Kámen - hora - papír

to znamená všeho, jel sem tim brudnym počongem, kolem mě se proplítaly nekonečný pole a já seděl, čučel z vokna a nechal na sebe mrvdit mrazivej jesenní vzduch. rovnováha jing und jan se mi hroutila jako domek z karet, těžko říct, jestli to bylo kulový eso, nebo pičová královna, který zapříčinily tenhle můj stav, poslední dobou čim dál tim častější, ale vlastně mi to bylo v tu chvíli docela regál. nějak sem přestal rozlišovat minulej, přítomnej a budoucí čas, a to jakože w ogóle, a začal sem mluvit tak, jako bych právě vylez z pračky, která si prošla dvojím holotropním ždímáním a ještě si u toho zatančila africký tance s domorodcema, který čirou náhodou zavítali do koupelny. takže sem začal mluvit jako přiškrcenej, vyflusanej kastrát, ale to vlastně neni důležitý, jaký zvuky sem ze sebe vydával, jako spíš to, co sem řikal. (když už sem tu svou prořízlou hubu vodevřel.) jak sem se to vyjadřoval… měl sem pocit, jako by mě prostoupil nějakej vyšší duch nebo co a jako bych najednou znal všecky světový jazyky – čínštinu, indičtinu, anglinu, špáninu, holandštinu, mordovštinu, kurevštinu, takže každý slovo, který sem řek, bych byl schopnej v tu ránu přeložit do deseti dvaceti třiceti jinejch řečí, což by ovšem zabralo docela dost času, takže na svým místě bych nechtěl bejt na příjmu a poslouchat výlevy, který se mi derou z buzi. to, jak neskutečně pierdolim a nemá to hlavu ani patu a ještě k tomu je to desetkrát dvacetkrát třicetkrát delší. chápu, že nikdo z těch, který kolem mě v tu chvíli stáli a který by to měli případně poslouchat, by ze mě asi nebyli moc nadšený. že bych jim přišel trapnej, ubohej, že by nechtěli bejt v tu chvíli v mý kůži (já ve svý taky ně-e). vot tak vot, a tak sem v tu chvíli, kterou sem si nedokázal zařadit do žádný z mně známejch časoprostorovejch rovin, radši držel hubu a krok, ta-dam ta-dam, ta-dam ta-dam, ta-dam ta-dam, a čekal, co se bude dít dál. ta-dam. tam-dál.

hlavu jsem měl v jednom vohni, točila se mi v ní docela sušná imprezka, taková ovíněná, uvolněná, jako ten zkurvenej železnej kotouč vod tý zkurvený pračky, tak, a má to. neoprénová vyzubená holka naproti mně, která na první rzut oka vypadala jako marylína monróová na svítivě růžovo-žlutým vokzále, se přiblble usmívala a asi na mě tim chtěla zapůsobit, dělala, jako že hledá nějaký šminky nebo cigára, nebo co, prostě to něco, co jí spadlo na zem, a tak tam tak vohejbala tu svou kundalínu marylínu, že jí bylo tim úzkým virtuálním kanálkem vidět skrz naskrz až do šestý čakry. džim ho vem, to její usmrkaný třetí voko, který na mě házela a myslela si, že to se mnou něco udělá. neudělalo to se mnou nic. tuplem nic. ani s jednou duhovou kuličkou v mý auře to necvrnklo. ani jeden cínovej vojáček se nepohnul. ani jeden paragraf na pestrobarevným náramku vod céček mi neukradla do svý sbírky. a lautr nic jí nepomohlo ani to, že tu mahagonovou rtěnku, která se na její cukrový rtíky ve tvaru gumovejch kolalokovejch medvídků vůbec nehodila, protože už tuhle barvu vlastně svým způsobem přebíraly a vlastnily, nakonec našla. a už vůbec ne to, že se narovnala zpátky do vodorovný pozice a vyprsila na mě svojí mužnou hruď.

kurwamać, podle mordičky byla tak okropnie podobná Zajebaný, až sem se toho lek, že vstala z mrtvejch, že se rozhodla, že se mi příde zemstít. že si prostě vybrala právě mě, opá, že teda to já mám jít na ten její tapczánek a vyzpovídat se ze všech svejch hříchů & pýchů. jenže nějak nedomyslela to, že na mě si jen tak nepříde, že já nejsem žádnej hej nebo počkej, žádnej vlk, kterej honí na pláži prasátko se třema podprsenkama, v hubě má bělomordku a pohvizduje si do toho rašn ántým, že nejsem žádnej bolek na prázdninách, že sem se sem nepřijel flákat ani válet u slanýho martwýho jezera, že sem sem nevyrazil, protože mě děsně dojímaj krásy místních horno porno kopců, který převyšujou ty naše velehuránížiny, a to hnedkonc několikrát. že mě sem zkrátka poslali za prestuplenije a nakazanije, šmárjá, tohle už sem někde slyšel, to asi dávali u nás v telce, ale asi sem tenkrát vypnul zvuk, protože ten herec, kterej dabuje všecky hrdiny mužskýho pohlaví, zapomněl přijít do práce a jela to za něj celý ňáká hérka típa panna rydzyková, vot tak vot. když se tak nad tim teď zamyslim, tak já vlastně ani nevim, jestli sem chlap, voni mě tu totiž tak zblbli a zlobovali, že ani pořádně nevim, kdy mám urodziny, jak se vopravdicky jmenuju, kolik vážim, kdo si váží mě, protože já si vlastně nikoho krom svý líbe muttí nevážím, jo, mamusia, ta je přes půl dupy světa daleko, ale co nevidět přijede, a to pak bude všecko čupr kapr a jakože zpožděný wesolý świȩta, nikdo by byl nebyl řek, že takovej drsnej facet jako já, kterej si toho prožil v životě víc než kterejkoli jinej ďáděnka, si může stejskat a fňukat jako drevokocúr, ale je to tak, a to je asi jedna z mála věcí, který se nestydim na rovinu přiznat – stejská se mi po mámě a každej den si vodstřihuju z centimetru na zdi jeden kosočtvereček a sleduju, jak se pomalu, ale jistě krátí páska. a nemůžu se dočkat toho, kdy už nastane ten slavnej den, kdy moje krásná mladá rodítělnica zazvoní u našeho chlíva a já na ni hupsnu, vobejmu ji a nepustím, protože nikdo nevobjímá tak squelle jako moje líbe muttí.

jenže teď sem v takový docela nepoňátný situaci. metr visí u mě v pokoji na zdi, já sedim ve vlaku, sleduju velký, šírý neúrodný pole, naproti mně se střídavě vohejbá prdýlka kisky, co je v ksichtu tak strašně podobná Zajebaný, jenom ten styl, ve kterým jede, típa tatů roští bez kytar a ve vycházkovejch voblečkách ve složení biustonoš pupík kozačky srajprdelačky (vodvážný svazačky) na šílenejch kablokách a s tunama šminek, co jí jako faldíky visej po celým těle, jí nebyl moc vlastní, ale jinak je to celá Vona. krasavice metelice, která mě pokaždý dokázala setřít, rozesmát, zklidnit, vynadat mi, poslat mě do cipy, svým způsobem teda vlastně byla podobná mý milovaný muttí. ta se taky nikdy s ničim moc nepárala, a kdykoli sem ji namíchnul, kdykoli sem ji nasral, kdykoli k tomu měla voprávněnej důvod (a jakože těch důvodů měla vždycky plný brvy a mrtě), tak mě zjebala, a to takovym způsobem, že sem si to pamatoval ještě několik dní tam i nazpátek, tudá-sjudá, ta-dam, ta-dam…

ale třeba se ještě vrátí… a nebo nikdy nikam nevodjela a celej ten její abfáhr je jedna velká pojezdová loupež několika nechlujnejch a chlípnejch taxikářů! je ale taky docela dobře možný, že se mi jenom přisnila! anebo sem to já, kdo každej den votravuje jako protivnej modrej motýl emanuel její duch-hovní zdraví? marjáalláh, vimjá? a ví to Vona? kurwamać, kam zmizela, ještě sem jí zdaleka vo sobě nestih říct všecko, co sem chtěl, ještě mě měla poslouchat, měli sme si udělat romantickej večer při svěčách a na kostrách nostrách u vysychajícího jezera – a Vona klidně vzala čáru máru do koszmáru, a je fuč.

zhoupla se na věrjóvce vod rozesmátýho jója jako karkulín s porouchanou vrtulí, a je fuč.

zmizela hluboko v horách, jako heidi, která neví, kdy přijít domů z noční tusóvky. a je fuč.

vodletěla do teplejch krajů, frnkla jako ptíca nožníca do kraje, kde závtra znamená jestrdéj, a je fuč.

byla tu – neni tu… masjaňa na plotu.

do rytmu mejch spánků & topánků, který smrděj jako tejden nemytý kibelki tam u nás, se mi v hlavě zničehonic rozjížděj dialogy a jako pokaždý to funguje na principu dráťáku, jenom hlasy jsou imrvére jiný:

„a nejseš ty náhodou anděl?“ ptá se mě knáratek chlápek s bílou šápkou na kebce a vypadá jako pápa klaus, kterej ztratil sněguročku, jóločku, lyžařskou páločku a dvě rakety k tomu. vysvrbí se z něj konduktor, kterej kleštěma protočí a glaza votočí.

„helejse, mladej, ty jeden smrade, bilet máš?“

bez otvěta, co bych mu taky na to řikal, když ho nemám.

„helejse, mladej, ty jeden smrade, a seš ty vůbec vočkovanej?“

opa, bez poňátija, wcale mi to po chuj, vimjá, co do mě během mýho kómatu gnómatu, ze kterýho si lautr nic nie pamiȩtam, narvali za svinstva?

„nu, skaži-ka, privivka u těbja esť?“

Komsomol introdjús čili EJŽA RÚLS!

TYFUS A MENINGITÝDU UŽ MÁTE? ptá se sestra, když si jdu nechat vzít krev kvůli HIV pozitivitě za 550 ká čé – pevně teda doufám že negativitě, i když člověk nikdy neví, kam strká prsty a kde do něj kdo (případně co) vrazí (že jizvy sotva počítá). A čtyři patra, co mě dělí od výsledku, díky rozbušenýmu srdci málem nevylezu.

S úlevou si beru bílej papír, negativní, kde je v bukvách napsáno, že CΠИДa нeт, a odpovídám, že ne, načež si nechávám opíchat obě dvě ramena. Večer ruce nezvednu ani do úhlu 30 stupňů a ještě další dva dny jsou nepoužitelný.

„Čéče, ty zasejc mizíš jak ta porouchaná vrtule vod stropu tenkrát v tý hospodě, já se teda divim, že seš tady. Dokážeš si vůbec představit, že budeš mít někdy rodinu?“ Hodnotí situaci a naše setkání po dlouhých měsících nejmenovaný spisovatel s aktovkou a drobnou jizvou (jako svůdná Indka) uprostřed čela. V druhý ruce třímá plastovej kelímek a přešlapuje z nohy na nohu na literárním večeru svého známějšího kolegy. Asi má blechu a další román v žaludku.

Tak pozor, to, že ródinu pokydáju, ještě neznamená, že ji nikdy nebudu mít, říkám si v duchu, i když mě tahle idea svrbí na patře stejně nepříjemně jako začínající viróza, a aniž v tu chvíli tuším, kolikrát na otázku „vy ně zámuž?“ budu muset v zemi, kde zítra znamená… SEJČAS (čili dost často NEVER), odpovídat.

„Co tam (proboha, šmarjá, jeminkote, ja pierdolę…) budeš dělat?“ ptají se X., Y., Z., Я & A. „To je dobře ulítlý a exotický…“

„Učit se a učit,“ odpovídám a před sebou vidím vystrašený tváře sedmnáctiletejch puberťáků, před kterýma snad budu mít se svou výškou značky policie aspoň minimální respekt. (Hned si vzpomenu na T., překladatele z japonštiny, který se svýma dvěma metry autority úspěšně straší pražské přistěhovalecké žáčky.)

Koho to dneska zajímá? Jaká exotika? ptám se potom v duchu a přemýšlím o tom, jakou nejjednodušší cestou zmizet do jinýho časoprostoru, nebo ještě líp – do svýho dalšího paralelního života (aniž v tu chvíli tuším, nakolik se mé přání ve skutečnosti vyplní…)

„Ty se nebojíš?“ ptá se rodina. „Ty se nebojíš samoty? Nikdo přece nevydrží bejt dlouho sám!? A budeš tam vůbec někoho znát? Ty tam jedeš jen tak, na blind?“

Samota? Jaká samota? Já potřebuju bejt nějakou dobu sama, ba přímo po tom toužím! Já se cejtím víc sama „v přeplněným kupé“.

„A neutíkáš tak trochu před sebou?“ ptá se J. (tělem maďar, duší polák, vzhledem anděl)

Jasně, že mizím před sebou, před svou stávající identitou. Před kým jiným? Před kým jiným může člověk utíkat?

A před kým utíkáš ty, můj anděli?

UELKÁM TÚ EJŽA!

Člověk si může kolikrát vopakovat, že je na všechno připravenej, že ho nic nemůže překvapit, že přece už nějakou tu pjatnicu cestuje na východ a ví, co je to tureckej záchod a jeho nejrůznější varianty (neví!!!), že jel plackartou, kde se ve 40 stupňovým vedru nedaly otevřít okna, polským pospiesznym (za zařazení do východní sekce uprzejmnie przepraszam, ale někam prostě musíte patřit! I když jste rozlezlý po celým světě jako červenobílý tarakáni!), že pil s ukrajincema domácí samohonku a zakusál klobásou bůhvízkýhokoněho, viděl hory slupek od semjóček rozsetých po ulicích jako mák, prodíral se davem v napráskaným moskevským metru, respektive stál tam asi deset minut na místě, než se pohnul směrem k eskalátorům, kde ho seřvala bábuška za to, že jeho koleno chtělo rozbít JEJÍ butylky v JEJÍ sumočce, jel stopem s maďarským taxikářem mluvícím francouzsky (no hablo franco) a celou dobu nechápal, jestli má zapnutej tacháč, nebo ne, a tak se rači nechal vyhodit na hranicích před celníkama, kdyby chtěl týpek dělat problémy, a šel kvůli tomu 20 kiláků pěšky, prodíral se vesnicema a divokejma psovlkama do prvního městečka satumáre a taky spal za tři dolary na střeše hotelu sinbád nedaleko hagije sofije, kde za celej rok cholera nie pada i nie pada, ale zrovna ty jeho dvě noci leje jako z cedra…

Ale tohle je prostě ázije.

Klapka číslo jedna padla už na šeremetějevu – raušen pauza – osm hodin v tranzitní zóně (taky by rusové nemohli udělat vízovou výjimku, aby se dalo vyběhnout aspoň před lotnisko a z nudy, z hecu a za povzbuzování místních taxikářů a řidičů maršrutek si dát několik zahřívacích koleček). Jenže, i kdyby nakrásně jo, tak kam potom s těma všema krámama na rukou a na krku?

Takže, první stánek, pivo za 4 euráče, druhej za 3, třetí za 5. Ach jo. A do toho ten šílenej násmork, kterej si vezu z čech jako prémii za účast na velkolepé svatbě.

A tak bloumám a bloumám a přemýšlím, na kterou nejmíň obsazenou lavičku si sednout. Přeju si potkat ji úplně prázdnou (leč ještě teplou, vyhřátou), což se mi ovšem vzhledem k poměrně nízké frekvenci a nepoměru cestujících nějak nevede. Jenže, eščó raz – kam se zdekovat se všema krámama? Kam si sednout, a nejlíp zapnout komp do rozétky a krátit si čas napravováním pracovních restů? Na zádech ságo v nepoužitelným, měkkým pouzdru (pozn. č. 1, z úst opraváře J. R.: „Tomuhle hadříku neříkejte obal, urážíte toto slovo.“ Pozn. č. 2: Kde tam jen na ni budu hrát? Na ulici si asi moc nepřivydělám, a ještě mi ji s vidinou zlatavý barvy ukradnou a rozprodaj na malý plíšky, ze kterejch se vyráběj u místních toliko populární zubní součástky!), na levým rameni komp a v něm spousta dalších nadbytečností, co se nevešly do kufru a do báglu – a to si ještě mladík letušák vzhledu a pričósky seriálového tintina dovolil položit impertinentní otázku: „Víte, že máte 10 kilo nadváhu?“

Já? Jak na to přišel? BM index, cośtam koło 18,5 – mírná podváha… (Jaki nie grzecny facet na początku, lecz potem siᶒ okazało… iź nawet dosyć fajny, bo…) Tak si tak na něj hážu jeden smutnej pohled totálně ztracenýho dítěte, kterýmu ukradli hračky, teče mu sopel z nosu (ten rači nehážu!) a hledá svou mámu po celym letišti, načež on se mile usměje (a natupírovaný, tentenovský vlásky mu ještě víc zčernaj): „No dobrá, ale dejte si na to pozor, příště to bude kilo za čtyři sta.“ Ojojoj, slibuju, že tam nebudu jíst a do vánoc zhubnu o tolik, že mi ještě rádi za(r)platěj.

Takže teda: ságo, komp, v druhý ruce pytlík rybízovýho koldrexu (kde jenom sehnat kipitók? A snad za něj nebudou chtít zaplótit?) a otevřená flaška báltiky trojky, síla je síla a zvyk je zvyk, včera je včera a v duchu slibovaná abstinence (alibismus) začne od… někdy příště.

Klapka číslo dvě byla dost hlučná. A bolestivá!!! – v uchu totálně vodotěsněj špunt, ještě že s nikým nemusím komunikovat, jako v němým filmu by stejně nebylo nic slyšet. Trochu mě to podvodní(-ý?) vakuum děsí, ale ještě víc mě překvapila ta šílená bolest tam nahoře, když se člověk musí soustředit na ostrý píchání kdesi v hlavě a nemůže přemejšlet o tom, jestli jsou historky o ruskejch opilejch pilotech pravdivý, nebo si je jenom lidi vymejšlej, aby posunuli exotickej východ ještě víc na východ (bacha na to, záhy by z toho mohl bejt japonskej triller nebo ještě hůř – provařená halyvúdská krejzy komedie). A tak jen doufám v mocnější síly sebeuzdravení a hlavně v to, že se to při dalším letu tam nahoře samo zpátky napraví. A čas se mílovými kroky váňovými krátí, v sobě mám dvě báltiky, jednu černou moskevskou čokošku, v krku dva koldrexy (kipitók najit, děvuška tichá, ochotná a plotná, skoro jako purpúra) a letadélko káně čeká na svůj dnešní příděl pasažérů. Ale nějak se mu nechce a já opět jako vyjukanej amík, kterej jede poprvé do ciziny, zjištuju – tohle je pomalu ale jistě, čistě… karóče prostě ázije.

Jsem jedinej vybledlej a usmrkanej pasažér, kterej je sice podobně velkej jako jeho spolucestující, ale (má nadváhu a!) to, že si musí při celní kontrole sundat botínky, neví. A navíc je hluchej, takže mu to musej dvakrát zvopakovat… čímž pádem si myslej, že slečinka je teda jako iz aměriki, chau dú jú dú? Govoritě po russki, požalujsta, odpovídám uraženě.

Ale což, jakoś poszło, jakoś śmy siᶒ dogadali, klapka číslo tři, sedíme v samoljotě, kterej asi tak na jednu hoďku opozdáet, a tohle už vůbec není zajímavý, páč tahle historka má hepáč a především… už je móc dlouhá.

Vnitřní ucho vyslyšeno, nos povolen, letadlo po několika hodinách a dvou dalších časových pásmech přistáto hladce jako prdýlka králíčka azurita. (I s mojí nadváhou.) Po překvapivě jemném proplynutí skrze tamožnuju a asi dvou dotazech (i celníci jsou jenom lidi a mají své slabé chvilky, ano ano, vyplatí se přistávat brzy ráno útrom) jenom čekám, kdy to všechno přijde – teda, ona dlouho očekávaná ázije.

Da, da, igen, igen, tohle prostě není jenom ázije, ale děje se to všude, na každým letišti, smetišti a parkovišti, který chce tahat z cizinců kešeně. A tak se pod tíhou nadváhy, nevyspání a nemoci dostávám ke klapce číslo čtyři – a jako prodejná szmatka z jevrópy se nechávám „sbalit“ prvním taxikářem, kterej cpe do kufru celou mou nadváhu a dalších dvacet kilo nezbytností. Žádný BM indexy ho nezajímaj, jenom to, jesli mám baksy čili doláče.

Po pěti minutách startování promrzlého motoru vyjíždíme do mého paralelního života. Kolem hory na úsvitě, před námi peklo přeplněné rovnoběžnými ulicemi, za námi praha, berlín, amstr, paříž, moskva a veškeré to evropské dění a mravenčení…

Po mírném hledání a taxikářově slibu, že mě podbrosí přímo před barák (chtěl mizera uject, nakonec však zvítězilo černé svědomí vykoupené 400 bromy a taky mou tvrdohlavou neústupností), stoupám do druhýho etáže a klepu na dveře mý (?) budoucí kvartíry – budím dvě ženy. Velkou, hubenou, mladou & menší, oplácanou, starou obě rozespalé a černošedovlasé. Ta první se začíná dekovat, za deset minut je pryč (a už ji nikdy neuvidím). Ta druhá něco zmateně povídá a potom taky zmizí (tuhle uvidím ještě mnohokrát!).

Nerozumím ničemu, nekapuju ani ně ponimáju, v tu chvíli však nastává klapka číslo pět poslední na dobu osmi hodin, tvrdých, čistých spravedlivých, a nikdo mi je nezkrátí, nikdo neřekne, sejčas, uže budět, ale jen:

CPOKOЙHOE YTPO!

PATRNÉ OTŘESY ZEMĚ A NÁBYTKU

v obýváku mimo rytmus spících těl jako předzvěst další (kolikáté už?) paralelní reality, která má co nevidět nastat. Silné otřesy duše prožité v objetí s člověkem, kterého znám tak krátce, pouhých několik týdnů (dlouhých však jako sama věčnost), a přesto intuitivně vím, že je to ON – můj životní partner a otec mých dětí. Otřesy podlahy a nábytku na znamení dalšího dramatického vývoje emocí, které se tu střídají nečekaně jako jarní průtrž mračen se slunečným, dusným vzdechem a zničehonic explodují jako bradavky přeplněné teplým, nasládlým mlékem, kterým není koho nakrmit. Člověk, s nímž bych chtěla společně zemřít. Člověk, jemuž bych chtěla vydechnout poslední vzduch ze svých plic do jeho úst, se kterým bych chtěla levitovat v časoprostoru mezi příštími, těmito a minulými životy, se kterým bych se chtěla za několik desítek let znovu milovat, v jiném těle, s jinou identitou a za jiných okolností, ale na vlně stejné vůně, tepla a nálady, se otočí, pevně mě obejme, dlouze políbí a zašeptá:

„Šššššt, nu-ka, maleňkaja kolduňa, vsjo budět chorošo…“

A opravdu, otřesy po několika minutách přestávají. Země dala najevo svůj nesouhlas dostatečně, nakonec se uklidnila a zaujala pozici mrtvé ryby, jako by se vůbec nic nestalo. A taky že se vlastně nic nestalo. Pouze nábytek se přesunul o několik tanečních kroků směrem k oknu, potulní zdivočelí psi přestali štěkat a hromady odpadků, které se tu nehledě na poloprázdné kontejnery kupí pod okny a dělí nesrovnatelnou krásu čtyřtisícovek od začouzeného, přeplněného pekla, jehož šachovnice mnohdy vypadá jako zažloutlý čtverečkovaný papír po dlouhé, předem prohrané bitvě těžkotonážních lodí, nabraly jiných tvarů a konzistencí.

Celý dům až na výjimky opět usnul spánkem spravedlivých, kteří se těší alespoň na jeden zasloužený volný den v týdnu. Prázdný studený byt zdobí seprané, letitým prachem nacucané koberce na zemi i na studených zdech. Prostor několika desítek metrů čtverečních, do kterého se navrací vždy večer, aby v něm strávila co nejméně času. (Snad každé místo však bude útulnější než pokoj, v němž bydlela ještě minulý týden. Pokoj pročpělý starobou jí asocioval nezapomenutelný pach z dětství, který si pamatuje z návštěv u prarodičů na bohem zapomenutém venkově.) Neútulná jednopokojová cela bez knih, hudby a dostatečného denního světla, zato s rozvrzanou, měkkou postelí, z níž hrozí brzká skolióza. („Na téhle posteli zabili člověka, takže se co nejdříve odstěhujte pryč, tenhle byt nepřináší nic dobrého!“) Tmavá kobka s nezbytným, leč nefunkčním starým sovětským televizorem bez obrazovky, který jí slouží jako výkladní skříň pro sedák, karabiny, expresky, mačky a lano. Místnost, v níž jsou stále cítit protivopoložné energie cizí obtloustlé pětatřicátnice, jež tu žila před ní, konečně na chvíli procitla ze zimního spánku a je v ní teplo. A to nejen díky množství vypitého alkoholu (v žaludku má snad litr červeného přeslazeného vína), ale především díky dvěma postavám, mezi nimiž leží.

Budím se pravidelně po pěti deseti minutách, kontroluji a hlídám oba dva přítomné, zdali je vše v pořádku, a toho po pravici se zvláštní, misionářskou péčí. Opět se tulím do jeho silných, mozolnatých rukou. (Proč odmítá používat magnesium? Takhle si ruce zničí do několika měsíců!) V noční přisnělé opilosti mi nedělá problém lehce si vyskočit z unaveného těla a obhlédnout celou situaci pěkně zeshora. Lachmaty slabě pochrupuje a náušnice v levém ušním boltci se pohupuje do rytmu jeho dechu, Alex je otočen na levý bok a nepatrně se usmívá. Mezi dvěma kuklami mužského pohlaví, které jsou zavinuté do spacáků, se neklidně převaluje malá drobná postava přikrytá červenou sepranou dekou. Je nalepená k zarostlému tělu po pravici, ke štíhlému, ale svalnatému muži, jehož by s radostí objala takovou silou, s níž by dokázala přelézt na jakýkoli převis. S níž by se udržela za tu nejmenší skalní spáru. Vypadá v tu chvíli šťastně, na druhou stranu však smířeně a zodpovědně. Na dětské tváři, které vždy všichni i přes nepřehlédnutelné vrásky hádají o několik let méně, se nehledě na velkou únavu, z níž strachem ze zemětřesení naprosto vystřízlivěla, objevuje spokojený úsměv.

Kтo Этo тaкoй?
Этo нa caмoм дeлe ᴙ?
Дa чтo этo знaчит?
Kaк ᴙ cюдa пoпaлa?
Дa пoчeму?[1]

Pravděpodobnost toho, že i nyní opět půjde pouze o jeden z druhů pestrobarevné reality, se rozplynula již v desíti tisíci metrech tam nahoře, nedaleko od Orlího hnízda. V prostoru, kde je čas vyjádřen letem ptáků, který namísto otáčivých ručiček odměřují embryonální kmitočty svobodných a nespoutaných křídel. Zůstala viset ve vzduchu, v onom metafyzickém procítění jinosmrti, na niž si společně s jedním pasažérem letadla dovolila sáhnout. Ocitla se na její hranici a nevěděla, smí-li vkročit dál. U postaršího muže se tento přehmat projevil zpoceným čelem, nedostatkem dechu a symptomy infarktu, u malého, drobného těla s pevnými břišními svaly se záhy po probuzení do výškového snu objevily manické křeče v ledvinách a podbřišku – předzvěst tuleního spánku nejen tam dole, mezi lidmi, ale i během letu s vesmírnými dravci.

Koho poprosit o pomoc, když tu vedle mě sedí pouze neznámý šikmooký tlusťoch? Komu sdělit svou nesnesitelnou bolest? Komu říct, bolí mě břicho a mám pocit, že umírám? Když uši zaléhají a nikdo by mé volání stejně neslyšel? A tak sedím, trpím jako postřelený pták, jehož roztažená křídla přibitá ke kříži pochodují k bráně bílé smrti, a pomalu klesám do budoucnosti, kterou již tak dobře znám. S měkkým přistáním, s plesknutím umělého jazyku o tvrdý, namrzlý asfalt, se rozmělňuje i bolest v jednotlivých svalech a já pomalu procitám a přicházím k sobě. Choulím se do embryonální polohy, chci tak zůstat až do posledního výdechu a po tváři mi stékají bíloslané pramínky vyčerpání a bezmoci. A také štěstí. Země mě přivítala s otevřenou náručí, zasněžené vrcholy natahují své laskavé a nekonečné ruce.

Je zvláštní, že si vzpomněla na tento intenzivní a nepříjemný zážitek právě teď, když jí v žaludku bouří oceán červené nasládlé krve. Kdy hory otevřely svá vybělená ústa a vycenily ostré, skalnaté řezáky. Jako by se opakovalo to, co nepochopila tam nahoře, jako by si z toho měla odnést nějaké ponaučení. Jako by jí ho Orel v různých nesrozumitelných metaforách sesílal dolů tak dlouho, dokud na to nepřijde sama. Jenže ona i bez něj dokázala létat a uvádět věci do jiného, zpřeházeného pořádku. (Který pořádek věcí však byl ten pravý?) Něco ji opět stahovalo na druhý břeh, pouze nevěděla, co to bylo!

Lachmaty se obrátí na bok a znovu mě políbí, tentokráte na ucho: „Počemu ty ne spiš? Čto slučilos?“

Odpovím mu rozpačitým pohledem a následným úsměvem, v němž se záhy rozplynou všechny mé obavy a nejistota. Co mu na to mám říct slovy? Že ho miluju? Že jsem přesvědčená o tom, že mě sem Orel seslal, abychom se potkali? Že jenom proto mě tam nahoře nenechal zemřít? Že k němu již po několika týdnech cítím stejnou důvěru jako k moudré, mlčenlivé skále, na které mě navíc jistí on? Že se moje samota, která mě vždy znovu zahalí, když se na starém, vytahaném laně spouštím dolů, rozplynula ve voňavé auře jeho potu?

Namísto toho se jí v hlavě jako porouchaná deska zasekne matčina rada do života: „Hlavně se tam, prosím tě, nezamiluj!“ Uvízne a nechce ven. A je jasno. Černá ovce rodiny, malá havraní kolduňa, která ztratila duhovou kuličku z dračího oka, se zachumlá do červené deky, přitulí se k budoucímu otci svých dětí a přidá se do rytmu spánků a sněžných topánků, které vytrvale pleskají o okenní římsu.

Sen – lezu po skále, bez jištění, jsem už hrozně vysoko, až prolezu do okénka, ve kterém na mě čeká pohled na nepopsatelnou krásu v podobě skalního království. V tu chvíli dostanu nepřekonatelný strach, uvědomím si, že lezu bez jištění a padáááááám dolů, do nekonečné propasti. Načež se probouzím do zmatené a zpocené noci. Ráno mám na stehnech a lýtkách velké pestrobarevné modřiny.

SAMOTA NĚKDY TĚ VOMOTÁ,

jako vólosy polyglota, když na tě spadne dřímota. z nebe. anebo do tebe udeří blesk jako hrom, a to už ti pak vůbec může bejt všechno ganz regón. vzbudil sem se ve stanici, počong sebou totiž trhnul tak, že by to probudilo i slepýho a jeho prašivěj zimník, a zjistil sem, že to roští s pronikavě vyzývavou kundalínou někam zmizelo. taky sem brzo zjistil a póňal, že to nejspíš bylo kvůlivá mejm butám, který sem si sčongnul z nohou, protože mě kurevsky bolely, ty nohy. asi ještě z toho, jak sem včera utíkal, jestli to teda bylo wczoraj. a co to řikám, utíkal, já přímo zdrhal. před měntama, který byly jinak úplně neškodný a asi by si mě ani jinak nevšimnuly, ale to už se u člověka, vremja vod vreměni, vobjeví takovej típa reflex, srovnatelnej s tim, když šaháte automaticky po novinách, zahlídnete-li třebas jen maloučkýho tarakánčika, kterej si to mašíruje kuchyní do stakánčika vod voďáry, kterej si vomylem lupne jednu růžovou lentilku a myslí si, že mu patří celej miru mir. reflex, kterej je vám jasnej ještě dřív, než jeho mechanizmus nastane. reflex srovnatelnej se sobákama gospodina pavlova po takovejch mukách, kdy jim tejden nehodili ani jednu slabovátou kůstku, ani z jedný šílený kurícy, která nenávratně vochořela. kolikrát seš psem, tolik umíš řečí, nebo jak nás to učili v podstawówce kdysi dávno tam u mě, jenže, to už je vopravdu blínovsky dávno. a kde tam u mě na samom děle je? a kolik řečí teda vlastně umim? dyk já to nepočítal, i když si myslim, že zas tak zlý to se mnou eště nebude.

jenže, voni mi to po tý voperaci, kterou si pracovně sami pro sebe nazvali „mankurt 5 to nepřežije“ (to se, rebjáta doktorský, teda pěkně přepočítali!). všecko hezko zapsali na jedný bumážce, abych až někoho potkám, a von se bude ptát na takový ty formalitky típa: jak mě zovou, z jakýho sem gódu? a jestli sem zámuž, teda, zážeň? prostě, jestli už mám nějaký roští, abych teda jako věděl, jak se sluší v takový vědomostní soutěži vodpovědět. jenomže, moje výše jmenovaná, ctěná bumážka vyrazila do světa poté, co se to stalo, jak už sem někdy, mám takovej pocit, zmiňoval, uletěla společně s krkavejma, rudavě zarudlejma listama poté, co se Zajebaná zhoupla na věrjóvce vod rozesmátýho jója jako karkulín s porouchanou vrtulí a vodletěla společně s ní do teplejch krajů, poté, co frnkla jako ptíca nožníca do kraje, kde závtra znamená jestrdéj. karóče, je fuč. a bumážka s ní.

Zajebaná si ji vzala jako bonusovou prémii za to, že ji nechali ty její kumple na holičkách. takže ty nahoře tam teď vo mně věděj lautr všecko a já se cestou k nebeskejm vrátkám mám kurwa na co těšit. uf, jenom když si na to vzpomenu, běhá mi zimničná po zádech. a když si vzpomenu na ni, běhá mi po spině houf náruživě rozpálenejch tarakánů. teď mě tak napadá, jak si na to můžu vzpomenout, když jako správnejch mankurt mám mít totálně nulovou paměť, ale vlastně mě to nijak nežukuje. karóče, v žízni sou jistý momenty, který si člověk pamatuje, i kdyby mu do uší meldovalo tisíc klarinetů a snažilo se mu namluvit, že kogíto – neví to. a nebolí to. že nic neví. že neví, kdo je, co tu dělá a kolik mu za to zaplatili. to já vlastně taky nevim, ale jistý chvilky mám ve svý golově uspořádaný takovým způsobem, že by se divil nejeden egoist – alpinist.

takže teď sem si napriměr vzpomněl, že sem začal vyprávět vo něčom némliš jiným, a prekratím teda tohle svý pierdolení, páč k němu se jistojistě ještě během naší dlouhý cesty domů dostaneme. to si pište, pane hufnágl. ale abych se teda vrátil k tomu svýmu současnýmu příběhu, kterej si jakoś takoś vybavuju, páč do mě teď necpou žádný různocvětný lentilky. a já mám golovu čistou, jasnou konzistentní a sevřenou jako prdýlku králíčka azurita bivakujícího za polárním kruhem.

takže, když sem si to teda včera vykračoval dlouhou, rovnou, nekonečnou ulicí, zapálil sem si jako správnej mankurt na dovče típa dva roky prázdnin cigárko, koupil si k tomu jeden chlazenej browárek a naslaždál sem se rovnoběžností a pravidelností města na kraji šachmatnice.

hlavou se mi honila jednoduchá a vo to víc dotěrná melodie, až sem si zcela automaticky začal pokrukovat jednoduchý slova, který sem bůhvíkde viděl napsaný, možná na tom nádražnim, brudnym hajzlíku, na kterej se záhy (ale abych nepředbíhal) dostanu. Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende… honilo se mi hlavou a já získával nevodbytnej pocit, že už sem tyhle slova někde slyšel… možná, že je četla na tom tualetě i Zajebaná a ve chvilkách naší společný touhy mi je troubila do ucha. ich wajs es ništ, každopádně, melodie to byla kurewsky dotěrná, a ne a ne z mý hlavy ven.

takže teda, du po ulici, která je rovná jako pravítko, co si spletlo matematický funkce a místo dýlky v milimetrech a cenťákách se rozhodlo měřit nekonečnost, pokuřuju si k tomu oblíbenou bělohnojku (jiný cigára bábuška pod zóntikem neměla), popíjím k tomu chlazenej sibirskej mok, automaticky si notuju melodii ze země šamana & koz a je mi docela fajnie… na rohu stojej měnty a něco si tam vyřizujou s jakýmsi ďáděnkou, kterej nevypadá na to, že by měl právě dvakrát ujasněný a vykleplý svědomí. v tu chvíli se mi něco popierdolilo v hlavě, jako bych měl nevodbytnej pocit, že po mně dou. že jakmile se jim podivám do vočí, jakmile jim ukážu ty svý glazá, namístě pochopěj všecko najednou, i to, co v nich neni napsaný, a jakože sem tam toho měl napsaný mrtě. to vim stopudovo. ale nějak sem zapomněl i na to, že všecky důležitý informace vodletěly společně s tou mojí aj dý bumážkou, tam nahoru, takže teď sem pan nikdo, nou mén z mankurt reality šou.

no dobrá, takže teda, ty měntové… zazoomuju je a naprosto automaticky, jako když šaháte po novinách, zahlídnete-li třebas jen maloučkýho tarakánčika, kterej si to mašíruje kuchyní do stakánčika vod voďáry… ale tohle už sem někde slyšel… karóče, začal sem nenápadně utíkat, načež sem si všimnul, že nabírám docela sušnou rychlost, takovou, blín, jako když projedete samospuskem na laně až na konec samotnýho tunelu… a to během mikrosekundy. měl sem nevodbytnej pocit, jako by mě něco nadnášelo, nějaká vyšší síla, vyšší duch, jako by mi namísto rohů narostly čertovský křídla a já se snažil dohonit mikuláše, co ztratil kus děravýho pláště.

karóče, vystartoval sem rychlostí komický střely, ty dva na mě jenom zírali, a aniž by se stačili zorientovat, která bije, byl sem fuč. běžel sem jako vo život, tim spíš, že sem si nebyl stopudovo jistej, čí tenhle život vlastně je, takže sem si řikal, aspoň jednou v životě (v tom svým) budu hrát fér plej, vono se mi to jednou vrátí, i s úrokama, až si mě Zajebaná pozve tam nahoru k sobě na kobereček. a tak sem teda utíkal, co mi síly & žíly stačily, neohlížel sem se, abych náhodou nezkameněl, čimž mě strašila moje milovaná líbe muttí, když sem byl malej (anebo už docela velkej?) a nechával za sebou stupnici jednotlivejch cenťáků. a taky překvapený róže měntů.

ulice byla naštěstí natolik férová, že se nijak nevykrucovala, takže sem si vodpočítal jednotlivý úhlopříčky a během glazamžiku sem přistál na vokzále. tam se to naródem jenom mravenčilo, takže jsem v tu ránu zmizel v davu jako anonymní alkoholik v báltickým moři. hupsnul sem do prvního počongu, kterej byl vodstavenej na první koleji, a bylo mi v tu chvíli ganz regál, co se mnou bude dál. kam pojedu. hlavně že to bude vodsuď tam, a ne vodtamtuď sem, sjudá tudá, páč sem už sem se nechtěl vracet, nikdy, ani náhodou. nikagdá! sednul sem si na svobodný místo, kterejch tu bylo vzhledem k brzký hodině ještě poměrně hodně, sundal sem si rugzák, položil ho vedle sebe a vyndal z něj protřepanou a pěnou vyděšenou butylku piwka, která si tiše a sama vod sebe prozpěvovala: Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende…

kurwablín, tohle mi tu ještě scházelo, už zase na ni musim myslet. je to jako ukolíbavka pro dospělý a drsný pacany, kterou mi sem Zajebaná za trest posílá, abych nezamhouřil ani jedno voko. a přitom mě tenhle druh sportu, kterej sem vám teď názorně popsal, docela dost vyšťavil. a rád bych si po něm zdřímnul a tak nějak celkově vodpočal. já přece nejsem takovej krutej sportsmen, jako byla Vona. i když, co já vim, co tam nahoře dělá. třeba se tam před spaním dál věší na věrjóvce a dělá, že ji to děsně baví, že si na tom ujíždí a kajfuje. ale co já vim, pro mě je to nepochopitelnej druh sportu, tenhleten alkaputnizmus. a vůbec, co já tady přemejšlim vo takovejch věcech? věcech mezi nebem a peklem? a vim vůbec, že to přemejšlim já? nedělá to za mě náhodou někdo jinej? někdo, koho by to sakra mohlo zajímat, kde se právě teď nacházim?

ale co… podivám se na strop, kde je žiletkou vyškrábanej nápis típa: VYŠŠÍ DUCH? … HOVNO!!! a to je poslední, co si z toho podivnýho městskýho labyrintu rovnoběžnejch ulic pamatuju… budim se ve stavu „mankurta rasa“ až trhnutím počongu ve stanici a ni figa nekapuju, kde se právě nacházím. a tak zas dál spokojně podřimuju.

Fóbiji vymyje Xénie (nebo Nina?)

