Burčáky
Rozoranými poli táhne se vůně
burčáků, těch prvních
sladkých, málo
zkvašených.
Prodávají je u silnic.
Prodávají mě u silnic a u krajů dědin pokaždé na podzim
jako suvenýr z Moravy.
Letos zapomněli a mně se neurvale stýská
po vůni trnkového kvasu, hodových kachen a po rozbolavělých
vráskách mých vinic.
Chybím, na místech, která se víc a víc mění v součást mého těla.
Je mi, jako bych mezi nohama měla železniční přejezd a každou půl
hodinu by padaly závory s bolestnou samozřejmostí.
Skoro poslední hrozny dopadaly do lisu, slivovice dopálena
a ve mně zůstalo cosi, co letos na podzim nestačil nikdo sklidit.
Rozednívání
na dědině
S rozbřeskem jsem otevřela dveře
a váhavě vykročila do
rozprostřené
ulice, v níž se rychleji zapomíná a není tak čemu se smát.
Vklouzla jsem do vlhkého šeříkového vzduchu a omyla si potají
kotníky a poraněné dlaně.
To aby siluety odrážející se v oknech domů lemujících ulici neviděly,
že se vracím tak pozdě a tak špinavá, na prahy jejich domů.
Opouštím svoji vesnici, která
končí za železničním
přejezdem,
u těžených štěrků a majestátního zástupu letitých jírovců.
Loučím se při rozednívání, kdy je dědina nedotknutelně čistá
a klidná.
Objímám jezera, smířlivě mlčí.
Nechávám tu, v místech, kde se dá opíjet vínem už brzo ráno, pach
přebolených roků a odpouštění.
Kus vinné dědiny si vrývám do kůže, ať nejsem nic dlužná.
Nebudu se vracet.
(když jedinkrát opustíš humna, nedovolí ti odepřít si zodpovědnost)
Po letech stojím s nohama
oteklýma dlouhým opouštěním a
nemám
odvahu vyslovit omluvu, která nebude nikdy přijata.
Ono
se to poddá
Omrzelo se už dělat, jako by šlo
všecko dál samo.
Skoro nic, ani čas, neubíhá sám bez něčí pomoci.
Chárón moc dobře věděl, proč to
dělá.
Uměl vyplatit, vykoupit a vykoupat cizí duše.
(Ani duše nestoupají vzhůru samy – za předpokladu, že stoupají.)
Bylo dítě, byl stůl, byla
vyřčená velká slova.
To všecko už bylo.
A při zjištění, že to všecko už tu bylo, jsem tehdy zmizela…
… kousek po kousku jak šumák na zpocené dlani – detailně si
vybavuju tu vůni dětské dlaně, ten ozón nasládlý šumákem – šumák
mizel před očima a měnil se v dlaň.
Důležité je mizet odněkud někam.
Vsála jsem se do par ranních
čajů, upovídaných večerů,
kdy se chodí
spát až při opravdovém rozednívání.
A došlo mi, že ovládám schopnost šumět.
A tak šumím mému otci v uších, už vyházel z domu všecky mušle
z pradávných dovolených. Mámě těch mušlí bylo líto a mně zas bylo
líto, že ji nemůžu držet za její tapíří ruku.
Potají jsem šuměla kolem našeho domu, odpočívala v rýnách a chvíli
snad i byla šťastná.
Protože bylo léto a ve vzduchu
visela letní
bezstarostnost a klíčila
mrkev.
Potom přešel podzim a byla zima. Vyšuměla jsem únavou a steskem
po nich
a radši se vrátila domů.
A z pole vyvřel jarní počátek.
Rosa nebyla tak mokrá a obilí, co tu zůstalo samo (růst) od loňska, se
zaprodalo půdě na další roky dopředu.
Rozhodla jsem se vyšplhat na samý okraj mraků a sypat na zem
čerstvý chmel.
A pak jsem tam shora zapršela a nikdo už nezapomněl, jak chutná
pivo.
Pyžama
Cítím se, jako kdyby mě jeřábem
táhli do schodů a
špičkami bot
bych se těch schodů dotýkala a stejně si nedokázala stoupnout.
Ne a ne chytit se břehu dávných domovin.
Cítím se jako vlak, který v zatáčce nevykolejí, i přesto, že by měl.
Vcházím na led a začíná březen,
led praská a maluje mi
budoucnost do chladné vody.
Čekám… a led přejdu (nevím, jak jsem to dokázala).
Svléknu se a doufám, že oslním ladnými křivkami svých boků
odrazy v lapidáriích
(město plné lapidárií by měl někdo už brzo objevit).
