu té krásy mladé
jak chrp pod zlatem žit.
Oh, u nás, u nás všade
je přec jen radost žít!

28. XII. 1940

1941–1942

KDYŽ ZIMA SYPE Z ŠEDÝCH OBLAK

na černou zemi bílý povlak,
přátelé, ruku na srdce:
nejlíp je sednout ke čtvrtce.

Dřív, když sníh začal zemi bílit,
dalo to více rentabilit
básníkům. Řekli „bílý háv“
a lidé nad tím byli paf.

Dnes básnit zimu muselo by
dát plno barev do běloby,
zachytit zvukem mlčení
a to je těžké umění.

Léto je zcela jiná éra,
to se to všecko hrne z pera,
na venkov jedeš pro kuráž
a vesele si zaruráš.

Ať v hotel přijdeš nebo do chat,
všude se básník může kochat,
hormonů tajná sekrece
jinak než lyricky nevece.

Když například se v létě Drda
na hrdá Brda na vandr dá,
bez potíží a hledání
má městečko jak na dlani.

A příklad jiný chceš-li ještě,
vem Nezvala si s prsty deště,
v létě ho inspiruje liják,
v zimě však plískanice nijak.

V létě se zkrátka inspirace
plodí a rodí velmi hladce,
naopak v době zimní tu
hledat ji musíš in spiritu.

Dobrého všeho do třetice
a nejlepšího ve čtvrtičce.
Krásný je pak svět vezdejší
a hezké ženy hezčejší.

Víno, to je ta úhlopříčna,
jež vede tě do poetična.
Ať lyrik jsi neb nelyrik,
tu radu dává empirik.

10. I. 1941

TAK JSEM SE TUHLE KOUKNOUT BYL

na toho bakaláře[183],
co Štěpánek ho zdramatil
z Wintrova kalamáře.

Do postavy té lehko vnik,
opřen o autoritu.
A k tomu starý Rakovník
vyvstal jak v dřevorytu.

Člověk však čeká docela,
jak poezie vyzní.
Povím vám, jak mi vyzněla:
ukrutanánskou žízní.

V divadle člověk vidívá,
co dráždí mnohou buňku,
však nikdy tolik pitiva
a nikdy tolik truňku.

Korbelík se tu převrací
jak na běžícím páse,
pije se v smutku i v legraci,
v denním i nočním čase.

Pije se lidem na zdraví,
pije se na přivítanou,
pije se, když se vypráví
i když se sedí stranou.

Kdo v suchém zrozen úhoru,
má možná pocit jiný,
kdo vlhkého však humoru,
tomu se sbíhají sliny.

To tu tak sedíš na křesle
a koukáš, jak jim bere,
a rty máš přitom opeslé
a hrdlo se ti žere.

18. I. 1941

V ÚTERÝ BYL JSEM NA LORETCE

studovat její účiny
a s akribií pravím vědce:
Hadr je starý Puccini.
Jsou zcela shodni v prvním aktu
v Loretce[184] jako v Bohémě,
však jak to Nezval rozved pak tu,
to působí sur-dojemně.
Jen jedno nevím. Se mnou spolu
jiní chtějí odpověď:
skočil ten Šmeral z okna dolů,
nebo tam sedí ještě teď?

Láska, jak zřejmo, neposilní,
třeba ji chtěli vynésti.
Je Karel tuze deficilní
a spíš hromádka neštěstí.
Jednou jde skočit do Vltavy
a přijde suchý jako troud,
„Chci žíti!“ volá výlev žhavý
a jde se v příkop uvrhnout,
takže když radost přišla z bolu,
záhada stojí jako zeď:
skočil ten Šmeral z okna dolů
nebo tam sedí ještě teď?

Proč není však na slovo Karle
balada žádná? Vadí rým?
Básní-li srdce nepřestárlé,
vyhne se svodům veškerým.
Ten, který stále chodí žárle,
za toho přec se nehanbím.
Musset by dávno řek své „Parlez!“,
a nikoli jen „bimbambim“.
Nad květy příliš krátkých stvolů
těžko říc: Z toho věnec pleť!
Skočil ten Šmeral z okna dolů,
nebo tam sedí ještě teď?

A Praha? Máme tady jářku —
a nelíčím to přečerně —
jedinou hezkou květinářku,
již Nezval vídá v Lucerně.
Udělal z ní hned tucet celý
a na Hradčanech, v Loretě,
nad tím jsme trochu zkoprněli,
když sbor tam hopsal baletě.
Barrandov — to by Havel[185] tleskal! —
vhodnější místo mohlo být.
Šmeral by moh tam skočit se skal
neb sedět v baru Trilobit.

25. I. 1941

JOSÍFKOVÉ, JOSEFINY

přišli si zas na jmeniny —
každý Pepa s každou Pepou
ctí to slávou velkolepou.

Taky Praha v tom se strefí,
kterak jíti na Josefy,
viz tu pouť, jež na Karláce
od věže jde za Ignáce.

Svatý Ignác však to myslím
přijímá jen s citem zkyslým,
když se mu tu bez potřeby
jiný svatý uvelebí.

Marně však se nad tím rmoutí,
josefská je pouť všech poutí.
Čím to je, to vůčihledě
doporoučím starovědě.

V těch dnech totiž podle zvyku
stane slunce na rovníku
a tu den — nu, jen se zachlub! —
den se noci rovná nachlup.

A když nad tím faktem dumám,
geniální výklad tu mám:
josefská pouť podle všeho
původu je pohanského.

Pátrej, vědo, snad se dovíš,
že ten Josef je jen Joviš,
snad se najde stará runa,
že je Pepa od Peruna.

Kollár, Krolmus, Vinařický[186]
taký výklad našli vždycky.
Našli by i jistojistě,
že byl Karlák obětiště.

Osobně mě více jímá,
úředně že končí zima
a že je teď v našem světě
jaro zase na tapetě.

To je přece jinší éra!
Lyrikům už vlhnou péra,
jak vystihnout tuchu března
obrazy, jež nikdo nezná.

Jen se, chlapci, jen se hoňte,
jak to říc po milionté.
Já to povím slovem prostým:
Pepičky chtí jarní kostým.

22. III. 1941

REFERUJEM TUTO O KRVAVÉ SCÉNĚ,

která jest se stala v srdci Vinohrad.
Putují tam nyní lidi dennodenně
s truchlícími truchlit, sudbě žalovat.

Žil tam v úctě druhých Polonius Řepa,
úřadem svým takto státní komoří.
Dcera jeho byla cudná, avšak lepá,
syn pak Laert odplul kamsi po moři.

Na život těch dětí popatřiti milo,
nic však nepraví se o jich mamince.
Mrtva asi je a to snad zavinilo,
že se holka zhlédla, a hned do prince.

A to nebyl člověk hodný této děvy,
s rozumem to jaksi neměl v pořádku,
k nevlastnímu otci choval zášť a hněvy,
pro něj nenávistně zřel i na matku.

Byl tak jednou u ní. Na zdi hnul se tepich.
V rozčileném princi zloba zahoří.
„Pročpak bych já tuto do tepichu nepích?“
Vskutku pich a vypad — mrtvý komoří.

Pomátla se z toho na rozumu dcera,
z činohry se chudák dala do zpěvu,
neměla s tím úspěch, a tak do večera
do vody se vrhla v snubním oděvu.

