Znění tohoto textu vychází z díla Mládí na křídlech tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Albatros v roce 1978. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (Helena Šmahelová: Mládí na křídlech), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 6. 4. 2018.

 

 

 

Dnes je úterý dvacátého října.

Černý den. Píšeme první matematickou kompozici.

Je hluboké, rozsáhlé ticho, jako bychom všichni byli upadli do předčasného zimního spánku. Klidný vzduch rozechvěje chvílemi jen něčí povzdech; – to si neví rady někdo z té společnosti dřímajících medvědů, krtků, jezevců a Šípkových Růženek. A pak zašustění obrácené stránky v knížce, v níž si čte náš matematikář, jinak milované Brdéčko vlasové – až na tu matematiku a fyziku.

Němá je i celá školní budova. Občas zaduní chodbou ojedinělé kroky, jež zapadnou opět kamsi do ticha. Tím mocněji k nám vniká zavřenými okny ruch z ulice.

Pomyslím si, jak šťastni jsou lidé, kteří jdou svobodně po chodníku, netrýzněni goniometrickými funkcemi, a pro něž tato hodina – mezi jedenáctou a dvanáctou – není tak osudná jako pro mne.

Už jsem se vzdala. Jsem nadobro v koncích s poslední rovnicí. Zas to bude pětka, v nejlepším případě čtyřka s čárkou.

Vtom přišla spása!

Eliška, má Eliška, dopustila se pro mne opět činu, který by jí zkazil její bezúhonnou pověst.

Nejdříve mi dala znamení tváří. Pak hleděla netečně k oknu. Neušlo mi, že její noha cosi kutí pod lavicí.

Vskutku! Drobná papírová kulička byla nedaleko, mohla jsem na ni bez velkých nesnází dosáhnout.

Ve spěchu jsem opsala poslední rovnici a opravila výsledky předešlých. Zvonek divoce zaječel a celá škola se rázem probudila k životu, jako když hodí kamenem do vosího hnízda.

Jen naše třída seděla dál bez hnutí.

Ale hospodáři museli už sebrat sešity.

V ruchu a rychlém zmateném šepotu, jak kdo dopadl s úlohou, zazněla znělka domácího rozhlasu. Avšak nikdo se nezajímal o nic jiného než o ty prokleté rovnice.

„Ticho!“ rozkřikl se náš třídní předseda, který musí dbát o pořádek, ať už sám má kompozici jakoukoli.

Rozhlas nás vybízel, abychom se stali členy Svazarmu a vybrali si nějaký zájmový kroužek. Plavání a lyžaření užijeme ve škole. Ale učit se jezdit na koni a fotografovat? Řídit vůz a motocykl? Prodělat třebas kurs střelecký, nebo kurs bezmotorového létání?

Pane, to je něco jiného!

Celé třídy se zmocnilo nadšení. Hodina matematiky i s kompozicí je zapomenuta. Bez rozmýšlení se nás hnalo hned několik do přízemí k sportovnímu referentovi hlavního výboru, který má na starosti přihlášky do Svazarmu.

Je zvláštní, že já, ačkoli mám nade všechno ráda pohyb, jsem připadla nejdříve na fotografování. Eliška se tomu podivila, a proto jsem ten nápad zavrhla. Avšak ani jezdectví by mě zvlášť nelákalo, a na to zas myslila ona. Jezdit na koni zdá se mi nějak starodávné. Naučit se řídit vůz nebo motocykl, to je, panečku, něco jiného!

Ano, to je ohromné! Obě budeme řidičkami!

Šuška, která se nám dvěma, Elišce a mně, věší na paty, kam se hneme, prohlásila, že to bude „úžasné“. Podívaly jsme se s Eliškou na sebe a hned jsme se rozhodly změnit kroužek automotocyklový za plachtařský. Šuška měla opět ten svůj nešťastný dlouhý obličej, jaký mívá, když my jí unikáme.

Čiperně řekla, že být plachtařkou je také „úžasné“.

Nedalo se nic dělat! Bude zase s námi!

Do našeho kroužku bezmotorového létání se přihlásil z naší třídy ještě Pavel Chvostek a Otakar Petrů, náš Otakárek fenyklový.

Nejdříve musíme vyplnit závazné přihlášky do Svazarmu.

Eliška Sušilová, Jaroslava Malá – Šuška, jak jí říkáme pro její upovídanost a neustálé šuškání. A teď je řada na mně.

Jakmile musím napsat to své hrozné jméno Matylda, je mi tak, jako bych sahala na struhadlo, což mi působí mrazení pokožky. Když tu Matyldu vyslovím, nikdy si nepředstavuji sebe, ale už od dětství vidím v nejasných obrysech starodávnou slečnu z minulého století nebo nějakou starou osobu z Třebíče, kam jezdím na prázdniny a kde lze spatřit všelijaké, době nepřizpůsobené osoby.

Tu Matyldu nosím po jakési tetě, jejíž mrtvou památku jsem měla svým zrozením důstojně uctít.

Jsem věru tuze málo uctivá k své neznámé příbuzné. Nenávidím to jméno ze všech sil, z celé duše. Dokonce se za ně stydím jako za tělesnou vadu, kterou obratně skrývám, jak jen mohu.

Ve škole a všude jinde – jen ne doma – říkají mi Mášo a to jsem já sama, celičká, od hlavy až k patě a ke konečkům prstů u nohou.

Avšak úřední věci nemají žádné smilování.

Napíšu tu Matyldu rychle a odhodlaně a rázem je mi dobře, jako po každé vykonané nepříjemné věci.

Z naší třídy je nás tedy pět budoucích plachtařů.

Nejdříve, během zimy, musíme prodělat modelářský kurs a také plachtařskou teorii, abychom se důkladně seznámili s vnitřnostmi letadel, jak řekl náš referent.

Pavlovi se hned jevilo plachtaření náramně zdlouhavé. Poněvadž se mu Otakárek fenyklový ušklíbl a také proto, že si Pavel myslí, že z nás má nejblíže k letadlům, zůstal s námi.

Modelářský kurs bude vždy ve středu a v sobotu odpoledne.

Hrklo ve mně, jak to dopadne doma, když v každém sobotním odpoledni drhnu kuchyň, umývám chodbu až ke schodišti a vyprašuji náš pokojový koberec, zkrátka uklízím. Tahle práce byla mou pratetou jednou provždy určena sobotním odpoledním a nelze ji vykonat jindy; to by byl porušen řád doslova kosmický, nad jehož zákonitostí bdí má prateta, spolehlivý vesmírný vládce.

Když už jsem si vzpomněla na domov, obešel mě nepokoj i pro rodičovské povolení, které budu potřebovat, až na jaře začneme doopravdy létat. Avšak kdo by myslil tak daleko? Než bude opravdové jaro a než se octneme na opravdovém letišti, čeká nás ještě zima, dlouhá jako geologické období.

Naléhavější starostí je opatřit si peníze na vstupní příspěvek do Svazarmu.

A pak ten sobotní úklid!

Nakonec jsme zjistili, že naše kroužky budou až v šest večer.

Sláva! Do té doby bych si troufala umýt schodiště v mrakodrapu, a ne jen naši malou kuchyň a kousek chodby. A na tetinu otázku: „Kam zas jdeš?“ odpovím právě to, co mě v tom okamžiku napadne.

Už je tomu tak, že přečasto klamu svou tetu, a jen proto, že jí nemohu říci pravdu. Nerozuměla by mi, ani kdybych se o to snažila – a já se o to již dávno nesnažím, naopak, zabraňuji jí všemožně, aby mohla vniknout do mého života.

Neboť my dvě, já a teta, jsme bytosti jakoby z jiných světadílů, mluvící odlehlými jazyky. Ve skutečnosti jsme jen každá z jiného století.

* * *

Až ve středu ráno jsme věděli, že naše kroužky budou v budově odborného učiliště oceláren v Komenského ulici.

Dlouho před šestou jsme netrpělivě seděli v širokých, čistých lavicích jasně osvětlené třídy.

Konečně to začalo!

Nejdříve nám vyprávěl vysoký světlovlasý soudruh o úkolech Svazarmu, o významu našeho plachtařského kroužku, a také že si máme vážit práce, která nás očekává, napnout všechny své síly, abychom obstáli a nezklamali.

Měl zvláštní výslovnost. Po jeho prvních slovech se Otakárek fenyklový ke mně obrátil a pravil, že si šlape na jazyk a že to bude legrace. Avšak nikdo z nás se pak ani neusmál, ani jsme tu jeho výslovnost neslyšeli, jak jsme byli strženi jeho řečí.

Skončil a my jsme vstali na znamení slibu, že budeme trpělivě a vytrvale pracovat s tím největším úsilím. Vypadali jsme tak slavnostně, jako bychom se již pokryli plachtařskou slávou a dobyli velkých úspěchů.

Náš modelářský instruktor pokračoval pak v přednášce o letectví; mluvil o prvních pokusech, o balónech naplněných teplým vzduchem, o vzducholodích, jež se neosvědčily, o tom, jak se vývoj letectví dal potom jiným směrem.

Najednou přestala zábava, rozložili jsme své čisté nepopsané sešity a začali z tabule opisovat, kolik takový balón vytlačí vzduchu.

Pane, to jsem si dala! Shledat se s počty ještě mimo školu!

Nemám ráda matematiku. Jistě proto, že jsem jí ve vyšších třídách nikdy neporozuměla. Goniometrické funkce mi zůstanou provždy tajemstvím. Zato o Vrchlického baladách píši rovnou na čisto jako nikdo ve třídě, a nad tím úkolem se rozhořím právě tak jako Eliška nad rovnicemi.

Šuška, stejně jako já, se lopotila se vztlakem balónu. Všichni ji však dobře známe; víme, že si dlouho starosti dělat nebude.

Přitiskla mi ústa skoro k uchu, aby mi pošeptala, že zítra půjde na zkoušku nových šatů do tanečních. A tak se balón s vodíkovou náplní náramně brzo vznesl do mlhavých výšin.

Z naší třídy nechodím do tanečních jen já a Ivan Pazderka, který prodělal tyfus a má oslabené srdce. O mně rozhodla teta, že mám na tanec času dost, až se postavím na vlastní nohy.

Když jsem se ani slůvkem nebránila, řekla tiše, skoro jako pro sebe: „Nač bys tam chodila, Matyldo? To tak, aby se ti vysmáli! To je přece nad slunce jasnější, že ty se tančit jakživa nenaučíš.“

Opravdu, žádný taneční mistr by neporučil mým nohám, aby se ladně pohybovaly podle hudby v tanečních krocích; tajím to jako své nejhlubší tajemství, které bych nezjevila nikomu, ani Elišce. A jsem vděčná pratetě, že tohle na mne z příbuzenské soudržnosti neprozradila.

Eliška se Šuškou šly totiž za mne orodovat.

Stála jsem za dveřmi plna strachu. Ale teta mluvila svým hořekujícím hlasem o sirotku, který musí mít v hlavě jiné věci než se zabývat zbytečnostmi.

Nenávidím tetina sirotka z celé duše. Je z dávných dob, kdy opuštěné dítě chodilo střídou po obci nebo žilo v zatuchlých ústavech, kde bylo mořeno hladem a bitím a mohlo se projevovat jen stálou pokorou a vděčností. Prateta se domnívá, že mě vytrhla právě takovému osudu, když se mě ujala.

Bylo mi vhod, že jsem se mohla za tohoto nenáviděného sirotka ukrýt.

Tvářila jsem se tak nešťastně, že mi děvčata uvěřila. Obě se do mne zavěsily a utěšovaly mě, až mi slza ukápla, ač mi nic není tak protivné, jako když mě někdo lituje.

Chodily jsme městem sem a tam a zašly až k zrušenému hřbitovu, jenž patří již od dob Marie Terezie k rozsáhlému vojenskému cvičišti. Přesto však drobné kopečky na nerovné půdě označují ještě místa hrobů. Rostou tam zdivočelé narcisy, kosatce a plané růže a my je s Eliškou chodíme trhat a sedíme pak v stromořadí lip, jež kdysi vroubily hlavní cestu.

Ve čtvrtek po prvním plachtařském kroužku jsme si s Eliškou vzpomněly, že bychom na tom bývalém hřbitově mohly nalézt nějaké podzimní květiny.

Šuška se k nám přilepila a nedala se odbýt.

Je slunné počasí jako ve svatováclavských dnech. Ale každá máme už jen skromnou kytičku chudobek.

Sedly jsme si na pískovcovou obrubu někdejšího hrobu a díváme se odtud na město. Z dálky a z mírného návrší tvoří jen řady domů, jak tomu bývá na starých rytinách. Věže kostelů stojí za sebou, a nikoli v hloubce, velký kruh parku uprostřed dělí jako široký zelený pás tu jednolitou řadu na dvě půlky.

Nám však nevadí klamné vidění. Je to naše město. Všechny jsme se tu narodily. Známe skrz naskrz každou ulici, domy, každičký kout.

„Támhle je škola!“

Díváme se s Eliškou za Šuščiným prstem. Najdeme jen střechu, ale paměť nám dokreslí celou budovu a její dvůr, utopený mezi činžovními domy a parkem, kam chodíváme o přestávkách.

Nedaleko odtud je nový hřbitov s vysokou zdí z pálených cihel, obrácenou k jihozápadu. Odnepaměti tam s Eliškou chodíme na fialky, hned jak sejde první sníh. Zeď se rozpálí sluncem a pak hřeje jako kamna. Opíráme se o ni zády, sedíme v suché trávě jako dva zajíci, buď se učíme, nebo si jen povídáme.

My s Eliškou si nikdy nestačíme všechno vypovědět ve škole a na cestách domů. Nejraději bychom se od sebe ani nehnuly.

Jen Šuška, Šuška nás trápí, že se nám věčně lepí na paty!

Protože je s námi, schválně nemluvíme.

Najednou vyskočila, postavila se před nás a ukazovala, jak bude mít ušité své taneční šaty. Pomyslila jsem si, že bude vypadat jako hruštička, když je kulatá a spíš malá než velká.

Ale k její snědé pleti a k hladkým tmavým vlasům jí bude jistě slušet růžová barva.

Eliška o svých šatech mlčela, aby mě nezarmoutila. Dávno však vím o bledě modrém lesklém hedvábí, hned jak je paní Sušilová pořídila. Ačkoli jí ani koutkem srdce nezávidím ty šaty a taneční, přesto mě mrzí, že Eliška bude někde beze mne.

Smějí se nám, že jsme dvojčata. Ovšem dvojčata rozdílných tváří, postav i povah! Eliška je o půl hlavy větší a útlá, něžné, zdrženlivé povahy. Já jsem hranatá jako chlapec – ale jaká vůbec doopravdy jsem?

Nevím! Jakmile se nad sebou zamyslím, jsem jako z mlhy a unikám sama sobě jako voda mezi prsty. Má prateta by o mně řekla pohotově a s naprostou jistotou: prudká jako z divokých vajec. Hrubé neotesané dřevo bez kouska citu.

Jak je to těžké, dívat se do sebe, s největší snahou přiznat si pravdu a nic nezatajovat. Najednou nevím o sobě zhola nic.

Jen to, že mé srdce je vřelejší než Eliščino, snad proto, že kromě ní nemám nikoho, komu bych mohla projevit svou lásku. Neumím také nikomu nic o sobě vyprávět. Jediná Eliška se dozvěděla všechno o mé mamince, s Eliškou chodíváme někdy k domu, kde jsem bydlila s rodiči, a jen jí jsem ukázala okno nemocnice, za nímž maminka zemřela.

To okno mi připadá jako velké bdělé oko, upřené na mne s plným zájmem a porozuměním.

Eliška však neví, že maminčina podoba je ve mně obalena mlhami, že se mi ztrácí čím dál tím víc. Jediné, co mi z maminky zůstává hmatatelné a beze změny, jsou její kadeře. Mají svou zvláštní vůni, o níž si myslím, že je to vůně maminčina a že si ji dobře pamatuji.

Dnes už vím, že po smrti lidí není zhola nic, stejně tak jako po smrti zvířat a květin, všeho živého. Také že svou maminku nemohu nikde hledat, ani se s ní sejít, jen ve svém srdci, kde trvá spíš jako zářivá myšlenka, jež mě celičkou prosvětlí, kdykoli se k ní uchýlím. Jsem potom hned odolnější a povznesenější, jako by v té myšlence bděla má dobrá hvězda, můj anděl strážný.

Tohle jsem však nesvěřila ani Elišce.

Sedíme zas všechny tři vedle sebe, mlčíme, díváme se na město a okusujeme každá dlouhé stéblo suché trávy.

Silně voní létem.

Nechci však myslit na léto, které uplynulo a je již nadobro zapomenuto. Spíše na léto před námi.

„Tááámhle je letiště,“ řekla Šuška a my s Eliškou hledíme tím směrem, ale nevidíme nic jiného než podzimní hněď polí, obalenou lehkými mlhami, a nízké vzdálené kopce, vypadající tajemně jako neznámá země.

* * *

Každou středu máme školu jen do jedné a pak už opravdové prázdno, takže v půl třetí mohu být u Sušilových.

V týdnech, kdy paní Sušilová přichází z oceláren z ranní směny, vracíme se spolu s Eliščinými bratry, které přivede ze školky, už před čtvrtou. V týdnech, kdy pracuje až do desíti večer, musí Eliška pro chlapce sama a tu pokaždé prodlužujeme svou samotu až do posledního okamžiku.

Sedíme v pokojovém výklenku, který je oddělen kretonem, a naše samota je tak ještě výlučnější. Když jsme byly malé, říkaly jsme tomu, „že nás nikdo nemůže ukradnout“. Tehdy jsme šily na panenky nebo jsme si hrály, dnes si čteme, ale zpravidla jen povídáme.

Je tomu už dávno, co jsme si naposledy hrály. Vlastně myslím, že to bylo ještě letos v zimě.

Jak je nám dobře v proutěných židlích u kulatého stolku, v tom našem ohraničeném světě, jako ve vlastním pokojíčku! Milujeme se, jsme přítelkyněmi na celý život, což je něco nepředstavitelně dlouhého, vpravdě nekonečného, co je a nikdy nepřestane.

Nedovedu si totiž představit, že bych stárla, až bych se podobala tetě, a nakonec zemřela. Mám přesvědčivý pocit vlastního trvání beze změny, hluboký pocit nesmrtelnosti.

Nedočkavě čekám jedině na to, abych už dospěla a vymanila se z tetina područí.

Ale i Eliška, třebas nemá žádný tak naléhavý důvod jako já, těší se stejně žádostivě, „až bude velká“. Nevíme docela přesně, co všechno si máme pod tou dospělostí představovat; jsme také v nejistotách, jak se dovíme, že jsme právě dospěly. Až se nám hlavy zatočí při pomyšlení, co všechno prožijeme. Obě jsme přesvědčeny, že nynější život je jen čímsi prozatímním, přípravou, vlastně pouhým čekáním na ten vytoužený a blažený stav dospělosti.

Když přijde Eliščina matka a oba malí chlapci, a hlavně vždycky v sobotu odpoledne a v neděli, kdy je doma pan Sušil, který pracuje po celý týden mimo domov na montážních pracích, cítím se celou rodinou, tvořící pevný kruh, odstrčena; především se však trápím, že Eliška je rozdvojená, roztěkaná a soustředěná také na své lidi.

Jsem o to opuštěnější, protože se nemohu opřít o rodinný kruh svůj. A tu má žárlivost dostoupí někdy vrcholu, náhle odcházím bez vysvětlení s uraženou tváří a jen mě blaží, že Eliška je poděšena, že se mě vyptává a všichni mě přemlouvají, abych zůstala.

Jak si nevzpomenout na maminčinu větu, kterou si pamatuji tak dobře, jako by ji ke mně pronesla teprve včera! To bylo jednou, když se laskala s cizím dítětem a já trpěla, vzdorovala a škaredila se na ni. Maminka tehdy řekla, že tahle má povaha mi způsobí v životě mnoho žalu.

Sedíme s Eliškou ve svých židlích a jsme přešťastny, že jsme samy. Čtvrtá hodina se již blíží. Paní Sušilová přijde co nevidět.

Najednou zařinčí tichým bytem zvonek. Nebude to nikdo jiný než Šuška. Rozhodneme se, že jí neotevřeme.

Ani se nehneme, skoro ani nedýcháme.

Zvonek řinčí bez ustání. Co kdyby měla lístky do biografu?

Je to opravdu ona a má pro nás vstupenky.

Honem! Už je nejvyšší čas! Do šesti, než začne náš kurs, uvidím film „Ze světa manéže“.

„Bude to úžasné,“ křičí Šuška a už burácíme schodištěm.

* * *

Na počátku nás bylo v kroužku čtyřiadvacet. Teď nás pravidelně dochází patnáct už známých tváří, přesto netvoříme kromě naší třídní pětky stmelený pevný kolektiv. Pokračujeme v teorii a vyrábíme modely.

Náš první výrobek byl balón z bílého hedvábného papíru, který jsme naplnili teplým vzduchem nad petrolejovým vařičem.

Bělostná koule se rychle napínala až k prasknutí. Pak se nám vysmekla z rukou a klidně plula místností ke stropu, od něhož odskakovala jako pružný míč, puzena stále nahoru.

Hle! Co bylo jen dřevěnou kostrou, kusem papíru, naším výrobkem, stalo se něčím samostatným, na nás nezávislým, předmětem svým způsobem živým, nadpozemsky půvabným a lehkým.

Ale vzduch v balónu se ochlazoval a povrch koule začal brzy krabatět, až se nám nakonec náš bělostný míč, scvrklý a zplihlý, položil oddaně k nohám.

Jak bylo zábavné dovídat se, co všechno patří ke konstrukci letadla, a vše pak vyrábět v přesných malých rozměrech! Když jsme zkonstruovali první model větroně, v jakém jednou budeme sedět, byli jsme všichni u vytržení.

Před vánocemi jsme ještě zhotovili letadlo s motorem – nataženou gumičkou, která roztočila vrtuli, a naše letadlo dlouho létalo pod velkými světly, až nakonec přistálo střemhlav na jednom stole.

Ten večer jsem přišla domů později než obvykle, protože jsme se s Eliškou dlouho navzájem vyprovázely.

Prateta po mně šlehla pohledem a pak jen významně, hluboce vzdychla.

Ze zkušenosti vím, že začnou lamentace neboli výčitky od Adama, to jest od té chvíle, kdy jsem k tetě přišla a ona „na první pohled poznala, že na mně není dobrá ani nit“.

Než začne, dá si pokaždé načas. Čekání je dobře vypočteno. Mám přemýšlet o všech svých proviněních, mám se obměkčit a připravit se ke kajícnému pokání.

Po celou tu dobu prateta mlčí, z nasupené tváře však proráží vítězoslavný výraz, „že na její slova došlo, že má vždycky pravdu“.

Večeřím s nosem takřka až v talíři. Mysl i hruď mám napjatou k prasknutí. Pociťuju v té chvíli k pratetě nenávist tak plamennou, že kdyby se projevila, sežehla by ji jako mocný oheň.

Kéž bych mohla žít v nějakém domově mezi mladými lidmi, když už jsem ztratila své rodiče! Kéž bych se zbavila té staré ženy, k níž od dětství cítím jen lhostejnost a nejasný strach.

Kdybych měla maminku, jistě by ji zajímalo všechno, co mne těší a poutá. Vyprávěla bych jí, jak krásně létal náš model s motorkem a co jsme dnes slyšeli o padácích, že vypadaly na počátku jako ošatky na zelí, k nimž byl člověk bezmocně připoután.

Pratetě nikdy neříkám, co prožiju, z čeho mám radost, co mě trápí, na co zrovna myslím. Přesto se domnívá, že mě sleduje, že dobře ví o každém mém činu a o všem, co se děje ve škole. Denně se mě vyptává, „byla-li jsem vyvolána a zdali jsem uměla“. Mé odpovědi nemají nic společného s mým životem, i když jsou pravdivé. Běží vedle mne, jako kdyby se mě netýkaly, jsou jen nic neříkajícími nálepkami na hutném živém obsahu.

