Nové zpěvy

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si
zmrazeným hlasem, lhostejny ke všemu, co jest lidské,
tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy,

mezi a nad nimi, podle silnic a tratí
bzučíme monotonně, neznajíce touhy ni chtíče,
studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati,
napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče

k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je,
vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány
přes všechno, co strmí, i přes všechno, co zeje,
k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány,

zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení
do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché,
docela pohříženy do snění, jež sněním není,
jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché

bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká,
ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale,
zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká,
den ze dne stejné a přece den ze dne jiné stále.

* * *

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
pavouka civilisace necitelné tvoříme sítě
nad centry horečné práce i myšlenky gigantické,
z nichž pavouk tuční a nadýmá se, vládna jimi lítě,

svíráme, spoutáváme střediska souzvuků, sporů
přímými svazky svými, protínajícími se kříži,
černými paprsky temných, mlčících reflektorů,
jež obstouply metropole a přikryly je svou mříží,

valem se šíří ty naše sítě jak na vodách kruhy,
od centra k centru si podávají kovové ruce,
od obzorů k obzorům napínají slepé své duhy,
chapadly drnčícími venkov uchvacujíce prudce;

my, z ohnisek Západu rodem a vyšlé z jeho dílen,
na Východ táhneme neodvratně a směle,
a, dokud kraj bude na globu, jenž pod nás není schýlen
a všechny kontinenty nespočinou cele

v studené náruči naší jak v čeřenu obrovitém,
nám není dáno stanouti: táhneme délkou, táhneme šíří
k tropickým pralesům, k džunglím, za ledů polárních svitem,
táhneme tiše a vytrvale, nebozezy, pionýři!

* * *

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
jsme kovové ruce moderní souvislosti,
věrné a spolehlivé, rychlé a energické,
lhostejně řadíme ke zlu dobro a k neřestem ctnosti,

k činžáku palác, klášter k bordelu, dílnu k dílně,
ke městům města, venkov k metropolím, lid k lidu;
dní horečně pracujících a nocí okoušejících vilně
stíráme rozdíly a zabraňujeme klidu;

ve vteřinu každou bleskem pojíme s národem národ,
mozky a srdce jejich, bursy a ministerstva,
všechno, co země lidskému rodu a lidský si posílá rod,
se slepou objektivností neseme zčerstva;

v jedinou hymnu velebnou spojujeme křiky,
jásoty, jeky, řevy, otázky, odpovědi,
v jediný chorál vítězný harmonisujeme ryky,
rázy a rachoty práce, řinčení zlata i mědi,

a hřmějící internacionálou abychom spojily světy,
když nad mořem zvítěziti ukázalo se radno,
v kabelech, sdruženy a do kaučuku vklety,
mlčky jsme sestoupily okeánem až na dno.

V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku sestry své silnice,
jak ona kameny bílými
my tyčemi ovětralými
jsme rozděleny a změřeny,
ciframi značeny;
táhneme po sterých kilometrech
dnem, nocí, v mlhách, deštích a větrech,

táhneme jasem, temnotou, mrazem, žárem,
dojaty nejsouce barvou ni tvarem,
táhneme přímo, oklikami, vzhůru i dolem,
lhostejný k tomu, co děje se kolem,
a naše tyče, vegetace geometrická,
kordonem stonků s chocholy zvonků
směr značí, kudy nadlidská
touha a žízeň razí si cestu
od města k městu.

Jak ještěr znavený šedinami,
dobrácký, ospalý, líný,
se strupy bláta a hlíny,
silnice plazí se pod námi, s námi,
silnice, sestra starosvětská,
pijící deště, kámen žeroucí,
dušinka trpělivá, selská, dětská,
ráda má dědiny kolem rostoucí,
vroubená příkopy zelenými
chlubí se hlídači svými,
topoly, jeřáby, lipami,
hrušněmi, jabloněmi, slívami,
zelení jejich lupení
i zralých plodů nachem
a, rodem z venkova, nelení
je krmiti prachem.

Silnice svítí polednem,
když zpěv náš vesele zní,
silnice bělá se nočním snem,
když hlas náš zdá se pohřební:
kdybychom lásky schopny byly,
silnici bychom si oblíbily,
silnici, sestru, a poutníky její
a všechny věci, které se dějí
na ní a kol ní i u nebes,
všechno, co míjí po jejím hřbetě
vše, co kolem pracuje v zimě i v létě,
a nad ní skřivana ples;

silnici s národem chudáků,
chasníků, tuláků, žebráků,
kteří se plouží, si vykračují
prachem a blátem a sněhem,
ať mrazy praští, ať větry dují,
mřežovím dešťů a slunce žehem
pro osud hubený jdou a jdou
v dálku snad známou, snad neznámou;

silnici, po níž sedláci táhnou
v košilích režných, v plátěných hadrech —
sedláci hnědí, jimž hrdla prahnou,
děvčice brunátné o strmých ňadrech,
pacholci s kravami, volky a koni
a rozcházejí se letos jak loni —
sedláci s kosami, vozy a stroji

a s pachem po horkém hnoji,
a svážejíce pak úrody plavé,
řepy a brambory, vonící sena,
jde-li tu mimo ně žena,
pohyby mají opilé, dravé
za zpěvu, klení a smíchu;

silnici v noci, jíž kdosi jde sám
vstříc neznámým světlům, neznámým tmám,
silnici v noci, kterou se plouží
vůz jako přízrak naříkající,
s koly, jež ospale ve sníh se hrouží
či do bláta, po němž tesknící
lucerny kalné se míhá svit,
lucerny pod ojí mrtvě se klátící
žlutý a nemocný kmit;

a silnici bílou, jíž konce není,
jež v blankyt se hrouží jak v zapomnění,
a po níž hranatý, pouštěje větry
a požíraje kilometry,
hned jako by jásal, hned jak by se zlobil,
řítí se automobil…

III

V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku dobyvatelských tratí,
shlížíme na kolejnice,
jež blesky železných hlatí
vrhají do kraje, rozpalujíce se,
když vlaky míjejí a všechno se třese
jich těžkým letem a rachotem,
to hadi jsou temní, potměšilí,
ke pražcům očazeným přibití,
ze štěrku by se rádi vymrštili
a, v trávě náspů ukryti,
za krvežíznivým jakýmsi snem
se odplazili někam
ke kovovým podzemním řekám;
jich paralelní zotročení,
jež našeho hroznější jest,

jim naplňuje noční snění
jak spící ohaře čekaný lov
řevem a během a zoufalstvím gest,
hromy a lomozy katastrof.

Shlížíme na ně měsíce, léta,
než prasknou hněvem či bolestí,
lhostejny k jejich nevědomosti,
s níž dobývají světa,
a nasloucháme ze zvyku
šíleným rytmům rychlíků
i těžkopádnému lomozu
členěných nákladních soumarů,
již nemají citu ni rozmaru,
a v intervalech provozu

již vyhlížíme zdaleka
jich lokomotiv oblaka
černá a šedá a bílá.

Tisíce vlaků jsme spatřily,
tisíce vlaků spatříme,
nás lidé s tratěmi sbratřili,
aniž se my však bratříme
s čímkoli v duši své cizí,
ať stojí to či mizí;
míjejí mimo nás miliony
krásných i ohyzdných tváří,
slýcháme jásoty, slýcháme stony,
slýcháme pocely, smíchy a křiky,
vídáme bláznivé kapesníky
veslovat sluneční září;
míjejí mimo nás hromady zboží,
železa, prken, uhlí a koží,
obilí, dobytek, stroje,
míjejí lidé, míjejí věci,
nahoru, dolů vidíme téci
za tajným osudem tajemné roje
bohatství světa odkryté,
bohatství živé a movité,
a jeho pány arijské, semitské
na plyši dvorních a salonních vlaků,
i jeho otroky evropské, africké,
kramáře, dělníky, vojska a zřízence
v útrobách uhánějících draků,
jichž dunící, řinčící pletence
soptíce sunou se jako bouře
a zanechávají oblaka kouře
černá a šedá a bílá.

My, dráty vyslané do kolonií a tropů
k posledním výspám civilisace jak reci,
na samém kraji stojíce v požáru světelných snopů
či v nesmírných dešťů širé, zavodněné kleci,
urputně hledíme před sebe v hrůzy cizího světa,
jenž vstříc nám, aniž nás děsí, své skřeky a ticho své metá.

Nás nepovraždí domorodců oštěpy a luky,
ni zimnice, která šílenství v mozku bělochů nítí,
bez děsu nasloucháme, jak pralesů tajemné zvuky
a šelem řev noční se plíží, když veliký měsíc svítí
na našich horkých nebesích; my z dlouhé chvíle pouze
se chvějeme zpívajíce si monotonně a dlouze.

Víme, že před námi leží svět, jenž dosud nebyl dobyt,
za námi táž však země již dobytá, námi spjatá;
vítězství neodvratné hlásá již pouhý náš pobyt
nad půdou sloni, kaučuku, diamantů a zlata.
Transvaalem vzhůru! K Nilu! Podle Konga! Ugandskou tratí!
Až v srdce africké pánve! Tu chceme si zazpívati!

Zatím však shlížíme na boje, půtky,
vídáme visatce, slýcháme důtky,
do lidských terčů svištící kule,
veliká zbabělství, veliké vůle,
krok dobyvatelů,
a po jich boku v plantážích,
na řekách, v dolech, pralesích
ryk nástrojů a povelů,
pochodem pochod do kolonisace,
krok práce.

Shlížíme na setby, úrody,
na kořist lovců a na plody
ztepilých kokosovníků,
na kupy banánů, hromady sloni,
na věci svítící i na to, co voní
hýřící přírodou rovníku;
s povrchu sklízeny, z útrob rvány
stále jen pryč jsou posílány
do světa nade vše lačného,
a my, jimž není nic tajného,
bezděky při tom vzpomínáme si
na první pušky třesk a zář,
na první hrdinnou bílou tvář,
jež vnikla v pralesy.

Víme, že za ní přišli jiné
do země žhnoucí, pohostinné
a úděsné zároveň;
vrahové smělí se vzpurnou tváří,
kořalka, syfilis, misionáři
zakořeňovali evropský peň.
Svět nikde pacifikován není,
všechno se v proudy krve mění,
co kročej lidstva znamená;
ať kdo chce co chce však o tom praví,
nám lhostejny jsou lidské mravy,
my rozpínáme jen ramena.

Na temně svítící záda černochů,
na tropické uniformy bělochů
dnem, nocí shlížíme klidně;
lomozem práce a bojů povyky
táhneme zvolna k srdci Afriky,
tu staneme očividně.

Křížem a krážem s tisíci tisíce
spojíme bělochy, černochy, mulaty, mestice,
spojíme Araby, Indy, Bury a Němce,
Francouze, Vlachy, Angličany,
spojíme všechno na všechny strany,
své kovové střízlivé věnce
až rozepneme bez počtu, bez míry,
pojíce třídy Kapského města s bazary Kahýry.

My, dráty telegrafní, věčně nenasycené
svou krmí elektrického poskoku,
námi jak tepnami proudy krve vznícené
honěnou automatickými prsty otroků,
jež umdlená hned jest a hned zběsilá,
jako by kulomety spustily či bursa se zbláznila —
my v duchu nasloucháme klapotu aparátů,
jenž nesčíslný se všech stran se žene a připojuje
jediný ohromný vichor horlivosti a chvatu,
v jedinou ohromnou bouři, jež kolem globu duje a šílí.

Ten klapot, jenž proráží stěny stanic a úřadoven,
jakou to hudbou, závratnou strží obtáčí svět!
Ač útlými prsty jest vysílán a ptačímu zobání roven,
slyšíme přece každý země i člověka vznět,
když nasloucháme v širou jeho symfonii,
v níž knoflíky klapající se ve zvony mění, jež bijí na poplach.

Slyšíme výkřiky porodů, slyšíme chropoty smrtí,
slyšíme milenců rozloučených toužebná volání;
chraplavý hlas kdes ptá se, a děs jej v hrdle škrtí,
jinde jak vítězný posel křik se vzpíná a rozhání.

Slyšíme intriky z ministerstev, povely z kontoárů,
poplachy burs a vzpoury ulic a bitky sněmoven;
demise, krachy, kalkuly, kridy tu nabývají tvaru,
pády a výšvihy lomozí v každou noc i každý den.

Slyšíme pochody vojsk, bitvy a heroismy,
neslyšné kroky moru, mírové porady;
slyšíme stávky, výluky, sabotáže a anarchismy,
veliké lásky a hněvy, věrnosti, prorady.

Slyšíme díla a činy tryskati z mozků a dlaní,
slyšíme potlesk, jenž provází ptačí hry aviatika.

Slyšíme šelesty míru, jak v houští kroky laní.
Slyšíme chorály hrůzy, jež probouzí panika.

Slyšíme požáry, výbuchy, srážky vlaků a lodí,
průtrže, povodně, vichřice, zemětřesení —

Ale i cifry slyšíme úrod, jež země rodí,
života příval přes smrt se valící, růst a kvetení…

Slyšíme všechno, víme všechno a všechno známe,
kams napravo, vlevo, nahoru, dolů všechno poznamenáváme,
intimnost občana, aféry světa, proměny země —
a vše, co se děje, co se má státi a stane,
ať zní to jako by zvracel globus či pták si pípal jemně,
ať jako hořící svět či střepina skelná to plane,
my vše to dříve víme než ten, kdo to zvěděti má,
a živíce se tím, aniž závrať nás jímá, jsme klidny.

My, dráty elektrické…!
Mluv, mluno, tajemná moci, jež se zmocňuješ hmoty,
jak veliká myšlenka, milostná vášeň, delirium tremens,
mluv, mluno, řinoucí se kovovou útrobou naší,
co že jsme učinily, hle, z tebe,
ze řvoucí šelmy tygří síly a ukrutnosti,
z nevinné nevěsty živlů,
z vražedné vrhatelky oštěpů ohnivých i neviditelných,
z cudné a mlčelivé síly,
když jsme tě zkrotily, zapřáhly, zotročily,
jako se sloni krotí
pro těžkou práci, dopravu, cirkusové kejkle
i pro chobotu opatrného něžné braní
cukrové kostky z dětinných dlaní!

My, dráty elektrické…!
Jak děcka si s tebou hrajeme.
Jak racionelní ekonomové tě rozvádíme
šírými regulacemi.
Jak dozorci šiky věžňů šedivé
na práci vodíme tě.
Byla jsi, sílo, svobodný pták, neznámý bůh,
jak dívka cudná a divoká jsi se rodila z venkovských rodičů,
tančilas kolem globu, bouřilas nepoznána —
až v maličkých šprýmech poznal tě člověk
a rozkázal, abychom jaly tě sítěmi svými,
abychom vedly tě
linkami souběžnými a křižujícími se
a, uloživše ti počet a míru,
k výkonům přesným tě zapřáhly na povel inženýrů

My, dráty elektrické…!
Kdybychom pýchy schopny byly,
tvým zdoláním bychom se honosily,
když tě tak prostě za ruku vedeme
do ulic měst i dědin,
do domů, paláců, divadel,
do dílen, továren, atelierů,
ba, již i do mlýnů, do stodol, chlévů,
abys tu svítila k dílu a sama pomáhala,
vagony obsazené a stroje nejúžasnější hnala,
slavnostem dávala lesk a kovům zlatý povlak,
abys tu léčila i popravovala
a čarodějnou mocí byla v rukou Edisonů —
když tě tak vedeme, služku civilisace,
do práce!

