Santiniho jazyk

Na počátku byla náhoda. Chvíli jsem si to myslel. Dnes už si nejsem tak jist.

Vagon metra byl skoro plný. Stál jsem v rohu dveří a díval se šikmo před sebe. Ve dveřích naproti stála dívka v plášti do deště. Byla sotva středně vysoká a měla světlé vlnité vlasy. Do obličeje jsem jí neviděl, v malé dlani si před modrýma očima držela nějakou knihu. Napadlo mě, jestli není krátkozraká.

Vlak přibrzdil a cestující sebou trhli. Chytit madla jsem se nestačil, mé nohy zastepovaly po podlaze a zapřely se proti vůli stroje, ženoucí je vpřed. Síly se vyrovnaly. Vrátil jsem se na své místo a opřel se o skleněnou stěnu. Jakoby nic.

S dívkou, která se o svůj přístěnek opírala ve směru jízdy, cuknutí soupravy nepohnulo. Četla. Pak zvedla oči. Hleděla na mě přes okraj knihy a byl bych přísahal, že se usmívá. Prohlédl jsem si obálku svazku. Něco tam nehrálo. Titul ani autora jsem nedovedl přečíst, písmo bylo moc malé, anebo tam nebylo vůbec. Soustředil jsem se na obrázek, který vypadal nalepený Papír byl béžový, na něm šedá reprodukce nějaké kresby – kamenné sochy před dlouhým kostelem s divnou věží. Sochu jsem poznal – typická postavička Jana Nepomuckého. S mírně skloněnou hlavou držel v rukou nikoli křížek, s kterým bývá obvykle zpodobňován, ale palmovou ratolest překříženou šípem. Svatozář nad jeho hlavou měla obvyklou pětici hvězd. Jenomže nebyla do kruhu ani do elipsy, kam by ji kosila perspektiva. Hvězdy se tam vznášely ve zvláštním uskupení.

Kde jsem je jenom viděl? Bylo to nedávno – snad zrovna před chviličkou, nahoře ve stanici? Anebo ještě později, přímo v tomhle vlaku? Tady někde.

Upřel jsem oči na podlahu, mezi zalisované kousky skelného prachu. Bílé světlo ze stropu se v nich jasně odráželo. Některé střípky byly větší než jiné; těch skutečně velkých, výrazně třpytivých bylo málo. Přesně pět. Nemýlil jsem se. Skládaly dohromady úplně stejný vzorec jako hvězdy Nepomukovy svatozáře na obálce knihy. Právě jsme projeli pod korytem Vltavy.

Robotický hlas v reproduktoru ohlásil stanici Staroměstská. Zvedl jsem zrak k blonďaté čtenářce, ale teď byla otočená zády. Knihu někam schovala. Vlak zastavil, dveře se otevřely a vypustily pasažéry na peron. Za světlým pláštěm do deště se uzavřel dav turistů mířící k eskalátorům.

Na druhé straně, trochu vpravo, kde bylo lidí míň, se mezi pilíři mihl druhý, úplně stejný kabátek, a zavlály nad ním i stejně krepaté blond vlasy. Zvláštní. Anebo se mi to zdálo, zahlédl jsem ho jen koutkem oka jako pohyblivý světlý bod. Nepříjemná halucinace. Zatřepal jsem hlavou, promnul si oči a rozhlédl se. Na celém nástupišti teď nebyla jediná postava ve světlém oblečení.

Pokud si dobře vzpomínám, byl to právě tento den, kdy jsem začal mít potíže s periferním viděním. Jednadvacátý květen.

* * *

„Máš hlad? Poslouchej žízeň.“ Krátký televizní šot vypadal takhle: čtyři úředníci jdou v poledne na oběd do restaurace; výběr jídel je velký, ale čepují tu pouze „pivo“. Jeden ze čtveřice si výlohou všimne zelenobílé návěsti nad podnikem přes ulici: Pilsner Urquell. Střih. Stejní čtyři muži v oblecích, teď obklopení zedníky a údržbáři, sedí v tom druhém podniku. Je to přeplněný výčep se studenou kuchyní. Čtyři úředníci jsou šťastní, přestože na vidličky napichují tlačenku a utopence. Upíjejí zpěněnou plzeň.

Předposlední z mých úspěchů byl, jak jsem se utěšoval, o něco méně trapný. „V nejlepším přespat.“ V německé, holandské a anglické mutaci to znělo jinak. Na tom nezáleží. Propagoval řetězec dvanácti motelů, které při hlavním dopravním tahu ze západu republiky na východ měl postavit investor z Blízkého východu. Po nějaké době zjistil, že se mu všechny nebudou vyplácet, a tak polovinu předem prodal. Vznikly z nich bordely.

Ten poslední byl ze všech nejhorší, a když jsem ho předkládal šéfovi, věděl jsem, že to nemám dělat. Byla to zakázka od operátora mobilní telefonní sítě, chtěli po nás „úderný billboard“. Vymyslel jsem inscenovanou fotografii, něco jako živý obraz. V konvenčně zařízeném moderním pokoji se spolu pere pěkně oblečený mladý pár. Muž právě uštědřil facku, žena se s rozhozenými pažemi a vlajícími vlasy kácí na koberec. Nad nimi křičí bílý nápis: ROZEJDOU SE? A dole stojí menším a učesanějším písmem: „Bohužel ano. Kdyby si to vyříkali na dálku…“ U toho je malý obrázek mobilního telefonu s logem operátora.

Zavolal si mě kvůli tomu jeden z ředitelů. „Nápad dobrej, ale nepoužitelnej. Předělat… prosím.“ Ptal jsem se lidí ve firmě, co si mám z toho vzít, a oni jen krčili rameny. Zkusil jsem to tedy obrátit: žena právě udeřila muže pěstí pod bradu a na koberec se kácí on. Ostatní zůstalo beze změny. A tohle, světe div se, přijali s nadšením. Dostal jsem pěkné prémie, holky ve firmě mě zdravily na dálku a chtěly si se mnou tykat. Zdálo se, že se konečně přece jen někým stanu. Že už to nebude jako dřív, kdy jsem nevěděl, jak se uživit, co si myslet, jak se chovat, koho volit, jak obstát v životě, který se ve všech uskutečnitelných představách jevil jako těžko překonatelná, stereotypní, středostavovská nuda – pokud nemáte prostředky, jak se z ní vykoupit.

V pražské pobočce americké reklamní agentury Stellar Brusque jsem se držel jakž takž. Byli by se beze mě obešli, ale zatím neměli důvod hledat mladší, vtipnější a nápaditější náhradu. Věděl jsem, že ten čas přijde. Dostal jsem na starost pět začínajících kreativců. Jejich propagační hlášky mi přišly strašné a já je posílal, ať to předělají. Zvykli si mě obcházet, když pro ně žádali uplatnění.

Nápadů ubývalo, konflikty s lidmi nade mnou i pode mnou přibývaly. S neklidem jsem sledoval, jak rychle se v reklamce mění zaměstnanci, jeden den přijdou a nazítří letí, anebo vám je představí jako vaše šéfy. Jinak ticho po pěšině. Jednoho deštivého rána v prvním týdnu května, po celopodnikovém stmelovacím večírku si mě zavolal Kňour.

„Moc rád bych věděl, Martine,“ zatahal se za levé oční víčko, „jak jsi daleko s Českou kapitálovou.“ Přestože okno bylo dokořán, vonělo to tu tabákem. Kňour si pomalu, s rozmyslem zapaloval doutník.

„Ty ses pral?“ Okukoval jsem to krví podlité bělmo a nachovou kůži kolem. Přivřel oči a kašlavě se zasmál.

„Já? To ty pořád chodíš k očnímu místo do práce. Ne, dobrý,“ zvedl ruce, „já to beru, Martine, choď si třeba na kožní, probůh, mně je to fuk. Ale chci od tebe kopějku, co zvoní jak zvon. A ty mi tady furt šustíš papírem. Jsem z toho takovej jako lehce posmutnělej, vidíš?“ Vytáhl kapesník a osušil si slzící oko.

Kopějkou myslel reklamní kec, v branži bůhvíproč označovaný anglickým slovem copy. Poslouchej žízeň…

„Ty – a smutnej, Kňoure?“ Zvedl jsem hlavu k obrazu, co mu visel nad hlavou. Tenký ocelový rám musel mít aspoň sto dvacet na osmdesát. Vyvedený v jasné růžové a černé na prázdném rudém pozadí, producíroval se tam na zadních usměvavý vepř v lakýrkách a ve smokingu. Vypadal úplně jako Kňour. Protáhlý rypák připomínal opuchlý penis. V levé přední drželo zvíře láhev sektu, v pravé obrovský doutník. Nikdo ve firmě nevěděl, co bylo dřív: jestli přezdívka, nebo ten povedený olej od známého portrétisty. Kňour si zakládal na obojím. Zaměstnanci ho měli docela rádi. Mě jeho familiárnost uváděla do rozpaků.

S úsměvem potahoval z ocucaného havana a pozoroval mě, jako by se snažil uhádnout, co se mi honí hlavou. Nebylo to nic veselého. Kdysi jsem studoval jazyky. Krátký čas jsem je učil, potom jsem pracoval jako redaktor. Taky jsem byl šťastně ženatý. Teď stojím na koberečku před Kňourem, kreativním manažerem Stellar Brusque. Vytáhl jsem z krabičky cigaretu a zapálil si. V jeho výrazu se kmitl odpor, ale hned zmizel. Pozoroval mě a neříkal nic. Pak jsem to už nevydržel a spustil jsem sám. „Pokud jde o tu Českou kapitálovou,“ začal jsem, ale přerušil mě.

„Brečím jen tím levým, sleduješ?“ Přitiskl si na oko papírový kapesník. „Hele, proč jsi nepřišel na večírek?“

„Nebylo to povinný.“

„Nic není povinný. Ani tvá práce u Stellaru.“

„Třeba jsem nechtěl přijít k monoklu.“

„Nikdo se nepral, a dobře to víš. Sek jsem si oko vlastním nehtem. Umíš tancovat? Tereza trsá zatraceně, ostatně jsme vůbec nešli domů, přespala tady se mnou. Přesčasy…“

„V nejlepším přespat.“

„Přímo tady na podlaze,“ pokračoval. „Ta holka má všechno před sebou.“ Pravé oko se usmívalo.

„O tom nepochybuju,“ řekl jsem. Tereza Coufalová byla skoro o deset let mladší než já. Přišla do Stellaru na podzim. Pár věcí se jí povedlo, stejně jako dřív mně. Nic světoborného – takhle to měla většina lidí ve Stellaru. Ale ona byla navíc hezká. Možná i krásná. „Ale kvůli tomu sis mě sem nevolal, že ne?“

Zavrtěl hlavou a odložil doutník. Pak spojil ruce před obličejem, jako kdyby se modlil. Najednou se tvářil smrtelně vážně, asi jako herec. „Pili jsme s Bigchiefem. Já a Tereza, rozumíš?“ Zvedl obočí. Kývl jsem, že rozumím. „Sekt a whisku. A on nám řek, co bylo na poradě s Amíkama.“

„No a? Stejně se to předá odshora dolů na poradách oddělení.“

„Jo, ale já to vím nejdřív a taky nejdřív ze všech jednám.“

„A má to cenu?“

„No ty jseš dobrej. To je snad jasný, že to má cenu. Zkus si hádnout, s čím Amíci přišli.“

„To neuhodnu.“

„Tak se trochu snaž, sakra. Jsou to Jankejci, tak s čím by přišli? Chtějí expandovat. Vymysleli si – a teď se podrž – teorii zlatý kopějky.“

„Cože?“

„Víš, jak tomu říkaj? The Golden Copy Project. Cha cha! Ty jo, to zní jak Hollywood, co? Posaď se na to. Člověk se jim nemůže divit – ve Třetím světě se svejma sloganama narážej, lidi to prostě nechytaj, ani když to ušijou přímo pro ně. Prostě je to moc americký. Hele, pojď si dát desítku, je prej dobrá na bolavou hlavu. Pivko utužuje přátelství.“

„Nechci.“

„Jsi negativní, víš to? Říkaj to i ostatní. No nic. Takže Bigchief se rozpovídal, mohlo bejt tak půl druhý – chvíli před tím, než ho ta jeho narvala do taxíku. V jedný chvíli úplně zjihnul a tak nějak vystřízlivěl. Řek mi mezi čtyřma očima, že mu smysl projektu taky zrovna moc nedochází, ale pokud to pochopil správně, máme kromě konkrétních produktů, který si pochopitelně budeme nadále hlídat, zkoušet vymejšlet propagační univerzál.“

„Jasně, univerzál…“

„Netvař se tak blbě. Já na to taky čuměl. Ale Tereze se to spojilo hned. Chytrá žába. Tobě ne, co?“

„Mně ne. A tenhle univerzál se zkouší všude? Nebo jenom u nás?“

„V NujókSidý,“ zakloktal, „zkoušejí všecko. To dá rozum. Ale chtějí nápady odevšad, hlavně z Evropy. Co ty víš – třeba se něco urodí i v kebuli z provincie.“

„I v Madridu? V Moskvě? V Šanghaji?“

„I v Praze, kamaráde. Nemám z toho žádnou radost, ale na druhou stranu je dobrý, že s náma počítaj i pro tyhle novinky, no ne?“ Pokrčil jsem rameny. „Jestli si to vysvětluju správně, chtějí slogan, co… může prodat cokoliv? To je přece blbost.“

„No konečně.“ Znovu si otřel oko. „Ano, my si můžeme myslet, že je to blbost…“ Ušklíbl se. „A oni vědí, že si to budeme myslet, ale o to víc nás do toho budou tlačit. Co naděláme? Chtějí to mít – mají to mít. Takže jsem si vzpomněl na tebe. Máš radost?“

„Proč na mě?“

„Počkej, nerozčiluj se. Vlastně to napadlo Terezu.“

„Já žasnu.“ Přitáhl jsem si z kouta židli a posadil se. „Chceš říct, že Tereza teď rozhoduje o tom, na čem budu dělat? Co do toho mluví? Vždyť je v úplně jiný skupině.“

„Už ne,“ rozhodil ruce a podrbal se ve vlasech. „Už je neodvolatelně pode mnou.“ Začal se smát.

Típl jsem cigaretu do malého popelníku ve tvaru otevřené lebky; byl těžký, z tlustého čirého skla. Představil jsem si, že mu ho cpu do chřtánu a on polyká zuby.

„O tom nepochybuju.“

„Ale ty, Martine, jako bys byl pořád na odchodu. Čím to je?“

„Já a na odchodu? Tak to o mně víš víc, než o sobě vím sám.“

„Štve tě to tady přece. Tváříš se otráveně, když přijdeš. Vypadáš vyčerpaně, když odcházíš. Myslíš, že se to lidem líbí, když tady házíš takový ksichty?“

Cítil jsem, že se začínám potit. „Je to práce, kterou uznávám a vydělávám si jí na chleba. Za nadšenej výraz mi Stellar neplatí ani korunu.“

„Necháš si od Stellaru platit,“ namířil na mě doutníkem, „ale kdybys věděl, co se sebou, děláš něco úplně jinýho. Něco, nad čím bys neohrnoval svůj fajnovej frňák. Viď, že mám pravdu? Jseš tady takovou dobu, ve skvělý firmě, pro kterous něco udělal, a ona tě za to štědře platí. Jenomže teď máš nějakej útlum, co?“

„To má občas každej.“

„O to se nepřu. Ale měl bys vědět, že my pořád čekáme, kdy se z toho vyhrabeš. Pořád ti věříme. A ty? Nechodíš na naše party, ignoruješ teambuildingový víkendy, odmítáš myslet naším způsobem. To prostě nejde, nedat se stellarizovat, když tady děláš, chlape!“

„Stellarizovat? Tak ty si vem dovolenou, Kňoure, myslím, že ji potřebuješ… Děláš si srandu, že jo?“

„Dělám i nedělám, vždyť mě znáš.“

„Upřímně řečeno, tak trochu pochybuju, že bych tě znal nějak.“

„Slyšíš se? Mluvíš pořád tak nějak divně, kamaráde. Dělej se sebou něco. Dávám ti šanci, jestli sis toho nevšim.“

V jeho tónu bylo něco zlomyslného. Slyšel jsem to tam. Právě mi dával úkol, který mi zlomí vaz. On to věděl, já to věděl. Ale mluvil o tom jinak.

„Takže když to shrnu – mám teda vymýšlet všeobecně platný věty? Tak to je? Na to nemám.“

Zvedl ruku s doutníkem a zase ji spustil; trochu to vypadalo, že mi žehná. „Neházej flintu do žita. Ještě nejsi mimo hru, věř mi. Jsem upřímně rád kvůli tobě. Úkol jako každej jinej – zkus to brát takhle. Klidně pracuj doma. S platem půjdeš dolů, to jistě chápeš, ale samozřejmě ti ho nezastavím. Zatím.“ Podíval se na sportovní hodinky na zápěstí. „Dílčí nápady mi budeš nosit sem, a to co nejdřív, jasný? Taky něco pošli mobilem nebo na mail, ať jim mám co předvíst. No a pokud nepředložíš kompletní kopějku do třicátýho osmý, lednovej plat bude tvůj poslední. Ty pro? Férovka? Jo a výhledově si vykliď kancelář, budem ji potřebovat. Díky, Martine. Jsem rád, že s tebou můžu počítat.“

Tfuj tajbl. Tu poslední větu si mohl odpustit. Bez dalších řečí jsem vyšel na chodbu. U sebe v kanceláři jsem pobral jen to nejnutnější a řekl kolegovi, že pro zbytek se vrátím autem.

Když jsem procházel recepcí, uviděl jsem u dveří výtahu tmavovlasou ženu. Byla to Tereza Coufalová. Držela složku v modrých deskách, a když mě zahlédla, usmála se.

„Ahoj, Martine. Chtěla jsem ti… Počkej –“ Chytla mě pod paží, jak jsem kolem ní pospíchal. Vytrhl jsem se jí zbytečně prudce. Nečekala to a klopýtla, ale neupadla. Překvapeně se na mě podívala a mnula si zápěstí. Obešel jsem ji teatrálním obloukem a seběhl do recepce po požárním schodišti. Připadal jsem si jako idiot.

* * *

Univerzální věta. The Golden Copy Project. Taková pitomina. Holá nemožnost. Ale vzdát to bez boje? A když nevzdat, kde začít? Nebyl jsem si jistý, co je zbabělejší: prásknout ve Stellaru dveřmi a nemuset už nic řešit, anebo úkol poslušně přijmout a snažit se porodit ježka? Té představě jsem se zasmál, když jsem v parčíku pod Emauzy seděl na lavičce, zapaloval jednu cigaretu za druhou, upíjel minerálku a pozoroval tmavočervené květy růží. Myslel jsem, že mě to uklidní. Když jsem přimhouřil oči, vypadaly všechny stejně. Pak jsem ale zaostřil na jeden jediný v tom bohatství nachu a porovnával ho s těmi okolo. Viděl jsem zřetelně, že jeho lístky jsou tvarovány a poskládány jinak, s drobnou odchylkou oproti ostatním; že je to vlastně unikát. Měl jsem ho před očima, ale byl trochu daleko. Zvedl jsem se z lavičky a přešel k záhonu, abych si jedince právě vybraného z davu pořádně prohlédl. A zjistil jsem, že jsem se ve svém obdivu k nekonečné variační schopnosti přírody mýlil. Protože za touhle růží se skrývala ještě jedna – její stonek se vyděloval ze stejné vidlice jako stonek té první. Nachové zbarvení, ve stínech přecházející do purpuru, obrys a postavení lístků, jejich jemné žilkování; trhlinky na těch přivrácených k řece a rosa mezi těmi, co se obracely na sever, k panoramatu Hradčan. Tohle všechno měly obě růže úplně stejné. Z vidlice, odkud vyrůstaly, pak ještě trčel pahýlek třetího, tenčího stonku. Opatrně jsem sáhl mezi trny a pár keříků rozhrnul. Žádný ulomený květ tam neležel. Vlastně jsem byl rád. Co kdyby byl navlas stejný jako ty dva? Co by to znamenalo? Od řeky to zafoukalo, na holých pažích mi vyskočila husí kůže.

Vrátil jsem se na lavičku, opřel se a spojil ruce za hlavou. Očima jsem bloudil po obzoru a uvažoval nad rozhovorem s Kňourem, po kterém jsem musel jít na vzduch. Může být jedna věta jiná než všechny ostatní a zároveň mít univerzální platnost? Pokud by ji měla, je možné hledat ji kdekoli. Stačí jen ukázat prstem a začít.

Nad světlou siluetou Hradčan se černaly věže svatovítské katedrály. Ten dóm tam stojí kolik – šest set let? A je jedno, že ho dostavěli teprve nedávno. Před ním tam byla bazilika. Před bazilikou rotunda a před rotundou pohanská svatyně, kde druidové velebili bůžky plodnosti a oslavovali slunovrat. A předtím…

Zvláštní kultovní místo, jakých byly a jsou na světě spousty. Co tam asi bude stát po katedrále? říkal jsem si a upíjel minerálku. Nebo ta už je věčná? Bude tam pořád, i když už nebude ani tohle státní zřízení, ani tahle země, ani naše planeta? Možná ano. Možná tu planetu nepotřebuje. Špičatá kostelní loď pluje vesmírem, poklidně míjí komety a asteroidy, dveře v portálu dokořán.

A teď střih do kabiny velitele. Kapitán lodi v černé kazajce s bílým kolárkem se obrátí do kamery a řekne: „Naším palivem je víra.“ A ve spodní části obrazovky se objeví písemný poutač oznamující, o které vyznání jde a kam až se s ním dostanete.

Zasnil jsem se, zafandil jsem si, bavilo mě to. Jenom to nebrat vážně, radil mi vždycky Kňour. Reklama musí bejt legrace, a čím ulítlejší, tím účinnější.

Proč tedy nezačít v katedrále? Proč začínat jinde? Začít se přece dá kdekoli. Nasadil jsem si sluneční brýle a došel si tam.

Zaplatil jsem si průvodce a prohlédl si s ním starou část katedrály krok za krokem. Upozornil mě na stříbrnou rakev Jana Nepomuckého, vznášející se v prostoru, a pak se rozvykládal o jeho osudu; převyprávěl mi celou legendu sveřepého strážce zpovědního tajemství. Co asi věděl, když kvůli tomu položil život, zeptal jsem se ho, a průvodce odpověděl, že historická skutečnost byla asi jiná – kanovník z Nepomuku se zapletl do politického sporu a byl za to králem potrestán. Nesouhlasil jsem. Politika by nezpůsobila obrovský kult, který se rozšířil do velké části Evropy. Stáli by kamenní Nepomučtí v zapadlých vískách v Rakousku a severní Itálii? Politici tohle nedokážou. Byl za tím zázrak hrdinství, a ne jeden. A mně šlo o zázraky, které se děly po jeho smrti – a o to zpovědní tajemství, o jeho utajené věty.

Průvodce se tomu usmál a upozornil mě na chórovou mřížku, prý jedinou zakázku, kterou pro svatovítskou kapitulu vytvořil barokní architekt Jan Blažej Santini – jestli ho znám. Připustil jsem, že jsem o něm slyšel, asi tak jako každý. Průvodce mi vysvětlil, že to byl zbožný muž, kterého příběh Jana Nepomuckého taky fascinoval. V roce 1719 se osobně zúčastnil exhumace světcova těla a na vlastní oči mezi ztrouchnivělými kostmi zahlédl jeho neporušený růžový jazyk. A ten byl spolu s dalšími zázraky jedním z podkladů, proč církev Jana Nepomuckého blahoslavila a svatořečila.

Tak vida. Začal jsem „kdekoliv“. A možná jsem vůbec nezačal špatně.

Na cestě z katedrály jsem se stavil ve Stellaru. Rovnou jsem zaběhl za Kňourem a on překvapeně zvedl obočí, když jsem se ukázal ve dveřích. Nabídl mi, jestli se nechci něčeho napít, ale já zavrtěl hlavou a ani jsem nešel dál. „Univerzál v oukeji,“ mrkl jsem na něj. „Vezmu to přes Jana Nepomuckýho. Možná přes Santiniho, toho známýho architekta. Slyšel jsi o něm, ne?“

Zamračil se. „Taková náhodička… Děláme teď propagaci pro Unesco – ten žďárskej kostel je tam taky. Nevěděl jsem, že o tom víš.“

Ve Stellaru je nejlepší dělat, jako že o všem víte. „Jasně. Zkratka k univerzální větě vede přes Zelenou horu,“ plácl jsem sebejistě.

„A musíš tam plíst ty svatý? Hele, nechceme naštvat katolíky, to si uvědom. Není dobrý si to s nima rozházet, pořád maj svůj vliv, a ne – nejsou to jenom kecy,“ vrtěl zachmuřeně hlavou. „Ale dělej, jak myslíš. Já prostě potřebuju konkrétní výsledky, třeba i malý, abych je přednes na poradě. A až to za pár měsíců zase odvolaj, tak projekt prostě nedoděláš. Hlavně mi brzo něco přines. Čau.“

Vyklouzl jsem z jeho kanceláře a šel si zapálit. Překvapil mě. Sám tomu věří míň, než se zdálo ještě před pár hodinami. To se mi líbí. Takže stačí vykazovat aktivitu, třeba i nesmyslnou. Bezbolestné studium po knihovnách, oprášení několika vzpomínek na hodiny dějepisu. Nakonec proč ne. Pořád lepší než sedět za stolem a poslouchat žízeň. Jestliže mi růže pod Emauzy napověděly katedrálu a katedrála Jana Nepomuckého s architektem Santinim, budu pokračovat u nich. Je to má svobodná volba. A svobodná volba vás může zavést kamkoliv.

Pak přišel jednadvacátý květen. Po městě jezdím autem zřídkakdy, do centra nikdy. Jel jsem do Klementina metrem a na podlaze vagonu uviděl hvězdy, které jako by opadaly z obálky knihy, co četla ta divná, zvláštně přitažlivá holka.

* * *

V Klementinu jsem nebyl ode dne, kdy jsem tu dopsal diplomku o Rukopisech. Může to být patnáct let. Čtenářský průkaz jsem dávno neměl. U pultu jsem si vyzvedl formulář, vyplnil ho, zaplatil a dostal novou legitimaci. Pak jsem si v šatně odložil kabát a s tužkou v ruce zamířil do elektronické kartotéky. Vybral jsem si několik pojednání o katedrále a nechal je dopravit do studovny. Pak jsem šel na oběd a vrátil se odpoledne.

Čekal jsem, že bude plno, takhle před zkouškami. Bylo. Vykročil jsem k poslední řadě a za zády skloněnými nad svazky a notebooky prošel kolem stěny. Přes rameno jsem se nikomu nedíval. Zhruba uprostřed sálu jsem uviděl stolek se zhasnutou lampou a zamířil k němu. Když jsem k němu došel, ležela tam otevřená obrázková knížka. Nějaký holohlavec sedící po levé straně zakoulel okem a hned jím zas uhnul, ani se po mně nepodíval. Šeptem jsem se zeptal, jestli je místo volné. Pokrčil rameny. Posadil jsem se a rozsvítil lampu. Knihu jsem nejdřív zavřel a odsunul stranou. Jenže jsem ji znova musel vzít do rukou, byla to ona – knížka té holky z metra.

Na mizerné obálce byla nalepená xerokopie kresby, která vypadala hodně stará. Skomíral na ní známý světec, v náruči šíp a palmovou ratolest. Nad ním se vznášela nepovedená svatozář pěti pozlacených hvězd a za ním stál kostel s kupolí. Znova jsem marně hledal písmena: nebyl tu název díla ani autor. Svazek jsem prolistoval. Uvnitř žádný text nebyl a papír nebyl knižní, ale obyčejný. Hemžilo se to tu obrázky kostelů, detaily staveb a hlavně okny; některá byla široká a hranatá, jiná vysoká a zalomená a ostatní měla tvar trojúhelníku. Nebyla to knížka, ale notes s poznámkami tvořenými samými obrázky.

Rozhlédl jsem se po knihovně a zachytil koutkem oka bílý pohyb u zdi. Ohlédl jsem se po něm a získal neodbytný dojem, že u zdi pod okny nic nebude; že mé vidění je rušeno něčím, co není mimo mě, ale ve mně.

Jenomže tentokrát jsem něco zahlédl doopravdy: bílý rolák, vlnité vlasy k ramenům, rovné čelo, malý nos a úzkou pusu. Nedívala se na mě, šla podél stěny k východu. Holka s knížkou a hvězdami. Musel jsem se jí zeptat na ty hvězdy – jestli si toho taky všimla.

Zbrkle jsem vstal a převrhl židli; zapraštěla v čítárně jako odpálená nálož. Pár hlav se otočilo, jak jsem se prodíral k světlovlasé ženě pod oknem. „Počkejte!“ zavolal jsem na ni. Holohlavec zasyčel a někdo jiný nahlas řekl, ať držím hubu. Než jsem se dostal ke dveřím, ona je za sebou dávno zavřela.

Dohonil jsem ji až na konci dlouhé chodby, pár kroků před elektronickou brankou a prosklenou vrátnicí.

Ohlédla se přes rameno a řekla: „Co chcete? Nechte mě na pokoji.“ Zároveň zvedla ruku, aby upozornila dva uniformované vrátné, a oba staří muži se jako na povel zvedli ze svých židlí.

Pochopil jsem, že mi v příštím momentě unikne, tak jsem ji chytil za rukáv. A hned jsem ji pustil, zastavila mě palčivá bolest v zápěstí. Pohlédl jsem na ruku a užasle sledoval, jak se z kulatého otvůrku na zápěstí zvedá krůpěj tmavé krve.

Cestu mi zastoupili vrátní. Jeden chtěl vidět legitimaci, druhý se zeptal, kde si myslím, že jsem. Za jejich zády vyšla z šatny světlovlasá žena a zamířila k východu z budovy.

Na ránu jsem si přiložil kapesník. Krvácela málo, ale bolela dost. Přemýšlel jsem, čím mě mohla bodnout.

Později jsem se do studovny vrátil, ale mé místo už bylo obsazeno. Zeptal jsem se holohlavce, který tam pořád seděl, kde je ta kniha a jestli ji snad někdo neodevzdal u pultu. Řekl, že žádnou knihu neviděl.

Cestou z knihovny jsem zašel do lékárny a požádal o dezinfekční roztok na rány. Když magistra viděla mé zápěstí, zavedla mě za přepážku a ruku mi ošetřila jodisolem. Pálilo to jako čert. Zeptala se, jestli jsem si ruku probodl vývrtkou při otvírání vína. Prohlédl jsem si její podlouhlý hezký obličej a zrzavé vlasy. Zalhal jsem, že to víno ještě pořád mám a že ji zvu. „Já nepiju,“ zalhala ona.

* * *

Bylo to vcelku dobré manželství, i když ona si to nemyslí. Nebral jsem si Michaelu v kostele – to jsem nepřipustil a ona mi to nikdy úplně neodpustila. Ale katolictví své ženy jsem respektoval, a zezačátku jsem s ní dokonce občas zašel na mši. Zakládali jsme si na tom, že si nelžeme. Pak se to zhroutilo. Nepřál jsem si to, ale neuměl jsem tomu zabránit. Zamiloval jsem se do její sestry.

U rozvodového soudu padala slova jako nestřídmost, amorálnost, neslučitelnost charakteru. A já dobře věděl, že to, co se mi přihodilo, nelze obhájit. Dalo se to snad pochopit, ale má žena to odmítla. Řekla, že jsem k ní nikdy necítil lásku. Zamilovanost možná, ale lásku nikdy. A zamilovanost se dá přenést na kohokoliv. Tohle jsem jí nedovedl vyvrátit. Neměl jsem k tomu chuť ani energii.

Nevím, kterou z nich jsem urazil víc. Michaela se dostala do věku, kdy se s touhou po dítěti člověk probouzí a ve stejném stavu jde spát. Nedovedla mluvit o ničem jiném a na mně už viděla jenom chyby. Přestala jezdit na kole a chodit plavat, bála se, aby nenastydla nebo nedostala nějakou infekci. Začala trochu tloustnout, ale to se mi líbilo. Horší bylo, že jí přestalo záležet na tom, jak vypadám já. Je tady přece pro mě, říkal jsem si, a já jsem tu pro ni. Na dítěti přece nezáleží. Ale kromě jednoho týdnu v měsíci se mnou neměla chuť spát. Nad čelem mi zešedlo pár vlasů a já si je v noci, když jsem nemohl usnout, opatrně vytrhával před zrcadlem.

Dal jsem si schůzku se švagrovou, abych se s ní poradil, jak na Míšu. Bylo to krátce před Vánoci. Pil jsem v baru druhou kávu, když si k mému stolku Gábina přisedla, rozepnula si modrý kabátek a omluvila se za zpoždění. Naklonil jsem se k ní, letmo jsme se políbili na levou i pravou tvář. Neviděl jsem ji asi tři měsíce, ale tehdy, když jsem s ní mluvil naposledy, se mi moc líbila. Byla u nás na večeři se svým novým klukem a měla se k němu tak, jak bych to od zamilované ženy očekával – mohla na něm oči nechat; ve všem s ním byla zajedno, a když si myslela, že se nedíváme, rychle se sklonila a políbila ho na předloktí. Zaskočil mi v krku kousek pomeranče.

Předvedl jsem všem u stolu záchvat kašle stopený v slzách a vyhnul se rozladěnému pohledu Michaely. Šel jsem si na balkon zakouřit. Myslel jsem na její sestřičku – na pohled v jejích očích, když zvedala hlavu od jeho ruky. Jako by vzhlížela k modle.

Teď se tvářila přátelsky, po tehdejším rozpoložení neměla v obličeji ani stopu. Objednala si grog a vyslechla si, co vykládám o Michaele. Potom mi slíbila, že se sestrou promluví – na dítě je přece ještě čas. Sama byla jen o rok mladší než Michaela, a tvar obličeje, ofina nad čelem, dívčí tělo a způsob chůze – tohle bylo tak podobné, jako to bývá u dvojčat. Navíc tu chybělo to, co jsem Míše vskrytu vytýkal: její uzavřenost, spokojenost s jediným provždy korunovaným Bohem a nespokojenost se mnou, její předsudky vůči všemu, co nezná.

Slyšel jsem, jak o sebe skříply zuby. Byly to ty moje. Gábina mě chvíli pozorovala zpod přimhouřených víček a potom řekla, že ona sama jednou bude chtít dítě taky a že se s tím prostě musím smířit, pokud chci s Míšou zůstat. Zeptal jsem se, jak se má její milenec; schválně jsem použil tohle slovo. Pokrčila rameny a opatrně se napila. „Rozešli jsme se.“

O svátcích přišla na návštěvu a pár dní nato jsem ji potkal na Václavském náměstí. Chtěla vědět, kam jdu. Na jeden film, co chci už dlouho vidět, odvětil jsem; jmenuje se Profondo rosso. Podivila se, že Michaela nejde se mnou. Vysvětlil jsem jí, že její sestra má moc práce a musí stihnout nějaký termín. Pak jsem navrhl, aby šla se mnou ona. Chvíli se rozmýšlela. Pak řekla, že kino jí připadá jako lepší nápad než uvařit si doma špagety a dívat se na televizi.

Film byl výtečný, a když skončil a na plátně běžely titulky, z návalu radosti nad tak povedeným snímkem a nad skutečností, že ji se mnou někdo sdílí, jsem ji objal a prudce políbil na ústa. Zasmála se tomu, ale v jejím smíchu jsem zaslechl nervozitu, a když jsme procházeli pasáží a rozebírali film, uhýbala pohledem. Pozval jsem ji ještě na skleničku, ale vymluvila se, že ráno musí brzo vstávat.

Následující dvě noci se mi zdál stejný sen. Seděl jsem s ní v kuchyni u stolu, hráli jsme šachy. Její figurky byly zelené, moje byly z čirého skla. Na šachovnici ale stála ještě třetí sada figur, červená, a také políček bylo přízračně mnoho. Vstal jsem od rozehrané partie a šel do obýváku. Balkonové dveře byly dokořán a vítr nadouval závěsy. Venku se někdo opíral o zábradlí, žena v černých šatech, ale viděl jsem jen její rameno, paži, bok a polovinu hlavy s tmavými vlasy upravenými tak, jak je nosila Míša. Když jsem ale ke dveřím došel a chtěl onu dámu přizvat ke hře, zjistil jsem, že venku u zábradlí se vznáší právě jen ty kousky ženy, které byly vidět z pokoje: rameno s paží, bok a půlka hlavy. Zbytek byl pryč. Obě noci jsem se probudil s propoceným pyžamem a do rána nebyl s to usnout. Michaela vedle mě spala klidně a tiše.

Chtěl jsem o tom snu se ženou mluvit u snídaně. Vyslechla mě se zájmem. Se smíchem se mě optala, jestli se mi Gábina náhodou nelíbí. Připustil jsem, že skoro tolik co ona. Zasmáli jsme se tomu společně. Ale ve snu je přece všechno tak trochu postavené na hlavu, hájil jsem se. Na tom balkoně přece nebyla Gábina, ale ona.

„No právě,“ odpověděla už bez úsměvu.

Gabriela se usadila v mé hlavě a odmítala z ní odejít, myslel jsem na ni každou chvíli. Po týdnu jsem si byl ochoten přiznat, že bych s tím mohl mít problém. Po měsíci jsem věděl, že je to průšvih. Nechal jsem si předepsat prášky na spaní a na bolesti hlavy. Dvakrát jsem Míšu oslovil Gábino.

Jednoho únorového rána padal sníh s deštěm. Z postele jsem vstal pozdě, až kolem desáté. K snídani jsem si usmažil vajíčka a vypil půl litru černého čaje. Potom jsem zvedl telefon a zavolal Gabriele do kanceláře. Pozval jsem ji na kávu do Imperial Café. Domluvili jsme se na druhou hodinu. Tentokrát přišla dřív než já. Ještě jsem nedosedl ke kulatému stolku a už mi to vyhrklo z pusy. „Miluju tě. Miluju tě a nevím, co s tím.“

To bylo v podstatě všecko. Ta slova mě stála manželství.

Nechtěla pochopit, nechtěla vědět. Beze slova vstala a odešla, smrtelně uražená. Když jsem jí zatelefonoval na mobil, nereagovala. Když jsem jí zavolal do kanceláře, vždycky jen zvedla a zase položila sluchátko. Potom to řekla Míše.

Ženu to zdrtilo. Chtěla se mnou mít dítě, a místo něj má tohle. Takhle to řekla. Ubezpečil jsem ji, že ji nadále miluju a potřebuju. A dodal jsem – to jsem si neodpustil, ostatně to bylo zcela upřímné –, že velice podobně intenzivní cit chovám k její sestře. „Touha po plnosti… nějaký úplnosti… ale od tebe přece neodcházím,“ koktal jsem na vysvětlenou a odvracel se od jejích slz. Před očima jsem měl blonďatou ofinu a zelené oči její sestry.

Nastalo několikadenní mlčení a pak se strhla hádka. Byly u ní obě. Má žena čekala, že budu prosit o odpuštění. Ale to jsem nežádal. Žádal jsem její sestru – chtěl jsem je prostě a jasně obě, nic jsem s tím nedokázal udělat. Obě v tom viděly obludnost. Styděly se za mě – že jsem kdy pojal ten nápad a neviděl nic špatného na tom ho uskutečnit.

Proběhlo stěhování. Proběhl soud. Když skončilo poslední stání a my jsme vyšli před budovu, měl jsem pocit, že se se mnou rozvedly obě. Ztratil jsem víc než ony. Namísto jednoho člověka dva, navíc milované.

Druhý den po rozvodu jsem Míše donesl jedenáct žlutých růží. Zazvonil jsem, otevřela, mlčky převzala květiny, přivoněla k nim. Tvář měla klidnou, obličej jemně nalíčený. Pak přistoupila k zábradlí nad schodišťovým zrcadlem a nechala růže spadnout pět pater do přízemí.

Když za sebou zavírala, zahlédl jsem v předsíni bytu Gábinu. Hleděla na mě uslzenýma, ublíženýma, nevěřícnýma očima. Pak se dveře zaklaply. S bývalou ženou jsme si vyměnili několik mailů, ale ani ji, ani její sestru jsem od toho dne neviděl.

* * *

Přístroj a hlava byly spojeny systémem řemínků zapínaných na suchý zip. Tenký paprsek zamířil nejprve do levého, potom do pravého oka. Oběma jsem postupně sledoval bílou světelnou tečku putující po šedé prohlubni očního radaru.

„Na to, že je vám osmatřicet, vidíte až moc dobře,“ usmála se lékařka, když mě odpoutávala od přístroje. Měla krátké hnědé vlasy, oválnou tvář, pršák a hezké brýle se středně silnými skly. Zamrkal jsem, když v ordinaci rozsvítila zářivku a zasedla za monitor počítače.

„Já si na zrak nestěžuju,“ oplatil jsem jí úsměv, „vadí mi ty mžitky v rohu vidění, víc nic.“

„Jak dlouho už to máte?“ řekla se zájmem a zahleděla se do počítače.

„Pár týdnů.“

„A nikdy se to neprojevuje, když jste doma?“

„Nikdy.“

„Jenom na veřejnosti?“

„Jen tam.“

Sundala si brýle a pohlédla na mě s výrazem, v němž se jí podařilo dokonale smísit vlídnost a odstup. „Pak musíte zajít k neurologovi, já vám pomoct nemůžu. A možná i…“ Viděl jsem, že chce, abych to dořekl za ni.

„K psychiatrovi.“

Pokrčila rameny. „Možná ne. Možná toho bude mezi lidmi víc a začne se to seriózně zkoumat. Je zvláštní, že se to tady sešlo tak najednou.“

„Najednou?“

„Přišel jste s něčím, co jsem tu už měla. A zrovna včera.“

„Takže možná nejsem nepříčetný? Alzheimer počká? Anebo si nás vezme oba… Kdo je ten druhý pacient?“

Strčila si pacičku brýlí do pusy. „To vám nemůžu říct.“

Vyšel jsem z ordinace. V čekárně bylo šero a někdo tam seděl. Nějaká žena, nohu přehozenou přes nohu. „Můžete jít dál,“ řekl jsem jí. Zvedla se ze židle a pak jsem ji poznal.

„Nazdar, Martine,“ pozdravila mě Tereza. Jako bych v jejím tónu zaslechl stopu slaboučké radosti.

„Nech mě hádat,“ zvedl jsem ruku se vztyčeným prstem. „Poruchy periferního vidění? Bílý skvrnky na sítnici?“

„Taky tím trpíš? Ale tady ty šmouhy nevidíš, že ne?“ Zdála se tou představou vyplašená.

Rozhlédl jsem se po místnosti a stiskl vypínač. Na stropě zablikala sinavá zářivka a její světlo nás uhodilo do očí.

„Ani tam nemusíš chodit,“ ukázal jsem k ordinaci. „Oči máš v pohodě. Bude to spíš v hlavě.“

„V hlavě?“ opáčila ostře a zabušila na dveře. „Doufám, žes to nemyslel tak, jak bych to nerada pochopila.“

„Ale jo.“

„Povídal Kňour, že jsi prchlivej. Potlačovaný násilí a tak. Vy dva se máte rádi, co?“

„My se milujeme. Můžu se tě taky na něco zeptat? Nosíš čočky?“

„Co je ti do toho… No tak jo – dva a půl dioptrie na pravém, tři a půl na levém. Je to vidět?“

Podíval jsem se zblízka. „Trochu. Takže přece jen slabý oči. Nechápu lidi, co místo aby nosili brejle, rvou si do očí čočky,“ řekl jsem, ale už to neslyšela.

U červenobílého zábradlí před budovou jsem si zapálil cigaretu a rozhlédl se ulicí. Nebe bylo zatažené. Automobily klidně křižovaly v obou směrech, nějaký stařík věnčil psa a u popelnic si hrála cikáňata: děti zapalovaly archy starých novin a vyhazovaly je do vzduchu. V koutcích mých očí byl klid – nikde bílé plamínky, nikde podivné stíny. Pouze červené koncové svítilny aut a veliké bílé graffiti na šedé zdi protějšího domu.

Dal jsem se směrem ke Smíchovu. Udělal jsem nějakých deset kroků a zůstal stát. Znova jsem se podíval na protější dům. Dokonce jsem se o kousek vrátil a zkusil přečíst ten odkaz vzdělaného sprejera. Qui scit destruere scit sanare, stálo tam bílé na šedém. Nejsem v latině zběhlý, ale tohle jsem nakonec rozluštil. „Kdo nemoc působí, ten ji i léčí.“ Něco v tom smyslu. Podpis chyběl.

Nakolik je to sdělení univerzální? napadlo mě. Došel jsem k závěru, že tohle by u Kňoura neprošlo.

* * *

Hvězdy na podlaze vagonu metra. Kde se tam vzaly? A jezdí tam ještě, nebo je někdo vydřel podrážkami a někdo jiný zametl?

Vrátil jsem se do knihovny ještě několikrát, abych se o zpovědním tajemství Jana Nepomuckého dozvěděl něco víc. A celou dobu jsem měl na paměti, že univerzální větu bych sice mohl hledat kdekoli jinde, ale tady jsem už nějaký, byť sebemenší pokrok udělal. Aspoň jsem měl ten dojem. Ten dojem mi přišel cenný.

V Klementinu bylo poloprázdno. Knížku se smutným světcem a divným kostelem na obálce, tu bez názvu, co jsem ji dvakrát uviděl a dvakrát se mi ztratila, jsem samozřejmě nesehnal. Vybral jsem si populární pojednání o Janu Nepomuckém a usadil se na jedno z volných míst uprostřed sálu, před klukem s brýlemi a mastnými vlasy. Znovu jsem si podrobně procházel to, co jsem už slyšel od průvodce v katedrále.

Začátek knihy se zabýval tím, proč se kanovník Jan psal jednou „z Nepomuka“, jednou „z Pomuka“ – proč se protiklady v tomhle případě potvrzují. Notář Johan, který se měl stát nejsvéráznějším českým světcem, se narodil v západních Čechách, ve městě Nepomuku, kde cisterciáčtí mniši z německého Ebrachu založili roku 1144 klášter. Mimo bohoslužby mniši nesměli mluvit, mlčení bylo součástí řehole, a proto vydávali určité zvuky, které ač nebyly řečí, sloužily k jednoduché komunikaci. Říkalo se jim pomukávání.

Tohle dobrovolné mlčení nepomuckých mnichů kupodivu předznamenalo svévolné mlčení notáře Jana tváří v tvář smrti. Historikové se legendě smějí – šlo prý o politiku, o souboj královské a církevní moci, a Jan prý zemřel na mučidlech, kde ho kat jednoduše utloukl, a bylo to v Královském dvoře na Novém Městě.

Z několika variant legendy mě zaujala ta méně politická a více mystická. Hovoří o Janově odmítnutí vyzradit zpovědní tajemství. Ten, kdo ho z něho chtěl vymámit silou, byl Václav IV. Týkalo se údajného milence jeho ženy. Jenomže milenec podle kronikářů neexistoval, královna byla zbožná a věrná atd., ale král rád pil a potom měl sklon k žárlivosti. Kněz mu nepověděl nic, z čeho se mu královna vyznala, a tak ho zavřeli do vězení. Tam ho natáhli na skřipec a mučili hladem, žízní, a dokonce ohněm, ale on sveřepě mlčel. Rozlícený král se s ním rozloučil slovy „vodu pít budeš“. Když šel Jan po Kamenném mostě mezi Starým a Menším Městem pražským, přepadli ho královi vojáci a shodili ho přes zábradlí do řeky. Neoblomný zpovědník se utopil.

Následovala pasáž, která mě zaujala nejvíc. Píše se v ní o světlech, která se rozzářila nad Vltavou v místě, kde se tělo potopilo. Světelné body pak odpluly na hladině a zářily jako hvězdy. Jenomže odraz skutečných hvězd to být nemohl – tyhle byly příliš velké a jasné a bylo jich přesně pět.

Nejdřív jeho ostatky pochovali na Starém Městě, ale potom byl jako kanovník přenesen do svatovítské kapituly a pohřben v katedrále. Jeho hrob se stal poutním místem. Uběhlo víc než tři sta let. Jan Nepomucký ještě nebyl prohlášen za světce, ale jeho obliba jako zbožného mučedníka už daleko přesahovala hranice země; Řím zvažoval jeho blahoslavení a nechal sestavit komisi. Aby ta mohla rozhodnout co nejlíp, rozhodla se ohledat jeho ostatky a nařídila exhumaci. Ta proběhla v dubnu 1719. Zúčastnili se jí preláti a lékaři, ale taky někteří šlechtici, měšťané a umělci. Když dělníci otevřeli hrob a v hloubce jednoho metru vykopali kostru, zabalenou v černém a červeném ornátu, sestoupil do jámy chirurg a postupně vyzvedl všechny zpráchnivělé, od hlíny špinavé kosti, aby je jeho pomocníci poskládali na připravený bílý rubáš. Když vynášeli lebku, vypadlo z ní něco růžového. Vyhlíželo to jako kousek čerstvého masa. Bylo to podlouhlé, lesklé a vlhké, měkké a poddajné. Připomínalo to taky houbu. Chirurg vylezl z hrobu a skalpelem do toho předmětu řízl. V řezu se třepily pletence cév. Lékař vyslovil přesvědčení, že je to zázrakem zachovaný zpovědníkův jazyk. Následovalo obrovské pozdvižení a zpráva se roznesla do světa. Mezi světce vstoupil Jan Nepomucký roku 1729.

Představoval jsem si nad rozevřenou knihou tu shnilou kostru s čerstvým, růžovým jazykem v čelistech, když mě něco studeného šťouchlo do týla a já se otočil. Myslel jsem, že něco chce ten kluk s mastnými vlasy – půjčit dvacku nebo tak.

Stála za mnou ta, která mi odtud posledně utekla. Držela v ruce něco lesklého; měl jsem to za tužku. Ale byl to nejspíš předmět, kterým mě posledně bodla. Krátká pletací jehlice se zabroušeným hrotem. Holce seděly na nose brejličky s malými oválky obrouček a červenými sklíčky. Do očí vidět nebylo. Tenká pusa vypadala nerozhodně; rty zůstávaly zavřené, a jak si je hryzala, kroutily se a pohybovaly jako u lelkujícího dítěte.

Neodvažoval jsem se pohnout. Ani ona se nehýbala. Bylo mi divné, že si jí nikdo nevšímá. Všichni seděli s hlavami skloněnými nad texty, dokonce i knihovnice si četla barevný týdeník. Dívka pomalu pohnula rukou. Hrot se dotkl mých rtů a začal je rozevírat, dokud nenarazil na přední zuby. Uhnul jsem před ním. „Co chcete?“ řekl jsem tiše. „Jděte si po svých.“ Vzpomněl jsem si, že něco takového řekla posledně ona.

Usmála se pevně semknutými rty. V červených sklíčkách brýlí se zhoupla světla čtecích lamp.

Jehlice zmizela v rukávu mikiny. Namísto ní se v prstech bělal složený papírek. Natáhla ruku a upustila ho do mé rozevřené knihy. Potom mi dlaní přejela po vlasech. Jako když dospělého nemotorně pohladí dítě. Ucukl jsem před ní. Zaváhala, prohrábla si vlasy. Pak, jako na něčí zavolání, se otočila a uličkou mezi lavicemi odcházela ke dveřím. Tentokrát jsem ji nechal jít.

Rozbalil jsem našestkrát přeložený lístek. Byla v něm kresbička, geometrický obrazec, tvar, který jsem neuměl pojmenovat. Skládal se ze tří kružnic, kolem kterých, kdyby se s tím chtěl někdo mořit, by se dal opsat rovnostranný trojúhelník. Vlastně kulatý trojúhelník samy tvořily, propojené tak, že v jeho vrcholech byly prázdné, zatímco po stěnách se každá prolínala se svým sousedem a uprostřed se protínaly všechny tři. Celkem těch polí, oddělených čarami kružnic, bylo sedm. Zíral jsem na ten útvar a nemohl odtrhnout oči od jeho středu – právě tohle pole, kde každou kružnici zastupoval dokonalý podíl, samo tvořilo trojúhelník. Zvláštní byl v tom, že měl zakulacené stěny. A už jsem ho někde zahlédl.

Lístek jsem složil a zastrčil do peněženky. Středový trojúhelníček jsem měl až do večera před očima a pak jsem si ho doma u pracovního stolu musel znova důkladně prohlédnout. Něco to znamená, mnul jsem si spánky, za kterými tepala bolest migrény; a souvisí to s tou obrázkovou knížkou. Ale co to je, proboha?

Dneska vidím, jak byla ta nevědomost dobrá. Kdybych dovedl nahlédnout, co všechno se stane a jaké oběti padnou před koncem, který se dá s dávkou troufalosti označit za dobrý, možná bych se neodvážil pokračovat. Vyslyšel bych své pochybnosti. Hledání sloganu, co prodá všechno? Romantika – možná. Ale jinak samá pošetilost, pak taky tragédie a smrt. Líp to celé stopnout a hledět si najít slušnou práci, tu vůli jsem měl a sám se tím překvapoval – tou touhou utéct od neznámé nejistoty k ověřeným pravidlům a očekáváním, co se drží při zemi.

Jenomže jsem začal být zvědavý, jestli existuje ta věta. A taky mě zajímala ta divná, jehlicí ozbrojená holka. Její obrázek kružnic spojených v jednom bodě mi nešel z hlavy; líbil se mi, a já se podivoval, proč tomu tak je. Proč se mi líbí ona, jsem nezkoumal.

* * *

Bylo pěkné ráno. Stál jsem na tramvajové zastávce na nábřeží, když se mi v koutku pravého oka zjevilo známé znepokojivé třepotání. Podíval jsem se přes silnici, kde jsem bílý pohyb na okamžik zahlédl, ale přímému pohledu se už neukázalo nic neobvyklého; nikdo na chodníku ani za oknem restaurace si mě nevšímal. Promnul jsem si oči a zamířil ke Karlovu mostu.

Muž stál pod sochou Jana Nepomuckého, už když jsem přicházel. Malý tlouštík s hůlkou, s černými slepeckými brýlemi a v klobouku. „Dobrý den,“ vycenil na mě žluté zuby a jako by na něco čekal. Nebyl jsem si jist, jestli mě vidí. Možná nějaký cvok nebo žebrák. Hlava pod krempou vypadala holá a klobouk se tvářil jako nóbl věc. Prý jsou i bohatí žebráci.

Nevěděl jsem, jak se zachovat, a tak jsem dělal, že si prohlížím sochu, kvůli které jsem ostatně přišel. Tahle byla jiná než na obálce notesu: Jan Nepomucký je z bronzu, v rukou drží spolu s palmovou ratolestí kříž a svatozář nad hlavou má, zdá se, dokonale vykrouženou…

Cítil jsem v zádech něčí upřený pohled. Rozhlédl jsem se. V tuhle časnou hodinu tudy ještě neproudí davy. O kousek dál si fotografka v kšiltovce postavila u zábradlí třínohý stativ a namířila na Hradčany starodávnou zrcadlovku. Muž v klobouku si přendal hůlku z jedné ruky do druhé a chrchlavě si odkašlal. Dál jsem ho ignorovat nedokázal.

„Martin Urmann, dobrý den,“ kývl jsem na pozdrav. „My se asi neznáme.“

„Já vás, s prominutím, tak trochu znám,“ řekl a zalovil v kapse kabátu. „Není to spravedlivé, viďte? Já vás ano, vy mě ne. Hihihi. Hned to napravím. Prosím.“ Podal mi stříbřitou vizitku se zlatou ražbou; nikdy jsem neviděl nevkusnější. Max Unterwasser, starožitník, četl jsem s obtížemi to třpytivé písmo. Křižovnická 13, Praha 1, 110 00.

„Já starožitnosti neprodávám. Ani žádný nemám,“ odvrátil jsem se a opřel o zábradlí. Vizitku jsem strčil do kapsy a vytáhl modrou krabičku cigaret. Ve druhé kapse jsem zašmátral po zápalkách, ale nebyly tam.

„Nic od vás nekupuju,“ řekl Unterwasser a natáhl ke mně ruku, v níž svíral podlouhlý kovový předmět – nějakou figurku. „Teď jenom nabízím.“ Pohnul palcem, něco na figurce ohnul a vykouzlil plamínek. Připálil mně i sobě, sám si dal doutník. Když zabafal, připomněla mi ta vůně Kňoura a rázem se změnila v odporný smrad. Unterwasser si mého nakrčeného nosu nevšímal. Sešpulil rty a vyfoukl krásný namodralý kroužek. Podíval jsem se za ním. Kružnice se rozšířila, vystoupala až k nakloněné hlavě světce a roztrhala se o jeho svatozář. Taky on se za ní ohlédl.

Bylo zřejmé, že ačkoli vystupuje jako slepec, musí zpoza brejliček aspoň něco vidět. Taky že jo. Všiml si, že si se zájmem prohlížím jeho zapalovač, a podal mi ho.

Byla to mosazná figurka ženy, jen o něco vyšší než dlaň. Představovala staroegyptskou královnu: nohy jí obepínala úzká sukně, ruce třímaly berlu a důtky, na hlavě seděla vysoká koruna připomínající mitru. Otočil jsem ji: záda, boky a nohy byly i z této strany propracovány s podobnou pečlivostí jako předek. Nohy spočívaly na hranatém podstavci, kam se zespoda zřejmě vpravovala náplň; bylo tam víčko a dvě pojistky. Strčil jsem palcem do hlavičky, jak jsem to viděl udělat Unterwassera, a hlavička se zlomila do strany. Nic se nedělo. Pak jsem to udělal rychleji a z bezhlavého trupu vyšlehl plamen. Když jsem hlavu pustil, vrátila se na místo a ohýnek byl udušen.

„Roztomilé,“ řekl jsem a chtěl mu zapalovač vrátit, ale on zavrtěl hlavou.

„Pro vás. Je z Anglie, vyráběl se od přelomu století do první světové a dneska na podobný zapalovač nenarazíte, aspoň u nás ne. Plní se benzinem, na to pozor. Ani se neptejte na tržní cenu.“

„Ale já ho nechci,“ zakýval jsem mu figurkou před očima. „Nemám na utrácení.“

„Jen si ho nechte, je váš.“ Poklepal mi na rameno jako nějaký pohádkový dědeček. Ale tak starý zas nebyl – ani ne šedesát.

„Díky.“ Strčil jsem zapalovač do kapsy. Prohlučel kolem nás houf Italů navlečených jak do mrazu, muži v krátkých tmavých vlněných kabátech, ženy ve světlých prošívaných bundách. Možná se oblékli správně – toho jara kdovíjaké teplo ještě nepřišlo. Nad sochou proletělo hejno racků. Od vzdáleného mola se odpoutal policejní člun a dlouhým obloukem mířil k levému břehu. Max Unterwasser si uplivl do řeky a nepromluvil. Ani já nevěděl, co říct, a pak jsem to mlčení už nevydržel. Byl jsem tu kvůli Janu Nepomuckému, a tak jsem plácnul něco o něm.

„Odtud ho shodili dolů,“ naklonil jsem se přes zábradlí a odhodil nedopalek. Když Unterwasser za brejlemi pozvedl obočí, dodal jsem na vysvětlenou: „Jana z Nepomuku.“

„Já vím. Ale to je jen povídačka,“ mávl rukou a odklepl popel z doutníku, „potřebovali svatého mučedníka, takže si ho udělali. Politika,“ pokrčil rameny a pokračoval: „Ale měl jste se mě teď zeptat, odkud vás znám. Nebo vás to nezajímá?“

„Zajímá,“ řekl jsem co možná nejklidnějším tónem.

„No tak se zeptejte!“ Skoro to vykřikl.

Zdálo se, že starožitníkovi docházejí nervy. Tak tuhle malou hru jsem vyhrál. „Čekám, až mi to řeknete sám.“

Otřel popel z doutníku o ocelový bodec hůlky. Všiml jsem si, že její tělo je z jednoho kusu světlé hmoty, možná slonoviny. Držadlo mělo podobu hlavy plameňáka. „Tak dobrá. Předpokládal jsem, že sem přijdete.“

„To jste tu na mě čekal? Ať v poslední době přijdu, kam chci, někdo na mě číhá.“ Vykročil jsem zpátky ke staroměstské straně a on popoběhl za mnou.

„Já vím – musíte Viktorku omluvit, ona to nemyslí zle.“

„Viktorku?“

„Myslím, že jste se setkali.“

„To je ta divná blondýna?“

Zachechtal se, až ho to rozkašlalo. Upustil doutník a zakryl si pusu kapesníkem. „To bude moje Viktorka,“ kuckal do hedvábíčka s vyšitým monogramem M. U. „Připouštím, že lidem může připadat zvláštní, a já sám na tom jistě mám svůj podíl.“ Zdálo se, že posmutněl. Podíval se na kapesník, pečlivě ho přeložil, nadzvedl klobouk a dvakrát si pod ním otřel pleš. Potom mě čapl za loket. „Ale nemyslete si, že jsem jí ubližoval nebo tak. Vychoval jsem ji dobře a nezkřivil jsem jí vlásek na hlavě, tohle nesmí nikdo tvrdit, ani vy.“

Vysmekl jsem se mu. „Jak bych mohl něco tvrdit? Nevím, o čem tu mluvíte. A to víte, že jen tak z plezíru bodá do lidí jehlicí?“

„Z plezíru asi ne. To víte, má strach. Říkala, jak jste za ní šel… Jistě vám neublížila.“ Ohlédl se, jako by se bál, že ho někdo uslyší. „Není moje pravá dcera, ale jako by byla. Abych vás zbytečně nezdržoval… Tady se o tom nehodí mluvit. Víte co? Zajděme ke mně, můžu vám nabídnout dobrou kávu. Je to hned tady za rohem, povím vám o Viktorii. Neodmítnete, že ne?“ Znova ten šišatý úsměv a černá skla brýlí, připomínající oční důlky lebky. Už už to vypadalo, že mě chce zas čapnout pod paží, a tak jsem s pozváním souhlasil.

Obchod v Křižovnické ulici byl malý, tmavý a útulný, s velkou výlohou plnou kuriozit, a věrně odpovídal obvyklé představě o starožitnickém krámu. Unterwasser mě usadil do křesla s prohýbanými nožkami a lesklým zeleným čalouněním. Na stolek se skleněnou deskou položil popelníček z porcelánu: měl tvar malé dlaně a mezi štíhlý ukazovák a prostředník se dala vklínit cigareta. Pak mi na tácu přinesl pozlacený šálek s kávou, cukřenku a džbánek se smetanou. Jeho úslužnost mi nebyla příjemná. Míchal jsem kávu a rozhlížel se po stěnách ověšených benátskými zrcadly, zčernalými krajinkami se stromy ohýbanými vichrem, miniaturními portréty, křesacími pistolemi, rovnými i zahnutými dýkami, petrolejkami, vyřezávanými hodinami a špacírkami z různobarevných dřev. Nad hlavou se mi otáčela cinkrlátka pěti křišťálových lustrů.

Unterwasser se posadil do vyplétané židle. Podrbal se na hlavě, upravil si na nose brýle, jedním douškem vypil kávu a spustil. „Nemám pro vás nic konkrétního. Jak už jsem předeslal, Viktorie není moje dcera, naštěstí, říkáte si možná, a já s vámi souhlasím. Vzali jsme si ji do opatrování před pětadvaceti… anebo už sedmadvaceti lety, plete se mi to, s prominutím. Má žena nemohla mít děti. Po nějakém čase jsme se rozvedli – okolnosti nechme stranou – a Viktorie odešla s ní. Jenomže když jí bylo sedmnáct, vrátila se – prý s matkou dál žít nehodlá. Vzal jsem ji k sobě i u vědomí, že můj způsob života není pro dospívající děvče zrovna příkladný. Snažil jsem se, to zase jo, ale některé návyky si prostě nedokážu odpustit. Viktorka brzy pochopila, že… Jak to jen podat? Že nemám rád pokojové rostliny, o něž je třeba se starat, ale že neodolám květinám řezaným, které mě těší pár dní a pak končí v popelnici. Se ženami to mám podobně, a že jich nebylo málo. Bohužel jsem na to přišel pozdě, že mi jedna nestačí – až ve středním věku. Hloupé, že? Ale jistě mě chápete…“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem a uvažoval, co na něm všechny ty ženy, jejichž existenci naznačoval, mohly vidět.

„Před ní jsem se svůj způsob života snažil skrývat,“ mluvil dál Unterwasser, „jenže už nebyla malá a viděla, co viděla. No nic. Bavila ji přírodověda, šla ji studovat na vysokou. Pak se všechno změnilo – jednoho dne mi prostě oznámila, že se školou končí a na jaře se hlásí na architekturu. Víc se o tom se mnou odmítla bavit. Byl jsem z toho paf – čert ví, kde se v ní tyhle choutky vzaly. Slíbil jsem, že ji budu podporovat. Udělala přijímačky a vzali ji. Začalo martýrium. Nikdy žádnej mejdan, nikdy žádný kluk. Aspoň to tak vypadalo. Znáte ten typ šprtů – studium a basta. Zamkla se před světem. A zamkla se i přede mnou. Moc toho od té doby nenamluvila a já se jí neptal, ale četla divné knížky, to vždycky. Taky furt někomu psala maily a esemesky. Jenomže chlap to nebyl. Jednou jsem jí nakouknul přes rameno, než stihla text vymazat. Oslovení znělo Má nejmilejší A – Tak jsem si řekl, že je třeba na holky. Ne že by mi to vadilo, jenže v životě jsem nezahlédl jedinou její kamarádku. Když školu dokončila a přinesla diplom, navrhl jsem, že jí seženu místo. A ona už měla ateliér a vedla si dobře, a mně pořád tvrdila, že jí to nejde. To říká vždycky, když se vidíme. Moc si nevěří, co? Něco ji trápí. Kdybych jí dovedl pomoct…“

„Něco jste jí proved.“

„Ne. Nejsem si ničeho vědom.“

„Nenavštěvujete ji?“

„Nikdy. Rád bych, ale nevím, kde bydlí. Ostuda, co? Slídily najímat nechci. Telefonujeme si. Tedy abych byl přesný, občas telefonuje ona mně, když má čas.“

„Zvláštní. Ale takových problémů mezi rodiči a dětmi je spousta, ne?“ Zapálil jsem si novým zapalovačem.

