Strýc Kaich se žení

V chodbičkách pod tapetou
s barokními kartušemi
strýc Kaich se s mrtvou tetou žení.

Rodiče jedí písmenkovou,
zadky na kožence
zpoceného křesla.

Strýc Kaich se žení
a oni nevědí, že nyní tence
nevěsta pod tapetou hlesla
a pukla — to když jí podal ruku —

jako šev
poltivého
hrachového struku.

V studené vodě umyvadla bílé kombiné —
prohnuté propadlé ledy v Barentsově moři.
Tenounkou ruku do záhybů nořím
a čekám, až dětství pomine.

Oni

Vběhnout do vysokého proutí.
Náhle se zastavit a tišit kývání:
s každičkým proutkem prozrazeni jsou ti,
kteří se skrývají před námi.

V proutí se zastavit a tišit kývání.

Nemoc

V žárovce mléko
u stropu se kazí.
Pod víčky výklenky,
vybílené niky.

Něco sehnulo:
v ústech bílý jazyk,
v pojízdných hračkách
setrvačníky.

Kaich
(refrén)

Zlá noc. Já v trní trnu.
Kos klove mločí skvrnu.
Srdce se chvěje. Zima mu je.

Kdosi se ke mně prolamuje…

Zhasnutý byt

Zas prchal jsem bytem před jeho skusem,
a v ruce jen mečík, co z vidliček skul jsem,
ten kord, nad nímž bys zaplakal:
měď, nikl, zinek: alpaka!

Bůh ptá se mě z výšky:
A tohle chceš tasit?

— bůh, který má houfnici nabitu
svatými z výklenků ambitů
a tuhými hylznami apsid!

On stojí tu ve zbrani. Vzpřímen.
Na konci dřevce: jadérko dýně.

Já leknu se a uskočím na stranu.
Mám údy ze sirek a hlavu z kaštanu
a cosi mi říká: Vpřed, rujný Lancelote!

V hrudi však šelestí srdce:
Otep opřená o tep!

Jitro
(alba)

Nasáklé cípy prostěradel.
Lůžko jen loket nad hladinou.
Dno, ploutve v řadách, blýskot rádel
procházejících vypnulinou.

Ve stejné chvíli ve mně
hrázný dům chvěním tříštíš

a na tvé hýždi
bělavá trhlinka jako hřbet ryby,
co po tmě vodní stvol vidí.

Jitro
(alba)

Roub tebou prorůstá.
Dva kmínky sezdané.
Jsi moje. Po ústa.
Půnebím ne a ne.

(V sadu. Vlčnovské búdy)

Vodník

Hlubina, rybník
a na dně stoly.
Nad ně se shýbni
skleničky dolít,
ať tvoje prsy
zahlédnu ze dna.

Vždyť jsem je vršil
jak klenbu zednář,
do vápna z klína
chtěl jsem je odít!

Proč pluješ jinam
v ořešné lodi?

Poledne

Tvé hradské poledne
v hrotech prsů stojí.
Kdo se z nich rozhlédne
a kdo z nich žilkou splaví
k podpaždím plaše plavým
jehličku modravého chvojí?

Báseň

Tak vzdušný den,
že škvírou v mezižebří
lze vydechnout a tiše zemřít.

Prostředkem planiny
jdou proti větru lidi

a ústa říkají
jen to, co oči vidí.

Ranní zahrada

Vesnu jsem vypil
sklenici říčních oblázků
a ráno se ptal: Co to znamená?

Posté jsem pokrčil jen ramena
a v zahradě rozkročen hleděl strmě
na stonek fazole,
jenž opět přerostl mě.

Verše

V noci se nazdařbůh toulávám po úbočí.
Do větru šlehám proutkem z lísky.

Vždyť vím, že nevadí,
když nevím, co si počít.

Ve větru drnčí vlasce.
Let prádla.
Bílý. Nízký.

Sen

Úl v zrcadlovém likérníku.
V něm zmnožené včely
do vlastních odrazů narážely.

Karpatská poema
(kosmogonie)

Kajetánův dům stál na potoce. Podivná věc, ale prostředkem světnice rokotala bublající horská strouha. A aby to bylo ještě zvláštnější, voda protékala přímo pod habrovým stolem. Na jednom břehu sedí na rozklížené skřípavé židli starý Kajetán a na druhém já, jedenáctiletý plavovlasý chlapec s rozpálenýma ušima.

