Panna a cikán a jiné povídky

Lišák

Oběma dívkám se většinou říkalo jen příjmením, Banfordová a Marchová. Najaly si spolu malé hospodářství, že na něm budou hospodařit samy: pěstovat kuřata na výdělek, chovat drůbež, k tomu si držet krávu a od ní si vypiplají nějaké telátko. Nějak jim to bohužel nešlo.

Banfordová byla drobná, slabá křehotinka s brýlemi. Peníze do podniku vložila hlavně ona. Marchová toho měla pramálo. Do začátku dal Banfordové peníze otec, islingtonský kupec, udělal to pro její zdraví, protože ji měl rád a s jejím provdáním moc nepočítal. Marchová byla statnější. V Islingtonu vychodila večerní kurzy tesařství a truhlářství. Ona měla zastat mužskou práci na hospodářství. Zpočátku u nich bydlel ještě stařičký děd Banfordové. Kdysi také hospodařil. Ale na hospodářství u Baileyů pobyl jen rok a naneštěstí umřel. A obě dívky pak zůstaly samy.

Nebyly zrovna nejmladší: táhlo jim na třicítku. Ale staré rozhodně nebyly. Statečně se pustily do podniku. Chovaly hromadu slepic, černé leghornky, bílé leghornky, plymouthky, wyandotky; také pár kachen; a dokonce dvě jalovičky na lukách. Ale jedna bohužel ne a ne vydržet na baileyovských pozemcích. Marně Marchová dělala ploty, jalovička se přes ně dostala a běhala volně po lesích nebo pytlačila na sousední pastvině, a Marchová s Banfordovou ji věčně sháněly a zbytečně se štvaly. Celé zoufalé jalovičku nakonec prodaly. A zrovna když druhá čekala první telátko, staroch umřel a dívky dostaly z očekávané události strach a honem kravičku prodaly; potom chovaly jen slepice a kachny.

Bylo to mrzuté, ale vlastně se jim ulehčilo, když se už nemusely starat o dobytek. Život přec nemá být jen samá dřina. V tom se obě dívky shodly. Vždyť i drůbež dá práce až dost. Na kraji v otevřené kůlně si Marchová postavila tesařskou hoblici. Tam kutila a stloukala kurníky, dvířka a jiné náležitosti. Slepice daly do většího stavení, dřív to byla stodola a chlév. Ubytování měly krásné, nic jim k spokojenosti nechybělo. Však také vypadaly dobře. Dívky na nich jen mrzelo, že chytnou kdejakou divnou nemoc, že jsou mlsné a že za nic nechtějí snášet vejce.

Marchová obstarávala všechnu práci venku. Jak se tak v ovinovačkách, rajtkách, přepásaném plášti a příliš velké čepici čile oháněla, vypadala jako nějaký ztepilý, svižný mladík, měla totiž rovná ramena, lehké a jisté pohyby, dokonce trochu nedbalé a ironické. Ale tvář mužskou neměla, to ne. Při shýbnutí jí poletovaly kolem tváře tmavé kypré kadeře, a když se zas zvedla, měla ve velkých, široce otevřených temných očích zvláštní pohled, vyjevený a plachý, a přitom výsměšný. Ústa měla stisknutá jakoby bolestí a ironií. Bylo na ní něco divného, neujasněného. Opřena o jeden bok postávala a pozorovala slepice, jak ťapkají v řídké břečce na svažitém dvorku, a volala na svou oblíbenou slepici, která slyšela na jméno. Ale ve velkých tmavých očích to Marchové uštěpačně blýskalo, jak se rozhlížela po tříprstém hejnu, přešlapujícím kolem ní; a stejně nebezpečná uštěpačnost se ozývala z jejího hlasu, když hovořila se svou oblíbenou Patty a ta jí na důkaz přátelství klovala botu.

Marchová dělala, co mohla, a přece se slepicím na hospodářství u Baileyů nedařilo. Když jim dala podle předpisu teplé krmení ráno, celé hodiny byly po něm líné a ospalé. No ovšem, už zas schouleny u sloupků kurníku malátně zažívají. A zatím by měly, jak ví, pilně hrabat a shánět potravu, když jim to má jít k duhu. Rozhodla se tedy, že jim bude dávat teplé jídlo večer, aby se z toho vyspaly. Udělala to. A nebylo to nic platné.

Na chov drůbeže měly nepříznivý vliv i válečné poměry. Krmiva bylo málo a za nic nestálo. Když vyšlo nařízení o letním čase, v obvyklou dobu, asi v devět hodin letního času, se slepicím nechtělo spát. I tak to bylo dost pozdě, dokud nebyly zavřené a nespaly, nebyl od nich pokoj. Teď ale čiperně pobíhaly a o stodolu ani pohledem nezavadily až do desíti, i déle. Banfordová a Marchová byly přesvědčeny, že člověk nežije jen pro práci. Chtěly si také něco přečíst, vyjet si večer na kole, Marchová ráda malovala na porcelán plavné labutě se zeleným pozadím, nebo zas umně vyřezávala nádherné mřížky ke krbu. Měla zvláštní záliby a neukojené sklony. A pro ty hloupé slepice se k ničemu nedostala.

Ale to ještě nebylo nejhorší. Hospodářství u Baileyů bylo malé, mělo starobylou dřevěnou stodolu a chalupu s nízkou lomenicí a jenom lán pole je dělil od lesa. Co začala válka, učiněný zloduch byl z lišáka. Kradl Banfordové a Marchové slepice přímo před nosem. Banfordová sebou škubla a za velkými brýlemi si div oči nevykoukala, a zatím jí to vykviklo a šustlo zrovna za zády. Pozdě. Zas jedna bílá leghornka pryč. Bylo to k zlosti.

Dělaly proti tomu, co mohly. Když byl zas povolen odstřel lišek, v příhodnou dobu, pušku v ruce, stály obě na stráži. Ale nebylo to nic platno. Lišák byl rychlejší. A tak minul rok a minul druhý, a jak Banfordová řekla, žily ze ztrát. Jedno léto chalupu pronajaly a samy se uchýlily do železničního vozu, postaveného jako kůlna na kraji pole. Bavilo je to a finančně jim to pomohlo. Ale stejně to s nimi vypadalo bledě.

Celkem spolu dobře vycházely, Banfordová při vší nervozitě a rozmazlenosti byla srdečná a šlechetná a Marchová při všem podivínství a uzavřenosti byla kupodivu velkodušná. Ale z té dlouhé samoty byly občas popudlivé a omrzelé. Ze čtyř pětin dělala všechnu práci Marchová; ne že by jí to vadilo, ale neměla ani chvíli oddechu a někdy jí to v očích divně zablýsklo. Znervóznělá Banfordová propadla malomyslnosti. A Marchová si na ni ostře vyjížděla. Měsíce utíkaly a jim jako by mizela půda pod nohama, jako by mizela naděje. Až příliš byly odkázány jedna na druhou v pustině polí tam u lesa, kde se širý kraj, prázdný a ponurý, táhne do dáli k oblým kopcům Bílého Koně. Nikde žádná vzpruha – nikde naděje.

Lišák je hrozně dráždil. Celé léto, sotva zrána vypustily slepice, musily vzít pušku a hlídat: a jak se začalo smrákat, už aby šly nanovo. A jaký byl prohnaný. Plížil se v hluboké trávě; spíš by člověk hada zahlédl. Jako by je naschvál vodil za nos. Párkrát z něho zahlédla Marchová bílou špičku ohonu, pak zase rudý stín v hluboké trávě, a střelila po něm. Ani si toho nevšiml.

Jednou večer stála Marchová zády k zapadajícímu slunci, pušku pod paží, vlasy zastrkané pod čepicí. Zpola hlídala, zpola snila. To teď dělala pořád. Očima hleděla bystře a ostražitě, ale co vidí, to vůbec nevnímala. Rty pevně stisknuté, znovu a znovu propadala té divné zmámenosti. Jestli je nebo není duchem přítomná, se nedalo nikdy říct.

V denním světle měly stromy na pokraji lesa – bylo koncem září – tmavou hnědozelenou barvu. Za nimi svítily nahé, jakoby měděné kmeny a větve borovic. Vpředu planula v záplavě světla ježatá tráva s dlouhými nahnědlými stébly. Všechny slepice se tu proháněly, na rybníčku pod borovicemi plavaly kachny. Marchová na to hleděla, viděla to, a přece neviděla. Slyšela Banfordovou, jak mluví opodál s drůbeží – a neslyšela. Nač myslila? Bůhví! Jako by měla potlačené vědomí.

Sklopila oči a vtom uviděla lišáka. Díval se na ni. Bradu tiskl dolů a oči upíral nahoru. Střetl se s jejím pohledem. A poznal ji. Byla jako očarovaná – věděla, že ji poznal. Díval se jí do očí a odvaha ji opustila. Poznal ji a nezalekl se.

S velkým úsilím, celá zmatená se zas vzpamatovala a spatřila ho, jak se vzdaluje pomalými skoky přes spadlé větve, pomalými, drzými skoky. Ohlédl se a svižně odběhl. Ohon se před ní nesl hladký jako péro, bílý zadeček se jen kmital. Hebounce zmizel lišák, hebký jako vítr.

Zalícila a zároveň stiskla rty: vždyť je to hloupost, dělat, že chce střelit. Šla zvolna za ním, kam utíkal, zvolna, vytrvale. Snad ho najde. Najde ho stůj co stůj. Co udělá, až ho zas uvidí, na to nemyslela. Ale najde ho stůj co stůj. A tak chodila roztržitě po kraji lesa, temné, bystré oči vykulené, tváře lehce ruměné. Na nic nemyslila. V divné bezmyšlenkovitosti chodila sem tam.

A tu si uvědomila, že Banfordová volá. Upjala k ní pozornost, otočila se a v odpověď něco křikla. A pak se rázně pustila k chalupě. Slunce rudě zapadalo, slepice se ubíraly na hřad. Pozorovala je, černé puťky i bílé puťky, jak míří k stodole. Pozorovala je jako očarovaná, a neviděla je. A pak už samočinně v pravý čas za nimi zavřela dvířka.

Šla dovnitř k večeři, Banfordová ji už postavila na stůl. Banfordová nenuceně vykládala. Marchová ji naoko roztržitě poslouchala, jak to dělají mužští. Chvílemi jí stručně odpovídala. Ale byla ustavičně jako očarovaná. Hned po večeři se zvedla a vyšla ven, ani neřekla proč.

Vzala si zase pušku a šla hledat lišáka. Zvedl k ní oči, pořád jí v hlavě tkvěl jeho vědoucí pohled. Ne že by na něj myslila: byla jím posedlá. Viděla jeho tmavé, prohnané, nestoudné oko, jak do ní zírá, jak ji poznává. Cítila, jak nepozorovaně ovládá její duši. Rozeznala, jak spouští bradu a hledí vzhůru, rozeznala jeho čenich, zlatohnědý a šedobílý. A zas viděla, jak se po ní ohlíží, zpola vyzývavě, zpola pohrdavě a prohnaně. Pušku pod paží, tak chodila na pokraji lesa, velké vylekané oči jí žhnuly. Zatím se setmělo a nad borovicemi vyšel velký měsíc a Banfordová na ni už zas volala.

Vrátila se tedy domů. Mlčky něco kutila. Prohlížela pušku, zasněná a roztěkaná ji u lampy čistila. Potom vyšla ven do měsíčního světla a dívala se, jestli je všechno v pořádku. Spatřila temné vrcholky borovic proti krvavému nebi a srdce se jí rozbušilo za lišákem, jen za lišákem. Měla chuť jít za ním, s puškou v ruce.

Banfordové se o té příhodě zmínila až za několik dní. Jednou večer zničehonic řekla:

„V sobotu večer mi přišel lišák až k nohám.“

„Kde?“ zeptala se Banfordová a vykulila obrýlené oči.

„Zrovna jsem stála nad rybníkem.“

„Střelila jsi po něm?“ zvolala Banfordová.

„Ne, nestřelila.“

„A proč?“

„Asi jsem byla moc překvapená.“

Takhle pomalu, úsečně mluvila Marchová odjakživa. Banfordová na ni zůstala hezkou chvíli koukat.

„Ty jsi ho viděla?“ křikla.

„Viděla. Koukal na mě, docela klidně.“

„To je ale drzoun, to ti řeknu! Vždyť on se nás vůbec nebojí, Nellie.“

„Kdepak,“ řekla Marchová.

„Škoda, že jsi ho nestřelila,“ řekla Banfordová.

„Věčná škoda, viď! Od té chvíle po něm pasu. Ale tak blízko už asi nepřijde.“

„To sotva,“ řekla Banfordová.

Ponenáhlu na to zapomínala, zůstala v ní jenom zlost na toho drzého rošťáka. Marchová si ani neuvědomovala, že na lišáka myslí. Ale jakmile upadla do polosnění, a byla zpola zmámená a zpola rozumově vědomá toho, co se kolem ní děje, tu rázem její nevědomí opanoval lišák a vyplnil prázdnou snící polovinu. Trvalo to týdny, měsíce. Ať lezla na strom pro jablka nebo střásala poslední slívy, ať kopala stružku z kachního rybníka nebo poklízela stodolu: když byla s prací hotova, nebo se jen narovnala a odhrnula si kadeře s čela a s tím podivným úšklebkem, na její věk tak starým, semkla rty, znovu ji očaroval lišák tím svým pohledem, jakým se na ni tenkrát zadíval. V takovou chvíli jako by přímo cítila jeho pach. Přicházelo to na ni zčistajasna, když večer usínala, když v konvici spařovala čaj – najednou lišák, jako by ji očaroval.

Tak míjely měsíce. Pořád ho nevědomě hledala, kdykoliv se pustila k lesu. Měl rozhodující vliv na její mysl, navodil v ní stav ne sice trvalý, ale stále se vracející. Co vlastně cítí nebo myslí, nevěděla: ale stále upadala do toho stavu, jako tenkrát, když se na ni díval.

Měsíce míjely, přišly dlouhé večery, nastal ponurý, tmavý listopad, Marchová se v holínkách brodila po kotníky v blátě, ve čtyři už se stmívalo a nikdy se pořádně nerozednilo. Téhle doby se dívky bály. Bály se ustavičné temnoty, která je obklopovala na jejich malém hospodářství u lesa. Banfordová měla i fyzický strach. Bála se tuláků, bála se, aby se k nim někdo nevloupal. Marchová se ani tak nebála, byla jen nesvá, neklidná. V celém těle cítila smutek a tesknotu.

Obyčejně svačily v obývacím pokoji. Marchová za soumraku rozdělala v krbu oheň a naložila dříví, co přes den nařezala a naštípala. A už tu byl dlouhý večer, temný, mokvavý, černý venku, teskný, tísnivý uvnitř, dost neutěšený. Marchová ráda mlčela. Zato Banfordová nevydržela potichu. Poslouchat jen vítr v borovicích a crkot vody, to bylo nad její síly.

Bylo to jednou večer, dívky už v kuchyni umyly hrnky od čaje, Marchová si obula trepky a sáhla po háčkování, občas se s tím piplala. Pohroužila se do mlčení. Banfordová hleděla upřeně do rudého ohně, musel se ustavičně hlídat, topily totiž dřívím. Nechtěla se dát příliš brzy do čtení, nesměla si moc namáhat oči. A tak hleděla upřeně do ohně a poslouchala zdálky doléhající bučení dobytka, chmurný vichr s deštěm, drkotání večerního vláčku na nedaleké lokálce. Rudým plápolem ohně byla jako zmámená.

Najednou sebou obě trhly a zdvihly hlavu. Zaslechly kroky – zřetelné kroky. Banfordová se leknutím přikrčila. Marchová nehybně poslouchala. Rázem přiskočila ke dveřím do kuchyně. Vtom už zaslechly, jak se kroky blíží k zadním dveřím. Okamžik čekaly. Zadní dveře se tiše otevřely. Banfordová zavřískla. Ozval se hebký mužský hlas:

„Dobrý večer!“

Marchová skočila a popadla v koutě pušku.

„Co tu chcete?“ rozkřikla se.

A zas ten hebký, hebce chvějivý mužský hlas:

„Dobrý večer! Co se děje?“

„Střelím!“ křikla Marchová. „Co tu chcete?“

„Ale co je? Co se děje?“ opakoval hebký, udivený, trochu vylekaný hlas: a do matného světla pokročil mladý voják s těžkým batohem na zádech.

„Kdo tady vlastně teď bydlí?“ řekl.

„My tady bydlíme,“ řekla Marchová. „Co tu chcete?“

Mladý voják se zmohl jen na dlouhé, udivené: „Jéje! To už tady nebydlí William Grenfel?“

„Ne – však vy to víte.“

„Já že to vím? Jak vidíte, nevím. Ale bydlel tady, vždyť to byl můj dědeček a sám jsem tady před pěti lety taky bydlel. Co se s ním stalo?“

Mladý muž – či jinoch, bylo mu nejvýš dvacet – postoupil ode dveří dovnitř. Marchová podlehla jeho zvláštnímu hebkému, zpěvnému hlasu a civěla na něj jako přibitá. Měl ruměný kulaťoučký obličej, vlasy doplava, dost dlouhé a přilepené na zpocené čelo. Oči měl modré, jasné a pronikavé. Svěží červenou pleť na tvářích měl porostlou jemnými světlými chloupky jako chmýřím, jenže ostřejším. Trochu to vypadalo, jako by se leskl. Pod těžkým batohem se hrbil a hlavu vystrkoval dopředu. Klobouk držel lehce v jedné ruce. Bystře, zpytavě se díval z jedné dívky na druhou, zvlášť na Marchovou; stála tu bledá, s velkýma vykulenýma očima, v přepásaném plášti a v ovinovačkách, vlasy vzadu stočené do velkého volného uzlu. Pořád ještě držela v ruce pušku. Banfordová se za ní tiskla k opěradlu pohovky a couvala s odvrácenou hlavou.

„Myslel jsem, že tady dědeček ještě bydlí. Copak umřel?“

„Jsme tady už tři roky,“ řekla Banfordová. Už se trochu vzpamatovala, všimla si, jak chlapecky vypadá ta kulatá hlava a dlouhé zpocené vlasy.

„Tři roky! Co neříkáte! A nevíte, kdo tu bydlel před vámi?“

„Vím jen, že to byl nějaký starý člověk a že tady bydlel sám.“

„Ano, to byl on! A co se s ním stalo?“

„Umřel. Vím to, že umřel.“

„Tak on je mrtvý!“

Mladík na ně upřeně hleděl, v obličeji měl pořád stejnou barvu a stejný výraz. Pokud dal na sobě vůbec něco znát, až na trochu zklamaný a udivený pohled, tedy jen prudkou zvědavost na obě dívky; prudkou, věcnou zvědavost, zvědavost, jaká se líhne jen v takové mladé makovici.

Ale Marchová v něm viděla lišáka. Snad proto, že tak vystrkoval hlavu, snad proto, že se mu bělavé chloupky na ruměných lícních kostech tak leskly, snad že mu tak svítily bystré oči, těžko říct: ona v tom chlapci viděla lišáka a nic jiného.

„Jak to, že jste nevěděl, jestli váš dědeček žije nebo umřel?“ zeptala se Banfordová; už zas do ní vjela břitkost.

„To je právě to,“ řekl lehce oddychující mladík. „Dal jsem se na vojnu v Kanadě a tři nebo čtyři roky už o něm nic nevím. Do Kanady jsem utekl už předtím.“

„A teď se vracíte z Francie?“

„Vlastně ze Soluně.“

Odmlčeli se, nikdo nevěděl, co říci.

„Tak vy nemáte kam jít?“ řekla Banfordová mdle.

„Znám tady nějaké lidi ve vsi. A konečně mohu jít k Labuti.“

„To jste přijel vlakem, ne? Nechcete se chvíli posadit?“

„Docela rád.“

Malounko hekl, jak shodil batoh. Banfordová pohlédla na Marchovou.

„Postav tu pušku. Dáme mu čaj,“ řekla.

„To jo,“ vpadl mladík. „Pušek už máme po krk.“

Unaveně usedl na pohovku a naklonil se dopředu.

Marchová se vzpamatovala a odešla do kuchyně. Odtamtud pak slyšela hebký mladý hlas vykládat.

„Kohopak by napadlo, že se sem vrátím a takhle to tu najdu!“

Zřejmě ho to nesklíčilo, spíše jen překvapilo a zaujalo.

„To se to tady změnilo!“ rozhlížel se po pokoji.

„Myslíte, že se to tu změnilo?“ řekla Banfordová.

„To se ví!“

Oči měl nezvykle čisté a jasné, ale to jen tím, jak překypoval zdravím.

Marchová chystala v kuchyni další jídlo. Bylo už skoro sedm. Při práci pořád sledovala mladíka v obývacím pokoji, ani ne tak, co říká, spíš jen jak mu hebce plyne hlas. Stále pevněji tiskla rty, až měla stažená ústa jako zašitá, jen aby neztratila vládu nad sebou. Ale velké oči se jí přesto rozšiřovaly a plály: byla ztracena. Letmo, nedbale chystala jídlo, krájela velké krajíce chleba s margarínem – máslo nebylo. Lámala si hlavu, co by ještě dala na podnos – má jen chléb, margarín a džem, spíž je prázdná. Víc si nevymyslela, a tak šla s podnosem do obývacího pokoje.

Nechtěla, aby si jí všiml. Hlavně nechtěla, aby se na ni podíval. Ale jak vešla a prostírala za ním, jak si tam hověl, hned se napřímil a ohlédl se po ní. Zbledla a zmalátněla.

Mladík ji pozoroval, jak se naklání nad stůl, díval se jí na štíhlé hezké nohy, na přepásaný plášť splývající jí s boků, na uzel tmavých vlasů; znovu zaujala jeho čilou, prudkou zvědavost.

Lampa měla tmavozelené stínítko, takže světlo padalo dolů a horní polovina pokoje byla ve stínu. Jeho obličej se jasně míhal ve světle, kdežto její se jen matně rýsoval jakoby v dálce.

Otočila se, ale hleděla stranou, jen klopila a zdvíhala tmavé řasy. Rozklížila rty a řekla Banfordové:

„Nenaleješ čaj?“

A odešla do kuchyně.

„Vypijte si čaj tam, kde sedíte – jestli nechcete radši ke stolu,“ řekla Banfordová mladíkovi.

„Sedí se mi tu pěkně, pohodlně. Vzal bych si ho tady, když dovolíte.“

„Máme jen chleba s džemem,“ řekla Banfordová. A postavila talíř na stoličku vedle něho. Celá šťastná ho obskakovala. Měla ráda společnost. A už se ho nebála, jako by to byl její mladší bratr. Takový chlapec.

„Nellie,“ zavolala, „nalila jsem ti čaj.“

Marchová se objevila ve dveřích, vzala šálek a usedla v koutě, co nejdál od světla. Rozčilovala ji kolena. Neměla sukně, aby si je přikryla, a přímo trpěla, že tu sedí s koleny odvážně odkrytými. Krčila se čím dál víc, jen aby ji nebylo vidět. A mladík, uvelebený na pohovce, k ní vysílal dlouhé, vytrvalé, pronikavé pohledy, že málem utekla. Držela však šálek rovně, pila čaj a s hlavou odvrácenou svírala rty. Tak usilovně se snažila, aby ji nebylo vidět, že to mladíka přivádělo z rovnováhy. Měl pocit, že ji dobře nevidí. Připadala mu jako stín stínu. Pohledem se k ní stále vracel, pátravě, vytrvale, s bezděčným, utkvělým zájmem.

Přitom hebce a plynně rozmlouval s Banfordovou, která si nade všecko ráda sklepla a překypovala všetečnou ptačí zvědavostí. A přitom vydatně a rychle hltal jídlo, takže Marchová ještě musila nakrájet chleby s margarínem. Banfordová se omlouvala, že jsou tak tlustě krájené.

„K čemu krájet tenké krajíčky, když na ně není máslo,“ ozvala se najednou Marchová.

Mladík na ni zase pohlédl a najednou se zachechtal a vycenil přitom zuby a pokrčil nos.

„To je pravda,“ odpověděl hebkým, důvěrným hlasem.

Dověděly se, že je rodem i vychováním Kornišan. Ve dvanácti letech přišel s dědečkem na chalupu u Baileyů, ale moc se spolu nesnášeli. Nakonec utekl do Kanady a pracoval až někde na západě. Teď přišel sem – a to je všecko.

Byl velmi zvědavý, co dívky vlastně dělají. Dával jim otázky jako hoch z hospodářství, věcné, praktické, trochu šťouravé. Moc ho bavilo, jak se smiřují se svými ztrátami: s humorem mu totiž vyprávěly o jalovičkách a slepicích.

„A vůbec,“ vložila se do toho Marchová, „nežijeme přece jenom pro práci.“

„Vážně?“ odpověděl mladík. A zas měl na obličeji ten mladistvý chechtot. A pořád upíral zrak do kouta na tu nezřetelnou postavu.

„Ale co budete dělat, až spotřebujete kapitál?“ zeptal se.

„To nevím,“ odsekla Marchová. „Asi půjdem nádeničit do zemědělství.“

„Jo, jenže teď po válce už nebudou do zemědělství ženské brát,“ namítl mladík.

„To se uvidí. Nějaký čas ještě vydržíme,“ řekla Marchová s žalobnou ledabylostí, napolo smutnou, napolo ironickou.

„Schází tady mužský,“ řekl hebce mladík.

Banfordová vyprskla smíchy.

„Dejte si pozor na jazyk,“ skočila mu do řeči. „My si myslíme, kdovíjak nám to nejde.“

„Jestli nám to jde nebo nejde, to myslím není důležité,“ ozvala se žalobně Marchová. „Kdo chce hospodařit, musí se tomu věnovat od rána do noci, až je jako ten dobytek.“

„To je ono,“ řekl mladík. „Vy se tomu nechcete věnovat duší tělem.“

„To nechceme,“ řekla Marchová, „a taky to víme.“

„Chceme mít taky chvilku pro sebe,“ řekla Banfordová.

Mladík se svalil na pohovku, celý obličej se mu roztáhl smíchy, tiše se řehtal na celé kolo. Chladná povznesenost dívek mu byla strašně k smíchu.

„Jo, ale proč jste se na to daly?“ zeptal se.

Marchová mu odpověděla: „No, měly jsme tehdy o slepicích lepší mínění než dnes.“

„A snad o přírodě vůbec,“ dodala Banfordová. „O přírodě mi nemluvte.“

Znovu se mladíkovi roztáhl obličej veselým smíchem.

„Vy tedy o dobytku a drůbeži nemáte valné mínění,“ řekl.

„Kdepak – moc špatné,“ řekla Marchová.

Dal se do smíchu.

„O slepicích i o jalovicích,“ řekla Banfordová, „o kozách i o počasí.“

Mladík se vesele rozřehtal štěkavým smíchem. Dívky se také rozesmály. Marchová odvracela obličej a samým veselím se jí krabatila ústa.

„Ale nám je to jedno, viď, Nellie,“ řekla Banfordová.

„To se ví,“ přisvědčila Marchová.

Mladíkovi bylo blaze. Dosyta se najedl a napil. Banfordová ho začala zpovídat. Jmenuje se Henry Grenfel – ne, neříkají mu Harry, vždycky jen Henry. A odpovídal dál se zdvořilou prostotou, vážně a mile. Marchová se toho nezúčastnila, jen k němu z koutku vysílala dlouhé táhlé pohledy, jak tam seděl na pohovce, rukama objímal kolena a jasnou, bystrou tvář pod lampou upíral na Banfordovou. Konečně se Marchová uklidnila. Mladík jí splývá s lišákem – a má ho tady u sebe. Už za ním nemusí chodit. V šerém koutku se celá poddala teplému, malátnému klidu, podobnému spánku, a smířila se s tím omamným kouzlem. Ale chtěla zůstat v skrytu. Klidná byla, jen když na ni při řeči s Banfordovou zapomněl. Skrytá v šerém koutě nebyla už rozpolcená, nemusila se vší silou udržovat na dvojí rovině vědomí. Konečně se mohla poddat lišákově pachu.

Ten mladík v uniformě, sedící u krbu, šířil totiž po pokoji slabý, ale zřetelný pach, těžko říci jaký, trochu jako šelma. Marchová se mu už neuzavírala. Klidně a tiše si hověla v koutku, jako nějaký malátný živočich ve sluji.

Nakonec hovor uvázl. Mladík si přestal objímat kolena, trochu se narovnal a rozhlédl se. Znovu si uvědomil tu mlčenlivou, zpola skrytou ženu v koutě.

„No, abych šel,“ řekl nuceně, „nebo už budou u Labutě v posteli.“

„Ti budou v posteli tak jako tak,“ řekla Banfordová. „Všichni mají tu chřipku.“

„Vážně!“ zvolal mladík. Trochu se zamyslil. „No dobrá,“ dodal, „najdu si něco jiného.“

„Snad byste mohl zůstat tady, jenže –“ začala Banfordová.

Otočil se a hleděl na ni s hlavou vystrčenou dopředu.

„Co?“ zeptal se.

„No, víte, ono se to snad nesluší,“ řekla. Trochu zrozpačitěla.

„Na tom by přece nebylo nic neslušného,“ řekl mírně překvapen.

„Co nás se týče, ne,“ řekla Banfordová.

„A co mě se týče, taky ne,“ řekl s vážnou prostoduchostí. „Jsem tu takřka doma.“

Banfordová se tomu usmála.

„Jde o to, co tomu řeknou ve vsi,“ řekla.

Chvíli bylo ticho.

„Co ty tomu říkáš, Nellie?“ zeptala se Banfordová.

„Mně je to jedno,“ řekla Marchová zřetelně. „Ostatně na lidech ze vsi mi nezáleží.“

„Bodejť,“ řekl mladík rychle a hebce. „Proč taky. Chci říct, proč by něco říkali?“

„To oni si lehko něco najdou,“ ozvala se žalobným, úsečným hlasem Marchová. „Ale nesejde na tom, co říkají. Je to naše věc.“

„Samo sebou,“ řekl mladík.

„Tak tu zůstaňte, jestli chcete,“ řekla Banfordová. „Volný pokoj je připravený.“

Obličej mu radostně zazářil.

„Jestli vás to opravdu moc neobtěžuje,“ pronesl s lehkou zdvořilostí, jíž se vyznačoval.

„Ani dost málo,“ řekly obě.

Hleděl z jedné na druhou a šťastně se usmíval.

„Je to náramně příjemné, že už nemusím odtud,“ řekl vděčně.

„To si myslím,“ řekla Banfordová.

Marchová zmizela přichystat pokoj. Banfordová se hned radovala a starala, jako by jí přijel z Francie mladší bratr. Těšilo ji obskakovat ho, tahat pro něho vanu a podobně. Mohla teď uplatnit vrozenou srdečnost a laskavost. A mladík si liboval její sesterskou péči. Ale že pro něho i Marchová v tichosti něco dělá, to ho trochu mátlo. Je tak podivně tichá a nenápadná. Připadalo mu, že ji vlastně ani neviděl. Potkat ji na ulici, ani ji nepozná.

Tu noc měla Marchová živý sen. Zdálo se jí, že slyší venku nesrozumitelný zpěv, zpěv se nesl kolem domu, v polích, ve tmě. Dojímal ji až k pláči. Vyšla ven a najednou věděla, že to zpívá lišák. Byl žlutý a světlý, jako obilí. Šla k němu blíž, ale on utekl a přestal zpívat. Připadal jí blízko a chtěla se ho dotknout. Napřáhla ruku, ale zničehonic ji kousl do zápěstí, a vtom jak ucouvla a on se otočil a chtěl utéct, šlehl ji ocasem po tváři a ocas jako by hořel, sežehl a spálil jí ústa, až ji to zabolelo. Bolestí se probudila a celá se třásla, jako by byla opravdu popálená.

Ale ráno jí zbyla jen matná vzpomínka. Vstala, nachystala všechno v domě a poklidila drůbež. Banfordová sjela na kole do vsi, jestli dostane koupit něco k jídlu. Byla to pohostinná duše. Ale běda, v roce 1918 se toho moc nedostalo. Mladík přišel dolů bez kabátu. Byl mladý a svěží, ale chodil s hlavou dopředu, takže mu ramena vystupovala a záda se kulatila, jako by měl trochu ohnutou páteř. Bylo to jistě jen špatné držení, byl přece mladý a statný. Umyl se a vyšel ven, ženské zatím chystaly snídani.

Všecko si prohlédl a všecko prozkoumal. Ve své zvědavosti byl všímavý a nenasytný. Co viděl, srovnával s tím, co si pamatoval z dřívějška, a v duchu ty změny vážil. Díval se na slepice a kachny, jaké jsou; pozoroval, jak mu nad hlavou letí hejno lesních holubů: bylo jich spousta; vysoko ve větvích, kam Marchová nedosáhla, postřehl pár jablek; všiml si, že si dívky vypůjčily pumpu, nejspíš chtějí vyprázdnit nádrž na měkkou vodu na severní straně od domu.

„Máte to tu hezky zchrátralé,“ řekl dívkám u snídaně.

Měl moudré a dětské oči, takové přemýšlivé. Mluvil málo, zato hodně jedl. Marchová měla tvář stále odvrácenou. Po ránu si ho ani nemohla všímat, ale jistý odstín jeho khaki ji připomněl zářícího lišáka ze snu.

Přes den si dívky hleděly své práce. Dopoledne mladík ošetřil pušky, zastřelil králíka a divokou kachnu, letící ve velké výšce k lesu. Byl to vydatný příspěvek do spíže. Dívkám připadalo, že už si svůj pobyt vysloužil. Ale o odchodu nemluvil. Odpoledne zašel do vsi. Na svačinu se vrátil. Na kulatém obličeji měl pořád ten čiperný, pátravý výraz. Plavně hodil klobouk na věšák. Něco mu vrtalo hlavou.

„Co mám tedy dělat?“ řekl pak u stolu dívkám.

„Jak to myslíte – co máte dělat?“ řekla Banfordová.

„Kde najdu ve vsi nějaké bydlení?“ odpověděl.

„To nevím,“ řekla Banfordová. „Kde byste chtěl bydlet?“

„No,“ – zaváhal. „U labutě mají chřipku, U pluhu jsou vojáci, co rekvírují seno pro armádu: krom toho je prý ve vsi deset vojáků s kaprálem ubytováno v soukromí. Opravdu nevím, kde bych dostal lůžko.“

Nechal to na nich. Nedělal si s tím starosti. Marchová seděla s lokty na stole, bradu opřenou v dlaních a nevědomky na něj hleděla. Znenadání zvedl zastřené modré oči a bezděky se jí podíval přímo do očí. Ustrnul stejně jako ona. Také sebou trhl. Když odvracel oči, ucítila Marchová, jak z nich vylétla a do duše jí padla lstná, posměšná, vědoucí jiskra, táž, jaká vylétla z tmavých očí lišákových. Zkřivila ústa, jako v bolesti nebo jako ve spaní.

„To nevím,“ řekla Banfordová. Tvářila se odmítavě, jako by se bála nátlaku. Pohlédla na Marchovou. Ale svým slabým, unaveným zrakem viděla na přítelčině tváři jen obvyklý roztržitý výraz. „Proč nic neříkáš, Nellie?“ zeptala se.

Ale Marchová jen mlčela, oči vykulené, a mladík ji nehnutě pozoroval, jako očarovaný.

„No tak – odpověz něco,“ řekla Banfordová. A Marchová malinko otočila hlavu, jako by přicházela k sobě, nebo se o to snažila.

„Co chceš, abych řekla?“ zeptala se bezduše.

„Pověz, co si o tom myslíš?“ řekla Banfordová.

„Mně je to jedno,“ řekla Marchová.

A zase bylo ticho. Chlapec měl v očích bodavé světýlko, pronikavé jako jehla.

„Mně taky,“ řekla Banfordová. „Jestli chcete, zůstaňte tady.“

Po tváři mu mimovolně přelétl úsměv jako šibalský plamínek. Honem sklonil hlavu, aby ho skryl, a chvíli tak zůstal s hlavou skloněnou a s obličejem ukrytým.

„Můžete tu zůstat, jestli chcete. Jak je libo, Henry,“ dodala Banfordová.

Neodpovídal, hlavu měl pořád skloněnou. Pak zdvihl obličej. Zářil mu zvláštním, jakoby jásavým světlem, a podivně jasnýma očima hleděl na Marchovou. Odvrátila obličej, ústa trpící, jako raněná, vědomí zastřené.

Banfordová zrozpačitěla. Pozorovala mladíkův jasný pohled, upřený na Marchovou, a jeho tvář, zářící neviditelným úsměvem. Nechápala, jak se to vlastně usmívá, nic se mu v obličeji nepohnulo. Snad se mu jen leskly, přímo třpytily jemné chloupky na tvářích. Pak se zcela změněným pohledem podíval na Banfordovou.

„Vážně, jste hrozně hodná,“ řekl hebkým, zdvořilým hlasem. „Jste moc hodná. Přece vás nemohu obtěžovat.“

„Nellie, nakrájej chleba,“ řekla Banfordová rozpačitě a dodala: „Jaképak obtěžování, jestli tu chcete zůstat. Jako by mi přijel na pár dní vlastní bratr. Je asi jako vy.“

„Jste hrozně milá,“ opakoval mladík. „Moc rád bych tu zůstal, jestli vám opravdu nebudu na obtíž.“

„Vůbec ne. Říkám vám, je příjemné, když je tu někdo s námi,“ řekla dobrosrdečné Banfordová.

„Ale co slečna Marchová?“ řekl hebkým hlasem a pohlédl na ni.

„Ale jo, pro mě za mě,“ řekla Marchová neurčitě.

Obličej mu zářil, div si spokojeností nemnul ruce.

„Rád si zaplatím stravu a vypomůžu s prací, když dovolíte.“

„O stravě nemluvte,“ řekla Banfordová.

Uplynulo pár dní a mladík zůstal na chalupě. Banfordovou přímo okouzlil. Mluvil hebce a zdvořile, sám toho moc nenamluvil, radši poslouchal, co ona říká, a živě, trochu posměšně se smál. S prací jim ochotně pomáhal, ale nepřetrhl se. Rád se potuloval sám a sám s puškou v ruce, pozoroval, díval se. Ve své bystré, věcné zvědavosti byl nenasytný a nejlíp mu bylo, když byl sám a zpola skryt pozoroval.

Hlavně Marchovou pozoroval. Nevyznal se v ní. Dráždila ho svou spanilou jinošskou postavou. Když jí pohlédl do temných očí, něco se mu s podivným, jarým vzrušením hnulo v duši, se vzrušením tak prudkým a tajemným, že se bál, aby je nedal najevo. Byla mu hrozně k smíchu, jak zvláštně, chytře mluvila. Věděl, že se musí dostat dál, něco ho k tomu přímo pudilo. Ale bránil se na ni myslet a raděj se vydával s puškou na kraj lesa.

Když se vracel domů, už se smrákalo, a se soumrakem se spustil jemný pozdně listopadový déšť. V okně obývacího pokoje viděl záblesky světla z krbu, záblesky světla v hloučku temných stavení. A napadlo ho, že by bylo dobré, kdyby to tady bylo jeho. A pak dostal chytrý nápad: Co abych si vzal Marchovou? Chvíli stál uprostřed pole s mrtvým králíkem v ruce, tak ho ten nápad zaujal. Samým údivem mu rozum zůstal stát – jako by počítal – potom se v duchu podivně usmál, že ano. Proč ne? Proč ne? Je to dobrý nápad. Že je snad trochu směšný? Co na tom? Že ona je starší než on? Na tom přec nesejde. Když si představil její temné, vylekané, zranitelné oči, poťouchle se usmál. On je vlastně starší. Má ji v moci.

Ten svůj záměr přiznal sotva sám sobě. I před sebou jej choval v tajnosti. Je to ještě moc nejisté. Nejdřív si musí zjistit, jak se věci mají. Ano, musí si zjistit, jak se věci mají. Stačí neopatrnost, a Marchová se jeho nápadu leda vysměje. Při své mazanosti a prohnanosti věděl, že když půjde rovnou k ní a řekne: „Slečno Marchová, miluju vás a chci, abyste si mě vzala,“ určitě mu odpoví: „Zmizte. S takovým bláznovstvím mi dejte pokoj.“ Tak se totiž dívala na muže s tím jejich „bláznovstvím“. Stačí neopatrnost, a ona ho zpraží svým dravým, sardonickým výsměchem a navždy ho zapudí z chalupy i z mysli. Musí na to jít polehounku. Musí ji ulovit, jako se loví srna nebo sluka. Jít do lesa a říct srně: „Prosím tě, dej se zastřelit,“ to přece nejde. Kdepak, je to zdlouhavý, rafinovaný boj. Když chceš opravdu ulovit srnu, musíš se usebrat, celý se do sebe svinout a pokradmu se pustit za svítání do hor. Když jdeš na lov, nezáleží ani tak na tom, co děláš, jako na tom, co cítíš. Musíš být chytrý a lstivý a naprosto, osudově připraven. Je to nakonec osud. Tvůj vlastní osud dostihne a rozhodne osud lovené srny. Ještě než svou kořist spatříš, svedeš podivný boj. Jako hypnotismus. Ještě jsi srnu okem nespatřil, a tvá lovecká duše z tebe vyjde a uchvátí její duši. A duše srny zápasí, aby unikla. Dojde k tomu dřív, než tě srna zvětří. Je to rafinovaný, složitý zápas vůlí, sváděný v neviditelnu. A tento zápas skončí, až když kulka trefí cíl. Když se pak opravdu dostaneš do správného rozpoložení a přijdeš konečně na dostřel, nemíříš jen tak, jako se střílí na láhev. Svou vlastní vůlí vmeteš kulku do srdce své kořisti. Let kulky do cíle je pouhý průmět tvého osudu do osudu srny. Je to dílo svrchované touhy, svrchované vůle, ne pouhý šikovný kousek.

V hloubi duše byl lovec, a ne sedlák, ani voják trčící u pluku. A jako mladý lovec chtěl ukořistit Marchovou a oženit se s ní. A tak se lstivě stáhl do sebe, jako by se zahalil do neviditelnosti. Nevěděl ještě, jak to zaonačí. Marchová byla ve střehu jako zajíc. A tak naoko to byl pořád ten hodný, zvláštní cizí mladík, který k nim na čtrnáct dní přišel na návštěvu.

Odpoledne řezal polena do krbu. Brzy se stmívalo. A pořád studená, syrová mlha. Už nebylo skoro ani vidět. U kozy ležela hromada krátkých polen. Řezal poslední poleno, a tu přišla Marchová, že dříví odnese domů nebo pod kolnu. Mladík pracoval bez kabátu, ani ji neviděl přicházet; přišla jakoby nerada, plaše. Spatřil ji, jak se shýbá pro bělavá polena, a přestal řezat. Do všech nervů mu po nohou sjel oheň jako blesk.

„Slečno Marchová?“ řekl klidným, mladistvým hlasem.

Vzhlédla k němu od narovnaných polen.

„Copak?“ řekla.

V šeru na ni shlédl. Neviděl ji moc zřetelně.

„Chtěl jsem se vás něco zeptat,“ řekl.

„Vážně? A co?“ řekla Marchová. Na hlase už bylo znát strach. Ale ještě se ovládala.

„No –“ hlas se mu linul hebce a jemně, až do nervů jí pronikal – „no, co asi tak myslíte?“

Vzpřímila se, ruce založila v bok, hleděla na něho jako omráčená a neodpovídala. Zase zahořel nenadálou silou.

„No,“ řekl hebkým hlasem, že to bylo spíš jako jemný dotek, jako pouhý dotek kočičí tlapky, spíš pouhý pocit než zvuk. „No – chtěl jsem vám říct, abyste si mě vzala.“

Marchová ho spíš jen vyciťovala, než slyšela. Marně se snažila odvrátit obličej. Jako by pocítila nesmírnou úlevu. Stála mlčky, hlavu trochu na stranu. Připadalo jí, že se k ní naklání a neznatelně se směje. Jako by z něho sršely jemné jiskry.

A zčistajasna řekla:

„S takovým bláznovstvím mi dejte pokoj.“

Záchvěv mu projel všemi nervy. Chybil se. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Potom promluvil zase tak nezvykle hebce, jako by ji zlehounka hladil:

„To přec není žádné bláznovství. To není žádné bláznovství. Myslím to doopravdy. Myslím to doopravdy. Proč mi nevěříte?“

Říkal to dotčeně. Jeho hlas měl nad ní zvláštní moc; oprošťoval ji a uvolňoval. Kdesi v nitru zápasila o vlastní moc. Chvíli cítila, že je ztracena – ztracena – ztracena. Toto slovo se v ní zachvívalo, jako by umírala. A tu zas promluvila:

„Nevíte, co mluvíte,“ šlehla ho náhle posměchem. „Takový nesmysl! Mohla bych být vaší matkou, jak jsem stará.“

„Ale já vím, co mluvím. Opravdu,“ domlouval jí hebce, jako by svůj hlas čerpal z její krve. „Vím dobře, co mluvím. Tak stará nejste, abyste mohla být mou matkou. To není pravda. A i kdyby, co na tom. Vzít si mě můžete, na věku nezáleží. Co je mi po něm? A co vám? Věk nic neznamená.“

Šla na ni mdloba, když domluvil. Mluvil překotně – po kornišsku – jeho hlas jako by v ní zněl hluboko, hluboko, kde se mu neubrání. „Věk nic neznamená!“ Domlouval jí tak hebce a naléhavě, až se jí tam v přítmí hlava točila. Nezmohla se na odpověď.

Všechny údy mu prošlehl veliký jásot. Cítil, že vyhrál.

„Chci si vás vzít. Proč ne?“ hovořil hebce a překotně. Čekal, co odpoví. V šeru jako by světélkovala. Víčka měla sklopená, obličej odvrácený, jako bez duše. Jako by ji měl v moci. Čekal ve střehu. Dotknout se jí, to si zatím netroufal.

„Tak řekněte, řekněte, že si mě vezmete. Řekněte – řekněte!“ domlouval jí hebce.

„Co?“ bolavě se ozvala, tiše, jako zdálky. Hlas mu nevýslovně zhebkl a zdůvěrněl. Přistoupil až k ní.

„Řekněte ano.“

„Já nemůžu,“ kvílela bezmocně, zpola oněmělá, zpola v mdlobách, jako v předsmrtných bolestech. „Jak bych mohla?“

„Můžete,“ řekl hebce a zlehka jí položil ruku na rameno, jak tam zasněně stála, s hlavou odvrácenou a skloněnou. „Můžete. Ano, můžete. Proč říkáte, že nemůžete? Můžete. Můžete.“ A tichounce se naklonil k ní a ústy a bradou hebounce zavadil o její šíji.

„Přestaňte!“ křikla a hystericky zavzlykla, uskočila a úkosem na něho pohlédla: „Jak to myslíte?“ Ani mluvit nemohla, byla bez dechu. Jako by ji zabil.

„Myslím to, jak říkám,“ domlouval jí hebce a krutě. „Chci, abyste si mě vzala. Chci, abyste si mě vzala. To přece víte. Víte to? Nebo nevíte? Nevíte?“

„Co?“ řekla.

„Víte,“ odpověděl.

„Ano,“ řekla. „Vím, že to říkáte.“

„A víte přece, že to myslím doopravdy.“

„Vím, že to říkáte.“

„Věříte mi?“ zeptal se.

Chvíli mlčela. Pak zkřivila rty.

„Nevím, co věřím,“ řekla.

„Jste tam?“ houkla Banfordová z domu.

„Ano, neseme polena,“ odpověděl mladík.

„Už jsem myslela, že jste se ztratili,“ řekla Banfordová ztrápeně. „Pojďte honem, uděláme si čaj. Voda se už vaří.“

Rychle se shýbl, nabral do náruče polena a nesl je do kuchyně, tam se skládala do kouta. Marchová mu pomáhala, nabrala si plnou náruč; polena si opřela o prsa, jako když nese těžké dítě. Snesl se studený večer.

Když nanosili polena, oba si hřmotně očistili boty venku o škrabák, potom je ještě otřeli o rohožku. Marchová zavřela dveře a odložila starý plstěný klobouk – klobouk děvečky. Husté, kypré černé vlasy měla rozpuštěné, obličej bledý, napjatý. Nedbale si sčísla vlasy dozadu a umyla si ruce. Do matně osvětlené kuchyně přiběhla Banfordová sundat s plotny vdolečky; postavila je tam, aby nevystydly.

„Co jste tam tak dlouho dělali?“ spustila nakvašeně. „Už jsem myslila, že nepřijdete. To je doba, co jste přestal řezat. Co jste tam dělali?“

„Museli jsme ucpat díru ve stodole, aby tam nelezly krysy,“ řekl Henry.

„Ale vždyť jsem vás viděla stát v kůlně. Byla vám vidět košile,“ trumfla ho Banfordová.

„Jo, to jsem uklízel pilku.“

A šli do pokoje svačit. Marchová zarytě mlčela. Obličej měla bledý, napjatý, zmatený. Mladík, jako vždy ruměný, nepřístupný, jakoby do sebe uzavřený, přišel k svačině bez kabátu, jako doma. Při jídle se nakláněl nad talíř.

„Není vám zima?“ rýpla Banfordová. „Jen tak v košili.“

S bradou až u talíře otočil k ní oči a zíral na ni jasným, průzračným, pevným pohledem.

„Ne, není mi zima,“ řekl jako vždy hebce a zdvořile. „Tady je o moc teplej než venku.“

„To jistě,“ řekla popuzeně Banfordová. Dráždil ji ten večer svou podivně milou sebedůvěrou a upřímným, jasným pohledem.

„To asi nechcete, abych chodil k svačině bez kabátu,“ řekl hebce a zdvořile. „Já jsem zapomněl.“

„Mně je to jedno,“ řekla Banfordová: ale jedno jí to nebylo.

Marchová k němu zvolna otočila tmavé oči.

„Ať vás ani nenapadne,“ řekla svým zvláštním, řízným hlasem. „Když je vám takhle dobře, zůstaňte tak.“ Pánovitost se jí moc nedařila.

„Ano, je mi dobře, snad to ode mne není neslušné,“ řekl mladík.

„Za neslušné se to obyčejně pokládá,“ řekla Banfordová. „Ale nám to nevadí.“

„Že se to pokládá za neslušné, a kdopak to pokládá za neslušné?“ vyjela Marchová.

„Ty sama, Nellie, když jde o někoho jiného,“ načepýřila se obrýlená Banfordová; sousto jí vázlo v hrdle.

Ale Marchová už zas upadla do roztržité netečnosti; žvýkala, jako by ani nevěděla, že jí. Jasným, ostražitým pohledem hleděl mladík z jedné na druhou.

Banfordová byla uražená. Přestože se choval mile a zdvořile a mluvil hebkým hlasem, připadal jí mladík drzý. Protivilo se jí hledět na něho. Protivil se jí jeho jasný, ostražitý pohled, protivil se jí zvláštní jas v jeho obličeji, jeho tváře s jemnými chloupky, ruměná pleť, matná, a přece jakoby planoucí zvláštním životním ohněm. Při pohledu na něj se jí dělalo nevolno: svou tělesnou přítomností působil příliš pronikavě, příliš žhavě.

Po svačině byl pak navečer klid. Do vesnice chodil mladík zřídka. Obyčejně četl. Když ho to chytlo, byl horlivý čtenář. Když se začetl, četl hltavě. Ale nijak zvlášť se do čtení nehnal. Sám a sám chodíval za tmavé noci po polích a kolem živých plotů a se zvláštní zálibou slídil po nocích a naslouchal zvukům přírody.

Ale ten večer popadl z knihovničky Banfordové nějakou dobrodružnou knížku od Mayna Reida, uvelebil se s roztaženými koleny a zahloubal se do čtení. Dlouhé světlehnědé vlasy měl sčesané do stran, jako tlustou čepici. Byl pořád bez kabátu, a jak se s knihou v ruce nakláněl pod lampou, kolena široko od sebe, zcela pohroužený do namáhavého čtení, najednou to v obývacím pokoji Banfordové vypadalo jako v dřevorubeckém táboře. To ji mrzelo. Na podlaze měla červený perský koberec, kolem tmavý nátěr, moderní krb se zelenými kachlíky, na otevřeném pianě noty s nejnovější taneční hudbou – Banfordová hrála docela slušně: a na stěnách Marchové ručně malované labutě a lekníny. Když k tomu ještě na roštu krásně, mihotavě hořela polena, když byly těžké záclony staženy, všechny dveře zavřeny a venku šuměly a ve větru se třásly borovice, byl to útulný, elegantní, krásný pokoj. Banfordovou mrzelo, že tam ten dlouhán v khaki kalhotách vystrkuje kolena a na silném červeném zápěstí má zapjaty manžety vojenské košile. Občas obrátil stránku, občas bystře koukl na oheň a srovnal polena. Pak se zas horlivě ponořil do napínavé, samotářské četby.

Marchová na druhém konci stolu chvílemi háčkovala. Ústa se jí divně křivila, jako když jí je ve snu spálil lišákův ohon, a krásné, kypré černé vlasy jí v pramíncích volně splývaly. Ale celou svou postavou byla do sebe uzavřená, jako by byla na míle odtud. V jakémsi polosnění jako by slyšela ve větru kolem domu lišáka zpívat, divoce a sladce a šíleně. Červenýma, ale krásně formovanýma rukama pomalu háčkovala bílou přízi, pomaloučku, neobratně.

Banfordová se na nízké židli také pokoušela číst. Ale mezi těmi dvěma neměla stání. Pořád se vrtěla, ohlížela, poslouchala vítr a pokradmu se dívala na své společníky, hned na jednoho, hned na druhého. Také ji dožíralo, jak Marchová, usazená na rovné židli, koleno přes koleno v přiléhavých rajtkách, pomalu zápolí s háčkováním.

