Znění tohoto textu vychází z díla Axe Africa tak, jak bylo vydáno v Pra­ze nakladatelstvím Labyrint v roce 2006. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (David Jan Žák: Axe Africa), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 13. 4. 2018.

 

 

OBSAH

I. 8

Světlana. 9

Karolina. 11

Světlana. 13

Milan.. 14

Světlana. 15

Kylián.. 18

Karolina. 20

Světlana. 21

Daniel 22

Světlana. 30

Jakob.. 34

Daniel 39

Sen.. 42

Světlana. 46

II. 49

Jakob.. 50

Panklová. 52

Jakob.. 56

Pavel 62

Menbi 64

Ingrid.. 66

Jakob.. 69

Bratr. 71

Světlana. 74

Jakob.. 76

Marie. 80

Jakob.. 85

Pavel 91

Světlana. 92

Jakob.. 95

Jakob.. 97

Pavel 99

Jakob.. 104

Sen.. 105

Jakob.. 108

Marek.. 110

Jakob.. 112

Světlana. 113

Jakob.. 114

Edvard Munch.. 116

Světlana. 119

Je určitý druh příběhů,
jejichž pomocí se autor pokouší zbavit posedlosti,
která není jasná ani jemu samému.

Ernesto Sabato

I

Světlana

Slunce olizuje nalité listy stromů. Červen. V parku pod kaštanem na křiklavě červené lavičce sedí muž, v mozolnatých dlaních svírá malého oprýskaného angličáka. Sleduje pětiletou holčičku. Pohazuje si s oranžovým míčem a pobíhá kolem lavičky. Po očku ho sleduje.

„Jé, ty máš hezkej míč! Půjčíš mi ho na chvilku?“ snaží se muž.

„Kdo seš? A co vlastně chceš?“ reaguje dítě.

„Já jsem blbej Milánek a chci si s tebou hrát.“

„A já jsem krásná Světlanka a s blbečkama si hrát nebudu. Maminka mi to zakázala. Víš?! Blbej Milánku…“ a s hraným odporem se od něj odvrací, dál si pohazuje s míčem, usmívá se.

Muž odkládá autíčko vedle sebe, mohutné špalky prstů přikládá na oči a rozeštká se: „Ach jo, ach jo, krásná Světlanka si se mnou nechce hrát, ani míč mi nepůjčí. Já jsem nešťastnej, blbej Milánek!“

Světlanka ho chvíli s vážným, s až dospělým zaujetím sleduje, váhá, míč zasune do podpaží. Pomalu se přiblíží k muži, který by mohl být jejím dědečkem, její drobná dlaň přejíždí po zvrásněné tváři a hřbetu ruky, soucitně zalechtá na uchu.

„Tak už Milánku nebreč, když mě hezky poprosíš, budu si s tebou hrát.“

„Prosím, prosím,“ žadoní Milánek.

„Ale musíš mi slíbit, že si budeme hrát tak, jak budu chtít já.“

„Slibuju, slibuju.“

„Dobře. Ty tady budeš sedět a já půjdu jako kolem. Ty mi budeš závidět můj krásný míč a řekneš: Ty máš ale krásný míč, krásná Světlanko, jak já ti ho závidím. Já ti ho hodím a řeknu: Je, ty jsi ale blbej Milánek, a jak jsi neohrabaný, ani míč házet neumíš. A ty budeš jako dělat, že ho neumíš házet, a budeš mě jako obdivovat, jak já umím hezky házet, a budeš říkat: Jé, krásná Světlanko, ty jsi ale šikovná, a jak umíš hezky házet míčem, to já nedokážu. A já ti pak řeknu: To je proto, že jsi blbej Milánek, úplně blbej. A ty budeš mít radost, že si s tebou tak hezky hraju, jó?!“

„Dobře, já jsem blbej, úplně blbej Milánek a závidím ti, holčičko, tvůj krásnej oranžovej míč, co mi připomíná slunce, co se dneska ráno vyhouplo nad naši zahrádku, kde rostou ty slaďoučký jahůdky, co má Světlanka tak ráda.“

„Jú, jahody! Mám na ně strašlivou chuť. Pojď, půjdeme na zahrádku. Tatí, viď že půjdeme.“ Rozzářené oči jsou teď plné jahod a očekávání, z ruček vypadává míč, chytají se mužových palců a tahají za ně jako za nějaké páky, snad aby se ten mohutný ochlupacený stroj organismu vznesl z lavičky a oni mohli odletět k domku a k záhonu plnému červených jahod.

Muž se zvedá, chytá dcerku za ruku, ještě si strčí autíčko do kapsy, pohozený míč zkušeným výkopem v obloučku dopadá do nastavené dlaně, a vyrážejí. Prošedivělé skráně vlasů se v mírném hřejivém vánku zavlní a na čele padesátníka se mihne uvolnění, oddychne si, už může vystoupit z role blbého Milánka a být zase jen otcem Milanem Králem.

A nemusí hrát ani bratra filmového režiséra a herce Stanislava Krále, ani manžela ambiciózní šestadvacetileté učitelky dramatické výchovy, které se nikdy nesplnil její dívčí sen stát se herečkou, jež si alespoň v prostředí plném hvězd a hvězdiček léčí své mindráky a vyhřívá se v odlesku těch druhých, co měli víc štěstí a na DAMU je přijali.

Karolina

Karolína se s Milanem seznámila na jednom z řady večírků pořádaných po dokončení filmu, ve kterém se jeho bratr objevil v jedné z drobných rolí. Tenkrát moc stála o to, zahrát si, cokoli a v čemkoli. S těmi zvláštními lidmi od filmu se teprve seznamovala. Bylo jí sedmnáct, chodila s mladým studentem herectví a bláhově se domnívala, že díky známosti si jí někdo všimne. Vždyť byla celkem hezká a hlavně mladá.

Ve filmu Posedlost, který měl podle kritiků aspirovat na Oscara nebo minimálně na vítěze některého z evropských festivalů, si zahrál i její přítel student roli venkovského mladíčka, který se v jedné ze scén vyspí s hlavní hrdinkou. Souhlasil s maličkostí ve smlouvě, že se nahý mihne na plátně, souhlasil i se symbolickým honorářem pět set korun za natáčecí den. I on by udělal cokoli, jen aby se v něčem už konečně objevil. Netušil, že režisér je bisexuál a nedal mu tu roli bezdůvodně. Měl chuť na mladíčka, co si to rozdá ve trojce s ním i s kurvičkou, která by chtěla k filmu a za roli se nechá šoustat i do zadku. Jedinou podmínkou bylo, aby dívenka vypadala nezletile a nevinně, a to Karolína splňovala.

Ten večer jí šla hlava kolem z celebrit a známých tváří, pila víc, než byla zvyklá, až skončila u baru, kde celý večer postával Milan. Držel se raději dál, věděl, že mezi ty lidi nepatří, byl jenom střihač. Popíjel jednoho bourbona za druhým, dnes se nechal slavnějším bratrem přemluvit, už delší dobu cítil, jak ho to doma dusí. Žena, s níž měl dvě dcerky, se chovala stále stejně, milující a starostlivá. Vždy měl perfektně nažehlené košile, blýskavě vyleštěné polobotky, teplou večeři, připravené pantofle i orosenou dvanáctku k televizi, ráno snídani i se svačinou do práce. Vše perfektní, až na jednu maličkost: byla s ní nuda. Neměl si se svou ženou o čem povídat, byla zkrátka jen takovou tichou, pečlivou myškou, co se neslyšně komíhá bytem, uklízí, pere, vaří, usmívá se, ale nemluví, nehádá se, není jí divné, když přijde pozdě v noci a smrdí hospodou nebo cizí ženskou.

Dopil a požádal barmana o další sklenku: „Bez ledu.“

„Už byste mě konečně moh do něčeho obsadit, já vim, že se neznáme, zatím, ale to se změní, uvidíte, budete se mnou spokojenej, já jsem fakticky dobrá!“ Karolína dopadla na barovou stoličku a přiopile na něho zašilhala, rozjížděly se jí nejen oči, ale i nohy. Zachytil ji v pravý okamžik.

„Díky. Asi sem přebrala, co?“

„Trochu…“

„Takže mám po srandě, co? Teď, když mě vidíte takhle, tak mi tu roli už nebudete chtít dát. Určitě si říkáte něco o mladý blbý krávě, a máte pravdu. Sem kráva, blbá kráva.“

Zadívala se do Milanovy sklenky, její prsty zašátraly, uchopila sklo a obsah zmizel v bělostném dívčím krčku. Snad až nyní si uvědomil její půvab a nezralost, zahlédl ve výstřihu pevná ňadra a ve svém rozkroku zaregistroval pnutí, pocítil vlnu vzrušení. Nakonec ještě přivítá, že jsou si s bratrem tak podobní, vždy jej tahle skutečnost dováděla k nepříčetnosti. Lidé ho potkávali na ulici a zdravili, ptali se, co nového točí, v čem bude k vidění, žádali o podpis. I když jeho reakce bývaly prudké a někdy i nepřiměřené, svého bratra ve skrytu duše obdivoval a vzhlížel k němu. On to totiž na rozdíl ode mě někam dotáhl, myslel si a masochisticky se užíral svou malostí a obyčejností.

Ve chvíli, kdy se rozhodl, že bezvládné opilé tělo vynese do svého hotelového pokoje, přiharcovaly v objetí dvě rozchechtané postavy. Rudolící mladík, jehož svalnatý zadek obdivovaly ženy během večerní premiéry, zavěšený do sametového saka šklebícího se režiséra Hrbka, Reného Hrbka, který si zval do svého bytu mladičké školačky a školáky a pod příslibem, že z nich udělá herečky a herce, vyráběl kurvičky a neurotiky s maniodepresivními a sebevražednými sklony.

Pedofil s perverzní sadomasochistickou úchylkou, nebezpečný pro mravní vývoj mladistvých, jak se vyjádří o dvacet let později odborný psychiatrický posudek během soudního líčení, při němž vyjde najevo, že tahle celebrita pohlavně zneužila třináct nezletilých.

Světlana

„Ty jsou ale slaďoučký.“ Světlanka měla od jahod zapatlané ruce i obličej, lepkavou sladkou šťávu si utírala do bílého trička. Oranžový míč trůnil v záhonu jahodníku a malé oprýskané autíčko leželo podvozkem vzhůru v trávě půl metru od branky. Vypadlo Milanovi z kapsy, když vytahoval objemný svazek klíčů. V zamyšlení si drobné hračky nevšiml, toulal se ve vzpomínkách.

Zatímco Světlanka systematicky spásala jeden trs jahodníku za druhým a batikovala si tričko červenou barvou, Milan seděl v chodbě na studených chladných schodech a přemýšlel. Jedinou bytostí, kvůli které tu ještě je a nevypařil se, je jeho malá dcera, uvědomil si. Skoro mu to vehnalo slzy do očí.

Náhle zaslechl ze zahrady křik. Rychle vyskočil a běžel ke vchodovým dveřím a dál po trávníku za dům.

Uprostřed záhonu stála drobná postavička a srdceryvně brečela.

Vystrašený otec ji zvedl ze země a přitiskl k hrudi.

„Zlatíčko moje, jsem tady! Copak se děje? Stalo se něco?“

V jeho očích se opět zaleskly slzy.

„Búúúú, škyt, táátííínkúúú! Mě bolííí bříškooo!“

Milan

Milan držel v náručí svou budoucí ženu. Tušil, že ten opilý mladík s ní chodí, a uvědomoval si, že ten extravagantní režisér má v očích něco ďábelského.

„Hele, pusť ji, to je moje holka, jasný?!“

„Komu tykáš, chlapečku? Ta tvoje holka se zřídila, jak zákon káže, a nebýt mě, válela by se tady po zemi.“

„No dobrý, tak my už se o ni tady s Reném postaráme,“ zasyčel nadějný herec.

„Pane Králi, rád vás pozvu na drink, náš mladý přítel zatím odvede svou slečnu na pokoj. Vždyť jsme kulturní lidé, tak se snad dohodneme. O nic nejde, slečna se z toho vyspí.“ René Hrbek vzal Milana kolem ramen a tlačil ho zpátky k baru, zatímco mladý herec táhl Karolínu k výtahu. To, co režisér říkal, mu přišlo rozumné, nechal se napojit a asi na půlhodinku zabředl do klábosení se servilním mužem, který si dokázal každého rychle ochočit.

V poněkud hraném přátelském duchu se rozešli, René vyrazil do říše Morfeovy, jak se sám se smíchem vyjádřil, a Milan šel vyhledat svého bratra a popřát mu dobrou noc. Cítil se najednou unavený a starý.

Přestože měl zaplacený hotelový pokoj, rozhodl se, že vyrazí taxíkem domů, najednou neměl chuť spát pod jednou střechou se všemi těmi hvězdami a patolízaly. Panáci od filmu mu byli víc než nesympatičtí, něčím jej iritovali, že by tou sebejistotou a suverenitou? Tím, jak se furt ohánějí svými známostmi s ještě slavnějšími lidmi?

Světlana

Světlana vzpomínala na své dětství s rozpačitými pocity. S otcem si rozuměla, cítila, že ji má rád, u matky si nebyla tolik jistá. Karolína, učitelka dramatické výchovy na místní lidové škole umění, ji od čtyř let nutila k hraní a recitaci. Pohybovala se mezi staršími dětmi, občas vyhrála nějakou soutěž a dostala diplom, párkrát ji vyfotografovali na obálku časopisu. Zpočátku se jí to líbilo, ale čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že jí přetvařování, usmívání, hopsání a nakrucování vadí, že by si raději sama někde v koutku hrála.

Otec se v té době s matkou často hádal. Nechtěl přihlížet, jak je jeho holčička znásilňována v tom idiotském, komediantském kolotoči. Karolína byla ale neoblomná. Rozhodla se, že udělá vše pro to, aby z její dcery byla známá herečka, když se to nepodařilo jí, zajistí skvělou budoucnost alespoň Světlaně. Ať chce, nebo ne. Z Milana se pro ni vyklubal nepřítel číslo jedna. Brala si ho s tím, že právě on, bratr slavného režiséra, jí zajistí hladký vstup na hvězdné nebe filmu a divadla. Místo toho zajistil devítiměsíční graviditu a oči pro pláč.

Dítě v jejím břiše se stalo brzdou v kariéře, která se nestihla ani nastartovat, natož rozběhnout. Když později pochopila, že Velký bratr je jí na dvě věci, pustila se po hlavě do učení, zvala do školy známější či méně známé herce, vyhrávala se svými svěřenci jednu recitační soutěž za druhou, pořádala každoročně divadelní festival dramatických tříd z celé republiky a pomalu, ale jistě se tak zapisovala do povědomí širší veřejnosti. Její jméno se stalo synonymem úspěšné učitelky, která naučí mluvit a hýbat se i dřevo. Nejpřísnější však bývala na svou vlastní dceru, Světlana nic nedostala zadarmo. „Chceš panenku? Koukej zítra vyhrát!“ Její metody byly poněkud tyranské, ale nesly své nepřehlédnutelné výsledky. Během let se začaly objevovat pochvalné recenze na to či ono představení a Světlanka se pravidelně objevovala i na divadelních prknech, kde hrávala malé dětské role. Matka ji vozila denně do Budějovic na zkoušky. Když se hrálo v přírodním amfiteátru otáčivého hlediště v Krumlově, vystupovala v rolích skřítků a elfů. Dostávala se pak do postele až kolem půl druhé v noci, aby mohla ráno před šestou vstát a začít nanovo.

Vše se změnilo ve chvíli, kdy Karolína poslala Světlanu na natáčení nového filmu režiséra Reného Hrbka, který ze staré známosti obsadil tehdy čtrnáctiletou dívku do role dospívající Elen: na scéně s hlavní hrdinkou měla pronést svým něžným hlasem tři věty o tom, jací jsou ti dospělí kreténi. Světlana strávila na natáčení dva dny.

Vrátila se po neděli nezvykle zamlklá, zavřela se hned ve svém pokoji, ignorovala i hlasité pozvání k večeři. Otec nebyl doma. Když se přece jen setkala s pohledem své matky před koupelnou, zarytě mlčela a zabodávala svůj pohled do země. „Co je s tebou? To mi ani neřekneš, jaké bylo natáčení?“

Světlana ani nehlesla. Matka ji sjela svým typickým hadím pohledem, ruce složené na prsou, levou nohu nakročenou, jako mívají fotbalisté těsně před výkopem: „Tos pochytila nějaké hvězdné manýry, že se mnou nehodláš mluvit?“

„Nech mě bejt! Abys věděla, tak na žádný filmování ani jiný věci mě už nedostaneš! Končím!!! Slyšíš?! Já končím, už ti na to seru!“ štěkala dívka.

„Ale, ale, naše holčička se asi dostala do puberty. S kým si myslíš, že mluvíš? Pozor, seš ještě moc malá na to, aby sis takhle vyskakovala, BERUŠKO!“

První facka přilítla zleva, druhá zprava, třetí, čtvrtá, rány se změnily v krupobití, Světlana ležela zkroucená na zemi u dveří záchodu, kryla si předloktím obličej a brečela, brečela a křičela, kopala kolem sebe.

Slzy v proudech stékaly k bradě, po krku dolů, na drobná, teprve se probouzející prsa, která tak neurvale ohmatával ten temný noční přízrak. Poslední vzpomínka po natáčecím dni byla na nezvykle podrážděného režiséra, který ji nutil vypít sklenici čehosi, po čem se svět motal a násobil, až ztratila vědomí. Jen jakási neurčitá vzpomínka na stín, který se přes ni převalil. Zůstal viset někde mezi vědomím a podvědomím, něco se zachytilo na sítnici, něco tak děsivě přítomného, že by bývala křičela, nemít ústa zacpaná houbovitým předmětem, který se s násilnou prudkostí dral mezi její rty až do krku a vyvolával vlny dávení. Pohltila ji temnota a pocit naprosté prázdnoty.

Když se ráno probudila, byl v jejím těle průvan, jako by tam zela obrovská díra. Pohnula se a od rozkroku jí do celého těla projela prudká bolest.

„Mami, maminko, já…, pomoz mi, já, to hrozně bolí, to bolí.“

Rozplakala se.

Byla sama. Její batůžek se válel kousek vedle postele. Znovu se pohnula, natáhla se. Měla v něm mobilní telefon, musím zavolat tátu, musím někoho zavolat! Prostěradlo bylo nasáklé krví. Třesoucíma se rukama stahovala povlečení a chtěla je odkopnout co nejdál, hystericky si sahala na vlasy, obličej, ňadra i stehna.

Vytřeštěnýma očima se zachytila telefonu, který trčel z postranní kapsy, chvějícími se prsty vyhledala v paměti otcovo číslo: Je nám líto, ale volaný účastník má vypnutý telefon nebo je nedostupný.

Neudržela tu větu, telefon spadl kamsi pod postel. Škytavě zvracela, zajíkala se. Ztratila i otce.

Kylián

Kylián Fořt rozrazil dveře hotelového pokoje. Levou rukou podpíral bezvládné tělo a marně šátral volnou dlaní po stěně v místech, kde tušil vypínač. Nakonec vstoupil do tmavé místnosti a jen po paměti zamířil k postelím. Holení narazil do pelesti.

Dívku tam položil a přešel k nočnímu stolku, stačilo několik nejistých pohybů ruky, nahmatal lampičku a rozsvítil. V oranžové záři se zalesklo Karolínino stehno a rameno. Pomalu ji vysvlékl z šatů a jen ve spodním prádle ji uložil a přikryl dekou. Sako i s kravatou hodil přes křeslo, zul si těsné polobotky, ponožky i kalhoty letěly dolů. Ve slipech vešel do koupelny, kterou osvětlilo mléčné světlo zářivky. Podíval se na svůj obličej. Sebejistota a mladistvý úšklebek připomínající Johnnyho Deppa v dobách jeho divokých let se vytratily. Ze zrcadla se na něho díval kluk s kruhy pod očima, unavený chlastem a nedostatkem spánku.

Plivnul do umyvadla. Slipy si stáhl s lenivostí protahující se šelmy, hodil je pootevřenými dveřmi směrem k posteli. Vstoupil do sprchového koutu, kde se do něho zakousl silný proud horké vody. Zavřel oči a vdechoval chuchvalce páry. Proud přesměroval ke svému obličeji a jen tak stál, zatímco jeho pravá dlaň sklouzla dolů ke tříslům. Ve chvíli, kdy si ukazováček a palec začaly pohrávat s pomalu se topořícím penisem, namířil sprchu na žalud a mírnými krouživými pohyby jej masíroval.

Za očními víčky si představoval, že jej má ve svých ústech Leontýna Kodymová, hvězda, s níž měla jeho filmová postava krátký pohlavní styk. Leontýna byla idolem mladých mužů. Ve chvíli, kdy si představil, že mu pravidelnými pohyby svých rudých rtů masíruje jeho péro a zvedá svůj pohled vzhůru k němu, pocítil v slabinách silné opakované zaškubnutí, jeho pevné hýždě se stáhly v křeči a naběhlý penis ejakuloval. Semeno vystříklo na mléčné sklo sprchové stěny.

Osušil se. Do podpaží si nastříkal pánský deodorant AXE AFRICA. Nahý přešel ke dveřím a zamkl. Věděl, že sem bude chtít Hrbek zajít, z jeho narážek vyrozuměl cosi o švédské trojce. V tuto chvíli se mu ta představa zdála poněkud perverzní. Kdyby ale chtěla přijít Leontýna, nerozmýšlel by se, navíc mít dvě krásný kočičky najednou…

Ulehl ke Karolíně a ani se nepřikryl. Zůstal ležet nahý na zádech, ruce složil za hlavou, chvíli jen nepřítomně zíral do stropu, přivřel oči a nakonec usnul.

Ani jednoho neprobudilo zabušení do dveří pokoje a nepříjemný sykot nadrženého muže ve středních letech, kterému se tu noc neměla splnit jeho sexuální fantazie a který se zařekl, že příště bude do malých roliček obsazovat až po akci. Nebude už tak hloupý, aby kupoval zajíce v pytli.

Karolina

Oficiální verze jejich seznámení zněla, že se potkali na jednom z večírků po filmové premiéře. Dlouhá léta si Světlana představovala, jak se na banketu potkali a romanticky zamilovali na první pohled a od té doby už byli jen spolu. Ta přitažlivost byla tak silná, že otec hned po večírku přišel domů k rodině, prohlásil, že miluje jinou ženu, sbalil si kufr a odešel za svou velkou láskou.

Realita však byla poněkud jiná. Sice se poprvé viděli na onom večírku, ale Karolína žila v domnění, že mluvila se Stanislavem Králem, režisérem a hercem, o Milanově existenci neměla ani tušení. Proto hned druhý den nažhavila telefon a omlouvala se nechápajícímu Stanislavovi a prosila, jestli by své entrée mohla nějak napravit. Stanislav byl v té době již potřetí ženatý, a jako na potvoru se nepohodl se svou milenkou, přišlo mu tedy vhod lechtivé koketování během hovoru v jedné malé pražské vinárničce. Sedmnáctiletá Karolína se s ním ještě tu noc vyspala a stala se jeho příležitostnou bokovkou. V devatenácti jí to nestačilo, nechtěla už jen dlouho slibovanou roli v některém filmu, ale začala toužit i po jiné roli. Roli režisérovy manželky. A to byl konec. Marně mu telefonovala a nadbíhala. Stanislav byl od té chvíle hluchý a němý. Přestala pro něho existovat. Pak potkala na chodbě studia Milana. Nejdřív ji zmátla podoba obou bratrů. Během dvou minut, kdy zapředla hovor, zjistila, jak obrovská šance se jí naskýtá v osobě tohoto tichého a nesmělého muže. Byl pravým opakem svého o pět minut staršího bratra. Když nemohla mít režiséra, měla aspoň náhražkou jeho dvojče.

Naivně si myslela, že vyhrála. Když zjistila svůj omyl, byla ve čtvrtém měsíci a všechny múzy poslala k čertu.

Světlana

Světlana se uzavřela do svého neprostupného světa čar a barev. Bez matčina vědomí, po dohodě s otcem, se přihlásila na střední grafickou školu. Karolína žila v domnění, že její dcera odjíždí do Prahy k přijímacím zkouškám na konzervatoř, obor herectví. Do vlaku nenastoupila a šla odevzdat své kresby akademickému malíři Kubíčkovi, který měl na starosti pohovory s uchazeči. Byla bez problémů přijata. Zůstala v Písku.

Jakmile Karolína zjistila, jak ji oba dva obešli, strhla se u Králů bouře a na vrcholcích vln připomínajících tsunami se objevily dávno zasuté křivdy a výčitky. Nakonec se v jejich rodinném domku rozdrnčely skleněné výplně dveří a železná branka zpečetila svým nepříjemným zakvílením rozpad již tak chatrného manželství, které bylo vybudováno na všem možném, jen ne na úctě a toleranci.

Matka zůstala alfou a omegou její bolesti, k ní nasměrovala všechnu svou nenávist a zášť. Když později spávala s různými náhodnými muži, utápěla se v alkoholu a neosobním víru mejdanů, dělala to jen proto, aby tím co nejvíce ublížila JÍ. Když poničí své tělo, nechá jej rozdírat a smáčet výměšky chlapů, kteří jsou jí odporní a smrdí, když postupně rozdupou všechny ty pyje a jazyky nejen její klín, ale i duši, pomstí se. Vždyť přece vyšla z těla Karolíny, je tedy stále, i když jen mentálně, její součástí – a poškozením a zneuctěním toho drobného kousku bude nakažen i celek. Velká matka.

Daniel

NECHÁPOU TĚ RODIČE? JSI SÁM A OPUŠTĚNÝ? TO SE ZMĚNÍ, AŽ PŘIJDEŠ MEZI NÁS A POZNÁŠ JEŽÍŠE! JEŽÍŠ TĚ OCHRÁNÍ. SPOLEČENSTVÍ MLÁDEŽE JE KAŽDOU STŘEDU OD 18.00 HODIN V ULICI NA STÍNADLECH ČP 315. ZVOŇTE NA ZVONEK S NÁPISEM: CESTA ŽIVOTA!

Světlana stála před plakátem jak zhypnotizovaná. Trpěla, dlouhou dobu trpěla, s rodiči nekomunikovala, téměř s nikým se nestýkala. Bavila ji škola, chodila do druhého ročníku. Se spolužáky ale moc nevycházela, byli jí lhostejní. Lidé jí byli lhostejní. Nerozumí si s nimi. Nejraději bloumala sama městem. Tahle slova ji zasáhla, nejasně tušila, že jsou určena přímo jí. V ateliéru při kresbě zátiší se nedokázala soustředit na práci, duchem již byla v ulici Na Stínadlech. V pět končila výuka, tužky, pastely i pera naházela do skříňky, balicí papír pohodila vedle věšáku a běžela k šatně. Byla přece středa!

