Znění tohoto textu vychází z díla Mezi akty tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Euromedia Group k. s. – Odeon v roce 2005. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (Virginia Woolfová: Mezi akty), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 26. 2. 2018.

 

 

 

Byl letní večer, seděli v saloně s okny otevřenými do zahrady a hovořili o žumpě. Krajská rada prý slíbila, že zavede do vesnice vodu, a ne­udělala to.

Paní statkářová Hainesová – vypadala jako husa, oči vypoulené, jako by ve struze něco viděla, jen to slupnout – řekla afektovaně: „To jsou řeči, takový krásný večer!“

Zmlkli; zakašlala kráva; paní Hainesová hned na to navázala, že se v dětství kupodivu krav nikdy nebála, jen koní. Když totiž byla ještě v kočárku, tažný kůň jí málem zavadil tlamou o obličej. Její rod žije u Liskeardu celá staletí, řekla starému pánovi v křesle. Svědčí o tom hroby na tamním hřbitově.

Venku zapípal pták. „Slavík?“ zeptala se paní Hainesová. Ne, slavíci tak daleko na sever nelítají. Je to denní pták, i ze sna si pípá nad vydatností a šťavnatostí uplynulého dne, nad červíky, slimáky, zrníčky.

Starý pán v křesle – pan Oliver, penzionovaný úředník indické státní správy – řekl, že místo pro žumpu vybrali, jestli správně rozuměl, na římské silnici. Z letadla je, řekl, dosud jasně vidět šrámy, které tam vyryli Britové; Římani; alžbětinský zámek; a pluh, jímž za napoleonských válek rozorali kopec a osili ho pšenicí.

„To si přece nepamatujete…,“ spustila paní Hainesová. Ne, to si nepamatuje. Ale pamatuje si – zrovna chtěl říci co, vtom se něco ozvalo za dveřmi a do pokoje vešla Isa, synova žena s vlasy zapletenými v co­pech; na sobě měla župan s vybledlými pávy. Plula jako labuť, najednou se překvapeně zarazila, že tam jsou lidi; a že je rozsvíceno. Seděla prý u chlapečka, není mu dobře, omlouvala se. O čem to mluvili?

„O žumpě,“ řekl pan Oliver.

„To jsou řeči, takový krásný večer!“ znovu vykřikla paní Hainesová.

Co on asi říkal o žumpě; co vůbec říkal? zamyslela se Isa a hlavu naklonila k statkáři Rupertu Hainesovi. Předtím se s ním setkala na bazaru a pak na tenise. Podal jí šálek a raketu – to bylo vše. Ale v jeho popleněné tváři pořád spatřovala tajemství; a v jeho mlčení vášeň. Hned tehdy na tenise to vycítila, a na bazaru také. Teď to cítí zas, už potřetí, a ještě silněji.

„Pamatuju si,“ vpadl do toho starý pán, „že matka…“ Pamatoval si, že matka byla hodně tlustá; že měla nádobku s čajem na zámek; ale zrovna zde v tomto pokoji mu dala Byronovy spisy. Je to už přes šedesát let, co mu matka dala zrovna zde v pokoji Byronovy spisy. Odmlčel se.

„V své kráse kráčí jako noc,“ zacitoval.

A dál:

„Už nebudem se toulat při měsíčku.“

Isa zdvihla hlavu. Ta slova obemkla ji a Hainese dvěma kruhy, dokonalými kruhy, a jako dvě labutě je unášela po proudu. Ale on měl bělostnou hruď ověšenou chomáčem špinavého žabince a jí se zase na blanité nohy věšel manžel makléř. Kolébala se na třírohém sedátku, tmavé copy spuštěné a tělo ve vybledlém županu jako polštář.

Paní Hainesové neušlo vzrušení, které je oba obemyká a ji vylučuje. Čekala, jako před odchodem z kostela čekáváme, až dozní varhany. Cestou domů do červené vily mezi žitnými lány, zahubí to vzrušení, jako když drozd uklove motýlu křidélka. Nechala uběhnout ještě deset vteřin, potom, jako by jí varhany dozněly, napřáhla ruku k paní Oliverové.

Isa měla vstát zároveň s paní Hainesovou, ale zůstala sedět. Paní Hai­nesová si ji husíma očkama změřila a zakejhala: „Paní Oliverová, prokažte mi, prosím, tu laskavost a vemte mě na vědomí…“ Nakonec ji Isa v tom svém vybledlém županu, s copy spuštěnými na ramena chtíc nechtíc vzala na vědomí a vstala.

Za letního rozbřesku se Pointz Hall jevil jako nevelký dům. Neskvěl se mezi těmi, o nichž je zmínka v průvodcích. Na to byl příliš všední. Ale obydlí to bylo pohodlné, ten bělavý dům s šedivou střechou, s pra­voúhle lomeným křídlem, postavený bohužel trochu nízko na palouku, a nahoře na svahu lemovaný stromořadím, takže kouř z komínů se vinul rovnou do havraních hnízd. Ti, co tamtudy projížděli, říkávali: „Jestlipak bude někdy na prodej?“ A šoféra se vyptávali: „Kdo tam bydlí?“

Šofér, že neví. Oliverové, co ten dům víc než před sto lety koupili, nebyli z přízně s Waringovými ani s Elveyovými ani s Manneringo­vými ani s Burnetovými, starými rody, odedávna mezi sebou sezdávanými tak, že i po smrti leželi všichni propleteni jako břečťanové kořeny pod hřbitovní zdí.

Oliverové tam žili teprve nějakých sto dvacet let. A přece na hlavním schodišti – bylo ještě zadní pro služebnictvo, pouhý žebřík – visel portrét. Zprostřed schodiště člověk zahlédl sáhodlouhý žlutý brokát; nahoře se pak před ním objevil drobný napudrovaný obličej a obrovský účes posetý perlami. Jakási pramáti. Z chodby vedly dveře do šesti či sedmi ložnic. Stolníkem býval vysloužilec; za ženu měl komornou urozené paní; a ve vitríně ležely hodinky, od kterých se u Waterloo odrazila kulka.

Bylo časně zrána. Na trávě stála rosa. Na kostele odbilo osm. Paní Swithinová rozhrnula v ložnici záclonu – vybledlý kreton, tak mile zabarvující okno, zvenčí vroubené zelení. Stála tam, a jak otvírala okno, starýma rukama škubala za petlici, vdaná sestra starého Olivera; vdova. Stále se chystala zařídit si vlastní dům; možná v Kensingtonu, možná v Kew, aby měla park po ruce. Ale bývala tu přes celé léto, a když pak zima plačtivě zkrápěla okenní tabulky a suchým listím ucpávala okapy, ptávala se: „Barte, pročpak postavili dům v dolíku a obrácený k severu?“ A bratr říkával: „Zřejmě proto, aby unikli přírodě. Vždyť rodinný kočár musili vytahovat čtyři koně z bláta.“ A potom jí vykládal známou historii o velké zimě v osmnáctém století; dům byl tehdy po celý měsíc sněhem odříznut od světa. A stromy se vyvracely. S přícho­dem zimy se tedy paní Swithinová každý rok uchylovala do Hastingsu.

Ale teď je léto. Ptáci ji probudili. Ti zpívají! Útokem se vrhají na rozbřesk jako kůroví zpěváčci na dort s polevou. Nezbylo jí než je poslouchat, sáhla tedy po své zamilované četbě – Stručných dějinách – a od tří do pěti přemýšlela o rododendronových hvozdech na Piccadilly; evropská pevnina nebyla tehdy ještě, jak se domýšlela, rozdělena Lamanšským průlivem, byla celá; obývali ji, jak se domýšlela, obludy se sloním trupem a s tulením krkem; nadýmaly se tu, převalovaly a kroutily a při­tom nejspíš štěkaly; iguanodont, mamut, mastodont; z těch prý pocházíme, pomyslila si a škubnutím otevřela okno.

Trvalo jí to všeho všudy pět vteřin, v duchu však mnohem, mnohem déle, než poznala, že Grace, přinášející na podnose modré nádobí, není chrochtající kožnatá obluda, chystající se zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře, vyvrátit ze zeleného dýmavého mlází v pralese celý strom. Samozřejmě sebou trhla, když Grace postavila podnos a řekla: „Dobré jitro, milostivá paní…“ „Potrhlá,“ řekla si Grace, když zahlédla, jak si ji měří rozdvojeným pohledem, patřícím zpola potvoře v močále, zpola služebné v pracích šatech a zástěře.

„Ti ptáci ale zpívají,“ prohodila nazdařbůh paní Swithinová. Okno bylo dokořán; ptáci vskutku zpívali jako diví. Nějaký vlídný drozd hopkal přes trávník, v zobáčku kousek schumlané růžové gumy. Zvábena tím pohledem zas už si představovat, jak to tady vypadalo kdysi, zůstala paní Swithinová stát; ráda pronikala za hranice okamžiku útěkem do minulosti nebo budoucnosti; nebo zas do postranních chodeb a uliček; ale vzpomněla si na matku – jak ji matka právě tady v pokoji hubovala: „Nestůj tady, Lucy, s otevřenou pusou, obrátí se vítr…“ Co se jí matka nahubovala tady v pokoji – „ale v docela jiném světě,“ připomněl jí vždycky bratr. Usedla tedy k snídani, jak se sluší na starou nosatou dámu pohublých tváří, ozdobenou prstenem a běžnými cetkami nóbl staroby, byť trochu opelichané; patřil k nim také třpytivý zlatý křížek na prsou.

Po snídani jezdily chůvy s kočárkem sem tam po terase; a jak jezdily, pořád si povídaly – ne že by hnětly kuličky zpráv nebo si navzájem sdělovaly nápady, jen převalovaly na jazyku slova jako cukrátka; a ta, jak jich až do průsvitnosti ubývalo, pouštěla červeň, zeleň a sladkost. Ta sladkost dnes byla: „Jak mu to kuchařka s tím chřestem dala; jak jsem jí řekla, když zazvonila: to je hezký kostýmek, a ta blůzka akorát k němu;“ až se dostaly na to s tím mládencem, jak tak chodily sem tam po terase, převalovaly cukrátka a tlačily kočárek.

Škoda, že ten, kdo stavěl Pointz Hall, zasadil dům do dolíku, když je přece za květinovou a zelinářskou zahradou tohle vyvýšené prostranství. Příroda tu přímo poskytla místo pro dům; a člověk si postavil dům v dolíku. Příroda poskytla půl míle travnaté rovinky, prudce se svažující k leknínovému jezírku. Terasa je široká, že stačí pojmout protáhlý stín i nejvyššího stromu. Lze se tam procházet stále ve stínu stromů sem tam, sem tam. Dva tři rostou hned vedle sebe; mezi dalšími jsou mezery. Kořeny prorážejí pažit a mezi jejich žebrovím jsou zelené vodopády a travnaté chomáčky, kde rostou na jaře fialky a v létě plané nachové orchideje.

Anny vykládala o nějakém mládenci a vtom Mabel docucala cukrátko, a ruku na kočárku, rázně se otočila. „Nech toho kopání,“ křikla ostře. „Pojď sem, Georgi.“

Chlapeček zůstal pozadu a ryl v trávě. A tu vymrštila maličká Caro ručku zpod pokrývky a z kočárku slítl huňatý medvídek. Anny se musila shýbnout. George pořád ryl. V záhybech kořenů zářil květ. Blána za blanou pukala. Pod sametovou blanou zářil hebce žlutým, plápolavým světýlkem, jamky za očima zaléval světlem. Celé to šero uvnitř se najednou proměnilo v žlutě osvětlenou síň, vonící listím, vonící prstí. A nad květem byl strom; tráva, květ i strom byly jedno. Chlapec v po­kleku hrabal, až měl v ruce celý květ. Vtom něco zařvalo a mezi něj a květ vpadl horký dech a pramen ježatých šedin. Vyskočil, leknutím se zapotácel, a už viděl, jak k němu míří dvounohá bezoká obluda s hroz­ným zobcem a šermuje rukama.

„Dobré jitro, milostpane,“ dutě to na něj zaburácelo z papírového zobce.

To na něho z úkrytu za stromem vyrazil staroch.

„Řekni dobré jitro, Georgi; řekni ‚Dobré jitro, dědečku‘,“ ponoukala ho Mabel a strkala ho k pánovi. Ale George jen civěl s otevřenou pusou. George jen vyjeveně koukal. Pan Oliver tedy zmačkal noviny, ze kterých si udělal zobec, a objevil se ve své podobě. Vysoký starý pán s lesklýma očima, vrásčitou tváří a holou hlavou. Otočil se.

„K noze!“ zařval. „K noze, ty bestie!“ George se ohlédl; ohlédly se chůvy s huňatým medvídkem v rukou; všichni se ohlédli po afghánském chrtu Sohrabovi, jak skáče a dupe mezi květinami.

„K noze!“ zařval starý pán, jako když velí pluku. Na chůvy to udělalo dojem, jak staroušek umí zařvat a zkrotit tu bestii. Afghánský chrt se vrátil a provinile se k němu přitočil. A jak se starému pánovi přikrčil k nohám, dostal na obojek šňůru; tu šňůru nosil starý Oliver pořád s se­bou.

„Ty divochu… ty darebáku,“ huboval starý pán, jak se k němu shýbal. George hleděl jen na psa. Ten vtahoval a zase nadouval chlupaté slabiny; nozdry mu třísnila pěna. Chlapec se rozplakal.

Starý Oliver se narovnal, žíly mu naběhly, tváře zrudly; měl zlost. Žertík s novinami mu nevyšel. Kluk je uplakánek. Kývl a loudal se dál, uhlazoval noviny, a jak hledal v odstavci řádek, kde přestal, bručel si: „Uplakánek – uplakánek.“ Ale větřík mu velký arch nafoukl; a starý pán se zahleděl přes živý plot do kraje – na lány polí, vřesoviště a lesy. Dát tomu rám, byl by to obraz. Být malíř, tady by si postavil stojan, krajina mřížovaná stromy tu vypadá jako obraz. Větřík zatím utuchl.

„Panu Daladierovi,“ četl dál pan Oliver, když našel řádek v odstavci, „se podařilo upevnit frank…“

Paní Oliverová si hřebenem pročísla hustou spleť vlasů; po zralé úvaze si je nikdy nedala přistřihnout, ani nakrátko ostříhat; potom zdvihla stříbrem bohatě zdobený kartáč, svatební dar, dělala s ním náležitý dojem na pokojské v hotelech. Zdvihla ho a postavila se před trojdílné zrcadlo, takže viděla svůj obtloustlý, ale hezký obličej v trojí podobě; a vedle zrcadla ještě proužek terasy, trávník a vrcholky stromů. Zrcadlem odraženo viděla v očích, co včera večer pocítila k popleněnému, mlčenlivému romantickému statkáři. „Zamilovaná,“ stálo v očích. Ale kolem dokola, na umyvadle, na toaletním stolku, mezi stříbrnými pouzdry a kartáčky na zuby byla ta druhá láska; láska k manželu makléři – „Otci mých dětí,“ uchýlila se k románové frázi. Vnitřní láska byla v očích; vnější na toaletním stolku. Ale jaký cit se to v ní ozval, když uviděla nad zrcadlem, jak venku přijíždí po trávníku kočárek; a za ním se loudá malý George?

Zaťukala ozdobným kartáčem na okno. Byli ještě daleko, neslyšeli ji. V uších jim šuměly stromy a cvrlikali ptáci; cele je zaujímalo jiné dění v zahradním životě, které ona doma v ložnici neviděla a neslyšela. Sám a sám na zeleném ostrově, vroubený sněženkami, vystlaný pokrývkou z nabíraného hedvábí, plul pod jejím oknem ten ostrůvek nevinnosti. Jen George se za ním loudal.

Vrátila se k svým očím v zrcadle. „Zamilovaná,“ to je jisté; už pouhá jeho přítomnost v pokoji na ni zapůsobila; jeho slova, když jí podával šálek čaje a pak tenisovou raketu, se v ní nějak pevně uchytila a táhnou se mezi nimi jako drát, znějí, tetelí se, chvějí – v hloubi zrcadla tápala po slovu vhodném pro nekonečně rychlé chvění letadlové vrtule, jak to jednou za svítání viděla v Croydonu. Stále rychleji, rychleji, rychleji hvízdala, frčela, bzučela, až se všechny lopatky nakonec proměnily v je­dinou a letadlo se vznášelo dál a dál…

„Kam půjdem po smrti, to nevíme, nevíme ani nedbáme,“ broukala si. „Vůkolním se, letně zmlklým, rozžhaveným vzduchem…“

Rým zněl „řítí“. Položila kartáč. Zvedla telefon.

„Tři čtyři osm, Pyecombe,“ řekla.

„Tady je paní Oliverová… Jaké dnes máte ryby? Treska? Plotice? Platýs?“

„Toho, co nás tady víže, tam se zbýti,“ šeptala si. „Plotice. Vykostěné. Aby tu byly včas k obědu, prosím,“ řekla nahlas. „S malým pírkem, modrým pírkem… letět vzhůru do oblak… toho, co nás tady víže, tam se zbýti…“ Nestojí za to zapsat si to do sešitu, vázaného jako domácí účty, kdyby snad Giles pojal podezření. „Nepodárek“, to slovo se na ni hodilo. Nikdy například nešla z krámu s oblečením, které jí padlo do oka; se svou postavou, jak ji viděla na tmavé roli kalhotové látky ve výkladní skříni, také nebyla spokojena. Byla tlustá v pase a měla velké ruce a no­hy; až na vlasy, podle módy přiléhavé, nevypadala ani trochu jako Sapfó nebo jako nějaký švihák ze žurnálu. Vypadala, jak vypadat měla: dcera sira Richarda a neteř dvou stařenek z Wimbledonu, pyšných na to, že jsou O’Neilovy a pocházejí od irských králů.

Jedna pošetilá lichotnice řekla kdysi na prahu „srdce domu“, jak se vyjádřila, totiž na prahu knihovny: „Hned po kuchyni je knihovna nejmilejší místnost v domě.“ Překročila práh a podotkla: „Knihy jsou zrcadlem duše.“

V tomto případě duše zašlé a plesnivé. Do této zapadlé vesnice v srdci Anglie to totiž bylo vlakem přes tři hodiny, a kdo se pustil na tak dlouhou cestu, pojistil se proti duchovnímu hladu a u stánku si koupil knihu. Vedle duše vznešené odráželo tedy ono zrcadlo také duši znuděnou. Při pohledu na směs šilinkových krváků, pohozených víkendovými hosty, bylo těžké tvrdit, že toto zrcadlo obráží muka královnina či hrdinství krále Harryho.

V tuto časnou dobu červnového rána byla knihovna prázdná. Paní Oliverová šla dohlédnout na kuchyni. Pan Oliver se ještě procházel po terase. A paní Swithinová byla samozřejmě v kostele. Mírný proměnlivý větřík, jak jej předpověděl meteorolog, povíval žlutou záclonou, vrhající hned světlo, hned stín. Oheň potuchl, pak zřeřavěl a perleťovec tloukl do dolní tabulky v okně: tloukl, tloukl, tloukl; opakoval, že jestli tam už nikdy živá duše nevkročí, knihy zplesniví, oheň vyhasne a perle­ťovec na okenní tabulce uhyne.

Ohlášen zuřivým afghánským chrtem vstoupil starý pán. Noviny už dočetl: byl ospalý; zabořil se do kretonového křesla, u nohou měl psa – afghánského chrta. Čumák na předních tlapkách, kyčle zdvižené, vypadal jako kamenný křižácký pes, střežící spánek svého pána i v říši smrti. Ale pán nebyl mrtev; jen podřimoval; v zamlženém zrcadle rozespale pozoroval sám sebe, mladíka s přílbou na hlavě; a řinoucí se vodopád. Ale bez vody; a kopce jako skládaná šedivá látka; a v písku žebroví jako kroketový košík; červy prolezlého volka; a ve stínu pod skalou divochy; a sebe s puškou v ruce. Snová ruka se svírá. Skutečná ruka spočívá na opěradle křesla, žíly jsou naběhlé už jen jakousi nahnědlou tekutinou.

Otevřely se dveře.

„Nevyrušuju?“ omlouvala se Isa.

Vyrušila, toť se ví, a zaplašila mládí a Indii. Jeho chyba, vždyť ona mu tak jemně a dlouze natahuje nit života. Díval se na ni, jak přechází pokojem, a byl opravdu vděčný za to, že ho tak drží.

Mnoho staříků má jen svou Indii – staříci v klubech, staříci v pod­nájmu za Jermyn Street. Ona ho drží, jak tam v proužkových šatech stojí před regálem a šeptá si: „Bažina se pod měsíčkem tmí, cválající mraky pohltily záblesk světla poslední… Objednala jsem ryby,“ otočila se a řekla nahlas, „jestli budou čerstvé, za to neručím. Ale telecí je drahé a hovězího a skopového už máme všichni po krk… Sohrabe,“ stanula před nimi. „Co ten zas vyváděl?“

Sohrab vůbec nevrtěl ocasem. Domácí pouta neuznával. Buď se hrbil, nebo kousal. Sveřepě žluté oči upřel na ni, upřel na pána. Oba je tím přiváděl do rozpaků. Tu si Oliver vzpomněl: „Tvůj chlapec je uplakánek,“ řekl pohrdlivě.

„Jéje,“ povzdychla si na opěradle křesla, tisíci tenoučkými pouty svázaná s domáckým ovzduším jako nějaký upoutaný balon. „Co se stalo?“

„Popadl jsem noviny,“ vysvětloval, „takhle…“

Popadl je, přimáčkl si je na nos jako zobec. „Takhle,“ a že vyrazil z úkrytu za stromem na děti.

„Chlapec se rozbrečel. Je to strašpytel, ten tvůj chlapec.“

Zamračila se. Její chlapec není žádný strašpytel, to zas ne. Celá ta domáckost, osobivost, mateřskost se jí z duše protiví. A on, dědek, její tchán, to ví a dělá to naschvál a jen ji tím dráždí. Odvrátila od něho zrak.

„Knihovna je nejmilejší místnost v domě,“ zacitovala a pohledem zatěkala po knihách. „Zrcadlo duše,“ prý jsou knihy. Královna vil, Kinglakův Krym; Keats a Kreutzerova sonáta. Tady stojí a zrcadlí. Co? Jaký lék jí mohou dát knihy v jejím věku, čítajícím tolik let jako století, devětatřicet. Jako celá její generace na knihy moc nedala; a na zbraně taky ne. A přece, jako člověk s bolavým zubem přelétne v lékárně řadu zelených lahví se zlatými vinětami, jestli by se v nich nenašel lék, i ona uvažovala: Keats a Shelley; Yeats a Donne. A snad ne báseň; spíš životopis. Životopis Garibaldiho. Životopis lorda Palmerstona. A snad ani životopis člověka; spíš životopis kraje. Starožitnosti durhamské; Práce archeologické společnosti v Nottinghamu. A snad vůbec ne životopis, ale příroda – Eddington, Darwin, Jeans.

Proti bolení zubů marná pomoc. Její generace má místo knih noviny; a když tchán odložil Times, sebrala je a četla: „Kůň se zeleným ocasem…“, znělo to fantasticky. Dále „Gardista ve Whitehallu…“, to znělo romanticky, a pak četla slovo za slovem: „Kavaleristi jí tvrdili, že ten kůň má zelený ocas; ale ona prohlásila, že je to docela obyčejný kůň. Zatáhli ji do kasáren na strážnici a hodili na postel. Jeden kavalerista ji zpola svlékl, dívka vřískala a tloukla ho do obličeje…“

To bylo skutečné; tak skutečné, že na mahagonové dveřní výplni uviděla bránu do Whitehallu; za tou bránou strážnici; na strážnici postel a na posteli děvče, jak vříská a tluče ho do obličeje, vtom se dveře (byly to přece dveře) otevřely a vešla paní Swithinová s kladivem v ruce.

Šourala se bokem, jako by jí podlaha pod starými zahradními střevíci mokvala, šla, špulila rty a po očku se na bratra usmívala. Slovo si neřekli, došla do kouta k almárce a uložila do ní kladivo, vypůjčené bez dovolení; a ještě – otevřela dlaň – hrst hřebíků.

„Cindy – Cindy,“ zavrčel pan Oliver, když zavřela almárku.

Sestra Lucy byla o tři roky mladší než on. Cindy nebo Sindy, dalo se to psát obojím způsobem, byla zkratka pro Lucy. Tak jí říkal, když byli malí, když za ním běhávala, jak lovil ryby, a dělala z lučních květin tuhé pugýtky a kolem dokola je omotávala dlouhatánskou trávou. Ještě si pamatuje, jak ji jednou přinutil, aby sama sundala rybu z háčku. Polekala se krve – „Aaá!“ vykřikla, protože žábry byly celé zakrvácené. A on zavrčel: „Cindy!“ Matně jí vytanulo to ráno na louce, když ukládala kladivo do příslušné přihrádky; do jiné příslušné přihrádky zas hřebíky; a zavřela almárku, kterou si žárlivě střežil, protože tam doposud měl rybářské nářadí.

„Přitloukala jsem na stodolu plakát,“ řekla a pohladila ho po rameni.

Ta slova byla jako první zaklinkání. Jen se ozve první, už je slyšet druhé; jak se ozve druhé, už je slyšet třetí. Sotva Isa zaslechla paní Swithinovou: „Přitloukala jsem na stodolu plakát,“ hned věděla, že řekne:

„Na představení.“

A on řekne:

„Dnes? Propána! Já zapomněl!“

„Když bude hezky,“ hovořila paní Swithinová, „budou hrát na terase…“

„A když bude deštivo,“ pokračoval Bartholomew, „ve stodole.“

„A jak bude?“ pokračovala paní Swithinová. „Deštivo, nebo hezky?“

A pak se oba už posedmé podívali z okna.

Každé léto, teď už sedmé léto, slyšela Isa táž slova; o kladivu a o hře­bíkách; o představení a o počasí. Každý rok říkali, bude hezky, nebo deštivo; a každý rok bylo tak či onak. Stejné zaklinkání se ozvalo po stejném zaklinkání, jenomže letos Isa pod tím klinkáním slyšela: „Dívka vřískala a tloukla ho do hlavy kladivem.“

„Předpověď,“ řekl pan Oliver a listoval, až to našel, „praví: Proměnlivý vítr; průměrná teplota uspokojivá; občas déšť.“

Odložil noviny a všichni koukli po nebi, jestli poslouchá meteorologa. Počasí bylo opravdu proměnlivé. Zahrada se zelenala; a vzápětí zešedla. Tu vyšlo slunce – neskonalá, úchvatná radost objímající kdejaký květ, kdejaký list. A se zahalenou tváří se zas soucitně vzdálilo, jako by se zdráhalo patřit na lidské utrpení. Byla v tom jakási ledabylost, jak mraky bez ladu a skladu řídly a zase houstly. Řídí se vlastním řádem, nebo vůbec žádným? Některé jsou pouhé chomáčky šedin. Jeden vysoko v dálce ztvrdl na zlatý alabastr; je z nehynoucího mramoru. Nad ním je modř, čirá modř, temná modř; modř, která dolů nikdy neprosákne, kterou nikdo nezaznamenal. Nepadá na svět ani jako slunce, ani jako stín, ani jako déšť, prostě tu strakatou kouli, zemi, nebere na vědomí. Nepocítí ji žádný květ; žádné pole; žádná zahrada.

Při pohledu na ni se paní Swithinové leskly oči. Její upřený pohled si Isa vykládala tak, že zírá na boha, trůnícího boha. Vtom padl na zahradu stín a paní Swithinová odtrhla a sklopila upřený zrak a řekla: „Počasí je nestálé. Jen aby nepršelo. Musíme se modlit,“ dodala a hmátla po křížku.

„A připravit si deštníky,“ řekl bratr.

Lucy se začervenala. Dotkl se její víry. Řekla „modlit se“ a on na to „deštníky“. Zasunula křížek mezi prsty. Zaraženě schlípla; ale vtom už vykřikla:

„Už jsou tady – zlatíčka!“

Po trávníku jel kočárek.

Isa se také koukla. Ta stařenka, to je anděl! Že tak vítá dětičky; že kostnatýma rukama a rozesmátýma očima čelí nekonečným prostorám i staříkovu rouhání! Že tak statečně vzdoruje Bartovi i počasí!

„Přímo kypí zdravím,“ řekla paní Swithinová.

„Děti se úžasně rychle seberou,“ řekla Isa.

„Snědl snídani?“ zeptala se paní Swithinová.

„Do posledního drobtu,“ řekla Isa.

„A miminko? Žádné příznaky spalniček?“

Isa zavrtěla hlavou. „To se musí zaklepat,“ a zaťukala na stůl.

„Barte, pověz mi,“ uhodila paní Swithinová na bratra, „jak to vlastně vzniklo? Proč se musí klepat na dřevo… Anteus, ten se dotkl země?“

Byla by to moc chytrá ženská, pomyslil si, jen kdyby se trochu soustředila. Přeskakuje z jedné věci na druhou. Jedním uchem jí to jde tam, druhým zas ven; a všechno se, jak už to po sedmdesátce bývá, točí kolem jedné neodbytné otázky. U ní je to otázka, jestli má bydlit v Ken­singtonu, nebo v Kew. Ale každý rok, když přijde zima, neudělá ani jedno, ani druhé. Najme si byt v Hastingsu.

„Klepat na dřevo; dotýkat se země; Anteus,“ říkal si potichu a skládal útržky vědomostí. Lempriere to spraví; nebo encyklopedie. Ale v žádné knize nestojí odpověď na jeho otázku – proč je v Lucyině hlavě, tvarem tak podobné jeho, bytost, k níž se lze modlit. Lucy si ji bezpochyby nepředstavuje s vlasy, zuby, nehty na nohou. Spíš to je asi nějaká síla nebo záření, ovládající drozda i červa; tulipán i chrta; i jeho, starce s naběh­lými žilami. Za chladného rána ji zburcuje a po blátivé cestě ji žene na bohoslužby, při nichž je mluvčím Streatfield. Je to dobrák, kouří v sa­kristii doutníky. Něčím se musí utěšit, vždyť jen uštědřuje kázáníčka postarším astmatikům a věčně opravuje věčně padající věž pomocí plakátů, přibitých na stodoly. Lásku, řekl si, kterou by měli věnovat tělu a krvi, věnují kostelu… vtom zaťukala Lucy na stůl a řekla:

„Jak to vlastně vzniklo – jak to vzniklo?“

„Pověra,“ odpověděl.

Zarděla se a zřetelně sykla, znovu dotčena ve své víře. Jenže bratr a sestra, tělo a krev, to není hradba, spíše clona. Jejich příchylnost nic nezmění, žádný spor; žádný fakt; žádná pravda. Co vidí ona, on nevidí. Co vidí on, nevidí zas ona – a tak dál ad infinitum.

„Cindy,“ zavrčel. A bylo po hádce.

Stodola, kam Lucy přibila plakát, byla velké hospodářské stavení. Byla stejně stará jako kostel, postavená ze stejného kamene, jenže neměla věž. Stála na úhelných sloupcích z šedého kamene, na ochranu před krysami a vlhkem. Těm, co byli v Řecku, připomínala chrám. Těm, co nikdy v Řecku nebyli – a těch byla většina –, se líbila i tak. Větrem ošlehanou střechu měla červenou do oranžova; uvnitř byl prázdný prostor, proťatý slunečními paprsky, hnědý, vonící obilím, temný, když byla vrata zavřená, ale nádherně ozářený, když se vrata na konci otevřela, aby tam mohly zajet žebřiňáky – dlouhé nízké žebřiňáky jako námořní lodi, brázdící obilí, a ne moře, když se večer vracely střapaté senem. V alejích, kudy projížděly, se ho zachytly chumáče.

Přes celou stodolu teď rozestavěli na podlahu lavice. Když spustí déšť, herci budou hrát ve stodole; na jednom konci poskládali prkna pro jeviště. Ať už je hezky, nebo deštivo, obecenstvo se tam sejde na čaj. Mladíci i děvčata – Jim, Iris, David, Jessica – zatím věšeli girlandy z čer­vených a bílých papírových růží, zbylých od korunovace. Zrní a prach z pytlů je nutily kýchat. Iris si ovázala čelo kapesníkem; Jessica měla pumpky. Mladíci pracovali jen tak v košili. Z vlasů jim trčely bledé plevy a do prstů si co chvíli zadřeli třísku.

„Cácorka“ (přezdívka paní Swithinové) přibíjela na stodolu nový plakát. Ten první odvál vítr nebo ho strhl vesnický blázen, ten strhává všecko, co je přibité, a teď se nad ním někde v chládku řehní. Pracovníci ve stodole se také zasmáli, jako by šel staré Swithinové smích v patách. Bábrle s chumáčkem poletujících bílých vlasů, v hrbolatých střevících, jako by měla na nohou rohovité kanárčí pazourky, černé punčochy na kotnících pokrčené, prošla kolem nich a David po ní samozřejmě zamžoural a Jessica zas zamžourala na něj, jak mu podávala řetěz papírových růží. Byli to snobi; tak dlouho usedlí v tom jediném koutě světa, že v nich třistaleté zvyklosti zanechaly nesmazatelnou stopu. A tak se smáli; ale neztráceli úctu. Jestli ona nosí perly, jsou to perly.

„Cácorka lítá,“ řekl David. Dvacetkrát tam přijde a zas odejde, až jim nakonec přinese velký džbán limonády a mísu chlebíčků. Jessie držela řetěz; David přitloukal. Zaběhla tam slepice; kolem vrat přešlo stádo krav; za nimi pes ovčák; nakonec kravák Bond, ten zůstal stát.

Prohlížel si mládež, jak rozvěšuje po trámech růže. O lidech, ať prostých, nebo urozených, neměl valné mínění. Jak tam opřen o vrata mlčky, posměšně stál, vypadal jako uschlá vrba, skloněná nad řekou, listí spadalé, a v očích vrtošivý tok řeky.

„Hyjé!“ zařval najednou. Bylo to zřejmě kravskou řečí, protože stračena, která strčila hlavu mezi vrata, sklonila rohy, mrskla ocasem a šou­rem se ubírala pryč. Bond šel za ní.

„To se právě neví,“ řekla paní Swithinová. Zatímco pan Oliver hledal v encyklopedii pod heslem pověra původ rčení „klepat na dřevo“, hovořila paní Swithinová s Isou o rybách: jestli jsou čerstvé, když jdou z takové dálky.

K moři tu mají daleko. Sto mil, řekla paní Swithinová; či snad sto padesát. „Ale za klidných nocí,“ pokračovala, „je prý slyšet vlny. Po bouřce prý bývá slyšet vlnobití… mám ráda ten příběh,“ zamyslela se. „Uprostřed noci uslyšel vlnobití a hned osedlal koně a cválal k moři. Kdo to byl, Barte, co cválal k moři?“

Bart četl.

„Aby ti je přinesli ve škopku vody až ke dveřím, to nemůžeš chtít,“ řekla paní Swithinová, „jako je nosili nám, vzpomínám si, když jsme byli malí a bydleli u moře. Humry rovnou ze sítě. Jak tiskli v klepetech klacek, co jim kuchařka dala! A lososy. Že jsou čerství, poznáš podle toho, že mají v šupinách vši.“

Bartholomew přikývl. Je to pravda. Vzpomíná si na dům u moře. A na humry.