Na pohřbu se chytli jako štváni čertem
bratr její s princem a šli na duel.
Probodnuv ho, princ sic vyhrál nad Laertem,
sám však taky v těle smrtnou ránu měl.

Požila tu jedu matka jeho rodná,
on pak ještě honem zabil otčíma,
otráveným kordem pod žebra ho bodna.
Ajta čtvero mrtvol nám před očima!

Bohuš nad tím Stejskal, Aloys Skoumal vinu[187],
být či žít, to je ten věčný problém zlý.
Na štěstí to Tröster dal do organtýnu,
aby za mrtvými mouchy nelezly.

Tak zříš jeden život do druhého zamlet.
Co se nechce zažít, vidět možno hrát.
Vývěska se ptá: Jak se vám líbí — Hamlet.
A lid zas táhne „na ten Vinohrad“.

29. III. 1941

NA VELIKÝ PÁTEK

o pašijí hlase
po venkově zmatek:
země otvírá se.

Co v ní bylo skryto,
zjevuje se světu.
Na zázraky tyto
mnoho balad je tu.

Nemáme však žádné
na zjev z říše Smrtek,
jež má Praha za dne
na Zelený čtvrtek.

Jdeš-li po Národní,
do kavárny vejdi.
Ach, vy lidé hodní,
co tu všecko rejdí!

Neboť, kýho výra,
kdo tu ve Slavii?
Krále vidíš Leara
vcházet s Ofélií.

Caesar se tu vítá
s panem z Bergeracu
a vedle zříš Tita
sedět při koňaku.

Rozhlédni se honem,
co tu všechno živo.
Macbeth s Harpagonem
dali si už pivo.

Tuto Julie je,
s ní šest jejích dětí,
na viržinku kleje
vedle Jindřich III.

Phoebe naříká si
tlusté Desdemonce,
že ty zlaté vlasy
mají černé konce.

Na flám bručí Jago,
protahuje kostru
a pak měří tágo
s mocným panem z Glostru.

Brutus Antigoně
chválí její satén,
k Perditě se kloně,
řeční Timón z Athén.

Pan X v chvíli jedné
k telefonu volán.
Koukáš, kdo se zvedne, —
a on Koriolán!

Co znáš z dějin, hochu,
všecko je tu skorem,
jak může jen trochu
užít těch dní norem.

Každý jako živý
je tu na obrátku —
to jsou pražské divy
velkonočních svátků.

12. IV. 1941

JÁ NEJSEM ŽÁDNÝ NOSTRADAM,

věšteckých darů postrádám,
však změna přijde jistá.
Vždyť nemusím být Libuší,
a přece člověk vytuší,
že se tu něco chystá.

Každou noc, když se zatemní,
jdou pachatelé tajemní
do sadů na křoviska,
jež ráno vidíš pojednou
přetřena barvou zelenou
a kos si na nich píská.

Od Vinohrad až do Dejvic
té zeleně je stále víc
a nevíš, kdo to barví.
Snad jen ten kos by věděl cos,
však má teď stále v zemi nos
a tahá z trávy larvy.

Dneska je právě svátek Em.
Divně to zní, však tak to vem —
toť plurál jména Ema.
(Tak už řeč sama klade v hruď:
v jednotném čísle žena buď —
víc Em mít člověk nemá.)

NNa ten tvůj svátek, Eminko,
puká už každé semínko
o závod s novým jarem.
Ba i ten vrabec na střeše
křičí a ke své potěše
už vybírá si harém.

I ppI panny zřím a mládence,
jimž v hlase zpívá kadence
nesená mladým štěstím.
VVe vzduchu to už chvíli je,
tož já s jistotou Pýthie
vám příchod jara věštím.

19. IV. 1941

V KALENDÁŘI V MÁJI MAJÍ

Floriána na pokraji.
Možná, že se ptáte všade,
proč ho církev semhle klade.
Nuže, tu je odpověď:
Má-li hasit, tedy teď!

Neboť to vám musím zjevit,
že ten máj je měsíc prevít.
Takto on se tváří sladce,
vytváří však situace,
ve kterých i vyschlý troud
může náhle zaplanout.

Jen se oko s okem setká
a už žhne jak cigaretka,
jak se ruka k ruce vine,
žhavost jde i v údy jiné,
buší srdce, rudne líc —
přihořívá stále víc.

Securitas? Už je po ní,
jak se hlava k hlavě skloní.
A když se rty ve rty vnoří,
můžeš troubit: Hoří! Hoří!
Ať se nikdo neplete —
pusa žádá repete.

Od polibku po kolíbku
je to pak na jednom cípku.

Proto když už oheň syčí,
moc záleží na hasiči.
Neulejt to Florián,
hrozí, hrozí povijan.

Můj ty svatý Floriánku,
tak se koukám k tvému džbánku,
že ty jeho tuny brutto
nestačí na práci tuto.
Na ten žár bys měl mít pár
vodopádů Niagar.

Vidíš někde v okně muškát,
večer už tam slyšíš šuškat.
A kdyby i nezpívali,
najdou si své festivaly.
Od vesnice v metropol
máj má stejný monopol.

Ano, ano, věda vece,
to je všecko od sekrece.
Semhle žlázka, tamhle žlázka,
než se nadáš, už je láska,
a kam Floriš nepronik,
kutí šelma hormoník.

3. V. 1941

Po svatém Vojtěchu, po svatém Jiří
vylezou ze země hadi a štíři.
Kdyby měl vylézt i krokodýl,
Zima by trvala o to dýl.

DBEJ NA STAROU PRANOSTIKU,

s přírodou-li budeš v styku,
až se štíři štířití
budou po ní šířiti.

Sedět v trávě? Ach, to ožel,
travou leze samá žóžel,
a kde trávu vyžali,
žerou půdu žížaly.

Potvora je ovšem zmije.
Než se nadáš, v lýtku ti je.
Kdyby zmije nekalá
napřed aspoň štěkala!

Kdo byl stižen jedem hadím,
učiň, co mu tuto radím;
není pravda, že by jed
musel vždycky zabíjet.

Hadí jed je mocný sice,
víc však svede slivovice,
to je první recipe:
s tou se na jed nechcípe.

Vypij litr, vypij druhý,
pij, až budeš vidět kruhy, —
na hada je třeba mít
v těle zrovna dynamit.

Nezdoláš ho v těle holém
leč otravou alkoholem:
vždycky potřít jedem jed,
to je výsledek všech věd.

Na alkohol v tomto stavu
vezmeš potom černou kávu.
Mnoho kafat — bez kafat
v údolí jdeš Josafat.

Tak ti vznikne v těle nová
otrava kofeinová.
Račte mi snad rozumět:
vždycky znovu jedem jed.

Na otravu kofeinem
taky ještě nezahynem,
to se zase sérum dá,
sérum z jedu od hada.

Dáš-li ovšem porci větší,
je tu zase nebezpečí,
na něž třeba něco víc
záchranných těch slivovic.

Nato zase hojná káva,
načež zas se sérum dává,
a tak znova a tak dál —
ažs to v těle vyrovnal.

Z toho vidno, co je zmije.
Recept můj však bezpečný je.
Vyzkoušet se rada dá
ovšem taky bez hada.