V půl šesté a čtyři minuty stála před domem s číslem 315 a rozechvělými prsty stiskla zvonek s nápisem Cesta života. Dlouhé minuty bylo ticho. Možná tam uvnitř ještě nikdo není. Možná přišla příliš brzy. Neměla by přijít až za chvíli? V chodbě cosi zarachotilo a ozvaly se kroky. Světlaně se podlomily nohy: ve dveřích stálo neskutečné zjevení. Snad mimozemšťan, napadlo Světlanu. Nebo anděl? Nebyla schopná si uvědomit, kdy se otevřely dveře, jako by vypadl jistý časový úsek, někdo jej vystřihl a zůstalo prázdno, vakuum. Světlovlasý muž neurčitého věku, mohlo mu být dvacet, ale i padesát, vyhlazený obličej bez vrásek působil nepřirozeně, trochu uměle, až asketicky vyhublý a pobledlý, s vytřeštěnýma očima, trčícíma do prostoru a vpíjejícíma se do jejího nitra. Sladce se usmál, tak náhle a překvapivě, že Světlana zavrávorala. Jeho jemné, až dívčí prsty ji zachytily právě včas.

„Vítám tě, já jsem Daniel, cítím, že budeme přáteli.“ Usmíval se a jeho náměsíčnost vplula do jejích očí až kamsi k hrdlu, cosi se uvnitř sevřelo a z očí se kutálely slzy.

„Ssssvětlana…,“ vydechla.

„Pojď dál.“ Objal ji, byla lehounká jako peří, jak kus polystyrenu.

Vedl ji šedivou chodbou ke schodům, po nichž vystoupali do patra a pak dál směřovali přes pavlač ke vchodovým dveřím s nápisem CESTA ŽIVOTA. Za nimi v úzké předsíni leželo na zemi několik párů bot, na stěně hned vpravo visel zasklený obraz žehnajícího Ježíše, jeho úsměv nápadně připomínal úsměv Daniela, průvodce, záchranný kruh, toho, který jí přece řekl: „Budeme přáteli.“

V místnosti, kam vstoupili, sedělo v kruhu na dřevěných židlích šest mladých lidí, čtyři chlapci a dvě dívky. Drželi se za ruce a modlili se. Jejich modlitba připomínala šelestění listí ve větru, oči upřené vzhůru, jeden z mladíků byl pohroužen do sebe a prožíval své spojení s Bohem za zavřenými víčky.

Daniel pohybem ruky pokynul Světlaně, aby přisedla na volnou židli v kruhu, sám se taky posadil, rozpojil ruce svých spolubratrů a začlenil se coby další článek řetězu. Světlana učinila totéž. Všechny oči se na ni zahleděly, modlitba snad zázrakem právě v tu chvíli odplula kamsi k nebi. Ti lidé se smáli a vítali ji, jako by ji již léta znali, snad se mezi ně vrátila jen po delší pauze.

„Jsem moc ráda, že jsi přišla, ani nevíš, jakou mám radost.“ Dívka vzala Světlanu za obě ruce a objala ji. „Mám tě ráda, Světlano. Jmenuju se Jana.“

Zase se v ní něco sevřelo a plakala Janě na rameni. Ani na chvíli ji nenapadlo, že by mělo být nepravděpodobné, aby ji ta dívka znala a oslovovala jménem. Tak se s ní postupně seznámili i další členové Cesty života, objímali ji, hladili jemně po vlasech, říkali, jak moc ji mají rádi, jak je to skvělé, že je mezi nimi, a ona brečela a cítila, že se z trhliny, která v ní byla zabetonovaná celá dlouhá léta, vystřeluje jedna bolest za druhou, jak ji jejich slova konejší coby léčivé obklady bylin přikládané na čerstvou ránu.

„Ježíš tě miluje, proto tě sem přivedl. Ukázal ti cestu. Cestu pravého života. Teď už se nemusíš ničeho bát, teď už je s tebou Pán a ty budeš už stále v jeho světle.“ Danielova slova se jí vrývala do vědomí a ona přikyvovala, že to tak je, že to všechno je pravda, že chce, aby ji Ježíš miloval a chránil.

Potom vyslechli její trápení, její životní příběh. Důvěřivě vyprávěla. Léta zasutou bolest odkryla a svěřila do rukou těm sedmi, které v životě neviděla, které ani neznala, nepamatovala si ještě jejich jména, lidem, kteří byli soucitní a jemní, kterým ve vteřině darovala svůj osud i svou duši. Celé její tělo bylo v těch chvílích přeplněno vděčností.

Každý z nich jí na oplátku řekl o své cestě ke Kristu, o svých trápeních, ale i o tom, jak se s příchodem do Cesty života všechno změnilo, jak je to tady světlé a krásné. Během jejich vypravování se pomalu místnost zaplňovala dalšími příchozími, všichni se navzájem objímali a usmívali se na sebe, ke Světlaně se chovali, jako by už dávno patřila do jejich společenství. Byla jak Alenka v říši divů. Nakonec se mezi nimi objevil černovlasý muž s drobnými šedinami na skráních, všichni se k němu nahrnuli, i Světlana, třásli si s ním pravicemi, plácali se po rameni a oslovovali ho Bernarde. Bylo jasné, že on je hlavou celého toho organismu, že on je jejich učitelem a vůdcem.

Program shromáždění mladých Cesty života začal a podobal se počátku divadelního představení. Jak se Světlana dozvěděla později, patřila Cesta života mezi hnutí protestantských křesťanských církví, vznikla ve Švédsku a odtud se jako láva šířila mezi mládež do celého světa. Většinou oslovila ty, kteří byli z neúplných rodin, citově strádali, byli závislí na drogách či alkoholu, neměli jasný životní cíl, byli životními outsidery a ztroskotanci, paradoxně ve věku, kdy se člověk teprve rozkoukává a začíná se stavět na vlastní nohy. Jejich nohy však byly zmrzačené, hlava potlučená a srdce vyprahlé, potřebovali berlu, a tady ji nalezli, byl jí Ježíš a snad ještě víc členství v tomto zvláštním spolku a přátelství protestantského kněze Bernarda, otce čtyř dětí, z nichž dvě již byly ve věku jeho svěřenců. Dcera předčasně otěhotněla již v šestnácti letech, vdala se za kluka jen o dva roky staršího, a syna musel Bernard vyhodit z domu poté, co se mu snažil pomoci vymanit se z jeho drogové závislosti vírou, radou, domlouváním, léčbou, až nakonec ve chvíli, kdy se chlapec vrátil z léčení a byl takzvaně čistý, začaly se ztrácet doma věci, nejdříve šperky po babičce, peníze, počítač a mobily jednotlivých členů rodiny. Bernard nad vlastním synem zlomil hůl. O to víc se staral o své ovečky ve společenství, tím víc je zahrnoval pozorností.

„Hned v úvodu našeho setkání, bratři a sestry, si přečteme, co říká svatý Pavel v listu Korintským o lásce. Právě láska nás totiž drží pospolu, jen láska má onu čarovnou moc utvářet z lidí jedno tělo, jeden organismus v Kristově duchu. Jedině křesťanství a jedině naše Cesta života má tu úžasnou moc nenásilně sjednocovat, a to jen proto, že jsme se plně otevřeli Pánu a přijali jsme do svých srdcí Krista našeho vykupitele, Krista spasitele, Krista coby ženicha našich duší… Prosím, Marie, přistup sem ke mně a čti, ať tvými ústy hovoří svatý Pavel, ať tvé rty jsou rty Kristovými.“

Marie vstala, z jejího pohledu, kterým obdařila Bernarda, se dala vyčíst jen a jen odevzdanost a zamilovanost, byla dojata, že právě ji Bernard oslovil. Devatenáctiletá Marie uchopila bibli a zvučným roztřeseným hlasem četla: „Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem jako měď zvučící aneb zvonec znějící. A bychť měl proroctví, a znal všecka tajemství, i všelikého umění došel, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem. A kdybych vynaložil na pokrmy chudých všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych jen neměl, nic mi to neprospívá. Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nevzpouzí se, neobmýšlí zlého. Neraduje se z nepravosti, ale spolu se raduje pravdě. Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká… Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.“

Marie dočetla a místností se rozhostilo dojaté ticho, jen drobné vzdechy dávaly tušit, že jsou tu lidé. Bernard stál před sedícími mladíky a dívkami, hlavu sklopenou, pomalu ji zdvihl a zadíval se do jednotlivých tváří.

„Sestry, bratři, kdo z vás nám teď řekne o své lásce ke Kristu, o svém hledání a nalézání?“ Jeho pohled zůstal připoutaný ke tváři mladičké blondýnky. Slzy. Mechanicky se zvedla a předstoupila před sedící masu očekávající její zpověď. Mnozí věděli, jaký příběh je očekává, někteří soucitní, jiní dychtiví a zvědaví, nikdo však neseděl netečně či nezaujatě, všichni v napjatém očekávání.

„Bratři a sestry, žila jsem v hrozném hříchu,“ hlas se zajíkl, ruce sevřely jako kleště drobná ňadra. „Mrzce jsem se oddávala chtíči. Je mi z toho na zvracení, když si na to vzpomenu. Ani dnes nejsem hodna Ježíšovy lásky, jen z jeho milosti jsem tady mezi vámi, to on mě zachránil…,“ dívčiny tváře žhnuly v ruměnci studu a rozhořčení, prsty drásaly blůzku a boky. „Bylo mi třináct, když to všechno začalo…“

Odvyprávěla ve vlnách vzlyků a sebeproklínání svůj osud před obrácením, kdy všechnu vinu házela sama na sebe, aby vyplynulo, že její utrpení se vlastně nevyřešilo ani tím, že se svěřila matce, dál byla otčímovou loutkou, až do doby, kdy se rozhodl je opustit, pak teprve žena vyrukovala s tím, že pohlavně zneužíval její dceru. Využila tak vyděšenou Kláru coby objekt své pomsty. Dívka byla dlouhé tři roky neschopná se ze začarovaného kruhu vymanit. Spala i s jinými muži, často za peníze, které později, kdy se stal jediným mužem jejího života Ježíš, z vděčnosti, že už je jen prázdným tělem, odevzdala do pokladničky Cesty života.

„Teď mám ale Krista a on má mě, jen Ježíš je můj muž, kterému se plně odevzdávám, žádné tělo, žádné ruce, žádný člověk už nemá nade mnou moc, protože jsem plně v Kristu a jen on je mým Pánem, mou duší, mým životem, a jen s ním jsem sama sebou. Díky, Bože, za ten veliký dar, za lásku, čistou a neposkvrněnou.“ Její rozpažené ruce, rozzářená plačící tvář i celé držení těla ukazovaly, jak je ta dívka zasažena.

Bernard k ní přistoupil a silně ji objal, pokyvoval hlavou, z jeho očí popadávaly slzy jako velké kapky deště, které předcházejí krupobití.

„Poděkujme, bratři a sestry, poděkujme za silné svědectví Kláře. Děkujeme, Kláro…“

Bouřlivý potlesk zaplnil prostor, lidé vstávali, dojetím zvedali ruce nad hlavu, ti nejbližší objímali útlou Kláru a usmívali se a plakali. Světlana prožívala euforii společně s ostatními. Ano, tady jsou ti praví lidé, kteří ji pochopí, kteří ji znají, kteří prožili to samé, co ona, kteří byli ponížení, ale teď už nejsou, protože mají jeden druhého, mají Bernarda, tak citlivého vůdce, mají Ježíše a s ním i veškerou milost Boží. Jak je to všechno krásné, jak se cítí šťastná a naplněná.

Pak vystoupil Martin, nazrzlý dvaadvacetiletý mladík, kdysi závislý na heroinu, z rodiny, kde mu nikdo nerozuměl, z rodiny, kde byl jen trpěným členem, ale vše změnila Cesta života a přijetí Ježíše.

„Aleluja, aleluja, chvalme Pána, velebme Pána, to on nás pozvedl z bahna a marastu tohoto světa, teď jsme svědky jeho milosti a lásky. Cítím, že v mém životě učinil zázrak, a cítím ten zázrak i ve vás, bratři a sestry.“ I Martin byl dojatý. Během své promluvy několikrát udeřil hlavou o zeď, jako by chtěl z mozku vymlátit všechny ty nepříjemné vzpomínky.

„Modleme se!“ vyzval shromáždění Bernard, který objal Martina stejně srdečně jako předtím Kláru.

„Modleme se a přijměme do svých srdcí našeho Pána Ježíše. Cítíte jeho přítomnost? Vstupuje právě teď do vašich otevřených srdcí? Je plně ve vás a vy už jste jen jeho? Kdo to tak cítíte? Kdo z vás teď přijal Krista, vyřkněte Já, já ho přijal a On je ve mně! Nebojte se vykřičet tu radostnou zprávu do světa! Křičte s Ježíšem!“

Třicet dva mladých lidí stojících čelem k Bernardovi se rozkřičelo, ruce zdvižené k pomyslnému nebi, tři z dívek během svého provolávání, že právě teď přijaly Ježíše, omdlely a zhroutily se na parkety. Nikdo si jich nevšímal. Vytřeštěné skelné pohledy byly upnuté směrem k vůdci, který fanaticky řval, oči v sloup. Nestranný pozorovatel by mohl nabýt dojmu, že se tady před chvílí hajlovalo a vykřikovala se poněkud jiná hesla a zaklínadla. Těla v transu se zimničně chvěla a oni se hroutili do židlí. Někteří pak seděli, křečovitě si dlaněmi svírali hlavu a autisticky se pohupovali. Nastalo ticho.

Bernardova tvář se vrátila do stavu před extází, zvážněla. „Bratři a sestry, kdo jste přijali Ježíše? Zvedněte ruku.“

Jako to bývá ve školách, na povel se zvedl les rukou.

„Bratři a sestry, kdo jste nepřijali Ježíše? Zvedněte ruku.“

Napětí se dalo krájet.

Je tu snad někdo takový? dalo se číst v pohledech mladých křesťanů.

Náhle se pomalu mezi nimi pozvedla drobná bledá dlaň.

„Já…, já nnnevim. Cítila jsem obrovskou vlnu něčeho, něco krásnýho, ale nevim, jestli to byl Ježíš. Jako bych cítila zároveň s tou radostí i strach, dvě protichůdné emoce. Opravdu nevim, nic podobného jsem ještě necítila.“

Čím déle tam Světlana stála, tím výraznější měla pocit, že stojí před tabulí a nic neví. Na hanbě. V koutu vyhrazeném pro ty, kteří byli ostudou celé třídy. Jako by se od ní pomalu všichni odtáhli.

„Bratři a sestry!“ zahřměl Bernard. „Pomodleme se za tuto rozkolísanou dívčí duši, která se ještě zmítá mezi Satanem a bránou k vysvobození. Modleme se, ať ji Ďábel pustí ze svých spárů, ať již příště je plně otevřena Kristu a přijme ho. Vymítám tě, Belzebube, z tohoto mladého těla, zmiz a už se nevracej! Satane, odejdi od ní a už se neukazuj!“ Bernardovy napřažené dlaně byly nasměrované ke Světlaně, ta jen ohromeně stála, chvěla se. Začala brečet. Byla zmatená. Tolik se jí mezi těmi lidmi líbilo, a najednou mezi ně nepatří? Touží po jejich blízkosti, laskavosti a úsměvech, po slovech, že ji mají všichni rádi, že je jednou z nich.

„Cítím!!! Jáá to cítím!!! Je tu se mnou Ježíš!!!“ vykřikla a zhroutila se.

Když se probrala, stáli všichni kolem ní, usmívali se zase tak hezky a mile, Bernard byl přímo nad ní a podával jí sklenici čiré vody. Pomohli jí vstát, sice se pod ní ještě podlamovala kolena, ale ona se cítila být šťastná, tolik šťastná, že byla ochotná i na místě zemřít, jen aby ten pocit vydržel o pár minut déle. Bernard ji objal.

„Vítám tě v našem společenství, sestro. Od této chvíle žiješ plným životem s Ježíšem. Buď šťastná a vytrvalá ve svém úsilí.“

Postupně ji objali všichni. Dívky plakaly dojetím, hochům hořely tváře, byli přece svědky vymýtání Satana, Božího zázraku, svědky obrovské moci, kterou Ježíš propůjčil jejich vůdci Bernardovi.

Světlana

Od toho dne již docházela do Cesty života pravidelně každou středu, v sobotu pak na společné výlety, v neděli na mši. Bývaly i týdny, kdy se svými bratry a sestrami trávila celé dny. Dala se pokřtít. Koupila si bibli a ve své horlivé snaze dohnat vše, co za léta bez Krista zanedbala, studovala Písmo v každé volné chvilce, podtrhávala si barevnými pastelkami pasáže, které ji oslovily. Na hodinách kresby a malby se promítala bouřlivá a silná víra i do jejích prací, které nakonec manifestovaly Boha i Syna, a ona se rozhodla evangelizovat spolužáky, otevřeně šířila svou zkušenost, horlila pro Ježíše do té míry, že i ti, kteří se k ní nestavěli vysloveně negativně, ji nyní odepsali.

Světlana se ve svých šestnácti letech stala bojovnicí Cesty života, citovala z evangelií při vhodných i zcela nevhodných příležitostech a stala se jednou z nejnadšenějších stoupenkyň hnutí. Není divu, že ve společenství byla oblíbená a chválená. Velice často zůstávala po shromáždění sedět u čaje s Danielem a Bernardem, který nikdy nechvátal domů k rodině, ale rád diskutoval o různých teologických tématech.

Úspěšně odmaturovala a dostala se do Prahy na Akademii výtvarných umění, obor knižní ilustrace a grafika. Přišla o své pravidelné středy, posléze i o víkendy s bratry a sestrami, protože výtvarné umění ji fascinovalo natolik, že domů jezdila jen sporadicky. V Praze na ni čekal jiný život. Náhle bylo kolem ní mnoho nových tváří, většinou starších než ona, Ježíše začaly nahrazovat bohémské večírky s kolegy výtvarníky i úspěchy ve škole a dobrý pocit z práce.

Během jednoho mejdanu se seznámila s hercem Richardem Bӧhmem, který zahájil úspěšnou sezónu v Divadle Na zábradlí, poté co přešel z oblastního divadla v Budějovicích. Ono jihočešství byl hlavní důvod jejich vzájemného sblížení. Prohlubovalo se do doby, než poznala svérázného Čechošvéda Jakoba Johansonna ze Stockholmu. Potkala ho ve chvíli, kdy vycházel ze dveří nočního baru. Mohlo být kolem čtvrté ráno, Světlana se vracela od Richarda, s nímž se milovala na jedné z laviček v parku u Smíchovského nádraží, pak vyrazili do zaplivaného podniku, kde se herec nepříjemně přiopil. Navrhoval Světlaně, aby si to s ním rozdala znovu – a ještě s nějakou mladou herečkou. Prý se jí to bude líbit. Odešla. Na kolej se jí nechtělo, a tak se toulala ulicemi.

Do Jakoba v podstatě vrazila. Světlana se v té chvíli nedívala před sebe, Jakob se ani nerozhlédl a vykročil z baru na chodník. Oba se té situaci po počátečním omlouvání začali smát. Střetli se na liduprázdné ulici, jako by kolem nebylo dost místa.

Pozval ji na kafe. Ráno skončili na Jakobově privátu. Milovali se. Šelma s mahagonovými vlasy a očima barvy jantaru, on blonďatý Švéd s naředěnou českou krví. Výtvarnice a student psychologie.

Ten samý den dostala první z dopisů od Bernarda. Psal, že pokud se opět nezačlení do společenství, bude nekompromisně vyloučena. V dopisu však víc než výhružný tón převládalo jemné masírování. Prý ostatním chybí. Postrádají ji. Měla by se mezi ně vrátit. Aby dál žila v Kristu. Ať se neodcizuje v té velké a nepřehledné Praze. Ať nezapomíná na své přátele, kteří jí tolik pomohli. Na své bratry a sestry. Nevděk je těžkým hříchem!

V dalších dopisech, které jí přicházely s pravidelností odbíjení věžních hodin každé úterý a čtvrtek, se už psalo o Satanovi a jeho osidlech, o tom, že ji Bůh zatratí a Ježíš opustí, což se prý ale už děje, o hříchu, do kterého se víc a víc noří. Na první dopisy se snažila odpovídat a upřímně se omluvit, že jí práce zabírá moc času a dojíždět do Písku uprostřed týdne je nemyslitelné. Navrhovala, aby jí dali adresu pražského shromáždění Cesty života, začala by tam jednou týdně docházet. Nato jí Bernard adresu poslal s dovětkem, že podle něho není správné vyměnit staré přátele za nové, a to jen kvůli jakési pofidérní kariéře a neochotě přijet a pozdravit je.

Jeden z posledních dopisů byl od Daniela. Psal, že byla vyškrtnuta ze seznamu členů Cesty života. Pokud někoho z nich potká na ulici nebo kdekoli jinde, nemá už počítat s tím, že se k ní bude hlásit, ani ji nepozdraví, vždyť se jasně rozhodla pro cestu Satana a s tím oni, křesťani z Cesty života, nechtějí mít nic společného, oni už nad ním zvítězili ve svých srdcích.

Obrečela to a dopis roztrhala.

Cítila se osamělá a prázdná. Vrhala se do náruče herce Bӧhma, který vždy před milováním neopomněl prolistovat několik pornočasopisů, prý pro inspiraci, nebo do náruče mladého studenta Jakoba, který si právě procházel svým alkoholickým a kuřáckým obdobím. Často u něho zůstávala do rána, kouřili trávu, filozofovali o životě, smáli se bez příčiny a souložili. Tráva jí dávala křídla. Osvobozovala. Vnímala pak jen jeho rozpálené tělo, tvrdý penis, sladké sperma a své vzrušení. Cesta života zmizela hluboko pod suterénem vědomí, Richardovy návrhy ke skupinovému sexu se staly pouhou párou nad hrncem smyslnosti.

Nakonec se k Jakobovi nastěhovala. Seděla ten večer v klubu s básníkem Puškinem, mladičkým studentem prvého ročníku pedagogické fakulty, a s Richardem Bӧhmem, který ji neustále pod stolem osahával a šeptal různé fantazie o tom, jak by mohli spolu strávit noc. Byl už opilý a z očí čišelo veškeré jeho chtění po nových vzrušujících zážitcích. Několikrát ji v podobných chvílích nutil nejen k pohlavnímu styku s jinými lidmi, ale i k praktikám, které Světlaně připadaly nechutné. Jen se jí něco podobného vybavilo, chtělo se jí zvracet, přesto ji Böhm něčím přitahoval a dráždil. Dokola poslouchala nechutnosti z Richardových úst, do toho básník Puškin mlel o své depresi. A najednou u nich stál Jakob. Vypadal nějak jinak než dřív. Byl vyplašený, připomínal malého kluka, který neumí najít cestu domů. Když spatřila jeho oči, byl v nich strach, pohled srnce větřícího nebezpečí. Řekl jí jedinou větu. Větu, která rozhodla, a ona se náhle vymanila ze sevření pavučiny, dál od pavoučích čelistí.

„Nechci být sám, pojď ke mně, potřebuju tě.“

A ona se zvedla, tak lehce, jako ještě nikdy před tím, snad se i vznášela prostorem klubu směrem ke dveřím. Za nimi mu řekla, ať na ni počká venku, že si jen vezme pár věcí z pokoje. Výtahem se nechala vynést do pátého patra, kde na třináctce bydlela se svou spolužačkou Veronikou. Do tašky rychle naházela všechny své věci, kalhotky, trička, kalhoty a sukně, šminky a kartáček na zuby.

Zůstala s Jakobem. Navždy.

Zbývaly jí čtyři roky života. Čtyři roky v malé podkrovní garsonce vyplněné studiem, milováním a strádáním.

Jakob

Poslední rok svého života prožila Světlana ve zvláštním necitlivém obalu. Znovu se nechala polapit oním černým chlupatým pavoukem, ten ji již počal obmotávat svým vláknem do úhledného smotku, byla jen jeho.

Jakob se dal na duchovní cestu askety – jogína, odmítal chodit ven mezi kamarády, vyhýbal se všemu, co jen trochu připomínalo lidství v té pomyslné živočišné podobě, jedl jen obiloviny a zeleninu, pil čistou vodu, meditoval, zpíval óm a sexu se oddával jen jednou za týden po jejích útocích na Jakobovo mužství. K té proměně však nedošlo ze dne na den.

První známky, že se něco mění, pocítila v době, kdy Jakob začal bloumat, přestal číst knihy, bez nichž do té doby nemohl žít, aspoň to tvrdil, a začal držet dietu. Nejdřív se pustil do dělené stravy a o měsíc později už přestal jíst maso a vejce. Podezřívala ho, že má nějakou další milenku, nahlas to ale nikdy nevyslovila, jen pozorovala jeho vášnivé úsilí zhubnout. Tak to šlo asi tři měsíce, kdy jedl jen do páté hodiny odpoledne, jeho jídelníček zjednotvárněl a Jakob byl o patnáct kilogramů lehčí. Často se teď usmíval, pobrukoval si jakési nezřetelné a nerozpoznatelné melodie a při milování byl něžnější než kdy dřív, a hlavně výkonnější. Najednou se mohl udělat i víckrát za sebou. Jako by ho sex začal teprve teď bavit, jako by měl nějaké tajemství.

Posléze zjistila, že v týdnu bývá viděn jejími spolužačkami na cvičeních jógy, kam docházela i její bývalá spolubydlící Veronika a kam vlastně chodívaly jen ženské, Jakob byl světlá výjimka. Taky začal běhat. Každý večer se vypravoval v teplákovém úboru a s čelenkou na hlavě ven. Vracel se po hodině a půl celý propocený a zadýchaný. Spokojeností jen zářil. Čím víc působil vyrovnaně, tím víc Světlana nervózněla. Iracionální napětí. Neuměla to vysvětlit, ale měla pocit, že se jí Jakob vzdaluje a vymaňuje se z jejího vlivu. Teď už ji nepotřeboval.

Pomalu se začala vracet ke starému způsobu života, kdy se zapomínala na různých mejdanech. S Jakobem už se nasávat nedalo, popíjel jen sporadicky víno, tráva byla pro něho minulostí, jedině sex mu zůstal – a znepokojivě zkvalitněl. Co by paradoxně dala za toho starého, dobrého Jakoba se všemi jeho úlety a výstřelky, s jeho předčasnou ejakulací po vypitém alkoholu, s typicky chlapskou sobeckostí, kdy mu šlo jen o uspokojení sebe samého bez ohledu na to, jestli měla orgasmus ona. Co by dala za Švéda závislého na jejím rozkroku a jejích momentálních náladách. Vnímala, že teď už nediktuje rytmus častých či náhodných milování ona, ale že pomalu přebral taktovku on, že ji víc a víc provokuje jeho sebejistota a přesnost pohybů i dotyků, kdy ji dokázal vydráždit i ve chvílích, kdy byla skálopevně přesvědčena, že dnes odmítne a bude si hrát na chladnou a necitelnou. Stále víc a častěji ji uměl dovést až k nepříčetnosti, kdy vykřičela do prostoru své vzrušení a šílenství při vyvrcholení, vyvrcholení, které nikdy před tím a s nikým jiným nezažila. Čím byla Světlana-milenka spokojenější, tím byla Světlana-žena rozháranější. Chtěla ho ovládat. Chtěla mít jistotu, že ví o všem, co se v něm děje, že ji nemůže nic překvapit. Svou nervozitu a nejistotu pak častěji utápěla v alkoholu a marihuaně a taky v pokusech vyvolat hádku. To se jí nakonec povedlo. Do té doby klidný a vyrovnaný Jakob se konečně nechal vyprovokovat. Zrovna když oslavovali čtyři roky společného života, praštil při slavnostní večeři do stolu, na němž stály památeční sklenky po Světlanině babičce naplněné vínem. Skleničky spadly na zem a jedna se rozbila. Světlana se při pohledu na podlahu rozbrečela.