„Kde jsi byla tak dlouho?“

Konečně! Odpovím, že jsme měli schůzi.

„Schůze, schůze!“ vyráží posměšně. „Takový capouch, a bude to chodit po schůzích.“

Všimla si, že jsem skrývala svůj plachtařský sešit. Vytrhla mi jej z rukou, plna podezření, že konečně je na stopě.

Mlčím, ale chvěji se zlostí.

Od dětství prohlíží takto mé sešity, soustředěná na chyby, jež jí mají potvrdit její staré přesvědčení, že špatně skončím.

Bedlivě listovala stránkami, které byly hustě popsány teorií létání a pokresleny modely letadel. Ani ve své neobyčejné prozíravosti neuhodla docela nic a sešit odhodila v domnění, že patří ke škole.

Jaký div, lamentace se nedostavily!

Zítra nasadí opět svou masku dobrotivosti a sebeobětování, což „nikdy neocením“. Její vlídnost však není upřímná, proto mě tísní a zbavuje bezprostřednosti, jakou lze pociťovat doma mezi svými lidmi. Naše spolužití je často vysilující hrou, která mě proti mé vůli činí skutečně falešnou a nepřirozenou.

Několik dní před vánocemi přijela jako každý rok teta z Třebíče, náš vánoční stromeček.

Náš mlčenlivý byt naplnila vzruchem a mnoha řečmi.

Z jejích šatů jsem první den cítila vůni třebíčského domku, vůni, která je jen tam a už nikde jinde.

O třebíčské tetě lze říci, že je pravým opakem své sestry. Je vrtošivá a nestálá. Nemá o sobě tak vysoké mínění, jako má domácí teta. Také o mne valně nedbá, což je mi vlastně příjemné. Je však sobecká, dopřává jen sobě, na rozdíl od mé tety, která mi už od dětství dává ve všem přednost.

Když sedíme u svátečního stolu a jídlo je výjimečně na mísách, mohu se vsadit, že třebíčská teta ukořistí pro sebe ten nejlepší kousek masa i všeho jiného. Napřáhne svou vidličku přes stůl a nabodne husí prsíčka, nastražená a určená pro mne.

V takových chvílích se na sebe s mou tetou podíváme a potají se usmějeme.

Jakmile však má teta pronese jednu ze svých neomylných vět, považujíc se za prostřednici nějaké nadpřirozené moci, zasmějeme se za jejími zády zas s tetou třebíčskou. Jsem takto stále mezi nimi, ve všech jejich rozepřích, a ony zase jsou svorně spojeny proti mně, proti mému mladému světu, jehož jsou nesmiřitelnými nepřítelkyněmi, pevně přesvědčeny, že tento svět se řítí ve své špatnosti do zkázy.

Je to tady stálé přeskupování dvojic, jako při honěné v kruzích nakreslených na zemi.

Dávno mě to nebaví. Převelice se nudím.

Eliška odjela s rodinou do hor. Šuška s matkou je také někde u příbuzných na venkově. Zívám na celé kolo, přesedám ze židle na židli, přejedená vánočními jídly a sladkostmi, ospalá a omrzelá nekonečnými hovory tet o věcech, lidech a událostech. Znám to všechno tak dobře, jako bych to byla sama prožila.

Kdybych se dostala alespoň na stadión!

Avšak tety jsou zajedno, že jsem-li věčně ve větru, ať o svátcích sedím doma. Projdu se dost a dost, půjdu-li s nimi odpoledne na hřbitov položit na hrob vánoční věnec chvojí.

„Stejně zapomínáš na rodiče,“ praví teta. „Oh Lojzi,“ vzdychne, „kdybys jen věděla, jaká je teď škola. Skoro ani v noci už nebude doma.“

Neznám nic nudnějšího než pomalou chůzi, metr před tetami, které za mnou vedou tytéž hovory jako doma, pomalu se kolébají a naříkají na bolesti nohou. Vždycky je o kus předběhnu a pak na ně čekám. Nakonec mě to omrzí, držím už s nimi krok a tu mi hlava i celé tělo ztěžkne, oči se mi klíží zvláštní ospalostí, až se mi zdá, že se svalím uprostřed chodníku jako chřestýš omráčený fakírem.

Vyhnula jsem se hřbitovu a dostala jsem se na stadión.

Dopomohly mi k tomu mé hrobní růže.

Zaslechla jsem tichou rozmluvu z pokoje. „Všimla sis?“ ptala se šeptem třebíčská teta. „Pravím ti, to děvče nedospěje! Má to po matce.“

Mluvily o mých červených tvářích, hrobních růžích, věštících tuberkulózu, jak tety říkají, souchotiny po mé matce. Naštěstí nejsem ani trochu pověrčivá. Dobře vím, že červeň na mých tvářích je jen změť tenounkých povrchových žilek, za něž jsem vděčna přírodě, protože oživily můj výraz a od dětství mi pomáhají dostat se na svobodu.

Svítí slunce. Napadl lehký, zmrzlý sníh. Utíkám nedočkavě celou cestu a už vidím průsvitný, skvělý namodralý led.

Pomyslím si, co kdybych najednou uviděla Elišku!

Když ji někdy nečekaně spatřím na ulici – ačkoli jinak víme obě skoro o každém svém kroku – tu se celé mé nitro pohne v divoké radosti. Rozběhnu se za ní, jako by se mi měla ztratit navždy z očí, křičím z plných plic a vrážím do lidí.

Kdepak Eliška! V této chvíli se prohání někde na lyžích se svým otcem, bývalým závodníkem.

Na stadióně je plno škvrňat a starších lidí přes dvacet let i více. Jak jsem zajásala, když jsem znenadání objevila Otakárka fenyklového a kulturního referenta z naší třídy Jožku Palivce!

Spadli mi v mé tísni jako z oblohy.

Měli mezi sebou nějaké šuškavé tajemství. Čekala jsem, až si to povědí, a jen jsem kolem nich kroužila.

Neušlo mi, že mě sleduje, kam se hnu, starý člověk, nejméně třicetiletý. Kdykoli jsem o něj proti své vůli zavadila očima, vždycky jsem zachytila pronikavý pohled, který mnou prolnul jako pořádné leknutí.

Čeho se bojím? Jsem mezi lidmi. Jsou tu naši chlapci.

V jednom okamžiku se octl až u mne. Spatřila jsem jeho protivný úsměv a ucítila jeho dech až na své tváři. Neporozuměla jsem, co mi říkal.

Mrskla jsem sebou jako ryba ve vodě a už jsem byla mezi hochy.

Začali jsme se společně honit kolem stadiónu.

Když už jsem byla v naprostém bezpečí, odmyslila jsem si toho muže a jen mě příjemně hřálo jeho zalíbení ve mně, které jsem najednou viděla na všech tvářích kolem sebe.

Mé hrobní růže se prudce rozhořely rychlým pohybem i mrazivým vzduchem a já dobře věděla, že mi to sluší, že jsem „jako třešně“, jak mi říkává paní Sušilová.

Konečně nás bruslení omrzelo. Chlapci navrhli, abychom šli do biografu. Zarazila jsem se, co zas bude doma, až přijdu po osmé večer. Ale pak jsem se rozhodla a dala se s chlapci temnějícími ulicemi s rozžatými světly v ledovém modrém vzduchu.

Koupili jsme si za poslední peníze čokoládovou tyčinku, o niž jsme se svorně rozdělili spravedlivými díly.

Těším se, moc se těším na film!

Tlačíme se v zástupu, který zvolna postupuje do sálu, odkud na nás dýchl horký závan jako z pece.

Je to slast být na světě!

* * *

Svátky jsou pryč. Třebíčská teta si ukládá věci do kufru. Zítra odjede.

Už předem vím, jak od rána bude chodit po bytě v klobouku, ačkoli vlak jede až ke dvanácté, jak se na nádraží vydá o celou hodinu napřed, protože „člověk nikdy neví“. Jízdní řád se mohl změnit od večera do rána, tramvaj může vykolejit nebo stát dlouho na místě pro svalený povoz – sta příhod, jež zabrání tetě dojet do Třebíče v určený čas.

Tety, rozrušené odjezdem, budou stále opakovat jedno a totéž: Snad proboha najdu místo! – Napiš, jak jsi dojela! Doufám, že pozítří dostanu od tebe lístek. – To jistě, čekej pozítří! Ale ten kufr! – Popros někoho, aby ti pomohl. Také ať tě někdo pustí sednout, kdyby bylo plno. Jsi přece stará.

Tohle slyší třebíčská teta nerada. Zapírá svůj věk. Když je nucena přiznat své stáří, řekne nejméně o pět roků méně. „Ta pošetilá osoba,“ říká moje teta pohoršeně. „Jsem si docela jista, že ani po smrti nepoví pravdu svatému Petrovi u nebeské brány.“

Odjezdový zmatek, shon a velké rozčilení patrně zůstalo starým lidem ještě z dob, kdy se jezdilo dostavníkem, kdy cesta trvala dlouho a byla plná nebezpečí a nejistých příhod. Třebíčská teta dojede domů za pouhé tři hodiny osobním vlakem bez nehod a bez nesnází. Nicméně má teta bude na ni po celou dobu cesty vzpomínat a trápit se všelijakými dohady. Plna netrpělivosti bude očekávat zprávu z Třebíče, že se nestalo docela nic, že teta našla místo ve vlaku a že jí ochotní lidé pomohli s kufrem.

Avšak lístek přijde s velkým zpožděním, kdy už teta naň skoro zapomene a v mysli jí budou kroužit neshody a nevůle, jež spolu měly o svátcích.

Jakmile se však otevře jaro, začne vzpomínat na Třebíč a počítat týdny do prázdnin. Na počátku června snesu pak z půdy velký proutěný koš, do něhož teta začne ukládat letní věci s velkým rozmyslem, jako by se chystala na dalekou cestu, někam na druhou zemskou polokouli.

Konečně přijde očekávaný den. Teta dorazí do Třebíče, sejde se se svou sestrou na nádraží a obě spustí najednou, co si dlouho ukládaly do paměti.

Vypoví si všechno na cestě a doma to budou už jen opakovat.

Má teta vejde do malého domku, který jí patří jednou polovinou, a je vždycky dojata. Svléká se s výrazem, že jen tady je doma a nikde jinde. Já se nejdříve rozběhnu do velkého pokoje s oknem do tiché ulice, kde tráva prorůstá dlaždicemi a kde uprostřed něžně žbluňká po drobných oblázcích odpadová voda z dávno zrušeného mlýna, průzračně čistá a vždycky čiperná. Pak se jdu podívat na dvorek, studený a vlhký i v těch největších letních vedrech, a nakouknu rozpadlým nízkým plotem do zakřivené malé zahrady.

A starý prázdninový život se tím započne.

Nadšení tet ze shledání a společného života brzy opadne a vyvstanou zase staré nevůle, skryté hádky a vzájemné šizení.

Když třebíčská teta odejde se známými na celý den do lesa, moje teta si pospíší a upeče dobrý koláč pro nás dvě z jejích zásob. Jednou upekla makový dort, který jsme pak daly honem vychladnout na dvorek. Nalezla do něho tak velká spousta mravenců, že jsme jej celý musely hodit do vody před domem.

Jak kyselé obličeje jsme dělaly na plavoucí lahůdku! „Dala jsem do něho naše máslo,“ bědovala teta a já se až zakuckala smíchem.

Třebíčská teta se nic nedozví o ztrátách. Avšak předpokládá je, a proto zase šidí mou tetu při nákupech a vyměňuje její velká vajíčka za svá malá.

„Považ, jaká je,“ přijde mi pošeptat má teta. „Zas se hrabala v našich vajíčkách. A ona si myslí, že já nic nevím!“

Obrátila jsem se ke stěně, abych se tomu ještě zasmála. Tentokrát nemusím s tetou na nádraží. Ležím v posteli pod tetinou velkou peřinou, potím se a mám horečku.

Sotva zavřu oči, okamžitě upadnu do těžkého, malátného spánku. Má postel se hned neslyšně rozjede, projde zdí jako pouhou mlhou a strop se ke mně sklání, jako by mě mínil zavalit.

Vykřiknu leknutím a procitnu.

Teta usedla na okraj mé postele a drží mou ruku ve své suché dlani.

Tvářím se, že spím. Ráda bych si vyprostila potem slepené prsty, ale neodvažuji se. Tetina něha mi působí převeliké rozpaky a je mi mnohem nepříjemnější než všechny výtky, hubování a výčitky.

Kdyby tu seděla maminka, jistě bych neschovávala před ní ruku pod peřinu. Také by mě její láska netížila, naopak, měla bych ji jako ochranu proti všemu, čeho se bojím.

Konečně teta otevřela svou dlaň a začala pěchovat kolem mého těla peřinu, přesvědčena, že tvrdě spím. Naklonila se až k mému obličeji a tu jsem strnula leknutím, že mě políbí.

Jen mi odhrnula vlasy ze zpoceného čela.

Pak odešla. Jak se mi ulevilo!

Zřídkakdy stůňu, nepamatuji se, kdy jsem naposledy ležela v posteli. Jak dlouhý je takový stonavý den! Nevím co počít! Odvracím oči od všech předmětů v kuchyni, protivných jako nepříjemní lidé. Raději se dívám do stropu. Je plný roztodivných ornamentů, map i lidských a zvířecích hlav – nikdy jsem si jich nevšimla.

Škola mi připadá jako ztracený ráj.

A dnes je středa a od šesti začne náš modelářský kurs!

Najednou jsem usnula. Musela jsem spát dlouho a hluboce, protože se nemohu upamatovat, jaký je den, proč jsem v posteli a co se to vůbec děje.

Probudil mě závan čerstvého vzduchu. Otevřela jsem oči a spatřila kolem své postele děti ze školy: Elišku, Šušku a mezi nimi Alenu Cvrčka (nazvali jsme ji tak proto, že je z nás nejmenší, hezounká jako porcelánová panenka) a také Otakárka fenyklového.

Přinesli mi celé kilo pomerančů. V jejich vůni je velká síla a svěžest, hned se cítím zdravá i bez té ohavné pachuti v ústech.

Mluví jeden přes druhého a bázlivě se ohlížejí po tetě, která se mrzutě dívá na podlahu, kde roztály velké kaluže sněhu.

Všichni mají brusle.

Odešli dříve, než jsem se vzpamatovala z radostného překvapení.

Naslouchala jsem pak plna žalu veselému cinkotu bruslí, zvonivému vyzvánění k volnosti na mrazivém vzduchu.

* * *

Konečně se mé vězení skončilo.

Poslušně jsem se zabalila do malé a velké šály, ale hned za dveřmi jsem je vstrčila do almárky, kde od dětství mám úkryt pro všechno, co mám nařízeno nosit a s čím údajně vyjdu z bytu. Jsou to zbytečné svetry, šátky, také punčochy, když už celá třída chodí naboso. Několik zim se tam skrýval kožešinový límec zvaný muflon, zděděný po předcích; měl plavou barvu a byl schlíplý jako zmoklá kočka, ale „ještě dost dobrý“. Byla bych spíše podstoupila nějaké středověké mučení, než abych se v něm objevila ve škole.

Prateta mi důtklivě doporučovala jít zvolna a držet si kapesník u úst. Utíkám bez zastavení celou cestu, nedbám, že se mi podlamují nohy slabostí, a plnými doušky vdechuji lahodný ledový vzduch.

Do třídy vpadnu jako do rozbouřené řeky.

Bude se zkoušet dějepis pro pololetní známkování, máme svazáckou schůzi a večer je náš plachtařský kurs. A pak se jede na celý týden na hory.

Hlava se mi div nerozskočí.

Všichni mě uvítali, jako kdybych vstala z mrtvých nebo se vrátila z výzkumné cesty napříč Afrikou. A mně se vskutku zdá, že jsem byla dlouho mimo proudící život, jako spící larva v kukle.

Petr, můj soused, mi dal přes svou veleznámou lakotu jablko a Otakárek fenyklový mi položil ke kalamáři velkou višni v čokoládě.

Jak mě to blaží, jak jsem vděčná, že mě mají rádi!

Dějepisář Rybníček vešel do dveří.

Ryba, jak mu říkáme, je z celého sboru nejmladší a ještě vloni studoval na fakultě. Je malý, plavovlasý, bledých tváří, z nichž na nás hledí studené, poněkud vyboulené rybí oči. Nelíbí se nám. Nemáme ho rádi pro jeho křečovitou a vždy smrtelnou vážnost. Než začne u nás svou hodinu, vždycky máme dojem, že nám oznámí nějakou truchlivou novinu.

Jenom Alena (nikoli Alena Cvrček) je do Ryby zamilovaná. Pokaždé když ji Ryba vyvolá, je plna zmatku a neví, kam by upřela oči; celá třída má výbornou zábavu. Ryba s ní mluví pohoršeně, ale jeho výraz svědčí o tom, jak dobře ví, že má před sebou dívku, která ho obdivuje.

Alena koktá čím dál tím víc. Vypadá to, že si celou látku přečetla při snídani, až najednou Ryba ztratí trpělivost, rázně řekne dost, a tu se Alena posadí tak zprudka, jako by dostala ránu do hlavy.

Všichni jí to přejeme. Jednak proto, že tyhle city k Rybovi jsou nám proti mysli, a také proto, že Alenu nemáme ve zvláštní lásce. Je nedůtklivá a vážná jako Ryba. Dobře jí řekl Brdéčko vlasové, že by byla milá dívka, kdyby měla milou povahu.

„Život si žádá úsměvů,“ říká náš matematikář, „usmívejte se a buďte vlídní i na zubaře, když vám trhá zub.“

Ve třídě je napjaté ticho. Ryba prohlíží svůj zápisník. Je plánováno, že deset jich bude vyzkoušeno, a já trnu, abych nebyla mezi nimi. Málo by mi pomohlo, že jsem nebyla ve škole; zkouší se stará látka.

Jsem plna neklidu, dokud devátý nezačne odříkávat historii versailleského míru. Pak mohu už klidně napsat Elišce lístek a ona mi naší spolehlivou vzdušnou poštou odpoví. Do konce hodiny se potom raduji z těch několika jejích vět, vepsaných něžným, pravidelným a jasným rukopisem.

Jak čas ve škole závratně letí! Jedna hodina odpoledne je dřív, než jsem se nadála.

Eliška s Šuškou chodí na obědy do studentské menzy a já je každý den kousek cesty vyprovázím. Tuze lituji, že nemohu s nimi, že nenosím jako ony příbor zabalený v ubrousku, což mi připadá jako odznak dospělosti a samostatnosti. Zlobí mě, že musím domů, do naší hrobky faraónovy, k tetiným věčně stejným omáčkám, zatímco Eliška s Šuškou sedí u velkých stolů mezi neznámými tvářemi studentů a studentek.

Po obědě si děvčata zaběhnou na Hlavní nádraží, kde se promítají krátké filmy a aktuality za jednotné snížené vstupné. Pěkně a příjemně se baví, kdežto já doma umývám nádobí, všechny ty staré kastroly a hrnce, které jsou mi od dětství tak dobře známé, že bych je zpaměti dovedla vykreslit se všemi jejich odřeninami.

Mám zlost, a proto schválně nádobím tluču a vytrhuji tetu z jejího krátkého odpoledního spánku. Když umývám hrnec od bramborové polévky, tu mi napadne, že možná všechny ženy v domě vařily dnes stejnou polévku, že všechny běžely pro zeleninu a do sklepa pro brambory a pak umývaly své hrnce.

Co kdyby se byly smluvily a jedna uvařila polévku pro ostatní? Jen jedna by měla práci a všechny ostatní své porce polévky.

Jak starodávný život!

Přestěhovali nás plachtaře v budově učiliště do velké posluchárny v přízemí, třebaže už nás dochází jenom dvanáct. Nešetří ani prostorem, ani světly. Hoří tu osm bělostných koulí z mléčného skla.

Jsem přešťastná pod tolika světly. Doma je věčné pološero. Lustr v pokoji se rozsvěcuje jenom o vánocích a pak zhasne na celý rok jako hvězda naděje.

Opisuji si honem ze sešitu Otakárka fenyklového, co jsem zameškala, o osách, kolem nichž se letadlo otáčí, a o tom, že jen letadlo je řiditelné ve všech třech rovinách, kdežto loď a auto pouze ve dvou: začala jsem obkreslovat náčrt řízení letadla, když mi Otakárek svůj sešit sebral.

Přednáška začala. Instruktor vypráví o námořním důstojníku Možajském, který se jako jeden z prvních pokusil zkonstruovat letadlo těžší než vzduch, jak na svých plavbách sledoval lety mořských ptáků, kteří bez pohnutí křídel po celé dlouhé hodiny provázeli lodi, využívali stoupavých proudů a plachtili.

Myšlenky se mi rozlétly. Viděla jsem moře s dalekými obzory a hejna plachtících ptáků. Vtom mi Eliška poslala lístek, že mě čeká určitě v sobotu před prodlouženou u nich doma. Pomyslila jsem si plna pohrdání, že mi do tance nic není, budu plachtařkou a že přijde den, kdy budu plachtit tak dovedně jako albatros či mořský racek.

Nechybí mi odvaha ani silná vůle. Má prateta o mně říká, že co si umíním, do toho prý se zakousnu jako křeček a nepovolím.

Zabloudila jsem zrakem k Otakárkovi fenyklovému. Jak něčemu soustředěně naslouchá, sešpulí své malé tlusté rty, takže se mu v masité tváři s drobnýma zapadlýma očima utvoří placaté kolečko.

Podobá se čisťounkému, chytrému růžovému vepříku.

Honem to pošeptám Šušce a ta vyprskne smíchem a začne kreslit Otakárka jako vepříka na čtyřech nožkách.

„Tiše,“ sykl hněvivě Pavel a já se hned zaposlouchala do přednášky.

Mluví se o gravitaci, o volném pádu těles. Dávno se mi to vykouřilo z hlavy. Opisujeme z tabule: V = √2gH nebo V = g. t.

Vzorců je brzy plná tabule. Všimla jsem si, jak Elišce zčervenaly tváře. Když mi u nich doma pomáhá s matematikou, tváře i oči jí planou a skoro na mne zapomene, tak je ponořena do příkladu, jejž zvolna, trpělivě a s nadšením rozvíjí, a já se dívám na její čisté čelo, napjaté přemýšlením, s dvěma drobnými kolmými vráskami mezi obočím.

Na matematice se podivuji zdatnosti lidského rozumu, k němuž chovám všechnu úctu, ale takto bych se nedovedla rozhořet. I kdybych snad matematiku někdy pochopila, a to se myslím nikdy nestane. Tak opravdově se umím ponořit jen do četby; zapomenu na své okolí i na sebe samu, a jak teta říká, mohli by mě odnést i s židlí, aniž bych cokoli zpozorovala.

Poznamenáváme si do sešitů druhy ptačích letů: mávavé, klouzavé a plachtění, totožné s plachtěním bezmotorových letadel. Přednášející nám pak nakreslil schéma ptačích křídel a vysvětlil nám, kde je odtoková hrana a kde náběžná, obrácená k proražení vzduchu.

Přenášeli jsme si pak nákres do svých sešitů.

V té chvíli se v první lavici obrátil jeden z chlapců z učiliště v modré uniformě, nejstarší z nich. Nepatří k nám, přišel si sem sednout asi proto, že je doma. Rozhlížel se pátravě po nás, budoucích plachtařích, až se s pozorností zastavil u mne, jako bych mu někoho připomínala.

Z neznámých důvodů jsem se silně zarděla a bylo mi, jako bych spolkla horký doušek.

Střežím se pohlédnout do první lavice na široká záda v modrém. Dívám se upřeně do tváře instruktora, který vypráví o rostlinném semenu z hor Malajského souostroví. To semeno prý urazí sta a sta kilometrů a zdolá dvoutisícové výšky, provádí při té cestě všechny druhy letů, od klidných klouzavých až do letů střemhlav, tak jak to právě potřebuje, aby dospělo k svému cíli.