„Ach jo!“ vzdychla Banfordová. „To mě dnes bolí oči.“ A přitiskla si prsty na oči.

Mladík se na ni čistým, jasným pohledem podíval, ale neřekl nic.

„Vážně, Jill?“ řekla Marchová roztržitě.

Mladík se zase dal do čtení a také Banfordová se s přemáháním vrátila ke knize. Ale dlouho to nevydržela. Za chvíli koukla po Marchové a hubenou tváří jí přelétl zvláštní, zlomyslný úsměv.

„Dám za ně penny, Nell,“ řekla najednou. Marchová se velkýma černýma očima polekaně rozhlédla a zbledla hrůzou. Poslouchala, jak běhá lišák kolem domu a něžně, přeněžně zpívá.

„Co?“ řekla roztržitě.

„Dám za ně penny,“ řekla Banfordová posměšně. „Nebo dvě, jestli jsou tak hluboké.“

Mladík je jasnýma, čistýma očima od lampy pozoroval.

„Proč bys vyhazovala peníze?“ ozvala se Marchová nejistě.

„Myslila jsem, že stojí za to,“ řekla Banfordová.

„Na nic jsem nemyslela, jenom jak fouká vítr,“ řekla Marchová.

„No ne, něco tak originálního jsem si mohla myslit sama. Tentokrát jsou to opravdu vyhozené peníze.“

„Tak neplať,“ řekla Marchová.

Mladík se najednou zasmál. Obě na něho pohlédly; Marchová překvapeně, jako by o něm ani nevěděla.

„To za to opravdu platíte?“ zeptal se.

„Jistěže,“ řekla Banfordová. „Vždycky. Kolikrát jsem platila Nellie šilink týden co týden, hlavně v zimě. V létě to dělá mnohem míň.“

„To jako platíte za myšlenky té druhé?“ smál se mladík.

„Ano, když už nevíme, co počít.“

Vyprskl smíchy, pokrčil nos jako štěně a smál se rozpustile, oči mu jen svítily.

„To jsem jakživ neslyšel,“ řekl.

„Být na chalupě u Baileyů přes zimu, slyšel byste to často,“ posteskla si Banfordová.

„To vás to tu tak unavuje?“

„Nudí,“ řekla Banfordová.

„Ach tak!“ řekl vážně. „Ale proč se nudíte?“

„Kdopak by se nenudil?“ řekla Banfordová.

„To mě mrzí,“ řekl mladík vážně.

„To se nedivím, jestli jste čekal, že tu bude kdovíjaká zábava.“

Dlouze, vážně se na ni zadíval.

Potom divně, mladicky vážně řekl: „Pro mě je tu zábavy až dost.“

„To jsem ráda,“ řekla Banfordová.

A vrátila se ke knize. Ještě jí nebylo třicet, a už měla v řídkých jemných vlasech šedé nitky. Mladík se na ni nepodíval, obrátil oči po Marchové, seděla tam, ústa zkřivená, oči vykulené, nepřítomné, a hmoždila se s háčkováním. Měla vlahou, bledou, hezkou pleť a jemný nos. Se zkřivenými ústy vypadala jako zlá ženská. Ale dojmu zlé ženské odporovaly zvědavě zdvižené oblouky tmavého obočí a vykulené oči; ustrašený pohled, plný údivu a zmatku. Zas už naslouchala lišákovi, který jako by odběhl dál do noci.

Mladík k ní vzhlížel zpod kraje světelného kotouče, mlčky ji pozoroval kulatýma, přejasnýma, dychtivýma očima. Banfordová si podrážděně kousala prsty a zpod vlasů na něho občas pohlédla. Seděl úplně klidně, ruměný obličej dole pod lampou zdvíhal až na pokraj stínu a s naprosto věcnou dychtivostí ji pozoroval. Najednou zvedla Marchová velké tmavé oči od háčkování a spatřila ho. Lekla se a vyjekla.

„Je tam!“ křikla bezděky, jako v strašném leknutí.

Banfordová se narovnala na židli a užasle se rozhlédla.

„Co zas máš, Nellie?“ křikla.

Ale Marchová, celá zrůžovělá, jen koukala po dveřích.

„Nic! Nic!“ řekla zlostně. „To nemůžu promluvit?“

„Ale ano, když mluvíš rozumně,“ řekla Banfordová. „Co jsi vlastně myslela?“

„Nevím, co jsem myslela,“ odsekla Marchová.

„Ale Nellie, ještě ty začni bláznit a vyvádět. Já už to nevydržím. Tak koho jsi vlastně myslela? Myslela jsi Henryho?“ rozkřikla se chudinka Banfordová, celá vyděšená.

„Jo. Nejspíš,“ utrousila Marchová. Že myslela lišáka, k tomu se nepřizná ani za nic.

„Ach jo, pro dnešek mám nervy zničené,“ zahořekovala Banfordová.

V devět hodin přinesla Marchová podnos a na něm chléb se sýrem a čaj – Henry se jim předtím přiznal, že rád šálek čaje. Banfordová vypila sklenici mléka a snědla kousek chleba. A za chvíli řekla:

„Jdu spát, Nellie. Jsem moc rozrušená. Půjdeš taky?“

„Ano, přijdu hned, jen odklidím podnos,“ odpověděla Marchová.

„Přijď brzy,“ řekla Banfordová mrzutě. „Dobrou noc, Henry. Jestli půjdete poslední, dohlídněte na oheň, ano?“

„Ano, slečno. Dohlídnu na něj,“ ubezpečil ji Henry.

Marchová rozsvěcela svíčku, že půjde do kuchyně. Banfordová si vzala svou a šla nahoru. Když se Marchová vrátila ke krbu, řekla Henrymu:

„Můžeme se spolehnout, že uhasíte oheň a všecko uděláte?“ Stála, ruku opřenou v boku, jedno koleno pokrčené, hlavu plaše odvrácenou, jako by se na něj nedokázala podívat. Obličej měl zdvižený a hleděl na ni.

„Pojďte se chvíli posadit,“ řekl hebce.

„Ne, musím jít, Jill čeká a mrzela by se, kdybych nešla.“

„Proč jste se večer tak vyplašila?“ zeptal se.

„Kdypak jsem se vyplašila?“ řekla a pohlédla na něj.

„No přece zrovna teď,“ řekl. „Jak jste vykřikla.“

„Jo tak! Myslela jsem, že vy jste ten lišák!“ A zkřivila tvář ve zvláštním, poloironickém úsměvu.

„Lišák! A proč lišák?“ zeptal se hebce.

„Bylo to loni v létě, jednou večer jsem si vyšla ven s puškou a najednou jsem uviděla až u svých nohou lišáka, upřeně se na mě díval. Já nevím – dal mi co proto.“ Znovu odvrátila hlavu a jednou nohou rozpačitě pohupovala.

„Zastřelila jste ho?“ zeptal se chlapec.

„Ne, lekla jsem se, jak se na mě upřeně díval, a pak se ohlédl a ještě se smál.“

„Smál?“ opakoval Henry a smál se také. „Ten vás vystrašil, co?“

„Ne, nevystrašil. Dal mi co proto, to je všecko.“

„A vy jste si myslela, že já jsem ten lišák, co?“ Znovu se podivně uchechtl a pokrčil nos jako štěně.

„Ano, tu chvíli jsem si to myslela. Snad jsem ani nevěděla, že na něj myslím.“

„Vy si třeba myslíte, že jsem vám přišel ukrást slepice či co,“ znovu se mladicky zasmál.

Ale ona na něj vykulenýma tmavýma očima jen tupě civěla.

„To se mi ještě nestalo, aby mě někdo pokládal za lišáka. Nesednete si na chvilku?“ Mluvil hebounce, úlisně.

„Ne,“ řekla Marchová. „Jill čeká.“ A přece nešla, stála, jednu nohu pokrčenou, tvář odvrácenou ze světelného kruhu.

„Neodpovíte na mou otázku?“ zeptal se ještě tišeji.

„Nevím, jakou otázku myslíte.“

„Ale víte. Určitě víte. Myslím otázku, jestli si mě vezmete.“

„Ne, na tu otázku neodpovím,“ vyhrkla.

„Ne?“ a zas se mu nos pokrčil zvláštním mladistvým smíchem. „To proto, že jsem jako ten lišák? Proto?“ a pořád se smál.

Otočila se po něm a zvolna, dlouze na něho pohlédla.

„Nerad bych, abyste kvůli tomu na mě zanevřela. Pojďte, stáhnu trochu lampu a posaďte se na chvíli.“

Červenou rukou sáhl pod rozsvícenou lampu a hned se světlo ztlumilo. Jako stín stála Marchová v šeru a nehýbala se. Mlčky se vztyčil na dlouhých nohách. Mluvil teď nadmíru hebce, vemlouvavě, sotva slyšitelně:

„Zůstaňte tu chvilku. Jenom chvilku.“ A položil jí ruku na rameno. Odvrátila od něho obličej. „Přece si nemyslíte, že jsem jako ten lišák,“ řekl stejně hebce a z jeho hlasu zazníval smích, snad trochu uštěpačný. „Či ano?“ Jemně ji k sobě přitáhl a lehce ji políbil na krk. Uškubla, zachvěla se a odtáhla. Ale on ji silnou mladou paží držel a znovu ji lehce políbil, zase na krk, protože tvář měla odvrácenou.

„Neodpovíte na mou otázku? Neodpovíte?“ pronesl hebkým, váhavým hlasem. Snažil se přitáhnout ji k sobě a políbit ji na tvář. Hebce ji políbil na tvář, až u ucha.

Vtom se shora rozlehlo mrzuté, zlostné volání Banfordové.

„Jill volá,“ vykřikla Marchová polekaně a narovnala se.

Tu ji jako blesk přejel ústa letmým polibkem. Jako by ji sežehl do posledního vlákna. Divně, slabounce zavzlykla.

„Vezmete si mě? Ano?“ hebce naléhal.

„Nellie! Tak Nellie! Co tam tak dlouho děláš?“ ozvalo se slabě ze tmy volání Banfordové. Ale on ji držel pevně a přímo nesnesitelně hebce a naléhavěji šeptal:

„Že si mě vezmete. Řekněte ano! Řekněte ano!“

Marchové připadalo, že ji celou sežehl oheň a že už nemůže nic dělat; zašeptala:

„Ano! Ano! Jak chcete! Jak chcete! Jen už mě pusťte! Jen už mě pusťte! Volá Jill.“

„Tak slibujete,“ řekl úskočně.

„Ano! Ano! Slibuju!“ A najednou stoupla hlasem a pronikavě vykřikla: „Ano, Jill, už jdu.“

Leknutím ji pustil a ona odešla rovnou nahoru.

Ráno mladík všechno obešel, obstaral drůbež, pomyslil si, že by se tady dalo pohodlně žít, a při snídani řekl Banfordové:

„Víte co, slečno Banfordová?“

„Copak?“ řekla nervózní Banfordová dobrácky.

Podíval se na Marchovou, zrovna si mazala džem na chleba.

„Mám to říct?“ zeptal se jí.

Zdvihla k němu hlavu a obličej jí zalil temný ruměnec.

„Jestli myslíte Jill, tak ano,“ odpověděla. „Jen doufám, že to nebudete vykládat po vsi, to je všechno.“ A těžce polykala suchý chleba.

„Co to bude?“ řekla Banfordová a pohlédla na něho rozevřenýma, unavenýma, zarudlýma očima. Byla to slaboučká křehotinka, jemné řídké vlasy měla ostříhané, visely jí splihle kolem tváře, vybledlé, hnědé a šedé.

„No, co myslíte?“ smál se jako člověk, který má nějaké tajemství.

„Jak to mám vědět!“ řekla Banfordová.

„Neuhodnete?“ blýskl očima a samolibě se usmíval.

„Ne, neuhodnu. A ani se nepokouším.“

„Nellie a já se vezmeme.“

Banfordová pustila nůž z hubených, útlých prstů, jako by ji navždy přešla chuť. Bezduše poulila zarudlé oči.

„Cože?“ vykřikla.

„Vezmeme se. Viďte, Nellie?“ a otočil se k Marchové.

„To říkáte vy,“ odsekla Marchová. Ale znova se zmučeně zarděla. A nepozřela už ani sousto.

Banfordová na ni pohlédla jako střelený pták: jako ubohý chorý ptáček. Celá raněná duše se jí zračila ve tváři, jak hleděla na hluboce zardělou Marchovou.

„To není možné!“ vykřikla bezmocně.

„Je to tak,“ řekl vítězoslavně rozzářený mladík.

Banfordová se odvrátila, jako by se jí z jídla na stole dělalo špatně. Seděla chvíli, jako by jí opravdu bylo špatně. Rukou se opřela o hranu stolu a vstala.

„Nikdy tomu neuvěřím, Nellie,“ vyrazila ze sebe. „To je naprosto nemožné!“

V jejím naříkavém, ztrápeném hlase zazníval prudký hněv a zoufalství.

„Proč? Proč byste tomu nevěřila?“ zeptal se mladík hlasem plným hebké, sametové drzosti.

Banfordová si ho změřila vyjeveným, roztržitým pohledem, jako nějakého živočicha v muzeu.

„Přece nebude takový blázen,“ řekla malátně. „Nezahodí nadobro sebeúctu.“ Mluvila chladným, naříkavým, skomíravým hlasem.

„Jak to, že nezahodí sebeúctu?“ zeptal se chlapec.

Banfordová na něj přes brejle upřela neurčitý pohled.

„Jestli ji už nezahodila,“ řekla.

Přes brejle se na něho dlouze, neurčitě zahleděla, až chlapec zrudl do nachova.

„To vůbec nechápu,“ řekl.

„Asi ne. Divila bych se, kdybyste to chápal,“ řekla Banfordová ledabylým, mírným, povzneseným tónem, že to znělo tím urážlivěji.

Seděl strnule a v nachové tváři mu modré oči žhnuly. Čelo se mu zachmuřilo.

„Namouduši, ona neví, do čeho se pouští,“ řekla Banfordová ztrápeně, skomíravým, urážlivým hlasem.

„A vůbec, co vám na tom záleží?“ utrhl se na ni mladík.

„Asi víc než vám,“ odpověděla žalobně a jedovatě.

„Vážně! To tedy nechápu,“ vyhrkl.

„To bych řekla, že ne,“ odpověděla skomíravě.

Marchová si odhrnula vlasy s čela, nemotorně vstala a řekla: „A vůbec, hádat se o to nemá cenu.“ A vzala chleba a konvici s čajem a rázně odešla do kuchyně.

Banfordová si přejela prsty po čele a po vlasech, jako ve snách. Pak se sebrala a odešla nahoru.

Henry však seděl dál strnule na židli, nadurděný obličej i oči mu plály. Marchová chodila sem tam, sklízela se stolu. Ale Henry pořád seděl zlostí strnulý. Ani si jí nevšiml. Marchová se uklidnila, už zase měla hebkou, hladkou, krémovou pleť. Ale rty se jí pořád křivily. Pokaždé když přišla něco sklidit se stolu, pohlédla na něj velkýma, pátravýma očima, spíš jen tak ze zvědavosti. Takový velký, ruměný, nadurděný chlapec! Nic víc. Připadal jí cizí, jako by ten červený obličej byl červený komín na chalupě naproti přes pole, a zrovna tak cize a věcně se na něho dívala.

Po chvíli vstal a s puškou vyrazil do polí. Vrátil se až k obědu, pořád ještě nasupený, ale choval se zdvořile. Nikomu nebylo do řeči, každý seděl na vrcholu trojúhelníka, v zaryté povznesenosti. Odpoledne zas hned odešel s puškou. Vrátil se za soumraku a nesl králíka a holuba. Celý večer zůstal doma, ale sotva ústa otevřel. Měl hrozný vztek, byl uražen.

Banfordová měla zarudlé oči; zřejmě plakala. Ale chovala se ještě cizeji, zpupněji; když už promluvil, otočila hlavu, jako by byl tulák nebo nějaký otrapa, až se mu v očích vzteky zatmělo. Vypadal ještě nadurděněji, ale při řeči zachovával zdvořilý tón.

Marchové toto ovzduší svědčilo. Seděla mezi oběma protivníky, zlomyslně se usmívala a bavila. I na jejím pracném háčkování bylo vidět, jak je ten večer spokojená.

Když mladík ulehl, slyšel, jak se ve svém pokoji domlouvají a přou. Posadil se a napjatě poslouchal, co říkají. Ale z té dálky jim nebylo rozumět. Zurčel jen tichý, plačtivý hlas Banfordové a hlubší hlas Marchové.

Byla tichá, mrazivá noc. Nad hřebenem borovicových vrcholků praskaly veliké hvězdy. Poslouchal a poslouchal.

V dálce slyšel štěknout lišáka: hafáním mu z chalup odpovídali psi. Ale tohle slyšet nechtěl. Chtěl slyšet, co si ty dvě povídají.

Pokradmu vyklouzl s postele a stanul u dveří. Neslyšel o nic líp. Přeopatrně tiskl kliku. Trvalo to hezkou chvíli, než dveře otevřel. Vplížil se do chodby. Stará dubová prkna ho studila do chodidel a bláznivě praskala. Polehounku vylezl o jeden schod a plížil se chodbou, až stál u jejich dveří. Zatajil dech a poslouchal. Banfordová říkala:

„Ne, to bych nesnesla. Za měsíc by bylo po mně. A to on by právě chtěl. O to mu jde, dostat mě na hřbitov. Ne, jestli ty to, Nellie, provedeš a vezmeš si ho, tady zůstat nemůžeš. Já s ním nemohu, prostě nemohu žít pod jednou střechou. Brrr! Z jeho zapáchajících šatů je mi nanic. Nad jeho červeným obličejem se ve mně všecko obrací. Když sedí u stolu, nemůžu jíst. Byla jsem blázen, že jsem ho tu nechala. Člověk by neměl dělat dobré skutky. Vždycky se mu vrátí jako bumerang.“

„Vždyť mu zbývají už jen dva dni,“ řekla Marchová.

„Zaplať pánbůh. A až bude pryč, do domu už mi nikdy nevkročí. Dokud tu bude, neokřeju. A já vím, já vím, že jen počítá, jak by tě využil. Já vím, že o nic jiného mu nejde. Je to ničema, nechce se mu dělat a myslí, že z nás bude živ. Ale ze mne ne. Jestli ty jsi takový blázen, je to tvoje věc. Paní Burgessová ho znala, když tady ještě byl. K pořádné práci ho starý nikdy nedostal. Jak to jen šlo, popadl pušku a pryč, zrovna jako teď. Jenom pušku! Hnusí se mi to. Nevíš, co děláš, Nellie, nevíš, co děláš. Jestli si ho vezmeš, budeš mu jen pro blázny. Odejde a nechá tě na holičkách. Vím, že to udělá, když z nás nevymámí hospodářství, a taky nevymámí, dokud živa budu. Dokud živa budu, nesmí sem vkročit. Vím, jak by to dopadlo. Netrvalo by dlouho, a poroučel by nám oběma, jako už teď poroučí tobě.“

„Vždyť to není pravda,“ řekla Nellie.

„Ale myslí si to. A to on chce: přijít si a poroučet tady. Jen si pomysli! Proto jsme si to tu zařídily, aby nás proháněl a houkal na nás nějaký odporný, rudolící, sprostý pohůnek? To jsme si daly, že jsme ho tady nechaly. Že jsme se vůbec tak snížily. A co jsme se se zdejšími lidmi napotýkaly, aby nás nestrhli na svou úroveň. Ne, sem mi nesmí. A když to hospodářství nedostane, uteče zas do Kanady nebo někam jinam, jako by tě neznal. A ty tady zůstaneš, zničená, podvedená, ne, už nikdy nebudu mít chvilku klidu.“

„Řekneme mu, že sem nesmí. Řekneme mu to,“ řekla Marchová.

„Buď bez starosti; než půjde odtud, sama mu to řeknu, a ještě všelicos jiného. Dokud mi jazyk nevypoví službu, nebude po jeho. Jestli ty mu, Nellie, povolíš, bude tebou pohrdat, bude tebou pohrdat, vždyť je to takové odporné hovádko. Že nekrade, to bych spíš kočce věřila než jemu. Je mazaný, je mazaný a pánovitý a skrznaskrz sobecký a chladný jako led. Chce tě jen využít. Až tě využije, budeš chudák.“

„Tak špatný se mi nezdá,“ řekla Marchová.

„Protože si tě předchází. Však uvidíš, až ho víc poznáš. Ach, Nellie, nechci na to ani myslit.“

„Tobě se, Jillinko, přece nic nestane.“

„Nestane! Nestane! Co živa budu, neužiju chvilku klidu, chvilku štěstí. Ne, Nellie –“ a Banfordová se usedavě rozplakala.

Chlapec za dveřmi slyšel tlumený ženský vzlykot a slyšel Marchovou, jak s úžasnou jemností a něhou hebkým, hlubokým, něžným hlasem plačící konejší.

Poulil oči, jako by do nich pojal celou noc, a uši mu div z hlavy neodlítly. Byl zkřehlý zimou. Odplížil se do postele, ale myslel, že se mu hlava rozskočí. Spát nemohl. Nevydržel to. Vstal, tiše se oblékl a znovu se odkradl na chodbu. Obě ženy zmlkly. Potichu seběhl se schodů a vešel do kuchyně.

Obul si boty, oblékl plášť a vzal pušku. Z hospodářství odejít nechtěl. To ne, jenom si vzal pušku. Potichoučku odemkl dveře a vyšel do mrazivé prosincové noci. Vzduch se nepohnul, hvězdy svítily, borovice se přímo slyšitelně ježily proti obloze. Kradl se podél plotů a číhal, co by se dalo zastřelit. Přitom věděl, že vystřelit nesmí, aby nepolekal dívky.

Tak slídil na pokraji hlodašového porostu a dál za ním, hájkem vysokých starých cesmín, až k lesu. Tam obcházel kolem plotu a očima rozšířenýma jako u kočky, zčernalýma a vidoucíma potmě, provrtával tmu. Kolem velkého dubu táhle, smutně houkala sova. Potichu kráčel s puškou a naslouchal, naslouchal a číhal.

Stál pod duby na pokraji lesa, a tu uslyšel psy ze sousední chalupy na kopci trhaně výt; probuzení psi z okolních chalup jim odpovídali. Najednou měl pocit, že Anglie je malá, těsná, že se ve tmě krajina scvrkla a že je tu noc až moc psů a jejich rámus že tvoří podobný zvukový plot, jako je ta síť anglických plotů, mřížkujících výhled. Cítil, že lišák neunikne. Vždyť celý ten rámus způsobil jistě lišák.

Proč si na něj nepočíhat! Jistě bude tady někde slídit. Mladík došel s kopce až tam, kde se za chomáčem borovic černalo hospodářství. V rohu dlouhé kolny se v černé temnotě přikrčil. Věděl, že lišák přijde. Připadlo mu, že to bude poslední lišák v štěkavé, hulákavé Anglii, přeplněné nesčetnými domky.

Dlouho seděl s očima nehnutě upřenýma na otevřená vrata, na něž padal pablesk hvězd nebo obzoru nebo kdoví čeho. Seděl v tmavém koutě na kládě, pušku měl ležet na kolenou. V borovicích to praskalo. Nějaká slepice spadla ve stodole s hřadu a hlučně zakvokala a zakdákala, ten rozruch ho poplašil, vstal a bedlivě se rozhlížel, jestli to není krysa. Ale určitě věděl, že to nic není. S puškou na kolenou usedl, ruce v kapsách, aby mu bylo teplo, oči nepohnutě upřené na bledé místo v otevřených vratech. V studeném vzduchu zřetelně cítil horký, mdlý těžký pach živých slepic.

A vtom – stín. Plouživý stín mezi vraty. Všechnu sílu zraku soustředil v jedinou jiskru, a tu spatřil stín lišáka, lišáka plížícího se po břiše vraty. Sunul se po břiše jako had. Mladík se v duchu usmál a přiložil pušku k rameni. Přesně věděl, co přijde. Věděl, že lišák půjde čenichat ke dvířkám kurníku, zahrazeným prknem. Věděl, že tam bude chvilku ležet a větřit drůbež uvnitř. A potom půjde slídit, kudy by se dostal pod stodolu.

Dvířka do kurníku byla na vršku nepatrného svahu. Tiše, tichounce se šinul lišák nahoru a čumákem se přikrčil k prknům. Vtom třeskla strašná rána z pušky a odrážela se od starých stavení, jako by byla celá noc napadrť. Ale mladík dával dobrý pozor. Zahlédl lišákovo bílé břicho: v smrtelném zápase tloukl dravec tlapkami. Rozběhl se k němu.

Všude bylo pozdvižení. Slepice se vochlovaly a kdákaly, kachny kvákaly, poník se s dupotem stavěl na nohy. Ale lišák ležel na boku a zachvíval se v posledním tažení. Mladík se nad ním skláněl a čichal liščí pach. Nahoře se otevřelo okno a Marchová křikla:

„Kdo je tam?“

„To jsem já,“ řekl Henry. „Zastřelil jsem lišáka.“

„Propánakrále, k smrti jste nás vylekal.“

„Vážně? To mě mrzí.“

„Proč jste vstal?“

„Slyšel jsem ho tady.“

„A zastřelil jste ho?“

„Ano, tady je,“ a chlapec zdvihl na dvorku teplé mrtvé zvíře do výše. „Že ho nevidíte? Počkejte.“ Vyndal z kapsy baterku a posvítil na mrtvého lišáka. Držel ho za ocas. Uprostřed temnoty spatřila Marchová jen nazrzlou srst a bílé břicho, bílou skvrnu pod špičatým čenichem a divně se klátící tlapy. Nevěděla co říci.

„Pašák,“ řekl mladík. „Budete z něho mít pěknou kožešinu.“

„To jistě, já a nosit kožešinu,“ odpověděla.

„Tak ne!“ řekl a zhasl baterku.

„A teď byste si zas měl jít lehnout,“ řekla.

„Nejspíš. Kolik je hodin?“

„Kolik je hodin, Jill?“ ozvala se Marchová. Bylo tři čtvrtě na jednu.

Tu noc měla Marchová zase sen. Zdálo se jí, že Banfordová umřela, a ona, Marchová, usedavě pláče. Musila Banfordovou uložit do truhly. A ta truhla byla hrubá bedna z kuchyně, do které se skládala polena do krbu. To byla rakev, jiná tu nebyla, a Marchová celá bez sebe rozčileně hledala, čím by rakev vystlala, aby byla měkká, a čím by drahou nebožku přikryla. Přece ji tam do té hrozné bedny nemůže položit jen tak v bílé tenké noční košili. Hledala a hledala, hned popadla to, hned zas ono a zas to zahodila, zmučená snovou bezmocností. A v tom snovém zoufalství našla jenom liščí kůži. Věděla, že se to nehodí, to že by nebožka neměla mít. Ale nic jiného nenašla. Stočila tedy liščí ohon a položila na něj chudince Jill hlavu, a přinesla liščí kůži a tou ji přikryla jako rudou, ohnivou přikrývkou, a plakala a plakala, až se probudila a po tvářích jí tekly slzy.

Ráno se šly s Banfordovou rovnou podívat na lišáka. Henry ho v kolně pověsil za zadní tlapy s ohonem svěšeným dolů. Byl to krásný lišák, v nejlepším věku, s pěkným hustým zimním kožichem: měl krásnou zlatově rudou barvu, přecházející na břiše do šedé, břicho bělostné a velký hustý ohon s vzácně černým, šedým a běloučkým konečkem.

„Chudák,“ řekla Banfordová. „Kdyby to nebyl takový ničemný zloděj, člověku by ho bylo až líto.“

Marchová neříkala nic, stála, pohupovala nohou, jeden bok vysunutý; byla bledá a velkýma temnýma očima hleděla na mrtvé zvíře, pověšené hlavou dolů. Bříško bílé a hebké jako sníh: bílé a hebké, jako sníh. Přejela po něm zlehka rukou. A ten nádherný černolesklý ohon, hustý a elektrický, nádherný. Také po něm přejela rukou a zachvěla se. Znovu a znovu se probírala hustou srstí ohonu a pomalu ho hladila. Nádherný, drsný, tlustý ohon, pravý skvost. A teď je lišák mrtvý. Zkřivila rty a v očích měla černo, prázdno. Vzala do ruky jeho hlavu.

Loudavě se k nim blížil Henry a Banfordová se hned okázale vzdálila. Lišákovu hlavu v ruce, stála Marchová jako ve snách. Dumala, dumala, dumala nad jeho dlouhým hezkým čenichem. Zničehonic jí připadal jako lžíce nebo lopatka. Nikdy lišákovi neporozumí. Je jí cizí, záhadný, vymyká se jejímu chápání. Má krásné stříbrné fousy jako ledové nitky. A vztyčené, uvnitř chlupaté uši. Což teprve ten předlouhý, úzký a lžicovitý čumák – a pod ním běloskvoucí zuby. Těmi chňapal živou kořist a hluboko, hluboko, hluboko se jimi zakusoval, zakusoval a zakusoval až do krve.

„Pašák, viďte,“ řekl Henry a stanul vedle ní.

„To je, pěkný lišák. Kolik slepic má asi na svědomí,“ odpověděla.

„Hezkých pár. Co myslíte, je to ten, jak jste ho viděla v létě?“

„Asi jo,“ odpověděla.

Pozoroval ji, ale nevyznal se v ní. Je plachá a panenská, a zároveň krutá, všední, zlá. Co říká, je docela jiné, než co jí hledí z velkých, zvláštních tmavých očí.

„Stáhnete mu kůži?“ zeptala se.

„Ano, až se nasnídám a seženu nějaké prkno, na které bych ho přibil.“

„Ten má ale čpavý zápach! Brrr! Dá to práci, než ho spláchnu s rukou. Já nevím, že jsem byla tak hloupá a sahala na něj.“ Koukla na pravou ruku, kterou ho hladila po břiše a po ohonu; od tmavé skvrny na kožešině jí zůstal slaboučký proužek krve.

„Viděla jste slepice, polekají se, jen ho ucítí,“ řekl.

„Ano, a jak!“

„Dejte pozor, ať od něho nedostanete blechy.“

„Nevídáno,“ řekla lhostejně.

Později spatřila lišákovu kůži přibitou na rovné prkno, jako ukřižovanou. Bylo jí z toho zle.

Chlapec se zlobil. Chodil po domě se sevřenými ústy, jako by spolkl kus brady. Ale byl zdvořile přívětivý. O svých záměrech nemluvil. A Marchovou nechal na pokoji.

Ten večer seděli v jídelně. Banfordová ho už do obývacího pokoje nepustila. V krbu hořelo mohutné poleno. A všichni měli co dělat. Banfordová psala dopisy, Marchová si šila šaty a Henry spravoval nějaké náčiní.

Chvílemi přestala Banfordová psát a rozhlédla se a pohověla očím. Chlapec skláněl hlavu, jak kutil, nebylo mu vidět do obličeje.

„Poslyšte, Henry,“ řekla Banfordová. „Kterým vlakem jedete?“

Upřel na ni oči.

„Ráno. Tím ranním,“ řekl.

„Kterým, v osm deset nebo v jedenáct dvacet?“

„Spíš v jedenáct dvacet,“ řekl.

„A pozítří?“ zeptala se Banfordová.

„Ano, pozítří.“

„Hm!“ zabručela Banfordová a dala se zas do psaní. Ale když olizovala obálku, zeptala se ještě:

„A jaké máte plány do budoucna, jestli se smím zeptat?“

„Plány?“ řekl s obličejem jasným a rozzlobeným. „Myslím stran vás a Nellie, jestli na to ještě pomýšlíte. Kdy má být svatba?“ mluvila uštěpačně.

„Jo svatba!“ odpověděl. „To nevím.“

„Tak vy nevíte? A to chcete v pátek zmizet a nechat to tak?“

„Proč ne? Můžeme si přece psát.“

„To můžete. Ale chtěla jsem to vědět kvůli hospodářství. Jestli se mi Nellie zničehonic vdá, musím se ohlédnout po nové společnici.“

„To nemůže zůstat tady, když se vdá?“ řekl mladík. Věděl dobře, co přijde.

„Pro manžele tady není místo. Předně ta práce mužského neuživí. Žádný výdělek z toho nekouká. Myslet si, že tady po svatbě zůstanete, je zbytečné. Naprosto zbytečné.“

„Na to jsem já ani nemyslel,“ řekl.

„To chci právě vědět. A co tedy s Nellie? Jestli k tomu dojde, jak dlouho tu se mnou zůstane?“

Protivníci se navzájem měřili.

„To nevím,“ odpověděl.

„Ale jděte,“ utrhla se na něho. „Když už se o nějakou ženu ucházíte, jistě si představujete, co budete dělat. Nebo si děláte blázny?“

„Proč bych si dělal blázny? Vrátím se do Kanady.“

„A ji vezmete s sebou?“

„Samozřejmě.“

„Slyšíš, Nellie?“ řekla Banfordová.

Marchová, skloněná nad šitím, zvedla hlavu, na tváři jí vyrazil ruměnec, v očích a v sevřených ústech se jí usadil podivný úsměšek.

„To slyším poprvé, že mám odjet do Kanady,“ řekla.

„Jednou to slyšet musíte, ne?“ řekl chlapec.

„Snad, možná,“ řekla lhostejně. A zase se dala do šití.

„Ty bys klidně odjela do Kanady? Vážně, Nellie?“ zeptala se Banfordová.

Marchová znovu zdvihla hlavu. Svěsila ramena a ruku s jehlou složila do klína.

„Přijde na to, jak pojedu,“ řekla. „Jako vojákova žena bych v natřískaném mezipalubí jet nechtěla. Na to nejsem zvyklá.“

Chlapec se na ni díval radostným pohledem.

„Chcete tu radši zůstat, a já abych jel napřed?“ zeptal se.

„Radši, když to jinak nejde.“

„To bude nejmoudřejší. Jen žádné trvalé zásnuby,“ řekla Banfordová. „Až se vrátí a bude tě mít kam odvézt, rozhodneš se, Nellie, jestli odjedeš nebo ne. Jinak je to čiré šílenství.“

„Nemyslíte, že bychom se měli vzít, než odjedu – a potom odjet spolu nebo každý zvlášť, podle toho?“

„To je hrozný nápad,“ křikla Banfordová.

Ale chlapec se díval na Marchovou.

„Co vy myslíte?“ zeptal se jí.

Zatěkala očima do prázdna.

„Já nevím,“ řekla. „Musím si to rozmyslit.“

„Proč?“ zeptal se věcně.

„Proč?“ opakovala po něm posměšně a se smíchem na něj hleděla, ale už celá zase zruměněná. „Důvodů je ažaž.“

Mlčky ji pozoroval. Vypadalo to, že mu unikla. Spolčila se s Banfordovou proti němu. Zas už má ten divný, uštěpačný výraz; klidně se posmívá všemu, co on říká, všemu, co přináší život.

„Nechci vás samozřejmě nutit k něčemu, co sama nechcete.“

„To bych řekla,“ prohodila pohoršeně Banfordová.

Když byl pak čas ke spaní, řekla Banfordová Marchové plačtivě:

„Vezmeš mi, Nellie, nahoru ohřívací láhev?“

„Ano, vezmu,“ řekla Marchová s ochotnou neochotou, jakou své milované, ale bezradné Jill často dávala najevo.

Obě odešly nahoru. Za chvíli křikla Marchová shora: „Dobrou noc, Henry. Já už dolů nepřijdu. Zhasněte lampu a oheň, ano?“

Druhý den chodil Henry celý zakaboněný, na štěněčím obličeji neproniknutelný výraz. Pořád přemýšlel. Chce, aby si ho Marchová vzala a odjela s ním do Kanady. Ona to jistě udělá. Proč ji chce, to neví. Ale chce ji doopravdy! Umanul si na ni. Svíjel se mladickým vztekem nad tím, jak mu sklaplo! Tak ho to žralo, že si se sebou nevěděl rady. Ale ovládal se. Třeba se to obrátí. Třeba se k němu sama přidá. To se ví. Je to její povinnost.

K večeru se zas napětí zvýšilo. Banfordová a on se jeden druhému vyhýbali. Vlastně Banfordová odjela vlakem v 11.20 do městečka. Byl tam jarmark. Vrátila se ve 4.25. Už se stmívalo. Henry zahlédl její postavičku v tmavomodrém plášti a tmavomodré čapce, jak jde od nádraží přes louku. Stál pod planou hrušní, u nohou dávno spadalé listí. Díval se, jak se modrá postavička vytrvale dere vpřed po hrbolaté, od zimy krabaté louce. V náručí nesla plno balíčků, šla, křehotinka, pomalu, ale s čerchmantskou neúchylností, která se mu u ní tak protivila. Neviděn stál pod hrušní a krok za krokem ji pozoroval. A kdyby to pouhý pohled dokázal, jistě by cestou domů cítila na obou kotnících tíhu železné klády. „Ty potvůrko jedna,“ říkal jí potichu zdálky. „Ty potvůrko. Ty to jednou slízneš za všechno, co jsi mi pro nic za nic provedla. Slízneš to – ty potvůrko. Ty to jednou odneseš. Jestli přání něco zmůže, ty to odneseš. Ty potvůrko jedna.“

Pomalu se pachtila do stráně. Aťsi třeba na každém kroku sjíždí do horoucích pekel, s balíčky jí nepomůže. Aha, už jde dlouhým, selským krokem Marchová v rajtkách a krátkém kabátku! Rázuje s kopce, dokonce se chvílemi rozběhne, ze samé starostlivosti a ochoty nějak malé Banfordové pomoci. Chlapec ji pozoroval a v hloubi srdce zuřil. Vida, skáče přes příkop a běží, běží, jako kdyby hořelo, jen aby už byla dole u toho temného zeměplaza. Hm, Banfordová stojí a čeká. A Marchová jde rázně k ní a odebírá jí balíčky, až na žluté chryzantémy. Ty nese Banfordová dál – žluté chryzantémy!

„Sluší ti to, viď!“ říkal hebce do soumraku. „Sluší ti to, jak se couráš s těmi kytkami do vršku, to se ví. Dal bych ti je k svačině, když je k sobě tak tiskneš. A k snídani bych ti je dal zas, na mou duši. Dával bych ti samé kytky. Kytky a nic jiného.“

Pozoroval, jak se obě blíží. Slyšel jejich hlasy: Marchová je jako vždycky neomalená a láskyplně hubatá, Banfordová jen nejasně něco brumlá. Zřejmě si dobře rozumějí. Neslyšel, co říkají, teprve až přišly k plotu u jejich louky a musily ho přelézt. Viděl Marchovou, jak se všemi balíčky chlapsky leze přes laťky, a v nehybném vzduchu slyšel Banfordovou, jak ji hubuje:

„Proč mě nenecháš, abych ti s těmi balíčky pomohla?“ Plačtivě se zajíkala. Marchová jí na to hřmotně, bezstarostně odpověděla:

„Já je unesu. Se mnou si starosti nedělej. Máš sama co dělat, abys přelezla.“

„To je všecko hezké,“ fňukala Banfordová. „Řekneš ‚Se mnou si starosti nedělej‘, a potom jsi věčně ukřivděná, že se o tebe nikdo nestará.“

„Kdypak jsem ukřivděná,“ zeptala se Marchová.

„Pořád. Pořád jsi ukřivděná. Zrovna teď jsi ukřivděná, že nechci toho chlapce nechat tady na hospodářství.“

„Vůbec nejsem ukřivděná,“ řekla Marchová.

„Vím, že jsi. Až odejde, budeš po něm fňukat. Já to vím.“

„Vážně?“ řekla Marchová. „To se uvidí.“

„Ano, opravdu se to uvidí, bohužel. Nechápu, že se tak snižuješ. Nejde mi na rozum, že se tak zahazuješ.“

„Já se nezahazuji!,“ řekla Marchová.

„Mluv si co chceš. Přijde si takový nestoudný drzý kluk a udělá z tebe blázna. Já nevím, co si o sobě myslíš. Jakoupak úctu bude k tobě mít? Řeknu ti, až si ho vezmeš, nechtěla bych být v tvé kůži.“

„To jistě ne. Byla by ti moc velká a pro tebe ne dost fajnová,“ utrousila Marchová nepovedený sarkasmus.

„A to jsem si myslela, co máš v sobě hrdosti. Žena musí na sebe dbát, zvlášť s takovým mladíkem. Vždyť je to drzoun. Už jak se sem vetřel.“

„Vždyť jsme ho pozvaly, aby u nás zůstal,“ řekla Marchová.

„Ano, ale až když nás k tomu přímo dohnal. A je takový nafoukaný, sebevědomý. Věř mi, všecko se ve mně vzpouzí. Vůbec nechápu, že si na tebe tak dovoluje.“

„On si na mě nedovoluje,“ řekla Marchová. „Buď bez starosti, dovolovat si na mě nebude nikdo, ani ty ne.“ Z jejího hlasu zazníval mírný vzdor a jisté rozhorlení.

„Ano, nakonec jsem v tom já,“ řekla Banfordová hořce. „Tak to vždycky končí. Ty mi to děláš naschvál.“

Hlodašovým křovím stoupaly mlčky do příkrého travnatého svahu a dál přes vršek. Zpovzdáli za plotem je v soumraku sledoval mladík. Přes mohutné stařecké hlohy, rozrostlé ve stromy, zahlédl občas jejich tmavé postavy, jak lezou do kopce. Došel až na vršek a spatřil v soumraku tmavou chalupu s mohutnou starou hrušní, nakloněnou vedle štítu, a v postranních okénkách blikalo z kuchyně žluté světélko. Slyšel, jak cvakla klika, a viděl, jak se kuchyňské dveře otevřely do světla a obě ženy vešly dovnitř. Tak už jsou doma.

A tak – tohle si o něm myslí. Natahovat uši měl v povaze, a ať zaslechl co chtěl, nic ho nepřekvapilo. Co se o něm říká, to ho nebolelo. Spíš ho překvapilo, jak se ty dvě chovají k sobě. Na Banfordovou trpce zanevřel. A k Marchové ho to znovu vábilo. Cítil, jak ho to k ní znovu neodolatelně vábí. Cítil, jak je víže tajemné pouto, tajemné vlákno, cosi výlučného a jiným nedostupného, a jak v skrytu jeden druhému patří.

Znovu zadoufal, že si ho vezme. Zadoufal a krev mu najednou zahořela, že si ho vezme brzy, nejspíš o Vánocích. Do Vánoc není daleko. Chce, aby si ho honem vzala a byla jeho. Co bude dál, to se potom uvidí. Ale doufá, že dosáhne svého. Snad s ním večer chvíli zůstane, až odejde Banfordová nahoru. Bude se dotýkat její hebké, smetanové tváře, celého jejího zvláštního, ustrašeného obličeje. Zblízka se jí bude dívat do rozšířených, ustrašených tmavých očí. Snad jí i položí ruku na hruď a pod kazajkou ucítí její něžná ňadra. Srdce mu důkladně a mocně zabušilo, když na to myslil. Tak rád by to udělal. Tak rád by se přesvědčil, jaká má pod kazajkou něžná ženská ňadra. Věčně nosí ten svůj hnědý kabát zapjatý až ke krku. Snad je to nějaké strašné tajemství, že musí mít něžná ženská ňadra upnutá v uniformě. Připadalo mu, že upnutá v té kazajce jsou o moc hebčí, něžnější, rozkošnější než ňadra Banfordové pod tenkou blůzou nebo hedvábnými šaty. Banfordová má asi ňadýrka jako ze železa, řekl si. Při vší své křehkosti a ufňukanosti a fajnovosti má ňadýrka jako ze železa. Marchová má pod hrubou, upnutou pracovní kazajkou ňadra hebká, bílá, bílá a utajená. To všecko si v duchu říkal a krev mu hořela.

Když přišel k svačině, čekalo ho překvapení. Objevil se u vnitřních dveří, obličej ruměný a svěží, modré oči rozzářené, hlavu jako vždy nakloněnou dopředu, a než vstoupil, chvíli ve dveřích zaváhal a pátravě, opatrně nahlédl dovnitř. Měl na sobě vestu s dlouhými rukávy. Nápadně se podobal dovnitř přesazenému kousku přírody: jako cesmína s bobulkami.

Tu chvilku, co postál mezi dveřmi, jasně je obě uviděl, seděly u stolu, každá na jednom konci. Užasl nad tím, že Marchová má na sobě tmavozelené hedvábné šaty. Překvapením otevřel ústa. Kdyby jí zčistajasna narostl knír, nemohl být víc překvapen.

„Jak to, vy taky nosíte šaty?“ zeptal se.

Zdvihla hlavu, zapýřila se dorůžova a zkřivila rty k úsměvu.

„Samozřejmě, co jiného mám nosit?“

„No přece uniformu zemědělské pracovnice,“ řekl. „Ach tak,“ odsekla ledabyle, „ta se hodí jen na tu špinavou, sviňskou práci v hospodářství.“

„Tak to není vaše normální oblečení?“

„Ne, doma ne,“ řekla. Ale jak mu nalévala čaj, pořád se červenala. Usedl ke stolu a nemohl s ní spustit oči. Šaty z modrozeleného krepdešínu byly úplně hladké, jen kolem výstřihu a na rukávech, sahajících k lokti, měly zlaté stehování. Měly rovný střih a kulatý výstřih, který jí obnažoval bílou, hebkou šíji. Její paže znal, takové silné, svalnaté, vídal ji s vykasanými rukávy. A pořád si ji prohlížel, shora dolů, shora dolů.

Banfordová na druhém konci stolu ani nemukala, jen se rýpala v sardince na talíři. Mladík na ni dočista zapomněl. Pořádal obrovská sousta chleba s margarínem a nespouštěl s Marchové oči, i na čaj zapomněl.

S plnými ústy si bručel: „Taková změna, to jsem neviděl!“

„No tak!“ křikla Marchová a ještě víc zčervenala. „Copak jsem nějaká opička?“

Rychle vstala a odnesla čajovou konvici ke krbu, že ji doleje z kotlíku. Ve volných zelených šatech si dřepla nad krbem a chlapec teprv na ní mohl oči nechat. Pod hedvábím vypadala její postava hebká a ženská. Když se pak vzpřímila a šla zpátky, viděl, jak měkce sune nohy v moderně krátkých sukních. Měla černé hedvábné punčochy a lakové střevíčky se zlatou přezkou.

Kdepak, byla to docela jiná bytost. Celá změněná. Až dosud ji vídal v rajtkách z hrubé látky, širokých v bocích, na kolenou zapjatých, tuhých jako brnění, v hnědých ovinovačkách a těžkých botách, a vůbec mu nenapadlo, že má ženská stehna a lýtka. Teď mu to došlo. Má hebké ženské útlé nohy v sukních a je dostupná. Zarděl se až ke kořínkům vlasů, strčil nos do šálku a srkavě pil čaj, až se nad tím Banfordová ošívala: a divná věc, najednou si uvědomil, že už není chlapec, ale muž. Uvědomil si, že je muž a že na něm leží tíha mužné odpovědnosti. Zvláštní slavnostní klid mu padal na duši. Uvědomil si, že je muž, klidný a obtížený mužským údělem.

V šatech byla Marchová hebká a dostupná. Při tom pomyšlení si uvědomil svou věčnou odpovědnost.

„Propánakrále, povídejte něco,“ ozvala se mrzutě Banfordová. „Je to tu jak o pohřbu.“ Mladík na ni pohlédl a jeho obličej se jí zprotivil.

„Pohřeb!“ řekla Marchová a usmála se kose. „Vida, můj sen.“

Najednou si vzpomněla na Banfordovou, jak ležela v bedně na dříví jako v truhle.

„Cože, zdálo se ti o svatbě?“ zeptala se kousavě Banfordová.

„Nejspíš,“ řekla Marchová.

„O čí svatbě?“ zeptal se chlapec.

„Už se nepamatuju,“ řekla Marchová.

Byla ten večer plachá a trochu nesvá, přestože v šatech se pohybovala mnohem umírněněji než v uniformě. Připadala si jako slupky zbavená a obnažená. Připadala si přímo neslušná.

Zběžně mluvili o zítřejším Henryho odjezdu a jak se to zařídí. Ale ani slovo nepadlo o tom, co všem leželo na srdci. Byli ten večer klidní a přátelští. Banfordová dohromady nic neříkala. Ale v duši byla zřejmé klidná, snad i vlídná.

V devět hodin přinesla Marchová podnos, obvyklý čaj a kousek studeného masa, které Banfordová sehnala. Byla to poslední večeře, Banfordová tedy nechtěla být nepříjemná. Trochu jí bylo chlapce líto, i říkala si, že musí být co nejvlídnější. On zas toužil, aby šla spát. Chodila první. Ale zatím seděla pod lampou, chvílemi nakoukla do knihy a zas se zahleděla do ohně. V pokoji zavládlo hluboké mlčení. Přerušila je Marchová, zeptala se slabým hláskem:

„Kolik je hodin, Jill?“

Banfordová koukla na náramkové hodinky a řekla: „Deset a pět minut.“

A zase ani muk. Chlapec zdvihl hlavu od knihy, rozložené na kolenou. Široký kočičí obličej vypadal urputně, oči hleděly ostražitě.

„Co bude se spaním?“ řekla konečně Marchová.

„Až půjdeš ty, půjdu taky,“ řekla Banfordová.

„No dobře, naplním ti láhev,“ řekla Marchová.

A hned to udělala. Když měla láhev připravenou, rozsvítila svíčku a odešla s ní nahoru. Banfordová zůstala sedět a napjatě poslouchala. Marchová zas přišla dolů.

„Už to je,“ řekla. „Půjdeš nahoru?“

„Za chvilku,“ řekla Banfordová. Ale chvilka uplynula a ona seděla dál pod lampou.

Henry zíral zpod obočí a svítil očima jako kočka a tvář měl tou neochvějnou urputností ještě širší a kulatější a kočkovitější; vstal, že zkusí své štěstí.

„Půjdu se podívat, jestli nezahlédnu lišku,“ řekl. „Možná že tady slídí. Nepůjdete na chvilku se mnou, Nellie, taky se podívat?“

„Já?“ vykřikla polekaně a udiveně Marchová.

„Ano. Pojďte,“ řekl chlapec. Měl najednou úžasně hebký, teplý vemlouvavý hlas, a tak důvěrný. Už tím tónem vzpěnil Banfordové krev. „Pojďte na chvilku ven,“ řekl Marchové a shlížel do její zdvižené, nejisté tváře.

Jako přitahovaná jeho mladou ruměnou tváří, shlížející k ní, vstala.

„Přece nepůjdeš, Nellie, ven, v tuhle noční dobu,“ křikla Banfordová.

„Ale ano, jen na chvilku,“ podivně ostrým hlasem štěkl chlapec a otočil se k ní.

Marchová hleděla z jednoho na druhého, jakoby zmateně, nejistě. Banfordová se hotovila k boji.

„To je směsné. Je krutá zima. Na smrt se nastydneš v těch tenkých šatech. A v těch střevíčkách. To přece neuděláš.“

Chvilku bylo ticho. Banfordová se načepýřila jako bojovný kohoutek a stanula proti Marchové a chlapci.

„Nedělejte si starosti,“ odpověděl. „Ta chvilka venku pod hvězdami nikomu neublíží. V jídelně vezmu s pohovky pokrývku. Tak pojďte, Nellie.“

Když mluvil s Banfordovou, měl v hlase samý hněv a vzdor a vztek, a když mluvil s Marchovou, zase samou něhu a tvrdou jistotu. Poslušně mu odpověděla:

„Ano, už jdu.“

A vykročila s ním ke dveřím.

Banfordová stála uprostřed pokoje, a najednou zakvílela a křečovitě se rozeštkala. Tvář si zakryla hubeňoučkýma rukama, ramínka se jí otřásala usedavým pláčem. Marchová se od dveří ohlédla.

„Jill,“ vykřikla šíleně, jako by procitala. A užuž by se pustila k své drahé Jill.

Ale chlapec jí pevně svíral paži, takže se nemohla hnout. Nevěděla, proč se nemůže hnout. Bylo jí jako ve snu, když to srdce někam táhne a tělo se nemůže hnout.

„Nechte ji,“ řekl hebce chlapec. „Jen ať pláče. Jen ať pláče. Dříve nebo později ji to stejně nemine. A pláč jí uleví, udělá jí dobře.“

A pomalu táhl Marchovou ven ze dveří. Naposled se ještě ohlédla na chudinku, jak stojí uprostřed pokoje s obličejem zakrytým a ramena se jí třesou usedavým pláčem.

V jídelně sebral pokrývku a řekl:

„Zabalte se do ní.“

Poslechla – a došli ke dveřím u kuchyně, hebce a pevně ji držel za ruku, ani o tom nevěděla. Jak spatřila venku tmu, ucouvla:

„Musím zpátky k Jill,“ řekla. „Musím. Ano, já musím.“

Znělo to rozhodně. Chlapec ji pustil a ona vykročila zpátky.

Ale on ji znovu uchopil a zadržel.

„Počkejte chvilku,“ řekl. „Jen chvilku. Když už jdete, tak ne hned.“

„Pusťte mě! Pusťte mě!“ křičela. „Mé místo je u Jill. Chudinka, srdce si vypláče.“

„Ano,“ řekl chlapec hořce. „A vy taky a já taky.“

„Vy?“ řekla Marchová. Stáleji držel a nepouštěl. „Copak mé srdce nestojí za tolik jako její?“ řekl. „Ano, nebo ne?“

„Vaše srdce?“ opakovala nedůvěřivě.

