Chlapci ze Stožic

I
Na zápraží

Na zápraží vyšel zdravý klouček, ještě škole nedorostlý, červený jak hřebíček. V pravé ruce držel dlouhatý prut, jenž mu dodával mužného sebevědomí jako hulánovi kopí. Daleko má ještě do hulánských nebo dragounských let – na podzim teprve půjde do školy. Ještě ani pořádných kalhot nemá, takových kalhot, které by nosil od rána do večera, po celý rok. Kalhoty – což kalhoty! – kalhoty má, již loni na posvícení tatínek s maminkou dali mu je ušít, ale oblékají mu je pouze v neděli. Ale on jim nezazlívá, bez nich je mu také dobře, jak ukazuje všecko na něm. Ve všední den dávají mu červenou, bíle kvítkovanou kartounovou sukni a dlouhou vestu, jež na něm sedí jako kyrys. Je sametová, zelená jak brčál a drobné červené kvítky jsou na ní vytištěny. Od brady dolů na vestě třpytí se řada mosazných klofníků, do nichž nasázena jsou sklíčka zbarvení granátového. Široký obojek plátěné košile, pod krkem rozhalené, překládá se přes okraj vesty, jež také zadek má z popsané látky. Kroj klučíkův doplněn kašketem, za nímž vlaje dlouhé kohoutí péro.

Klučík s chutí dojídal perníkem posypaný dolek a velkýma očima díval se na střechu protějšího stavení, kde byly jejich chlévy a v nich jejich dobytek. Dnes pozornost jeho nebyla obrácena k otevřeným dveřím a malým okénkům chlévů, nýbrž nesla se výš, jak pověděno: k doškové staré střeše, jež byla všecka obložena čerstvým mechem, až se zdálo, že budova pod ním se ztrácí.

„Střecha visí chlévu přes uši jako strejčkovi[1] Tenderovi čepice,“ řekl si chlapec a pozoroval dále, jak na slemeni střechy kvetl netřesk, a mezi netřeskem pohrávalo si několik párů holubů: štíhlých polních nadutých voláčů, hřivnáčů, rousňáků, purclíků.

„Holous, holous!“ vábil je chlapec dělaje, jako by jim na zápraží sypal hrachu. Ale holubi si ho dnes nevšímali. Byli docela zabaveni sebou. Samice seděly různě a skromně jako holubičky, jak říkáme. Samci rychle se procházeli po hřebeně, pyšně se nafukujíce, zdviženými hlavami kývajíce a hlučně vrkajíce. Nejskromněji a nejtišeji seděla útlá holubice bílá, bělejší padlého sněhu. Nejpyšněji vedl si modrý voláč, jehož veliké vole hrálo duhovými barvami. Voláč chlapci nejvíce se líbil.

„Chodí jako strejček Bakula,“ řekl si hlasitě a již měl oči jen pro voláče. A jak se naň tak dívá, nevidí už voláče, ale skutečného strejčka Bakulu, jak přichází s tetou[2] v neděli z kostela: rozepjatý dlouhošosý kabát plouhá se mu téměř po cestě, má hlavu vysoko povznešenu, div že mu nespadne do týla, a před sebou nese břímě kulatého břicha, na němž houpají se veliké stříbrné hodinky.

Byly to jediné kapesní hodinky ve vsi. Ani nepatřily mezi hodinky kapesní, neboť nemohly se vejíti do nemalé kapsy obrovitého strejčka Bakuly, jenž je proto nosil zevně na těžkém stříbrném nebo postříbřeném řetěze. Mnoho vtipů o těch hodinkách kolovalo nejen ve vsi, nýbrž po celé osadě. Strejček Bakula sbírali je i ze své hlavy rozmnožovali; o posvíceních a poutích vykládali je svým hostům a kořenili jimi hody. Chlapec na zápraží slýchal už o obrech. Zdálo se mu, že strejček Bakula je posledním z obřího pokolení a ty hodinky že jsou jistě po jeho dědečkovi.

Zatím zas pozornost jeho upoutali holubi. Voláč, purclík a hřivnáč, jako by si řekli, zastavili se před svými samičkami a začali se s nimi líbat. A líbali se s nimi tak upřímně, až se jim hlavičky shýbaly vlevo. Chlapci zazářily oči.

„Tak mě naše maminka taky líbávají,“ řekl si a utíral o sukni levou ruku, z níž byl už zmizel dolek s perníkem.

Ale vtom zrudl spravedlivým hněvem. Považte si: ten voláč, ten strejček Bakula, najednou, mezi nejkrásnějším celováním klof! a zase klof! – a své samičce zrovna do temínka jako loupežník.

„Ty mordýři, ty! Já ti dám! Necháš ji! Tatínkovi to povím! Ona ti nic neudělala, hodná byla! Já všechno viděl!“

Tak volal chlapec na voláče a hrozil mu prutem, ale voláč jako hluchý a slepý. Křik přivolal domácí lidi, kteří dotud seděli v sednici za obědem. Nejprve vyběhl statný a jarý pacholek. Pochopil rázem příčinu pokřiku, vesele se zasmál a chlapce, dříve nežli se nadál, popadl zezadu oběma dlaněma za hlavu vyzdvihl do výše.

„Chceš, abych ti ukázal Prahu?“ tázal se dodatečně, stavě chlapce na zem. Hošík nemohl se hned vzpamatovati. V šíji mu ruplo, v hlavě luplo, v očích zajiskřilo. Neměl rád, když mu ukazovali Prahu. Poprvé dal se napáliti, když ještě neuměl výřečně mluviti jako nyní a říkal „maminto“, „kláva“ a „já se zíz do pistu“. To se ho také tak ptali: „Chceš, abych ti ukázal Prahu?“ „Chci,“ odpověděl a myslil, že uvidí nějaký div, nějaký náramný poklad, něco nesmírně velikého a krásného, o čem jen pohádky povídají. A když byl z dlaní puštěn, tak se dohřál, tak se rozhněval, tak se cítil podveden a uražen, že by běda bylo bývalo tomu, kdo jej zdvihl, kdyby on měl jeho sílu a mohl naň také tak vysáhnouti!

Rozpřáhl se prutem a zvolal: „Já ti ukážu ještě víc! Já ti ukážu…“Ale tu se zajíkl a zavrávoral. Nemohl z místa, nezasáhl, na koho mířil, nedopověděl, nevěda, co by ukázal.

Věděl, že do Prahy chodí svatojanští poutníci a že tam také staré Kojance, ještě když byla hospodyní, doktoři spravovali oči. Víc o Praze nevěděl. Zdálo se mu, že je příliš, příliš daleko, a v jeho dětském pochopování jen to bylo velké a znamenité, co bylo blízké.

„Co mi ukážeš, co?“ tázal se pacholek.

„Strunkouce[3],“ vyhrklo z kloučka.

Několik hrdel zvučně se zasmálo. Ale otec pojal synka pod paždí, tváří k sobě, vyhoupl jej do výše a políbil.

„Strunkovice jsou tam, kam se díváš. Pamatuj si, abys věděl. A také si pamatuj: naši se zlobívají teprve devátý den.“

A stavě na zem, podal jej matce, jež stála mezi domovními dveřmi, držíc nejmenší dítko na lokti, zatím co prostřední, holčička, zachycovala se její sukně, schovávajíc se Kubovi Zubatému.

Kuba Zubatý z Vodňan[4] chodil dlouhá léta po okolních vesnicích, prohýbaje se pod ohromným rancem a opíraje se o loket, na konci mosazí kovaný. V ranci nosil pleny a šátky. Pověst jeho nebyla nejlepší. Raději prodával na úvěr než za hotové, raději měl obchodní styky s tetami, dospělými syny a pacholky nežli se strejčky.

Jak se Kuba Zubatý k výjevu na zápraží dostal? Dobře se k němu dostal. Mezi obědem vykládal v sednici svůj ranec, nabízel a smlouval, horlil, jiné za příklad dával, a zas se udobřoval, lichotil, vábil, a očima plače a ústy se směje, dušoval se, že dává se škodou, ne-li zdarma. Pochodil-li, nebo nepochodil, nám o tom nepřísluší staré paměti zkoumati. Ranec měl zase sbalený na zádech a opíral se o loket, když se s ostatními objevil na prahu.

Zprudka sebou ošil, když pacholek hošíkovi „ukazoval Prahu“. Slovo „Praha“ mělo pro něho nepříjemný zvuk. Dával přednost Vídni, byl jejím chvalořečníkem a velebitelem. Lid pracovný posílal tam na výdělek, holky do služby a rodiče, kteří měli syny na študýru, nabádal, aby se nad nimi neprohřešili, štěstí jejich nepošlapali a dali je do škol vídeňských.

„Panímámo,“ lichotil na jednu stranu, „to máte moudrého syna! To je rozum! Pantáto, vždyť on už mluví jako dvorní rada! Dostal jsi!“ volal za pacholkem, jenž zatím zmizel ve stáji. „Jen slovo řekl a tvou Prahu zabil! Pantáto s panímámou, to dítě musíte dát na študýr, až bude čas! Z toho bude něco velkého. Poslechněte toho, kdo vám upřímně a nezištně radí. Věčná škoda, bude-li ten zlatý chlapec musiti čas tratiti v české škole. Ten zasluhuje, abyste ho dali hned do škol německých, třebas na handl. Sám vám to zprostředkuji, až bude míti čas do školy. Viď, chlapečku, že se těšíš, až budeš umět německy?“

Chlapec do té doby nic německého neslyšel, kromě „vozy strká ven“, ale o umění německého jazyka měl strašný pojem. Když okukovával se svými vrstevníky před obecní kovárnou, jak kovář podkovy kuje a přibíjí, koňům roh pálí, radlice nakládá, měch tahá a do výhně dýmá a z ní dlouhými kleštěmi vyjímá železo do běla rozžhavené, a když je zvědavost, neodolatelná krása ohně, síla a zručnost kovářovy tlačily pořád blíž, až překáželi a rudé jiskry na ně sršely z kovadliny zpod těžkého perlíka, tu šelma kovář odpuzovával haranty tím způsobem, že jim nabízel bílé železo, aby si lízli.

„Chceš umět německy? Tu máš, lízni si!“

A hošíci rázem se rozlétali od kovárny jako hejno vrabců, když do něho hodí.

Chlapec, jehož Kuba Zubatý se tázal, pevně bez nejmenších pochybností věřil, že se jinak německy neučí. Slyšel-li o někom, že byl v Němcích a naučil se německy, představoval si, že ho tam Němci vzali, svázali, povalili, pákou mu zuby odemkli, kleštěmi jazyk vytáhli a potom nutili, aby lízal rozžhavené železo. A to vše jen proto, aby uměl říkati „vozy strká ven“?

„Viď, chlapečku, že se těšíš, až budeš umět německy?“ Kuba opakoval svou otázku.

Spravedlivý hněv, že ho Kuba Zubatý na tak hrozné trápení chce dostat, a vrozená selská pýcha, která mu říkala, že má vše, čeho potřebuje, a více žádati si nemusí, daly chlapci v ústa odpověď.

„K čemu bych uměl německy?“ odsekl. „Já umím víc!“

„Copak umíš, co?“

„Umím, jak umějí koně a krávy, husy a kachny, slepice a kohout, vrabci a pěnkavy, a ještě víc umím.“

Holubi se slemene chlévů ještě se nerozletěli. Kuba Zubatý se dovtípil, co bylo příčinou pokřiku chlapcova.

„Jako holubi taky umíš?“ tázal se rouhavě.

„Taky,“ odpověděl hošík bez rozpaků.

„Co tedy povídá ten voláč?“

„Na Kubu hůl!“ zavrkal chlapec po holubovi. A hned celé stavení vrkalo po něm. Vrkal pacholek, vrkal pohůnek, vrkala velká, vrkala malá děvečka.

Kuba Zubatý ani se nerozloučil s pantátou a s panímámou, ani spánembohem nedal a prchal ze stavení, jako by mu nad hlavou chytlo, prudce loktem se oháněje.

„I ty kluku nezvedená,“ hněval se, „aby ti jazyk uschl a nikdy německou řečí nevládl, ani kdybys chtěl! Nebude z tebe nic, do smrti zůstaneš při pluhu a koních.“

Octl se na návsi a ještě bylo slyšet jeho hubování.

„Víc ať Kuba náš práh nepřekročí!“ přikázala hospodyně hospodáři.

„I nech ho,“ konejšil ji hospodář, „vždyť tak zle neproklínal!“

Pohladil děti a tváře ženiny dotekl se prstem. Potom šel po hospodářství a hospodyně s menšími dětmi vrátila se do sednice.

Hošík zůstal na zápraží sám. Trvalo minutu, nežli po důkazech nedostatečnosti, které s ním podány, nabyl zase statného vzezření, jako by se mu silou nikdo nerovnal.

Položil si prut na rámě a vážným krokem kráčel k sadu.

II
Na sadě

Sad byl ode dvora oddělen laťovým plotem. Po levé straně před sadem byl „rymníček,“ nádržka na dešťovou vodu, útočiště hus a liček.

Housata, jejichž jemný žluťounký puch ustupoval něčemu špinavému, co již nebylo puchem ani ještě peřím, popásala se na dvoře před sadem pod přísnou stráží husí matky. Některé z nich, nemotorně třepajíc krátkými peroutkami, které ještě brků nepustily, marně se dobývalo do sadu. Podezdívka plotu, ač nízká, zůstávala pro ně nedostupným hradem. V očích husí matky tato podnikavost nebyla přestupná. Ani jednou nenapomenula své mládeže: Tam nesmíte! Ne, naopak stála na stráži, aby chtivé ze svých dcerek chránila a ostatním dodala kuráže, aby dělaly také tak.

Zatím rozšafná kachna vedla hejno líčat na rybníček. Líčata se smála husí matce a husím dětem, až se válela přes oblázky, kterými byl vysypán přístup do rybníčka. „Zmydlí, zmydlí!“ pištěla tenounkými hlásky, pošilhávajíce na synka hospodářova a na odvážnou husí matku.

Ale husí matka nejen nepomýšlela na ústup, nýbrž naopak přidržela se válečnického pravidla, že nejlepším způsobem obrany jest útok. Rozběhla se udatně na kloučka a roztáhla při tom peruti, aby se mu ukázala v celé strašné velikosti.