První ruský slůvko, který vás v surmaku napadne, když se poprvé blížíte (a následně plížíte) jeho rovnoběžnýma ulicema nalinkovanýma jako ve veselém & hravém čtverečkovaném sešitě (v tu chvíli ještě netušíte, kolikrát vám tahle zdánlivá jednoduchost zamotá hlavu, kolikrát nebudete umět najít ani obyčejnou cestu domů, stejně jako když bloudíte ulicema kolem centrálpárku a přebíháte zmateně z východu na západ), tak teda, první slůvko, který vám vytane na mysli, je lechtivě zkratkovitý, příjemně jednoduchý a je spojený ze dvou bukev Á & Dé – „ad“ čili piekło. Zvláště v letních měsících, kdy se teploty podnimají do soroká grádusov a na slunci ještě vo pár víc a měsíce tu nezaprší. A ještě jednou to zvopakuju – kurwamać, nie pada, cholera, i nie pada. Vypadá to, jako by se tu všechno smažilo a peklo v jednom ohni, v jednom už hodněkrát použitým voleji, a to nejen produkty, od pirožků, sams a kartošek počínaje a blínama, kurícema, lepjoškama konče, ale především sám naród. Naróda zděs ně tak mnogo, jako například ve stolici zvané moskla nebo varšava, i klasický stalinovský vysotky tu chyběj, a tak asi i metro by tu vypadalo jako pěst na voko. Tím spíš, že úzký. (To voko.)

Ojojoj, kolikrát si člověk říká a vopakuje, že není xenofobní, že by mohl žít v jednom baráku s bandou důchodců, rentiérů & voluntiérů a ještě s nima každej den prohodit několik zdvořilostních vět na chodbě (aby ho někdo náhodou neosočil z rasizmu nebo hulvátství), ale tady prostě jistou podivnou nepřívětivost nebo chcete-li xeno‑strach pocítí. Aspoň v prvních dnech, než si zvykne na to, že svítí svou nezdravou evropskou bělobou a úsměvem bez jedinýho zlatýho zubu do noci i do dne a že na něj všichni čó-to stránno smótrjat. I když zase, doma se vám asi jen těžko stane, že se k vám do kroku přidá pohledná slečna, jojo, to zasejc místní holky sou, i když jim často, zvlášť potom na ortodoxním jihu musíte trochu nakukovat pod zanavěsku, abyste zjistili, co se za ní vlastně ukrejvá, ale i tady už probíhá stádium viditelný emancipace, takže hlavně ve větších městech jsou slečny jako laski, laňky, srnky, kosti, kůstky a libůstky (alibístki? Anebo žeby alpinístky?) s krásnejma havraníma volosama, pronikavým pohledem (zvláště kazbečky), no, po jednom takovým jim sem schopnej vodpustit všechno – hlavně těm městskejm – ty tuny mejkapu, který na sebe házej, ty nepřirozeně silný parfémy a vůně, ty uštěbetaný vysoký pubertální hlásky, ty jejich objazátělný polibky na tvář, takže než obejdou kruh kamarádek, je půl hoďka pryč. Ten jejich kurník. Ale ne všechny jsou naštěstí takový… No, takže se vám zkrátka nestane, že by se hned všichni na wszystko ptali a za deset minut chtěli uznáť i číslo vašich bot, u holek potom minimálně číslo sótky nebo adresu.

I když teda, ani ta holka vod vedle není úplně marná. Jenže ta se nepočítá, ta je naše. Jakpak že se to jmenuje? Nina? Chica? Checa? Tak to sedí. Je mi jí trochu líto, přijela sem učit – ně nabráli grupu studěntov, chtěla tu aspoň studovat – úroveň na místním uniwerku ale není moc vysoká. Já bych vo tom moh vyprávět celý hodiny, jsem tu na lektorským místě už třetí rok. A navíc měla tu mít svou vlastní kvartíru, jako já, jako každej jinej normální člověk, ale zůstala tam s ní třináctiletá holka, která tenhle pokoj „hlídala“, protože ho prej měli – chtěli (neuďáli) zkonfiskovat. Vypadá sice na šestnáct, je vysoká, hubená, jednou z ní bude taky pěkná kost, ale je to pořád ještě dziecko. Rebjonok. Tvrdí to prej i její matka, která je ale většinu času nezvěstná, respektive po několika dnech t.č. zvěstná (pracuje na uniwerku), ale nevypadá to, že by si cérečku chtěla vzít domů. Že je prej sestra chorá, ha, kdo jí to věří, ať tam běží, a ten včerejší monokl pod vokem, kterýho sem si všim i já, to jí asi udělala vona, když jí kapala meducínu do vočí. Anebo že by doktor v bolnícy? No, mně to může bejt pófig, i když bych je teda hnal, ale Nina je z toho dost na prášky. Tuhle sem ji potkal na schodech:

„Kurde, přijedu domů a vona mi už hlásí, zdrástě, zgorela lampóčka, takže v bytě temnó, skoro jako v tjurmó, teda, v tjurmě, za chvíli vodejde druhá lampóčka, takže se tam živim světlem z kompu a modlim se, aby nevodešel i von,“ spustila a nepustila mě ke slovu.

„No, a ráno, poté, co jsem zjistila, že děžurnaja zaboljela, jsem teda konečně donutila ženščinu, co tu uklízí, aby pozvonila santěchnikům, aby přišli vyměnit vodu, teda, směnitěl na vodu, ale radovaly sme se krátce. Mužčiny nejen že nadělali bordel v vannoj, ale hlavně tu vodu vypli úplně a samosebou nespravili, bo nemaj nějakou součástku nebo co, takže néchste pokus, závtra. Haha, davaj sdělajem závtra, posmotrim, vsjo v porjadke, da?? A co w ogóle słychać? Hele, já se tak bojim tý ptačí chřipky, u nás sou toho plný média a tady všichni dělaj, jako by bylo vsjo normoš, oks – spoks, vždyť to nejde, já bych teď nepozřela ani jedno jediný sousto z kurícy, ani náhodou, nechápu, jak to ty lidi tady můžou jíst, naprostá neinformovanost, klasika… A do toho to kvantum krys na ulicích, po kterejch se teď u každýho chodníku rozhlížím, když se nedívám nahoru, jestli náhodou neletí ta infikovaná divoká kachna, která by mě mohla posrat. Ty maj teď v tom šíleným vedru asi pré. Ale už jsem naštěstí dlouho žádnou neviděla, teda, ani krysu, ani kachnu. Ale nedokážu si představit, že tohle jednou zapadá sněhem. Jezu, já musím urychleně někam vypadnout, do tej jejich przyrody, dyž všici říkaj, jakó ji tu majó pěknó…“

Tak tohle je Nina malá, živá, ukecaná… Chvílema na zabití, ale jinak imr vére vysmátá a s permanetní ulybkoj na twarzy, díky který se jí lidi vomluvěj i za to, že na ně křičela. A mnohdy ještě rádi.

No, a to s tou przyrodou, to má teda zase jako racjᶒ, přiznám se otkrověnno, že pokud čék nevyjede hned první týden aspoň trochu za gorod, aspoň na jednu malinkou sekundočku, žizň tady je ze začátku kulturní šok jak pro labilní hysterickou ženskou, tak pro zcestovalýho chlapa. A nic mu nepomůže, že z vokna jeho kvartíry jsou vidět krásný bělající se hory, který nemůžou bejt víc jak hoďku cesty daleko, ale v tu chvíli si připadáte jako zpoutaný něčím hodně silným, co vás nechce pustit ani na krok z dohledu – maximálně tak na jednu samsu s baraninou u bábušky na rohu ulice.

Celej surmak vypadá jako jedna velká díra a zdánlivě se tu nic neděje. Ulice Tanasa, pojmenovaná po národním hrdinovi, zdánlivě končí za rohem, ale abyste dorazili pěškóm na jižní cíp města, potřebujete k tomu minimálně jednu dvě godzinky. Prjámo, prjáměňko. A toho šumu, ruchu, hejbání cestou… Těch mašin, taksówek, maršrůtek, trolejbusů… prej 70 000 aut na ani né miliónový město. A to bydlíme v centru, to znamená, na druhou stranu něco časově podobnýho. Ale jazda! Nebo spíš kakój užáás?

Až po několika dnech si začnete zvykat na to, že kolem domů a popelnic pobíhaj krysy, vo kterejch tak emotivně mluvila na schodech na druhým etažé Nina. Který nikdo nevyváží (popelnice) & který jsou promíchaný jako špatně zamíchaná partička duraká (ty baráky). Vedle super moderní budovy se najednou vobjeví ulice jako vystřižená z pohledu tý největší venkovský díry. Ale i mezi nima lze najít krásu. V drobnostech. V detailech. Trvá to. Někdy dokonce tejdny, ba měsíce. Ale vyplatí se je hledat. Ty drobnosti.

STAROBNÍ PACH VERSUS SVĚŽÍ JASMÍN.

Tělo obalené zásobami tuku na roky dopředu (respektive do smrti, která však může nastat každým dnem) versus lolití kůstky, vylezlá žebra a pohublá prsa. Stojím v koupelně před zrcadlem, prohlížím si své tělo a zkoumám obličej. Ano, vrásky na něm jsou znatelné, ale stejně by mi nikdo nehádal tolik, kolik mi doopravdy je. Stačí zamaskovat kruhy pod očima, usmát se a ostatní mě zařadí mezi náctileté. Ano, opět jsem o dvě tři kila zhubla, přestože jím docela normálně, stresové situace však fungují vždy a spolehlivě.

Stříknu na sebe pár kapek svěžího jasmínového parfému, který alespoň na chvíli přehluší třikrát větší věkový rozdíl. A zarazím se: Já přece nikdy nebudu takhle stará. Ne ne, takového věku a způsobu života se nedožiju! Slibuji sama sobě a sliním dva prsty, kterými záhy zamířím na svůj obraz. Nedopustím, abych jen seděla doma, koukala se na televizi, modlila se a úzkostlivě kontrolovala, jestli druzí dělají to, co chci já. Abych se vměšovala do jejich soukromí a osobního života. Ne ne, to raději umřu v horách, které mi už teď nastavují otevřenou, přátelskou náruč a lákají mě do svého lůna. Luna na nebi vždy souhlasně přitaká. Zatím však, zdá se, nenastal ten správný okamžik.

„Anno, vanu jsi po sobě umyla? Víš, co jsem ti říkala… Musíš dbát na přísnou hygienu, tím spíš, že jsi nastydla a máš teď ženské problémy, a to bych se od tebe ještě mohla nakazit. Och, ně daj gospodi! … A doufám, žes použila své vlastní mýdlo!“

Ve skrytých hlubinách nitra sádelnaté, leč dobrotivé babky opět zaskřípal hlas čarodějnice (té s umělým obočím a rudě namalovanou pusou) a pronesl mi kázání do duše. Ona mi má co říkat o strachu z nákazy! Já se snad nebojím, že nasáknu jejím tělesným pižmem, že ho ze mě budou všichni cítit, díky čemuž se ode mě budou odvracet? Že se nakazím jejím xenofobním akcentem, že ztratím schopnost rozlišovat lidské pachy a vůně? Jsou jiné než tam u nás, přesto se tu však najdou lidé voňaví a velmi přitažliví. Co když časem přestanu doopravdy cítit, a oni tedy nebudou mít žádné vjemy ze mě? Sakra, co to povídám? Vždyť mám stejné názory jako ona, akorát převrácené naruby, smysl je však podobný. Kdo z nás dvou je tedy víc netolerantní? A kdo z nás na to má větší právo? Ona, paní domácí (která si toho prožila v životě třikrát víc než já!), nebo já, nájemnice, která si platí pokoj, kde chce za to mít aspoň špetku soukromí? Soukromí, kterého se jí nedostává, a jak to tak vypadá, ani dostávat nebude? Zatímco babka se sovětskou výchovou, k čemuž se hrdě hlásí, nedokáže pochopit, že klíč od pokoje je to nejmenší, na co mám jako nájemnice právo? (Proč si většina starých lidí, ať už je člověk kdekoli, myslí, že stáří je důvodem k netoleranci? Že stáří netoleranci nejen schvaluje, ale i omlouvá?) „No jo, tam u vás je to úplně jinak…“ (Rozumí se špatně!) „A tady u nás zase takhle!“ („Slava bogu, gospodi, buď milostiv!“) „Tady se budeš řídit našimi pravidly!“

Extrémně nábožná babka má v popisu práce milovat bližního svého a každý čtvrtek přijímá v bytě polosektářské sedánky stejně založených přítelkyň a sester božích. (Ze všech je cítit identický zápach, všem bez rozdílu páchne z úst jako při pokročilém stadiu paradentózy!) Miluje bližního svého, který však zapadá do jejích zkostnatělých a netolerantních představ. Jakákoli výjimka z toho množství pravidel, která si za svůj dlouhý život byla schopna zapamatovat, nepotvrzuje pravidlo, leč znamená osobní prohru, již si však ona sama neuvědomuje. Anebo uvědomuje, ale podvědomě a navenek ji potom reflektuje podrážděným chováním a jízlivým tónem. S největší pravděpodobností mě tedy pocity úzkosti, strachu z cizího pachu a staroby napadají právě proto, že je dává najevo ona sama. „Na světle božím!“

„A to prádlo, které ti tam už několik hodin visí, si vezmi do svého pokoje a rozvěs si ho tam. A ne že ho necháš jako minule na posteli, ještě že jsem k tobě zašla a navlhlé prádlo položila na topení, to by tak scházelo, aby mi zplesnivělo povlečení… Já jsem ještě nikdy neměla tak nepořádnou nájemnici!! O gospodi, musím se pomodlit za tvé dobro.“

Můj pokoj. Jaký je tohle pokoj? (Ještě že nás oddělují zamčené dveře, jinak bych na ni hodila kyselý pohled, který by si zapamatovala jistě nadosmrti. Pohled, který by de facto nemusela přežít.) Malý prostor na konci bytu (kdykoli chci jít třebas jen na záchod, musím přes obývák, ve kterém jí, modlí se, dívá se na televizi, spí, chrápe, zkrátka dožívá ona), dvě měkké rozvrzané postele, skříně plné cizího prádla a oblečení. („Děvčónki, co tu bydlely před tebou, si ho ještě neodvezly. A neotvírej je, protože pak už se ti nepodaří je zavřít!“ Jenže to přece není můj problém? To má pouze být můj pokoj!) Starý stůl, u kterého se dá sotva sedět na rozvrzané stoličce, a na něm termoska. („Aha, tak ty do noci vysedáváš u počítače? No dobrá, nechám ti tu termosku s čajem, abys pořád nechodila do kuchyně, to víš, já už jsem stará, mě jakýkoliv pohyb po bytě vzbudí. A kdykoli půjdeš na záchod, tak za sebou nezavírej dveře, to jen kdybys šla na velkou, ale jinak ne, a ani nesplachuj, jenom si pořádně umyj ruce. Svým mýdlem…“) Malé topení, vtíravý pach vlhkosti a staroby, jedno nevyleštěné stojací zrcadlo a několik polic zaprášených knih ruské klasiky, kterou nikdo hezkou řádku let nečetl. Můj pokoj – má pevnost? Můj hrad, do kterého lze však vstoupit, aniž by se ho kdokoli snažil dobýt? Pevnost, jejíž brána je otevřena dokořán a nelze ji zavřít, natož pak zamknout?

První setkání bylo přesto teplé, příjemné a dojemně legrační. „No sláva bógu! Já jsem se modlila, aby mi bůh poslal dobrou nájemnici, a vidíš, poslal mi tebe. Víš, já tu nemůžu mít Asiatku, sama jistě víš, jak jsou nepořádné, ne ne, to nestrpím, u mě vždycky bydlely dívky naše, dívky pořádné a čistotné, já jsem je všemu naučila, jak dobře vařit, jak správně uklízet, jak o sebe pečovat… Takže mi ještě poděkovaly a dodnes mi většina z nich volá, ptají se, jak se mám, co moje zdraví, přejou mi k narozeninám… Takže až si na sebe hezky zvykneme, až si zvykneš na pravidla cizího bytu, protože to není jen tak a nějakou dobu ti to bude trvat, než se naučíš, kam co patří a jak je potřeba všechno dělat. Až si tedy zvykneš na pravidla mého bytu, myslím, že si budeme rozumět, daj bog, abys našla dobrou práci, dnes večer se za tebe pomodlím!“

Jaká srandovní babka, napadlo mě při jejím prvním půlhodinovém monologu, ve kterém mě seznámila s komplet rodinou, s dcerami vdanými do Moskvy a do Paříže, ale v rámci jistého otupení a duševního vyčerpání (najít levný, zařízený a teplý byt v Surmaku v zimě je jako vyhrát místo v expedici na Everest!) jsem nechala plynout proud jejích emocí volně jako nespoutaný let divokých ptáků.

„Aha a ještě jedno pravidlo… Dívky, které u mě žily, když teda náhodou někam večer šly, třeba když byl svátek, tak mi všechny do jedné vždycky volaly, abych neměla strach, kde jsou. Takže bych tě chtěla poprosit o to samé, s tím, že do půlnoci, maximálně do jedné hodiny na tebe budu čekat, a pak už zamknu a ty budeš muset přespat někde jinde.“

Věta, kterou vyslovila, mi dochází až po nějaké chvíli. Zamkne a nepustí? Já si budu platit za pokoj, do kterého nebudu smět, kdy se mi zlíbí? A chodit na pivo jen tehdy, když je svátek? Po celém dni, po tréninku má člověk vždycky chuť na jedno, na dvě, než dojede domů… Já nedostanu klíč od bytu? O bože, není mi deset let, aby mě rodiče zamykali doma na dva západy a nepustili ven!

„A na co by ti byl klíč? Já jsem přeci pořád doma, já nikam nechodím, neboj se, tady se ti nic nestane, nikdo do tvého pokoje nebude chodit, pokud se ti to nelíbí. I když žádné mé nájemnici ještě nevadilo, že tam dávám po obědě spát mého vnuka, ale jestli ty sama nechceš, bude si lehat tady u mě. Neboj se, u mě doma sídlí dobrý duch a bůh bdí nad MÝM bytem, tady se nikdy nic zlého nepřihodilo!“

Sen – boj negativních energií a zaprášených duší. A těsně před probuzením věta: „Vot ja nepopala v etot mir.“

Nepopsatelný strach a zmatenost. Bolí mě v krku a pálí žáha, hrudní čakru mám jako v jednom velkém, ohnivém ruském kole.

Hysterické výkřiky žen prosakují do noční tmy – jejich ozvěna se zasekla ve zvucích každodenní modlitby.

Mají spojitost s ní? Anebo s Lachmatym?

A mám na ně zapomenout, nebo s nimi bojovat?

VZBUDIL SEM SE S PROSTŘELENOU

nohou a ve svý kješeni sem našel papír, na kterým stálo tohle: „szanowny panie, uprzejmnie pana informujemy, ze został pan wybrany do szpitalu… (tego i tego), zeby pana zbadać z powodu zarazy… (tej i tej) … u ja pierdolᶒ, ale to niezła jazda, myślᶒ sobie. skᶏd do cholery wziᶏł siᶒ taki list? kurwamać, i skᶏd ja umiem po polsku? w ogóle nic rozumiem… o jezu… i skᶏd wiem, że ten pierdolony jᶒzyk, w którym teraz mówiᶒ, to znaczy myślᶒ i przeklinam, że to polski?[2]

marjáaalláh, začínám mít v těch bumážkách, co mi pořád někdo cpe do kapes, pěknej bordel. co to má znamenat? copak sem nějakej byrokratickej ďáděnka, kterej neví, co s roupama a s přebytečnejma bukvama? copak si je všecky schovávám na památku? copak si ujíždím na tom, že je sbírám a vystavuju si je ve svym pokoji do vitríny vedle traktůrků a žuků típa angličáků? teda, ve svym pokoji, von to neni žádnej můj pokoj, jde spíš vo celu, kterou vobejvá několik mně podobnejch individuálií, ale co mám taky dělat, že jo, když mě tam zavřeli a na nic se mě neptali? můj pokojíček je tam doma, u mý líbe muttí, která ho pěkně každej den uklízí, voprašuje, pucuje, pulíruje, a z metru, kterej visí bratíškovi nad postelí, ustřihuje dny, kdy se její milovanej synáček vrátí a kdy už budou jen a jen spolu, teda, voni dva a bratíška. tenhleten příběh je ale, jak tak nějak intuicítivně cejtim, ještě dost daleko (anebo už proběhnul a já ho v tom nekonečným vlakovým kolotoči zaspal?), takže teď nemá cenu se jim zabejvat.

spíš by mě teda zajímalo, co má znamenat ta prostřelená noha? mám v ní díru asi takhle velkou, velkou jako ruský kolo, díru, jakou měla ta kiska do svý kundalíny, takže si asi dokážete představit, že to je votvor, do kterýho by se vlez nejeden netvor. já si ale nevybavuju, že bych se někde s někým pral, aspoň teda ne v době nedávný, kterou si sem schopnej pamatovat, jenže, já vlastně nevím, kolik hodin a minut to je. mám ale takovej pocit, že to je teď ganz regál, hlavní v mým současným příběhu je fakt, že v noze mám ránu jako z děla a nevím, kdo mi ji udělal. a tim spíš jde vo podivnou ďahu vosudu, protože lautr vůbec nebolí, je to takovej estetickej doplněk, něco jako děravý tetování, kterýho se nezbavíte, ani kdybyste se v něm chtěli hezky porejpat ledorubem. jak sem k němu přišel (k tomu tetování…), zajímá i mě samýho, možná že je to bonusovej dárek vod Zajebaný, další hurá akce jejích andělů strážnejch. (taky si nemohli pacani vofousovaný vymyslet lepší zábavu.)

že bych se přece jen někde s někým popral? že bych někomu po dlouhý době ukázal svou pravou tvář a vrhnul se na něj jako na otčíma, kterýho bych měl konečně tu nejlepší příležitost zajebat? blín, sám nevím, ale díra dírou zůstane a nic se s ní nestane.

možná bych se moh zeptat toho faceta, co sedí naproti mně. opá, až teď sem si vlastně všimnul, že do mýho kupé někdo nastoupil, je ale dost dobře možný, že už tu sedí docela dlouho, a že teda všechno viděl a slyšel, že by byl přímým účastníkem nehody? že by byl na místě činu a zločinu? já se z toho pominu.

můžu já ale takovýmu chlápkovi vůbec věřit? co když je to tajnej špión a ty zeshora ho sem ke mně poslali, aby mě před mou poslední cestou hezky proklepnul? abych mu na sebe vyklábosil i to, co vo sobě nevim? co když ty nahoře už sem maj napojený nějaký čidla, sou k tomuhle kupéčku přidrátováný jako mikuláš, kterýmu se zasekly bavlněný fousy v cirkulárce, a hezky všecko vodposlouchávaj? dokonce i mý myšlenky! asi bych si měl na chvíli hodit totální reset a probudit se za nějakej čásek, až se mi tahleta díra zahojí a nebude mi připomínat žádný nekalý věci, který sem kdy ve svým životě napáchal.

jenže, vypadá to tak, že vlak se opět přestal pohybovat, stojíme v nějaký díře mezi stepí a… stepí, v dálce prosvítá zakrvavělý mořský oko, na první pohled je vidět, že vysychá, a na to ani nemusí bejt člověk študovanej, aby to poznal, hotová romantika, západ slunce, móře, papiroska, k dokonalý idylce tu chybí už jen Zajebaná, abych ji vzal kolem pasu, dal jí pusu a řek jí: „tak tady, to holka máš… máš, cos chtěla.“ (vždycky chtěla jet na romantickej výlet k velký vodě, z těch pojebanejch kopců už jí šla hlava kolem…)

kolem vody kroužej hejna černejch vobrovskejch ptáků, krkavčích bytostí, který to maj na tomhle světě vlastně děsně jednoduchý, páč nic moc neřešej, prostě klovou a basta. (že by mi díru do nohy procvakli voni?) blín, ale lítaj jich tam neskutečný mrtě, i z tý dálky jsou vidět černý chuchvalce tmy, je jich skoro stejně jako těch bílejch holubic míru, který se snesly nad krvavým sněhem poté, co se to stalo. já sice nebyl přímo u toho, ale tyhle ptáky sem viděl moc dobře a v tu chvíli mi bylo jasný, že je nejvyšší čas zmiznout. voni by si stejně mysleli, že za to můžu já, a nikdo by jim to nevymluvil. (musim se teda přiznat, že vlastně nevim, kdo za to může, po tý voperaci, po těch různocvětnejch hadičkách, co do mě nastrkali, si nepamatuju ani to, jak se jmenuju.)

Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende… marjáalláh, a už je to tu zase… je to jako koleda, kterou vás nutěj zpívat, aniž byste jako malý dítě chápali význam jednotlivejch slov. což je ale v tuhle chvíli ganz regál, vtíravá melodie je silnější než jakýkoli protizvyky, takže už si na ní zase ujíždím, je jasný, že Zajebanou už svým procítěným pěním nijak nezachráním, možná si ale aspoň trochu vočistim svědomí, než se vydam tam nahoru za ní. možná, že mi to přičtou k dobru, že umim zpívat, což se tam v tom jejich kabaretu určitě vždycky šikne, a navíc když na ně vybalím melodii, kterou Vona tak zbožňovala.

chlápek naproti mně se pohnul. nic neřiká a jenom mě pronikavě pozoruje a zkoumá. na sobě má dlouhej bílej plášť, v ruce stetoskop, vypadá jako špión, kterej si chce nejdřív vověřit nějaký informace (vysát je tou dlouhou hadičkou z mý hlavy), načež je prasátkem a morzeovkou pošle kurýr počtou tam nahoru, kde už si to přeberou a udělaj konečný rozhodnutí. jediný, co vo něm můžu říct, je to, že je fak dost divnej a nelíbí se mi. vypadá jako reportér, kterej se brzo pověsí na oprátce, co mu vede k diktafónu. nechápu, co máme společnýho, nějak mi do mý mankurtský reality tenhle vobyčejnej voblastní doktůrek nezapadá, a tak se na něj podivám hodně zle, nejzlejc, jak umim, přičemž mi dírou do nohy projede tupá bolest.

ja pierdolᶒ, tak tomuhle řikám karmická membrána do jinech světů! (opá, kde sem se naučil takovýhle slova, kterejm lautr nerozumím?)

„helejse, mladej, ty jeden smrade, bilet máš?“ vozve se ten vodnaproti, aniž by si předem vzal slovo, aniž by ho k tomu kdokoli vyzval.

bez otvěta, co bych mu taky na to řikal, když ho nemám.

„helejse, mladej, ty jeden smrade, a seš ty vůbec vočkovanej?“

ojoj, bez poňátija, wcale mi to po chuj, vimjá, co do mě během mýho kómatu gnómatu narvali za svinstva?

ha, asi si všim tý mý prostřelený hnátky a rozhod se mě vošetřovat a zachraňovat. jenže, kdo se ho vo to prosil?

a navíc, mám takovej pocit, že už sem ho někde viděl. ten ksicht je podobnej jednomu maníkovi z tý jejich party, ale úplně jistej si tim nejsem. rači teda mlčim, abych něco nezkazil, což ho ale, jak je vidět, dráždí ještě víc.

„nu, skaži-ka, svoloč, privivka u těbja esť?“

a jak mám vědět tohle? měl sem to všecko hezko napsaný na bumážkách, který sem ztratil poté, co se to stalo. rozklovali je ptáci, rozsápali a roznesli je po kopcích a možná, že by vo nich věděly i támhlety černý stíhačky, co poletujou nad krvavou vysychající skvrnou. jako že si myslim, že něco věděj i vo mý prostřelený noze.

Jenže. já moc nemám náladu na to, abych s nima laškoval, sem unavenej, je mi zima a mám do mrtě hlad. jo, kdyby na mě místo stetoskopu mířil takovým špalíkem koňskýho salámu namočeným v čerstvý majonéze, to by byla hned jiná debata, to bych mu na sebe prozradil i to, co nevim. jenže… tenhle chlapík nevypadá, že by chtěl přistupovat na jakýkoli kompromisy, je jako parapletizovanej děd moróz, kterej právě zjistil, že si to sněguročka rozdává s jólkama, a tak to zkouší aspoň na pálky.

karóče. nebudu to protahovat – najíst, napít a pokouřit mi tu teď stejně nikdo nedá, záhadu prostřelený nohy za mě nevyřeší žádnej skvazňák. to už vůbec, a jestli se dám do hovoru s tímhle dáděnkou, budu s tím mít jenom nepříjemnosti. to cejtim v kostech, nejen prostřelenejch.

začátek dobrej, všecko dobrý! vono se to nějak vyzubří! du spát.

Chcete ji? Mladou, ale po ázijsku

Jezumarjá, kurwamaćjapierdolȩ, řekněte mi, copak dělat mám, jak se zbavit nenásilnou formou třináctiletýho dítěte, který zabydluje vaši kvartíru, aby se neurazilo, aby se neurazila matka, která tu nebydlí a na uniwerku už ji taky rači nepotkávám, a její dítě má teď pro změnu školu ne vod půl jedný vodpoledne, ale vod sedmi vod rána, páč jim už asi potřetí za měsíc změnili učítělnicu (což má sice výhodu, že konečně nezírá do noci na telku, chodí spát v deset a je klid, ale jinak v tom moc výhru nevidim – dávám přednost večernímu ruchu a rannímu spokoji). Před tejdnem jí máma (ta, co tu nebydlí) koupila mobílnik, kterej má naprosto užasnyje melodie, se kterým teď ona místo plyšovýho médi usíná, nechává si ho zaplej pro jistotu celou noc a neumí vypnout minutový pípání, takže já v pravidelnejch intervalech dostávám duševní šoky, páč ti fyrgyzové jsou asi všici hluchý, no, ale přece nebudu vstávat každej den v pět a suplovat jí matku a její city (ó bože, jezu, ó góspodi!), která ji tahá z postele. Jako třeba dneska ráno!

Tak tohleto všecko se mi dneska honilo golovoj, když sem vyrážela z magazínu. Za mnou vlál prázdnej žlutej paketík s nápisem „bird branch“, ve kterým mělo bejt vínko, sice sladký a kalorický jako čerstvě vosmažená chalva, ale stále dvanáctiprocentní (jo, to by mohla bejt dobrá trade mark v zemích, kde chleba ne vždy znamená závtra, i když spíš ne, jojo, pochoutka na menu dne smažená chalva se špekem, politá rybím tukem, dvacetiprocentní smetanou, majonézou a pikavíčkem – hamka pro nedonošené děti), ale nechme kulinární choutky na jindy & pusť budět, solnce i vinó, co jinýho mám koupit Krzychowi k narozkám, když vodku nepije, ruskou turkče-arabče-saranče popinu a téčko neposlouchá a na knígy & kitaplary nemá čas.

Takže, polosladký moldavský, hm, ládno, ládněnko, panenko, honilo se mi golovoj, když sem děvušce u kasy podávala děňgi a brala si od ní plastový corpus delikti. Cosi jako intuice, bylo to v tu chvíli takový hmatatelný a pohyblivý, asi jako tarakán na fazolový salátce za sklem, takže i dostatečně velký, aby se to nedalo přehlídnout, tak to cosi mi říkalo: děvucho, nedávej tu těžkou skleněnou a snadno rozbitelnou butylku do toho tenoučkýho sáčečku, to se ti nevyplatí! Jenže poslouchejte v takovouhle chvíli intuici, když je zničehonic takhle ukecaná, když má navíc několik párů nožiček a mává na vás tykadýlkama zpoza skla, kde vocumlává takovýhle dva dny starý vokoralý pochoutky.

No, a ta paní metafyzická, t.č. ve fyzické schránce, mi teda řekla: děvucho, tohleto špatně skončí! A já už pak jen vo deset vteřin pozdějc bezmocně pozorovala protrhávající se „ptačí větev“ a pod ní krvavou louži. Něco jako když vám pukne srdce žalem a vy ho strachy vyčůráte. Nebo když zabijete hodně velkýho a vypasenýho tarakána. A taky že jo. Jenže za tuhletu smrt jsem navíc krúto zaplátila.

S pocitem největší tragédie a předem prohrané bitvy s alkoholem (bez boje, ano, bez boje, jaká potupa) jsem požádala děvušku za pultem vo hadr, přece jen pocházím ze slušně vychovaného knedlíčkovsky-švejkovského kraje a nechávat za sebou krvavé stopy není mým dobrým zvykem.

„Aaa?“ vydala ze sebe zvuk prodavačka s krásnejma gubáma, jako kdyby slovo hadr slyšela poprvý v životě (možná tak maximálně ve spojení s mejkapem.)

Zvopakovala jsem vopros, respektive prosbu.

„Aaa? Zděs ně tu.“

Iniciativně se do toho vložila druhá, víc agilní děvuška:

„Da ládno, ostavtě eto, závtra uběrút.“

Hodila jsem na ni zoufalý výraz vlka, kterýmu vytáhli násilím z huby poslední zežmoulanou bělomorku, stále se nemohouc smířit s dnešním osudem (mým a Krzychovým), který už byl zpečetěn čili rozlit na zemi. Chvíli jsem si tam nad ním nešťastně postála, požálovala a dúmala, dúmala až prodúmala. Ne ne, kdepak, další flašku kupovat nebudu, to by mohlo dopadnout ještě hůř, honilo se mi hlavou (jakej divnej honící, uspěchanej večer, a to mi ještě strýček tarakán neuspěl prozradit svým pohledem a tykadýlky všecko). Sebrala jsem teda svý žlutý ptačí švestky, nechala je za sebou na jednom uchu povlávat a vydala se do „mý“ kvartíry, která už vod včerášnějšího dne opět nezela víkendovou prázdnotou, ale samou dobrotou, třináctiletou dóčkou… františkou, ano ano, nazvěme si ji pro změnu v tomto výpusku hezky česky.

Takže teda, má „milá malá“ (tipuju 180 senťáků) frančeska se přistěhovala se všema svejma sumkama, zóntikama a jinejma pierdołama zpátky, a jak už se informací chtivý čtenář dozvěděl v načále, vstávala teď s ranníma kurícama a budila nebohou čéšku, která jí navíc suplovala matku. A to jí ještě (frančesce) milá ťóťa Máša nařídila, že musí vstávat v pět ráno, páč to, že je nemocná a golova u ní bolít, je právě proto, že vyspává do „pozdního rána“ (tzn. do sedmi). Ha, ale na to, že nízkonáctiletýmu dítěti se nechce z kravátě ani v jedenáct dopoledne a že ho musej tahat ven za nohy a násilím, vo tom už moc paní mědsestra ne podumala. A kdo to všecko vodnese, ha? No řekněte? Nebohá pracující prepodavátělníca, pěrevodčik, studěntka, která navíc nemá ani sílu, ani srdce, aby děvu vo dvě hlavy větší z postele vytáhla. A tak jí zbejvá jenom špatný spaní (za střízliva!), a velký nas…

Takže, chcete ji?

A chcete mě? Starou, a k tomu ještě za střízliva

Dobrá tedy, podrážděna drahým, leč střízlivým rohlíkem, kterej tu navíc nekoupíte, ani kdybyste se na hlavu stavěli, takže nezbejvá nic jinýho než kůšať černou moskevskou cihlu nebo lepjóšku (vobojí je gud čojs, better než svetter, v takovým horku), jsem dorazila do domu. V kvartírě, kde tentokráte nebylo těmnó jako v tjurmó, ale zimno jak cholera, seděla frančeska v péřovce, na hlavě czapka, a pod ní jedna šikmooká slzička. A za ní druhá, třetí a néchste. No, veškerý nasrání, který mělo pokračovat polohysterickou přednáškou vo ranních kůrkách na stole, vodpoledním zaneřádění záchodovejch prken, podvečerním nemytí nádobí a večerních volosách v umyvadle, bylo to tam. A po zemi si vykračoval vypasenej černej tarakán.

Kurwamaćipadupakondompesarmikrogynon. Napadlo mě. Mateřský city se ve mně probouzej? Že by ta těhotná cikánka v létě na dovče v polandu měla recht? Do roka malej rebjónok? Neměla bys do toho přece jen (nejlíp s nějakým fyrgyzem, ať je to víc barevný, vyblitěbledočerný), holka, prásknout? Ha, to zrovna, „tam u nás meňá žd’ót páreň“. („Ale děvuška, to přece nevadí, tady si užijete a ten doma se to NE-DO-VÍ!“ aneb o sexuálním chtíči fyrgyzských muzulmánů bude řeč ajn néchstesmal, zato však brzy brzičko… Ruzyně.)

A nyní konečně k samé suti dnešního výpusku aneb smutný příběh – monolog sirotné děvy (pro usnadnění pochopení pěrevědeném na jᶒzyk czeski, s povolenými normativními odchylkami a cenným komentářem zděnky holohlavé):

Oj, tady je ale zima, ale máma mi řekla, že příde. Dneska večer, určitě, ale nemůžu jí zavolat, protože mně včera ukradli ve škole mobílnik (srdéčko s vidinou tichých rán, respektive rán bez ruské popiny, pookřálo), to jsem zvědavá, jestli mi koupí novej, ještěže jsme si ho vyměnily a ona si vzala můj a já ten její starej. (do srdéčka se vloudila negativa vět típa: vot, nína, takaja u nas žizň, mně uže nadojelo, u meňa nět deněg, ja ne kušaju i vsje děňgi otdam dóčke, čto by ona kupila jedu… nu, vot, tak my zděs živjom, u meňa zarplata očeň máleňkaja… a co jako, já sem jako hloupá důra, která si myslí, že matka nemá prachy a která nevidí, že dóčka nosí značkovou voděždu a botínky, na co tady většina lidí nemá? Vsjo, to je jinej příběh, ten sem teď nepatří! Anebo jenom němnožečko.) No, a voni mě ty dva párni něčím bouchli do hlavy, takže já moc nevím, co se dělo, každopádně mi vzali mobílnik, děňgi, hodinky a nějaký učebnice. (ojoj, že by vor-intelektuál? Hm, srdéčko měklo a měklo, až nakonec zapomnělo na všechny hysterický upomínky a nebohou dívku objalo dlouhým, soucitným pohledem a úsměvem.) No a máma musí každou chvíli přijít! Vod vás z mobílníku se vážně nedá zavolat? (V tuto chvíli žal srdce czeskiego opět sílí a sílí a proklíná celýho ufouna, ať už v něm pracujou sebesympatičtější mladí, nadějní a neodolatelní copywriteři.) Hm, no, mě totiž ještě bolí noha, že už skoro nemůžu chodit, a ona mi musí donést mast, ona je teď asi v bolníci a za chvíli příde. (Kurwablín, na ten zarostlej nehet, záděru, skříplej nerv, upadlej palec nebo co to vlastně má, už sem dávno zapomněla, kurwablín, vono se jí to ještě nezahojilo? To je psychický, to je určitě psychický, jako veškerý jiný nemoce, tady, u kolíbky, ba téměř v jámě Ivový, si s tim přece musej vědět rady – meridiány, energie, kineziologie, alergie, homeopatie, feišhu, taiči, čajna taun, jin a jang, hip-hap-hop. Anebo kámen, ještě jednou nůžky a krvavej papír… A v něm zabalená celá noha. Upadlá!) Ona sice dneska nebyla v práci, takže jsme se nemohly domluvit, ale já jsem jí volala a ona musí každou chvíli přijít. (A další slzička, takže srdce jde se svou nekompromisní tvrdostí do háje, dokonce i televizi a ruskou soup operu dnes vedle kitajský polívky z pytlíku, kterou po chvíli s velkou chutí zbaští, snáší s lehkou úlevou, že dítko školou povinné strastem svým na chviličku maličkou promine! A to už ani nemluvím o tom, jak rychle srdéčko zapomnělo na krvácející historku z obchodu.) Nina, a vy něznajetě, skoľko vremeni? (ptá se dcera najedená, vykoukaná, vybrečená, nevykoupaná, to až v teplý vodě čili v pjatnicu čili závtra.)

A my, abychom to trochu prokrátili, tyhlety grafowomanský boltovně, řekneme již s klidným srdcem a svědomím pouze jedno jediné: Mazej spát, uže pozdno, máma dneska nepříde, ani náhodou. (Ne, ne a ještě jednou NE!) Eto bezpolezno. Ždať. Takže:

Dvě šikmé dírky se tak zavírají jedním něžným pohybem unaveného kočičího jazýčku, který sice ještě chvíli převaluje v gubách žváčku, vrtí se a hrabe pod dekou, leč kvartíra v tu chvíli ožívá samotou. Dalekou…

„MUSÍŠ SE PŘESTĚHOVAT.

A to co nejdřív! Tohle není normální, aby ti někdo říkal, v kolik máš být doma, co můžeš a co nesmíš, a aby tě chtěl i přes tvůj dospělý věk převychovávat podle své víry a zdánlivě jediného správného přesvědčení.“ Lachmaty nasadí svůj neodolatelný úsměv a políbí mě na tvář.

Obojí mu oplatím a napiju se studené baltiky: „Víš, co je na tom nejhorší? Že vůči ní mám výčitky svědomí, že se cítím jako neposlušná, nevychovaná dcera v té nejtěžší pubertě, která ještě neví, co si může dovolit a co ne. Která se potřebuje vyřádit a dostat sama na hubu, aby to už víckrát nedělala… Ona absolutně neakceptuje to, že mám svůj vlastní život, že jsem dospělá a že o tom, co je správně, si rozhoduju já sama. A tím spíš, že nejsem žádná její dcera ani vnučka! A navíc, vyrůstala jsem přeci za naprosto jiných podmínek, v odlišném prostředí. V jiné mentalitě… Já to domů píšu jako ten nejstrašidelnější multik a oni si myslej, že se tu nudím a všechno si to vymýšlím…“

„No, on to je tak trochu crazy multik i z našeho pohledu… Ta babka je prostě stará a neurotická. A tobě závidí, že jsi mladá, hezká a máš větší část života před sebou! Snaží se tě situovat do role nezodpovědného, usmrkaného fracka bez vlastního názoru. Není zvyklá na samostatnou mladou ženu, která by se jí mohla, nedej bože, vzepřít, vsadím se, že jsi první taková nájemnice, se kterou musí polemizovat a svým způsobem bojovat! A jsem za to na tebe moc hrdej, ty jedna kolduňo!“

„Já to všechno moc dobře vím, ale přece jen bych jí měla zavolat, že dneska přijdu později… Vlastně jsem jí to slíbila. Více méně jsem na ty její pravidla přistoupila. Co jiného mi taky zbývalo?“ pokrčím rameny, napiju se na kuráž, vstanu od stolu a vydám se k baru, kde také mají telefon.