Plné sítě ryb jim nosili z moře. Isa však viděla – mírným větříkem ovívanou zahradu, proměnlivou podle předpovědi počasí. Už zas šly okolo děti a ona zaťukala na okno a poslala jim hubičku. V zahradním šumu si toho nikdo nevšiml.

„Opravdu jsme sto mil od moře?“ obrátila se.

„Jen pětatřicet,“ řekl tchán, jako by právě vytáhl metr z kapsy a pře­měřil to.

„Připadá mi to dál,“ řekla Isa. „Na terase mi připadá, jako by se souš prostírala do nekonečna.“

„Kdysi nebylo moře,“ řekla paní Swithinová. „Mezi námi a pevninou nebylo vůbec moře. Dnes ráno jsem o tom četla v jedné knize. Na Strandu byly rododendrony; a na Piccadilly mamuti.“

„A my jsme byli divoši,“ řekla Isa.

A tu si vzpomněla; zubař jí vykládal, že divoši umějí důmyslné operace mozku. Divoši mívají falešné zuby. Falešné zuby prý podle něho vynalezli už za faraonů.

„Říká to aspoň můj zubař,“ dodala.

„Ke komu teď chodíš?“ zeptala se jí paní Swithinová.

„Pořád k té staré dvojici; Batty a Bates na Sloan Street.“

„A pan Batty ti řekl, že už za dob faraónů měli umělé zuby?“ dumala paní Swithinová.

„Batty? Kdepak Batty, Bates,“ opravila ji Isa.

Pokud si vzpomíná, Batty mluví jen o královské rodině. Jedna princezna je jeho pacientkou, řekla paní Swithinová.

„Nechal mě tenkrát přes hodinu čekat. A víte, co to je pro dítě, taková doba.“

„Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi,“ řekla paní Swithinová, „to zubům nesvědčí.“

Bart si strčil prst do úst a vysunul horní řadu zubů. Jsou falešné. A Oliverové si přece nebrali sestřenice. Oliverové mohou sledovat svůj původ pouhých dvě stě až tři sta let. To zas Swithinové mnohem dále. Swithinové tu byli už před normanským záborem.

„Swithinové,“ spustila paní Swithinová. A tu se zarazila. Bart zas zavtipkuje o svatých, když mu k tomu dá záminku. Už dvakrát si ji dnes dobíral; s deštníkem; a s pověrou.

Nechala toho a řekla: „Jak jsme se k tomu dostali?“ A vypočítávala na prstech. „Faraonové. Zubaři. Ryby… Ach tak, říkala jsi, Iso, že jsi objednala ryby; a že asi nebudou čerstvé. A já jsem řekla, to se právě neví…“

Ryby jim dodali. Mitchellův chlapec s rybami na lokti seskočil z motor­ky. Už mu nekrmili poníka cukrem u kuchyňských dveří, na klepy nebylo kdy, co mu přibylo zákazníků. Musil se zbožím rovnou přes kopec do Bickley; pak objet Waythorn, Roddam a Pyeminster; všechna tato jména, právě jako jméno jeho vesnice, jsou v nejstarších pozemkových knihách. Zato kuchařka – jmenovala se paní Sandsová, ale známí jí říkali Trixie – ta nebyla za kopcem celých padesát let svého života, a ani o to nestála.

Vyklopil je na kuchyňský stůl, vykostěné plotice, průsvitné, kostí zbavené ryby. Než měla paní Sandsová kdy sloupnout z nich papír, chlapec byl pryč; pleskl překrásnou žlutou kočku, která jen zvětřila ryby, hned se majestátně zvedla z košíku na židli a důstojně kráčela ke stolu.

Nejsou trochu zamřelé? Paní Sandsová si je přidržela u nosu. Kočka se třela o nohy u stolu, o její nohy. Však ona nechá kousek pro Sunny – salonní jméno Sung-Jen se v kuchyni přeměnilo v Sunny. Za kočičí asistence odnesla ryby do spíže a v tom polocírkevním prostoru je rozložila na mísu. Jako mnoho jiných sousedních domů měl jejich dům před reformací vlastní kapli; po změně náboženství se kaple podobně jako kočičí jméno proměnila ve spíž. Pán (to bylo jeho salonní jméno; v ku­chyni to byl Bartie) ukazoval občas spíž nějakým pánům – zrovna když kuchařka nebyla ustrojená. Nechodili si prohlížet šunky, pověšené na skobách, ani máslo na modré břidlici ani kýtu na zítřejší oběd, ale klenutý sklep, do něhož se vcházelo ze spíže. Při poklepu na zeď – jeden pán měl u sebe kladívko – ozval se dutý zvuk; zadunělo to; zřejmě prý je tam tajná chodba, kde se někdo schovával. Je to možné. Ale paní Sandsová nerada viděla, že si k ní chodí do kuchyně vykládat před děvčaty báchorky. Ještě jim nasadí brouky do hlavy. Holky pak slyší nebožtíky, jak valí sudy. Pod stromy vidí bílou paní. Po setmění se žádná neodváží na terasu. Když kýchne kočka: „To je duch!“

Sunny dostala svůj kousek ryby. Potom vzala paní Sandsová jedno vejce z hnědého košíku, plného vajec; některá ještě měla na skořápce žluté chmýří; hrst mouky na obalení poloprůsvitných plátků; potom tvrdý chléb z hliněného hrnce, plného suchých kůrek. Vrátila se s tím do kuchyně a hbitě šukala u plotny, prohrábla popel, přiložila, kličkou zmírnila tah; podivně se to rozléhalo celým domem, takže v knihovně, v obývacím pokoji, v jídelně i v dětském pokoji, ať dělali, myslili, mluvili, co chtěli, hned věděli, a to všichni, že se chystá snídaně, oběd nebo večeře.

„Sendviče…,“ řekla paní Swithinová, jak vstoupila do kuchyně. Po „sendvičích“ neřekla „Sandsová“, protože sendviče a Sandsová, to k sobě nejde. A matka jí vždycky říkala: „Nezahrávej si se jmény lidí.“ A Trixie se zas tak nehodilo jako Sandsová k té hubené, zakyslé ženské, zrzavé, hubaté a čistotné; žádná veledíla sice neservírovala, ale aspoň nikdy neupustila do polívky vlásenku. „U sta hromů, co to má být?“ řekl Bart a lžicí vylovil vlásenku, tenkrát před patnácti lety, za dob Jessie Pookové, než k nim přišla Sandsová.

Paní Sandsová přinesla chleba; paní Swithinová přinesla šunku. Jedna nakrájela chleba, druhá šunku. Společná práce je uklidňovala a sbližovala. Kuchařčiny ruce dělaly šmik, šmik, šmik. Zato Lucy, bochník v ruce, držela vztyčený nůž. Proč se starý chleba krájí líp než čerstvý? A pak přeskočila z kvasnic na alkohol; potom na kvašení; pak na opilství; dál na Bakcha; a jak kdysi pod červenými lampami ležela na vinici v Itálii. Sandsová zatím slyšela tikat hodiny; viděla kočku; vnímala bzukot mouchy; a užírala se, bylo jí to znát na rtech, že tu osobu nesmí vypeskovat za to, že pomáhá v kuchyni, a zatím by měla dávno věšet ve stodole papírové růže.

„Bude hezky?“ zeptala se paní Swithinová a zůstala s nožem stát. V kuchyni byly k vrtochům bábinky Swithinové shovívavé.

„Snad ano,“ řekla paní Sandsová a jako vždy bystře vykoukla z ku­chyňského okna.

„Loni nebylo,“ řekla paní Swithinová. „Pamatujete se na ten kalup – když začalo pršet – dostat židle pod střechu?“ Zas zakrojila. Pak se zeptala na Billyho, synovce paní Sandsové, byl v učení u řezníka.

„Nechoval se, jak se na kluka patří,“ řekla paní Sandsová, „odmlouval mistrovi.“

„To nic,“ řekla paní Swithinová a trochu přitom myslila na chlapce, trochu na sendvič; náhodou se jí podařil jeden pěkný, úhledný, trojhranný.

„Pan Giles přijede možná pozdě,“ dodala a zálibně položila sendvič navrch.

Isin manžel, makléř, se totiž vracel z Londýna. Lokálka navazující na rychlík nejezdí moc přesně, i když pan Giles stihne dřívější vlak, což není jisté. V tom případě to znamená – ale co to znamená pro paní Sandsovou, když někdo zmešká vlak a ona, ať chce dělat, co chce – musí čekat u plotny, aby maso nevystydlo, to nikdo nevěděl.

„A je to!“ řekla paní Swithinová a prohlédla si sendviče, povedené i nepovedené. „Odnesu je do stodoly.“ A limonádu, s tou půjde Jessie, služebná z kuchyně, hned za ní, tím si byla jistá.

Candish se zastavil v jídelně a posunul žlutou růži. Žlutou, bílou, červený karafiát – tak je urovnal. Květiny měl rád, rád je rovnal a pěkně prokládal zeleným mečovitým nebo srdčitým listem. Kupodivu je měl rád, přes všechno karbanění a pití. Žlutá růže se tam hodí. Všecko je připraveno – stříbrná a bílá, příbory a ubrousky a uprostřed pěkná váza s různo­barevnými růžemi. Tak, ještě jeden pohled, a odešel z jídelny.

Proti oknu visely dva obrazy. V životě se ti dva nikdy nesetkali, vysoká dáma a muž držící za uzdu koně. Dáma byla nějaká podobizna, Oliver ji koupil, protože se mu líbila; muž byl nějaký předek. Proslulý. Držel uzdu v ruce. Malíři řekl:

„Jestli mě chcete vymalovat, u čerta, pane, dělejte, dokud je na stromech listí.“ Na stromech je listí. Potom řekl: „Copak není dost místa pro Bustera i pro Colina?“ Colin byl jeho proslulý ohař. Ale místo bylo jen pro Bustera. Vypadal, jako by říkal přítomným, ne malíři, jaká ostuda, vynechat Colina; chtěl, aby mu Colina pochovali k nohám, do jednoho hrobu, asi v roce 1750; ale ten ničema velebníček Tentononc to nedovolil.

Je to mluvka, tenhle předek. Zato dáma je pouhý obraz. V žluté říze, opřená o sloup, v ruce stříbrný šíp, ve vlasech péro, vábí zrak nahoru, dolů, od křivky k přímce, zelenými mýtinami, stříbřitými, šerými i rů­žovými stíny do ticha. Pokoj je prázdný.

Prázdný; prázdný; prázdný; tichý; tichý; tichý. Pokoj je mušle, zvučící tím, co bylo, než byl čas; váza stojí v srdci domu, alabastrová, hladká, chladná, a v ní klidná, destilovaná esence prázdnoty, ticha.

Naproti na chodbě se otevřely dveře. Jeden hlas, druhý, třetí, štěbetaly, zurčely: drsný hlas – Bartův –; třaslavý – Lucyin –; tlumený – Isin. Jejich hlasy prudce, netrpělivě, důrazně říkaly: „Vlak má zpoždění;“ a „ať to nevystydne;“ a ještě: „ne, ne Candishi, čekat nebudeme.“

Hlasy doléhající z knihovny na chodbě utichly. Zřejmě narazily na překážku; skalisko. Copak i tady, v srdci venkova, nemůže být člověk vůbec sám? Je to otřes. Potom se skalisko obejde, obemkne. Trapné, ale není vyhnutí. Společnost musí být. Při odchodu z knihovny, jak trapné, a přitom příjemné, padli přímo do rány paní Manresové a neznámému mladíku s vlasy jako koudel a s pokrouceným obličejem. Nebylo vyhnutí; museli je přivítat. Přepadli je bez pozvání, nečekaně, odlákáni ze silnice stejným pudem, jako ovce a krávy zatouží být někomu nablízku. Ale přinesli si koš s obědem. Tady je.

„Neodolali jsme, když jsme na směrovce viděli vaše jméno,“ spustila paní Manresová sytým flétnovým hlasem. „Tohle je můj známý – Wil­liam Dodge. Zrovna jsme se chtěli posadit někde v polích, o samotě. Zahlédla jsem vaši směrovku a hned jsem řekla: ‚Proč nepoprosit milé přátele o přístřeší?‘ Jen místo u stolu – víc nechceme. Jídlo máme své. Pití taky. Nechcem nic než –“ zřejmě společnost, být mezi svými. A ru­ku, na níž měla rukavičku, a pod rukavičkou patrně prsteny, podala starému panu Oliverovi.

Hluboko se nad její rukou sklonil; před sto lety by ji byl políbil. V tom hlučném vítání, ujišťování, omlouvání a zase vítání bylo kus zamlklosti, ta vycházela od Isabelly, pozorující neznámého mladíka. Samozřejmě, lepší člověk; viz ponožky a kalhoty; intelektuál – puntíkovaná kravata, rozepnutá vesta; uhlazený, svobodného povolání, to jest bledý, nezdravý; velmi nervózní; při nenadálém představování sebou škubal, v hloubi duše pekelně ješitný; ač její host, výlevy paní Manresové odsuzoval!

Isa k němu pocítila nechuť a zároveň zvědavost. Ale když paní Manresová pro úplnost dodala: „Je to umělec,“ a William Dodge ji opravil: „Jsem úředník,“ – zazdálo se jí, že řekl ve školství nebo na berní správě – už na to kápla, tenhle uzel se mu zadrhl tak pevně, až z toho šilhá a má škubání v obličeji.

Potom šli k obědu a paní Manresová překypovala radostí, že dokázala, aniž hnula brvou, zdolat menší společenskou krizi, totiž prostřít pro dva navíc. Copak nemá neomezenou víru v maso a krev? Nejsme všichni z masa a krve? A jak pošetilé, zveličovat hloupůstky, když máme pod kůží jen maso a krev – muži i ženy! Ale jí jsou muži milejší – samozřejmě.

„Nač máte ty prsteny a nehty, a ten přímo rozkošný slamáček?“ oslovila Isabella paní Manresovou mlčky a tím mlčením zřetelně přispěla k hovoru. Její klobouk, prsteny i nehty na rukou, rudé jako růže a hladké jako mušle, byly všem patrné. Ne dost patrný byl její životní příběh. Znali z něho pouhé drobty a zlomky, kromě Williama Dodge, jemuž přede všemi říkala „Bill“, snad že toho ví víc než oni. Z toho, co věděl, něco věděli i oni – že chodí o půlnoci po zahradě v hedvábném pyžamu, že má tlampač a pouští si džez a že má koktejlový bar. Ale nic z jejího soukromí. Žádná životopisná data v pravém slova smyslu.

Narodila se prý, ale to byly jen klepy, v Tasmánii: jejího děda prý někdy v polovině viktoriánské éry vyvezli pro nějaké skandální techtle mechtle; snad to byla zpronevěra vkladů? Isabella o tom slyšela jen jednou, a to se s tou historií nedostali dál než k „vyvezli“, protože manžel té sdílné dámy – paní Blencowové z Grange – se proti „vyvezli“ pedantsky bránil, vhodnější by prý bylo „vypověděli“, ale ještě to není to pravé slovo, má je prý na jazyku, ale ne a ne na ně přijít. A tak se ta historie zamluvila. Někdy se paní Manresová odvolávala na strýce biskupa. Ale snad je biskupem jen v koloniích. A v koloniích se snadno zapomíná a odpouští. Také se mluvilo o diamantech a rubínech, vlastníma rukama prý je ze země vydobyl její „manžel“, ale Ralph Manresa to není. Ralph je žid a dotáhl to tak daleko, že je z něho dokonalý statkář a od londýnských vedoucích společností dostává fůru peněz – to je jisté – a děti nemají. Ale slídit po něčí minulosti je přece za vlády Jiřího Šestého staromódní, šosácké, páchne to kožešinou sežranou od molů, křídlovkou, kamejemi, papírem s černou ořízkou.

„Potřebuju jen vývrtku,“ paní Manresová vrhla koketní pohled na Candishe, jako by to byl pořádný chlap, a ne vycpaný panák, „to je všechno.“ Má šampaňské, ale nemá vývrtku.

„Podívejte se, Bille,“ vztyčila palec – otvírala zrovna láhev – „na obrazy. Neříkala jsem vám, že si přijdete na své?“

Sprostá byla v gestech a ve všem všudy, příliš erotická, příliš nastrojená na piknik. Ale jaká to žádoucí, nebo aspoň cenná vlastnost – když něco řekla, hned si člověk pomyslel: „Ona to řekla, ona to udělala, ne já,“ a přitom se zaradoval z porušení etikety, ze závanu čerstvého vzduchu, a plul za ní jako mrštný delfín ve stopách ledoborce. Starému Bartholomewovi znovu vyvolala vonné ostrovy mládí.

„Řekla jsem mu,“ pokračovala a koukla koketně po Bartovi, „že se po těch vašich věcech na naše (a mají jich spousty, hromady) už ani nepodívá. A slíbila jsem mu, že mu ukážete ten – ten,“ vtom zašumělo šampaňské, a paní Manresová si umínila, že naleje nejdřív Bartovi. „Ten, co jste do něho, vy učení, celí diví? Nějaký oblouk? Normanský? Anglosaský? Kdo vyšel školu poslední? Paní Oliverová?“

Koukla zas koketně po Isabelle, jako by jí propůjčovala mládí; ale když mluvila s ženami, mívala oči zastřené; ženy jsou záludné a hned to prokouknou.

A tak si ráz na ráz šampaňským a koketováním utvrzuje výsadu divoženky, hrnoucí se do tohoto – přitom se kradmo usmála – chráněného přístavu; po Londýnu je jí k smíchu; ale zároveň je popřením Londýna. Poskytla jim ukázku svého života; jen pár klípků; pouhé drobty; ale za nic to nepokládá; jak minulé úterý seděla vedle toho a toho; jen tak mimochodem utrousila jeho křestní jméno; a pak přezdívku; řekl jí – je pouhá nula, tak jí všechno řeknou – a to „přísně důvěrně, to vám snad nemusím říkat“, vykládala jim. Všichni zbystřili sluch. A tu rozhodila rukama, jako by celý ten hnusný, pokoutní londýnský život házela přes palubu, a zvolala: „Tak! … A co udělám, sotva sem přijedu?“ Červnovými alejemi přijeli teprve včera večer k večeři, zřejmě sami dva, ona a Bill, odjeli z Londýna, najednou zpustlého a špinavého. „Co udělám? Mohu to říct nahlas? Smím, paní Swithinová? Ano, v tomhle domě se smí říkat všechno. Svlíknu si šněrovačku,“ (přitom si přitiskla ruce k bokům – byla tlustá) „a válím se v trávě. Válím – to mi věřte…“ Upřímně se rozesmála. Přestala si zakládat na své postavě a tím získala volnost.

„To zní upřímně,“ pomyslila si Isa. Docela upřímně. A upřímně zní také její láska k venkovu. Když se Ralph Manresa někdy nemůže z Londýna hnout, přijíždí sama; nosí starý zahradní klobouk; učí vesnické ženské, ne snad jak se nakládá a zavařuje, ale jak se z barevné trávy pletou roztomilé košíčky. Potřebují něco pro radost, říká. Kdo k ní zajde na návštěvu, zaslechne ji, jak si mezi topolovkami jódluje „Holadryjohó…“

Zgruntu hodná ženská. Starý Bart se vedle ní cítil mladý. Jak zdvíhal sklenici, koutkem oka zahlédl, jak se na zahradě něco bíle mihlo. Někdo tam jde.

Než přijdou talíře z jídelny, šla si myčka ochladit tváře k leknínovému jezírku.

Odjakživa tam bývaly lekníny vyrostlé ze semínek zanesených větrem, bílé a rudé květy, plující na zelených talířích listů. Po staletí stékala voda do úžlabiny a na černém polštáři bláta tam zůstávala stát do výše čtyř až pěti stop. Pod tlustým plátem zelené vody, ve vlastním světě jako zasklené, plavaly ryby – zlaté, bíle žíhané, černě a stříbřitě pruhované. Mlčky se proháněly ve svém vodním světě, utkvívaly v mod­ré skvrně odražené oblohy nebo zas mlčky uháněly ke kraji, kde chvějivá tráva tvořila lem kolísavého stínu. Na vodní dláždění vtiskovali pavouci své křehké nožky. Spadlo semínko a vířivě se sneslo ke dnu; spadl lístek, naplnil se a klesl. Hejno člunkových trupů strnulo, zaváhalo; ozbrojilo se i obrnilo; hladila se zavlnila a byly ty tam.

V té hloubce uprostřed, v tom černém srdci, se ta urozená paní utopila. Před deseti lety jezírko vypustili a našli stehenní kost. Naneštěstí to byla kost ovčí, ne ženská. A ovce nemají duchy, protože nemají duši. Jenže služky si nedají ducha vzít. A musí to být duch urozené paní, která se utopila z lásky. V noci si žádná k leknínovému jezírku netroufne, jenom teď, když slunce svítí a panstvo ještě sedí u stolu.

Okvětní lístek padl ke dnu; myčka se vrátila do kuchyně; Bartholomew upíjel víno. Byl klukovsky šťastný; a stařecky bezstarostný; nezvyklý, příjemný pocit. Tápal po něčem, co by té roztomilé dámě vyprávěl, a sáhl po tom, co ho zrovna napadlo; po historce s ovčí stehenní kostí. „Služky se bez ducha neobejdou,“ řekl. Kuchyňské děvečky se neobejdou bez utopené paní.

„Vždyť já taky!“ zvolala divoženka, paní Manresová. Najednou zváž­něla jako sova. Podle jejího přesvědčení – pro větší důraz uždibla kousek chleba – kdyby byl Ralph ve válce padl, určitě by ho viděla, „ať už jsem byla kdekoli a dělala cokoli,“ dodala a rozhodila rukama, až se diamanty na slunci zatřpytily.

„To nechápu,“ vrtěla hlavou paní Swithinová.

„Kdepak,“ zasmála se paní Manresová. „Vy ne. A nikdo z vás. Víte, jsem jako ty,“ a čekala, až Candish odejde, „služky. Já nejsem zdaleka tak dospělá jako vy.“

Ze samolibosti nad tím, jaká je dívčí, celá se načepýřila. Právem, či neprávem? Pramínek citu prýští jejím bahnem. Oni své bahno obložili mramorovými kvádry. Jim je ovčí kost pouhá ovčí kost; a ne ostatky utopené paní Ermyntrudy.

„A do kterého tábora,“ spustil Bartholomew na cizího hosta, „patříte vy? Do dospělého, či nedospělého?“

Isabella otevřela ústa, čekala, že Dodge je otevře také a nějak se projeví, aby se v něm vyznala. Ale on jen tupě zíral. „Prosím?“ řekl. Všichni po něm koukli. „Díval jsem se právě na obrazy.“

Obraz se nedíval na nikoho. Obraz je zvábil k mlčení.

Lucy je přerušila.

„Chci vás, paní Manresová, o něco poprosit – Jestli se dnes odpoledne octneme v úzkých, zazpíváte nám?“

Dnes odpoledne? Paní Manresová se zděsila. Snad není představení? Ve snu ji nenapadlo, že je dnes odpoledne. Vědět, že je dnes odpoledne, to by sem nebyli vpadli. A samozřejmě se to už zase rozklinkalo. Isa zaslechla první zaklinkání; a druhé; a třetí – Když bude deštivo, bude se hrát ve stodole; když bude hezky, bude se hrát na terase. A jak bude, deštivo, nebo hezky? A všichni se podívali z okna. Vtom se otevřely dveře. Candish hlásil, že přijel pan Giles. Za chvilku tady bude.

Giles přijel. U vchodu uviděl velký postříbřený vůz s monogramem R. M. umně propleteným, takže zdálky vypadal jako hraběcí korunka. Hosté, domyslil si, když za ním zabrzdil; a odešel se do pokoje převléct. Na povrch vyskočila konvenčnost, jako z dojetí vyskočí ruměnec nebo slza, tak zapůsobil vůz na jeho dobré chování. Musí se převléct. A do jídelny vstoupil jako kriketový hráč, ve flanelových kalhotách a mod­rém kabátku s mosaznými knoflíky; přestože zuřil. Copak nečetl v novi­nách, že šestnáct jich zastřelili a mnoho jiných uvěznili naproti za zálivem, na mělčině dělící je od pevniny? A přece se převlékl. To kvůli tetě Lucy, kynoucí mu rukou, když vstoupil. Pudově na ni věšel své trampoty, jako se věší kabát na ramínko. Teta Lucy, pošetilá, přímá; co odešel z koleje a našel si místo v City, pořád se divila a posmívala lidem, kteří celý život kupují a prodávají – pluhy? či skleněné korálky? Nebo akcie a cenné papíry? – divochům, kteří se kupodivu – v nahotě jsou přece tak krásní – chtějí oblékat a žít jako Angličani. Takhle povrchně a po­ťouchle ona formuluje problém, kterým se už deset let souží, když přece nemá nadání ani jmění a je šíleně zamilován – kývla mu přes stůl – do své ženy. Mít na vybranou, byl by si vybral sedlačení. Jenže on na vybranou nemá. Jde to jedno za druhým; je tím vším nadobro zavalen a zmořen; trčí v tom jako ryba ve vodě. A tak se vrací na neděli a pře­vlíká.

„Dobrý den,“ řekl všem vespolek; neznámému hostu pokynul; hned se mu znelíbil; a pustil se do plotice.

Byl přesně typ, jaký paní Manresová zbožňovala. Vlasy měl kudrnaté, bradu pevnou, ne nějakou ustupující, jak bývají, nos sice krátký, ale rovný; oči k těm vlasům ovšem modré; a konečně, na dovršení typu, měl ve výraze něco divokého, nezkrotného, co ji ještě v pětačtyřiceti vzrušovalo tak, že vyleštila celý svůj letitý arzenál.

„Je to můj manžel,“ řekla si Isabella, když se pozdravili přes kytici pestrých květin. „Otec mých dětí.“ Stará fráze zaúčinkovala; zmocnila se jí pýcha; a láska; a také pýcha nad sebou, že si ji vyvolil. Po tom ranním pohledu v zrcadle a včerejším šípu lásky, kterým ji proklál statkář, když teď vstoupil její manžel, žádný velkoměstský švihák, ale hráč kriketu, s hrůzou si uvědomila, jak ho miluje; a nenávidí.

Prvně se spatřili ve Skotsku, na rybách – ona na jednom kameni, on na druhém. Zadrhla se jí udice; nechala toho a dívala se na něj, jak rozkročen v potoce, nohy omývané vodou, znovu a znovu vrhá udici – až vytáhl lososa jako přehnutý prut stříbra, a od té chvíle ho měla ráda.

Také Bartholomew ho měl rád; všiml si, že se zlobí – proč? Tu si vzpomněl na hosta. Před cizími rodina není rodinou. Půjde mu to těžko, ale musí jim povědět historii těch obrazů, které si cizí host zrovna prohlížel, když vstoupil Giles.

„Tohle,“ ukázal na muže s koněm, „je můj předek. Měl psa. Ten pes se proslavil. Má místo v dějinách. Můj předek zanechal písemné přání, aby psa pochovali s ním.“

Pohlédli na obraz.

„Mívám pocit,“ přerušila Lucy ticho, „že říká: ‚Namalujte mi psa.‘“

„A co kůň?“ řekla paní Manresová.

„Kůň,“ řekl Bartholomew a nasadil si brýle. Zadíval se na koně. Zadek má chatrný.

Ale William Dodge se díval na dámu.

„Inu,“ řekl Bartholomew – koupil ten obraz, protože se mu líbil – „vy jste umělec.“

Dodge to popřel, jak si Isa všimla, podruhé za půl hodiny.

Proč si taková správná ženská, jako je Manresová, vodí takové parchanty, řekl si v duchu Giles. A svým mlčením vpadl do hovoru – zatímco Dodge vrtěl hlavou. „Mně se ten obraz líbí.“ Víc ze sebe nevypravil.

„A máte pravdu,“ řekl Bartholomew. „Jeden člověk – už nevím, jak se jmenoval – byl z nějakého ústavu, a zadarmo radí potomkům jako my, degenerovaným potomkům, a ten řekl… řekl…“ Umlkl. Všichni hleděli na dámu. Ale ona jim hleděla přes hlavu, do prázdna. Zelenými mýtinami je zvábila do srdce ticha.

„Řekl, že je od sira Joshuy?“ rázně přerušila ticho paní Manresová.

„To ne, to ne,“ vyhrkl šeptem William Dodge.

„Proč se bojí?“ řekla si Isabella. Je to ubožák; bojí se hájit své přesvědčení – jako se ona bojí manžela. Vždyť píše básně do sešitu vázaného jako domácí účty, aby Giles nic nezvětřil. Pohlédla na Gilese.

Rybu už snědl; jedl rychle, aby na něj nemuseli čekat. Na stůl přišel třešňový koláč. Paní Manresová počítala pecky.

„Klempíř, krejčíř, sklenář, sedlář, apatykář, oráč… To jsem já!“ vykřikla radostně, vždyť i třešňové pecky jí potvrdily, že je divoženka.

„Vy na to taky věříte?“ škádlil ji galantně starý pán.

„To se ví, že věřím,“ volala. Už byla zase ve svém živlu. Už z ní byla zase správná ženská. Také ostatní se zaradovali; zas mohou plout za ní a opustit stříbřité a šeré stíny, vedoucí k srdci ticha.

„Měl jsem otce,“ řekl Dodge potichu své sousedce Ise, „ten měl rád obrazy.“

„Já taky,“ zvolala Isa. Vzrušeně, nesouvisle se rozpovídala. Když byla malá a měla černý kašel, bydlela u strýce; byl duchovní a nosil čepičku; vůbec nic nedělal; ani nekázal; chodil po zahradě, skládal básně a na­hlas si je přeříkával.

„Říkali o něm, že je blázen,“ dodala. „Já ne…“

Zmlkla.

„Klempíř, krejčíř, sklenář, sedlář, apatykář, oráč… Já jsem zřejmě zloděj,“ řekl starý Bartholomew a položil lžičku. „Vypijeme si kávu na zahradě?“ Zvedl se.

Isa táhla lehátko po štěrku a potichu si odříkávala: „Do jakých šerých slují nehostinné země, do jakých hvozdů rozvichřených půjdeme? Od hvězdy k hvězdě budeme se míhat, v měsíčním bludném světle vířit?“

Vzala lehátko za špatný konec, rám se zářezy byl obráceně.

„Písně mého strýčka?“ řekl Dodge, když ji slyšel šeptat. Rozložil židli a nasadil příčku do správného zářezu.

Zarděla se, jako by mluvila nahlas v prázdném pokoji a někdo vystoupil za záclonou.

„Vy si neříkáte hlouposti, když děláte něco rukama?“ zakoktala. Ale co on vůbec dělá těma bílýma, jemnýma, krásnýma rukama?

Giles se vrátil domů pro další židle a postavil je do polokruhu, aby měli všichni výhled, chráněni starou zdí. Naštěstí postavili na slunné vyvýšenině v prodloužené čáře domu zeď, možná že chtěli zbudovat další křídlo. Jenže na to neměli; od plánu tedy upustili a zeď zůstala; pouhá zeď. Další generace pak nasázela stromy a ty časem široko rozprostřely paže nad červenooranžovými zašlými cihlami. To už byl podle paní Sandsové dobrý rok, když nadělala šest lahví meruňkového džemu – na jídlo ovoce nikdy dost nezesládlo. Nanejvýš tři meruňky stály za to, aby je dali do mušelínových sáčků. Ale bez nich byly tak krásné, s jednou tvářičkou načervenalou a druhou zelenou, že je paní Swithinová nechala tak a vosy do nich navrtaly díry.

Půda tam stoupala, takže podle Figgisova průvodce (1833) „je odtamtud krásný výhled na okolní krajinu… Na špičku věže Bolney Minsteru, na roughnortonské lesy, na vyvýšenině trochu vlevo Hogben’s Folly, nazvaný tak proto…“

Průvodce dosud platil. Co platilo roku 1833, platilo i roku 1939. Za tu dobu se tam nepostavil žádný dům; nevzniklo žádné město. Hogben’s Folly pořád čnělo nad krajinou; rovina, rozdělená na pole, se změnila jen potud, že pluhy do jisté míry nahradil traktor. Kůň zmizel, ale kráva zůstala. Být tu Figgis, vyjádřil by to stejně. Tak si říkali, když tam v létě sedávali a pili s hosty kávu. Když byli sami, neříkali nic. Dívali se po krajině; dívali se na to, co znají, zda snad to, co znají, není dnes jiné. Většinou to bylo stejné.

„Proto je krajina tak smutná,“ řekla paní Swithinová a spustila se na lehátko, které jí přinesl Giles. „A tak krásná. Bude tu,“ a hlavou kývla na pruh mlhy, kladoucí se na vzdálená pole, „až my tu nebudem.“

Giles hřmotně zaklapl lehátko. Jedině tak může dát najevo podráždění, vztek nad těmi šosáky, kochajícími se vyhlídkou při kávě se smetanou, když celá Evropa – tam za vodou – se ježí jako… Nezmohl se na metaforu. Jen nevýrazný „ježek“ mu zobrazoval představu Evropy, ježící se děly, ověšenou letadly. Co nevidět vyryjí děla do půdy brázdy; letadla rozbijí Bolney Minster napadrť a vyhodí Folly do povětří. Má přece ten kraj také rád. Odsuzoval tetu Lucy, že kouká na krajinu, místo aby dělala – co? Vdala se za venkovského šlechtice – už umřel –, měla dvě děti, jeden je v Kanadě, druhý ženatý v Birminghamu. Otce miluje, toho soudit nebude; a on sám, ani se nenadál; a teď tu sedí s těmi šosáky a kouká na krajinu.

„Krásné,“ řekla paní Manresová, „krásné…,“ zašeptala. Zapalovala si cigaretu. Větřík jí sfoukl sirku. Giles ohnul dlaň a škrtl druhou sirku. Ji také neobviňuje – proč, to neví.

„Když už vás zajímají obrazy,“ řekl Bartholomew zamlklému hostu, „řekněte mi, proč nás jako národ neinteresuje, netanguje a nesti­muluje,“ – po šampaňském se mu dlouhatánská cizí slova sama hrnula na jazyk – „to vznešené umění, zatímco svého Shakespeara zná paní Manresová, ať promine starci tu smělost, nazpaměť.“

„Shakespeara nazpaměť!“ bránila se paní Manresová. „Zda být, či nebýt, to je, oč tu běží. Zda je to ducha důstojnější… Pokračujte!“ kývla na Gilesa, který seděl vedle ní.

„Nadobro rozplynout se, navždy střást, o čem ty nevíš ve svém loubí…“ Isa doplnila první slova, co ji napadla, aby pomohla manželovi z nesnází.

„Horečku, utrmácenost a strast…,“ dodal William Dodge a pohřbil špačka z cigarety mezi dvěma kameny.

„Vida!“ zvolal Bartholomew a vztyčil ukazovák. „Tady je důkaz! A jakých strun se dotkne, jaké skryté poklady otevře, když řeknu,“ – a zdvíhal další prsty – „Reynolds! Constable! Crome!“

„Proč se říká ‚starý‘?“ prohodila paní Manresová.

