Černohorští junáci

Utlé mládí své Marko Miljanov strávil na pastvě, kde měl o samotě jako druhdy patriarchové dosti času, aby přemýšlel o věcech božských a lidských. Po dvanáctém roce, kdy všichni Kučové již na něho patřili jako na denici hvězdu, vzcházející nad Komem, otec dal ho na starost Josovi Stanojeviči, znamenitému tehdy vůdci Moračských hajduků, aby ho naučil bojovati. Pod vedením Stanojeviče Marko záhy vynikl tak, že se stal nejenom Černohorcům oblíbeným hrdinou, ale že i Turkům i Albáncům vynutil úctu a zároveň takového strachu jim naháněl, jako nikdo od Skenderbega. Avšak i jeho čestnost, bezúhonnost, nezištnost a moudrost slavena byla od přátel i nepřátel široko daleko.

To bylo, když na Černé Hoře panoval kníže Danilo, muž neobyčejný, jehož desítiletá vláda znamená v nových dějinách Černé Hory dokonalou epochu. – Když se prohlásil za světského knížete a vymohl si od velmocí uznání svého důstojenství, Danilo jednou rukou bránil zemi proti Turkům, druhou pak prováděl doma opravy potřebné a užitečné. – Jednotlivá plemena žila pod správou vojvod v úplné kmenové nezávislosti a podrobovala se autoritě vladyk jen od případu k případu, libovolně. Danilo podjal se nesnadného úkolu, že veškeru moc soustředí v sobě a své dynastii. Že to nečinil z příčin osobních a sobeckých, dokazuje, že jednal dle společného plánu s knížetem srbským, jenž ho nepokládal za soupeře, nýbrž za věrného a nadšeného spojence.

Černohorci dotud bojovali jen za svobodu náboženskou a nespořádanou kmenovou neodvislost. Před Danilem lpěli fanaticky na víře pravoslavné a k jednokrevným bratřím jiného vyznání nebyli snášelivi. Srba katolíka považovali tak za nepřítele jako Turka. Danilo je učíval: „Černohorci, v každém Srbovi spatřujte svého bratra, ať se jakkoli křížem znamená!“ Černohorci mu porozuměli a za dvacet let potom dospěli k poznání, že netoliko Srb katolík, nýbrž i Srb mohamedán jest jejich bratrem, což jest již úplné národní uvědomění.

Danilo také horlivě pečoval, aby junácký charakter černohorský očistil úhon, které na něm natropily domácí rozbroje. Vydal za tou příčinou zákoník, jenž krátce a určitě vytknul pravidla právního života černohorského. Lidu přikázal úctu ke hlavárům a stařešinám, ale tyto pokutoval, když nad prostého Černohorce se popínajíce urazili ho. Stranní a nespravedliví soudcové musili zaplatiti náhradu tomu, komu svým rozsudkem křivdu nebo škodu způsobili. Dovolil souboje (mejdany), ale svědkové nesměli při nich svým stranám pomáhati, jako dosud bylo zvykem; tím dovedl, že neshody osobní mezi dvěma Černohorci nerozšiřovaly se na jejich přátelstva, rodiny, ano i celé kmeny. Zloděje dopadeného při krádeži dovolil bez okolků zabíti. Křivé žalobce trestal tak, jako by potrestán byl ten, koho obžalovali, kdyby žaloba zakládala se na pravdě. Zloděj, po třetí z krádeže usvědčený, propadl hrdlem. Cizinci, jenž by se na Černou Horu jako do azylu utekl, dal úplnou svobodu osoby, majetku i náboženství; dokud řádně se choval, dotud nikdo nesměl se ho ptáti, jaká jest příčina jeho útěku, tím méně úředně ji vyšetřovati. Duchovním rozkázal, aby lid poučovali a k dobrému nabádali nejen ve chrámě, nýbrž všude, kde se jim udá. Sám předcházel dobrým příkladem. Vyšel-li na procházku, odpočíval-li pod stromem, vykládal lidu, jenž ihned ho obklopil jako kuřata kvočnu, historii černohorskou, srbskou i slovanskou, poučoval jej o přítomnosti a otevíral pohled do budoucnosti.

Vychovanci jeho jsou dosud nejzdárnějšími syny Černé Hory. K nim náleží též Marko Miljanov.

Když harambaša Stanojevič padl, Marko byl krátký čas vůdcem osiřelé čety, načež odebral se na Cetyň, aby knížeti Danilovi jako perjaník sloužil a při tom učení jeho do sebe sál. Co Marko, osmnáctiletý jinoch, vyrostlý na divokých skalách a stráních, jen tušil, to Danilo jasně vyslovoval. Sešli se tu nejmoudřejší učitel a nejvnímavější žák.

* * *

S Markem Miljanovem sloužil knížeti Danilovi za perjaníka jeho druh a vrstevník Marko Mirkov Ivanovič, o několik let starší Marmiljana, ale zato i vyšší o dobrou hlavu. Chlapík jako hora, silný jako obr, svižný a hbitý jako jelen, švarný jako panna. Odvážlivostí nikterak nestál za Marmiljanem, jenž nad něho vynikal větší bystrostí a prohlédavostí, zkrátka vlastnostmi, které každého vojína, jenž je má, dělají vojevůdcem, aniž se tím újma činí chrabrosti ostatního mužstva. Oba Markové byli spolu již ve škole Josa Stanojeviče, od kteréžto doby se stali nerozlučnými přáteli. I do služby knížecí spolu vstoupili. Danilo, zvyklý po černohorsku každého toliko jménem volati, nazýval pro rozeznání Marka Ivanoviče Markem Velikým a Marka Miljanova Malým.

Zatím co Markové prodlévali na Cetyni, rodáci jejich, Kučové, uchystali Danilovi branný odpor. Danilo na ručest poslal proti nim vojsko, jemuž rozkázal, aby se s povstalci nemazlilo a jak možno nejdříve obnovilo pokoj. Bylo třeba jednati rychle, neboť neshody s Tureckem opakovaly a množily se každým dnem. Chtěla-li Černá Hora býti silná navenek, musila míti doma mír. Černohorci vedli si na Kučích bezohledně a krutě. Vzpoura byla v čas udušena, kuče povstalců popáleny, zbraně jim za pokutu odňaty. V drahocenných zbraních spočívalo bohatství Kučů. V jediné kuči Jovana Popova Černohorci sebrali dvacet pět „ledenic“ (bambitek ryzím stříbrem oblitých, které se skví jako led), z nichž nejlacinější měla cenu 100 talířů. Kořist po starém obyčeji připadla vítězům. Kučové byli pokořeni, odzbrojeni, vydáni Danilovi na milost a nemilost, ti Kučové, kteří se nelekali valných vojsk tureckých, když na ně spojenou silou z několika stran dorážela.

* * *

Kučové ze své strany poznavše, že s Danilem nejsou žerty, neměli chuti v odboji pokračovati, tím méně, že po přemoženi víc a více vzmáhala se mezi nimi strana, která pochopovala, že země musí býti uvnitř svorná a spořádána, má-li býti silná na venek. – Také viděli, že jsouce zbaveni zbraní, nemohou prozatím nikomu vzdorovati, a kdyby zpřetrhali všechny svazky, které je poutají k Černé Hoře, že by byli odkázáni na pomoc Turků. Nebylo jich tajno, kdyby pravici vztáhli, že by Turci oběma rukama ji chopili – ale tím by se dopustili zrady na svých předcích, na své minulosti a víře, a tak velice Kučové vášní nedali se zaslepiti.

Tyto okolnosti vnesly do popředí mladého Marka Miljanova. Kučové již dávno měli k němu zření jako k příštímu nástupci hodnosti vojvodské. Mluvilo pro něho hlavně to, že si získal neomezenou důvěru knížete Danila. Přemožení Kučové chtěli si především zachovati staré právo, aby si směli hlaváry voliti. Knížeti vítězi již nemohli odpírati práva na stvrzení hlavárů. Kdyby si volili za vojvodu muže, který by knížeti byl proti mysli, nepotvrdil by ho, a není nepodobno, že jim potom bude za náčelníka dosazen člověk, který ani není z jejich plemene. Marko Miljanov tedy byl za vojvodu zvolen a od knížete potvrzen.

* * *

Tři Kučové přijeli na Cetyň, aby si nového vojvodu odvedli domů. Byli to: strýc jeho Spasoje Jankov, Novo, syn Spasojův, a Novák Milošev. Upustili od četnějšího průvodu, aby se nepoplašili pohraniční Turci. Mimo to jiní Kučové než Markovi blízcí příbuzní a přátelé byli by se tehdy ještě stěží dali pohnouti, aby zavítali do nenáviděné Cetyně, před níž nedávno musili se pokořiti. Marko si od knížete vyžádal, aby s ním propustil i jeho dobrého druha Marka Velikého.

Když pět Kučů bylo k odjezdu z Cetyně připraveno, zastavili se na dobrých koních před konakem, Marko Miljanov před nimi. Seděl na bezúhonném bělouši, jenž bujně se pod ním vzpínal, ale přece poddával se poslušně nejslabšímu potrhnutí uzdy. Oděn byl černou dječermou, na nížto třpytily se zlaté prýmy, na dva prsty široké. Na hlavě měl černý kučeravý kalpak, za kalpakem stříbrné péro, zpod kalpaku hrnula se do čela hustá kštice černá a drsná. Bílá tvář, jemná tak, jako by slunce nikdy na ni nesvítilo, zruměněla se hrdostí jinocha, jemuž nadešla chvíle, kdy mužným činem přiřadí se ke sboru hotových mužů.

Marko shoupl se z koně, otěž podal Marku Velikému a lehkým krokem bral se do audienční síně.

„Gospodáru,“ Marko krátce hlásil, „jsem připraven, abych se uvázal ve svůj úřad a vzal od tebe odpuštění.“

„Již tedy pusť, milý bratře, štiku do rybníka,“ nedůvěřivě prohodil vojvoda Mirko.

„Vojvoda Mirko nemá v tebe přílišnou důvěru,“ vece kníže, chtěje, aby se Marko přede všemi objasnil.

Marko sebevědomě, ale klidně a prostě odpověděl: „Já jsem se o hodnost, která na mne mladíka vznesena, neucházel, a beru-li ji na svá bedra, neučiním žádných slibů, ačkoliv jsem si vědom své odpovědnosti. Mně by bylo dosti, kdybych do smrti mohl dlíti při tobě, jasný kníže, tvým věhlasným hovorům naslouchati a tobě sloužiti na důkaz, jak velice tě ctím a miluji. Ustanovila-li vůle národa a tvoje jinak, já poslušně podstupuji svůj úkol a vroucně si žádám, abych Černé Hoře prospěl tím směrem, který tys mi ukázal. Ale když už jsem postaven v čelo části národa, veřejně vyznávám před tebou, vojvodou Mirkem i těmito junáky přítomnými, že považuji za svou povinnost, abych nejprve národu sloužil a pro jeho dobro pracoval. Národ byl dříve než panovník; i králové musí národům sloužiti. – Nespatřuj ve mně svého otroka, nýbrž svého pomocníka. – Toho nikdo neočekávej ode mne, že bych Kuče nutil, aby se ti do prachu pokořili a stali se v rukou tvých věcí, již můžeš rozbíti, kdykoli si namaneš. O to však se pokusím, abych kmenovcům svým oči otevřel a ukázal jim, že si nežádáš jejich škody a že máš na srdci blaho jejich i tehdáž, když je trestáš. Tak se s tebou, gospodáru, loučím. Budou nás děliti neschůdné hory i hluboké řeky. Zřídka bude mi přáno, abych k tobě zavítal a ze studny věhlasu tvého nového občerstvení si navážil. Nevím, co bude, a pro příští časy jen za jedno se zaručiti mohu: ať se děje, co děje, že neposkvrním svoji černohorskou tvář. Má-li mne vojvoda Mirko za pouhý svůj nástroj, nezazlívám mu za jeho nedůvěru, a nejvěrnější puška někdy selže. Ale na mém černohorství hrady buduj, to tě nezklame.“

Kníže Danilo za této řeči opřel si bradu o kotníky pravice a loket o koleno. Celým tělem kupředu se nachýlil, jako by chtěl býti mluvčímu ještě blíže. Pronikavé oko zadívalo se do Marka a nemohlo se od něho odtrhnouti. Přítomné hovor Markův nemálo překvapil. Staří i mladí myslili nejinak, nežli že kníže najednou se vzchopí, šavli vytasí a Markovi hlavu srazí.

Danilo povstal a pravil: „Kdybys byl mým vlastním synem, krví z mé krve, sotva bys mluvil uchu mému příjemněji, a kdybych já byl na tvém místě, tak jako ty bych smýšlel a mluvil. Propouštím tě bez obav, že bys kdy jednal proti mým úmyslům. – Tam, kde bude tvé působiště, na Kučích, potřebí za správce muže samostatného, který koná, co mu rozum a svědomí káže, a za své konání sám odpovídá. – Nemohu na rozloučenou než přáti tobě i sobě, abys cestou, kudy kráčíš, stoupal mužně a vytrvale ku blahu Černé Hory, ku své cti a mému potěšení.“

Přítomní nepamatovali, že by kníže Danilo byl tak srdečně mluvil k některému z hlavárů. Hrdý a silný panovník, jemuž neradno bylo odporovati, hlaváry přezíral a pokládal je za překážku, která stojí mezi ním a národem. Jen k prostému Černohorci, který nemaje nároků ani na vyznamenání, ani na odměnu, konal svou povinnost, bil se jako lev a strádal jako mučedník, býval podobně blahosklonným.

Kníže pokročil vpřed a podal Markovi obě ruce. Mladý vojvoda kučský dojat okamžikem upřímně se jich uchopil a tiskl je. Jen kníže pozoroval, jak oko mu zvlhlo. Některému ze sladkolících dvořanů se zdálo, že Marko příliš po kamarádsku se chová, a našeptával mu, aby i kníže slyšel: „Polib ruku, nezdvořáku!“

A Marko děl: „Ať žena svému hospodáři ruku líbá, já se tomu mravu učiti nebudu. Chtěl-li bych ti, gospodáru, projeviti úctu, již k tobě mám, nedostatečně bych ji vyjádřil políbením ruky. Před tebou, šlechetný kníže, Marko Miljanov nerozpakuje se pokleknouti.“

Poklekl na hranu stupně a vložil si ruce Danilovy na hlavu jako k žehnání. Kníže rychle sestoupil k němu, pozdvihl ho, objal a políbil.

„Přátelé před sebou neklekají, ale líbají se,“ pravil, a ještě jednou ho pocelovav, tázal se: „Máš nějakou žádost, Marko? Máš-li, vyslov ji, abych ti mohl dáti najevo svou lásku.“

Hlaváři závistivě patřili na Marka. Každý z nich věděl, oč by žádal, kdyby kníže tak blahosklonně ho vybídl. Většina by si přála, aby jim dal „kolajnu (medaili) Obiliča,“ která dosud platí za nejvyšší vyznamenání statečnosti, někteří by žádali koně, jiní skvostné roucho, opět jiní krásnou zbraň.

Marko odpověděl: „Mně, kníže můj, postačí tvoje přízeň. Více si nežádám, a kdybych žádal, znesvětil bych tento posvátný a slavný okamžik sobectvím. Avšak protože mi žádost pronésti dovoluješ, užiju tvé dobroty a poprosím tě, abys část laskavosti, jíž daříš mne, přenesl i na mé rodáky a zapomněl jim, čím se provinili proti tobě a Černé Hoře. Odpusť jim a na znamení odpuštění vrat jim odňaté zbraně. Odnětím zbraní snížil jsi je na ženy, vrácením jich znova je povýšíš na muže. Přinesu-li jim radostnou zvěst o tvé velikomyslnosti, zastaralé jejich předsudky budou rázem vyvráceny a moc tvá mezi nimi utvrzena. Nejtěžší pak díl mé úlohy bude překonán. Ukaž, že umíš nejen trestati, nýbrž i odpouštěti.“

Vojvoda Mirko se zasmál: „Neřekl jsem, že pouštíš štiku do rybníka? Vydej odbojným Kučům zbraně, aby znova mohli proti tobě povstati, a dej Markovi ještě své požehnání, aby je se zdarem proti tobě vedl. Bůh ví, ti Kučové jsou pálení!“

Kníže dělal, jako by slov bratrových neslyšel, a Markovi odpověděl: „Nenaučil jsem se odvolávati ani své činy opravovati. Udílím každému po zásluze jednomu chválu, druhému trest. Kdybych Kučům odňaté zbraně navrátil, právem by si mohli mysliti, že jsem jim křivdil a chybu svoji uznávám! Mimo to zbraně odňaté nejsou v rukou mých, nýbrž v rukou vítězů. Je-li Kučům stydno býti bez zbraní, nechť netouží na mne, ale na sebe. Hleď jim je jinak zaopatřiti.“

„To učiním,“ řekl Marko, jehož hrdost byla odepřením dotčena. Ale jak to dokáže, nevěděl.

Kníže kynul jemu i přítomným, aby se rozešli. Vystoupiv na stupeň, zmizel za závěsem v pozadí. Za ním odešel vojvoda Mirko, podezřele se usmívaje.

Slyšení skončilo k většímu potěšení závistníků Markových, než bylo počalo. Mínili, že rozdvojení mezi knížetem a Markem jest jisto a že ku zjevné roztržce dojde hned, jakmile se Marko ulebedí na Kučích. Rozcházejíce se strkali hlavy dohromady a pokrytecky, jako by jim nic nešlo nad autoritu knížete, se radili, nebylo-li by záhodno našeptati mu, aby honem za Markem poslal perjaníky a své jmenování za kučského vojvodu odvolal. Dobré vůle jim nescházelo, ale hůře bylo najíti člověka, který by se takového ponuknutí odvážil, neboť bylo všem přespříliš známo, že kníže Danilo netrpí sočení a úkladů.

Marko na nic dále se neohlížeje, pospíšil ke svému koni a jako střela vyjel z Cetyně. Hlava mu hořela. Nezazlíval knížeti, že žádosti jeho nevyslyšel, dával mu konečně za pravdu a přiznával, že sám nejednal by jinak. Kdo skutky své opravuje z chyby, do chyby upadá. Celý muž jedná s rozmyslem a čin z činu se vyvíjí jako z klubka nit. V uších mu neustále zněla vlastní jeho slova: „To učiním.“ Vyletěla mu z úst tak maně, nestřeženě, že sám ani nevěděl jak. Marko je považoval za určitou přípověď, již dlužno splniti, aby si nezadal ani před knížetem, ani před svědky. Ale když o ní nyní rozvažoval, jímala ho závrať. Kdyby byl bohat, celé jmění by obětoval na ozbrojení Kučů, aby knížeti ukázal, že mluvil pravdu a nechvástal se. Dobrá rada vzácná!