„Dal jsem jí, co jsem mohl, ale ona už za mnou skoro nechodí. I když dneska jsme spolu byli na snídani ve Slavii, to je pravda. A díky tomu jste tady.“

„Nechápu.“

„Jak bych vás na tom mostě asi poznal? Čekal jsem na vás, protože mi vás předtím ukázala z té kavárny. Šel jste kolem. Náhoda.“

„Počkejte… Měla na sobě něco bílého? Měla, viďte?“

„Ona tak chodí pořád. Jako nějaká doktorka. Jiná než ostatní. Jiná za každou cenu a čím dál tím jinačejší. Bohužel.“

„Takže vám řekla: ‚Tati, támhle je Urmann, určitě půjde na most prohlédnout si sochu, běž tam, seznámíte se.‘ Ale proč by to dělala?“

„Takhle to neřekla, ale v podstatě to tak bylo. Utíkal jsem napřed, ona šla druhým směrem. Je hodně plachá.“

„Já bych řek, že je praštěná pavlačí.“

„Takhle o ní nemluvte, to si vyprošuju. Je nadaná architektka. Jenom kdyby si víc věřila.“

„Co postavila?“

„No… Zúčastňuje se často soutěží na velké zakázky. Navrhla přestavbu pražského archivu, dostala za to cenu, Grand Prix. Taky řadu rodinných domů. Něco bylo přijato, něco ne. Má svoje vlastní studio. Ale nechce mi říct, s kým spolupracuje. Všechno, co navrhne, vypadá tak nějak divně. Špičatě, a dokonce hrozivě. Stavby, co vám hrozí, představte si to. Domy jako strašidla, jako duchové. Jako by exhumovala mrtvoly, vkládala do nich hodinové strojky a posílala je ven mezi lidi: koukněte, to je krása!“

„To bych chtěl vidět.“

„Někdo ji uhranul, to tvrdím já. A udělal to už v době, kdy studovala tu první školu. Kvůli němu se šla učit vymýšlet nové domy.“

„Co když je to ta A.?“

„Co když? Je to důležité. Já to potřebuju nutně vědět. Mám o ni strach.“

„I já bych měl – co nevidět mě z důvodu, co zná jenom ona, propíchne a pak ji zavřou.“

„No právě! Tak s tím něco dělejte.“

Típl jsem cigaretu do porcelánové dlaně a zvedl se k odchodu. „To je absurdní. Já vaši dceru neznám a asi ji ani znát nechci. Nevím, o co vám jde, ale mám pocit, že tady marním čas. Pochopte, že mám úplně jiné věci na práci – a že tu práci můžu snadno ztratit. Sbohem.“

„Počkejte!“ Vyskočil ze židle jako loutkový čert a zastoupil mi cestu. Myslel jsem, že se rozbrečí. „Já vám něco naleju, jo? Mám Grand Reserve, dáte si? Koňak, dvanáct let, pro nejlepší zákazníky.“ Vzal mě za ramena a dostrkal zpátky ke křeslu. Posadil jsem se.

Odběhl a hned byl zpátky s karafou nahnědlé kořalky. Nalil do dvou malých kulatých sklenek, napili jsme se.

„Proč nosí ty brejličky?“

„Brejličky…? Ale ona žádné nenosí.“

„Ty červený. Poprvé je neměla, a posledně je nesundala ani v knihovně.“

„Moje Viktorka? Tak má třeba zánět spojivek, jinak vidí výborně.“

„Nebo kouřila hašiš.“

Zasmál se, ale nevesele. „Nic proti tomu nemám, ale ona na to není.“ Pochopil jsem, že jeho vědomosti o adoptované dceři mají svůj začátek a konec. Nastalo asi minutové mlčení. Taková minuta může být útrpně dlouhá. Unterwasser se tvářil ztraceně a silně se potil.

Odkašlal jsem si. „A příjmení zní, předpokládám, Unterwasserová?“ zeptal jsem se, aby zaznělo aspoň něco. A ticho bylo prolomeno.

„Samozřejmě. Není vdaná, její sedmadvacet… Anebo osmadvacet? Tak nějak. Má každopádně spoustu času…“ Na chvíli se odmlčel, jako by vzpomínal. „Jméno má po mně – aspoň tuhle jedinou věc…“ Další odmlka a mohutné bafání z doutníku. „Ona něco hledá, někdo ji ovlivňuje, někdo ji žene do věcí, které jsou pro ni neblahé. Začala se všeho bát. Bez nože už nevyjde na ulici. Copak o to. Jenomže jich má několik. Nějaké zalíbení, nebo co. A navíc… představte si, že místo pořádných baráků začala navrhovat kostely.“

„Takové neštěstí.“ Usrkl jsem ze sklenky. „Ať si navrhuje, co chce, ne?“

„Ale ona není nijak zbožná.“

„Do toho jí vážně mluvit nemůžete.“

„Já vím. Ta knížka, co nosí s sebou a pořád ji studuje – viděl jste ji? Co je uvnitř? Mně to neukáže.“

„Fotografie. Náčrtky. Plánky.“

„Má ji od něho. Od toho, co se kolem ní motá. A je to s ní jenom horší.“

„Mám zjistit, kdo negativně ovlivňuje vaši dceru? Proč bych to, sakra, dělal?“

„Protože se s ní setkáte zas. Já ji znám. Budete teď muset na venkov. Všecky ty kostely, co musíte projít…“

„Já?“ Přišlo mi to k smíchu. „Proč bych měl procházet nějaký kostely?“

„Sháníte informace o svatém kultu, ne? Jan Nepomucký přece.“

„Jak to víte?!“

„Říkala mi to.“

„Ta vaše Viktorie?“ Tomu jsem nemohl uvěřit. Nebo jeho adoptovaná dcera vidí lidem do hlavy? Ví, co si myslím?

„Na obálce té její knihy je přece kostel. Kladrubský kostel.“

„No a co?“

„Vám to nic neříká?“

„Ne.“

„Když jedete z Plzně na Rozvadov, tak je to kousek. Moje holka je blázen do jejich kostela. Viděl jsem nějaké studie, které dělala – a je to samý baroko. Jenomže špičaté baroko, chápete? Santiniho baroko.“

„Krucinál. Zase ten Santini…“

„Vidíte – zase. Ohromný styl, ale mrtvý stovky let. Takhle se už přece stavět nedá. Něco tak děsivého… A ona se v tom zhlédla. Nejdřív přijde o rozum a pak na buben.“

„Třeba je to jenom inspirace.“

„To přece nejde! A ať mi nemluví o citacích ani postmoderně, to všecko je švindl. Jestli toho nenechá, zničí ji to.“

„To je to s ní tak vážné? Vlastně asi jo – ty její jehlice a kudly…“

„Vidíte? Kdo se mi může divit? Možná je to schizofrenie. Nechci, aby mi ji zavřeli do blázince. Já to nedopustím.“

„Ale jestli je nemocná, tak tomu přece nezabráníte.“

„V tomhle bych nerad selhal. V tomhletom ne.“ Sundal si brýle a pohlédl na mě očima, které vypadaly slepé: po zelených duhovkách i nažloutlém, žilkami prokvetlém sklivci se táhla hnědá jizva. Když znova promluvil, skoro šeptal. „Nebudete litovat. Říkala, že něco hledáte. Nepomuk. Santini. Zajímá ji to. A taky rozčiluje. Ale na to neberte zřetel. Vám nic neudělá.“

„Ale proč jste si vybral mě?“

„To ona si vás vybrala. A já vás jen trochu využiju.“

„Využijete… Ohromný. To mě fakt uklidňuje.“

„Nebojte se. Jděte si za tím. Jsem přesvědčen, že to najdete.“

„To má být ta moje odměna? Vaše podpora?“

„A ten zapalovač. Nelíbí se vám? Prohlédněte si ho pořádně. Otevřete ho, až vám bude krušno.“

„Opravdu náhrada za to, že mě vaše dcera při nejbližší příležitosti prošpikuje…“

„Neublíží vám. Má jenom strach. Jako každá ženská.“ Zazubil se.

„To určitě. Podívejte se – já vařím z vody. Pracuju na nesmyslu, vymejšlím všeobecně platnou reklamní větu, protože mi to ve firmě uložili. Za pár dní to třeba zas odtroubí – doufám.“

„Možná je v Praze někdo, kdo by vám mohl poradit.“

„Vaše dcera? Díky, nechci.“

„To jméno asi nebudete znát – je to pan doktor Rops.“

„To mi nic neříká.“

„Historik umění. Machr přes církevní architekturu. Napsal knihu o katedrále.“

„V katedrále jsem byl. Myslíte, že…“

„Zastihnete ho nejspíš v kavárně Řehoře Samsy na Novém Městě – v pasáži U Nováků. Bývá tam skoro každý večer. Trochu moc pije. Zamotal se do takové záležitosti… nešťastná, krvavá historka. Opletačky s policií. Je z toho venku. Skoro.“

„Pro mě za mě to můžu zkusit,“ řekl jsem a vstal. „Jak toho Ropse poznám?“

Unterwasser se zachechtal. „Toho poznáte, pane Urmanne,“ podrbal se za krkem a nasadil si brýle. „Má rád černou barvu. A vypadá trošku jako vy.“

* * *

Ze starožitnického krámku jsem se vrátil na most, k soše Jana Nepomuckého; nestihl jsem si pořádně prohlídnout svatozář. Blížilo se poledne a most okupovali cizinci. Vypadali šťastně, jak se vzájemně fotografovali a natáčeli a vybírali si u stánků suvenýry. Některé milenecké dvojice se u zábradlí zastavily jen proto, aby se na slavném mostě políbily. Od Unterwassera jsem měl aspoň nějaké vodítko – Jan Nepomucký, Jan Blažej Santini, doktor Roman Rops a problémová Viktorie – a docela rád jsem se poddal iluzi, že moje další činnost je jasná; že má nějaký cíl. Postavil jsem se u zábradlí a zapálil si. Díval jsem se na sochu, nazelenalou a esovitě prohnutou. V pozlaceném okruží svatozáře vlály potrhané pavučiny.

Pod Nepomukem nebylo volno. Očekával jsem turisty ze zahraničí, ne tyhle dva milence, kteří, jak jsem odhadl podle přízvuku, přijeli z jižní Moravy. Políbili se. Nebo to zezačátku jako polibek vypadalo. Postavil jsem se asi dva metry od nich a čekal. Stáli blízko u sebe, on pravou, ona levou rukou se dotýkali bronzových reliéfů připevněných k úpatí sochy. Prošel jsem kolem nich a postavil se na druhou stranu soklu, tu malostranskou. Holka byla hodně mladá, mohlo jí být tak šestnáct. Jemu asi o deset víc. Být v kůži toho kluka, asi bych ji líbal jinak. Kluk jí položil ruku na kovovou plaketu a na druhou přitiskl svoji dlaň; nato vyplázl jazyk a nechal ho venku. Ona ho napodobila. Napadlo mě, že to souvisí s tou legendou – že ji znají a tohle je nějaký jazykový rituál. Pak se těmi jazyky dotkli. Jazyky ano – rty ne. A odstoupili od sebe. Ona sepjala ruce, sklonila hlavu a zavřela oči. On se podíval nahoru a rukou jí obkroužil vlasy. Jako by kreslil svatozář. V tu chvíli připomínal kněze. Nad ním stál jiný prelát. Prohýbal se pod těžkým krucifixem, jenom ho upustit.

Nějaký pohotový Ital si tu trojici vyfotil. Nerozuměl jsem těm dvěma o nic víc než on, ale napadlo mě, že kult Jana Nepomuckého možná ještě žije, a třeba v nečekaných, zmutovaných podobách.

Rozhodl jsem se zajít za Romanem Ropsem.

* * *

Ve skoro prázdném café Samsa, které bylo z půlky knihkupectvím, jsem nikdy předtím nebyl. Vstoupil jsem prosklenými dveřmi a u stolku, stojícího hned u skleněné stěny, jsem uviděl černovlasého muže v černých kalhotách a černé košili. Četl si časopis Ateliér. Podle tenkého pohárku se stopou tmavohnědé tekutiny jsem poznal, že pije fernet. Tvářil se nějak smutně. Kdybych netušil, že je to on, hádal bych ho na neúspěšného herce, který jen co dopije, vytáhne revolver a zastřelí se.

„Doktor Rops?“ ujistil jsem se. Herec vzhlédl a vůbec se nedivil, že ho poznávám. Asi by se nedokázal divit vůbec ničemu. Představil jsem se, zmínil Unterwassera a dodal, že nemusí vstávat, ale že bych si s dovolením přisedl. Nicméně vstal. Byl o něco vyšší než já, a taky tmavší, a jistě o hodně těžší. Podal mi měkkou suchou ruku. Měl husté vlasy, hranaté oči, široký rovný nos, spíš menší než větší, propadlé tváře se strništěm a ironickou pusu. Unterwasser měl pravdu. Podoba sice nebyla dokonalá, ale stejně jsem měl pocit, že se poprvé v životě dívám na svého dvojníka. Objednal jsem u barmanky dvakrát to, co pije pan Rops.

„Takže co vás za mnou vede?“ zeptal se a zavřel časopis. Vypadal unaveně, ale v jeho otázce jsem jakýs takýs zájem zaslechl, a tak jsem se rozvykládal. Nic jsem nepřikrašloval ani nezamlčoval. O Unterwasserovi, o Stellaru, o Kňourovi, o očních problémech, o Nepomuckém a taky o Viktorii. Chvíli mlčel a pak řekl, že se s Unterwasserem dobře zná, ale ji prý už léta neviděl.

Na ostatní nereagoval. Chvíli přemýšlel, objednal si minerálku, vytáhl z plechové krabičky doutníček, nechal si ho zapálit mým egyptským zapalovačem a spustil.

„Nevím, čím by pro vás mohla být katedrála tak zajímavá, a všechno vám už řekl průvodce. Ale něco snad dokážu doplnit. Mají tam na něj relikviář. Na ten jazyk, abyste rozuměl. Johánek sám leží v té stříbrné rakvi. Je v katedrále komplet, akorát ve dvou baleních. Jedno to balení leží,“ ukázal rukou hladinku ve sklenici, „a druhé stojí.“

„Prosím?“ Nechápal jsem, jak to myslí.

Pozvedl můj zapalovač, prohlédl si ho a poklepal s ním o desku stolu. „Jeho tělo by mělo ležet ve stříbrné rakvi, jeho jazyk ve skleněné schránce na svaté ostatky – má tvar hvězdy. Relikviáře mě dřív zajímaly… To je jedno. Víte, proč ta hvězda?“

„Kvůli těm světlům viděným nad Vltavou, když ho utopili?“

„Světlům nebo plamenům, nad řekou nebo v řece,“ upřesňoval Rops. Bavilo ho to. Jeho chmurný výraz byl pryč. „Jestli ho vůbec zbrojnoši utopili. Protože mohl být už po smrti. To tihle světci dovedou – umírat nadvakrát, nebo i víckrát. Jenomže ty hvězdy se tam mohly ukázat i v případě, že shodili do vody mrtvolu. Na každý pád jsou to ty na jeho svatozáři. Byl jeden architekt, co Johánkovu legendu vtělil do své stavby. Do kostela.“

„Myslíte ten na Zelený hoře.“

„A vymyslel ho Jan Blažej Santini. Je to unikát.“

„Já vím. Seznam Unesco… Naše firma má od nich zakázku.“

„Musíme si uvědomit, co na Zelené hoře u Žďáru vlastně stojí. Je to relikviář v obřím měřítku, část světcových ostatků se tam měla přestěhovat. Do hvězdy je uspořádán ambit, ale hvězdou je především půdorys stavby. Perfektní santiniovská paprsčitá centrála – něco úžasného. Vrchol nepomucenského kultu, řekl bych – hodnotnější než celý svatý Johánek. A nejlepší na tom je, že na stropě je reliéf Nepomukova jazyka jako to nejvyšší a nejsvětější, co nás osvěcuje a povznáší. Něco nenormálního – jinde to prostě nenajdete. Není tam Boží oko ani Duch svatý v podobě holubice, ale vyplazený jazyk.“ Ušklíbl se tomu. „Měl byste se na něj jet podívat. Ta volba struktur, ty kompoziční vztahy, akcentace a dynamika – všechno. A hlavně světlo. Veliké tajemství.“

„Tajemství?“

„Ano. Santiniho médiem je světlo. Jeho vyjadřovacím prostředkem, jestli mi rozumíte.“

„Moc ne… Nebyly jeho vyjadřovacím prostředkem spíš úhelník s kružítkem?“

„Vždyť o tom mluvím. Byl režisérem světla. Uměl si ho představit, ale světlo nenakreslíte, to nejde narýsovat. Rýsoval stavby. Ale jak! Nedělal v budovách okna proto, aby v nich nebyla tma. On přímo pro světlo ty budovy projektoval. Fakt. Navrhoval kostely a paláce proto, aby skrz ně protáhl světlo. Aby ho přes ně modeloval. Měl přecitlivělé oči, to je známá věc – nestíněné světlo ho řezalo. Všimněte si atmosféry v jeho kaplích. Je to světlo s řadou odstínů šedi – formuje ho spousta ploch a hran. Hmota – to, co je z cihel a malty a kamene – tomu světlu jen slouží… Co je vám? Snad vás nenudím?“

„Ne. Ale já hledám něco jinýho.“

„Určitě? On všechno propojoval. Famózní kostel pro Nepomuka má tvar hvězdy. Loď ozařuje posvátný jazyk, strážce zpovědního tajemství. Jeho model. Stačí si uvědomit, o co vám jde. Hledáte tu svoji větu… Hledejte ji u Santiniho, je z těch dvou zajímavější.“

„No jo. Jenomže já hledám reklamní slogan,“ opravil jsem ho a snažil jsem se nečervenat. „Trapný, co?“

„Univerzální věta, která obsáhne všechno,“ mluvil dál zcela vážně. „Přiznám se vám, že by mě nenapadlo jít na to tudy. Ale když už jste začal, musím říct, že u Santiniho jste na správné adrese. Možná. Já bych to zkusil. Je to vlastně docela vzrušující, věřil byste? Určitě se na Zelenou horu jeďte podívat.“

Zůstal jsem na něj koukat. Čekal jsem, že mi vynadá. Že mě označí za reklamního kašpara, který se vydal na šílenou pouť za mediálním grálem. A namísto toho – povzbuzení. „To jste mě překvapil,“ vysoukal jsem ze sebe. „Příjemně.“

„Proč? Vždyť hledáte zlatá slova v chrámu. Kde jinde než tam? Famózní nápad. Bravo, kolego. A na těch pohnutkách zas tolik nezáleží.“

„Fakt? Takže se odteď soustředím hlavně na Santiniho. Byl jsem zatím jenom v katedrále.“

„Říkal jste,“ přerušil mě, „že na obálce knihy Viktorie Unterwasserové je silueta kostela stojícího v Kladrubech u Stříbra.“

„To říkal pan Unterwasser. Já sám bych to nepoznal.“

„To není podstatné,“ zatřepal rukou, jako když odhání mouchy. „Zajímavější je, že kostel v Kladrubech není zasvěcený Janu Nepomuckému, ale Panně Marii. Aha! Tak co před ním dělá Nepomucký? Jemu přece patří Zelená hora. Záhada. Zajeďte si i do těch Kladrub, stojí to za to. Je tam jeden nápis, který mi vrtal hlavou, už když jsem byl student. Nikdo neví přesně, co znamená, i když je známo, odkud je opsaný.“

„Ehm… Odkud?“

„Z Bible. Chcete ho slyšet?“

„No jistě. Co když je to ta moje věta?“ vyhrkl jsem, a hned jsem si za to dal v duchu facku.

„Vaše věta?“

„Nic. Pardon.“ Propadal jsem se studem a on to taktně přehlídl.

„Je to tam latinsky. Česky by to mělo být takhle: Kdo je ta žena, jež přichází z pouště?“

„‚Kdo je ta žena, jež přichází z pouště?‘ Ale… Taková věta přece nic neprodá.“

Suše se zasmál. „To teda neprodá. Ale možná by stálo za to přijít na tu ženu. Na tu, co přichází z pouště. Nebo vy nějakou takovou znáte?“

Pomyslel jsem na svoji bývalou ženu a její sestru. Ty dvě přece v poušti zůstaly… Zavrtěl jsem hlavou.

„Ani já ne,“ řekl nepřítomně, opřel si dlaní bradu a zahleděl se nad hlavu barmanky, k podélnému zrcadlu vysoko nad pult, někam k řádce vystavených čirých destilátů a pestrobarevných likérů. „Ale chtěl bych ji znát.“

Potom obrátil oči ke mně. Ale jako kdyby mě neviděl; zas byl tak smutný, jako když jsem přišel. V jeho pohledu už jsem neexistoval. Když jsem se zvedl a řekl na shledanou, mnul si zamyšleně bradu a něčemu se hořce usmíval.

* * *

Zajel jsem si do práce pro věci. Za těch pár dní nastoupila nová recepční, a já musel čekat v hale, než zavolá nahoru a ověří si, že jsem skutečně zaměstnancem Stellar Brusque. Trapné a ponižující, ale co bych od své firmy mohl čekat jiného? Zatímco dívka telefonovala, koukal jsem oknem na své auto. Už když jsem ho před rokem kupoval, věděl jsem, že si ho nemůžu dovolit; a to jsem si na něj nemusel půjčit. Použil jsem všechny úspory a k nim přidal bonusy ze Stellaru za dvojitou veleúspěšnou kampaň. Nepochyboval jsem, že takových prémií bude hodně. Ale ode dne, co jsem před domem zaparkoval tmavomodrý dvoulitrový peugeot střední třídy, jenom rok starý a koupený u autorizovaného prodejce, jsem nedostal ani jedinou. Chuť pořádně se v autě projet mě přešla hned ten první den. Abych ho vůbec rozhýbal, zajel jsem si tenkrát nakoupit do hypermarketu na kraji metropole. Odbočil jsem na magistrálu. Připadalo mi, že auto se řídí samo. Že sedím v obýváku, který tiše klouže krajinou, zatáčí, brzdí, zrychluje a svítí dálkovými světly na ubožáky, co mu překážejí v levém pruhu. Zpomalil jsem a zkusil na okamžik pustit volant. A jen jsem to udělal, začala na palubní desce blikat červená kontrolka a z reproduktorů na mě namísto hudby hystericky ječela houkačka. Dostal jsem chuť to s novým autem někam naprat. Ale možná by to tu houkačku neumlčelo.

„Pane Urmanne! Slyšíte mě? Samozřejmě můžete nahoru,“ řekla recepční. Vyběhl jsem po schodech a narazil na chodbě na dva své kolegy. Skláněli se nad něčím na podlaze – měli tam rozložené plakáty formátu A1. Zastavil jsem se u nich. Na plakátech byl usměvavý mladý muž s krásnými zuby, úhledným sakem a dokonalým uzlem na kravatě. Ruce měl založené na prsou. Za jeho zády stál bankovní dům. Plakát propagoval platební kartu a služby s ní spojené. „Finančníci manažerům,“ přečetl jsem nápis v záhlaví a zasmál se tomu. Jeden z kolegů se napřímil a chtěl vědět, jestli se mi něco nelíbí. Řekl jsem, že tomu něco chybí. Narovnal se i ten druhý a řekl, ať si hledím svýho. Ten první se ale zeptal, co tomu podle mě chybí. „Něco pregnantního, a přitom jednoduchýho,“ odpověděl jsem, a ten druhý mi s úšklebkem poděkoval za radu. První chtěl slyšet, co bych tam doplnil. A já plácl to, co mi zrovna přišlo na mysl. „Perfektní produkt.“

Ti dva se na sebe podívali. Promluvil první: „Finančníci manažerům – to bude nahoře, a úplně dole, ale větším písmem: Perfektní produkt.“ Rozzářil se jako vycházející slunce. Myslel jsem, že mi potřese rukou, nebo mi dokonce padne kolem krku.

Ale všiml jsem si, že ten druhý rudne jako slunce, které zapadá, a tak jsem se otočil a začal ustupovat. Ale jeho nadávky jsem slyšel až na druhý konec chodby: „Taková píčovina! Takovej odpad v životě – v životě nespatří světlo světa. Blbče. A ty mu na to skočíš! Si dělá kozy! No mě snad klepne.“

Z mých dveří už stačila zmizet tabulka s mým jménem. Když jsem otevřel, uviděl jsem Kňourova záda. Seděl na mém stole, hned vedle monitoru nového počítače, a s někým mluvil. Najednou jsem si nebyl jist, jestli jsem opravdu u sebe v kanceláři, a udělal jsem pár nerozhodných kroků, abych viděl, kdo sedí za stolem na otáčecí židli. Byla to Tereza Coufalová a ta židle byla moje. Nikdo z nás nepozdravil. Oba, ona i on, drželi v rukou vějíř hracích karet. Další karty ležely v několika řadách na desce stolu, hned vedle Kňourova tlustého zadku. Tereza mě zahlédla a ztuhla. On se otočil a začal se smát.

„Jestli se ti zdá, Martine, že tady mastíme karty, tak máš mizernou fantazii.“

Tereza položila karty na stůl a vstala.

„Jdu si pro věci, co mám ve stole,“ řekl jsem bezbarvě.

Zvedla ruku, jako když mě chce zastavit. „Ušetřila jsem ti práci a všechno vytřídila.“ Ukázala na dvě plné plastové přepravky u zdi. Vedle nich stálo pécéčko, které jsem používal. „Měl sis pro to přijít dřív. Myslela jsem, že už to nebudeš potřebovat. Že už vůbec nepřijdeš.“

Nahlédl jsem do bedýnek. Všechno tam bylo páté přes deváté: lejstra, stvrzenky, obálky, tužky, pera, fixy, kalendář, poznámkový blok a adresář, kalkulačka, nosní kapky, několik barevných zapalovačů, a dokonce můj cestovní pas a dávné fotky ze zahraničí. O nějakém vytřídění nemohla být řeč. Bylo to tak, že Tereza sem zásuvky prostě vysypala.

Jednu přepravku jsem zvedl a vynesl ji na chodbu, druhou tam došoupal nohou a počítač tam nechal. Ve dveřích jsem se otočil a řekl: „O co vlastně hrajete? Kdo bude večer nahoře?“

Kňour se zatvářil znechuceně, a dokonce významně zívl, a Tereza sebrala ze stolu první kartu, která jí přišla pod ruku, a mrskla ji po mně. Nečekal jsem, že se strefí, a jistě ani ona. Ale ten náhodně zvednutý kousek kartonu mířil přímo na mé levé oko, a když jsem ucukl, strefil mě do tváře. Karta spadla do přepravky. Chtělo se mi třísknout dveřmi, ale zavřel jsem za sebou tiše.

Pak jsem si kartu prohlédl. Byla tarotová, s obrázkem postavy, kruhu a čtyř tvorů. Tím kruhem byl věnec z vavřínového listí.

V rozích byli orel, lev, býk a anděl. Karta byla nahoře označena římskou číslicí XXI. Dole se černal nápis Le Monde.

Naložil jsem obě napěchované přepravky do auta. V černě čalouněném kufru vypadaly malinké. Takové dvě rakvičky v hrobce. Při tom pohledu mě přešel vztek na Kňoura i na Terezu. Když jsem si sedl za volant, i já jsem si připadal nepatřičně malý.

Odvezl jsem bedny k sobě domů. Pak jsem v šuplíku vyhledal všechny doklady k vozu a náhradní klíčky. Vrátil jsem se do auta a odvezl ho do prodejny, kde jsem ho koupil. Měli tam recepci s pultem z leštěného dřeva, francouzskými a EU vlaječkami a ocelovými držáky na tužky. Mladá asistentka mi uvařila kávu. Na klopě měla plastovou cedulku se jménem Dita. Prodavač v tmavém obleku bez jmenovky se posadil do křesílka naproti mně a zeptal se, proč chci auto tak brzy prodat a jestli s ním nejsem spokojený. Připustil, že jejich vozy si drží vysokou hodnotu až do pěti let stáří, ale podle jeho mínění budu prodejem po krátkém užívání krvavě tratit. Odpověděl jsem, že jezdím jen příležitostně a vlastně mi stačí vozítko mnohem menší.

Šel si auto prohlédnout; já měl jít s ním. Když viděl, že je skoro netknuté, dál do mě hučel, jak na prodeji prodělám, když s ním nenajezdím aspoň sto tisíc kilometrů. Navíc prý nevydělá ani on – třetí majitel skutečnou hodnotu vozu nikdy neocení. Trochu mě zviklal.

Když jsme se vrátili, stálo na stolku něco, co tam předtím nebylo. Autíčko o něco větší než dlaň, smontované z černého ohýbaného drátu. Byl to stejný peugeot, jaký jsem se právě pokoušel prodat. Vydařený model, ale nějaký nabouraný. Celá levá strana byla promáčklá, jako by na něj ve vzteku někdo dupnul; a tam, kde by měl řidič hlavu, se propadal do kabiny drátěný důlek.

Prodavač si ho nevšímal. Vyslovil částku, kterou by mohl nabídnout. Poukázal jsem na stav tachometru, vždyť jsem skoro nejezdil, a on přinesl červené desky s tarifními tabulkami, aby prokázal, že mi nemůže dát víc. Když jsem odložil nedopitou kávu a zvedl se k odchodu, zatvářil se skoro radostně. Doprovodil mě ke dveřím. Podal jsem mu ruku a on mi do ní vtiskl ten černý modýlek. „Tohle jste si u nás zapomněl.“

„Dáreček – děkuju. Ale nemáte tam nějakej nenabouranej? Trochu se bojím, aby mi to nepřineslo smůlu.“ A podával jsem mu model, ať si ho vezme zpět.

Zarazil se. „Copak to není vaše?“

„Myslel jsem, že je to pozornost podniku. Namísto klíčenky nebo propisky.“

„Naše to není,“ vrtěl hlavou. „Používáme jinou propagaci – vlaječky na zpětné zrcátko a poznámkové bločky s logem firmy. A nikdy bych vám nedal takovejhle šunt – vždyť je to poničené. Zeptám se Dity.“

„To je fuk. Tak já si ho nechám,“ řekl jsem, ale on už vešel dovnitř a nahnul se přes recepční pult. Hleděl jsem na ně prosklenou vitrínou. Oba se na mě otočili, ona pak ukázala dozadu a on jí něco vytkl. Pak za mnou přišel ven.

„Možná tady straší. Když jsem se byl kouknout na to vaše auto, objevila se v prodejně nějaká holka – Dita ji vůbec neviděla přicházet. Prostě najednou stála u stolku a vůbec nic neříkala. Dita se optala, jak jí může pomoct, ale ona si jenom vzala katalog autorádií a odešla.“

Podíval jsem se na drátěné autíčko. Řekl jsem si, že si ho nechám aspoň do chvíle, než z jisté mladé ženy dostanu, co má ta její hra znamenat.

* * *

V internetové kavárně o několik ulic dál jsem si sedl k počítači a udělal si seznam autobazarů, které by pro mě přicházely v úvahu. Soustředil jsem se na Prahu 4, bylo jich tu nejvíc, a pak jsem zamířil do toho nejbližšího.

Z dlouhého baráku, kde byly na jednom konci dílny a na druhém kancelář, mi vyšel v ústrety chlapík v modré kombinéze a kšiltovce s našitými závodnickými praporky. Jen jsem vystoupil, už halekal, kolik mi může nabídnout a že chce vidět všechny papíry a že si původ prověří na inspektorátu. Zase jsem sedl za volant, protože částka byla o dost nižší než ta, kterou mi nabídli v autosalonu. Ale zastoupil mi cestu a jako impresário vychvaloval automobily, které tu stály ve třech řadách na přehlídce. Tak jsem to zkusil.

Nevybral jsem si nakonec ani v jedné a prodavač se tvářil, jako by s tím počítal. Zavedl mě za budovu, ukázal na vůz skrytý pod plachtou, sáhl pod ni a zatáhl za nějakou šňůrku, jako když se odhaluje socha. Plachta spadla a ukázalo se autíčko úhledné jako angličák a o málo větší. Tmavozelený Mini Morris, verze Cooper, starý typ, co už se nedělá, ale s bílými pruhy na přední kapotě, bílou střechou a malinkými širokými koly, která, jak bazarista tvrdil, jsou úplně nová. Udělal mi nabídku: když mu prodám peugeot za cenu ještě nižší, než před chvílí řekl, přidá mi tuhle radůstku navrch.

„No jestli v tom nechcete vozit rodinu – to bych vám totiž moc nedoporučoval, ale vy na rodinnýho typa nevypadáte,“ zapálil si marlborku a jednu nabídl mně. Auto bylo dovezené z Anglie, na první pohled opečovávané jako veterán. Chlap s nadšením vyjmenovával, co všecko to má: podvozek po generálce, brzdy Metro Turbo a nastavitelné tlumiče Spax, pozinkovanou zadní nápravu, motor s novými pístovými kroužky a ložisky i rozvodným řemenem, těsněním a filtry. „Jak vidíte, najeto má sto třicet, s tim tachákem nikdo nešteloval, za to ručim. Není to mladík, ale před sebou má minimálně jednou tolik, to se s váma vsadim, o co chcete. Kilo sedum s ním pojedete hravě, i víc, ale nezkoušejte to, motor to utočí, ale podvozek vás frkne do svodidel. Na druhou stranu na stovce jste přesně za deset vteřin – dobrý bolestný, ne? Tak dál: dvojitý chromy na předním nárazníku a obyč vzádu, ty čtyry přídavný lustry jsou zadarmiko, stejně to nemám kam dát, ale doporučuju odšroubovat, jinak to cigoši vočešou a zejtra to potkáte na Žižkově na nějaký fialový sto pětce. Uvnitř máte jako další bezplatnej bonus vmontovaný cédéčko se šumítkem, střední a vkv, lehce se to vyndává, to byste myslim měl vždycky, i když si u lesa odskočíte, rádio prostě všude s sebou. Jenom okýnka v elektrice to nemá, a víte proč? Protože byste už nemusel šahat na ty chromovaný kličky, a o to vás nepřipravím. Takže tak. Jo a k těm gumičkám – sám vidíte, že nejsou vůbec jetý – vám přidám sadu sportovních michelinek na zimu. No nejsem dobrej?“

Napadlo mě, že kdyby chtěl, možná by dostal místo ve Stellaru. Důvodem, proč se ten člověk chtěl svého miláčka zbavit, bylo řízení na pravé straně. Řekl jsem, že kapesní auto se šesti reflektory opravdu nepotřebuju.

Ale nedal se odbýt. Přesvědčil mě, abych si sedl za volant, vždyť za to nic nedám, vylovil z kapsy klíčky a podal mi je. „Jenom kolem bloku.“

Projel jsem si ale celou čtvrť a pustil se do sousední. Přístrojová deska byla dřevěná, dřevěné byly i lišty pod okýnky. Sedadla kryly potahy kombinující béžovou koženku a červený mikroplyš. Řízení vpravo nebylo tak nepříjemné, jak jsem čekal, a předjíždět jsem ve městě nezkoušel. Jak jsem se v peugeotu cítil malý, tady jsem byl obr. Auto ochotně zrychlovalo, ale jako by se mu chtělo zatáčet, i když silnice byla rovná. Volant s dřevěným věncem a červeným středem, odkud zářilo bílé M, nebylo radno pouštět z ruky.

Vrátil jsem se do autobazaru a s majitelem si plácl. V kanceláři už měl připravené smlouvy. Při podpisu jsem zaváhal jenom na chvilku.

* * *

Když jsem Mini Coopera kupoval, nenapadlo mě, že se v něm za týden budu tísnit s Romanem Ropsem a že spolu pojedeme na Moravu. Zelená krajina kolem nás letěla někam na západ a doktor si v autíčku zkoušel udělat pohodlí.

„Víte, že základem křížového pilíře v katedrále v Chartres je keltský kříž?“ Stěrače bojovaly s úporným deštěm a já jsem mlčel. „V Chartres jsem byl dvakrát a řeknu vám, že s takovým pilířem se u nás jen tak nesetkáte,“ rozkládal Rops a z úst vypouštěl dokonalé modrošedé kroužky dýmu. Byl v dobré náladě a já byl spokojený, že tenhle vzdělanec se uvolil věnovat mi jednu celou sobotu. „Katedrálu postavili v místě obětiště datujícího se až někam do pravěku.“

„Jako v Praze?“

„Tak trochu. Chartres je na pahorku, pod kterým se prostírá obrovská podzemní jeskyně. Stavební mistři byli velkými znalci kabaly. Museli si přece něčím pomoct, chápete? Jinak by nemohli navázat na cizí kult. Jistě, místo i stavba se světily, ale to někdy nestačí. První křesťani nejenže odmítali starší kulty, ale taky na ně navazovali, a tady bylo potřeba totéž. Nemůžu tvrdit, že takový význam to mělo i později, ale tehdy se to prostě nedalo pominout. V základu byly hvězdy – ty jsou věčné. Dobrý základ, ne? Katedrála je zasvěcena Panně Marii, stejně jako řada dalších chrámů ve Francii – Bayeux, Amiens, Remeš a tak dále. A představte si, že když ty chrámy na mapě pospojujete, dávají dohromady určitý obrazec. V tomhle případě souhvězdí Panny. Jako by někdo s matematickou přesností propočítal, kde ty kostely budou stát.“

„A není to prostě náhoda?“

„Ale jistě – náhodou vysvětlíte úplně všecko. Ale náhoda má svůj protipól – čísla. Já nejsem odborník, ale čísla mě začala v poslední době bavit, ostatně setkával jsem se s nimi u Svatého Víta dnes a denně. Tam byly pro symboly přebírány vzory od francouzských a německých mistrů. Jsou to prvotřídní vzory. A mistři, stejně jako tovaryši, měli svého koníčka, tohle vám asi známo je…?“

„Myslíte hobby?“ Neuměl jsem si z jeho výkladu nic vzít. Sjel jsem z dálnice a na rychlé okresce držel stopu za kamionem, který se mi nedařilo předjet. Široký náklaďák s přívěsem blokoval výhled a na křižovatkách odmítal odbočit. Dělal jsem výpady vlevo, jen abych se pokaždé rychle vrátil do svého pruhu a brzdil jak o život, než se z protisměru přiřítí vozidlo anebo silnice prudce zahne. Ale na rovném úseku v lese před Žďárem jsem sešlápl plyn, co to šlo, a Cooper vystřelil tak, že nás to zatlačilo do sedaček. Minul jsem přívěs a ještě delší krytou korbu. Ropsovi upadla na kalhoty trubička popela. Nervózně potáhl z doutníku a rozkašlal se. Pak řekl: „Ve stavebních hutích se vytvářela bratrstva. Když mistr nebo tovaryš zemřel, ostatní spálili jeho koníčka – anebo koně – při zvláštním obřadu, kde nesmí překážet nikdo cizí.“

„Takže kdybych se vyboural, spálil by někdo mýho Mini Coopera? A kdo by to byl?“ Musel jsem zvýšit hlas, abych překřičel rachot motoru, a taky jsem otevřel okýnko, abychom se neudusili. Do auta sršel déšť.

„No já asi těžko,“ prohodil Rops a přidržel se madla dveří. Hlas měl teď napjatý. „Pronášejí se při tom hesla. Nevím, co bych tak vymyslel na vás, ale nejspíš by mě to netrápilo – byl bych na prkně s vámi. Poslyšte… Má ten vůz airbag spolujezdce?“

Zasmál jsem se. „Ani airbag řidiče. Co jste to říkal o heslech? Těch mám plný zuby ze Stellaru.“ Hned nato mě smích přešel. Dohonil jsem velké bílé auto, terénní typ, podle znaku na zadních dveřích hyundai. Za volantem seděla nějaká žena, soudě podle polodlouhých vlasů. Nic víc jsem za opršelým sklem neviděl. „Proč se tak courá?“

„Vždyť nemáme nijak naspěch,“ řekl a já povolil nohu na pedálu plynu. To ho asi uklidnilo, a tak pokračoval. „Když tovaryš nebo mistr umře, jeho kůň shoří při tajném obřadu: popel se smíchá s vínem a tovaryši ho vypijou.“ Při těch slovech si odkašlal a vyhlédl okýnkem. „Být na koni, říká se to tak, ne? Když pohřební obřadníci pijou ten popel s vínem, jsou na koni. Oni říkají na kobyle. A víte proč?“

Jako obvykle jsem mu nedokázal odpovědět. „Dávám se poddat.“

„Protože kabala je kobyla, na které se jezdí,“ řekl se zvednutým obočím.

„Kabala je kobyla, na které se jezdí,“ zopakoval jsem po něm a na horizontu zahlédl kopeček s bělavou siluetou ždarského chrámku. „To mi nedochází.“

„Převezmou koně toho, co umřel, tak nějak to je. Taková štafeta. Myto vezmeme z jiného konce. Vjedeme na koni do kostela.“

„Ale co to je – ten kůň? Ten koníček.“

„Kůň je to nejlepší, co v tom mrtvém bylo.“

Hyundai zpomalil a já musel brzdit. Ropsovi upadl doutník, a zatímco po něm šmátral na podlaze, auto přede mnou jednou bliklo pravým blinkrem a odbočilo na cestu, táhnoucí se zeleným polem zpátky k lesu. Ohlédl jsem se po řidičce, ale z tohohle úhlu jsem namísto obličeje viděl jen šmouhu. Anebo ne – zahlédl jsem ještě něco. Jak se automobil kodrcal ve výmolech, až mu zpod kol stříkalo bláto, někdo se v kabině vztyčil na zadním sedadle. Jako by tam až doteď spal. Za mokrými okýnky se teď černaly dvě hlavy namísto jedné, ale já už byl daleko.

* * *

Zaplatil jsem vstupné za nás oba a doktor Rops odmítl mladého průvodce, možná studenta historie, který nám s rozmáchlým gestem paže oznámil, že začneme u hlavního oltáře a schválně jestli poznáme, kde ten oltář vlastně je. Když jsme se k němu otočili zády, běžel za námi, že nahoru bez průvodce nemůžeme. Nato se po něm Rops ohlédl a tiše řekl: „Nemusíš se bát, nevyjdeme ti z kruhu.“ A kluk se stáhl jako pes, kterého přetáhli papučí.

Dovedl mě doprostřed kruhu a tam se zastavil. Celý v černém, navíc v pláštěnce, vypadal trochu jako kněz a trochu jako čert. Ve své světlé větrovce a modrých džínech, které mi byly velké, jsem si vedle něj připadal jako turista. Zaklonil hlavu, chvíli se díval do klenby a pak zamyšleně řekl: „Je mnoho jazyků a tohle je jeden z nich. Průvodce se zmínil… ano, děkujeme,“ zašklebil se na studenta a hned na něj zase zapomněl, „… o hlavním oltáři. Ten je tady v tom výklenku. Zvláštní pracoviště pro božího prostředníka, který má ku pomoci pět velkých andělů a ještě tři malé. Dobrá parta. Osm andělů dává dohromady osmičku, ta je symbolem cisterciáků a ty hvězdy na tom astrolábu – vidíte ho? – jsou právě jejich. Ale pět a tři značí taky třiapadesátku, věk, v němž Jan Nepomucký přišel o život. Těch výklenků je tady pět a mají půdorys sférického trojúhelníka.“

Zbystřil jsem pozornost. „To ale takhle není poznat. Jak takovej trojúhelník vypadá?“

„Je to trojúhelník, co má všechny tři strany stejně dlouhé, ale navíc i vypouklé. Tamhleto okno – to je ono. Je jich tu jak naseto.“

Vzpomněl jsem si na obrázek, který mi dala Viktorie Unterwasserová, a podíval se do peněženky, jestli ho ještě mám. Byl tam. Rozložil jsem papírek v rozklepané dlani a ukázal ho Ropsovi.

Uznale sešpulil pusu. „A tady je to znova: ideální průnik tří stejných kružnic, když to řeknu jazykem školní geometrie. Jenomže ve školní geometrii je trojúhelník prázdný, bez významu.“

„Ale… ten význam! Právě o ten mi jde!“

„Počkejte chvilku. Mimo geometrii má úžasný význam: je to symbol Božího oka. Koukněte tamhle, do oltářního výklenku. Vidíte, jak v něm září jeden pěkný exemplář? A andělé pod ním nesou vesmír, kouli ze samých hvězd. Jenomže…“ Se zájmem se zahleděl na můj obrázek.

„Jenomže?“

„Když to máte takhle natočené, s hrotem průsečíku mířícím dolů, je to oko někoho jiného. Oko ďábla. Který význam si vyberete? Je to na vás.“

Pokrčil jsem rameny. Obrázek se mi najednou přestal líbit, a tak jsem ho zas schoval do peněženky. „Ať míří nahoru, nebo dolů, připomíná jazyk.“

Rops ztišil hlas. „Vidím, že na symboly máte oko. Věřte, že takových vás není moc. Ale pojďme dál – teď jde jen o to, co budete chtít vidět: to dobro, nebo to zlo? Jazyk má stejně blízko k oběma, může se použít a může se zneužít – dobro je sdělení, zlo je pomluva. Ale ne vždycky. Co třeba milosrdná lež? A vražedná pravda vmetená do očí? Aha? To jsou dvě strany mince a ty strany se mohou měnit. Ale rozhlédněte se kolem. V půdorysu kostela je vepsán trojúhelník a ten má přece strany tři, tak jakápak mince? A tenhle navíc vypadá jako jazyk. Není to zajímavé? A tady ho máme in flagranti, he he…“ Ukázal přímo nad nás, do středu kupole. „Nepomukův jazyk, jeho model a zároveň pouzdro, co by ho mohlo skrývat. Malý relikviář ve velkém, v kterém se teď nacházíme i my, ačkoli jsme ještě neumřeli. Jak se vám líbí Johánkův jazýček?“

„Vypadá to tak nějak sprostě,“ řekl jsem s pohledem upřeným do středu kupole.

Z dlouhého černého jazyka tryskala svatozář paprsků.

„Pak máte obscénní oko,“ zasmál se Rops, popošel k velkému dřevěnému krucifixu s krvácejícím Kristem, dotkl se hřebu, který soše probodával nárty, a druhou rukou si ukázal pod nohy. „Všimněte si, jak je poskládaná dlažba. Co vidíte?“

„Nevidím nic. Nepravidelný vzor… Vlastně pravidelný. Počkejte… Ano!“ zajásal jsem a odmítnutý průvodce na mě od svého pultíku zasyčel. „Vidím pětilistou růži.“

„Skvěle. A v jejím středu? Popište to.“

„To nedovedu.“

„Prosím vás. Je to důležité k pochopení smyslu stavby. Snažte se.“

„Takže střed… Ten tvoří pětiúhelník – pravidelnej. Z každý jeho stěny vychází jeden list. Všechny listy jsou jeden jako druhej. A jako ten střed. A z vrcholů středovýho pětiúhelníku vyrůstají lístky, co bývají pod květem. Tady to jsou úzké kosočtverce. No jo, ale… Ten vzor pak nejde opakovat všude.“

„Všude ne, ta absolutní pětka se zjevuje jenom někde.“ Znova poklepal na probodnuté nohy Krista. „Vidíte v tom stylizovanou růži, ale stejně tak to je stylizovaná hvězda. Hvězda, která možná odněkud spadla. Vždyť jste mi o tom sám vyprávěl.“

„Hvězdy na podlaze!“ V tu chvíli jsem se nemohl ani hnout, před očima třpytivé střípky v podlaze vagonu pražského metra.

„Nebo na hladině řeky. Pět zářících hvězd viděli svědci Nepomukovy vraždy – ty hvězdy se zjevily ve vodě unášející jeho tělo. Proč jich bylo pět? Odpovězte. Rychle.“

„Sakra…“

„Tady neklejte. Tak třeba: pět jich bylo proto, že pětka je symbolem Kristova mučednictví – pětkrát mu probodli tělo. A Nepomuk ho v té oběti následuje. Chápete? Osedlává si jeho koně.“

„Doprčic… Není to rouhání? Říkal jste, že nemám klít, a neváháte vypouštět takový věci z pusy.“

„Jak se to vezme. Říkal jste, že latinsky neumíte?“

Odkašlal jsem si. „Neříkal. Náhodou něco umím.“

„Tak mi přeložte, co je tacui.“

„Mlčet… Mlčel jsem?“

„Bravo. Tacui znamená mlčel jsem. To slovo má pět písmen.“

„No jo vlastně…“

„Nezdá se vám to podstatné? Chyba, příteli. Pro Santiniho to důležité bylo. Je to jeden z mnoha důvodů, a o nic horší než ostatní, proč tenhle kostel vypadá přesně takhle. Použil pětku jako klíč k jeho rozvržení. Proto jsem vás nutil aspoň maličkou jeho část popsat. Jazyk a matematika tady splývají v jedno. Slovo a číslo – to je klíč k Santinimu. A přes něj i k Johánkovi z Nepomuku. Klíč k tajemství.“

„Myslíte číslo pět?“

„Čísla obecně. Mají význam. Někdy větší, jindy menší. Ale všechna se dají zkoumat. Kabala je kobyla…“

„Na které se jezdí,“ dořekl jsem za něj a musel se opřít o zeď. Zábly mě ruce a nohy, v chladném vlhku kostela se mi trochu odkrvila hlava. „Ale židovskou mystiku spojovat s Kristovou obětí… To je trochu moc, ne?“

„Proč? Dělali to stavitelé velkých katedrál, on to znal od nich a vůbec se toho nebál. Proč taky? Kabala znamená výklad tradice židovských mudrců. Tradice sice sahá až do starozákonního období, ale jako systém se utřídila až někdy v šestém nebo sedmém století. Pak ji čekal zatraceně… chci říct hodně dlouhý vývoj – a ten vývoj vlastně ještě neskončil. Trvá pořád. Děje se teď.“

„Teď a tady?“

„Začali to gnostici, kterým nestačila víra v Boha; věřili i ve schopnost poznání vyšších souvislostí, vyšších sil. Pak ale zvítězil protinázor: ‚cesty Páně jsou nevyzpytatelné‘. Přežilo pár sekt, co si to nemyslely. Nebyli to čarodějové, měli jen jiný názor a nechtěli přijmout jedno absolutní dogma. Jejich přístup k Bohu byl… Jak to jen říct? V jejich přístupu k Bohu byl kousek romantiky. Smůla je, že ve středověku byli označeni za kacíře, všichni ti kataři a albigenští, co vycházeli z manicheismu a odmítali uznat hmotnou podstatu Kristova těla.“

„Santini byl přívrženec?“

„Byl? Nebyl? Ale on se na zadní nestavěl, kdepak. Říkalo se o něm, že zbožnějšího člověka aby pohledal, ale kdo ví, co si ve skutečnosti myslel? A chtěl to vůbec říct nahlas? Žádné deníky, dopisy ani další známé prameny vám to nepovědí. Ale rozhlédněte se pořádně kolem sebe. Podle čísel se k němu nějak dostat dá. On něco věděl a to něco ho hnalo vpřed. Vkládal to do těch svých kostelů, proto jsou tak znepokojivé.“

„Nikdy ho nepochopím. Na čísla já nemám hlavu.“

„Máte, pokud budete jen trochu chtít. Záleží na motivaci. Stejně jako u něho.“

„Ale tu moji znáte. Je dost strašná, nezdá se vám?“

„Spíš ordinérní, ale to mě nijak nepálí. Vždyť jak můžete vědět, že taková zůstane? Co když najdete něco, co jste se ani neodvažoval hledat?“

„Myslíte něco romantickýho? Jako gnostikové?“

„Něco, co vám třeba změní život.“

„Právě toho se bojím.“

„A chcete ho změnit?“

„To je to na mně tak vidět?“

Uchechtl se. „Možná.“

„Nevím. Změnu chce snad každej, ne? Vždycky něco lepšího, než má.“

„Je to ve hvězdách, viďte? Takhle se to říká. Hvězdy a čísla šly ruku v ruce už ve starověku – v Egyptě, v Sýrii, Persii a Babylónu. Ve středověku byly utříděny do systému a přehledu v knize Zóhar a spolu s nimi i všichni andělé a démoni. Každý má svoje číslo. A každý má svoji hvězdu. Jenom ji poznat.“

Rozhlédl jsem se kostelem. „Že jich je tady požehnaně – tamhle na oltáři, na tamtom taky, na oknech i v oknech, na stropě i podlaze…“

„Říkal jste požehnaně – to je moc pěkné slovo. Asi bychom se toho požehnaného čísla nedopočítali, a přece je počítání nezbytné. Vemte si desítku – součet dvou pětek, dvou hvězd o pěti cípech, vepsaných do půdorysu kostela. Deset je sil prýštících z Boha, říká kabala. Deset cípů má hvězda ambitu kolem kostela, je to hvězda Panny Marie, ke které měli cisterciáci obzvlášť blízko. Desítka je symbolem úplnosti a dokonalosti, jakož i řádu, vždyť celá početní soustava stojí na ní. Vše se tady točí v kruhu, v kružnicích rotujících kolem středu, kde právě stojíme, a kolem jazyka nad naší hlavou. Z něj sálá energie do všech stran, na celý kostel, na celý areál kolem kostela a na celý kraj kolem areálu – na celou zemi kolem kraje a na svět kolem ní.“

„Pane jo. Takhle to Santini myslel?“

„Já to tak interpretuju. Ale odkazování na Nepomuka pochopitelně nestačí. Všude tu najdete trojku jako připomínku Boží Trojjedinosti, všechny ty trojúhelníky oken, třeba – onen střet i střed tří spojených kružnic. A znova se podívejte vzhůru: ze stropu nad pětilistou rozetou horního ochozu září symbol zázračného jazyka kolika paprsky?“

„Jeden, dva, tři, čtyři… Dvanáct… Osmnáct… Dvacet jedna… Třicet. Přesně třicet paprsků. Náhoda?“

„Součin desítky s trojkou. Pro někoho podružný detail, pro Santiniho absolutní nezbytnost.“

„Mimochodem – všimnul jste si, že i tvar té svatozáře připomíná pěticípou hvězdu nebo pětilistou růži?“

„Výborně. Jakmile se naučíte tyhle věci nepřehlížet, uvidíte je všude. Ale,“ zvedl učitelsky prst, „může se to stát obsesí. A věřte mi, že o obsesích něco vím.“

„Podle mě byl posedlej i on – Santini. Trojky, pětky, desítky… Co když se z toho zbláznil?“

„K tomu je vždycky jen krůček. Najdete tady i dvanáctku, která spojuje nebesa se zemí a je násobkem čtyřky – značící kříž a kvadraturu –, a taky trojky; ta znamená Trojici, ale i Trojjedinost, a navíc, jak už jsem říkal, rodinu. A pak tu máme devítku, a nejen jako trojnásobek trojky. Jako příklad bych měl uvést něco, co nemůžete sám zahlédnout… Můžu poukázat na fakt, že poloměr nejzazší vytyčující kružnice areálu je sto osm loktů – to znamená, když to napíšete, máte vedle sebe jedničku, nulu a osmičku, a když ty tři sečtete, máte devítku. Taje symbolem pro nadpřirozeno a povyšuje Zelenou horu na místo nejenom posvátné, ale i magické.“

„Nevěřím. Takhle spojovat číslice je strašně jednoduchý.“

„To byste se divil. Nejde jen o to je spojovat – musíte najít všechny možné souvislosti. A i když je nenajdete, nemusíte zoufat. Samotné hledání je cenné. Ale teď pojďte na vzduch, nějak jste zbledl… Není vám zle?“

Souhlasil jsem – ty jeho řeči jsem nedokázal tak lehce vstřebat. Vyšli jsme před kostel, zapálili si a dívali se na dvojici stařenek v igelitových pláštěnkách, stojících nehybně mezi hroby, s hlavami skloněnými k černé urně v zelené trávě. Přestalo pršet, šedé mraky se trhaly a v jednom místě se z nich v krásné výseči spouštěla duha. Barevná čtvrtka kruhu, napadlo mě. Čtvrtina úplnosti. Čtvrtina absolutna. Ropsova přednáška se ve mně začala dělit a násobit.

Popošli jsme na půl cesty mezi kostel a ambit, který ho obkružoval, a doktor otřel jeden z náhrobků, než se posadil. Když viděl, že váhám, mávl rukou a setřel kapky z žulové desky i pro mě.

„Mrtví se stěhují jinam, víte to? Celý hřbitov se postupně přemísťuje o kus dál.“

„To není zrovna nejuctivější.“ Vlhký kámen mě studil do zadku.

„To není, ale ten hřbitov tady vlastně nemá co dělat – tohle je poutní chrám, ne hřbitovní kaple. A pouti se zase obnoví.“

„Líbí se vám?“ optal jsem se ho.

„Ten kostel? Ten se snad nemůže nelíbit.“

„Připomíná mi raketu připravenou ke startu.“

„To je přesné. Vždyť on to není jen svatostánek a relikviář – je to především symbol nebe. Spojení nespojitelného: gotika obcuje s barokem, a co z toho vyjde? Co jiného než výbušná směs.“

„Ale proč je Santini vůbec spojoval? Vždyť se k sobě tak nehodí.“

„Kvůli kultu, přece. Johánka zabili koncem čtrnáctého století, když u nás gotický sloh vrcholil. Jenomže vrcholem jeho kultu je přelom století sedmnáctého a osmnáctého – žádná střídmost, tvary a formy se roztěkaly. Ale někdo si dovedl představit snoubení obojího – snoubení Nepomukova mučednictví a jeho svatořečení, to přece přišlo až o stovky let později. Navíc byl kanovníkem u Svatého Víta na Hradčanech, leží tam ve stříbrné rakvi a jeho jazyk našli taky v katedrále. No a tady je katedrála připomenuta, zrovna tamhle na té hraně – to přece vypadá jako svatovítský chór, viďte?“

„O něčem takovém mluvil Unterwasser. Že ta jeho holka se snaží taky citovat – hlavně Santiniho. On si myslí, že takhle se stavět nedá.“

„Nemusí se to líbit každému. Ale nikoho to nenechá chladným. Citovat mistry je v umění běžné. Santini dokonce cituje sám sebe, a dost často. Až pojedete do Kladrub, sám to uvidíte.“

„Takže od sebe tak trochu opisoval?“

„Jsou to citace a variace. Máte tolik nápadů, a vždycky se musíte omezit jenom na jedno řešení – které pak zvolit? Proto se k některým vracíte a dáváte je do nových souvislostí. On to tak dělal. A skutečně si jsou některé jeho stavby podobné; pokud vidíte jenom detail, můžete mít potíž určit, ke kterému kostelu zrovna patří. Všechny ty složitě splétané klenby, třeba. Anebo špičatá okna. Ale v širším smyslu, z pohledu celku, se jeho stavby nedají jen tak zaměnit – ten jazyk si nejde splést. A jestli přece jen někde vyvstane pochybnost o autorství, je to jen proto, že může jít o dílo jeho žáka nebo pokračovatele. O navázání, nebo prostě o opakování. Beztak to má předobraz v přírodě.“

„To opakování?“

„Ano. Kolik může být vzorců pro lidskou tvář? Miliarda? Dejme tomu. A kolik miliard lidí žije na světě? Kolik jich na něm žilo do konce dvacátého století? Kolik jich přibude, až se obmění naše generace? Vždyť generace se mění pořád.“

„Třeba některý ubudou.“

„Ubudou jen originální uspořádání tváře. Ale v součtu všech lidí, co kdy na světě žili, budou ty tváře pořád přibývat. A budou se častěji podobat těm, co tu už byly.“

„Takže po světě chodí úplně stejní jedinci, ale nevědí o tom.“

„Úplně stejní asi nejsou nikdy, ale skoro. A nevědí o tom třeba jen proto, že se minuli o generaci, anebo o tisíc generací. Ale pak tu jsou ti, co o tom vědí od nejútlejšího dětství.“

„Myslíte dvojčata?“

„Dvojčata. Sourozence. A pak tu jsou ještě ti, co nemají dvojče a třeba ani sourozence, a přece potkají dvojníka, co se jim podobá jak vejce vejci.“

Pousmál se a požádal mě o cigaretu. Když jsem mu ji zapaloval, zavadil okem o figurku Egypťanky a zatvářil se, jako že se chce na něco zeptat – už minule ho zaujala. Nakonec jen vyfoukl kouř a mlčel.

Chvíli jsem nevěděl, co říct. Bylo mi trapně, zbrkle jsem vymýšlel nějakou otázku, která by nebyla úplně pitomá. Když jsem na ni konečně přišel, začalo svítit slunce a areál hřbitova se slušně zalidnil.

„A na to přišel Santini? Na spojení gotiky s barokem?“ Naivní dotaz, já vím, ale odpověď byla stejně podnětná jako všechno, co mi tenhle divný, mně tolik podobný chlápek zatím řekl.

„Estetický princip takových koktejlů znal z Itálie, ale teprve on tomu u nás dal smysl, když si řekl: Jak nejlépe uctím toho mlčenlivého kněze, když se dnes kostely a vůbec všecko staví o tolik jinačeji? Tím, že Johánka, jeho dobu a její umělecký výraz proměním v symboly a tyhle symboly pak nastrkám do svých staveb, kam to jen jde.“

„Takhle že by si to řekl?“

Rops se zasmál. „Jistěže ne, ale uvažoval asi podobně. Vžijte se do něj.“ V tu chvíli začal do brány ambitu proudit dav lidí vedených průvodkyní. Doktor vstal a navrhl, že můžeme areál obejít zvenku. Souhlasil jsem.

Prošli jsme branou, nad níž se kulatila báňka a na ní se vypínala socha anděla. Zvláštní socha. Anděl si držel u oka dlouhý dalekohled a mířil s ním na nebe.

Rops si všiml, kam se dívám, a poklepal mi na rameno. „Sleduje Severku. Nejspíš něco hledá ve hvězdách.“

„Nějakou odpověď?“

„Necivte na něj tak, nebo ten teleskop obrátí proti vám.“ Za branou jsme odbočili vlevo a pomalu obcházeli cípatou zeď kolem hřbitova s kostelem. „Víte, proč je to Zelená hora?“

Ukázal jsem na stromy kolem mýtiny s poutním areálem. Les obkružoval holé temeno kopce a kostel na něm seděl jako bílá koruna. Ale Rops zavrtěl hlavou. „Má v tom prsty Václav Vejmluva, někdejší opat kláštera dole pod kopcem. Dalo by se říct, že to byl nadšenec, ale to slovo mi nezní důstojně. Nazval bych ho spíš vizionářem, který se nebál uskutečnit aspoň něco z toho, co si usmyslel. Když v roce 1719 objevili v katedrále světcův jazyk, rozhodl se Vejmluva svázat jeden dávno přetržený motouz – a povedlo se mu to.“

„Co udělal?“

„Prostě vzal jeden kopec a přenesl ho jinam.“

„Myslíte Zelenou Horu u Nepomuku.“

„Správně. Od dvanáctého století tam sídlili cisterciáci, ale v husitských válkách vzal konvent za své a řeholníci – ti, co to přežili – se rozprchli každý jinam. Kdyby mohl, nechal by opat Vejmluva postavit poutní kostel na uctění Johánkovy památky tam. Jenomže jeho cisterciácký klášter nestál u Nepomuku, ale kousek od Žďáru. A tak prosadil, aby ten chrámek vznikl tady, na hůrce nad klášterem. Pozval sem architekta s hvězdným renomé a bez odkladů dal vykácet hvozd. A přejmenoval tu hůrku na Zelenou horu. Do té doby se jí říkalo Strmý kopec nebo taky Černý les.“

Došli jsme k jedné z kaplí, která ostrou hranou vystupovala z prolákliny obvodové zdi. Černal se v ní trojúhelník okna s vypouklými stěnami. Opadaná omítka pod oknem, kam se vsákla stékající voda, odhalovala strukturu červeného zdiva. Z pravého dolního rohu trojúhelníku se až dolů do trávy táhla rovná prasklina. Poraněné oko, úpěnlivě civící s nepochopitelným úmyslem přímo na mě. Vzpomněl jsem si na Maxe Unterwassera.

Slunce teď příjemně hřálo a Roman Rops si svlékl pláštěnku. Potom mě požádal, abych ho na chvíli omluvil, obešel kapli k její stinné stěně a s rukama u poklopce se k ní postavil. V černé košili a černých riflích ho skoro nebylo vidět. Zapálil jsem si a zahleděl se mezi stromy. Po štěrkové cestě se tam procházela mladá žena s kočárkem a najednou se zastavila. U ucha držela mobil. Po tvářích se jí koulely slzy, lesknoucí se v ostrých paprscích slunce, které pronikaly korunami dubů a buků.

„Pane kolego!“ zavolal na mě Rops. „Pojďte sem. Je tady rozbité okno… Někdo sem něco přivázal. Prokrista, něco se tam hýbe!“ Tón jeho hlasu mi urychlil krok. Spěchal jsem k černému oknu kaple.

Ve stínu zakřivené stěny si stoupl na špičky, vložil do okna ruce a přitáhl se až k parapetu. Pak odtamtud něco odtrhnul a shodil na zem. Když seskočil, zvedl to v obou rukách a donesl na sluneční světlo. Stálo to na kusu odřízlého prkýnka. Bylo to k němu přimontované. Tvar a smysl té spletité konstrukce jsem nejdřív nepochopil. Myslel jsem, že je to papouščí klec.

Postavil tu věc do trávy. Oba jsme se k tomu sklonili.

Skelet zelenohorského kostela, vysoký nanejvýš třicet centimetrů, košíkářský upletený z vrbového proutí a ohýbaného drátu. Vrby jsem zahlédl dole u klášterního rybníka a tenhle drát už taky znám. Model byl vynikající, skoro by se podle něj dalo stavět. Ale v husté síti stěn, nároží, oblouků a hran bylo něco uvězněno. Vydávalo to vyděšený nářek.

„Vidíte to, co já?“ žasl doktor Rops a snažil se prolomit prsty dovedně spleteným proutím. „Co to je? Myš?“

Uprostřed modýlku kvičela krysa. Nemohla se pohnout. Měla vyplazený jazýček, naběhlý a šedý, zbavený krve, která se v zaschlé skvrně černala na dřevěné podlážce. Za živého myšího boha ho nedokázala vrátit zpátky do tlamičky. Nedokázal by to nikdo. Ten titěrný zvířecí jazyk byl k podlážce klece přibit tenkým ocelovým hřebíkem.

„Stavbička pastička,“ zašeptal doktor. Pak dostal ruku dovnitř, vyviklal hřebík, vyklopil krysu do trávy a podpatkem pečlivě vyleštěné, teď trochu zablácené boty ukončil její utrpení.

Při návratu do Prahy jsme nemluvili o ničem jiném. Nemohl jsem se zbavit zlého pocitu, že je to nějaká výhrůžka – a ta je určená mně. Doktor si to nemyslel, ale když jsem mu ukázal to zdeformované drátěné autíčko, které mi bylo zanecháno na stolku u autoprodejce, už si tak jistý nebyl. Ty dvě ukázky zručné modelařiny se docela podobaly. Dal mi svou adresu – mám za ním určitě zajít, než zase pojedu do terénu.

* * *

Uběhly skoro dva týdny. Za tu dobu jsem vycházel jen na nákup a na procházky, když zrovna nepršelo; slunečné počasí se střídalo s mokrem jako v dubnu. Do Národní knihovny už jsem nechodil. Vypnul jsem si přenosný telefon. Nakoupil jsem knihy a od rána do večera v nich ležel. Připravoval jsem se na cestu do Kladrub. Chtěl jsem ještě jednou poprosit Ropse, aby mě doprovázel, ale tentokrát jsem hodlal být lépe připravený. Při četbě jsem pil spoustu turecké kávy, přes den jsem jedl jen těstoviny vařené ve slané vodě a osmažené na oleji. Večer jsem pil zředěné bílé víno a jedl jen salát. Pak jsem s pohledem upřeným z okna bytu, ale na žádné konkrétní místo, pil víno neředěné. Stýskalo se mi po mé ženě a zároveň jsem se snažil vyhnat ji z paměti. Počet cigaret jsem nejdřív stanovil na osm denně. Pak na deset. Pak jsem byl rád, když jsem si nezapálil před polednem a v noci se nedostal na dvacet. V neděli jsem ale vykouřil celou krabičku a měl jsem ještě chuť. V pondělí jsem se nenáviděl.