„Chybí nám slova – chybí nám slova,“ bránila se paní Swithinová. „Je to v očích, ne na rtech; to je to.“

„Myšlenky beze slov,“ zadumal se její bratr. „Je to vůbec možné?“

„To je nad mé síly!“ zvolala paní Manresová. „Příliš duchaplné. Můžu si vzít? Vím, že bych neměla. Ale v mém věku – a při mé postavě – už můžu dělat, co chci.“

Uchopila stříbrnou konvičku se smetanou a labužnicky si hebkou tekutinu nalila do kávy a ještě si tam nasypala vrchovatou lžíci hnědého cukrkandlu. Smyslně, rytmicky kolem dokola míchala tou směsí.

„Jen si vezměte, co je libo! Poslužte si!“ zvolal Bartholomew. Cítil, jak mu šampaňské vyprchává, a chtěl toho využít, než zmizí poslední špetka dobré nálady; tak člověk ještě zavadí pohledem o osvětlenou místnost, než ulehne.

Divoženka, znovu plující na vlnách starcovy vlídnosti, hleděla přes šálek kávy na Gilese, měla pocit, že se spolu spikli. Víže je vlákno – viditelné i neviditelné, jako ta podzimní vlákna, hned patrná, hned zas skrytá, vížící rozechvělá stébla trávy před východem slunce. Zatím se s ním setkala jen jednou, na kriketovém zápase. A tehdy se mezi nimi napjalo vlákno té ranní chvíle, než se vynoří větvičky a lístky skutečného přátelství. Pohlédla a pak se napila. Ten pohled je součást pití. Jako by se ptala, nač promarnit vzrušení, nač promarnit jedinou kapku, která se dá vyždímat z tohoto zralého, rozplývavého, lahodného světa? A na­pila se. Vzduch kolem ní byl prostoupen vzrušením. Cítil to Bartholomew. Cítil to i Giles. Kdyby byl kůň, jemná hnědá kůže by se mu škubala, jako by na ni sedla moucha. Isabella sebou také škubala. Do kůže ji bodala žárlivost, zlost.

„A vůbec,“ řekla paní Manresová a postavila šálek, „co to představení – to divadlo, na které jsme sem tak vpadli,“ znělo to tak šťavnatě jako ta meruňka, provrtaná od vos. „Povězte, co to bude?“ Obrátila se. „Není něco slyšet?“ Poslouchala. Dole v křoví, kde se terasa ztrácela v houští, zaslechla smích.

Za leknínovým jezírkem se půda zase svažovala a v tom dolíku se nakupilo hloží a křoví. Byl tam stále stín; v létě kropenatý sluncem; v zimě tmavý a vlhký. V létě tam bývali motýli; míhaly se babočky, hodovali a poletovali admirálové; jako nějaké mušelínové mlékařky běláskové zelní nenáročně kroužili kolem křoví a spokojeně si tam žili. Jedna generace po druhé se tam učila chytat motýly; Bartholomew a Lucy; Giles; George začal teprv předevčírem, do zelené síťky chytil běláska zelného.

Pro šatny to bylo jako stvořené, zrovna jako terasa pro divadlo.

„Jako stvořené!“ zvolala slečna La Trobová, když u nich byla na návštěvě a dala si to ukázat. Bylo to v zimě. Stromy byly holé.

„To je jako stvořené pro divadlo, pane Olivere!“ zvolala. „Proplétat se sem tam mezi stromy…“ A mávla rukou ke stromům, které v jasném lednovém světle stály holé.

„Tamhle jeviště, tady hlediště; a dole v křoví dokonalá šatna pro herce.“

S velkou vervou kdeco organizovala. Ale odkud pochází? Už podle jména nebude čistě anglického původu. Snad z Lamanšských ostrovů? Ale podle očí a chování paní Binghamová hádala, že má v sobě ruskou krev. „Ty hluboko zasazené oči; ta hranatá sanice“ jí připomínaly – ne že by byla někdy v Rusku – Tatary. Jak se proslýchalo, mívala ve Winchesteru čajovnu; zkrachovala. Pak byla herečkou. Také zkrachovala. Koupila domek o čtyřech místnostech a bydlela tam s jednou herečkou. Pohádaly se. Moc toho vlastně o ní nevěděli. Je snědá, statná, obtloustlá; rázuje po polích v prosté haleně; někdy s cigaretou v ústech; často s bičem v ruce; a mluví sprostě – snad to tedy přece jen není dáma? Rozhodně vášnivě ráda organizuje.

Smích utichl.

„Budou hrát?“ zeptala se paní Manresová.

„Hrát, tančit; zpívat; ode všeho trochu,“ řekl Giles.

„Slečna La Trobová je dáma úžasně energická,“ řekla paní Swithinová.

„Zaměstná kdekoho,“ řekla Isabella.

„Naše úloha je dělat obecenstvo,“ řekl Bartholomew. „A je to úloha velmi důležitá.“

„Taky podáváme svačinu,“ řekla paní Swithinová.

„Nepůjdeme pomoct?“ zeptala se paní Manresová. „Krájet chleba s máslem?“

„Kdepak, kdepak,“ řekl pan Oliver. „My jsme publikum.“

„Jeden rok jsme hráli Jehlu kmotry Gurtonové,“ řekla paní Swithinová. „Jeden rok jsme si hru napsali sami. Syn našeho kováře – Tony? či Tomy? – měl překrásný hlas. A Elsie na Křižovatce – jak ta parodovala! Všichni jsme byli uneseni. Bart; Giles; stará Cácorka – to jsem já. Lidi jsou nadaní – moc nadaní. Jde jen o to – jak to z nich dostat. Na to je ona šikovná – slečna La Trobová. Na vybranou máme ovšem celou anglickou literaturu.

Ale jak si má člověk vybrat? Když prší, kolikrát začnu počítat; co jsem četla; co jsem nečtla.“

„A knihy necháš po podlaze,“ řekl bratr. „Jako to prasátko z po­hádky; nebo to byl osel?“

Zasmála se a klepla ho přes koleno.

„Osel, co se nemohl rozhodnout mezi senem a tuřínem, a tak hladověl,“ vysvětlovala Isabella, jen aby se nějak vložila mezi tetu a manžela, jemuž dnes byly takové řeči protivné. Knihy se otvírají; nikam to nevede; a on sedí v hledišti.

„Zůstaneme sedět.“ – „Jsme obecenstvo.“ Slova ve větě dnes nějak nedrží. Povstávají, hrozí člověku pěstí. Není to dnes on, Giles Oliver, který se přišel podívat na výroční vesnické představení; připoután ke skále musí nečinně přihlížet nepopsatelné hrůze. Bylo to na něm znát; a Isa, nevědouc co říci, tak trochu naschvál převrhla kávový šálek.

William Dodge ho zachytil, jak padal. Chvíli ho podržel v rukou. Převrátil ho. Podle světle modré značky, zkřížených mečů, na lesklém dně poznal, že to je anglický výrobek, snad z Nottinghamu; kolem roku 1760. Jeho výraz, s jakým při prohlížení mečů došel k tomuto závěru, si vzal Giles za záminku, aby si na něm vybil vztek. Lichotník; patolízal; nenormální chlap; umí jen dotírat či štípat; ohmatáváním se vzrušovat; uštipovat a mlsat, mrouskat se a miliskovat; chlapsky milovat ženu nedovede – právě měl hlavu těsně u Isiny hlavy – je to zkrátka – To slovo nemohl vyslovit veřejně, jen sevřel rty; a pečetní prsten na malíčku zrudl, jak mu zbělely prsty svírající opěradlo židle.

„To se pobavíme!“ zvolala flétnovým hlasem paní Manresová. „Ode všeho trochu. Zpěv; tanec; vesničani zahrají divadlo. Ale to jistě napsala ona,“ otočila hlavu k Isabelle. „Viďte, paní Oliverová?“

Isa zčervenala a popřela to.

„To zas já,“ pokračovala paní Manresová, „řeknu to rovnou, nedám dvě slova dohromady. Nevím, čím to je, já s tou svou vyřídilkou, jak vezmu pero do ruky –“ Zašklebila se a zkroutila prsty, jako když drží pero. Ale pero v jejích prstech se po stolku ani nehnulo.

„A mé písmo – velikánské – kostrbaté –“ Znovu se zašklebila a ne­viditelné pero upustila.

William Dodge postavil šálek šetrně na talířek. „To on,“ řekla paní Manresová, jako by z jeho jemnocitného pohybu usuzovala na stejnou dovednost ve psaní, „píše krásně. Každé písmenko dokonale vykroužené.“

Znovu na něj všichni pohlédli. Honem strčil ruce do kapes.

Isabella uhodla slovo, které Giles nevyslovil. Je to něco zlého, jestli je takový? Proč se navzájem soudíme? Copak o sobě víme? Ne zde a ne teď. Až někde, tento oblak, tento strach, tento škraloup, tento prach – Čekala na rým, nenapadl jí; ale někde jistě jedno slunce zasvitne a všech­no se bezpochyby vyjasní.

Zarazila se. Zase k ní dolehl smích.

„Už je, myslím, slyším,“ řekla. „Připravují se. Převlékají se ve křoví.“

Pod nachýlenými břízami přecházela sem tam slečna La Trobová. Jednu ruku hluboko v kapse kabátku; v druhé lejstro. Četla, co na něm stálo. Vypadala jako kapitán, když přechází po palubě. Půvabně nachýlené stromy, na stříbrné kůře vroubkované černými náramky, stály od ní na délku lodi.

Jestlipak bude deštivo, nebo hezky? Vysvitlo slunce; jako pravý admirál na velitelském můstku si zaclonila oči a rozhodla, že si troufne na představení v přírodě. Konec váhání. Všechny rekvizity kázala přestěhovat ze stodoly do křoví. Stalo se. A zatímco tak přecházela a kde­komu se zaručovala, že bude hezky a nebude pršet, herci se v houští oblékali. Proto se ozýval smích.

Šaty rozprostřeli na trávu. Lepenkové koruny, meče ze stříbrného papíru, turbany z šestákových utěrek, všechno to leželo na trávě nebo viselo na křoví. Ve stínu svítily červené a fialové kaluže; na slunci se třpytilo stříbro. Kostýmy vábily motýly… Červená a stříbrná, modrá a žlutá dýchaly teplem a lahodou. Červení admirálové lačně sáli šťavnatost z utěrek, běláskové zelní upíjeli ledovou svěžest ze stříbrné lepenky. Poletovali, ochutnávali, vraceli se, střídali barvy.

Slečna La Trobová se zastavila a prohlížela scénu. „A ráz to má…,“ šeptala. Za dopsanou hrou číhala vždycky další. Zaclonila si oči a pozo­rovala; motýli krouží; světlo se stále mění; děti skotačí; matky se smějí – „Ne, není to ono,“ zamumlala a znovu vykročila.

Říkali jí mezi sebou „šéfka“, jako paní Swithinové říkali „cácorka“. „Dopalovala“ je svou strohostí i statností; silnými kotníky i pevnými botami; říznými, hrdelně vyštěkávanými povely. Sám o sobě si žádný nedá poroučet. Ale v hloučcích se na ni obraceli. Někdo vést musí. Aspoň to mají na koho svalit. Co když bude pršet?

„Slečno La Trobová!“ houkli na ni. „Co s tímhle?“

Zůstala stát. David a Iris se tahali o gramofon. Musí být ukrytý; a při­tom zas blízko hlediště, aby ho bylo slyšet. Copak to nenařídila? Kdepak jsou košatiny přikryté listím? Přineste je. Pan Streatfield slíbil, že se o to postará. Kdepak je pan Streatfield? Duchovní nikde. Není ve stodole? „Tommy, skoč tam a přiveď ho.“ „Tommy hraje v prvním dějství.“ „Tak Beryl…“ Matky se hádají. Jedno dítě vybrali, druhé ne. Světlovláskám se nadržuje proti tmavovlasým, to je nespravedlivé. Paní Edburyová zakázala své Fanny hrát kvůli kopřivce. Ve vsi se říká kopřivce jinak.

Chalupa paní Ballové nebyla zrovna bezúhonná. Za poslední války, když měla muže v zákopech, žila paní Ballová s jiným. Slečna La Trobová to všechno věděla, ale nepletla se do toho. Spadla do té síťoviny jako těžký kámen do leknínového jezírka. Pletivo porušila. Ale jí šlo o ko­řeny pod vodou. Tak například z ješitnosti udělají všechno. Chlapci touží po velkých rolích; děvčata zas po krásných šatech. Náklady se musí omezit. Nesmí to stát víc než deset liber. Rozbíjejí se konvence. Zaslepeni konvencí, nechápou jako ona, že když si kolem hlavy uvážou utěrku, vypadá to venku v přírodě nádherněji než hedvábí. Hašteřili se; ale ona si toho nevšímala. Chodila mezi břízami a čekala na pana Streat­fielda.

Ostatní stromy stály důstojně zpříma. Moc stejnoměrně vysázeny nebyly, ale přece jen dost, aby představovaly sloupy v chrámu; v chrá­mu bez střechy; v přírodní katedrále, kde poletující vlaštovky, jako by se stejnoměrně vysázenými stromy tvořily určitý obrazec a po rusku tančily, ne podle hudby, ale podle neslyšného rytmu vlastních nezkrotných srdcí.

Smích umlkl.

„V trpělivosti své vládněme dušemi svými,“ ozvala se zas paní Manresová. „Nebo že bychom pomohli s židlemi?“ prohodila a ohlédla se za sebe.

Candish, zahradník a služka, všichni nosili židle – pro diváky. Diváci neměli co dělat. Paní Manresová potlačila zívnutí. Nemluvili. Dívali se na krajinu, že se tam snad na některém poli stane něco, co je zbaví nesnesitelně tíživé povinnosti společně mlčky sedět a nic nedělat. Duchem i tělem si byli až příliš blízko, a zase ne dost. Cítit a myslit sami pro sebe, nebo prostě spát, to nesmíme, myslel si každý pro sebe. Jsme si až příliš blízko; ale zase ne dost. A tak se vrtěli na židli.

Bylo čím dál větší horko. Mraky zmizely. Slunečno. Prosluněná krajina zploštěla, zmlkla, ztichla. Krávy stály nehnutě. Cihlová zeď už nechránila, naopak odrážela zrnka žáru. Starý pan Oliver zhluboka vzdychl. Hlava mu poklesla, ruka se mu svezla. Svezla se kousek od psí hlavy, spočívající na trávě vedle něho. Trhnutím si ji zas položil na koleno.

Giles zíral před sebe. Rukama pevně objímal kolena a civěl na rovná pole. Mlčky seděl a jen civěl, zíral před sebe.

Isabella si připadala jako v žaláři. Přes žalářní mříže, oparem spánku, který ji rozptyloval, zraňovaly ji tupé šípy; šípy lásky; a zas nenávisti. Skrze těla jiných nepociťovala jasně ani lásku, ani nenávist. Nejzřetelněji pociťovala – k obědu se napila sladkého vína – chuť na vodu. „Pohár studené vody, pohár studené vody,“ opakovala si a viděla vodu a kolem ní svítící sklo.

Paní Manresová toužila pohovět si, někde v koutku na polštáři se schoulit s obrázkovým časopisem a sáčkem bonbonů.

Paní Swithinová a William hleděli nezúčastněně, bez zájmu do kraje.

Jaké pokušení, jaké náramné pokušení, dát se unést krajinou; zrcadlit její čeření; až se člověku zčeří mysl; až se obrysy protáhnou a hup! – naráz smeknou.

Paní Manresová se vzdala, smekla se, ponořila a zas se vzpamatovala.

„Jaká vyhlídka,“ zvolala a dělala, jako by oklepávala popel z cigarety, ale ve skutečnosti maskovala zívnutí. Pak si povzdechla, ne snad z ospa­losti, ale jakoby nad tou vyhlídkou.

Nikdo jí neodpověděl. Rovná pole svítila žlutozeleně, žlutomodře, žlutočerveně a zase modře. To opakování bylo nesmyslné, ohyzdné, ohlupující.

„Tak pojďte,“ řekla paní Swithinová hlubokým hlasem, jako by nadešla vhodná chvíle promluvit, jako by konečně plnila daný slib, „pojďte, ukážu vám dům.“

Přímo to nikomu neřekla. William Dodge však věděl, že to platí jemu. Rázem vyskočil, jako když se u hračky zatáhne za provázek.

„Jaká energie!“ paní Manresová zpola vzdychla, zpola zívla. „Mám dost odvahy odejít taky?“ řekla si Isabella. Už jdou; především by chtěla studenou vodu, pohár studené vody; ta dychtivost ji přešla, zaplašila ji neúprosná povinnost k ostatním. Dívala se za nimi, jak odcházejí – paní Swithinová cupitala, ač trochu vrávoravě, vedle ní bujaře a křepce kráčel po svítících dlaždicích pod žhavou zdí Dodge, až došli do stínu u do­mu.

Upadla krabička sirek – Bartholomewova. Vyklouzla mu z prstů; upustil ji. Vzdal to; nač se přemáhat. S hlavou na stranu, s rukou svěšenou nad psí hlavou, spal; chrápal.

V předsíni paní Swithinová chvíli postála mezi stolky s pozlacenými pařáty.

„Tady je schodiště,“ řekla. „Tak nahoru.“

Kráčela dva schody před hostem. Před nimi se na popraskaném plátně rozvíjel sáhodlouhý žlutý atlas.

„To není pramáti,“ řekla paní Swithinová, když se octli před hlavou podobizny. „Ale přivlastnili jsme si ji, vždyť ji známe – ach, taková léta. Kdo to byl? Kdo ji namaloval?“ Zavrtěla hlavou. Zalitá sluncem celá zářila, jako by šla na hostinu.

„Mně se víc líbí při měsíčku,“ prohodila paní Swithinová a pustila se ještě výš.

Trochu se na schodech udýchala. Ve vestavěné skříni nahoře nad schodištěm přejela rukou hřbety knih jako šalmaj.

„A tady jsou básníci, z kterých pocházíme po duchu, pane…,“ šeptla. Zapomněla, jak se jmenuje. Ale přece si ho vybrala.

„Bratr tvrdí, že postavili dům na sever, aby byl chráněný, ne na jih, aby měl slunce. A tak jsou v zimě vlhké.“ Umlkla. „A teď, co dál?“

Zastavila se. Byly tam dveře.

„Ranní pokoj,“ otevřela. „Tady přijímala návštěvy má matka.“

Po stranách rýhovaného krbu tam stály proti sobě dvě židle. Koukl jí přes rameno.

Zase zavřela.

„A vzhůru, pořád vzhůru.“ A zase po schodech. „Vzhůru, pořád vzhůru šli,“ supěla, jako by měla za sebou neviditelný zástup. „Vzhůru na lože.“

„Biskup; pocestný; – zapomněla jsem i jména. Nevím. Nepamatuju se.“

U okna v chodbě se zastavila a odhrnula záclonu. Dole se zahrada stápěla v slunci. Tráva byla hebká, lesklá. Tři bílé holubice se koketně natřásaly na špičkách, našňořené jako dámy v plesových šatech. Droboučkými krůčky cupitaly po trávě na růžových nožkách a komíhaly elegantním tělíčkem. Najednou třepetavě vzlétly, zakroužily a byly ty tam.

„A teď do ložnic.“ Dvakrát důrazně zaklepala na dveře. Hlavu na stranu, naslouchala.

„Člověk nikdy neví,“ šeptala, „jestli tam někdo není.“ Pak otevřela dveře dokořán.

Skoro se nadál, že tam někdo bude, nahý, polosvlečený nebo klečící na modlitbách. Ale pokoj byl prázdný. Pokoj jako klícka, nikdo v něm celé měsíce nespal, rezervní pokoj. Na toaletním stolku stály svíce. Pokrývka na posteli byla netknutá. Paní Swithinová se zastavila u postele.

„Tady,“ řekla, „ano, tady,“ pohladila pokrývku, „tady jsem se narodila. V téhle posteli.“

Zmlkla. Svezla se na okraj postele. Zřejmě ji utrmácelo to stoupání do schodů a to horko.

„Však nás čeká další život, myslím, doufám,“ zašeptala. „Žijeme v ji­ných lidech, pane… Žijeme ve věcech.“

Mluvila prostě. Mluvila s námahou. Mluvila, jako by mermomocí přemáhala únavu z milosrdenství k cizímu člověku, k hostu. Zapomněla, jak se jmenuje. Dvakrát řekla „pane“ a zarazila se.

Nábytek byl asi z poloviny viktoriánské éry, snad z čtyřicátých let, od firmy Maples. Koberec byl poset fialovými skvrnkami. Po kbelíku na špinavou vodu, který stával vedle umyvadla, zůstalo bílé kolo.

Smí říct: „Já jsem William?“ Rád by. Je stará, vetchá, a přece s ním vystoupila po schodech. Říkala, co si myslí, a nevěděla ani nedbala, jestli si o ní myslí (jakože si opravdu myslil), že je všední, sentimentální, hloupá. Podala mu ruku a pomohla mu zdolat sráz. Uhodla, co ho trápí. Jak seděla na posteli, slyšel ji, jak zpívá, a přitom komíhá nožkama. „Tady mám chaluhy, tady mám lastury, tady mi konipas na bidýlku hopká,“ – starou dětskou říkanku. Jak stál u rohové skříně, viděl ve skle její odraz. Jejich oči, oddělené od těla, se usmívaly, nehmotné oči se usmívaly na oči ve skle.

Potom sklouzla z postele.

„Co dál?“ řekla a odcupitala po chodbě. Jedny dveře byly dokořán. Kdekdo byl na zahradě. Pokoj vypadal, jako když z lodi odejde posádka. Předtím si tam hrály děti – uprostřed na koberci stál grošovaný kůň. Chůva šila – na stole zůstal kus plátna. V postýlce bylo předtím miminko. Teď byla prázdná.

„Dětský pokoj,“ řekla paní Swithinová.

Slova najednou zesymboličtěla. „Kolébka našeho rodu,“ jako by říkala.

Dodge přistoupil ke krbu a prohlédl si na zeď připíchnutý obrázek novofundlandského psa z vánoční ročenky. Pokoj vlaze a sladce voněl; schnoucím prádlem; mlékem; piškoty a teplou vodou. „Dobří přátelé,“ stálo na obrázku. Otevřenými dveřmi to zašumělo. Ohlédl se. Stará paní vyšla na chodbu a opřela se o okno.

Nechal dveře otevřené, až se posádka vrátí, a přidal se k ní.

Na dvoře pod oknem se sjížděly vozy. Jejich nízké černé střechy se skládaly vedle sebe jako dlaždice v podlaze. Z vozů seskakovali šoféři; tu vystrkovaly staré dámy upejpavě černé nohy ve střevících se stříbrnými přezkami; tu zas staří páni proužkované kalhoty. Na jednu stranu seskakovali mladíci v šortkách; na druhou dívky v pleťových punčochách. Žlutý písek chrupal a vrzal. Obecenstvo se scházelo. Ale oni hleděli nezúčastněně z okna, jako za školou. Spolu se vykláněli z okna.

Najednou zafoukal větřík a všecky mušelínové záclony zavlály z oken, jako by nějaká majestátní bohyně mezi svými družkami povstala z trůnu a přehodila si jantarovou řízu, a ostatní bohové se nad jejím odchodem rozesmáli a svým smíchem ji popoháněli.

Paní Swithinová se přihladila, větřík ji rozcuchal.

„Pane…,“ spustila.

„Jsem William,“ přerušil ji.

Usmála se kouzelně dívčím úsměvem, jako by jí vítr studenou modř očí zahřál do jantarova.

„Odvedla jsem vás od přátel, Williame,“ omlouvala se, „protože jsem cítila napětí tady…“ Dotkla se kostnatého čela, kde se jako červ klikatila modrá žilka. Ale oči jí v jamkách dosud planuly. Viděl jen její oči. Tak rád by poklekl, políbil jí ruku a řekl: „Ve škole mě drželi, paní Swithinová, pod vědrem špinavé vody; když jsem se, paní Swithinová, podíval vzhůru, svět byl špinavý; tak jsem se oženil; ale mé dítě, paní Swithinová, není moje. Jsem, paní Swithinová, jen polomuž; jsem mihotavý, v so­bě rozpolcený hádek, paní Swithinová; Giles to poznal; ale vy jste mě uzdravila…“ Tak rád by to řekl; ale neřekl nic; a po chodbě se proháněl větřík a vydouval záclony.

Ještě jednou se podívali on i ona dolů na půlkruh žlutého štěrku přede dveřmi. Při vyklánění z okna se jí na řetízku houpal křížek a slun­ce do něj pralo. Jak se jen může zatěžovat tím farizejským symbolem? Jak se může tímto znakem cejchovat ona, tak těkavá, tak nestálá? Pohlédl na křížek a najednou už nebyli za školou. Dolehlo k nim hrčení kol. „Honem, honem, honem,“ jako by říkalo, „ať nepřijdete pozdě. Honem, honem, honem, ať nejsou nejlepší místa obsazená.“

„Vida,“ zvolala paní Swithinová, „támhle je pan Streatfield!“ Spatřili duchovního, statného duchovního, jak nese košatinu pokrytou listím. Kráčel mezi vozy jako člověk, který má moc, je dychtivě očekáván, a teď přichází.

„Je čas,“ řekla paní Swithinová, „připojit se –“ Větu nedokončila, jako by v ní byla dvojí vůle, jedna poletovala napravo, druhá nalevo, jako když holubi vzlétají z trávy.

Obecenstvo se scházelo. Hrnuli se po cestičkách, trousili se po trávníku. Někteří staří; někteří v nejlepších letech. I děti tam byly. Byli mezi nimi, jak by si pan Figgis jistě povšiml, představitelé nejvznešenějších rodin – Dyceovi z Dentonu; Wichamovi z Owleswicku; a tak dále. Někteří tam žili po staletí a jediné jitro půdy neprodali. Naproti tomu tu byli zas přistěhovalci, takoví Manresovi, kteří modernizují staré domy, přistavují koupelny. A k tomu všelijaká verbež, jako třeba Cobbet z Cobbs Corner, prý penzista z čajových plantáží. Žádný boháč, sám si obstarává domácnost a ryje na zahradě. Stavba sousední automobilky a letiště přivábila různé nezakotvené, přelétavé existence. Je tady také pan Page, reportér místních novin. Ale celkem vzato, být tu Figgis osobně a zjišťovat přítomné, polovina pánů a dam by řekla: „Adsum; jsem zde místo svého děda či praděda, podle toho.“ Právě v tu chvíli, v půl čtvrté v červnu 1939 se navzájem zdravili, a když se usadili, pokud možno vedle sebe, říkali: „Ten ohyzdný dům na Pyes Corner. Jako pěst na oko! A ty chaty! – už jste je viděli?“

A kdyby Figgis vyvolával jména vesničanů, i oni by se přihlásili. Sandsová byla rozená Iliffová. Candishova matka byla Perryová. Zelené rovy na zdejším hřbitově byly navršeny jejich krtěním, které tu po staletí kypřilo půdu. Pravda, když vyvolával přítomné pan Streatfield v kostele, někteří chyběli. Motocykl, autobus, film – na ty to pan Streatfield svaloval, když vyvolával přítomné.

Vytáhli na terasu řadu židlí, lehátek, pozlacených židliček, vypůjčených proutěných židlí a prostých zahradních sedátek. Pro všechny místa dost. Někteří si sedli radši na zem. Slečna La Trobová měla pravdu, když řekla: „Pro divadlo jako stvořené!“ Trávník byl rovný jako divadelní podlaha. Zvýšená terasa tvořila přirozené jeviště. Stromy uzavíraly jeviště jako sloupy. Postavy se výhodně odrážely na pozadí oblohy. A proti všemu očekávání se krásně vyčasilo. Dokonalé letní odpoledne.

„To máme štěstí!“ říkala paní Carterová. „Loni…“ Vtom začala hra. Je to hra, či není? Bzz, bzz, bzz, ozývalo se z křoví. Tak to zní, když se něco porouchá na stroji. Někteří honem usedli. Jiní provinile zmlkli. Všichni hleděli ke křoví. Jeviště bylo ještě prázdné. Bzz, bzz, bzz, bzučel v křoví stroj. Všichni se zatvářili starostlivě, někteří ještě dokončili větu, a už tu byla holčička v růžovém jako poupátko; postavila se na rohož, za mušli ověšenou listím, a písklavě spustila:

Vítám pány i lidi chudé…

Tak přece je to už hra. Nebo snad prolog?

Naše hra se teď konat bude (odříkávala).

Jak uvidíte, je to hra
z dějin našeho ostrova.
Jsem Anglie…

„Je to Anglie,“ šeptali si. „Už to začlo.“ „Prolog,“ dodali, jak nakoukli do programu.

„Jsem Anglie,“ vypískla znovu a zarazila se.

Zapomněla, jak je to dál.

„Slyšte! Slyšte!“ rozjařil se pán v bílé vestě. „Výborně! Výborně!“

„Sakramenti!“ zaklela slečna La Trobová, schovaná za stromem. Přelétla první řadu. Civěli, jako by je všechny obešel mráz a stejnoměrně je spálil. Jediný kravák Bond vypadá čiperně a přirozeně.

„Hudba!“ dala povel. „Hudba!“ Ale stroj pořád jen vrčel: Bzz, bzz, bzz.

„V podobě děcka…,“ napověděla,

„v podobě děcka,“ pokračovala Phylis Jonesová,

„zrozeného z moře,
mohutně bouří zpěněného,
daleko od Francie, od Německa,
před vámi stojím.“

Ohlédla se. Bzz, bzz, bzz, bzučel stroj. Za ní mezi stromy husím pochodem táhla dlouhá řada vesničanů v režných košilích. Zpívali, ale k obecenstvu nedolehl ani hlásek.

Jsem Anglie, pokračovala Phylis Jonesová, obrácena k obecenstvu.

Mladičká a všecka
bezbranná…

Její slova dopadala na obecenstvo jako sprška tvrdých kamínků. Paní Manresová přímo uprostřed se usmívala, ale měla pocit, že jí při tom úsměvu praská pleť. Mezi ní a zpívajícími vesničany i pištící holčičkou byla nesmírná prázdnota.

Bzz, bzz, bzz, bzučel stroj jak sečka za parného dne. Vesničani zpívali, ale polovinu slov odnášel vítr.

Razíme silnice… až na vrcholek… jsme se vyšplhali. Tam v údolí… divoký kanec, svině, vepřík, sob… Až na vrcholek jsme se prokopali. Mleli jsme kořeny… Mleli obilí… Až jsme se sami octli p-o-d z-e-m-í.

Slova se vytratila. Bzz, bzz, bzz, tikal stroj. Až konečně vyloudil melodii!

Chrabrý, smělý,
sudbě čelí
zpupně, chlubně,
nezaváhá ani mžik
chrabrý Roderick.
Hle, bojovníci – už jsou tady…

Ryčná lidová melodie hýkala a vřeštěla. Slečna La Trobová číhala za stromem. Svaly se uvolnily; led popraskal. Tlustá dáma uprostřed hlediště ťukala do taktu na židli. Paní Manresová si broukala:

Já bydlím ve Windsoru hned u hospody,
říká se tam U krále Jiřího –
Mládenci milí, věřte mi,
já půjdu bez pozvání…

Dala se unášet melodií. Královnou slavnosti je ona, královsky, vlídně, spokojeně zářící divoženka. Hra začala.

Ale zas je někdo vyrušil. „Tohle vyrušování, to je peklo!“ zavrčela za stromem slečna La Trobová.

„Odpusťte, že jdu tak pozdě,“ řekla paní Swithinová. Prodrala se mezi židlemi až k bratrovi.

„Co to? Zmeškala jsem prolog. Anglie? Ta holčička? Teď odešla…“

Phylis se odklidila z rohože.

„A kdo je tohle?“ ptala se paní Swithinová.

Byla to Hilda, tesařova dcera. Stanula na místě Anglie.

„Ó Anglie, dospělá…,“ napovídala jí slečna La Trobová.

„Ó Anglie, dospělá v dívku,“ zahlaholila Hilda. („Jaký líbezný hlas!“ zvolal někdo.)

Růže, růže červené
do vlasů si vplétá.
Na počátku léta
trhá růže červené.

„Polštář? Mockrát děkuju,“ řekla paní Swithinová a vmáčkla si polštář za sebe. Pak se nahnula dopředu.

„To je, myslím, Anglie z dob Chaucerových. Trhá kvítí, oříšky. Ve vlasech má květiny… Ale ti, co táhnou za ní –“ ukazovala. „Canterburští poutníci? Podívejte se!“

Vesničani zatím chodili sem tam mezi stromy. Pořád zpívali, ale slyšet bylo jen tu a tam nějaké slovo… „… koly zbrázdili trávu… v aleji vztyčili dům…“ Vítr odnášel souvislé znění písně, a když došli k poslednímu stromu, zazpívali:

„K oltáři svatého… ke hrobu… milenci… věřící… přicházíme…“

Všichni se shlukli.

Vtom nastal šum a nové vyrušení. Šoupání židlemi. Isa se otočila. Přišli Hainesovi, po cestě měli nehodu. On seděl napravo, několik řad za ní, muž v šedém.

Zatím si už poutníci odbyli hold u hrobu a teď zřejmě hráběmi kopili seno.

Jednu jsem jen políbil,
druhou, tu jsem pomuchlal
na slámě a na seně…

– tak prozpěvovali při kopení a přehrabování neviditelného sena, a tu se Isa znovu ohlédla.

„Výjevy z anglických dějin,“ vysvětlovala paní Manresová paní Swi­thinové. Bodře zahlaholila, jako by byla paní Swithinová hluchá. „Veselá Anglie.“

Rázně zatleskala. – Zpěváci se tryskem rozutekli do křoví. Utichl zpěv. Bzz, bzz, bzz, odtikával stroj. Paní Manresová koukla do programu. Jestli nebudou přeskakovat, potrvá to do půlnoci. Dřevní Britové; Plantageneti; Tudorové; Stuartovci – odškrtávala je, ale možná že nějakou vládu vynechala.

„Náročné, že?“ řekla Bartholomewovi; zatímco čekali. Bzz, bzz, bzz, bzučel stroj. Smí se mluvit? Smí se chodit? Kdepak, hraje se dál. Ale jeviště je prázdné; jen krávy na louce se hýbají; jen gramofonová jehla tiká. Tik, tik, tik je drželo pohromadě, jako v transu. Na jevišti nebylo vůbec nic.

„Ani jsem netušila, že vypadáme tak pěkně,“ pošeptala paní Swithinová Williamovi. Opravdu? Ty děti; poutníci; za poutníky stromy a vza­du pole – až se mu dech tajil nad krásou viditelného světa. Tik, tik, tik tikal dál gramofon.

„Měří čas,“ řekl starý Oliver potichu.

„To pro nás není,“ zašeptala Lucy. „Máme jen přítomnost.“

„Není to dost?“ zeptal se v duchu William. Krása – není to dost? Vtom se Isa zavrtěla. Holé osmahlé paže zdvihla nervózně k hlavě. Po­otočila se v lehátku. „Kdepak, ne pro nás, kteří máme před sebou budoucnost,“ jako by říkala. Budoucnost znepokojující naši přítomnost. Koho hledá? William se otočil, kam se dívá, ale spatřil jen muže v še­dém.