„Ano, moje! Moje! Copak myslíte, že žádné nemám?“ Horkým stiskem uchopil její ruku a přitiskl si ji na levou stranu hrudi. „Tady mám srdce, když mi nevěříte.“

Ten div ji upoutal. Ucítila hluboký, silný, mocný tlukot jeho srdce, strašný, jako z jiného světa. Jako nějaké strašlivé znamení z jiného světa, odněkud mimo ni. To znamení ji přímo ochromilo. Bušilo jí až do duše a bralo jí sílu. Na Jill zapomněla. Na Jill už přestala myslit. Přestala na ni myslit. To strašné znamení z jiného světa!

Chlapec ji vzal kolem pasu.

„Pojďte se mnou,“ řekl něžně. „Pojďte, řekneme si, co si říct máme.“

Odtáhl ji ven a zavřel dveře. Tápavě s ním šla po temné zahradní pěšině. Srdce mu tak buší! A přes pokrývku ji tak objímá v pase! Celá zmatená ani nemyslela na to, kdo je a co je.

Zavedl ji v kolně do tmavého kouta, stála tam dlouhá, nízká bedna s víkem.

„Sedneme si na chvíli,“ řekl.

Poslušně usedla vedle něho.

„Dejte mi ruku,“ řekl.

Podala mu obě ruce a on je vzal do dlaní. Byl mladý, celý se nad tím zachvěl.

„Vezmete si mě. Vezmete si mě, než odjedu, viďte,“ žadonil.

„Jsme my to dva blázni.“

Usadil ji v koutě, aby přes temnou zahradu neviděla ven, na osvětlené okno v domě. Chtěl ji tam mít v kolně úplně pro sebe.

„Proč myslíte, že jsme dva blázni? Když se mnou odjedete do Kanady, mám tam dobře placené zaměstnání a je tam hezky, blízko do hor. Proč byste si mě nevzala? Proč bychom se nevzali? Chtěl bych vás tam mít u sebe. Chtěl bych vědět, že mám někoho, kdo na celý život stojí při mně.“

„Však vy nějakou najdete, která se k vám bude líp hodit,“ řekla.

„Ano, jinou najdu jako nic. To se ví. Ale ne takovou, jakou opravdu chci. Žádnou jsem ještě nepoznal, kterou bych chtěl navždycky. Myslím na celý život. Když se ožením, musí to být na celý život. Ty druhé, no ano, snad je příjemné občas se s nimi projít, je příjemné s nimi polaškovat. Ale když myslím na celý život, moc nerad bych si vzal nějakou takovou, moc nerad.“

„Myslíte, že by z ní nebyla dobrá žena?“

„Ano, to myslím. Ne že by nebyla jak se patří, myslím – já nevím, co myslím. Vím jen, že když myslím na svůj život a na vás, to obojí jde dohromady.“

„A co když ne?“ namítla tím svým zvláštním uštěpačným tónem.

„Já myslím, že ano.“

Chvíli seděli a nemluvili. Držel ji za ruce, ale nepomiloval ji. Co si uvědomil, že je žena, zranitelná a dostupná, jakási tíha mu padla na duši. Nechtěl ji pomilovat. S bázní se tomu bránil. Je žena, zranitelná a jemu konečně dostupná, s hrůzou couval před tím, co přijde. Jednou do té temnoty vstoupí, ale zatím neměl chuť na to myslet. Je žena, a on je odpovědný za tu zvláštní zranitelnost, kterou si u ní najednou uvědomil.

Konečně řekla: „Ba ne, jsem blázen. Vím, že jsem blázen.“

„Proč?“ zeptal se.

„Že toho nenechám.“

„To myslíte mě?“ zeptal se.

„Ne, myslím sebe. Počínám si jako blázen, a pořádný.“

„To si mě opravdu nechcete vzít?“

„Vlastně ani nevím, jestli jsem proti tomu. To je to. Já nevím.“

Hleděl na ni ve tmě, všecek zmaten. Vůbec nechápal, co myslí.

„A to ani nevíte, jestli tady se mnou ráda tu chvilku sedíte?“ zeptal se.

„Ne, opravdu nevím. Nevím, jestli bych byla radši někde jinde, nebo jestli jsem ráda tady. Opravdu nevím!“

„Byla byste radši se slečnou Banfordovou? Byla byste radši s ní v posteli?“ zeptal se vyzývavě.

Teprve za dlouhou chvíli odpověděla:

„Ne,“ řekla konečně. „Nebyla.“

„A to myslíte, že s ní budete celý život – až zešedivíte a zestárnete?“ řekl.

„Ne,“ řekla skoro bez váhání. „Až z nás budou stařenky, to už spolu nebudeme.“

„Až ze mne bude stařec a z vás stařenka, co myslíte, budeme ještě spolu jako teď?“

„Ne jako teď,“ odpověděla. „Ale dovedu si představit – ne, nedovedu. Nedovedu si vás představit jako starce. Je to ostatně hrozné!“

„Co, být starý?“

„Ano, to se ví.“

„Není, když přijde čas. Ještě nepřišel. Ale přijde. A až přijde, rád bych, abyste byla se mnou.“

„Jako na penzi,“ řekla suše.

Její nerozvážný humor ho vždycky zarazil. Nikdy nevěděl, jak to vlastně myslí. Sama to asi dobře nevěděla.

„Ne,“ řekl dotčen.

„Co pořád s tím stářím máte,“ řekla. „Není mi ještě devadesát.“

„Říká to snad někdo?“ zeptal se uraženě.

Chvíli mlčeli, každý si myslil své.

„Neměla byste se mi posmívat,“ řekl.

„Opravdu?“ řekla záhadně.

„Ne, protože zrovna teď mluvím vážně. A když mluvím vážně, nikdo se tomu nesmí posmívat.“

„To myslíte, že nikdo se vám nesmí posmívat,“ odpověděla.

„Ano. Tak to myslím. A já sám taky ne. Zkrátka, když už mě to chytne a mluvím vážně, už je to tak – nechci, aby se mi někdo smál.“

Chvíli mlčela. Pak řekla nejistým, utrápeným hlasem:

„Já se vám nesměju.“

V srdci se mu zvedla horká vlna.

„Tak vy mi věříte?“ zeptal se.

„Ano, věřím vám,“ odpověděla a v hlase se jí ozvala někdejší malátnost a lhostejnost, jako by se podvolila jen proto, že je unavená. Ale jemu to bylo jedno. Srdce v něm žhnulo a bouřlivě se jí dožadovalo.

„Svolujete tedy, že si mě vezmete, než odjedu? – třeba o Vánocích?“

„Ano, svoluju.“

„Konečně!“ vykřikl. „Tak ujednáno.“

A seděl mlčky, nevnímal, krev v žilách ho pálila, jako by v něm všechny větve a haluze hořely. Jenom její ruce si tiskl bezděky na prsa. Ta divná vášeň v něm začala opadávat, a tu jako by se probíral k vědomí.

„Půjdeme dovnitř, ano?“ řekl, jako by si teprv uvědomil, že je zima.

Bez odpovědi vstala.

„Když už jste to řekla, polibte mě, než půjdeme dovnitř,“ poprosil.

A mladistvým, bázlivým políbením ji něžně políbil na ústa. A ona byla zrovna tak mladistvá, bázlivá a užaslá: a zemdlená, tak zemdlená, jako by usínala.

Šli dovnitř. A tam v obývacím pokoji se u krbu jako nějaká divoženka krčila Banfordová. Když vkročili dovnitř, ohlédla se po nich zarudlýma očima, ale nevstala. Jak se tam skrčená po nich ohlížela, připadala chlapci příšerná, nepřirozená. Aby ho neuhranula, skřížil honem prsty.

Banfordová si všimla, jakou má mladík ruměnou, vítězoslavnou tvář; tyčil se nad ní neobvykle vysoký, rozradostněný. A Marchová měla ve tváři líbezný výraz; nejraději by obličej skryla, zastínila, aby ho nebylo vidět.

„Konečně jste tady,“ řekla zlobně Banfordová.

„Ano, už jsme tady,“ řekl mladík.

„To jste si tam pobyli,“ řekla.

„Ano, pobyli. Domluvili jsme se. Vezmeme se co nejdřív,“ odpověděl.

„Tak vy jste se domluvili! Doufám, že toho jednou nebudete litovat,“ řekla Banfordová.

„Taky doufám,“ odpověděl.

„Půjdeš teď spát, Nellie?“ řekla Banfordová.

„Ano, už jdu.“

„Tak už jenom pro všecko na světě pojď.“

Marchová pohlédla na chlapce. Hleděl na ni a na Banfordovou rozzářenýma očima. Marchová na něj smutně pohlédla. Radši by zůstala u něho. Radši by už byla vdaná a měla to za sebou. Najednou je jí s ním tak dobře. Její tak podivně bezpečno a poklidno v jeho přítomnosti. Kdyby tak mohla spát pod jeho ochranou a ne s Jill. Má strach z Jill. Je tak slabá, rozechvělá, je pro ni utrpení jít spát s Jill. Kdyby ji tak od toho chlapec ochránil. Znovu na něho pohlédla.

Hleděl na ni jasným pohledem a vytušil, jak jí je. Byl rozpačitý a sklíčený nad tím, že musí odejít s Jill.

„Nezapomenu, co jste mi slíbila,“ řekl a hleděl jí do očí, přímo do očí, takže musila myslet jen na jeho zvláštní, jasný pohled.

Lehce, něžně se na něho usmála. Zas je v bezpečí – v bezpečí u něho.

A přece, přes všechna opatření, se to chlapci zhatilo. Když odjížděl z hospodářství, dala si Marchová říct, že ho doprovodí do městečka, asi šest mil vzdáleného, a tam šli na úřad a zažádali o ohlášky. Přijede o Vánocích a pak bude svatba. Už je vlastně po válce, na jaře, jak doufá, odveze Marchovou s sebou do Kanady. Je sice mladý, ale něco si našetřil.

„Člověk musí mít aspoň něco v rezervě, když to jde,“ řekl.

Vyprovodila ho k vlaku, kterým odjížděl na západ: tábor měl na Salisburské planině. Velkýma tmavýma očima ho sledovala, a jak se vlak vzdaloval, všechno skutečné v životě jako by se od ní vzdalovalo s jeho zvláštní, baculatou, ruměnou širokolící tváří, tváří, jejíž výraz se měnil, jen když se mu čelo zachmuřilo urputným hněvem, nebo když se jasnýma očima na něco upřeně zahleděl. Tak tomu bylo i nyní. Jak se vlak rozjel, vykloněn z okna jí dával sbohem, nespouštěl z ní oči, ale tvář měl klidnou, nehnutou. Nebylo na něm vidět žádné vzrušení. Jen oči se mu zúžily a hleděly upřeně, dychtivě, jako když kočka něco zahlédne a číhá. Tak upřeně hleděl chlapec z rozjíždějícího se vlaku, a na ni najednou dolehla její opuštěnost. Když tu není on sám, jako by jí z něho nezůstalo nic. A nezůstalo jí vůbec nic. Jen jeho obličej jí utkvěl v paměti: plné, ruměné, nehybné tváře, rovný čumáček, a nad ním dvě upřené oči. Už si jen pamatovala, jak při smíchu nakrčil nos, když se zasmál, jako když štěně laškovně zavrčí. Ale o něm, o něm samém, co je – nic nevěděla, nic jí z něho nezůstalo, když odjel.

Devátý den po svém odjezdu dostal toto psaní:

„Milý Henry,

znovu jsem v duchu všechno probírala, co bylo mezi vámi a mnou, a připadá mi to nemožné. Když nejste se mnou, vidím, jaký jsem blázen. Když jste se mnou, jako byste mě zaslepoval, že nevidím věci tak, jak jsou. S vámi vidím všechno jináč, než to je, a nevím co ještě. Když pak jsem sama s Jill, přijdu zas k rozumu a vidím, jaký jsem blázen a jak nepěkně se k vám chovám. Je to přece ode mne nepěkné, že toho nenechám, když v hloubi duše vím, že vás opravdu nemiluju. Já vím, o lásce se namluví spousta nesmyslů, to já nechci. Chci se držet prosté skutečnosti a jednat rozumně. A to právě, myslím, nedělám. Nechápu, proč si vás vlastně mám vzít. Vím, že do vás nejsem po uši zamilovaná, jak jsem bývala, nebo aspoň jsem si to myslila, zamilovaná do mládenců, když jsem ještě byla hloupá holka. Jste mi úplně cizí, a tak se mi zdá, cizí mi zůstanete. Tak proč si vás mám vzít? Když pomyslím na Jill, ta je pro mě desetkrát skutečnější než vy. Znám ji, mám ji hrozně ráda, a byla bych hnusné zvíře, kdybych jí jen vlásek zkřivila. Máme společný život. Věčně snad nepotrvá, ale pokud trvá, je to pořád život. A možná že potrvá, dokud budeme živy. Kdopak ví, jak dlouho tady budeme? Je taková křehounká, to vím možná jen já, jak je křehká. A já, třeba spadnu jednou do studně. Ale vás už vůbec nevidím. Když si pomyslím, jaká jsem byla a co jsem vám udělala, myslím, že jsem se pomátla. Bylo by smutné, kdyby mi tak brzy měkl mozek, ale už to tak vypadá. Jste mi tak naprosto cizí a tak docela jiný, než na co jsem zvyklá, a zřejmě nemáme nic společného. A láska, už to slovo samo je nemožné. Vím, co je láska, třeba jen k Jill, a to je ve vztahu k vám naprosto nemožné. Odejet do Kanady, to už mi asi nadobro přeskočilo, když jsem tohle slíbila. Mám ze sebe strach. Jednou třeba provedu opravdu nějakou pitomost, ani za to nebudu moct – a skončím v blázinci. Třeba si myslíte, že nic lepšího nezasloužím, když jsem se tak chovala, ale pro mě to není právě příjemné pomyšlení. Ještě štěstí, že je tu Jill, s ní jsem zas při smyslech, jinak nevím, co by se mnou bylo, třeba se jednou navečer nešťastnou náhodou střelím. Miluju Jill a cítím se u ní v bezpečí a při smyslech, i když se na mě za to mé bláznovství láskyplně zlobí. A tak vám chci říct, co abychom celou tu záležitost nechali plavat? Nemohu si Vás vzít, a taky to neudělám, když to nepokládám za správné. Je to velikánský omyl. Vyvedla jsem strašnou hloupost, nezbývá mi, než se vám omluvit a poprosit vás, abyste na to laskavě zapomněl a na mě už nemyslel. Vaše kůže z lišáka už je skoro hotová a vypadá pěkně. Pošlu vám ji, když mi napíšete, jestli vaše adresa dosud platí, a jestli přijímáte mou omluvu, že jsem se k vám tak hrozně, tak šíleně chovala, a tím to skončí.

Jill Vás pěkně pozdravuje. Její matka a otec u nás budou přes Vánoce.

S upřímným pozdravem Vaše

ELLEN MARCHOVÁ

Chlapec četl psaní, zrovna když čistil výzbroj. Zaťal zuby a vztekem zbledl a kolem očí zežloutl. Nic neříkal, nic neviděl, nic necítil, leda zuřivý, přímo nepříčetný vztek. Nepochodil. Zase nepochodil! Nepochodil! On ji potřebuje, umanul si, že ji dostane. Ta žena je jeho osud, jeho úděl, jeho odměna. Je jeho nebe a peklo na zemi. A o jiné nestojí. Celé dopoledne byl jako slepý vztekem a potlačovaným šílenstvím. Nebýt toho, že v duchu už tajně něco osnoval, byl by provedl něco neuváženého. V hloubi duše se mu chtělo řvát a skučet a skřípat zuby a drtit. Ale byl příliš chytrý. Věděl, že společnost ho má v hrsti a že na to musí jít zchytra. A tak, zuby zaťaté, nos prapodivně zdvižený, jako nějaký rabiát, oči upřené, vykulené, dělal to dopoledne všecko jako opilý vztekem a sebeovládáním. V hlavě měl jedinou myšlenku – Banfordová. Na výlevy Marchové nemyslel ani za mák. V hlavě mu trčel a bodal jeden trn. Banfordová. V hlavě, v duši, v celé bytosti jediný trn bodal k zešílení. Musí ho vytrhnout. Banfordovou, ten trn musí ze svého života vytrhnout, i kdyby ho to život stálo.

S touto utkvělou myšlenkou v hlavě šel požádat o volno na čtyřiadvacet hodin. Věděl, že na ně nemá nárok. V hlavě měl až nepřirozeně jasno. Věděl, kam musí jít – musí jít ke kapitánovi. Ale jak se k němu dostat? Neměl ani potuchy, kde je jeho kapitán v tom velikém táboře dřevěných baráků a stanů.

Ale zašel do důstojnické kantýny. Jeho kapitán tam stál a rozmlouval ještě s třemi důstojníky. Henry zůstal stát v pozoru mezi dveřmi.

„Mohl bych mluvit s kapitánem Berrymanem?“ Kapitán byl Kornišan jako on.

„Co chceš?“ zeptal se kapitán.

„Mohl bych s vámi mluvit, pane kapitáne?“

„Co chceš?“ odpověděl kapitán a nehnul se z kroužku svých kolegů důstojníků.

Chvíli hleděl Henry mlčky na svého představeného. „Neodmítnete mě, pane kapitáne?“ zeptal se chmurně.

„Záleží na tom, co to je.“

„Mohu dostat na čtyřiadvacet hodin volno?“

„Nemáš na ně nárok.“

„To vím. Ale přece vás o to žádám.“

„Už jsi slyšel.“

„Neposílejte mě pryč, pane kapitáne.“

Jak tam chlapec vytrvale stál mezi dveřmi, byl nějaký divný. Kornišský kapitán si hned všiml, jaký je divný, a bystře si ho měřil.

„Proč, co se děje?“ zeptal se zvědavě.

„Mám nějaké těžkosti, musím do Blewbury,“ řekl chlapec.

„Do Blewbury? Za děvčaty?“

„Ano, je v tom žena, pane kapitáne.“ A jak tam chlapec stál s hlavou vystrčenou dopředu, najednou strašně zbledl či zežloutl a rty prozrazovaly bolest. Kapitán si toho všiml a také pobledl. Pohlédl stranou.

„Tak jeď,“ řekl. „Ale chraňbůh, abys tam něco provedl.“

„Neprovedu, pane kapitáne, děkuju vám.“

A šel. Kapitán, celý rozrušený, si dal džin s hořkou. Henrymu se podařilo vypůjčit si kolo. Z tábora odjížděl ve dvanáct. Měl před sebou šedesát mil po mokrých, blátivých polních cestách. Ale ani nepomyslil na jídlo a už byl v sedle a ujížděl po silnici.

Na chalupě se Marchová s něčím už hezkou chvíli lopotila. Na náspu, kde vedl plot mezi dvěma loukami, ježícími se hlodašem, stál za otevřenou kůlnou hlouček borovic. Ta, co stála nejdál, byla uschlá a stála tam s jehličím hnědým a zprahlým. Velká nebyla. A tak si Marchová usmyslila, že si ji vezme, třebaže kácet stromy bylo zakázáno. Ale bude báječně hořet, topiva je teď tak málo.

Už přes týden ji občas potají otloukala, sekala vždycky takových pět minut nízko u země, aby to nikdo nezpozoroval. S pilou to nezkoušela, pro jednoho je to moc těžké. Borovice tu stála, u kořene zející trhlina, držela se už jen takřka jedinou šlachou, jenjen padnout. Ale nespadla.

Bylo pozdní vlhké prosincové odpoledne, z lesů a z úžlabin táhla studená mlha a valem se šeřilo. V dálce za nízkým lesem, kde se ztrácelo slunce, bylo ještě trochu žluti. Marchová vzala sekyru a šla ke stromu. Tlukot jejích ran se jen chabě rozléhal po zimavém hospodářství. Z domu vyšla Banfordová v teplém kabátě, ale na hlavě neměla nic, takže řídké ostříhané vlasy jí poletovaly v protivném větru, šumícím v borovicích a v lese.

„Jen se bojím, že spadne na kůlnu a budeme ji muset spravovat,“ řekla Banfordová.

„Ani bych neřekla,“ odpověděla Marchová, narovnala se a utřela si paží horké čelo. Byla celá rozpálená, oči měla vykulené, zvláštní horní ret vyhrnutý z dvou předních bílých zubů, vypadala podivně, jako králík.

Přes dvůr se k nim loudal nějaký pomenší tlouštík v černém svrchníku a s tvrďáčkem na hlavě. Měl růžový obličej, bílou bradku a drobná bleděmodrá očka. Starý nebyl, ale vetchý, a chodil drobnými krůčky.

„Co říkáš, tatínku?“ zeptala se Banfordová. „Nemůže spadnout na kůlnu?“

„Na kůlnu, kdepak!“ řekl staroch. „Na kůlnu spadnout nemůže. To už spíš na plot.“

„Na plotě nezáleží,“ zahlaholila Marchová.

„Zas nemám pravdu, jako obyčejně,“ řekla Banfordová a prstem si odhrnula poletující vlasy s očí.

Strom už stál vlastně jen na vlásku, nakláněl se a skřípěl ve větru. Rostl na náspu vyschlé stružky mezi dvěma loukami. Jeden plot se táhl po náspu ke křoví na stráni. V koutě na poli tam stál hlouček stromů, poblíž kůlny, u vrat do dvora. K těmto vratům rovnoběžně po smutných loukách vedla travnatá, rozježděná cesta od silnice. Tam se táhl druhý rozviklaný plot, dlouhé rozštípené laťky, spojující krátké, tlusté kůly, zaražené kus od sebe. Všichni tři stáli za stromem, v rohu louky u kůlny, přímo nad vraty do dvora. Za dvorem stál v travnaté zahrádce úhledný domek s dvěma štíty. Z domu vyšla nějaká drobná obtloustlá růžolící žena s červeným vlňákem kolem ramenou a zůstala stát na verandě.

„Ještě není dole?“ křikla vysokým hláskem.

„Právě o tom uvažujeme,“ zavolal manžel. S dívkami mluvil vždycky trochu nevážně, uštěpačně. Dokud tam stojí, nechtělo se Marchové sekat. Byl takový, že nezvedl ani klacek ze země, když nemusil, a tak jako jeho dcera si naříkal na revma v rameni. Chvíli tam v rohu u dvora stáli všichni tři mlčky v odpoledním chladu.

Zaslechli, jak v dáli klapla vrátka, a hned tím směrem pátravě natahovali krk. Na zelené rovnoběžné cestě se právě někdo vyhoupl na kolo a s drncáním jel po trávě k nim.

„Ale to bude některý náš chlapec – to bude Jack,“ řekl staroch.

„To nemůže být on,“ řekla Banfordová.

Marchová koukala, div si hlavu nevyvrátila. Jen ona toho člověka v khaki poznala. Zapálila se, ale nic neříkala.

„Ne, to není Jack, myslím, že ne,“ řekl staroch a poulil modrá očka zpod bílých řas.

A tu se kolo dodrncalo až k nim a cyklista u vrat seskočil. Byl to Henry. Obličej měl mokrý a zarudlý. Byl samé bláto.

„Á!“ vykřikla Banfordová jako leknutím. „Vždyť to je Henry!“

„Cože!“ zabručel starý. Huhňal a drmolil, byl nahluchlý. „Co? Co? Kdo je to? Kdože je to? To je ten mladík? Ten Nelliin mladík? Vida! Vida!“ A v růžové tváři a na bílých řasách se mu zas objevil uštěpačný úsměv.

Henry si odhrnoval mokré vlasy z rozpáleného čela a vtom je uviděl a zaslechl, co starý říká. Horká mladá tvář mu v tom studeném světle přímo planula.

„Aha, tady jste všichni!“ řekl, a najednou se krátce zasmál, jako štěně. Jízdou na kole byl tak rozpálený a zmámený, že ani dobře nevěděl, kde je. Opřel kolo o plot a přelezl do rohu až na násep, do dvora ani nevkročil.

„Vás jsme se tu nenadáli, to musím říct,“ vyjela si na něho Banfordová.

„To věřím,“ odpověděl a hleděl na Marchovou.

Stála stranou, malátná, jedno koleno pokrčené, sekyru opřenou vrškem o zem. Oči měla vypoulené, upřené do prázdna, horní ret ohrnutý nad zuby a zas vypadala bezmocně, omámeně, jako králík. Sotva spatřila jeho planoucí červený obličej, věděla, že je s ní konec. Byla tak bezmocná, jako by ji někdo spoutal. Sotva spatřila jeho hlavu jakoby vystrčenou dopředu.

„Tak kdo je to? Tak kdo je to vlastně?“ brebentil uštěpačný staroch.

„No přece pan Grenfel, mluvily jsme o něm, tatínku,“ řekla Banfordová chladně.

„Mluvily jste o něm, to bych řekl. Nemluvily jste o ničem jiném,“ brebentil stařík a pořád se tak divně šklebil. „Dobrý den,“ napřáhl najednou ruku k Henrymu.

Chlapec ji stiskl stejně překvapený jako on. A oba hned od sebe odstoupili.

„To jste přijel na kole až ze Salisburské pláně?“ zeptal se stařík.

„Ano.“

„Hm. Hezky dlouhá cesta. Jak dlouho vám to trvalo, co? Hezky dlouho? Několik hodin, řekl bych.“

„Asi čtyři.“

„Jo? Čtyři! To jsem si myslel. A kdy zas jedete zpátky?“

„Mám volno do zítřka večer.“

„Až do zítřka večer, co? No. Hm. Děvčata vás nečekala.“

A stařík upřel bleděmodrá kulatá očka pod bílými řasami posměšně na dívky. Henry se také ohlédl. Trochu zrozpačitěl. Pohlédl na Marchovou, pořád ještě zírala do dálky, jako by se rozhlížela po dobytku. Ruku měla na topůrku sekery, vrškem opřené o zem.

„Co jste tu dělala?“ zeptal se hebkým, zdvořilým hlasem. „Kácela strom?“

Marchová ho neslyšela, byla jako v transu.

„Ano,“ řekla Banfordová. „Už nám to trvá přes týden.“

„Vážně? A to jste dělaly samy?“

„To Nellie, já nic,“ řekla Banfordová.

„No ne! To jste se nadřela,“ podivně jemným hlasem promluvil na Marchovou. Neodpovídala, poodvrácená zírala jako v transu nahoru k lesům.

„Nellie!“ vyjela na ni Banfordová. „Nemůžeš odpovědět?“

„Co – já?“ škubla sebou Marchová a hleděla z jednoho na druhého. „Mluvil na mě někdo?“

„Ona sní!“ breptal stařík a po straně se usmál. „Je asi zamilovaná, co, že ve dne sní.“

„Říkal jste mi něco?“ Marchová pohlédla na chlapce jako z neznámé dálky, oči široce otevřené, nevěřící, obličej zrůžovělý.

„Říkal jsem, že jste se s tím stromem nadřela,“ odpověděl zdvořile.

„Copak to! Dělala jsem to kousek po kousku. Vlastně by už měl být dole.“

„Jsem ráda, že nespadl v noci, bylo by nás to k smrti vylekalo,“ řekla Banfordová.

„Můžu to za vás dodělat?“ řekl chlapec.

Marchová k němu naklonila topůrko.

„Chcete?“ řekla.

„Ano, jak si přejete,“ řekl.

„Ale jo, budu ráda, až bude dole, to je všecko,“ odpověděla lhostejně.

„Na kterou stranu padne?“ zeptala se Banfordová. „Nezasáhne kůlnu?“

„Ne, kůlnu nezasáhne,“ řekl. „Myslím, že padne sem – přímo. Ale třeba se otočí a strhne plot.“

„Že strhne plot!“ křičel stařík. „Cože, strhne plot! Když se naklání pod tímhle úhlem? Vždyť stojí dál než kůlna. Plot nestrhne!“

„Ne,“ řekl Henry. „Myslím, že ne. Má dost místa, aby padl přímo, a myslím, že padne přímo.“

„Nepřevrátí se zpátky na nás, co?“ zeptal se uštěpačně stařík.

„To ne,“ řekl Henry a svlékl si krátký plášť a kazajku… „Kačeny! Kačeny! Utečte!“

Čtyři hnědě žíhané kačeny s hnědozeleným kačerem v čele si razily cestu z horní louky dolů a jako loďky na zčeřeném moři brázdily cestu plnou parou rovnou k plotu a k hloučku lidí a štěbetaly tak rozčileně, jako by přinášely zprávy o Španělské armádě.

„Vy hloupé kačeny,“ okřikla je Banfordová a šla jim naproti, aby je odehnala. Ale ony se k ní horlivě hnaly, otvíraly žlutozelené zobáky a kvákaly celé šťastné, že mohou něco říct.

„Tady žádné krmení není. Tady nic není. Musíte chvíli počkat,“ domlouvala jim Banfordová. „Jděte pryč. Jděte pryč. Jděte si na dvůr.“

Ale ony nešly, přelezla tedy plot, aby je odvedla pod vrata a na dvůr. A zas se rozčileně kolébaly jedna za druhou odtud, vrtěly zadečkem jako drobné gondoly a pak podlezly pod vraty. Banfordová stála nahoře na náspu, přímo za plotem a hleděla dolů na ostatní tři.

Henry k ní zdvihl hlavu a zachytil pohled jejích divných obrýlených slabých očí, s kulatými panenkami. Byl úplně klidný. Odvrátil oči na chatrný, nakloněný strom. Pak se zadíval na oblohu, jako lovec, který pozoruje ptáka v letu, a pomyslil si: ‚Jestli strom bude padat přesně tím směrem a při pádu se maličko stočí, zrovna tam nahoře na náspu, kde teď stojí, ji zasáhne větev.‘

Znovu na ni pohlédl. Pořád stejným gestem si už zas odhrnovala vlasy s čela. V srdci už dávno rozhodl o její smrti. Jako by v něm byla strašlivá síla a jakási osobitá moc. Jestli se jen o vlásek uchýlí, tak tu moc ztratí.

„Pozor, slečno Banfordová,“ řekl a srdce se mu zastavilo tou strašlivou vůlí, aby se nepohnula.

„Kdo, já že mám dát pozor?“ vykřikla a hlas jí zazněl otcovým posměšným tónem. „To myslíte, že byste mě mohl zasáhnout sekerou?“

„Ne, ale mohl by vás třeba zasáhnout strom,“ odpověděl suše. Z tónu jeho hlasu však usoudila, že svou starostlivost jen předstírá, jen aby odešla, protože on chce, aby odešla.

„To je naprosto nemožné,“ řekla.

Slyšel ji. Ale zůstal ledově klidný, aby neztratil svou moc.

„Možné to je. Radši pojďte tudy dolů.“

„No tak! Předveďte nám, jak se v Kanadě parádně kácejí stromy,“ odsekla.

„Tak jedem!“ řekl a vzal sekeru a ohlédl se, jestli má kolem sebe volno.

Nastala chvíle čirého, nehnutého napětí, jako by se svět zastavil. A tu najednou se vymrštil, jako by rázem vyrostl do strašlivé výšky, dvakrát za sebou se jako bleskem rozmáchl, podťatý strom se pomalu převrátil, ve vzduchu se ještě divně stočil a padl na zem, jako když náhle padne tma. Nikdo neviděl, co se děje, jen on. Nikdo neslyšel Banfordovou divně, slabě zakvílet, když se tmavý konec větve snášel rovnou na ni. Nikdo neviděl, jak se přikrčila a dostala ránu přímo do týla. Nikdo neviděl, jak jí to smýklo k patě plotu, až zůstala ležet, škubající se hromádka. Nikdo, jenom chlapec. A pronikavýma jasnýma očima ji pozoroval, jako by asi pozoroval střelenou divokou husu. Je postřelená nebo mrtvá? Mrtvá!

Vší silou vykřikl. Marchová šíleně zavřískla, až se to v odpoledni daleko rozléhalo. A otec podivně zaskučel.

Chlapec přeskočil plot a běžel na pokraj příkopu. Z týlu a hlavy byla jen hromada krve a hrůzy. Převrátil ji. Tělo sebou ještě křečovitě škubalo. Ale bylo nadobro po ní. Věděl to. Věděl to v hloubi duše, v hloubi krve. Teď se naplňuje, co nutně potřebuje k životu. Trn z útrob má vytržen. Šetrně ji položil. Je po ní.

Vztyčil se. Marchová stála jak zkamenělá, úplně bez hnutí. Obličej měla smrtelně bledý, oči jako velké černé tůně. Stařík se strašlivě drápal přes plot.

„Bohužel ji to zabilo,“ řekl chlapec.

Stařík vyrážel divné vzlyky, jak se honem soukal přes plot. „Co!“ vykřikla Marchová jako zelektrizovaná.

„Ano, bohužel,“ opakoval chlapec.

Marchová šla blíž, ale než došla k plotu, chlapec přelezl k ní.

„Co to říkáte, že ji to zabilo?“ zeptala se drsně.

„Bohužel ano,“ odpověděl hebce.

Leknutím ještě víc zbledla. Hleděli si do očí. Posledním vzdorujícím pohledem na něho upírala černé oči. A zmučena konečnou porážkou začala vrnět, natahovat, jako když dítě přemáhá pláč, ale něco v nitru je k tomu pudí a otřásá se prvními strašnými vzlyky bez slz, které ještě nejsou pláč.

Vyhrál. Stála tam nadobro bezmocná, otřásala se suchými vzlyky a ústa se jí prudce třásla. A potom jí prudce vyhrkly slzy, jako dítěti, a v slepé muce se jí řinuly z očí, že neviděla. Svezla se na trávu a s rukama na prsou, s obličejem zvráceným, usedavě, nevidomě plakala. Stál nad ní a pozoroval ji, němý, bledý, jakoby věčný. Nehýbal se, jen ji pozoroval. A zmučen celým tím výjevem, zmučen v hloubi srdce i v útrobách, byl přece rád, vyhrál.

Za dlouhou chvíli se k ní shýbl a vzal ji za ruce.

„Neplačte,“ řekl hebce. „Neplačte.“

Vzhlédla k němu celá uslzená bezduchým pohledem bezmoci a odevzdanosti. Civěla na něj jako nevidomá, ale přece k němu vzhlížela. Už ho nikdy neopustí. Vydobyl si ji. Ví to a je tomu rád, protože ji potřebuje na celý život. Jeho život se bez ní neobejde. Vydobyl si ji. Jeho život se bez ní neobejde.

Vydobyl si ji sice, ale jeho ještě není. Vzali se o Vánocích, jak měl v úmyslu, a zas dostal deset dní dovolenou. Odjeli do Cornwallu do jeho vesnice u moře. Zůstat ještě na hospodářství, to si uvědomil, je pro ni hrozné.

Teď mu patří, žije v jeho stínu, jako by bez něho nemohla být, a přece šťastná není. Nechce ho opustit, a s ním se cítí nesvá. Všecko kolem jako by na ni číhalo, jako by na ni naléhalo. Vydobyl si ji, má ji u sebe, je jeho ženou. A ona – ona mu patří, ví to. Ale ráda není. A on je zase v koncích. Je s ní ženat, zdánlivě ji má, jak je to jen vůbec možno, a ona sama chce být jeho, chce to, nechce teď nic jiného, a přece není zcela po jeho, to dobře ví.

Něco chybělo. Místo aby jí duše kypěla novým životem, zřejmě vadla a krvácela, jako raněná. Ruku v ruce dlouho s ním sedávala a hleděla na moře. V tmavých, do prázdna upřených očích jako by měla jakousi ránu, vypadala trochu přepadlá. Když na ni promluvil, věnovala mu mdlý, nový úsměv, ten podivný, tetelivý úsměv ženy, která v dřívější lásce už nežije, a k nové ještě nedospěla. A přitom měla pocit, že musí něco dělat, že musí o něco usilovat. A zatím neměla co dělat, ani oč usilovat. Nemohla se nějak smířit s tím pohroužením, které jí jeho nová láska ukládala. Když miluje, musí se o lásku nějak přičinit. Cítila tu krušnou dnešní potřebu přičiňovat se v lásce. Ale přitom věděla, že teď se už v lásce přičiňovat nesmí. O lásku, o kterou se ona přičiňuje, on nestojí. Hned se zachmuří. Ne, nedovolí, aby se o lásku k němu nějak přičiňovala. Musí být trpná, poddajná a celá se ponořit pod hladinu lásky. Musí být jako ty chaluhy, které je vidět z loďky, jemně se kolébají pod vodou, jemnými vlákénky se něžně vzpínají po proudu, citlivé, svrchovaně citlivé a vnímavé v tom stinném moři, a nikdy, nikdy, dokud žijí, se nevynoří a nevyhlédnou z vody. Nikdy. Nikdy nevyhlédnou z vody, až když umřou, teprv potom jejich mrtvoly plynou po hladině. Ale dokud žijí, jsou věčně ponořené, věčně pod vodou. Pod vodou mají asi mocné kořeny, pevnější než železo. Měkce kolébány proudem jsou snad houževnaté a nebezpečné. Pod vodou jsou snad silnější, nezdolnější než vzdorné duby na souši. Ale jsou věčně pod vodou, věčně pod vodou, taková musí být i ona, vždyť je žena.

A byla zvyklá na pravý opak. Dřív musila brát všechnu starost o lásku a o život, všechnu odpovědnost na sebe. Den po dni nesla odpovědnost za příští den, za příští rok: za zdraví, štěstí a blaho své drahé Jill. Svým nepatrným dílem dokonce pociťovala odpovědnost za blaho světa. A to pro ni byla velká vzpruha, ten báječný pocit, že ve svém malém okruhu je odpovědná za blaho světa.

A neobstála. Ví to, že neobstála, ani svým nepatrným dílem. Neobstála a nedostála své odpovědnosti. Je to tak těžké. A zpočátku to připadá báječné a snadné. A čím víc se člověk snaží, tím je to těžší. Jak snadné jí připadalo dát štěstí milované bytosti. A čím víc se člověk snaží, tím hůř to dopadá. Je to strašné. Celý život se vzpínala a vzpínala po něčem, co se zdálo tak blízko, až se už ani víc vzpínat nemohla. A přece je to stále nedosažitelné.

Stále nedosažitelné, nepředstavitelně nedosažitelné, a nakonec zůstává s prázdnýma rukama. Vzpíná se po životě, vzpíná se po štěstí, vzpíná se po blahu, a čím víc se po tom vzpíná, tím víc jí to uniká, tím víc se to rozplývá. Touží po nějakém cíli, po nějaké jistotě, a nikde nic. To příšerné vzpínání, vzpínání, usilování o něco, co je mimo dosah. Třeba jen udělat Jill šťastnou. Je ráda, že je Jill mrtvá. Teď ví, že by ji nikdy nemohla udělat šťastnou. Jill by se věčně užírala a byla hubenější a hubenější, slabší a slabší. Bolestí by pořád přibývalo, místo aby ubývaly. Tak by to bylo věčně. Je ráda, že je Jill mrtvá.

A vdát se, byla na tom Jill stejně. Žena jen miluje a usiluje o mužovo štěstí, usiluje ve svých mezích o blaho svého světa. A nikdy se jí to nepodaří. Jen drobné hloupé úspěchy v honbě za penězi a kariérou. Ale právě tam, kde nejvíc touží po úspěchu, v tom zoufalém úsilí učinit nějakou lidskou bytost šťastnou a spokojenou, tam je neúspěch přímo katastrofální. Člověk touží učinit milovanou bytost šťastnou a její štěstí se zdá na dosah. Stačí udělat to a ono a tamto. Člověk to udělá v dobré víře, a nezdar je pokaždé příšernější. Člověk se může umilovat, ustarat a k smrti utrmácet, a přec to jde se štěstím od deseti k pěti. Štěstí, ten strašný omyl.

Chudinka Marchová s tou svou snahou a odpovědností, tolik se starala, až se jí celý život a celý svět jevil jako hrozný jícen nicoty. Čím víc se člověk natahuje po osudném květu štěstí, jak se tam v roklině krásně modrá a třepotá, skoro na dosah, tím víc ho děsí příšerný, strašný jícen propasti, do kterého, jestli se jen trochu dál natáhne, spadne, jako do horoucích pekel. Trhá květ za květem – a žádný není ten pravý. Ten pravý květ – sám jeho kalich je strašný jícen, to je horoucí peklo.

A to je ta celá historie honby za štěstím, ať už po něm člověk touží pro sebe nebo pro jiného. Končí, a to vždycky, v příšerném vědomí bezedné nicoty, do které určitě spadne, když se ještě dál vzepne.

A ženy? – jaký jiný cíl může mít žena než štěstí? Jen štěstí pro sebe a pro celý svět. Nic než to. Vezme na sebe odpovědnost a vydá se k cíli. Vidí ho před sebou, tam u paty duhy. Nebo o kousek dál, v modré dálce. Daleko ne, daleko ne.

Ale duha končí v bezedném jícnu, do kterého spadne a nikam nedojde, a modrá dálka je prázdná jáma, která ji s jejím snažením pohltí do své prázdnoty a nebude o nic prázdnější. Ji i s jejím snažením. Jaká iluze, že lze dosáhnout štěstí!

Chudinka Marchová, tak obdivuhodně vyrazila k modrému cíli. A čím dál šla, tím děsivěji si uvědomovala prázdnotu. Muka, a nakonec šílenství.

Je ráda, že to má za sebou. Ráda sedí tady na břehu, dívá se přes moře na západ a ví, že velké úsilí skončilo. Už nikdy nebude usilovat o lásku, o štěstí. Jill je chválabohu mrtva. Chudinka Jill, chudinka Jill. Je to asi líbezné být mrtvý.

Ale jí není souzena smrt. Musí svůj osud přenechat svému chlapci. Ten její chlapec. Chce ještě víc. Chce, aby se poddala bez odporu, aby se ponořila a zůstala v něm pohroužená. A ona – chce jen tiše sedět, jako žena na posledním milníku, a dívat se. Chce vidět, vědět, rozumět. Chce být sama: a mít ho u sebe.

A on! Nechce, aby se ještě dívala, aby ještě viděla, aby ještě rozuměla. Chce ji zahalit duši, jako orientálci zahalují ženám tvář. Chce, aby se mu svěřila a uspala svou nezávislost. Chce jí odejmout všechno snažení, všechno, v čem ona vidí pravý smysl života. Chce, aby se podrobila, vzdala, slepě vzdálila ze svého činorodého vědomí. Chce ji zbavit vědomí a udělat z ní jen svou ženu. Jen svou ženu.

A ona je tak zemdlená, tak zemdlená jako dítě, kterému se chce spát, ale spánku se brání, jako by to byla smrt. Rozvírá doširoka oči v urputném úsilí a napětí udržet se vzhůru. Chce zůstat vzhůru. Chce vědět. Chce uvažovat, soudit a rozhodovat. Chce podržet otěže svého života ve svých rukou. Chce zůstat až do konce nezávislá. Ale je tak zemdlená, tak zemdlená. A spánek je blízko. A u svého chlapce si odpočine.

A přec, jak tam seděla v závětří vysokých divokých srázů v západním Cornwallu, a hleděla přes moře k západu, čím dál víc napínala zrak. K západu, ke Kanadě, k Americe. Chce vědět, chce vidět, co ji čeká. A chlapec seděl vedle ní, upřeně zíral dolů na racky a čelo měl zachmuřené. Touží, aby usnula, aby u něho došla klidu. A ona zatím, na smrt zemdlená, umíněně bdí. Spát nechce: ne a ne. Někdy si roztrpčeně pomyslil, že ji měl nechat. Banfordovou neměl zabíjet. Měl Marchovou a Banfordovou nechat, aby zabily jedna druhou.

Ale byla to jen netrpělivost: věděl to. Čekal a čekal, až odjedou na západ. Mučivě toužil odjet z Anglie na západ a odvézt Marchovou. Opustit tento břeh! Až vyjedou na moře, až opustí Anglii – nenávidí ji, jako by ho uštkla –, ona snad konečně usne. Snad konečně zavře oči a vzdá se mu.

Potom ji bude mít a bude žít vlastním životem. Zuřil, že zatím svým životem nežil, bude jím žít, až když se mu ona poddá a usne v něm. Pak bude žít svým vlastním životem, jako mladý člověk a muž, a ona bude žít svým vlastním životem jako dívka a žena. A bude konec tomu věčnému usilování. Ona si už nebude hrát na muže, na samostatnou ženu s mužskou odpovědností. Ba ne, i odpovědnost za vlastní duši musí přenechat jemu. Tak je to. A umíněně stál na svém a čekal, až se ona vzdá.

Seděli na skalnatém útesu, a tu jí řekl: „Bude ti líp, jen co budeme za mořem v Kanadě.“

Zahleděla se na mořský obzor, jako by ani nebyl skutečný. Pak se ohlédla po něm divně napjatým pohledem, jako když se dítě brání usnout.

„Opravdu?“ řekla.

„Ano,“ odpověděl klidně.

A víčka jí pomalu klesala, jak na ně padala dřímota. Znovu je rozevřela a řekla:

„Ano, možná. Kdoví. Kdoví, jaké to tam bude.“

„Už abychom jeli!“ řekl ustaraně.

Vůně chryzantém

Od Selstonu si to řinčela a drncala lokomotiva č. 4 se sedmi naloženými vagony. Přirachotila ze zatáčky, jako by hrozně pospíchala, ale hříbě, které vyplašila z hlodašového křoví, v syrovém odpoledni ještě matně prokmitajícího, ji klusem předběhlo. Po trati k Underwoodu šla nějaká žena; ustoupila k živému plotu, košík přidržela stranou a dívala se, jak se blíží ochoz lokomotivy. Jak tam stála ztracená jako v pasti mezi kodrcavými černými vagony a živým plotem, vozy jeden za druhým těžce duněly kolem ní, pomalu a jistě; pak se stočily k mlází, kde se uschlé dubové listí tichounce snášelo k zemi. Slepice, škubající u trati rudé šípky, se rozběhly do soumraku, který se už vloudil do houští. Kouř z lokomotivy padal na volném prostranství k zemi a ulpíval na drsné trávě. Pole kolem byla smutná, pustá a v mokřinatém pruhu vedoucím k těžní věži, u rákosím zarostlé tůně, slepice už opustily výběh mezi olšemi a šly hřadovat do dehtem natřeného kurníku. Za tůní se rýsovala ohlubeň jámy, v nehnutém odpoledním světle plameny jako rudé boláky jí olizovaly šedivé boky. Hned za ní se tyčily špičaté komíny a neforemné těžní věže brinsleyských dolů. Obě kola se rychle otáčela vzhůru proti nebi a těžní stroj křečovitě repetil. Vozil horníky na povrch.

Lokomotiva zapískala, když dojela na široké seřadiště vedle dolu a k vozovně s řadami vozů.

Horníci se trousili po jednom i ve skupinách, jako stíny, a rozcházeli se domů. Na kraji prostranství zbrázděného kolejemi se krčil nízký domek, tři schůdky pod úrovní škvárové trati. Mohutné tuhé psí víno obrůstalo domek, jako by chtělo strhnout taškovou střechu. Kolem dlážděného dvorku rostlo pár zimavých prvosenek. Dozadu se zahrada svažovala k potoku zarostlému křovím. Bylo tu pár rozsochatých jabloní, mrazem rozpukaných stromů a střapatých zelných hlávek. U cestičky věsily hlavu pocuchané růžové chryzantémy, jako na keřích rozvěšené růžové hadříky. Z plstí pokrytého kurníku vprostřed zahrady vyšla skloněná žena. Zavřela dvířka na visací zámek, narovnala se a smetla si pár smítek s bílé zástěry.

Byla velká, majestátní, hezká, s výrazným černým obočím. Černé hladké vlasy měla uprostřed rozdělené. Chvíli postála a klidně sledovala horníky, trousící se podél trati: pak se otočila k potoku. Vypadala klidná, vyrovnaná, ústa měla zklamaně sevřená. Po chvilce zavolala:

„Johne!“ Nikdo se neozval. Počkala a pak řekla důrazně:

„Kde jsi?“

„Tady!“ ozvalo se nadurděně z křoví. Žena se upřeně zahleděla do soumraku.

„Jsi u potoka?“ zeptala se přísně.

Místo odpovědi se chlapec vynořil před maliním vztyčeným jako biče. Byl to malý pětiletý ouřezek. Stál jako pěna, vzdorně.

„To jo,“ řekla matka usmířeně. „Už jsem myslela, že jsi tam v mokru u potoka – a víš, co jsem ti řekla –“

Chlapec se nehýbal, neodpovídal.

„Tak pojď domů,“ řekla vlídněji, „už se stmívá. Hele, jede sem po trati dědečkova lokomotiva.“

Chlapec šel zvolna, pohyboval se nasupeně, mlčky. Kalhoty a kabátek měl z látky příliš silné a tuhé na tak malý obleček. Byly zřejmě přešité z pánského obleku.

Jak přicházeli k domku, škubal střapaté věchýtky chryzantém a plné hrstě okvětních plátků házel na pěšinu.

„Nedělej to – je to ošklivé,“ řekla matka. Nechal toho, a jí to najednou přišlo líto a ulomila si větvičku s několika bledými květy a přidržela si je u tváří. Když došla se synkem na dvorek, už chtěla květinu odložit, a tu zaváhala a zastrčila si ji za vázanku u zástěry. U tří schůdků se matka se synkem zastavila a za seřadištěm pozorovala horníky, vracející se domů. Vláček se užuž blížil, najednou se lokomotiva vynořila za domkem a zastavila se u vrátek.

Strojvůdce, pomenší, s kulatým šedivým plnovousem, se vyklonil z budky vysoko nad ženou.

„Měla bys šálek čaje?“ řekl bodře, srdečně.

Byl to její otec. Šla dovnitř, že čaj spaří. Hned se zas vrátila.

„V neděli jsem u vás nebyl,“ začal šedivý fousáč.

„Nečekala jsem tě,“ řekla dcera.

Strojvůdce zrozpačitěl; ale hned se vzpamatoval a řekl vesele, bodře:

„Tak už jsi slyšela? A co tomu říkáš –?“

„Že je to trochu brzy,“ odpověděla.

Nad tou strohou výtkou mávl stařík netrpělivě rukou a řekl chlácholivě, ale nebezpečně chladně:

„Co si má jeden počít? Pro člověka v mém věku to není žádný život, sedět u vlastního krbu jako cizí. A když už se mám znovu oženit, tak raděj dřív než pozděj – co je komu po tom?“

Žena neodpověděla, ale obrátila se a šla dovnitř. Muž v strojvůdcovské budce stál sebejistě, až mu přinesla šálek čaje a na talíři chléb s máslem. Vystoupila po schůdkách a zůstala stát až u ochozu syčící lokomotivy.

„Chleba s máslem jsi nosit nemusela,“ řekl otec. „Ale šálek čaje,“ s chutí usrkl, „je moc dobrý.“ Chvíli upíjel, pak řekl: „Walter už prej zas pije.“

„A kdy nepil?“ řekla žena hořce.

„Povídali u Lorda Nelsona, že se chlubil, že ty posraný peníze utratí, než půjde domů: bylo to půl sovereignu.“

„Kdy to bylo?“ zeptala se žena.

„V sobotu večer – je to pravda, vím to.“

„Asi jo,“ hořce se zasmála. „Dává mi třiadvacet šilinků.“

„Jo, je to pěkná věc, když chlap nic lepšího neumí než se za svý peníze zpít jako zvíře!“ řekl šedovousý muž. Žena odvrátila hlavu. Její otec spolkl poslední doušek a podal jí šálek.

„Jo, to už je jistý, to jo –“ povzdychl a utřel si ústa.

Pak stiskl páku. Lokomotivka supěla a hekala a vláček rachotil k přejezdu. Žena se zas zahleděla přes koleje. Na prostranství s tratí a vagony se snášela tma: v šedých matných skupinách se ještě trousili domů horníci. V krátkých přestávkách tepala prudce těžní klec. Elizabeth Batesová pohlédla na chmurný proud mužů a šla dovnitř. Muž nepřišel.

V malé kuchyni bylo spousta světla od krbu; kupa žhavého uhlí sálala do komína. Celá světnice jako by žila jen bílým teplým krbem s kovovou mřížkou, odrážející rudý oheň. Na stole bylo prostřeno k svačině; ve stínu probleskovaly šálky. V koutě, kde nejnižší schody sahaly až do světnice, chlapec pižlal nožem bílé dřívko. Skoro se ztrácel ve stínu. Bylo půl páté. Čekali se svačinou jen na otce. Matka hleděla na synka, jak se urputně hmoždí s dřívkem, a v jeho mlčenlivé houževnatosti viděla sebe; jeho otce zas viděla v tom, jak je chlapec lhostejný ke všemu kromě sebe. Muž jí nešel z hlavy. Šel nejspíš kolem svého domku, proklouzl kolem vlastních dveří, napřed se napije a pak se vrátí; a zatím tady na něho čeká oběd a nebude stát za nic. Pohlédla na hodiny, pak vyšla na dvůr scedit brambory. Zahrada i pole za potokem tonuly v neurčitém šeru. Z kanálku za ní se kouřilo do noci, když se s kastrolem zvedla a spatřila, že na silnici, stoupající za tratí a za polem, už rozsvítili žluté lampy.

Zas pozorovala hloučky mužů, vracejících se domů, a bylo jich pořád míň a míň.

Oheň už skomíral a světnice byla temně rudá. Žena postavila kastrol na patku u krbu a třený puding dala k otevřené troubě. Stála pak bez hnutí. Vtom, jako na zavolanou, přicupitaly ke dveřím dětské kroky. Někdo chvilku tiskl kliku a vešlo děvčátko a hned se sebe stahovalo svrchní oděv a kloboučkem si shrnulo přes oči spoustu kudrn, dozrávajících právě ze zlatova do hněda.

Matka ji pokárala, že jde ze školy pozdě, v těch tmavých zimních dnech ji asi bude nechávat doma.