V úterý večer druhého týdne někdo zazvonil. Myslel jsem, že je to zespoda, od vchodu do domu, a vyklonil jsem se z okna, abych se podíval. V ulici nebylo volné místo, přímo pod oknem u obrubníku stál můj zelený Mini Cooper. A chodník, po boku vedle mého způsobně zaparkovaného autíčka, zatarasilo černé BMW.

Zvonek zadrnčel znova, bylo to za dveřmi bytu. Věděl jsem, kdo to je. Někdo ho musel vpustit do domu. Vyhlédl jsem ven špehýrkou. Stál tam s rukama v kapsách a vracel mému oku podezíravý pohled.

„Otevři, Martine, vím, že jseš doma,“ řekl Kňour tiše a já ho poslechl. Měl jsem na sebe vztek. A na něj taky.

Posadil se do lenošky, dal si nohu přes nohu a řekl si o kafe. Zatímco jsem ho připravoval, mlčky si listoval v zápisníku v kožených deskách. Pak jsem se k němu posadil a on otevřený notes zvedl a otočil ho. Díval jsem se na dvě bílé, nepopsané stránky.

„Mám ti tam napsat věnování?“ zeptal jsem se a zapálil si cigaretu.

„Tady už mělo něco bejt,“ řekl bez úsměvu. „A mělo to přibejvat. Věnování si strč víš kam. Koukni – mně se to taky nelíbí. Bigchief si to bohužel nerozmyslel, zjebali mě, že jsem se neměl s čím vytasit, tos měl vidět ten hukot. Já už jim fakt něco potřebuju předhodit, Martine – cokoliv, jenom ať to je aspoň trochu to účko. Ten univerzál.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Myslel jsem si o něm své od začátku, ale že je až takový zoufalec… „Já na tom přece pracuju, Kňoure,“ lezlo ze mě pramálo přesvědčivě. Ukázal jsem na rozevřené knihy, válející se po psacím stole, po jídelním stole, po okenním parapetu i po koberci.

Dojem to na něho neudělalo. „Dobře víš, co po tobě chci. Jestli to hodláš odněkud vyčíst, to je mi u prdele. Zatím od tebe nic nemám. Přesto ti nechávám posílat plat – na to nezapomínej.“

„Dost ubohej plat,“ odsekl jsem. „A Stellar se mnou nerozvázal pracovní smlouvu, takže děláš jen to, co musíš podle zákona.“

„To se může hodně rychle změnit a ty to víš.“

„Není důvod to měnit. Dělám na tom.“

„Čteš hovadiny o nějakejch posranejch kostelech. To má bejt práce?“

„Dal jsi mi úkol a já se jen snažím ho splnit.“

„Dobře. Dejme tomu. Tak mi sem nasyp pár prvních kopějek. Piš!“

„To nemá cenu. Nic ti neřeknou.“

„Jen piš. Počkám.“

Podal mi zápisník, zvedl ze stolku dálkový ovladač a zapnul si televizi. Dávali nějakou soutěž. Ustaraný muž ve středních letech měl odpovědět na otázku, co znamená slovo rizalit. Nevěděl to. Ale já měl najednou nápad, čím zaplnit pár stránek Kňourova zápisníčku.

Psal jsem asi čtvrt hodiny, když vypnul televizi a řekl, ať mu to přečtu.

„Fakt to chceš slyšet?“

„Dělej, za chvíli musím běžet.“

Začal jsem číst své poznámky. „Fascinující je především střední tříboký rizalit fasády, část oktogonu, který je násilím vepsán do půdorysu kostela a půlí ho přesně mezi hlavní lodí a kněžištěm. Proč tam je? Jakou má funkci? A neměla nad ním být původně kupole, jako je tomu například v Kladrubech? Možná, vždyť kostel byl dokončen až po Santiniho smrti a oproti původním plánům se mnohé změnilo – na jižní fasádě není výstup oktogonu vůbec realizován. Celý útvar však připomíná polygonální závěry gotických katedrál, ostatně u Svatého Víta je možné spatřit přímou inspiraci a u chrámu v Sedlci u Kutné Hory její normální, dá se říct zdravé použití. Zde jde ale o něco tak nevšedního, až bizarního, že nad tím zůstává rozum stát a člověk se ptá, jaký k tomu mohl mít architekt důvod, když, pokud opravdu plánoval kupoli nebo věž, stačilo ji vytáhnout na skrytém pilířovém skeletu ve zdi a –“

„Vidím, že co nechodíš do práce, docela ses rozepsal,“ přerušil mě Kňour a vstal. „Co je to zase za píčovinu?“

„Jazyk architekta. Neříkej, že tomu nerozumíš. Ale můžu ti to říct i jazykem laika…“

„Tak to radši drž hubu.“

„Možná se tam pojedu mrknout,“ řekl jsem a vrátil mu zápisník.

„Cože? Kam chceš jet?“

„Do Rajhradu na Moravě. Kostel svatých Petra a Pavla, o tom jsem přece mluvil. Copak tys to nepoznal? Nejdřív ale musím do Kladrub. Můžeš jet se mnou. Můžeme si dát cestou závody.“

Asi jsem s ním nejednal tak, jak by ode mě čekal. Protože udělal něco neuvěřitelného: přiskočil ke mně jako drsňák v televizní krimi, popadl mě za košili a začal mnou cloumat. Chtěl jsem se mu vysmát, ale zaskočila mi v krku slina. Rozkašlal jsem se a poprskal mu obličej. Stáhl se, jako kdybych měl lepru, a prošmátral si kapsy ve snaze najít kapesník.

„Nemáš vůbec nic,“ řekl ledově, a dokonce s úsměvem, zatímco si otíral obličej. „Tušil jsem to. Nevím, co jim řeknu, ale jestli z toho bude další průser, připrav se na nejhorší.“

„Jsou i horší věci,“ mávl jsem rukou, ale v tu chvíli jsem si jich moc představit neuměl.

„Já tu větu dostanu, a pokud ne od tebe, tak od někoho jinýho.“

„Jo? A kde ten někdo bude hledat?“

„Možná tam co ty.“ S těmihle slovy odešel a dveře nechal otevřené.

Mohl jsem mu říct o té ženě přicházející z pouště. A mohl jsem mu říct o kobyle, na které se jezdí. Ale neudělal jsem to. Začal jsem žárlit na každého, kdo by se těch krásných vět mohl zmocnit. Byly moje. Jen a jen moje. Malé kopějky, za něž se nedá nic koupit. A i když jsem nevěřil, že by mě dovedly k větě univerzální, a už vůbec ne k absolutní pravdě, tušil jsem někde v koutku duše – pokud tam takový koutek je –, že pro můj život by nějaký význam mít mohly. Možná velký význam. Možná ten největší.

* * *

Chystal jsem se do Kladrub. Něco mi říkalo, že jako lovec vět bych se měl připravit i jinak než studiem, a tak jsem ve svém malém, ke sportu nevhodném bytě začal posilovat. Kliky, lehsedy, sklapovačky, protahování ochablých svalů a rozhýbávání ztuhlých kloubů. Ze dna skříně jsem vyhrabal staré tenisky a zkusil běhat v lesoparku. Šlo to. Píchalo mě z té námahy v boku, ale za pár dní to přešlo, a dokonce jsem se přestal zadýchávat. Když široko daleko nikdo nebyl, boxoval jsem v poklusu s imaginárním nepřítelem. Namísto pravidelných těstovin jsem začal denně jíst buď kuřecí řízek, anebo dvěstěgramový biftek, obložený zeleninou vařenou v páře, obden doplněnou porcí červených fazolí, divoké rýže nebo opečených brambor. Snídal jsem pomerančový džus, černý čaj, nízkotučný jogurt a smažená vejce na slanině. Spal jsem najednou mnohem líp než dřív. Bylo mi dobře; tak dobře jako už dlouho ne. Chyběl jen sex a blízkost druhého člověka. Chyběla budoucnost, zatímco minulost nestála za moc. Ale děla se ve mně změna, která dávala určitou naději, a zároveň vzbuzovala nepochopitelný strach. Bylo to, jako kdybych se podvědomě chystal do boje. Krysa s přibitým jazykem mě ve snech nestrašila. Myslel jsem na ni od rána do večera. Nad čelem a na skráních mi přibyly další šedivé vlasy.

Zašel jsem za Romanem Ropsem. Na sobě měl černý froté župan, jeho bosé nohy vězely v černých trepkách. I já byl v jeho barvách: košile, rifle, nové boty. Pokud si toho všiml, nijak to neocenil. Neprojevil ani nejmenší radost nad tím, že mě vidí, oblečeného tak, jak většinou chodí on. Lhostejným gestem mě pozval dál. Jeho byt neměl chodbu, vkročil jsem rovnou do obýváku. Vybídl mě, že se mám posadit, kde chci, a sám se svezl do koženého křesla, jako by ho tížila únava sedmdesátníka. V bytě plném starožitností měl všechna okna zavřená, a přestože jsem z nich dohlédl na věže svatovítské katedrály, vnímal jsem daleko víc nesoulad a chaos, který jsem v příbytku znalce umění nečekal.

Na velkém tmavém psacím stole s nedovřenými šuplaty a zásuvkovou nástavbou stál drátěný model zelenohorského chrámku a vedle něj monitor počítače s rozsvícenou plochou posetou ikonkami. Na jejich pozadí bych hledal vedutu nějaké francouzské katedrály, nebo aspoň reprodukci nějakého expresionistického plátna, ale bylo tam něco jiného: zvětšená fotografie oka, víc nic. To oko bylo zavřené, mělo krátké světlé řasy a jako kdyby patřilo dítěti. V jeho vnitřním koutku se třpytila obrovská kulatá slza.

Oko se opakovalo na fotografii zvětšené do velikosti plakátu. Snímek visel na zdi pod ocelovou konzolou, vedle odhrnutého zeleného sametového závěsu. Oko se slzou na něm nebylo samo. Vedle něj bylo druhé, taky zavřené, a pod nimi malý pihatý nos a sveřepě stisknuté rty, tenké a dětské. Střapaté světlé vlasy, malé uši, široké čelistní kosti a špičatá bradička. Na tvářích pod zavřenýma očima se černaly stíny podobné modřinám. Teprve pak jsem si všiml, že do pravého koutku úst vede průhledná hadička.

Stejnou tváří byl polepen nábytek, obrazy, lampy, věšáky a hudební věž. Dokonce i tři čtvrtě metru vysoká cínová socha ženy, která se z taburetu mezi okny vkláněla do pokoje, ale ruce držela strnule podél těla, měla obličej přelepený maskou té plačící holky.

Ohlédl jsem se na Ropse a zjistil, že sedí v křesle, rukama svírá opěrátka a upřeně mě pozoruje. Ten pohled nebyl příjemný. „Je nemocná?“ zeptal jsem se co možná účastným tónem.

„Je nemocná,“ odpověděl a znělo to jako ozvěna z velkého železného kotle.

„Vaše snoubenka?“

„Moje Klára. Kdyby to nebylo tak smutné, řekl bych, že je to kýč: chudáček mrzáček. Přišla o ruku.“

„Tak to je zlý.“ Co jsem měl jiného říct? „Jak se to stalo?“

„Chirurg je šaman a tu ruku jí zase přičaroval, už to bude půl roku. Dokonce pohnula prsty, sice jen ve spánku, ale viděl jsem to. Vědomě by mi tu radost neudělala.“

„Zlobí se na vás?“

Rops se nešťastně zachechtal. „Dá se to tak říct. Teď se mnou nemluví. Vlastně nemluví s nikým. Nemluví vůbec. Pořád je ještě na traumatologii, a nebýt mě, už by ji odvezli psychiatrům. Možná to udělají. Nemá nikoho jiného než mě – a mě nenávidí.“

„Je mi jí líto.“

„Ale to nesmí být. Jakmile ji začnete litovat, je vyřízená.“

„To jistě víte líp než já.“

Vytáhl ze stříbrného pouzdra ležícího na stolku tenký doutníček. „Dáte si? Nemáte oheň?“

Podal jsem mu Egypťanku a díval se, jak si ji zkoumavě prohlíží. Už dvakrát se neodvážil cokoli k ní říct a já nevěděl proč. Konečně jsem se dočkal. „Pěkná práce, už jsem takovou jednou viděl. Tváří se nevinně, a nevinná není. Kolik za ni chcete?“

„Není na prodej. Tak nějak jsem k ní přilnul.“

„I k tomu, co je uvnitř?“

„Uvnitř je benzin.“

„To je pravda. Ale podívejte se pořádně tady na to dýnko. Můžu to rozšroubovat?“

Prohlédl jsem si patku zapalovače, a objevil to, čeho jsem si dříve nevšiml: druhá pojistka tam nebyla jen na ozdobu – i ona přidržovala jedno kulaté víčko.

Rops přinesl z příborníku sadu nářadí, vybral si ten nejmenší šroubováček a Egypťanku rozlouskl. Pak z ní vysypal ampuli naplněnou bezbarvou tekutinou.

„Tyhle zapalovače,“ zasnil se nad skleněnou tubičkou, když ji zvedl proti světlu, „prostě dokážou zažehnout.“

„Co to je?“

„Taková dobrůtka na bázi chloralu. Věděl jsem, že s tím Max nepřestal, ale nemylte se, on s tím nekšeftuje – s tímhle ne.“

„Vůbec jsem nevěděl, že to tam je zakletý.“

„Asi byste to časem zjistil. Pořád lepší, než kdyby to zjistili policajti, he he. Tyhle jeho fórky nikdy nepochopím.“

„Ten parchant…“

„Vůbec ne. Myslel to dobře. Ale vykašlete se na něj a radši mi ten zázrak prodejte. Jenom tu ampuli, zapalovač si nechte.“

„Ne.“

„Hm. Dobře děláte. Zajdu si za Maxem sám.“

„Jak můžu vědět, že se tím neotrávím?“

„Nesmíte toho vzít moc. Já bych to rozdělil asi na čtyři dávky, ale pokud jste začátečník, tak radši na šest.“

I já jsem si prohlédl tekutinu proti světlu. „Vypadá jako voda. Anebo jako jed.“

„Živá voda, co se může proměnit v mrtvou, než řeknete švec. Ale abyste se nebál, posloužím jako ochutnavač.“ Z kávového šálku vytáhl lžičku, zaklepal s ní na ampuli a čekal. A tak jsem ji opatrně otevřel a ulil mu na lžičku pár kapek. Ihned dávku polkl a zapil ji vystydlou kávou. Potom mi poděkoval. Bylo na něm vidět, že chce být sám.

Vrátil jsem ampuli do zapalovače a schoval ho v kapse. Rops se zdál být smířen se světem. Něčemu se usmíval a upřeně hleděl na plakát se slzícím okem. Zeptal jsem se, jestli by se mnou nejel do kladrubského kostela. Zvedl ruku jako řečník, ale do řeči mu už nebylo. Klesl dozadu do lenošky a obrátil hlavu k oknu. Už se na mě nepodíval. Ospalým hlasem ze sebe vyloudil, že nikam nejede, a pak, když se mu slova rozpila na jazyku, dodal něco, co znělo takhle: „Kostel vás prověří – nádherné kosti.“ Anebo to mohlo být jinak: „Kosti vás prověří – nádherný kostel.“

Doutníček mu vypadl z ruky na koberec. Zvedl jsem ho a utopil v šálku s kávou. Potom jsem otevřel dokořán okna a odešel. Charismatickému doktorovi tekly po bradě sliny. Oči se mu za zavřenými víčky pohybovaly a dýchal docela klidně.

* * *

Městečko bylo nenápadné, vlastně jen větší vesnice položená ve svahu, který mírně klesal k fotbalovému hřišti a přehrazenému potoku s lávkou. Nechal jsem auto na náměstí a v tmavém stínu kaštanu vykouřil cigaretu. Vzduch sálal horkem a mně to nevadilo; v autě bylo mnohem hůř než pod stromem. Blížila se dvanáctá. V samoobsluze, kde se právě chystali zavírat, jsem si koupil láhev sycené vody a cigarety a po silnici vykročil ke klášteru, vzdálenému asi necelý kilometr východně od města.

Šel jsem po levé straně, a když skončila zástavba, otevřel se mi výhled na údolíčko s malým rybníkem, nad kterým se zvedala prudká stráň s tou podivnou žlutavou stavbou, jejíž siluetu jsem znal z obalu knihy Viktorie Unterwasserové.

Proporce byly správně, to jsem si přečetl, a přece ten kostel působil neladně, jako by jeho stavitel rezignoval na uměřenost a řád. Takhle na dálku byl chrám příliš dlouhý a spíš než svatostánek připomínal postranní křídlo nějakého zámku. Jak jsem přicházel blíž, tenhle dojem se ještě umocňoval: oproti délce stavby se výška jevila nedostatečná. O to víc trčela tam, kde se křížila podélná a příčná loď, přímo zprostředka věž – jako by ji do těla kostela někdo zarazil násilím. Je to divná zelená kupole obehnaná špičatými věžičkami a nadnášená osmistěnnou nástavbou s gotickými okny. Završuje ji ještě jedna prosklená vížka a na ní sedí zlatá mariánská koruna, bachratá a těžká, jako by se každou chvíli měla i s kupolí propadnout dovnitř kostela.

Divná stavba. Nebyla to katedrála, ale zvláštní nápodoba katedrály: měla některé její prvky, jako by si s nimi architekt jenom pohrával. Původně šlo o baziliku, kostel s dvěma menšími loděmi po stranách a jednou vysokou uprostřed. Ale baziliku pak někdo sešlapal, zboxoval, zmenšil a nakonec ji zatížil úkolem a významy mnohem větších kostelů.

V hlavě se mi míchaly dojmy z toho nezvyklého pohledu a taky z četby, kterou jsem se tak pečlivě připravoval, a stejně se skutečností nakonec nechal zaskočit. Potom mě něco vyrušilo: nějaký šustot ve vysoké trávě při krajnici, přímo u mých nohou. Lekl jsem se a uskočil stranou, s pohledem upřeným mezi zelená stébla hledal zmiji a zároveň klacek, kterým bych se ji pokusil zahnat. Ale teď už se tam nic nehýbalo. Opodál stál rozložitý dub a kolem jeho hrubého kmene vyrážely hladké výhonky nějakého roští. Zůstal jsem stát ve stínu mohutné spodní větve a čekal, jestli se ten krátký nehezký zvuk ozve znova. Cítil jsem, jak mi z vlasů po zátylku stéká mezi lopatky pot. Po silnici se kodrcal traktor. Zarostlý řidič v montérkách si mě nevšímal, ale v kabině s ním seděl ještě docela malý, nakrátko ostříhaný kluk a ten mi s milým úsměvem ukázal svůj umouněný prostředník.

Stál jsem ve stínu dubu a čekal, až odezní hlomoz motoru. Budovu kostela jsem měl přímo proti slunci, které se prudce odráželo na hladině rybníčku pod baštou. Podél silnice se k němu zatáčel líný potok, z jehož břehů se klonily ořezané vrby. U vody stál malebný domek se zaneřáděným dvorkem plným slepic, kachen a hus. Někdo po tom dvorku chodil a na šňůry mezi chlívky a kurníky věšel vyprané prádlo: modrobílé povlaky a růžová prostěradla. A nad tím ten kostel… Přišlo mi to v tu chvíli jako scéna ze starého, dobrou náladou prozářeného filmu. Pak zakryl slunce mrak a všechno, před čím bylo nutno mhouřit oči, se ukázalo ve snesitelném světle. V chvějivém vzduchu za kamennou zídkou jsem viděl drobnou bílou postavu. Stála ke mně zády. Mrak odplul, světla bylo zase moc. Zaclonil jsem si oči. Postava nestála za zídkou, ale na zídce. Potom z ní seskočila a poodešla ke kostelu. Byly tam nějaké tmavé stromy nebo keře, zašla mezi ně, najednou jsem ji neviděl. Opustil jsem stinný úkryt a žhavý asfalt mě skrz podrážky pálil do nohou.

Došel jsem po silnici až na návrší a branou vstoupil do areálu konventu. Když jsem si šel pro vstupenku do pokladny, hubený mladý chlápek v modrém tričku a s frajersky zastřiženou bradkou na mě od monitoru počítače upřel oči podmalované kruhy únavy a opatrně se usmál. „No ne? To jsou k nám hosti. Dobrý den.“ Rozhlédl jsem se, koho asi mohl mít na mysli, ale kromě mě tam nikdo nebyl. „To bude nějaký omyl?“

Chlapík znejistěl. „Vy jste ten autor, ne?“

„Ne,“ usmál jsem se co možná vstřícně. „Ale třeba jednou budu.“

„Pardon. Asi jsem si vás s někým splet… Určitě jste nikdy nic nenapsal?“

„Nikdy,“ ujistil jsem ho a rukávem si setřel z čela pot. Ale ten tam najednou nebyl – jen ulepená chladná kůže plná drobných vrásek. Za tlustými zdmi staré budovy teď bylo skoro zima.

Pokrčil rameny. „V tom případě to bude za plnou cenu.“

Prohlídka začínala v jednu. Kouřil jsem na klášterním dvoře a občas strčil hlavu pod vodovodní kohoutek, který koukal ze zdi. Plechová cedulka upozorňovala, že voda není pitná. Seděl jsem na poledním slunci a z plastového kelímku srkal pivo. Čas se vlekl. U hospodářských budov o kus dál sekal u špalku polonahý mladík dřevo. Lidé čekající na nádvoří ho pozorovali, v tom vedru zasluhoval jeho výkon obdiv. Asi cítil, že má obecenstvo, a dával si na práci záležet. Pak k němu přišel ten muž v modrém tričku, co mi prodal lístek. Něco mu řekl a kluk hned práce nechal a někam odběhl. Napadlo mě, že ten s bradkou bude kastelán. Zašel do vrat stodoly a já si všiml nářadí, co na nich bylo navěšeno: hrábě, kosa, tři pily a motyka. Taky tam viselo staré kolo od povozu a něco rezavého, co jsem odhadl na radlici z pluhu.

Vydal jsem se na procházku kolem kněžiště. Tudy jsem se dostal do stínu severní části chrámu, na plošinu kdysi kulatého kopce, benediktiny planýrovaného pro bohulibý účel už ve dvanáctém století. Lehl jsem si na zídku, opřel se o loket a pozorně si prohlížel okolí. Plošina působila opuštěně. Tady, na okraji severní příčné lodi, se uprostřed zeleného trávníku černala skupina stromů a keřů. V trávě byla vyšlapaná pěšina. Před hájkem se dělila a obcházela ho z obou stran. Napadlo mě, že by se v něm člověk aspoň na chvíli mohl schovat. Tu postavu jsem viděl ze silnice právě tady, než mi zmizela z očí.

Pohled na severní průčelí příčné lodi je znepokojivý. Kdysi tady stála věž, stejně jako na druhé, jižní straně. Obě dvě románské přístavby nechal Santini strhnout a nahradil je centrální věžovitou kupolí. Říkal jsem si, čím ho ten střed asi přitahoval, že zasáhl s tak brutálním gustem. Na druhou stranu bylo zřejmé i mně, že ty věže by se s kupolí nesnesly; střed by konkuroval okrajům a naopak. A architekt tady všecko podřídil středu.

Bloudil jsem ještě chvíli očima po stinné fasádě kostela, pak jsem se zvedl a šel dál. Zastavil jsem se až tam, kde dál jít nešlo: na malém prostranství pod západním průčelím, kam vedl přes zarostlý příkop krátký mostek. Odtud bylo jasně patrné, že kostel měl původně podobu románské baziliky. Ale teď byla jeho podoba změněná. O tenhle kostel by se jeden mohl pořezat. Portál připomíná jižní vchod do svatovítské katedrály na Hradčanech. Hroty věžiček na štítě i nad portálem si hrají na gotiku. Ale ve štítě je taky nika se sochou Madony s dítětem, a na té nic gotického není. Záře, která z ní vychází, je znázorněna hadovitými plameny ohně – a všechny ty jazyky jsou černé.

Potom mě zaujala dvě trojlistová okna. Vyndal jsem z peněženky papírek s obrázkem, který jsem dostal v knihovně, a porovnal ho s oknem. Průsečík tří kružnic měl stejný tvar.

Potom jsem zavadil pohledem o své hodinky a vyrazil na zpáteční cestu na nádvoří kláštera, protože prohlídka právě začínala.

Mladá průvodkyně s nesmělým úsměvem trhala ve vchodu lístek dámě, která byla ve skupince poslední a měla co dělat, aby vyšla pár schodů ke dveřím. Dívka ji upozornila, že uvnitř bude těch schodů ještě mnohem víc, a žena se pokřižovala. Stál jsem za jejími zády, natahoval ruku s lístkem a cítil její pot; bylo v tom pachu něco mrtvolného.

Už se za mnou zavíraly dveře, když se branou na nádvoří vecpalo tlusté černé auto. Okamžitě jsem ho poznal, bylo to Kňourovo BMW. Udělalo půloblouk, zastavilo a po obou stranách se otevřely dveře. Z okýnka se vyklonila Kňourova hlava a houkla na nás, ať chvíli počkáme. Z druhé strany vystoupila Tereza Coufalová, a když mě uviděla ve dveřích, podívala se jinam.

Dívka je nechtěla vpustit, protože neměli vstupenku. Kňour řekl, že zaplatí potom, a čekal, až mu uvolní cestu. Kupodivu ustoupila. Připsal jsem Tereze k dobru, že při té neomalenosti aspoň zčervenala. Řekli jsme si chladné „ahoj“. Kňour mi vnutil svou pazouru a já mu s ní chtě nechtě potřásl.

Průvodkyně ráčkovala a polykala sykavky, její řeč byla kombinací stručných informací a zbytečného žvatlání. Do podlahy jsou vloženy čtyři velké kovové osmicípé hvězdy, upozornila nás. Těmi hvězdami vane pozitivní energie. Vyzvala nás, že si na ně můžeme stoupnout. Tereza to zkusila. Stála na hvězdě, měla rozpažené ruce a se zakloněnou hlavou se dívala nahoru. „Cítíš něco?“ zeptal se Kňour a ona odpověděla, že ne. Zezadu se k ní přitočil a popadl ji za prsa. „A co teď – teď něco cítíš?“ Všem ostatním to přišlo veselé. Mně ne, a podle všeho ani jí. Soustředil jsem se na hlavní oltář a vyhýbal se jejímu pohledu. Bylo mi trapně za ni.

Oltář má tvar gotického chrámu, nebo spíš jen jeho kostry, tvořené sloupy, sochami a volnými žebry, která se zvedají do oblouku. Korunuje ho rovnostranný trojúhelník, kam je vložen trojúhelník sférický – tady jsem spolehlivě poznal Santiniho značku. Teprve pod křížem je mariánská koruna. Pod ní se vlní zprohýbané sochy patronů kostela, Wolfganga a Benedikta, a mezi nimi je vidět malý, ale vzácný krucifix s Ježíšem, který je tu přibitý jenom za jednu ruku. Šel jsem se podívat blíž. Ten Kristus je opravdu soběstačný: druhou rukou si do zlatého poháru sám chytá vlastní krev prýštící z boku.

„Pozdně románská bazilika,“ říkala průvodkyně, „byla koncem sedmnáctého století v tak špatném stavu, že se opat rozhodl dát ji zrestaurovat. Ostatně v roce 1421 klášter zdecimovali husiti a stavba se z toho až do Santiniho časů nevzpamatovala. K vypracování projektu byli vyzváni Santini a starší z Dienzenhoferů, Kryštof. Santini soutěž vyhrál.“

Odpojil jsem se od skupiny a prohlížel si hvězdy na stropě. Ale uskupení, jaké jsem hledal, jsem neviděl. Hvězdy mají deset cípů a jsou komplikovaně veštukované do spletité klenby. Její žebra se pak propojují ještě složitěji – do tvaru obrovské čtyřcípé hvězdy. Je tam taky liliový kříž, kam jsou vepsána velká zdobená písmena. Nedalo mi zas takovou práci je přečíst. CSSML v jednom a NDSMD v druhém břevně kříže. V černém centrálním poli je S, které, jak jsem věděl z četby, se dá brát jako architektův podpis. Santini byl na svůj pitvorný kostel pyšný.

Z úvah mě vytrhla Tereza, která za mnou přišla, vzala mě za loket a sledována Kňourem ukázala na liliový kříž s písmeny.

„Víš, co znamenají?“ zeptala se. „Crux sacra sit mihi lux, non draco sit mihi dux.“ Takhle blízko u sebe jsme nikdy nestáli. „Nebo musíš kvůli všemu běhat za Ropsem?“

Vdechoval jsem její parfém a díval se do tmavých očí. Líbily se mi. Stejně jako klenuté čelo a dlouhé tmavé vlasy, pršák s bambulkou a široká pusa se zuby, které možná byly trochu velké. Nakonec jsem sklouzl pohledem do rozhalenky. Ohlédl jsem se po Kňourovi. Díval se na nás a sebevědomě se usmíval. Mysleli si, že mě mají na lopatě.

„Dux… to znamená vévoda,“ řekl jsem. Štvalo mě, že mě chce Tereza trumfnout. Jako kdybychom byli ve Stellaru.

„Znamená to i vůdce.“

„A draco – to je přece had, ne? Anebo drak, samozřejmě.“

„Ty dvě potvory jsou nejčastějším zpodobením ďábla. Rohy a pytel s řetězem? To je dobrý tak pro děti. A pro tebe.“

„Nevěděl jsem, že se znáš s doktorem Ropsem.“

„Osobně ne, ale četla jsem ho.“

„Fakt?“

„Máš o mně vysoký mínění, co? To je fuk. I tak ti pomůžu. Já bych ty písmena přečetla takhle: Svatý kříž ať je mi světlem, aby se mi ďábel nestal… čím? No?“

Už jsem toho měl dost. „Čti si to, jak chceš,“ řekl jsem a chtěl se vrátit ke skupině. Kňour, který náš rozhovor slyšel, to dořekl za ni: „Aby se mi ďábel nestal pánem, čím jiným?“ Ne že by to přímo vykřikl, ale rozlehlo se to. Jako ovce s pasačkou na nás návštěvníci s průvodkyní koukali z druhé strany kostelní lodi. Kňour jim zamával, vytáhl z kapsy krabičku s doutníčky a dělal, jako že si jeden chce zapálit. Průvodkyně začala křičet, že nás kvůli němu vyvede všechny a pár lidí zavrtělo hlavou, hlavně děti vypadaly rozhořčeny až k infarktu a Kňour se tím bavil. Pak k němu přistoupil nějaký Moravák v kostkované košili a řekl mu, ať neopruzuje, jinak ho zbije. Kňour se mu vysmál, nicméně kuřivo schoval.

Skupinka se semkla kolem průvodkyně. Bylo zřejmé, že už nás mezi sebe nepustí.

Dívka se vrátila k výkladu, ale teď jí nervozitou přeskakoval hlas a některé věty se nedařilo dokončit. Vykládala o dvou menších oltářích v hlavní lodi. Svatý Aurelius a svatý Viktorín tu jsou vystaveni po španělském způsobu, jako dvě stojící oblečené skleněné figuríny, ukrývající ve svých tělech, nohách a rukách ostatky světců. Jejich lebky kryjí hladké voskové masky – takové roztomilé ženské tvářičky, navíc skoro stejné, jako kdyby Aurelius a Viktorín byli dvojčata. Zpráchnivělé kosti ve skleněných tubusech paží a lýtek měly namodralý nádech. Možná to byla plíseň, ale vypadalo to, jako by tam někdo nasypal jed na krysy.

Odtud nás průvodkyně odvedla k dřevěné Santiniho kazatelně ve tvaru okřídlené lodi. Jsou na ní římské číslice jedna až deset, symbolizující desatero – vlevo I–III, určující vztah člověka k bohu, vpravo IV–X, předepisující vztah člověka k člověku. Stříška má tvar koruny Panny Marie a jsou na ní čtyři zlaté knihy představující čtyři evangelia.

Zatímco jsem bloumal u kazatelny, skupina se přesunula ke dvěma kropenkám, stojícím u uzavřeného západního vchodu. Obě mají tvar sférického trojúhelníku a podle toho se soudí, že je navrhl Santini. Při pohledu od západních dveří se v jejich hladině odráží celý strop kostela i hlavní oltář.

Průvodkyně řekla, že si na těch kropenkách každý z nás může vyzkoušet, jestli je dobrý, anebo špatný člověk. Čekal jsem, že něco takového přijde, a přestal jsem poslouchat. Všiml jsem si, že pod postavou svatého Viktorína – ačkoli to mohl být i Aurelius – někdo sedí, otočen čelem ke kněžišti a zády k nám. Drobná světlovlasá žena ve světlé halence nebo košili, s bílým šátkem kolem krku. Myslel jsem si, že ji poznávám. Řekl jsem si, že si s ní půjdu promluvit – otázek jsem pro ni měl víc než dost.

Ale náhlý ruch u kropenek odvrátil mou pozornost jinam. „Čistá duše“ – takhle průvodkyně označila toho, komu se nepotopí mince, kterou položí na hladinu. Přišla ke mně Tereza a zase začala provokovat – prý to musím jít zkusit, prosťáčkům se tyhle věci vždycky vydaří. Neodpověděl jsem a sledoval ostatní. Děti žadonily o drobné, ale první byl u nádoby Kňour a už tam pouštěl jednu korunu za druhou. Potopily se všechny. Pak tam Kňour dostrkal Terezu. Použila padesátník, který je lehčí. Taky ten klesl ke dnu a Kňour z toho měl očividně radost. Pověra o čisté duši vzala za své, když stejně dopadly i děti ze skupiny. Teprve potom jsem se dostal na řadu já. Kňour mi podal dvacetikorunu a ostatním to přišlo k smíchu. Průvodkyně řekla, že jestli se mi to povede, pozve do Kladrub televizi. Bylo mi trapně. Vytrhl jsem těžkou minci Kňourovi z prstů a nedbale ji položil na vodu. A ona tam zůstala, zdánlivě lehoučká jako březový list. Všichni ztichli a pozorovali ji se zatajeným dechem. A do toho ticha někdo něco řekl. Pronesl to zastřeným hlasem, který mohl být stejně tak ženský jako mužský.

„Kdo je ta žena, co přichází z pouště?“ Tohle jsem zaslechl nejdřív a ohlédl se. Děti i dospělí kolem začali halasit a tleskat a zkoušet pokládat na vodu další mince, někdo mi poklepal na rameno a průvodkyně řekla, že tohle teda viděla poprvé. Poodešel jsem od skupiny, abych zkusil, jestli ten hlas neuslyším znova, ale už se to nepodařilo. Kňour se tvářil pobaveně a něco říkal, ale Tereza vedle něj stála zamlklá a dívala se na mě pohledem, v kterém se mísilo pobavení, překvapení a strach. Rád bych se jí byl zeptal, jestli to taky zaslechla – tu větu přicházející odnikud.

Najednou se v davu u kropenky objevila Viktorie. Na očích měla ty divné červené brejličky a její tenké rty byly stažené a bez úsměvu. Vypadalo to, že chce něco říct. Že je strašně rozčilená. Ale jako kdyby jí došla slova. Jenom tam nejistě stála v postříkané bílé halence a otírala si mokrou ruku o kalhoty. Ostatní na ni hleděli vyjeveně, jako by zjistili, že se mezi ně vetřela pomatená ženská. Došlo mi, že potopila tu plovoucí dvacetikorunu.

Viktorie se otočila k Tereze a zvedla ruku. Ta před ní začala couvat. Pak se hlas ozval znova: „Kdo je ta žena, co přichází z pouště? Řekni…“ Tohle jsem znal a teď jsem to určitě neslyšel jenom já. Pár lidí se ve zmatku rozhlédlo, včetně Kňoura a Terezy, a taky průvodkyně zbledla a vypadala zkoprněle. Podrbala se ve vlasech, a když chtěla oslovit své posluchače, zajíkla se. A mluvil zase ten neviditelný: „Bylo jí dáno, aby proti nim vedla válku a nad nimi zvítězila. Kdo zabíjí mečem, ten mečem zemře.“

Byl bych přísahal, že v tom má prsty Viktorie – pár lidí se k ní obrátilo a udiveně si ji prohlíželi. Někdo poznamenal, že v kostele straší; nějaké dítě začalo natahovat. Sledoval jsem teď Terezu. Přistoupila k Viktorii jako zhypnotizovaná a řekla: „Budou před ní klekat všichni, jejichž jména nejsou zapsána v knize života? V knize Beránka zabitého?“

Na dívku to zapůsobilo asi jako rána elektrickým proudem. Ztěžka se opřela o nejbližší lavici. Zdálo se, že na ni jdou mdloby. Tereza ji vzala v podpaží a vedla ji ke dveřím. Průvodkyně jim spěchala odemknout. Prohlídka pro ně skončila dřív. Kňour se ještě protáhl za Terezou, já zůstal v kostele. Vrátil jsem se k soše svatého Viktorína a prohlížel si lavici, kde prve seděla ta dívka s bílým šátkem na krku. Určitě to byla Viktorie? Vzpomněl jsem si, že tahle Viktorie – dívka s červenými brýlemi – žádný šátek na krku neměla.

* * *

Kastelán mezitím chtěl nechat Kňourovo auto vytarasené v klášteře odtáhnout, ale patrola, kterou zavolal, se spokojila s pokutou. Kňour se s policisty začal hádat a turisté čekající na prohlídku vděčně přihlíželi. Ve stinném koutě nádvoří jsem pil s Terezou z plastového kelímku pivo. Omluvila se mi za chování v kostele – neví prý, co to do ní vjelo. Optal jsem se jí na to, co řekla holce s brejličkami, a taky jsem chtěl vědět, proč jsou s Kňourem v Kladrubech a jestli mě sledují. Namítla, že jsem Kňoura sám pozval; asi to byla pravda. A tamto jsou prý pasáže z bible a ona je umí zpaměti – její paměť prý spontánně zareagovala na podnět toho hlasu. Pak chtěla vědět, jak jsem to provedl s tou dvacetikorunou, a na to jsem zase neuměl dát kloudnou odpověď já.

Natáhl jsem pravačku a předvedl, jak jsem minci položil na vodu. „Prostě takhle.“ A ona udělala něco, co jsem nečekal: vzala tu ruku do dlaní, rychle ji políbila a zase ji pustila.

Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem se aspoň pokusil odbýt to smíchem a pro jistotu se ohlédl po Kňourovi. Přes policajtské rameno nás pozoroval se směsí ohromení a vzteku. Tereza ho nebrala na vědomí, a tak jsem dělal jakoby nic i já. Přitáhla si stehna k tělu a položila si hlavu na kolena. Zeptal jsem se, kde je Viktorie, a ona řekla, že ta holka beze slova odešla, jen co se za nimi zavřely dveře kostela. Řekl jsem jí o Unterwasserovi a jeho nevlastní dceři a ona zapochybovala, že mohla kdy něco vystudovat, protože podle ní je buď němá, anebo idiot.

„A má příšerný brejličky,“ dodala. „Víš, proč jsou příšerný?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Protože jak si stoupla naproti mně, viděla jsem se v nich. Viděla jsem se v nich spolu s Kňourem.“ A pak udělala druhou věc, kterou jsem nepochopil: najednou se rozplakala. Koukal jsem na ni asi dost vyjeveně a ptal se, proč brečí, a ona úplně navážno odpověděla, že nebrečí, jenom ji řežou do očí čočky. Zasmál jsem se tomu a už se neptal. Podal jsem jí kapesník, ona si ho vzala a hlučně se do něj vysmrkala.

Pak jsem zvedl hlavu. Stál nad námi Kňour a podezřívavým pohledem těkal z jednoho na druhého. „Cos jí udělal?“ vyštěkl na mě.

Chvíli jsem čekal, že mě Tereza bude bránit, ale ta si vytáhla z kabelky zrcátko a začala se v něm zkoumat; trochu se jí roztekly oční linky. Kňour ani já jsme ji teď vůbec nezajímali. Tak jsem se zvedl, oprášil si kalhoty, odstrčil Kňoura a šel pryč.

Vrátil jsem se po silnici do městečka a u stromu, pod nímž jsem dopoledne stál, jsem se ohlédl ke kostelu. Na baště někdo stál. Teď už žádná postavička v bílém. Podle modrého trička jsem poznal kastelána. Zdálo se, že mě odtamtud pozoruje – držel si ruce před obličejem a něco se mu v nich lesklo. Dalekohled. To mě zaskočilo. Chtěl jsem se schovat za strom, a jak jsem udělal úkrok zpět, kotníkem jsem ve vysoké trávě o něco zavadil.

Sehnul jsem se a zkusil to zvednout, ale nechtělo se to pustit země.

Nahmatal jsem hladký stonek a zatáhl. Pružilo to. Pak jsem zatáhl pořádně, ne nahoru, ale šikmo po stéblech, a teď to vyjelo ven. Držel jsem v rukou vysvětlení toho záhadného zašustění v trávě: šíp z lehkého kovu, červeně lakovaný, asi tři čtvrtě metru dlouhý, s ocelovou špicí a oranžovobílými směrovými peříčky.

Podíval jsem se na baštu. U zídky teď nikdo nebyl. Ráno ano. Ale proč? ptal jsem se sám sebe. Proč by po mně kdo střílel? Nebo si nějaké dítě dělalo legraci? Vzal jsem šíp s sebou. Teď, říkal jsem si, teď bych se měl sebrat a odjet a buď začít s hledáním univerzální věty úplně jinde, anebo podat ve Stellaru výpověď. Párkrát jsem švihl šípem do tetelivého vzduchu nad krajnicí.

Na návsi jsem pořádně prohlédl auto, a dokonce se podíval mezi kola. Uvnitř jsem sklopil sedadla a prošátral odkládací přihrádku. Nic jsem nenašel, Mini Cooper tu nežádoucí pozornost nevzbudil. Ale když jsem se vysoukal ven a narovnal se, vylekal mě hlas někoho, kdo stál za mnou a patrně sledoval moje počínání. Otočil jsem se a pohlédl do očí kastelánovi. Nezdálo se, že je v náladě na přátelský rozhovor.

„Vy jste taky z tý reklamky?“ otázal se.

„Taky. Ale s nima mám málo společnýho, jestli vás zajímá tohle.“

„Tak podívejte,“ pokračoval. „Nevím, o co vám jde, ale normální zájemci o kulturu a historii nejste, to mi nevykládejte.“

Pokrčil jsem rameny. „Přijel jsem kvůli Santinimu. Když budu chtít, přijedu znova.“

„To bych vám nedoporučoval.“ Úplně mu zbělelo chřípí. „Tropili jste výtržnosti v kostele, někdo z vás tam dokonce kouřil, nerespektujete zákaz vjezdu a pořád po něčem slídíte. Pro mě je to jasný: už vás tam nepustím. Jestli se tady ukážete znova, zase zavolám policii. A tamtý holce řekněte, že jestli ještě jednou opustí skupinu a nechá se zamknout v kostele, bude litovat.“

„Počkejte!“ vyrazil jsem za ním. „Jaká holka? O kom to mluvíte?“

„Přece o tý blondýně. Když jsem ji tam načapal, vytáhla na mě kudlu.“

„Viktorie? Měla na krku šátek?“

„Nevím… Asi jo. Tak vidíte, že ji znáte.“

„Ale to není možný… Nebo –“

„Helejte, nehrajte to na mě. Vy tady máte něco za lubem a já vám to překazím, to vám garantuju. Zkuste se tady ještě ukázat!“

„Počkejte přece. Já jsem opravdu rád, že se nic nestalo. Odjela už?“

„Asi jo. Musel jsem jí odemknout a pak jsem ji doprovodil až před klášter, aby se nechtěla třeba někudy vrátit. Tam nasedla do auta a odjela. Měla štěstí, že policajti už byli pryč, nechtěl jsem je volat podruhý.“

„A jela sama? Bílým autem?“

Na to mi neodpověděl. Nasedl do své rachotiny a nastartoval. Pak stočil okýnko a řekl: „Myslel jsem to vážně. Vás ani vaše kamarády už doufám neuvidím. A jestli jo, přijde někdo k úrazu. Mně je to jedno.“

Jestli jsem před chvílí zapochyboval, že tohle dobrodružství je omyl a já tady jenom ztrácím čas, teď mě ty pochyby přešly. Viděl jsem, že v klášteře asi něco je – něco, co i jiným stojí za to poznat, anebo tohle poznání překazit. Že cesta za univerzální větou, jíž jsem se dal, je možná krkolomná a snad i nebezpečná, ale teď mě začíná doopravdy bavit. Konečně.

* * *

Na křižovatce u kláštera jsem zabočil doleva namísto doprava, kudy bych se správně měl vracet směrem na Prahu. Myslel jsem na kastelána. Koho to přistihl zamčeného v kostele? A kdo tedy byla ta druhá dívka, co odešla s Terezou? Která z nich byla Viktorie? Kastelánovi jsem se divit nemohl; lidi, které si spojoval se Stellarem, se dnes moc nepředvedli. Měli by odjet a už se nikdy nevrátit. Jenomže já jenom tak odjet nemohl. Kastelán řekl víc, než říct měl. Teď jsem byl zvědavý na to, jaký mohla mít Viktorie důvod nechat se v kostele zamknout. I když ten důvod byl nasnadě. Něco tam hledala.

Nechal jsem auto v lese asi půl kilometru od kláštera, u betonového bunkru z války, který měl ve dveřích rozřezanou mříž a v jeho okolí se válely lesklé barevné obrázky holek s roztaženýma nohama; někdo tu rozcupoval pornočasopis.

Došel jsem k jednoduché ohradě z dřevěných kůlů propojených dvěma břevny nad sebou. Za ní se pásli koně, pět vzrostlých zvířat a jedno docela malé hříbě. Podívali se na mě a pak zas sklonili hlavy. Sedl jsem si na klandr a zapálil si. Dávky nikotinu jsem zapíjel minerálkou a takhle jsem tam vydržel sedět přes hodinu. Z louky se ozývali cvrčci a postupně se k nim přidávali ptáci ukládající se ke spánku. Hmyz ve večerním vzduchu pískal a bzučel, ale mě si nevšímal, odrazen cigaretovým kouřem a přitahován pachem zvířat v ohradě. Mezi stromy už padla tma a taky barva nebe potemněla, od světlé přešla v sytou modř s bílými hvězdami. Zaklonil jsem hlavu a ta se mi z toho pohledu zatočila – bylo to taky cigaretami. Sedět na plotě jsem už nevydržel. Na trochu nejistých odkrvených nohou jsem došel k silnici, rozdýchával nikotinovou nevolnost a po chladnoucím asfaltu se pomalu vracel ke klášteru. Byl jsem tam za dvacet minut. Brána už byla zavřená a na parkovišti u lesa nestálo jediné auto. Všude bylo ticho, jen někde v městečku bylo slabě slyšet traktor, možná ten, co kolem mě dopoledne projel.

Obešel jsem komplex zleva, podlezl zarostlý mostek přes terénní proláklinu a dostal se na severozápadní stráň, pod níž se mastně leskla hladina rybníka a kouřilo se z komína domku, kde hospodyně, jak jsem si představoval, zrovna podává večeři. Vzpomněl jsem si, že jsem přes den skoro nejedl.

Ujistil jsem se, že na prostranství před severní stranou kostela tentokrát nikdo nestojí, a přihrblý jako indiánský lovec vyběhl do zarostlého svahu až k překážce. Z kostelní strany to byla nanejvýš metrová zídka, na níž se mi ráno tak pěkně leželo. Jenže z téhle strany to byla pět metrů vysoká zeď. Naštěstí se z ní drolilo kamení a do vzniklých děr se dala zasunout tady ruka a tam noha. Tímhle způsobem jsem se vyškrábal nahoru. Konečně jsem se přehoupl přes okraj, skrčil se ve stínu a přitom se rozhlížel s pocitem, že mě určitě někdo viděl. Ruce jsem měl poškrábané od malin a kamení. Zvážil jsem, jestli se nemám schovat mezi stromy a keři uprostřed plošiny a aspoň deset minut počkat, teď tam už byla černá tma. Rozmyslel jsem si to – špatně by se odtamtud prchalo.

Když se nikde nic nepohnulo, sedl jsem si na vyhřátou zídku a pátral očima po okolí, abych přišel na kloub tomu neodbytnému pocitu – vlastně jistotě, že se na mě někdo dívá. Mohlo za to průčelí příčné lodi. Stály tam dvě sochy, nad portálem Panenka Marie a nad ní, vlastně na samé střeše, nejspíš svatý Benedikt, co se nebezpečně naklání, jako by se chtěl vrhnout dolů. Byl jsem rád, že jsem od těch dvou kamenných přízraků bezpečně daleko. A pak jsem zalitoval, že jsem nedával větší pozor. Od východní části kostela někdo přicházel. Našlapoval tiše a já si ho koutkem oka všiml příliš pozdě – zaznamenal jsem jenom pohyb nějakého stínu, tvar ani podobu vůbec ne. Stín šel rovnou ke mně, takže mě viděl, takže už nezdrhnu a nevyhnu se konfrontaci. Znova se mi zatočila hlava a sevřel žaludek, a kdybych měl co, asi bych začal zvracet. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl švýcarský nůž.

Byl nějakých dvacet metrů ode mě, když jsem ho poznal – člověka, s kterým jsem mluvil naposled. Jenže to vypadal ještě docela civilizovaně. Teď se ke mně blížil v tmavých montérkách a s kšiltovkou na hlavě a vůbec nevypadal jako kastelán na rutinní obhlídce. Vypadal jako vykradač kostelů, který jde vyřídit hlídače stojícího mu v cestě. Pěkně jsme si to vyměnili. V jedné ruce měl zhasnutou baterku, v druhé asi metrovou tyč. Doufal jsem, že není železná; ale plastová, jak jsem předpokládal, taky asi nebude. Kompromisem by bylo dřevo. Sevřel mě strach z rány takovou tyčí; představil jsem si všechny ty syrové podlitiny, vyražené zuby a zpřerážené kosti lebky, nosu, čelisti, hrudního koše, předloktí a lýtek. Napadlo mě překulit se přes zídku, risknout pád do trní na druhé straně a pak sladký útěk do bezpečí. Byl bych to udělal. Ale nemohl jsem se ani pohnout.

I kastelán zaváhal, a na chvíli se dokonce zastavil. Nebylo mi jasné, jestli už mě taky poznal – snažil jsem se držet hlavu skloněnou a zatím se mu nedívat do očí. Pořád nás dělilo dobrých deset metrů. Zvažoval asi, jestli se nemá otočit a jít volat policii. Nejistě přešlápl a svěsil ruku s tyčí a já si domyslel, co se mu honí hlavou: do rvačky se mu taky nechce, nemá s sebou mobilní telefon, aby zavolal pomoc. Na druhou stranu nechtěl, abych mu utekl, teď, když mě konečně má. A možná dostal strach i on. Strach z toho, že je nás na něj víc.

Rozsvítil baterku a já musel před kuželem světla přimhouřit oči. „Říkal jsem vám, ať už sem nelezete!“ zavolal na mě. Takže teď už ví, s kým má tu čest. Nevadí, usnadňovat mu to nebudu. Bez odpovědi a ve snaze vyhnout se prudkému světlu jsem seskočil ze zídky a po trávě popoběhl stranou. Baterka se dala do pohybu, její paprsek mi sledoval podrážky. Slyšel jsem jeho kroky, běžel rychle a doháněl mě. A tak jsem uskočil stranou, obrátil se a vyrazil proti němu. Paprsek mě na vteřinu ztratil a ta chvilička stačila. Když si mě znovu našel, už jsem byl u něj a vší silou do něj kopl. Chlap hekl leknutím a světlo udělalo vysoký přemet. Baterka padla do trávy a zůstala rozsvícená. Kastelán se naslepo ohnal tyčí a nestrefil se, byl jsem moc daleko, jako zajíc jsem uháněl k černému hájku uprostřed prostranství. Ale nevběhl jsem do něj, pořád jsem ho považoval spíš za past než za úkryt. Oběhl jsem ho zleva a zastavil se na druhé straně, pod kostelem. Sotva jsem popadal dech a snažil se nefunět a nesmrkat a nezvracet a nedusit se; proklínal jsem všechny vykouřené cigarety.

„Koukejte odtamtuď vylízt, vím, že tam jste, tak toho nechte!“ Hlas byl teď zase blízko, přicházel zprava, za křovisky jsem mezi listím zahlédl pohybující se mozaiku světla. To vykání mi přišlo absurdní – hýkl jsem smíchy a příliš pozdě si ucpal pusu. Slyšel to a kupodivu se naštval – asi byl zklamaný, že se jen netřesu strachy. Copak o to, já se třásl jak ratlík, a zároveň mě to nějakým nevysvětlitelným způsobem bavilo – asi jako noční bojová hra, co jsme kdysi hráli na dětských táborech. Jenomže tenkrát nešlo o krk. „Mám vás tady nahánět jako nějakýho fakana?“ rozkřičel se. „Anebo půjdeme do kanceláře a vy si to vyříkáte s policajtama?“

„Hovno!“ odpověděl jsem změněným hlasem a zase se bezděčně zachechtal a zároveň překvapil sám sebe, že tohle dělám, že se tak chovám, že si připadám jako opilý, přestože jsem večer nepil nic než minerálku. Přepjaté nervy – to bude ono. Paradoxní bylo, že jsem musel být o nějakých pět let starší než kastelán, a přitom jsem se choval jako kluk načapaný v cizí zahradě. Sevřel jsem v dlani svou kudličku a čekal, po těch poryvech hysterie už klidnější. Dětinské chování má svoje meze.

Pak světlo zhaslo a chvíli bylo ticho. Poslouchal jsem našlapování v trávě a žádné jsem nezachytil. Potom jsem zahlédl stín stejně černý jako rododendronové keře – vynořil se tiše jako kočka.

„Počkej, parchante,“ řekl tiše a náhle byl skoro u mě. „Až tě chytím, narvu ti tu trubku do prdele.“

Konečně mi začal tykat. Aspoň něco. „Na to si chyť někoho jinýho,“ odpověděl jsem už svým hlasem a ustupoval před ním. Jestli se snažil dostat mezi mě a křoviny, tak se mu to podařilo. To bylo špatné. Ale dostal jsem nápad. Vytáhl jsem z brašny PET láhev se zbytkem minerálky, namířil a hodil ji proti němu – tam, kde jsem tušil hlavu. Šplouchlo to a taky plesklo, trochu jako facka. Zalitoval jsem, že nevidím tu trefu. A trefa to byla. Asi mu neublížila, ale vylekala ho dost, protože překvapeně vyjekl a zakryl si hlavu. Tyč sice neupustil, ale já měl dost času oběhnout podrost a zase čekat, připravený utíkat na kteroukoli stranu, jenom ne doprostřed hájku, kde bych se dobrovolně uvěznil.

Jenomže kastelánovi došel poslední zbytek trpělivosti a rozhodl se zkrátit si cestu středem. Slyšel jsem praskání větviček, jak ke mně dusal po pěšince a rozháněl se svou zbraní.

Pak někde něco zasvištělo, asi tak jako ten šíp ráno v trávě, a navíc to doprovodil jiný zvuk, zapraštění, jako když se lámou větve. Mezi stromy nebylo vidět, ale jejich obrys ano; koruny dvou nejvyšších se zakymácely. Potom jsem uviděl trhavé světlo baterky. Hlasité kroky nezaváhaly ani na okamžik a spolu s paprskem se řítily vpřed. Zaujal jsem něco jako postoj šermíře, připraven učinit první výpad a uskočit stranou. Křoví se rozletělo a kastelán vyběhl na mýtinu. V levačce držel rozsvícenou baterku, v pravačce železnou trubku. Na úprk bylo pozdě, a jak se říká, nejlepší obranou je útok, tak co.

Spolehl jsem na rychlost. Vrhl jsem se na něj, ruku s nožem před obličejem, a bodl naslepo. Čepel cíl nezasáhla. Kastelán do mě vrazil jako lokomotiva a já odletěl dozadu. Praštil jsem sebou do trávy a málem přišel o nožík. Ale to už na mě kastelán celou svou vahou padl a já se s ním začal rvát. Ke svému překvapení jsem zjistil, že tyč někde ztratil a že nikde nevidím ani světlo baterky, a když jsem ho popadl za krk, zabořil jsem ruce do horké huspeniny, odkud se valila nějaká tekutina. Vzepřel jsem se proti těžkému tělu, bylo bezvládné. Odvalil jsem ho a po čtyřech popolezl o kus dál. Tělo se nepohnulo. Chvíli jsem poslepu hledal baterku. Pak ji mé ulepené ruce nahmataly a zkusily rozsvítit. Byla rozbitá. Vzpomněl jsem si na mobil, vyštrachal ho z brašny a oživil displej. Světlo to bylo mizerné, ale vlastně jsem byl rád, že není silnější.

Ležel na zádech, paže rozhozené. Tam, kde ještě před chvílí byla hlava, trčel z trupu s montérkami jen pařez krku. V rudé kaši svalů, úponů a šlach se bělal obratel. Kolem se třepily žíly a z široké trubice uprostřed pahýlu tryskala v pravidelných intervalech jasně červená krev. Už se jí hodně vylilo, pramen mi slábl před očima. Zvedl se mi žaludek; nohy i ruce postihla třesavka. Bylo jasné, že od kastelána mi už nic nehrozí.

Když jsem se jakž takž vzpamatoval, došel jsem k houštině a mobilem posvítil do větvoví. Nic zvláštního jsem neviděl. Rozhrnul jsem keře a vstoupil do hájku. Po pěšině jsem opatrnými krůčky došel až doprostředka, tam, kde se do stran a do výšky z jednoho místa rozrůstaly tři kmeny. Asi o metr dál stál čtvrtý strom; rozpoznal jsem jiný druh, ale ten ani tamty jsem pojmenovat nedovedl. Tenhle měl silnější kmen a byl vyšší, jeho větve se proplétaly s větvemi trojstromu.

Z větví visely provazy. Jeden se táhl až k zemi, jeho konec byl vytržen z rozštíplého polena, které tu někdo až po okraj zatloukl do země; vzpomněl jsem si na kluka, který před kolnou v poledním žáru sekal dříví. Světýlkem z mobilu jsem po provaze vyjel vzhůru – dosvítilo asi tak na metrovou vzdálenost a stačilo to akorát. Větve nade mnou byly svázány do nějakého rámu, který měl tvar kosočtverce. Dvě spodní haluze se naštíply, ale když jsem za provaz zatáhl, pružily tak, že se celý mechanismus dal znova natáhnout. Tak jsem to zkusil. Zatáhl jsem za lano a nechtělo to ani takovou sílu, jak bych čekal. Ve vidlici mezi dvěma tlustými větvemi jsem objevil důvod: malé kolečko z dětského kočárku, zbavené obvodové gumy, osičkou pevně zakleslé v kůře. Provaz seděl v drážce, k napnutí stačilo pořádně zabrat. Dovlekl jsem konec k polenu v zemi, zaklesl do rozštěpu čepel nože a vložil tam konec provazu. Když jsem nůž vytáhl, šňůra vězela v dřevě jako ve stisknutých zubech.

Už když jsem tahal za provaz, spatřil jsem nad sebou pomalý pohyb. Jako pružina v hodinovém stroji tu opisovala tři čtvrtě oblouku dlouhá, zahnutá čepel kosy. Násada pořád vězela v patce nabroušeného železa, ale šikmo, a do vzniklé dutiny byl vražen malý suk. Tudy byl provlečen provaz. Na druhé straně násada končila v půlce své původní délky, čistým šikmým řezem, naroubovaná na stejně seřízlou, na dva prsty silnou větev. Ve spojení s ní a lanem vznikla ze zahradnického nástroje popravčí zbraň.

Když jsem uvěznil v zemi konec provazu, čepel se, vztyčená a připravená, rudá od krve, zastavila uprostřed spleteného kosočtverce, který teď téměř vibroval – napnutý k prasknutí.

Stál jsem uprostřed pasti. Udělal jsem pár kroků ke kostelu a otočil se. Nějaké tři metry přede mnou se houštiny rozvíraly, skulinou bylo vidět posečený trávník. Kdo tudy procházel, mohl jít pohodlně; všude jinde by se prodíral mezi keři a trním. Zamířil jsem ke skulině, ve stopách toho, kdo tu šel přede mnou a na druhé straně vylezl o hlavu kratší. Přes vyšlapanou pěšinu se táhl provaz. Zavadil jsem o něj špičkou boty. Poleno ho neudrželo, vymrštil se do vzduchu jako rozzuřený had. Nade mnou se ozvalo mávnutí křídel. Kosa se vymrštila z rámu a prolétla hlavou ve výši očí – tedy místem, kde bych hlavu měl, kdybych nezůstal sehnutý. Čepel se zase vracela, opsala tři čtvrtiny kruhu a pak se nonšalantně zahoupala ve vzduchoprázdnu.

Namířil jsem světýlko displeje pod rododendrony a zlatý déšť, a našel to, co jsem hledal. Hlava ležela na levém uchu, čapka se válela opodál. Pravé oko se dívalo přímo, přes kořen nosu z něj stékaly slzy do levého. Levé bylo přivřené a ošklivě se kroutilo, takže to vypadalo, že kastelán šilhá. Z nosu vytékal hlen smíšený s krví. Ústa zela dokořán, uprostřed zlobného výkřiku. Suchá hlína obličej téměř neušpinila. Byly na něm oděrky. Kolem rtů se táhly krvavé šmouhy. Podezřele připomínaly otisky prstů. Ale jak to? Pokud past připravila kastelána o hlavu a tělo se setrvačností řítilo dál, kdo by co prováděl s hlavou? Sehnul jsem se k ní a posvítil do černého otvoru úst. Právě tohle to bylo – prázdná černá díra orámovaná zuby. A poněkud mělká. Jazyk chyběl, vyříznut ve chvíli, kdy jsem se na trávníku potýkal s bezhlavým tělem. Jindy to vrah nemohl stihnout. Kastelán přece jazyk měl, docela zdatně mi jím vyhrožoval. A pak přišel o hlavu a hlava přišla o jazyk.

Zapraskala větev a já schoval rozsvícený mobil a znehybněl. Poslouchal jsem, připravený vzít nohy na ramena. Děsivě blízko, nějaké dva metry vpravo někdo pomalu rozhrnul křoví, prodral se jím a potom zas všechno ztichlo. Pochopil jsem, že ten, kdo past nalíčil a pak kastelánovi vyřízl jazyk, tu celou dobu byl se mnou. Nepohnul jsem se, ani jsem nedutal. Ale teď už nebylo slyšet nic.

Mohlo uběhnout pět minut, a možná jen jedna, strach všechno zveličuje. Mé oči si zvykly na tmu a zjistily, že není až tak černá. V temnotě jsem začal rozeznávat obrys uťaté hlavy před sebou, v ní tu tmavou díru úst. V hájku už jsem nevydržel. Opatrně, krůček po tichém krůčku jsem se vyplazil ven a pořád ještě přikrčený se rozhlédl.

Proti temnotám houštin se zdálo, že na prostranství před kostelem je pološero. Uviděl jsem ji hned. Celou vahou těla, jako by se hroutila, se opírala o malé dveře v příčné lodi, přímo pod sochou Panny Marie. Bílý plášť na pozadí tmavého dřeva jasně zářil. Nevypadala nebezpečně. Ve tváři měla zděšení a dýchala trhaně. Napadlo mě, že vrah ublížil i jí. Že Viktorie Unterwasserová umírá.

Vykročil jsem k ní obezřetně, v ruce za zády schovaný nožík. Sledovala mě rozšířenýma očima a pak, když jsem se přiblížil na pár kroků, ty oči vytřeštila a dlaněmi se popadla za pusu. Jako by se před ní zjevil duch. Viděl jsem, že ruce i rukávy má čisté, žádná hlína, žádná špína, žádná krev – jako by se byla někde v šatně převlíknout a chystala se do společnosti. Nevypadala na to, že by z rukávu chtěla vytáhnout jehlice a předvést šavlový tanec. Četl jsem v její tváři ulehčení a možná i stud, ale hlavně touhu být někde hodně daleko.

Zpod rukou jí unikl slabý výkřik, nebo spíš sten, ale to už klouzala zády po dřevě dveří, ohnula se do strany a pomalu, s ladností operní umírající labutě se položila na kostelní práh.

Nehrála to na mě. Vzkřísil jsem ji slabou fackou. Když se probrala, chvíli váhala a pak mě objala – asi jako když dítě obejme dospělého. Klepala se strachy nebo rozčilením, připadal jsem si jako filmový hrdina, dobře a trapně zároveň. Pak jsem si sedl vedle ní, opřel se o zeď kostela a zapálil si. Vzala si ode mě cigaretu, ale držela ji nemotorně a kouř nevtahovala do plic, byla to pro ni jen taková smradlavá vzpruha. A fungovala, za chvíli začala kašlat a pohled jí zduchapřítomněl. Řekl jsem, že jsem tu vraždu neprovedl já a že si nemyslím, že by něco takového dokázala ona. Odpověděla, že to ví taky, ale jestli mám v úmyslu zavolat policajty, ničemu nepomůžu a jenom dostanu do potíží ji i sebe. Navázal jsem: jestli si myslí, že tady necháme mrtvolu s oddělenou hlavou a bez jazyka jen tak, tak je blázen, protože by nás měli do několika dní, možná hned zítra. A ona opáčila jak v nějaké staré televizní krimi, že to se nesmí stát a že jí musím pomoct zahladit stopy, a ať se na sebe podívám – od krve jsem od hlavy k patě, a jak to vysvětlím úřadům? Uznal jsem, že má pravdu. Optal jsem se, jestli chce hadrem drhnout stromy a ona na to zcela vážně, že bude muset a že taky odstraní ten příšerný stroj – tu popravčí improvizaci, jak ji nazvala. Potom se svěšenou hlavou podotkla, že jsme měli a zatím máme štěstí. Namítl jsem, že takový průšvih bych považoval spíš za smůlu, ale ona trvala na svém.

„Štěstí,“ řekla rozhodně. „Strašný štěstí, že neměl psa.“ Pak hlavu zvedla a upřela na mě své jasné oči, které ve tmě vůbec nebyly modré, ale skoro černé. „Pomůžeš mi, viď? Život mu nikdo nevrátí. Je mi to líto.“

„Tak aspoň ten jazyk,“ řekl jsem tiše.

Pokrčila rameny a vzala mě za ruku. Chvíli ji držela v dlaních a prohlížela si ji. Už jsem myslel, že mi ji políbí jako předtím Tereza a že to jsou vlastně šílené sestry – že jsem se dostal do vyšinutého zednářského sesterstva, které má takovéhle poznávací znamení. Ale ona mi rozpačitě podala pravačku a potřásli jsme si. „Viktorie,“ řekla a vstala.

„Martin,“ řekl jsem já a poslušně ji následoval do hrůzného hájku. Otázku, jestli ví, kdo provedl tu krvavou spoušť, jsem si nechal na jindy. Tušil jsem, že by to mohla vědět, a přišlo mi to výhodné a napínavé a dobrodružné a úplně nehorázné. Nevěděl jsem přesně proč, ale chtěl jsem mít tuhle krásnou ženu v hrsti. A ona mi do ní sama vlezla. Možnost, že je to fatálně nebezpečné, jsem si v tu chvíli odmítl připustit.