Vzpomínám si, že se kolem nás rozpínala jedna z těch vzácných zamhouřených nocí, kdy dráty elektrického vedení, prověšené mezi gigantickou elektrárnou a dřevěným trupem Kajetánovy chalupy, ztrácely z jakéhosi neznámého důvodu vodivost, a v té prvotní, ničím nenarušené temnotě začínalo vše od počátku. Na celém světě bys nenašel více světla než je v rejsčím oku, jež se leskne na dně černé nory. Zázrak, tajemný výpadek proudu! Předpokládám, že v tom měl prsty Kajetán. Jistě! Všiml jsem si dokonce škodolibého uspokojení, jež hrálo v koutcích jeho úst. Určitě si představoval bezradného inženýra ve stříbrné kombinéze, jak sedí u centrálního bzučícího kondenzátoru, v němž chaoticky víří kulaté elektrony. Každá elementární částice se pojednou mění v miniaturní Demokritovu hlavičku, stříbrný inženýr zalamuje ruce, nemůže totiž hlavatý proud usměrnit, vysoká čela Demokritů do sebe narážejí a strašlivě třeští, do jejich bujných iónských brad se sypou ostruhové jiskry, vše se zrychluje, až nakonec kondenzátor zcela vyhoří – jeho kovovou kostrou se proplétají oranžové stuhy plamenů roztřepené modravými nitkami. Ano, Kajetán dokáže způsobit nejrůznější věci. Jednou jsem dokonce slyšel naše sousedky, které o něm tvrdily, že je „planetník“ a „oblakář“.

Ve tmě za oknem poletovaly rozsochaté vločky. Kajetán zapálil voskovici a vetkl ji do svícnu. Když ji nesl, horký rozpuštěný vosk skapával na jeho žilnaté ruce. Jak rád jsem sloupával tenhle ztuhlý parafín! Ve žlutých rozpukaných skořepinách jsem nacházel skutečné odlitky jeho vydutých žil. Okolí Kajetánova zápěstí bylo možno přirovnat leda k divadelnímu provazišti! Jednou jsem si dokonce uschoval pár těchto parafínových relikvií do kartonové krabičky, podobně jako středověký Řehoř z Tours, který si dovezl z hrobu sv. Martina kus vosku a ten umístil na nejvyšším stromě uprostřed vinohradu, aby ochránil hrozny před krupobitím.

„Na počátku byla prý jenom dvě vejce. Měkká a lesklá vejce kroužící v temném prostoru,“ fantazíroval Kajetán a cenil drobné spravované zuby, které s každým vysloveným slovem blýskly jako chróm na řídítkách dětského bicyklu. „Jednou se vejce srazila a praskla – z jednoho se vyklubala Země a z druhého Nebe, její manžel. Z jejich svazku se narodily veškeré rostliny a později vlk a člověk,“ pokračoval zarděný stařeček, jenž se nechal strhnout kouzlem vlastní noční kosmogonie, přivíraje šikmé svítící oči zatažené zmačkanými vachrlatými víčky, víčky, která připomínala dvě pergamenová stínítka.

Poslouchal jsem Kajetánovu kosmogonickou úvahu a současně pozoroval vzrušené kmitání vrásek obkružujících jeho malá, jakoby dětská ústa: ty vrásy jsou dílem neohrabaných, škobrtajících školních kružidel, pomyslel jsem si. Kdybych jeho líce obrátil naruby, jistě bych uviděl nemotorné kresby zbojnických pelešišť a první nejapné chlapecké črty, které se tak podobají falickému přehánění z krétských amfor. Přede mnou seděl děd-dítě a já jsem s určitostí věděl, že trasy jeho lebečních švů vyryla rotující jehlice barevné káči, která se dosud točí. Dědova hlava se skutečně chvěla! Tak silně nadskakoval baňatý kužel prohánějící se po jeho lebce! Nad lesklou pleší vířily rozmazané pruhy svatozáře dětství.

Kajetán rozmíchal ve sklenici zubrovky žloutek a mocným pohybem ji vpravil do žaludku.

„A stařečku, já jsem slyšel, že svět je Boží dílo,“ řekl jsem skoro šeptem z obavy, abych na sebe neupozornil pouhým vyslovením Jeho jména.