My, dráty elektrické…! My, dráty elektrické,
jsme s tebou, mluno, obsadily život
a ze všech nejvíce pronikly jsme mu ledvím,
otvory provrtavše do všech stěn a zdiv.
Jsme nervový systém, hra svalů, vladař a uhlokop;
se dvou stran sbíhajíce se, aby povstala jiskra,
se všech stran táhneme, aby tryskal
života paroxismus.
Do služeb člověka jsme zapřáhly okeán ukázněný,
člověku dobývajíce hromady zlata, požitků, změny

A zatím co šílí, opájí se a hltá,
potomek loupežných rytířů, buržoa, kapitalista,
dávno již nevěda, co to je štěstí,
my, věrné po jeho boku, jsme chladny jak hadi
a chápavě usmíváme se,
když důvěrou sebevrah nás tu a tam poctí,

a někdy — pod mračny protínanými bleskem —
sen máme,
my, dráty elektrické, máme sen:
že z hlubin nad námi nasycených tebou, o mluno,
tě vysáváme docela sosáky kovovými,
a že již nikde se nemůžeš objeviti,
abychom nejaly tě, nezkrotily svou sítí.

VII

Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
jak piloty nesoucí střediska nadějí, vůlí a věr
bez počtu vsadily jsme v zkaženou půdu, v střechy a báně
světových metropolí,
soudržnost jejich utužujíce, sítě své kladouce na ně,
jednu a druhou a třetí a každou jinak, aby nic nepropadlo,
zatím co v dýmu kralují, ostrovy, na kterých zvadlo
dědictví po starých bozích lesů, lučin a polí.

V cihly a maltu, v kámen a beton, také v sádru
vrazily jsme svých opor bíle kvetoucí ramena
a, přívětivě se usmívajíce, ač velmi jsme lhostejny v jádru,
na hroty železné, šupinaté hřbety a čela kamenná,
ba, docela dolů až na asfalt a dlažební kámen,
dnem, nocí drcený kopyty a hlazený koly a podšvy,
a pevně se držíce za ruce sbíráme každý pramen,
jenž tryská tu ze srdcí, dlaní a mozků, aniž často proč ví,
a všechny je řadíme k sobě jak věže v chorál své zvony,
že od modliteb se neliší kletby, od jásotů stony,
v jediné dílo, myšlenku, touhu splývajíce,
v kužel, jenž hrotem nebe se dotýká, kde komínů čadivé svíce
společně mračno tvoří,
třísněné krví západů a zlatem prchavých zoří.

Nahoře, nad zčernalými vodami, jež zkameněly,
mezi jich věžemi, hřebeny, hroty, báněmi,
a dole, nad hlavami chodců a nad korunami ubohých platanů, akátů a lip,
oblohu linkujeme křížem krážem a, kdybychom zazvučely,
jako to v polích někdy činíme, a rázem, všechny se všemi,
jak ohromný z ohromného luku vyslaný šíp
projelo by to vším a otřáslo by to vším
a v mrtvého boha idylického sesuté čelo
mířilo by to vzhůru nad puchy, plyny a dým.

Uprostřed metropole, v ní, skrze ni, nad ní jsme drátěné tělo
nezdolné souvislosti a nového lidského řádu.
Jak stará mrtvola, obsazená armádou červů,
rozpadla by se kosmopolis v hromadu nesouladu,
nebýti nás, tuhého života našeho, železných nervů v horečce její!
Uprostřed zběsilosti kalkulů, úskoků, her a slastí
přes propasti mezi lidmi se klademe jak ulic přes propasti,
jež pod námi zejí.

Těch ulic bláhových! Hrozných a nevinných!
Těch pláství ověšených horečným rojem!
Těch stružek stříbrných v pobřežním písku!
Jsme s nimi se všemi. Učinily jsme z nich
jedinou bytost ohromnou, jež zde řve vášní a bojem,
chtivostí slávy, požitku, zisku,
a tam opět pokojná jest, zamyšlená, tak tichá a tklivá,
že z parku slyšeti kosa, jenž zpívá —
jedinou bytost ohromnou, matku kontrastů a paradoxů,
jež hltá hory masa jako hory koksu,
jež chlubí se démanty na šíji žen i hladem před asyly,
jež věci nejúžasnější vystavuje za skly —
a přec by zemřela hrůzou, kdybychom večer se zpily
a všechny — rázem — praskly.

VIII

Jak v linkách nota vysoká
když sedí na nás pták,
kraj vesel zdá se jak na zahradě,
jabloně zkvetlé jdou s námi v řadě,
když sedí na nás pták a zpívá.

Nás jaro ovšem netkne se,
ni slunce žár, ni mráz;
kdybychom srdce však, srdce měly,
s tím ptákem bychom se něhou chvěly,
jak zvonce stád náš hlas by změkl.

Vysoký vítr více ví
o našich dnech než on:
jsme mu jen bidélko v rodné kleci,
neslyší útrobou naší téci
svět se vším, smích i ston, řev globu.

A my jak velcí hříšníci,
jež líbá dětský zrak.
Bez touhy po mrtvé nevinnosti,
svět zříme okřívat prostou ctností,
když sedí na nás pták a zpívá.

Černoch

Na jitro čekám. Na vlak. V putyce u nádraží.
Je sobota. Masopust. K páté hodině ranní.
Uprostřed nočních ptáků bezcharakterního města
rub slávy života bije mi do horkých skrání.

Z ulic a náměstí vznícených noci frivolní píseň
tu doznívá pomalu únavou, opilostí.
Někdo se potácí, směje. Někdo je sentimentální.
Dýmem a výpary plouží se soumrak ctností.

Něco se člověku hnusí, něčeho je mu líto.
Na příklad růže vadnoucí v špinavé ruce.
Na příklad kolombinky odněkud ze šantánu,
jež v chudičké sukni se v život rozběhla prudce.

Naproti sedí černoch. Hromotluk poevropštěný,
švihácky nastrojen v lacinou eleganci,
s květinou módní v dírce kouří a popíjí klidně;
dobrácké oči mu těkají v umdleném tanci.

Krouživé, temné oči dítěte zkušeného
dobrácky hledí do podrážděného davu,
jenž rád by ho ohmatával necudně, blasfemicky,
vrh’ se mu lačně na kučeravou hlavu.

Ach, veliké, hnědé dítě! Neptám se, jak jsi sem přišlo.
Nějakým psem jsi bílého gentlemana.
V nějaké atmosféře prodajnosti a zmaru
sílu ti béře snad zkažená evropská žena.

Ach, veliké, hnědé dítě, vyrvané z horké půdy,
zašantročené pod chladná nebesa naše,
nějaký půvab jev tom, jak se podíváš někdy,
tak povýšeně a přece, běda, tak plaše.

Ach, veliké, hnědé dítě, zda však jsi poznalo vůbec
Afriky rubíny, tropů vůně a křiky?
Zda nezrodilo ses třeba v ryčném přístavním městě,
kdes mezi děvkami, kupci a námořníky?

Snad je ti u nás dobře, necítíš marné touhy
po slunci krásnějším, vášnivě horkém vzduchu.
Snad nedal bys, otroku groteskní, za všechnu krásu tropů
ni doušek městského, jedovatého puchu.

A přece jsi mi jak pozdrav z mocné tropické pánve,
kde ohromná příroda nedozpívala ještě,
jak frivolní pohlednice přítele nudícího se
z verandy pod palmami, když nastaly deště.

Mezi tou opilou chasou jsi mi andělsky krásný,
z těch ze všech jediný jsi mi hrozně blízký,
že chtěl bych tě rozpačitě hladit po lesklých tvářích,
že chtěl bych tě cudně políbit na tlusté pysky…

Čas míjí. S plešatým poctivcem odešla kolombinka.
Něco se hnusí ti, něco snad zabolí tě.
I černoch se zdvihl. Urovnal koketní květinu v dírce.
Oh, good night, master John! Veliké, hnědé dítě!

(1911)

Cirkus

Miluji jeho plakáty,
že vybuchují jako granáty,
že usmívají se jako holky našminkované:
tolik jim obdivují se malé i veliké děti,
přešťastné, mohou-li jen rukou je přejížděti,
v illusi života, jež prudce je ovane,
radostně zevlujíce.
Do města vtrhly,
v tabule návěstní brutálně znásilněné;
do dědin vtrhly,
zdi, vrata a ploty zapálily náhle,
životy rozněcujíce přikrčené
papíru bengály,
přes lesy, pole vytrubujíce táhle
poplašné signály.
Miluji jeho plakáty,
že jako lupeny padnou k nám, zaváty
z dalekých, cizokrajných stromů
a lidi vyhánějí z domu.

A lidi přivolají v jeden den
k nádraží, před nímž nakupen
dav mlsný očekáváním plane,
až vagony v pospas mu vydají
svět kočovný, podobný mumraji,
slátaný jako pokrývky z hadříků sešívané.
Tu špalírem diváků, z laciného kraje diváků,
všelikých lidí počestných a všelijakých všiváků,
jak travestie širého života a tropické pohody,
jak triumf zchudlého krále přírody,
poklusem klučinů kluzkém kobrtajíce po dláždění

s koni a mezky, zebrami, velbloudy, slony,
černí a žlutí a hnědí lidé, míšenci, znetvoření,
s turbany, s jockeyů čapkami, s opicí na bujném pony
ženou se za město,
evropská karavana cizokrajných ukázek,
světem se motající pestrý provázek,
svinující se a rozvinující bezoddyšně,
srdce má nemocné, ale naparuje se pyšně,
vždyť davy zevlují.
A karavana hysterická,
profesionelní harlekynáda půl zvířecí, půl lidská,
s bílými vyceněnými zuby, s hatmatilkou cizí
na tlustých retech smyslnost nese svou,
řehtají koně a sloni řvou —
pod stany všechno mizí.

Tajemné, krásné a mocné jako chrám
za městem stany již stojí;
také by mohlo to býti ohromné zvíře
šedivé, nemotorné, však vzácné, že hrdina sám
pro žízeň svou je dojí.
Miluji tyto stany,
že jako ženy v posledním měsíci jsou obtěžkány.
Pro lidi z činžáků, z baráků skrývají skvostný svět
v maštalích, klecích, šatnách, skladištích,
šelmy a pestré věci a hubené krasavice
a koní, oh, koní dvacet, třicet, čtyřicet;
pět dílů světa setkává se v nich
a pojítkem jsou široké clowna nohavice.
Miluji tyto stany,
že večer jsou k prasknutí napěchovány
světlem a ruchem, hudbou, lomozem, křiky,
a jejich štěrbiny do tmy se nítí

jak vášnivé čepobití,
jak fontán světelných střiky.
A portál zářící křičí do dálky,
na šňůry navléká lidské korálky.

Zvon.

Na stěnách ohromné nálevky nesčíslné oči
kol písku manéže krouží jako v kolotoči,
a vzduch je tu zápachu krásného, divokého pln.
Anebo plujeme, koráb na Tichém oceánu,
se stěžňů visí plachty a lana,
povětří chutná jak manna,
a na palubě je slavnost, jež potrvá k ránu:
bouchají od šampaňského zátky,
šílenství kvapíku posedlo loď,
večer je bláznivý, večer je sladký,
má milá, pojď…

Cval koní a práskání biče
probouzí pudy a chtíče,
dychtivě vibruje chřípí, číhají smysly,
svět celý letí myslí.

Miluji biče svist a chocholů bílý smích,
když blesky vrhne dvanáct hřebců vzepjatých,
Japonců kroužící míče, slonů rozvážný um,
v němž minulost země melancholicky mimuje přítomnost,
velbloudů poklus, čikošů čardaš, šašků plesk a bum,
lvů řev a mrzuté skoky, krotitele ctnost,
jezdkyně valčík, povalující se bílé medvědy,
výstředních hudců frašku s psími nohsledy,
anglické girls, třeštící ovoce těl,
a jejich jek a skok a tanec tarantel,
s visutých hrazd a kruhů let lidských vlasatic,
skřek místo ostruhy, polibky s výše
a ticho, když kolem sotva se dýše,
potlesk a hudbu.

Miluji cirkus.
Miluji jeho směsici
Evropou nepřetržitě kroužící
s lesky a blesky a třesky, s křiky a ryky, s trysky, skoky, zápachem,
že míjí jako divý sen nějakým šedivým dnem,
že je to brutální, živý ohňostroj,
o život smělý boj.

A miluji cirkus,
že na konec v srdci mi probudí chuť,
v stín kalné lucerny do stáje vplížiti se,
ku plavé šíji velblouda přivinouti hruď,
jak tu tak odpočívá ten tichý kočovník
a sníti, sníti… pouště písky lysé,
bílou a hnědou karavanu, oasu, palmovník
a žhnoucí, ukrutné slunce…

Chvála rotačky

Důstojný slone,
v pralese zdiva zavřený jako ve vězení
a přece na svém a jedině možném místě!
Olej a barvy,
jimiž tě krmí zpocení lidé v zasklené stáji,
noří tě v tropickou atmosféru,
jež je ti po chuti
a lepí se ti na hladké, lesklé údy.
Syt stále, opatrován, cíděn jak na svatbu dívka,
na dané znamení, věrně konáš svůj nejlepší kousek,
ač nepřicházejí lidé a neplatí vstupné,
aby ti zatleskat mohli,
ač děvčátko v slaměném kloboučku s červenou stuhou
nepodává ti kostky cukru.
Zatím co příroda přestala rodit živočišné tvé předky,
nádherné rody, velebné nad pomyšlení,
z nového věku a lidského mozku se rodíš,
obludo mechanická,
obludo krásná, moudrá, stále se zdokonalující
a jedna ze stera podobných tobě i nepodobných
z nesčetné rodiny dobývající světa.
Válci svých čelistí nedrtíš nic,
bílou však tasemnici,
jež prochází složitou útrobou tvou jak školami děcko,
článkuješ přesně a pozorně,
jako bys vysílala ty, neposunutelná,
výbojné kroky své napřed, v neznámé dálky.

A ony se rozbíhají po stech, tisících, paprskovitě na všechny strany,
a tak to jsi ty, která složena ležíš
na stole dubovém
v hospodě U borovice za mnoha černými lesy,
kam přijdu snad zítra, snad pozítří, abych tě otevřel
a, jako před tím pryskyřici, vdechoval nyní
zahořklou vůni tvé stáje.

Horoucí slavíku,
jenž k zemi jsi přimontován a přece vášnivě tlučeš
ve velkoměstských nocích, ve všech, kromě neděl a velikých svátků!

Horlivá píseň tvá
zapadá v pathetické šero táhnoucí ulicemi,
jež chvějí se pod opálovými zraky obloukových lamp,
a u kovového větvoví, které tě chrání
ve žlutě žhoucí kleci před nočními blázny,
nevěstka zastavuje se a opilec deklamuje
svůj tragikomický monolog bludného zahaleče.
Do letních nocí z dláždění vypíjejících žáry
buší tvůj tlukot jak ukryté polední slunce;
do zimních nocí, čistě a bělostně oblečených,
vzlyká jak tajná vášeň panny schované v poduškách.
Jsi bušící srdce,
jež shrnuje v kvapném svém rytmu tlukoty tisíců srdcí
z celého města, z celé země, z národa celého,
která se poznati chtějí a nedočkavostí hoří.
Nejeden člověk s úzkostí naslouchá ti,
anebo v dáli kdes tuší tě a nemůže spáti,
věda, že bude to rozhodnutí, které mu přinese ráno
ozvěna tlukotu tvého nespočetná, ani snad nezmlkající
a křížem krážem odrážená jako potulný apoštol.
Jest možno tě slyšeti, myslím, až na konci světa,
kovových svalů hudbo,
slavíku mechanický,

který i básníka vábíš, aby se ti svěřil,
kus horkého srdce vrhl v noční tvůj tlukot,
na chvíli splynul s tebou a zazníval světem.