* * *

Vzadu za mostkem byl drátěný plot s cedulkami, kde stálo, že se tam nesmí chodit; na klášterních budovách poblíž kostela probíhala oprava střech. Chtěl jsem přelézt branku, ale Viktorie obešla zábradlí mostku a seběhla do zapleveleného příkopu a na druhé straně hbitě vyšplhala nahoru. Najednou stála za brankou. Beze slova jsem ji následoval.

Na cestě u parku, schované za převoznou stavebnickou buňkou, stál bílý terénní hyundai. Viktorie řekla, ať chvíli počkám, šla k autu, nasedla do něj a vycouvala. Čekal jsem, co si zas vyvzpomene, a opravdu udělala to, co jsem nepovažoval za dobrý nápad. Na zadních dveřích vozu byla zavěšena rezerva, a řidička, když pozadu dojela až k brance, zpomalila a tou rezervou se opřela do prken. Přiskočil jsem k autu a řekl, že rozlámaná prkna a vytržený zámek zítra jen přitáhnou pozornost. Zeptala se, jestli mám lepší řešení. Odpověděl jsem otázkou: může postrádat ten svůj kabátek?

Podala mi ho. Potom jsem si řekl o nějakou tašku. Otevřela odkládací přihrádku na straně spolujezdce a našla igelitku. Rozbalil jsem ji a ve světle lampičky v kabině zkontroloval, jestli je dost velká. Byla. Po stranách se modralo logo známého obchodního řetězce, pod nímž bylo rozmáchlým písmem napsáno: Vše, co potřebuji! Vzpomněl jsem si, že ten slogan vymysleli v Stellar Brusque.

Vrátili jsme se na travnatou terasu nad rybníkem. S igelitkou v ruce vkročila Viktorie do tmavého hájku a hned byla zase venku, tašku kulatě naditou, jako by si v houštinách utrhla dýni. Tělo jsme chtěli navléct do kabátu, aby za ním v trávě nezůstávalo moc krve, ale ani o hlavu kratší kastelán se do něj nevešel. Ovázal jsem jím tedy jen ramena se zbytkem krku, rukávy provlékl podpažím a zauzloval. Ale krev v těle už začala tuhnout a příliš netekla. Zkusil jsem mrtvolu zvednout a Viktorie mi pomáhala. Na ramena jsem ji uzvednout nedokázal. Takže jsem popadl svázané rukávy a vlekl kastelána přes trávník až k západnímu průčelí chrámu k mostku. Dostal jsem ho až k brance, kterou jsem Viktorii zakázal vyvrátit. Tam jsem ho za ruce vytáhl na zábradlí a překulil na druhou stranu. Žuchnul do příkopu. Slezl jsem za ním a s vypětím posledních sil ho dorval nahoru k autu. Viktorie už na mě čekala, zadní sedadla měla sklopená. Igelitka s hlavou ležela na místě spolujezdce. Společně jsme mrtvolu nadzvedli a zadem ji nasunuli do vozu. Něco tam překáželo. Sáhl jsem po tom a prohlédl si to – byl to sportovní luk z leštěného, bíle lakovaného dřeva s anatomicky vybraným držadlem. Tětivu měl povolenou a ovázanou kolem jednoho konce. Šípy jsem nezahlédl. Vzal jsem Viktorii za rameno a otočil ji k sobě. Podívala se na mě, jako by neuměla do pěti počítat. Zasmál jsem se tomu. Chtěl jsem jí říct, že vím, že to byla ona, kdo po mně vystřelil, ale přerušila mě: „Díky za pomoc a za mlčení, snad nebudeš litovat.“ Potom mi dala pusu na tvář. „Teď už běž, musíme to tam vzadu dodělat.“

„Musíme?“

„Běž! A někde se umej. Vypadáš jako vrah, víš to?“ pousmála se. „Tady máš dárek.“ Podala mi nějaký předmět a odstrčila mě. Stála u auta jako stráž a čekala, až půjdu. A tak jsem šel a za chůze si pomocí světla z mobilního telefonu prohlížel věc, co mi dala. Byla to kniha a hned jsem ji poznal – ta s kresbou kladrubského kostela a sochy Jana Nepomuckého. Tedy notes, který jsem už měl jednou v ruce. Otevřel jsem ho na jednom, pak na jiném místě. Přestože byla noc, něco se rozeznat dalo: spousty ilustrací a něco navíc, nějaké znaky napsané do řádky a pak vedené šikmo nahoru a zase dolů v úhlu 60°. Dohromady tvořily trojúhelník. Nebyla to písmena, ale římské číslice.

XVIII-XX-XI-XXII‑XVII-XV-IV-I-XIV-XVII‑XVIII‑III‑XVI‑XXIII‑XVII‑XVIII‑III‑XXII‑XXIII‑VIII–XI-XVI‑XXII-II-IX-XXIII‑XXII-X-XVII‑XXIV-XI…,

luštil jsem v slaboučkém světle a pak čtení vzdal. Schoval jsem notes do brašny a obrátil se k lesoparku. Po úzké pěšině mezi stromy jsem scházel ze stráně, až jsem došel k potoku. Byl na něm zbudován jez. Za ním se prostíralo fotbalové hřiště – ráno jsem ho viděl z druhé strany a shora, od parkoviště na kladrubském náměstíčku.

Svlékl jsem se donaha a celý se v potoce umyl. Voda páchla bahnem, ale v tu chvíli jsem byl vděčný i za ni. Ve svitu hvězd a taky měsíce, který zatím nebyl za hradbou lesa vidět, jsem jakž takž vypral košili a málem si rozmáčel zbylé cigarety. V duchu jsem si gratuloval k volbě ropsovské černě, protože na ní není nic vidět, i když textura látky byla ztěžklá ledasčím.

Vracel jsem se lesíkem zpátky ke klášteru. Nad špičkami stromů se ukázal růžek bílého měsíce a jeho záře stačila na to, abych na palouku vlevo od pěšiny uviděl nějaké pódium. Šel jsem se tam podívat a poznal, co to je; lesní divadlo. Před nějakými padesáti lety se klášter využíval jako školicí středisko pro mládež. Betonové jeviště, shnilé lavičky v hledišti, vyzděné šatny a záchodky, trafostanice a dva zrezlé sloupy po stranách pódia; kdysi odtud svítily bodové reflektory. Nejspíš to tady sloužilo letním estrádám.

Rozprostřel jsem mokrou košili na beton pódia a pokusil se zapálit zvlhlou cigaretu. Šlo to. Vtáhl jsem kouř do plic a lehl si. S pohledem upřeným na Velký vůz, blednoucí ve světle stoupajícího měsíce, jsem na chvíli usnul. Zdálo se mi, že někdo něco říká. Možná těch hlasů bylo víc. Dva. Nebo tři. Nečekal bych, že v takovou chvíli upadnu do mikrospánku, ale stalo se.

Když jsem procitl, ležel vedle mě nedopalek stále zachovávající původní délku cigarety; až k filtru byl tabák i papírek shořelý na popel. Posadil jsem se. Podíval jsem se na hodinky, bylo krátce po jedné. Pak někdo promluvil doopravdy, řečí jak na divadle, hlasem vycházejícím odněkud zespoda, z místa pro nápovědu.

„Vtom!“ ozvalo se nejdřív a já se lekl. Pak přišla ta věta: „Vtom spatřil jsem šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak.“

Hlas byl zastřený, ale zřetelný, nedalo se určit, jestli patří muži, nebo ženě. V tu ránu jsem byl na nohou a snažil se prohlédnout tmu mezi ruinami za jevištěm. Hlas už se neozval.

Po cestě mezi zdmi klášterního areálu a polem jsem se dostal na silnici, sešel z kopečka ke křižovatce a po odbočce se pustil k lesíku s bunkrem, kde jsem vpodvečer nechal vůz. Když zatáčku osvítily reflektory auta přijíždějícího proti mně, skočil jsem do škarpy a padl do vysokých kopřiv. Auto rychle projelo kolem, neviděl jsem ho, možná to nebyla policie – snad ne, doufám, že ne, klepal jsem se v příkopě. Pak už byl na silnici klid a já pokračoval v cestě.

Coopera jsem našel ve ztichlém lese. Ve výběhu za ohradou bez pohnutí stáli dva koně. Museli mě slyšet a cítit, ale nijak nereagovali, jakoby zaposlouchaní do zvuků noci, které jsou lidskému uchu nedosažitelné. Měsíc chladně sálal, bylo dobře vidět, a tak jsem se po vyjeté cestě rozjel se zhasnutými světly. Obě zvířata za mnou otočila hlavu. Zamával jsem jim.

Nakonec jsem byl rád, že jsem nerozsvítil. Jen jsem zastavil u silnice, projelo kolem další auto, bílý teréňák. Blížil se překvapivě tiše, v nízkých obrátkách přijížděl od kláštera. Věděl jsem, kdo sedí za volantem a co v autě veze. Ale když kabina proplula kolem a vzdalovala se po asfaltce směrem na Plzeň, spatřil jsem vedle řidičky ještě jednu siluetu. Měla hlavu, takže kastelán to asi nebyl.

Vypnul jsem motor. Zapálil jsem si poslední cigaretu, vykouřil ji a teprve pak znovu nastartoval a rozsvítil. Silnice a pak i dálnice byly příjemně prázdné. Zpátky do Prahy jsem nepospíchal. K dalšímu setkání s Viktorií a jejími spolujezdci, tím mrtvým i tím živým, mi už chyběla odvaha.

* * *

Den poté, co jsem nad ránem dojel domů, svlékl se a padl do postele, mi po několika hodinách neklidného spánku došlo, co se vlastně stalo. A taky jsem pochopil, že pokračovat v hledání univerzální věty teď bude mnohem těžší než dřív. A dobrodružnější – což mě lákalo.

Co dál? Na polední snídani jsem neměl chuť, uvařil jsem si kafe a hned po něm další a pak si doběhl pro cigarety. Zbytek dne jsem zůstal doma, bylo mi všelijak. Až do noci jsem si prohlížel notes, který mi dala Viktorie Unterwasserová. Byly v něm kresby a vlepené fotografie kostelů, klášterů, paláců, fasád a soch, některé vcelku, některé pouze v detailu, a já už je občas uměl pojmenovat: voluty, římsy, špalety, obelisky, arkády, tambury. A samozřejmě ta okna, co jsem si jich všiml, už když jsem sešitem listoval poprvé – trojúhelná okna s vypouklými stěnami. Obrázky pokrývaly většinu listů, ale často se mezi nimi bělala prázdná stránka, nepravidelně a bez zjevného důvodu, a jedna stránka obsahovala řadu římských číslic natřikrát zalomenou do trojúhelníku.

Pil jsem koňak, abych trochu otupil nervozitu a stres a aby mě přešly žaludeční křeče. Kolem půlnoci jsem šel zvracet. Pak jsem si v kuchyňce uvařil hovězí bujón a díval se z okna, jak prší. Déšť spolehlivě umyje větve, listy, květy i trávu v Kladrubech, utěšoval jsem se – pokud už tam krev někdo neobjevil. Se zájmem jsem sledoval pokles hladiny v zelené lahvi s koňakem. Bylo mi zle a měl jsem chuť pít až do rána. Šel jsem si lehnout a okamžitě usnul. Zdálo se mi o bronzové soše, kterou shodili z mostu do řeky, aby se dověděli, jestli bude plavat. Ale když se podívali dolů, socha byla kamenná a rozbitá; ležela v suchém korytě plném balvanů a divných červených květin, které vypadaly trochu jako šlahouny a trochu jako houby.

Probudil jsem se s třesavkou a vlčím hladem. V mrholivém dešti jsem spěchal nakoupit. Domů jsem přinesl velký jahodový jogurt a pět rohlíků, ten šestý jsem snědl po cestě. Uvařil jsem si do půllitru kávu a celé dopoledne si zapisoval události posledních dnů a pak i ty starší, až do chvíle, kdy mě Kňour pověřil tím nesmyslným úkolem a pak jsem v metru poprvé uviděl Viktorii Unterwasserovou. Použil jsem k tomu dárek, který jsem od ní dostal, psal jsem na volné listy notesu s Nepomukem na obálce, a doplňoval tak slova tam, kde zatím jen obraz střídal obraz. Bílých listů zbývalo dost. Prošel jsem si svůj kostrbatý rukopis. Najednou jsem byl klidnější. Popsal jsem přesně patnáct stránek. Patnáct je přece třikrát pět, usmál jsem se sám pro sebe, možná bych si dovedl podle těch pravidel zahrát. Otevřel jsem si knihu o významu čísel a pustil se do toho.

Trojka je znamením úplnosti. Kosmos je rozdělen na tři části: nebe, zemi a peklo. Náš Bůh je trojjediný: Otec, Syn a Duch svatý.

V Bibli, která Ho oslavuje, se píše o třech epochách: o době před Zákonem, o době po Zákonu a o době, kdy přišlo Vykoupení. Základní univerzální ctnosti křesťana jsou tři: víra, naděje, láska. Tři ženy jsou jejich personifikací: ta, která nese kříž; ta, která nese kotvu, a nakonec ta, co nese srdce.

A která je ta, co přichází z pouště? Přichází zachránit, anebo zabít?

Vrátil jsem se k číslům. Pětka? Pětka je dokonalost. Pětka je číslo kruhu. Pokud ji umocníme, na posledním místě výsledného čísla dostaneme zase pětku. Vždycky. Pět je knih Mojžíšových, pět je ran Kristových. Pětka je čtverec plus jeho středobod, pětka je kříž spolu s Ukřižovaným. Patero je lidských smyslů a taky prstů na končetinách, a když člověk rozpaží, roznoží a napne krk, nabývá podoby hvězdy. Pěticípé hvězdě se nejčastěji opisuje kruh… Hm. Zase ty zatracený hvězdy. Bouchl jsem pěstí do stolu a převrhl půllitr se zbytkem kávy. Na desce se rozlil černohnědý květ lógru. Měl pět listů. Anebo chapadel. Anebo cípů. Židovská kabala říká, že pětka je číslo strachu.

Vyskočil jsem ze židle, couvl od stolu a upřeně skvrnu pozoroval. Chtěl jsem z ní něco vyčíst, ale čím víc jsem se o to snažil, tím mi připadala banálnější; další náhoda; jedna z mnoha; možná chci vidět věci, které neexistují; všecko je ztráta času a života. Magořina! Šel jsem si opláchnout obličej studenou vodou. Tušil jsem, že teď jsem se možná něčeho dotkl, ale za nic na světě jsem to nedovedl pojmenovat. Dál jsem nemohl. Měl jsem na sebe vztek, že nedokážu pokračovat sám. V paměti mobilního telefonu jsem vyhledal číslo Romana Ropse.

* * *

Zničehonic se udělalo hezky a sluneční paprsky odražené od mokré dlažby na Újezdě řezaly do očí, když jsem vystoupil z tramvaje. V horní části Malostranského náměstí, když jsem prošel kolem mikulášského chrámu a morového sloupu, se vpravo ode mě mihla světlá skvrna – čekal jsem, že to přijde. Instinkt mi otočil hlavu, ale nic zvláštního jsem podle očekávání nezahlédl, jen tlupu Britů, kteří se vyvalili z kostela, všichni v bílých tričkách s upomínkovými nápisy na pobyt v Praze. Čekal jsem, až přejdou. Nahrnuli se do hospody U Čerta. Vydal jsem se Nerudovkou nahoru, k bydlišti černého doktora.

Když mi Rops otevřel a já vstoupil, nedovolilo mi přítmí v bytě zahlédnout postavu dřepící v jednom z hlubokých kožených křesel. Kývl jsem na nabídnutou kávu a posadil se na gauč. Rozhlédl jsem se pokojem a zjistil, že tvář dívky, o kterou měl doktor posledně takový strach, zmizela ze zdí, z nábytku, z kovové sochy i z obrazovky počítače. Průvan v otevřených oknech pohnul záclonami a vpustil víc světla, a já si konečně všiml návštěvníka. Beze slova mě pozoroval. Čekal bych, že pohled neznámého člověka bude přinejmenším lhostejný, ale tenhle chlap se na mě díval s neskrývanou nenávistí. Řekl jsem „dobrý den“, a on se jen otočil k Ropsovi, který mi chystal presso, a mečivým hlasem se zeptal: „To je ten kreativec?“

„Martin Urmann – Benjamin Mráz,“ představil nás hostitel a postavil přede mě kouřící šálek. Na černém triku měl reprodukci kresby hlavy, portrétu Pabla Picassa. „Magistr Mráz je historik. Ne sice historik umění jako já, ale o umění toho ví dost. V podstatě jsme spolužáci.“

„To nejsme,“ zavrtěl hlavou Mráz, „protože ty jsi starší.“

„Jak víte, že jsem ‚kreativec‘?“ zeptal jsem se ho a pořádně si ho prohlédl. Byl podsaditý a nijak velký, a i když si tak zakládal na tom, že je mladší než Rops, přes pásek kalhot se mu valily faldy pečlivě krmeného břicha. Přesto nepůsobil jako rozměklý tlouštík odněkud z archivu, na to měl příliš mohutná záda a krk. Pod špičatou ježibabí bradou se mu dělala ještě jedna, široká. Obě dvě pak, stejně jako tenkou pusu, objemem překonával veliký nos. Oči měl chytré a pohled pichlavý, možná i zákeřný, kdybych měl k takovému podezření důvod. Slámově žluté vlasy mu spadaly na kulatá ramena.

„Omlouvám se, ale musel jsem se o vás zmínit,“ odpověděl Rops za něj. „Ben mi volal, že v Kladrubech se stala taková podivná věc… A vy jste tam přece před pár dny byl.“

Šálek se v mé ruce zachvěl jen nepatrně, ale pár kávových kapek spadlo na malý zelenočerný šíráz a Mrázův modrošedý pohled pod převisem obočí ztvrdl.

Pomalu jsem upíjel kávu. „Podivná věc? Když jsem tam byl já, absolvoval jsem standardní prohlídku, obešel si okolí kláštera a zase jel domů. I když je pravda, že jsem se vrátil až v noci. To místo má… atmosféru.“

„Atmosféru?“ odfrknul si Mráz. „Valja si vás pamatuje – vás i ty druhý dva. Dělali jste tam strašnou ostudu.“

„Jaká Valja?“

„Průvodkyně. Je to moje sestřenice. Říká vám ‚reklamkáři.‘“

„To mě mrzí, že mě spojuje s tím chlapem. Znám ho z práce, ale v Kladrubech jsme byli zvlášť.“

„Takže on si tam s tou ženskou náhodou zajel, když jste tam byl vy?“

„Proč vás to zajímá? Dobře, ten člověk má pověst bohéma, a dokonce si ji pěstuje. Je to takovej ten bohém, co už nějakou dobu hodně vydělává, a pořád se s tím nedokáže vyrovnat. Já ho zrovna dvakrát nemusím, ale v práci je hvězda a jsou lidi, co ho mají rádi.“ Třeba Tereza Coufalová, dodal jsem v duchu a bezděčně zatřepal hlavou.

„Mně je putna, co si ten blbec pěstuje a jak se chová,“ zavrčel Mráz. „Ale den po tom, co jste se tam vy dva a ta ženská předváděli, zmizel kastelán a dodneška se neobjevil.“

„Nechápu, jak to souvisí,“ řekl jsem s kamenným obličejem a v duchu Mráze opravil: kastelán zmizel už v noci. „Třeba někam odjel,“ řekl jsem bezbarvě. „Až bude pryč tejden, tak pak –“

„Takže vy víte, že bude pryč tejden?“ vyjel na mě Mráz a já zmlknul. „Ten váš idiotskej kamarád se s kastelánem chytnul, to viděla spousta lidí, a byli tam potom policajti. A jestli se svým mafiánským autem vecpe, kam chce, co když v těch manýrách pokračuje i pak, když ho nikdo nevidí?“

„Absurdní. Musel byste ho líp znát –“

„Ale já nemám nejmenší touhu nějak líp ho poznávat. To určitě. S radostí to přenechám kriminálce.“

„Ono se to vyšetřuje?“ vstoupil do debaty Rops. Jeho hlas byl teď o poznání tenčí, až jsem si řekl, jestli ho najednou nemrzí, že Mráze pozval.

Historik pokrčil rameny. „Někdo by ho musel označit za pohřešovanou osobu. Pokud vím, zatím to nikdo neudělal.“

„A klášter?“

„Klášter je bez kastelána. Zatím to asi jde bez něho, průvodci a manuálové se říděj sami. Pak rodina nechá vyhlásit pátrání a v Kladrubech si najdou nástupce.“

„Vždyť se každou chvíli může vrátit,“ řekl jsem a dal si záležet, aby to znělo přesvědčeně.

„No jistě,“ podpořil mě Rops a zapálil si doutníček. Třásla se mu ruka. Napadlo mě, že možná už něco ví.

„A tomu věříte, jo?“ ušklíbl se Mráz a teatrálně se rozkašlal. Potom se zvedl a s kapesníkem před nosem se postavil k oknu. Zapálil jsem si cigaretu egyptským zapalovačem a pobaveně sledoval, jak figurka přitahuje doktorův pohled. Nechal jsem ji stát na stolku.

Chvíli bylo ticho. Doufal jsem, že Mráze návštěva omrzí dřív než mě, ale zatím u okna upíjel čaj a k odchodu se neměl.

Vyndal jsem z brašny notes a podal ho Romanu Ropsovi. Se zájmem si ho prohlížel.

„Odkud to je?“ zeptal se Mráz. „To jsou nějaký výstřižky?“

„Koukněte na tu obálku. Ta kresbička. Nevíte, co je to za kresbu?“

„Ten Nepomucký?“ zdvihl Rops obočí. „Jediná Santiniho kresba takového typu, o které se bezpečně ví, že ji dělal on. Málo významná. Má ji Národní galerie.“

„Nepřipadá vám něčím zvláštní?“ řekl jsem.

„Proč?“ odpověděl Mráz za něj. „Ten váš Santini byl přece taky malíř, akorát že maloval hodně málo, a když kreslil, tak hlavně kostely. Ovšem je divný, že svýho milovanýho Nepomuckýho nakreslil jenom jako sochu, to uznávám. Proč ho nenamaloval, jak trůní na nebesích, že jo?“

„Nevíte, kde ta socha stojí? Když jsem byl v Kladrubech, nenašel jsem ji tam. Aspoň ne takovouhle.“

Mráz se zachechtal. „Teda vy jste naivní. Takovejch jsou přece tisíce. Tohle je jenom jedna z nich. Tu nenajdete, ani se o to nepokoušejte. Prej v Kladrubech…!“

„A proč drží v rukách šíp a palmovou ratolest namísto kříže?“

„Jak to mám vědět?“ utrhl se na mě a už se nesmál. „Ani mě to nezajímá – takový voloviny.“

„Mě teda jo,“ nedal jsem se. „A proč je za ním ten kostel? A proč mu ty hvězdy nad hlavou tak divně tancujou?“

Mráz mě sjel pohledem asi tak, jako když profesor odmítne otravného žáka, a podíval se na hodinky.

Rops mezitím listoval notesem. „Santini,“ řekl. „Santini. Tohle nevím jistě, ale asi taky. Tohle taky. A tady… Santini. Prostě všude.“

„Ukaž,“ natáhl k němu Mráz krk. „Co mají znamenat ty čísla v trojúhelníku? Osmnáct, dvacet, jedenáct, dvacet dva… Debilita. Takhle se vsází sportka v blázinci. Jste si vsadil, jo?“

„Chci jenom zjistit, co to znamená.“

„To se vám nepovede. Ale ty obrázky… Aha! Třeba tohle znám: klenba v konírně ve ždárským klášteře. A tohle jsou okna a fasády v Želivi. Tohle nepoznávám…“

„Mladotice,“ doplnil ho Rops, teď zcela zaujatý reprodukcemi. „Vidíte tu klenbu do hvězdy? Typický prvek. A jak je štíhlá! No jo – kostely přímo notorické svou krásou. Rychnov. Zvole. Sedlec. Tahle kupole a korunní římsa: Křtiny. A ta okna: Rajhrad. Teď pozor: mezi barokními a barokně gotickými chrámy jedna nádherná barokní hospoda: Ostrov nad Oslavou. Ta vychýlená křídla, vidíte? Výborný žert.“

„Pěkný, ale dost divný. Barokní architekt že by měl fanklub? To jsem nevěděl. To je snad nějaká reality show, nebo co, no čeho se ještě dočkám,“ mečel bez ustání Mráz, dokud jsem mu nevytrhl notes z ruky. Bál jsem se, aby nedolistoval k tomu, co jsem tam zapsal.

„Vyznáte se v tom?“ otázal jsem se Ropse. „Myslíte, že je v tom systém?“

„Ta dívka má bezpochyby vytříbený vkus. Ale hledat v tom nějaký systém nebo význam nebo jakousi zprávu…“ Tady se zarazil a já hned pochopil proč: nechtěl, aby se o mém nepomucko‑santiniovském dobrodružství dozvěděl Mráz. Ten prozatím mlčel a ostřížím zrakem nám visel na rtech.

„To by bylo jako hledat jehlu v kupce sena?“ napověděl jsem, abychom se ze slepé uličky dostali ven.

„Jehlu, která v tom seně možná není,“ řekl Rops zadumaně a znova se zadíval do notesu. „Santini toho postavil hodně, spoustu projektů realizovali nebo dokončili až po jeho smrti. Taky měl hodně napodobitelů a pokračovatelů, o řadu staveb se vede spor: je to Santini? Není? Anebo na hotový projekt přikreslil jenom něco, aby ho vylepšil nebo opravil. Jsou věci, které se nikdy nedovíte, s tím se musíte smířit. Ale že Santini spolu s Dienzenhofery změnil a ovlivnil tvář českého venkova a do velké míry i Prahy, o tom není sporu.“

„Ty bys měl vystupovat v televizi,“ poznamenal Mráz a přehodil si přes rameno koženou kabelu. „Tam tyhle žvásty milujou. Nezapomeň to dát do svý příští knížky.“

„Psát o Santinim mě nenapadlo, ale…“

„Ne? Ale třeba si to rozmyslíš a napíšeš něco tak zhovadilýho jako tamto o katedrále.“

„Nemusels to číst,“ řekl Rops zostra. „Píšu pro širokou veřejnost, ne pro odborníky. Pokud je ti to povrchní, tak to prostě zaskli a čti si sborníky Ústavu medievalistiky Akademie věd.“

„Dobře víš, že nějaká popularizace dějepisu mi nevadí.“ Řekl to tak, jako by se mu nic nehnusilo víc. „Jenomže ti myslím nemusím připomínat, co se u Svatýho Víta stalo, když jsi to psal? Musím? Taky náhoda, co?“

„A jak jsem to já mohl ovlivnit? Způsobil jsem to snad?“ opáčil Rops, ale teď byl v defenzivě, jeho hlas ztrácel na pevnosti. Věděl jsem od minule, že si události, co se seběhly v katedrále, krvavě vyčítá.

„Nechme to budoucím historikům,“ mávl rukou Mráz. „Mrtvoly ještě nejsou prolezlý červama, musej se nechat uležet.“ Zasmál se, jako by si chtěl odchrchlat. „Já jenom že teďka dělám rešerše v Sedlci u Kutný Hory, to je taky Santini, že jo, a byl bych nerad – fakt nerad –, kdyby se tam odehrálo něco podobnýho jako v katedrále… A kdyby tam taky někdo zmizel, tak jako v Kladrubech. Tak nashle.“ Konečně se odlepil od okna a šel ke dveřím. Ale když bral za kliku, ještě se k nám otočil: „Pokud kolem Santiniho budou šmejdit lidi, co z něj chtějí udělat zboží, nebude dlouho trvat a dojde ke stejnýmu průseru jako v katedrále. Upřímně doufám, pane Urmann, že se už nesetkáme, ledaže byste zašel na fakultu, ten zájem o historii se u troglodytů z reklamek jen tak nevidí.“

Zatmělo se mi před očima, a než jsem si uvědomil, co dělám, hnal jsem se se zaťatými pěstmi ke dveřím. Ale Mráz už je za sebou zavřel a Rops mě chytil za rukáv. „Nechte ho,“ řekl tiše. „Nemá to cenu, byl takový už na škole.“

„Máte sympatický kamarády.“

„Jsme jenom známí. Omlouvám se, jestli vás urazil.“

„To je dobrý,“ mávl jsem rukou a posadil se. „Ten chlápek má čuch jako ohař, poslechněte si tohle.“ Pak jsem mu s naprostou důvěrou vyprávěl všechno, co se v sobotu přes den a pak i v noci stalo v bývalém benediktinském opatství v Kladrubech.

Když jsem skončil, seděl v křesle s tváří v dlaních a dlouho nic neříkal. Nakonec přece jen promluvil. „Já to snad přitahuju… I když tady jsem opravdu jenom na okraji a doufám, že mě to nevtáhne doprostředka. Říkáte, že mu ten kosostroj hladce usekl hlavu? Kdo mohl smontovat něco takového?“

„Přes den to tam určitě nebylo. Všiml bych si toho. Bylo by to vidět od té zídky.“

„Mráz se to nesmí dozvědět.“

„Nikdo se to nesmí dozvědět. Dokud tomu nepřijdu na kloub. Spoléhám na vás. Teď bych ale potřeboval pomoct s tím, co říkal ten tajemný hlas. Mám to zapsané… Tady: ‚Kdo je ta žena, jež přichází z pouště?‘“

„Mluvili jsme o tom, vzpomínáte? Quae est ista quae ascendit de deserto deliciis affluens… Stojí to napsáno v té kupoli, pochází to z Šalomounovy Písně písní. Znám podobný text: ‚Ta žena je sluncem oděná, dvanáct hvězd nad hlavou a měsíc v srpu pod nohama.‘ Cituji ze Zjevení svatého Jana. Tohle se ale jasně týká Panny Marie. Koho přesně značí Šalomounova žena z pouště, to neví nikdo.“

„Vidíte v tom nějakou souvislost se Santiniho životem? Proč si tu větu vybral pro kostel?“

Chvíli váhal. „Bohužel nevidím.“

„A souvislost s Janem Nepomuckým?“

„Ne.“

Sakra. Myslel jsem si to a dopředu se snažil nevypadat zklamaně, ale moc se mi to nepovedlo. Rops rozhodil ruce, jako že se nedá nic dělat, a pak navrhl, abychom se šli něčeho napít. A chce mi prý cestou něco ukázat. Souhlasil jsem.

Vyšli jsme před dům a ze skupiny Italů, supících do svahu Nerudovky za průvodcem, který nesl v ruce paraple, se po nás otočily dvě tmavooké dívky, nejspíš sestry.

O pár desítek metrů níž jsme se zastavili a Rops ukázal na nenápadný kostel na druhé straně ulice. „Santini,“ řekl. „Ale pozor – dělal jenom něco. Hlavně vnitřky.“

„Tady?“ divil jsem se jako nepřipravený student. Přešel jsem ulici a zkusil dveře; bylo zamčeno. Doktor přišel za mnou a řekl: „Pojďte ještě o kousek dál.“

Sešli jsme ulicí ještě níž a zastavili se před celkem nenápadnou, ale bezpochyby historickou fasádou. „Koukněte na ty suprafenestrové římsy,“ ukázal bradou. „Valkounský dům.“

Rozsvítilo se mi. „Valkounský dům! Ten, který Santini koupil, když se tak zázračně vzmohl. Četl jsem o tom.“

„A taky tu bydlel až do své smrti. Jeho vdova po nějaké době dům prodala a pak tady bylo několik staletí klenotnictví. Hezká tradice, ne? Max by tady mohl otevřít starožitnictví.“

Nakoukli jsme do zaprášených výloh. Uvnitř se válelo pár beden a rolí igelitu, prostor čekal na využití.

„A teď se podívejte přes rameno. Morzinský palác.“

„To nemyslíte vážně. Nebo i tenhle barák projektoval on? Nelíbí se mi.“

„Připouštím, že v Praze jsou hezčí stavby. Tomuhle křídlu navíc, z vašeho pohledu levému, musel udělat místo středověký dům U Divého muže. Zbourali ho, když se tu začal roztahovat ten palác. Váš milovaný Santini v tom měl taky svůj podíl viny. Tady jen v několika detailech.“ Vypadalo to, že se pohledem na můj výraz baví.

„Krucinál. Jak to mohl všechno stihnout, proboha? Stojí tady vůbec barák, na kterej nešáhl?“

„Skutečně významné objekty z jeho dílny jsou na venkově – to jsou ty kostely, co vás znepokojí, a místo aby vás lákaly dovnitř, spíš vás od návštěvy odradí. A vy pak překonáte pocit ohrožení nebo nebezpečí, vstoupíte a teprve uvnitř pochopíte, že jste v nadzemsky osvětleném přístřešku postaveném nad oltářem, u něhož lidi velebí jediného Boha. To ulehčení!“

„Na tom něco je… Nejdřív vás vyvede z míry – a pak vás vezme za ruku a postaví před oltář. Zbytek je na vás.“

„Přesně tak. U jeho pražských realizací tohle nemůže fungovat, protože jsou to z větší míry paláce, objekty podléhající vkusu bohatého stavebníka. Většina panstva chtěla to, co měl jejich soused, jenom to musela mít o něco lepší a větší. V Praze Santini předváděl prvotřídní řemeslo. Ale své umění ukázal na venkově.“

„Takže znova na venkov… Za univerzální pravdou se ostatně vždycky muselo mezi rolníky,“ poznamenal jsem se svěšenými rty a sledoval Ropse, jestli se aspoň usměje. Neusmál.

„Asi vám nic jiného nezbude. Ale dokud jste v Praze, užijte si svého oblíbeného architekta tady. Dobře si prohlédněte ty busty nad portálem. Co vidíte?“

Podíval jsem se, kam ukazoval, a opravdu uviděl dvě kamenné hlavy. Vlevo se samolibě usmíval muž s rozzářenou tváří. Vpravo se pod závojem skrývala nějaká žena. Byla smutná, nebo aspoň zadumaná. Hlavu jí zdobila korunka v podobě čtvrtměsíce.

„To je nabíledni,“ řekl jsem. „Den a noc. A co má být? To přece nejsou sochy od něj.“

„To nevadí. Jsou starší než on. Představte si to – na tyhle dvě hlavy se Santini koukal každé ráno, když vstával, a každý večer, než šel spát. Teda pokud zrovna nebyl na venkově a nevymýšlel kostely. Symbol měsíce, noci, odvrácené tváře a tajemství vůbec se většinou váže k ženskému principu. Křesťanství začalo Marii – tedy ženu – uctívat až se zpožděním – poté, co mu ženský element začal zatraceně chybět. Nejvýraznější ženskou hrdinkou Nového zákona byla dlouho Máří Magdalena a to nemohla středověká církev skousnout. Jenomže i ji si spojujeme s nocí – nejdřív byla děvka a děvky provozují řemeslo v noci, pak potkala Ježíše a zamilovala se. Zatímco on byl v terénu a kázal, uzdravoval a dělal takové ty zázraky, ona ve stanu čekala jenom na to, až se amant se soumrakem vrátí a ona mu po těžkém dni natře mátovým olejem nohy. Ale bylo to tak? Dnes na to badatelé mají jiný názor – Magdaleny prý byly dvě: jedna učednice, druhá otrokyně. Na tom ale nezáleží. Důležité je, že Santini se tak trochu jako prorok vracel do Prahy ze svých venkovských cest. Dělalo mu to dost potíže – byl chromý a pohyboval se těžce. Doma ho vítala milující žena…“ Zarazil se. Asi se dostal k tématu, o kterém nechtěl mluvit, protože najednou něco nesrozumitelně zadrmolil a ukázal na nejbližší hospodu. Šel rychle a o krok přede mnou, abych mu určitě neviděl do tváře.

Posadili jsme se k baru, k těm dvěma bustám zády, a objednali si: já brandy a Roman Rops fernet.

Pili jsme mlčky. Váhal jsem, jestli mám navrhnout to, co mě napadlo už posledně. Bylo to cele na něm, ale neměl se k tomu, asi mu to bylo jedno. On mě nepotřeboval, jako dodavatel té chloralové vodičky jsem se neetabloval, tak co. Já jeho potřeboval až moc.

„Asi to ode mě nebude vhodný,“ lezlo ze mě, „ale jestli vás případ Santini tak zaujal, jako že se mi ještě před chvílí zdálo, že jo, myslím si, že by bylo snad nejlepší si tykat.“

„Samozřejmě,“ řekl suše.

Oddechl jsem si. Odtud už konverzace zase plynula líp. Zeptal jsem se, jestli mám vůbec šanci navštívit všechny Santiniho stavby v Čechách, a on řekl, že to bude dost těžké – hodně objektů není vůbec přístupných, některé jen s omezením. Souhlasil, že se na něj můžu kdekoli odvolat, a zároveň zapochyboval, že to udělá dojem všude; ale někde by mohlo. Když jsem se zeptal, kde mám začít, usmál se: prý už jsem dávno začal, teď musím jenom pokračovat. V množství mistrových staveb rozesetých po Čechách a Moravě neviděl žádný významný systém, prostě záleželo na tom, kdo mu co zadal. Představení klášterů ho doporučovali jeden druhému, ve Žďáru to byl Vejmluva, v Plasích Tyttel, v Sedlci Snopek. Zůstává jen a jen na mně, kam se podívám příště.

Požádal jsem ho, aby mě na dalších cestách za Santinim doprovázel. Odmítl, aspoň prozatím – musí každý den do nemocnice, nemůže ztrácet čas, stav jeho přítelkyně je kritický.

„Nějaká sepse, nebo co?“ zeptal jsem se co možná nejúčastněji.

Ukázal si na hrudník. „Ano – tady.“

Dál jsem se radši nevyptával. Pozval jsem ho na další drink, ale viděl jsem na něm, jak rychle ho teď, co se zmínil o své zmrzačené holce, opouští dobrá nálada. Po několika minutách mlčení se zvedl, pozdravil a odešel.

Třetí brandy jsem si dal sám a pak jsem to všecko zaplatil.

* * *

Možná v tom bylo vědomí, že od příště budu jezdit za Santinim sám, a taky tušení, že na těch cestách můžu s velkou pravděpodobností překročit zákon nebo přijít k ošklivému úrazu. Snad proto jsem domácí posilování a běhání po lese umocnil před odjezdem na Moravu zevrubným úklidem. Nechtěl jsem, aby u mě něco našli, až budu v kriminále nebo v nemocnici, anebo dokonce v urně. Nebyl jsem si jist, jestli by to po mně pak nezdědila má bývalá žena. A tak jsem roztřídil filmové nahrávky, rozhodnutý zbavit se veškerého porna. Jako bych se potřeboval očistit, něco takového v tom určitě bylo taky. Líto mi těch filmů nebylo – tenhle způsob uspokojování těla před časem přestal fungovat.

Když jsem se podíval na komínek plastových pouzder s digitální rozkoší, napadlo mě, že jsem za to dal během let majlant, a co kdybych se aspoň něco z těch peněz pokusil dostat zpět. Pod nickem SantiniM jsem disky přihlásil do internetového bazaru a zaradoval se, když mi do večera přišlo přes dvacet odpovědí. Vybral jsem si tři zájemce. Ten, co si říkal Robroy, chtěl celou sbírku. Upozornil jsem ho v mailu, že polovička filmů je v angličtině a bez českých titulků, a on, přestože jsem zdůraznil, že se tam stejně moc nemluví, koupil tu podporovanou polovinu. Druhý zájemce měl webové jméno MajorZeman a musel být znalec, protože dal slušné peníze za dva anglické filmy ze sedmdesátých let, které zkoušely spojit sex s humorem a byly psychedelicky sestříhané. Třetí kupec se podepsal SuccUBus. Zdálo se zvláštní, jak to napsal. Písmena S, U a B nechal velká – proč? „Sub“ je předložka znamenající „pod“; třeba submarine je anglicky ponorka. Nad touhle úvahou jsem se zasmál: co když si dopisuju s podvodníkem? Nebo s panem Unterwasserem? SuccUBus se jako jediný z respondentů chtěl setkat osobně. Své pravé jméno neudal, zaslání na dobírku odmítl. Zájem měl o The Image, Obraz, kuriozitu natočenou podle erotické novely Jeana de Berg. Že je film jenom v anglické a francouzské verzi, mu nevadilo. Potom mi došlo, proč se asi podepisuje takhle. Začal jsem na něj být zvědavý.

Za Obraz byl ochotný zaplatit dva tisíce korun. To bylo o dost víc, než jsem za něj dal já, a tak jsme se dohodli, že si zboží a peníze předáme osmnáctého července ve čtyři odpoledne na lavičce přímo před Loretou. Jenomže když jsem v daný den došel na Loretánské náměstí, žádnou lavičku jsem neviděl. Až na houfky turistů vedených průvodcem tu bylo skoro liduprázdno. O kuželkovou balustrádu na kamenné terase se opírala mladá žena. S tváří obrácenou k věžím poslouchala zvonkohru. Měla opálené paže. Dlouhé vlasy jí spadaly na záda, na sobě měla světle červené šaty na ramínka. S pomocí kaluží na terase ji slunce osvětlovalo ze všech stran. Ve vlhkém vzduchu se zdálo, že její postava září.

SuccUBus. To je ona. Jestlipak přišla proto, že chtěla poznat SantiniMa? Anebo poznala, o koho jde? Já ji poznal ještě před tím, než se pootočila a ohlédla, jako by tušila, že ji někdo pozoruje. Obrátil jsem se a sklonil hlavu, přiblížil k zapalovači konec cigarety. Cítil jsem její oči na svých zádech. Poznala mě teď? Pokud na mě zavolá, budu muset za ní. Ale nezavolala. Podíval jsem se přes rameno. Dívala se na náramkové hodinky, něco s nimi dělala, asi je seřizovala se zvonkohrou. Pak vytáhla z kabelky mobilní telefon, stiskla tlačítko a zlehka se usmála esemesce. Při tom si navíjela na ukazovák pramen vlasů. Zjistil jsem s překvapením, že se mi nohy daly do pohybu. Donesly mě ke schodišti, vystoupily na terasu a blížily se k Tereze. Stála ke mně zády. V pravé ruce držela mobil a palcem ťukala zprávu, levačkou stínila displej. Tiše jsem došel na dva kroky od ní a zůstal stát. Čekal jsem, až se ke mně otočí, a trochu se těšil na její ruměnec, na rozpaky a radost ze setkání, které bych sotva svedl na náhodu, ale co. Jenže mnohem radši bych ji zezadu objal, obrátil si ji v náruči k sobě a bez okolků, beze slova ji políbil. Jen tak – kvůli té kráse.

Natáhl jsem k ní ruku.

Mobil tiše pípl a ona ho přiložila k uchu. „Miláčku…,“ řekla asi tak bezstarostně, jako by ji nutili; úzkost, zmatek, nevole. „Ne, musela jsem si pro něco skočit… Neboj, navečer přijdu… Jo, určitě.“

Touha políbit se rázem změnila v touhu jinou. Sevřít v dlani ty husté vlasy, přirazit tělo k zábradlí, ohnout ho přes ně.

Schovala přístroj v kabelce a otočila se. Nikdo za ní nestál, i když by byla určitě přísahala, že ano.

Na balustrádě našel SuccUBus dárek od SantiniMa: plastový obal s filmem. Na obrázku stojí nahá žena s rukama připoutanýma řetězy, co visí od stropu. Ukryt v tmavém vchodu do Lorety jsem se díval, jak Tereza pouzdro užasle otvírá a na lesklém disku nachází to, co je k filmu přibaleno navíc a co jí před časem patřilo: tarotovou kartu s číslem XXI.

Díval jsem se, jak odchází, a teprve potom si uvědomil, že mě někdo tahá za rukáv. Stál u mě starý pán s cedulkou na klopě a špatnou němčinou opakoval, že jestli chci jít dovnitř, musím si koupit lístek.

„Nechci!“ zařvalo to ze mě.

Staroch uskočil a vyděšeně mi zíral na ruce. Pravda; třásly se. „Vypadni,“ zakoktal. „Vypadni, šmejde, nebo zavolám ostrahu.“

Tereza se vzdalovala dolů náměstím, já tedy zamířil nahoru k Pohořelci. Pak jsem si všiml zábradlí. Tarotová karta tam ležela obrázkem navrch. Le Monde. Malý oblázek bránil větru, aby ji sfoukl dolů na chodník.

* * *

Od kladrubské události uplynul necelý měsíc. Televizi ani internetové zpravodajství jsem nesledoval, noviny jsem si koupil jen dvakrát. O pohřešování kastelána jsem nevěděl nic a ani nechtěl vědět. Policie u mě nezazvonila.

Pracoval jsem. Udělal jsem si osobní seznam Santiniho staveb, které bych měl navštívit. Nakreslil jsem si mapku a zanesl aspoň některé stavby. Objektů bylo mnohem víc, než jsem čekal, a to jsem se ještě pokusil vyloučit ty nejspornější a nejpodezřelejší. Poučen Ropsem jsem věděl, že v počtu realizovaných staveb jeho kouzlo není, i když ta čísla ohromují. Takoví Dienzenhoferové byli snad ještě plodnější, jejich kostely, zámky a gloriety vyrostly po krajině jako z nasetého hrachu. Ale srovnat se Santinim se nedají. Jemu úhlednost a čistota tvarů nestačily: musel svým uměním znepokojovat, rušit, provokovat. A přitom se ani milimetr neodchýlil od posvátných principů architektury: jeho stavby ctí lidský rozměr a taky své okolí.

To, co po sobě Santini zanechal, se dá seřadit podle abecedy – jako skoro všechno na tomhle světě, až na matematiku. Díla, která prokazatelně, anebo aspoň hodně pravděpodobně vymýšlel on – buď celá, nebo aspoň z významné části –, už čekala jen na mé oči: kostel v Deštném, zámek v Heřmanově Městci, kostelík v Horní Bobrové, rezidence v Horušicích, hospodářský dvůr v Hubenově, kostel v Humpolci, kaple v Hradci Králové, kostelík v Chotouni, zámek v Chlumci nad Cidlinou, kostely v Chrasti i v Chrašici, kostel v Kozojedech, zámek v Lázních Bělohrad, nerealizovaný klášterní projekt ve Lhotici, klášterní chrám v Kladrubech, poutní kostel, kaple a přilehlé proboštství v Křtinách u Brna, poutní kostel v Mariánském Týnci, kaple v Měříně a v Mladoticích, kaplička v Nadrybách, kostel v Obyčtově, panská hospoda v Ostrově nad Oslavou, kaple v Ostrově u Stříbra, kaple v Panenských Břežanech, klášter a konventní kostel v Plasích, proboštství v Pohledu. V Praze by se z jeho projektů dala postavit celá jedna čtvrť. Navrhl či upravoval kapitulní děkanství na Hradčanech, klášter na Bílé Hoře, paláce Colloredovský, Lissauský, Kolowratský a Morzinský, kostel Panny Marie na Malé Straně a o kousek níž přestavbu Valkounského domu, číslo popisné 211–III, Svaté schody u svatokarlovského chrámu na Novém Městě. Dále proboštství, konvent a kostel v Rajhradě, kostel Nejsvětější Trojice a přestavbu zámku a koníren v Rychnově nad Kněžnou, chrám v Sedlci u Kutné Hory, kostel ve Slapech, opatskou rezidenci ve Skapcích, kostel ve Všehrdech, zámek Zbraslav, kostelík ve Zvoli; ve Žďáru nad Sázavou to byly projekty a úpravy hostince U Tří hvězd, hřbitovního kostelíku, chudobince, klášterní prelatury, kostela, koníren a dalších staveb, pod Zelenou horou nakreslil trojúhelník Dolního hřbitova a na kopci nechal přistát ufo v podobě poutního chrámku; nakonec vyprojektoval i jeden klášterní a jeden hřbitovní kostel v Želivi. Ale je i autorem staveb zaniklých. O některých víme málo, o jiných vůbec nic. Zatočila se mi z toho hlava. Praha, západní a východní Čechy, jižní Morava. Santini, Santini, Santini, Santini, Santini. Ten člověk se musel spojit s ďáblem, aby tohle všechno stihl za jeden nedlouhý život. Umřel v prosinci 1723, nebylo mu ani sedmačtyřicet. Ve stejném roce se mu narodil poslední syn.

* * *

Nechal jsem Coopera před nějakým penzionem, odkud voněla smažená cibule, a vzal si z kufru baterku. Vrátil jsem se asi padesát metrů po silnici. Stanul jsem pod schody, co vedly ke kostelu. Chrám Jména Panny Marie ve Křtinách na Moravě. V paprscích odpoledního slunce, tříštících se o bílé fasády kostela, jsem přivíral oči a s napětím čekal, že v jejich koutcích začnou tancovat bílé skvrny a zmizí ve chvíli, kdy po nich otočím hlavu. Ale nic se nepohnulo, vesnice vypadala, jako by všechny obyvatele odvedl krysař, a taky prostranství před chrámem bylo liduprázdné, ani turistu tady člověk teď nezahlédl.

Zdál se obrovský, takhle zblízka a v ostrém světle nebylo snadné pojmout ho očima celý. Ale viděl jsem hned, co mu chybí, měl jsem to ostatně vyčtené. Na vlastní oči ten nedostatek až bolí. Kostel je orientován nezvykle – k severozápadu – a věž, kterou přikreslili a vztyčili v jižním průčelí až po Santiniho smrti, stojí v hlavní ose lodi. Ale směrem na severovýchod a na jihozápad měl mít po jednom nízkém ambitu vejčitého půdorysu a po jedné kapli. Na severovýchodní straně v závěru ambitu překvapivě vysoko zvedá kupoli kaple svaté Anny. Na straně jihozápadní ambit chybí, a stejně tak kaple. Měla být zasvěcena svatému Josefovi a zrcadlově imitovat Annu. Nikdy ji nepostavili, je tam jen prázdná stránka.

Kdo přijíždí po silnici do úzkého údolí od východu, je bílými omítkami a zelenými střechami poutního areálu ohromen, stejně jako dynamickou souhrou zděných vertikál a prázdných míst, kudy je vidět zalesněný svah za kostelem. Při tom pohledu jsem si říkal, jestli Santini věděl, že nedaleko odtud se do země propadá strž zvaná Macocha. Narýsoval Křtiny pět let před smrtí, kostel byl pak dostavěn až v polovičce století a na chybějící dvojče se raději zapomnělo, jako se zapomíná na ty, kdo skočili do propasti.

Na podlaze uprostřed chrámu jsem si rozložil oxeroxované výkresy a plánky, okem doktora Ropse se rozhlédl. Oproti Kladrubům, kde se baroko spojuje s gotikou, a dokonce románským slohem, tady je všudypřítomné. Dva gotické kostelíky, které tu stály od nepaměti a padesát tisíc poutníků ročně už nemohly dost dobře obsloužit, byly srovnané se zemí. Ale poučen z knížek doporučených Ropsem jsem tady přece jenom pár gotických stop našel: špalety oken jsou šikmé a jejich záklenky mají tvar trojlístku. Hezké. Ale co dál? Kde je má univerzální věta?

Chodil jsem dokola po lodi a srovnával nákresy se skutečností. Viděl jsem to, co běžný návštěvník vidět nemohl, a sice že řád některých Santiniho kostelů je stejný. Geometrické schéma půdorysu kněžiště v Kladrubech má tvar čtyřlístku. Ve Křtinách tvoří čtyřlist samotný střed lodi. Protažené kněžiště, jihovýchodní průčelí s terasou a schodištěm, pravý ambit s kaplí a chybějící levý pak prodlužují jednotlivé plátky čtyřlístku do tvaru řeckého kříže.

Ale ještě víc mě upoutávalo to, co se v tomhle kostele skrývá pod podlahou. Je to jeho druhý, spodní půdorys a připomíná klíč. Byl jsem odhodlaný jít se tam dolů podívat.

Podle vyprávění jistého Antonína Cvilinka z roku 1943, který podzemí navštívil jako kluk o padesát let dřív, vedla do krypty dvířka v podlaze – ta bylo nutné zvedat pomocí železných tyčí. Později se v celém kostele vyměňovala dlažba a dvířka vzala za své, ale nebylo pravděpodobné, že by dělníci přístup do podzemí odřízli úplně. Musel tady zůstat ještě nejméně jeden vchod, a právě ten jsem chtěl najít. Za ním by, jak jsem doufal, mohl Santini kdysi schovat nějaké tajemství.

Všechny dveře v kostele byly zamčené a podle plánků ofocených z knih a stažených z internetu stejně do podzemí nevedly. Tahle cesta nebyla zveřejněna.

Na faře jsem měl schůzku s knězem, kterou jsem si dohodl telefonem. Ctihodný pán na sebe nechal čekat. Když jsem se posadil v obílené chodbě, nějaká stará žena v zástěře vykoukla z oprýskaných dveří a nabídla mi čaj. Zeptal jsem se, jestli by nebyla káva, a ona řekla, že jenom žitovka. Udělal jsem kyselý ksicht a žena zalezla. Pak ale vyšla na chodbu podruhé – pohybovala se pomalu – a tentokrát zástěru neměla. Se starodávnou koženkovou taškou v ruce a šátkem na hlavě se odkolíbala chodbou ke schodům. Slyšel jsem, jak nekonečně dlouho schází do přízemí, a řekl si: ta se jen tak nevrátí; možná až zítra. Vyskočil jsem z dřevěné lavice a nakoukl do dveří. Byla za nimi úzká kuchyňka s jediným oknem v protější stěně. Doleva vedly jiné dveře, hezčí – nejspíš do farářova bytu. Když jsem za sebou zavíral ty oprýskané, uviděl jsem za rozvětveným stojacím věšákem, kde visela zástěra a nějaká beztvará hučka, na háčcích řadu klíčů. Na chodbě klaply dveře a já sáhl po tom největším a na pohled nejstarším. Rezavý nebyl.

Vycouval jsem na chodbu a pozdravil faráře, který stál na druhé straně a zamračeně mě pozoroval. Omluvil jsem se a dal najevo radost, že jsem ho konečně našel. Klíč jsem měl schovaný v kapse. Pozval mě do pěkné pracovny s prosklenými knihovnami naditými bílými svazky. Okna měl dokořán a byl tu cítit cigaretový kouř. Na psacím stole chyběl počítač, zato tu byla Bible v latinském i českém vydání, tlustá kniha s nápisem Konkordance, lampa s béžovým stínítkem, masivní popelník s držátkem v podobě rohatého čerta, stoh lejster, starodávný kalamář, stříbrný krucifix a přenosný přehrávač cédéček.

Prohlédl jsem si kněze od nohou po hlavu: měl černé sandály a v nich černé ponožky, černé flanelové kalhoty s ostrými puky a přiléhavý tmavomodrý svetr. Tady na faře bylo navzdory sálajícím otevřeným oknům chladno. U krku se mu bělal kolárek. Zapálil si marlborku a jednu podal mně – možná si myslel, že se chci vyzpovídat a nevím, jak na to. Malý, štíhlý, úhledný, na pohled sebevědomý a spokojený, mohlo mu být kolem čtyřiceti a jmenoval se Binder. Nabídl mi čaj; v jeho přízvuku jako bych zaslechl přídech polštiny. Zavrtěl jsem hlavou, díky, nechci ani žitovku. Koženě se usmál a koukl na glejt podepsaný Romanem, který jsem mu podával. S rysy o poznání ztuhlejšími pak prohlásil, že se v poutním chrámu můžu pomodlit, ale že si na mě dá pozor a kryptu mi rozhodně nezpřístupní; a nechápe, jak to mohlo pana Ropse napadnout. Rozhodl jsem se lhát. Tvrdil jsem, že píšu jakousi práci o Janu Blažeji Santinim a doktor Rops, mezinárodní kapacita na starou církevní architekturu, je mým školitelem. Ale páter mi papír vrátil se slovy, která mi vzala vítr z plachet: tenhle můj Rops je jen zvrácený ubožák, co do svých knížek o církevních památkách pašuje prvky laciného heretismu, a kdyby osobně přijel do Křtin, on sám by si od hospodyně vypůjčil koště a hnal by ho svinským krokem až do Prahy. „Kostely, pane Urmanne,“ usmál se farář Binder, „nejsou žádné památky – za ty je považují jen ateisti, jako jste vy. Ve skutečnosti jsou to místa navštěvovaná Bohem. Zde se s ním můžete setkat, kdybyste chtěl. Ale lidi jako vy nechtějí – nepotřebují Ho. On vás miluje, a vám je to jedno. Myslel jsem, že potřebujete pomoct – já bych vám rád pomohl, pane Urmanne, věřte mi to. Ale vy tohle nežádáte – to je vaše osobní rozhodnutí. Ale slídit po kryptě mi nebudete – na rozdíl od fary je to posvátné místo, jestli vám tenhle výraz něco říká.“

Zeptal jsem se ho, jak ví, že jsem ateista, když já sám si tím vůbec nejsem jistý. Snažil jsem se zůstat klidný; přinejmenším tak jako on. A on se přívětivě usmál a řekl, že má teď nějakou práci.

Rozloučil jsem se krátkým „sbohem“, zdálo se mi to příhodné, a on odpověděl skoro stejně, a přece tak, že se mu podařilo oddělit jméno od předložky: „s Bohem“. Vyšel jsem před faru, posadil se na lavičku a rychle za sebou vykouřil dvě cigarety. Pak se mi konečně přestaly třást ruce. V intenzivním odpoledním světle jsem hleděl na to, čeho jsem si všiml už dřív: že mezi ambitem, kostelem a budovou bývalé klášterní rezidence je dvojitá mříž a mezi ní vede úzká krytá chodba. Ústila ve zdi kostela, v seschlých dveřích, co byly všem na očích, a přece zůstávaly malé a nenápadné. Jenomže přes pěknou kovanou mříž se do chodbičky, a tudíž ani k nim, zajít nedalo. Mříž byla vysoká asi dva a půl metru. Zato v úzkém prostoru nad ní vzduch plynul volně, železem necezený.

Do chvějivého vedra pípali ze stromů a keřů ptáci. V záhoně poblíž nakřivo čouhal z hlíny asi půlmetrový trpaslík. Poklepal jsem mu na vybledlou zelenou čepici. Nebyla ze sádry ani z plastu, ale z hlíny. Barva v obličeji oprýskávala, takže trochu šilhal. Nějak se sem nehodil – právě jako ta mříž, na kterou upíral svůj upřímný pohled. Vzal jsem jeho připitomělou výzvu vážně. Koukl jsem nalevo napravo. Páter mě mohl šmírovat oknem, ale to jsem byl ochotný risknout. Přistoupil jsem k mříži a začal počítat vteřiny. Zasunul jsem ruce a špičky bot do ok, a než jsem napočítal do pěti, přehoupl jsem se do chodbičky na druhé straně. Tam jsem se přikrčil a zkusil kliku u dveří. Pochopitelně bylo zamčeno, a tak jsem vytáhl z kapsy klíč z farní kuchyňky a bez potíží ho zasunul do zámku. Otočit jím šlo jenom jednou, ale stačilo to. Rozhlédl jsem se. Na ambitovém dvoře nebyla ani noha a z oken fary sem přes tisy nebylo vidět. Rychle jsem vklouzl do kostela a opatrně za sebou zavřel.

Rozsvítil jsem baterku a vytáhl z brašny plánky podzemí, které mi k ofocení půjčil Roman Rops. Podle průzkumů provedených v minulém století tu mělo ležet přes sto padesát mrtvých. Pomalu, s rozklepanými koleny, které jsem nedovedl zklidnit, jsem sestupoval po schodech do tmy. Bylo mi divné, že na stupních není kdovíjak prachu, jen tenká vrstva; jako by se aspoň občas používaly i dnes. Po straně, hned u ohlazeného dřevěného zábradlí položeného na svislých železných tyčích, jsem uviděl řadu stop, které mi připadaly čerstvé a nápadně maličké. Vedle jedné jsem si stoupl, a když jsem nadzvedl nohu, vypadalo to, jako by tu ty otisky bot zanechal otec s dítětem. Malé stopy šly v prachu dolů i nahoru, a to mi dodalo kuráž pokračovat v sestupu.

Pod schody jsem se zastavil a paprskem z baterky opsal půlkruh. Nejdřív jsem uviděl mohutné pilíře podpírající chrám. Mezi nimi se černaly chodby směřující do různých stran, dokonce i za schodiště, po němž jsem přišel a které sestávalo jen z vysokého stupňovitého soklu přizděného ke skále. Potom jsem uviděl rakve. Byly všude, kam světelný kužel dosáhl. Pustil jsem se chodbou, co se zdála být nejširší. Ale byla to jenom chodbička. Cítil jsem překvapivě čerstvý vzduch, žádnou zatuchlost, a rozhlížel se světlem po větracích šachtách – přece tu někde musejí být. Vysoko jsem zvedal nohy a překračoval truhly bílé prachem. A pak už je nešlo překračovat, bylo jich moc. Na některé jsem chtě nechtě musel stoupnout. Byly tak chatrné, že se mi nohy bořily do dřevěných vík i do toho, co bylo pod nimi; byl jsem v nich obutý jako v obrovských šaškovských botách, na kterých není nic veselého. Zvuk rozšlapávaných kostí mi zůstával v uších jako jemný prach. Možná, napadlo mě v tu chvíli, že právě takhle zní čas, že tohle je jeho jazyk: žádné osudové tik tak, bim bam, ale tiché šmátravé křup křup.

Levou nohou jsem stál v hrudníku mnicha, pravou pak v pánvi jeptišky. Prstem jsem setřel prach na dřevěných cedulkách, jimiž byly rakve opatřeny: bratr Melchior, sestra Agáta. Pod rozkrokem se mi podzemí dělilo na mužské a ženské pohřebiště; pod mými podrážkami vzdychaly všechny ty kosti stejně.

Kosti ano. Ale jak rozdílným mluvili všichni ti mrtví jazykem? O to tu jde.

Konečně jsem našel čtverec prázdného prostranství, kde žádné rakve nebyly. Válelo se tady pár vylámaných fošen a nějaké železné háky se zpráchnivělými koženými řemeny. Posvítil jsem si na plánek, abych se zorientoval, a brzo jsem věděl, kde se nacházím: v křížení podélné a příčné osy chrámu, uprostřed řeckého kříže, z jehož půdorysu vychází základní plán celé stavby. Doleva se táhla dlouhá chodba s třiceti rakvemi po každé straně a úzkou uličkou mezi nimi; zasahovala až do míst, kde se na kostel měl napojovat západní ambitový dvůr. Prošel jsem jí až na konec a liboval si, že nemusím šlapat po pouzdrech na mrtvé, ale po solidní kamenné dlažbě. Pak jsem narazil na cihlovou zeď a vrátil se zpátky do středu katakomb. Na jihovýchod ubíhalo tělo klíče (svislé břevno kříže), dvakrát delší než chodba jihovýchodní (levá část příčného břevna), a rakve tu byly uložené jenom po jedné straně. Cítil jsem na tváři slabý průvan a vydal se proti němu. Minul jsem ještě jednu krátkou západní chodbičku, jakýsi zub půdorysného klíče, a napočítal v ní deset rakví. Tyhle byly kovové a bohatě zdobené ornamenty. Zkusil jsem vzít za víko první z nich a nadzvednout ho, ale nehnulo se. Zkusil jsem jinou truhlu, menší, s pozlacenými lištami na hranách a dlouhým pozlaceným křížem na víku. A tohle víko šlo zvednout snadno. Posvítil jsem si dovnitř. Ležel tam prelát v bohatém rouše a s biretem na lebce; v čelistech mu seděly poslední čtyři zuby, zemřel asi v požehnaném věku, i když kdo ví. Dotkl jsem se roucha prsty, a to, co jsem považoval za látku podobnou brokátu, se vsypalo mezi žlutá starcova žebra. Opatrně jsem vrátil víko zpět a dlouhou jižní chodbou došel až tam, kde jsem tušil nějaký východ. Opravdu tu byly dveře, tlusté, železne a zamčené; klíčovou dírkou vnikalo do temnoty asi tak na prst světla. Vzpomněl jsem si, že jsem je dneska už jednou viděl, ale z druhé strany, v úpatí dvoukřídlového schodiště pod chrámem. Sáhl jsem po klice… žádná tu nebyla. Klekl jsem si ke klíčové dírce a nakoukl do ní. Spatřil jsem silnici, odkud jsem před pár hodinami s obdivem vzhlížel k Santiniho stavbě. Teď jsem byl pod přístupovým schodištěm a terasou.

Sáhl jsem do kapsy pro klíč vypůjčený z fary a nenašel ho; musel tedy zůstat ve dveřích. Vrátil jsem se dlouhou chodbou pod kostel, vyhledal příkré schody, kudy jsem do krypty sešel, a vyběhl po nich nahoru. A už přede dveřmi jsem uviděl to, co by mi za jiných okolností bylo příjemné: že klíčovou dírkou vniká do temnot světýlko. Takhle to znamenalo jediné: klíč není zvenku ve dveřích, kde jsem ho tak hloupě nechal. Někdo ho odnesl. Tušil jsem předem, že za kliku budu brát marně, ale nemohl jsem to nezkusit. Samozřejmě bylo zamčeno. Zabouchal jsem na dveře, jenomže lomoz se ozvěnou odrážel v kryptě za mými zády a ven jako by nepronikl sebemenší zvuk. I tak jsem spoléhal na to, že farář – protože to on musel zamknout a odnést klíč – stojí někde za rohem a chce mě jen vystrašit. Trest za neuposlechnutí. Počkal jsem minutku a pak jsem zahalekal klíčovou dírkou, ať toho nechá a pustí mě ven. Ozvěna z krypty mi dlouho vracela má vlastní slova, jako by se mi posmíval některý z pohřbených mnichů. Binder se neukázal. Nezbylo mi než sejít zpět mezi mrtvé.

S plánkem v jedné a baterkou v druhé ruce jsem obešel celou hlavu půdorysného klíče, to znamená prostor pod kněžištěm. Má tvar zploštělého pětihranu a rakve tu leží jak po obvodu zdi, tak kolem dvou mohutných centrálních pilířů; napočítal jsem jich šedesát. Zdi jsem prohlédl důkladně a trvalo mi to nejmíň hodinu, ale dobral jsem se jenom toho, co říkal náčrtek: že odtud sice kdysi vedl východ, a to na západ, ale tyhle dveře jsou dávno zazděné.

Poslední neprobádanou částí křtinské krypty byla ta východní, ambitová. Podle plánku se tady krypta dělila vedví a spojovala se až v jeho druhé polovině, kousek před základy svatoanenské kaple. Vydal jsem se chodbou vpravo a šlo se mi dobře, rakví tu bylo poskrovnu. Cesta se zatáčela a byla to volba dobrá, protože kdybych si vybral levou chodbu, uviděl bych žluté světýlko dřív a možná se neodvážil jít dál. Takhle jsem sledoval oblouk zhruba opisující ovál ambitu, posvítil si na ostrý roh zdi, který tu trčel zdánlivě odnikud, a obešel ho. Pár kroků přede mnou se na zemi, uprostřed kruhového prostoru přímo pod kaplí, chvěl plamínek a osvětloval paty černých rakví, poskládaných kolem svíčky jako paprsky. Copak o to, truhly ležely čelem k okrouhlé zdi už hodně dlouho, ale svíci někdo přilepil k podlaze teprve před chvílí. Přičapl jsem u ní a prohlížel si skanulý vosk. Stačil už ztuhnout, ale jeho krůpěje vytvářely na kameni tvar, který nemohl být náhodný – byl to tvar klíče.