Jakob k ní přiskočil, objal ji a hladil po vlasech. „Mrzí mě to, opravdu jsem se už nedokázal ovládnout. Dost jsi do mě rejpala, a to jsem fakt už neunes. Já žádnou jinou ženskou nemám, čestný slovo.“

V tu dobu nelhal, ale o měsíc později by to už byla lež.

Týden nato jela Světlana s kamarádkou na Moravu, kam je pozval na víkend do sklípku jeden ze spolužáků z akademie. Na programu byla degustace vín. Výtvarníci vycházeli ven, jen když potřebovali vykonat potřebu nebo se vyzvracet.

Hned první večer podlehla neuhasitelnému nutkání a souložila s někým, koho viděla poprvé v životě a zřejmě i naposledy. Ráno už by ho nepoznala.

Zpátky do Prahy jela s tupou hlavou, rozbouřeným žaludkem a výčitkami, že byla Jakobovi nevěrná.

Ve slabé chvilce, kdy si přála být litována, se doma Jakobovi svěřila. Bylo to třetí den po tom víkendu. Vrátila se v noci z večírku v takovém stavu, že tělo naráželo do stěn a do futra dveří, brečela, křičela, že je kráva, a rozespalý Jakob ji utěšoval slovy: „To bude dobrý. Z toho se vyspíš.“ Když mu řekla o své nevěře, nejprve nechápal. Když mu to všechno došlo, zrudnul, roztřásly se mu ruce, a Světlana, pokud by byla schopná vnímat, mohla udělat tlustou čáru na pomyslném účtu jejich vztahu. Jakob ji uložil do postele, navlékl se do svého běžeckého úboru a vypálil ven do noci. Běhal až do rozednění. Nakonec skončil nahoře na Vyšehradě. Svalil se na trávu a oddychoval. Cítil v sobě prázdno, prostor, kterým mohla klidně být i černá díra. Nic necítil, ani bolest, ani žárlivost, ani lítost, prostě nic. Ten nijaký pocit ho však děsil víc než emoce. Náhle jako by neexistoval, jako by již nebyl schopen žádného citu. Byl jako zombie vykonávající pohyb, tělesná schránka bez obsahu. Veškerá radost ze života, který tři měsíce vedl, byla pryč. To ráno skončil v nonstopu na Karláku, kde vypil několik rychlých rund za sebou, ještě že s sebou nosíval v zadní kapse tepláků dvě stovky pro strýčka příhodu, teď měl aspoň čím zaplatit. Netušil, jak se dostal zpátky na podnájem.

Když vstoupil klopýtavě do dveří garsonky, všiml si, že Světlana spí. Její šaty byly rozházené všude kolem, byla nahá a jen částečně přikrytá dekou. Na stole ležela nedopitá sklenice s vínem a tři prázdná plata prášků. Skokem byl u postele, zatřásl s ní, ona jen cosi nesouvisle zadrmolila, tělo zůstalo bezvládné jako kus hadru. Ruce plandaly, když ji držel v náručí, a hlava padala do strany, vlasy zplihle trčely do prostoru, připomínaly varovné vykřičníky a ztuhlé paragrafy. Vlepil jí pár facek, malinko pootevřela oči, ale ukázala mu jen bělmo, zas něco zadrmolila a opět upadla do stavu apatie.

Jakob vyrval ze své aktovky mobil a vyťukal linku sto padesát pět. Telefon zvedl ospalý a užívaný hlas.

„Hálo, tady záchranná služba. Ve stručnosti sdělte, o jaký se jedná případ, kde se právě nacházíte, vaše celé jméno a stav postiženého.“ Zívl.

„Tady Jakob Johansson, jsem v Praze Modřanech a moje přítelkyně spolkla nějaké prášky.“

„Náhodou, nebo se podle vás pokusila o sebevraždu?“

„Asi o sebevraždu.“

„O jaké se jedná léky?“ Hlas zněl nezúčastněně, jako by se vyptával na informace o počasí.

Jakob zašmátral po prázdných platech od léků.

„Paralen, brufen a… minisistols.“

„Kolik?“

„Paralenů asi osm, brufenů tak pět, víc jich tam určitě nezbylo, a těch třetích tak dvacet.“

„Fajn.“

„Kdy přijedete? Vypadá děsně, vůbec nereaguje…“

„Nepřijedem, z toho se vyspí, maximálně, až se trochu probere, tak jí strčte prst do krku, ať to vyzvrací, jinak je to neškodný. Nebojte se. Nashle.“

Jakob seděl jako by ho opařili.

Vstal, přinesl kýbl z koupelny, sedl si na okraj postele, Světlančinu hlavu si položil na kolena, ukazováčkem a palcem jí silou rozevřel čelist a zabořil prsty druhé ruky do jejích úst, aby vyvolal dávení. V dívce cosi zachrčelo, tělo sebou zaškubalo, zalapala po dechu a začala dolů směrem ke kýblu dávit šťávy smíšené s rozpuštěnými léky a vypitým alkoholem. Ve chvíli, kdy měl Jakob pocit, že je většina té chemie venku, ji znovu uložil, pečlivě přikryl a usedl do lotosového květu. Rozhodl se, že se už nikdy nedotkne alkoholu a stane se asketou nezávislým na pudech a vášních.

Toto přesvědčení naplnil až po delší době, v tělocvičně, kam chodíval cvičit jógu, už čekala plavovlasá Veronika, která ho zasvětila do cesty k Bohu, do úcty ke guruovi a do tantrického milování, které tak ráda prokládala technikami z knihy Tao sexu. Teprve po tomhle kratičkém erotikou a zbožností naplněném románku se splnilo ono předsevzetí. Nepil alkohol a Veronika byla poslední žena, s níž spal, aniž došel k vyvrcholení, neboť veškerou sexuální energii proměňovali na energii univerzální, kterou sedmou čakrou vypouštěli do vesmíru… Byl jogínem.

Než se tak stalo, svěřil se se svým románkem Světlaně. Netušil, jak silnou emoční reakci v ní vyvolá. Zatímco hysterická Světlana ihned telefonovala z mobilu své dřívější kamarádce Veronice a zapřísahala jí, ať nechá Jakoba na pokoji, že on patří k ní, na druhém konci aparátu Nokia právě Veronika provozovala jedno z tantrických meditačních cvičení říznuté špetkou ze cviků Tao sexu. Dráždila prstem poštěváček až těsně k vyvrcholení, pak onu vydrážděnou energii svou myslí sunula z oblasti první a druhé čakry výš přes srdeční a krční čakru do hlavy a vypouštěla ji temenem do kosmu. To dělala v pravidelných intervalech, a musela jen dávat velký pozor, aby s drážděním přestala včas, nesmělo dojít k orgasmu. Výsledek celého cvičení by byl zmařený. Cvičení ji pohltilo. Registrovala jen svou pravou ruku, pohlaví a takzvanou kundalini – hadí sílu procházející páteří. Nestíhala sledovat svou levou ruku s mobilem ani proud nářků.

Večer se Jakob objevil před zmeditovanou Veronikou, která ho praštila deštníkem a vyhodila ze svého pokoje. Vrátil se celý promoklý ke stále štkající Světlaně. Naposledy, aspoň si to myslel, se s ní pomiloval. Čtyřikrát za sebou. Bez vypouštění energie do vesmíru. Klasicky ji prohnal svým chámovodem i s mohutnými výstřiky spermií, které postupně slábly. Poslední, čtvrtý, připomínal už jen drobné uplivnutí.

Po téhle noci se na dlouhého půl roku stáhl do sebe, přestal souložit a pít, nejedl maso a držel i několikadenní půsty. Snažil se meditovat. Chtěl vyvanout z tohoto světa.

Daniel

Na to všechno si Světlana vzpomněla v okamžiku, kdy jeli s Jakobem vlakem z Prahy do Budějovic a pak chtěli dál na Krumlov. Vzpomínala i na vše spojené se zrcadlem, na nemocnici, kdy se o Jakoba tak bála, na okamžiky, kdy mu byla během jeho jogínského života nevěrná s tolika muži, na chvíli, kdy se domnívala, že je homosexuál a žárlila na jeho kamaráda, na chvíli, v níž se po dlouhé době spolu znovu milovali, na štěstí, které v ní vyrostlo a které si chtěla udržet.

Byla šťastná. Konečně je Jakob zase s ní. Konečně jí ho Bůh vrátil. Snad už není pod jeho zhoubným vlivem. Už to skončilo. Bůh, kterého měla ještě před pár lety spojeného s láskou a krásou života. Bůh, který ji zradil a odhodil, Bůh, který se rozhodl ji zničit. Tak o tom alespoň hovořil ve svých dopisech Daniel.

Přijel za ní do Prahy. Dalo mu velikou práci ji najít, nakonec prý získal novou adresu někde na koleji nebo na akademii. Objevil se kolem jedenácté dopoledne. Jakob byl zrovna na zkoušce u Panklové. Druhý opravný termín.

„Danieli!“ vydechla ve dveřích. V srdci pocítila po dlouhé době vzrušení. Už už ho chtěla obejmout, ale něco v jeho pohledu ji zarazilo – zůstala stát s rukama v žehnajícím gestu, s ústy pootevřenými a zamrzlým úsměvem. Uvědomila si, že něco není v pořádku, něco bylo jinak než dřív. Nemohla si to v hlavě srovnat, až jakýsi záblesk poznání ji udeřil a ona ztuhla, nehýbala se, připomínala dívku z Pompejí vítající blízkého člověka, ke kterému už nedorazila. Horký popel a láva ji zastihly v gestu nepřipravenou a nakročenou směrem k muži, jehož věk by nebylo vhodné odhadovat. K muži, na jehož tváři se poprvé objevily náznaky vrásek, hlubokých nesourodých rýh, ústa byla stažená jako semknuté vysušené balvany, úsměv tak typický byl pryč, kdesi za branou smutku. Z očí už nezářila božská láska, ale strach, něco, co ji ihned varovalo.

„Můžu dovnitř,“ řekl Daniel, a neznělo to jako otázka. Ohlédl se. Ulice byla prázdná.

Vedla ho náměsíčně po schodech do garsonky. Tam se posadil k jejímu psacímu stolu, kde trůnil počítač a několik knih o dějinách umění. Sama si sedla na nízký polštář vyplněný semeny, který ležel na zemi uprostřed malého vyšívaného koberce.

„Dáš si čaj?“ zeptala se. Zarazila ji nesmyslnost té otázky. Ihned vstala a v kuchyňském koutku dala vodu do varné konvice, zelený čínský čaj vhodila do hliněné nádoby. Umyla dva šálky. Celou dobu ji Daniel napjatě sledoval. Cítila jeho pohled i ve chvílích, kdy k němu byla otočena zády. Jeho oči ji propalovaly a zneklidňovaly. Uvědomila si, že se muselo stát něco mimořádného. Cesta života ji přece vyhostila ze svých řad, jasně jí sám Daniel psal, že už mezi ně nepatří, Že se k ní nikdo nebude hlásit, dokonce ji ani nikdo z nich na ulici nepozdraví. Stala se bílou vránou mezi křesťanskou mládeží, pasovali ji na zrádkyni Krista, na tu, která je zavržena Bohem. Neměla však sebemenší tušení, co se děje. Jen zvláštní rozechvělý neklid.

Třesoucíma rukama zalila čaj a přenesla konvici i se šálky na stůl, gestem ho pobídla, ať si vezme. Po chvilce usrkl čaj, těžce polkl. Podíval se jí přímo do očí. Cítila, že se rozpláče.

„Musel jsem za tebou přijet, prostě musel, i když mi to Bernard nedoporučoval, říkal, že to není dobré, se s tebou v takovém stavu, v jakém se nacházíš, stýkat. Je to prý nakažlivé.“

„Danieli, co tím myslíš? Co je nakažlivý?“

„Ďábel!“ vydechl a oči se mu roztěkaly do stran.

„Ďábel? Jakej ďábel? Já o žádným nic nevím, jediný, co vím, že o něm pořád mluvíte! Nechápu, co s tím mám já společnýho?!“ Tón hlasu byl náhle ledový a ostrý, pomalu ji ovládala skrytá bojovnice. Už si nechtěla nechat diktovat od nikoho, ani od Daniela nebo Bernarda. O sobě si rozhodne ona sama.

„Bernard říká, že tě posedl, ale já osobně si to nemyslím, teda já chci říct, já jsem si nikdy nemyslel… já si od začátku myslím…“

„Danieli, uklidni se.“

„To všechno Bernard. Já jsem si vždycky myslel, že jsi… velice čistá bytost…,“ zašeptal a zajíkl se.

Pohlédla mu do očí, pousmála se a chtěla něco říct, Daniel však pokračoval.

„A taky si myslím, hned jak jsme se viděli tenkrát poprvé ve dveřích, pamatuješ, že mezi námi… existuje… něco jako… láska… že jsme jako bratr a sestra.“ Evidentně se mu ulevilo, zase se napil čaje.

Vzala ho za ruku a potichu řekla: „Pamatuju, úplně poprvé, když jsi mi přišel otevřít, také jsem měla takový pocit.“

Daniel jako by znovu nabyl sebekontroly. „Bernard vůbec neví, že jsem tady. Kdyby jen tušil, asi by mě taky vyloučili. On rozhodl, že už mezi nás nepatříš. Někteří nechápali a ptali se na důvod, on pořád jen mluvil o Satanovi, a pár lidem to pořád nestačilo, pak prohlásil, že se Satan pokouší i o ně. Někteří pak taky skončili. Teď je tam nějaké napětí, nerozumím tomu, jako by nás Pán opustil. Bojím se.“

V očích měl znovu slzy. „Podle mého Satan žije jen v našich srdcích, přežívá jen kvůli naší nepozornosti, nepozornosti k druhým. Že jsme se vzdálili jeden druhému a…“ Rozplakal se. „Já jenom, Světlano, chci, abys mi odpustila.“

Brečela s ním. V tu chvíli se objali a jako dvě malé děti klečeli uprostřed místnosti, třásli se a opírali se jeden o druhého.

„Já, já ti nemám co odpouštět, ale pokud přece, tak ti odpouštím, odpouštím, ano, odpouštím…,“ stále šeptem opakovala to jedno jediné slovo, slovo, které otevřelo stavidla zasutých emocí a bolestí. Náhle odpustila všem, kteří jí kdy ublížili, kteří s ní zacházeli jako s loutkou, kteří ji znásilnili, všem mužům, kterým dobrovolně či nedobrovolně nastavila svůj klín, odpustila svým rodičům, patologickému Richardu Bӧhmovi, pedofilnímu Renému Hrbkovi, spolužákům, kteří se jí věčně pochechtávali, bratrům a sestrám ze sekty, Bernardovi…

Sen

Seděla v autobuse plném mentálně i fyzicky postižených dětí. Jeli na výlet. Byl tam i Jakob s nějakými kamarády. Ona přecházela od zadního sedadla, kde hráli kluci poker s tarotovými kartami, směrem k řidiči. Nějaký chlapec ji zatahal za cíp košile, zachrčel, hlava mu zaškubala směrem dozadu a z úst mu vytékala bělostná slina. Nos měl celý ukoptěný. Ráda by pochopila, co jí chtěl naznačit, autobusem však projela zvláštní vlna, zář autogenu, ten vůz přepůlil vedví. Zatímco ona bezradně stála v uličce mezi dětmi, zadek vozu, v němž hrál Jakob karty s ostatními, se vzdaloval, snad si ani ničeho nevšimli. Usedla na volné sedadlo za řidičem a smutně se dívala na cestu, která mizela v temném mraku visícím nad zemí.

S dětmi dojela k hotelu. Ubytovali se, ona sama v malém dvoulůžkovém pokoji. Všechny své skicáky s kresbami a plátny složila do zvláštní komory hned vedle pracovny s psacím stolem, na který dala pera a štětce.

Zatímco pro děti připravil personál hotelu překvapení v podobě improvizovaného divadelního představení, ve kterém vystoupili dva herci z pražského divadla Vize, Michael Gottlieb a Richard Böhme, seděla Světlana u svého pracovního stolu a kreslila komiksová okénka. Kreslený seriál pojednával o dětství a dospívání Jakoba Johanssona. Nemohla na něho zapomenout. Proč jen zůstal v té druhé polovině autobusu? Copak nemohl zůstat s ní?

Seděla ve svém pokoji a zároveň pozorovala, jak se herci připravují na večerní seanci. Gottlieb se oblékal do kanárkového kombiné, připomínal neohrabaný banán, a ten druhý, který jí byl nějak povědomý, se navlékl do fialové sukně a brčálově zeleného kabátu vojenské uniformy. O vybledlou zeď hotelu, která mohla mít kdysi oranžovou či sytě okrovou barvu, se opíral transparent s nápisem: VIZE DĚTEM! DĚTI VIZI! NEBUDEME NIKDY V KRIZI! ČEKÁ NÁS UŽ JEN ZLATOHNĚDÝ HLEN! TAK S NÍM HONEM VEN! UŽ TO NENÍ SEN!

Světlana příliš nechápala smysl, napadlo ji, že to je nejspíš součást ujetého divadla, které nebude ničím víc než komedií dell’arte, jen pouhým pouličním kejklováním, kdy jeden klaun nakopne druhého pro pobavení publika. Nevšímala si toho a dál pracovala na komiksu.

Pak ji zavolali do jídelny: přímo tam se začalo odehrávat ono podivné improvizované představení s ještě podivnějším názvem Rušeni pučením. Herec Gottlieb pobíhal po jídelně coby nemotorný banán a pokoušel se vzlétnout, zatímco Böhme recitoval verše nějakého vynikajícího, ale neznámého básníka, přitom se naparoval jako kříženec kaprála a markytánky, militantní hermafrodit. Přitočil se k ní žlutý banán a zašeptal: „Ty se nebavíš?“

„Ne, nebavím, přijde mi to dost uhozený. Půjdu raději nahoru, mám práci.“ Zvedala se ze židle, když v tom banán pukl, slupka se rozlétla na malé kousíčky do stran a z jeho středu vylétl oslnivě zářící fénix, hořel snad všemi barvami, jaké jen z malířské palety znala. Byl krásný a uhrančivý, pocítila tlak a bolest v očích, musela se odvrátit, byla by z té záře oslepla.

Dopotácela se ke schodům, přivolala si výtah a dosud oslněná tím světlem vpadla do svého pokoje. Chvíli seděla se zavřenýma očima u stolu, přerývaně dýchala a dlaněmi si mnula oči, tvář, břicho i prsa. Když měla pocit, že se již zklidnila, zamrkala do prostoru. Pokoj tonul v šeru, rozsvítila stolní lampu, zašátrala v kumbálku, v němž měla skicáky a plátna, vytáhla svůj poznámkový blok, z větší části popsaný, a jeden ze skicáků. Otáčela stránkami bloku a náhle si všimla, že se jí ruce mlaskavě přilepují k hřbetu. Natočila jej blíž ke světlu a zarazila se. Z desek se řinul kašovitý sliz, připomínající barvou med a konzistencí zvratky. Rychle sáhla po skicáku, i ten byl pokrytý tou hmotou. Přiskočila k vypínači a rozsvítila v místnůstce. Všechny obrazy i čtvrtky s kresbami a akvarely byly znehodnocené medovým slizem, který v mohutném proudu stékal ze stropu místnosti.

Zaváhala jen na okamžik. Vrhla se ke dveřím a vyběhla po schodech o patro výš k pokoji, který byl přímo nad jejím. Rozrazila ramenem dveře a vtrhla dovnitř. Byl to stejný pokoj, v jakém byla ubytovaná sama, až na pár drobností. Byl vybydlený. Prázdný. Chyběl nábytek, obrazy na stěnách, záclony. Holé stěny. Odhodlala se vstoupit do kumbálku. Zůstala stát. V záři houpající se a blikající žárovky, která se komíhala pod stropem, spatřila něco tak ohavného, že se jí v žaludku převrátilo vše, co ten večer snědla. Zvracela na podlahu.

Před ní, přímo u zadní stěny, sedělo něco, co připomínalo obřího kojence. Tělo poseté obrovskými vředy, nakynuté jako těsto, zapadlá rudá očka se nepřítomně toulala prostorem a z otvoru, který imitoval ústa, vytékal onen medově lepkavý sliz, stékal po hrbolatém břiše, převaloval se přes pohlaví a naběhlá stehna směrem k parketám, které již byly od té hmoty rozežrané.

Světlana se otočila zpátky do holé místnosti. Chtěla utéct. Před ní stála neznámá žena, snad vychovatelka, měla na sobě úbor pokojské s bělostnou zástěrou a na hlavě jí trůnila drobná krajka. Světlana do ní málem vrazila.

„Copak, copak, Světlanko, snad byste se nepolekala našeho šmudlánka, on přece nekouše. Je teda malinko vybíravej, to jo, on vám papá jenom samotný medový rohlíčky namazaný máslem. Ne margarínem nebo jiným šidítkem, ale opravdovým máslíčkem. Je radost ho vidět, jak roste, to tedy jo. A už jste četla dnešní noviny? Ne? Tak to si musíte přečíst! Jste slavná osoba, jako ten náš herec Richard Bӧhme! Malej hotýlek, a tolik slavnejch lidí…“

Při těch slovech podala žena Světlaně noviny, ta je mechanicky vzala a vyklopýtala ven do hotelové chodby.

Na fotografii byl letecký záběr. Město, louka, koleje. Snímku vévodil motiv do sebe vklíněných vlakových souprav, všude spousta zmačkaného plechu, poházených věcí i lidských těl.

41 MRTVÝCH
      120 ZRANĚNÝCH

Včera kolem půl jedné došlo k velké železniční tragédii. 30. červen se zapíše do smutné statistiky největších železničních neštěstí. Rychlík Praha –České Budějovice se u Soběslavi srazil v plné rychlosti s protijedoucím vlakem. Na místě zasahovali lékaři a zdravotníci, policisté a hasiči z celého kraje. Na mimořádnou situaci reagovala záchranná služba poskytnutím pěti vrtulníků. Zranění byli převezeni do nemocnic v Českých Budějovicích, Táboře a Praze. Mezi oběťmi je i známý herec pražského Divadla Na zábradlí a příbuzná filmového režiséra Stanislava Krále.

Světlana

Seděla ve vlaku a dívala se na světlovlasého Čechošvéda, do něhož byla zamilovaná, třebaže byl naprostý nekňuba a nešika, neuměl ani nastoupit do kánoe a pádlovat, neuměl tancovat, a když se pustil do pití, zhulákal se jako Dán. Vzpomněla si na prázdniny, které spolu trávili na vodě, myslela, že z něho zešílí, tenkrát se proklínala za to, jakého blbce si vybrala. Blbej, ale milej, napadlo ji a musela se v duchu smát při té představě, jak ráno zvracel přes příď přímo do vody zbytky z propité noci, jak ho chytil průjem právě ve chvíli, kdy bylo zapotřebí zachraňovat pádla a potopenou loď, jak se snažil okouzlit sedící kumpány svými vymyšlenými historkami ze severu, kde prý sjížděl s kamarádem dravou řeku Lainioӓlven a málem přišli o život ve vodopádu…

Vzpomněla si i na chvíli, kdy ho poprvé představila svým rodičům. Přijeli tenkrát do Písku a mámu mohli hned omývat. „Jakob měl v tý době na hlavě pochcanou slámu a byl trochu macatejší z těch dobrých českých pivíček,“ nechávala se Světlana slyšet, když tu příhodu dávala k dobru na různých večírcích. Posluchači se mohli potrhat smíchy při představě, jak Jakob podává povadlý pugét kytek zasloužilé učitelce dramatické výchovy, která si představovala, že její dcera chytne nějakého herce nebo režiséra.

Světlana byla ráda, že jí tak Jakob nevědomky pomohl pomstít se matce za ta léta, kdy ona musela žít její život, neustále jen hrát, recitovat a předstírat, že je někým jiným než Světlanou, holkou, co tak ráda čuchá k barvám a civí na obrazy Chagalla, Kandinského a Paula Klee, která je vzrušená při pohledu na plátna Medka, Cézanna a Kokoschky, která se zamilovala do Schieleho, kterou rozbrečel osud Vladimíra Boudníka, chudoba Gauguina a šílenství Van Gogha.

„Na co myslíš?“ zeptala se Světlana.

„Vzpomněl jsem si na to, jak jsme byli na vodě, pamatuješ? Z Vyššího Brodu až do Budějovic.“

„Na to se přece nedá zapomenout,“ usmála se. „Vidím tě před sebou. Ty, coby ostřílený námořník podělaný strachy za křovím, zatímco bezbranná dívka je vydána na milost či nemilost vodním živlům.“

„Tak strašný to snad nebylo?“ zašklebil se Jakob a nenápadně se podíval kolem sebe, jestli je někdo ze spolucestujících v kupé náhodou neposlouchá. Bylo by mu to nepříjemné. Každý si však hleděl svého. Mladý úředník, mohlo mu být kolem třiceti, na sobě nažehlené tmavé kalhoty, krémovou košili, v podpaží propocenou, a karmínovou kravatu. Listoval v papírech a tvářil se, že ho svět nezajímá. Starší manželé, zřejmě na výletě, poklimbávali, on khaki kraťasy a nažloutlou košili s krátkým rukávem, na nohou trekové boty, vlasy už značně prořídlé a prošedivělé, a ona v pumpkách končících u kolen, v tričku s nápisem Vzhůru dolů!, na nohou bílé tenisky. Nad nimi trůnily dva menší batůžky značky Tatanka. Naproti seděla dvě děvčata v družném hovoru, na přetřesu byl nějaký debil Sváček, který si prý začal s Helenou a jedné z nich si dovolil to popřít a tvrdit, že jsou to kecy.

„Ale neříkej mi, že to nebylo fajn,“ namítl Jakob. Chtěl, aby zmizel ten nepříjemný pocit v žaludku z toho, že zklamal a zachoval se jako naprostý zmatkař a posera.

„Byly to ty nejúžasnější prázdniny, co jsem zažila, brouku.“ Usmála se, naklonila se k němu a dlouze ho políbila. „Miluju tě, strašně tě miluju,“ špitla mu do ucha ve chvíli, kdy se zvedala, aby vyklonila hlavu z okýnka.

Bylo jedenáct hodin dvacet minut. Jakob vstal, prošel mezi nastavenými chodidly lidí ke dveřím kupé, než vyrazil do chodbičky, otočil se ke Světlaně, podívali se na sebe, usmála se a znovu vystrčila pralesy vlasů z okna.

Chtěla se podívat, jestli se už Jakob vrátil z toalety, ale cosi ji zarazilo. Krajina mezi lesem a loukou se rozvlnila, byla složena z tenkých proužků reality, které k sobě nedoléhaly, ale byly nalepené nesouměrně a chaoticky. Jako u Koláře… Realita se prohnula do podivného oblouku a ona měla dojem, že se propadá do nekonečné hlubiny, až se jí zvedl žaludek. Kolem cosi prudce zazářilo, jako odlesk v obřím zrcadle. Ztratila se v záblesku a měla naprostou jistotu o své nehmotnosti, na okamžik zmizelo štíhlé tělo s drobnými prsy, její vlasy odpluly jako proud dravé řeky.