A sípěla jako lítá zmije: „Haj ssss‘!“ Klouček na ni hrdě vzhlédl, aby jí dal poznati, že nemá pro strach uděláno, a chtěl vážně projíti mimo, vida, že ani husí matka, ani její děti žádné škody nedělají a není třeba ani je napomenouti, ani potrestati.

Ale husa – hloupá husa! – tomu nerozuměla. Ještě jednou zvolala „Haj ssss!“, ale již nedala kloučkovi lhůty, aby se hájil, a rozehnala se mu zobákem po sukni. No, to si přišla na pravého! Náš hrdina důstojně se obrátil a pln spravedlivého hněvu pozdvihl na útočnici trestající rámě. Husí matka z útoku dala se na útěk. Prchajíc volala: „Spas se, spas se!“ Ale sama tolik odvahy neměla, aby spásávala housata, jež o překot pospíchala za ní a po ní opakovala: „Spas se, spas se!“

Synek pousmál se jako vítěz; ale jako vítěz šlechetný věděl, že nyní nadešel okamžik, aby odpustil.

Otevřel si dvířka sadu, zavřená na obrtlík, a vešed za sebou zavřel. Udělal rychle několik kroků do vzrůstající, bujné trávy, a co? Odhodil prut, odhodil kašket a udělal tři krásné kotrmelce za sebou. Nato sebral kašket i prut a dal oba na místo, kam patřily.

Jedva se uvedl do pořádku, zaslechl z trávy pisklavé hlásky: „Líp, líp!“

Krev se mu vehnala do tváří, až pálila.

„Líp vám nikdo kotrmelec neudělá,“ pravil vážně kuřátkům, škrabajícím se namáhavě z trávy. Ale když je viděl, malounká, milounká, žluťounká jako dukátové buchtičky, světa nezkušená, nevědomá, teprve předevčírem z okřína na dvůr vypuštěná, cítil, že se nemůže hněvati. To kuřátka jen z neznalosti tak řekla. Kdepak ona viděla kluka, aby líp kotrmelce metal!

„Podívejte se ještě jednou, ale oči do drápků!“

Udělal zase tři krásné, inu překrásné kotrmelce, ale kuřátka zase „Líp, líp!“, a pípajíce hledala cestu ke kuří matce, jež už rozčepejřena přiběhla od plotu.

„Kdo to?“ dotazovala se, a z odhodlaného hlasu jejího bylo možno poznati, že za svoje dětičky s každým boj podstoupí.

„To von, to von,“ odpověděla jí pokojně jiná slepice, která si hrabala u plotu, výjev pozorovala jako nestranný divák a chtěla předejíti všemu nedorozumění. „To von, to von,“ a repetiti začala: „Cožpak ho, teta, neznáte? To von, to von, synek našeho hospodáře, to von, to von, hospodářův klouček, kluk!“

Podál, v rohu mezi plotem a vnější zdí sadu, rozkýval se celým tělem kohout, a dlouhé, nahé nohy jeho dělaly při tom dlouhé kroky. Ze vzdálenosti rozuměl dobře, co se děje, ale cítil, že jest na něm, aby také do věci promluvil. Myslil, že obě krákorky na kloučka žalují a že jest na něm, aby se jich rázně ujal, ale bez svého strachu.

„Kdyby mi byl kyj, švih bych!“ vzkřikl z plna hrdla, až se ozvalo po celém dvoře.

„I ty chaso nekáraná!“ odezval se synek. „Abyste věděli, vy sem nikdo nepatříte! Ani kohout, ani slepice, ani kuřátka. Kuřátka ještě nemají rozumu, kuřátka nekárám, ale kokrháč a kokotky ven ze sadu, marš!“

Rozběhl se za kohoutem, kohout udata vyletěl na plot a z plotu ještě jednou pohrozil: „Kdyby mi byl kyj, švih bych!“ Ale nemaje kyje, sletěl do dvora a pádil na hnůj, kde ostatnímu slepičímu světu hlučně vypravoval o svém dobrodružství, v jakém nebezpečí života byl a jak srdnatě se držel.

„Já mu dal!“ chvástal se, až bylo do sadu slyšet.

A slepice sběhly se kolem něho, divily se mu a jedna přes druhou: „Taks mu, taks mu, taks mu dal?“

Kohout nadnášeje se přisvědčoval: „Kakraholt, kakraholt!“

Tolika chvastounství chlapec nemohl mlčky snésti.

„Jen se vychloubej!“ zvolal, vystoupiv na podezdívku plotu, vylezl na plot a zakokrhal, aby slepice rozuměly a věděly, kde je pravda: „Kdyby se byl zdržel, byl by bit!“

Slezl. Kvočna zatím shledala svoji drobotinu, a zastírajíc ji rozprostřenými křídly, přešlapovala, připravena k boji i ústupu. Týmž zobákem pobízela dětičky, aby se blíže přitulily: „Sem, sem! Sem, sem, sem!“ a hubovala na chlapce: „Ti dám, ti dám!“

„Stará, nebuď blázen!“ řekl jí chlapec mírně. „Kuřátkům ani tobě neublížím, ale na sad nesmíte, to si pamatujte. Sad je moje hájemství a tu nesmím trpět ani slepici, ani kohouta, ani hus, ani ličku. Slepice hrabou, kde nemají, ličky trávu zplouhají, husy jsou nečisty. A kuřátka sama veď na cestu pravou“ – napomínal změněným hlasem, nápodobě svého otce, jak on naučuje matku, aby vedla děti. „Široká je cesta nepravosti,“ řekl ještě po otcovském, a po svém větu uzavřel: „ale úzká díra v plotu.“

Otevřel dvířka dokořán, postavil se stranou a kvočna chvátala, aby vyvedla kuřátka.

„Poď, pod‘, pod‘!“ pobízela je k největšímu spěchu.

Druhá slepice, jež mezitím ucházela pozornosti chlapcově, užila té příležitosti, aby se spasila. Rozběhla se, div se nepřerazila, a křičíc „Tetka, tetka!“ hleděla zastaviti kvočnu, aby si udělala cestu. Vyletěla šťastně na dvůr, a tak běžela, že se ani zastaviti nemohla.

Kachna právě vystupovala z rybníčka na sucho. Posmívala se slepici: „Kmotra, strach, strach!“

Ale kmotra nedbala, neviděla a neslyšela, až se octla na hnojišti, kde dosud kolem kohouta shromážděn byl celý slepičí rod. Nadála-li se, že bude kohoutem, jenž sám teprve ze sadu vyvázl, vlídně přivítána, zmýlila se. Kohout se již úplně vpravil v úlohu hrdiny a zapomněl, jak hanebně, jak zbaběle opustil kvočnu i tetku kokotku ve chvíli nebezpečí.

„Kýho výra, ký-!“ spustil na ni pyšně a hrubě a hnal se jí zobákem po hlavě.

„Už vás rovnat nebudu,“ řekl chlapec a zavíral dvířka.

Vrátil se do trávy sadu. Prut zatkl do vydoupnalého stromu, vykasal a brouzdal se travou. Včera byla bouřka s hojným deštěm, dnes sluníčko jasně svítí a hřeje. Tráva je nahoře suchá, při zemi ještě vlahá. Chlapec chodí křížem krážem po sadě. Sad voní květem. Ob chvíli zaduje vítr z polí a přináší sem vlnu vůně mladého obilí. A jak vítr zaduje, květ prší do trávy a zůstává na ní jako drobounké kvítky. Třešně a švestky odkvétají, hrušně rozkvétají, jabloně zakvétají. V trávě se žlutají pampelišky jako rozházené dukáty.

Hrušně byly od květu všecky bílé, jako smetanou polité. Mladé listí jejich v síle květu úplně se ztrácelo. Stromy odkvétající obalovaly se do zelena. Jabloně se růžověly.

Chlapec sundal kašket a pověsil jej na souček švestky. Potom, jako by citem pobožnosti jat, postavil se pod mohutnou, rozložitou čáslavku, jejíž bílá koruna bzučela včelami a voněla až milo. Zkroušeně stál, až oddechnutí jara z pole zavanulo a květy rozševelilo a ony spustily svou pršku na plavou hlavu hochovu.

„Pade sníh,“ plesal pacholík a potíral si dlaní pačísky, jako by na nich roztíral hvězdičky sněhové.

„Nehnu se, dokud nezapadnu po krk,“ pevně si umínil, ale tu mu v čich udeřila vůně vrátičky a ona pevný úmysl zvrátila tak, že chlapec už ničeho o něm nevěděl. Šel za vrátičkou.

Kolem oddenků štíhlých hrušní, kam dobře mohlo slunce, byla po sadě nasázena vrátička, melisa, větrové koření, brotan, pantličky a libček. Hoch nejprve přisedl ke kolečku vrátičky, hladil ji, aby se rozvoněla, a vůni lapal nosem i ústy. Nato ji zlehka mnul mezi prsty a mezi dlaněmi, aby zavoněla vší silou. Ani toho neměl dosti a zakryl si obličej dlaněmi, aby z nich všechnu vůni vypil. Od vrátičky šel k melise, od melisy k větrovému koření. Rozševelil je rukou a hned šel z něho chladný vítr, takový chladný vítr, až šel po chlapci lehký mráz.

Smyslové sluchu, zraku a čichu byli upokojeni. Probudil se smysl chuti, větrové koření jej probudilo. Chlapci se zazdálo, že maminka zrovna přišla z kostela, sáhla do kapsáře, vyňala kornoutek a z něho mu do hrsti nasypala drobounkých koláčků bílých a červených a řekla: „Na za to, že jsi tak dobře hlídal sad a vyhnal tu havěť kazisvětskou.“ Chvíli si tak pomlsával, až se mu sliny srážely. To se žízeň přihlašovala, ale chlapec nebyl si toho vědom, jako vůbec tenkrát v otcovském sadě ničeho si vědom nebyl krom jednoho: že je ten sad jejich, stromy jejich, pampelišky jejich, vrátička jejich, větrové koření jejich a myslil, že i ptáci na větvích jsou jejich a že musejí v hnízdech na vejcích seděti jako v kukani kvočna nebo hus, aby rozmnožili statek jejich.

Od větrového koření se zdvihl a šel k huštině trní a trnek, jež se pruhem táhla podle vnější ohradné zdi a napomáhala k lepšímu dosažení jejího účelu. Pro huštinu nikdo nemohl do sadu ani ze sadu. Ani kočka nesměla se tudy odvážiti, aby si nerozedrala kožich. Zato huština byla pevným týnem zpěvavých ptáků, kteří si hnízda nesvíjejí vysoko.

Sad se ptactvem jen hemžil. Všecky halouzky se ohýbaly pod ptáky. Někteří už vyváděli mladé a učili je lítati. Drobotina nemotorně přelétala z větvice na větvici, ze stromu na strom. Staří učili a napomínali, vadili se a varovali a mladí rozpustile křičeli. Náš hrdina byl by všem ptačiskům rozuměl, ale ona se tak překřikovala a takový rámus tropila, že nelze bylo rozeznati jednotlivé hlásky, nerci-li rozebrati smysl jejich hovorů. Avšak on tentokrát neměl v úmyslu pouštěti se s nimi do řeči. Cesta ho vedla k huštině a cestou ledaže si utrhl několik šťovíků.

„Pane, to je dobrota!“ liboval si ošklíbaje se. Došel huštiny. Vyhledával mladinké listí šípkové, trhal a jedl.

„Taky dobré,“ pochvaloval si.

Při zdi rostl kondrhel. Vyhrabal si útlinké rostlinky, které teprve se dobývaly ze země a pojedl.

„Taky dobré.“

Potom došlo na jahodiní, na něžné lístečky lipové, teprve z pupů se dobývající, a byly mu také dobré. Hostinu skončil tím, že si nasbíral hrst medulek a sál jejich sladkou šťávu.

Huština byla zasypána kamením. Všecko kamení, které zbylo, když někdy ohradná zeď byla stavěna, bylo tu nahromaděno. Každé jaro, když sad uklízeli, nasbírané kamení nasýpali do huštiny, neboť tam bylo nejlépe chráněno, aby se zas nedostalo na trávník.

Náš hrdina usedl si na větší kámen na místě sluncem osvíceném. Hověl si po hojných hodech. Tu se ozvala nad ním pěnkavka:

„Naše paní pěknou dceru, pěknou dceru má, pěknou jako kvítí.“

„Ta není naše,“ pomyslil si chlapec, „ta sem přiletěla. O kompak to asi povídá?“

„A co víc, co víc?“ tázala se posměšně pěnkavka domácí.

Načež prvá: „Dcera naší paní pěkné šaty má, celá se v nich svítí.“

Datel vystrčil hlavu z doupátka staré třešně ptáčnice a podivil se: „Šlaka, šlaka!“

„Z čehopak by asi byly?“ zvědavě se dotazovala pěnkavka domácí.

„Z dykyty[5],“ zvolala ze záhumní křepelka, za zdí naslouchající.

„Z tupldykyty[6],“ opravil ji vševědoucí kos, pijící z dešťové vody, kterou včera zachytil do svého kotýlka vyžraný oddenek staré salcpurky[7]. Řekl a vrhl se na svého bratrance drozda, jenž právě zobákem dobyl ze země žížalu. Kos mu ji vzal a uletěl.

Chlapec byl by rád poslouchal dál hovor ptactva, ale tu pozornost jeho obrátila na sebe ještěrka, jež vedle něho samého vylezla z kamení. Lekl se, jako by do něho hrom uhodil. O ještěrce věřil, že má jedovatý dech. Vidíš-li ji, honem zavři ústa, aby tě nenadechla! Chlapec zaťal zuby. Bál se, štítil se nevinného stvoření, ale nejživěji cítil pohoršení, že takový tvor opovažuje se býti na jejich zahradě.

„Já tě naučím!“ zablesklo mu hlavou a chňap! ještěrku chytil štipcem za ocas. Ale ještěrka ocas upustila a schovala se do kamení. Chlapci bylo, jako by se sám v kámen proměnil. Zkoprnělý držel ocásek v štipci a strnule se naň díval, nevěda ani, co se děje, ani co se stalo. Úžas jeho byl by menší, kdyby se na ocásku ukázala krev. Byl by myslil, že ještěrce ocas utrhl silou a obratností a pocit vlastní síly byl by přemohl účinek leknutí. Ale na ještěrčím ocásku krve ani kapičky! Již nemohlo býti pochybnosti, že ještěrka má v sobě nečistou moc.