10. V. 1941

POD OBRAZ TVŮJ, POETO PROSTÉ PRAHY,

věneček veršů věším nesměle.
Pokorně jdu, jak o mši v kostele,
když pohřben někdo po krvi nám drahý.

Od pýchy paláců k Popelkám pode hradem
nesl jsi květů svých převonný lesk a pel.
Do vosků umělých list jich jsi nestápěl,
spíš rosu pojitřní povznes nad diadém.

Tvou matkou metropol, však vše, čím jenom voní
ta širá česká zem — kartouzek, zeměžluč,
mařinka, máta —, náruč na náruč
dals nám co dar, jímž roste touha po ní.

Když zemře list a koruna ční holá
nad černou zem, již rubáš přikryje,
nemůže zhynout v život naděje,
jak ve Tvých verších jaro vlá a volá.

A kdyby zůstaly nám navždy němé
rty po prameni živém prahnoucí,
to jedno už na věky věkoucí
vždy pronést dovedem: Nerudo, — děkujeme!

23. VIII. 1941

KDE CO VZÍTI, CO LZE HRÁTI,

aniž rovnou propadnem?
Drama-li se nedramatí,
snad to půjde s románem?

Co se dobře daří filmu,
proč by nešlo jevišti?
Proč bych román nepřešil mu
v drama, jež se netříští?

To je recept podle všeho,
o nějž už se nelze přít:
vzít děj Větru stříbrného,
pro scénu jej přestříbřit!

Ajta, syn, strýc, otec, mamka,
milky, druzi — všecko tu!
Přešrámkujem[188] prostě Šrámka
v novou, vyšší jednotu.

Leč ten děj… ne, marná sláva,
nelze říci, že by zhezk.
Vítr v něm teď poléhává,
stříbro v něm teď ztrácí lesk.

I když jenom málo setru
a dbám textu velice,
nestane se ještě z větru
dramatická vichřice.

Těžko robit repertoár,
nemáš-li jej z života.
Nejhořčejší je ten pohár,
v kterém zeje prázdnota.

15. XI. 1941

A ZAS TEN VELKÝ PROBLÉM MÁŠ

pro holky i pro hochy:
co nadělí jim Mikuláš
dnes večer do punčochy?

V dětských let klidném bezpečí
jakou to starost dalo,
punčochu sehnat největší,
když v mou se vešlo málo!

Náš Mikuláš měl zlatý lem
a vousy jako vatu
a zkoumavým svým pohledem
tak připomínal tátu!

Náš Mikuláš byl bez metel,
ty čert měl, pekel kavas.
Modli se, duško, a netetel!
Otče náš, jenž jsi… Zdrávas…

Anděla jsme my nevedli.
Vedle sic bydlela paní,
krásný zjev, ale ne dost mdlý.
A maminka žárlila na ni.

Svěřit ji tátovi-biskupu
a k tomu za anděla!
Bylo i tak dost výstupů,
jež pro ni s tátou měla.

Tak nevstoupila v mládí mé
žádná andělská bytost.
Co není, po tom toužíme.
A já měl velkou lítost.

Jen proto as, jak z dětských let
dorostl hodný hošek,
sám honem začal nadílet
andílkům do punčošek.

Leč osud, strážce tradice,
nedal, po čem se sháněl.
Ač toužil po tom velice,
přišly jen samé čertice
a celkem žádný anjel.

6. XII. 1941

V KOPANÉ KDO ČLOVĚK ZBOŽNĚ VĚŘÍCÍ JE,

toto úterý svůj svátek nalezne.
V úterý je totiž svaté Viktorie,
panny statečné a hlavně vítězné.

Mezi kluby u nás jediná to svatá,
na Žižkově, v Plzni stejně vzývána.
Není jiných svatých. Patronem-li Baťa,
neznáš SK Jiří, AC Ivana.

Nekřtít křestným jménem, to je beze sporu
pro náš denní život újmou nadmíru.
Kdy mají mít svátek v SK Meteoru?
Kdypak mohou slavit SK Admiru?

Jak se zaradoval fanouškovský parťák,
když se název Sparty nad ulicí táh!
Nebyla to SPARTA, byl to totiž SPARTAG,
když den spoření se slavil v záložnách.

Poskytlo to aspoň doklad samovolný:
jméno chce mít slávu. Sláva není klep.
Viktorie, to zní jinak nežli Rolný.
Copak má tě vzrušit, sluje-li klub Skep?

Krásných jmen a zvučných je tu celý bazar,
kalendář, toť pestrá svatých zahrádka.
Proč bys musel volit zrovna SK Lazar,
když si můžeš vybrat SK Mláďátka?

Hlavně patrona mít a den v kalendáři,
a když přijde datum, slavit jmeniny.
Pro takovou Spartu, jak teď z vody vaří,
k radovánkám by byl den to jediný.

20. XII. 1941

NÁPLAVNÍ ULICE V PRAZE JE

zjev všední a docela střídmý.
O té se nepíší eseje
estetickými lidmi.

Lyrika se tam neshledá,
ni zázrak a tak dále.
A přece jsem tam tuhle jda
svaté tři uzřel krále.

Tyhle tři svaté mám nejradši
ze všech, již u nás se slaví,
vždyť s nimi jsem též kdys po pavlači
vinšoval štěstí a zdraví.

„My třikrále, my deme k vám …“
jak jsem to vřískavě ladil!
A křížky maloval ke dvířkám!
A kořenáčem kadil!

(Přijmi to bez pohoršení,
vždyť v Příslovích v bibli, synu,
dočteš se: „Mast a kadění
libé jsou Hospodinu.“)

Leč tady v té Náplavní ulici
byl další zázrak ztajen:
ti tři králové pějící,
ti tři vám byli dva jen.

A z těch dvou svatých tříkrálů,
co zbyli v dávném spolku,
z těch dvou, jak šli tu pomalu,
v jednom jsem rozpoznal holku.

Jaká to zvrácenost pohlavní —
holka tak osmijará
jde vám tou ulicí Náplavní
za Kašpara-Melichara!

Holka být králem! Co potupy
v klukovském slávověnci!
Tož teď si i svatí zaúpí
pod ženskou konkurencí.

Ráno jsem našel na dveřích
K M B křídou psané.
Nesebrat autogram je sic hřích,
však řekl jsem si: A né!

Nic člověka tak nehřeje
jak autogram lidí známých,
leč podvrh do sbírek nechtěje,
ve dveřích nechám ty veřeje.
Ten ženský král mě namích.

10. I. 1942

V DIVADLE MĚSTSKÉM NA POŘÍČÍ

má velký úspěch nový host[189].
Je osel to, a co nám líčí,
je vlastní oslí svéráznost.

Nadšené o tom slyšíš hlasy,
jež ihned sálem proletí.
Jak přirozeně počíná si!
Jaké má svěží pojetí!

Tak publikum. Však pro kritiku
není ten případ bez výhrad.
Konstatujeme o oslíku,
že neumí dost osla hrát.

Osel přece musí zpívat iá
a tenhle vůbec nezahýk.
Pro poetická kritéria
je pouhý bědný prozaik.

Je osel tvrdohlavý vždycky
a vyjde se s ním málokdy.
Tenhle je příliš idylický
v přísvitu bodré pohody.

Hrá osla tuze vyrovnaně
a nezaslouží za to chval,
že osud oslů — myslí na ně! —
zesentimentalizoval!

