Gaspar Ruiz a jiné povídky

Z přítmí, které je v ničím nerozrušené společnosti obecným údělem povrženců, vyvolává revoluční válka podivné postavy.

Někteří jednotlivci se proslaví neřestmi, ctnostmi nebo prostě činy pomíjivého významu a pak upadnou v zapomenutí. Jenom jména několika málo vůdců přetrvají skončené půtky a zůstanou zachována dějinám, vymizejí sice z paměti lidí, ale žijí dále v knihách.

Takového studeného papírového věhlasu došel i generál Santierra. Byl to Jihoameričan z dobré rodiny a v knihách, vydaných za jeho života, byl uváděn mezi těmi, kdo tu pevninu osvobodili od španělského útlaku.

Onen dlouhý zápas, který jedni sváděli za nezávislost, druzí za nadvládu, za ta léta střídavého válečného štěstí nabyl zuřivosti a nelidskosti boje o život. Jak se rozmáhala politická zášť, mizelo milosrdenství a soucit. A jak už to ve válkách bývá, lid, který na tom sváru nic nezískal, ve své povrženosti a nuzotě strádal nejvíce.

Generál Santierra začínal jako poručík ve vlasteneckém vojsku; shromáždil je a velel mu proslulý San Martín, který později dobyl Limy a osvobodil Peru. Bylo zrovna po velké bitvě na březích řeky Bio-Bio. V řadách rozprášených royalistů padl do zajetí také jeden voják jménem Gaspar Ruiz. Od ostatních zajatců se odrážel statnou postavou a mohutnou hlavou. Kdo to je, o tom nebylo sporu. Zmizel z republikánského vojska v jedné z mnoha šarvátek, které se strhly před tou velkou bitvou. Nyní ho se zbraní v ruce dopadli mezi royalisty a jiného osudu se nemohl nadát, než že bude zastřelen jako zběh.

Jenže Gaspar Ruiz nebyl zběh; neměl dost bystrý rozum na to, aby rozpoznal, je-li zrada výhodná nebo nebezpečná. Proč by také přebíhal? Upadl opravdu do zajetí, vystál ústrky a mnoho strádání. Ani jedna, ani druhá strana se s protivníky nemazlila. Jednoho dne mu poručili, aby se spolu s jinými zajatými povstalci vydal na pochod v prvních řadách royalistického vojska. Do ruky mu vrazili pušku. Vzal ji. Vydal se na pochod. Dát se nanejvýš surově zabít za to, že se zdráhá vykročit, to se mu nechtělo. Pro hrdinství neměl smysl a pušku se chystal zahodit, jen co se mu naskytne příležitost. Zatím však dále nabíjel a střílel; bál se, že kdyby se k tomu neměl, rozbije mu nějaký poddůstojník španělského krále lebku. Tyto prostinké úvahy rozvíjel před šikovatelem stráže, hlídající jeho a ještě nějakých dvacet zběhů, šmahem odsouzených k smrti.

Bylo to v pevnostním nádvoří za bateriemi, které od moře střeží přístup k Valparaisu. Důstojník, který předtím zjistil jeho totožnost, poodešel a na jeho dušování nic nedal. Ruizův osud byl zpečetěn; ruce měl pevně svázány za zády; celé tělo ho bolelo od hojných ran holemi a pažbami, jimiž ho hnali po strastiplné cestě od místa, kde byl zajat, až k pevnostní bráně. Za čtyři dny, co putovali tou skrovně zavlažovanou krajinou, eskorta nic jiného zajatcům neuštědřila. Když se brodili přes nějakou říčku, směli se nachlemtat vody jako psi a tak uhasit žízeň. Když se navečer zastavili a k smrti utrmácení padli na kamenitou zem, hodili jim pár ždibců masa.

Když pak po celonočním trmácení stanul Gaspar Ruiz časně zrána v pevnostním nádvoří, v hrdle měl vyprahlo a suchý jazyk se mu topořil v ústech.

Gaspar Ruiz měl žízeň, ale vzmáhal se v něm také tupý hněv; vyjádřit ho nemohl, jako by se bystrostí jeho duch nevyrovnal jeho tělesné síle.

Ostatní odsouzenci z toho hloučku zajatých klopili hlavu a hleděli zarytě do země. Gaspar Ruiz však stále opakoval: „Co bych přebíhal k royalistům? Co bych přebíhal? Pověz, Estabane.“

Mluvil na šikovatele rodáka ze stejného kraje jako, on. Ale šikovatel jenom pokrčil hubenými rameny a hlubokého reptání za sebou si nevšímal. Že Gaspar Ruiz přeběhl, to bylo věru divné. Jeho rodina žila v tak skromných poměrech, že se nestarala o to, je-li ten či onen režim horší. Gaspar Ruiz nijak netoužil po tom, zastávat se panství španělského krále. Ale podvrátit je se také nesnažil. Že se přidal k bojovníkům za nezávislost, bylo od něho nanejvýš moudré a přirozené. Jednou zrána se u nich objevil houf vlastenců, v mžiku obklíčili otcovský ranč, ubodali kopím hlídací psy a tučné krávě podřezali šlachy. Důstojník, který jim velel, nejprve se důkladně vyspal a potom se nadšeně rozřečnil o svobodě. Když pak večer odcházeli a náhradou za své zchromlé koně pobrali Ruizovu otci jeho nejlepší, Gaspar Ruiz šel s nimi; výřečný důstojník ho k tomu sám důtklivě vyzval.

Zakrátko pak přišel jejich okres pacifikovat royalistický oddíl; ti vypálili ranč, odvedli zbylé koně a krávy a tak připravili staroušky o všechen majetek; staroušci seděli v křoví a plesali nad tím vzácným nadělením.

Gaspar Ruiz, odsouzený na smrt jako zběh, nemyslil ani na domov, ani na rodiče; býval jim dobrým synem pro svou mírnou povahu i pro sílu svých paží. Ta byla otci tím vítanější, že byl tak povolný. Gaspar Ruiz měl duši beránčí.

Ale z odporu k zrádcovské smrti se v něm ta duše vzchopila k temné vzpouře. Není zrádce. Znovu a znovu říkal šikovateli: „Vždyť víš, Estabane, že jsem nezběhl; vždyť víš, že jsem tam ještě s třemi zůstal mezi stromy a odrážel nepřítele, dokud celý oddíl neutekl.“

Poručík Santierra, tehdy ještě jinoch nepřivyklý pitomé krvelačnosti válečné doby, postával opodál, jako by nemohl odtrhnout zrak od těch mužů, kteří budou neprodleně zastřeleni – „pro výstrahu“, jak prohlásil comandante[1].

Šikovatel neráčil na zajatce ani pohlédnout; s povýšeným úsměvem oslovil mladého důstojníka:

„Toho by, mi teniente[2], nebylo stačilo zajmout ani deset mužů. Ti tři se ostatně po setmění vrátili k oddílu. Proč se nevrátil on, když neutrpěl zranění a byl z nich nejsilnější?“

„Co je mi platná síla proti jezdci s lasem,“ bránil se horlivě Gaspar Ruiz. „Půl míle mě vláčel za koněm.“

Tomu pádnému důvodu se šikovatel jenom pohrdlivě zasmál. Mladý důstojník odkvapil za comandantem.

Za chvíli přišel pevnostní pobočník. Byl to neurvalý čahoun v rozervané uniformě. Hlas mu brebtavě vyrážel ze zplihlého, zažloutlého obličeje. Šikovatel se od něho dověděl, že odsouzenci budou zastřeleni až před západem slunce. Poprosil ho, aby mu řekl, co s nimi má zatím udělat.

Pobočník se vztekle rozhlédl po nádvoří, ukázal prstem na strážnici – byla uzounká jako žalářní kobka a světlo propouštěla důkladně zamřížovaným oknem – a řekl: „Tamhle zažeňte ty lotry.“

Šikovatel sevřel pevně hůl, kterou nosil jako odznak své hodnosti, a bez meškání provedl řízně rozkaz. Gaspara Ruize, který se loudal pozadu, ztloukl holí po hlavě a po zádech. Pod tím přívalem ran Gaspar Ruiz na chvíli strnul a zamyšleně si hryzl rty, jako by nad něčím úporně dumal – a potom se odloudal za ostatními. Zamkli za nimi a klíč si odnesl pobočník.

V poledne bylo v té klenuté jizbě, až k zalknutí přecpané lidmi, nesnesitelné vedro. Zajatci se nahrnuli k oknu a prosili eskortu o krapet vody; ale vojáci se netečně povalovali u zdi všude, kde bylo jen kousek chládku, a strážný seděl opřen zády o dveře, pokuřoval cigaretu a jen chvílemi stoicky vyhrnul obočí. Gaspar Ruiz se s nezdolnou silou prodral až k oknu. Pro svou prostornou hruď potřeboval víc vzduchu než jiní; s bradou opřenou o římsu tiskl mohutný obličej až k mřížím, jako by podpíral ty ostatní namačkané obličeje, lapající dech. Od úpěnlivých proseb přešli v usedavý vřískot; skučeli tak břeskně, že když procházel nádvořím mladý důstojník, musil křiknout, aby ho bylo slyšet:

„Pročpak těm zajatcům nedáte vodu?“

Šikovatel se zatvářil překvapeně jako neviňátko a vymlouval se, že jsou stejně odsouzeni a za několik hodin bude po nich.

Poručík Santierra dupl: „Jsou odsouzeni k smrti, a ne k mučení,“ rozkřikl se.

Ten výbuch hněvu tak zapůsobil na vojáky, že se hned rozhýbali, a strážný popadl pušku a postavil se do pozoru.

Ale když sehnali pár věder a nabrali do nich vody ze studny, zjistili, že vědra neprojdou příliš hustými mřížemi. Ti, kdo se samou touhou po uhašení žízně drali k oknu a byli od druhých sráženi k zemi, vyráželi srdceryvné skřeky. Ale ještě strašnější byl řev zklamání, když jim vojáci pozdvihli vědra s vodou k oknu a zase je bezradně postavili na zem.

Vojáci z armády, bojující za nezávislost, nebyli zásobeni polními lahvemi. Našli jen plechový hrnek, ale sotva se s ním přiblížili k oknu, směsice paží za ztrhanými obličeji se hned rozvířila a vyrazil z ní takový vzteklý a bolestný ryk, že poručík Santierra křikl: „Kdepak – to musíte, šikovateli, otevřít dveře.“

Šikovatel pokrčil rameny a vykládal, že dveře otevřít nesmí, i kdyby měl od nich klíč. Jenže klíč nemá. Má ho u sebe posádkový pobočník. Ti chlapi jen zbytečně obtěžují; než zapadne slunce, stejně bude po nich. Proč je rázem nezastřelili hned zrána, to nechápe.

Poručík Santierra stál zarytě zády k oknu. Comandante odložil popravu na jeho snažnou žádost. Prokázal mu tu laskavost jen z ohledu na to, že Santierra pocházel z přední rodiny a že jeho otec patřil k předákům republikánské strany. Poručík Santierra se domníval, že odpoledne k nim přijde na návštěvu do pevnosti velící generál, a v své naivnosti doufal, že svou dětinskou přímluvou pohne toho přísného muže k tomu, aby dal aspoň některým provinilcům milost. Náhlým citovým zvratem jevil se mu teď jeho zásah jako trestuhodná a bláhová troufalost. Bylo mu jasné, že generál nebude vůbec ochoten jeho orodování vyslechnout. Už ty muže nezachrání a ještě má na svědomí to utrpení, které jim přibylo k jejich krutému osudu.

„Tak ten klíč od pobočníka hned přineste,“ řekl poručík Santierra.

Šikovatel zavrtěl hlavou a rozpačitě se pousmál; úkosem koukl po nehybném, zamlklém obličeji Gaspara Ruize, který pod hromadou jiných vpadlých, ztrhaných, řvoucích obličejů civěl upřeně z mříží.

„Blahorodý pan pobočník de Plaza se oddává siestě,“ zabručel šikovatel; a i když jeho, šikovatele, k němu nakrásně pustí, co z toho bude mít? Ještě mu vymrskají duši z těla, protože se opovažuje rušit jeho blahorodí při odpočinku. Sepjal prosebně ruce a strnulý jak socha klopil skromně zrak na nahnědlá chodidla. Poručík Santierra si ho vztekle měřil, ale váhal. Hanbou nad vlastními rozpaky se mu zarděl hezký oválný obličej s hebkou dívčí pletí. Byl z těch rozpaků všecek zkrušen. Neochmýřený horní ret se mu třásl; užuž se zdálo, že se buď rozlítí, nebo rozbrečí.

Ještě po padesáti letech si generál Santierra, ten ctihodný pozůstalý z revolučních dob, vzpomínal, jak bylo tehdy mladičkému poručíkovi. Co přestal generál jezdit na koni a už ani pěšky se nedostal ze své zahrady, liboval si v tom, že doma hostil důstojníky z cizích válečných lodí, které zavítaly do přístavu. Nejraději měl u sebe Angličany, své bývalé spolubojovníky. Angličtí námořní důstojníci všech hodností byli dychtiví jeho pohostinství, protože kdysi znal lorda Cochrana, a s vlasteneckou eskadrou, které ten skvělý námořník velel, zúčastnil se před Callaem operací, které vedly k jeho odříznutí a blokádě. Ta událost přinesla válkám za nezávislost ryzí slávu a anglické bojové tradici nesmírnou čest. Mluvil obstojně několika jazyky ten letitý veterán z osvoboditelské armády. Kdykoli mu vypadlo nějaké anglické nebo francouzské slovo, hladíval si dlouhé bílé vousy a tak nabýval tón jeho vzpomínek jakéhosi ležérně důstojného rázu.

III

„Ano, přátelé,“ říkával svým hostům, „co chcete od mladíčka, kterému je sedmnáct jar a zatím nic na světě nezkusil. I tu důstojnickou hodnost mi dali jen proto, že byl můj otec – dej mu Pánbůh věčnou slávu – proslulý vlastenec. Bylo mi nesmírně krušno, ani ne tak z toho, že mě neuposlechl můj podřízený, který konec konců za ty zajatce odpovídal; trpěl jsem, protože jsem se sám klukovsky bál zajít si pro klíče k pobočníkovi. Už předtím si na mne hrubě a uštěpačně vyjel. Byl to sprostý chlap, kromě líté odvahy nic kloudného na něm nebylo, a od toho dne, co jsem v pevnostní posádce nastoupil k svému praporu, dával mi najevo opovržení a odpor. A nastoupil jsem teprve před čtrnácti dny! Byl bych se mu postavil s šavlí v ruce, ale odstrašoval mě tím svým neurvale štiplavým posměchem.“

Pokud si vzpomínám, tak bídně mi předtím ani potom jakživo nebylo. Tak mi to drásalo srdce, že jsem zatoužil, aby mi šikovatel padl mrtev k nohám a ti hloupí vojáci, kteří na mne civěli, aby se obrátili v mrtvoly; dokonce jsem toužil po tom, aby zhynuli i ti ubožáci, kterým jsem vyprosil odklad trestu, protože jsem se hanbou nemohl na ně dívat. Z té špeluňky, v které byli zavřeni, to horce páchlo jako výdechy z pekla. Ti, kdo stáli až u okna a slyšeli, co se děje, ze samého zoufalství se mi posmívali. Jeden ten chlap snad zešílel; v jednom kuse na mne dorážel, abych vojákům poručil střílet do okna. Bylo mi až mdlo u srdce z jeho nepříčetného tlachání. Nohy jsem měl jak olovo. Nebyl tam žádný vyšší důstojník, na kterého bych se obrátil. Ani k tomu jsem se neodhodlal, abych se sebral a odešel.

Stál jsem zády k oknu všecek otupělý zkroušeností. Nemyslete si, že to trvalo dlouho. Jak dlouho to asi trvalo? Minutu? Měřeno duševním utrpením, trvalo to sto let; déle než celý můj pozdější život. Ne, rozhodně minutu. Chraplavé skřeky odumřely těm zuboženým nešťastníkům ve vyschlém hrdle a tu pojednou někdo promluvil, tlumeně a klidně promluvil hlubokým hlasem. Volal na mne, abych se otočil.

Ten hlas, señores[3], ozval se tam, kde byla hlava Gaspara Ruize. Ostatek ho nebylo vidět. Několik spoluvězňů mu vylezlo na záda. Podpíral je. Mžoural, ale na mne se nedíval. S tou tíhou, kterou měl na sobě, dokázal jen mžourat a pohybovat rty. Když jsem se otočil, ta na pohled nadživotní hlava s opřenou bradou, ověšená hromadou jiných hlav, zeptala se mne, chci-li opravdu uhasit zajatcům žízeň.

Horlivě jsem přisvědčil a přistoupil až k oknu. Byl jsem jako dítě a nevěděl jsem, co bude dál. V své bezradnosti a zkroušenosti jsem toužil po nějaké útěše.

Z Ruizovy hlavy se ozvalo: „Máte, señor teniente, právo, zbavit má zápěstí pout?“

V jeho rysech nebylo strachu ani naděje; těžká víčka mu mrkala na očích, upřených do dvora za mnou.

Vykoktal jsem jako v nějakém ošklivém snu: „Jak to myslíte? A jak mám dosáhnout na pouta na vašich zápěstích?“

„Pokusím se o to,“ řekl a tu konečně se ta hlava s vypoulenýma očima pohnula a všechny ty tváře nakupené v okně se skutálely a zmizely. Jediným trhnutím střásl tu tíhu se sebe, takový to byl silák.

Nejenže ji se sebe střásl, vyprostil se také z té tlačenice a zmizel mi z očí. Chvíli nebylo u okna nikoho vidět. Rozháněl se hlavou i rameny, až měl kolem sebe volný prostor; jinak to nešlo, protože měl ruce svázány za zády.

Posléze přistoupil k oknu a mřížemi prostrčil zápěstí, několikrát pevně otočená provazem. Zpuchlé ruce s naběhlými žilami měl nehorázně mohutné. Viděl jsem mu na záda. Měl je velmi široká. Bučel jako býk.

„Řežte, seňor teniente. Řežte!“

Vytasil jsem šavli, novou, ještě neotupenou šavli, která zatím nepoznala vojnu, a přeťal mu všechny ty hojné smyčky na koženém provaze. Udělal jsem to, nevěda proč a nač; pudila mě k tomu víra v toho člověka. Šikovatel už málem vykřikl, ale samým úžasem mu selhal hlas; stál s ústy dokořán, jako by najednou zpitoměl.

Zastrčil jsem šavli do pochvy a rozhlédl se po vojácích. Omrzelou netečnost vystřídalo u nich jakési zkoprnělé napětí. Gaspar Ruiz uvnitř hulákal, ale co říká, jsem nezaslechl. Jakmile měl ruce volné, myslím, že jeho síla na ně ještě víc zapůsobila: totiž síla duševní, jakou prostí lidé připisují silákům. Zatím nevzbuzoval o nic větší strach než dříve; paže i ruce měl strnulé a ta strnulost trvala ještě dlouhou chvíli.

Šikovatel se už zase vzchopil k řeči. „U všech svatých,“ vykřikl, „až ho povedeme na popraviště, na jeho polapení budeme potřebovat jezdce s lasem. S tím si poradí jen dobrý enlazador[4] na dobrém koni. Vaše blahorodí ráčilo provést zbrklý kousek.“

Neměl jsem, co bych na to řekl. Samého mě to překvapilo a dětinsky jsem trnul, co bude dál. Zato šikovatel myslil na to, jak těžko bude zkrotit Gaspara Ruize, až ho budou pro výstrahu popravovat.

„Možná také,“ reptal šikovatel, „že až otevřeme dveře a on z nich vyrazí ven, nezbude nám, než ho zastřelit.“ Byl by ještě dál rozvíjel své starosti o řádné provedení rozsudku, ale najednou se zarazil, vykřikl, vyrval jednomu vojákovi pušku a ostražitě upřel oči na okno.

Gaspar Ruiz se už zatím vyšplhal na okenní římsu; seděl tam s nohama opřenýma o ostění a kolena měl skrčena. Okno nebylo na jeho dlouhé nohy dost široké. Když jsem ho tak zkoprněle pozoroval, vypadalo to, jako by chtěl mít okno sám pro sebe. Jak se mi zdálo, usadil se tam docela pohodlně. Mohl se rozhánět oběma rukama, a tak si k němu zevnitř nikdo netroufal.

U lokte mi zabručel šikovatel: „Por Diós![5] Střelím ho rovnou do hlavy a budu mít po starosti. Stejně je odsouzen na smrt.“

Zlostně jsem na něho pohlédl. „Generál ten rozsudek nepotvrdil,“ řekl jsem, ačkoliv jsem v hloubi srdce věděl, že jsou to planá slova. Rozsudek nebylo třeba potvrzovat. „Smíte ho zastřelit, jen když se pokusí o útěk,“ dodal jsem rázně.

„Sangre de Diós![6]“ zařval šikovatel a zalícil. „Vždyť už utíká. Podívejte se!“

Ale já jakoby očarován Gasparem Ruizem, vyrazil jsem mu pušku vzhůru a kulka přelítla někam za střechy. Šikovatel praštil puškou o zem a vytřeštil oči. Mohl dát vojákům povel k palbě, ale nedal. I kdyby ho byl dal, nebyli by ho myslím tenkrát poslechli.

Gaspar seděl nehnutě, nohy měl opřeny o ostění a chlupatýma rukama svíral železnou příčku. Strnul v tom postoji. Chvíli se nic nedálo. A najednou nám šlehlo hlavou, že narovnává shrbená záda a paže přitahuje k sobě. Rty se mu zkřivily do úšklebku. Tu jsme zpozorovali, jak se příčka z kujného železa jeho mocným tahem ohýbá. Slunce pražilo na jeho křečovitě napjatou, nehybnou postavu. S čela se mu proudem řinul pot. Když jsem tak pozoroval, jak se příčka prohýbá, viděl jsem, jak mu zpod nehtů vytryskla krev. Pustil příčku. Chvíli seděl schoulen, hlavu svěšenu, a mžoural do dlaní mohutných pracek. Bylo to, jako by si zdříml. Naráz sebou na římse zase škubl dozadu, bosými chodidly se opřel o druhou prostřední příčku a také ji ohnul, jenže na opačnou stranu.

Měl takovou sílu, že mi tím tenkrát zaplašil mé trapné pocity. A přitom ten člověk zdánlivě nic neudělal. Až na to, jak sebou trhl, aby se opřel nohama – a trhl sebou tak prudce, až jsme se všichni lekli – pokud si vzpomínám, ani se nehnul. A přece ty příčky hodně od sebe roztáhl. Mohl jimi klidně vylézt; ale zatím svěsil nohy dovnitř, ohlédl se přes rameno a pokynul vojákům: „Podejte mi vodu. Dám jim všem napít.“

Uposlechli ho. V první chvíli jsem se nadál, že zmizí i s vědrem, zdolán tím dychtivým náporem; myslil jsem si, že ho zuby strhnou dolů. Vrhli se na něho, ale on držel vědro v klíně a nápor těch ubožáků odrážel tím, že jen komíhal nohama. Po každé, když je kopl, odlétli a řvali bolestí; vojáci civěli do okna a řehtali se.

Řehtali se, až se za břicho popadali; jenom šikovatel se mrzutě mračil. Měl strach, že se zajatci vzbouří a rozutekou a tak dají jiným špatný příklad. Ale žádné takové nebezpečí nehrozilo a sám jsem stál před oknem s vytasenou šavlí.

Jakmile je Gaspar Ruiz svou silou zkrotil, přistupovali k němu jeden po druhém, natahovali krk a nastavovali rty k okraji vědra; silák jim je s kolenou nahýbal a tvářil se při tom nadmíru laskavě, dobrotivě a soucitně. Ten vlídný vzhled vyplýval ovšem jen z toho, jak dbal o to, aby vodu nerozlil, a z toho, jak byl usazen na římse; když totiž Gaspar Ruiz někomu řekl: „Už ses dost napil,“ a on měl přesto ještě dále rty přisáté k okraji vědra, bez ohledu a bez milosti dostal kopanec, až všecek se svíjeje a naříkaje, odlétl do vnitřku vězení, a než upadl, několik jich ještě porazil. Chodili k němu znovu a znovu; jako by chtěli před smrtí vypít celou studnu; ale vojáky ta důkladnost Gaspara Ruize tak bavila, že s chutí nosili vodu k oknu.

Toť se ví, když tam po siestě přišel pobočník, byl z toho rámus. A nejhorší bylo, že očekávaný generál ten den do pevnosti vůbec nepřišel.“

Hosté generála Santierry svorně projevili politování, že člověk tak silný a trpělivý nebyl zachráněn.

„Byl zachráněn, ale nikoli mým přičiněním,“ řekl generál. „Půl hodiny před západem slunce odvedli zajatce na popravu. Navzdor šikovatelovým obavám se Gaspar Ruiz nijak neprotivil. Nebylo třeba shánět jezdce s lasem, který by ho zkrotil jako nějakého divokého býka z campa[7]. Vykročil asi spolu s ostatními, kteří byli spoutáni; sám měl paže volné. Neviděl jsem ho. Nebyl jsem tam. Za to, že jsem se pletl do práce stráži, dostal jsem domácí vězení. Když jsem tak za soumraku sklíčeně seděl v svém pokojíku, zaslechl jsem tři salvy; napadlo mě, že o Gasparu Ruizovi už nikdy neuslyším. Padl s ostatními. A přece jsme pak o něm slyšeli, třebaže se šikovatel chlubil, že ho ťal šavlí do týla, když už ležel na hromadě zabitých a byl v posledním tažení nebo mrtev. Udělal prý to proto, aby toho nebezpečného zrádce najisto sprovodil se světa.

Přiznám se vám, seňores, že jsem na toho siláka myslil s jistou vděčností a s nemalým obdivem. Svou sílu vynaložil poctivě. Říkal jsem si, že tedy nemá v duši ani špetku divokosti, která by odpovídala jeho tělesné energii.“

Gaspara Ruize, který jako nic roztáhl od sebe důkladné žalářní železné mříže, odvedli s ostatními na hromadnou popravu. „Co komu souzeno, to ho nemine,“ tak zní přísloví. U přísloví je hlavní hutný a názorný výraz. Překvapí nás a tím nás přesvědčí. Jinými slovy – dáme se přesvědčit samým ohromením. Překvapuje nás ne jejich jádro, nýbrž forma. Přísloví jsou vtip – laciný vtip. Obyčejně nebývají pravdivá; nanejvýš jsou to všední pravdy, na příklad přísloví: „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ nebo „Po účinku zlá rada“. Některá přísloví jsou přímo pitomá, jiná zase nemravná. Ono přísloví, vytrysklé z prostého srdce velkého ruského národa: „Člověk vypálí, ale kulku řídí Bůh“, je nábožně surové a krutě se rozchází s všeobecně uznávanou představou dobrotivého Boha. S povoláním Ochránce chudých, nevinných a bezbranných by se věru nesrovnávalo, aby řídil třeba kulku do srdce otci rodiny.

Gaspar Ruiz neměl ani děti, ani ženu; nikdy se nezamiloval. S žádnou ženou snad ani nepromluvil, leda s matkou a se stařičkou černošskou služkou, která měla vrásčitou pleť šedou jako popel a byla vyzáblá a starobou celá shrbená. Jestliže některé kulky, vypálené z mušket na vzdálenost patnácti kroků, byly souzeny srdci Gaspara Ruize, všechny ho minuly. Jenom jedna mu urvala ždibec ucha a druhá kousek masa v rameni.

Rudé slunce, nezastřené mrakem a zapadající do nachového oceánu, zíralo ohnivým zrakem na obrovský val Kordiller, důstojných to svědků jeho hasnutí. Nelze si dobře představit, že by bylo vidělo to mravenčí hemžení lidí s jejich nesmyslnými a nicotnými dramaty vražd a umírání pro věci nejenom vcelku bláhové, ale také nedosti pochopené. A přece jen ozářilo záda popravčí čety a obličeje odsouzenců. Někteří poklekli, druzí zůstali stát, sem tam některý odvrátil hlavu od namířených hlavní pušek. Nejstatnější z nich, Gaspar Ruiz, stál zpříma a rozcuchanou hlavu měl sklopenu. Zapadající slunce ho trochu oslňovalo; zdálo se mu, že je po něm veta.

Padl při prvním výstřelu. Padl, protože si myslil, že je po něm. Praštil sebou na zem. Překvapilo ho, že se při tom pádu udeřil. „Zřejmě není po mně,“ pomyslil si, když slyšel, ta jak popravčí četa na povel znova nabíjí. Tu v něm po prvé zasvitla naděje na útěk. Údy mu strnuly, a tak zůstal ležet pod tíhou dvou těl, která se mu převalila napříč přes záda.

Vojáci vystřelili do doškubávajících kup zabitých ještě třetí salvu; slunce se už zatím schovalo, a jakmile ztmavěl oceán, setmělo se po celém pobřeží mladé republiky. Dlouho pak ještě nad zešeřelou nížinou karmínově svítily sněžné štíty Kordiller. Před zpátečním pochodem do pevnosti se vojáci posadili a pokuřovali.

Jenom šikovatel sám s vytasenou šavlí v ruce obcházel kupu mrtvol. Byl to člověk humánní a číhal, zdali se nějaký úd nepohne nebo nezachvěje, aby do těla, které by jevilo sebemenší známky života, hned milosrdně vrazil hrot čepele. Ale žádná mrtvola mu neposkytla možnost splnit ten láskyplný úmysl. Nezaškubal tam sebou ani jediný sval, ba ani mohutné svaly Gaspara Ruize; ten, zalitý krví okolních zajatců, předstíral smrt a snažil se vypadat ještě mrtvěji než druzí.

Ležel obličejem k zemi. Šikovatel ho poznal už po jeho statné postavě; sám byl maličký, a tak se na tu povalenou sílu díval se závistí i s opovržením. Neměl toho vojáka nikdy rád. Jakousi nejasnou nechutí puzen, sekl Gaspara Ruize dlouhou ranou do týla; snad si chtěl tak či onak zjednat jistotu, že je ten silák opravdu mrtev, jako by bylo olbřímí tělo proti kulkám odolnější. Šikovatel totiž nepochyboval o tom, že Gaspar Ruiz byl mnohonásobně prostřelen. Odstoupil a za chvíli pak se svým mužstvem odpochodoval; mrtvoly ponechal na pospas krkavcům a supům.

Gasparu Ruizovi sice bylo, jako by mu někdo jednou ranou srazil hlavu, ale přece jen potlačil výkřik; když se pak setmělo, střásl se sebe mrtvoly, které ho tížily, a po čtyřech se odplazil přes planinu. Jako raněná šelma napil se zhluboka z mělkého potůčku. Potom se vztyčil; hlava mu třeštila a tak se potácel nazdařbůh, jako by za té jasné noci zabloudil mezi hvězdami. Zdálo se mu, že se před ním vynořil ze země domek. Dovrávoral až pod přístřešek a zabušil pěstí na dveře. Nikde ani záblesk světla. Nebýt toho, že se na jeho zabušení ozvaly hlučné nadávky, byl by si snad Gaspar Ruiz myslil, že odtamtud lidé utekli, tak jako utekli všude v okolí. V té horečce a zmalátnělosti splývalo mu to zlostné lání s přízrakem toho strašlivého snového pocitu, který v něm vyvolalo neočekávané odsouzení k smrti, přestálá žízeň, salvy vypálené ze vzdálenosti patnácti kroků, hlava sražená jednou ranou. „Otevřete!“ křikl. „Proboha, otevřete!“

Zevnitř se mu někdo rozlíceně posmíval. „Jen dál, jen dál! Je to váš dům. Je to vaše země. Jen pojďte a vezměte si ho.“

„Pro milosrdenství boží!“ zasténal Gaspar Ruiz.

„Copak vám vlastencům nepatří celá země?“ zavřeštěl někdo za dveřmi. „Copak nejste vlastenec?“

Gaspar Ruiz to nevěděl. „Jsem raněný,“ řekl malátně.