Hleďme! Naše větroně znala příroda tisíciletí dříve než člověk. To se mi nelíbí. Mám ráda jen to, co pochází od lidí, co v přírodě není nikde k nalezení.

Je půl osmé. Končíme. Skládáme své sešity.

Na shledanou v sobotu!

Schválně jsme se s Eliškou zdržely, abychom se zbavily Šušky. Šly jsme opatrně dlouhou chodbou, připraveny se skrýt, kdyby se pro nás vrátila. Bude-li nás čekat před budovou, to jí už nějak utečeme.

U domovních dveří jsem spatřila známou modrou uniformu. Tak jsem se lekla, až se mi srdce pohnulo v hrudi.

Co jsem viděla v krátkém snění, to se událo: Připojil se k nám a Eliška se na mne pohoršeně podívala.

Hněvala se, že jde s námi. Po celou cestu odmítavě mlčela s odvrácenou rozzlobenou tváří.

Ale já jsem byla úplně zaujata jeho vyprávěním o letišti a o větroních, o elektrických lokomotivách, o kterých dovedl mluvit zajímavě jako o lidech s napínavými osudy.

Elišku jsme takto vyprovodili až domů. Připomenula mi, abych nezapomněla na sobotu, což řekla asi jen proto, aby mu ukázala svou moc nade mnou, že tvoříme pevný svazek, do něhož on nepozván bezostyšně vnikl.

Zeptal se mě, na co nemám zapomenout, a tu jsem mu řekla o Eliščiných šatech a odpověděla jsem i na jeho další otázku, kde se bude tančit.

Pak jsme již mlčeli až k mému domovu. Marně jsem si lámala hlavu, co bych řekla. Nic mě nenapadlo. Jen jsem litovala, že nemám ty své nové boty s vysokými podrážkami. Také jsem se obávala, aby mě neviděl nikdo od nás z domu. Bylo to divné, neboť mě často vídali s chlapci z naší třídy, nejčastěji s Otakárkem fenyklovým, který bydlí nedaleko.

Cosi mi však říkalo, že dnes je tomu jinak a že to pozná každý na první pohled.

Naštěstí nikdo před domem nebyl.

Rychle jsem vklouzla do chodby, ale pak jsem potají vyhlédla, abych ho viděla, jak jde dál naší ulicí bez jediného ohlédnutí.

Bylo zvláštní vyběhnout těch několik schodů do zvýšeného přízemí stejně jako jindy, ale přesto docela jinak, s pocitem, že se něco událo, o čem nic nevím, co nemá jména, co mne však zavalilo jako mocná radost a zároveň jako tíseň velkého strachu.

* * *

Když jsem přišla k Sušilovům, právě večeřeli.

Stejně jako jindy jsem byla pozvána ke stolu, abych si s nimi vzala brambory na cibulce s ohřátým salámem.

Eliška je příliš rozrušená, aby vydržela sedět u jídla. S plnými ústy běhá sem tam v růžové spodničce z taftu; její bledě modré šaty z lesklého hedvábí jsou rozloženy na posteli.

Nemám najednou žádnou chuť k jídlu, a to je u mne tuze řídký zjev. Nechce se mi zůstat a přihlížet, jak se Eliška bude strojit. Mrzím se na sebe, že jsem přišla.

Také paní Sušilová mě sotva vidí. Mluví jen k Elišce, jen k ní se obrací a má stále mnoho připomínek.

Znenadání se upřeně zadívala na mne a já strachy položila vidličku.

„Ale Mášo! Vždyť ty můžeš s námi. Eliška má bílé šaty, byla v nich za družičku. Ty jsi menší, jistě ti budou.“

Tušila jsem to. Bráním se ze všech sil. Paní Sušilová mě neposlouchá a už zapjala žehličku, aby mi šaty vyžehlila.

Pak pro mne s Eliškou hledají vhodné střevíce.

Neustávám ve svém odporu. Mám už slzy na krajíčku. A tu paní Sušilová řekne rázně:

„Tak už dost! Neodmlouvej! Stavíme se u tetičky a já jí všechno vysvětlím. Vždyť proboha je to tvoje třída a ty neděláš nic zlého, než že se na ni chceš podívat!“

Jak je žalostné, že dospělí nám tak často nerozumějí, že jsou hluší jako tetřevi.

Oblékají mě obě jako loutku. Bílé šaty se mi nelíbí. Dávno se takové nenosí a kromě toho mi nepadnou. Střevíce jsou mi velké, musím natahovat a zvedat prsty, abych je udržela na nohou. Doufám v pratetu, že mi to zakáže, a tu si pro jistotu honem vlezu do postele a budu předstírat přicházející nemoc.

Avšak teta byla tak překvapena a zdolána výmluvností paní Sušilové, že ochotně souhlasila, a dokonce svolila půjčit mi svůj starý šál z lesklé šedé vlny.

Marně se bráním i té šále. Je konec. Můj osud je zpečetěn.

A všechno je přesně takové, jak jsem to nejasně viděla v představách. Sedím přikrčena mezi paní Sušilovou a matkou Aleny Cvrčka, všemi zapomenuta, a to by mi bylo vhod, kdybych nepociťovala znamení hanby na svém čele.

Hudba hraje a děvčata v dlouhých šatech, všechna proměněná v nadpozemské bytosti, krouží v kole s našimi hochy i z jedenácté třídy a také s cizími, kteří si sem přišli dnes zatančit.

Cítím se nejubožejší bytostí pod sluncem. Opravdový sirotek ze smutného románu. A paní Sušilová se vztyčenou hlavou, jak neustále hledá tančící Elišku, se mě zeptá, aniž na mne pohlédne:

„Líbí se ti to, Mášo, viď?“

Myslím si o tom tolik, že jí dlouho nebudu moci zapomenout tenhle dobrý skutek, jenž jí jistě lichotí a přidává spokojenosti s dnešním večerem.

Bylo k deváté, když se u vchodu objevili noví příchozí. Tři uniformy v modrém – jako námořníci. On byl mezi nimi. Zvláštní věc, že jsem nebyla překvapena, skoro jsem to očekávala.

Jak bych se byla ráda učinila nějakým pohádkovým způsobem neviditelnou. Vtiskla jsem se ještě hlouběji mezi obě ženy. Naklánějí se k sobě v neustálém hovoru a tu mě pokaždé přikryjí jako milosrdná stěna.

Nicméně ze svého úkrytu dokonale vidím. Plna strachu sleduji Eliščinu zlatou hlavu. Poprvé, docela poprvé cítím, že Elišku nemohu vystát.

Na okamžik se mi oba ztratili. Usilovně je hledám. A vtom je spatřím. Tančí spolu a míří k našim místům.

V té chvíli jsem vyvinula tak umíněnou neústupnost a mocné naléhání, že paní Sušilová, všecka zaražena, mi konečně vydala můj lístek od šatny.

Prolétla jsem pak mezi tančícími a utíkala k domovu celou cestu bez jediného zastavení, jako kdyby mě někdo pronásledoval.

Potichu si svlékám šaty družičky.

A v posteli s tváří zabořenou do polštářů pláču dlouho a vášnivě, že neumím tančit, že nemám maminku a že on uviděl Elišku, krásnou jako orchidea.

* * *

Vyspala jsem se z žalosti a už na ni nemyslím. Nemám čas. Chystám se na hory. Natírám lyže voskem, žehlím si kalhoty, peru svetr, to všechno ve velikém nadšení.

„Probůh, Matyldo, nemáš příliš teplou vodu?“ volá teta a pak zas upadne do odměřeného mlčení.

Nelíbí se jí, že jedeme na hory s chlapci. To, že nás škola vychovává stejně jako hochy, považuje za zkázu generace, za obecný úpadek mravnosti. S mou celotýdenní nepřítomností, kdy mě nebude moci sledovat, ji jedině smiřuje naděje, že budu na dobrém vzduchu. To pro mé hrobní růže.

Utrhla se mi hrana! Honem za Otakárkem fenyklovým, který to snad dá do pořádku.

Zítra jedeme! Kéž nám svítí slunce každý den! Kéž je sněhu na metry! Kéž nejsou mlhy a vánice, ať tohle všechno počká, až budeme zas sedět ve škole.

Všichni se těšíme, všichni jsme posedlí touhou po horách.

Zpíváme celou cestu, až máme hrdla ochraptělá, až se hory zelenají.

Nad námi všemi zvonivě vyniká překrásný čistý hlas Jarmilky Půlpánové – jako by byl anděl mezi námi. Zatím tento křišťálový zvonek patří dívce z nás ze všech nejméně půvabné, skorem ošklivé. Jarmilka má silně vysedlou dolní čelist, křivé řídké zuby v příliš širokých bledých ústech, poněkud vyboulené oči. Ani milosrdný pohled nenajde na té tváři nic pěkného, a přece my všichni, kteří Jarmilku známe, nemáme ji za nehezkou, jako by ten její lahodný a zvonivý hlas vtiskl do její tváře neviditelný, avšak přesto zřejmý půvab.

Nezpívám a jen poslouchám ten hlas, jak sebejistě a ladně trylkuje nad ostatními, a myslím si: Co na tom, že mám obě nohy k tanci levé. Celá třída mě považuje zas za výbornou lyžařku! Jenom já, Zdeněk a Petr z naší třídy sjedeme ty nejobtížnější slalomové i sjezdové dráhy a umístíme se i mezi prvními v běhu.

Nuže, co na tom, že se nikdy nenaučím tančit? Jdu tak daleko, že opovrhuji tancem jako nicotnou zábavou, a jsem pyšná, že na lyžích vynikám nade všemi, stejně jako Jarmila vyniká svým zpěvem.

Doufám, že budu i dobrou plachtařkou.

Nechybí mi ani odvaha, ani vůle, ani vytrvalost, kterou teta omylem považuje za umíněnost; kdykoli mluví o mých vlastnostech, připojí ještě k mému povahopisu: tvrdohlavá jako koza na ledě.

V dálce před námi se objevila temná vysoká hradba hor.

Vítáme je mocným pozdravením, výkřikem nadšení z osmadvaceti hrdel, i s Brdéčkem vlasovým, který jede s námi.

„Slááááááááva, ať žijí!“

Kdo? Naše hory a my s nimi!

Spím u stěny vedle Šušky, a nikoli vedle Elišky. Od prodloužené jsme se navzájem odcizily, aniž jsme si řekly slůvko na vysvětlenou. Je to mezi námi takové, jako když se pro něco zlobíme, a jen po sobě pokukujeme.

Uznávám, že Eliška není ničím vinna, a dohaduji se, že se jistě trápí, proč se na ni hněvám. Pravděpodobně obviňuje Šušku, že zas udolala nějaké klepy, aby nás rozloučila.

Avšak Eliška je už taková, že nevytkne nic Sušce ani mně, a proto věc zůstane nevysvětlena.

Inu, ať se trápí! Nějak mi to působí radost a jakési zadostiučinění. Kromě toho nemám čas, abych o tom uvažovala. Jsem posedlá zvláštní zběsilostí, není se mnou žádná řeč. Pro své dobré svědomí musím říci, že Elišku málo vidím, protože je většinou na cvičné louce, kdežto já jsem na příkrých svazích, na sjezdovce nebo kdesi daleko od ní – v běhu o závod.

Domov, škola i plachtařské kursy, to všechno upadlo v zapomenutí, je to jako šerý dávnověk.

Svítí nám slunce, a když nesvítí, je venku stejně krásně.

Zdá se nám všem, že jsme na horách odnepaměti.

Jednou večer při společném umývání Eliška najednou našla zapomenutý bonbón. Ohlédla se po nás všech, jak jsme kolem ní stály, a tu jej s nejistým a plachým úsměvem dala mně.

Byla bych se jí nejraději vrhla kolem krku.

Zastyděla jsem se, že jsem ji pro nic a za nic tak dlouho trápila. A Šuška, ta jistě neviděla ráda, že jsme se udobřily.

Najednou je konec, chystáme se k odjezdu. Možná že neslavní lyžaři mezi námi – jako třebas Alena – jsou rádi. V poslední chvíli jsem se rozběhla nedaleko za chatu podívat se na svah Čertovy rokle, kde jsme ještě včera se Zdeňkem jezdili až do tmy.

Sníh se třpytí v slabém slunci. Je velké, rozlehlé, strnulé ticho. Poznávám svou ostrou stopu lyží a je mi převelice smutno.

Zvláštní věc, že mám sice ráda každou změnu, ale přesto nic lehce neopouštím, ani místa, kde jsem byla jen krátce, dokonce na něž jsem jen letmo pohlédla při vyhlídce z vlaku.

Naštěstí rychle zapomínám na bolesti všech loučení.

Hory se nám objevily naposledy – již jen jako temná silueta na obzoru. Všechno, co jsme prožili, podobá se už jenom snům.

Nezpíváme, i hovor zmlkl. Sedíme v polospánku jako unavené a poražené vojsko.

Brdéčko vlasové najednou procitl, rozhlédl se po nás všech a pravil: „Vidím, miláčkové, že všichni přemýšlíte o nekonečných konvergentních řadách. To je dobře! Zítra začínáme!“

Mirek Zapletal, vtipálek naší třídy, zívl, otevřel jedno oko a povídá: „Není v té nekonečnosti nebezpečí idealismu? Pro jistotu bychom to měli raději vynechat.“

„Vidím, že jsi honěný ve filozofii,“ dí na to naše milované Brdéčko vlasové. „A to tě šlechtí. Jen se dobře rozhlédni kolem sebe a tu uvidíš nekonečnost přímo ve skutečnosti. Jako třebas u nás ve třídě všelijaké drzosti a lajdáctví.“

Někteří se zasmáli, ale většina ani neprocitla.

I Eliška vedle mne usnula s hlavou opřenou o mé rameno. Proto sedím vzpřímeně, ani se nehnu, abych ji neprobudila. Dívám se do prchající krajiny a myslím si, že na celém světě nemám nikoho tak ráda, jen ji, jedinou.

* * *

Vpadli jsme do našeho obvyklého života a hory nám nadobro zmizely z mysli, staly se zážitkem dávnověku.

V plachtařském kursu jsme už začali probírat aerodynamiku, co jsou to proudnice, rychlost a vztlak, co je obtékání těles vzduchem a jiné nezáživnosti.

Když se pak propočítával odpor vzduchu a síla působící na křídla letadla, už jsem to nevydržela, abych si s Suškou nepovídala o včerejším filmu.

Jenže Šuška šeptá tak, že je ji slyšet za devátou zdí.

Instruktor, který právě kreslil vznik vzdušné síly podél hloubky profilu letadla, se obrátil, položil rozzlobeně křídu a řekl, že plachtářství je sice sport, ale nadmíru vážný a odpovědný, a k tomu ještě s velkým posláním. Že vyžaduje ukázněné lidi a že ten, kdo se nedokáže ukáznit ani v přednáškách, z nichž budeme přísně zkoušeni, se rozhodně nehodí na letiště, a že by doporučoval, aby takoví posluchači ihned odešli a nerušili druhé.

Všichni se obrátili na nás dvě a já si přála, aby mě zem pohltila. Mrzela jsem se na sebe, jako bych se byla zpronevěřila svému opravdovému odhodlání být dobrou plachtařkou.

Copak Šuška, ta se oklepe a neví o ničem! Ale zato já se vždy dlouho trápím, kdykoli se cítím vinna – hlavně udělám-li něco proti svému plánu, proti svému pevnému předsevzetí.

Umínila jsem si, že si příště sednu jinam a nikdy už v přednáškách nepromluvím.

Plachtařský sešit jsem už popsala do dvou třetin. Prohlížím jej doma od prvních úhledných stránek až po tu škrábanici na posledních, všelijaké škrtance i kresby na okrajích, kreslené z roztržitosti nebo z dlouhé chvíle.

Opisuji si, co jsme vynechali. O druzích křídel, o jejich tvarovém vlivu na vztlak a odpor vzduchu, o osách stability – a tu mě najednou přepadne nechuť, únava a strach, že se tomu nikdy nenaučím, že je to pro mne vlastně zatížení, když máme teď tolik práce ve škole.

Vtom jsem zaslechla hluk letadla. Tichounce jsem otevřela okno, aby mě teta v pokoji neslyšela.

Když se topí, nesmí se otevřít ani skulinou, co by se mravenec protáhl. Tu hned teta křičí, že si nemůže dovolit topit pánubohu do oken.

Je lednový den plný slunce.

Ve vysoké hloubce modrošedé oblohy v zádi činžovních domů letí letadlo s přivázaným větroněm. Letadlo zmizelo a větroň zůstal jako strnulý v záplavě bledého slunce. Pak se neslyšně obrátil a tiše a zvolna odplul.

Rozechvěla jsem se blahem a prudkou nedočkavostí být už tak daleko a sedět ve větroni, jenž si sebejistě letí ve veliké výšce jako pyšný pohádkový pták.

* * *

Do plachtařského kroužku nás stále dochází dvanáct. Může se říci, že my všichni už vytrváme. Jsou to chlapci z průmyslovky, dva od nás z jedenácté třídy, ostatní z učiliště oceláren, kteří jsou tu doma, a z učiliště železničního, v temně modrých stejnokrojích s našitými kovovými monogramy ŽU. Pro nás chlapci Zužu.

Na počátku byly s námi ještě dvě dívky, ty však brzy odpadly, a tak zůstala jen naše dívčí trojice.

Kdykoli vcházíme do budovy učiliště, vrhne Eliška pokaždé hbitý pohled na schodiště vedoucí do učeben a ložnic žáků. V naší posluchárně se nejdříve podívá do prvních lavic, od tehdejší ojedinělé návštěvy jsou vytrvale prázdné.

Ale možná že si to jen vymýšlím.

Slůvkem jsme se nezmínily o prodloužené ani o tom, proč jsem se na ni hněvala. Jinak je všechno mezi námi takové jako dřív. Utíkáme Sušce, sedíme v našem pokojovém výklenku v proutěných židlích, bruslíme, jsme stále spolu na všech cestách ze školy, ze svazáckých schůzí, z všelijakých podniků – a také chodíme do biografu, jakmile se Šuška přižene se vstupenkami.

To uznáváme, že je užitečná a dobrosrdečná dívka, a vezmeme ji velkomyslně na milost.

Šuščina maminka je opatrovnicí v mateřské škole. Od čtyř do osmi večer sedí pak v pokladně biografu. Šuška buď na ní lístky vymámí, nebo se dostaneme dovnitř bez vstupenek a sedíme, je-li poloprázdno, na těch nejdražších místech nebo vzadu na židlích s uvaděči.

Každý den se mi zdá tak dlouhý, že zapomenu, co bylo včera. Teta proto může klidně vařit stejné omáčky.

Pololetí máme za dveřmi. Ve schůzi se už odhadovalo, kolik bude špatných známek. Jsem bohužel mezi těmi, kteří budou mít trojku z fyziky a matematiky.

Nic mi nepomohla Eliščina pomoc, mé slavné závazky a opravdová snaha.

Na vysvědčení mám dvě obávané trojky.

Naše třída je jako rojící se úl. Jeden mluví přes druhého, ale každý naslouchá jen sobě.

Vykládám o svém lyrickém mozku, který nikdy nepochopí počty, předstírám veselost, ve skutečnosti jsem však dotčená a zarmoucená.

Bojím se také lamentací.

Eliška je jako vždy s vyznamenáním. Šuška má dokonce čtyři trojky, jistě si však nic nevyčítá, její dobrá nálada je docela upřímná.

Po starém zvyku jsem položila složené vysvědčení na aktovku a tvářila jsem se, že mám náramně učení.

Teta chvíli hledala brýle. Pak si podepřela ruce v bok jako pokaždé, když se chystá k rozhořčenému projevu.

Řekla jen, že je to pěkné nadělení a že jí nezbývá nic jiného než usednout a napsat mému poručníkovi.

„Abys věděla: Ode dneška žádné kamarádky ani románky, žádné schůze a jiné darebnosti!“

Rozpomněla se a dodala stejně pozdviženým hlasem: „A žádné bruslení a žádné biografy.“

* * *

Přesto jsem si smluvila s Eliškou bruslení v pevné důvěře, že mé hrobní růže mi pomohou dostat se z domu.

Máme za sebou několik mrazivých slunných dnů. A zítra začínají krátké pololetní prázdniny.

Probudila jsem se v časném jitru ještě za úplné tmy. Zdálo se mi, že se brodím vodou, snažila jsem se pak plavat, ale nehnula jsem se přes všechno úsilí z místa.

Uvažuji o snu a tu slyším známou hudbu okapové roury nedaleko našeho kuchyňského okna.

Včera večer byla krásná bílá zima. Snad ještě spím a zpěv roury je sen. Nikoli, jsem vzhůru; tleskot vody slyším teď už naprosto zřetelně.

Posadím se na posteli.

Temné tabule jsou mokré. Venku šustí vydatný déšť.

Vypadá to skoro tak, že jsem v noci ujela sta kilometrů někam na jih do deštivých zim.

Pane, to jsou pěkné prázdniny! Prší vytrvale i odpoledne. Ostatně co na tom, když stadión je pod vodou a všechno je zmařeno.

Jak nevýslovně se nudím v naší kuchyni!

Chvilku čtu knihu již mnohokrát přečtenou. Pak se učím, ale to nemyslím doopravdy.

Najednou náš signál z chodby! Spása!

Je to jistě Eliška, která marně čekala doma nebo někde venku před stadiónem.

Avšak na chodbě stojí Šuška, obalená nepromokavou blánou. Plášť jí chladem ztuhl a ona vypadá, jako by vězela v celofánovém sáčku.

Má tři lístky do biografu.

Prateta tvrdě usnula ve svém kuchyňském křesle, ukolébána deštěm a šerem. Mohu se potají vytratit.

Utíkáme do Vinohradské ulice pro Elišku.

Marně zvoníme, a to je divná věc. V tuhle dobu, ke čtvrté, paní Sušilová bývá už přece doma. Pracuje asi přesčas a Eliška šla sama pro chlapce. Nedá se nic dělat, musíme bez ní, jinak bychom přišly o aktuality, kde jistě budou zimní sporty.

Když se vracím domů, okna Sušilových jsou ještě temná. Vyběhnu však nahoru a dlouze a vytrvale tisknu zvonek. Nezvykle ječivý zvuk mi umíněně odpovídá, že byt je opuštěn.

Rozběhnu se k Sušilovým druhý den. Povšimnu si, že rohožka, kterou jsem nohou odsunula, je na témže místě. Přesto zvoním a dlouho stojím za dveřmi s pocitem vyhnance z ráje.

Eliščin domov, prostředí rodinného tepla, lásky a spokojenosti mi byl vskutku rájem, i když jsem občas mocně a bolestně žárlívala.

Eliška nepřišla do školy ani po třech dnech prázdna. Vypadalo to, jako by se najednou propadla do země i se svými lidmi.

Jak je to divné, nevidět Eliščinu zlatou hlavu v lavici, nejít s ní ze školy, nepotkat ji a nikde na ni nečekat. Šuška má zřejmou radost, že mě má jen pro sebe. Brebentí vytrvale, avšak sotva ji slyším.

Pro mne jsou ulice zvláštním způsobem vylidněny. Plna stesku se dívám na místa, kde Eliška pronesla to či ono, kde jsme se zastavily v naléhavém hovoru, kde jsme se něčemu zasmály.

Je mi skoro tak, jako bych vzpomínala na mrtvou.

* * *

Zítra volíme nového předsedu naší třídní skupiny.

Protože Eliška je mezi kandidáty, mám utkvělou jistotu, že přijde do školy, ať je kdekoliv.

Čekala jsem s velkou netrpělivostí až do poslední minuty. Přišel už i Mirek Zapletal, který je vždycky poslední. Vypočítá si to pokaždé tak, že vpadne do třídy, jakmile zvonek dořinčí, krok před profesorem, jako by ho ohlašoval.

Když začalo vyučování, spěchaly chodbou něčí kroky. Nikoli, to nebyly Eliščiny. Přehlédla jsem hlavy ve třídě, kdo ještě chybí, a nemýlila jsem se: byla to Cibulková. Snažila se projít nepozorovaně, ale jaká ona je, nejdřív jí upadla aktovka a pak zakopla v lavici, takže přišla zas tím svým způsobem, „jako nenápadná puma, která znenadání vždycky vybuchne“.