V tom záblesku bylo všechno. Celý dosavadní život, myšlenky, sny i naděje, strach, zklamání a odpuštění. Jak pokaždé při jízdě v autě stahovala okénko a nechávala se fénovat proudem vzduchu. Jak si hrávala s míčkem, objevovala svět brouků, motýlů, koček. Jak si hráli na blbého Milánka. Jak recitovala na jevišti. Jak musela hrát. Obraz v mlze bez jasných kontur, jen pointilistický výjev plný skvrn a neuchopitelných teček.

Ta samá síla ji vymrštila zpátky. Do světa, který byl rozpitý v poněkud odlišném nádechu barev. Obraz byl přeexponovaný, stíny zmizely, mléčné ostré světlo pohlcovalo veškeré objekty a tvary předmětů i lidí se ztrácely v nafialovělých odstínech.

Světlana zamrkala. Asi jsem se dívala trochu dýl do sluníčka, mám mžitky před očima, no to je teda pecka, jako bych byla zhulená…

Jakob se objevil ve dveřích kupé, vypadal zmateně, rozhlížel se kolem sebe, jako by něco zapomněl, jako by chtěl něco říct, jako by to tam nemohl poznat – snad se něco změnilo, nějaká drobnost, možná to bylo jen únavou z toho nesnesitelného vedra. Všimla si, že si trochu ukrápnul na boty.

II

Jakob

Vyhrabat se z postele bylo utrpením.

Posadil se, nohy visely z pelesti dolů jako dva pobledlí oběšenci, levá ruka svírala propocenou deku se žlutými naškrobenými skvrnami od spermatu. Pravačka prohledávala prales vlasů, prsty se snažily zmírnit nesnesitelnou bolest, která pulzovala celou lebkou od čela, přes temeno a zátylek až ke krku. Stěny pokoje se nakláněly, koberec zvedaly nepříjemné vlny kocoviny a žaludek se pohupoval po neklidných vlnách oceánu.

Vstal, zapotácel se a nejistým podlomeným krokem zamířil ke koupelně. Zlomil se v pase, v ústech cosi zabublalo, rozkašlal se a zrychlil. Opřel se o futro dveří, dva kroky a padnul na kolena, objal záchodovou mísu a zvracel. Žaludek s celým podbřiškem se zmítal v bouři, vlny připomínající tsunami narážely do bránice. V záchvatech dávení měl pocit, že se obrací naruby, jeho vnitřnosti vylézají ven a povrch těla se propadá do hlubin bytosti. Zalapal po dechu, oči zalité slzami zíraly do mísy.

Co jsem to proboha žral? Vypadá to jak syrový játra, pomyslel si a začal znovu zvracet, rozkašlal se, křeče ho sevřely tak, že se zkroutil do polohy připomínající tělo v prenatálním stavu. Do hlavy bušil démon obrovským heverem. Znovu se převrátil z rubu na líc, z útrob vytékaly už jen nakyslé žluté šťávy se zbytky čehosi rudého.

Jsou to játra… Ruce zašátraly po kohoutku s ledovou vodou, ostrý proud zabouřil a rozbubnoval další kutání v lebeční oblasti. Nadechl se a hlavu i s chuchvalci vlasů vnořil do vodopádu. Zařval bolestí. Jako by mu někdo baseballovou palicí napálil do čela. Kurva! Když neumíš chlastat, tak se na to vyser!

Celé tělo se třáslo. Sebral ručník a pomalu stíral z povrchu ledové krystalky zabodávající se do kůže.

Vrátil se do ložnice, několikrát nasucho polkl, v zásuvce nočního stolku nahmatal hrst léků, mezi nimi trůnil růžový koláček ibuprofenu, hodil si ho do úst, zpod postele vytáhl flašku s podezřelým obsahem a prášek zapil. Teprve nyní si dívky všiml. Deka zakrývala jen část jejího nahého těla.

Vypadá dobře. Kde jsem ji včera splašil? Nebo dneska? Zmatené vzpomínky se nesouvisle míhaly, až se slily do obrovské kaše připomínající sliz vyvrhnutý z nějaké bájné příšery. Odpotácel se znovu ke koupelně, vlezl do sprchy a sledoval provazce vody stékající po břiše k ochablému přirození. Stál tam snad věky. Potom utáhl modrý kohoutek, ani se nezdržoval hledáním ručníku, a tak, jak byl, mokrý a šedivý, znovu vlezl do postele. Bylo mu zima, přitiskl se k vyšpulenému zadečku, hruď vtiskl do jejích zad, nohy objaly stehna a pánev se začala pohupovat v rytmu mazurky.

Dívka vykřikla: „To strašně studí! Seš magor nebo co?“

Přetočila se na záda, odkryla tak výhled na drobná pevná ňadra, hebké bříško a hnědým ochlupením porostlý pahorek mezi stehny.

Zíral na její tělo, jako by je viděl poprvé, nemohl se rozpomenout. Nic.

„Seš kost.“

„Vážně?“ zasmála se. „A to v noci mělo bejt jako co?“

„Únava.“

„Únava, jo? To spíš chlast a hulení.“

„Počkej, já včera hulil? Myslel jsem, že jsem jenom vožralej.“

„Ty si asi nic nepamatuješ, co?“

„No,“ zaváhal, „moc ne.“

„Takže ani nevíš, jaks mě sbalil?“

Místo odpovědi se k ní sklonil, vjel dlaní do rozkroku a přisál se k levému prsu.

„Tak mi to aspoň teď vynahradíš.“ Protáhla se, kolena pomalu odplouvala od sebe. „Chci, abys mi to udělal pusou. Mám to ráda.“

Panklová

Zaspal. Budík svými zdviženými rafičkami hrozil, připomínal otcův napřímený ukazovák komíhající se vzduchem – zase jsi mě zklamal, synu, kdypak se polepšíš a začneš svým rodičům dělat radost?!

Poledne! Do prdele, vono je už dvanáct Kde jsem to měl bejt? Zatímco se rozpomínal, se zuřivostí zmateného býka na sebe rval slipy, triko a džíny, ponožky vylovil z květináče, kde se ještě před měsícem zelenala kytka. Před hodinou na zkoušce, no jasně, dyť já měl dneska jít na tu zasranou zkoušku k Panklový. Proces oblékání vystřídalo zběsilé svlékání. Kurva, kde mám ten voblek? Vběhl do koupelny, místo čištění zubů si vykloktal ústní vodou, málem se pozvracel, ale jeho žaludek byl prázdný jak vypuštěný bazén. Do podpaží, rozkroku a na pupek stříknul deodorant AXE AFRICA – nechal si ho nadělit od Ježíška poté, co zjistil, že jeho černého kámoše samy od sebe balí holky, předhánějí se, a to jenom proto, že jim ten mahagonový kluk nádherně voněl. Že byl z Etiopie, kde má každý čtvrtý obyvatel AIDS, je nevzrušovalo, spíš je vzrušoval jeho dlouhý tmavý penis, uhrančivé oči a opojné aroma Afriky vyrobená ve fabrice na vůně. A to jméno! Menberu Gebrekristos Assafa. Holky mu šeptaly do jeho přičmoudlého ouška: „Menbi, Menbíčku, pojď si zašukat.“ Nebo taky říkaly: „Menbi, Menbíčku, ty prasáku, vopíchej mě zezadu jako slonici.“ Češky měly o Etiopii a Africe vůbec své vlastní idealistické představy a Menbi jim je měl naplňovat, rád druhým dělal radost, a tak se nenechal dvakrát pobízet a souložil do roztrhání těla. Byl pravoslavným křesťanem, což žádná z těch samiček netušila, a křesťani mají milovat bližního svého jako sebe sama.

Nestihnu to, jsem kretén. Táta mě zabije. Poslední termín, a já místo biflování propíchám noc.

Ze skříně vytáhl ramínko s oblekem, rozhlížel se po čisté košili, nějaká stvůra požírající bílé nažehlené košile je musela rozžvýkat a vyplivnout, jiné vysvětlení nebylo. Zkusil mezi zpustošeným oblečením najít alespoň jednu, která by s přimhouřeným okem byla ještě použitelná. Jo, tahle celkem ujde. Ještě kalhoty, kravatu, sako, nahodit ztrápenej výraz. Mohla by se smilovat.

Rozhlédl se po pokoji.

Že bych zapomněl na…? V podpaží už trůnila aktovka se skripty, možná se do nich stihne podívat.

Kde je ta beruška?

Postel byla prázdná, nepoznal, jestli tam ještě někdo ležel nebo ne. Nikdy nestlal, takže pocuchaná draperie povlečení byla běžným koloritem pokoje. Nebo se mi to všechno zdálo?

Vyběhl z domu. Docentka Panklová zkouší do dvou, pak už je konec. Definitivní konec. Podobným martyriem prošel už vloni, kdy vyletěl z té samé zkoušky ze všech tří termínů. Na paní docentce byla znát divoká radost z toho, že mladý sameček je v úzkých, scénka mohla připomínat rituál kudlanky nábožné před hostinou, aspoň on si tak připadal. Dala mi to sežrat.

„Pane Johanssone, nevěšte hlavu, nevidíme se přece naposledy. Za rok vás ráda přivítám a věřím, že budete v lepší formě.“ Jak tohle myslela? Kluci něco naznačovali, že pár vyvolených získalo zápočet a potom i zkoušku za gerontofilní hrátky. To si asi dělali srandu, tomu se nedá věřit. „Navíc teď budete mít dost času na své aktivity v médiích, ta činnost vás předpokládám uspokojuje víc. Na viděnou.“ Proboha, ona to ví! Odkud? Ani mý spolužačky nemaj tušení, co po nocích dělám.

Jakob byl mužem dvou tváří. Ve škole a před rodiči hrál roli slušného chlapce, který se tu a tam zaplete s alkoholem a občas i s dívkou. Tři noci v týdnu se proměňoval v pana Obludu, v moderátora One man show: „Vysílání na vlnách soukromýho rádia KISS žhavýho jak právě vystříklý sperma. KISS je polibek, a já líbám společně s Charlesem Bukowskim v tuhle dobu všechny řitě světa, i tu vaši, milí sexuchtiví kluci a holky, všechny řitě, co si naladily tuhle frekvenci, aby společně se mnou prošoustaly noc. Zavolejte a svěřte se, mý číslo je…“ Volali mu během těch dvou hodin od půl dvanácté do půl druhé různé existence: úchylové, lesby, nešťastně zamilovaní, onanisti, fetišisti, milovníci extrémního sexu.

Na lince pak byl vždycky připraven nějaký sexuolog či psycholog, ti rádi odpovídali, hodnotili, radili, jen za to, že si udělali reklamu, neopomněli pozvat posluchače do své poradny a vyráběli si tak další závislé klienty.

„Marto, jak to máš ráda?“

„No, tak různě, podle nálady.“

„Hele, jakou musíš mít náladu, abys to rozjela na koníčka?“

„To chci mít navrch, ovládat mužskýho a pořádně si zarajtovat.“

„Fajn, to chápu, kdo by nechtěl aspoň na chvilku ovládat druhý lidi, že jo.“

„No…“

„Tak jo, to byla Martina zpověď, a než se s Martou rozloučíme a dáme prostor dalšímu telefonujícímu, ještě se zeptám, tvůj nejsilnější sexuální zážitek?“

„To když mě vojel táta…“

„Dobrý, dobrý. Nemusíš to rozvádět, ale díky za upřímnost. Ví mimochodem tvůj fotřík, že je to trestný? No nic, pojedem dál. Teď si pustíme R.E.M a zatímco si Martu vyslechne mimo naše mikrofony sexuolog doktor Freizer, my si pokecáme s Pepou, ten má problémy s erekcí, třeba mu pomůžeme. Máte-li něco k tématu, zavolejte na známý číslo…“

Panklová to ví! Vona to ujetý vysílání snad poslouchá!

Během roku propásl dva termíny, a teď dobíhal tramvaj, aby zkusil poslední možnost, jinak vyletí ze školy. Prodral se mezi lidmi k prázdnému místu, dosedl, s funěním otevřel aktovku, vytáhl skripta. Mezi stránkami měl založený seznam otázek. Zavřel oči a naslepo zabodl prst.

Třináctka! Otázka číslo třináct! Moje šťastný číslo!

V minulosti mu tahle metoda často vycházela, těsně před zkouškou se naučil jedno jediné téma – a světe, zboř se, on si ho opravdu vytáhl, zatímco kámoš Pavel ležel měsíc ve skriptech, nestihl poslední otázku, a světe, div se, vytáhl si ji.

Zatímco Jakob oslavoval zkoušky, Pavel truchlil a učil se na další termín. Fungovalo to tak celé čtyři roky, pak se na obzoru objevila docentka Panklová a byl konec. Pavel už končil páťák a Jakob se stále nemohl vyhrabat ze čtvrťáku.

S obrovským soustředěním si četl vypracovanou třináctku, měl na to necelých čtyřicet minut, pak už bude u fakulty.

Jakob

Přiřítil se chodbou ke kabinetu, přede dveřmi seděla Lída Marková, její pobledlý obličej vyzařoval do prostoru auru úzkosti a nervozity, rty zimničně odříkávaly nic neříkající definice. Zaslechla dupot jeho bot, zarazila se, vzhlédla, byla rozrušená.

„Kdes proboha byl? Sháněla tě už v jedenáct. Tys nám zavařil, je vytočená. Vyhodila už půlku lidí. Jsem z toho pekelně nervózní…“

„Vytáh si někdo třináctku?“

„Co? Jakou třináctku? Jó, třináctku! Ne. Tak tu ještě nikdo neměl. Hele, já si vytáhnout tohle zpropadený číslo, tak mě rovnou vodnášej nohama napřed.

„To já bych se posral štěstím.“

Dveře kabinetu se pootevřely, zůstaly chvíli viset v meziprostoru, pak se zachvěly, rozlétly se a z nich vypadla křídově bílá troska.

„Tak co, Várko?“

„Lído, já… já se zabiju, já…“ Rozbrečela se, ramena sebou poškubávala, anorektické tělo hrozilo každou vteřinou se rozpadnout na mikrosoučástky.

V potemnělém prostoru dveří stála docentka Panklová. Sledovala s cynickým úšklebkem srdceryvnou scénu, kdy se dvě kamarádky objímají, jedna z nich chce umřít, druhá taky, opodál stojí zadýchaný Johansson, nevěří svým očím, protože proměna pedagožky za uplynulý rok je natolik markantní, že nebýt cedulky s jejím jménem, skoro by ji nepoznal. Místo odbarvené zoxidované blondýny tu stojí nebezpečná bruneta. Z křečí ve střevech poznal, že dnes nemá šanci na úspěch. Musel by se stát zázrak.

„Slečno Fořterová, nehrajte nám tu divadýlko. Řečeno s klasikem, kdo chvíli stál, už stojí opodál. Místo těch vašich zhoubných diet jste měla radši chodit pravidelně na obědy a dostat do sebe energii. Mozek potřebuje z něčeho brát živiny. Věřím, že jste ležela v učení celý měsíc, ale výsledek je nulový. Začněte jíst, jinak umřete hlady a nikdy z vás magistra nebude… Á, koukám, že milostpán Johansson už se ráčil vyspat a dorazit.“

Kurva, kurva, kurva, to není dobrý, pomyslel si, mozek se mu vařil, aby vymyslel nějakou důvěryhodnou výmluvu.

„Já nezaspal, paní docentko.“ Lež jako věž.

„Tak to jsem zvědavá, jakou pikantnost jste si pro mne připravil. Nejsem si jistá, jestli vás mám pustit ke zkoušce.“

„Nemohl jsem včas dorazit kvůli vzteklý lišce.“

„Děláte si ze mě srandu?“

„To bych si nikdy nedovolil. Před vchodem leželo schoulený zvíře. Paní domácí mě varovala, že nemám otvírat dveře, prej už zavolala hasiče. Přijeli až za půl hodiny, dost dlouho postávali na chodníku a debatili, co s tou liškou udělat, až po další půl hodině přijeli policajti. Tak tam na tom chodníku stál hlouček hasičů a policajtů, něco řešili a bylo jasný, že nevěděj, co s tim. No a my, tedy já a moje domácí, jsme zatím byli uvězněný v tom baráku a nemohli ven. Vona totiž ta liška mohla bejt taky vzteklá.“

„Johanssone, vy jste měl být lidovým vypravěčem! Docela slušně mě houpete, ale na takový nesmysl vám neskočím. Uprostřed města vzteklá liška? Taky jste si mohl vymyslet něco lepšího.“

Otočila se k němu bokem, pokynula paží Lídě Markové, aby šla dál.

„Paní docentko, promiňte, to ještě není všechno, oni vám ji chtěli nejdřív zastřelit, jenže zjistili, že by museli mít nějaký povolení z úřadu, tak tam na něj další hodinu čekali. Snažil jsem se dovolat do školy, abych se omluvil, ale došel mi kredit a od domácí to nešlo, ona furt někam volala a vyprávěla svý zážitky s tou liškou. Nakonec jeden z hasičů ztratil trpělivost, vlez do zahrady, vzal násadu od krumpáče a lišku umlátil přímo u našich dveří. Bylo to dost děsný. Pak ji hodili do pytle, odvezli do laboratoře, mně a domácí napsali potvrzení, že jsme nemohli opustit dům, ona totiž domácí dělá na půl úvazku v čokoládovnách a dostala by jinak padáka…“ Nestačil se sám divit, co to jeho mozek produkuje za pohádku. Panklová ale dosud stála, ruku na klice, rentgenovala každý pohyb jeho úst.

„Ukažte mi to potvrzení a já vás ke zkoušce pustím. Nevěřím vám ani slovo, vy mediální hvězdo.“ Jasná podpásovka.

Zalovil v aktovce, vytáhl diář, zalistoval.

Seš v prdeli, kámo, chytil ses do svý vlastní pasti.

List bílého papíru se objevil v jeho prstech, snažil se působit sebejistě, přesto se mu třásl hlas: „Tady je.“

Spadla klec. Docentka stála jako přikovaná, četla obsah papíru, obočí vystřelilo vzhůru, očima probodávala střídavě Jakoba a lejstro.

„Dobrá tedy, potvrzení si nechám pro případnou kontrolu.“

Kurva, jakou kontrolu? O čem to mele? Myšlenka zběsile prolétla krajinou mozkových zauzlin a závitů.

„Počkejte tady, až na vás přijde řada, zavolám vás. Vy pojďte dovnitř, slečno Marková.“

Zůstal stát na chodbě jako opařený. Žádné potvrzení přece neměl. Bohapustý výmysl. Někde jsem se včera ožral, sbalil roštěnku, možná. Proboha, s jakou jistotou jsem vykládal o tý lišce, sám bych tomu uvěřil. Zaspal jsem, nebo mě zdržela zrzavá potvora?

Usedl na lavici u zdi, rukama sevřel hlavu jako do svěráku a celý se rozklepal.

Něco se se mnou děje. Panklová by mě přece s bezcenným cárem papíru vyrazila. V tom případě jsem ale zralej na Bohnice. Tohle nevypadá na šit, spíš nějaký lysohlávky nebo trípek. Kurva, vzpomeň si. Musím zajít za Menbim nebo za Pavlem, třeba budou něco vědět. Liška tam ležela a já si šel znovu lehnout. Takhle nějak to bude. Zapomněl jsem na to? Od koho bych dostal to pitomý potvrzení? Nevim, nevim, nevim, do háje, já vůbec nic nevim!

„Pojďte dál, pane Johanssone.“ Vešel do místnosti. „Vytáhněte si otázku, a zatímco se bude slečna Marková snažit přesvědčit mě o tom, že ví něco o rozdílech mezi neurózami a psychózami, vy si můžete dělat přípravu… Kterou otázku jste si vytáhl? Třináctku? Tak to máme endogenní deprese, aktuální téma.“

Snažil se vybavit si co nejvíc podrobností z toho, co si v tramvaji přečetl, hned si zapisoval krátké zlomkovité poznámky, vydoloval z paměti pár informací z Junga, snad to bude stačit. Jeho schopnost soustředění však byla mizerná, stále se musel zabývat událostmi posledních hodin. Zabloudil pohledem k docentce, jejich oči se střetly.

Marková odešla. S odřenýma ušima dostala dobrou, zatím si nebyla schopná uvědomit to štěstí, které ji potkalo. Noční můra zvaná psychopankl mohla být zasuta hluboko mezi vzpomínky určené k vymazání. Jak sladké bude zapomenout.

V kabinetu se na chvíli rozhostilo napjaté ticho. Jakob se neodvážil odtrhnout pohled od listu papíru, cítil, že se na něho pedagožka dívá, znervózněl, upadla mu propiska pod stůl. Shýbl se pro ni, periferně zavadil o odhalené lýtko, koleno a poodkryté stehno trčící do prostoru, docentka si přehodila nohu přes nohu, sukně se jí povytáhla. Měla tmavé krajkové podvazky.

„Můžete začít.“

I přes rozrušení, které cítil, se dal do celkem systematického výkladu. Měl dobrou paměť, stačilo mu dvakrát si projít příslušnou kapitolu ve skriptech, pročíst pár poznámek z přednášek, které měl půjčené od Lenky Koutné, s ní se jednou za čas vyspal, vždy když zavítal na koleje, aby vyžebral od holek věci k té které zkoušce. Byla to do jisté míry výměna informací, on získal poznámky a skripta a nabídl svou genetickou výbavu.

„…do jisté míry můžeme hovořit o zvláštním druhu duševní prázdnoty, život přestává mít smysl. Značná část psychické energie jakoby odtéká do nevědomí a není proto k dispozici. A právě v nevědomí dlí skrytá nenaplněná touha, většinou po lásce nebo agresi, nebo po obojím. Často se tyto dvě potřeby překrývají. Jedince, který trpí endogenní depresí, přitahuje nevědomý komplex. Ve středověku bychom hovořili o posedlosti démonem.“

„Pane Johanssone, vraťte se prosím do přítomnosti a zanechte spekulací o středověké psychologii, ano? Zmínil jste se o komplexech. Definujte komplex.“

„Komplex je obraz určité psychické situace s živým emocionálním nábojem, který se navíc prokazuje jako neslučitelný s habituálním stavem nebo postojem vědomí. Tento obraz se vyznačuje silnou vnitřní sevřeností, též má svou vlastní celistvost a navíc disponuje relativně vysokým stupněm autonomie.“

„Koho jste teď doslovně citoval?“

„Junga…“

„Ano, pane Johanssone, samotného otce psychoanalýzy. Dobrá. Teď ale zabrousíme do jiných vod. Tak třeba schizofrenie.“

„To ale nespadá do otázky číslo třináct.“

„Máte pravdu, schizofrenické poruchy osobnosti spadají do otázky dvacet sedm. Vy tu ale nejste od toho, abyste mi říkal, co kam patří, vy mě musíte přesvědčit, že jste se stoprocentně připravil ke zkoušce z klinické psychologie.“

Tak, a jsem v prdeli. Na to jsem ani nemrk. Mlčel. V hlavě měl místo odpovědí naprostou mlhu.

„No tak, pane Johanssone, vaše mlčení je až neúměrně dlouhé.“

Docentka Panklová se opírala lokty o desku stolu, rozpínací světle červená halenka ukrývala objemná ňadra, ta spočívala na položených předloktích. Docentka se předklonila, prsa neodolala takovému tlaku, nejdříve zpod blůzky vyklouzla přeplněná podprsenka a z ní jako obrovské vejce vyjelo prso s koláčem narůžovělé ztopořené bradavky. Docentka si zřejmě ničeho nevšimla.

„Pane Johanssone, zkoušku vám nemohu uznat, vždyť vy…“ Zarazila se uprostřed věty.

Jakobův pohled byl magnetickou silou přitažen k prsu, nebyl schopen vnímat smysl jejích slov, jen čuměl jako pubescent s pootevřenými ústy, v kalhotách cítil horkost, v hlavě hukot. Podívala se na něj, pak na směr jeho pohledu, na své odhalené ňadro, chvíli bez hnutí seděla, už neřekla slovo. Pomalu uchopila prso pod bradavkou, vrátila jej do košíčku podprsenky, upravila blůzku, zapnula uvolněné knoflíčky. Krátce si odkašlala.

„Dejte mi index.“

Náměsíčně jí podal modrý notes, dál zíral do míst, kde ještě před chvílí viděl její odhalené ňadro. Oči pomalu došouraly k jejímu obličeji. Cosi napsala do indexu, podávala mu ho, během pohybu se jejich pohledy znovu setkaly.

„Je na chodbě ještě někdo?“ zeptala se chladně.

„No… Myslím, že ne.“

„Tak běž a zamkni. Budeš tak laskav… Jakobe?“

„Ano, paní docentko.“

„Říkej mi Bohuno…“

Pavel

Přes hodinu seděl v klubu, kde se scházeli s kumpány, než vyrazili na noční dobrodružství. Jakob pil pátou tequilu, mechanickými pohyby si vmáčkl kolečko citronu mezi palec a ukazováček, nasypal sůl, vcucnul do úst, naklopil a polknul. Otřásl se.

„Co tu vyvádíš? Že ty ses vysral na tu Panklovou a teď to zapíjíš?“

Nad ním stál Pavel, v koutku cigáro, šklebil se na Jakoba a jeho věštecké umění mělo automaticky vytahovat z kapes přihlížejících peněženky.

„Hovno, byl jsem tam, ale měl jsem na mále. Dorazil jsem s dvou­hodinovým zpožděním.“

„To mi nevykládej, za to by tě hned vyrazila.“

„Chtěla, ale já jí ukázal cár papíru, kterej jsem vydával za potvrzení, že jsem jako nemoh do školy kvůli vzteklý lišce přede dveřma. Vymyslel jsem si to, regulérně jsem se v noci vožral a zaspal.“

„Tys jí opravdu dal kus podělanýho papíru a myslel sis, že ti to projde?“

„Prošlo.“

„Si děláš kozy?!“

„Nedělám, když jsem od ní odcházel, požádal jsem ji, aby mi ten papír vrátila, že ho možná ještě budu potřebovat. Myslel jsem, že prostě se mnou sehrála jenom takovou hru, že jenom dělala, že tam ňákej štempl je.“

„No a? Nebyl, nebo jo?“

„Tomu nebudeš věřit, ale on tam byl, i s kecama o tý vzteklý lišce. Myslel jsem, že mě vomejou.“

„A udělals aspoň tu zkoušku?“

„Nakonec mi to dala.“

„To je bomba! Můžeme slavit.“

„To můžem. Hele, jak si ty vlastně před rokem dopad z psychny?“

„No, myslim, že sem měl dvojku.“

„Dvojku?“

„Jasně, dvojku.“

„Ty vole, a spal si s ní?“

„To jako s Panklovou?“

„S kym jinym.“

„Nespal, proč bych s ní měl jako spát?“

„Ale nic, na to se vyser.“

„Počkej, na to se nevyseru. Cos dostal ty?“

„Právě taky dvojku.“

Menbi

V klubu byl hluk a nedalo se tam dýchat, studenti různých fakult ubíjeli své smysly alkoholem. Někteří vycházeli ven, aby plicím naložili ještě dávku THC z rozdroleného šitu nebo tmavého hašiše smíchaného s tabákem. Tripáci seděli v potemnělém rohu až za barpultem a snili si své halucinogenní sny, jiní kluci rozjížděli divoké taneční kreace spolu s nanynkama, pojídačkama extáze, na improvizovaném parketu v druhé místnosti propojené úzkou klaustrofobní chodbou. Odtamtud duněl rap a někdy i haus, to podle nálady.