Hoch jen znenáhla se vzpamatovával ze zděšení, které v něm zastavilo dech i krev. Najednou se vzchopil, ocásek odhodil, pokřižoval se a horlivě se pomodlil:

Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku,
opatruj ji ve dne, v noci,
ode hříchu i zlé moci.

A jak se pomodlil, kouzlo z něho docela spadlo, srdci se vrátil pravidelný tep, krev počala žilami volně probíhati a předešlé sebevědomí tatínkova synka jej opanovalo. Zase trhal a žvýkal šťovík a ošklíbal se po něm. Aj, co to? Babka! Loni jich bylo až hanba, kluci školáci je na mázovce sbírali a odváděli vodňanskému úřadu, kde dostali 2 kr. odměny za mázovec. Ale letos babka je vzácná jako drahá masť. Tady jedna!

A z babky přesunula se jeho pozornost na včely. Díval se nahoru, do kvetoucích korun, díval se dolů, na pestré květy ve trávě. Díval se a divil se. Divil se jak práci včel, tak jejich množství – co květ, zdálo se mu, to včela –, tak i jejich bzukotu, jenž mu se poslouchal jako nejlahodnější strunkovické dudy. Díval se. Včelička namáhavě šlapala po květu pampelišky, jako by se brodila sněhem, nějakým žlutým sněhem. On se v zimě také tak brodívá, také se mu sníh tak na bačkorky lepívá, také tak do sněhu obličejem padává, bývá rád té nehodě, otřepává se, rukama sníh vybírá z očí i vlasů. Včelička zrovna tak. A včelička také jí!

Připamatoval si, jak sám si pochutnával na lahůdce sněhu, přimhouřil oko a mlaskl: „Pane, to byla dobrota, no!“

Co by byl nesnědl, co by mu bylo nechutnalo, co by mu nebylo bývalo dobrotou nad dobroty!

Poslouchal. Oko ustoupilo uchu. Mezi včely přimíchal se čmelák. Nu, ten umí tvrdit muziku zrovna jako strunkovický Hrubeš.

Pod mezmi, hluboko v zemi „zemské včály“ mívají své domovy, kde med dělají. A i ten je tuze dobrý, jak chlapci ve vsi povídají, ale náš hrdina ještě ho nejedl ani nedobýval.

A včelí bzukot a ptačí švitor a štěbot, hvízdot a pískot ve sluchu chlapcově splývaly v souladu strunkovické bandy, jež hrávala u nich ve vsi o posvícení, o masopustě i veselkách.

„Ten kos píská kladynet zrovna jako Krbeček,“ vysvědčil jakoby znalecky, ale dlužno podotknouti, že jen obráceně opakoval pochvalu často slýchanou, že „Krbeček píská kladynet jako kos.“ Podobně se mu zdálo, že pěnkavky fidlují neméně znamenitě nežli houslisté strunkovické bandy, Kulíšek a Punčochář. Jen si poskočit!

Ale neposkočil si, naopak jal se „pásti valachy“, a tu počalo jej zajímati něco jiného. Před sebou měl kvetoucí pantoflíčky.

Zapatřil se do pěkných, drobných, zlatých kvítků. Taková muška nepatrná, mušinka, vyskytla se na kvítku a leze do něho. Peroutky taky má, nožky taky má, hlavičku taky má, a všecko je dohromady tak malounké, že by se ztratilo jako nic, kdyby jedno od druhého bylo odděleno. A ono to sebou vrtí a leze do kvítku, jenž je před ním otevřen jako brána, když jede ženich; širokou branou vchází do úzké chodbičky – již je tam – a zmizel! Chodbička sama se za muškou uzavřela, tančící ženich stal se vězněm.

III
C o včelička způsobila

Hoch podepřel si dásně dlaněmi a tak bedlivě, tak usilovně pozoroval život kvítku a život broučka, jemuž nerozuměl, jenž ale naň působil velikým divem, velikým tajemstvím, že oči přestaly mrkati a dívaly se až do zalití.

Eja! Z vedlejšího květu, jenž vyrostl z jednoho stonečku s prvním, vyšla zas taková malá, maloulinká muška, mušinka, a na nožičkách, jedva rozeznatelných, i na hlavičce měla plno zlatého prášku, a peroutky, peroutečky, peroutinky při své puntíkové maličkosti přece se skvěly celou duhou. Až se podivil! Věřil, byl přesvědčen, byl by se nechal rozkrájeti, že muška prošla útlým stonečkem, nitky ne tlustším, a dostala se tajnou chodbou do druhého květu, z něhož vedl východ na boží svět.

A z popraží květu muška spadla do trávy a bez památky se v ní ztratila.

Chlapce opanoval hněv. Zle se ulakomil! V prsou jako by se mu vařilo.

Běžel pro prut, jejž byl s sebou na sad přinesl. A prutem jal se nemilosrdně vyháněti včely, pasoucí se na květech stromů i trávy.

„Vša, mouchy Kojanovy, vša! Co se pletete do našeho? Všecko zlato nám odnesete, vša!“

Dlouho je nevyháněl. Jedna jej uštkla do nohy, vzkřikl bolestí, svalil se do trávy a úzkostlivě hleděl na nohu, jež vočihledě otékala. Včelí uštknutí znal jen podle jména. Otec i matka jej varovávali, aby všetečně nelezl na zeď, oddělující jejich sad od sadu Kojanova, kde stály řady úlů: „Nelez tam, včály tě poštípají!“ Dosud mu žádná neublížila, ačkoli málo byl poslušen varování rodičů. A noha otéká, otéká, brzy bude jako pavuza.

Plakával-li příliš nad nepatrným zraněním, matka se mu žertem posmívala: „Jen plač, plač, máš proč, polezou ti tudy střeva!“ A on se vždycky zastyděl a vzmužil a pláče zanechal. Ale dnes dostává opravdový strach. Otok se provalí a střeva mu tudy vylezou – to již jistě! Nepláče řevně, jen tak potichu skolí. Netroufá si vřeštěti, nepochodil by. Uslyšeli a řekli by: „Dobře ti tak, zase jsi byl na zdi!“ A žehrá: „Náš tatínek nepolitují, kdyby mne pálili, a maminka jsou taky taková. Jak oni ještě se dočkají, že srazím vaz, schválně si srazím vaz, a potom budou litovat a plakat, ale bude pozdě!“

Ale nežehral dlouho. To by se načekal, než by mu někdo jiný v nouzi pomohl! Sám si pomůže! Trhá jitrocel a listí bezové a přikládá si je na otok. Okamžik se mu zdá, že pomáhají, ale hned zas obnovuje se náramná bolest. Belhaje po sadě, rve všecko listí, na kterém si nedávno pochutnával, a zkouší, zdaž by neztišilo jeho bolest. Marně.

Na výslunném místě sadu je malá obůrka, hrazená nízkými plaňkami. Tam matka sází nejpotřebnější zeleninu: hlávkový salát, něco petržele a celeru. Tam sije také hlavatici[8], odkudž ji vysazují na pole. Zbývá tam ještě holé místo, určené pro okurky. V koutě rozkládají se veliké lupeny křenu, také osvědčené rostliny, která pomáhá.

Chlapec obalil si otok křenovým listím a čekal, že bolest přestane. Listí křenové pomohlo tak málo jako jiné. Ohlížel se po jiné pomoci. „Zdaž by nepomohla země?“ Vždyť tatínek říkávají: „Země pomůže od všech bolestí.“ Rozumí tomu doslovně. A již kope kudlou a hrabe rukou, do hrůbku klade oteklou nohu a zahrabává vlhkou, příjemně chladivou prstí. Pomoc nalezena! Pokládá se na zem. Palčivé škubání se tiší. Chlapec přemýšlí o tom, co se událo, a zdá se mu, že vším vinni jsou Kojanouc, obzvláště Bartoň Kojan. Kdyby nebylo strejčka Kojana, nebylo by jeho včal a on byl by dnes bez bolesti. Žádost pomsty, strašné pomsty ozvala se mu v duši.

Sáhl do kapsy sukně, ohmatal všechny tam skryté poklady, aby se přesvědčil, žádný-li neschází. Kromě kudly, kterou vykopal hrůbek, byly tam tři kuličky, špaček, provázek a přehrstle fizulí. Propouštěje jednu za druhou prsty, jako by počítal, a dívaje se na prázdné políčko obůrky, připravené pro okurky, přišel na myšlenku, jak pomstu provede. Fizule nasází na políčko. Úrodu všecku si schová a budoucí rok užije jí jako semene a nasází tatínkovi na pole za humny. Co sklidí, zase zasadí, a potom už bude fizulí pro všecky kluky v osadě. Bude jim je prodávat a vezme si k tomu dva žandáry[9] s nabitými flintami. Bude s nimi chodit od čísla k číslu.

„Máte kluka?“

„Máme.“ „Ať si přinese pytlík na fizule.“ Kluk mysle, že jich dostane zadarmo, přinese pytlík, prodavač mu jej nasype a řekne: „Za fizule zlatku.“ A jak to řekne, oba žandáři sebou trhnou, prudce dají flinty k líci. Kdo by se zdráhal, bez milosti bude na tom místě zastřelen.

„Tak se sejde milion jako nic. Za milion koupím Kojanouc a všichni mi musí z očí, abych je do smrti neviděl. A já všechny jejich polnosti posázím vrbičkami, takovými žlutými, a nadělám si fůru píšťalek a každému klukovi dám po píšťalce a budeme pískat, až budou uši zaléhat. My budeme pískat a Kojanouc budou plakat a nejvíc ten kluk Bartoň.“

Usnul. Když ho večer otec odnášel na lůžko, ani se neprobudil v jeho náruči. Položili ho a oba rodiče starostlivě se postavili nad něj. Budili ho k večeři – jako by dřevo budili.

Chvílemi zprudka sebou ošil a hněvivě něco nesrozumitelného mluvil.

„To je fantaz,“ mínila matka.

„Něco se mu asi zdá. Nechme ho a raději se zaň pomodleme!“

Oba poklekli k večerní modlitbě a dlouho na ni prodleli.

„Tatínku, berou mě!“ zvolal hošík ze spaní. Oba rodiče skokem byli u něho. Měl oči otevřené a strnule se díval. Srdce se v nich třásla. Jen oni to věděli, ale chlapec zvěděti nesměl.

„Kdopak tě bere?“ tázal se otec drsně. „Popadl by si! Ty se nemusíš bát, že tě někdo vezme!“

Oči děcka se zas už zavřely. Matka šla, namočila plátýnko do octa a ovinula synáčkovi skráně.

Co znamenala zaťatá chlapcova pravá pěsť?

Ještě jak spal, zasnil se mu sen, ve kterém se sladkost a hrůza střídala. Nejprve byl sladký, potom hrozný.

Bylo to tak.

Chlapec šel za humna na louku, kde byla studánka. U studánky bílívali plátno. Maminka jen tak ze stavení odskakovala plátno pokropit, a aby u plátna přece někdo byl na stráži, posazovala k němu chlapce. Aby nespadl do studánky, nastrašila jej vodníkem, neboť vodníci panují nad většími vodami, nad rybníky a řekami. V každé studánce je Panna Maria. Kdo znečistí studánku, potřísnil klín Panny Marie. Zbožný strach dlouho chlapce zdržoval od studánky, ale zvědavost konečně zvítězila nad strachem.

Připlížil se k ní vysokou travou, a když byl blízko u ní, položil se na břicho a přeopatrně se k ní doplazil. Doplazil se na taras, opřel se oň rukama, podíval se do vody a ve vodě neviděl Panenky Marie, nýbrž svou vlastní podobu. Také tam viděl obraz slunce, modré nebe a bílé beránky na něm, ale Panenky Marie neviděl! Tuto výzkumnou cestu vykonal několikrát a vždycky se stejným výsledkem.

„Panenka Maria nebudou doma,“ usoudil. Pochybnost ani nejmenší v duši se mu nevloudila. Chlapec už nelezl k studánce po břiše a neměl už žádného strachu, když se k ní přibližoval. Dotkl se prutem hladiny studánky, a že mu ho nikdo hned z ruky nevytrhl, odvážil se vstrčiti prut až do dna. Voda se zakalila, vyskočily bublinky. Chlapec byl jako hromem poražen. Myslil, že jistě propadl nějakému strašnému trestu. Ale nikdo ho nezatáhl ani za pačesy, ani za ucho.

„Panenka Maria jistě nejsou doma,“ dotvrdil a dne následujícího odvážil se do studánky pustiti kamínek. Nehodil, jen pustil, a to kamínek zcela malý, pěkně obroušený oblázeček. Kamínek žbluňkl, dopadl dna a zůstal tam ležet. Nic jiného se nestalo.

To vše bylo již před tou nynější výpravou ke studánce, na niž vydal se ve snách.

Chlapec po cestě si nabral plnou kapsu kamení. Nevěděl, proč a nač, ale nabral si. Přiblížil se ke studánce a dřív, nežli si mohl rozvážiti, co činí, vzal kámen, hodně větší než onehdy, a hodil jej do studánky. A jak jej hodil, ozvalo se bolestné vzkřiknutí dítěte: „Maminko, dostal jsem kamenem do hlavy!“ A již ze studánky vystoupila Panenka Maria s Ježíškem na ruce. Oba byli pod korunami a Ježíšek měl na spánku bouli jako holubí vejce. Chlapec ukrutně se zhrozil svého činu.

„Kdo to udělal?“ otázala se Panna Maria.

„Bartoš Kojan,“ odpověděl chlapec bez rozmýšlení.

Zhrozil se ještě víc než poprvé. Obyčejně nelhával, ale nenávist k Bartoni Kojanovi a všemu, co bylo Kojanouc, vnukla mu lež a on ji vyslovil.