A ono nic se nestane.
Nejsem královnou nocí a nebojím se méně výtahů
(jsem klaustrofobikem, jsem konečně něčím).
Kolem čtvrté ranní mě dnes
probudily vlaštovky
narážející křídly
do oken mého pokoje. Zjistila jsem, že se už nevejdu do postele,
jsem obrovská, od čtvrté ranní vlaštovčího času.
Nevejdu se do autobusu, ani do našeho domu, ani do vlastního
těla (o pyžamu nemluvě). Musím pryč.
Čtyři
roky v kuse se
budit
Budí mě Jeho vykřičený šepot s
tíhou naléhavosti
návratu.
Někdy otevřu okno proložené mříží a jdu
s Ním hledat místo Jeho posledního ztracení.
Noc bojuje s načatým rozbřeskem a ostružiny visící při cestě
černají do zralosti nad ztrátou mé schopnosti utěšit.
Nechávám za sebou vždycky otevřenou díru v plotě a v sobě, pro
případ nutnosti návratu nebo úniku.
A když po tisícáté najdeme to místo, odkud Ho to už čtvrtým
rokem za sebou mlhavě táhne k mým oknům, poklekne a miluje
se před mýma ospalýma očima s každičkým stéblem trávy a ve
vzduchu visí namoklá hlína a jeho nevyřčené děkuju
(tak ukrutně bych si přála, aby jen jednou jedinkrát patřilo mně).
Nenávidět všechny noci s nahlas
odříkanou touhou
neprobudit se
mě už přestalo bolet.
Načekat
Zimy ještě letos nebyly.
Ani se mi neválela pára u úst
ani mráz troufale nesahal na okenní tabule
ani nezamrzlo moře aspoň na palec ledu.
Nevím, čím to,
že zimy u nás svádí poočku měděné listy podzimu
a taje sníh při vzpomínkách na jarní rána a na únorové jinovatky.
Nezbývá než čekat.
Kaštany
Záda ti porůstá mech, jemný
sametový potah, jak v říjnu
po dešti
na kůrách stromů.
Vzpomínám na léto, které je za
ty doby černé a krvavé.
Hnisám v podpažích každého přicházejícího léta a já se zasouvám
mezi rákos, aby mě nebylo vidět.
Zameťte prahy a chodníky, na skládkách plno, vyvezte do Číny
prosím všecka léta, všecky července zabalené do zlámaných
trnkových větví (protože byla vichřice), do lánů s nedozrálými
hlavami kukuřic vyvezte děti, ať nekřičí v obchodech.
Začlo svítat a červenec skončil
až v zimě.
Už
je to dávno
(Žanetě)
Tak moc dávno, že nechci odnikud
nic lovit.
Nevadí mi, že se zahazuješ s
jinými a vevnitř jiných
slečen buduješ
si vztahy.
A je mi naoko jedno, že jsi zapomněl, co mám ráda
(nenávidím vlčáky, delfíny, koně a čínské zelí).
V baráku obsypaném plnými
popelnicemi lžu a zaplétám se
do
nočních vztahů se staršími ročníky. Často potom zvracím a utírám
kůži do suchého povlečení.
Když náš dům zatáhne rolety ve všech bytech, s uchem na dveřích,
dětským zmizíkem, určeným na chyby v sešitech s tlustými řádky,
zmizíkuju schody k mému bytu. Aby nikdo nechodil a nepřebýval,
neslintal a nerozevíral.
Před několika dny jsem se zamkla v pokoji a zhruba mezi skříní
a postelí jsem z několikaroční únavy usnula.
Ale i ve spánku, čekám tu, v hříšném bytě, až mě vymění, přijde
náhradnice s mým jménem vyrytým do kyčlí a mně skončí směna
(díkybohu, že je každé místo nahraditelné).
Bolavé
noci
Blízká nebudeš, protože jsi moc
daleko.
Stahuju králíka.
Tak, jak se to dělá u nás, přesně podle návodu.
Dokážu zabít i prase a chytat horkou krev do přistaveného hrnce.
Co všechno se dá se mnou dělat a kolik řečí spolykat!
Ostříhám vám psa, bez namočení srsti.
Táhne.
Promoklými záclonami z ulice Dětského Drncání na dvoukolce.
Celou dobu mého dětství se schovávám mezi těmi záclonami
a hladovím po cizích dvoukolkách – nikdy jsem je neuměla správně
řídit a vždycky jsem zůstala poslední.
A všichni ujeli.
Už brzo budou zpět.
Moje tajné noci setrvají a
pominou stejně dlouhou
chvíli jak moje
dětství.