Pak už byl konec nadějím.

Odpolední schůze byla napínavá jako dobrodružný film.

Třídní výbor se ve sporech o kandidáta na místo předsedy málem rozpadl, a tak jsme nakonec vymyslili zvláštní způsob volby.

Napsali jsme tolik kandidátek, kolik je nás ve třídě, a volili jsme tajně škrtem. Za urnu jsme měli zásuvku profesorského stolu, kde seděla přísná Jarmilka Půlpánová.

Kromě Elišky se uvažovalo o Ivanu Prostíkovi (tak ho pokřtil Brdéčko vlasové, protože Ivan, kdykoliv je vyvolán, má za každým slovem „prostě“), posledním kandidátem s nadějí na umístění byl pak Otakárek fenyklový.

Když se sečetly hlasy, vyhrál Ivan Prostík, Eliška se umístila druhá a Otakárek fenyklový až třetí, ale všichni bez velkých rozdílů. Mezi Eliškou a Ivanem rozhodly pouhé dva hlasy.

Všichni jsme přivítali nového předsedu bouřlivým potleskem a už se snad nikdo nemrzel, že nebyl zvolen jeho kandidát.

„Volila jsem Otakárka fenyklového,“ pravila mi Šuška na cestě ze školy. „Eliška je taková!“

To je prastarý Suščin způsob. Jakmile se s Eliškou zlobíme, přidá se k některé z nás a snaží se pro sebe ukořistit přízeň a rozvést nás pomluvami. Hněvám-li se na Elišku, tu konečně ráda slyším, co mi o ní Šuška povídá. Avšak teď, co mi Eliška zmizela beze stopy, je mi nesnesitelný sebemenší útok, jako by se Šuška nešetrně dotýkala něčeho posvátného.

„Ty jsi taková,“ vykřiknu pohněvaně, otočím se na podpatku a spěchám od ní. Dotěra protivná, myslím si plna zlosti, obrátím se a důkladně na ni vypláznu jazyk.

* * *

Ačkoli se u Sušilových dveří nic nezměnilo, měla jsem slabou naději, že se Eliška objeví večer v plachtařském kursu.

V té naší posluchárně, příliš velké pro dvanáct lidí, můžeme měnit místa podle libosti. Umínila jsem si, že si sednu sama, někam, kde nebude žádná příležitost k všelijakým svodům. Sedím však ještě vedle Šušky. Nezlobí se na mne, jako by se nic nestalo.

Zaznamenala si do sešitu zbytečnou větu, že „vznášet se jako pták je starým přáním člověka“, ale přes mé rameno si musela opsat, co se bude musit učit, jaké síly působí na letadlo v letu klouzavém, že je to váha G, vztlak Fx a odpor Fz.

I přes své dobré předsevzetí jsem se rozesmála a Šuška, která se lehce nakazí veselostí, směje se sama sobě tolik, že si musela vstrčit hlavu pod lavici.

Se vším úsilím obracím pozornost k přednášce a střežím se na ni pohlédnout. Zadržovaný smích by mi propukl jako uragán. A je jistě divná věc, že mě všechno ponouká k smíchu, i to, co není ani směšné, ač jsem v hloubi svého srdce doopravdy zarmoucená pro Elišku.

Když jsme po kurse procházely se Suškou dlouhou chodbou, vrhla jsem rychlý pohled na schodiště.

Uviděla jsem ho!

Rozechvěla jsem se pořádným leknutím.

Hbitě seběhl a přidal se k nám. Kdosi na něho volal: „Kam jdeš, Jendo?“ Obrátil se a mávl rukou.

Dychtivě jsem se zmocnila toho jména jako drahocenného daru a skryla je v nejtajnějším místě svého nitra.

Jdeme všichni tři pomalou chůzí k mému domovu. Jan hovoří o našich zkouškách. Odpovídá mu jen Šuška. Závidím jí a podivuji se, jak s ním mluví bez zábran, s touž samozřejmostí jako s našimi hochy ve třídě; já mám hrdlo jako zadrhlé.

Najednou se zastavil a my s ním: „Kde máte vaši zlatovlásku?“

Bylo mi, jako by mě někdo znenadání uhodil do tváře.

Šuška odpověděla, že Eliška je nezvěstná.

„Nezvěstná?“ opakoval v údivu.

„Inu, to se ví, že to jen tak vypadá,“ vypravuje Šuška. „Eliška nebyla už několik dní ve škole a přitom se nikdo na ni neptá. Z toho je zřejmo, že je omluvena, ale my spolužáci nevíme o ní docela nic.“

„A tááááák,“ řekl a už nepromluvil.

U našeho domu kývl hlavou s veselým „ahoj“ a rychle zmizel v temnotách ulice.

Stojím jako z kořenů vytržená, jako ve snu. Šuška se dívá za Janem s pošklebným, zlomyslným smíchem. Naklonila se ke mně a pošeptala mi tajně, že tenhle hoch si jistě myslí na Elišku, v prodloužené s jinou netančil, a když Eliška byla v kole s druhými, alespoň ji sledoval očima.

„Vypadal, jako by hledal včerejšek,“ chichotá se Šuška tím svým způsobem, aniž ví, jaké kapky jedu nalila do mého srdce.

* * *

Elišku jsem spatřila ráno až osmého dne po jejím zmizení. Měla černé punčochy, černý baret a na kabátě smuteční pásku. Šla rychle, s hlavou sklopenou k zemi.

Byla jsem tak ohromená, že jsem se za ní ani nerozběhla, ani na ni nezavolala.

Všichni už ve třídě věděli, že její otec byl kdesi na Slovensku stižen srdečním záchvatem, celá rodina za ním odjela a po jeho smrti jej převezla do rodné obce.

Ostýchali jsme se Elišky, jako by byla cizí žákyní mezi námi. Nikdo s ní nemluvil a Eliška si také nikoho nevšímala.

Ani z profesorů se žádný na Elišku neobrátil, jako by nebyla ve třídě. Až profesorka němčiny se jí zeptala, jak starý byl její otec, a tu jsme poprvé uslyšeli její hlas, který mi připadal docela změněný.

Řekla, že mu bylo pětačtyřicet let, a profesorka vydechla překvapením, jak byl dosud mladý, a to mi bylo tuze divné. K mým šestnácti letům téměř dvakrát tolik. Jaká délka života!

Když jsem si však představila jeho tvář, hladkou a opálenou, vskutku se mi nezdál tak starý oproti jiným mužům, které znám. A tu mi napadlo, že kdyby má maminka žila, bylo by jí také víc než čtyřicet let, a jaká je to vlastně výhoda pro ty, co zemřou, že nemohou zestárnout.

Na cestě ze školy přidala jsem se k Elišce tak jako jindy, avšak nepřemohla jsem svůj ostych, abych s ní mluvila obvyklým způsobem. Zdálo se mi, že i na ní spočívá tajemství smrti.

Chodily jsme mlčenlivé ulicemi v prudkém vlahém větru. Eliška zřejmě nemyslela na oběd v menze a já kvůli ní přemohla svůj hlad.

„Bude pršet,“ řekla jenom a tu jsem po ní opakovala jako ozvěna: „Bude pršet.“

Vtom jí vyhrkl mocný proud zadržovaných slz. Honem se obrátila k výkladu drogerie a předstírala zájem o kelímky a voňavky.

Na temném skle na pozadí výkladu rýsují se naše černé siluety. Jedna útlá, druhá menší a hranatější. Pokradmu vrhnu pohled na Elišku. Jak je hezká ve svém žalu! Na dlouhých černých řasách se jí třpytí slzy jako velké čisté krystaly. Modré oči jí ztemněly. Vypadá jako růžové poupě po dešti.

Ztratila otce, jako já jsem ztratila své rodiče. Nicméně její bolest zdá se jinou žalostí než mé občasné stesky po mamince; já lituji jen sebe, kdežto Eliška trpí, že tu není ten, koho milovala.

Na Elišku a pana Sušila myslím ještě večer v posteli.

Nemohu pochopit, že pana Sušila už nikdy, nikdy neuvidím.

Když jsem byla malá, představovala jsem si, že lidé po smrti vedou dál svůj život v nějakém podzemním světě. Jistě nějak tak myslili primitivní národové v dávných dobách, protože nemohli a ani nechtěli uvěřit smrti, naprostému zániku člověka.

Profesor Pavlíček nám jednou vyprávěl, jak předcivilizační člověk natíral své mrtvé červenou hlinkou, aby jim dodal zdání života, a umísťoval hroby blízko svých ohnišť, aby mrtvé oživil. A tahle představa ohně jako dárce života žije vlastně dodnes! Za mrtvé se rozsvěcují svíčky, olejové kahánky, nebo nejnověji i elektrická světla. Možná až bude i elektřina překonána, budou u mrtvých hořet oslňující světla atomové energie.

Ale snad v té době se člověk už vzdá prastarých zděděných zvyků.

Vedle v pokoji vzdychá prateta. Natírá si nohy kafrovou mastí, voní u nás pronikavě každý večer. Vidím ji v duchu, jak si pak ovazuje nohy dlouhým pruhem plátna, který je ve dne pečlivě stočen jako spící had v zásuvce nočního stolku. Poté si nakape vodičku do očí a protézu zubů ponoří do skleničky s vodou.

Přípravy k spánku jsou tím skončeny. Než usne, bude se ještě dlouho modlit za všechny mrtvé u nás v Třebíči, snad i za mého otce ve společném hrobě v Buchenwaldu.

Všichni ti mrtví žijí v jejích představách jako vzdušné bytosti kdesi v mezihvězdných prostorách, obdařeni nadpřirozenou mocí vidět a zasahovat do našich osudů. V těch končinách je také tetino nebe s bosonohými anděly a světci s kroužky kolem svatých hlav. Prateta ovšem nemá ponětí, že nad naší troposférou existuje stratosféra s vysokým stupněm mrazu, dále ionosféra a v nesmírné výšce exosféra s obrovským žárem více než dva tisíce stupňů.

Neví o tom nic. Ani jak to je se světly za mrtvé, jež rozsvěcí každým rokem o Dušičkách a ve výročních dnech za všechny příbuzné, i za tu Matyldu.

Zapraskání postele mi poví, že už ulehla. Pak je úplné ticho. Jen pendlovky v pokoji ospale tikají a chraplavě ohlásí každou půlhodinu.

Ležím potmě a myslím ještě na Elišku, jak je proti mně hezká a něžná a útlá. Ve svých snech vídám se takovou, jako je ona. Ale to jsou jenom sny. Ve skutečnosti se nechci podobat nikomu. Chci mít svou tvář, jakou mám, a být taková, jaká jsem.

* * *

Je polovina února a opravdové jaro.

Obloha se ztrácí ve veliké výšce vybledlé šedavé modře. Vidíme až kamsi do stratosféry. A slunce svítí tak teple, chodníky rázem oschly a lesknou se jako uprostřed léta.

Děti už začaly s kuličkami. Jaro je tu doopravdy. Vylezli prý také hadi a ještěrky a to znamená neomylně, že jaro již tady zůstane.

Náhlým teplem jsme jako omámené. Loudáme se ze školy, tlučeme aktovkami do kolen, posedáváme na zídkách kolem zahrad a sledujeme hru v kuličky.

Jsem ospalá, jako bych týdny nespala, a unavená jako po velkém plaveckém závodě nebo po běhu na tisíc metrů.

V takových dnech, kdy slunce začalo takto opravdově, rozběhly jsme se vždycky s Eliškou za hřbitovní zeď hledat fialky. Místa, kde jsme je nalézaly, držely jsme v tajnosti jako zlatokopové naleziště zlata.

Letos na fialky nemyslíme. Dětské radosti nás už nelákají.

Vůbec se mnoho mezi námi změnilo.

Nechodím už pravidelně k Sušilovým. Od smrti Eliščina otce žije u nich stará paní Sušilová, mrzutá stařena, která nerada vidí návštěvy. Kromě ní se přistěhovala studentka z příbuzenstva a obsadila náš výklenek pokoje. Také raději nemluvím s Eliškou o své mamince, abych jí nepřipomínala otce, a tím zmizelo významné pouto, svazující nás jako křehké tajemství.

Šuška se nemusí strachovat, zřídkakdy jí utečeme. Jsme teď stále ve třech, na všech cestách ze školy i z plachtařských kursů.

Venku je třpytivě průzračný vzduch, jen u nás ve třídě je pošmourno jako za deštivých dnů. Špinavá okna pohlcují všechen jarní jas a my máme dojem, že je obloha z těžkého olova.

O přestávce Jiřina, naše nejlepší tělocvikářka a také portrétistka, nakreslila na zamlžené okno Otakárka fenyklového ve chvíli, kdy je zamyšlen nad matematickým příkladem u tabule a podobá se prasátku.

Do třídy vešel Brdéčko vlasové.

Pochválil zručný kreslířský výkon, který Jiřina už nestačila smazat, jen poznamenal, že trochu přehání, že Otakárek fenyklový je zbytečný krasavec.

Pak se zeptal, kdo z nás jsou v tomto týdnu hospodáři.

„Inu,“ povídá, „nač by Franta s Pavlem utírali lavice, když to můžeme udělat rukávy. Správně soudí, že prach je biologický jev a že pustit se s ním v boj je zápas se stohlavou obludou. Ale hrome, utřete to tady aspoň na povrchu jako paničky v salónech.“

Naše milované Brdéčko vlasové vytáhl z kapsy šátek, utřel si stůl a hned za zády šátek vytřásl.

Všichni jsme se zasmáli.

Po hodině matematiky je tu najednou nápad. Umyjme ta ohavná okna! Čekat na uklízečky by mohlo znamenat odsunutí školního jara možná až na květen. Zatím bychom tu zhynuli jako kytky bez vody. Čeho je k tomu zapotřebí? Dohromady ničeho. Pod kolnou jsou hromady novin, sběr malých žáčků. Přineseme hadry a koupíme trochu lihu. Jiřina hned začala vybírat. Každý dal dvacet haléřů. Nás děvčat je deset a oken jen osm. Dvě z nás tedy vyčistí kličky sidolem. A chlapci dají do pořádku podlahu a lavice.

Pohání nás převeliké nadšení.

Když mám umývat okna doma, jsem plna zlosti. Ve škole dělám tu práci ráda snad proto, že je zaměřena k obecnějšímu prospěchu, a tím je nějak povýšena a posvěcena. Prateta by ovšem pohotově řekla, že se i v tomhle podobám otci, který by se byl pro cizí rozkrájel, ale své lidi by byl utopil na lžičce vody.

* * *

Za čistými okny je nám najednou všem zima. Jako by blyštivý jasný vzduch pronikl k nám do třídy i zavřenými okny a místnost ochladil.

Ti hadi a ještěrky se pořádně spletli.

Mrzne a všechny příznaky jara zmizely jako noční sen. Na stadiónu se vesele bruslí, ale nás plachtaře už omrzely radosti zimy.

Ukázka jara v nás zanechala mocný dojem. Tím spíše, že v kursu jsme již probírali plán letiště, všechna jeho zařízení a opatření a tím jsme se již ve svých představách – Otakárek fenyklový řekl „jednou nohou“ – octli na opravdovém letišti.

Příští středu máme poslední přednášku. Pak na přípravu čtrnáct dní a přísné zkoušky.

Pavel, který se nad námi všemi povyšuje, jako by byl na letišti víc než doma, prohlásil, že my děvčata, a obzvláště Šuška, se jistě budeme učit všelijakým nesmyslům, a tu poprvé v nás vyvstala myšlenka, abychom se učili společně.

Když jsme se sešli naposledy, nás dvanáct příštích plachtařů, nedozvěděli jsme se nic nového, jen se opakovalo, jak tomu také bývá ve škole před koncem školního roku. Přednášející mnohem víc mluvil o našich úkolech, že každý musí vyzbrojit sebe sama, vypěstit svou odvahu a statečnost.

Nevím, čím to je, že mi vždy při velkých slovech vhrknou slzy do očí. Připadala jsem si jako hrdinka, která už vykonala něco znamenitého. A umiňovala jsem si, že udělám všechno, abych byla tou nejlepší plachtařkou.

* * *

Instruktor se pak s námi rozloučil a přál nám všem dobrou pohodu ke studiu a zdar u zkoušek.

Byla jsem zarmoucená jako pokaždé, kdykoli se něco končí.

Když jsme vycházeli, Eliška vrhla hbitý pohled na schodiště. Ulevilo se mi: bylo prázdné. Než jsme se octly u vchodu, postrádala jednu rukavici a musela se vrátit.

Čekala jsem na ni na schodech před budovou. Dívala jsem se do korun bříz, vroubících obě strany ulice. Jejich drobné holé větve se rýsovaly na čisté večerní obloze jako temná černá krajka.

Začetla jsem se do vývěsní tabule plakátů za budovou učiliště. Pak jsem se pomalu vracela ke vchodu.

Chodba byla tichá. Neslyšela jsem ničí kroky. Zmocnilo se mě podezření a vběhla jsem dovnitř.

Posluchárna byla již uzavřena.

Obrátila jsem se a utíkala naším směrem celou délkou ulice až k tichému náměstí. Eliška nikde nebyla. Běžela jsem tedy nazpět.

Komenského ulice mezi břízami byla jako tunel s kruhy světel a dlouhých stínů, zesílených ještě temnou stěnou parku. V kalužinách vody se odrážela čistá obloha s leskem měsíce.

To všechno zesilovalo ve mně pocit osamělosti, výjimečnost chvíle, která se mi má vtisknout v paměť!

Zdálo se mi, že na druhém konci ulice, tam, kde ústila v rušnou třídu, vidím dvě postavy, vysokou chlapeckou s širokými rameny a útlou dívčí v čer­ném. Objevily se mi na okamžik v kruhu světla a pak je znovu pohltil stín.

Běžela jsem jako o závod.

Když jsem se octla v těch místech, nebylo po nich ani stopy.

Buď zmizely v rušné ulici, nebo v některé tiché postranní, anebo si to všechno vymyslila má podrážděná mysl.

Loudala jsem se už k domovu. Má trýzeň, jak se mi zdálo, nedala se změřit ničím, co jsem doposud prožila.

A tu mi najednou napadlo přesvědčit se u Sušilových.

Utíkala jsem k nim jako pronásledovaná, vyběhla do poschodí a zazvonila u jejich dveří.

Kroky, jež mi šly vstříc, byly Eliščiny.

„To jsi ty?“ řekla bez nejmenšího překvapení. „Kdes byla?“ zeptala se ještě a vrátila se do kuchyně k umývání nádobí.

Přemítám nad kupou umytých talířů a hrnků. Jak mohla udělat tolik práce a být ještě někde s Janem? Nemám však žádnou jistotu, že jí nikdo nepomáhal, že to všechno vskutku umyla sama. Eliščin klid a nevšímavost mě mate a zároveň mučí. Mluvím sem tam, ve skutečnosti jen Elišku zkoumám. Měla jsem ji vždycky za bezelstnou, ale teď jí už nedůvěřuji s tak naprostou odevzdaností jako dříve.

Zdá se mi, že má na tváři odlesk prožitého vzrušení.

Mlčenlivě sedím, zatímco Eliška utírá a uklízí nádobí. Tu mi napadne, že se něco podstatného u mne změnilo. Vždycky jsem byla žádostivá vědět, kdy končí dětství a začíná dospělost. Řeknu si, snad se to událo právě dnes. Právě dnes večer jsem přeskočila ten tajemný příkop.

* * *

Dohodli jsme se, že se budeme scházet u Šušky, která bydlí s matkou ve středu města v budově mateřské školy. Když jsme se poprvé sešli ve velkém mansardním pokoji, ukázalo se, kolik nesrovnalostí máme v sešitech. Jednomu unikla věta, druhý špatně slyšel, Eliška, kterou všichni bez zaujetí uznáváme za spolehlivou, několikrát chyběla.

Přeli jsme se, každý hájil své vědomosti.

A najednou je tu návrh. Mohli bychom přece požádat zkušeného plachtaře, aby s námi probral sporná a málo srozumitelná místa. Eliška mluví překotně a tváře má růžové. Šuška, ten truhlík, který v sobě nic neudrží, směje se do hrsti. Chlapci ovšem nechápou docela nic.

„Víš o někom?“ ptá se Pavel. „Mohl bych požádat jednoho známého. Teď je v penzi pro nějakou nemoc. Kdysi plachtařil.“

Kdepak! Jenom žádného starce! Eliška ví o mladém muži, který se jmenuje Jan. Příjmení nezná. Stačilo by však odevzdat pro něho dopis v učilišti, kde byly naše kursy, adresovaný jenom: Jan, plachtař.

Nuže dobrá, Pavel napíše dopis ještě dnes. Ale komu má poslat odpověď?

Nepřipojuji se k žádnému návrhu. Chlapci rozhodli, že se budeme scházet u Šušky, ať Jan odpoví jí; a tu mi neušlo, jak byla Eliška zklamaná.

Třetí den Šuška mává ve škole dopisem. Jan odepsal, že je ochoten nám pomoci, že má volno ve středu mezi šestou a osmou hodinou. Hned jsem si vzpomněla na poslední přednášku, kdy se mi Eliška v té době ztratila.

Sejdeme se s Janem příští středu. Prozatím se budeme učit každý ze svých poznámek.

Jak k tomu došlo, že jsem se najednou octla s Eliškou na našich starých místech za hřbitovní zdí? Přišla s tím, abychom se učily společně. Měla svůj zajíkavý, lehce hořekující hlas jako vždy, když jsme se udobřovaly po nějakém hněvu, a já byla okamžitě získána.

Studené slunce slabě hřálo cihlovou zeď. Je průzračný vzduch, chladný, bystrý vítr. Jaro začíná znovu a již solidněji a opravdověji.

Z loňské trávy, v níž sedíme, vyrážejí tenounké bledě zelené nitky. Je jich asi tolik, že by se nasytilo jedno housátko. Nedaleko nás je keř divokého bezu s pupenci jako nasáklými krví. A nad našimi hlavami vlají s jemným ševelením dlouhé svěží pruty smuteční vrby.

Každý rok jsem se radovala ze všech známek jara. Letos poprvé pociťuji zvláštní neklid. Jako bych souvisela s každým pupencem ohlašujícím počátek nového života. Jako by napětí a čekání přírody bylo i mým napětím a čekáním.

Sešity máme na kolenou, ale nic neděláme. Hledíme na skřivánka, jak vyletěl do ledového vzduchu, třepetaje křídly, s hlasitým velebícím trylkem. Pak zase pozorujeme černé hejno kavek na holém hnědém poli.

Eliška navrhla, abychom si sedly na její aktovku. Tiskneme se k sobě a držíme na kolenou jen její sešit. Jsem ráda, že jsem s ní. Opravdu jsem ráda. Zapomínám i na ten svůj zvláštní neklid a je mi teď dobře jako kdysi.

Onehdy jsem si myslila, že jsem náhle dospěla, jako když se naráz přeskočí pomyslný příkop mezi dětstvím a dospělostí. Spíše tomu bude tak, že dospívání je něco plynulého jako tok, jenž jde sice stále dopředu, ale vrací se i nazpět zpětnými víry.

Mohla bych si s Eliškou s chutí zahrát nějakou dětskou hru, třebas házení do čtverců, kdyby tu byla udupaná zem místo drnu.

Vyjmenovaly jsme palubní přístroje letadel a zase se neučíme a jen bloudíme očima po krajině.

Vtom se objevili rackové. Zasvítili oslnivě bělostnými křídly, plachtíce nad rovným polem, a zmizeli nám z očí.

Vzpomněla jsem si hned na větroně. Eliška myslila stejně. Pravila, že letiště máme na dosah ruky, že i my budeme mít křídla jako tihle rackové.

Protože jsem tušila, že s letištěm spojuje jistá shledání, bylo mi rázem, jako bych se probudila z příjemného snu.