Když poněkud se utišil a druhové se ho dotazovali, co se přihodilo v konaku, že mysl jeho tak neobyčejně jest dojata, vypravoval vše po řadě, ale pravou příčinu zamlčel. Soudruzi dosvědčovali, že mluvil před knížetem jako pravý Kuč, a líbilo se jim i chování Danilovo. Pronášeli naděje, že prostřednictvím Markovým záhy bude odstraněno všeliké nedorozumění mezi Kuči a knížetem.

Novák Milošev pravil: „Já si knížete Danila libuji, protože má silnou ruku. Dobrý kůň se nepoddá slabochovi, ale pojme-li otěž jeho pravice mohutná, i nejlehčí potrhnutí cítí a poslouchá ho, ačkoli nepřestává se vzpínati a udidlo hrýzti. Kůň takový ovšem nehodí se do tahu, ale na junácké závody, kde hlavy bohatýrů do sázky se dávají.“

Spasoje Jankov, muž povážlivý a pochybovačný, pokýval hlavou: „Ani bych si k srdci nebral, že nám Danilo naprášil, co se do nás vešlo. Není u nás nic nového, že rod vojenský táhne proti rodu, ves proti vsi, plemeno proti plemeni. Proto, že se dnes krvavě pobijeme, můžeme přece zítra býti nejlepšími přáteli. Jenom kdyby nám kníže nebyl zbraní odňal. Toho mu Kučové stěží zapomenou.“

Marko Miljanov pamětliv svého úkolu děl: „Co je vám tak proti mysli, že vám kníže zbraně odňal? Zdaliž je to v krajích našich cosi nevídaného a neslýchaného? Neděje se to napořád, že vítěz přisvojuje si zbraň přemoženého? My sami jsme tak udělali Turkům nesčíslněkrát.“

„A uděláme zas,“ ozval se Marko Veliký, jenž mnoho řečí nenamluvil, ale když ústa otevřel, stálo to za to: každé slovo přesně vyměřené a pádné jako buzdogan Králeviče Marka.

Marko Miljanov užasl nad výrokem svého druha, nápadem výborným a hodným nejlepšího junáka. Skoro sobě zazlíval, že v něm samém taková myšlenka nevznikla, a záviděl by ji Marku Velikému, kdyby byl té nízké vášně schopen. Nuž buďsi! Marko Miljanov, nemá-li zásluhy o myšlenku, tím úsilovněji se přičiní, aby si jí dobyl o provedení. Zdaliž Turci nemají zbraní dosti? Nechť se o ně s Kuči bratrsky rozdělí, jsou-li dobří sousedé! A jako že k tomu nesvolí po dobrém, Marko Miljanov je přinutí! Kučové jsou chudí. Jiné možnosti není, než aby se ozbrojili na útraty Turků. Ale jak?

Citlivý Novo Spasojev děl: „Blaze nám pěti, že všichni máme dobré pušky a ostré handžáry. Avšak věřte mi, že se rdím studem, vidím-li doma tolik statečných mužů, ani zarmouceni beze zbraní kráčejí, a já každému čtu na tváři, že by raději bez hlavy o černé půlnoci turecké děti strašil, než jako baba za bílého dne chodil.“

Povážlivý Spasoje Jankov tak se proslovil: „Kdybychom toho jakkoli dovedli, abychom Kučům nové zbraně opatřili, byli by nám do nejdelší smrti vděčni. Radovali by se, jako bychom je vysvobodili z muk očistcových. Kde jest ještě tajný odpor proti Markovi, rozptýlil by se jako dým. Přemýšlej trochu, Marko!“

Krev se Markovi sehnala do skrání, hlava div se mu nerozskočila. Jak by ho Kučové zbožňovali, kdyby je zprostil ponížení a znova je ozbrojil! Jak by si ho vážili, jak by každého slova jeho poslouchali! Žel že kníže řádně neocenil důležitost a nutnost jeho žádosti!

Novo sundal pušku z ramene, přivinul ji ku prsům jako něžná matka dítě, a tklivě pravil: „Tenká puško, věrná družko, mne od tebe nerozloučí leda hrob.“ Na to ji před sebe postavil, opřev ji o jablko sedla, a pravil „hrozivě“: „Ale to ti povídám, věrna musíš býti a cíle nikdy nechybiti! Zpronevěříš-li se mi, ke mně se nehlas, nejsi již moje, neznám tebe!“ A nohama koně pevněji obemkna, pušku k líci přiložil: „Ukaž, co umíš, ukaž, jaká jsi!“ Namířil na ptáka, jenž vysoko pod oblohou se vznášel. Rána houkla, pták trefený padal dolů. Novo pušku políbil a pochválil: „Hodná jsi, věrná jsi, milenko moje, nemám nad tebe!“

Ale než ji opět na rámě zavěsil, druhové jali se stříleli o překot. Stříleli jen naplano do božího vzduchu, aby se kochali zpěvem pušek. Pastýři černohorští, po stráních a horách po různu roztroušení, stejnou jim odpovídali, jako by za pozdrav děkovali.

Novo posteskl si: „Srdce mne bolí. Všude po širé zemi lidé jsou šťastnější, všude mají bystré pušky, jenom ubozí Kučové jsou bez nich osiřelí. Neručím za sebe, až přijdeme za pomezí našeho plemene a nikdo nás ani takovým výstřelem nepřivítá, jako by se přes koleno plácl, že se nedám do hlasitého pláče.“

Slova Novova jezdce rozlítostnila. Hovor utichl, mlčky jeli dále. Ale lítost náhle jako na povel ustoupila vzteku a divokému rozhořčeni. Uzdu přitáhli, koně pobodli a již úprkem zběsilým pádili maním nemaním, cestou necestou po kamenitých svazích, kameny se odrývaly a rachotíce válely se dolů, oblaka prachu se zdvihala a jezdce zahalovala. Šlo o život při té jízdě. Koně hledajíce rovnováhu, přiléhali bokem ke stráni a téměř se o ni třeli. Jiskry jim sršely pod kopyty. Černohorci, kteří byli poblíž, nemohli se vynadívati na krkolomnou jízdu a radostně jezdce pozdravovali: „Dobré vám štěstí, sokolové!“ Kteří dále byli a rysy jezdců rozeznati nemohli, říkali: „Tam zajisté peláší Marko Miljanov. Jen on může tak pro nic za nic krk do sázky dáti, protože ho chrání víla posestrima.“

Jezdci neulevili, dokud koně nebyli tak pěnou zbroceni, jako by byli z plavidla vyšli.

Vyhnuvše se krvavému Spuži, přebrodili řeku Zetu: a vjeli na území plemene Piperů, jehož serdar Jole Piletič už tehdy byl nejmilejším přítelem Marka Miljanova. Marko chtěl u Jola přenocovati, neboť den již se nachyloval. Mimo to chtěl mu návštěvou i přátelskou poctu vzdáti pro příklad Kučům i Piperům, aby spolu žili ve shodě a blahém srozumění jako jejich hlaváři. Dosud nikdy u Jola nebyl, a nyní se naskytla vhodná k tomu příležitost.

Jole byl tím radostněji překvapen, čím méně se nadál vzácných hostí. Co kuča jeho měla nejlepšího, podal jim k večeři. Bylo hojně tučného masa bravího, mastného sýra s medem, husté kafy, lahodné medoviny, litého vína, prudké rakije i vonného duhanu (tabáku).

Po večeři mužové sesedli se kolem ohniště, kteréž bylo uprostřed kuče na zemi, a jali se vyprávěti o časech přítomných i minulých. Ženské hlavy seděly za muži, jedny konejšily děti, aby muže z junáckého hovoru nevyrušovaly, druhé předly, třetí pletly, čtvrté bedlivým okem pozorovaly, čeho by se junákům nedostávalo nebo čeho by si přáli. Do řeči se nemísily, zachovávajíce pobožné ticho jako v kostele.

Za nastávajícího jitra Marko probudil se nejdříve a přistoupil k oknu. Na západě zacházel měsíc, na východě prvním zábřeskem slunce ohlašovalo svůj příchod. Obojí světlo se mísilo a spolu zápolilo; světlo měsíce sláblo, mocnějším úsvitem zapuzováno. Marko honem probudil soudruhy, aby ještě za ranního pochladu vydali se na další cestu. Jole osedlal si koně, aby pobratima doprovodil.

Přejeli rozvaliny města Diokleciánova, přebrodili řeku Moraču, ocitli se na širém poli podgorickém. Marko Miljanov byl stále před ostatními, ano hleděl je daleko předstihnouti, aby nemusil účasten býti hovoru, žertů a zpěvu. Přemýšlel, jak by svým Kučům zaopatřil zbraně. Postačilo by prozatím, kdyby jich pouze část ozbrojil. Koupiti není zač. Ozbrojení musí se státi na útraty Turků. Ale jak jim zbraně odníti holýma rukama? Kdyby jenom sto, dvě stě Kučů zbraně mělo, již by jich dovedli ostatním vydobýti. Hlava Markova namáhavě pracuje. Nejde mu již jen o to, aby knížeti splnil slovo bezděky zadané, ale i rodákům svým prokázal službu, za kterou mu do posledního dechu vděčni budou.

Zahnuli směrem k Medunu a rozjeli se tryskem po rovném poli. Náhle Marko Miljanov koně zadržel a ke druhům se obrátil řka: „Bylo by nedůstojno vojvody Kučů, aby Podgoricu minul, jeda jí za humny. Pojďme, ať s Podgoričany po sousedsku vypijeme pohár ruměnného vína na svítanou!“

Smělý návrh druhy zarazil.

První promluvil Novák Milošev: „Nemysli na takové žerty, vojvodo, šetři své mladé hlavy. Však s Podgoričany brzy se potkáš a sami ti vyjdou vstříc, o to neměj starostí. Podgoričané od jakživa Kučů nenáviděli jako soli v očích. Tím, že jsi postaven v čelo naše, hněv jejich soustředěn je naproti tobě. Nevítej se s Podgoričany jinak nežli jako vůdce silné čety. Dbej svého života, nedávej ho lehkovážně do sázky. Kdybychom tě pozbyli, opět bychom byli osiřelí jak rodina bez otce.“

Novo Spasojev dodal: „Nestálo by za hanbu, kdybychom přijeli domů bez tebe a kdybychom věrně s tebou všichni hlavy položili, nikdo by nás nevzpomínal ani vděčně, ani slavně, spíše by se staré báby památce naší smály.“

Povážlivý Spasoje Jankov děl: „Když nás Podgoričané pobijí, každý naší krvi marně prolité rouhati se bude. Když nás ušetří nebo s líčeným přátelstvím nás uvítají, upadneme u knížete v podezření, že jsme ho zradili a se starými nepřáteli Černé Hory se smlouvali.“

„A co myslí Jole?“

Jole kroutil si dlouhé kníry a dusil radostný smích. Návrh Markův líbil se mu znamenitě, bujná krev byla pro něj každou kapkou, a hlavárská rozvaha prohlašovala se proti němu. Jole nepronesl svého mínění čekaje, na čem druzí se ustanoví. Ať se dohovoří tak, nebo onak, Jole bude s nimi.

Marko Veliký zatím popojel k Podgorici blíže Vojvoda za ním volal, aby zastavil a dal svůj hlas. Velikán obrátil a tryskem se vrátil.

„Abych pravdu řekl, příteli vojvodo, zrovna mi stejná myšlenka na lebku zaťukala, ale netroufal jsem si propůjčiti jí jazyk za tlumočníka, abys mne snad nepokáral. Návrh tvůj vzat mi je z duše. Kde je nebezpečí největší, všude mne najdeš. Nebezpečí mne vábí jako mouchu med, která na něj chtivě sedá, by jeho sladkosti se namlsala, ačkoli neví, jak z něho nožky vyprostí. Ale déle, jak sám za dobré uznáš, na mne se neohlížej. Marko Veliký umí života se odvážiti, neumí však rozumně uvažovati a rozvažovati. Mně rozumný uvažovatel byl vždy tak směšný jako chlapec, jenž v ruce drží kulatý koláč, a rozpakuje se nevěda, z kterého konce jej načati. Já se do koláče bez rozmýšlení pouštím tam, kde jest ústům nejblíž. Kdo by chtěl projíti hořící hranici, nesměl by se dlouho před ní pozastavovati a rozhodovati: mám, či nemám, ale musil by se do ní vrhnouti slepě. A kdyby už byl plameny obklopen, nesměl by za každým krokem stanouti a hlavu si rozbíjeti, jak by nyní nejlépe bylo nohu položiti, nýbrž musil by oheň letem proběhnouti a nedopřáti mu času, aby z překvapení nad neslýchanou smělostí se vzpamatoval a do žhavé náruče chodce chopil.“

„Pojedeme do Podgorice!“ krátce rozhodl Marko Miljanov.

Na mostě přes řeku Rybnicu zastavila je stráž.

„Ohlaste, že Marko Miljanov, nový vojvoda Kučů, přichází seznámit se s chrabrými svými sousedy Podgoričany.“

Letem se rozletěla po celém rozlehlém městě zvěst, že Marmiljan přijel do Podgorice. Kotláři, kováři, puškaři, pekaři, zlatníci a jiní řemeslníci, kteří pracují na veřejných dílnách na bazaru, první se sběhli, aby viděli mladého reka. Ženy stavěly se do oken; kdyby nebyly na oknech mříže, nejedna by samým chvatem spadla dolů, a kdyby báby a kaduny měly křídla, všechny by se rojem snesly na Marmiljana. Sešla se na rychlo vojenská i městská rada, by porokovaly, jak se zachovati. Zvítězilo mínění Adema agy, že dlužno Marmiljana nejen vpustiti, nýbrž i přátelsky přivítati. Adem aga vyložil, že Marmiljan sotva přijíždí bez důležité příčiny, a že bezpochyby proto vyhledává přátelství Podgoričanů, že zamýšlí Kuče znova vzbouřiti proti Černé Hoře. Všichni si vroucně přáli, aby to byla pravda, ale černé na bílém to nemají. Marmiljan je znám svou smělostí a statečností, a také je možno, že přichází jen proto, aby v Podgorici vyvedl junácký kousek, jenž by mu větší měrou získal srdce a důvěru Kučů než knížecí potvrzení v úřadě. Usneseno tedy, aby Marmiljan s družinou byl uvítán přátelsky, prve však, aby od něho i druhů požádána byla zbraň, jež jim při odjezdu opět bude vydána. Nepodvolí-li se, nebudou do zdí města vpuštěni. Nejpřednější hodnostáři vojenští a civilní vyšli Marmiljanu a skrovné jeho družině vstříc, v čele jich Adem aga, jenž tím časem v Podgorici domohl se největšího vlivu na všechny záležitosti a jehož slovo platilo tam více nežli sultánovo. O slově sultánově, kdyby jim nebylo po chuti, Podgoričané by řekli, že je úředníci jeho překroutili a že by znělo jinak, kdyby bez nevěrných prostředníků přímo jim bylo promluveno. Adema agu viděli a řeči jeho vlastníma ušima slyšeli. Věříce především svým zdravým smyslům, věřili před jinými svému člověku, Ademu agovi.

Adem aga pyšně kráčel, na všechny strany se rozhlédaje. Krok za krokem odměřeně a důrazně na půdu dopadal. Chtěl ukázati se Marmiljanu ve vší slávě a velebnosti, aby si snad nemyslil, že se mu pokořuje.

Na městském konci mostu stana, zlehka se uklonil a tureckým posuňkem pozdravil Černohorce na onom břehu.

„Budiž vítán,“ pravil hlasem mohutným a zřetelným, aby rozuměl všechen podgorický lid; „budiž vítán městu tomuto, kučský Skanderbegu, jenžto se vracíš z nevolného zajetí do své svobodné otčiny. Oko mé poprvé tebe zří, taktéž oči těchto statečných mužů tureckých, kteří se mnou přicházejí tobě přát, abys do našich bran dobro došel. Podgorica sice nikdy nežila s tvým statečným plemenem ve shodě a míru, přece však není slepá pro krásné vlastnosti Kučů. Ačkoliv skutky naše byly skoro napořád nepřátelské, přece my Podgoričané spravedlivě vás oceňujeme, doufajíce, že nadejde doba, kdy spolu bojovat i budeme – spolu opravdu, ale za jedním cílem, nikoli proti sobě. Ještě jednou budiž nám vítán Marmiljane, i výborná tvoje družina. Pevně doufám, že Podgoričané a Kučové potáhnou za jeden provaz, a doba ta snad je nedaleka, avšak dokud nenadešla, dlužno šetřiti nám jisté opatrnosti. Staří naši věděli, proč to činí, když vám, svým největším škůdcům, nebránili vstupovati do svého města za obchodem a jinými účely pokojnými, ale požadovali, abyste se tu neobjevovali ve zbrani. Jménem města Podgorice a tureckého pohostinství prosím vás, junáci Kučové, abyste se podrobili starému zvyku a prokázali předkům našim šetrnost, kterou my k nim máme. To-li učiníte, jste našimi hostmi, a netoliko brány našeho města, nýbrž i srdcí našich jsou vám dokořán otevřeny.“

Marko Veliký za řeči Ademovy netrpělivě sebou na koni zmítal, a když mluvčí dopověděl, ozval se zhurta: „Naposled se jim ještě zachce, abychom zuli obuv svou a hlavy posypali popelem a dali se voditi po jejich ulicích a tržištích jako kající hříšníci!“

Povážlivý Spasoje Jankov se ozval: „Tak bezpochyby Adem aga rozumí držení s námi za jeden provaz. Jeden konec ovážou nám kolem krku jako řezník teleti, a majíce druhý konec v ruce, povedou nás, kde nám uchystali hanbu a smrt.“

Marko Miljanov se usmál, a vytasiv handžár z pochvy, přejel most. Podávaje nůž Ademovi, pravil hlasitě, aby celá Podgorica slyšela: „Žádají-li naši podgoričtí sousedé, abychom k nim vešli beze zbraně, dobře to pochopuji a nevidím, co by v tom bylo pro nás urážlivého, nebo dokonce nebezpečného. Zde Ademe ago, ještě má šavle, puška a bambitka.“

Marko Veliký ochotně učinil po jeho příkladu.