Jakob seděl s Pavlem, dýdžejem Gándím, studentem práv z donucení (starej Gándí byl advokát, stará Gándíová soudkyně), a s Menbim, synem vysokého etiopského papaláše a synovcem neméně vysokého vesnického šamana. Menbi studoval posledním rokem medicínu, bude z něho gynekolog, holky už teď lační po vyšetření od exotického doktora.

„To jé tédá fáktýcký difný, Jákóbé, tó, cós šíkáls. Fákt šé jó.“

„Kluci, to jsem tady opravdu byl jenom do devíti, vypil dvě piva a vyrazil na privát?“ Jakob s ne příliš inteligentním výrazem probodával další sklenku, teď už opět prázdnou. Hlava se mu motala, objednal si půllitr obyčejné vody. Nesmím tolik chlastat, nic bych si pak nepamatoval, konečná, odteďka jenom vodu.

„To nemá žádnou chuť.“ Oklepal se.

„Co bys čekal? Dyť je to jenom voda. Tos nikdy nepil vodu?“ divil se naoko Gándí a pohihňával se. „Jakobe, Jakobe, ty z toho chlastu a ženskejch jednou zmagoříš. Ty vole, prober se, dokud ti to ještě trochu myslí.“

„To chceš jako říct, že mi to nemyslí, nebo co?“ Zbrunátněl.

„Vole, zamysli se nad tim, co nám tu vykládáš. Studuješ psychologii, tak ti snad nemusím říkat, že všechno, co z tebe zatím vylezlo, je dost velká schíza. Hele, jestli seš sjetej, tak je to v poho, ale seš jenom vožralej, tak si to kurva přiznej, že to nemá vůbec žádnej racionální základ! Buď ti v tý palici haraší, nebo si z nás děláš prdel…“ Zkoumavě se zadíval na kamarádův obličej.

Jakob chvíli seděl bez výrazu jak sfinga, na ex vypil půllitr vody, křečovitě se zasmál, rozhlédl se kolem, pohledem zavadil o mlčenlivého Pavla, zachmuřeného Menbiho a šklebícího se Gándího.

„To víš, že si z vás celou dobu dělám šoufky. Sežrali ste mi to i s navijákem, že jo?“

Uvolnili se z té zakleté strnulosti, Gándí poplácal Jakoba po rameni a objednal pro všechny panáka, Pavel si zapálil a s hlavou v chuchvalci dýmu se obrátil k Jakobovi.

„To už nám příště nedělej. Ty tvoje švédský vtípky. Já už chtěl vážně volat Muldera a Scullyovou, tys mi teda dal. Já se snad vožeru.“

Přiťukli si a demonstrativně do sebe kopli obsah sklenek, tedy všichni kromě Menbiho, ten dál seděl přikovaný do lavice, koukal se do nakumulovaných mračen dýmu a snad jen pro sebe zadeklamoval: „Zachófá-li čšlófěk šád, néprópádne zmátku.“

„Co to meleš, Menbi?“

„To otcófé pouště. Táky šíkájí, šé počšátek zlá jé rozptýlovát se.“

„Jak to souvisí tady s Jakobem?“ Pavel si poposedl blíž a naklonil se.

„Brátr mého ótce jé šáman, čaróděj, prácúje s démóny. A my prá­vóslávny kšestjáni táky věšíme ná démóny. Fántáziji si béré zá nástrój démón smilstva a náplňúje čšlofjéka nečistým obrázem a mýšlénkou a zatémňuje rózum.“

Menbi odsunul netknutou sklenku, zvedl se k odchodu a pohlédl do zmatených Jakobových očí.

„Búť ópátrrrný. Démón je strrrášny.“

Třebaže klub připomínal hukotem včelí úl, u jejich stolu zavládlo po jeho odchodu nejisté, až rozechvělé ticho. Jakob popadl odloženou Menbiho sklenku, zaklonil hlavu a polkl.

„No nic, vyrazím. Chlastačka se odsouvá na neurčito.“

Ingrid

Nejraději by se hned sebral, skočil do letadla a odletěl domů do Stock­holmu. Proč si vlastně vybral univerzitu v Praze? Ze sentimentality? Aby posílil své poloviční češství? Sám nevěděl. Možná chtěl být jen co nejdál od rodičů, žít si svůj vlastní život bez věčné kontroly a vyptávání. Teprve nyní si uvědomil, že si nikdy nepřivedl na návštěvu kamaráda ani holku, se kterou právě chodil. Zvláštní stydlivost a strach mu v tom zabraňovaly. Žil v utajení. Jednou, koncem února, bylo mu tak sedmnáct, se scházel s copatou švadlenou. Jmenovala se Ingrid, chodívali do bytu rodičů Olafa Bergmana, půjčoval jim klíče za láhev vodky koupené v system bolaget a sám se přesunul do ateliéru svého staršího bratra, kde osaměle popíjel a snil si své adolescentní sny budoucího umělce. Olafův otec v té době dostal práci někde v Norsku, odjel tam i se ženou a své syny ponechali doma, starší Martin už pracoval, byl svobodný a měl se o mladšího brášku starat. Místo toho však dal výpověď v grafickém studiu, kde navrhoval reklamní plakáty, a zmizel. Olafovi tak zůstal byt, ateliér, kam si občas přivedl holku, častěji ale bývala jeho družkou vodka a kreditní karta s měsíčním limitem tří tisíc švédských korun. Žil si jak král.

V tu dobu uhodily mrazy, nedalo se pomalu ani chodit ven, aby člověk neumrznul. Měli se jako vždy sejít v Bergmanově bytě, klíče měl Jakob, dostal je od Olafa předchozí den před gymnáziem. Olaf se už natrvalo přesunul do ateliéru, kde v alkoholovém deliriu pomaloval všechna čistá i dokončená bratrova plátna.

Ráno však Jakob nebyl schopný vstát z postele. Tak jako ulice města zasáhl třicetistupňový mráz, jeho tělo zachvátila snad čtyřicetistupňová horečka. Řinul se z něj pot, oči zakalené, z úst nevypravil ani slovo, nemohl polykat a v divokých záchvěvech spánku řádily znepokojující sny a představy.

Ingrid vydržela čekat půl hodiny, když jí došlo, že je to zbytečné, dostala strach. Co když se mu něco přihodilo? Vždyť během dne se na zledovatělých chodnících poranilo dost lidí. Mohlo ho srazit auto nebo zmáčknout nějací grázlové. Zpanikařila a běžela do ateliéru zburcovat Olafa.

„Jakob nepřišel! Pojď, rychle vstávej, musíme ho najít, určitě se mu něco stalo…“

Olaf ležel zpitý v kaluži svých zvratků, točila se mu hlava a Ingrid se před ním vznášela v několikanásobném provedení. Vysoukal ze sebe jediná dvě slova, kterých se Ingrid chytila, popadla je a zmizela s nimi v nesnesitelném mrazivém podvečeru.

„Bue oma.“ A pozvracel se do klína.

Stockholm se již topil v narůžovělém pološeru a devadesát devět procent jeho obyvatel při pohledu z okna propadlo nostalgické chandře, depresi, která se dala udolat jen půllitrem jakéhokoli silnějšího pití. Švédové jsou smutní lidé, opíjejí se v osamění, milují v osamění, pláčou v osamění, jejich životy plynou jako ledové ostrůvky v proudu řeky, jako by celé dny jen vyhlíželi smrt.

Johanssonovi ještě žili ve společné domácnosti, v neútulném činžovním bytě z padesátých let, k rozvodu se rozhoupali až v době, kdy byl Jakob na studiích v Praze.

Nesmělé cinknutí zvonku u vchodových dveří a za nimi promrzlá Ingrid. Otec Peter ji pozval dál, matka Marie uvařila silný čaj, usadili se do křesel v obývacím pokoji a zatímco Jakob ve vedlejší ložnici blouznil z horečnatých vizí, započal nenápadný výslech. Dívka ve své naivitě vyklopila všechno, snad sehrál svou roli strach o milence, radost ze skutečnosti, že je živý, důvěra v institut rodiny, ctění přítelovy matky a otce, bůhví, co ji k tomu dovedlo. Rodiče nejvíc zajímalo, jak žije, kde pracuje, o kolik let je starší než jejich syn, jak dlouho se stýkají, do jaké míry je jejich vztah vážný, jaké mají plány, kolik má sourozenců, čím je její otec, jestli matka pracuje, nebo je v domácnosti, nechybělo moc a bylo by došlo i na otázky – užíváte při souloži antikoncepci, je Jakob váš první, nebo jste jich už vystřídala víc, počítáte (to byste měla) s tím, že by měl dostudovat, máte trojky nebo snad čtyřky, ten svetr dost zkresluje, jak to má náš syn nejradši, klasicky, zezadu jako jeho otec, nebo na koníčka, kouříte mu ho ráda, nebo je vám to odporné jako mé ženě, nejste trochu perverzní, takový věkový rozdíl – celé tři roky!, vždyť on je ještě dítě, máte vůbec rozum, ach, promiňte, slečno, vypadlo mi z hlavy vaše jméno, neuvědomila jsem si, že jste pouhá švadlena bez pořádného vzdělání, a co kdybyste se už pakovala domů, v televizi za chvíli budou zprávy a nějaký zásadní seriál ze života středních vrstev.

I kdyby drobná Ingrid mlčela, dopadlo by to stejně. Jen tím, že překročila práh bytu, zpečetila krach jejich krátkého vztahu. Už ji nikdy neviděl.

Jakob

Rozhodl se, že půjde pěšky. Nechal si ujet šestadvacítku, ruce zabořil do kapes, až se po stranách vyboulily, nahrbená záda vytvarovala černou koženou bundu do oblouku, vůbec byl celý v černém, až na svítící bílý pruh trička, a z dálky tak mohl připomínat valícího se tučňáka, který omylem zabloudil do pražských ulic. Potřeboval si vyčistit hlavu. A k tomu taková malá procházka večerním městem mohla jen prospět. Nechtěl nic řešit, na nic myslet ani se v tom všem hrabat, hlavou mu bzučel text písničky Dana Bárty, kterou s oblibou pouštěl ke konci své erotické rozhlasové show.

Jestli mě něco trápí, jsou to malé výlety pryč od vás, moji milí, nesli jste mě a houpali výkyvy chůze dál kolem vozů, naprázdno pasti sklaplé nátuře zvířete připomínají smetí, těsně před tím, než se svěřím tmavým rohům, nesli jste mě a v zimě doufali navzdory povodním, že se chytím za stéblo trávy v důvěře v příběhy o dracích skvělých rodů, co ve snech bez své vůle v zásadě přijmu za vlastní bez vypětí,
těsně před tím, než se ztratím starým slovům…

Nechápal, o čem ta píseň je. Připadala mu nesmyslná a bláznivá, ale něčím jej vtahovala kamsi mezi slova. Svou neschopnost rozšifrovat její význam přičítal tomu, že nevyrůstal v Čechách, třebaže česky uměl dobře – díky matce. Každý z rodičů však na něho vrhal stavební kostky svého vlastního jazyka. Učili se tomu germánskému jazyku zároveň, on jako dítě a ona, mladá žena, která utekla ze socialistického Československa. Mohla se za hranicemi nadechnout, aby vzápětí přerývavě vydechovala, utvářejíc si nové vězení, čerstvé a jen na čas nepáchnoucí. Rozklad a smrad vyčkávaly za rohem na dobu, až se Marie s Peterem rozvede, zblázní se a za­barikáduje věcmi, začne žít ve skladišti obklopená tím, co zajistí její zdánlivé bezpečí. Nešťastná Marie. Nebylo jí přece jen lépe v tom kotli Čech mezi smějícími se bestiemi…

Češi, a bestie? Jo, jasně, ale přece jenom je to slovanství srdečnější, otázka je, do jaký míry sou ještě Slovany, je to spíš směska všeho, co Evropa za celý věky vyprodukovala. No, ale aspoň pijou v partě, jsou živější a skutečnější. Je to snad důvod, proč jsem utek z toho nekonečnýho švédskýho lesa? Asi bych byl taky rád skutečnej, a ne jenom nějakej přízrak ze severskejch ság.

Rychle ty myšlenky zapudil. Nechtěl přece přemýšlet, jen jít, nechat si z podvědomí vyhrávat skryté melodie, zabudované do mozku s vyrytou drážkou, jakou mívaly staré černé desky. Ještě jako kluk je poslouchal, měli jich hodně, možná někde leží u mámy v bytě pod vrstvou šatů, košil, halenek, triček, kožichů, bund, ponožek, klobouků a kostýmků, co za léta nasbírala po second handech s myšlenkou, že vše jednou pošle někam do Afriky nebo Indie. Budou jí vděční, jistě se za ni pomodlí ke svým bohům, pochválí ji, jak byla předvídavá a spořivá, jak sama sobě nezištně ukradla tolik životního prostoru, aby ty krásné věci mohla uskladnit.

Zatím ale všechny krámy ležely ve vrstvách od podlahy až ke stropu v jejím bytě dva plus nula, kde se dalo procházet jen uzounkou chodbičkou, vybudovanou uprostřed místností, připomínala tunýlky myší a krtků. Všude kolem byl nádherný ráj pro celé kolonie molů, blech a jiných brouků. Matka spala v koupelně, tam trochu místa ještě zbylo.

Bratr

Jakob odemkl branku, cesta mu od kolejního klubu trvala skoro dvě hodiny, cítil se lépe. Teď si dá horkou sprchu, zaleze do postele a bude si číst. Na nočním stolku měl rozečtený komiks Watchmen a z Londýna dovezené sešity Gaimanova Sandmana.

Proud sprchy příjemně masíroval krk a ramena, snad ho ta voda inspirovala, aby si začal pobrukovat Red Rain Petera Gabriela. Procházka splnila svůj účel. Nejasné vzpomínky na lišku, docentku Panklovou a Menbiho démony se vytrácely, a pokud v něm přece jen pár pochybností a otazníků zůstalo, vyplavil je ostrý proud vody. Čeká ho příjemná noc, vyplněná obrázky a bublinami, naservíruje si něco malého a příjemného, za postelí by mohla ležet nedopitá láhev ginu, namíchá si ho s tonikem, co už měsíc leží netknutý v předsíni, pustí si nějakou fajnovou muziku, třeba Waitse nebo něco staršího od Cavea.

Nahý si vlezl pod deku, našel gin, přesunul láhev na noční stolek i s pet lahví toniku, pro jistotu. Namíchal jedna k jedné. Napil se, vzal jeden ze sešitů Sandmana. Přelétl očima stránku, sešit zase odložil a jako by ho cosi napadlo, odhodil deku a vrhl se ke skříni, v níž měl věci na sebe a pod nimi malý balíček trávy, cigaretové papírky a taky drobnou kovovou krabičku s pečlivě zabaleným gramem koksu a několika papírky tripu, nový model od Kristýny, nechci s tím mít nic společnýho, vzala jsem si půlku a dost šíleně mě to odhodilo, nedá se o tom mluvit, dám ti to za hubičku, ani ne za polovic, co bys zatáh jinde. Sebral jeden s barevným obrázkem indiána a vrátil se do postele. Papírek vložil pod jazyk, opět zalistoval komiksem, který ho náhle uchvátil, téměř hodinu neodtrhl zrak od černobílých postaviček Morfea, Pána říše snů, jeho sourozenců – Touhy, Smrti, Deliria, Zoufalství, Pýchy a lidiček, kteří si prožívali své černé můry a procházeli si vlastní temnotou. Temná noc duše.

Něco tu nehrálo, a CD přehrávač to nebyl. Postavičky na listech papíru se rozpohybovaly, začínaly se zhmotňovat a růst, šklebily se z okýnek, rozhodly se i mluvit, až příliš hlasitě. Aby je umlčel (mohly probudit bytnou), prudce zaklapl stránky sešitu, mrštil jím do rohu místnosti a roze­smál se. Najednou mu to připadalo legrační. Groteska k popukání. Jako by právě viděl film s Chaplinem. Smál se tak, až začal slzet, bránice se nadouvala salvami smíchu, hystericky se klátil dopředu a dozadu. Figurky se osvobozovaly ze stránek, pitvořily se a vyskakovaly z pootevřeného okna do inkoustové černi. Bylo novoluní. Okno vedlo do zahrad, světla pouličních lamp a žárovky lustrů proto nenarušovaly její tmavou celistvost.

Vylezl z postele, držel se za břicho a potácivými krůčky vyrazil ke koupelně omýt si obličej od veselé slanosti a zamlženosti. Ledový proud hladil rozpálené tváře a horečnaté oči, dětsky hravými a neohrabanými pohyby začal cákat vodu všude kolem sebe a hlavně na sebe, hihňal se tomu, nechal dál vytékat proud do umyvadla a podíval se na svůj odraz v zrcadle.

Zrcadla a pohlavní spojení jsou ohavnosti, protože rozmnožují počet lidí. Kde jsem to jenom čet? Teď jsme tu dva, já a já, dva zrcadlově převrácený Johanssonové, jeden převrácenější než druhej, dva sjetý blbci, co nejsou ani před zrcadlem, ani za ním, co nejsou ani Švédem, ani Čechem, jsou to dva hybrídci, mutanti na hřišti plným loutek. To je teda gól. Ty vole, to je jízda…

Stál tam, díval se sám sobě do očí, fascinovaný rozšířenými zorničkami vytřeštěných očí. Úsměv zamrzl, rysy ve tváři ztuhly, dech se zrychlil, opřel se rukama o mokré umyvadlo, voda dál prýštila a mizela kamsi do hlubin.

Něco tu nehrálo. Ze zrcadla na něho shlížel starší bratr. On ale žádného nemá. Nebo snad měl? Nebyl si jistý. V každém případě vypadal jinak. Jeho obličej byl širší, kulatější, místo rovných světlých vlasů pokrýval hlavu koberec kudrlin v barvě Van Dyckovy hnědi, oči a nos měli podobné, až na pár drobných detailů. Bratr byl zasmušilý.

Proč to děláš?

Co jako?

Nedělej ze sebe blbce, víš dobře, o čem mluvim… To nejhorší tě teprve čeká.

Co mě čeká?

Válka.

Jaká válka? To mě jako navlečou do mundúru a vyložej někde na Blízkým východě?

Něco mnohem horšího, vzpomeň si, co řikal Menbi.

Myslíš démony? Hele, ty znáš Menbiho?

To nejhorší tě teprve čeká…

Žádný démoni neexistujou, co mi to chceš nabulíkovat!

Elektřinu taky nevidíš, a existuje, rádiový vlny taky nevidíš, a existujou, většinu planet nevidíš, a sou tam. Půjde ti vo život! Tyhle démoni existujou, pamatuj si to, existujou!

Bratrův obraz zmizel, místo toho se díval na svou ubrečenou tvář, i ta se rozsypala, a on jen bezmocně přihlížel, jak se v zrcadle míhá jeden neznámý obličej za druhým, jako by se odloupávaly masky, jeho vlastní podoby, o kterých dosud neměl ani tušení. Jednou dítě, podruhé podlomený padesátník, pak krásná blondýnka, šedivějící stařík, tmavý jižan, upracovaná matka čtyř dětí, mudrc s asijskými rysy, znetvořená nelidská tvář, hlava tvora, který snad na zemi nikdy nežil, obličej rozežraný malomocenstvím, cosi připomínající obří hmyz, proplešatělá bledá žena, stín člověka. Nestíhal registrovat všechny ty podoby, cítil, že odpadávají z jeho vlastní tváře jako zažloutlé listy ze stromu. Celé jeho nitro ovládl zármutek a strach, lámalo se to v něm a on se propadal do prázdnoty.

Pak už jen zíral na poslední zrcadlový výjev. Stál tam a během několika vteřin zestárl, zrohovatěl, zešedl a zlomil se. Nakonec se celá místnost koupelny odrážela v zrcadle a uprostřed v rovině nosu viselo jedno jediné oko, bez víčka, bez řas, nemrkalo, jen se zařezávalo do jeho pohledu, podmaňovalo si ho, pohlcovalo. Bez odporu se ponořil do tyrkysově temné hlubiny a padal bez možnosti se o něco zachytit. Ztratil se.

Světlana

Necelé čtyři roky spolu žili v podnájmu. Poslední půlrok spíš přežívali. Demonstrativně si na podzim, když se vrátil z jakéhosi hinduistického ášramu, ustlal na zemi, a že prý budou žít jako bratr a sestra. Nezeptal se, jestli s tím ona souhlasí, prostě to tak naplánoval a její názor nebyl důležitý. První dva měsíce byly více než neradostné. Proplakala dlouhé hodiny v noční temnotě, stýskalo se jí po příjemném mazlení, po něžnostech, hezkých slůvcích, která jí dokazovala, že ji miluje. Byl to úžasný sen.

Začala chodit večer do klubu a pít. Sedávala tam parta studentů z různých škol, většinou budoucí učitelé, právníci, výtvarníci a pár mediků. Tam aspoň mohla na chvilku zapomenout na strašlivou proměnu, kterou procházel její milenec, teď už jen spolubydlící. Vracívala se nad ránem, přiopilá a nešťastná. Lehávala si pak místo do měkké a útulné postele k němu na podlahu, schoulila se u jeho nohou jako pejsek a brečela. Prosila v duchu, aby se jí dotkl, pohladil ji, přivinul k sobě, aby jí dal najevo, že o ní ví, že ji má pořád rád. Tolik toužila po jeho slovech, prosím, Bože, ať na mě promluví, ať řekne cokoli, jenom ať už nemám pocit, že jsem jenom vzduch, že vlastně ani nejsem…

Pak se to jednou opravdu stalo. Bůh ji vyslyšel a Jakob na ni, rozechvělou u jeho boku, promluvil.

„O co se snažíš?“

„Jakobe, já… já nevím, o čem mluvíš, prosím…“

„Chceš mě svést z cesty! Oblbnout těma svýma ženskýma vnadidlama! Ale to se holčičko snažíš marně, nenechám se sebou manipulovat, ne! Už ne!“

Vyděsila se, rychle se zimničně odplazila dál od těch slov, střel, od těch jehlic, které se jí s přesností na milimetr zabodávaly do srdce, až se rozkrvácelo a rozkřičelo do celého vesmíru. Zalezla do kouta pod okno, kde byla proti těm střelám chráněna postelí a velikým květináčem s palmou. Smyslů zbavené tělo vibrovalo, suchý pláč, poškubávající bránice: žalostný pohled na dívku, která ještě před pár hodinami byla středem pozornosti zvědavých i žádostivých pohledů mladých mužů.

Postupně se naučila nenávidět. Svou nenávist však nesměřovala proti Jakobovi, dál ho svým – rozumem nepochopitelným – způsobem milovala, ale proti Bohu. To on vše zavinil, z jeho vůle se vše děje, on si Jakoba přivlastnil a ukradl jí ho! Ve své bolesti nepochopila, že si Jakob vybral sám.

Za měsíc už Světlana souložila s Menbim, nejlepším Jakobovým přítelem před proměnou. Nemilovala ho, ale snad tak chtěla být alespoň v Jakobově stínu, v blízkosti někoho, kdo mu je nebo byl vrbou, které se svěřoval.

Za půl roku pláč vystřídal cynismus, přirozenost šminky a líčidla, lásku sex a radost noční alkoholové dýchánky s orgasmem na konci. Souložila už i s těmi, kteří Jakoba neznali, nepřemýšlela o tom, jen když nebyla aspoň fyzicky tak sama.

To ráno ji, stejně jako Jakoba, čekala obtížná zkouška.

Jakob

V polospánku pohnul hlavou. Probudil se. Protáhl tělo, automaticky mrkl na budík stojící vedle něho na podlaze, spal už skoro půl roku na zemi, pod sebou jen prošívanou indickou deku. Čísla na displeji zářila do tmy jako fosfor. Bylo půl čtvrté, měl půlhodinku k dobru. Promasíroval si zátylek hlavy i s krčními obratli, lehce s ní pohnul zleva doprava a zakroužil, jako by byl právě na tělocviku či józe. Byl na sebe hrdý, taková sebekázeň! Každé ráno budíček ve čtyři, celých pět minut ledové sprchy, pak třikrát zazpívat božské óm, cvičit hanthajógové ásány, dechové cvičení – pránajáma a hodinka meditace. Vše přesně načasované na tři hodinky, po sedmé už vařil čaj a pojedl pár lžic ovesné kaše bez jakéhokoli dochucení. Byl přece asketa, jogín, nesměl si dopřávat žádné laskominy jako třeba cukr, džem nebo snad dokonce čokoládu.

Není dneska náhodou měsíc v úplňku nebo v novu? Jó, máš pravdu, to ta intuice, je nov, takže bez kaše a celý den bez jídla. Nebylo by k zahození si půstík prodloužit tak na tři dny, aspoň by se tělu ulevilo…

Chápal svou askezi dogmaticky. Žádné maso. Časté půsty a hladovky. Žádný sex. I myšlenky pokládal za hřích. Žádný alkohol či jiné drogy. Už jen projít kolem hospody v něm vyvolávalo nutkání zvracet. Odpor pociťoval ke všem médiím, televizi, rádiu, novinám, časopisům, internetu, billboardům, reklamním letákům ve schránce, dokonce odmítal navštěvovat multiplexy Cinestar i obyčejné kinosály starého typu. Tvrdil, že filmy stejně jen odvádějí člověka od Boha a myšlenek na Něho. Na diskotéku či ples by ho nikdo nedostal, to už má dávno za sebou, všechny ty pudové a živočišné záležitosti jsou historií, jsou zapomenuté. Alespoň si to z celé duše přál a klamal sám sebe, že tomu tak opravdu je.

Vstal, přešel ke koupelně, která sousedila přímo s pokojem, chyběly dveře. Rozsvítil, nerad se myl ve tmě.

„Ááá, to už je ráno?“ Na prostorném letišti pod oknem zamžouraly dvě výrazné dívčí oči. „Kolik je proboha hodin?“

„Nebel bošího ména nadalmo,“ zasyčel s plnou pusou zubní pasty a dál si čistil zuby měkkým kartáčkem.

„Ty už zas blbneš s tou připitomělou jógou? Dej si bacha, abys na tom neulít.“

Neodpověděl. Chystal se, že půjde do sprchy, aby své tělo potýral v ledové tříšti. Naposledy se ještě zahleděl do zrcadla, jestli nemá v koutku úst zbytky zubní pasty, když se zarazil a překvapeně zůstal stát a dál zíral do odraženého obrazu na ploše nad umyvadlem. Jako zhypnotizovaný pozoroval vznášející se oko bez víčka a řas, kolem kterého zářila žárovkou osvětlená koupelna. Nemohl se pohnout z místa, jako by jeho vůli převzalo do svých pomyslných rukou to oko. Díval se do něho a ono se zvětšovalo a přibližovalo, až s úzkostným výkřikem zjistil, že je tou vyklenutou černou čočkou požírán, obrovský vzdušný vír popadl jeho mysl i vědomí a on se propadal do hlubin obrovského nekonečného válce za okem, koupelna i celý byt přestaly existovat a on jen padal a padal, hystericky křičel, ale jeho hlas byl hluchý, zadušený fialově tmavou nicotou. Chtěl se sám sebe dotknout, jeho tělo však přestalo existovat.