Tajné, nejtajnější.
Ucítím je, brzo.
Už když budou na pochodu – tichý dusot vsakující se do země
a do mých spánků.
Všecko divně zešeří, psací stůl a zaprášená okna časem.
Přijdou si pro mě s otevřenými ústy, na prahu překročí kopulující
kočky
(je přece jaro, Bože, pochop)
a uchopí mě pod levou paží, zničí zbytky mých obav do nebo od
základů, do posledního zrnka.
Chci se přesypat a oni to vědí.
Vy to víte, ptáte se zbytečně a účelově pořád dokola a přitom to
víte.
Moje tajné noci letos přišly jen
do poloviny cesty.
Pak se unavily a vrátily se.
Těžko říct kam.
Koncem
březí
Nad ránem rozpukaly kaštany
podél naší ulice.
Pukala jsem potichu, aby si sousedi nestěžovali.
A furt to bylo málo.
Pak jsem křičela do stropu, až mi kůže na krku popraskala.
Po zemi se kutálelo moje Au, to bolí
a strop se začal propadat do mých rozedraných úst.
Chodníky pod okny trpěly
popadané kaštany a stromy
šustily něco
o únavě.
Tati
– tati
Sušily jsme prádlo.
Chtěly jsme, aby uschlo.
Ulice se zužovaly a hrách klíčil
v tatínkově zahradě ve
vlhké půdě.
Drkotaly nám zuby – na sukně ještě bylo moc brzo – je těžké
připustit si neproniknutelnost některých zákonů.
Chtěly jsme (se) měnit, nenechat jim úzkoprsost a jízdní řády
a ceny tištěné na letácích.
Nebylo nic a nebyl nikdo, kdo by nám držel dveře.
Pronikaly jsme do všech lánů a trhaly trsy polní trávy (ještě neměla
čas vyrůst).
Ještě jsem neměla čas vyrůst.
Vzali meče a mečíky, urputně
bojovali
proti nám.
Až jednou mečíky rozkvetly
a my všichni jsme šli domů
po stejné straně chodníku.
Spousta
věcí se změnila
Drobná pousmání se vklínila do
spár hovorů, které
přišly pozdě
nebo moc brzo.
A ranní něhy dřív byly příslibem víry a těch ostatních věcí, které se
ještě nikdo nikdy neodvážil pojmenovat.
A milenky měly dovoleno milovat… ale smát se jen potichu – co
kdyby.
Vrátila se doba zkracování.
Zkracují se slova na pár písmen.
Zkracují se vztahy na okružní výlety – abychom to všecko stihli.
Jenom noc se zkracuje pořád stejně, dvakrát do roka.
Vědět
Víš,
u nás je pořád září.
Už hrozně dlouho.
Jenže nic dosud nestačilo zežloutnout a začít padat – kromě
ořechů, kaštanů a unavených vlasů – jinak všecko drží pevně a až
dokonale semknutě a listí podvádí čas.
Cítím se líp.
Než kdykoli předtím.
Může za to to počasí,
protože když u nás večer utichá vítr a ustýlá si ve vrcholcích rynglí,
každý musí aspoň na pár vteřin zešílet tou čistotou, jež by se dala
krájet a rozvážet jako humanitární pomoc do rozvojových zemí nebo
jen tak do ulic velkých měst.
Myslím, že na naši dědinu se
zapomnělo.
A proto je tak neúprosná.
Nedává mi prostor k bezbolestným odchodům.
Z
vody
Zabořil nos do meduňky,
sžírající uvědomění přítomnosti se tak vlilo na okraje
meduňkových listů.
Chtěl obsypat mraky povadlým šeříkem, ale zapomněl, že to
neumí.
Mezitím slunko spadlo za skleník
a válelo se v trsech
trávy,
polevila bolest paprsků
(už nebylo co k bolení).
A přes náves, opylené sady a
nekončící prádelní šňůry
zněla do
prázdna jeho tichá modlitba za to, že jednou, bylo jedno kdy,
najde zbytky svých chyb a úzkosti zhmotněné v kalném oparu nad
jezerem za svým domem.
A pokaždé, když se opar připlíží v ranním úsvitu nad vodní
hladinu, bude stát na břehu s tichým vděkem a pokorou.
Nině
Dověděla jsem se uprostřed
ledna, že nejsi.
A proto
sbalit věci do tašek z igelitu, roztrhat, rozcupovat veškeré dárkové
zboží a udělat tu správnou věc, protože se přece určitě musí
nepřestávat a pokračovat.