„Běrloga“… Útulná alpinistická hospůdka. Jedno z mála míst, kam nechodí místní náhodně, ale zcela cíleně. Zvenčí nemá žádné označení a vchod do dvora vypadá tak, jako byste šli k nějakému známému na návštěvu. Na návštěvu do sklepa. Po stěnách tu visí staré cepíny, mačky, mapy a horolezecké odznaky… A taky neskutečně krásné, nekonečně bílé pamírské a ťan-šanské skvosty. Pivo tu nemají nejlepší (jak můžeš tu břečku pít?), jenže po tréninku vám chutná leckterá tekutina.

„Brloh“, do kterého obyčejná asijská noha nevkročí. To, že sem chodí neobyčejní lidé, dosvědčuje i to, že se zde poprvé potkala a seznámila s Lachmatym. (Lachmaty se vlastně jmenoval naprosto obyčejně Michail. Míša. Přezdívku si vysloužil svými neobvykle hustými a hendrixovsky rozcuchanými vlasy. A také, jak se ukázalo až později, nadměrně a mužně zarostlým tělem.) Seděl u rohového stolu se svými kamarády, hrál na kytaru, naprosto bezchybně napodoboval Viktora Coje a v levém ušním boltci se mu leskla náušnice. (Horolezce či sportovce zde ve městě poznáte velice jednoduše: na sobě má modrou bundu North Face – jinou barvu na skladě bohužel nemají – a v obličeji se mu leskne jeden či více piercingů a náušnic. Délka vlasů není rozhodující, je však pravděpodobné, že jakýkoli muž s vlasy delšími než účes vytvořený strojkem na holení bude sportovec. Nebo muzikant.)

„No esli esť v karmaně pačka cigaret, značit vsjo ne tak už plocho na segodňašnij den.“ Dodnes mi v uších zní příjemně hluboký hlas, který mě již napoprvé tolik oslovil. Dodnes mám v paměti ten neopakovatelný večer, kdy jsme seděli téměř do rána, hráli, zpívali, navzájem si nahrávali smeče na křídla ruměných pohledů a nemohli je od sebe odtrhnout. („Ty hraješ taky na kytaru? A zpíváš česky? Davaj!“)

Na roli cvičené opičky pro pobavení, evropské atrakce pro ostatní, jsem si zvykla poměrně brzo. Naučila jsem se pár základních vět, které všem dodnes neustále opakuju. („Ja iz Čechiji, ja ně zamuž, ja studěntka i prepodavatěl češskogo.“ „Hm, Evropanka… Hm, svobodná, ještě lepší, hm, učíte češtinu, a mě byste učit nechtěla? Já k vám budu chodit domů, tím spíš, že žijete sama…“ Jako starý skřípavý kolotoč, v němž se křeček zamotal do noční košile.)

S Lachmatym to však bylo něco naprosto jiného. Komunikovali jsme spolu beze slov, bez jakéhokoli zbytečného vysvětlování. Oba jsme hned první večer pochopili, že máme chápat. Jeho nezajímaly žádné zbytečné podrobnosti, na nic se nevyptával a pouze v tichosti a jistém ohromení poslouchal, co zpívám. Jazyk, kterému de facto nerozuměl, přesto ho cítil. Jazyk, který mu znovuotevíral brány zapomenutých vjemů, vůní a pocitů.

K ránu, když už jsme usínali jeden druhému na rameni (jako by tam ostatní vůbec nebyli, už od začátku), z něj vypadlo:

„Mám pocit, jako bych tě znal už hrozně dávno.“

„No, taky že znáš… My jsme se přece už potkali, copak si na to nepamatuješ? Tam nahoře, v Orlím hnízdě. V tulením mezidobí, jako nevylíhlé zvuky a tvary… Vyměnili jsme si bílá pera a slíbili si, že se dole opět setkáme! A tak jsem tady!“

„Ty… ty seš stejně taková malá kolduňa, já to věděl, hned jak jsem tě zahlídl tam u dveří!“

„A já už tam u dveří věděla, že mě nebudeš chtít poznat proto, že jsem cizinka, a tedy jiná a zdánlivě zajímavější než ostatní, ale proto, že se ti líbím! Proto, že víš, že k sobě nějak patříme! Že si tu máme spolu něco dořešit! Vidíš tehle supí dráp, co mám na krku?“

„Kdes ho vzala?“ Lachmaty nasadí překvapený výraz a dlouze a upřeně se zadívá na drobnou šíji, na níž visí talisman.

„To mi přivezl kamarád z Jižní Ameriky, mám ho už pět let a kolikrát už jsem ho ztratila, ale on se ke mně vždycky sám od sebe vrátil!“

„Já měl takovej podobnej, jenomže mi ho přivezla kamarádka ze Sibiře, od burjatského šamana.“

„Já vím…“

„Co víš? Že mi ho přivezla kamarádka ze Sibiře? Jak to můžeš vědět?“

„Vím, žes ho měl a žes ho ztratil… Proto jsme se taky potkali! Proto mě sem Orel poslal! Proč si myslíš, že bych sem jinak jezdila, když mi to nakonec nevyšlo se slibovanou prací?“

„Haló, to je Irina Nikolajevna?“

Ve sluchátku se ozve skřípavý a rozespalý hlas čarodějnice, která se právě z rozespání škrábe na zádech kuří nožkou: „A kdo volá? To jsi ty, Anno? A kde jsi? Cože, v hospodě? No to snad ne! A dokdy si myslíš, že na tebe budu čekat? Víš, kolik je hodin? Deset pryč, a ty pořád nikde! To se budeš vracet takhle pozdě každý večer? O góspodi, takhle by to dál nešlo, nene, já tady na tebe teď ještě půl hodiny, maximálně hodinu počkám, a jestli do té doby nepřijdeš, zamknu a už tě sem nepustím!“

Obvyklou modlitební pauzu přeruší další tok nevyrovnaných emocí a starobní zášti: „A víš ty co? Takhle by to dál nešlo! Dneska je čtvrtek, do neděle ať tu nejsi, zítra zavolám do agentury, aby my našli nějakou lepší nájemnici, kdepak, takhle nepořádnou dívku jsem tu ještě nikdy neměla! O góspodi, buď milostiv! Ty si musíš hledat samostatné bydlení, ty prostě s nikým bydlet nemůžeš, nikdo by to s tebou nevydržel… A já tu potřebuju mít někoho, kdo mi pomůže s nákupem, s vnukem, kdo bude luxovat a uklízet, když se má luxovat a uklízet! O gospodi, musim se jít pomodlit, jak jsem se rozčílila!“

„Ale já…“

Třísk.

Vsjo. Dobrá nálada a sebevědomí se rozplynuly na hladině půllitru s nikdy neexistující pivní pěnou. Konec. Opět, již pokolikáté, jí nasadili opranou vypelichanou kazajku. Krunýř totálního losera. Roli nezodpovědné, nedospělé, naprosto neschopné bytosti, která nic neumí. Ani uklízet, ani vařit a prát (nikdo si ji nikdy nevezme), nemá práci („Ano, ano, samozřejmě, přijeďte, žádný problém. Ale víte, my letos kursy nebudeme otevírat, nepřihlásilo se dostatečné množství studentů.“), která si není schopná najít bydlení („Musíš si hledat podnájem, když teď nemáš práci, samostatné byty jsou příliš drahé!“). Člověk bez svého vlastního názoru, který se lehce nechá ovlivnit názorem druhých („Musíš zpátky k Beatě, dokud si nenajdeš něco vlastního, přece by tě nevyhodila z domu, vždyť je to tvá skorokrajanka!“).

Malá kolduňa zakletá do závoje křídel všedních malicherností. Dny v týdnu přestaly existovat (V jakém skutečném časovém pásmu se právě nacházela? Tady, nebo tam? Noc, anebo den? Panna, nebo padlý Orel?), hodiny se sesypaly na podlahu jako domeček z karet a ranní úsvit začal předznamenávat a rýsovat temnou hranici světla.

Jak lehce s ní dokáže jedna labilní osoba zamávat, jak lehce dokáže rozhodit dospělou ženu s vlastním světonázorem a s takovou chutí do života! S vervou a přesvědčením bojovat za vlastní prostor a osobní svobodu do posledního výdechu.

„Píča!“

„Čó? Čajů chočeš?“ Lachmaty se na mě podívá nejdřív nechápavě, záhy mu však vše dojde. K tomu, aby pochopil, co se právě děje v mém nitru, nepotřebuje žádný cizí jazyk. Můj výraz hovoří za vše.

„PÍ-ČA JE TO! Tohle slovo se dobře nauč, bude se ti hodit! Nejenom STRČ PRST SKRZ KRK, ale taky PÍČA. Pizda. Amyn. Szmata. Kurwa. Whore. БЛЯЯЯДЬ…

„No tak, ššt, uklidni se, něco vymyslíme.“ Lachmaty mě obejme a já se zmůžu na pouhé:

„Můžu spát dneska u tebe?“

Sen – kdo se nevrací rád do domu svých rodičů, nevrací se rád ani do svého vlastního domu.

PROTOŽ MODLTE SE, ABY UTÍKÁNÍ VAŠE NEBYLO V ZIMĚ.

kurwalíbemać. co to je za pindy kisky mindy? jaký modlení? je teda nepopíratelnej fak, že zima je v tomhle vagóně jako v márnici a že do tamburu na cigárko se skoro nedá vylízt, aniž by ti bělohubka nepřimrzla k mordce, ale to už je riziko povolení, že vám ty pánbíčkáři nahoře vydaj povolání, že teda fuck off KYPEHИE 3AΠPEЩEHO! a jen ať si ten milej chlapec před svou dlouhou štrekou sem k nám hezky zafajčí, páč tady už se mu to nezadaří.

sem se vzbudil, částečně tou zimou, vo který je tu řeč už vod začátku a trvá jako celá vaječnost, a naproti mě se vobjevil další maník, takovej facet v černym hábitu, zahalenej do hobitovský kapuce (jako by se za něco styděl… že by za tu mojí prostřelenou nohu?), jako by to byl nějakej pedouš v důchodu, kterej už má navodhalováno takovejch částí těla, vo kterejch se nám, smrtelníkům, ani nezdá… ale vodkud já vlastně vim, že sem smrtelnej? a vodkud vim, že to nebyl pantáta s tupou kosou, se kterou klepal? da, ně znáju. no serjóz… ale jedno vim jistě. ten knárátek chlápek se zazubil, ani u toho nemusel cvakat zubama nehtama, a do mejch promrzlejch hnátek mi dal ňákou brožovanou knígu, na který bylo napsaný Б..БЛE.. bylo to něco jako bléé, nebo bljad’, což taky bylo jediný, co mi byl schopnej v tý svoločský zimě říct… karóče, sympatický na něm bylo, že to moc neprotahoval, jen co mi tu brožúru podal, upadly mu prsty, potom kosa i pusa na kámen úrazu… a zmiznul na ámen. rozplynul se jako alkoholickej vopar od butylky ledovatýho browarku. padnul za vlas, aniž by řek jedno jediný slovo na rozloučenou. ale aspoň to nijak neprotahoval, což se mi na něm dost líbilo. a já teď mám co číst, už se těšim, jak si proženu svý orlí glazá, doufám, že to bude nějakej dobrodrúžo pornokousek, nemůžu se dočkat, tím spíš že vlastně nevim, jestli umim číst… ale mám takovej matnej pocit, že sem se to tam u nás w podstawówce kdysi dávno učil.

Tehdyť počnou říci k horám: padněte na nás, a pahrbkům: Přikrejte nás.

no to to teda pěkně začíná… taková nuďara už na první stránce, kterou sem vodevřel… a už je to zase tady, nějaký típa hory, který mi teď můžou bejt totálně ukradený, a ať už sem je ukrad já, nebo nějakej jinej mankurt, jedno je jistý, sou teď za sedmero kopcema, patero injekčníma stříkačkama a ani v nejmenším mě nežukujou, protože jen co sem se z nich vymotal ven, zpátky do civilizace, v cuku letu sem na ně zapomněl a snažil se najít tu nejprjámovatější cestu pryč. w ogóle stᶏd… teda, vodtamtuď. i když, kdo říká, že jedu pořád pryč? že sem pořád dál a dál? kdo si je jistej tím, kdo mi může dokázat, že se nemotám někde na místě? v bludným kruhu vomotaným věrjóvkou a lehkomyslností mejch dobrodějátělů? no, každopádně, spálnik na přikrytí by se šiknul, nikdo tu zatím nezatopil, a jak je zvykem tam u nás, tak už asi ani nezatopí.

I pravily vespolek: kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?

kurwaalláh, to by mě taky zajímalo, kdo to udělá, páč teda určitě to budou chtít zadáčo a kdo dneska (krom mankurtů) maká jen tak, pro forma? jeden malej kámen sice jaro nedělá, ale co já vim, dokáže nadělat pěknou paseku, a kaši. snídaňovou, rozvařenou. Zajebaná by vom tom mohla vyprávět hodiny, kdyby tu teď byla se mnou… jenže tu nejni. a nejni tu ani moje líbe muttí, aby mě obejmula a pohladila po mý vylepaný lebce… ale piździ, je cholernie zimno a už ani vzpomínky nezabíraj, budu si tu detektivku muset ňáko prokrátit a rychle usnout. a jako pokaždý na všecko tuplem zapomenout, ale ještě chvíli počkám, třeba se z toho ňákej pornásek vysvrbí!

I nalezly kámen odvalený od hrobu.

ha, tak se jim to přece jen povedlo, to sem si teda voddych. hm, a ani to nebolelo. i když teda sou všecky do jedný zabalený jak babky na trhu s mrtvým masem, ani jedno prso vodhalený, všecko akurátní, aby se náhodou něco někomu nepřihodilo. aby některá z dámiček náhodou někoho nevoslovila. to sou mi ale móresy! a pěkně nudný imprezy… a nepřetržitý stresy a presy vo to, aby nikdo nikomu ani jen náznakem neublížil. ale když si to tak ve svý pochroumaný hlavě srovnám, mám takovej matnej pocit, jestli náhodou někdo neublížil mně… jenže už moc nevim, jak to zjistit.

A když sstupovali s hory, přikázal jim, aby toto nikomu nevypravovali, co viděli, než až Syn člověka z mrtvých vstane.

no jo, jenže to by se taky vůbec nemuseli dočkat! slipy chyby, Zajebaná mi taky svatosvatě slíbila, že se vrátí, a je nenávratně pryč. zhoupla se na věrjóvce vod rozesmátýho joja jako karkulín s porouchanou vrtulí, a je fuč. zmizela hluboko v horách, jako heidi, která neví, kdy přijít domů z noční tusóvky, a je fuč. vodletěla do teplejch krajů, frnkla jako ptíca nožníca do kraje, kde závtra znamená jestrdéj, a karóče – je fuč.

byla tu není tu… masjaňa na plotu.

blín, tohle už sem někde čet… nebo slyšel?

A zachovali tu věc u sebe, tížíce mezi sebou, co by to bylo z mrtvých vstáti.

Dala mu dráp supí.

no, je teda pravda, že Zajebaná tuhle infrantilní hračičku nosila na krku, nikdy ji nesundávala a tvrdila, že jí to vodevírá nějaký vyšší atmosféry, nebo co, že prej ji tahle umrlčí hnáta chrání a že díky ní pozná, kdo je dobrej a kdo zlej… hm, pak teda nechápu, že si jako pokusnýho králíka vybrala právě mě, protože já sem teda kurewsky zlej! ale to je její problém… blja, jak tady tak vo ní mluvim, tak se mi nějak zastesklo. poslední dobou se mi to stává nějak často! budu s tim muset něco udělat, jenže, přece jen, byla hodně podobná mý líbe muttí a to, jak se na mě smála a jak byla teplá na dotek, přítulná… dokud se teda nezhoupla na tý roztřepený věrjóvce. a kdo za to může?

I řekli jemu: Jakou mocí to činíš? A kdo tobě dal tu takovou, abys tyto věci činil?

a co jako? co jako dělám špatnýho, že se to zas někomu nelíbí? vždyť já už po tom zákroku vlastně ani nevim, jestli sem dobrej, nebo zlej… vymazali ze mě veškerý emoce, teda, krom tý mý mateřský, to by se jim nepovedlo, ani kdyby do mě špricem naprali extra dávku protiemoční laviny zapomnění. ani kdyby mi tu mou proděravělou hnátu (která se zničehonic, jako zázrakem, při četbě týhle hornoporno knihy uzdravila a zacelila) rozcupovali do morku kostí.

Protož což Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

no konečně nějakej jakože rozumnej vývod… jenže vono né dycky tohle platí, že jo… například v mým případě by se teda vo propojení a nerozpojování dalo dost polemizovat, páč teda přestože sem si to teoreticky kolikrát vopakoval, přestože sem trénoval před zrcadlem na našich hajzlíkách, nebylo to nic moc. někde sem slyšel, že i s malým kasparovem se dá vodehrát velká partie, jenže to asi musej bejt pacany trochu víc trénovaný, a kdo navíc řiká, že nás spojil ten maník nahoře? no, tvrdila to Vona, ale jí sem taky nemoh všecko věřit, blín, ale teplá a náruživá, to teda byla… docela by se mi sem teď do tohodle promrzlýho vagónu šikla.

A jestliže by žena propustila muže svého a za jiného se vdala, cizoloží.

tak tohle tvrdil ten její nabíječ taky, a hned, co nás spolu našel, jí udělal takovou scénu, za kterou by se nemusela stydět nejedna bridžit tarrotová. jenže, já přece nikoho k ničemu nenutil. já sem se prostě jenom chtěl zahřát, a Vona byla akorát po ruce. a navíc, to voni jí přece podvedli. to voni jí naslibovali doly hory… teda, hlavně hory. a pak se na ní sprostě vykašlali.

Přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.

no, tak to je teda zase ale jako pravda, jakmile se mě jenom dotkla, přestala se jakkoli třást a v jejích pohybech zůstala jen nekonečná touha. kurde, já mluvím jako nějaká krásná knihovnička pana rákosníčka, ale je to tak. v noci to s ní cukalo takovým způsobem, že sem měl strach i já, a jakmile se mě dotkla, tam dole, byli jsme oba jako v jednom ohni. tohle si teda přes veškerý lechtání mejch pošramocenejch nervů různocvětnejma drátkama a lentilkama pamatuju zatraceně dobře!

Byla také Anna prorokyně, dcera Fanuelova z pokolení Asser. Ta se byla zstarala ve dnech mnohých, a živa byla s mužem sedm let od panenství svého.

no jo, Zajebaná byla s tim svým sotva několik tejdnů, ale byla to podle ní big love story. jenže, tohle by moh říct každej. mně taky tvrdila, že chce bejt jen a jen se mnou, že hned, jak mě poprvé uviděla, věděla, že k sobě patříme, že jsme se měli potkat a že to nebyla žádná náhoda ani nehoda. jenže, jak to mám marjáalláh vědět? byla to kost, ne že ne, ale ženský dokážou pěkně voblbnout, voni věděj, jak na to, jako třeba ta kiska, co přede mnou ostentativně vohejbala tu svou kundalínu a vodevírala ji do celýho širýho světa. a proto taky žádnou nechci ani vidět. jsou jen na vobtíž, jenom přidělávaj problémy, teda, kromě mý líbe muttí, to je jasný.

Vyšel rozsévač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podél cesty, i pošlapáno jest, a ptáci nebeští zzobali je.

no, je teda fak, že to ze mě stříkalo, jen co je pravda, já sem ani v nejmenším netušil, že bych moh bejt takhle akční. aspoň sem se přesvědčil vo tom, že sem chlap se všim všady, (teda, aspoň v tu chvíli sem byl, těžko říct, co je ze mě teď?) Zajebaná z toho byla pěkně naměkko a tvrdila mi i takový věci, jako že teď už může zemřít, protože se jí vodevřely jakýsi brány, protože už prej získala všecky indiference. já teda nevim, jestli chtěla něco vařit, tak měla jít prostě na bazar a tam to za kopějky koupit všecko naráz, ale to je její problém. a její příběh. já jen můžu dodat to, že těch ptáků, co se slítli nad jejím chladnoucím promrzajícím tělem, byly šílený mrtě. a vůbec nikdo nechápal, vodkud se vzali, stejně jako já pořád nechápu, vodkud si tohleto všechno pamatuju, když bych měl mít jako správnej mankurt gumovej, nulovej mozek.

Plakali jí pak všickni a kvílili. A on řekl: Neplačtež. Neumřelať, ale spí. I posmívali se jemu, vědouce, že umřela.

já jim to hned řikal, že Zajebaná neumřela, že se vrátí, ale nikdo mi to nevěřil. jenže, Vona sama to slíbila, řekla: ať se stane cokoli, vrátím se pro tebe. do tří dnů mě tu máš jako na bílým koni. no, a uběhla doba podstatně delší (bohužel vám neřeknu jaká, protože to nevim, vim jen, že byla delší), a Vona nikde. prostě mě normálně obmanula, a já už teď nikomu nevěřím, krom svý líbe muttí. která je ale taky pekelně daleko, a nemůžu s tím ale lautr nic udělat.

Co jest snáze říci: Odpouštějí se tobě hříchové tvoji, čili říci: vstaň a choď?

ja pierdolᶒ, už to zase začíná bejt šílená nuda… už mě tenhleten příběh na jedno brko nebaví, ani v nejmenším. jaký hříchy? no, ale pravdu teda maj v tom, že bych si měl jít dát jednu bělohubku, a pak si zdřímnout… papiroska aspoň zahřeje na plicích, když ne na duchu, sem se teda ale zase pěkně rozkecal. těpéroalláh.

Priglašájem tóka mužčín aneb Gúdbááj, svědku alláhův

Tak tohle dnešní vyprávění bude krátký, a vlastně i takový… anegdotický, jahodově a možná čuť-šuť feministicky lechtivý, předvánočně poučný, že vobčas se ty dveře vyplatí vodevřít, že za něma nestojí vofousovanej mikuláš, co ztratil plášť a vánoční serjožku z krku, ani svědek jahodův, kterýho máte za chvíli nakvartírovanýho na tři hoďky v bytě, a ani ne chlapík, co sbírá po baráku butylky, ale chce jen ty vod vodky (copak tahle děvčónka, co vypadá na vosumnáct a ani malý pivo jí nenalejou, vypadá na to, že by pila vodku? O Gospodi, kdo to kdy slyšel!), takže za těma dveřma teda nestojí santa mikolaj, ale jen tejden nevoholenej muslim v šedým hábitu.

A tohle dnešní předvánoční vyprávění bude taky krátký z toho důvodu, že vědoma si toho, jak je česnek zdravej, jak pomáhá na všecky možný choroby, neduhy a jakože né rádugy, a jakože už i do azijskejch dveří vrazila zubatá zima, nastal klasickej násmork, na chodnících přimrzaj hleny a sople a v trafikách, stejně jako v magazínách, se nedaj sehnat papírový platki čili vobyč kapesníky, který každej evropsky vychovanej člověk po jednom smrku, smčku, smrkánku vybrosí do kontejneru, v našem slučaji na ulici, ne však místní, vědoma si tedy zázračných vlastností česnekových a svýho nízkýho davlenija, ze kterýho se událo nejedno téměřné omdlení, narvala sem skrz protlačovátko na česnek hezky česky celej stroužek, a pak eščó odin… da eščó… do polévky zvané fazolová, pytlíková (kdo by to byl řekl, že sou místní glutamány úplně jiný než ty naše? A navíc, poměrně chutný?). takže teda, protlačením paličky tohodle zázračnýho ovošče se sice podařilo zahnat veškerý bacily, co mi běhaj po krevním voběhu skupiny bůhvíjaký, jenže, gospodin žlučník a gospoža golova se jaksi nepohodli, takže teď tu tak ležím, polehávám, poposedávám, poskakuju, posténávám… a popisuju.

A tohle dnešní předvánočně vyklidněný, nestresovaný (žádný extra tlaky, jen ten nízkej) vyprávění bude teda jako ale vážně krátký taky proto, že jistá gorodskaja lastočka o mně napsala, že jsem grafoman – abychom byli „gendrově korektní“ (slibována je totiž v našem sevodnjáščim příběhu feminní ulechtanost) – grafowomenka. To už zní skoro jako nadávka, každopádně, v pauze mezi dalšíma dvěma konvulzema můžu s klidem prohlásit, že dneska nemám náladu na to se nijak vobhajovat, páč do noci do pěti zapierdałać za kompem a tłumaczyć, rabótať, rabótať nádo, limonádo, a připravovat se na lekce je taky občas nutný, „tamta mladá studentka je pěkná a hezká a tenhle profesor vedle je starý a ošklivý, bydlím v koleji (kurwablín, snad na koleji, co to za moravismus – popravismus?) a dnes nemám volno, mám totiž odpoledne vyučování a ještě předtím musím jít na oběd do jídelny“, a pak strč prst skrz krk, 333 křepeliček přeletělo przez 333 stříbrnejch skříní, je vážně zajímavý, kolik problémů může jednomu inostránci činit problém vyslovit slovo skříň, a tak se polučaje něco mezi zgríň, skšríň, škríň, žgžín a šgráň, nu vot, toliko fonetických neologismů, občas dosti nevyslovitelných, toliko inovací, vot, kakoj klassnyj jezyk, naš češskij!

A tohle dnešní vyprávění, než nastane tichá noc, svatá noc, která tu však nebude ani tichá, a už vůbec ne svatá, páč tady se na to moc nehraje, tak tohle vyprávění teda bude krátký, páč už vůbec nemám náladu na řešení metafyzickejch voprosov, jestli je lepší uhořet, nebo se nechat vytřást treseněm zemlji, prostě maximálně si tak dáchnout, zaposlouchat se do ticha (2 dny samoty, vo tom by moh nějakej azijat natočit hóóódně dlínnej a populíně-naučnej film) … vot, ležet, ležet, ležet, poslouchat ticho, ležet, ležet, ležet, myslet najednou ve třech jazykách (a čtvrtym slinit), ležet, лeжaть, leżeć, být olgou iljinskou, která se jednoho dne vzbudí, a zjistí, že je jakýmsi podivným oblomeným tarakánem, a ležet, i leżeć… ДA ЛEЖΑТЬ!

Ťuk t’uk t’uk.
Puk puk puk.
Stuk stuk stuk.

Kurwablínprdele. (3) Ty kokso. (4) šajzešvajne. (5) Básd mééég. (6) Mázr fáákr… (7)

Alesgúte. (8)

Da ládno.

„Dáááááááááááá. Minutočku, požalujsta.“

olga iljinská se probouzí ze svého snu, vstává z kravátě a vidí, že na stole nestojí kytice zvadlejch růží, ale pugét modrých, golubých květů.

„Kto eto?“

olga iljinská v polospánku otevírá dveře, aniž by si byla vědoma případného evropského nebezpečí, asijského ukradení, polského oszukání. ruský prověrky.

„Zdrastvujtě, děvuška, vy znájetě, rožděstvo, prázdník, novyj god, novyj šans, čto by rasčitaťsja s novoj žizňju… karóče, ja vas chotěl priglasiť v měčeť… My sobirájemsja každuju pjatnicu v pjať časov večera…“

olga iljinská kouká, patrzy, stránno smótrit, přemýšlí a dumá, kde už onoho muže viděla, ano ano, u pražského vinohradského prahu, ano ano, v metru na jiřáku, ano ano, ne ne, nezdá se jí to, je to svědek jahodův, jenom trochu zestárl, zvousatěl a jako by oněměl, a tahle role mu přece jen tolik nesluší jako kvádro-šik, brožurka a malej rebjónok po boku. Ale co to za inovace? Hm, gendrově uvědomělý muslim, který zve vyvolené ženščiny na páteční mši do mešity? Co to za vánoční prezent? Myslí si olga iljinská a nesměle pronese:

„No vy znajetě, ja by s udovolstvem přišla, konečno, ne že ne, no vot, ja že děvuška, meňa že ne vpusťat v měčeť…“ olga iljinská se probouzí a nestačí se vynadivovat. A sejčas mužčina stránno smótrit, jako by mu ukradli všechny brožurky i dítě, i bilet na metro i kelímek vod kafe z automatu, olga iljinská by ho na něj ráda pozvala dovnitř, na ulici už je cholodno, mráz a chlapík je tu tak nalehko, na sobě má jen sáčko a klobouček kalpáček, to je jako slipy na holý tělo a nic víc.

„Aaa. A u vas nět mužčin?“ muž nahodí výraz muslima, který po pěti dnech putování do meky zjistí, že jde na opačnou stranu.

„Da nět.“ olga iljinská se probouzí již plně, začíná chápat situaci a guby roztáhne do širokého drzého úsměvu.

„Oj, togda, izvinitě, do svidanija.“

„Ničevo strašnogo, do svidanija, ščastlivogo!“ pronese olga iljinská do zvuku pískající konvice na elektrickém sporáku.

Tak takhle se na ně musí… poslat je do ženský části koleje.

Nebo do porodnice.

Nebo do kláštera.

A na svědky jahodovy poslat zásahovou jednotku muslom ra.

Oj, jak je to v tom našem míru všechno pěkně zařízeno.

BŮH TI MOŽNÁ ODPUSTÍ…

Já však ne! Alespoň ne tady, stojíc pevně oběma nohama na zemi. V rámci vlastního pudu sebezáchovy nemohu. Kolik bezmoci, bezradnosti a nedůvěry v sebe sama se vejde do jednoho drobného těla a vystouplé žíly, která ti prosvítá na krku pokaždé, když se snažíš sobecky prosadit? Anebo voláš o pomoc, ale tvé volání pokaždé vyzní jako žárlivá scéna pubescentky, která se poprvé zamilovala, a to navíc do přítele nejlepší kamarádky, a najednou neví, jak to dotyčnému (a hlavně jí samé) sdělit? Jak porazit sokyni? (Opravdové přátelství mezi ženami neexistuje, a tak nezbývá než jen tiše závidět mužům jejich sílu a přihlížet ranám, při kterých většinou dojde na slova toho silnějšího.)

Máš pocit, že modlitby a pokání vynahradí a zastoupí permanentní pokoru? Že zničí skrytou závist a osobní nevyrovnanost? Že jedna věta, v níž se omluva utopí jako v moři nicneříkajících zvuků rozdrobených slov, zastíní příval negativních střepů, které se jako ohňostroj kaleidoskopu roztříštila do tmy a zamířila přímo do středu hrudního terče tedy tam, kde to povětšinou nejvíc bolí? Jakou ničivou sílu v sobě skrýváš? Nebo jde o pouhou projekci vlastních chyb a nedostatků?

Mnoho jest povolaných a málo vyvolených! Tak proč sis pro svou zlobu a zášť vybrala právě mě?

Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží. Tak proč najednou mlčíš? Smáčíš prsty, myješ si ruce v jednom z mých příběhů jenom proto, abys mě zradila?

Neboť Bůh, který to všechno trpělivě poslouchá a snáší, nesídlí mezi orlími bratry, ale uvnitř nás. Chybovat je lidské, omluvit se je slušné a nést zodpovědnost za své jednání a činy znamená celoživotní výzvu. Pro tebe, pro mě, pro ně. Odpouštět znamená povznést se do výše orlích křídel a protažených lan a dýchat jinými souvislostmi. Jenže jak odpustit člověku, ke kterému ztratíš důvěru? Jak odpustit někomu, kdo se spokojí s tím, že se půjde pomodlit do kostela, přičemž však už zapomíná na to, že porušuje základní pravidlo své víry? Milovat bližního svého a pomáhat mu ve všech nesnázích!

Protož nes ovoce hodné pokání!

Včerejší večer proběhl ve znamení intuice, tápání ve slovech, jazycích a babylonských slzách. A také v bolestném prozření, že mnohdy ti pomůže naprosto neznámý člověk z ulice, kdežto ten, jemuž odevzdáš ve své důvěře veškerou upřímnost a bezbrannost, tě polibkem udeří do tváře. A zradí.

Od šesté pak hodiny tma se stala po vší zemi až do hodiny deváté.

20:00 – neděle. Temná sídlištní čtvrť bez jediného rozsvíceného okna. Blížím se k jidášově doupěti, kde jsou jako pod zámkem schovány všechny mé věci. Zítra se konečně stěhuji do vlastního bytu, dnes je tedy poslední večer, kdy můžeme s Beatou v klidu přátelsky posedět, popovídat si a popít chutné červené suché, o které mi v batohu cinkají dvě dlouhé, útlé svíčky – výpadky proudu po celých blocích jsou zde prakticky na týdenním pořádku.

Beata odjela na dva dny do hor, mě ve městě pozdržely povinnosti, práce, a tedy i další, šedivý, smogem pročpělý víkend. V hlavě mi i přes dobrou náladu bují katastrofické scénáře: co bych dělala, kdyby v devítietážce, kde bydlí, najednou nastal velký požár? Jaké „nejnutnější“ věci bych si s sebou vzala, kdybych věděla, že na zabalení a evakuaci mám maximálně jednu dvě minuty? Dala bych přednost trosečnickému lap-topu a pár zbytečným hadrům, nebo milované kytaře, knihám a slovníkům? Kdybych si musela vybrat?

Stoupám po tmavých schodech do devátého patra, jednou svíčkou si svítím na cestu, druhou rukou se přidržuji zábradlí. Konečně dorazím k dřevěným dveřím, na které třikrát (podle smluveného znamení) rázně zaklepu.

„Kto tam…? Anka, czy to jesteś ty?“ ozve se unavený, rozespalý hlas.

Odpovím a čekám, až se dvakrát pootočí zámek a za ním se objeví Beatiny vyvalené oči.

Má-li kdo uši k slyšení, slyš:

„No to je dost, že jdeš, kdes prosím tě byla? Volají ti nějací chlápci a chtěj tě, no co jim mám říct? Že nevím, kde jsi a kdy přijdeš? A neříkala jsi náhodou, že se budeš dneska stěhovat? Já přijedu a těším se, že si trochu odpočinu, a co nevidím, tvoje věci jsou pořád tady. A ty nikde. Uvědomuješ si ty vůbec, jak seš nezodpovědná? Jak nedokážeš dodržet ani jedno slovo, cos mi kdy dala? Já už nevím, jak ti to mám říct, že člověk taky potřebuje trochu soukromí, já prostě nedokážu tak dlouho bydlet s cizím člověkem, tím spíš, že jdu zítra do práce a musím se ještě připravovat, a nemám nejmenší náladu, aby tu se mnou ještě někdo byl. Takhle by to dál nešlo, zítra se musíš neprodleně přestěhovat, já tu potřebuju mít klid a byt je dost malý na to, aby v něm žili dva dospělí lidé!“

I spadl příval, a přišly řeky, a vály větrové, a obořili se na ten dům, aby nespadl, neboť založen byl na skále.

V krku mám znenadání sucho, uvízly mi v něm najednou všechny řeči, které znám. Nevím, co jí na to odpovědět. Nevím to ve svém rodném jazyce, natož potom v tom jejím. Jsem cizí. Odvržená, hozená do propasti špinavého temného schodiště. A tak jenom stojím mezi dveřmi, stojím nehybně jako socha, kterou přikurtovali ke skále, a ona teď čeká na přílet krvežíznivých dravců. Na spasení.

I spadl příval, a přišly řeky, a vály větrové, a obořili se na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký.

„A nestůj prosím tě mezi dveřma, pojď dovnitř, je tu zima… No tak, slyšíš? Jsi jako malá… A buď už taky trochu zodpovědná, a když něco slíbíš, tak prosím tě dodrž slovo!“

Nebe a země pominou, ale slova má nikoli nepominou.

A já stále stojím jako opařená, nyní již v kuchyni, a beze slova házím to nejnutnější do batohu. Myšlenky, které se mi ještě před půlhodinou honily hlavou, se rozplynuly v rozsypaném peří mrtvých orlích křídel. Můj bližní mě vyhání ze svého domu poprvé.

Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel, smuten jsa, nebo měl statku mnoho.

Beru si batoh na ramena, bez jediného slova se obouvám a mizím do temnoty lucidní noci.

Nebo z slov svých spravedliv budeš, a z řečí svých budeš odsouzen.

Bůh ti možná odpustí… Ale já? Co já?

Nebo jestliže odpustíte lidem poklesky jejich, odpustit i vám nebeský Otec váš.

Nevím. Jsem bezradná, opuštěná a tápu tmou.

Křídla mlčí a nevzlétnou!

Sen ve vysokých horách bývá jednolitá temnota a strach. Tady dole, na zemi, jsou barvy více znatelné.

červená barva je pohyb a oheň
modrá objetí
zelená smrt a naděje
žlutá faleš
hnědá uzemnění
černá uzavření cyklu

bílá je nekonečnost a svoboda!

PA3HЫE ДOPOГИ ПPИBОДЯT К PA3HOMY CЧACTЬЮ…

Kaк далеко я имею пpaво зaйти в пoисках моего cчacтья? Cколько раненых оставлю я позади на этой дороге?

Здесь оправдано всё.

А не есть ли дорога ocновнaя цель Что если счастье залкючасено в поиске счастья?

И на сколько тогда оправданы жертвы? Cколько эгоизма допустимо?

Боюсь что и в 30, и в 40, и в 50 у меня будет нe больше. oтвeтoв. Вaс будет больше.

Простите, вы сами этого хотели…

Ты позвони мне ещё раз, помолчим, поулыбаемся друг другу…[3]

opá, tak tohleto sem teda nečekal… tady na tej bumážce se píše vo nějakým štěstí, jakože štěstí je sice krásná věc, ale mrtvýho za něj nevykoupíš. mrtvý je třeba za sebou prostě a jednoduše nechávat. vot, moje řeč, jako by mi tyhle bukvy někdo sebral z mejch prořízlejch gub a postavil je do řady vedle sebe, pěkně jako soldátiky, na tenhle zmačkanej, pomjátej papír. hm… to musel vymyslet nějakej umnej dáděnka, možná, že sem to byl já sám, ale kde by se ve mně vzaly takovýhle slova? jen tak, samy vod sebe? „zavolej mi od klubu, budeme mlčet a usmívat se na sebe…!“

vsjo! ticho! zvoní mi telefon v kapse, i když si teda nejsem vědomej toho, že bych nějakej měl, ale evidentně mám, když zvoní. možná, že to byla bonusovka k tý nudný knize, kterou mi posledně vrazili do ruky. ale co já vim, hlavní je, že sedim ve vlaku a koleje mě unášej pryč vod všeho, co bylo.

21:42 sedim v taxiku a sem nastvana na celej asijskej svet – uz zase mam zpozdeni. opet zjistuju, ze neumim zit ve svete pravidel, co s tim? a co ty, jak valcis s batohem a s vybalovanim poloplesnivych szmotek? :-)

hele ji, esemeska… ale vod koho? já přece nikoho, kdo by teď seděl v taxíku, neznám… možná, že to píše ta kiska s kundalínou, páč se rozhodla, že mi bude vyznávat lásku takhle na dálku, vona byla svým způsobem dost stydlivá, na to, jak byla voblečená… ale že bych teď s někým válčil, to si teda nijak nevybavuju… rugzák vedle mě stojí a ani se z něj nehnojí. szmatky zatím držej konzistentně a nesmrděj. musim jí napsat, že teda všecko típa okej a spoks. aby si holka nedělala starosti víc, než je zdrávo.

21:53 ja vim, ze neni pro nas, a sem na to hrda, ale zit v nem nejak musíme. nebo mas pocit, ze staci koukat na nebe a cekat, az bude padat dalsi hvezda?

ha, tak tohle teda moc nechápu, to už začíná zavánět nějakejma nepřístojnostma, který jako by z pusy padaly Zajebaný! ta taky pořád mlela vo nějakejch lítajících hvězdách, znameních, suďbě a nerozlučnosti i po smrti. jenže to už bych byl několikrát mrtvej, ale copak sem nějaká kóška, která má kajf z volnejch jumpů?

22:07 ani nevis, jak bych rada, ale slib je slib. kazdopadne spasibo za veskerou pomoc a oporu, nebejt tebe, nevim, co bych si v ty situaci pocala, mam pocit, jako bych se podruhy narodila, diky, muj zachrance! cmok!! :-)

no, abych pravdu řek, tak teda vůbec nevím, vo jaký pomoci tu mluví… já sice sem kluk vochotnej, hodnej a milej, ale že bych za poslední dobu někomu nějak extra pomáhal, to si teda nevybavuju. nedovolujou mi to přestřižený drátky knárátky v mý hlavě, to spíš voni pomohli mně zbavit se přebytečnejch emocí, zážitků, to voni znásilnili auru mejch příběhů, vodnípali mozkový blány, za což se vlastně nakonec sluší asi poděkovat.

22:23 to si pis, ze to tak bude. a nic uz nas nerozdeli. a kdyby jeden z nas chtel odejit, ten druhej mu to nedovolí. anebo pujde s nim! citim te i na takovou dalku a chci ti ukousnout ucho. i s nausnici! nespat, jenom mlcky poslouchat, jak dychas!

marjáalláh, co si mám psát? vždyť já ani nevím, jestli to umim. tenhle fórek si nemoh vymyslet nikdo jinej než Vona, teď už je to jasný, ještě se tu za chvíli vobjevěj ty její ptáci a já už se z toho vopravdu zvencnu. a sadistický nápady, ty měla vždycky, ukousnout ucho, to je její! stejně jako holotropní ždímání mejch pocuchanejch nervů!

22:53 tak tohle moc dobee znam, nespat a hlidat druheho, jako cherubin na vecne bdele strazi. nemam ti co odpoustet, neni treba slov. proste te miluju. sem si jista :-)

tak teď sem se urazil, protože to, že mě někdo miluje, může říct jen jeden jedinej člověk na celým světě. a tim je moje líbe muttí. jenže, co já vim, kde je jí teď konec? a kde mám svůj konec hledat já? na prověšený, protřepaný věrjóvce? ja pierdolᶒ!

23:16 ja taky presne nevim, co znamena to, ze te miluju. slova jsou zradna, a neobjektivivni. tak je nechme byt a delejme to, co citime mimo ne. mas moji maximalni podporu! ale ty se neztratis, jsi silny, vim to!

tak to teda zase ale jako jo, silnej, to já sem až až, a nic na tom nezmění žádná voperace, žádná perturbace drátků v mým těle. teď sem se teda trochu ztratil a moc nevim, kam jedu, kdy tam budu a co tam budu dělat, ale slibuju, že se vynasnažím to zjistit. až tam dojedu, a poznám to přesně v tu chvíli, až tam budu.