„Hahaha!“ smál se plným hrdlem. „Totě ještě nebylo slýcháno mezi lidmi po všem okrsku světa, kam až slunce dohlédá! Celé město Podgorica bojí se šesti Černohorců a na každého Černohorce jest přes tisíc Podgoričanů. Mně je při tom, bratři Turci, tak blaženě jako nemluvněti, když je chůva pod bradičkou lechtá. Ani bych si neopovážil ve snu sníti, že jsme Kučové tací junáci!

Nate, moji zbraň, nate! Ale dejte pozor na handžár, aby z pochvy nevyskočil a nejal se vaše hlavy rubati! Je to handžár zázračný, očarovaný, který sám Turky seká. Když v bitvě dojde na handžár, vytasím jej, mezi Turky hodím a jen mu řeknu: ‚Koho zasáhneš, žabikuchu, hlava dolů!‘ A hlavy hned se válejí jako makovice.“

„Je to chvastoun,“ vzkřikli někteří Podgoričané ze zástupu. „Kdo jakživ slyšel o handžáru, aby sám hlavy rubal?“

„Nevěříte?“ otázal se Marko Veliký, a vytasiv handžár, již k vydání připravený, dělal, jako by jej chtěl mezi Turky vrhnouti. A pověrčiví Turci počali se shýbati a vyhýbati. Věř takovému Černohorci! Kdo ví, nemá-li přece zázračný handžár?

Marko Veliký teprve se jak náleží rozchechtal, až mu slzy na tvář vyskočily. Ale ostatním druhům nebylo tak do žertu.

Povážlivý Spasoje Jankov žehral: „Tak hloupě ještě žádný Černohorec nepadl, jako se nám přihodí dnešního dne. Lezeme do pasti jako myši. Nikdo z nás hlavy na ramenou nevynese. Marko Miljanov se zbláznil a Marko Mirkov nikdy dobrého rozumu neměl.“

Jole Piletič zakroutil si kníry a zvolal: „Co na tom, zahynu-li? Však mám, kdo by mne pomstil, a jak jen by se zvěst o mé smrti donesla krvavým Piperům, přikvačili by sem jako orlové a z Podgorice nezůstal by kámen na kameni.“ To řka, připravil si zbraň k vydání.

Citlivý Novo Spasojev pravil zticha svému otci: „Je-li nám tu souzeno zůstaviti hlavy, málo se mého srdce dotýká. Nikdy nebudu svého života litovati, ale ještě při posledním dechu učiním si výčitku, že jsem prvorozeného synka svého nepožehnal, aby jej bůh pravoslavný chránil, dokud nedospěje meče a schopen nebude na mých vrazích za mne pomstu vykonati.“

Novák Milošev řekl Novovi: „Měl jsem Marka Miljanova za rozumnějšího. Myslím, že se pokalil na rozumu obcováním se šíleným Markem Mirkovem, jenž se nezná, jakmile mu svitne čáka, že bude moci vykonati neobyčejně smělý kousek, a sází dutou svoji hlavu na kostku pro nic za nic. Marko Mirkov může to dělati, protože prázdná jeho hlava nestojí za zlámanou grešli. Méně věru do sázky dáti nemůže. Ale Marka Miljanova je škoda, že s ním závodí o cenu bláznovství. Rád život každou chvíli nasadím, ale musím věděti proč a zač. Liška, když leze do políčených želez, jest aspoň vábena vnadou, jíž by se ráda zmocnila a pro niž do nebezpečí se vydává. Oba Markové jsou jako divocí býci, kteří se ženou čelem do tvrdého dubu nebo skály, kde si je jistě roztříští.“

Ale všechno reptání neprospívalo. Nespokojencům nezbývalo než následovati příkladu obou Marků a Jola Piletiče, aby nezavdali příčiny k výsměchu, že mají méně odvahy. Černohorci odevzdali zbraně a vjeli do města. Ohromný dav shlukl se kolem nich a s jásotem je doprovázel. Turci měli radost jako ptáčník, jemuž nejvzácnější ptáci sedli na vějičku. Měli blahé vědomí, že Černohorci jsou nyní jejich a že mohou rozhodovati nad jejich žitím a bezživotím.

Dokud Černohorci zbraní nevydali, Turci měli poctivou vůli, že jim ji při odjezdu vrátí; ale když je nyní měli bezbranné ve svém středu, změnili svou mysl, z nížto zpupnost, sveřepost a násilnická choutka vymetla všecku poctivost do nejmenší mrvy. Cítili svoji tisícinásobnou hmotnou převahu, ale chtíce nechtíce musili uznávati v duchu, jak při tom všem jsou maličcí naproti těmto šesti černohorským junákům. Jak oni, tak krotitel dravé zvěře klade hlavu do tlamy tygrovy, jenž tuto opovážlivost trpí, ačkoli se pro ni sám na sebe vzteká. Sevře-li čelisti jen hravě, jako by chtěl ochutnati krev mladého králíka, hlava člověku oddělí se od trupu. Podobný dravčí vztek na vlastní sílu a slabost opanoval zástupy Podgoričanů. Jásot jejich nevěstil Černohorcům přátelství.

Černohorci porozuměli tomu. Již nikdo nereptal a výčitek nečinil. Byli jedna mysl, všichni hotovi pospolu zahynouti, druh druha neopustiti. Koně ke koni těsně přišikovali.

Oba Markové jeli v prvním páru. Marko Miljanov pln mužné důstojnosti rozhlíží se kolem, vyptává se Adema agy, jenž podle něho kráčí, na to i ono, na věci obchodní i politické, a dává si povídati jména osob, které jsou mu nejnápadnější; jede jako král, když se vrací po šťastné válce vítězoslavně do své stolice, ku svým milým a věrným. Tváří se, jako by neznamenal, že se Podgoričanů zmocnila nepřátelská nálada. Ví, že právě tímto nevšímáním vztek Podgoričanů nejvíce rozpaluje, a to je mu vhod.

A druhý Marko je šťasten, přešťasten. Nikdy mu tak blaze nebylo. Srdce mu překypuje a nemůže v sobě zadržeti, co myslí a cítí. Směje se plným hrdlem, až se okna domů tureckých otřásají, jako když zarachotí hrom.

„Děkuji vám pěkně, bratři Turci, lijepa vi fala, braćo Turci! Krásné jste nám dnes radovánky uchystali! A jak neočekávaně jste nás vyznamenali! Nikdy bych si byl nepomyslil, že je dobrému Černohorci a křesťanu tak se mezi vámi dostaviti: vy pěšky jako boží bravi a Černohorec na vysokém koni jako junák od Kosova. Tak vás rád vidím, ani jste hluboko pode mnou, že vám ani nelze pohlédnouti do černých tváří. Neželím, že uprostřed vás nemám ani handžáru, ani pušky. Je mi tak, jako bych na Komu stádo hlídal. Zbraně sečné a střelné potřebí je na zvěř junáckou, na medvědy a vlky, na skopy postačí hůl. Bohužel ani hole nemám.“

Po straně mu šel nadutý Turčín, dýmaje ze sáhového čibuku, jehož paličku držel směrem koně Marka Velikého, kde by žádnému Podgoričanu nepřekážela.

„Da oprostiš,“ uctivě řekl Marko Veliký, „s odpuštěním, ago,“ a shýbl se pro čibuk, jejž Turčínovi vzal od úst. „Abych měl přece něco v ruce,“ dodal na vysvětlenou. Ačkoli to velmi zdvořile pověděl, Turci počali hučeti jako včely v úle; bylo jim to málo vhod.

„Co se mračíš?“ obořil se Marko Veliký na zavalitého Turčína a klepl jej čibukem do zad. „Udělal jsem ti něco? Ublížil jsem ti já či někdo z mých druhů? Pročpak se tváříš, jako bys nás chtěl ještě po večeři zakousnouti? Ty se mi nějak nelíbíš, komšijo!“

„Čibukem se ženy bijí!“ protestovalo několik Turku najednou.

„Ovšem, můj milý,“ Marko Veliký přisvědčil, naklonil se, chopil za límec nejbližšího výrostka, jenž také nespokojenost projevoval, a vyzdvihl jej k sobě na sedlo. „Neboj se, chuděrko, netřes se, vždyť já ti neublížím!“

„Pustíš ho!“ zařval výrostkův otec. „Jak se můžeš opovážit a dotýkati se pohanskou rukou mého syna, vyvolence prorokova?“

„Nevídáno!“ vece na to Marko Veliký. „I to je vám proti mysli, když se Černohorec s vámi mazlí. A co pak teprv řeknete, až přestaneme žertovati?“

Po těch slovech výrostka popadl, a jako by pohoršen, hodil jej na hlavy zástupu.

„Skolte ho, skolte ho!“ křičeli Turci.

Obličej citlivého Nova se rozjasnil. Zapomněl na bolest, že se musil rozloučiti s přítelkyní svojí puškou, tak jako otec jeho zapomněl býti povážlivým. Postavení již se jim nezdálo nebezpečným, ale nade vše zábavným.

Adem aga napomínal Marka Miljanova, by svou družinu lépe na uzdě držel, aby Podgoričanů neurážela.

Marko Miljanov odvětil: „Kdybychom rokovali o tom, kdo koho urazil, musili bychom přiznati, že vy jste nás urazili první, požádavše od nás, kteří jsme pokojně přišli jako hosté, abychom vydali zbraně. Nebudete snad chtíti nad to, abychom šli vaším středem s hlavami sklopenými jako zajatci? Sneste z naší strany nějaký nevinný žertík, a věc odbude se v pokoji k obapolné spokojenosti.“

Dojeli zatím na bazar a usedli v otevřené krčmě. Adem aga přivolal několik kavazů a poručil jim, aby drželi Černohorcům koně. Nato kázal přinésti kafy, vína i rakije, aby hostí počastoval.

Marmiljan pozdvihl pohár a připil knížeti Danilovi. Turci připili bez odporu. Nato povstal Adem aga a pronesl přípitek: „Na zdraví našemu caru ve Stambole, jehož sláva zastiňuje hvězdy, jenž jest vlastním bratrem slunce a strýcem měsíce, jenž pravou víru Mohamedovu chrání a rozšiřuje, jemuž Alláh vládu propůjčil nade vším oborem světa, jenž jest tak mocný a velebný, že nejpřednější králové a carové jsou jeho many. Na zdraví!“

Marko Veliký se tázal: „Je kníže černohorský také manem sultánovým?“

Adera aga ochotně odpověděl: „Arciže, a to jedním nejmenších.“

„A jsem já také jeho manem?“ Marko Veliký dále vyzvídal.

„Nikoli, manem, nýbrž rájou“ poučoval ho Adem aga.

„A tito přátelé moji jsou také rájou?“

„Inu ovšem, všichni jste rájou, všechny vás Alláh svým věřícím dal, abyste jim robotovali a desátek platili.“

Marko Veliký pohár odhodil: „Tedy nepřipiju!“

„Máš-li pak rozum? Chceš se protiviti zákonu božímu? Alláh sám tak ustanovil, nikdo na tom ničeho nezmění. Vy jediní byste to mohli, kdybyste se odřekli bludné své víry a přijali naši pravou. Tím byste přestali býti rájou a vstoupili byste do šiku jedině pravého boha, kromě něhož není boha.“

„To bychom mohli,“ zpupně se ušklíbaje odsekl Marko Veliký, „ale nechceme. A nuť nás, když nechceme!“

„Nehádej se s ním, Ademe ago!“ promluvil Turčín z davu před krčmou. „Škoda každého slova. Raději pokyň, a rozneseme je na hrotech handžárů.“ „Nemají dosti, že urážejí nás, potupují naši víru i našeho cara.“

Marmiljan vyskočil: „Vy sami se potupujete, zřejmě o sobě pravíce, že jste ochotně prohřešili se proti svatým zákonům pohostinství. Vydali jsme vám zbraně v důvěře, že ani slůvkem o nás nezavadíte, že se přátelsky rozejdeme. Že vám není hanba, Podgoričané! Kdybychom byli jeden proti jednomu, neměl bych vám za zlé. Myslil bych, že vás svrbí dlaň a že chcete jen zkusiti, kdo s koho. Ale my tu stojíme jeden proti tisíci! Boj tak nerovný podnikli by leda sršňové, lidé nikdy!“

Adem aga povstana zvolal: „Aby Marmiljan a družina jeho poznali, že nám nejde o urážky, ani že zastrašiti nechceme tisícinásobnou přesilou, vystupiž ze středu vašeho, bratři Turci, šest mužů, aby byl jeden na jednoho!“

Turci utichli, netroufali si. Po malé chvilce mlčení promluvil beg Bibezič: „Zápas byl by opět nerovný, je-li pravda, že je Marmiljan neranitelný, jak se o něm povídá.“

„Přesvědčíme se,“ děl beg Arslanovič a namířil na Marka Miljanova bambitku. Marko se usmál a postoupil mu vstříc. Nepřisvědčil k turecké pověře ani ji nevyvracel, jenom ukázal, že si z výhrůžky Arslanovičovy ničeho nedělá. Smělý tento klid postačil Turkovi dáti žádoucí přesvědčení. Schoval bambitku a od té doby přísahal na Markovu neranitelnost jako na článek koránu.

Marko Miljanov pokročil ještě blíže k zástupu a kynul, že chce mluviti. Turci se ztišili.

„Vím,“ hovořil kučský vojvoda, „že nic zlého proti nám neobmýšlíte, jakož i my jenom proto k vám jsme zavítali, abychom vám osvědčili dobrou sousedskou vůli. Ale i škádlivý žert musí míti meze, aby neměl zlých následků. Nám nejde o nepřátelství s městem Podgoricou, ale chcete-li nám vyjíti na junácký mejdan, aby se ukázalo, kdo s koho, milerádi budeme vám po vůli. Můžeme se pobíti, můžeme i sázku učiniti, a když jeden prohraje a druhý vyhraje, nebude se nikdo proto hněvati a sousedská naše shoda i nadále potrvá.“

„Baš tako“ (tak jest), hlučně přisvědčovali Turci.

Marko Miljanov pokračoval: „Když souhlasíte, povím vám i to, kolik vás podstoupiti každý z nás sobě troufá. Netázal jsem se o to své výborné družiny, ale jak je i sebe znám, může se vás postaviti proti každému z nás po stu mužů, dohromady šest set.“

Adem aga pokrčil rameny: „Také žvastá! Měl jsem aspoň tebe, Marmiljane, za vážného člověka.“

Zástup turecký dal se do hulákavého smíchu. Marko Miljanov stál nepohnutě na svém místě. Když se Turci vysmáli, Marmiljan opět ujal se slova.

„Nechte mne domluviti, Podgoričané! Zde na bazaru ovšem není pomyšlení na takový mejdan. Kdybyste jej přijali, bylo by nutno, abyste vyšli k nám na Kuče, kde by nám povědomá rodná půda byla na pomoc.“

„Jdižiž, Marko!“ káral ho Adem aga. „Vaše kamení je mrtvé, a pro to neobživne a nepromění se každý balvan v junáka, aby vám pomohl. Za kamením můžete se skrýti, můžete svou záhubu o nějakou chvíli protáhnouti, ale že byste jí unikli, o tom nemůže ani řeči býti.“

A Marko na to: „Trvám na tom, co jsem pravil. Kdykoli se vám zlíbí, přijďte na Kuče v počtu šesti set mužů, ozbrojte se na to, jak nejlépe můžete, vyberte ze sebe nejstatečnější bojovníky, a chutě přijďte, my vás dočekáme a bohdá na hlavu potřeme.“

„Oklameš nás,“ namítl Adem aga, jenž už nabýval chuti vyzvání Markovo přijati a sám proti šesti Černohorcům výpravu vésti.

„Neoklamu. Nepostačí-li vám junácké moje slovo, zapřísáhnu se vám nejčistší věrou, že se na vlas neuchýlím od toho, co si dnes ustanovíme.“

Čáka, že za tak lacinou cenu bude se moci státi vítězem nad pověstným Marmiljanem, lákala Adema agu víc a více.

„Slovo s to!“ zvolal.

„Slovo Marka Miljanova,“ děl kučský vojvoda, podávaje stařešinovi podgorickému pravici.

„Pověz, Marko, ještě jednou, jak zní tvé vyzvání, aby bylo všecko jasno!“

„Ode dneška za deset dní vydá se šest set vybraných Podgoričanů na kučské území. Čím lépe a důkladněji budou ozbrojeni, tím je nám milejší. Nechť každý si vezme třeba dvě pušky, dva handžáry a čtyři bambitky. Kdo raději bojuje koňmo, nechť přijede na bujném koni. Nás šest bude vás očekávati na pokraji našich hor. Co dále bude, o tom dnes hovořiti nemůžeme, ale jakože v boha věřím, věřím pevně i v naše vítězství nad vámi.“

„Nešálíš? Nepovoláš si na pomoc jiné Kuče, nepoložíš je do zálohy, aby na nás vypadli, kde se nejméně nadáme?“

„Chci provésti neslýchané junáctví. Byť i se mi nezdařilo, co obmýšlím, jméno své věrolomstvím neposkvrním.“

„Dobrá. A jaká sázka?“

„Nejiná, než jak obyčejně v našich bojích bývá: zbraně přemožených nechť patří vítězům.“

„Já sám proti tobě Podgoričany povedu,“ nabídl se Adem aga a znova tiskl Marmiljanovi ruku.

„A zvítězíš-li,“ dodal Marko, „doprovodím tě do Podgorice a vyprázdníme tu potom pohár na zdraví cara ve Stambole, což vám podá zadostiučinění za dnešní odpor Marka Mirkova.“

Ujednáno. Podgoričanům sázka byla na nesmírné potěšení. Rázem zapomněli, co jim Marko Veliký přeřekl, a blížili se k němu důvěrně, každý mu něčeho nabízeje: tabáku, rakije, vína. Byli si jisti, že Černohorci prohrají, a tím jim srdce změklo. Jistota Podgoričanů byla tím úplnější, že družina Marmiljanova pradivně na smlouvu pohlížela. Sám Marko Veliký byl nevrlý, kabonil se a neviděl podávaných podárků.

Když přátelé měli Podgoricu za zády, navalili se na Marka Miljanova.