Chybí mu zkrátka typizace,
je dynamicky nezmocněn,
bez individualizace
zůstává stínem osla jen.

Má-li být pro nás správně pojat,
by žil, jak vlastně nežije,
je třeba osla dooslovat.
Toť vyšší úkol režie.

7. II. 1942

KDYŽ JE V KALENDÁŘI MATĚJE,

srdce dívek vždy se zachvěje
tichounkým och, tichounkým ach.
Kdyby venku byl i led a sníh,
to už nějak tuší každá z nich,
že jaro jde, že někde raší v tmách.
To vše ten Matěj,
náš zlatej svatej,
vede svou Prahu jaru vstříc,
to vše ten Matěj,
náš zlatej svatej, —
a pak ptáček jarabáček,
to se musí říc.

Přijdou, přijdou dny jak ze zlata,
vábit i váhat budou děvčata,
„možná, že ano… možná, že ne…“
Palouk šárecký až pokvete,
hej nám bude zase na světě,
výskne si srdce roztoužené.
To vše ten Matěj,
náš zlatej svatej,
ten vede srdce srdci vstříc,
to vše ten Matěj,
náš zlatej svatej, —
a pak ptáček jarabáček,
to se musí říc.

Proto u Matěje na pouti
žádná žádného ať nermoutí,
než říci ne, ať raděj řekne snad.
Co dá roztoužené podjaří,
podzim povede snad k oltáři
anebo prostě na magistrát.
To vše ten Matěj,
náš zlatej svatej,
ten vede mladé mladým vstříc.
To vše ten Matěj,
náš zlatej svatej.
A pak ptáček jarabáček,
to se musí říc.

28. II. 1942

TUHLE JSEM KRÁČEL NÁBŘEŽÍM

— já kráčím jen a neběžím,
neb nemiluji pospěch —,
však to jsem sebou náhle trh,
reportér ve mně nabyl vrch,
já k zábradlí se rozběh.

Neb co tu zřím, když pohledím?
Houf ptáků s tělem torpédím
krouží si v bleskných kolech,
houf racků s křikem nadšení
vpadl tu v hejno kačení
a na vodu hned doleh!

Jak kdybych spatřil anděle,
tak mi v té chvíli na čele
ubyla trocha vrásek:
vždyť když se v Praze uhostí
ti první jara fórposti,
toť motiv pro rozhlásek!

Mít motiv, to je nad poklad.
Však já bych důraz na to klad:
motiv je teprv děcko.
Báseň mít obsah nemusí,
však potrpí na formu si.
Být krásné nic, toť všecko.

Jakým však tónem zapěti,
by neřeklo se vzápětí,
že se to jen tak plouhá?
Což Hálek? Hle, jak haleká:
„Přilétl racek z daleka
a všude samá touha…“

Či s Nerudou bych podotkl,
jak zvlhl mi můj binokl
a bylo blaze, blaze?
Či s Macharem ze Sonetů
zabásnit, jaro že je tu
a sníh je samá saze?

Bůh ví, jak tohle vyvrtím.
Což vzít to zpěvem seifertím
a v čistém rozkochání
obláček zřít, jak ovíjí
milostnou Pannu Marii,
jež nad racky se sklání?

Což jako Neu- neb Nau- umann[190]?
Leč co jsem byl tak zadumán,
houf racků zase zmizel.
Byla to jedna z avantgard
a já mám motiv na capart.
S rozhlásky je vám svízel!

14. III. 1942

KALENDÁŘ TVOŘÍ PŘEDĚLY

běžného roku toku.
Máme zas Květnou neděli
a ta chce též svou sloku.

V zimě jsem denně chodíval
v Praze za květináři.
Květů tam příval na příval
žhavými barvami září.

Jak plamenů svítivá kaskáda
plane to do ulice.
Člověk si na chvilku připadá,
že stojí někde v Nizze.

„Má milá, chceš tu orchidej
či jiné vzácné divy?“
„Květná je neděle, tož mi dej
pár proutků z naší jívy.“

Prouteček jívy, milý skvost,
však věc to zatrolená:
ta jíva není ještě dost
řekl bych rozjívená.

Hezky se uvijí u věnec
těch jejích proutků kupy,
co však, když se v nich pupenec
v kočičku teprv pupí?

To lidské kočičky, namoutě,
a především ty zdejší,
když v podjaří v kolo vezmou tě,
jsou mnohem rozjívenější.

V jich středu jsem též zakrátko
už pro jívu se nehnět.
Zřít kolem lidské jehňátko,
proč želet jívích jehněd?

Leč problém, při sám Trávníček
vyvstal v té chvíli pro tě:
Proč jíva plna kočiček,
jimž neřekne se kotě?

28. III. 1942

KRÁSNÉ JMÉNO JESTI KATEŘINA,

Kateřina, a ne Kačenka.
Není ženská to, alebrž původnina,
nápadečků mnohých tlačenka.

Nevím, zda se verši vyjádřím dost dobře,
aby čtenář přišel rázem všemu v kloub.
Je to totiž ve své podstatě hra o hře,
a tu tedy nutno proniknouti hloub.

Tato Kateřina[191] tudíž pojednává
vcelku zase o Kateřině,
což je též hra, v níž pak Kateřina pravá
udánlivě umře ve zlé vteřině.

Tato tedy, řeknem Kateřina třetí,
dvojnici, co Kateřinu čtvrtou, má,
která z premiéry Kateřiny (druhé)
letí do Kateřiny, jež první (Kateřina A).

Také muž té čtvrté Kateřiny
v Kateřině A jde v Kateřinu B,
aby zlomil doma hněvy mateřiny
důkazem, že Kateřina C v té Kateřině B
je téměř Kateřina D.

Pochopit to, k tomu třeba dřiny,
člověk na to musí míti kořínek,
jinak ho ty promíchané Kateřiny
mohou připraviti do Kateřinek.

25. IV. 1942

CHVAL PODNIKY ELEKTRICKÉ!

Dbají vždy o blaho lidské.
Po poučném Zepopu[192]
novot mají na kopu.

Volávaly k lidu vždycky:
Vařte, smažte elektricky!
Dnes se dál to přenese:
Elektricky žeňte se!

Nemáte-li taxikáře,
by vás odvez od oltáře,
netrapte se nikterak —
všecko spraví motorák.

Svatební vůz firmy EP
zřízení je velkolepé,
do ráje vás sveze dnes,
vždycky přímo, nikdy přes.

Do manželství nejskvostněji
dojedete po koleji,
jen se svěřte s rodiči
zkušenému řidiči.

Pro ženicha, pro nevěstu
najde vždycky správnou cestu,
umí párek uvésti
v pravou kolej ke štěstí.

Chvoj a kvítí srdce vznítí,
když se vagon Prahou řítí.
Hoj, to čumí pasanti,
jak si svatba bastantí!

Poháněny elektřinou
svatby v Praze nepominou.
Dokud bude v drátě proud,
neuvadne žádná z rout.

Ptám se jen, zda možno není
mít též vůz pro seznámení,
pro líbezný první krok.
To bych si hned koupil blok.

9. V. 1942

ZELENÁ BÁBOVKA PETŘÍNA

je květy sladce pocukřena
a Letná výhled přetíná
jak smaragdová mezistěna,
modř nezabudek s nebe vlá
nad krásou Prahy kopuletou —
je májová ta Praha tvá,
když svatojánské bezy kvetou.