Rozhlédl jsem se. V kulaté kryptě jsem byl sám, ale bylo mi jasné, že v obrovských prostorách za mnou se mezi mrtvolami skrývá živý šprýmař. V poryvu vzteku jsem zařval do tmy, že je idiot a vůl a sráč a ať si mě nepřeje, až se dostanu ven. Ozvěna to posměšně opakovala, ale jinak bylo ticho. Vrátil jsem se ke svíčce a znova se sklonil nad klíčem z roztaveného vosku. Hlavu měl u svíčky a tělo mířilo na jednu z rakví.

Přistoupil jsem k ní a vsunul prsty pod víko – dneska jsem si už podobně zahrával, tak proč to nezopakovat. Víko bylo lehké a nepokrýval ho žádný prach. Zvedl jsem ho a namířil paprsek světla do truhly.

Byla prázdná, až na malý předmět, který jsem nejdřív považoval za klubko zohýbaného drátu. Vyndal jsem ho, donesl ke svíčce a položil na klíč z vosku. Dovtípil jsem se. I tohle byl svým způsobem klíč a někdo mi jím zpřístupnil cestu na svobodu. Snažit jsem se ale musel sám. Sedl jsem si na studenou zem a začal vyrábět šperhák.

* * *

Paklíčem jsem si odemkl dveře nad příkrými schody a přelezl drátěnou mříž. Už padl soumrak. Chtěl jsem si v parku za kostelem v klidu zakouřit. Posadil jsem se na lavičku, vytáhl cigaretu a škrtl zapalovačem. V ten okamžik jsem zjistil, že z okna své pracovny mě pozoruje farář Binder a dveře pod oknem jsou otevřené. Zkusil jsem k faře poslat pěkný dýmový kroužek, ale nepovedl se mi, a tak jsem aspoň spojil palec a ukazovák do tvaru O, aby Binder viděl, že oceňuju jeho smysl pro humor. Koneckonců si to gesto mohl interpretovat i jinak, to jsem nechával na něm. Ale nijak na to nereagoval. Dál na mě sveřepě civěl a nejspíš zkoušel, kdo z nás uhne očima dřív. V tom jsem s ním nemínil soutěžit. Típnul jsem cigaretu, zamával jsem mu drátěným klíčem a po trávníku seběhl dolů na silnici.

Nasedl jsem do Mini Coopera a pocítil, jak se pode mnou autíčko zhouplo. Penzion U Panenky Marie, přečetl jsem si modrý neon nad vchodem domku, před nímž jsem parkoval. A tak jsem zase vystoupil, zamkl vůz a vykročil k proskleným dveřím, za nimiž bylo vidět recepci spojenou s barpultem. Chtělo se mi spát. Ale v rohu parkoviště se ozval motor auta a zároveň s ním se rozsvítila dvě potkávací světla, blikla a přepnula se na světla parkovací a hned nato se osvětlila i kabina vozu. Vysoký bílý teréňák. Za volantem seděla Viktorie Unterwasserová, a když se naše pohledy střetly, kývla na mě. Šel jsem ji tedy pozdravit, ale ona v kabině zase zhasla, zařadila zpátečku a vycouvala na silnici. Rozjela se dopředu, ale rychlost nepřidala. Při tom se na mě ještě dvakrát podívala.

Vrátil jsem se do auta a jel za ní. Klidným tempem zamířila z vesnice k lesu a provedla mě serpentinami, kudy jsem odpoledne přijel – směrem na Brno. Pak zabočila k vesnici, jméno si nepamatuju, a zaparkovala u dlouhé, jasně osvětlené chalupy se zvýšenou střechou a mansardovými okny se záclonkami. Další penzion. Vůz nechala na malém parkovišti a šla se ubytovat. Díval jsem se na její útlé boky, obepnuté světlými letními kalhotami, a nemohl se rozhodnout, jestli se mi opravdu tak líbí, anebo spíš ne. Vstoupila do dveří. Chvíli jsem počkal a pak ji následoval.

V recepci si najala pokoj na jednu noc a já jsem čekal, dokud nevyplní formulář a nedostane klíč. Potom jsem udělal to samé. Když mě míjela na cestě ke schodům, tiše řekla, že za půl hodiny se sejdeme v restauraci – přístavku s rákosovými žaluziemi na oknech a zelenými ubrusy na stolcích. Dva starší páry tu pily pivo.

V pokoji s elektrickými svícny ze žlutého kovu a s fialovým přehozem na posteli jsem se osprchoval a převlékl. Pak jsem sešel dolů, posadil se k jednomu ze stolků a zeptal se, jestli dostanu ještě něco k jídlu. Nechal jsem si přinést víno a čekal na Viktorii. Pak nade mnou najednou stála a zeptala se, jestli si může přisednout. „Dobrý večer,“ pozdravila odměřeně. Nevěděl jsem, co tím sleduje, a možná to nevěděla ani ona. Sedla si na okraj židle, jako by sedátko bylo horké, a já zkusil zaimprovizovat: políbil jsem ji na tvář. Odtáhla se a napjatě mě pozorovala. Viděl jsem, jak je ve tváři bledá, ale krk jí zčervenal; jak má semknuté rty. Lidé od vedlejšího stolu si nás ale nevšímali, její opatrnost byla zbytečná. Když jsem se zeptal, jak se má, nereagovala. Pak jsem se otázal na kastelána z Kladrub a ona sebou trhla. Konečně se trochu uvolnila, ale dalo jí to práci. Suše odpověděla, že starý nábytek odvezla do jedné rokle, kde shnije a nebude překážet. Od sousedního stolu se po nás nikdo neotočil.

Chtěla vědět, jestli jsem přečetl knihu, co mi dala. Řekl jsem po pravdě, že se číst nedá, leda snad prohlížet, ale její smysl jsem nepochopil. Namítla, že se číst dá, a pak dodala, že jsem na ni dělal dojem inteligentního člověka. Opáčil jsem, že to na lidi jenom hraju.

Nervózně zabubnovala prsty do stolu a namotala si na ukazovák vlasy. Něco takového jsem občas viděl dělat Terezu. „Ty čísla,“ zašeptala a ohlédla se po hostinské. „Přece ti musely vrtat hlavou?

„Myslíš ty v tom trojúhelníku? Napsala jsi je ty?“

„Já a nejá,“ řekla a přesunula si mou sklenici k sobě.

„Já a nejá? To snad nemyslíš –“

„Máš ji nahoře? Tu knížku. Podíváme se na ni. Ale sem ji nenos, zajdu k tobě.“ Usmála se, vypila mi víno a dětským gestem si otřela pusu. „Teď půjdu nahoru. Ty zaplať a za chvíli běž na pokoj. Zaklepu u tebe – takhle.“ Znova zabubnovala prsty o stůl, dvakrát krátce a jednou dlouze. Začal jsem se smát, ale ona zůstala vážná.

Ve svém pokoji jsem čekal asi pět minut. Pak se ozvalo zaklepání a já pozval Viktorii dál. Noc byla docela chladná, tak jsem se jejímu bílému roláku ani nepodivil. V pokojíku byla jediná židle a tu jsem jí nabídl; sám jsem se posadil na okraj fialové postele a podal jí notes s Janem Nepomuckým na obálce. Zalistovala v něm a ukázala na jeden z vlepených obrázků, součást barevné koláže.

„Oltář v Kladrubech,“ řekl jsem. „To přece dávno poznám.“

„A tohle?“

„Řecký kříž neboli čtyřlist, základní koncepční schéma půdorysného rozvrhu kostela jak v Kladrubech, tak třeba ve Křtinách nebo v Želivi. Mám to za jedna?“

Neusmála se. „A tohle?“

„Nevím. Špičatý okno, ale odkud?“

„Právě z Želivi. Moc to neumíš.“

„Zrovna jsem chyběl, když se to probíralo. Proč to je ale na jedný dvoustránce tak nelogicky pomíchaný?“

„Opakování stylotvorných prvků.“

„Aha. Jako ve všech Santiniho kostelích – nic není nikde jenom jednou, opakuje se to i v dalších stavbách, vyvíjí se to, někdy to zmizí a někdy se to změní v něco úplně jinýho.“

„Správně. Dobře si tyhle dvě stránky prohlídni: čeho je tam nejvíc?“

„Detailů z Kladrub. Stavební prvky a náčrtky, všude okna a dveře a zdobení kolem nich. Proč? A lezou do toho kousky jinejch kostelů. Křtiny. Sedlec. Tohle je zámek v Rychnově. Proč?“ Neměl jsem tušení, proč mě takhle zkouší.

„Protože se to tolikrát opakuje.“

„To je asi normální, ne?“

„Normální? Normální to teda není.“

Vzpomněl jsem si, co říkal Roman. Stejné prvky – jiný kontext. „Je. Santini prostě měl těch nápadů moc a přišlo mu líto, že by je měl použít jenom jednou.“

„A tohle ti připadá normální?“ Nalistovala stránku s trojúhelníkem ze samých římských číslic. „Bylo to tam dopsáno posledně v Kladrubech.“

„Kdo je tam napsal?“

„Já.“

„A rozumíš jim? Já teda ani za mák.“

„Naučíme se jim rozumět, ale musíme je mít všechny. Všechny ty řady. Opakují se, ale každá má jiný tvar.“

Zaujalo mě to. „Jiný tvar? To může být ono.“ Univerzální věta! dodal jsem si pro sebe. Šílený důvod, proč celou tuhle potrhlost podnikám. Nápisy vedené v tajemných literách, tvarech a formách…

„Dávej pozor, prosím tě,“ vytrhla mě ze snění. „Tuhle řadu jsem opsala ze soklu svatého Benedikta, když jste házeli žabky do kropenek –“

„Tak pozor. Mně se nepotopila dvacetikoruna, vzpomínáš? Mám čistou duši.“

„Když myslíš. Nevíš ale, že když jste tam dělali ty pitomosti, dostala jsem se až pod sochu a tam ty číslice opsala tak, jak tam byly – ve tvaru trojúhelníka.“

Položil jsem jí ruku na zápěstí a jemně stiskl. „Když jsme pokládali mince na vodu, stála jsi jak zařezaná, v těch svejch červenejch brejličkách pod jednou z těch mumií… Jak že se jmenujou? Viktorín a… Aurelián? Benedikt je, pokud si vzpomínám, daleko za nimi.“

Odtáhla se. „Ten druhý se jmenuje Aurelius. Ale to si špatné pamatuješ. Nejdřív jsem byla pod Benediktem a teprve potom pod Aureliem.“

„Jo? A kdo byl pak u těch kropenek?“

„Přece taky já…“

„To těžko. Ale dejme tomu. Řekni mi – jak jsi věděla, že tam ty čísla budou?“

„Protože ho znám.“

„Santiniho? Mluvíš o něm, ne?“ Její způsob konverzace mě rozčiloval.

Usmála se. „Hrál si, to se mi na něm líbí. Nikdy nemluvil přímo, nikdy o sobě, a když už, pak tak, aby tomu natvrdlíci nerozuměli. Mátl je. Nerad odpovídal, ale miloval otázky. Své zprávy psal třeba poblíž soch, co představujou světce, kterým je kostel zasvěcen – své jméno k jejich jménu. Rozumíš tomu?“

„Kladruby jsou ale zasvěcený Panně Marii.“

„Benediktovi taky, a taky Wolfgangovi. Ty ostatní jsem obhlídla, čísla tam nebyly.“

„Ale proč? Proč by tam Santini psal něco takovýho?“

„A dokonce vlastní rukou. Někde je psal a někde vyrýval. Jsou to tajné zprávy o jeho stavbách. A dají se najít právě v nich.“

„Jak to víš? Nechápu, proč by něco takovýho dělal.“

„Nevadí. Nemusíme to vědět hned. Ale potřebuju od tebe pomoct. Potřebovala jsem už odpoledne, ale ty ses jako hlupáček nechal zamknout v kryptě.“

„Zamknul mě tam on – farář. Aspoň myslím, že on.“

„Kdo jiný by to byl?“

„Pustilas mě ty?“

Zaváhala. Pak řekla: „Já a nejá.“ Nad takovou odpovědí jsem udělal ten nejotrávenější obličej, jakého jsem byl schopen, ale přehlédla to. „To není důležité. V některých kostelech ty nápisy jsou, v jiných ne. Musíš to zjistit. Byla jsem přesvědčená, že jeden najdu na Zelené hoře, ale nepovedlo se mi to. Není tam – anebo jsem nebyla schopná ho najít.“ Pak sáhla do kapsy a vytáhla svazek klíčů – normálních, žádný zohýbaný drát. „Na řadě jsou Křtiny. Něco by tam být mohlo, zprávy by se měly podobat. Jde o to, že zítra se nám bude hledat dost těžko, ten páter je horší než policajt a nenechá nás v klidu. Pojedeme hned – bude na to klid. Alarm je odpojený. Stačí dát si pozor na faráře a rychle najít, co najít potřebujeme. Budu řídit. Máš ten notes? Tak můžeme jít.“

„Jseš si tak jistá, že chci jet s tebou?“

Překvapeně se na mě podívala. „Asi jo. Nebo aspoň… Tobě se do toho nechce?“

Vstal jsem. „Ale jo – jedem.“ Další dohadování nemělo smysl, ještě by si tu nabídku mohla rozmyslet. Než jsme vyrazili, byla si u sebe pro ten nemožný plášť do deště a celou cestu v něm zůstala zapnutá až ke krku.

Nebe se vyjasnilo a změnilo barvu z černé na šedomodrou, připravené na východ měsíce.

* * *

Několikrát jsem měl na jazyku otázku, proč po mně v Kladrubech vystřelila z luku. Vždycky jsem ji zase spolkl; bude lepší, když zatím nebude vědět, že o tom tichém, nepřesně mířeném pokusu o vraždu vím. Ohlédl jsem se na zadní sedadlo – sportovní luk tam byl a vedle něj toulec s šípy.

Auto jsme nechali v lese před vesnicí, Viktorie sešla ze silnice, zavedla mě na nějakou pěšinu a dali jsme se po ní. Vyznala se tu dobře. Došli jsme k budovám proboštství, ale z druhé strany, ze severu. Obcházeli jsme areál podél zdí s temnými okny a do kostela jsme se dostali postranním jihozápadním vchodem; prostě jsme si ho odemkli jejím klíčem. Vedla mě tak samozřejmě a sebejistě, až jsem si říkal, jestli mě opravdu potřebuje – jestli mě neláká zase do nějaké pasti. Přidělila mi baterku a polovinu hlavní lodi a hlavní oltář. Bylo nutné poohlédnout se po všech odkazech na Pannu Marii – tam by měla být další číselná řada, podobná té kladrubské. Hledat jen ve slabém svitu baterek mi připadalo naivní, jí ani trochu. Vysvětlila mi, že Santini se sice se svými zprávami skrýval, ale na druhou stranu chtěl, aby byly objeveny. A neuběhla ani půlhodina, když na dohled červené bludičky věčného světla, na úpatí jednoho z korintských pilířů, nesoucích baldachýn nad hlavním oltářem, našel kužel světla nenápadný čtvereček, který se do středu rozmáchlé štukové voluty vůbec nehodil. Zavolal jsem Viktorii, aby se na to šla podívat. Když si ho prohlédla, luskla prsty.

„To je teda ono?“ protáhl jsem, zklamaný takovou snadností.

„Buď rád, tahle zdaleka není poslední,“ řekla a začala číslice opisovat, či vlastně obkreslovat, protože na papíře zachovala jejich velikost i tvar: byly asi centimetr vysoké, v lince se zatáčely a lámaly do čtverce a rušily plynulé zakroužení volutového šneku. Když skončila, Viktorie notes zaklapla a podala mi ho, beztak je můj, ale mám si ho hlídat jako oko v hlavě. „A teď pryč, než nás tu někdo načapá.“

Ptal jsem se potom mnohokrát sebe a jednou jí, jestli věděla, nebo ne, že cesta kolem fary je sice kratší, ale nebezpečná. V parčíku u kostela jsme si troufli vystoupit z úkrytu keřů na volné prostranství. A oba najednou jsme spatřili stejný výjev, který jsem viděl už předtím; dveře fary byly dokořán. V okně nad nimi stál farář a díval se na nás, jeho bílá tvář svítila zpoza skel do noci, ozářená vycházejícím měsícem. To bylo zlé.

Viktorie mi sevřela rukáv a táhla mě pryč. Vzal jsem ji za ramena a zašeptal, že musíme naopak dovnitř – něco je ve strašlivém nepořádku.

Abychom neupoutali pozornost lidí v domcích kolem návsi, nerozsvítili jsme na chodbě ani baterky; zdola z návsi sem bylo dobře vidět. Vystoupali jsme po schodech a víceméně po hmatu se došourali ke dveřím pracovny. Pak jsem vzal za kliku a otevřel.

Kněz se od okna nehnul ani o píď a neotočil hlavu, když jsme vstoupili do šerého pokoje. Podívali jsme se na sebe a po špičkách došli až k němu. Poklepal jsem mu na rameno a ten drobný prudký pohyb mu vzal všechnu rovnováhu. Tělo se toporně skácelo na podlahu. Takhle tu muselo ležet, než ho někdo vystavil v okně.

Kněz byl opředen umně propleteným a zohýbaným drátem; ten tvořil těsnou klec, do které ho zašněrovali, aby se postava nezhroutila. Drátěný krunýř na krku držel hlavu vztyčenou. Nevím, jestli byl drát z jednoho, nebo několika kusů, ale dva jeho konce se daly zjistit docela snadno. Od drátěné smyčky utažené kolem zápěstí a boků se dozadu odvíjel šlahoun připomínající ohon. Obloukem se vinul až ke kotníkům a odtamtud stoupal zas k břichu, k hrudníku a obličeji se zakrvácenou bradou. Končil v rozevřených ústech. Vzal jsem za něj a zkusil ho vyndat. Šlo to, ze špičatého konce ukápla hustá krev. Ztuhlá ústa zůstala dokořán. Bylo v nich tma a prázdno jako v jeskyni. Jak jsem předpokládal, jazyk vrah vyřízl a odnesl s sebou.

Hrůza, kterou by si farář Binder jen tak líbit nenechal. Když mu to udělali, musel být už mrtvý. Ještě jednou jsem si tělo prohlédl. A v zátylku, asi tam, kde začínají růst vlasy, jsem něco našel: trčela odtamtud krátká pletací jehlice. Vytáhl jsem ji a u okna si ji prohlédl. Na práci s drátem by nestačila, na to byl příliš tlustý. Hrot měla zbroušený do ostré špice. Při přesném úderu by obratli pronikla až k míše a spolehlivě by ji přervala. A to se taky stalo.

Zvedl jsem zrak k Viktorii. Stála nad mrtvolou se zavřenýma očima a zaťatými pěstmi a tiše opakovala: „Tohle ne. Tohle už ne.“

Věřit jí? Nevěřit? Začala něco drmolit, nejspíš to měla být modlitba. Objal jsem ji a jí se roztřásla ramena. Plakala pak ještě dlouho.

* * *

Otevřel jsem paklíčem kryptu a spolu s Viktorií tam kněze snesl. Tak, jak byl, včetně toho drátěného brnění, jsme ho uložili v prázdné rakvi pod kaplí svaté Anny. Zatlačil jsem mu oči a Viktorie zhasla svíci, která tu pořád hořela. Cestou nahoru jsme se drželi za ruce, oba rozklepaní a zamlklí. Potom mi předala klíčky od vozu, a když jsem nastoupil, lehla si na zadní sedadlo, zachumlala se do kabátu a řekla, ať jedu opatrně. Ve zpětném zrcátku ji nebylo vidět a to mě znervózňovalo. Dvakrát jsem měl pocit, že mi bříšky prstů přejela po rameni. Nepředpokládal jsem, že mě za jízdy bude chtít zabít, ale docela jistý jsem si tím nebyl.

Penzion byl zamčený, klíče od pokojů do vchodových dveří nepasovaly. Museli jsme zvonit a to nebylo dobré; kdyby se tu časem stavila policie, na pozdní příchod až před rozedněním si hostinská určitě vzpomene, navíc nás zase viděla spolu. Byla nevrlá, když nám šla otevřít; vytkla nám, že jsme jí před odchodem neodevzdali klíče. Za poslední den a noc jsem klíčů a paklíčů už měl tak akorát a hloupě jsem odsekl, že příště polezeme oknem. Viktorie na mě vrhla nesouhlasný pohled a zavrtěla hlavou. Vyběhla po schodech do patra, a než jsem jí stačil popřát dobrou noc, zavřela za sebou dveře pokoje.

Mrzelo mě to. Asi se bála, že s ní budu chtít rozebírat okolnosti a příčiny farářovy smrti. Ale já jenom nechtěl být sám; aspoň takhle jsem si zdůvodnil touhu být až do rána s ní a zahrnout ji tisícem otázek, které by osvětlily její záhadnou roli v mém životě za posledních pár týdnů. Jenomže jak to z ní dostat? A pak mě něco napadlo.

Zavřel jsem se v pokoji a vytáhl zapalovač od Maxe Unterwassera. Vyndal jsem z něj dózku s průzračnou látkou, protřepal ji a otevřel. Nebyla vůbec zakalená. Napustil jsem vodu do varné konvice, která patřila do výbavy pokoje, a zapojil ji. Připravil jsem si dva šálky, modrý a žlutý, a z tácku s nabídkou instantních nápojů jsem vybral dva sáčky se zeleným čajem. Pak jsem je zalil vroucí vodou. Když čaj trochu vychladl, ukápl jsem do žlutého šálku z ampule, postavil hrnky na tác a s tímhle občerstvením vyšel na chodbu.

Jemně jsem zaklepal nohou na její dveře. Chvíli se nic nedělo. Pak Viktorie řekla „dále“ a já loktem zmáčkl kliku.

Stála uprostřed místnosti, pořád ve svém pršiplášti, pořád napjatá a jakoby připravená k útěku. Nejistě se usmívala. V pravé ruce držela mobil, levou měla vraženou v kapse. Mobil zapípal. Podívala se na displej a zmáčkla tlačítko. Když její pohled znova utkvěl na mně, přibyla v něm ještě nelibost.

Zkusil jsem ji obdařit optimistickým úsměvem nejlepšího kamaráda, ale asi se to moc nepovedlo. „Čaj,“ řekl jsem bezstarostně. „Taky nemůžu spát.“

Vzala mi tác z rukou a postavila ho na okno. Přitom pátravě vyhlédla ven, nadzvedla žlutý šálek, přičichla k němu, pak ruku zase spustila, vzala ten modrý a přivoněla i k němu. Pátravě na mě pohlédla. Pak vzala oba dva a přešla ke mně. Jeden šálek mi podala. Samozřejmě ten žlutý.

Předstíral jsem, že jsem se napil, a pořádně si otřel rty. Ruka se mi vůbec neklepala. Byl jsem přesvědčen, že hrát umím stejně dobře jako ona; podvodníka ve špatné krimi bych vystřihl jedna dvě. Ale neměla na podvodníky náladu. „Napij se pořádně,“ řekla a znova zastrčila levačku do kapsy. Bylo mi najednou vedro. Upustil jsem šálek na zem – rozletěl se na kusy. Viktorie uskočila, vykřikla nějakou nadávku a chrstla mi obsah modrého hrnku do tváře.

Čaj nebyl vařící, ale horký byl docela dost a jeho povzbuzující účinek jsem cítil okamžitě. Pak po mně mrštila hrnek, ale nestrefila se, rozbil se o zeď. To už ale vytahovala z kapsy něco lesklého – ohnala se tím po mně a utíkala ke dveřím. Nastavil jsem jí nohu. Upadla přes ni a předmět jí vylétl z ruky a kutálel se po podlaze. Jak jsem předpokládal, byla to krátká pletací jehlice s hrotem jehly. Ten hrot už jsem okusil tehdy v knihovně. A něco hodně podobného měl zabodnuté v hlavě farář Binder.

Hned vyskočila na nohy, ale chytil jsem ji za rukáv a smýkl s ní proti stěně. Narazila do ní ramenem a padla na kolena. Znova zašmátrala v kapsách a tentokrát před sebou zašermovala dvěma jehlicemi. Otočil jsem klíčem v zámku a schoval ho v kapse. Viktorie pomalu vstala, jehlice v natažených rukách, a nejistě pohlédla k oknu. Zhasl jsem; v bílém kabátě byla dobře vidět i tak. Z parkoviště svítila do pokoje oranžová sodíková lampa, z oblohy měsíc. Obloukem jsem ozbrojenou dívku obešel, a když jsem se ujistil, že zůstává, kde je, vyhlédl jsem z okna. Na parkovišti stála čtyři auta. Tři, včetně mého Mini Coopera, byla prázdná. Za volantem bílého hyundaie někdo seděl. Byla to Viktorie Unterwasserová. Zvednuté na čele ji seděly brejličky, které teď vypadaly šedé, ale ve dne by docela dobře mohly mít jasně červený odstín. Oči byly doširoka rozevřené, upřené přímo na mě, a na tu dálku nešlo rozpoznat, jaký mají vlastně výraz.

Letmé kroky za zády, proud vzduchu rozraženého tělem, a nohy mi samy uskočily stranou, takže když mi jehlice prorazila svetr, v dlouhém šrámu jen sjela po žebrech a hůř neublížila. „Au,“ řekl jsem překvapeně a trochu dotčeně, asi jako dítě, které někdo ve třídě popichuje kružítkem.

Výhružně bodala do oranžového svitu pouliční lampy, přikrčená a vyděšená víc než já. Potom, jako kdyby si to rozmyslela, upustila zbraničky na podlahu, přistoupila ke mně a vztekle do mě strčila. „Dals tam jed?“

„Nechtěl jsem ti ublížit, jenom se něco dovědět,“ vysvětloval jsem a udělal krok vzad. „Kdo jsi. Co vlastně chceš. Co všechno jsi komu provedla, ještě kromě Kladrub a dneška. A kdo je ona.“ Ukázal jsem k oknu.

„Já?“ ohradila se. „Byla jsem přece s tebou.“

„Stál v tom okně už večer. Umřel v době, kdy jsem byl v podzemí.“

„To ne,“ řekla a objala mě. „Tohle…,“ dlaní mi pohladila zátylek – právě to místo, kam se knězi zabodla jehlice –, „je něco jiného. A já to na mou duši nebyla.“ Přitáhla si mou hlavu ke své, stoupla si na špičky a políbila mě.

„Počkej –“ hlesl jsem jí do pusy, ale přisála se mi ke rtům a kraťounce se jich dotkla jazykem.

Pak ode mě odstoupila a řekla: „Neptej se. Prostě se na to vykašli. Kupuju si to od tebe.“ Zdálo se, že sama nemůže uvěřit tomu, co říká, a přitom už je k tomu odhodlaná.

„Obchod? Nerozumím.“

„Chceš mě?“

„Cože?“ vyprskl jsem smíchy a hned mě to přešlo.

„Chceš mě.“ Věděla to tedy dřív než já.

„No… Vlastně ano. Chci.“ Rozhodil jsem ruce a zase je nechal klesnout. A myslím, že jsem dost zčervenal, což se mi vůbec nelíbilo.

„Tak vidíš. Ale nebude to bolet. Slib to. Už kvůli sobě to slib. Aby to pak nebolelo tebe.“ Vycenila zoubky v hořkém šklebu. Najednou vůbec nebyla hezká.

„Jasně, oplatila bys mi to.“

„A nejen já.“ Vrátila se ke svému plachému úsměvu a já si oddechl – teď byla skoro krásná. Nechala kabátek spadnout z ramen. Na podlaze se rozevřel podšívkou navrch. Dvě a dvě nad sebou v ní byla našita poutka, asi jako v jehelníčku. Některá byla prázdná, v ostatních vězely pletací jehlice, ještě aspoň čtyři nebo pět, ta holka je měla opravdu v oblibě. Kromě jehlic jsem v záhybech lesklé látky uviděl dva úzké nožíky, nejspíš na párání švů, a taky jedny nůžky na manikúru. Ty teď Viktorie vytáhla, prostředník a prsteník pravé ruky provlékla ocelovými oky a stáhla je až ke kloubům; kdyby teď někoho udeřila pěstí, vypíchla by mu oko.

Svlékla si kalhoty. Vyhoupla se na stůl a roztáhla nohy. Počínala si šikovně a rychle a já na ni koukal s otevřenou pusou. Levou rukou se zapřela za zády o desku stolu a pravačku strčila za lem světlých kalhotek. Prsty tam vklouzly celé, vztyčené nůžky po rozevřené čepelky. Vypadalo to, že ruka pod kalhotkami přikrývá tělo nějakého brouka, co sedí ve své jamce a obezřetně vystrkuje ven jen dvě ostrá kusadla.

Představil jsem si milence, který o nebezpečí neví, skloní se k nabízenému klínu a vášnivě ho políbí. Zaslepenost vedoucí k oslepení. Půlka úplňku zářila za oknem jako tvář, co se odmítá ukázat celá. Jaká je ta druhá polovina celku?

Představovat jsem si mohl ledacos, ale zdržovat se tím v tuhle chvíli by byl hřích. Zavřel jsem oči a políbil ji na rty. Vtiskl jsem se jí do rozkroku, vsunul tam ze strany ruku, pod tenkou látkou se prsty setkal s jejími. Prstýnky nůžek byly tvrdé, zahřáté a mokré. Prostředník a prsteník se v nich rozvíraly do tvaru písmene A, schoval jsem prsty mezi jeho nožičkami, bylo tam měkko a útulno, žádné nastražené zbraně, ale zůstal jsem ostražitý a sledoval po hmatu, jak mě nad lemem kalhotek zdraví čepelky vítězným V. Poodtáhl jsem látku stranou a druhou rukou si rozepnul kalhoty.

Čekal jsem, kdy mě zraní, ale neudělala to, pořezal jsem se přes veškerou opatrnost sám. Po pomaloučkém vstupu se pohyb obezřele táhl, pronikal jsem do ní vláčně a ještě pomaleji unikal ven, anebo v ní dlouho prodléval a sytil se její náhlou nedočkavostí a snahou vše urychlit, a taky svou radostí, že na strach teď úplně zapomněla, kroutí se na desce stolu a odtahuje pánev co nejdál, aby ji na mě vzápětí narazila. Podvolil jsem se a zrychlil, už jsem ji k sobě nerval a nechal ji balancovat zadkem na samotném okraji stolu, a dával si pozor, abych jí nadlouho neutekl, nezůstával venku déle než jedno vydechnutí. Pohyb se proměnil, rytmus už nebyl rytmem, ale jen kmitáním a chvěním a tlučením těla tělem. Útroby, orgány, duše a rozum se krevními kanálky vřinuly dolů, stáhly se a vzápětí uvolnily, když z nich její břicho vysálo semeno a pozřelo ho. Její zkřížená lýtka mi svírala záda, až mi v kříži hlučně lupaly obratle.

Když mě konečně pustila, sesul jsem se na zem. Ale ona seskočila ze stolu, klekla si ke mně, položila mě na záda a začala mi z pálící, rozpíchané kůže na břiše slíbávat krev. Nůžky, jež měla pořád zakleslé na prstech, se ve spojeném svitu měsíce a lampy z ulice přízračné leskly, když si v bezděčně dětském gestu ozbrojenou rukou otřela ztmavlou, ušmudlanou pusu.

* * *

Spal jsem ve svém pokoji, ani jeden z nás nenavrhl zůstat spolu do rána. Vzbudil jsem se až v deset, a když jsem vyhlédl do slunečného dne, bílé auto už na parkovišti nebylo. Pod pupkem jsem měl tři bílé náplasti, ranky už nekrvácely.

U snídaně jsem se na Viktorii zeptal a hostinská neochotně řekla, že odjela asi před hodinou. Když jsem chtěl vědět, jestli byla sama, mlčky mi podala účet.

Měl jsem v úmyslu jet ještě do Zvole, Bobrové a Obyčtova, než znova navštívím Zelenou horu, abych na všech čtyřech místech pátral po číselné řadě, zanechané architektem na tajném, zasvěcenci však nalezitelném místě. A já už jsem zasvěcen byl. Nakoupil jsem si minerálky a sendviče a vyrazil pěkně zostra, a pak jsem po několika málo kilometrech zpomalil, když se začaly ozývat duté údery z podvozku, od pravého předního kola, a silnice byla zatraceně hladká. Zastavil jsem na lesní cestě a zkusil se zespoda podívat na nápravu. Protože autům nerozumím, nezjistil jsem nic. Vykouřil jsem dvě cigarety a přemýšlel, jestli moravskou výpravu za Santinim nepřerušit. Když jsem se potom rozjel, bouchání bylo ještě horší, a tak jsem se rozhodl pro návrat do Prahy. Obával jsem se, že v okolí nenajdu pro Mini Coopera servis.

Domů jsem nejel, zamířil jsem do bazaru, kde jsem auto koupil. Měli otevřeno. Na dvoře nebylo volné místo, a tak jsem chtěl zaparkovat až na konci řady vozů opatřených cenovkami. Tam jsem ke svému překvapení uviděl auto na pohled podobné tomu mému: starý anglický Mini Morris, bez označení Cooper, červený, se stejnými koly, jako mám já, a volantem taky vpravo. Cena mi připadala podezřele nízká.

Zašel jsem do kanceláře a ptal se po člověku, s kterým jsem posledně jednal. Větrák běžel naplno, byla tu skoro zima. Od počítače vstal mladý muž v kožené bundě, mohlo mu být jen málo přes dvacet. Řekl, že je tady zatím na záskok, ale za pár týdnů to možná převezme, a jestli chci prodat auto, mám přijet pozítří, koupit můžu hned. Opakoval jsem požadavek mluvit s kolegou. Mladík se smutně usmál: „Bohužel to nebude možný. Pojďte se na něco podívat.“

Odemkl dveře a pokynul mi, abych šel za ním. Vstoupil jsem do velké nízké garáže se servisním propadlištěm, přes které vedly dvě ocelové kolejnice s pohyblivým rozchodem. Stálo na nich krásné a lesklé, elegantně pochroumané auto. Mělo zohýbaný levý přední blatník, vyražené světlo, utržený nárazník a nahrbené víko motoru. Jinak mu nic nebylo. Skoro nic. Mělo ještě promáčklou střechu, a to na nešťastném místě: nad hlavou řidiče. Byl to můj vyhandlovaný modrý peugeot.

„Hlavovej airbag je prima věc,“ řekl mladík a točil si na prstě svazkem klíčů. „Pokavaď vám ho kastle nenarve na temeno. Venca neměl jedinou oděrku, představte si to. Jenom zlomenej vaz. Divnější bouračku jsem v životě neviděl.“

„Cože? Kde se to stalo?“

„Kousek za Prahou, cestou na Roztoky.“

„Kdy?“

„Počkejte… Zejtra to budou… tři neděle? Jo, tak nějak. Auto tady mám od policajtů od včerejška. Půjde to opravit.“

Zeptal jsem se, jestli ví, jak se to stalo. Pokrčil rameny. Podle policie v tom určitě byl ještě jeden automobil, ale na poslední chvíli se vyhnul a ujel. Nejspíš nehodu zavinil on, brzdná dráha mu švenkovala v protisměru.

Udělalo se mi slabo od žaludku. Vyšel jsem na dvůr, napil se minerálky a zbytek láhve si vylil na hlavu. Mladý muž slíbil, že nechá Coopera rychle prohlédnout a opravit. Důvěrným tónem dodal, že jsem ten kšeft neměl brát, jeho předchůdce byl trošku levotář. Sáhl jsem do přihrádky vedle volantu a vytáhl na světlo pomačkané autíčko z ohýbaného drátu.

„Kdybych ten kšeft neudělal,“ řekl jsem, „třeba bych takhle dopadl já.“

Pokrčil rameny a chabě se pokusil o úsměv. „Záleží na náhodě – prostě koho potkáte. V tom vašem prdítku byste po bouračce tak pěkně jako Venca nevypadal. Ale mrtvej byste byl úplně stejně, to zase jo.“

Když jsem vyšel z autobazaru a rozhlédl se po nejbližší zastávce autobusu, mihlo se mi v koutku pravého oka něco bílého.

Podíval jsem se tam, ale rozpálený chodník byl po celé délce ohrady prázdný. Mohl jsem se rozeběhnout, vřítit se až na roh a přesvědčit se, že to byla jen chiméra, fata morgána vzdutá tetelivým vedrem – anebo prostě nervozita. Ale obrátil jsem se a celou cestu k zastávce se díval přímo před sebe. Bál jsem se ohlédnout.

* * *

S číselným trojúhelníkem a čtvercem v Santiniho notesu jsem si nevěděl rady. V knihovně jsem si půjčil mistrovu biografii a ve dnech, kdy mi spravovali auto, jsem si v ní četl. Osud architektovy rodiny byl zaznamenán dvě pokolení nazpět a jedno dopředu, ale o jeho vztahu ke kabale jsem nenašel skoro nic. O číselných řadách zanechávaných v kostelech autor pojednání podle všeho nevěděl.

Když byl Cooper spravený, dojel jsem si pro týdenní zásoby do supermarketu a při placení jsem z peněženky místo kreditní karty vytáhl kartu tarotovou. Jen jsem byl venku na parkovišti, napsal jsem Tereze esemesku, že bych s ní potřeboval mluvit, a navrhl jsem schůzku v café Samsa. S odpovědí si dala na čas a pak byla ještě opatrná – chtěla vědět, o čem ten rozhovor má být. Odepsal jsem, že o číslech a že ji zvu na bombajský gin s ledovou tříští, kokosovým mlékem a ananasovým džusem. Trefil jsem se, Tereza odpověděla hned. Bude tam v osm.

Ale byla tam dřív. Když jsem proběhl pasáží U Nováků a vešel do kavárny, seděla u zadního mozaikového stolku a měla vypito půl sklenice džusu. Od baru ji pozorovali dva muži – hubený dlouhán v bílé rozhalené košili a s hustými černými vlasy, který by vyhlížel jako hrdina anglického televizního seriálu, kdyby v rukách umanutě nežmoulal koženou aktovku a nesmrděl potem, a vedle něj silný plešatý chlap, kterého jsem tady už viděl a který vypadal na to, že málokdy promluví a je celkem neškodný. Tereza si jich nevšímala, listovala nějakým časopisem.

Zvedla ke mně hlavu, semkla rty a přimhouřila oči. Zkusil jsem ji políbit na tvář, ale odtáhla se, takže mlasknutí vyšlo do prázdna a já měl na sebe vztek. Nadzvedla obočí a řekla: „Kde je mý kokosový mlíko s ananasem? Led došel, džus mají jenom multivitamin a bombajskej gin není modrej, jak jsem si vždycky myslela – modrá je jenom flaška.“ Nápoj ve vysoké sklenici před ní měl křiklavě oranžovou barvu.

„Tak zajdeme někam jinam…“

„Houby,“ usmála se a já pochopil, že to jenom hraje a náladu má ve skutečnosti dobrou. Vzala mě za předloktí a stáhla mě na židli silou, která mě u ní překvapila. Na účtence před ní byla naškrábána šifra multi+bomb a vedle dvě rozmáchlé čárky. Aha. Pochopil jsem. Řekl jsem si barmance o to samé a vykašlal se na kokosové mléko.

„Hádej, kdo tady byl a odešel před pěti minutama?“ Zavrtěla se, natěšená jako dítě, které zná nějaké tajemství.

„Kdo by to tak mohl být,“ poškrábal jsem se na hlavě a zkusil jedno ze dvou jmen, která mě napadla. „Roman Rops?“ Zatvářila se zklamaně. „Jak to víš?“

„Vím, že sem chodí.“

„Ale s kým tady byl, to neuhodneš, že ne?“

„S Unterwasserem? Tím starožitníkem. Malej, tlustej, holohlavej, černý brejle.“

„Jsi jasnovidec!“ vyhrkla užasle.

„Jasnovidec s čistou duší, na rozdíl od tebe.“

„Je pravda,“ řekla a sáhla do kabelky, „že já si spíš beru na pomoc čertovy obrázky.“ Položila na stůl paklík karet. Byly tarotové, poněkud ohmatané.

„Mluvila jsi s Ropsem?“

„Skoro ne. Věnoval se tomu tlouštíkovi, pořád se nad něčím rozčilovali a pak odešli. Musím říct, že Rops vypadá fakt romanticky.“

„Má jinou. Miluje ji. S tím nic nesvedeš.“

„Nějak to přežiju,“ pokrčila rameny a ukázala na balíček. „Máš moji jednadvacítku?“

Vyndal jsem peněženku a podal jí kartu číslo dvacet jedna, s obrazem lva, býka, orla a anděla. Ona na ni ukázala prstem a očima metala blesky: karta je přeložená, dokonce zlomená, vyčetla mi to pohledem, aniž by něco řekla, a zasunula ji dospod balíčku. Teprve potom promluvila.

„Seděli tady u toho stolku vedle. Chtěla jsem si objednat přesně to, na cos mě sem vytáhl, a servírka mi oznámila, že to s tím ledem, kokosem a ananasem bude horší. No a já řekla ‚to neva‘, a tos měl vidět, jak Rops nadskočil. Jako by mu to něco připomnělo. Přestal poslouchat toho druhýho a zíral na mě. A najednou se omluvil, i když neměl za co. Tak jsem ho ubezpečila, že vážně nemusí, a jestli jsem řekla něco nevhodnýho, omlouvám se já. A on na to, že vůbec nic, jenom to ‚to neva‘ – že zrovna tohle říká nějaká jemu velice milá osoba.“

„To bude ta jeho holka – ta nemocná. Přišla o ruku nebo co – Klára se jmenuje. On za ní chodí do špitálu a nechce kvůli tomu se mnou jezdit za Santinim. Škoda.“

„Fakt?“ vyjekla a těch několik lidí, co v kavárně sedělo, se po nás otočilo. Plešatec si poposedl na barové stoličce a vypadal, že Terezu půjde co nevidět přede mnou zachránit, a černovlasý dlouhán protektorsky objal svou koženou aktovku a potil se ještě víc. Moc mě zajímalo, co v ní může skrývat.

Tereza ztišila hlas a ukázala na karty: „Zkusila jsem si sejmout, když se Rops otočil k Unterwasserovi. Před očima jsem měla tu osobu, co mu je ‚velice milá‘ – byla jsem na ni zvědavá a neměla nic lepšího na práci, a pak… Víš, co bylo na tý kartě?“

„Prosím tě… Tak mě nenapínej.“

„Počkej. Něco ti předvedu.“ Ztišila hlas a naklonila se ke mně, jako by si chtěla dát partičku o velké peníze. Došlo mi, že než jsem přišel, stačila se malinko opít. „Mysli na něco, rychle, a pak si sejmi. Dělej.“

Podvolil jsem se. Nejdřív se mi vybavil křtinský farář Binder, zabitý a připravený o jazyk, a hned po něm o hlavu i jazyk zkráceny kastelán z Kladrub. Do třetice se zjevil prodavač z autobazaru, ten původní – ne ten kluk. Sejmul jsem.

Tereza vytřeštila oči a dala si ruku před pusu. „Ta jako předtím,“ zašeptala si do dlaně. „Ta samá karta, jako když se Rops zmínil o té milé osobě…“

Karta měla číslo třináct. Na obrázku byl smrťák. Imbecilně se smál a s kosou v hnátech procházel polem plným uťatých údů a hlav. Polkl jsem naprázdno. „To snad ne…“ Sáhl jsem po sklenici a zhluboka se napil. Nebyl tam jenom džus. Zdaleka ne.

„Karty se můžou splíst, víš to? Je to jen hobby.“

„Koníček,“ zasmál jsem se. „Na kterým se –“

Ale Tereza mě neposlouchala. „Náhoda,“ řekla rozhodně. „Ale je třeba počítat s její silou.“

„Stejně jako se silou osudu,“ dodal jsem.

„Funguje to, viď?“ usmála se, sevřela dlaně a opřela si je o spánky. „Musíš mi říct, na co jsi myslel, když jsi tu kartu snímal.“

„To je pitomost. Nemyslel jsem na nic.“

„Nevěřím,“ řekla vážně a čekala.

„Dobře. Myslel jsem na mrtvý lidi a sejmul si smrtku. Náhoda. Koukni – zkusím to ještě jednou. Chceš je promíchat?“

„Ne.“

Spojila obě části balíčku, pak ke kartám přivoněla, dala přičichnout i mně a položila je na stůl. Zatvářil jsem se pokud možno moudře. Ale můj nos necítil nic moc. Snad jen mírně zatuchlý, tuhý mastný papír.

Zavřel jsem oči. Prve jsem myslel na moc věcí najednou. Teď si z nich vyberu jenom jednu. Zase jsem oči otevřel, natáhl ruku k balíčku a sejmul. Karta nesla číslo pět. Byl na ní vyobrazen papež.

„Na co jsi myslel?“ zeptala se mě naléhavě Tereza.

„Nnno…,“ zakoktal jsem se. „Přece na toho kněze.“

„Na koho?“

V tu chvíli jsem to už nevydržel a vyklopil jí, co se stalo ve Křtinách, a pak i všechno ostatní. „Aspoň vidíš, s čím vším si Kňour zahrává. Tak si říkám, jestli by Stellar neměl dávat rizikový příplatky.“

„Musíme to zkoušet dál,“ usmála se, najednou pobledlá. „Prostě to risknout.“

„Ale já už riskuju. Nevím třeba, na čí jsi straně.“

„Třeba to nevím ani já. Ale jestli mě chceš odradit, tak ti říkám předem, že se ti to nepovede. Na rozdíl od jinejch věcí.“

„Hele, Terezo, já tyhle tajemný řeči nemám moc rád. Pokud sama nemáš strach, že se ti něco stane, můžu si o tom myslet svý. Třeba to, že víš, že strach sama mít nemusíš. A pak do toho vidíš víc než já.“

„Nevidím, věř mi. Řídím se instinktem. A trochu taky tímhle.“ Zvedla karty a spojila je do jednoho balíčku. „Hrajeme dál? Dávej bacha. Mysli si na něco. Na něco konkrétního, rozumíš? Tak. Snímáš. Pozor – teď!“

Sejmul jsem. Sledovala mě se založenýma rukama. Na kartě číslo sedm byl obrázek triumfálního vozu. „Myslel jsi na svý auto,“ řekla s naprostou jistotou a zahihňala se. „Typickej chlap.“

„Tos přece mohla čekat. Trochu psychologie a máš to.“

„Houby. Jen přiznej – už tě to přesvědčilo,“ nenechala se odradit.

Promnul jsem si oči a pak na ni vyhlédl škvírkami mezi prsty. „Ještě jednou… Naposled?“

Vrátil jsem karty k sobě, urovnal balíček, položil ho na stůl a upřeně se na něj zadíval. Potom jsem sejmul. List s číslem šest ukazoval mladého muže stojícího mezi dvěma ženami. Shora na něj okřídlený amor mířil šípem. Dole bylo napsáno Les Amoureux, Milenci.

„Tak tentokrát jsou karty vedle,“ řekl jsem a podrbal se ve vlasech.

Otevřela pusu, aby se zeptala, na co jsem myslel, a pak sebou škubla, zamrkala očima, jako kdyby se chtěla probudit z nějakého snu, a odvrátila se k prosklené výloze a lidem míhajícím se pasáži.

„Chceš vědět, na koho jsem myslel?“ otázal jsem se opatrně.

Zavrtěla hlavou. Poznala to sama. Když jsem snímal kartu s číslem šest, myslel jsem při tom na ni.

„Prostě je to blbost,“ řekl jsem a ona kývla hlavou a několikrát opakovala to slovo jen rty a jazykem, blbostblbostblbost, bez dechu a hlasivek, jako by si ho zkoušela, než ho řekne nahlas.

Pak zvedla hlavu a prohlásila: „Já tě stejně přesvědčím. Naposledy, jo? Myslím si na někoho a napíšu jeho jméno na papírek – třeba tady na svoji vizitku. Ty mi zamíchej karty – a pořádně.“

Takovou hru jsem přijal. Napsala něco na vizitku a několikrát ji přeložila. Předala mi ji a já jí na oplátku posunul po stolku balíček karet. Otevřela ho bez váhání a polovinu odložila stranou. Na vrchu zbytku ležel list číslo sedmnáct. Nápis zněl Les Etoiles – hvězdy. Pod osmi hvězdami klečí nahá dívka u pramene a něco do něj vylévá ze dvou džbánů. Za ní kvete růže, na které sedí motýl.

Rozbalil jsem složenou vizitku. Modrou propiskou tam stálo napsáno „ta druhá“. Okamžitě jsem pochopil, koho má Tereza na mysli. „Takže jsi ji taky viděla.“

„Viděla. Jsou děsivě stejný, viď? Skoro – úplně ne.“

„Možná by sis měla na Viktorii dávat pozor.“

„Možná by si měla dávat pozor ona na mě.“

Upřeně jsem se na ni zadíval. Ale nezdálo se, že by si dělala legraci.

„Sledovala mě – ona i ta druhá, ta s brejličkama. Jedna z nich Kňourovi rozpárala všechny čtyři gumy u auta – krátce po tom trapasu v Kladrubech. Nějakej tenkej nožejček to byl, jako se používá na vykosťování masa.“

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Já s tou Viktorií musím mluvit. Do soutěže pro mladý architekty přihlásila svůj návrh na novej hřbitov na Zelený hoře – stěhujou se tam hroby od kostela.“

„Já vím.“

„Stellar dělal propagaci pro Unesco, taky Zelenou horu. Dostala jsem se k jejím návrhům. Navrhla taky hřbitovní kapli – ta stavbička měla tvar mariánský koruny a půdorys hřbitova byl do kříže.“

„To je jak od Santiniho.“

„Bylo to nádherný, měla u toho napůl drátěnej, napůl dřevěnej model kaple. Fantastickej. Koruna měla sice ostny, ale ty se kroutily a zapichovaly samy do sebe, a mezi nima proplouvaly a proplétaly se maličkatý lidský postavičky, panáčkové plaváčkové upletený z drátu. A nad každým človíčkem byla na trnu napíchlá hvězda.“

„Hezký. Ale co s tím má společnýho tahle holka?“ Ukázal jsem na nahou dívku u pramene.

S Terezou to nepohnulo. Poklepala prstem na oba džbány. „Vidíš? Jsou úplně stejné. A motýl sedící na růži – dívá se na to. Chce se napít a váhá, jestli se v té vodě ze dvou džbánů neutopí. Přitom má šílenou žízeň.“

Na jejích slovech něco bylo, něco mi připomínala, jen jsem v tu chvíli nedovedl postihnout co. A ani jsem nechtěl. Vytáhl jsem santiniovský notes a podal jí ho. „Když jsi tak kovaná v číslech, můžeš mi pomoct rozluštit tohle.“

Zasvítily jí oči. Prohlédla si dvě zapsané číselné řady a já jí vyložil okolnosti, jak jsem je získal, a vynechal jenom něco. Vůbec ji to neodradilo, naopak; zdálo se, že má radost a najednou je ve svém živlu. Objednal jsem další pití a nechal ji, ať si láme hlavu nad složitějšími věcmi, než se dají vyčíst z karet. Po koktejlech jsme přešli na zelený čaj. Když nám servírka v jedenáct přišla říct, že za chvíli bude zavírat, Tereza sebou trhla, upřela pohled do zdi a pak jakoby pro sebe řekla: „Jedenáct znamená konec. Pak ukázala na balíček tarotových karet a řekla mi, co ji napadlo: karty mají svá čísla, ale taky svůj specifický význam a svoje hebrejské pojmenování. A ono pojmenování je zároveň písmenem, znakem. Ukázala mi to. „Osmička = spravedlnost = chet. Desítka – kolo štěstěny = jod. Patnáctka = ďábel = samech. Dvacítka = soud = reš. Jednadvacítka = znamení anebo taky svět. Tav.“

„Tav,“ opakoval jsem po ní jako v omámení a snažil se ve třech písmenech vysledovat a pojmenovat něco, co v nich jen tušily moje uši, ale do mozku už to nepustily – nějakou možnost, nějaké řešení. „Odkud to všechno víš?“

„Baví mě to. Kolik je dva plus jedna?“

„Co to má zase znamenat?“

„Nic… a všechno.“ Culila se jako neviňátko. „Odpověz.“ Udělal jsem obličej. „Dva plus jedna jsou tři.“

„No vidíš, ani to nebolelo. A když ti napíšu dvojku a jedničku vedle sebe – kolik je to teď?“

„Takhle? Dva a jedna je dvacet jedna. No bóže.“

„A co všechno se tam skrývá?“ Mrkla na kartu s číslem dvacet jedna.

„Aha. Možná celý svět. Jeho znamení. T. A. V.“

Vzala mé ruce do dlaní a znova se dopustila té nevhodnosti jako v Kladrubech: políbila je. Objal jsem ji a zas ji hned pustil, a ona se tomu zasmála. Potom řekla, že podle ní to ve skutečnosti nejsou čísla, co Santini škrábal nebo maloval na tajná místa svých kostelů; jsou to písmena, která se jako čísla tváří, protože se za nimi dokážou schovat.

Něco takového jsem si myslel taky, ale teď, jak jsem doufal, mi Tereza začala ukazovat cestu, jak na ta písmena přijít. Ale v jakém jazyce? V hebrejštině? V latině, nebo v češtině? Nebo snad v italštině? Bylo na čase seznámit ji trochu se Santinim.

Zašli jsme do nočního baru a v tomhle laciném zatuchlém prostředí, v blikotavém svitu herních automatů jsem jí vypověděl všechno, co o božském architektovi vím z knížek a od Romana Ropse.

Jeho dědeček byl ze severní Itálie, od Luganského jezera. Jmenoval se Antonio a přišel do Čech uprostřed třicetileté války, tak jako stovky dalších dělníků. Byl zedník a kameník, dneska bychom ho možná považovali za umělce. Příjmení není známo, on sám si říkal Akel, pak Akhel, potom si jméno přizpůsobil na Aychel, nakonec se ustálila podoba Aichel, česky a německy mluvícím Pražanům se to dobře vyslovovalo i psalo. V roce 1635 se na Malé Straně oženil s českou dívkou a svědky mu dělala dvojice významných mužů té doby: stavitel Carlo Lurago a vysoký hradní hodnostář Matěj Valkoun. To bylo zvláštní – chudý gastarbeiter je v Praze pár let, a dostane se mu takové cti. Čím si ji zasloužil? Leda svým uměním – zřejmě byl víc umělcem než řemeslníkem. Pracoval na dostavbě jednoho z křídel Pražského hradu a asi si vedl znamenitě; jeho talent čněl mezi průměrem. Roku 1652 byl na Starém Městě pokřtěn jeho syn, dostal jméno Santin. Stal se z něj vážený kameník a nechal si říkat „pan Santin“, ovšem taky „Sandyn“. Roku 1675 se oženil, jeho nejstarší syn se narodil dva roky nato a při křtu čtvrtého února 1677 dostal jméno Jan Blažej. Rok poté se narodila dcera Elisabeth a v roce 1680 syn František. Z Jana Blažeje se stal architekt, z Františka sochař, který se měl dožít necelých třiceti let. Sourozenci si byli blízcí – na několika projektech pracovali bratři spolu, jezdili společně po Čechách. Pro přecitlivělého Jana Blažeje byl méně nadaný bratr oporou, a taky sestra pomáhala; překreslovala stavební plány a s ženskou pečlivostí zaznamenávala všechny detaily. Ale když byli na cestách, ona zůstávala doma. Podle některých pramenů zemřela v roce 1701, když jí bylo třiadvacet let. Jinde se uvádí, že zešílela a rodina ji předala do péče řeholnic. Elisabeth z kláštera utekla a její stopa v historii končí.

Bylo by logické, aby Jan Blažej pokračoval v otcově řemesle. Ale to nemohl. Měl tělesnou vadu, a ne jednu. Píše se, že byl chromý a zakrslý, že měl na zádech hrb a jednu nohu o kousek kratší než druhou, ale nikde se nikdo nezmínil, že by byl úplně nepohyblivý. Vyučil se malířem, ale měl raději kresbu a ještě víc geometrii. V otcově dílně byl v neustálém kontaktu s architekturou. O tu jevil zájem na dospívajícího neobvyklý, ale přispěl k tomu jeden slavný umělec, malíř Jean Baptiste Mathey, který přišel do Prahy, aby vstoupil do služeb velmože a královéhradeckého biskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. Matheye bavilo vymýšlet domy víc než malování a šlechtic mu dal příležitost. Santini se u něho učil, stejně jako se učil u Kristiána Schrödera, malíře dohlížejícího na pokroky Petra Jana Brandla, který pak svého mistra slávou desetkrát převýší. Kluci se přátelili, přestože Brandl byl o devět let starší. Oba fascinovalo světlo, ale každý ho používal jinak. Brandl maloval výjevy z Bible a z obyčejného života, zatímco Santinův syn sledoval kamarádovy pokroky a přemýšlel, jak nejlépe to krásné světlo uskutečnit a zafixovat, aby nebylo jenom na obraze, před očima toho, kdo se dívá, ale všude kolem něj. Potom se jejich cesty rozešly. V roce 1707, když měl za sebou už řádku svých vlastních staveb, oženil se s Veronikou Elisabeth Schröderovou. Vzít si dceru svého mistra byl takový zvyk, když učedník chtěl převzít mistrovu živnost. Jenomže Santini pojal Elisabeth za ženu pět let po mistrově smrti a živnost po něm nepřevzal. Pět roků předtím dostal zakázku na přebudování klášterního kostela v Sedlci. Požádal ho o ni cisterciácký opat Snopek. A pětadvacetiletý hrbáček Santini na starém chrámu předvedl to, co v Čechách do té doby nikdo neviděl: do zdí románské baziliky vyřízl okna lámající se jako jeho berlivá chůze a jedno obrovské upravil a vesklil přímo do průčelí. A aby toho nebylo dost, ozdobil západní stěnu špičatými věžičkami podobnými svíčkám. Nad ostrým obloukem okna je prázdný reliéf čtyřlistu, vepsaný do trojlistového styku tří pomyslných kružnic. Šíleně strmé kamenné stěně kraluje na samém vršku štítu socha Panny Marie: vítězství ducha nad hmotou. Tak tomu bývá u kostelů ne románských ani gotických, ale barokních – v posvátných stavbách Santiniho současnosti. Průčelí je opatřené klenutou předsíní s věžičkami, kde jsou jako vězni v klecích zavřené sochy. Trochu to připomíná Kladruby – vykládal jsem vzrušeně a gestikuloval docela jako Roman Rops –, ale tady je krytý vstup do chrámu příšernější, protože z jeho klenby se propadá visutý svorník, a to přímo na hlavy věřících, co jdou do kostela, jako by je nutil vstoupit zvláštním způsobem, shrbeně, pomalu, kulhavě a se skloněnou hlavou – způsobem mistra Santiniho. Zakázky začaly pršet, mladý talent sjezdil lán císařství, aby mu vtiskl svůj názor na krásu a řád. Někdo čte jeho jméno jako Svatoušek, jiní ho čtou jako Pobožný. Úcta k Janu Nepomuckému v jeho díle bije do očí. Cestování mu působilo fyzickou bolest. Jeho páteř se křivila do S a při každém kroku se palčivě zabodávala do mozku. Santini nacházel v bolesti způsob očištění. Jeho duše velebila svatou Pannu Marii, svatého Benedikta a především Jana Nepomuckého, jehož svatost byla tehdy na spadnutí. Santini byl u toho, když kanovníka vytáhli po víc než třech stech letech z hrobu a nalezli v jeho suché lebce růžový vlhký jazyk.

Velká část staveb, které si Santini vymyslel, se stala hmatatelnou skutečností. Nebylo nic – a vznikla kaple, kostel, palác, zámek, hospodářský dvůr. Zlé jazyky tvrdily, že mu s těmi nápady pomáhal Satan. On jediný může říct, jak to všechno vlastně dokázal. Jenomže je tři sta let mrtvý.

Tereza měla zčervenalé tváře a jasné hnědé oči na mě upírala způsobem, který se mi líbil, i když jsem věděl, že je to jenom na chvilku – jenom na tuhle propitou noc. Měl jsem chuť táhnout tu noc tedy dál a ona asi taky, přestože podle hodinek už mělo svítat a já cítil, že bránit se únavě a opilosti už dlouho nevydržím, ten výklad mě naprosto vyčerpal. Řekl jsem číšníkovi o další kávu, ale odmítl to, ledaže bychom se přesunuli k hracím automatům – dokud vydržíme hrát, bude nám nosit jedno kafe za druhým. Řekl jsem, že když je to takhle, jdeme domu, ale Tereza se ohlédla po automatech, jeden si vybrala a už si k němu sedla. Číšník se ušklíbl a šel pařit presso. Uvelebil jsem se vedle Terezy a soustředil se na displej s obrázky ovoce: třešně, pomeranč, meloun. Blikající čísla oznamovala, že může vyhrát až padesát tisíc.

Tereza mě neposlouchala. V levé ruce držela santiniovský notes, rozevřený na stránce s číselnou řadou opsanou ve Křtinách, lámající se do dokonalého čtverce. Pravačkou vhodila do automatu několik dvacetikorun a dlaní se opřela o červený knoflík. Barevné obrázky ovoce se roztočily tak rychle, že jsme neviděli víc než šedé vibrující šmouhy. Pak knoflík pustila a přístroj zabrzdil kolotoče. Na displeji byl banán, pomeranč a královská koruna. Žádné mince se nám k nohám nesypaly.

„Je tam kód,“ řekla tiše a znova se opřela o červený knoflík. Obrázky se jí roztočily v očích, které se dívaly někam úplně jinam. Když se stroj zastavil, byly na obrázcích dva pomeranče a mezi nimi královská koruna. V kovové kapse dole zacinkaly tři vrácené dvacetikoruny. Tereza se spokojeně usmívala. Vyndala mince a jednu po druhé si prohlédla. „Mám to.“

„Do kropenek v Kladrubech je nenamáčej,“ řekl jsem. „Svěcená voda by se vypařila.“ Podívala se na mě jako na prosťáčka a vstala.

Vyšli jsme do šedého rána. Na zastávce tramvaje čekalo několik lidí a já jsem doufal, že mezi nimi nikde neprosvitne bílý pršiplášť. Chtěl jsem se s Terezou rozloučit obyčejným „ahoj“ a jet domů, ale pevně mě vzala za ruku a vedla mě na druhou stranu ulice. Začal jsem s protesty a hned jsem je zase utnul. Tereza tiše zopakovala ta dvě kouzelná slova: „mám to“. Nikdo v celé ulici nebyl probuzenější než já.

Vedla mě na nábřeží a cestou nikdo z nás nepromluvil. Na Karlově mostě skoro nikdo nebyl. Zastavili jsme se před sochou Jana z Nepomuku.

„Záleží na tom, jestli je A čtyřka, anebo se čtyřka má k němu přičíst. Potom by bylo pětkou.“

„Jasně,“ řekl jsem, jako bych jí rozuměl. A možná jsem opravdu rozumět začínal.

Ukázala na sochu – na její svatozář. „Co myslíš? Nebudou v tom ty hvězdy nějak zamotaný? Myslím v těch číslech ze Křtin.“

„Proč ale přičítat čtyřku?“

„Protože je to napsaný do čtverce.“

Najednou jsem měl v hlavě jako v kostele. Trochu prázdno sice, ale jasno a čisto. „A pokud je kladrubská zpráva trojúhelník…“

„Přičteme trojku. Nebo z ní budeme vycházet. Ještě nevím. Ty hrací automaty –“

„No jasně!“ zakřičel jsem a začal se smát. Dole pod mostem k nám ze své loďky zvedl hlavu ošumělý rybář. Popadl jsem Terezu za ramena a vlepil jí pusu, a dokonce se s ní pod sochou zatočil do kolečka. „Čtyřka znamená kříž. A základem půdorysu Santiniho kostelů bývá řeckej kříž. Ve Křtinách je určitě. Čtyřka je… křtinský číslo!“

„Právě. A v Kladrubech opsala Viktorie trojúhelník. Proč je to v Kladrubech trojka?“

„Já nevím. Doktor Rops by možná –“

„Dej mi pokoj s Ropsem,“ odstrčila mě Tereza. „Myslela jsem, že se umíš spolehnout na sebe, a…“ Přejela pohledem můj elegantní černý úbor – teď s poněkud pomačkanou košilí, zaprášenými polobotkami a vytahanými koleny riflí. „A oblíkat by ses moh podle vlastního vkusu. Tak proč ta trojka – co myslíš?“

„Původně to byla bazilika.“

„Co kropenky? A hlavní oltář?“

„Trojúhelníky! A nad oltářem trojúhelník s hebrejským písmem. A to nejdůležitější: kostel je přece zasvěcen třem světcům. Panně Marii, Benediktovi a Wolfgangovi. A máme to. Doopravdy to máme.“

Tereza si zamnula ruce, protáhla se a pozvala mě k sobě domů. Zůstal jsem na ni koukat a radši nijak nereagoval. Na snídani, upřesnila, ale nesmím jí tam usnout. A tak jsme šli.

Pronajímala si podkrovní byt na Smíchově, kousek od řeky. Opracované trámy držely krov a všechna okna vedla šikmo vzhůru; když je člověk pootevřel a podíval se přímo před sebe, viděl střechy činžáků a komín pivovaru.

Posadil jsem se na gauč. Tereza se ve vedlejším pokoji převlékla do pískových kraťasů a černého trička. Všiml jsem si, že nemá podprsenku, a ona si všimla mého pohledu, ještě než jsem s ním stačil uhnout. Řekl jsem, že můžeme začít, a položil na stole Viktoriin notes. Ale řekla, že má strašný hlad, a šla usmažit pro oba omeletu. Jako aperitiv mi nalila ledovou vodku. Když jsem jídlo zhltnul, neudržel jsem už oči a na chvíli je ponechal zavřené. Vybídla mě, abych si lehl na gauč.

Probudil jsem se asi za dvě hodiny. Pod hlavou jsem měl modrý polštář. Střešní okna byla otevřená a v popelníku hořela cigareta. Tereza u stolku něco psala. Když jsem se posadil, oznámila mi, že jsem mluvil ze spaní. Chtěl jsem vědět, co jsem říkal. Pokrčila rameny, rozeznala prý jenom dvě slova: „ta druhá“. Chvíli mě zamyšleně pozorovala a potom mi podala notes. „Je to hotový,“ prohodila jakoby nic. „V Kladrubech je A trojka, ve Křtinách čtyřka. Jednoduchý jak facka, jen na tu šifru přijít. A některý slova samozřejmě psal trochu jinak.“

Na obě sudé stránky s architektovými čísly, nad čtverec i nad trojúhelník, nadepsala zjednodušenou abecedu a všechna písmena očíslovala.