Tikání ustalo. Na gramofon dali taneční melodii. Isa si broukala do taktu: „Víc nežádám než moci ulétnout dni i noci do oné končiny, kde není loučení – jen dlouhý pohled jediný – a… No ne!“ vykřikla. „Podívejte!“

Kdekdo se zasmál a zatleskal. Ze křoví se vynořila královna Alžběta – Elisa Clarková, trafikantka. Je to opravdu paní Clarková z krámku ve vsi? Byla báječně nalíčená. Hlava, ověšená perlami, jí čněla z obrov­ského okruží. Atlasová róba jí splývala až na zem. Šestákové šperky se třpytily jako kočičí a tygří oči; perly shlížely z výše; mantilu měla ze stříbrné látky – ve skutečnosti to byly drátky na drhnutí kastrolů. Byla to ztělesněná minulost. A když ještě vylezla uprostřed jeviště na bednu od mýdla – snad to mělo být skalisko v moři –, vypadala opravdu obrovitě. V krámě jen hmátla paží a podala šrůtku slaniny nebo zdvihla konev petroleje. Chvíli tam na bedně od mýdla vztyčená vévodila, za sebou blankyt a plující oblaky. Zvedl se větřík.

Královna naší velké vlasti…

– teprve tato slova pronikla burácením smíchu a potlesku.

Vládkyně korábů a vousáčů, (hulákala),
Hawkinse, Frobishera, Draka,
skládajících na přístavní hrázi západních končin
pomeranče, slitky stříbra,
kupy diamantů, zlaté dukáty…

(zdvihla pěst proti zářivě modrému nebi),

vládkyně cimbuří, věží a paláců –

(švihla paží k domu),

to pro mě Shakespeare pěl –

(zabučela kráva. Pták zašveholil),

kosi a drozdi (pokračovala),
v lese zeleném, v lese divokém,
šveholivě velebili Anglii a královnu,
tehdy se na žulové dlažbě
od Windsoru do Oxfordu
rozléhal řehot i chichtot
bojovníka, milence,
zápasníka, pěvce.
Bledě plavé děcko

(napřáhla osmahlou svalnatou paži)

spokojeně vztáhlo ručičky,
když se mořeplavci vrátili
domů z Ostrovů…

Vtom se jí do účesu opřel vítr. Měla ho přetížený šňůrami perel. Okru­ží si musila přidržet, aby jí neulítlo.

„Smích, bouřlivý smích,“ zašeptal Giles. Gramofonová melodie se kymácela sem tam, jakoby opilá veselím. Paní Manresová si podupávala a broukala do taktu.

„Výborně! Výborně!“ vykřikla. „To má něco do sebe!“ A zanotovala slova písně s nenuceností sice obhroublou, ale pro alžbětinskou dobu dost případnou. Okruží se totiž utrhlo a velká Elisa zapomněla roli. Ale obecenstvo se tak rozřehtalo, že to nikomu nevadilo.

„Snad jsem se pomátl na rozumu,“ broukal si Giles na stejnou melodii. Slova mu vytanula v mysli – vzpomněl si, „jelínek nevinný, jehož útlé slabiny surovým posměchem svět drásá… Vypuzena ze slavnosti najednou zazněla hudba ironicky… Toulám se po hřbitově, sova na mě houká a břečťan na okénko ťuk-ťuk-ťuk… Oni jsou mrtvi, kdežto já… já… já…,“ říkal si dokola, zapomněl, jak je to dál, a civěl na tetu Lucy, jak předkloněná, s ústy pootevřenými, tleská hubenýma ručkama.

Čemu se vlastně smějí?

No ovšem, obecnímu bláznu Albertovi. Ten se přestrojovat nemusel. Hrál svou úlohu dokonale. Po trávníku se k nim přišejdroval a culil se a šklebil.

Vím, kde hnízdí sýkorka (spustil),
v živém plotě, vím to, vím –
Copak já nevím?
Vím na vás, dámy, všecinko
a na vás, páni, taky…

Chvíli poskakoval před první řadou diváků a na každého zvlášť zamžoural. Pak zase tahal a škubal velkou Elisu za sukni. Dala mu pohlavek. Na oplátku ji štípl. Báječně se bavil.

„To je něco pro Alberta,“ zabručel Bartholomew.

„Aby tak dostal záchvat,“ šeptla Lucy.

„Vím… vím…,“ hihňal se Albert a poskakoval kolem bedny od mýdla.

„Vesnický blázen,“ zašeptala tlustá černá dáma, paní Elmhurstová – z vesnice deset mil odtud, mají tam také blázna. Není to nic pěkného. Co kdyby najednou udělal něco strašného? Tahá královnu za sukni. Paní Elmhurstová si radši pozakryla oči, co když opravdu udělá – něco strašného.

Hopsasa, hejsasa, spustil zase Albert,
oknem dovnitř, dveřmi ven,
ptáček, co ten uslyší (zapískal na prsty)?

A hele! Tamhle myška…

(dělal, jako by ji honil v trávě)

Bijí hodiny!

(vztyčil se a nafoukl tváře, jako by foukal do pampelišky)

Jedna, dvě, tři, čtyři…

A odhopsal, jako že svou úlohu dohrál.

„Dobře, že už je po tom,“ řekla paní Elmhurstová a odkryla si obličej. „Co bude teď? Snad živý obraz…?“

Ze křoví vyběhli pomocníci s košatinami a kolem královnina trůnu rozestavili papírové plenty jako zdi. Na zem rozprostřeli sítí. A pout­níci, kteří dosud putovali a prozpěvovali v pozadí, shlukli se kolem Elisy na bedně od mýdla jako obecenstvo na představení.

To budou hrát před královnou Alžbětou divadlo? Není to snad divadlo Globe?

„Co stojí na programu?“ zeptala se paní Winthropová a nasadila si lorňon.

Potichu si pročítala rozmazaný průklep. Ano, je to scéna z divadelní hry.

„O falešném vévodovi a princezně přestrojené za chlapce; podle bradavice na tváři se z žebráka vyklube dávno ztracený dědic; a Carin­thia – to je vévodova dcera, ztracená v jeskyni – se zamiluje do Ferdinanda, kterého stará babizna strčila do košíku. A vezmou se. To je tak asi všechno,“ řekla a zdvihla hlavu od programu.

„Začněte hrát,“ poručila velká Elisa.

Přišourala se letitá stařena.

(„Paní Otterová z End House,“ zašeptal někdo.)

Sedla si na škatuli, dělala, jako že si přičesává rozcuchané vlasy, a ko­lébala se ze strany na stranu, jako stařičká babka u krbu.

(„Ta bába, co zachránila pravoplatného dědice,“ vysvětlovala paní Winthropová.)

Byla zimní noc (zaskuhrala),
to vím jistě, třebaže si už dávno nevšímám,
je-li zimní, nebo letní noc.
Slunce že svítí? Věřím vám to, pane.
Ach, je zima, venku hustá mlha!
Léto, zima Bětě zlhostejněly,
u krbu se choulí, louská růženec.
Jak bych nelouskala.
Co zrnko (palcem a ukazovákem si je přidržela),
to zločin!
Byla zimní noc před kuropěním,
ale až když kokrhali kohouti,
odešel ten zakuklenec s krvavýma rukama
a v košíku si nesl robátko.
‚Híhí!‘ zakňouralo, jako by říkalo ‚Hračku‘.
Šprýmař ubohý!
‚Híhí, híhí!‘ zabít jsem je nedokázala.
Panna na nebesích nechť mi odpustí
hříchy spáchané před kuropěním!
Ráno seběhla jsem k potoku,
nad bažinou se tam míhá racek,
jako kůl tam stojí volavka…

Kdo tu?

(Na jeviště se zpupně přihrnou tři mladíci a rovnou k ní.)

Přišli jste mě mučit, panáčci?
Kapku krve nemám v paži,

(napřáhne k nim vyhublou paži z roztrhané kazajky),

pomozte mi všichni svatí!

Bába spustila řev. Oni také spustili řev. Všichni dohromady řvali tak ryčně, že jim nebylo rozumět; nejspíš říkali: Jestlipak si vzpomíná, jak před nějakými dvaceti roky ukryla do rákosí dítě v košíku? Dítě v košíku, babo! Dítě v košíku? řvali. Vítr fičí a bukač křičí, odpověděla.

„Kapku krve nemám v paži,“ opakovala Isabella.

Víc nezaslechla. Tak se to semlelo, ta hluchá bába, mladí křiklouni, zamotaný příběh, že si z toho nic nevybrala.

Záleží vůbec na příběhu? Posunula se a ohlédla se napravo. Příběh má jen zplodit cit. A cit je dvojí: láska a nenávist. K čemu si lámat hlavu nad příběhem. Snad to tak myslela i slečna La Trobová, když uzel rozsekla?

Co by se starala o příběh: na příběhu nezáleží.

Ale co se děje? Přišel princ.

Bába mu vykasala rukáv a poznala bradavici; zapotácela se, usedla na sedátko a vykřikla:

„Mé dítě! Mé dítě!“

Poznali se. Mladý princ (Albert Perry) se div nezadusil v bábiných povadlých pažích. Najednou se jí vytrhl.

„Hleďte, kdo přichází!“ zvolal.

Všichni se dívali, jak přichází – Sylvie Edwardsová v bílém atlasu.

Kdo to přišel? Isa se dívala. Slavičí píseň? Perla v uchu tmavé noci? Vtělená láska.

Všechny paže se zvedly. Všechny oči se vytřeštily.

„Buď pozdravena, sladká Carinthie!“ řekl princ a smekl. A ona k ně­mu zvedla oči:

„Má lásko! Můj princi!“

„To stačí. Stačí. Stačí,“ opakovala Isa.

Všechno ostatní je omílání, planý žvást.

Stačilo to, a tak bába klesla na sedátko, růženec se jí vysmekl z prstů.

„Pohleďte na stařenku – Běta je chorá.“

(Nahrnuli se kolem ní.)

„Mrtva, pánové!“

Bezvládně se skácela. Zástup se rozestoupil. Ať odejde v pokoji. Ta, které zlhostejněla zima i léto.

Pokoj je třetí cit. Láska. Nenávist. Pokoj. Ten trojí cit tvoří životní pouť. Teď vystoupil kněz, vous z vaty mu překážel v řeči, a pronesl žehnání.

Z přeslice zmotaného životního klubka sejměte jí ruce!

(Uvolnili jí ruce.)

Zapomeňme jejích poklesků.
Čermáka a střízlíka sem zavolejte.
Rubáš krvavý růže nechť jí připraví.

(Z proutěných košíků nasypali kvítí.)

Přikryjte mrtvou. Sladce spi.

(Přikryjí nebožku.)

Na vás pak, sličné panstvo,

(otočí se k šťastným milencům)

požehnání ať dští nebesa.
Pospěšte, než slunce řevnivé
stáhne noční oponu. Zazvuč, hudbo,
a jará melodie nebes do snu povznes vás.
Nastupte k tanci!

Zavřeštěl gramofon. Vévodové, kněží, pastýři, poutníci a sloužící se vzali za ruce a dali se do tance. Blázen poskakoval sem tam. Drželi se za ruce, trkali se hlavou a tančili kolem majestátní postavy alžbětinské éry, kterou na bedně od mýdla představovala trafikantka, paní Clarková.

Byla to směs; všehochuť; (pro Williama) úchvatná podívaná na světlem i stínem kropenaté, polooděné, fantasticky pestré nohy a paže, jak sebou házejí, škubou a klátí. Tleskal, až ho dlaně pálily.

Paní Manresová si to hlučně pochvalovala. Ona jako by byla královna; a on (Giles) nerudný hrdina.

„Výborně! Výborně!“ křičela, až se její nerudný hrdina nad tím nadšením svíjel na židli. Vznešená dáma v pojízdném křesle, která se provdala za místního paira a v jeho ubohém titulu vyhladila jméno, které něco znamenalo už tehdy, když ještě na místě zdejšího kostela rostly ostružiny a šípky – tato dáma byla tak zdejší, že se celá pokroucená revmatismem podobala ošklivému nočnímu zvířeti, nyní skoro vyhynulému – tleskala a řehtala se – jako vyplašená sojka.

„Ha ha ha!“ řehtala se a zkroucenýma rukama bez rukavic svírala opěradlo křesla.

„Trháme kvítí, kvítí,“ řvali na jevišti. „Sem a tam a dokola, trháme kvítí.“

Na slovech nezáleželo; ani na tom, kdo co zpívá.

Točili se dokolečka dokola, zmámeni hudbou. Na znamení slečny La Trobové, stojící za stromem, tanec ustal. Utvořili průvod; velká Elisa slezla z bedny od mýdla. Rukou si přidržovala sukně a vykračovala dlouhými kroky v kruhu vévodů a princů, za ní milenci, zavěšeni do sebe, blázen Albert poskakoval sem tam a průvod uzavírala mrtvá na márách, a tak odpochodovala alžbětinská éra ze scény.

„Himlhergot! Sakramenti!“ slečna La Trobová tak zuřila, že vzteky kopla špičkou boty do kořene. Nastala její zkáza; nastala přestávka. Když psala ve svém domku tuhle slátaninu, tady se uvolila hru přerušit; ustoupila obecenstvu – paní Sandsová reptala – kvůli svačině; kvůli večeři – tady hru přeťala. Sotva cit navařila, zas ho vyleje. Dala tedy pokyn: Phyllis! A přivolaná Phyllis vyskočila na rohož uprostřed jeviště.

Poslyšte, ať jste páni, nebo kmáni (vypískla),
skončil se příběh milence a stařeny
a herci odcházejí ze scény.
Poupě se rozpuklo, květ opadl.
Nový den záhy zasvitne,
co čas své drobotině poskytne,
hned uvidíte…

Její hlas zanikl. Nikdo neposlouchal. Hlavu skloněnou četli v pro­gramu: „Přestávka.“ Půlhodinová přestávka na svačinu. A pak zavřeštěl tlampač:

Chrabrý, smělý,
sudbě čelí
zpupně, chlubně
chrabrý Roderik, atd. atd.

Obecenstvo se pohnulo. Někteří vstali rychle; jiní se shýbali pro hůl, klobouk, kabelku. Když se pak zvedli k odchodu, hudba spustila. Hrála: Jsme rozptýleni. Kvílela: Jsme rozptýleni. Hořekovala: Jsme rozptýleni, jak se proudem hrnuli po trávě, až se jimi pažit strakatil, a po cestičkách: Jsme rozptýleni.

Paní Manresová se přidala. Jsme rozptýleni. „Volně, směle, nebojácně“ (odstrčila lehátko z cesty). „Mládenci a panny,“ (ohlédla se, ale Giles stál zády k ní). „Za mnou, za mnou, za mnou jen… Vida, pan Parker, to mě těší. Jdu na svačinu!“

„Jsme rozptýleni,“ prozpěvovala za ní Isabella. „Po všem veta. Ztroskotána posádka tu leží na písčině. Praskla trojnásobná lana… Teď se pustím“ (odstrčila židli… Muž v šedém se jí ztratil v zástupu pod dubem) „za tou běhnou“ (myslila paní Menresovou v upnutých květovaných šatech před sebou) „na svačinu.“

Dodge otálel. „Mám odejít,“ mumlal, „nebo tu zůstat? Někudy se vytratit? Nebo jít za nimi, za nimi, za nimi, jak se rozptylují?“

Jsme rozptýleni, kvílela hudba; jsme rozptýleni. Jako kůl trčel Giles v odlivu valícího se obecenstva.

„Jít?“ odkopl židli. „Za kým? Kam?“ Teniskou zavadil o dřevo. „Nikam. Kamkoli.“ Stál jako přibitý.

Cobbet z Cobbs Corner, opuštěný pod araukárií, se zvedl a zamum­lal: „Jakpak to asi myslela? Co za tím vězí? Proč obdařila dávné lidi takovým leskem, takovým falešným kouzlem, a nechala je šplhat, šplhat, šplhat?“

Jsme rozptýleni, kvílela hudba. Jsme rozptýleni. Obrátil se a pomalu kráčel za odcházejícím obecenstvem.

Lucy si podala zpod sedadla kabelku a zašvitořila k bratrovi: „Bartíčku, pojď se mnou… Pamatuješ se na tu hru, co jsme jako děti hrávali v dětském pokoji?“

Pamatuje se. Byla to hra na indiány; rákos se zprávou zabalenou v ka­mínku.

„Jenže my jsme už, má milá Cindy,“ zdvihl klobouk, „dohráli.“ Myslil na lesk a slávu a údery tamtamu. Podal jí rámě. Zvolna se odloudali. A reportér pan Page si poznamenal; „Paní Swithinová: pan B. Oliver,“ když se pak otočil a zahlédl starou dámu, jak ji lokaj veze v křesle za průvodem, připsal: „Lady Haslipová z Haslip Manor.“

Obecenstvo se rozešlo za loučení gramofonu, ukrytého v houští. Jsme rozptýleni, kvílel. Jsme rozptýleni.

Slečna La Trobová vyšla z úkrytu. Jak tak plynou, proudí po trávě, po písku, chvilku je ještě drží pohromadě – rozptylující se obecenstvo. Což nedokázala, že celých pětadvacet minut něco názorně viděli? Vštípené vidění je úlevou od muk… na okamžik… na okamžik. Hudba zmlkla na posledním slově Jsme. Zaslechla, jak na větvích šustí větřík, spatřila Gilese Olivera, obráceného zády k obecenstvu. Také Cobbeta z Cobbs Corner. Aby oni názorně viděli, to nedokázala. Krach, už zase sakramentský krach. Jako obyčejně. Sen jí uniká. Otočila se a pomalu šla k hercům; svlíkali se v dolíku, kde se motýli pásli na mečích ze stříbrné lepenky; kde ve stínu tvořily utěrky žluté kaluže.

Cobbet vytáhl hodinky. Do sedmi ještě tři hodiny, zjistil; pak musí zalívat. Otočil se.

Giles zaklapl lehátko a také se otočil, jenže opačným směrem. Zkratkou přes pole se pustil ke stodole. V suchém létě byla polní cesta tvrdá jako kámen. V suchém létě byla cesta posetá kamením. Kopl do žlutého křemene, ostrého, špičatého, jako by ho nějaký divoch otesal na šíp. Barbarský kámen; pradávný. Kopat do kamenů je dětská hra. Zná dosud její pravidla. Podle pravidel se musí jeden kámen, týž kámen dokopat až do cíle. Třeba do vrat nebo ke stromu. Sám se pustil do hry. Cíl byla vrata; do desíti kopů tam musí být. První kopnutí byla Manresová (vášeň). Druhé Dodge (úchylnost). Třetí on sám (zbabělost). Stejné bylo kopnutí čtvrté, páté a další.

Do deseti ho dokopl. V trávě tam ležel had svinutý do olivově zeleného prstence. Mrtvý? Ne, jen se dáví, protože mu v tlamě trčí žába. Had ne a ne ji spolknout; žába zas ne a ne projít. Křečí se hadovi stahují žebra; řine se z něho krev. Je to jakoby porod naruby – příšerná převrácenost. Zvedl tedy nohu a šlápl na něj. Hromádka rupla a ujela mu. Bílé plátěné tenisky má zakrvácené a slizké. Ale je to aspoň čin. Čin mu ulevil. Se zakrvácenými střevíci se loudal ke stodole.

Stodola, vznešená stodola, stodola postavená před sedmi sty lety a při­pomínající jedněm řecký chrám, jiným zas středověk, ponejvíce pak doby dávno minulé, byla prázdná.

Vrata byla dokořán. Od střechy k zemi jako žlutý prapor šikmo trčel světelný pruh. Z trámů splývaly girlandy papírových růží, zbylých od korunovace. Jeden konec zabíral dlouhý stůl, na něm samovar, talíře a šálky, koláče a chleba s máslem. Stodola byla prázdná. Myši vylézaly z děr a zas zalézaly nebo se stavěly na zadní nohy a něco ohryzovaly. Vlaštovky pilně snášely slámu na hliněná hnízda v trámech. Do suchého dřeva zalézalo bezpočtu brouků a všelijakého hmyzu. V tmavém koutě, kde stály pytle, si udělala pelech pro štěňata toulavá fenka. Z různých úhlů a rovin zíraly všechny ty oči, rozšířené či zúžené, přivyklé světlu či tmě. Tichounké hryzání a šustění rušilo ticho. Sladké a tučné závany prolínaly vzduch. Masařka se usadila na dortě a krátký nebozez zavrtala do toho žlutého balvanu. Na sluncem zalitém žlutém talíři se rozkošnicky slunil motýl.

Vtom už přicházela paní Sandsová. Prodírala se davem. Zahnula za roh. Spatřila otevřená vrata; motýly však vůbec neviděla; myši, to byly jen černé kuličky v kuchyňských zásuvkách; můry chytala do hrsti a vy­pouštěla z okna. Fenky jí jen připomínaly služky, které se zapomněly. Být tam kočka, tu by jistě uviděla – každá kočka, hladová či na zadku prašivá, páčila stavidla jejího bezdětného srdce. Jenže kočka tam nebyla. Stodola byla prázdná. A tak celá udýchaná, odhodlaná doběhnout a zaujmout stanoviště u samovaru, než tam dojdou hosté, dorazila do stodoly. Motýl vzlétl, vzlétla i moucha masařka.

Úprkem se za ní přihnali pomocníci a služebné – David, John, Irene a Lois. Voda vřela. Pára stoupala. Dort byl nakrájen. Vlaštovky se míhaly od trámu ke trámu. A hosté vcházeli.

„Taková krásná stará stodola…,“ řekla paní Manresová, když stanula ve vratech. Co by se tam drala před vesničany. Unesena krásou stodoly zůstane stát; ustoupí stranou; pokochá se pohledem; pustí druhé napřed.

„V Lathonu máme zrovna takovou,“ řekla paní Parkerová, která zůstala stát z téhož důvodu. „Snad o něco menší,“ dodala.

Vesničani vyčkávali. Pak se ostýchavě trousili kolem nich dovnitř.

„A ta výzdoba…,“ řekla paní Manresová a rozhlédla se, komu by pogratulovala. Usmívala se, čekala. Tu vešla paní Swithinová. Také se zadívala nahoru, ale ne na výzdobu. Zřejmě na vlaštovky.

„Vracejí se rok co rok,“ řekla, „jsou to tytéž.“ Paní Manresová se shovívavě usmála, nevyvracela to staré dámě. Že by byly tytéž, to sotva, řekla si.

„Ta výzdoba vám asi zbyla od korunovace,“ řekla paní Parkerová. „Také jsme si ji schovali. Postavili jsme ve vsi sál.“

Paní Manresová se zasmála. Na něco si vzpomněla. Svrběla ji na jazyku anekdota, jak si na oslavu korunovace postavili v jedné vsi veřejný záchodek a jak starosta… Má jim to povědět? Ne, stará paní, pozorující vlaštovky, je na to příliš jemná. „Fajnová“ – tak to ve svůj prospěch obměnila paní Manresová, čímž jen potvrdila, jak ráda je divoženkou, jejíž přirozenost je „pouhá přirozenost lidská“. Dovede v sobě smířit i „fajnovost“ staré dámy i klukovská uličnictví. Kde je vlastně ten hezoun Giles? Nikde ho není vidět; a Billa také ne. Vesničani ještě otálejí. Někdo musí jít do toho.

„Mám strašnou chuť na čaj!“ ozvala se tlampačovým hlasem; a vy­kročila kupředu. Popadla tlustý porcelánový hrnek. Paní Sandsová dávala samozřejmě přednost panstvu a hned jí ho nalila. Daniel jí podal dort. První se napila, první si ukousla. Vesničané ještě otáleli. „Jakápak demokracie,“ usoudila. Stejně usoudila paní Parkerová a vzala si také hrnek. Lid k nim vzhlíží. Ony vedou, ostatní se řídí podle nich.

„Báječný čaj!“ zvolala jedna i druhá, třebaže byl hnusný jako svařená rez, a dort byl celý od much. Ale byla to společenská povinnost.

„Vracejí se rok co rok,“ řekla paní Swithinová, nic si z toho nedělala, že mluví jen do vzduchu. „Z Afriky.“ Snad jako kdysi, když tu byl místo stodoly ještě močál.

Stodola se plnila. Páry přibývalo. Nádobí řinčelo; hlasy drmolily. Isa se protlačila ke stolu.

„Jsme rozptýleni,“ broukala si. A nastavila hrnek, aby jí nalili čaj. Odnášela si ho. „Pusťte mě pryč,“ šeptala si na odchodu, „z tohoto zástupu,“ zoufale se rozhlížela, „porcelánových tváří, skelných a krutých. Cestou, která vede pod ořech a pod hloh až k zázračné studánce, kam pradlenin klouček –“ vhodila cukr, dvě kostky do čaje, „vhodil špendlík. Dostal prý koně. Ale jaké přání mám vhodit do studánky já?“ Rozhlídla se. Muže v šedém neviděla; a vůbec žádného známého. „Kéž by mě skryla voda,“ dodala, „v zázračné studánce.“

Její šepot zanikl v řinkotu nádobí a v drmolení. „Přejete si cukr?“ ozývalo se. „Kapku mlíka? A vám?“ – „Čaj bez mlíka a bez cukru. Tak to mám ráda.“ – „Moc silný? Doleju vodou.“

„Právě to jsem si přála, když jsem vhodila špendlík,“ řekla Isa. „Vodu. Vodu…“

„To vám řeknu,“ ozval se někdo za ní, „jsou kurážní, náš král a krá­lovna. Jedou prý do Indie. Ona je roztomilá. Říkal mi jeden známý, že jeho vlasy…“

„Suchý list spadne na vodu,“ šeptala si Isa, „až bude padat listí. Bude mi líto, že už neuvidím ani ořech, ani hloh? Že už neuslyším zpívat drozda na rozhoupané větvi, že už neuvidím žlunu, jak se snáší a po­tápí, jako by se ve vzduchu míhala a po vlnách?“

Dívala se na kanárkově žluté řetězy, zbylé od korunovace.

„Já jsem myslela, že snad do Kanady, ne do Indie,“ ozval se někdo za jejími zády. Někdo jiný na to odpověděl: „Vy tomu věříte, co píšou noviny? Třeba o vévodovi Windsorském. Přistál na jižním pobřeží. Čekala na něho královna Mary. Nakoupila nábytku, to je pravda. A v novinách stálo, že ho čekala…“

„Sama pod stromem, pod uschlým stromem, jenž po celý den šeptá o moři a poslouchá cválání jezdce…“ Isa doplnila větu. Pak sebou trhla. Vedle ní stál William Dodge.

Usmál se. Také se usmála. Jsou spiklenci; oba si šeptají básně mého strýčka.

„To představení,“ řekla. „Pořád mi zní v hlavě.“

„Buď pozdravena, sladká Carinthie. Má lásko. Můj živote,“ citoval.

„Můj pane, můj vladaři,“ uklonila se ironicky.

Byla hezká. Chtěl ji vidět, její skelně zelené oči a statné tělo, krk silný jako sloup, ne proti samovaru, ale proti árónu nebo vinné révě. Chtěl, aby mu řekla: „Pojďte, ukážu vám skleník, chlív nebo stáj.“ Ale neříkala nic, a tak stáli s šálkem v ruce a vzpomínali na představení. Tu zpozoroval, jak mění výraz; jako by se převlékala do jiných šatů. Davem se probíjel chlapeček, bil do sukní i kalhot, jako by slepě plaval.

„Tady,“ křikla a napřáhla ruku.

Střemhlav se k ní rozběhl. Je to zřejmě její chlapeček, její syn, její George. Dala mu dort; a hrnek mlíka. Pak přišla chůva. A potom se Isa zas převlékla. Podle výrazu očí jako by vklouzla do nějaké svěrací kazajky. V pruhu prašného světla stojí tu kosmatý, hezký, silný mladý muž v modrém saku s mosaznými knoflíky, její manžel. A ona je jeho žena. Jejich vztah, pokud to vypozoroval u oběda, je, jak se v románech říká, „napjatý“. Jak si všiml při představení, pokaždé nervózně vztáhla nahou paži k rameni, když se otočila – po kom? Už je tady; a ta svalnatost, kosmatost, mužnost ho vrhá do citů, s nimiž nemá duch nic společného. Zapomněl, jak by vypadala proti vinné révě ve skleníku. Hleděl jen na Gilese; hleděl a hleděl. Na koho Giles myslí, jak tam stojí s tváří odvrácenou? Na Isu ne. Na paní Manresovou?

Než přešla paní Manresová stodolu, měla šálek čaje dávno v sobě. Jak se zbavit, přemítala, paní Parkerové? Tolik ji nudí ženy – když jsou z její třídy! Z nižší třídy ne – kuchařky, kupcové, selky; ani z vyšší třídy – kněžny, hraběnky; nudí ji ženy vlastní třídy. A tak bez okolků od paní Parkerové odešla.

„Paní Moorová,“ houkla na hajnou. „Co tomu říkáte? A co tomu říká váš drobeček?“ a štípla děcko do tváře. „Podle mě se to úplně vyrovná londýnským představením… Však my se nedáme. Taky si zahrajeme divadlo. V naší stodole. My jim ukážem,“ (úkosem mrkla ke stolu; samé kupované dorty, jen pár domácích), „jak to umíme.“

Při tom vtipkování se otočila; spatřila Gilese; upoutala jeho pozornost; zamávala mu, aby šel za ní. Přišel. A – pohlédla k zemi – co to provedl se střevíci? Má je od krve. Hlavou jí bleskla lichotivá myšlenka, že se snad zachoval statečně, jen aby získal její obdiv. Jak milé, i když nejisté. Vzala ho do vleku a měla pocit: já jsem královna a on můj hrdina, můj nerudný hrdina.

„Tady je paní Nealová!“ vykřikla. „Žena k pohledání, viďte, paní Nealová! Paní Nealová je u nás poštmistrovou. Všecinko vám spočítá zpaměti, viďte, paní Nealová. Pětadvacet půlpennyových známek, dva balíky frankovaných obálek a balíček korespondenčních lístků – kolik to dělá, paní Nealová?“

Paní Nealová se zasmála; paní Manresová se zasmála. Také Giles se pousmál a koukl si na střevíce.

Vláčela ho po stodole, od jednoho k druhému. Se všemi se zná. Všichni jsou prima. Ne, na to ona nic nedá – že má chromou nohu. „Ne, ne, jen se, Pinsente, nevymlouvejte.“ Když nemůže koulet, ať odpaluje. Giles přisvědčil. Ryba na udici je pro něho totéž, co pro Pinsenta; i sojky a straky. Pinsent je na hospodářství. On, Giles, jezdí do kanceláře. To je všechno. A ona je prima, jak tady za ní chodí po stodole; připadá si spíš jako herec než jako pouhý divák.

Teprve u vrat narazili na naše milé staroušky. Lucy a Bartholomew tam seděli v křeslech.

Křesla pro ně rezervovali. Paní Sandsová jim poslala čaj. Chtít zachovat zásadu demokratičnosti a postavit se do houfu u stolu, to nestálo za to.

„Vlaštovky,“ řekla Lucy; držela šálek v ruce a hleděla na ně. Rozčileny tou společností, kmitaly se od trámu ke trámu. Přes Afriku, přes Francii sem přiletěly hnízdit. Přilétají rok co rok. Než vznikl průliv a země, na níž spočívá křeslo, byla pouhá změť rododendronů a v ústí nachových trubek se pohupovali kolibříci, jak se ráno dočetla v Struč­ných dějinách, už tenkrát přilétaly… Najednou Bart vstal z křesla.

Ale paní Manresová se za nic nechtěla posadit. „Jenom zůstaňte sedět, zůstaňte sedět,“ tlačila ho zpátky. „Dřepnu si na zem.“ Dřepla si. Nerudný rytíř stál v pohotovosti.

„Tak co jste říkali hře?“ zeptala se.

Bartholomew koukl po synovi. Syn mlčel.

„A vy, paní Swithinová?“ dotírala paní Manresová na starou dámu.

Lucy se dívala po vlaštovkách a něco si šeptala.

„Těšila jsem se, že mi to povíte,“ řekla paní Manresová. „Byla to stará hra? Byla to nová hra?“

Nikdo neodpovídal.

„Podívejte!“ zvolala Lucy.

„Vlaštovky?“ vzhlédla paní Manresová.

Jedna měla v zobáčku slámu; sláma jí vypadla.

Lucy zatleskala. Giles se pustil pryč. Už zas se mu vysmívá, jako obyčejně.

„Nepůjdete?“ řekl Bartholomew. „Nezačne už další jednání?“

Těžce se zdvihl z křesla. Bez ohledu na paní Manresovou a Lucy se ubíral pryč.

„Vlaštovko, sestro. Sestro vlaštovičko,“ zašeptal; cestou za synem hmátl po pouzdru s doutníky.

Paní Manresovou to dopálilo. Tak proč si dřepla na zem? Copak její kouzlo už vyprchává? Oba odešli. Je žena činu, a když ji muži opustili, nedá se přece otravovat tou starou „fajnovkou“. Těžce vstala, sáhla si na vlasy, jako by i ona měla naspěch, jenže vůbec nepospíchala a účes měla vzorný. Cobbet z ústraní prokoukl její hru. Lidskou povahu poznal kdysi na východě. Na západě je to stejné. Zbývají mu květiny – karafiáty, cínie, pelargonie. Bezděky koukl na hodinky; zjistil, kdy bude sedm, čas zalívat; a sledoval dál hru té ženy, jak jde za mužem ke stolu, na západě jako na východě.

Od stolu ho viděl přicházet William, přilepený na paní Parkerovou a na Isu. Chrabrý, smělý, sudbě čelí, zpupně, chlubně – zněl mu v hlavě známý pochod. A jak se hrdina blížil, pokradmu zaťal William prsty na levé ruce.

Paní Parkerová před Isou potichu lamentovala nad vesnickým bláznem.

„Ach ten blázen,“ zrovna říkala. Ale Isa strnule pozorovala manžela. Cítila, že mu jde Manresová v patách. Slyšela obvyklé výklady v šeru ložnice. Jeho nevěra nic neznamená; ale její ano.

„Blázen?“ odpovídal za ni William paní Parkerové. „Patří k tradici.“

„No ne,“ řekla paní Parkerová a vykládala Gilesovi, jak jí z blázna – „V naší vesnici máme taky jednoho,“ – běhá mráz po zádech: „Copak už nejsme, pane Olivere, civilizovanější?“

„My?“ řekl Giles. „My?“ Pohlédl na Williama. Neví, jak se jmenuje, ale ví, co dělá levou rukou. Ještě štěstí, že může pohrdat jím, a ne sebou. Paní Parkerovou také. Ale ne Isou – ne svou ženou. Slovo na něj nepromluvila. Ani na něj nepohlédla.

„No ne,“ říkala paní Parkerová a hleděla z jednoho na druhého. „No ne?“

Giles provedl svůj kousek (jak tomu Isa říkala); stiskl rty; zamračil se; a zaujal pózu člověka, který nese tíhu vesměrného hoře, když na ni vydělává.