23:45 a ja zatim uspesne piju, peju a mam pocit, ze tenhle vecirek nikdy neskonci, all tomorows parties ale teprve prijdou! az budem spolu naporad. jdi spat, ses unavenej, citim to! vim to!

vida, dobrej nápad, úplně sem zapomněl na to, že mám v rugzaku ještě nejspíš nějakou železnou pivní zásobičku pro ďáďu příhodičku. a unavenej sem, neníliž pravda, jen zas moc nechápu, jak to Vona může vědět, ale já už se v tomhle příběhu přestanu čemukoliv divit a budu doufat, že doběhne a dojede do svýho zdárnýho konce. nebo na začátek? a bude u toho zase Vona?

00:35 ja vim, ze sem s tebou, a jsem stastna, ze je to vzajemne. uz by ses mel ale rozhodnout, na ci stranu se priklonis. porad mi pride, ze vahas a nevis!

ale to já vim moc dobře, na čí straně sem, vim, že sedim nalevo u vokna, který i přes tu zajebistou zimu nejde dovřít do úplnýho konce, a pozoruju, jak kolem mě proudí vymrzlej jesenní vzduch. a do toho si projíždím tyhle podivný zprávy v mobilu, kterej mi asi někdo omylem strčil do jedný z mejch děravejch kješení. a co bych měl v tuhle chvíli vědět víc?

01:20 don’t worry, be happy, be in touch! nic z toho, co jsme spolecne prozili, si z karmy neodmazes. ale na to ses ted moc unavenej, abysme to probirali po sms.

tak unavenej, to teda sem. tolik zážitků, který sem si za posledních několik dní prožil, nepamatuju ve svejch vzpomínkách za celej svůj krátkej, ale bohatej život. karmu tu nikde nevidim, kdyby tu byla, hned bych ji rozhicoval, a už by to tu fajrovalo… zatím fajruju jen já, a to ještě pořádně nevim kam. docela závidim tomu chlapíkovi, že nemusel jet tak daleko, že si otmorozil svejch pět prstů, podal mi tu svou knígu (to ještě předtím, než mu upadly) a rozplynul se v tumánu za voknem.

01:55 tak tomuhle teda vubec nerozumim, to mi vysvetli, jakymu muzi? ty zavidis sam sobe? co to placas, copak se orel o nasem setkani nevyjadril dost jasne?

já sem to řikal, už je to tady, ty její ptáci krvaváci, tady člověk nemá ani trochu klidu, aby se v jeho příběhu nevobjevili nějaký rozdivočelý, rozhejkaný zvířata. uvidíme, co se z toho vysvrbí dál. co se tu na mě ještě vyzubří!

02:24 orel nam preci jasne urcil misto a cas naseho dalsiho setkani, copak si zapomnel? copak si zapomnel na nase prvni letosni setkani?

no, tak na naše první setkání si pamatuju sakra dobře, a to, že nějakej pták určil další místo našeho randete, nevim, nevim, mám pocit, že už to může bejt jedině tam nahoře. a musim se přiznat, že se mi tam zatim zatraceně nechce, přestože Zajebaná má evidentní zájem na tom, abych se tam dostal co nejdřív.

02:43 –:-) s tim ses mi este nepochlubil… ale dostals me tenkrat na prvni pohled, dlouho sem nepotkala muze, kterej by beze slov chapal, jaky svety se mi honi hlavou, dik za to, ze jsi! :-)

no, já taky děkuju těm mejm dobrodějátělům za to, že zatím sem, že žiju a dejchám, ale je docela dobře možný, že tuhle kládu dlouho nepřežiju. je sice pravda, že po tý voperaci sem přestal bejt citlivej na únosný změny teplotního počasí, ale co je moc, toho je ještě víc! já se jim taky na to můžu pěkně vykašlat, a jít si pěkně po svejch. vzít si rugzak, pivko do ruky, všechny bumágy, co mi během mý cesty nastrkali do kapes, památeční kus lana, co sem ukrad Zajebaný z ruky, tenhle chytrej přístroj a na první stanici zahučet do širošírejch stepů. jenže, jako by mě nějaká vyšší síla na tohle umrazený sedadlo přiklejila, a já nemůžu udělat ani jeden jedinej šag.

03:03 davaj, posilam ti po bilejch kridlech horouci polibek a objimam te. slysim tvuj dech! je to jako rajska hudba :-)

já to věděl, do mýho kupéčka natahali vodposlechy. jak mě někdo může slyšet, když nic neřikám? a veškerý tyhle mý myšlenky vznikaj a zároveň mizej pouze v mý hlavě? vot těchnika! ale asi tomu teď nemám moc rozumět, vypadá to, že je to dárek vod Zajebaný, taková jakože happy hour na nudnou cestu vlakem do neznáma… okej, beru to. a měl bych se trochu prospat, nebo budu za chvíli chodit do svý hlavy jako tajwanskej rejža do kina! a dost! spát!

„Solnyško moje, ty samaja krasivaja kak moja dóčka!!!“ Aneb Očarovatělnyj golos a mělký běs něznakomky

Aktéry jednoho z pěti dnešních telefonátů, stejně jako každé dny následující, jsou ruslan, mladý to fyrgyz černý, děvobojácný, osamocený a čéška malá, poločerná, t.č. za východoinostránku přestrojená.

A taky opivněná paní domácí, parikmáchěrka Natálije. Co (nejedné) noci pije.

Zvonek noměr 1 (23:56)

„Aljóóó, je tam Arkáš?“

„Co? Kdo? Alkáš? Tady nikdo takovej ne mieszká! (tady každá slušná, střízlivě trezvá čéška už na kolénkách spí!)

„Oj, izvinítě, poňátněnko, a vas kak zovut? Vy máte takovej příjemnej, očarovátělnej golos.“

„Hele, mladíku, nejste náhodou ňákej moc interesně zvědavej? Já sem chorá a můj hlas vás mohl očarovat stejně jako aktérka gospodinová v době svýho dlouhýho rozkvětu.“

„Aaa? Aha, poňátněnko, no tak, skažíte mně svý ctěný jméno, jménočko, dvojočko… hehe…“

„Ňákej ftipnej, co? No, hm…“ (děva přemýšlí, jak dotěrného mládence na věnce obmanout, a přitom si nevymýšlet, ládno, pridumá si svou novou, východoevropskou realitu): „Já jsem Irína.“

„Aljóó, Ira, očeň prijátno, že vás poznávám, teda, ještě jsem vás nepoznal, ale až vás poznám! Řekněte mi něco o sobě. Jak vypadáte? Kolik měříte? Určitě ste vysoká, štíhlá blondýnka, co? Jo, to já mám rád, já měřím 178 cenťáčků, ale mě vždycky přitahovaly vysoký, hubený děvčónky, hehe, jinak jsem teda tmavej, ale na fyrgyze nevypadám, mám velký hnědý glazá, takže si všici do jednoho myslej, že sem kazbek, no, a já jsem byl včera s pacanama slavit novej god a nějak sem dorazil domů pozdě, vlastně brzo, dneska v devět ráno, no a mamka a sestrjónka rugális, kde sem byl, že jsem je tu nechal samotný, no a teď spěj a já jdu závtra do práce, ale dneska mám ještě volno a spát se mi nechce, to víte, já toho moc nenaspim, že jo, takže bych rači vyrazil ven s nějakou milou děvčónkou, páč samotnýmu se mi nechce, že jo… Davajtě proguljájemsja… v párkě… Sobáku máte?“

„Jakou sobáku? Já žádnýho psa nemám, jenom jsem ho včera kůšala, páč mi jedna dobrá známá poradila, že když je člověk nemocnej, má sníst psa, teda jako že se nemá stěsňát, že to je něco divnýho jíst psa, takže když jsme seděly v jednom restoránčiku a strkaly si do nosu špejle se šašlikama, objednaly jsme si taky porcičku psa posypanýho jemnou cibulkou… no a teda musím říct, že to vůbec není špatný maso, stejně jako konina, takový žvejkavý, ale v podstatě měkký a smaczný!“

„Fůj! Vy ste jedla psa? Vy ste ale prase!“

(a trubka padá do tenat noci…)

Zvonek noměr 2 (24:36)

„Aljóó? Ira? Ste tam? Už jste dojedla? Poslechněte, co vy jste vlastně za znamení? Teda, ne že by mě to zas tak zajímalo, to jen tak, pro zajímavost, hehe, já jsem opice, haha, a řekněte mi, kolik vám je let? A jste ženatá? Teda, hehe, zámuž? No tak, Iročka, že ste se neurazila, že jsem vám prásknul s trubkou? Že ne?“

„A? Já? Já nee, jenom víte co, vy máte ve zvyku volat neznámejm děvám, navíc takhle v noci? Můj muž za chvíli příde domů, a co já mu řeknu, že si tu takhle klábosím & kielbasim s neznámým chlapíkem po teleufounu? A vůbec, ste ňákej náglodrzej, že se ptáte na věk! Ha, teď sem vám to nandala!“ (jako sobáku na tarélku, domyslí si ftipná děva) „A baj dé wej, nezapomněl jste náhodou na svýho kamaráda Arkáše? A že si tu najednou poudáte se mnou a váš choroší drug vás přestal v tu ránu zajímat? A?“

„Já? Já éto… já… mně se prostě hrozně nráví váš golos, vy máte takovej interesantní, hlubokej hlas, víte, na vás je něco divnýho… že vy ste inostránka? Já už jsem hrozně dlouho neměl děvčónku, ale na střední škole jsem měl jednu takovou poloněmku, ta potom ujechala domů, pak jsem taky chvíli chodil s ruskou z moskly, hm, a taky s chocholkou ze zápraží… hm, a pak už dlooooúhoooooooú dobu s nikým, vidíte, jak jsem sám? Co? Hele, iro, skažítě mě sekret? Že vy nejste vdaná? Já vám to nevěřím!“

(trubka opět padá, jako opona nocí opilé divadelní hry, která nemá ani ten absurdní konec čili koheu… a s ní padá na zem bábuškino zolotý koľcó z prstu děvy malé…)

Zvonek noměr 3 (00:45)

„Aljóóó? Ira? Eto vy? Helejte se, vám nějak blbne telefon, nebo co? Že se nám přerušilo spojení? Víte co? Řekněte mi jeden sekret? Co vy vlastně děláte? A já vám ně měšáju?“

„Hele, ruslane, poslechněte, co vám na to v jednu v noci mám říct? Já nejsem jen tak nějaká ludmila a každej normální člověk v tuhle dobu spí, je sice pravda, že já ne, jenže já nejsem normální, takže ně pěreživajtě! A co se týká mejch sekretů, tak ty vám neřeknu, páč to by pak nebyly sekrety a už by vás nebavilo mi volat, haha. Vy jste takovej srandovní, haha… hehe… hihi…“ (z helvágova troj(ú)hleníku cosi ještě zbývá, leč ně vážno, strom za okny pahýly kývá)

„Iročka, nojo, když teda myslíte, tak teda jo, no, poslechněte, tak mi aspoň řekněte, co děláte? Já dělám na stavbě, no a dneska mám volno a spát se mi nechce, to víte, já toho moc nenaspim, že jo, takže bych rači vyrazil ven s nějakou milou děvčónkou, páč samotnýmu se mi nechce, že jo… Davajtě proguljájemsja… bez sobáky teda!“

„Vy chcete jít na procházku v jednu v noci? Ste se zbláznil, ne? Hele, a poslechněte, já už vlastně chci spát, takže teď položím trubku a sebe položim na kraváť, a vy si teď taky hezky půjdete lehnout, a nebudete už volat mladejm slečnám.“

„Vot, já to řikal, že ste svobodná, no aspoň něco jsem z vás vytáhl! Máte chlupatou deku? A vůbec? Máte v kvartírě teplo? Páč my tady teda něe, mamka a sestrjónka nechávaj zaplej sporák přes noc, aby sme tu nezmrzli, vidíte to, takhle my tu žijeme…“

„Vy tu vůbec žijete tak nějak podivně… podle svejch právil.“

„Vot, další sekret prozrazen… takže vy nejste vocaď? A odkud, řekněte iročka, dvojočka, no tak, nedělejte pugačovu… vy máte takovej podivnej akcent, já tipuju, že jste někde z rosíji a přistěhovala jste se sem, vow, hm další inostránka, no konečně, a já čekal tolik let…“

(trubka z inostránných rukou padá do zvuků nočních sousedských, televizně radiových vln)

Zvonek noměr 4 (00:60)

„Aljóóó? Iročka, eto vy? To naše spojení nějak vážně nefunguje, slušajtě, vy snad chcete spát? Vy si se mnou nechcete huát a povídat? Bééé.“

„Helejte se, rusláne, vy ste sice sympatickej pacan a vážně dost směšnej, ale já sem noční sova, nežene, ale mám tu ještě práci a spát pomalu půjdu, nežene…“

„Jejej, iročka, a copak děláte, esli ně sekret?“

„Helejte se, už ste se ptal, a protože mi nejspíš jako sedmidenní zimnice nedáte pokoj, tak vám to teda povim: dělám pěrevody a taky jsem prepodavatěl, lingvist…“

„Jejej, iročka, a jaký jazyky, jestli to není sekret?“

„Není to sekret, slovanský.“

„Jejej, iročka a můžu se k vám zapsat na kursy?“

„No, to můžete, jasan kazan, ale vás jako nezajímá, jaký jazyky učím? Da, vy směšnój.“

„Nene, já se k vám zapíšu klidně na chacharskej, jenom mi řekněte, kdy a kam mam přijít! Helejte se, a anglijskij znájetě? Já bych totiž potřeboval práktiku, takovou individuální, ne v grupě, ale jako že sám, samotinkej. Víte, já měl anglijskij ve škole, ale už sem všecko všecičko zabyl. Mňo, a vy jste ten pravej, teda, pravá, koho hledám, wow, tolik štěstí během jedný noci.“

„Nu-ka, podoždítě, vy jste si odpověděl sám na voprós, všim ste si toho? Já sice anglicky mluvim, ale nevim nevim, jestli vam budu co platná, můžem to zkusit, ale teď už mě prosim vás nechte pracovat a spát, ládněnko? Póňal?“

„Oj, Iročka, vy mně nravitěs, vy jste taková samostatná a máte očarovátělnej golos, ještě mi řekněte, jakou barvu vlasů máte? Jste blondýnka? Štíhlá…?“ (heteropauza na obou koncích drátu) „Jéjku, já to hned říkal, hm, to je suďba, tohle to, že jsme se našli, že jo? A…“

„Dobrá, okej doukej, ládno, závtra, teda už dneska, mi callněte a domluvíme se, poňátněnko, panáčku? Spoks noči.“

(a trubka letí mezi voči!)

Zvonek noměr 5 (00:85)

„Alóó, zdrastvujtě, eto Nina?“ (ženský hlas opit, a to nejen rohlíkem, takže ho ani nelze poslat do kopyt, páč teda pořád děva něvá neví, kdo zvoní…)

„Aaa? Kto eto?“ (čéška mírně embarasně překvapená, neboť chtěla pana ruslana do chrena poslat a teď jí do uší zvučí ženskej golos)

„Solnyško moje, ty samaja krasivaja, ty kak moja dóčka, tys mě ne uznala? Hm, to bych se taky teda hezky rusky mohla urazit, že, haha, ale nee, páč já jsem pijaná, takže mě dneska nic nerozhází, já mám den roždění a vůbec, moje cérečka bude za chvíli rodit, a ty seš jak ona, já vás mám obě stejně ráda, tys mě neuznala? Já jsem natálije, tvoje domácí chozjájka!“

„Aha.“

„Já mám dneska dobrou náladu, jsem sama doma, a tak jsem si tak trošičku řekla, že se trošičku napiju, jen tak čuť na chuť, a pak jsem si řekla, pozvoním Nině, ona je určitě sama doma, a třeba ke mně přijede, a zahrá mi seksofóně, a propós. Dám ti jednu dobrou radu, mužčíny tady obmanyvujou, nevěř žádnýmu, i kdyby ti říkal, jakej máš očarovátělnej golos! Věř mi!“

„Aha.“

„Slušaj, já si teď zavolám taksi, přijedu k tobě a ty mi zahraješ na seksofoně, ladněnko?“ (čéška sbírá síly, aby se v noci dvě ženy nevstrétily) „Slušajtě, to je sice hezký, ale já spím a vy jste mě rozbudíla, takže vy si teď pudete hezky lehnout, já taky a zahrajem si někdy jindy, ládno? Baj dé vej.“ (to je jako po naglijsku, dybyste nevěděla) „Psa už jste jedla? Sobaku už jste kušala?“

„Wow, jasněnko, to je mý voblíbený mjásko, a tvoje? No to je geniální, moje intuice neklamala, tys opravdu jak má cérečka, vobě maj rádi psí maso, vobě jsou krasivý a malý, vobě se nenechaj obmanyvat mužčinama, vobě…“

„Hlavně se prosim vás ve svý opilosti nevoběste a nespalte si vlasy plynem, co byste si v práci stříhala, že jo? Haha, spoks noči, a dobré a ještě lepší ráno, já k vám zejtra skáknu s účtama za gaz a s vogurcema, ju? Ládněnko?“

(a trubka letí tolikrát, kolikrát má dětí!)

„JA PIERDOLĘ, KURWAMAĆ, BЛЯДЬ!“

ozývá se kdesi dole pode mnou. Visím na zeleném (ostatně jediném) převisu, levou rukou se držím červeného chytu-kapsy, pravou hledám pytlík s magnesiem, který mám připevněný zboku na sedáku. „Co si vo sobě myslíš, ty jeden… Helejse, nech mě bejt, jo, nešahej na mě! Já bych ti moh ukázat, co sem zač, ale neukážu, protože nechci. Tss, vám všem bych moh ukázat, jak dokážu bejt zlej a nebezpečnej… Nepřibližuj se ke mně!“

Nedá mi to, a přestože jsem v poměrně nevýhodné pozici, otočím hlavu o nějakých šedesát stupňů, abych se podívala, kdo to vykřikuje a strhává na sebe pozornost. Dole stojí malá, ale svalnatá postava, kluk kolem patnácti. Na sobě má široké odrbané džíny s rozkrokem téměř u kolen, skejťácké botasky s rozvázanýma tkaničkama, vytahané triko bez rukávů s ručně namalovaným nápisem ФAК Ю, CYPMAК, a na hlavě s nakrátko ostříhanými, špinavými blond vlasy má obráceně nasazenou sepranou kšiltovku. Takhle seshora vypadá jako neposlušné sídlištní dítě z poloviny 90. let, kdy rap byl ještě v kursu a hip hop u nás znal a poslouchal málokdo. Rozhodně je zajímavý a v jeho drzosti je cosi velmi vzrušujícího a sexy. Jako by sem spadl z naprosto jiného světa, mezi unaveně šedivé a zaprášené místní „černooděnce“ nezapadá ani náhodou. A odlišuje se i silným přízvukem, kdo to jen může být?

Dolezu trasu do konce, křiknu na Lachmatyho: „Žóstko!“ a za několik vteřin se opět ocitnu ve spárech nekonečné surmak reality show.

„Tak tohle je Mateusz, pro zjednodušení Míťa,“ slyším, když se odvazuji z lana. „Dvakrát týdně s vámi bude chodit lézt, bude sem chodit se svým vychovatelem, Míťa je totiž z nápravného ústavu, ale doufejme, že bude všechno v nejlepším pořádku, že si budeme vzájemně rozumět a že nenastanou žádné problémy.“

Hm, pěkná charakteristika na úvod a seznámení, ale pořád mi není jasné, jak se sem dostal?

Nedá mi to, a po nějaké chvíli, kdy jde Míťův vychovatel ven na cigáro, se ho zeptám. „Hele, Mateuszi, Matouši nebo Míťo… Odkud vlastně jsi? Mateusz je tu přece jen dost neobvyklý jméno…,“ vyzvídám, a jak podle jeho upovídanosti, která mu vylézá z odstávajících uší a přidrzlého výrazu, správně soudím, na odpověď nemusím čekat dlouho: Já sem z Německa, teda, kurwamać z Polski zajebanej,“ vypadne z něj a vyvalí na mě neskutečně velké, modré a uhrančivé oči. Stojím jako zhypnotizovaná a vezmu si ho stranou na lavičku: „Tak to jsme skoro krajani. Já sem z Čech. Těší mě, že tě poznávám. Ale jak si se sem proboha dostal? Ty tu studuješ? Nebo pracuješ? Nebo co tu děláš?“

„Mě sem poslali za trest, já sem totiž v Polsku pašoval vodku a cigára, tam vod vás, z pohraničí… A taky sem málem zabil člověka. Teda, jednoho měnta, co mě moc provokoval a chtěl mě vodvýzt na fízlárnu. No, a pak sme se s mámou a mladším bráchou přestěhovali do Německa, vona si tam našla otčíma, kterej už za náma tenkrát jezdil do Polandu, vždycky, když k nám přijel, mě zbil jako prašivýho psa, že sem se nemoh tejden pohnout, ale máma s ním i tak byla a i tak ho milovala. A já zase miluju ji, takže sem vždycky poslušně držel a trpěl jako zvíře… No, a v Německu to celý pokračovalo, co tam taky dělat, žejo, to je divná země… nudná, nezajímavá, nijaká… divnej, tvrdej jazyk se slovesama na konci věty… dal sem se tam dohromady s jednou sídlištní partou, docela fajn pacani, takový normální, přirozený, žádný pózéři, na nic nehráli… Začali sme hrát automaty, a na to sme potřebovali love, to je jasný… No, a otčím se jednoho dne, po mým dalším průseru nasral, popad mě a vodvez na fízlárnu, měntům řek, ať si mě tam nechaj a už nevracej, votočil se ke mně zády, vodplivnul si a vodjel. A já tam zůstal a vod tý doby sem ho neviděl, viděl sem jen mámu a bratíšku, ale to už dycky zpoza mříží… Já toho hajzla zabiju, až ho najdu… Svoloč zkurvená, blja! Teda, až se vrátím, tak ho zajebu… A to bude nejdřív za dva roky… Ale do tý doby uvidím aspoň mámu, v létě sem za mnou přijede! Kurwamać, jak já se nemůžu dočkat!! Mámočka moje, až přijede, seznámím vás, ona je taky mladá a krásná, je jí pětatřicet a vůbec nechápu, že se může zahazovat s takovou sukou, jako je můj otčím! Doufám, že až tu bude, že jeho mezitím zajede auto nebo ho někdo zastřelí, a vona už bude zase jenom moje… A bráchy teda, no…“

Mateusz se zarazí, zamyslí se, načež se zeptá: „Hele, krasavice, a co tu vlastně děláš ty?“ A nasadí neodolatelně přitažlivý úsměv.

Já chvíli zaskočeně přemýšlím, přece jen mu nemůžu, respektive nechci pustit desku, kterou mám připravenou pro zvědavé a nadržené muslimy. „No,“ zamyslím se, „jak bych ti to řekla… dočasně tu žiju. Práci, co mi slibovali na univerzitě, zatím nemám, ale rozhodně se tu teda nenudím, tím spíš, že za měsíc začíná druhý semestr, a s ním i povinnosti. Prostě si užívám hor, svobody a mladického rozletu,“ usměju se na oplátku, načež je mi všechno jasné.

Pozoruje jeho výraz a jiskru v očích, odhodlání a zápal, s jakým jí to všechno vypráví. Ví, že mu připomíná matku, a ani se příliš nemusí vžívat do jeho pocitů, to, s jakou otevřeností a upřímností jí to celé vypráví, hovoří za vše. A tak se nebrání ani spontánnímu pevnému objetí a naivně dětskému polibku, v němž je však tolik síly a sexuálního podtextu, že je tím sama zaskočená. Věkový rozdíl přestává hrát roli, realita se zhustila do jednoho zhypnotizovaného otevřeného konce a ti nahoře přestali létat, existovat. Zůstalo jen krvavě černé nebe plné vypelichaného peří. A ona si v tom nekončícím tunelu přeje uvíznout, zamknout všechny nouzové východy a zůstat pouze s ním. Tady, teď a navždy. Mimo dosah Orlích křídel, která ji ještě nikdy neobjala tak jako on.

„Anno, můžeš sem, prosím tě, na chvilku?“ k lavičce se přiblíží zpocený Lachmaty a už podle tónu hlasu a odměřeného oslovení mi dochází smysl našeho nesmyslného rozhovoru, jež bude následovat:

„Proč nelezeš?“

„Jak jako nelezu? Já přece lezu, jenom teď prostě odpočívám a povídám si tady s Míťou, tak nás prosím nech ještě chvíli o samotě, já hned přijdu.“

„Takhle by to nešlo. Jestli chceš s náma jezdit do hor, jestli chceš jezdit na naše soustředění, musíš doopravdy trénovat, a ne se takhle flákat. Víš, kolik trénovaly jiný holky?“

„Co to povídáš? Já přece trénuju… Celou hodinu bez přestávky jsem lezla, tak snad mám taky právo se napít a trochu si odpočinout. A vůbec, nemíchej do toho ostatní, sám nejlíp vidíš, jak lezu, takže taky sám dokážeš odhadnout, jestli na to, abych s váma jezdila, mám, nebo ne. Aksaj máš přeci prochozený a prolezlý i poslepu a běháš v něm jako kozoroh po skálách.“

„A kde máš tu svou vodu? A vůbec, co se tu zahazuješ s takovým… Usopleným frackem?“

„Cože? Já tě vůbec nechápu, ty prostě žárlíš! Ty žárlíš na to, že si tady s Míťou hezky povídáme. A nenazývej ho usopleným frackem, není sice plnoletej, ale v hlavě to má relativně v pořádku. Víc než kdokoli jinej tady okolo.“

Do rozhovoru se vloží Mateusz. „A to je kdo? To je tvůj páreň, nebo co?“

„No, dalo by se to tak říct, ale…“

„Co ale,“ ozve se Lachmaty. „Jaký ale? Vy jste v té vaší Evropě všichni stejní! Nevíte, co chcete, nemáte žádnou zodpovědnost vůči svým vztahům, rodině, jste děsní individualisti a egoisti. Pořád ti volají nějací neznámí chlápci, se kterýma ty si klidně po telefonu flirtuješ, a ještě ti to dělá dobře. Ale proč se na to všechno proboha mám dívat já? Co já s tím mám co společnýho?“

„Ty mluvíš naprosto stejně jak ta labilní Beáta: ‚Volají ti nějací chlápci…‘ Copak já za to můžu? A promiň, ale já to beru jako zajímavej sociologickej fenomén, že ti někdo prostě omylem zavolá a pak tě pronásleduje jako stíhačka a nedá ti pokoj. A hlavně, sám si o tobě vytvoří představu takovou, jakou chce mít, a vlastně ani neposlouchá, co mu říkáš. Já vím, že se s tím klukem nikdy nepotkám, a ani potkat nechci, a kdykoliv budu chtít, tak mu ten telefon prostě položím. Co bychom si při opravdovým setkání asi tak řekli…? A vůbec… Ty mi tu vyprávěj něco o věrnosti, co ta tvoje Marina? Tvrdíš, že je to tvá bývalá, že si našla jinýho, ale kdykoli se objeví, najednou na mě nemáš čas, udělal bys pro ni první poslední a já jako bych v tu chvíli přestala existovat. Už by ses měl konečně rozhodnout, se kterou z nás chceš skutečně být! A uvědomit si, že ona tě pouze využívá, že chce, abychom se rozešli, aby tě pak mohla odkopnout jako malej neškodnej kámen v cestě. Je to prostě klasická nafintěná fiflena s dlouhejma, nalakovanejma nehtama a přihlouplým úsměvem, která ti nikdy do očí neřekne svůj vlastní názor, ale za tvými zády bude neustále kout pikle. Která nedokáže překousnout to, že ses dal dohromady se mnou, i když to ona se rozešla s tebou. Jenže její jedinou snahou je to, abych já zmizela ze tvýho života.“

„Co to povídáš? O Marině nikdy takhle mluvit nebudeš, ty jedna…“

„Co jedna? Kdo jedna? No, jen to řekni.“

„Ty jedna…“

„Spierdalaj, chuju jebany,“ vloží se do rozhovoru Mateusz. „Nebo ti vrazím jednu takovou, že se z toho nadosmrti nevzpamatuješ! A jí,“ ukáže na mě, „se opovaž zkřivit jeden jedinej vlásek. Nebo tě zajebu! A ty,“ podívá se na mě, „se nezahazuj s nikým takovým… Ty si zasloužíš mnohem lepšího!“

Zaskočený a bezeslovný výraz obou postav. Zkrvavené černé nebe plné vypelichaných sestřílených křídel se opět zatáhlo. A ona už v tom nekončícím tunelu uvízla, zavřela všechny nouzové východy a nechala se omotat jeho chapadly. Tady, teď a navždy. Mimo dosah Orlích křídel, která jí ještě nikdy neobjala tak jako on. Na důkaz spojenectví si nechala vytrhnout kolduní vlas.

Ví, že odteď už nic nebude takové jako dříve. Nyní se tu objevil on. Odteď už ztratily veškeré paralelní reality jakýkoli řád a opět budou prosvítat do nočních paprsků ve zpřeházeném pořádku. Zůstaly pouze moudré, mlčenlivé hory a jejich nedořečená výzva.

Sen – ležím vedle urostlého, snědého muže, který mě objímá. A potom se mezi nás vloudí on. Malá přidrzlá chobotnička s kšiltovkou naruby… Začátek asijského trojúhelníku v ístérn rejálity šou.

VÝKUP VLASŮ. VYKUPUJEME PRAVÉ LIDSKÉ VLASY

o minimální délce 35 cm. Odměna bohatá, ba převeliká! (Výběr paruky ve vlastním asijském stylu.) Zájemci o ostříhání se mohou hlásit na tel. 666 111 50. Nabídka platí až do ostříhání!

kurwamać, tak kdo mi dal do kapsy tenhle leták, to netuším ani náhodou, ale jestli to byla Zajebaná, tak to byl teda pěkně blbej fórek, páč jestli si jako nevšimla, tak na hlavě nemam ani jeden jedinej vlásek, vypadam jako vylepanej mordolezec, kterej si splet děrovačku s holicím strojkem a místo, aby si udělal pár děr do vobočí nebo do věrjóvky (pro větší kajf při slaňování), vzal místo toho svojí hlavu, a to se všim všady!

jako by nevěděla, že vlasy sou pro mankurta jedním z choulostivejch témat, který by na veřejnosti (zvlášť jestli se na ní někdo ze jmenovanejch vyskytuje), vůbec neměla vytahovat. jenže to Vona mě jen tak provokuje, zkouší, co vydržim, co vydržej mý nervy, který sou díky různocvětnejm drátkům, co z nich čouhaj, najednou vodolný i proti těm největším urážkám a potupám, jenže, na druhou stranu… vlasy dělaj člověka, a přestože už teda nějakou pjátnicu člověkem nejspíš nejsem, tuhle pravdu si vzít nenechám. ještě předtím, než zmizela tam nahoru, to bylo pořád: dej mi svůj vlas, já ti dám svůj a schovám si ho do peněženky místo fotky, abych na tebe měla nějakou vzpomínku. nevim, že ji na promrzlý kolena popadly takovýhle pubertální nápady, to samý bylo s tim supim drápem, že prej když si ho nevezmu, už se nikdy neuvidíme. jenže to já nemoh tušit, že Vona se na ten svůj vodchod tak systematicky připravuje. sice pořád mlela cosi vo jakejchsi ingrediencích, ale kdo moh jenom tušit, že můj vlas je jednou z nich? a že mi krátce poté, co se zhoupne na věrjóvce jako karkulín s porouchanou vrtulí, nezbyde na lebce ani jeden jedinej vlásek?

ještě předtím, než mi je voholili, ještě před tou voperací, sem byl na svý vlasy vážně hrdej. se svou hřívou à la jimmy pendrek sem se moh účastnit nejedný soutěže krásy, a to se myslim nijak zvlášť nechlubim. myslim, že bych vostatní pacany s klidem převálcoval, jak svou krásou, tak i vosobním šarmem a umem. že bych se s klidem moh účastnit nějaký vědomostní soutěže, ve který člověk za to, jak vypadá, dostane ňáký bonusový bodíky. jenže teď mi na hlavě zůstaly jenom díry po tý operaci a dvě uši, kterejma slyšim, jak uhání vlak: ta-dam, ta-dam, ta-dam, ta-dam… a vobčas taky to, když do mýho kupé nastoupí nějakej vohábitovanej pasažér a něco na mě mluví. nebo konduktor se stetoskopem v ruce a ptá se, jakpak se dneska mám. je sice divný, proč ho to zajímá, ale lidi maj v dnešní době ledasjaký choutky a potřeby, takže mu to neberu. a vlastně zas tak moc mě to nepřekvapuje.

když tak teď vo tom v rámci svejch vomezenejch možností přemejšlim, napadá mě, že je to vlastně dobře, že mi na hlavě nezůstal ani jeden jedinej vlásek, protože aspoň sem na první pohled nebudil takovou velkou pozornost před těma měntama, před kterejma sem, možná že úplně zbytečně zdrhal. kdy to ve finále bylo, to už vlastně neni podstatný, důležitý je, že sem se díky nim vocitnul v tomhle počongu, kterej mě veze dál, vod všech minulejch událostí a vstříc novejm zážitkům. který se přede mnou zbaběle schovávaj tam někde vepředu na trati.

je teda fakt, že tu docela hodně spim, protože vlastně nemám nic kloudnýho na práci, konečná je zatím daleko přede mnou, a já si nevzal nic pořádnýho na čtení. když už sem teda zjistil, že číst sem po všech těch událostech nezapomněl, trochu mě to zamrzelo, ale na druhou stranu mi sem pořád někdo něco nosí, někdo mi něco furt cpe do kapes, takže zas až tak moc se nenudim. vobčas se za mnou zastaví Zajebaná, teda, v noci ve snu. zatím totiž pořád ještě nevobživla, jak slibovala, vobčas vidim v matnejch vobrysech moji líbe muttí, která celou dobu taky slibovala, že se na mě přijede podivat. nosí mi sem nějaký jídlo, pomeranče a jiný vitamíny, což teda moc nechápu, protože sem ji kolikrát prosil, aby mi sem hodila něco vostřejšího, něco na zahřátí. bez vlasů mi táhne na hlavu, a ještě že mam bílej teplej hábit, co mi sem přines ten konduktor se stetoskopem a s kleštěma v zubech, ten, co mi omylem procvak ucho (když sem neměl bilet), pověsil mi do něj jakousi visačku a ještě se u toho nahlas a dlouho smál.

vlastně se tu nemám vůbec špatně – jenom slunce a tepla by tu mohlo bejt víc. vobčas si dojdu do kibelků na papieroska, na bělohubku, kterou mám nakonec tak rád, a dám si k tomu loka z kohoutku (když teda právě teče, což je v týhle zimě spíš výjimka), kde je napsáno: BOДA HE ДЛЯ ПИТИЯ!

ale to je mi docela regál, já sem přece drsnej mankurt a takováhle hláška mě nijak nemůže vodradit, tam nahoře, v horách, sem taky pil, co bylo. a že toho zbyly na těch zamrzlejch pláních říčný mrtě.

krom mojí líbe muttí a Zajebaný se za mnou vobčas staví i můj brůdr, já nevim, jestli už sem se vo něm zmiňoval, ale přestože je vo několik let mladší, sme si, teda, byli sme si hrozně podobný, dokonce vo nás říkali, že vypadáme jako dvojčata. je sice divný, jak se sem na takovou dálku dostal, je přece u nás doma, a to je kurewsky daleko, ale je to taky jedna z věcí, kterou moc nezkoumám, prostě to beru jako fakt a nic neřeším. naposledy mi vyprávěl vo tom, jak se účastnil nějaký soutěže krásy, nebo co, ale já bych se jí bejval byl moh taky účastnit. takže proč ne von?

v hlavě mi vobčas hučí jako v rozhicovaný kůlně, přestože je tu vlastně zima jako v márnici, jako v horách, který Vona tolik zbožňovala. a pak se tu kolem mě motá docela dost postav v bílejch chlupatejch hábitech s kapucí, což je divný, protože móda kožichů ze sněžnejch barsů už dávno nefrčí. i když, je docela dobře možný, že sem mimo já a že se tim svým počongem vracím pěkně zpátky, do minulosti. což bych teda hodně nerad, protože to by se vopakovala ta scénka s měntama, a tentokrát už bych ji nemusel přežít. jo, mělo by to jistý výhody, třeba Zajebaná by byla živá a zase by sme spolu prožívali milý a teplý chvíle, ale když srovnám pro a proti, vítězej jednoznačně ty druhý! jenže mám takovej matnej pocit, že čas konfabuloval nějakej umnej ďáděnka jenom proto, abyzme se mohli se Zajebanou potkávat v tomhle vlaku při mý nejoblíbenější stávající činnosti, jakou je spánek. to znamená ve snu.

ópá, teď se tu znova prohla ta holka s kundalínou, rudejma gubama jako marylína monróová a zamávala na mě kabelkou, ze který jí trčela prošlá injekční jehla. mihla se chodbičkou a asi cupitala na hajzlík, vypadala hodně vodhodlaně a především uspěchaně. to sou mi věci, takže se z ní vyklubala smažka? ještě že sem se s ní nedal do řeči a ani nijak blíž dohromady, to by mi moje líbe muttí nikdy nevodpustila, jo jo, chlastat jako pranýřovanej velbloud, prosím, spoko. hulit jako vybouchlej reaktor v Černobylu, prosim, niech sa páči… ale píchat si do žíly rozpuštěný různocvětný lentilky, ja pierdolᶒ, nikagdá!!!

sem se rozčílil, až mi na krku naběhla křečková žíla, uf, do tý by se to píchalo jedna báseň. musim se schovat, aby mě marylína, až se bude vracet pro ten vypadlej špric, neviděla. musim se zachumlat do toho svýho hábitu a nevylejzat, nevystrčit ani jedno ucho, aby mě neslyšela. jak ani nedutám, co když je to náhodou dobrá známá těch měntů? co když je to jejich špek?

usnout a zaspat všecky reality, který teď absolutně nepotřebuju řešit. usnout, a probudit se jako vorel, kterej letí naproti Zajebaný. vstříc snovejm dnům.

Den zaščitníka rodiny čili Mistěr Surmaku 2006 aneb Chú iz blú? Protože snad né velvet?

„Davaj, budem se spolu bavit po anglijski, mně nužná práktika,“ ozve se z vedlejšího sedadla noměr 17, pěrvyj rjad, fyrgyz drum těatr, 15 stupňů célzija, 23. fevraljá 2006 roku.

Chorošó, pomyslí si děva něvá, když chceš mužnou práktiku, počemu by i nět?

„Davaj,“ soglasí se dívka a přivine se k teplé, o osm let mladší levačce na svém opěradle.

„Chí… iz blú,“ prohlásí pomalu, leč důrazně malý fyrgzyz s grustnýma glazáma a nahodí výraz ošklivého kačátka, jemuž právě sebrali pískací lízátko ze zobáčku (nebo mu ho vrazili přímo do pěčeně).

„To je nespravedlivý, já kdybych byl trochu větší, tak tam stojím taky, no řekni mi, v čem je šestka lepší než já? Vždyť není vůbec zajímavej, to já sem přece víc sexy, no řekni, nejsem krasávčik? A tenhleten je navíc určo stopro goluboj. A bratíška je taky dobrej, všichni tak nějak ujdou, ale ta šestka…“

„Ale Nuriku, to víže seš krásnej… A chlap… jak má bejt,“ chlácholí ho Nina česká a váží každé slovo, „ale pochop konečně, že tahle soutěž není vo tom, kdo je nebo není krasivyj, ani vo tom, kdo má nebo nemá charisma, to by tu nestálo šestnáct párňů, ale asi tak tři. A pochop konečně, že tvůj bratíška noměr sedm to prostě nevyhraje. A neříkej vo šestce že je blú, když tak řekni „hí is gej“, některý věci nemůžeš překládat doslovně.“

„To nevadí, ale to nic nemění na tom, že je teplej,“ zopakuje nurik a přitiskne děvu (se kterou se zná asi tak 30 min) za vzdálenější rameno gorjáčí dlaní.

„Hele, nuriku a ty máš děvušku, anebo jsou všechny ty dívčiny kolem tebe jenom podrúžky?“

„Ty znáješ, to sou podrúžky, my spolu jenom kamarádíme, jako já s tebou a ty s nima. Ale děvuška, to je něco jinýho, to už s ní pak guljáješ a už tě druhý děvušky nezajímaj. Máš jenom ji a nikoho jinýho!“

„Jasný. Poňátno. A poslyš, kolik ti vlastně je?“ zvídá požilá čéška.

„No, podoždí, sedumnáct, ne, vosumnáct… ne, sedumnáct…,“ otvětí a přátelsky ji políbí na tvář.

„A tobě? Tipuju maximum tak dvacet.“

Následuje pauza. „Hele, nuriku, to není důležitý. Já se cejtím pořád mladě. Podívej se, tvůj bratíška mluví.“

Na scénu nastupuje vysoký rachitický mladík, se suverénním výrazem a zdviženou golovoj a začne: „Začem ja ljublju fyrgyzstán? Eto moja rodina, eto vsjo, čto u meňá esť, kak i pápa, máma, bratíška, moji druzijá, moj universitet, moja žizň, vot, i ja by chotěl pozdravit‘ mužčin s nastupajuščim prázdnikom mužčiny, eto síla fyrgyzstana.“

Nurik pleská blánkama, dokonce kvůli tomu odsune ruku ze sedadla. Rozplývá se blahem a je dojat: „Hezky to řekl, můj bratíška je prostě klasa. Já bych to ne skazal líp.“

Nina pokývá golovoj, aby zase nenastal výraz „lízátko-zobáček“, i když si myslí sovsjem drugoje. Veškerej zbytek 15 čelověk říká némliš to samý. Bledě modrý.