Myslí: nyní do mne jistě z čista jasna uhodí, anebo mě Panenka Maria potrestá. Ale jak se podivil, když Panenka Maria místo toho sáhla do kapsáře, vyndala čtyrák[10], vtiskla jej chlapci do ruky a řekla: „Tu máš, chyť Bartoně!“

Strach a hrůza ustoupily sladkému pocitu. Drže čtyrák pevně v pravé hrsti, utíká od studánky, jako by mu hlava hořela. Utíká, ale těžko, ach těžko! Kamení v kapse tlačí ho k zemi, vysoká tráva zdržuje mu krok. Levou rukou si nadzdvihuje sukni, aby nohy byly volnější, a v druhé pevně drží čtyrák. Nazpět se neohlíží, bojí se, jak by se ohlédl, že by zase spatřil bouli na čele Ježíškově, již on mu zadal. A bojí se dále, kdyby Panenka Maria ještě jednou pozřela do jeho tváře, že by poznala lháře a klevetníka a zvolala: „Nehodný, čtyrák sem!“

Utíká, pachtí se, dechu nemůže popadnouti. Napadá mu, že by se stal lehčím, kdyby vyházel kamení z kapsy. Ale kapsu má po pravé straně, musel by do ní sáhnouti pravou rukou, a v pravé ruce drží čtyrák! Svírá jej, nepustí, nedá, všecko na světě podstoupí, aby mu čtyrák zůstal. Čtyrák mu skutečné v hrsti vězí, ale kamení v kapse jako by bylo stále těžším. To již nejsou kamínky z cesty, ale patníky!

Již je zondán jako pes, ale od studánky urazil hodný kus. Nabývá jistoty, že mu od Panenky Marie nehrozí nebezpečí. To za ním mizí, ale nové před ním vyvstává.

Nohy jej nesou k lesu, k Havlouc lesu, o němžto vždycky slýchával, že jsou v něm domovem vlci. Co by vlci byli, známo mu nebylo, ale pouhé slovo „vlk“ nahánělo mu husí kůži.

Sám se nikdy do lesa neodvážil – a nyní je sám a do lesa jde. Raději by nešel, ale nemůže jinak. Obrátiti se nemůže, aby se nevrátil ke studánce. A jde-li kupředu, třeba jako by se kradl, blíží se k lesu, nic platno.

Lesní cestou mezi mlázím a krokevným lesem jede k němu sedm vlků. Hlavy uvnitř jako by byly duté a v dutině jako by hořelo světlo, jež prosvítá očima, nosem i ústy. Běží po čtyřech, v běhu sebou klátí od mlází k lesu, každý má kolem krku kolo drátu a chřestí. Rychle přibíhají, očima si osvětlují černou noc a ječí, vřeští, řvou.

Ach, již ho vyčenichali, již ho mají. Svítí si naň, strkajíce hlavu pod jedličku, a již ho vytahují. Kdo ho spasí? Kdo jiný než tatínek? Chce ho zavolati, ale ústa se mu otvírají na němo. Úzkostlivě lapá po slově jako kapr po vzduchu. Až ve svrchované úzkosti podařilo se mu vzkřiknouti: „Tatínku, berou mě!“ a vtom se protrhl ze spaní. Není tu černého lesa, není tu strašných vlků. Nikoho tu není krom tatínka a maminky. Oddechl si, pocítil sladkost, ale nebyl s to úplně se vzpamatovati. Po přestálých úzkostech usnul zas hned tiše jako zabité jehně.

Co se mu dále zdálo, určitě si nepamatoval. Sen jako by přestal býti jasným, postavy a věci splývaly. Již to nebyl sen živý. Snící viděl ohromné hromady kuliček, plné sýpky fizulí, veliké krámy samých kudel, nejkrásnějších koní jako na letním jarmarce vodňanském a na každém koni olověného jezdce vojáka, a to všecko bylo jeho: i hromady kuliček, i sýpky fizulí, i krámy kudel, i koně s olověnými vojáky.

Ale nejvyšší blažeností naplňovalo jej teprve, že čtyrák, za nějž to všecko skoupil, nezmizel z jeho hrsti. I svíral jej stále pevněji, a čím pevněji jej svíral, tím jistěji pociťoval, že jej opravdu drží a že jest jeho.

Když ráno procitl, první jeho myšlenkou bylo: „Dyť se mi to jen zdálo!“

Venku pršelo, jako by se nebe bylo odčepilo. Šupění deště bylo hudbou, jejíž uspávací moci nebylo lze odolati. Mezitím, co upadal v polosnění, čeleď shromáždila se do sednice, aby posnídala. Menší děvečka prostřela na stůl, velká přinesla mísu s kyselou polévkou, mléčnou, dobře okmínovanou, neobyčejnou pochoutkou všech. Matka vsypala do polévky nakrájený černý chléb a otec hlasitě se pomodlil modlitbu před jídlem, stoje tváří ke stolu a k obrazům svatých nad stolem. Mužská čeleď usedla na lavice při stěnách, děvečky na přenosnou stolici po straně volné. Na kraji stolice seděla sestřička chlapcova a jedla z plechové misky.

Kyselá polévka libě páchla po celé sednici, tak libě páchla, že chlapce pobádala, aby se mocí opřel dřímotě, a také se přihlásil o svůj díl. Ale neučinil toho.

Přemohl lákadlo vůně kyselé polévky s kmínem a dřímota zvítězila nad dráždidlem. Spokojen a blažen poddal se ranní dřímotě.

Když opět oči otevřel, ze stolu bylo sklizeno. Cítil hlad a lítost, že se nepřihlásil, dokud bylo na stole.

Uprostřed sednice stál dědek a na něm otec ostruhoval stroužkem bijáky. Ostrouhané rašplí zakulacoval a hotové ošíval ošitím, které skrojil z kůže vepřové; ošíval je psími řemíčky, koupenými od pohodného. Ošitím hospodář spojoval biják cepu s držákem.

V třískách pod dědkem hrabala se a hrála si chlapcova mladší sestřička. Jásala nad každou třístičkou, která zpod otcova stroužku na zem spadla. Každá se jí k něčemu hodila. Otec jí byl nadělal z lískového prutu celé stádo krav bílých a černých, ovcí bílých a černých. Malé oloupané kousky prutu byly bílé ovce; rozloupnutím každého stal se pár. Neoloupané malé kousky byly černé ovce. Podobným způsobem z větších kousků vznikly bílé a černé krávy.

Dívčinka boží dobyteček poklidila, nakrmila, podojila, na pastvu vyhnala a zpívala mu:

„Hou, hou, krávy jdou,
nesou mléka půl žejdlíka
sotva jdou.“

Ten pastevecký popěvek chlapci nade vše se líbil, zvláště další jeho místo:

„Kostel se boří,
stodola hoří,
skoč, panenko, do vody
pro ty černé jahody.“

Poslouchal, nehýbaje sebou. Ale při posledních slovech, kde

„proutek se otočí,
džbán piva natočí,
abychom se napili,
pána boha chválili,“

již nemohl odolati a pohnul sebou. Rodiče toho jedva dočekali. Přišli a prohlíželi mu hlavu i nohu, a jak starostlivě dotýkali se jeho čela a těla, chlapci bylo, jako by upracované ruce jejich byly měkčí puchu. Lahodilo mu to, byl by se rád pomazlil. Ale rodiče rozpoznali, že mu nic není, a bylo po něžnosti.

Otec pravil drsně: „Valachu valašná, jen bysi valašil! Hola vzhůru! Po včále zůstal ještě tvrdý otok, ale již nebolí. Mlč, ani nemukej, já vím, že již nebolí! Pro něj můžeš dobře chodit, netřeba ti se válet. Podívej se na sestřičku, to je panenka pilná! Ona již dobyteček poklidila, podojila, na pastvu vyhnala, a všecko sama a jak vesele si zpívá!“

Otec otevřel okno při lůžku chlapcově a dodal: „Slyšíš laštovku, jak se ti posmívá: Já již vstala, posnídala, všecky koutečky povymetala a ty ještě spíš, spíš, spíš?“

Jist, že chlapec jako šipka vyskočí, otec vrátil se k dědku, usedl naň a strouhal dále. Chlapec zůstal ležet a zahleděl se do otevřeného okna.

Déšť byl volnější. Sednice se dvou stran byla obstoupena ovocnými stromy, jež dělaly, že v ní za nejparnějšího léta bylo šero. Větvice draly se až do oken. Po listech kanuly kapky, jež se třpytily na slunci probírajícím se z mraku, listy leskly se jako zrcadélka. Ptactvo nezpívalo, ale křičelo.

Matka otevřela troubu a zkoušela, je-li kyselá polévka, kterou tam pro chlapce uschovala, ještě dosti teplá. Byla. Matka zase troubu zavřela a šla k mísníku nakrájeti do polévky chleba a připraviti lžíci.

Otec se poohlédl a vida, že chlapec ještě se nehnul, vyskočil a přiskočil a spustil už velmi přísně: „Ještě jsem ti nedomluvil dost? Chceš-li, domluvím ti ještě, ale dubovými slovy!“

Chlapec sedl.

„Nu, co sedíš jako hřib? Nemůžeš, nožička bolí? Holí potřebuješ, ne?“

Již jiného nezbývalo než nedleti.

Chlapec ještě je pamětliv čtyráku, ještě jej svírá v hrsti a dává pozor, aby ho nepustil. Ale ve chvatu, do jakého jej pobídl otec, opřel se otevřenou pravou rukou o postranici postele – a z ruky nic nevypadlo, nic na zemi nezazvonilo!

Chlapec dal se do usedavého pláče. Již mu bylo jasno, že jen snil, ale právě proto byl jeho žal dvojnásobný: pro čtyrák, jenž byl v jeho očích nesmírným bohatstvím, a pro sen, jenž byl tak sladký jako žádný perník a žádný med. Pocit nejhlubšího zklamání zachvátil duši chlapcovu. Po celý věk nezapomněl, jak mu bylo tenkrát.

Otec pozoroval, že synek má nějakou zvláštní příčinu pláče, a vyšel ven, aby dal matce příležitost usušiti jeho slzy. Matka mu pomohla umýti a obléci se, pomodlila se s ním, posadila za stůl a postavila před něj misku kyselé polévky. On hned uviděl, že mu maminka přilepšila smetanou, a že byl hladov jako vlk, chopil se lžíce a nabral; ale pro pláč ještě nemohl dáti do úst.

Matka vyzvídala, co je mu k pláči.

„Maminko, ach maminko zlatá, jediná, neptejte se! Mně se div srdce nerozpučí, ale kdybyste mne jako kámen křesali, jiskru ze mne vyrazíte, ale ne, proč pláču!“

A nepověděl. Matka tomu váhy nepřidávala a nezpytovala. Myslila, že hoch po špatné noci se změní, jak se rozehraje.

Když dosnídal a řekl: „zaplať Pánbůh, naděl Pánbůh stokrát víc,“ vstoupil otec, nesa notný lískový prut, právě na sadě uříznutý.

„Nu, ty mi vypadáš! Jako vymlácená oklep!“ řekl synkovi tónem, ze kterého synek ihned vyrozuměl, že prut není na něj. Bylo by to taky něco neobyčejného, neboť on vždycky jen opaskem dostával a ničím jiným.

Otec nařezal prut na kousky, některé oloupal, některé nechal tak, všecky rozpůlil a hodil je hrstí na zem: „Hoho, ani kníže pán nemá tolik krásných koní!“

A chlapec už byl u koní, rovnal je do páru, zapřahal je, prováděl, rozmlouval s nimi, lichotil, napomínal, hladil, popleskával na dlani.

IV
Frantík v učení

Od toho dne, co byl bodnut včelou, Frantík Skoba naplněn byl obzvláštní úctou ke všemu rodu včelímu. Znejprvka se na sad neodvažoval, k největší radosti kohouta a slepic, kvočny a kuřat. Chodil s čeledí do polí a luk, učil se ptáky, které ještě neznal, poznávati po hlase i letu, a květy na louce po proměňavých šatech. Pozoroval, jak které obilí na kterém poli rostlo, a bylo mu, jako by rostl a bujel s ním. Poslouchal řeči o povětrnosti a dověděl se, je-li slyšet bavorovské zvony, že přijde tichý a hojný déšť; červánky po západu slunce že ukazují na větry; že slunce pije vodu, a napije-li se mnoho, že bouří a vyvádí jako strejček Žlábek; dověděl se, že v máji nemá pastýři hůl oschnout, aby byl úrodný rok, a že studený máj v stodole ráj; blýská-li se za jasna, že se blýská na časy; ukáží-li se bubáci nad Lány, že se rozdělí a nebude krupobití ani velké vody. Zato že jsou nebezpečné mraky od Bílé Hůrky, zvláště přehnaly-li se tam už od západu přes Vodňany, a rozmyslily se a nesou bouři nazpět. Tato a mnohá jiná pravidla uměl zpaměti, ale nemaje zkušenosti, vytasoval každé na nepravém místě, když chtěl zaperliti se jím před staršími. Všecko viděl a všecko slyšel, ale všecko jinak než dospělí.

Krásně bylo na polích i lukách, krásně metalo se žito, krásná byla vajíčka ptačí pod mezí i v křoví, krásné byly žlutozelené letvinky chvojnatých stromů, krásná byla koroptví kuřátka, když vyplašena z jednoho pole přes mez batolila se do druhého, krásné byly na rybnících kachny, potápky a lysky; ale Frantíkovi se zdálo, že nejkrásněji přec je na sadě, na jejich sadě, a tím houževnatěji se mu to zdálo, čím více se bál, vkročí-li tam, že zas bude poštípán včelami strýčka Kojana. V každém kalíšku, na každém květu čeká tam naň Kojanova včela, a jak se Frantík ukáže na sadě, nasypou se naň a pomstí se mu, že je vyháněl.

Když minul týden, Frantíkovi už nebylo možná odolati. Udělá chytře tak: pootevře zticha dvířka sadu a postaví se na kraj. Začnou-li naň včely dorážeti, prchne jim k mamince a maminka dovede ho ochrániti proti včelám, jako proti každému jinému úrazu. Maminčina sukně je hradba, za kterou se schová a za kterou se nebojí ničeho a ničeho. Za hradbou maminčiny sukně je jist i od opasku tatínkova. Kdykoli mužná mysl jeho poklesne, pozdvihá se zas, jakmile se s ní octne v úchylku maminčiny sukně. Zázračná je sukně maminčina!

Usmysleno, učiněno. Otevřel dvířka sadu a zůstal stát. Včely nic. „Chtějí mne namladit,“ pomyslil si a opatrně nechal za sebou dvířka pootevřená, aby měl volnou cestu hanebného ústupu, na nějž byl připraven. Slepice, stojící na dvoře na blízku, domnívala se, že Frantík na ni čeká, a hupky hupky do dvířek. Zmýlila se. Hospodářův synek zahradil jí cestu nohou, vyhnal ji a prudce za sebou dvířka přirazil a teprve se lekl. Včely zase nic. Pokročil o tři kroky a již byl kurážnější.