„Co tady blbneš? To si mě nemohl vzbudit? Přijdu kvůli tobě pozdě na zkoušku.“ Světlana se protáhla kolem jeho ztuhlého polonahého těla k záchodu, sedla si na prkýnko a silný proud rozbubnoval porcelánové stěny mísy. Tlak v podbřišku se uvolnil. Měla by co nejdřív dostat menstruaci, jestli ne, budu v průseru, už jsem to měla mít před pěti dny, problesklo jí hlavou. Vždycky zatím dostala měsíčky přesně, jako podle švýcarských hodinek.

Teprve nyní si uvědomila, že s ním není něco v pořádku, jako by tu stálo jen tělo, ale vnitřek, tedy vědomí, bylo někde daleko. Z roličky si odtočila kousek toaletního papíru, otřela se a tak, jak byla, nahá s otisky prostěradla a polštáře, k němu přistoupila a podívala se mu do tváře. Jeho oči nereagovaly, pokrývala je bělostná mlha, zorničky s panenkami byly pryč, místo nich zbylo jen bělmo.

Snad tu takhle netrčí už od čtyř? Teď je půl devátý!

Ráda by zpanikařila, místo toho popadla kýbl, co používala při vytírání podlahy, napustila do něj ve sprše studenou vodu a tu mu vychrstla do obličeje. Velice pomalu se pohnul, zprudka mu vlepila dvě facky, zachvěl se, podlomila se mu kolena a padal, tvář prolétla kousek od umyvadla. Chtěla ho zachytit, uklouzla však na mokrých dlaždicích a spolu se váleli v kaluži. Spatřila jeho zmatený a vyplašený pohled připomínající malého kluka, který právě šlápl do čehosi mazlavého, asi psího hovna. Neudržela se a její smích ovládl prostor.

„Co, co se děje? Kde to, to jsem?“

Pokusil se vstát, ale ztuhlé tělo ho nechtělo poslechnout, zůstal tedy sedět uprostřed malého jezírka, křečovitě pomrkával a snažil se jazykem provlhčit vysušené rty a dásně. Byl evidentně otřesený.

„Kde bys byl? Doma, na podnájmu, a jestli mě neznáš, tak já jsem Světlana, tvoje holka, se kterou už půl roku nešukáš, i když bych to dost chtěla, bývalo to s tebou moc hezký.“

„Něco se stalo, já, já jsem zahlíd něco hodně vzdálenýho. Já, nevím, co to bylo, ale vzpomínám si na obrovský oko, já byl opilej nebo spíš pod vlivem nějaký drogy a udělal jsem tu zkoušku z psychny u Panklový.“

Otočil se ke Světlaně.

„Už jsem na tý zkoušce byl, nebo tam mám teprve jít?“

„V devět bys tam měl bejt a je tři čtvrtě, takže je jasný, že to nestíháš. Já to samý, taky už nestíhám tu zkoušku z dějin. Zasranej…“

„Nemá smysl tam chodit, stejně by mě vyrazila.“

„Jéžišmarjá, jak to víš?“

„Viděl jsem to v tom oku. Já neudělám ani jeden termín a budu muset opakovat celej čtvrťák, pak mi to konečně dá, ale až na poslední termín,“ vychrlil ze sebe.

„A co já?“

„Ty? Tebe jsem tam nikde neviděl. Ale na něco si vzpomínám. Hm, tak ty tam taky nechoď, je to zbytečný, příští rok už na škole nebudeš.“

„Cože?!!! Naši by mě zabili, kdybych to nedodělala.“

„Neboj, nezabijou, je v tom něco jinýho, jenom nevím co.“

Světlana si nebyla jistá, je-li to nějaký kanadský žertík, nebo jestli má brát jeho vize vážně. Nevypadal, že by měl náladu na vtipy. Byl pobledlý, vystrašený, třásl se zimou a jeho unavené zarudlé oči volaly po spánku.

„Běž si radši lehnout, vypadáš příšerně,“ řekla a vlezla do sprchového koutu. Rozhodla se, že se opláchne, obleče a přece jen nakonec vyrazí na fakultu, snad ji doktorka Klimešová ještě vyzkouší z dějin moderního umění, a pokud ne, aspoň si domluví jiný termín. Studovala Akademii výtvarných umění, knižní ilustraci a grafiku. Pokud nebyla na mejdanu, trávila většinu času v ateliéru. Místo figurálních expresivních maleb plných depresivních výjevů, snad reakce na neukojené libido, v posledních týdnech zobrazovala znepokojivé výjevy nelidských bytostí.

Jak jsem jen mohla zaspat?

Marie

Marie zívla a přetočila se na levý bok. Pravou tvář měla pomačkanou od košil, které nahrazovaly povlečení polštáře i polštář samotný. Koukla na budík: půl třetí, její pravidelný čas. Denně se probouzela tou dobou, aby zapila antidepresiva. Vsugerovala si, že je to nejvhodnější čas, pak léky účinkují déle a intenzivněji.

Budík tiše vysílal do tmy šifru ze dvou čárek, jedné delší, druhé kratší. Ani nehlesl. Naposledy zvonil snad před deseti lety. Mechanismus fungoval, zvonění nikoli. Kdyby Marie rozsvítila, bylo by možné si dole pod číselníkem přečíst drobným písmem Made in Czechoslovakia.

Léky ležely na desce malé oprýskané skříňky hned mezi vanou a umyvadlem. Stačilo natáhnout ruku a do kalíšku, kam kdysi odkládala kartáček na zuby, napustit vodu a prášky zapít. Potom se znovu přetočila na druhou stranu a zaujala polohu embrya. Přitáhla si deku k bradě. Hadry, kterými vystlala dno úzké vany, byly po neklidném spánku zmuchlané a natlačené do nohou. Nemohla usnout.

Před několika lety, ta slova připomínají věčnost, spávala na manželské posteli vedle Petera. Vedle Petera, ne s ním. Jakob studoval na střední škole a o Praze zatím mohl jen snít. Dokázala snášet bolest, ať už tu fyzickou, nebo i tu drásající uvnitř hrudi a kolem žaludku. Pravidelné menstruace a Peterovy opovržlivé pohledy ji naučily. Věděla, jak se Peter bojí bolesti, jak sebemenší zranění či nemoc roztěkaly jeho chrpové oči. Odplouvaly a zachytávaly se kdejakého stébla trčícího nad hladinou. Tak se zachytil i stébla té mladičké coury. Přinutila ho, aby se po dvaceti letech manželství rozvedl a vzal si ji. Dnes už s ní taky nežije, jen z něho vyždímala, co se dalo. Její štíhlé stéblo se přesunulo do jiných mělčin.

Svým způsobem ho Marie stále milovala. Od rozchodu nikoho neměla. Uzavřela se do světa hadrů. Byla křečkem, co si místo zrní cpe do vaků halenky a spodní prádlo.

Když se s Peterem v Praze poznali, on byl známým švédským novinářem a fotografem, který fotil běžný život v komunismu – pražské hospody v oblacích kouře, šedivé Mostecko a měsíční krajinu na Ostravsku, slovenské cikánské vesnice. Snímky obletěly sever Evropy a katapultovaly ho na pomyslný žurnalistický Olymp. Získal několik ocenění a nechal se agenturou zaměstnat jako zahraniční zpravodaj pro východní blok. Od té doby uběhla řada let a on žil ze své staré slávy a rád se vracíval na místo, kde se jako začínající novinář proslavil.

Hned ráno po té recepci Marie věděla, že toho blonďáka musí vidět znovu. Vzala ji s sebou Věra K., dcera spisovatele a esejisty Karla K., který později emigroval do Anglie, zatímco ona se svou neukojitelnou vášní odešla do Švédska, kde se vášeň proměnila v rutinu, vyšuměla a mezi ní a Peterem propukl několikaletý vzájemný monolog.

V hlavním sále hotelu postávala masa lidí, většinou z ministerstva a různých ambasád. Marie postávala vedle Věry K. a nudila se. Občas zakousla chlebíček s bramborovým salátem a šunkou, víno dolévala drobná servírka. Zpod černé sukně trčely křivé nožky a na tváři trůnily uhry. Marie se tedy alespoň bavila pohledem na tuto krasotinku, s největší pravděpodobností učnici oboru kuchař-číšník. S jakou nejistotou a neobratností přistupovala k hostům. Marie si její rozpaky vychutnávala. Dívka jí zmizela z dohledu. V tu chvíli spatřila vysokého blondýna s modrýma očima. Připomínal jí idoly z dětství.

Loktem dloubla do své kolegyně a očima výrazně vystřelila směrem k muži, který se ve společnosti pohyboval naprosto suverénně. Byl neodolatelný.

„Co je to za chlápka?“

„Hezkej, že jo?“ Věra na ni mrkla. „Je to Švéd, ňákej novinář, jmenuje se Peter Johansson.“

„Znáš ho dobře?“ Marie popadla kamarádku za paži.

„Párkrát jsem se s ním viděla, to je všechno.“

„Musíš mě s ním seznámit.“ Marie se přisála k Věřině paži a navigovala ji blíž k tomu muži, co se smál jako Redford. Věra už měla malinko v hlavě, nebránila se a na roli dohazovačky přistoupila. Peterovi se Marie zalíbila, sledoval ji svýma průzračnýma očima, cenil zuby v širokém úsměvu a uplatnil i několik společenských frází, které se za tu dobu v Československu naučil. Marie zase blekotala svou špatnou angličtinou a pohrávala si s imitací brože připnuté na šatech. Nakonec v konverzaci přešli do němčiny. Věra zmizela během prvních pár minut, chvíli ji sledovala, jak se pouští do další várky jednohubek a nové sklenky s vínem.

V zastrčeném salonku se jím nechala lízat, pociťovala nezvyklé chvění z představy, že někdo do místnosti vstoupí a přistihne je. Měla na sobě krátkou sukni se skotským vzorem a kalhotky z dovozu. Opírala se při tom o desku stolu. Než se vzali, dělával jí to tak často. Zajížděl jazykem mezi stydké pysky, sál její poštěváček až do chvíle, než ucítil třas a výbuch křiku, napětí, výtoku šťávy. Nikdy ji neopomněl ochutnat. Po porodu ji už do úst nikdy nevzal. Zatímco v socialistickém Československu sex fungoval, ať už se na sebe vrhali v hotelovém pokoji, parku nebo ve ztichlé noční pasáži, ve Stockholmu se ozubené kolečko milování zaseklo a z ní se stala neurotička a z něho chladný seveřan.

Marie v Československu pracovala jako sekretářka na ministerstvu zahraničních věcí. Teprve se zaučovala, před půl rokem maturovala na střední ekonomické škole. Její svazácká minulost, kladné posudky ze školy, angažovaní rodiče, přímluvy několika známých a pochopitelně její prvotřídní figura způsobily, že jí ředitel odboru mohl poplácávat po zadečku a diktovat stranické fráze jejím prstům na klapkách psacího stroje.

Odpoledne, pár hodin poté, co poprvé Petera kouřila, běžely Marii hlavou představy, jak by je při aktu někdo překvapil. Přivřené oči. Plná ústa. Vlastní ruka mezi nohama. Realitu vyplnila Věra: vtrhla bez zaklepání do kanceláře. Beze slova ji uchopila za paži a zatáhla na toaletu. Do dlaně jí vtiskla malý složený papírek a zasmála se.

„Podívej se na sebe, Marie, vždyť sis rozmazala stíny!“ S hraným smíchem a pomrkáváním zmizela. Věra pracovala v referátu samotného ministra, alespoň do doby, než její otec zmizel za kopečky.

Marie se dlouze dívala na svůj odraz v zrcadle. Vše bylo, jak má být, nalíčení, mejkap, rtěnka… Až na papírek, který stále držela v dlani. Usedla na záchodové prkýnko. V malé místnůstce toalety bylo jen zrcadlo, umyvadlo, odpadkový koš a mísa. Zvolna rozevřela dlaň, rozložila lístek a četla. Krev se jí nahrnula do tváře a kolena se rozklepala. Vstala, stoupla si před zrcadlo a hypnoticky se vpila svým zrakem do očí své dvojnice. Její prsty se pomalu sunuly ke knoflíčkům blůzky. Lehounký závan povlávajícího textilu jako by rozčeřil houstnoucí vzduch. Pak podprsenka. Stála tam do pasu nahá. V zrcadle už neviděla ani své tělo, ani tvář, jen oko. Tmavé vzrušené oko plné představ. Peter si s ní smluvil schůzku.

Často se jako malá holka koukávala do zrcadla, prohlížela se a měla radost, jak pěkně vypadá. Trávila tak moře času, celé věky, než ji vyrušila matka nebo někdo jiný. Pak sebou trhla, jako by se právě probudila. U zrcadla se snilo nejlíp, unikala do neznámých zemí, putovala a létala. Byla sama čirou myšlenkou. Tohle tajemství si s sebou nesla do dospělosti. Zrcadlo bylo pro ni dopravním prostředkem.

Setkali se v recepci hotelu, kde Peter bydlel. Nestihli spolu ani pořádně promluvit, jen se na sebe usmáli a zmizeli ve výtahu. Hned se k němu přisála a rukou nahmatala pevný bod mezi jeho nohama. Do chodby a poté i do pokoje vešli rozcuchaní a pomačkaní, tváře jim hořely a skelnýma očima hypnotizovali jeden druhého.

Scházeli se každý den, každé ráno se bolestivě rozcházeli. Nedokázali myslet na nic jiného než na slastné doteky, vůni toho druhého, spojování těl a slast. Očima se očichávali, osahávali a vpíjeli. Po měsíci zjistila, že je těhotná. Celou dobu se učila švédsky z učebnice pro samouky. Nakonec spolu i promluvili, kromě vzdechů a výkřiků při souložích. Brali se narychlo na Staroměstské radnici, termín jí znenadání spadl do klína, když se snoubenec jedné kolegyně z ministerstva zabil na motorce. Stock­holm byl nový, neznámý svět. Peter se však doma začal chovat jinak. S rostoucím břichem rostla i jeho nechuť k sexu. Sám asi nevěděl proč, ale pohled na kulatící se míč ho znepokojoval, bál se ho. Neměl sebemenší pomyšlení na sex, když věděl, že uvnitř se něco hýbe – a to něco je jeho syn. Marie záhy odhalila ještě další nepříjemnou věc, schovanou dřív za nahodilé sklenky či lahve s vínem nebo sektem – Peterův přátelský vztah k alkoholu.

Něco se změnilo, změnila se i Marie. Porodila, a to něco zůstávalo. Chuť do života vyprchala a na scéně se objevila nuda a stereotyp. Peter sice dokázal přestat s pitím, ale stal se nedůtklivým, nervózním otcem a neschopným samcem. Ve Švédsku už Marie nikdy neměla orgasmus. Jen nastavila zadek a za tři minuty byl konec. Jako kohout se slepicí, napadlo ji a raději si zobla pilulku a zapila ji odporně sladkou limonádou. Časem si oblíbila zákusky, u televize s tolika programy popíjela kolu a na noc se přejídala. Pak začala ledničku navštěvovat i v noci. Nakynula, vyměnila šatník, váhu zastrčila pod postel. Ztrácela půdu pod nohama a svět kolem sebe. Stala se z ní otylá, tuctová ženská s dítětem a podrážděným manželem.

Rozvedení byli za hodinu. Několik dní nato se stěhovala do jiného bytu. Byl prázdný. Za rok již přetékal věcmi koupenými se slevou po všech možných obchůdcích, bazarech a sekáčích.

Ležela ve vaně, nohama narážela do smaltovaných stěn. Pak rozsvítila, vylezla ven a posadila se na hranu vany. Dívala se tak přímo do zrcadla. Na stolku nahmatala lahvičku s léky. Začala cestovat.

Jakob

Třináctého. Třináctka byla Jakobovým šťastným číslem, třináctý byl ve škole v abecedě, třináct bylo apoštolů, tedy i s Ježíšem, třináctého se poprvé miloval se ženou, byla o třináct let starší, třináctého uvěřil v Boha a stal se pak jogínem, třináctý byl na celošvédském turnaji ve skreblu, třináctku měl na svém středoškolském hokejovém dresu, i v porodnici měl číslo třináct, a kdyby to nebylo bláznivé, snad by měl tu třináctku vytetovanou někde na těle.

Celé dopoledne proseděl na zemi, díval se do bílé omítky pokoje a utěšoval sám sebe nehoráznou lží, že nekouká do blba, ale medituje. Po poledni pocítil v krajině břišní hlad, a přestože měl dnes držet půst, oblékl se a vyrazil do města pro něco k jídlu. Půl roku odříkání a mučení vzalo náhle za své. Už ve chvíli, kdy vycházel z domu (teprve nyní si uvědomil, že Světlana není v pokoji), věděl, že nejenže bude jíst v době půstu, ale dá si to nejnezdravější – maso a k tomu plzeňské. Ovládlo ho pokušení a chuťová představa, počkal na šestadvacítku a nechal se odvézt ke kolejím. Vedle byla zastrčená hospůdka, kam chodíval před svým obrácením s kámoši po zkouškách na pivo, tlačenku a dršťkovku, jindy ovar nebo utopence. Měl ukrutný hlad. Potřeboval zajíst tu čtyřhodinovou noční můru u zrcadla. Uvědomil si, že celou tu dobu tam jen stál, z očí tekly slzy… Jestli takhle vypadá osvícení, tak to radši pěstí do oka.

U stolu, v rohu za výčepem, je zahlédl. Seděl tam Pavel s Gándím, hulili snad třicátou cigaretu, alespoň podle přetékajícího popelníku, popíjeli pivo a fernet, dna velkých panáků se tmavě leskla. Hospoda se teprve plnila, studenti se vraceli ze školy a ze zkoušek.

„Áááá, návrat ztracenýho syna,“ přivítal ho přiopilý Gándí, zřejmě zkoušku udělal, Jakobův přízrak ho pobavil. „Hele, nepíše se náhodou v tý tvý bibli o takovým synkovi, co zdrhne vod fotříka, všechno rozfofruje a pak přijde s prosíkem zpátky? Že jo, píše! Já to věděl! A taky se tam píše, že tady ten vožrala a smilník byl taťkovi sympatičtější než ten, co u něj zůstal a nechlastal, že jo? Ha, ha, ha! Tak tě vítám mezi svejma, k taťkovi nejvyššímu se vrátíš, až s náma zachlastáš! Bude tě pak mít móc rád, uvidíš.“

Aniž si o co řekl, stálo před ním pivo a Gándí už objednával novou várku prcků.

„Musím se najíst,“ hlesl Jakob a rozkašlal se, vzduch bylo možné vážně krájet.

Hospodský mu od pípy šoupnul list papíru v průhledné umělohmotné fólii.

„Ukáž, něco ti objednáme, musíš si nejdřív pořádně promastit pajšl…“ Gándí se sápal po lístku, plácnul Jakoba po zádech a dodal: „Cos celou dobu žral? Pšenici nebo oves, ha, ha, ha…“

„Nech ho bejt, seš trapnej,“ ozval se Pavel. Teprve teď si Jakob všiml, jak je bledý a zasmušilý. Objednal si vepřovou s dvojitým bramborovým knedlíkem. Velké oči.

„Tys vyletěl z Panklový, co?“

„Jo.“

„Neboj, na druhej termín to už dostaneš, vytáhneš si jedničku, ta je nejlehčí.“

„Kurva,“ vydechl překvapením Pavel, „jak to do prdele můžeš vědět?“

„Vy my to nebudete věřit, ale dneska ráno jsem se podíval do zrcadla a najednou jsem byl v budoucnosti. Já se teď v klidu můžu na všechno vysrat, Panklová mě vyhodí ze všech termínů, zopáknu si čtvrťák a za rok to zmáknu na třetí termín, ale asi jenom kvůli tý lišce, jó, a budu jí říkat Bohuno a přímo v kabinetu si to rozdáme.“

„Brrr, to je nechutný,“ otřásl se Pavel a rychle tu představu zapil několika hlty piva.

„A to jsem si sliboval, že už šukat nikdy nebudu,“ dodal Jakob, vzal půllitr a vypil pivo na ex, pak sáhl po frťanovi a kopl ho do sebe. V tu ránu měl špičku.

„A to jsem si sliboval, že už taky nebudu chlastat.“

„Z toho, kámo, plyne ponaučení, že člověk nemá za žádnejch okolností nikomu nic slibovat. A na to se napijem,“ vyzval je Gándí, Jakob už měl před sebou čerstvou dvanáctku, zvedl ji a zarachocení půllitrů ztvrdilo jejich opilecký svazek. Vepřová se vznášela prostorem, dosedla a on se do ní pustil jako hladový pes.

Za tři hodiny zvracel do mísy natrávené kousky jídla, nakvašené litry pěnivé tekutiny, kterou žaludeční šťávy vyrobily ze šesti piv a sedmi fernetů. Zblil se tak, že vypadal ještě hůř než ráno u zrcadla. Opláchl se u prasklého ušmudlaného umyvadla a raději vypadl ven na vzduch.

Za ním se vypotácel Pavel.

„Je ti líp?“

„Hůř mi už bejt nemůže.“

„Hele, jestli jako chceš, tak já s tebou sjedu tágem k tobě na podnájem, cestou můžem pokecat o tý budoucnosti, cos viděl. Docela mě to bere, člověče.“

„Viděl jsem jenom ten příští rok, dál ne.“ Jakob se předklonil přes kovové zábradlí a znovu zvracel.

„Ty vole, to úplně stačí! Víš, jaký se před náma roděj možnosti?“

Jakob nevěděl, žaludek měl rozbouřený jako prvnička na vlnách oceánu, v hlavě mu kutala armáda permoníků a on si nepřál nic menšího než umřít.

Než se stačil rozkoukat, seděl v taxíku, na zadním sedadle za spolujezdcem. Pavel klábosil s řidičem na téma zkurvený Amíci se serou do všeho, zatímco jemu padala hlava, tělo se zmítalo v pokušení se vznést nebo propadnout podlahou vozu. Ve chvíli, kdy projížděli kolem nábřeží, instinktivně stáhnul okýnko, vysunul pomačkanou hlavu a zase dávil. Už ani nebylo co. Cítil, jak se stěny žaludku třou o sebe, byl jak vypuštěný měch a z posledních sil z něho ždímal chuchvalce žaludečních šťáv.

Už nikdy nebudu pít, už nikdy nebudu pít, už nikdy…, kdesi za očima prolétla ranní vzpomínka, onen zrcadlový obraz, a žaludek se mu opět přetočil o sto osmdesát stupňů. V té vzpomínce figuroval vlezlý poopiční stav. Bylo více než jasné, že jeho dnešní předsevzetí vezme rychle za své.

„Tak jsme tady, pánové, bude to za dvě kila, jak jsme se domluvili.“

„Jasně,“ přitakal Pavel, zatímco vytahoval ze zadní kapsy riflí pomuchlané bankovky.

„No tak vstávej, vole, nespi! Jsme u tebe.“ Musel ho vytáhnout ven z vozu. Pavel zašátral v Jakobově kapse, vyndal svazek klíčů, odemkl branku, zatímco podpíral podlomené tělo, a šouravým krokem se vydal s opilým a škytajícím Jakobem do schodů ke vchodovým dveřím. Snažil se je odemknout, ale nemohl se trefit do zámku, opřel proto svůj náklad o zeď, kde se balík skácel k zemi, Pavel si té drobnosti nevšímal a znovu se pokusil proniknout do zámku dveří. Na třetí pokus byl úspěšný, s nepříjemným zaskřípáním se pootevřely, Jakob se pomalu probral a nechal se zvednout, jít už chtěl sám. Zdálo se mu, že v přítmí nad schody poletují tisíce miniaturních světýlek, chytil se zábradlí a krok co krok se sunul po schodišti vzhůru, Pavel opět dveře zamkl a zespodu podpíral kamarádovo tělo, tlačil je výš do patra a pak už k podkroví, kde měli Jakob se Světlanou pronajatou garsonku.

Pavel měl jasný plán, posunul Jakoba směrem ke koupelně, pomohl mu s oblečením, pak vmáčkl opilé tělo do sprchy a pustil na ně proud studené vody. Jakob zařval a ve vteřině byl probuzený a střízlivější.

„Co blbneš, vole, vždyť je to studený.“

Pavel otočil kohoutkem, rozhlédl se, sebral osušku ze sušáku a hodil ji po Jakobovi.

„Na, tady se utři, pak se do toho pustíme.“

„Do čeho?“ Jakob začal mít podezření. Nikdy totiž neviděl Pavla s nějakou holkou, ani se nezmínil, že by s někým spal. Do této chvíle ho nenapadlo, že by byl tenhle nenápadný mladík z Teplic na kluky, nikdy to aspoň nedal najevo. Pravda byla taková, že Pavel nespal ani s holkama, ani s klukama, v podstatě byl onanující heterosexuál, a to od chvíle, kdy se v šestnácti poprvé ocitnul s holkou v posteli a on se mu nepostavil, v tu chvíli se mu vysmála, křičela na něj, že je impotent, a on se začal intimního styku bát, proto si ho raději honil po ránu nebo večer u videa nebo nad stránkami pornočasopisů.

„Do čeho, do čeho, přece do toho zírání do budoucnosti! Jasně jsem ti naznačil už v hospodě, že to má úžasný možnosti, můžeš se předem připravit na různý průsery, ale hlavně, člověče, můžeš zjistit výsledky hokejovejch nebo fotbalovejch zápasů, uvidíš, jaký čísla byly tažený ve sportce, uvědomuješ si to? My můžem bejt ve vobrovským balíku! Tak nečum na mě jak na zjevení a pusť se do toho! Hoď si na sebe tady ten župan, před tebou je zrcadlo, tak se snaž, budu tu jako tvůj trenér nebo něco takovýho.“

Chvějící se Jakob si poslušně stoupl k umyvadlu, voda z vlasů mu stékala po krku a nepříjemně studila. Zadíval se na svou pobledlou a pohublou tvář. Za ten půlrok půstů a hladovek zhubnul o dvacet kilo, teprve nyní si to uvědomil, asi bych měl normálně jíst, často jsem byl unavenej a ospalej, asi jsem to fakt nezvlád, zlatá střední cesta, jak říkal Buddha…

V tu chvíli se ale v realitě za ním něco změnilo, prasklo a zaoblilo se. Nejdřív zmizela soustředěním napjatá Pavlova tvář i s tělem, světlo žárovky na okamžik potemnělo, aby se rozzářilo s několikanásobně větší intenzitou, další prasknutí, jako když vystřelí vzduch z malé bubliny uvězněné v igelitu, a rozplynul se i on.