„Ne, ne, nebyl a není žádný Bůh, chlapče. Je jenom Nebe a Země. Říkám ti, že Země byla kdysi jako lidská bytost. Měla hlavu, ruce a nohy a nade vším se vypínalo její olbřímí, nekonečné břicho. Naši předci se na tom břiše zabydlili. Jednou si ležící Země uvědomila, že kdyby vstala, svrhne celý lidský rod do tmavých hlubin všehomíra. Dobrotivá Země se proto rozhodla z vlastní vůle zemřít. Z jejích údů vznikly dnešní pevniny. Jenom oči Země jsou nesmrtelné a jejich bělmy jsou Slunce a Měsíc,“ uzavřel Kajetán svoje pohádkové vyprávění, které vsak neznělo moc přesvědčivě, a tudíž nemohlo otřást mou vírou v existenci Božské bytosti.

„Říkáš, stařečku, že Bůh není, ale já jsem ho potkal ve snu!“ odhodlal jsem se bránit svoji pravdu.

„Ano? To je tedy jiná. Mohl bys svého Boha popsat?“ řekl Kajetán předstíraje upřímný zájem.

„Jistě. Štíhlý, vysoký, šedovlasý děd se železnou olovnicí zavěšenou na dlouhé bradě!“ zarecitoval jsem jedním dechem. Lhal jsem. Ve skutečnosti jsem si Boha představoval úplně jinak, ale protože jsem se za tu nedůstojnou představu styděl, musel jsem zalhat. Podoba Boha byla totiž v mé fantazii odvozena ze samotného slova, přesněji ze znění tohoto slova: pokaždé, když jsem vyslovil slovo Bůh, zhmotnil se mi do podoby obrovského hliněného hrnce s hrozivýma ušima. Můj Bůh je baňatý hrnec – esence baňatosti, ideální baňatost.

Na tomto místě nemohu nevzpomenout svých pubertálních snů, v nichž mě pronásledovala macatá prsatá Božena, ženský derivát Boha, objímala mě a hnětla mé chlapecké tělo a já jsem tonul v její horké hlubině, spojoval se s její obří ženskostí, která mě děsila a které jsem se přitom vůbec nebránil. Dodnes ve mně jméno Božena evokuje bující, věčně neukojenou plodnost a nezadržitelné laktační žlázy.

Tedy Bůh – hliněný hrnec stojící jako děsivá pohanská modla v egyptských temnotách. A stejně jako v případě Boženy, nějaká nedefinovatelná síla mě přitahovala k jeho širokému černému hrdlu, i když jsem cítil, že cosi nebezpečného dřepí na dně neprobádaného mlžného nitra. Bůh, Bůh, Bůh, opakoval jsem v duchu hrozivou slabiku, Bůh, Bůh, Bůh, Bohatý Bůh, a najednou jsem se přistihl, že to slovo volám do rozevřeného jícnu hrnce a on duní a opakuje po mně v hlubší, strašidelnější tónině: bůh, bůh, bohatý bůh… Nic víc, jenom ozvěna a prázdná temná hlubina. Co se skrývá v té černé útrobě? Možná nic, děsivá prázdnota. Co když má nakonec Kajetán pravdu? Co když existuje jenom matka Země, olbřímí Božena, od níž nelze mít odstup a kterou není možno milovat platonicky?

Avšak co je pak to, co způsobuje, že všechna naše nečestná jednání a slova se nám vracejí v dramatičtější a zmnožené podobě, abychom si uvědomili jejich skutečné důsledky, jejich významnost a tragiku. Možná právě proto zůstává nitro Boha prázdné, aby v něm mohly růst a mohutnět přízvuky, které bolí naše uši?

Proč se člověk po staletí pokouší popsat svého Boha? Proč i já neustále rozebírám stejné téma, v době, kdy už dávno není Kajetán a ani ten hubený jedenáctiletý kluk, který poslouchal jeho vyprávění s otevřenou pusou? Jen hliněný hrnec stojí dál na svém místě a duní prastarou větou: Boj se Boha, člověče…

„Dobrá. Nech si svého Boha s olovnicí ve vousech, já mám svoji Zemi, dýchající vesmír. Všehomír, jehož dechem jsou duše!“ řekl Kajetán, jenž nebyl schopen za žádných okolností zkrotit svou obrazotvornost a odvrátil hlavu k oknu, o jehož tabulky křesaly vločky roztlučené v nějakém skalním horském hmoždíři. Sněhový vír převrátil děravou psí boudu.