„Tedy jsi se přece zbláznil,“ řekl strýc Spasoje Jankov.

„Vyváznutí není,“ mínil Novo. „Celých devět dní budu svého synka líbati a desátý půjdu na smrt.“

„Jeden proti stu!“ rozumoval Novák Milošev. „Byl jsem už také v ledakteré bitvě a šarvátce, slabší počtem byli jsme vždy, ale bylo-li nás méně než jeden na deset, raději jsme se boji vyhnuli.“

Jole Piletič proslovil se: „Já důvěřuji Markovi a spoléhám na něho. Má zajisté něco za lubem, co nepochopujeme, ale ví, co mluví a dělá.“

„Bude-li nejhůře,“ vece Marko Veliký, „popadnu nejtěžšího a nejkostnatějšího Turka za nohy a budu jím o druhé mlátiti jako žito.“

Marko Miljanov pravil: „Chci Kučům zaopatřiti zbraně. Ne-li všem, prozatím aspoň šesti stům. Šest set ozbrojených Kučů ozbrojí i ostatní. Zosnoval jsem plán takový, aby Podgoričané sami nám zbraně přinesli.“

„Ale jak toho se ctí dokážeš?“ tázal se Spasoje Jankov. „Tu nebude zbytí než dopustiti se činu junáka nehodného a postaviti naproti Podgoričanům tolik Kučů, kolik jich neozbrojených může postačiti na jich přemožení.“

Desátého dne za úsvitu Podgoričané v počtu šesti set mužů vytáhli proti šesti Černohorcům na území kučské, Adem aga vyšňořený před nimi na dobrém koni. Jezdců byla hezká hrstka. Všichni byli vystrojeni a vyzbrojeni, jak nejlépe mohli. Zpívali si veselé písně, jako by šli na svatební veselí, neboť nikdo nepochyboval o zdaru výpravy.

Skutečně, na pokraji kučských hor uzřeli Marka Miljanova a družinu jeho. Adem aga velel, aby se Turci roztáhli řetězem a Černohorce obklíčili jako honci zvěř. Černohorci čekali, až se jim protivníci přiblížili na puškomet. Seděli na kameni, pušky majíce složeny na kolenou. Ademu agovi se zdálo, že si vedou nemotorně jako děti. Náhle uschovali se Černohorci za kamení. Několikrát vystřelili, netrefili nikoho. Podgoričané vesele stoupají dále jako chlapci za motýlem. Myslí, že už Černohorce mají, ale tu je vidí před sebou zase ve stejné vzdálenosti, unikli jim téměř nepozorovaně. To je dráždí: „Však my vás přece dostaneme!“ Uplynula hodina dvě tři. Za ten čas nezměnilo se nic, ledaže Podgoričané musili se soustřediti a v jedno se sraziti, protože příkré stěny bránily jim postupovati řetězem. Ani toho nepozorují. Počínají se zlobiti, dávají se v běh. Zatím skalní stěny po obou stranách jsou stále příkřejší a těsnější. Táhnou kvapem dále – Černohorci před nimi hotovým úprkem. Podgoričané mají vědomí, že jsou Černohorci ztraceni, jen by je rádi zajali. Najednou vstoupili na větší prostranství. Nevědí, kde jsou, nevědí, jak sem vnikli. Stojí na dně malé kotliny, kde zrovna tak se mohou směstnati. Kolem dokola hrozně rozervané skály, strmé, neschůdné a tak nakupené, jako by jim chtěly spadnouti na hlavy. Kde východ? Kudy vpřed? Kudy vzad? Turci stojí a koprní.

Marko Miljanov objevil se na nejvyšší stěně jako na podnebeské kazatelně.

„Predajte se!“ volá. Ozvěna zvolání jeho opakuje, ale Turci ji přehlušují divokým rykem, jenž rozléhá se mezi skalami jako děsná bouře. Sám Adem aga na Marmiljana namířil, ale ten jen pohrdlivě mávl rukou. Šest set pušek vybralo si jej za terč. Marko zvolna sestoupil a zmizel zrakům Podgoričanů.

A nyní nastal soudný den. Balvany počaly se dolů váleti, v letu jiné srážely a rachotíce řítily se na dno propasti, kde mačkaly těla turecká jako lis hrozny. Nastal zmatek nad zmatek. Nelze uniknouti, nelze se spasiti, nelze měřiti se s Černohorci.

„Marko Miljanov nás zradil!“ volá Adem aga. „Zavolal si na pomoc tisíc Kučů a tisíc nejlítějších ďáblů!“

Marko opět se objevil.

„Jste-li přemoženi?“

„Jsme, jsme,“ odpovídají Turci, „jen zakaž tomuto kamení, aby nás drtilo!“

„Pode mnou, zrovna Ademu agovi před nosem, jest sluj. Tam složte pozorně zbraně, a budete svobodni. Ne-li, způsobím nové zemětřesení!“

Turci smutně učinili tak. Když byli hotovi, Marmiljan zvolal: „Nyní sestoupím k vám. Běda tomu, kdo by na mne ruku vztáhl! Dobrá vílo, buď při mně!“

Stoupá dolů, jako by se na oblaku vznášel. Turky jímá úžas větší a větší. Vše se jim zdá býti nemožné a nadpřirozené.

„Slyšeli jste, jak vzýval vílu?“ táží se vzájemně. „Víly mu pomohly.“

Marmiljan stiskl ruku zarmoucenému Ademovi, jehož tělo bylo sice celé, ale duše rozkrušena.

„Vyhrál jsem,“ dí Marko.

„Ale slovu jsi nedostál! Vás nebylo šest ani šedesát ani šest set, vás bylo tisíc.“

Marko neodpověděl, neboť prozatím bylo třeba Turka zůstaviti v této domněnce. Ukázal jim cestu z propasti. Adema vyvedl na stěnu, kde dříve stál, aby se přesvědčil, že tu není živé duše. Adem aga hluboko sklopil hlavu a přál si býti mrtev. Nejsrdečnější slova vítězova nebyla s to ho potěšiti.

Šest Černohorců sešlo se, aby se objali a poradovali nad zázračným vítězstvím.

Kníže vyznamenal Marka Miljanova kolajnou Obiliče. Guslaři měli vítanou látku ku zpěvům a Podgoričané hanbu takovou jako Marmiljan slávu. Vzpamatovavše se znova proti Kučům, vytáhli v počtu hojnějším. Marmiljan to očekával, proto nebyl nepřipraven. Uchystal jim novou porážku a dobytými zbraněmi podělil ostatní Kuče.

Málo po málu takový strach zmocnil se Podgoričanů, že chvěli se pak již při pouhém vyslovení jména Marka Miljanova.

Tážete-li se kteréhokoli Černohorce, kdo je nejlepším junákem černohorským, odpoví: „Těžko jmenovati jednoho, neboť jsou dva.“ – Jmenuj tedy oba! – „Je to Marko Miljanov a Peko Pavlovič.“

Dostavše tuto odpověď, jděte na Marka, položte mu stejnou otázku: „Ej, Marko, co myslíš, kdo je na Černé Hoře nejlepším junákem?“ Marko, a byť právě ústa jeho žertem oplývala, vezme najednou vážnou tvářnost; co poví, řekne z plného přesvědčení tak, jak myslí. V tom okamžiku se oň skoro bojíte. Mníte, že proto svou líc tak opravdově nastrojil, abyste mu bez nejmenší pochyby uvěřili, až uhodí se na prsa a zvolá: „Brate, prvním junákem Černé Hory, jejž nikdo z vrstevníků nepřekonal, jsem já, Marko Miljanov, abys věděl!“

Je-li vaše očekávání takové, Marko je zklame. Jeť kusem Černé Hory, která byla ke každému dříve spravedlivou nežli k sobě a která by se byla horšila, kdyby někdo před ní vyslovil zásadu, skrytou ve přísloví „bližší košile než kabát“, která neuměla sobě prospěchů zjednávati, avšak uměla se obětovati a krev cediti „za krst časni i slobodu zlatnu“.

Tedy Marko vážně hlavou potřese a zodpoví otázku přesvědčivě a uctivě: „Boga mi, Peko Pavlovič!“ A vy byste jej za tuto odpověď nejraději zlíbali, neboť vidíte, že vyšla ze srdce čistého, šlechetného, z charakteru ryzího.

Tak pořídivše, jděte potom na Peka: „A Peko, buď laskav, pověz, kdo je nejlepším junákem na Černé Hoře!“ Peko pomalu k vám otočí hlavu, změří si vás jako učitel žáka, jenž chodil deset roků do školy a nenaučil se ani slabikovati. Potom zahučí jako hrom za horou: „Což ještě nevíš, co zpívá každý vrabec? – Marko Miljanov!“

Oba junáci dlouho znali se jen podle chvalné pověsti. Peko, jenž byl až do povstání hercegovského knížecím kabadahijou (tělesným strážcem), prodléval více v Hercegovině než na Černé Hoře, a když Marko navštívil knížete na Cetyni, Peka tam obyčejně nebylo.

Plémě Kučů zaujímá v Černé Hoře výjimečné postavení. Kučové dali se dobrovolně k Černé Hoře teprve za knížete Danila. Dříve byli poddanými tureckými a patřili pod správu pašů skaderských, naproti nimž byli v poměru takovém, jako oni naproti sultánům cařihradským. Pašové skaderští nazývali sultána svým pánem, ale sultán musil býti rád, že mu popřávají té cti, a nesměl jim poroučeti v nejmenším. Podobně mohl se paša skaderský pochlubiti člověku věci neznalému, že bojovní Kučové spadají pode stín jeho tří koňských ocasů, ale zatím nesměl na území kučské ani jedinou nohou vkročiti, sice by ji byli Kučové přerazili dříve, než by měla času se odstraniti. Daně neplatili tureckým pánům nikdy ani haléře.

Kníže Danilo, chtěje zvelebiti sílu Černé Hory, uznal za dobré zlomiti moc vojvodů nad jednotlivými plemeny a soustřediti vládu do rukou svých. Nestalo se to bez odporu vojvodů, jenž brzy byl přemožen. Došla řada na Kuče, kteří rozhodně prohlásili, že se rozkazům z Cetyně nepodrobí a zejména, že daně odváděti nebudou; neplatili prý dani Turkům, tím méně jich mohou od nich očekávati Černohorci.

Staří příslušníci Černé Hory jevili tolik smyslu pro státní myšlenku, že uznávali nutnost přiměřených daní, aby mohla býti země řádně spravována. Ano, někteří se cítili zahanbeni, byla-li jim vyměřena menší daň nežli sousedovi, a přistupujíce ku knížeti, činili mu výčitku: „Gospodáru, cožpak jsem já něco horšího než můj soused, že jsi mi ustanovil jen zlatku roční daně, a sousedovi půl druhé? Tu máš, já ti z dobré vůle těch padesát krejcarů doplatím, abys věděl, že tě mám rád.“

Tento příklad na Kuče hrozně málo účinkoval: že platit nebudou a nebudou. Danilo, vydal-li rozkaz, neptal se toho, komu byl dán, je-li mu po chuti, či ne. Když Kučové nechtěli, Danilo na ně, že musejí. Následek sporu byl, že se Kučové proti knížeti Danilovi vzbouřili, popichováni od Turků, kteří jim ukazovali na bývalé doby, kdy Turci před nimi o daních ani nemluvili, a slibovali, vrátí-li se pod jejich panství, že bude zase jako dřív a tak na věčné časy. Danilo vytáhl se zbrojným lidem proti odbojníkům a bezohlednými prostředky zakrátko je pokořil.

Avšak Danilo nepozbyl vítězstvím rozvahy. Věděl, že je záhodno, aby i jako vítěz učinil ústupky, neboť potom nebude mu se obávati, že povstání vypukne zanedlouho znova. Kučové jsouce k tomu přinuceni, slíbili, že se daním protiviti nebudou. Danilo pak, jemuž bylo vědomo, že se Kučové nevzpouzejí proti daním, poněvadž nemohou jejich tíže unésti, nýbrž proto, že všeliké nucené poplatky pokládají za důkaz otroctví, pod jehožto jho šíje skloniti nechtějí, spokojil se pouhým slibem. Na splnění tohoto slibu nedošlo dosud.

Zatím na Cetyni dosedl kníže Nikola a na Kučích přešla hodnost vojvodská na Marka Miljanova. V poměru Kučů k Cetyni nestala se žádná změna po všechnu tu dobu. O důchodech, které z Kučů do státní pokladny plynou, na Cetyni neradí mluví. – Ale za to konají Kučové Černé Hoře znamenitou službu tím, že jsou neúnavně bdělými strážci hranic jejich naproti přehmatům tureckým a albánským.

Cetyň Kučů potřebuje, a proto shovívavě přihlíží k tomu, že jsou jaksi státem ve státě a že Marko Miljanov naproti knížeti je více než vazal vůči suverénovi.

Také zákony a rozličná nařízení z Cetyně vycházející nemají na Kučích platnosti. Tam dosud nezkráceně panují řády patriarchální, podle nichž je vojvoda vrchním stařešinou plemene, hlavou jeho v míru i válce, jeho generálem i soudcem.

* * *

Samostatné, výjimečné postavení Marka Miljanova, jeho věhlas v radě, bohatá životní zkušenost, šlechetnost, poctivost, nezištnost a zvláště skoro báječná statečnost učinily z něho přirozeně náčelníka „staročernohorské“ strany.“

* * *

U cetyňských dvořanů a gospodičičů (paňátek) Marko Miljanov netěší se oblibě. Marko se neptá, je-li jeho jednání komu vhod, a kráčí si maním nemaním svým směrem. Nelze jej učiniti neškodným ani násilně, protože dosud nebyl nalezen rek, jehož by se Marko bál, ani mravně, protože je muž bezúhonný, ano vzorný na vše strany. Nemohou jej nazvati hlupcem, neboť bystrostí zdravého rozumu nikdo se mu nevyrovná, ačkoli je zcela neučený. Nemohou jej prohlásiti za surovce, protože je mysli jemné, ušlechtilé, v níž se poezie vroubí s rozvahou, ačkoli jinak je jako voják přímý, otevřený, co na srdci, to na jazyku. Nejméně pak mohou podceňovati jeho junáctví, jež je známo každému černohorskému dítěti.

V těch nesnázích protivníci proň vynalezli titul „divljak“ (divoch), čímž chtějí na Markovi kárati nedostatek dvořanské hladkosti, ohebnosti v zádech a medu v ústech. – – –

Lze tedy pochopiti, proč je Marko na Cetyni řídkým hostem a jak bylo možno, že se Marko a Peko Pavlovič dlouhá léta osobně neznali.

Marko zavítal na Cetyň. Výjimečně neznamenala jeho návštěva brzkou válku jak obyčejně. Černá Hora užívala doby oddechu, která beztoho nikdy nebývá dlouhá. Na jejím obzoru nikde nebylo nejmenšího mráčku. Také apoštol války pro Hercegovinu Peko Pavlovič byl doma a mrzel se. Cítil bezpochyby, že mu za smíru – Peko by řekl „za zahálky“ – spadá z ceny.

Takovým hostům jako Marko je knížecí konak otevřen vždycky. Marko se přihnal a po krátkém uvítání jej uvedl kníže do „odžaku“, prostranné to síně, kde se shromažďují Černohorci kolem svého gospodára na seděnky.

V některém z přítomných dvořanů vznikla myšlenka, že by bylo zábavno, kdyby se oba turkobijci Marko a Peko dostali do sebe. Kníže byl o tomto záměru po straně zpraven a souhlasil s ním.

„Marko,“ povídá, „je-li pak přece pravda, že jsi nejlepším junákem Černé Hory?“

„Jsem-li, nebo nejsem, gospodáru, mne se o to netaž, nýbrž černohorských guslí, nechť ony tobě odpovědí.“

„Tázal jsem se guslí, ale nedověděl jsem se jistoty; některé ovšem slaví tebe, ale jiné vynášejí Peka Pavloviče.“

„Když vynášejí, dobře jest. Nezávidím té cti nikomu, nejméně Pekovi, a jen bych si přál, aby gusle černohorské ozývaly se chválou i tvých zdejších našeptavačů, a raději hned všech než pouze některého z nich. Ale bohužel gusle mlčí o nich o všech tak jak o jednom.“

„Chceš, aby se nezdálo, že jsi neskromným, a zatím se vyhýbáš přímé odpovědi, což jest u Marka Miljanova věru nápadno. Peko, když v ničem ne, zahanbuje tě otevřeností. Když jsme jemu touž otázku položili, odvětil bez rozpaků: Nemluvte mi o Markovi; Marko nevalja.“ (není k ničemu).

„To Peko neřekl!“

„A řekl-li?“

„Ne, neřekl! Mé oči ho neznají, ale Peko je pravý junák, jenž dá každému rád, což jeho jest! Nemluvím o tom, kolikátý jsem v řadě černohorských junáků, neboť není hodno jednoho strkati za druhého, ani všichni mají rovnou vůli horské vlasti této prospěti. Avšak opováží-li se kdo pochybovat o mém junáctví vůbec – kde jest, ať se postaví přede mne tváří do tváře, a já mu napíšu na záda krvavým písmem, aby po druhé nectným jazykem neutrhal! Než proč pozbývám klidu? Jest mi známo přece, že Peko líčí na stráních hercegovských na turecké kolčavy a vy že pouze berete jeho jméno nadarmo, abyste nás proti sobě poštvali, neboť vám není příjemno věděti, že jediný prst můj, tak jako Pekův, stačí na každého z vás!“

„A co se rozčiluješ? Peko je zde, můžeš se ho sám otázati.“

„Kde že je?“

„Kdož jej hlídá? Je nedaleko, někde v konaku, najdi si ho!“

Ohnivý Marko déle nerozvažoval, podobá-li se pravdě, co tu Pekovi do úst kladeno, a šel, aby jej vyhledal. Prohledal celý konak, až přišel do kuchyně, kde se vaří pro perjaníky a kabadahije.

„Peko,“ zašeptal někdo za ním a Marko vstoupil. Kníže i dvořané zůstali venku, aby přítomností svou nekazili výjevu, jenž nyní nastane, a přece viděli vše, co se bude díti.

„Pomágaj bog,“ pozdravil Marko.