Uvnitř se rozhostilo ticho. Gaspar Ruiz pozbyl naděje, že ho tam pustí, a tak ulehl do přístřešku za dveřmi. Bylo mu naprosto jedno, co se s ním stane. Veškeré vědomí se mu soustředilo v týle, který ho prudce bolel. K svému osudu byl nadobro lhostejný.

Svítalo, když procitl z horečných dřímot; dveře, na které potmě bušil, byly teď dokořán, a opírajíc se rozpjatýma rukama, nakláněla se přes práh nějaká dívka. Gaspar ležel naznak a zíral vzhůru na ni. Měla bledý obličej a velmi tmavé oči; rty měla kypré a rudé. Za ní uviděl ještě něčí hlavu s dlouhými šedivými vlasy a vyzáblý starý obličej s bradou podepřenou úzkostně sepjatýma rukama.

„Znal jsem ty lidi od vidění,“ vyprávěl svým hostům u tabule generál Santierra. „Totiž ty lidi, k nimž se Gaspar Ruiz uchýlil. Otec byl starý Španěl, boháč, kterého revoluce přivedla na mizinu. Podle vládního výnosu mu zabavili statky, dům v městě, peníze, kdeco vůbec měl, protože byl zarytým nepřítelem naši samostatnosti. Pozbyl vznešeného a významného postavení, které předtím zaujímal v místokrálově radě, a klesl níž než jeho černošští otroci, kterým naše slavná revoluce dala svobodu. Neměl ani na to, aby uprchl ze země, jak se to podařilo jiným Španělům. Možná, že když se tak zbídačelý a bez domova vláčel jen se svým životem, na který mu prozatímní vláda milostivě nesáhla, vešel pod tu zborcenou střechu ze starých tašek. Bylo tam pusto. V domě nebyl zřejmě ani pes. Ve střeše byly sice díry, jako by ji prorazilo několik dělových nábojů, ale na oknech byly tlusté dřevěné okenice a ty byly ustavičně zabedněny.

Projížděl jsem často po stezce před tím ubohým rančem. Jezdíval jsem tehdy skorem každý večer z pevnosti do města a vzdychal pod oknem jedné slečny, do které jsem byl zamilován. To víte, když je člověk mladý… Byla to dobrá vlastenka, to si můžete myslit. Věřte mi nebo ne, caballeros[8], všechno bylo tehdy tak zpolitizováno, že bych se snad nebyl dal okouzlit půvaby přesvědčené royalistky.“

Rozmarně nedůvěřivé reptání kolem celého stolu přetrhlo generálovi řeč; než se utišilo, hladil si vážně bílou bradu.

„Seňores,“ bránil se, „byli jsme tak přecitlivělí, že royalista byl pro nás netvor. Říkám vám to jen proto, abyste mě nepodezřívali ze sebemenší příchylnosti k dceři toho starého royalisty. Ostatně, jak víte, byl jsem už zadán jinde. Ale nevšimnout jsem si jí nemohl, když tak někdy, ač velmi zřídka, měla dveře dokořán a postávala tam pod přístřeškem.

Ještě vám povím, že ten starý royalista byl až hrůza šílený. Z politických neúspěchů, z naprostého pádu i zbídačení se pomátl na rozumu. Své opovržení nad tím, co mu my vlastenci můžeme provést, dával nám najevo tím, že se všemu strojeně smál: když jsme ho uvěznili, když jsme mu zabavili pozemky, když jsme mu spálili dům a jeho i se ženou a dcerou uvrhli do bídy. Tolik si na ten smích zvykl, že sotva spatřil nějakého cizího člověka, hned se rozesmál a rozhulákal. Tak se u něho projevovalo šílenství.

Já jsem si ovšem řevu toho šílence nevšímal; měl jsem pocit převahy, jaký nám Američanům vnukalo vítězství naší věci. Snad jsem jím opravdu opovrhoval, protože to byl starý Kastilec, rozený Španěl a royalista. Jistěže pro to ještě nebylo třeba někým opovrhovat; jenže rození Španělé nám Američanům, lidem stejného původu jako oni, dávali po staletí najevo opovržení jen proto, že jsme tak zvaní kolonisté. Ponižovali nás a ve společenských stycích nám dávali pociťovat, jak hluboko jsme pod nimi. Teď byla řada na nás. My vlastenci jsme si mohli dovolit stejné city; jakožto vlastenec a syn vlastence opovrhoval jsem tím starým Španělem, a protože jsem jím opovrhoval, jeho spílání jsem si ovšem nevšímal, ačkoli mě dráždilo. Jiní na mém místě by snad nebyli tak shovívaví.

Dávno předtím, než jsem dojel před dům, vyrážel řev: „Vida, vlastenec! Už zase jeden!“ Ty nesmyslné nadávky, do nichž se mísily výbuchy smíchu, mívaly někdy rezavě štiplavý, jindy zas vážný tón. Bylo to čiré šílenství; ale abych si nezadal, zvolnil jsem vždycky krok a na dům jsem se vůbec nedíval, jako by mi urážlivé pokřikování toho člověka od přístřešku neznamenalo víc než štěkot nějakého psíka. Jezdil jsem okolo a zachovával jsem zpupnou lhostejnost.

Choval jsem se bezpochyby velmi důstojně; ale měl jsem mít raději oči otevřené. Ve válce si důstojník nikdy nemá myslit, že není ve službě; zvlášť v revoluční válce, kdy nepřítel není u dveří, ale přímo v domě. V takové době se vášnivé názory přetavují v nenávist a ta pak u mnohých mužů strhuje zábrany cti i lidskosti a u některých žen zábrany jemnocitu a bázně. Ty, když odloží plachost a uzavřenost, jaká je ženám vlastní, bývají svým bystrým rozumem i neúprosnou zavilostí nebezpečnější než ozbrojení obři.“

Generál zvýšil hlas, ale při tom si s velebným klidem mohutnou dlaní dvakrát přihladil bílé vousy. „Si, señores! Ženy se dovedou povznést k takové oddanosti, jaké my muži nikdy nedosáhneme, nebo zas klesnout do takových hlubin ponížení, že nad tím se svými mužskými předsudky přímo žasneme. Rozumějte, mluvím o výjimečných ženách…“

A tu jeden host prohodil, že se ještě nesetkal s ženou, která by se za jistých okolností, kdy je citově silně zaujata, nedokázala proměnit v ženu zcela výjimečnou. „Pro tu svou neohroženost, kterou nás převyšují,“ dodal, „jsou také zajímavější polovinou lidstva.“

Generál snesl klidně to vyrušení a zdvořile pokývl hlavou. „Si Si. Za jistých okolností… Tak jest. Ani se člověk nenaděje a ony natropí nesmírnou spoušť. Kohopak by bylo napadlo, že pouhá dívka, dcera zbídačelého royalisty, který žil jen opovržením k nepřátelům, bude mít tolik moci, že na dvě kvetoucí provincie přivodí smrt a zkázu a v hodině vítězství způsobí vážné starosti vůdcům revoluce!“ Odmlčel se, aby nám úžas nad tím lépe pronikl do duše.

„Smrt a zkázu,“ hlesl někdo překvapeně. „To je děsné!“

Starý generál se koukl, odkud se to hlesnutí ozvalo, a pokračoval: „Ano. Totiž válku – neštěstí. Ale mne, který jsem ji viděl a mluvil s ní, ještě víc děsilo, jak se domohla té moci, že způsobila na našich jižních hranicích pohromu. Nad tou věcí mi zůstal v duši tak hrozný úžas, že se nezmírnil ani po dalších zkušenostech mého více než padesátiletého života.“ Rozhlédl se kolem, zdali pozorně posloucháme, a pak změněným hlasem prohlásil: „Jak víte, jsem republikán, syn osvoboditele. Má skvělá matka, Bůh jí dej věčnou slávu, byla Francouzka, dcera zaníceného kána. Už jako mladík jsem bojoval za volnost; v lidi věřil jsem vždycky; a jejich bratrství, to je podle mne ještě nespornější. Jen se podívejte, jak na sebe zuří, když se nepohodnou. A znáte na světě něco zuřivějšího než bratrské sváry?“

Pronesl to beze všeho cynismu, takže všem přešla chuť zasmát se takovému názoru na lidské bratrství. Právě naopak, hovořil z něho samozřejmý smutek člověka v hloubi duše humánního, který z povinnosti, z přesvědčení, nutnosti bral podíl na těch nelítostných násilnostech.

Generál zažil mnoho bratrovražedných půtek. „Zajisté. O bratrství lidí není nejmenší pochybnosti,“ řekl s důrazem. „Všichni lidé jsou bratří a jako bratří znají se snad až příliš dobře. Jenže –“ a tu mu v patriarchální, stříbrovlasé hlavě zajiskřily černé oči šelmovstvím – „i když jsme všichni bratří, všechny ženy nejsou naše sestry.“

Jeden mladší host se polohlasitě ozval, že je tomu rád. Ale generál mluvil dál s nápadnou vážností: „Každá je jiná! Pohádka o králi, který povznesl k sobě na trůn žebračku, snad nám lahodí tím, jak my muži posuzujeme sebe a lásku. Ale aby dívka, proslulá svou pyšnou krásou, ještě do nedávna nad jiné zbožňovaná na plesech v místokrálově paláci, podala ruku guasovi, sprostému sedlákovi, to se příčí našemu pojetí žen a jejich lásky. Je to šílenství. A přece se to stalo. Ale tolik je nutno říci, že u ní to bylo šílenství nenávisti, ne lásky.“

Takto rytířsky ji generál ospravedlnil a potom se na chvíli odmlčel. „Jezdil jsem kolem toho domu skoro denně,“ ujal se znovu slova, „a tohleto se odehrávalo uvnitř. Ale jak se to odehrávalo, to ničí rozum nepochopí. Jistě byla nesmírně zoufalá a Gaspar Ruiz byl tvor poddajný. Býval to poslušný voják. Jeho síla byla jako velikánský kámen, ležící na zemi; stačilo jej sebrat a mrštit jím tam či onam.

Je jasné, že těm lidem, kteří mu poskytli přístřeší, vyprávěl o sobě. Pomoci mu bylo velmi zapotřebí. Rána nebyla nebezpečná, ale propadl hrdlem. Protože se ten starý royalista v jednom kuse šíleně smál, ukryly ženy raněného za domem v boudě mezi ovocnými stromy. Víc mu poskytnout nemohly, než tu špeluňku, hojnost čisté vody, když jím zmítala horečka, a pár soucitných slov. Myslím, že se mu dostalo i jídla, pokud nějaké měli. I toho bylo málo: hrst pražené kukuřice, snad talíř fazolí, krajíc chleba a pár fíků. V takové bídě se octli ti pyšní, kdysi zámožní lidé.“

VII

V tom dohadu se generál Santierra neklamal. Takovou a nejinou pomoc poskytli selskému synu Gasparu Ruizovi ti royalisté, jejichž dcera mu v nejvyšší nouzi otevřela dveře jejich chudičkého přístřeší. Chmurně a rázně zkrotila šíleného otce i rozechvělou a zmatenou matku.

Zeptala se cizince za dveřmi: „Kdo vás zranil?“

„Vojáci, seňoro,“ pronesl Gaspar Ruiz slabým hlasem.

„Vlastenci?“

Splývala mu s horečnými sny o andělech

„Si.“

„A za co?“

„Zběh,“ hlesl, a sledován jejím pátravým zrakem, opřel se o zeď. „Pohodili mě tamhle jako nebožtíka.“

Odvedla ho domem do boudy z hlíny a rákosí, zapadlé ve vysoké trávě zarostlého sadu. Svalil se do kouta na hromadu kukuřičné slámy a zhluboka povzdechl.

Pohlédla na něho a řekla: „Tady vás nebude nikdo hledat, k nám nikdo nechodí. Nás tady taky pohodili jako nebožtíky.“

Nepokojně sebou vrtěl na té hromadě špinavé slámy a horečně sténal, jak ho bolelo v týle.

„Však já ještě Estabanovi jednou ukážu, že jsem živ,“ zabručel.

Mlčky přijímal její pomoc a tak mu míjel jeden bolestný den za druhým. Vždycky se mu ulevilo, když se objevila v boudě; splývala mu s horečnými sny o andělech, kteří přicházeli k jeho loži; Gaspar Ruiz se totiž seznámil s tajemstvími svatého náboženství a od vesnického kněze se dokonce naučil trochu číst a psát. Čekával na ni netrpělivě a trpce želel, když z tmavé boudy odcházela a mizela mu v jasném slunci. Zjistil, že když tak všecek zmalátnělý leží a zavře oči, může si v duchu vyvolat její obličej. Tím novým uměním si zpříjemňoval dlouhé samotářské hodiny svého zotavování. Když se mu pak vracela síla, plížíval se za soumraku z chaty až k domu a sedával na schůdku u zahradních dveří.

V pokoji se procházel sem a tam šílený otec, mumlal si pro sebe a krátce, přerývaně se pochechtával. Na stoličce v předsíni vzdychala a kvílela matka. Dcera ve všedních obnošených šatech, na hlavě laciný španělský šátek, který jí zpola zakrýval bílý pohublý obličej, opírala se o veřeje. Gaspar Ruiz s lokty na kolenou a s hlavou v dlaních hovořil tlumeně s oběma ženami.

Trvat na nějakých společenských rozdílech v té vzájemné bídě a nouzi byla by bývala krutá komedie. Gaspar Ruiz to v své prostomyslnosti chápal. Ze zajetí u royalistů přinášel jim zprávy o známých. Líčil, jak vypadají; a když se rozpovídal o bitvě, kde byl znovu zajat, obě ženy hořekovaly nad tím, jak tím utrpěla jejich věc a jak se jim zmařily jejich tajné naděje.

On nelnul k žádné straně. Ale byl oddán té dívce. Aby se jevil hodný její shovívavosti, trochu se chlubil svou silou. Vykládal, že pro tu sílu mu kamarádi, ať už v táboře nebo v boji, prokazovali úctu jako nějakému šikovateli.

„Když jsem chtěl, seňorito, hned šli za mnou. Měl jsem být důstojníkem, protože umím číst a psát.“

Zamlklá stará paní chvílemi za jeho zády kvílivě zavzdychala; pomatený otec se procházel po sále a něco si mumlal; Gaspar Ruiz občas zvedl zrak a zahleděl se na jejich dceru.

Prohlížel si ji dychtivě – byla tak živá – i s důvěřivou posvátnou bázní, s jakou v kostelích zíral na neživé mohutné sochy světců, do jejichž ochrany se lidé utíkají v nebezpečenstvích a strázních. A on byl ve velké strázni.

Věčně se v sadě skrývat nemůže. A přitom věděl, že ať se pustí kterýmkoli směrem, sebere ho jízdní hlídka, jaké slídí po celé zemi, a odvede ho rovnou do nějakého tábora, kde se shromažďuje vlastenecká armáda, která má osvobodit Peru. Nakonec tam zjistí, že je to Gaspar Ruiz, který zběhl k royalistům, a tentokrát ho bezpochyby zastřelí doopravdy. Nevinný Gaspar Ruiz nemá se kam vrtnout. Při tom pomyšlení propadla jeho prostá duše chmurné tesknotě a myšlenkám temným jako noc.

Odvedli ho násilím. Vojna mu nevadí. Byl z něho dobrý voják, tak jako byl kdysi dobrý syn, protože měl v sobě poddajnost i sílu. Ale co teď s tím? Rodičům ho sebrali a vojákem už být nemůže – aspoň ne dobrým vojákem. Na jeho vysvětlování nikdo nic nedá. Taková nespravedlivost! Taková nespravedlivost!

A teskným šepotem vykládal už po dvacáté o tom, jak ho zajali a znova zajali. Upřel zrak na zamlklou dívku ve dveřích a s hlubokým povzdechem řekl: „Si, seňorita, pro tu nespravedlivost ten můj ubohý dech v těle mně ani jiným není k ničemu. Je mi jedno, kdo mě o něj připraví.“

Když jí zas jednou večer vyléval nářek své raněné duše, zlíbilo se jí prohodit, že kdyby ona byla mužem, neřekla by o životě, že není k ničemu, pokud by se mohla pomstít.

Mluvila jakoby k sobě. Měla hluboký hlas. Lapal ten něžný, snový zvuk se zvláštním zalíbením a bylo mu, jako by ho v prsou hřál doušek lahodného vína.

„To je pravda, seňorito,“ a zvolna k ní pozvedl obličej, „musím ukázat Estabanovi, že přece jen nejsem mrtev.“

Šílený otec už dávno přestal mumlat; uvzdychaná matka se uchýlila do jednoho prázdného pokoje. Uvnitř i venku bylo ticho, nad zpustlým sadem s tušově černými stíny svítil denojasný úplněk. Gaspar Ruiz viděl, jak na něho doňa Erminia upírá tmavý zrak.

„Šikovatel, copak ten!“ šeptla pohrdlivě.

„Vždyť mě poranil šavlí,“ bránil se, všecek zmaten tím opovržením, které jí na bledé tváři svítilo přímo sinavě.

Zdrtila ho pohledem. Vší mocí se snažila, aby jí porozuměl, aby v něm probudila pochopení pro to, co neřekla.

„Co ještě ode mne chcete?“ křikl v náhlém zoufalství. „Copak dokážu víc? Jsem snad nějaký generál, který má za sebou vojsko? – Já bídný hříšník, kterým nakonec i vy pohrdáte.“

VIII

„Seňores,“ vyprávěl svým hostům generál, „ačkoli jsem se tehdy kochal jen myšlenkami na lásku, ten dům mě vždycky rozladil, zvlášť při měsíčku, kdy vypadal s těmi zatarasenými okenicemi a s tou svou sirou zchátralostí přímo zlověstně. A přece jsem jezdil dál po tom chodníku vedle rokle, protože jsem tamtudy měl blíž. Každý večer na mne ten šílený royalista hulákal a chechtal se mi, co mu hrdlo stačilo; ale po nějaké době se už pod přístřeškem neobjevoval. Jak ho přiměli k tomu, aby tam nechodil, to nevím. Ale když měli u sebe Gaspara Ruize, zadržet ho silou nebylo těžké. Umínili si, že mě nebudou nijak dráždit. Aspoň si tak myslím.

Byl jsem sice náramně zamilován do nejlíbeznějších očí v celém Chile, ale přece jen jsem si za nějaký týden všiml, že tam už ten stařec nebývá. Uběhlo několik dní. Už jsem si myslil, že snad royalisté odešli jinam. Ale když jsem jednou navečer uháněl do města, byl pod přístřeškem někdo jiný. Nebyl to šílenec; byla to dívka. Přidržovala se dřevěného sloupu, štíhlá a bělolící, černé oči vpadlé od strádání a žalu. Ostře jsem si ji změřil a ona mi čelila podivným pátravým pohledem. Když jsem pak přejel kolem ní a ohlédl se, zřejmě se k něčemu odhodlala a přímo mi pokynula, abych se vrátil.

Poslechl jsem ji, señores, skorem bez rozmýšlení, tak jsem užasl. Ale ještě víc jsem žasl nad tím, co mi pověděla. Nejprve mi poděkovala za to, že jsem k otcově chorobě tak shovívavý, až jsem se zastyděl. Vždyť jsem si dával záležet na tom, abych mu projevoval opovržení, ne shovívavost. Jistě ji každé slovo pálilo na rtech, ale zachovala si při tom takovou ušlechtilou a tesknou důstojnost, že mi bezděky vnukala úctu. Señores, ženám neodoláme. Ale když mi pak vyprávěla celý ten příběh, nevěřil jsem svým očím. Zdá se, řekla závěrem, že sama Prozřetelnost zachránila tomu pronásledovanému vojákovi život, a on teď spoléhá na mou caballerskou čest i soucit s jeho utrpením.

„Pronásledovaný,“ prohodil jsem chladně. „To si také myslím; a vy jste poskytla úkryt nepříteli své věci.“

„Byl to ubohý křesťan a úpěl u našich dveří, abychom mu proboha pomohli, señore,“ řekla prostě.

Pojal jsem k ní obdiv. „A kde je teď?“ zeptal jsem se jí upjatě.

Ale ona mi na to neodpověděla. Nesmírně chytře a s rafinovaností přímo ďábelskou mi připomněla, jak se mi nepodařilo zachránit těm zajatcům na strážnici život, aniž se při tom dotkla mé hrdosti. Věděla ovšem, jak to bylo. Gaspar Ruiz prý mě snažně žádá, abych mu přímo od generála San Martína opatřil glejt. Má prý pro vrchního velitele důležitou zprávu.

Por Dios, señores, tvářila se, jako by jen tlumočila vzkaz toho nebožáka, a já jsem jí na to nalítl. Zdrcen tou nespravedlivostí prý se ode mne naděje stejné ušlechtilosti, jakou mu prokázala royalistická rodina, když mu poskytla přístřeší.

Cha, správně a pěkně to řekla takovému mladíčkovi, jako jsem byl já. Zdála se mi velkolepá. A zatím bohužel byla jenom neúprosná.

Byl jsem do toho všecek žhavý, a tak jsem nakonec odjel a po Gasparu Ruizovi, který byl jistě v domě, ani jsem se nesháněl.

Ale když jsem to klidně uvážil, objevily se mi nesnáze, kterým jsem si netroufal čelit. Přijít s takovou historkou k vrchnímu veliteli, to nebude jen tak. Co když nepochodím? Nakonec jsem se rozhodl, že to raději předložím svému diviznímu generálovi Roblesovi; byl to přítel naší rodiny a jmenoval mě svým pobočníkem.

Bez dlouhých cavyků se toho ujal sám.

„V domě! Toť se ví, že je v domě,“ nasupil se. „Měl jste jít s šavlí v ruce dovnitř, poručit mu, aby se vzdal, a neklábosit s royalistickým děvčetem pod přístřeškem. Ty lidi jsme měli dávno odtamtud vyhnat. Kdo ví, kolik špehů tam poskrývali přímo mezi našimi tábory. Glejt od vrchního velitele! Ten chlap si ale troufá! Chacha! V noci ho chytneme a potom bez glejtu vyšetříme, co to má pro nás tak důležitého. Chachacha!“

Generál Robles, buď mu země lehká, byl pomenší obtloustlý člověk s kulatýma vypoulenýma očima, prchlivý a bodrý. Když viděl mé rozpaky, dodal:

„Nono, chico[9]! Slibuji vám jeho život, když se nebude bránit. A že by se bránil, to pochybuji. Když to není nutné, nezničíme přece dobrého vojáka. Víte co? Jsem zvědav na toho siláka. Ten pícaro[10] si umanul na generála – dobrá, promluví si tedy s generálem. Chacha! Půjdu ho sám chytnout a vy půjdete se mnou.“

Stalo se to ještě tu noc. Brzo zvečera obklíčili potichu dům i sad. Generál a já jsme byli v městě na plese a později jsme odtamtud vyrazili mírným cvalem. Zastavili jsme opodál od domu. Jezdecký sluha nám podržel koně. Slabým hvízdnutím jsme upozornili mužstvo, hlídající po celé rokli. Při měsíčku vypadal ten zabedněný dům, jako by byl prázdný.

Generál zaklepal na dveře. Za chvíli se ozval zevnitř ženský hlas: „Kdo tam?“ Velitel mě prudce rýpl do žeber, až se mi zarazil dech.

„To jsem já, poručík Santierra,“ zajektal jsem přiškrceným hlasem! „Otevřete!“ Dveře se zvolna rozevřely. Dívka držela v ruce tenkou svíčku, a jak uviděla toho druhého, zvolna před námi couvla a rukou si zacláněla světlo. Její bílý nehnutý obličej vypadal strašidelně. Vstoupil jsem za generálem Roblesem dovnitř. Hleděla upřeně na mne. Za velitelovými zády krčil jsem bezradně rameny a zároveň jsem se snažil dát obličeji uklidňující výraz. Nikdo z nás tří ani nehlesl.

Octli jsme se v místnosti s holou podlahou a s holými zdmi. Byl tam jenom neohoblovaný stůl a několik stoliček, jinak nic. Když jsme se tam objevili, nějaká stařena s rozpuštěnými šedinami zalomila rukama. Pustým domem se rozlehl neslýchaný, příšerný chechtot. Stařena se pokusila proklouznout kolem nás.

„Nikdo nesmí odtud,“ řekl mi generál Robles.

Přirazil jsem dveře, až cvakla klika, a smích pak zněl tlumeněji.

Než se v tom pokoji ozvalo další slovo, ustrnul jsem, protože v dálce zahřmělo.

Když jsem vcházel do domu, utkvěl mi v hlavě dojem krásné a čisté měsíčné noci bez jediného mráčku na obloze. Nevěřil jsem svým uším. Už v útlém věku mě poslali na vychování do ciziny, a tak jsem o nejstrašnějším přírodním jevu své vlasti nic nevěděl. S nevýslovným úžasem jsem pozoroval v očích svého velitele zděšení. Najednou se mi zatočila hlava. Generál do mne prudce vrazil; dívka uprostřed pokoje jako by se zapotácela, svíčka jí vypadla z ruky a světlo zhaslo; stařena zavřískla: „Misericordia![11]“ až mi v uších zalehlo. Slyšel jsem v té čiré tmě, jak se zdí prší omítka; štěstí, že tam nebyl strop. Jak jsem vzal za kliku, tašky nad hlavou přestaly o sebe skřípat. Otřes pominul.

„Ven z domu! Dveře! Běžte, Santierro, běžte!“ zařval generál. To víte, señores, u nás se ani největší hrdinové nestydí za to, když člověku do všech smyslů vjede strach. Na zemětřesení si člověk nikdy nezvykne. Čím častěji je zakusí, tím víc ho ten bezejmenný děs opanuje.

Bylo to první zemětřesení, které jsem zažil, a byl jsem z nich nejklidnější. Pochopil jsem, že to bouchnutí venku je od toho, jak se zřítil krytý přístřešek s dřevěnými sloupy. Další otřes snad zničí celý dům. Už se zase blížilo hromové dunění. Generál běhal po celém pokoji, snad hledal dveře. Bylo slyšet, jako by lezl po zdi, a zřetelně jsem slyšel, jak vzývá několik svatých. „Ven, ven, Santierro,“ ječel. Jenom dívčí hlas jsem neslyšel.

„Pane generále,“ křikl jsem, „nemohu dveřmi ani hnout. Snad jsme zamčeni.“

V tom spílavém, zoufalém řevu, jaký spustil, byl jeho hlas k nepoznání. Señores, znám u nás mnoho lidí, zvlášť v těch krajích, které nejvíc trpí zemětřesením, že za zavřenými dveřmi nejedí, nespí, nemodlí se, ba ani ke kartám nesedají. Nebezpečí není v prodlení, ale v tom, že jak se pohnou zdi, dveře se už neotevřou. A to se nám stalo. Byli jsme v pasti a od nikoho nám nekynula pomoc. Když se u nás otřásá země, nikdo do domu nevkročí a nikdy nevkročil – jen Gaspar Ruiz.

Vynořil se z nějaké díry, v které se venku skrýval, a přelezl přes hromadu dříví ze zříceného přístřešku. Přes ten hrozivý podzemní sten blížící se zkázy slyšel jsem, jak někdo z obřích plic volá: „Erminie!“ Zemětřesení zahlazuje rozdíl mezi lidmi. Vší silou jsem se vzepřel té hrůze. „Tady je!“ křikl jsem na něho. Zaryčel jako divoká šelma – hlava se mi točila, srdce mi umdlévalo a s čela se mi proudem řinul pot úzkosti.

Měl dost síly, aby uzvedl jeden těžký sloup od přístřešku. Opřel si jej pod paždí jako oštěp, jenže oběma rukama, a jako beranem jím zuřivě tloukl do rozkolísaného domu, až vyrazil dveře, a přes nás, jak jsme leželi na zemi, vrazil střemhlav dovnitř. Já a generál jsme skokem vyrazili ven a teprve na silnici jsme se ohlédli. A tu přitisknuti pevně k sobě, uviděli jsme, jak se najednou dům rozpadá v hromadu beztvarých sutin a před domem jak někdo vrávorá k nám a v náručí svírá a nese nějakou ženu. Její dlouhé vlasy mu splývaly téměř k nohám. S nábožnou úctou ji položil na vzdouvající se zemi a měsíc jí svítil na zavřené oči.

Señores, jen stěží jsme vylezli do sedla. Když se koně postavili na nohy, vzpínali se jako diví a vojáci, kteří se tam odevšad sběhli, nám je přidržovali. Chytat Gaspara Ruize tehdy nikoho nenapadlo. Strachem se leskly oči lidem i koním.

Gaspar Ruiz stál nehnutě nad dívkou jako socha. Generál přistoupil k němu, a i když mu zalomcoval ramenem, Gaspar Ruiz neodtrhl zrak od jejího obličeje.

„Que guapo![12]“ křikl mu generál do ucha. „Jste nejstatečnější člověk na světě. Zachránil jste mi život. Jsem generál Robles. Dá-li nám Bůh tu milost, abychom se dočkali zítřka, přijďte hned za mnou na velitelství.“

Nehýbal se – jako by ohluchl a necítil a nevnímal.

Odjeli jsme do města, kde jsme měli plno příbuzných a přátel; na jejich osud jsme si ani netroufali myslit. Vojáci nám běželi po boku. Celý kraj postihla tak nesmírná pohroma, že jsme na všechno zapomněli.“

Gaspar Ruiz viděl, že dívka otevřela oči. Jak zvedla víčka, bylo mu, jako by procitl z transu. Byli sami; z širé a nesmírné pobřežní planiny se ozývaly výkřiky hrůzy a žalu, ale do jejich samoty doléhaly jen šeptem.

Vztyčila se a na všechny strany vrhala bázlivé pohledy. „Co to?“ zaštkala a vytřeštila na něho oči. „Kde to jsem?“

Sklopil smutně hlavu a slovo neřekl.

„A kdo vy jste?“

Zvolna před ní poklekl, dotkl se lemu její hrubé vlněné sukně a řekl: „Váš otrok.“

Zahlédla rumoviště, které bývalo jejím domovem, dosud zamlžené mračnem prachu. „Ach!“ zakvílela a přitiskla si ruku na čelo.

„Já jsem vás odtamtud vynesl,“ zašeptal jí u nohou.

„A co oni?“ vzlykla.

Vstal, vzal ji za obě paže a šetrně ji odvedl k beztvarým sutinám, napolo zavaleným zřícenou půdou. „Pojďte si poslechnout,“ řekl.

Jasný měsíc je viděl, jak lezou na tu hromadu kamení, trámů a cihel; byl to hrob. Tiskli ucho ke skulinám a poslouchali, ozve-li se zasténání nebo bolestný vzdech.

Nakonec Gaspar Ruiz řekl: „Měli rychlou smrt. Jste sama na světě.“

Usedla na přeražený trám a paží si zakryla obličej. Čekal – potom jí zašeptal do ucha: „Pojďme.“

„Odtud nikdy – nikdy!“ zakvílela a zalomila rukama. Schýlil se nad ni, až mu její vztyčené paže klesly na ramena. Zdvihl ji, narovnal se a vykročil s pohledem upřeným před sebe.

„Co to děláte?“ zeptala se skomíravě.

„Prchám před nepřáteli,“ řekl a po svém lehkém břemeni se ani neohlédl.

„Se mnou?“ vzdychla malátně. „Bez vás už nikdy,“ řekl. „Vy jste má síla.“ Tiskl ji k sobě. Tvářil se vážně a kráčel pevným krokem. Ze zničených vesnic vyrážely požáry a zažíhaly na planině rudé ohně. Do uší mu truchlivě ševelilo vzdálené hořekování a výkřiky: „Misericordia! Miserwordia!“ Kráčel vpřed vážně a usebraně, jako by nesl něco posvátného, křehkého a vzácného.

Chvílemi se mu země zakymácela pod nohama.

Generál Santierra si bezděky pečlivým pohybem roztržitě zapálil dlouhý tlustý doutník.