Ze scény zmizej párně ve vojenskejch mundúrech a vobjeví se na ní celá armáda vopistolovanejch soldátů. Taky ve vojenským. S tím ovšem rozdílem, že před nima hopsá drobná, chuděnká děvčónka s mikrofónkem v tlapičce. A čandá si po šňůrce.

„To je naše charóšaja pěvíca Světlana Nukurbaeva, jú, to je prikól, že je taky ve vojenským. A já nevěděl, že je tak malinká…,“ roztahuje svůj roztomilej zobáček kačátko a začíná si úderně dupat a pohybovat se do tuc-tuc rytmu. Jeho levačka, která mezitím opět přistála na české straně opěrátka, přinutí děvušku udělat to samé.

„Nuriku, podoždí,“ okřikne ho čéška. „Já bych to chtěla fotit a nechci z toho mít šorpó na papíře.“

Nurik odsune levačku a natáhne pravačku k sousedce Asel. „Ty čéšky nemaj smysl pro rytmus, karóče košmár.“ A oba dva začnou nadšeně, mimo rytmus, tleskat na každou dobu.

A probíhá kulturní vložka típatelevarieté hadr.

A takovej kulturních vložek ten večír proběhnou ještě mrtě, na scéně se jako buločky v magazínu střídají všechny zneuznaný pěvícy, kterejm nedali prostor někde jinde, někdy jindy. A už vůbec ne nějak jinak.

A pokud prostor označíme znamínkem ∞ a nebudeme tuto větu dál negovat…

Vyjde nám z toho moderátorka típa jolana voldánová v pátým měsíci a ve khaki upocenejch šatech. „A nyní se, přátelé, přeneseme mnoho mnoho let nazád,“ domýšlí si intelektuálně nadaná děva, neb celý wieczór probíhá v oné tatlamatilce fyrgyzské, a ona tím pádem ně ponimáje ni figá a dáže jedno slůvko, kromě kouzelné zaříkanky „šachmát“.

A tak se do její imaginace záhy nahrne šestnáct pralidí s kopíma a nožema, kamenama, papírama a nůžkama, co začnou střihat ušima a lejtkama. Každej má předvést své koordinační pohybové schopnosti, ale vypadá to spíš jako na hodně plocho secvičený školní akademii. Styd je dívce nylé, i když nerozumí zbla slovu, ale zděs netřeba slov. Vpěredi se objeví klučina věku šestnácti let, vykopne chuděnkej muskul na kuřích nožkách a už to vypadá, že ho nevrátí zpátky, ale ve finále se mu zadaří. Za ním nakluše táta flintstoun se sexy šedým melírem a předvádí výkopnej šag bojového umění tfuj-či.

Nicméně, my jdeme do finále, párně dohopsaj, seřaděj se vod nejkrasívějšího po nejmenšího, jako na těláku při výšvihu na bradla. Jsou nervózní, nurik poskakuje po sedačce, píská a svistí, tlapičky má slepené nervózním potem.

AND THE WINNER IS…

Strnulý páreň noměr šestnáct! (Páč má největší kopí!)

„Fúúúúúúúúúúúj, to je nespravedlivý, jak ste mohli zvolit tohodle, kdyk to není žádnej chlap, podívejte, nemá svaly, co je na něm zajímavýho,“ ozývá se ze sedačky vedle malé čéšky bratr rachitického bratra číslo sedm…

Ale tohleto už je konec, ať už zaplacenej, podplacenej, nebo nevyplacenej, a do nasazování čepičky zn. tulpak zazní hymna tohoto večera – první melodie, která nebohé, aglutinačně nevybavené čéšce cosi připomíná, a tak si začíná i ona konečně podupávat do rytmu a po swojemu zpívat:

„Tak čau a příště zase všichni, sejdeme se jako obvykle, já přídu s kytkou, tu máš čichni, a kytka bude vonět nezvykle…“

Ano, ano, další prázdnik, tentokráte mistěrka surmaku, se blíží. eM Dé Žet už je rjáduškom zděs. Pizděc.

„GIRLS ARE CRYING’N’BOYS ARE MASTURBATING…“

Jak výstižné! Utápět se v orgasmu duše a po tváři nechat stékat zamrzající prameny průzračného semene. Semene touhy, kterou lze záhy slízat jako pravou točenou pistáciovou zmrzlinu. Jež se potom líně rozteče o stěny žaludku, přestože venku mrzne a člověk má chuť se zazimovat a vylézt až s prvními jarními paprsky. Anebo kuličky kaviáru. Ano, mužské semeno voní jako kaviárové jikry zalité kuřecím bujónem, pouze barvu má jako mléčný sníh, který právě zasypal rovnoběžné ulice. Peklo se stalo o trochu jasnějším a průzračnějším, má-li však bílá barva co dočinění s návratem do Orlího hnízda, nastal nejvyšší čas!

Běžím po dlouhé rovné ulici, jež nebere v zákoutích hluboké noci konce. Pravidelnost ne vždy znamená pořádek a pochopení, a mnohdy je jednodušší ztratit se ve spleti pravoúhlých geometrických obrazců než v labyrintu pokroucených uliček. Směr mám však pro tentokráte správný jižní cíp města a nekonečný horský hřeben jsou přede mnou. Nohy mi podkluzují, míjím taxikáře, kteří na mě troubí a pokřikují. Klasické zaklínadlo: „Djéééé-vuuuu-škáááá.“ Chci umřít. Zní to banálně, ale chci, aby mě přejel první taxikář a odvezl mě do nemocnice, kde se mnou udělají krátký proces, což v těchto bláznivých končinách, navíc za takového počasí, není zas až takový problém.

Smrt v horách by byla samozřejmě lepší, nastanou však nepředvídatelné situace i tady dole, jako například dnes, kdy člověk pochybuje o tom, že jakýkoli další nádech má ještě vůbec smysl. Kdy se pohybuje mechanicky jako ten nejdokonalejší stroj, který ovšem potřebuje generální opravu čili vyměnit srdce a zastavit lávu emocí, které vytékají, prýští z očí jako dětský umělohmotný natahovací vodotrysk a cákají na bílé rampouchy přirostlé k napuchlým očím. „Djééé-vuuu-škááá, s nastupájuščim práázdnikóóóm,“ a další taxi do zvuku půlnočních rachejtlí obratně probruslí po zledovatělé silnici.

„Blja, svoloč, pošól ty v žópu, aaa?“ moje komunikace s jinými lidmi se nachází na bodu mrazu, což je však zcela pochopitelné, když nemluvím ani sama se sebou.

Chci létat! Chci zmizet tam, kde čas určují embryonální kmitočty křídel ptáků, chci se vyplakat Orlovi na jeho mužné rameno. Říct mu, co mě trápí, schovat se v jeho teplé sněžné náruči, tančit a zpívat jako Syréna do rytmu baletících vloček. V letu mi brání snad jen ledový pramen semenných slz a taky intuice a vnitřní přesvědčení, že by mě v tuto chvíli stejně nevyslechl. Ano, na světě nezůstal nikdo, kdo by pochopil kolduní jazyk, kdo by v něm komunikoval, anebo byl alespoň schopen mu trpělivě naslouchat. Můžu dokonale znát jejich řeč, sebelépe chápat všechny slangové a hovorové nuance, nepochopí-li však příjemce princip komunikačního kódu, je veškerá snaha marná. Jenže, jaký jazyk je můj skutečný, mně vrozený a rodný? V jakém jazyce nyní uvažuji a přemýšlím? A kdo jsem? S jakým pohlavím se mohu identifikovat? Jsem muž, který skrývá ženské slabosti v barvách aury vlastního stínu, nebo žena, která nese lopatu a tou nabírá padlé duše? Jsem dítě, které nejlépe rozumí tomu, o co nám, dospělým, jde, a proto raději mlčí? Anebo opeřený pták, který pozbaven lidské identity trhá z těl kolemjdoucích brka jejich neřestí a háže je do odpadních kanálů banálů?

Cítím v sobě stepní samotu, cítím, že na světě není nikdo, kdo by toto prázdné místo alespoň z části vyplnil. Jsem jako statný strom, o který neopřeš ani zrezivělé kolo, protože se bojíš, že by se nakažlivá rez mohla přenést na zdravý silný kmen. Je však má samota opravdovým zrcadlem a odrazem nitra? Není tato extroverze pouhým výkřikem duše do tmy? Duše, která naopak touží po osamělosti v přeplněném kupé, kde poté, co zatáhneš za záchrannou brzdu, a ještě než vlak stačí zastavit, vrhneš se pod jeho kola?

Je zde na zemi opravdu mé místo? Je-li vyděděnost z pohlaví iniciačním momentem satori, kde se potom nacházejí hranice mezi samotným osvícením a nekonečným šatuni v přeplněných ulicích? Kam až je člověk ve svých emocích schopen zajít, aby ho nezničily? Aby se nezbláznil? Aby ho nezabily, ale posílily? (Ostatně, v jakém meziprostoru se nacházejí hranice normality a šílenství?) A co znamená strach? Je strach strachem před sebou samým, nebo před druhými lidmi? Anebo před smrtí? A pozná člověk opravdu moment, kdy umírá? Mezidobí, kdy k němu přijdou jeho strážní Orlové a řeknou: „Nastal tvůj čas, vezmi si s sebou jednu! nejoblíbenější věc, jednu! nejmilovanější duši, zkrátka, vezmi si svý saky paky a jdeme!“

Chci létat, neboť orlí Bratr mi přestal naslouchat. Oslepl, jeho křídla zahltila rez, a on padl jako raněný tetřev na hlušec. Vesmír je prázdný balon a předzvěst stepní samoty neodvratně klesá jako mlha nad asijský rybník brčálník. Je hustá jako vnitřní smuta malého kolduního těla. Havraní vlásky a čarodějné oči. A tělo, které si říká o teplo každým svým pórem, ale přesto jako by házelo své prosby jako hrách o stěnu a nikdo je neslyšel. Tělo, které vydrží takový marast a nenávist sebe sama, že už mělo být několikrát vyměněno z celé své podstaty.

Běžím po rovné ulici, orientační smysl se utopil v bělobě zmatku, strachu a pochybností. A také ve stupních alkoholu. Běžím a vím, že směr Jih čili Hory je správný. Utíkám před ním, utíkám před sebou samou. Před námi. Přestávám rozlišovat tenké a prostupné hranice lásky a nenávisti, ty mě netrápí.

Chybí mi přítomnost elementárního ženského pocitu, kterým je ochrana. Kterou nyní nemohu poskytnout ani přijmout, protože mi ji nikdo hmatatelně nenabízí – na, tu máš, vezmi si, dej si moroženoje, je dobré, pistáciové! Jsem tedy bytostí pozbavenou své podstaty, což znamená, že ztrácím právo na existenci. Když mě neochrání křídlatý bůh a ani rozesmátý úsměv s houpající se naušničkou v levém uchu, měla bych se ochránit já sama. Jenže já se na sebe nemohu ani podívat. Nemohu se sama sebe dotknout. Jsem upocená, zadýchaná a chci běžet a nezastavit se. Chci umřít za běhu.

Čím více své tělo ničím tím, že ho napájím hektolitry alkoholu a kávy, čím méně jím, neboť moje ústa už si pomalu, ale jistě odvykají přijímat potravu v pevném skupenství (neexistuje přece příjemnější pocit, než když člověk může dávat, a nemusí za to nic a od nikoho přijímat!), čím více si ničím své mozolnaté ruce na stěně a tvrdém, neúprosném kameni, tím více mé tělo, zdá se, vydrží. Občas si lolití kůstky-libůstky, na nichž se líně protahují vytrénované svaly, vyžadují spánek, není to však pravidlem. Někde se však ona hranice, kde se vše přehoupne na druhou stranu, musí vyskytovat! Jenže kde? Dokud nenarazím na její viditelné znamení, nezajímá mě. Ignoruji ji! A pak už stejně zbude jen kousek na druhý břeh – buď taxi, nebo dlouhý let na laně. V horách čili doma: Neb není druhých nepravých domovů, jen ty, které sídlí v naší duši. A proto jsem tady. Já. Hory. Běloba a orlí křídla. Za hranicemi maximální svobody. Ostatně, existuje ženská a mužská svoboda? A existuje třetí varianta pro mě samotnou? V cizí zemi vyděděnou? A co znamená JÁ?

A rozuměl by tomu Lachmaty, kdyby se jako muezín napojil na hladinu orlího zpěvu a nechal by si zobákem do ramene vytetovat mé iniciály? Nejspíš ano. Jenže on visí na stěně, z výšky se kaboní na ty pod sebou a svůj kouzelný úsměv věnuje pouze jedné jediné (která se na něj dnes přišla, opět „zcela náhodou“ podívat). Závidím jí a jemu promíjím? A mám k tomu skutečný, opodstatněný důvod?

Budoucí otec mých dětí mě zradil, a ještě mě omylem při vynuceném polibku na rozloučenou („Nezlob se, Anočka, ale dneska tě nedoprovodím. Musím si vážně promluvit s Marinkou.“) udeřil preskou do temene hlavy, na kterém mi teď raší varovná boule (předzvěst konce, který nikdy neměl začátek?). Že mi až vytryskly bělavé slzy. Kolikátá již? A pokolikáté? A kolikrát mě ještě zradí? (Byli jsme přece domluvení, že půjdeme na večeři a pak ke mně domů, copak zapomněl, že dneska jsou to právě tři měsíce od našeho znovushledání?)

Slzy jsou znamením bezmoci. Leč zároveň síly. Silní lidé jsou bezmocní, neboť nevědí, jak nahoru. Anebo vědí, a pouze čekají na správný okamžik? Na konec stagnace informací a energií?

Sen – byla jsem tam za dveřmi kosmu. Pouze sama, se svými hvězdami. Kam zmizel on? A proč?

A potom nastala naprosto neskutečná, asi hodinová časová smyčka, ve které jsem si prožila celý týden života, což znamená, že čas opravdu neexistuje příběh z jiných paralelních světů, který si nejspíš někde jinde právě prožívám, a lynchovsky pěkně nepříjemný příběh, v němž jsem v rámci sebeobrany vykašlala kus plic. Byl to takový malý, zelený měchýřek. Ranní bolest celého těla a symptomy chřipky rozháním panákem slivovice a notnou dávkou česneku.

SKALPEL, PROSÍM!

slyšim nad svojí hlavou a nevim, co si vo tom mám myslet, páč teda, pokud si dobře vzpomínám, tak ještě nedávno sem seděl v počongu, kolem mě se proplejtaly nekonečný pole, a já seděl, čučel z vokna a nechal na sebe mrvdit vymrzlej jesenní vzduch. jenže, já si vlastně nejsem moc jistej, kdy to bylo, a je docela možný, že celou tuhle pojezdovou hurá akci mi připravila Zajebaná jako bonusovej dárek na cestu tam k ní nahoru, abych to neměl zas tak jednoduchý a měl před svou poslední štrekou kromě hezkejch vzpomínek i nějaký nepříjemný zážitky, protože co si matně vybavuju, v tom počongu byla neskutečně pierdoloná zima.

„Sestro, podejte mi prosím ještě narkózu, vypadá to, že ho ta událost úplně vyčerpala. Budeme muset udělat radikální krok! Snad se nám ho podaří zachránit.“

ja pierdolᶒ, tohle mi ještě scházelo, já přece nejsem nemocnej, jen sem trochu prostydnul, jak sem utíkal před těma měntama, a pak taky jak sem seděl upocenej v kupéčku a neměl nejdřív nic na sebe, co bych si převlíknul, ale jinak sem docela zdravej. voni mě přece už voperovali, a dokonce si vzpomínám na to, jak se ve vlaku vobjevil ten podivnej ďáděnka se stetoskopem v ruce a chtěl po mně lístek. kterej sem samosebou neměl. vida, paměť, vo který se mi snažili těma různocvětnejma drátkama namluvit, že nemám, mě neklame. vot těchnika!

„Sestro, podejte mi prosím ještě narkózu a kapačky, budeme se mu muset pořádně podívat na zoubek!“

marjáalláh, co to má znamenat? já sem přece naprosto zdravej. nikdy sem se necejtil líp než po tý voperaci, kterou mi nedávno udělali a kterou si sami pro sebe pracovně nazvali „mankurt pět to nepřežije“. jak je vidět, přežil sem to v relativním zdraví, daří se mi dobře, zuby mám bez jedinýho kazu, a to, že mi z hlavy visej různý různocvětný hadičky a drátky, není zas až tak podstatný, důležitý je, že si relativně pamatuju, kdo sem a co tu dělám. kurwamać, měl bych jim něco říct, ale jak můžu ty svý proříznutý guby vodevřít, když na nich mám napasovanej želví krunýř? nebo že by to byla helma, která mi na golově zůstala vod tý doby, když sem tenkrát utíkal pryč z místa, kde se to stalo?

„Sestro, vytáhněte mu, prosím vás, to železo z ucha, potřebuju se dostat dál a ta jeho ozdoba mi dost překáží.“

kurvablín, jaký železo? já přece žádný železo v hlavě nemám, co to je za pysky kisky mindy? já můžu mít krom těch drátků v hlavě maximálně tak piliny, aspoň to mi doma meldovala moje líbe muttí, čímž mě teda dost štvala, ale vona věděla, že jí nic neudělám, že se jí nic nestane, i kdyby mi v hlavě přeskočilo už úplně, totál brutál. a že sem jednu dobu nevěděl ani to, kdo sem a jak se jmenuju. věděl sem jedině to, že jedinej člověk, kterýho na tomhle světě miluju, je moje milovaná muttí. je sice pravda, že Zajebaná měla taky svý přednosti, v jistejch chvílích byla teplá a náruživá, ale nikdo na světě prostě nedokázal vobejmout tak, jako Vona. teda, moje líbe muttí.

„Sestro, přidejte mu, prosím, narkózu, budeme se muset podívat dovnitř. Vypadá to, že má do hlavy vnitřní krvácení. Navíc je ve stavu dost velkého podchlazení, jak dlouho tam ležel, než přiletěla helikoptéra?“

helikoptéra? to je taková ta karkulínovská věc s vrtulí? to je taková ta věc, co se točí a lítá? jako ty ptáci, co se slítly nad hlavou Zajebaný, když se to stalo? a vůbec, jaká nervóza? jaký vnitřní krvácení? vo podchlazení, vo tom by se dalo ještě polemizovat, je fakt, že promrznul sem v tom vlaku dost, až na prostřelenou kost, ale vo tom, že by ze mě tekla krev, si teda vědomej nejsem. a kurwa, co se mi vůbec šťourá ve voku? co si to dovoluje? až teď, když mi ho násilím vodevřeli, sem si všimnul, že nejsem ve vlaku, ale že ležím přikurtovanej ke stolu a kolem mě je bílo, jak na ty nejvánocovatější svátky. což mi opět připomnělo, že sem je měl trávit se svou milovanou muttí, a ganz regál bylo to, že to mělo bejt v létě, ve čtyřicetistupňovejch hicech. hlavní byla to, že za mnou měla přiject. jenže, čert ví, jaká je teď roční doba, a člověk (teda, mankurt), připásovanej čtyřma řemenama ke stolu, mezi čtyřma bílejma zdma, tím spíš. kogíto – neví to.

„Sestro, skalpel prosím…! Komunikoval se záchrankou? A co říkal? Mluvil z cesty, nebo byl při smyslech?“

já a při smyslech? no, nevim, nevim, smyslnej sem byl až dost, každopádně, jaká záchranka? nevybavuju si, že bych někoho zachraňoval. když se to stalo, nad její hlavou se slítlo hejno bílejch ptáků a do vzduchu se rozlítaly ty její krvavý papíry. mezi touhle událostí a přítomným časem mam dost velkou prodlevu, pamatuju si jen to, že mi Zajebaná svatosvatě slíbila, že se vrátí. a je nenávratně fuč. zhoupla se na věrjóvce vod rozesmátýho joja jako karkulín s porouchanou vrtulí, zmizela hluboko v horách, jako heidi, která neví, kdy přijít domů z noční tusóvky. a je fuč. vodletěla do teplejch krajů, frnkla jako ptíca nožníca do kraje, kde závtra znamená jestrdéj, a karóče je fuč.

byla tu – neni tu… masjaňa na plotu.

no a už je to tu zase… a ještě tu chybí ta proklatě dotěrná melodie, kterou mám vod Zajebaný a kterou mi nejspíš budou hrát i na mým mankurtským funusu.

„Sestro, pusťte tam rádio, ať tu máme při té řežbě trochu veseleji.“

kurwamać, já to řikal, to sem si teda pěkně naběh, jen co na ni pomyslím, už ji zase slyším. Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende… a ne a ne z mý hlavy ven, přestože v ní mám teď docela frišno, mám v ní votvor velkej asi jako díru do nohy, kterou sem tuhle zničehonic našel, když mě ve snu postřelili.

„Sestro, už ste mu vytáhla to železo z hlavy a nohy? Vždyť mu ji jinak budeme muset amputovat!“

tak tohleto už ale začíná zavánět něčím nekalým. to už moc nekapuju. železo v hlavě a v noze? jenže, kdo říká, že tu mám něco chápat? vodkud já vím, že nejde vo pouhej rozmar mejch dobrodějátělů? vo dlouhou chvíli těch nahoře, kterejm teď poslední dobou šéfuje Zajebaná? který mi chtěj jakože vystlat cestu růžema, respektive nářadíčkem típa ottjážky, karabiny, krjuky, ledoruby, fífy a kóšky, abych si tu svojí věrjóvku měl za co pověsit? kdo to ví, nepoví. kogíto, neví to. ale já už bych jim, kurwa, mohl říct, aby mě nechali na pokoji, na tomhle bílým místě, který je stejně tak bílý jako křídla dravců, co se slítly nad našima hlavama, když se to stalo. a viděli sme to voba. stopudovo!

„Sestro, zavřete mu tu pusu, ať hlavně nic neříká, vždyť je pod narkózou. A kdo by ho chtěl taky poslouchat?“

tak takhle drzýho doktora už sem dlouho nepotkal… to už je skoro horší než ten chlápek, kterej na mě mířil stetoskopem ve vlaku, jenže kdo si je taky jistej tim, že to není von? a nemám já poté, co ze mě udělali mankurta, příliš velký požadavky a nároky?

„Sestro, dejte mu injekci na uklidnění, vypadá to, že přichází k sobě, a že by nám mohl překážet.“

ёб твoю…! jak jako překážet? komu já kdy překážel? kdo tady komu překáží? nepřekážej jen tak čistě náhodou voni mně? a vůbec, co já se tady s něma zabejvám? já bych jim moh ukázat, co sem zač, jaký temný síly se ve mně skrejvaj… jenže nechci! anebo chci, a jenom nevim, jestli mi to dovolí Zajebaná? jestli mi to nepošpiní prošívanej kobereček cestou tam k ní, nahoru?

„Sestro, a má on vůbec očkování? nu, skaži-ka, privivka u těbja esť?

tak tohle už sem někde slyšel… a vůbec, ať už se mi přestanou šťourat ve voku a uchu, já se chci jako každej normální mankurt po zasloužený práci trochu prospat. vsjo!

C.A.S.H. čili Kyrgo Ebsurdo Šílená… Bolníca aneb Sto baksů za voperatsiju (za ruku na ruku, se zlomenejma palᶒcama)

Novogodní přání zní: o góspodi, ať se mi tu probůhmarjáalláhjoviš nic nestane!!!

Aktéři:

Ljocha: páreň kytarový, t.č. rukozlomený, zimou bělící, bolestí zelenající a pivem červenající, věku dvaceti

Daniil: páreň tóže kytarový, sólový a zdravý, leč přiopilý, prát a brát se za svého kumpla připravený, vózrastem tak ňák podobný

Nina: čéška malá, černá, saxofonová, požilá, svobodná… a více už snad ani nedodá

Vrač: típa radar, kterýmu ukradli anténku z vysílačky, jenž vypadá jako pohádkový děd mrazík, hustý vobočí, stetoskopem (kterej nemá) zatočí, věku stopudovo sto pěti, značně již zpomalen…

Mědsestra

A někteří další vystupující, který sice mluvěj, divže jim morda neupadne, ale v našem vyprávění pro ně naštěstí místo není, i když pro některý by aj bylo, ti se však omluvili z dnešního natáčení, jako například vrač Sova.

(jsou tu: stálý zákazník 4. bolnicy na velmi vzdáleném kraji města, vizuálně típa olda kajzr na dovče v soči, tentokráte nezlomený, ukecaná bábuška, co upála na sobáčku a zlomila si u toho hnátku, nemístní krutyje, a tam snad kromě počtu beranů není co dodat, tak že by to dali s českou ninou dohro?! Mady?)

Vrač: „No, takže voperace bude stát sto baksů… Peníze mi můžete dát přímo teď hned, na zdravou ruku, čili SEJČAS…“ (a vohlídne se mezi bábušky, košky, pušky pacanů mohamedánů, co si vyřizovali účty nejdřív mezi sebou, a teď si je budou vyřizovat s bolnicí)

Nina (ve své přiopilosti se začíná čílit): „Co to má znamenat? Ljocha, ty nejseš pojištěnej? Vždyť si říkal, že jo, tak by ti to tady teď měl všecko pěkně hezky ázijsky a rychle udělat zadarmo, bězplátno, a tvoje pojišťovna se s nemocnicí potom nějak vyrovná, no nemám pravdu? A vůbec, jaká voperace? Máš napuchlou ruku a nespíš přeražený kůstky nad prstama, tak ti přece musej nejdřív udělat rentgen, no nemám pravdu? A navíc…“ (k vrači): „Víte, jak dlouho jsme na vás čekali? Dýl než na pana Forgota! Nejmíň hoďku a půl, než ta vaše skoraja (haha) pomošč přijela, dokážete si představit, že tam umírá člověk? A vy ho necháte tak dlouho čekat? Takže umře doma, a ne v nemocnici na kraji města, jak se sluší a patří?“

Daniil: „Hele, Nino, to je sice hezký, že máš takovou starost, ale tohle není evropa, ty seš teď v áziji, probuď se, tady jsou úplně jiný pravidla… víš, kolik si takovej vrač vydělá za měsíc? kolik mu náš ůžasnej stát zarplatí? Mňo???“ (pauza na glotók spirtu z báltiky devítky): „Ani se neptej, je to naprosto tristní, takže se nediv, že si říká vo lišnyje děňgi, ale my se s ním nějak domluvíme, stopudovo, nechte to na mně…“ (a odejde za babuškama, koškama, pacanama, piraněma a te de)

Ljocha: „Blíín, davajka – pokurimka, a dej mi prosimtě ještě napít, já to asi nevydržim…“ (sahá po plešce báltiky). „Kurwablín, a dneska jsme měli hrát s bratem fidelem, vot, takije čuvaki, a my jsme kurwablín někde v zadupí na kraji města a už nestihnem ani ty tři pěsni, který jsme chtěli… chjóó… Ale já jsem pravej punker, já to ještě vodehraju. I kdyby mi tu hnátku dali do gipsu, kterej by mi přivázali k pravý noze, já tam prostě doskáču! I přes kaluže!“

Nina: „Ljocha, slušaj, teď je důležitý, abys byl v poho, koncert máme aj za tejden, a hrát budem ještě mrtěkrát, ně pěreživaj! A propo, kdybys ze vzteku netlouk pěstí do zdi, mohli jsme si ty tři písně zahrát, ale to nic, příští 5nizzu, šak se nic neděje, krom toho, že nás teda obmanuli, protože to se prostě nedělá, volat půl hoďky před končíkem, nejezděte, zpěvochirurg Díma se jako zázrakem uzdravil a vy karóče dneska hrát nebudete. To je ánfééé… Ale žizň je celkově bljaď, takže mě to ani moc nepřekvapuje. Kstati, měli jsme jet do klubu rovnou, by se ti na to Dímka podíval, šak to má v popisu práce.“

Ljocha (zděšený výraz kytaristy bez trsátka a beze strun, kterej má v ruce pahýl dřeva a za minutu má jít na pódium): „Ten? Ani náhodou, to si rači nechám rovnou uříznout celý tělo… Jakejpak von je chirurg? Šak se na něj podívej! (a ukazuje prostředníček, který má t.č. eště zdravý) Paří, tušuje s ťólkama, pak dvě hoďky spánku, a ráno hurá, v nemocnici na mě čeká práce – voperace, hej, sokoly, hory, doly, doprovody, jeho podlitý voči jásaj na krvavý koleno a porody. Blééééé.“

Podchází stálý klient ten a ten (žoviálně, leč přátelsky): „Nač hned ta silná gesta? A copa sme dělali? Mlátili vzteky do zdi, jo? Panečku, HéM, to já tentokrát nemám nic zlomenýho“ (mrkne na ženu s uhrančivejma vočima, která je asi třikrát tak širší, je zabalená do liščího kožichu a v ruce se slovy „zase planej poplach“ velí a vítězoslavně nese snímek rentgenový), „vidíte, my se ženou už tu jsme klienti stálí, nás už tu všicky dávno znají… což je výhoda… i když mě spíš znají na psychůšce, která je tady rjádom,“ tam stojí. (a svá zlatá ústa, jako mládež votrenýrkovaná, spartakiádně vyzubí)

Daniil (vrací se a v ruce nese další dvě báltiky děvjátky): „No, hele, tak vrač řikal, že se ti na to podivá, že udělá rentgen a podle toho se dohodnete. Ale teď večeřej, musíme prej chvilku počkat.“

Nina: „Jak jako večeřej? A na co máme čekat? Co to má znamenat? My čekáme už celej večer, Ijocha umírá bolestí, zelená vztekem a červená mrazem, a voni ho ještě nechaj čekat, jo? Jakou chvilku? Každej chvilku tahá pilku, a někdo trochu dýl, co? (čílí se jako vždy chápavá evropanka, s realitou na štíru je a mocným lokem z lahve spirtu upije) Bych jim ukázala, zač je toho loket, ale to už bysme si v pátek nezahráli vůbec, páč bych si ho stopudovo zlomila a do tý doby by mi ho ani nestačili amputovat. By mi nejspíš uhnil…“

(Přichází mědsestra): „Simvás, děvuška, vy jste pijaná? A co tady děláte s tím pívem? Alou ven, ať už vás tu nevidim! Tady je přísnej zákaz konzumace alkoholu, jste ve sterilním prostředí, v bolníci, se podívejte kolem sebe.“ (Nina smotrí na flašky vod piváků rozseté jak pole máku, típa sněhurka a 7 panďuláků, jenom neví, kde nechal tesař díru a Ijocha otkryvášku čili vodvírák.)

Ljocha (K mědsestře): „Helejte se, to bude dobrý, karóče, vona je to holka hodná, jenom trochu mimózní, to víte. Júrop iz júrop, my to nějak tady vyřídíme, že jo?“ (mrkne na daniila a jedním z mála ještě nenapuchlých prstů luskne na pána v bílém plášti, jenž s bílým slušivým a jistě teplým kabátkem přikluše, nasadí ho, utáhne, a do vodospádu lekce pro pokročilé českých nadávek klející se děvu vodtáhne)

Ljocha: „Tak to bysme mali z krku (gesto típa pat a mat mají chuť laškovat a šachy hrát). Davajka pokurimka a potom pojedeme na ten koncert, šak jsme nastojaščí punkeři, a ne ňáký šminky aly pugačevy, no ne?“

Daniil: „Jasněnko! Jen počkáme na ten kurevskej rentgen… kstati, ty by sis tu ruku dneska stejně zlomil, právě volala julka, že ji v práci votravuje nějakej krutej pacan, že prej servírka je děvuška pro všecko čili taky pro něho, pamatuješ, jak ses minule porval a museli ti sešívat kus ramene?“

Ljocha (hrdě a zasněně): „No jasně, že si to pamatuju! To byla dobrá bitka, né že néé… (a nahlas a nevochotně ze sebe dostane…) „Si piš, že mu tu jeho mordu ještě rozbiju, až mi tady nasaděj ten gips, jenom jestli se toho dočkáme!“

Daniil: „No, jestli jim to bude trvat stejně jako panu forgotovi…, oumajgad, ně daj gospodi. Bljad‘.“

UBĚŽÁJ! BĚGI DOMÓJ! KURVA! COPAK SEŠ HLUCHÁ!?!

Stojím na temné asfaltce bez funkčního pouličního osvětlení. Prázdným prostorem se nese stín dorůstajícího měsíce, který vykukuje zpoza asijského tumánu, a ozvěna poslední slabiky: „-žaj -žaj -ŽÁÁÁJ…“ Stojím jako přikovaná k zemi a nohy ne a ne se odlepit z místa. Jsou tři hodiny ráno a ulice, kterou znám jako své pohory za bílého dne, nasadila druhou, odvrácenou tvář. Šklebí se na nás jako zkažené, rozteklé moroženoje.

„Nu-ka, Anočka, čó smotriš? Běgi domój!“

Tobě se to řekne, utíkej domů, ale copak tě tu takhle můžu nechat? Copak se můžu nečinně dívat na to, jak tě naprosto neznámá banda opilých a s přirůstající noční hodinou značně agresivních pacanů bezdůvodně bije a kope? Kolik rvaček už jsem tady za tu krátkou dobu viděla? Kolika bezdůvodných bitek, po požití většího či menšího množství alkoholu, už jsem se pasivně zúčastnila? Jenom ta poslední skončila úprkem na první taxík (kudrnatý mladík, který tě napadl, byl nečekaně mrštný a i přes svou opilost překvapivě výkonný). A také mou zakrvavenou bundou, přestože se mě nikdo ani nedotkl! Ošetřování hrdinů, kteří brání svou čest, v tomto případě potom její hezčí a slabší část, si však žádá své oběti. (Hezčí a SLABŠÍ? Kam se poděly mé evropské představy o emancipaci a rovnoprávnosti pohlaví?)

Tentokráte se však neopakuje to, co minule. Ostatně, on měl nakonec přece jen pravdu a nebýt tvé tvrdohlavosti a snahy dokázat si, že na něj máš, mohli jste si dát jedno udobřovací (z tvého pohledu zbabělé) pivko a za nějakou dobu, možná že už druhý den, by bylo všechno v pořádku. Vše při starém. Tady si ale většina chlapů hraje na geroje, který musí dokázat, že zvládne ochránit nejen sebe, ale i svou ženu, dívku, matku, milenku… Jak archetypálně prosté! Jak dětinské! Na druhou stranu však milé a příjemné… Jenže tentokráte nejde o člověka, který by tě nějakým způsobem ke rvačce vyprovokoval (nebo ty jeho) … Tentokráte jde o naprosto regulérní loupežné přepadení!

Ani nevíš, jak bych ti chtěla nějak pomoci, jak bych těm několika svoločím, kterým jde bůhví o co, chtěla ukázat, že se jich nebojím, že na ně silou vystačím (pravidelné tréninky na stěně dělají své, a přestože to na první pohled nevypadá, sílu na to, abych se s někým poprala, mám). Přesto však stojím jako opařená, koukám na to, jak ti z rukou postupně padají igelitky s cinkajícími lahvemi, solenými rybami a okurkami, sýrem, vejci, lepjóškou a jinými pochutinami a jak se pětičlenná banda vrhá na bezbranného sportovce zaskočeného nejen situací, ale i množstvím vodky v krvi. (Pivo bez vodky je jako výstup prvolezce bez spodního jištění.)

Do poslední slabiky -žaj -žaj -žaj padají kameny bezmoci a stín převahy toho hloupějšího. A taky první krvavé kapky z již několikrát zlomeného a zjizveného nosu. (Jaký rozdíl je mezi kamenem, který na tebe svrhne rozzlobená skála, a šutrem, kterým tě udeří zlý člověk? Kdo z nich je v tu chvíli silnější? Kdo z nich na to má větší právo? Proti komu se musíš více bránit? Proti moudré skále, nebo proti nevědomé bytosti?)

„Tys mě neslyšela, nebo co? Okamžitě odsud zmizni!“ Tvůj tón v hlase přitvrdil a zbrunátněl, až mi u oka vytryskla slza nasáklá odérem medvědí vodky smíchané se slanou instancí, emotivně zesílená neukojenou touhou mrouskajících se koček. A také strachem a lítostí. Opět jsem zůstala sama. Opět nepochopena. Opět ve světě, který mě nepřijímá. Nebo já nechápu jej a JÁ nechci přistoupit na jeho pravidla? Jenže, která pravidla jsou ta správná? Podle kterých pravidel se mám řídit?

Chci pomoci člověku, kterého, zdá se, doopravdy miluju, on však ode mě odvrací svou zkrvavenou tvář a vyhání mě od sebe. Chci mu pomoci, protože lidé, kteří se milují, si musí pomáhat za každé situace, v dobrém i zlém, tak se to přeci slibuje při svatebních obřadech v kostelech. Jenže my nejsme muž a žena (zlatý prsten po babičce na levém prsteníčku je jednou velkou, dokonalou fikcí, v tomto příběhu však vždy funguje dokonale a spolehlivě). A navíc: co si počít v zemi, kde Bůh nosí několikero podob a Adam, kterého stvořil k obrazu svému, je umíněný beran? Který nechápe, že pokud se má stát něco zlého jemu, chci, abychom onu bolest sdíleli oba společně. („Ty jsi přece holka… A holky se neperou!“)

Miluje mě tedy doopravdy, když odmítá moji podporu a pomoc? Jde o projev opravdové lásky ke mně? Je jeho strach skutečný, anebo jde o strach o sebe samého? Strach z potupy a prohry? (Musí přece dokázat, že je silnější, že je schopen nás oba ubránit!) A stojím tu jako solný sloup proto, že mu chci opravdu pomoci, nebo proto, že nohy zkamenělé množstvím alkoholu v krvi vypověděly poslušnost? A kde jsou se svou pomocí statní a neporazitelní Orlové? Kde zůstala viset jejich opeřená křídla, která se nezaleknou ani těch nejsvalnatějších rukou a banálních, prázdných hesel?

Muži přece nemají rádi silné ženy, muži se silných žen bojí! Rozezní se mi přiopilou hlavou zvon nevyřčeného životního imperativu, který mi sem v morseově dešti pršících kamínků seslali z hor ONI. Heidi domů! Nasadím tedy masku a výraz slabého, bezbranného děvčátka a svévolně, bez pomoci karabin, osmy a lan, se na pomyslném podpatku poslušně otočím čelem vzad. Po provazech měsíčního světla slaňuji do temné ulice. Ještě naposledy se ohlédnu za budoucím otcem svých dětí (kterého budou znát možná pouze z vyprávění a fotografií), a v letu zachytávám popadané peří, s nímž se spouštím do tenat prochladlé, surmacké noci. Nabírám rychlost, z poklusu přecházím v běh a vlasy, jež za denního světla vyjadřují sílu a neomezenost, za mnou vlají a zadrhávají se o větévky zakrvaveného peří. Nechávám tvou bezbrannou postavu za sebou a po rudavých křídlech ti posílám tichou modlitbu a ochranu.

„Já teda absolutně nechápu, co tím sledoval, ale asi se chtěl poprat a já byl první, kdo mu padl do cesty… No řekni, ani v nejmenším jsme ho nemohli…“

„Prostě jsme se vraceli z flámu a měli provokativně dobrou náladu. A ruce plný jídla a vodky.“

„Ale…“

„Žádný ale… Tys ji měl docela slušnou a kdoví, co by se dělo, kdybys na jeho hloupé poznámky nereagoval, možná, že by nás nechal být.“

„To sotva, tenhleten se prostě chtěl poprat, a taky že to udělal.“

„Já nevím a hlavně je to teď už jedno… Mě spíš vyděsilo, že když ses dobelhal ke mně domů a za sebou si nechával krvavou stopu na chodbě, žes hnedka padnul do postele jako mrtvola, která pokořila všechny asijské sedmitisícovky v jednom měsíci. A potom, když ses trochu vzpamatoval, sis ještě šel udělat čaj a nechal puštěnej plyn. Pamatuješ si to? A uvědomuješ si, žes nás mohl všechny otrávit? Ještě že mě napadlo jít do kuchyně zhasnout… A seď prosím tě rovně, takhle ti tu ránu nikdy nevyčistím!“

„Jak jako otrávit? A jak všechny? Koho všechny? Vždyť jsme nakonec zbyli sami dva, ostatní přece jeli domů! Já ti někdy vůbec nerozumím… Ty tam taky stojíš jako ta největší dura a neutečeš… Vždyť ti mohl ublížit.“

„To nevadí, že mi nerozumíš, jednou to třeba všechno pochopíš… A co na tom, i kdybych tam zůstala… Tady se přece holky nebijou, sám si to říkal…“

„Já? A kdy prosím tě? To by ses teda divila… Tihle chlapíci by ti vrazili takovou, že už by sis nikdy nezalezla! Bljaa, což mi připomíná, že musím začít pořádně trénovat, kdy vlastně máme to soustředění a závody?“

„No, ty si teď trénuj, ale dokud budeš chodit s jednou rukou nahoře a se zafačovaným nosem, na lezení a hory zapomeň!“

„Ani náhodou, pojedu, i kdybych tam měl chcípnout, musím už zakončit pěrvyj rozrjad a pak rychle začít makat na titul mastěra sporta! Copak ze mě nemáš radost?“

Ale to víš že mám! To víš že mám… Teda máme. Mám ohromnou radost z toho, že se ti tak daří, že jsi neskutečně rychlý, mrštný, šikovný a že ti to leze! Ale copak ti teď, do přiopilého rána, můžu oznámit, že s největší pravděpodobností budeme tři? Že budeš mít juniora, kterého porodím rovnou se sedákem a přilbou na holé hlavičce? Dalšího egoistu postiženého horskou nemocí, která začíná už tady dole, na zemi? Kterého jakmile vezmeš do hor, zapomene na nudnou pozemskou realitu, a jediné, po čem bude toužit, bude odchod do výšin orlích křídel? A mě, stárnoucí ženu a matku, tady necháte, protože ty opravdu vysoké hory nejsou na ženský organismus a psychiku zvědavé. Protože ty opravdu vysoké hory přijímají jen silné a odolné muže! O bože, vždyť ze mě mluví stejné sobectví, jaké jsem přiřekla vám dvěma! Egoismus, závist a strach! Strach ze sebe samé! Strach z toho, že zůstanu sama!