* * *

Počítala jsem dny do středy s velkou nedočkavostí, div jsem si neudělala jako maličká čárky v sešitě, abych věděla, kolikrát se ještě vyspím.

Jsou ledové jasné dny. Z vytopené místnosti se zdá, že za okny je již opravdové teplé jaro. Svlékla jsem své tlusté zimní šaty s pocitem, že se zbavuji jako had i své pokožky a nahrazuji ji zbrusu novou.

Jakmile teta uviděla, jak si oblékám nedělní kostkovanou sukni a žlutý svetřík z lehké vlny, spustila křik, že nastydnu a kromě toho všechno odřu, abych pamatovala, že jsem sirotek.

Bývaly doby, kdy jsem se neodvážila tetě vůbec odporovat. Myslívala jsem si, že jediné mé vzpurné slovo by vyvolalo něco hrozného, co jsem si nedovedla představit. Avšak v tomto roce nedbám tolik jejích řečí, co si mám či nemám obléci, tvářím se, jako bych neslyšela, a hle – nic krom­obyčejného se nestalo! Prateta přežila mou vzpouru a jen za mnou posměšně zavolala:

„Stále hezká a nikdy hezčí!“

Opozdila jsem se. Všichni jsou již pohromadě. Když jsem vešla, kývl na mne Jan sedící v zahradním lehátku u velkého okna hlavou, aniž přerušil čtení, a já se začervenala jako pivoňka a srdce se mi rozbušilo, jako kdybych běžela sto metrů.

Vybral si Pavlův sešit, z něhož předčítá, vysvětluje a doplňuje probranou látku praktickými zkušenostmi. A tu se mi pojmy jako síla, vztlak a odpor vzduchu na křídla, osy a roviny zhmotňují před očima, vidím je před sebou jako předměty a srozumitelné děje.

Naši chlapci i Šuška mluví s Janem přirozeně, jejich způsoby nejsou v ničem změněny, ale Eliška jako by stála na scéně a hrála úlohu nepříjemné a mně cizí osoby.

I já si připadám křečovitá a nepřirozená, jaká bývám před některými dospělými lidmi, jimž se chci zalíbit. Třebas u pana notáře, svého poručníka. Avšak před Janem je to ještě trochu jiné. Ale v čem? Sama se v tom nevyznám.

Hlavu mám neobyčejně jasnou. Co jsem si jen přečetla, vybavuje se mi bez obtíží, takže brzy ovládnu pole a Jan se ke mně obrací téměř s každou otázkou.

Mé hrobní růže neobyčejně planou.

V místnosti je však citelná zima. Všichni se již oblékli do kabátu. Než bych si vzala na sebe svůj odřený zimní plášť, to bych asi raději zmrzla, a proto jsem dál ve svém lehkém svetru.

Když jsme skončili, vyprovázíme Jana až do Komenského ulice. Vypráví nám o svých zážitcích mezi oblohou a zemí. Jde uprostřed mezi hochy a my s Eliškou krok za nimi, abychom dobře rozuměly.

Eliška poslouchá s hlavou pozorně skloněnou k zemi a já slyším jen Janův hlas, v němž je vážnost, ale také utajený smích a mnoho bezstarostné bujarosti.

Jan nám slíbil ještě svou příští volnou středu.

Znovu jsem začala počítat dny. Žel, třikrát žel, můj svetřík a pořádná zima u Šušky mi přivolaly bolesti v krku a pěknou rýmu, že nemohu ani do školy.

Má prateta má občas zlatý nos. Je však škoda, že mě tolik zatvrdí, protože vítězosláva ji zpravidla strhne k lamentacím.

Ani v duchu pak neuznám, že na její slova došlo.

Myslím s lítostí na Jana a děti u Šušky. Vězím v ohromné staré šále, z níž mi vykukují jen slzící oči. Sotva tetu slyším, a proto má plnou pravdu, že její dobrá slova jsou jen hrachem házeným na stěnu.

Viděla přece již prvního dne, když jsem stála u jejích dveří, že jsem ušitá z falše a obroubená přetvářkou.

Ostatně měla jsem po kom zdědit tuhle vlastnost!

Jakmile prateta dojde až k tomu, že se nešetrně dotkne maminky, tu rázem procitnu z netečnosti do prudkého hněvu. Mračím se tak mocně, že mi z očí srší jiskry zlobou, až by jeden shořel, jak teta říká.

Od dětství mě popadá k tetě velká nenávist, začne-li o mamince, k níž jinak v dobré pohodě má jen shovívavý soucit: „Co by se asi stalo s tou chuděrkou, kdyby se s ní tatínek byl neoženil, když byla jenom fabrička a kromě toho nemocná na plíce.“

Maminka stejně jako já projevovala málo vděčnosti a přirozené pokory. Obě jsme vzpurné a neposlušné duše, což mě jistě přivede na scestí tak daleko, až se octnu na šikmé ploše.

„Mluvím do dubu,“ vzdychla teta nakonec a jen mi ještě připomenula všechen můj nevděk za její námahu a obětavost. Pak zmlkla, protože se asi domnívá, že se pilně učím pro školu.

Dívala jsem se vytrvale do plachtařského sešitu a slyšela jsem tetu jak z velké dálky. To pro velikou zlost, ale i pro lítost, že jsem musela zůstat doma, zatímco ostatní jsou s Janem.

* * *

My plachtaři nemluvíme ve škole o ničem jiném než o blížící se plachtařské zkoušce.

Otakárek fenyklový každou chvíli na nás provádí své „vrty na zkoušku“. „Jaké je obtékání těles, co?“ vyrazí najednou a mhouří přitom malé oči a z malé pusy má své známé kolečko.

To toho je, abych nevěděla, že obtékání je laminární čili vláknovité a turbulentní neboli vírovité. Pomstím se a honem se Otakárka fenyklového zeptám, aby mi pověděl něco o momentu profilu.

Hloupé ovšem je, že každý dává jen takové otázky, jež umí sám zodpovědět, takže to vlastně není k ničemu.

„To není pravda,“ řekl Otakárek fenyklový. „Tím si to pěkně zabetonuješ do paměti.“

Ovšem mnohé „pokusné vrty“ narazí na pevnou skálu, z níž nikdy žádný pramen vědomostí nevytryskne.

Při velké námaze vyleze z toho nakonec nějaká popletenina, ale ten, který náhodou o tom něco ví, uvede věc na pravou míru.

A tak si pomáháme navzájem. Jen Pavel, který sám sebe povýšil na našeho vůdce, straní se našeho zkoušení a tváří se tak, jako by měl všechny vědomosti v malíčku, kdežto my jsme všichni chudáčci.

„Koukej,“ rozkřikl se na něho Otakárek fenyklový. „Jednou jsi seděl v letadle a myslíš si, že jsi na letišti jako doma. Abys věděl: větroň je proti letadlu jako kánoe proti drožce, chceš-li něco vědět!“

Otakárek fenyklový je váhavec, ale zato důkladný a přesný. Když je vyvolán, zdá se, jako by toho věděl mnohem méně, než se potom ukáže, kdežto Pavel s tím, co ví napolovic nebo jen ze dvou třetin, zachází tak, jako by měl ty nejobsáhlejší a nejdůkladnější vědomosti.

Když se v sebekritice zpovídáme, nikdy by se nepřiznal, že sám sebe vždycky o tolik přežene. Dobře mu řekl Brdéčko vlasové: „Každý člověk dělá dojem. Někdo dobrý, druhý špatný. Možná že já také dělám špatný dojem, ale ty rozhodně taky.“

Počítáme dny do zkoušky a školu odbýváme, jak jen můžeme.

Šuška měla celé dopoledne plachtařský sešit na kolenou pod lavicí. Nepřítomný výraz Otakárka fenyklového a jeho přemýšlivé kolečko mi také řekly, že je na hony vzdálen od toho, o čem se mluvilo v jednotlivých hodinách. I já dovedně předstírala, že s největší pozorností sleduju vyučování.

Učitelé si museli povšimnout, že naše plachtařská skupina jsou ti nejtišší a nejvzornější žáčkové, jací vůbec kdy v lavicích seděli.

K žádné zkoušce jsem se nikdy tak důkladně nepřipravovala a žádné zkoušky jsem se také tolik nebála. Učitelé ve škole, to jsou naši lidé, jsme jako jedna rodina. Nestydím se něco neumět nebo plesknout nesmysl, ale před instruktorem plachtařem bych se asi hanbou do země propadla.

Pak je tu ta věc, že neobstát při zkoušce znamená konec s letištěm pro tento rok. Avšak mohu být klidná. Ze svého plachtařského sešitu, jenž je ohmatán jako zděděný kostelní zpěvník, odříkám každičkou větu, jako když bičem mrská.

Večer před zkouškou, úplná hrůza, všechno jsem naráz zapomněla, jako kdyby mi mozek vymetlo pilné, důkladné koště. Nevzpomínám si ani na to, co jsem uměla s naprostou jistotou, z čeho jsem zkoušela druhé a co jsem si podle Otakárka fenyklového „pevně betonovala do paměti“.

Spala jsem tak neklidně, že jsem se ráno chladem probudila na podlaze. Staré žehlící prkno, jímž mě teta kdysi každý večer zatarasila na posteli, aby zabránila mým nočním výletům ve spánku, bylo už dávno rozštípáno.

Dnes v pět odpoledne je naše zkouška!

Prožili jsme rozčilený den.

Drmolím věty ze svého sešitu, stékají však po mně jako voda po huse, aniž cokoli vnímám.

Šuška přinesla odkudsi úzké pruhy papíru, na něž si my děvčata vypisujeme ty nejobtížnější věci. Papír pak stáčíme do kolečka. Ale kdybych si měla opsat všechno, co považuji za závažné, měla bych z těch zápisků velké kolo od vozu.

Tentokrát se ze školy nevyprovázíme. Utíkám domů a při jídle, při umývání nádobí, kam se hnu, všude se za mnou vine má jediná jistota, ten dlouhý pruh papíru, jako had.

Vtom zaslechnu na chodbě náš signál. Je to Otakárek fenyklový. V největším spěchu popadnu kabát, sešit a toho svého hada a vyletím ze dveří. Ani neslyším, co za mnou teta volá.

Všichni jsme se shromáždili na starých místech učiliště, přede dveřmi, za nimiž se vykoná náš ortel. Místo abych využila posledních chvil a četla si ve svém hadu, utrácím čas sem tam povídáním stejně jako druzí.

Jsme příliš rozčileni, abychom se učili.

Posléze je řada na mně. Jdeme dovnitř s Suškou.

Chvějí se mi nohy a skoro si nevzpomínám na své jméno.

Avšak stejně jako ve škole mi první věta otvírá tajnou bránu. Mozek se mi pojednou rozsvětlí a všechno, čemu jsem se pilně učila, nalézám bez obtíží a s jistotou, která vzrůstá od minuty k minutě.

Hořím nedočkavostí, nejraději bych mluvila sama; a tu mi instruktor tiskne rameno, když chce slyšet také něco od Šušky.

Je toho jistě dost, co bych pěkně popletla a nevěděla, ale mám štěstí a kromě toho instruktor již nabyl dojmu, že jsem výborně připravena, a proto se víc zaměstnává Šuškou.

K mému velkému údivu i ona si vede celkem dobře.

Nakonec se instruktor obrátil ještě ke mně, jaké síly působí na letadlo v klouzavém letu, a já odpovídám s takovou horlivostí, až se zakoktám, že vztlak křídel se rovná kolmé váze k směru letu a odpor letadla že se rovná složce váhy ve směru letu. Instruktor se usmívá a zeptá se, zda bych to uměla nakreslit, aby věděl, že je mi to naprosto jasné.

Panebože, to bych asi neuměla! Avšak odvážně řeknu „ano“ a naštěstí po mně nechce, abych se dala do kreslení. Řekne, že to stačí, a oběma nám vystaví průkazku žáka bezmotorového létání.

Musela jsem zas vyrukovat s tou protivnou Matyldou.

Když nám podával průkazy, ptal se, chápeme-li dobře jako členky Svazarmu své úkoly, které budou nejen vznešené, ale i odpovědné. Řekly jsme obě současně: „Ano, soudruhu!“ a naše ruce zmizely v jeho velké dlani, jež je pořádně stiskla.

Ještě nás upozornil, že my děvčata se musíme zúčastnit bezpodmínečně výcviku v kalhotách, a my opět vydechly: „Ano, soudruhu!“ a vypluly ze dveří jako dvě hrdinky.

Naposledy jdu dlouhou chodbou kolem podobizen vynálezců všech dob a národností. Naposledy jsem spatřila schodiště vedoucí do učeben a obytných místností žáků.

Jan v této chvíli je někde u soustruhu v pilné práci. Jistě myslí na nás plachtaře, jak jsme dopadli. A tu si řeknu snivě: Jistě myslí na mne, jen na mne se vší starostlivostí.

Jak je slastné, že ve svých představách mohu vidět Jana tam, kde chci, a přikázat mu, aby myslil, na co si přeji. Někde jsem četla, jak velkou moc mají sny předcházející vždy skutečnost, jíž se člověk zmocní nejdříve ve svých myšlenkách. Týká se to však velkých i malých objevů, zlepšujících život. Přála bych si, tuze bych si přála, abychom se vlastními představami zmocnili i člověka, po němž toužíme.

* * *

Jsme žáci bezmotorového létání.

Jaká je to blaženost, držet v ruce průkazku opatřenou podpisy a razítkem. Přání se konečně ztělesnilo, a je dokonce úředně potvrzeno, což je jistota všech jistot.

Letiště máme již na dosah ruky. Má prateta, která ráda mluví v příslovích, by řekla, kdyby ovšem o tom věděla, „jako z hráze do rybníka“.

Hlídáme a bedlivě pozorujeme všechny známky jara s nedočkavostí mořeplavců, hodlajících opustit břehy. Ledový vítr doposud zadržel všechny pupence bezů a kaštanů, jen forzýtie nedbala zimy a žlutí se v koutku zahrad u teplých zdí domů, mezi holými a jako zmrzlými větvemi stromů a keřů.

Do našeho kuchyňského okna přiletěla včela. Vylákalo ji mocné slunce, studené přes všechen svůj jas, jako by bylo jen z třpytivého studeného kovu. Zanedlouho se skrčila v koutku okna, vyčerpaná a odhodlaná zemřít pro svou odvahu.

Spěchám do spíže pro drobeček zavařeniny a krůpěj vody, abych ji zachránila a také odměnila hrdinnou statečnost.

„Co to děláš?“ zeptala se teta mrzutě. Neodpověděla jsem, protože nejsem uvyklá sdělovat jí hnutí svého srdce.

Vůbec doma nerada o sobě mluvím. Avšak dnes již musím začít o těch kalhotách.

Mám už osvědčený způsob: se všemi žádostmi přicházím večer, kdy prateta je ospalá a soustředěná na všechny složité úkony před spánkem.

„Tetičko,“ řeknu pokorně, a stojím před ní v noční košili, „musíme mít kalhoty, protože začneme chodit na letiště.“

„Kalhoty?“ divila se. „Ty chceš kupovat kalhoty?“

Sláva, přešla letiště! Získala jsem ještě krátký čas, dokud mi nebude muset potvrdit svůj souhlas jako zástupkyně rodičů.

„Víš přece, že budeš potřebovat letní šaty! Všechno, co máš, je ti už malé a kromě toho oprané. Kde mám vzít peníze? Tak málo na tebe dostávám a tolik toho potřebuješ!“

Dlouze zívla. Obaluje si nohy pruhem plátna.

„Jak chceš na prázdniny do Třebíče, když nebudeš mít co na sebe?“

Třebíč! Letos nebude žádná Třebíč. Avšak to je ještě příliš vzdálené, abych o tom mluvila.

„Chtěla bych ty kalhoty místo letních šatů,“ pravím mírně, ale se vší neústupností v hlase, a tu teta řekne mrzutě:

„Pro mne za mne! Měj si ty kalhoty! Neřeknu ti už ani půl slova!“

Vesele hopkuji do postele. Bylo to snadnější, než jsem doufala.

Chvíli čekám potmě, až slyším známky toho, že teta ulehla. Pak vyskočím a běžím zašoupnout závorku přes klíčovou dírku, znovu rozsvítím a dám se do svobodného čtení, dokud mě mocně neuchvátí spánek.

* * *

Prateta o mně tvrdí, že spím „jako kámen hozený do vody, že by mě nevzbudily ani hlásné trouby“. Není to vždycky pravda. I ve spánku jsem slyšela tleskot deště, hukot přívalu vod, jako kdyby se protrhly hráze vodní přehrady.

Zatím tak duněla jen voda v okapové rouře.

Ráno, když běžím do školy, spatřím zázrak nočního lijavce: Všechno je zelené jako pod dotekem kouzelného proutku nadzemského divotvorce. Všechny váhající pupeny se najednou rozevřely. Je jaro, opravdové jaro!

Odpoledne jdeme s Eliškou a její matkou koupit dvoje kalhoty.

Vlhké ulice se lesknou v třpytivém a už teplém slunci.

Jsem tak šťastná, že bych nejraděj i poskakovala v chůzi jako maličká.

Eliška a paní Sušilová dnes poprvé odložily smuteční šaty; mají světlé jarní kabáty a paní Sušilová má opět na tváři svůj starý veselý výraz.

Tíživý smutek zdá se překonán jako protivná nemoc.

Vybrala jsem si kalhoty ze světle šedé vlny, ačkoli mi paní Sušilová radila drobnou hnědou kostku. Když však viděla, jak velice toužím právě po těch šedých, nic dále nenamítala, a dokonce za mne zaplatila deset korun, kterých se mi nedostávalo.

Jaký je to báječný den!

V ulicích je všechno v pohybu lehkým svěžím větrem. Lidé, které míjíme, zdají se mi všichni veselí, šťastní, plní života, jenž i mně prudce koluje v žilách. Komíhám v ruce balíčkem s novými kalhotami, který mě nějak nově postavil do světa jako úspěšnou bytost s těmi nejlepšími nadějemi.

„Doufám, děvčata,“ praví paní Sušilová – vedeme ji s Eliškou každá z jedné strany – „že než ty kalhoty roztrháte, budou z vás vítězné plachtařky. Že získáte ten nejvyšší odznak.“

„Diamantový,“ vykřiknu a zasmějeme se tomu.

Ve výkladě cukrářství se objevily kalíšky zmrzliny s mraženou kávou. Nikoli, není teplo na zmrzlinu. Ale patří k představám jara a k tomu skvělému dni.

Paní Sušilová, jako by uhodla mé myšlenky, pobídla nás vesele:

„Pojďte, děvčata! Ukončíme příjemně tento den! Zvu vás na zmrzlinu.“

Tuším, že „tento den“ je pro ni prvním vydechnutím z hoře, a jsem tomu převelice ráda.

* * *

Po prvním teplém dnu zakryla slunce těžká olověná mračna jednolité šedi. Vytrvale prší, jako by měla přijít nová biblická potopa. A zase se ochladilo!

Forzýtie v koutcích zahrad zhasly jako hvězdy na jitřním nebi.

Když jsem se vrátila ze školy, našla jsem v okně svou včelu, odvážného posla jara, mrtvou.

Radovali jsme se předčasně. Naštěstí je ve škole hodně práce. Píšeme českou kompozici na téma Socialistická výstavba vesnice, což je pro mnohé veliká útrapa, ale pro mne radost, vpravdě zábava.

Asi je tomu tak, že práce, kterou děláme se vším zaujetím a se vší radostí, není prací, ale spíše druhem hry.

Odpoledne bouřlivě schůzujeme a tu se ukázalo, že náš nový předseda je málo rozhodný a obezřetný a neumí zabránit sporům. Kromě toho je nedůtklivý a rychle vznětlivý.

Hádáme se tedy ostošest. O každou maličkost. Třebas o sběr papíru, což je přece, jak tvrdí mnozí, pro malé žáčky, a nikoli pro nás.

Když jsem pronesla proti sběru papíru plamennou řeč, zavázala jsem se nakonec přinést tři kila, a k tomu kilo vzácných kovů. Kromě toho jsem se uvolila rozebrat v našem nejbližším čtenářském kroužku Hálkovy povídky, a ať mi bozi pomohou – zlepšit svou známku z matematiky a fyziky!

Ti, co byli proti papíru jako já, křičeli, že jsem proradnice. Ale nešť! Doufám, že se mi podaří snést z půdy tři ročníky pratetina Zahrádkáře, starého časopisu, válejícího se v prachu. A barevné kovy? To mám vyhlédnutý moždíř, zasutý všelijakými nepotřebnými krámy ve spíži.

Jakmile teta usne, vynesu jej z hrobu zapomnění a uložím do druhého dne, než půjdu do školy, na dno jarmárky. Moždíř se konečně dočká svého vzkříšení; bude proměněn v nový sloužící předmět.

Když jsem ráno popaměti sáhla do své jarmárkové skrýše pod veliký kastrol s dírkovaným dnem na praní ovoce, má ruka nahmátla jen prázdnotu.

Moždíř jsem spatřila vyleštěný na kredenci a tu jsem ustrnula především proto, že můj úkryt od dětských let je prozrazen.

„Jak je hezké od tebe,“ pravila teta s potutelným úsměvem, „že sis vzpomněla na památku po mé mamince. Tam vždycky stával,“ ukazovala na kredenc, „a tam bude zas jeho místo.“

„Svět je teď zkažený,“ povzdychla významně. „Nemá v úctě rodinné památky.“

Čert vem všechny nepotřebné krámy, překážející proudícímu životu! Ať jsou zničeny! Ať je stráví očistný oheň, když nemohou sloužit v nových tvarech a podobách!

Ale ty ročníky Zahrádkáře se mi přece podařily!

Ve své ničivé náladě jsem se vrhla na koš, s nímž jsem se kdysi k tetě přistěhovala.

A najednou prohlížím ve vytržení dávno zapomenuté věci, jako je vyšívaná tobolka, panenka, kterou jsem milovala, obrázkové knížky, a tu si má paměť lehce přivolá všechny představy, jaké jsem měla kdysi nad obrázky. Hle, staré školní sešity, výkresy! Jak hloupě jsem nakreslila hrušku s jablkem, pěkně děkuji, a to jsem dostala ještě jedničku!

Podívejme se, maminčino šitíčko, docela jsem na ně zapomněla. Je to malý košíček s nitěmi, s polštářkem na jehly, v němž to šustí pilinami, a maminčin náprstek.

Byl mi velký i na palec.

Jak mrazivé pomyšlení, že tenhle nepatrný předmět přetrval maminku a chystal se trvat donekonečna.

Pojala jsem k němu prudkou nechuť. Pryč s ním! Pryč se vším, co je mrtvé, co tupě civí jako má panenka a není k ničemu.

Co si já umíním, to musím udělat ihned! Pohání mě vždy velký nepokoj.

Roznesla jsem své staré věci, panenku a obrázkové knížky po domě, kde mají děti. Když se jich dětské ruce chtivě chopily, musela jsem přemoci v sobě silný žárlivý cit.

Byla to jen chvilinka, asi jako když se píchnu o špendlík. Pak mě to nemrzelo, naopak povznášelo až do oblak, jako bych byla posunula samotné kolečko dějin.

A maminčin náprstek se stopami špíny v drobounkých dírkách na kloboučku jsem schovala pro paní Sušilovou.

Za nic bych si nepřála, abych jej uviděla na tetině prstě.

* * *

Nás plachtaře by neodradila sebevětší zima ani ledové větry, abychom se konečně už neobjevili na letišti. Zdržují nás jen stálé deště.

V těchto smutných tmavých dnech, za ustavičných lijavců, rozkvétají stromy, které měly svítit jako velké jarní kytice.

Dokonce znenadání napadl sníh! Udržel se sice jen asi hodinu, ale vyvolal v nás plachtařích to největší zděšení.

Jakmile prateta uviděla v koutě našeho dvora planou hrušku s rozkvetlými větvemi zatíženou mokrým sněhem, pravila svým hořekujícím hlasem: „Letos už nebude žádné ovoce.“

To myslila na pět stromů na zahrádce v Třebíči. Tuhle větu však pronáší rok co rok, neboť počasí nikdy není dosti příznivé. Nicméně po jarech suchých i mokrých, studených nebo horkých, stařičké jabloně v Třebíči vždycky vydají včas své plody.