„Než jsme vypravili četu zpátky do rokle, uběhlo pár hodin,“ řekl svým hostům. „Jak jsme zjistili, město bylo z jedné třetiny srovnáno se zemí a ostatek pobořen; ta všeobecná pohroma vzrušila stejnou měrou bohaté i chudé. Strojené veselí jedněch se odráželo od zoufalství druhých. Houf bezohledných zlodějů, kteří se nebáli Boha ani lidí, ohrožoval v tom naprostém zmatku ty, kdo si ze zřícených domovů zachránili nějaké svršky. Při každém záchvěvu země vykřikovali ti lotři „Misericordia“ hlasitěji než druzí, jednou rukou se bili v prsa a druhou olupovali nešťastníky; ba ani před vraždou necouvli.

Divize generála Roblese se zaměstnávala tím, že chránila pobořené městské čtvrti před drancováním těch bezcitných netvorů. Měl jsem plné ruce práce jako dozorčí důstojník a teprve ráno jsem se přesvědčil, že je má rodina na živu. Matka a sestry se zachránily z té taneční dvorany, kde jsem je zvečera zanechal. Jako teď vidím před sebou obě ty mladé krasavice – Bůh jim dej věčnou slávu – v zahradě našeho zborceného domu, pobledlé, ale čilé, jak v umouněných plesových šatech, vlasy plné prachu ze zřícených zdí, ošetřují naše nebohé sousedy. Má matka měla v křehkém těle stoickou duši. Zpola přikryta drahocenným šálem, ležela na selské lavici u ozdobné nádrže, jejíž vodotrysk přestal tu noc navždy šplíchat.

Všecek unesen radostí, sotva jsem je stačil obejmout a tu za mnou přišel velitel a s hrstkou vojáků mě odkomandoval k rokli, abych prý mu přivedl toho siláka a tu bledou dívku.

Ale nebylo koho přivádět. Sutiny domu zavalila zřícená půda; vypadal jako velikánská mohyla, z které tu a tam trčely kusy dříví, nic víc.

Tak skončily útrapy těch starých royalistických manželů. Marně vzdorovali vůli lidu po svobodě, a tak je za živa pohltil obrovský neposvěcený hrob. A jejich dcera zmizela.

Že ji odvedl Gaspar Ruiz, to mi bylo jasné. Ale protože s tím nikdo nepočítal, neměl jsem žádný příkaz, abych je pronásledoval. A věru jsem po tom nijak netoužil. Svému prostředkování jsem už nedůvěřoval. Pohořel jsem a cti mi to nepřidalo. Zmizel. Nu, aťsi! A tu royalistickou dívku odvedl s sebou. Tím líp. Vaya con Diós![13] Nač si v takovou dobu dělat starosti se zběhem, který ať už právem nebo neprávem má být dávno mrtev, a s dívkou, které by bylo lépe, kdyby se nebyla narodila!

A tak jsem se svým mužstvem odpochodoval do města. Pořádek byl obnoven a za několik dní se všechny přední rodiny, a s nimi i moje, odebraly do Santiaga. Měli jsme tam pěkný dům. Roblesova divize se zároveň přestěhovala do nových kasáren poblíž hlavního města. Mým rodinným i milostným citům přišla ta změna vhod.

Jednou mě zavolali k veliteli už pozdě v noci. Zastihl jsem generála Roblese v jeho bytě, jak si hoví bez uniformy a ze sklenice popíjí neředěnou pálenku – prý aby zahnal nespavost od moskytích štípanců. Byl to dobrý voják a naučil mě vojenskému řemeslu i umění. Bůh přijal jeho duši jistě na milost; jednal vždycky jen z vlasteneckých pohnutek, i když měl povahu prchlivou. Brát si na noc síť proti moskytům, v tom viděl zženštilost, ostudu – nedůstojnou vojáka.

Na první pohled jsem si všiml, že mu po zbrunátnělém obličeji pohrává šelmovství.

„Vida! Señor teniente!“ obořil se na mne, když jsem mu ve dveřích zasalutoval. „Podívejte se! Váš silák je už zas na světě.“

Podal mi složený dopis, který zněl na vrchního velitele republikánských vojsk.

Generál Robles hlaholil: „Nějaký kluk to strčil do ruky vojákovi, který stál na stráži před hlavním štábem; vojáček asi zrovna myslil na své děvče – než se vzpamatoval, kluk mu zmizel mezi lidmi na trhu a on se dušuje, že ho nepozná, i kdyby se rozkrájel.“

Velitel mi pak pověděl, že voják odevzdal to psaní šikovateli od služby, až se nakonec dostalo do rukou našemu generalissimovi. Jeho Excelence je ráčila přelétnout očima a vzít na vědomí. Potom celou věc důvěrně postoupila generálu Roblesovi.

Na doslovné znění dopisu se už, señores, nepamatuji. Jak jsem viděl, podepsal jej Gaspar Ruiz. Byl to smělý chlapík. Nezapomeňte, že vyrval ze zemětřesení jednu duši. A ta duše mu teď diktovala znění dopisu. Dopis zněl troufale. Pokud si vzpomínám, chvílemi se mi zdál ušlechtilý – důstojný. Byl to bezpochyby dopis od ní. Trnu teď hrůzou nad tou hlubokou licoměrností. Z jejího návodu naříkal v něm Gaspar Ruiz nad tím, jaká nespravedlivost ho potkala. Dovolával se své osvědčené věrnosti a odvahy. Prozřetelnost ho zázrakem zachránila od smrti a on myslí jen na to, jak znovu získat dobré jméno. Nemůže si je dobře získat, tak psal, v řadovém vojsku jako zpronevěřilý voják, na němž dosud lpí podezření. Mohl by však svou věrnost pádně osvědčit jinak. Nakonec navrhl vrchnímu veliteli o půlnoci schůzku na náměstí před bankou. Dají si znamení tím, že třikrát křísnou ocílkou o křesadlo; nebude to příliš nápadné, a přece jen dost zřetelné, aby se poznali.

Veliký osvoboditel San Martín měl rád muže odvážné a smělé. Kromě toho byl spravedlivý a měl v sobě cit. Pověděl jsem mu o tom člověku, co jsem věděl, a on mi poručil, abych ho v stanovenou dobu doprovázel. Dali si umluvené znamení. Byla půlnoc a v celém městě bylo tma a ticho. Zahaleni v plášť, setkali se uprostřed rozlehlého náměstí a já v uctivé vzdálenosti od nich jsem přes hodinu poslouchal, jak si šeptají. Potom mi generál pokynul, abych k němu přistoupil; učinil jsem to a tu jsem zaslechl San Martína, jak Gasparu Ruizovi nabízí nocleh v hlavním štábu. Ale voják to nepřijal, že prý té cti zaslouží teprve tehdy, až něco dokáže.

„Kdepak byste, Excelence, hostil sprostého zběha!“ bránil se a tlumeně se zasmál; potom ustoupil a znenáhla splynul s tmou.

Když jsme pak odcházeli, vrchní velitel prohodil: „Někoho s sebou měl, ten váš přítel Ruiz. Zahlédl jsem dvě postavy. Byl to nějaký nenápadný společník.“

Jak nám Gaspar Ruiz zmizel s očí, také jsem si všiml, že se k někomu přidružil. Na pohled to byl někdo pomenší v ponču a s širákem. Říkal jsem si hloupě, koho si to asi troufá do toho zasvětit. Kdepak bych byl tušil, že to není nikdo jiný než ta neblahá dívka – bohužel!

Kde ji schovával, to nevím. Jak jsme se později dověděli, měl v Santiagu strýčka z matčiny strany, obyčejného kramáře. Tam se jí asi dostalo přístřeší a jídla. A to bylo tak nuzné, že to jen dráždilo její pýchu a živilo v ní hněv a záští. Tolik je jisté, že ho při tom prvním hrdinném kousku, který se zavázal provést, nedoprovázela. Nešlo při tom o nic menšího než zničit zásobu válečného materiálu, který si španělské úřady tajně shromáždily na jihu v městě zvaném Linares. Gasparu Ruizovi svěřili jen hlouček mužů, ale ti se ukázali hodní San Martínovy důvěry. Počasí jim nepřálo. Musili přeplavat rozvodněné řeky. Ale jak se zdá, cválali dnem i nocí, až předhonili zvěst o svém nájezdu, mířili rovnou k městu, sto mil do nepřátelského území, a za svítání tam vtrhli s šavlí v ruce a tak překvapili nepatrnou posádku. Posádka se bez boje rozprchla a důstojníky většinou ponechala Gasparu Ruizovi v rukou.

Požár skladišť, který nájezdníci bez prodlení založili, měl vzápětí velký výbuch prachu. Za necelých šest hodin uháněli už zase jako diví pryč, aniž pozbyli jediného muže. Byli sice znamenití, ale bez ještě znamenitějšího vůdce se takový čin nedá provést

Byl jsem zrovna na večeři v hlavním štábu, když tam Gaspar Ruiz sám přinesl zprávu o vítězství. Royalistickému vojsku tím zasadil velkou ránu. Na důkaz toho se vytasil s vlajkou té posádky. Vytáhl ji zpod ponča a hodil nám ji na stůl. Byl jako proměněn; tvářil se jásavě a přitom výhružně. Stál za křeslem generála San Martína a hleděl pyšně na nás. Na hlavě měl kulatou modrou čapku se stříbrným lemováním, na osmahlém zátylku mu bylo vidět velkou bílou jizvu.

Někdo se ho zeptal, jak naložil se zajatými španělskými důstojníky.

Pokrčil zpupně rameny: „To je mi otázka! V partyzánské válce se člověk nevláčí se zajatci. Pustil jsem je – tady jsou jejich třapce od šavlí.“

A na vlajku na stole hodil nám jich celý chumel. General Robles, jehož jsem doprovázel jako pobočník, křikl chraplavým hlasem: „Pustil! To tedy, můj chrabrý příteli, ještě nevíte, jak se u nás válčí. Tohle jste měl udělat.“ A hranou dlaně si přejel přes krk.

Bohužel, señores! Je to tak, že to zápolení, samo o sobě hrdinské, obě strany potřísnily surovostí. Šepot, který se ozval po slovech generála Roblese, nezněl naprosto jednomyslně. Ale ušlechtilý a chrabrý San Martín ten humánní čin pochválil a pokynul Ruizovi, aby mu usedl po pravici. Potom vstal s plnou číší v ruce a pronesl přípitek: „Caballerové a druhové ve zbrani, připijme na zdraví kapitánu Gasparovi Ruizovi.“

Když jsme dopili, vrchní velitel se znovu ujal slova: „Až my se odebereme do dáli, hodlám mu svěřit ochranu našich jižních hranic. Ten, který se nepřítelem nedal odvrátit od toho, aby mu zasadil ránu do srdce, bude umět chránit pokojné obyvatelstvo, které tu zanecháváme, jdouce za svým posvátným úkolem.“ A objal Gaspara Ruize, který seděl mlčky vedle něho.

Když jsme potom vstali od stolu, hned jsem šel nejmladšímu důstojníkovi v armádě blahopřát. „A neřekl byste, kapitáne Ruizi,“ dodal jsem, „člověku, který vždycky věřil ve vaši poctivost, co se stalo tu noc s doňou Erminií?“

Zachmuřil se po té přátelské otázce. Zpod obočí vrhl na mne váhavý, tupý pohled guasa – sedláka. „Señor teniente,“ řekl chraplavě, jakoby sklíčen, „na seňoritu se mne neptejte, protože tady mezi vámi raději na ni nemyslíme.“

Zamračeně se rozhlédl po pokoji, plném hovořících a pokuřujících důstojníků. Už jsem se ho ovšem dál neptal.

To byla, señores, poslední slova, která přede mnou na dlouhou, dlouhou dobu pronesl. Hned druhý den jsme se nalodili na krkolomnou výpravu do Peru a o tom, co dělá Gaspar Ruiz, dovídali jsme se až mezi bitvami, které jsme sami sváděli. Byl jmenován vojenským ochráncem naší jižní provincie. Naverboval si dobrovolníky do partidy[14]. Ale svou mírností k poraženým se znelíbil civilnímu guvernérovi; byl to komisní, podezřívavý, protivný chlap. Ten posílal vládě udání na Gaspara Ruize; v jednom z nich stálo, že se s velkou slávou oženil se ženou, která má sklon k royalismu. Mezi lidmi tak rozdílných povah, jako byli oni, musilo nutně dojít ke sváru. Nakonec si na něho civilní guvernér stěžoval, že nic nedělá, a nepřímo ho osočil ze zrady, která, jak psal, u člověka s takovou minulostí nikoho nepřekvapí. Gaspar Ruiz se to dověděl. Vzplanul vztekem a ta žena, kterou měl stále po boku, proradnými slovy uměla ten vztek živit. Nevím, zdali vláda opravdu nařídila, aby byl zatčen – jak si později stěžoval. Jisté je jenom to, že snad civilní guvernér podplácel jeho důstojníky a Gaspar Ruiz mu na to přišel.

Jednou večer, když pořádal guvernér tertullii[15], Gaspar Ruiz projel v čele šesti spolehlivých mužů městem až k bráně guvernérského domu, a ozbrojen, s kloboukem na hlavě vešel do dvorany. Guvernér mu šel všecek rozladěn naproti; Ruiz popadl toho ubožáka v pase, středem zděšených hostů ho vynesl jako děcko a shodil se schodů na ulici. Samo zlostné obejmutí od Gaspara Ruize stačilo vymáčknout život i z obra; když už ležel guvernér bez hnutí pod schody, Ruizovi jezdci do něho ještě vystříleli pistole.

Po vykonání tohoto spravedlivého rozsudku – jak se vyjádřil – překročil Ruiz spolu s většinou svých dobrovolníků Rio Blanco a opevnil se na jednom kopci. Setninu řadového vojska, kterou proti němu bláhově poslali, obklíčil a pobil skorem do jednoho. O nic lépe nedopadly ani další, spořádanější výpravy.

Při těchto krvavých šarvátkách se jeho žena po prvé objevovala na koni po jeho pravici. Zpychlý a sebejistý vítězstvími neútočil už Ruiz v čele své partidy; jako vojevůdce, řídící pohyby svého vojska, zůstával schválně vzadu a s návrší, sedě nehnutě na pěkném koni, vysílal rozkazy. Ona bývala po jeho boku a dlouho ji omylem pokládali za muže. Hodně se toho napovídalo o tom záhadném bělolícím veliteli a jemu připisovali porážky našeho vojska. Jezdila na koni rozkročmo jako indiánka, nosila mužský klobouk s širokou střechou a tmavé pončo. Když pak později tonuli v blahobytu, mívala pončo vyšívané zlatem; po boku nosila také šavli nebohého dona Antonia de Leyva. Tento stařičký chilský důstojník byl se svým malým oddílem na neštěstí obklíčen, a když mu došlo střelivo, zabili ho araukánští indiáni, spojenci a pomocníci Gaspara Ruize. Na tu neblahou událost se ještě dlouho vzpomínalo – říkalo se tomu „krveprolití na ostrově“. Šavli nešťastného důstojníka jí věnoval araukánský náčelník Peneleo; Indiáni byli totiž jejím vzezřením, její smrtelně zsinalou tváří, které se slunce nechytlo, i jejím neochvějným klidem v boji tak zaujatí, že ji pokládali za nadpřirozenou bytost nebo aspoň za čarodějnici. Tou pověrou Ruizova vážnost a moc mezi těmi zaostalci ještě stoupla. V den, kdy si připjala šavli dona Antonia de Leyva, teprve plně vychutnala pomstu. Nepřestávala ji nosit po boku, leda když se převlékla do ženských šatů; neoháněla se jí, a také to neuměla, ale byla ráda, že ji tluče do stehna jako věčná připomínka i symbol pohany republikánských zbraní. Byla nenasytná. Ostatně jaképak zastavení na tom srázu, na který vehnala Gaspara Ruize! Uprchlí zajatci – a mnoho jich nebylo – vyprávěli, jak třeba pošeptala pár slov a hned se jeho výraz změnil a znovu v něm oživla umdlévající zloba. Vyprávěli, jak k ní po každé šarvátce, po každém nájezdu, po každém vítězném boji přijížděl a hleděl jí do obličeje. Posupný klid jí na obličeji nikdy nezjihl. Její objetí, señores, jistě studilo jako objetí sochy. Chtěl, aby její ledové srdce roztálo v proudu horké krve. Té jeho podivné zamilovanosti si všimli angličtí námořní důstojníci, kteří ho v té době navštívili.“

Posluchači sebou překvapeně a zvědavě trhli a generál Santierra se na chvíli odmlčel.

„Ano, angličtí námořní důstojníci,“ opakoval. „Gaspar Ruiz se uvolil přijmout je a dohodnout se s nimi o propuštění vašich zajatců. Na území, po němž se proháněl, od pobřeží až ke Kordillerám, byla zátoka, kam se tehdy lodi, objíždějící Hornův mys, uchylovaly pro dříví a vodu. Jednou vylákal na břeh posádku a tak zajal velrybářskou brigu Hersalii; potom se přepadem zmocnil dalších dvou lodí, jedné anglické a druhé americké.“

V té době se proslýchalo, že sní o tom, jak si zřídí vlastní válečné loďstvo. To byla ovšem nemožná věc. Obsadil alespoň brigu částí původního mužstva, přidal jim důstojníka a hromadu svých mužů a vyslal ji k španělskému guvernérovi ostrova Chiloe se zprávou o svých hrdinných činech a se žádostí o pomoc ve válce proti povstalcům. Guvernér mu tuze pomoci nemohl; poslal mu jen na oplátku dvě lehká polní děla, blahopřejný dopis s patentem plukovníka v královském vojsku a velkou španělskou vlajku. Tu vlajku pak obřadně vztyčili nad jeho domem v araukánském kraji. Snad se ten den Erminia na svého guasovského manžela usmála méně zpupně a odmítavě.

Nejvyšší důstojník anglické eskadry, kotvící u našich břehů, protestoval proti tomu lupu u naší vlády. Ale s námi Gaspar Ruiz nevyjednával. Připlula tedy do zátoky anglická fregata a kapitán s lodním lékařem a dvěma poručíky, opatřeni glejtem, vydali se do vnitrozemí. Vůdce partyzánů je přijal vlídně a tři dni byli u něho hosty. V rezidenci si žil s jakousi barbarskou okázalostí. Zařídil si ji tím, co ukořistil v pobřežních městech. Když je uvedli do hlavní síně, uviděli, jak tam jeho žena leží (tehdy stonala) a u ní v nohách lehátka sedí Gaspar Ruiz. Klobouk měl položen na zemi a rukama se opíral o rukověť šavle.

Jen jednou za celou rozmluvu sundal pracky s rukověti a něžnými, pečlivými dotyky jí urovnal přikrývky. Jak si všimli, kdykoli promluvila, upíral na ni oči s jakousi dychtivou, bezdechou pozorností, jako by zapomínal na svět i na sebe. Při hostině na rozloučenou, při které si hověla na lehátku, vychrlil ze sebe nářek nad tím, co všechno vystál. Po odchodu generála San Martína špehové mu byli v patách, úředníci ho špinili, chilská vláda neuznávala jeho služby a ohrožovala jeho svobodu, ba i život. Vstal od stolu, vztekle se procházel po pokoji a hromově spílal; potom usedl své ženě k nohám na lehátko, hruď se mu dmula, oči upíral k zemi. Ona ležela s přivřenýma očima naznak s hlavou na polštářích.

„A teď je ze mne vážený španělský důstojník,“ dodal klidným hlasem.

Kapitán anglické fregaty mu šetrně oznámil, že padla Lima a podle úmluvy odcházejí Španělé z celé pevniny.

Gaspar Ruiz zvedl hlavu; potlačil v sobě vztek a bez váhání prohlásil, že i když v celé Jižní Americe nezůstane jediný španělský voják, on se bude v Chile dále rvát do poslední kapky krve. Když pronesl tu nepříčetnou tirádu, jeho žena zdvihla dlouhou bílou ruku a konečky prstů ho v zlomku vteřiny pohladila po kolenou.

Tu půlhodinku, kterou se důstojníci po hostině ještě zdrželi, byl k nim neurvalý náčelník té partidy, odsouzené k zmaru, samá vlídnost a laskavost. Už předtím se k nim choval pohostinsky, ale teď se přímo překonával snahou, aby se jeho hosté pohodlně a šťastně vrátili na loď.

Říkali mi, že proti tomu, jak zrovna řádil, i proti tomu, jak býval jindy zamlklý a uzavřený, byl to najednou docela jiný člověk. Jakoby všecek rozjařen nějakým nenadálým štěstím, překypoval ochotou, družností i pozorností. Propuštění zajatci dostali každý po dukátu. V posledním okamžiku naráz prohlásil, že nemůže jinak, než vrátit kapitánům obchodních lodí celý jejich soukromý majetek. Tou nečekanou štědrostí se jejich odchod ze země pozdržel a první den vykonali jen krátký pochod.

Pozdě navečer přijel za nimi k táborovým ohňům Gaspar Ruiz se svou stráží a přivedl jim mezka naloženého vinnými měchy. Přišel prý připít ze třmene svým přátelům Angličanům, s kterými se už neshledá. Byl samá bodrost a bujarost. Vyprávěl o svých hrdinských kouscích, smál se jako mladík, od hlavního mezkaře Angličanů si vypůjčil kytaru, po turecku se posadil na své přejemné pončo, rozprostřené před žhavými uhlíky, a nyvým hlasem zazpíval guasovskou milostnou píseň. Potom sklopil hlavu na prsa a ruce spustil na zem; kytara mu sklouzla s klína – po celém táboře se rozhostilo ticho, když dozněla milostná píseň neúprosného zbojníka, kvůli němuž tolik lidí u nás zaplakalo nad zničeným domovem a zmařenou láskou.

Než se někdo ozval, vymrštil se ze země a domáhal se koně.

„Adiós, přátelé!,“ křikl. „Pán Bůh vás doprovázej! A těm v Santiagu povězte, že mezi plukovníkem španělského krále Gasparem Ruizem a chilskými republikánskými krkavci je boj až do posledního dechu! – Boj! Boj! Boj!“

S mocným pokřikem „Boj! Boj! Boj“, který po něm vyrážela stráž, odjeli; dusot a křik zanikl v dálce mezi svahy kopců.

Oba mladí angličtí důstojníci byli přesvědčeni, že Ruiz šílí. Jak se tomu říká – že mu přeskočilo, co? Ten všímavý skotský lékař, který měl bystrou a bádavou povahu, řekl mi však, že to byla zvláštní posedlost. Sešel jsem se s ním až po letech, ale on si ten zážitek dobře pamatoval. Podle jeho názoru ta žena nezavedla Gaspara Ruize ke krvavému zrádcovství přemlouváním, nýbrž tím, jak rafinovaně v jeho prosté duši probouzela a živila palčivý pocit neodčinitelné křivdy. Možná, možná. Já bych řekl, že do mohutné hliněné schrány toho muže přelila půl své mstivé duše, tak jako se do prázdné číše vlévá šílení, opilství, jed.

Chtěl-li boj, dostalo se mu ho jak náleží, když se naše vítězná armáda vracela z Peru. Proti té poskvrně na cti a blahu naší sotva vydobyté samostatnosti bylo zosnováno promyšlené tažení. Velitelem byl generál Robles, známý svou neúprosnou strohostí. Obě strany prováděly surovou odvetu a v poli nikomu nedarovaly život. Povýšili mě už za peruánského tažení a sloužil jsem jako kapitán ve štábu. Dotírali jsme na Gaspara Ruize; od uprchlého venkovského kněze, kterého unesli z fary a tryskem odvezli osmdesát mil do hor, aby tam vykonal křtiny, dověděli jsme se, že se jim narodila dcera. Nejspíše na oslavu té události provedl Gaspar Ruiz několikeré drancování přímo v týle našich vojsk a obratně vykličkoval oddílům vyslaným proti němu, aby mu odřízly ústup. Generála Roblese vztekem div neranila mrtvice. Už mu nezaháněly spánek jen moskytí štípance; ale na tuto nespavost účinkovaly sklenice čisté pálenky zrovna tak málo jako voda. Kvůli tomu mému silákovi si mě dobíral a láteřil na mne. My mladí důstojníci jsme se bohužel ze samé rozmrzelosti nad tím neslavným tažením na nic neohlíželi a zbůhdarma jsme se vystavovali nebezpečí. A přece jenom naše oddíly zvolna, takřka coul po coulu, obkličovaly Gaspara Ruize, třebaže proti nám vzbouřil celý divošský národ indiánských Araukánů. Po nějakém roce se naše vláda se svými agenty a špehy dopátrala, že prý uzavřel spojenectví s Carrerasem, tak zvaným diktátorem tak zvané republiky Mendozy na protější straně hor. Zdali měl Gaspar Ruiz nějaké tajné politické záměry, nebo chtěl jenom ženě zajistit bezpečný ústup a sám nemilosrdně vést proti nám boj s náhlými přepady a krveproléváním, to nevím. Ale to spojenectví bylo jisté. Zarazit náš postup od moře se mu nepovedlo a tak jako vždycky hbitě ustoupil; chystal se k další tuhé a krkolomné řeži a nejprve vypravil ženu s dcerkou přes pohoří Pequeña na hranicích Mendozy.

Nuže, pod rouškou politiky a liberalismu skrýval se v Carrerasovi nefalšovaný padouch a nešťastnou Mendozu drali zloději, lupiči, hrdlořezi a zrádci – to byla jeho strana. Vypadal ušlechtile a zatím to byl člověk bez srdce, citu, cti a svědomí. Šlo mu jenom o tyranství; byl sice ochoten použít Gaspara Ruize pro své nekalé záměry, ale záhy vypozoroval, že mu víc prospěje, když si nakloní chilskou vládu. Rdím se hanbou, ale on naši vládě nabídl, že jí za jistých podmínek vydá i s dítětem ženu člověka, který se spolehl na jeho čest, a ta nabídka byla přijata.

Když pak jela Erminia do Mendozy přes Pequeñský průsmyk, stráž složená z Carrerasových mužů ji zradila a vydala veliteli chilské pevnosti, stojící na planině na úpatí hlavního hřebenu Kordiller. Málem mě ten špinavý kšeft přišel draho; když se to totiž Gaspar Ruiz dověděl, byl jsem zajatcem v jeho táboře. Zajali mě při průzkumu a těch několik kavaleristů, kteří mě doprovázeli, skolila jeho tělesná stráž oštěpy. Nebýt toho, že ještě včas poznal mé rysy, ani já bych nebyl ušel tomu osudu. Moji přátelé mě bezpochyby pokládali za mrtvého a já sám jsem na svůj život tuze nesázel. Ale ten silák se mnou zacházel slušně, protože prý jsem vždycky věřil v jeho nevinu a v době, kdy trpěl nespravedlivostí, všemožně jsem mu pomáhal.

„A uvidíte, že mluvím vždycky pravdu,“ tak zněla jeho slova. „Nic se vám nestane.“

Moc jsem tomu nevěřil, když mě jednou v noci k němu předvedli. Procházel se sáhodlouhými kroky jako šelma a vyrážel: „Zrazena! Zrazena!“

Přistoupil ke mně se zaťatými pěstmi. „Hned bych vám podřezal krk!“

„A získáte tím zpátky svou ženu?“ pronesl jsem co nejklidněji.

„A dítě!“ zaryčel nepříčetně. Svalil se do křesla a strašlivě zpupně se zachechtal. „Ba ne, nic se vám nestane.“

Ujistil jsem ho, že jeho ženě se také nic nestane – ale to, o čem jsem byl přesvědčen, jsem mu neřekl – že se s ní totiž už nikdy neshledá. Chce boj až na smrt a jinak než jeho smrtí se boj neskončí.

Podíval se na mne záhadným, nevyzpytatelným pohledem a tupě zamumlal: „V jejich spárech! V jejich spárech.“

Byl jsem zticha jako myš před kočkou.

Najednou se skokem vztyčil a vykřikl: „Co tady dělám?“ Otevřel dveře a hulákal rozkaz, aby hned sedlali a nasedali. Přistoupil ke mně a zajektal: „Copak to! Pequeñská pevnost; pevnost z palisád! To nic není. Dostanu ji zpátky, i kdyby byla v samém nitru hor.“ Podivil jsem se, jak ze sebe vyráží: „V náručí jsem ji odnesl, když se země třásla. Vždyť to dítě je moje! Vždyť ona je moje!“

Znělo mi to prapodivně, ale přemýšlet o tom nebylo kdy.

„Půjdete se mnou,“ osopil se na mne. „Možná, že budu musit vyjednávat, a každému jinému poslovi od psance Ruize podříznou krk.“

To bylo pravda; podle zvyklostí řádné války se s ním rozlícené lidstvo stýkat nemohlo.

Ani ne za půl hodiny jsme byli v sedle a divě uháněli do noci. Na velitelství měl jenom stráž dvaceti mužů, ale na další nečekal. Zato vzkázal Peneleovi, který slídil v podhůří, aby zavedl své bojovníky na planinu a vyhledal ho u Vodního oka, na jehož břehu stojí pohraniční pevnost Pequeña.

Po rovině jsme se hnali s neochabující křepkostí, jakou slynuly Ruizovy nájezdy. Vyjeli jsme dolními údolími až k strmému předělu. Nebylo to bez nebezpečí. Na srázné čedičové stěně vinula se silnice po skalní terase jako po nějaké římse, až jsme se konečně z šera hluboké rokle octli na pequeñské planině.

Byla to planina porostlá tuhou trávou a řídkým rozkvetlým křovím; ale ze záhybů a škvír skalních hradeb nahoře nad námi čněl sníh. Jezírko bylo jako vykulené oko. Když jsme se objevili, posádka právě zaháněla do pevnosti stádečko krav. Zabouchla za nimi velká dřevěná brána a rázem byla ta čtvercová ohrada s mohutnými, nahoře zašpičatělými kůly, jen málo přečnívajícími doškové chatrče uvnitř, pustá, prázdná, jako po vymření.

Ale když jeden muž na Ruizův rozkaz popojel neohroženě vpřed a vyzval je, aby se vzdali, odpověděli mu zevnitř salvou, až se svalil i s koněm. Slyšel jsem Ruize, který stál vedle mne, skřípat zuby.

„Nevadí,“ řekl, „teď jděte vy.“

I v těch rozedraných a vyrudlých cárech poznali na mně zbytky uniformy a dovolili mi popojet na doslech; ale nezbylo mi než posečkat, protože někdo na mne ze samé radosti a úžasu pokřikoval špehýrkou a nepustil mě k slovu. Byl to můj starý známý, major Pajol. Stejně jako druzí kamarádi, i on si myslil, že jsem dávno padl.

„Tak pobodněte koně, člověče,“ zaječel rozčileně, „otevřeme vám bránu dokořán.“

Pustil jsem otěže z ruky a zavrtěl hlavou. „Dal jsem čestné slovo,“ křikl jsem.

„Jemu!“ zařval s bezmezným odporem.

„Slibuje, že vám daruje život.“

„Náš život patří nám. A vy, Santierro, nám radíte, abychom se vzdali tomu rastrerovi[16]?“

„Ne!“ houkl jsem. „Ale on chce svou ženu a dítě. A může vás odříznout od vody.“

„Ona to první pocítí. Jen mu to povězte. Poslyšte –vždyť je to hloupost: vyrazíme ven a zajmeme vás.“

„Živého mě nedostanete,“ řekl jsem pevně.

„Pitomče!“

Honem jsem dodal:

„Proboha, neotvírejte bránu.“ A prstem jsem ukázal na zástupy Peneleových indiánů, jimiž se břehy jezera přímo hemžily.

Tolik divochů jsem nikdy neviděl pohromadě. Jejich oštěpů bylo jako stonků trávy. Jejich chraplavé hlasy se mocně a přerývaně ozývaly jako mořský šum.

Můj přítel Pajol zaklel. „Tak dobrá – táhněte k čertu!“ křikl rozmrzele. Ale v tu chvíli, jak jsem se otáčel, rozleželo se mu to; zaslechl jsem, jak vyhrkl: „Zastřelte tomu hlupákovi koně, než nám ujede.“

Měl dobré střelce. Rozlehly se dva výstřely, a jak se můj kůň obracel, svalil se a zůstal ležet, jako bleskem zasažen. Vytrhl jsem nohy z třmenů a odvalil se od něho; vstát jsem si netroufal. Oni také nevyběhli, aby mě odvlekli dovnitř.