„Dobra ti sreča,“ odzdravil Peko, ani se neohlédnuv. Seděl na zemi vedle ohniště, na klíně mu ležel čerstvě nacpaný čibuk, hrabal pomalu šarapatkou v dohasínajícím uhlí a díval se mračným, dumavým okem, kterak uhel sem a tam ještě zažíří a modravý plamének z něho vyrazí. Těsné rukávy bílé kazajky, drobnými fialovými kvítky postříkané, objímaly mohutné, kyklopské svaly. Stříbrné toky, pokrývající jako pancíř širokou hruď, leskly se v záři ohniště.

„Jsi-li ty onen Peko?“ tázal se Marko.

Peko se teprve nyní malinko ohlédl, aby si přišelce tak jedním okem změřil, neboť člověk, jenž dosud Peka nezná, musí býti hostem z daleka.

„A Marko! Dobro došâ!“ vítal hosta tak laskavě, jak jen hromový hlas jeho dovoloval, ale zůstal seděti na svém místě a hrabal se v uhlí dál.

„Jakpak mne znáš?“

„Tak, jak o tobě lidé vypravují. Dovtípil jsem se. Je-li ti vůle, sedni ke mně a povídej, co dělají podgoričtí Turci.“

„Nepřišel jsem, abych se bavil s tebou babím žvástem, však přišel jsem, abych se tě otázal, kdo z nás je lepší junák.“

Otázka tato vyloudila Pekovi úsměv.

„Ty!“ odpověděl.

Marko se zarazil, úsměv Pekův byl mu podezřelý.

„Proč?“

„A proto: mnohokráte pobil jsem Turky zle vždycky hrudí proti hrudi, čelem proti čelu, a toho jsem nedokázal, abych vítězil, ukazuje nepříteli záda.“

Marko měl na vybranou, aby ve slovech těchto spatřoval poklonu, nebo urážku. Učinilť Peko vtipnou narážku na taktiku Markovu, jenž při každé srážce s Turky napodobí nejprve útěk, svede nepřítele na předčasné a nerozmyslné pronásledování, vláká jej i do nástrahy a bez dalších obtíží pobíjí. A tak Marko skutečně vítězí, obrácen k nepříteli zády. Kdyby nebylo o něm známo, že útěk jeho znamenal krutou porážku Turků, mohlo by mu lstivé a zdánlivé utíkání sloužiti k necti.

Marko pochopil smysl odpovědi Pekovy a zasmál se jí. Umějíť se junáci tak dobře potýkati vtipem a břitkými hovory jako zbraní.

„A myslíš, čóče Peko, že není pro šelmu Turka až příliš mnoho cti, obrátí-li se k němu moji Kučové zády?“

„To bývala vždy má řeč.“

„Co?“

„Že hlavní sídlo cti Kučů leží v zádech.“

„A proto bezpochyby Peko dosud nepovstal, aby pohlédl strašnému Marmiljanovi do tváře. Či snad čeká, až se Marko i k němu zády obrátí?“

„Kdyby se Marko k Pekovi obrátil zády, neučinil by toho, aby zvítězil, ale aby mu Peko na ně nasázel nepočítaných.“

„Hoj, čóče Peko! Tak ty hovoříš s Markem Miljanovem? Tedy je přece pravda, že jsi se chvástal, jako bys byl junák lepší nade mne?“

„Nikdy jsem toho neřekl.“

„Hle, již troubíš k ústupu.“

„Marko, Marko! Slýchal jsem o tobě, že jsi prudký, ale nevěděl jsem, že jsi nerozvážný. Slova ti z jazyku rychleji utíkají než ty před Turky. Nežertuj se mnou a buď rád, že jsem dosud nepovstal! Neboť kdybych povstal, poznal bys, že nejsi na kamenných Kučích, nýbrž na rovné Cetyni, a že Peko není hloupá turecká sketa, která jako slepá leze do tvé pasti!“

„A slovo s to, Peko! Vstaň honem a pobijeme se, aby ode dneška Černá Hora nebyla v nejistotě, kdo z nás koho předčí. A slibme si, kdo z nás bude přemožen, že až do své smrti všude a před každým bude vyznávat o vítězi, že je lepším junákem nad něj.“

„Rozmysli si, Marko, ještě jednou, co pravíš! Neboť až povstanu, nezbude ti juž na rozmýšlení času!“

„Rozmyslil jsem, hola, neotálej, sice budu tě míti v podezření, že se chvástáš, abys mi chlubnými slovy nahnal strachu, netroufaje si paží.“

„Nu pro mne a za mne, když si vlastní záhuby mermomocí žádáš, vyhovím ti.“

Peko zvolna povstal, jako by ještě váhal, a pomalu se narovnával, podoben hoře, ana na počátku světa, když se hory tvořily, znenáhla z roviny jako baňka vystoupila a stále se výš a výše tyčila, až hlavou narazila do stropu nebes, jenž konečně přítrž učinil, aby dále rostla.

Na první pohled se zdálo, že Peko, sevře-li Marka do svých železných paží, rozdrtí ho a všechna žebra v něm přeláme. Peko si byl tělesné převahy vědom. Natahoval se, napravoval si kříž a jako mimochodem ukazoval Markovi pěst, těžkou jako perlík a pádnou jako hrom.

Marko jen se k tomu usmíval. Věděl, zůstává-li tělesnou silou něco za Pekem, že je nad něj svižnější, obratnější a že nemá na vítězství o nic méně čáky než Peko.

Peko uhodl jeho myšlenky.

„Ty se, Marko, spoléháš na rysí ohebnost údů, ale dej si pozor! Jakmile tě sevřu do náruče, nebudeš ohýbati se, ale svíjeti jako červ. Pojmou tě úzkosti, smrtelný pot vyvstane ti na čele, každá krůpěj bude jako zrno bobu, a nezbude ti času, abys přemýšlel o lsti.“

„Při sám bůh, Peko, vsadím nevím co, že jsi po celý život nenamluvil tolik řečí jako nyní. A kdyby tvé řeči stály za babí vzdech, nedivil bych se! Slýchal-li jsi o Markovi dříve, než jej viděl, zajisté je ti také známo, že jej na Kučích i v Albánii nazývají nepřemožitelným. A toho bohdá nebude, abys ty jeho lavoriku (vavřínový věnec) jediného lupenu zbavil!“

„Již vidím, že ti není pomoci. Ajde, da se obidemo (nuže, nech se zkusíme)!“

Protože v kuchyni nebylo místa, šli, aby zápasili v odžaku. Postavili stranou dlouhý stůl, na němž jsou rozloženy zbraně dílem starožitné, dílem na tureckých vojevůdcích dobyté, kteří od staletí o zhoubu Černé Hory ukládali a vždy vlastní zhoubou končili.

Mladík jakýsi chtěl je smiřovati a jal se je naučovati, že souboj není důstojen mužů, kteří si v ničem neublížili. Marko položil mladíkovi pravici na rámě a vážně mu promluvil do duše:

„Milé momče, ptáče jedva opeřené, ty nezpíváš jako tvoji staří. Hlas tvých otců byl jako hlas sokolův, a vy, mládež, neumíte než po křepelkách: pět peněz a pět peněz. Pamatuj si hochu: souboj je vždy čestný. Čestný je, tasíš-li zbraň proti někomu, kdož urazil tebe, tvého pobratima, přítele, otce, matku, sestru. Čestný je, potýkáš-li se s nepřítelem svého národa nebo víry, ale je neméně čestným, měříš-li sílu svoji se druhem nebo pobratimem, nikoliv z nepřátelství, nýbrž jen z junácké ctižádosti, kvůli otužení paže a cviku, abys tím snáze mohl na kobylku nepříteli, až se ti udá a s ním se střetneš. Ty hochu, sobě pamatuj, co jsem děl, a ty, Peko, přihotov se k zápasu!“

Peka netřeba bylo pobízeti. Stál už naproti soupeři, maje pravou nohu nakročenu, a spokojeně se usmíval k výkladu Markovu, jenž i jemu šel z duše. Handžár a bambitky vyňal ze zápasí a stranou odložil, Marko následoval jeho příkladu. Utichli soubojníci i diváci.

Peko opřel levou ruku o bok a pravou pěst nastavil proti Markovi. Rty měl sevřeny, výraz obličeje byl klidný, ano mohlo by se říci, jako by nešel v zápas s pověstným rekem, nýbrž pouze zapuzoval noční mátohu, která ho ze sna vyrušila. Ale kdo mu pohlédl hlouběji do oka, znamenal, kterak Peko znalecky a pevně sleduje každý pohyb Markův, aby uhodl, jaké hnutí bude následovati.

Naproti tomu Marko byl jako živá jiskra. Oči mu blýskaly, jako by jich neměl dvé, nýbrž sto. Každé jeho oko zapjalo se do soupeře jako železná skoba, která nepustí, do čeho zub zaťala. Kdežto každý úd Pekův zůstal chladný jako ze žuly, na celém těle Markově bylo pozorovati vzrušení, oheň, nedočkavost, aby odpůrce již již válel se mu pod nohama.

Marko vzepřel svoji pěst o Pekovu. Nejprve oba ze všech sil tlačili, aby slabší nucen byl změniti své postavení. Podobali se při tom nehybným sochám. Tlačili pět, deset minut, a jeden ani druhý sebou nepohnul. Pouze na lících, jež počaly se zapalovati, a na dechu poněkud zrychleném bylo znáti, že si nehrají.

Najednou Peko povolil, aby Marko, o němž myslel, že musí více sílu napínati, pozbyl rovnováhy, a zapotácel se dopředu. Avšak nestalo se tak. Marko pouze přestoupl a již opět podal pěstí odpor pěsti Pekově. Za minutu opakoval Peko výpad. Tenkrát Marko úplně opustil své stanovisko, nikoli však, že by byl vyšel z rovnováhy, nýbrž aby rozevřel náruč, objal Peka kolem prsou a dal se s ním do junáckého křížku. Peko upřímného objetí nezamítl a snažil se, aby Markovi oplatil objetím ještě vřelejším.

Byla vám to, bratři, podívaná, ani dva nejlepší junáci Černé Hory zápolili spolu o přednost. Knížecí konak až se otřásal v základech, když jeden druhého do výšky pozdvihoval a vší silou jej vrážel do kamenné dlažby, která již pod jejich tíhou začala pukati, jako by ji kladivem drobil a rozbíjel. Marko byl jako blesk, Peko jako hrom. Tak obou reků těla k sobě přilnula, že se podobala tělu jedinému, a to tělu ohnivého draka. Chvílemi se ohýbali k zemi jako dva pružné doubce pod dechem bóry. Tváře obou byly krví naběhlé, prsa násilně oddychovala.

Křížkování trvalo dobrou hodinu. Diváci trnuli a neodvážili se po celou dobu slova pronésti, aniž by dali najevo pochvalu, aniž by některého z reků povzbuzovali, neboť není radno s nimi žertovati. Pochvala i povzbuzení mohly by je dopáliti, pustili by se a vyzvali by do zápasu toho, kdo se mezi ně vmísil – a to by věru bylo lépe položiti se na kamenné stoupy nebo na kovářovu kovadlinu!

Konečně Marko užil podskoku. Tak jej Peko vyzdvihl, aby jej mocně na zem srazil, Marko ohnul nohy v kolenou, a Peko, toho se nenadav, zavrávoral kupředu a málem byl by upadl, kdyby jej Marko nebyl zadržel, což neučinil proto, aby soupeřova klopýtnutí využitkoval, nýbrž aby jej od úplného pádu zachránil.

Pustili se.

„Vyhrál jsi, Marko,“ pravil Peko.

„Mýlíš se, ty jsi vítězem.“

„A jakpak jsem vítězem, když jsem už téměř ležel pod tvýma nohama?“

„Nebyl bys klopýtl, kdybych nebyl podklesl, když jsi se toho nejméně nadál.“

„Však právě tím jsi mne překonal.“

„Nikoli, Peko, ty jsi vítězem, poněvadž jsem proto podklesl, že jsem se bál, aby mne síly neopustily, jinak bych nebyl vzal útočiště ku lsti.“

„Ani moje síly nebyly by vystačily na další zápas. Kdyby nebyly síly mé v úbytku, nebyl bych zavrávoral, bys podklesl desetkráte za sebou. Proto patří vítězství tobě.“

„Nechci takového vítězství, raději ať souboj neplatí.“

„Musíme tedy zápasiti jiným způsobem.“

„Navrhni.“

Na tabuli mezi zbraněmi ležely dva středověké meče, široké jako ruka, dlouhé tak, že sahaly vzrostlému člověku po prsa, lesklé jako zmije. Oba junáci, jakmile meče spatřili, skočili po nich, jako by si byli řekli. Totě něco pro ně! Copak je do zbraní nynějšího zkaženého světa, které umějí sice vražditi, ale jimiž dovede vládnouti i nedospělé rámě výrostkovo. Tenkráte, za Marka Králeviče, kdy mohl řádný junák dlouhým mečem posíci sedm nepřátelských hlav jedním rázem, tenkráte byla doba pro Marka Miljanova a Petra Pavloviče! Nynější pokolení zbraní dávných předků jedva uzdvihne, neřku aby jimi bylo s to bojovati, a jímá je strach při pouhém pohledu na ně.

Vzali meče, zkoušeli ostří, šermovali do prázdna, aby se přesvědčili, jak jimi budou vlásti, točili nad hlavami a jako pruty ohýbali. Meče byly tak pružny, že je bylo možno svinouti do obruče. Naši junáci měli ze svého nálezu nelíčenou radost. Každý pojal svůj meč a hnali se na louku za konak, aby tam pod širým, volným nebem podstoupili nový zápas, jenž konečně rozhodne, komu z nich náleží přednost. Nežli se postavili proti sobě, upřímně se políbili jako bratři.

Meče o sebe udeřily, rány se rozléhaly po celém cetyňském poli, jiskry sršely jako z výhně. Kde byla na Cetyni jaká dušička živá, chvátala překotem, aby se podívala na řídký souboj, o němžto si budou ještě vnuci vyprávěti. Sešli se tu kmeti, muži, hoši, stařeny, ženy, dívky, a robátka, neumějící ještě choditi, přinášely ženy na rukou.

Soubojníci vyrovnávali se i v tomto zápase druh druhu jako dříve. Třesk ozýval se již opět dobrou hodinu, a boj zůstával nerozhodnut. Štěstí neklonilo se ani na tu, ani na onu stranu a drželo spravedlivě jednu ruku nad hlavou Markovou, druhou nad Pekovou.

Čím dále zápas trval, tím urputněji na sebe doráželi, aby hru skončili, než budou síly jejich vyčerpány, ale bojovali pořád se stejným zdarem.

Najednou začal Peko ustupovati, ne však směrem dozadu, nýbrž do půlkruhu. Marko měnil postavení podle Peka, a tu teprve poznal, jak nepředloženě jednal. Peko jej totiž zavedl tak, aby stál očima proti slunci. Marko oslněn letním sluncem i třpytem meče soupeřova, musil sklopiti zrak, ťal nedobře, a Peko málem že mu těžký meč nevyrazil z ruky.

„Rozhodnuto,“ pravil Marko; „zvítězil jsi, Peko, ale přiznáš mi aspoň, že jsi měl se mnou kus krušné práce a že jsi měl soupeře sebe hodného.“

„Copak ti zas napadá?“ obořil se mrzutě Peko. „Vítězství je na tvé straně, nikoli na mé. Kdybys ty mne byl postavil proti slunci, byl bych i já nucen býval oči zamhouřiti a sek by selhal mně jako tobě.“

„Však ti to právě pomohlo k vítězství, že jsi mne tak postavil. Měl jsi výborný nápad, i pro ten nápad zasluhuješ, abys měl přednost přede mnou. Kdybychom bojovali o život, a ne o čest, již by se moje hlava válela po zelené trávě a země by hltala mou krev.“

„Kdybychom bojovali o život, a ne o čest, byly by lstivé moje obraty správny. Avšak že jsme nezápasili o život, neučinil jsem dobře a vítězství je tvé.“

„Nepřijímám takového vítězství.“

„Ani já.“

Marko se opřel o meč a obrátil se k lidu kolem stojícímu.

„Národe,“ volal, „řekni tomuto tvrdohlavému člověku, jenž právě nade mnou zvítězil, že je nejlepším sokolem Černé Hory a že překonal mne, Marka Miljanova.“

Ze zástupu vstoupil do popředí stařec, jenž pokládal se za nejletnějšího z přítomných, což dávalo právo, aby se první ujal slova.

„V míru,“ mínil stařec, „potýkají se junáci, aby se cvičili a tužili pro válku. Lest, není-li zákeřná, je nejen dovolena, ale skutečně žádoucna. Člověk má tělo a duši. Tělo bojuje mečem, duše vtipem. Kdo si pomohl válečnou lstí, dobyl dvojnásobného vítězství. Mluvím pro Peka.“

„Je-li lest nejen dovolena, ale žádoucna,“ protivil se Peko soudu starcovu, „zvítězil Marko nade mnou již nahoře v konaku, kde jsme se křižovali, a nebylo třeba nového zápolení.“

Vystoupil ze zástupu jiný muž a pravil:

„Lest není žádoucna ani dovolena a toliko ji mlčky trpíme tam, kde dodává našim zbraním většího důrazu. Nás je málo, Turků mnoho, deset jich je na jednoho našince. V takové nevoli arci je nám lest vítaným spojencem, protože jsme Černohorci ve světě opuštěni jako sirá vdova. Kdyby však Turci chodili na Černohorce ve stejném počtu, Černohorci by nikdy o lsti nepřemýšleli. Marko a Peko zápasili o přednost, stál tedy rovný proti rovnému. Peko chybil, že použil proti Markovi lsti. Zajisté by se nebyl utekl ke lsti, kdyby nebyl pozbyl důvěry ve svou pravici a meč. Dobře má Peko, že postupuje první místo Markovi. Jedná mužně a spravedlivě.“

Marko osopil se na oba rozhodčí:

„Když prší, bývá bláto,“ posmíval se, „kdo neumí plovati, utopí se v hlubině, – v zimě je zima, v létě teplo. Tolik jsme věděli i bez vás a mohli jste mlčet, nechtěli-li jste vydati soud jednomyslný. Kdož bude pochybovati o tom, je-li dovolena lest! Ale kdo je junák, musí lest předvídati a vtip jeho nesmí spáti – potom učiní lest neškodnou. Tak i meč musí meč soupeřův předejíti dříve, než ostří jeho proklálo hruď anebo uťalo pravici. Peko je sokol a na tom dost! Nikdo není přemožen, dokud se k tomu nepřizná. Já se přiznávám, že Peko obdržel nade mnou vrch, a proto je škoda času i řeči.“

„Dobře jsi hovořil,“ vece Peko, „ale rovněž není vítězem, komu to vlastní vědomí nepraví, a mně by musil jazyk zdřevěněti, kdybych lhal a řekl, že mám jen trochu vědomí vítěze. Junácký čin musí zářiti jako slunce, a je-li možná jen malá pochyba o něm, nestojí za nic.“

„Krátký smysl dlouhých řečí jest,“ pravil Marko netrpělivě, že zápas náš zůstal i podruhé nerozhodnut.“

„Střílejte se,“ ozval se nesmělý hlásek ze kruhu dvořanů Marko se rychle otočil, aby poznal mluvčího, ale nenašel ho a on sám nepronesl svou radu po druhé.