„Ba ne,“ dala mu Isa najevo, jako by to říkala slovy, „neobdivuju se ti,“ a pohlédla mu ne do očí, ale na nohy. „Jsi hloupý kluk, zakrvácel sis střevíce.“

Giles přešlápl. Komu se tedy obdivuje? Přece ne Dodgeovi. To ví jistě. Tak komu tedy? Někomu, koho on zná. Jistě někomu tady ze stodoly. Rozhlédl se.

Vtom je vyrušil pan Streatfield. Nesl hrnky.

„Pozdravení mému potěšení,“ zvolal, kývl hezkou prošedivělou hlavou a opatrně složil své břímě.

Paní Parkerová to vztáhla na sebe. „Pan Streatfield!“ křikla. „Takhle se činí! A my tu jen klábosíme!“

„Nechcete se podívat do skleníku?“ obrátila se najednou Isa na Williama Dodge.

Teď ne, málem vykřikl. Ale jít musí, aby mohl Giles přivítat blížící se Manresovou, která si ho osedlala.

Pěšina byla úzká. Isa šla napřed. Byla statná, docela pěšinu zaplnila, trochu se kolíbala a chvílemi utrhla lístek z živého plotu. „Jdi, pospěš,“ šeptala si, „k stádům kropenatým, tam v cypřišovém háji si kolouch s laní, laň se srnečkem hrají a bujně dovádějí. Neztrácej ani chvíle, běž, já budu dál kvílet. Zde je můj kout, ta zborcená zeď krchova, já natrhám si hořké, sladké, hořké zeměžluči a její dlouhý stonek v prstech budu mnout…“

Zahodila snítku barvínku, kterou si po cestě utrhla, a kopla do dveří skleníku. Dodge se loudal za ní. Počkala na něho. Sebrala z prkýnka nůž. Viděl ji stát s nožem v ruce proti zelenému sklu, fíkovníku a modré hortenzii.

„Tak děla…,“ šeptala Isa. „Z úbělové sluje ňader nůž lesklý vytasila. Zaryj, dí jemu. Bodla. A tys mě, noži, zradil. Zlomen, řekla. Jako mé srdce.“

Ironicky se usmála, když k ní došel.

„Už aby mi ta hra přestala znít v hlavě,“ řekla. Usedla na prkno pod révou. Usedl vedle ní. Drobné hrozny nad nimi byla pouhá zelená poupátka; lístky tenké a žluté jako blanky mezi ptačími drápky.

„Pořád ta hra?“ zeptal se. „To byl váš syn tam ve stodole?“ zeptal se.

A má ještě dceru, řekla mu, v kolíbce.

„A co vy – jste ženatý?“ zeptala se. Z jejího tónu poznal, že to tuší, ženy vytuší všechno. Hned poznají, že se nemají čeho bát, nač se těšit. Napřed litují – že jsou jen jako sochy ve skleníku. Potom se jim to zalíbí. Mohou říkat – jako říkala ona – co je napadne.

A podat mu, jako ona mu podala, květinu.

„Tady máte něco do knoflíkové dírky, pane…,“ řekla a podala mu snítku vonného muškátu.

„Já jsem William,“ řekl a v prstech pomnul chlupatý list.

„Já jsem Isa,“ odpověděla. Rozpovídali se, jako by se znali odjakživa; je to divné, řekla, jak to říkají všecky, vždyť ho zná sotva hodinu. Jsou přece spiklenci, hledači skrytých tváří. Po tomto přiznání se odmlčela a přemítala jako přemítají všecky, čím to, že spolu mohou mluvit tak upřímně. A dodala: „Snad proto, že jsme se nikdy neviděli a nikdy se už neuvidíme.“

„Hrozba náhlé smrti se nad námi vznáší,“ řekl. „Cesta zpátky i vpřed,“ vzpomněl si na starou dámu, jak mu ukazovala dům, „je uzavřena pro nás i pro ně.“

Budoucnost jim zastřela přítomnost jako slunce prorážející žilkovaný průsvitný list révy: změť času bez určitého vzoru.

Dveře skleníku nechali otevřené, najednou k nim dolehla hudba. AHC, AHC, AHC – někdo cvičil stupnice. HAD, HAD, HAD… jednotlivá písmena tvořila slovo „had“. Po něm následovala jiná slova. Prostá melodie, jako dětská říkanka –

Král se v kanceláři
chystá k výplatě,
královna jí chleba s medem
ve své komnatě.

Poslouchala. Jiný hlas, třetí hlas říkal něco prostého. Seděli dál ve skleníku na prkně, nad sebou révu, a poslouchali, jak slečna La Trobová či kdo cvičí stupnice.

Ne a ne najít syna. Syn se mu ztratil v davu. Starý Bartholomew se tedy sebral, s doutníkem v ruce odešel ze stodoly do svého pokoje a zašeptal si pro sebe:

„Vlaštovko, sestro vlaštovičko,

pročpak ti srdce jarem kypí?“

„Pročpak mi srdce jarem kypí?“ pronesl nahlas a stanul před knihovnou. Knihy: drahocenná životodárná krev nesmrtelných duchů. Básníci: zákonodárci lidstva. Bezpochyby je to tak. Ale Giles je nešťastný. „Pročpak mi srdce, pročpak mi srdce,“ opakoval si a bafal z dout­níku. „Mým údělem je samota v pekelné šachtě života…“ S pažemi v bok stál před svou statkářskou knihovnou. Garibaldi; Wellington; Zprávy zavodňovacího úřadu; a Hibbert, O chorobách koní. Byla to velká žeň ducha; ale ve srovnání se synem může mu být ukradena.

„Co z toho, co z toho,“ svezl se do křesla a zašeptal: „Sestřičko vlaštovko, co si to švitoříš?“ Přišel za ním pes a žuchl mu k nohám na podlahu. Slabiny se mu zdvíhaly a klesaly, dlouhý čumák opřený o tlapky, chumáč pěny u nozder, tak tam ležel, jeho domácí skřítek, jeho afghánský chrt.

Dveře zadrnčely a zůstaly otevřené. Tak vždycky vstupovala Lucy – jako by si nebyla jista, co tam najde. Vida! Její bratr! A jeho pes. Jako by je viděla poprvé. Je snad už bez těla? Jako vzdušný balon, vznášející se v oblacích, občas se duší s úžasem dotkne země. Takového Gilese k ze­mi ničím nepřipoutá.

Usedla na kraj židle, jako sedá pták na telegrafní drát, než odletí do Afriky.

„Vlaštovko, sestro vlaštovičko,“ zašeptal.

Ze zahrady – okno bylo otevřené – bylo slyšet, jak někdo cvičí stupnice. AHC, AHC, AHC. Pak se jednotlivá písmena složila ve slovo „HAF“. Pak ve větu. Prostý nápěv, někdo jiný zpíval.

„Slyšte štěkot hafanů,
do města jdou žebráci…“

Melodie se unyle protahovala, až z ní byl valčík. Jak poslouchali a vy­hlíželi ven – do zahrady –, klátící se stromy a kroužící ptáci jako by chtěj nechtěj zanechali svého soukromí, svých zástojů a vpadli do ní.

Nad cedrovými háji lampa lásky svítí,
tak jako hvězda svítí lampa lásky…

Prstem si starý Bartholomew ťukal na koleno do taktu.

Z krypty za mnou, paní, spějte,
zmírám milostí.

Uštěpačně pohlédl na Lucy, posazenou v křesle jako na bidýlku. Jak ta mohla mít děti?

Všichni tančí, jednou vpřed a jednou vzad,
motýl i vážka…

Ona si snad myslí, že bůh je pokoj. Bůh je láska. Patří totiž k sjed­notitelům, kdežto on k štěpitelům.

Melodie se náhle nehýbala z místa, až najednou zesládla, znechutněla; dostala ránu tím věčným vyzýváním k věčnému uctívání. Přešla snad – v hudebních termínech se on nevyzná – do mollové tóniny?

Dnešní den i tanec i ten čarokrásný máj
časem mine (ukazovákem si ťukal na koleno),
i rejdění v jetelině jednou vpřed a jednou vzad –
potoky se z břehu vylévají –
časem mine, mine, mine,
mráz nás sežehne a zima,
zima rošt nám ucpe popelem,
až v něm dodoutnají polena.

Oklepal popel z doutníku a vstal.

„To musíme,“ řekla Lucy, jako by byl řekl nahlas: „Musíme už jít.“

Obecenstvo se scházelo. Svolávala je hudba. Už zas táhli po pěšinách i přes trávník. V čele průvodu šla paní Manresová s Gilesem po boku. V pevných baňatých křivkách jí kolem ramen vlála šála. Zdvíhal se vítr. Za zvuků gramofonu kráčela po trávníku a vypadala jako bohyně, plavná, bujará, až jí roh hojnosti přetéká. Bartholomew šel za nimi a bla­hořečil síle lidského těla, že zúrodňuje zemi. Giles se udrží na své dráze, dokud ho ona potáhne k zemi. Zčeřila mu dokonce stojaté vody v sta­rém srdci – byl to hotový hřbitov, ale hned tam vzlétly vážky a zachvěly se traviny, jak se paní Manresová za zvuků gramofonu blížila po trávníku.

Nohy křupaly po písku. Hlasy štěbetaly. Vnitřní hlas, ten druhý hlas říkal: Nelze popřít, že tato skvělá hudba, linoucí se z houští, vyjadřuje jakousi vnitřní harmonii. „Sotva se probudíme,“ (myslili si někteří) „den nás drtí svou tvrdou palicí.“ – „Úřad“ (myslili si jiní) „vede nutně k nerovnostem. Na všechny strany rozptýlené a roztroušené svolává zvonek. ‚Cink – cink – cink,‘ zvoní telefon. ‚Do toho!‘ ‚Obsluhovat!‘ zvoní do krámu.“ A tak se podrobujeme ďábelskému, dávnému, věčnému řádu, danému nám shůry. A posloucháme. „Pracujem, sloužíme, tlačíme, zápolíme, vyděláváme – na útratu – tady? Kdepak. Teď? Ne, až někdy. Až budeme mít uši hluché a srdce okoralé.“

Zezadu se tlačili na pana Cobbeta z Cobbs Corner – zastavil se nad květinou.

Slyším hudbu, říkali. Hudba nás probouzí. Hudba ukazuje, co je skryté, spojuje, co se rozbilo. Dívejte se a poslouchejte. Pohleďte na květiny, jak rudě, bělostně, stříbřitě a modře září. A stromy nás mnohojazyčným mnohoslabikováním, zelenými a žlutými listy strkají a šoupají a pobízejí nás jako špačky a vrány, jen se shlukněte, shromážděte se, ať se pobavíte a poveselíte, a červená kráva zatím půjde dál a černá tiše postojí.

Obecenstvo došlo na svá místa. Někteří usedli, jiní chvíli postáli, otáčeli se a rozhlíželi po krajině. Jeviště bylo prázdné, herci se dosud v křoví převlékali. Diváci se navzájem oslovovali a bavili. Úryvky a útrž­ky zalétly až k slečně La Trobové, stojící za stromem, scénář v ruce.

„Nejsou hotoví… slyším, jak se smějou“ (říkali). „…Převlékání. To je důležité, převlékání. A je příjemně, slunce už tak nepálí… Jediná výhoda, kterou nám válka přinesla – delší dny… Kde jsme zůstali? Pamatujete se? Alžbětinci… Možná že dojde až do dneška, když bude přeskakovat… Myslíte, že se lidi mění? Šaty samozřejmě… Ale myslím – my sami…

Uklízela jsem šatník a našla tatínkův starý cylindr… Ale my sami – měníme se?“

„Ne, na politiky nic nedám. Jeden můj známý byl v Rusku. Říká… A má dcera se právě vrátila z Říma, říká, že obyčejní lidi, třeba v kavár­nách, nenávidí diktátory… On každý mluví jinak…“

„Viděla jste to v novinách – o tom psu? Myslíte, že psi nemohou mít štěňata? … A o královně Mary a vévodovi Windsorském na jižním pobřeží? … Vy tomu věříte, co stojí v novinách? Já se ptám řezníka nebo hokynáře… Tamhle je pan Streatfield, nese košatinu… Hodný farář, to vám řeknu, ten nadělá za málo peněz víc práce než druzí… Za všechno můžou ženské…“

„A co židi? Uprchlíci… židi… Jsou to lidi jako my, začínají od píky… Je to tak odjakživa… mé matce je přes osmdesát, ta pamatuje… Ano, ještě čte bez brýlí… To je úžasné! Vždyť se říká, že po osmdesáti… Už jdou… Ne, nic to není… Dala bych jim pořádnou pokutu, že nechávají ležet smetí. Ale kdopak, říká můj muž, má ty pokuty vybírat? … Á vida, slečna La Trobová, tam za stromem…“

Tam za stromem skřípala slečna La Trobová zuby. Mačkala rukopis. Herci se k ničemu nemají. Obecenstvo se každým okamžikem vysmekává ze smyčky; rozpadá se v cucky a cáry.

„Hudba!“ dala znamení. „Hudba!“

„Jak vzniklo rčení,“ ozval se něčí hlas, „nasadit veš do kožichu?“

Slečna La Trobová rázně mávla rukou: „Hudba, hudba,“ dávala znamení.

Gramofon spustil AHC, AHC, AHC.

Král se v kanceláři
chystá k výplatě,
královna jí chleba s medem
ve své komnatě…

Slečna La Trobová je pozorovala, jak spokojeně se vpravují do dětské říkanky. Pozorovala je, jak skládají ruce v klín, jak se uklidňují. Pokynula. Mabel Hopkinsová konečně vyšla z křoví, ještě si naposled urovnala neposlušný účes, a už stanula na vyvýšenině přímo před obecenstvem.

Oči se na ní pásly jako ryby na kůrce chleba ve vodě. Kdo je to? Koho představuje? Je krásná – náramně. Má napudrovaný obličej; pod pudrem jí září hladká čistá pleť. Šedá atlasová róba (pokrývka z postele), sešpendlená do kamenných záhybů, jí dodává sošného majestátu. V ru­ce má žezlo a říšské jablko. Je to Anglie? Je to královna Anna? Kdo je to vlastně? Zpočátku mluvila moc tiše; slyšeli jen…

…moudrost vévodí…

Starý Bartholomew zatleskal.

„Slyšte! Slyšte!“ volal. „Výborně! Výborně!“

Takto povzbuzená Moudrost deklamovala:

Čas opřen o srp zírá s úžasem. Ze svého rohu hojnosti zatím sype Obchodní zdatnost směs dávek z rozmanitých rud. V dalekých dolech se hmoždí divoši; a z nepoddajné hlíny vzniká malovaný hrnek. Na můj pokyn vojín složí štít, pohan hříšnou žertvu na oltáři nechá být. Země zeje rozrytá, nad ní šípek s fialkou se proplítá. Znaveného pocestného neděsí už hadí jed, do přílby teď žluté včely ukládají med.

Zmlkla. Za ní chodila sem tam mezi stromy dlouhá řada vesničanů v pytlovině.

Kopem a ryjem, ořem a sejem, prozpěvovali, ale vítr odnášel jejich slova.

Pod ochranou mé rozevláté řízy (spustila zase s rozpřaženými pažemi) kvetou řemesla. Hudba mi zjevuje svou božskou harmonii. Jen pokynu, a lakomec se netkne pokladů; v pokoji, v míru všude po kraji skotačí děti… Skotačí děti… opakovala a mávala žezlem; z křoví vystoupily nějaké postavy.

Teď mládenci a panny představení zahájí, a dokud Zefyr dříme, divé houfy oblačné mou moc nechť hlásají.

Gramofon spustil veselou písničku. Starý Bartholomew si opřel špičky prstů; paní Manresová si uhladila sukni na kolenou.

Teď starosti pusť z hlavy
– děl Damon Cynthii –
v blankytné peleríně
se zrána procházej.
V Anglii je už pokoj
a moudrost vévodí,
v té zeleni a modři
dej výhost nyvým snům.
Starosti navždy zanech.
Noc minula. Je den.

Kopem a ryjem, zpívali vesničani a chodili husím pochodem mezi stromy, stejné je léto a zima a jaro; ořem a sejem, jíme a rostem, tak plyne čas…

Slova odnášel vítr.

Tanec ustal. Mládenci a panny odešli. Střed jeviště zaujímá Moudrost sama. S rozpřaženými pažemi, s vlající řízou, s žezlem a říšským jablkem v ruce hledí Mabel Hopkinsová vznešeně přes hlavy diváků. Diváci z ní nespouštějí oči. Nevšímá si jich. Zatímco tak hledí, pomocníci z houští rozestavují kolem něco jako tři stěny pokoje. Doprostřed stavějí stůl. Na stole prostírají k čaji. Ze své výše pozoruje Moudrost nehnutě tento domácí výjev. Krátká přestávka.

„Nejspíš výjev z nové hry,“ řekla paní Elmhurstová a ukázala na program. Četla z něho nahlas svému hluchému manželovi: „Dobrá vůle všechno zmůže. Tak se hra jmenuje. A osoby…“ Četla nahlas: „Lady Harpy Harradenová, zamilovaná do sira Spaniela Lilylivera. Deb, její služka. Flavinda, její neteř, zamilovaná do Valentina. Pan Blažej Pokojsvámi, duchovní. Lord a lady Fribblovy. Valentine, zamilovaný do Flavindy. Podivná jména pro skutečné lidi! Hele – už jdou!“

Z křoví vystoupili muži v květovaných vestách, ve střevících s přez­kami; ženy v podkasaných, nařasených brokátových krinolínách. Se skleněnými hvězdami, modrými stuhami a falešnými perlami byli k ne­rozeznání od vznešených pánů a dam.

„První výstup,“ zašeptala paní Elmhurstová svému muži do ucha, „je oblékárna lady Harradenové… To je ona…“ Ukázala na ni prstem. „Myslím, že je to paní Otterová z End House. Ale ta je báječně maskovaná. A tam je Deb, její služka. Kdo ta je, nevím.“

„Pst, pst, pst,“ napomenul ji někdo.

Paní Elmhurstová pustila program. Hra začala.

Lady Harpy Harradenová vstoupí do pokoje, za ní služka Deb.

Lady H. H. … Honem dózičku s pemzou. Potom mušku. Podej mi, děvče, zrcadlo. A teď paruku… Ďas aby tu holku – ona spí.

Deb … Zrovna jsem, milostivá, přemýšlela, co si řekl ten pán, když vás v Parku uviděl.

Lady H. H. (prohlíží se v zrcadle) … No, co si řekl. Nějakou pitomůstku! Že mu, chacha, kupodivu střela z mých očí – pst – zažehla svíčku… i toto! Tak před dvaceti lety, to byl ještě můj manžel naživu… Ale teď – co mi řekne? (pohlédne do zrcadla) Totiž Sir Spaniel Lilyliver… (ozve se zaklepání) Co to? U vchodu stojí jeho nosítka. Běž, holka. Nestůj tu s otevřenou hubou.

Deb (cestou ke dveřím) … Co řekne? Zadrmolí, jako když hráč třepe kostkou. Nic vhodného pro vás ho nenapadne. Bude stát jako opařený… Uctivá poklona, sire Spaniele.

(Vystoupí sir Spaniel.)

Sir S. L. … Zdravím vás, spanilá světice. Co tak brzo vzhůru? Chodím po Pall Mailu a najednou se mi zdá, že se nějak rozjasnilo. Už to mám… Venuše, Afrodita, namouduši, úplná galaxie, úplné souhvězdí. Jakože jsem hříšník, úplná polární záře!

(Smekne obřadně klobouk.)

Lady H. H. … Och, vy pochlebníku, vy pochlebníku. Já vás znám. Jen pojďte. Posaďte se… Skleničku akvavitu. Tady se posaďte, sire Spaniele. Mám pro vás důležité soukromé sdělení… Můj dopis jste, prosím, dostal?

Sir S. L. … Přišpendlil jsem si ho na srdce!

(Uhodí se do prsou.)

Lady H. H. … Chtěla bych vás požádat o laskavost.

Sir S. L. (prozpěvuje) … Jakoupak laskavost by Damon Chloe neprokázal, když ho o ni požádá…? To jsem to zveršoval. Verše sypu z rukávu. Mluvme prózou. Copak si žádá Asphodilla od svého služebníka Lilylivera? Ven s tím, milostivá. Nějakého opičáka s kroužkem v nose, nebo nějakého mladičkého otevřhubu, který nás jednou bude pomlouvat, až už tady nebudeme a sami nepovíme, jak to s námi bylo.

Lady H. H. (ovívá se vějířem) … Fuj, fuj, sire Spaniele. Červenám se – věru se červenám. Pojďte blíž. (pošoupne se s židlí k němu) Nemusí nás kdekdo slyšet.

Sir S. L. (stranou) … Blíž? Aby mě ďas! Ta babizna páchne jako slaneček uleželý v sudu s dehtem! (nahlas) Co máte na mysli, milostivá? Co jste říkala?

Lady H. H. … Sire Spaniele, mám neteř jménem Flavinda.

Sir S. L. (stranou) … Bodejť, je to ta, kterou miluji. (nahlas) Že máte neteř, milostivá? Slyšel jsem o ní, pokud si vzpomínám. Slyšel jsem, že je to vaše schovanka, jedináček po vašem bratrovi – po tom, co zahynul na moři.

Lady H. H. … Ano, po tom, prosím. Je plnoletá, zrovna na vdávání. Zahalenou v neporušené roucho panenství na krok jsem ji nepouštěla. Jenom služky měla kolem sebe, sluhu, pokud vím, žádného, kromě lokaje Clouta, tomu roste na nose bradavice a obličej má jako struhadlo. Jenže jí padl do oka nějaký blázínek. Nějaký hejsek – nějaký Harry nebo Dick, vím já, jak se jmenuje?

Sir S. L. (stranou) … To bude jistě mladý Valentine. Zastihl jsem je, jak spolu laškovali. (nahlas) Myslíte, milostivá?

Lady H. H. … Špatně nevypadá, sire Spaniele – naše rodina se vyznačuje krásou – abyste se vy, pán tak jemný a vzdělaný, neustrnul.

Sir S. L. … Co je to proti vám, milostivá. Zrak, který spatřil slunce, nedá se jen tak oslnit menšími hvězdami – Kasiopeami, Aldebarany, Velkými vozy a podobně. Když vyjde slunce, jsou pro kočku.

Lady H. H. (mžourá po něm koketně) … To chválíte, prosím, můj účes, nebo mé náušnice? (Zatřese hlavou.)

Sir S. L. (stranou) … Ta cinká jako oslice na jarmarce! Nablýskaná je jako lazebnický tácek. (nahlas) Přejete si, milostivá?

Lady H. H. … To bylo tak. Bratr Bob, otec byl totiž prostý venkovský šlechtic a na vymyšlená jména, jaká k nám zavlekli cizáci, si nepotrpěl – říkám si Asphodilla, ale mé křestní jméno je praobyčejná Zuzana – bratr Bob, jak říkám, utekl na moře; prý se stal císařem v Indii, tam je i kamení samý smaragd a ovčí bobky samý rubín. Byl by je přivezl s sebou, a tak pomohl rodině na nohy, takového dobráka, prosím, svět neviděl. Jenže briga, frigata či jak se tomu říká, na námořní názvy nemám hlavu, když jdu přes příkop, vždycky odříkám Otčenáš pozpátku, no zkrátka loď narazila na skálu. Pohltila ho velryba. Ale božím milosrdenstvím se stalo, že kolébka vyplavala na břeh. A v ní děvčátko, nynější Flavinda. Co je důležitější, byla v ní taky poslední vůle; naprosto neporušená; zabalená v per­gamenu. Poslední vůle bratra Boba. Hola, Deb. Jářku, Deb! Deb!

(S křikem shání Deb.)

Sir S. L. (stranou) … Aha! Už to smrdí. Vůle, jářku! Vůle všechno zmůže.

Lady H. H. (huláká) … Poslední vůli, Deb! Vůli! Proti oknu v ebenové skříňce vpravo od sekretáře. Ďas aby tu holku! Ona spí. To ty romány, sire Spanieli – ty romány. Jak uvidí kapat svíci, hned se jí roztéká srdce, a jak čichne ke knotu, hned vzývá všechna jména z Amorova kalendáře…

(Vystoupí Deb s pergamenem.)

Lady H. H. … Tak… Sem s ní. Poslední vůle. Poslední vůle bratra Boba (mumlá nad pergamenem).

Lady H. H. … Zkrátka, ta čeládka právníků od protinožců má moc dlouhé řeči…

Sir S. L. … Stejně jako uši, milostivá –

Lady H. H. … Svatá pravda, svatá pravda. Bratr Bob zkrátka všechno, co mu v době úmrtí patřilo, odkázal své jediné dceři Flavindě; ale pozor, s jednou výhradou. Když se vdá podle přání své tety. Své tety; tedy mne. Jinak, pozor, všechno – totiž deset věrtelů diamantů, tolikéž rubínů; dále dvě stě čtverečných mil žírné půdy, táhnoucí se k severu podél Amazonky; dále jeho tabatěrka; dále jeho klarinet – on měl, bratr Bob, rád muziku; dále šest papoušků arakanga a všechny souložnice, které měl v době úmrtí – to všechno, pozor, s jinými drobnůstkami, které je zbytečné tady jednotlivě uvádět, pozor, – když se nevdá podle přání své tety – tedy mne – padnou, sire Spaniele, na stavbu kaple, kde bude šest panen na věčné časy zbožně prozpěvovat za jeho klidné odpočinutí – a to má, sire Spaniele, bratr Bob věru zapotřebí, když teď bloumá sem tam po Golfském proudu a obcuje se sirénami. Tu máte, přečtěte si, prosím, tu vůli sám.

Sir S. L. (čte) … „Musí se vdát podle přání své tety.“ To je jasné.

Lady H. H. … Své tety, prosím. Tedy mne. To je jasné.

Sir S. L. (stranou) … To má pravdu! (Nahlas:) Mám tomu, milostivá, rozumět…

Lady H. H. … Pst! Pojďte blíž. Pošeptám vám to do ucha… My dva, sire Spaniele, už dlouho spolu držíme. Hrávali jsme s míčem. Sedmikráskovými pouty jsme si svazovali zápěstí. Jestli mě paměť neklame – říkával jste mi nevěstinka, někdy před padesáti lety. Kdyby nám byl, sire Spaniele, osud přál, mohli jsme být svoji… Je vám to, prosím, jasné?

Sir S. L. … Být to napsáno padesátimetrovými písmeny, patrnými od Pavelského hřbitova po peckhamskou hospodu U kozy a kompasu, jasnější by to nemohlo být… Pst, já vám to pošeptám. Já, sir Spaniel Lilyliver, že si tě – jakpak se jmenuje ta zelená holka, vyvržená na břeh v hrnci od humrů, potaženém chaluhami. Flavinda, že? Flavindo, beru si tě za choť… Už aby to právník zapsal!

Lady H. H. … S jednou podmínkou, sire Spaniele.

Sir S. L. … S jednou podmínkou, Asphodillo.

(Domlouvají se.)

Že se o peníze rozdělíme.

Lady H. H. … To nám nemusí notář potvrzovat. Ruku na to, sire Spaniele!

Sir S. L. … Vaše rty, madam!

(Obejmou se.)

Sir S. L. … Fuj! Ta páchne!

„Checheche!“ zasmála se místní dáma v pojízdném křesle.

„Moudrost, namoutě! Moudrost!“ ulevil si starý Bartholomew a koukl po synovi, jako by ho napomínal, zanech, člověče, těch zženštilých vrtochů, a buď chlap.

Giles seděl rovně jako struna, nohy pod židlí.

Paní Manresová vytáhla zrcátko a rtěnku, přetřela si rty a napudro­vala nos.

Za proměny na scéně gramofon tiše konstatoval některé obecně známé skutečnosti. Zhruba řečeno vyzpěvoval o tom, jak se Noc zahaluje úže a váhá, než spustí rosný plášť. Stáda ovcí, stálo v písni, klidně odpočívají. Chuďas se vrací do své chýše a dychtivě naslouchající ženě i děcku prostě líčí svou lopotu; kolik mu lícha urodí; jak se zapřažení koně vyhnuli kulíkovi sedícímu na hnízdě; jak zajíc kličkoval; jak v teplém pelíšku ležela kropenatá vajíčka. Hodná žena zatím dává na stůl prostou krmi; a po odbyté robotě se mládenci a panny vezmou za ruce a při šalmaji tančí na travičce. Noc pak rozpustí tmavé kadeře a zářivým šlářem zahalí vísku, kostelík, luka atd. atd. A znovu dokola to omílala píseň.

Co stálo v písni, omílala po svém také krajina. Zapadalo slunce, barvy splývaly; a krajina vyprávěla, jak si upracovaní po robotě odpočívají, jak se snáší chlad, jak moudrost vévodí; jak sousedi vypřáhnou koně od pluhu, jak kopou v zahrádce a jak se opírají o vrátka.

Totéž vyprávěly krávy, jak udělaly krok a zůstaly stát.

Obecenstvo civělo, ponořeno do trojího stesku; bez reptání, klidně a spokojeně pozorovalo, jak – nic naplat – zimostráz v zeleném kořenáči zastupuje dámskou oblékárnu; a jak na jakési stěně visí velký ciferník; jak ručička ukazuje za tři minuty celou hodinu, a to sedm.

Paní Elmhurstová se probrala ze zasnění a koukla na program.

„Druhý výjev. Pall Mall,“ přečtla nahlas. „Časně zrána. Vystoupí Flavinda. Už je tady!“

A už tu byla v roli Flavindy Millie Loderová (prodavačka v hlavním skladu střižního zboží firmy Hunt a Dickson) v kvítkovaném hedvábí.

Flavinda … Řekl v sedm, a sedm odbilo. Ale co Valentin – kde je Valentin? Jéje! To mi tluče srdce. Že by bylo moc brzo, tím to není, kolikrát bývám na nohou, ještě než na lukách svítá… Hele, jak si to panstvo špacíruje! Jako rozčepýření pávi si vykračují na špičkách! Pěkně vypadala ta sukně, co mám na sobě, když jsem se prohlížela v tetině zrcadle. Tady je z ní utěrka… Vlasy nosí natupírované jako sváteční dort posázený svíčkami… Tady diamant – tam zas rubín… Kde je Valentin? Prý u oranžov­níku na Pall Mallu. Oranžovník je tuhle – Valentin nikde. To je jistě nějaký dvořan, ten schlíplý lišák. Tady si zas bez pánova vědomí vyšla ven nějaká děvečka. Tam zas někdo koštětem zametá paničkám před karnýry cestu… Jeje, ty mají červené tvářičky! Na poli by jim jistě tak nezčervenaly. Ach, ten falešný, ukrutný, bezcitný Valentin. Valentin! Valentin!

(Lomí rukama a ohlíží se na obě strany.)

Opatrně jsem vstala a jako myška v táflování jsem se tichounce odkradla, abych nevzbudila tetu. Vlasy jsem si naládovala pudrem z tetiny pudřenky. Tváře jsem si vydrhla, až se mi leskly. Oko jsem nezamhouřila, jen pozorovala hvězdy, jak vystupují nad komíny. A ten zlaťák, co mi na Tři krále kmotr schoval za jmelí, jsem dala Deb, aby mě neprozradila. A zámek jsem namazala, aby se teta nevzbudila a nekřikla Flávičko! Flávičko! Valentine, jářku, Valentine – Už jde… Na míli ho poznám, brázdí vlny jak tam ten v obrázkové knize… To není Valentin… Nějaký hejsek; nějaký floutek; nasazuje si lorňon, aby si mě pořádně změřil… Raděj se vrátím domů… Ba ne, nevrátím… To tak, sedávat v koutku a vyšívat vzorky… Vždyť na Michala budu plnoletá. Už jen třikrát se vrátí měsíc a zdě­dím… Přečtla jsem si to v poslední vůli tenkrát, jak mi míč odskočil na truhlu, kde má teta uloženy kanýry, a víko se rozevřelo… Všechno, co mi v době úmrtí patří, odkazuji své dceři… dál jsem se ve čtení nedostala. Stará paní už šmátrala po chodbě jako slepá v aleji… Nejsem žádný nalezenec, pamatujte si to, pane, žádná ocasatá mořská panna, zahalená chaluhami, které jste se ujal. Jsem stejně dobrá partie jako ty křehotinky, které obletujete, a to mám na vás čekat u oranžovníku, když vyspáváte po noci, strávené v jejich náručí… Hanba vám, pane, že s ubohou dívenkou tak zahráváte… Nedám se do pláče, přisámbůh, že ne. Že se tak ke mně zachoval, neuroním nad ním ani slzu… Ale když si tak vzpomenu – jak jsme se schovávali v mlékárně, když to na nás prasklo. Jak jsme pod cesmínou četli romány. Ach jé, co jsem se nabrečela, když vévoda opustil nebohou Marjánku… A když teta zjistila, že mám oči celé zanícené, řekla: „To tě něco píchlo, neteři?“ a hned křikla na Deb: „Honem rtuťovou mast.“ Řekla jsem jí… Ach jé, když si tak vzpomenu, že jsem o tom jen četla a že jsem brečela nad jinou! … Pst, co je to tam za stromy? Už je tady – a zas mizí. Je to tím větříkem? Teď je to ve stínu – a teď zas na sluníčku… Namouduši, Valentin! Je to on! Honem se schovám. Strom ať mě zakreje!

(Flavinda se schová za stromem.)

Už je tady… Otáčí se… Rozhlíží se kolem… Ztratil stopu… Kouká hned sem, hned tam… Jen ať se potěší pohledem na ty krasotinky – jen ať je v duchu probírá a roztřiďuje, jen ať si říká: „To je krasotinka, co jsem s ní tančil… co jsem s ní spal… co jsem ji líbal pod jmelím…“ Oho! Jak se mu všechny hnusí. Hodný Valentin! Jak klopí oči k zemi! Jak mu to mračení sluší! „Kdepak je Flavinda?“ vzdychá. „Jako srdce v hrudi ji mám rád.“ Vida, vytahuje hodinky, „Ó ty falešnice!“ vzdychá. Vida, jak dupl! Teď se obrací k odchodu… Už mě vidí – ba ne, to má oči oslepené od slunce. Zalité slzami… Bože, on sahá po meči! Vrazí si ho do prsou jako vévoda v tom příběhu! … Zadržte, pane, zadržte!

(Vystoupí z úkrytu.)

Valentin … Ach, Flavindo, ach!

Flavinda … Ach, Valentine, ach!

(Obejmou se.)

Hodiny bijí devět.

„Tolik povyku pro nic za nic!“ zvolal někdo. Lidi se zasmáli. Hlas ztichl. Ale ten hlas prohlédl; ten hlas uslyšel. Na chvilku se slečna La Trobová za stromem zaskvěla slávou. Vzápětí vyštěkla na vesničany chodící sem tam mezi stromy:

„Hlasitěji! Hlasitěji!“

Jeviště je totiž prázdné a vzrušení nutno udržet; udržet je může jedině zpěv; a slovům není rozumět.

„Hlasitěji! Hlasitěji!“ Zahrozila jim pěstmi.