1	2	3	4	5	6
A	B	C	D	E	F

7	8	9	10	11	12
G	H	I	J	K	L

13	14	15	16	17	18
M	N	O	P	Q	R

19	20	21	22	23	24
S	T	U	V	W	X

25	26
Y	Z

Na volné liché stránky vedle pak přepsala rozluštěný text. U číselného čtverce, začínajícího řadu číslicemi

IV‑XIV‑VII‑III‑XIIIXXII‑VIII‑XVI…,

zněl zápis takhle (přičemž vysoká čísla z konce abecedy se s připočtenou trojkou vracela na počátek, takže A=IV, Z=III atd.):

A když jsem léta Páně ku konci měsíce februarii přijel ke starému kostelu, vida, že celý oudol je hlubokým sněhem pokryt a koně se brodí po břicha, osmělil jsem se vystoupiti z vozu a závějí ke starému kostelu se po vlastních prodíral a svým měřicím šípem si coby holí v té šlamastyce pomáhal. Byla to krušná cesta obzvláště pro mne, muže bolavého, vlastním tělem zkoušeného a za časta zrazovaného i na pěkné císařské silnici. Matka Boží Panna Maria mi však nohy sama nadnášela, a když jsem v posledku stanul před prahem, počal se sníh opět sypati a já uzřel E. (engela nebeskýho) od nové kaple se ke mně v bílý říze ubírati. Engel ten třímal v ruce ne meč, nýbrž portfolio plánů na pozměnu rysů půdních i bočních. Klekl jsem před engelem a s hlavou skloněnou děkoval nebesům. Když jsem pak vhlédl do ouradků jeho, byl jsem v mém srdci potěšen a zahalekav, blahořečil jsem dílu. Engel však už byl pryč, jak by byl vším tím velikým sněhem zavát.

A kladrubský, „trojúhelníkový“ zápis, který začínal

XVIII‑XX‑XI‑XX‑XVII‑XV‑IV‑I‑XIV‑XVII‑XVIII‑III‑XVI‑XXIII…,

byl přeložen takhle (A=III, Z=II):

Při tom bylo panu opatu Fintzguthovi poručeno, aby na to místo se mnou poodešel a všech jeho případností bedlivě povážil. Kolem kostela jsem s ním několik stromkův nalomil a haluzmi vytýčil tvar nové stavby, načež jsem z kamenů a šišek jakýsi model na holé zemi představil, a namísto věží jsem dvě svíce postavil, kterépak na mých cestách užívám co světlo kreslicí. P. opat projevil uspokojení v jeho povaze nebývalé a poručil mi, abych o dovolení k přestavění chrámu u velebné konzistoře žádal, on že to srdečně podpoří, neboť chrám Páně ke cti Rodičky Boží Marie Panny takto lépe sloužiti bude. P. opat mě poté v samotě zanechal a odebral se v kočáře do městů Stříbra a Plzně podporu hledati, zatímco já jsem ten oumysl měl, zůstati na místě kostela do slunce západu a přečkati noc v panské krčmě, bych nazítří pokračoval ve výměrách a početních soudech. Avšak čekal jsem na to především, až ke mne sestoupí engel nebeskej a písebně stvrdí můj cíl. Měřil jsem šípem, po obvyklém způsobu mojem, vždyť šíp ten má na délku co loket vídeňskej, a zabrán do práce, nevšiml jsem si záhy, ze engel onen již byl navštívil okolí chrámu a tím divným pohledem mě opět probodává. Smekl jsem klobouk a klekl jsem před ním do prachu, v srdci se chvěv velkou bázní, v níž zajisté i podivuhodná radost byla z nového našeho setkávání. Poté stál přede mnou a jeho strašlivé oči metaly blesky. Tak usoudil jsem, že jsem se v jakési věci mýliti musel. Vytrhl mi z ruky můj měřičský šíp a hrůzně se nade mnou rozmáchnul, načež jsem padl na zem v očekávání smrti nejbližší. Ale ač po dvakráte prosekl vzduch nade mnou, hlava mi na krku i nadále seděla, zato otevřev oči jsem byl viděl, že dvě svíce v podobě věží již nestojí, nýbrž co padlí vojáci leží poraženy, a mezi ně připíchnut šípem můj vysoký klobouk, podoben velkolepé kupoli chrámů vlašských. A engel byl ten tam.

„Fantastický,“ vydechl jsem a v samém obdivu zapomněl zavřít pusu. „Totiž… Fakt to funguje – byl to právě opat Fintzguth, kdo si Santiniho vybral, aby přestavěl klášterní kostel v Kladrubech. Jsi…“

„Co?“

V návalu dětinské radosti jsem se k ní naklonil, objal ji a zmáčkl, až vyjekla. Přitiskla se ke mně. „Chci odměnu,“ řekla mi do vlasů, a já si myslel, že věc je úplně jasná. Nebyla.

Nebylo to v té obyčejnosti sexu – v proniknutí svým tělem do jiného těla, případně jeho přijetí do sebe. Strávili jsme noc pitím a povídáním. Teď bylo ráno a konečně jsme na sebe sáhli. Zpět do noci se vrátit nešlo. Svlékl jsem ji rychle, pak ona mě. Nechal Jsem jí kalhotky jako posledně Viktorii, ale tady naštěstí nebyly žádné nůžky v dohledu. A taky jsem nechtěl, aby byla úplně nahá, nepatřila přece mně, ale jinému. Nakonec se tak zachovala – jako by mě chtěla, a zároveň mě odmítala. Zkoušel jsem ji líbat, ale sevřela rty a odvracela hlavu, a když ležela na podlaze a já na ní, vzepřený na natažených pažích, musel jsem na chvíli ten samočinný pohyb zbrzdit a prohlédnout si ji, teď, když mi nemohla nijak a k nikomu uniknout. Posedlo mě nadšení z jejího těla a z toho, že jsem v samém té krásy středu. Bylo mi s ní tak jako nikdy jindy s jinou ženou, ani s tou, co mi dřív náležela. A mohl za to Santini, to jsem věděl. Jeho stavby jsou krásné a jde z nich strach. Dějí se v nich nepochopitelné věci. A já teď v jedné pobýval. Vězel tam tou svojí částí, která je němá, a přece promlouvá jasně a mluvit ji nutí krása. Žasl jsem nad Terezou, nad její krásou, a ona náhle udělala to nejnevhodnější, co mohla: začala brečet. Slzy jí stekly z očí na tváře a já je nemohl zachytit. Začal jsem ji hladit po lících, vlasech a obočí. Ona se s mokrýma zavřenýma očima odtahovala a já se jí pokusil ještě jednou políbit právě na ty oči. Nato skrčila nohy, opřela se mi chodidly o prsa a vší silou mě od sebe odmrštila.

„Počkej, tohle přece nemůžem nechat nedodělaný,“ hučel jsem do ní.

Ale už byla otočená zády a natahovala si kraťasy. Když vklouzla do trika, obrátila se ke mně a řekla: „Promiň, ale možná hledám něco jinýho než ty.“

„Udělal jsem něco blbě?“ Na to mi neodpověděla. Sebrala ze stolku mobil, zatelefonovala Kňourovi a začala s ním řešit nějaký televizní spot. Oblékl jsem se a odešel. Viktoriin notes s nápisy jsem si vzal s sebou. Radost z rozluštění číselných šifer byla najednou pryč, někde v daleké minulosti.

* * *

O víkendu jsem byl opět za Santinim, nejdříve v Hradci Králové a v Chlumci nad Cidlinou, v neděli v Lázních Bělohrad. Odpoledne jsem se širokým severozápadním obloukem vracel do Prahy a cestou se zastavil v Panenských Břežanech.

Mluvím o tom, jako by to byla náhoda. Ale jel jsem tam záměrně. Kaple je prvotřídní skvost evropské barokní architektury – a skoro nikdo o ní neví. Stojí v nepřístupném areálu parku bývalého zámku, dnes domova důchodců.

Když jsem parkoval auto před branou, začínalo mžít. Pod zelenými korunami kaštanů ubíhal zeleně natřený plot, který se nedal bez pomoci přelézt – to jsem si zapsal do paměti pro případ, že bych nutně potřeboval únikovou cestu. Tyče byly železné, ukuté z ošklivých lomených profilů zakončených ostrým hrotem. Spojovací břevno leželo příliš nízko na to, aby se na ně dalo vylézt a bezbolestně překročit vysoké špice.

Na sloupu brány visely dvě plechové cedule. Jedna říkala, že je tu dům sociální péče, druhá varovala, že nepovolaným je vstup zakázán. Z toho jsem si nic nedělal. Kolik podobných už jsem na svých cestách za Santinim viděl… Nikde se nenabízel žádný zvonek, tak jsem šel dál. Křídla vrat byla otevřená.

Ocitl jsem se na zanedbaném dvoře. Stál jsem před zámečkem, kterému se tu říká Horní. Z oken na mě shlíželo několik vrásčitých tváří. Dva muži, dvě ženy, a tu pátou, ukrytou pod chomáčem bílých vlasů, jsem nedokázal určit. Pustil jsem se vpravo po sypané cestě, jako bych tu za někým byl a zatím se jen tak procházel. Cesta mě dovedla do zámeckého parku. Ale jen jsem tam vkročil, vyběhl z boudy přikrčené pod kamennou zídkou pes. Měl krátké nohy, vypelichaný kožich a pochybné geny. Vytrvale mi capkal v patách a hlasitě štěkal. Prudce se rozpršelo a ani déšť neutlumil ten pronikavý randál.

„Jedeš!“ syknul jsem na něj a ukázal k boudě, ale i on vycenil zuby a mezi štěkotem co chvíli zavyl. Byl starý, ale možná ho kdysi učili hlídat. V oknech zámečku se objevily další tváře. Některé vypadaly pobaveně. Pejsek popoběhl a zahryznul se mi do kalhot pod kolenem – zuby málem zasáhly lýtko.

„Co děláš, potvoro?“ zařval jsem na něj a setřásl ho z texasek. Okna se otvírala a uslyšel jsem smích. No nic. Aspoň si budou mít o čem vyprávět. Pes teď vypadal spokojeně, otáčel se po nich, dokonce bych byl přísahal, že se před nimi vytahuje. Nadále se držel mé stopy.

Po parkové cestičce jsme došli ke kapli svaté Anny. Od zámku sem vidět nebylo. Ale před vchodem stál osamělý muž v černém a v hustém dešti okopával drn trávy, který okopat nepotřeboval. Byl starý a divně se při práci usmíval. Ten úsměv patřil psovi, který teď sledoval jeho počínání. Na pozdrav „dobrý den“ stařec nereagoval a dál si hleděl motyky. Měl strupaté vrásčité čelo, šikmé oči a ještě šikmější pusu; patrně prodělal mrtvici a možná se vůbec neusmíval, jen to tak vypadalo. S námahou se sklonil a poplácal pejska po hlavě. Potom se narovnal, úkosem se na mě podíval a vykročil ke mně. Šoural se pomaloučku, motyku v ruce. Do očí jsem mu neviděl. Byly to pouhé štěrbiny, vpouštěly asi tolik světla co ležaté klíčové dírky a byly stejně temné.

„To je váš pes? Nemůžete mu domluvit?“ Úsměvný výraz staré tváře zůstával nezměněn, ale teď jsem ho měl pouhý půlmetr před obličejem. Z muže vanula zatuchlina. „Slyšíte mě? Nechci nic ukrást, chci jenom vidět kapli. Jen si ji prohlídnout. Vy jste správce?“ Ale senilita, anebo bůhvíco, mu nedovolila odpovědět. Dál se na mě křenil a nepatrně třásl hlavou. V zubech, které teď obnažil podobně jako ten pes, zely dvě díry, jedna dole, druhá nahoře. Napadlo mě, že kromě psa me možná pokouše i jeho pán.

Ucouvl jsem před ním a obešel ho. Než se stačil otočit, byl jsem za rohem. Pak jsem se vydal na inspekci kaple, odhodlán konečně se soustředit jen a jen na ni a možná najít způsob, jak se dostat dovnitř. Pes šel za mnou a štěkal jak pominutý. Tady to bylo jedno. Déšť bubnoval do plechové kupole a do věžiček s lucernami a šelestil v magnoliích.

Na straně odvrácené od parku i zámečku bylo v patře kaple otevřené okno, asi kvůli větrání zdí, které by srážením par trpěly. Prohlédl jsem si štukované zdivo pod oknem. Kdybych se dokázal vyhoupnout na římsu, přešlápnout na parapet u mříže a rychle přehmátnout výš, dosáhl bych až k hornímu pražci spodního okna a o ten bych se mohl levačkou opřít. Pak by se vidělo, jestli se pravou rukou a nohou udržím v úzkých spárách štukových polí tak dlouho, dokud se nenatáhnu až k parapetu horního okna.

Něco mě štíplo do lýtka, pak to tam ostře zabolelo. Pes hryznul znova a já se ho pokusil nakopnout. Při tom jsem koutkem oka viděl, jak se ke mně blíží klátivá černá silueta. Spoléhal jsem na starcovu pomalost a soustředil se na psa. Vážné nebezpečí od něho nehrozilo, na to byl příliš malý, ale začalo mi docházet, že dokud ho nevystraším, na pokoji mě nenechá. Vyrážel hubou proti mně a pak zase prchal před špičkou boty. Už neštěkal, ale vrčel a cenil zuby. Rozhlédl jsem se po nějakém klacku, kterým bych ho přetáhl, a najednou ucítil zatuchlý pach jeho kumpána. A už jsem nestihl uhnout před motykou, která mě zasáhla do hlavy. Stařec naštěstí neměl odhad a stál příliš blízko – trefil mě násadou, železem ne. I tak to bolelo. Už se neusmíval a napřahoval se znova. Oči měl tak úzké, že vypadaly zavřené, zmáčené vlasy se mu lepily k hlavě. Mávl motykou a já uskočil stranou, on zavrávoral a celkem šikovně se o nástroj opřel, aby neupadl, a v ten ráz pes znova vyrukoval proti mé nohavici a já skočil po motyce a vytrhl ji starci z rukou. Nečekal to. Jakmile ztratil oporu, skácel se do mokré trávy. Pes mě pustil, popoběhl k muži a začal mu olizovat tvář.

Šel jsem se podívat k zámečku, připraven nenápadně zmizet, kdyby se zdálo, že si mého střetu s ochránci parku někdo všiml. Chvíli jsem čekal, jestli někdo nevyjde ven. Ale kaple odtud byla poměrně daleko a přes opršelé tabulky oken toho nemohlo být z pokojů vidět mnoho.

Vrátil jsem se do zadní části parku. Ti dva tam pořád byli, teď jsem je zastihl o kousek dál, vzadu u magnolií a azalek. Dívali se mezi keře a nehýbali se; pes měl ohon stažený mezi zadní nohy. Pak mě ucítil a ohlédl se, zvedl hlavu a tiše zavyl. Očichal nohu svého pána, zastříhal ušima a znova zavětřil do křovin.

Rozhodl jsem se využít příležitosti. Odkradl jsem se pod otevřené okno kaple a vyšplhal k němu zhruba tak, jak jsem si to prve naplánoval. Asi mi při tom pomohl adrenalin vypumpovaný při souboji s těmi otrapy. Měl jsem trochu obavy, co mě čeká uvnitř, ale žádný pád na tvrdou dlažbu se nekonal. Pohodlně jsem prolezl oknem a ocitl se na kruchtě. Po dlažbě se za mnou táhla mokrá stopa.

To, co mě zaujalo ze všeho nejdřív, bylo světlo. Šedá neděle za okny kaple měla jedinou barvu: barvu oblaků srážejících se v déšť. Tady uvnitř to bylo jinak, tlumené tóny od bílé po černou budily dojem, že žádné jiné barvy spektra už nejsou pro architekturu zapotřebí, že tohle každému obestavěnému prostoru bohatě stačí. Tvary tu modelují světlo a světlo modeluje tvary, jejich součinnost je absolutní a podivně samozřejmá, jako by to takhle mělo být všude.

Santinimu bylo sedmadvacet, když dostal zakázku od pražského řádu benediktinek, aby u jejich letního sídla postavil kapli, která bude zasvěcena svaté Anně. Mladý mistr tady konečně nemusel nic přestavovat ani bourat, nebylo zapotřebí ctít předchůdce ani navazovat na ně, ohled bral jenom na okolní přírodu. A předvedl se. Objevil barvu světla. Ta barva je většinou neviditelná, necítitelná, neuchopitelná. Ale dá se vnímat v prostorách, jako je břežanská Svatá Anna.

Sevřel jsem to světlo v dlaních. Pomazal jsem si jím oči a uši, přivoněl k němu a pak si ho několik hrstí nacpal do pusy. Co jsem nevdechl, to jsem spolykal.

Nevím proč. Možná jsem doufal v osvícení, ale myslím, že se mi nakonec jenom zatočila hlava.

Opřel jsem se o zábradlí. Shlédl jsem dolů a uviděl to, co jsem znal z plánků, geometrii proměněnou v hmatatelnou skutečnost: kružnice vepsané do trojúhelníka, kružnice opsané jeho vrcholům a kolem celého půdorysu široký kruh, který je všemu nadřízen.

Odborně se to nazývá trojpaprsčité rozvinutí centrály. Anna, která byla matkou Marie, která byla matkou Krista. Trojka jako symbol se tu dá snadno přečíst, ale vystačit si s kruhy a trojúhelníky, s tím se Santini nespokojil. Kaple se zvedá nad šestiúhelníkem, kam ze tří stran pronikají tři pětiúhelníky, boční ramena stavby, a zvláštně, nerozpojitelně se v něm zakliňují. Tohle je místo věčného spojení, četl jsem si v těch tvarech. Pětka je tady kvůli pěti Kristovým ranám a šestka značí sobotu, pracovní den před odpočinkem, kdy se člověk ohlíží a hodnotí dílo, jestli je dobré. Santini si tím svým byl jist. Ale kde se to naučil? Kdo byl mistrův mistr a co to znamená pro mě?

Po šnekovém schodišti jsem seběhl do přízemí a stoupl si doprostřed lodi. Světlo sem nepronikalo paprskem ani proudem. Stékalo po zdech, tajilo se v rozích, skládalo se v zákrutech a nikách, vznášelo se v prostoru jako baldachýn. Zvedl jsem hlavu ke kupoli. V šesti obrovských oknech jsem dovedl rozpoznat gotický vzor, přestože se jejich oblouky nelomí. Tady, řekl jsem si, mistrův číselný zápis určitě chybět nebude.

Obrátil jsem se ke kněžišti a začal hledat kolem oltáře. Hledal jsem do setmění, baterku jsem si zapomněl v autě a světýlko mobilu tady nepomáhalo – nebylo na něj dost tma. Zapálit svíčky jsem se neodvážil. Žádnou číselnou řadu kolem oltáře a pak ani kolem dveří, oken, varhan nebo svícnů jsem nenašel.

Vzpomněl jsem si na Terezu. Kdyby tak tady byla se mnou. A vzpomněl jsem si i na Viktorii. Možná bych vzal zavděk i její společností. Jen na to nebýt sám. Ale byl jsem sám a pohořel jsem.

Když jsem prolezl oknem ven, pověsil jsem se rukama na okenní římsu a nohama nahmatal štukovou spáru. Přeručkoval jsem k ní, a dokonce se dostal o dvě pole níž, ale pak mi prsty sklouzly po mokré omítce a zbytek cesty jsem napůl skočil a napůl spadl. Nebylo to víc než dva metry a podloží bylo měkké. I tak to ve mně zapraštělo, v kyčli a v rameni. Zvedl jsem se na nohy a prohmatal se, jestli nemám nic zlomeného. Celý pravý rukáv a bok jsem měl od bláta. Vykoukl jsem z křoví a rozhlédl se po prostranství. Muž ani pes už za kaplí nebyli. Pršelo, jako by nikdy nemělo přestat.

Došel jsem k zámku, kde nad vchodem svítila ohyzdná plechová lampa. Dřevěná brána byla zavřená. V boudě pro psa se něco zalesklo, čenich, který hned zase zmizel. Uslyšel jsem kňučení, naprosto odlišné od toho, jak na mě pes předtím vrčel. Odvážil jsem se nahlídnout dovnitř. Můj starý známý tam byl. Už neštěkal. Choulil se až vzadu a snažil se vmáčknout ještě dál. Klepal se jako ratlík. Mlaskl jsem na něj a on povystrčil na světlo čenich a tlamu. Z obojího kapala krev.

Ucouvl jsem a shledal, že stojím v ošklivé mělké kaluži. Měla tmavou barvu a válely se v ní nějaké cucky. Podíval jsem se blíž. Byly to zvratky smíšené s krví. Něco se v nich bělalo – pár ostrých kousků kosti. Byly to psí zuby. O boudu se opírala motyka. Železný list byl umytý deštěm. Ale když jsem ho otočil, na spodní straně jsem našel krev.

Vrátil jsem se do parku a hledal příhodné místo k přelezení plotu. Byl vysoký a chyběla v něm šikovná oka jako v té mříži ve Křtinách. Napadlo mě, že nejlepší bude vylézt na jeden z řady stromů stojících podél plotu, po větvi přelézt na druhou stranu a tam se spustit dolů.

Za plotem, kousek od mého auta, svítila lucerna, a tak jsem starce viděl už zdaleka. Stál u plotu, držel se tyček a zíral na mého Mini Coopera, jako by to bylo ferrari. Lekl jsem se, že mi prorazil gumy a teď si z bezpečí sanatoria vychutnává, jak pomalu plasknou a já tady zůstávám uvězněn. Pak jsem ale viděl, že autu nic není; na nafouklých pneumatičkách čekalo pod kaštanem a v dešti se blyštělo pod lampou. Ten chlap musí být vážně blázen, když tam vydrží takhle stát, řekl jsem si – ještě si užene smrt. To jsem mu nepřál ani za tu ránu, co mi uštědřil. Jen ne další smrt; další oběť Santiniho tajemství.

Jak jsem obezřetně přicházel blíž, něco zvláštního mě zastavilo v půli kroku. Stařec narostl do výšky, byl o hlavu vyšší než plot. Udivovalo mě, že z jakéhosi důvodu stojí na špičkách, jako by mu nestačilo dívat se skrze tyče, ale musel se vytáhnout nad ně. Zdálo se, že je pevně svírá v dlaních. Nemohl jsem pochopit, jak to může vydržet tak dlouho. Pohladil jsem si bouli na hlavě. Maniaci a schizofrenici prý mívají sílu. Svou energii berou bůhví odkud a rozum jim nebrání, aby ji vyplýtvali v potrhlých eskapádách. Šel jsem k němu.

Byl jsem od něj asi tři metry, když jsem si všiml, že mezi podrážkami jeho bot a zemí je volný prostor. Z mužových nohavic v čůrcích padala do trávy voda jako z okapových rour.

Doběhl jsem k němu a popadl ho kolem beder. Byl těžký. Nebo měl spíš deštěm ztěžklé šaty a ty ho táhly dolů. Prohnula se mu záda, ale ruce se železných tyčí nepustily a hlava dál vězela napíchlá na zeleném plotě; bodec zespoda pronikal měkkým patrem do úst, a možná ještě výš, do horního patra a snad až do lebky.

Zvedl jsem k němu hlavu. Jak se tam dostal? Možná před někým utíkal. Vyděsil se tak, že chtěl v panice přelézt plot. A nabodl se.

Díval jsem se do otevřených mrtvých očí, byly vytočené vzhůru. Z obou nosních dírek vytékaly pramínky krve a mísily se s vodou plynoucí po tváři. Ústa byla divně sešpulená a něčím ucpaná. Čouhalo to ven a připomínalo tlustý krátký doutník. Ale byl to opuchlý mužův jazyk. Když se jím železo prodralo, krvi, která zůstala v jeho špičce, odřízlo cestu zpět.

Zapřel jsem se nohama o měkkou zem a nadzvedl břemeno. Uvolnilo se. Byl jsem připraven ho zachytit, ale svezlo se do strany a pomalu se hroutilo do trávy. Ale neulehlo. Nemohlo. Starcovy ruce pořád svíraly plot. Hlavu měl zvrácenou dozadu a svraštělý obličej bílý jako papír. Mezi ohryzkem a bradou zela v záhybech strništěm zarostlé kůže čtyřhranná díra. Krev ještě zdaleka neztuhla, protože teď, když mohla zase téct, vytryskla z nosu a v proudech stékala k uším a do úst, kam jako záď troskotající lodi pomaloučku klesal tenčící se, ochabující jazyk. Když konečně zmizel v dutině, dostal svou přirozenou růžovou barvu.

Vztyčil jsem se nad mužem a prohlédl si jeho ruce. Vůbec plot nesvíraly. Držel je tam tenký ohebný drát, pečlivě omotaný kolem zápěstí a na kličku uvázaný kolem dvou tyčí. Vzal jsem za jeden konec a zatáhl. Pouta se rozpojila a mrtvý se konečně položil do trávy.

Drát jsem opatrně odmotal ze studených rukou a vzal ho s sebou. Stopy snad policie nenajde.

Za hodinu jsem byl doma. Kovový smotek jsem schoval do drátěného modelu svého bývalého auta. Spolu s modelem žďárského kostela, který si ponechal Roman, začínaly předměty tvořit znepokojivou sbírku.

Nebylo zbytí. Potřeboval jsem se někomu svěřit.

* * *

„Takhle ty Santiniho zápisky prostě nemůžou fungovat,“ usmál se ze svého křesla, když jsem mu vylíčil, na co jsem přišel s Terezou a co jsem objevil s Viktorií, a po chvíli rozmýšlení jsem mu pověděl o dvou dalších mrtvých. Poslouchal s roztržitým zájmem, tvářil se soucitně a nad mrtvolami rezignovaně pokýval hlavou. A celou dobu jako by myslel na něco jiného. Na ruce měl ozdobný náramek, dámský, sestávající z propleteného trní s květy z červených drahokamů a malinkatých zrcátek. Co chvíli se na něj díval a zadumaně jím otáčel. „Někde jste udělali chybu.“

Zatrnulo mi. Čekal jsem, co řekne dál, ale nějak se k tomu neměl. „Od tvojí Kláry?“ ukázal jsem na náramek hlavně proto, abych ho rozpovídal. Ale na osobní notu tentokrát neslyšel. Přetáhl si přes náramek manžetu košile a spojil si ruce před ústy.

„Hezké – ta abeceda asi opravdu zhruba odpovídá číslicím, použije-li se správný kód, a o invenci slečny Coufalové jsem už od tebe taky slyšel. Ve Stellar Brusque je asi dobrá, ale za tohle by ode mě dostala padáka, a ty taky. Ty nápisy, nebo aspoň některé z nich, nemohl v kostele zanechat Santini. V Kladrubech možná, ale ve Křtinách určitě ne.“

„Proč by nemohl?“

„Protože kostel postavili dlouho po jeho smrti. Takže tohle tam mohlo být vepsáno nejdřív… počkej… Ano – někdy po roce 1750.“

„Krucinál,“ zaúpěl jsem. „Celou dobu mi na tom něco nehrálo. Já to samozřejmě vím… No nic, nechal jsem se unést. Zdálo se to tak jasný… A jsme tam, kde jsme byli.“

„Nabídni si doutníček.“ Vzal jsem si od něj malou kubánskou tyčinku a nechal si ji zapálit. Čmoud byl příjemný i trochu odporný. Otevřel jsem okno a posadil se na parapet, tady se tabáková vůně ředila s čerstvým podvečerním vzduchem. Když jsem se trochu zaklonil, dohlédl jsem Nerudovkou až k Valkounskému domu, kde architekt žil. Napadlo mě, že teď bych mu s chutí vytloukl okna. „Nic si z toho nedělej,“ usmíval se Roman. Trochu škodolibě, jak se mi zdálo. „Třeba to psal někdo jiný. Někdo, kdo měl důvod promluvit Santiniho hlasem.“ Asi jsem se zatvářil pochybovačně, protože dodal: „No tak, Martine. Udělali jste chybu a možná ne tak hroznou. Uděláte jich ještě dost. Kdybych si já měl vyčítat, co všecko jsem způsobil, musel bych –“

„Ale já jsem to přece nezpůsobil! Můžu za to, že někdo zabíjí kvůli Santinimu lidi? Chci jenom na něco přijít. A teď se ukazuje, že dělám jednu botu za druhou.“

„Pravda – je to ošklivě nebezpečné. Policie uvidí jasný případ. Kde se ukážeš, tam se objeví mrtvola. Myslel jsem, že je to jenom moje vlastní prokletí, a ono ne.“

„Ale mě přece taky chtěli zabít. Vystřelili po mně z luku.“

„Hm. A jak to potom přijde, že nemáš strach?“

„Ale já ho mám.“

„Asi ne dost velký. Kdyby tě chtěli zabít, měli k tomu spoustu jiných příležitostí a další si jistě najdou. Tobě je to jedno?“

„Ne. Jenom s tím už nemůžu přestat.“

„A kdyby to Stellar odvolal – celou tu anabázi s univerzální větou, a ty by ses měl vrátit do kanceláře – co bys udělal?“

„Nevrátil bych se. Anebo jo, vrátil, ale až po tom, co přijdu na kloub Santinimu.“

„Proč?“

„Protože to má smysl. Asi. Nevím. Ale mám pocit, že tam ten smysl je.“

„A práce ve Stellaru?“

Na to jsem neřekl nic. Chvíli jsme mlčeli. Díval jsem se, jak otáčí náramkem na ruce. A nechtěl jsem, aby mi začal vykládat, jakou hodnotu má lidský život a normální práce oproti riskování krku a honění se za chimérami. Protože já měl ty hodnoty najednou úplně jinak postavené.

A taky mě konečně bavil život, obohacený o nečekané románové dobrodružství, v kterém Viktorie Unterwasserová vězela po uši a teď se do něj začala zaplétat i Tereza… Jenomže takovou banalitu jsem mu říct nemohl.

Konečně promluvil. „V Chlumci, Břežanech ani Hradci jsi ale nenašel nic, a nezdá se, že bys to odfláknul. Já bych od Břežan očekával víc, v tak malé a dokonale vymyšlené stavbičce by se nápis v blízkosti oltáře měl najít raz dva. A nepovedlo se. Musíš hledat jinde.“

Řekl jsem mu, co Viktorie tvrdila o Zelené hoře – že nic nenalezla ani tam, a přitom je to nejdokonalejší Santiniho dílo. A ani my dva jsme si ničeho podobného šifrovaným zprávám nevšimli.

Roman vydechl dva krásné kroužky dýmu, díval se za nimi, dokud se nerozplynuly, a pak trochu přiškrceným hlasem poznamenal, že jsme tam nic takového nehledali, tak jak jsme to mohli najít? Asi jsem se dotkl jeho ješitnosti.

„Říkal jsi, že rozšifrovat ty dvě zprávy nebylo nic tak těžkého; že nejhorší bylo porozumět tvaru, v jakém jsou napsány, protože v něm se skrývá kód, jak převést čísla na písmena. Objíždíš teď další Santiniho kostely a hledáš nějaké pokračování. Jenže ses namlsal – další nebude tak snadný jako ten ve Křtinách, ale možná stejně nebezpečný. Nenapadlo tě, že když budeš pátrat dál, přijdou možná o život další lidi?“

„Tohle si přece nemůžu brát na triko.“

„Zas někdo zařve, a ty přitom nenajdeš už ani náznak další tajné zprávy.“

Tohle už na mě bylo moc. „Prosím tě, Romane – nech toho. Přišel jsem se s tebou poradit, ne poslouchat rejpance jako od staršího bráchy.“

Zasmál se tomu. „Ty přece bratra nemáš?“

„Ne. Přece mi nechceš doporučit, abych s tím seknul a seděl doma. A co když ty vraždy nepřestanou ani pak? Nebylo by lepší co nejdřív Santiniho tajemství rozluštit a přesvědčit se, jestli s tím ty mordy souvisely?“

Díval se na mě trochu překvapeně. A malinko uznale, takže jsem si za svůj proslov v duchu pogratuloval. Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Dobrá – asi máš pravdu. Ale měl bys na to přece jen jít trochu jinak.“

„A jak?“

„Přes jeho učitele. Santini byl architectus doctus, znal toho o evropské architektuře víc než jeho souputníci, taky proto v domácím prostředí tak ostře vynikal. Byl jiný. Učil se v cizině. Určitě v Itálii, možná i v Anglii. Sám od sebe by se nikdy nenaučil koncipovat a komponovat, na to měl své velké mistry.“

„Učil ho přece Mathey.“

„A taky Guarini a Bernini, i když ne osobně. Guarini, Bernini, Mathey a další. Středová dispozice stavby. Kupole. Světlo. Bez těchhle mistrů by nebyl nic – jeho talent by se nikdy neprojevil, a dokonce ani nevyvinul. Ale pak tu je ještě jeden, kterého jsem nejmenoval.“

„Sem s ním. Rychle.“

„Francesco Borromini.“

„Francesco Borromini… To mi nic neříká. Můžeš mi o něm něco povědět?“

„Jenom bych tě pletl. Myslím, že by sis to měl nastudovat sám – vybírat si ty informace, které potřebuješ. Právě tak to dělal Santini. Když viděl některé jeho návrhy, zbláznil se do něj a odjel kvůli němu do Říma. Chtěl jeho stavby vidět na vlastní oči. Navíc tam byla ještě jedna spřízněnost: měli společného oblíbence. Uhádneš koho?“

„Jak bych to mohl uhádnout? … Aha – Johánka? Fakt?“

„No jistě,“ usmíval se Roman a kreslil doutníkem do vzduchu trojúhelníky a čtverce. „V Borrominiho době ještě ve svatosvatém panteonu chyběl, ale mezi katolíky byl už tehdy vycházející hvězda. Pamatuj si to. Ani Borromini to za svého života neměl lehké. V roce 1667, deset let před Santiniho narozením, spáchal sebevraždu – a to byl zbožný jako málokdo. Ale málo úcty a uznání umělci na chuti do života a do práce nepřidá, zvláště když vidíš, že jsi o tolik lepší než ostatní – a vidíš to jen ty sám a možná pár blízkých lidí, kteří ti ale zakázku zprostředkovat neumí. Skříplo ho to a už se z toho nedostal. Všichni milovali Berniniho, jeho nedostižného konkurenta. Lásku římského lidu, úřadů a papežského stolce měl Bernini a nechal se náležitě oslavovat. Jeho zakázky a taky výdělky byly gigantické. Borromini seděl doma a užíral se žalem. Potom si sáhl na život. Věčná škoda.“

„A byl opravdu o tolik lepší?“

„Byl jiný. Bernini byl génius, slunce, architekt a sochař s nejjemnějším citem pro detail a čistotu výrazu, a přitom se nebál ani velkoleposti. Monumentalita – to je Berniniho trademark v chrámu svatého Petra. Vidění svaté Terezie v Santa Maria della Vittoria – extáze vyjádřená v kameni. Něco tak smyslného… Všichni mu rozuměli a milovali ho za to. Udivoval je svojí dokonalostí.“

„A Borromini?“

„Taky talent; ale slunce vůbec ne, to spíš měsíc, a ještě ne v úplňku a zastřený mraky. Tesat sochy neuměl, málokdo ho znal, jeho realizace jsou ve srovnání s Berninim titěrné. Ale měl cit pro prostor. Byla v něm umanutost a komplex méněcennosti a taky hluboká zbožnost, na to se nesmí zapomínat. Dokázal ji vyjadřovat skrz světlo. Uměl to světlo ohýbat, frázovat, dělit – podmaňoval si ho. Miloval geometrii a její jazyk, symboliku stupňů, úhlů, čísel. S jejich pomocí ovládal světlo. V jeho stavbičkách se vrší symbol na symbol. Ne že by nebyly krásné. Jenže jsou divné a šeré a není snadné je pochopit. Jsou jenom pro někoho – pro toho, kdo se rád nechává překvapit – kdo se spíš nechá strhnout tím, co dosud nezná, než bezpečně známými věcmi. Představ si, že jeden jeho kostel má dvě různé tváře. Dvě úplně rozdílné fasády – jako by se za nimi skrývala nějaká rozpolcenost… nějaké tragické neštěstí. A trvající nebezpečí.“

„To tam má Santini taky!“

„Ano. Santini je nejlepším žákem Francesca Borrominiho.“

„Chtěl bych ten kostel vidět. Ten, co má dvě tváře.“

Roman pokrčil rameny. „Asi tam nepojedeš, viď? Půjčím ti o Borrominim pár knih. Jsou tam vynikající fotky. Uvidíš sám, kolik toho Santini odkoukal a jak se tím pak dokázal inspirovat.“

„Já vím. Prostor. Světlo, co někde řídne a jinde houstne. Ten dojem, že tě nějak nadlehčuje a zvedá.“

„Vidím,“ zazubil se Roman, „že jsem i já získal nadaného žáka. Možná rovnou tovaryše.“ Pak svěsil koutky. „Ale já bych si v životě nekoupil džínovou,“ ukázal na mou černou košili.

Poděkoval jsem mu a zvedl se k odchodu. Něco jsem se tu dozvěděl a něco si ujasnil, ale že by mi to k něčemu bylo, o tom jsem pochyboval. Do Říma nepojedu ani náhodou, zařekl jsem se, Roman má někdy ulítlé nápady a je potřeba brát ho s rezervou. Na řadě je teď Rajhrad, který jsem při své poslední moravské cestě nestihl.

* * *

Zavolala mi Tereza, zajímalo ji, jestli jsem získal další zprávu a dokázal ji rozluštit. Potěšilo by mě to, kdyby v mobilu nebylo slyšet ještě jeden hlas. Patřil Kňourovi, a dokonce jsem rozeznal několik slov: „… tak ať si kouká pospíšit.“ Pokud jsem byl rozhodnutý se s Terezou o zážitky dělit a společně vymýšlet další strategii, ta Kňourova poznámka stačila, abych na další spolupráci rezignoval.

Noc před odjezdem do Rajhradu jsem nemohl spát, držela se mě nějaká úzkost, a já nevěděl, z čeho pramení. Otevřel jsem si láhev červeného a mezi půlnocí a třetí ranní ji u televize vypil. Díval jsem se na všechno, co mě dokázalo chvilku rozptýlit: noční zprávy, hudební kanál s hity 80. let, nepovedený horor odehrávající se na nějakém francouzském zámku. Usnul jsem až nad ránem.

Probudilo mě zvonění u dveří. Vstal jsem z gauče, úplně střízlivý a s pevnou jistotou, že policie si konečně dala dvě a dvě dohromady a přišla mě zatknout jako hlavního podezřelého v případu tří kostelních vražd. Otevřel jsem bez ptaní „kdo to je“, a už když jsem sahal po klice, věděl jsem, že dělám chybu. Ale ruka zastavit nešla.

Za dveřmi ve ztemnělé chodbě stál kladrubský kastelán. Hlava mu seděla na krku, ale obličej měl divně brunátný, na tvářích měl hlínu a vlasy špinavé a mastné, dokonce jsem v nich zahlédl stébla žluté trávy a dva uschlé listy. Zavřeštěl jsem hrůzou a on mi položil na rameno studenou dlaň a řekl, abych se uklidnil, není se čeho bát. Přirazil jsem dveře, ale nechtěly se zavřít, kastelán sice stáhl paži zpět, ale strčil do mezery hlavu, která teď, pod tlakem mého ramene do křídla dveří, začala bobtnat jako nafukovací balónek a zkřivená ústa syčela bolestí a vztekem. Zavřel jsem oči a ze všech sil se natlačil na dveře. Cvaklo to, západka dopadla na místo. Hlava velká jako plážový míč se vkutálela do mého bytu, plivala krev a vykřikovala nějaké kletby. Nezastavila se. Běžel jsem za ní do obýváku, a tam jsem zůstal jako přikovaný: za oknem na balkoně stál farář Binder, upíral do pokoje rozčilený pohled a vytáhl ze záňadří dřevěný křížek. Políbil ho a strčil do úst, a když ho vyndal, nebyl to kříž, ale klíč a tím klíčem si odemkl balkonové dveře a vstoupil. Nešel, ale plul, stál nakročený v otevřené rakvi a jako gondoliér bidlem se odrážel dva metry dlouhým plechovým klíčem. Ten klíč měl rozpažené ruce a v jeho hranaté hlavě byla krvavá zubatá čelist, která se hýbala nahoru a dolů a něco odříkávala. Kastelánova hlava na zemi nechtěla splasknout a začala řvát, ať otevřu hostům, vždyť nejsou všichni, tak jsem ji přeskočil, vpadl do koupelny a zabouchl za sebou. Jenomže jsem se tam zavřel s třetím návštěvníkem, a ten se rozhodl u mě osprchovat; nestál ve vaničce sprchy, ale vznášel se kousek nad ní, oblečen do černých šatů, byl to ten strupatý šikmooký stařec a visel tam jako promoklý kabát. Sprcha mu čouhala z huby, voda z ní crčela proudem a měnila se v rudou a potom v hnědou, stékala mu po rukách a dělala v nich jizvy, co se zespoda plnily malými bílými červy, jenže to byla písmena. Mezi vráskami na čele se mu jedno po druhém otvíraly ptačí oči, napočítal jsem jich pět. Z hloubi bytu jsem slyšel smích a vystrašený psí štěkot, napůl vytí. Starcova písmena kanula na podlahu spolu s vodou a začala se skládat do nějakých vět. A teď už to nebyla písmena, ale čísla. Pak něco narazilo do dveří.

Procitl jsem opět na gauči, tentokrát doopravdy. Tiskl jsem k sobě sklenici, červené víno mi potřísnilo košili. Bylo půl páté, pomalu svítalo, v bytě jsem byl sám.

* * *

Poučen Romanem, věděl jsem, že pokud něco objevím tady, bude to podobný případ jako v Křtinách a možná v celé řadě dalších kostelů – Santiniho jazykem možná promlouval i někdo jiný než Santini sám, který se uskutečnění řady svých návrhů nedožil. V areálu bývalého benediktinského kláštera v Rajhradu toho po něm zbylo jen málo – některé skici zůstaly jenom na papíře, jiné se v provedení změnily natolik, že originální rukopis vzal za své. Západní průčelí petropavlovského kostela se mi nelíbilo. Natolik jsem se za těch několik týdnů ztotožnil s mistrovým vkusem, že jsem začal odmítat všechno, co neodpovídalo jeho představám. Ale vnitřek je působivý svou neobvyklou symetričností a jedna kuriozita překvapí nepoučené oko i venku, uprostřed severní zdi.

Díval jsem se na osmistěn mezi kněžištěm a hlavní lodí. Rozděluje je s nečekanou silou a rozhodností, podobně, jako je na kladrubský kostel naražena vysoká kupole s mariánskou korunou. Vypadá to dokonce, jako by tahle divná střední část byla z jednoho hladkého těla chrámu vyřezána do tvaru katedrálního chóru umanutým řezbářem. Strašidelná připomínka gotických sakrálních staveb.

Násilí – v Santiniho pracích je ho překvapivě moc. Uměl ten sklon v sobě potlačit, a když už to nedokázal, zkrotil ho tím, že na něj ve svých dílech poukázal. Hm. Možná se pletu. Možná měl anděl, o kterém mluví ty číselné zápisy, úplně jiný úkol než strážit jeho duši a kočírovat jeho talent správným směrem.

Před příjezdem jsem se připravil a teď v rajhradském chrámu rozpoznal prvky, kde Santini cituje Francesca Borrominiho, ke kterému vzhlížel. Jsou to římsičky nad okny, kterým Roman říká suprafenestry, a tady mají tvar dvakrát zalomených vlnek a působí hravě a lehce, dokonce připomínají spojená obočí, připravená zdvihnout se nad mou zvědavostí. Vzpomněl jsem si, že podobnou ozdobu jsem viděl i na kapli v Panenských Břežanech; tam nezdobí okna, ale vchod. Rajhradská okna v přízemí by nikdo s gotikou nespojoval, a přece je v nich aspoň připomenuta, a hned dvěma protichůdnými rysy. Jsou celkem střízlivá, ale ozdob se nezříkají. Podobné štukové záclonky jako tady, jen vytesané do kamene, zdobily kamenná okna vrcholné gotiky. Tohle se mi na Santinim zalíbilo nejvíc – hlava stále pootočená dozadu, vědomí toho, co bylo, a přesvědčení, že se to nesmí jen tak pominout, naopak, musí se na to navázat a udělat to jinak. Ta vůle spojit to minulé s tím, co je dnes; provléct hmotu hmotou a princip principem, dětinský nápad starobylou pravdou. A dívat se, co to udělá. Podepsat do toho sebe sama.

Obešel jsem budovu proboštství a zarazil se v půli kroku. Pod velkým stromem na nádvoří parkovalo bílé terénní auto. Nikdo v něm neseděl. Na nádvoří jsem byl sám, z oken správní budovy se ozývalo cinkání příborů. Nahlédl jsem do kabiny vozu. Luk s šípy na zadním sedadle naštěstí nebyl. Pak jsem si všiml, co leží v malé přihrádce nalevo od volantu. Byly to složené sluneční brýle s červenými skly.

Kostel byl otevřený. Když jsem vstoupil, viděl jsem dlouhou lodí a kněžištěm až k hlavnímu oltáři. Byla tu spousta lidských postav a ani jedna se nehýbala, patřily sochám světců. Až na jednu. Seděla v první lavici a dívala se na oltář. Vypadalo to, že se modlí. Potom se zničehonic otočila, jako by vytušila, že ji z druhého konce někdo pozoruje. Vmáčkl jsem se do výklenku mezi dva korintské sloupy v pravé části lodi, jeden jen naznačený a vrostlý do stěny, druhý úplný, ale mnohem menší, podpírající stříšku postranního oltáře. Zaslechl jsem její kroky na dláždění a přál si být neviditelný. Kroky se blížily. Zkusil jsem vyhlédnout ven a uviděl ji docela zblízka. Šla se skloněnou hlavou a nahrbenými rameny, jako by nechtěla, aby jí polední světlo proudící do kostela dveřmi poranilo oči. Poznal jsem, že to není Viktorie, ale ta druhá.

Prošla kolem; při chůzi si nervózně mnula předloktí. Já jsem ve svém úkrytu zůstával dál a odvážil se vylézt, až když jsem z nádvoří zaslechl startovat motor. Po dlažbě sklouzl odraz slunečních paprsků, hozený zpětným zrcátkem, a hned byl zas pryč. Hluk motoru odezněl a já jsem konečně mohl jít hledat Santiniho zprávu.

Začal jsem u hlavního oltáře, u soch svatých Petra a Pavla po jeho bocích. Zbytečně jsem se tam zdržel půl hodiny, vyrytou číselnou řadu jsem nikde neodhalil. Oltář hlídalo elektronické zabezpečení na fotobuňku. Stačilo natáhnout ruku a někde na policejní stanici by se spustil alarm a do minuty by tady byli. Vrátil jsem se do středního oktogonu a tady mě něco zaujalo víc než patroni kostela: dva oltářní obrazy a prosklené rakve pod nimi. Jsou tu umístěny symetricky naproti sobě. V levé části je vidět to samé jako v části pravé. Skoro to samé.

Ostatky patří dvěma mučedníkům, dovezeným sem z římských katakomb. Benediktini jim dali smyšlená jména: vlevo svatý Defendens – obránce víry –; vpravo svatý Felicissimus – ten, kdo je ve víře nejšťastnější. Kosti nejsou uloženy stejně jako u Viktorína a Aurelia v Kladrubech. I tihle dva se tu vystavují pohledům věřících za sklem rakví, ale vztyčená skleněná těla jim chybí, nejsou ještě vzkříšeni, aby předstoupili před soudní stolec. Zatím leží jako ve spánku, v oblečcích obšitých perlami a střevících z barevného marokénu, se zavřenýma očima a rukou v krajkové rukavičce na měkkém polštáři pod hlavou. Jsou pokojní, ve voskových tvářích se zračí úsměv. Kladrubským světcům se podivně podobají; dvojčata dvojčat z druhého kolena. Ta stejnost je navíc umocněna faktem, že oltáře jsou zasvěcené svatému Benediktovi a svaté Scholastice, a to byla dvojčata. Na obraze vlevo přijímá Benedikt poslední pomazání, do kobky pod jeho nohama vstupuje mnich s lopatou přes rameno. Na obraze vpravo je tenhle hrobník taky – Scholastika prosí bratra, aby ještě neodcházel, protože nastává její poslední hodinka, vrchní baňka přesýpacích hodin je skoro prázdná a vítr vanoucí otevřenými dveřmi domu zháší svíci. Benedikt chtěl sestru odbýt, ale venku se rozpoutala bouře a nedovolila mu odejít. Scholastika umírá v bratrově přítomnosti.

Sklouzl jsem očima o něco níž, zpátky k římským mučedníkům. A konečně jsem něco našel. Pod okrajem Defendentovy rakve se v délce asi půl metru táhla po zdi vodorovná linka – divná ozdoba, co se sem vůbec nehodila. Podíval jsem se pořádně a rozeznal římské číslice oddělené mezerami. Zajásal jsem. Ta radost mi dlouho nevydržela.

Když jsem si Defendentovu polovinu opsal a přešel na druhou stranu uličky k Felicissimovi, zbylou část vzkazu jsem nenašel. Ne že by tam dřív nebyla. Ale zůstala po ní prázdná rýha. Na podlaze podél zdi ležel bílý, šedý a oranžový prach. Druhou polovinu vzkazu někdo vyškrábal ze zdi a dal si s tím pořádnou námahu, protože vrypy byly hluboké. Nástroj, kterým tu podlost provedl, tu nenechal – jenom tlusté pracovní rukavice.

Nevěděl jsem, kde pachatele hledat, ale kdo to je, bylo jasné. Nemělo smysl dál se tu zdržovat. Měl jsem vztek a přestal si dávat pozor, takže když jsem vyšel ven, uviděl jsem toho chlapa později než on mě – zrovna udělal čelem vzad a bez ohlédnutí rázoval ke klášterní bráně. Měl krátké prořídlé vlasy, lehké černé kalhoty a světlou košili, v podpaží propocenou. Vypadalo to, že jde z kostela, ale tam se mnou určitě nebyl. Spěchal jsem za ním a párkrát zadrhl podrážkou o štěrk na sypané cestě, schválně co to udělá. Pak se pootočil, ale přímo na mě se nepodíval. Jen koutkem oka. Z profilu jsem zahlédl některé rysy: tupý nos, knírek, vrásky na vysokém čele a těkavé oko. Ten člověk byl tak nevýrazný, až to z něj křičelo do všech stran: jsem detektiv a v kapse kalhot schovávám malou pistoli! Dostal jsem strach. Zvolnil jsem krok, zapálil si a odbočil na postranní cestičku. Díval jsem se, jak odchází, a snažil se uklidnit roztřesené ruce.

* * *

Chtěl jsem si tu rajhradskou epizodu s Viktorií vyřídit. Pokud polovinu zprávy nezničila ona, byla to ta její kopie. Nevěděl jsem, kde ji mám hledat, a tak jsem ještě týž den v podvečer zašel za Maxem Unterwasserem. Zkusil jsem to – kdyby náhodou. Vyplatilo se to. Aspoň jsem nejdřív měl ten dojem.

Krám byl už zavřený, ale vzadu v kvelbu se svítilo, a tak jsem zaťukal na okno výlohy. Ten, kdo vykoukl zpoza zelené plenty, nebyl nikdo jiný než jeho dcera, v bílé letní košili zastrčené do světlemodrých riflí do půli lýtek. Rychle se zase schovala, zbytečně a dětinsky. Sama to musela uznat, protože za chvíli vešla do krámu s klíčem v ruce a odemkla mi dveře. Tvářila se neutrálně. „Ahoj,“ rekla. Max je prý na aukci a má přijít k večeři, vlastně už tu měl být. Vysvětlil jsem po pravdě, že jsem nehledal jeho, ale ji. Nedůvěřivě se ušklíbla. Uvelebil jsem se ve stejném křesílku jako posledně a vybídl ji, ať si sedne naproti mně. Zavrtěla hlavou. Vzal jsem ji za zápěstí a vmáčkl ji do židle silou. Nebránila se a já se neudržel a trochu se do ní obul. Nedala si to líbit.

„Bylas to ty? Odpověď, já a nejá si laskavě nech pro svýho tátu.“

„Není můj otec.“

„Odpověz, na co jsem se ptal.“

„Ptáš se na toho, kdo byl s tebou v kostele? Já to nebyla.“

„Jak teda víš, že jsem tam byl?“

„Dalo se to čekat.“

„Neustále mě pronásleduješ, ať se hnu, kam chci.“

„Někdy to nejsem já.“

„Tak kdo?“

„Řeknu ti to, až mi prozradíš, co je v těch Santiniho zprávách, a taky to, jak se dají rozluštit čísla zapsaná pod tou skleněnou rakví v Rajhradu.“

„No výborně!“ neudržel jsem se. „To byl ten důvod? Bála ses, že ti to nebudu chtít říct, a tak jsi půl zprávy zničila?“

„Já to nebyla.“

„Tak ta druhá.“

„To je teď jedno. Dělej.“

Řekl jsem jí to. Ve stručnosti jsem jí odříkal obsah Santiniho zpráv, jak jsem si je pamatoval, a pak jí vysvětlil kód, s kterým je možné přečíst tu rajhradskou. „A teď jsi na řadě ty. Kdo je ta druhá holka? Mluv.“

„Budeš si na to muset počkat.“

„Cože?“ Myslel jsem, že vyletím z kůže. „Hergot, to přece nemyslíš vážně!“

„Nemůžu odpovědět. Zatím. Musím ji chránit.“

„Před čím?“

„Přede všemi. I před tebou.“ Pokrčila rameny. „Ona si nemůže pomoct.“

„Proč mě nenávidí?“

„Nenávidí…?“ Její překvapení nebylo hrané. Nervózně se zasmála a zavrtěla hlavou.

„Nenávidí mě přece. Vyhrožuje mi.“

„Tak to není.“

„Chtěla mě dokonce zabít – vystřelila po mně z luku a minula jenom o kousínek. Takovejhle, vidíš?“

„Kdyby chtěla, strefila by se. Na sto metrů strefí střed terče, a klidně může foukat vítr. Ona si spočítá, kam to má jít. Ten šíp má přesnou míru jednoho vídeňského lokte. Santini podobné šípy používal k vyměřování – samozřejmě nebyly titanové.“

„A co všechny ty drátěný pitominy, co po sobě zanechává? Vysvětlíš mi to? Jak mohla vědět, že se auto, co jsem prodal, někde roztříská? Umí snad čarovat?“

„Na to se budeš muset zeptat jí.“

„Jak? Utíká přede mnou, stejně jako jsi dřív utíkala ty. A přitom si můžu bejt jistej, že ji pořád mám někde za zádama. Fakt příjemný, s těma mrtvolama, co se kolem nás začínají kupit.“

„Už to musí skončit,“ řekla tiše a zaryla pohled do podlahy.

„Taky bych řek. Kde ji najdu?“

„Udělali jsme obchod, to už si nepamatuješ? Zapomínáš rychle, zvlášť ve společnosti té tvé Terezy.“

„Prosím tě, tu nech na pokoji. Kdyby nebylo jí, asi by ten kód pořád znal jenom Santini.“

„Líbí se ti? Líbí, viď?“

„Co je ti do toho? Teď máš mluvit ty.“

„Ten náš obchod přece –“

„Obchod se uskutečnil. Už neplatí,“ přerušil jsem ji. Bylo to ode mě zlomyslné a ťalo to do živého.

„Když je to tak…“ Promnula si oči, najednou unavená, a ztěžka si opřela lokty o stolek, dlaně pod bradou. Na bílém obličeji měla červené otlačky od prstů. Povzdychla si. „To je jedno. Stejně… Sama si tě najde. Tamta. Nezbývá ti než pokračovat, anebo toho nechat.“

„A jak mám pokračovat, když mi to sama maří? Ten Rajhrad jí nedaruju.“

Vstala a řekla, že bych měl jít. Založil jsem si ruce na prsou. Chvíli nade mnou stála, a když jsem se nehýbal, zmizela za závěsem. Došla mi trpělivost. Vyskočil jsem z křesílka a vpadl do kvelbu za ní. A příliš pozdě pochopil, že ze mě má opravdu strach.

Vyjekla leknutím. Sebrala z pultíku první, co jí přišlo pod ruku: dvouhrotou vidličku na maso, ležící na talíři s rostbífem, který chystala k večeři; vedle stála otevřená sklenice nakládaných okurek. Ale já už jsem její kousky znal. Vykroutil jsem jí vidličku z prstů a zvedl ji nad hlavu, aby na ni nedosáhla. Bohužel to pochopila jako přípravu k útoku. Popadla sklenici s okurkami a chrstla mi obsah do tváře. Zavřel jsem oči a uslyšel třesk rozbité sklenice, která jí vyklouzla z rukou a roztříštila se o desku kuchyňské linky.

Začal jsem se smát a ona taky, pak jsem ji uchopil za zápěstí, a aniž bych věděl, co vlastně chci udělat, přitlačil jsem ji k příborníku, který se zakymácel. Zařinčely v něm skleničky a posuvná skla a Viktorie začala křičet.

„Můj rostbíf…,“ řekl za mnou nějaký hlas a já ji pustil. Do kvelbu se vsoukal pupkatý mužík, nadzvedl si černé brýle a ke krví podlitým očím si přiblížil talíř s nářezem. V rudohnědém mase se ježily krystalky skla z rozbité sklenice s okurkami. Max zvedl ze země jednu okurku, přičichl k ní a hodil ji do dřezu. „Takže jsem bez večeře,“ řekl smutně, nasadil si brýle na oči a obrátil jejich černá sklíčka nejdřív na mě a pak na Viktorii. Potom se rozhlédl po té spoušti. „Dětičky si hrály?“ pokýval svou melounovitou hlavou. Viktorie zčervenala. V nose mě zaštípal pach sladkokyselého láku, košile se mi odporně lepila k tělu. Zuřivost mě úplně opustila. Ze všeho nejvíc jsem toužil po sprše.

„Promiň,“ řekla Viktorie, políbila Maxe na tvář, proklouzla kolem mě a byla pryč. Nechala nás, ať si to vyříkáme.

Pomohl jsem starožitníkovi uklidit kvelb, umyl jsem se v miniaturní koupelně a půjčil si od něho čistou košili; byla mi krátká a volná a měla nemožné červenozelené pruhy; mít na hlavě sombrero, vypadal bych v ní jako Mexičan. Ale Unterwasser tvrdil, že mi sluší a prý ať si ji klidně nechám. Řekl jsem, že mu dlužím tu pokaženou večeři, a on se nechal docela rád pozvat do nedaleké hospody. Potřeboval jsem s ním mluvit a hlavně se od něj co nejvíc dozvědět o té druhé Viktorii. Jak se ukázalo, o tomhle jsem možná věděl, anebo aspoň tušil víc než on.

Tomu, že jeho nevlastní dcera má podle všeho vlastní sestru, dokonce možná dvojče, se zdráhal uvěřit. Pořád dokola opakoval, že jí byl dobrým otcem a jestli se mu někdy v životě něco aspoň trochu povedlo, pak to bylo tohle. Bylo jasné, že ho to hryže, protože tyhle věci vykládal už posledně, a teď se nad půllitrem rozlítostnil ještě víc. Mínil, že není možné, aby to Viktorie dříve věděla; musela se to dozvědět později, nejspíš až poté, co začala studovat architekturu. Právě tehdy se mu tak odcizila a začala mít ty stavy úzkosti a pochyb.

„Takže moje Viktorka má sestru a neřekla mi to. Dvojčata…“ Pootáčel půllitrem a skrz černé brejličky civěl na ušmudlaný ubrus. „Samozřejmě, možné to je. Ale myslel jsem, že se tohle nedělá, že se dvojčata od sebe neoddělují… To by se ale dalo zjistit, ne? Jak to bylo. Musím to zjistit. Jak na to ale přišla ona? Chápete to? To se jen tak někde potkaly? Strašné.“ Otřel si čelo hedvábným kapesníkem a poznamenal: „Teda tady je jako ve skleníku.“

Ve skleníku… Ve chvilkovém osvícení jsem si vzpomněl na zasklené světce v Kladrubech. A taky v Rajhradě, ale ti nepřicházeli v úvahu. A taky na Benedikta se Scholastikou – a ti mě na ten nápad navedli. „Pane Unterwassere,“ vzal jsem ho za ramena, až sebou na židli trhl, „řekl jste, že dvojčata se od sebe neoddělují?“

„Vždyť jste to sám slyšel,“ odpověděl udiveně a napil se piva. Pak si dal záležet na tom, aby si důkladně osušil pusu. Počkal jsem, až úkon dokončí a zase mi bude věnovat pozornost. Potom jsem pokračoval:

„Vy nevíte, kde Viktorka bydlí, že ne?“

„Ne.“

„Ale číslo jejího mobilu máte?“

„Samozřejmě. Ale nechce, abych jí volal. Volá mi sama.“

„Zavolejte jí.“

„Bude se zlobit.“

„Nebude. To vám garantuju.“

Pomalu vytáhl z kapsy telefon, zmáčkl tlačítko a předal mi ho. „Vysvětlete jí to sám.“

Hovor přijala hned. „Maxi? Co je?“ řekla podrážděně.

„Tady je Martin. Nic se neděje. Jenom ode mě pozdravuj Aurelii.“ Nemusel jsem vyčkávat, co to s ní udělá.

„Jak to víš?“ vyhrkla překvapeně. Ale já rozhovor típnul a vrátil telefon majiteli. Byl přinejmenším stejně udivený jako jeho dcera.

„Je tady kandidátka na adopci,“ zašklebil jsem se na něj. „Viktorčina sestra, co se jmenuje Aurelie. Jako ti dva světci – Viktorín a Aurelius. Jejich rodiče měli svéráznej smysl pro humor, nemyslíte? Ať to byl kdokoliv.“

Max pokýval hlavou a dodal: „A ať je vezme čert.“

Děkoval mi, že jsem mu vyřešil „záhadu tajemného našeptavače“, člověka, který tak ovlivnil Viktorčino chování. Připili jsme si na dvojčata. Ale když jsem ho požádal, jestli by mi číslo na Viktorii nedal, s omluvou odmítl: to může jen ona sama. Pak se mě zeptal, co se chystám dělat dál a jestli se ještě zajímám o Jana Nepomuckého.

„Spíš o Jana Blažeje Santiniho,“ odpověděl jsem mu, „hlavně díky doktoru Ropsovi, jak jste mě na něj odkázal. No a teď například mě kvůli Santinimu a na Ropsovo doporučení čeká cesta do Říma. Prohlídnout si pár kostelů.“

Zatvářil se překvapeně a poznamenal, že rozhodně nečekal, že mě celá věc takhle chytne. Přisvědčil jsem – ani já bych to do sebe byl neřekl. A už jsem si nechal pro sebe, že rozhodnutí letět do Itálie jsem udělal až teď a tady a zaskočil jím především sám sebe.

Jak se mělo ukázat, bylo to rozhodnutí správné.

* * *

Do luštění pouhé poloviny rajhradské zprávy se mi nechtělo, ale koneckonců s tím nebyla kdovíjaká práce a taky jsem chtěl mít před cestou do Říma čistý stůl, aspoň co mé možnosti stačily.

Dvojka jako číslo kódu byla jasná – dvě linky, dva světci, dva sourozenci. A=II, Z=I, s tabulkou to bylo jednoduché „jak facka“ – takhle to přece řekla Tereza u sebe v bytě… Zmíněn tu byl mistr Francesco a nepochybně šlo o architekta Borrominiho.

1	2	3	4	5	6
A	B	C	D	E	F

7	8	9	10	11	12
G	H	I	J	K	L

13	14	15	16	17	18
M	N	O	P	Q	R

19	20	21	22	23	24
S	T	U	V	W	X

25	26
Y	Z

XI‑X‑I‑XXI‑VI‑XV‑XIMXX‑II‑XXI‑VI‑XI‑XX‑VI‑XIV‑ XVIMI‑XV‑XXII‑III‑XVI‑IX‑XXII‑II‑XV‑VI‑XI‑XX‑ XXIII‑VI‑XXI‑VI‑XI‑XX‑X‑XIV‑XV‑II‑XX‑XIII‑VI‑V‑ XVI‑XXIII‑II‑XXI-VI‑XIII‑XXII‑XIV‑XI‑VI‑IX‑XVI…

Již tenkráte jsem Pánu Bohu a nejsvětějším následovatelům Jeho svatému Petru a Pavlu zaslíbil v tom vzácném místě chrám Boží postaviti, a ty obtížnosti zajisté ležely přede mnou, ty obstrukce tam nehybné byly. Uváděly mě dokonce v takovou choulostivost, že pomoci jsem si nevěděl jinak než spolehnouti se na mého E. strážného, který mi ku prospěchu a ochraně chodívá vždy, kdy nouze jest největší. Nuže nyní mi oznámiti ráčil, ať proslovím se chrámem skrze na skrze, ať položím kříž tam, kde nebude viděti břevna jeho. Maestro Francesco stál nade mnou a za ruku se ho držel můj E. nebeský. Oba dva engelové kázali mi silnej střed zbudovati, ano tam, kde středu dosud není, a kdo jsem já, abych neuposlechl? …

Zajímavé. Borromini potvrzen v roli inspirátora. Měl jsem radost. Zatelefonoval jsem Tereze a řekl jí, že letím do Říma a jestli se nechce přidat, a taky jsem jí chtěl přečíst rozluštěnou část nové zprávy. Ale strefil jsem se přímo do pracovní porady. „Zavolámtiahoj,“ ozvalo se a pak si vypnula mobil. Když se mi pak později odpoledne snažila dovolat, ztlumil jsem na přístroji tóny a odmítl si ho všímat.

Společnost Alitalia se topila v trablech a nabízela výhodné slevy. Letěl jsem sice na poslední chvíli, ale rozhodl jsem se zdržet v cizině přes víkend, tím pádem jsem měl letenku levnější. Zaměstnanec kanceláře nechtěl pochopit, že cestuju sám. Pokud budete aspoň dva, pane, dostanete bonus ve formě –

„Jsem sám,“ řekl jsem rezolutně a sledoval, jak rezignovaně vyplňuje do formuláře číslo mého pasu. Tvářil jsem se odhodlaně. Z toho „jsem sám“ mi ale bylo zle.

Naťukal jsem do mobilu esemesku, že se sejdeme, až se vrátím z Říma, že mám úžasné novinky a že se na ti těší SantiniM. Pak jsem zprávu odeslal Tereze a čekal, co mi odpoví. Neodpověděla.

* * *

Co se dalo stáhnout z internetu, zhlédl jsem, ale vidět Borrominiho kostely na vlastní oči a hlavně ocitnout se pod jejich klenbou byl pro mě zážitek, který se nedá obrazem ani slovem zprostředkovat; aspoň já bych to nedovedl a nikdy se o to nebudu pokoušet. Několik obrázků jeho římských staveb jsem si vytiskl a prohlížel si je už v letadle. Moc mi neříkaly, nemohl jsem se na ně soustředit i přesto, že jsem byl ve své řadě se třemi sedadly sám. Horka posledních dní asi zapříčinila, že paluba byla prořídlá, zaplněná podle mého odhadu tak ze třetiny. Kdo by se v letním vedru vydával do lidnaté metropole, když k moři je na jihu tak blízko. Posedla mě zvláštní nervozita. Prohlížel jsem si temena hlav nad sedadly po obou stranách uličky a dumal nad tím, jestli je důvod jejich cesty tak nezvyklý jako můj. Italů bylo málo, kromě češtiny jsem zaslechl ještě angličtinu a ruštinu. A když jsem šel dozadu na záchod, snažil jsem se prohlédnout si v rychlosti co největší množství cestujících, nejdříve v levé, na zpáteční cestě v pravé části. Žádnou povědomou tvář jsem neviděl, a přece jsem měl pocit, že spolu se mnou letí do Říma někdo, koho dobře znám. Závěs oddělující ekonomickou třídu od byznysmenské zůstával během letu zatažený a stevard ho roztáhl, až když jsme se blížili přistání. To už jsem se nedokázal soustředit na obrázky z netu ani na noviny a jenom čekal, až na mě odněkud vybafne Aurelie. Uklidňovalo mě přesvědčení, že s nožem ani s pletací jehlicí by ji do letadla nepustili. Na letišti Fiumicino vystoupili pasažéři první třídy dřív a já v davu u východu neměl šanci kohokoliv poznat. Světlé krepaté vlasy ani bílou halenku jsem nezahlédl.