Bzučí-li dole města úl,
v tišinách parků spatříš pána:
binokl na oku, v ruce hůl.
Zář lásky ve zrak jemu dána.
To básník věčnou vartu má
nad rodnou krásou rozesetou,
když májová je Praha tvá
a svatojánské bezy kvetou.

Flétničky kosů, dívčí smích,
Tvou kadencí, Nerudo, vyzní.
Tys na věky jich krásu zdvih
k útěše v lidské trýzni.
A každým rokem poznova
dík básníku zní prostou větou:
„Je Tvá ta Praha májová,
když svatojánské bezy kvetou.“

23. V. 1942

MŮJ ČTENÁŘI, KDYŽ VEZMEŠ LIST

a nenajdeš mé značky,
nemysli, že tvůj humorist
do kouta zalez plačky.

Byl jsem tu každé soboty,
však mocnosti teď vyšší
bdí, zda má čtenář jako ty
číst zrovna to, co píši.

Doba je vážná, proto se
s humorem těžko snáší.
Však jen se patlat v patose
není zas v krvi naší.

My rádi zříme věcem v tvář
a jsme si v sobě jisti.
Kde Havlíček psal slabikář,
umí se osud čísti.

Svědomí klidné, jasný zrak
a víra rovná skále,
nečekat nikde na zázrak
a po svém tvořit dále,

to bylo naše školení
a v tom se každý vyzná.
Písnička snad se pozmění,
však nebude to tryzna!

(v rukopisu)

Ediční poznámka

Rozhlásky psal Eduard Bass pro Lidové noviny v letech 1926–1942 pravidelně jednou týdně a komentoval v nich aktuální události. Vytvořil jich více než sedm set, v našem výboru jich je zařazena téměř třetina. Pro snazší čtenářovu orientaci jsme některé glosované události a jména opatřili vysvětlivkami, umístěnými do poznámek pod čarou, neboť se znalostí historického kontextu o to více vynikne Bassův vtip a postřeh, jeho všestrannost a charakter.

Redakce MKP

[1] Kongrua – plat duchovního.

[2] Dr. E. Nadossy – tehdejší vedoucí představitel maďarské policie obviněný z penězokazectví.

[3] František Salesius Frabša (1887–1956), člen České strany národně sociální, přísedící Zemského správního výboru.

[4] Judr. Josef Jan Svátek, ministerský rada, šéfredaktor Úředního listu republiky Československé, za účast v korupční kauze při prodeji nekvalitního benzinu čs. armádě odsouzen na 13 měsíců nepodmíněně.

[5] Gunnar Tolnaes – norský herec z období němého filmu.

[6] Tom Mix – amer. herec z téhož období.

[7] Karel Bubela – Národní listy otiskly nepravdivou zprávu o údajném úmrtí známého vsetínského podnikatele Bubely (1872–1943).

[8] Jaroslav Šalda (1880–1965), od roku 1925 ústřední ředitel nakl. Melantrich.

[9] Lykurgos – zákonodárce ve starořecké Spartě, kol. r. 820 př. Kr.

[10] Hans Luther, něm. kancléř z let 1925–1926.

[11] Nad Marokem jsou zas mraky – r. 1921 vyhlásili berberští Rífové část drženou Španěly za samostatnou Rífskou republiku, později potlačenou.

[12] Jiří Stříbrný (1880–1955), politik a novinář, původně národní socialista; ve sporu s V. Klofáčem se snažil převzít vedení strany.

[13] Douglas Fairbanks, americký filmový herec, který navštívil v létě 1926 se svou ženou Mary Pickfordovou Karlovy Vary.

[14] Velebný pán – míněn J. Šrámek (1870–1956), kněz a zakladatel Československé strany lidové.

[15] Myšlen je generál Radola Gajda, pův. drogista.

[16] Hostivař – rodiště Antonína Švehly, opakovaně ministerského předsedy (poprvé v letech 1922–1925).

[17] Judr. František Chvalkovský (1885–1945), diplomat, tajemník A. Švehly.

[18] Alban Berg – rak. skladatel (1885–1935), jehož operu Vojcek uvedenou v ND roku 1926 konzervativní obecenstvo nepřijalo, a proto byla zakázána.

[19] Kaňour – louže.

[20] Robert Mayr-Harting, čs. ministr spravedlnosti v letech 1926–1929.

[21] Lysippos i Praxiteles – antičtí sochaři.

[22] Cato – starořímský mravokárce.

[23] Koalice – připomínka koaličních sporů, při nichž vládní něm. strany požadovaly, aby Němci měli dostatečně silné zastoupení.

[24] Lech – staročeský kmenový vůdce, vladyka, zde narážka na fašistické periodikum Lech.

[25] Ilek – pražský podnikatel, organizátor schůze fašistů v Berouně (8. 5. 1927).

[26] Niederschlag – sedlina (takto označoval fašisty T. G. Masaryk).

[27] Značka francouzského vína z vinařského regionu v Bordeaux.

[28] D. C. Chamberlin, americký pilot, v červnu 1927 přeletěl s malým letounem Miss Columbia z New Yorku do Berlína. Před cestou prý prohlásil, že v Berlíně bude pít plzeňské pivo; krátce navštívil také Československo.

[29] H. S. Rothermere, anglický tiskový magnát, otiskl v červnu 1927 ve svých Daily Mail propagační článek proti Československu.

[30] Korteš (z maď.) – volební agitátor.

[31] Nedošel – pad, nekrolog k úmrtí spisovatele R. Těsnohlídka (sebevražda 12. 1. 1928).

[32] Josefine Bakerová (1906–1975), legendární tanečnice v nočních klubech.

[33] Hostivař – rodiště A. Švehly, který pro nemoc odešel z politického života. Poté došlo k rozkolu v jeho agrární straně.

[34] Prof. JUDr. Karel Engliš, tehdejší ministr financí.

[35] Tartarin z Tarasconu, hrdina knihy A. Daudeta, typ mluvky a lhavého snílka.

[36] Finn Malmgren (1895–1928) – švédský meteorolog a polárník, účastník výpravy Umberta Nobilehose vzducholodí Italia. Po jejím ztroskotání 25. 5. 1928 se spolu s 9 členy posádky zachránil na ledové kře a po ledu se s nimi vydal pro pomoc. Na cestě za nejasných okolností zemřel.

[37] Co se zbořit chce – narážka na plánované úpravy Rudolfina, odkud měly být přestěhovány obrazy, ale nová galerie se stavět ještě nezačala.

[38] Kamil Hilbert, architekt pověřený dostavbou Sv. Víta, podle jehož domněnky byly při tehdejších úpravách chrámu nalezeny náhrobní desky P. Parléře a Matyáše z Arrasu.

[39] Benzin v jednom plameni – připomínka tehdejšího požáru v pražských Strašnicích.

[40] Expres – bulvární periodikum, které vydával Jiří Stříbrný. Byl tištěný na růžovém papíru a během dne se stihlo několik vydání.

[41] Nad domy trčí lešení – 9. 10. 1928 se v pražské ulici Na Poříčí zřítila špatně zajištěná stavba, pod jejímiž troskami zemřelo mnoho dělníků, 12. 10. 1928 se pak zřítil vícepatrový dům v Libni.