Indiánské zástupy postupovaly na pevnost. Bojovníci popojeli ve škadronách dopředu a dlouhá chusa táhli za sebou; když byli ještě z dostřelu, slezli s koní, odhodili kožešinové pláště a nazí vyrazili k útoku a při tom do taktu dupali a pokřikovali. Třikrát se od pevnosti mihl zášleh ohně, a přece se nezarazili a ustavičně postupovali. Přihrnuli se až ke kůlům a mávali širokými noži. Jenže ty palisády nebyly jako jindy pospojovány koženými řemínky, nýbrž dlouhými železnými skobami, které indiáni nedokázali přeseknout. Že se neprodrali dovnitř, to ty pohany, kteří předtím tak vytrvale postupovali proti střelbě z mušket, velmi roztrpčilo; pod salvami obležených se zakolísali a rozutekli.

Vstal jsem hned, jak šli při útoku kolem mne, a vrátil jsem se ke Gasparu Ruizovi na ostroh, trčící do planiny. Útok kryli jeho střelci, ale jakmile dal znamení, ozvalo se zatroubení „Nestřílet“. Mlčky jsem se s ním díval na ten truchlivý nespořádaný ústup divochů.

„Nezbude tedy, než je oblehnout,“ zavrčel. Postřehl jsem, jak pokradmu lomí rukama.

Ale jaképak obléhání? Odříznout obležené od vody, to si netroufal – vzkaz od přítele Pajola jsem mu ani nemusil opakovat. Jídla měli až dost. A i kdyby ho měli nedostatek, spíše by jim je byl milerád do srubu poslal, kdyby to nějak šlo. Jenže zatím hlad hryzl nás na planině.

Indiánský náčelník Peneleo seděl s námi u ohně, zahalen do rozložitého pláště z kůže guanaka. Byl to hromotlucký divoch, na hlavě se mu ježila ohromná hranatá čupřina, tvarem i velikostí podobná slaměnému úlu, a obličej měl vážný, nerudný, vrásčitý. Vrčel jako rozmrzelá šelma a lámanou španělštinou stále znovu opakoval, že stačí jen malinký průlom do palisád a jeho mužstvo tam vtrhne a přivede seňoru – jinak ne.

Gaspar Ruiz sedal strašlivě zamlklý a nehybný naproti němu a takřka dnem i nocí nespustil pevnost z očí. Od kurýrů z roviny, kteří k nám skoro denně docházeli, dověděli jsme se zatím o porážce jednoho jeho podvelitele v údolí Maipu. Zvědové, vysílaní daleko široko, přinesli zprávu o tom, že po odlehlých průsmycích táhne pevnosti na pomoc pěší kolona. Postupovali zvolna, ale přece jen bylo znát jejich výstup v dolních údolích. Bylo mi divné, proč nevyrazí Ruiz k útoku a někde v pusté rokli, kde je může lehce zaskočit, nezničí ten hrozivý voj, jak to odpovídá jeho zbojnické genialitě. Jenže jak se zdálo, genialita ho opustila a zmocnilo se ho zoufalství.

Bylo mi jasné, že se nemůže od pohledu na pevnost odtrhnout. Na mou duši, señores, bylo mi až líto toho bezmocného siláka, když tak seděl na tom ostrohu a nic nedbal slunce, deště, zimy, větru; s obemknutýma nohama a bradou opřenou o kolena, tak zíral – zíral – zíral před sebe.

Stejně zamlklá a nehybná byla i pevnost, od níž neodvracel zrak. Posádka nejevila známky života. Neozývali se ani na ledabylé ostřelování špehýrek.

Když jsem se jednou navečer loudal kolem něho, z ničeho nic na mne promluvil, aniž se pohnul. „Poslal jsem pro dělo,“ řekl mi. „Než sem ten váš Robles doleze, dávno ji zas budu mít a ustoupím.“

Poslal pro dělo do roviny.

Šlo k nám dlouho, ale nakonec přece došlo. Bylo to sedmiliberní polní dělo. Odmontovali je a křížem přivázali na dvě dlouhé tyče a dva mezci vedle sebe je pohodlně vynesli po úzkých stezkách. Dosud mi zní v uších jeho divoký jásot, když se za svítání eskorta s dělem vynořila z údolí.

Ale nedostává se mi, señores, slov, když mám vylíčit jeho zděšení, zoufalství i zuřivost, jakmile se dověděl, že mezek, kterému naložili lafetu, za posledního nočního pochodu bůhví proč se skutálel do propasti. Vyhrožoval eskortě smrtí a mučením. Celý den jsem se mu vyhýbal; polehával jsem za křovím a přemýšlel, co si počne. Měl volný ústup, ale on ustoupit nemohl.

Dole pod sebou jsem viděl, jak jeho dělostřelec, starý španělský voják Jorge, něco staví z nakupených sedel. Vyzdvihli pak na to nabité dělo, ale při výstřelu se to zhroutilo a rána šla vysoko přes palisády.

Už to dále nezkoušeli. Po cestě přišel nazmar také jeden mezek se střelivem, a tak jim zbývalo jen šest ran; na roztříštění brány toho bylo až dost, když bude dělo pevně sedět. Jenže bez řádného namontování to nebylo možné. Robit lafetu, na to nebyl čas ani prostředky. Každou chvíli jsem čekal, že se mezi útesy rozlehnou Roblesovy polnice.

Peneleo, zahalený do kožešin, nepokojně se procházel a na chvíli se posadil vedle mne a vrčivě koledoval svou:

„Udělat entrada – otvor. Když udělat otvor, bueno. Když neudělat otvor, tak vamos – jdeme.“

Po západu slunce mě překvapilo, že se indiáni hotoví jakoby k novému útoku. V sražených řadách stáli ve stínu hor. Na planině před pevnostní branou jsem uviděl rozkolísaný hlouček mužů. Nepozorovaně jsem slezl s ostrohu. V čistém vzduchu vysočiny zářil jasný měsíc, ale hluboké stíny mi mátly zrak, a tak jsem nerozeznal, co dělají. Zaslechl jsem dělostřelce Jorga, jak podivným, nejistým hlasem říká: „Je nabito, seňore.“

Někdo v tom hloučku pronesl pak pevným hlasem: „Podejte riatu[17]!“ Byl to hlas Gaspara Ruize.

Rozhostilo se ticho, jenom od obležené palisády praskaly ostře výstřely. I oni si všimli toho hloučku. Ale stříleli z velké dálky a za chvístání promarněných střel, které jen rozrývaly půdu, hlouček se rozevřel, srazil, zakymácel, až jsem uprostřed zahlédl nějaké sehnuté postavy, jak něco kutí. Přistoupil jsem blíž a zapochyboval jsem, není-li to nějaké příšerné vidění, nějaký tíživý a šílený sen.

Podivně přiškrceným hlasem někdo povelel: „Přitáhnout smyčky!“

„Si, seňor!“ s uctivou pohotovostí proneslo několik hlasů.

Potom se ozval ten přiškrcený hlas: „Takhle! Musí se mi volně dýchat.“

Potom naráz zahalasilo starostlivě plno hlasů: „Zdvihněte ho, hombres[18]! Pomalu! Pod druhou ruku!“

Někdo zas tím bezzvučným hlasem poručil: „Bueno![19] Odstupte ode mne, lidé!“

Prodral jsem se tím couvajícím kruhem a znovu jsem zaslechl, jak někdo stísněným hlasem říká: „Zapomeňte, Jorge, na to, že jsem živ. Nadobro na mne zapomeňte a myslete jen na to, co děláte.“

„Buďte, seňore, bez starosti. Pro mne jste pouhá lafeta a náboj nepromarním.“

Zaslechl jsem, jak prská doutnák, a ucítil jsem, jak čpí ledek na pánvičce. A tu jsem před sebou viděl jakousi pitvornou podobu, stojící jako zvíře na všech čtyřech, jenže to mělo lidskou hlavu svěšenou pod válcovitým výčnělkem, tyčícím se nad jeho šíjí, a na zádech se mu leskla oblá bronzová hmota.

Dřepěl tam sám před tím zamlklým polokruhem lidí, za ním stál Jorge a vedle něho strnul s polnicí v ruce trubač.

Jorge držel doutnák, sehnul se a zabručel: „O coul vlevo, seňore! To je moc. Tak. A teď se trochu shýbněte a maloučko ohněte loket a já…“

Přiložil doutnák, uskočil a z hlavně děla, připevněného tomu člověku na zádech, vyšlehl plamen.

Gaspar Ruiz se pomalu složil na zem. „Trefil?“ zeptal se.

„Plný zásah, seňore.“

„Tak nabijte znovu!“

Ležel tam přede mnou na prsou pod šedolesklým bronzem té obludné tíhy, jakou v celých žalostných dějinách světa ničí láska ani síla dosud neunesla. Paže měl rozepjaty a na zemi ozářené měsícem vypadal jako ponížený kajícník.

Znovu jsem uviděl, jak ho zvedají na ruce a na kolena, jak od něho ustupují a jak se starý Jorge shýbá a dívá se vpřed podél děla.

„Kousek vlevo! O coul doprava! Por Diós, seňor, přestaňte se třást. Kam se poděla vaše síla?“

Starému dělostřelci přeskakoval rozčilením hlas. Ustoupil a bleskurychle přiložil jiskru na okraj pánvičky.

„Výborně!“ křikl plačtivě, ale Gaspar Ruiz dlouhou chvíli zticha ležel přitisknut k zemi.

„Zmáhá mě to,“ zašeptal. „Bude to na další ránu?“

Jorge se sklonil až k jeho uchu: „Jistěže.“

„Tak tedy – nabít!“ pronesl zřetelně. „Trubači!“

„Tady jsem, seňore, čekám jen na vaše slovo.“

„Jak to slovo uslyšíte, zatrubte, až se to rozlehne od jednoho konce Chile na druhý,“ řekl neobyčejně silným hlasem. „A vy ostatní se přihotovte odříznout mi tu zatrolenou riatu, protože pak přijde chvíle, kdy vás povedu k zteči. Pozdvihněte mě a vy, Jorge, miřte rychle!“

Jeho hlas téměř přehlušilo repetění pušek z pevnosti. Z palisád se valil dým a oheň.

„Opřete se vší silou dopředu proti zpětnému odrazu, mi amo,[20]“ řekl třaslavě starý dělostřelec. „Prsty zaryjte do země! Tak. A teď!“

Po výstřelu zajásal. Trubač pozdvihl polnici skorem až k ústům a čekal. Ale k zemi povalený to slovo nepronesl. Poklekl jsem k němu a zaslechl to jediné, co tehdy řekl:

„Něco mi prasklo,“ zašeptal; jak tam v té beznadějné zhroucenosti ležel, pozdvihl maloučko hlavu a otočil po mně oči.

„Brána už visí na vlásku,“ zařval Jorge.

Gaspar Ruiz se snažil promluvit, ale hlas mu uvázl v hrdle; pomohl jsem skutálet dělo s jeho přeražených zad. Byl v bezvědomí. Ovšemže jsem ani necekl. Znamení k útoku už indiáni nedostali. Zato zavřeštěly polnice záchranného vojska, po nichž můj duch dávno prahl, a ty poděsily naše nepřátele jako troubení k poslednímu soudu.

Stále jsem ještě dřepěl vedle Gaspara Ruize, ležícího na tváři s rukama rozpjatýma do kříže, a tu se přese mne, señores, přehnalo tornádo, učiněný hurikán ustrašených mužů, splašených koní, indiánských jezdců. Peneleo ujížděl o překot tryskem, a jak jel kolem mne, sekl po mně svým dlouhým chusem – nejspíš ze staré známosti. Že mě ani poletující olovo nezasáhlo, to je mi ještě nepochopitelnější. Příliš brzy jsem si troufal vztyčit se na kolena a vojáci sedmnáctého taltalského pluku samou dychtivostí, aby aspoň k něčemu přišli, div mě na místě nepropíchali bodáky. Tvářili se velmi zklamaně, když k nim docválali důstojníci a zahnali je plochou čepelí šavle.

Byl to generál Robles se svým štábem. Velmi mu záleželo na zajatcích. I on se tvářil zklamaně. „Cože? To jste vy!“ zvolal. Ale hned slezl s koně a jako dávný přítel rodiny mě objal. Ukázal jsem mu na tělo, které mi leželo u nohou, a pronesl jsem pouhá dvě slova:

„Gaspar Ruiz.“

Úžasem rozpřáhl ruce:

„Vida! Váš silák! Vy bez svého siláka neuděláte krok. Nevadí. Zachránil nám život, když se země třásla tak, že i největší hrdinové omdlévali strachem. I já jsem byl hrůzou bez sebe. Ale co on – no ne! Que guapo! Kterýpak hrdina to na něho vyzrál, chachacha! Copak ho zabilo, chico?“

„Jeho vlastní síla, pane generále,“ odpověděl jsem.

XII

Ale Gaspar Ruiz dosud dýchal. Když už se mu smrt vznášela nad hlavou, dal jsem ho odnést do křoví, zrovna na ten ostroh, s něhož předtím tak upřeně zíral na pevnost.

Naše vojsko se utábořilo kolem pevnosti. Nijak mě nepřekvapilo, když jsem se za svítání dověděl, že mám velet zajatecké eskortě, která má ihned vyrazit do Santiaga. Zajatkyní byla ovšem žena Gaspara Ruize.

„Jmenoval jsem vás velitelem jen z ohledu na vaše city,“ prohodil generál Robles. „Za všechno to, čím ublížila republice, měli by tu ženu vlastně zastřelit.“

Trhl jsem pohoršeně rukou a on dodal:

„Když už je po něm, na ní nám nezáleží. Nikdo si s ní nebude vědět rady. Ale chce ji vláda.“ Pokrčil rameny. „Hromadu kořisti nejspíš zahrabal na různých místech; kde, to ví jenom ona.“

Za svítání jsem ji viděl, jak vystupuje na ostroh, střežena dvěma vojáky, a na ruce nese dítě.Šel jsem jí naproti.

„Žije?“ zeptala se mne a obrátila se ke mně bílým, nehnutým obličejem, na který se on tak zbožně dívával.

Sklonil jsem hlavu a beze slova jsem ji zavedl do houští. Oči měl otevřeny. Těžce dýchal a jen s námahou vyslovil její jméno:

„Erminie!“

Poklekla mu u hlavy. Děvčátko si ho nevšímalo, svými kukadly se rozhlíželo kolem sebe a najednou se radostným tenkým hláskem rozžvatlalo. Prstíčkem ukázalo na růžový červánek za černými obrysy štítů. Nesrozumitelně a líbezně si švitořilo pro sebe a zatím ti dva, on umírající a ona klečící vedle něho, mlčeli, hleděli si do očí a poslouchali to křehké šveholení. Žvatlání umlklo. Děvčátko si opřelo hlavičku o matčina prsa a bylo zticha.

„To jen pro tebe,“ promluvil. „Odpusť!“ Hlas mu selhal. Bylo slyšet, jak něco mumlá, a zaslechl jsem lítostivá slova: „Málo síly.“

Upírala na něho nesmírně pronikavý pohled. Pokusil se usmát a pokorně opakoval: „Odpusť mi! Zanechávám tě…“

Schýlila se k němu s nezamženýma očima a pevným hlasem mu řekla: „Na celém světě jsem, Gaspare, milovala jenom tebe.“

Trhl hlavou. Oči mu ožily. „Konečně!“ vzdychl. A potom nejistě dodal: „Ale je to pravda?… Je to pravda?“

„Tak pravda, jako že tady na světě není žádné milosrdenství a žádná spravedlnost,“ odvětila vášnivě. Sklonila se k jeho obličeji. Pokusil se zvednout hlavu, ale hlava mu klesla, a když ho políbila na rty, byl už mrtev. Skelným zrakem zíral k obloze, kde ve výši plynuly růžové obláčky. Všiml jsem si, jak se dítěti, schoulenému na matčiných prsou, zvolna klíží a zavírají oči. Usnulo.

Vdova po siláku Gasparu Ruizovi dala se odvést, aniž uronila slzu. Na cestu jsme jí seřídili dámské sedlo, podobné sedátku, dole s prkýnkem, aby si mohla opřít nohy. První den jela bez jediného slova a snad ani na chvíli neodtrhla zrak od děvčátka, které držela na klíně. Když jsme se po prvé utábořili, viděl jsem ji v noci, jak se prochází, hýčká v náručí děvčátko a při měsíčku na ně upřeně hledí. Když jsme se druhý den znovu vydali na pochod, zeptala se mne, kdy dojedeme do první vesnice v obydlené krajině.

Řekl jsem jí, že v poledne tam budeme.

„A budou tam nějaké ženy?“ zeptala se mne.

Řekl jsem jí, že je to velká vesnice. „Budou tam, seňoro, muži a ženy, kteří se zaradují v srdci nad tím, že už je po rozbroji a po válce.“

„Ano, je po všem,“ opáčila. Za chvíli se zas ozvala: „Seňore důstojníku, co mi udělá vaše vláda?“

„To nevím, seňoro,“ řekl jsem. „Budou s vámi slušně zacházet. My republikáni nejsme takoví divoši, abychom se mstili ženám.“

Při slově republikáni změřila mě pohledem, z něhož, jak se mi zdálo, planula nehynoucí zášť. Ale když jsme se asi za hodinu zastavili a pustili mezky s nákladem napřed po úzké stezce, vinoucí se nad propastí, pohlédla na mne všecka bledá a ustrašená, až mi jí bylo líto.

„Seňore důstojníku,“ řekla, „jsem slabá, všecka se třesu. Je to hloupý strach.“ Při pohledu na začátek úzké stezky, která nebyla nijak zvlášť nebezpečná, pokusila se vyloudit úsměv a rty se jí při tom doopravdy zatřásly. „Bojím se, že děvčátko upustím. Gaspar vám zachránil život, vzpomeňte si… Vezměte je k sobě.“

Vzal jsem jí děvčátko z napřažených paží a poradil jí: „Zavřete oči, seňoro, a spolehněte se na svého mezka.“

Zavřela je a byla tak zsinalá, přepadlá, pohublá, že vypadala jako smrt. V záhybu stezky, tam, kde mohutné portýrové skalisko zastírá výhled do nížiny, je zase otevřela. Jel jsem hned za ní a na pravé ruce jsem držel děvčátko. „Děvčátko se má dobře,“ křikl jsem, abych ji potěšil.

„Ano,“ hlesla mi v odpověď; a tu jsem k své nevýslovné hrůze uviděl, jak se s vytřeštěným zrakem vztyčuje na stupátku a střemhlav se vrhá napravo do propasti.

Ani vám vylíčit nemohu, jaký hanebný strach mě nad tou příšernou podívanou popadl. Bylo mi, jako by mi kynula hrůza z té propasti, hrůza z těch skalisk. Zatočila se mi hlava. Děvčátko jsem přitiskl k boku a strnul jsem jako socha. Slovo jsem ze sebe nevypravil a mráz mě obcházel. Její mezek zavrávoral, odlétl až ke skále a šel zas dál. Můj kůň jen střihl ušima a odfrkl. Srdce se mi zastavilo, a jak z hloubi té propasti rachotilo kamení do řečiště prudké řeky, div jsem z toho nezešílel.

Vzápětí jsme se octli za zatáčkou na širokém travnatém svahu. A tu jsem se rozeřval. Mužstvo se ke mně sběhlo celé poplašené. Jak se zdá, zprvu jsem vykřikoval jenom: „Ona mi to děvčátko odevzdala! Ona mi to děvčátko odevzdala! Eskorta si už myslila, že jsem se zbláznil.“

* * *

Generál Santierra domluvil a vstal od stolu. „To je, señores, všechno,“ dodal a zdvořile se rozhlédl po povstávajících hostech.

„Ale co se stalo, pane generále, s tím děvčátkem?“ zeptali jsme se.

„S děvčátkem, s děvčátkem, a ták!“

Přistoupil k jednomu oknu, odkud měl výhled na krásnou zahradu, útočiště v své starobě. Byla to zahrada proslulá po celé zemi. Pokynem ruky nás zadržel, zavolal: „Erminie! Erminie!“ a chvíli čekal. Potom spustil varovně vztyčenou ruku a hned jsme se nahrnuli k oknu.

Na široký chodník, vroubený květinami, vyšla zpoza stromoví nějaká žena. Škrobené spodničky jí šustily a staromódní sukně z černého hedvábí na ní široce vlála. Pohlédla vzhůru, a když uviděla, kolik očí na ni civí, zamračila se a pousmála, pohrozila prstem generálovi, který se bujně chechtal, přes hlavu si stáhla černou krajku tak, že jí pozastřela hrdý profil, a s upjatou důstojností odcházela, až nám nadobro zmizela.

„Spatřili jste starcova strážného anděla – jí poděkujte za všechnu tu libost i lahodu mého pohoštění. Plamen lásky mi sice záhy vzplanul v prsou, ale přece jen, señores, jsem se neoženil. Snad proto mi tady dosud hárají jiskry toho posvátného ohně.“ Generál se udeřil v prsa. „Hoří dosud, hoří dosud,“ zdůraznil s posměšnou vážností. „Ale teď se už neožením. Ona se stala adoptovanou dcerou a dědičkou generála Santierry.“

Jeden z tehdejších hostů, mladý námořní důstojník, mně ji potom líčil jako „pomenší, zavalitou starou pannu asi tak čtyřicítiletou.“ Všichni jsme si všimli, že jí vlasy prokvétají a že má velmi pěkné černé oči.

Generál Santierra hovořil dále: „Ona také nechce o vdavkách ani slyšet. Věčná škoda! Lne jen k starouškovi, je na něho vlídná a trpělivá. Hodná duše. Ale abyste ji požádali o ruku, to vám neradím, protože kdyby vás tak popadla za ruku, kosti by vám rozdrtila. Ba ne, v té věci s ní nejsou žádné žerty. Je to pravá dcera svého otce, toho siláka, který zahynul na svou sílu: sílu těla, prostnosti, lásky.“

Výspa pokroku

Obchodní stanici vedli dva běloši. Přednosta Kayerts byl pomenší a obtloustlý; pomocník Carlier byl štíhlý, měl velkou hlavu a na tenkých nohou mu trčel mohutný trup. Třetí zaměstnanec byl černoch ze Sierry Leone; tvrdil o sobě, že se jmenuje Henry Price. Jenže domorodci z dolního toku mu bůhvíproč říkali Makola a všude, kam zabloudil, mu toto jméno zůstalo. Švadronil anglicky a francouzsky, pěkně psal, rozuměl účetnictví a v hloubi duše tajně uctíval zlé duchy. Za ženu měl přestatnou a přehlučnou černošku z Loandy. Přede dveřmi domku, nízkého jako kůlnička, batolily se mu na slunci tři děti. Zamlklý a záhadný Makola oběma bělochy opovrhoval. Měl na starosti malé hliněné skladiště, pokryté suchým rákosím, a dělal, jako by přesně spravoval korálky, bavlněné kaliko, červené šátky, mosazné kroužky a jiné výměnné zboží, které v tom skladišti právě bylo. Na mýtině okolo stanice stálo kromě skladiště a Makolovy chýše jen jedno větší stavení. Bylo úhledně zroubeno z rákosí a na všech čtyřech stranách mělo verandu. Uvnitř byly tři místnosti. Prostřední byl obytný pokoj se dvěma neohoblovanými stoly a s několika stoličkami. Ostatní dvě byly ložnice bělochů. Jediným nábytkem v nich bylo lůžko a síť proti komárům. Na prkenné podlaze se povalovalo příslušenství bělochů, načaté poloprázdné bedýnky, roztrhané šatstvo, staré boty, samé špinavé a rozbité krámy, jaké se tak záhadně kupívají kolem nepořádných lidí. Opodál od těch stavení byl ještě jeden příbytek. Pod vysokým, tuze málo svislým křížem odpočíval tam člověk, který to všechno viděl ještě v počátcích, který stavbu té výspy pokroku sám navrhoval a sledoval. Jako malíř to ve vlasti nikam nepřivedl, a tak se na stanici dostal z protekce, když ho omrzelo štvát se o hladu za slávou. Byl prvním přednostou stanice. Se svou obvyklou netečností, vyjadřující: „Vždyť jsem to říkal“, díval se Makola, jak v právě dostavěném domku umírá ten rázný umělec na zimnici. Potom si delší dobu žil sám s rodinou, s účetními knihami a se zlým duchem, který vládne krajinám pod rovníkem. Se svým bohem vycházel docela dobře. Snad si ho naklonil tím, že mu slíbil, že si co nevidět pohraje s dalšími bělochy. Tak či onak, když parníkem, podobným ohromné krabičce od sardinek, na níž postavili kůlnu s plochou střechou, přijel proti proudu ředitel „Velké obchodní společnosti“, zjistil, že to na stanici klape a Makola si jako vždy klidně kutí. Ředitel dal prvnímu správci na hrob kříž a na jeho místo jmenoval Kayertse. Za pomocníka mu vybrali Carliera. Ředitel byl člověk neúprosný a do práce byl ras; jen občas si krutě zažertoval, ale tak, že to nebylo ani znát. Ke Kayertsovi a Carlierovi pronesl řeč a náležitě jim zdůraznil, jaká je to slibná stanice. Do nejbližšího obchodního místa je nějakých tři sta mil. Mají vzácnou možnost ukázat, co umějí, a vydělat si na obchodu procenta. Pro začátečníky je to hotové vyznamenání. Kayertse dojala ředitelova vlídnost skorem k slzám. Řekl, že se ze všech sil vynasnaží zasloužit si tu lichotivou důvěru atd. atd. Kayerts býval u telegrafní správy a uměl se správně vyjadřovat. Na Carliera, bývalého jezdeckého poddůstojníka jedné armády, pojištěné proti úrazu několika evropskými velmocemi, to neudělalo takový dojem. Budou-li procenta, tím líp; nevrlým zrakem zatěkal po řece, po pralesích, po neproniknutelném houští, které jako by uzavíralo stanici před ostatním světem, a zabručel pod vousy: „To se brzo uvidí.“

Druhý den jim vyhodili na břeh několik balíků bavlněných látek a beden se zásobami a parník podobný krabičce od sardinek odjel; vrátit se měl až za šest měsíců. Ředitel s paluby zasalutoval oběma správcům, kteří stáli na břehu a mávali klobouky; potom se obrátil na jednoho starého služebníka Společnosti, vracejícího se do ústředí, a řekl mu: „Podívejte se na ty pitomce! Je to od těch našich doma šílenství, že mi sem posílají takové exempláře. Řekl jsem těm chlapům, ať si vysázejí zelinářskou zahradu, postaví nová skladiště a ploty a zbudují přístaviště. O co, že neudělají nic. Nebudou ani vědět, jak začít. Ta stanice tady na řece se mi vždycky zdála zbytečná a oni se na ni zrovna hodí.“

„Však oni se do toho vpraví,“ usmál se klidně onen ostřílený kozák.

„Ať je jak chce, na šest měsíců mám od nich pokoj,“ odpověděl mu ředitel.

Oba muži sledovali parník až do zátočiny, potom vedouce se pod paždím, vylezli po šikmém břehu a vraceli se na stanici. Pobyli v té širé a chmurné zemi zatím jen krátko, a to ještě mezi samými bělochy, pod dohledem a záštitou představených. Jemné doteky toho prostředí k nim sice nepronikaly, ale přece jen se jim náramně zastesklo, když se tak najednou sami dva octli před tou divočinou; divočinou tím podivnější a nepochopitelnější, že z ní záhadně probleskoval mohutný život. Byli to docela drobouncí a bezmocní jedinci, jací mohou žít jen v pevně zorganizovaných davech. Lidé si málo uvědomují, že jejich život, jejich osobitost, jejich vlohy i odvaha jsou toliko projevem jejich víry v nerozbornost prostředí, v němž žijí. Statečnost, duševní klid, sebedůvěra; vzruchy i zásady; kdejaká velká i kdejaká nepatrná myšlenka nepatří jedinci, nýbrž davu; tomu davu, který slepě věří v nerozbornost svých zřízení i mravů, v moc své policie i názorů. Kdo však narazí na čiré, syrové divošství, na prapůvodní přírodu a na prapůvodního člověka, ten se náhle až v hloubi srdce znepokojí. K pocitu, že je tu jediný svého druhu, k jasnému vědomí, že je se svými myšlenkami a dojmy sám – k popření toho, co je povědomé a jisté, přistoupí jako skutečnost to, co je nepovědomé a nebezpečné; náznak čehosi neurčitého, uhýbavého a odporného, co svým rozkladným náporem vzrušuje obraznost a napíná zjemnělé čivy lidem pošetilým i moudrým.

Kayerts a Carlier se vedli pod paždím a tiskli se k sobě, jako když jsou děti potmě; měli stejný, nijak nepříjemný pocit nebezpečí, které člověk nebere vážně. Oba se důvěrně rozpovídali: „Naše stanice má pěknou polohu,“ řekl jeden. Druhý mu horlivě přitakal a rozplýval se nad tím, jak je ta poloha krásná. Došli až ke hrobu.

„Chudák!“ řekl Kayerts. „To umřel na zimnici, viďte?“ ozval se tlumeně Carlier a zůstal stát. „Bodejť,“ vybuchl Kayerts, „ten člověk si prý lehkomyslně chodil po sluníčku. Zdejší podnebí, to říká každý, není vůbec o nic horší než u nás, jen když člověk nechodí na slunce. Slyšíte, Carliere? Já jsem tu přednostou a nařizuji vám, abyste nechodil na slunce!“ Své přednostenství bral žertem, ale myslil to vážně. Když si pomyslil, že by měl Carliera pochovat a zůstat tam sám, všecek se zachvěl. Pojednou si uvědomil, že tady, v nitru Afriky, je mu ten Carlier dražší, než by mu byl všude jinde vlastní bratr. Carlier mu vpadl do noty, zasalutoval po vojensku a řízně odpověděl: „Rozkaz, pane přednosto!“ Potom se dal do smíchu, plácl Kayertse po zádech a zahlaholil: „Bude se nám tu lehce žít! Klidně si budeme sedět a sbírat slonovinu, co nám sem ti divoši přinesou. On má ten zdejší kraj taky své dobré stránky!“ Oba se zachechtali a Carliera napadlo: „Chudinka Kayerts; takový tlustý a neduživý! Kdybych ho tu měl pochovat, to by bylo hrozné. Takových lidí si vážím.“ Nežli došli domů na verandu, říkali si „milý kamaráde“.

První den měli plné ruce práce, kutili s kladívky a hřebíky a s červeným kalikem, věšeli záclony, zabydlovali se; umínili si, že si zařídí pohodlný život. Byl to úkol nad jejich síly. Řádně zmoci už jen pouhé hmotné problémy, na to je třeba víc jasného ducha a srdnatosti, než si lidé myslívají. Byli to nešikové k pohledání. Lidská společnost o ty dva pečovala ne snad z nějaké něhy, nýbrž proto, že jí to ku podivu vyhovovalo, a zakázala jim samostatně myslit, přicházet s něčím novým, nedržet se vyježděných kolejí; zakázala jim to pod trestem smrti a žít směli, až když se proměnili v stroje. Když se vymkli poručníkování lidí s perem za uchem a lidí se zlatými prýmky na rukávě, byli jako trestanci odsouzení na doživotí, kteří když jsou po mnoha letech propuštěni, nevědí, co se svobodou počít. Nevěděli, co počít se svými vlohami, a protože jim chyběl cvik, neuměli samostatně myslit.