Kopem a ryjem (prozpěvovali), sázíme plot a hloubíme příkop, míjíme… Míjí léto a zima, vrací se podzim a jaro… Všechno míjí a všechno se mění, jenom my… my jsme pořád stejní… (Větřík nadělal mezi slovy mezery.)

„Hlasitěji, hlasitěji!“ hulákala slečna La Trobová.

Paláce hroutí se v prach (spustili znovu), Babylon, Ninive, Trója… Césarův pyšný dům… v sutinách leží… Kulík teď hnízdí tam, kde stával vítězný oblouk… pod nímž kdys Římané táhli… Kopem a ryjem a radlicí kypříme hroudu… Kde chotě vyhlížela kdys Klytaimestra… na kopcích hranice plály… vidíme jenom hroudu… kopem a ryjem, tak míjíme… Královna padla a s ní padla strážná věž… Odejel Agamemnon… Klytaimestra je pouhé…

Slova zanikla. Jen několik slavných jmen – Babylon, Ninive, Klytai­mestra, Agamemnon, Trója – k nim dolétlo přes volné prostranství. Vítr zesílil a v šelestu listí už nebylo slyšet ani ta slavná jména; diváci civěli dál na vesničany, kteří otvírali ústa, ale nevydávali žádný zvuk.

Jeviště bylo prázdné. Slečna La Trobová se opřela o strom celá zdrcená. Síly ji opustily. Na čele jí vyrazil pot. Je po iluzi. „To je smrt,“ zašeptala, „smrt.“

A najednou, když iluze pominula, vpadly do toho svou notou krávy. Jedna přišla o telátko. V pravý okamžik zdvihla mohutnou hlavu s ná­měsíčnýma očima a zabučela. Zaklonily se všechny mohutné hlavy s náměsíčnýma očima. A jedna kráva po druhé stejně toužebně zabučela. Celý svět překypoval němým toužením. Dávný hlas mocně zalehl k sluchu přítomnosti. Chytlo to celé stádo. Mrskaly ocasem, ztvrdlým jako pohrabáč, pohazovaly hlavou, vyrážely vpřed a bučely celé divé, jako by je do slabin zasáhl šípem Eros. Krávy zahladily mezeru; překlenuly vzdálenost; vyplnily prázdnotu a udržely vzrušení.

Slečna La Trobová kravám nadšeně zamávala.

„Zaplaťpánbůh!“ zvolala.

Najednou se krávy zastavily; svěsily hlavu a popásaly se. V tu chvíli i diváci svěsili hlavu a přečetli si program.

„Režisérka,“ předčítala hlasitě manželovi paní Elmhurstová, „prosí obecenstvo snažně o prominutí. Jeden výstup je pro nedostatek času vypuštěn; nechť si obecenstvo laskavě představí, že zatím se sir Spaniel Lilyliver zasnoubí s Flavindou; ta už mu málem slíbí, že si ho vezme; vtom vystoupí z hodin po dědečkovi Valentine; prohlásí, že Flavinda je jeho nevěsta, a odhalí jejich úklady, jak připravit Flavindu o dědictví; v nastalém zmatku milenci uprchnou a zanechají lady Harpy a sira Spaniela o samotě.“

„To všechno si máme představit,“ řekla paní Elmhurstová a odložila brýle.

„Moudře učinila,“ řekla paní Manresová paní Swithinové. „Dát to tam všechno, byli bychom tady do půlnoci. Musíme si to tedy, paní Swithinová, představit.“ Pohladila starou dámu po koleně.

„Představit?“ řekla paní Swithinová. „To je správné. Herci nám toho ukazují až moc. To zas Číňani položí na stůl dýku, a je to bitva. A Racine také…“

„Ano, člověka by unudili,“ přerušila ji paní Manresová, čila nějakou kulturu; a tu ťafku prostoduchosti nesla nemile. „Onehdy jsem vzala synovce – je to takový prosťáček ze Sandhurstu – na Bum, a je to ve frcu. Byl jste na tom?“ Obrátila se k Gilesovi.

„Po londýnské ulici,“ zanotoval tiše Giles místo odpovědi.

„Taky vám to zpívala chůva!“ zvolala paní Manresová. „Moje ano. A při slově ‚Bum‘ vybafla, jako když vyletí zátka z piva. Bum!“

Vybafla po ní.

„Pst, pst,“ zašeptal někdo.

„Jsem rozpustilá a pohoršuju vaši tetu,“ řekla. „Musíme být hodní a dávat pozor. Teď je třetí výstup. Oblékárna lady Harpy Harradenové. V dálce je slyšet dupot koňských podkov.“

Dupot koňských podkov, který s vervou vyluzoval blázen Albert dřevěnou lžicí na podnose, utichl.

Lady H. H. … Moc nechybí a budou v Gretna Greenu. Ty má potměšilá neteři! Ty, kterou jsem z mořské sláně zachránila a celou zmáchanou postavila na dlaždice před krbem! Škoda, že tě velryba nezhltla! Ty proradná mořská sviňko, takhle ses v slabikáři naučila ctít svou šlechetnou tetu. Špatně sis ho přečtla a vyložila, naučila ses z něho krást a šidit a číst v starých truhlách poslední vůle a v poctivých stojacích hodinách, které od dob krále Karla ani vteřinu nevynechaly, schovávat lumpy! Ach, Flavindo. Ach, ty sviňko, ach!

Sir S. L. (zkouší si obout holínky) … Starý – starý – starý. Prý jsem „starý“ – „Na kutě, starý blázne, vypij si horkou syrovátku!“

Lady H. H. … A ona se ve dveřích zastaví, pohrdlivě na mě ukáže prstem a řekne mi, prosím, „stará ženská“ – mně, dámě v nejlepších letech!

Sir S. L. (hmoždí se s holínkami) … Však já jim ukážu. Před soud je poženu! Já je zpražím…

(Jednu nohu obutou, druhou neobutou šmatlá sem a tam.)

Lady H. H. (položí mu dlaň na ruku) … Ustrňte se, sire Spaniele, nad svou dnou. Vzpamatujte se, prosím – přece se nepominem, není nám moc přes padesát. Co je to mládí, kterým se tolik holedbají. Pouhá husí peroutka, kterou odvěje severák. Posaďte se, sire Spaniele. Pohovte noze – takhle –

(Podloží mu nohu polštářem.)

Sir S. L. … Jako tajtrlík vyskočí z hodin… a že jsem starý… A ona mi posměšně ukáže na mou nohu a křikne: „Amorovy střely, sire Spaniele, Amorovy střely.“ Kdybych je tak mohl zvolna udusit v moždíři a za horka položit na oltář – Ach, má dna, ach, má dna!

Lady H. H. … Taková řeč, prosím, rozumnému muži nesluší. Jenom si, prosím, vzpomeňte, onehdy jste vzýval – tentonoc – souhvězdí. Kasiopeiu, Aldebarana; polární záři… Jedna z nich, to nelze popřít, odbočila ze své dráhy, ulítla, prostě řečeno prchla s vnitřkem hodin po dědečkovi, s jejich kyvadlem. Ale jsou, sire Spaniele, ještě jiné hvězdy, tentononc – stálice; ty zkrátka svítí nejjasněji u rozpáleného krbu za mrazivého jitra.

Sir S. L. … Ach, kdyby mi tak bylo pětadvacet a po boku mi visel ostrý meč!

Lady H. H. (chlácholivě) … Vím, jak to myslíte. Hihi – Je mi toho věru líto zrovna jako vám. Jenže mládí není všechno. Prozradím vám tajemství, já jsem taky překročila poledník. Já jsem taky za rovníkem. Celou noc spím, ani se na bok nepřevrátím. Horkost mě přešla… Pamatujte však, prosím. Vůle všechno zmůže.

Sir S. L. … Svatá pravda, milostivá… ouvej, noha mě pálí jako žhavá, žhavá podkova na čertově kovadlině, ouvej! – a jak vy to myslíte?

Lady H. H. … Jak to myslím? To mám porušit cudnost a odhalit, co spočívalo v levanduli od té doby, co mého manžela a pána – pokoj jeho jménu – je to už dvacet let – v olověné truhle spustili do země? Flavinda nám zkrátka ulítla. Klec je prázdná. Kdysi jsme si svazovali zápěstí petrklíči, teď bychom si je snad mohli svázat tužším poutem. Zanechat zbytečných hloupůstek. Tady jsem, Asphodilla – vlastně se jmenuji prostě Sue. Ale ať se jmenuji Asphodilla, nebo Sue, na tom nezáleží – tady jsem vám k službám, zdravá a spokojená. Lest se nepovedla, odkaz bratra Boba tedy připadne pannám. To je jasné. Tady je dobrozdání advokáta Quilla. „Na věčné časy budou… panny… prozpěvovat za spásu jeho duše.“ A má toho, věřte mi, zapotřebí. Mohli jsme žít jak v bavlnce, hodili jsme to rybám na pospas, ale žebračka přece jen nejsem. Mám stavení s pozemky, pachtovní dvorce, plátno, dobytek, vdovský důchod, domácí zařízení. Hned vám to ukážu; na pergamenu zapsané; věřte mi, po tu zbylou dobu, co budeme svoji, je toho na slušné živobytí ažaž.

Sir S. L. … Co budeme svoji! Tudy na to! To se, milostivá, raděj připoutám k bečce dehtu a za zimní vichřice se dám uvázat k hlohu. Fuj!

Lady H. H. … K bečce dehtu, bodejť! K hlohu – bodejť. Co jste měl řečí o galaxiích a mléčných drahách! Co zaklínání, že je svou září všechny zastíním! Mor na vás – vy falešníku! Vy šejdíři. Vy nevděčníku v holín­kách. To mě nechcete? To pohrdáte mou rukou?

(Napřáhne k němu ruku; on ji odrazí.)

Sir S. L. … Br, schovejte si ty revmatické prsty do vlněných palčáků! Já je nechci! I kdyby měla démanty, ryzí démanty a hrdlo ověšené polovinou obývaného světa i s jeho souložnicemi, nechci je… já je nechci! Nesahejte na mě, vy sýčku, vy čarodějnice, vy upíre! Pusťte mě!

Lady H. H. … Ta vaše hezká slova byl pouhý pozlátkový obal na vánoční petardě!

Sir S. L. … Rolničky na šíji oslice! Papírové růže na lazebníkově máji… Ach, ta noha, ta noha… Amorovy střely, posmívala se mi… Starý, starý, prý jsem starý…

(Odbelhá se.)

Lady H. H. (octne se sama) … Všichni jsou pryč. Vítr je odvál. Pryč je on; pryč je ona; zůstaly mi jen staré hodiny, v kterých si ten rošťák zahrál na kyvadlo. Mor na ně – z domu poctivé ženy si udělají hanbinec. Z po­lární záře jsem se scvrkla na bečku dehtu. Z Kasiopey jsem se proměnila v oslici. Hlava mi jde kolem. Ať muž, či žena, žádnému nelze důvěřovat; ani krásným slovům, ani krásným rysům… Sklouzne roucho beránčí a vyplazí se had. Jen táhněte do Gretna Greenu, pelešte se na mokré trávě a ploďte zmije. Jde na mě závrať… Bečka dehtu, bodejť. Kasiopea… Revmatické prsty… Andromeda… Hloh… Deb, jářku, Deb! (huláká) Rozšněruj mě. Div neprasknu… Přines mi zelený stolek a rozlož karty… A kožešinou lemované bačkory, Deb. A šálek čokolády… Já jim ukážu… Všechny je přežiju… Deb, jářku! Deb! Mor na tu holku. Copak mě neslyší? Deb, jářku, ty cikáně, které jsem sebrala za plotem a naučila vyšívat vzorky. Deb! Deb!

(Rozevře dokořán dveře do služčina pokojíku.)

Prázdný. Ona je taky pryč! … Ha, copak je to na poličce?

(Zvedne cár papíru a čte.)

„V prachových peřinách si spěte sama, já se jdu toulat s cikánama! Podepsána: Debora, vaše bývalá služka.“ Tak! Jablečnými slupkami a chle­bovými kůrkami ze svého stolu jsem ji krmila, naučila jsem ji hrát duráka a šít košile… ona je taky pryč. Ó nevděčnosti, tvé jméno je Debora! Kdo teď bude umývat nádobí, kdo mi bude nosit syrovátku, snášet můj vztek a uvolňovat mi šněrovačku? Všichni jsou pryč. Jsem sama. Bez neteře, bez milence; a bez služky.

Závěrem: tak zní naučení.
Bůh lásky, to je ferina,
do nohy šípy zatíná,
leč vřele svatým pannám velí,
by do skonání světa pěly:
všecičko zmůže dobrá vůle.
Lidičky, na shledanou.

(Lady H. H. vysekne pukrle a odejde.)

Výstup skončil. Moudrost sestoupila z podstavce. Podchytla si faldy, klidně kvitovala potlesk a tak kráčela přes jeviště; za ní se ubírali urození páni a dámy s hvězdami a podvazky; pajdavý sir Spaniel provázel culící se lady Harradenovou; a Valentine s Flavindou zavěšeni do sebe dělali pukrlata.

„Sapristi!“ zvolal Bartholomew, nakažený tou mluvou. „Tomu říkám ponaučení!“

Zvrátil se do křesla a rozřehtal se jako kůň.

Ponaučení. Jaképak? Gilese napadlo, že jen to Dobrá vůle všecko zmůže. Ta slova se před ním tyčila a posměšně na něho ukazovala prstem. Rovnou s děvčetem do Gretna Green; a hotovo. Čert vzal následky.

„Nechcete si prohlédnout skleník?“ řekl zničehonic paní Manresové.

„Moc ráda!“ zvolala a vstala.

Je přestávka? Ano, stojí to v programu. Gramofon v křoví bzučí, bzz, bzz, bzz. A co další výstup?

„Viktoriánská doba,“ přečtla nahlas paní Elmhurstová. Bude tedy dost času projít se po zahradě, snad i dům si prohlédnout. A přece – jak jen to říci – nejsou nějak ve své kůži. Hra jako by je přivedla z rovno­váhy; jako by se jejich já dosud vznášelo nezakotvené. Ještě se neprohráli. Nebo je to jen tím, že pozorují své oblečení? Laciné nemoderní voálové šaty; flanelové kalhoty; klobouky panama; klobouky věnčené malinovým závojem ve stylu kloboučků, jaké nosí vévodkyně na dostizích v Ascotu, to všechno jim připadalo nějak ubohé.

„Ty měly krásné šaty,“ ozvalo se, jak jedna paní naposled pohlédla za mizející Flavindou. „Tak slušivé, ráda bych…“

Bzz, bzz, bzz, bzučel v křoví motor, přesně, důrazně.

Po nebi pluly mraky. Počasí se nějak pokazilo. Hogben’s Folly jednu chvíli popelavě zbělelo. Potom zas slunce ozářilo pozlacenou korouh­vičku v Bolney Minsteru.

„Nějak se nám to kazí,“ ozval se někdo.

„Vstávat… Protáhnem si nohy,“ ozval se jiný. Za chvíli plynuly po trávě ostrůvky pestrých šatů. Někteří diváci však zůstali na místech.

Reportér Page naslinil tužku a zapsal si: „Major Mayhew s chotí.“ Pokud jde o hru, vezme si na paškál slečnu Tentononc a požádá ji o obsah. Jenže slečna La Trobová zmizela.

Dřela se v křoví jak mezek. Flavinda byla ve spodničce. Moudrost odhodila plášť na cesmínové křoví. Sir Spaniel si stahoval holínky. Slečna La Trobová přehazovala a kramařila.

„Viktoriánský pláštík s korálovými třásněmi… Kde ksakru je? Sem s ním… A licousy.“

Jak se v jednom kuse shýbala a narovnávala, bystrým pohledem přes keře zalétla vždycky k obecenstvu. Obecenstvo je v pohybu. Obecenstvo se prochází sem a tam. Zůstává opodál šatny; má ohled na zvyklosti. Ale jestli se jí při prohlídce pozemku a domu moc zatoulá, tu… Bzz, bzz, bzz bzučel gramofon. Čas utíká. Jak dlouho je udrží pohromadě? Je to sázka do loterie; je to riziko… Rázně se rozháněla, jak pohazovala šaty na trávu.

Přes vršky keřů k ní doléhaly hlasy, beztělé hlasy, symbolické hlasy, jak jí, nic nevidoucí a jen zpola slyšící připadalo, ale i přes křoví vyciťovala, jak ty beztělé hlasy spojují neviditelná vlákna.

„Vypadá to hodně černě.“

„Nikdo to nechce – jen ti zatracení Němci.“

Chvíli bylo ticho.

„Ty stromy bych porazil…“

„Jak se jim ty růže daří!“

„Zahrada je prý tady už pět set let…“

„Vždyť i starý Gladstone, abychom mu nekřivdili…“

Zas bylo ticho. Hlasy přešly za křoví. Stromy šuměly. Na krajinu hledí mnoho očí, slečna La Trobová to věděla, vnímala totiž kdejakou buňkou v těle. Koutkem oka viděla Hogben’s Folly; vtom se zatřpytila korouhvička.

„Barometr klesá,“ ozval se někdo.

Přímo cítila, jak se jí při pohledu na krajinu vysmekávají z prstů.

„Kde je ta zatracená ženská, paní Rogersová?“ křikla a popadla viktoriánský pláštík.

Vtom někdo bez ohledu na zvyklosti prostrčil hlavu rozhoupanými větvičkami: paní Swithinová.

„Ach, slečno La Trobová, moc vám blahopřeju!“

Zaváhala: „Dala jste mi…“ Přeskočila a zachytla se – „Od malička mám dojem…“ Oči se jí zamžily, zastřely přítomnost. Usilovně vzpomínala na mladá léta; nechala toho; mávla rukou, jako by slečnu La Trobovou prosila, aby ji vytáhla z bryndy, a pokračovala: „Ten každodenní koloběh; to chození po schodech nahoru dolů; to opakování; ‚Pro co jdu? Pro brýle? Mám je na nose‘…“

Nezkaleným stařeckým pohledem civěla na slečnu La Trobovou. Upíraly na sebe zrak v společném úsilí vyjádřit společnou myšlenku. Nedokázaly to; paní Swithinová se zoufale zachytla aspoň zlomku své myšlenky a řekla: „Hrála jsem tak nepatrnou roli! Ale mám teď díky vám dojem, že jsem mohla hrát… Kleopatru!“

Mezi rozhoupanými větvičkami kývla na pozdrav a odšourala se.

Vesničani na sebe mrkli. Cácorce prodírající se keři říkali „potrhlá“.

„Mohla jsem být – Kleopatra,“ opakovala slečna La Trobová. Chce tím říci: „Probudila jste ve mně nehranou roli.“

„Honem tu sukni, paní Rogersová,“ řekla.

Paní Rogersová se v černých punčochách vyjímala roztodivně. Slečna La Trobová jí přetáhla přes hlavu přehojné viktoriánské kanýry. Uvázala kalouny. „Zadrnkala jste na neviditelné struny,“ to chtěla říci stará dáma. A odhalila – kdo by to řekl – Kleopatru! Je omámená slávou. Nejenže drnká na struny jednotlivců. Do kotle vrhá bludná těla a poletující hlasy a z beztvaré hmoty vyvolává přetvořený svět. Přišla její chvíle – její sláva.

„Tak!“ řekla a zavázala paní Rogersové pod bradu černé stuhy. „Hotovo! A teď pana Hammonda!“

Kývla na Hammonda. Jako jelimánek k ní přistoupil a dal si nalepit licousy. S očima přivřenýma, s hlavou zakloněnou vypadá, řekla si slečna La Trobová, jako král Arthur – tak ušlechtilý, rytířský, ztepilý.

„Kde je majorův starý šosák?“ spoléhala, že jím dovrší proměnu.

Tik, tik, tik, tikal pořád gramofon. Čas utíká. Obecenstvo se prochází, rozptyluje. Jen tikání gramofonu je drží pohromadě. Tamhle kolem květinových záhonů prchá pryč paní Isa.

„Píseň!“ poručila slečna La Trobová. „Honem! Píseň. Další píseň! Číslo deset!“

„Jediný kvítek smím si utrhnout,“ broukala si Isa a utrhla růži. „Bílý či růžový a takhle mezi prsty mnout…“

Pátrala mezi kolemjdoucími po muži v šedém. Na chvilku ho zahlédla, ale byl v davu, nedostupný. A zas zmizel.

Upustila květinu. Jaký jediný, samotný list by ještě mohla mnout? Žádný. A sama mezi záhony bloumat nemůže. Musí jít dál; zamířila tedy ke stájím.

„Kudy to putuji?“ dumala. „Jakými provívanými podzemními chodbami? Kde se prohání bezoký vítr. Kde neroste nic, na čem by spočinul zrak. Žádné růže. Kam se z těch chodeb dostanu ven? Na šeré jalové pole, na které večer plášť neprostře, nad nímž nevyjde slunce. Jedno­stejné je tam všechno. Růže tam nepučí, nerostou. Nic se tam nemění. Žádná vrtkavost ani vlídnost; žádné vítání ani loučení; ani pokradmé pátrání a shledávání, kdy ruka hledá ruku a oko se skrývá před okem.“

Došla na dvůr před stájí, kde byli uvázaní psi; stály tam putýnky; velká hrušeň se tam žebříkem větví opírala o zeď. Strom zakořeněný pod dlaždicemi byl obtěžkán tvrdými zelenými hruškami. Na jednu hmátla a zašeptala: „Tíží mě to, co ony vysály ze země; vzpomínky; statky. Minulost vložila to břímě na mě, posledního oslíka v dlouhé karavaně, putující přes poušť. ‚Poklekni,‘ kázala minulost, ‚naplň si košík z našeho stromu. Vstaň, oslíku. Jdi svou cestou, až se ti na šlapkách nadělají puchýře a kopyta ti popraskají‘.“

Hruška byla jako kámen. Pohlédla na popraskané dlaždice, pod nimiž se rozrůstaly kořeny. „To je to břímě,“ dumala, „vložené na mě v kolébce; vlny je šeptaly; rozechvěné jilmy je ševelily; ženy je broukaly; co si máme pamatovat; co zapomeneme.“

Pohlédla nahoru. Pozlacené ručičky na stájových hodinách ne­úprosně ukazovaly za dvě minuty celá. Hnedle budou odbíjet.“

„Teď sjede blesk,“ šeptala, „z temně modrého nebe. Praskly řemeny, jimiž nás svázali nebožtíci. Uvolnily se naše statky.“

Nějaké hlasy do toho vpadly. Po stájovém dvoře přecházeli lidé, zabraní do hovoru.

„Šťastný den, říkají někteří, když nás svléknou do naha. On je to, říkají jiní, konec dne. Vidí Krčmu, a vidí Krčmáře. Ale nikdo nemluví čistým hlasem. Hlasem bez starých záchvěvů. Stále slyším zkažené šepoty; cinkání zlata a drahých kovů. Bláznivou hudbu…“

Ozvaly se další hlasy. Obecenstvo se hrnulo zpátky na terasu. Vzpamatovala se. Dodávala si kuráže. „Jen dál, oslíku, klopýtej trpělivě. Neposlouchej zuřivé hulákání vůdců, kteří nás svým vůdcovským úsilím zrazují. Ani žvásty porcelánových tváří, skelných a tvrdých. Poslouchej raděj pastýře, pokašlávajícího u dvorské zdi; uschlý strom, vzdychající, když cválá Jezdec; řev v kasárnách, když ji svlékli do naha; nebo něčí křik, který je slyšet, když v Londýně otevřu okno…“ Vyšla na pěšinu u skleníku. Někdo kopl do dveří. Vyšla paní Manresová s Gilesem. Isa šla nepozorovaně za nimi přes trávník k přední řadě sedadel.

Bzz, bzz, bzz motoru v houští umlklo. Na rozkaz slečny La Trobové nasadili další desku. Číslo deset. Bylo to vyvolávání na londýnské ulici. „Potpourri.“

„Levandule, sladká levandule, kdo si koupí sladkou levanduli?“ trylkoval a klinkal nápěv, ale obecenstvo sháněl jen chabě. Někteří si ho nevšímali. Někteří se ještě procházeli. Jiní se zastavili, ale zůstali stát. Jiní zas, jako plukovník Mayhew s paní, kteří vůbec neodešli z místa, dumali nad rozmazanou kopií, pořízenou pro jejich informaci.

„Devatenácté století.“ Plukovník říkal, že neupírá režisérce právo přeskočit za necelých patnáct minut dvě stě let. Jenom výběr výjevů nechápe.

„Proč vynechávat britské vojsko? Co jsou dějiny bez vojska?“ dumal. Paní Mayhewová se k němu naklonila a namítla, že toho nemohou žádat příliš. Ostatně na závěr bude nejspíš velké shromáždění kolem ang­lické vlajky. Zatím mají krásnou vyhlídku. A tak se dívali.

„Sladká levandule… sladká levandule…“ Broukajíc si tu melodii, stará paní Jonesová (z Mount) si pošoupla židli. „Tady, Etty,“ řekla a dřep­la na židli vedle Etty Springettové; co ovdověly, bydlely spolu v jednom domě.

„Pamatuju…,“ pokyvovala do taktu. „A ty taky pamatuješ – jak tenkrát na ulicích vyvolávali.“ Pamatovaly – jak záclony vlály a mužští vyvolávali: „Všecko vlaje, všecko kvete,“ a chodili po ulicích a prodávali muškáty a hrachory v květináčích.

„Taky na harfu vzpomínám, na dvoukolý kočár a drožku. Ulice bývala tenkrát taková tichá. Dvojkolka byla za dva, ne? A drožka za jeden? A jak si Ellen v čepci a v zástěře na ulici hvízdala? Pamatuješ? A když jsi měla zavazadlo, posluhové šli za tebou až z nádraží?“

Ozvala se nová píseň. „Staré železo, staré železo na prodej?“ „Pamatuješ? Jak vyvolávali, když byla mlha? Byli ze Seven Dials. Měli červené šátky. Říkalo se jim škrtiči. Chodit z divadla pěšky domů – kdepak, to se vůbec nedalo. Regent Street, Piccadilly. Hyde Park Corner. Lehké ženštiny… A těch bochníků chleba všude ve stokách. A kolem Covent Garden těch Irů, pamatuješ… Jak jsme chodily z bálu kolem hodin na Hyde Park Corner, pamatuješ, ty hladké rukavičky? … Otec pamatoval v Parku ještě vévodu Wellingtonského. Dvěma prsty – takhle – zavadil o klo­bouk… Mám maminčino album. Jezero a milenci. Opsala si Byrona latinkou, jak se tenkrát říkalo…“

„Co je tohle? ‚Na té Kentské silnici srazil je tam k zemi.‘ Pamatuju, tu si pískával náš podomek. A služky, jéje… Stará Ellen… Šestnáct liber ročně… Těch konví s horkou vodou! A krinolíny! A šněrovačky! Pamatuješ na Crystal Palace a ohňostroj a jak Mira ztratila střevíc v blátě?“

„To je mladá Gilesova žena… Pamatuju její matku. Umřela v Indii… Tenkrát jsme nosily snad až moc spodniček. Že byly nehygienické? To bych řekla… Jen se koukni na mou dceru. Napravo za tebou. Už čtyřicet, ale tenká jako proutek. Teď je v každém bytě lednička… Nakoupit na oběd, to zabralo mamince půl dne… Bylo nás jedenáct. Se služebnictvem osmnáct v rodině… Teď si jednoduše do obchodů zavolají… Tady jde Giles s paní Manresovou. Tenhle typ se mi moc nezamlouvá. Možná že se v ní mýlím… A plukovník Mayhew, švarný jako vždycky… A pan Cobbet z Cobbs Corner tamhle pod chilskou pinií. Toho člověk hned tak nevidí… To je na tom hezké – že se lidi sejdou. Všichni toho máme nad hlavu, člověk to potřebuje… Program? Máš ho? Podívejme se, co teď přijde… Devatenácté století… Tamhle je sbor, vesničani, už jdou, mezi stromy. Nejprve prolog…“

Doprostřed jeviště posunuli velkou bednu, potaženou červeným suknem a ozdobenou těžkými zlatými střapci. Zašustily šaty, zavrzaly židle. Obecenstvo si provinile honem sedalo. Slečna La Trobová na ně upřela pohled. Na uklidnění jim dopřála deset vteřin. Potom mávla rukou. A zavřeštěl ryčný pochod. „Chrabrý, smělý, sudbě čelí“ atd.… Znovu se z houští vynořila obrovská symbolická postava. Byl to hospodský Budge; ale tak maskovaný, že ho nepoznali ani kumpáni, co u něj každý večer popíjeli. Vesničané si šuškali, kdože to je. Na sobě měl dlouhý plášť s několikerou kápí; nepromokavý; lesklý; jako pomník na Parlamentním náměstí; helmu jako strážník; na prsou řádku metálů; v pravé ruce třímal policajtský obušek (vypůjčený od pana Willerta z radnice). Prozradil se teprve drsným, chraplavým hlasem, vyráženým z hustého černého plnovousu z vaty.

„Budge, Budge. To je Budge,“ šeptalo obecenstvo.

Budge napřáhl obušek a spustil:

Řídit dopravu na Hyde Park Corner, to není žádná maličkost. Omnibusy a drožky. Všechno to rachotí po dláždění. Jeďte vpravo, jo? Vy tam, zastavte!

(Mávl obuškem.)

No vida, ta stará s parapletem, jde si kobyle rovnou do huby.

(Obušek mířil přímo na paní Swithinovou.)

Zvedla vyzáblou ruku, jako by z ničeho nic opravdu seběhla z chod­níku a tím vrchnost právem pohoršila. Ten jí to dal, pomyslil si Giles; proti vlastní tetě stál na straně vrchnosti.

Ať je mlha, nebo jasno, konám svou povinnost (pokračoval Budge). Na Piccadilly Circus; na Hyde Park Corner, řídím dopravu v říši Jejího Veličenstva. Ať je to perský šach; nebo sultán marocký; nebo samo Její Veličenstvo; Cookovi turisti; černoši; běloši; námořníci, vojáci, ti, co plují za oceán; a tak vyhlašují její říši; ti všichni jsou poslušni mého obušku.

(Velkolepě jím mávl napravo nalevo.)

Ale tím má práce nekončí. Ochraňuju a spravuju ctnost všech milovaných dítek Jejího Veličenstva; a to po všech končinách dominií; vedu je k tomu, aby byli poslušni zákonů božích i lidských.

Zákonů božích i lidských (opakoval a dělal, jako by bral na potaz nějaký zákon, úředně zaznamenaný na pergamenu; velmi rozvážně ho vytáhl z kapsy u kalhot).

V neděli jdi do kostela. V pondělí přesně v devět chyť omnibus do City. V úterý jdi třeba ke starostovi na schůzi o tom, jak spasit hříšníky. Ve středu na jinou schůzi s obědem – želví polévka. Nějaké trampoty v Irsku; hladomor; feniáni[1]. Všelico. Ve čtvrtek se zas dožadují ochrany nebo potrestání peruánští domorodci; dáme jim, co zaslouží. Ale pozor, tím naše panování nekončí. Jsme křesťanská země, naše říše. Pod vládou bělošské královny Viktorie. Nad smýšlením a náboženstvím; pitím; oblékáním; mravy; i nad manželstvím třímám svůj obušek. Blahobyt a důstojnost jdou vždycky, jak víme, ruku v ruce. Panovník říše musí dohlížet i na kolébku; slídit i v kuchyni; v saloně; v knihovně; všude; kde se dva, ty a já, scházejí vespolek. Cudnost je naše heslo; blahobyt a důstojnost. Když ne, tak ať shnijou…

(Odmlčel se – ne, nezapomněl svou roli.)

v Cripplegate; St. Giles’s; Whitechapel; Minories. Ať se dřou v dolech; ať kašlou u stavů; ať poctivě nesou svůj úděl. Toť výkupné za říši; toť bělochovo břímě. A řeknu vám, řídit pořádně dopravu na Hyde Park Corner, Piccadilly Circus, to je fuška, jakou zastane jen běloch.

Zmlkl a dále na podstavci čněl, vévodil, přísně si je měřil. Pěkná postava, svorně si všichni řekli, když tak stojí s napřaženým obuškem, v splývavém, nepromokavém plášti. Chybí jen pořádný liják, hejno holubů kolem hlavy, vyzvánění od svatého Pavla a z Westminsterského opatství, a je z něho dokonalý viktoriánský policajt; a rázem je přenesl do zamlženého londýnského odpoledne z doby vrcholného viktoriánského blahobytu, s cinkáním zvonku k svačině a vyzváněním kostelních zvonů.

Nastala přestávka. Bylo slyšet prozpěvování poutníků, proplétajících se mezi stromy; ale slovům rozumět nebylo. Obecenstvo se nehýbalo a čekalo.

„Ale, ale,“ zareptala paní Lynn-Jonesová. „Vždyť mezi nimi byli taky velcí lidé…“ Sama nevěděla proč, ale měla dojem, že se pošklebují jejímu otci a tím i jí.

Zareptala také Etty Springetová. Pravda, děti tahaly vozíky v dolech; byly sklepní byty; zato po večeři předčítal tatínek Waltera Scotta; a rozvedené dámy se u dvora nepřijímaly. Těžko dojít k nějakému závěru! Už aby honem zahráli další výstup. Když odchází z divadla, chce mít o smyslu hry naprosté jasno. Je to ovšem pouhé vesnické představení… Kolem bedny potažené červeným suknem stavějí novou scénu. Nahlas si přečtla program:

„Společnost na výletě. Asi r. 1860. Scéna: Jezero. Osoby –“

Přestala číst. Na terase rozprostřeli papír. Nejspíš jezero. Zběžně namalované vlnky představují vodu. Zelené tyčky jsou rákosí. Nad papírem se, jak pěkné, prohánějí skutečné vlaštovky.

„Koukej, Minnie!“ zvolala. „Doopravdické vlaštovky!“

„Pst, pst,“ napomenuli ji. Výstup už totiž začal. U jezera se objevil mladý muž v úzkých nohavicích, s licousy, v ruce hůlku s bodcem.

Edgar T. … Dovolte, slečno Hardcastleová, já vám pomohu! Tak!

(Pomáhá nahoru slečně Eleanor Hardcastleové, mladé dámě v kri­nolíně a v kloboučku jako hřib. Chvíli zůstanou stát, oddychují a hledí do krajiny.)

Eleanor … Jak malý vypadá ten kostel dole mezi stromy!

Edgar … Tak tohle je Poutníkova Studna, místo schůzek.

Eleanor … Pane Thorolde, prosím vás, dopovězte, co jste říkal, než přišli ostatní. Říkal jste: „Náš životní cíl…“

Edgar … By měl být pomáhat bližním.

Eleanor (zhluboka vzdychne) … Jak pravdivé – jak hluboce pravdivé.

Edgar … Nač vzdychat, slečno Hardcastleová? – Nemáte si co vyčítat – vždyť celý život sloužíte druhým. Myslil jsem spíš na sebe. Nejsem už mladý. Ve čtyřiadvaceti má člověk nejlepší dobu života za sebou. Život mi plynul (hodí kamínek na jezero) jako vlnka na vodě.

Eleanor … Ach, pane Thorolde, vy mě neznáte. Nejsem taková, jak se zdám. Já také –

Edgar … To neříkejte, slečno Hardcastleová – ne, nevěřím vám – Vy jste zapochybovala?