Neodbytný pocit, že mě někdo sleduje, mě neopustil ani odpoledne. Měl jsem rezervovaný pokoj v malém hotelu v severní části širšího centra, pár minut chůze ze čtvrti Borghese, kde zástavba už přestává být honosná. Vytipoval jsem si jedenáct Borrominiho objektů a udělal si plánek pouti od jednoho k druhému. Za Santiniho mistrem jsem vyrazil hned.

Nebyl jsem sice běžný turista, ale Staré město mě zlákalo tak jako všechny ostatní, a tak jsem začal na jeho okraji, na Piazza del Popolo, před dvojicí nádherně identických kostelů, které mě upoutaly už před lety, když jsem tady byl se svou ženou. Na schodech pod jejich průčelními sloupy jsem do sebe nasoukal pizzu a vnořil se do zalidněných uliček. Myslet si, že Řím by mohl být poloprázdný jako letadlo, bylo ode mě naivní. Všude sami Japonci, Číňané a Korejci a snad taky Malajsijci, všichni ti, co si přijeli užít Věčné město, a taky Keňané, Libyjci, Súdánci a uprchlíci z Pobřeží slonoviny, kteří tu prodávali kdeco, od afrických masek po napodobeniny kabelek Yves Saint Laurent. Když jsem sjel po eskalátoru do metra, připadal jsem si jako Dante sestupující do pekla: vedro, šero, smrad a tisíce zatracenců v agónii, a taky obava, že to tu co nevidět vyhodí do povětří nastražená bomba. A k tomu neutuchající pocit, že se mi někdo neustále drží v patách. Rychle jsem odtamtud zase utekl a nadále se spolehl jen na své nohy. Po hodině a půl bloudění, kdy mi do očí stékal pot a z horka a městských pachů se mi točila hlava, jsem obešel tři paláce, Spada, Filippini a Falconieri, aniž bych se vůbec dostal dovnitř – byly buď zavřené pro veřejnost, nebo jen tak, ačkoli na tabulkách stál rozpis návštěvních hodin a podle něj mělo být otevřeno. Na jejich fasádách, pro jiného jistě působivých, jsem s narůstajícím zklamáním marně hledal cokoli santiniovského. A pořád do mě někdo strkal a někdy se omluvil, jindy ne, a já pak cítil jeho parfém nebo antiperspirant, jak za ním vlaje jako neviditelný praporek, dokud ho nepřetloukly květinové a pižmové parfémové pachy jiného chodce, co se kolem mě prosmýkl nebo nedej bože otřel. Koupil jsem si vychlazené americké pivo, vypil ho na ex a přišlo mi lahodné, a tak jsem vypil ještě jedno a učinil rozhodnutí, že pro dnešek navštívím ještě palác della Sapienza s kostelem a pak se v některé trattorii na nábřeží ve čtvrti Trastevere opiju ledovým frascati.

Palác Sapienza jsem našel snadno a zvenčí na mě valný dojem neudělal. Kostel je tak obestavěn jeho dalšími budovami, že odnikud není vidět celý. Kupole je nádherná, v nenápadné okolní zástavbě až rozmařile zdobená, a když už se k ní dostanete na dohled, připoutá vám oči a jen tak je nepustí. Špička lucerny stoupá vzhůru ve vrutu a na samém vrcholku nese korunu, královské jablko a kříž. Hravost, bizarnost, genialita.

V zástupu turistů na chodníku jsem se nahlas rozesmál. Viděl jsem najednou kousek toho, co tolik učarovalo Santinimu a co tolik ovlivnilo jeho umění. Do kupole kostela Sant’Ivo alla Sapienza se mi promítla jiná: kupole chrámu Nanebevstoupení Panny Marie v Kladrubech u Stříbra. Santini tu byl najednou se mnou.

Prošel jsem úzkou branou do palácového dvora a tam mi nějaký kustod s mosazným zvonkem v ruce řekl, že za půl hodiny se zavírá. Anebo ještě dřív, tím časem jsem si nebyl jistý, špatně jsem mu rozuměl. Nádvoří je prosté a prázdné a má dvoubarevnou dlažbu s mozaikovým motivem hvězdic. Lemují ho dvě řady arkád nad sebou, ve vnitřní stěně průčelí jsou nad nimi ještě okna. Pocit, že mě někdo sleduje, se vrátil. Prohlížel jsem si jeden tmavý kulatý oblouk za druhým a přesvědčoval se, že se za sloupy opravdu nehýbá cíp světlé sukně; že tam nikdo v tichosti nenatahuje tětivu sportovního luku.

Kustod se zvonkem mě dohnal a pobízel, abych šel dál, že opravdu za chvíli bude muset zavřít. Řekl jsem grazie a vstoupil do otevřených dveří kostela. A znova jsem se ocitl doma.

Mírné přítmí, světelné skvrny na zdech. Klenba tu sahá výš, než bych čekal podle pohledu zvenku, a v samém jejím vrcholu září zlatý sluneční kotouč. Je jenom bílá, ale bohatě štukovaná, plná hvězd a čtyřkřídlých cherubínů. Všechno je orientováno doprostředka – světlo sem dopadá okny jen z některých stran, protože kostel nestojí na volném prostranství. Těžká zakázka… Přesto je světla dost, a ještě si hraje, v různých výškách se mění, jednou je nahoře a má odstín do zelena, pak zase pleská o dlaždice a osciluje někde mezi bílou, šedou a žlutou a jeho sytost se důmyslně dávkuje přesně jako u Santiniho, takže pořád je kam obracet oči. Přitom se díváte hlavně po tom světle na stěnách a římsách a v kupoli, protože interiér je jenom skromně zařízen. Oblouky oken jsou buď kulaté, nebo jemně zalomené, dole jsou okna hranatá. Gotika je přítomná jen jako vzpomínka, ale světelné stupňování, to podivínské šetření s jasem, jako kdyby to byla vzácnost nevyčíslitelné hodnoty, ji drží v pevném poutu. Žádný útěk od minulosti – naopak respekt k její velikosti – a přece smysl pro přítomnost, nataženou do fantastického bezčasí. Byl jsem nadšený. Nikdo jiný tohle přece nesvede! Až na Santiniho.

Takové věci mi táhly hlavou, když jsem si všiml, že kustod zavedl do kostela ještě někoho. Párek milenců, co se drží za ruce. Viděl jsem je proti světlu vstupních dveří – obrysy hlav ano, místo tváří stíny. Siluety mi řekly, o koho jde, a já už se ničemu nedivil. Nadšení z kostela dostalo náhlou otravu krve. Otočil jsem se k oltáři. V tuhle podvečerní chvíli se očím, před mžikem oslněným, hroužil do naprosté tmy. Založil jsem si paže na prsou a čekal, jak se ti dva zachovají, až mě v šeru poznají. Když jsem se konečně ohlédl, ve vchodu nikdo nebyl, pod kupolí Svatého Iva della Sapienza jsem byl sám. Strašně moc jsem si přál, aby ti dva byli jen přelud a zůstali jím. Kustod na nádvoří zacinkal na mosazný zvoneček a já jsem spěšně opustil kostel.

* * *

Potkal jsem je znova druhý den ráno. Od půl šesté jsem nemohl spát, a tak jsem už před osmou vyrazil na dlouhou procházku po středu města a najedl se v našlapaném bufetu, kde jsem dostal presso tak malé, že jsem si u pultu rovnou objednal dvě další a k tomu mastný croissant, který žvýkali všichni Římané kolem mě a dávali si pozor, aby si nezasvinili bílé košile. Turisti ještě spali a já jsem zamířil do Židovské čtvrti, než ji před polednem začnou okupovat Izraelci a budou ji držet do hluboké noci. Uličkami procházeli staří muži s konvemi a kropili dlažební kostky. V oknech a na zídkách se vyhřívaly strakaté kočky. Procházel jsem kolem oprýskaných barevných dveří a opadávajících omítek a zahlédl červenou, mezi střechami schovanou věž, na které jsou hodiny jdoucí pozpátku; připomněla mi Staré Město v Praze. Míjel jsem prastaré baráky a nasával jejich pachy, vůně azalek za okny a zatuchlé, studené smrady otevřených sklepů. V kvelbu vonícím po koření, kde seděl na štokrleti stařec jak vypadlý z Felliniho filmu, jsem si koupil pár lahviček hořkého, strašidelně červeného aperitivu bez procenta alkoholu a popíjel je k cigaretě na nábřeží, jak na bidýlku usazený na kamenném zábradlí přímo nad Tiberou. Bylo to příjemné. Nechal jsem se ovívat horkým jižním větrem čeřícím hladinu a říkal si, že kdybych tady na tom klandru seděl až do večera, asi bych to ani nesvedl považovat za ztracený čas.

Mohlo být k desáté, když jsem se odhodlal zas chvíli „pracovat“ a s mapou v ruce zamířil na sever k náměstí Barberini, odkud je jen kousek k Borrominiho svatokarlovskému kostelíku U Čtyř pramenů. Těšil jsem se tam, radoval jsem se, jak se má cesta vydařila. Tu radost mi zkazili muž a žena, co na nábřeží pod slunečníkem snídali smažená vejce a pili k nim kávu a džus a taky prosecco ze zamžené lahve – najednou jsem vězel v televizní reklamě na některý z nápojů na jejich bíle prostřeném stolku. Ona byla v oranžových šatech na ramínka, on v letní košili s rozhalenkou, světlých kalhotách a značkových sandálech. Slunce jim zářilo vysoko nad slunečníkem i nízko pod nohama, na hladině zelené řeky. Vypadali jako milenci – stejně jako včera v kostele. Nevěděl jsem, jestli si mě nevšimli, anebo ano a dělají jakoby nic. Otočil jsem se na patě a obešel čtvrtku Starého města, abych se těm dvěma napotřetí vyhnul.

Bylo mi hrozně. Myslel jsem, že den je v tahu, že si obchodím zbytek borrominiovského itineráře a večer zalehnu brzo, abych se nazítří vrátil do Prahy s touhou na celý ten šišatý výlet zapomenout. Ale to jsem nevěděl, s čím se setkám na křižovatce ulic del Quirinale a delle Quattro Fontane.

Kašny tady jsou na všech čtyřech nárožích. Z té kostelní vyrůstá kamenný strom a leží v ní robustní mužská postava symbolizující mohutnou řeku a zároveň jeden ze čtyř pramenů. Parcela kostelíka je velmi malá, postavit tady cokoliv kromě kapličky by si troufl málokdo. I přes tohle omezení Borromini zakázku pro Řád Svaté Trojice přijal a nakreslil chrámek, který vypadá z každé ze dvou protínajících se ulic jinak – jedna tvář je střízlivá, asketická, bohabojná, druhá se vlní nad úzkým chodníčkem s vitalitou, rozmařilostí a možná i smyslností. Střecha je z uliček vidět ještě hůř než u chrámu SanťIvo alla Sapienza, tady jsou vrcholy vlastně dva: nižší zvonice přímo nad nárožím a teprve o kousek dál lucerna nad kupolí, prosklená a překvapivě vysoká. Architekt se dostavby nedožil, San Carlo byl dokončen až v roce 1677 – v tom roce, kdy se narodil Jan Blažej Santini. Díval jsem se na svatokarlovský kostelík a jako bych viděl Santiniho.

Uvnitř se mi zatajil dech. Všechno je orientováno do středu a všichni příchozí automaticky zvednou hlavu k bílé, hluboce štukované klenbě připomínající oválnou plástev medu. Ta je osvětlená svisle shora a vodorovně ze tří stran. Uprostřed pod lucernou je trojúhelník, odkud vychází záře pozlacených paprsků, podobně jako z plastiky Nepomukova jazyka v kostele na Zelené hoře; podobně jako z Borrominiho zlatého slunečního kotouče, který jsem viděl předchozí den. Potom jsem v opulentním štuku klenby uviděl symbol, který mi na kus papíru nakreslila v Klementinu Viktorie… Vlastně Aurelie. Tři kruhy, které do sebe vstupují a zastavují se tak, aby zformovaly trojúhelník. Středové pole je společné všem třem, tři políčka kolem jsou společná vždy jenom dvěma a velká pole okrajová zůstávají nepropojena. Ale tady se zprostředka usmívá obličej slunce a prozařuje se políčky v ostrých paprscích.

Prohlédl jsem si klášterní dvůr s ambity a studnou, tichý a malý, ale vůbec ne těsný; světlo sem po bílých obloucích a sloupech klesá až k tmavému dláždění, kam se nenápadně vpíjí – u země je šero a ten, kdo sleduje světlo až sem, zas k němu mimoděk zvedá hlavu. Půdorys připomíná přilehlý kostel v tom, že hrany dvorku jsou změkčené ořezem a vznikají vlastně čtyři stěny navíc – je jich tedy osm. Jeden prostor je zaklenutá elipsa vepsaná do obdélníku, druhý obdélný osmistěn s otevřenou kupolí nebe. Podobné si jsou jako vejce vejci. Jako dvojčata.

Sedl jsem si a opřel se o studnu. Zahnal jsem chuť na cigaretu a zavřel oči, chtělo se mi spát. Když jsem je zase otevřel, obloha byla zatažená a na dvorku mezi ambity to vypadalo, jako by padal soumrak, přestože bylo teprve k jedenácté ranní. Vytáhl jsem svou speciální mapku Říma s vyznačenými paláci a chrámy. Santini, pokud sem jel koncem sedmnáctého století studovat stavby mistra Borrominiho, musel mít podobný plánek a možná vůbec ne – třeba mu tady někdo dělal průvodce. Ale kdyby měl plánek a díval se na něj jako teď já, nenapadlo by ho… Napadlo by ho co? Něco jsem měl na jazyku, ale za žádnou cenu se to nechtělo zformovat do slov.

Hleděl jsem na těch jedenáct červeně vyznačených bodů spojených modrou linkou; to byla plánovaná trasa, po níž mi zbývalo ujít ještě větší polovinu, ale už teď jsem byl unavený. Propaloval jsem ty pospojované body pohledem – tolik mi něco připomínaly. Vypadaly jako nějaké souhvězdí.

Schylovalo se k bouřce a i tady na stinném klášterním dvorku začínalo být dusno. Vláčet se znova přecpanými ulicemi se mi nechtělo a při vzpomínce na římské metro se mi sevřely útroby. Metro…

Vybavil se mi vagon pražského metra. Podlaha se zalisovanými skleněnými střepy, na které neuklouznete. Mezi tisíci malinkými pět velkých třpytivých bodů v divném rozložení. Vytáhl jsem z kapsy notes a zadíval se na křivou svatozář Nepomukovy sochy. Pět hvězd. Byla tam jistá podobnost s itinerářem. Kdyby se ty hvězdy pospojovaly… Ne. Ani pak by to nesedělo. Sakra. Tahle ulička bude asi slepá. Z nebe spadlo prvních pár kapek a mě už nenapadalo nic. Zmačkal jsem borrominiovský itinerář do kuličky a odhodil ho mezi sloupy.

A najednou tam někdo stál a tu odhozenou papírovou kouli zvedl. A nebyl sám, stačilo připočíst jedničku. Za Kňourovými zády se vynořila Tereza. Tak mě přece jen dostihli.

Musím jí přiznat, že se tvářila zahanbeně. Přímému pohledu jsem se sám snažil vyhnout, ale ty velké hnědé oči se mi stejně vnutily – byly příliš naléhavé a něco mi říkaly, a já jim vůbec nerozuměl. Když jsem se na ni zazubil a řekl bon giorno, schovaná v polotmě ambitu jen pokrčila rameny a neusmála se. Kňour ale vylezl na světlo, rozložil si na studni pokreslený itinerář a bedlivě ho zkoumal. Bylo mu jedno, že se spustil déšť. Potom náčrtek se spokojeným výrazem zase poskládal a zastrčil do kapsy, všechno bez jediného slova. Vrátil se k Tereze a chtěl ji vzít za ruku, ta ale svoji schovala za zády. Odfrknul si a odešel. Ona tam ještě chvíli stála a pak ho následovala. Velké horké kapky mi padaly do vlasů a na ramena a já si v dešti marně pokoušel zapálit cigaretu.

* * *

Po návratu do Prahy mi Kňour mockrát volal a já hovor nikdy nepřijal. Potom poslal několik esemesek, v kterých se dožadoval vysvětlení, co ten plánek, který jsem odhodil na tom římském klášterním dvoře, má vlastně znamenat a jestli v něm není něco zašifrováno. Nakonec mi začal vyhrožovat, a když jsem neodpověděl ani teď, přišla mi ze Stellaru výpověď.

Z bytu jsem vycházel jenom na nákup, jinak jsem zapisoval všechny události poslední doby do notesu od Viktorie. A zkoušel jsem najít tu chybějící souvislost mezi územním rozvržením kostelů Francesca Borrominiho a Santinim – s jeho tajnými zprávami. Napadlo mě, že bych mohl udělat pokus: jestliže byl Borromini Santiniho vzor a Santini znal itinerář jeho staveb, a dokonce se na ně byl tak jako já podívat, možná si udělal itinerář vlastní. I kdyby to tak nebylo, já jsem to zkusil a docela se mi to povedlo.

Jenomže když jsem oba nákresy porovnal, viděl jsem, že nepravidelný mnohoúhelník, vyznačující Borrominiho realizace, se místy Santiniho seznamu sice podobá, ale jinde se od něj liší. Ani jeden z nich si přece lokality nevybíral; dostávali zakázky od šlechticů a prelátů. Ale, uvažoval jsem, co když se Santini obrázkem inspiroval k něčemu jinému? Co když až tehdy pojal úmysl použít ho jako klíč ke svému tajemství? Byl zbožný. Pro útěchu se utíkal k modlitbám, pro radu k světcům, nejčastěji k Janu Nepomuckému. Nakreslil obrázek jeho sochy a taky pěti světel nad jeho hlavou. A divně tu svatozář poskládal, podle nějakého jen jemu známého vzoru.

Pět hvězd nad hlavou Nepomuka. Podíval jsem se na notes s tou nepříliš povedenou, doma dělanou obálkou a oxeroxovanou kopií Santiniho kresbičky světcovy sochy. Co když ta socha s šípem namísto kříže ve skutečnosti nikde nestojí a nikdy nestála? Co když si ji vymyslel a nakreslil jen svoji představu, ale tak, aby to vypadalo jako obrázek skutečné sochy? Pět hvězd tančilo nad světcem v divném reji a v pozadí se černal, tak trochu hrozivě, kladrubský kostel. Kdo koláž vlastně vyrobil? Viktorie? Možná spolu se svou sestrou. Někde si sehnaly reprodukci té kresby a sem ji nalepily. Na prázdný notes, kam pak střádaly obrazový materiál k Santiniho dílu. Něco těm holkám vrtalo hlavou. A vrtá dodneška. A já… Pochopil jsem. Já jim to mám pomoct rozklíčovat.

Pak mě to napadlo a já v tu chvíli uvěřil, že se mi to skutečně povede. Santini totiž na svém obrázku něco napověděl a já si povšiml několika prvních styčných bodů v celé té nespojitelné záhadě. Konečně! Spojil jsem pravačku s levačkou a sám sobě pogratuloval. Pět hvězd – pět kostelů.

Totiž: když jsem si v Římě uvědomil podobnost Nepomukovy svatozáře na obálce notesu se schématem seznamu Borrominiho staveb, zjistil jsem při letmém porovnání, že jsem byl asi zbrklý, protože žádná shoda tam ve skutečnosti není. A tak jsem ve vzteku obrázek zmačkal. Jenomže teď jsem si uvědomil něco, co vypadalo jako Santiniho malý žert. Symbolické hvězdy na Nepomukově svatozáři by nemusely být jen pěticípé pozlacené symboly, ale skutečné hvězdy nějakého souhvězdí, naprosto přesně v něm uskupené, za symboly se jenom vydávající. Klíč? Snad. Jako u souhvězdí Panny, označující rozložení kostelů Panny Marie po Francii… Zmínil se o tom Roman Rops.

Další den jsem si z knihkupectví přinesl atlas souhvězdí a začal ho studovat. Díval jsem se na Delfína, Orion, Orla, Cassiopeu, Blížence, Draka, Střelce a Kozoroha. Potom jsem narazil na souhvězdí Vah a všiml se podobnosti s borrominiovským itinerářem. Možná to byla náhoda, možná že ne, ale jako důkaz to nestačilo. Ocitl jsem se znova ve slepé uličce, i když jsem cítil, že někde za zídkou, která ji uzavírá, je řešení. Skoro na dosah.

Opět jsem se ponořil do studia, když vtom někdo zazvonil u dveří. Pochopil jsem, která bije – kdo se mě nebojí otravovat i přesto, že jeho vydírání nezabralo. Nedělej to, říkal jsem si, ale už jsem byl na nohou a ty mě nesly ke dveřím tak rychle, že jsem vůbec necítil parkety pod chodidly; měl jsem vztek a ten mě hnal do střetu s Kňourem.

Otevřel jsem tak prudce, že ho to vyvedlo z míry. Lekl se a ihned nahodil ten svůj odporný úsměv. V mžiku se mi vybavilo, jak si mě onehdy pozval do kanceláře – to jeho opuchlé oko.

Zaťal jsem pěst a ani jsem se moc nerozpřahoval, kouzlo každé rány je přece v rychlosti. Praštil jsem ho. Zčásti jsem nabral levé oko, zčásti lícní kost. Uhnout už nestihl. Hodilo mu to hlavu nazpátek, udělal dva kroky vzad, ale neupadl. Vsadil jsem se sám se sebou, že protesty si nechá od cesty a půjde po mně. Šel. Než se na mě stačil vrhnout, zabouchl jsem mu před nosem dveře, opřel se o ně a s rukama založenýma na prsou, ještě celý roztřesený vztekem, poslouchal tu fantastickou plejádu urážek a musel uznat, že Kňourova slovní zásoba má barokní rozměr. Potom se naproti otevřely dveře a soused ho okřikl, ať toho nechá, jinak že přijedou policajti, ale hned se zas pro jistotu zavřel v bytě. Kňour se opravdu uklidnil a začal s jakýmsi vyjednáváním – s bizarní samomluvou vedenou přes dveře: promíjí mi to, dobrý, i on by se nasral, kdybych po něm slídil až v Římě, ale nemůžu se divit, v téhle hře jde o velký prachy, a jestli já na ně kašlu, on teda ne, a Tereza, aby bylo jasno, taky ne, to ať si nedělám iluze, a ten nápad jet za mnou byl její, a pokud ho fakt nemůžu vystát, jako že mu je to jasný – dobrý, bere to –, udělá se mnou dohodu: výměnou za to, co jsem se dozvěděl ze Santiniho zpráv, navrhne Stellaru, aby mě vzali zpátky, podle něj to bude docela dobře možné, a co tomu říkám?

Neříkal jsem nic. Tereza mu toho tedy moc nevyzvonila, zaradoval jsem se; čert aby se v ní vyznal. Vykoukl jsem špehýrkou. Kňour se dloubal v nose a pak si mnul poraněné oko. Skoro mi ho přišlo líto. Už jsem ho tam chtěl nechat stát a vrátit se k prohlížení astronomického atlasu, když stejným slizkým šepotáním jako prve řekl: když tolik slintám nad Terezou, která je mimochodem v posteli úplný dřevo, jestli jsem to ještě nestačil zjistit sám, on mi ji klidně přenechá; stačí, když mu předám ten notes, kde prý jsou všechny –

Tohle působilo. Prudce jsem otevřel, abych stejnou ránu jako prve nadělil i druhému Kňourovu oku. Ale už jsem ho neuhodil. V pravačce držel malou černou pistoli, hlavní mě šťouchl do tváře, dost to zabolelo, a já nemohl udělat nic než couvat před zbraní a sledovat, jak se mi vetřel do bytu a tiše za sebou zavřel. V pokoji ukázal na plánky rozložené na podlaze a taky na santiniovský notes. Poručil mi, abych to naházel do nějaké tašky. Knihy naštěstí nechtěl. Neřekl jsem nic, ani on ne. Nebylo co. Díval jsem se, jak otvírá bar a nalévá si z plné lahve do široké sklenice fernet – nápoj inspirovaný vkusem Romana Ropse. Rychle to do sebe obrátil, praštil sklenicí o pult, ještě jednou zamával pistolí, vytáhl z pažby zásobník, abych viděl, že je fakt plný, zase ho zastrčil zpět, potom zbraň schoval v kapse, popadl naditou igelitku a odešel.

Vyhlédl jsem z okna. Černé BMW se rozjelo hladce a neslyšně, jako by s loupeží, která se právě udála, neměl řidič nic společného. Policii jsem pochopitelně nevolal.

Šel jsem do koupelny a prohlédl si tvář. Hlaveň pistole na ní zanechala oděrku, která právě začínala modrat. Pod očima jsem měl kruhy, koutky úst vypadaly unaveně, šedých vlasů na hlavě zase přibylo. Pocitu prohry jsem se už ani nechtěl bránit. Přestože jsem o to už nestál, Romanu Ropsovi jsem se podobal víc než kdy předtím – ani ne tak rysy obličeje, ale nešťastným výrazem člověka, který všechno zvoral. A tak jsem šel vytlouct klín klínem. Tu láhev fernetu jsem vypil až do dna, a přece jsem se vůbec neopil, a když jsem nemohl spát, pročítal jsem tři sta let starou korespondenci jednoho cisterciáckého opata. Zavřít se v klášteře, říkal jsem si – a nikdy už nevylézt ven. Ale měl bych klid?

* * *

Mapky jsem si snadno mohl vyrobit nové a zatím jsem je měl v paměti. Horší to bylo se santiniovským notesem; pokud bylo „zpravodajských“ kostelů pět, měl jsem zatím jen polovičku celku a teď nemám už vůbec nic. Obsah zpráv mi jakž takž uvízl v paměti, a tak jsem si i s rizikem, že se dopustím chyby, zapsal všechno zapamatované a na druhý den odjel do Kutné Hory. V předměstí zvaném Sedlec stojí chrám Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, jedna z raných a taky nejbizarnějších Santiniho realizací. Jel jsem, i když jsem tušil, že tady nic nenajdu. Obraz křivé Nepomukovy svatozáře jsem měl ustavičně před očima, a právě ten tuhle možnost nějak vylučoval. Na důvod proč jsem pořád ještě nedokázal dohlédnout.

Po Borrominiho římské hostině působil sedlcký pokrm chudě a bylo v něm plno tvrdých soust. Za husitských válek byl zdejší cisterciácký klášter vypálen a k jeho obnově se řád dostal až koncem sedmnáctého století. Opat Snopek angažoval nejdřív Pavla Ignáce Bayera, ale po několika letech s ním smlouvu rozvázal. Z jeho dopisů víme proč. Chtěl, aby se stavělo goticky – aby se navázalo na historii řádu, a to Bayer nedovedl. Někdo jiný ano. Od kolegy ze Zbraslavi se Snopek doslechl o neduživém klukovi, co mu je sotva pětadvacet, neumí stát klidně ani rovně a napadá na jednu nohu, ale sklenout lomený oblouk z opracovaného kamene mu neděla potíže – dokonce si v tom libuje. Opat mu napsal a mladík přijel z Prahy kočárem, jaký si v jeho věku dovolila držet jen šlechtická mládež. Kluk si ho neřídil sám, na to si najal svého mladšího bratra. Jeho dvě klisničky, navlas stejné a černé jak saze, poslouchaly na slovo. Snopkovi to bylo divné a začal pochybovat, jestli si neměl na opravu chrámu ponechat radši člověka usedlého, čitelného a spolehlivého. Ale mladík z Prahy, ačkoli byl neklidný a co chvíli sebou nevhodně poškubával, se jako floutek neprojevil. Bez úsměvu, důležitě vyměřoval kolem kostela – používal k tomu zvláštní měřidlo: lovecký šíp vlastní výroby – a všecko si pečlivě zapisoval. Kdykoli se obrátil čelem k oltáři, ať už byl venku, nebo uvnitř chrámu, křižoval se a klekal si jako svědomitý ministrant. Opata jeho chování vyvádělo z míry, ale po několika dnech si mladíkovy zvláštnosti oblíbil – třeba i ten jeho šíp, dlouhý přesně jeden vídeňský loket. „Podivín, jenž červený brejle nosívá, a ač klobouk zbožně snímá, ty brejle si v kostele na nose nechává a o šíp se jak o hůl opírá.“

Stavba mi nepřipadá povedená a podle opata Snopka s ní nebyl spokojený ani architekt, který krátce před svou svatbou kvůli Sedlci upadl „do trudnomyslnosti velice hříšný, neboť u vína, kterýho přebral neuváženě, pronesl myšlenku, že by raděj studenej v hrobě ležel než muset se dívat na tu ohyzdnost“. Měl tím na mysli obrovské lomené okno v západním průčelí, s kterým se musel vypořádat. Udělal to po svém, ale pak se mu dílo znelíbilo, na rozdíl od toho, kdo mu ho zadal. Veliké okno ukazuje v lomeném oblouku vzhůru, do podivně prázdného čtyřlistu – jeho tvar Santini rád používal ve svých půdorysech – a pak až nahoru k barokně umístěné soše Panny Marie.

Vnitřek je prosvícený až moc, k okouzlení mistrovou světelnou hrou nedochází, neměl tady k tomu příležitost. Nízké postranní lodě a střední vysoká s původními pilíři mě nechaly chladným, a dokonce ani klenba s pospojovanými pruty žeber mě nezaujala tolik jako ta v Kladrubech. Kostelu chybí opravdový střed; křížení lodí pod barokní stropní freskou zářící barvami pozornost nepoutá, a ani o to nestojí. Můj pocit, že tady by Santini svou zprávu nezanechal, teď ještě zesílil. Přesto jsem kolem oltářů hledal pečlivě, už kvůli svědomí. Jak jsem předpokládal: nic. A přece jen jsem si pod všemi těmi lomenými oblouky a mezi řadami sloupů připadal jako v divadle, přímo na jevišti. Vysoká vestavba v postranní lodi vypadala s černými gotickými okny jako operní lóže, odkud se může dívat ten, kdo sám nechce být vidět. Nahlédl jsem dovnitř – nikdo tam nebyl, nikdo tam na mě nečíhal. Ale něco jsem našel a naskočila mi z toho po celém těle husí kůže. Na zemi se válel zohýbaný tenký kovový drát. Zvedl jsem ho a zkusil ho napnout mezi prsty. Málem jsem se o něj pořezal.

Říkal jsem si, že není důvod mít strach o život. Aspoň já ho mít nemusím. Ale nohy mě už nesly z kostela v zahanbujícím úprku. Když jsem vyšel ven a zvykl si na ostré polední světlo, spatřil jsem na parkovišti velký bílý teréňák, stál hned vedle mého Mini Coopera a jeho přítomnost mě vlastně nepřekvapila. Takže je tady taky, možná obě dvě – mohl jsem to čekat. Rozhlédl jsem se. Po protějším chodníku se vzdalovala světlovlasá žena v letních kalhotách a plátěném saku a právě zašla do uličky mezi domy. „Viktorie?“ křikl jsem za ní a přeběhl silnici.

Šla rychle, chvílemi dokonce utíkala. Mířila ke hřbitovu s proslulou kostnicí, kam jsem měl v plánu zajít odpoledne. Santini se na úpravách podílel jenom zčásti, stejně jako na klášterním chrámu. U kaple vymyslel schody a vstup a hlavně kryptu s kostmi. Kdysi jsem tady byl, ještě jako dítě, a myslel jsem si, že ten zážitek si napříště odpustím. Není to příjemné místo. Ale žena v bílém přeběhla šedou dlažbu před branou, do níž jsou vsazeny bílé kamenné kostky tak, aby skládaly dohromady obraz umrlčí hlavy, a vešla na hřbitov. Běžel jsem za ní, a než jsem ji stačil dohnat, vklouzla do kaple. Před budovou se něco dělo, cestu mi zastoupila skupina cizinců, kteří se houfně valili ven. Někteří pokřikovali na někoho uvnitř a o něco se s ním hádali. Mluvili německy. Zlobili se, protože zaplatili vstupné, a teď se najednou do podzemí nesmí? Hlas, který jim odpovídal, jsem odněkud znal. Protlačil jsem se mezi zpocenými těly a o uši mi několikrát zavadilo slovo „polizei“.

„No tak si je klidně zavolejte!“ rozčiloval se obtloustlý světlovlasý chlápek v pruhovaném triku. „Jinak to udělám sám.“ Stál u cedule s nápisem Jesus Hominem Salvator. Byl to ten Romanův známý, historik Benjamin Mráz, „sympaťák“ s frňákem Cyrana a ježibabí bradou.

„Co se to tady děje?“ zeptal jsem se ho a rozhlédl se po prostoru předsíně, kde přehlídka koster dávno zemřelých mnichů začínala. Nad schodištěm visel šlechtický erb, poskládaný z holení a žeber a prstních kůstek. Viktorii jsem neviděl.

Podíval se na mě. Než si stačil uvědomit chybu, řekl: „Nazdar, Romane.“ Začal jsem se smát. Došlo mu to a znechuceně zavrčel: „No to jsem si tak moh myslet.“ Otočil se a začal z kaple vyhánět starou ženu, která vratce stoupala po schodišti ověšeném lidskými kostmi, zastavila se v půli a zmateně se otáčela, jako by dole něco nebo někoho zapomněla. Když na ni Mráz zahulákal, málem z těch schodů spadla. Sešel jsem k ní a vzal ji pod paží. Pak jsem ji krůček po krůčku vyvedl nahoru.

„Zbláznil jste se?“ řekl jsem Mrázovi, který kolem nás netrpělivě poskakoval a odháněl nějaké teenagery, kteří mu chtěli proklouznout za zády.

„A vy?“ odsekl a bral schody do podzemí po dvou. „Vběhla mi sem nějaká holka v bílým kabátě.“ Pak jsem ho zaslechl křičet z jednoho křídla kostnice. „Je tady s váma? Stellar Brusque zase na vejletě? Haló! Koukej odtamtud vylízt!“

Šel jsem pomalu za ním. „Už pro ně nedělám, jestli vás to zajímá.“

„To vám mám věřit?“ Zastavil se pod něčím, co jsem si ze své dávné návštěvy Sedlce dobře pamatoval: pod obrovitým lustrem vyrobeným ze všech kostí lidského těla – pánví, prstů, páteří, obratlů a žeber, dlaní, předloktí a holení, chodidel, stehen, lopatek a lebek. Těl na ten kandelábr museli mniši použít desítky, ty kosti se ani nedaly spočítat. „Takže tady vopruzujete kvůli Santinimu,“ zašklebil se Mráz a máchl rukou jak šavlí. „Ale žádný prachy z toho nekoukaj, to jsem vám říkal už posledně.“

„Nejde mi o prachy,“ řekl jsem a rozhlížel se podzemím na všechny strany. Viktorii kupodivu nikde nebylo vidět, musela se tedy schovávat za některou z obrovských pagod vysušených, vybělených kostí. Ale jak by se tam dostala? Kostěné pyramidy oddělovala mříž. „A co tady hledáte vy?“

„Já tady jsem na rozdíl od vás zaměstnanej. Hrobka se bude restaurovat a já to musím zdokumentovat. To bych ale musel mít klid na práci, jestli chápete, co to práce je.“

Pak ukázal k jednomu ze zamřížovaných výklenků. Tenká mříž byla vpravo dole rozřezaná. Za ní se tyčila několikametrová hromada z pečlivě navršených lidských kostí; ty dlouhé tvořily její stěny, zatímco střecha byla dovedně zaklenuta samými lebkami a divák se divil, jak to, že se to celé nerozpadne, když do pyramidy navíc vede kruhový tunel o průměru necelého půl metru. Do otvoru se dá nahlídnout, šachta je prohloubena až na druhou stranu. Sehnul jsem se k ní vedle Mráze a viděl, že jiná prochází napříč a přímo uprostřed se obě protínají. A právě na té křižovatce ležela jedna lebka zátylkem dolů, s prázdným pohledem upřeným vzhůru. Na očních důlcích měla nasazené červené sluneční brýle a z otevřeného chřtánu trčela tlustá zapálená svíce, připomínající hořící jazyk.

„Kterej blázen to tady chce podpálit? Ta svíčka tam před chvílí nebyla,“ ječel Mráz a do toho promluvil ještě někdo. Po schodišti sestupovala hubená průvodkyně, nenápadná žena ve středním věku. S výrazem učitelky nás vybízela, ať oba okamžitě opustíme kryptu, jinak zavolá policii. Mráz na ni nejdřív nesrozumitelně zahulákal a pak celkem tiše dodal, ať drží hubu, jinak tu bude o kostru víc. Nepatrně zavrtěla hlavou, ale dál jeho trpělivost nepokoušela a vrátila se nahoru.

Než jsem si domyslel, co chce Mráz udělat, už prolézal dírou v mříži a sápal se do kostěné sluje. S jeho břichem to nebylo snadné. Chvíli se v otvoru vrtěl a pak na mě houkl, ať mu pomůžu, že už má lebku na dosah. Namítl jsem, že jestli poleze dál, všechno se na něj sesype, a on začal z hloubi kostěné hory křičet a spílat, že jsem idiot a prý jestli chci, aby můj milovaný Santini lehl popelem. A tak jsem ho popadl za polobotky a prudce do nich strčil.

Z pagody se ozval přiškrcený skřek a Mrázovy nohy se zatřepotaly. Sevřel jsem mu kotníky a začal ho za ně tahat ven, ale šlo to ztuha, jako by se v té hromadě kostí zaklínil. A najednou stál někdo vedle mě, nějaký šedý neznámý mužík, čapl pravou nohu, zatímco mně nechal tu levou, a zatáhli jsme oba ze všech sil. V pagodě něco povolilo a zapraštělo: důmyslná konstrukce se začala sesouvat a drtit chudáka, který tam tak pošetile vlezl. Nejhorší bylo, že už vůbec nekřičel a jeho nohy se nehýbaly. Můj pomocník ho pak zručně uchopil za opasek a dírou v mříži ho vytáhl ven právě v okamžiku, kdy se stavba nahoře v koruně zhroutila sama do sebe a křížová šachta byla zavalena stovkami lebek. Z pagody se vyvalil prach a já i ten muž jsme se rozkašlali.

Mráz ležel na podlaze a asi nedýchal, obličej šedý. Masitý krk mu svírala tenká drátěná smyčka, v zátylku zaškrcená, a drát vedl do útrob propadlé mohyly.

Myslel jsem, že mi Benjamin Mráz umřel před očima. Ale chlapík, co ho vytáhl, si dovedl poradit. Klekl si k němu, vyndal z kapsy malinký zavírací nůž a zahnutou čepelkou drátěné oko podebral – potom ho krouživým pohybem zápěstí, tak, aby neporanil napadenému krk, opatrně nařízl. Napjatá smyčka praskla. Zkusil jsem Mrázovi tep – bylo to dobré.

Začal lapat po dechu, chrchlal a po chvíli se pokusil zvednout, v obličeji červený jako rajče. Postavil se na nohy, ale najednou obrátil oči v sloup a podlomily se mu nohy a jeho zachránce ho pohotově zachytil. Pořádně jsem si ho prohlédl a najednou věděl, kdo to je: ten člověk, kterého jsem potkal před kostelem v Rajhradu a on se pak rychle vzdálil. Tak přece jen policajt. Zatímco se skláněl nad Mrázem, nenápadně jsem se vytratil.

Stavbička pastička, připomněl jsem si Romanova slova, když jsem kolem vyděšené průvodkyně vycházel z kostnice. Ale sedlcké dobrodružství ještě nekončilo.

Čekaly na mě venku na hřbitově, jedna za světlým, druhá za tmavým náhrobkem. Ani jedna neměla červené brýle, ale ta, co nervózně postávala ve stínu dubu u černé leštěné desky a splétala a zase rozplétala prsty na rukách, měla jinačí oči než Viktorie. Zamířil jsem k ní a pomalu se k ní blížil, abych ji nevyplašil. Pohlédla na sestru, ucouvla o krok a pak se pousmála. Rty zůstávaly semknuté. Znova střelila pohledem po sestře a podrbala se ve vlasech. Klepaly se jí ruce. Pak se sehnula k nejbližšímu náhrobku, políbila ho a zase se narovnala. Začala se hihňat, při tom pootevřela pusu a pak ji rychle zaklapla a zakryla rukou jako holčička; při tom se provinile podívala na Viktorii. To už jsem byl u ní a opatrně ji vzal za ruku. Nejdřív se zdráhala otočit ke mně hlavu, potom to udělala a s nejistým úsměvem se na mě poprvé podívala zpříma.

Byly to divné oči, modré a nezvykle světlé. Namísto kulatých zorniček se v duhovkách černaly dva sférické trojúhelníky.

„Aurelie?“ zkusil jsem ji oslovit a podle toho, jak sebou trhla, jsem se s tím jménem dokonale strefil. „Aurelko…“ Přišla k nám Viktorie a objala ji.

„Jste sestry, že?“ řekl jsem s jistotou a Viktorie přikývla. „Dvojčata. Stejný holky. Blíženky…,“ vypadlo ze mě a obě úplně stejně nadzvedly obočí. To mě rozesmálo a pak mi úsměv ztuhl na rtech. Pochopil jsem tu chybějící souvislost. „Máte radost?“ zeptal jsem se jich, a přitom věděl, že zatím neznají důvod. Podívaly se na sebe a pak zas na mě – asi jako na cvoka. „Teď už mám klíč a jenom mi zbývá najít dveře,“ chrlil jsem na ně. „Souhvězdí Blíženců – to je ten klíč! Stačí ho přiložit na mapku Čech se zákresem Santiniho staveb.“

„Aha – ukážou se tam ty zbývající,“ dovtípila se Viktorie. Aurelie neřekla nic, jenom zvedla ruku, napřímila ukazovák a dotkla se jím mého čela. Pak ruku plaše stáhla a schovala se sestře za záda.

„Jo!“ vzpomněl jsem si a jemně popostrčil Viktorii stranou, abych na ni viděl. „Proč jsi mi odepřela tu druhou řadu čísel… Aurelko?“

Pohlédla na Viktorii, ta mlčky kývla, a náhle někdo začal mluvit pazgřivým hlasem, snad nějaký muž. Vystrašilo mě to – nikdo jiný tam s námi nebyl. Pak jsem to uviděl: Aurelii se neznatelně pohybují rty a ten hlas jí vychází z hrudi. Měla zavřené oči. Zatímco popaměti odříkávala text, Viktorie mi podala kousek papíru, kam sestra zapsala čísla před tím, než je jehlicí vydrápala z omítky a zdiva rajhradského chrámu, a pak je spolu přeložily do řeči písmen a slov, když jsem u Maxe v krámě prozradil ten dvojkový kód. Četl jsem a poslouchal zároveň:

„A tak jsem učinil a engel svatý se díval a kázal mi podepsati se, pak‑li to jde, alespoň na skromné ourysy a náčrty moje. Zpráv co se týče, to nechával na mně a na vůli, s níž jsem se mu benigně odevzdával. Byl to znovu především on, kdo kázal, by chrám měl takto vypadati, a umy a zámysly mé se dávno sklonily před jeho vůlí a záměrem, jenž neliší se od ouradků Božích. A pak‑li E. promlouvá jazykem engelovým, toť pro mne důkazem nejvyšší přízně Boží a engelů všech a za jisté bráno i apoštolů Jeho a čtyřech zvěstovatelů evangelia svatýho a ponejvíc přímluvce mýho dobrýho Jana z Nepomuka, mezi svaté dobrotivé již brzičko uvedenýho. Tak poroučím chrám rajhradský Bohu a službě jemu sloužené, jakož i lidem k řeholi povolaným. J.B.S.A., ať již v těle svém nebo jejím. Amen.“

Hlas se odmlčel a Aurelie se usmála stejným zavřeným úsměvem jako předtím. Byla to chvilička. Pak vykulila své podivné oči a utíkala mezi hroby pryč. Chtěl jsem se zeptat Viktorie, co se jí stalo, ale ta už prchala na druhou stranu. Ohlédl jsem se. Od kostnice se blížil Mráz a s ním ten detektiv a pátravě se dívali mezi stromy. A tak jsem vzal nohy na ramena i já. Rozeběhl jsem se proti hřbitovní zdi, zachytil se horního okraje a vyškrábal se na něj. Na druhé straně jsem seskočil a slyšel, jak na mě Mráz něco křičí. Ale čekat jsem na něj nehodlal. Ocitl jsem se na neznámé ulici, odhadl, kde by mohlo být parkoviště s mým autem, a o překot se hnal tím směrem.

Coopřík tam pořád čekal, vedle něj vystrkoval hrb Korejec sester „Unterwasserových“. Policajt udělal chybu, že tady nenechal hlídku. Nastartoval jsem, zařadil jedničku, pustil spojku a zároveň sešlápl plyn. V tu chvíli mi prasklo čelní sklo – vlevo ode mě v něm kolem kulaté díry vykvetla pavučinka. Opěrka hlavy na sedadle spolujezdce utrpěla přímý zásah – z černého otvůrku v mikroplyši se zakouřilo. Anglické řízení mi zachránilo krk.

Vyhlédl jsem před sebe rozpukaným čelním sklem. Na parkovišti, v šílené sluneční výhni, klečel na levém koleně detektiv a znova zaměřoval. Tvářil se zmateně a pak pochopil svou chybu. Tentokrát namířil revolverem na mě. Chtěl jsem se skrčit za palubní desku a čekat, jestli mi prostřelí motor a plechy a pak přijde zatknout mrtvolu. Ale nestihl jsem se pohnout. Detektiv se překulil jako lstivý indián, čekal jsem, až zase zaklekne a začne pálit. Jenomže nezačal. Ležel schoulený na horkém asfaltu, oči zavřené. Z boku mu čouhal červený kovový šíp, a jak se chvělo tělo jeho hostitele, chvěl se i on.

Koukl jsem do strany k bílému autu. Jedna ze sester právě zasadila nový šíp do sportovního luku, zatímco druhá křičela „to stačí!“ a rvala jí zbraň z rukou. Ta, co vystřelila, najednou nechala luk lukem, dřepla si a objala si hlavu pažemi. Sestra ji vzala kolem ramen a tiše jí domlouvala. Pak obě vstaly, nasedly a vyjely z parkoviště. K ležícímu policistovi doběhl Mráz a průvodkyně. Ta měla u ucha mobil a něco do něj kvílela. Rozjel jsem se, udělal kolem nich oblouk a vymanévroval Coopera z parkoviště. Mráz vyběhl na silnici a s rozpřaženýma rukama se mi postavil do cesty. Protože jsem se ještě otočil po detektivovi a ženské, která teď u něho klečela, zahlédl jsem tu blonďatou kštici na poslední chvíli a na brzdu dupnul o něco později, než jsem měl. Auto ho nabralo v momentě, kdy už zastavovalo, takže náraz nebyl tragický. Mráz se zakymácel a zařval bolestí, pak prohnutý v pase cupital několik metrů pozpátku a teprve pak se svalil. Objel jsem ho a odbočil k výpadovce na Prahu. A celou cestu jsem si vyčítal, jak jsem to zase kardinálně zbabral.

* * *

Domů jsem nemohl, sebrali by mě, než bych zastrčil do zámku klíč. Do Prahy jsem dorazil pozdě v noci. Auto jsem nechal v lesíku na severním okraji města, na pospas zlodějům nebo policii, a jen s příruční taškou a šípem, jímž po mně v Kladrubech střelila Aurelie, jsem došel na konečnou stanici tramvaje. Poslední souprava dne mě odvezla do centra. Nerudovu ulici jsem prošel dvakrát nahoru a jednou dolů, než jsem se odvážil zazvonit u bytu Romana Ropse. Bylo po půlnoci. Otevřel a vůbec se netvářil překvapeně, že mě vidí. V černém županu a s nějakou černou knihou v ruce, z jejíž obálky křičela vyděšená tvář.

Dychtivě vyslechl všechny mé novinky a hypotézy. Potěšilo ho, že hvězdných kostelů by mělo být jen pět, a zamrzelo, že na podobnost hvězdného principu rozmístění francouzských a českých kostelů nepřišel sám… Chartres, no jistěže. Zbývalo najít a prolézt dva. Příhoda s Mrázem ho vyděsila, řekl, že si to někdo šeredně odskáče, jestli ten detektiv vypustí duši, a potom poznamenal, že je mu líto Maxe, který si tak dlouho dělal hlavu s nevlastní dcerou, až mu v tom průšvihu začaly lítat holky dvě. Otevřel fernet a strávili jsme u lahve dvě hodiny. Pak jsme šli spát, lehl jsem si na gauč. Snídali jsme nad mapami. Měl doma astroláb a já si přes průklepový papír obkreslil souhvězdí Blíženců. Ten obrázek jsme pak u kávy přiložili na slepou mapku Čech a zase jsem měl štěstí – měřítko odpovídalo skoro dokonale. Gemini mají hvězd víc, ale nejvýraznějších bodů je v podstatě pět a Santini se řídil kabalou – pět je znamení Kristovy oběti, pět světel svítilo nad hlavou topícího se světce a pět hvězd bývá na svatozáři jeho soch. Pět kostelů, kde architekt zanechal svůj vzkaz. Našel jsem Křtiny a Rajhrad, jsou to nejvýchodnější výspy santiniovského zemského itineráře. Západní hranici tvoří Kladruby – ty už mám dávno zapsané – a pak přibyl bod severně od Plzně – geograficky mu odpovídal buď klášter Mariánská Týnice, anebo konvent Plasy, anebo drobnější stavby, na které poukázal Roman; kaple v Mladoticích, kostel v Kozojedech, zámeček v Nebřezinách, stáje v Manětíně a další. Pátou hvězdu jsme si nechali na potom, určit lokalitu bylo v tomhle případě těžší a museli bychom za ní opět na východ – a odtamtud jsem se v noci vrátil s pořádně odřenýma ušima.

Doktor byl jako vyměněný. Gratuloval mi, usmíval se, vypadal potěšeně a snad byl na svého žáka pyšný. Zdálo se, že na svoji nešťastnou Kláru dočista zapomněl, aspoň pro tuhle chvíli. A rozhodl za mě: do západních Čech pojedeme jeho autem a hned teď – až do konce pouti za Santinim mě hodlá doprovázet.

„A budeme potřebovat tohle,“ ukázal na polici s knihami, těžítky, popelníkem a starými stolními hodinami. Lesklo se tam mezi svazky malé divadelní kukátko s pozlacenými okuláry.

* * *

Překvapilo mě, jak dobrý a klidný je řidič. I když v autě neměl antiradar a z reproduktorů se do kabiny namísto dopravních zprav valil Richard Strauss, dvakrát nějak vycítil, kde budou policajti měřit rychlost, a na chvíli ubral plyn. V Plzni jsme byli za půl hodiny a odbočili na sever, rozhodnuti začít v Plasích. Šílená skrumáž staveb se zrušeným cisterciáckým konventem, zámkem, sýpkou a kostelem neskýtala žádné vodítko. Renomé Romana Ropse ale fungovalo dokonale – kamkoli jsme přišli, otvíraly se před námi dveře, jeho knížku o pražské katedrále tady všichni znali.

Nejdřív jsme obešli klášter a já na hlavní budově uviděl oko – do detailu vyvedené, pravé, zlaté. Shlíželo na nás z průčelního štítu mansardové střechy, „santiniovského trademarku“, jak řekl Roman, a já se před ním blýskl tím, že jsem poukázal na „suprafenestry“, ty římsičky nad okny v prvním patře: střídaly se na nich oblé vlnky a lomené stříšky. Oko zářilo uprostřed kovového trojúhelníku, z jehož vrcholů i stěn šlehaly zlaté plameny, a já měl pocit, že jeho zloba patří právě mně – člověku, který tady po něčem pase, a vlastně tu nemá co dělat. Zeptal jsem se Romana, jestli si to taky myslí. Suše odvětil, že stojíme v bývalé klášterní zahradě, po níž už tu zbyl jenom úzký pruh trávníku – zbytek zničil násep frekventované silnice. „Nemetá blesky na tebe, ale na všechna auta, co jezdí bývalou klauzurou.“

Odvedl mě do stínu rozpadající se sýpky s hodinovou věží a divadelním kukátkem si prohlížel detaily fasád. Potom mě upozornil na zvláštní kříž, korunující kupoli kaple: téčko s hadem, podpis opata Tyttela, který si Santiniho služby objednal.

„Bude to někde tady,“ tvářil se sebejistě, když jsme konečně vstoupili do ambitu kláštera a po velkém schodišti hlavní budovy se dali dolů. „Říkal jsi, že podle tvého názoru je těch nápisů pět?“

„Ruku do ohně za to nedám, ale troufnu si hádat, že pětka je naše číslo. Přivedls mě na to ty sám, vzpomínáš? Tou přednáškou o numerologii.“ Zatvářil se překvapeně, asi na to už zapomněl. „Pokud už máme dvojku, trojku a čtyřku, klíčem ke zdejšímu nálezu je jednička, anebo pětka. Co bys tipoval?“

„Jedničku, anebo pětku,“ odvětil a pomalu, jakoby s požitkem scházel po schodech. Myslel už na něco jiného. „Přesně vyměřené stupně skvěle vedou krok,“ pochvaloval si, „ale při pohledu nahoru a dolů se člověku zatočí hlava. Schodiště nemá opěrné sloupy, celá konstrukce se nese sama, zavěšená na překladech jednotlivých podlaží a stěnových kotvách, a zůstává záhadou, že se to celé během tří set let nezřítilo.“

Když jsem se vyklonil přes zábradlí, viděl jsem pod sebou to, co bych tady čekal ze všeho nejmíň: vodu. Sešel jsem až do suterénu a klekl si u bazénu. Ponořil jsem tam ruku – voda byla studená.

„Kdysi tu prýštily vodotrysky,“ zasnil se Roman. „To je u Santiniho vzácnost. Já být architektem s touhou někde něco zašifrovat, vrazil bych to někam sem. Všimni si toho světla – je úplně šedé.“

„Myslel jsem, že stačí zajít do kostela. Nebo do kaple.“

„Právě v tom je problém, aspoň tady v Plasích. Velkou kapitulu, kde je kaple svatého Benedikta, dokončili dávno po Santiniho smrti. To máš jako v těch Křtinách.“

„To nevadí. Mám takovou hypotézu: někdo o těch zprávách věděl a navázal na ně.“ Všiml jsem si, jak zvědavě se na mě podíval. „Copak není pravděpodobný,“ pokračoval jsem, „že nápis bude v některý tý jeho typický paprsčitý centrále? Středová dispozice."

„Ale kde ji tady chceš najít?“ řekl Roman a znervózněle odvracel oči od Egypťanky, s kterou jsem otáčel v prstech, ale netroufal si v prostorách budovy zapálit cigaretu. „Kaple je hezká, dobře, vezmu tě tam, ale Santini s ní počítal jen jako s pouhou předsíní chrámu, co měl být větší než Svatý Vít na Hradčanech – věřil bys tomu? Na jeho stavbu nikdy nedošlo a dnes tam stojí pivovar… ostatně už dávno zrušený. Ty nákresy ale stále existují. Pokud jde o Santiniho, pochybuju, že by se spokojil s kaplí, když měl pro areál kláštera tak velkorysé plány.“

„Megaloman.“

„Vůbec ne. Kaple a katedrála – to máš jako zátiší a oltářní obraz, povídku a román, televizní hru a distribuční film: malé dílo a velké dílo. Dostal příležitost, chtěl si to zkusit. Jestli byl někdo megaloman, tak opat Tyttel – ten si to vymyslel a objednal. V Hubenově, to je odtud kousek, nechal zrušit celou vesnici, aby Santini na jejím původním místě vyprojektoval parádičku: šestiboký opatský zámeček, komplet se sýpkou a hospodářským dvorem. Jenomže těžko soudit – areál je unikátní skvost, zatímco vesnic je všude kolem spousta.“

„Kam vede ta stoka?“ Ukázal jsem k úzkému tunelu ve zdi.

„Přivádí sem umělé rameno řeky. Cisterciáci měli rádi vodu, nejenom u nás; stavěli vždycky někde na břehu. Tady to bylo celé podmáčené, klášter stojí v dolíku na zátopových loukách. Drží ho piloty z kmenů stromů opracovaných dohladka, je jich přes pět tisíc a mají až čtrnáct metrů, nahoře na nich leží rošt. Teprve nad ním je základové zdivo a na něm sedí samotná stavba. A sedí pevně – žádný dům Usherů, co se rozlomí a klesne do bažin. Je tady totiž pojistka: tyhle dva bazény – druhý najdeš v protějším křídle, když přejdeš rajský dvůr – pomáhaly udržovat potřebnou hladinu. Kdyby bylo vody moc, vzlínala by ve zdech, barák by pomalu hnil a zřítil by se. A kdyby jí bylo málo, dřevěné piloty by se obnažily, začaly by trouchnivět a zase by se to všecko poroučelo do močálu. Ale takhle to tu ještě nějakou dobu zůstane.“

„Díky Santinimu. Takže beru zpět, že byl megaloman, a vracím se zase k tomu, že byl génius.“

„Ten systém ale nevymyslel on. Jen jsem si říkal, že by se mohl někde tady u těch nádrží podepsat. Co myslíš?“

Hledali jsme všude, kam jsme se dostali suchou nohou, a pak pátrání zopakovali na druhé straně konventu. Nic jsme neobjevili. Roman to vysvětlil tím, že objekt byl často opravován a on sám sem několikrát byl pozván ke konzultacím – prý by si něčeho takového všiml. Optimismus neztrácel. Pozval mě na oběd do nedaleké hospody a já si vymínil, že účet je na mě, když se uvolil mě sem z Prahy zavézt. Pak jsem si chvíli rozmýšlel, nakolik je vhodné projevovat jeho ješitnému blahorodí vděčnost, a došel jsem k závěru, že brát to jako samozřejmost by se mi nemuselo vyplatit a je v mém zájmu, aby mi s pátráním pomáhal dál; koneckonců času mám míň než málo, a než se naděju, můžu být v lochu… A budu ještě rád, když mě před zatčením nestihne podřezat jedna z těch identických jezinek.

U polévky jsem mu poděkoval a zeptal se, jestli se jeho přítelkyně už uzdravila.

To, co mi s úsměvem odpověděl, mi vyrazilo dech. „Je to s ní ještě horší, dostala se tam nějaká nová sepse, nechce mě vidět. Já se snažím na to nemyslet a žít jen svou prací. Dělám to i teď. Nezištné, jak by se ti mohlo zdát, to úplně není. Objevuješ něco naprosto neznámého a možná to dopadne tak, že se na Santiniho budeme muset dívat úplně jinýma očima. Nemluvím jenom o odbornících. Ze Santiniho se stane kult. Ne že by jeho dílo nestálo za to, ale jeho noví obdivovatelé obsypou jeho kostely jako kobylky a zahodujou si na té symbolice – všech těch číslech, tvarech, znacích. Santini je velká hvězda už teď a díky tobě bude ještě slavnější – pokud se ti to podaří. Spočetl jsem si, že bych se na té podpoře kultu mohl podílet. Umím přece psát,“ zazubil se. „Santini si mé služby zaslouží.“ Sledoval, co na to říkám, a já se zmohl jenom na pokrčení ramen. „Napíšu o tom pojednání, možná celou knihu, jestli to bude stát za to. Ty na tyhle věci přece nejsi, nebo ano? Lidi od reklamy – nic proti nim – používají jazyk jako nástroj zisku pro sebe a pro klienta.“ Přestal se usmívat a naklonil se ke mně přes stůl. „Pozor, teď budu patetický. Jde mi o jazyk. Já totiž používám jazyk pro sebe, podle svého a ke sdělování – pořád věřím, že to jazyk dokáže – originálně sdělovat originální myšlenky. Podívej se pod stůl.“

Byl jsem úplně zkoprnělý. Ani jsem nevěděl, jestli se mám urazit, nebo mu dát za pravdu. Odložil jsem příbor a poslušně se podíval pod stůl.

„Vidíš čtyři boty,“ pokračoval Roman a teď v jeho hlase byl nepříjemně neosobní tón. „Dvě jsou tvoje, dvě moje. Boty, co máš na nohách ty, jsou sice značkové, ale šijou se v Číně. Kolik lidí myslíš, že nosí boty jako ty?“

„Milion? Tahle značka má úžasnej marketing, ale otázka je, v jaké to dělají sérii.“

„Užasnej marketing… Dobře. Dejme tomu, že pouhý milion. Ale kolik jiných vzorů ta továrna dělá? Výdělky budou milionové, možná miliardové. A teď se podívej na moje polobotky. Žádný marketing nemají. Levá a pravá, jsou ručně šité posledním malostranským ševcem podle jeho vlastního vzoru a nemají na světě obdoby. Miliony z toho nekoukají a on je ani nepotřebuje. Má pár zákazníků, jako jsem já. Jeho botky jsou originální a uvnitř každé z nich se skrývá originální jazyk. Chápeš, co chci říct? Já věřím v nezaměnitelný jazyk svých knížek a bot.“

Krucinál, ten mi to dal. Jak mu vysvětlit, že jsem se za svoje reklamní „kopějky“ styděl už v momentě, kdy mi přišly na rozum? Musel bych se před ním obhajovat, a to jsem nechtěl, na jeho mínění o mně mi možná ani nezáleželo, nebyli jsme kamarádi, leda tak dobří známí. Přesto mi dalo hodně práce, abych mu nad králičím hřbetem nevyklopil, že už v tom dávno nejedu kvůli nějakému Stellaru, ale kvůli sobě a možná ještě někomu… Jedné osobě. Anebo dvěma.

Spolkl jsem svou pravdu spolu se soustem králíka a zapil ji douškem plzně. Před černým doktorem jsem se své kariéry nezřekl. Neměl jsem nárok. Od Stellaru jsem se ještě neodřízl, přestože mě vyhodili. Radikální řez zatím nebylo možné udělat.

V konventu jsme strávili celé odpoledne, z toho dvě hodiny v kapli svatého Benedikta, kde jsme podle Romanova předpokladu zprávu opravdu nenašli, i když logika Santiniho systému ukazovala právě sem. Kapli přestavěl podle svých představ Dienzenhofer, a pokud, jak řekl Roman, tam kdy něco bylo, později to zmizelo beze stopy. Tohle mi na dobré náladě nepřidalo, ale odhodlání pokračovat mi to taky nevzalo. Prošli jsme celý čtvercový dvůr a ambit s freskami, pak taky ambit prelatury s jediným realizovaným pavilonem, nad kterým se Roman rozplýval nadšením, „všimni si toho konkávního probrání fasád, Martine, to je přímo esence Santiniho“, bývalý špitál, všechny půdy, dormitář i refektář, vězení i zachované záchody mnichů, dokonce i strašlivé, kdysi zčásti zatopené podzemní kobky, kam se zavírali obzvlášť vzpurní provinilci, aby tam ve vlhku a chladu, ve skrčené pozici zpytovali svědomí.

V pět hodin se objekt uzavíral. Dohodli jsme se, že budeme pokračovat druhý den. Správce kláštera byl Romanův známý a nabídl nám, že nás v severním traktu nechá přespat; restaurátoři tam mají k dispozici jednoduše zařízené pokoje a všichni jsou teď na dovolené. Do soumraku jsme měli spoustu času, a tak jsme se rozhodli podívat se po okolí, po Santiniho stavbách na severním Plzeňsku. Byli jsme v Týnici, v Hubenově, v Mladoticích, v Nebřezinách, ve Všehrdech, v Kozojedech a v Nadrybách. Santiniho autorství nebo pouhá úprava těch starých chrámů, od gotiky po dnešek vrostlých do malých hřbitůvků, byly nezaměnitelné a mně dělalo radost, jak už všechny ty „rustikované liseny“ a „roztržené římsy“ poznávám. Třeba zakulacení stěn dříve hranatých zvoniček a potom plynulý, měkký přechod průčelí do boků lodi… Sám jsem na tyhle věci upozorňoval svého společníka a on s úsměvem říkal, že mám moc bujnou fantazii. Když jsem se u jedné kaple rozplýval nad „šambránami“ a „rizality“, poznamenal, že tam žádné nejsou, ale ať si z toho nic nedělám, i on má rád samotný zvuk těch slov.

Sférické trojúhelníky namísto oken, připomínající černé oči, kterými vás stavba mlčky pozoruje, jsme nacházeli poměrně často – jednou dokonce v miniaturním provedení na domečku márnice. A právě tady jsem měl dojem, že se na druhém konci hřbitova pohnulo něco světlého, vpravo ode mě, nebo spíš za mnou, nějakých deset patnáct metrů daleko. Cíp bílé látky, nějaký šátek nebo fábor. Když jsem se tam podíval pořádně a šel kousek blíž, uviděl jsem pobořenou hřbitovní zeď a ve vysoké trávě dva bílé kosatce; jejich květy se pohupovaly ve vánku a kolem bylo úplné ticho. Mrkl jsem po Romanovi. Opřený o dřevěnou branku si se zakloněnou hlavou a jedním přivřeným okem měřil Santiniho šípem kostelní věž a vysílal ke špičaté střeše obláčky kouře z doutníku. Strčil jsem hlavu do trojhranného okýnka a ucítil vlhkost a zatuchlinu. Spatřil jsem staré máry, ale nebyla tu žádná rakev. V koutech se černaly chuchvalce pavučin a od stropu až k márám se táhlo pět vysušených mucholapek.

Odvrátil jsem pohled od okýnka a musel přivřít oči před sluncem. Když jsem se rozkoukal, stál Roman pořád u branky, ale vyjeveně se díval někam za mě, k té rozvalené zdi. Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl stejný obrázek jako prve. Tráva, květiny, kříže.

„Co je?“

„Nevím,“ řekl a šel k tomu místu. „Měl jsem dojem, že tam někdo stojí a dívá se na tebe. Jako duch v bílé říze.“ Otřásl se. „To je blbost, co? Přísahal bych, že jsem tam nějakou postavu viděl. Hned zmizela.“

„Viděls ji koutkem oka…,“ řekl jsem a on přisvědčil. V pruhu vedoucím k díře v zídce byla tráva sešlapaná. A taky už tu kvetl jen jeden kosatec, druhý byl zlomený vejpůl. Takže si mě našly i tady.

Nadšení z výletu ze mě opadávalo jako omítka z oprýskané zdi. Setkat se s Viktorií by mi nevadilo, naopak, ale z její sestry jsem měl strach, na tu bych natrefit nechtěl ani ve snu. Taky jsem začínal být po celém dni a předchozí noci dost unavený a Roman si toho všiml. Řekl, že mi ukáže ještě poslední Santiniho stavbičku, schválně co já na ni. Zavezl mě do vesnice s názvem Kostelec a zastavil u hřbitova. Mdle se usmíval a nic neříkal. Díval jsem se na kostelík a vůbec se mi z auta nechtělo. Další přestavba gotiky. Ale nějaká nepovedená. Řekl jsem, že střecha na hranolové věži jistě není původní – příliš obyčejný jehlan. Ale pochválil jsem pěkné šindele na krovu lodi. Zato sférické trojúhelníky oken se mi nelíbily vůbec, přestože jich tady bylo tolik. Nějak spolu neladily a k dlouhým gotickým oknům se měly jako ke vzdáleným příbuzným, kteří si přijeli dělat nárok na dědictví. A jedno mělo ostění vyklenuté víc než ostatní.