„Včaličky,“ promluvil hlasitě, aby bylo po celém sadě slyšet, „co jsme si, to jsme si, a smiřme se! Já vás už nebudu vyhánět a vy mne nebudete štípat. Každý kvítek, na kterém se včála pase, bude mi jako svatý, ani se ho nedotknu; ale za to žádná z vás nesmí se mi dotknout ani nohy, ani ruky, ani nosu, ani tváře. Bude tak?“

Zatajil dech a poslouchal, jakou včely dají odpověď.

„Bude, bude, bude,“ bzučelo to zdola shora, z trávy i korun stromových.

„Bude tak!“ vzkřikl Frantík a dotvrdiv, úmluvu, poskočil si. Poslední špetka strachu z něho spadla.

Ale Frantík nebyl takový, jak se včelám tvářil. Žádal od včel mír, žádal od nich, aby poctivě v smlouvě stály, ale hluboko v srdci svém sám obmýšlel faleš. Ustanovil se, že si dá dobrý pozor, kterak se dělá med, a naučí se tomu umění od včel. Již několik dní tajně spřádal ten plán a nikomu se nesvěřil než Ančičce sestřičce. A Ančička jej schválila a nabídla se, že Frantíkovi bude pomáhat. Včeličky jsou takové malé, malinké, a Frantík s Ančičkou naproti nim velcí, velicí. Co oni dva spolu nadělají medu! Více nežli všechny včely Kojanovy. Budou ho míti pro sebe, pro tatínka, pro maminku, pro dědouška, pro babičku. Nic nebudou potom dělat, jen med. Tolik ho budou mít, že ještě do města odprodají. Za stržené peníze Frantík nakoupí hedvábí, Ančička jemu i sobě ušije peroutky, a potom budou dokonalé včely, on i Ančička, a drobné včely Kojanovy, jak je na sadě spatří, dají se na útěk a víckrát se tu neukážou, a běda jim, ukážou-li se přece! Frantík bude míti žahadel plný koš, Ančička plnou nůši, a budou sami zraňovat a bodat. Potom budou Kojanovy včely plakat, jako on tehdy plakal, když dostal žahadlo!

Takové úkladné, ošemetné záměry Frantík Skoba nosil v hlavě přesto, že uzavřel s Kojanovými včelami smír. Ale svědomí v něm zbylo tolik, že se včelám vyhýbal, netroufaje si z příma jim pohleděti v oči. Nejkrásnější na sadě byly rozkvetlé jabloně. Frantík vybíral si místo, odkud by práci včel nejlépe mohl přehlédnouti. Na žádné z jabloní místo si nevybral, ale zvolil si je na mocné, vysoké a rozložité čáslavce. Odtud neviděn přehlížel sad i dvůr otcovský, sad i dvůr Kojanův, a bylo vidět ještě daleko do polí až k lesům.

Nebylo dne, aby Frantík neproseděl dvě hodiny na čáslavce, i víc. Čím déle tam sedal, tím větší měl po tom místě touhu. A pořád užší byl okrsek, který se své výsosti očima měřil. Nedíval se již k lesům a do polí, díval se jen Kojanovům do sadu a na dvůr. A čím déle se tam díval, tím byl nespokojenější. Zdálo se mu, že u Kojanů všecko je větší a širší, čistší a lepší, až na toho kluka Bartoně. Kdyby toho nebylo, čirá závist byla by opanovala duši Frantíkovu. Bartoň byl větší a starší Frantíka, třetí rok už chodil do školy, ale Frantík musel se mu na čáslavce pošklíbnouti, jak ho jen z daleka spatřil. Tři takové Bartoně položil by vedle sebe jako snopy.

Ale ze všeho nejvíc na podívanou byl mu sousedův sad. Byl prostranný a rovný. Uprostřed bylo volné místo, a tam několika dlouhými řadami položeny byly včely. Úle, špalky, vydlabány byly z topolových kmenů. Spočívaly pod šindelovými stříškami, každá stříška na celou řadu. Sklon jejich byl dozadu. Přední strana úliště obrácena byla proti slunci polednímu, zadní byla prkny zabedněna. Úl ležel natažen jako člověk. Hlavy měl podepřeny o podušku, zhruba otesanou loukoť, a nohy byly níž. Včely hmyzně mrvily se na česlech.

U zdi úlům nejbližší pod hustým loubím lísek babička Bartoňova sedávala na stoličce a „vartovala včály“. Na klíně mívala rozevřené modlitby a na nose okuláry. Protože Frantíkova čáslavka nakláněla se až ke Kojanovu sadu – kmen její byl nízký a šikmý, takže chlapec mohl po něm po čtyřech chodit a šplhati nepotřeboval – rozeznával i veliká písmena na stránkách modliteb.

Všechno Kojanouc Frantíkovi zdálo se neobyčejným a zvláštním, i ta babička. Slýchal o ní, že dávno ještě jako hospodyně, oslepla, a že ji strejček Kojan dovezli do Prahy, kde jí doktoři navrátili zrak, ale jen tak, jak lidé mohou: na polo, ba mnohem méně. A dali jí dvoje brejle, jedny, aby se jimi dívala do dálky, druhé, aby na ně čítala. Když babička pozdvihla od modliteb oči, Frantík z čáslavky viděl, že skla na brejlích jsou jako mističky. Byla mu ta babička divná, předivná. Až jí Frantík Kojanovům nepřál a myslil si: Kdyby tahle babička byly naše! A jindy si přával, aby jejich tatínek, Frantíkův, také jejich babičku zavezli do Prahy, a v Praze jí dali také takové brejle, jako má babička Bartoňova, aby si ten kluk Bartoň nemyslil, že jen oni, Kojanouc, mohou míti takovou babičku.

Babička proto včely hlídala, aby dala znamení, kdyby se některé rojily. Znamení dá na kosu, jež nenasazena stojí u nejbližší švestky, a pod ní na zemi leží brousek.

Jakmile včely se vzrojí, babička zazvoní brusem o kosu a přijde hospodář, aby je dal do nového úle. Cinkání rozrojené včely utišuje a usazuje. Cinká-li se jim, neuletí, ale sednou chumáčem blízko mateřského úle.

Po druhé straně babiččině na drnu ležela kukla s řešátkovým dnem. Staré včely babičku znaly; šla-li k nim, kukly nepotřebovala, aby se chránila. Brala ji jen, šla-li zkoumat, připravuje-li se některý úl k vyrojení. To pro svou nevidomost přistupovala až k samým česlům a prohlížela, jak je na česlech i dokola hmyzno a nehemží-li se to jen silný roj starý, nýbrž je-li hojně novaček, menších a útlejších, aby také nový roj měl sílu dostatečnou. Aby viděla, co se děje, musela přiložiti tvář až k samému česlu, a tu se mohlo snadno státi, že by jí novačky ublížily, neznajíce ještě Kojanouc babičku.

Ráno po deváté babička přicházela ku včelám a pozdravovala je: „Dej Pán bůh dobrýtro, včeličky dělničky! Už jsem posnídala, už jsem na vdolky zadělala.“ V jedenáct hodin se loučívala: „Buďte tu spánembohem, dělnicky pracovničky, a dokud babička krávu nepodojí, ať se jí včeličky nevyrojí.“ A podobně se s nimi vítala po obědě, když zase na hlídku přišla, a rozžehnávala se večer.

Staré včely babičku znaly, tak dobře ji znaly, jako by to byla jejich vlastní babička, včelí babička. Bzukot jejich byl jí nejmilejší muzikou.

Frantík ji z čáslavky slyšel, jak jednou hovořila Bartoňovi: „Děti, mějte v úctě včaličky a berte si z nich příklad! Kdyby pro nic jiného, pro příklad dětem včaličky mají být u každého sedláka. Od nich se děti mohou učiti pilnosti a pořádku jak doma, tak v obci, tak vůbec mezi lidmi. Zřídka bývá, ale přece bývá, že včála nevrátí se do svého úle a přidá se k roji cizímu. Ale to jest její smrt; cizí roj ji uštípe. Jen svému roji včela vážená, jen ve svém roji může konati svou práci, bohu a lidem milou, jen ve svém roji najde ochrany proti nepříteli. Jen ve svém roji a svým rojem včela je silná. Oslabí-li tulačky svůj roj, zahynou samy a i roj jejich zahyne: silnější přijde, vojensky jej napadne, přemůže, uštípe, a med jeho do svého úle přenese.“

Babičce mezitím, co vnuka vyučovala moudrosti včelí, kštice bílých vlasů zpod šátku spadla na skráň. Včela, která mimo letěla, zmýlila se a chumáček šedin měla za medodárný květ. I snesla se naň a zamotala se.

Babička ji vymotávala z osidla, a Frantík z čáslavky pozoroval každý pohyb jejích scvrklých rukou. Prsty jejich byly neohebné, na kotníkách špičaté. Frantík čekal, že hrubé prsty udělají včele bolest a ona že ji odplatí bodnutím. Mráz mu přejel po těle, bál se o Bartoňovu babičku, a bylo mu, jako by po žahadle sám otékal a znova pociťoval bolest, na kterou nikdy nezapomene. Ale babička včela vydobyla, úrazu jí neučinila, sobě na prst posadila, a laskavě se usmívajíc, k odletu ji pobízela:

„Včaličko, včaličko, nezkušená, neposlušná, zapomětlivá! Věru, že ti říkaly tvoje maminka, než tě do světa pustily, že říkaly a tebe poučovaly: Dceruško, lítej si po květinách, lítej si po sadech, po lučinách, jen se v tom, dceruško, letu vystříhej hrobových květů! Kvítí z hrobové zahrádky má prášek hořký, nesladký, ale je mámivé vůně, že po něm včelička stůně. Jedva se domů navrátí, nožičky vzhůru obrátí, z úle ji vynesou kamarádky, nepůjde na hroby do zahrádky!“

Včeličce od babičky se nechtělo, jako by přisvědčovala, co babička říkala o hřbitovním kvítí. Procházela se po prstu semo tamo, až přece se vznesla a s nesčítanými družkami se smísila.

„A babičko,“ otázal se Bartoň, „vy jste tu včeličku znaly?“

„Kdož by mohl, Bartoníčku, každou včeličku znáti a rozeznati! Kdyby lidské podoby měly, nezapamatuješ si každou, nemáš tolik smyslu. Ale po hlase si merčím jednotlivé úle. Řekla jsem ti, že mi hrají jako varhany. A v těch varhanách jako by každý úl byl jednou píšťalou. Rozeznávám to z rána, když z úlů vylétají, a k večeru, když se vracejí a houfem se sbírají. To zřetelně slyším hlas každého úle. Ale když se rozptýlí po kvítí, ne, to mi není možná je rozeznávati! To ti bzukot jejich tak se proměšuje, neslyšíš jednotlivých hlásků, ale jen jeden, jako by z daleka zvony zvonily!“

„A vás, babičko, včeličky znají?“

„Mě znají, Bartoníčku. Mne neznat! Ale arci, jen ty staré a rozumné, které už vědí a přesvědčily se, že je babička opatruje, čermáky vrahy zapuzuje, když hlady mají, krmi dává, mladičkým úle přichystává. Jakž by mne neznaly staré? Ale mladičké, jedva vyrojené, neznají. A což mohou znáti? Nemohou, nevědomé jsou jako malé děti. A co s vámi? Odpouštět, odpouštět, nic jiného nezbývá než odpouštět. Odpouštět vám musejí starší, a vy ze svých chyb naučíte se dobrým mravům a užitečné práci. A se včeličkami zrovna tak. Jen je nech, však ony se naučí všemu včelímu umění, bystré hlavičky!“

„Babičko, já se včal také nebojím.“

„Netřeba se včaliček báti, synáčku. Dobrému včála neublíží. (Frantík na čáslavce byl jak opařen.) Neznámého zkoumá, z blízka si prohlíží, očichuje vůni jeho těla a podle toho, je-li libá, nebo odporná, rozeznává člověka dobrého a zlého. Zlého nemiluje, odhání, odpuzuje, ale ani jemu nedá žahadlo, porozumí-li a klidí se. Ale on, šelma zlá, nedobrá, nevydrží zůstat pokojným, protože svědomí jeho není pokojno. Ošívá se, ohání se, včelička to má za skutek nepřátelský a udělá pich! A on se dá na útěk jako karabáčem šlehnutý, ohání se ještě víc, a než vyvázne, nejedno ještě žahadlo do kůže se mu zabodne.“

„A je to babičko, jistá pravda, že včalička, která dala žahadlo, musí umřít?“

„Jistá pravda, chlapečku.“

Frantíkovi na čáslavce se ulevilo. Chvála bohu, včela, jeho nepřítelkyně, už je nebožka!

„A babičko, což lidé zlí na nic nepřišli, aby jim včalička žahadlem nemohla ublížit?“

A babička tajemně, ale slyšel i Frantík na čáslavce:

„Jsou, děťátko, takové prostředky. Tobě je zjevím, protože jsi hodný chlapec a nebudeš jich potřebovat. Stluč hromového koření, dej do oleje a pomaž se, kde chceš, aby tě včely nekousaly, a nebudou kousat. Item drž v ústech tři lísky jitrocele a neuštípne tě žádná.“

Frantík poprvé v životě slyšel tu slovo „item.“ Ač mu nerozuměl, dovtípil se, že je to slovo z knih. Snad babička Kojanouc má v chaloupce ještě tlustší knihu než modlitby, snad jsou v té knize ještě větší písmena, snad ta kniha má ještě širší mosaznou sponu, snad v ní čítá ještě většími brejlemi. Slovo „item“ Frantíkovi prozradilo, že babička nemá svoji moudrost ani ze sebe, ani z lidí, ale z knih, a to bylo v jeho ponětí jako z boha.

V
C o Frantík viděl z čáslavky

Jindy zas Frantík viděl, jak na sad za babičkou přišli sám strejček Kojan. Přivedl si za ruku mladšího synka Matějčka, o mnoho, ach o mnoho mladšího než Frantík. Dva věky Matějčkovy jedva by se srovnaly s věkem Frantíkovým. Capart! Ještě karkuli nosí! Jinak je Frantík rád, že strejček přišli s Matějčkem – jen když toho kluka Bartoně neviděl!