Pak chvíli mlčel a nakonec klidným hlasem pronesl:

„Vždycky jsem věděl, že se duše mrtvých, jež bloudí mezi námi, živí něčím zbytečným, neužitečným, že se sytí povětřím, které vyplňuje škvíry mezi prkny dřevěných stodol.“

„Vídáš duchy, dědečku?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Zkoušel jsi někdy přijít ke stodolám stojícím na kopci za mým domem ve chvíli, kdy zapadá slunce, kdy je skrz naskrz prosvěcuje červené světlo a ve všech škvírách plápolá zrnitý oheň?“ podíval se na mě Kajetán pronikavým zrakem a jeho lysá hlava se hned proměnila v archaický, klapající aparát bratří Lumièrů, v podivný dvouoký stereoskop, jehož široce rozevřené oči promítaly na mé sítnici zhnědlá okénka ztraceného filmu. Ve sloupech starého žlutého světla vířila neprozkoumaná soustava zatoulaných prachových planet: několik prvních okének vyplňovaly roztřepené číslice, na dalších zapadalo slunce za horský průsmyk, v centru záběru hořela v rudých paprscích dřevěná nakloněná stodola stojící na okraji pastviny. Následoval záběr na dřepící průsvitné postavy, které sály povětří pomocí dlouhých slámek zasunutých do škvír mezi prkny a jež rostly vyprazdňujíce tento ladem ležící a jaksi nepatřičný prostor. Netušil jsem, že jejich objem může tak neskutečně narůstat, vždyť ty škvíry vypadaly tak nepodstatně! A přece, duše rostly jako bouřková mračna, jak džinové vypuštění z lahve a zakrátko zaplnily celé filmové plátno.

Když jsem sledoval Kajetánův film, přemýšlel jsem, kam následně vzduch z duší uniká? Chtěl jsem se na to stařečka zeptat, ale dřív než jsem stačil otevřít ústa, uviděl jsem ve vyleštěné plechové naběračce nad kamny nečekané pokračování: duše létaly po našem okolí a sedaly si jednou k němému Jankovi, který bydlel ve skříni pod mostem, jindy zas ke zbožnému jurodivému Petrovi, zvěstujícímu své evangelium ve vlacích mezi Třincem a Těšínem. Duše si k nim přisedaly a vypouštěly do nich průsvitný van, který naplňoval jejich hlavy zdánlivou prázdnotou, která ve skutečnosti vytváří základ čisté existence.

„Co tak zíráš?“ přerušil náhle fantastické představení vysmátý děda.

Místo odpovědi jsem přeskočil bublající, zpěněný potok a odhodlán zůstat vždy na jednom břehu s Kajetánem, zatížil jsem jeho stařecká, marionetová kolena.

Tehdy jsem se také rozhodl, že budu strkat prsty do škvír mezi prkny a že je budu namáčet do této lidmi nevnímané prázdnoty, dokud mi to dovolí štíhlé chlapecké dlaně, dokud se nestanu dospělým mužem.

Balada o nepeřeném šípu

památce učitele Jiřího Drahoše
z Viničných Šumic

Ponurý den. Drahoš jde polem v holinkách.
Nahý jak stvol jde polem.
Oděn jen do blan,
co rostou na plodnicích blouznivých hub.
Za ním je hospoda a nad ní voní
badyánová hvězda.

Včerejší měsíc,
luna jak pšeničný klíček,
ještě tu není a možná nebude.

Drahoš jde polem.
Svazkem márničních myší točí nad hlavou.
Snad chtěl by rozehnat povětrnou Temnotu,
k níž jiní chlapci stoupají na březových chůdách,
bodají ji do třísel pomočenými cípky prostěradel
a potom pro tenátko její pánve rozejdou se s matkou.

Vždyť její klín je rozevřen
jak řasnaté oko vymalované na přídi helénské veslice!

Však Drahoš nemá matku.
Drahoš tkví odevždy ve své temnotě.