Počasí mě vlastně nikdy nezajímalo. Ať bylo jakkoli, vždycky to bylo pro něco dobré. Jen letos jsme my plachtaři krajně netrpěliví. Hlídáme zprávy v rádiu a s nosy obrácenými k obloze usilovně pátráme po kousku modři jako zbloudilí mořeplavci po pevné zemi.

Stane se, že mezi těžkými mračny se najednou objeví jasná modř jako hladina čisté studně. Ale brzy je po radosti. Střechy domů se vzápětí lesknou novým deštěm.

* * *

Máme již za sebou lékařskou prohlídku a já si odbyla i rodičovské potvrzení.

Prateta nejdříve hledala brýle.

Pak dlouho četla ve formuláři, který měla podepsat. Prohlásila, že už je nejvyšší čas, aby napsala mému poručníkovi a také aby se zeptala ve škole, „co je pořád s tím letištěm“.

Od dětství se bojím všech jejích výprav za mnou do školy. Vždycky jsem se snažila utajit před školou svůj domov a zabránit tetě, aby násilím vnikala do mého světa.

Připadalo mi to, jako by se klíčovou dírkou přímo dívala do mého nitra.

I toho jsem se vždy obávala, že bude směšná svými starodávnými řečmi a způsoby. Mimo zdi našeho bytu je její pokoření svým způsobem i mým pokořením.

Pustila jsem to z mysli v dobré naději, že si rozmyslí školu i dopis poručníkovi. Když však skončila hodina chemie a my jsme se vraceli do své třídy do prvního poschodí, zahlédla jsem ji s ředitelem na chodbě.

Jen taktak že jsem měla čas skrýt se na záchodě. Stála jsem tam po celou přestávku s tlukoucím srdcem, jako kdybych se byla něčeho dopustila. Vyklouzla jsem až po odzvonění.

Chodba byla už prázdná.

Po hodině češtiny na mne Mirek Zapletal křičel před celou třídou: „Mášo, ta tvoje teta, no pěkně děkuju! Umístil bych ji mezi oligocén a miocén do období leukoplastu, to jsou u mne třetihory.“

„Ale je pokroková. Museli jsme jí vyprávět o Svazarmu.“

Mlčím a škaredím se. Mirka bych s velkou chutí pleskla přes prostořeká ústa.

Stačil mi jen okamžik, abych si v cizím prostředí všimla tetiných kulatých zad. Ještě vloni měla postavu statnou a přímou!

Div nepláču a nevím proč. Hněvám se na Mirka, že se jí posmíval. Hněvám se i na tetu za zbytečný a směšný pokus vniknout do mého života. Násilím zadržuji slzy a říkám si vzpurně, jako kdybych se s někým přela:

„Patřím své době. Chci patřit své době.“

Prateta má asi pravdu, když o mně tvrdí, že jsem nestálá jako voda v potoce. A opravdu, všechny radosti a žalosti přicházejí u mne s prudkostí laviny a odcházejí stejně rychle.

Nakonec se umím déle z něčeho radovat než se nad něčím trápit. Má dobrá nálada se vždycky dostane na povrch a roztaví nejtvrdší ledy vzdoru a zlosti.

Zapomněla jsem na tetinu návštěvu ve škole a na Mirka se také už nemračím. Dověděli jsme se nebeskou zprávu, že jsme zítra očekáváni na letišti, ať je počasí jakékoli.

Naší mocnou radostí se i slunce prodralo mračny.

Hned jak jsem procitla, ucítila jsem změnu světla jako živočich probuzený ze zimního spánku.

Opravdu, slunce! Nad střechami činžovních domů klene se vysokánská čistá modrá obloha. Jen násilím udržuji v hrdle jakési divošské „huráááááá“, jež by snad svou silou nadzvedlo i střechu a umožnilo slunci vniknout do našeho domu.

„Je velká zima,“ volala na mne teta z pokoje. „Vezmi si svetr, Matyldo!“

Věrna svým zvykům vyjdu ze dveří v tlustém zimním svetru a pak jej zastrčím do svého již prozrazeného úkrytu. Utíkám do školy v nových šedivých kalhotách a v sportovní košili. Chladný vzduch mi vniká až na tělo a příjemně mě polévá jako studená sprcha.

Ve dvě hodiny pojedeme na letiště.

Školní dopoledne se vleče neuvěřitelně pomalu. Dostávám psaníčka od Elišky a od Šušky a sama jim nepřetržitě píši, takže všechny ruce naší vzduchové pošty jsou ustavičně zaměstnány.

Nakonec si píšeme už jen úlevná povzdychnutí: „Ještě pětatřicet minut otravy!“ Otakárek fenyklový připsal: „Kdepak! Už jen dvacet devět a půl a dvě vteřiny.“ Nakreslil svou značku, vlnovku s dvěma očima, což znamenalo jezevce. Šuška kolem čáry zatočila elipsu, přikreslila čumáček a dva páry nožiček a z jezevce bylo prasátko s temným pruhem na hřbetě. „Tvůj nový erb,“ připsala a poslala lístek nazpět Otakárkovi fenyklovému. Ten nelenil a nakreslil Šušku jako udivenou husu s křídly roztaženými strachem a s otevřeným zobákem. Pod obrázkem stálo: „Šuška na letišti.“

Odzvonila poslední hodina. Konečně vysvobození! Bouchání knih a aktovek v celé třídě – to je dnes obzvláště slastný povyk a hřmot.

Šuška s Pavlem pojedou na letiště na kolech. My ostatní se sejdeme na náměstí u autobusu.

Po druhé hodině jsme vyjeli z města na betonovou silnici. Brzy se octneme u mokřin, rozsáhlých luk s ostrůvky olší a vrb. Kdysi v geologických dobách tu byly bažiny kolem zmizelého ramene řeky.

Letiště je hned za mokřinami.

Autobus nás vysypal u krátké štěrkované silnice vedoucí k letišti a odburácel. Cloníme si oči proti slunci a díváme se do dálky, kde začínají letištní budovy.

Zdálo se to blízko, ale je to pořádný kus cesty.

Už ze silnice vidíme Sušku s Pavlem.

„Legitimace, připravte si legitimace,“ křičí na nás.

Mají svá kola už v hangáru. Viděli opravdový větroň a Šuška nám vypráví, jak je obrovský a že je to „úžasné“. Všichni jsme rozechvěni. Když procházíme letištní bránou, uvědomuji si slavnostní okamžik jako vstup do nového života.

Na rozlehlé dlážděné ploše, lesknoucí se v slunci, sedí dvě velká spící cestovní letadla. Připadají mi jako dvě obrovské stříbrné vodní vážky odněkud z pohádkového světa.

Ráda bych se na ně dlouho dívala plna nábožné úcty. Také bych se jich ráda dotkla rukou. Stojím jako přimražena v tom zvláštním zářivém světle, v čilém vzduchu jarní lehkosti.

„Dělej!“ zahulákal Pavel a já se vzpamatovala a rozběhla za ostatními.

Nejdříve se jdeme do šaten převléknout.

Pak do kanceláře pro pracovní knížky. Když vyplňujeme první stránku, statečně a bez rozmýšlení napíšu Máša místo Matylda. Nemohu připustit, aby plachtařkou byla nějaká starodávná Matylda. Ale vzápětí mě to tíží, jako bych se byla dopustila podvodu.

Skupina, ke které jsme přiděleni, je již s instruktorem na letišti.

Kolem nás je rozlehlá plocha betonové rozjezdové dráhy a za ní nekonečné moře zeleně. Z přednášek vím, jak velká je to rozloha, zpaměti zručně vyjmenuji všechna letištní zařízení. Avšak jaký rozdíl proti všem vědomostem, proti všem dosavadním představám! Zřejmě asi je pravda, že všech věcí světa je nutno se dotknout, nohou a zrakem, a jedině tak uchopit živou skutečnost.

Za plachtaři vyjel pásový motocykl. Jdeme jeho stopou v mladé husté trávě, až letištní budovy za námi jsou docela maličké. Moře zeleně před námi však neubývá a plachtaři stále nikde.

Vtom ze zeleně vzlétl větroň, stoupal jako skřivan kolmo do vzduchu. Chvíli jsme se naň dívali a pak jsme se rozběhli za motocyklem, který se dal vpravo, a to jsme už uviděli v dálce před sebou míhat se několik postav.

„Stranou, stranou,“ křičeli na nás a my polekaně uskakovali.

Přímo proti nám rozjíždí se po zeleni další větroň.

Nikoli, nebylo to proti nám, to se jen tak zdálo. Vzdálenost mezi námi a plachtaři je ještě značná. Zastavíme se a tiše pozorujeme větroň, jak se odtrhl od země a jak je tažen již viditelným lanem do výšky.

„Co tam stojíte?“ křičí na nás od startu.

Když doběhneme a představíme se, uslyšíme první ostrou důtku, co jsme to za lidi, kteří zřejmě neznají ani letištní řád a motají se po letišti jako vylekané slepice.

Po nevlídném přivítání si nás nikdo nevšímá. Stojíme zkoprněle, neodvažujeme se ani pohnout. Motor zpětného navijáku zběsile řve, neslyším ani, co mi Šuška šeptá. Díváme se na všechen ten ruch, který se nás netýká, na startéra a finišéra s vlajícími praporky, na instruktora, který nás tak vyhuboval, na plachtaře, jak pobíhají kolem větroňů nachýlených na stranu a opřených o jedno ze svých křídel.

Podobají se ohromným žlutým rybám.

Jakmile je lano navinuto, navijáček umlkne. Větroň je připraven ke startu. Je to vždy krátký výdech milosrdného ticha.

Když drží plachtaři větroni křídla ve vodorovné poloze, je spíš pohádkovým ptákem s tělem netrpělivě napjatým k vznešenému letu.

Na startu všechno zmlkne: Pak signál startéra neviditelnému navijáku, větroň se rozběhne po trávě a naviják se opět zuřivě rozeřve.

A my s tvářemi obrácenými k obloze sledujeme, jak vysoko vzlétl, maličko strnul v kolmé výšce nad námi, pak se lehce zhoupl, odepjal lano a dál neslyšně pluje v jasném moři vzduchu.

Je to všechno tak, jak jsme se učili, a přece je to všechno jinak.

Větroň startuje za větroněm. Některý přistane blízko bílého T, vyloženého z bílých praporků v trávě. Některý běží nevšímavě kolem nás, zastaví se v dálce na zelené ploše a instruktor vykřikne: „Hrome!“ Plachtaři se rozběhnou, aby větroň přitáhli nazpět. Ti, co zůstanou, hovoří mezi sebou, jaké chyby se pilot dopustil, a my trpně posloucháme.

Přemýšlím, jak dlouhá byla má nedočkavost. A už je všechno zapomenuto. Sleduji plachtění na opravdovém letišti, které jsem si nevysnila, a dlouhá doba čekání a těšení se scvrkla jen jakoby na včerejšek.

Přesto však v představách to vypadalo jinak.

Kde jsou také všichni ti, s nimiž jsme chodili do kursu? Třebas chlapci Žužu. Kolem nás jsou neznámé tváře již pokročilých plachtařů a žádný z nich nám nevěnuje ani pohled.

Kromě toho jsem s jistotou čekala, že tu bude Jan. A tu pocítím cosi jako zklamání.

Eliška s Šuškou i chlapci jsou asi na tom stejně. Už jsme si očima řekli, že náš instruktor patrně nebude příjemný člověk.

Jak tu tak stojíme ve smutné řádce a sledujeme start za startem, všimnu si, že mi naviják už tolik neřve. Zdá se mi také, že usednout do větroně, obeplout letiště a vrátit se k zemi je stejně snadné jako veslovat na klidné vodě v lehké loďce.

Žáci piloti létají na sólech a někteří s instruktorem v dvousedadlovém pionýru.

Když se instruktor vrátil s žákem k zemi a svlékal se z padáku, ohlédl se po nás, jako by se teprve na nás rozpomněl: „Tak co, hošíci,“ řekl vlídně. „Dívali jste se dobře?“

Všem nám radostí poskočilo srdce. Ovšem že jsme se dívali. „Inu,“ povídá, „to se uvidí, čemu jste se naučili.“

„Ukažte mi své pracovní knížky, abych si vás zapamatoval.“

Podám mu svou plna strachu, co si mám počít s tou Matyldou. Pracovní knížka je úřední doklad, v němž nelze nic zatajit a zfalšovat. Neříkám docela nic a on tiše pro sebe dvakrát opakuje: „Máša Martincová,“ pak na mne upře své oči, které vypadaly tak přísně, a teď zblízka jsou plné laskavosti a smíchu.

Asi proto, že jsou téměř skryty pod hustým vysokým obočím nazlátlé barvy. I když je starý, jistě kolem čtyřiceti let, jeho oči jsou mladé a veselé.

Všichni jsme rázem roztáli jako rampouchy pod teplým sluncem.

Stojíme u navijáku a tu se instruktor jen tak ledabyle zeptá, kdo by mu chtěl vysvětlit jeho konstrukci a zařízení.

Mluvíme jeden přes druhého a instruktor se tváří, že ani mnoho neposlouchá, nicméně slyší každý nesmysl. „To myslíš,“ řekne Elišce, „že by se ti větroň rozběhl, kdyby to bylo tak, jak povídáš? Kdepak, hošíku! Seděl by na zemi jako přišitý. Večer si nakreslíme na tabuli, jak je to s navíjením a odvíjením lana. A také si ještě povíme něco o letišti.“

Poté svěřil dozor nad starty zástupci létání a my jeden po druhém zkoušíme, jak se obléknout do padáku, kudy protáhnout popruhy a jak zapnout na prsou těžkou velkou sponu.

Když mi konečně padák vězí na zádech, jsem obtížena jako pořádným tlumokem na hory.

Připravili nám větroň proti větru jako na startu, drží nám ochablá křídla a my s padákem na zádech usedneme dovnitř. Za námi se posadí instruktor a ostatní obklopí větroň, aby dobře slyšeli a mohli všechno sledovat.

Myslela jsem si, jak křepce skočím do té lehké loďky, a zatím jsem se dovnitř nemotorně svalila jako pytel čočky. To pro ten těžký tlumok na zádech! Instruktor mi sám pomohl připoutat se k sedadlu upínacím pásem a mně se rozbušilo srdce, jako kdyby to bylo již doopravdy.

Zajíkavým hlasem odříkávám všechny přístroje z palubní desky: rychloměr, zatáčkoměr, variometr, kompas; a pak se učím klást nohy na nožní řízení a pohybovat ruční pákou.

Jde to tak snadno, že vylezu z větroně s pocitem velkého vítězství. I Pavel se tváří, jako kdyby již dobyl nějakých plachtařských vavřínů.

Instruktor nám napsal do pracovních knížek první záznam o našem cvičení a také známku. Všichni máme pětky, což znamená pět velkých slavných jedniček.

V sedm večer je světlo ještě úplně denní. Slunce už zmizelo ze studené oblohy. Zbyla po něm jen teplá červená záře na obzoru.

I ta zhasla a najednou je tma, jako kdyby spadla z oblak.

Je konec plachtařského dne. Pásový motocykl táhne naviják a my s plachtaři tlačíme větroň.

Podivuji se tomu, jak ten lehký pták, který vyhlížel jako stvořený ze světla a vzduchu, je těžký. Musím se pořádně opřít, aby to šlo kupředu.

„Pozor!“ křikl na mne jeden z plachtařů. „Drž křídlo až u trupu!“

Leknutím jsem zrudla a pak jsem se již zlehka dotýkala hladkého lesklého trupu, vzpírajíc jej v dlaních, a pionýr poslušně poskakoval po hrbolcích nerovné země.

Než jsme došli k hangáru, zdál se mi již lehký jako papírová hračka. Pravděpodobně je tomu tak, že vše, co člověk pozná, s čím se seznámí, rázem ztratí svou původní nesnadnost a tajemnost.

Až budeme tak daleko, že se bude létat v raketových letadlech do nesmírných vesmírných výšek, bude to asi stejně snadné a samozřejmé jako má cesta vlakem do Třebíče.

* * *

Po každém plachtařském dnu je schůze, kde se hodnotí jednotlivé starty, mluví o úspěších a diskutuje o nezdarech. Při těchto sešlostech se prý také často užije hodně zábavy.

Eliška kreslila na tabuli, jak to je s tím navíjením a odvíjením vlečného lana. Hned po ní přišla řada na mne.

Začala jsem s plánem letiště. Nemám valnou paměť a ani neumím kreslit, ale přesto se mi podařilo správně položit vlnovku řeky, město na jedné straně a svah na východě proti městu.

„Zapomnělas na něco významného,“ upozornil mě instruktor. „V blízkosti letiště. Na severu!“

Když viděl, že si nemohu vzpomenout, vzal mi křídu z ruky a na severní straně mezi pruhy polí nakreslil malý obdélník a hustě jej vyčárkoval; to jsem už věděla, že je to ojedinělý pruh mladého lesa.

Když jsme jeli k domovu, byla již nad mokřinami hluboká noční tma. Ostrůvky vrb a olší zmizely. Na čisté obloze se objevovaly hvězdy, jedna po druhé, a než jsme dojeli k městu, byla jich už plničká obloha.

Byla bych se ráda svěřila Elišce, co mám dělat s tou zapřenou Matyldou. Po celou cestu však měla tvář obrácenou k oknu a čelo přitisklé na drkající tabuli.

Mlčela vytrvale a dívala se upřeně do temnot. A tu mi napadlo, že čekala Jana a že je zklamána prvním dnem na letišti, protože se Jan neobjevil a nikdo o něm nemluvil.

Přes všechnu mou opatrnost prateta procitla.

„Touláš se po nocích, no to je pěkné!“ vyrazila na mne rozespale, avšak panovačným poroučivým hlasem, který mě od dětství ponouká k zlosti a ke vzdoru.

Snažím se, abych se neprozradila, a klidně odpovím: „Byla jsem na letišti. Učíme se létat.“

„Učí se lítat! Kdo to jakživ viděl! Zítra píšu poručníkovi!“

Tohle je ovšem prastará hrozba. Prateta nerada píše, a zvláště poručníkovi, panu notáři, k němuž chová velikou úctu. Když se nahromadí těžkosti – zpravidla je to otázka peněz a nějakých žádostí –, tu se vzdychaje oblékne do svých nejlepších šatů a jde se posadit do notářství mezi obeslané strany. Tam čeká, až na ni dojde řada.

Dvakrát do roka, na začátku prázdnin a nového školního roku, sedím rovněž v té dlouhé chodbě, kde mě všechno tísní. Čekající lidé v černém, mléčné tabulky oken vedoucích do vězeňského dvora a mlčenlivé tajemné dveře pana notáře.

Můj poručník si mě objedná úřední obsílkou, kde všechen text je přeškrtán a kde jeho rukopisem je mi oznámen den a hodina, kdy mě očekává. Zpravidla však čekám tak dlouho, dokud všechny strany nejsou vyřízeny.

Konečně se i pro mne otevřou jeho dveře. Objeví se a kývne na mne velkým prstem. V prvním okamžiku má výraz jako pro stranu, směs úřední zdvořilosti a nezúčastněného chladu. Pak se rozpomene a nasadí si tvář uspěchané vlídnosti.

Usednu na židli ještě teplou po vyřízené straně proti jeho stolu. Prohlédne si mé vysvědčení a poté mi klade otázky týkající se mých přání a stížností. Přitom nahlíží do akt, jež podepisuje, občas se začte, tiše se zlobí, telefonuje, nebo se zvedne a odejde z kanceláře.

Jsem zapomenuta jako loňský sníh. Dívám se na obrázky, přečtu všechny vývěsky i pozpátku a dlouho ospale hledím na schlíplé květiny na starodávném květinovém stolku.

Pak už nevím co počít. Ale v tom se vrátí a znovu se ptá, na co si stěžuji a co bych si přála. Nemám však žádných přání ani stížností a můj poručník je tomu zřejmě rád.

Rozloučíme se tedy. Má ruka nadobro zmizí v jeho velké dlani, která ji nikdy nesevře. A tu mívám vždycky stejný pocit zmrzlého ptáčka v netečné ruce.

Přeje mi pěkné léto nebo dobrý školní rok.

Před každými prázdninami dostanu padesátikorunu, za niž musím na tetin příkaz ještě jednou písemně poděkovat jeho ženě. Pokaždé než napíšu ten dopis, trvá mi to velmi dlouho a tak mě to mučí, že bych raději vyjednotila velký lán řepy.

Vyběhnu osvobozena za soudní budovy, jako když mě vystřelí. Mám to odbyto! Hluboce dýchám volný vzduch a vždycky si myslím totéž: Kéž už jsem dospělá! Kéž se zbavím poručníků i těch padesátikorun a děkovných dopisů, kéž se zbavím všech starých lidí.

* * *

Jezdíme na letiště každý den odpoledne kromě těch dnů, kdy máme nějaký školní podnik nebo mnoho přípravy. Ve středu nám teď končí škola v poledne; Eliška s Suškou mohou na letiště přímo z menzy, kdežto já se zdržím cestou domů a úklidem naší kuchyně.

Kdyby mě netrýznilo pomyšlení, že na mne teta rozčileně čeká, že mě vidí v nemocnici s rozdrcenými údy, nebo dokonce v ústavě pro soudní pitvu, přidala bych se k děvčatům a jela s nimi na letiště i s prázdným žaludkem.

Umíme již mnoho báječných věcí.

Obléknu se obratně do padáku jako do starých šatů. Prošli jsme už pozemní přípravou k startům, k letům klouzavým, k zatáčkám a k letu po okruhu.

Teď už zbývá, jen aby se s námi větroň vznesl do oblak a neseděl na zemi. Ostatně brzy poletíme již svůj první seznamovací let. Těšíme se náramně. I Šuška tvrdí, že to bude „úžasné“, ale o ní si myslím, že má pořádný strach a že nikterak nespěchá, aby se s ní větroň pustil do výšek.

Mé krásné nové kalhoty z šedé vlny jsou už dost zničené. Opět nový důkaz, jak naše přání jsou často v rozporu s rozumem dospělých, který to vyhraje. Jak je to pokořující. Chtěla bych, aby všechna přání, jež jsou hnutím srdce, byla vždycky silnější a vítězila nad výpočtem chladného rozumu. Snad je to jen rozum, který život ochraňuje a udržuje, ale jedině hnutí srdce jej činí veselým a mocně jej žene vpřed.

Naše skupina jsou střídající se tváře plachtařů, avšak instruktor je vždycky týž. Všeobecně se mu říká táta. Když se zpozdí ve svém zaměstnání nebo je jinak zaneprázdněn, je na letišti jeho zástupce, a to je pro nás vždycky zklamání.

Jana jsme dosud nespatřili. Patrně byl na letišti v těch dnech, kdy jsme zrovna chyběli. Jen několikrát padlo jeho jméno a tu jsem si všimla, jak Eliška vzrušeně zvedla hlavu, a já ucítila silné palčivé bodnutí.

* * *

Poslední dubnové dny jsou deštivé a studené jako na podzim.

Sedím doma v naší černé kuchyni a je mi, jako bych byla opuštěna celým světem, jako zaživa pochována. Měla bych využít deště a učit se, nedělám však nic. „Hledám včerejšek,“ řekla teta posměšně, aniž tušila, že tentokrát skutečně pronesla pravdu.

Ve škole chystáme První máj.

Z barevného hedvábného papíru vyrábíme všelijaká mávadla. Většina chlapců jsou lenoši. Byli by jen pro velké věci, takhle si vymýšlet, ale s lepením papíru nemají trpělivost.

Naše třída po vyučování je jinou místností. Ztratila svou vážnost a zároveň se nám odcizila. Všechno, co jsme tu prožili, je skryto ve stěnách a teď se to k nám vrací. Napjaté chvíle při všelijakém zkoušení, kdy nám šlo o krk, „frmoly“, jak říkají chlapci – jsou méně pochmurné, ale zato legrace jsou mnohem smělejší.