[42] Paraguay – v letech 1928-1935 probíhal boj mezi Paraguayí a Bolívií o území asi 250 000 km² západně od řeky Paraguay.

[43] Paul von Hindenburk (1847–1934), v letech 1925–1934 německý říšský prezident.

[44] Narážka na tehdejší koaliční spory mezi stranou agrární a lidovou stranou.

[45] A. Řehoř, podvodník, který okrádal důvěřivé ženy i představitele tehdejší vyšší společnosti.

[46] Vatikán a Kvirinál – 1. 2. 1929 byla podepsána mezi Vatikánem a italským fašistickým státem smlouva zřizující stát Vatikán s papežem jako hlavou státu.

[47] Bitva u Lipan – narážka na zřícení střechy u budovy známého Maroldova panorámatu a na poškozenou střechu galerie v Rudolfinu.

[48] Rudolf Medek (1890–1940), autor hry o legionářském plukovníku Švecovi, která vzbudila dobové polemiky.

[49] Citovaný výnos se týká studentského nastudování hry G. E. Lessinga ve Vinohradském divadle, kam byl ovšem zakázán vstup mladým divákům.

[50] Hendrik de Man (1885–1953), belgický politik a vůdce labouristické strany.

[51] Štefan Krčméry (1859–1949), místopředseda senátu, na nátlak opozice musel složit funkci kvůli nevyjasněným stykům s nacionalistou V. Tukou.

[52] Vojtěch Tuka (1880–1946), poslanec Národního shromáždění, který vystupoval jako člen slovenské ľudové strany proti československé politice.

[53] Bohumil Kubišta (1884–1918), průkopník kubismu u nás; jeho obraz Továrna městská kulturní výtvarná komise odmítla s poukazem, že je příliš moderní.

[54] Jindřich Vodák (1867–1940), literární a divadelní kritik, návštěvník a pilný recenzent divadelních premiér.

[55] Spěž (z něm.) – zast. bronz.

[56] Zámek Wetterstein – drama něm. dramatika Franka Wedekinda (1864–1918).

[57] Renumerace – peněžitá odměna.

[58] Primo Rivera – špan. generál, který od roku 1923 vládl v zemi jako diktátor a v roce 1930 byl svržen.

[59] Haag – na počátku roku 1930 probíhala v Haagu konference, mj. o reparacích, které mělo platit Německo USA.

[60] Rozhlásek je inspirován případem disponenta, který defraudoval firmě značný obnos a uprchl s milenkou na Capri (pod falešnými jmény Hofmann a Kraus).

[61] Vedi Napoli / e poi muori – vidět Neapol a zemřít.

[62] Špaček Vasil – jméno průvodčího, který pomohl podvodníka odhalit.

[63] Karel Vítězslav Absolon (1877–1960), český archeolog a speleolog, objevitel Věstonické Venuše.

[64] Germán – v roce 1930 byly nalezeny germánské hroby u Čelákovic.

[65] Otazník – název letadla, s nímž Francouzi Maurice Bellonte a Dieudonné Costes překonali 2. září 1930 non-stop trasu Paříž–New York.

[66] JUDr. Juraj Slávik (1890–1969), čs. ministr vnitra (1929–1932); pražská policie hodlala zakoupit kropicí vůz k rozhánění demonstrantů.

[67] En-tout-cas – deštník i slunečník v jednom.

[68] Julius Curtius, něm. ministr zahraničí, který v roce 1930 vyzval něm. umělce a sportovce k bojkotu Československa, v odvetu za omezení promítání německy mluvených filmů v Praze. K omezení došlo v důsledku provokatérských fašistických akcí.

[69] Šupo – Schutzpolizei, německá policejní stráž.

[70] Kért-ajch /správně kehrt euch – čelem vzad.

[71] Italo Balbo (1896–1940), ital. fašista, Mussoliniho ministr letectví, velitel skupiny hydroplánů Černá eskadrila, které se zdařil přelet do USA, ale zahynulo při něm 5 letců.

[72] Vojtěch Birbaum (1877–1934), kunsthistorik, který se postavil proti návrhu stavět v Praze na Kampě novou galerii.

[73] Josef Gočár (1880–1945), architekt, autor projektu nové galerie.

[74] Hugo Kubát, zemský prezident v letech 1928–1932, vydal nařízení upravující pobyt městského obyvatelstva v přírodě – např. se v něm zakazovalo společné táboření mužů a žen ve stanech či chatách, pokud to nebyli příslušníci jedné rodiny.

[75] Farà-da-sè (ital.) – udělá se to samo, prospěje sám sobě.

[76] František Hlaváček (1878–1974), generální tajemník Československé národní demokracie, opustil roku 1931 na protest proti politice poslance Fr. Hodáče svou funkci.

[77] Médoc-cordiálek – francouzský likér.

[78] Narážka na případ J. Stříbrného, který byl roku 1932 stíhán pro podvod; k soudu mu členové jeho kliky přinesli trnovou korunu jako mučedníkovi.

[79] Čapej – jedno z míst, která bombardovali Japonci při válečném sporu s Číňany na počátku roku 1932, když porušili již dojednané příměří.

[80] Josef Vraný (vystupoval pod pseudonymy, často pod jménem Vraný Řehoř), senátor, agrárník, podněcovatel rozkolu ve vládě ministerského předsedy Udržala.

[81] V bankovním močidle – lidová strana se tehdy snažila zablokovat zákon o neslučitelnosti funkce poslance a členství v bankovní radě.

[82] „Babička je mrtva, Max“ – heslo hitlerovců, kterým mělo být zahájeno povstání proti vládě P. von Hindenburga, který předtím zvítězil ve volbách.

[83] Podunají – ohrožená německá ekonomika se obávala pevnějšího hospodářského spojení menších dunajských států.

[84] Hapag – Hambursko-americká paroplavební společnost.

[85] Džehol (nyní Čcheng-te), čínská provincie, do které navzdory uzavřenému příměří vtrhla koncem roku 1932 japonská císařská armáda a v lednu ji silně bombardovala.

[86] Hintenberg – hornorakouské město se zbrojovkou, jejímž prostřednictvím měly být tajně přepravovány italské zbraně do Maďarska.

[87] Fritz Busch (1890–1951), dirigent drážďanské opery, který byl 8. března 1933 při představení vypískán nacisty za to, že odmítl vstoupit do jejich řad, a zároveň byl zbaven vedení.

[88] Haškův Švejk se koncem dubna dostal v Německu na seznam zakázaných knih, 24. dubna by se byl J. Hašek dožil 50 let.

[89] Jan Jaroslav Bor (1886–1943), režisér a šéf činohry Městských divadel pražských, později ND.

[90] Karel Hugo Hilar (1885–1935), dlouholetý režisér a šéf činohry ND.

[91] Tzv. „pražcová aféra“ vedla k zatýkání mnoha úředníků a průmyslníků, neboť státní erár byl při nákupu železničních pražců okraden o 800 mil. Kč. Později, v roce 1935, Kárný soud v Brně osvobodil až na jednoho všechny obžalované.

[92] Šmízo – úplatek.

[93] Narážka na obchodní filmařskou smlouvu, podle níž Německo mělo oproti nám výhodu v poměru 5 : 1.

[94] Karel Engliš (1880–1961), prvorepublikový ministr financí.