Nepřestávat cítit něco ve vzduchu, který je smotaný opary,
nepřestávat slyšet šustění peřin naškrobených a natažených
na šňůrách (venku všecko schne líp), neukončovat a neříkat nic
nahlas, protože všecko ztrapní a přestane se vynořovat to, co nám
voní.
Moje nahřátá kůže, moje ořechy v čerstvě rozpukaných slupkách,
všecko moje, co vonělo a nepřestalo.
Hlavně neoddechovat, ani potichu, ani nijak, nebo zmizí půlka
Moravy a kus vršovického bytu otištěného Ninou.
Musíš zachraňovat skrze tebou pořádané výlety s překvapením
na konci a noční procházení s někým, kdo to zrovna potřebuje,
a nepatrné souložení s někým, kdo to zrovna potřebuje.
V den tvého pohřbu vyhlásili
železničáři stávku, jako
by to věděli.
Byt Niny pořád trčí do ulice a
smířlivě každé ráno v
jejím pokoji
otvírá okno, aby se mohla kdykoli začít vracet, v útržcích, v létě,
nebo celá.
Z
vajec
Bude nejhůř, když zavřeš svoji
večerku uprostřed mojí
vesnice.
Budu tam čekat na klíče třeba do února a spolu s lednovými
mozaikami vryju ti do výlohy, že tu pořád zběsile stojím
(jednou tě přinutím všimnout si mých mozaik).
Vyrvu ti túji, ukradu okapy,
protože ty musíš vědět,
že zanechávat věci v odkladu ve skladu, ladem a smutkem ležící,
se nemá.
Za
Skácelem
Nad vinohradem si v zářijovém
dni pobrukoval Skácel.
Byl to ten den, kdy jsou paprsky tak dlouhé, že se vplétají
kolemjdoucím (byť nezúčastněným) do vlasů, pánům do šedin
a starším dámám do copů, které poztrácely na cestě z práce
domů.
Sklízel hrozny z vinic do proutěného košíku
a pobrukoval, nezpíval.
Nohy se mu bořily do mělkého bláta,
včera zapršelo až kvečeru, nikdo s tím deštěm nepočítal
(promoklo prádlo na šňůrách v celé dědině).
Sklízel a pobrukoval a nezpíval.
Když sesunul se z výšky mraků
večer, šel domů, šel
dlouho
a boty si myl v namoklé trávě.
Byl to ten večer, kdy se tma rozprostírá postupným rytmem
a usíná na temných kopcích těsně nad začátkem svítání.
Skácel šel domů celou noc,
pomalu,
krok po kroku ho pohlcoval rozbřesk a s jeho každým zívnutím
dozrávaly na vinohradech hrozny.
V
čibuku
Tvoje vlasy zlátly do barvy
čibuků a já bez ustání
nasávala vůni
obilí, abych si dokázala představit tvoji vůni.
Toužím vidět křivky tvého těla a zhmotnit moje zlosti a tvoje křivdy
do jedné papírové krabice a přenechat ji ve čtvrtek popelářům.
Už od rána prší a kapky nejsou
slyšet, když dopadnou na
zem.
První slyšitelná kapka přistála na můj okap.
Je nevylíčitelné šero, upletené z vlhka říjnových bahen.
A není líp, protože už bylo, a nestahuje se kůže králíkům zbytečně
– protože mám hlad. Opouštím starý byt a stěhuju se do horšího,
opouštím staré konce a zas divně mlčím s pootevřenou náručí
zmatených slibů. Že se budu víc snažit, že se naučím všecko, co
musím umět, umývat okna, vařit, mlčet, přepínat, nehučet.
Odřezat
Nevnímám pachuť otevřených ran
Ran rozevřených do široka ohraničeného opakovaným smutkem
Přivezl jí knížku, vsunul ji
mezi ostatní, knihovnu
potáhl
průhledným hedvábím.
Ať zůstane čisto v jejích knížkách.
Na zaprášeném nočním stolku odpočívá gejša s temnými vlasy
přísně staženými do drdolu
a čeká ve vypuštěné tmě.
Dá se pojít smutkem, dá se s ním
obstojně přestávat
dýchat,
pomalu, v průběhu let usínat a do zešeřeného pokoje vyslovovat
vlastní strachy a mít tak ještě větší strach.
Čím dál víc voněla odříkanou touhou a útrpným denním světlem.
(To víš, že ti koupím sad jako z
Čechovových představ,
kde se
budeš moct bát bez ostychu
… protože tě mám rád, víš to?)