Mirek Zapletal stojí na stupínku a baví celou třídu. Umí napodobit většinu kantorů, a přestože to známe, vytrvale se všemu smějeme.

Předvádí, jak naší němčinářce padaly punčochy a jak přitom zkoušela. Povykujeme a dusíme se smíchem, ačkoli jsme to slyšeli už mnohokrát.

Za okny se ustavičně řine hustý déšť.

Zapletal na chvíli odešel (všichni víme, že ten uličník tajně kouří), a když se vracel, volal ode dveří:

„Cibulková, někdo dole chce s tebou mluvit. Řekl mi: Zavolej mi, prosím tě, mou sestřenici Cibulkovou. Je to nutné.“

Cibulková se začervenala a vyhrkla zmateně: „To není žádná pravda!“

„No pro mne za mne! Dělej, jak chceš! Seď si tady a nikam nechoď!“

Vidíme, že Cibulková je zviklána. Nenápadně a chvatně se češe. Prohlíží si lýtka, má-li na punčochách rovné švy.

„Musíš až k ředitelně,“ volá na ni Mirek.

„Ty, Mirku, je to pravda?“

„Kdepak! Truhlář tam opravuje dveře.“

Teprve teď v tiché budově uslyšíme drhnutí dřeva hoblíkem. Ale s tím bratrancem to není jen tak! Kdo by to byl do Cibulkové řekl! Podívejme se! Takový kynutý knedlík, který vypadá, jako by neuměl počítat do pěti!

Zatímco je pryč, Mirek Zapletal ji honem předvede, jak stojí u tabule a řeší rovnici. Vtom se Cibulková vrací a celá třída vykřikne jako z jednoho hrdla: „Aprííííl!“ A ona, jaká je, natahuje hned moldánky.

Když jdeme domů, na všem odpočítáváme „ano – ne“, totiž bude-li zítra pršet či nikoli. Elišce na vývěsní tabuli drogerie vyšlo „ano“, a tedy déšť. Honem jsem si vybrala v sousedním domě mezi dveřmi tabulku, kde stálo: Odbočka Výzkumného ústavu pro výrobu užitkových předmětů z odpadových hmot.

Pane, to stálo za to! Třikrát jsme to popletly, avšak žel, také vyšlo, že bude pršet.

„To neplatí,“ prohlásila Šuška. „Rozhodující je to, co máme na sobě. Spočítejte si dohromady všechny knoflíky.“

A tu vyšlo „ne“, že pršet nebude. Tak tedy opravdu nebude!

Nemyslily jsme ovšem jen na májovou slavnost, ale také na odpolední letiště.

* * *

Ráno jsou ulice bez slunce, ale i bez deště, čistě vymyté, jako by je přes noc vydrhlo tisíce pečlivých rukou.

S prachem byl smyt i jejich všední výraz. Prapory se lehce pohybují v slavnostním povzneseném tichu, plném vytrženého očekávání.

U Sušilů se teprve snídá. Jsem plna netrpělivosti.

„Ale ne, Mášo, pozdě nepřijdeme. Klidně si sedni a vezmi si s námi trochu kávy!“

Paní Sušilová běhá po bytě už připravena v pracovní čisté kombinéze s červeným šátkem na hlavě, kdežto Eliška vězí ještě v noční košili.

Konečně se vyřítíme do ulic oživlých chodci i hudbou. Když doběhneme na své stanoviště, spatřím Otakárka fenyklového, jak na nás mává a ukazuje k nebi. Slunce se již prodírá mračny a osvětluje střechy domů.

Mám tak ohromnou radost, že bych návrat pěkného počasí oslavila nějakým tancem. Jak báječný je život! Objala bych všechny, jak tu stojíme, snad i Rybu, který je dnes tak pečlivě vyholen, že jeho tváře jsou samé tenké řezné rány.

Objala bych celičký svět, kdyby to nějak šlo.

Řadíme se. Letos budeme průvod jen vítat, a to je mnohem zábavnější. Kousek cesty si rázně a slavnostně vykračujeme za kapelou spěchající na své místo.

Kdykoli pochoduji za hudbou, mívám vznešené pocity, jako bych se právě chystala vykonat pro lidstvo velký hrdinský čin. Jsem jinou, dokonalou bytostí. Svou vůli a odhodlání k činům pociťuji jako nadpřirozenou sílu. Mé srdce bije souhlasně se všemi srdci kolem a pro ně. Miluji každého, na něhož jen náhodně pohlédnu.

Kdybych snad tohle přiznala tetě, srazila by mě k zemi jedinou ráznou větou, že jsem bláznivé fanfárum, které by chtělo nést na zádech horu pro cizí, ale pro své lidi neunese blešku povinností.

Na svém stanovišti dlouho stojíme a průvod stále nikde. Bavíme se známým způsobem, halasným a rozčileným, jako na společných brigádách, kdy jeden mluví přes druhého a naslouchá jen sobě.

Najednou kdosi vykřikl: „Už jsou tady!“ a rázem je konec všemu smíchu a povídání. Seřadíme se, a jakmile spatříme čelo průvodu na počátku svažující se ulice, uvítáme je zpěvem.

Můj hlas z plných plic nejdříve zanikl a pak, nesen hlasy druhých, připadal mi krásný a silný jako lahodný čistý zvonek Jarmilky Půlpánové.

Když se průvod přiblížil, pohltila náš zpěv hudba. Vyvoláváme hesla, chlapci si vymýšlejí rýmy, házíme je do průvodu opakovaným skandováním, a už je tu nová hudba a za ní další průvod, který vítáme se stejným nadšením.

Brzy mám hrdlo vyschlé, jako bych pochodovala pouští.

Za vší slavnostní náladou je slastné pomyšlení na dnešní odpoledne jako na pevný zářivý bod.

Blíží se k nám ocelárny. Vidíme zatím jen tmavou plochu mužů v montérkách a červenou z šátků na hlavách žen. Před nimi vlají vysoké bílé prapory jako plachty veselých plachetnic.

Odborné učiliště oceláren.

Srdce mi bije poplašeně.

Zanedlouho ho spatřím. Je v první řadě před zástupem žáků, které převyšuje svou postavou.

Pohlédla jsem na Elišku. I ona zmlkla a tiše sleduje zástup námořníků v bílém, jemuž vévodí Janova hlava, jako by vystupovala z bělostné pěny.

* * *

Už zdálky jsem poznala Jana ve skupině chlapců, kteří k nám šli letištěm, a dívala jsem se na něho, jak rostl mezi zelení a nebem.

Pásový motocykl vezl za nimi větroň.

Když Jan došel k startu, rychle přehlédl naši školní skupinu a vesele na nás kývl. Všimla jsem si Elišky, jak se zarděla, a tu jsem hned pocítila, že ji nemohu ani vystát.

Dnes je první den opravdové jarní teplo. Motocykl, který přiváží našemu navijáku benzín, přivezl nám i sodovou vodu, a tak nastala malá přestávka. Na letišti náramně tráví. Jíme a pijeme. Šuška dlouho vyváděla, že se neumí napít z láhve, ale já si dobře vzpomínám, že na brigádě pila dovedně jako noční hlídač.

To je její způsob. Upozornit na sebe za každou cenu. A vskutku se instruktor na ni zadíval a pravil, že na dnešek je plánován náš seznamovací let.

Všichni to víme. Jenže dnes se tu sešla spousta plachtařského národa, a tak to jistě bude dlouho trvat, než se na nás dostane. Přišli i naši chlapci Žužu, kteří prý poletí s námi, a my vskutku nevíme, kdy se jim podařilo projít pozemní přípravou.

Vzduch je teplý a vlahý, ale země je studená jako dláždění katedrály. Pro nás nejmladší není tu dnes tolik práce. Jsou výborné vzdušné komíny, a proto létají hlavně sólisté a my jen přihlížíme, jak větroň startuje za větroněm navijákem do sto padesáti metrů a odtud pak do výšek již svým vzdušným pohonem.

Dívali jsme se za Janem, jak prudce stoupal, jako by byl tažen neviditelným lanem. Plachtaři křičeli nadšeně: „Kupuje, ohromně kupuje!“ Dostal se do vzdušného komína, který ho nese do výšky velkou rychlostí. Když byl už tak vysoko, že se podobal maličkému osamělému ptáčku, klidně a sebevědomě plul v modrém vzduchu.

Vtom jeho větroň sklonil hlavu k zemi a prudce a kolmo klesal, až se ve mně úzkostí zatajil dech. Z toho střemhlavého letu větroň vylétl kolmo vzhůru, jako v rozběhu, a setrvačností z pomyslného prudkého kopce na druhý, stejně příkrý.

„Ohromný přemet,“ křičeli plachtaři.

Pak se vracel k zemi.

Prolétl kolem nás jako šíp s ostrým zasvištěním a rozvlněním vzduchu a přetažený – což v plachtařské mluvě znamená zalétnutí za start – posadil se do trávy.

Rozběhli jsme se pro jeho šohaje.

Eliška nejdříve váhala a pak utíkala za námi.

Než jsme my dvě doběhly, Jan s chlapci již šohaje obrátili a my s Eliškou se postavily každá k jednomu křídlu.

Několik vteřin bylo silně napjatých. Pak se Jan přidal na mou stranu.

Tlačila jsem větroň s takovou horlivostí, že mě musel napomenout: „Pozor! Vždyť jste se to už učili, ne? Jen ho lehce vzpírej!“

Za chvíli se mě tiše zeptal, jako by si nepřál, aby to slyšeli druzí: „Těšíš se na první let?“ A aniž čekal na mou odpověď, dodal: „Jen se těš! Bude se ti to jistě líbit.“

Neříkám docela nic. Ale mé hrobní růže planou neobyčejně.

Naklonili mi větroň jako lehkou loďku a já vklouzla dovnitř. Větroň se znovu rozkymácel, když za mými zády usedl instruktor. Uzavřel za sebou průhledný kryt kabiny, připjali nám startovací lano a zvedli ochablá křídla pionýra.

Srdce mi poplašeně buší. Můj osud je zpečetěn.

„Sedíš dobře?“ ptá se instruktor. „Vidíš dobře z kabiny? Drž se těchto bočních opěradel a ničeho se nedotýkej! Budu ti cestou říkat všechno, co budu dělat.“

Nahoru nás vyveze cvičné letadlo, které teď sedí před námi a k němuž jsme připoutáni.

Najednou trhnutí. Rozběhli jsme se po zemi. Důkladně to námi otřásá po všech hrbolcích a kopečcích trávy. Nikdy bych si nebyla pomyslila, jak nerovná je půda letiště, jinak vypadá jako hladká deska.

Odpoutali jsme se od země, což byla úleva. Jako kdybychom z drkotajícího vozíku přesedli do lahodné houpačky.

Přála bych si rozmnožit své smysly nebo je tak zbystřit, aby mi nic, docela nic neuniklo. Na zemi mi Šuška šeptala, zda se nebojím. Nikoli, nebojím se, a mysl mám napjatou jako luk.

Letadlo před námi se houpá, nese nás stále výš a my se houpáme za ním v týchž vlnách jako poslušná loďka za parníkem. Instruktor mě upozorňuje, že musí větroň držet neustále v téže rovině s letadlem, že jinak by mu náš větroň zvedal ocas nebo by ho tlačil k zemi.

„Kdybych jen lehce stiskl páku, to bys viděla, jak bychom vypluli nahoru jako lehký balón.“

Je to veliké umění, startovat aerovlekem a držet s letadlem stejný krok.

Kroužíme v kruzích stále vyšších. V každé zatáčce se větroň nakloní, jako by se chtěl převrhnout. Uvědomuji si, avšak beze strachu, jak vratká je to loďka. Všechnu její hravou lehkost jsem již sice správně odhadla na zemi, ale teprve teď, mezi nebem a zemí, ji opravdově pociťuji.

Z tenké skořápky, jejíž vůni dřeva a laku tak ráda vdechuji, je vidět na všechny strany. Doposud jsem viděla svět z výšky jen z vyhlídkových věží. Jaký nebetyčný rozdíl proti strnulé a nehybné krajině je tahle plynoucí a měnící se plastická mapa pod námi.

„Jak jsme vysoko? Přečti!“

Jsme již ve výšce tří set padesáti metrů a stále stoupáme v kruzích větších a větších.

„Rozhlédni se kolem sebe. Musíš se seznámit s okolím letiště, cos nám kreslila na tabuli!“

Náš táta instruktor má báječnou paměť. Snažím se najít známá místa, která jsem tehdy neobratně zakreslila. Město pod námi se spletí ulic, klikatý pruh řeky, hangáry a budovy letiště jako krabičky z lepenky, železniční most.

„A les, na který jsi zapomněla, ten nevidíš?“

Ano, vidím! Mezi bledou zelení polí vypadá jako chomáč vaty namočený v tmavozeleném inkoustu.

Teď to s námi pořádně houpá. Instruktor se mě starostlivě zeptal: „Je ti dobře, hošíku?“

Ano, je mi ohromně dobře.

„Tak se podívej, jak jsme vysoko!“

Je to rovných šest set. Vypjali jsme lano. Letadlo nám v krátkosti zmizelo z očí a jsme již docela sami, s nesmírnou hloubkou vzduchu pod námi a nad námi. Je to zvláštní pocit, avšak nikoli bázeň. Snad jen docela lehká stísněnost.

Obrátili jsme se ostrou zatáčkou, která mi vehnala krev do tváří a žaludek do krku. Vůlí jsem přemohla nevolnost. Ostatně byla to jen kratičká chvilka. „Zbledla jsi?“ ptá se zase instruktor a já odpovím pevně, že ne.

„Výborně, hošíku. Doufám, že nemáš závratě!“

Kdepak závratě! Mám ráda výšky s nebezpečnými výstupy. Myslím si, že závratě patří minulosti jako mnoho jiných věcí a pocitů.

Když jdeme do zatáčky, poslušně se nakláním, shodně s větroněm, a nemám ani vlásek úzkosti, že se naše vratká loďka převrhne. Pak plujeme klidně s lehkým svistem hedvábných křídel sovy.

Jak ráda bych zastavila čas, aby let trval ještě hodně dlouho. Avšak už kroužíme nad letištěm. Naše výška poklesla na pouhých dvě stě metrů. Pomyslím si, že by byla příhodná doba, když jsme tak sami, abych promluvila s instruktorem o Matyldě, ale netroufám si. Na jeho otázky jsem mu odpovídala jen v duchu, ve skutečnosti slyšel ode mne jen pouhé „ano“ nebo „ne“.

Ostatně už není čas. Klesáme k zemi, naše rychlost se nápadně zvětšuje.

Těšila jsem se, že to ještě potrvá, než přistaneme, ale už jsme se dotkli země krátkým úhozem, pod nímž náš větroň polekaně uskočil, opět se maličko vznesl a letí jako střela nízko nad zemí; teprve po několika desítkách metrů lehce dosedl nedaleko vyloženého téčka.

Připadalo mi, že jsem byla ve vzduchu věčnost, a zatím to bylo pouhých dvacet minut. Rozhodně se však se mnou událo něco významného, objevila jsem neznámý svět, rajskou končinu.

V naší poletové schůzi jsme tentokrát měli krátkou přednášku člena okresního výboru Svazarmu. Byla jsem po svém prvním letu tak vzrušená, že jsem se vůbec nemohla soustředit. Upoutal mě však závěr. Vyzýval nás, abychom si za vzor vzali plachtaře Jefimenka, který proletěl na plachtařském letounu 637 kilometrů a dosáhl světového rekordu. A my dívky ať vidíme svůj vzorný příklad v plachtařce Anně Samosadové, která vytvořila světový rekord žen.

Tu se vmísil do jeho řeči náš instruktor a pravil, že on nerozděluje plachtaře na chlapce a dívky. Že všichni musíme směřovat k tomu největšímu rekordu a že je zcela lhostejno, patří-li ženě nebo muži.

Na tahle slova jsem musela myslit. Plnila mi hlavu zvláštním nepokojem.

„Pospěš si,“ křikl na mne do šatny Otakárek fenyklový, „ať stihneme ještě autobus.“

Jsme již docela poslední. Ve tmě před námi spěchá hlouček plachtařů. Už dosahuje betonové silnice. Snad zastaví autobus, aby na nás počkal.

Byl to však zbytečný spěch. Autobus přijel krátce poté, když jsme dorazili na stanici.

Jaký byl můj údiv: Eliška nebyla mezi čekajícími!

Zůstala jsem u dveří, opřena o kovovou tyč.

Jedeme kolem mokřin, temně šedé plochy s ostrůvky husté černě stromů. Nad mokřinami se klene světlá noční obloha.

V přestávkách vidím cestu, jež protíná mokřiny od letiště k městu. Pátrám v těch místech. A hle! U samého obzoru vidím dvě postavy, temné siluety ostře se rýsující v záři oblohy.

Autobus se stočil k městu. Obraz mi zmizel z očí, ale nezmizelo trýznivé podezření.

Svírám kovovou tyč a myslím na to, jak se dnes Jan ze své vůle přidal na mou stranu. Zradili mě oba, on i Eliška, každý svým způsobem.

A tu se má chvějící se mysl přidrží pevně toho, co mě dnes na schůzi zaujalo:

Budu tou nejlepší plachtařkou.

Dokážu to sobě a také jim oběma!

* * *

Spala jsem rychle a netrpělivě, aby už bylo ráno a abych uviděla Eliščinu proradnou tvář.

Eliška k mému velkému údivu nepřišla do školy.

Dohaduji se, že některý z jejích bratrů onemocněl a paní Sušilová musela do zaměstnání. Nebylo nikoho, kdo by s ním zůstal doma. Stará paní Sušilová se s jarem opět vrátila na venkov.

Dopoledne se líně vleče.

Ze školního okna vidím přes ulici do zahrad. Podivuji se, jak se svět zmenšil zelení a kvetoucími stromy. Po celou zimu jsem se dívala na stříbrný smrk, jediný zelený strom mezi holými větvemi, a teď marně hledám, kam se poděl; konečně jej objevím, stojí skromně vzadu jako tříkrálový černý.

Jen hodina matematiky mi udržuje mysl svěží. Brdéčko vlasové zkouší. Známkuje se na vysvědčení, a tak se krčím, jak nejlépe mohu.

U tabule je Cibulková, naše hromádka neštěstí. Stojí tam bezradně, příjemně protahuje čas a celá třída se z toho raduje.

„No tak, no tak!“ povzbuzuje ji Brdéčko vlasové. „Vzpamatuj se, Cibulková. Vždyť je to přece tak jasné!“

Chudinka Cibulková div nepláče. A Brdéčko vlasové, který se bojí ženských slz, utírá si z rozpačitosti svou holou lebku bez jediného vlásku a vtipkuje:

„Co je s tebou, Cibulková? Dám za to svou kučeravou hlavu, že celá třída dávno tuhle jednoduchou rovnici vyřešila.“

Smích je jen krátký a rozpačitý. Příklad je vskutku obtížný. Myslím, že až na výborné matematikáře nikdo z nás by si nevěděl rady.

A tu Brdéčko vlasové začne bloudit očima po třídě a já div nevlezu pod lavici.

Sláva! Je vyvolán soused Cibulkové a podle jeho sebevědomého kroku se dá soudit, že už ví, jak na to. Protože hodina už brzy odzvoní, jsem mimo nebezpečí a klidně mohu opět vklouznout do své netečnosti.

Procitla jsem naplno až na schůzi, stejně hádavé jako všechny ostatní. Spor vypukl pro sobotní brigádu. My svazarmovci si přejeme jít až v neděli dopoledne s naší jedenáctou třídou.

Nakonec se hlasovalo. Dopadlo to fifty – fifty, přesně na polovinu; věc musel rozhodnout předseda hlavního výboru.

Řítím se s Pavlem a s naším předsedou do přízemí.

Dopadlo to tak, jak jsme chtěli. My plachtaři a ze svazarmovců ti, kteří budou chtít, půjdeme v neděli dopoledne.

„Vyřiď to Sušilové!“ volali za mnou naši chlapci.

Nikoli, nevyřídím nic. Dokonce se strachuji, aby Šuška nešla za Eliškou, a proto ji držím u sebe. Chodím s ní po ulicích, sedíme v biografu na aktualitách a nakonec ji dovedu až k jejímu domovu.

Kolik toho na Elišku zase věděla ta malá drbna!

I když jsem ochotně naslouchala všem pomluvám, Eliščin obraz po celou dobu mi zůstal v mysli andělsky čistý, nepřístupný a nedotknutelný a já se trápila, jak ošklivou mám povahu. Prateta má pravdu, tvrdí-li o mně, že k špatnému mám tak blízko jako z hráze do rybníka.

Jakmile jsem otevřela dveře do kuchyně, nejdříve mi padl zrak na stůl, na otevřený kufřík, jehož místo je pod postelí a který zřídkakdy spatří světlo dálek.

Hlavou mi bleskla bláznivá myšlenka, že teta jede někomu na pohřeb.

„Matyldo,“ pravila nedočkavě, „teta v Třebíči upadla v závrati a potloukla se. Musím tam hned jet. Co by si počala se slepicemi?“

Tlumím divokou radost. Teta mě vycvičila v přetvářce tak dokonale, že mám naopak zasmušilý, starostlivý výraz.

„Co si tady počneš?“ ptá se svým hořekujícím hlasem.

Tu honem přispěchám, že budu chodit do studentské menzy, aby si nedělala žádné starosti.

„A večeře?“

„Copak večeře! Koupím si chleba a mléko.“

„Někdy si uvař brambory!“ řekne už svým poroučivým hlasem a já ochotně slíbím. Za tuhle nečekanou svobodu bych upsala duši čertu.

Poslušně ji vyprovázím na nádraží a krotím svou netrpělivost, že přijdu pozdě na letiště. Vyslechnu mnoho rad. Je toho vskutku dost, co by mi mohlo ohrozit život, co by se při mé ledabylosti mohlo stát – náš byt by mohl být vykraden, vypálen, zatopen, zkrátka smeten z povrchu zemského.

Konečně teta sedí ve vlaku. Rozmlouváme ještě u okénka. Slibuji, že v sobotu, jak je to v neměnném kosmickém řádu, vyklepu koberce a umyji podlahu.

„Nezapomeň na chodbu až k domovním dveřím. Tentokrát je náš týden!“

„Ano, ano, všecičko, nic nezapomenu!“

A do školy půjdu s příborem zabaleným v ubrousku jako s odznakem své samostatnosti. A večer, až se vrátím z letiště, ztropím pořádný hluk, abych se odměnila za všechny opatrné a zlodějské krůčky. A svítit a číst budu až do rána bílého.

Zkrátka, budu si dělat, co budu chtít!

* * *

Jak zvolna jede autobus! Jak pomaličku nastupují lidé na stanicích! Přála bych si, aby naskakovali a vyskakovali rychlostí lučních kobylek, aby se autobus řítil, až by z ulice za jeho okny byly jen mlžné čáry.

Tohle je ovšem jízda předpotopní. S chutí bych vystoupila a utíkala před autobusem s větrem o závod.

Otakárek fenyklový bude mít snad příští týden nové kolo. Jen já jediná se kola nedočkám a jsem provždy odsouzená k těmto netrpělivým, zdlouhavým jízdám!

Přišla jsem příliš pozdě. Běžela jsem sama stopami udusané trávy, kudy šli plachtaři vlekouce větroň a kudy jel motocykl s navijákem.

Tentokrát je start rozdělen na dvě části. U navijáku je skupina sólistů se zástupcem létání. Jan je mezi nimi. Naši s tátou instruktorem jsou na západní straně letiště a před nimi sedí cvičné letadlo jako obrovský komár.

Eliška chybí. Nedověděla se tedy nic o nedělní brigádě.

Otakárek fenyklový s Pavlem mi honem pověděli, že již byli nahoře a nacvičovali přímočarý let. A mně je tak, jako bych přišla o významný kus života.