„O znám vás, vy hladké udvorice,“ horlil Marko, „vím čeho si v tajnosti svých duší žádáte, čím bychom se vám nejspíše zavděčili, Peko i já. Jsme vám nepohodlní, závidíte nám, že gusle černohorské našich jmen čestně vzpomínají a vašich ani neznají, ačkoli stavíte se na vysoké podpatky a vypínáte se tu na dvoře jako šunka na kapusty. Zapomínáte, mladí pánové, že junácké slávy nedobývá se doma za pecí, kde kolovrat vrčí, žena se směje a beran se v tučné jíše klokotem vaří v kotlu, nýbrž v poli proti nepříteli, kde ti je kámen poduškou, kde ti déšť smyje tvář dýmem z pušek začazenou a kde ti vítr vlasy česá. A nejvíce vás mrzí na nás, že vám pravdu mluvíme a ženské vaše mravy káráme. Rádi byste se nás nějakým způsobem zbavili, jenž by vašeho ospalého svědomíčka neprobudil, a vítáno by vám bylo, kdyby jeden z nás druha skolil, a nejvítanější, kdybychom se navzájem zahubili oba. Jen proto radíte, abychom sáhli ku zbrani střelné. Již proto, že by nechybil nikdo z nás a že by naše lebky neušly roztříštění, kterého jim dotud nemohly přivésti přívaly kulí tureckých. Zamítám souboj na pušky, neboť není junáků hoden, a zajisté mluvím Pekovi z duše. Marka Králeviče nemohl nikdo přemoci, až přišel ďábel a měl v ruce malou pušku. ‚Hle, Marko Králeviči,‘ pravil ďábel, ‚takový jsem junák, že tímto dřevíčkem a touto malou železnou trubkou tebe ubiju!‘ Marko nevěřil a hlučně se tomu zasmál! ‚Já jsem ti, synku, junák, jejž bys toliko příjemně polechtal, kdybys jej udeřil do zad půlcentovým buzdoganem!‘ – ‚Nic se nesměj, Marko, a já tě přesvědčím. Nastav ruku a dej pozor. Já se ti ani nepřiblížím, a než napočítáš pět, budeš míti dlaň rozbitu. Což kdybych se ti pak dostal na samou kůži!‘ Marko pořád nevěřil a usmál se. Nastavil ruku, a než napočítal tří – neřku pět –, visely mu z ruky hadříčky. Nyní teprve Marko věřil. Zanevřel na zkažený svět, na němž už není místa pro pravé junáky a skryl se do jeskyně nad Bojanou, kde spí, aby zase vstal, až bude srbskému národu nejhůř a zas bude potřebovati junácké síly a cnosti. Tak vypravuje naše píseň o Markovi Králeviči. Markovo koleno dosud nevymřelo docela. Řádný Černohorec dnes jako před sta lety nemiluje boje na pušku a raději se vrhá na vraha s handžárem v ruce.“

Shromážděný lid zbožně naslouchal Markovu výkladu, ale Peko Pavlovič jevil potěšení největší. Nedovedl by toho tolik a tak pěkně namluviti, kdyby mu dal někdo celé carství, avšak právě tak si myslil, právě tak cítil! Díval se na Marka netoliko se souhlasem, nýbrž s netajeným obdivem.

Když Marko domluvil a vůkol ještě panovalo ticho, Peko se slova ujal a pravil:

„Pravdu jsi děl, člověče Marko, že nevole, muky strádání vychovávají junáky. Černohorec nesmí se jen uměti dobře bíti, nýbrž musí umět i strádati, bídu a nedostatky všeho druhu snášeti. Ukažme, Marko, těmto dětem tady, jak dlouho vydržíme bez jídla a nápoje, a kdo koho překoná, bude sokol.“

„Přijímám tvůj návrh, ale ještě něco k němu dodám. Černohorec musí být i hbitý, nohy mu musejí býti čím orlu křídla. Ukažme tedy také těmto dětem, jak jsme dobří na nohy a jaký kraj světa za krátký čas přejdeme. Můžeme obojí návrh spojiti, tvůj i můj. Vydejme se na cestu na tři dni a dejme si slovo, že za ten čas neokusíme ani chleba, ani vody. Ty jdi na Kuče, pozdravuj mou ženu a řekni jí, co dělám a proč se k ní nevracím. Potom se dej dále, kudy chceš. Když bys druhý den pozoroval, že zápas nevydržíš, dej se na zpáteční cestu. A já si zaskočím do Hercegoviny, abych si prohlédl tvůj revír a slyšel, co se tam o tobě povídá. My jsme navzájem o sobě přesvědčeni, že slovu svému navzájem dostojíme. Kdybys mi řekl po měsíci, že jsi nejedl ani nepil, uvěřím tvému junáckému slovu, a tak zajisté i ty mému. Ale kvůli zlému světu je třeba, abychom měli svědky. Vezmi s sebou dva perjaníky. Perjaníci mohou jíti s námi pěšky nebo jeti na koni, a do toreb nechť sobě vezmou chleba, masa i sýra, aby netrpěli hladu s námi. Zejtra ráno vyrazíme, třetího dne s večerním klekáním je lhůta návratu. Kdo dříve přijde a více světa urazí, bude vítězem.“

Než druhý den vyšlo slunce, junáci vydali se na cestu. Každého doprovázeli s přivolením knížete dva perjaníci: jeden pěšky a druhý koňmo, aby se mohli vystřídati. Perjaníci byli hojně zásobeni na tři dni, aby měli také pro zápasníky, kdyby mezi časem od sázky upustili.

Opět kde kdo na Cetyni byl, přivstal si, aby viděl výpravu obou junáků. Otcové vedli hošíky za ruce, matky nesli robátka v náručí.

„Oj, siví sokolové!“ zaznívaly pochvaly ze všech stran.

Anebo: „Sretan put, naše uzdanice – šťastnou cestu, naše naděje!“

„Podívej se, synáčku, a dobře si pamatuj, abys věděl, až dorosteš. Ten živý blesk, jenž se nyní objevil ve bráně konaku, bystrýma očima střílí na vše strany a bodře se usmívá, to je ti Marko Miljanov. Kyne sem i tam, pozdravuje, za pozdravy děkuje, každé jeho slovo žert i pravda – ó jak šťastna matka která tě zrodila, švarný náš Marko!“

„Hleď, milé dítě! Sokola Peka vidíš jednou a do smrti ho nezapomeneš. Kráčí zvolna, těžce, jako by nechtěl, a země div že se pod každým jeho krokem netřese. A což když ho pojme hněv, že turecká křivda jařmí srbskou pravdu, a noha Pekova udeří zemi o čelo! Vzezření jeho jest otevřené, jasné, klidné a vážné, ale úsměv nemá na tváři Pekově domácího práva. Promluví-li ze spaní, sultán ve Stambule chvěje se strachem jako strom osika. Těžko říci, kdo je znamenitější, Marko, či Peko, a blaze Černé Hoře, že je má oba!“

Marko kráčeje zástupem, ohlížel se po známých, podával jim ruce, děti vyzdvihoval do výše a hladil a líbal je.

Peko jda kouřil jako vždy z dlouhatého čibuku, nikoho si nevšímal, pro nikoho neměl slova. Ne snad, že by se vypínal nad nejnižšího bratra Černohorce a neuznával jej za hodna laskavého oslovení! To nikoli. Peko miluje všecky neméně než Marko, ale nemluvnému junáku nic vhodného nenapadá. Však jej Černohorci znají, vědí, že není „řečivý“, a odpustí mu.

Došedše na hlavní ulici, zastavili se, pocelovali jako včera, a každý se dal vytčeným směrem: Peko na jih, Marko na sever. Marko si posadil čapku na témě hlavy a hnal se dlouhým, rychlým krokem. Pěší perjaník za chvilenku zůstal za ním a jezdec musil podle něho poklusávati. Vida po nějakém kuse cesty, že mu průvodčí nestačí, posadil se na kámen a smál se jim. Peko vedl si docela jinak. Krok jeho byl dlouhý, ale volný, odměřený. Modravé obláčky dýmu poletovaly mu kolem hlavy, perjaníci byli mu po stranách, ale Peko s nimi nemluvil.

Neobyčejný zápas byl na Cetyni předmětem obecného hovoru. Někteří tajně zkoušeli, zdali by se zápasníkům ve snášení hladu a žízně vyrovnali, a postili se přesněji než ve svatý týden. Půst jejich ovšem byl snazší, protože sedíce doma, nenamáhali se, a mohli bez veřejné hanby od svého předsevzetí kdykoli upustiti. Chlapci pak měřili se na cetyňském poli od rána do večera v chůzi. Když se třetího dne slunce chýlilo k západu, vybíhali Cetyňané do pole, vracejí-li se junáci. Ale slunce dávno zapadlo, nastala noc a nepřišel ani Marko, ani Peko. Dvořané se netajili míněním, že upustili od svého úmyslu, a nemohouce déle hlad a žízeň snášeti, někde si ve chladné krčmě pochutnávají na skopovině a víně. Však prý beztoho nic není bláznivějšího než bez příčiny, zbůhdarma, trápiti se hladem a žízní, což dokonce není žádný junácký kousek, protože již ten a ten mudrc řekl, že hladový člověk není k ničemu, ani k učení, ani k boji.

Již bylo čtvrtého dne odpoledne a junáci se neobjevovali. Přátelé jejich byli zamyšleni a přemítali, co se mohlo s nimi státi. Oba jsou tvrdohlaví, a když si něco umíní, jsou hotovi všechno nasaditi, aby cíle dosáhli. Dost možná, že někde vysíleni klesli, a chtějíce přece zůstati vítězi, raději mrou hlady.

Konečně před večerem čtvrtého dne zápasníci přišli. Vrátili se oba skoro najednou, jako by si byli řekli. Byli pravda unaveni a vysíleni, a hovorným rtům Markovým nebylo do řeči, neboť byly suchy a oprýskány. Ale když se uviděli, pospíšili si radostně vstříc, a sám nemluvný, opravdový Peko musil se plným hrdlem zasmáti prazvláštní shodě, že i při tomto zápase zůstali si na rovni.

„A kdes byl tak dlouho, člověče Peko?“

„Když jsem vyřídil tvé ženě, že ji pozdravuješ, pomyslil jsem si: A co, času je nazbyt, zaskoč sobě trochu do Skadru a kup Markovi několik přehrštlí skaderských smokev, které jsou nad jiné chutny. I šel jsem, nakoupil smokev, převezl se přes Bojanu a nyní se přes Bar vracím. A smokvy ti nesu. Perjaníci mi dosvědčí, že jsem ani jediné nepožil.“

S těmi slovy vytáhl ze zápasí malý uzlík.

„A kam jsi ty se zatoulal, Marko?“

„Měl jsem podobný nápad jako ty. Jda kolem Nikšiče, řekl jsem si: ‚Když jsi již za hercegovskou hranicí, podívej se do Mostaru, mostarské víno je výborné a Pekovi dobře poslouží, až se navrátí.‘“

„Již je všechno marno, Marko, a vidím, že z tebe nejsem.“

„Ani já z tebe.“

„A kdo zůstane sokolem?“

„Jste oba sokolové,“ volali kolem stojící, „Bůh vás Černé Hoře poživ!“

„Proto přece,“ pravil Marko, „otáže-li se mne někdo, kdo je nejlepším junákem Černé Hory, odpovím, že Peko Pavlovič.“

„Já budu vždy z plna přesvědčení tvrditi totéž o Marku Miljanovu.“

„A ještě něco, člověče Peko: nebuďme si příště soupeři, nýbrž věrnými pobratimy.“

„Myslil jsem si na to cestou.“

Nazejtří Peko opět seděl v kuchyni na zemi vedle ohniště. Měl hosta, pobratima Marka. Hostili se navzájem: libovali si na skaderských smokvách a zapíjeli mostarským vínem.

Jakých starostí nadělalo starému hrdinovi Lukovi Filipovu sto dukátů, jimiž jej kníže obdaroval za to, že na Vlčím dole zajal Osmana pašu! Znám člověka, jenž by se ani okamžik nerozpakoval, jak se sto dukáty naložiti; ten člověk sedí nyní za mým stolem a píše o nesnázích, které takové neslýchané bohatství natropilo Lukovi Filipovu.

Když nastalo příměří a s ním chvíle oddechu, Luka Filipov si umínil, že se bohatýrsky ošatí, jak se sluší a patří junákovi, jejž kníže sám tak velice přízní a pochvalou vyznamenal a jenž se od té doby pokládal skoro tak jako za kmotra Jeho Světlosti. I vydal se na bazar do Rijeky Crnojeviča, by si tam koupil ozdobné roucho, v němž by se vyrovnal každému vojvodovi; co do cti a junáctví beztoho za žádným nestojí. Terzija (krejčí) Arbanas vyložil před něj celý krám zelených dolam, bělostných guní, rudých dječerm a pozlacených koretů. Luka oblékl nejprve zelenou dolamu, pošívanou červenými šňůrami a s rukávy po celé délce rozpáranými a sepjatými kulatými, pozlacenými knoflíčky. Pěkně mu padla, jako by ulil. Prohlížel se zpředu i zadu, a již by ji byl koupil, ale tu si vzpomněl, že takovou dolamu nosí serdar Jole Piletič, vojvoda jeho plemene. Nebyla by to urážka starého Jola? Nevypadalo by to, jako by se mu chtěl rovnati? Co by tomu řekli ostatní Pipeři? Není pochyby, vyláli by Lukovi, co by se do něho vešlo. Ne, nechá dolamu být. Serdar Jole nezasloužil si urážky od Luky, ani Luka vyplísnění bratří Piperů. Zkoušel kus po kuse, ale zas je odkládal. Byly proň vesměs příliš nádherné a gospodské, a zdálo by se, jako by se v nich neskromně chtěl vyvyšovati. Hlavně mu vadilo, že mu hned, jak je na tělo naděl, bylo na prsou nepohodlno, nevolno, těsno a srdce úzkostí se svíralo. Nepoznal toho pocitu dosud, a hruď jeho svobodně oddychovala i v dešti kulí nepřátelských a srdce jaře bilo i vůči smrti – ký div, že pojal nechuť k novému, parádnímu rouchu a raději si podržel šat chudobný a zchátralý. Vlk mění srst, ne však povahu, a dobrý junák nemá měnit ani povahu, ani šat. Polekal se o to, na čem si nejvíce zakládal: o své mužné srdce. To se ozvalo proti peří, jež jiným ptákům přísluší, a Luka je poslechl. Vybral si pouze novou čapku, struku a opánky. Za čapku, na jejímž dýnku bylo zlatem vyšito jméno gospodárovo, kteréž uctivě políbil, dal pět cvancik, za struku devět cvancik a za opánky cvanciku. Dohromady vydal patnáct cvancik čili jeden dukát.

Měl dukátů ještě devadesát a devět a nevěděl, co s nimi. Lidé dobří, mějte slitování a povězte, co má Luka Filipov počíti s devadesáti a devíti dukáty?

Aby si koupil pušku – té nepotřebuje. Koupil by si nový handžár, ale jak by se rozloučil se starým, s tím dobrým, věrným druhem, jenž se mu v žádné seči nezpronevěřil a hlavy turecké řezal, jako by máslo krájel? Starý handžár je sic už valně obroušen, ale zdaž by mu nebylo líto, kdyby jej Luka po tolika platných službách nevděčně odhodil? To by se muselo na Lukovi vymstít, neboť nevděk jest těžký hřích zvláště naproti starobě. Bůh by se proto na Luku rozhněval a po letech by mu splatil touž mincí, jak on uštědřil ubohému starému handžáru. Ne, nerozloučí se s ním, dokud mu jej Turčín z ruky nevyrazí, a nejmilejší by mu bylo, kdyby spolu za své vzali.

Kdyby bylo například před dvaceti a pěti lety, pěkně by si ženu ošatil, aby zářila jako víla; ale žena jest nyní starou babou, a to by již bylo nejsměšnější, aby se stala marnivou – a šaty z ní mladici neudělají, byť i byly samé zlato a drahé kamení. Koupí jí nový šátek na hlavu a vřeteno, aby věděla, že přece na ni pamatuje, třeba byla ženská hlava. Šátek a vřeteno stojí dohromady čtyři cvanciky.

Druhý dukát je šťastně rozměněn, ale zbývá z něho ještě jedenáct cvancik. A jak utratit jedenáct cvancik?

Mohl by i dětem krásné šaty koupiti, avšak z podobných příčin toho neučiní, jako jich ženě nedá. Devadesát osm dukátů a jedenáct cvancik – znamenité to v skutku bohatství, ale kdyby je do posledního groše dětem rozdělil, marně by v nich pýchu probudil a na ukájení pyšných choutek až do smrti ta suma přec jen jest malá. Odbude i děti čapkou; druhý dukát na to padl.