Každý tvůj úder
a jeden po druhém nepřetržitě jdoucí
plní a odesílá vagony nesmírně dlouhého vlaku:
v pestrém jich zboží přehlíží příjemce srdce básníkovo,
nicméně tu a tam ono přece se octne v laskavé dlani,
zakvete, zavoní, zaraduje se těšíc.

Složitá bytosti,
královský stroji a prostředníce,
jenž po denních soustech dodáváš svět širý komukoli!
Tisíců zraky a vztažené ruce soustřeďují se k tobě,
pokorně přijímajíce tvé pravdy i lži,
osudy jejich, zdáš se, v hrsti držeti pevně
a s očima zavázanýma pomalu pouštěti je
přesnými mezerami, jež dělí tvé kovové prsty.
Jak příroda na jaře
horlivě, spravedlivě
ke světlu pudíš všechno, co ke světlu chce,
instinkty dobré i zlé vysíláš, aby se množily,
života rytmem je rytmus tvých válců a pák.
Dychtivá dívenko, lačnící po polibku,
tak jako voják politický, jenž chce zasadit ránu,
nemohou dočkati se, až dokončíš denní svůj kon.

Ctnosti i zločiny rozhlašuješ po celém světě,
jsi zvoník v čas poplachu, k pohřbům i slavnostem zveš.
Jsi pilný a demokratický pekař levného chleba,
jejž denně tisícům rozdáváš v krajících stejných.

Jsi mlýn na umělé hnojivo, bez něhož nezůstává jediné pole.
Jak pochod dobyvatelské výpravy připadáš nočnímu chodci,
v hodinách jitřních jsi však líheň bělavých ptáků:
ti mračnem vzlétnou a rozlétají se v hejnech i po jednom,
jak poštovní holubi vyslaní do všech končin,
najdou nás cestou do práce anebo v lůžku ještě,
jak ranní číška popichují den v nás
a, rozhodivše záclony naše, ukazují nám
divadlo světa!

Modlitba k mocnostem života

Bože,
jsi-li, vládneš-li námi,
ty, jenž úzkost jsi pocítil v temnotě nad vodami,
pročež „budiž světlo“ jsi řekl a zažehl plameny hvězd
a pak shledals, že dobré to jest —

Bože,
který miluješ prý srdce prostná a čistá,
mysl bílou, veselou, horoucí,
skutky lásky, jimž učit poslal jsi Krista,
aby na zemi kvetoucí
jako byliny luční lidé ve shodě žili
a z tvé milosti pramene pili —

Bože,
bože chudých, pokorných, nevinných,
jsi-li spravedliv ke všemu tvorstvu,
poroučíš-li vodě i ohni, vzduchu i horstvu
vprostřed andělských kůrů svých —:
zab’ ty lotry!

Zab’ ty lotry, kteří světla se bojí,
světlo ničí, brání mu, kamkoli vkročí,
jedem nejčernějším ubijí srdce toužící po úkoji,
mysl do bahna vedou a do tmy vracejí oči;
Zab’ ty lotry, kteří nikoho nemilují,
kterým svato nic není:
bílým jménem tvým zradu nebes i země kují,
jako kobylky dravé slétají do osení,
chudé ždímají, pokorné zapřahají,
przní nevinné!
Zab’ ty lotry!

Ďáble,
jsi-li, boha silnější jsi-li,
a vše je-li pravda, číms nám kdys byl:
příliš krásný, smělý, až tě odstranili
k protinožcům boha žárliví andělé,
světlo vzal jsi k lidem a do jich nitra vlil
věčný oheň touhy zardělé
po křídlech a po poznání
od kolébky až do skonání, —

ďáble,
který miluješ srdce silná a smělá,
mysl rudou jako makový květ,
plodné pudy a vášně, odboj tvrdého čela,
všechny, kteří pro člověka dobývají svět, —

ďáble,
Lucifere rebelů, básníků a vědců,
otče milenců a neuznaných světců,
poroučíš-li sopkám, lijákům, bleskům,
rozumíš-li dosud přelidským steskům:
zab’ ty lotry!

Zab’ ty lotry, kteří hanobí světlo,
po nichž tráva nemůže po věky růst,
nenávidějí vše, co pod dechem volnosti zkvetlo,
přežírajíce se hlásají půst.

Zab’ ty lotry, dráby otrokářů,
vyhlaď plémě nestydatých lhářů!

Proti všemu, co na světě možno zváti činem,
proti všemu, co z člověka opojným tryská vínem,
proti živému tělu, proti vzpouře i lásce
běsní jejich záští ve svatoušků masce:
zab’ ty lotry!

Hmoto,
všudypřítomnosti s miliardami tváří
plesně živá, vzrušená jen v sluneční záři,
nejkrásnější na svobodě a v geniů rukou,
jsi-li vše, a vše je-li jen vibrací tvojí,
metamorfosami prachu, který se rojí,
jsi-li sama osudem sobě, a my se štěstím i mukou
ty jsme a tu ctnost tvá, tam neřest —:
zab’ tu nejhorší neřest svou!

HHHmoto,
která růsti chceš, kvésti, voněti,
množiti se, zráti a znova pučeti,
překypující a zdravá jsi jen na světle, na volném vzduchu,
chřadneš ve tmě a puchu,
zachováváš silné své tvary a život jarý,
nazpět béřeš vše slabé a chabé, —

hmoto,
hmoto krystalů, studánek, lučin a polí,
hmyzu pestrého, ptáků zvonících, zvěře, jež do údolí
chodí ztepilá pít,
hmoto člověka, který chce žít
s pudy rozestřenými jak paví chvost
sobě pro štěstí a tobě pro radost,
máš-li blesky a uragany, propasti a hlubiny,
aby čistily atmosféru a pohlcovaly zdechliny:
zab’ ty lotry!

Zab’ ty lotry, kteří světla se štítí a zatarasují cesty,
brání růstu, květu, zrání, budoucnosti,
jako předvoj moru táhnou dědinami a městy,
ničí sílu a jarost, všechny tvé ctnosti,
neřest živíce tvou
krmí zločinnou:
zab’ ty lotry!

Sílo,
jsi-li ve všem, všeho energie,
božská, tajemná, nezvratně popuzující,
matko divů všech,
duše v tělesech,
kterou všechno jen žije,
kterou roste krystal i člověk toužící, —

sílo,
která trháš, nemáš-li cesty volné,
která ctnosti boha i ďábla v sobě spojuješ,
všechno živé pudíš k výši a nad vteřiny bolné,
všemi jmény, kolik jich bozi kdy měli, se zveš, —

sílo,
sílo květy vztyčující a probouzející ptáky,
klasy naplňující a rudými činící máky,
sílo básníků, filosofů, k lásce zvoucích žen,
sílo myšlenky, práce, svaté nenávisti:
jih i sever, východ i západ, noc i den
tobě náležejí-li a tebou dají se hnísti:
zab’ ty lotry!

Zab’ ty lotry, kteří vztýčené kosí,
probuzené uspávají,
čela pěstují, která úzkosti potem se rosí,
a jen zvrhlou tě znají.
Vše, co s tebou k výši chce, v okovy vrhnou,
nejlepšího člověka v kletbu,
kdybys nového boha stvořila, tak jej v bahno strhnou,
aby pole pohnojil pro jejich dračí setbu.
Jsi-li také v nich, ztracená, zkažená,
zardívající se studem,
vzchop se, jako dynamit rozpřáhni ramena,
spal je v plameni rudém,
zab’ ty lotry!

Zabte lotry, zabte je, oh, života mocnosti,
anonymním bleskem,
vyšší spravedlností!
Pěstí klidnou, v očích se svátým leskem
mohli bychom i my to učiniti sice,
v rukou vašich podobni dýce,
neboť bůh je v nás, jenž určil dráhu hvězd,
ďábel, jenž je zřídlo velkých gest,
hmota, jež chce stále znova kvést,
síla, která razí dráhy cest —
šel bych, život dal bych za to,
kdybych od nich osvobodil vše, co je nám svato —
ale má, tvá, naše dýky
z lotrů učinit by mohly mučedníky:
pročež zabte je, vy je zabte,
mocnosti života!

Zpěv z nabitých let

Jak mračna zlověstná nad naší hlavou,
jak řinčící armáda ulicemi napjatě naslouchajícími,
jak zhnědlá řeka stoupající a stoupající,
valí se, valí čas
vymletým evropským řečištěm,
a nikdo neví, nezazdá-li se náhle
jak zastaven,
jak povalen břemenem těhotenství,
a nevyvrhne-li děje,
proměny, bitvy, potopy, horečky, šílenstva.
Bez rytmu
a kobrtající snad svědomím špatným, snad opilostí,
anebo pod tlakem osudu, kterého nemůže setřásti,
valí se nepřetržitě
a všechno porušuje svým dechem,
jenž leptá mozky a desky a pilíře.

Valí se, valí,
a cítí jej osetá pole,
jako by jižjiž podešve těžké, kopyta, kola je drásala,
cítí jej střechy dědin a báně a věže měst,
jako by jižjiž kule je vrtaly, a požáry hlodaly na nich,
a cítíme také my jej neviditelně se valiti
nám po stranách, mezi nohama, skrze prsty.
Nárazy nepravidelnými
dnem, nocí buší nám v spánky,
podivně mokvá na našich dlaních,
vstřebává se nám v krev.

Dáví a požírá theorie jak jehňata vlk,
láskám a hněvům našim předhazuje měnlivá sousta,
opěrná místa přesunuje a ruší.

Jak písková zrnka vše lehké uplývá s ním,
bezvládně slabí kutálejí se v něm,
a dravci loví v zkaleném proudu…

Občane, bratře,
k čemu se připojiti máme na této strži,
na který vyšplhati se pevný a jistý koráb,
kde bychom, připjati k stožáru uprostřed vlnobití,
hleděti mohli pěnou a vodním prachem
v dál cíle, k příští stanici pokojné,
k novému života řádu?

Občane, bratře,
naslouchej v hukot a vřavu,
naslouchej pod lomoz událostí a hrozeb!

Nechť řinčí přípitky králů a vojevůdců,
nechť praskají řídké kosti mezi tesáky dravců,
nechť nesčetných, protivných zájmů zbraně se kříží,
a bursy, sněmovny, ulice v horečce stálé
se potácejí a řičí —
pode vším uslyšíš podstaty ztlumené hlasy,
dvé hlasů lidských a země hlas,
a tma se ti promění v jas.

Jak pila vžírající se hluboko v dubové dřevo,
zde tento chraplavý hlas náleží pánovi dneška,
a cinkot zlata jej provází,
v němž hrabou se lačné prsty,
a skřípot zběsilých per jej provází,
jež kalkuly zanášejí:
jediná je to slabika, opakovaná stále,
jediné čtvero liter, stále týž chameleon,
modlitba, sten a hrdla stisk,
jediné slovo: zisk.

Hlas ten tu šepce, tam vzpíná se, blyští,
chňapá a cení zuby,
na jeho povel utahují se šrouby a železa,
anebo děla se hrnou a třaskají pušky.

Hlas ten se svíjí jak nabodený had,
plemena, kasty svíjejí se s ním,
chvěje se jako postrašené děcko,
davy a zástupy chvějí se s ním.
Nesčetných poplachů hlas ten je zvon,
za ním se plazí nářek a ston,
svou hrůzou naplnil čas.

Půjdeš s ním, občane, bratře?

Jak ševel vanu ve vlahém větroví červnovém,
jak před venkovskou madonou za lásku modlitba dívčí,
jak úměrná práce, při níž si dělník zpívá,
hlas druhý zaznívá ze zátok času,
života chvála,
života radost,
života pokojné přijímání.
Že tisíc je věcí sladkých jak jablka,
jichž koupiti nelze, leč dosíci čistotou srdce,
že poli a městy průvodcem jistějším
nad zákon zisku je svědomí,
zpívá si tento hlas.

A země jej doprovází
zurčením tichým a spodním,
zurčením růstu, zrání, věčné cirkulace,
mateřskou řečí věrnou i trestající,
jediným pravdivým hlasem, který je mimo nás:

Slyšíte, synáčkové?

Zde sedím a klín svůj mám připraven
s poduškou měkkou pro váš sen,
s ovocem pro váš hlad.
Rozešli jste se a zapřeli jste mě,
nejsem však vidina, pevná jsem země
a neúnavný řád.

Sedím a čekám, až se mi vrátíte,
do mého klína pokojně skloníte
znavenou hlavu.
Udeří hodina: zardělí studem,
zemdlení vřavou, bojem a trudem,
přijdete z cest a válek domů
a za všechno zlato, co ho má svět,
nedáte jedinou klidnou noc,
jediný vonný květ…

Občane, bratře, slyšíš?
Občane, bratře, vol!

Ale já vím, že slyšels a volil již,
bratře můj,
ty, kterýs vyrostl, kvetl a uzrál
pod širým stropem nezištných snů,
v nichž necinká zlato a k lupu se neřadí cifry:
svobodný člověk kráčí tu za čestnou prací
po půdě zkypřené pro setbu budoucnosti,
pro nové občanské ctnosti.

(Červen 1914)

Budoucí lidé

Miluji všechny věci, jejichž vztahy jsou prosté,
miluji také lidi takové nejvíce.
Jsou čistí a líbezní, i když vidím je po sté,
jsou z pralátky a chutnají jak zralé bukvice.

Jistotu má u nich člověk a bezpečen je s nimi,
jak v sednici venkovana, jenž zůstal zdráv jak rež.
Netvoří kaleidoskopu se střípky barevnými,
jenž po každém otočení dá jiné hvězdice lež.
Všechno je u nich pevné, jsou jako strom, jenž zrozen
byl zemí a sluncem a zůstal taký, jak byl.
Jich zločin je lov krahujcův, jich dobrý skutek je hrozen;
všechno jest u nich řád, jenž zemi vyslovil.

Jejich je budoucnost.
Jak vypráhlé drny na dešť, svět čeká na jejich ctnost.
Nebudou-li všichni stejně modrých očí,
stejná upřímnost bude přec v jejich pohledu.
Nejmilejší jim bude pobyt na úbočí
a v míru se vším.

Láskou syna i otce bude jich poměr k přírodě,
nebudou jejími povýšenými vrahy.
Úctou k svobodě bude jich k bližnímu poměr,
nebudou hlásati člověka s člověkem boj.

Život je drahé víno, jež chce býti pomalu pito
a předem pokousáno, nežli se spolkne —
řeknou si jdouce do práce anebo k tanci,
nenávidějíce lichvu a ziskuchtivost.

Jak děti, jež na bobku u potoka sedí
a hrsti krůpějí s dlaně na dlaň sypou,
tak milovat budou život,
starší bratři živočichů a rostlin,
věrní synové země.

Přestanou hromaditi a počnou skutečně žíti,
pro zlatou minci nezradí lučního kvítí,
vedeni střelkou svědomí
svobodným stejně jako mužným půjdou krokem.
Pokojný zákon vyplyne z jejich snažení,
nebudou otroky hysterického bažení,
potokem smíchem se zasmějí
plemeni hltavému.

Žonglérům v cirku upřímně zatleskají,
žonglérům s pojmy a city opatrně se vyhnou
jak moru a malomocenství,
z dálky již volajíce:

Hypochondři, imperialisté, estéti, kněží,
lichváři, spekulanti, žraloci,
nechte si pro sebe na mozku mouchy,
nechte si pro sebe zkažený žaludek,
prohnanost, perverse, mystiku!
Vari nám s cesty! V slunci nám stojíte!
Pro všechno na světě, proč nás tak nudíte,
žrouti a tatrmani?
Jediné kvetoucí třešně nelze vám uhasiti.
Jediné slzy usušiti vdově.
Jak moudrá jsou vedle vás dětská žvatlání,
stařenek pověra, žen koketní smíchy!
Hrom udeř do vaší psychy!