Nikdy jsem si nepřipadala tak šťastně, neboť vím, že ty jsi jedním z mála, kterému chci syna porodit! Nikdy v životě jsem necítila větší zodpovědnost vůči sobě samé! A také strach, že to nezvládnu, že prohraju sama se sebou. Že se jednou podívám na vrásčitou tvář do zrcadla a řeknu si: „Kam jsi odložila masku pikové královny, kam zmizela tvá křídla, že tě oba opustili?“

„Anočka, no tak, proč brečíš? Pojď sem ke mně, no tak, tvrdohlavá kolduňo z Evropy…“

„To bude dobrý, jsem prostě jen unavená, nevyspalá a přepracovaná! Neměla bych tolik času trávit u počítače, bolí mě z toho oči. A taky bych neměla pít tolik vodky, nedělá mi to dobře. Já jsem přece vinař z pivního ráje.“

(A dva růžové proužky na lakmusovém papírku ještě nic neznamenají!)

Sen – sedím v maršrutce a na uších mám sluchátka. Řidič zastaví, do mikrobusu nastoupí několik černě oděných pacanů a jedna slečna, která si sedne opodál. Přiopilí chlapíci stojí, něco mezi sebou nahlas řeší, a přestože jim nerozumím, je jasné, že se mezi sebou právě poprali. Evidentně šlo o tu slečnu. Ten jeden skoro brečí a divokost, která z nich sálá, je natolik silná, že mě až mrazí v zádech. V tu chvíli na vlastní kůži pocítím pravou podstatu mužství a chci být na jejím místě!

Nebo na jejich?

WŁAŚNIE TERAZ SI OBUDZIŁEM

& tohleto sem našel na hajzlíku mezi druhym a třetim vagónem: hranice mýho pohlaví sou hranicema tvý kundy lýný. a vedle toho stálo červeně dopsáno, ale jebe ten počong sušně, no nie?

kuríwamač, co tohle je za stát, kde lidi zapomněli slušně psát… to by se tam u nás nemohlo stát! tim si sem jistej skoro víc než tou svou prostřelenou nohou, teda tim, kdo mi ji prostřelil, přestože se mi, jak už sem zmiňoval, jakýmsi zázrakem uzdravila a po díře jako hrom mi zůstal monogram ve tvaru blesku. při bližším prozkoumání to vypadá jako zkosený písmeno Z, což mi opět připomíná, jestli to nebyl jenom přihlouplej fórek Zajebaný, abych na ni po tom jejím ne právě šťastnym a ne úplně povedenym vodchodu jakože nezapomněl.

ale jak bych na ni mohl zapomenout? zrovna na ni? tim spíš, že červená byla její voblíbená barva? vim, že z hlediska mankurtský životní egozofie je tahle moje myšlenka dost nepochopitelná, protože podstatou mankurta je veškerý zapomnění, jenže ani věda není ještě na takovým stupni vývoje, aby tušila to, co my víme jistě! že totiž silný citový zážitky, který probíhaj a existujou mimo časoprostorovou rovinu, nám z hlavy nikdo nevymaže, i kdyby se nás armáda konduktorů se stetoskopem snažila přikurtovat ke koženkový sedačce a nasadit nám na hlavu helmu z levhartí kůže, která vyschne i za třicetistupňovýho mrazu. já vim, že to vypadá, že dělám chytrýho a že mi to nepřísluší, ale jen co sem se probudil a došel si na hajzlík a na cigárko, v kješeni sem objevil další bumágu ze série „vyper si vlastní dobrodružství“, a na ní stálo tohle:

„Společným jmenovatelem bohaté a rozvětvené skupiny transpersonálních jevů je pocit subjektu, že se jeho vědomí rozšířilo za obvyklé hranice ega a překročilo obvyklá omezení času a prostoru. V „normálním“ nebo běžném stavu vědomí se prožíváme jako bytosti existující v rámci hranic fyzického těla (tělesné schéma) a naše vnímání prostředí je omezeno dosahem našich vnějších smyslů. Jak naše vnitřní vnímání (interocepce), tak vnímání vnějšího světa (exterocepce) je omezeno běžnými prostorovými a časovými hranicemi. Za obvyklých okolností plně prožíváme pouze přítomnou situaci a bezprostřední okolí, na minulé události si vzpomínáme a budoucí anticipujeme nebo si je představujeme. Vzpomínky na minulost a fantazie o budoucnosti se kvalitativně drasticky liší od plného smyslového prožívání přítomnosti.“

já tomu teda moc nerozumím, zas tak chytrej mankurt nejsem, tim spíš, že nevim, v jaký časoprostorový rovině se právě nacházím, ale jedno vim jistě. pro Zajebanou bych udělal cokoli, teda, skoro to samý, co pro mojí líbe muttí. kolikrát už sem se kvůli ní chtěl poprat… a kolikrát sem to udělal… zvlášť, když mi vyprávěla vo tom svým, to bych zajebal nejdřív jeho, a pak ji. za to, že s ním je. a pak, když mi řekla, že s nim asi nejspíš čeká dítě, tak to už byl vrchol všeho, pošeptala mi to jako největší tajemství do ucha, když mi visel na laně, až skoro u stropu, a já měl v tu chvíli sto chutí ho pustit, protože při představě, že teď s nim Zajebaná bude už napořád, do smrti pizdící… taky mi ještě za tu krátkou dobu stačila říct, že na interocepci, vo který se píše i na týhle bumážce, nepude ani náhodou, že si to dítě nechá, že si ho s nim hrozně moc přála mít. ja pierdolę, jestli maj ženský takovýhle představy vo otcích svejch dětí, tak to teda otcem nikdy bejt nechci. v žaludku sem v tu chvíli cejtil podivný sevření, takový típa mravenčení, srovnatelný s tim, když vás lechtaj různocvětnejma drátkama v mozku nebo když vám zašívaj ránu v noze, tahaj železo z ucha, a vy nevíte, jestli je to dobře, nebo špatně.

namalovala si tu svou budoucnost příliš červeně, aniž by tušila, že zanedlouho vopravdu vezme čáru a zmizí v horách, k těm svejm ptákům, vo kterejch tak básnila, vo kterejch se jí snad i zdálo, a to dřív, než bys řek pizděc. a překvapivě dřív než já.

„Je mnoho neobvyklých stavů vědomí, tradičně považovaných za psychotické, a tudíž ukazujících na vážnou duševní chorobu, viděno jako radikální pokusy o řešení problémů.“

no, je teda fakt, že kdyby mi nějakej dobrodějátěl pravidelně nestrkal tyhle bumážky do kapsy, asi bych jen stěží vo něčem přemejšlel. páč podstatou vobyčejnýho mankurta je volný proplouvání hladinou nemyšlení, jenže já nejsem žádnej řadovej soldátik z výrobní řady em ká 5, ale drsnej mankurt se supím drápem na krku (až teď se si ho všimnul, páč sem přemejšlel vo tom, co že mě to škrtí), kterej mu věnovala Zajebaná (ten dráp) těsně před tim, než se to stalo. než se zhoupla na věrjóvce vod rozesmátýho joja a zmizela jako karkulín s porouchanou vrtulí, říkala, že to je na vaječnou památku a abych ho zase neztratil, jako minule, a že až se potkáme příště, poznáme se právě podle něj. a zpívala si u toho tu příšernou melodii, co už ji znám nazpaměť. Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende… já si teda nevybavuju, že bych už dřív nějakej měl (ten dráp), ale když to tvrdí Vona… Zajebaná měla totiž jako jediná ženská na světě, kromě mý líbe muttí, skoro vždycky pravdu. a tak, když tvrdila, že se potkáme, věděla, vo čom mluví. chodí za mnou v pravidelnejch intervalech do snu a přesvědčuje mě vo tom, že to dítě, se kterým vodešla tam nahoru, bylo moje. a chce, abych tam za nima vodešel taky a staral se vo něj. já teda nevim, kde na to přišla, ale na druhou stranu bych se k němu přiznal už jenom proto, aby si ho nemusel vzít von. a aby si Vona nemusela vzít jeho. i když tam nahoru za ní bych rači poslal jeho místo sebe. protože jestli tam pudu já, vyjdou najevo všecky nekalý věci, co jsem kdy napáchal. a že jich nebylo málo… jenže to Vona moc dobře ví, a zatím mě jen tak zkouší, zatím si mě jen tak proklepává, jak na tom sem po tý voperaci s věcí, který se v týhle časoprostorový rovině říká kolektivní bezdomí.

„Incest, který byl zavrhován většinou etnických skupin, byl uctíván jak vyspělými civilizacemi, jako starými Egypťany, tak peruánskými Inky. Homosexualita, exhibicionismus, skupinový sex a prostituce byly v některých kulturách dokonale přijatelné, a v jiných kulturách byly ritualizovány a posvěceny.“

kurde, přituhuje… tak s tímhle už si nevim totálně rady a je mi jasný, že tuhle bumážku narafičila do mý kapsy Vona. já jí totiž hodně vyprávěl vo svý líbe muttí, vo tom, že to je jediná ženská na světě, kterou vopravdu miluju, pro kterou sem vochotnej udělat cokoli. a Vona mi na to vždycky vodpověděla, že sem úchyl a ať si dám pozor na to, aby mě někdo nevobvinil z incestu. že bych se z toho pak jen těžko dostával. ale co Vona má co povídat. Vona a ty její noční tusóvky, noční přespávání kamarádů, kamarád taky rád, a co s tím nadělat? a ty výlety do podivnejch podniků, kam choděj golubouši a svíjej se do rytmu diskopolo před zrcadlama? jakože prej sociologickej průzkum… hm, tak kdo je větší zboczeniec? já, tady na zemi, přikurtovanej k introvertní realitě, nebo Vona mezi těma svejma ptícema?

ládno, docela sem se tim přemejšlenim unavil a vyčerpal, je vidět, že s fyzičkou sem ještě trochu na štíru, budu muset zase trochu zaposilovat, abych nabral sílu a moh se zase s klidem dál rvát. a ty svý rvačky s přehledem vyhrávat, i když nevim, za koho, protože jedinej chlap, kterýho bych kromě toho jejího zajebal, je můj otčím, ten je teď ale kurevsky daleko a s tímhle příběhem vlastně nemá nic společnýho!

pudu na cigárko a pak si zase trochu zdřímnu, doufám jen, že dneska mě nečeká svatba se Zajebanou. někdo mě totiž voblíknul do bílýho hábitu, což je divný, protože sem si nevšim, že by ke mně do kupéčka za posledních pár hodin kdokoli přistoupil… ale musel to bejt můj dobrodějátěl, v tomhle fešným, i když těsným kabátu je totiž docela teplo, na rozdíl vod venkovní teploty, ta se pohybuje silně pod bodem mrazu a kreslí na vokna podivný čmáranice ve tvaru zkřivenýho Z. je sice fakt, že se v tomhle fešným voblečku vůbec nemůžu hejbat, ale to mi zas až tak nevadí, tančit dneska stejně nebudu, a jestli si to vyžádá Vona, bude si mě muset rozvázat! a zabít žiglí času!

Ecce kosmo komsomolka aneb U Táněčky den rož(zněž)nění a taky Děd Nooruz prišól. Vot prikól!

Kurwablín, takže nasebevzetí lunárního půstu čili akce „stop alkohol – ať žije maršrůtstop!“ se rozplynulo jako karamelová krówka s čokoládovou náplní v zubu (a na zdi rjáduškom s modrým drátem telefonu), ze kterýho před tejdnem vypadla blomba. Jenže, neni všem dnům koněc a jedno diskotěk-pívo (chorošó, pivka dvě… a následnej vyprošťovák… a taky další sedánek s alpinístama… a drink s běreměnnou Nasťou… a…) ještě neznamenaj, že je všecko ztracený. Ztracený je jedině perfektum a taky šútlivá slina, která se stýká mezi prstama a teče po klavišách, po jednotlivejch bukvách, a nechce se jí, mršce jedný, domů, zpátky do lesů… Kurwablín, no prostě to tam heute neni, ani kdyby si čéška čášku čáju na čéšku stavěla anebo si ježedněvno sypala magnézium na golovu. Anebo popel do penálku s kružítkem.

„Děěě-vuš-kááá, tady máte szmatku a utřete si to sama, my sme sa-mo-vo-B-slu-ha,“ křičí na mě prodavščíca a háže mi meždu glazá kuličky štěstí, hip-hap-hop & taky skok přes potok, a přes nos, blín, ten hadr je suchej, jak s ním mám ten pocintanej stůl votřít? Nahrávka, smeč a zpět, maleňkaja děva se nedá, i když je kurewsky vytočená (jako lajka vystřelená na plochou planetu), co si to dovoluje, tahle ženščina? TováriŠČ ženŠČina? „Můžete-li tento kus látky laskavě namoči-ti, prosím-ti?“

„Děěě-vuš-kááá, tady máte kýbl a namočte si to sama, my sme sa-mo-vo-B-slu-ha,“ zvopákne si pro forma prodavščíca a opět proběhne akce hip-hap-hopů.

Jó? VóóT, tak já se sa-mso-vo-B-slou-žim, vodehraje jí na beckleg děvičí zčernalý svědomí, její pes maxipes vodejde na pivo a malá ája jako s uma sošlá práskne dveřma a vodkráčí uraženě za ním.

A szmatka hladká přistane zpět na golově prodavščícy. A mezi nima, namísto rozhodčího, zůstane na stole mezi drobením pro ptícy‑gripícy kófě se slívkama nedotčený. A taky věta děvy náglý: „Tak tohle ti ne-po-da-ru-ju! TOHLE NEBYLO NÁDO, LIMONÁDO!

(pro bilingvní pochopení suti ponechme u nápoje různolité sladké chuti, jenž zanechává fleky na kavárenských stolech, maskulinum!)

Tak takle se chovaj prostorečný prodavščícy, a to je dneska gosudárstvěnej prázdnik čili svátní státek, kterej probíhá ve znamení šmatek, tentokráte již szmatek-ne hadrů, leč szmatek-prostitutek. Protožééé „u táněčki je dneska den roždění, takže jí všichni, všichni z celého srdce popřejme všechno nejlepší, hodně zdravíčka a štěstíčka, protože bez toho bychom ani nemohli být, že ano? A také spoustu skvělých přátel, hodného muže a nuže, nechť nám táněčka předvede, co se za ta tři léta služby v diskobáru na báru naučila…“

Na scénu diskobáru SPAJDR vystupuje vodbarvená kurwiblondýnka s deseti kilama rovnoměrně, jako serjožky, rozvěšenejma po těle, botky kurvišony, rybářská síť po nohách a po rukách, tuna černýho uhle na licé a na lebce stříbrná mašle odvážné školačky máši. A začne se típa vostočně kroutit, ale vypadá spíš jako televize – ČT Edna, která má poruchu na příjmu. A hlavně ve vodběru. Takový by se lek dokonce edi krýgr nebo střihorukej punker.

D1: čéška unylá

D2: káťa přiopilá

D1: „Kurwablín, kdo to je? Teda spíš, CO to je?“

D2: „To je táněčka, děvuška dýdžeje a dneska má narozeniny, vono tohle je teda spíš klub golubejch, ale to hned poznáš, kterej je kterej, že jo? Třeba dýdžej, ten je normální, a tamhleten páreň, co drží za ruku druhýho párně, vot tam, vidíš, tak ty jsou golubý.“

D1: „No právě, to mě děsí! Teda, ne to, že jsou teplý, ale to, že je dýdžej docela normální sympoš a chodí s takovouhle kredencí. Kde ji vyhrál? Žeby ve vostočný soutěži vo nejkřivější pohyb? Vždyť na ní není nic zajímavýho, naprosto tuctová děvuška, která navíc absolutně neumí tančit.“

D2: „No, vot, tak, a to se tím prej živí… a takhle to u nás chodí, smotrí, jak málo normálních párňů tu zůstalo, tak každej už někoho má, takže to, že bys tu potkala někoho normálního a nezadanýho, je prakticky nemožný.“

D1: „No jo, no, ale mně teď nejde vo to, někoho potkat v lukách nebo na popině, ale vo to, jak tahleta skulptůra s kilem podvočních barev může nějakýho chlapíka interesovat. A táněčka je teda hodně laskátělný oslovení, na ni by se hodilo spíš taňuchřice. Vot tak, a má to.“

D2: „No jo, čego poděláješ, ničegó, tak pojď tancovat, hele, už je tam volno,“ ukáže D2 na velký zerkalo, před kterým se těsná prakticky 90 procent návštěvníků a sporej počet vokatejch dád patrasovejch.

D1: „Hele, káťo, to je tu normální, že prakticky každej, táááněčky, koněčno, nevyjímaje, smotrí do zrcadla a nezajímá ho nic jinýho než to, jak se vlní? Jak se u toho tváří a jak moc má vystrčenej pupeční šňůrek?“

D2: „No… jo, proč by ne? Co je na tom divnýho?“ pronese Dé dvojka a ladným kročkem odkvapí do prostoru mezi nebem, podlahou, stroboskopem a zrcadlem, který pomalu ale jistě warijuje, páč se nemůže rozhodnout, která z děvušek je ta nejkrasívější. A chity voblíbený Asiaty tomu dodávaj šmrnc.

„Děěě-vuš-káááá, vy na někoho štěkáte?“ přeruší Ninu nylou výštěk do příliš hlučné tmy.

„Já, já, já… Štěkám už hezkej neřád dní na jednoho hulvátbeka, chci říct, dědu lebedu, teda, jája a pája čekaj, vot, a co tu dělájete vy? Co vode mě chcete?“

„Já, já, já… já nic, já sem děda nooruz a přišel jsem sem s prázdným prázdnikem,“ pronese vočepičkovanej pan Čáp a nastaví špinavý ruce.

„Jů, se mi teda ulevilo… hm, ale aspoň někdo přišel! Běžte se umejt, támhle máte lavór, hned vedle tý křehký víly máničky…“

„A děvuška, proč vy tady – vy sama? Vy ne tančíte? Vy se stěsnáte? A s kakogo vy goda? Vám určo nebude víc než dvacet.“

„Vot, hip-hap-hop, už je to tu zas, děd vopruz a navíc zvědavej jak sáňky, který spustili vniz z piku leninizma,“ pomyslí si děva, ale neva, prostě jen přitakne, jak je na to zvyklá.

„Dááááá.“

„Vot, ničó, samoje glavnoje što krasotka,“ prohodí mezi řečí děd let sedmnácti, jak se později hukáže, filozofickým gestem setře si špinózu z dlaní, Ninu bledou popadne a ve vír stoličný víry zatáhne. Výr víry Svědků jahodových kol.

Vot takoj prikól.

UZAVŘELI JSME SPOLU TICHOU DOHODU!

Orlové mě na zemský povrch poslali k mému muži a já jim za to slíbila, že se brzy navrátím domů. S ním nebo bez něj. Tedy, i kdyby se on rozhodl zůstat. Čekám na znamení. Čekám na to, až jejich křídla budou prosvítat mezi nočními padajícími hvězdami, které jsou skutečnou předzvěstí návratu.

Sedím v přeplněné maršrutce a dnes více než kdykoli jindy nemohu upocená, špinavá těla nijak rozdýchat. A tak si nakonec vybojuju místo na posledním sedadle u okna, nasadím si sluchátka a nechám se vést pryč světem kouzelných zvuků. Čeká mě povinný narozeninový večer, do něhož se prodírám temnou nocí. Za mnou, v zadním okénku, mě po šíji hladí kulatý měsíc, který osvěcuje rovnoběžné ulice ztracení. Sedím v polospánku a do zvuků tesklivé trubky se prolínají i hlasy ze druhého břehu, které mě vábí vzrušivou čistotou a nepředvídatelností.

Procitám asi po půl hodině. Rovnoběžnost se rozplynula v teplem provoněném nočním nebi, ulice potemněla, lidé zmizeli. Měsíc se mi směje přímo do tváře. Zase si to nezvládla, zase si prokázala, že nedokážeš fungovat ve světě pravidel a že nejsi schopná dojet z místa A do místa B, pouhých dvacet minut přes necelého půl města.

Řidič se mě na něco ptá, já se pomalu dostanu zpátky do své tělesné schránky a začínám s ním komunikovat. Jsem dezorientovaná, poměrně rychle však nacházím pevný orientační bod a zjišťuju, že jsem na úplně opačném konci šachovnice, než kam jsem chtěla, a především měla dojet. Se zpožděním!

Řidič je naštěstí velmi seriozní, takže mě doveze z bohem zapomenutého černého políčka na pole bílé – na pole přeplněné lačnivými, krvežíznivými taxikáři. V tu chvíli je mi úplně jedno, co se mnou bude – i kdyby mě zavezl na temné, odlehlé místo, kterých je tu ostatně nekonečné množství, i kdyby mě tam znásilnil nebo prodal místním pasákům, vím, že tím by náš vztah rozhodně neskončil. Vím, že by se pouze přetransformoval do jiné reality a podoby. Nemám však v úmyslu přivolávat katastrofické scénáře, síla vžít se do takové situace, prožít si ji čili nejprve ji svými myšlenkami přivolat, je natolik velká (a svým způsobem lákavá), že se radši nechám vyhodit u nedaleké osvětlené zatáčky. Velkoryse poděkuju a vrhnu se na první auto, jehož značku si jsem schopná zapamatovat. Copak asi dělá Lachmaty?

21:37 privet, anka, kak dela? co delas? je vsecko v poradku? tvuj M.L.

Hm, tak tomu říkám mentální propojení… Spojení, k němuž není třeba slov, stačí jen zatahat za šňůrky luných paprsků a depeše bezpečně dorazí na druhý konec… Co dělám? Jak se mám? Až na to, že jsem úplně nemožná a nejsem schopná se včas dostavit na obyčejnej večírek, se mám vlastně docela fajn. Jenom ty mi pořád hrozně chybíš… Jako bych měla jenom jednu polovinu plíce a nemohla se pořádně nadechnout! A co děláš ty, můj milý, lachmatý?

21:46 sedim v kuchyni a piju pivo. na batoh sem este ani nesah –bojim se ho otevrit. :-) ty se dneska moc neopij! btw, svet pravidel neni pro nas!!

Já vím, že svět pravidel není pro nás, jenže v čem jiném chceš žít? Respektive, v čem jiném nám zbývá žít než ve světě pravidel? Jasně, že každý máme svou vlastní individuální realitu, ale pokud ji nebudeme podřizovat realitám druhých lidí, ve světě pravidel nepřežijeme. Udupou nás, ukopají. Ukřižují! A tak by se mi teď chtělo být v horách, stát vedle tebe, držet tě za ruku a koukat se, jak padají hvězdy.

21:57 hvezda bude padat, jen kdyz budes stat zase vedle me, to ti svatosvate slibuju! :-) davaj, prijed ke mne!

Jak k tobě můžu přijet, když jsem slíbila, že dnes večer pojedu na narozeninovou oslavu muže mé kamarádky? Já vím, že bych to mohla udělat jako ostatní, říct jí, že přijdu a bez jediného slova vysvětlení nedorazit… Mohla bych, ale nechci. Co nechceš ty sám, nečiň ani druhým. Kolik lidí mi tu už pomohlo, a kolik ještě pomůže… A co všechno si pro mě udělal ty? Po stránce materiální i duchovní? A byla jsem vůbec schopná se ti nějak odvděčit? A to, jak si mě v horách ošetřoval, jak ses o mě staral, když se to stalo.

22:15 proc to vubec rikas? ja sem prece nic zvlastniho neudelal. prestan, chci te obejmout a uz nepustit! budem spat a ty mi budes dychat do ucha, ano, tak to bude pozdeji! ani nevis, jak bych ted chtel lezet vedle tebe a poslouchat tvuj dech, kdyz spis. tak, jak uz to tolikrat bylo. tak, jak to bude jednou naveky!

Ano, navěky, ale později. Později, tam nahoře, v Orlím hnízdě. Jenže, půjdeš tam za mnou, anebo budeš opět čekat, až se zase potkáme v jiném čase a na jiném místě? Zajímalo by mě, nakolik mě doopravdy miluješ, a nakolik je tvoje láska ke mně pouhým odrazem vlastní představy o tom, jak člověka milovat. Ani nevíš, jak bych teď chtěla ležet vedle tebe (a ne sedět před naditým stolem…), jak bych chtěla dýchat tvou vůni a poslouchat tvůj hluboký hlas, přestože prakticky většinu času mlčíš. Ale cítím, vím, že jsi pořád se mnou!

22:34 ja te taky citim. chci te! tady a ted! btw, tenkrat, prvni noc u tebe, sem vubec nespal. poslouchal sem, jak spis. odpust mi to :-)

A co ti na to mám říct? Že už mě dlouho nikdo nechápal tak jako ty? Že tenhle strážný a ochranný stav bdění moc dobře znám a že je to jeden z nejintimnějších pocitů, který může mezi dvěma osobami nastat?

23:06 pro me je hrozne tezky rict, co k tobe uvnitr citim, sem totalne ztracenej, kdyz s tebou mluvim, ale zapomen na to, ja si nejak poradim, vse bude okej. cmok. pusu na ucho.

Já vím… a copak vím, co cítím já k tobě? Slova jsou nebezpečná zbraň, dokážou být silnější než drogy, dokážou zabíjet.

V tu chvíli je potom úplně jedno, jaký jazykový kód si zvolíš. Výsledek bude identický. Jenže, proč volit jako komunikační kód slova, když v našem případě absolutně nejsou potřeba?

23:38 mas pravdu. slova tu nejsou potřeba. nemuzu se ztratit. jak bych se jen moh vzdat toho, na co sem tak dlouho cekal? ty si legracni. vsjo. jdu spat. usinam za stolem.

TY jsi legrační. Ten batoh vybaluješ celej večer, a pokud mě intuice neklame, nešáhl si na něj doteď. Jsi na druhém konci města, ale jako bych tě měla přímo před sebou, vidím tě. Jsi unavený. Měl bys jít opravdu spát. A já bych neměla tolik pít.

00:05 dobee nove rano. :-) je to divny, jsi na druhym konci masta, ale pritom jsi primo tady se mnou. i kdybys byla 2000 km ode me, vzdycky budes se mnou. ty proste nejsi s nima. a oni to moc dobre vidi :-(

Já vím. Ale taky vím to, že jsi stále na vážkách, že se nemůžeš rozhodnout, jestli půjdeš taky tam nahoru, nebo zůstaneš tady. Ale ať uděláš cokoli, já už sem se rozhodla.

00:45 mas pravdu, porad sem se nijak nerozhod. Ja proste nevim :-( a na to, co sem ti napsal o nespani, zapomen, nemel sem to vůbec rikat.

Neomlouvej se za něco, co stejně nevrátíš zpět. A děkuju za to, žes to řekl, pouze jsi potvrdil moji hypotézu, která se teď rozplývá v pramíncích červené polosladké krve. Jako kapky teplého deště stékající po okně.

01:34 ok, mas pravdu, pudu spat. zatim. zavidim tvemu budoucimu muzi. jsi proste ojedinela a skvela! si ju, baj.

Ty už jsi vážně asi hodně ospalej, že můžeš tvrdit takový nesmysl. Jaký muž? Já má přece jenom tebe a nikoho jiného nechci! Orel se o našem setkání vyjádřil snad dost jasně. Nebo ti to mám zopakovat?

02:13 ale uz. mazej spat. ted zase nechapu ja tebe. Vo jakym orlovi to porat mluvis? usnul sem na stole, tys me probudila :-) pa

Je vidět, že už musíme končit, rozmluvy na toto téma jsou v tomto stavu úplně zbytečné! Copak si ale už zapomněl na naše první pozemské setkání?

02:34 jasne, ze si ho pamatuju, veslas do mistnosti a bylo to jako osviceni. pak si mi dala napit ze svyho piva. chutnalo jako rajsky mok z poharu hrisne evy :-)

Hahaha, ty jsi ale vtipálek, adame…

02:55 anka, ale uz dost. davaj, do zavtra. musime se oba poradne vyspat… lezime vedle sebe, citim te! libam na celo.

Davaj. Ležím zachumlaná pod cizí dekou, v cizím bytě, kolem mě těžce oddychuje několik známých tváří. A po té mé stékají splané pramínky slz. Jen si nejsem úplně jistá, zdali jde o projev dlouho hledaného štěstí, nebo o opodstatněný strach.

Sen – v noci mě napadlo, že si prostě zkusím žít jiný, paralelní život, a hle – ono to funguje. Není mi v něm však dobře. Stále jsem příliš slabá. Ještě stále nedokážu tento svět definitivně opustit.

VYŘEŠÍME KAŽDEJ VÁŠ PROBLÉM!!! BŮH JE MRKEV!

vyrazil sem zase do kibelku mezi druhým a třetim vagónem a zjistil sem, že v době mý nepřítomnosti tam někdo načmáral tohle. ni figa sebě, řikám si pro sebe v duchu a zahřejvám svý zkřehlý namodralý prsty, ve kterejch žmoulám bělohnojku, protože jak už sem někde naznačil, v tomhle počongu je zima jako v márnici a nevypadá to, že by se v následujících hodinách, ba dokonce dnech mělo voteplovat. jako by to byla nějaká průba vod Zajebaný, která mě chce připravit na to, že tam nahoře taky nejsou největší hice. copak Vona… Vona byla zvyklá na to, že se u ní doma netopí, a že když vyrazí do hor, musí se teple voblíknout, a že když už to z jakýhokoli důvodu neudělá, musí mít aspoň bohatý zdroje teplejch ponožek, spálniků, návleků, čepic, péřovek… a jako že je měla. a ty zdroje byly stálý a neměnný, ale co já? já, kterej sem tam vyrazil nalehko, jen tak, bez nějakejch serepetiček, protože mi bylo jasný, že jakmile to jen bude možný, jakmile k tomu budu mít první okazji, vezmu roha a nikdo už mě nikdy nenajde, protože naskočim do prvního vlaku, kterej tam dole chytnu, a ten mě poveze do tý doby, než zastaví na konečný. na druhym konci tohodle příběhu, ve kterým sem teď hlavním gerojem já.

vydal sem se do kupéčka, protože do tamburu se začaly stahovat celý procesí. bůhví (i když je mrkev), kde se tu vzaly. ještě ráno, když sem do vlaku nasedal, byl vagón téměř prázdnopustej a po cestujících ani vidu, ani slechu. jenže, kdo řiká, že to ráno bylo v tomhle počongu jediný, že mezitím nepadlo víc rán, během kterejch sem nastoupili i tyhle bíle voblečený pasažéři? který nejspíš taky nemaj bilety, ale na rozdíl vode mě je nikdo kontrolovat nebude, protože sou dost velký na to, aby se kontrolovali sami, navzájem mezi sebou!?

za voknem se mezitím seběhly mraky, tumán nad vysychající krvavou skvrnou nabral barvu chybějící vody a vypadalo to, jako kdyby se voda jednoduše rozhodla, že si lehne na záda, veme si lehátko, bude se vopalovat a číst si nějakou legrační knígu. mírně lechtivě se u toho vlnila, snad touhou nebo chtíčem, co já vim, vodám zas až tak nerozumim, na to je můj mankurtskej mozek krátkej, a ptícy jí k tomu krákoraly, jako by se nechumelilo, hodně se to podobalo melodii, kterou už sem tak dávno neslyšel a nezpíval: Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende…

nad tímhle kabaretem lítaly cáry papírů, jako by je někdo hodil do stroje a pak votočil kličkou vod masomlejnku, která z nich udělá jednu velkou endorfinovou, energeticky vydatnou kaši. takovou lehčí snídani pro alkapunisty. vypadalo to jako nafilmovanej přelet nad krkavčím hnízdem, s tím rozdílem, že hlavní hrdina byl asi zrovna na vobědě nebo na raušenpauze, takže se to točilo zatim bez něj. jenže, co když sem tim gerojem měl bejt já? pokud jo, nikdo mi to předem nevohlásil, nikdo mě na to mankurtsky nepřipravil, a tak sem se uhnízdil v tom svým kupéčku, zabalil se do bílýho plédu, kterej mi sloužil jako poměrně teplej kabát, a pozoroval sem, co se bude dít dál. a dál se dělo tohle:

z dálky se ke mně blížily známý postavy a divný bylo to, že všecky měly bílý průsvitný křídla. a voda, která se už trochu uklidnila z prvotního kajfu, že i pro ni platí pravidlo: jednou seš dole, podruhý nahoře, jim rozestupovala cestu a voni mohli po těch jejích vlnách normálně jít.

a tak se tu kromě Zajebaný, která zase po dlouhý době nabrala příslušnejch tělesnejch tvarů, vobjevil i konduktor se stetoskopem a cosi laskátělně šeptal do ouška kisce s vyzývavou kundalínou. nejspíš jí chtěl prozradit, kde nechal zubař díru a že je jí vidět do výstřihu, víc než normálně, tak aby si ho trochu víc stáhla (teda, zatáhla), nebo možná našel jehlu, co jí tehdy vypadla z kabelky, když spěchala na záchod.

poslouchej a bude ti uslyšeno, a tak se chórem nesla melodie, která se mi zamotala do tohodle příběhu víc, než by bylo zdrávo: Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende…

a mě do tohodle poměrně pěkně provedenýho vokálního popěvku podobnýho rádiovejm songům tam u nás, ve vidlákově, kde dávaj dobrou noc snad všichni alkaputnisti, co znám, napadlo, že teda: rabótať nádo, limonádo (i když sem zatím většinu času silně nemobilní). že už v tomhle počongu jedu pekelně dlouho, a že bych z něj měl teda na první stanici vystoupit, porozhlídnout se tam trochu, a začít némliš novej život, ňů ejdž. vydělat nějaký baksy, třebas v úplně vobyč fabrice, potom si vzít mobílnik, co mi někdo nejspíš vomylem strčil do kapsy, najít v něm číslo mojí líbe muttí, zavolat jí a pozvat ji k sobě na návštěvu.

a vona by jenom zajásala do telefonu, rychle by ho položila, teda, ještě by si předtím napsala adresu, kamže to má přiject, sedla by do prvního vlaku, kterej by byl právě po ruce, a vydala by se na cestu, sem ke mně. byla by on the proud, jak dlouho by to jen bylo potřeba, to znamená do tý doby, než bych stihnul postavit velkej dům nebo si sehnat nějaký sušný bydlení, aby si vo mně nemyslela, že žiju jako nějakej bamžá a že nemám ani kam hlavu složit. založil bych si firmu a jako heslo bych použil to, co sem zahlíd na hajzlíku: VYŘEŠÍME KAŽDEJ VÁŠ PROBLÉM! akorát to s tou mrkví bych tam, aspoň pro začátek, necpal.

a až by uplynula tahle doba, tak by se vlak zastavil, přímo před tim mym domem, před mym hradem, vona by z něj vyskočila, vobejmula by mě a byli bysme už zase jenom spolu! brúdrovi bysme poslali čumkartu k narozkám, s tim, že by se za náma taky moh přijet někdy podívat, na otčíma bych poslal nějakej velkej černej vybouchlej mrak, levhartí čapku na kebku, hladový krkavčí krky, co dělaj velký díry do noh (který se zahojej jenom dobrejm pacanům, což můj otčím teda rozhodně neni). anebo ty krutý měnty, který po mně stopudovo šli. a Zajebaná? ta by za mnou chodila jako do svý posvátný hory. jednou za nějakou kratší nebo delší dobu bych jí vpustil, ať se proletí po astrálním interiéru mankurta ve výslužbě, trochu by si zalozila ve spletitostech různocvětnejch drátků, který by tu visely po stěnách, jako vzpomínka na něco, co nikdy nebylo.

no jo, jenže zatím sedim v tomhle počongu, kolem mě se proplítaj domy a nekonečný pole a já čučim z vokna na tu celou mankurt reality šou, kterou mi připravili mý dobrodějátělové. nechávám na sebe mrvdit mrazivej jesenní vzduch a vidim, jak se sem zdálky blížej mý starý známý měntové, který bych tu teda absolutně nečekal. jak počong pomalu, ale jistě brzdí a ty dva volisalý dáděnkové, kterejm mezitím narostly nefunkční křídla, naskočej do mýho kupéčka, vemou do rukou stetoskopy a kleště a začnou se svejma dotěrnejma voprosama típa:

„helejse, mladej, ty jeden smrade, bilet máš?“

bez otvěta, co bych jim taky na to řikal, když ho nemám.

„helejse, mladej, ty jeden smrade, a seš ty vůbec vočkovanej? nu, skaži-ka, privivka u těbja esť?“

připadám si jako ptáček lapenej do klece hispánský vesnice a za reprodukce mý voblíbený hitovky se nechávám vomotat bílým peřím do jinýho samovitýho příběhu, kterej už trpělivě čeká na svýho hrdinu.

Nohama k mece aneb Dialogeneze o ortodoxním orgasmu se stoprocentním mohamedánem

Děj se odehrává jednoho raně listopadového večera na místě, kde dávaj dobrou noc snad všeckna zvířata, která existují, díra jako hrom, gostinica prázdná, jen dvě děvy, jeden hurá ortodoxní muzulmánin, šorpó neboli vývar z berana, víno kadarka přeslazené a tma tmoucí… A témata jako střižená pro pekla horoucí!

Osoby a obsazení:

OM: 24 let, student, ochotnik, mohamedán, sex-chuán

D1: 25 let, západoslovanská ne-polka

D2: 25 (a pár navíc let), západoslovanská ne-čéška

OM: „Děvuški, já sem někde četl, že při 100procentním orgasmu se dá i umřít, protože k němu prostě lidský tělo není přizpůsobený, není na něj připravený, karóče že prej člověk normálně dostane infarkt.“

D1: „Hm, to je zajímavý, to nás teda jednou čekaj pěkný věci, co, D2?“ (a k D2, ale už ve svých jazycích): „Hele, von se s náma vo tom, kam a hlavně v kolik zejtra pojedeme, prostě bavit nebude, hlavně že si se mnou vyměnil postel, aby nespal nohama k mece, a teď už je spokojenej, vyklidněnej a zase začíná vo sexu, no, ale niech będzie, možná, že se přece jen dozvíme něco zajímavýho…“

D2: „Tak.“ (dramatická polo-pauza) „Tak se na to napijem, ne?“

D1: „Jo, to je dobrej nápad.“ (všichni zvedají stakán s beraní červenou krví a D1 už zase do šíré společnosti holých zdí hubou mrví) „Hele, OMe, a je to pravda, že vy muslimové můžete mít tolik žen, na kolik si jen vzpomenete?“

OM: „No, jasně, podle páriátu jo, no, já chci mít taky víc žen, jestli je teda budu mít jak zabezpečit, to je jasný. Ale jo, já myslím, že to jednou pude.“

D2 (k D1): „Hele, D1, vono mu nestačí, že jednu ženu nechal na dálným východě se dvěma malejma cérama, vodjel si do hlavní stolice, kde si vesele randí se slečnou, vidělas, jak na nás koukala, když jsme se náhodou potkaly na surmackym rynku, jak jsme hledali taksówku? Vždyť vono to vypadalo, jako by vůbec nevěděla, že OM někam jede. A tim spíš, že se dvěma holkama.“

D1: „No jo, máš pravdu.“ (A k OMovi): „Hele, OMe, ty si svý slečně neřekl, že s náma jedeš pryč? Co ona si teď o nás pomyslí?“

OM: „No, vona si myslí, že tu s váma budu spát.“

D1 a D2 (rázem): „Jak jako spát? Jako že šukat? Jako že jebat? Jako že dohromady? Rázem? Cuzámen?“

OM: „No jasně, já jsem jí řek, že spolu sice budem chodit, ale že jí stejně budu zahejbat, no a jestli se jí to nelíbí, to už je její věc. Takže když jedu za svou ženou, tak s ní taky spím. Vy svejm přítelům nezahejbáte? Vy vydržíte bejt věrný?“

D1 (číleně): „Helejse, OMe, já mám svýho fanouše ráda, i když je 5896,5 kilásků daleko, a to, že jsem pryč, neznamená, že čapne první děvušku, co mu příde pod ruku, a namístě ji vohobluje. A neznamená to, že já se tu vyspím s prvním ferynským párněm, kterýho potkám, jak jede na koni, mává na mě bodře pravačkou a ptá se: Děvuška, otkuda vy?!“

D2 (k OMovi): „No hele, podoždí, to ale znamená, že svou slečnu opravdu nemiluješ, když seš schopnej vyspat se s první, kterou potkáš. A vůbec, proč si teda od ženy odešel, když s ní normálně dál sexuálně žiješ a máš s ní děti…?“

OM: „No, já nevím, to vona se se mnou rozešla, teda, řekla, že nechce, abych u ní bydlel… Asi sem pro ni nebyl dost prestižní záležitost, vona je totiž z číleně bohatý rodiny. A jejím rodičům se to moc nelíbilo, že jsme spolu.“

D2 (k D1): „Jo, to sou ty jejich slavný intervijů k vybírání partnerů, chápeš to? Že holka si třeba musí vzít chlapa, kterýho viděla dejme tomu jednou v životě, nelíbí se jí, nechce ho, ale pacan má dvacet beranů a v děrevni dobrý společenský postavení, takže rodiče jí ho vyberou, protože je to pro jejich céru ten nejlepší chlap… A navíc jim to potom nemusí vůbec klapat v posteli, takže pak ten její má vlastně dobrej důvod ízměňáť, a už to jede, bljaď, bajka stejná jako tady vod OMa, to je jak u nás dvě století zpátky… A taky je docela vtipný to, že kvůli tradici si třebas musíš nechávat nastavovat panenskou blánu, páč po svatební noci seš povinná ukázat rodičům prostěradlo, jako že hurá, velkej červenej flek a před ním jeden zoufalej hek. Jako čuk a gek…“

D1 (k D2): „Seš ňáká ftipná po tom víně. Povinně. No, je to na jednu stranu trochu divný, ale zase je to jejich tradice, my o tom nic nevíme, a jenom blbě pindáme, co ty víš, jak to celý probíhá? Ty ženský sou, pokud to probíhá tak nějak normálně, více méně spokojený, vždyť v tom vyrůstají od narození… Mně spíš vadí to, že chlap si potom v tom vztahu dělá, lautr co chce, jako že von může bejt svý ženě nevěrnej, ale když je to navopak, tak nazdar bazar a přední dveře vod domu tě vítaj. Vždyť se na ně podívej, s kýmkoli se tu bavíš, většina z těch chlapů je prostě už od začátku, od prvního slova naladěná na tu notu, že s tebou něco chce mít. Takže jakejkoli podnět jim k tomu dáš, ať už je to blbý pozvání na kafe, nebo přihlouplej evropskej úsměv, chytaj se ho jako tonoucí ryby v aralským jezeře.“ (D1 si dozapínává zip u spacáku na maxa, D2 ji následuje, potom se chápou sklenic.)