To všechno jest málo – má ještě devadesát a osm dukátů. Kdo se nad ním ustrne a poradí mu, co s nimi? Ach, jen třeba trochu hlavu namáhati! Již to má! Zanedlouho nadejde kuči jeho den „slávy“, totiž den, jejž předkové nepamětných časů slavívali ku cti zvoleného světce a patrona. Té příležitosti užije, aby všechny přátele a známé seznal a bohatýrsky vyčastoval. Ať se kamarádi najedí a napijí na oslavu světcovu, na zdraví gospodárovo i Lukovo! Ať pamatují, kdo Luka byl; že neuměl toliko turecké hlavy kosit a paše zajímat, ale že byl též upřímný, srdečný druh, jenž nemyslil jenom na sebe, nýbrž na všechny, kdož ho mají rádi. A nebude litovati žádného nákladu – vždyť si to může dovoliti; za jeho pasem v pokoji si hoví devadesát a osm dukátečků, každý je čisťounký, zlaťounký a kulaťounký jako malé slunéčko! Roztomilé penízky, brachu! Přesýpáš-li je ze dlaně do dlaně, zvoní tak tence, tak tenince, jako struna z víliných vlasů. Zadíváš-li se jim do tváře, smějí se na tebe celým obličejem tak, že bys je zulíbal. A máš-li je za pasem, je ti, jako by s tebou mluvily, a můžeš jíti daleko a ještě dále a můžeš býti sám samotinký, pořáde tě baví a obveselují. Ale chlubílkové jsou chvástaví. Stále svou hodnotu porovnávají se všemi předměty kolem sebe a šeptají, zač bys je dáti mohl a zač abys jich nedával. Nemáš-li jich mnoho a neposloucháš-li jich dlouho a je-li ti milá duše tvá a pomýšlíš-li na její spásu, nedej se líbezným jejich hláskem okouzliti! Nejsi-li dosti bedliv, omámí tě a zavedou. Vše božské i lidské pozbude pro tebe půvabu. Nebude tě potěšovati ani starostlivé hlazení ženino, ani něžné mazlení sestřino, ani naučení otcovo, ani rada přítelova, ani nevinné blábolení děcka, a stále ti bude vězeti v uších teninký, svůdný zpěv zlata. I ve spaní budeš jej slyšeti, a na okamžik-li umlkne, poděšen se ze sna vytrhneš a klidu nenabudeš, dokud svoji píseň neobnoví tobě na zkázu. Tvůj život bude jako otráven. Co jsi dříve milovával, přestane míti pro tebe půvab a všechny tvé myšlenky jen za kletým zlatem se ponesou. Tvář ti zbledne, čelo se zachmuří a rozbrázdí. Budeš se domnívati, že by tvou nemoc vyléčilo, kdyby zlata bylo víc a zvuk jeho mocnější a hlasitější. A když lék žádaný budeš míti, choroba tvá zhorší se desetkrát a mysl tvá zaslepená zase k témuž prostředku se bude utíkati. Lidé stanou se ti protivnými a ty jim. Budeš se obávati, aby jejich zloba nepřipravila tě o to, co bludně pokládáš za zdroj svého blaha, budeš se jim veřejně vyhýbati a tajně usilovati, abys i z jejich krve zlata narobil.

Jed je zlato, jed takový, který v malinkých dávkách osvěžuje; ale překročíš-li jednou pravou míru, prahneš neustále po množství větším a větším, až se zahubíš. To všechno Luka ví; tak mu otec vypravoval, když jej houpal na kolenou, tak jej máti učívala, když mu kaši vařívala. Byl by gospodáru mnohem vděčnější, kdyby mu byl dal dukátů pět nebo deset. Své potřeby byl by jimi též ukojil a byl by prost nepřekonatelných starostí, které ho nyní svírají. Ale když dostal sto dukátů, co má činit, aby mu hlava neztupěla, srdce nezbabělo, rámě nezměklo? I zdálo se mu, že se v něm nemohla zroditi šťastnější myšlenka, než aby v kuči své vystrojil slávu.

Konal přípravy dalekosáhlé a nákladné. Za dva dukáty koupil pět tučných beranů, za dva čtyři měchy vína, za dukát vinné rakije „prvence“, za dukát mouky a rýže, a menších potřeb, jako je káva, cukr a tabák, také za dukát. Mimo to dal dukát na ofěru. Utratil tak čestným způsobem osm dukátů, načež mu jich zbývalo ještě devadesát, A devadesát dukátů, pobratime, jest ještě příliš veliké jmění, než abys je pokojně držeti mohl, nepotřebuje se báti hříchu. Nutno se zbýti ještě aspoň dvaceti, třiceti, ne-li padesáti nebo šedesáti. Umínil se tedy Luka, že po slávě hodovníky štědře obdaruje, aby jim bylo tak, Jako by je byl častoval některý ze sedmi králů.

Hosté se v den slávy dostavili v plném počtu. Bylo jich deset a k nim se přivěsilo i několik nepozvaných. Ale jako by si byli řekli, že Luku za přátelskou jeho vůli bolestně urazí – všichni s sebou na zádech přivlekli odřeného berana, jen ho na rožeň natknouti. Dlužno je omluviti. Zlého úmyslu sotva při tom měli; snad že si tak příliš navykli vídati Luku chudobného, jen s duší a hladovým žaludkem, že si nevzpomněli, jak nyní za jeho pasem dukáty cinkají. Luka se nemohl zdržeti, aby jim proto neučinil výčitky.

„Bratři,“ oslovil je, „zdaliž pak mne máte za ničemnou rez, za bezočníka a bezlicníka, že jste zapomněli, proč jste pod mou střechu přišli? Přišli jste pohodovati na slávu světitele, který zavítal do mé kuče, a požíti toho, čeho nám Bůh nadělil. A vy jste zatím přilezli s dary, jako bych byl nemocen. Což nevíte, že jest u Luky Filipova všeho dost a že za jeho pasem zpívá sbor Benátčanů? Co je vás tu; všichni jste jich dohromady tolik neviděli!“

„A nechvástej se, Luko,“ odpověděl jeden z hostů za ostatní, „a dukáty si nech a buď pamětliv starého přísloví: Bílé penízky na černé dni schráněj. My ti jich nezávidíme, po nich netoužíme a spatřiti je nechceme. Nech si je a ptáčkům pěkně křidélka podvaž, aby se ti nerozlítali, nežli se nadáš. Zlato je nevěrné, jen přátelství jest věrné. A za zuby drž, a bys neměl žal, pojíme nejprve berany tvoje a potom svoje a nehneme se, dokud poslední kůstka nebude tak čistě ohryzána, jako by ji déšť vybílil.“

„Slovo na to,“ zvolal potěšen Luka, jemuž opět zasvitla naděje, že několik dukátů dobře udá. Když budou déle jísti, bude třeba více vína a rakije, jež zaopatřiti bude na hostiteli. I poslal ihned ještě pro čtyři měchy vína a pět „bočanů“ prvence v sumě tří dukátů. Ale za pasem bylo úlisných Benátčanů ještě osmdesát a sedm.

Pop vykropil a vykadil kuču, odříkal modlitbu a požehnání, načež hosté jeden po druhém k Lukovi přistupovali a přáli mu, aby se mu na přímluvu světitelovu všecko krásné dařilo, i na poli i ve stáji a nejvíce v sednici při ohništi. Luka podal popovi darem dvě voskovice a dva krejcary ku každé nádavkem. Pop zajisté nebyl by se hněval, kdyby byl dostal místo krejcarů dukáty a Lukovi bylo by ulehčeno; ale Luka nebyl by se odvážil jednati jinak, než bylo dávným obyčejem, i kdyby mu byl takový nápad na mysl vstoupil. Mimo to dostal pop velikou proskuru (mešní chléb). Připivše si rakije a nasrkavše se kávy, připravovali oběd.

Ačkoli byla již pozdní jeseň, počasí bylo jasné a teplé. Domácí i hosté roztábořili se před kučou. Nakladli kamení a nadělali ohnišť, zažehli oheň a berany na rožeň nabodané na nich pekli a obraceli, vždy dva a dva jednoho. Když upekli, jali se porce handžáry vysekávati, nevelké, nemalé, každý dle hladu a chuti, tak že průměrně dva byli na berana. Tabule bílým ubrusem postřené Luka neměl a hosté toho nedostatku nepostřehli. Každý seděl na kameně, jejž byl sobě přivalil, a pohodlněji si na něm hověl než car na křesle z aksamitu. Víno kolovalo v tykvích a každý si točil, co hrdlo ráčilo, z měchů, které ležely stranou na zemi. Když se nasytili beranů, přinesla hospodyně na „sofře“, nízkém, kulatém stolečku, veliký „křestný koláč“ a postavila jej před Luku – Luka se pokřižoval, i koláč křížem požehnal, a nato handžárem na kříž rozkrojil na čtyři čtvrtky. Jednu podal popovi, jednu si nechal, a dvě podal hodovníkům. Následoval zpěv na oslavu světitelovu a knížete Nikoly a vzájemné přípitky mezi hosty a hostitelem.

Rozjařivše se vínem, vyskočili, aby se pobavili vojenským kolem. Obnažené handžáry točily se jim nad hlavami a skřeky prorážely nebesa. Po tanci stříleli do terče a závodili skokem na dálku a házením velikých kamenů z ramene. – Večer dojídali, co zbylo od oběda. Po večeři chopili se guslí a provázeli jimi junácké písně. Pozdě v noci ukončili pro dnešek veselí, a zaobalivše se do struk, hledali si kameny, jež by jim byly nejměkčí poduškou.

Ráno začali od repetice a celý den bral se kolejemi včerejška, jenže dnes méně potřebovali, aby se rozkurážili. A protože jídla a pití bylo ještě na třetí den hojnost, zůstali svorně pohromadě, aby nedarovali ani soustečku, ani jedné kapce nápoje. Ale třetí den neminul již tak hladce. Vlezl do nich nepozorovaně ďábel a učinil je příliš bujnými. Pohádali se o jakousi maličkost – sami později se nemohli upamatovati, co že to bylo – a rozštěpili se na dva tábory. Slovo dávalo slovo a zakrátko hosté proti sobě vyskočili, aby se pobili. Jediný Luka zachoval si klid a rozvaděné přátele a pobratimy důtklivě napomínal, aby nedělali hlouposti a smířili se. Hosté byli by tak bez mála učinili, ale na Lukovu škodu, přestali dotírati na sebe a začali se obořovati na chudáka Luku. Abychom dali průchod pravdě, i Luka trocha přebral, a proto nebylo mnoho třeba, by jej klid opustil. Vyskočil na vyvýšené místo, aby ho bylo lépe vidět i slyšet a takto k hostům promluvil: „Bratři a přátelé! Dotud ještě jste mi bratry a přáteli, ale neobrátíte-li svoji převrácenou mysl ihned, našemu bratrství a přátelství bude amen. Pro lítost a hněv ani slova mocen nejsem. Hanobíte práh této kuče, kterou jsem vám otevřel jako srdce svoje. Nemluvím o tom, co mne hody stály, a rád bych vám byl dal ještě na cestu po dukátu nebo po dvou, neboť jich mám z milosti gospodárovy nadbytek. A nyní vám nedám ani zlomené pary, abyste věděli, a dám-li vám co, bude to leda výprask, jestli se okamžitě neutišíte a ruce si nepodáte. Jste horší než Turci. Je-li pohostinnost ctností, je hostovou povinností, aby se slušně a uctivě choval. Povážili jste, lidé bezhlaví, že neurážíte jen mne a moji kuču, nýbrž i jeho Světlost gospodára?“

„Hahaha,“ zněl smích dokola, „podívejme se, gospodára!“

„Ano, gospodára, ještě jednou to pravím. Já jsem se na Vlčím dole s gospodárem pokmotřil a gospodár mi řekl: ‚Luko, přiveď mi zas brzy nějakého Turka živa,‘ a já na to: ‚Bůh ví, přivedu, gospodáru, byť i nebyl pašou.‘ A gospodár mi věnoval sto dukátů. Kdyby nebylo jeho panského daru, nebyl bych vás na tyto hody pozval, už proto ne, že bych nebyl mohl. Co jste u mne jedli a pili, za peníze od gospodára bylo koupeno. A kdo ještě cekne, nabiju mu za sebe i za gospodára.“

„A nechvástej se, Luko! Jehně vlezlo hladovému vlku do tlamy, a ty jsi zajal Osmana pašu, protože se ti dal a neměl zbraně. Však jsi slovo gospodáru dané nesplnil a nezajal už ani nejmizernějšího tureckého vojáčka! Proč? Inu, šelma, nedal se!“

„Vy pochybujete o mém junáctví? Chcete zakusiti mé síly a obratnosti? I s pánem Bohem! Ale dobře si pamatujte, že jsem se držel na uzdě potud, pokud bylo lze a junácká moje čest dovolovala. A co se nyní stane, sami sobě na vrub připište!

To řka, vrhnul se na hosty. Holýma rukama se na ně vrhnul, ale vydalo to neméně než dva buzdoguny šestoperáky. Bušil napravo i nalevo, a kam zasáhl, naskočila modřina nebo boule. Sám arci také nejednu si utržil, neboť milí hosté jeho nebyli z těch, kteří skládají ruce v klín a dobrovolně záda nastavují, když někdo ráčí do nich tepati. Bratři a synové chtěli mu pomoci, ale Luka je okřikl, opováží-li se vmísiti do rvačky, že jim naloží také, co se do nich vejde. I věrná jeho žena jevila živou chuť bojovati statečně po boku svého pána a živitele; ale když si to zakázal, směla se ještě méně prohřešiti proti jeho vůli než mužští členové rodiny. Spokojila se tím, že stojíc na zápraží, Luku povzbuzovala, a přátele a pobratimy jeho, z nichžto stali se nyní protivníci, tupila a kuželem jim hrozila, když chvílemi některý z nich činil konečné vítězství Lukovo pochybným. Ale posléze junácké štěstí naklonilo se rozhodně na stranu zájemce Osmanpašova. Přátelé a pobratimové hleděli se jeden po druhém vymknouti z obvodu, jejž kolem sebe opisovaly pádné Lukovy pěsti. Ale na útěk se před ním nedali – Bože zachraň! –, nýbrž postavili se stranou jako zápasníci, kteří na rytířském turnaji úlohu svoji odehráli. Poslední rána Lukova dopadla – a hostitel i hosté s hlavami vystřízlivělými stáli proti sobě mlčky, jako by se rozpomínali na příčinu, že sláva v kuči Luky Filipova tak nemilý a neočekávaný vzala konec.

„To jste mi nemuseli dělat,“ promluvil po chvíli Luka hlasem lítostivým. „Víte co, udobřeme se a zůstaňme pospolu ještě den, abychom se na smířenou ruměnným vínem nasytili. A hodujme třeba, dokud poslední můj kabát nepraskne, však dobře poznávám, že mi zlato nepřineslo požehnání.“

„Kdybychom tě uposlechli, kdo nám ručí, že se s námi opět nepobiješ? Nejlépe bude, když pokojně odejdeme.“

„A hanbu necháte na mně, že jsem si hosty pozval a nabil jim?“

„Necháme, milý Luko. Měl jsi se více míti na pozoru, sám jsi vinen.“

„Nehněvejte mne znova! Vy jste vinni, vy jste chybili! Kdyby bratr pochyboval o mém junáctvi, uvalí tím na mne povinnost, abych na něm samém dokázal, že se mýlí.“

„Junák musí i pravdu zastávati i pravdu snášeti, když jeho se týká.“

„Opět začínáte?“

„To jsi nevyvrátil, že jsi krom Osmana paše jiného Turka živa nezajal, ačkoli jsi to gospodárovi slíbil.“

S tím se rozešli. Na smířenou nepili ani se na rozloučenou nepolíbili. Rozestali se chladně a mlčelivě, zdálo se, že mají zárodek nepřátelství v srdci. Luka stal se zádumčivým. O zajetí Osmana paše, pochvale knížete a štědrém obdarování před nikým už nemluvil ani se nechlubil, že se „pokmotřil s kučou gospodárovou!“ Dukáty jej už netěšily, a měl jich ubožák ještě osmdesát a sedm! Nejednou se v něm ozval úmysl, že je zahází nebo zakope. Ale zahodíš je, někdo je najde a zakopeš je, někdo je vykope, a kleté zlato bude provozovati na jiných dobrých lidech starou svoji neplechu. Ach gospodáre, zle jsi odměnil Luku Filipova Pipera! Tvůj dar jej oloupil o pokoj duševní, připravil jej o přátele i bezúhonnou pověst, neboť od nynějška budou naň i ženy i děti ukazovati: Hle, totě ten čistý hostitel, který své hosty bije! A dosud bylo u Černohorců zvykem, že i nejúhlavnější jejich nepřítel a Turek, jakmile vstoupil pod jejich střechu, stal se jim osobou posvátnou a nedotknutelnou, již hájili proti každému bez rozdílu, dokud u jejich krbu dlela, a nebili a příkoří jí nečinili. Luko Filipove, ty jsi si dal! Své jméno si pokálel, svou duši zahubil! Zlato již mu nezvonilo ani nezpívalo. Nepřesýpal je z dlaně na dlaň ani nepozoroval, jak se na slunci třpytí. Muselo ležeti zticha za pasem a hlásku nevydati, nechtělo-li, aby s ním bylo zle. Nikdo si ještě neudělal z Luky tak urputného nepřítele jako zlato.

V zimě boje nebylo. Válčící strany uzavřely příměří a jednaly o podmínkách míru. Luka byl nešťasten, slyšel-li, že vojna obnovena nebude, a přešťasten, mluvilo-li se, že jednání o mír zůstane bez výsledku a na jaře že Černohorci zase vytáhnou proti Turkům. Měl k tomu své pohnutky. Žně byly toho roku velmi špatné. Málo se urodilo a to málo nebylo lze pořádně sklidit, protože válka zaměstnávala všechny Černohorce, ba i ženy více meškaly u svých mužů v táboře než doma. Nedostatek a strádání dostavily se do kuči černohorských. I Luka Filipova navštívili tito nevítaní hosté.

„Dobře na tebe,“ Luka se kárával „to ti patří! Hosty milé biješ, když k tobě přijdou na přátelskou sedénku, a těchto nemilých zbýti se nemůžeš.“

„Luko,“ řekla mu jednou žena, „nebuď tak lakomý na zlato, Bůh se na tebe rozhněvá. Proč bychom třeli nouzi, když máme čím ji zažehnati: Dej sem jeden dukát a já půjdu na Rijeku nakoupit ‚brašna‘ (mouky).“

„Mlčiž,“ osopil se Luka, „ženská hlavo! Kdo že je lakom na zlato?“

„Proč je tedy schováváš a raději třeš hlad, než aby ti jediného dukátu ubylo?

„Tomu nerozumíš, ženo, hlava tvá je na to nedostatečná. Jdi do roklí hledat kořínků a na skály hrabat lišejníků, a nežli se vrátím, ať mi uvaříš chutnou čorbu a upečeš bílý koláč!