Za dva měsíce Kayerts říkával: „Nebýt mé Melie, nikdy bych sem nepáchl.“ Melie je jeho dcera. Aby vydělal děvčeti na věno, pustil místo u telegrafní správy, třebaže mu tam bylo sedmnáct let blaze. Žena mu umřela a dceru mu vychovávají sestry. Stýskalo se mu teď po ulicích, po promenádách, po kavárnách, po dávných známých i po všem, co den za dnem vídal; po všech těch myšlenkách, které ty známé věci připomínaly – po pohodlných, jednotvárných, uklidňujících myšlenkách státního úředníka; stýskalo se mu po kancelářských klepech, rozmíškách, nevraživostech i šprýmech. „Kdyby byl můj švagr slušný chlap,“ říkával Carlier, „a měl srdce v těle, tak bych tu nebyl.“ Nechal vojny a svou leností a drzostí tak dlouho dráždil rodinu, až mu rozhořčený švagr s nadlidským úsilím opatřil u Společnosti místo správcova pomocníka. Když si uvědomil, že od příbuzných už nic nevymámí, nezbylo mu, než přijmout tu obživu, protože neměl v kapse ani vindru. Stejně jako Kayertsovi i jemu se stýskalo po dřívějším životě. Stýskalo se mu po břinkotu šavlí a ostruh za pěkného odpoledne, po kasárenských anekdotách, po dívkách z posádek; ke všemu ještě byl zahořklý. Každý mu jen křivdil. Občas se nad tím zasmušil. Ale jinak oba spolu vycházeli dobře v družné hlouposti a lenosti. Společně nedělali nic, naprosto nic a jen si hověli v té zahálce, za kterou byli placeni. Časem k sobě přilnuli jakous takous náklonností.

Žili jako slepci v rozlehlém pokoji a vnímali (a to ještě chabě) jen to, nač narazili, ale celek neviděli. Řeka, prales, celá ta širá země pulzující životem byly jim jakousi velkou prázdnotou. Ani za jasného dne se jim nic nejevilo srozumitelným. Věci se jim před očima objevovaly a zas mizely bez souvislosti a bez cíle. Řeka jako by přitékala odnikud a plynula nikam. Plynula v prázdnotě. Občas se z té prázdnoty vynořily domorodé kocábky a z čista jasna se dvůr zahemžil muži, třímajícími v rukou kopí. Byli nazí, blyštivě nazí, ozdobení sněhobílými lasturami a třpytivými mosaznými kroužky, skvěle urostlí. Když promluvili, repetili neladně, vykračovali si majestátně a těkali bystře a dravě poplašenýma, stále neklidnýma očima. Ve čtyřech i více řadách dřepěli tam vždycky ti válečníci před verandou, zatím co jejich náčelník dlouhé hodiny smlouval s Makolou nad sloním klem. Kayerts sedával při tom na židli, díval se na to jednání a jedinému slovu nerozuměl. Kulatýma modrýma očima civěl na ně, až nakonec houkl dovnitř na Carliera: „Podívejte se! Jen se podívejte tam na toho chlapa – a na toho tamhle vlevo. Jestlipak jste už někdy viděl takový obličej? Takové směšné hovado!“

Carlier pokuřoval z krátké dřevěnky domácí tabák; furiantsky vykročil z domu, nakroutil si kníry, s nadutou shovívavostí se rozhlédl po válečnících a řekl:

„Pěkná verbež! To přinesli kly? Ano? Však to taky trvalo. Podívejte se, jaké má ten chlap svaly – ten třetí od kraje. Dostat od něho pěstí do nosu, o to bych nestál. Paže skvělé, ale nohy od kolenou dolů nestojí za nic. Kavaleristy by z nich člověk nenadělal.“ Potom si samolibě prohlédl svá lýtka a vždycky dodával: „Fuj, ti smrdí! Hej, Makolo! Odveďte to stádo tamhle k fetiši“ (tak se říkalo na každé stanici skladišti, snad proto, že v něm byl obsažen přímo duch civilizace) „a vydejte jim trochu toho šmejdu, co tam máte. Už bych ho raději viděl plný klů než hadrů.“

Kayerts s tím souhlasil.

„Ano, ano! Jděte tam, pane Makolo, a dojednejte to s nimi. Až budete hotov, přijdu ten kel zvážit. Pořádek musí být.“ A svému společníkovi řekl: „To je ten kmen z dolního toku; trochu zavánějí. Už tu jednou byli, pokud si vzpomínám. Slyšíte ten řev? Člověk toho v téhle mizerné zemi vystojí. V hlavě mi z toho zaléhá.“

Takových výnosných návštěv bylo poskrovnu. Celé dny vyhlíželi ti dva průkopníci obchodu a pokroku na prázdný dvůr, tetelící se v palčivém žáru strmého slunce. Pokojná řeka bez ustání třpytivě plynula pod vysokým břehem. Uprostřed na písčině se bok po boku vyhřívali hroši a krokodýlové. A ve výmluvném mlčení své němé nádhery prostíraly se na všechny strany nesmírné pralesy, obkličující tu mýtinku s obchodní stanicí a skrývající v sobě záludné léčky svého fantastického života. Ti dva nic nechápali a zajímali se jen o to, jak jim utekou dny, než se vrátí parník. Jejich předchůdce jim zanechal pár rozedraných knih. Pustili se do těch trosek románů, a protože takové věci nikdy předtím nečtli, překvapilo je to a zaujalo. Celé dny pak bez přestání pošetile rokovali o jejich ději a osobách. V nitru Afriky se seznámili s Richelieuem a ďArtagnanem, se Sokolím okem a Tatíkem Goriotem a ještě s mnoha jinými. Povídali si o těch románových postavách jako o svých známých, kteří kdysi žili. Zmenšovali jejich ctnosti, zneuznávali jejich pohnutky, pomlouvali jejich vítězství; pohoršovali se nad jejich licoměrností a pochybovali o jejich odvaze. Rozhořčovali se nad vyprávěním o jejich zločinech, kdežto něžná nebo jímavá místa je hluboce rozechvívala. Carlier si vždycky jen odkašlal a řekl vojáckým hlasem: „Hlouposti!“ Kayerts měl v kulatých očích slzy, buclaté líce se mu zachvívaly; pomnul si holou hlavu a pronesl: „Skvělá knížka! Ani jsem netušil, že jsou na světě takoví chytří lidé.“ Našli také pár starých novin z domova. Nabubřele se v té tiskovině probírala „Naše koloniální expanze“ – tak to tam aspoň stálo. Hodně se tam mluvilo o právech a povinnostech civilizace, o posvátnosti civilizačního díla a velebily se zásluhy těch, kdo roznášejí světlo, víru a obchod až do temných končin země, Carlier s Kayertsem to četli a žasli a pomalu si na sobě zakládali. Jednou navečer se Carlier rozmáchl rukou a řekl: „Za sto let tu třeba bude město. Přístavní hráze a obchodní domy a kasárny a – a kavárny s kulečníkem. Civilizace, kamaráde, a ctnost – a vůbec. A lidé se pak dočtou, že zrovna tuhle žili první civilizovaní tvorové, dva dobří kamarádi, Kayerts a Carlier!“ Kayerts pokýval hlavou: „Ano, to pomyšlení člověka blaží.“ Na nebožtíka předchůdce jako by zapomněli; ale jednou časně zrána Carlier odešel z domu a zarazil kříž pevně do země. „Jak jsem tamtudy šel, hned jsem šilhal,“ vykládal potom Kayertsovi nad ranní kávou. „Šilhal, protože byl tak nahnutý. Tak jsem ho zarazil zpříma. A důkladně, za to vám ručim. Oběma rukama jsem se pověsil za příčné břevno. Ani se nehnul. Udělal jsem to jak se patří.“

Občas za nimi přišel Gobila. Gobila byl náčelníkem sousedních vesnic. Byl to šedohlavý divoch, hubený a černý, kolem beder nosil bílou roušku a přes záda měl přehozenu vypelichanou levhartí kůži. Vykračoval si sáhodlouze na kostliveckých nohou a šermoval při tom holí vysokou, jako byl sám, a když vstoupil na stanici do obchodní místnosti, zůstal dřepět na patách vlevo ode dveří. Seděl a díval se po Kayertsovi a občas k němu pronesl nesrozumitelnou řeč. Kayerts ho při tom nijak nepřerušoval, jen chvílemi přátelsky prohodil: „Jak se máme, stařešino?“ a potom se na sebe usmáli. Oba běloši si toho prazvláštního starocha oblíbili a říkali mu Tatík Gobila. Gobila se k nim choval otcovsky; zdálo se, že má opravdu všechny bělochy rád. Všichni se mu jevili stejně mladičtí a až na postavu k nerozeznání podobni a věděl, že jsou to vesměs bratří a také že jsou nesmrtelní. Tu víru v něm nezviklala ani smrt toho malíře, prvního bělocha, kterého zblízka poznal; byl pevně přesvědčen, že ten bílý cizinec umřel jen na oko a dal se pochovat z nějakého záhadného důvodu, nad kterým je zbytečné hloubat. Snad se takhle po svém jen vrátil do svého domova? Ať už je to jak chce, ti dva jsou jeho bratří, a tak na ně přenesl svou bláhovou náklonnost. Oni mu ji drobet oplácejí. Carlier ho popleskává po zádech a zbůhdarma před ním škrtá pro legraci sirkami. Kayerts mu dává vždycky ochotně čichnout k láhvi s čpavkem. Počínají si zkrátka zrovna tak jako ten druhý bílý tvor, který se mu schoval do jámy v hlíně. Gobila se na ně upřeně zadíval. Možná, že jsou s tím druhým jedna bytost – nebo aspoň jeden z nich. Ne a ne na to přijít – ne a ne tu záhadu rozluštit; ale přátelsky se k nim choval vždycky. Díky tomu přátelství dávaly se ženy z Gobilovy vesnice husím pochodem přes rákosové traviny a každé ráno jim nosily na stanici drůbež, topinambury, palmové víno, někdy i kůzle. Úplné zásoby potravin Společnost stanicím nikdy neposkytne, a tak nezbývalo správcům, než živit se z místních dodávek. Gobilovou přízní je dostávali a živili se vydatně. Občas přišel na některého z nich záchvat zimnice a druhý ho pak s něžnou péčí ošetřoval. Nic si ze zimnice nedělali. Jenom zeslábli a vypadali hůř. Carlier měl vpadlé oči a byl popudlivý. Kayertsova zplihlá, ochablá tvář vypadala nad kulatým bříškem strašidelně. Ale protože byli stále pohromadě, nevšímali si, jak se jejich vzezření a také jejich nálada znenáhla mění.

Tak uplynulo pět měsíců.

A tu jednou zrána, když si Kayerts s Carlierem hověli pod verandou a hovořili o tom, že za nimi už brzy přijede parník, vyšel z pralesa houf ozbrojených mužů a zamířil ke stanici. Byli v tom kraji cizí. Byli vysocí a štíhlí a od krku až po paty byli po anticku zahaleni v modré zřasené roucho s třásněmi a na holém pravém rameni nesli ručnice předovky. Makolu to zřejmě rozrušilo a ze skladiště, kde pobýval celé dny, vyběhl návštěvníkům naproti. Došli až do dvora a sebevědomě, zpupně se rozhlíželi. Jejich vůdce, statný, rázně vypadající černoch s podlitýma očima, stanul před verandou a pronesl dlouhou řeč. Silně se rozháněl rukama a z čista jasna umlkl.

Svým tónem a zvukem svých dlouhých vět oba bělochy polekal. Připomínalo jim to cosi ne zcela povědomého, ale přece jen podobného řeči civilizovaných lidí. Znělo to jako nějaká nesmyslná řeč, jaké slýcháváme ve snu.

„Copak je to za hatmatilku?“ řekl Carlier, všecek zkoprnělý. „V první chvíli mi připadalo, že ten chlap spustí francouzsky. Je to rozhodně hantýrka, jakou jsme dosud neslyšeli.“

„Ano,“ odpověděl Kayerts. „Hej, Makolo, co říká? Odkud přicházejí? A co jsou zač?“

Ale Makola byl jako na jehlách. Vyhrkl: „Nevím. Jdou z daleka. Třeba jim bude rozumět má žena. Jsou to třeba darebáci.“

Vůdce chvíli čekal, potom promluvil zostra na Makolu a ten přisvědčil. Jak se ohlédl, zpozoroval vůdce Makolovu chýši a hned se k ní pustil. Za chvíli bylo slyšet, jak Makolová spouští stavidla. Ostatní cizinci – bylo jich celkem šest – se zatím nenuceně procházeli, nakoukli dveřmi do skladiště, shlukli se kolem hrobu, ukazovali si zasvěceně na kříž a vůbec si počínali jako doma.

„Mně se ti chlapi nelíbí – jářku, Kayertsi, ti budou od pobřeží; mají střelné zbraně,“ prohodil rozšafně Carlier.

Kayertsovi se ti chlapi taky nelíbili. Po prvé si oba uvědomili, že žijí v prostředí, kde z nepovědomého číhá nebezpečí a že kromě nich samých nikdo na světě je před tím nepovědomým neochrání. Zneklidněli, odešli dovnitř a nabili si revolvery. Kayerts řekl: „Musíme Makolovi poručit, aby odešli, než se setmí.“

Odpoledne cizinci odešli, ale napřed se u Makolové najedli. Ta mohutná žena byla všecka rozčilena a hodně si s návštěvníky popovídala. V jednom kuse švadronila rezavým hlasem a ukazovala jim hned na prales, hned na řeku. Makola seděl opodál a jen se díval. Chvílemi vstal a něco své ženě pošeptal. Vyprovodil cizince přes rokli, která se táhla za stanicí, a zamyšleně se loudal zpátky. Když se ho pak běloši vyptávali, tvářil se divně, jako by nerozuměl, jako by zapomněl francouzsky – jako by nadobro ztratil řeč. Kayerts a Carlier se shodli v tom, že si ten negr hodně přihnul palmového vína.

Domlouvali se, že budou střídavě hlídat, ale navečer byl všude takový klid a pokoj, že se jako jindy odebrali na lože. Celou noc je rušilo silné bubnování z vesnic. Po hlubokém, prudkém rachotu se ozval z dálky další – a naráz to utichlo. Zakrátko zarepetily tu a tam krátké signály, potom splynuly, přibylo jich, s neochabující mohutností vyrážely po celém pralese, nepřetržitě a neustále duněly do noci zblízka i zdáli, jako by byl celý kraj jediný obrovský buben, burácejí k nebi o pomoc. A z toho hlubokého a strašného rachotu se ozývaly rezavě a disonantně vyrážené výkřiky, podobné úryvkům nějakých písní z blázince, které jako by tryskaly vysoko nad zemi a zaplašovaly všechen mír hvězdnaté noci.

Carlier i Kayerts se špatně vyspali. Oběma se zdálo, že slyšeli v noci výstřely – ale odkud, v tom se neshodli. Makola někam zrána odešel. K poledni se vrátil s jedním z těch včerejších cizinců a všem Kayertsovým snahám, aby za ním přišel, stále uhýbal; zřejmě ohluchl. Kayertsovi to bylo divné. Carlier chytal na břehu ryby; vrátil se, a když mu ukazoval úlovek, prohodil: „Jak se zdá, černoši se rojí jako sršni; to bych rád věděl, co se děje. Za ty dvě hodiny, co jsem byl na rybách, viděl jsem, jak přejelo přes řeku nějakých patnáct kocábek.“ Kayerts mu sklíčeně řekl: „Že je dnes Makola nějaký divný?“ Carlier mu poradil: „Držte naše mužstvo pohromadě, kdyby se něco strhlo.“

Na stanici bylo deset mužů; ty jim tam zanechal ředitel. Dali se do služeb Společnosti na šest měsíců (co je to měsíc, o tom neměli žádnou představu, a o tom, co je to čas, jen nejasné tušení), a tak sloužili věci pokroku už přes dvě léta. Jejich kmen pocházel až z odlehlých končin té země temna a žalu; nerozutekli se tedy, protože si myslili, že by je tamější obyvatelé pozabíjeli jako potulné cizince, a měli pravdu. Bydleli v slaměných chatrčích na svahu rokliny zarostlé rákosinou, hned za ostatními budovami. Šťastni nebyli, stýskalo se jim po slavnostních zaříkáních, kouzlech a lidských obětech v jejich domovině; měli tam rodiče, bratry, sestry, ctěné náčelníky, vážené kouzelníky, milované přátele a ještě jiná lidská pouta společná člověku. Dávky rýže, které jim Společnost odměřovala, nešly jim k duhu; u nich doma to byla neznámá strava a nemohli si na ni zvyknout. A tak se trudili a stonali. Být z jiného kmene, byli by se odhodlali zemřít – některým divochům je sebevražda lehká věc – a tak uniknout těm krušnostem života. Ale že byli z bojovného kmene s obroušenými zuby, měli v sobě víc odolnosti, a tak tupě přežívali chorobu i smutek. Mnoho nepracovali a své skvělé síly už dávno pozbyli. Carlier s Kayertsem je pilně kurýrovali, ale postavit je pořádně na nohy, to nedokázali.

Každý den ráno je svolali a uložili jim nějakou práci – sekat trávu, stavět plot, kácet stromy a tak dále, ale aby to udělali pořádně, k tomu je nikdo živou mocí nepřiměl. A tak s nimi běloši mnoho nepořídili.

Odpoledne zašel Makola k velkému stavení a zastihl tam Kayertse, jak pozoruje tři mohutné sloupy dýmu, vystupující z pralesa. „Co je to?“ zeptal se Kayerts. „Nějaká vesnice hoří,“ odpověděl Makola; vypadal už zas normálně. A potom vyhrkl: „Máme málo slonoviny; šest měsíců obchod vázl. Chtěl byste víc slonoviny?“

„Ano,“ přisvědčil horlivě Kayerts. Myslil na to, jak malé procento vydělá.

„Ti muži, co tu včera byli, jsou kupci z Loandy a mají tolik slonoviny, že ji domů ani neodnesou. Mám ji koupit? Vím, kde táboří.“

„Rozhodně,“ řekl Kayerts. „A kdo jsou ti kupci?“

„Darebáci,“ řekl lhostejně Makola. „Přepadají lidi a chytají ženy a děti. Jsou to darebáci a mají pušky. V kraji je nad tím velký rozruch. Chtěl byste slonovinu?“

„Ano,“ řekl Kayerts. Makola chvíli nic neříkal. Potom se rozhlédl a zabručel: „Ti naši dělníci nejsou k ničemu. Stanice, prosím, upadá. Ředitel bude hubovat. Raději si opatřte pěkný kus slonoviny, on vám potom nic neřekne.“

„Co mám dělat! Práce těm lidem nevoní,“ řekl Kayerts. „Kdypak tu slonovinu dostanete?“

„Brzo,“ řekl Makola. „Možná už v noci. Ponechejte to na mně a nevycházejte, prosím, z domu. Snad byste měl dát dělníkům trochu palmového vína, aby si večer zatančili. Ať se pobaví. Zítra jim půjde práce líp. Palmového vína je dost. Už kysne.“

Kayerts řekl „ano“ a Makola pak vlastníma rukama odnesl ke dveřím své chýše velké tykvice s vínem. Stály tam až do večera a Makolová do každé nahlédla. Mužstvo je dostalo před západem slunce. Když odcházeli Kayerts a Carlier na lože, plápolala před chatrčemi dělníků velká hranice. Bylo je slyšet, jak vřeští a bubnují. K dělníkům se přidalo též několik mužů z Gobilovy vesnice a rozproudila se zábava.

Za nejhlubší noci Carlier náhle procitl, jak zaslechl něčí řev; potom padla rána. Jen jediná. Carlier vyběhl a na verandě zastihl Kayertse. Oba byli zaraženi. Když vyšli na dvůr zavolat Makolu, míhaly se před nimi ve tmě stíny. Jeden na ně křikl: „Nestřílejte, to jsem já, Price.“ Makola stanul až u nich. „Vraťte se, vraťte se, prosím,“ žádal je důrazně, „všechno zkazíte.“ – „Jsou tady cizí chlapi,“ řekl Carlier. „To nevadí. Já vím,“ řekl Makola. Potom zašeptal: „No tak! Přinesou slonovinu. Nic neříkejte. Vím, co dělám.“ Běloši se odloudali zase domů, ale už neusnuli. Bylo slyšet kroky, šepot, sténání. Vypadalo to, jako by přišlo plno chlapů, něco těžkého složili na zem, chvíli se hašteřili a potom odešli. Běloši leželi na svých tvrdých lůžkách a oba si říkali: „Ten Makola je neocenitelný.“ Zrána Carlier, všecek rozespalý, vyšel ven a zatahal za provaz u zvonce. Na zazvonění se tam každé ráno shromažďovali staniční dělníci. Toho rána nepřišel žádný. Také Kayerts vyšel a zíval. Naproti na dvoře bylo vidět Makolu, jak vychází ze své chatrče a drží plechové umyvadlo plné mydlin. Civilizovaný černoch Makola byl velmi čistotný. Vychrstl mydliny obratně na svého protivného voříška, potom se otočil tváří k správcovskému domu a zahulákal: „Všichni dělníci v noci odešli.“

Slyšeli ho zřetelně, ale samým překvapením oba naráz křikli: „Cože!“ A vytřeštili na sebe oči. „Teď jsme v bryndě,“ zavrčel Carlier. „To je neuvěřitelné,“ zabručel Kayerts. „Půjdu se podívat k jejich chatrčím,“ řekl Carlier a hned se tam rázně pustil. Když přišel k domu Makola, stál tam Kayerts sám.

„Ani tomu věřit nemohu,“ nabíral Kayerts. „Starali jsme se o ně jako o vlastní děti.“

Makola zaváhal a potom řekl: „Odešli s těmi lidmi od pobřeží.“

„Co je mi po tom, s kým odešli ti sprostí nevděčníci!“ vybuchl Kayerts. Pojednou se v něm ozvalo podezření, změřil si ostře Makolu a dodal: „A co vy o tom víte?“

Makola pokrčil rameny a díval se k zemi. „Co vím? Já si jen myslím. Nešel byste se podívat, jakou tam mám slonovinu? Pěkné kusy, takové jste ještě neviděl.“

Vykročil ke skladišti. Kayerts šel jako bez ducha za ním a přemýšlel o tom neuvěřitelném útěku dělníků. Přede dveřmi fetiše leželo na zemi šest nádherných klů.

Kayerts si je spokojeně prohlédl a řekl: „Co jste za ně dal?“

„To nebyl obchod jako jindy,“ řekl Makola. „Přinesli slonovinu a dali mi ji. Řekl jsem jim, aby si na stanici vzali, co nejvíc potřebují. Jsou to krásné kusy. Takovými kly se nemůže pochlubit žádná stanice. Kupci potřebovali nosiče a naši dělníci tady nebyli k ničemu. Žádný obchod, žádný zápis; všechno souhlasí.“

Kayerts rozhořčením div nepukl. „No tohle!“ rozkřikl se, „mně se zdá, že jste za ty kly naše dělníky prodal.“ Makola stál netečně a nic neříkal. „Já – já – já vás –“ koktal Kayerts. „Vy netvore!“ zařval na něho.

„Udělal jsem pro vás a pro Společnost, co jsem mohl,“ nedal se Makola vyrušit z klidu. „Proč tolik křičíte? Podívejte se na tenhle kel.“

„Propouštím vás ze služby. Udám vás – a na kly se ani nepodívám. Zakazuji vám, abyste na ně sáhl. Poroučím vám, abyste je hodil do řeky. Vy – vy!“

„Vy jste celý zrudl, pane Kayertsi. Když se budete na slunci takhle rozčilovat, dostanete zimnici a umřete – jako ten první přednosta!“ domlouval mu Makola.

Stáli bez hnutí s očima upřenýma na sebe, jako by byli předtím napínali zrak do nesmírné dálky. Kayerts se otřásl. Makola řekl jen to, co si myslil, ale jeho slova zněla Kayertsovi zlověstně. Prudce se k němu otočil zády a odešel domů. Makola se odebral do lůna své rodiny; kly zůstaly ležet před skladištěm a vypadaly na slunci mohutné a vzácné.

Carlier se vrátil na verandu. „Tak co, jsou všichni pryč?“ ozval se přidušeně Kayerts až z druhého konce obytného pokoje. „Nikoho jste nenašel?“

„Ale ano,“ řekl Carlier, „našel jsem před chatami jednoho mrtvého Gobilova příslušníka – byl nadobro prostřelen. V noci jsme tu ránu slyšeli.“

Kayerts rychle vyšel z pokoje. Jeho společník se přes dvůr mračil na kly tam u skladiště. Chvíli seděli mlčky. Potom mu Kayerts zopakoval svůj rozhovor s Makolou. Carlier na to nic neřekl. V poledne mnoho nejedli. Ten den spolu skoro nepromluvili. Na stanici jako by doléhalo mlčení a svíralo jim ústa. Makola neotevřel skladiště; celý den dováděl s dětmi. Ležel přede dveřmi natažen na rohožce a caparti mu sedali na prsa a lezli po něm. Byl to jímavý obrázek. Makolová jako vždycky celý den vařila. Na večeři si běloši pochutnali už trochu líp. Carlier si potom zapálil dýmku a odloudal se ke skladišti; dlouho postál nad kly, do několika klů kopl, dokonce se jeden pokusil nadzvednout za špičku. Vrátil se k přednostovi, který se z verandy ani nehnul, svalil se na židli a řekl:

„Už to vím! Vrhli se na ně, když leželi zpití tím palmovým vínem, které jim Makola s vaším svolením dal. Léčka! Chápete? Nejhorší na tom je, že tam byli taky Gobilovi příslušníci, a ty nejspíš taky odvlekli. Ten nejméně opilý procitl a za to, že byl střízlivý, ho zastřelili. Je mi to prapodivná země. Co si počnete?“

„Samozřejmě, že se toho ani netknem,“ řekl Kayerts.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Carlier.

„Otroctví je strašná věc,“ zajektal nejistým hlasem Kayerts.

„Přímo příšerná – to utrpení,“ zahučel přesvědčivě Carlier.

Věřili v ta slova. Kdekdo prokazuje jistým zvukům, které pronáší sám nebo jeho bližní, posvátnou úctu. Ale o citech lidé vlastně nic nevědí. Rozhořčujeme se nebo planeme nadšením, hovoříme o útlaku, ukrutenství, zločinu, oddanosti, ctnosti, a co je vlastně za těmi slovy, to nevíme. Nikdo neví, co to je trpět a hynout – leda snad ti, kdo padají za oběť tajemnému cíli těch sebeklamů.

Druhý den ráno viděli Makolu, jak pilně staví mohutné váhy na vážení slonoviny. Za chvíli se ozval Carlier: „Co to ten mizerný lotr dělá?“ a vyšel si na dvůr. Kayerts šel za ním. Stáli a dívali se na něho. Makola si jich nevšímal. Když váhu vyrovnal, snažil se zdvihnout jeden kel na misku. Kel byl na něho těžký. Ani nehlesl a bezradně se rozhlédl; chvíli tam stáli kolem váhy, strnule a mlčky jako tři sochy. Najednou se ozval Carlier: „Popadněte to, Makolo, za druhý konec – vy hovado jedno!“ a společně vyzdvihli kel. Kayerts se třásl po celém těle. Zasykl: „No tohle! Tohle!“ sáhl do kapsy a nahmatal špinavý papírek a kousek tužky. Otočil se k nim zády, jako by měl něco za lubem, a pokradmu zapisoval váhu klů, kterou mu Carlier vykřikoval zbytečně silným hlasem. Když to měli odbyto, Makola si pro sebe šeptl: „Slunce na ty kly moc praží.“ Carlier prohodil ledabyle ke Kayertsovi: „Jářku, přednosto, to já mu s těmi kusy pomohu do skladiště.“

Když se vraceli domů, Kayerts si povzdechl: „Musilo to být. A Carlier řekl: „Je to hanebnost, ale dělníci patřili Společnosti, a tak patří Společnosti i slonovina. Musíme se o ni starat.“ „Ohlásím to ovšem řediteli,“ řekl Kayerts. „Ovšem, on ať rozhodne,“ přitakal mu Carlier.

V poledne se najedli s chutí. Kayerts si chvílemi zavzdychal. Kdykoli přišla řeč na Makolu, vždycky ho vyčastovali potupným přízviskem. Tak se jim ulevilo. Makola si vzal odpoledne volno a vykoupal v řece děti. Z Gobilovy vesnice ten den nikdo nepřišel. Nepřišel nikdo ani druhý den a další a další a celý týden. Gobilovi lidé nejevili známky života, jako by se po nich země slehla. Ale oni jen truchlili nad těmi, o které je svým čarodějnictvím připravili běloši; ti přivedli do kraje zlosyny. Zlosyni odešli, ale strach potrval. Strach trvá neustále. Člověk v sobě třeba vyhladí lásku i nenávist i víru, ba i pochybnost; ale dokud lpí na životě, strach nevyhladí; nepostižitelný, nezmarný, hrozný strach, který jím proniká, který se mu vtírá do myšlení, který mu dříme v srdci, který mu na rtech vyhlíží zápas o poslední dech. Hodný starý Gobila v svém strachu nabízel i lidské oběti všem těm zlým duchům, kteří posedli jeho bílé přátele. Srdce měl sklíčené. Někteří bojovníci měli chuť pálit a zabíjet, ale rozvážný starý divoch jim to rozmluvil. Když ty záhadné tvory popudí, kdo ví, jaké jim to způsobí útrapy. Jen ať je nechají na pokoji. Časem se třeba propadnou do země, tak jako se propadl ten první. Jeho lidé se jich musí stranit a těšit se, že to dobře dopadne.

Kayerts s Carlierem se nepropadli; zůstali tady na zemi a ta jim najednou připadala větší a pustší, velmi pustá. Ta naprostá mrtvá samota stanice na ně ani tolik nedoléhala jako neurčitý pocit, že jim z nitra zmizelo něco, co jim dávalo jistotu a bránilo tomu, aby se jim nevloudila do srdce. Představy domova; vzpomínky na lidi stejné jako oni, na lidi, kteří myslí a cítí tak, jako oni kdysi myslívali a cítívali, unikaly jim do dálky zastřené sálavým sluncem bez jediného mráčku. A z velkého ticha okolní pustiny jako by se k nim blížila, jako by je lehce vábila, zírala na ně a s neodbytnou, důvěrnou, odpornou něhou je objímala sama její divošská beznaděje.

Dny se protáhly v týdny a potom v měsíce. Při každém novém měsíci Gobilovi lidé bubnovali a vřískali jako za dávných dob, ale stanice se stranili. Makola s Carlierem se jednou v kocábce pokoušeli navázat s nimi styk, ale byli přivítáni deštěm šípů, a tak jim nezbylo, než horempádem utéci na stanici. Na horním i dolním toku vzbudil ten pokus rozruch, který bylo zřetelně slyšet celé dny. Parník se opozdil. Nejprve mluvili o zpoždění vesele, potom starostlivě, nakonec zachmuřeně. Začínalo to být vážné. Zásoby se tenčily. Carlier lovil s břehu na udici, ale vody bylo málo a ryby se držely dále v proudu. Odejít dál od stanice a něco si zastřelit si netroufali. V neproniknutelném pralese nebyla ostatně žádná zvěř. Jednou zastřelil Carlier na řece hrocha. Neměli člun, aby ho vytáhli, a hroch se potopil. Když se zas vynořil, voda ho odnášela pryč a úlovku se zmocnili Gobilovi lidé. Byl z toho lidový svátek, ale Carlier se rozzuřil a mluvil o tom, že se všichni černoši musí vyhubit a potom se v tom kraji teprve dá bydlit. Kayerts se mlčky užíral; celé hodiny se díval na podobenku své Melie. Bylo na ní děvčátko s dlouhými vybledlými copy a trochu nevrlou tváří. Nohy mu opuchly, že skoro nemohl chodit

Ani Carlier, podlomený zimnicí, si už tak rázně nevykračoval; ale pořád vrávoral s jistým furiantstvím, jak se slušelo na člověka, který si vzpomíná na svůj elitní pluk. Mluvil chraplavě, uštěpačně a rád rýpal. Říkal tomu „kamarádská upřímnost“. Kolik jim vynese obchod, měli už dávno spočítáno; přidali k tomu i poslední transakci s tím „hanebníkem Makolou“. Dohodli se také, že o tom nebudou mluvit. Kayerts z počátku váhal – měl strach z ředitele.