Podaná ruka

Podaná ruka mimojdoucímu,
který se ohlížel po ní,
jest u cesty smutné, u cesty dlouhé
květ, který voní.

Podaná ruka, zcela prosté gesto,
jež čekáním vděčnosti nemaří času,
je ptačí píseň v náhlé samotě,
když zastesklo se po živém hlasu.

Podaná ruka, větévka tenká,
kterou jsi nabídl tonoucí včele,
pomáhá kovat železný řetěz,
v němž živé živému věrno je cele.

Podaná ruka kterékoli věci,
k světlu se deroucí vedle tebe,
svěžejším činí stromů stín,
teplejším hvězdnaté nebe.

Nesmírná útěcha line se z věnce,
jejž tvoříš, přispěl-lis, přispěti moha.
Podaná ruka na kterémkoli místě
pravého tvoří boha.

Stavba vodovodu

Očadlá bohyně s ovětralou tváří,
s vypráhlým věčně hrdlem, se železnými stehny,
s rukama černýma a s hlasem staré běhny,
ve zracích pánovitých krvavou majíc záři,
divoce rozkřikla se v našem údolí,
až v dáli rozsévač ji slyšel na poli.

Tu práce ohromná, urputná, drsná a dravá
rachoty, ranami, ropoty, ryky a rázy
rozehřměla se náhle a v země ňadra zdravá
vrazila rudý prapor na žerdi plné sazí.

Ach, běda přemoženým!
Nad jara znameními, vpolíbenými jemně
na břehy řeky, luka, lesní stráně a žleby,
vášnivě zatřepotal se. Tu prchala z děr země,
děsivě rozrážené geometrickými hřeby,
zvířata sotva procitlá, ptáci oklikou míjeli,
a zeleň brutálně napadená se udiveně chvěla.

Ach, běda přemoženým!
A staré buky a duby, nežli se rozešuměly,
sraženy zaryly s rachotem rozvětvená svá čela
v zdrásanou, rozrytou půdu. A tiché kdys, lahodné cesty
pukaly otřásajíce se pod balvany a gesty
hnědého davu cizinců, jež vlaky sem lhostejně vrhly
odkudsi z podivných dálek, by do dědin zbojnicky vtrhli,
kde vůně dýchají
a mír.

Osmahlí, při práci polonazí a v krčmách fantastičtí,
až na nůž ukrutní ve vzteku a při táhlých písních tak lidští,
jazyky všemi mluvíce
a všechno znásilňujíce,
žoldáci války velebné, inženýrské a plodné,
daleko od macešské půdy své rodné,
vrhli se do bitvy s údolím a jeho valy,
ničeho nešetříce cesty rozbili a vrchy provrtali,
ve vřavě, řinkotu, řehotu
žerouce robotu.

Železa kobrtavá rhapsodie
jak blasfemie
řinčela s nimi
a zelenými
útoky svými
se strání odpovídal jí jarně rozmáchlý kraj,
střeha svůj taj.

Kladiva, špičáky, páky poskakovaly,
cval koní okutých s jiskrami pod kopyty,
kovy a kameny kovovou kaskádou tepaly,
černými zrcadly zelené pohlcujíce kmity.
Sekyry bily a pily skřípěly,
hltavě hlodajíce na patách lesů,
řetězy úpěly
v rytmické údery děsu.

Umřelo ticho po kilometrech v našem údolí,
řev dynamitu slýchali lidé na poli.

A mřely louky u řeky zdupány, zaneseny,
s hnědými děcky hnědé hospodařily ženy
na jejich smutku, ženy z baráků
a lidé z kantin, jež v soumraku
koulely žhavýma očima, hulákaly
a písně podivné lkaly.

Vrchům se z boků řinula hlína čerstvých ran,
kamenné cáry z těla jim trhali divoce;
zvlčilé náspy rostly, balvan se stavěl na balvan,
v klín řece padalo těžké, hřmotící ovoce,
se strání padalo, pršelo, řítilo se
neočekávanou úrodou,
nedbajíc květů, ni trav koupajících se v rose,
ni vln, jež bublavě jdou,
nedbajíc keřů, a stromům,
podobno hromům,
smrtelné zasazovalo rány,
jež rozedrány
zely a krvácely.

Na pomoc svalům a kovu
les mrtvého dřeva se vypravil,
podroben přísnému slovu
podpíral, spojoval, nesl, kryl
prkny a fošnami, koly, latěmi, trámy,
bohaté bohyni budoval provisorní chrámy,
a mrtvé věci odpravit živé pomáhaly
a pronikly skály.

Železa, dřeva a kamene symfonie krutá
tak rostla řízená řevy a kletbami,
zatím co venkovská země vyhrůžně vzdutá
připravovala se v zápas novými setbami.
Nad pokosené kmeny a vyvrácené kořeny,
nad vyhlodané cesty, nad ohňů plameny
vzrůstala šílená píseň snad až k nebesům,
kde zlatý bůh se usmíval nerovným soupeřům.

Již příkop hluboký vpřed i vzad vinul se z údolí
nahoru, dolů, přes kopec, pod silnice a do polí.

A v nádražích vagony chrlily již
rour železných černou a dunící tíž.
Sedlákům s potahy propité znova plníce měšce,
housenky černé po cestách se rozlézaly těžce,
na lukách řadily se
housenky černé a lysé
a zkoušeny, rozváženy, spouštěny,
spojovány a pohřbeny
pak v příkopy, beton a tunely
zmizely.

Nesmírný, černý a dutý had
pod naši půdu plnou vnad
byl zaklet,
had pukající,
se mstící
pod naši půdu byl zaklet. —

Tak po léta
vznešená, krásná, sprostá, prokletá,
dávajíc život, dávajíc smrt
po boku tvora, jenž bůh jest i krt,
zpívajíc písně, nadávky říhajíc,
do set a tisíců všeho čítajíc
ohromná práce pod rudým praporem
byla tu domovem.
Jak pán si počínala v našem údolí,
jak vítěz připadala lidem na poli.

Zprzněná půda nelenila však,
u zeleného stál zelený mrak
potopou hroze zelenou.

A sotva místo některé opustil cizinec,
jak rozsévačem vystřídaný opustil je žnec,
a silou nesmírnou, silou spojenou
kraj celý se vrhl na ně se všemi živly
a se všech stran,
vteřiny s milostným úsměvem na souhlas kývly,
a zacelovači ran
dali se do díla.

Od hotového tunelu se odplížily stroje,
malinký průhled za sebou zanechavše,
hynuly vetřelců lomozy a řidly vášnivé roje,
neb zápas končil, a na vše,
co počítající zanechal tvůrce a vrah,
kraj mrhající ruku svou vztáh’.

U vrchu prohlodaného nová vyrostla stráň
z kamene holého, plného hran a hrotů,
z kamene bledého jak mrtvá, studená skráň,
a navršenou svou hmotu
ve žlebu bujném jak přízrak přísně přímila,
jako by ani z domácí půdy nebyla.

Však lesů ševely širé šelestily šerem,
šuměly, šepotaly poznámky ironické,
a koruny se rozpínaly uvolněným směrem
nad dílo zpupnosti lidské.

Sluncem a lijáky, větrem a mrazem
a semeny
započal útok, a na jaře rázem
jak plameny
vytryskla zeleň nad kámen
jenž rozleptán a omámen
byl mechem již.

Tiše a pomalu kamenný přízrak byl pohlcen,
se zvěří vracející se vrátil se zelený sen.

Děj podobný neustále se všude děl,
kde urovnanou půdu opustil nepřítel.

Na zaschlé rány, nové hráze, cesty zcelené
padaly květy, padala semena, padal svatý list,
v ústraních znova ožilo ticho zelené,
do nových skulin drobný živočich se vracel jist.

Očadlá, robustní bohyně s gigantickými sny
a s mravy zestárlé pouliční holky,
kams jinam dávno se vrhla vykřiknout v jarní dny,
jimiž se oráč ubírá za pokojnými volky.

Od lučin znova osetých dole v údolí
odešel dobrý hospodář nahoru do polí.

Jen tu a tam drobné stavby a ploché ventily
cos o minulém zápasu ještě pravily
a prostě vypravují dosud —:
že Města marnivý osud
tu pod naše lesy a lada
černého zaklel hada
a jeho útrobami posílá vodu
smutnému rodu
svých zajatců…

Jarní neděle

Pod kaštany
prosívajícími veliké hrachy slunce,
které nemohou dopadnouti, poskakující s předmětu na předmět,
míče odrážené nejrůznějšími věcmi,
pod kaštany,
hustý, visutý ostrov tvořícími v hostinské zahradě,
kypí jarní neděle v letní restauraci.

S tebou budu dnes, krásný povyku barev a zvuků,
po dnech večerů dlouhých, samoty, ledového ticha!
S tebou budu dnes, dave, kaleisdoskope, hluku,
s celým trupem svým, se všemi smysly, s funkcemi srdce i břicha!

Vlají
bílé ubrusy a světlé toalety,
dmou se tenké látky, zelené, červené, modré, žluté,
jedna šeříková,
proplétají se, vaří se, stříkají
v parodistickém turnaji,
hoří na šedi, žehnou na hnědi šatů mužských.

Květen společenský rozkvétá tu jak záhon,
tváře, zardělé skvrny, telefonují na všechny strany.
Pudy, energie, jež si vesele vyšly na hon,
táboří tu jak vojsko pod zelenými stany.

Vřískají
hlásky dětí a koketních slečinek,
volají
basy, tenory mužů, alty, soprány žen,
zvoní, piští, klokotají dívčí smíchy,
jako lesní potoky zurčí hovor a štěbot.

Všechny schopnosti sterých hrdel, co dovedou, ukazují,
ale — prožíhanou výkřiky, které ulétají,
na protější stráni usedajíce v hnízdech —
ryčnou symfonii jako řeku snují
se skleněným doprovodem naspodu,
s porculánovými hlasy talířů,
s kovovými cinkoty nožů a vidliček,
se šustotem podšvů, jež, docela dole, trou se o písek,

Jarní radost, jež stáhla se sem, do této vzdušné klece,
jako hříbě řičí a mladá jest jako jitro:
v kraji s nebe sesula se na hlavy naše a plece,
s vanem alejí lesních vnikla nám až v nitro.

Steré hlavy
tančí jakýsi kvapík, dotýkajíce se jedny druhých,
steré paže
houpají se, veslují dole i nahoře,
potkávají se, křižují, unikají si,
steré trupy a nohy
stále klátí se, vlní, hemží,
k sobě tisknou se, světlé k temnějším a naopak,
přes židle a stolky slévajíce se v pestré jezero.
Časem proudění zvláštní si razí cestu jimi,
číšník s podnosem plným kličkuje davem,
zastavuje se, rozdává rozmáchle,
nebo bílá, vlající slečna běží se sklenicí vody —

tanec, tanec je všechno,
tančí nejvýše kytice, klobouky, ruce,
tanec, tanec je všechno —
až tu znenadání a prudce
tančí pro všechny pohledy jen jedna věc: ňadra,
v prolamované halence hopkují zahradou
jedna mladá, špičatá ňadra —

Tanec barev, zvuků, pohybů, všechno je tanec všech se vším,
jarní, prchavé semknutí lidí, mnoha, dychtivých všeho.
Se zelenými plachtami, jako vzducholoď, celá zahrada se vším
tančí, kdesi vysoko myslím, tanec opilého.

S tebou, tanci a dave!
S tebou, hode, svátku, královský dne!
S vámi budu dnes v této zahradě veliké jako svět,
neboť nestojím právě o klid k práci,
ani o samotu, z které se dobývá zlato.
Nechci nic dneska dobývati, věděti, že jsem „někdo“.
S vámi budu až do šera, do posledního vlaku,
a pak hleděti budu laskavě za páry mizejícími v houští.
S tebou, demokracie krotká a radující se,
kteréž věru dnes nenapadá sežrati mne,
s tebou odpočinouti chci si od sebe samého.

Máme slunce, svobodu, vzduch zde,
upomínku na vonný kraj, kterým jsme prošli,
prostou radost, nemající vedlejších úmyslů.
Chceme býti veselí, sytí, přirození jako květnový den.

Pročež také pečeně sem a uzeniny! Piva, vína, limonády!
Saláty sem, sýry, dorty a likéry!
Naše čelisti se již nemohou dočkati zdravé práce,
jazyk laskominy má a hrdlo prahne.

Číšníku! Občane! Bratře!
Na tvé zdraví piji, dave, kaleidoskope, hluku!

Ztotožňuji se s vámi a nechci nic věděti o domýšlivosti básníků.
Na tvé zdraví piji, krásný povyku barev a zvuků,
na tvé zdraví, květnový dne, zahrado hostinská,
na tvé zdraví, světe, jenž tančíš!

Jdou hodiny

Jdou hodiny husím pochodem
po sedlém mléku silnice,
s tou nekonečnou serpentinou
za obzor odcházejíce.

Jdou hodiny husím pochodem
tu moudře a tu bláznivě
a, dostanou-li náhle hlad,
v stádu se pasou na nivě.

A žízeň-li některá dostane,
u řeky dlouze se napájí.
Modř nebes by se v nich zrcadlila,
své oči vzhůru zdvíhají.

Jdou hodiny husím pochodem
a někdy se přes cestu nastavějí,
poněvadž věci závažné v nich
a kolem nich se dějí.

Stojí a s hlavou sklopenou
nehybně naslouchají;
na velikém ciferníku
pevnými čísly se zdají.

Jindy však vezmou se za ruce
jak děvčata kolo tančící:
jsou jako prapory v slunný den,
jak šelmy jsou při rudém měsíci…

Jdou hodiny husím pochodem
přes hory, přes města, přes lesy.
Veliký tanec jich aspoň jeden
spatřiti přejme si!

Panychida
Za Jaroslava Vrchlického

Pomona, bohyně s ňadry brunátnými
s hnědými stehny tvrdými jako pilíře,
klín naplněný vůněmi ovocnými
rozevírala právě. A hojné k nevíře,
zardělé proudy jablek, hrušek, sliv
stékaly po sehnutých větvích do zahrad a niv
révové těžké hrozny k prasknutí nabobtnaly,
již v stráních slunečných sládnouce bezbožně,
a plody, plody, plody ženám vstříc se smály,
pro vína, mošty, pálenky oslnivě zrály,
a snědá děcka přejídala se jimi nemožně.

I v lesích toho převlhkého léta,
kde bláznivé zeleně se tísnily divoce,
jak předzpěv k hudbě barev, jimiž podzim zkvétá,
rudé a černé pršelo v houštinách ovoce.

Ve stínech houby šupinaté, chlupaté i lysé
vzrůstaly velce ve tvarech i barvách lákavých,
a když jsi mechem tiše šel, v němž nohy bořily se,
ze skrýší lesních zvoníval hedonistický smích.
To jistě dryada s kozonohem měla
tu cosi velmi smělého, an jí tiskl prs,
docela malounko snad se při tom rděla,
to od jeřabin ovšem, jichž ve vlasech měla trs,
ve vlasech dlouhých, tmavých zelenavě,
jež s čupřinami faunovými mísily se hravě.

Tak pozdní léto královsky plody mrhalo,
byl září bohatý a země byla bujná,
pohanství přírody ti v údech i v srdci zpívalo,
v samotách božstva měla dostaveníčka rujná.