Kojan pozdravil matku, odhodil klobouk do trávy, utřel si lysé čelo červeným květovaným šátkem a šátek opět zastrčil za opasek, jímž opínal si koženky. Frantík stopoval z čáslavky každé jeho hnutí a odhadl, že strejček Kojan mohou být o pěst vyšší jeho tatínka. Zamrzelo ho to, ale utěšil se.

Frantík náhlým leknutím div nespadl z čáslavky. To byla rána! Strejček Kojan bác! praštili sebou na zem, a natáhli se jak široký, tak dlouhý. Založili si ruce pod hlavu a minutku tak zůstali. Potom se obrátili tváří do trávy. Matějčka k sobě strhli, také ho tak tváří položili a k sobě přitulili. Když se s ním takhle namazlili, položili se zas na znak, Matějčka si posadili na tělo a brali mu ručky, aby si jimi hladili tvář.

„Piká,“ smál se Matějcek a dělal, jako by se bránil, ale zatím padl na otce a hladil jej nejen ručkama, ale i tváří.

Mezi matkou a synem rozpředla se rozprávka.

„Proto, babičko, přišel jsem na zahradu, abych se vás optal, který úl nejdříve se vzrojí.“

„Jistě letos čekám svatojanský a petropavlovský. Ale petropavlovský vzrojí se dřív, každý den, každou chvíli už to může býti.“

Babička řekla vnoučkovi: „Pacholíčku Matějčku, ty tu zůstaň a hlídej mi stoličku, aby mi ji včaličky neodnesly.“

Matějček jen čekal na každý rozkaz, aby se mohl ukázati platným. Klekl si ke stoličce a položil si na ni obě ruce i hlavu a byl jist, že včaličky už babiččinu stoličku neodnesou.

Babička pojala syna za ruku a vedla jej podél prvé řady úlů k poslednímu v ní. Vyndala kolíky a syn odundal desky, kterými úl byl uzavřen. Celé nitro úle se otevřelo.

Frantík na čáslavce hořel dychtivostí uviděti tajemné dílo včelí, ale v otevřeném úle včel nebylo. Bylo tam něco jiného, co také vysokou měrou pozornost Frantíkovu upoutalo. Babička čiperně brala do rukou jeden předmět po druhém. Vzala, potěžkala, ofoukla, oprášila, zástěrkou otřela, co jak se hodilo, a všechno zas na staré místo postavila.

V nohách úle byl nejprve očazený hliněný dymník. Babička prohlídla pícku i komínek, držíc dymník v stranu od slunce. Potom jej levou rukou podržela za ucho v krůvku a kotníkem pravého ukazováku poklepala, nekřapí-li. Byl dobrý. Vrátila ho, kde byl, jen uznala za lepší, postaviti jej komínkem dovnitř úle, a nikoli ke stěně.

Vedle dymníku byla hranička borových suků a otýpeček smolnic. Smolnice do úliště babička po celý rok pečlivě vybírala a shromažďovala. Když je babička vyndala, až se na slunci zatřpytily, co v nich bylo smoly, a Frantík na čáslavce již již myslel, že to tam Kojanouc babička uschovala proutky čistého zlata. Ale vzpamatoval se dříve ještě, než si zavdal příčinu pokárati se: „Hloupý! Kojanovům na polích zlaté pruty nerostou, zlaté pruty rostou až u Vodňan.“

Babička vzala několik smolnic a suk a naložila do dymníku. Ostatní zase srovnala na hraničku.

Uprostřed útroba úle měla několik kukel, na sebe složených a řešátky vzhůru obrácených. Na kuklách ležely dva dlouhé, úzké a tenké nože a dva stejně dlouhé pohrabáčky a peroutka. Babička peroutkou docela zbytečně kukly ometla a nože podala synovi. Kojan zkusil, jak ostrá a ohebná jsou jejich želízka, a podal je babičce. Babička je otřela a položila na kukly křížem. Peroutku si zatkla za zástěrku.

Vedle kukel ležel kus čistého, starého plátna, dřevěná lopatka a hromádka dřevěného uhlí.

Hlavy úle byly vycpány svazečky všelijakého koření.

Babička netrpělivě sebou vrtěla a chřípěmi vzduch sála.

„Co je vám, maminko?“ Kojan otázal se zvědavě.

„I toť se ví!“ babička zvolala důležitě, „pelunka tu je! Někde na blízku je pelunka, Jane, a to by se mohlo státi neštěstí! Pelunka je dobrá lidem pro žaludek, ale na sadě, kde jsou včaly, není dobrá. Usedlé včály jí přivyknou, lítají kolem ní a spokojí se tím, že se jí vyhnou, když je peroutka nese kolem pelunky anebo jejího vlastního bratra černobýlu. Ale mladinky, když se vyrojí a ucítí pelunku, hned se rozhněvají, vysoko se vznesou a odletí a hospodář nikdy již neshledá se s nimi. Tu na blízku je cítit pelunka!“

„Podívám se, maminko!“

Kojan hledal pelunku u stromů, a babička spíše po sluchu než po vidu za ním. Věk ji tlačil do země a čipernost, jíž byla plna, odvalovala balvan věku a babička shrbená, zvětralá, nevidomá jen poskakovala jako třasořitka.

Skutečně našli pelunku při zdi mezi sady Kojanovým a Skobovým, a Frantík na čáslavce byl nad nimi. Pevně se zachytil, aby nespadl. Slýchal, že je po právu tak: přeroste-li tvůj strom korunou přes zeď na pozemek sousedův, strom je celý tvůj, a soused nesmí oklestiti větví jeho; ale ovoce, které z toho stromu zapadne k sousedovi, je sousedovo a ty žádného práva nemáš žádati, aby ti bylo vydáno.

I pomyslil si Frantík: kdyby tak někdo nyní z čáslavky mne setřásl anebo kdyby silný vítr mne sfoukl a já spadl do sadu Kojanouc a strýčkovi Kojanovi zrovna k nohám – co by se stalo? Nechali by si mne, anebo by mne hodili na zeď jako jablko červivé? Strach i touha zápasily spolu v jeho dětském srdci. Strach, že spadne-li najednou, nebude Skobou, ale Kojanem, nebude tatínkovým a maminčiným, ale odsouzen bude jísti z jedné misky s tím klukem Bartoněm a snad mu ještě boty do školy mazat, až bude zima. A zas touha, touha po něčem jiném, leč aby u Kojanů byl a byl aspoň chvíli na blízku té babičce. A až by se mu u Kojanů zastesklo: „Však já bych utek!“

Kojan chtěl pelunku vytrhnouti, babička mu nedala.

„Hospodáři, co byste to udělal? Tyhle dni, dokud nebude po rojení, nesmíte se pelunky a jejího bratra černobýla ani dotknouti. Kdyby od vás razilo pelunkou, roj by od vás uletěl a nesedl. Pelunku musíte vyrýpnout a vyhrabat.“

Kojan došel pod kolnu pro rýč a hrábě a vyhověl babičce, jež uspokojena ještě žalovala na pelunku.

„Mnoho jste spravil, hospodáři. Na sadu, kde máte úliště, pelunky netrpte, ale za humny, za stodolou ať si roste, aby vždycky byla pohotově, kdyby jí, bože nedej! vaši lidé potřebovali. Pelunka na blízku úliště může i staré včály zahnat, ano i je umořit. Tak Jane, a vraťme se ke koření včalímu, jak mi o něm stařena Žejdlová dala ponaučení.“

Přistoupila opět k otevřenému úlu.

„Stařenka Žejdlová mi hovořila: Mezi všemi zelinami a kořením včalím žádné kvítí včalám tak příjemné není, jako laský kopr a bylina melisová. Když laský kopr se usuší – (babička vyňala z úle otýpečku a před hospodářem držela) – a stlučeným úle se vytrou, včály v nich sobě libují a rády zůstávají. Item – (babička zas položila na to slovo zvláštní důraz a moc jeho hned se ukázala až na Frantíkovi na čáslavce, neboť všemi údy mu trhlo) – item je dobrá věc vytírat úle melisou – (babička vyňala melisu) – a nejlepší je jedním, buď koprem, nebo melisou, vytřít a druhým potřít. Z úle takového včály zalétati nebudou. Za vůní včalička letí a vůně je duše bylin. A čím více úl voní, tím mocněji duše bylin včaličky přitahuje. A kdo včaličkám úl tak strojí, dělá, co mu osvědčená moudrost káže, a nikdo ho nesmí vinit z pověrečnosti.“

Babička koření vrátila do úle a pečlivě srovnala. Syn hlavy zahradil, nohy mu babička nedala.

„S tím počkej, až nebudu potřebovat peroutky.“

Přistoupila k jinému úlu. Kojan pomohl jí jej odhradit. Úl byl docela prázdný. Babička se usmívala a chřípěmi vůni úle nabírala.

„Cítíš tu lahodu bylinné duše? Ten domeček jsme s Kačenkou již úplně včaličkám připravily. Včera jsem z něho koření vyndala, a Kačenka jej vymyla medovou vodou. Ještě jej vymetu, nezůstalo-li tam nějaké smetíčko. Včaličky jsou hospodyňky čistotné a je jim třeba uspořit poklidu, aby nemusely síly mařit a mohly jen med dělat.“

Babička úl peroutkou vymetla, načež ji uložila do předešlého úlu, a Kojan i nohy jeho zahradil. Chtěl potom zahradit i druhý, ale babička zabránila.

„Už jej můžeme nechat. Jako bych slyšela petropavlovský silněji bzučet, jako by se strojil ke vzrojení. Pst, ticho, poslyš! – Nu ano, já se nemýlím, už to bude, bezpochyby ještě dnes, nezmění-li se povětrnost. Jak vy sudujete, hospodáři? Bouřka dnes nepřijde?“

„Dnes to vydrží.“

„Jak to vydrží, petropavlovský se vzrojí. Já nevidím: řekni Jane, je jich na česle plno?“

„Plničko. Česla jsou obalena, až chumáče visí.“

„A před úlem? Jak je před úlem? Nepozoruješ, že je před svatojanským včaliček tuze husto?“

„Husto, babičko, až se mračí.“

Do babičky jako by rtuť byla vjela.

„Zaveď mne, chlapče, za petropavlovský. Ještě zezadu jej musíme prozkoumati.“

Když ji syn postavil za něj, babička na úl položila ucho.

„Pst! Slyšíš, jak to bzučí, zvučí a hučí? Již je všechno ke vzrojení připraveno. Za poledních hodin, až bude nejtepleji, jistě se to stane. Kde je Kašpar?“

„Jel s obilím do mlýna.“

„A kdy se vrátí?“

„Každou chvíli může tu být.“

„Jen kdyby už přijel! Jiného mužského v stavení nemáš?“

„Ne, ani toho Bartoně, není doma, je ve škole.“

„Ach, můj Bartoníček! Ten by ti nepomohl úl vysadit na strom, ale škoda, že nebude při tom! Ten už by všechno pochopil a zapamatoval si. A což ten Kašpar, kdy přece přijede ze mlýna?“

„Každou minutu ho čekám.“

„Kašpare! Kašpare! – Což ho volám, bláhová, když ho není? A nebude-li ho do poledne, neručím za nic! Potom si roj hledejte, najdete-li! Pst! Hospodáři, pojďte blíž! Dejte taky ucho na úl. Slyšíte? Staré mladým dávají poslední ponaučení, posledně každá mladinka se nasnídá při hojném stole v mateřském domě. Tu je řečí, toť se ví! V minutě se to neodbude, pro minutu by nebylo zle, ale dvě hodiny, a kdo je bude honit? To musím říci, že by mne tuze mrzelo, kdybych zrovna petropavlovský provartovala! – Slyšíte, hospodáři? Nyní jdou pro mladou královnu. Než ji vyvedou, než mladá královna se rozloučí se starou, než od ní přijme napomenutí, než se kolem ní seřadí komonstvo a celý průvod, než ustoupí stráže ve branách česel, než branami všechno vyjde, než se branou protlačí mladá královna, než ji komonstvo vezme na ramena a vznese, ujdou ještě dvě tři hodiny. Kdyby úl byl nahoře, mohli bychom trpělivě čekat. Ale kdo posadí úl na strom, když není doma Kašpara? Nepomohla by ti Kačenka? Kačenka by jistě pomohla, ta je ke každé práci ochotná, obratná, lepší ženy nemohl jsi dostat v celém království.“

„Kačenka strojí oběd, nemůže se hnout od plotny.“

„Ať hrnce odstaví a oheň ulije, rozdělá se zas, a uletí-li roj, nevrátí se nikdy. Ach ne, nech ji tam! Ženská není k té práci. Pojď, přece počkáme na Kašpara. Nezdá se ti, že se dnes tuze párá? Pravda, z mlýnice se nikdy čeledínům nechtělo, někdy se tam i hospodáři rádi pozdrželi. Řekni mi to jistě, Jane: brzy ten Kašpar přijede a můžeme čekat, anebo se musíme poohlédnout po rychlé pomoci?“

„Ani mně by nebylo milé, aby nám roj odletěl, a vy abyste marně byly hlídaly a se staraly. Ručíte-li, že vzrojení počká ještě nějakou chvíli, že nebude už nyní, co my tu spolu stojíme a hovoříme, ručím já zase za Kašpara, že již již se vrátí ze mlýna.“

„Ty za Kašpara, já za včaličky. A pojďme se podívat, jak Matějček hlídá babiččinu stoličku.“

Matějček dobře hlídal a stoličku uhlídal: včaličky ji neodnesly. Dlouho jej tatínek a babička nechaly samotného, nejednou po nich volal, ale od stoličky od své povinnosti se nehnul.

„Zlaté dítě,“ pochválila ho babička, berouc jej na klín. „Štěstí, že Matějček nehlídal u božího hrobu! Sedněte si přece u nás hospodáři!“

Bylo to vyzvání k delšímu hovoru, jímž chtěli si ukrátiti dlouhou chvíli, než by se včely vyrojily. Po dlouhé době, jak synovi vypovědla jednu událost ze svého mládí, na niž si vzpomněla, řekla netrpělivě: „A Kašpar nejde! Kašpar nejede a dědeček nepomůže! Jane, je pravda, že Kašpar jen jel do mlýna a že tu každou chvíli může být?“

„Už je svrchovaný čas.“

„Jsem jako na trní, a jen proto dnes tolik mluvím, že netrpělivostí hořím. Jak se rozpovídám, zapomenu na Kašpara.“ A znova se rozhovořila o svých vzpomínkách.