„Ten už ututlal horší věci,“ usoudil Carlier a chraplavě se zasmál. „Jen se na něho spolehněte. Když to probleptnete, moc se mu nezavděčíte. Není o nic lepší než vy a já. Když my budeme držet jazyk za zuby, kdopak o tom cekne? Nikdo tu není.“

V tom to všechno vězelo! Nikdo tam nebyl; zůstali tam se svým pokleskem sami, a tak se každým dnem z upřímných přátel stále víc proměňovali ve spoluviníky. Osm měsíců už nedostali žádné zprávy z domova. Každý večer si říkali: „Zítra uvidíme parník.“ Jenže jeden parník Společnosti se zatím porouchal a ředitel pilně objížděl odlehlé a důležité stanice na hlavní řece. Říkal si, že ta zbytečná stanice se zbytečnými lidmi počká. Kayerts s Carlierem se zatím živili nesolenou vařenou rýží a klnuli Společnosti, celé Africe i dni svého zrození. Jen ten, kdo se sám živil takovou stravou, pozná, jak příšerně těžké je, když člověk chtěj nechtěj musí polykat jídlo. Na stanici nebylo pranic, leda rýže a káva; kávu pili neslazenou. Posledních patnáct kostek cukru zamkl Kayerts slavnostně do své bedny spolu s nedopitou lahví koňaku – „kdyby se snad někdo rozstonal,“ dodal. Carlier s tím souhlasil a řekl: „Když člověk stůně, sebemenší přilepšení mu zvedne náladu.“

Čekali. Na dvoře vyrážel plevel. Zvonec už nezvonil. Zamlklé, zoufalé, zdlouhavé dny se táhly. Když otevřeli ústa, jen zavrčeli; i jejich mlčení bylo trpké, jako by zatrpklo od jejich myšlenek.

Když jednoho dne poobědvali vařenou rýži, Carlier si kávy ani nesrkl, postavil šálek a řekl: „K čertu! Udělejme si zas jednou pořádnou kávu. Kayertsi, vyndejte cukr!“

Kayerts ani nezdvihl hlavu, jen zabručel: „Pro nemocné.“

„Pro nemocné,“ pitvořil se po něm Carlier. „Houby!… Vždyť já jsem nemocný.“

„Hůř než mně vám není a já se bez něho obejdu,“ řekl klidně Kayerts.

„Tak ven s tím cukrem, vy hamižný otrokáři!“

Kayerts rázem zdvihl hlavu. Carlier se nápadně drze usmíval. Kayertsovi napadlo, že toho člověka jakživ neviděl. Kdo to je? Vždyť ho vůbec nezná. Čeho je schopen? Projelo jím prudké leknutí, jako by se octl před něčím netušeným, nebezpečným, rozhodným. Opanoval se však. Vypravil ze sebe:

„To je nechutný žert. Už ho neopakujte.“

„Žert!“ Carlier se na židli prudce naklonil dopředu. „Mám hlad – jsem nemocný! Pokrytce nemám rád. Vy jste pokrytec. Vy jste otrokář. Já jsem otrokář. V téhle zatracené zemi jsou samí otrokáři. Ať je jak chce, dnes si chci kávu osladit.“

„Zakazuji vám takhle se mnou mluvit,“ řekl Kayerts jakž takž rázně.

„Vy? – Cože!“ křikl Carlier a skokem se postavil.

Kayerts také vstal. „Jsem váš představený,“ spustil a snažil se, aby se mu hlas netřásl.

„Cože!“ zařval Carlier. „Kdo je tu představený? Žádný představený tu není. Není tu vůbec nic: jsme tu jenom já a vy. Přineste cukr – vy osle břichatý!“

„Držte hubu! Táhněte odtud!“ zaječel Kayerts. „Propouštím vás ze služby – vy lotře!“

Carlier se rozmáchl stoličkou. Vypadalo to najednou, že to myslí smrtelně vážně. „Ty měchatý, mizerný civilisto – tu máš!“ zahulákal.

Kayerts vlétl pod stůl a stolička praštila do slaměné vnitřní zdi. Carlier zkoušel převrátit stůl a tu se Kayerts v zoufalství rozehnal hlavou slepě vpřed, jako když je prase v úzkých, porazil přítele naznak, přehnal se přes verandu a rovnou do svého pokoje. Dveře zamkl, popadl revolver a zůstal bez dechu stát. Za chvilku už kopal Carlier vztekle do dveří a hulákal: „Jak nevyndáte ten cukr, tak vás skolím jako psa. No tak – ráz – dva – tři! Však já vám ukáži, kdo je tu pánem.“

Kayertsovi se zdálo, že se dveře vyvrátí, a tak se prodral z pokoje ven čtvercovým otvorem, který mu sloužil za okno. Měli teď mezi sebou celý dům. Jenže na vyvrácení dveří zřejmě Carlierovi nestačily síly a Kayerts ho zaslechl, jak běží okolo. I on se těžce rozběhl na opuchlých nohou. Běžel co nejrychleji, v ruce svíral revolver a dosud ještě nechápal, co se to s ním děje. Viděl před sebou postupně Makolův domek, skladiště, řeku, rokli; a jak běžel kolem domu po druhé, viděl to všechno znovu. A ještě jednou se to kolem něho mihlo. Ráno by byl bez sténání neušel ani yard.

A nyní běžel. Běžel tak rychle, že ho ten druhý ani nezahlédl.

Už si všecek zmalátnělý a zoufalý myslil: „Než to znovu oběhnu, je po mně,“ a tu ten druhý o něco zakopl a zastavil se. I on se zastavil. Byl jako dřív za domem a Carlier před domem. Slyšel ho, jak zaklel a svalil se do židle; najednou se mu podlomily nohy a dosedl na zem, zády ke zdi. V ústech mu vyprahlo a obličej mu smáčel pot – a slzy. Co se to vlastně děje? Snad je to jen strašlivý přelud; snad se mu to jen zdá; snad ztrácí rozum. Za chvíli se vzpamatoval. Oč se vlastně hádají? O cukr! Taková hloupost! Dá mu ho – vždyť ho sám nepotřebuje. Najednou se mu vrátil pocit jistoty a drápal se vzhůru. Ale než se pořádně postavil na nohy, zauvažoval střízlivě a znovu propadl zoufalství. Řekl si: „Když teď tomu oficírskému surovci ustoupím, spustí na mne znova tu hrůzu zítra a pozítří, den co den bude něco vymáhat, bude po mně šlapat, týrat mě, udělá si ze mne otroka – a je po mně veta! Veta! Parník ještě třeba několik dní nepřijede – a možná, že nepřijede vůbec.“ Roztřásl se tak, že si znovu musel sednout na zem. Tetelil se nadobro ztrápený. Zdálo se mu, že se už odtamtud nehne. Byl všecek bez sebe, když si najednou uvědomil, v jakém je bezvýchodném postavení – že se mu smrt i život naráz staly těžké a strašné.

Pojednou zaslechl, jak ten druhý odstrkuje židli; hbitě se zas rázem vztyčil. Zmateně napínal sluch. Znovu musí běžet! Napravo, nebo nalevo? Zaslechl kroky. Sevřel revolver a vrhl se vlevo a v tu chvíli, zdálo se mu, na sebe prudce narazili. Oba leknutím vykřikli. Něco mezi nimi silně bouchlo, třeskl rudý plamen, vyvalil se hustý dým; Kayerts, ohluchlý a osleplý, vrhl se zpátky a pomyslil si: „Jsem střelen – je po všem.“ Čekal, že ten druhý přijde za ním a bude se pást na jeho smrtelných mukách. Chytil se sloupku, podpírajícího střechu. „Je po všem!“ A tu zaslechl, jak za domem něco praštilo o zem, jako když někdo klopýtne a upadne přes židli, a potom bylo ticho. Nic se nedělo. Neumíral. Jenom rameno měl silně pohmožděné a revolver ztratil. Byl odzbrojen, bezbranný! Čekal na svůj osud. Ten druhý se neozýval. Je to léčka. Plíží se za ním! Z které strany? Možná, že zrovna v tu chvíli na něho míří!

Po chvíli strašlivé a nesmyslné úzkosti si umínil, že půjde vstříc svému osudu. Byl ochoten vzdát se na milost a nemilost. Zahnul za roh, opíraje se rukou o zeď; popošel pár kroků a div neomdlel. Za druhým rohem trčela chodidla. Bílá chodidla v červených trepkách. Bylo mu k zvracení a dlouho stál jako v mrákotách. A tu se před ním objevil Ma-kola a tiše mu řekl: „Pojďte, pane Kayertsi. Je po něm.“ Rozplakal se radostí; vzlykal usedavě. Po delší době zjistil, že sedí na židli a divá se na Carliera ležícího naznak. Nad mrtvým se skláněl Makola.

Makola vstal a zeptal se ho: „Je to váš revolver?“

„Ano,“ řekl Kayerts; a hned si pospíšil: „Běžel za mnou, chtěl mě zastřelit – však jste to viděl!“

„Ano, viděl,“ řekl Makola. „Je tu jenom jeden revolver; kde je ten jeho?“

„Nevím,“ hlesl Kayerts zmíravým hlasem.

„Podívám se po něm,“ řekl šetrně Makola. Obešel verandu a Kayerts zatím nehnutě seděl a díval se na mrtvolu. Makola se vrátil s prázdnýma rukama, zamyšleně postál, tichounce vešel do nebožtíkova pokoje a vzápětí se vrátil s revolverem a ukázal ho Kayertsovi. Kayerts zavřel oči. Všechno se s ním zatočilo. Život se mu jevil strašnější a těžší než smrt. Zastřelil bezbranného člověka.

Makola chvíli dumal, potom ukázal prstem na nebožtíka, který tam ležel s vystřeleným pravým okem, a tlumeně řekl:

„Umřel na zimnici.“ Kayerts na něho nechápavě vytřeštil oči. „Ano,“ opakoval zamyšleně Makola a překročil mrtvolu. „Myslím, že umřel na zimnici. Zítra ho pochováme.“

Pomalu odešel za svou nedočkavou ženou a bělochy nechal na verandě samotné.

Nastala noc a Kayerts seděl nehnutě na židli. Seděl klidně, jako by byl požil opia. Po tom prudkém rozrušení, které prožil, pociťoval v duchu jakousi zmalátnělou jasnost. Za jedno krátké odpoledne změřil hloubku hrůzy a zoufalství a teď se utěšoval vědomím, že život už mu není tajemstvím a smrt také ne! Seděl vedle mrtvoly a přemýšlel; přemýšlel usilovně; hlavou mu táhly nové myšlenky. Jako by se byl odpoutal od sebe. Konečně se mu objevily v pravé podobě jeho dřívější myšlenky, názory, záliby i nechuti, věci, jimž se kořil, i věci, jichž se štítil! Jevily se mu malicherné a dětinské, falešné a směšné. Jak tak seděl vedle toho muže, kterého zabil, kochal se svou novou moudrostí. Se zvrácenou logičností, jakou někdy projevují šílenci, přel se sám se sebou o všem možném pod nebesy. Jen tak mimochodem ho napadlo, že tamten mrtvý chlap byl stejně škodná zvěř; lidé mřou denně po tisících, třeba i po statisících a v tom množství co záleží na jedné smrti; co by si z toho dělal myslící tvor! On, Kayerts, je myslící tvor. Až do té chvíle odjakživa věřil ve všelijaké nesmysly tak jako celé lidstvo – ti hlupáci; ale teď myslí. Teď to zná! Došel klidu; zná nejvyšší moudrost. Zkoušel představit si, že je sám mrtev a na jeho židli sedí Carlier a pozoruje ho; popletlo se mu to tak dokonale, že si za chvíli nebyl jist, kdo z nich je nebožtík a kdo je živ. Až se toho lekl, co si všechno dokáže představit, a ještě včas vynaložil duchapřítomně veškeré duševní úsilí na to, aby se zachránil a neproměnil se v Carliera. Srdce se mu nad tím nebezpečím rozbušilo a polila ho horkost. Carlier! Odporné! Měl rozrušené nervy – jak by také ne! – Na uklidnění si zapískal. A tu najednou usnul, nebo se mu zdálo, že spí; tolik však bylo jisté, že je mlha a někdo v té mlze zapískal.

Povstal. Rozednilo se a na krajinu se snesla hustá pára: vlínavá, objímává, zamlklá pára; jitřní pára tropických krajů; pára, která se lepí a vraždí; pára bílá a zhoubná, čisťounká a jedovatá. Povstal, uviděl mrtvolu, zalomil rukama a vykřikl, jako když člověk procitne z hlubokého bezvědomí a zjistí, že je navždy zazděn v hrobce: „Pomoc!… Bože můj!“

Bílý rubáš té země žalu prorazil náhle pronikavý nelidský jekot. Po něm se ozvalo trojí krátké, netrpělivé zavřísknutí a potom se v tom úžasném tichu dále nerušeně převalovaly kupy mlhy. Další a další prudký a ostrý vřískot se rozléhal jako skřek nějakého rozzlobeného, nelítostného tvora. Od řeky volal Kayertse pokrok. Pokrok a civilizace a všechny ostatní ctnosti. Lidská společnost volala své zdárné dítko, aby se ho ujala, aby je poučila, postavila před soud, odsoudila; volala ho, aby se vrátil na to smetiště, od něhož se zatoulal, aby se tak dal průchod právu.

Kayerts to uslyšel a pochopil. Odvrávoral z verandy a po prvé, co se tam sešli, nechal toho druhého o samotě. Tápal v mlze a ve své nevědomosti úpěl k neviditelnému nebi, aby zničilo své dílo. Makola se v mlze mihl kolem něho a v běhu na něho křikl:

„Parník! Parník! Oni nevidí. Pískají na stanici. Jdu zazvonit. Jděte, prosím, na přístaviště. Já zazvoním.“

Zmizel. Kayerts se zastavil. Pohlédl vzhůru; mlha se mu valila až nad hlavou. Rozhlédl se, jako by zabloudil; a tu spatřil na kolísavém úbělu mlhy tmavou šmouhu, skvrnu v podobě kříže. Jak k němu vrávoral, staniční zvon s ohlušujícím řinkotem odpovídal na netrpělivé vřískání parníku.

Obchodní ředitel „Velké civilizační společnosti“ (jak známo, civilizace jde v patách za obchodem) vystoupil první na břeh a rázem ztratil parník z očí. U řeky byla nadmíru hustá mlha; nahoře na stanici pořád ještě ryčně vyzváněl zvon.

Ředitel křikl na parník:

„Nikdo tu na nás nečeká; zvoní sice, ale možná, že se něco stalo. Pojďte raději také se mnou!“

Drápal se na příkrý břeh. Za ním šel kapitán a strojník. Když se vyšplhali nahoru, mlha zřídla a kus před sebou uviděli ředitele. Najednou se ředitel rozběhl a přes rameno na ně křikl: „Běžte! Běžte do domu! Jednoho jsem už našel. Běžte, podívejte se po tom druhém!“

Jednoho našel! I jeho, který už všelicos děsivého zažil, přivedlo trochu z rovnováhy to, co našel. Stál a lovil v kapse nůž; před ním na kříži visel na řemeni od kalhot Kayerts. Zřejmě vylezl na úzký, vysoký hrob, přivázal si řemen na rameno kříže a potom se zhoupl. Prsty na nohou měl jen pár coulů nad zemí; paže měl strnule svěšeny; vypadal, jako by stál v pozoru, jenom jednu brunátnou líc měl rozmarně složenu na rameni. A opuchlý jazyk vyplazoval neuctivě na obchodního ředitele.

Mládí

Nemohlo se to stát nikde jinde než v Anglii, kde se lidé a moře takřka prostupují – moře tam zasahuje do života kdekomu, takže je každý zcela nebo aspoň trochu zná, ať už se jím povyráží nebo po něm cestuje anebo se jím živí.

Seděli jsme kolem mahagonového stolu a v něm se odrážela láhev, sklenice s bordeauským i naše obličeje, jak jsme se tak opírali o lokty. Byl tam ředitel rejdařství, účetní, právník, Marlow a já. Ředitel byl kdysi plavčíkem na Conwayi, účetní si odsloužil čtyři léta na moři, právník – zarytý tory, ritualista, spolehlivý kamarád, vtělená poctivost – byl kdysi prvním důstojníkem u Pacifické a oceánské společnosti ještě za těch zlatých let, kdy mívaly poštovní lodi ráhnové plachty nejméně na dvou stěžních a na čerstvém monzunu uháněly po Čínském moři s rozvinutými závětrovkami dole i nahoře. Všichni jsme začínali v obchodním loďstvu. Celou tu pětici navzájem pevně poutalo moře a kamarádství lodního řemesla, jaké člověku neposkytne sebevětší zanícení pro výlety jachtou nebo okružní cesty po moři, neboť tohle všechno je pouhá životní zábava, kdežto tamto je život sám.

Marlow (tak se mi aspoň zdá, že se psal) vyprávěl nám příběh, nebo spíše kroniku jedné plavby:

„Ano, viděl jsem kousek východních moří, ale na svou první plavbu do těch končin se pamatuji nejlépe. Však to znáte, kamarádi, jsou takové plavby, které jako by byly objednány k zobrazení života a klidně by mohly být symbolem lidské existence. Člověk zápasí, dře se a lopotí, div se neumoří, a někdy se opravdu umoří, jen aby něco dokázal – a nejde to. Nemůže za to. Ať už je to velká nebo malá věc, nesvede nic, pranic – ani starou pannu si nevezme, ani mizerných šest set tun uhlí nedoveze do určeného přístavu.

Byla to pamětihodná věc. Plavil jsem se tehdy po prvé na Východ a po prvé jako podkormidelník; také kapitán velel po prvé na lodi. Bylo mu dobrých šedesát; měl ten človíček široká, ne moc rovná záda, ramena shrbená, jednu nohu křivější než druhou a byl celý pokroucený, jak bývají jen lidé od práce na poli. Obličej měl jako louskáček – brada a nos se mu přes vpadlá ústa sbíhaly k sobě – a ústa mu vroubil chomáček vousů; vypadal, jako by si bradu podvázal vatou zaprášenou od uhlí. Z té staré tváře hleděly úžasně chlapecké modré oči; měly v sobě upřímnost, jakou si někdy prostí lidé uchovávají až do konce života jen proto, že jsou nadáni vzácnou prostností srdce a poctivostí duše. Div, že mě přijal. Právě jsem odešel z australského elitního clipperu, kde jsem byl třetím důstojníkem, a on byl proti elitním clipperům zřejmě zaujat, byly mu tuze panské a vznešené. Řekl mi: „Poslyšte, na téhle lodi vás čeká práce.“

Řekl jsem mu, že ať jsem byl na jakékoli lodi, pracovat jsem musil všude. „Jenže tohle je něco jiného, na těch velkých lodích jste samí jemnostpáni… ale co! Snad se hodíte. Zítra nastupte.“

Druhý den jsem nastoupil. Už je tomu dvacet let. Jak ten čas utíká! Byl to jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě. Jen si pomyslete! Po prvé podkormidelníkem – opravdu odpovědným důstojníkem! Nebyl bych to místo dal za nic na světě. Kormidelník si mě důkladně změřil. Byl to také staroch, jenže jiného druhu. Měl orlí nos, dlouhý sněhobílý plnovous a měl takové cizí jméno – Mahon, jenže se domáhal, aby se to vyslovovalo anglicky – Mann. Měl dobré známosti, ale štěstí mu nějak nepřálo a nikam to nepřivedl.

Kapitán sloužil léta na pobřežních lodích, potom v Středomoří a nakonec v západoindickém obchodním loďstvu. Za Mysy se nikdy nedostal. Jakž takž trhaně psát uměl, ale psaní měl nerad. Oba byli ovšem výteční matrosi[21]; připadal jsem si vedle těch staříků jako malý kluk vedle dědečků.

Stará byla i loď. Jmenovala se Judea. Podivné jméno, co? Patřila nějakému Wilmerovi či Wilcoxovi – tak nějak se jmenoval; udělal bankrot a je stejně už dobrých dvacet let nebožtík, tak na jméně nezáleží. Už drahnou dobu stála odstrojena v shadwellském vnitrozemském přístavu. Jak to s ní dopadalo, to si můžete myslit. Všude rez, prach, mour – na ráhnech saze, na palubě špína. Bylo mi, jako bych se z paláce najednou octl ve zbořené chatrči. Nosnost měla nějakých čtyři sta tun; kotevní rumpál starožitný, na dveřích petlice, nikde ani kousek mosazi a veliká hranatá záď. Pod jménem lodi, namalovaným velikými písmeny, byly vypouklé ozdoby se zašlým zlacením a jakýsi erb vespod s heslem: „Čiň se, nebo zhyň.“ Vzpomínám si, jak mě to rázem upoutalo. Ta barabizna měla jakýsi romantický nádech – zamiloval jsem se do ní – vábila mé mládí!

Z Londýna jsme vyjeli se zátěží – písečnou zátěží – a v jednom severním přístavu jsme měli naložit uhlí do Bang Koku. Bang Kok! Byl jsem radostí bez sebe. Šest let jsem už jezdil po moři, ale dál jsem se nedostal než do Melbournu a do Sydneye, slušných a svým způsobem půvabných měst – ale co to bylo proti Bang Koku!

Z Temže jsme se jakž takž dostali s pomocí plachet a na palubě jsme měli severomořského lodivoda. Jmenoval se Jermyn; celé dny se nám pletl v lodní kuchyni a sušil si u kamen kapesník. Snad ani oka nezamhouřil. Byl to mrzout, na špičce nosu mu ustavičně blýskala kapka; buď si zrovna něco nemilého odbyl, nebo si odbýval, anebo čekal, že si odbude – šťastný byl jen tehdy, když se mu něco nedařilo. Nedůvěřoval mému mládí, mé rozvaze, mým námořnickým zkušenostem a sterým způsobem mi to dával najevo. Měl věru pravdu. Tak se mi zdá, že jsem toho tehdy mnoho neuměl, a ani teď toho o moc víc neumím, ale dodnes mám na toho Jermyna žáhu.

Teprve za týden jsme se dohrabali k yarmouthským rejdám a tam jsme se dostali do vichřice – té pověstné říjnové vichřice, která řádila před dvaadvacíti lety. Samý vítr, blesky, plískanice, sníh a strašné vlnobití. S tím lehkým nákladem jsme lítali jak pírko a snad si představíte, jak zlé to bylo, když vám povím, že nám to rozmlátilo brlení a zaplavilo palubu. Druhou noc se zátěž v lodi sesula na závětrný bok; to nás už vítr zavál někam k Doggerské mělčině. Nezbývalo než slézt s lopatami dolů a loď narovnat; octli jsme se v prostorném skladišti, šerém jako jeskyně, svíčičky přilepené na trámech blikaly, nahoře skučela vichřice, loď nahnutá na bok sebou házela jako divá; byli jsme tam všichni, Jermyn, kapitán, prostě kdekdo, jen tak tak jsme se při té hrobnické práci drželi na nohou, jak jsme odhazovali lopaty vlhkého písku na návětrný bok. Kdykoliv se loď zakymácela, po každé bylo v tom pološeru nejasně vidět, jak lidé šermují lopatou a padají. Jednomu plavčíkovi (měli jsme dva) ten příšerný výjev tak dodal, že se usedavě rozplakal. Brečel někde v koutě.

Třetí den se vichřice utišila a zanedlouho nás vzal do vleku skotský remorkér. Z Londýna do Tyne nám to trvalo rovných šestnáct dní! Než jsme dojeli do doku, zmeškali jsme pořadí k nakládání, a tak nás odtáhli k jednomu molu a tam jsme pak měsíc čekali. Za staříkem (jmenoval se Beard) přijela na návštěvu jeho žena. Ubytovala se na lodi. Posádka, najatá jen na jednu plavbu, odešla a zůstali jen důstojníci, jeden plavčík a steward, mulat, který slyšel na jméno Abraham. Paní Beardová byla stařenka; v obličeji byla vrásčitá a červeňoučká jako panenské jablíčko a postavu měla dívčí. Zahlédla mě, jak si přišívám knoflík, a hned si vymínila, že mi spraví košile. Byla jinačí než ty paní kapitánové, které jsem poznal na clipperech. Když jsem jí přinesl košile, řekla mi: „A co ponožky? Ty by se jistě taky měly spravit a Jan – totiž kapitán Beard – už má své věci v pořádku. Jsem ráda, když mám co dělat.“ Pánbůh dej té stařence věčnou slávu. Spořádala mi celou výstroj a já jsem si zatím po prvé přečetl Sartora Resarta a Burnabyovu Jízdu do Chivy. Té první knize jsem tehdy valně nerozuměl; ale pokud si vzpomínám, voják se mi tehdy zamlouval víc než filosof; v tom mě život ještě utvrdil. Jeden byl muž a druhý něco víc – nebo méně. Oba už ostatně umřeli, umřela i paní Beardová, a mladost, síla, duch, myšlení, činy, prostá srdce – všechno umírá… Nic naplat.

Nakonec nás přece naložili. Vzali jsme na loď posádku. Osm lodníků a dva plavčíky. Jednou navečer jsme se dali odtáhnout až k bójím u dokových vrat, hotovi vyjet na moře, a vypadalo to, že druhý den vyplujeme. Paní Beardová měla nočním vlakem odjet domů. Přes celou večeři jsme seděli zamlkle – Mahon, staří manželé a já. Dojedl jsem první a odběhl jsem si zakouřit; kajutu jsem měl v palubním přístavku naproti zádi. Byl příliv, vítr fičel a mžilo, dvojitá vrata u doků byla dokořán a vjížděly tam a zas vyjížděly uhláky s rozzářenými světly; lodní šrouby šplouchaly, na hrázích skřípaly jeřáby a rozléhalo se halekání. Pozoroval jsem, jak ve tmě plyne ten průvod světel, nahoře hlavní světla, dole pravoboční zelená, a tu na mne ostře zasvítila červená záře, zmizela, znovu se objevila a pak zůstala. V samé blízkosti strměla příď nějakého parníku. Křikl jsem dolů do kabiny: „Honem nahoru!“ a potom jsem z dálky ve tmě zaslechl, jak někdo polekaně říká: „Zastavte loď, pane kapitáne!“ Zařinčel zvonec. Někdo jiný varovně vykřikl: „Jedeme, pane kapitáne, rovnou na tu bárku.“ Ozvala se nevrlá odpověď: „Dobrá,“ a vzápětí nastal prudký náraz, jak se parník tupou přídí otřel o naše přední ráhnoví. Chvilku byl zmatek, řev, pobíhání. Hučela pára. A tu zas někdo promluvil: „Cesta je volná, pane kapitáne… Nic se vám nestalo?“ ozval se onen nevrlý hlas. Běžel jsem dopředu podívat se, jakou škodu jsme utrpěli, a zahulákal jsem: „Myslím, že ne.“ „Pomalu zpátky!“ velel nevrlý hlas. Zařinčel zvonec. „Co je to za parník?“ zavřískl Mahon. V tu chvíli už to byl jenom mohutný stín, kličkující opodál. Křikli nějaké jméno – bylo to ženské jméno, Miranda nebo Melissa – tak nějak. „To budeme zase měsíc trčet v tomhle ohavném hnízdě,“ řekl mi Mahon, když jsme si s lucernami prohlíželi roztříštěné brlení a potrhané zvratičky. „Ale kde je kapitán?“

Celou tu dobu jsme ho ani neslyšeli, ani neviděli. Šli jsme se podívat na záď. Někdo zprostřed doku žalostně zahalekal: „Hola, Judea, ahoj!“… Jak se tam k čertu dostal?… „Hej,“ křikli jsme. „Jsem tady na vodě v našem člunu a bez vesel,“ ozval se. Nabídl se nám nějaký opozdilý vodař a Mahon to s ním smluvil, že nám za dva a půl šilinku přitáhne kapitána k lodi; ale po žebříku vylezla nejprve paní Beardová. Skorem hodinu se po doku potáceli v tom studeném mrholivém dešti. Jakživ jsem nebyl tak překvapen.

Když mě zaslechl křiknout „Nahoru!“, zřejmě hned pochopil, co se děje, popadl ženu, vyběhl ven, přeběhl palubu a rovnou do našeho člunu, který byl vedle žebříku. Na šedesátníka to byl výkon. Jen si představte, jak ten staroch hrdinsky odnáší v náruči do bezpečí tu stařenu – tu svou jedinou! Posadil ji na lavičku a chystal se přelézt zpátky na palubu, ale lano se nějak uvolnilo a proud je oba odnesl. V tom zmatku jsme ovšem neslyšeli, jak na nás volá. Tvářil se zahanbeně. Ona mu vesele řekla: „Teď už je to snad jedno, že zmeškám vlak.“ – „Ano, Jenny,“ zavrčel, „jen se jdi dolů ohřát.“ Potom dodal k nám: „Námořník se nemá o ženu starat. Z lodi jsem se octl až tamhle. Nu, nic se tentokrát nestalo. Pojďme se podívat, co nám ten bláznivý parník roztřískal.“

Za řeč to nestálo, ale zdrželo nás to tři neděle. Když pak uplynuly, měl kapitán jednání s komisionáři, a tak jsem sám odnesl paní Beardové kufřík na nádraží a pohodlně ji usadil ve voze třetí třídy. Spustila okno a řekla mi: „Jste hodný mladík. Až uvidíte v noci Jana – totiž kapitána Bearda – bez šály, vyřiďte mu ode mne, aby si zabalil krk.“ – „Ano, paní Beardová,“ řekl jsem. „Jste hodný mladík; všimla jsem si, jak jste k Janovi – totiž ke kapitánovi – úslužný.“ Vlak se najednou s trhnutím rozjel; smekl jsem před stařenou; už jsem ji nespatřil… Podejte sem tu láhev!

Druhý den jsme vypluli na moře. Odjížděli jsme do Bang Koku tři měsíce po tom, co jsme vyjeli z Londýna. Počítali jsme původně, že nám to zabere nějakých čtrnáct dní – nanejvýš.

Byl leden a měli jsme krásné počasí – krásné slunné zimní počasí, líbeznější, než bývá v létě, protože je tak nečekané a svěží, a jak víte, dlouho nevydrží a ani vydržet nemůže. Bylo jako dar s nebe, jako požehnání, jako nenadálá trefa.

Vydrželo nám přes celé Severní moře, přes Lamanšský průliv a ještě nějakých tři sta mil na západ od Lizardského mysu; potom se vítr stočil k jihozápadu a pořádně se rozhvízdal. Za dva dni zadula vichřice. Judea, otočená přídí proti větru, házela sebou na Atlantiku jako nějaká bedýnka od svíček. Vichřice dula den za dnem; dula jako na zlost bez oddechu, bez milosti, bez ustání. Pod oblohou tak nízkou, že by na ni byl člověk rukou dosáhl, a špinavou jako začouzený strop; celý svět se proměnil v nesmírné zpěněné vlnobití, dorážející na nás. Poletující vodní tříště bylo v tom rozbouřeném prostoru kolem nás tolik jako vzduchu. Den co den a noc co noc vůkol lodi skučel vítr, hučelo moře, šuměla voda přelévající se přes palubu. Loď si chvíli neodpočinula a my také ne. Natřásala se, poskakovala, stavěla se na hlavu, dosedala na zadek, kymácela se, sténala a tak s neustálým tělesným vypětím a duševním zmatkem museli jsme se na palubě pevně držet a dole v podpalubí trčet na palandách.