„Ale maminko, vždyť ještě není taková tma. Lampa nesvítí a tatínek není doma.“

„Není doma. Ale je už tři čtvrtě na pět! Neviděla jsi ho?“

Děvčátko zvážnělo. Pohlédlo na matku velkýma smutnýma modrýma očima.

„Ne, maminko, vůbec jsem ho neviděla. Proč? Šel tudy do Starého Brinsley? Ba ne, maminko, vždyť jsem ho vůbec neviděla.“

„Dal si pozor,“ řekla matka trpce, „dal si pozor, abys ho neviděla. Jistě teď sedí u Prince Waleského. Proto se tak opozdil.“

Děvčátko pohlédlo soucitně na matku.

„Nasvačíme se, ano, maminko?“ řekla.

Matka zavolala Johna ke stolu. Znovu otevřela dveře a zahleděla se přes tmavou trať. Všude bylo pusto: těžní stroje nebylo slyšet.

„Třeba tam dodělává nějakou přibírku,“ pomyslila si.

Zasedli k svačině. John na konci stolu u dveří se skoro ztrácel v šeru. Neviděli si navzájem do obličeje. Děvčátko se přikrčilo u mřížky a otáčelo před ohněm tlustý krajíc chleba. Chlapec s obličejem jako matná skvrna ve stínu pozoroval děvčátko, v rudé záři jako proměněné.

„To je krásné, dívat se do ohně,“ řeklo děvčátko.

„Myslíš?“ zeptala se jí matka. „A proč?“

„Je celý červený, samá jeskyňka – a takový příjemný a krásně voní.“

„Hned se musí přiložit,“ odpověděla matka, „potom až otec přijde, bude hubovat, že nikdy není oheň v krbu, když přijde člověk udřený z šichty domů. V hospodě je vždycky teplo.“

Všichni zmlkli, až se ozval chlapec žalobně: „Tak dělej, Annie!“

„Vždyť dělám. Nemůžu přec donutit oheň, aby hořel rychlej.“

„Schválně se v něm vrtá, aby hořel pomalu,“ durdil se chlapec.

„Nevymýšlej si pořád něco zlého, dítě,“ odpověděla matka.

Brzy se ozývalo v temné světnici jen křoupání. Matka jedla moc málo. Zarytě popíjela čaj a přemýšlela. Když se zvedla, na přísně vzpřímené hlavě bylo vidět, jak se zlobí. Pohlédla na puding za mřížkou a vybuchla:

„Je to ostuda, nepřijít domů k obědu! Je mi to jedno, ať se puding spálí třeba na škvarek. Jde si do hospody kolem vlastních dveří, a já tu sedím a čekám na něho s obědem – “

Zmlkla. Jak kladla uhlí kousek po kousku na rudý oheň, na stěny padal stín, až byla celá světnice úplně ve tmě.

„Já nevidím,“ durdil se neviditelný John. Chtíc nechtíc se matka zasmála.

„Do úst si snad trefíš,“ řekla. Vystrčila za dveře lopatku na smetí. Když zas přistoupila jako stín ke krbu, chlapec si zas nadurděně posteskl.

„Já nevidím.“

„Propánakrále!“ vykřikla matka popuzeně, „vyvádíš jako táta, když je trochu šero!“

Přece však vzala z hromádky na krbu stočený papír a šla rozsvítit lampu zavěšenou na stropě uprostřed světnice. Jak se natáhla, na zakulacené postavě bylo vidět, že čeká dítě.

„Maminko –!“ vykřiklo děvčátko.

„Copak?“ zarazila se žena, zrovna když chtěla přiklopit plamen cylindrem. Měděné zrcátko ji pěkně ozařovalo, jak tam stála s rukou vztaženou, s obličejem obráceným k dceři.

„Ty máš v zástěře kytku!“ řeklo děvčátko, celé nadšené tou zvláštností.

„Panebože!“ vykřikla žena s úlevou. „Člověk by myslel, že hoří dům.“ Nasadila cylindr a chvilku čekala, a pak vytáhla knot. Po podlaze se neurčitě zavlnil bledý stín.

„Dej mi přivonět!“ volalo děvčátko dosud celé nadšené a obličejem se přitisklo na matčin život.

„Jdi, ty blázínku!“ řekla matka a povytáhla lampu. Ve světle bylo vidět jejich napětí, a ženě připadalo přímo nesnesitelné. Annie se jí pořád ještě skláněla k pasu. Matka kytku ze zástěry podrážděně vytáhla.

„Maminko – nevyndávej ji!“ prosila Annie, chytla ji za ruku a chtěla jí větvičku zas zastrčit.

„Hlouposti!“ řekla matka a odvrátila se. Děvčátko si přitisklo bledé chryzantémy ke rtům a šeptalo:

„Ty krásně voní!“

Matka se zasmála.

„Ne, mně ne,“ řekla. „Chryzantémy, když jsem se vdávala, chryzantémy, když jsi se narodila, a když ho prvně přinesli domů opilého, měl hnědé chryzantémy v klopě.“

Pohlédla na děti. V očích i na pootevřených rtech jim tkvěl údiv. Matka seděla chvíli mlčky v houpací židli. Pak pohlédla na hodiny.

„Za pět minut tři čtvrti na šest!“ A se zatrpklou lhostejností mluvila dál: „Teď už nepřijde, až ho přinesou. Nehne se odtamtud. Ale tady se mi v té špíně ze šachty válet nebude, já ho mýt nebudu! Ať si leží na zemi – Byla jsem já ale blázen, takový blázen! A pro tohle jsem si sem přišla, do téhle špinavé díry, plné krys a všeho, a on si tady proklouzne kolem vlastních dveří. Minulý týden dvakrát – už zas začal –“

Přerušila se a šla sklízet ze stolu.

Přes hodinu si děti, plné nápadů, zuřivě hrály, jako oukropečci, sblížil je strach před matčiným hněvem a hrůza z otcova návratu. Batesová seděla v houpací židli a šila tričko z tlustého krémového flanelu, který tlumeně, drásavě drhl, když mu odtrhávala šedivý kraj. Pracovala usilovně, přitom poslouchala děti a hněv se v ní tišil, odpočíval, jen tu a tam pootevřel oči, vytrvale dával pozor, uši nastražené, naslouchal. Chvílemi v ní hněv docela umdlel a ustoupil a matka odkládala šití a sledovala dusot kroků venku po pražcích; prudce zvedla hlavu, že křikne na děti ‚pst‘, ale včas se vzpamatovala, kroky přešly kolem branky, a děti nebyly vytrženy ze hry.

Ale nakonec Annie vzdychla, už to nevydržela. Pohlédla na vůz z trepek, hra ji omrzela. Ztrápeně se podívala na matku.

„Maminko!“ – ale dál nemohla.

John vylezl zpod lehátka jako žába. Matka zdvihla hlavu.

„Podívej se na ty rukávy,“ řekla.

Chlapec je natáhl a prohlédl si je, ale nic neříkal. Vtom někdo na trati chraplavě zavolal, a světnice se naježila očekáváním, až ti dva venku, zabráni do řeči, přešli.

„Je čas jít spát,“ řekla matka.

„Tatínek ještě nepřišel,“ zakňourala žalostně Annie. Ale do matky vjela kuráž.

„Nestarej se. Přijde, až ho přinesou – jako kládu.“ Nechtěla žádný výstup. „Ať se vyspí na podlaze, až se sám probudí. Do práce po tomhle zítra jistě nepůjde!“

Umyla dětem ruce a obličej flanelem. Byly zamlklé. Oblékly si noční košili a odříkávaly modlitbu, chlapec jen mumlal. Matka na ně hleděla, na hnědou hedvábnou houšť propletených prstýnků na krku děvčátka, na šernou hlavičku chlapcovu a srdce jí div nepuklo hněvem na jejich otce, že je všechny tři tak trápí. Pro útěchu jí děti zabořily obličej do sukně, hledaly u ní útěchu.

Když se Batesová vrátila dolů, světnice byla podivně prázdná, plná napjatého očekávání. Dala se zas do šití a hezkou chvíli nezvedla od práce hlavu. A do jejího hněvu se přimísil strach.

Hodiny odbily osm; rázem se zvedla a šití odložila na židli. Šla ke dveřím na schody, otevřela je a poslouchala. Pak vyšla ven a zamkla za sebou dveře.

Něco se po dvoře šustlo a ona sebou trhla, ale věděla, že jsou to krysy, těmi se to tam jen hemžilo. Byla tmavá noc. Na seřadišti, plném vozů, ani stopa po světle, jen vzadu u ústí jámy bylo vidět pár žlutých lamp a rudou skvrnu do noci planoucí ohlubně. Spěchala po okraji tratě, překročila sbíhající se koleje a po úzkém chodníku podle bílých vrat došla na silnici. Strach, který ji poháněl, se utišil. Chodili tudy lidi do New Brinsley; v domcích svítili; o kus dál zářila teple a jasně široká okna u Prince Waleského a zřetelně sem doléhaly silné mužské hlasy. Je blázen, co ji to jen napadlo, že se mu snad něco stalo! A on si tamhle u Prince Waleského popíjí. Zaváhala. Ještě nikdy pro něho nešla do hospody, a také nepůjde. Šla tedy dál k řadě domků, roztroušených u silnice. Došla do uličky mezi domky.

„Pan Rigley? – Ano! Hledáte ho? Ne, není právě doma.“

Z tmavé umývárny se vyklonila kostnatá ženská a civěla na tu druhou, na niž dopadalo matné světlo skrz roletu na kuchyňském okně.

„Paní Batesová?“ zeptala se uctivým tónem.

„Ano. Chtěla jsem se jen zeptat, jestli je váš manžel doma. Můj ještě nepřišel.“

„Nepřišel! Jack už je dávno doma, najed se a zase vypad. Šel si jen na půl hodinky před spaním. Ptala jste se u Prince Waleského?“

„Ne… “

„Ne, nechtělo se vám –! Není to nic příjemnýho.“ Ta druhá měla pro to pochopení. Nastalo trapné ticho. „Jack nic neříkal o vašem – o vašem manželovi,“ řekla potom.

„Ne! – Nejspíš tam trčí!“

Elizabeth Batesová to řekla trpce, unáhleně. Věděla, že za dvorkem stojí u dveří jiná ženská a natahuje uši, ale bylo jí to jedno. Když se obrátila k odchodu, řekla Rigleyová:

„Počkejte chvilku! Pudu se Jacka optat, esli něco neví.“

„Ne, nerada bych vás –“

„Pudu, jen mi tu počkejte, aby děti nepřišly dolů a nezapálily.“

Elizabeth Batesová si ještě tiše zaprotestovala a vešla dovnitř. Ta druhá se omlouvala, že je ve světnici nepořádek.

V kuchyni opravdu bylo zač se omlouvat. Všude po otomanu a po podlaze se válely šatičky a kalhotky a dětské prádlo a rozházené hračky. Na stole na černém voskovaném plátně byly kousky chleba a buchty, drobky a louže a šálek se studeným čajem.

„U nás je to zrovna takové,“ řekla Elizabeth Batesová a hleděla na ženu, ne na světnici. Paní Rigleyová si vzala šálu na hlavu a už utíkala. Řekla ještě:

„Hned jsem zpátky.“

Druhá se posadila a s nelibostí pozorovala nepořádek ve světnici. Pak ale začala počítat botičky všech velikostí, rozhozené po podlaze. Bylo jich dvanáct. Vzdychla, koukla na ten nepořádek, a pomyslela si: „Není divu!“ Na dvorku se ozvalo šoupání dvou párů nohou a vstoupili Rigleyovi. Elizabeth Batesová vstala. Rigley byl hromotluk se silnými kostmi. Zvlášť hlavu měl kostnatou. Přes spánek měl modrou jizvu, po zranění v šachtě, v ráně mu zůstal uhelný prach jako tetování.

„To se eště nevrátil domů?“ zeptal se muž bez pozdravu, ale uctivě a přátelsky. „To teda nevím, kde je – naproti neni!“ pohodil hlavou, jako že u Prince Waleského.

„Třeba šel k Tisu!“ řekla paní Rigleyová.

Zas se odmlčeli. Rigleyho zřejmě něco pálilo na jazyku. Spustil:

„Nechal sem ho tam, prej dodělá šichtu. Bylo už deset minut po směně, dyž sme šli pryč, tak sem zavolal: ‚Deš už, Walt?‘ ‚Děte,‘ povídá, ‚du hnedle taky,‘ tak sme šli s Bowersem nahoru a mysleli sme, že de hned za náma a že přijede s další partou –“

Stál tam celý rozpačitý, jako by se zodpovídal z obžaloby, že opustil druha. Teď už věděla Elizabeth Batesová jistě, že se stalo neštěstí, a honem ho ujišťovala:

„To on si asi zašel k Tisu, jak říkáte. Není to poprvé. Co jsem se už nastarala, div jsem o rozum nepřišla. Přijde domů, až ho přinesou.“

„To jsou radosti!“ bědovala druhá.

„Zaskočím k Dickovi, esli tam vopravdu je,“ navrhl muž, nechtěl dát najevo úzkost, nechtěl se vnucovat.

„Nerada bych vás tak obtěžovala,“ důrazně se bránila Elizabeth Batesová, ale jeho nabídka jí byla zřejmě vhod.

Když klopýtala k vrátkům, zaslechla Elizabeth Batesová Rigleyovu ženu, jak běží přes dvorek a otvírá u sousedů dveře. Všechna krev se jí nad tím vyhrnula ze srdce.

„Pozor!“ upozorňoval Rilgey. „Už sem kolikrát říkal, že musím ty vejmoly zaházet, eště si tady někdo zláme nohy.“

Vzpamatovala se a rychle s horníkem vykročila.

„Nerada nechávám děti v posteli, když není nikdo doma,“ řekla.

„To se ví!“ odpověděl zdvořile. A už byli u domovních dveří.

„Hned sem zpátky. Nedělejte si starosti, jistě s ním nic neni,“ řekl havíř.

„Děkuju mockrát, pane Rigley,“ odpověděla.

„Neni zač!“ koktal už na odchodu. „Hned sem zpátky.“

V domku bylo ticho. Elizabeth Batesová odložila klobouk a šálu a svinula koberec. Když s tím byla hotová, posadila se. Bylo pár minut po deváté. Polekalo ji rychlé bafání těžní klece na dole a skřípání brzd na lánech, jak klec sjížděla dolů. Zas se jí tak bolestivě vzedmula krev, až se chytla za bok a řekla nahlas: „Panebože! – vždyť to sjíždí na devátou štajgr,“ pokárala sama sebe.

Seděla tiše a poslouchala. Po půl hodině už byla celá zničená.

„Co jsem tak vyplašená?“ řekla si ztrápeně. „Ještě si ublížím.“

Zas vytáhla šití.

Ve tři čtvrti na deset se ozvaly kroky. Jedna osoba! Dívala se na dveře, až se otevřou. Vešla starší žena v černém čepci a v černém vlňáku – jeho matka. Byla to šedesátnice, bledá, modrooká, celá vrásčitá, ztrápená. Zavřela za sebou a spustila na snachu podrážděně.

„Co si počnem, Lizzie, co jen si počnem!“ naříkala.

Elizabeth sebou prudce škubla.

„Co se stalo, maminko?“ řekla.

Starší žena se posadila na pohovku.

„Já nevím, dítě, to ti neřeknu!“ – pomalu vrtěla hlavou, Elizabeth na ni hleděla úzkostlivě, zmučeně.

„Já nevím,“ opakovala babička a hluboce vzdychla. „Mému trápení nebude nikdy konec. Co já jsem zkusila, je toho víc než dost –“ Plakala, slzy jí tekly proudem, ani je neutírala.

„Ale maminko,“ přerušila ji Elizabeth, „co to má znamenat? Co se stalo?“

Babička si pomalu utřela oči. Elizabeth jí svou přímou otázkou zarazila proud slz. Pomalu si utřela oči.

„Chudinko! Ty chudinko!“ kvílela. „Já nevím, co si počnem, já nevím – a ty v tom stavu – to je zlá věc!“

Elizabeth čekala.

„Je mrtvý?“ zeptala se, a srdce jí při těch slovech prudce poskočilo a studem se přitom začervenala nad tou nepředloženě pronesenou otázkou. Leknutím nad jejími slovy přišla stará paní k sobě.

„To neříkej, Elizabeth! Tak zlé to, doufejme, není; ne, chraň Pánbůh, Elizabeth! Jack Rigley přiběhl ke mně, zrovna jsem si sedla ke skleničce před spaním, a povídá: ‚Snad abyste šla dolů, paní Batesová! Waltovi se něco stalo. Snad abyste s ní poseděla, než ho přinesem domu.‘ A než jsem se mohla na něco zeptat, byl pryč. Nasadila jsem si, Lizzie, čepec a šla rovnou sem. Pomyslela jsem si: Děvečka nebohá, třeba jí to někdo zčistajasna řekne, a bůhví co se jí stane. Nesmíš se nad tím rozčílit, víš, co se může stát. Jak je to dlouho, šest měsíců – nebo pět, Lizzie? Ba, ba!“ pokývala stařena hlavou – „Čas letí, letí! Ba, ba!“

Elizabeth myslela na něco jiného. Jestli ho to zabilo – vystačí s malou penzí a s tím, co si přivydělá? – rychle počítala. Jestli je raněn – do špitálu ho nevezmou – bude to fuška, ošetřovat ho! – ale třeba se jí podaří, že zanechá pití a ostatních zlozvyků. Podaří, dokud jí bude stonat. Do očí se jí při té představě tlačily slzy. Ale co si to začíná s takovou přecitlivělostí… Raděj bude myslit na děti. Ty ji bezpodmínečně potřebují. O ně se musí starat.

„Ba, ba!“ opakovala stařena, „jako by to bylo nějaký týden, co mi přinesl první výplatu. Ba – byl to hodný hoch, Elizabeth, moc hodný, po svém. Nevím, proč tak zlumpačil, já nevím. Doma to býval takový milý hoch, snad moc bujný. Ale lumpárny dělal, to jo! Doufám, že ho Pánbůh zachová, aby se polepšil. Doufám, doufám. Ty sis s ním užila, Elizabeth, ba jo. Ale u mně býval moc hodný, to mi věř. Nevím, jak to…“

Stařena dumala nahlas, jitřivě jednotvárným hlasem; Elizabeth přitom úporně přemýšlela, jen jednou se vytrhla, když těžní stroj zabafal a brzdy zaskřípaly. Pak běžel těžní stroj pomaleji a brzdy už nebylo slyšet. Stařena si toho ani nevšimla. Elizabeth napjatě čekala. Tchyně vykládala a zase umlkala.

„Nebyl to tvůj syn, Lizzie, a to je rozdíl. Ať byl jaký byl, já ho znala, když byl maličký, rozuměla jsem mu a poshověla. Člověk jim musí poshovět –“

Bylo půl jedenácté, stařena zrovna říkala: „Je to věčné trápení, pro trápení nejsi nikdy dost stará, nikdy dost stará –“ vtom bouchla vrátka a na schodech se ozvaly těžké kroky.

„Půjdu sama, Lizzie, nech mě,“ vykřikla stařena a vstávala. Ale Elizabeth už byla u dveří. Stál tam nějaký člověk v hornických šatech.

„Už vám ho nesou, paní,“ řekl. Srdce se Elizabeth na okamžik zastavilo. Pak se zas rozbušilo, div se neudusila.

„Je to – je to zlé?“ zeptala se.

Muž se odvrátil, zahleděl se do tmy:

„Doktor říká, že už byl kolik hodin mrtvý. Prohlížel ho v lampovně.“

Stařena, stojící těsně za Elizabeth, se svezla na židli, sepjala ruce a naříkala: „Synáčku! Synáčku!“

„Pst!“ okřikla ji Elizabeth a prudce, přísně se zamračila. „Ticho, maminko, ať nevzbudíte děti: za nic na světě mi sem teď nesmí!“

Stařena se už jen kolébala a tiše kvílela. Muž se chystal odejít. Elizabeth k němu přistoupila.

„Jak se to stalo?“ zeptala se.

„No, přesně to nevím,“ odpověděl celý nesvůj. „Dodělával šichtu a kamarádi odešli, a spadla na něj hromada.“

„A rozmačkala ho?“ vykřikla vdova a zachvěla se.

„Ne,“ řekl muž, „spadlo to za ním. Byl na předku, ani se ho to nedotklo. Zavalilo ho to. Asi se zadusil.“

Elizabeth ucouvla. Slyšela za sebou stařenu volat:

„Co? – co říká, že to bylo?“

Muž odpověděl hlasitěji: „Zadusil se!“

Nato se stařena hlasitě rozeštkala a Elizabeth se ulevilo.

„Ale maminko,“ pohladila stařenu, „nevzbuďte mi děti, nevzbuďte mi děti.“

Mimovolně zaplakala, a stará matka se kolíbala a kvílela. Přinesou jí ho domů, vzpomněla si Elizabeth, musí se na to připravit. „Položí ho do salonku,“ řekla si v duchu a chvíli postála, bledá, zmatená.

Rozsvítila svíci a šla do pokojíku. Bylo tam zima a vlhko, ale nemohla zatopit, nebyl tam krb. Postavila svíčku a rozhlídla se. Světlo se zatřpytilo na lustru a na dvou vázách s růžovými chryzantémami i na tmavém mahagonu. Chladně, mrtvolně čpěly v pokoji chryzantémy. Elizabeth se zahleděla na jejich květy. Pak se odvrátila a odhadovala, jestli ho mohou položit na zem mezi pohovku a skříň. Odstrčila židle stranou. Bude tu dost místa, může tu ležet a kolem se dá chodit. Přinesla starou červenou pokrývku se stolu a ještě nějakou starou deku a rozprostřela je na zem, aby uchránila kobereček. Celá se chvěla, když opouštěla salonek; z prádelníku vytáhla čistou košili a dala ji k ohni vyvětrat. Tchyně se pořád kolíbala na židli a kvílela.

„Musíte uhnout, maminko,“ řekla Elizabeth. „Tudy ho ponesou. Pojďte do houpací židle.“

Stařena se bezmyšlenkovitě zvedla, usadila se u krbu a nepřestávala naříkat. Elizabeth šla do špíže ještě pro jednu svíčku a tam, v malém přístřešku pod holými taškami zaslechla, že už jdou. Stála tiše ve dveřích do špíže a poslouchala. Slyšela, jak jdou kolem rohu a neobratně slézají po třech schůdcích; změť, šoupání a šuškání. Stařena zmlkla. Už byli na dvoře.

Elizabeth slyšela závodního Matthewse, jak říká: „Ty jdi napřed, Jime. Opatrně!“

Dveře se otevřely a obě ženy spatřily havíře, jak s koncem nosítek couvá do světnice; na nosítkách viděly nebožtíkovy okované boty; nosiči se zastavili, ten v hlavách se shýbl ve dveřích.

„Kam ho chcete dát?“ zeptal se závodní, pomenší, šedovousý.

Elizabeth se konečně odhodlala vyjít ze špíže s nerozsvícenou svíčkou v ruce.

„Do salonku,“ řekla.

„Sem, Jime!“ ukázal závodní a nosiči se vytočili do pokojíčku. Plášť, kterým tělo přikryli, se svezl, jak se nemotorně točili skrz dvoje dveře, a teď ho ženy spatřily, do pasu nahého, jak byl svlečený při práci. Stařena zakvílela hlubokým, zděšeným hlasem.

„Nosítka dejte na stranu a položte ho na deky,“ poroučel úsečně závodní. „Teď opatrně, opatrně! Tak dávej pozor –!“

Jeden z nich shodil vázu s chryzantémami. Rozpačitě koukal, pak postavili nosítka. Elizabeth na svého muže nepohlédla. Když se dostala do pokoje, nejdřív sebrala rozbitou vázu a květiny.

„Počkejte!“ řekla.

Utírala vodu hadrem a ti tři mlčky čekali.

„To je rána, to je rána!“ říkal závodní a mnul si starostlivě, rozpačitě čelo. „Jakživ jsem něco takového neslyšel, jakživ ne! Neměli ho tam nechávat samotného. Jakživ jsem něco takového neslyšel! Spadlo to za ním, jako když to ušmikne, a zavalilo ho to. Místa tam bylo sotva čtyři stopy – a ani ho to neškráblo.“

Shlížel na mrtvého, jak tam ležel, ztuhlý, do půl těla nahý, celý umouněný od uhelného prachu.

„Zadusil se, povídal doktor. Něco tak strašného jsem ještě neslyšel. Jako by to někdo nastrojil. Šmik a zavřelo ho to, jako v pasti,“ – a švihl rukou dolů.

Oba horníci, jak tam stáli, škubli bezradně hlavou.

Ta hrůza na ně drásavě dolehla.

Vtom shora vypísklo děvčátko: „Maminko, maminko – kdo je to? Maminko, kdo je to?“

Elizabeth pospíšila ke schodům a otevřela dveře:

„Spi už!“ poručila přísně. „Proč tak křičíš? Už ať spíš – nic se neděje –“

A stoupala po schodech. Slyšeli ji na prknech a na cementové podlaze v malé ložnici. Bylo ji zřetelně slyšet.

„Tak co je? – co je s tebou, hlupáčku?“ – mluvila vzrušeně, se strojenou vlídností.

„Zdálo se mi, že přišli nějací mužští,“ kňouralo děvčátko. „Už přišel?“

„Ano, přinesli ho. Proto přec nemusíš vyvádět. Teď už spi, buď hodná.“

Slyšeli ji, jak mluví v ložnici, a čekali, až děti přikryje.

„Je opilý?“ zeptalo se děvčátko bázlivě, tiše.

„Ne! Ne – není! Jen – jen spí.“

„To spí dole?“

„Ano – buď zticha.“

Chvilku bylo ticho, pak zas zaslechly ustrašené děvčátko:

„Co se to ozývá?“

„To nic není. Říkám ti, co se pořád staráš?“

To kvílela babička. Na všecko zapomněla, jen se kolébala a kvílela. Závodní jí položil ruku na rameno a napomenul ji: „Pst – pst!“

Stařena otevřela oči a pohlédla na něj. Pohoršilo ji, jak ji vyrušil, a byla trochu zmatená.

„Kolik je hodin?“ zeptalo se ještě děvčátko naříkavě, jak se celé nešťastné zas hroužilo do spánku.

„Deset hodin,“ odpověděla matka tišeji. Pak se asi shýbla a děti políbila.

Matthews kývl na druhé dva, aby už šli. Nasadili si čepice a sebrali nosítka. Překročili mrtvolu a po špičkách se vytratili. Žádný nepromluvil, až byli daleko od neklidně spících dětí.

Elizabeth se vrátila dolů a zastihla tam matku samotnou, jak se na zemi v salonku naklání nad nebožtíkem a skrápí ho slzami.

„Musíme ho ustrojit,“ řekla žena. Přistavila kotlík na oheň, pak mu poklekla u nohou a rozvazovala zauzlované řemínky. V pokoji bylo studené vlhko a šero jen při jedné svíčce, musela se naklánět skoro až k zemi. Konečně těžké boty stáhla a odklidila.

„Teď mi musíte pomoct,“ pošeptala stařeně. Společně ho svlékly.

Když se zvedly a viděly ho tu ležet, v prosté důstojnosti smrti, ženu pojala bázeň a úcta. Chvíli tiše stály, zrak sklopený, stařena pofňukávala. Elizabeth si připadala odbytá. Viděla ho, jak tu leží sám v sobě nedotknutelný. Už s ním nemá nic společného. Nemohla se s tím smířit. Shýbla se a náročně na něho položila ruku. Ještě byl teplý, v šachtě, kde zemřel, bylo horko. Matka držela jeho obličej v dlaních a nesouvisle něco mumlala. Staré slzy padaly jedna za druhou jako kapky s mokrého listí; matka neplakala, jen slzy jí tekly. Elizabeth objala svého muže, tiskla k němu tváře i rty. Jako by poslouchala, pátrala, hledala nějaké spojení. Nenašla je. Je vyhnána. Je nedosažitelný.

Vzpřímila se a šla do kuchyně, nalila do umyvadla teplou vodu, vzala mýdlo, flanel a měkký ručník.

„Musím ho umýt,“ řekla.

Stará matka se toporně zdvihla a dívala se, jak mu myje Elizabeth pečlivě obličej, jak mu pečlivě flanelem stírá s úst dlouhé plavé kníry. Cítila nezměrnou bázeň, a tak mu sloužila. Stařena řekla žárlivě:

„Já ho utřu!“ – a poklekla z druhé strany, a jak Elizabeth myla, ona zas pomalu utírala a občas zavadila velkým černým čepcem o tmavou hlavu snašinu. Dlouho se tam mlčky činily. Ani na okamžik nezapomněly, že je to mrtvý, a dotek nebožtíkova těla je podivně vzrušoval, každou jinak, obě měly posvátnou bázeň; matka cítila, že jí upírají lůno, že ji zneuznávají, žena zas cítila naprostou osamocenost lidské duše, dítě v ní je jen břímě, s nímž nemá nic společného.

Konečně byly hotovy. Byl to člověk pěkného těla, na tváři ani stopa po pití. Byl plavý, svalnatý, urostlý. Ale mrtvý.

„Chudák,“ šeptala matka a pořád mu hleděla do obličeje, mluvila z ní čirá hrůza. „Chudák synáček!“ Mluvila tiše, sípavě v záchvatu bázně a mateřské lásky.

Elizabeth se zase svezla na zem a tiskla mu tvář na šíji a chvěla se a třásla. Ale nakonec přece jen se musila od něho odtrhnout: je mrtvý a pro její živé tělo není u něho místa. Skličoval ji velký strach a zemdlenost: je tak zbytečná. Život má už za sebou.

„Je bílý jako mlíko, čisťounký jako dvanáctiměsíční dítě, chudák synáček!“ šeptala si stará matka. „Nikde ani poskvrnky, čisťounký a bělounký, jako to nejkrásnější dítě,“ šeptala s pýchou. Elizabeth skrývala tvář.

„Měl klidnou smrt, Lizzie – klidnou, jako když usne. Jaký je krásný, můj beránek. Ba jo – jistě byl usmířen, Lizzie. Jistě se kál, jak tam byl zavřený, Lizzie. Kdyby se nebyl smířil s Pánembohem, jistě by tak nevypadal. Měl na to čas. Můj beránek, můj drahý beránek. A smát se uměl upřímně. Tak ráda jsem ho poslouchala. Jako chlapec se tak upřímně smál, Lizzie –“

Elizabeth zdvihla hlavu. Ústa měl vpadlá, pod knírem pootevřená. Na přivřených očích nebylo v šeru vidět skelný lesk. Čadivě hořící život z něho vyprchal a najednou jí byl vzdálený a naprosto cizí. Věděla, jak je jí cizí. V lůně cítila ledový strach, že člověk, s kterým žila jako jedno tělo, se jí tak odcizil. Je snad tohle všechno – naprostá, nedotčená odloučenost, zastřená žárem žití? V hrůze se odvrátila. Je to strašlivé. Nic mezi nimi nebylo, a přece se stýkali a znovu a znovu si vyměňovali svou nahotu. Pokaždé, když si ji vzal, byly to pořád dvě oddělené bytosti, vzdálené jako teď. On za to nemůže stejně jako ona. Dítě ji v lůně studí jako led. Jak hleděla na mrtvého muže, chladný, nezúčastněný rozum jí jasně říkal: „Kdo jsem? Co jsem dělala? Zápolila jsem s manželem, který neexistoval. On tu byl stále. Jak jsem se provinila? S kým jsem to žila? Zde je skutečnost, tento muž.“ A duše v ní zmírala strachem: ví, že nikdy neviděla jeho, on nikdy neviděl ji, setkávali se potmě, zápolili spolu potmě a nevěděli, s kým se setkávají, ani s kým zápolí. Teď vidí, a z toho, co vidí, zmlká. Neměla pravdu. Prohlašovala ho za něco jiného, než co byl; měla pocit, že se s ním důvěrně zná. A zatím jí byl celý čas vzdálen, žil, jak ona nikdy nežila, cítil, jak ona nikdy necítila.

Ustrašeně, zahanbeně hleděla na jeho nahé tělo, které znala jen klamně. A to je otec jejích dětí. Duše se jí vyrvala z těla a odcizila se jí. Hleděla na jeho nahé tělo a styděla se, jako by je zapřela. A přece je to on. Vypadá hrozně. Pohlédla mu do tváře. A hned se odvrátila ke stěně. Má jiný pohled než ona, je ve všem všudy jiný než ona. Zapírala, jaký je – teď to vidí. Odmítala ho, tak jak je. Co to byl její život a jeho život! Je ráda, že smrt jí vrací pravdu. Že sama není mrtvá, to ví.

A přitom jí srdce pukalo žalem a lítostí nad ním. Co asi vytrpěl? Jaká muka vystál v té své bezmoci. Hrůzou celá ztuhla. Pomoci mu nemohla. Jak krutě byl raněn, ten nahý muž, ta druhá bytost, a ona to nemůže napravit. Jsou tu děti – ale děti patří životu. Mrtvý už s nimi nemá nic společného. Jako řečištěm jimi protekl život a vyprýštil v dětech. Je matka – ale jak strašné, teď to ví, že byla i manželka. Jak strašné asi připadalo jemu, nebožtíkovi, být manželem. Na onom světě, to ví, jí bude cizí. Jestli se na věčnosti setkají, za to, co bylo, se budou jen stydět. Bůh suď, jak se to stalo, zrodily se z nich obou děti. Ale děti je nespojují. Co je mrtev, je od ní, to ona ví, navěky odloučený, nemá s ní navěky nic společného. Skončilo jí jedno životní období. V životě se jeden druhému odpírali. A on teď odešel. Přepadla ji sklíčenost. Je tedy konec: dávno než umřel, bylo všechno mezi nimi ztraceno. A přece byl její manžel. Ale jak málo!

„Máš jeho košili, Elizabeth?“

Elizabeth se beze slova zdvihla, chtěla plakat a naříkat, jak to tchyně od ní očekávala. Ale nemohla, byla nadobro umlčená. Odešla do kuchyně a vrátila se s košilí.

„Už vyvětrala,“ řekla a ohmatávala košili, jestli je dost suchá. Skoro se ostýchala vzít ho do rukou; jakým právem se ho ona a vůbec někdo dotýká; a dotýkala se jeho těla s pokorou. Dalo to práci obléci ho. Byl tak těžký, bezvládný. Svíral ji při tom hrozný děs: že je tak těžký, naprosto bezvládný, netečný, odloučený. Pojala ji nesnesitelná hrůza z té vzdálenosti mezi nimi, z té nekonečné propasti, přes kterou musí hledět.

Konečně byly hotovy. Přikryly ho prostěradlem a nechaly ho tam ležet s obličejem ovázaným. Zamkla dveře salonku, aby děti neviděly, co tam leží. Do srdce jí padl klid a pobíhala po domě a poklízela kuchyň. Podrobuje se životu, svému nynějšímu pánu, to věděla. Ale s bázní a hanbou uhýbala před svým svrchovaným pánem, před smrtí.

Panna a cikán

Když faráři utekla žena s chudým mladíkem, byl z toho bezmezný skandál. Jejím dceruškám bylo teprve sedm a osm let. A farář byl přece takový hodný manžel. Vlasy měl sice šedivé, zato vousy tmavé, byl hezký a po své nezkrotné krásné ženě nepřestal potají toužit.

Proč odešla? Proč od něho jako nepříčetná utekla s takovým popraskem?

Nikdo na to neměl odpověď. Jen zbožní o ní říkali, že je ničemnice. Některé hodné ženy mlčely. Chápaly to.

Vůbec to však nechápaly obě holčičky. Dotčeně usoudily, že o ně matka asi nestojí.

Zadula zhoubná vichřice a rázem smetla i farářovu rodinu. Leč nastojte! Farář, dosti známý jako esejista a polemik, vzbudil tím, co ho potkalo, soucit vědátorů, a tak obdržel prebendu v Papplewicku. Hospodin mu zmírnil závan neštěstí rektorstvím v severním kraji.

Rektorství bylo dosti ošklivé kamenné stavení dole u řeky Papple, než se přijde do vesnice. Kus za tím, kde silnice přetíná tok, stály velké kamenné přádelny, kdysi poháněné vodou. Silnice se klikatila na vršek do pustých kamenných uliček.

Když se přestěhovala farářská rodina na rektorství, mnoho se tím změnilo. Co se stal farář rektorem, přivezl si starou matku a sestru a z města bratra. Proti bývalému domovu se tak děvčátka octla v zcela jiném prostředí.

Rektorovi bylo už sedmačtyřicet; po ženině útěku truchlil hluboce a ne zrovna moc důstojně. Soucitné dámy ho odvrátily od sebevraždy. Vlasy měl téměř bílé a zíral uštvaně a plaše. Stačilo podívat se na něho a člověk hned věděl, jak je to všechno hrozné a jaká se mu stala křivda.

Ale přece jen to znělo nějak falešně. A dámy, které dříve projevovaly faráři nejhlubší soustrast, na rektora v hloubi duše zanevřely. Nic naplat, měl v sobě kus skryté samolibosti.

Jak už to u dětí bývá, děvčátka se ovšem s rodinným ortelem mlhavě smířila. Středem domácnosti se stala babička, bylo jí už přes sedmdesát a neviděla na oči. Domácnost vedla teta Cissie, bledá, zbožná, užíraná uvnitř nějakým červem, té bylo přes čtyřicet. Strýc Fred, lakotný, špinavý, popelavě bledý čtyřicátník, si žil skrblicky pro sebe a každý den jezdil do města. Rektor byl ovšem nejdůležitější osobou hned po babičce.

Říkali jí máť. Byla to šeredná chytrá babizna, odjakživa prosazovala svou tím, že lichotila mužským slabostem. Rychle se vpravila do situace. Svou provinilou ženu rektor dosud „miluje“ a bude ji „milovat“ až do smrti! A proto pst! Rektorovy city jsou posvátné. Obraz čisté dívky, s kterou se oženil a kterou zbožňoval, chová stále v srdci.

Venku v zkaženém světě se zatím potuluje ženština, která zradila rektora a opustila svá děťátka. Spřáhla se s mladým vyvrhelem, ten jí stejně připraví ponížení, jaké zasluhuje. To ať si každý uvědomí, ale potom pst! V cudně vznešeném srdci rektorově totiž stále kvete cudně bílá sněženka, jeho mladá nevěsta. Bílá sněženka nevadne. Po té druhé ženské, která utekla s tím mladým vyvrhelem, mu nic není.

Máť, která se po ovdovění až dosud skromně krčila ve svém domku, postoupila na rektorství do hlavní lenošky a s celou babskou rozložitostí tam pevně dosedla. Nikdo ji už s trůnu nesesadí. S licoměrnou úctou vzdychala, jak věrný zůstává rektor čisté bílé sněžence, a zároveň dělala, jako by jí to bylo proti mysli. S mazanou ohleduplností k synově velké lásce slovem necekla proti té kopřivě, kvetoucí kdesi v zkaženém světě, někdejší paní Saywellové. Co je znovu vdaná, už se, chválabohu, paní Saywellová nejmenuje. Žádná žena nenosí rektorovo jméno. Čistá bílá sněženka kvete navěky, beze jména. Rodina na ni dokonce vzpomínala jako na někdejší Cynthii.

To byla voda na mateřin mlýn. Takhle měla jistotu, že se Arthur znovu neožení. Vyzrála na jeho nejcitlivější slabůstku, jeho skrytou sebelásku. Oženil se s nehynoucí bílou sněženkou. Šťastlivec! Zakusil křivdu. Nešťastník! Trpěl. Ach, jaké láskyplné srdce! A on – odpustil! Ano, odpustil bílé sněžence. Dokonce na ni pamatoval v závěti, až ten ničema – ale pst! Raděj na tu odpornou kopřivu tam venku v zpustlém světě moc nemyslit! Na někdejší Cynthii! Nechť kvete bílá sněženka na výšinách minulosti, kam na ni nikdo nemůže. Přítomnost, to je něco jiného.

V takovém ovzduší poťouchlého svatouškovství a stydlavosti vyrůstaly holčičky. I ony viděly sněženku na nedostupné výšině. I ony věděly, že tam kdesi mimo jejich život trůní v nádherné samotě, kde se jí nikdo nedotkne.

A přece k nim z nečistého světa dolétal hnilobný puch požitkářství a chlípnosti, puch té odporné kopřivy, někdejší Cynthie. Občas kopřiva dokonce propašovala dívkám, svým dcerkám, nějakou zprávičku. Stříbrovlasá máť se nad tím třásla skrytým záštím. Jestli se totiž někdejší Cynthie jednou vrátí, co z ní, mateře, zbude? Tajnou nenávistí vybuchovala babička i k dívkám, dcerkám té zkažené rozkošnické kopřivy, Cynthie, která se kdysi k mateři chovala s tak vlídným pohrdáním.

Dcerkám to vše splývalo s naprosto jasnou vzpomínkou na jejich skutečný domov, na faru na jihu, a na kouzelnou, třebaže ne moc vzornou matku Cynthii. Tam doma přímo zářila a sršela, jako stále se vynořující a zas mizející prudké a nebezpečné slunce. Její přítomnost si vždycky spojovaly s jasem, ale zároveň s nebezpečím; s kouzlem, ale zároveň se strašným sobectvím.

Kouzlo zmizelo a na jeho hrobě bílá sněženka umrzala jako porculánový věnec. Zmizela také nebezpečná vratkost, podivně nebezpečná, jakoby lví a tygří sobeckost. Zbyla jen naprostá vyrovnanost, v níž se dá klidně zajít.

Ale dcerky dorůstaly. A při dorůstání byl u nich zmatek stále zřetelnější a rozpaky stále živější. Jak máť stárla, víc a víc slepla. Dávala se vodit. Vstávala až k polednímu. Ale i teď, slepnoucí a polehávající, měla domácnost stále v hrsti.

Ostatně pořád nepolehávala. Před mužskými hned byla máť na trůně. Než by se vědomě dávala zanedbávat, na to byla moc chytrá. Už proto, že měla sokyně.

Velkou sokyní jí byla mladší Yvette. Yvette měla cosi z neurčité, lehkomyslné rozmarnosti někdejší Cynthie. Jenže byla poddajnější. Snad padla babičce do rukou ještě včas. Snad!

Rektor Yvette zbožňoval a svou pošetilou něhou ji rozmazloval. Jako by říkal: jsem já to ale něžný, shovívavý staroch! Rád si to namlouval a máť jeho slabůstky podrobně znala. Znala je a využívala jich k tomu, že jimi jeho osobu, jeho povahu krášlila. Jako ženy toužívají po okouzlujících šatech, tak on toužil osvojit si okouzlující osobnost. Na všechny chyby a nedostatky mu máť lepila zkrášlující náplast. Mateřskou láskou slídila po jeho slabostech a nedostatcích a ozdůbkami mu je zakrývala. Kdežto někdejší Cynthie –! Ale v této souvislosti o ní ani muk. V jejích očích byl rektor div ne hrbáč a blbec.

Kupodivu ještě víc než zhýčkanou Yvette babička tajně nenáviděla starší Lucille. Nevrlá a popudlivá Lucille snášela babiččinu moc hůř než rozmazlená a roztěkaná Yvette.

Teta Cissie zas nenáviděla Yvette. Nenáviděla i pouhé její jméno. Mateři obětovala teta Cissie život a věděla to, a máť věděla, že to ví. Jenže během let se to stalo něčím samozřejmým. Oběť tety Cissie kdekdo přijímal jako samozřejmost, dokonce i sama Cissie. Co se kvůli tomu namodlila. Bylo z toho patrno, že má, chudinka, kdesi v sobě taky vlastní city. Přestala být Cissie, pozbyla života a pohlaví. A jak se ploužila k padesátce, vyšlehovaly v ní divné zelené plamínky vzteku a v takových chvílích byla nepříčetná.

Ale babička ji měla v moci. A jediným životním úkolem tety Cissie bylo dohlížet na máť.

Někdy vyšlehovaly v tetě Cissie zelené plamínky ďábelského vzteku proti všemu mladému. Chudinka, modlila se a doprošovala odpuštění nebes. Ale co jí udělali, sama odpustit nemohla a někdy tryskal v jejích žilách vitriol.

Ne že by byla máť vlídná laskavá duše. Kdepak. To se jen tak dělala. A dívky si to znenáhla uvědomovaly. Pod staromódním krajkovým čepcem, pod stříbrnými vlasy, pod černým hedvábím na silném, krátkém, naduřelém trupu měla stařena lstivé srdce, věčně bažící po ženském panování. A jak léta míjela, skrze slabost chabých, mdlých mužů, které vychovala, udržovala své panování od sedmdesáti do osmdesáti a od osmdesáti nanovo dál k devadesátce.

V rodině měli totiž celou tradici „oddanosti“; oddanosti jednoho k druhému, a obzvláště k mateři. Máť byla ovšem osou rodiny. Rodina byla pokračování její bytosti. Samozřejmě nad ní rozprostírala svou moc. Její synové a dcery, chabí a nanicovatí, byli jí samozřejmě oddáni. Co jiného na ně číhalo mimo rodinu než nebezpečí, příkoří a potupa? Což to nezakusil rektor ve svém manželství? Tak tedy opatrnost! Opatrnost a oddanost jako záštitu proti světu! Aťsi je uvnitř rodiny nenávisti a třenic sebevíc. Proti vnějšímu světu budiž nedobytnou baštou souladu.

Teprve po návratu ze školy domů pocítily dívky celou tíhu babiččiny mrtvé ruky na svém životě. Lucille bylo téměř jedenadvacet a Yvette bylo devatenáct. Vychodily dobrou dívčí školu a na doučení pobyly rok v Lausanne; byly, jak už tak dívky bývají, urostlé se svěžím, jemným obličejem, krátce ostříhanou hlavou a jinošsky rozpustilými způsoby.

„V Pappelwicku je strašná otrava už proto, že tam nejsou žádní mužští,“ řekla Yvette; z parníku vezoucím je přes La Manche pozorovaly, jak se blíží šedošedé útesy doverské. „Proč nemá tatínek nějaké zábavné přátele? Strýc Fred, ten je úplně nemožný!“

„Kdoví, třeba se něco naskytne,“ řekla stoičtější Lucille.

„Víš moc dobře, co tě čeká,“ řekla Yvette. „V neděli kostelní sbor, a mně se smíšené sbory protiví. Chlapecké hlasy jsou rozkošné, když jim do toho nezpívají ženy. A nedělní škola a schůzky dívek a kostelní besedy, na nichž se hodné stařenky vyptávají na babičku! Široko daleko žádný pořádný mládenec.“

„No, já nevím,“ řekla Lucille. „Co Framleyovi! A Gerry Somercotes, jak víš, tě přímo zbožňuje.“

„Mládence, co mě zbožňují, nemohu vystát,“ křikla Yvette a ohrnula jemný nosík. „Nudí mě. Lepí se na člověka jak klíště.“

„Tak co vlastně chceš, když nesnášíš zbožňování? Dát se zbožňovat, to se mi docela líbí. Víš, že si je nikdy nevezmeš, ať tě tedy zbožňují, když jim to dělá dobře.“

„Ale já se chci vdát,“ křikla Yvette.

„Když je to tak, ať tě tedy zbožňují tak dlouho, až najdeš někoho, koho si budeš moct vzít.“

„Takhle ho nikdy nenajdu. Nic mě tak nenaštve jako zbožňující mládenci. Hrozně mě nudí! Je mi z nich nanic.“

„Mně taky, když jsou dotěrní. Ale zpovzdáli jsou, myslím, docela příjemní.“

„Já bych se chtěla vášnivě zamilovat.“

„Vážně? Já ne. Bylo by mi to protivné. Tobě asi taky, kdyby k tomu doopravdy došlo. Musíme se ostatně ještě trochu usadit, než poznáme, co vlastně chceme.“

„Ale není to protivné, vracet se do Papplewicku?“ zvolala Yvette a ohrnula mladý jemný nosík.

„Ani ne. Budeme se asi nudit. Kdyby tak tatínek koupil vůz. Budeme asi musit vytáhnout stará kola. Nemáš chuť vyjet si k Tansy Moor?“

„Moc ráda! Ale strkat staré kolo do těch kopců, to je pořádná dřina.“

Loď dojížděla k šedivým útesům. Bylo léto, ale pošmourný den. Měly na sobě plášť s vyhrnutým kožišinovým límcem a vkusný klobouček stažený přes uši. Ztepilé, štíhlé, svěžích tváří, prostinké a přece vyzývavé, vyzývavé ve své školácké domýšlivosti, byly tak ryze anglické. Napohled byly nevázané, a zatím byly uvnitř zakřiknuté. Napohled byly výbojné a nekonvenční, a zatím byly nadobro konvenční a jakoby uzamčené do sebe. Napohled to byly odvážné, vznosné mladé šalupy, vyplouvající z přístavu na širé moře života. A ve skutečnosti to byly dva ubohé mladé životy bez kormidla, zmítající se od jednoho kotevního řetězu k druhému.

Při vstupu do rektorství jim zavál do srdce chlad. Bylo ohyzdné, divně hnusné, čpělo zatuchle sešlým maloměšťáckým pohodlím, jež přestalo být pohodlné a je nevětrané a lepkavé. Tvrdý kamenný dům jim připadal lepkavý, ani nevěděly proč. Zchátralý nábytek vypadal jaksi špinavě, nic nebylo čerstvé. I na jídle lpěla ta hrozná a bezútěšná špinavost, tak protivná mladému stvoření po návratu z ciziny. Hovězí pečeně a máčené zelí, studené skopové s bramborovou kaší, kyselé okurky a mizerné moučníky.

Babička, která „si ráda dopřála kousek vepřového“, mívala ještě nějaké přilepšení, hovězí bujón se suchary nebo malý chutný svítek. Popelavá teta Cissie nejedla vůbec. Sedala u stolu a na talíř si nabrala jediný suchý vařený brambor. Maso vůbec nejedla. S lakotnou vytrvalostí tam sedala, zatímco ostatní jedli a babička rychle chlemtala svou porci – štěstí, když nic neukápla na vyduté břicho. Jídlo samo nebylo chutné: jak jinak, když se tetě Cissie jídlo protivilo, a protivilo se jí i samo jedení a déle než tři měsíce si služku nikdy neudržela. Dívky jedly s odporem, Lucille se statečně držela, Yvette však něžným nosíkem dávala najevo nechuť. Jen bělovlasý rektor si utíral dlouhé šedivé kníry ubrouskem a šprýmoval. Taky tloustl a lenivěl, jak tak celé dny vysedával v pracovně a vůbec se nepohyboval. Uvelebený pod ochranou mateře však stále uštěpačně šprýmoval.

Kraj se strmými kopci a hlubokými úzkými údolími byl šerý a pochmurný, ale měl v sobě jakousi mohutnou sílu. Dvacet mil odtud byl černý průmyslový sever. Vesnice Papplewick byla však poměrně odlehlá, skoro ztracená a život v ní jako kámen tvrdý a trudný. Všude samý kámen, až básnicky tvrdý a nepoddajný.

Všechno bylo tak, jak to dívky dávno znaly: vrátily se na kůr, vypomáhaly ve farnosti. Ale Yvette se rozhodně vzepřela nedělní škole, Kapele naděje, schůzkám dívek – a všem těm zábavám, jež řídily rázné staré panny a umínění obstarožní trulanti. Pobožnostem se pokud to šlo, vyhýbala, a jak jen mohla, prchala z rektorství. Početná rodina Framleyů nahoře na statku, nepořádná a veselá, jí byla ohromnou oporou. A když ji někdo pozval ke stolu, třeba jen nějaká žena z dělnických domků na čaj, ochotně pozvání přijala. Trochu ji to vzrušovalo. Ráda rozmlouvala s dělníky, mívali často krásnou, tvrdou hlavu. Ale byli ovšem z jiného světa.

Tak míjely měsíce. Gerry Somercotes jí dosud dělal ctitele. Byli tu i jiní, synové statkářů a majitelů přádelen. Yvette by se vlastně byla měla dobře bavit. Stále byla někde na večírcích a tanečních zábavách, známí se pro ni stavovali s autem a ona s nimi jezdila do města na odpolední tance, pořádané v největším hotelu nebo v báječném novém Tanečním paláci, zvaném Pally.

Ale byla pořád jako zhypnotizována. Nikdy se pořádně nerozjařila. V nitru se jí ozývala nesnesitelná podrážděnost. Říkala si, že by ji neměla v sobě mít, a vzpouzela se proti ní, čímž ji ještě zhoršovala. Vůbec nechápala, kde se v ní bere. Doma byla opravdu popudlivá a na tetu Cissie sprostě hrubá. Yvettina podrážděnost se stala v rodině příslovečnou.

Lucille, odjakživa praktičtější, se v městě uchytila jako sekretářka u jednoho člověka, který potřeboval někoho, kdo umí plynně francouzsky a těsnopis. Denně tam dojížděla stejným vlakem jako strýc Fred. Ale nikdy nejela s ním, a ať bylo mokro nebo hezky, na nádraží jezdila na kole, kdežto on chodil pěšky.

Obě dívky byly přesvědčeny, že jim chybí jen skutečně veselý společenský život. Zuřily nad tím, že zvát si známé na rektorství je prostě nemožné. Dole byly jen čtyři místnosti: kuchyně, kde bydlily obě nespokojené služky; tmavá jídelna, rektorova pracovna a rozlehlý, „útulný“, strašný obývací pokoj či salon. V jídelně byla plynová kamna. Jen v obývacím pokoji se stále pořádně topilo. Samozřejmě proto, že tam vládla babička.

V této místnosti se scházela rodina. Vždycky po večeři luštili strýc Fred a rektor s babičkou křížovky.