D1: „Hele, OMe, kdys byl naposledy svý slečně nevěrnej?“

OM: „Tak to vím přesně, to bylo 17. srpna v jednu v noci… Hm, marjáalláh, to už je zatraceně dlouho, jak sem to mohl tak dlouho vydržet? Ten chtíč je tak šílenej…“

D1: „Dlouho? To je přece jen pár tejdnů, helejse, já neuvidím svýho fanouše do nevidím, nevím, no… karóče dlouho, a taky se z toho nezblázním, prostě to vydržím, a vůbec, jak to, že máš hříšný myšlenky, když je měsíc parmezán a ty máš držet půst jídelní, duchovní i tělesnej, kterej tí káže nejíst – nepít – nesouložít? A?“

OM: „No, já vim, že hřešim, ale když vono je to prostě silnější než já… Vy s tím nemáte problém? A navíc, mě to prostě baví.“ (D1 a D2 razem, zip-zip…)

D1: „Hele, OMe, a když teda ty seš nevěrnej, tak to tvoje slečna má asi taky jiný pacany, co?“

OM: „Tož to já nevim, ale kdybych se to dozvěděl, tak bych se s ní okamžitě rozešel.“

D2: „Tak to ji potom ale nemiluješ, když bys jí nebyl schopnej vodpustit.“

OM: „A? NĚ-PO-NI-MÁ-JU.“

D2: „A co nechápeš?“

OM: „No to, co teď řikáš, vona je prostě holka, takže kdybych se dozvěděl, že se vyspala s někým jiným, tak se s ní okamžitě rozejdu. Já ji mám právo vyhodit z domu, ona mě ne. A s láskou to nemá nic společnýho. Já sem prostě chlap a mám poslední slovo, i kdybych věděl, že nemám pravdu.“

D1 (k D2): „Ha, to je dobrý co? Takže tadyhle pán se rozhodne, že polívka není slaná a nebe je modrý a bez tumána, i když je zupka vostrá, pikantní a z voblohy chčije na mrtě. A ženuška mu do toho musí pokejvat hlavou a zaslzet. To je mačochizmus, co?“

D1 (k OMovi): „Hele, OMe, ale to asi není moc běžný, to, co tu teď říkáš, co?“

OM: „Alež kdež, takhle tu přemejšlí 95 procentů pacanů. Skoro všichni mí kamarádi.“

D1 (k D2): „No to si dělá prdel, ne? Okamžitě si s ním měním postel, jen se trochu bojím vylézt ze spacoše, aby na mě neskočil.“

D2. „Hele, OMe, a kdys vlastně měl svou první sexuální zkušenost?“

OM: „Jo, to bylo tenkrát… (OM se zasněným pohledem zadívá směrem ke špinavým nohám a zamračeným mekám.) To mi bylo třináct let a pomáhal jsem ve fabrice svýho otce jako hlídač. No a jednoho krásnýho dne sem načapal Němku, která pašovala dovnitř vodku, což se tehdy samozřejmě nesmělo. No a ta němka mě uviděla a řekla, že jestli ji neprásknu, že mě za odměnu sexuálně zasvětí, že mě karóče bude učit, no jo, bylo jí pětadvacet, takže už nějaký ty zkušenosti měla. Navíc si občas pozvala i svý kamarádky, takže to bylo čupr kapr, no, co vám budu povídat, scházeli jsme se asi tři měsíce, denodenně… A pak ji bohužel odveleli jinam.“

Dl (k D2): „Tak to je krutý. Si představ, že by tam ty ženský pracovaly vo dva roky dýl, co by z něj teď bylo… A představ si tohleto rachitický tělíčko, jak asi mohlo vypadat před deseti lety, japierdolᶒkurwamać…“

D2 (k D1): „Ani nedomejšlím.“ (a obě naráz – rázná kontrola zipů)

OM: „A kdy jste měly svou první sexuální zkušenost vy?“

D1 a D2 (unizóno): „No, já nevím, asi v devatenácti.“

OM: „A to vám sex vážně nechybí, když nikoho nemáte?“

D1: „No, OMe, ale vztah dvou lidí přece není jen vo sexu. Co třeba taková duše? Nebo splynutí a souznění na jiný než tělesný úrovni?“

OM: „A? NĚ-PO-NI-MÁ-JU.“

D2 (k D1): „Hele, D1, tohle je prostě marný, poďme spát, snad nám nic v noci neudělá, i když teda… No, hele, sme dvě, tak se snad kdyžtak nějak ubráníme.“

D1: „Jo. Tak jo.“

D1 a D2 (unizóno) „Spokojnoj noči, ďáďa OM.“

A do noci a vytí prapodivných zvířat z místní rezervace nese se jedno dlouhé táhlé óóóóm a do něj melodramatická OMovo noticka:

„Ale ten chtíč, ach, ten chtíč, nechce pryč, nechce pryč, a já nic, dneska zase nic! Marjáalláh, těpic!“

„ANOČKA, KISKA, TY CHÓČEŠ SEKS SA MNÓJ?

Davaj potrachaemsja!“ Alex se obrátí na bok a majetnicky si mě přitáhne k tělu. Načež mě dlouze políbí na pravou tvář.

Co to má znamenat? Tohle už tu několikrát bylo… To si snad dělá srandu, honí se mi hlavou i přes přiopilou otupělost a lhostejnost. Copak jsem nějaká duročka pro pobavení na jednu noc? Copak mu nestačí to, že se na mě lepí, cepí a že hned vedle mě, ze druhé strany, leží Lachmaty? Vždyť ví, že jsme spolu, tak co to na mě zkouší?

„Hele, Alexi, nezlob se, ale nechci.“

„A proč?“ zeptá se naprosto nevinným tónem dítěte, kterému sebrali všechny hračky, a ještě na něj naplivali.

„Potomu čto gidroponik! Protože proto! Jak tě to vůbec může napadnout? Tím spíš, když vedle mě leží Lachmaty?“

„A proč by jako ne? Vždyť on spí a ty potřebuješ zahřát a trochu se uvolnit, rozslabsja, kiska, davaj…,“ stojí si tvrdohlavě na svém a opět mě políbí, tentokráte na křečovitě zavřená ústa.

Drobné tělo se vrtí a neví, kam utéct. Jsem to opravdu já? A co tu dělám? Proč tu jsem? V jaké časové smyčce se právě pohybuji? Jaká náhoda, intuice nebo sen mě sem nemilosrdně a bez tázání vyplivly? honí se jí hlavou, když pozoruje celou situaci pěkně svrchu a připadá si jako Johanka z Arku, kterou právě ve svěrací kazajce odveleli na pik pohany.

Na zemi vedle sebe leží několik osob – z pravé strany se ze spánku usmívá mladičká, naivní blonďatá Káťa, vedle ní leží mohutná postava Alexe, který se lepí na drobné dívčí tělo. Nalevo leží Lachmaty, který je otočen na bok směrem k Marině, prototypu vždy pečlivě upravené dívky, s dlouhými namalovanými řasami, rudými rty a umělými, pestrobarevnými nehty (jak s takovými drápky může jenom lézt?). Vedle Mariny spokojeně pochrupuje drobný šlachovitý Saška, který po skalách neleze, ale skáče, a na druhém kraji leží bláznivá Irka, které nedělá problém ztratit se v rovné pusté stepi, natož potom ve členitých skalistých horách.

Sedmičlenná skupina, která po tréninku vyrazila „na jedno“. Jedna baltika skončila vodkou, koňakem a hromadným odjezdem k ní domů.

„Ládno, takže dneska se spí u Aňky,“ věta, která občas vypadla někomu z úst, která ji však iritovala už pouhým tónem a zvratnou částicí se. Spí se, spí se? Kdo spí u Aňky? U jaké Aňky? A zeptal se té Aňky někdo? Aňka… hm, kdo to je? Tu asi neznám… Spíse… Spíse? Uvidí se…

Byla unavená a chtěla jet domů sama. Jenže copak může vyhnat bandu rozjařených horolezců, když sama tolikrát využila jejich pomoci? Má na to vůbec právo?

„Okej, ale dneska je to naposledy, příště už si půjdete každý po svých!“

A tak tu visí v meziprostoru a pozoruje pochrupující těla zpocená událostmi, které budou následovat. Ostatní mezi sebou leží jako černobílí pěšáci na šachovnici, aniž by tušili, jaká partie se tu mezi nimi odehraje. Jen ona ve vzduchu ucítí závan dalšího neznatelného jidášovského polibku, který jí přistane na opálené tváři.

„Tak co, nerozmyslela sis to?“ vytrhne mě ze zamyšlení neodbytný mužský hlas a navrátí zpět na zem.

„Nezlob se na mě, Alexi, ale já s tebou spát nechci… A nebudu!“ zopakuju mu ještě jednou a snažím se být ve svém hlase rozhodná a kategorická.

„A proč?“

„Ty seš jako porouchaná deska, tobě to prostě nestačí říct jednou, že nechci? Na to mám snad právo, ne? Nechoču, blja!“

„Jaká deska? Vy tam v tý Evropě jste stejně divní… Máš před sebou mladýho, krásnýho chlapa, kterej má všechno na svým místě, je celej tvůj, a ty ho odmítáš, no řekni mi, která ženská by to udělala? Navíc, já jsem v posteli vážně dobrej,“ pokračuje Alex.

„To je sice hezký, ale mě to nezajímá. Zaprvý, jsem zadaná, jak sis jistě všim, tím spíš, že Lachmaty leží hned vedle mě, a zadruhý… I kdybych nikoho neměla, nechci s tebou spát, nechci si kazit naše jinak docela pěkný přátelský vztahy.“

„A co bys na nich kazila? Vždyť sex naprosto přirozenej, je to něco jako jídlo nebo pití. Co uděláš, když máš hlad nebo žízeň? Prostě a jednoduše se najíš, napiješ a ukojíš svou potřebu… A já mám teď na tebe sakra velkou chuť!“

„Ještě jednou ti, Alexi, opakuju, že já teda hlad ani žízeň nemám. A navíc, i svý chtíče a potřeby by ses měl naučit ovládat. Přijdeš domů, máš hlad, ale žena ti řekne, že večeře bude za půl hodiny, co uděláš? Vrhneš se jí na hrnec a celej ho sníš, nebo počkáš, až uvaří brambory, sedneš si s celou rodinou ke stolu, vezmeš si příbor a civilizovaně sníš, co máš na talíři, aniž bys z něj ještě nakonec vylízal omáčku?“

„Hele, to je něco jinýho, to sem teď nepatří! Moje žena s tebou nemá nic společnýho, ty se mi děsně líbíš, už od začátku, co jsem tě poprvé uviděl. A navíc, ona je teď doma s dětma, a vůbec nic se nedozví.“

„Já ale teď nemluvím o tom, že jsi schopnej bejt nevěrnej, já mluvím o vnitřní vůli potlačit svůj chtíč a touhu. Tím spíš, když jsou pouze jednostranné, ale jak tak koukám, naše debata nemá sebemenší smysl, takže pojďme spát.“

„Ty jsi vážně divná, to jsou všechny holky u vás takový?“

„Tak to ti neřeknu, ale divím se, že u vás jsou všechny holky tak lehkovážný, jestli považuješ za normální to, co mi tu teď tvrdíš.“

„Hele, Aňko, to teď nebudem řešit, jo? Jdeme spát, když si tak nepřístupná a nic s tebou nebude… Ale obrať se prosím tě na druhou stranu, nebo máš smůlu, protože se neudržím.“

Z jeho hlasu je cítit naštvání a roztrpčení. A já se poslušně otočím a přitulím k Lachmatymu, který je ke mně obrácen zády.

Za necelou minutu se do ticha spících postav ozve: „Káťa, kiska, davaj potrachajemsja…“

Und so weiter…

Ze svrchních vrstev na orlích křídlech vypadá situace následovně. Černobílé figurky na koberci jsou rozestavené k partii a bílý Orel táhne na D5 – tam se nachází pěšák s náušnicí vlevém ušním boltci a z bílého čtverečku vyhazuje malou černou kolduňu, která za sebou nechává vypelichané peří. Na její místo se záhy protlačí hrdá piková královna s rudou rtěnkou na rtech, namalovanými řasami a umělými pestrobarevnými nehty.

Budím se s atypickým teplem v podbřišku, které doprovází svědění, respektive mravenčení. A také nezvykle silná touha po mužském spojení. (Situace zpřed několika hodin se obrátila, jako by mě Orel zkoušel, nakolik jsem schopná svých slov dostát.) Ležím na zádech, jsem zmatena časoprostorem a neustálým přebíháním mezi snem a skutečností, snažím se tedy navrátit do přítomného času a zorientovat se v místnosti, kde se právě nacházím.

Po levé straně spokojeně oddechuje Alex (který dosáhl svého, a já jsem hrdá na to, že jsem jeho kategorickému přání odolala). Po pravé straně se však ozývají nepatrné vzdechy, které mě trochu zneklidňují. Už vím, co nastane, přesto se však pro kontrolu povznesu na bílém peří, aniž bych hnula milimetrem tělesné hmoty, a co nevidím: hrdá královna dobyla území rudého pěšáka a kousek po kousku si výhru slastně vychutnává. Na jeho těle zůstávají rudá stigmata zrady.

Z patové situace mě zachrání maska spícího nevinného dítěte, uvnitř však probíhá neskutečný boj a touha křičet. Touha vyplakat se Orlovi na jeho mužná ramena. Touha propadnout se studem a ponížením do jiného života. A už se odtamtud nevrátit.

Dny v týdnu již po kolikáté přestaly existovat, hodiny se sesypaly na podlahu jako domeček z karet a ranní úsvit začal předznamenávat temnou hranici světla.

Stále však ve hře zůstává on – malý nadrzlý pěšák s kšiltem dozadu.

Sen – mrskla jsem supím drápem o zeď a ten se rozpadl na orlí prach. Mezi hřejivým polem mrkve a červené řepy jsem našla větu: Я TEƂЯ ЛЮƂЛЮ!

„MÝ EGO MILUJE TO TVÝ A LEGO DNÍ NIKDY NEZEVŠEDNÍ…“

line se z přístroje típa drátový rádio, nebo co to může bejt, kterej visí z bílýho stropu směrem dolů, přímo nade mnou, a bojovně na mě míří dvěma různocvětnejma anténkama. ležim na dlouhým prkně a vypadá to, že sem svázanej nějakým řemenem nebo votřepanou věrjóvkou, každopádně, nemůžu se moc hejbat, kolem krku mě škrtí nějakej vobojek, necejtim jednu nohu a v hlavě mám jako v úle, ve kterým si včelka mája uspořádala tráchací imprezku a teď neví, jak by rozvášněný hosty slušně poslala domů.

taky moc nechápu, kde sem se tu vzal, když ještě před chvílí sem seděl v počongu, klepal kosu a ujížděl vod toho, co bylo, vstříc novejm realitám a příběhům. ale je fakt, že to asi není v rámci mejch mankurtskejch výrobních parametrů, takže po tom nebudu zatim nijak dál pátrat a počkám si, jak se celá tahle situace vysvrbí a vyzubří.

jedním vokem, do kterýho mi někdo (nejspíš mý dobrodějátělové) nasadil kočku, abych líp viděl na to, co se děje kolem, pozoruju, jak se kolem mě sestoupil podivnej dav. přemejšlim vo tom, jestli sem náhodou nevyhrál nějakou soutěž a že mi teď nejspíš přišli blahopřát mý soupeři, ale nevzpomínám si, že bych v tom vlaku s někym závodil (teda, kromě měntů, jenže před těma sem zdrhal).

„Jak mu je? Už je to lepší? A dostane se z toho?“

slyšim z dálky hlas, kterej se prolíná s melodií dalšího hitu sezóny, kterej se jmenuje: Love me gender!, takže, jak je vidět, vo zábavu, humor a smích tu mám postaráno.

„Byl to pro něj obrovský šok, jak psychický, tak i fyzický. Je vůbec zázrak, že to přežil. Byl dlouho podchlazený a jedna končetina mu až ke koleni omrzla. Museli jsme ji amputovat!“

no, šok to teda byl, když sem viděl, jak si pro mě jdou ty měntové, ne že ne. tim spíš, že sem věděl, že nemám moc kam zdrhnout, karóče, že sem v pasti. a silný podchlazení? zas tak bych to nepřeháněl, i když zima v tom počongu byla jako v márnici. aha, a že nemám nohu, tak to sem do týhle doby netušil, možná proto mě sem přivázali, abych, až budu zdrhat, trapně neskákal jen po jedný noze. ale aspoň už by se konečně slušelo vysvětlit, kdo mi ji kurwamać prostřelil.

„Až se probere a bude při smyslech vypovídat, budeme ho muset odvézt na policii a tam začít všechno řešit! Ale v takovémto stavu, po několikadenním kómatu, budeme muset ještě nějaký ten den počkat! Tím spíš, že zatím není při plném vědomí.“

tak počkat, moment! jakej stav? jaký gnóma? vo tom nic nevim, vo tom mi nikdo nic neřek. a nikdo se mě na nic neptal, jenom do mě nastrkali tyhle různocvětný drátky, připojili mě k tomu dráťáku jako na kapačky a nechali napospas dvěma měntům, který při zatýkání měli tím pádem situaci značně ulehčenou! vot tak vot. a komu bych ještě co povídal? já už sem vám na sebe přece všecko prozradil. i to, co nevim! a jaká policie? vždyť tam už mě ty fízlové přece vodvedli? a kde to teda sem, když ne na fízlárně?

„Říkal něco, když jste ho sem vezli? Říkal, jak se to všechno stalo? Kdo za to může? Byli jste přece navázáni na jednom laně…“

tak moment, opět tu něco nehraje, já sem přece nikam nešel, zůstal sem pěkně v teple, v chatě, a když se to stalo, když se na nebi vobjevily ty šílený hejna ptáků, byl sem nějaký dva kilometry vod místa činu a chystal se, že vemu roha. a ty ptícy byly znamením, že nadešel čas! takže vůbec nechápu, jak tu někdo může tláskat takovýhle nesmysly.

„Těžko říct, zdali to byla náhoda, nebo úmyslný čin, ale to nám poví on sám, až se úplně probere. My teď můžeme vyzpovídat pouze vás, protože vy jste to přežila relativně ve zdraví! Pár boulí a modřin… vyvázla jste z toho opravdu ukázkově! Měla jste obrovské štěstí.“

náhoda? úmyslnej čin? vždyť Vona se na to chystala už děsně dlouho a ta hádka a souhra dalších okolností ji jen přesvědčily vo tom, že to má udělat, že nemá cenu dál zahálet a čekat. tak proč chtěj kuriwamać zpovídat mě? já za nic nemůžu! a co tu dělá Zajebaná? sklání se tu nade mnou, vodevírá mi druhý voko, to bez kočky, a snaží se mi dostat do mejch myšlenek? žeby teda nakonec přece jen vobživla, jak mi celou tu dobu slibovala? že by se na mě sem konečně přišla podívat a oznámit mi, že si to dítě nakonec nechala a že je moje? ja pierdolᶒ!

„Vlasy jsme mu nakonec museli oholit, abychom se dostali dovnitř, do mozku, měl vnitřní krvácení… ale nebojte, zase mu dorostou, jo, a ta ozdoba z ucha šla taky ven, ta by nám jenom překážela!“

jaký vlasy? já měl někdy nějaký vlasy? že si na to nevzpomínám! moje paměť teď sahá do chvíle, kdy mě sem přivedli, položili mě na tohle dřevěný prkno a přikurtovali k němu. a předtim jenom vim, že sem byl dlouhou dobu ve vlaku, kde sem mrznul a ujížděl pryč z místa činu. aniž bych ale za cokoliv moh.

„Co vás to vůbec napadlo chodit v takovém počasí nahoru? Vy horolezci jste prostě nepoučitelní blázni!“

ještě jednou vopakuju, že já sem nikam nešel, seděl sem v chatě a připravoval se na celou akci. a to, že voni dva nakonec vyrazili, i když na to nebyli připravený, jak fyzicky, tak ani psychicky, to už je jiná věc.

„Nezdá se vám, že pohybuje rty? Že nám chce něco říct? Co si o tom myslíte, vy ho přeci jen znáte asi nejlíp? Navíc jste s ním byla až do osudného okamžiku.

„tak to teda pozor, nejlíp na světě mě zná moje líbe muttí, a to mi nikdo neveme a nevymluví. ani Zajebaná, která, jak se zdá, opět zavítala mezi smrtelníky a ke který už teď aspoň nemusím na kobereček a potom tam nahoru, mě tak dobře nezná. a já bych vám toho řek, byste se divili, ale to byste mě taky museli chvíli nechat mluvit, jenže, celá tahle scéna vypadá jako dobře promyšlená konspirace. vypadá to, že ste se na mě všichni jednoduše smluvili a teď se mě snažíte dostat, chytit za slovíčko, ale pozor, na mě si nepřídete! já budu mlčet jako hrob, dokud mi nezařídíte vlastního advokáta, konec. вϲё!

„Je docela dobře možné, že až se probere, bude časoprostorově dezorientován. Dokonce se může stát, že si bude myslet, že je někým jiným. Příznaky schizofrenie jsou v takovýchto případech poměrně častě!“

jak jako dezorientován v čase a prostoru? není to náhodou tak, že celej tenhle vlakovej cirkus s časem si vymyslel nějakej ďáděnka proto, abysme se mohli se Zajebanou čas vod času potkávat? jen teda moc nechápu, proč nás teď poslal právě sem, vůbec se mi tu nelíbí a nemám pocit, že by to tu bylo leší než v tom počongu. je tu sice víc teplo, ale to je asi tak všecko, a proč bych si měl kurwaalláh myslet, že sem někdo jinej? já si vystačím sám se sebou. se svou mankurtskou identitou!

„Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende…“ line se z přístroje típa drátový rádio, nebo co to může bejt, co visí z bílýho stropu směrem dolů, přímo nade mnou, a bojovně na mě míří dvěma anténkama. tuctová vodrhovačka z dráťáku, na kterej sem nejspíš celou tu dobu napojenej jako na kapačky a kterej mi podává stručný zprávy z domova i ze světa.

da, i chren s nimi! chren s vami! pošli vy! pošol ja! tuda i obratno, tam, kde nět ni ptic, ni vas! ja geroj mojego vremeni, napadá mě a začínam si nahlas zpívat melodii, která přichází zvenčí, vodtamtud. až teď to celý začínám kapovat.

realita rádiovejch vln mě sama vo sobě vždycky dost děsila. představa, že se naladím na zvuky a tóny, kterejm nebudu rozumět, ze kterejch mi bude ouvej… konečně jsem se naladil na úplný ticho, nejsem ztracenej. našel jsem se. sem na počátku svejch sil.

Sověty přemka komsomolce čili sousedovic Vóva by se divil, že mu žádnej darovanej kůň na guby nekouká!

„Ninočka, davaj potrachajemsja! Tobě se uleví, já si pěkně hezky zašukám, a spokojený budou vobě dvě strany. No řekni, není to dobrej návrh?“

„Hele, Vovane, to si snad děláš prdel a berany dohromady, já tu v noci umírám, a ty myslíš pořád jen na to jedno, ostatně přestaň už s těma oplzlejma kecama a jdi si chystat fófy, kóšky, ottjážky, obvjázky a já nevím co ještě. Za chvíli vyrážíte!“

„Hele, Nino, nepamatuješ si, co jsme si slíbili včera při výstupu? Do sedmi hodin budeš mužik, od sedmi do devíti poslušnej rebjónek, co uvaří, uklidí a postaví palátku, a od devíti do rána budeš ženščina, která se nejen přitulí… Podívej se, jakej máš spálnik… nebejt mě, tak už seš jak rampouch… a co potom dělat s rampouchem, že jo? Ten už je ti platnej jak mrtvýmu skalolazovi obvjázka, že jo? Bejt ženská, to bych ještě věděl, i když by to trochu záblo, ale jako chlap? no řekni, kam s ním?!?!… Takže nedělej pugačovu a poď ke mně!“ (Nina uhýbá napřaženým rukám a dvěma zlatým zubům, které se blíží k jejím gubám)

„Hele, Vovane, tak zaprvý, tyhle role sis slíbil při výstupu ty sám, já ti nic neslibovala, jestli si dobře pamatuješ, sotva jsem se plazila! Jo, mužik, to sedí, ještě ste na mě pověsili sedum kilo věrjóvek, abych to halt neměla moc lehký, jasně, kde můžu, pomůžu, že jo, ale když sem na maksa zdravá, což teď teda rozhodně nejsem. A co se týče spálniku, kolikrát ti mám vopakovat, že není můj, že sem si ho pučila? A vůbec, proč ste mi neřekli, že potřebuju mačky a cepíny? Kurwamaćjóbtvajů… já tu sem teda úplně zbytečně, a ještě si uháním sušnej zápal plic, páč teda to, co se dělo v noci, to bylo hodně metafyzický!“

„Meta co? nebuď kurvapíča sprostá, já ti stejně nerozumím, když mluvíš v tý svý jazmatilce! Jo, ty myslíš metalika? Tu já neposlouchám… Nebo metanol?! No, tak ten piju, to zase jo. No jo, aha, mňo, je teda pravda, že když sem tě viděl, jak se celá třeseš, nejdřív sem si myslel, že to je touhou, že mě tak hrozně moc chceš, no, ale pak sem si řekl, že to asi nebude vončo, a snažil se ti nějak pomoct, jenže jak? Stejně jsme si měli zatráchať, vono by se ti hnedka líp dejchalo.“

„Hele, Vovane, ty seš prostě nepoučitelnej a nestačí ti to říct jednou? Mám ti to zvopakovat? Tys asi už hodně dlouho neměl ženskou, co…? Okej, ládno… Ještě jednou ti vopakuju, že ta noční příhoda, kdy jsem myslela, že se nedožiju dalšího nádechu, byla natolik děsivá, že se snad nedá s ničím srovnat. A ta zimnice! Uf, děs a běs!! A tys mě ještě cpal zpátky do spálniku, i když sem jako ryba na souši lapala po čerstvým vzduchu a z toho teplýho vydejchanýho meziprostoru se mi chtělo bleváť. Vidíš, ani čaj do termosu sme neudělali, co to sme za chujový alpinisty!“

„No počkej, já sem spoko krutój alpinist, já byl dokonce na piku goblina, cwajmál, takže jako pozor, jo? Ale vyděsila si mě teda dostatečně, neženéé, ale nejvíc mě dostalo, když se začalo dělat zle mně samotnýmu. Vidíš, kdybych nevyzkoušel gorelku, kdybych nezjistil, že sirky neškrtaj, a kdyby mě nenapadlo vodevřít vobě fortóčky, mohli sme se udusit voba, hehe, ale ješte předtím sme si měli zatráchať, aspoň bysme voba před tunelem a smrtí měli příjemný vzpomínky. Poslední…“

„Pošól v žópu, Vovane! Skotína! Seš hovno alpinist, když tě nenapadne, že v naimpregnovaným stanu se musí větrat. Jo, za spodky, kterýs mi pučil namísto kapesníku, ti samosebou děkuju (ó gospodi, co to je za zemi, kde v aptéce neseženeš papírový kapesníky? Kuda ja popála?!), vyperu, přinesu, ale tim to končí… Poňátno? Tama? Jediný, za co se vomlouvám, jsou ty flusance při výstupu, já už si připadala jako právej fyrgyz a fotbalista v jedný osobě. Bléé, takovou horskou grípu nepamatuju!“

„Ninočka, no tak, nebuď labuť, nebuď taková zlá, já ti nic neudělal! Teda, zatím! A za co že se mi vomlouváš? Za ty svý soplovatý hleníčky, maličký? To je přece úplně normoš, že si odflusneš, když právě potřebuješ, vy ste stejně divný… a ty tak roztomile srandovní. Poď ke mně, ať ti dám pusu.“

„Zamkni mordu, svoloč, ty jeden úchylnej nadrženče, a jdi si balit rugzák!“

„Čó? Co ty to tu na mě zkoušíš, ty jedna evrotinko?“

„Nechtěj, abych ti to překládala! Uf, mý třetí voko mě svědí v hlavě jako dítě v břiše těsně před porodem!“

„Ty máš tři voči? Že sem si nevšim… To mně stačí jen to jedno, abych viděl, že seš ženská a máš všecko hezko na svým místě, jak má bejt, no tak, davaj, ještě to stihnem!“

„Pošól ty v žópu! Ty jedna koksovatá skotíno! Jdi do prdele! Spierdalaj! Básd még. Sei proprio una merda! AMЫH KETCИH! Fuck Off, šajze kétze! ÇOK TEŞEKKÜR EDERIM!“

A nyní, po všech těch tráchacích nenaplněných choutkách, přicházejí na řadu recepisy kořenáře Sklepmástra:

Do lékárničky ostřílené bobřice elzy, která je promazána husím sádlem, přetéká slanou vodou a je načichlá česnekem na rozličné způsoby, přibylo několik cenných rad:

RE 1: „Hele, Nino, máš chrenovinu?“

„Chrenovinu? No, mám se teď trochu jakože chrenovo, přece jen už mě ten gryp pěkně leze nosem…“

„No, tak to musíš pít chrenovinu, tam je křen, křen… A křen… a pak taky rajčátko, česneček a křen! To moje mamka ji dělá výbornou… Já ti přivezu butyločku, okej? Ládněnko? A do nosu si kapej červenou řepu, teda típa uvařenou, koupíš si bintík a pipětku, a prostě uvařenou cvěklu protlačíš tím vobvazem a pipětkou nakapeš do nosu, je to óčeň prostý! A to samý můžeš udělat s cibulí… Cibuli nastrouháš na ťórkě, tu si potom vezmeš, přidáš kapělku mlíčka a jedeš… zase kapačka… ale pozor, jen trošku… po němnožku! (Nina kýve súhlasně golovou, leč voči vybrečí si už při pouhém pocitu tření… ach není, Vovan tu není…)

RE 2: „Musíš pít ředkev s medem!“

„Cože? To sis nemohl vymyslet něco lehčího? Kde teď v zimě, děva nebohá, seženu ředkve? Měsíčky sem tu zatím nepotkala a macecha je za tžista pěti horama.“

„No, karóče, seženeš si ředkev, vokrájíš ji, aby zbylo jen srdíčko uvnitř, nařežeš na plátky, zaleješ mjodem, necháš půl dne vodstát, a budeš prinimáť.“

„Hele, a nebylo by lepší a efektivnější uřezat hlavu?“

„NEBYLO! I když ve tvým případě slibuju, že vo tom budu přemejšlet!“

RE 3: „Máš doma vejce?“ (???)

„No mám, ale moc je nejím! Proč?“

„Skvělý, tak budem vařit vejce!“

„No dobrá, ale páscha je ještě daleko!“

„Něvážno. Ty si to vejce zabalíš do ručníku a budeš si ho přikládat k nosu a na čelo, poňátno?“

„No, jasnačka, ale copak sem nějaká gospoža mekdonaldová?“

„Ne, ty seš jen magor, že jezdíš do hor, když seš nemocná. Da vsjo!“

RE 4: „Děte na rynek a tam si kupte beraní sádlo, nejlepší bude kurdjučnoje čili přímo z prdýlky! Věřte mi! Namažete si ho na gruď, pak se hezky zabalíte do prostěradla, a ráno budete jako rybička.“ (o góspodi, hlavně ne jako posledně rybička na suchu!)

RE 5: „Hele, Nino, na to je nejlepší vodka s krásným pěrcem, no ni? Ale musíš si dát jen čuť na chuť, ne jako posledně, když sis do maličkýho stogramovýho panáka nasypala půl pytlíku… Mno, vidíš, jak to jde…“ (Nina přidává pepř na stopičku na lžičku a taky k dobru her-storku vo ukrajinských hektolitrech pěrcovky a následné rekonvalescenci doma v kraváti), jo a taky pomůže, když se vodkou pomažeš v podpaží, na patách, na čele, a pak se zachrumláš do deky a vylezeš ráno, vesele upocená, ale zdravá! Jako rybička! (děte do háje s těma vašima ančovičkama!)

RE 55: „Musíš si dát masíčko ze sobáky! Kdykoli cítíš, že na tebe něco leze, sněz kus psa a bude ti hej a do skoku. Přes oves a louku plnou anaši…“ (wowgh!?! Sobáčí maso? Sem snad václav poustka, či co?)

A tak do sebe nakonec lupám jednu zázračnou, růžově svítivou šestistovkovou éménéms lentilku a patří mi celej mír.

Do kterýho nepustím ani jednoho dospělýho!

Vot tak vot! takoj krutoj KAJF!

Golovu uřezat, a všecko bude cacy!

Cancy…

„CO NALÉZÁTE V HORÁCH?“

„Kámen mudrců.“

(z rozhovoru turisty a alpinisty)

Hory nás naučily povídat si spolu beze slov.

A tak nabíráme výškové metry po vystoupaných sněhových šlépějích mlčky. Tři kroky přede mnou je zachumlaná postava Lachmatyho, na uších má sluchátka a nevnímá nic jiného kromě muziky a nezvykle čerstvého vzduchu, který vdechuje plnou parou do plic. Za mnou poskakuje rozveselený Míťa, s neodmyslitelnou kšiltovkou na hlavě, ve špinavých skejťáckých kalhotách s rozkrokem u kolen, v botaskách, jenom tkaničky si pro tentokrát zavázal. Má nezvykle dobrou náladu, konečně ho totiž jednou pustili z ústavu bez vychovatele. Zaručila se za něj celá skupina, a on je tedy poprvé po několika měsících volný jako pták. Dravec, jehož křídla už zapomněla, co znamená létat.

Naše láska k horám je založena na jistém druhu mysticismu, vychází z tajemných sil a z víry v zázraky. Bez ní bychom byli v životě přílišnými racionalisty a neměli bychom důvod nikam chodit. Alpinismus a poezie si jsou de facto velmi blízko. Ba co více: Alpinismus je jistým druhem poezie.

Stoupáme k chatě, kde na nás čeká nejen zbytek místních alpinistů, ale především prodloužený víkend na ledu a po dlouhé době zasloužený odpočinek. Na zítřek je plánován první aklimatizační výstup, nemá tedy cenu se nikam hnát a zbytečně se vyčerpávat. Na to, abychom dorazili na chatu, máme prakticky celý den čili nějakých pět šest hodin. A navíc, nedoléčená chřipka a batoh ověšený lanem, cepínem, expreskami, sedákem a mačkami také dělá své. Cítím, jak se mi špatně dýchá, a zaráží mě, že musím odpočívat mnohem víc než obvykle, prakticky po každých dvou stech tři sta metrech. Postupně tedy ztrácím se zbytkem skupiny tempo a s Míťou, který je v horách vlastně poprvé, zůstáváme na konci. Není však důvod k panice, nemáme kam se ztratit, k chatě vede jedna jediná viditelná cesta kilometr vzdušnou čarou nahoru. Blíže k Orlímu domovu.

To by mě zajímalo, jak ta mrcha vlastně vypadá?

Jaká mrcha?

Příroda, jestli je to blondýnka, nebo bruneta. Komu že mám tu čest a chuť plivnout do ksichtu.

Míťa začíná silně zaostávat i za mnou a jeho dobrá nálada rychle mizí. U zamrzlého vodopádu v lese se tedy zastavíme a já vytáhnu z batohu termosku s čajem a čokoládu.

„Kurwa jebana, já už nemůžu! Nikam nejdu, vracím se do města a basta. Na takovouhle akci se vám můžu vysrat.“

Snažím se ho trochu uklidnit: „Dáme si čaj a čokoládu a hned bude líp. To je taky nápad chodit do hor v teniskách, když napadlo deset čísel prašanu a je skoro pod nulou. Vždyť je máš úplně mokré. Na chatu už to vydržíš, a pak něco vymyslíme, máš náhradní boty a oblečení? A teplej spacák?“

„Běž s tím vším do háje, já jsem jel stejně jenom proto, abych nemusel bejt v tom děsnym pokoji, s těma všema magorama. Já už se dolů stejně nevrátím, teda, vrátím, ale po svejch a jinudy. Ale ty seš jediná, kdo to ví, takže jestli jenom cekneš někomu jedno jediný slůvko, odskáčeš si to takovým způsobem, na kterej nadosmrti nezapomeneš. Zrozumiałaś?“

„Vidím, že máš dobrej smysl pro humor, to znamená, že to s tou únavou ještě nebude tak zlý. Tak dopij čaj a jdeme.“

„To nebyl žádnej fór, já to myslím naprosto vážně, jestli někomu řekneš nebo jenom naznačíš, že jsem na útěku, odskáčeš si to. Já bych vám všem mohl ukázat, co jsem zač, jak dokážu bejt zlej. Ale pokud mě nijak nebudete dráždit, nic se vám nestane.“

„No tak už pojď, ty jeden děsně zlej humoristo.“

„Ještě jednou a naposledy opakuju, to není žádnej fór. Zabiju tě, jestli se to, co sem ti řek, někdo dozví. Myslim to vážně!“

Hory dokážou být pěkně nepříjemné. Hory jsou jako dravci. Jsou dny, kdy spí, jsou nasycené a poklidné… Dlouhá, předlouhá léta… Lidé potom mají pocit, že si je ochočili. Nakonec usínají i ty nejnebezpečnější, nejobtížnější a jsou obezřetné, jestliže celé pohoří dlouho spí. Lidé však poněkud zapomínají na to, že i „hory dokážou být pěkně nepříjemné“…

Na dobu neurčitou nastane zaskočený a bezeslovný výraz obou postav. Zarudlé, tmavé nebe plné vypelichaných sestřílených křídel se znovu zatáhlo a začalo z něj drobně sněžit. A ona v tom nikde nekončícím tunelu opět uvízla, tentokráte jako prochladlé tělo popás v hlubokém sněhu. Zavřela všechny nouzové východy a nechala se omotat jeho chapadly. Tady, teď a navždy. Na cestě k Orlímu hnízdu, na cestě domů. Moudré, mlčenlivé hory to všechno vyslyšely a jejich výzva nabrala konkrétní podoby.

Přinejmenším u poloviny z těch, kdo se dostanou do velké nadmořské výšky, se začíná organismus svým způsobem bouřit. Většina lidí si stěžuje na problémy s žaludečním a trávicím traktem. Zkušení, ostřílení alpinisti však takovou disfunkci většinou absolutně ignorují, neboť vědí, že v takové nadmořské výšce jde o naprosto normální jev…

„Ani náhodou, Anno, dneska nikam nepůjdeš! Zůstaneš tady, odpočineš si. Neboj, nic ti neuteče, dneska je to jen trénink a cvičnej výstup. A nemusím ti přece opakovat, že aklimatizace neprobíhá u všech stejně, a to, že jsi nikdy netrpěla příznaky horské nemoci, ještě neznamená, že se u tebe nemusí projevit. Jsme sice v necelých čtyřech tisících, ale i to už je docela slušná výška, navíc teď nejsi úplně ve formě, po té chřipce, včera celodenní zátěž a ta dnešní noc, no řekni mi, co to mělo znamenat? Tys mi teda dala zabrat!“ Lachmaty je rozčílený a asi na to má svým způsobem právo. Za jeho emotivně výchovným proslovem se však skrývá strach. A strach vcelku pochopitelný.

Nezvykle prudká síla doslova pohltila všechny mé vnitřnosti, zahnala je až do krku a prázdný hrudní koš vyplnil hustý a rozpínavý strach… Ohromný a expanzivní strach čili takový, který se objeví ne vždy a ne u všech a který naplňuje člověka nebývalou silou, dodá mu jasnost myšlení, vyvolává u něj pocit omládnutí, a proto v něm také nadosmrti zanechává pocit maximálně prožitých minut. Kdo si takový strach prožil, ví, o čem mluvím. Strach je život! Občas se podobá radosti. Teprve nyní jsem to pochopil. Pochopil jsem, že to on mě vyvedl ze stavu nerozhodnosti, lhostejnosti, že mi navrátil vůli vzepřít se.

V noci ji probudily silné křeče v ledvinách a podbřišku téměř identické, jaké si již jednou zažila tam nahoře mezi oblaky, blízko k Orlímu hnízdu. Tentokráte ji však tolik nevyděsily, přece jen už věděla, co ji čeká: A navíc – příznaky horské nemoci nejsou v takové výšce jevem neobvyklým, takže neměla důvod ke zvláštní panice.

Nepoznávala samu sebe, nebyla však schopná věcně a logicky uvažovat. Měla horečku a zimnici, celá se třásla, bylo jí špatně od žaludku a nemohla se pořádně nadechnout. Srdce jako by chtělo vyskočit z těla, nasadit si mačky, vzít si do chlopní cepín a lozit celé čtyři dny bez ní.

Opět cítila, že se ocitla na hranici druhého břehu, u vstupní brány do jinosmrti. Opět nechápala, má-li vkročit dál. Nyní však navíc nechápala, žádá-li si Orel jeden život, nebo dva najednou. (Co když je doopravdy těhotná? Jak potom může být tak nezodpovědná a fyzicky se namáhat?) Má vzbudit Lachmatyho a poprosit ho o pomoc, anebo trpět jako postřelený pták, až bolesti ustanou? Tolik myšlenek najednou! Myšlenky, které berou poslední sílu a vůli k životu.