Temnota. Nicota. Zmatek. V té husté černé kaši se náhle objevila drobná světelná trhlinka, zvětšovala se, až protrhla ten pomyslný karton noci a oslepila ho. Když otevřel oči, stál ve školním ateliéru. Rozhlédl se, spatřil studenty malující dívčí akt v kontrapostu, zahlédl Světlanu. Samým soustředěním si špičkou jazyka olizovala horní ret, dělávala to vždy, když ji něco pohltilo, malování, sex, film, četba románu, skrebl, často spolu zápolili dlouho přes půlnoc, kulečník, dvě líbající se dívky v chodbičce u toalet.

Přiblíží se k ní a překvapí ji, určitě se lekne a s úžasem na něj zůstane civět. Ta představa se mu zalíbila. Pár kroků a… S hrůzou si uvědomil, že nemá tělo, že jediné, co vnímá, je obraz místnosti. Rukama by rád zašmátral kolem, protřel si oči, posunul nohy, ale nic nebylo na svém místě, nic nebylo tak, jak byl po celý svůj život zvyklý, chtěl zavolat o pomoc, ale ani rty neměl, nevydal žádný zvuk.

Znovu se ponořil do husté kaše, tentokrát připomínající karmínově fialovou hlubinu, topil se v ní, dusil, lapal po dechu, třebaže už věděl, že tam fyzicky není, že to jen jeho vědomí zaznamenává jednotlivé obrazy z budoucnosti. Něco se v něm sevřelo, převrátil se hlavou dolů, a kdyby měl tělo, jistě by zvracel. Snad to po smrti bude jiný…

Byla noc a kolem něho park s chabým osvětlením. Věděl, že není v budoucnosti ani minulosti, ale v surové, holé přítomnosti. Netušil, kde se v něm bere ta jistota, prostě tu byla. Kdyby tam stál, byl by se jistě proměnil jak Lotova žena v solný sloup. Pod ním, kousek od lavičky, se milovala žena s mužem, seděla na jeho penisu a zvolna se zvedala a klesala jako píst, hlasitě vzdychala, zatímco on funěl a hekal. Úd se objevoval a zase mizel. Poznal ji, a třebaže si ještě donedávna myslel, že by s ním něco jako nevěra vůbec nehnulo, že přece jemu už tyhle fyzické potřeby nic neříkají, jen ať si Světlana někoho najde, on se zlobit nebude, pocítil zlost a majetnickou urážku. Zároveň v něm však narůstala stále větší prázdnota, náhle si uvědomil, že je sám, že už s ním v podnájmu nežije blízká bytost, že se jí odcizil, ztratil se ve svých vlastních snech a představách a vzdálil se tak přítomnému životu, že až se vrátí do svého času a reality, bude vlastně stále utopený ve vzduchoprázdnu, v té rouře, co spojuje paralelní vesmíry.

Rozpršelo se. Milenci neregistrovali vlažné kapky, byli zaujati sami sebou. Kdyby tam stál, kdyby ta voda padající z nebe omývala také jeho tvář…

Něco se změnilo, ale on to ještě nebyl.

Pavel

„Tak mluv, cos viděl? Byls tam skoro hodinu, něco si vidět musel. Do prdele, proč brečíš? Vždyť z nás budou boháči.“ Pavlovy oči se leskly, vystřelovaly do prostoru, jeho prsty svíraly Jakobova ramena a třásly s nimi jako s kasičkou, z níž je potřeba vydolovat drobné.

„Musím si lehnout, je mi blbě.“

„Hele, pohoda, řekneš mi to potom. Můžu se někde natáhnout?“

„Tak třeba na letiště, Světlana dneska už nepřijde,“ rezignoval Jakob.

„Ne že mě budeš vobírat,“ pokusil se Pavel o vtip, ale raději zmlknul, když spatřil výraz v Jakobových očích.

„Drž hubu! Vo šukání, mrdání, vošahávání a jinejch kokotinách už nechci slyšet ani slovo!“

„Sorry, kámo, nechtěl jsem tě naštvat.“

Jakob neříkal nic, lehl si v županu, otočil se zády k Pavlovi, přetáhl si deku přes hlavu a v posledních chvilkách vědomí si uvědomil, že smrt není vůbec špatná alternativa.

Světlana

Těsně před půlnocí se otevřely dveře do pokoje a v nich stála pomačkaná a promočená Světlana. Pomalu jí začalo docházet, že na posteli někdo leží, a není sám.

V půl pět se v garsonce strhla verbální průtrž mračen s mohutným hromobitím.

Za deset pět už byl opět klid, jen Pavel seděl opřený o zeď a nevěřícně kroutil hlavou: Dva teplouši? Jedna kurva? Tak to je dobrý skóre. Dva jedna pro nás. Hned ráno skočím do Fortuny vsadit na výsledek, Spartu o fous rozválcujou Teplice. Tak tohle on viděl v tom zrcadle…

Světlana práskla dveřmi, až skleněná výplň zasténala a popraskala, zůstala naštěstí v dřevěném rámu a nevysypala se.

Tak on nesouloží jenom proto, aby si to rozdával s chlapama, aby si ty svý hnusný čuráky strkali do zadků, ale že i Pavel, takovej milej kluk. Milej? Zmrd to je, zmrd zmrdanej, hnusák přiteplenej, mělo mi to bejt hned podezřelý, prej že chodí na pivo do klubu, ti dva se od sebe nehnuli na krok. Já kráva pitomá! A to s tím Bohem a duchovní cestou, to byla jenom zástěrka. Prej že bude meditovat. Jestli je meditací honění ptáka, tak já jsem Johanka z Arku… Takhle ji ponížit! Ji, která byla připravena se k němu kdykoli vrátit a spát jenom s ním, až on bude zase chtít! Která mu pere spodní prádlo, žehlí košile, která si ho chtěla vzít a rodit mu děti. Která se snížila k tomu, aby ho představila svým rodičům, kterou dohnal k tomu, že dělá věci, co by nikdy předtím nedělala! Která ho přes to všechno stále miluje…

Rozplakala se. Seděla na schodech v mezipatře, objímala kovovou tyč zábradlí, slzy rozmáčely zbytek mejkapu, který nestihl smýt déšť, oční stíny se rozplizle přesunuly k bradě. Cítila se být podvedená životem, celý svět jí podrazil nohy. Štkala sama nad sebou, až samým žalem usnula přímo na schodišti, s hlavou opřenou o zábradlí.

Tak ji ráno objevil Pavel, který se probudil brzy, rychle vlezl do džín, trika, bundy a co nejrychleji vyrazil z garsonky. Rozhodl se obejít všechny kamarády, spolužačky i známé a od každého si půjčit co nejvíc peněz. Když spatřil schoulené drobné tělo připomínající spící dítě, neváhal ani okamžik, zvedl ji do náruče a vrazil zpátky do pokoje k Jakobovi. Když ji ukládal na letiště a přikrýval dekou, malinko se pohnula, probudila se.

„Ty ssss,“ zasyčela, on však zakryl její ústa svou širokou dlaní, nahnul se k ní a šeptnul do ucha: „Jsi krásná, Světlano, moc krásná, kdybys nebyla holka mýho nejlepšího kámoše, hned bych tě sbalil. Věř mi, hned.“

„Já, myslela jsem, že…,“ byla zmatená.

„Tak tos myslela špatně, prostě to tak není, mám taky rád holky jako Jakob nebo Menbi. Fakt nejsem teplej, včera jsme se jenom drobátko sťali a Jakobovi bylo blbě, no a pak je tady ta věc s tím zrcadlem.“

„S jakým zrcadlem?“

„Co máte v koupelně, je to úplnej zázrak. Včera, když jsme se vrátili, se do něj Jakob mrknul a nahlíd do budoucnosti.

Není mi teda jasný, jak to dělá, ale to teď neřeším, potřebuju ňáký prachy, abych rychle vsadil na výsledek jednoho mače.“

„Já tomu nerozumím…“

„Hele, já taky ne, jenom mi dej všechny prachy, co máš u sebe, vybrakuj i jemu peněženku, já to přivalím kolem šestý zpátky. Budeme ve velkým balíku! Neboj, dám vám provizi, procento z výdělku. Souhlasíš?“

Světlana sáhla do zadní kapsy kalhot, vytáhla peněženku, podala ji Pavlovi, a zatímco on vytahoval všechny papírové bankovky, vyklonila se z postele, zašátrala v pohozených Jakobových riflích a podala mu i jeho slušně naditou šrajtofli. Ani na chvíli ji nenapadlo, že by se s těmi penězi už nikdy nemusela setkat, jediné, co jí znělo v uších, bylo ono sladké: Fakt nejsem teplej, včera jsme se jenom drobátko sťali.

Jakmile za Pavlem zapadly dveře, vleže se vysvlékla do naha, věci odhodila na zem, vklouzla pod deku k Jakobovi, ležícímu stále na boku čelem k oknu, a vroucně se k němu přitiskla. On jen cosi nesrozumitelného zažbrblal ze sna, přetočil se na záda a spal dál. Dívala se mu do tváře, v očích se jí zaleskla nekontrolovatelná touha. Pomalu z něj stáhla napůl vysvlečený župan, dlaní sklouzla níž a začala laskat jeho tvrdnoucí penis. Než se stihl úplně probrat, vytrysklo jeho rozpálené semeno do jejích úst.

To ráno se spolu ještě dvakrát za sebou divoce milovali. Pak usnuli schoulení jeden do druhého, jejich těla byla propletena a připomínala vánočku.

Jakob

„Světlano, proboha, já jsem včera asi prochlastal všechny prachy. Já idiot, měl jsem v peněžence pět táců na novej oblek. Co teď řeknu našim, bože, netrestej mě, já vím, že jsem strašně hříšnej člověk, ale tohle si snad nezasloužím.“

Divoká kštice vlasů se vyhoupla jako změť lián z koupelny a zpod ní se vylouply oči barvy chalcedonu.

„Neblázni, peníze si pučil Pavel na nějaký sázení nebo co.“

„Cože? On chce vsadit mý prachy?“

„Říkal, že je to tutovka, ale to bys měl vědět ty sám. Prej si ten výsledek zápasu viděl v zrcadle.“

„To je naprostej idiot! Já nic takovýho neviděl, jediný, co tam zápasilo, byla tvoje holá zadnice s nějakým vybledlým pinďourem.“

Světlana zbledla a stáhla se do sprchy. Cítila se provinile, nevědomky jí hlavou prolétly všechny ty soulože s různými muži za poslední půlrok. Uvědomila si, že si na některé ani nevzpomíná, zůstaly zasunuté kdesi v podvědomí. Zastyděla se. Tak takhle nějak začíná kariéra kurvy? Nevěděla, jediné, co chtěla, bylo zapomenout.

Trhla sebou. Nevšimla si, že vstoupil do koupelny a stojí za ní. Díval se jak poraněný srnec. Rozplakala se, tvář přitiskla na jeho prsa, prsty zabořila do zad. „Prosím, odpusť, odpusť, já…,“ hlas se jí zlomil, místo slov jí cosi bublalo v hrdle. On ji nepřítomnými pohyby hladil ve vlasech, pohled upřený do odrazu v zrcadle. Velice tiše se z jeho úst ozvalo: „Nemám ti co odpouštět, to já jsem ti ublížil. Nemám ti co odpouštět, nemám, nemám, nemám, ne…“

Než se propadl do hlubiny, pocítil drobný záchvěv uspokojení. Ano, já dokážu odpustit, já ano…

Pavel schrastil pětašedesát tisíc. Teda i s tím, co měl na účtě on sám. Před zápasem všechno vsadil na výsledek 2:1 pro Teplice, v této sezóně se jim příliš nedařilo a navíc tým hostoval na Letné, nehráli před domácím publikem. Kurs byl jedna ku deseti.

Důvěřoval Jakobovým věšteckým schopnostem a vizím. Jediné, čím si nemohl být jistý, jestli se náhodou nejednalo o zápas ze vzdálenější budoucnosti. Tuhle možnost však rychle zavrhl a celou dobu, po kterou fotbaloví fanoušci šíleli v hospodách před televizními obrazovkami nebo přímo na stadionu, chodil po městě a sledoval čas. Fotbal měl skončit v pět patnáct, v pět dvacet už stál u přepážky sázkové kanceláře.

Jakob

Viděl sám sebe, staršího tak o deset let, pod nosem měl knír a brada byla zarostlá slámově žlutou bradkou, za ty roky dost přibral, odhadoval kolem dvaceti kilo, co zhubnul díky půstům. Procházel noční ulicí, rozeznával typické domy severského typu, musel být v některé ze zapadlých čtvrtí někde na severu Dánska, automobily zaparkované v ulici měly dánské poznávací značky. Šel dost rychle, ani jednou se nerozhlédl. Tvář zamračená, čelo zbrázděné vráskami, i přesto působil mladším dojmem. Vůbec nevypadám na těch třiatřicet. Vědomí se zarazilo. Jak sakra vím, že je mi zrovna třiatřicet? Snad měl někde uvnitř svého já zabudovaný radar, který mu ukázal, do kterého z časů zabloudil.

Zatočil za roh ulice, tady bylo téměř neosvětlené zákoutí, po obou stranách jen šedivé zadní trakty skladišť, o pár metrů dál už poblikávala pouliční lampa svým pobledlým svitem, chvílemi zhasínala, jako by se nadechovala k další činnosti a vysílala tak do tmy šifrovací zprávy připomínající morseovku. Už jen pár kroků a stál na malém odlehlém parkovišti. Spatřil tu zaparkovaný osamocený vůz, starší typ BMW z osmdesátých let, s promáčklým nárazníkem, s poškrábaným lakem. Vínová metalíza už za ta léta zmatněla.

Jakob sáhl do kapsy černých riflí, vytáhl klíčky, chvíli se na ně díval, pak vybral jeden z pěti na kroužku a zasunul jej do zámku. Ve dveřích se uvolnil mechanismus, cosi cvaklo a on je otevřel. Usedl za volant a poslepu se snažil vsunout klíč do zapalování. Nemohl se trefit. Znovu. Zase nic. Napotřetí se to podařilo, nastartoval, zařadil, lehce polechtal plynový pedál, auto zakašlalo a zhaslo. Bylo jasné, že nesedí ve svém vlastním voze. Teprve na druhý pokus se kola odlepila od asfaltu.

Kolem okýnka se míhaly dřevěné domky, keře a živé ploty, pak vyjel z města a směřoval tmou k dálnici. V protisměru se jen občas mihlo světlo protijedoucího vozu.

Na jedné z odboček sjel z dálnice na úzkou asfaltku, kde stála cedule s nápisem Night Club Exotic. Cesta vedla do hlubin lesa. Asi po třech kilometrech vyjel na volné prostranství, uprostřed něhož stál neony osvětlený bordel a před ním parkoviště pro nějakých dvanáct aut. On byl se svým starým BMW třetím hostem.

Kurva! Jakobe, kam to strkáš rypák? Proč tam chceš jít? Neměl bys být radši se Světlanou? V nitru cosi zapraskalo a zjasnělo, náhle ho osvítilo vědomí, že Světlana je už po smrti, nemůže za ní. Poznání bylo jako mžik, jako zablýsknutí padající hvězdy noční oblohou.

Jakob stiskl zvonek ukrytý po straně u zdi, čekal jen chvíli, před ním se objevil zarostlý chlápek s cigaretou v ústech, kývl hlavou a Jakob vstoupil do úzkých prosklených dveří s matnou výplní chráněnou jednoduchou mříží. Dveře se za ním s tupým cvaknutím zavřely.

Pavel

Pavel se přiřítil do pokoje. Jeho oči zářily jako dva lampióny, cestou už něco vypil, z batohu, který shodil ze zad, vytáhl tlustý svazek bankovek a rozhazoval je kolem sebe, smál se a křičel v šílené radosti.

„Vyšlo to! Vyšlo! Já to věděl, mně to bylo hned jasný! Kde je náš pohádkovej hrdina, chi, chi, chi, vyšlo to, kde je náš Jakoubek, náš oslíček otřes se? Budou z nás milionáři, slyšíš? Milionáři.“ Byl by asi křičel až do soudného dne, nebýt ostrého Světlančina tónu.

„Drž hubu! Slyšíš? Drž hubu a koukej mi pomoct!“

„Co je? Děje se něco?“

„Jo! Děje! Jakob tam zůstal někde viset, nemůžu ho za živýho Boha dostat zpátky.“ Po tváři jí sjely z narudlých těkajících očí dvě křišťálové kapky.

„Tak to jsme v hajzlu.“ Pavel zbledl, ruce napřímené ve vítězném gestu povadly a snesly se jak leklé ryby k tělu. „Kde je?“

Jakob ležel s vytřeštěnýma očima na chladných dlaždicích koupelny, z úst mu vycházela pěna a nepřítomným pohledem zíral ke stropu.

„Jak to je dlouho?“

„Asi půl hodiny, nevěděla jsem, co mám dělat, pak jsem zavolala záchranku, měli by přijet každou chvíli.“

Světlana odběhla a Pavel zůstal klečet u svého kamaráda, tak, jako se klečívá u smrtelně nemocných nebo umírajících. Kdyby nenahmatal slabý pulz v místě krční tepny, byl by přísahal, že před ním leží mrtvola.

Po podlaze garsonky se válelo šest set padesát tisíc.

Jakoba odvážela sanita do motolské nemocnice. Světlana u něho celou cestu seděla, držela ho za ruku a v duchu si jeho stav vyčítala.

Když dojeli do nemocnice, zavezli Jakoba na cétéčko a jiná vyšetření. Potom ho převezli na jednotku intenzivní péče. Přesvědčili Světlanu, že návštěva bude možná až tak za dvanáct hodin.

Ráno úderem osmé už přešlapovala před mléčně skleněnou výplní dveří jipky. Zazvonila, po chvíli vykoukla sestra a slíbila, že ji hned zavolají. Seděla tam jako ve snu skoro hodinu, než se neprůhledné dveře znovu otevřely.

„Jste s panem Johanssonem nějak příbuzní?“

„Ne, to přímo ne…“

„Tak to vás, slečno, nemůžu pustit.“

„Proč ne?“

„Vždyť vám to říkám, nejste příbuzná.“

„Tak mi aspoň řekněte, jak mu je?“

„Informace o pacientově zdravotním stavu smíme podávat jen rodinným příslušníkům.“

„Je to můj přítel, jeho rodiče žijí ve Švédsku, nikoho kromě mě tady nemá!“

Sestra ji nakonec vpustila dovnitř.

Seděla u jeho lůžka, připadalo jí to jako věčnost, možná na ni personál zapomněl, hladila ho po ruce a vyprávěla mu tak dlouho, až sama skoro usnula.

Ve dvě odpoledne se probudil.

Byl zmatený, poslední jeho reálná vzpomínka plavala v prostoru koupelny, potom už měl v hlavě jen změť obrazů ze zrychlené promítačky. Věděl, že šel do nějakého nevěstince, cestou mu bylo jasné, že Světlana už nežije, co dělal uvnitř, zůstalo tajemstvím, protože se jeho vědomí přesunulo na letiště, kde na někoho čekal. Hezká mladičká blondýnka k němu přistoupila, mohlo jí být nejvýš šestnáct, on si teprve v té chvíli uvědomil, že drží cedulku s jejím jménem, na kusu kartonu bylo napsáno Jadviga Myšunová, ale proč přiletěla do Goteborgu? Obraz se znovu změnil a on viděl, jak přibíhá k nějakému povědomému domu. Byl celý v plamenech, kolem tmavá noc, les a kus pole. Vběhl do rozžhavené výhně, pak temnota, zmatek rychlých, téměř nepostřehnutelných a nesourodých výjevů, a najednou se řítil obrovskou rychlostí v autě, věděl, že je jeho, cítil to. Potom stál v Praze na Ruzyni, kolem stovky lidí s kufry a zavazadly, on nedržel nic, byl oblečený pořád stejně jako za jízdy autem. Nasedl do taxíku, jízda večerním městem, vystoupil na Národní. Čekal na přechodu, až naskočí zelená, vstoupil do vozovky, pak tma a nic, žádné obrazy, žádné zrychlené odvíjení pomyslného filmového pásu, prostě neproniknutelná a neprostupná čerň a za ní nic, co by připomínalo život.

Na jednotce intenzivní péče ležel až do večera, kdy jej převezli na pokoj, kde měl zůstat ještě dva dny na pozorování. Čtvrtý den po příjezdu absolvoval během dopoledne poslední vyšetření, nové cétéčko, a doktor ho propustil do domácího ošetřování.

Přijela pro něho Světlana, Pavel a Gándí.

„Kde máte Menbiho?“ zeptal se Jakob a rozhlédl se po chodbě, jestli jej nepřehlédl. Na chvíli zavládlo napjaté ticho. Nikdo nechtěl přiznat, že od doby, kdy se Menbi zapomněl se Světlanou, nechce chodit Jakobovi na oči.

„Šrotí, to víš, medicína není žádná sranda. Pozdravuje tě!“

Nevyptával se, prošel chodbou k výtahu a společně sjeli do přízemí, kde už za prosklenými dveřmi zahlédl žlutou škodovku polepenou taoistickými znaky, nálepkami z Disneylandu, kde byl Gándí se svými mladšími sourozenci o prázdninách, a se šťastnou sedmičkou na dveřích. Byl rád, že vypadl z toho šedivého pokoje.

Na podnájmu na něj čekalo překvapení. Na zemi byl rozprostřený veliký prošívaný ubrus s jogínskými motivy, uprostřed trůnilo obří óm, na něm stály talíře s různými pochutinami, spousta ovoce a salátů, langusty, krevety, tři druhy pizzy, chlebíčky, lahve chilského vína, minerálky a kus uzeného lososa.

„To čumíš, co? To je na tvoji počest, dneska tě pořádně oslavíme!“ Gándí byl ve svém živlu, miloval mejdany a večírky.

„To jste hodný, netušil jsem, že jste tu moji spací příhodu tak prožívali.“

„Ale hovno, seš vedle jak ta jedle, my přece neslavíme to tvý slavný upadnutí do kómatu, ale tvý věštecký schopnosti. Pavel vyhrál šest set padesát litrů! Něco z toho je taky tvoje! A to je důvod k napití, tak na zdraví!“

V příštích dnech se vyhýbal jakémukoli, třeba i letmému pohledu do zrcadla. Bylo lepší nepokoušet osud, představa, že by měl zbytek života strávit připoutaný na lůžko a zírat do stropu, se mu nezamlouvala. Životní rytmus se pozvolna dostával do běžných kolejí a on se pokusil udělat zkoušku z klinické psychologie. První termín propásl, docentka Panklová nechtěla ani slyšet o tom, že mu bylo zle.

„Měl jste za mnou předem zajít nebo po někom poslat vzkaz, dobře si vzpomínám, že vaše absence na mých přednáškách byla povážlivá, a už jen to, že jsem vám napsala zápočet, bylo ode mě vstřícné gesto. Jsem ochotna se s vámi domluvit na druhém termínu, ale upozorňuju vás, že nějaké polovičaté odpovědi nestrpím, je vám to jasné?“

Horlivě přikyvoval. Pomyslel si něco o blonďatých krávách.

„Být vámi, moc bych nedoufala, tu zkoušku si v dalším roce zopakovali i jiní studenti, pane Johanssone.“ Cítil se, jako by na něho právě vylila kýbl plný ledové tříště.

Já to mám snad napsaný na čele, že z toho vylítnu. Sakra, snad se budu muset i učit?

Další dva týdny proležel ve skriptech a vypůjčených poznámkách z přednášek, zakusoval k tomu knekebrot, zapíjel vodou z kohoutku a jistou částí své mysli, kterou při učení nezapínal, masochisticky vzpomínal na žranici, kterou pro něj uspořádali po návratu z nemocnice. Opět začal pravidelně souložit se Světlanou, ale už jen po ránu a někdy v noci, přes den byl věrný myšlenkám na docentku Panklovou.

Po čtrnácti dnech se oblékl do nového kvádra, co si koupil za peníze, které mu i s bohatou provizí vrátil Pavel, a vyrazil na druhý termín.

Vrátil se ten den už v jedenáct, úplně namol, třebaže nebylo co oslavovat. Měl před sebou poslední termín. Opět se válel v poznámkách a ve skriptech, znal celé pasáže zpaměti, mezitím ranní a noční soulože, přes den šprtání. Po dvou týdnech opět kvádro, v osm odchod. Tentokrát se vrátil před druhou hodinou. Už jak ho Světlana viděla přicházet, bylo jí jasné, jak dopadl.

„Nic si z toho nedělej, Kubíčku, budeme teď víc spolu. Pojedeme třeba někam na výlet, co ty na to?“

Byl pro. Jediné, po čem teď toužil, bylo vypadnout z Prahy a aspoň na chvíli zapomenout na ty pekelné obrazy z budoucnosti.

Jakob

Zatímco se Jakob sprchoval, vyhledala Světlana na internetu informace o jízdních řádech vlaků. Rozhodla se, že vyrazí na jih, neměli jasnou představu, ale předběžným cílem mohl být Český Krumlov nebo Písek, odkud pocházela. Nakonec zvítězil Krumlov. Vybrala spoj v deset dvacet z Hlavního nádraží. Jakmile tiskárna začala skřípavě hučet a tisknout, vběhla Světlana do sprchy a tak, jak byla oblečená, v tričku s infantilním motivem krtečka a v kalhotkách, se přilípla k Jakobovi a začala ho s divokou nenasytností líbat po celém těle, hníst každý z jeho záhybů a výčnělků, až jej vydráždila natolik, že z ní široké ruce strhly teď již průsvitné kalhotky, opřely ji čelem ke stěně a pod teplým proudem vody si ji přivlastnily.

Po rychlém milování zalezli do postele, byli zadýchaní, rudí ve tvářích od vášně i sprchových jehliček. Něžnými, téměř motýlími pohyby ji hladil po prsou, její temné bradavky vystřelily vstříc jeho očím i rtům a on je masíroval svým jazykem s lačností milovníka kopečkové zmrzliny. V serpentinách sjel níž. S krouživým nasáváním a laskáním skončil tehdy, kdy se její drobné tělo prohnulo, v několikanásobné ozvěně se otřáslo a spadlo zpátky na prostěradlo. Z úst jí vyklouzlo dlouhé tančící ááááááá a odeznívalo ještě chvíli v mírných vibracích hýždí. Brzy usnuli.

Sen

Jakob se ponořil do spánku jako do bílého mraku. Když z něho vyplul, procházel se s Pavlem po pláži, bylo horké léto, kolem poledne, protože slunce nevrhalo téměř žádný stín. Písek žhnul jako na poušti a moře vytvářelo pásy s různými odstíny modré až po azurově zelenou. Přímo z pláže vešli posuvnými dveřmi do ateliéru, kde na stojanech viselo několik rozdělaných obrazů, u stěn byla opřena plátna větších rozměrů a několik bronzových odlitků plastik. Oba věděli, že jsou v hájemství Světlany. Jakob jí slíbil, že pohlídá ateliér do té doby, než se vrátí. S kolegou architektem měli někde rozdělaný projekt v objektu bývalé továrny. Instalovali obrovské sochy, obrazy a plastiky pokrývaly až dvacetimetrové stěny hal a skladů.

„Proč to tady vlastně hlídáš? Mohl bys ten čas strávit smysluplnějc,“ pravil Pavel a rozhlédl se po ateliéru.

„Slíbil jsem to Světlaně, a navíc se mi tu líbí, kdy bych se jinak podíval zadarmo k moři?“ Usmál se.