Jednou v noci se mi ozval Mahon v okénku kajuty. Měl jsem je přímo nad lůžkem; ležel jsem v botách a nespal jsem; připadalo mi, že jsem nezdříml léta a nikdy si už nezdřímnu. Mahon mluvil rozčileně:

„Máte tam, Marlowe, lodní hloubkoměr? Pumpy ne a ne táhnout. Pane Bože, to není legrace.“

Podal jsem mu lať a znovu jsem ulehl; na všelicos jsem se snažil myslit – ale myslil jsem jenom na pumpy. Když jsem přišel na palubu, stále ještě pumpovali a má hlídka je vystřídala. Ve světle lucerny, kterou jsem si přinesl, abych mohl prohlédnout hloubkoměr, zahlédl jsem jejich znavené, zachmuřené obličeje. Pumpovali jsme celé čtyři hodiny. Pumpovali jsme celou noc, celý den, celý týden – hlídka po hlídce. Loď praskala a zatékala – ne tolik, abychom se potopili, ale přece jen dost, abychom se umořili pumpováním. A jak jsme tak pumpovali, loď se kus po kuse drolila: vzalo nám to brlení, vyrvalo vzpěry, roztříštilo větráky, vyvrátilo dveře od kajuty. Na lodi nebylo kouska suchého místa. Loď jako by někdo vykuchával. Záchranný člun se na závěsech jakoby kouzlem rozpadl v třísky. Sám jsem jej předtím uvazoval a nemálo jsem si zakládal na tom, že mé dílo tak dlouho vzdoruje mořské zlobě. A tak jsme pořád pumpovali. A nepohoda trvala. Moře bylo bílé jako nařasená pěna, jako kotel s kypícím mlékem; mračna se netrhla, kdepak – ani co by dlaň, ani na deset vteřin. Neexistovala pro nás obloha, neexistovaly pro nás hvězdy, slunce, vesmír – nic než hněvivá mračna a rozlícené moře. Pumpovali jsme do úmoru, hlídka po hlídce; připadalo nám, že to trvá měsíce, léta, celou věčnost, jako bychom byli nebožtíci a octli se v námořnickém pekle. Zapomínali jsme, který den je, který měsíc, který rok, a zdali jsme vůbec někdy byli na pevnině. Plachty serval vítr, loď se pod ochranným plachtovím nahýbala na bok, oceán se přes ni valil a nám to bylo jedno. Točili jsme klikou a hleděli před sebe jak tupci. Jakmile jsme se vyškrábali na palubu, přivázal jsem mužstvo lanem k stěžni a k pumpám a neustále jsme točili a točili klikou a vody jsme měli po pás, po krk, nad hlavu. Bylo nám to jedno. Zapomněli jsme už, jaké to je, když je člověk v suchu.

Ozvala se ve mně myšlenka: Hrome! tohle je přece, k ďasu, dobrodružství – o takových se píše v knížkách; po prvé se plavím jako podkormidelník – a je mi teprve dvacet – a snáším to stejně jako ti druzí a ještě udržuji náladu v mužstvu. Blažilo mě to. Nebyl bych tu zkušenost dal za nic na světě. Chvílemi jsem v duchu jásal. Po každé, když se to staré odrané plavidlo důkladně zhouplo, až trčela záď do vzduchu, zdálo se mi, jako by vyzývavě, vzdorně, bojovně vystrkovalo nelítostným mrakům slova, napsaná na zádi: „Judea, Londýn. Čiň se, nebo zhyň!“

Ach, mládí! Jakou má v sobě sílu, víru a obraznost! Pro mne to nebyla rachotina, trmácející se kolem světa s hromádkou uhlí – pro mne to byl smysl všeho života, zkouška i osvědčení. Vzpomínám na ni s potěšením, s láskou i lítostí – jako se vzpomíná na drahé zesnulé. Nikdy na ni nezapomenu… Podejte sem tu láhev!

Jednou v noci, když jsme – jak jsem už vyložil – přivázáni k stěžni pumpovali celí ohlušení větrem a tak skleslí, že jsme ani po smrti netoužili, vzduté moře udeřilo na palubu a převalilo se přes nás. Jakmile jsem zas nabral dech, křikl jsem podle předpisu: „Jen dál, hoši!“ a tu jsem ucítil, jak mi nějaký tvrdý předmět, plovoucí po palubě, narazil do lýtka. Hmátl jsem po tom, ale nechytil. Chápete – byla taková tma, že jsme si na stopu neviděli do obličeje.

Po tom žuchnutí se loď na chvíli uklidnila a ten záhadný předmět mě znovu uhodil do nohy. Tentokrát jsem ho popadl – byl to pekáč. Únavou jsem byl všecek zpitomělý a myslil jsem jen na pumpy, takže jsem zprvu ani nechápal, co držím v ruce. Najednou se mi rozbřesklo: zařval jsem: „Hoši, palubní přístavek je pryč. Všeho nechat a hledat kuchaře!“

Vpředu na palubě stál přístavek, v němž byla lodní kuchyně, palanda pro kuchaře a ložnice mužstva. Dávno jsme už čekali, že ten přístavek vlny smetou, a tak bylo mužstvu nařízeno spát v kajutě – bylo to na lodi jediné bezpečné místo. Steward Abraham se však svého lůžka držel zuby nehty tupě jako mezek – nejspíš z pouhého strachu; zrovna tak se při zemětřesení dobytče nehne ze stáje. Šli jsme ho tedy hledat. Pokoušeli jsme smrt, protože sotva jsme se pustili lan, byli jsme ze všech stran nechráněni, jako na nějakém voru. Ale přece jsme šli. Domek byl na kusy, jako by v něm vybuchl granát. Skorem všechno slétlo do moře – kamna, kvartýr mužstva i s jejich svršky, všechno bylo pryč; ale jako zázrakem tam zůstaly dvě tyčky, podpírající tu část přepážky, na které byla připevněna Abrahamova palanda. Rozhrabávali jsme tu suť, až jsme na něho přišli; uprostřed té pěny a spouště seděl na palandě a vesele si něco blábolil. Pomátl se na rozumu; měl v sobě už jen zbyteček síly a z toho náhlého leknuti nadobro a navždy zešílel. Násilím jsme ho odtrhli, odvlekli na záď a po hlavě ho shodili se schůdků do kajuty. To víte, odnést ho opatrňoučce dolů a počkat, jak mu to bude, na to nebylo kdy. Však ho ti dole pod schody seberou. Uháněli jsme zpátky k pumpám. To se nedalo odkládat. Děravá loď nezná lidské ohledy.

Člověk by si myslil, že té ďábelské vichřici šlo jen o to, aby se ten chudák mulat zbláznil. V noci vichřice polevila a do rána se obloha vyjasnila; když se moře utišilo, přestalo trochu zatékat. Když jsme pak vytáhli nové plachty, mužstvo se domáhalo, abychom zamířili zpátky – nic jiného nám vlastně nezbývalo. Čluny pryč, paluby odrány, kajuta vykuchána, mužstvo krom toho, co mělo na sobě, bez jediného hadříku, zásoby zkaženy, loď zchvácena. Obrátili jsme ji přídí k domovu a – co tomu řeknete? Od východu zavál vítr přímo proti nám! Vál zčerstva a vál vytrvale. Museli jsme se rvát o každý coul, ale protože byla celkem rovná hladina, loď už tolik nezatékala. Dvě hodiny ze čtyř pumpovat není žádná maličkost – ale udrželi jsme ji tím nad vodou až do Falmouthu.

Ti dobráci tam jsou živi z mořských nehod a jistě nás rádi uhlídali. Při pohledu na tu lodní mršinu brousil si už houf hladových lodních podnikatelů dláta. Hrome, však toho u nás napaběrkovali až dost, než byli s prací hotovi. Tak se mi zdá, že majitel lodi byl už tehdy v úzkých. Nějak se to protahovalo. Potom bylo rozhodnuto vyložit část nákladu a vycpat loď nad ponorem koudelí. Stalo se to, dodělali opravu, znovu naložili náklad. Na loď přišla nová posádka a vyjeli jsme – do Bang Koku. Za týden jsme byli zpátky. Posádka prohlásila, že do Bang Koku – mělo to trvat sto padesát dní – nepojede na takové kocábce, kterou je třeba z čtyřiadvaceti hodin osm hodin pumpovat; a mořeplavecké časopisy otiskly znovu lokálku: „Judea. Bárka. Z Tyne do Bang Koku; uhlí; vrátila se do Falmouthu; zatéká a mužstvo odpírá poslušnost.“

Zase se to protahovalo, zase se příštipkařilo. Majitel přijel na jeden den za námi a prohlásil, že loď je jako ze škatulky. Kapitán Beard vypadal chudinka jako nějaký přízrak velitele uhláku – ze samého soužení a hanby. Vzpomeňte si, že mu bylo šedesát a po prvé velel na lodi. Mahon řekl, že je to bláznivina a špatně to skončí. Já jsem měl tu loď stále raději a hrozně jsem toužil do Bang Koku. Do Bang Koku! Kouzelné jméno, požehnané jméno. Co byla proti němu Mesopotamie! Vzpomeňte si, že mi bylo dvacet, po prvé jsem sloužil jako podkormidelník a čekal na mne Východ.

Vyjeli jsme a s novou, už třetí posádkou jsme zakotvili ve vnější rejdě. Loď zatékala hůř než jindy. Vypadalo to, jako by ji ti zpropadení podnikatelé opravdu navrtali. Tentokrát jsme ani na moře nevyjeli. Mužstvo zkrátka odmítlo postavit se k vratidlu.

Odtáhli nás do vnitřního přístavu a brzy z nás byla součást Falmouthu, jeho příslušenství a trvalé zařízení. Ukazovali nás návštěvníkům: „Tahle bárka jede do Bang Koku – už je tu šest měsíců – třikrát se vrátila.“ O svátcích se kolem nás projížděli na loďkách kluci a pokřikovali: „Judea, ahoj!“ A když někdo vystrčil hlavu přes zábradlí, houkli na něho: „Kampak máte namířeno, do Bang Koku?“ a spustili řehot. Na palubě jsme byli jenom tři. Chudák kapitán trčel v kajutě jako náměsíčný. Mahon se ujal vaření a mimo nadání projevil pravé francouzské vlohy pro vybrané krmičky. Já jsem malátně dohlížel na lanoví. Stali se z nás falmouthští občané. Znal nás kdejaký kupec. U holiče a v trafice si nás dobromyslně dobírali: „Co myslíte, dostanete se někdy do toho Bang Koku?“ A zatím se v Londýně hašteřili majitel, zástupci pojišťovny a lodní najímatelé a plat nám stále šel… Podejte sem tu láhev!

Bylo to hrozné. Bylo to horší duševní utrpení než o překot pumpovat. Jako by na nás svět zapomněl, jako bychom nikomu nepatřili, jako bychom se nikam neměli dostat; jako bychom měli začarováni žít navždycky v tom vnitrozemském přístavu na posměch a hanbu pokolením přístavních povalečů a nepoctivých lodníků. Vysázeli mi plat za tři měsíce a dali mi pět dní dovolené; rozjel jsem se rovnou do Londýna. Den mi trvala cesta tam a skorem den cesta zpátky – ale tříměsíční plat byl stejně pryč. Zašel jsem si, zdá se mi, do varieté, posnídal, poobědval a povečeřel v elegantní restauraci na Regent Streetu a včas jsem se vrátil; za tříměsíční práci jsem se mohl pochlubit jen Byronovými sebranými spisy a novým cestovním tlumokem. Když mě převozník odvážel k lodi, prohodil: „Vida, už jsem si myslil, že jste z té rachotiny odešel. Ta se nikdy do Bang Koku nedostane.“ – „Vy toho víte!“ odsekl jsem opovržlivě, ale to proroctví se mi vůbec nelíbilo.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se tam něčí zástupce s plnou mocí. V obličeji zahrával rumovými skvrnami, překypoval nezdolnou energií a byl samá bodrost. Skokem jsme zas ožili. Přirazila k nám nákladní loď, převzala od nás náklad a potom jsme zajeli do suchého doku a tam nám sundali měděné kování. Není divu, že loď zatékala. Chudinka zmožená vichřicí z hnusu vyplivla všecku koudel ze spár. Znovu ji ucpali a pobili mědí, až byla vodotěsná jako láhev. Vrátili jsme se k nákladní lodi a znovu z ní přendali náklad.

A tu za jedné krásné měsíční noci opustily loď všecky krysy.

Byli jsme jimi dosud přímo zamořeni. Zničily nám plachty, zásob spotřebovaly víc než mužstvo, vlídně s námi sdílely lože i nebezpečí a teď, když byla loď schopna plavby, usmyslily si, že odejdou. Zavolal jsem Mahona, aby se potěšil tou podívanou. Jedna po druhé se krysy vynořily na palubním zábradlí, naposled se ještě ohlédly a potom skočily do prázdné nákladní lodi, až to žuchlo. Zkoušeli jsme je počítat, ale brzy jsme se spletli v počtech. Mahon řekl: „No, vida! Nemluvte mi o tom, jak jsou krysy chytré. Měly už dávno odejít, tehdy, když jsme málem ztroskotali. Tady máte důkaz, jak je ta pověra o nich hloupá. Z dobré lodi odejdou do staré nákladní práchniviny, kde ani nemají co žrát, ty hlupačky!… Nevěřím, že by poznaly nebezpečí nebo dobré bydlo spíš než vy nebo já.“

Chvíli jsme spolu hovořili a shodli jsme se v tom, že předtucha krys se silně přeceňuje, protože ve skutečnosti jí nemají víc než lidé.

Příběh lodi znali už zatím v celém Průlivu od Land’s End až po Forelands, a tak jsme na jižním pobřeží nemohli sehnat posádku. Poslali nám ji úplnou z Liverpoolu a znovu jsme vyjeli – do Bang Koku.

Až do tropů jsme měli slabé vánky a hladké moře a stará Judea se na slunci těžce plahočila vpřed. Když se rozjela rychlostí osmi uzlů, v lanoví to praskalo a hned jsme si přivazovali čapky na hlavě; ale většinou se loudala rychlostí tří mil za hodinu. Co chcete? Byla už zmalátnělá – ta stará loď. Její mládí se podělo tam, kam se podělo moje, kam se podělo vaše, kamarádi, kteří posloucháte tenhle rozvláčný příběh; a kterýpak přítel by vám vyčetl, že jste staří a zmalátnělí? Nereptali jsme na ni. Nám na zádi se aspoň zdálo, že jsme se na ní narodili, vyrostli, léta na ní žili a jinou loď ani nepoznali. To jsem mohl u nás doma také hubovat, že náš vesnický kostelík není katedrála.

Tu shovívavost mi dodávalo i mé mládí. Přede mnou byl Východ a celý život a blažilo mě pomyšlení, že jsem byl na té lodi zkoušen a že jsem obstál. A vzpomínal jsem na ty dávné muže, kteří na lodích, v nichž se neplulo o nic lépe, před staletími nastoupili stejnou dráhu do kraje palem, koření, žlutých písčin i hnědých národů, nad nimiž vládli králové ukrutnější než římský Nero a velkolepější než židovský Šalomoun. Stará bárka se plahočila vpřed, obtížená věkem i naloženým břemenem, a já jsem si žil mladickým životem nevědomosti a naděje. Plahočila se vpřed nekonečným sledem dní; a čerstvé zlacení, které se na ní při západu slunce rozzářilo, jako by nad potemnělým mořem vykřikovalo ta slova napsaná na zádi: „Čiň se, nebo zhyň!“

Vpluli jsme do Indického oceánu a zamířili na sever k Javanskému mysu. Foukaly slabé vánky. Loď se plazila, čiň se, nebo zhyň, a doma se už chystali uveřejnit vyhlášku, že jsme nedojeli.

Jednou v sobotu večer, když jsem zrovna neměl službu, požádalo mě mužstvo, abych jim přidal pár kbelíků vody – prý na praní. Protože jsem nechtěl tak pozdě spouštět pumpu na pitnou vodu, vykročil jsem na příď; hvízdal jsem si a v ruce jsem držel klíč, abych odemkl vzdušnici na špici lodi a z náhradní nádrže, kterou jsme tam měli, nabral jim vody.

Zdola bylo najednou cítit strašlivý zápach. Člověk měl dojem, jako by v tom kumbálku už mnoho dní planuly a čadily stovky petrolejek. Byl jsem rád, že jsem se dostal ven. Matros, který šel se mnou, se zakuckal a řekl: „Nějak to tady divně smrdí, pane podkormidelníku.“ Odpověděl jsem mu ledabyle: „To prý je člověku zdravé,“ a šel jsem na záď.

Nejprve jsem vstrčil hlavu do čtverhranu u větráku vprostřed lodi. Jak jsem nadzvedl víko, z otvoru na mne zřetelně dechla jakási řídká mlha, závan lehkého čoudu. Nahoru proudil horký vzduch a hustě čpěl sazemi a dehtem. Přičichl jsem a opatrně zas přiklopil víko. To tak, ještě abych se zadusil! Náklad hořel.

Druhý den začal pořádně čoudit. Co se dalo jiného čekat? Uhlí samo sice nebezpečné nebylo, ale náklad byl mnohokrát překládán a při překládání se tak rozdrobil, že z něho byl nakonec kovářský mour. Uhlí se také namočilo – a kolikrát. Když jsme je znovu nabírali z té nákladní lodi, v jednom kuse pršelo a za tu dlouhou cestu se rozehřálo a tak došlo k samovznícení.

Kapitán nás svolal do kajuty. Na stole před sebou měl rozprostřenu námořní mapu a tvářil se nešťastně. Řekl nám: „Poblíž nás je západoaustralské pobřeží, ale já hodlám plout dál k našemu cíli. Tento měsíc fouká také hurikán; ale my se pustíme rovnou k Bang Koku a oheň zdoláme. Vracet se nikam nebudeme, i kdybychom se měli upéci. Nejprve zkusíme to zatracené samovznícení udusit nedostatkem vzduchu.“

Zkusili jsme to. Kdeco jsme zatloukli laťkami, ale z lodi se stále kouřilo. Kouř ucházel nepostřehnutelnými škvírami; prodíral se přístřešky i poklopy; záhadným způsobem se hned tu, hned tam vyřinul v tenounkých kotoučích, v neviditelných blanách. Vnikal do kajuty i do ložnice na přídi; otravoval vzduch v krytých místech na palubě, bylo ho cítit až na ráhně hlavního stěžně. Bylo jasné, že když uniká kouř, vniká tam vzduch. To nás skličovalo. Požár ne a ne se dát udusit.

Rozhodli jsme se zkusit to s vodou a sundali jsme vodní okenice. Až na špičku stožáru se vyvalily obrovské mraky kouře, bělavé, žlutavé, husté, mlžnaté, dusivé. Celá posádka se odklidila na záď. Otravný mrak se rozptýlil a znovu jsme se dali do práce v kouři o nic hustším, než je kouř z obyčejného továrního komína.

Spustili jsme tlakovou pumpu, natáhli hadici a ona praskla. Inu, byla s lodí stejně stará – hadice přímo prehistorická – spravit se nedala. Pumpovali jsme tedy slabou přídní pumpou, nabírali vodu vědry a tak jsme ponenáhlu nalili do hlavního poklopu spoustu Indického oceánu. Čistý pramének se v slunci zatřpytil, zapadl do vrstvy bílých kotoučů kouře a mizel na černém uhelném prachu. Valila se pára a mísila se s kouřem. Lili jsme tam slanou vodu jako do bezedného sudu. Naším údělem na té lodi bylo pumpovat – pumpovat z ní, pumpovat do ní; napřed jsme z ní vodu vylévali, abychom neutonuli, a teď jsme zas do ní vodu lili jako diví, abychom neshořeli.

Loď se za krásné pohody plavila vpřed, čiň se, nebo zhyň. Obloha byla zázračně čistá, zázračně azurová. Moře bylo hladké, bylo modré, bylo průhledné, třpytilo se jako drahokam, rozprostřený na všechny strany kolem až k obzoru – jako by byla celá zeměkoule jediný šperk, jediný obrovský safír, jediný drahokam zabroušený v podobu planety. A na třpytu toho klidného vodstva šinula se nepozorovaně Judea, zahalená vláčnými a nečistými výpary, v lenivém oblaku, lehce a zvolna uhýbajícím na závětrnou stranu, v morovém mraku, třísnícím nádheru moře i oblohy. Oheň jsme ovšem po celou dobu neviděli. Náklad doutnal někde na dně. Jednou jsme pracovali bok po boku s Mahonem; podivně se na mne usmál a řekl: „Kdyby tak dostala pěknou trhlinu a zatékala – jako tehdy, když jsme se po prvé dostali z Lamanšského průlivu – hned by se tím oheň zatrhl. „Viďte!” Prohodil jsem jen tak: „Vzpomínáte si na ty krysy?“

Hasili jsme oheň a při tom jsme řídili loď tak pečlivě, jako by se nic nedělo. Steward nám vařil a obsluhoval nás. Z ostatních dvanácti mužů osm jich vždycky pracovalo a čtyři odpočívali. Všichni se střídali, kapitána nevyjímajíc. Vládla mezi námi rovnost; bratrství to sice nebylo, ale přece jen značná shoda. Když některý matros chrstl do poklopu plný kbelík a zavýskl: „Hurá do Bang Koku!“, ostatní se zasmáli. Ale obyčejně jsme byli zamlklí a vážní – a žízniví. Ach, tak žízniví! A s vodou se musilo šetřit. Přesně odměřené dávky. Loď kouřila, slunce pražilo… Podejte sem tu láhev!

Zkoušeli jsme kdeco. Dokonce jsme se pokoušeli prokopat se k ohni. Nebylo to ovšem nic platné. Déle než minutu tam nikdo nevydržel. Nejprve se tam vydal Mahon a omdlel, a druhý, co šel pro něho, omdlel také. Vyvlekli jsme je na palubu. Potom jsem tam skočil já, abych jim ukázal, že to nic není. To už byli moudřejší a spokojili se tím, že mě vylovili řetězovým hákem, připevněným myslím na smetáku. Abych si tam šel zpátky pro lopatu, to mě ani nenapadlo.

Vypadalo to špatně. Spustili jsme na vodu velký člun. Druhý člun se mohl spustit kdykoliv. Na zádi jsme měli ještě třetí, měřil jen čtrnáct stop; visel na jeřábu; tam se mu nemohlo nic stát.

A tu najednou, ejhle, kouře ubylo. Se zdvojeným úsilím jsme zaplavovali spodek lodi. Za dva dny bylo po kouři veta. Kdekdo se šklebil radostí. To bylo v pátek. V sobotu se nepracovalo, až na obsluhu lodi. Po prvé za čtrnáct dní si mužstvo vypralo šaty a umylo obličej a dostalo zvláštní večeři. O samovolném vznícení se vyjadřovali opovržlivě a kasali se, oni že vědí, kudy na takové požáry. Měli jsme dojem, že každý z nás zdědil bohatství. Ale na lodi to stále hnusně páchlo, jako když se něco pálí. Kapitán Beard měl vpadlé oči a ztrhané líce. Nikdy jsem si předtím nevšiml, jak je pokřivený a shrbený. Spolu s Mahonem slídil rozvážně kolem poklopů a větráků a čichal k nim. Najednou jsem si uvědomil, že chudák Mahon je starý, stařičký. Já sám jsem se radoval a naparoval, jako bych jim byl pomohl vyhrát námořní bitvu. Ach! Mládí!

Byla pěkná noc. Ráno nás zase po mnoha měsících minula loď; vracela se do Anglie – zahlédli jsme z ní jen stěžně a plachty. Ale blížili jsme se už konečně k pevnině, Javanský mys byl už jen nějakých sto devadesát mil před námi téměř přímo na sever.

Druhý den jsem měl od osmi do dvanácti hlídku na palubě. U snídaně kapitán prohodil: „Je to úžasné, jak se ten zápach pořád v kajutě drží.“ Kormidelník stál na zvýšené zádi, a tak jsem kolem desáté slezl na chvíli na hlavní palubu. Tesařův ponk stál v zadní části lodi u hlavního stěžně; opřel jsem se o ponk a pokuřoval z dýmky; a tesař, byl to ještě mladík, přišel si se mnou popovídat. Prohodil: „Myslím, že jsme to dobře provedli, co?“ A tu mě dopálil: chtěl mi ten hlupák ponk podtrhnout. Osopil jsem se na něho: „Přestaňte, Cripsi!“ a vzápětí jsem zakusil prazvláštní pocit, směšný sebeklam – bylo mi, jako bych se octl ve vzduchu. Kolem mne se to rozlehlo, jako by vyrazil stlačený dech – jako by naráz tisíc obrů řeklo: „Pf!“ – a ucítil jsem tupý náraz, až mě z toho žebra zabrněla. Už tomu bylo tak – vylétl jsem do vzduchu a opsal krátkou křivku. Krátká sice byla, ale přece jen stačila, aby mě napadlo několik myšlenek, a to – pokud si vzpomínám – v tomto pořadí: „To přece ne ten tesař. – Co to je? – Nějaké neštěstí. – Podmořská sopka? – Uhlí, plyny! – Hrome, vylétli jsme do povětří! – Je po všech. – Padám do zadního průlezu. – Je tam vidět oheň.“

Uhelný prach, rozptýlený ve skladišti, při výbuchu temně řeřavěl. V mžiku, v nepatrném zlomku vteřiny potom, co se ponk nahnul, ležel jsem všema čtyřma na nákladu. Postavil jsem se na nohy a vyšplhal nahoru. Šlo mi to jako na obrtlíku. Paluba byla změtí rozbitého dřeva; leželo přes sebe, jako když se lesem přežene hurikán; přede mnou lehce poletovala ohromná záclona ze špinavých cárů – byla to hlavní plachta rozedraná na cucky. Napadlo mě: Hned se převrátí stěžně; a abych se pod ně nedostal, dal jsem se po čtyřech ke schůdkům na zvýšenou záď. Nejprve jsem uviděl Mahona: oči měl vykuleny, ústa dokořán a dlouhé bílé vlasy se mu na hlavě ježily jako stříbrná svatozář. Právě se chystal slézt, a když se hlavní paluba před jeho očima zduřila, vyrazila vzhůru a proměnila se v třísky, zůstal stát na horním schůdku jako zkamenělý. Civěl jsem na něho, nevěře svým očím, a on civěl na mne s prazvláštní pohoršenou zvědavostí. Nevěděl jsem, že nemám vlasy, obočí, řasy, že mi shořel knírek, že mám obličej umouněný, jednu líc proraženou, nos rozbitý a že mi krvácí brada. Přišel jsem o čapku a jednu trepku a košili jsem měl nadranc. To všechno jsem nevěděl. Žasl jsem nad tím, že se loď pořád ještě drží nad vodou, že je zvýšená záď celá – a nejvíc jsem žasl nad tím, že je vůbec ještě někdo živ. Divil jsem se také, že je obloha tak klidná a moře tak pokojné. Snad jsem se nadál, že se budou svíjet hrůzou… Podejte sem tu láhev!

Kdosi odněkud pokřikoval na loď – snad z povětří, snad z oblohy – těžko říci. Tu jsem uviděl kapitána – šílel. Hartusil na mne: „Kde je stůl z kajuty?“ Ta otázka mi strašně dodala. Chápejte, vyletěl jsem právě do povětří a byl jsem od toho celý roztřesen – nebyl jsem si jist, jsem-li vůbec na živu. Mahon zadupal oběma nohama a houkl na něho: „Pro Boha živého, copak nevidíte, že loď má vyraženou palubu?“ Vrátila se mi řeč, a jako bych se byl dopustil hrubého opominutí, vykoktal jsem: „Kde je stůl z kajuty, nevím.“ Bylo to jako nějaký bláznivý sen.

A víte, co po nás chtěl? Inu, chtěl, abychom nejprve narovnali ráhna. Klidně, jakoby zamyšleně se dožadoval, abychom otočili vodorovně čelní ráhno. „Když já nevím, je-li vůbec někdo živ,“ řekl skoro plačky Mahon. „Na přitočení čelního ráhna,“ řekl mírně, „jich vždycky ještě bude dost.“

Jak se zdá, stařík byl tím nárazem vymrštěn z palandy, zrovna když natahoval hodiny. Hned prý ho napadlo, že loď na něco najela, a vyběhl do kajuty. A tam shledal, že stůl zmizel. Protože vylítla paluba, stůl spadl samozřejmě do zásobárny. Tam, kde jsme ráno snídali, zela před ním v podlaze velká díra. Bylo mu to strašně záhadné a udělalo to na něho nesmírný dojem, takže to, co uviděl a uslyšel potom na palubě, byla proti tomu maličkost. A považte, hned si všiml, že u kormidla nikdo není a bárka že se odchýlila od svého směru – a umínil si, že tu ubohou, odranou, paluby zbavenou doutnající skořápku natočí znovu přídí k přístavu určení. Bang Kok! Tam mířil. Řeknu vám, že ten zamlklý, shrbený, křivonohý, skoro mrzácký človíček byl přímo velkolepý, jak neúchylně šel za svým cílem a jak se neohlížel na naše rozčilení. Velitelským posunkem nás pobídl do práce a sám se ujal kormidla.

Ano, tohle byla naše první práce – natočili jsme na tom vraku ráhna! Nikoho ten výbuch nezabil ani nezmrzačil, ale každý utrpěl nějaké zranění. Měli jste je vidět! Na některých visely cáry, v obličeji byli umouněni jako uhlíři nebo kominíci, hlavu měli dohola jak koleno, jenže ve skutečnosti byli sežehnuti až na kůži. Druzí, ti z odpočívající hlídky, kteří procitli, jak byli vymrštěni ze zborcených paland, neustále se na celém těle třásli a sténali i při práci. Ale přece jen pracovali. Měli vám ti liverpoolští neotesanci řádný grunt. Ten mívají vždycky, vím to ze zkušenosti. Dává jim ho moře – ten širý prostor a ta samota, obkličující jejich chmurně tupé duše. Ach! Tak jsme tedy přes tu spoušť klopýtali, prodírali se, padali, odírali si nohy až na kost, narovnávali ráhna. Stěžně stály, ale nejsou-li dole ohořelé, to jsme nevěděli. Moře bylo téměř klidné, ale od západu se začalo dlouze vlnit a loď se rozhoupala. Stěžně se mohly každou chvíli skácet. Měli jsme z nich strach. Kam padnou, nedalo se předvídat.

Vrátili jsme se na záď a rozhlédli se kolem sebe. Paluba byla změtí prken, stojících na hraně nebo koncem vzhůru, třísek, rozdrceného pažení. Stěžně z toho chaosu trčely jako mohutné stromy v hustém podrostu. Ve skulinách té hromady spouště se něco bělavého mdle čeřilo, jako nějaká mastná mlha. Z neviditelného ohně stoupal už zase kouř a rozléval se jedovatými hustými parami, jako z nějaké doliny zamořené hnijícím dřívím. Vinul se líně v proužcích z té hromady třísek. Vzpříčené trámy vypadaly místy jako kůly. Půl stěžňové lávky prolítlo hlavní plachtou a v tom hanebně zašpiněném plátně tvořila obloha nádherně modrý klínek. Kus prken držících pohromadě přepadl přes brlení a jedním koncem trčel z lodi jako schůdky vedoucí do nicoty, jako schůdky vedoucí nad širé moře, vedoucí na smrt – jako by nás zvaly, abychom rovnou vkročili na tu lávku a dali vale svým směšným trampotám. A stále někdo z povětří, z oblohy – nějaký duch, někdo neviditelný pokřikoval na loď.

Někdo měl moudrý nápad a podíval se přes palubu; matros u kormidla skočil předtím bez rozmýšlení do moře a teď chtěl zpátky. Hulákal jako nějaký triton a vší silou plaval, takže stačil lodi. Hodili jsme mu lano a za chvíli už stál všecek zmáchaný a zkormoucený mezi námi. Kapitán pustil kormidlo a s loktem na zábradlí, hlavu opřenou v dlani, stál opodál a hleděl toužebně na moře. Říkali jsme si: „Co teď?“ Mne napadlo: „Tohle je něco! To je báječné! Copak se asi stane?“ Ach, mládí!

Najednou zahlédl Mahon daleko za zádí nějaký parník. Kapitán Beard řekl: „Snad se s tou lodí ještě někam dostaneme.“ Vytáhli jsme dvě vlajky, které hovořily mezinárodní námořnickou řečí: „Loď hoří. Potřebujeme ihned pomoc.“ Parník se rychle zvětšoval a za chvíli nám dvěma vlajkami na předním stěžni odpověděl: „Jdu vám na pomoc.“

Za půl hodiny se octl vedle nás na návětrné straně, zastavil stroj a lehce se pohupoval. Neudrželi jsme se a všichni naráz jsme křičeli: „Vybouchli jsme!“ Kdosi v bílé přilbě s můstku zavolal: „Rozumím. V pořádku! V pořádku!“ Pokýval hlavou a chlácholivě nám pokynul jako nějakému houfu postrašených dětí. Jeden člun sjel na hladinu a dlouhými vesly si razil cestu po moři k nám. Ráz naráz zabírala kalašská čtveřice. Po prvé jsem spatřil malajské matrosy; teď už je znám; tehdy mě překvapili svou netečností: přirazili k boku lodi a dokonce ani prvnímu veslaři, který stál a přidržoval člun hákem můstkového řetězu, neráčilo se zdvihnout hlavu a podívat se na nás. Zdálo se nám, že lidé, kteří zažili výbuch, zaslouží si větší pozornosti.