„Tak co, máti, jste připravena? N políčko políčko políčko políčko W: indočínský hodnostář.“

„Ehm? Ehm? M políčko políčko políčko políčko W?“

Babička nedoslýchala.

„Ne, máti. Ne M! N políčko políčko políčko políčko W: indočínský hodnostář.“

„N políčko políčko políčko políčko W: čínský hodnostář.“

„INDOČÍNSKÝ!“

„Ehm?“

„INDOČÍNSKÝ! INDOČÍNA!“

„Indočínský hodnostář! Co by to mohlo být?“ řekla stará paní hlubokomyslně a založila ruce na kulatém břichu. Oba synové pronášeli stále dohady a ona k tomu říkala jen: Ach! Ach! Rektor byl na křížovky úžasně důvtipný. Fred měl zase zásobu technických výrazů.

„To je, věru, tvrdý oříšek,“ řekla stará paní, když všichni zůstali trčet.

Lucille zatím seděla v koutku s rukama na uších a dělala, že čte, a Yvette si podrážděně kreslila nebo prozpěvovala nahlas pohoršlivé písničky, aby také přispěla k rodinné souhře. Teta Cissie pořád lovila bonbony a bez přestání žmoulala. Živila se bonbony. Seděla opodál, další bonbón si dala do úst a pak zas koukala do farního časopisu. Potom zvedla hlavu a uviděla, že je čas přinést babičce šálek Horlickova čaje.

Když odešla, znervóznělá Yvette otevřela okno. V místnosti nikdy nebyl čerstvý vzduch. Zdálo se jí, že páchne: že páchne babičkou. A babička, která nedoslýchala, slyšela jak lasička, když slyšet neměla.

„Otevřela jsi okno, Yvette? Mohla bys taky pamatovat, že jsou tady v pokoji starší lidi než ty,“ řekla.

„Je tu k zalknutí. Je tu nesnesitelně! Není divu, že jsme všichni pořád nastydlí.“

„Vždyť je pokoj dost veliký a dobře vytopený.“ Stará paní se zachvěla. „Takový průvan, budeme z toho mít všichni smrt.“

„Jakýpak průvan,“ rozkřikla se Yvette. „Vánek čerstvého vzduchu.“

Stará paní se znovu zachvěla a řekla:

„Bodejť!“

Rektor přistoupil mlčky k oknu a rázně je zavřel. Na dceru se při tom ani nepodíval. Nerad se s ní přel. Ale musí ji naučit, co se sluší a patří.

V křížovkách, které vynalezl jistě sám ďábel, se pokračovalo, až babička vypila Horlickův čaj a musila do postele. Pak přišel obřad dávání dobré noci! Všichni vstali. Dívky si šly k slepé stařeně pro políbení, rektor jí podal rámě a teta Cissie šla se svíčkou za nimi.

Ale to už bylo devět hodin. Babička (však už měla léta) měla už dříve ulehnout. Ale když ulehla, nemohla usnout, až přišla teta Cissie.

„Víš,“ řekla babička, „nikdy jsem nespala sama. Čtyřiapadesát let jsem nespala ani jedinou noc jinak než v taťkově náručí. Když odešel, zkoušela jsem spát sama. Ale jen jsem zavřela oči a chtěla spát, div mi srdce z těla nevyskočilo a celá jsem se tetelila. Mysli si co chceš, ale po čtyřiapadesáti letech dokonalého manželství to bylo strašné. Byla bych se modlila, aby si mne Bůh vzal napřed, ale ne, myslím, že by to byl taťka nevydržel.“

A tak spala teta Cissie s babičkou. Bylo jí to protivné. Říkala, že zase ona nemůže vůbec spát. A byla šedivější a šedivější a jídlo v domácnosti bylo horší a teta Cissie musila na operaci.

Ale máť vstávala jako vždy k polednímu a při obědě seděla se svým naduřelým břichem v čele stolu, brunátný, laločnatý obličej, nějak děsivě velebný, jí pod hradbou vysokého čela rozbředle visel a modré oči zíraly slepě. Bílé vlasy jí řídly, bylo to vůbec trochu oplzlé. Ale rektor s ní bodře šprýmoval a ona dělala, že je jí to proti mysli. Zatím si však, uvelebená v stařecké otylosti, náležitě hověla a po jídle si tiskla ruce na prsa, aby vytlačila plyny ze žaludku, a při tom krkala a tak si hrubě ulevovala.

Nejvíce dívkám vadilo, že když si přivedly domů mladé známé, babička jako nějaká strašná modla ze starého masa byla vždy při tom a všechnu pozornost strhovala na sebe. Pro všechny byla jen ta jediná místnost. A tak tam stařena seděla s tetou Cissie, která ji zavile střežila. Každého musily nejdříve představit babičce: hned se chtěla bodře bavit, měla ráda společnost. O každém chtěla vědět, kdo je, odkud je, a vyptávala se na podrobnosti z jeho života. Když pak byla do všeho zasvěcena, lehce opanovala zábavu.

To dívky nejvíce rozčilovalo. „Stará paní Saywellová je báječná! Tolik se zajímá o život, a to jí táhne na devadesát!“

„Zajímá se o cizí záležitosti – a tomu říkáte život?“ řekla Yvette.

Vzápětí se však zastyděla. Vždyť je to báječné mít skoro v devadesáti tak jasný rozum! A babička opravdu nikdy nikomu neublížila. Spíše jen překážela. Je to vlastně hrozné nenávidět někoho jen proto, že je starý a překáží.

Yvette se hned kála a chovala se slušně. Babička se rozplývala ve vzpomínkách, jaké to bylo v jednom buckinghamshirském městečku, když byla ještě malá. Povídala a povídala a byla velmi zábavná. Vlastně byla přece jen báječná.

A tu přišli odpoledne Lottie, Ella a Bob Framleyovi a Leo Wetherell.

„Á, jen dál!“ – a všichni se nahrnuli do obývacího pokoje; u ohně tam v bílém čepci seděla babička.

„Babičko, to je pan Wetherell.“

„Pan – jak jsi to řekla? Musíte odpustit, jsem nahluchlá.“

Babička podala ruku rozpačitému mladíkovi a nevidomě a mlčky na něho civěla.

„Vy nejste z naší farnosti?“ zeptala se ho.

„Z Dinningtonu!“ houkl.

„Zítra se chceme svézt Leovým autem na piknik na Bonsall Head. Směstnáme se tam všichni,“ řekla Ella slabým hlasem.

„Říkáte Bonsall Head?“ ptala se babička.

„Ano!“

Rozhostilo se hrobové ticho.

„Říkáte, že pojedete autem?“

„Ano! Pana Wetherella!“

„Doufám, že umí dobře řídit. Je to nebezpečná cesta.“

„On umí velmi dobře řídit.“

„Že neumí dobře řídit?“

„Ano, umí dobře řídit.“

„Když jedete na Bonsall Head, musím něco vzkázat lady Louthové.“

Jak přišla návštěva, pokaždé přivedla řeč na lady Louthovou.

„Tamtudy nepojedeme,“ křikla Yvette.

„A kudy?“ řekla babička. „Musíte přece přes Heanor.“

Všichni seděli jako nadívané kachny, jak řekl Bob, a ošívali se na židlích.

Do salonu vešla teta Cissie – a za ní služka s čajem. Měli věčný a neubývající kus koupeného dortu. Pak se objevila mísa čerstvých koláčků. Teta Cissie dokonce poslala k pekaři.

„Čaj, máti!“

Stará dáma se chopila opěradel lenošky. Všichni povstali a zůstali stát, když se opřena o rámě tety Cissie pomalu belhala přes pokoj k svému místu u stolu.

Při čaji přijela z města ze zaměstnání Lucille. Byla nadobro zmořená, pod očima měla černé kruhy. Když uviděla celou společnost, zavýskla.

Sotva se utišil hluk a zavládly zase rozpaky, řekla babička:

„O panu Wetherellovi ses přede mnou nikdy nezmínila, viď, Lucille?“

„Nepamatuji se,“ řekla Lucille.

„Jistě ne, to jméno je mi cizí.“

Z téměř prázdné mísy si Yvette bezmyšlenkovitě podala další koláček. Teta Cissie, kterou Yvettiny roztržité a nešetrné způsoby doháněly skoro k šílenství, cítila, jak jí v srdci doutná zelený vztek. Vzala svůj talíř, na němž byl jediný koláček, který si dopřála, a se zavilou zdvořilostí ho podala Yvette:

„Nechceš můj?“

„Ach, děkuju!“ řekla Yvette a vytrhla se ze zlobné roztržitosti. Stejně nenuceně si vzala také koláček tety Cissie a pak, jako by se rozmýšlela, dodala: „Jestli ho opravdu nechceš.“

Měla už na talíři dva koláčky. Lucille zbledla jako stěna a sklonila se nad čaj. Teta Cissie seděla a z očí jí sršela jedovatá rezignace. Rozpaky byly až trapné.

Ale babička, která rozložitě trůnila a nic netušila, řekla jen do té smrště:

„Jestli zítra pojedete, Lucille, na Bonsall Head, ráda bych, abys ode mě něco vyřídila lady Louthové.“

„Ach!“ řekla Lucille a přes stůl vrhla divný pohled na nevidomou stařenu. Lady Louthová byla postrachem rodiny, babička se s ní vždycky pro potěšení hostům vytasila. „Dobrá!“

„Minulý týden byla tak laskava. Poslala mi po šoférovi knihu křížovek.“

„Vždyť jsi jí hned tehdy poděkovala,“ zvolala Yvette.

„Ráda bych jí poslala lístek.“

„Můžeme ho poslat poštou,“ vykřikla Lucille.

„Ach ne! Raději ho odevzdejte. Když tu byla lady Louthová naposledy na návštěvě…“

Mládež seděla jako hejno ryb, němě u hladiny lapajících vzduch, a babička mlela pořád o lady Louthové. Teta Cissie, jak dívky věděly, byla skoro bez sebe, jak zuřila vzteky nad koláčkem. Možná že se, chudinka, modlila.

Všem se ulevilo, když se známí rozloučili. Dívky byly už celé přepadlé. Yvette se rozhlédla, a tu si uvědomila neúprosnou panovačnost staré, napohled mateřské babičky. Vyboulená, opírala se netečně v lenošce, brunátný, laločnatý stařecký obličej všecek kropenatý, napolo v bezvědomí, ale neúprosná, a jako maskou zakrývala obličejem cosi kamenného, nelítostného. Byl to statický klid její odporné moci. Za chvíli však otevře stařecká ústa a bude se do všech podrobností vyptávat na Lea Wetherella. Zatím ve své starobě, své věkožíznosti spí zimním spánkem. Za chvíli však otevře ústa, duchem procitne a s nenasytnou lačností života, cizího života, začne se vyptávat na kdejakou podrobnost. Byla jako ta stará ropucha, kterou Yvette jednou všecka očarována pozorovala; seděla na kraji úlu, až před česnem, kudy vylézaly včely, a váčkovitými čelistmi ďábelsky bleskurychle chňapala včely, hrnoucí se na vzduch, a polykala je jednu po druhé, jako by do svého stařeckého, nabubřelého, vrásčitého bachoru chtěla pozřít celý úl. Tak polykala včely hrnoucí se na jarní vzduch, rok za rokem, po celé lidské věky.

Ale zahradník, přivolaný Yvette, se dopálil a zabil potvoru kamenem.

„Na slimáky se eště tak hodíš,“ řekl, jak ji tloukl kamenem. „Ale včelama si tady cpát panděro nebudeš.“

Druhý den bylo pošmourno a zataženo, cesty byly hrozné, celé týdny už pršelo, ale mládež se přec pustila na výlet, a to bez babiččina vzkazu. Babička po obědě zdlouha putovala nahoru a Yvette s Lucille se zatím vytratily z domu. Ani za nic se jim nechtělo k lady Louthové. Tato vdova po lékaři, povýšeném do rytířského stavu, jinak zcela neškodná, se jim z duše protivila.

Šestero mladých buřičů se naparovalo v autu, svištícím po blátě. Přitom se tvářili nadurděně. Celkem vzato žádný z nich se neměl proti čemu bouřit. Mohli se volně pohybovat. Rodiče je nechávali dělat, co jim bylo libo. Nepotřebovali přetrhávat pouta, přepilovávat žalářní mříže, rozbíjet závory. Klíče k životu měli všichni v rukou. A v rukou se jim nečinně houpaly.

Snáze se rozbíjejí žalářní mříže, než otvírají skryté dveře k životu. Mladší generace na to přichází sama a dost ji to mrzí. Byla tu arci babička. Ale chudák, stará babička, člověk jí přece nemůže říci: „Lehni a umři, bábo!“ Snad je na obtíž, ale jakživa vlastně nikomu neublížila. Nenávidět ji není pěkné.

Tak se omladina vydala na výlet a snažila se vyvádět. Mohli si opravdu dělat, co chtěli. Jenže jim nic jiného nezbývalo, než sedět v autu a ostošest pomlouvat lidi a říkat si hloupé dvornosti, což bylo dost nudné. Aspoň nějaký „přísný příkaz“ kdyby tak mohli porušit! Nikde nic, ledaže nevyřídili něco lady Louthové, což jim rektor stejně schválí, vždyť ani on si na ten postrach nepotrpí.

Projížděli ponurými vesnicemi a úryvkovitě prozpěvovali nejnovější rádoby kuplety. Ve velké oboře se vysoká zvěř kupila až u silnice, pod duby při silnici pelešili v odpoledním šeru srnky a daňci, jako by se družili k lidem.

Yvette si vymohla, že zastavili a šli si s nimi promluvit. Dívky se v přezůvkách brodily vlhkou travou a zvěř je velkýma nebojácnýma očima pozorovala. Jelen polehounku odklusal a hlavu zatíženou parohy ponášel nazad. Srna s povyrostlými kolouchy však vstala, až byly dívky skoro na dosah od ní. Potom, kelku zdviženou nad skvrnitými boky, křepce odešla a za ní cupitali kolouši.

„Jak jsou něžní a milí!“ zvolala Yvette. „Člověku je divné, že se jim v té škaredé, mokré trávě tak pohodlně leží.“

„Někdy si přec lehnout musí,“ řekla Lucille. „A pod stromem je tráva dost suchá.“ Zadívala se na slehlou trávu, kde předtím zvěř odpočívala.

Yvette na ni sáhla, jaká je.

„Ano!“ řekla nejistě. „Jak se zdá, je trošku teplá.“

Kousek opodál se zvěř zase shlukla a zůstala v odpoledním soumraku nehybně stát. V dálce pod travnatými a zalesněnými stráněmi, za prudkou řekou, překlenutou mostem se sloupkovým zábradlím, čněl obrovský vévodský dům a pár komínů na něm modravě dýmalo. Za ním se tyčily nafialovělé lesy.

Dívky si přidržovaly kožišinové límce na uši, druhou dlouhou paží volně klátily a mlčky se dívaly; mohutné galoše je chránily před mokrou trávou. Dole dřepěl velký dům, hranatý a žlutošedý. Docela blizoučko stála v hloučcích pod starými stromy rozptýlená zvěř. Všechno to vypadalo tak pokojně, tak prostě a tak smutně.

„Kdepak je teď asi vévoda,“ řekla Ella.

„Ať je kde chce, tady jistě ne,“ řekla Lucille. „Nejspíš v cizině, kde svítí slunce.“

Ze silnice zahoukalo auto a ozval se Leo:

„Pojďte, mládenci! Jestli se chceme dostat na Head a potom na čaj dolů do Amberdalu, musíme sebou hodit.“

S prostydlýma nohama se zase nahrnuli do auta, pustili se napříč oborou, pak kolem zamlklé kostelní věže velkými vraty ven a dál přes most do rozložité, vlhké kamenné vesnice Woodlinkinu, kudy protékala řeka. Odtamtud jeli dlouho blátivým, potemnělým vlhkým údolím, chvílemi měli nad sebou jen holou skálu; po jedné straně hučící voda, po druhé strmá skála nebo tmavé stromy.

V šeru převislých stromů začali nakonec stoupat a Leo přehodil rychlost. Pomalu se vůz lopotil bělavým blátem vzhůru do kamenné vesnice Bolehillu, visící na svahu, kolem starého kříže se schody v těch místech, kde se silnice rozbíhala, dále kolem chalup, odkud to báječně vonělo horkými koláči, a za nimi ještě vzhůru pod mokvavými stromy, kolem hrbolatých kapraďových svahů pořád vzhůru. Až byl úvoz mělčí, stromy přestaly a na holých svazích po obou stranách samá šerá tráva a nízké kamenné zdi. To se již prodírali k Headu.

Všichni už hodnou chvíli mlčeli. Po stranách silnice byla tráva, pak nízký kamenný plot a stoupající křivka horského temene vroubená nízkými, maltou nespojenými zídkami. Nad tím nízké nebe.

Vůz vyjel pod nízkou šedivou oblohu na holé vrcholy.

„Zastavíme se na chvíli?“ zvolal Leo.

„Ano!“ vykřikly dívky.

A zase vylezli z vozu a rozhlíželi se kolem. Znali to tu dobře. Ale když člověk přijede na Head, vždycky vystoupí a rozhlíží se.

Kopce vypadaly jako kotníky na ruce, pod nimi mezi prsty byly doliny, úzké, srázné a šeré. V hlubinách vyfukoval páru vlak, zvolna šupějící k severu: jakási drobnůstka z podsvětí. Hukot lokomotivy podivně zaléhal vzhůru. Potom se ozval hluchý, povědomý výbuch z lomu.

Leo, který neměl nikdy stání, sebou trhl.

„Nepůjdeme?“ zeptal se. „Chceme opravdu na čaj do Amberdale, nebo to zkusíme někde blíž?“

Všichni byli pro Amberdale, pro „Markýze z Granthamu“.

„A kudy zpátky? Pojedeme na Codnor a přes Grosshill nebo na Ashbourne?“

Nastalo obvyklé dohadování. Nakonec se rozhodli pro horní cestu na Codnor. Auto se zas statečně rozjelo.

Octli se na vrcholu světa, na hřbetě ruky. Jako hřbet ruky byl holý, vystrčený k obloze a kalně, temně zelený. Byl jen žilkován sítí starých kamenných zídek, ohrazujících políčka, a místy přerývaný rozvalinami starých olověných hutí a dílen. Osamělý kamenný statek se ježil šesti holými, ostře narýsovanými stromy. V dálce byla skvrna kouřově šedého kamene, samota. Na polích se mlčky, zasmušile pásly šedé tmavé ovce. Ale nikde se nic neozývalo ani nehýbalo. Byla to střecha Anglie, kamenná, vyprahlá jako každá střecha. Za ní, pod ní byla hrabství.

„Hle, ty pestré kraje,“ řekla si pro sebe Yvette. Tady však pestré nebyly. Bůhvíodkud se přihrnul proud havranů. Předtím se procházeli a zobali na holém, pohnojeném poli. Vůz ujížděl mezi trávou a kamennými zídkami po náhorní cestě a mládež mlčky hleděla do dáli přes síť kamenných plotů pod oblohou a vyhlížela serpentinu dolů, vyznačující sestup do jedné skryté úžlabiny.

Před nimi jel lehký vozík s nějakým vozkou a podle něho se plahočila statná starší žena s rancem na zádech. Vozka ji předtím dohonil a nyní s ní držel krok.

Silnice byla úzká. Leo ostře zatroubil. Vozka se ohlédl, žena se však rázně plahočila vpřed, ani neotočila hlavu.

Yvette poskočilo srdce. Muž na vozíku byl cikán, takový snědý, svižný a hezký. Zůstal sedět na vozíku, otočil se a zpod štítku čepice civěl na automobilisty. Seděl nedbale a civěl s drzou lhostejností. Pod tenkým, rovným nosem měl černý knírek a kolem krku měl uvázaný velký hedvábný Červenožlutý šátek. Něco ženě řekl. Ta zůstala stát, otočila se a pohlédla na cestující v autě, které k ní dojíždělo. Leo znovu pánovitě zatroubil. Žena s šedobílým šátkem na hlavě se prudce otočila, aby stačila vozíku, jehož vozka se zase uvelebil a pružným, lehkým pohybem ramenou nadhodil otěže. Ale stále neuhýbal.

Leo zuřivě houkal a brzdil; auto zpomalilo až u samého vozíku. Cikán se na ten rámus otočil, celým snědým obličejem pod tmavozelenou čepicí se zasmál a řekl cosi, čemu nebylo rozumět, pod proužkem černých knírů přitom vycenil bílé zuby a mávl snědou, pružnou rukou.

„Tak táhněte z cesty!“ zařval Leo.

Místo odpovědi přitáhl muž zlehounka koni uzdu, zrovna když se stáčel ke kraji silnice. Byl to pěkný hnědouš a pěkný, úhledný tmavozelený vozík.

Leo celý vzteklý musil zabrzdit a také zastavit.

„Nechtěly by si dát krásné slečinky hádat osud?“ řekl cikán na vozíku a smál se, jenom ne temnýma pozornýma očima; těma klouzal z jedné tváře na druhou, až spočinul na Yvettině mladé hebké tváři.

Na okamžik se střetla s jeho tmavými zraky, s jejich přímou zpytavostí a drzostí, s jejich naprostou lhostejností k takovému Bobovi a Leovi, a něco se jí v prsou zažehlo. Pomyslila si: „Je silnější než já! Je mu všechno jedno!“

„Ano, dejme si hádat!“ vykřikla hned Lucille.

„Ano!“ ozvaly se sborem dívky.

„Jo! A co čas?“ křikl Leo.

„Co je nám do času! Někdo se pořád vymlouvá na čas,“ řekla Lucille.

„No, jestli vám na tom nesejde, kdy se vrátíme, mně jistě ne,“ odpověděl Leo hrdinsky.

Cikán seděl až dosud nedbale na kraji vozíku a pozoroval obličeje. Nyní seskočil lehce s voje, kolena měl trochu strnulá. Bylo mu podle všeho přes třicet a svým způsobem byl krasavec. Měl na sobě dvouřadovou mysliveckou kamizolu, sahající jen k bokům, z tmavozeleného frýzu; přiléhavé černé kalhoty, černé boty a tmavozelenou čepici; kolem krku žlutočervený hedvábný šátek. Měl pěkné, cikánsky elegantní oblečení. Byl hezký, jak tak vystrkoval bradu v dávné cikánské pýše, a když odváděl hnědouše se silnice a chystal se s vozem couvnout, těch cizích lidí si už vůbec nevšímal.

Teprve teď si dívky všimly úžlabiny při silnici a dvou komediantských vozů, z nichž se kouřilo. Yvette rychle vystoupila. Najednou se octli ve zpustlém lomu, který se zařezával do silničního svahu, a v tomto nečekaném doupěti skoro jako v jeskyni stály tři komediantské vozy bez kol, připravené na zimu. Docela vzadu byl přístřešek z haluzí, stáj pro koně. Šedá hrubá skála strměla vysoko nad komediantskými vozy a skláněla se k silnici. Na zemi bylo vystláno úlomky kamene, mezi nimiž rostla tráva. Byl to skrytý, útulný zimní tábor.

Starší žena s rancem na zádech odešla do jednoho vozu a nechala dveře otevřené. Vykukovaly z nich dvě děti a natahovaly černé hlavičky. Cikán křikl, když zarejdoval s vozíkem do lomu, a nějaký starší člověk mu přišel pomoci odstrojit koně.

Pak vystoupil cikán po schůdkách do nejnovějšího vozu, kde byly dveře zavřené. Pod vozem slídil uvázaný pes. Byl to bílý ohař s játrovými skvrnami. Když se přiblížil Leo s Bobem, tlumeně zavrčel.

Vtom už sestupovala se schůdků nejnovějšího vozu snědá cikánka s růžovou šálou či šátkem kolem hlavy a s velkými zlatými náušnicemi v uších; řasnatá zelená sukně s kanýrem jí přitom poletovala. Byla hezká, trochu jako vlčice, s tím svým smělým, snědým, oválným obličejem. Vypadala jako nějaká španělská cikánka, smělá a křepká.

„Dobré jitro, dámy a pánové,“ řekla a měřila si dívky vyzývavým, dravčím pohledem. Mluvila tvrdě jako cizinka.

„Dobrý den!“ řekly dívky.

„Kterápak krásná slečinka si chce dát hádat osud? Dá mi ručku?“

Byla to štíhlá ženská a šel z ní strach, jak výhrůžně natahovala krk. Těkala hbitě pohledem z jednoho obličeje na druhý a bezohledně slídila, jestli se jí něco naskytne. Na nejvyšším schůdku vozu se zatím objevil muž, zřejmě její manžel, kouřil dýmku a v náručí choval malé černovlasé děcko. Stál na pružných nohou, pohledem těkal po hloučku dole jakoby z dálky a přitom zdvihal dlouhé černé řasy na kulatých černých očích, domýšlivých a nestoudných. Z jeho pohledu přecházelo do člověka něco podivného. Yvette to cítila, cítila to v kolenou. Dělala, jako by ji zajímal jen bílý pes s játrovými skvrnami.

„Co to bude stát, když si dáme všichni vyložit osud?“ zeptala se Lottie Framleyová; šestero růžolících křesťánků se drželo zdráhavě opodál od pohanské párijky.

„Vy všichni? Slečny i páni?“ řekla zchytrale.

„Já si nedám nic vyložit! Jen už dělejte!“ křikl Leo.

„Já taky ne,“ řekl Bob. „Vy čtyři.“

„Čtyři slečny?“ řekla cikánka a změřila si je zchytrale, ale napřed koukla na hochy. Řekla, kolik žádá. „Každá mi dá šilink a nádavkem maličkost pro štěstí? Jen maličkost!“ Usmála se spíše lačně než lichotivě a pod sametovými slovy bylo cítit její ocelově tvrdou vůli.

„Dobrá,“ řekl Leo. „Počítejte si šilink za osobu. A nenatahujte to na dlouhé lokte.“

„Ty mlč!“ křikla na něho Lucille. „Chceme slyšet všecko.“

Žena vytáhla pod vozem dvě dřevěné stoličky a postavila je u kola. Pak uchopila velkou tmavovlasou Lottie Framleyovou za ruku a vyzvala ji, aby si sedla.

„Nevadí vám, když to všichni uslyší?“ řekla a koukla Lottie zvědavě do obličeje.

Lottie se nervózně zarděla donachova, když ji cikánka držela za ruku a hladila jí dlaň tvrdými, jakoby krutými prsty.

„Ne, mně je to jedno,“ řekla.

Cikánka hleděla upřeně na dlaň a tvrdým tmavým ukazováčkem sledovala čáry na ruce. Ale vypadala čistě.

A pomalu vykládala osud; ostatní stáli zatím kolem a poslouchali a vykřikovali: „Á, to je Jim Baggaley! Ne, tomu já zas nevěřím! To není pravda! Blondýna, která bydlí pod stromem! Kdo to může být?“ – až se na ně Leo mužně osopil a zakřikl je:

„Přestaňte, děvčata! Všecko prozradíte.“

Lottie odstoupila zardělá a zmatená a přišla na řadu Ella. Byla mnohem klidnější a bystřejší, snažila se porozumět prorockým slovům. Lucille do toho stále vpadala: „No tohle!“ Cikán stál nahoře na schodech nehnutě, nic na sobě nedával znát. Ale drzýma očima stále civěl na Yvette, cítila je na tváři, na krku a netroufala si zdvihnout hlavu. Framley se na něho chvílemi podíval a na oplátku se mu z hezké cikánovy tváře, z jeho temných, domýšlivých, pyšných očí dostalo přímého pohledu. Byl to zvláštní pohled z očí člověka, náležejícího ke kmeni ponížených: párijská pýcha, zpola výsměšný vzdor psance, který se vysmívá spořádaným lidem a jde si svou cestou. S dítětem v náručí tam cikán ustavičně stál a netečně přihlížel.

Lucille si dávala hádat z ruky: „Byla jste za mořem, setkala jste se tam s nějakým mužem – hnědovlasým mužem – ale on byl moc starý –“

„No ne!“ zvolala Lucille a ohlédla se po Yvette.

Ale Yvette byla roztěkaná, všecka vzrušená a ničeho si nevšímala: byla opět v transu.

„Za pár let se vdáte – hned ne, ale za pár let – snad za čtyři – bohatá nebudete, ale budete mít všeho hojnost – dost – a odjedete pryč, na dalekou cestu.“

„Se svým mužem či bez něho?“ zvolala Lucille.

„S ním.“

Na řadu přišla Yvette, žena se na ni drze, necitelně zadívala a dlouhou chvíli jí zpytovala obličej, a tu řekla Yvette nervózně:

„Já si asi nedám vyložit osud. Ne, nedám si hádat! Opravdu, nechci!“

„Bojíte se něčeho?“ zeptala se žena necitelně.

„Ne, to ne proto –“ vyhrkla Yvette.

„Máte nějaké tajemství? Bojíte se, že je prozradím? Jestli chcete, pojďte do vozu, tam to nikdo neuslyší.“

Cikánka mluvila nezvykle úlisně; a Yvette byla odjakživa rozmarná, umíněná. I teď se v její hebké, křehké tvářičce zračila umíněnost a dodávala jí podivné hrdosti.

„Ano,“ vyhrkla. „Ano! To by šlo!“

„No tohle!“ zvolali ostatní. „Buď tak dobrá!“

„Radši ne!“ vzkřikla Lucille.

„Ano!“ řekla Yvette vzpurně, jak to jen ona uměla. „To udělám. Půjdu do vozu.“

Cikánka něco houkla muži na schůdkách. Na chvíli zašel do vozu, pak se z něho vynořil, slezl se schodů, postavil děťátko na nejisté nožky a vzal je za ruku. V naleštěných černých botách, přiléhavých černých kalhotách a přiléhavé tmavozelené kamizole vypadal švihácky; s batolícím děckem došel zvolna k starému cikánovi; mezi jámami v šedé skále, kde ze štěrkové podlahy vyráželo suché kapradí, krmil starý cikán ve větvovém přístěnku hnědouše. Když šel mladý cikán kolem Yvette, zadíval se jí plně do očí smělým a přitom neslušným párijským pohledem. Čímsi neohroženým v nitru čelila jeho pohledu. Ale na povrchu jí tělo zjihlo. Čímsi neohroženým v nitru však postřehla zvláštní čisté rysy jeho obličeje, jeho rovného, čistého nosu, jeho tváří a skrání. Podivně snědou, líbeznou čistotu jeho celého těla, jak se rýsovalo v zelené kamizole: čistotu jako živoucí výsměch.

A jak si kolem ní zvolna vykračoval na pružných bocích, stále se jí zdálo, že má v sobě větší sílu než ona. Ze všech mužů, s kterými se kdy setkala, on jediný má větší sílu než ona, jakousi zvláštní sílu, jak jí jen ona rozumí.

Zvědavě šla za ženou po schůdkách, cípy dobře střiženého světle hnědého pláště jí poletovaly, až jí bylo vidět kolena pod světle zelenými vlněnými šaty. Měla dlouhé, sáhodlouze nakračující pěkné nohy, spíš štíhlé než tlusté, a na nich jemné vlněné punčochy se zvláštním světlehnědým vzorkem, takže vypadaly jako nohy útlého zvířátka.

Na nejhořejším schůdku zaváhala, blahosklonně se obrátila a řekla prostoduše vznešeným a nenuceným způsobem:

„Nedám se od ní dlouho zdržovat.“

Šedý kožešinový límec měla rozhalený, takže jí bylo vidět hebký krk a bledězelené šaty: pletený světlehnědý klobouček, stažený přes uši, jí vroubil hebkou svěží tvář. Měla v sobě něco milého a zároveň zpupného a bezohledného. Věděla, že se cikán za ní ohlédl. Postřehla jeho čistý snědý týl a černé zčesané vlasy. Díval se za ní, jak vchází do jeho domova.

Co jí cikánka řekla, to se nikdy nikdo nedověděl. Ostatním bylo už čekání dlouhé. Soumrak houstl a šířil se syrový chlad. Z komína druhého vozu se zakouřilo a zavonělo tučné jídlo. Kůň byl poklizen, zaobalen do žluté pokrývky a opodál spolu tlumeně hovořili oba cikáni. Podivné, tajemné ticho dolehlo na opuštěný skrytý lom.

Konečně se dveře vozu otevřely, vynořila se Yvette a nachýlená sestupovala se schůdků na dlouhých, čarodějčích štíhlých nohou. Obestíralo ji jakési zakřiknuté, čarodějné ticho, jak se v soumraku vynořila.

„Bylo vám to dlouhé?“ řekla neurčitě, na nikoho se nedívala a za vlídnou neurčitou rozmarností si pevně chránila své tajemství. „Doufám, že jste se nenudili! Teď by byl příjemný čaj, že? Pojedeme?“

„Jen už nastup!“ řekl Bob. „Já zaplatím.“

Cikánčiny řasnaté, kovově lesklé sukně z jantarově zelené alpakové látky se pohupovaly dolů se schůdků. Tyčila se v celé výši, velká, vítězoslavná se snědou vlčí tváří. Růžový kašmírový šátek potištěný červenými růžemi se jí smekl s černých, načechraných vlasů. V soumraku hleděla na mladé lidi s drzou vyzývavostí.

Bob jí dal do ruky dvě půlkoruny.

„Ještě něco pro štěstí, pro štěstí vaší slečinky,“ lísala se, jako by se lísal vlk. „Ještě stříbrňáček, abyste měl štěstí.“

„Dostala jste šilink pro štěstí, to stačí,“ řekl Bob chladně a klidně, když odcházeli k autu.

„Jenom stříbrňáček. Nic než stříbrňáček, abyste měl štěstí v lásce!“

Yvette už nastupovala do vozu, a vtom se neočekávaným pohybem dlouhých nohou otočila, napřáhla dlouhou ruku, popošla k cikánce a vtiskla jí něco do dlaně; pak se sehnula a nastoupila do vozu.

„Bohatství a cikánčino požehnání krásné slečně,“ ozvala se vemlouvavě, napolo uštěpačně cikánka.

Motor zavrčel, pak zavrčel ještě jednou zuřivěji a rozjel se. Leo zapjal světla a hned se lom s cikány ponořil do večerní temnoty.

„Dobrou noc!“ zazněl Yvettin hlas, když se rozjeli. Zašveholil vesele a směle ve své rozmarnosti, ale zůstal ojedinělý. Reflektory ozařovaly kamennou cestu.

„Yvette, musíš nám říct, co ti povídala,“ zvolala Lucille navzdory Yvettině zamlklé nechuti dát se zpovídat.

„Ale vůbec nic tak zajímavého,“ řekla Yvette s předstíranou srdečností. „Jako obyčejně: brunet, který znamená štěstí, a blondýn, který znamená neštěstí: a smrt v rodině, což, jestli se to týká babičky, nebude tak strašné: a vdám se, až mi bude třiadvacet, a budu mít spoustu peněz a spoustu lásky a dvě děti. Vypadá to pěkně, to se ví, ale je těch dobrot až trochu moc.“

„Ale proč jsi jí ještě přidala?“

„Tak, zachtělo se mi! Na takové lidi se musí trochu velkopansky.“

Na faře se strhl hrozný rámus kvůli Yvette a okennímu fondu. Po válce si teta Cissie umanula, že se v kostele zasadí malované okno na památku padlých z farnosti. Ale padlí byli většinou rozkolníci, a tak jim postavili památník v podobě ošklivého pomníčku před wesleyánskou kaplí.

Teta Cissie se tím nedala odradit. Pro své vzácné okno agitovala, pořádala bazary, štvala dívky do ochotnických představení. Yvette, která se ráda producírovala a hrála divadlo, vzala si na starost frašku „Mary v zrcadle“ a vybírala předplatné; po vyúčtování je měla odevzdat okennímu fondu. Dívky měly na fond vlastní pokladničku.

V domnění, že snad už celková částka postačí, náhle si teta Cissie vyžádala Yvettinu pokladničku. Obsahovala patnáct šilinků. Nastala chvíle zelené hrůzy.

„Kde je ostatek?“

„Ale, vypůjčila jsem si ho,“ řekla ledabyle Yvette. „Nebylo toho tak moc.“

„A co ty tři libry třináct za ‚Mary v zrcadle‘?“ zeptala se teta Cissie, jako by se už otvírala tlama pekla.

„No právě! Vypůjčila jsem si je. Však je zase vrátím.“

Chudák teta Cissie! Provalil se v ní vřed vzteku a byla z toho příšerná, šílená scéna, po níž se Yvette všecka třásla strachem a nervózním odporem.

I rektor se zachoval dost přísně.

„Když jsi potřebovala peníze, proč jsi mi neřekla?“ řekl chladně. „Copak jsem ti někdy něco odepřel, pokud to bylo rozumné?“

„Já – já jsem myslila, že to nic není,“ koktala Yvette.

„A kam jsi ty peníze dala?“

„Asi utratila,“ řekla Yvette, zraky rozšířené, nepříčetné a tvář celou utrápenou.

„Utratila, a za co?“

„Všecko už si nepamatuju; za punčochy a tak, a něco jsem rozdala.“

Chudák Yvette! Mstily se jí velkopanské postoje a způsoby. Rektor se zlobil: tvářil se navrčeně, kousavě, nějak uštěpačně. Lekl se, že u jeho dcery propukají hnusné, zvrhlé vlastnosti někdejší Cynthie.

„Rozhazovat z cizího, to dovedeš?“ řekl s jakýmsi chladným, psovským úsměškem, z něhož bylo vidět, že nemá ani trochu víry v srdci. Nízkost srdce, kterému chybí jádro vroucí víry a radost ze života. Ani za mák v ni nevěřil.

Yvette zbledla a stáhla se do sebe. Pýcha, křehounký, vzácný plamen, který se snažili všichni uhasit, schlípla v ní jako studeným větrem odfouknutý a zhaslý plamen a z tváře, teď bílé a strnulé jako sněhová vločka, ta bílá sněženka jeho představ, jako by život vyprchal, a zůstalo v ní jen toto prapodivné odcizení.

„On ve mě nevěří!“ pomyslila si v duchu. „Nejsem mu vlastně ničím. Nejsem nic než hanebnice. Samá hanebnost, samá hanebnost!“

Rozlíceností nebo prchlivostí by ji snad otec omráčil nebo rozzuřil, ale nebyl by ji tak ponížil jako svou nedůvěrou, svou nezdolnou uštěpačností.

V tom tichu jalových myšlenek dostal trochu strach. Konec konců potřebuje aspoň zdání lásky a víry a radostného života, červu vlastní nevěry, který mu hlodá v srdci, se nikdy neodváží pohledět tváří v tvář.

„Co řekneš na svou omluvu?“ zeptal se.

Jenom pohled po něm vrhla z bezduché sněženkové tváře, která mu naháněla strach a budila v něm bezmocný pocit viny. Ta druhá, někdejší Cynthie na něho kdysi hleděla stejně strnulá a sinalá strachem, strachem z jeho mrzké nevěry, z červa, utkvělého v hloubi srdce. Sám věděl, že má v hloubi srdce tučného, strašného červa. Trnul hrůzou, aby to ještě někdo jiný nepoznal. Soptil na každého, kdo to na něm poznal a odvrátil se od něho.

Viděl, jak se i Yvette od něho odvrací; rázem byl jiný a dělal ze sebe světáckého dobrodušného cynika.

„No dobrá!“ řekl. „Tak to musíš, má milá, vrátit, a konec. Dám ti zálohu na tvé kapesné. Ale bude tě to stát čtyři procenta měsíčně. Sám ďábel musí platit procenta z dluhů. Jestli si nedůvěřuješ, tak s cizími penězi podruhé nic neměj. Nepoctivost není pěkná.“

Yvette zůstala zdrcená, zhanobená a ponížená. Chodila schlíple, z pýchy jí zbyly jen chatrné cáry. Sama sebe se štítila. Proč na ty prašivé peníze vůbec sáhla! Chřadla na celém těle jakoby potřísněná. Proč to? Proč, proč to?

Uznávala, že chybila, když ty peníze utratila. „To jsem ovšem neměla dělat. Mají pravdu, že se zlobí,“ říkala si.

Ale odkud to hrozné škubání v celém těle? Proč má pocit, jako by byla chytila nějakou nakažlivou nemoc?

„Jsi ty ale hloupoučká, Yvette,“ kárala ji Lucille; chudinku Lucille to velmi hnětlo – „že se jim tak vydáváš na pospas. To sis mohla myslit, že na to přijdou. Mohla jsem ti ty peníze opatřit jako nic a ušetřit tě nepříjemností. Je to přímo strašné! Ale ty nikdy neuvážíš předem, co si svým jednáním nadrobíš! Těch řečí, co měla teta Cissie! Strašné! Co by tomu asi řekla maminka, kdyby to slyšela?“

Když bylo zle, myslívaly na matku a pohrdaly otcem a celým tím nízkým rodem Saywellů. Jejich matka patřila ovšem k vyššímu, i když nebezpečnějšímu a nesmrtelnějšímu světu. Rozhodně sobečtějšímu. Ale taky okázalejšímu. Nebyl tak vybíravý, a i když někým pohrdal, aspoň ho neponižoval.

Yvette si vždycky myslila, že má své jemné, útlé tělo po matce. Všichni Saywellové byli v hloubi duše trochu kožení a špinaví. Jenže Saywellové zas nenechali člověka nikdy na holičkách. Kdežto někdejší Cynthie nechala na holičkách rektora a s ním i jeho dcerky. Vlastní dcerky! To jí nemohly odpustit.

Teprve po tomto poprasku si začala Yvette mlhavě uvědomovat ještě jinou posvátnost své bytosti, posvátnost svého vnímavého, čistého těla a krve, kterou Saywellové zdárně poskvrnili svou takzvanou morálkou. Poskvrňovat ji, na to měli vždycky chuť. Nevěřili v život. Kdežto někdejší Cynthie možná jen nevěřila v morálku.

Yvette chodila jako zmámená, zkourmoucená a zmatená. Rektor to tetě Cissie k její velké zlosti uhradil. Vřed bezmocného vzteku v ní dosud hnisal. Nejradši by byla uveřejnila provinění své neteře ve farním časopise. Byla to muka pro tu odzbrojenou ženskou, že to nemohla roztroubit po celém světě. Jaké sobectví! Sobectví! Sobectví!

Potom předložil rektor dceři menší vyúčtování: kolik dluží jemu, úroky z dluhu, částku, kterou jí srazí z kapesného. K dobru jí zas připsal guineu[1] jako svou pokutu za spoluvinu.

„Jakožto otec provinilé,“ řekl šelmovsky, „zaplatím guineu pokuty. A s tím si smývám popel s hlavy.“

Peníze rektor vždycky šlechetně rozdával. Jako by si myslil, že když nekouká na peníze, už tím je šlechetný člověk. A zatím i peníze i štědrost mu sloužily jen k tomu, aby měl Yvette v hrsti.

Celou záležitost však pustil z hlavy. Tvářil se, jako by to byla jen legrace. Myslil si, že se mu nemůže nic stát.

Teta Cissie se však nemohla vzpamatovat ze své zběsilosti. Jednou večer – Lucille byla někde na večírku – šla Yvette všecka nešťastná brzy spát, a jak tak ležela a hebké, stonavé údy ji pobolívaly jakousi zmrtvělostí a zhanobením, otevřely se zlehka dveře, v nich stanula teta Cissie a dovnitř prostrčila šedozelený obličej. Yvette sebou zděšeně trhla.

„Lhářko! Zlodějko! Hrabivá potvůrko!“ syčela šílená tvář tety Cissie. „Ty malá licoměrnice! Ty lhářko! Ty hrabivá potvůrko! Ty hamižná potvůrko!“

V té šedozelené masce a zuřivých slovech bylo tolik podivuhodně neosobního záští, že Yvette otevřela ústa a hystericky zavřískla. Ale teta Cissie přirazila dveře stejně náhle, jak je otevřela, a zmizela. Yvette vyskočila z postele a otočila klíčem. Potom vlezla zpátky zpola nepříčetná strachem z toho špinavého netvora, zpola omráčená nad uraženou hrdostí. A z toho všeho se najednou dala do pomateného chechtotu. Bylo to opravdu až nechutně směšné!

Chování tety Cissie dívku příliš nezranilo. Konec konců bylo trochu výstřední. Ale přece jen raněna byla: v údech, v těle, v pohlaví. Raněna, ochromena, téměř zdeptána, nervy se v ní jen tetelily a drnčely. Protože byla tak mladá, nechápala, co se to vlastně děje.

Jenom ležela a toužila být cikánkou. Žít v táboře v kočovnickém voze, do žádného domu nevkročit, nevědět, že je na světě nějaká farnost, na kostel ani nepohlédnout. Srdce se v ní zatvrzovalo odporem k rektorství. Hnusily se jí domy s vnitřním hygienickým zařízením a s koupelnami, s celou svou zvláštní odpudivostí. Protivilo se jí rektorství a všechno v něm. Ten život stojatý jako stoka, kde se sice o stoce nikdy nemluví, ale páchne jí to od prvního až po posledního dvounohého obyvatele, od babičky až po služky, byl zkažený. Cikáni nemají koupelny, ale zato nemají ani stoky. Tam u nich je čerstvý vzduch. Na rektorství není čerstvý vzduch nikdy. A v duších těch lidí je vzduch tak zatuchlý, že až páchne.

Jak tak ležela se strnulými údy, nenávist jí rozněcovala srdce. A myslila na cikánčina slova: „Je tu snědý muž, který nikdy nebydlil v domě. Miluje vás. Ostatní lidé šlapou po vašem srdci. Pošlapou vaše srdce, až se vám bude zdát mrtvé. Ale snědý muž vám jedinou jiskru zas rozdmýchá v oheň, dobrý oheň. Uvidíte, jak dobrý oheň.“

Už když to žena říkala, tušila v tom Yvette nějaký dvojsmysl. Ale nevadilo jí to. Dětsky chladnou a ostrou nenávistí nenáviděla vnitřek rektorství i jeho nahnilost. Líbila se jí ta velká, snědá, vlčici podobná cikánka s velkými zlatými náušnicemi, s růžovým šátkem na kudrnatých vlasech, v přiléhavém živůtku z hnědého sametu a zelené, vějířovité sukni. Líbily se jí její začernalé, silné, necitelné ruce, jež se do Yvettiny měkké dlaně pevně zatínaly jako vlčí drápy. Líbila se jí. Líbila se jí její nebezpečnost i utajená neohroženost. Líbilo se jí její utajené, nepoddajné ženství, jež bylo nemravné, ale svým způsobem tvrdě, zpupně hrdé. Nic na světě tu ženu nezdolá. Ta farní mravností z celé duše pohrdne! Babičku zaškrtí jednou rukou. A takové mužské, jako je tatínek a strýc Fred, stihne opovržením jako tlustého starého uslintaného novofoundlandského psa Rovera. Mohutným, výsměšným, samičím opovržením k těm ochočeným psům, kteří si říkají muži.

A což teprve cikán! Yvette se náhle zachvěla, jako by ho spatřila, jak na ni s nepokrytou žádostivostí upírá velké, smělé oči. Z té zcela nepokryté žádostivosti ležela v posteli celá strnulá a bezvládná, jako by ji nějaký omamný jed přetavil do nové podoby.

Nikomu se nepřiznala, že dvě libry z neblahého okenního fondu dala cikánce. Kdyby to tak věděl tatínek a teta Cissie! Yvette se s rozkoší zavrtěla v posteli. Pomyšlením na cikána se jí uvolnil život v údech a v srdci jí zhoustlo záští k rektorství: neměla už pocit nemohoucnosti. Naopak.

Když potom Yvette vypravovala Lucille o dramatické mezihře tety Cissie ve dveřích ložnice, Lucille se nad tím rozhořčila.

„K čertu!“ zvolala. „Už by s tím mohla dát pokoj. Už jsme toho slyšeli dost! Propána, člověk by myslil, že je teta Cissie dokonalost sama! Tatínek už s tím přestal a konec konců je to především jeho věc. Jen ať drží teta Cissie hubu!“

Jenže právě proto, že s tím rektor přestal a jednal zas s roztěkanou a nezvedenou Yvette, jako by měla nějaká výjimečná práva, jitřila se v tetě Cissie žluč. Tetu Cissie dohánělo k šílenství, že si Yvette city druhých většinou neuvědomuje, a protože si je neuvědomuje, taky jich nedbá. Proč má mít to mladé stvoření, jehož matka se tak provinila, nějaké výsady a nebrat na vědomí druhé lidi, když je má přímo před nosem?

Lucille byla tou dobou velmi popudlivá. Jakmile vkročila do rektorství, jako by ztrácela rovnováhu. Chudák Lucille, byla tak ohleduplná a svědomitá. Obstarávala, na co druzí nestačili, pamatovala na doktory, na léky, na služebnictvo a podobně. Ve městě celý den svědomitě dřela: od desíti do pěti pracovala v místnosti s umělým osvětlením. A sotva přišla domů, babička jí do nepříčetnosti drásala nervy tím strašným ustavičným vyzvídáním a stařeckým příživnictvím.

Aféra s okenním fondem byla už zřejmě odbyta, ale v ovzduší tkvělo stále napětí. Bylo stále špatné počasí. Lucille měla odpoledne prázdno, zůstala doma a nijak si tím neprospěla. Rektor byl ve své pracovně, Lucille s Yvette šily šaty pro slečnu Yvette, babička odpočívala na lehátku.

Šaty byly z francouzské látky, modrého hedvábného veluru, vypadalo to, že budou velmi slušet. Lucille chtěla po Yvette, aby si je znovu zkusila: měla strach, jak padnou pod paží.

„To je otrava!“ křikla Yvette a natáhla dlouhé, útlé, dětské paže, zamodralé zimou. „Nedělej s tím, Lucille, takové ciráty. Je to docela dobré!“

„Jestli je tohle vděk za to, že se tu ve volném půldni dřu s tvými šaty, to bych radši dělala něco pro sebe!“

„Ale Lucille! Přece víš, že jsem se tě neprosila! Víš, že zkrátka musíš a musíš na všecko dohlížet,“ řekla Yvette jako vždy dráždivě líbezným tónem; zdvihla přitom holé lokty a dívala se přes rameno do vysokého zrcadla.

„No ovšem, ty ses mě neprosila!“ utrhla se Lucille. „Jako bych tomu nerozuměla, když jsi začala fňukat a vrtět se.“

„Já!“ řekla Yvette trochu překvapena. „Cože, kdy jsem začala fňukat a vrtět se?“

„Však ty dobře víš!“

„Vážně? Nevím! Kdy to bylo?“ Yvette dovedla svými neviňoučkými, nemístnými otázkami nadmíru dopalovat.

„Jestli nebudeš klidně stát a nepřestaneš s tím, už ti na ty šaty ani nesáhnu,“ řekla Lucille poněkud hlaholným, nakvašeným hlasem.

„Víš, Lucille, ty se hned hádáš a vztekáš,“ řekla Yvette, a stála jako na jehlách.

„Nono, Yvette!“ vykřikla Lucille a z očí jí najednou zasršely do sestřiny tváře divoké blesky. „Hned přestaň! Kdo má pořád snášet tvé ohavné pánovité vrtochy?“

„Že bych já měla vrtochy, to nevím,“ řekla Yvette a pomalu se vyprostila z rozešitých šatů a vklouzla zas do svých.

Umíněně pak znovu usedla v odpoledním šeru ke stolu a dala se do sešívání modré látky. Po pokoji byly rozházeny modré ústřižky, nůžky ležely na zemi, košík na šití byl bez ladu a skladu rozsypán po stole a druhé zrcadlo bylo vratce podepřeno na pianě.

Babička tam ležela v mrákotách, kterým říkala dřímoty, a teď se na velkém měkkém lehátku zdvihla a narovnala si čepec.

„Moc klidu na to, abych si zdřímla, tady nemám,“ řekla a zvolna si ohmatávala řídké bílé vlasy, jsou-li v pořádku. Zaslechla neurčité zvuky.

Do pokoje vešla teta Cissie a lovila v sáčku bonbon.

„To jsem neviděla, takový nepořádek!“ řekla. „Měla bys ten svinčík poklidit, Yvette.“

„Ano,“ řekla Yvette. „Za chvíli.“

„Což znamená nikdy,“ ušklíbla se teta Cissie a najednou se rozběhla a sebrala nůžky.

Chvíli bylo ticho, Lucille si při čtení pomalu hrábla do vlasů.

„Měla bys to uklidit, Yvette,“ dorážela na ni teta Cissie.

„Až před svačinou,“ řekla Yvette a znovu povstala, a jak si modré šaty natahovala přes hlavu, mávala dlouhými nahými pažemi v otvorech pro rukávy. Potom se postavila mezi zrcadla, aby se na sebe ještě jednou podívala.

Přitom druhé zrcadlo, které opřela neopatrně o piano, shodila s řinkotem na zem. Naštěstí se nerozbilo. Ale všichni se náramně polekali.

„Ona rozbila zrcadlo!“ vykřikla teta Cissie.

„Rozbila zrcadlo! Jaké zrcadlo? Kdo je rozbil?“ křikla pronikavým hlasem babička.

„Nic jsem nerozbila,“ ozvala se Yvette klidně. „Je celé.“

„Radši je tam už nestav,“ řekla Lucille.

Yvette nad těmi zbytečnými řečmi jen pokrčila rameny a zkoušela je postavit jinam. Nešlo jí to.

„Kdyby měl člověk ve svém pokoji zatopeno, nemusil by mít kolem sebe plno upovídaných lidí, když chce šít,“ řekla Yvette rozdurděně.

„Které zrcadlo to přenášíš?“ zeptala se babička.

„Naše, je ještě z fary,“ řekla Yvette hrubě.

„U nás je nerozbíjej, ať už je odkud chce,“ řekla babička.