Tu jednou v tichý podvečer šťavnaté hojnosti té
van podivný náhle rozčeřil nivy, lesy, vody.
strom plody těžký zachvěl se, šuměly trávy skryté,
van volný, nyvý vanul v dál, kolébaly se plody.

„Umírá básník“, šuměl van a vážně vanul světem.
„Umírá pohan“, odpovídaly duby a buky.
„Umírá básník“, opakovala tráva s posledním květem.
„Umírá pohan“, odpovídaly tajemné lesní zvuky.
A všechna bujná božstva lesů, vod a strání
z pňů, houštin, vodních hlubin vyšla v temnou noc,
snad pud je vyvedl, snad země zachvívání,
a „Umřel básník“, šeptala si dlouho přes půlnoc.

Pak náhle tóny zazněly, a všechno zachvělo se,
píšťaly píseň opojná pílila plnou zemí,
ozvěna třásla zrny rév a třásla se i v rose,
jen bozi všichni a bohyně stanuli zbožně němi.

Tu píseň starou, prastarou, velikou, svatou, ryzí,
nad jižní víno nejlepší jež lahodná jest a vášnivá,
v níž celá země živoucí rozkoš lásky sklízí
a říjí organismů všech se velebně zachvívá,
tu píseň drsnou jako v říjnu ržání jelenovo
a něžnou jako lidská báseň na ňadra milenky,
tu píseň tráva zná i ty, houkající sovo,
tu píseň faun zná, nymfa zná i modro pomněnky,
tu píseň míz a krví zná také člověk sám,
pokud ho neobelstil blasfemický chrám.

A to, že božstva zmlkla, oddána horkým snům,
to bylo tím, že sám Veliký Pan,
jejž probudil ten divný, nyvý van,
přiložil píšťalu ke kosmatým svým rtům.

A píseň zněla ke chvále básníka a pohana,
ke chvále země rodící plody ruměné
a zněla dlouho do noci, zněla pak až do rána,
ke chvále vášně milostné v skalách, skrýši zelené,
a jeden veliký, žárný zpěv se perlil nocí tou jen
ke chvále sladkých prsů božských i lidských žen.

Tu sténala ňadra dryady pod dlaní kozonoha,
a mezi plavé nohy se hnědá drala noha.
Za básníka pohanského v milostném nočním klidu
slavila božstva země ohnivou panychidu.

Veliký Pan jim k tomu svou nejlepší píseň pěl,
a východ i západ, jih i sever ke chvále básníka zněl.

V tu dobu pak zlíbala mrtvého básníka hlavu
bohyně bohyň, Venus, a vzala jeho slávu
mezi svá ňadra, rozkošná nad pomyšlení,
a nesla ji přímo na Olymp, kde smrti již není.

(1912)

Chvála selky

V květnovém slunci kraj, hle, horoucně kyne,
v mámivé roucho svatební stroje se o překot,
na čelo věnce si z písní i květů vine,

ve smaragdový závoj si halí ňader svod,
skulinou každou vůni syrovou dýše
a šeptem sám si stříbrný šelestí doprovod.

Tak zřím jej zvlněný, světlý s vyhřáté výše
na kraji lesa; smyslný, jistý, nevinný
jak nápoj zelený kypí z obrovské číše.

Vlnami kučeravými skrývá hlubiny,
plochami pravoúhlými vesele svítí
a jako koráby na vlnách kolébá dědiny.

Smysly mi probouzí, na tváři ruměnec nítí.
Zrakem a chřípím jej chválím. Písní venkova
opájím se a na věky chtěl bych se zpíti.

Tu jasné iluse rostou vonného domova
a lidí ztepilých, sladkých, vidiny silné
se náhle rodí z úsměvu, pohybu, ze slova,

jež cestou potkávám, shůry v lučiny sdílné,
v uličky tiché kráčeje… Zeleň mám v oku,
med v ústech a srdci, v uchu včely pilné,
představa má se podobá říčnímu toku.

* * *

Jsi krásná? Nevím.
Jsi mladá, silná a ztepilá.
Pohledem děvím
rci, kolik srdcí jsi ranila,
pohledem orlice, pohledem holubice,
blesků je v něm a sladkostí na tisíce,
a otvíráš jej široce,
ať modrý je, černý či hnědý,
zrá sladkohořké v něm ovoce,
do dálek plují v něm ledy.

Máš ňadra malá, pevná, vzdorná
a celičká jsi nepokorná
jak z oceli.
Tvá chůze, lodice plachetní,
tvé tělo, březová haluz, jež sní
o ději v pupenech.
Tvé studánkové veselí
jde královsky a prostince;
sníš jistě v černé hodince
o darovaných ti úsměvech.

Nejvíce však se ti obdivuji,
když horké chleby neseš od pekaře,
zatím co bílá oblaka blankytem plují,
a tobě mákem žhnou tváře.
A zastavíš se odpočívajíc
planoucí, vzpřímena,
pod šátek odsuneš pramen kštic
a zvrátíš ramena.
Nějaká slova tvá zvoní.
A pecen voní.

* * *

Jsi krásná? Zdá se mi, věru;
snědého hospodáře jsi žena,
v kolébce plavou máš dceru.
Jak broskev pevná jsi a ojíněna
a chutnáš také tak,
když muže ovineš jako svlak.

Ale ta práce, ach, práce tvoje!
Chod různotvárný sladkého stroje!
To štěstí pro tvé tělo i mysl,
to požehnání dvorce!
Jak voní ti krásně a horce
prudká a ožehlá ramena,
a symbolický kyvu jich smysl,
co vše tu znamená!
Ty vzácné páky jsou lásky plny,
ty páky budoucnosti,
a ňader tvých pružné vlny
v milostné souvislosti
jim hudou doprovod.
Od svítání až po večerní muže objetí,
kdy v důlek na lokti snad pocel zaletí,
jaký to den a vznešený chod!
A jaké v něm sladké myšlenky,
když dítě balíš do plenky!

A nad polem staneš-li, nad lučinou
s nástrojem prostým v ruce,
jak hroudy jsi nejkrásnější květ
a svítíš tu prudce.
Slunce tě jalo zlatou pavučinou,
a oči rukou si cloníc,
do dálky hledíš na ten váš svět
přes kříže starých zvonic.
Tvá modrá sukně, pestrý šátek, košile režná,
tvrdá tvá lýtka nahá:
dne všedního jsi veliká kněžna,
po níž i vítr žádostivě sahá.

Ale dni jsou, kdy zpíváš
a za děvčátko se míváš.
V zahradě jak malá pěnice
den zpíváš celý
uprostřed zeleniny, u hlavy včely,
veselá světice.
A dni jsou, kdy tančíš se štíhlými muži
a horkou rosu máš na brunátné kůži.
Tak slunce před západem vdechuje květina,
tak světlo před večerem stravuje hodina,
jak ty teď své mládí.
Však lichocení žhavá tě nezmatou,
jsi dítěte šťastnou zajatou
a jeho otce pohledem líbáš kradí.

* * *

Jsi krásná? Ano.
Jsi stále silná, pevná, ztepilá.
Všechno ti bylo dáno,
vše v sobě jsi spojila.
A muž tvůj, čeleď, dobytek váš v stáji
i půda veškera šepce,
když mimo kráčíš křepce:
Hle, žena!
A oblaka na tě se usmívají:
Gratia plena!

Ach, píseň klíčů tvých slyším jak vyzvánění,
když se svátostí jde kněz,
Jdu do komory za tebou v snění,
kde vonívá ovoce, byliny sušené,
koření, sýr a uzené
a na jaře pod okny bez.
V tvých rukou veliká bílá vejce
jak šperky jsou,
a všechna jsi podobna čarodějce,
když s jitřní fanfárou
drůbeži, která vděčně krákoře,
své hnědé zrní sypeš na dvoře.

V tvých rukou každá věc má zvláštní jas,
a hřeben nejkrásnější,
když dětem češeš plavý vlas
a pro nejmenší, nejmilejší
mazlivá slova máš
a jako Madona se na ně usmíváš.
A když jdeš na slovo boží
tak naškrobená, šustící,
vážná a přece tančící,
a hrdě ruce tvé na modlitby se složí,
jdeš po návsi jak královna.
V kostele modlíš se po zvyku,
však někdo jsi, kdo s bohem se porovná
bez velkých cavyků.
Víš, kdyby teď Spasitel před tebou stál,
že na děti by se pozeptal
a na muže a na polnosti
a pak by jen prostě požehnal
ty vaše prosté ctnosti.

* * *

Ještě jsi krásná,
třebaže k zemi již trochu se kloníš.
Očka máš jasná
a památkami voníš.
Ještě i malé růže rdí se ti v obličeji svrasklém.
Obrázky vnoučat máš za sklem.

Ještě jsi krásná, třebaže stříbrné vlasy
zpod šátku ti svítí.
Ještě si znalecky prohlížíš úrodu, klasy.
Ti nejmenší nosí ti kytice kvítí.
Pro každého něco máš z dubové truhlice,
pro vnoučata nejvíce;
vždy jablek posledních u tebe najdou vděk,
pod svatým obrázkem věneček.

A krok máš pevný dosud.
Jsi křepká a čilá, tak veselá,
bys ještě písničku prostou si zapěla
dojemným hlasem.
Tvůj za obzor odchází osud
jak na moři bárka zcela malá,
když pohoda stálá
a vzduch je naplněn jasem.
Tvé dni jak bílá plachta mizejí
s malinkou nadějí —
tak tedy sbohem!

Květ země jsi šťastný a líbezný byla,
méně jsi snila než moudře žila
pokojným slohem.
Ze země vykvetlas, se zemí rostlas a v ni se vrátíš,
větříkem zkosena jednoho dne
tiše se ztratíš.

Sbohem, můj sne!

* * *

V květnovém slunci kraj, hle, horoucně plane,
jak nápoj stálý a ohnivý. Z jeho hlubiny
výtečných věcí vůně vášnivá vane.

Ji piji dlouhými doušky po celé hodiny,
po celé dny své tiché. A prosycený
tím pachem jejím složitým s ním své vidiny.

Sním přímé a hrdé muže, věrné ženy,
s ním život požehnaný, práci radostnou
pod rozložitými lipami, kaštany, kleny.

Je země příliš krásná krásou prostou, ctnou
v zátokách klidných, kde Města nerostou dýmy,
a všude nad střechami zeleně se pnou,

než abych ilusemi ji neplnil svými,
tou slávou čistých gest a ctností prastarých,
jež hasne zatlačována mocnostmi zlými,

otrokům zlata bývá pro frivolní smích
a ještě daleko kdesi zneuznána
snad zkvétá, rody nesouc na ramenech svých.

Tak také tebe sním, ženo venkovana,
silného rodu matko, květe pohody,
sílo, jež nejsi, jak v Městě ta, toliko předstírána.

Tu kolem, zdá se mi, voní předčasné jahody.

Dub

Vidím strom a sebe v něm,
jako z podpalubí hledím okny jeho
na proud času;
věcí pevně utkaným snem
po hladině proudu zeleného
uplýváme v jasu.

Vidím dřevo jeho jak ramena sedláků
tvrdé, hnědé:
pěsti vedra a mrazu, větru a lijáků
ukovaly je, a lišejníky šedé
ověnčily mu kůru vrásčitou,
rodíce a množíce se pod jeho záštitou.
Země skládala je z nejlepších svých látek
jako veliký venkovský svátek,
když tak z keříku žvatlajícího dětsky
rostlo v košaté stromisko mužně šumící,
rozpřáhlo své paže jako atlét řecký,
na nich vztyčujíc korunu kučeravou a hostící
život ptáků a hmyzu.

Vidím snědé dřevo jeho, ztratilo už mízu,
hoblík stolařův odskakuje od něho jak od zvonoviny,
ale vidím křesla s hradními slečnami,
toly s trnožem, s číšemi medoviny,
v selských jizbách legátky s dlouhými nohami,
s vyřezávanými srdci,
vidím trámy a fošny, svět možno na ně vrci,
v krbech polena a dobrý jejich plamen,
koly ve vodách měnící se v kámen —
zatím co tu datel do kůry buší, mláďata v hnízdě piští,
bzučí hmyzy, květům dávají savé pocely,
míza vystupuje v nejvyšší ševely,
zatím co tu dětská ručka snad po žaludech se vzpíná,
plyne život, strom a já a svět, a každá chvíle příští
táž jest a přece jiná.

A již dřeva nevidím, vidím děj, jenž vzrůstá,
nahoře a dole se líbají tisícerá ústa,
aby uprostřed dubové tělo
žilo a rostlo a mohutnělo.

Vidím nahoře korunu jeho a každý zvláště lupen
napadený, beroucí a rozdávající pokojně,
čím jest na větvi a čím jest neseskupen,
dění věčného účastný přehojně.
Vánku každému něco dá a vezme od každého,
s dechem světů dech se mísí jeho,
z jihu sladkost má, ze severu tvrdost,
a přec prostý jest jako dětská hračka,
vystříhaná panenka z papíru, zelená značka,
a přece chybí mu hrdost.

Vidím tajemnou chemii v jeho koruně.
A již koruny nevidím, vidím děj, jenž plyne.
U nás na dvoře suší jeho listí, na stlaní, a do vůně
celý stápějí dům, do vůně, z které se line
les a slunce, deště, větry,
u nás dýchají nesmírné kilometry.

Vidím dole kořání jeho, pronikající hlinou,
hledající a horlivé.
Ach, jak drží jej! Ach, jak jej pojí s domovinou,
koloběhu mízy napomáhajíc žíznivé!

Vidím tajemnou proměnu látek v jeho kořání,
a již kořání nevidím, vidím děj, jenž míjí,
síly křižující se širé ve tkáni,
krajku života, symfonii.

Vidím strom a život, sedě v jejich nitru,
smysly mé se podobají letnímu jitru.

Zpěv zimní

Ty ploty, několik chalup a holých stromků
a vzadu na stráni koruny stejné holosti
na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh,
ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku
ti vrabci, strnadi, kosi, plní starostí,
toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih.

S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme,
jakmile modré záclony jsme odhrnuli, a jich kytice,
s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan
od něho se odloučíme, jen když se ženou, s dítětem dlíme,
anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice,
cizí i známé jak pařížský bulvár a cesta karavan.

Nesmíme však zapomenouti na dráty elektrické!
Na devaterou linku naší oblohy,
jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru či v dol!
I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské,
jež raduje se tu ze své krásné polohy
a těší se, ach, tak se těší na první jarní stvol!

Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí,
poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny,
toť kousek jen pravdy: i pevně jsme sepjati s ní
jak ona s Moravou a Morava ve svazku mizí
s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny,
jež u nebe zcela jistě jako chorál zní.

Hlad, touha a láska, vítr a luční květy
tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice,
jak silné věci nás pojí se vším a se všemi
Verhaeren, Dostojevský, Rabindranath Takúr a F. T. Marinetti
právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice,
jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi.