Eleanor … Chvála Bohu, to ne, to ne… Jak mě znáte a jak se domníváte, jsem sice v bezpečí, v závětří, stále doma, přede vším chráněná. Ach, co to říkám? Ale ano, povím vám pravdu, než přijde máti. Já také dávno toužím obracet pohany!

Edgar … Slečno Hardcastleová – Eleanor… Vy mě přivádíte v poku­šení! Smím vás požádat o ruku? Tak mladou, tak sličnou, tak nevinnou. Rozmyslete se, zapřísahám vás, než mi dáte odpověď.

Eleanor … Já jsem se už rozmyslela – na kolenou!

Edgar (vyndá z kapsy prsten) … Pak tedy… Než matka vydechla, kázala mi, abych ten prsten dal jen té, pro niž bude celý život v africké poušti mezi pohany –

Eleanor (přijme prsten) … Dokonalým štěstím! Pst! (strčí prsten do kapsy) Už je tady máti! (Odstoupí od sebe.)

(Vystoupí paní Hardcastleová, baculatá dáma v černém hedvábí na oslu, provázená postarším pánem v lovecké čepici.)

Paní H. … Tak jste nás, vy mladí, předběhli. Byly doby, sire Johne, kdy jsme došli na vršek vždycky první. Teď…

(Pomůže jí slézt z osla. Přicházejí děti, mladíci, dívky, někdo nese košík, někdo síť na motýly, jiný dalekohled, někdo zas plechovou botanickou krabici. U jezera rozprostřou deku a paní H. a sir John usednou na skládací stoličky.)

Paní H. … Tak kdo nabere vodu do kotlíků? Kdo nasbírá roští? Alfréde (k malému chlapci) nelítej za motýly, nebo budeš stonat… Já se sirem Johnem vybalíme košíky tady na té vypálené trávě, kde jsme tábořili loni.

(Mladí se rozejdou na všecky strany.

Paní H. a sir John vybalují košík.)

Paní H. … Chudák pan Beach, loni byl ještě mezi námi. Je mu tak líp. (Vyndá kapesník s černou obrubou a utírá si oči.) Každý rok někdo ubude. To je šunka… To jsou tetřívci… Tam v tom balíčku jsou paštičky ze zvěřiny… (rozkládá jídlo na trávu) Jak jsem řekla, chudák pan Beach… Doufám, že smetana nezkysla. Pan Hardcastle nese bordó. To přenechávám jemu. Jen když se dostane s panem Pigottem do debaty o Římanech… loni se úplně pohádali… Ale je to hezké, když mají páni nějakého koníčka, ale řečí mají – o lebkách a takových krámech… A jak jsem řekla – chudák pan Beach… Chtěla jsem se vás zeptat (ztiší hlas) jako rodinného přítele na toho nového duchovního – neslyší nás? Ne, sbírají roští… Loni, to bylo zklamání. Sotva jsme vybalili… rozpršelo se. Ale chtěla jsem se vás zeptat na toho nového duchovního, co vystřídal drahého pana Beache. Jmenuje se prý Sibthorp. Doufám, že se nemýlím, protože jeden můj bratranec si vzal dívku toho jména, a tak jako s přítelem rodiny s ním neděláme žádné okolky… A když má člověk dcery – opravdu vám, sire Johne, závidím, že máte jen jednu dceru, já mám čtyři! A tak jsem se vás chtěla důvěrně zeptat na toho mladého – jestli se tak jmenuje – Sibthorpa, protože něco vám povím, naše paní Pottsová se jen tak zmínila, že když šla s naším prádlem kolem fary, zrovna vybalovali nábytek; a co tam leželo na jedné skříni! Přikrývka na konvici! Možná že se spletla… Ale tak mě napadlo, že se vás zeptám, jako přítele rodiny, zcela důvěrně, má pan Sibthorp ženu?

Sbor složený z vesničanů ve viktoriánských pláštěnkách, licousech a cylindrech zazpíval:

Má pan Sibthorp ženu? Jestlipak nějakou má? To je ta záhada, to je ta mučivá starost, tak jako vývrtka korkem vrtá to matince srdcem; matinka dcer, které na nastlané prachové rodinné posteli s nebesy přivedla na svět, nutně se zeptá: Jestlipak s kancionálem a s pastorským límečkem, s holí a s talárem, s prutem a s udicí, s puškou a s rodinným albem vybalil také ten symbol řádné manželské svačiny, čajovou pokrývku s vyšitou čajovou růží? Má pan Sibthorp ženu? Jestlipak nějakou má?

Při sborovém zpěvu se výletníci shromáždili. Bouchaly zátky, krájely se porce šunky, kuřat. Rty žmoulaly. Sklenky se vyprazdňovaly. Bylo slyšet jen žvýkání sanic a cinkání sklenic.

„Ti toho spořádali,“ pošeptala paní Lynn-Jonesová paní Springettové. „Jen co je pravda. Víc než jim bylo zdrávo, bodejť.“

Pan Hardcastle (oklepal si drobty masa z knírů) … A teď…

„Co teď?“ šeptla paní Springettová připravená na další travestie.

Teď když jsme uspokojili žaludek, uspokojme také ducha. Prosím, aby některá mladá dáma zazpívala.

Chór mladých dam… Já ne… já ne… Já opravdu nemohu… Ne, vy zlý, vždyť víte, že jsem ztratila hlas… bez doprovodu neumím zpívat… atd., atd.

Chór mladých mužů … Nesmysl! Zazpívejme „Poslední růže léta“. Nebo „Já nikdy nemiloval Gazellu“.

Paní H. (nesmlouvavě) … Eleanor a Mildred zazpívají „Být motýlkem“.

(Eleanor a Mildred se poslušně zvednou a zpívají dueto „Být motýlkem“.)

Paní H. … Děkujeme vám, děvčátka. A teď pánové. Naše vlast!

(Arthur a Edgar zpívají anglickou hymnu.)

Paní H. … Děkujeme vám mnohokrát. Pan Hardcastle –

Pan Hardcastle (se postaví, v ruce svírá zkamenělinu) … Modleme se.

(Celá společnost vstane.)

„To je ale příliš, to je příliš,“ zareptala paní Springettová.

Pan H. … Všemohoucí Bože, dárce všeho dobrého, děkujeme Ti; za jídlo i pití; za krásy přírody; za rozum, jímž jsi nás osvítil (hmátne na zkamenělinu). A za Tvůj velký dar – mír. Dej, abychom byli tvými služebníky na zemi; dej, abychom šířili tvé světlo…

Vtom začal osel, kterého dělal blázen Albert, vyhazovat zadníma nohama. Byla to náhoda, či úmysl? „Hele, osel! Hele, osel!“ Chechtot přehlušil modlitbu pana Hardcastla; pak se zas ozvalo:

… šťastný návrat s tělem osvěženým Tvými dary a s duší prodchnutou Tvou moudrostí. Amen.

Se zkamenělinou v ruce vykročil pan Hardcastle k domovu. Osla chytili a naložili košíky; pak se výletníci seřadili a v průvodu odešli přes kopec.

Edgar (uzavírá s Eleanor průvod) … Obracet pohany!

Eleanor … Pomáhat bližním!

(Herci zmizeli v křoví.)

Budge … Je čas, pánové, čas, dámy, sbalit a jít. S obuškem v ruce střežím vážnost, blahobyt a cudnost Viktoriiny vlasti a odtud, kde stojím, vidím před sebou – (ukázal: stál tam Pointz Hall; havrani krákali, kouř stoupal vzhůru)

Domov, sladký domov.

Vpadl do toho gramofon: Do skvostných paláců atd. Domov je nejlepší ze všeho na světě.

Budge … Domů, pánové, domů, dámy; je čas sbalit a jít domů. Což nevidím tamhle oheň, jak (ukázal: jedno okno rudě zářilo) plápolá výš a výš? V kuchyni, v dětském pokoji; v saloně a v knihovně? Toť oheň domova. A vida! Naše Jane přinesla čaj. Děti, kde jsou hračky? Maminko, honem, pletení. Tady (ukázal obuškem na Cobbeta z Cobbs Corner) přichází živitel domů z města, domů z kanceláře, domů z obchodu. „Maminko, šálek čaje.“ – „Děti, sem ke mně. Budu vám předčítat. Co mám číst? Námořníka Sindibada? Nějaký prostý příběh z bible? A ukazovat obrázky? Cože, ani to, ani to? Tak přineste kostky. Budeme stavět: Skleník? Laboratoř? Strojnickou školu? Nebo snad věž; s naší vlajkou na špičce, naše ovdovělá královna tam po čaji svolává kolem sebe královské sirotky. Protože to je domov, dámy, domov, pánové. Aťsi je sebechudší, domov je nejlepší ze všeho na světě.“

Gramofon štěbetal Domov, sladký domov a Budge vrávoravě sestoupil z bedny a za průvodem odešel z jeviště.

Nastala přestávka.

„Přece jen to bylo krásné,“ prohlásila paní Lynn-Jonesová. Myslila domov; pokoj ozářený lampou; rubínové záclony; a jak tatínek předčítá.

Zatím už srolovali jezero a vytrhávali rákosí. Skutečné vlaštovky poletovaly nad skutečnou trávou. Ale ona pořád před sebou viděla domov.

„Přece jen to bylo…,“ opakovala a myslela na domov.

„Mně to připadá ošklivé a sprosté,“ vybafla paní Etty Springettová, to myslila hru, a zavile mrskla okem po zelených kalhotách, žluté puntíkové kravatě a rozepnuté vestě Williama Dodge.

Ale paní Lynn Jonesová pořád viděla před sebou domov. Není v něm snad něco, přemítala, zatímco odvalovali Budgeův červený podstavec, něco – ne nečistého, to není to pravé slovo – ale snad „nehygienického“? Jako zamřelé maso, „s fousama“, jak říkají služebné. Proč vlastně zašel? Čas běží a běží, jako ručičky na kuchyňských hodinách. (Ve křoví tikal motor.) Kdyby jim nic nebránilo, nějaká překážka, dumala, šly by dodnes, pořád dokola, dokola, dokola. Domov by zůstal; a tatínkův plnovous, napadlo ji, by rostl a rostl; a maminka by pletla – co s tím vším pletením dělala? – Změna musela nastat, řekla si, jinak by bylo tatínkových vousů a maminčina pletení na metry. To dnes její zeť je hladce oholený. A dcera má ledničku… Bože, co se mi to plete v hlavě, zarazila se. Tak to myslí, změna nastat musela, pokud věci nebyly dokonalé; co je dokonalé, to snad odolává času. Nebe se nemění.

„Takoví tedy byli?“ zeptala se bez okolků Isa. Měřila si paní Swithinovou, jako by byla dinosaurus nebo maličký mamut. To bude už dávno vyhynulá, když žila za panování královny Viktorie.

Tik, tik, tik, tikal gramofon v křoví.

„Viktoriáni,“ dumala paní Swithinová. „Myslím,“ pronesla s podiv­ným úsměvem, „že žádní nebyli. Jenom ty a já a William jsme se jinak oblíkali.“

„Když vy nevěříte dějinám,“ řekl William.

Jeviště se vyprázdnilo. Po poli chodily krávy. Stíny pod stromy houstly.

Paní Swithinová hladila křížek. Neurčitě civěla do kraje. Tušili, že je na okružní cestě obraznosti – že všechno sjednocuje. Ovce, krávy, tráva, stromy, my sami – všechno je jedno. I když zní rušivě, přece vyluzuje harmonii, ne nám, ale obrovskému uchu na obrovské hlavě. A tak – vlídně se přitom usmívala – utrpení nějaké ovce, krávy či lidské bytosti je nutné; a tak – andělsky jasným pohledem zírala na pozlacenou korouhvičku v dálce – docházíme k závěru, že všechno je harmonie, jen ji slyšet. A my ji uslyšíme. Pohledem utkvěla na bílém vrcholku oblaku. Když ji to utěšuje, jen ať si to myslí, usmáli se na sebe William s Isou.

Tik, tik tik, repetil gramofon.

„Co tím asi myslela?“ najednou se paní Swithinová snesla z výše. „Ta slečna La Trobová?“

Isa s roztěkaným pohledem zavrtěla hlavou.

„Ale to by se dalo říct taky o Shakespearovi,“ řekla paní Swithinová.

„Shakespeare a zvonková hra!“ vpadla jim do toho paní Manresová. „Připadám si mezi vámi jako úplná barbarka!“

Obrátila se k Gilesovi. Hledala u něho zastání proti útoku na její prostoduchost.

„Blbost,“ hlesl Giles.

Na jevišti se pořád nic neobjevovalo. Z prstenů paní Manresové šlehaly červené a zelené paprsky. Odvrátil od nich pohled na tetu Lucy. Od ní na Williama Dodge. Potom na Isu. Uhnula jeho pohledu. Podíval se na zakrvácené tenisky.

Řekl (beze slov): „Jsem sakramentsky nešťastný.“

„Já taky,“ opáčil po něm Dodge.

„Já taky,“ pomyslila si Isa.

Všichni jsou zavřeni v kleci; zajati; hledí na divadlo. Nic se neděje. Tikání gramofonu je k zbláznění.

„Dál, oslíku,“ šeptla si Isa, „jak pouští putuješ… a vlečeš břemeno…“

Jak pohnula rty, ucítila na sobě Dodgeův pohled. Pořád se něčí studené oko šine po hladině jak vážka! Odehnala ho.

„To jim to trvá!“ křikla podrážděně.

„Zase přestávka,“ přečetl Dodge z programu.

„A co bude potom?“ zeptala se Lucy.

„Přítomnost. My,“ přečetl.

„Doufejme, že to bude konec,“ utrhl se Giles.

„Teď jste ale ošklivý,“ pokárala paní Manresová svého chlapečka, svého nerudného hrdinu.

Nikdo se nehýbal. Seděli a hleděli na prázdné jeviště, na krávy, louky, krajinu, a motor v křoví pořád tikal.

„Jaký účel má tohle představení?“ probral se najednou Bartholomew.

„Výtěžek,“ přečetla mu Isa ze svého rozmazaného programu, „připadne fondu na zavedení elektrického světla do kostela.“

„Všechny naše vesnické slavnosti končí tím, že po nás chtějí peníze,“ uchechtl se pan Oliver na paní Manresovou.

„Bodejď, bodejť,“ řekla tiše, rozladěna jeho přísností; v korálkové kabelce jí cinkaly peníze.

„Nic není v Anglii zadarmo,“ pokračoval starý pán. Paní Manresová se bránila. To snad platilo o viktoriáncích; ale určitě ne o nás. To si opravdu myslí, že jsme tak nezištní? zeptal se pan Oliver.

„Á, to neznáte mého muže!“ zvolala divoženka a zaujala náležitou pózu.

Úžasná ženská. Až udeří hodina, určitě zakokrhá, jako budík; na zazvonění určitě zastaví, jako starý omnibusový kůň. Oliver už neřekl nic. Paní Manresová vytáhla zrcátko a napudrovala se.

Všichni znervózněli. Seděli jako na pranýři. Gramofon tikal. Hudba nehrála. Ze silnice bylo slyšet houkání aut. A šumění stromů. Nebyli tím ani tím. Nebyli viktoriány ani sebou samými. Trčeli v nebytí, v limbu. Tik tik tik, tikal motor.

Isa se zavrtěla, ohlédla se doprava a doleva.

„Dvacet čtyři kosi visí na šňůrce,“ šeptala si.

„Pštros tam přišel, za ním orel, potom kat.

‚Který z vás je zralý na mou paštiku?

Který z vás je zralý, ať se přihlásí.

Pojď sem, panáčku,

pojď sem, panenko‘…“

Jak dlouho je ještě nechá čekat? „Přítomnost. My.“ Četli v programu. A dál stálo: „Výtěžek připadne fondu na zavedení elektrického světla do kostela.“ Kde je kostel? Támhle. Mezi stromy je vidět věžičku.

„My…“ Vrátili se k programu. Copak ona o nás ví? O alžbětincích, to ano; o viktoriáncích, snad; ale o nás; jak tu sedíme v červnovém odpoledni 1939 – to je směšné. „O mně“ – směšné. O jiných snad… O Cob­betovi z Cobbs Corner a o majorovi; o Bartholomewovi; o paní Swithinové – o těch snad. Ale mě nepochopí – kdepak. Obecenstvo se zavrtělo. Z křoví dolehl smích. Ale na jevišti se neukázalo pranic.

„Proč nás nechává čekat?“ zahartusil plukovník Mayhew. „Jaképak maskování, když jde o přítomnost.“

Paní Mayhewová mu dala za pravdu. Ledaže chce mít na závěr slavnostní přehlídku. Vojsko; námořnictvo; státní vlajka; a za nimi možná – paní Mayhewová v duchu rýsovala, co by ona udělala, být to její slavnost – kostel. Z lepenky. Jedno okno obrácené k východu, skvěle ozářené, jako symbol – časem to ještě domyslí.

„Tamhle je, za stromem,“ zašeptala a prstem ukázala na slečnu La Trobovou.

Slečna La Trobová stála zabrána do scénáře. „Po vik.“ zapsala si, „zkus deset min. přítomnosti. Vlaštovky, krávy atd.“ Chtěla je vystavit současné skutečnosti, pokropit je jí jako studenou sprchou. Ale ten pokus se nějak nedařil. „Před skutečností neobstojí,“ šeptla. „Čert je vem!“ Prožívala to, co obecenstvo. S obecenstvem je peklo. Ach, moci napsat hru bez obecenstva – to by byla pravá hra. Tady stojí obecenstvu tváří v tvář. Každou vteřinu se jí vyvlíkají ze smyčky. Lest jí nevyšla. Kdyby tak mohla vzadu na stromy pověsit kulisu – aby nebylo vidět krávy, vlaštovky, přítomnost! Nemá nic. Hudbu si zakázala. Prsty zaryty do kůry proklínala obecenstvo. Propadala panice. Z bot jako by jí řinula krev. To je smrt, smrt, smrt, vnímala cípkem vědomí; když selže iluze. Stála tváří k obecenstvu a nedokázala zvednout ruku.

A najednou se spustil pořádný liják. Nikdo si nevšiml, kde se vzal mrak. Tkvěl přímo nad nimi, černý, nabobtnalý. Lilo, jako by se kdekdo na světě rozplakal. Slzy, slzy, slzy.

„Kéž by nám skončil ten žal vezdejší!“ šeptala Isa. Zdvihla hlavu vzhůru a rovnou do obličeje ji udeřily dvě krůpěje deště. Skanuly po tváři, jako by to byly její slzy. Jenže to byly slzy všech, prolévané za všechny. Zvedly se ruce. Tu a tam se rozevřel slunečník. Déšť spustil náhle a důkladně. A najednou ustal. Z trávy zavanula svěží zemitá vůně.

„To zabralo,“ oddychla si slečna La Trobová a setřela kapky z tváří. Už zas ji příroda vytrhla. Riziko představení v přírodě se vyplatilo. Zamávala scénářem. Hudba spustila – AHC AHC. Melodie byla prostinká. Ale teď po tom lijáku se v ní ozval docela jiný hlas, ničí hlas. Hlas lkal nad neskonalou lidskou bolestí slovy písně:

Král se v kanceláři
chystá k výplatě,
královna jí chleba s medem…

„Kéž by mi skončil život vezdejší,“ šeptala Isa (snažila se přitom nepohybovat rty). Mileráda obdaří ten hlas celým svým bohatstvím, jen když jím zastaví slzy. Za jedinou hudební ozdůbku se dá celá. Na oltář promoklé země klade svou oběť.

„Podívejte!“ vykřikla.

Je to žebřík. A tady zas (hrubě pomalovaná látka) zeď. A tamhle člověk s putýnkou malty na zádech. Pan Page, reportér, naslinil tužku a zapsal si: „Se skrovňoučkými prostředky představila slečna La Trobová obecenstvu zborcenou civilizaci (zeď), znovu budovanou (viz člověk s putýnkou) lidským úsilím; viz rovněž ženu podávající cihly. Každý hlupák to pochopí. Teď se vynořil černoch s kudrnatou parukou; a stejný kávově hnědý se stříbrným turbanem; představují asi Společnost…“

Bouřlivý potlesk pozdravil tento lichotivý hold přítomným. Arci trochu syrový. Jenže to musila pořídit lacino. Pomalované plátno vyjadřuje – co psaly Times a Telegraph ráno v úvodníku.

Hudba tiše hrála:

Král se v kanceláři
chystá k výplatě,
královna jí chleba s medem
ve své…

Naráz hudba ztichla. Melodie se změnila. Je to valčík? Něco zpola známého, zpola neznámého. Tančily to vlaštovky. Poletovaly sem tam, dokola, dokola. Opravdové vlaštovky. Dopředu a dozadu. A stromy, ach ty stromy, jak vážné a usedlé, jako senátoři v radě nebo jako pravidelně rozestavěné sloupy v katedrále… Ano, nepropouštěly hudbu, kupily ji a vršily, bránily, aby se neroztekla. Vlaštovky – nebo snad jiřičky? – Chrámové jiřičky, ty přilétnou vždycky… Ano, usazené na zdi, jako by předpovídaly, o čem už včera psaly Times. Postaví se domy. Každý byt bude mít ve zdi vestavěnou ledničku. Kdekdo se osvobodí; nádobí bude mýt stroj; přestanou nás sužovat letadla; všichni budeme svobodní; celí…

Melodie se změnila; přetrhla; zlomila; zadrhla. Je to foxtrot? Nebo džez? Rytmus vyhazoval, couval, škubal. Jaký řinkot a klinkot! No ovšem, s takovými prostředky se toho moc nepořídí. Jaký kvákot, jaká kočičina! Všecko kusé. Úsečné. Pokřivené! Taková ostuda; taková nepřístojnost. Málo srozumitelné. A přitom tak moderní. Co má za lubem? Rvát? Rejdit? Pošilhávat a pátrat? Slídit a větřit? Jaká nevážnost generace, která je – naštěstí – jen na chvíli „mladá“. Mládež, která netvoří, jen boří; napadrť rozbíjí staré představy; v atomy štěpí, co bylo celé. Jaký kvákot, jaký rachot, jaký klapot – jak se říká o datlu, o tom posměváčku, poletujícím ze stromu na strom.

Vida! Už leze z křoví – ta sebranka. Děti? Plivníci – skřítci – čertíci. Co to nesou? Plechovky? Svícny? Staré džbány? Propána, vždyť je to otáčecí zrcadlo z fary! A zrcátko – to já jí půjčila. Po mamince. Prasklé. K čemu to? Všechno, co odráží, tak abychom se v tom sami spatřili.

My sami! My sami!

Běhali, šmejdili, rejdili. Blýskali, oslňovali, tančili, skákali. Teď se chytil starý Bart. Teď zas Manresová. Tady nos… Tady sukně… Tam zas jen kalhoty… A zase tvář… My sami? Ale to je surové. Zachytit nás, tak jak jsme, nepřipravené… A jen po kouscích… To je přece počínání zkreslující, pohoršlivé a naprosto nepoctivé.

Zrcadla vyletovala, blýskala, obrážela, a přitom se šklebila, culila, šmejdila a dováděla; v zadních řadách vstávali, aby taky užili zábavy. Jak se sami octli v zrcadle, honem si zas sedli. Takhle nás zesměšňovat! I staří, o kterých by si člověk myslil, že je jim jedno, jak vypadají… A ten hřmot a ryk, panebože! I krávy do toho vpadly. Trojčily, mrskaly ocasem; padla vrozená zamlklost; nadobro zmizely přehrady, dělící člověka a pána od zvířete. Potom do toho vpadli psi. Vydrážděni povykem, sápou se na sebe, peláší a už jsou tu! Vida je! I ten chrt, afghánský chrt… vida!

A v tom pozdvižení, které se zatím nadobro vymklo z ruky, na pokyn slečny Tentononc, schované za stromem, vycházejí znovu z křoví – či snad utíkají sami od sebe – královna Běta; královna Anna; dívka z Pall Mall; a Moudrost; a policajt Budge; už jsou tu. A poutníci. A milenci. A dědečkovy hodiny. A stařec s plnovousem. Všichni se objevují. A ke všemu ještě každý přednáší nějakou větu nebo úryvek ze své role… Nejsem ve své kůži (řekl jeden) … Druhý: Jsem Moudrost… A já? jsem starý cylindr… Doma je lovec, doma z hor… Doma? Kde se horník lopotí a kde se sprostě przní dívčí čest… Vlahý, mírný; vlahý, mírný vítr moří západních… Je tohle dýka, co zřím před sebou? … Sova na mě houká a břečťan na okénko ťuk-tuk-ťuk… Z krypty za mnou, paní, spějte, zmírám milostí… Kde červ tká na rubáš… Být motýlkem. Být motýlkem… Náš pokoj je v tvé vůli. Tatínku, tady máš knihu a předčítej nám… Slyšte štěkot hafanů, do města jdou žebráci…

Jenže otáčecí zrcadlo bylo moc těžké. Mladý Bonthorp, a jaký to byl silák, už tu potvoru neutáhl. Zastavil se. A všechno – ruční zrcátka, plechovky, skleněné nádobí, sklo ze sedlárny, bohatě zdobená stříbrná zrcadla – všechno se zastavilo. A diváci se uviděli, sice ne celí, ale aspoň v klidu.

V tom okamžiku se zastavily i ručičky na hodinách. Přítomnost. My.

Tak tohle má ona za lubem! Ukázat, jací jsme, zde a teď. Všichni poposedávali, kroutili se a vrtěli; zvedali ruce, šoupali nohama. Dokonce i Bart, i Lucy se odvrátili. Všichni chtěli uniknout, nebo se aspoň zakrýt – až na paní Manresovou, která se na sebe dívala do zrcadla opravdu jako do zrcadla; vytáhla své zrcátko; napudrovala si nos; přičísla si kadeř, kterou jí vítr rozcuchal.

„Báječné!“ zvolal starý Bartholomew. Ona jediná se nestydí být sama sebou; dívá se na sebe, ani brvou nehne. Klidně si maluje rty.

Nosiči zrcadel si dřepli; zlomyslně; pozorně; vyčkávavě; číhavě.

„To jsou oni,“ hihňali se ti vzadu. „Copak si musíme dát líbit takovou zavilou potupu?“ ptali se ti vpředu. Každý nápadně povídal – to, co ho zrovna napadlo – svému sousedu. Každý aspoň o kousek uhýbal tomu zvědavému, drzému oku. Někteří jako by se chystali k odchodu.

„Jak se domnívám, hra skončila,“ zabručel plukovník Mayhew a na­sadil si klobouk. „Je čas…“

Ale než se společně k něčemu odhodlali, přehlušil je hlas. Čí je to hlas, nikdo nevěděl. Ozval se z houští – anonymní hřmotné prohlášení z megafonu. Hlas říkal:

„Než se rozloučíme, dámy a pánové, než odejdeme… (ti, kdo už vstali, si zas sedli) … promluvme si prostými slovy, bez zbytečných kudrlinek a nabubřelých frází. Porušme rytmus a zapomeňme na rýmy. A klidně se podívejme na sebe. My. Někteří jsme tlustí. Někteří kost a kůže. (Zrcadla to potvrdila.) Většina jsme lháři. I zloději. (O tom zrcadla neřekla nic.) Chudí o nic lepší než bohatí. Možná ještě horší. Neskrývejte se za hadry. Ale také nehledejte v šatech ochranu. Ostatně ani v učenosti; ani ve vir­tuózní hře na klavír; ani v malování. Nemyslete si, že je v dětech nevinnost. Podívejte se na ovce. Nebo že je v lásce věrnost. Podívejte se na psy. Nebo že ctnostní jsou ti, jimž stářím zbělely vlasy. Podívejte se na ty, co zabíjejí z děl a shazují bomby. Dělají veřejně, co my děláme tajně. Všimněte si například (tady přešel megafon do hovorového, společenského tónu) chaty pana M. Navždy zkažený výhled. To je vražda… Nebo rtěnky a krvavě rudých nehtů paní E… Pamatujte, že tyran je napolo otrok. Dále si všimněte ješitnosti pana H., spisovatele, který se pro krejcarovou slávu hrabe v hnoji… A také vlídné blahovůle zámecké paní – jejích nóbl způsobů. A také skupování a prodávání akcií… Och, jsme všichni stejní. Tak třeba já. Ujdu snad vlastní výtce, když tady v křoví mezi listím předstírám rozhořčení? Vnucuje se mi rým přes všecko zdráhání a touhu po zdání, i mně poskytli, jak se říká, vzdělání… Jen se na sebe podívejte, dámy a pá­nové! A potom zeď; a zeptejte se, jak je možno tuto zeď, tuto velikou zeď, které snad neprávem říkáme civilizace, jak je ji možno postavit (tu zrcadla zazářila a zablýskala) z takových cucků, drobtů a zlomků, jako jsme my?

Teď ale zase naladím vznosnější notu (a k tomu rýmovanou) – přece na tom něco je, že u nás každý kočku miluje; všimněte si také noticky v dnešních novinách! „Vřele milovaný svou ženou“; a toho nutkání přistoupit (když ovšem nikdo nekouká) o půlnoci k oknu a přivonět k fazoli. Nebo toho, jak urputně se nějaký špinavý uhrovitý spratek vzpírá zaprodat duši. Něco v nás je – to nelze popřít. Co? Že to nelze zjistit? Že se pořád vidíte jen jako cucky, drobty, zlomky? Tak si poslechněte gramofon, který tvrdí…

Tady to kikslo. Pomíchaly se desky. Foxtrot, Vonná levandule, Domov, sladký domov, Anglická hymna – Jimmy, který pouštěl hudbu, se pořádně zapotil, než je odházel a nasadil tu pravou – byl to Bach, Händel, Beethoven, Mozart, nebo snad žádný slavný skladatel, jenom nějaká známá melodie? Zaplať pámbu, že po anonymním hulákání pekelného tlampače zas někdo mluví.

Roztěkaní se spojili jako unikavá rtuť, jako zmagnetizované piliny. Spustila hudba: první tón udal druhý; druhý zas třetí; vespod se pak zrodila nějaká protichůdná síla. V různých výškách se rozcházely. V různých výškách jsme kráčeli vpřed; někteří jsme na povrchu trhali květiny; jiní jsme v hloubce zápolili o smysl; ale všichni zaujatí; všichni oddaní věci. Sběhlo se všechno živočišstvo nezměrných hlubin ducha; od těch ničím nechráněných, bezpokožkových; a nastalo jitro; blankyt; od chaosu a kakofonie; a neřídila je jenom melodie povrchového zvuku; také válečný ryk chocholatých bojovníků, usilujících o rozkol: Aby se rozešli? Ne. Zapuzeni od pomezí obzoru. Odvoláni od okraje děsných rozsedlin; srazili se; rozplynuli se a pak se spojili. Někteří uvolnili prsty; a jiní narovnali zkřížené nohy.

Ten hlas, to jsme my? Cucky, drobty, zlomky, to jsme také my? Hlas utichl.

A jako opadávající vlny odkrývají; jako řídnoucí mlha odhaluje; když pak pozvedli oči (paní Manresové zvlhly; na chvilku jí slzy zpustošily pudr), spatřili, jako když se po opadnutí vody objeví tulákova bota, jak se někdo v kolárku pokradmu šplhá na bednu od mýdla.

„Pak promluvil,“ reportér olízl tužku a zapsal si, „pan farář G. W. Streat­field.“

Všichni na něho zírali vyjeveně. Věru trapný úkaz, průkaz, důkaz prostoduchého nesmyslu. Pohled na duchovního v livreji povinné rekapitulace je nehoráznost nad jiné groteskní a naprostá. Otevřel ústa. Ó Pane, chraň a zachovej nás od slov prznitelských, od slov nemravných! Je třeba slov, aby nám připomínala? Musím já být Tomáš a ty Jana?

Jako nějaký havran, který se nepozorovaně usadil na vyčnělé holé větvi, sáhl si duchovní na kolárek a chrchlavě zakrákal. Jedna věc mírnila tu hrůzu; ukazovák už ze zvyku vztyčený měl potřísněný močkou. Nebyl tak zlý, reverend G. W. Streatfield; kus tradičního kostelního zařízení; rohová skříňka nebo hřebenový trám na vratech, tesaný generacemi vesnických tesařů podle nějakého starobylého vzoru z šerého dávnověku.

Pohlédl na obecenstvo; potom k obloze. Všichni, urození i prostí zrozpačitěli nad ním i nad sebou. Stojí tady jejich mluvčí; jejich symbol; oni sami; ubohý panák, trumbera; vysmívají se mu zrcadla; nevšímají si ho krávy; zavrhují ho oblaka, majestátně přeskupující nebeskou krajinu; pouhý dvounohý kůl, stojí tu v toku a majestátu letně ztichlého světa.

Jeho první slova (zvedl se vítr; šustilo listí) zanikla. Pak bylo slyšet: „Jaké.“ K tomu dodal další „Poselství“; a nakonec z toho byla celá věta; ne že by jí porozuměli; spíše ji jen zaslechli. Podle všeho se zeptal: „Jaké poselství přináší naše hra?“ Podle dávného zvyku sepjali ruce, jako by seděli v kostele.

„Ptal jsem se v duchu“ – slova se opakovala – „jaké poselství přináší naše hra?“

Jestli on to neví, a říká si reverend a magister svobodných umění, kdo to má tedy vědět?

„Jako jeden z diváků,“ pokračoval (slova dostávala smysl), „se ve vší skromnosti, nejsem totiž kritik,“ žlutým ukazovákem se dotkl bílé ohrádky kolem krku – „pokusím o výklad. Ne, to zní příliš troufale. Naše talentovaná slečna…“ Rozhlédl se, La Trobovou nebylo nikde vidět. Mluvil tedy dále: „Jako pouhý divák byl jsem, přiznám se, na rozpacích. Proč nám ty výjevy ukazuje, ptal jsem se. Arci jen letmo. Prostředky jsme dnes měli skrovné. Ale i tak nám předvedli různé skupiny. Předvedli nám, nemýlím-li se, neutuchající úsilí. Málo jich bylo vyvolených; mnoho jich přešlapovalo v pozadí. To nám vskutku předvedli. Máme se z toho dovtípit – jsem snad příliš troufalý? Hrnu se po způsobu andělů někam, kam já, hlupák, nepatřím? Já aspoň jsem z toho vyrozuměl, že jsme údové vespolek. Každý je částí celku. Ano, to mě napadlo, jak jsem v obecenstvu seděl mezi vámi. Dobře jsem si všiml, že tady pan Hardcastle“ (ukázal na něj) „byl předtím Viking! A lady Harridanová – odpusťte, jestli popletu jména – ta přece byla mezi canterburskými poutníky! Hrajeme různé role; ale jsme stále tíž. Domyslete si to sami. Hra pokračovala, nestačil jsem ji už tak pozorně sledovat. Snad i to byl režisérčin úmysl. Všiml jsem si, že i příroda jí pomáhá. Copak smíme vyhrazovat život jen sobě, napadlo mě. Nemáme se spíše domnívat, že nějaký duch vše oživuje, proniká…“ (Vlaštovky zakroužily kolem něho. Jako by věděly, jak to myslí. Odlétly, už je nebylo vidět.) „To si domyslete sami. Nepřišel jsem vám vysvětlovat. Ta role mi nepřipadla. Mluvím jako jeden z diváků, jeden z nás. Také jsem zahlédl svůj odraz, náhodou ve vlastním zrcadle…“ (smích) „Cucky, drobty, zlomky! Věru, měli bychom se sjednotit.“

„Ale“ (to „ale“ vyznačovalo nový odstavec) „mluvím ještě v jiné funkci. Jako pokladník fondu. A v této funkci“ (podíval se na lejstro) „vám s potěšením oznamuji, že při dnešním představení bylo vybráno třicet šest liber deset šilinků a osm pencí na náš účel; na osvětlení v na­šem kostelíčku.“

„Potlesk“, zapsal si reportér.