K nábytku, který patříval někdejší Cynthii, měli v rodině odpor. Většinou byl nastrkán do kuchyně a do pokojíků pro služky.

„Já nevěřím pověrám se zrcadly ani žádným jiným,“ řekla Yvette.

„Asi ne,“ řekla babička. „Lidé, kteří jednají neodpovědně, nestarají se obyčejně o to, co bude.“

„A ostatně,“ řekla Yvette, „i kdybych to zrcadlo rozbila, je přece moje.“

„A já říkám,“ řekla babička, „že u nás, pokud to půjde, se zrcadla rozbíjet nebudou; komu patří nebo patřila, na tom nezáleží. Cissie, mám čepec rovně?“

Teta Cissie přistoupila k stařeně a upravila ji. Yvette si jako naschvál zanotovala něco nemelodického.

„A teď už to, Yvette, laskavě odkliď,“ řekla teta Cissie.

„Blbost!“ vyjela zlostně Yvette. „To je prostě strašné, žít s lidmi, kteří kvůli hloupostem věčně popichují a mají plno řečí.“

„Jakými lidmi, ptám se,“ řekla zlověstně teta Cissie.

Hrozila nová hádka. Lucille zdvihla hlavu, nějak divně šilhala. V dívkách se vzbouřila krev někdejší Cynthie.

„Jen se beze všeho ptej! Však ty víš, že myslím lidi v tomhle sprostém domě,“ řekla zuřivá Yvette.

„Jen když nejsme z polozvrhlého rodu,“ řekla babička.

Vteřinu bylo ticho, nabité elektřinou. Lucille vyskočila ze sedátka a jiskry z ní sršely.

„Drž hubu!“ zařvala od plic na opelichaný stařenin majestát.

Stařeně se bůhvíjakým pohnutím nadouvala prsa. Rozhostilo se mrazivé ticho, jako když udeří hrom.

A tu skočila teta Cissie celá sinalá po Lucille a strkala do ní jako dračice.

„Jdi do svého pokoje,“ křikla chraplavě. „Jdi do svého pokoje!“

Bledou rozlícenou Lucille strkala z pokoje. Lucille se dala strkat a teta Cissie hulákala:

„Zůstaň ve svém pokoji, dokud neodprosíš – dokud za to máť neodprosíš!“

„Neodprosím!“ ozval se z chodby jasný hlas Lucille, jak ji teta Cissie postrkovala.

Teta Cissie ji ještě zuřivěji hnala nahoru.

Yvette stála štíhlá a zasněná v obývacím pokoji, tvářila se dotčeně a při tom – bylo to zvláštní – byla zasněná. Měla dosud holé paže v nedodělaných modrých šatech. I ona byla celá pryč nad Lucilliným výpadem proti majestátu stáří. Zároveň však byla ledově pohoršena nad tím, jak babička potupila matčinu krev v jejich žilách.

„Vždyť jsem nechtěla nikoho urazit,“ řekla babička.

„Jistě?“ řekla Yvette chladně.

„Ovšemže ne. Řekla jsem jen, že když náhodou věříme pověrám o rozbitých zrcadlech, nejsme proto ještě zkažení.

Yvette nevěřila svému sluchu. Slyšela dobře? Je to možné? Či snad babička při svém stáří nestydatě lže?

Yvette věděla, že stařena opravdu chladnokrevně, nestoudně lže. Ale babička vzápětí svým slovům uvěřila.

Když se všechno trochu utišilo, objevil se rektor.

„Co se stalo?“ zeptal se opatrně, bodře.

„Ale nic!“ řekla líně Yvette. „Lucille řekla babičce, aby držela hubu, když něco říkala. A teta Cissie ji zahnala do pokoje. Tant de bruit pour une omelette![2] Lucille ovšem tentokrát opravdu trochu přestřelila.“

Stařena jaksi nevnímala, co Yvette říká.

„Lucille se bude musit naučit ovládat nervy,“ řekla stařena. „Spadlo zrcadlo a mě to rozrušilo. Řekla jsem to Yvettě a ona řekla něco o pověrách a lidech v sprostém domě. Řekla jsem jí, že lidé nemusí být proto ještě zkažení, když jim náhodou vadí rozbité zrcadlo. A tu se na mě Lucille osopila, ať prý držím hubu. Je to opravdu ostuda, jak těm dívenkám selhávají nervy. Vím, že jsou to jen nervy.“

Mezi řečí přišla teta Cissie. Nejprve byla také ohromena. Pak se jí zdálo, že to opravdu bylo tak, jak babička říká.

„Kázala jsem jí, že nesmí dolů, dokud máť neodprosí,“ řekla.

„Pochybuju, že odprosí“ řekla Yvette klidně, svrchovaně, a napřáhla holé paže.

„Já nechci žádné odprošování,“ řekla stařena. „Jsou to jen nervy. Nevím, co z nich bude, když mají už v mládí takové nervy! Lucille musí užívat vibrofat. Arthur by už jistě chtěl čaj, Cissie.“

Yvette sebrala šití a chystala se nahoru. A zase zanotovala ostrou, poněkud vřesknou a skřípavou melodii. Uvnitř se celá třásla.

„Už zase nové hadříky!“ řekl jí otec dobrácky.

„Už zase nové hadříky!“ opáčila rozšafně, jak se loudala po schodech s všedními šaty přehozenými přes ruku. Chtěla potěšit Lucille a zeptat se jí, jak jí teď modré šaty padnou.

Na první zatáčce se jako vždy zastavila a podívala oknem, obráceným na silnici a na most. Jako ta Tennysonova Paní z Shalottu si vždycky představovala, že někdo přijde od řeky a bude zpívat tralala nebo něco stejně chytrého.

Byl už skoro čas k svačině. V krátké aleji od domu k brance už pučely sněženky a na mokrém trávníku, svažujícím se k řece, přerýval zahradník kulaté vlhké květinové záhony. Kolem branky vedla bělavá blátivá silnice, která skoro hned za ní zahýbala na kamenný most a klikatě se vinula k strmé a hustě namačkané severoanglické vesnici, kamenné a učouzené, trčící nad ponurými kamennými přádelnami; Yvette je viděla před sebou kus dál v úzkém údolí, strmě z nich trčely vysoké komíny.

Rektorství stálo vedle Papplu v dosti příkrém údolí, výše, trochu stranou, se na druhém břehu prudké řeky táhla vesnice. Za rektorstvím strměl příkrý kopec s hájkem tmavých holých modřínů, v němž silnice mizela. Přímo za řekou naproti rektorství prudce stoupal křovinatý břeh vzhůru k neveselým lukám, ty pak stoupaly výše k temným zalesněným stráním, z nichž trčela šedá skála.

Od rohu domu viděla však Yvette jen silnici, jak se zatáčí kolem zdi s vavřínovým plotem, svažuje k mostu a pak za kamennými, maltou nespojenými zídkami mezi strmými poli po ostrohu zahýbá zas vzhůru k prvnímu hloučku domů ve vsi Papplewicku.

Představovala si, že po svažité silnici od Papplewicku se cosi objeví, a vždycky tam u okna na schodišti postála. Někdy se objevil valník nebo auto, nebo nákladní vůz s kamenem, někdy dělník nebo někdo ze služebnictva. Ale tralala nikdy nikdo u řeky nezpíval. Ty doby asi minuly, kdy se zpívalo tralala.

Tentokrát však z ohbí šedobílé silnice mezi trávou a nízkými kamennými zídkami přijížděl hnědouš; křepce klusal s kopce, řídil ho nějaký člověk v čepici, usazený vpředu na vozíku jako na bidýlku. V zamlklém odpoledním šeru klusal kůň s kopce a podle kymácení vozu se kymácel i vozka. Vzadu trčela z vozu dlouhá rákosová a pérová košťata a na násadách se kývala.

Yvette si stoupla až k oknu, odhrnula záclonu za sebe a dlaněmi si pevně stiskla holé paže nad loktem.

Od úpatí svahu se kůň rozběhl cvalem k mostu. Vůz rachotil po kamenném mostě, košťata poskakovala a šustila, vozka seděl a zasněně se kolébal. Jako nějaké vidění ve snu.

Jakmile přejel vozka most a míjel farní zeď, zdvihl oči k ponurému kamennému domu, couvajícímu od branky pod stráň. Yvette si rychle přejela paže dlaněmi. Vtom ji zpod štítku čepice zahlédl a osmahlá dravčí tvář mu oživla.

U bílé branky rázem zarazil, nepřestal však hledět upřeně vzhůru k oknu ze schodiště; Yvette si pořád tiskla studené promodralé paže a zamyšleně se na něho z okna dívala.

Prudce a významně kývl hlavou a odvedl koně kousek opodál na trávu. Hbitě a svižně pak odhrnul plachtu na voze, vyňal všelijaké výrobky, vytáhl pár dlouhých košťat z rákosu a krocaního peří, zase vůz přikryl a zamířil k domu. Jak otvíral bílou branku, upřel oči vzhůru k Yvette.

Pokývla mu hlavou a běžela se do koupelny obléci: své kývnutí, namlouvala si, zamaskovala tak, že si ani není jist, že kývla. A již slyšela chraptivé hluboké hafání toho starého blázna Rovera, přerývané poštěkováním hlupáčka Trixiho.

Ke dveřím obývacího pokoje došla zároveň se služkou.

„Byl to ten člověk, co prodává košťata?“ řekla Yvette služce. „Dobrá!“ a otevřela dveře. „Teto Cissie, nějaký člověk prodává košťata. Mám tam jít?“

„Jaký člověk?“ zeptala se teta Cissie. Seděla u svačiny s rektorem a mateří; dívky byly tentokrát od stolu vyloučeny.

„Nějaký člověk s vozíkem,“ řekla Yvette.

„Cikán,“ řekla služka.

Teta Cissie ovšem hned vstala. Musila se na něho podívat.

Cikán stál u zadního vchodu, pod strmým šerým břehem, porostlým modříny. V jedné ruce mával dlouhými košťaty, z druhé mu visely všelijaké lesklé výrobky z mědi a bronzu. Na sobě měl tmavozelenou čepici a dvouřadový zelený kostkovaný kabát, byl ustrojen pěkně a vybraně, skoro švihácky. Choval se mírně a skromně; přitom však hrdě, až trochu blahosklonně a povzneseně.

„Budete si dnes něco přát, jemnostpaničko?“ řekl a pohlédl na tetu Cissie tmavýma, zchytralýma, pronikavýma očima, ale hlas nastrojil docela mírňoučký.

Teta Cissie si všimla, jaký je hezký, všimla si pružné křivky jeho rtů pod přímkou černých knírů a upadla do rozpaků. Dát před ní najevo jen špetku hrubosti a dotěrnosti, hned by mu opovržlivě zabouchla dveře před nosem. Ale on vložil do své chlapskosti tak jemňoučký náznak poníženosti, že zaváhala.

„Ten svícen je rozkošný!“ řekla Yvette. „Dělal jste ho sám?“

A prostýma, dětskýma očima, které dovedly hovořit stejně dvojsmyslně jako jeho, podívala se na muže.

„Ano, slečinko!“ I on se jí chvilku zahleděl do očí s onou nepokrytou žádostivostí, která ji očarovávala a zbavovala vůle. Útlý obličej jako by jí usínal.

„Je hrozně hezký!“ šeptla nezřetelně.

Teta Cissie smlouvala. Svícen byl nízký, tlustý stonek mědi, vystupující z dvojité misky. Muž se jí věnoval s trpělivou povzneseností a ani jednou nepohlédl na Yvette, která stála opřena o dveře a zadumaně je pozorovala.

„Jak se daří vaší ženě?“ zeptala se ho znenadání, když teta Cissie odešla do domu ukázat svícen rektorovi a zeptat se ho, stojí-li za to.

Muž pohleděl zpříma na Yvette a na rtech se mu zavlnil sotva znatelný úsměv. Jeho oči se však neusmívaly; sálala z nich jen pronikavější žádostivost.

„Má se dobře. Kdy zas přijdete tam k nám?“ hlesl tlumeným, mazlivým, důvěrným hlasem.

„Nevím,“ řekla Yvette neurčitě.

„Přijďte někdy v pátek, to bývám doma,“ řekl.

Yvette mu hleděla přes rameno, jako by ho neslyšela. Teta Cissie se vrátila se svícnem a s penězi. Yvette se lhostejně otočila, jako obyčejně si zanotovala nějaký úryvek a dost hrubě ho nechala být.

Přece však se schovala za oknem na schodišti a vyhlížela, až bude odjíždět. Chtěla se jen přesvědčit, zda má nad ní opravdu nějakou moc. Tentokrát nechtěla, aby ji spatřil.

Viděla ho, jak jde s košťaty a kastroly k brance a odchází k vozu. Kastroly i košťata pečlivě odklidil a plachtu na voze zas připevnil. Pak se pružnými bedry zvolna a bez námahy vymrštil na vozík a otěžemi se dotkl koně. Hnědouš se rozběhl, kola vozu zaskřípala do vrchu a za chvíli muž zmizel, ani se neohlédl. Zmizel jako sen, byl to sice jen sen, ale nemohla se z něho probrat.

„Ne, nemá nade mnou moc!“ řekla si; byla vlastně zklamaná, chtěla, aby nad ní měl někdo nebo něco moc.

Šla nahoru domluvit bledé a udřené Lucille a hubovala ji, že se hned pro nic za nic rozčiluje.

„Že jsi babičce řekla, aby držela hubu,“ vadila se s ní, „to je toho! Když je někdo sprostý, má se mu říct, ať drží hubu! Ale víš, ona to tak nemyslila. Ne, nemyslila to tak. Moc ji mrzí, že to řekla. Nač se tedy rozčilovat. Pojď, převlékneme se a veplujem k večeři jako vévodkyně. Takhle si to vynahradíme. Pojď, Lucille!“

V Yvettině neurčité rozmarnosti, v tom jejím zvláštním mlhavém uhýbání každé nepříjemnosti bylo cosi divného, zamotaného, jako by měl člověk obličej v pavučinách. Ale také to rozjařovalo. Jako když jdete podzimní mlhou a přes obličej vám táhnou vlákna babího léta. Nevíte ani dobře, kde jste.

Konečně se jí podařilo Lucille přemluvit a dívky vytáhly své nejlepší večerní šaty: Lucille zelené a stříbrné, Yvette bledě fialové s tyrkysovými žinylkovými třásněmi. Trochu růže a pudru, k tomu nejlepší střevíčky, a rajské zahrady se odívaly květem. Yvette si broukala a zhlížela se v zrcadle a tvářila se co nejvznešeněji jako mladá markýza. Zvláštním způsobem vyhrnovala obočí, špulila rty a dávala najevo, jak je povznesena nad vezdejší starosti, a proplouvala perleťovými oblaky své distingovanosti. Bylo to zábavné a ne tak docela přesvědčivé.

„Jsem opravdu krásná, Lucille,“ řekla líbezně. „A ty jsi přímo rozkošná, když se tak díváš trochu vyčítavě. S tím svým nosem ty ovšem vypadáš aristokratičtěji. A když se díváš tak vyčítavě, dostáváš úpěnlivý výraz a jsi dokonalá, dokonale rozkošná. Ale já jsem nějak líbivější. Nemyslíš?“ obrátila se k Lucille s čtveráckou, rafinovanou nelíčeností.

Co řekla, bylo opravdu nelíčené. Právě tak si to myslila. Nedala však na sobě znát ten druhý pocit: pocit, že ji někdo spatřil nikoli zvenčí, ale z nitra, jejího skrytého, ženského nitra. Strojila se a tvářila co nejoslnivěji, jen aby přehlušila dojem, jímž na ni svým pohledem zapůsobil cikán; neviděl u ní hezkou tvář ani hezké způsoby, jen temné, chvějivé, mocné tajemství jejího panenství.

Když se zvonilo k večeři, pustily se obě vyšňořené dívky po schodech dolů; ale počkaly, až zaslechly mužské hlasy. Pak se snesly dolů do obývacího pokoje; Yvette, stále trochu zasněná, se roztržitě a blahosklonně nadnášela; plachá Lucille měla na krajíčku.

„I pro pána krále!“ zvolala teta Cissie, ta měla dosud na sobě tmavohnědý pletený sportovní kabátek. „To je mi podívaná. Kampak to vlastně jdete?“

„Večeříme s rodinou,“ řekla Yvette prostoduše, „a na oslavu té události jsme si navlékly své nejlepší háby.“

Rektor se rozřehtal, strýc Fred řekl:

„Rodina si to pokládá za velikou čest.“

Oba starší páni se zachovali galantně a to právě Yvette chtěla.

„Pojďte sem, ať si sáhnu na vaše šaty,“ řekla babička. „Jsou to vaše nejlepší? Škoda, že je nevidím.“

„Dnes, máti, musíme uvést mladé dámy ke stolu, abychom byli té pocty hodni,“ řekl strýc Fred. „Půjdeš s Cissie?“

„Ovšem že půjdu,“ řekla babička. „Mládí a krása má přednost.“

„Jen dnes večer, máti!“ řekl spokojeně rektor.

A nabídl rámě Lucille, kdežto strýc Fred uváděl Yvette.

Ale přesto se večeře nudně vlekla. Lucille se snažila být vtipná a družná a Yvette byla svým mlhavým pavučinovým způsobem opravdu velmi roztomilá. V koutku duše si neurčitě říkala: Proč jsme všichni jen jako pomíjivé kusy nábytku? Proč je všechno tak nicotné?

Věčně se v ní ten refrén ozýval: Proč je všechno tak nicotné? Ať v kostele nebo na večírku s mládeží, nebo na plese v městském hotelu, stále se jí na hladinu vědomí drala tato otázka: Proč je všechno tak nicotné?

Plno mladých mužů se jí dvořilo; někteří dokonce vroucně. Ale ona je nedůtklivě odmršťovala. Proč jsou tak nicotní – tak protivní!

Na cikána si ani nevzpomněla. Byl pro ni docela bezvýznamnou událostí. Ale blížící se pátek jí připadal podivně důležitý. „Co děláme v pátek?“ zeptala se Lucille. Lucille odpověděla, že nic. A Yvette byla rozmrzelá.

Přišel pátek a nic naplat, musila celý den myslit na lom u silnice nahoře na Bonsall Headu. Toužila tam. Věděla jen, že tam touží. Ani ve snu ji nenapadlo, aby se tam rozjela. Ostatně zas pršelo. Ale když si došívala modré šaty na zítřejší večírek v Lambley Close, cítila zkrátka, že duší je tam v lomu mezi vozy, tam u cikánů. Jako ztracená, jako okradená o duši nebyla přítomna ve svém těle, ve schráně svého těla. Duší byla v lomu, mezi cikánskými vozy.

Na večírku druhého dne ani netušila, že se chová k Leovi něžně. Netušila, že ho přebírá ztrápené Elle Framleyové. Až když jí při pistáciové zmrzlině řekl:

„Proč se my dva, Yvette, nezasnoubíme? Bylo by to jistě pro nás oba dobré.“

Leo byl trochu všední, ale dobrosrdečný a zámožný. Yvette ho měla docela ráda. Ale zasnoubit se s ním? Vyložená hloupost. Měla chuť nabídnout mu své hedvábné prádlo, aby se s ním zasnoubil.

„Ale já jsem myslila, že je to Ella!“ řekla udivena.

„Ano! Nebýt vás, tak to byla Ella. Sama jste to způsobila! Co vám ti cikáni hádali osud, měl jsem dojem, že já, a žádný jiný, patřím k vám, a vy a žádná jiná ke mně.

„Ale jděte!“ řekla Yvette úplně zmatená. „Ale jděte!“

„Neměla jste trochu podobný dojem?“ zeptal se.

„Jděte!“ Yvette lapala vzduch jako ryba.

„Copak jste neměla trochu podobný dojem?“ řekl.

„Cože? Jaký dojem?“ zeptala se, jak přicházela k sobě.

„Takový dojem o mně, jako já mám o vás.“

„Proč? Co? To jako že se s vámi mám zasnoubit? Já? Ne! Kdepak! Něco tak nemožného mě ani ve snu nenapadlo!“

Mluvila se svou obvyklou bezohlednou přímostí, naprosto se neohlížejíc na jeho city.

„Proč ne?“ řekl trochu podrážděně. „Zdálo se mi, že ano.“

„Vážně?“ vydechla úžasem, s onou měkkou, panensky bezohlednou upřímností, kterou získávala zbožňovatele i nepřátele.

Byla tak užaslá, že mu nezbylo než lusknout zlostně prsty.

Spustila hudba a pohlédl na ni.

„Ne, já už nebudu tančit,“ řekla, napřímila se a trochu povýšeně se rozhlížela po společnosti, jako by tam vůbec nebyl. Na čele se jí mihl zmatený údiv a její měkká, neurčitá panenská tvář skutečně připomínala sněženku z otcovy cituplné obraznosti.

„Ale vy ovsem tančete,“ řekla mu a obrátila se k němu s mladistvou blahosklonností. „Požádejte některou o tenhle tanec.“

Vstal zlostně a odešel na druhý konec sálu.

Neprobrala se dosud z úžasu, všecka zjihlá a zamyšlená. Kdepak by se nadála, že ji Leo požádá o ruku! Zrovna tak by se mohla nadát, že ji požádá o ruku starý Rover, novofoundlandský pes. Zasnoubit se vůbec s někým na světě? Ne, pane na nebi, něco směšnějšího si těžko představit.

A vtom jí jaksi mimochodem, letmo vytanul v mysli cikán. Hned se rozhorlila. Ten už nejméně! Ten! Nikdy!

Ale proč? ptala se sebe samé v přitlumeném úžasu. Proč? To je přece naprosto nemožné: naprosto! Tak proč?

Byl to tvrdý oříšek. Hleděla na mladíky, jak tančí s lokty od těla, s vyčnělými boky a ladně vtaženým pasem. Nedávali jí klíč k té záhadě. Ale obzvláště se jí protivila vyumělkovaná ladnost pasu a vyčnělé boky, s nichž se zženštilou decentností splývaly dobře padnoucí kabáty.

„Je ve mně něco, co oni nevidí a nikdy neuvidí,“ řekla si pohněvaně. A zároveň se jí ulevilo, že to nevidí a vidět nemohou. Život se tím velmi zjednoduší.

A protože byla z lidí, kteří myslí v zrakových představách, zase spatřila tmavozelenou kamizolu, shrnutou na černých cikánových kalhotech, a jeho pružné boky, hbité jako oči. Ty jsou ladné. Ladnost těchto tanečníků vypadá škrobeně, mají zkrátka boky nadité masem. Leo je na tom stejně jako ostatní, třebaže si myslí, jaký je znamenitý tanečník a švarný chlapík!

Pak spatřila cikánův obličej; rovný nos, úzké pohyblivé rty a přímý, významný pohled jeho černých očí, kterým ji pokaždé neúchylně zasáhne v nějakém živoucím skrytém koutku.

Zlostně se vztyčila. Jak se opovažuje dívat se tak na ni? Planoucím zrakem se zahleděla na nevkusné šviháky v tanečním sále. Opovrhuje jimi. Jako opovrhují otrhané cikánky necikány, kteří se jako psi potulují po ulicích, tak opovrhuje ona tímto houfem. Kde by se v nich vzala jemná, teskná, naléhavá výzva, která by došla až k ní?

Nechtělo se jí pářit se s ochočeným psem.

Ohrnula jemný nosík, a jak tak seděla, hebké hnědé vlasy jí spadaly jako listová pochva kolem něžného kvítku obličeje. Vypadala tak panensky. A zároveň měla v sobě cosi ze ztepilé panenské čarodějky, čím od sebe zaplašovala psovsky ochočené muže. Ani se nenaděješ a proměníš se v nějaký přízrak.

A tak byla přes všechno dvoření opuštěná. Snad byla jen tím opuštěnější.

Leo, jakýsi řeznický hafan mezi ochočenými psy, se po tanci vrátil s nově načerpanou bujarou odvahou.

„Viďte, že jste o tom trochu přemýšlela?“ řekl a usedl vedle ní: byl to bodrý, vypasený, rázný chlapík. Ani nevěděla, proč ji tak bláhově rozčiluje, když si na dlouhatánských, ač nevalných nohou povytahuje z kolen kalhoty a sebevědomě se uvelebuje na židli.

„Já?“ řekla neurčitě. „O čem?“

„Vy víte o čem,“ řekl. „Rozmyslela jste si to?“

„Co jsem si měla rozmyslit?“ zeptala se nevinně.

V korovém povědomí už na to opravdu zapomněla.

„No,“ řekl Leo a znovu si narovnal kalhoty. „Přece o našem zasnoubení.“ Mluvil skoro stejně nenuceně jako ona.

„Ach, to je naprosto nemožné,“ řekla s vlídnou roztomilostí, jako by to byla vedlejší věc. „Už jsem na to ani nemyslila. Nemluvte o takových hloupostech! Něco takového je naprosto nemožné,“ opakovala stále jako dítě.

„Něco takového že je nemožné?“ řekl a podivně se usmíval nad tím, jak chladně a cize mu to řekla. „A co je tedy možné? Přece nechcete umřít jako stará panna?“

„Mně je to jedno,“ řekla roztržitě.

„Mně ne,“ řekl.

Otočila se a udiveně se na něho podívala.

„Proč?“ řekla. „Proč by vám to nebylo jedno, když budu stará panna?“

„Důvodů by bylo až dost,“ řekl a pohlédl na ni s drzým, významným úsměvem, který měl mít okatý, i když ne zcela zjevný smysl.

Leův drzý, okatý úsměv ji však nezasáhl a neranil v hlubokém tajném koutku, nýbrž jen na povrchu těla jako tenisový míč a jako míč ji rázem podráždil.

„Tohle je ale hloupé,“ řekla vzdorovitým tónem kokety. „Vždyť jste přece zasnouben s – s –“vzpamatovala se ještě včas – „asi s půl tuctem jiných dívek. Co jste řekl, mi naprosto nelichotí. Bylo by mi protivné, kdyby se to někdo dověděl! Protivné! Ani slovem o tom nehlesnu a doufám, že vy budete mít tolik rozumu a nebudete taky nic říkat. Támhle je Ella!“

Tváří odvrácena od něho se nesla jako ztepilá, útlá květina za chudinkou Ellou Framleyovou.

Leo pleskl bílými rukavicemi.

„Kočičí potvůrka!“ řekl si u sebe. Ale byl z rodu hafanů a měl rád, když se na něho kočička sápala. Začal jí schválně nadbíhat.

Příští týden se zas jen lilo. V Yvette to jitřilo podivný hněv. Chtěla, aby bylo hezky. Hlavně chtěla, aby bylo hezky koncem týdne. Proč, na to se sama sebe neptala.

Ve čtvrtek (odpoledne bylo volno) přišel ostrý mráz a slunce. Přijel Leo autem s obvyklou tlupou. Yvette mu bůhví proč nevlídně odřekla, že nepojede.

„Děkuju, nemám chuť,“ řekla.

Těšilo ji trucovat.

Potom si po umrzlých kopcích sama vyšla k Black Rocks.

Druhý den bylo zase slunečno a mrazivo. Byl už únor, ale země tam v severní končině ještě na slunci netála. Yvette prohlásila, že si vyjede na kole a oběd si vezme s sebou, protože se asi vrátí až odpoledne.

Beze spěchu se vydala na cestu. Mrzlo, ale slunce už v sobě mělo cosi jarního. Opodál v oboře postávala vysoká zvěř a vyhřívala se na sluníčku. Přes strnulou krajinu přešel zvolna skvrnitý kolouch.

Jinak bylo Yvettě po těle horko, jen ruce si při jízdě nemohla zahřát. Zahřála si je, až když musila do táhlého kopce na samý vrchol pěšky a nefoukal vítr.

Na návrší bylo pusto a jasno, jako v jiném světě. Vyšplhala se ještě výše. Jela pomalu, trochu se bála, aby v nesmírném bludišti kamenných plotů nezabloudila. Ujížděla po cestě, o které si myslila, že je správná, a tu zaslechla slabé kovově zvučné klepání.

Cikán seděl na zemi zády k voji vozu a kladivem vytepával měděnou nádobu. Seděl na slunci s holou hlavou, ale na sobě měl zelenou kamizolu. Kolem něho se batolily tři malé děti a hrály si v přístřešku pro koně: kůň s vozíkem byl pryč. Nějaká shrbená stařena s šátkem na hlavě vařila na ohni z polen. Bylo slyšet jen rychlé, zvučné ťuk ťuk ťuk malého kladívka na kalnou měď.

Jakmile Yvette seskočila s kola, muž k ní zvedl hlavu, ale nepohnul se, jen přestal tlouci. Na tváři se mu objevil lehký, sotva znatelný vítězoslavný úsměv. Stařena po ní vrhla ostrý pohled zpod špinavě šedých vlasů. Muž jí něco tlumeně řekl a ona se zas obrátila k ohni. Podíval se na Yvette.

„Jak se všichni máte?“ zeptala se zdvořile.

„I dobře! Posadíte se na chvilku?“ Vsedě se otočil a zpod vozu vytáhl stoličku pro Yvette. Když si odvážela kolo ke stěně lomu, znovu začal bušit ptačími, rychlými, lehkými údery.

Yvette si šla ohřát ruce k ohni.

„To se vaří oběd?“ zeptala se prostoduše staré cikánky, jak natahovala dlouhé tenké ruce, začervenalé od zimy, nad žhavý popel.

„Jo, oběd,“ řekla stařena. „Pro něho a pro děti.“

Trojzubcem ukázala na tři černooké děti, které na ni civěly zpod černých čupřin. Ale byly čisté. Jen stařena nebyla čistá. Lom sám udržovali v naprosté čistotě.

Yvette se mlčky choulila a hřála si ruce. Muž rychle bušil a jen chvílemi odpočíval. Babizna se po schůdkách vyškrábala do třetího, nejstaršího vozu. Děti si zas tiše a pilně hrály jako nějaká dravá zvířátka.

„To jsou vaše děti?“ zeptala se Yvette, když vstala od ohně a přikročila k cikánovi.

Podíval se jí do očí a přikývl.

„A kde máte ženu?“

„Odešla s nůší. Všichni jsou pryč i s vozíkem, prodávají. Já zboží nechodím prodávat. Vyrábím je, ale neprodávám. Aspoň ne často. Moc často s ním nechodím.“

„To děláte sám ty měděné a bronzové výrobky?“ řekla.

Přikývl a znovu jí nabídl stoličku. Posadila se.

„Řekl jste, že tady býváte v pátek,“ řekla. „Přišla jsem tedy, když je tak krásně.“

„Moc krásně,“ řekl cikán a díval se na její tvář, pobledlou mrazem, na hebké vlasy na začervenalém uchu a na dlouhé, promodralé ruce, složené na kolenou.

„Není vám zima, když jedete na kole?“ zeptal se.

„Ruce mě zebou,“ řekla a nervózně je zatínala.

„To jste neměla rukavice?“

„Měla, ale nebyly mi moc platné.“

„Zebe to i skrz ně,“ řekl.

„Ano!“ odpověděla.

Stařena slezla pomalu a nemotorně se schůdků a v ruce nesla polévané plechové talíře.

„Už je uvařeno?“ zavolal tlumeně.

Stařena něco zabrblala a prostírala talíře u ohně. Nad doutnajícím ohništěm visely na dlouhé železné vodorovné tyči dva hrnce. A na železné trojnožce vřel kastrůlek. Horký vzduch a pára se tetelily v slunci.

Odložil nářadí a hrnec a vstal se země.

„Nevezmete si s námi?“ zeptal se Yvette, ale nedíval se na ni.

„Já jsem si přinesla oběd s sebou,“ řekla Yvette.

„Nevezmete si kousek dušeného?“ řekl. A zase zavolal tiše stranou na stařenu, která něco zabrblala a posunula železný hrnek ke konci tyče.

„Fazole se skopovou,“ řekl.

„Děkuju mockrát!“ řekla Yvette. Pak si najednou dodala odvahy a řekla: „Když dovolíte, trošku si vezmu.“

Šla ke kolu vybalit svůj oběd a muž odešel po schůdkách do svého vozu. Za chvíli se objevil a utíral si ruce o ručník.

„Nechcete si sem jít umýt ruce?“ řekl.

„Ne, děkuju,“ řekla. „Mám je čisté.“

Vylil vodu, ve které se myl, a s vysokým bronzovým džbánem se pustil po silnici pro čerstvou vodu k prameni, který prýštil do studánky; měl s sebou hrnek na nabírání.

Vrátil se, postavil džbán i hrnek k ohni, podal si špalek a posadil se na něj. Děti posedaly u ohně na zem a fazole s kousky masa jedly lžicí a prsty. Muž na špalku seděl mlčky, všecek zabraný do jídla. V hrnku na třínožce uvařila stařena černou kávu a belhala se nahoru pro šálky. V táboře bylo ticho. Yvette seděla na stoličce, sundala klobouk a protřásla si vlasy na slunci.

„Kolik máte dětí?“ zeptala se najednou Yvette.

„Nějakých pět,“ odpověděl pomalu a díval se jí do očí.

Jako ptáče v ní zase kleslo srdce, jako by zmíralo. Roztržitě a jako ve snu od něho přijala šálek kávy. Vnímala jen jeho zamlklou postavu, seděl tam na špalku jako stín, s polévaným šálkem v ruce a mlčky popíjel kávu. Všechna vůle jí vyprchala z údů, měl ji v moci: padl na ni jeho stín.

On zase, jak foukal do horké kávy, vnímal jen jedno; tajemný plod jejího panenství, její křehounké tělo.

Nakonec postavil šálek k ohni a ohlédl se po ní. Jak usrkovala horkou kávu, shrnuly se jí vlasy přes obličej. Měla onen něžný rozespalý výraz, jaký mívá nachýlená, plně rozvitá květina. Rozkvetla jako nějaká tajemná raná květina, jako sněženka, když rozprostře tři bílá křidélka k letu do polosnění svého krátkého rozpuku. Obestíralo ji polosnění rozvitého panenství, dřímajícího jako sněženka na slunci.

Cikán ji teď vnímal celou bytostí a čekal na ni jako učiněný stín, který čeká a nehýbá se z místa.

Nakonec se ozval, aniž porušil kouzlo:

„Nechcete si zajít do mého vozu umýt ruce?“

Hleděla mu do očí dětským, polobdělým a polosnivým pohledem vrcholné chvíle panenství a neviděla ho. Vnímala jen, jak jí jeho temné, podivné fluidum oblévá údy a nadobro odplavuje její vůli. Vnímala ho jako temnou, svrchovanou sílu.

„Třeba,“ řekla.

Mlčky vstal, otočil se k stařeně a tlumeně jí něco poroučel. Znovu se podíval na Yvette a rozprostřel nad ní svou moc, takže už neměla odpovědnost za sebe a své konání.

„Pojďte,“ řekl.

Šla prostě za ním, za jeho tělem, které se před ní mlčky, tajemně, mohutně sunulo. Nic ji to nestálo. Rozplynula se v jeho vůli.

Byl na nejvyšším schůdku a ona na nejdolejším a tu postřehla nějaký rušivý zvuk. Zůstala stát pod schůdky. Přijíždělo auto. On stál nahoře na schůdkách a nedůvěřivě se rozhlížel. Auto se s rachotem hnalo stále blíž a stařena něco chraplavě křikla. Projíždělo kolem.

Pak vykřikl ženský hlas a auto zabrzdilo. Zastavilo těsně za lomem.

Cikán zavřel dveře vozu a sestoupil se schůdků.

„Nechcete si nasadit klobouk?“ řekl jí.

Šla poslušně ke stoličce u ohně a nasadila si klobouk. Cikán se zachmuřeně posadil ke kolu u vozu a chopil se nářadí. Kladivo se prudce rozbušilo, prudce a zlostně jako nějaký maličký kulomet, a vtom bylo slyšet nějakou ženu, jak volá:

„Můžeme si ohřát ruce u ohně?“

Blížila se oblečena v hladkém, ale objemném sobolím kožichu. Za ní šel nějaký muž v modrém zimníku; sundával si kožešinové rukavice a vytahoval dýmku.

„Vypadalo to tak lákavě,“ řekla žena v kožichu z mnoha mrtvých zvířátek a zeširoka se na všecky zubila, zpola blahosklonně a zpola nesměle.

Nikdo nepromluvil.

Přistoupila k ohni, i v kožichu se zachvívala zimou. Jeli v otevřeném voze.

Byla maličká, zato měla velký nos; nejspíš židovka. Ač droboučká jako dítě, vypadala v sobolím kožichu náramně mohutně, a velkýma, nadurděnýma hnědýma očima zhýčkané židovky podivně zírala z drahocenného oblečení.

Dřepla si k ohni a roztáhla ručky, na nichž se třpytily démanty a smaragdy.

„Brrr!“ otřásla se. „To se ví, neměli jsme jezdit v otevřeném voze! Ale když já před svým mužem nesmím ani ceknout, že je mi zima!“ Ohlédla se po něm širokýma dětskýma, vyčítavýma očima, z nichž však zírala poťouchlá zchytralost židovské měšťačky, nejspíš hodně bohaté.

Svým zvláštním židovským způsobem zřejmě byla do onoho velkého blondýna zamilovaná. Opětoval její pohled zamyšlenýma modrýma očima, jakoby bez řas, a hladké, podivně holé líce se mu zkrabatily úsměvem. Úsměvem, který naprosto nic neříkal.

Patřil k lidem, jaké si člověk v duchu spojuje se zimními sporty, lyžováním a bruslením. Sportovec bez nejmenšího vztahu k životu. Pomalu si nacpával dýmku a dlouhým, silným, začervenalým prstem přitlačoval tabák.

Židovka se na něho podívala, jestli nějak zareaguje. Nic, jen ten divný, bezvýrazný úsměv. Znovu se obrátila k ohni, svraštila obočí a zahleděla se na své bílé roztažené ručky.

Shodil teple podšitý kabát, měl pod ním pěkný žlutošedočerný vzorkovaný svetr a dobře střižené, trochu široké kalhoty. Ano, oblečení měli oba vybrané. On měl velkolepou postavu, atleticky vyklenutou hruď. Jako člověk znalý táboření klidně se jal rozdělávat oheň; jako voják na polním tažení.

„Co říkáte, neměli by nic proti tomu, kdybychom přidali na oheň pár šišek, aby pořádně vzplanul?“ zeptal se Yvette a mlčky hodil okem po bušícím cikánovi.

„Myslím, že budou jen rádi,“ řekla Yvette celá zmámená; pomalu s ní spadávalo cikánovo kouzlo a připadala si, jako by uvázla na mělčině a pozbyla o všechno zájem.

Muž odešel k autu, vrátil se s pytlíkem šišek a hrst jich vyňal.

„Dovolíte, abychom roznítili plamen?“ zavolal na cikána.

„Co?“

„Dovolíte, abychom několika šiškami roznítili plamen?“

„Ale beze všeho!“ řekl cikán.

Lehce a opatrně kladl muž šišky na žhavý popel. Chytaly rychle jedna po druhé, hořely jako ohnivá růže a libě voněly.

„Ach, to je rozkošné, rozkošné!“ vykřikla židovička a znovu koukla po svém muži. Shlížel k ní docela vlídně, jako slunce na led. „Máte ráda oheň? Já hrozně!“ volala židovička na Yvette, překřikujíc bušení.

Bušení ji rozčilovalo. Ohlédla se a lehce svraštila jemné čelíčko, jako by chtěla tomu člověku poručit, aby přestal. Yvette se také ohlédla. Cikán se skláněl nad měděnou mísou, nohy roztažené, hlavu schýlenou a pružnou paži zdviženou. Připadal jí tak vzdálený.

Židovčin společník se odloudal k cikánovi, mlčky stál a díval se na něho, v ústech si přidržoval dýmku. Dva muži, jako dva cizí psi, kteří se musí očenichat.

„Jsme na svatební cestě,“ řekla židovička a pohlédla šelmovsky i nedůtklivě na Yvette. Mluvila vysokým, zpupným hlasem, jako když pokřikuje nějaký pták, třeba sojka nebo kavka.

„Vážně?“ řekla Yvette.

„Ano! Ještě před svatbou! Slyšela jste o Simonu Fawcettovi?“ – bylo to jméno bohatého a proslulého inženýra ze severu. „Já jsem jeho žena a on se se mnou právě rozvádí!“ Hleděla na Yvette jaksi zpupně a vážně.

„Vážně?“ řekla Yvette.

Chápala už ten nedůtklivý a zpupný výraz velkých, dětských hnědých očí židovičky. Je to počestná osůbka, ale její počestnost je snad příliš rozumová. Snad to trochu vysvětluje známou bezohlednost proslulého Simona Fawcetta.

„Ano! Jen co budeme rozvedeni, vezmu si majora Eastwooda.“

Vyložila karty na stůl. Nechtěla nikoho podvádět.

Oba muži za ní úsečně hovořili. Ohlédla se a upřela hnědá kukadla na cikána.

Cikán vzhlížel jakoby ostýchavě k hromotlukovi v křiklavém svetru, který tu stál s dýmkou v ústech, muž proti muži, zrak upřený dolů.

„U koní za Arrasem,“ řekl cikán tiše.

Mluvili o válce. Cikán sloužil u dělostřelectva zrovna v majorově pluku.

„Ein schöner Mensch!“ řekla židovka. „Hezký člověk, že?“

Pro ni byl cikán také jen prostý vojáček.

„Docela hezký!“ řekla Yvette.

„Vyjedete na kole?“ zeptala se židovka udiveně.

„Ano! Dolů do Papplewicku. Otec je rektorem v Papplewicku: pan Saywell!“

„Jéje!“ řekla židovka. „Toho já znám! Duchaplný spisovatel! Velmi duchaplný! Četla jsem ho.“

Šišky už shořely, z ohně zbyla vysoká hromada drolících se, rozpadávajících ohnivých růží. Nebe se na odpoledne kabonilo. Zdálo se, že bude navečer sněžit.

Major se vrátil a hodil na sebe zimník.

„Jeho obličej mi připadal povědomý!“ řekl. „Patřil k našim pacholkům, znamenitý koňař.“

„Poslyšte!“ křikla židovka na Yvette. „Co kdybyste se s námi svezla do Normantonu. Bydlíme v Scoresby. Kolo přivážeme dozadu.“

„To ráda,“ řekla Yvette.

„Pojďte sem!“ zavolala židovka na pokukující děti, když blondýn odváděl kolo. „Pojďte! Pojďte sem!“ a vytáhla malou peněženku a vyňala z ní šilink.

„Pojďte!“ volala. „Pojďte si pro něj!“

Cikán odložil práci a odešel do vozu. Ze své ohrady křikla stařena chraplavě na děti. Dvě větší děti se přikradly blíž. Židovka jim dala dva stříbrňáky, šilink a florin, které měla v peněžence, a zase se ozval chraplavý hlas stařeny, již nebylo vidět.

Cikán sestoupil z vozu a zamířil k ohni. Židovka si prohlížela zpytavě jeho obličej s onou zvláštní měšťáckou drzostí, vlastní její rase.

„Vy jste byl za války v pluku majora Eastwooda?“ řekla.

„Ano, paní!“

„Vida, a teď jste oba tady! Bude padat sníh.“ Pohlédla na oblohu.

„Až později,“ řekl cikán a pohlédl na oblohu.

Také on byl uzavřený. Jeho rasa zestárla v boji s pevně ustavenou společností a na vítězství už ani nepomýšlela. Jen tu a tam shrábla výhru.

Ale po válce bylo veta i po občasných hazardních výhrách. Vzdát se, o tom nebylo ani řeči. Cikánovi tkvěl v očích dosud smělý pohled; ale ztvrdl a mířil do dálky a pozbyl nádechu drzé důvěrnosti. Prožil válku.

Pohlédl na Yvette.

„Vrátíte se autem?“ řekl.

„Ano,“ odpověděla se strojenou uhlazeností. „To počasí je zrádné!“

„Zrádné počasí!“ opakoval a pohlédl na oblohu.

Jak mu je, v tom se vůbec nevyznala. Vlastně ji to ani nezajímalo. Byla celá okouzlena židovičkou, matkou dvou dětí, která bere své jmění proslulému inženýrovi a dává je docela chudému sportovci, mladému majoru Eastwoodovi, který je jistě o nějakých pět šest let mladší než ona. Zajímavé!

Blondýn se vrátil.

„Karle, cigaretu!“ žadonila židovička.

Pomalým atletickým pohybem vytáhl pomalu pouzdro. Byla v něm jistá nedůtklivost, počínal si váhavě a obezřele, jako by se poranil o lidi. Jednu cigaretu podal své ženě, druhou Yvette a pak prostě nabídl pouzdro cikánovi. Cikán si jednu vzal.

„Děkuju, pane majore!“

Klidně přistoupil k ohni, shýbl se a zapálil si ji o žhavý popel. Obě ženy ho sledovaly očima.

„Tak sbohem!“ řekla židovka se starobylou měšťáckou nenuceností. „Děkuju vám za teplý oheň.“

„Oheň patří všem,“ řekl cikán.

Přibatolilo se k němu děcko.

„Sbohem!“ řekla Yvette. „Doufám, že vám nebude padat sníh.“

„Trochu sněhu nám nevadí,“ řekl cikán.

„Ne?“ řekla Yvette. „Mně se zdálo, že ano!“

„Ne!“ řekl cikán.

Velkomožně si přehodila šálu přes rameno a šla za židovčiným kožichem, který jako by se nesl na vlastních nožkách.

Eastwoodovými, jak jim říkala, byla Yvette celá unesena. Židovička čekala soudní rozhodnutí nejdéle do tří měsíců. Troufale si najala malou letní vilku u scoresbyjských slatin, nedaleko kopců. Byla tuhá zima, a tak tam žili s majorem celkem odloučeni od lidí, bez služky. Major složil svou hodnost ve vojsku a říkal si pan Eastwood. Ve skutečnosti byli už před veřejností pan a paní Eastwoodovi.

Židovičce bylo šestatřicet a oběma jejím dětem přes dvanáct let. Její muž svolil, aby je měla v opatrování, jakmile se provdá za Eastwooda.

Byl to podivný párek, drobná, půvabná židovička s velkýma, nedůtklivýma, vyčítavýma očima a čupřinou černých, kudrnatých, pečlivě upravených vlasů, svým způsobem elegantní osůbka; a statný, světlovlasý mladý muž, silný a chladný, jistě potomek nějakého starého, neurvalého dánského rodu; a tito dva žili v moderním domku poblíž slatin a kopců a sami si obstarávali domácnost.

Byla to roztodivná domácnost. Vilku si najali zařízenou, ale židovička si s sebou přivezla nejmilejší kusy nábytku. Jejím koníčkem bylo rokoko, divně zprohýbané skřínky vykládané perletí, želvovinou, ebenovým dřevem a kdoví čím ještě; nezvykle vysoké, pozdně gotické židle z Itálie s mořsky zeleným brokátem; úžasní růžolící světci ve vyřezávaných sytě zbarvených, rozevlátých rouchách; plné police pitvorných starých figurek z Míšně a Capo di Monte; a konečně podivuhodná sbírka úžasných obrazů malovaných na skle, nejspíše z počátku devatenáctého století nebo z konce osmnáctého.

V tomto přeplněném, prazvláštním interiéru uvítala paní Eastwoodová Yvette, když ji pak jednou přišla potají navštívit. Ve vilce byla celá soustava kamen, takže z kdejakého kouta hřálo, ba přímo sálalo. A uprostřed toho všeho byla rokoková figurka židovčina, v bezvadných šatičkách se zástěrkou rovnala na mísu plátky šunky, zatímco major jako nějaký veliký sněžný strnad v bílém svetru a šedých kalhotách krájel chleba, míchal hořčici, vařil kávu a obstarával ostatek. Připravil dokonce i dušeného zajíce, který se podával po studeném mase s kaviárem.

Stříbro a porcelán byly opravdu vzácné, pocházely z nevěstiny výbavy. Major pil pivo ze stříbrného džbánku, židovička s Yvette upíjely šampaňské z rozkošných pohárů; major přinesl kávu. Povídali si. Židovička soptila rozhořčením na svého prvního muže. Byla velmi mravná, tak mravná, že se až musila rozvést. A major, ten divný chladný pták, tak statný a svým způsobem hezký, ale zrovna jako pták kolem očí bledý, jakoby bez řas, se taky podivně horšil na život pro jeho falešnou morálku.

V té statné atletické hrudi se skrývala divná, trochu sněžná zloba. Svou příchylnost k židovičce opíral o cit pro uraženou spravedlnost, a přitom ho abstraktní severská morálka hnala jako divný vítr do samoty.

Odpoledne se pak odebrali do kuchyně, major si vykasal rukávy, při čemž obnažil atletické bílé paže, a pečlivě, obratně myl nádobí, zatímco obě ženy utíraly. Neměl vypracované svaly jen tak z ničeho. Po celém domě dohlédl na všecka kamna, vyžadovala jen chvilku péče denně. Nakonec vytáhl malý zavřený vůz, dovezl Yvette v dešti domů a složil ji za domem u branky mezi modříny, od níž vedly hliněné schody dolů k domu.

Byla tou dvojicí dočista ohromena.

„Poslyš, Lucille,“ řekla. „Seznámila jsem se s báječnými lidmi!“ A podrobně jí je vylíčila.

„Podle všeho jsou moc milí!“ řekla Lucille. „Líbí se mi, že major obstarává domácnost, a přitom vypadá tak nóbl. Bude jistě zábavné stýkat se s nimi, až se vezmou.“

„Ano,“ řekla Yvette neurčitě. „Ano! Jistě!“

A právě ono zvláštní spojení židovičky se světlovlasým, siláckým mladým důstojníkem jí znovu připomnělo cikána; předtím jí docela sešel z mysli, a teď se jí zas náhle bolestně vnucoval.

Zeptala se: „Lucille, co vlastně svádí lidi dohromady? Jako třeba Eastwoodowy? – a tatínka s maminkou? – když se k sobě tak strašně nehodí. A tu cikánku, co nám vykládala osud a vypadá jako velký kůň, s tím cikánem, jemným a urostlým. Co to je?“

„Myslím, že pohlaví, ať už je to co chce,“ řekla Lucille.

„Ano, co to vlastně je? Víš, Lucille, není to nic sprostého, žádná sprostá smyslnost. To jistě ne.“

„Asi ne,“ řekla Lucille. „Aspoň to nemusí být.“

„Protože sprostí mužští, víš, takoví, co si s nimi dívka připadá špatná, o ty žádná moc nestojí. Nic ji k nim nepoutá. A přece se pokládají za pohlavně přitažlivé.“

„Myslím,“ řekla Lucille, „že je jakási hrubá pohlavnost, a pak jiná, ne tak hrubá. Je to hrozně složité, to se ví! Sprostí mužští se mi hnusí. A k mužům, kteří nejsou sprostí, nepociťuju nikdy nic smyslného“ – to slovo vyslovila pohoršeně. „Možná, že nemám pohlaví.“

„To je to,“ řekla Yvette. „Snad žádná z nás. Možná že ani nemáme pohlaví, jímž bychom se spojily s muži.“

„Jak příšerně to zní; spojily s muži!“ zvolala Lucille štítivě. „Nehnusilo by se ti takhle se spojovat s muži? Je to hrozná škoda, že pohlaví musí být! Bylo by mnohem lepší, kdybychom mohli zůstat muži a ženami i bez toho.“

Yvette se zadumala. V hloubi duše jí tanul obraz cikána, jak se po ní ohlédl, když řekla: „Počasí je tak zrádné.“ Když ho zradila, bylo jí jako Petrovi, když kohout zakokrhal. Anebo vlastně nezradila; tak jako tak nestála o jeho roli v té komedii. Zradila cosi skrytého v sobě: to, čím mu tajemně a neuvědoměle odpovídala, a byl to divný, černolesklý kohout, co nad ní výsměšně zakokrhal.

„Ano!“ řekla zamyšleně. „Ano! Ano, pohlaví je hrozná otrava, viď, Lucille. Když je nemáš, myslíš, že bys je jaksi měla mít. A když se v tobě ozve – pokud je vůbec máš –“ zdvihla hlavu a pohrdavě nakrčila nosík – „tak se ti protiví.“

„Já nevím!“ zvolala Lucille. „Ráda bych se do někoho strašně zamilovala.“

„Myslíš!“ řekla Yvette a znovu pokrčila nosík. „Ale kdyby ses zamilovala, už by se ti to nelíbilo.“

„Jak to víš?“ zeptala se Lucille.

„No, nevím to určitě,“ řekla Yvette. „Ale myslím si to! Ano, myslím si to!“

„Asi je to tak!“ řekla Lucille znechuceně. „A vůbec, člověk by věděl, že ho zamilovanost přejde, a bylo by to jen odporné.“

„Ano,“ řekla Yvette. „Je to problém.“ Pobroukávala si nějakou písničku.

„A houby, pro nás to zatím není problém. Žádná z nás se vlastně nezamilovala a asi nezamiluje, a tak je tím problém rozřešen.“

„Nevím to tak jistě!“ řekla Yvette rozšafně. „Nevím to tak jistě. Věřím, že se jednoho krásného dne šíleně zamiluju.“

„Asi ne,“ řekla Lucille surově. „Tohle si myslí staré panny pořád.“

Yvette pohlédla na sestru zamyšleně, ač zřejmě bez zájmu.

„Vážně?“ řekla. „Myslíš to opravdu, Lucille? Mají to strašné, chudinky! Proč o to vůbec stojí?“

„Proč?“ řekla Lucille. „Možná že ve skutečnosti o to vůbec nestojí. Možná jen proto, že lidi říkají: Chudák holka, žádného mužského nemohla nachytat.“

„Nejspíš!“ řekla Yvette. „Asi je mrzí všecky ty sprostoty, co se říkávají o starých pannách. Je to hanba!“

„Ale my přece užijeme zábavy dost a spousta mládenců za námi pálí,“ řekla Lucille.