Zde, v této uličce úzké…

Zde, v této uličce úzké, nejstarší z dědiny,
kde rozpadávají se ploty, domky i rodiny,
kde silné záclony brání jen, abychom nezřeli si
navzájem do postelí, v skříně a mísy
a sobě tváří v tvář neujídali ze skývy vezdejší,
kde cosi každého z nás se všemi druhými chodí,
zvuk hlasu, spád kroků, pach oběda i věci nepatrnější,
ve vzduchu hustém jak lepidlo, v němž všechno ke všemu lne —

jak cizímu vystěhovalci v podpalubí lodi
zde, v této uličce úzké mi nemine dne,
abych se neviditelnými prsty, mnoha, necítil připoutáván
cizinec k cizincům jak bratr k bratřím, jichž dlouho nespatřil,
abych se necítil, ode všech dostávaje, všem dáván
a docela malým, jedním z mnoha,
jako bych lupenem v kroužícím listí byl,
jako by proti vůli mi vedena byla noha
a ruka, ústa, srdce, myšlenky
i rachotem fůry vezoucí jedle i blekotem stařenky —

zde, v této uličce úzké, kterou miluji,
poněvadž se tak houpá jak bárka mezi vlnami vrchů,
k čupřinám jejich měňavým nahoru pohlížejíc,
poněvadž na světlo každého rána i já s ní vypluji,
ať zimou umlká, ať hlaholí v slunci se hřejíc,
hltaje se vším, co zde jest, jasů i dešťů sprchu,
a poněvadž tedy v ní jsem, a ona ve mně —
zde, v této uličce úzké, v skrčeném koutku země,
kde, náhodou zahnán sem byv, již vše a každého znám,
jsou chvíle přece tak zvláštní, hrozny sladké a ukradené,
do nichž se zakousnu náhle, potmě a sám.

Za nocí, jejichž poklop nesmírně vydut se klene
a krásně vybroušený na fasetách svých hoří,
zatím co ulička dole již spí jako nemluvně,
cos promluví náhle šeptem, hlas, který se koří,
aniž vím, ve mně-li jest anebo vně,
aniž vím, která slova ve které praví řeči,

tu, stoje kdes venku, ano, má ulička je to přece,
ale teď všechny věci tu na kolenou klečí,
docela jiné, neznámé, vor zbožný na širé řece,
já na něm uzel z houžve, ale myslím, a plyneme, plyneme,
a nechápali bychom, kdybys řek’: zhyneme!,
krev hroznu sladkého z ústních koutků mi vytéká
a krev mou vlastní zatlačuje a zpíjí,
zní mezi zemí a poklopem hudba odvěká,
mé tělo odpočívá jak po vášnivé říji,

nesmírně vděčen jsem za všechno, mokvavou půdu líbám
pod svými koleny,
pro bílý květ se shýbám
v proud zelený…

A teď zde opět je úzká ulička naše,
nikoli, fantom jen, jenž se jí podobá,
tajemnou končinou plížím se plaše
cizinec, podivná osoba:
kolem je všecko z temného sametu,
a já jsem jak naplněn tajemstvím záletů.

A teď jsem jak plavčík, jenž na lodi, nahoře v koši,
uprostřed moře, v noci, myslí si, jak je to divné,
že zde jest a nikoli na pevnině, v krčmě, kde hoši
s holkami sedí, popíjejí a v karty hrají —

ale já nejsem plavčík, básník jsem — a jak je to divné! —
zbloudil jsem, vrchy mne přikryly, lesy mne uspávají! —
aniž z nich cesty hledám, spokojen
a trochu zmaten jen,
že zde jsem, zde právě —

(jako by mandelince nebo kovaříku
napadla směšná věc, proč žije v trávě
a nikoli v museu za sklem a na špendlíku) —

Chodím po takové noci se světélkem v líci,
a každému zvláště ze všech těch lidí,
jež potkávám, jež okna má míjeti vidí,
chce se mi na potkání cosi hezkého říci,
i krvi otrávené, míšencům bez ctnosti a vnady —
dokud si nevzpomenu, že mně jen to náleží, mně zcela a bez výhrady.

Ledy v dubnu

Ve žlebech, ve zmolinách, kam slunce vejíti může
jen po dlouhém klepání,
host vzácný, vzbuzující však veliké rozpaky,
poněvadž do všech koutů zvědavě nahlíží —
ve žlebech, ve zmolinách v dubnu kalnými, chladnými hledy
nad křehkým bubláním svítí zapomenuté ledy.

Rytířské zpěvy ptáků
již se stromu na strom věsí útlé své věnce,
vzduch na volných místech vane jak mladé víno,
podlésky dětinsky se dívají docela blízko,
a půda se vzdouvá kolem jak mateřský život.
Ze šera, z hlubin mrazivě dýchajíce
jen ledy ty lesknou se jak zhasnuté svíce
mdlé, cizí.

To starci jsou, sedící na lavičce u dětských her a tanců,
nad hrobem starci, kteří musejí odejíti.
To místa jsou oprysklá na zdi zlacené sluncem.
To skvrny jsou olejné pod strojem,
jenž požírá hodiny práce.

A kusy jsou to mého vlastního mozku,
které mne zmrazí, mně odtáhnou ruce,
když srdce má tisíc chutí cos provésti prudce.

Sloky mých dní

Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni
a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní,
chci světlou a vzdušnou dílnu.
Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy obnošené,
vzezření zasvěcenců a masky povznešené,
chci prostý, občanský šat.
Ve staré železo hodil jsem devocionalie,
do ruky vzal jsem nástroj těžkého métier,
z prostého kovu tepu závažné věci,
někdy i zbraň.

Sedím a tepu, a zvoní mi lesklé nástroje,
jako by vojáci na koni cválali do boje,
to někdy — a častěji, jako by hudba šla:
prostou a veselou píseň vpřed stále posunuje,
dům a dům dělá místo, zástup se přidružuje,
tu zdvihne kapelník hůl, nastane ticho,
všechno se zastaví, někteří klobouky smeknou,
pohledy zvážnějí, šedivé fasády změknou,
ráz! hlubokými tóny
počíná hymna.

Sedím a tepu, a mimo okna má plyne
po každé vteřině vlídné a pohostinné
nějaký docela prostý zjev:
housata uštipující trávu před plotem,
fůra, jež dlouhé kmeny veze s rachotem,
holčice nesoucí chleby;
života jednoduchého střídavé nárazy
způsobem nevzrušujícím pokojné obrazy
kladou mi na skla jasná
a zas mi je berou.

A třetí děj, to je přístav mých vidin a snění,
jež připlouvají a odjíždějí po proudu bdění
jak plachetní bárky a lodi:
míjejí jedny jak větřík, jenž křídla náhle složí,
z jiných se vylodí u mne hromada zboží,
ovoce, surovin;
své bledé ruce široce majíc roztažené,
obloha poněkud severní nad tím se klene,
hry racků házejí po ní
veselé věnce.

A tu si vzpomenu někdy, let kolik je tomu již,
co jsem byl také bujný a potulný tovaryš
u mistrů, u života;
na stole dubovém plný korbel nám stával,
na naše výpravy svět se nám čekati zdával,
děvčata špoulila rty.
Ale já stesku po letech mladosti v srdci svém nenesu,
po práci vycházím do luk, vycházím do lesů,
přináším hřiby z hlubokých doubravin,
miluji rybolov.

Tož by se zdálo, že čas mi pokojně nad hlavou dřímá.
Jako když dlouho po blesku teprve hřímá,
o dění slýchám hlučnějším.
A přece přijdou mi dni, jak oblaka k prasknutí nabitá,
jak hroznů koše, jichž zrna jsou zralá a nalitá,
svět širý s nimi;
svět širý slyším kolem své rodné, těžce rodící půdy,
ze hlubin země hrčí vozíky plné rudy,
žní kosy řinčí, jdou vojska a bronzové sochy
z náměstí rostou.

Naslouchám větrům, k jich křídlům šustícím čichám,
na skále dívám se v dálku a široce dýchám,
zamyšlen vracím se domů;
vážím a se všech stran prohlížím děje:
kdes jde snad o bázně, jde o naděje,
které jsou také mými.
Myslím, že kovová ústa polnic již volají,
že musí nastoupit mnozí a mnozí, než zdolají
nepřátel starých pluky —
a já jsem záložník.

Jsem věčný záložník armády, která je všude,
ve všech jsou řečích pochodu slova, jejž hude
našeho pluku hudba.
Položím nástroje, opustím dílnu a lesy.
Kopáč a lopatu sem! Zákopy zděláme si,
a zde je puška a šavle!
Jedinou dobrou ránu vyšlu-li v tomto boji,
dvakráte, Země, byli jsme v životě svoji:
v dílně své pro tě jsem pracoval,
v poli jsem pro tě se bil.

Tak tedy život mi rychle i pomalu uplývá.
Po špatné noci hodina starostmi šedivá
na slunci lehne si do trávy.
Ledacos mohu si odříci z toho, co jiní mají,
poněvadž tisíc mám věcí, jež jiným unikají,
a nezakopané hřivny.
A když se přelidské touhy octnou v cestě mi,
větrný zámek si stavíme křehkými dlaněmi,
všechno vím, co bych činil a činil,
kdybych byl bohatý muž…

Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni
a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní,
mně stačí les a dílna.
Nechte si kněžská svá roucha, kostymy vypůjčené,
vzezření zasvěcenců a masky povznesené,
mně stačí prostý šat.
Škrabošky pro masopustní jsou jen maškary.
Zde však jsem s úspěchy, bludy a nezdary
já skutečně, osoba civilní,
dělník a občan.

Skřivan

Mezi nebem a zemí, mezi nebem a zemí
bode, pilko pracující tak časně,
abys vyřezala stříbrnými zoubky
otvor do vzduchu pro moje nové básně!

Drátky kovové, tenké, lesklé
z melodie tvé horlivosti řítí se na mě,
spoutávají mne a žhavými drápky
prsa chytají mi, hlavu i rámě.

Celé tělo hoří mi v studené jitřní lázni.
Kůži svlékáš mi, abych lehčí se mohl vznésti,
abych vyplynul ze dna jako korálek plynu,
abych letěl vzhůru, k tobě, nad tebe, v štěstí.

Stříbrem tekutým, které všude se rozptýlilo,
pod oblaka, do mých vlasů, do veverčího hnízda,
v zádech slunce, na pružné plachtě světla
jaká rozkoš, jaká svoboda, jaká jízda!

Den

Jak mléko čerstvě nadojené
vzduch vlažný je, hustý a zpěněný.
A mně je líto modré mušky,
kterou jsem náhodou rozmáčkl.

Dnes věru bych nemohl ptáka střeliti,
povelem krutým přerazit zpěvy:
jak balvan ohromný spadl by s větve,
a země pod ním by zaduněla.

Kam bych se ukryl strachem a studem?
Slunce by všude mne nalezlo.
Slova by neřeklo, jen by se dívalo
jarním svým zrakem. A já bych byl nah.

Ptačími písněmi poset je den,
jako když sestoupnou všecky hvězdy
a vedle sebe, nad sebou, vpravo, vlevo
paprsků štíhlé ruce si podají.

Ptačími písněmi poset je den.
Ve všem je nějaký vnitřní tlak.
Ničemu nechci způsobit hoře.
A pozor dám také, aby můj stín
nepadl na nic jako mrak.

Deště v květnu

Vsáváme vás jako dychtiví čtenáři řádky liter,
tváře nám při tom hoří, a nitro se nám šíří
odhodlaností k životu za večerů a jiter,
když kraj zvoní, cvrliká, šumí, chvěje se, víří
vaší dumavou písní.

Věru nemohli bychom říci, když vás tak vsáváme chtivě,
zdali sluneční paprsky byly nám milejší včera;
dnes však jistotu cítíme a ve všech smyslech živě,
že by nám těch pocelů dlouhých vašeho chladu a šera
nenahradilo slunce.

Zde teď, pijáci nenasytní, za stolem sdružení shodou,
vypíjíme vás z oblohy, po níž se oblaka točí.
Vzduch, jenž všude je linkován tiše se lesknoucí vodou,
jako umyté okno za chvíli vyjasní oči,
zazní jasněji ptákům.

Budeme pak opilí, bujní, rozmařilí,
na bradě poslední zalesknou se nám kapky.
Jako pruty vztyčíme trupy své za novou sluneční chvílí
květy, pupeny novými ověnčíme si čapky,
novou chrabrostí srdce.

Deště! Za sebe, za ptáky, za zvěř, za stromy, byliny, trávu
děkuji vám, nápoje květnové, s polibkem běžící děvy.
Celujete mi jako dubům prostovlasou hlavu,
linkujete mi papír pro nové zpěvy,
deště, květnové deště!

Na červnové zemi

Sterými prsty tohoto slunného místa
na břehu prostovlasé a rozcuchané vody
červnová země ukrutně napadla mne,
jak polyp sousto, jak vojsko ves, jak osiku větru van
a se všech stran.

Rukama, nohama oháním se a bráním.
Odhodím jedny, že mne lehtají směle,
lomcuji druhými, poněvadž bolest mi činí.
Celý můj zápol však děje se ze zvyku jaksi,
jest jako zdráhání ženy, která miluje:
potají tisíc mám chutí si lehnouti zcela,
vzdáti se s roztaženými, horkými údy,
dáti si všechno líbiti,
zavříti oči, zapomenouti svět,
rozkoší krutou se chvět.

Ještě však chvilku nechte mne státi zpříma!
Ještě se chce mi jazykem stírati si
krev s rukou a rukama s tváří.
Ještě se chce mi brániti mozek a maso,
lámati marně vřezávající se pilku.
Ještě jen chvilku!

A klesám.

Jen se mne chopte, červnové prsty země!
Na mne se vrhněte, bytosti, věci tohoto místa!
Bodejte, škrabte, sajte mne, ovinujte,
zaplavte životem, který se vylíhl právě
z vajec a pupenů, z larev a břich
nesčetných!

Bylo to ze zvyku, ze studu falešného,
ze strachu naivního, nectností člověčství,
že jsem hned nezašeptal „ano, ach, ano!“
Ale již vzdávám se na slunci, na tomto místě,
kde se již nejedna asi vzdávala žena.
Netřeba, byste mne šetřily, prsty země.
Pod chrupem rozkoše krev má může téci.
Pojďte jen, bytosti! Pojďte jen, věci!

Lesky a barvy, hleděl jsem na vás se zalíbením,
oslepte oči mi však, vámi nalité přes okraj,
vyloupni mi je, chceš-li, ty, zeleni, především.
Ševely, bzukoty, křiky, hukoty stáda,
které se žene, balvan nebalvan, řečištěm,
protrhněte mi bubínky opilých uší.
Pachy a vůně, se všech stran postupující,
napěchujte si mi až k prasknutí pod chřípě.
Zalehněte mne, věci; doteky, omamte mne.
Chci býti vámi přibit k zemi jak rudochů luky.
A chci se dusiti pod vámi jak pod těly černošek.
Jen proměňte mi tento červnový den
v tropický sen!

Jen přibližte se, shrňte se na mne ještě více!
Zde ležím, šaty můžete strhnouti se mne.
Chci, byste všichni a všechny našli cos chutného na mně.
Vezměte, jezte, pijte toto mé tělo.
Nejsem již vetřelec, nepřátelský hlas,
jsem z vás…

S věcmi a bytostmi všemi tohoto slunného místa
na břehu prostovlasé a rozcuchané vody
jest u mne červnová země.
Liány ostružiní, chmelu a svlačce
povalily mne, svázaly, zakously se do mne;
nebráníc žhavým lukům, které vysílá slunce,
listoví zahrnulo mne, obstouplo, stisklo ke dnu,
větve se přese mne položily jak pruty mříže.
Po marném zápasu, horký, nadmut a zpocen,
dokola kolem vysílám hostiny vlažný pach,
z daleka svolávající dopolední chtivost.
Mšice a mouchy, pavouci, mravenci, brouci
obletují mne, padají na mne, dobývají mne útokem,
sosáky, kusadly napadajíce mou kůži.
Jak pevnost jsem obležen, střelami zahrnut, hořím.
Ještěrky vrátily se, hadi se tiše plazí mimo,
plži mne ztékají, stříbříce šaty.
U břehu na balvanu na rybu číhá vrána,
úkosem pátrajíc však, zda ještě se hýbám.
Vážky a motýlice chřestí nade mnou křídly.
A ptáci jsou zde: mláďata všude piští,
růžová hrdla jim zejí, když se přiblíží staří.
Život se hrne na mne, země mne drží,
zalknu se v této strži.