Denně se mu schovávala v malém
bytě, když seděla na
gauči
a kouřila. Seděla mu přímo před očima a byla schovaná. Bál se
ji rušit, bál se ji vydávat hledat. Někdy očima ustavičně mžoural
po pokoji a snažil se zachytit její stín, až se bude vracet, bylo to
těžké, když přitom stále seděla spořádaně na svém místě. Chtěl,
aby aspoň před ním předstírala, že je šťastná. Často ji dokola
vyčítal, že to neumí.
(Neodpustím ti, že od nás utíkáš
a to prázdno po sobě
vtíráš do
mého těla se stejnou samozřejmostí jako omastek do kachny.
Neodpustím ti, že ses rozhodla dřív, než jsem se zeptal, a kdybych
z tebe mohl odřezat to, co v tobě s každým pitomým mokrým
lednem mokvalo stále víc, nezaváhal bych.)
Tu zimu bylo tuho. Sníh se
rozpadal v rukavicích a
nešlo ho nabrat.
Větve obtěžkané svou nahotou byly sevřeny sněhovými koberci.
Volal ji, dlouho ji držel za ruku a křičel, že si to vymyslela, že nejde
umřít zaživa, že to je blbost.
Přestává sněžit.
V ulicích se pobíhá už míň, protože je brzo tma.
Chtěl bych přestat myslet na tebe.
Vzpomínám nahlas na tvém gauči
a vymýšlím si obrysy tvých sepjatých mateřských rukou.
Odchody
do polí
Teplo začlo spolu s ptáky mizet
do krajů, které mi byly
daleké.
I lidé mi blízcí odtáhli daleko neurčitým směrem, asi naschvál.
Nové a stále přibývající odchody mě zocelují, aspoň na chvíli bych
si to měla myslet.
Tma, jež padá nahlas a zlomyslně mezi střechy dřív, než se stačí
odvážné páry pomilovat za světla (nad řekou), krátí moje vzteklé
dny, rok za rokem, vztah za vztahem.
Posledních pár let nedokážu trpět samotu.
Vítr se opírá do špatně omítnutých stěn, do zmrzlých hroznů,
přituhuje.
Nad skřidlicemi v ulici těžkl skorodéšť a po koberci z asfaltu občas
přešly cizí nohy.
Mám chuť jet na šípky, za humna do polí, už jen kvůli tomu počasí.
Ucítím vůni pole, které mi každý rok musí znova odpouštět
a svým nekonečným objetím zakrývat moje chyby a šlápoty a rýhy
od kola, aby mě, jako, jen na chvíli, zhltla zem.
V
noci se přidělují rány
V nočních zdech pučí bolesti a v
téměř neviditelných
puklinkách
tmy se odkrývají cesty ranám, které byly přiděleny až zítřku.
Hodiny by odbíjely rozpůlené noci, kdyby mohly.
Někdy si vymýšlím, jen pro sebe, nové iluze.
Třeba že postel ze strachu praskne a ze země z vlastního
pronajatého ticha zamručí, možná ze spánku, někdo (možná já,
když mi bylo deset), kdo se kdysi ztratil, a ukousne mi ušní lalůčky.
A já z noci udělám besídku a ze tmy růžovo.
Strachy
Bojím se stárnutí mých rodičů.
Scvrknou se jak cibule tulipánů v zemi, vtáhnou do sebe spoustu
vět, které si navzájem ukradli za ty společné roky.
Bojím se, že umřu ve spánku, a proto uléhám až nad ránem.
Chodívám čekat na příjezdy vlaků, předstírám, že někoho vyhlížím.
Chodívám čekat na to, že si mě někdo všimne a zeptá se, jestli
nepotřebuju pomoct, protože já potřebuju pomoct se vším, co
dělám. Neumím si zabalit, loupat slupky a zapomínat.
Proto mi chybíte, vy, co vás opouštím, a plánuju návraty na
neurčito.
Letos se mi podařilo poprvé zapomenout.
Pokud se mi do příštího jara podaří zapomenout podruhé,
vůbec k ničemu se nebude schylovat.
Moravní
Naučil mě chodit po ledě,
uvazovat si šálu těsněji
kolem krku,
když zrovna mrzne – v poslední době mrzne skoro nepřetržitě.
Umím díky němu číst z kávové sedliny nebo si aspoň myslet, že to
dokážu.
A tak je to pořád. Přejímám zodpovědnost za malé
nezodpovědnosti mého blízkého okolí a on přejímá mou tíhu.
Řvu na chodnících z asfaltu a utíkám do polí, sžít se s jeho mlčícím
panoramatem.
A on voní, bez dramatických výlevů a útěch, prostě, voní.
Na našem jezeře začínají kvést řasy.
Nebe korá a země koroduje.
A lesy šumí slastí.