„Ano!“ řekla Yvette. „Ano! Ale vzít bych si žádného z nich nemohla.“

„Já taky ne,“ řekla Lucille. „Ale proč taky? Proč si dělat starosti s vdáváním, když si přece s mládenci užijeme dost a dost, a jsou to samí slušní hoši, to musíš, Yvette, uznat, moc dobří a ohleduplní kamarádi.“

„To jsou!“ řekla Yvette zamyšleně.

„Myslím, že máme dost času myslit na vdávání, až se přestaneme bavit. Pak se vdejme a usaďme.“

„Právě!“ řekla Yvette.

Ale teď měla pod svou prázdnou, měkkou vlídností na Lucille zlost. Najednou se jí chtělo ukázat Lucille záda.

Ty kruhy, co má chudinka Lucille pod očima, a ta zádumčivost v jejích krásných očích. Kdyby si ji tak chtěl vzít nějaký hrozně milý, protektorský, hodný člověk, který by jí dělal ochránce! A kdyby ho hravá Lucille chtěla!

O Eastwoodových se Yvette nezmínila ani rektorovi, ani babičce. Bude z toho jen plno řečí, a těch se hrozila. Sám u sebe by rektor proti tomu nic neměl. Ale že se musí ze všech sil chránit toho jedovatého, mnohohlavého hada, lidského jazyka, to ví i on.

„Ale já nechci, abyste k nám chodila, když o tom váš otec neví,“ vykřikla židovička.

„Budu mu to tedy musit říct,“ řekla Yvette. „Nijak mu to nevadí, to je jisté. Ale až se to doví, nic naplat, pak mu to vadit bude.“

Mladý důstojník po ní z pronikavých očí vrhl divně rozmarný, ptačí, nevzrušený pohled. Nechybělo mnoho a hned by se také zamiloval do Yvette. Přitahovala ho právě svou zvláštní panenskou něhou a svou zasněnou, roztěkanou netečností ke všemu.

Věděla, co se děje, a dělalo jí to dobře. Eastwood ji vzrušoval. Takový švihácký oficírek, strašně nóbl, chladnokrevný a skvělý automobilista, plavecký přeborník, a on tu klidně, pokojně myje nádobí, kouří dýmku a ve všem si počíná zručně a obratně. Se stejnou zaujatostí a důkladností, s jakou prozkoumává tajemný vnitřek automobilu, kuchtí v kuchyňce dušeného zajíce. Vyjde ven do ledové zimy a čistí vůz, až vypadá jako živý, jako když se kočka olíže. Potom se vrátí dovnitř a mluví s židovičkou, stručně, ale skromně, srdečně a ochotně. A zřejmě se nikdy nenudí. Při špatném počasí sedává u okna, celé hodiny mlčí, zamyšlený, zasněný, ale i v tom klidu je celým svým atletickým tělem ve střehu.

Yvette s ním nekoketovala. Ale líbil se jí.

„Co vaše budoucnost?“ zeptala se ho.

„Co s ní má být?“ řekl a vyňal dýmku z úst a v ptačích očích mu to kmitlo nevzrušeným úsměvem.

„Kariéra! Každý se přece žene za kariérou jako za tučným soustem!“ Se zvláštní prostoduchostí mu hleděla do očí.

„Dnes jsem docela spokojený a zítra budu taky,“ řekl chladně, pevně. „Proč by se neměla celá má budoucnost skládat ze samých dnešků a zítřků?“

Hleděl na ni klidně a zpytavě.

„To je pravda,“ řekla. „Nenávidím zaměstnání a všecko, co s tím v životě souvisí.“ Ale myslila při tom na židovčiny peníze.

Na to neodpověděl. Jeho zloba byla měkká, jako sníh, duše se do ní příjemně bořila.

Došli už tak daleko, že spolu filozofovali. Židovička se dívala trochu unyle. Byla podivně prostoduchá a na muže nehleděla jako na své vlastnictví. Na Yvette nežárlila. Byla jen trochu unylá a zamlklá.

Yvette najednou napadlo, že bude lépe, když se vyzpovídá.

„Život je, zdá se mi, strašně těžký,“ řekla.

„To je!“ zvolala židovka.

„Hnusné je, že se člověk musí zamilovat a vdát!“ řekla Yvette a nakrčila nosík.

„Cožpak se vůbec nechcete zamilovat a vdát?“ křikla židovka a kukadla jí planula užaslou výčitkou.

„Ani ne!“ řekla Yvette. „Zvláště když má člověk pocit, že mu nic jiného nezbývá. Je to hrozná kukaň, do které musí člověk sednout.“

„To tedy nevíte, co je láska?“ křikla židovka.

„Ne!“ řekla Yvette. „Vy to víte?“

„Já!“ vyjekla maličká židovka. „Já! Abych to nevěděla!“ Unyle se zakabonila na Eastwooda, který si pokuřoval z dýmky a na hladké, korektní tváři mu naskakovaly šelmovské důlky. Měl velmi jemnou hladkou pleť, vzdorující nepohodě, jako u nemluvněte. Obličej neměl kulatý: naopak, výrazný, poznamenaný podivně ironickými důlky, jako nějaká zmrazená komická maska.

„Tak vy opravdu nevíte, co je láska?“ dorážela židovka.

„Ne!“ řekla Yvette s bezstarostnou upřímností. „Myslím, že ne! Je to tak strašné v mém věku?“

„Copak neznáte vůbec žádného muže, který na vás působí docela zvláštně?“ řekla židovka a znovu vykulila oči na Eastwooda. Ten si pokuřoval, jako by se ho to naprosto netýkalo.

„Myslím, že ne,“ řekla Yvette. „Až na – ano! – až na toho cikána“ – odvrátila snivě hlavu.

„Kterého cikána?“ vyjekla židovička.

„Toho vojáčka, co měl za války na starosti koně v majorově pluku,“ řekla Yvette chladně.

Židovička civěla na Yvette zděšeně rozšířenýma očima.

„Snad jste se do toho cikána nezamilovala!“

„Možná,“ řekla Yvette. „Já nevím. On jediný na mě působí – jinak! On jediný!“

„Ale jak, jak? Řekl vám někdy něco?“

„Ne! Ne!“

„Tak jak? Co udělal?“

„No, jen se na mě díval!“

„Jak?“

„No, to právě nevím. Ale jinak! Ano, jinak! Jinak, docela jinak, než na mě dosud hleděl každý jiný.“

„Ale jak se na vás díval?“ dorážela židovka.

„No – jako by opravdu, ale opravdu po mně toužil,“ řekla Yvette s tváří zasněnou jako poupátko.

„To je ničema! Jakým právem se na vás takhle díval?“ rozhorlila se židovka.

„I kočka se smí dívat na krále,“ prohodil klidně major a na tváři mu při tom pohrával kočičí úsměv.

„Myslíte, že se tak neměl dívat?“ otočila se po něm Yvette.

„Ovšemže ne! Takový cikán, tahá za sebou půl tuctu špinavých ženských! Ovšemže ne!“ křičela židovička.

„Já nevím!“ řekla Yvette. „Bylo to totiž opravdu báječné! A bylo to něco v mém životě docela nového.“

„Myslím,“ řekl major a vyňal dýmku z úst, „že touha je v životě to nejkrásnější. Každý, kdo ji opravdu cítí, je král, a já jen takovému závidím!“ A zase strčil dýmku do úst.

Židovka na něho hleděla ohromena.

„Ale Karle!“ vykřikla. „Takhle to cítí každý sprostý chlap z Halifaxu.“

Vyňal zase dýmku z úst.

„To jsou jen laskominy,“ řekl.

A zase strčil dýmku zpátky do úst.

„Myslíte, že cikán je to pravé?“ zeptala se ho Yvette.

Pokrčil rameny.

„To já nemohu posoudit,“ odpověděl. „Být vámi, věděl bych to a neptal bych se druhých.“

„Ano – ale –“ vypravila ze sebe Yvette.

„Karle! Nemáš pravdu! Jak by to mohlo být to pravé! Copak si ho může vzít a jezdit s ním po světě v cikánském voze!“

„Neřekl jsem vzít si ho,“ řekl Karel.

„Nebo s ním mít milostný poměr! Ne, to je příšerné! Co by si o sobě myslila! To není láska! To je – to je prostituce!“

Karel chvíli pokuřoval.

„Ten cikán byl náš nejlepší koňař. Málem zemřel na zápal plic. Už jsem myslil, že je po něm. Pro mě je to zmrtvýchvstalý člověk. Já sám jsem vlastně taky vstal z mrtvých.“ Podíval se na Yvette. „Dvacet hodin jsem byl pohřben pod sněhem,“ řekl. „A když mě vykopali, nic mi nebylo.“

V hovoru nastala mrazivá pomlka.

„Život je strašný!“ řekla Yvette.

„Vykopali mě jen náhodou,“ řekl.

„Ach!“ – vypravila ze sebe zvolna. „Byl to snad osud.“

On na to neodpověděl.

Rektor se dověděl o tom, že Yvette kamarádí s Eastwoodovými; zarazilo ji, jak to na něho účinkovalo. Myslila si, že mu to bude jedno. V slovech, v rádoby humorném chování byl naprosto nekonvenční, úžasně shovívavý. Říkal si konzervativní anarchista; což znamenalo, že je jako spousta jiných lidí prostě nevěrec. Anarchistou byl jen v svých žertovných řečech a tajných myšlenkách. Ale ve všem všudy si počínal jako konzervativec, protože měl z anarchie psovský strach. Svých myšlenek se vskrytu děsil. Proto se v životě šíleně bál všeho nekonvenčního.

Když měla u něho vrch konzervativnost a mrzký strach, vyhrnul vždycky ret, vycenil zuby a šklebil se jako pes.

„Slyšel jsem, že se v poslední době přátelíš s napolo rozvedenou paní Fawcettovou a tím pasákem Eastwoodem,“ řekl Yvette.

Co to je pasák, nevěděla, ale cítila jed rektorových tesáků.

„Znám se s nimi, to je všechno,“ řekla. „Jsou hrozně milí, opravdu. Někdy za měsíc se vezmou.“

Rektor si se záštím měřil její bezstarostnou tvář. V hloubi duše byl zbabělý, zbabělý se už narodil. A ti, kdož se narodí zbabělí, jsou rození otroci a jedovatým strachem se pudově bojí těch, kdo by jim mohli znenadání zadrhnout kolem krku otrocký obojek.

Proto se také rektor tak podle pohoršil nad někdejší Cynthií a horšil se nad ní dosud: protože se otrocky bál jejího pohrdání, pohrdání člověka od přírody svobodného člověkem od přírody otrockým.

Yvette měla v sobě také něco rodově svobodného. I ona ho jednou prohlédne a kolem otrockého krku mu zadrhne obojek svého pohrdání.

Nechá k tomu dojít? Bude se napřed bránit na život a na smrt. Otrok v něm se tentokrát octl v úzkých, jako krysa, a dostal odvahu jako zaskočená krysa.

„Takoví ti hoví, co!“ poškleboval se.

„Vlastně ano,“ řekla s rozmarnou neurčitostí. „Mám je strašně ráda. Jsou takoví poctiví, víš, takoví počestní.“

„To máš divnou představu o počestnosti!“ ušklíbl se. „Mladý příživník uteče s ženou starší, než je sám, a tyje z jejích peněz! A ženská opustí domov a děti! Nevím, odkud máš svůj pojem počestnosti. Ode mě sotva. Na to, že je jen tak znáš, jak říkáš, zdá se, že jsi s nimi moc zadobře. Kdepak ses s nimi setkala?“

„Když jsem jela na kole. Jeli kolem v autě a dali jsme se do řeči. Hned mi řekla, kdo je, abych se nemýlila. Je opravdu počestná.“

Chudák Yvette, nechtěla se dát.

„A kolikrát ses s nimi od té doby viděla!“

„Ale byla jsem u nich všeho všudy dvakrát.“

„Kde u nich?“

„V jejich vilce v Scoresby.“

Podíval se na ni s takovým záštím, jako by ji chtěl zabít. A jako krysa v pasti couvl před ní k okenním záclonám pracovny. V hloubi duše si o své dceři představoval nevýslovné ohavnosti, právě jako kdysi o někdejší Cynthii. Proti nejsprostšímu našeptávání svého nitra byl bezmocný. Musil couvnout před ohavnostmi, jaké připisoval dosud nezastrašené, třebas poděšené dívce, stojící před ním, a v hezké tváři vycenil všecky jedovaté tesáky.

„Tak ty se s nimi jen tak znáš, vida?“ řekl. „Lhaní máš v krvi, jak vidím. Ale ode mě je asi nemáš.“

Yvette němě odvrátila tvář a vzpomněla si na babiččino nestydaté překrucování. Neodpověděla.

„A proč lezeš za takovými párky?“ poškleboval se. „To nemáš na světě dost slušných lidí? Copak jsi nějaký zaběhlý pes, že musíš běhat za neslušnými párky, protože slušní tě nechtějí? To máš v krvi ještě něco horšího než lhaní?“

„Co mám v krvi horšího než lhaní?“ zeptala se. Přepadla ji chladná zmrtvělost. Je snad zvrhlá? Patří snad k polozločinným zvrhlíkům? Zchladla a zmrtvěla.

Podle jeho názoru začínala právě drze projevovat všechnu špatnost, skrývanou za její panenskou, něžnou ptačí tváří. Taková byla i někdejší Cynthie: sněženka. A svíjel se v sadistické hrůze při pomyšlení, jaká je asi skutečná zvrhlost někdejší Cynthie. I svou lásku k ní, která nebyla ničím než chlípnou láskou člověka nízkého, tajně pokládal za zvrhlou. Jaká teprve musí být láska nedovolená?

„Sama nejlíp víš, co máš,“ ušklíbl se. „Ale měla bys to potlačit, a to rychle, jestli nechceš skončit v ústavě pro nebezpečné šílence.“

„Proč?“ řekla všecka bledá a oněmělá, strnulá ledovou hrůzou. „Proč pro nebezpečné šílence? Co jsem udělala?“

„To si vyřiď se svým Tvůrcem,“ posmíval se. „Já se po tom neptám. Ale když se jisté sklony zavčas nepotlačí, končí nebezpečným šílenstvím.“

„Myslíš tím mou známost s Eastwoodovými?“ zeptala se Yvette po chvíli němého strachu.

„Jestli myslím to, že dotíráš k takovým lidem, jako je ta židovka, paní Fawcettová, a bývalý major Eastwood, Člověk, který uteče se starší ženskou jen kvůli penězům? No jistě, to se rozumí, že ano!“

„To neříkej,“ vykřikla Yvette. „Je to moc prostý a přímý člověk.“

„Zřejmě ti hoví.“

„No, tak nějak jsem si to sama myslila. A myslila jsem, že se ti taky bude líbit,“ řekla prostě, aniž si uvědomila, co říká.

Rektor couvl mezi záclony, jako by mu od dívky hrozilo něco zlého.

„Už ani slovo,“ zavrčel zbaběle. „Už ani slovo. Tím, co jsi řekla, sama ses usvědčila. Nechci už slyšet žádné ohavnosti.“

„Ale jaké ohavnosti?“ pořád se nedala.

Stále víc ho odpuzovala a zastrašovala už svou prostou, bezohlednou nevinností.

„Už ani slovo!“ zasyčel hlubokým hlasem. „Ale než bych tě nechal jít po stopách tvé matky, to tě spíš zabiju.“

Hleděla na něho, jak tam stál v pracovně zády k sametovým záclonám, s obličejem žlutým, s očima jako ta krysa zmatenýma strachem a vztekem a záštím a zmocnil se jí tupý, mrazivý stesk. Také pro ni všechno ztratilo smysl.

Rozhostilo se ledové, jalové mlčení a nebylo lehké je přerušit. Konečně na něho přece pohlédla. Bezděky, proti vlastní vůli, zračilo se v jejích mladých, jasných, zahanbených očích opovržení k němu. Přece mu konečně obemklo šíji jako otrocké jho.

„To tedy znamená, že se s Eastwoodovými nemám stýkat?“ řekla.

„Stýkej se s nimi, jestli chceš,“ ušklíbl se. „Ale pak ovšem nemůžeš žít pohromadě s babičkou, s tetou Cissie a s Lucille. Ty nenechám poskvrnit. Tvá babička byla věrnou manželkou a věrnou matkou, takových je málo. Musila snést už jednu hanebnou a hnusnou ránu. Druhé ji už nevystavím.“

Yvette to všechno slyšela jen nejasně, jen napolo.

„Mohu jim dopsat, že jsi proti tomu,“ řekla tiše.

„Dělej, jak uznáš za vhodné. Ale pamatuj si, musíš se rozhodnout mezi čistými lidmi, mezi babiččinou bezúhonnou starobou a lidmi nečistými na duchu i na těle.“

Znovu nastalo ticho. Pak na něho pohlédla a zatvářila se nadobro zmateně. Ale za tím zmatkem tkvělo klidné panenské pohrdání člověka od narození svobodného člověkem od narození otrockým. Jako všichni Saywellové i on byl otrok od narození.

„Dobrá,“ řekla. „Napíšu jim, že si to nepřeješ.“ Neodpověděl. Trochu mu to lichotilo, vskrytu triumfoval, ale zbaběle.

„Vynasnažil jsem se, aby se to babička a teta Cissie nedověděla,“ řekl. „Když už navazuješ přátelství potají, nemusí o tom nikdo vědět.“

Rozhostilo se ponuré ticho.

„Dobrá,“ řekla. „Jdu jim napsat.“

A odplížila se z pokoje.

Napsala lístek paní Eastwoodové: „Milá paní Eastwoodová, tatínek si nepřeje, abych vás navštěvovala. Pochopíte, když se rozejdeme. Je mi hrozně líto –“ To bylo vše.

Když však psaní odeslala, pocítila bezútěšnou prázdnotu. Bála se už i svých myšlenek. Toužila přitisknout se na cikánova štíhlá, krásně klenutá prsa. Toužila po tom, aby ji držel v náručí, třeba jen jednou, jedinkrát, a potěšil ji a posílil. Toužila po tom, aby ji posílil proti otci, který se jí jen štítivě bál.

A při tom se samým strachem, že je to myšlenka nemravná, nebezpečně šílená, krčila a hrbila, že sotva chodila. Jako by jí ten strach podrážel nohy. Strach, veliký studený strach z lidí otrockých, z otce, ze všeho lidského, hemživého. Lidstvo ji zaplavilo jako velký močál a klesala, kolena se jí podlamovala a cítila jen odpor a strach před každým, koho potkala.

Přece však se své nové představě o lidech dost rychle přizpůsobila. Musila přece žít. Je marné škorpit se s namazaným krajícem. A očekávat od života bůhvíco je dětinství. A tak se s tvárlivostí poválečné generace rychle přizpůsobila novým poměrům. Otce musí brát, jaký je. Otec se bude vždycky přetvařovat. Bude dělat to co on. Bude se přetvařovat taky.

Tak se v ní pod rozmarnou, pavučinovou bezstarostností utvářelo cosi tvrdého, jako by jí v srdci něco kamenělo. Citové vztahy se v ní přervaly a ztratila všechny iluze. Napohled vypadala stejná. Uvnitř byla tvrdá a netečná, a ač jí to bylo cizí, pomstychtivá.

Napohled zůstala stejná. Patřilo to ke hře. Pokud se nezmění okolnosti, musí i ona zůstat, aspoň napohled, tím, čím má být.

Ale v jejím novém pojetí lidí se vynořila pomstychtivost. Rektor byl pod svou zdánlivou dvornou uhlazeností slaboch, pouhá nula. Pohrdala jím. Ale přitom ho měla jistým způsobem ráda. City jsou složité.

Zato teď z celé duše nenáviděla babičku. Skutečně nenáviděla tu otylou stařenu, uvelebenou ve své slepotě jako nějaká obrovská červeně kropenatá houba, krk i vlnivé stařecké podbradky stopené mezi vystouplými rameny, bez šíje, jako srostlé brambory; nenáviděla ji čirou, nezkalenou nenávistí, která je téměř rozkoší. Její nenávist byla tak čirá, že se jí, pokud měla dost síly, kochala.

Stařena sedávala, velký, zarudlý obličej zvrácený dozadu, na řídkých bílých vlasech jí seděl krajkový čepec, tupý nos umíněně vystrčený a ústa sklaplá jako past. Ústa ji prozrazovala, tu mateřskou dušičku. Mívala je vždycky semknutá. Ale teď v pozdním stáří se z nich stala ústa ropuší, bez rtů, s přitlačenou čelistí, jako dolejšek pasti. Yvette se přímo hnusil pohled na neúprosně přitlačenou dolní čelist, na lícní kosti stařecky vyčnělé, tak, že tupý nos trčel vzhůru a celý obličej pod hradbou čela ustupoval dozadu. Vůle, věkožízná, ropuší, hnusná vůle stařenina byla něco příšerného, když si jí člověk všiml: ropuší zvůle, bezbožná, ani ne lidská! Byla to vůle dávného neznámého plemene ropuch nebo želv. Vnukala dojem, že babička vůbec nezemře. Bude žít věčně, jako tito vyšší plazi, napolo v mrákotách.

Otci si Yvette netroufala ani naznačit, že babička není bez chyby. Byl by dceři pohrozil blázincem. Tu hrozbu měl vždycky na jazyku: blázinec. Jako by odpor k babičce a k tomu příšernému domu, plnému příbuzných, byl již dostatečným důkazem šílenství, nebezpečného šílenství.

Jednou však v nedůtklivé, stísněné náladě přece vyhrkla:

„To je ale surová rodina! Přijde si teta Lucy a teta Nell a teta Alice, sesednou se v kruhu s babičkou a s tetou Cissie jako vrány, vyhrnou si sukně a ohřívají si u krbu nohy a Lucille a mě vystrnadí. Jsme v téhle surové rodině cizinkami!“

Otec na ni vrhl udivený pohled. Ale ona do svých slov vložila tolik prostořekosti a do svého pohledu tolik nakvašenosti, že se tomu jen usmál jako dětinskému vrtochu. Ale v hloubi duše dobře věděl, že co říká, myslí docela chladně, jedovatě, a dával si na ni dobrý pozor.

Život jí teď přinášel samé jitřivé třenice s protivnou rodinou Saywellů, do níž byla uvržena. Štítila se rektorství štítivostí, která ji stravovala, štítivostí tak prudkou, že odtamtud ani nemohla odejít. Při všem odporu, pokud v ní štítivost tkvěla, byla do něho zakleta.

Na Eastwoodovy zase zapomněla. Co ostatně znamenala vzpoura maličké židovky u srovnání s babičkou a celou tou saywellovskou sebrankou! Manžel je vždycky něčím zpola nahodilým! Ale rodina! – hrozná, páchnoucí rodina, která se nikdy nerozptýlí, zahnívající kolem houbovité stařeny! Jak se s tímhle vypořádat?

Na cikána docela nezapomněla. Ale neměla teď na něho kdy. Ač se až k smrti nudila a vůbec nevěděla co počít, neměla kdy na něco vážně myslit. Čas je konec konců jen plynoucí duševní proud.

Cikána viděla dvakrát. Jednou k nim přijel prodávat. Pozorovala ho z okna na schodišti, ale dolů nesešla. Viděl ji také, když si ukládal věci zpátky do vozu. Ale také nedal na sobě nic znát. Jako příslušník rasy, drancující jen na okraji společnosti, rasy navždy nepřátelské a žijící jen z kořisti, se ovládal a měl se na pozoru, aby se nevydal napospas obrovským, strašlivým chapadlům zákona. Zakusil válku. Tehdy se dal volky nevolky zotročit.

A tak se teď objevil u rektorství a zvolna, poklidně si skládal věci na voze před bílou brankou. A výraz zamlklého, nikdy nezkrušeného psance mu propůjčoval samotářský, dravčí půvab. Věděl o ní, že ho vidí. A chtěl, aby viděla, že vozí své měděné nádoby na prodej klidně, neochvějně, po prastaré cestě boje proti lidem, jako je ona.

Lidem, jako je ona? To se snad mýlí. Její srdce tluče tvrdě jako jeho kladivo na měď, tluče proti všemu, co je obklopuje. On tluče potají zvenčí, ona zas tím tajněji na vnitřek společenského zřízení. Má ho ráda. Má ráda jeho klidnou, nehlučnou, výraznou osobnost. Má ráda jeho tajemný nezdolný odboj, když na vítězství není ani pomyšlení. A má ráda i jeho zvláštní nesmiřitelnost, rozčarování z nepřátelství, které přinesla poválečná doba. Ano, jestli ona patří vůbec k nějaké straně, k nějakému klanu, tedy jistě k jeho. Málem se odhodlala odejít s ním a stát se párijskou cikánkou.

Ale narodila se v ohradě. A potrpěla si na pohodlí a určité společenské výsady. Třebaže byla jen rektorova dcera, měla určité výsady. To se jí líbilo. A také se jí líbilo uštipovat chrámové pilíře zevnitř. Chtěla být v bezpečí pod chrámovou střechou. A při tom jí dělalo dobře uštipovat kousky z opěrných pilířů. Pilíře Filištínských byly již jistě pořádně odroleny, než strhl Samson chrám.

„Snad by se měl člověk do šestadvaceti vybouřit a pak se podrobit a vdát.“

To byla Lucillina filozofie, odposlouchaná od starších žen. Yvette bylo jedenadvacet. To znamenalo, že jí na vybouření zbývá ještě pět drahocenných let. A vybouření pro ni tu chvíli znamená cikán. Sňatek v šestadvaceti pro ni znamená Leo nebo Gerry.

A tak si může žena sníst koláč a nepřijít o chleba s máslem.

Yvette, až po krk pohřížená do nepřátelství k saywellovskému domu, byla velmi stará a moudrá; bylo to stáří a moudrost mladých, jež vždycky předstihuje starobu a moudrost lidí starých nebo postarších.

Podruhé potkala cikána náhodou. Bylo to v březnu, kdy po neslýchaných deštích nastalo slunečné počasí. V křoví se žlutaly laštovičníky a ve skalách petrklíče. Ale z ocelově modré oblohy ještě chvílemi zavanul sirný zápach vzdálených oceláren.

A přece bylo jaro!

Yvette jela pomalu na kole podél vápencových lomů kolem Godnor Gate a tu spatřila cikána, jak vychází ze dveří kamenné chalupy. Vůz měl stát na silnici. Vracel se k vozu se svými košťaty a měděným zbožím.

Seskočila s kola. Když ho spatřila, s podivnou něhou se kochala štíhlými obrysy jeho těla v zelené kamizole i výrazem jeho zamlklé tváře. Měla dojem, že ho zná lépe než kohokoli na světě, i lépe než Lucille, a že mu nějak navěky náleží.

„Udělal jste zas něco nového, hezkého?“ zeptala se ho nevinně a pohlédla na jeho měděné zboží.

„Myslím že ne,“ řekl a také na ni pohleděl.

V očích měl pořád tu žádostivost, pořád tak divnou a nepokrytou. Ale nějak vzdálenější, ne tak troufalou. Byl v nich i jakýsi záblesk, jako by se mu znechucovala. Ale když ji viděl, jak si prohlíží jeho měděné a bronzové výrobky, ten záblesk se zase rozplynul. Prohlížela si je důkladně.

Byla tam oválná bronzová miska a na ní byl vytepán podivný tvar, jako palma.

„To se mi líbí,“ řekla. „Co stojí?“

„Co chcete,“ řekl.

Znervózněla; choval se lhostejně, skoro výsměšně.

„Radši bych, kdybyste si řekl,“ řekla a zdvihla k němu hlavu.

„Dejte mi, co chcete,“ řekl.

„Ne,“ řekla náhle. „Když neřeknete, tak si ji nevezmu.“

„Dobrá,“ řekl. „Dva šilinky.“

Vyhledala půlkorunu a on vyňal z kapsy hrst stříbrňáků a dal jí šestipenci zpátky.

„Staré cikánce se o vás zdálo,“ řekl a zvědavě, zpytavě se na ni zahleděl.

„Vážně!“ zvolala Yvette hned plná zájmu. „A co?“

„Řekla: ,Buď statečnější v srdci, nebo prohraješ.‘ Takhle to řekla: ‚Buď statečnější v těle, nebo tě opustí štěstí.‘ A taky řekla: ‚Dávej pozor na hlas vody!“

Na Yvette to udělalo silný dojem.

„A co to znamená?“ zeptala se.

„Ptal jsem se jí,“ řekl. „Prý neví.“

„Povězte mi ještě, jak to bylo,“ řekla Yvette.

„‚Buď statečnější v těle, nebo tě opustí štěstí.‘ A potom: ‚Dávej pozor na hlas vody.‘“

Mlčky hleděl do její hebké, zamyšlené tváře. Cosi jako vůně se z jejích mladých prsou neslo přímo k němu a libě ji s ním spojovalo.

„Mám být statečnější v těle a dávat pozor na hlas vody! Dobře!“ řekla. „Nerozumím tomu, ale snad porozumím.“

Pohlédla na něho jasnýma očima. Každý, ať muž či žena, má mnoho osobností. Jednou svou osobností cikána milovala. Mnoha jinými si ho nevšímala, dokonce si ho ošklivila.

„Na Head už tedy nikdy nepřijdete?“ zeptal se. Znovu se na něho zamyšleně podívala.

„Možná že přijdu,“ řekla. „Až někdy. Až někdy.“

„Jarní počasí!“ řekl, pousmál se a ohlédl se po slunci. „Brzy už sklidíme tábor a odtáhneme.“

„Kdy?“ řekla.

„Snad příští týden.“

„A kam?“

Znovu trhl hlavou.

„Snad na sever,“ řekl.

Hleděla na něho.

„Dobrá,“ řekla. „Než odejdete, snad přece přijdu dát sbohem vaší ženě a té stařeně, která mi to vzkázala.“

Yvette nedodržela slovo. Poslední březnové dny byly krásné, ale nechala je minout. Měla odjakživa divný odpor k jednání a samostatnému rozhodování. Vždycky chtěla, aby za ni jednal někdo jiný, jako by nechtěla hrát vlastní životní partii.

Žila jako obyčejně, chodila ke známým, na večírky, tančila s Leem, který neklesal na mysli. Chtěla se jet rozloučit s cikány. Chtěla. A nic jí v tom nebránilo.

Obzvláště v pátek odpoledne měla chuť jet. Bylo slunečno, poslední žluté krokusy v aleji zářily v plném květu a honily se v nich první včely. Papple se hnala pod kamenným mostem zlověstně vzdutá skoro pod mostní oblouky. Voněl lýkovec.

Yvette byla příliš líná, příliš líná. Bloudila po zahradě u řeky jako ve snách a na něco čekala. Dokud jarní slunce plálo, chtěla být venku. Uvnitř seděla babička, opřená jako nějaký velebný starý prelát, pod kupou černého hedvábí, v bílém krajkovém čepci, ohřívala si nohy u ohně a poslouchala, s čím přišla teta Nell. Pátek náležel tetě Nell. Přišla obyčejně k obědu a odešla po časné svačině. A tak sedala matka s rozložitou, obhroublou dcerou, ovdovělou čtyřicátnicí u ohně a klepala s ní; teta Cissie se mezitím kolem nich ometala. Rektor jezdíval v pátek do města a služka měla odpoledne volno.

Yvette seděla v zahradě na dřevěné lavičce jen několik stop nad břehem rozvodněné řeky, v níž se valily nezvyklé, zlověstné proudy vod. Krokusy na ozdobných záhonech odkvétaly, posečená tráva byla temně zelená, vavřín trochu zesvětlel. Teta Cissie se objevila na nejvyšším schodě u vchodu a ptala se Yvette, jestli chce šálek čaje tak brzy. Yvette neslyšela, co teta Cissie říká, protože měla řeku hned pod sebou, ale uhodla to a zavrtěla hlavou. Svačit brzy odpoledne uvnitř, když svítí venku slunce? Ne, díky!

Jak tam seděla zasněná na slunci, byla v duchu u svého cikána. Někdy ji duše zpola bolestně a zpola konejšivě opouštěla a někam se zatoulala, k někomu, kdo ji upoutal. Některé dny bývala u Framleyů, třebaže k nim vůbec nešla. Jindy zas byla ustavičně duchem u Eastwoodů. Dnes to byli cikáni. Byla v jejich táboře v lomu. Viděla cikána, jak buší do mědi a chvílemi zdvíhá hlavu a pohlíží na silnici, a děti, jak si hrají v přístřešku pro koně: a cikánky, cikánovu ženu a tu statnou postarší, jak se vracejí s ranci spolu se starším cikánem. Dnes odpoledne totiž zřetelně cítila, to že je její domov: cikánský tábor, oheň, stolička, muž s kladivem, stará bába.

Mívala odjakživa takové záchvaty touhy po nějakém známém místě: po někom, kdo pro ni znamenal domov. To odpoledne to byl cikánský tábor. A muž v zelené kamizole jí ho proměňoval v domov. Být tam, kde je on, znamenalo být doma. Vozy, děcka, ty ostatní ženy: všecko jí bylo samozřejmé, to všecko byl domov, jako by se tam narodila. Přemítala, zdali o ní cikán ví: zda ji vidí, jak sedí na stoličce u ohně, jak vstává, pomalu a významně se na něho dívá a míří ke schůdkům jeho vozu. Ví o tom! Ví o tom?

Zamyšleně pohlédla ke svahu s temnými modříny na sever od domu, kde skryta pohledu stoupala silnice nahoru k Headu. Nic tam nebylo a její pohled se svezl zase dolů. Na úpatí svahu se řeka zatáčela, prudce a hrozivě hnaná zpátky proti nízkým skalám na druhém břehu, a pak se valila kolem zahrady k mostu. Byla nezvykle plná, bělavě kalná, ponurá. „Dávej pozor na hlas vody,“ řekla si u sebe Yvette. „Netřeba zvlášť dávat pozor. Jestli hlas znamená tenhle šum – nějak zvlášť dávat pozor nemusím.“

Znovu se zadívala na rozvodněnou řeku, jak se v ohybu zlostně tříští. Nad ní čněla černá zelinářská zahrada s otužilými ovocnými stromy. Všecko se naklánělo k jihu a k jihozápadu, za sluncem. Vzadu nad domem a nad zelinářskou zahradou visel strmý hájek jakoby povadlých modřínů. Nahoře v zelinářské zahradě až na pokraji modřínového hájku pracoval zahradník.

Zaslechla volání. Byla to teta Cissie a teta Nell. Byly v aleji a mávaly jí na rozloučenou. Yvette také zamávala. Pak zavolala teta Cissie silněji, aby přehlušila hlas vod:

„Dlouho se nezdržím. Nezapomeň, že je babička sama!“

„Dobře!“ zavřískla Yvette, ale stejně ji teta Cissie neslyšela.

Zůstala sedět na lávce a dívala se, jak obě nevzhledné ženy v dlouhých pláštích pomalu kráčejí přes most a stoupají po serpentině na protějším svahu, teta Nell s kufříkem, ve kterém babičce něco přinesla a nyní si odnáší zeleninu, nebo co jí právě mohla zahrada a spíže na rektorství poskytnout. Pomalu se postavy na bělavé stoupající silnici scvrkaly, jak se trmácely vzhůru k vesnici Papplewicku. Teta Cissie si šla pro něco až do vesnice.

Slunce už žloutlo před západem. Škoda! Škoda, že slunný den končí a ona musí zase dovnitř, do těch protivných pokojů, k babičce! Teta Cissie tu bude co nevidět; je pět pryč. A brzy po šesté se sjedou z města ostatní, nedůtkliví a unavení.

Jak se tak stísněně rozhlížela, zaslechla za pádící řekou řinčet zapřažený vozík; rachotil po silnici, schované v modřínech. Zahradník také hleděl vzhůru. Yvette odvrátila hlavu, otálela, popošla několik kroků po břehu vzduté řeky, nechtělo se jí dovnitř; pak zalétla pohledem na silnici, jestli už teta Cissie nejde. Až ji spatří, půjde dovnitř.

Zaslechla něčí křik a ohlédla se. Po pěšině mezi modříny se hnal dolů cikán. Kus za ním utíkal zahradník. Zároveň postřehla velký hřmot, než se stačila pohnout, hřmot zesílil v nesmírný, ohlušující hukot. Cikán mával rukama. Ohlédla se za sebe.

A k své hrůze a úžasu spatřila, jak se k ní z ohbí řeky žene rozeklaná hnědožlutá vlna jako lví hradba. Řev všecko přehlušil. Pozbyla vládu nad sebou, tak nad tím užasla a ustrnula, chtěla to vidět.

Než mohla na něco pomyslit, řvoucí vodní útes byl až u ní. Skoro omdlévala hrůzou. Slyšela cikánův vřískot, zdvihla hlavu a uviděla ho, jak se k ní řítí dolů a oči mu lezou z důlků.

„Utíkejte!“ zavřískal a popadl ji za paži. A v tom okamžiku jí první vlna, vířící s příšerným hukotem, který jako by se náhle proměnil v nesmírné ticho, podrážela nohy a povodeň pohltila zahradu. Voda strašlivě kosí!

Cikán ji těžce vlekl k domu, oba se potáceli a klopýtali, ale dosud se drželi na nohou. Byla skoro v bezvědomí: jako by měla povodeň v duši.

U pěšiny kolem domu byla terasa s travnatým břehem. Cikán se drápal po terase vzhůru na pěšinu, kde bylo ještě sucho; táhl ji za sebou a skokem se hnal kolem oken k domovním schodům. Ale než se tam dostali, přišla zas velká kosící vlna, kosící i stromy, a skosila i je.

Yvette zapadla do ledového náhonu, byla jím smýkána a cítila jen, jak ji cikán zděšeně svírá v zápěstí. Oba byli strženi dolů. Tupý úder ji div neomráčil.

Pak ji cikán vytáhl. Vynořil se, voda s něho crčela, a přiražen vodou až na zeď, držel se kmene velké vistárie, rostoucí u zdi. Yvette měla hlavu nad vodou, cikán ji držel za paži, až se jí zdálo, že ji má vymknutou; ale nemohla se nohama o nic opřít. Přepadená hroznou nevolností, jako ve snu, zápolila a zápolila a nemohla se postavit. Jen jeho ruku měla zaklesnutou v zápěstí.

Táhl ji k sobě, až se ho jednou rukou zachytila za nohu. Málem by zas byl upadl. Ale vistárie ho držela, a tak ji k sobě přitáhl. Strašlivě se po něm sápala a postavila se na nohy; visel na kmeni vistárie jako roztržený ve dví.

Měla vody nad kolena. Hleděli si navzájem do sinalého obličeje, s něhož jim crčelo.

„Na schody!“ zařval.

Bylo to hned za rohem; čtyři kroky! Podívala se na něho: nemohla jít. Díval se na ni planoucím zrakem jako tygr a odstrčil ji od sebe. Tiskla se ke zdi a zdálo se jí, že voda trochu opadává. Za rohem se zapotácela, zavrávorala a byla mrštěna na římsu zábradlí u domovního schodiště: cikán za ní.

Dostali se na schody, a tu uprostřed lomozu zaslechli nový lomoz a domovní zeď se zachvěla. Kolem nohou jim vzkypěla voda, ale cikánovi se podařilo otevřít domovní dveře. Vnikli do nich zároveň s vodou a vrávorali ke schodišti. A tu zahlédli babiččin krátký, divný trup, jak se vynořuje až na druhém konci ze dveří jídelny do chodby. Zdviženýma rukama chňapala, jak jí voda zavířila kolem nohou, a z úst, rozevřených jako rakev, se jí draly chraplavé skřeky.

Yvette neviděla nic než schody. Neviděla a neuvědomovala si nic krom schodů, vystupujících z vody, a v mrákotách po nich lezla jako zmáchaná, třesoucí se kočka. Dům se otřásal a voda řádila, teprve na odpočívadle, kam se dostala celá promáčená a tak roztřesená, že ani nemohla rovně stát a musela se držet zábradlí, teprve tehdy si všimla promočeného cikána nahoře nad schody; křečovitě kašlal, čepici ztratil a černé vlasy mu spadaly přes oči a mezi splihlými pramínky vlasů civěl dolů na odporné vzdouvání vody v chodbě. Yvette napolo bez sebe tam také pohlédla a spatřila babičku, jak se vyhoupla jako nějaký divný poplavek, obličej měla fialový, slepé modré oči vypoulené a u úst syčící pěnu. Starou fialovou rukou se zaryla do zábradlí a chvíli se ho držela, přitom se zatřpytil snubní prsten.

Cikán si už odkašlal, shrnul si vlasy zpátky a řekl tomu hroznému plavákovému obličeji dole:

„Nestojíš za to! Nestojíš za to!“

Tlumený rachot jako hromobití otřásl zas domem, dům se zachvěl a ozval se podezřelý praskot, řinkot a sykot. Voda se vzdouvala jako moře. Ruka zmizela, všechno zmizelo, jen kypící voda zůstala.

Yvette se otočila v slepé, mdlobné hrůze, jako zmáchaná kočka doklopýtala k hornímu schodišti a mrštně po něm vylezla. Zastavila se u dveří do svého pokoje. Omráčil ji příšerně drásavý třesk a dům se zakymácel.

„Dům se boří!“ vyjekl jí do obličeje cikán, všecek zelenavě sinalý.

Zíral jí do nepříčetného obličeje.

„Kde je komín? Zadní komín – v které místnosti? Komín zůstane stát –“

S podivnou sveřepostí jí zíral do obličeje a ze všech sil se snažil, aby mu porozuměla. A ona přikývla zvláštním šíleným pohybem, přikývla pokojně a řekla:

„Tady! Tady! Vždyť je dobře!“

Vešli do jejího pokoje s úzkým krbem. Byl to zadní pokoj s okny po obou stranách komínové šachty. Cikán žalostně pokašlával a chvěl se po celém těle, šel k oknu podívat se ven.

Dole mezi domem a příkrým svahem vrchu se valila voda jako v náhoně, se vším rumem, i s Roverovou zelenou boudou. Cikán kašlal a kašlal a strnule hleděl dolů. Strom za stromem se kácel, kosen vodou, jíž bylo jistě na deset stop.

Třásl se, promáčené paže tiskl na promáčená prsa a s odevzdaným výrazem v sinalé tváři se obrátil k Yvette. Domem proběhl strašlivý ryk, pak se ozval dunivý třesk vody. Něco spadlo, kus domu, podlaha se pod nimi zavlnila a zakymácela. Chvíli napjatě čekali nadobro omráčeni. Pak se cikán vzchopil.

„Nestál za nic! Nestál za nic! Tady to vydrží. Tady to vydrží. Podívejte se, ten komín! Jako věž. Ano! Dobrá! Dobrá! Svlékněte se a lehněte si do postele. K smrti se nastydnete.“

„To nic není! To vůbec nic není!“ řekla, usedla na židli a sinalou pomatenou tvářičkou, kolem níž se lepily vlasy, se mu zahleděla do obličeje.

„Ne!“ křikl. „Ne! Svlékněte se a já vás budu třít ručníkem. Sebe taky budu třít. Jestli dům spadne, zemřete v teple. Jestli nespadne, aspoň neumřete na zápal plic.“

Prudce se otřásaje kašlem tahal svou kamizolu za obrubu a zápolil, pokud mu chvění a zkřehlost dovolovaly, aby se vyprostil z mokré, těsné kamizoly.

„Pomozte mi!“ křikl se zachumlanou tváří.

Poslušně uchopila lem kamizoly a táhla vší silou. Přetáhla mu ji přes hlavu a on zůstal jen ve šlích.

„Svlékněte se! Třete se ručníkem!“ poroučel neurvale; pojala ho válečná zběsilost. A jako posedlý strhl se sebe kalhoty, svlékl se z mokré lepkavé košile a objevil se všecek štíhlý a sinalý, každá žilka se v něm chvěla zimou a hrůzou.

Popadl ručník a začal se rychle třít, zuby mu cvakaly, jako když o sebe řinčí talíře. Yvette nejasně chápala, že je to moudré. Snažila se dostat ze šatů. Vyprostil ji ze smrtícího objetí toho hrozného mokrého hadru; pak se zase začal třít a na mokré podlaze šel po špičkách ke dveřím.

Tam zůstal stát jako zkamenělý, nahý, s ručníkem v ruce. Pohlédl na západ, tam kde dřív bylo okno na horním odpočívadle, a hleděl přímo na západ slunce přes běsnící moře, z něhož čněly vyvrácené stromy a rmut. Zadní roh domu, kde býval vchod se schodištěm, byl pryč. Zeď se zřítila a podlahy čněly do prázdna. Schodiště bylo pryč.

Bez hnutí pozoroval vodu. Ovanul ho studený vítr. Vší silou zaťal cvakající zuby, zavřel dveře a vrátil se zas do pokoje.

Yvette nahá a roztřesená, až jí bylo špatně, se pokoušela utřít.

„Dobře!“ křičel cikán. „Dobře! Voda už nestoupá!“

Začal ji třít svým ručníkem, a ač se sám chvěl po celém těle, svíral ji pevně za rameno a zvolna, strnule třel její křehké tělo a snažil se jí na hlavičce aspoň trochu osušit ubohé vlasy.

Najednou toho nechal.

„Lehněte si do postele,“ poručil. „Chci se sám utřít.“

Zuby mu klapaly klap – klap – klap a usekávaly slova. Yvette celá roztřesená a zpola v mrákotách vlezla do postele. Cikán se namáhal ze všech sil, aby stál klidně a zahřál se třením, a šel se zase podívat ze severního okna.

Voda trochu stoupla. Slunce zapadlo a zbyla po něm zarudlá záře. Vymnul si vlasy do černého vlhkého chumáče, znovu se roztřásl a přestal, aby nabral dechu, pak se zas podíval z okna a třel si prsa a znovu se rozkašlal, protože ho spolykaná voda dráždila. Ručník byl červený; někde se zranil, ale nic necítil.

Voda dosud příšerně hučela a předměty narážející do zdi strašně bouchaly. Po západu slunce se zdvihl studený, ostrý vítr. Dům se otřásal třeskavými nárazy a bylo slyšet příšerné, děsivé šramoty.

Jímal ho děs a přistoupil zase ke dveřím. Jak otevřel, zavanul dovnitř vítr, hučící s vodou o závod. Hrůznou trhlinou v domě viděl svět, vodu, změť strašlivého vodstva, soumrak, docela nový bleďounký měsíc vysoko nad západem a mraky, poháněné studeným fičícím větrem, zahalující oblohu.

Zaťal zuby a vešel do pokoje – v duši se mu mísil strach s odevzdaností a s fatalismem – a zavřel za sebou; zdvihl její ručník, jestli snad není sušší nebo méně zakrvácený než jeho, a znovu si třel hlavu; přistoupil k oknu.

Odvrátil se od okna, nemohl potlačit křečovitou třesavku. Yvette zmizela celá pod pokrývkou a nic z ní nebylo vidět, jen roztřesený hrbolek pod bílou peřinou. Položil ruku na roztřesený hrbolek, jen aby nebyl sám. Nepřestával se chvět.

„Už je dobře!“ řekl. „Už je dobře! Voda opadává!“

Náhle si odkryla hlavu a pohlédla na něho všecka bledá v obličeji. Nevědouc o sobě, pohlédla do jeho zelenavého, podivně klidného obličeje. Shlížel upřeně na ni, bezděky drkotal zuby, ale z černých očí mu dosud planul život a jakýsi tulácký klid fatalistické odevzdanosti.

„Zahřejte mě!“ zakvílela a zuby jí cvakaly. „Zahřejte mě! Umřu z té třesavky!“

Schouleným bílým tělem jí probíhaly strašlivé křeče, které ji opravdu mohly strhat.

Cikán přikývl a vzal ji do náručí a tiskl ji jako svěrák, aby utišil vlastní chvění. Sám se také strašlivě třásl a byl skoro bez sebe. To tím leknutím.

Paže, kterými ji svíral v objetí jako svěrák, byly jediným pevným bodem v jejím vědomí. Jejímu srdci, které div nepukalo napětím, se tím nesmírně ulevilo. Jeho tělem, které ji obemykalo tak divně, pružně, mocně jako chapadla, sice také probíhalo vlnivé chvění jako elektrický proud, ale strnulým napětím svalů, které ji svíraly, se oba utišili a znenáhla se prudkost protivného chvění, způsobeného leknutím, mírnila, nejdřív v jeho těle, pak v jejím, až se oba zahřáli. A jak se v nich probouzelo teplo, upadala jejich zmučená, zpola omráčená duše do bezvědomí, až usnuli.

Slunce už plálo na obloze, když se lidem podařilo dostat se po žebřících přes Papple. Most zmizel. Ale povodeň opadávala a dům, který se nakláněl dopředu, jako by se strnule klaněl řece, stál teď v bahně a troskách a u jihozápadního rohu se kupila hromada zřícených cihel a kamení. Strašlivě zely otevřené tlamy pokojů!

Uvnitř nebylo známek života. Ale z druhého břehu přišel už na zvědy zahradník a objevila se kuchařka rozčilená samou zvědavostí. Utekla zadním vchodem a modřínovým hájkem vyběhla na silnici, když spatřila cikána uhánět kolem domu: myslila, že jde někoho zavraždit. Nahoře u malé branky stál jeho vůz. Když se setmělo, zahradník odvedl koně k Červenému lvu v Darley.

To všechno se Papplewičtí dověděli, teprve když se dostali po žebřících přes řeku a odtamtud za dům. Byli rozčileni, báli se, že se budova zřítí, průčelí bylo totiž podemleto a zadní strana zatarasena. S hrůzou zírali na zamlklé přihrádky knih v rektorově zející pracovně; na velkou mosaznou postel v babiččině pokoji, širokou a pohodlnou, jejíž jedna mosazná noha trčela do zející prázdnoty; na trosky pokojíku pro služebné nahoře. Panská a kuchařka plakaly. Pak se jeden člověk rozbitým kuchyňským oknem opatrně vyšplhal dovnitř do spouště a bahna v přízemí. Našel stařenino tělo; nebo alespoň spatřil její nohu v hladkém černém pantoflu, který trčel celý zablácený z hromady bahnitých trosek. A utekl.

Zahradník tvrdil, že slečna Yvette zcela jistě není v domě. Viděl, jak ji to s cikánem smetlo. Ale strážník trval na tom, aby se pátralo, a když nakonec přiběhli Framleyovi hoši, podařilo se jim navázat žebříky. Pak všichni ze všech sil houkli. Ale nadarmo. Zevnitř se nic neozvalo.

Vztyčili žebřík a Bob Framley se po něm vyšplhal, rozbil okno a vlezl do pokoje tety Cissie. Naprostá domáckost a povědomost všeho uvnitř ho děsila jako strašidlo. Dům se mohl co nevidět zřítit.

Právě se jim podařilo dosáhnout žebříkem až k hornímu patru, a tu přiběhli lidé z Darley a říkali, že si byl starý cikán u Červeného lva pro koně a vůz a zanechal vzkaz, že jeho syn viděl Yvette nahoře v domě. Ale vtom už zatím rozbíjel strážník okno v Yvettině pokoji.

Yvette tvrdě spala, a když zařinčelo sklo, s výkřikem se vztyčila z peřin. Tiskla si peřinu na nahé tělo. Strážník zděšeně vyjekl, ale nakonec přece zavolal: „Slečno Yvette! Slečno Yvette!“

Otočil se na žebříku a volal na obličeje dole: „Slečna Yvette je v posteli! – v posteli!“

Dřepěl tam povážlivě na žebříku a svíral okno: neženatý člověk, nevěděl, co počít.

Yvette, celá rozcuchaná, se posadila v posteli a hleděla vyjeveně před sebe, jak si tiskla peřinu k nahým ňadrům. Spala tak tvrdě, že se dosud neprobrala.

Strážník dostal na chatrném žebříku strach; vlezl do pokoje a řekl:

„Nebojte se, slečno! Už se netrapte. Už je dobře.“

A Yvette, celá zmámená, myslila, že to myslí cikána. Kde je cikán! To byla její první myšlenka. Kde je její cikán z dnešní noci, jež se podobala konci světa?

Je pryč! Je pryč! A v pokoji je strážník! Strážník! Celá zmámená si třela čelo.

„Kdybyste se, slečno, oblékla, pomohli bychom vám dolů na pevnou půdu. Dům asi spadne. V druhých pokojích už asi nikdo není.“

Vystoupil upejpavě na chodbu a civěl v hrůze odervaným koncem domu, a v dálce na kopci, zalitém sluncem, spatřil rektora, jak přijíždí autem.

Yvette se strnulou, zklamanou tváří rychle vstala, ustlala, zahleděla se na sebe a pak poshledávala v zásuvkách šatstvo. Oblékla se, pohlédla do zrcadla a s hrůzou spatřila své rozcuchané vlasy. Ale bylo jí to jedno. Cikán byl tak jako tak pryč.

Promáčené šaty měla ležet na hromádce. Na koberci zůstala velká mokrá skvrna po jeho šatech a dva zakrvácené špinavé ručníky. Jiné stopy po něm nezbylo.

Když strážník zaklepal na dveře, právě si česala a škubala vlasy. Ulehčilo se mu, když viděl, že je oblečená a při zdravých smyslech.

„Radši z domu co nejdříve odejděme, slečno,“ opakoval, „Může každou chvíli spadnout.“

„Ale jděte!“ řekla klidně Yvette. „Je to tak zlé?“

Strhl se velký křik. Musila přistoupit k oknu. Dole stál rektor s otevřenou náručí a po tvářích mu tekly slzy.

„Vůbec nic mi není, tatínku!“ řekla s klidem při vší rozháranosti. Cikána před ním zatají. Vyhrkly jí při tom slzy.