Zalknu se rozkoší v krutém objetí.

Ach, byla by to smrt!

Celý jsem tvůj byl za svého života, země.
Mne odcizit ňadrům tvým nemohla záhrobní lež.
Po lidsku bloudě k tobě jsem se vždy vrátil.
Nemůže rozloučiti nás planá naděje již.
Proč tedy jednou mám v hrobě uvězněn býti,
v studené, temné, hubeně žijící kobce,
či kouře oblakem vyletět komínem pece,
nad lány kvetoucí rozptýlen býti větrem?
Proč připraviti mám steré a steré sosáky,
sterá a sterá ústa o sousto, o živnou půdu?
Proč býti na konec přece odtržen od tvých prsů
jako květ s trsu?

V červnové ráno na slunném jako zde místě
u zpěvné, prostovlasé a rozcuchané vody,
zaškrcen tvými prsty, zemříti chtěl bych, země.

A nenalezen, nepohřben zůstati ležet,
jablko se stromu spadlé do vysoké trávy,
živočich na mechu zdechlý v houštině lesní,
zůstati ležet v zeleni, v slunci i pod hvězdami,
napaden býti ihned vojskem tvých bytostí,
rozpadnouti se v sousta, v života pařeniště,
skutečnou hostinou býti všemu, co zde již čeká,
zvolna být pohlcován, roznášen na všechny strany,
zmizeti až na těch několik neděsících kostí —
z počátku bílých, pak zšedlých a omšených
a všemi živly společně
zhlazených konečně…

Jaký to život objímá zde mé žití!
Jaký to život objal by zde mou smrt!

Říčka v létě

Dívčino,
srnko, zoře, mladosti, kam běžíš?
Chtěl bych, abys teď se zastavila,
chtěl bych, abys teď mne políbila
plaše, rety vlhkými, jako strýc se líbá,
dlouho nespatřený,
ale hodný, důvěru vzbuzující strýc,
který čelo — po stáru — křížkem poznamená,
viditelným znamením lásky,
a pak — dlouho — se dívá za odbíhající postavou.

Dívčino,
jak jsou štíhlé tvé boky,
přítulnosti dvě, k slunci se plazící háďata,
jak jsou pružné tvé kroky a skoky,
prostá hudba, hra koťat, květná neděle,
jaké jasné máš čelo, jaké čiré oči,
že bych našel na jejich dně
každou perličku z hlubin!

Ale ty se nezastavíš, poněvadž jsi mládí,
poněvadž jsi veselá venkovská dívčina,
která poškádlí ráda.
Dobromyslná, srdečná jsi,
snivá, hluboká býváš,
cesta šťavnatým krajem, tu a tam zastíněná,
bezejmenná lidová písnička v lukách,
jako jarní deštík osvěžíš náhle,
ale prcháš, touhu zanecháváš
ve všech poupatech.

V trávě, zde u tebe, stojím a pohlížím na tě,
kterak běžíš a přece stále jsi tu,
stále táž a stále jiná,
říčko, poutnice, zasněný pochode vody.
Nahé tělo tvé
jako dlouhé, rozpuštěné vlasy,
chvějící se a vlnící ve třpytné síti,
vábí, láká, dráždí, svléká mne dlouhými pohledy,
chtějíc nejen laskáno býti jak žena,
nýbrž pohltiti mne, nade mnou zavříti se,
nade mnou a nad všemi věcmi,
jejichž obraz aspoň, nemohouc míti jich,
lačně polyká, skrývá v průzračné nitro.

Říčko,
sestro venkova, který tě miluje,
tvoje břehy se podobají širé třídě,
vyzdobené k příjezdu vladaře.
Jasné koberce, prapory všude jsou rozestřeny,
olše, vrby tvoří špalír a mávají kapesníky,
ptáci volají vivat,
chmel a svlačec s velkými bílými květy
všechno věnčily.
A ty míjíš, jednou tryskem,
usmívajíc se a kynouc na všechny strany,
jindy pomalu, jako bys nemohla protlačiti se davem,
vážná, laskavá ke všem a ke všemu.

Toť však hra jen, chvilka, malý tvůj rozmar,
nebo obraz, jejž si vymyslil tulák.
Neumíš se přetvařovati, horská dcero.

A tak na kamenech, na svazích
hluk jsi, písnička, skok a smích,
hříbě, listí vířící, v dětských ručkách míč;
metáš kozelce a válíš sudy,
jako sen se tříštíš,
jako by se rozezněly zvony, skla a dudy,
zpíváš, výskáš, pištíš.
Uličnice jsi s upřímnýma očima,
světlá lavina lesků, blesků a pěn.

Ale jindy — jak jsi zadumána,
jaká jsi ty tichá, unylá panna!
Mladá, neurčitá touha halí tě závojem,
pavučinová pouta svazují tvé pohyby,
jíní snivých hodin na tělo usedá ti,
nepochopená vášeň doutná ti hluboko v očích.
Zdáš se sníti o něčem, co není,
s roztaženými křídly jsi temná babočka denní,
která odpočívá,
čekáš na pocel větru, který šepce v snění
o vzdálených věcech mnoha, sladkých k uzardění:
jaká jsi ty krasavice svůdná a tklivá
v této hodině!

A pak přijde okamžik ještě tišší:
jako žena jsi, která má tajemství,
ve svém životě hluboko tajemství sladké.

Modré kruhy pod očima máš,
stanouc, před sebe se zadíváš,
naslouchajíc do hlubiny tichým pohybům,
tajemnému, překrásnému ději,
ztlumenému zpěvu o naději,
kynoucímu těstu života.

Říčko,
dech tvůj voní jako lesní stín,
a já nevím, kdy tě mám nejraději:
zdali veselou, zpěvnou, skotačící,
rozhazující stříbrné cetky po všech bylinách,
které k tobě se sklánějí,
nebo snivou, zrcadlící všechny věci, jež vidíš,
můj pokorný, z dálky přicházející obličej,
nebo konečně temnou, tajemnou,
hrůzně svůdnou a lákající sebevrahy,
aby vešli v tebe jak do neznámého pokoje,
navždy zavřevše za sebou dveře.

A já miluji i všechny věci s tebou a v tobě.
Tučné byliny, celující tvé boky,
šedé larvy, procházející se po tvých mělčinách,
hady, hraboše, vydry sídlící v děrách tvých břehů,
konipasy, kteří tě obletují a na velkých kamenech uprostřed
pokyvují jako taktovka k písni,
ledňáčky, hosty tvé z drahokamů,
pentle rdestů a řas, raky, ryby —
ryby nejvíce,
živé, kovové hračky ve tvých studených prstech,
a z nich nade vše pstruhy,
hbité střely tvé mladosti.

Těch si važ,
jako křehká děcka je opatruj!
Neboť nebyla bys to ty již, kdyby tě opustil
jarý králevic jasné vody, posázený rubíny.
Opuštěná, zrazená, zestárlá byla bys milenka,
zanedbaný hřbitov, nečistá cesta,
morem stižená bytost.
Tichou loďku nekolébal by na tobě podvečer
jako veliký, svatý list.

Říčko!

Ráno

V červnové ráno, ve tři hodiny ráno
snem dosud všechno je stkáno
v křehký a bledý tvar.
Kraj, stisknut mléčným poklopem k zemi,
je zalklý dosud soustem noci,
jež z rozepjatými perutěmi
již pouze jako zřídlý stín
hrouží se v západ.

Dědina ještě má zavřené oči,
až k ústům staženu peřinu ticha.
Vychladlý, vlhký vane vzduch
po jejím čele.
Nehybně leží s roztaženými údy,
s pokojným dechem, se spícími pudy
nevinná, sličná.

Vycházím tiše na ranní lov,
nemohu jinak než po špičkách.
I tak však o zrnka písku mé podešve
dělají nesmírný hluk.

A přece se všech stran v celém kraji
již všichni ptáci cvrlikají,
hvízdají, zvoní.
Jen ještě větším ticho však činí
a lidský krok můj tak nevhodným.

Plížím se k řece nemístný zcela,
ruměncem tvář se mi uzarděla,
ač slunce ještě v lesích.

Rybolov

Dívám se do světa jak otvorem tunelu,
jenž z něho vykrojil malé zelené místo.
S tohoto balvanu vidím věci, jež jsou.
Je-li cos jiného kdesi, není rozhodně jisto.

Na tomto balvanu, čnějícím u břehu z vody,
přikrčen dřepím a chystám se k dravému skoku
jak dobromyslná šelma, která má hlad
a svity rozkoše animální ve tmavém oku.

Napravo, vlevo, přede mnou, za mnou, hore
je zeleň, kterou však cítím spíše než vidím.
Jen vodou zde u svých nohou jsem si docela jist,
k ní připojen šňůrou, po jejímž cukání slídím.

Tep vody touto cestou zde mezi prsty držím.
Jak ukolébavka přechází mi v celičké tělo.
Ale já bdím a číhám a zhola nic nechci,
než aby šňůrou to trhlo a do hlubin jelo.

Rozhodně: neexistuje zhola nic jiného
než toto místo, jež z prostoru mi zbylo,
semknutých věcí místo, můj rybolov,
v němž se vše k jednomu mžiku společně soustředilo.

K jednomu mžiku, k výbuchu, k prasknutí napjatých věcí.
Pomine náhle kontakt můj s vodou, jež dřímá.
Uprostřed tohoto světa vytryskne stříbrný plamen.
Budu jen sevřená ruka, která rybu třímá.

Touhy

Zatím co skrčen, vtisknut zdám se do této samoty zde,
která hledí mne přerůsti, zahladiti mne zcela,
jsi-li tu, šume stromů, ptačí zpěve a hvizde,
jsi-li tu, skálo pozlacená, zeleni s pohledem děvím,
dnes věru nevím.

Dokořán otevřel jsem železnou bránu čela,
všechny dělníky odtud vyslal jsem do ciziny,
za nimi hledím, kterak jdou,
derou se v jas a noří se v stíny,
s mým zrakem a sluchem v čele se strou
po širé zemi.

Opojen řevem světa, mlžnými nadějemi,
krok za krokem za nimi celý se posunuji
od této výspy sladkovodního kraje,
kde snad jsem byl, ale kde nejsem, poněvadž dálkou pluji,
kde asi má ulita leží jen, s níž větřík si hraje.

Krok za krokem za nimi postupuji vpřed,
a oni jdou, hrnou se, tlačí v širý svět,
razí mi cestu, otvírají mi dveře:
pole a pole, les a les odskakují za nás,
dědiny, města, pohraniční stráž…

Města a města, bodáky, Rýn, Hamburk a námořníci.
Milujeme hnědi zvětralých lící
sedíce v krčmě, v husté a kalné žluti,
milujeme pařáty na těžkém půvabu holek,
vyhladovělé pudy, krutý alkohol a vtip.
V přístavu nočním vdechujeme chtivě vlhký a páchnoucí slib.

Teď jsme se zcivilisovali.
Sivozelená sláň je pod námi, před námi, v dáli.
Jsme pasažér první třídy, samotář, podivín snad,
při table d’hôte mlčelivý, sám stále mluvící s mořem.

To nejkrásnější nemohli jsme si s ním říci.
Bohudík, že je konec a maska dole!
Lépe je býti s oráčem chudým než s panským parním pluhem,
když nám již učarovalo to sivozelené pole.

Brooklyne řvoucí! New-Yorku nebesa škrábající!
Nevzpomínáme si snad? Koneček mastné sítě,
Vacuum Oil Company, jak se vždy jednoho rána
přisával uprostřed dědiny, lovil pro zlatého pavouka?
Lomoze, líhni nejztřeštěnějších věcí!
Nesmírná kovárno, v níž ohromná demokracie
klade se na kovadlinu, znova se ve výheň hrouží!
Dnes ráno však nebyl to stesk již po malé evropské louži?

Dál! Bláhový lete! Přátelská ruko farmy!
Zdar, kamaráde! Vzpomínáš na naše mládí?
Na rvačky s policií? Na okultické žvasty?
Zdar, Američane! Naděje užraly se.
A naše lebky pomalu jsou lysé.

Dál! Kde jsi, horečko prvních zlatokopů?
Dál! Nikoli, nečteme o hloupých revolucích.

V Buenos Aires palmovou třídou jdeme.
Dělníci moji, které jsem vyslal z čela,
nejsme-li syti pevniny, dosti přec těchto zemí!

Rio de Janeiro ještě! A dva měsíce moře.
Jako zvon to v nás hlaholí v nejbližší rejdě.

Tahiti! Tahiti! Stůjte dělníci! Přestal svět.
Bude nám vůbec ještě kdy možno někam se rozletět?

Sníme sny, jež jedenkrát byly až ke dnu již sněny.
Ach, jaké hloupé a voskové psali jsme kdys básně!
Ve vlasech veliké červené květy mají tu hnědé ženy.
Od žida kupujeme jim pozlacené cetky.
Denně si šeptáme, zapisujeme v mysl,
že zde jsme, skutečně zde, v těchto hedvábných tropech.
A zcela jsme venkovští, příroda, široké plíce,
a jako nikdy předtím nám hnusno i tropické město
a jeho důstojníci, prodejné tanečnice.

Pst! Noc je velebná příliš.
Pst! Všechny dveře k světu jsou zavřeny.
I ústa…

Proč tímto browningem nemožno usmrtit čas?
Všechny zbytečné touhy zahynuly by s ním.
Dělníci, počkejte přece až vám dám rozkaz.
Což opravdu tento koráb prorazil novou díru
ke světu, k neznámým věcem, k Evropě staré?

Dál tedy! Padesát pohledů nazpět. Korábe, rychle!
Což kdyby se nám zachtělo sem se vrátiti zemřít?

Po dlouhé pohodě, buď vítána, slaná bouři!
Tu přivázáni v pěně a kouři,
ve svět se řítíme.
Nic nemůžeš nám, bláhové nebe, nic, vzteklá vodo.
Na to, co bylo, myslíme.

Znova a znova myslíme na to, co bylo,
na slunce v houštinách, na hnědých ňadrech.
Přece nás něco do nových dveří pudí.
Najiti červy v nejsladších jádrech?

Spěcháme klubky japonských přístavních měst.
Tokio. Venkov. Staré fotografie vidíme živé.
Žluté mravence, ušaté Buddhy, zvetšelou pohádku.
Princezny lásky v klecích Zelených Domů,
z jichž průjezdu vyvolavač vábí nás dlouhými verši.
Netřeba, abys tančila, porculánová figurko,
úsměvem pouhým, géšo, nám oslazuj sake.

Teprve jezero Biwa láká nás jako kachnu
hnízdo si udělat v rákosí zpívajícím
a znova si říkat dojemné povídky země.

Dělníci vzhůru! Zpátky do Nagasaki!
Před lodi odjezdem píšeme pohlednice.
Postačí síla nám pro Vladivostok a Sibiř?

Železnic lety, které nás unášíte
jak říčka rozvodněná zazátkovanou láhev!
Kterou jste vyhlédly pro nás zátoku tichou?
Anebo pobřežní kámen, o nějž se rozbijeme?

Jací jste, dělníci moji, jací jste kouzelníci!
Zde tedy odsunout máme od oka kaleidoskop?

Sedíme na balvanu holého norského fjordu.
Znavená křídla zobákem probíráme si,
pták stěhovavý.
Šediví se šedí splýváme, odvála melancholie
svět kdysi žhavý.