Pan Streatfield se odmlčel. Poslouchal. Slyší vzdálenou hudbu?

Pak pokračoval: „Pořád ještě máme deficit,“ (nahlédl do lejstra) „něco přes stopětasedmdesát liber. A tak každý z nás, kdo se touto hrou pobavil, má ještě pří…“ Slovo se mu přetrhlo. Přeťal je hukot. Ve vzorném útvaru jim nad hlavou letělo dvanáct letadel jako hejno divokých kachen. To je ta hudba. Obecenstvo sedělo s otevřenými ústy, s vytřeš­těnýma očima. Hučení zesláblo v bzukot. Letadla přeletěla.

„… ležitost,“ dopověděl pan Streatfield, „ještě přispět.“ Pokynul. A hned zahájily činnost kasičky. Vynořily se ze skrýše za zrcadly. Zachrastily měďáky. Zacinkaly stříbrňáky. Ale běda – člověka až zamrazilo. Už tu byl zas blázen Albert a cinkal svou kasičkou – hliníkovým kastrolem bez pokličky. Nic mu nedat, to nešlo. Sypaly se šilinky. Řehtal se a hihňal se; žvatlal a blekotal. Nadělila mu i paní Parkerová – celou půlkorunu – a hned se na panu Streatfieldovi domáhala, aby jim vymítl toto zlo, aby je svým rouchem ochránil.

Dobrák si blázna shovívavě změřil. Dal jí na srozuměnou, že do své víry zahrnuje i jeho. I on je částí nás samých, jako by pan Streatfield říkal. Ale částí, kterou neradi uznáváme, doplnila tiše paní Springettová a vhodila šestipenci.

Zahleděn na blázna, ztratil pan Streatfield nit řeči. Jako by mu výmluvnost vypověděla. Pohrával si s křížkem na řetízku u hodinek. Rukou zajel do kapsy u kalhot. Pokradmu vytáhl stříbrné pouzdérko. Všem bylo jasné, že u prostého muže zvítězila prostá touha. Slova už mu byla zbytečná.

„A teď,“ ujal se zas slova a v dlani polaskal dýmkový zapalovač, „k příjemnější povinnosti. Poděkovat talentované slečně…“ Rozhlížel se po příslušné osobě. Nikoho takového neviděl, „… která chce zůstat neznámá.“ Odmlčel se. „A tak…“ Znovu se odmlčel.

Trapný okamžik. Jak skončit? Komu poděkovat? Až bolestně se ozývaly zvuky přírody; šumění stromů; polykání krávy; bylo slyšet i po­letování vlaštovek nad trávou. Ale nikdo nepromluvil. Kdo to vede? Komu mají poděkovat za zábavu? Copak tu nikdo není?

Za křovím se strhla tahanice; ozval se úvodní škrabot. Na desce zaskřípala jehla; bzz bzz bzz; zaskočila do žlábku a už zaznělo víření bubnů a troubení rohů, zvěstující Krále… (všichni povstali) nám, Bože, chraň.

Obecenstvo stálo čelem k hercům; kasičky uklizené, zrcadla schovaná, také herci stáli a kostýmy rozmanitých rolí na nich škrobeně visely.

Štěstí ať zazáří
našemu mocnáři.
Krále nám chraň.

Tóny dozněly.

Je to opravdu konec? Hercům se nechtělo odejít. Otáleli; pomíchali se. Budge se bavil s královnou Bětou; Moudrost se bratříčkovala s před­ní částí osla. Paní Hardcastleová si uhlazovala záhyby na krinolíně; a ma­ličká Anglie cucala peprmintový bonbon ze sáčku. Pořád ještě hráli nedohranou roli, jakou jim propůjčovalo přestrojení. Krása je obestírala. Krása je odhalovala. Bylo to tím světlem? – něžným, tuchnoucím, nevtíravým, a přece pronikavým večerním světlem, v němž se najednou ve vodě odhalí hlubiny a cihlová chata se zaskví?

„Podívejte,“ šeptalo obecenstvo. „Ach, podívejte, podívejte, podívejte –“ A znovu zatleskali; a herci se vzali za ruce a poklonili se.

Stará paní Lynn Jonesová hmátla po kabelce a vzdychla: „Škoda – musí se převléct?“

Ale byl čas sbalit a jít.

„Domů, pánové; domů, dámy; je čas sbalit a jít,“ hvízdal si reportér a gumičkou si stáhl notes. A paní Parkerová se shýbala.

„Asi jsem upustila rukavici. Odpusťte, že vás obtěžuju. Tam dole, mezi sedadly…“

Gramofon vyhrával vítězoslavně, přitom nesporně na rozloučenou: Jsme rozptýleni; kdo jsme se sešli. Ale, nabádal gramofon, uchovejme si to, co způsobilo soulad.

Zůstaňme pohromadě, opakovalo obecenstvo, přitom se shýbalo, pátralo, tápalo. V společenství je radost, líbezná radost.

Jsme rozptýleni, opakoval gramofon.

Při ohlédnutí spatřili diváci planoucí okna zkropená zlatým sluncem; a zašeptali: „Domov, pánové; sladký…,“ a přece chvíli zaváhali, jak za tou zlatou slávou zahlédli buď prasklinu na kotli; nebo díru v koberci; či zaslechli, jak každodenně padá do schránky každodenní účet.

Jsme rozptýleni, oznámil jim gramofon. A propustil je. Ještě naposled se narovnali, každý něco popadl, ten klobouk, ten hůl, ten zas jelenicové rukavice, a naposled ještě zatleskali. Budgeovi a královně Bětě; stromům; bílé silnici; Bolney Minsteru; a Folly. Rozžehnali se a rozchá­zeli, přes trávníky, po pěšinách, kolem domu na vyštěrkovaný kruh, kde se tísnily auta, kola a motocykly.

Známí se na potkání zdravili.

„Myslím,“ ozval se někdo, „že ta slečna Tentononc měla vystoupit a nepřenechávat to faráři… koneckonců, napsala to ona… Mně to připadalo úžasně chytré…“ „Co vás nemá, pustý nesmysl to byl. Vy jste tomu rozuměl? Podle něho chtěla říct, že všichni hrajeme všechny úlohy… A jestli jsem mu dobře rozuměl, svoji roli má také příroda… A co ten blázen… A proč vynechala vojsko, říkal můj muž, když jsou to dějiny? A co ta letadla, když všechno oživuje jeden duch? … Vy byste toho chtěli. Nezapomínejte, že to bylo jen vesnické představení… Podle mého měli veřejně poděkovat majitelům. Když jsme měli u nás představení, do podzimu se tráva nevzpamatovala… Ale u nás byly stany… Tam­hle je Cobbet z Cobbs Corner, ten vyhrává všechny ceny na všech výstavách. Mě výstavní květiny vůbec nenadchnou, ani výstavní psi…“

Jsme rozptýleni, jásal gramofon a přitom bědoval, Jsme rozptýleni…

„Jenže nezapomínejte,“ vykládali si staří známí, „oni to museli pořídit lacino. A v tuhle roční dobu nedostanete lidi na zkoušky. Jsou sena, nemluvě o biografu… Potřebujeme nějaké středisko. Něco, co by nás svádělo dohromady… Brookovi přece jen jeli do Itálie. Zbrklíci, co? … Kdyby došlo k nejhoršímu – doufejme, že nedojde – najmou si prý letadlo… Bavilo mě, jak starý Streatfield vytáhl pytlík na tabák. Člověk má být přirozený, ne pořád nastražený… A ty hlasy v houští… Věštby? To myslíte na Řeky? … Nebyly snad věštby předzvěstí, smím-li to tak neuctivě říct, našeho náboženství? … Podrážky ze surové gumy? To je velmi rozumné… Vydrží mnohem déle a chrání nohy… Říkala jsem: může se křesťanská víra přizpůsobit? V takovéhle době? … V Lartingu nechodí nikdo do kostela… Psí dostihy, biograf… To je zvláštní, věda prý takřka oduševňuje svět… Podle nejnovějšího názoru prý není nic pevné… Tam­hle mezi stromy prosvítá kostel.“

„Pane Umphelby! To jsem rád, že vás vidím! Pojďte k nám na večeři… Ach ne, bohužel musíme zpátky do Londýna. Je zasedání parlamentu… Povídala jsem jim, že Brookovi odjeli do Itálie. Viděli sopku. Měli štěstí – zrovna soptila – ohromný dojem, říkali. Taky myslím – tak špatně to ještě s Evropou nevypadalo. Když na to přijde, co je nám platný Lamanšský průliv, jestli se chystají na nás vpadnout. Nad těmi letadly – ani se mi to nechtělo říkat – se člověk zamyslí… Bylo to moc rozkouskované. Třeba ten blázen. Myslila tím, abych tak řekla, něco skrytého, podvědomého. Ale proč do všeho zatahovat pohlaví… V jis­tém smyslu, pravda, jsme dosud všichni divoši, to připouštím. Ženské s červenými nehty. A maskování – co je to? Starý divoch, řekla bych… Zvoní zvon. Bim bam bim… Trochu puklý starý zvon… A ta zrcadla! Jak nás odrážela… To bylo surové. Člověk si připadá jako hlupák, když ho chytnou tak znenadání… Tady pan Streatfield jde asi odsloužit večerní pobožnost. Musí si pospíšit, nebo nebude mít ani kdy se převléct… Podle něho to myslila tak, že všichni hrajeme. Ale v čí hře? Ano, ptáme se. Protože se tak ptáme, hra se asi nepovedla. Když jdu do divadla, chci mít jistotu, že jsem hru pochopila… Nebo to myslela tak? … Bim bam bim… že když se uvarujeme ukvapených závěrů a když budeme, vy a já, třebas jen den přemýšlet, každý jinak, budeme smýšlet stejně?“

„Vida, náš pan Carfax… Svezeme vás, jestli vám nevadí vmáčknout se mezi nás. Přetřásali jsme představení, pane Carfaxi. Třeba ta zrcadla – znamenala, že odraz je sen; a melodie – byl to Bach, Händel, nebo žádný známý – že je pravda? Nebo právě naopak?

Propána, to je zmatek! Nikdo nepozná svůj vůz. Proto máme talisman, opici… Ale nevidím je… Povězte mi, když tady čekáme, jak se tak lilo, taky jste měla dojem, že to někdo za nás všechny pláče? Je jedna báseň, začíná Slzy, slzy, slzy. Dál je A odpoutaný oceán… ostatek si nepamatuju.

Jak potom pan Streatfield říkal: Jeden duch oživuje všechno – přerušila ho letadla. To je na představení v přírodě nejhorší… Jestli ovšem nemínila právě to… Ale o parkování tu není postaráno právě nejlíp… Taky bych tady byl nečekal tolik hispanosuiz… Tady je rolls… A tady bentley… A tady nová fordka… Ale vraťme se k smyslu – Jsou stroje ďábelský vynález, nebo vnášejí do života nesoulad… Bim bam bim… jímž dosahujeme konečného… Bim bam… Tady je vůz s opičkou… Šup do něj… A sbohem, paní Parkerová… Zavolejte nás. Až přijedeme příště, nezapomeňte… Příště… Příště… Příště…“

Kola zaskřípala po štěrku. Vozy odjely.

Gramofon zahuhlal Jednota – Rozptýlení. Zahuhlal Je… Roz… A zmlkl.

Na terase zůstala stát malá společnost, která se sešla u oběda. Poutníci vyšlapali v trávě cestičku. Také trávník bude třeba poklidit. Zítra bude drnčet telefon: „Nenechala jsem u vás kabelku? … Brýle v červeném koženém pouzdře? … Malou starou brož, cenu má jen pro mě?“ Zítra bude drnčet telefon.

Pan Oliver řekl paní Manresové: „Madam,“ a stiskl jí ruku v ruka­vičce, jako by říkal: „Obdarovala jste mě, a teď mi to berete?“ Rád by trochu déle podržel ty smaragdy a rubíny, které prý vykopal Ralph Manresa, když byl ještě otrhánek. Ale běda, zapadající slunce nepřálo jejímu nalíčení; vypadalo spíš navrstvené než důkladně splynulé. Pustil její ruku; šelmovsky, rozpustile na něj mrkla, jako by říkala – ale nedořekla. Otočila se a přistoupil Giles; lehký větřík, jak jej meteorologové předpověděli, jí čechral sukně; šla jako bohyně, bujará, kypící a za ní průvod zajatců v květinových poutech.

Všichni odcházeli, vzdalovali se, rozptylovali; zůstal sám, po pel vychladlý, poleno dodoutnalo. Nelze vyslovit, jak mu srdce usedalo, jak mu kypěla krev, když ta nádherná, vzrušující Manresová, odcházející v Gilesově doprovodu, roztrhla hadrového panáčka, až se mu piliny ze srdce vysypaly.

Stařec zachrčel a zamířil vpravo. Kulhej dál, belhej se dál, je po tanci. Kráčel sám kolem stromů. Právě tady dnes ráno zbořil chlapečkovi svět. Vyřítil se na něho s novinami; chlapeček se rozplakal.

V dolíku za leknínovým jezírkem se převlíkali herci. Viděl je mezi ostružiním. Ve vestách a v kalhotech; rozpínali háčky; zapínali knoflíky; lezli po čtyřech; cpali šaty do laciných aktovek; v trávě se válely stříbrné meče, plnovousy a smaragdy. Slečna La Trobová v kabátě a v sukni – příliš krátké na její tlusté nohy – zápolila s faldy krinolíny. Musí dodržet společenské předpisy. Zůstal tedy stát u jezírka. Voda nad bahnem byla neprůhledná.

„Neměli bychom jí poděkovat?“ dohonila ho Lucy. Pohladila ho po paži.

Z toho svého náboženství je tak necitlivá! Kouř kadidla jí zastírá lidské srdce. Všímá si povrchu, nic neví o boji v bahně. Zmučena farářovým výkladem a hereckým zpotvořením a zfušováním, La Trobová… „O naše poděkování, Lucy, nestojí,“ utrhl se. Jako ten kapr (něco se ve vodě hnulo) touží po šeru v bahně; po whisky v hospodě; po sprostých slovech, padajících ke dnu jako červi.

„Poděkuj hercům, a ne autorce,“ řekl. „Nebo nám, divákům.“

Ohlédl se. Lokaj odvážel v pojízdném křesle starou dámu, pradávnou usedlici. Projel s ní bránou. Trávník zůstal prázdný. Ostře a rudě se rýsovaly proti večerní modři hřeben střechy a trčící komíny. Vynořil se dům; dům předtím zapomenutý. Byl strašně rád, že je to pryč – ten shon a zmatek, růž a prsteny. Shýbl se a zvedl pivoňku s opadanými lístky. Už zas je tu samota. A rozum a noviny pod lampou… Ale kde je pes? Snad ho neuvázali? Vztekem mu naběhly žíly na spáncích. Zahvízdal, a už se k němu, nozdry zpěněné, hnal přes trávník jeho pes; Candish ho pustil.

Lucy stále civěla na leknínové jezírko. „Všechno zmizelo,“ šeptala si, „pod listovím.“ Rozprchly se ryby, vyplašené míjejícími stíny. Civěla na vodu. Pokradmu hladila křížek. Ale očima pátrala po vodě, hledala ryby. Lekníny se zavírají; červený leknín, bílý leknín, každý na listovém talíři. Nahoře vane vzduch; dole je voda. Stála tam mezi dvojím plynulým živlem a hladila křížek. Ráno ze zbožnosti celé hodiny proklečela. Její těkavý zrak často zvábilo nějaké zalíbení – někdy sluneční paprsek, někdy stín. Zubatý list v rohu jí tvarem připomněl Evropu. Listů tam bylo víc. Zavadila pohledem o hladinu a listy pojmenovala Indie, Afrika, Amerika. Ostrovy bezpečí, lesklé, tuhé.

„Barte…“ Oslovila ho. Chtěla se ho zeptat na vážku, kdyby se tady zničila, zda by se, ta modrá nitka, usadila tam. Ale Bart odešel domů.

Ve vodě se něco hnulo; její oblíbená závojnatka. Za ní zlatá rybka. Pak něco stříbřitě blýsklo – sám velký kapr, tak zřídka vyplouvající na hladinu. Míhaly se v rákosí: stříbrné; růžové; zlaté; stříkané; skvrnité; strakaté.

„My,“ šeptla. V šerých vodách postihla záblesk víry a bez valné opory rozumu s důvěrou pozorovala ryby; skvrnité, žíhané, strakaté; v té podívané spatřovala naši vlastní krásu, sílu a slávu.

Ryby mají víru, mudrovala. Věří nám, že jsme je nikdy nechytali. Ale bratr mi odsekne: „To je žravost.“ „Ale co ta krása!“ nedá se ona. „Erotika,“ řekne. „A kdo to tak řídí, že je erotika tak citlivá na krásu?“ namítne ona. Pokrčí rameny: kdo? proč? Umlčena vskrytu snila dál; o kráse, která je dobro; o moři, na němž plujeme. Většinou jsme neprostupní, ale do kterého člunu někdy neteče?

Bart ponese pochodeň rozumu, až mu v temné sluji zhasne. Ona každé ráno na kolenou ochrání svůj sen. Každý večer otvírá okno a dívá se skrz listí na oblohu. Potom spí. Až ji zas probudí pentličky ptačích hlasů.

Rybky vypluly na hladinu. Nic pro ně nemá, ani drobeček chleba. „Počkejte, milánkové,“ řekla jim. Doběhne domů a poprosí paní Sandsovou o sušenku. Vtom padl na vodu stín. A byly ty tam. Mrzuté! Kdo je to? Ach, ten mladík, zapomněla, jak se jmenuje; Jones ne; ani Hodge…

Zčistajasna opustil Dodge paní Manresovou. Po celé zahradě sháněl paní Swithinovou. Konečně ji našel; a ona zapomněla, jak se jmenuje.

„Já jsem William,“ řekl. Ožila, jako dívka v bílém mezi růžemi, která za ním běží na schůzku – nehraná role.

„Chtěla jsem dojít pro sušenku – ne, poděkovat hercům,“ koktala, panenská, uzardělá. Potom si vzpomněla na bratra. „Bratr říká,“ dodala, „že autorce, slečně La Trobové, se nemá děkovat.“

Pořád jen „Bratr – bratr,“ vystupoval z hloubi jejího leknínového jezírka.

U herců si zatím Hammond sundal kníry a zapínal si kabát. Mezi knoflíky si pak zastrčil řetízek a odešel.

Zůstala tam jen slečna La Trobová, skloněná nad něčím v trávě.

„Je po divadle,“ řekl William. „Herci odešli.“

„A bratr řekl, že nemáme děkovat autorce,“ opakovala paní Swithinová a zahleděla se k slečně La Trobové.

„Tak já děkuju vám,“ řekl. Vzal ji za ruku a stiskl. Jak to vypadá, už se asi nikdy neshledají.

Vyzvánění na kostele vždycky přestane a člověk se ptá: ozve se ještě? Isa vprostřed trávníku poslouchala… Bim bam bim… Víc se neozve. Věřící už klečí v kostele. Začíná pobožnost. Hra skončila; nad trávníkem, kde bylo jeviště, poletují vlaštovky.

Tamhle je Dodge, který čte ze rtů, její dvojenec, její spiklenec, jako ona hledač skrytých tváří. Pospíchá za paní Manresovou, která šla napřed s Gilesem – „otcem mých dětí,“ zašeptala Isa. Zalila ji tělesnost, horká, prudká, tu světlá, tu zas temná jako tíha skutečného těla. Jako lék na snětivý vřed po otráveném šípu hledala tvář, po které pátrala celý den. Natahovala se a pokukovala mezi zády přes ramena, a hledala muže v šedém. Na tenise jí přinesl šálek čaje; a jednou jí podal raketu. To bylo vše. Kéž bychom se byli sešli dřív, než vyskočil losos jako prut stříbra, zakvílela… Kéž bychom se byli sešli, naříkala. A když se k ní ve stodole mezi těly prodral její chlapeček, „kéž by to byl jeho syn,“ zašeptala… Cestou si utrhla hořký lístek, rostl za oknem dětského pokoje. Barvínek. Drtila ho na kousky místo slov, protože slova tam nerostou, ani růže, přehnala se kolem svého spiklence, svého dvojence, hledače ztracených tváří, „jako Venuše“ pomyslil si a spatra překládal „za kořistí“… A pustil se za ní.

Hned za rohem je Giles, nerozlučně spjatý s paní Manresovou. Ta stojí u dvířek svého vozu. Giles se opírá nohou o stupátko. Jestlipak tuší, že je hnedle zasáhnou šípy?

„Naskočte, Bille,“ pobídla ho žertovně paní Manresová.

Kola zaskřípala na štěrku a vůz odjel.

Slečna La Trobová se konečně mohla narovnat. Zůstávala sehnutá, aby ji nikdo nezpozoroval. Přestalo vyzvánění; diváci odešli; herci také. Může si narovnat záda. Rozevřít náruč. Povědět světu: Přijali jste můj dar! Je posedlá slávou – na chvilku. Ale co jim vlastně dala? Oblak, který na obzoru splyne s jinými oblaky. Vítězosláva tkví jen v dávání. A po­tom vybledne. Její dar nic neznamená. Kdyby pochopili, oč jí jde; kdyby uměli úlohy; kdyby byly ty perly pravé a prostředky neomezené – byl by dar lepší. Takhle je to dar jako každý jiný.

„Zkrachovala jsem,“ zabědovala a shýbla se pro desky.

A vtom napadli špačci strom, za kterým se skrývala. V hejnu do něho bušili jako okřídlené kamínky. Celý strom drnčel, jako by kdejaký pták škubal za drát. Drnkot a bzukot se rozléhal ze stromu, který drnčel a bzučel a celý se černal ptáky. Strom se změnil v rapsodii, třaslavou kakofonii, hvízdot a drnčivou extázi, větve, listy, ptáci slabikovali dishar­monicky život, život, život, a bez rytmu, bez pauzy požírali strom. Vznesli se! A byli ti tam!

Co je vyrušilo? To se stará paní Chalmersová kradla po trávě s kyt­kou v ruce – nejspíš karafiátů – do vázy na mužův hrob.

V zimě tam dávala cesmínu nebo břečťan. V létě květiny. To ona vyplašila špačky. Už přešla.

Slečna La Trobová zaklapla zámek a těžké pouzdro s deskami si přehodila přes rameno. Přešla terasu a zastavila se u stromu, kam se předtím slítli špačci. Tady zakoušela vítězství, ponížení, vytržení, zoufalství – pro nic za nic. Podpatky vyryla díru do trávy.

Stmívalo se. Oblohu nezastíraly mraky, modř byla tedy modřejší a zeleň zelenější. Nebylo už vidět krajinu – ani Folly, ani věž Bolney Minsteru. Prostě kraj jako každý jiný. Sundala si pouzdro a zahleděla se do kraje. A tu se jí něco vybavilo.

„Tady je snad rozestavím,“ šeptala si, „tady.“ Bude půlnoc; stanou tu dvě postavy, zpola zakryté skálou. Opona se zvedne. Co promluví? Slova ji ne a ne napadnout.

Znovu si přehodila těžký kufřík přes rameno. Rázně vykročila po trávníku. Dům usínal; proti stromům houstl pramínek kouře. Divná věc, že se všemi těmi zářivými květinami – lekníny a růžemi, chomáči bílých květů a palčivě zelenými keři – je země pořád ještě pevná. Od země jako by přes ni stoupaly zelené vody. Odlepila se od břehu, natáhla ruku a nahmatala petlici u železných vrat.

Kufřík hodí domů kuchyňským oknem a zajde si do hospody. Od roztržky s herečkou, která se s ní podílela o lože i peněženku, cítila nutkání pít. A hrůzu a strach ze samoty. Co nejdřív asi poruší nějaký vesnický předpis o střízlivosti? O čistotě? Nebo něco sebere, co jí nepatří?

Na rohu narazila na paní Chalmersovou, jak se vracela ze hřbitova. Stařena klopila oči na zvadlé květiny, které nesla v ruce, a dělala, že ji nevidí. Tak to dělají všechny ženské z chalup s červenými muškáty. Je psanec. Jako by byla od přírody vyřazena z ženského pokolení. A přece si na okraj scénáře načmárala: „Jsem otrok svého obecenstva.“

Okénkem kuchyňky hodila kufřík dovnitř a kráčela dál, až na rohu v okně výčepu zahlédla červenou záclonu. Tam najde útočiště; hlasy; zapomnění. Stiskla kliku u hospodských dveří. Přivítal ji nakyslý pach zvětralého piva; a hovor zmlkl. Zřejmě mluvili o šéfce, jak jí říkali – co na tom? Posadila se a přes kouř hleděla na neumělou malbu na skle, krávu v chlívě; a na kohouta a slepici. Zvedla sklenici ke rtům. A pila. A poslouchala. Do bahna padala sprostá slova. Podřimovala. Klimbala. Bahno zúrodnělo. Zpod nesnesitelně naložených tupých volů, plahočících se bahnem, pak stoupala slova. Slova beze smyslu – nádherná slova.

Laciné hodiny tikají; kouř zastírá obrázky. Kouř jí na patře ztrpkne. Kouř zastírá zemitě zbarvené kazajky. Už je nevidí, ale má v nich oporu, jak tam sedí, ruce v bok, sklenici před sebou. Tamhle násep, je půlnoc; tamhle skála; a dvě matné postavy. Najednou se jako krupobití snesou na strom špačci. Postavila sklenici. Zaslechla první slova.

V Pointz Hall v dolíku pod stromy sklidili ze stolu. Zahnutým košťátkem už smetl Candish drobty; okvětní lístky nechal ležet; když byli u zákusku, odešel. Je po divadle, hosté jsou pryč a rodina se octla sama.

Ale hra jim pořád tanula na mysli – vzdalovala se, zmenšovala se, ale zatím nezmizela. Paní Swithinová si namáčela malinu do cukru a stále viděla tu hru před sebou; strčila malinu do úst a řekla: „Jaký to mělo smysl?“ a dodala: „Ti venkovani; králové; blázen a“ (polkla) „my?“

Všichni hru viděli před sebou. Isa, Giles i pan Oliver. Každý ovšem jinačí. Zakrátko jim zapadne spolu s jinými hrami za obzor. Pan Oliver vyndal doutník a řekl: „Příliš náročná.“ A jak si zapaloval doutník, dodal: „S těmi prostředky.“

Odplouvala mezi oblaka; tratila se. Skrz kouř neviděla už Isa hru, ale rozcházející se obecenstvo. Někteří odjíždějí autem, někteří na motocyklu. Vrata se otvírají dokořán. Vůz ujíždí alejí k červené vile v pše­ničných lánech. Akácie se dolními větvemi otírá o střechu. Akácie střásá na dojíždějící vůz okvětní plátky. „Ta zrcadla a hlasy v křoví,“ šeptala Isa. „Jak to myslela?“

„Když ji pan Streatfield požádal o vysvětlení, nic nevysvětlila,“ řekla paní Swithinová.

A Giles rozkrojil svazek banánů na čtyři díly, obnažil bílý kužel a na­bídl banán ženě. Nevzala si ho. Přitlačil sirku na talíř. Zasyčela v mali­nové šťávě a zhasla.

„Počasí bylo chválabohu, až na ten liják, znamenité,“ řekla paní Swithinová a složila ubrousek.

Vstala a Isa šla přes chodbu za ní do salonu.

Dokud se nesetmělo, že nebylo vidět, nestahovali záclony, a okna nezavírali, dokud nebylo zima. Nač se uzavírat přede dnem, dokud neminul? Květiny ještě zářily; ptáci štěbetali. V deset večer je vidět víc, když člověka nic neruší, žádné objednávání ryb, žádný telefon. Paní Swithinová zůstala stát před velkým obrazem Benátek – z dílny Canalettovy. Pod stříškou gondoly je snad nějaká postavička – žena pod závojem; či muž?

Isa sklidila ze stolu šití a vkleče se svezla do křesla u okna. Z mušle pokoje obhlížela letní večer. Lucy se zatím vrátila z výpravy do obrazu a stála mlčky. Skla na brýlích jí v slunci rudě zářila. Černá šála jí probleskovala stříbrem. Chvíli vypadala jako tragická postava z nějaké jiné hry.

Pak promluvila obyčejným hlasem. „Letos jsme prý vydělali víc než loni. Jenže loni pršelo.“

„Letos, loni, napřesrok, nikdy…,“ šeptala Isa. Ruka na okenní římse žhnula v slunci. Paní Swithinová sebrala ze stolu pletení.

„Měla jsi taky dojem, že, jak říkal, hrajeme různé role, ale jsme přitom stejní?“

„Ano,“ odpověděla Isa. „Ne,“ dodala. Ano. Ne. Ano, ano, ano, prudce ji pojal v objetí příliv. Ne, ne, ne, zase opadl. Na písku se objevila stará bota.

„Cucky, drobty, zlomky,“ opakovala si, co jí utkvělo z tratící se hry.

Lucy už pootevřela rty, že jí odpoví, a pohladila křížek, a vtom přišli páni. Cvrlikavě je přivítala. Štrachala se, že jim udělá místo. Zatím tam bylo místa habaděj a dost křesel se stříškou.

Zušlechtěni zapadajícím sluncem oba usedli. Oba se předtím převlékli. Giles měl tmavé sako a bílou vázanku, předepsanou u svobod­ných povolání, k tomu patří – Isa mu koukla na nohy – lakýrky. „Náš představitel, náš mluvčí,“ ušklíbla se. Ale je opravdu náramně hezký. „Otec mých dětí, miluju ho a nenávidím.“ Láska a nenávist – jak ji rvou ve dví. Je věru na čase, aby někdo vymyslel novou zápletku nebo aby autorka vyšla z křoví…

Vstoupil Candish. Na stříbrném podnose přinesl druhou poštu. Byly to dopisy; účty; a ranní noviny, které smazaly včerejší den. Jako ryba po drobtu sušenky, tak chňapl Bartholomew po novinách. Giles rozřízl obálku nějakého zřejmě úředního přípisu. Lucy si přečtla čmáranici od staré přítelkyně ze Scarborough. Isa dostala jen účty.

Mušlí se nesly obvyklé zvuky; Sandsová rozdělává oheň; Candish nakládá pod kotel. Isa byla hotova s účty. Seděla v mušli pokoje a dívala se, jak hra bledne. Než květiny poblednou, ještě zazáří. Pozorovala je, jak září.

Zašustěly noviny. Vymrštila se druhá ruka. Pan Daladier stabilizoval frank. Dívka si zalaškovala s vojáky. Zavřeštěla. Uhodila ho… Co z toho?

Když se zas Isa podívala na květiny, byly vybledlé.

Cvaknutím rozsvítil Bartholomew stolní lampu. Světlo zalilo kruh čtenářů, zahloubaných do bílého papíru. V dolíku na zprahlém poli jsou pohromadě kobylka, mravenec a zlatohlávek a po lesklém strništi koulejí kuličky zprahlé hlíny. V růžovém koutku zprahlého pole tam Bartholomew, Giles a Lucy žmolí, uždibují a ulamují drobečky. Isa se na ně dívala.

Noviny sklouzly.

„Hotov?“ zeptal se Giles a vzal si je od otce.

Staroch nechal novin. Hověl si. Jednou rukou přihlazoval psu k šíji zvarhanělé záhyby kůže.

Hodiny tikaly. Dům slabě praskal – jako zpuchřelý, vyschlý. Ruka spočívající na okně Isu najednou zastudila. Šero obestřelo zahradu. Růže se na noc vzdálily.

Paní Swithinová složila dopis a šeptem řekla Ise: „Byla jsem se podívat na děti, pod papírovými růžemi spí jako dudci.“

„Ty zbyly od korunovace,“ zašeptal z polospánku Bartholomew.

„S dekoracemi jsme se zbytečně namáhali, když letos nepršelo,“ dodala Lucy.

„Letos, loni, napřesrok, nikdy,“ zašeptala Isa.

„Klempíř, krejčíř, sklenář, sedlář,“ ozval se Bartholomew. Mluvil ze sna.

Lucy všoupla dopis do obálky. Teď se dostane k svým Stručným dějinám. Jenže neví, kde přestala. Listovala a prohlížela obrázky – mamuti, mastodonti, pravěcí ptáci. Konečně našla stránku, kde přestala.

Tma zhoustla. Pokojem zavál větřík. Paní Swithinová se zachvěla a přitáhla si žetovou šálu kolem ramen. Aby dala zavřít okno, na to byla příliš zabraná do četby. „Anglie byla tenkrát bažina,“ četla. „Země byla porostlá hlubokými hvozdy. V jejich hustém větvoví zpívali ptáci…“

Velkým čtvercem otevřeného okna už bylo vidět jen oblohu. Byla zbavená světla, přísná, kamenně chladná. Snesly se stíny. Stíny se vkradly Bartholomewovi na vysoké čelo; na velký nos. Vypadal lysý, přízračný a křeslo vypadalo monumentálně. Kůže se mu zachvívala jako psovi. Vstal, otřásl se, zacivěl do prázdna a vymotal se z pokoje. Bylo slyšet, jak pes za ním žejbruje po koberci.

Lucy obrátila stránku, chvatně, provinile, jako dítě, které pošlou spát, než dočte kapitolu.

„Pravěký člověk,“ četla, „zpola člověk, zpola opice, vztyčil se z podře­pu a uzdvihl velké kameny.“

Dopis ze Scarborough šoupla mezi stránky, aby věděla, kde končí kapitola, vstala, usmála se a po špičkách mlčky vyšla z pokoje.

Staroušci šli spát. Giles zmačkal noviny a zhasl. Poprvé se ten den octli sami a mlčeli. O samotě se obnažilo jejich nepřátelství; a také láska. Než půjdou spát, musí se porvat; až se porvou, obejmou se. Z toho objetí vzejde možná nový život. Ale napřed se musí rvát, jako se v čer­nočerné tmě, v nočních polích rve lišák s liškou.

Isa pustila šití. Velká křesla se stříškou byla najednou obrovská. Giles také. A Isa proti oknu také. Okno bylo jen obloha bez barvy. Dům přestal být záštitou. Byla noc předtím, než se postavily silnice a domy. Byla noc, jakou pozorovali jeskynní lidé z nějaké výšiny ve skalách.

A pak se zvedla opona. Promluvili.

 

 

 

Překladatelka děkuje panu docentu Ianu Milnerovi, M. A., za upozornění na některé citáty v předloze a svému muži Aloysu Skoumalovi za pomoc při překladu veršovaných pasáží.