[95] 3. 1. 1934 došlo k výbuchu na dole Nelson III u severočeského Oseku, neštěstí si vyžádalo 142 obětí.

[96] V lednu 1934 sestavila britská vláda tzv. Bílou knihu týkající se odzbrojování.

[97] 12. února vypukly v Rakousku krvavé nepokoje, v nichž se s vládou nespokojení dělníci střetávali s vojskem, do bojů zasáhlo i armádní dělostřelectvo.

[98] Volk ohne Raum (něm.) – Národ bez prostoru, název románu Hanse Grimma z roku 1926, který jako svůj slogan využili němečtí národní socialisté v propagandě svého národa bojujícího o „životní prostor“.

[99] Oldřich Nejedlý (1909–1990), s 5 brankami nejlepší střelec MS ve fotbale 1934, v němž se Československo probojovalo do finále, kde podlehlo domácím Italům 2 : 1.

[100] Osa Berlín–Řím, později v říjnu 1936 smlouvou stvrzené spojenectví mezi hitlerovským Německem a mussoliniovskou Itálií.

[101] Chaco – území, o něž vedly spor Paragway a Bolívie, viz Rozhlásek z 5. 1. 1929.

[102] Mitrailleusa – rychlopalná zbraň.

[103] Výzva senátu adresovaná římským konzulům v době nebezpečí.

[104] „Nic než národ“ – heslo národního sjednocení.

[105] Jiří Augiáš – míněn Jiří Stříbrný (viz již pozn. 11); v řecké mytologii vlastnil král Augiáš stáda dobytka s mnoha zanedbanými chlévy, které je třeba vyčistit, přeneseně je chápán jako původce špíny a nepořádku.

[106] John Simon, britský ministr zahraničí, který jel v březnu 1935 do Berlína, aby tam dojednal dohodu o omezení zbrojních aktivit, zatímco Německo v té době zavedlo všeobecnou brannou povinnost.

[107] Boží mír.

[108] Japonsko se chtělo zmocnit severních území Číny.

[109] Itálie se chystala napadnout Etiopii (dříve Habeš).

[110] Albion – básnické pojmenování Velké Británie; podle úmluvy Společnosti národů měla povinnost, pokud by začala válka, uzavřít Suezský průplav.

[111] Adingrad/Adigrad – etiopské město, které bylo spolu s městem Adue napadeno 3. 10. 1935 Itálií.

[112] Psáno při příležitosti návštěvy sovětských umělců, spisovatelů a novinářů v Praze.

[113] „Sérum pravdy“, droga oslabuje vůli a navozuje polohypnotický spánek.

[114] Rudolf Beran (1887–1954), po smrti A. Švehly předseda agrární strany; Josef Vraný (1874–1937), místopředseda poslaneckého klubu agrárníků, opěvoval práci R. Berana, že „předseda Beran složil dobře zkoušku státníkovu“.

[115] Józef Beck (1894–1944), polský ministr zahraničí ve vládě, která chtěla ve 30. letech získat zpět území bývalého Těšínského vévodství, právě Beckova iniciativa naznačovala až snahu o rozbití Československa.

[116] Autor se v roce 1936 zúčastnil jako novinář IV. ZOH v Garmisch-Partenkirchenu.

[117] Konrád Henlein (1898–1945), nacista, v letech 1935–1938 vůdce Sudetoněmecké strany, v období 1939–1945 místodržitel v Sudetech.

[118] Rasově čistý, arijec.

[119] 7. března 1936 obsadily tři německé divize oblast Porýní, ačkoli byla versailleskou smlouvou demilitarizována.

[120] Soudobá divadla uváděla v touze zalíbit se divákovi takové množství premiér, že je někdy nestíhala dobře nazkoušet – a úroveň divadel klesala (viz závěrečný verš tohoto rozhlásku, který je citací populární písně z operety Na tý louce zelený).

[121] Voskovec a Werich – po útocích fašistů při reprízách Kata a blázna ukončili V+W činnost Osvobozeného divadla sídlícího ve Vodičkově ulici; poté působili v Rokoku (a divadlo nazvali Spoutané), 1. 4. 1936 obnovili Osvobozené divadlo (opět ve Vodičkově ulici).

[122] Ať zhyne, pryč s ním.

[123] V akci Pomlázka z 12. 4. 1936 vyzvaly LN čtenáře, aby přiloženou složenkou přispěli na prázdninový pobyt chudých a nemocných dětí.

[124] 5. 5. 1936 skončila italsko-habešská válka; na počest vítězství Itálie propukly v Římě hlučné oslavy.

[125] Ernst Rüdiger Starhemberg (1899–1956), rak. politik, kníže a velkostatkář, jeho vynuceným odchodem z vlády fašistické ideologie v zemi oslabila.

[126] Kapp-puč – 13. 3. 1920 zorganizoval říšský poslanec Wolfgang Kapp neúspěšný protivládní puč.

[127] Arnošt Starhemberg (1638–1701), vojevůdce, v r. 1683 bránil Vídeň proti Turkům.

[128] Domobrana, hnutí, které Starhemberg financoval.

[129] Alfons XIII. (1886–1941), špan. exkrál; v červenci 1936 přijal pozvání hraběnky Metternichové do Kynžvartu, předtím navštívil slovenské lázně Ružbach (Španělsko bylo v té době ve stavu občanské války).

[130] V říjnu 1936 projednával parlament novelizaci zákona o řádech a titulech.

[131] Státní ceny neměly být podle návrhu agrární strany z roku 1936 udělovány jen na základě kvality, ale mělo se přihlížet i k politickému postoji kandidáta.

[132] Apollón v doprovodu Múz.

[133] Henri Pirenne (1862–1935), belgický historik, zabýval se dějinami středověku, vznikem a rozvojem měst.

[134] Blut und Boden – Krev a půda, nacistické heslo.

[135] Carl von Ossietzky (1889–1938), něm. pacifista a nositel Nobelovy ceny míru za rok 1935; v roce 1931 odsouzen pro zradu a vyzvědačství na rok a půl do vězení, protože publikoval článek o něm. plánu porušit Versaillskou smlouvu, roku byl 1932 amnestován, po nástupu Hitlera znovu vězněn.

[136] Storting – norský parlament; po udělení ceny za mír von Ossietzkymu vydal Hitler všeobecně platný zákaz, že v budoucnu nesmí žádný Němec přijmout Nobelovu cenu za mír.

[137] Frankistické Španělsko bylo podporováno německými dobrovolníky.

[138] Pro Vraného Řehoře – viz pozn. 80.

[139] Vévoda Eduard z Windsoru (1894–1972) se 3. 6. 1937 oženil s paní Walliss Warfieldovou, která byla předtím již dvakrát rozvedená. Takový sňatek byl pro budoucího panovníka nepřípustný a vévoda se musel vzdát trůnu.

[140] Nelze žít.

[141] Při návštěvě britského ministra zahraničí lorda Halifaxe v Berlíně se jednalo také o nárocích Německa na kolonie v Africe.

[142] Gog a Magog – národy propadlé Satanovi, které mají pod jeho vedením zaútočit na boží lid (Zjevení sv. Jana).

[143] Sám.

[144] „Sečteno, zváženo“ – varovná předpověď babylonskému králi Belsazarovi o jeho brzkém pádu, přeneseně naléhavá výstraha.