S rybáři vyjíždíme a mokří se vracíme z lovu.
Na pohřbu nasloucháme pastora mírnému slovu.
Severe přísných věcí, důvěrný sousede smrti,
minulost na prach drtíš jak mezi kameny dvěma.
Nastává veliké ticho, v němž musí se zroditi zvuk.
Nějaký výkřik ze škrceného hrdla…

Kterak se stalo, dělníci, že padáme k jihu?
Kterak se stalo, že jsme tak lační a svěží?
Evropou starou dolů, ach, jak se to běží!

Se skály Gibraltaru hledíme k africkým břehům.
Dělníci, rychle! Znova nás volá slunce.
Dělníci, rychle! Kahýrské krčmy a bazary!
S velbloudem výlet, a když už jsme zde,
tož s těmito hloupými turisty dolů až k pyramidám!
Egypte! Nile! Hnědá ty tanečnice!
Ale, což nemyslíme již na druhé tropy,
na mladou černošku, na hlavě nesoucí džbán?

Obraťte, dělníci! Což pak jsme výletní jachta?
Což máme snad v úmyslu psát jednou feuilletony z cest
a doma spisovatelkám se plésti do řemesla?
Africká pánev nás volá. Uganda. Kongo.
Dělníci, vpřed! Zde si kdes odpočineme.

Ležíme pod kokosovníky, kde černí kolohnáti
vrhají na hromady úrodu ořechovou.
Procházíme se plantáží, agavovými poli.
U břehu Viktorie kolébáme se v džunce.
Pijeme na verandě whisky a černou kávu,
žvatlají důstojníci a boy nás ovívá hebce.

Čas míjí. Doteky prstů sklouzají po všech věcech
jako po domácím, dávno zděděném nábytku.
Nějaké zakryté hroty počínáme cítit.
A jednoho rána nuda z klece deštivých časů
sápe se po našem hrdle, nechuť nás zaplavuje.
Z šerého kouta zlé a protivné sednice
upírá na nás oči žlutá zimnice…

Dělníci moji, kde jste tak dlouho byli?
Což jste mne zradili, zbaběle opustili?
Nikoli? Dobrá! Jen když jste zde již!
K sobě mne přivažte touhle lianou pevnou.
Vlecte mne! Sláb jsem. Spěchejte do Evropy!

Tak je to dobře, dělníci. K vlašskému břehu!
Pijeme dlouhými doušky laskavost, modř a něhu.
Jsme rekonvalescent. Sotva dočkati můžeme se
modrého jaterníku v jednom moravském lese — — —

Slyším tě, šume stromů, již, ptačí zpěve a hvizde,
vidím tě, skálo pozlacená, zeleni dívčích zraků.
Skrčen a vtisknut do této samoty zde,
jsem podoben v zátoce tiché omšelému již vraku,
jenž dopředu kolébá se, jako by odrazit chtěl,
ale v břiše voda mu šplouchá s rybami lesklých těl.

Když cestu mi vroubila šalvěj

Tyto své slabé a hubené ruce
v železné svírám, nepovolné spáry
a s každé strany za hrdla držím,
škrtě a vraždě je, starost a vztek.
Kruťte se, svíjejte, supejte, řičte,
vláčeny cestou tlucte se po štěrku,
nepustím, nepovolím,
pokud mé prsty cítiti budou
života jediný ve vás tep,
pokud mé ruce nebudou moci
odvrci bezvládné mrtvoly vaše
daleko ode mne, pryč s této cesty,
kterou mi vroubí dnes šalvěj.

Tmavé a hrdé, vážné ty květy,
vonějí soucitem, moudrostí hořkou,
domlouvají mi modrýma očima,
abych vás nepustil ze smyček pěstí,
abych vás zabil a šel dál.
Kruťte se, svíjejte, supejte, řičte!
Chtěli jste se mnou, tož se mnou jste, hle!
Až tam k té hrázi vás dovleku, k řece,
naposled stisknu, svrhnu vás dolů
na pospas vlnám, jež jako kočky,
když se jim ukáže syrové maso,
předou a trou se o břeh a trávník.
Svoboden půjdu pak, uslyším ptáky,
kteří jsou se mnou zde jako ta šalvěj.

Věru to nebude po prvé dnes,
co jsem se pustil v takový zápol
a škrtím vás, bestie zákeřné.
Číháte všude jak stíny všech věcí,
jež znenadání vyskočit mohou,
sotvaže člověk protře si oči,
rozhodí záclony oken.
A kdo je sláb, jak šelmy jej srazíte,
na hruď mu kleknete, ruce a nohy
na jedno místo mu přibijete.
Po krvi lačníte, po mozku našem,
žahadly všechno v nás ubodáte,
až smyslům zmámeným zazdá se země
jak velký žalář, kde nekvete nic
než bledá plíseň světla se štítící,
a všechno ostatní lež jest a klam.
V děs byste změnily i tuto cestu,
v hady mně snad i šalvěj.

Ale to nesmí a nesmí již býti!
A bylo-li to kdys, byl jsem zbabělec,
že pěstmi těchto svých hubených rukou
nechopil jsem vás za hrdla.
Že ruce nechal jsem bezmocně viseti
po bocích těla, jež napadly jste,
až vaše sveřepost mi zkazila smysly,
a místo samožitného chleba
já jed svých bolavých prodával chvílí.
Zradil jsem zemi a povinnost básníka,
ukřižován jen směšný jsem býval,
jako by zde teď, na tomto slunci
opilec klesl v šalvěj.

Básník je něco docela jiného.
Na kříži nehraje divadla davu,
který se nimrá rád v slzách a stonech.
O mříže klecí si nedere čela.
Neskuhrá, nefňuká, nelomí rukama.
Starostí, vzteků hladová smečko,
básník je básník, až když tě bije,
básník je básník, až když tě potřel,
do tvojích mrtvol zarazil žerď
praporu lásky a kladu!
Básník je síla, jež zavírá propasti,
na pustých úhorech růsti dá klasům,
zpívá jak jez na širokém proudu,
voní jak u cesty šalvěj.

Kdo by jen, kdo by na našem pochodu
na bílém praporu zlatý znak země,
na bílém praporu zelený věnec
před těmi nesl, kdož rodí se, rodí,
puzeni k sobě a držáni od sebe —
kdyby to básník nečinil denně,
stupeň a stupeň, krok a krok?
Pod svojí halenou má míti ukryty
tvých zubů závistných krvavé stopy,
které si odnesl z tvrdého zápolu,
zběsilá smečko, s tebou.
Z víry a shody, z lásky a kladu
má míti složenu zorniček barvu,
hledící v život jak šalvěj.

Starosti, vzteky, ach, jak vás já znám,
krhaví, potulní, hladoví psi!
Vím, že jste zde a všude stále —
zde však a všude zdolatelni!
Sevřením pěstí možno vás uškrtit,
na řetěz uvázat, zahnati do boudy
dupnutím nohy na celý den.
Anebo poslušné učinit na povel
jednoho pohledu, je-li to pohled
vůle, jež roztíná uzly.
Tou vůlí, tou vůlí moci zásobit svět,
každého z těch, kdož zde jsou a přicházejí!
Básníků nových závažný cech
vyslat jak mužstvo uhlokopů
pro tuto vůli jako pro krásné uhlí
v hloub této jediné naší země
a z poesie učinit uhelnou stanici
všech našich vpřed se deroucích lodí!
Krhavé bestie, čím byste byly,
kdyby z nás každý vykročil silně
a cestou chtěl jen viděti cíl
a posilující šalvěj!

Proto vás škrtím, proto vás vraždím dnes,
proto vás vrhám teď do této říčky zde
takhle… a takhle! Co je z vás šelmy?
Vln hříčka, neškodný postrach ryb.
A já jdu prost a vesel a svoboden.
Na zpěvy myslím živné jak chléb,
jak uhlí rozdávající teplo,
vonící jako šalvěj.

Radost

Myslím, že létám,
že mávám ve vzduchu velkými bílými křídly,
která se blyští jak zrcadla,
hned opilými údery bijíce letní žár,
hned s roztaženými prsty tanouce nade vším jako požehnání,
anebo do oblak vztyčena společně, rozrážejí svět.

U země, docela nízko však se to děje,
poněvadž na světě nic mne již od země neodvěje.

Snad tedy nelétám ani,
snad jsem jen poskakující veliká koule,
průhledná, z pružného skla, plná rubínů,
jež rudé blesky metají na všechny strany.
S palouku na palouk a se stráně na stráň skáči
znova a znova přes toto údolí zde.
Jsem žhavá koule, červený kohout, maličké slunce,
jež není si právě jisto tím, co činí,
a padne-li náhodou na onu skálu tam,
o její hranu jistě se roztříští s výbuchem.
Milion rubínů v horký se rozletí vzduch,
zasrší v slunci jak jinošské krve gejzír,
vysokým proudem vznese se nade vše k výši,
v mocný se rozestře chochol a způsobí dešť:
krůpěj a krůpěj, krůpěj, krůpěj, krůpěj
zářící radostí pokropí veškeru zeleň
a zbarví červeně říčky kovový pás.
Mám této rudosti předem již plničký zrak.

Kdož to ví ostatně, pravda snad ani to není,
snad se jen koná v bujaré mysli mé červené představení.

Jedno je jisto však nade vši pochybnost:
nechodím dnes jako druzí.
Mám bezpochyby gumové podšvy a podpatky,
proto je krok můj tak lehký;
mám bezpochyby v srdci svém šampaňské víno,
proto jsem vesel a bujný;
mám bezpochyby v mozku svém podvratné rejdy,
proto jsem veliký pán.

S rozkoší, myslím, mohl bych dnes vrhnouti sebe jak pumu
do nějakého tučného kočáru,
do chrámu ztuchlého, do ryčné sněmovny,
anebo do vody kapřího rybníka,
do travou zarostlé ulice jen.

Vari mi s cesty!
Jak francouzský pilot dnes létám,
jak povětroň řítím se pitomou atmosférou!

Křídlovka

Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad,
podzimní večer tichý je pěchuje v chlad,
namotávají se v klubko, napravo, vlevo, nahoře, dole,
zamotávají v ně domky, ploty a stromy,
lávku, studnu, psa, jenž má hlad, a chodce, který jde z hospody,
klubko klesá mezi lesy a pole,
bokem na stráně a v lomy,
klubko průsvitností, jež lampy škrtí,
které marně cukají sebou a se vrtí,
namáhajíce se podati si svazky paprsků.

Uprostřed tohoto klubka, nad dědinou, na kopci vyhoupla se,
šátkem zamávala a rozběhla se
v ráz:
sanice, úplněk, vodopád v lese, útok kavalerie,
srdce, které na poplach bije,
sráz.

Uprostřed tohoto klubka ohnisko rozdělala,
před nímž pohasly lampy a schoulily se věci,
otec hlavu skláněl a matka se křižovala,
jako by meluzina zakvílela v peci.

Klubko trhlo sebou, chvěti se počalo, v pohyb uvnitř se dalo,
molekule za molekulí rozvířila se v něm
kolem ohniska,
domky, ploty, stromy, lávka, studna, všechno, co spalo,
probudilo se vyplašeno snem,
zajíc kličkoval v strniska.

Po víru a vlnách jeho rozeplula se flotila zvonů
všemi směry ze středu, sklouzaly šňůry tónů,
korálky, jež vybuchovaly, vlaštovky, jež zatínaly drápky
a kdes v dáli klesaly narazivše na stěny,
byvše opojeny, byvše zmateny
jako malé oběti mucholapky,
Vpravo, vlevo, nahoru, dolů se vrhali ti ptáci,
či ty zvony anebo, co to bylo,
kdesi někdo slyšel snad, jak je skála vrací,
kdesi někdo dojem měl, jako by se lilo.
Klubko křídlovkou naplnilo se,
ve stromech se chvěla, chvěla se v rose.

Srdce se v nich chvělo, srdce se chvělo všude,
znělo, vřelo, pělo, nadouvalo se, plakalo,
srdce stalo se ohniskem klubka, klubko se zdálo že hude,
že se náhle rozpomnělo na vše, co je zklamalo,
ale přece bylo to jen srdce člověka.

A ten člověk, srdce, křídlovka, ohnisko, klubko —
kterak třásla jsi se, věcí všech slupko! —
tedy zpívali,
podzimní večer, mlhy a chlad,
ticho, vlhko, vůně táhnoucí z lesů a lad
také tedy zpívaly,
v srdce člověka jako do not se dívajíce,
v srdci člověka sebe a touhu svou zříce.

A co by mohlo venku, nedaleko města, klubko věcí
zazpívati si jiného,
než kapku z proudu, jejž vidíme téci,
žal a lásku milého,
obyčejnost z ulice, píseň z kolovrátku,
která však ve své chvíli přece se podobá svátku,
trhá cáry z hlubin a vrhá je do prostoru,
když je večer a smutek sklouzá po věcech,
cestičkami nervů v každém se ocitaje tvoru,
k vykřiknutí škrtě dech.
Praskla hladina, jež tichem byla sepjata,
zbyly kruhy ze skla, z plechu, ze zlata;
poněvadž se mlhou opila,
nad hlavou klenba křišťálová se nám rozbila
a kus po kusu padá dolů a řinčí
Nad Berounkou pod Tetínem a Horo, horo vysoká jsi,
sklínku za sklínkou prázdníme,
smutek vraždíme,
zabodávajíce do něho rozmach ruky —

Pak přišlo pomalu vykoupení:
klubka ani křídlovky není.
V zámku ze skla a mléka pod vodou sedíce zříme,
kterak svět za okny venku bez touhy dříme,
kolébá se, naslouchá hudbě,
které propadl docela jako své sudbě:
živel z plynulosti a ze zelení
a v něm lesy rdesnu a zdrojůvky, ryby ze stříbra a mědi,
vodní ženky ze stínů, raci na kořeni,
chapadla a vousy vlají, oči hledí,
ale marně, neboť netouží po ničem,
hypnotisovány hudbou jako snem,
hudbou, která jest bezpochyby chvěním našich skleněných tabulí,
jež se sděluje plynulosti, zeleni, stříbru, mědi, stínu,
aby rovněž se rozezvučely a hudbou naduly
jako extraktem života, jenž se podobá plynu,
omamuje, uspává, usmrcuje —
zříme, nasloucháme, já a, nevím, kdo ještě,
hudba plyne, plyne, plyne jako v tropech deště,
i nás omamuje, uspává, nadouvá, usmrcuje,
nejsme my to již, nýbrž toliko fantómy naše,
se všemi věcmi jsoucí za jedno, rozmělněni, kaše,
do níž plynulost jako vichor duje,
duje, duje a du — du — duje, du — du — du — — — —

Nevím, kdy to bylo, náhle ovšem:
znaveno zmlklo srdce, ohnisko shaslo, bylo po všem.

Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad,
podzimní večer tichý je pěchuje v chlad,
stále znova namotávají se v klubko, nahoře, dole,
zamotávají v ně věci stále úporněji,
klubko kleslo mezi lesy a pole,
není známo již, které v něm události se dějí,
ale ony se dějí,
dějí, dějí,
dějí...

Stanislav Kostka Neumann

Nové zpěvy

Edice Klasická česká poezie

Na obálce použita ilustrace S. K. Neumanna ze sbírky Apostrofy hrdé a vášnivé (1896)

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 16. 3. 2018

ISBN 978-80-7587-777-2 (epub)

ISBN 978-80-7587-778-9 (pdf)

ISBN 978-80-7587-779-6 (prc)

ISBN 978-80-7587-780-2 (html)