Zůstat naprosto sám a jenom ležet… Ležet a nic víc. Přemýšlet? Tady se ti nechce ani přemýšlet… Pouze ležet. Slovo „chtít“ ztrácí svůj význam. Přestávám mu rozumět, stejně jako hladový člověk, který se nasytil. Jsem zbaven veškerých přání… A když už se ti nechce ani ležet, co potom? Co potom člověku ještě zbývá? Co? Dožít, a ne žít… Ucítil jsem ji v sobě… Tu nejupřímnější, nekompromisní a krutou prázdnotu, jež obracela veškerý chod věcí…

Že by tedy právě teď nastal čas odejít? Že by mě Orel konečně volal k sobě? A pozná člověk okamžik, kdy umírá? Pozná moment, kdy bolest není předzvěstí tělesné a duchovní očisty, leč znamením odchodu? Přerodem v jinou formu?

Každý si vybírá způsob své smrti naprosto sám a svobodně! A připravuje se k němu vlastně již od narození, od prvního nádechu do plic.

Je zajímavé, že člověka takové pocity napadají až těsně před tím, než má smrt nastat. A ještě podivnější je, jak si tím můžu být tak jistá a tvrdit, že tento okamžik právě nastal, když stále žiju a dýchám! Přesto se mi v této manické fázi oblomovštiny absolutně nic nechce!

Zažil jsem ji při různých výstupech a vím, že nezklame, co se týče jištění, že bude udržovat naprosto stejné tempo s námi muži, aniž by jakkoli polevila nebo přiznala únavu. Vím, jak přemýšlí sportovkyně tohoto typu. Nic ji nedonutí jít po stopách předchozí skupiny, dokonce ani ohrožení života. Bude čekat, dokud stopy nezmizí…

Jsem značně zmatený a nesvůj. Noční příhoda s Ankou mě doslova vyděsila. Tohle nebyly standardní symptomy obyčejné horské nemoci! Její křehké tělo se zmítalo v jedné nekonečné křeči, jako by měla co nevidět vydechnout naposledy. Jako by už v myšlenkách nebyla přítomná mezi námi, ale bůhvíproč se držela zuby nehty mezi živými. (Občas mi vyprávěla o svých snech, o touze létat, o tom, jak jednou stejně zmizí v horách a nikdo ji víckrát nenajde. V tu chvíli mi bylo vždycky smutno a úzko a nevěděl jsem, jestli ji mám profackovat a vrátit zpět do pozemské reality, nebo ji pevně obejmout. Zafixovat ji na štandu u zdi a nepustit.) Nakonec se nám ji s několika silnými chlapy podařilo uklidnit a dát jí injekci na uklidnění, která asi po deseti minutách naštěstí zabrala.

Musím ale přiznat, že jsem v noci zakusil pocit opravdového strachu, jako by mě cosi táhlo na druhý břeh, ale pomyslný sedák a lano mi v tom bránily. Tohle nebyly standardní symptomy obyčejné horské nemoci!

Zeptal jsem se jí, proč tu zůstala. Snad není nemocná? Načež se ona jízlivě pousmála a s odpovědí počkala:

„Já jsem přeci žena… A ženy na válečný koráb neberou, prý jsou původem neštěstí. A tak mě tu nechali, abych jim nepřinesla smůlu.“

„Hele, voni tě tu nechali, jo? To sou teda pěkný mamlasové, a ty ses na to tak těšila a připravovala, co? No vidíš, já sem vod začátku věděl, že nikam nepudu, teda, pudu, ale až v noci, až budete všichni spát. Ještě mi zbejvaj tři dny na to, abych se rozhod, kdy to udělám… Ale před tím… předtím…“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„No, ptej se, davaj.“

„Užs někdy…?“

Tady je všechno, co nás obklopuje, pod námi… Pod námi je země, zaštítěna stovkami vrcholů… Zvláštní rozdvojenost vědomí v nás vyvolává podivnou otázku: Kdo vlastně jsme? Jsme si navzájem odcizeni! Nyní jsme my těmi velikány, kteří na vlastní kůži zažívají pocit: „Člověk – pán přírody!“, kterým se zdá, že chodit z vrcholu na vrchol je naprostá banalita, i ti zaslepení, s maximálně zúženým životním průzorem, kteří uvízli v pavučině mikroskopicky utkaného života…

Pod námi zůstávají i veškeré zábrany, výčitky svědomí či morální imperativy. Malá, ukecaná a nesmírně přitažlivá chobotnička s čertovskými růžky pod kšiltovkou a se žhavými magnetky na chapadlech je to poslední, co jsem chtěla ve svém pozemském životě, před odchodem do Orlího hnízda, dostat. Jako dárek na cestu. Jako zlatý prstýnek po babičce. Jako supí dráp od kamaráda. Talisman. Kámen mudrců. V noci ke mně přiletěl On, zamával křídly, čímž mi naznačil, že dokud nesplním poslední úkol, brána do jeho sněžného paláce zůstane zavřená. A jako klíč k pevnosti Boyard mi poskytl podivné zaklínadlo, kterému jsem nerozuměla: Mara Mara bolgondo, Mara atka kongondo, Alčaip atka mingende, Alyska sapar jurgende.

Střet rozličných kultur.

Střet různorodých energií!

Střet špinavých těl!

Anděl!

Nechala jsem se polapit pavučinou spletenou z peří (v níž jsem uvízla už tenkrát, při našem prvním setkání), nechala se jím omotat a po všech těch lachmatovských (vyřčených, skutečných i smyšlených) zradách jsem po dlouhé době byla doopravdy, nadpozemsky šťastná. Šťastná, vysoko nad přízemní realitou.

Umění alpinisty spočívá v tom, že se umí vyhýbat nebezpečným a nepředvídatelným situacím, s pomocí sedáku a základního vybavení cepínu, kladiva, skob a lana. Poslední věc je nezbytná, přestože u alpinismu existuje kromě utilitárního smyslu ještě smysl filozofický, etický a psychologický. Přesně tak. Neboť co vlastně znamená filozofie, jestliže ne lidskou touhu poznat sebe sama? Pochopit smysl životních hodnot? Odsud zeshora je přeci lépe vidět, co je dobře a co špatně, co je bytostně důležité, a co je naopak naprostou malicherností, co je částí a co celkem? Hory jsou jako laboratoř, v níž existují podmínky k utřídění si těch nejzákladnějších životních norem lidské ušlechtilosti a ctnosti. Jsou místem, kde si ujasníte, jak spolu koexistují síla a slabost, jak mezi sebou soupeří silný jedinec se slabochem, co znamená skutečná síla a co slabina. (Samozřejmě, že před takový experiment nás staví i sám život. Před veškeré člověčenství. Hory však na tyto otázky odpovídají důrazněji a pravdivěji.)

Jestliže jsem jí doteď promíjel veškeré excesy a nepochopitelné chování, tohle tolerovat nemůžu. Neumím. Nechci! Nechápu ji! Nechápu sám sebe! (Kolik dětinských, zlostných slov se ve mně bere i tady, mezi nezkaženými a moudrými horami?)

Jak jenom mohla s takovým…? Jak vůbec mohla…? Ani pomyslet na to nemůžu. Zvedá se mi žaludek a nemůžu spát. (Anna je dneska překvapivě klidná, dokonce se neznatelně usmívá. Co to má všechno znamenat? Znamená to ticho před bouří?)

Připadám si jako komár, kterého právě rozplácli na zdi, po němž zůstala jedna dlouhá krvavá stopa, jako pestrobarevná čára života. Ukončená v momentě zrady a ponížení. Stát se to tam dole, asi bych ho zbil takovým způsobem, který by si pamatoval nadosmrti. (Přestože tenhle kluk má na svůj věk tolik síly, za kterou by se nemusel stydět nejeden boxer.) A ji bych zavřel do věže a nepustil. Voda, starý suchý chleba a spousta času na přemýšlení a pokání. Ale tady? Tady? Co s nimi proboha tady?

A co se sebou samým?

Za oknem poletuje včela. Narazí na sklo, opět popoleze, spadne, a ještě jednou… Hledá cestu ven. A pět centimetrů nad ní je otevřené větrací okénko. Hloupá včela, řeknete si na první pohled. Ano, jde o první dojem, rozum se podobnými hloupostmi nezabývá.

Jenže chování včely není o nic hloupější než chování člověka. Nachází se v situaci, kdy „les nebere konce“. Nachází se v pozici horolezce, který visí na skále, na nekonečném kameni. Kámen… kámen… kámen… Drsný a tvrdý, bez konce a začátku.

Kámen, kámen, kámen. Zdá se, že už mám všechny ingredience. A dokonce už začínám chápat podivnou tajenku v ještě podivnějším labyrintu slov:

Mara Mara bolgondo
Mara atka kongondo
Alčaip atka mingende
Alyska sapar jurgende

Neznám lepší komunikaci, než je lano. Během výstupu mlčíme, a když už je to nutné, hodíme mezi sebe dvě slova: „Dober“ a „povol“… Nevím sice, zdali je dovoleno hovořit s řidičem v pracovní době, horolezec to má však při výstupu přímo zakázané.

Lachmaty leze přede mnou a mlčí. P.O.P.! Provokativně. Ostentativně. Programově.

A já mu na to mlčky a občasným pohledem z očí do očí odpovídám S.O.S.! Sneste Orly S nebe!

Jsme navázáni jeden na druhého, zbytek šel dnes jinou trasu, a nám tedy nezbývá, než spolu i přes včerejší hádku, která neznamenala nic jiného než definitivní rozchod, komunikovat. Alespoň v základních heslech. Snažím se soustředit pouze na výstup samotný, ale vtíravou vůni panického spermatu cítím doteď. Je silnější a opět nade mnou vítězí. Pronásleduje mě nejen ona, ale také pocit tlaku v podbřišku, do něhož mě popichují ostrá orlí pera. A pod rukavicemi mi pučí krvavé stopy stigmat v podobě bolavých záděr.

Řekněme, že je v našich silách udělat každý výstup méně nebezpečným, než je jízda tramvají. Co potom zůstane z alpinismu? A co znamená spojení „bezpečný alpinismus“?

Kámen? Hora? Papír!

Měl na hlavě helmu. A my jsme na něj z plných sil zařvali: „Kámen!“ On zvedl hlavu a kámen mu přešel přímo po obličeji.

Několik minut nás ještě neopouštěla naděje, potom jsme však pochopili, že je na místě mrtvý…

„Aňka, ostorožno! Kameň letit!“

„A? Čó?“ A nevinný, mírně ustrašený pohled nahoru…

Nyní, když si vzpomínám na ten rozhodující moment, mohu s čistým svědomím říci: nikdy, ani v jedné obtížné a choulostivé situaci mě ani ve snu nenapadla zbabělá a podlá myšlenka, abych odvázal lano, nit, na které jako na vlásku visel život mého parťáka. Vyčerpání potlačovalo jakoukoli horolezeckou etiku, morálka však nakonec vždycky zvítězila. A to je nejspíš jeden z nejpřesvědčivějších argumentů, který mi nebere právo považovat se za opravdového alpinistu.

Přetržené lano?

Nekvalitní helma?

Takový malý kámen?

Kde se vzali ti ohromní ptáci podobní slepicím? Obsypali vrchol skály, nepřestávají hystericky křičet, panicky krouží ve vzduchu, na chvilku přistanou a opět se vrhají střemhlav do povětří, aniž by se usadili. Kde se proboha vzali? Nikdy jsem v horách neviděl tolik ptáků najednou…

Hejno zkrvavených papírových křídel. Náznaky slov a gest. Rozpad na jednotlivé zvuky, pocity a vůně.

Návrat do lůna hor!

„Přemýšlel jsem o tom… A napadlo mě. Možná, že nás opravdu sžírá pocit viny. My, všichni chlapi, za to můžeme. Velmi intenzivně jsem to pocítil na místě, kde jsme ji pochovali. Čím dál víc jsme ji zatahovali do naší hry, přestože jsme jí měli včas říci: Stop! Dál ani krok. Tady hezky zůstaneš a do této brány nevstoupíš!“

Co by se stalo, kdyby se neohlédla nahoru?

Co by se stalo, kdyby bylo lano v naprostém pořádku?

Co by se stalo, kdyby do hry nevstoupil on?

Co by se stalo, kdyby se nenechala chytit do pasti? Kdyby se nedala napálit? Kdyby to nebyla ona?

Ona se nechala jen tak lehce nachytat. Je to ostuda? To není to pravé slovo… Byla křehká… Byla…?! Byla…! „Hory se usmívají“ a básníci je pozorují z nížiny. Je to však skutečně úsměv? Cení zuby jako kočka… Jejich chichot je potutelný… Pamír…Vyhodit tu idiotskou pustinu do povětří. Jak se něco takového mohlo stát?

HЛП – HEOПO3HAHbIЙ ЛETAЮЩИЙ ПPEДMET zvaný vobyč UFO čili Pod trám nebo pod stůl?

(Z) tuhle ráno se nebohá děva Něva probudila s podivným stránnym pocitem na gubách a v golově. Řikejte si tomu metafyzika, metanarace, metateze likvid, metanol nebo blbá matrace, divný to bylo, ne že ne. Před glazáma se jí třepotal blíže neurčený něopoznanyj letajuščij predmet a kraváť na čtvjórtym etáže se třásla a třásla…

Na: „Hele, Nino, to byl pěkně divnej a stránnej film, já sem to vůbec nepochopila, voni se tam jenom obmányvujou, ale co vopravdová Ijubov? A co to má ten pacan, co pořád hulí, za stránnou pričósku? To se u vás típa nosí? No to teda do tý jevrópy jet nechci… Já mám ráda naše střihoruký, lobovyholený párně…“ chrlí na vyklepanou Ninu blondínka Nasťa své dojmy z prosmotru filma odinokije čili samotáři.

Na: „Jo, a ti japonci… no to už vůbec bez poňátija! A ten chlapík, co se převlíká jako baba do vopravářský oděždy? Co to típa znamená? A ta hysterka matka, nu vot, tohle by se u nás prostě nestalo… Tuhle náglosť by si u nás nikdo nedovolil, ani jedna z nich – ani dcera, ani mátěr…“

Ni: „Hele, Nasťo, nesmíš to brát všechno zas tak smrtelňácky vážně, ten film má sice vo charakteru naší evropský subkultury dost co říct, ale hlavně je to nadsázka, vot, třeba takový ufo nebo japončíci, to jsou prostě populární témy, který naši režiséři, zvláště někteří, přímo zbožňujou,“ uklidňuje rozčílenou Nasťu Nina a kontinuuje:

„Já jsem spíš vyceplá z dnešní noci, s tím, že můžu uhořet, jsem se po probděnejch torturách v temný kvartírě, ve který se topilo rychlovarným vařičem, co lechtal rozétku jenom jedním máleňkym kabílkem, už usmířila, ale ty votřesy, to prostě nemůžu rozdejchat. Teda, vono to nebylo nijak silný, ale ten pocit, ten pocit, že to jednou může přijít… Víš, já tak přemejšlela, dúmala a dúmala vo tom, co je lepší, jestli bydlet na druhým etáže, nebo na dvadcátým, ale vzhledem k tomu, že opásný nebezpečí ti hrozí aj na tom aj na tom, tak pořád nevím, karóče ně znaju, před uhořením aby ses stěhovala co nejvíc dolů a před írskvejkem zase na ten nejvrškovitější vršek mnohoetážky.“

Na: „Ty seš mi teda ale nějaká najednou vybojácená, kam zmizela tvoje jevropejská chrábrosť?! Haha, ně bojsja, jestli něco příde, tak to bude ve spánku, a ty se to nedozvíš. Mě spíš děsej ty vaše představy vo žízní a Ijubvi, jako že rebjáta málo hulej trúbku, a proto je v celým míru všechno špatný, plochý, a vůbec, jediný, s čím v celým filmu souhlasím, je to, že češtyna je pjekné skurvenéj jazyk. Ty vaše zgříínje a stršt pěrsť skrs grrrk, a kržepělki, tohle karóče náš russkij nemá.“

Ní: „Hele, Nasťo, tomuhle se říká Ř a taky metateze likvid, jako že vy máte rjeku, poláci rzeku a my řeku, a jako že vy máte korovu, poláci krowu a my krávu, nebo že vy máte volka, poliši wilka a my vlka, chápeš? Poňala? Já ale budu mít brzo metalikvidní konečnou tezi svý nynější žízně, protože cejtim v kostech a myšcích, že to konečný zemětřesko příde každou chvíli!“

Na: „Vot, Nina, nepřeháněj, tak zlý to zase nebude. A jestli to příde, schovej se pod trám nebo pod stůl.“

Ni: „Čó?“

Na: „No, říkám ti, pod trám nebo pod stůl. Tuhle sem četla v gazétě vo tom, že japonci se pří zemětřesení schovávaj pod stůl, což teda není právě charošij pomysl, protože stůl toho moc nevydrží, jenže, pak jsem se zadůmala víc a došlo mi to – představ si, kolik japončíků, i když sou máleňký, kolik jich tam v těch kanclech na mnogoetážnejch budovách sedí! A tak se pod dveřní trám, kterejžto prej vydrží mnohem víc, vejdou vopravdu jen ty nejbystřejší a vyvolený z vyzvolených.“

Ni: „Co to je za jerundu? A ty dumaješ, že když se ti začne v bytě třást všecko, co má peří, že si budeš ještě vybírat, jestli se schováš pod trám, nebo pod stůl? To já teda ne a doufám, že bolest a tunel budou krátký a moje slovanská duše poletí co nejdřív ke svejm slovanskejm andělicím. A doufám, že cestou nepotká moc muzulmánskejch extremistů. A hlavně japonců!“

Na: „Jo, to já bych teda nechtěla ve svý žízni potkat toho aktjóra-blondína, kterej zapomněl, že má děvušku, a klíďo si guljál s jinou. Tohleto bych teda svýmu párňovi nikdy nevodpustila! Kstati, kde je ten portvajn, cos přinesla? Už ho konečně vyndáš ze sumky?“

Ni: „Hele, Nasťo, asi bysme měly jít spát, ten portvajn už jsme dávno stihly vypít. A nepamatujem si to! Teda, právě že já si to pamatuju. A ty ne.“

Na: „Vot, prikól. Teď mě něco típa vosvítilo a taky sem si vzpomněla, žes vůbec nějakej přinesla. Hele, tak jo, já si beru matraci, spálnej měšók a du si ustlat do předsíně.“

Ni: „Nasťo, a co já? To mě jako necháš spát pod stolem?“

Na: „Dááá, davaj, spokojnoj noči, dorogaja čéška. Svít dríms’n’tanls.“

A nyní se konečně blíží sladká puenta aneb šutka gospodina komsomoločkina.

Nina gromko: „Nasťa, jen počkej, tohle ti nedaruju!“
(slabý otřes mnogoetážky)

Nina potišeji: „Nasťa, jen počkej, tohle ti vážně nedaruju!“
(větší otřes mnogoetážky)

Nina nejtišejc, jak to umí: „Nasťa, jen počkej, tohlecto nepřežiju!“
(pád mnogoetážky)

КOHEЦ ФИЛЬΜΑ
Komsomoločkin is dead!

NEJHORŠÍ POCIT, KTERÝ ZNÁM,

není fyzická bolest a tělesné utrpení, ale nadbytek lásky, kterou člověk nemá komu předat, nebo alespoň sdělit. Vylézá ven všemi póry těla, ale je neviditelná a nezaslechnutelná.

jo, kurwalíbemać, tak tuhletu bumágu mi dala do kapsy sama Zajebaná, to si pamatuju moc dobře. tehdy v noci, když se tak rozněžnila a kdy jako by ztratila veškerý zábrany a kontrolu nad sebou samou. byla taková jako že sametová, vobě dvě byly jemný, a Vona mi k tomu šeptala do ucha: „budu na tebe čekat, nikdy tě neopustím, a přestože to zdánlivě bude vypadat, že odcházím, do tří dnů se pro tebe vrátím.“

Menstruační bolesti bez jediné kapky krve. Kdykoli se podívám na své plodné, naduté břicho, které se tyčí mezi lolitími pánevními kůstkami, popadají mě záchvaty pláče. Čekám na krev jako na smilování. Čekám na to, až do pouťového balónu někdo udělá malou, nenápadnou dírku a on splaskne jako prasklý prezervativ. Kam se poděla?

no, to by mě taky hodně zajímalo, kam se poděla, když slíbila, že se pro mě vrátí, a potom zmizela jako heidi, která neví, kdy se vrátit z noční tusóvky domů. a vůbec, tyhlety její věčný, nekonečný řeči vo krvi a vo rození dětí… byl jsem u toho, když si dělala ten test, a co já vím, co to mělo znamenat. Vona sama tvrdila, že je děsně heppy, že se nemůže dočkat toho, až porodí dalšího alpinistu, ale tyhlety ženský spasitelský řeči, kdo je na ně zvědavej?

Sen – setkání s NÍM: „Ja skučáju!!! Tvoj M.L.

a mně se po ní jakože nestejská, nebo co? a mně se vo ní jakože nezdá? každej den, každou noc, prostě imrvére. jako by se stala součástí mýho svědomí (který ale nevim, jestli mám, a jestli sem ho vůbec kdy měl), a ta děsivá písnička, ten nápěv, kterej se mi různocvětnejma drátkama dostává až do mozku, teda do prostoru, který po něm zbyly… to má jako znamenat co?

Rozdělení mužských a ženských rolí. A já? Vyděděna z jakéhokoli pohlaví!

Touha někoho obejmout a prostřednictvím doteku vyslat ke druhé osobě signál o své samotě.

no, já bych teda v tuhle chvíli nejradši vobejmul svojí líbe muttí, protože nikdo na světě nevobjímá tak jako vona, i když, kdyby tu byla Zajebaná, dal bych si říct i vod ní. ve chvíli naší společný touhy byla teplá a náruživá, jako by jí ten její nikdy neuspokojil, to bylo vidět hned vod začátku, protože se na mě vrhala jako ten konduktor se stetoskopem, když zjistil, že nemám bilet.

Lidé, na kterých nám záleží, nás zraňují a ubližují nám právě proto, abychom si uvědomili, jestli nám na nich záleží doopravdy!

jo, tak pod tohle bych se dokonce podepsal. kdybych to byl bejval uměl… i když, kdo tvrdí, že to neumím? výjimka, co tohle potvrzuje, je můj otčím, toho bych zajebal, ani by si nepíp, ani by si neštěknul, kdyby tu teď byl anebo kdybych já byl na místě, kde je teď von. má sakra velký štěstí, že tu není a že já nejsem tam. kde je teď von.

Pohyb v přeplněném městě. Samota. Sám se motá… Šatuny? Szatan v tůni?

teď sem si vzpomněl, jak sem se motal tim rovnoběžným městem, ulice nebraly konce, já zdrhal před těma měntama a měl sem co dělat, abych jim utek. takže bych měl nakonec ještě svejm dobrodějátělům poděkovat zato, že sem skončil tady. v teple a každodenní rutině bílejch stěn.

Sen – setkání s NÍM: „Ty eščo krasívěje čem ráňše!“

a co bych mě jako říct k tomuhle? že má recht? pokaždý, když se mi vo ní zdá, a jako že je to poslední dobou docela častý téma, je prostě ještě krásnější, než bejvala vobyčejně, zaživa, nerad to řikám, protože do tý doby, než se mi vetřela do snu, byla hvězdou číslo jedna moje líbe muttí. sám nevim, jaký čáry máry použila k tomu, aby mě voblouznila, ale rači po tom nepátram.

Poslední dva tři roky píšu pouze červeným inkoustem. Možnost, že jednotlivá písmena rozmažou do podoby krvavých stigmat jemné dešťové kapky nebo sněhové vločky, mi dodává sílu psát dál. Pravé rukopisy přece nehoří.

a mě žene dál jenom pravidelnej rytmus kolejí, a taky to, že vim, že jedu pryč. že se vzdaluju vod místa činu, že jedu pryč vod tý smrště ptáků a krvavejch stop ze zobáků, který cupovaly lidský maso. i když, kdo říká, že se jenom vzdaluju? co když se čistě náhodou zároveň přibližuju zpátky? na tohle můj mankurtí mozeček nestačí, ale něco mi říká, že vo tom rači nemám moc přemejšlet, nebo budu děsně zklamanej. a eště víc naštvanej!

Cogito ergo sum.

Cogito ego ECTЬ.

Myslím v jiném jazyce, jsem tedy někdo jiný?

A jak můžu myslet v jazyce, kde sloveso stojí na poslední pozici ve větě a doplňující větné členy jsou vyjádřeny nezapamatovatelnými sufixy?

Ben düsünyorum, ben var mi?

Jazykové neporozumění není umění. Umění je přepínat jazyky ve své hlavě jako tlačítka v dětské hře máleňkij pioněr.

tak todle teda, přiznám se, taky moc nechápu, jak už sem někde myslim zmiňoval, moh bych mluvit jazykem, na kterej si jen vzpomenu – čínsky, indicky, anglicky, išpánsky, holandský, mordovsky –, takže každý slovo, který bych řek, bych byl schopnej v tu ránu přeložit do deseti dvaceti třiceti jinejch řečí. jenže mám já to vůbec zapotřebí, když sem stejně přikurtovanej na jedno místo, nemůžu se pohnout a hubu mi chtěj zaklejit nějakou bílou rouškou?

Poněvadž věci nevidíme takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my.

Celoživotní výzva: nenechat žít nikoho druhého za sebe svůj vlastní život!

jí se to řekne, nenechat za sebe žít svůj vlastní život, ale jak nemám za sebe nechat žít svůj vlastní život, když si nejsem zas až tak úplně jistej, jestli je vopravdu můj? ale jinak je to hodná holka… vobčas mi sem přinese pomeranče nebo banány, vobčas mi dá pusu na holý čelo, vytáhne mi z uší dva různocvětný drátky a na chvíli chvilenku ze mě udělá člověka jako dřív.

Surmak reality show… U nás je včera, a tady už ráno – tady je Nový rok, a tam stále vše při starém.

Dvě odlišné reality a obě moje! A já mám na výběr – svobodný a krásný!

jo, tak tohle sem si taky myslel, že mám na výběr, ale jak se pozdějc ukázalo, mý dobrodějátělové maj taky chvílema vykleplý, a ne právě dvakrát čistý svědomí, takže bych to dál už nijak nekomentoval. tim spíš, že mi tu teď násilím cpou do pusy věc podobnou roubíku, to je děs, jen co se člověk, teda, mankurt, trochu ohradí se svejma právama, jen co chce něco nahlas říct, hned je zle. hnedkonc mu berou slovo, který si ještě ani nestihnul promyslet. vot těchnika!

Kolik lidí chodí po světě a kolik mi je tam nahoře určeno, abych potkala? A kdy už se onen řetězec neustálého setkávání a míjení zastaví? Kdy se jako protažené lano přetrhne, vyvlíkne z karabiny?

jo, tak lano vyvlečený z karabiny, to mi něco připomíná… bylo to rychlý a nečekaný, do toho haldy kamenů a zástupy ptáků… a dlouhej nekonečnej pád do dlouhýho nekonečnýho tunelu… za bílým vopeřenym světlem.

Sen – setkání s NÍM: „Ja ujdu, no budu těbja síľno žďať!“

hm, jenže Vona vodešla, a aniž by cokoli řekla, už se dovopravdy nevrátila, teda, tvrdila, že se vrátí do tří dnů, ale kdo by tomu v tu chvíli byl věřil? no řekněte? ani vobyčejnej mankurt s různocvětnejma drátkama ve vylepaný lebce by to neudělal! natož potom já.

Každý člověk si vybírá způsob své smrti naprosto sám a svobodně! A připravuje se k němu na své cestě životem vlastně již od narození, od prvního nádechu do plic.

tak tady si teda dovolím nesouhlasit, protože kdyby byla tohleto pravda, tak to bych to stejně jako Vona zabalil už tam nahoře, abych se nemusel plahočit sem dolů. stejně jednou budu muset hore haj za ní, a aspoň bych u toho nemusel zažívat takovýhle různý hrůzný příhody, jako třeba tu s těma měntama… i když, kdo vlastně řiká, že sem nezůstal tam s ní?

Rozpad na jednotlivá slova, zvuky, náznaky, gesta?

Návrat do lůna hor?

Už se brzy potkáme!

no, šak už se snad potkáváme… přece mi sem nosí ty pomeranče. nebo se mi to všechno jenom zdá?

Cítím se vysvobozena. Jako ospalá víla, kterou na čelo políbí temná hora. Jen se teď vnitřně smířit se samotou a s vlastními možnostmi svobody.

Podivný klid, vyrovnanost, ticho před bouří.

a co bych měl řikat vo smiřování se svobodou já? když vám ji zničehonic seberou a ani se vás nezeptaj? jenže, nejsem já bez tý svobody náhodou víc volnej, než kdybych ji měl a musel se vo ni starat? teda, volnej… krom toho, že sem napojenej na různocvětný drátky a přikovanej k tomuhle tvrdýmu prknu, na kterým teď ležím, a nemůžu se pohnout, přestože ještě před chvílí sem seděl ve vlaku a klepal kosu.

Ten nepopsatelný moment mezi realitou a snem, kdy se budíš s pocitem na rtech, než ho však stačíš vyslovit či zaznamenat, rozplyne se jako pistáciová zmrzlina na teplých orlích křídlech!

Děsí mě ta temná věc, která spí ve mně…

a mě zase děsí ta bílá věc, ve který teď právě ležim a spim. kdo z nás dvou je na tom hůř?

Svět jsem já. A kdo jsi ty?

Kde jsou hranice mezi sněním a bděním?

no, to bych taky rád věděl, kdo sem a kde sou mý hranice? ale třeba vůbec nejsou, neexistujou, třebas jde jen vo jeden velkej hloupej podvod vod Zajebaný, která se proti mně spikla s Nima, a já se ztratil nejen v časoprostoru, ale i v pohlavní a mankurtský identitě.

Neumím žít v přítomném čase. Jde o nostalgii za realitami, které teprve nastanou? A kdy skončí jejich věčné předžívání? Kde má tato hermeneutická elipsa smotaná z orlích per začátek? A má vůbec nějaký konec?

konec? jo, holka, tak to sem si taky myslel, že na něj nakonec tim počongem dojedu. a probral sem se tady – na tomhle bílým čtverci s bílým pozadím. vypadá to, že nic lepšího už mě v mým současným životě nemůže potkat. kromě tebe. a toho proklatýho dráťáku:

„My objazatěľno vstretimsja slyšiš meňa, prosti, tam kuda ja uchožu vesna, ja znaju ty smožeš meňa najti ne ostavajsja odna…“

Realita rádiových vln mě sama o sobě vždycky děsila. Představa, že se naladím na zvuky a tóny, kterým nebudu rozumět, ze kterých mi bude úzko… Konečně jsem se však naladila na úplné ticho. Nejsem ztracena. Nalezla jsem se. Jsem na počátku svých sil.

Slovníček výrazů strjómnych a (ne)srozumitelných

anaša – trávka, travička asijská, vohulená

baksy – prašulky, báltika – baltského piva móře, bez poňátija – bez ánungu, bělohnojka – kuřivo levné na úst hnojení, běreměnnaja Nasťa – těhulka Nasťulka, bilet – lístek průjezdní, divadelní, biustonoš – držič dámský, prsně-hrudní, blín, bljaď, blja – palačinka na jezení na taky nadávka, chléb denní čili kurva normální, kur…, bolníca – nemocnica, browar – pití fajnový, chmelový, bukvy – písmena na čtení, bumážka – lístek orazítkovaný, butylka – flaška a věci láhvový

cacy – fajn, fajn, fajnový, cipa – pi-tsha

čuť na chuť – trošku na jazýčku špičku, čuvak – neSibiřan, leč spoko chlápek

davajka-pokurímka – leťs smoke a cigarette, davlenije – tlak (bez dávení), den roždění – datum rodných listů vznikání, děňgi – money kovový i papírový, děrevňa – plácek vesnický, děvčónki – holky slečinkový, dóčka – cérečka, drug – druh a kamarád, dupka – zadnička, dúra – ženská vypatlaná, ďáděnka – panáček – strejček

etáž – podlaží

facet – chlapík, fífy – cepíny jako srp vohlý, fortóčka – okýnečko na větrání, fyrgyz – obyvatel ázije střední

geroj – hrdinnáš, glazá (grustný) – kukadla (vysmutněný), goblin – týpek filmový, golova – tou člověk myslí, golubój – buzík; světle modrej (holubí), gospodin a gospožá – pán a paní (žádný hospodský), gostínnica – hotelový stavení, gorod – prostor městský, gruď – hruď prsní, guby – rtíky ústní, guljáť (s sobakoj v parkě) – poflakovat se (po parku s psíkem)

chorošó, spoks – OK, chrábrosť – chrabrá statečnost

impreza – viz tusóvka, inostránka – žena z jiných zemí než té naší/vaší

japierdolękurwamać – toměposerhovno, jazda – jízda, úlet, jerunda – pitomina, jesenní vozduch – vzdoušek podzimní, jólky pálky –jedle a hůlky; slova vyjadřující výraz či postoj udivení

kabloky – špalky na dámskejch botách, kajf; kajfovat – úlet, jízda; tripovat, ujíždět si, kapovat – chňápat, karóče – prostě (a… prostě), kibelki – hazlíky, kipitok – voda silně vařící, kiska – viz ťólka, kočena roštěnkoidní, kitajský – v Číně vyrobený, kitaplar – knígy, książki, vše knižní, kješeně – otvory v oblečení na věcí nošení, knárátek chlápek – pán v košili strakatý, kófe se slívkama – kávinka smetánkoidní, kolduňa – ženská bláznivá, čarodějná, konduktor – průvodčí(k), koszmar – najtmár čili můra noční, košky – kočky a koťata, mačky a maťata, krásnej pěrec – červená paprička, kraváť – lůžko postelní, krjuky – vrány či skoby, krutej pacan – chlapec takový, přísný, kuríca – slepička, kušať sobáku – odhánět pejska do prostor žaludečních, kvartíra – bejvák na bydlení

ládno, ládněnko – oukej doukej, lachmatyj – tvor chlupatej, lampočka – žárovečka, ledoruby – cepíny na sněholedů rubání, lepjóška – žvanec na pusy zalepení, ljubov – láska lovní

magazín – krám vobchodní, mankurt – robůtek vylepanej, masjaňa – multik kreslenej, www.mult.ru(skej), měčeť – (koza před) mešitou, mědsestra – zdravsestra, měnty – flojdi, poliši, fízlové, miru mir–mupy mup – světu svět, mnogoetážka – mnohopatro, mobílnik – phone mobilní, muskul – (chuděnkej) svalík (vyhublej), muzulmánin – muslim takovej, mužčina – chlap, jak má bejt

načálo – začálo, náglosť – náhlá drzost, naród – lidu početného hemžení, násmork – výlet holubic nosních do povětří, (ne)uspěť – (ne)stihnout slibovaný, ni figa (sebe) – ani ň (sobě ani tobě) čili to je hustý

obmanout – hezky polsky oszukać čili vobalamamutit, objazátělný – zavázaně povinný, obvjázka – obvaz bederní skálolezce jistící, očarovátělnyj – okouzlující, oděžda – hadry na nošení, ochotnik – herec svolný k lovení předvádění, okazja – occasion příležitostní, oszukání – podvod normální, otkrověnný – sveřepý a vodevřený, ottjážky – presa na skálolezení

pacan – hošan, paketík – obyč pytlík nákupní a skladovací, papiroska – cigárko či žvárko na hulení, páscha – svátek velikonoční, páreň – kluk bukový a makový, páriát – stav postmanželský v áziji zcela běžný, parikmáchěrka – panímanda na stříhání, pečeň – ledvinky (na pečení), pedouš – úchyl ujetý, – pěrevódčik překladčík jazykový, pierdolić – kecat, žvanit, pjátnica – 5nizza čili den páteční, počong, pojezd – vláček železniční, podstawówka – první vzdělání, škola základní, podrúžka – (nepo)družná kámoška, podárok – prezent malý či větší, podoždí! – počkej (a nechoď pro droždí), pófig – šuma fik, poňátno, poňátněnko – je to jasný, jasníčkový?, pošól v žópu – di do dupy (bez županu), požálovať – zželet či (po)litovat, právilo – pravidlo správný, prázdnik, s nastupájuščim prázdnikom – den sváteční, dobře se přichystej na slavení, prikól – (přikul) fórek legrační, privívka – očkování normální, prestuplenije a nakazanije – zákona porušení a trestu očekávání, také literární, prepodavátělnica – p®odavačka výuky školní, pričóska – příčesek hlavový, prinimáť – brát a užívat (pribiňák a další věci různý), ptíca nožníca pták nůžka

rabótať nádo, limonádo – makej, limčo, makej, racja – vysílačka a pravda pravdoucí, ráduga – radost barevná na nebi po dešti se skvící, rebjónok tvor dětský, ródina – útvar de facto vlastní, vlastenecký, rozétka – 220 V umělohmotná růžička, co ze zdi ční, rožděstvo – oslavy každoroční kristova narození, róže – ksicht unylý, různocvětný – různěbarvičkový

samoljót – prostředek aerolítací, samospusk – samospoušť na laně skálolezní, sejčas – času rozsévání čili hnedle jak ta jedle, semjóčki – lupínky slunečnicový, serjóžka – jméno i šperk náušní, skalolaz – lezec skalní, skučáť – stýská si, kdo je unuděný, skoraja pomošč – sanitka čili pomoc nasnadě první, skvazňák – (losna vs. mažňák) v průvanu, soldátik – vojáček cínový, sótka – telefon sítě mobilní, spálnik – měšek spací, spina – část těla zadní, spokojnoj noči – dobré noci, stakánčik – panáčik na připití, stolica – město hlavní, stopudovo – určo, stopro, to je přece jasný, suďba – osud lidský, s uma sešlá – divy omámeně unavená, ženská bláznivá, sumka – taška nákupní či vorek na nošení, surmak – město veskrze azijský, stránno smótrit, stránnyj – člověk podivný, co divně, ne-li blbě čumí, svoloč – mrcha sviňoucí, szmatka – hadřík vs. kurva, 2in1 balení

šag – krok (malý), špric – stříkačka injekční, šutka – fórek zábavní, šútlivý – ftipný

tambur – část vlaku meziprostorní, tamožnaja – (ta možná) celnice, tapczánek – kobereček vyšívaný, tarakán – karaluch či šváb, tarélka – talířka, tjurma – hrůzovězení, típa – jakožejako, tráchať – netlachat, neštrachat, leč šukat, tumán – hmla, tusóvka – imprezka či párty, trezvá čéška – střízlivá slovanka, trubka – sluchátko telefonní nebo špek na hulení, ťólka – baba roštěnkoidní

uniwerk – budova univerzitní, ulybka – úlitba smíchu, urodziny – narozeniny urozený, úžas – úděs úžasný

vannaja – místnost na koupání a mytí, věrjóvka – lano na víru větru věšení, vodára – vodka voděnka na pití, vokzál – prostě nádraží, vózrast – věk lidský či zvířecí, vot tak vot – takže ták, vážení, vremja vod vreměni – from time to time rčení, (1.) výpusk – díl (první)

wariować – bláznivit, wesolý śwęta – veselý svátky, wczoraj – dnes a závtra

zaboljéť – akce ochoření, zadupí – díra, kde nic není, zajebat – vokrouhnout a zabít, zanavěska – záclonka na pověšení, zámuž – žeňka za muže vdaná, zapierdalać – fachat (k zaprdění až to hezký není), zarplata – záplata pracovní, peněžní, zboczeniec – ten, jenž odbočil z normy společenský, zdrástě – brejden, těpic, zgoreť – věc po shoření čili nefunkční, zóntik – paraplíčko do deštění, zupka – poblívečka na jezení

žizň – (žízeň po) život(ě)

poděkování / спосибо

rodina T., L., S., A., T., P. a především M., bez něhož by celá tahle soldátská melodie byla falešná!

a taky nekonečně bílé hory ťan-šanu, sny a paralelní reality

na vznik knígy měla zároveň vliv udýchaná tvorba Stanislava Grofa, džigitský realismus Čingize Ajtmatova, kopyta koní bájného pasáčka beranů a koz, jehož zvali Manas, pjátnica, subota i vzkříšení, sluneční hvězda Viktora Coje, nabroušené mačky horolezeckého guru Vladimíra Šatajeva, odolný bloger komsomolec, podivný dáděnka s ještě podivnější knihou v ruce a jiné, nejmenované bytosti naší Země a přilehlých prostor

[1] Kdo to má být?

Jsem to opravdu já?

A co to má znamenat?

Jak jsem se tu ocitla?

A proč?

[2] vážený pane, chtěli bychom Vám oznámit, že jste byl vybrán do nemocnice… (té a té), abychom Vás mohli vyšetřit z důvodu podezření nemoci… (té a té) … to mě poser, to je dobrej úlet, řikám si. kde sem vzal do háje takovejhle dopis? ty vole, a kde sem se naučil polsky? vůbec ničemu tu nerozumim… bože můj… a vokdud vim, že ten posranej jazyk, kterým teď mluvim, teda, ve kterým myslim a nadávám, že to je polština?

[3] Každý člověk využívá při hledání osobního štěstí rozličných způsobů… Kam až mohu na své cestě zajít? Kolik raněných za sebou zanechám?

Vše je dovoleno.

A není cesta hlavním cílem? Nenachází se štěstí právě v procesu jeho hledání?

A nakolik jsou potom omluvitelné oběti? Nakolik je zde přípustný egoismus?

Mám strach, že ani ve třiceti, čtyřiceti či padesáti letech nebudu znát více odpovědí. A vás bude více.

Je mi líto, ale můžete si za to sami…

Ještě jednou mi zavolej, budeme mlčet, budeme se na sebe usmívat…

Bára Gregorová

Kámen – hora – papír

Edice Současná česká próza

Ilustrace na obálce Elina Li/Shutterstock.com

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 31. 5. 2018

ISBN 978-80-7587-645-4 (epub)

ISBN 978-80-7587-646-1 (pdf)

ISBN 978-80-7587-647-8 (prc)

ISBN 978-80-7587-648-5 (html)