„I mistr tesař se někdy utne,“ řekl jsem. „Víš, co si myslím? Že tohle stavěl spíš mistrův epigon než mistr sám.“

Roman se začal smát a plácl mě do ramene. Prohlásil, že jsem právě složil zkoušku ze Santiniho.

Na zpáteční cestě do Plas mi vyprávěl o jiných podobných budovách, co se tváří jako Santini, ale jsou dílem jiných projektantů. „Některé z nich,“ uvažoval nahlas, „jsou skoro stejně hodnotné, jako kdyby byly od něj. Převzaly jeho styl. Hovoří jeho jazykem. Dobrovolně nosí jeho znamení. Je v tom spíš vědomá pocta než epigonství – přiznání, že nic lepšího, nic krásnějšího než tahle střídmá, geometrická zdobnost se vymyslet nedá. Vždyť co přišlo potom? Baroko se vylilo z forem a nedalo se na to koukat, zákonitě ho nahradil klasicismus tak přísný, až je nudný, a nakonec historismus, který si sám řekl o nahrazení čistou formou bez ozdob. Kdepak – se Santinim to skončilo – s ním se u nás na dlouhou dobu přestalo stavět krásně.“

* * *

Těžké víno k večeři způsobilo, že jsem v noci ve skromně zařízeném studeném pokoji nemohl usnout. Ubytovna restaurátorů se nachází v prvním patře severního traktu konventu, a protože tu není žádný cenný mobiliář a celá část budovy je oddělena od ostatních zamčenými dubovými dveřmi, elektronika chodby ani místnosti nehlídá. Kromě nás dvou na patře nikdo nebyl. Vypůjčil jsem si od Romana klíče a šel jsem ven. Tam jsem si zapálil a poslouchal zvuky noci. Slyšel jsem jenom cvrčky a řeku. Lampy svítily až o kus dál, nad uličkou obíhající bývalý pivovar. Když si mé oči zvykly na tmu, všiml jsem si pod jednou z líp červeného konce cigarety. Siluetu kuřáka jsem viděl jen chabě, a přesto jsem poznal, kdo to je. Nepřivedla ji sem náhoda, ale součinnost dějů, a jak bych mohl zapomenout na podobnou motivaci; dřív byla stejná jako ta moje, teď už ne. Asi mě viděla, ale to mi nevadilo. Poodstoupil jsem do černé tmy u klášterní zdi a zahnul za roh. Šel jsem se podívat k hostinci. Restaurace už byla zavřená, ale ve dvou pokojících pod střechou se svítilo a nad vchodem se zelenal neon Zimmer frei. Parkoviště bylo osvětlené a nemusel jsem tam ani dojít, abych uviděl tmavou limuzínu, kterou jsem dobře znal. Kňourovo BMW.

Do konventu jsem se vrátil širokým obloukem po břehu řeky a cestou se snažil dobrat toho, jak mohl Kňour na Plasy přijít nezávisle na mně. Sledovat mě přece nemohl, a jestli mu dal santiniovský notes vodítko, tak jsem jeho schopnosti dosud podceňoval. Ale pomáhala mu ona a taky obrázek, který jsem zahodil v Římě a Kňour ho zvedl. Souhvězdí Blíženců se mohla dobrat, a pak stačilo obkreslit ho, zmenšit do správného měřítka a přiložit na zemskou mapu. Klobouk dolů.

Škoda, povzdechl jsem si, že je to taková zrádkyně. Vklouzl jsem do budovy a zamkl za sebou. Vrátil jsem se do pokoje a ještě předtím se podíval pod dveře toho Ropsova – byla tam tma. Chvíli jsem si četl v turistické mapě a zvažoval, jestli i Kňour bude nazítří objíždět Santiniho stavbičky v okolí. To by bylo dobré, v klidu bychom mohli dokončit prohledávání konventu. Jenomže Kňour už asi venkovské kostely navštívil, když do Plas přijel až večer, anebo se na malé ryby vykašlal a jde rovnou po té velké. Bude tedy záležet na rychlosti, bystrosti a štěstí. Ale že by riskoval fyzický střet se mnou a Romanem Ropsem, to jsem nepředpokládal. Prostě ho budeme ignorovat, a kdyby se ukázalo, že pistoli čirou náhodou nechal v Praze, dostane někde za rohem nakládačku.

Otupěle jsem mžoural do mapy a na okamžik jsem nad ní usnul. Procházka tedy pomohla. Šel jsem zhasnout a zavřít pootevřené okno. Stála přímo pode mnou a dívala se nahoru. Zvedla ruku na pozdrav. Nereagoval jsem. Šel jsem si lehnout. Po deseti minutách jsem byl zas u okna, přilípl nos ke sklu a znova vyhlédl ven. Pořád tam stála. S hlavou na stranu si založila ruce na prsou, do tmy jí zasvítily bílé zuby. Zavrtěl jsem hlavou. Významně se podívala na hodinky a pak na ně poklepala prstem. Pak zvedla ruce, sepjala je a třela je o sebe, jako že prosí. Vrátil jsem se do postele a tentokrát tam vydržel přes čtvrt hodiny. Ale usnout už jsem nedokázal. Nakonec jsem šel jenom zkontrolovat, jestli odešla. Ale stála tam, hlavu zakloněnou, oči upřené k mému oknu. Leskly se mokře, stejně jako tváře pod nimi. Když si uvědomila, že se na ni dívám, sáhla do tašky, co měla přes rameno, a vytáhla odtamtud dva předměty Zvedla je oba nad hlavu. V pravačce držela kartu. Obrázek ani číslo jsem nerozeznal, ale domyslel jsem si, že je to tarotová jednadvacítka. Zastrčila ji do toho, co svírala v levačce. Byl to santiniovský notes. Sebral jsem ze stolu klíče a šel pro Terezu.

Na schodech ani v chodbě jsem na ni nepromluvil. Rázoval jsem pár kroků před ní a ona mě následovala až do pokoje. Rozsvítil jsem, ale potom jsem si to rozmyslel a opět zhasl. Co kdyby v parku šmíroval ještě někdo? Teprve pak jsem se obrátil k Tereze, rozpřáhl se a praštil do toho, co mi podávala. Stránky se zatřepotaly jako křídla a notes s kartou přistály v koutě.

„Mě,“ hlesla Tereza a udiveně si prohlížela prázdnou ruku.

„Co?“

Upřeně se mi podívala do očí. „Potrestej mě. Zasloužím si to.“

Myslel jsem, že si dělá legraci. „Na to máš přece Kňoura.“ Zavrtěla hlavou. „Nebo nemáš? A na co má teda on tebe?“

„Tak to není,“ řekla tiše a po tvářích jí sklouzly dvě obrovské divadelní slzy. Ale já se od ní už nechtěl nechat dál balamutit.

„Vrať se ke Kňourovi, mrcho,“ řekl jsem a lekl se, jak se to rozlehlo pokojem. „Možná na to zítra přijdete vy dva dřív – no a co?“ pokračoval jsem tlumeně. „Stellar bude mít patent na úspěch a z vás dvou třeba udělají ředitele, mně je to fuk. Strčte si ten svůj reklamní univerzál někam, teda pokud vůbec existuje. Santini mě zajímá kvůli úplně jiný věci – to ale ty ani tvůj neohroženej pistolník nikdy nepochopíte.“

Zvedla ruce a zase je nechala klesnout. Pohled jí pohasl, sklopila hlavu. „Jsi hloupej – fakt hloupej. A úplně slepej,“ zašeptala a šla ke dveřím.

„To tě tady mám vítat s fanfárama a červeným kobercem?“ vyjel jsem na ni. „Jako velvyslankyni pražský pobočky Stellar Brusque? Tak to ses spletla, kočičko.“

„Jo!“ odsekla a skoro to zakřičela. „To jsem se teda fakt spletla. Abys věděl – já tuhle práci taky nepovažuju za kdovíco, ale jsem v ní aspoň dobrá a dělám, co mi řeknou. Ty nad ní ohrnuješ nos, ale není to proto, že by sis mohl tak foukat – kdepak. Ono ti to prostě nešlo, co?“

„Zapomínáš, že mě vyhodili,“ zasyčel jsem na ni a uvědomil si, že se pomalu přestávám ovládat. Pravá dlaň se mi svírala a otevírala sama od sebe a měla obrovskou, přímo žíznivou chuť drapnout Terezu pod krkem a prohodit ji zavřeným oknem.

„Možná máš šanci dostat se zpátky. Neříkej, že ti to Kňour nenabíd. Ale to ne. Na to je pán moc nafoukanej, co? Chlapi a jejich uražená pýcha – kolikrát jsem to viděla? Přitom jsi jenom zkrachovalej reklamkář –“

Tohle už nedořekla. Skočil jsem po ní a zaklapl dveře, které už otvírala. Druhou rukou jsem ji popadl za vlasy a prudce zatáhl. Nečekala to a upadla. Vlasy teď měla spadlé do tváře, ale hned si je odhrnula, bleskově se usmála, vyskočila na nohy a s gustem na mě plivla. Dostala za to facku zprava, pak zleva a pak ještě jednou zprava. Za každým úderem se ozvalo slůvko „tak“. Nevyřkl jsem je já, ale ona. Čtvrtou ránu zachytila rukou, sevřela mi dlaň, krátce ji políbila a pak mi prokousla kůži mezi palcem a ukazovákem. Má reakce byla hanebná, ale omlouvá mě snad aspoň to, že jsem ji neplánoval. Praštil jsem ji do hrudníku, až narazila do dveří a hledala ztracený dech. A můj vztek neměl dost. Znova ji čapl za vlasy, srazil ji na kolena a smýkl jí proti židli. Židle najela do stolu, zakymácela se, ale zůstala stát. A podivně inspirovala moji zlobu: s úžasem jsem sledoval, jak ohýbám Terezu přes tu židli a sahám mezi mapy na stole. Pak jsem to nahmatal, byl to šíp, který se onehdy zabodl do trávy tak blízko mě. „Uvidíme,“ procedil jsem mezi zuby, „zač je toho vídeňskej loket.“ Pak jsem ji šípem seřezal záda, stehna a zadnici, a jestli jsme předtím dost hlučeli, tohle švihání šípu do měkkého těla bylo tiché, což se nedalo tvrdit o Tereze. Za každou ranou vykřikla to své „tak“ a míchala se v tom bolest s touhou a nějakou tajnou, nešťastnou, hluboko v duši skrývanou rozervaností, která se teď rozléhala po klášteře.

Možná by byla zburcovala celý areál, ale najednou se rozlétly dveře a někdo rozsvítil. Zavřeli jsme oči před světlem, strnulí v úleku. Skrz řasy jsem se díval, jak na nás s otevřenou pusou zírá rozcuchaný Roman Rops, v černých trenýrkách a černém nátělníku, s černýma ponožkama na nohou. Nijak jsem se mu nedivil – v noci tu bylo celkem chladno, i když určitě ne všem.

Když pochopil, na co se dívá, hlesl „pardon“ a zavřel za sebou. Tereza se trochu ztěžka narovnala a řekla: „V každý chvíli džentlmen.“ A oba jsme dostali záchvat smíchu a jeden druhému zacpávali pusu, aby to Roman neslyšel.

Stáhl jsem jí blůzu a džíny a pod řeřavou žárovkou si prohlížel jelita, vymalovaná na kůži Santiniho rákoskou. Měla rudofialovou barvu a na dotek mě skoro pálila do dlaně. Pak jsem jí rozepnul podprsenku a stáhl kalhotky, mezitím začala svlékat ona mě. Dovedl jsem ji do sprchy a vlažnou vodou jí omýval rány, zatímco ona mi šamponovala vlasy a splachovala je střídavě horkou, střídavě ledovou vodou. Za to byla ohnuta přes koleno a dostala další výprask – čekala na něj – tentokrát holou rukou na holou. Bez rozpaků, v podivné radosti u toho vřeštěla, jako by ji na nože brali, a já si představil Romana, jak si vedle v pokoji zakrývá polštářem uši. Nakonec už jsem v umdlelé paži neměl žádnou sílu a ona chtěla ještě; docela by mě bylo zajímalo, koho z nás to bolí víc. Zabalil jsem ji do osušky jako kuklu, pěkně s pažemi u těla, a takhle spoutanou ji na rameni odnesl do postele. Tam jsem ji položil na matraci, otočil jsem ji břichem dolů a osušku jí dole vyhrnul až k bokům. Pak jsem znova vzal do ruky šíp a ukázal jí ho, byl teď strašidelně ohnutý. Ostrým hrotem jsem pak zaškrábal na půlky zadnice a nijak na nástroj netlačil, aby podrápaná kůže jen naběhla, ale nekrvácela. Tereza zasténala, zatínala hýždě a vrtěla se ve snaze před hrotem uhnout, ale pevně ovázaná osuška ji nepustila. Pak jsem jí roztáhl stehna a vložil mezi ně obličej, už tak tam bylo mokro a můj jazyk se propadal do slané měkkosti a zas před ní uhýbal, aby si ho Tereza pohyby pánve sama hledala a plnila se jím, byly to lepkavé polibky a já s nimi nepřestal, dokud jí tělo nesevřela křeč. Potom se roztřásla jako zasažená elektrickým proudem.

„Teď já, na tomhle konci jsem úplně vyprahlá,“ zachraptěla po chvíli a já ji převalil v osušce na bok, klekl si u její hlavy a přihlížel, jak napíná krční svaly, zvedá ke mně šíji a objímá pusou penis. Začala ho s vervou sát, s nepochopitelnou umanutostí ho vtahovala hluboko do hltanu a nějak při tom ještě stihla dýchat nosem. Když jsem z ní vyklouzl a chtěl jí nakonec poznačit i obličej, tentokrát jenom na chvilku a bezbolestně, otevřela své tmavé oči a řekla: „Přece mi neutečeš – teď prosím ne.“ A tak jsem se do ní vrátil a díval se jí do očí, kterými po straně sledovala můj výraz, když pracovala k finále, a pak taky v okamžiku, když se jí semeno vřítilo do pusy a ona ho spolykala.

Měla ty oči nechat zavřené. Když jsem v náhlém vyčerpání klepl koleny o podlahu, položila si hlavu na polštář a vycenila své velké potřísněné zuby, a jak se převalila, aby se vymotala z osušky, zavadila pohledem o okno a zaječela. To už jsem se tam ohlédl i já a uviděl hlavu, střapatou a blonďatou, jak na nás třeští zrak skrz dvojité okenní sklo a něčemu se směje. Ten úsměv byl stejně strašný jako ty oči – v duhovkách nebyly zorničky, ale dva černé sférické trojúhelníky, a roztlemená pusa byla sice plná bílých zoubků, ale za nimi něco scházelo. V rozesmátém černém otvoru chyběl jazyk.

Než jsem doběhl k vypínači a zhasl, hlava zmizela. Otevřel jsem okno a shlédl dolů. Dívka slézala po zdobené fasádě zručně jako opička, potom se odrazila od horní římsy přízemního okna a dopadla do trávy na všechny čtyři. Hned se zas zvedla a pohlédla nahoru, pořád s tím vyšinutým úsměvem, ale už zavřenou pusou. „Aurelie,“ řekl jsem tiše, „počkej, najdeme sestřičku, jo? Jen co se oblíknu.“ Na ta slova se rychle rozhlédla a rozběhla se k nejbližším stromům. V tu chvíli zalila silnici záře dvou reflektorů a u svodidel zastavilo policejní auto. Zavřel jsem okno a šel si lehnout k Tereze. Jestli si pro mě přišli, řekl jsem si, chci ještě chvilku být s ní.

Po několika minutách jsme slyšeli, jak hlídka odjíždí. Líbali jsme se dlouho, snad celé hodiny, omývali si v polibcích ústa, drhli si jazyk jazykem.

* * *

Představil jsem je u snídaně sestávající z jogurtů a rohlíků, pro které Tereza došla do samoobsluhy. Otázal jsem se Romana, kde chce toho dne začít.

„Vrátil bych se do kaple svatého Bernarda,“ řekl zamyšleně a s odporem odstrčil neotevřený kelímek s jogurtem. „Mám dojem, že jsme se včera nedívali pořádně. Můžeme jít?“

Cestou jsme potkali první skupinu návštěvníků. Spolu s dvěma staršími a dvěma mladými páry, osamělou kostnatou ženou, těhotnými manžely, tlustým klukem v kšiltovce a asi třináctiletou dívkou s pučícími ňadry a překvapivým černým knírkem se za průvodkyní loudal i Kňour. Byl stejně zarostlý jako já s Romanem, ale měl ještě tmavší kruhy kolem očí. Když nás uviděl, zastavil se. Tereza mě vzala za ruku a takhle jsme chtěli projít, jakoby nic, beze slov. Ale on se nám postavil do cesty – stoupl si před Terezu.

„Konec?“ zeptal se a ona jen sklopila hlavu. Trochu mě mrzelo, že neodpověděla. Průvodkyně na něj zavolala, ať si pospíší, že za ním musí zamknout, a jemu nezbývalo než poslechnout. Ale místo aby Terezu obešel, vrazil do ní ramenem. Ani tentokrát nepromluvila a zatvářila se způsobem, který jsem jí na obličeji viděl už v noci, když jsem jí přišel otevřít – provinile a uraženě zároveň.

Vyrazil jsem za ním, aby mi vysvětlil, co tím bodyčekem myslel, a taky abych mu připomněl, jak mě posledně bezostyšně oloupil. Ale Roman mě vzal za rameno a tiše řekl, ať ho nechám být, že na tohle teď není čas. Pak vytáhl z kapsy vypůjčené klíče a odemkl dveře malé kapituly. „Tenhle pavilon,“ dodal, „dokončili ještě za Santiniho života. Cha.“

Světlo venku bylo jiné než předchozí den a oblévalo stěny měkčeji. Připadalo mi, že stojíme v úplně jiné osmiboké kapli. Zdálo se, že zdi jsou tenké jak papír a jitro jimi prosvítá dovnitř. Roman se postavil doprostřed kaple, přiložil k očím divadelní kukátko a zahleděl se nahoru do kupole. Jenomže tohle zkoušel už včera a k ničemu to nebylo. Přešel jsem k výklenku s oltářem a zkoumal hlavice pilastrů a řasení říms. Tereza nás chvíli pozorovala a pak se optala, jaký tvar má ta zpráva mít; co všechno se tam má připočíst. Roman jí odpověděl napůl – buďto bude čára, anebo pětiúhelník. Pak jí nabídl své kukátko. Nevzala si ho, jen soustředěně pozorovala fresku na stropě. V tu chvíli se den za okny vyjasnil a světlo nabylo na intenzitě. Roman si mnul bradu a vrtěl hlavou. „Co je?“ chtěl jsem vědět.

„Ta freska je z roku sedmnáct set dvacet čtyři. Santini byl už po smrti.“

„No a? Jinde jsou přece taky nápisy pozdější než –“

Zvedl ruku a já zmlknul. „Já vím. A jistě s tou freskou počítal předem. Ale něco mě napadlo, když se Tereza zeptala na formu té zprávy. Kdyby byla vepsaná sem do kupole – jako že není, na to vás oba upozorňuju –, myslíte, že by mohla tvořit kruh?“ Začalo se mi pomalu rozsvěcovat. „No jasně!“ zajásal jsem. „Šifra by byla pořád stejná – k písmenům abecedy by se nepřipočítávalo nic. Nula. A jednička by byla A, dvojka B, trojka C a tak dál. Vlastně to může bejt kruh, ale… Čistý řešení to není, a to by přece mistr architekt nepřipustil.“

„Ale opravdovej kruh to není,“ poznamenala Tereza a měla pravdu.

„Není,“ nenechal se z úvah vytrhnout Roman. „Klenba má osm cípů a všecky jsou ztrojené – takovou složitost Santini pro ty své zprávy nepotřeboval, to by se byly našly třeba i v těch komplikovaných klenbách v Sedlci nebo Kladrubech.“

„Takže tam pojedeme znova?“ Ani jsem se nesnažil, aby to neznělo zklamaně. „Do tý doby budu bručet ve vězení.“

„Pojďte,“ řekl Roman a už byl venku ze dveří, „něco mě napadlo.“ Utíkali jsme za ním.

Zavedl nás ke skrytému, úzkému šnekovému schodišti, po kterém jsme sice předchozí den jednou seběhli, ale nedívali se při tom nalevo ani napravo. Nahnul se přes zábradlí a s vykloněnou hlavou hleděl nahoru. Udělali jsme to po něm. Při pohledu dolů jsme spatřili suterén, při pohledu vzhůru fresku na stropě druhého patra. Schody k ní stoupaly v dokonalé spirále, zdobené jednak prolamováním kamene, jednak kovaným zábradlím. Dívali jsme se do středu elipsy.

„Elipsa rovná se nula,“ řekl Roman a ukázal prstem na krásně viditelnou číselnou řadu na spodku točitého schodiště.

„Jooo!“ zařvali jsme s Terezou unisono a Roman nás tišil, zatímco tužkou opisoval do vzduchu jednotlivé římské číslice, které se mu kousek nad hlavou, v tlumeně šedavém světle, v mezírce mezi kulatou a ostrou šambránou zatáčely vzhůru spolu s celým schodištěm. Předal jsem mu notes, aby je zapsal tam. Když to udělal, neměl text už tvar elipsy ani spirály: tvořil jedinou rovnou linku.

„‚A‘ rovná se jedna,“ řekl jsem pro kontrolu a chystal se zkusmo přeložit kousek číselného zápisu do slov. Ale za zády mi něco kovově cvaklo a všichni tři jsme se otočili.

Stál tam Kňour. V pravé ruce držel pistoli a mířil ne na mě ani na Romana, ale na Terezu. Druhou ruku natahoval po santiniovském zápisníku a já mu ho už podruhé musel vydat. Zastrčil si ho za kalhoty a pak sebral Romanovi svazek s klíči. „Teď všichni po schodech dolů,“ zavelel, „nejdřív ten chlápek, pak ty, pak Tereza. Já půjdu za váma, a kdo mi bude chtít zdrhnout, toho zastavím. Je to jasný? Tak alou.“

Poslechli jsme. S Kňourem v zádech jsme seběhli ty nádherné schody a dole jsme prošli několik chodeb, než nám bylo poručeno, ať zůstaneme stát. Nacházeli jsme se před kobkami neposlušných mnichů a teď jsem si všiml toho, co mi předešlého dne uniklo: že na vnější straně dvířek jsou stále petlice. Kňour jednu zkusil, a nehnula se. U druhých dvířek to ale šlo a u třetích taky. Pak vylovil z kapsy mobil, koukl na něj, přešel s ním sem a tam a zašklebil se. „Ani vám je nemusím rozšlapat – no nejsem uznalej? Nemáte signál.“ Pistolí naznačil, že máme vstoupit – já do kobky vlevo, Roman do té vpravo. Místnůstky byly tak malé, že se v nich nedalo ani pořádně stát. Když za mnou dvířka zapadla, ocitl jsem se v šeru. Venku bouchla petlice a pak jsem zaslechl druhou. Předpokládal jsem, že Terezu si odveze jako rukojmí. Neřekl už nic, ani ona ne.

Ověřil jsem si, jestli je to se signálem telefonu opravdu tak bídné. Bylo. Telefon sice hezky svítil a pípal, když jsem ho k tomu přiměl, ale volat někomu odmítal a zprávy taky neodesílal. Rozhostilo se ticho. Vzpomněl jsem si, co mi o kobkách řekl Roman: kdysi tu trestaní mniši stáli po kolena ve vodě. Sáhl jsem na podlahu. Vlhká byla dost, ale vody nebylo ani na kaluž. Napadlo mě, že u Romana by to mohlo být horší. Jeho ručně šité polobotky možná dostanou zabrat.

Po chvíli jsem na něj zkusil zakřičet. Nikdo mi neodpověděl. Zařval jsem z plných plic a konečně jsem zaslechl ujištění, že mě slyší. Ale hlas ke mně doléhal slabě, vlastně skrz dvoje dveře a kus chodby, protože přes metrovou zeď nebylo slyšet nic. Vězeňský pokec se nekonal.

Vzduch sem proudil mezerou nad dvířky, spolu s trochou světla. Zapálil jsem si cigaretu a po několika šlucích ji típnul; nechtěl jsem se udusit. Skrčil jsem nohy a posadil se na studenou podlahu. Strach jsem kdovíjaký neměl, ten jsem očekával později. Nejvíc líto mi bylo, že jsme si nestihli přečíst Santiniho zprávu.

* * *

Smrt hlady a žízní se nám vyhnula, i když jsme na ni stačili mnohokrát pomyslet – a stejně urputně jsem myslel na zánět močových cest, prostaty a ledvin a kdovíčeho ještě. Na to nemusí být kobky zatopené, stačí ta vlhkost a lezavá zima od země. Co kdybychom tu trčeli několik dní? Začaly mi jektat zuby.

Vysvobození přišlo docela brzy a dobrodružné nebylo. Po dvou stísněných hodinách v maličkém ajnclíku jsem si ani žádné dobrodružství nepřál. Přestože nás nehledali, našla nás průvodkyně a správce bývalého konventu. Kňour byl dívce podezřelý už během prohlídky. Odtrhl se od ostatních a schoval se v refektáři, ale skupinka byla tak malá, že se jeho zmizení nedalo přehlédnout a průvodkyně si pro něj došla. Když prohlídka skončila, řekla o incidentu správci a ten se šel poohlédnout po konventu, jestli se Kňour náhodou někudy nevrátil. Správce nenašel jeho, ale nás.

Vyšli jsme na světlo a čerstvý vzduch a správcův vlčák se mohl pominout touhou zahryznout se nám do krku. Navrhl jsem Romanovi okamžitou oslavu se sektem a kaviárem, ale on neměl po vězení na žerty náladu. V patře jsme opsali čísla ještě jednou, tentokrát na zadní stranu nějaké knihy, kterou Roman vylovil z cestovní brašny, a pak jsme se rozloučili s našimi zachránci. Saab, který od předchozího dne parkoval v ohradě za klášterem, nás vyvezl na plzeňskou silnici a krátce nato na dálnici. Roman mlčel. Zastavil u první benzínky, byl to Agip, došel pro kafe z automatu a požádal mě, abych si laskavě vzpomenul na ty hvězdy.

Laskavě si vzpomenout – o něco takového si vám může říct jenom on. Tak jsem se snažil a vzpomněl si, načrtl mu jednotlivé body na účtenku z pokladny a on ty body pospojoval. Pak jsme lístek obrátili a začali překládat Santiniho text.

„A je jednička,“ řekl jsem, „připočítáváme nulu a tady je na začátku XV – patnáctka. Tedy o.“ Nato jsem mu přeslabikoval, co tři sta let zůstalo vyryto dospod točitého schodiště kláštera v Plasích, a on zprávu zapsal.

Obětuju pro to onu hořící svíci, která ku poctivosti tvého outerního svátku, sestřičko Bohu zasvěcená; ona před svatým obrazem rozsvícená jest. Bůh je tvá přísaha, říká tvé jméno, a já obětuju tobě mé hříšné srdce, a vinšoval bych, aby mé tělo v vosk, a ono mé černé srdce v knot a duše má v plamen se obrátila. Před trůnem Božím jako hořící fakule svítíš a také mě nehodného ozdobuješ, bych schopen byl díla ku prospěchu nebe. Jsou na světě nevěřící Tomášové, již nechtějí ničehož věřiti, čeho sami neviděli a nezkusili, a oni se smějí převelice se snází bystrou. Než suď každý zdravě, komu máme víc věřiti, tomu‑li, kdo pro to, že žádného zázraku neviděl a nezkusil, pochybuje o zázracích? Já bez tebe byl bych ničeho nedokázal, engeli svatý milostiplný, tys vedl mě od začátku mých cest. Velkolepej konvent ten jest dílem tvým jako mým, a zvědět to nesmí ku škodě světa persona žádná. Leda oni, kdož jednoho dne přijdou a s pomocí prozření budou číst – a dobrej Jan Nepomuckej budiž jim nápomocen, až do pantheonu vstoupí skrze můj poutnickej skvost.

„To je všechno?“ Zpráva mě tentokrát zklamala, nevěděl jsem, co si z toho vybrat.

Ale Roman mě plácl po rameni a začal se smát jako Jezule. „Nechápeš? Zelená hora!“ Najednou vyskočil a předvedl uprostřed prodejny Agip něco, co bych asi nejpřiléhavěji nazval „medvědím tanečkem“.

Když skončil, rozhostilo se ticho. Potom mě napadla nesrovnalost a taky jsem se s ní hned blýsknul. „Počkat… Jestliže se konvent v Plasích datuje do roku sedmnáct set pět, jak to, že je v nápise zmíněna Zelená hora, která vznikla až po roce sedmnáct set devatenáct, kdy našli Nepomukův jazyk?“

„Dobrý postřeh,“ vyhrkl Roman a chvíli stál bez hnutí. „Santini umřel ve třiadvacátém roce osmnáctého století – to ještě poutní kostel nebyl hotov. Ale stejně – co když to tam teprve hodlal umístit – aha? A tady to prostě zmínil, aby nás navedl.“

„Ve Žďáru jsme přece byli,“ namítl jsem cestou k vozu, „navíc spolu. A jak to dopadlo? Umučení Krista, umučení Nepomuka, umučení krysy. To je všechno.“

Ale Romana jsem nezviklal. Řekl, že pátý kostel teď svítí tak jasně jako Nepomukova svatozář. Další stavby už nemusíme hledat.

Venku už byla tma. Nasedli jsme do auta a vrátili se na dálnici. Saab jel tiše a bezpečně a já s lítostí vzpomínal na obětovaného Mini Coopera.

Roman mě vyzval, abych si nad hlavou rozsvítil čtecí světýlko, otevřel přihrádku a vyndal z ní čtvrtku a šablonu s obrysem republiky, kterou vzal z domova. Podal mi tužku a já siluetu Čech obkreslil. Auto jelo rychle, ale tak klidně, jako by stálo, takže se mi slepá mapka povedla. Roman řekl, že sice neodpovídá přesně, to ale vůbec nevadí.

„Aspoň zhruba,“ řekl mi, „aspoň zhruba tam zakresli těch pět kostelů se zprávami.“

„Včetně Zelené hory?“ ujistil jsem se.

„Zkus to.“

A tak jsem ho poslechl a po paměti se strefoval do Kladrub, do Plas, do Rajhradu, do Křtin a nakonec tedy i do toho Žďáru. Celkem se mi to zdařilo. Pět určených lokalit jsem porovnal s hvězdami vykreslenými na účtence. Souhvězdí Blíženců. Jakž takž to odpovídalo. Ale bylo vidět, že kdybych na to měl čas a podmínky a rýsoval přesně, odpovídalo by to dokonale.

„Gemini,“ řekl jsem a on se na mapku na chviličku zadíval a potom zas hlídal noční dálnici.

„Mně to připomíná i něco jiného,“ řekl. „Umíš kreslit postavy?“

„Postavy? Moc ne.“

„To nevadí. Načrtni do toho obrys člověka. Aspoň schematicky.“

„Jak? Tohle fakt nedovedu.“

„Ale dovedeš. Udělej to tak, aby Zelená hora byla jeho hlava. Další dvě hvězdy, ty vpravo, jsou ruce, a zbylé dvě vlevo nohy. Dobré, ne?“

Zkusil jsem to. Panáček měl hlavu ve Žďáru – tou jsem začal. Nohy jsem protáhl na západ, paže na východ.

Roman na to mrkl a uznale zvedl koutky úst. „To je ono.“

„Co?“ Pořád mi to nedocházelo.

„Zelená hora – panáčkova hlava. A co je v té hlavě? Jazyk. Nepomukův jazyk.“

Konečně jsem to měl. Panáček byl Jan Nepomucký, se svázanýma rukama a nohama shozený z Kamenného mostu do Vltavy.

„Zpovědní tajemství,“ hlesl jsem a Roman mě zaslechl a začal se smát. Řičel jako blázen, dokonce se párkrát plácl do stehen. Chytl jsem levou rukou volant – jenom pro jistotu, a přidal se k němu. Zmáčkl jsem klakson a zapnul výstražné blinkry. Slavili jsme světlem a hlukem. Právě k nám promluvil nejpodivnější barokní architekt střední Evropy, a bylo úplně lhostejné, že je tři sta let po smrti. Jeho sdělení proniklo časem jako přesně mířený šíp.

* * *

Přijeli jsme do Žďáru uprostřed noci. Na dálnici Roman usnul za volantem, saab pozvolna vplouval do odstavného pruhu a ke svodidlům. Všiml jsem si toho, když o ně málem škrtnul, a trochu hystericky Romana okřikl. U benzínky jsme se vyměnili, v poslední fázi cesty jsem po okreskách řídil já a Roman spal na zadním sedadle jako zabitý; jako by předchozí noc oka nezamhouřil.

Možná to byla náhoda, možná vůbec ne. Když jsem v předklášteří kousek za městem hledal silničku, co by se stáčela do kopce a zavedla nás k areálu poutního kostela, uviděl jsem po levé straně, na louce mírně se svažující k říčce, bílou zeď starého hřbitůvku, který kdysi dostal za úkol vyprojektovat Santini, když zemi zachvátil mor. Nenapadlo by mě u něj zastavit, kdybych brankou ve zdi nezahlédl světlo. Jenže hřbitov je dávno zrušený, nikdo tam téhle ani jiné noci neměl co dělat.

Zastavil jsem u krajnice. Roman se neprobudil, tak jsem ho nechal být. Vystoupil jsem a dveře vozu jen přivřel, aby to neklaplo do nočního ticha. Potom jsem za ohybem hřbitovní zdi zahlédl kapotu a čumák tmavé limuzíny. Stará známá společnost.

Vešel jsem na hřbitov a uviděl v jeho středu hořet světla. Svíčky byly voskem přilepeny k trojúhelnému soklu a zespoda osvětlovaly sochu anděla, polnicí ohlašujícího Poslední soud. Ta světla tu asi nebudou na ozdobu. Na trávníku vedle cesty se válel světlý hadr; nejdřív jsem ho považoval za deku nebo osušku, a pak, když jsem ho zvedl, jsem v něm poznal kabátek jednoho z dvojčat. Na prsou vlevo ho špinila tmavá skvrna, a když jsem látku promnul v ruce, projel prst malým otvorem. Krev byla zpola zaschlá, prsty mi nezmazala. Když jsem si látku přiložil k nosu, ucítil jsem slabý, nasládle nakyslý pach. Kňour si tedy konečně bouchnul. Dostal jsem strach i vztek – obojí najednou a ve stejné rozechvělé intenzitě.

Pátravě jsem se rozhlédl po hřbitově. Nemá už trojúhelný tvar lebky, navržený Santinim. Později ho zvětšili, mrtvých bylo nepočítaně a kapacita už nestačila. Ke třem hřbitovním kaplím přibyla čtvrtá – úplně stejná kopie těch ostatních. Každá z kaplí je otevřená třemi oblouky, kudy jde vcházet a vycházet, a přesto jsou všechny tmavé, nemají žádná okna. Černé průchody kontrastují s bělostí zdí a připomínají do výšky protáhlé umrlčí oči. Nechtělo se mi, ale musel jsem do nich vejít, abych zjistil, kdo tam leží zabitý. Bylo by mi líto obou, Viktorie samozřejmě víc, ale kdyby ztratila sestru, nezešílela by? Děsil jsem se, kterou z nich tam najdu.

Sáhl jsem po svíci, ale když jsem ji ulomil a vzal jednomu z vrcholů trojúhelného podstavce světlo, plamen rázem zhasl a dva zbylé se třepotaly, jako by měly samy zaniknout. Zapálil jsem svou svíci od té vlevo, plamen se zvedl a potom zmizel, jako by ho horký vosk vsál zpět. Zkusil jsem tedy plamínek té vpravo a knot se teď chytl, takže jsem udělal několik kroků k východní kapli. Pak svíce zhasla znova. Chvíli jsem stál bez hnutí a pozoroval tenkou stužku dýmu – esovitě se vinula ze žhavého knotu a nechala se odfouknout nočním vánkem.

Vzdal jsem to. Vrátil jsem se k soše, nakapal na kámen čerstvý vosk a svíci přilepil zpět. Pak jsem ji zapálil svým egyptským zapalovačem. Plamen se vztyčil a zároveň ožily i dva ostatní. Trojúhelník zas hořel jasně a anděl s polnicí vyhlížel v tom dokonalém nasvětlení spokojeně.

Zvážil jsem, jestli se nemám vrátit do auta a vzbudit Romana, půjčit si baterku, něčím se ozbrojit a teprve potom vyrazit zpátky na hřbitov. Bylo to lákavé, ale zavrhl jsem to a ke kaplím vykročil sám. Ve východní nebylo nic, plamínek zapalovače osvětlil opadanou omítku, vlhkost a taky černou plíseň tam, kde se stěna stýkala s podlahou. V druhé kapli to vypadalo stejně, ve třetí skoro stejně. Málem mě připravila o život.

Byla tam nastražena past na hodně velkou krysu. Jednu složku té pasti už někdo spustil a to mi zachránilo krk. Jinak bych tam vlezl jako prosťáček boží. Princip zařízení byl obdobný jako u smrtícího stromu v Kladrubech. Stačil jeden neopatrný krok a dětsky primitivní mechanismus slepě udeřil o metr výš, než byla noha, která ho spustila. Až před kaplí jsem si všiml, že z vrcholu pravého oblouku něco visí; nějaká podlouhlá tyč nebo lať. Do jejího rozštíplého konce byla kolmo vnořena tenká, možná třicet centimetrů dlouhá čepel kuchyňského nože. Dřevěná střenka byla odstraněna a děravý jílec svazoval s topůrkem drát, aby zbraň ze štěpu při úderu nevyklouzla.

Bokem jsem krůček za krůčkem prolezl dovnitř, jen abych se ničeho nedotkl, a uviděl na stropě lesklé háčky a očka, pak taky jeden povolený rybářský vlasec a dva napnuté, připevněné ke koncům latí, držených v klenbě zpola zatlučenými skobičkami. Tiše tam čekaly další dvě kudly. Teď jsem byl rád, že se mnou není Roman. Ve své roztržitosti by určitě vlezl některé z čepelí do cesty. Na zemi uvnitř jsem našel sfouknutý pahýlek svíčky. Tuhle noc určitě svítila – to ona měla nalákat Kňoura do pasti. Nepochyboval jsem, že to tu bylo uchystáno pro něj.

Opatrně jsem se protáhl ven a očima hledal v trávě. Pak jsem spatřil dřevěný kolík, vedle něj další, pak třetí. Vlasec skoro nebylo vidět. Zkusil jsem jemně odhrnout trávu tam, kde jsem ho tušil, a v prostředním průchodu to luplo: lať ještě chvíli drnčela a nůž vystrkoval z oblouku svůj rozvibrovaný zoban. Zůstal jsem v podřepu a letmým dotykem spustil třetí zbraň. Tady lať nevydržela, v půli se zlomila a nad hlavou mi udělala krkolomný přemet. Zvedl jsem ji a ohnal se s ní jako kromaňonec se svým kyjem.

Vrátil jsem se k andělovi a pokoušel si představit, co se tu vlastně stalo. Spískala to jen Aurelie, nebo to bylo dílko jich obou? Sestry už musely o Kňourovi vědět, možná na něj natrefily ve městě nebo u kláštera a rozhodly se políčit na něj pastičku, zvlášť jestli viděly, jak najednou zachází s dívkou, kterou měl tenkrát s sebou v Kladrubech… dohadoval jsem souvislosti. A v noci ho přilákaly světlem na hřbitov, třeba si myslel, že mu tady čenichá po Santiniho větě nějaká konkurence. To by odpovídalo. Ale co kdyby do vražedné kaple vstoupila Tereza?

Kňour se nachytat nedal a jednu z nich postřelil, možná zabil. Ale kde všichni jsou?

Přes rameno jsem se podíval na vrchol kopce. Z kostela vycházela záře.

Doběhl jsem k autu se spícím Romanem, zatřásl jím, předal mu svůj ukořistěný tomahavk, a než se vzpamatoval, vezl jsem ho po silničce kolem kopce a po chvíli našel úzkou odbočku – stáčela se nahoru mezi stromy.

* * *

Brána poutního areálu byla dokořán, bílé terénní auto stálo až u ní. Vešli jsme s Romanem na hřbitov – tentokrát ten horní. V trojúhelných i vysokých oknech chrámku se svítilo, žlutá záře dopadala na kříže a žulové desky hrobů. Proudil sem chladný podzimní vánek a komíhal plamínky několika svíček a lamp, postavených na katafalcích. Bylo znát, jak to tu prořídlo – od posledně několik nejbližších náhrobků zmizelo a zůstala po nich jen nerovná zem, u zdi se vršily hromady hlíny a písku, kterými se zasypávaly prázdné hrobky. Nebožtíci byli postupně stěhováni jinam.

Zelené dveře kostela byly zamčené, zevnitř k nám nepronikl ani hlásek. „Zajímalo by mě, jak se tam dostali,“ podivil se Roman a zabušil. Chvíli jsme poslouchali noc. Hledal jsem očima v kaplích ambitu nějaký bílý bod; nějaký světlý pohyb. Byly temné.

Pak Roman zabouchal podruhé a dveře se otevřely. Ve škvíře jsme zahlédli Kňourovu pistoli a za ní podezíravé oko. „No konečně,“ poznamenal a pistolí nám ukázal, abychom vešli; zdálo se, že ji od rána vůbec nepustil z ruky. Sebral Romanovi ulomenou lať s nožem a vyhodil ji ze dveří, a totéž udělal s našimi přenosnými telefony. Tereza bledá jak vosk stála vedle něho, přepadlá, se zdrceným pohledem. O úsměv se nepokusila. Očividně toho měla dost. Objal jsem ji, ale ani nezvedla ruce, jenom řekla „promiň“. Kňour za námi zamkl a zavrčel, ať si to necháme na jindy. Přišlo mi to zvláštní – nějak jsem nedokázal mít z něho opravdový strach. Brát toho šaška vážně? Nikdy. Zasmál jsem se jeho vystrojení: přes černý svetr měl navlečen řemen s toulcem plným šípů a křížem přes něj luk sester Unterwasserových. Ale brát toho chlapa vážně byl nejvyšší čas.

Za kovovým zábradlím s brankou, které stojí před hlavním oltářem a uzavírá ho, seděl nanejvýš osmnáctiletý kluk s rukama svázanýma opaskem a prohlížel si nás strachem rozšířenýma očima. Vzpomněl jsem si – ten horlivý průvodce, jak ho tehdy Roman odmítl. A domyslel jsem si, že tady dnes večer zůstal přesčas a kutil tu bůhvíco. Kňour ho tu překvapil a náramně mu to hrálo do karet – nemusel se do kostela vlámat, a dokonce získal klíč, kterým za sebou hezky zamkl. Kluk seděl s koleny pod bradou a nohy spoutané neměl, ale při pohledu na střelnou zbraň v Kňourově ruce se ani nepohnul. Jenom se třásl strachem, aby neskončil jako jedna z dívek u vedlejšího oltářního výklenku. Ta, co ležela a krvácela.

Viktorie se skláněla nad sestrou a hladila ji. Na bílé blůze kousek pod klíční kostí měla Aurelie velkou tmavou skvrnu. Ležela na dlažbě potřísněné krví a s hlavou na sestřiných stehnech nás upřeně pozorovala těma divnýma, neskutečnýma očima: černými trojúhelníčky v jasně modrých, teď neblaze skelných duhovkách. Byla ještě bledší než jindy, tenoučkou kůži napjatou a vlhkou z horečky. Zdálo se, že nikoho pořádně nerozeznává a nemůže popadnout dech, a přece se snaží něco říct.

Úzké rty se pohnuly a zůstaly přivřené. Potom se ozval ten zvláštní hlas. Rozumět bylo dobře. „Jazyk se sytí jazykem,“ pronesla ústa bez jazyka.

Kňour se zatvářil vyděšeně, otáčel se a rozhlížel po kostele, mával pistolí a opakoval, že tohle už někde slyšel a ať mu hodně rychle připomeneme kde. Roman vyprskl smíchy, ale bylo v tom zvuku slyšet, že je to jenom obrana před úzkostí.

„V Kladrubech,“ řekla Tereza tónem, který ohlašoval jeden z jejích nečekaných záchvatů pláče – v příštím okamžiku už jí po tvářích tekly slzy, a jak mluvila, jednu po druhé polykala. „V Kladrubech přece, tam to bylo, copak si nevzpomínáte? Hlas bez jazyka – začínám tomu rozumět. Bohužel.“

Aurelie se začala smát, aniž by otevřela pusu. Znělo to trochu jako vzlykot.

„Aurelko,“ obrátil jsem se k těm černým trojúhelníkům v modrých očích. „Co jsi udělala s vyřízlými jazyky?“

Chvíli bylo ticho a potom zavřená ústa řekla: „Rozkousala jsem je a vyplivala do úrodné půdy. Vyrostou z nich mluvící kytky.“

„A proč?“ Cítil jsem, jak se mi za ušima ježí vlasy. Ale tón jsem udržel jakž takž pevný. „Proč jsi to udělala?“

„Jazyk je zbraň,“ ozvalo se z Aurelie. „A já je odzbrojila. Kytky nejsou tak nebezpečné. Někdy mají trny. Trny tě zraňují, ale jen proto, že kytky mají taky strach.“ Znova se krátce, niterně zasmála a zmlkla.

Všichni se na ni dívali jako na zjevení. Nikdo nic neříkal, nikdo si nechtěl nic představovat. Jediný, kdo nic nechápal, byl Kňour.

„Co to žvaní?“ obrátil se na mě, ale já mlčel. „Může mi to probůh někdo vysvětlit?“

Nakonec odpověděla Tereza. Se strnulým pohledem upřeným do prázdna řekla: „Nějaká logika v tom je. Logika šílence – ale i tak. V jazyce je nebezpečí, je třeba hledat řeč, kterou jde vyjádřit všechno. Měl jsi mi věřit, když jsem tě přesvědčovala, že Santiniho tajemství není na prodej. Martin to vycítil, ty ne. Nebudeš mít nic. Teď nás tady kvůli tomu pozabíjíš. Nebo ne? Tak aspoň umře tady ta holka… a zároveň to zabije její sestru. Máš radost?“

„Chtěly mě oddělat!“ rozkřikl se. „A ty jsi na jejich straně?“

„Jsem. A nechápu, jak jsem kdy mohla bejt na tvojí… jak jsem ti mohla dávat přednost před ním.“ Ukázala na mě. „Moje chyba, že jsem ti to dovolila a ještě ti byla k ruce. Protože ty jenom zničíš, co můžeš, ty… manažere.“ Udělala ke mně dva kroky, ale hlaveň pistole se jí zaryla do žeber.

„Zatímco on,“ dořekla za ni Viktorie a všichni se k ní otočili, „to zdá se pochopil. Viď, Martine? Santiniho jazyk je přece cit bez jazyka, jazyk není vždycky na mluvení – někdy je dobře držet ho za zuby. Cit se ukrývá v číslech, v obloucích klenby a ve světle, co proniká oknem. Aspoň pro některé.“

„Teda já jsem dojatej!“ změnil Kňour tón a postrkoval před sebou Terezu. „Tím mě chceš dostat, náno? Nožejčky selhaly, tak teď řinčej city? Ach! Já se snad poseru. Tak koukni – jestli tu Santiniho univerzálku znáš, ty nebo tvoje pokriplená sestřička, prostě ji vyklopte a já vás pustím. Jak jednoduchý! Ta tvoje bláznivka vůbec nemusí vykrvácet – záleží jenom na vás.“

V tu chvíli stál od Terezy na půl metru. Zatímco mluvil, gestikuloval oběma rukama a pak je svěsil k zemi – včetně té ozbrojené. Jestli se dalo něco dělat, ta chvíle nastala teď. Přiskočil jsem k němu a zkusil mu pistoli vykopnout. Ale bylo to špatně načasované, předpokládal to a snadno mi uhnul. Než jsem našel ztracenou rovnováhu, praštil mě pěstí do žaludku, až se mi zatmělo před očima a neudržel jsem se na nohách.

„Nezapomínej,“ zasípal mi do ucha, „že mě chtěly zabít. Mám teda nárok něco po nich chtít… Hele,“ řekl opět jiným tónem, teď úplně klidně, a dokonce mi pomohl na nohy. „Já nejsem mstivej, vždyť mě znáš a zase můžem bejt kamarádi. Chci jenom, abyste mi našli a přeložili tu pátou Santiniho zprávu, protože v ní určitě bude, co hledám. Už to doufám nemusím opakovat, že ne? Do rána je na to času dost, a čím dřív to budete mít, tím dřív vypochodujete ven a zavoláte si sanitku.“

„Jdi se bodnout s tou svojí větou!“

„Už jsme tu jednou byli a nic nenašli,“ upozornil ho Roman.

„To ještě nic neznamená. Mám tušení, že to bude tamhle nahoře – v tom pouzdře na stropě. To jste počítám neprohlídli?“

„To je jazyk Jana Nepomuckého,“ ohradil se Roman. „Tam by to Santini nenechal, na to byl příliš pobožný. Je to posvátná relikvie.

„Chcete tvrdit,“ přerušil ho Kňour, „že tam je opravdu kus lidskýho masa? Máte mě za blbce?“

„Nevím,“ pokrčil Roman rameny, „ale stejně se tam nedostaneme.“

Kňour se zašklebil jako rarach. „Tak ho zkusíme sestřelit.“ A sundal si z ramene luk.

Tereza, která už přestala brečet, na něj užasle zírala a Viktorie právě položila sestřinu hlavu na stočený kabát. Aurelie měla zavřené oči a nevěděl jsem, jestli jen usnula, anebo omdlela, anebo je už mrtvá.

„Nedělejte to,“ řekla Viktorie. Ale nevšímal si jí. Poodešel o kus dál, aby nás měl všechny pod kontrolou, schoval pistoli do kapsy, zasadil šíp, natáhl luk a zamířil nejdřív na mě, pak na Terezu. Potom se otočil, zalícil a vystřelil vzhůru ke stropu. Nepomukův jazyk byl dobrý terč. Šíp sice nestrefil pouzdro, ale zasáhl jeden z paprsků svatozáře a přerazil ho. Oba předměty udeřily o dlažbu před oltářovou mřížkou a svázaný kluk, který se za ní choulil, zaječel leknutím.

Kňour se pro šíp sehnul a já se rozhodl podruhé zaútočit – a Tereza, jak jsem si všiml koutkem oka, šla do boje se mnou.

Vyrazil jsem proti němu a nabral ho hlavou do boku. V uších se mi rozezněla zvonkohra. Ne že by s ním úder vůbec nehnul, ale měl jsem vzít v úvahu, jak pevně je stavěný. Tereza ho chtěla kopnout do rozkroku, ale zachytil jí nohu a vypáčil do výšky – s výkřikem upadla dozadu a uhodila se hlavou o zem. Obrátil se ke mně a dvakrát před sebou sekl šípem jako mušketýr. Úspěšně jsem před ním uhnul. Potom mi bez rozpřáhnutí, nečekanou spodní ranou vrazil šíp do levého stehna, odběhl stranou a šátral v kapse po pistoli.

To zasténání, co se mi vydralo z pusy, znělo směšně klidně a smířeně, dokonce nějak opožděně. Bolelo to pekelně. Rána šla až na kost, ale když jsem šíp vytáhl, krvácela jen málo. Udržet váhu na poraněné noze dál nešlo. Svezl jsem se na zem a soustředil se na bolest, vystřelující nahoru až k ledvinám a dolů až k nártu. Tereza, která seděla vedle mě a držela se za natlučenou hlavu, se teď trochu vzpamatovala, prohlédla mi ránu a pošeptala do ucha, ať tomu grázlovi už konečně vyjdu vstříc – kvůli nějakému Santinimu mě nehodlá ztratit. Vzala šíp do dlaní, ohnula ho přes koleno do tvaru podkovy a vmetla ho Kňourovi pod nohy. Pak vrhla vyčítavý pohled na Romana, stojícího nad námi jako špatně vyřezaný svatý, a zasyčela na něj: „Že byste se taky o něco pokusil? Nebo jste tady na exkurzi?“ Ale toho zjevně nenapadlo, aby nám přišel na pomoc. Počínal si divně, jako by na nás zapomněl. Chvíli soustředěně, zadumaně pozoroval podlahu, pak vytáhl kapesník, sklonil se a setřel z dlažby krvavou šmouhu, kterou tam zanechaly mé prsty. Pak zavřel oči, jako kdyby se na něco rozpomínal. Najednou jako by procitl, zvedl se a k překvapení všech přítomných se rozhovořil jako na přednášce. Prý změnil názor a teď si je jist, že nápis co nevidět najde a na stropě to určitě nebude. Máme to nechat na něm. Náhle působil naprosto klidně a sebejistě a kupodivu to zabralo.

O poznání klidnější Kňour řekl, ať tedy sebou hodí, a uvelebil se před postranním oltářem, odkud měl dobrý výhled na všechna svá rukojmí. Když zachytil můj pohled, podíval se jinam, a dokonce se zatvářil ublíženě, jako bych si za to mohl sám, že jsem ho vyprovokoval. Psychopat… Měl jsem to v něm poznat už dávno. Pak jsem si všiml jiného pohledu – vytřeštěného, vyšinutého, nebezpečného.

Aurelie díkybohu žila. Ležela s hlavou na polštářku ze sestřina kabátu, ale oči měla dokořán a nevěstily nic dobrého, naopak – bylo v nich nějaké děsivé poznání, možná i zoufalé odhodlání. Civěla přímo na mě a pohybovala rozpraskanými rty. Možná zas mluvila břichem, ale nebylo nic slyšet a já ji kvůli té strašné bolesti v noze najednou začal vidět rozmazaně a její sestřičku taky – u stěny se teď krčily čtyři světlovlasé dívky. Položil jsem si hlavu na chrámovou dlažbu a zavřel oči, abych si na chvíli odpočinul.

Levou ruku mi Tereza svírala v dlaních, pravou jsem položil na kámen. Pod bříšky prstů jsem cítil jeho rýhy, starobu tří set let, kdy ho opracovali a položili na tohle místo. A potom jsem nahmatal něco zvláštního.

Bříško ukazováku se propadlo do dvou zkřížených vrypů. Písmeno X. Pod prostředníkem bylo V a malíček nalezl dvě I. Ta písmena byla čísla. Ta čísla písmena. Ani v té ukrutné bolesti jsem se nemohl neusmát.

Pár minut jsem si vychutnával pohled na Romana, šmejdícího kolem oltářů se švýcarským nožíkem v ruce – měl na něm miniaturní plastovou lupu, skrz kterou soustředěně okukoval ostění a historické kování. Na co si hraje? Sherlock Holmes pátrající v kostele. Zavolal jsem na něj a zeptal se ho, jestli si pamatuje na „hvězdy v podlaze“. Mluvili jsme o nich přece, když jsme tu spolu byli poprvé.

Vzpomněl si, ale nepříliš ochotně. „Pětilisté růže, pětihrany vsazené do dlažby – heleme se, právě na jednom ležíš. To je ale náhoda.“ Přišel ke mně a prohlížel si mé lůžko. Zdálo se mi, že se něco snaží naznačit zvedáním obočí a různými slabomyslnými úšklebky, ale to už se nade mnou sklonil i Kňour a on toho nechal. Nejistě za jeho zády zvedl MLPtextvlevojeden koutek úst – z očí mu koukala směs zklamání a naděje, nepatrně zavrtěl hlavou a kousl se do rtu. Došlo mi to. Prve jen odváděl Kňourovu pozornost; na to, že Santiniho nápis je vrytý do dlažby, přišel o chvíli dřív než já.

Ale už ho objevil i Kňour a začal se chechtat.

Podíval jsem se na Aurelii. Pořád mě napjatě sledovala. Teď se k nám ohlédla i její sestra. Usmál jsem se na ně a podal ruku Tereze, aby mi pomohla vstát. Objala mě, dala mi pusu na pusu a zvedla mě udivující silou na nohy. Kňour ji popadl za zápěstí, odtrhl ji ode mě a vnutil jí santiniovský notes. „Piš.“

Tereza si sedla na podlahu, zkřížila nohy, a zatímco prsty levačky luštila ošlapanou řadu čísel vsekanou do obvodu pětiúhlé desky, tužkou v pravačce přepisovala římské číslice do notesu. Zpráva byla kratší než ostatní. To, co Tereza rychle zapsala, jsem já pomalu, s pomocí tabulky slabikoval nahlas a přepisoval do slov. Už mi to docela šlo.

A=5, Z=4. Začínalo to takhle: XV‑VIII‑XIX‑ (kdo) ‑XIV‑IX‑XXIII‑XXIV‑ (jest) ‑XXIV‑V‑ (ta) …

Kdo jest ta žena, jež jako Jitřenka shlíží, krásná jak Luna, čistá jak Slunce žhoucí, strašná jak vojsko pod praporci? Ve jménu Kristovu a při ouctě k tajemství zpovědnímu zvostává jazyk mlčeti, a přesto z vůle Boží hovoří i poté, co tělo v hrobě hnije a duše s Otcem Všemohoucím pobejvá. Neboť já pokračuju. Stal jsem se engelem, stal jsem se tou, která v díle mně věrně pomáhala a nechávala se coby bytost nebeská spatřovati a oslavovati. Stala se mnou, já se stal jí. Stavitel není a nebude jeden. Jsem jeho jazykem a strážím své tajemství jako u zpovědi.

Kdo jest ta žena, jež přichází z pouště? Uhádneš ty, kdo dovedeš v kameni číst a kdo třebas i proti zvyku a právu a rozumu jednáš, však s planoucím srdcem a ku chvále Pána tak činíš, jakož i já tak konám. Pomni jen, abys nezranil. Konej, co jest po vůli tvojí a ku chvále Jeho. A nikomu při tom neubliž.

Dočetl jsem a chvíli bylo ticho.

„Co to má znamenat?“ ozval se Kňour a znělo to jako zakvičení. „Nechápu! To přece není ono!“

„Já tomu asi rozumím,“ řekla Viktorie s rukama před pusou.

„To nepsal Santini,“ podotkl Roman. „Respektive to opět psal ten druhý. Ten jazyk se trochu liší, daly by se tam najít sémantické –“

„Cože?“ zaryčel Kňour, ale nikdo si ho nevšímal.

„Tahle je od ní,“ doplnil jsem já, docela zbytečně. „Od andělský pomocnice, co ho přežila o spoustu let. V Kladrubech je v kupoli nápis: ‚Kdo je ta žena, jež přichází z pouště?‘ A tady se to spojuje v jednom kruhu.“

„Je to z Písně písní krále Šalomouna,“ přemítal Roman nahlas. „A ten začátek taky – Jitřenka, Luna, Slunce. Jenom z jiného verše. Ty motivy Santini rád používal, rukopis je evidentní. Jenomže kdo to přesně je – žena, co přichází z pouště? E. bude Elisabeth a on ji miluje. Ale která z nich tohle psala? Elisabeth – jeho manželka? Taky měl sestru, co umřela.“

„Já bych v tom viděl tu sestru,“ prohlásil jsem. „Mohla by to bejt ona – sestra, co umřela. Sestřička nebožtík. Jenomže ona neumřela. Bylo to jenom duševní ochrnutí, zdánlivá smrt mysli – to se tak někdy stává… Žila dál v klášteře, kde se jeptišky staraly o choromyslné. Uzdravila se, ale měla tam zůstat. A z toho se málem zbláznila znova. Chtěla zpátky. Domů. K milovanýmu bratříčkovi.“

„No právě,“ připojila se Tereza. „Co když ji v klášteře zavírali do takových ajnclíků, jako jsou ty v Plasích? Já bych tam nevydržela ani čtvrt hodiny. Pohřbená zaživa… Utekla odtamtud a vyhledala bratra,“ domýšlela to dál. „Dejme tomu. Ale přijal ji vůbec? Řekla bych, že měl dost starostí sám se sebou – se svojí genialitou i svým hendikepem. Co si asi myslel? Že se mu opravdu zjevuje anděl? Připustil by, aby mu s prací pomáhala pomatená sestřička a po jeho smrti dohlédla na to, aby kostely vyrostly podle jeho plánů? A aby se do nich jeho jménem podepsala? Pomáhala mu – ale nechtěla ho svou pomocí ranit. Byl pyšnej, no a co? Ale byl taky zbožnej a věřit na anděly je někdy snesitelnější než přijmout skutečnost. Ona byla silnější. Teda… tomu říkám oběť.“

„Zajímavá interpretace,“ třel si Roman bradu, „a věřím, že cenná. Přesně se to, bohužel, ovšem nikdy nedovíme.“

„Mně tohle stačí,“ usmál jsem se na Terezu a dodal: „Dík za všechnu pomoc.“ A ona udělala něco, čím mě překvapila dřív a povedlo se jí to i teď: uchopila mou ruku do dlaní, zvedla si ji ke rtům a políbila ji. Před ostatními mi to bylo trochu trapné. Roman jen povytáhl obočí, ale Aurelie s Viktorií nás bedlivě pozorovaly. Rysy ve Viktorčině obličeji se na okamžik napjaly, ale pak kývla hlavou. Dokonce se pousmála.

Kňour odstrčil Terezu a zasadil mi dvě rány pěstí do hlavy. V druhé ruce pořád držel pistoli. „Jak to? Jak ti to může stačit, pitomče? Poslední Santiniho zpráva přece musí obsahovat něco navíc.“

„Třeba je první,“ upozornil ho Roman. „Je jedno, u kterého z těch pěti kostelů začnete. Bez těch ostatních by to nedávalo smysl.“

„Vždyť to žádnej smysl nedává! A chybí tam ta věta. Univerzální věta přece. Měla tam bejt. Tak kde je? Kde je probůh ta věta?“ žadonil Kňour, najednou popelavý. Zdálo se, že je mu chvílemi do breku a pak zas má chuť začít střílet.

„Ale ona tam přece je,“ usmívala se Tereza sladce. „Ty ji nevidíš?“

„Akorát,“ řekl jsem tiše, „si za ni nic nekoupíš, Kňoure. Věděl jsem to.“ Udělal jsem chybu, že jsem si přisadil. Jenom ho to popudilo.

„Tak proč… Proč jsi do toho šel, když jsi tomu nevěřil, ty hajzle?“ Ústí pistole jsem měl před pravým okem.

„Dal jsi mi jinou možnost? Přišlo mi, že to má smysl. Smysl pro mě – ne pro tebe nebo pro Stellar Brusque. Pro mě. Proto jsem do toho šel.“

„Konej, ale neubliž,“ přečetla Tereza ze zápisníku. „Takový poučení, Kňoure. Měl by ses tím konečně začít řídit –“

Uhodil ji pistolí do tváře a já jsem zaútočil potřetí. Čapnul jsem ho za spodek nohavic a podrazil mu nohy. Na víc jsem se vleže nevzmohl. Roman mu zkroutil ruku za záda. Šípy se vysypaly z toulce a rozlétly se po podlaze. Kňour dvakrát za sebou zmáčkl spoušť a ozval se rachot střelby. Než jsme se vzpamatovali, už zase stál na nohou, s nepříčetným pohledem v očích, zlověstně klidný.

Jako by si vybíral, koho zabije jako prvního a kdo bude další.

Mihlo se za ním něco světlého, viděl jsem to jen koutkem oka – jeden prudký bílý pohyb zleva a druhý zprava. A pak… Trčely z něj dva tenké nedlouhé nože a jedna pletací jehlice, doposud ukryté u Viktorie v kabátě. Zařičela z něj bolest, kroutil se ve špičatých železech jako had, upustil pistoli a snažil se nože vytáhnout. Viktorie si druhý útok rozmyslela, ale Aurelie mu zezadu skočila na záda, obemkla ho nohama a rajtovala na něm jako na splašeném mezku – její ostruhou byl teď vykosťovací nůž, kterým ho nepřestávala zběsile pobízet. Bodala do úst a do tváře a do krku a do hrudi jako šílená a pak jí nůž vypadl z ruky. Kňour klesl na kolena, ale pořád se držel při životě, a ona na něm seděla podobná dravému ptáku a nehty mu rvala kůži z hlavy.

Šílená Aurelie, od hlavy k patě zbrocená svojí a jeho krví, se ocitla v pevném objetí své sestry, ale snažila se jí vyškubnout. Viktorie ji teď držela za jednu a Tereza za druhou ruku, Roman jim přišel na pomoc a popadl Aurelii za nohy. Kňour se konečně zbavil břemene a bezvládně se svalil. Aurelie se zmítala, kopala kolem sebe a kousala do rukou ty, co se ji snažili zkrotit. Z hrdla se jí draly nesrozumitelné skřeky. Vzpomněl jsem si na egyptský zapalovač. Na ampuli, kterou tam ukryl Max Unterwasser. Sáhl jsem Romanovi do kapsy a vytáhl odtamtud zavírací nožík, abych pouzdro otevřel. Ale jak přinutit šílence, aby se napil?

A tak jsem se napil sám. Zatímco ji Roman, Tereza a Viktorie drželi, objal jsem ji a políbil na ústa, s pohledem upřeným do dvou nepříčetných trojúhelných zorniček. A modlil jsem se, aby mi neuhryzla jazyk.

Polibek ji vyvedl z míry, taková pohádka naruby to byla: princ přišel princeznu uspat. Sladká šťáva pronikla do úst bez jazyka a Aurelie ji ve zmatku spolkla. Pak se mi zhroutila do náruče.

Bylo to románově načasované. Zvenčí se ozvalo několik sirén najednou, jejich kvílení bylo čím dál tím blíž. Zamčený kostel zářil do noci.

1	2	3	4	5	6
A	B	C	D	E	F

7	8	9	10	11	12
G	H	I	J	K	L

13	14	15	16	17	18
M	N	O	P	Q	R

19	20	21	22	23	24
S	T	U	V	W	X

25	26
Y	Z

1	2	3	4	5	6
A	B	C	D	E	F

7	8	9	10	11	12
G	H	I	J	K	L

13	14	15	16	17	18
M	N	O	P	Q	R

19	20	21	22	23	24
S	T	U	V	W	X

25	26
Y	Z

1	2	3	4	5	6
A	B	C	D	E	F

7	8	9	10	11	12
G	H	I	J	K	L

13	14	15	16	17	18
M	N	O	P	Q	R

19	20	21	22	23	24
S	T	U	V	W	X

25	26
Y	Z

1	2	3	4	5	6
A	B	C	D	E	F

7	8	9	10	11	12
G	H	I	J	K	L

13	14	15	16	17	18
M	N	O	P	Q	R

19	20	21	22	23	24
S	T	U	V	W	X

25	26
Y	Z

1	2	3	4	5	6
A	B	C	D	E	F

7	8	9	10	11	12
G	H	I	J	K	L

13	14	15	16	17	18
M	N	O	P	Q	R

19	20	21	22	23	24
S	T	U	V	W	X

25	26
Y	Z

1	2	3	4	5	6
A	B	C	D	E	F

7	8	9	10	11	12
G	H	I	J	K	L

13	14	15	16	17	18
M	N	O	P	Q	R

19	20	21	22	23	24
S	T	U	V	W	X

25	26
Y	Z