„Já ti nerozumím, Jakobe, Světlana patří k tobě, a ne k tomu nafoukanýmu architektíkovi, tak proč s tím něco neuděláš, proč jí neřekneš, že ji miluješ a chceš s ní bejt? Ať od něj odejde, proboha! Proč jí nic neřekneš?“ Během lamentování Pavel dosedl na barovou stoličku, stála u úzkého barpultu v rohu místnosti ještě s další židlí. Naproti v prosklené vitríně stála řada lahví, většinou plných.

„Co si dáš teď?“ zeptal se místo odpovědi Jakob. Sám si nalil sklenku bourbona.

„Vodku.“ Pavel se naklonil přes pult. „Tak mi to prozraď, to tvoje sladký tajemství, já tomu fakt nerozumím.“

„Všiml sis, že je šťastná?“ řekl a podal mu sklenku.

„Jo, byla šťastná, protože jsi za ní konečně přijel, ona tě pořád miluje, to je jasný.“

Jakob znovu dolil vypité sklenky.

„A všiml sis, kolikátýho panáka už máme v tomhle děsnym vedru?“

„Od rána?“

„Jo, od rána.“

„Tak pátýho, šestýho?“

„Ha, ha, tak to je s tebou špatný, kamaráde, když neumíš ani spočítat skleničky. Máme jich dvacet.“

„Hm, to je dost.“

„To bych řek, a tobě vůbec není divný, že jsme po těch panácích úplně střízliví?“

„Počkej, co tím chceš říct?“ Pavel znejistěl.

„Tím chci říct, že tohle všechno je jenom pouhej sen, prostě se mi zdáš. A co se týče Světlany, hele, prober se, ta je přece už pár hodin mrtvá. Tohle je její život po smrti, ona to totiž neví, ona netuší, že její tělo je rozmlácený. Krásná tvář, cos znal, teď připomíná kaši plnou úlomků kostí a houbovitý hmoty nacucaný krví a mozkem. Kdybys měl žaludek na to, podívat se jí do tváře, viděl bys něco, co už jen vzdáleně svým tvarem připomíná hlavu, do který někdo mlátil železnou tyčí tak dlouho, až ji úplně znetvořil. Pak by sis řek, že tohle už není ona, ale jen rozcupovaná tkáň, která někoho vzdáleně připomíná…“

V šedivém mraku, hustém a dusivém mezi spánkem a bděním, Jakob přerývaně nadechoval a prudce vykašlával své úděsné poznání, svou vizi, obraz natolik živý, že by jej nejradši rozbil na malé střepy, aby se již nikdy nemohly dát dohromady. Otevřel oči, tvář i celé tělo měl zalité ledovým potem, neuroticky zašátral vedle sebe. Pokoj zalévalo ostré světlo vycházejícího slunce. Ulevilo se mu a pomalu se začal uvolňovat. Světlana oddychovala, její tělo sálalo teplem života. Náhle si ale uvědomil, že to nebylo poprvé, kdy uvěřil, že je mrtvá. Už v hlubinách oka v zrcadle. Bylo mi něco kolem třiceti a vcházel jsem do nočního klubu, ano, znovu si vzpomínám, jak v nitru cosi zapraskalo a zjasnělo, jak mě osvítilo vědomí, že Světlana je už několik let po smrti, nemůžu za to, ona zemřela, ona zemře. Poznání jako mžik, jako zablýsknutí padající hvězdy.

Ledová ruka sevřela jeho srdce a plíce a on jen přidušeně zalapal po dechu, křečovité stahy v břiše ho donutily vstát a doběhnout do tmavé koupelny. Potmě si opláchl obličej a znovu si lehl tak, aby ji mohl obejmout, přitisknutý k jejím zádům se držel bdělé reality jako klíště, bál se znovu usnout. Slunce se již vyhouplo nad střechy domů a on dál nehybně zíral do hustých vlasů a nasával jejich vůni.

Když se probudil, zamrkal, zahrál úsměv a se strojenou veselostí začal vyhazovat polštář ke stropu s hurónskými výkřiky: „Hurá, výlet, výlet!“

Uvědomil si, že začíná být hysterický.

Jakob

Neměl sebemenší tušení, že onen snový časový údaj je přesný. Pět hodin!

Před pěti hodinami? Ne, už za pouhých pět hodin.

Seděli v plně obsazeném rychlíku, který se řítil směrem k Táboru a Českým Budějovicím. Kupé byla napěchována lidmi a zavazadly, studenti jedoucí domů postávali v uličkách vagónů. Bylo nesnesitelné vedro. Jakob seděl se Světlanou hned u okýnka, Světlana si nechala co chvíli ovívat tvář horkým proudem vzduchu. Stála tam se zavřenýma očima a používala proudící fén k osvěžení a polechtání vlasů i pokožky. Vzduch se chvěl v rozmazaném jasu, země se potila a vysychala, kovová střecha vlaku odrážela oslňující proudy světla vstříc bezmračnému nebi, které jako by vymetly tisíce košťat. Lidé se potili a klimbali únavou. Bylo za deset minut dvanáct, Světlaně zbývalo třicet šest minut života.

Jakob seděl proti směru jízdy a pozoroval ubíhající krajinu. Ještě několik minut a budou v Táboře. Viděl už první náznaky města, most, ulice. Podíval se na hodinky. Za hodinu a pár minut už budou v Budějovicích, kde přesednou na vlak jedoucí na Šumavu do Volar, tím se svezou do Krumlova. Zajdou si nejdřív na něco dobrého k jídlu, nejlépe do restaurace Papas, kde už spolu jednou obědvali, bylo to před dvěma lety, když se spolužáky sjížděli Vltavu. Seděli venku na terase, dívali se na řeku a hulákající vodáky na loďkách, tenkrát si dali napůl pizzu s mořskými plody a zeleninový salát. Světlana se rozhodla, že ho nakrmí, málem mu těmi obřími sousty natrhla koutky úst. Byly to mokré dny plné smíchu. Než vyrazili, namluvil jí, že je ostřílený vodák. Viděla, jak nasedá do kánoe, a bylo jí jasné, že během minuty budou vylévat vodu. Potom už seděl celou dobu na háčku a ona byla kapitán. V silnějším proudu najednou zpanikařil a převrhl je, Světlana na něho křičela: „Pozor na loď! Drž to pádlo! Nepouštěj! Dávej pozor! Ježiš, s kým já to žiju?!“ Během jejího lamentování vytáhl kánoi na břeh. Zatímco Světlana zůstala uvězněná uprostřed proudu, on odhodil pádlo a spěchal do křoví si ulevit.

„Na co myslíš?“ zeptala se Světlana.

„Vzpomněl jsem si na to, jak jsme byli na vodě, pamatuješ? Z Vyššího Brodu až do Budějovic.“

„Na to se přece nedá zapomenout,“ smála se. „Vidím tě před sebou. Ty, coby ostřílený námořník podělaný strachy za křovím, zatímco bezbranná dívka je vydána na milost či nemilost vodním živlům.“

„Tak strašný to snad nebylo?“ zašklebil se Jakob a rychle se mrknul, jestli je někdo ze spolucestujících v kupé náhodou neposlouchá. Bylo by mu to nepříjemné. Každý si však hleděl svého. Mladý úředník, mohlo mu být kolem třiceti, na sobě nažehlené tmavé kalhoty, krémovou košili, v podpaží propocenou, a karmínovou kravatu. Listoval v papírech a tvářil se, že ho svět nezajímá. Starší manželé, zřejmě na výletě, poklimbávali, on khaki kraťasy a nažloutlou košili s krátkým rukávem, na nohou trekové boty, vlasy už značně prořídlé a prošedivělé, a ona v pumpkách končících u kolen, v tričku s nápisem Vzhůru dolů!, na nohou bílé botasky. Nad nimi trůnily dva menší batůžky značky Tatanka. Naproti seděla dvě děvčata v družném hovoru, na přetřesu byl nějaký debil Sváček, který si prý začal s Helenou a jedné z nich si dovolil to popřít a tvrdit, že to jsou kecy.

„Ale neříkej mi, že to nebylo fajn,“ namítl Jakob. Chtěl, aby zmizel ten nepříjemný pocit v žaludku z toho, že zklamal a zachoval se jako naprostý zmatkař.

„Byly to ty nejúžasnější prázdniny, co jsem zažila, brouku.“ Usmála se, naklonila se k němu a dlouze ho políbila. „Miluju tě, strašně tě miluju,“ špitla mu do ucha ve chvíli, kdy se zvedala, aby vyklonila hlavu z okýnka.

Marek

Strojvedoucí Marek Svoboda se v noci moc nevyspal, syn Matěj řval, jako by ho měli každou chvíli podříznout. Rostly mu první zuby. Snažili se ho ukonejšit, mluvit na něho, kolébat. Se ženou Lídou se střídali až do páté hodiny, kdy mu zazvonil budík. V rychlosti se osprchoval, vypil horké kafe, sbalil si svačinu – tři chleby tlustě namazané máslem a paštikou s plátkem sýra a přikryté dalším krajícem. Odjížděl v sedm nula dva do Prahy, aby pak v deset dvacet mašíroval zpátky do Budějovic. Vyzvedl si papíry k oběma jízdám už ráno v kanceláři, zběžně prolétl příkazy, kde má vyčkat na příjezd z protisměru, ve kterých úsecích smí jet po jednokolejné trase dál. Marek jezdíval donedávna s nákladním vlakem, pak mladé kluky, mezi které ho stále počítali, přesunuli na osobáky a rychlíky. Nemohl si zvyknout, že už nevozí kulatinu, štěrk a uhlí, ale lidi. Byl zvyklý projíždět stanicí a nestavět. Stačilo jen vidět zelenou na návěstidlech.

Cesta do Prahy proběhla v klidu, jen osm minut zpoždění, ale pak hned zpátky. Mrknul do papírů, má počkat v Soběslavi, z protisměru pojede rychlík. Ospale zívl. Vzpomněl si na Lídu. Krajina v horku tetelivě ubíhala a mašina hučela jako transformátor vysokého napětí. Z Tábora vyjel s malým zpožděním. Jen málokdy dodržel časový rozvrh zcela přesně. Vlak projel bez zastavení stanicí Sezimovo Ústí a řítil se k Soběslavi. Aniž si to Marek uvědomil, minul v plné rychlosti i Soběslav. Nádraží působilo lenivě a osaměle. Tři, čtyři lidé se před sluncem schovávali ve stínu. Vždycky tudy jen projížděl. V Soběslavi stavěly jen osobáky a některé rychlíky. Dnes poprvé tu měl zastavit i on. Snad díky nevyspání a tomu vedru zapomněl. Tahle osudová maličkost a také fakt, že na návěstidlech bude svítit zelená, způsobí přesně ve dvanáct hodin a dvacet šest minut tragédii, při níž přijde o život strojvedoucí protijedoucího rychlíku spolu s osmnácti pasažéry. Výpravčí se sice pokusí spojit s vlaky vysílačkou, ale bude už pozdě. Soupravy do sebe narazí hned za Soběslaví mezi loukou a dřevařským závodem. Marek Svoboda podivným řízením osudu přežije, v jeho vlaku zahyne dvaadvacet lidí. Sto dvacet těžce zraněných postupně rozvezou do nejbližších nemocnic. Pětapadesát dalších poranění, drobných ran, lehčích zlomenin, lidí v šoku, nechají zdravotníci ležet na louce podél trati celé dvě hodiny.

Třicetiletý Marek Svoboda, otec pětileté Hanky, tříletého Lukáše a půlročního syna Matěje spáchá ten večer sebevraždu.

Jakob

Hodinky na úředníkově ruce ukazovaly dvanáct hodin dvacet tři a půl minuty, za dvě a půl minuty se srazí dva vlaky v plné rychlosti. Světlana si ochlazovala hlavu, vlasy jí vlály v povětří, vykloněná se zavřenýma očima nastavovala tvář slunci i proudům vzduchu. Snad kdyby alespoň pootevřela oči a podívala se ve směru jízdy, možná by zaregistrovala blížící se nebezpečí.

Dvanáct dvacet čtyři. Jakob vstal, prošel mezi nataženýma nohama lidí ke dveřím kupé, než vyrazil do chodbičky, otočil se ke Světlaně, podívali se na sebe, usmála se a znovu vynořila mahagonové pralesy vlasů ven z vlaku. Protáhl se mezi stojícími lidmi k toaletám. Kdyby mu někdo tvrdil, že mu hajzlík zachrání život, nevěřil by.

Rozepnul si poklopec, uvolnil se. Proud nazlátlé tekutiny plechově rozdrnčel mísu. Bylo přesně dvanáct hodin dvacet pět minut a padesát pět vteřin. Jakob dlouze močil, vždycky ho to dovádělo k uspokojení a klidu. Pět vteřin. Tělo bylo vymrštěno do prostoru, narazilo do umakartové desky záchodu, rozpláclo se a zůstalo bezvládně viset, zatímco se prostor zkřivil, zdeformoval, obrátil se podlahou vzhůru. Po nekonečném kvílení, praskání, úpění, drcení a chvění zůstal celý svět ležet na boku.

Světlana

Světlana pociťovala až dětinskou radost, připomínalo jí to chvíle, kdy jezdívali s rodiči k babičce nebo někam na výlet a ona si stáhla okýnko a hlavou rozrážela vítr, výskala blahem. Bylo to, jako by sama lítala nad zemí a rychlostí svého těla vířila vzduch, plašila ptáky a pokřikovala na lidi venku. Znovu ji posedla ona pradávná touha po létání, šťastně vykřikla. Její hlas zanikl v rachotu lámajícího se plechu. Tříštícího se skla. Divokého jekotu kolejnic a lidí. Vagón vylétl vysoko vzhůru, aby se řítil opět k zemi, nahnutý do strany. V neuvěřitelné rychlosti vrazil do sloupu vedle kolejí, který se nejdříve vnořil do vlasů a dál do dívčiny lebky, pak zasáhl tělo vagónu, roztříštil se o něj a vlak dopadl do mírně se zvedajícího náspu, který se proměnil v podlouhlý kráter, puklinu v zemi. Jednotlivé části obou vlakových souprav se v okamžiku rozlétly do stran, jen hlavy obou hadů zůstaly zakousnuté jedna do druhé. Po rachotícím výbuchu kroutícího se železa nastalo na jediný okamžik hrobové ticho, které nalomilo syčení z protržených zásobníků s vodou, rozžhavené pláty plechu na slunci rozhučely svou dunivou píseň zkázy a lidský křik a pláč dotvářel kulisu zmaru a neštěstí. Těm, kteří přežili a mohli vnímat, vše kolem připadalo jako ve snu plném halucinací a černých můr, někteří se hystericky smáli, slzy jim tekly po tvářích a kymáceli se ze strany na stranu jako postižení epilepsií.

Přesně za dvanáct minut poblíž přistával první vrtulník záchranné služby, z dálky se ozývaly sirény, silnice protažená jako pásek rovnoběžně proudící kousek od tratě byla plná stojících automobilů, někteří se pokoušeli poskytnout první pomoc. Zároveň s policejními a hasičskými vozy přijelo několik prvních sanitek. Za hodinu nechyběly televizní štáby, jejichž kameramani dokumentovali tragédii.

Jakob

Jakob stál stále nad mísou, jen si učůrnul na špičky bot, zakymácel se při škubnutí vlakové soupravy, muselo jít o mikrospánek, jinak by se mu přece něco podobného nestalo. Stál tam, ohromen sám sebou, cosi v něm doznívalo, jakési echo, které se mu něčím připomínalo, které ho chtělo na něco upozornit. Udivilo ho, že se mu během několika vteřin mohlo zdát něco tak živého, opravdového.

Vracel se přeplněnou chodbičkou zpátky do kupé, kde ho již vyhlížela Světlanina usměvavá tvář. Dozvuky snu se rozplynuly ve ztracených záchvěvech mihotajících se částeček vzduchu.

„Kde jsi byl tak dlouho? Už jsem měla strach, že ses spláchnul a zůstal někde rozteklý na pražcích mezi kolejema.“ Zasmála se té představě a políbila ho, její tváře žhnuly, sedla si naproti němu, okénko zůstávalo stáhnuté, ale vedro pořád stejné.

„Asi jsem tam na chvilku usnul, jinak si to neumím vysvětlit. Něco se mi zdálo, nebylo to moc příjemný, ale už si ani nevzpomínám, co to bylo. To je jedno…“ Podíval se na své boty, rozpačité se usmál, naklonil se k ní a co nejtišeji poznamenal: „Ukráp jsem si na botky, takový jsem čuňátko.“

„Ne? Fakt, jo?! Tak to jsi opravdu čuňátko, ale moc milý čuňátko.“ Políbila ho. „Moje čuňátko, mám na tebe obrovskou chuť. Nejradši bych to s tebou dělala hned teď.“

„Ty seš blázen, to jako tady před těma lidma?“ Pochechtával se a svým horkým dechem ji vzrušoval na ušních lalůčcích.

„Stačí malé kouzlo a oni se vytratí pryč, anebo usnou stoletým spánkem jako v Šípkové Růžence. Pak tu budeme sami, úplně sami, věř mi.“

Byla to krásná představa, ale neuskutečnitelná. Jejich vlak právě přijížděl na hlavní budějovické nádraží, kde museli během deseti minut přestoupit do jiné soupravy jedoucí na Krumlov a Volary. Cesta utekla neuvěřitelně rychle, nestihl se ani pořádně nadechnout a stál na mostě v centru města, objímal Světlanu a díval se skrz sochu ukřižovaného Krista na vypínající se věž zámku, pak vyrazili povzbudit chuťové buňky do Papasu, chtěli tak zavzpomínat na den prožitý u řeky, na den, kdy se oba cítili šťastně a v duchu věřili v možnost nesmrtelné lásky, vztahu, který nikdy neskončí. Nikdy. Ani po smrti. Bylo krásně, prošli zámkem, předtím pozdravili v hradním příkopu medvědí milence, v Rummyší díře se osvěžili pivem, které je vzápětí unavilo natolik, že se natáhli přímo u řeky a nechali svá těla chladit teplým vánkem ve stínu mohutných kaštanů.

Den uplynul rychlostí centrifugy a večer se nesl v duchu romských melodií v Cikánské jizbě, hospůdce, kde čepoval Milan Kotlář, o němž Světlana řekla, že je krásný, a v kuchyni jim uvařila brynzové halušky Milanova žena, sama je obsloužila, byla taky krásná, na tom se shodli oba, Jakob i Světlana. Zpívali spolu s kapelou mladých cikánů, většinou synů hospodského, tančili, Světlana byla úchvatná a najednou si Jakob uvědomil, že by mohla hned zapadnout mezi osmahlé Romy a ztratila by se tam, dokonce by mohla být jejich princeznou, tak ho vzrušovala a okouzlovala zároveň. V jedné chvíli, kdy v zakouřeném lokálu Světlana kroutila jedno z mnoha koleček vedená štíhlým Gézou, zatímco upocený Jakob hltavě pil páté pivo, se v prostoru cosi změnilo, jako by se místnost zavlnila, mírně se nafoukla a prudce splaskla. Světlana se jako podťatá svezla na zem, jen o kousek minula hlavou roh stolu. Omdlela. Géza ji zvedl, s omluvným výrazem hledal očima Jakoba, společně ji vynesli ven na čerstvý vzduch. Začala se probírat.

„To ten můj nízký tlak. A bylo tam nějak málo vzduchu.“

„Asi. Jak se cítíš?“ Klečel u ní, hladil ji po čele i v hustých vlasech.

„Je to lepší. Už bych ale radši šla domů. Prosím, chci s tebou ležet v posteli.“

„Dobře, tak já to jenom dojdu zaplatit a půjdem.“

Udělal krok a náhle se městská dlažba propadla do temnoty, pohltil ho vzdušný dusivý vír a on se jen zoufale snažil udržet okrajů pomalu se vytvářejícího válce. Viděl ji, jak se na něho soucitně dívá, pak mu zmizela a jeho obklopila nicota.

Edvard Munch

Jakob se probral asi dvacet minut po srážce.

V hlavě mu hučelo snad třicet transformátorů vysokého napětí. Když se kolem sebe rozhlédl, měl pocit, že leží v pomačkané plechovce, prostor toalety se proměnil v prapodivný válec, rohy stěn téměř zmizely, metr od sebe spatřil velkou trhlinu, bylo skrz ni vidět ven do letní krajiny. Tam, kde ještě před časem bylo mléčné okno, zela díra připomínající obrovská křičící ústa. Jak na tom obraze od Edvarda Muncha, prolétlo mu hlavou. Reprodukci viděl naposledy v objemné knize Moderní malíři, která byla položena na jejich stole hned vedle klávesnice počítače. Světlana se z ní připravovala na zkoušku z dějin umění. Světlana vyklánějící se z okna vagónu. Zamrazilo ho, stěží zadusil výkřik, jež se mu dral z hrdla, zdvihl své tělo do podřepu, opřel se o zdeformovanou desku, která bývala dveřmi, a zalomcoval jí. Stěna se nepohnula, jen zlostně zaskřípala. Odpotácel se k rozevřené tlamě okna, loktem vyrazil zub skla trčící ze zprohýbaného rámu a prolezl ven. Dostal se do nízkého prostoru, jehož zkosený strop tvořila stěna vagónu, místo podlahy tu ležely vyryté drny trávy a brázda zeminy, protáhl se k místu, kde visel otvor, jakási rozšklebená škvíra mezi troskami dvou do sebe vklíněných vozů. Vyplazil se na denní světlo, chvíli mžoural do slunečních záblesků, pak se rozhlédl a strnul v groteskní poloze, na všech čtyřech jako pes, němě zíral na tu spoušť, oči vytřeštěné zděšením i nevýslovným překvapením. Začal se štěkavě smát, štěkal a smál se do chvíle, než se zlomil v pase, přepadl na bok a rozbrečel se, něco hluboko v něm vytrysklo na povrch a v ohlu­šujících gejzírech prýštilo do prostoru. Jeden z lékařů si ho všiml, přiběhl k němu, podložil mu hlavu kusem hadru, který mohl být kdysi sakem nebo bundou.

„Bolí vás něco? Jak se cítíte? Promluvte na mě!“

Jakob toho muže nevnímal, dál se smál a brečel, uvnitř sebe cítil krystalky ledu narážející do jednotlivých orgánů. Hlava třeštila v ohlušujících záškubech a hrozila se rozlétnout do krajiny. Muž v červeném šusťáku bez rukávů vytáhl z brašny ampulku, vtáhl obsah do injekční stříkačky a píchl ji Jakobovi. Chvíli se nedělo nic, náhle se svět kolem zpomalil, zmatněl. Transformátory se přesunuly do vnějších rovin vědomí a jen jako kulisa dotvářely onen poklidný zažloutlý stav rajské blaženosti, ono vědomí, že je to všechno jen hloupý sen, z něhož se po čase probudí. Ta můra zakousnutá do mozku se pustí a zapadne zase zpátky do šuplíku podvědomí a vědomí při probuzení bude chvíli tápat a vzpomínat na nejasné obrysy, které se rozplynou, zmatní, až zmizí nadobro, a pak bude úplně obyčejný den s obyčejnými chutěmi a vůněmi.

Jakob otevřel oči. Nic z té hrůzné podívané nezmizelo, jen on byl jaksi laxně klidný a nevzrušený, pozoroval to hemžení kolem, desítky ležících těl zakrvácených a třesoucích se bolestí a strachem, červené postavičky pobíhající kolem a klečící u jednotlivých zraněných – nebo snad i mrtvých? Tmavě modré kombinézy hasičů v našedlých přilbách se míhaly kolem trosek, snažily se ještě rozřezat kusy hmoty, pod nimiž se mohl někdo skrývat. Muži pracovali systematicky, prohledávali jeden vůz za druhým, psi záchranářů vbíhali a zase vybíhali do úzkých chodbiček v ruinách z plechu a železa, tu a tam svým štěkáním upozorňovali na těla pod vrstvami šrotu, rozštípaných stromů a plátů plechů tlakem stlačených do nepravidelných harmonik, které připomínaly zmuchlané listy papíru.

Začal ji hledat, zvedl se a nejistými kroky procházel mezi rozházenými těly, sípavě volal její jméno. Zakopl, znovu vstal a tápal pohledem kolem sebe. Dostal se na dohled k pokrouceným lokomotivám, které se obrovským tlakem vmáčkly jedna do druhé a teď tvořily jedno pochroumané nemocné tělo plné páchnoucích orgánů, usmažených tkání a ztracených hektolitrů energie. Hasiči zrovna vyprošťovali otřeseného Marka Svobodu vklíněného v úzké škvíře mezi bloky plechu. Ve chvíli srážky bylo jeho tělo odhozeno pod přístrojovou desku. Strojvedoucí druhého rychlíku takové štěstí neměl, zůstala z něho kaše velmi matně připomínající dospělého muže.

Mezi šrotem a úlomky skla se válel kus krajíce chleba namazaného máslem a paštikou, plátek sýra, svačina, kterou si ráno připravil Marek Svoboda. Vypadala zachovale, téměř netknutě, že by se do ní při jiné příležitosti člověk i zakousl.

Světlana

Světlana byla mrtvá. Jakob nemohl stále uvěřit, že něco jako smrt mohlo vtrhnout do jeho života. Ležel dlouhé hodiny sám v zatemnělém bytě a brečel nad svou osamělostí, jeho žal byl plný výčitek vůči Bohu a osudu. Když byl kluk, představoval si smrt jako vykupitelku, průzračnou dámu vyvádějící duše ze slzavého údolí života, milenku opíjející muže svými polibky. Těšil se na smrt a tenkrát by ji přivítal s otevřenou náručí zhrzeného romantika. Dnes však byl zaskočený její bezprostřední blízkostí, její vtíravou marnivostí, Světlaně bylo třiadvacet, necelé čtvrtstoletí. Se zarudlou uslzenou tváří vstal z postele, myšlenka se vynořila tak náhle, že jej plně zaujala, a on ji uchopil a začal realizovat její naléhavé nutkání k činnosti, ke zběsilému úniku z přítomnosti. Naivní křeč.

Několik téměř nekonečných kroků, plouživých jako noc, jako beznaděj a úzkost. Stál po dlouhé době před zrcadlem, zadíval se na cizího člověka, na někoho, koho nechtěl znát, nechtěl ani vnímat. Temnota nekonečné nicoty jej vcucla jako karamel, co se ve chvilce rozplyne a zůstane po něm jen pocit cukru, čehosi podobného sladkosti s hořkým ocasem na patře. Krásné prázdno, nebytí, zničení tělesnosti, umrtvení v časoprostoru mezi světy. Prostor za okem. Oko uvnitř a za ním dlouhý stín. Jakob zmizel, stal se součástí světa za zrcadlem. Očekávaná úleva se nedostavila, místo ní trčela uprostřed vědomí trhlina.

Byl zase sám, i když jako by nebyl.

 

 

 

David Jan Žák

Axe Africa

Edice Současná česká próza

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 13. 4. 2018

ISBN 978-80-7587-653-9 (epub)

ISBN 978-80-7587-654-6 (pdf)

ISBN 978-80-7587-655-3 (prc)

ISBN 978-80-7587-656-0 (html)