„Ale Luko!“

„Ani slova!“

Luka sňal pušku z hřebíku, dal si ji na rámě a odešel; nikdo z domácích nevěděl kam a proč. Odebral se na Danilovgrad a rovnou nohou k puškaři. Kázal mu, aby odšrouboval železný plátek, jímž jest okována zadní strana hlaviště pušky; do hlaviště dal vydlabati jamku a do ní vložil osmdesát a šest dukátů, jež tam puškař plátkem opět přišroubovaným zavřel. Dukátem osmdesátým sedmým zaplatil puškaři za práci.

Mistr puškař nebyl si jist, je-li to klam, či mam, co oči jeho vidí. Toť asi má Luka dukátů bečku, že neví, kam je uschovati! Aj ten se vojnou obohatil, a nebyl dodavatelem! A kterak je bohatýrsky štědrý! Mistr puškař nebyl by se osmělil požádati za svou práci více dvou grošů, a Luka mu dobrovolně dal dukát. Nu, ten asi je zazobán!

Puškař chtěl z vděčnosti pohostiti Luku, avšak on pozvání jeho zamítl, řka, že jej doma čeká žena s chutnou čorbou a bílým koláčem. Ani číšky rakije nepřijal, leda ještě že neodmrštil štipec tabáku a smotal si špaňulet. A to jen proto, aby se neřeklo, že zpyšněl.

Pořád byl zádumčivý a zamlklý. Teprve na zpáteční cestě, když byl pod širým nebem sám a sám, náhle se mysl jeho změnila. Poskočil si jako mladík a puškou nade hlavou zatočil jak oštěpem. Potom si pravil: „Nyní mi jest volno a svobodno, jak bývalo. Zlatý ďábel je přemožen a pevně zavřen, odkudž neunikne. Ať v pušce ďábelské skutky koná a Turky hubí až doba znova nadejde, a nikoli spravedlivé duše černohorské. A padnu-li v boji, nechť si vítěz nade ranou vezme všecko mé, co má nějakou cenu, a srdečně mu přeju, aby jej dukáty udělaly šťastnějším nežli mne.“

Vrátil se vesel s písní na rtech. Žena vidouc jej, mínila, že si někde ustrojil dobrý den za peníze, jichž rodině odpírá. Ale když hltavě se pustil do chutné čorby z kořínků a bílého koláče z lišejníků, poznala, že Luko ještě nejedl. Jen mlaskal a se olizoval, tak mu šlo k duhu. Zase byl starý Luka Filipov dobrobromyslný, rozšafný a hovorný. O dukátech nesměl se nikdo doma zmíniti; zato tím raději přetřepával otázku, obnoví-li se na jaře vojna, či bude-li trvalý mír. Kdo mu řekl, že bude vojna, objímal jej, ale kdo projevil domněnku, že z vojny sejde, podráždil jej a dlouho mu to nemohl zapormnouti.

Splnilo se, čeho si Luka tak vroucně žádal. Když se hora přioděla listím, kníže Nikola vydal rozkaz, aby se červenobílé prapory černohorské znova rozvinuly.

Sulejman paša pronikl z Hercegoviny do Černé Hory a měl plán sraziti se s jižní armádou tureckou, již vedl Ali Saib paša. Sulejman obsadil vysoký a nepřístupný horský hřeben, jenž táhne se podél řeky Zety přes celou skoro Černou Horu až na blízko Spuže, pověstné do nedávna turecké pevnosti. Černohorci mu zatarasili cestu na zad i vpřed, ale z důly ublížiti mu nemohli. Sulejman byl jako v nedobytném hradě, o jehožto stěny marně by se rozbíjely nejstatečnější lebky, kdyby si předsevzaly, že jej zboří stůj co stůj. Takového hradu dobyvatel nebere útokem, nýbrž obklíčí jej a čeká, až hlad se mu za pomocníka přihlásí.

Černohorci zaujali místa v údolí a na stráních protějších a dosti měli, když děly a obraty svými Turkům bránili, aby se jejich řetězem probili. Hlad se při mnoha tisících armády Sulejmanovy dostavil příliš brzy.

Na Alim Saibovi bylo, aby se k Sulejmanovi prosekal a jej zásobil. Měl za tím účelem 16 000 pěchoty, 600 jezdců, 30 děl a nesčíslné množství soumarů, na nichž byla naložena spíže pro Sulejmana. Černohorci naproti němu stáli v slabém počtu 3500 mužů se 4 děly. Ali Saib vyrazil kupředu dne 22. máje po starém. Černohorci lstivě před ním ustupovali a postoupili mu některé dosti důležité výšiny. To byl výsledek prvního dne boje.

Černá Hora octla se před okamžikem velice vážným, jenž mohl se jí snadno státi osudným. Proniknutí Sulejmanovo na černohorské území bylo bez odporu značným úspěchem. Kdyby Černohorci nezmařili následky tohoto zdaru a nezabránili oběma pašům, aby se spojili, nastal by Černé Hoře zápas na život a na smrt, jenž by od nich vyžadoval ještě většího a úplnějšího sebeobětování než dosud. Musila by strhnouti se všeobecná řež, v níž by se proti nepříteli obrátila i půda černohorská i nebe. Mrtvé skály musily by se oživiti a padati vetřelcům na hlavy. Země musila by se jim pod nohama rozesmykati a hltati je propastným jícnem. Každé nemluvně černohorské musilo by přes den narůsti na silného junáka. Vše, co se černohorským nazývá, musilo by proti Turkům povstati. Voda černohorská musila by se proměniti v jed, chléb černohorský musil by životy turecké trhati jako puma. Jen potom by ještě mohla zachráněna býti čest Hory Černé a její byt.

Obě strany dobře věděly, oč jde. Soustředivše se na nocleh, postavily stráže, rozdělaly ohně a zachovávaly vážné mlčení. Nebezpečím rostla síla a odvaha Černohorců. Toho v tureckém táboře nebylo. Albánci, kteří tu stáli pod Alim Saibem a zkušeni jsou Černohorců, šeptali si, že Černohorci, jestli kdy, jsou v takových osudných chvílích neodolatelni a nepřemožitelni. Usnuli přesvědčeni, že zítřek šťastně pro ně neskončí.

Z Černohorců nikdo nepromluvil slova zbytečného. Všichni cítili hroznou vážnost situace a nebylo třeba ji objasňovati. Ani se nepovzbuzovali, jen druh druhu němě ruku stiskal. Pravý muž, má-li před sebou okamžik nad jiné důležitý, nepřipravuje naň mysl svou rozčilováním, nýbrž ozbrojuje ji pokojnou rozvahou a ledovým klidem. Tak jednali Černohorci.

Na prvním místě proti Turkům stáli Brďané pod starým senátorem Blažem Radovičem a jeho bratrem Jovicou. Za nimi byli Pipeři pod komandýrem Mijajlem Nikšinem. Podál při Zetě stál Božo Petrovič se zálohou dvou praporů. Vrchní vedení měl Ilja Plamenac. Marko Miljanov byl pohotově, aby se svými Kuči vpadl Turkům do týla ze strany Podgorice. Marko operoval na vlastní účet a úlohou jeho bylo podporovati Černohorce a Turky udržovati v nejistotě.

Luka Filipov vyhledával po táboře přátele a pobratimy, jimž o slávě patrona své kuče tak nelítostně nabil. Měl mnoho, přemnoho na srdci. Dojímal jej i osud vlasti i věc vlastní. Měl před sebou jen dvojí možnost: buď padnouti, anebo zajati živého Turka. Když přítele nebo pobratima našel, nešel k němu, ač by to byl učinil tak rád, nýbrž pozdálečí se naň díval. Pořád se jazyku jeho vnucovala slova: „Co jsme si, odpusťme si.“ Ale zas jej nějaký hlas zadržoval a jemu šeptal: „Až zítra!“

„Až zítra!“ Konečně se pevně rozhodl a složil hlavu na kámen k nočnímu odpočinku.

Časně ráno Ali Saib sešikoval svůj voj u Martinovičů a dal se pochodem k opevněnému monastýru Ždrebaníku, za nímžto stál Božo Petrovič. Brďané, ukrytí za náspy, sypali ze svých pušek na Turky prudký oheň a postup jejich tak zadržovali, že jen jako hlemýždi mohli se bráti vpřed. Ali Saib nejprve chtěl palby černohorské si nevšímati a jí navzdor jíti za cílem. Ale když řady jeho povážlivě řídly, poručil Albáncům, aby Brďany z návrší sehnali. AIbánci zdvihli se k útoku s nechutí, nicméně nepatrný počet Brďanů měl s jejich přesilou krušnou práci. Vida Jovica Radovič, že Brďané již umdlévají, zvolal na prapor Piperů, jenž postaven byl v síle sedmi set mužů za Brďany: „Kde jsi, brate Mijajlo Nikšine? Kde jsou tvoji křídlatí Pipeři? Vzhůru, bratři, pomozte nám v nouzi!“

I vyskočil Mijajlo Nikšin a zvolal: „Za mnou hoši, křídlatí Pipeři! Kdekoli jsme se bili za slávu černohorskou, vždy jsme vítězství rozhodovali – i dnes tak bude!“

„Ako bog da (dá-li bůh),“ vzkřiknuvše dodali Pipeři a bystře následovali svého komandýra. Sedm piperských barjaktarů zamávalo prapory a zatočilo handžáry; postavili se před ostatní, aby jim byli příkladem v bojováni i v umírání. Pipeři shodili z ramen struky i pušky, aby byli lehčí; ženy jejich sbírali odvržené struky a chápaly se pušek, nejen aby je před zmarem uchránily, nýbrž hlavně proto, aby mužům pomohly, kdyby se octli v nevoli. A na sta ženských hrdel volalo: „Pipeři, ukažte, že jste Pipeři! Kdo je Piper, nevrací se z bitvy bez vítězství!“

Albánci, jakmile vzteklé Pipery zočili, obrátili se na útěk. Ali Saib zoře komandoval proti nim oddělení Bosňáků, aby je zadrželi. Ilja Plamenac dal znamení Božovi Petrovici, aby vystoupil ze svého ústraní a vpadl Turkům do boku.

Ej, jací jsou křídlatí Pipeři! Jako bys pustil hejno šerých vlků do stáda bílých ovcí. Ztraceny jste, turecké ovce, zhynuly jste, pouze nohy ještě spasiti vás mohou! Pipeři skáčou Turkům i na ramena a hlavy jejich řežou jako palice kukuřičné. Celá turecká armáda prchá přes doly a hory. U Glizice vypadlo na ně nové oddělení Černohorců. Turci míjejí tvrdý Spuž a pádí až k Podgorici, a tu zas je očekává ostřím handžáru Marko Miljanov.

Po pětihodinné řeži bitva slavně skončena na prospěch Černohorců. Turků padlo na čtyři tisíce mrtvých i raněných. Vítězové ukořistili množství zásob, stanů, pušek, šavlí, tři děla a pět praporů.

Luka Filipov zapomněl v zápalu boje, že má zajati živého Turka, a rubal na mrtvo. Již jeho handžár zkrátil deset nebo dvanáct krků tureckých a levice do nového jako spár orlí se zatíná, by jej podala pravici, která vznáší zkrvavený handžár. Turek zaprosil: „Milost, Černohorče!“ a Luka si vzpomněl na své slovo. Odňal Turkovi zbraň, na sebe ji zavěsil, svázal mu ruce na zad a poručil, aby před ním stoupal vstříc Božovi Petroviči, jemuž jej chtěl odevzdati jakožto první osobě po knížeti.

Srdce Lukovo plesalo a ústa zpívala, až daleko bylo slyšno:

„Sve u slávu boga velikoga
i u zdraví je knjaza čestitoga!
Blago meni danas i dovjeka,
kad sam njemu riječ ispunio!“
(Vše na slávu boha velikého
a knížete zdraví vznešeného!
Šťasten jsem dnes a do smrti budu,
že jsem jemu slovo dané splnil!)

Pořád pěje a nedbá deště kulí. Již byl skoro z jejich dosahu, když jej náhle zabolelo v bedru. Šel ještě kus cesty, až přišel na místo, kam kule nedolétaly. Zde usedl a pobídl Turka, aby také sedl. Zajatci bylo nápadno, že si rukou bedro stiská.

„Co je ti, Černohorče?“

„Nic, Turčíne.“

„Unavil jsi se, rubaje naše hlavy?“

„Neunavil, ale napadlo mi, že jsem se tě ještě neotázal, co jsi zač a jak ti říkají.“

„Ibro jest mé jméno.“

„A rci, Ibro, z které jsi země a krajiny?“

„Jsem Bosňák od Zvorníka.“

„Líbíš se, mi, Ibro. Jsi mladý, silný a hezký. A pověz mi, boga ti, proč jsi se dal zajati a junácky neumřel?“

„Mám doma starého otce a mladičkou sestru, jako dítě. Otec je „ćipćija“ (robotník) a musíme odváděti spahijovi (statkáři) desátek jako ráje. Jsme chudí a budeme ještě chudší, potrvá-li válka dlouho. Myslím, že by chuďasové neměli bojovati proti chuďasům jen proto, že jim páni rozkázali. Kdyby sultán Černou Horu povalil (jakože je povalen) a já padl, dobývaje mu vítězství, otec můj by zmíral hlady a sestřička byla by nucena státi se otrokyní boháčovou. Osud Turčína, je-li chud, není lepší křesťanova. Čí je víra lepší, to ví jen Bůh, a naši hodžové a vaši popové to nerozhodnou.“

„Bůh ví, nemluvíš hloupě, Ibro. A nyní sednu si ti na ramena a poneseš mne k vojvodovi Božovi. Namířím ti na hlavu „levor“ (revolver), ale neboj se, že tě zastřelím, poneseš-li mne dobře. Jen kdyby ti ďábel vnukl nešťastnou myšlenku, abys kroky své obrátil a nesl mne nazpět k Turkům, prohnal bych ti makovici kulí.“

„Ponesu té věrně,“ řekl Ibro, „neboť jsi mi daroval život a se mnou zachoval jsi i starého otce mého a sestřičku.“

Ibro nese Luku na ramenou, z Lukova bedra řine se krev – již se netajil se svou ranou – a padá na Turčína. Luka míří levorem na hlavu Ibrovu a zpívá dál:

„… kad sam knjazu riječ ispunio,
kad sam roba živa uhvatio,
sad me Turčin ranjenoga nosi.“
(… knížeti jsem dané slovo splnil,
živého jsem Turčína mu chytil,
teď mne Turčín raněného nese.)

Černohorci z daleka Luku poznávají i pochopují, že je raněn, a volají naň blahopřejíce: „Zdrava ti rana, Luko, evala sokole!“ Avšak uhodnouti nemohou, kdo je nosič raněného Luky. Domnívají se, že to Černohorec, jenž se přestrojil do šatů přemoženého Turka. Luka je z bludu vyvedl, když Ibro stanul před vojvodou Božem.

„Vrzi me, Turčine“ (shoď mne), poručil, a když se stalo, pravil Božovi: „Vedu ti zajatce, vojvodo, pověz gospodárovi, že Luka Filipov dostál slovu, jež mu zadal na Vlčím dole. Paša to sice není, ale je to Ibro od Zvorníka a zdá se býti rozumným chlapcem.“

Rána Lukova byla povážlivá. Vyteklá krev jej oslabila tak, že jej musili nésti domů na nosítkách. Nesli jej usmíření přátelé a pobratimové, kteří sami k němu přišli.

„Co jsme si, odpusťme si,“ šeptal Luka, usmívaje se.

„Až se pozdravíš, přijdeme k tobě na hody.“

„A kdybyste chtěli býti biti, poslužte si sami; já vás už nikdy bíti nebudu.“

Zajatec Ibro věrně Luku Filipova ošetřoval, dokud se nevyléčil. Sám ránu jeho vymýval a ovazoval, ba i v noci u jeho lůžka bdíval. Raněný potřeboval čerstvě pitné vody, a té u kuče Lukovy nebylo. Byla tu jenom nádržka na vodu dešťovou, která hnila a vysýchala. Ibro našel za kučí pramének, jenž prýštil se ze skály, ale zas do jejich skulin zanikal. Bosňák vykopal tu studánku a v ní se nasáklo křišťálové vody, co pro celou kuču stačilo. Staré nádržky užil ku zvlažování několika záhonů, které učinil z vymetené prsti ze skalních děr, a podtarasil, aby je déšť nemohl odplaviti. Na záhony zasel kukuřice a nasázel dýní, fazolí a okurek. Pod okénko přesadil divokou révu, která dosud stranou rostla. Husté listí bránilo slunečním paprskům obtěžovati Luku.

Když raněný už na zápraží vyjíti mohl, nemálo se oko jeho potěšilo tím, co vidělo!

„To je tvé dílo, Ibro?“

„Mé.“

„A kdo tě tomu naučil?“

„Alláh poručil skrze Mohameda svým dětem, aby pečovaly o bližní a zvláště o poutníky. Proto máme vyhlubovati studny, aby se člověk mohl občerstviti, stavěti cesty a mosty, aby snáze mohl putovati, a pěstovati ovocné stromoví, aby mohl jen ruku vztáhnouti a sladkým ovocem se osvěžiti. Jde-li Turčín Bosňák na hory, neopomene s sebou vzíti zásobu roubů a štěpuje pláňata, kde na ně přijde.“

Ibro naučil Luku stromy roubovati a Luka si umínil, že si příští rok udělá kolem kuče pěkný sádek. Zamiloval si upřímného, věrného a pěkného Bosňáka jako vlastního syna a zdržoval jej u sebe, dokud mohl. Ale konečně musili se rozloučiti, když Černá Hora i jiné zajatce propustila.

Loučili se neradi. „Bůh ví, Ibro pobratime,“ pravil Luka, „co to je? Tys Turčín, pohan, můj nepřítel, a já si tě přece tak zamiloval, ač bych tě vlastně měl zabít!“

Luka dal Ibrovi na památku svou pušku se zadělanými dukáty a pravil mu: „Puška tato jest očarována. Važ si jí nejen jako daru mého, nýbrž i jako věci, která má velikou moc. Nedávej jí z ruky ani neprodávej ani nedaruj, ale bude-li někdy tvému starému otci nejhůř, rozbij ji na drobné kousky, a ty kousky ti povědí, jaká je pomoc.“

Luka byl rád, že se dukátů zbavil. Vězí-li ještě ve hlavišti pušky, o tom scházejí bližší zprávy.