Zvýšený bzukot babičku probudil ze vzpomínek.

„Bože, ten Kašpar ještě tu není!“

Lupání biče ozvalo se ze dvora, s ním vrzání vozu, pravidelné tepoty koňských kopyt a Kašparovy pokřiky.

Hospodář chopil Matějčka do náruče a chvátal s ním ke Kašparovi. Kašpar už vypřahal. Hospodář postavil se náručnímu k hlavě a Matějček jej popleskal po skráni a pohladil po hřívě. Koně vypřaženi kráčejí ku stáji, Matějček sedí na náručním a otec jej přidržuje. Slyšel volání Kojanovo. Volá hospodyni, aby si vzala Matějčka.

Babička si oddechla. Kojan přišel s Kašparem. Vzali připravený úl a vysadili na strom, nejblíže stojící úlu petropavlovskému.

Sotva sestoupili, bzukot stal se ještě mocnějším.

„Spánembohem a s Matičkou boží!“ řekla babička slavně a zazvonila brusem o kosu. Kojan chopil se dymníku, zapálil v něm kuřivo a postavil se, zdvihaje dymník tak, aby kouř včelám cestu zahrazoval.

„Jako kněz, když kadí kaditelnicí,“ pomyslil si Frantík na čáslavce.

Včely bzučí hlučněji a hlučněji, kosa zvoní zvučněji a zvučněji. Babička se dotazuje syna, jak se včely vznášejí, syn jí popisuje vzroj.

„Tma jich je.“ – „Nepamatuji tak silného roje.“ – „Chyba babičko! Neusednou, přeletí!“ – „Řidnou.“ – „Zase zhoustly – spustily se níž – chvála bohu, jsou nad branou úle!“ – „Ohledávají.“ – „Ztrácejí se v úle.“

Kojan poodstoupil. Babička pořád zvonila, pořád zvonila… a Frantíkovi nad hlavou radostně se třepalo listí čáslavčino.

Hodná chvíle prošla, co Kojan matce oznámil, že poslední včelka nového roje se usadila, a babička ještě zvonila, ale slaběji a slaběji, pomaleji a pomaleji.

Najednou odhodila do trávy kosu i brus a vztáhla ruce naproti úlu a poručila silným hlasem; „Stůjte, včály, v tomto úli, jako stála voda v Jordáně řece, když svatý Jan Pána Krista křtil ve jméno boha Otce, boha Syna, boha Ducha svatého!“

Úl zůstal na stromě do soumraku, a když upokojeny včely usnuly, Kojan s Kašparem opatrně sundali, do úliště postavili. Babička jej poznamenala křížem a řekla: „Pán bůh vás požehnej!“

VI
Marný sen o koních

Co Frantík viděl na sadě Kojanouc, když se včely rojily, působilo naň dojmem velkolepé slavnosti. On byl už ve Vodňanech na slavnosti Božího Těla i u jesliček. Rojení a usazování včel u Kojanů řadilo se v jeho mysli k těmto dvěma velikým slavnostem. Ano, možno říci, že rojení včel ještě mocněji se ho dotklo, o to mocněji, oč úže souviselo se vším životem Frantíka obklopujícím.

Dnem i nocí zabýval se včelami; za dne na ně myslil, v noci se mu o nich zdávalo. Mezi Frantíkem a včelami nebylo již nepřátelství. Včeličky zachovávaly věrně sjednaný smír a Frantík je nehonil a nešidil. Ale to již Frantíkovi nedostačovalo: chtělo se mu se včelami uzavříti tuhé přátelství a býti s nimi aspoň tak jako ten kluk Bartoň. Mnilo se mu, až to bude, že se Bartoňovi ve všem vyrovná kromě let. Ani silou za ním nezůstane. Třeba byl menší, vezme Bartoně vejpůlky a lupne jím, až země zaduní. U nich doma, u Skobů, Frantíkovi přestávalo se líbiti, srdce jeho neustále se přenášelo za zídku jejich sadu ke Kojanovům.

Minulo zase několik dní. Dni náramně narostly a noci se scvrkly. Doma všichni jen o tom mluvili, jak dni rostou, a mluvili o tom tak radostně, že Frantík už proto měl rostoucí dni rád. Nejednou si umínil, že nepůjde spát a podívá se na rostoucí do noci den, ale jako by měl uděláno: jak bylo po večeři, hlava mu počala padat jako omámena a jedva stačil odstrojiti se a pomodliti. A jak si lehl, usnul a ve snách nevídal ničeho jiného kromě včel. A ráno spával jako sedmispáč, déle než menší Ančička. Štěstí, že tatínek nebývali doma, když Frantík vstával! Maminka mu přála, aby si poležel, však prý nic neprozahálí a nepromešká, ale tatínek kdyby naň byli přišli, no, ti by ho bez hevera zdvihli!

Když se probouzel, maminka s dětmi samy bývaly doma. Všichni ostatní už pracovali na lukách. Frantík dávno, ale jen podle doslechu věděl, že nejdříve na luka odcházejí sekáči, aby na trávě zastali rosu. Děvečky odcházely pokosenou trávu rozhrabovat, když podojily a poklidily krávy. A maminka samy chystaly pro sekáče snídani.

Když den povyrostl, malá děvečka vracela se z louky pro snídani, jež si nakládala do nové nůše a přikrývala čistým ubrusem. Frantík s ní odcházíval na luka a tam snídával s dělníky.

Jaké to bývaly procházky! Všecko kolem něho kypělo a lichvilo vzrůstajícím životem, všecko bylo plno krásy a vůně, všecko plno tučných barev, zde jednotvárných a klidných, tam pestrých a bujných, všecko plno tepla a radosti. Vzduch ozýval se přerozmanitými zvuky, ztlumenými, tichounkými, ale ostře slyšitelnými. Malá děvečka si vesele prozpěvovala. Na úvozové cestě povrzával vůz, povrzával tak smutně, tak žalostně úpěl, aby ho namazali, ale nářek jeho nebudil ve Frantíkovi soustrast, nýbrž veselost. Až se mu z plna hrdla zasmál.

A do toho ptáci a brouci, šumění lesů i polí. A každinký zvuk byl plně slyšen v tom velikém souzvuku všech.

Frantíkovo ucho rozeznávalo zvláštní šum jednotlivých stébel, prohýbajících se pod brouky, šplhajícími na zelený, nedávno se vymetavší klas. Frantíkovi se zdálo, že rozeznává i šelest peroutky motýla i šídla. A z pozdálečí zvonil sekáč brouse kosu.

A když přišel na louku a jak se sluší a patří pozdravil, jaká čest pro Frantíka! Sekáči ho pozvali ke stolu, ovšem s podmínkou, že jim pomůže. Frantík pomoci neodpíral. Však prý proto přišel, aby pomohl. Myslil opravdu, že žádná důležitá práce na jejich živnosti by se nevykonala, kdyby on k ní ruky nepřiložil.

Po snídaní hospodář povstal, a nesa kosu v ruce, šel na svůj řad, aby dále kosil.

A za ním ostatní sekáči podle stáří a důstojenství: nejprve podruh, potom pacholek, potom dva najatí sekáči, Rokůsek a Hucek. Pohůnek ještě nebyl uznán za hodna kosy; se ženskými posečenou trávu rozhrabával, stoje jako mužská hlava v jejich čele.

I Frantík se chopil svých hrabiček a začal pomáhat, ale práce mu nešla od ruky.

A dlouho netrvalo, povšiml si dvou velkých, zelených kobylek, vysoko vyskakujících, jako by ani neskákaly, ale lítaly. A ještě ani neuvážil, k čemu takové kobylky jsou a co s nimi počne, a již byly obě pod kašketem. Kašket byl dosti těžký, sám se tlačil k zemi a bránil kobylkám proklouznouti.

Co s kobylkami? Kdo jste lidé dobří a víte, co s kobylkami, běžte na Skobouc luka a povězte Frantíkovi, co s kobylkami, zvláště jsou-li již pod kašketem!

Frantík upřeně se dívá na kašket, upřeně se dívá, ani okem nemrká. A kašket už není kašketem, ale velikánskou maštalí, jako má kníže pán, a v té maštali pár urostlých, krásných koní, takových už nikdo nemá. A ten pár najednou se tak rozplemenil, že je jich tam celé stádo, hřebci, valaši, kobyly i hříbata; kdo jsi nevychodil aspoň čtyři třídy, ani jich nespočítáš.

Frantík je pánem všech. Přicházejí kupci Bavoráci, přicházejí kupci Rakušáci, každý odepíná bachoratý opasek, a třesk! peníze na dřevo – za nejpozdnější hříbě letůšně nabízí celé to bohatství. Frantík neprodá, za nic neprodá, ani za miliony není nejpozdnější hříbě letůšně. Všechny si nechá a pořád si je bude nechávat, až bude mít koní jako strejček Kojan včel. Podívá se ten kluk Bartoň! A koní bude takové vojsko, že půjde od nich, jak poběhnou, přenáramný vítr, a padati budou stromy i domy, a ten kluk Bartoň poletí povětřím jako pírko. To se, kluku podíváš na roj! U Frantíka Skobouc ne včely, ale kobyly rojiti se budou! Tu máš!

„A to nám přišel pěkný pomocník!“ ozval se hlas otcův, jenž přivedl dělníky na nový řad.

Frantík hleděl, jako by z nebe spadl. Ani se vzpamatovati nemohl, kde je a čí je. Popatřil na čepici a ta mu vrátila vědomí a vládu nad sebou. Tam jsou! Hoja, tam jsou! Jen je neplašit! Nedbaje otce, neodpovídaje mu, jde opatrně ke kašketu. Ve svrchovaný čas přišel – jeden z koní se již dobýval z maštale. Frantík maštal obratným pohybem ruky sebral, a přesto, že ji zvrátil vzhůru nohama, nestalo se žádné neštěstí a oba koně zůstali v ní.

„Tatínku, já tady hned zas budu,“ řekl otci konejšivě, aby mu aspoň dobrým slovem a útěchou dal náhradu za své silné paže. Pevně drže zavřený kašket, pospíchal domů.

„Šťastný věk!“ řekl otec.

„Škoda, že plyne jako voda,“ dodali sekáči.

Ale Frantík neslyší pochval svého věku a peláší, až se mu sukně odhazuje.

Frantík běží. Oči i tváře mu planou. Neví, co se s ním děje. Nese svůj sen o koních v čepici a čepice mu je dražší všech pokladů světa.

Cesta ho vede kolem louky Kojanouc. I na ní pracují sekáči a hrabačky a Kojan je vede jako Frantíkův otec. Tytam jsou doby, kdy z čáslavky pohlížel na strejčka Kojana s obdivem, jakého neměl ani pro svého otce. On nenávidí všecko Kojanouc, a zvláště toho kluka Bartoně! Neví proč, ale nenávidí, myslí, že nenávidí. Jestli se mu nepodaří plán o koních, jen oni budou vinni! Ne a ne, aby mu dopřáli, aby měl něco lepšího, než oni mají, něčeho, čeho oni míti nemohou.

Ouve, již je veta po krásném, slunném snu o koních. Frantík vidí po louce Kojanouc poskakovati zrovna takové kobylky, tak zelené, s takovými křídly. Srdce mu to rvalo jako tehdy, když se probudil z luzného sna o čtyráku a čtyráku v hrsti nebylo. Ale Frantík tentokrát nedal se pro zklamání do beku. Ne! Spurné kobylky z kašketu vyhodil na louku Kojanouc.

„Abyste měli ještě víc!“ zvolal obrácen k pracovníkům.

„Strejček Kojan to mohli dobře slyšet. To jsem jim dal!“ Frantík si furiantsky kašket narazil, až se mu pod ním uši odchlípily.

A zase zdvihl paty. Kdykoli byl během unaven a musel jíti krokem, aby nabral dechu, říkal si nahlas: „Bartoňovi namelu!“ A když se mu zdálo, že hlas jeho zní dosti strašně, dokládal ještě strašněji: „Kde ho potkám, namelu!“

Doběhl domova. Na maminku si vzpomněl, ale přáním, aby ho nezahlédla. Skrčen, šoural se podle sadového plotu na sad. Tu se vzpřímil a rozhlédl.

VII
Jak se smířil Frantík s Bartoněm

Několik dní na sadě nebyl. Co měl tolik práce s děláním sena, zapomínal na sad. A jak na sad vkročil, pocítil, že je tu něco nového. Neklidná mysl nebyla s to hned uhodnouti, co by to bylo. Frantík dlouhým a rychlým krokem dal se do obchůzky po sadě, zkoumá zrakem, sluchem i čichem, co tu nového. Sluchem počítá, kteří ptáci z kterého hnízda se vyvedli, ale hnízda neprohlíží, má jiné starosti. Oko na výslunných místech pozoruje zazrávající jahody a trávnice. Utrhl jich několik, ale jazykem nezpytoval jejich chuť, nedal jejímu smyslu, aby si poliboval na drobném ovoci, na které se tolik natěšil. Prostě je spolkl jako dravý vlk. Třešně jsou náčervené, dozrají za několik dní. Frantík učísl několik, co mohl výskokem dosáhnouti, a poslal je za jahodami. Jablka a hrušky byly jako kulky. Vyplivl, ošklíbil se, zahodil.

A pořád určitěji pociťoval přítomnost něčeho nového. Již se divil. Zmírnil krok, zastavil se – hoja, až ví, co je to! A jásavě vykřikl.

Po sadě rozvoněla se stolistá růže. Byl to jediný růžový keř v celé vsi. Všude na sadech měli vrátičku, balšám, melisu, pantličky, brotan, i pivoňky a karafiáty, ale růži stolistou měli jen u Skobů. Jak si to Frantík uvědomil, a zvláště jak si připamatoval, že stolistá růže je něco, čeho nemají ani Kojanouc, náramná pýcha naplnila jeho duši.

„Ať se ukáže, kdo se může pochlubiti takovou růží,“ pomyslil si, „ať se ukáže ten kluk Bartoň a se mnou se rovná, co se růže týče!“

Růžový keř stál při zdi, která Skobovu živnost oddělovala od Kojanovy, na místě, kde Frantík nejčastěji se pokoušíval vyškrabati se na zídku, aby viděl Kojanouc včely. Když tu byl posledně, na keři byla teprve poupata, jež Frantíkovi nestála hrubě za povšimnutí. A nyní taková krása!