„Neplačte, slečno, neplačte! Pan rektor ztratil matku, ale děkuje nebi, že má dceru. Už jsme všichni myslili, že je taky po vás, opravdu!“

„Babička se utopila?“ řekla Yvette.

„Na neštěstí ano, chudák paní!“ řekl strážník a zatvářil se vážně.

Yvette se rozplakala do kapesníku, který si musila podat ze zásuvky.

„Troufáte si slézt po tomhle žebříku, slečno?“ řekl strážník.

Yvette se podívala, jak se v hloubi prohýbá, a řekla si naráz: „Ne! Ani za nic!“ Pak si však vzpomněla na slova cikánova: „Buď statečnější v těle.“

„Byl jste v ostatních pokojích?“ řekla plačtivě strážníkovi.

„Ano, slečno! Ale vy jste byla v domě jediná, kromě staré paní. Kuchařka včas utekla a Bětuška byla u matky. Báli jsme se jen o vás a o chudinku starou paní. Co říkáte, troufáte si slézt po tom žebříku?“

„Ale ano!“ řekla Yvette lhostejně. Vždyť byl cikán pryč.

Rektor se v mukách díval, jak jeho ztepilá štíhlá dcera zvolna slézá po prohýbajícím se žebříku; strážník zatím hrdinně vykukoval rozbitým oknem a přidržoval žebřík za horní konec.

Na konci žebříku Yvette jak se patří padla bez sebe do otcova náručí a Bob je oba odvezl autem k Framleyům. Tam se dala chudák Lucille, bledá jako přízrak, radostí do takového pláče, že dostala hysterický záchvat; a dokonce i teta Cissie plačky naříkala: „Už ani nemohu plakat pro máť, když je Yvette zachráněna.“

A naplakala potoky slz.

Povodeň vznikla tím, že náhle praskla velká přehrada v Papple Highdale pět mil od rektorství. Později se zjistilo, že se pod hrází nádrže zřítila nějaká starodávná, snad dokonce římská šachta, o které neměl nikdo ani tušení, a tak podemlela celou hráz. Proto také byla Papple poslední den tak zlověstně rozvodněná. A pak se přehrada protrhla.

Rektor s dívkami zůstal zatím u Framleyů, až se pro ně najde nový domov. Na babiččině pohřbu Yvette nebyla. Zůstala v posteli.

Když vyprávěla svůj příběh, řekla jen, že ji cikán vtáhl do vchodu a sama se vyškrábala z vody na schody. Vědělo se o něm, že vyvázl: řekl to starý cikán, když si odváděl od Červeného lva koně s vozem.

Yvette toho mnoho nenamluvila. Byla roztěkaná, zmatená, jako by se ani nemohla upamatovat. To jí bylo podobné.

Bob Framley na to přišel:

„Víte, ten cikán by zasloužil medaili.“

Celá rodina byla dojata.

„Nojo, měli bychom mu poděkovat!“ zvolala Lucille.

Sám rektor se tam s Bobem vypravil v autě. Ale lom byl opuštěný. Cikáni odklidili tábor a odtáhli, nikdo nevěděl kam.

A Yvette ležela v posteli a kvílela v srdci: „Ach, já ho miluju! Miluju! Miluju!“ A stesk po něm ji ochromoval. Ale ve skutečnosti se smířila s tím, že zmizel. Její mladá duše chápala, jak je to moudré.

Po babiččině pohřbu však dostala psaníčko, datované odněkud z neznámého místa.

„Milá slečno, vidím z novin, že vám nic není z toho vymáchání, zrovna jako mně. Doufám, že vás zas někdy uvidím, možná na jarmarku v Tideswellu, anebo možná zas přijdem do vašich končin. Ten den jsem vám šel říct sbohem a vůbec jsem to neřekl, pro tu vodu jsem se k tomu nedostal, ale nevzdávám se nadějí. Váš zcela oddaný Joe Boswell.“

Tu si teprve uvědomila, že se také nějak jmenuje.

Milenec naší doby

Silnice byla samé bláto. Brodit se po ní byla dřina. Stará široká cesta, teď opuštěná a zarostlá trávou, nebývala tak zlá. To ji asi tak rozjezdily hospodářské povozy z Coney Grey. Mladík zas opatrně přešel na travnatý pruh na druhé straně.

Byla to neutěšená polní cesta; jen zbytky nízkého plotu a nějaký ten keř ji chránily, že ji z obou stran nepohltily širé lány ornice a pastvin, kde se jen volně proháněl vítr a mračna a drobná stébla se skláněla k sobě a o pocestné nedbala. Opuštěná cesta bývala suchá a pevná. Cyril Mersham se zastavil, rozhlédl se po rýhované Červené půdě a fialovém lese a vzpomínal na dávné zimy. Pole jako by se najednou zvedlo a rozdrobilo. Něco vyplašilo čejky a úhor se růžově zablýskal ptáky vystavujícími bílá prsíčka zapadajícímu slunci. Pak vyrazili kulíci a zmizeli v soumraku.

Od země stoupalo šero, lepilo se na jilmy trčící jako přízračné sochy, které se do dálky zmenšovaly. Mersham se ploužil vpřed, hlína mu čvachtala a mlaskala pod nohama. Na silnici před ním se kupilo ve stínu hospodářství Coney Grey. Došel k němu a spatřil u stodoly ohromnou hromadu tuřínu, kopec sahal až k okapům a táhl se až k vyježděné silnici. Od bledých bříšek tuřínu se také odráželo zapadající slunce a v šeru to byla kupa nesčetných oranžových záblesků. Dva nádeníci u paty hromady krouhali tuřín a jako stíny ho pozorovali, jak šel kolem a vdechoval ten ostrý pach.

Bylo tu nádherně a skvostně, dřív mu to připadalo docela všední. Ve větvích jilmu, kus před ním, kam co nevidět dorazí, se rdělo slunce, už ze tří čtvrtin zapadlé. Ale když došel na hřeben, odkud se kopec prudce svažoval dolů a cesta náhle končila, slunce před ním zmizelo a tam, kde noc narážela na opadávající, zarůžovělou vlnu dne, zabělala se večernice. Mersham přelezl po schůdkách plot a na pokraji údolí usedl na trnkový pahýl. Širý prostor před ním až k nohám se růžověl mlhou. V té růžové záplavě soumraku se skryly velké rybníky, statky, pole i vzdálený uhelný důl. Skvostný rudě růžový pruh červánků, střežený jasnou večernicí, byl mezi ním a leicestershirskou končinou a derbyshirskými vrchy, mezi ním a celou jižní Anglií, odkud uprchl.

Jen fialové lesy a vysoký živý plot dole bylo vidět na závětrném břehu dne; a dole střechy statku s řiďounkým proužkem kouře. Jih se svým věčným shonem mu připadal neskutečný jako sen, rušící klidný spánek. Tady za břehem, u nohou zarůžovělý příboj západu, s rozpřaženými pažemi, nahý, kráčí do klidného proudu života a divným úsměvem se nad ním třpytí velká hvězda.

Co vlastně chce, co hledá v uplývajícím toku dnů? Dva roky pobyl ve velkém městě na jihu. V duchu se pohyboval mezi tvářemi, strhovanými tisícerými víry v té křižovatce proudů, jako racek nad vodami se vznášel, kroužil a poletoval nad zástupy, občas se snesl a uchvátil a zhltl kousek života – pohled, obrys, pohyb. Kolik svých přátel prosil, aby znovu zažehli doutnající popel svých zkušeností; jemně, vlastním dechem rozdmýchával skomírající plamínky a nastavoval tvář jejich žáru a vdechoval slova jako kouř stoupající z rozhořelého popele, až mu z toho opojného nápoje utrpení, extází a vzruchů, i ze snů, které mu navodil, bylo nanic. Jenže oni většinou udusili plameny příliš silných zážitků zvětralou sutí sentimentality a hloupého strachu, takže vášnivě horký dech, ničivý, ven se deroucí Život, pocítil jen zřídka.

Docela jistě mu někdo dá napít elixíru života a uhasí mučivou touhu, která ho žene z místa na místo, na chvíli ho ukojí a zpije, až se rozesměje křišťálovým hvězdným smíchem a vykoupá se v ustupujícím příboji soumraku a jako nahý chlapec v proudu bude objímat vlny a bít do nich a oplácet jim divoká stisknutí někdy se smíchem, někdy s bolestným zajíknutím.

Vstal a protáhl se. V údolí ležela mlha jako stádo ovcí v ohradě; na oblohu vykročil Orion a směrem k západu dováděli Blíženci. Zachvěl se, překlopýtal po pěšině a prošel sad mezi stromy jako mezi starými známými.

Vstoupil na dvůr. Bylo tam bezedné, zoufalé bláto. Ošklivily se mu vlastní nohy, studené, ztuhlé, těžké.

Okno v domě nebylo zastřeno a svítilo jako žlutý měsíc; viselo přes ně jen několik velkých břečťanových listů a proutek zimolezu. Kolem krbu se hemžilo plno lidí. Mezi hospodářskými staveními tajemně zářilo ještě jedno světlo. V kravíně někdo mluvil, kráva se netrpělivě vrtěla a do dížky bubnovalo mléko.

V šeré předsíňce zaváhal, pak vešel bez klepání. Proti němu stála dívka, právě vycházela z komory. Zarazila se a chvíli na sebe hleděli přes celou místnost. Přistoupili k sobě; vzal ji za ruku a na okamžik se takřka pohroužil do jejích velkých hnědých očí. Pak ji pustil, pohlédl stranou a řekl něco na pozdrav. Nepolíbil ji. Uvědomil si to, až když promluvila;

„Kdy jsi přijel?“

Skláněla se nad stolem, krájela chleba s máslem. Co to jen je v tom skloněném poddajném postoji, v té tmavé hlavičce s černými kadeřemi, zahalujícími tvář, před čím se zalekl a ucouvl a uzavřel svou duši, dosud otevřenou do noci jako nějaká příliš odvážná květina? Snad ho odradila právě svou poddajností, přesunující všechnu odpovědnost na něho; ucouvl před tím břemenem.

Její bratři se už vrátili z šachty. Byli to urostlí chasníci, jednomu bylo dvacet, druhému jednadvacet. Uhelný prach na obličeji byl jako maska, která je činila záhadnými, zakrývala srdečnost pozdravů, dělala z nich cizince. Viděl jen, jak se jim v očích blýskl úsměv a vzápětí potuchl a odvrátili se od něho. Před otevřenou troubou u velkého hnědého hrnce s dušeným masem klečela matka. Ani se nezvedla, jen mu podala ruku a řekla: „Vítám tě, Cyrile!“ Velké tmavé oči chvíli váhaly a pak zatěkaly jinam. Dále míchala lžicí v hrnci.

Vzedmulo se v něm zklamání, jako když se najednou vzedme voda na boku lodi. Znovu v něm procitla bezútěšnost a zas ho zastudilo mokré bláto, kterým se sem probrodil.

Ještě před několika měsíci ho tady upřímně, vřele vítávali, sotva vstoupil, i když k nim chodil třeba každý den. Před třemi lety jejich život splýval v jediném plameni a celé večery plápolal nádherným veselím a dováděním. Znali se od prchavých citů až po ty nejhlubší. Ted’ se k nim po delší době vrací, a oni před ním couvají, odvracejí se. Hluboce roztrpčen se posadil na pohovku pod oknem. Jako šiška předtím otevřená a plná nahých semínek, tak se v něm sevřelo srdce.

Vyptávali se ho na jih. Lační prý po novinkách v téhle zastrčené díře.

„Je to požitek slyšet nějaké novinky ze světa,“ řekla matka.

Novinky! Usmíval se a vykládal a trhal pro ně lístky ze svého stromu: lístky nenuceného povídání. Hořce se usmíval, jak zvolna, skoro mechanicky ze sebe sypal novinky. A přitom věděl – ta ironie –, že mu o jeho „reportáže“ nestojí. Zajímají je bázlivá poupata jeho nadějí a neznámé plody jeho zkušeností chutnající slzami a dozrálé na slunci radosti. Ale oni ho žádají o novinky a z jakési lstivé zvrácenosti jim tedy dává, oč prosí, a ne to, co opravdu chtějí a co jim sám touží z celého srdce dát.

Ponenáhlu se vypovídal z toho, co pokládal za nevyčerpatelné. Muriel přitom pobíhala sem tam, prostírala na stůl a poslouchala, jen občas mu pohlédla přes pustou zahradu jeho řečí do oken. Ale on se v srdci zatvrdil a odvrátil od ní hlavu. Chlapci se do pasu vysvlékli, klekli si na kobereček a myli se ve velkém cínovém umyvadle; matka jim houbou omývala a utírala záda. Pak vstali a utírali se, oheň z krbu svítil a růžověl na jejich pěkném trupu, silné paže se jim vzdouvaly a klesaly životem. Zřejmě si libovali, jak je oheň hřeje. Mladší Benjamin nastavil teplu hruď, hlavu zvrátil dozadu a v rozkošnickém úsměvu vycenil zuby. Mersham je pozoroval, jako před tím pozoroval čejky a západ slunce.

Pak zasedli k večeři a párou z jídla se celá kuchyň zamžila. Po chvíli se vrátil otec s nejstarším synem z chlíva a všichni se sesedli kolem stolu. Rozhovor vázl; Mersham si zažertoval, otec se vyptával na politiku. Ostrý pocit nesouladu ještě zesílil. Nadmíru citlivý Mersham na to hned reagoval. Byl obzvlášť pozorný k spolustolovníkům a vybraně jedl. Vyjadřoval se přehnaně správnou angličtinou s jižní výslovností, velmi odlišnou od neotesané místní mluvy. Od jejich prostého venkovského chování se odrážel uhlazeností. Zarazili se a zrozpačitěli, tápavě hledali slova. Hoši hltali oběd, házeli do sebe jídlo, jako se hází štěrk. Nejstarší syn neomaleně šmátral tlapou po chlebu s máslem na míse. Mersham zavíral oči. Vedl vybraný společenský hovor, ale v tomhle ovzduší to nikdo neocenil. Bylo mu to jasné, aniž si to přesně formuloval, věděl, že přitom, jak je měl dříve rád, si je neodvolatelně odcizuje. Ta ironická situace mu hověla, bystřila a zjemňovala jeho vtip. Muriel ho zpytovala a nejasně ho chápala.

Klonila hlavu nad talíř a málo jedla. Občas k němu zdvihla oči, pohrávala si s nožem – u nich v rodině měli všichni ošklivé ruce – a položila mu nějakou lichou otázku. Pokaždé jí odpověděl, ale jejího vážného pohledu si nevšímal, neproniknutelně obrněn lehkou ironií. Jen zábleskem podráždění při odpovědi přiznával její moc. Honem zas skryla tvář.

U stolu se nezdrželi, jako za starých časů. Mužští se zvedli a s povzdechem: „Tak jo!“ šli po své práci. Jeden chlapec se natáhl na pohovku, že si zdřímne. Druhý si zapálil cigaretu a s rukama na kolenou mžoural do ohně. Oba chodili doma bez kabátu a jejich košile a silná holá šíje ještě víc toho cizího člověka dráždily, jak zdůrazňovaly jeho cizotu. Mužští s dupotem chodili dovnitř ke kotli a zase ven. V kuchyni se to ani netrhlo a táhlo tam, jak nosili vařící vodu. Bylo tu jako venku. Mersham se ve svém koutku krčil a dělal, že čte Daily News. Nevšímali si ho, jako by byl nějaká sova v chlívě.

„Jdi do salonu, Cyrile. Proč nejdeš? Je tam útulněji.“

Muriel ho pobízela, nabádala, málem plísnila. Ostře si uvědomovala, jak je nesvůj, jak nezapadá do tohoto prostředí. Beze slova se zdvihl a poslechl ji.

Salon byl podlouhlý nízký pokoj, červeně zařízený. Z trámu visela kytice jmelí a cesmína se spoustou bobulek nad obrázky – nad drobnými akvarely, které se mu protivily, protože je namaloval v době dospívání, a nic se člověku tak neprotiví jako vlastní bytost, kterou už přerostl. Svezl se do čalouněného křesla, zvaného Hraběnka, a myslil na to, kolikrát ho tento pokoj viděl změněného. Tam u krbu kdysi mlátili úrodu svých mladických zkušeností a ponenáhlu pálili plevy sentimentality a falešného romantismu, zakrývající vlastní zrno života. Jak nekonečně vzdálená mu teď připadala Jana Eyrová a George Eliotová. To byl začátek. S úsměvem sledoval tu křivku dál, zakresloval na ni Carlyla a Ruskina, Schopenhauera a Darwina a Huxleyho, Omara Chajjáma, Rusy, Ibsena a Balzaca; dále Guy de Maupassanta a Paní Bovaryovou. Uprostřed Paní Bovaryové se rozešli. Potom už přišel jen Nietzsche a William James. Nevedli si špatně, pomyslil si, tenkrát v těch dobách, kterými teď trochu pohrdá pro tu strašnou horlivost a pozdější smrtelnou, neutuchající vážnost. Kdyby tak přišla a popovídala si s ním o starých časech. Přešel na druhou stranu krbu a uvelebil se do žíněného křesla, které ho vzadu píchalo do hlavy. Rozhlédl se a nacpal za sebe měkké zelené polštáře, věčně klouzající dolu.

Bylo týden po Vánocích. Tu cesmínu a jmelí schovávali asi kvůli němu. Jeho dvě fotografie stály dosud na čestném místě na krbu, ale mezi nimi byl někdo cizí. Kdo to asi je; vypadá hezky; ale vedle jeho oslnivých, oduševnělých fotografií vypadá trochu šaškovsky. Upřímně se zasmál své domýšlivosti. A tu si vzpomněl, že na den Zvěstování odchází Muriel a její rodina ze statku. Na rozloučenou si připomínal zašlé časy, kdy tak bouřlivě dováděli a laškovali, tančili a hráli bujné šarády a všelijaké bláznivé hry. To byly časy, říkal si v duchu, časy neuvědomělé, úchvatné zábavy, a sám u sebe se nad tím poznatkem usmíval, a vtom vešla.

Váhavě vkročila dovnitř. Když viděla, jak si tu nedbale hoví jako zastara, tiše zavřela dveře. Chvíli tu seděla s lokty na kolenou, bradu v dlaních, cucala si malíček, mlaskavě ho zas vyndávala z úst a hleděla přitom do ohně. Čekala na něho, a přitom věděla, že sám nezačne. Chtěla se do něho takřka vžít. Chtěla se po tolika měsících o něm ujistit. Netroufala si přímo na něho pohledět. Jako všecky dumavé, od přírody vážné duše, vzdávala se nerozvážně, a když ji odmítali a s pohrdáním odmršťovali, byla bezbranná.

„Proč jsi mi nedal vědět, že přijdeš?“ zeptala se nakonec.

„Chtěl jsem, aby to tu bylo o svačině i večer jako zastara.“

„To jo!“ odpověděla beznadějně hořce. Byla strašná pesimistka. Lidé s ní zacházeli surově a podle zrazovali její nejtajnější city.

Zasmál se a mile na ni pohlédl.

„To nic, měl jsem na to myslet, to jsem mohl vědět, co mě čeká. Je to moje chyba.“

„Ba ne,“ odpověděla stejně hořce, „tvoje chyba to není, ale naše. Přivedeš nás k jisté úrovni, a když potom odejdeš, všecko zas zapomenem a tebe přijmem, jako bychom tě nikdy neznali.“

„To nevadí,“ odbyl ji. „Ať je to jak chce! Jak ty se máš?“

Podívala se mu přímo do očí. Byla moc hezká, pevně stavěná, se sytými barvami. Díval se jí s úsměvem do velkých hnědých vážných očí.

„Já se mám dobře,“ odpověděla s rozpačitou ironií, „Jak se máš ty?“

„Já? Sama mi pověz. Co si o mně myslíš?“

„Co si myslím?“ Nervózně se zasmála a zavrtěla hlavou. „Nevím. No – vypadáš dobře – jako pán.“

„Á – a tebe to mrzí?“

„Ne – Ne, nemrzí! Ne! Jenomže jsi jiný, víš.“

„Jaká škoda. Už nikdy nebudu tak prima jako v jednadvaceti, viď!“ Pohlédl na svou fotografii na krbu a škádlivě se usmál.

„Ne – jsi jiný – ne že bys už nebyl prima, ale jsi jiný. Pořád si myslím, že jsi ještě takový.“

Také pohlédla na fotografii, kterou někdo nazval portrét nafoukaného intelektuála, a ve skutečnosti to byl portrét vnímavého, bystrého, zjemnělého chlapce. A model toho portrétu tu ležel a usmíval se na ni. Pak se rozkošnicky protáhl, jako kočka rozložená v lenošce.

„A tohle je konec všeho –!“

Pohlédla na něho, zděšeně, lítostivě.

„Myslím tohohle období,“ dodal a pohledem zatěkal po pokoji a jeho zařízení. „Myslím konec Crossleigh Banku a téhle části našeho života.“

„To jo!“ svěsila hlavu a z hloubi svého smutku a lítosti vzdychla. Zasmál se.

„Copak nejsi ráda?“ zeptal se.

Pohlédla na něho zděšena, pohoršena.

„Sbohem je krásné slovo,“ vykládal. „Znamená pro tebe změnu, a změnu ty potřebuješ víc než kdo jiný.“ Vyslechla ho a hned se zatvářila jinak.

„To je pravda,“ řekla. „To potřebuju.“

„Řekni si tedy ‚To je báječné! Brzy dám sbohem nejbolestnějšímu období svého života.‘ Jestli bude opravdu nejbolestnější, záleží na tobě, a nedej se v budoucnu tolik zraňovat. Tak vidíš. ‚Člověk je pánem svého osudu,‘ atakdále.“

Uvažovala o jeho logice a pousmála se na něho prosebně, toužebně.

„No tak,“ řekl vleže a vlídně se usmíval. „Není to tak? – a nejsi ráda?“

„Jsem ráda!“ přikývla. „Jsem moc ráda.“

Žertovně na ni zamrkal a měkce se jí zeptal:

„Tak co vlastně chceš?“

„Ano,“ odpověděla trochu zajíkavě. „Co vlastně chci?“ Pohlédla na něj se smělou vyzývavostí, až ho to bodlo.

„No ne,“ řekl vyhýbavě. „I na to se mne ptáš?“

Zakryla si oči a pokorně se omlouvala.

„Už dávno jsem se tě přec na nic neptala.“

„Ano, to mě ani nenapadlo. Koho jsi se ptala mezitím?“

„Koho jsem se ptala?“ – zdvihla obočí a posměšně se ušklíbla.

„Nikoho, to se ví!“ řekl s úsměvem. „Svět dává otázky tobě, ty dáváš otázky mně a já jdu k nějakému temnému orákulu, je to tak?“

Zasmála se s ním.

„Ne!“ řekl najednou vážně. „Co kdybys mi musila odpovědět na nějakou důležitou otázku – na co sám nikdy nepřijdu?“

Líně si hověl v lenošcc a zas už se usmíval.

S prstem na ústech se na něho napjatě zadívala, vlasy jako jemné listoví jí volně vroubily obličej, v temných očích jí strašila pochybnost. V očích se mu mihly jakési rozpaky.

„Rozhodně něco pro mě máš,“ řekl.

Hleděla na něho temnýma upřenýma očima. Zkoumavě se na ni zadíval. Pak jako by ucouvl a panenky se mu rozšířily, jak usilovně přemýšlel.

„Život musí člověk žít, jinak není k ničemu – a sám ho žít nemůže,“ řekl. „Potřebuješ křemen a ocílku, abys vykřesala jiskru. Co kdybys mi byla křemenem, bílým křemenem, a vykřesala ze mne rudý oheň?“

„Jak to myslíš?“ zeptala se zajíkavě.

Jako vždycky myslil nahlas: „Myšlení, to není život. To je jen praní, česání, čechrání a tkaní rouna, které dal rok života. Myslím, že už jsme své přadeno učesali a utkali skoro celé. Musíme začít znovu – ty a já – spolu žít, víš? Nejenom spolu dumat a básnit – víš?“

Pořád na něho upřeně hleděla.

„Ano,“ šeptla ponoukavě.

„Víš – vrátil jsem se k tobě – k tobě –“ Čekal, co řekne.

„Ale já nerozumím,“ řekla chraplavě.

Pohlédl na ni s tak nepokrytou výbojností, že jí všechnu nejistotu zaplašil.

„Nesmysl!“ řekl mírně.

„Jenže –“ odvrátila se na židli od něho – „jenže ne dost jasně.“

Zamračil se:

„Už bys opravdu mohla rozumět algebře řeči. To ti to mám spočítat na prstech, číslo po číslu, holý výpočet?“

„Ne – ne!“ ospravedlňovala se; „ale jak mám rozumět – té změně u tebe? Říkával jsi – že to nejde. – Pravý opak.“

Zvedl hlavu, jako by pátral po tom, jak to myslí.

„No ano, změnil jsem se. Zapomínám. Asi jsem se změnil. Jsem starší – je mi šestadvacet. Děsívalo mě pomyšlení, že bych tě měl políbit.“ Usmál se vesele a měkce dodal: „Teď už mě neděsí.“

Hluboce se zarděla a skryla před ním tvář.

„Ne že bych teď věděl líp než tehdy,“ mluvil zvolna dál se surovou otevřeností, „co je láska – jak víš – ale myslím si – jsi krásná – a tak dobře se známe – nikoho jiného tak neznáme, viď! A tak…“

Zmlkl a seděli v napjatém tichu a poslouchali hluk zvenčí, nějaký pes zuřivě štěkal. Slyšeli, jak ho někdo konejší. Cyril Mersham poslouchal. Slyšel zaklapnutí závory u stodoly a cinknutí zvonku, jak zavadilo kolo o zeď.

„Kdo je to?“ zeptal se nic netuše.

Pohlédla na něj a provinilým, úpěnlivým pohledem se přiznala. Okamžitě pochopil.

„Panebože! On?“ Pohlédl na fotografii na krbu. Jako vždycky zoufale přikývla a zas už si cucala prst. Mershamovi to chvilku trvalo, než se přizpůsobil nové situaci.

„Tak tedy on je na mém místě! Proč jsi mi to neřekla?“

„Copak jsem mohla? – není na tvém místě. A vůbec – ty jsi žádné místo zaujmout nechtěl.“ Ukryla si obličej.

„Nechtěl, to je pravda,“ protahoval slova a hluboce se zamyslil. „Je to jen a jen moje chyba.“ Pak se rozmarně usmál: „Ale mé staré rukavice sis tam v té židli schovávala.“

„To ano, to ano!“ zase se ospravedlňovala nevýslovně hořce, „až jsi mě o ně požádal. Řekl jsi mi – abych si našla jiného – a já jsem tě poslechla – jako obyčejně.“

„To že jsem ti řekl? – to že jsem ti řekl? Asi jo. Jsem asi blázen. A máš ho ráda?“

Hlučně se zasmála, posměšně, hořce.

„Je moc hodný – a má mě moc rád.“

„Samo sebou!“ řekl Mersham a zasmál se ironicky. „Jak je s tebou daleko?“

Byla uražena a neodpovídala. Teď zbývá jen zjistit, jak jí na tom vetřelci záleží. Prstýnek na ruce nemá, jak si všiml – ale možná, že si ho kvůli němu sundala. Úporně rozvažoval, jak se k tomu postavit. S mnoha ženami to zkoušel zamilovat se, ale vždycky se zklamal. Zůstal tedy ctnostný a čekal. Teď už čekat nechce. S žádnou ženou si nebude tak rozumět jako s Muriel, kterou si s takovým zanícením vychovával v ženu, zatímco se sám probíjel k svobodomyslnému mužství. Vdechovali stejné myšlenkové ovzduší, vystavovali se stejným bouřím pochyb a zklamání, spolu se povznášeli v době čisté poezie. Tak spolu rostli; duchovně, či spíš duševně, jak raději říkal, už byli svoji; a teď si najednou všímá, jak se Muriel doma činí.

Otevřely se venkovní dveře a do kuchyně vstoupil nějaký muž a srdečně, nenuceně se se všemi pozdravil. Měl hrdelní, pronikavý hlas jako nějaký tenor a bylo ho zřetelně slyšet přes mužské hlaholení. Mluvil správně a plynně. Chlapci se vyptávali na „brázdičku“ a na elektrickou těžbu a on jim odborně odpovídal; Mersham z toho usoudil, že je důlní elektrotechnik. Chvíli jen tak povídali, ale z jejich tónu bylo znát, že myslí na něco jiného. Až Benjamin sám přerušil ty okolky a s okatým posměškem řekl:

„Jestli hledáš, Tome, Muriel, je v saloně.“

„Ano? Viděl jsem tam světlo; hned jsem si myslel, že tam bude.“ Tvářil se lhostejně, jako by ho takhle zdržovali při každé návštěvě. A trochu nedočkavě a s vlastnickým zájmem se zeptal: „Co dělá?“

„Baví se. Přijel z Londýna Cyril Mersham.“

„Cože! – on je tady?“

Mersham poslouchal a usmíval se. Muriel si všimla, jak zvedl víčka. Vysoko vztyčila vlajku vzdoru a ve své zamilovanosti ji užuž spouštěla. Teď zas vlajka směle zavlála. Muriel vstala a šla ke dveřím.

„Vítám tě!“ pozdravila neznámého zpěvavě, jak to dívky dělají, když jim přijde milý.

„Máš tu prý hosta,“ odpověděl.

„Ano. Pojď, pojď dál!“

Mluvila měkce, mazlivě.

Byl to hezký člověk, urostlý, trochu menší než Mersham. Cyril se líně zvedl, napřáhl ruku a podivně se do jeho krásných, dobráckých modrých očí usmál.

„Cyril – pan Vickers.“

Tom Vickers smáčkl Mershamovi ruku a upřený, usměvavý pohled mu oplatil vřelou srdečností a v rozpacích sklonil hlavu.

„Posaďte se sem,“ ukázal Mersham malátně na lenošku.

„Ne, ne, děkuju, tam ne. Mně stačí tohle, děkuju.“ Tom Vickers vzal židli a postavil ji před krb. Mersham ho svou přímostí a zdvořilostí neurčitě okouzlil.

„Jestli neruším,“ dodal a posadil se.“

„Ale vůbec ne!“ řekla Muriel tak měkounce a láskyplně – tak shovívavě, jak jen mluví žena, ochotná obětovat všechno lásce.

„Kdepak!“ dodal Mersham lenivě. „Máme s Muriel vždycky jen veřejné besedy. Viď, Muriel? Zrovna rozebíráme spřízněnost, to odvěké téma. Dělejte nám posluchače. My dva jsme ve všem všudy zajedno. Odjakživa. Je to její vina. Taky s vámi jedná tak špatně?“

Ten druhý se celý poplašil. Vytušil z toho všeho, že ho Mersham pokládá za nynějšího Murielina milence, a sebe za odloženého. Usmál se uklidněn.

„Jak to – špatně?“ zeptal se.

„Že s vámi ve všem souhlasí.“

„Ani bych neřekl,“ odpověděl Vickers a vřele se na ni pousmál.

„Vždyť se nikdy nehádáme!“ vyčítala mu týmž hlubokým shovívavým hlasem.

„Aha,“ řekl Mersham malátně, ale přitom nepřestal špičkovat. „Tak vy souhlasíte se vším, co ona řekne. Hrome, to je zajímavé!“

Muriel to pochopila a rozpustile se na něho usmála.

„Tak nějak,“ odpověděl druhý, také shovívavě, jak se sluší na zdravého muže, když mluví s někým, kdo se před ním rozvaluje v lenošce a líně ze sebe souká duchaplné jalovosti. Mersham si všiml, jaké má pěkné údy, tuhá velká stehna a silná zápěstí. Zařadil svého soka mezi muže krásně zdravě živočišné, ne hloupé a dětsky prostoduché, kteří ovládají sečítání, ale rovnice už ne. Rysy, pohyby, nenucené způsoby má opravdu půvabné. „Ale,“ řekl si v duchu Mersham, „být slepý, nešťastný nebo utrmácený, nestál bych o něho. Je takový, že za pár let, jak říká George Moore, se jeho ženě protiví i to, jak chodí po světnici. Dovedu si ho představit jako výborného otce s kupou dětí. Ale když nedostane domáckou ženu –“

Muriel na něho promluvila.

„Přijel jsi na kole?“ zeptala se ho tím protivně důvěrným tónem, jakým mluví milenci, takovým, že je neslušné, aby ho poslouchal někdo třetí.

„Ano – bylo už pozdě,“ odpověděl stejně mazlivě. Bylo jedno, co říkají, hlavní bylo mazlení.

„Nebylo moc bláta?“

„To bylo – ale ne víc než včera.“

Mersham se natáhl v lenošce, oči přivřené, a krásné bílé ruce mu visely přes opěradlo jako bělostní hranostajové s větve. Byl zvědav, jak dlouho to Muriel vydrží takhle se se svým miláčkem mazlit. Brzy začala mluvit nepřímo pro Mershama. Mluvili o Tomově bytné.

„Moc se ti nelíbí, co?“ významně se zasmála, proti stínu jeho nezájmu o jiné tím jasněji zářila jeho láska k ní.

„Že ji miluju, to se nedá říct.“

„Jak to, že vždycky po šesti měsících se s každou bytnou nepohodneš? S tebou je asi těžký život.“

„To bych ani neřekl. Ale jsou všecky stejné; zpočátku samý med, a za nějaký čas suché kůrky.“

Mluvil vážně, jako když pronáší obecně platnou pravdu. Mersham občas zamžikal. Muriel se k němu obrátila. „Panu Vickersovi se v podnájmu nelíbí,“ řekla. Mersham pochopil, že proto se s ní chce Vickers oženit; a pochopil také, že jako se tomuto nápadníkovi vždycky omrzely bytné, tak se jednou on a jeho žena omrzí jeden druhému. Pohledem to naznačil Muriel a rozkládal zvolna:

„Vážně? Podnájem přece je výborná věc. Dobrý nájemník je vždycky pánem situace a prosadí svou. Má se jako v ráji.“

„Ani bych neřek!“ zasmál se Vickers.

„Je to tak,“ rozkládal Mersham toporně, s žertovnou ironií. „To asi nejste dobrý nájemník. Stačí, když držíte s bytnou – hlavně proti jejímu muži – a ona vám snese modré s nebe.“

„Tak vida!“ zasmála se Muriel na Mershama. „Ale když on Tom s ženskými nedrží, a s vdanými už teprve ne.“

„To tedy ne!“ horlivě potvrdil Tom, „– je to nebezpečné.“

„Přenecháte to manželovi,“ řekl Mersham.

„Taky že jo! Nechci, aby za mnou chodily se svými starostmi. Neměl bych od nich pokoj.“

„To je moudré. Chudák žena! Vy tedy budete až do omrzení držet jen se svou ženou a s žádnou jinou?“

„Právě. Tak to má být, ne?“

„Jistěže. Vaše žena bude něco extra. Jako doma vařené pivo, a to budete pít ad infinitum! Tak to má být!“

„Není nad to,“ zasmál se Tom.

„Změna neškodí,“ řekl Mersham. „Já jsem pro ženu jako šálek čaje.“

Muriel se tomu pošetilému cynismu zachechtala a zamračila se na něho, aby nechal té hry s bombami.

„Pokaždé čerstvý šálek, čaje se ženy nikdy nenabaží. Muriel, ty budeš mít časy. Jako když si po večeři s hodným manželem pořádně zdřímneš.“

„Rozkošné!“ ušklíbla se Muriel.

„Když dostane hodného muže, co chce víc?“ mluvil Tom stále ještě škádlivě, ale přitom zvážněl a měl zlost.

„Nějakého podnájemníka – pro změnu.“

„Proč se ženám tak líbíš?“ přerušila ho Muriel.

Mersham k ní klidně zdvihl hlavu a usmál se jí do očí. Opravdu nevěděla, na čem je. Čím to je, že jeho miska na vahách tak prudce klesá. Musil jí odpovědět, jako vždy, vážně a poctivě: „Protože je dovedu přesvědčit, že černá je zelená nebo nachová – a taky že je.“

Znovu k němu vzplanula obdivem a on se upřímně zasmál: „Chceš, abych byl domýšlivý, Miel – abych poskvrnil svou panickou skromnost.“

Muriel na něho pohlédla měkce, s porozuměním a tlumeně se zasmála. Tom se zařehtal při zmínce o Mershamově panické skromnosti. Muriel se podrážděně zamračila a odvrátila se od svého milého a hleděla do ohně.

Bezděky dovedl Mersham situaci k žádoucímu vyvrcholení. Na Murielinu náklonnost k němu nemůže Vickers, to věděl, nějak vážně zapůsobit. Lhostejně se odvrátil.

Chvíli ještě povídali, a najednou dostal nápad:

„Vickersi, zazpívejte nám něco. Zpíváte přece, že jo?“

„No – nestojí to za řeč,“ odpověděl druhý skromně. Bylo mu divné, co to Mershama tak najednou napadlo. Pohlédl na Muriel.

„Tak dobře,“ odpověděla mu shovívavě, jako by byl dítě. „Ale –“ obrátila se k Mershamovi, „vážně chceš?“

„Ano, vážně. Zahraj nějakou starou píseň. Hraješ už líp?“

Spustila „Čest a válka.“

„Ne, to ne!“ zvolal Mersham. „Nějakou klidnou, ‚Sois triste et sois belle‘.“ Jemně, svůdně se na ni usmál. „Zkus ,Du bist wie eine Blume‘ nebo ‚Pur dicesti‘.“

Vickers zpíval dobře, ale bez fantazie. Ale byly to staré písně, které Mersham naučil Muriel před lety, a ona hrála a v srdci na něj vzpomínala. Na konci první písně se ohlédla a on hleděl na ni a v poezii dávných dob se zas shledali.

„Narcisy,“ řekl měkce, oči plné vzpomínek.

Rozevřela oči v odpověď a zachvěla se dojetím. Seděli tenkrát na pokraji návrší, plané narcisy tam čněly k obloze, a on ji učil verš po verši píseň ,Du bist wie eine Blume‘. Hlas neměl, ale přesný sluch.

Bylo už k desáté. Hoši prošli pokojem do ložnice. Všechno v domě spalo, jenom otec seděl sám v kuchyni a četl Chobotnici. Přišli se tam navečeřet.

Mersham se vzchopil a rozpovídal. Muriel ho inspirovala, odjakživa, a teď ho přivedla na řeč o umění a o filozofii – o abstraktních věcech, které měla ráda, o kterých jí vždycky jen on povídal a o kterých, jak si myslila, uměl mluvit tak krásně. Užíval neobvyklých obratů, sám sobě umíněně odporoval, a pak zasněně a nedbale prohodil něco smutného a náladového, že i muži se k němu šetrně a shovívavě skláněli.

„Život,“ řekl, odjakživa to Muriel tak či onak dokazoval, „život je krásný, když tě stravuje. Když se tebou řítí a ničí tě, je nádherný. Nejlépe je hořet jako hárající oheň a celý při tom řeřavět. Když hoříš pomalým ohněm a šetříš palivo, život nestojí za to.“

„Ty bys chtěl život krátký a bujný,“ řekl otec.

„Nemusí být ani krátký, ani bujný. K životnímu ohni patří taky žal – i utrpení – to je, jak se říká, základ plamene radosti. Ne! S životem jsme na tom jako ten člověk, co tak úzkostlivě šetřil na stáří, že umřel ve třiceti z podvýživy.“

„To se nám asi nestane,“ zasmál se Tom.

„No, nevím. Nejsilněji žijeme ve styku s lidmi – a toho se my ubozí zbabělci nejvíc bojíme, dovolit někomu, aby se dotýkal naší duše; vždyť ti hloupí packalové ji obyčejně berou do špinavých pracek.“

Muriel na něj pohlížela tmavýma očima s vděčným porozuměním. Od svých bratrů také vystála dost surovostí. Ale sama si o ně hloupě říkala.

„A nejbělejší oheň života člověka omývá,“ dodal Mersham, „– když si vezme ženu, kterou miluje – kterou chápe.“

Mersham snad ani nevěděl, co dělá, ale celou svou řečí jako by Muriel sítí táhl z vody jako rusalku a kladl si ji do náruče, aby dýchala jeho průzračné, vzácné ovzduší. Hleděla na něho, přesvědčena o jeho ryzí opravdovosti, a myslila si, že už proto není schopen žádné špatnosti.

Tom si myslel něco docela jiného. Ať už si o něm myslel to či ono, vyjádřil by to asi takto: „Mluvit umí, a taky toho napovídá – ale je to pro kočku!“

Vickers byl totiž staromódní, nevýmluvný milenec, o jakém se tvrdí, že ženě přináší krátkou radost a dlouhé zklamání. Mersham se neměl k odchodu a tak si nakonec řekl, že musí jít sám. Muriel ho na rozloučenou nepolíbila, ani ho nevyprovodila ke kolu. Měl zlost, ale víc na dívku než na toho mladíka. Měl pocit, že se Muriel zesměšňuje a že se před tím cizím člověkem vytahuje. Jemu je Mersham cizí, a jak on tomu rozumí, cizí je také Muriel. Oba mladíci vyšli společně ven, po cihlami dlážděné cestě zamířili ke stodole. Mersham rozmarně žertoval: „Neměl bych mít tak choulostivé nohy. Když šlápnu do měkkého, hned se mi roztřesou, jako když dívka zavadí o ropuchu. Slyšíte tu starou chuděru – jako by měla černý kašel.“

„Když kráva takhle vyvádí, to nekašle,“ řekl Vickers.

„To jen tak dělá, aby dostala sirup? Nedivte se jí. Beztak má omrzlé nohy. Mají snad ty nešťastnice taky omrzliny?“

Vickers se zasmál a řekl si, že musí toho mladíka vzít pod ochranu. „Pozor,“ řekl, když vešli do stodoly, kde bylo úplně tma. „Pozor na člo, tady je trám.“ Položil ruku na trám a druhou šmátral po Mershamovi. „Děkuju,“ řekl Mersham vděčně. I v naprosté tmě věděl na milimetr, kde ten trám je, ale dal se od Vickerse převést pod ním. Dělalo mu dobře, že ho Tom ochraňuje.

Vickers opatrně škrtl sirkou, a jak se sklonil nad rudé jádro světla, všecek se ozářil, až vypadal uprostřed čiré tmy ve stodole jako nějaká krásná svítilna. Chvíli se nakláněl nad lampou u kola, jak zarovnával a upravoval knot, a krásná ruměná tvář, soustřeďující na sobě všecko světlo, mu úžasně zářila. Bylo mu vidět chmýří na tváři, tam kde se neholil, a plné rty zastíněné knírkem a husté obočí mezi očima.

„Je vlastně moc krásný,“ řekl si Mersham. „Muriel je hloupá, že ho chce nechat.“

Tom zaklapl lampu a sirku pečlivě zašlápl botou. Pak sundal s kola pumpičku, a v temnu skrčený na bobku, pumpoval pneumatiku. Rázné, pravidelné, vytrvalé cvakání pumpy, lehká vyrovnanost a ladná pružnost, s níž se mladík přizpůsoboval pohybům, se Mershamovi líbily.

„S tímhle člověkem by si báječně užila,“ řekl si v duchu, „a přece chce radši mě, protože já to s ní umím tak, že se rozesmutní a zamyslí.“

Mladíkovi však řekl:

„Láska to není nějaké spříznění duší. Pro vás, například, jsou ženy jako jablka na stromě. Můžete si utrhnout to, které máte na dosah. Ty nejkrásnější máte přímo nad hlavou, ale ty vám za to nestojí. Natáhnete se, třeba si i ohnete větev a nějaké dobré vezmete do prstů. Ale větev se vymrští, a vy jste z toho celý pryč, a říkáte, že vám pukne srdce. A zatím máte ve výši hrudi spoustu zrovna tak dobrých jablek.“

Vickers se usmál a pomyslil si, že něco na tom je – obecně; ale nic pro něj.

Vyšli ze stodoly k vratům do dvora. Díval se, jak se mladík vyhoupl do sedla, zavolal „Dobrou noc“ a zmizel.

„Sic transit,“[3] zabručel – to myslil Toma Vickerse a celou tu krásnou bujarost, nevědomou jako květ.

Zvolna se Mersham vracel dovnitř. Muriel sklízela věci od večeře a zase prostírala chlapcům na snídani. Ale zcela nepokrytě čekala na něho, jako by ho vyhlížela ve dveřích. Vzhlédla k němu a on k ní bezděky zvedl tvář, jako by ji chtěl políbit. Usmáli se na sebe a ona zas šukala dál.

Otec se zvedl, ve své hřmotnosti se protáhl a zívl. Mersham si oblékl svrchník.

„Půjdeš kousek se mnou?“ řekl. Odpověděla pohledem. Otec, statný, zamlklý, stál na rohoži před krbem. Jeho ospalá, rozpačitá nelibost s nimi hnula tak málo, jako kdyby se do nich opřel lehký větřík. Když si nasazovala klobouk, usmála se vesele na milého jako dítě.

Venku pod hvězdami byla hustá tma. Hekal a nadával jako špaček, jak se brodil po kotníky v blátě. „Pojď za mnou. Tudy,“ poručila mu šťastná, že ho má na starosti.

„Podej mi ruku,“ řekl a ruku v ruce šli přes hrbolatá místa. Pole se táhla doširoka a k nádherným hvězdám stoupala noc. Les se černal a mokval. Dopředu nakloněni kradmo našlapovali a s rozkošným pocitem dobrodružství se pevně drželi za ruce. Když se na chvíli zastavili a zdvihli hlavu, nevyznali se ve hvězdách, roztroušených mezi vrcholky stromů, až když našel přímo nad hlavou trojici drahokamů Orionu.

Všude bylo tak podivně, jako by všechny věci oživly a hrály si ve tmě, jako v pohádkách: stromy, četné hvězdy, temné prostory a tajemné vody dole, to všechno splývalo v jakési nádherné hře.

Vyšli z lesa na holou stráň. S plotu u lesa mu skočila do náruče a on ji políbil; tlumeně se spolu zasmáli. Pustili se přes nepěstěné louky, kudy nevedla žádná pěšina.

„Proč ho nemáš ráda?“ zeptal se rozmarně.

„A to se ptáš?“ řekla prostě.

„Ano. Je o moc hodnější než já.“

Rozesmála se na celé kolo.

„Vážně. Poslyš! Je jako léto, snědý, plný tepla. Představ si, jak skvělý, vášnivý by byl –“

„Proč o něm mluvíš?“ zeptala se.

„Chci, abys věděla, co ztrácíš – a pochopíš to, jen když to uslyšíš ode mne. Je to dobrá partie, já sám bych dal přednost jemu.“

„Vážně?“ zasmála se. „Ale tomu ty nerozumíš,“ řekla tiše a nejistě.

„Asi ne. Je to asi láska; láska, jak ty ji vidíš, a ta je nad mé síly. Já se nikdy slepě nezamiluju, viď!“

„Začínám tomu věřit,“ řekla ne příliš smutně. „Slepě nikdy nic neuděláš.“

„Hlas lásky!“ zasmál se a dodal: „Ba ne, když rozebereš květiny na kousky a zjistíš, jak se opylují a kde mají vaječník, neupadneš nad nimi do slepého vytržení. Ale budou ti dražší; budou ti blízké jako důvěrné přítelkyně, a ne jako báječné omamné víly.“

„To jo!“ přisvědčila a zamyslila se nad tím, celá šťastná, že mu rozumí. „A pak?“

Měkce, skoro beze slov, ho přiváděla k věci.

„Ty si myslíš,“ řekl, „že jsem báječný, kouzelný člověk, viď! – a zatím takový nejsem – nakonec se nemohu rovnat tvému Tomovi, který si myslí, že ty jsi báječný, kouzelný člověk.“

Zasmála se a v chůzi se k němu přitiskla. Opatrně a jemně mluvil dál: „Já si o tobě vůbec nemyslím, že jsi nějaká princezna nebo anděl, nebo vůbec nějaká báječná. Někdy mě doháníš k zuřivosti, protože jsi takový oslík…“ Zahanbeně a poníženě se potichu zasmála.

„A přece – přišel jsem z jihu za tebou – protože – s tebou můžu být takový, jaký chci, nafoukaný nebo pitomý – nemusím se bát být takový, jaký jsem…“ Najednou se přerušil. „Snad jsem se nepokoušel dělat se před tebou větší nebo lepší, než jsem?“ zeptal se vážně.

„Ne,“ odpověděla s krásnou, hlubokou jistotou. „Ne!“ V tom to právě je. Byl jsi vždycky poctivý. Jsi poctivější, než kdy kdo –“ Hluboce dojata to nedořekla. Chvíli mlčel, pak zase spustil, jako by s ní musil tu otázku rozřešit:

„Ale víš – jsem rád, že nenosíš korzet. Rád vidím, jak se v šatech volně pohybuješ.“

Zasmála se, napolo studem, napolo radostí.

„Však jsem si říkala, jestli si toho všimneš,“ řekla.

„Ano – okamžitě.“

Odmlčeli se, pak zase začal: „Víš – vzali bychom se třeba zítra – ale nevydělám na živobytí. Jsem zadlužený –“

Přistoupila až k němu, vzala ho za paži.

„– A nač nám mají utíkat léta a s nimi krásné mládí –?“

„Ano,“ pomalu a tiše přisvědčila a kývla hlavou.

„Tak vidíš – rozumíš mi, ne? A když jsi svolná – přijdeš ke mně, viď? – Docela přirozeně, jako jsi se mnou chodívala do kostela – bez nucení – bez zdráhání? Ano?“

Zastavili se před schůdky v plotě, po kterých měli přelézt. Mlčky se k němu otočila a nastavila mu tvář. Vzal ji do náruče a políbil ji a ucítil, že má knírek promočený od mlhy, sklonil tedy hlavu, otřel si tvář o její rameno a pak jí přitiskl rty na šíji. Chvíli mlčky stáli v objetí. A tu zaslechl, jak mu na rameni tlumeně říká:

„Ale – ale víš – pro ženu je to mnohem těžší – pro ženu to znamená něco docela jiného.“

„Člověk může být opatrný,“ odpověděl rozvážně, jemně. „Nemusí se hned dostat do maléru.“

Chvíli mlčela. Pak zas promluvila.

„Ano, ale kdyby se něco stalo – víš – já bych to nesnesla.“

Pustil ji, odstoupili od sebe, objetí jim už při řeči nebralo dech. Poznal v tom ženskou obranu, proti vlastní přirozenosti, dokonce proti vlastnímu svědomí dělá ze sebe zbabělou.

„Kdyby – kdyby!“ rozkřikl se, že se až trochu zalekla. „Žádné kdyby nebude.“

„Nevím,“ tiše zavyčítala.

„Když to říkám –“ rozzlobil se na její nedůvěru. Přelezl schůdky a ona za ním.

„Ale vždyť ty to víš,“ zvolal. „Dal jsem ti přece knihy – “

„Ano, ale –“

„Ale co?“ Už se doopravdy zlobil.

„Pro ženu je to něco jiného – to nevíš.“

Na to neodpověděl. Pod buky spolu klopýtali přes krtiny.

„Vidíš – jak by to s námi bylo – plížili bychom se ve tmě –“

Tím ho ťala; najednou všechna záře z života vyprchala. Jako by převrhla krásný pohár s vínem jeho touhy a zbavila ho vší mužné síly. Celý večer hrál obtížnou, dojímavou roli, a najednou světla zhasla a zbývá jen únava. Mlčel zemdlený, velmi zemdlený, na těle i na duši. Se sklopenou hlavou kráčeli přes širokou temnou louku. Najednou ho vzala za paži.

„Nebuď ke mně chladný,“ zvolala.

Shýbl se a políbil ji uznale na nabízené rty.

„Ne,“ řekl zasmušile, „to není chlad – jenom – ztratil jsem sílu – pro dnešek.“ Mluvilo se mu těžko. Tápal po slově. Pod starým hlohem spolu chvíli stáli, každý zvlášť, a žádný nepromluvil. Pak přelezl plot a stanul na silnici nad loukou.

Na rozloučenou ji zase nepolíbil. Chvíli stál a hleděl na ni. Pod plotem tekl potůček a nadmíru silně bublal: v dálce na Nethermeru bylo slyšet smutný, přízračný křik divokého ptactva ze severu. Jasně se dosud třpytily hvězdy. Byl vyčerpán, že nic neříkal, ji zas přemáhal žal a strach a mírný hněv. Shlédl na bledou skvrnu jejího obličeje, který k němu obracela z louky za plotem. Větve hlohu se nad ní splétaly jako střecha chaty a za ní vzadu byla širá temnota. Nenašel sílu říci něco závažného.

„Sbohem,“ řekl. „Odjíždím – v sobotu. Ale – ty mi napíšeš. Sbohem.“

A šel. Viděl, jak její zdvižená bílá tvář mizí a její temná postava se sklání pod větvemi stromu a splývá s temnotou. Neřekla ani sbohem.

[1] Zlatá mince používaná v Anglii od r. 1663. Název dostala podle africké Guiney, odkud se importovalo zlato. Pozn. red.

[2] Mnoho povyku pro nic! (významově) Pozn. red.

[3] Sic transit (gloria mundi). Tak končí (světská sláva). Pozn. red.

David Herbert Lawrence

Panna a cikán a jiné povídky

Edice Světová próza v českých překladech

Na obálce je použit obraz Thomase Corsana Mortona The gypsy caravan

Překlad Hana Skoumalová

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 21. 3. 2018

ISBN 978-80-7587-765-9 (epub)

ISBN 978-80-7587-766-6 (pdf)

ISBN 978-80-7587-767-3 (prc)

ISBN 978-80-7587-768-0 (html)