[145] Zdeněk Schmoranz (1896–1942), tehdejší šéf Tiskového odboru předsednictva vlády.

[146] Šeptavý tenor, šeptavý bas.

[147] V dubnu 1938 na sjezdu sudetoněmeckých funkcionářů požadoval v tzv. karlovarských požadavcích K. Henlein předání moci v pohraničních oblastech do rukou Sudetoněmecké strany.

[148] Šprúdl (z něm.) – hlavní karlovarský pramen, tzv. Vřídlo.

[149] Člen strany (sudetoněmecké).

[150] 31. 5. 1938 se konalo jednání, které stvrzovalo budoucí ekonomickou spolupráci mezi Československem a frankistickým Španělskem.

[151] Nepáchne.

[152] Narážka na výzvu, aby občané v rámci dvacátého výročí vzniku Československa přispěli finančními dary do Fondu pro obranu státu.

[153] Příslušníci Henleinovy strany nosili bílé punčochy.

[154] V červnu 1938 čs. vláda schválila tzv. národnostní statut, který byl ústupkem vůči sudetským Němcům, avšak i tento dokument Sudetoněmecká strana odmítla. Její předseda Konrád Henlein v té době pobýval v Německu a jednal s Hitlerem.

[155] V září 1938 vyprovokovali henleinovci neúspěšné povstání s cílem připojit Frýdlantsko k Německu; čs. vláda poté jejich stranu rozpustila a vydala zatykač na K. H. Franka a K. Henleina, kteří uprchli do Říše.

[156] Deutscher Turnveband (Německý turnerský svaz), DTV – německá tělocvičná organizace prosazující ideologii národního socialismu.

[157] (Bad) Godesberg – místo porad Chamberlaina s Hitlerem o německých územních požadavcích vůči Československu; Anglie zprvu nároky odmítala, později na ně v Mnichově spolu s Francií a Itálií přistoupila.

[158] Georges Bonnet (1889–1973), fr. ministr zahraničí, Eduard Daladier (1884–1970), fr. ministerský předseda, oba politici se zúčastnili mnichovské konference.

[159] Poblíž francouzského města Sedanu se 1. 9. 1870 odehrála bitva, v níž Prusko zvítězilo nad Francií.

[160] 25. 12. 1938 zemřel Karel Čapek; autor zároveň vzpomíná na Rudolfa Těsnohlídka, Arnošta Heinricha (založil LN) a Richarda Weinera.

[161] 26. 1. 1939 zabrali bez boje Barcelonu frankisté, poslední republikánský odpor v občanské válce byl zlomen 1. 4. téhož roku dobytím Valencie.

[162] Anglický premiér Neville Chamberlain byl karikován jako figura s deštníkem; tehdy se očekávalo, že návštěvou v Římě zmírní napětí mezi Itálií a Francií ohledně italských koloniálních požadavků.

[163] Státní zaměstnanci.

[164] V květnu 1939 založil dirigent Václav Talich (1883–1961) tradici festivalu Pražský hudební máj (předchůdce Pražského jara); koncerty, zejména z děl českých skladatelů, byly vnímány jako vzdor německým okupantům.

[165] Chvalozpěv.

[166] František Trávníček (1888–1961), jazykovědec, článkem Ke kořenům jazyka reagoval na návrhy čtenářů, kteří hledali český výraz pro slovo weekend.

[167] Nakladatelství Román do kapsy vypsalo cenu na český dobrodružný román a udělilo ji Josefu Peterkovi alias Bobu Patersovi alias Bobu Hurikánovi za román Plameny vzpoury aneb Dobrodružství v Mexiku.

[168] Quod licet Iovi, non licet bovi. Co je dovoleno Jovovi (Jupiterovi), není dovoleno volovi; latinské přísloví.

[169] James McNeill Whistler (1834–1903), amer. malíř ovlivněný impresionismem, známý např. obrazem Aranžmá v černé a šedé: Portrét umělcovy matky.

[170] Houslita Niccolò Paganini.

[171] Thálatta! Moře!, radostný pokřik řeckých vojáků vracejících se z výpravy do Persie, když uviděli Černé moře (o výpravě píše Xenofón ve spisu Anabasis).

[172] Divadélko pro 99, scéna založená Jindřichem Honzlem (1894–1953), bylo určeno pro 99 diváků – tento počet zaručoval, že se mohlo hrát bez koncese.

[173] Arnošt Dvořák (1881–1933), dramatik, jehož ideou bylo vytvořit všelidovou scénu pro velký počet diváků.

[174] Darmol – název projímadla.

[175] Vladimír Sychra (1903–1963), malíř, grafik a pedagog.

[176] Richard Wiesner (1900–1972), malíř, autor figurálních kompozic, zátiší a krajin.

[177] Alois Fišárek (1906–1980), malíř a pedagog; zaměřoval se na krajinomalbu, figurální a portrétní tvorbu.

[178] Karel R. Krpata – pardubický zpravodaj LN, divadelník, autor komedie Mistr ostrého meče o pardubickém katovi.

[179] Ernst Raupach (1784–1852), divadelní hra Mlynář a jeho dítě, bývala uváděna zejména na Dušičky.

[180] Všech svatých.

[181] Letní aréna, familiární název Lidového divadla na Královských Vinohradech založeného roku 1893 Janem Pištěkem, otcem herce Theodora Pištěka.

[182] Drobné tiskařské písmo, stupeň velikosti 6 bodů.

[183] Nezbedný bakalář, veselohra Z. Wintera, hlavní postavu ztvárnil Z. Štěpánek.

[184] Hru V. Nezvala Loretka uvádělo divadlo E. F. Buriana D 41.

[185] Václav Havel, stavební inženýr a podnikatel, zakladatel Barrandova, otec V. H. dramatika a polistopadového prezidenta ČR.

[186] Václav Krolmus (1790–1861), český vlastenecký kněz, sběratel lidové slovesnosti a archeolog; Karel Alois Vinařický (1803–1869), český vlastenec kněz a spisovatel.

[187] 22. 3. 1941 měl v Divadle na Vinohradech premiéru Hamlet v režii Bohuše Stejskala (1896–1955) a překladu Aloyse Skoumala (1904–1988). Bass kritizuje představení pro přílišnou touhu po originalitě, např. být či nebýt přeložil A. S. jako žít či nežít.

[188] Bass připomíná dramatizaci Šrámkova románu Stříbrný vítr uvedenou v roce 1941 v Divadle Na poříčí. Neměl rád převody románových děl do jevištní podoby a vždy je kritizoval.

[189] Komedie Milovat není jen mít rád, jejímž autorem je španělský spisovatel Tirso de Molina (1579–1648).

[190] Jaroslav Naumann (1881–1962), magistrátní úředník a spisovatel, milovník přírody.

[191] Veršovaná kritika divadelní hry Kateřina autorky Z. Lipanské.

[192] Zepop – zkratka časopisu dřívějšího pražského dopravního podniku vydávaného od roku 1930 (Zprávy Elektrických podniků obce pražské).

Eduard Bass

Rozhlásky

Edice Klasická česká poezie

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 23. 4. 2018

ISBN 978-80-7587-661-4 (epub)

ISBN 978-80-7587-662-1 (pdf)

ISBN 978-80-7587-663-8 (prc)

ISBN 978-80-7587-664-5 (html)