Teď si ji rozsvěcí mezi věžicemi šťovíků knůtkem zlaté moči
a hned je vidí, ty božské ožungry,
co v baňatých okarínách létají pod bobtnajícím mrakem,
na spodních palubách vaří si v kmínové vodě boby
a okénky v hliněném trupu hledí
na jeho dlouhé rozložité nehty
(„jak víka na truhlu,“ starý Zbořil vždycky říkal),
na ty paznehty, které se chvějí, když nemůžou zatočit
prožitým žitem ve sklínce.

Nahý jak stvol jde polem,
před každou bulvou hroudy se stydí,
stydí se tisíckrát a po tisící prvé.
Motá se tu jako nepeřená střela,
vzpomínka z dětství vláčí ze strany na stranu:

(Drahoš v Drahošově hlavě)

Zlá noc. Já v trní trnu.
Kos klove mločí skvrnu.
Srdce se chvěje. Zima mu je.

Kdosi se ke mně prolamuje…

Vtom cestu zastoupí zploštěnec:
žlutavý scvrklý oškvarek,
zlý vykloubený amorek tu stojí.
Z toulce mu trčí ocasní ploutve láčených ryb.
Drahoš ho čekal.
Ten netvor si poskočí, zatočí se na patě,
v záňadří zašustí mu spící kohout.

„Kam ideš,“ zaskřípe amor.
„Du sa zabit, ty kurvo.“
„Tak di,“ vyškrábe se na jílovou hroudu,
„nikdo tě litovat nebude,
si dobrý akorát k temu, abys vápnem svých hnátů
vybílil hrob!“

„Eště budete mými kostmi hrušky srážat!“
odsekne napůl huby Drahoš
a jde proti skrčkovi,
ten hbitě uskočí
a víc ho vidět není.

Drahoš jde polem,
už táhne vinohradem,
Drahoš si šeptá, vyšeptává:

Zlapejte lišky, lišky maličké,
jež škodu dělají na vinicích,
poněvadž vinice naše kvete.

Zlapejte matky, matky naše,
ať nelehají s otci našimi.
Kéž by se nenadechly duše naše!

Drahoš jde polem,
pak táhne vinohradem,
teď míří k lemu lomu.

A to se už chystá moravský Hermes,
co povede Drahoše do podsvětí,
ústa má mastná,
potřená husím křídlem,
v kloboučku paví kosárek,
dojídá koláček s dobře povařeným povidlem.

Drahoš ční nad útrobou pískovny,
shýbá se nad ní jak nad taléřkem prdelačky,
„černá jak kriv z vepřa,“ mumlá
a neví si rady.
Nezbývá než zahulákat na poslíčka bohů:

Létavče Herme!
Bičíky spolu se sperme,
ať je dnes obzor jizvami rozsvícen!
A pak mi už konečně poraď,
vždyť jsem jak zmodralá viniční hora
zamknutá na přezku
z tvého střevíce!

(Hermes třepetaje okřídlenými patami v černojícnu lomu)

Drahošu, nechcu se pobit,
skoč dolů, poletíme spolu,
pújčím ti jednú sandálu,
za ruce vezmeme se!

Drahoš to slyší, ozvěnu slyší,
jeho krev k prameni se v rudých racích vrací,
ještě si přihne z náprsní – ploské
a potom se slovy
„hrubá hruda se tu svalí!“
odrazí se ze zubaté hrany
a padá do temnot,
nad nimiž voní badyánová hvězda
a vyšel měsíc
jak pšeničný klíček.

Něco
(parafráze na baladu Julia Słowackiho, 1832)

Noc. Dvě duše vystrašené.
Vtom se ze tmy psisko žene.
Je to pes,
nebo běs?

Na sebe se podívali:
Vidíš černé psisko v dáli?
Je to pes,
nebo běs?

Nehlesl však ani jeden.
Nikdo říci nedovede,
zda to pes,
nebo běs?

Plní strachu, temných obav
do příkopu skočí oba.
Je to pes,
nebo běs?

Už to dýše v jejich směru.
Má to chlupy? Má to peruť?
Jde sem pes,
nebo běs?

Teď je míjí se sípáním,
oni vskrytu hledí za ním.
Je to pes,
nebo běs?

Tu však, Bože, běže klusem
náhle v mlhu rozplynul se!
Je to pes,
nebo běs?