Vyšplhal se k nám drobný človíček, suchý jak šindel a mrštný jak opice. Byl to kormidelník z parníku. Jen se koukl a zahlaholil: „Ó jé, hoši! Jděte raději od toho.“

Mlčeli jsme. Chvíli hovořil opodál s kapitánem – zdálo se, že se s ním hádá. Potom spolu odjeli na parník.

Když se kapitán vrátil, dozvěděli jsme se, že je to parník Sommerville pod velením kapitána Nashe a veze poštu ze západní Austrálie přes Batavii do Singapuru; a že nás, jak se dohodli, podle možností dovleče do Anjeru nebo do Batavie a tam prorazíme do lodi díru a oheň uhasíme; potom vyplujeme dále – do Bang Koku! Stařík byl rozčilený. „Však my to ještě dokážeme,“ řekl prudce Mahonovi. Zahrozil pěstí obloze. Nikdo už neřekl ani slovo.

V poledne nás vzal parník do vleku. Ujížděl vpředu štíhlý a vysoký a na sedmdesátisáhovém vlečném laně za ním se sunul pozůstatek Judey – sunul se hbitě podobný oblaku kouře, z něhož nahoře trčely špičky stožárů. Vylezli jsme nahoru sdrhnout plachty. Kuckali jsme na ráhnech a dávali si záležet na břichu plachty. Představte si nás, jak tam pečlivě sdrhujeme plachty lodi, které bylo souzeno, že nikam nedojede. Nebylo tam ani jediného, kdo by si nemyslil, že se stěžně každou chvíli skácejí. Pro samý kouř nebylo shora na loď vidět, a přece všichni pracovali pečlivě a stejnoměrně připevňovali svinutou plachtu popruhy. „Končete s tím sdrhováním tam nahoře,“ křikl na nás zdola Mahon.

Chápete? Žádný z těch chlapů se myslím nenadál, že se dostane dolů náležitým způsobem. Když jsme se dolů přece jen dostali, zaslechl jsem, jak si říkají: „No, už jsem myslil, že slítnu na palubu a rozplácnu se jak placka.“ – „Zrovna to jsem si myslil já,“ odpověděl mu otráveně jiný potlučený a ovázaný hastroš. A to je, prosím, nikdo nevycepoval k poslušnosti. Při pohledu na ně byl by každý řekl, že jsou to prachsprostí obejdové a že se mu na nich nic nezamlouvá. Jak to, že to dělali – jak to, že mě poslouchali, když jsem jim z pouhé ješitnosti dvakrát kázal pustit břicho plachty a udělat to lépe? Jak to? Nebyli v tom řemesle doma – nikdo jim nedával dobrý příklad, nikdo je nechválil. Ze svědomitosti to také nedělali; uměli se vyhýbat práci, vymlouvat se, lenošit, když se jim zachtělo – a to bylo napořád. Zlákal je snad ten měsíční plat dvě a půl libry? Ten se jim nezdál moc veliký. Ne, něco v nich bylo, něco vrozeného, nepostižitelného, odvěkého. Že by to byla posádka nějaké francouzské nebo německé obchodní lodi nebyla taky dokázala, to netvrdím, ale pochybuji, že by to byla dokázala takhle.

Za celou tu dobu, co jsme hasili oheň, po prvé jsme ho uviděli tu noc v deset. Tou rychlostí, s jakou jsme byli vlečeni, se doutnající zkáza rozdmýchala. Vpředu se objevila modrá záře, probleskující pod zborcenou palubou. Vyskakovala hned tu, hned tam, vířila a rejdila jako světluška. Zahlédl jsem ji první a řekl to Mahonovi. „Tak je po všem,“ řekl. „Dost toho vlečení, nebo nám najednou vybuchne vpředu i vzadu, ještě než odtud zmizíme.“ Spustili jsme řev, vyzváněli jsme, aby si toho všimli; vlekli nás pořád. Nakonec jsme museli s Mahonem přelézt dopředu a sekerou seknout lano. Na uvolnění už nebyl čas. Jak jsme se drali zpátky na záď, pod nohama nám už rudé plameny olizovaly změť třísek.

Na parníku ovšem brzy zjistili, že lano povolilo. Parník silně zapískal; podle jeho světel bylo vidět, jak nás v širokém kruhu objíždí; přijel až k našemu boku a zastavil. Stáli jsme sraženi v chumáčku na zádi. Každý muž si zachránil nějaký uzlík nebo pytel. Najednou vyrazil vpředu kuželovitý plamen s pokřiveným vrcholem a vrhl na temné moře světelný kruh; uprostřed něho stály obě lodi a lehce se komíhaly. Kapitán Beard proseděl předtím mlčky a nehnutě celé hodiny na dřevěném mřížoví, ale teď zvolna vstal a stoupl si před nás až k lanům vratiplachetného stožáru. Kapitán Nash zavolal: „Pojďte! Pospěšte si! Mám na palubě poštu. Odvezu vás i s čluny do Singapuru.“

„Děkuji! Ne!“ řekl náš kapitán. Musíme s lodí vydržet do konce.

„Déle už stát nemohu“, křikl kapitán Nash. „To víte – pošta.“

„Tak, tak! Nic nám nechybí.“

„Dobrá! V Singapuru o vás podám hlášení… Sbohem!“

Zamával nám. Mužstvo pustilo klidně uzlíky na zem. Parník se rozjel, a sotva se dostal ze světelného kruhu, zmizel nám z očí, protože nás oslepoval ten prudký oheň. A tu jsem poznal, že po prvé uvidím Východ jakožto velitel malého člunku. To je krásné; a krásná je i věrnost k lodi. Vydržíme s ní až do konce. Ach, to kouzelné mládí! Ach, ten jeho oheň, oslnivější než plameny hořící lodi, jaké čarovné světlo vrhá na širou zemi a jak šlehá k nebi, než ho uhasí čas, krutější, neúprosnější, zlovolnější než moře – je obklopeno neproniknutelnou tmou stejně jako plameny hořící lodi.

Stařík nás klidným a neúprosným tónem upozornil, že naší povinností je zachránit toho z lodní výstroje co nejvíc pro pojišťovnu. Dali jsme se tedy na zádi do práce a loď zatím na přídi plápolala tak, že jsme měli světla až dost. Posnášeli jsme hromadu harampádí. Co všechno jsme zachránili? Starý tlakoměr, připevněný tolika šrouby, že to bylo až k smíchu, málem mě stál život; najednou vyrazil kouř a jen tak tak jsem unikl. Byly tam všelijaké zásoby, kusy plachtoviny, kotouče lana; zvýšená záď vypadala jako námořní bazar a v člunech bylo té veteše až po okraj. Vypadalo to, jako by chtěl stařík z toho, nad čím po prvé velel, odvézt co nejvíc. Jen si pomyslete! Do velkého člunu si chtěl nabrat kus starého kotevního lana a přenosnou kotvu! Řekli jsme mu: „Tak, tak, pane kapitáne,“ a potají jsme ty krámy hodili přes palubu. Stejně jsme naložili s těžkou lékárnou, dvěma žoky zelené kávy, plechovkami barvy – ano, barvy! – a s hromadou jiných věcí. Potom mě s dvěma muži poslali do člunů; měl jsem na nich všechno poskládat a postarat se, aby byly pohotově, až budeme opouštět loď.

Všechno jsme srovnali a na velkém člunu, jemuž měl velet náš kapitán, nasadili jsme stěžeň; rád jsem se na chvíli posadil. Obličej jsem měl bolavý, všechny údy jako polámané, cítil jsem všechna žebra a páteř jsem měl, na mou duši, jako vykloubenou. Čluny, přivázané až k samé zádi, byly v hlubokém stínu a kolem dokola bylo vidět kruh moře, ozářený ohněm. Rovně a jasně vyrazil vpředu obrovský plamen. Plál prudce, šuměl jako křídla, duněl jako hrom. Ozýval se praskot a výbuchy a z kužele plamene vyletovaly vzhůru jiskry, neboť k trápení se rodí člověk a k lodím zatékajícím a k lodím hořícím.

Znepokojovalo mě, že loď je obrácena bokem k vlnobití a k té špetce větru – byl to pouhý vánek – a čluny že nezůstávají v bezpečí u zádi, ale zarytě, jak to jen čluny umějí, uhýbají do protiproudu a stáčejí se k lodnímu boku. Nebezpečně do sebe vrážely a zajížděly až k plameni; loď se kymácela proti nim a každou chvíli mohly ovšem slítnout stěžně. Spolu s oběma muži jsme se všemožně odráželi vesly a háky; ale dělat to pořád nás otravovalo, když jsme mohli klidně odjet. Na mužstvo na palubě jsme nedohlédli a nechápali jsme, proč otálejí. Oba veslaři polohlasitě kleli, a tak nejen že jsem měl sám dost práce, ale ještě jsem je musil k práci přidržovat, protože pořád měli velkou chuť natáhnout se a o nic se nestarat.

Nakonec jsem křikl: „Vy tam na palubě!“ a někdo nakoukl přes bok. „My jsme tady hotovi,“ řekl jsem. Hlava zmizela a znovu se vynořila: „Pane podkormidelníku, kapitán vzkazuje, že je dobře a abyste držel čluny kus od lodi.“

Uběhlo půl hodiny. Najednou se ozval strašný rachot, hlomoz, řinkot řetězů, sykot páry a do tetelivého sloupu kouře, trčícího šikmo nad lodí, vylétly miliony jisker. Kotevní rumpály prohořely a obě řeřavé kotvy spadly na dno a strhly s sebou dvousetsáhový rozžhavený řetěz. Loď se zachvěla, jako by se chtěla zhroutit, a vrchní nadkošová čnělka se skácela. Slítla jako žhavý šíp, ponořila se a hned zas vyplula na délku vesla od člunů; celá zčernalá plavala klidně po zářivé hladině. Znovu jsem houkl na palubu. Za chvíli mi někdo nečekaně rozjařeným a přitom tlumeným hlasem, jako by mluvil zavřenými ústy, oznámil: „Hned přijdeme, pane podkormidelníku,“ a zmizel. Bylo slyšet jen frkot a hučení ohně. Také hvízdání se ozývalo. Čluny se pohupovaly, škubaly lanovými záchytkami, dovádivě na sebe najížděly, otíraly se o sebe bokem a dělej co dělej, pořád se nám v houfu stáčely k lodnímu boku. Už jsem to nevydržel, vyšplhal jsem po laně a přes záď jsem přelezl na hořící loď.

Bylo světlo jako ve dne. Ta ohnivá záplava přede mnou byla strašná na pohled a šel z ní nesnesitelný žár. Na pohovkovém polštáři, vytaženém z kajuty, se skrčenýma nohama, jednu ruku pod hlavou, spal kapitán Beard a světlo po něm rejdilo. A co myslíte, že dělali druzí? Seděli hned za ním kolem otevřené bedny, jedli chleba se sýrem a popíjeli pivo z lahví.

Naproti těm plamenům, které se jim divoce kroutily nad hlavou, klidně si tam vedli jako nějací polykači ohně a vypadali jako banda pirátů odhodlaných ke všemu. Oheň jim blýskal v bělmu a zářil na kůži, prosvítající přes roztrhanou košili. Každý si z toho boje odnesl nějakou památku – zavázanou hlavu, ruku v pásce, špinavý cár omotaný přes koleno – každý měl v klíně láhev a v ruce žvanec sýra. Mahon vstal. Jak tam stál, odzátkovanou láhev v ruce, s tou svou hezkou, rošťáckou hlavou, s křivolakým profilem a s bílým plnovousem, vypadal na nějakého bezvadného námořního lupiče z dávných dob, jak se veselí uprostřed krveprolití a zkázy. „Poslední večeře na palubě,“ vysvětloval obřadně. Rozmáchl se lahví směrem k spícímu kapitánovi: „Prý nemůže pozřít ani sousto, a tak jsem ho přiměl, aby si lehl.“ Hleděl jsem na něho vyjeveně a on dodal: „Zdalipak si, kamarádíčku, uvědomujete, že ten člověk už kolik dní skorem oka nezamhouřil – a na těch člunech se sakramentsky málo vyspíme.“ – „Když tady budete lelkovat, pomalu ani čluny nebudou,“ rozlítil jsem se. Přistoupil jsem ke kapitánovi, vzal ho za rameno a zalomcoval jím. Za chvíli otevřel oči, ale nehýbal se. „Je čas odejít, pane kapitáne,“ řekl jsem klidně.

Namáhavě se vztyčil, pohlédl na plameny a na moře, jiskřící kolem lodi a dále pak černočerné jako tuš. Pohlédl ke hvězdám, prokmitávajícím přes řídký kouřový opar na nebi černočerném jak Erebus.

„Nejmladší napřed!“ řekl.

Nějaký obyčejný matros si hřbetem ruky utřel ústa, vstal, přelezl brlení a zmizel. Za ním šli další. Jeden, než slezl, zastavil se, dopil láhev a mohutným rozmachem jí mrštil do ohně. „Tu máš!“ křikl.

Kapitán stále zkormouceně otálel a chvilku jsme ho tam nechali o samotě, aby si ještě pohovořil se svou první lodí. Vylezl jsem za ním a nakonec ho přece odvedl. Byl už nejvyšší čas. Železné kování na zádi žhnulo na dotek.

Přeťali jsme lano velkého člunu a všechny tři čluny, svázané k sobě, odnesl proud od lodi. Odešli jsme z ní přesně šestnáct hodin po výbuchu. Mahon velel druhému člunu a já nejmenšímu – tomu, který měřil čtrnáct stop. Do velkého člunu bychom se byli vešli všichni; ale kapitán prohlásil, že musíme zachránit co nejvíce svršků – pro pojišťovnu, a tak jsem se po prvé stal velitelem. S sebou jsem měl dva muže, pytel sucharů, několik masových konzerv a džber s vodou. Měl jsem nařízeno jet těsně za velkým člunem, aby nás mohli vzít k sobě, kdyby nastala nepohoda.

A víte, co mě napadlo? Napadlo mě, že se od nich co nejdřív odtrhnu. Chtěl jsem svého prvního velitelství užít. Přece nepojedu v eskadře, když si mohu křižovat na vlastní pěst. Dojedu sám k pevnině. A ostatní čluny předhoním. Mládí! Ach, mládí! Pošetilé, líbezné, krásné mládí!

Ale hned jsme nevyjeli. Musili jsme dočkat zániku lodi. A tak tu noc čluny plynuly volně a ve vlnobití se nadnášely a zas klesaly. Mužstvo klímalo, procitalo, vzdychalo, chroptělo. Hleděl jsem na hořící loď.

Mezi tmou země a nebe hořela prudce na nachovém mořském kotouči, který vrhala na hladinu krvavě rudá záře; na třpytivém a zlověstném vodním kotouči. Z oceánu stoupal vysoký, jasný plamen, plamen nesmírný a opuštěný, a z jeho vršku čadil neustále k obloze černý kouř. Byl to zuřivý oheň; hořel truchlivě a vznešeně jako nějaká pohřební hranice, podpálená v noci, obklopená mořem, hlídaná hvězdami. Po krušném živobytí dočkala se stará loď smrti jako milosti, jako dobrodiní, jako odplaty. Podívaná na to, jak odevzdává svou znavenou duši do ochrany hvězdám a moři, jímala nás jako nějaký slavný triumf. Před svítáním se skácely stěžně a chvíli pak praskaly a vířily jiskry a pokojná a ostražná noc, širá noc, rozprostřená po moři, jako by najednou kypěla sršivým ohněm. Za denního světla z ní byla pouhá zčernalá schrána; pod mračnem kouře se stále držela nad vodou a uvnitř nesla řeřavou kupu uhlí.

Vytáhli jsme vesla a čluny jeden za druhým pluly kolem jejích pozůstatků jakoby průvodem – velký člun v čele. Když jsme veslovali za její zádí, šlehl po nás zavile tenký plamének a najednou zasyčela pára a loď se potopila přídí napřed. Naposled klesla pod vodu neshořelá záď; jen nátěr byl pryč, popukal, odprýskal; žádné písmeno, žádné slovo, žádné umíněné heslo, podobné její duši, už při východu slunce nezářilo jejím vyznáním a jejím jménem.

Pustili jsme se k severu. Zafoukal větřík a kolem poledne se všechny čluny ještě naposled sešly. Vlastní stěžeň s plachtou jsem žádný neměl, ale stěžeň jsem si přece udělal ze zásobního vesla, místo plachty jsem napjal plachtoví z přístřešku a za ráhno mi posloužil člunový hák. Stěžeň byl sice příliš velký, ale utěšoval jsem se tím, že když budu mít vítr v zádech, oba čluny předhoním. Musil jsem na ně počkat. Všichni jsme koukli na kapitánovu námořní mapu, družně jsme si pochutnali na tvrdém chlebě s vodou a vyslechli poslední rozkazy – zněly prostě: mířit na sever a držet se co nejvíc pohromadě. „Pozor, Marlowe, s tím závodním člunem!“ řekl kapitán; a když jsem pyšně plul kolem Mahona, pokrčil svůj zakřivený nos a houkl na mne: „Když si, přítelíčku, nedáte pozor, zajedete s tou svou plachetkou pod vodu.“ Byl to zlomyslný staroch – „nechť ho moře v hlubinách, kde odpočívá, vlídně kolébá, nechť ho tam něžně kolébá až do skonání světa!“

Před západem slunce se přes oba čluny, které byly daleko za námi, přehnala hustá přeháňka. Dlouho jsem je pak nezahlédl. Druhý den jsem seděl a řídil svou skořápku – první, které jsem velel – a kolem dokola jen vodstvo a obloha. Odpoledne jsem v dálce zahlédl horní plachty nějaké lodi, ale nic jsem neříkal a mé mužstvo si lodi nevšimlo. To víte, měl jsem strach, aby snad nejela domů, a vrátit se od samých bran Východu, to se mi zrovna nechtělo. Mířil jsem k Jávě – také takové požehnané jméno, to víte, jako Bang Kok. Kormidloval jsem tak mnoho dní.

Co to je, trmácet se po moři v otevřeném člunu, to vám nemusím říkat. Pamatuji se na noci a dny plné tišiny, kdy jsme veslovali a veslovali a člun přesto jako by trčel začarován v kruhu mořského obzoru. Vzpomínám si na vedro, na potopu lijavců, při nichž jsme o překot vylévali vodu z člunu (ale zato se nám naplnil džber), a vzpomínán jak jsem s hrdlem vyprahlým na troud šestnáct hodin držel nepřetržitě kormidlové veslo na zádi, aby ta první loď, které jsem velel, jela přímo proti zčeřenému moři. Teprve tehdy jsem poznal, co vydržím. Vzpomínám si, jak přepadlé a zhroucené bylo moje mužstvo, vzpomínám si na své mládí a na ten pocit, který se už nikdy nevrátí – pocit, že budu žít na věky, že přežiji moře i zemi a všechny lidi; ten šalebný pocit, který nás vábí k radostem, nebezpečím, lásce, marné snaze – k smrti; ta vítězná jistota síly, ten životní žár v hrstce prachu, ten zápal v srdci, který rok po roce slábne, chladne, chřadne, uhasíná – a uhasne až příliš brzy, příliš brzy – dříve než život.

Tak vidím před sebou Východ. Spatřil jsem potom jeho nejtajnější skrýše a nahlédl jsem mu až do duše; ale teď ho vždycky vidím z člunku; zrána v modré dálce vysoký obrys hor; v poledne slabounká mlha; při západu slunce zubatá nachová hradba. V ruce cítím veslo, před očima mám palčivě modré moře. A vidím zátoku, širokou zátoku, hladkou jako zrcadlo, lesklou jako led, jak se ve tmě třpytí. Rudé světlo v dálce svítí na šerý kraj a je hebká a teplá noc. Bolavými pažemi se opírám do vesel a najednou k nám z té tiché noci zafoukne vánek, vánek lehounký a vlahý a přesycený pachem květin a voňavého dřeva – po prvé mi ovane tvář Východ. Na to nikdy nezapomenu. Ovanul mě nepostižitelným a podmanivým kouzlem, jako by mi šeptem sliboval tajemnou rozkoš.

Ten závěrečný úsek jsme veslovali jedenáct hodin. Dva vždy veslovali a třetí, který zrovna odpočíval, seděl u kormidla. Zahlédli jsme v zátoce to rudé světlo a zamířili k němu; tušili jsme, že to bude nějaký menší přístav. Projeli jsme kolem dvou na kotvách spících cizokrajných korábů s vysokou přídí, a jak jsme se blížili k stále slábnoucímu červenému světlu, narazili jsme špicí člunu na okraj vybíhajícího mola. Neviděli jsme únavou. Oba muži pustili vesla a svalili se s lavičky jako mrtví. Přivázal jsem člun ke kůlu. Lehounce se čeřil proud. Provoněné šero pobřeží se členilo v mohutné kupy, nejspíš neproniknutelné obrovské chumáče rostlinstva – zamlklé a fantastické tvary. A na jejich úpatí šálivě probleskoval půlkruh pobřeží. Nikde svit, nikde ruch, nikde zvuk. Přede mnou byl záhadný Východ, voňavý jako květ, zamlklý jako smrt, přísný jako hrob.

Nad pomyšlení utrmácen, seděl jsem a jásal jako vítěz; nechtělo se mi spát; byl jsem u vytržení jako nad nějakou hlubokou a osudnou záhadou.

Zaslechl jsem šplouchání vesel, stejnoměrné zabírání o hladinu, které se v tom pobřežním tichu rozléhalo jako hlučné tleskání, a rázem jsem byl na nohou. Přijížděl člun, evropský člun. Vzýval jsem mrtvou; zahalekal jsem: „Judea! Ahoj!“ Někdo se slabě ozval.

Byl to kapitán. Předhonil jsem naši vlajkovou loď o tři hodiny a byl jsem rád, že zas slyším staříkův třaslavý a malátný hlas. „Jste to vy, Marlowe?“ – „Pozor, pane kapitáne, na výběžek mola!“ křikl jsem.

Opatrně dojel a zakotvil člun mořskou olovnicí, kterou zachránil – pro pojišťovnu. Povolil jsem lano a přirazil k němu. Seděl zhroucen na zádi, celý ojíněný rosou, ruce sepjaty na klíně. Mužstvo mu už tvrdě usnulo. „Hrozně jsem vystál,“ hlesl. „Mahon je kousek za mnou.“ Hovořili jsme šeptem, slabounkým šeptem, jako bychom se báli, že vyburcujeme kraj. Mužstvo, to by v tu chvíli nebyla vyburcovala děla, hromy, ani zemětřesení.

Při řeči jsem se ohlédl a uviděl jsem, jak po moři putuje jasné světlo. „Nějaký parník míjí zátoku,“ řekl jsem. Nemíjel ji, vjížděl do ní, ba dokonce popojel až k nám a zakotvil. „Co kdybyste tak zjistil,“ řekl stařík, „není-li to anglický parník? Třeba by nás někam zavezli.“ Úzkostí byl všecek rozčilen. Bušil jsem tak dlouho pěstí a kopal do jednoho svého muže, až se probral do polobdění, dal jsem mu do ruky veslo, sám jsem se chopil druhého a tak jsme vyrazili k osvětlenému parníku.

Ozýval se z něho ševel hlasů, tupě kovový řinkot ze strojírny, dupot na palubě. Větrací okénka svítila jako široce vykulené oči. Sem tam se šinuly stíny postav a nahoře na můstku se někdo šeře rýsoval. Ten zaslechl má vesla.

A než jsem mohl ústa otevřít, promluvil na mne Východ, jenže západním hlasem. Do záhadného, hrozivého ticha se vyřinul příval slov; slov cizokrajných, zlostných, smíšených se slovy i celými větami pronesenými ve spisovné angličtině, ne tak cizími, ale neméně překvapujícími. Někdo zuřivě klel a nadával; salvou spílání prorážel ten vznešený klid zátoky. Nejprve mi vynadal čuňat a ještě to stupňoval přívlastky – anglickými, prosím – které ani vyslovit nelze. Ten člověk nahoře zuřil ve dvou jazycích s tak upřímným vztekem, že mě nakonec skoro přesvědčil, že jsem se nějak prohřešil proti souladu vesmíru. Skorem jsem ho neviděl, ale tak se mi zdálo, že se snad vzteky pomine.

Najednou zmlkl, jen funěl a hekal jako delfín, řekl jsem:

„Prosím vás, co je to za parník?“

„Jak? Co? A kdo vy jste?“

„Ztroskotaná posádka anglické bárky, která shořela na moři. Dojeli jsme sem v noci. Já jsem podkormidelník. Kapitán je ve velkém člunu a dává se ptát, jestli nás někam svezete.“

„Ach, jemine! No ne… Tohle je Celestial ze Singapuru a vrací se domů. Ráno se s vaším kapitánem domluvím… a… jářku… slyšel jste, co jsem zrovna říkal?“

„Počítám, že to slyšela celá zátoka.“

„Když já jsem si myslil, že jste pobřežní člun. Koukněte – ten hnusně líný, ničemný hlídač už zase usnul – sakramentský chlap! Světlo zhaslo a málem jsem najel na to zatrolené vyčnívající molo. Už mi to provedl po třetí. Ptám se vás, kdo má tohle vydržet? Člověk by se z toho zbláznil. Já ho udám… postarám se, aby ho rezidentův zástupce vyhodil, u všech…! Sám to vidíte – světlo nikde. Nesvítí, viďte? Beru vás za svědka, že nesvítí! Přece tam má být světlo. Červené světlo na…“

„Světlo tam bylo,“ pronesl jsem mírně.

„Ale zhaslo, člověče. To jsou mi řeči! Sám vidíte, že zhaslo – no ne? Kdybyste vy tak měl vodit parník po tomhle hnusném pobřeží, taky byste se bez světla neobešel. Já ho zkopu od jednoho konce toho ničemného mola až na druhý. Však uvidíte. Já mu –“

„Mohu tedy kapitánovi povědět, že nás vezmete s sebou?“ přerušil jsem ho.

„Ano, vezmu vás s sebou. Dobrou noc!“ řekl úsečně.

Odvesloval jsem zpátky, přivázal člun k hrázi a konečně jsem ulehl. Setkal jsem se s mlčením Východu. Zaslechl jsem ho také promluvit. Ale když jsem otevřel oči, bylo zas naprosté ticho, jako by je nikdo nebyl porušil. Ležel jsem v záplavě světla a nikdy se mi obloha nezdála tak daleko, tak vysoko. Otevřel jsem oči a zůstal bez hnutí ležet.

A tu jsem spatřil obyvatele Východu – hleděli na mne. Po celé hrázi bylo plno lidstva. Viděl jsem hnědé, bronzové, žluté obličeje, černé oči, třpyt a pestrost východního zástupu. A všechny ty bytosti zíraly upřeně na mne bez jediného ševelu, bez jediného povzdechu, bez jediného hnutí. Zíraly na čluny a na ty spáče, kteří k nim v noci dojeli. Nic se nehýbalo. Proti obloze trčely strnule vějíře palem. Na pobřeží se nehnula ani halouzka a ze zeleného stromoví, z velkého lesklého lupení, které na nich nehnutě viselo, jakoby vytepané z těžkého kovu, vykukovaly hnědé střechy schovaných domů. Byl to Východ dávných mořeplavců, starodávný, záhadný, zářný i chmurný, živý i neměnný, plný nebezpečí i příslibů. A to byl tamější lid. Naráz jsem se posadil. Od jednoho konce na druhý proběhla zástupem vlna pohybu, proběhla po hlavách, rozkolísala těla, mihla se po hrázi, jako když se zčeří voda, jako když pole pročísne vítr – a všechno zas strnulo. Vidím to před sebou – rozlehlou zátoku, třpytivý písek, nesmírné a rozmanité bohatství zeleně, moře modravé, jak bývá jen ve snu, houf napjatých obličejů, plápol prudkých barev – a odraz všeho toho ve vodě, křivku nábřeží, hráz, cizokrajný koráb s vysokou zádí, klidně spočívající na hladině, a naše tři čluny s utrmácenými muži Západu, nevnímajícími ani kraj, ani lid, ani prudký sluneční žár. Spali rozloženi na lavičkách nebo zkrouceni na dně v netečné poloze mrtvých. Starému kapitánovi, opřenému o záď velkého člunu, klesla hlava na prsa a vypadal, jako by už neměl nikdy procitnout. Opodál zas seděl u kormidla jakoby střelou zasažený starý Mahon s obličejem vyvráceným k obloze a s dlouhým bílým plnovousem, rozprostřeným na prsou; a jeden muž, schoulený na přídi, spal, oběma rukama objímal špici člunu a lící se opíral o zábradlí. Východ se na ně bez hlesu díval.

Poznal jsem potom jeho vábení; zhlédl jsem tajemná pobřeží, tichou hladinu, kraj hnědých národů, kde zákeřná Nemesis slídivě číhá a doráží na tolik dobyvatelů, kteří si zakládají na své chytrosti, na svém vzdělání, na své síle. Ale přece jen pro mne celý Východ je obsažen v tom mladickém vidění. Je obsažen celý v té chvíli, kdy jsem před ním otevřel oči. Octl jsem se tam po tom zápolení s mořem – byl jsem mlád – a uviděl jsem, jak na mne hledí. Jen tohle mi z toho zbylo! Jediná chvíle; chvíle síly, romantiky, čarovného přeludu – ach, mládí!… Zákmit slunce na cizokrajném pobřeží a potom celý čas vzpomínat, celý čas vzdychat a – sbohem! – je noc – sbohem…!“

Napil se.

„Ach! Zlaté časy – zlaté časy! Mládí a moře. Kouzlo a moře! Milé, silné moře, slané, hořké moře, které vám šeptá, které na vás ječí, které vám vyráží dech.“

Znovu se napil.

„Ze všeho na světě je snad moře nejúžasnější – nebo snad mládí samo? Kdo ví? Vy tady – vy všichni jste v životě něčeho užili: peněz, lásky – lecčeho, čeho se člověku dostane na pevnině – a povězte, nebylo vám tehdy nejlíp, tenkrát za mlada, na moři? Byli jste mladí a nic jste neměli a byli jste na moři, které člověku uštědřuje jenom tvrdé rány – a někdy také příležitost ukázat sílu – jen to – není vám toho líto?“

Všichni jsme pokývali hlavou: člověk od peněz, člověk od účtů, člověk od práva, všichni jsme mu přisvědčili nad vyleštěným stolem, v němž se jako v hnědé hladině odrážely naše rozryté, vrásčité obličeje; naše zmalátnělé oči, stále ještě vyhlížející, toužebně vyhlížející, neustále vyhlížející v životě něco, co pomine, ještě než se toho člověk dočká – pomine nepozorovaně, jediným vzdechem, jediným mžikem – spolu s mládím, silou, romantickým šálením.

[6] Krev boží! (španělská kletba). Pozn. red.

[7] Jihoamerické pláně s poli a pastvinami. Pozn. red.

[8] Pánové, kavalíři (uctivé oslovení). Pozn. red.

[9] Chlapče, mládenče (důvěrné oslovení). Pozn. red.

[21] Námořníci. Pozn. red.

Joseph Conrad

Gaspar Ruiz a jiné povídky

Edice Světová próza v českých překladech

Překlad Aloys Skoumal

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 26. 2. 2018

ISBN 978-80-7587-797-0 (epub)

ISBN 978-80-7587-798-7 (pdf)

ISBN 978-80-7587-799-4 (prc)

ISBN 978-80-7587-800-7 (html)