Frantík po špičkách, jako by byl v kostele, kradl se ku keři, opíraje se prsty rukou o zídku. Ano, v kostele! Ale což to platno, že šel v kostele po špičkách, když jeho srdce bylo plno zloby, zášti, nenávisti, plno černých plánů pomsty na tom, kdo mu ani stéblo v cestu nepoložil? A to byl Bartoň!

Čím blíže byl keři, tím více se loudal, tím více byl okouzlen jeho krásou a vůní. Keř byl ještě mladý, rozložitý a růžemi a poupaty byl jak osypán, takže se podobal veliké růžové kytici. Na Frantíka účinkoval novostí: loni tu ten keř také byl, růže měl a voněl, ale což to bylo platno, že se růže rozvily, když nebyly ještě rozvity Frantíkovy smysly. Jinak je letos. Frantík letošní opovrhuje Frantíkem loňským, jejž pamatuje, jak růže necitelně rozškubával a rozdupával, jako by mu byly něco udělaly.

Současně z druhé strany zdi šel za vůní růžového keře Bartoň Kojan. Jej ta vůně již loni a předloni naplňovala takovou rozkoší, jako žádná jiná, ani lípina. Lízal tajně na zídku – po růžích pokukoval. Jednou již již vztahoval po růži ruku, ale vtom se ozval za ním hlas: „Netrhej, však jsi nesázel!“ A Bartoň honem ruku odtáhl a seskočil. To tatínek ho tak napomenuli, hlas keřův to nebyl, a přece v duši Bartoňově zůstalo něco jako podezření, že ten růžový keř na sadě Skobouc umí mluvit a okřikne ho sám, kdyby zas po růži sahal a tatínka při tom nebylo.

I když si pomyslil, že keř by třeba se neobořil, ale pronesl slova „Netrhej, však jsi nesázel!“ jen tak slabounce slabounince, jako kdyby vánek letěl a keřem zaševelil, měl strach, tajemný strach z něčeho nepozemského. A z důtek neměl takového strachu, jako z pomyšlení, že by Skobouc růžový keř byť jen vzdechem promluvil, až by mu sahal po květu, aby jej odcizil.

Se strachem zápolila v srdci jeho mocná, nepřemožitelná touha po růži. Bartoň ještě nikdy majitelem růže nebyl, utrženou v ruce neměl, přímo k ní nepřivoněl, vždycky jenom na vzdálenost vůni její si liboval. Celým tělem mu projížděl pocit blaženosti, pomyslil-li si, že by růži měl a ona byla jeho, že by si její květ dával k nosu, ke tváři, k čelu i uchu, aby se přesvědčil, když už je tak spanilá vzhledem i vůní a tak hedvábná na ohmat, není-li v ní zavřena ještě nějaká líbezná písnička, teninká jako zašustění dvou žitných suchých stébel.

Strach a touha válčily spolu v Bartoňovi několik dní. Mezitím jak mohl, byl na zídce a růžový keř opatrně pozoroval. Nutno říci, že se bál strejčka Skoby, jemuž nevěřil. Kdyby ho strejček u růží viděli, ojej, ti by asi zahřměli a zahřešili! A což kdyby ho polapili s utrženou růží v ruce!

Ale i strach ze strejčka Skoby ustupoval touze, jež konečně byla tak silná, že Bartoně jako za obě uši táhla. Marně se vzpěčoval, musel pod zídku, na zídku, ale nad zídku hlavy nevystrčil. Keř měl zevrubně obhlédnutý, věděl, kam sáhnout, aby některou růži uchvátil.

Když Bartoňova ruka počala po růži hmatati, Frantík právě se dokradl k růžovému keři, ostražitě vstoupil na hrbol, jejž zedník jako schválně pro Frantíka nechal, a pevně uchopil malou ruku ze sousedství.

Oba hoši stanuli si tváří v tvář, stojíce na stěně zídky. Frantík Skoba v kašketu s kohoutím pérem, Bartoň Kojan v klobouce svislé střechy, jenž po mnohém prožitém trápení znenáhla nabyl zas nejprvnějšího tvaru, jaký mu mistr kloboučník dal, když byl kus plsti poprvé narazil na formu.

Jaké byl barvy? Duhové. Kdyby totiž někdo vzal všechny barvy duhové, smíchal je v jednu a přidal koptu, nabyl by asi té barvy, kterou měl klobouk Bartoně Kojana.

Bartoň byl na svůj věk vysoký, ale teninký jako proutek. Krček měl jako house, a na něm byla velká hlava, jež neustále se pohupovala jako makůvka. Vypadalo to, jako by stále svědčil. Přední zuby dal lišce a ona mu za kostěné ještě byla dlužna železné. Rozumí se, že Bartoň jako školák nosil kalhoty, ale teta Kojanka nemohla žádnou mocí dosáhnout, aby Bartoňovy domácí kalhoty měly více než dva knoflíky křížem; dva knoflíky, jedna šle. Knoflík na kalhotách Bartoni všude vadil a netěšil; ale když po dlouhém a marném sebepřemáhání jej uřízl a stopil v kapse, bývalo mu, jako by byl získal veliký poklad.

Tak proti sobě stáli Frantík a Bartoň na zídce. Frantík Bartoně pevně držel za ruku a propichoval jej zlostnými pohledy litého nepřátelství. Bartoň pociťoval, že je v chybě a že již již byl by býval i v hříchu. Bílá, trochu pihami skropená tvář zarděla se studem a rozpaky, jež mu dokořán otevřely kolozubá ústa. Ústa jako by ke všemu se usmívala a hlava přikyvovala. Pohledu Frantíkova polapený Bartoň nesnesl. Frantíkovi dodáno tím vědomí převahy, a déle neotáleje, přistoupil k výpovědi války.

Vyplázl na Bartoně jazyk.

Bartoň jako by se usmíval a přikyvoval.

Zakoulel očima a zařval.

Bartoň se usmíval a přikyvoval.

To vše ještě více dráždilo vztek Frantíkův. Hledal pro Bartoně jméno, které by jej do samé duše urazilo, aby se přestal usmívat.

„Kuliferdo!“

Bartoň se usmíval a přikyvoval.

„Kluku zlodějská!“

Bartoň se již neusmíval. Ústa se mu zavřela, tvář zbledla, hlava ještě se kývala, prsa počala hluboce a rychle oddechovati, nos funěti. Stala se mu strašná urážka pro nic za nic a s urážkou křivda. On sice po růži sahal, ale neodcizil, a kdyby! Tu je toho, o jednu růži!

Bartoňovi bylo těžce ublíženo, a ten pocit naklonil mírku mravné převahy na stranu jeho.

„Tohle by žádný z Kojanů neudělal!“ řekl vážně.

„A co byste udělali, co?“

„Kdybychom my měli takový růžový keř a růže jeho tak pěkně Skobovům voněly, pozvali bychom je: Natrhejte si, načichejte se. A kdyby je měl Frantík Skobouc tak rád jako já, já bych každého dne u zídky ho čekal a řekl mu: Která se ti zdá nejkrásnější, tu ti utrhnu.“

„Myslíš, že my, Skobové, vás neznáme, Kojany? To věřím, že bys mne u keře čekal, že bys mne i nechal růži utrhnout, ale za růži bys mi čepici vzal a parádil se v ní před celou vsí: Tu čepici s krásným kohoutím perem vzal jsem Frantíkovi Skobouc, když nám kradl růže.“

„Není pravda,“ bránil se Bartoň, „já bych ti ještě jednu přidal.“

„A co Skoba potřebuje, aby mu Kojan přidával? Počkej, já tobě přidám!“

Nepustě ruku Bartoňovu, vyhoupl se na zídku a srazil Bartoňovi klobouk.

„Tu máš!“

Hlava Bartoňova byla neobyčejně ježatá.

„Ježku!“

Frantík rozehnal se i po té pokrývce hlavy Bartoňovy, ale Bartoň se uhnul nazpět, a Frantík vezma pocháb, spadl do zahrady Kojanovy.

„Zle je se mnou,“ pomyslil si. „Bartoň si na mne zavolá včály, včály mne obsypou jako kožich, žahadel dají nesčíslných, oteku jako kadečka, ani mne tatínek a maminka nepoznají – a ten kluk Bartoň se mi vysměje.“

Ale Bartoň včel nevolal. Ústa se mu zas dokořán otevřela a hlava rozkývala.

„Už se mi směje,“ pomyslil si Frantík, leže na zemi. Bál se včel, a tolik už o nich věděl, kdyby sebou zmítal, že by se naň tím spíše narojily. Zachovával tedy nucený klid i vyčkával, co začne Bartoň. Frantík byl srdce hrdinského a Bartoni ustoupiti nehodlal ani po nehodě, která ho potkala.

A co Bartoň?

Bartoň sáhl do kapsy a vyndal tuze krásný pakfonový, vypouklý knoflík s ouškem, jenž někdy jeho otci dobrou službu konával, dokud jej Bartoň tajně neodpáral. Maminka na jeho místo přišila jiný a knoflík zůstal v držení Bartoňově. (Vidno, že i Bartoň byl nádoba hříchu.) Knoflík od tatínkových koženek byl mu z celého pokladu, který nosil v kapse kalhot, nejvzácnější. Co chvíli jej vytahovával, cídíval o koleno i rukáv a vzhlížíval se v něm. A nyní jal ho takový nával velkomyslnosti, že tento skvost vytáhl a podával Frantíkovi.

„Na!“

Frantík nechtěl svým očím věřiti:

„To mi dáváš?“

„Dávám.“

„Zač?“

„Že jsi spadl.“

„Za to dostaneš růži.“

Frantík se sebral, ulomil růži, dával ji Bartoňovi jednou rukou a druhou mu podával mosaznou kotulku z koňské ohlávky.

„Abys měl nádavek.“

Zdálo se mu, že je Bartoněm příliš bohatě obdarován, a hrdá jeho mysl chtěla míti vědomí, že on, Frantík, byť i byl dar neodmítl, dal za něj dar cennější.

Bartoň radostně přijal i růži i kotulku.

„Ale ty mi dáváš moc,“ řekl žasna nad náhlou štědrostí Frantíkovou.

„Vím,“ odpověděl Frantík, „ale nedávám zadarmo. Chci, abys mne provedl včalami na váš dvůr.“

Nehoda mužnou mysl Frantíkovu nezlomila, ale naopak povzbudila ji k odhodlání, které se v ní dávno strojilo.

„I provedu,“ děl Bartoň svolně.

Vzal jej za ruku a vedl. Po několika krocích Frantík zalitoval, že se na tak nebezpečnou cestu vydal. Ale neříkal ničeho, zaťal zuby a šel.

„Jen sebou nešij,“ napomínal jej Bartoň. „Kdo sebou mele a se ohání, včaličku uhodí a ona mu dá žahadlo. Kdo je pokojný a hodný člověk, tomu není se báti včaliček,“ opakoval Bartoň po babičce.

Ve Frantíkovi hrklo. To je to: je-li člověk hodný! Ale to svědectví si Frantík o sobě dáti nemůže. Bartoň se mu zdá příkladem všech ctností, on sám sobě hříšníkem hříšníků.

„Bartoni,“ slibuje potichu, „já ti už nenamelu!“

A za následujícím krokem: „Bartoni, až bude pračka, já budu vždycky na tvé straně!“

A zas: „Bartoni, já na tebe nikdy nesvedu, co sám vyvedu špatného!“

Vzpomněl si na svůj nejtěžší hřích, kterého se dopustil, měsíc tomu, ve snu, jak hodil kámen do studánky, a ze studánky vyšla Panenka Maria s Ježíškem na lokti a Ježíšek měl na skráni od kamene bouli jako holubí vejce. On tehdy ten veliký hřích svedl na Bartoně, ale tou lží dopustil se hříchu nového. Nyní nadešla chvíle, aby vzal za své hříchy odplatu.

„Panenko Maria,“ slibuje dál, „já už nikdy do studánky kámen nehodím!“

„Ježíšku, já tě už nikdy kamenem neudeřím!“

Bartoň se hrozí hříchů Frantíkových, ale nepouští jeho ruky. Ničeho nemluví, sám očekává, že včaličky vrhnou se na Frantíka a ztrestají ho. Ale včaličky Frantíkovi neublížily, Bartoň jej šťastně provedl za úly, ke dvířkám ze dvora do sadu.

Frantíkovi se ulehčilo. Ulehčilo se mu nejen proto, že nebezpečí ode včel minulo, ale také že se duše jeho očistila od nenávisti a závisti k Bartoni. Kál se čiře. Ještě mezi dvířkami chopil Bartoně za ruku, sklopil zkroušeně oči a zaprosil, nápodobě při tom, jak se velcí navzájem zaprošují, když jdou v postě k boží správě: „Bartoni, čím jsem se proti tobě prohřešil, odpusť mi, pro bůh prosím!“

A Bartoň vážně: „Odpusť ti Pán Bůh!“

Vešli na Kojanouc dvůr jako nejlepší kamarádi. Odtud každý den bývali při sobě a Frantík Bartoni sám růže přinášel. Teta Kojanka ráda to viděla a oznámila to strejčkovi: „To se ti stala s těmi chlapci divná věc! Jak je jim možno, jsou u sebe, pořá šišli-mišli, šišli-mišli a co jeden to druhý, jako dva volouškové pod jedním jařmem.“

„I my tak bývali s otcem Frantíkovým,“ povzdechl si Kojan a oddal se vzpomínkám na dětství.

[1] Vesničané v některých krajích říkají místo „hospodář“ nebo „sedlák“ po sousedsku „strejček“.

[2] „Teta“ tolik co „hospodyně“ nebo „selka“.

[3] Strunkovice, městečko nad říčkou Blanicí, mezi Bavorovem a Prachaticemi. Od vesnice Stožic, v níž přítomný děj se odehrál, jsou Strunkovice asi 2 hodiny cesty na jihozápad vzdáleny.

[4] Stožice jsou jen asi půl hodiny k jihozápadu od Vodňan daleko.

[5] Dykyta, látka hedvábná, tkaná na způsob plátna.

[8] Semeno hlávkového zelí nebo krmné řepy.

[10] Veliký měděný peníz, jenž platil tolik jako osm haléřů.