Dlouho potom v tichu stáli,
dodnes ale neví, zdali
byl to pes,
nebo běs.

Ponurý večer

V příkopu dýmá fenyklová nať
a vzdouvá chřípí tenkých cikáňat,
která dnes v skrytu u okresních cest
lížou si prsty jak bělený chřest.

Pečených jablek jsou už všechna sytá.

Spáleným jazykem teď jedno kmitá
ve směru, odkud chvatně přicházím —
v průvanu všech mých meluzín a zim.

(Po setmění u Násedlovic)

Za sousedem Zdeňkem Šatným
(una corda)

Klín stydkou kostí klinká,
když smrt konejší muže:
je na nit nyní zúžen,
ač třepil se už v plínkách.

Jsme živáčci, co zpychli!
Jsme úmrlci. A jací!
Náš rubáš děti spíchly
ze šňůr, na nichž se pouštívali draci!

Dávná soulož

Shazuji dětský astrachán.
Ty chloupky, co ježil sklepní vzduch.

Vzduch v ložnici je vydýchán.
Skrz prádlo chloupky jak nožky much.

V podpaždích pot. Čpí nepokoj,
jako když škvaří se pájený spoj.

Bílé punčošky

Okulár jako olízané citronové dražé
zvětšuje park a pískovištní pláže:

na pláccích ruch — železné kostry glóbů
a drobní přenášení za opasky obrů;

dál děvčátka přičaplá v bezu, kam jdou lovci
solených střívek kalydonských ovcí…

Myšlenky na nočním břehu

Nad jezerem plný měsíc.
Pod hladinou jeho odvrácená strana:
rozevřená sumčí tlama,
která pustě děsí.

Na sněhu děrný štítek psí moči,
údaj, co upomíná na cosi —
snad že jsme provždy souosí
se psem, jenž před spánkem se točí
a stejným kolem nechává se lámat.

Pod hladinou sumčí tlama:
naběhlé rety — rodidla.
Dětská leb měsíce.
Už zastydlá.

Cyklisté NDR sjíždějí
z horské prémie
(1986)

Peloton plavých apollonů,
v kolesech drnčí struny z lyr.

Ještě si dvakrát zraky promnu,
tak se chróm v slunci zazubil.

Peloton plavých apollonů,
v kolesech drnčí struny z lyr!

Kaich
(refrén)

Zlá noc. Já v trní trnu.
Kos klove mločí skvrnu.
Srdce se dovře. Zima mu je.

Kdosi se ke mně prolamuje…

Zima v domě z vepřovic

Na verandě hučí zapomenutá karafa.
Chladný proud přimyká se k zemi,
teď vane mezi košťály, cos přiklopila sklenicemi,
a škvírou nad prahem do slabin nám vniká.

Jemně se chvějeme. Jak vrapy na tunikách
vojáka Floriána, co ční na návsi.

Jen jeho nahá římská lýtka představ si!

Na stole u sousedů v polévkové míse
žárovka chvějně zrcadlí se.

Strýc Kaich staví svépomocí
koupelnu

Zkamenělý cement v pytli.
Roztrhne ho pohybem svůdníka
jak živůtek bělostný
a začne perlíkem do hloubi pronikat!

V myšlenkách štětkou se už mydlí,
pak čepelkou zavile doráží na ostny.

Má rád svůj lázeňský pokojík!

Do bílé vany potom — holec — sedá
(i s krátkou sedací se spokojí)
a mění se ve vodního tvora:

tělo je podlouhlé, zmáčknuté ze stran,
čelisti proužkem drobných zoubků ozbrojeny.
Třpytivé zoubky možno na kachličky cenit!

Tak spočne. V boltcích rozkoš se mu městná
a v pemze syčí dílna Vulkánova.

Však voda stydne a špunt na řetízku
je nohou vydloubnut a klesá hladina.

Na bílém smaltu vidět černou rysku.

A to už odpad říh, který se nadýmal
jak smutných pták, co první vejce klade.

Mdlý odpad s mírným,
nejmírnějším spádem.

Epilog

Můj strýče, jíkavče! Tvé srdce neumlká,
je krví nalité — už vede zase o škyt!
A zatím v mém teď puká další žilka
jemná jak prasklina na laku černé drožky.