Hlásím se instruktorovi a jeho veselé oči se na mne zpytavě zahledí zpod hustého houští. „Inu dobrá! Urovnej si myšlenky! Brzy přijdeš na řadu!“

Instruktor táta nevidí rád, když jsme rozčilení, udýchaní a nedočkaví. Sebeovládání považuje za první podmínku dobrého plachtaře.

Ale jak je těžké udržet otěže bujných myšlenek, které si skáčou podle svého. Jsem blažená, že je tu Jan. Je mi tak, jako bych byla obklopena trvalou září. Avšak co neklidu je v tom pomyšlení! Mám radost, že tu není Eliška, a snad proto se raduji ze všeho, na co se podívám. Potřebovala bych nějaké důkladné tlumítko, abych se mohla soustředit jen na to, co se týká přímočarého letu.

Šuška se prý pořádně zakoktala a byla pro dnešek vyloučena. Zřejmě však jí to ani trochu nevadí. Sedla si s veselou na motocykl a jela s naším organizačním referentem pro všelijaké potřeby.

Také pro sodovou vodu. Máme všichni ukrutnou žízeň.

Slunce dnes pálí jako v létě. Obloha je plna velkých kumulovitých bělostných mraků, nadýchaných jako dobré kynuté knedlíky. Nejpokročilejší sólisté jsou nadšeni množstvím vzdušného benzínu. Plachtí se v termice ve velikých výškách. I náš táta instruktor zmizel nadlouho mezi bělostnými nebeskými kalinami.

Sedíme na zemi, popíjíme sodovku a sledujeme jeho vzdušnou cestu tak dlouho, až je pouhou temnou tečkou ve smetanové pěně.

Zakrátko jsme ho spatřili na opačné straně už v podobě velkého ptáka. To nemohl být náš táta. Větroň klesal, opisuje nad letištěm pravidelné, krásné velké kruhy. A tu chlapci od navijáku křičeli nadšeně:

„Větroň z Vrchlabí!“

Když se posadil na jejich téčko, všichni jsme jej obklopili.

Jak znaveně pilot vypadal! Jako by týden nespal a prožil mnoho vzrušujících událostí. Jeho obličej je spálený sluncem! A hlas má ochraptělý, jako by byl moc mluvil, ačkoli byl sám mezi nebem a zemí.

Usmívá se na nás vítězně. Byl plných osm hodin na cestě. Vane z něho tajemnost dalekých cest a my se ho trochu ostýcháme.

Díváme se zvědavě do jeho kabiny na rozložené letecké mapy a chlapci prohlížejí záznamy barografu s dosaženými výškami.

Jan se ke mně naklonil a pošeptal mi: „Tenhle má za sebou už zlaté C a dívá se ještě výš!“ A mé hrobní růže mi ihned prudce vyrazily na tvářích.

Unavený pilot se dal k hangárům a někteří jej doprovázejí. Nechal nám tu svůj větroň, můžeme si ho teď dosyta prohlédnout a také uctivě ohmatat jako vítěze.

Pak byl čas vrátit se k práci. Tím spíše, že nám náš táta už kroužil nad hlavami k přistání.

Šuška celou cestu letištěm povídala, zatímco já vězela jako v lehkém příjemném snu, z něhož se mi nechtělo vytrhnout. Musela jsem myslit na to, jak jsem sama řídila větroň z výšky šesti set metrů v přímém klouzavém letu, jak se mi páka chvěla v rukou, když instruktor sám větroň otáčel, abychom se udrželi nad letištěm, a jak mi řekl, že jsem „kabrňák“, protože mé výchylky nebyly větší než 20 stupňů a rychlost mi klouzala jen v rozdílu deseti kilometrů.

Však jsem dostala za tento první let pětku, tedy jedničku!

Na naší schůzi je také plachtař z Vrchlabí.

Když jsme s Suškou vešly do naší klubovny, pošeptala jsem té povídalce: „Heleď, zlaté céčko je tady!“ a ona se hned rozchichotala tím svým nezadržitelným způsobem.

Dnešní program bereme mílovými kroky, aby nám cizí plachtař mohl vyprávět o svých zkušenostech. Chlapci mu visí s největší soustředěností na ústech, kdežto Šuška bloudí bůhvíkde a já mám také mysl roztěkanou.

Nelíbí se mi, že zlaté céčko je pyšný, nad námi všemi povznesený člověk. Vypravuje o svém posledním přeletu, kdy měl stratus, při úplně zatažené obloze nemohl dál a musel zůstat sedět na cizím letišti.

„Povídám jim: ‚Vyvezete mě, né?’ A oni na to: ‚Soudruhu, počkejte do zítřka, né?’ A já na to: ‚Sedět tu přece nebudu, né?’ A oni si nedají říct, že musí čekat, né?“

Není zrovna výřečný. Potí se, jako by házel lopatou. A to jeho „né“ Sušku tak rozesmálo, že si skryla tvář v dlaních.

Všimla jsem si, že i dvě plachtařky, které prý jsou na letišti již od loňska, se také spolu tiše baví a nesledují vyprávění. A tu si musím vzpomenout, co říkal náš táta instruktor, že nečiní rozdílu mezi dívkami a chlapci, že pro něho platí jen dobrý, nebo špatný plachtař.

A jak se může stát dívka dobrou plachtařkou, když nejeví ani polovinu odborného zájmu a pozornosti jako chlapci?

Když dovolí své mysli, aby lelkovala? Když se zabývá nepodstatnostmi, místo aby si bedlivě hleděla toho, co znamená plachtařský stratus, kdy větroň při úplně zatažené obloze ztratí svou výšku, nemůže dál a musí nucené přistát? Co to znamená, udržet větroň ve velkých výškách při dalekých přeletech? Bojovat s víry, s mlhou mraků, a přece provést svou?

Ať si zlaté céčko říká své „né“ třebas za každým slovem, je to znamenitý člověk, který přinesl kus vítězství plachtařství, a především sobě samému. A nezaslouží si hloupý smích.

Dávala jsem již bedlivý pozor na jeho vyprávění i na dotazy chlapců, starších plachtařů, a div jsem nepleskla Sušku přes ta její neposedná ústa.

Schůze se protáhla a nám ujel poslední autobus.

„Nepůjdeme zas mokřinami?“ zeptal se Jan a mně poskočilo srdce. Janovo „zas“ bylo vysvobozením z nejistot: nebyli tehdy s Eliškou sami, možná že Jan ani Elišku sám nevyzval.

Vyšli jsme do tmy. Ale po chvíli chůze jdeme již ve světle oblohy. Ti, co jdou před námi, jsou jenom stíny v husté tmě.

Jan byl nejdříve stínem. Pak se přidal k nám, k Otakárkovi fenyklovému a k chlapcům Žužu.

V teplém větru proti nám je sytá vůně vzdálených lesů.

„Bude pršet,“ poznamenal Jan a na něčí námitku vpředu odpověděl, že je sice z hor, ale že přicházející změnu počasí pozná i v rovinách.

To už také o něm vím, že do našeho města přišel z Orlických hor.

Přešli jsme mokřiny a pokračujeme silnicí pod mladým listím vysokých lip. Tma je tu černá jako v tunelu.

„Húúú, to se bojím,“ křikl kdosi před námi a navrhl, abychom se drželi za ruce. Jistě proto, že mezi námi jsou ty dvě plachtařky, které jsme tu viděli my nejmladší dnes poprvé. Trochu se jich ostýcháme. Jsou to již dospělé dívky, obě mají zaměstnání. Říkalo se, že jedna z nich má dokonce známost s naším zástupcem létání.

Vykračujeme teď rázně, připoutáni jeden k druhému. Mé ruce vězí ve velké drsné ruce Janově a ve vlhké dlani Otakárka fenyklového. Kladu nohy do tmy s vědomím bezpečí jako unavený koník, který dokáže podřimovat i v stejnoměrné chůzi.

Z té sladké ospalosti jsem rázem procitla v Komenského ulici uprostřed veselého měnlivého světla, pronikajícího drobnými lístky bříz. Smějeme se, brodíce se po okraji chodníku v chomáčcích zelených housenek, květů bříz, ale mně není ani do smíchu, ani do řeči.

Jan se od nás oddělil a zmizel s chlapci v budově učiliště.

A já pocítila najednou rozlehlou prázdnotu, jako by se s Janem oddělila ode mne i podstatná část mé bytosti.

* * *

V neděli ráno je slunce obaleno závoji mlhy a na západě je temně šedý mrak jako vysoká hradba. Jan měl pravdu: schyluje se k dešti a z odpoledne nebude asi nic.

Horko je však únavné.

Klečíme na řepném poli spolu s jedenáctou třídou. Tenké nerovné praménky zeleně běží před námi po suché zemi až kamsi do nedohledna. Zdá se to skoro neuvěřitelné, vydržet až do dvanácti na kolenou a dobelhat se takto až někam k obzoru.

„Nemohlo pršet už ráno?“ povzdechl Otakárek fenyklový a plivl.

Práce nás netěší právě proto, že se ani trochu nepodobá veselé snadné hře. Jedenáctá třída nás vzala na vědomí asi tak, jako bychom byli mravenci. Zvláště děvčata námi opovrhují jako maličkými, kteří jim nestojí za povšimnutí.

Snažíme se tedy být pohromadě jako vyděděnci.

„Takové protivy,“ řekl Otakárek fenyklový a na znamení svého opovržení opět plivl.

Když svačíme velké krajíce s tvarohem, jeden z hochů, který tu má dozor, zadíval se do dálky za Suškou a povídá ostatním: „Hrom do té holky! Jen dělá ostudu.“

Šuška je s prací tak pozadu, že je skoro k nerozeznání od kupy vytrhané řepy. A tu si hned svorně pomyslíme, že jí musíme pomoci, aby nás jedenáctá nepomlouvala.

Sklonili jsme se tedy k řádkům se zvýšeným úsilím.

„Proč tu není Eliška?“ zeptal se mě po chvíli Otakárek fenyklový a já odpovím: „Co je mi po tom? Ať se stará sama o své věci.“

Otakárek údivem jen otevřel svou malou masitou pusu, ale neřekl docela nic.

Než jsme vyjeli z vesnice, začalo drobounce pršet. Je to déšť vytrvalý a hustý jako mlha. Co si počnu s celým nedělním odpolednem?

Když nemohu za Eliškou, zbude mi jedině Šuška.

Dostaneme lístky do biografu. Po představení se vrátíme znovu do sálu, abychom ještě jednou spatřily aktuality a přídavkový film „Jitro v lese“.

Co dál?

Koupíme si nanuky. Sušce vzápětí upadne na zem a mně hned po ní. Smějeme se tomu, ač obě litujeme studené sladké hmoty rozpláclé na chodníku.

Loudáme se ulicemi v nepřetržitém drobném dešti. Nahlížíme do týchž výkladů. Čas se líně vleče. Vskutku nevíme, co bychom si počaly.

„Pojďme k nám!“ navrhne Šuška a osvěžené běžíme k jejímu domovu.

Jakmile jsem spatřila u velkého okna prázdné zahradní lehátko, zavalila mě tesknota tak mocná, že už dobře vím, co bych si přála: vidět Jana nebo moci aspoň o něm s někým promluvit.

Avšak Šuška není z těch, jimž je radno se svěřovat. Doposud jsem s ní neměla žádné důvěrnosti. Dnes odpoledne jsem si s lítostí vzpomněla na Elišku, vedle ní jsem se nikdy nenudila, ať jsme spolu byly jakkoli dlouho. Naopak, čím déle jsme byly pohromadě, tím nesnadnější byl náš rozchod.

Šušku nezajímá docela nic, co se netýká jí samé. S Eliškou bychom se teď dívaly do zahrady na magnólii uprostřed trávníku, na její velké květy, které déšť rozmočil, takže strom vypadá jako zmoklá nevěsta. Všimly bychom si také kaštanu, který už má své svíčky, vyrostlé ve velkém spěchu, jako od večera do rána.

Co všechno bychom viděly, co by se nás niterně dotýkalo, v čem bychom byly nerozlučně spojeny!

I Šuška se zabývala v duchu Eliškou. Pravila, že je v poslední době pyšná a nafoukaná.

„Vím proč,“ řekla vítězně, mhouříc své hezké oči plné smíchu.

„Proč tedy?“ zeptám se malomyslně a tu se Šuška svalí na záda a komíhá rozpustile nohama ve vzduchu.

„Protože si myslí na toho Jana.“

„A on?“

„A on? Copak to nevidíš?“ vyráží plna smíchu. „Myslí jen na ni, na svou nevěstinku.“

* * *

V pondělí je Eliška ve škole, ale já se pečlivě vyhýbám na ni pohlédnout.

O velké přestávce se tvářím, že si honem opakuji dějepis, a potají ji pozoruju. Ohlédla se po mně a vypadalo to, že půjde za mnou. Pak si to rozmyslila a vyšla na chodbu.

V tom okamžiku jsem poražena. Eliška vždycky vycítila svým sedmým smyslem, kdy mi byla na obtíž, kdy jsem si nepřála s ní mluvit.

Byla bych málem šla za ní. Ale už se rozdrnčel zvonek a dějepisář vešel do dveří.

Všichni si vážíme našeho historika. I když jsou naše vědomosti všelijaké, poznáme vskutku vzdělaného člověka s opravdovým vztahem ke všem kulturním hodnotám. Zabíhá ve svých výkladech daleko do historie a prehistorie, poutavě nám vykládá o umění a náboženství všech dob, snaží se nám otevřít oči, nejen nás naučit předepsané látce.

Dnes začal o vzdělaném národu Inků a zmínil se o fetiších, nejrozmanitějších předmětech, které mívali lidé v posvátné úctě, domnívajíce se, že v nich sídlí nadpozemská bytost, která je ochrání od všeho zlého.

Navrhl, abychom mu sami jmenovali rozličné fetiše, jež se udržely, třebas pozměněny, až do dnešních dob.

Hlásí se nás několik – i Cibulková. Pavlíček je asi rád, že také zvedla ruku, a proto ji hned vyvolá.

Vyskočila z lavice a plna horlivosti, aby ji snad někdo nepředešel, vyhrkla: „Takovým fetišem je hromosvod.“

Celá třída se rozburácela nehorázným smíchem. Pavlíček se brání smíchu, ale vidíme, jak těžce zápasí.

„Cibulková,“ vyráží zvolna, „proč jsi neřekla, že fetišem je také tatraplán?“

Nová salva. Ale konec vší zábavě. Pavlíček nás utišuje varovným zvednutím ruky. Třída se uklidní a jmenujeme nejrůznější panáčky v autech, talismany pro štěstí, slony a amulety.

„A všelijaké přívěsky na hrdlech mladých mužů,“ řekne důrazně učitel na adresu našich chlapců, kteří jsou tu usvědčeni jako nositelé fetišů.

„Také šperky začali nosit lidé z náboženských pohnutek. To zase platí vám, děvčata, vy korálkářky, náramkářky a náušničářky.“

Teď se musí vzít za nos především Alena (nikoli Alena Cvrček), ověšená vždycky jako vánoční stromeček. Parádí se mezi námi jako veliká, dokonce si i červení ústa, což ovšem zapírá do krve.

Byla však usvědčena. Po velkém zapírání ji jednou Jiřina přepadla, přetřela jí ústa kapesníkem a všem nám ukázala otisk slabé červeně na látce.

„Kdepak, to není barva,“ rozhodl Mirek, „to je krev, krev vyceděná pro Rybu.“

Po vyučování dlouho otálím v lavici. Jindy naházím knihy do aktovky halabala, ale dnes je několikrát přerovnávám.

Jaký však byl můj údiv, když jsem spatřila čekající Elišku ve dveřích školy!

Přidala jsem se nesměle k jejímu boku a chvíli jdeme mlčky.

Začala pak vyprávět o nemoci svého bratra a já dobře cítila, jak se rozhovoru vyhýbá, aby se nemusela zmínit o brigádě a o letišti. Jsem znovu a důkladně zahanbena. Eliška stojí nade mnou vysoko, v nedostupné výšce.

Dovedu si představit sebe samu, kdybych byla na jejím místě, jak bych jí naléhavě musela dát najevo, „že o tom vím“. Šuška by se zachovala ještě hůř než já, vykřičela by to na celou třídu.

A tu jsem přesvědčena, že se nikdy nenaučím Eliščině jemnosti a přirozenému taktu.

* * *

Když jsme šli silnicí k letišti, spatřili jsme nad jeho střechami malý červený padáček, asi takový, s jakým si hrají děti.

„Táámhle je druhý!“ vykřikl Pavel.

Nad námi se kmitlo letadlo a my byli tak šťastní, že jsme uviděli, jak z něho právě nad letištěm vyskočil výsadkář.

Byl jen temným klubkem, jež se dvakrát převrátilo. Teprve pak se nad ním otevřel ohromný deštník. Zablýskl se ohnivě v slunci a vítr ho unášel dál k západu.

Zbytek cesty jsme utíkali bez zastavení.

Výsadkáři jsou nedaleko hlavního hangáru. Díváme se na ně zpovzdáli. Stojí tu v hloučku jako společnost turistů oblečených na velkou túru do zimy, v dresech, v kuklách a ve vysokých botách, vedle svých nakupených tlumoků – padáků.

Dvě letadla je střídavě vyvážejí ke skokům. Kolmo nad našimi hlavami se právě snáší bělostný deštník s připoutaným člověkem.

„Je to děvče,“ řekl Pavel. „Kdepak,“ odporujeme, „není.“ Lze to těžko rozeznat na zemi, tím méně ve vzduchu, neboť zřetelně vidíme jen výsadkářovy boty.

Jak klidně klesá! Zdá se, že to musí být nádherný pocit, nést se vzduchem pod kouskem vlastní bezpečné oblohy. Teď už víme, co jsou ty červené padáčky, jež výsadkář sbírá po letišti. Jsou to lanka, jimiž byl padák spojen s letadlem. Když výsadkář skočí, lanko se napíná tak dlouho, až odjistí čepy v obalu padáku a ten se otevře. Lanko pak klesá k zemi pod vlastním padáčkem.

„A co kdyby to lanko čepy neodjistilo?“ ptá se Šuška.

„To by výsadkář stoupal nahoru místo dolů,“ utrhl se na ni Otakárek fenyklový.

Má dnes popudlivou náladu. Říkáme tomu, že spolkl červotoče.

Avšak Šuška mu nevěnuje pozornost. Její zaujetí je mocné, stejně jako zaujetí nás všech. Výsadkář je už nedaleko. Museli jsme uskočit, aby nám jeho padák nespadl na hlavu.

„To je úžasné,“ řekla Šuška. „Byla bych raději parašutistkou.“

„Bodejť, to vím! Hlavně proto, že letí zaručeně k zemi a nikam jinam,“ odsekl Otakárek fenyklový a vtom jsme se všichni rozprchli, jako když do nás střelí, nárazem vzduchu, jejž způsobil padák při dopadu na zem.

Uviděli jsme, jak padák parašutistou smýkl a jaké síly a rychlosti bylo zapotřebí, aby jej parašutista zadržel a nebyl jím stržen a vlečen po zemi.

Myslím, že jsme byli všichni zklamáni.

Představovala jsem si, že parašutista bude něžně postaven a k nohám mu oddaně spadne jeho bělostný deštník.

„Vypadá to, že si pořádně natloukl,“ mínila Šuška.

Přihlíželi jsme pak, jak tu spoustu bělostného hedvábí cpal nazpět do tlumoku, jako když pradleny stlačují špinavé prádlo do pytle.

„Tolik hedvábí,“ hlesla Šuška. „To by bylo šatů.“

„Ty jsi zkrátka sportovkyně tělem a duší,“ řekl jí Pavel.

Otakárek fenyklový, který dnes spolkl červotoče ve velikosti aspoň pavouka křižáka, zlostně dodal:

„To je marné! Ať se hneš kam chceš, vždycky se objeví nějaký zázrak, jako je tahle.“

Pomyslím si, jak je pro mne lichotivé, že chlapci se mnou zacházejí s vážností a jako s někým, kdo je jim rovný. I to, že Otakárek fenyklový může spolknout červotoče jakkoli velkého, a nikdy není na mne hrubý jako na Šušku nebo na naše druhá děvčata.

Souhlasím s chlapci, že větroň je daleko víc než parašutistův padák, protože ten nedělá nic jiného, než že míří k zemi, kdežto větroň zdolává výšky a dálky.

Kéž bych byla už tak pokročilá, že bych mohla někam do daleka jako náš táta, který se vrátil včera z přeletu.

Avšak tohle byl pouhý zákmit opravdového přání. Vpravdě mám za to, že jsem už náramně daleko! Kde jsou ty dávné doby, kdy jsme seděli v kursu a větroně znali jen z modelu a nákresu! Teď se jich dotýkám bez obav, že je poškodím, i bez posvátné úcty.

Nicméně přece je tu ještě pořádný rozdíl: Když je tlačíme k startu, zdají se mi pokorné a krotké. Jakmile však vklouznu do jejich útrob, připadají mi divoké, neovladatelné a mocné jako praví vládci povětří. O tomhle říkají staří plachtaři, že je nutno srůst s větroněm tak, až se smysly pilotovy přestěhují do jeho přístrojů, páka se stane jen pokračováním ruky a nožní řízení splyne s jeho nohou. Pak je již větroň krotký a bezmocný jako velikonoční beránek.

Když jsem se před lety učila jezdit na kole, chovalo se také jako nezvládnutelné svévolné zvíře, puzené mocnou přitažlivostí do příkopů a všech překážek; přesto jsem nad kolem zvítězila a přinutila je k poslušnosti. S větroněm to bude asi něco podobného, jenže to bude trvat mnohem déle.

Všechno, čemu jsme se učili o řízení větroně a co bez zajíknutí vypovím na zemi, je poněkud jiné ve výšce šesti set metrů, když vypnu lano, které nás poutá k motorovému letadlu, a táta mi předá řízení. Dušička se mi rozechvěje jako osikový list. Nemám čas starat se o žaludek, jenž se chvílemi potácí. Přivolávám svou vůli. Snažím se nabýt tolik jistoty, tolik sebedůvěry, abych přelstila větroň, toho vládce povětří. Svírám řídicí páku pevnou dlaní, nohy mám napjaty na nožním řízení a oči mám upřeny na horizont.

„Pozor, Mášo!“ upozornil mě instruktor. „Tohle bylo hrubé! Musíš se naučit mít ruku pohotovou, ale lehkou jako motýlek. Větroň je náramně citlivý.“

Pod námi ve veliké hloubce svítí jasnou žlutí pruhy rozkvetlých polí řepky. A mraky nad námi bloudí po zemi svými stíny jako obrovské bludné koráby.

Ale na to není čas. Instruktor mi předvedl zatáčku o patnácti stupních a mám ji opakovat.

„Mělas velký náklon! Ještě jednou. Buď klidná! Vychyluj páku opatrněji!“

Když jsem se otáčela poprvé s kolem na silnici, také to nebyla maličkost, a to jsem měla pod sebou pevnou tvrdou zem! Teď je pod námi hlubina. Je lépe na ni nemyslit a soustředit se jenom na zatáčkoměr a řídicí páku.

„Už to bylo lepší! A teď doprava!“

Zatáčka se mi podařila tak pěkně, že instruktor pochvalně hvízdl a dovolil mi zkusit ještě zatáčku o třiceti stupních. Vzal mi řízení, teprve když jsme klesli na dvě stě metrů a já po vykonané práci jen spokojeně přihlížela, jak se nám přibližuje země.

Vystoupila jsem jako vítěz.

Také Otakárek fenyklový nacvičoval poprvé zatáčky. Na cestě domů jsme se odloučili od ostatních jako dva úspěšní šťastlivci.

Vyprovázel mě až k domu. Jeho červotoč byl dávno stráven, mluvil naopak víc než obvykle.

Podivovali jsme se, že Pavel opakoval jenom přímočarý let, naši první lekci. Stejně i Eliška, ale to nebylo nic divného, protože ta chyběla.

„Nemysli si, že každý se k plachtaření hodí. O Elišce zatím nic neříkám. Ale třebas ta Šuška.“

Když měla dnes přijít na řadu, zmizela s referentem na motocyklu pro nějaké potřeby.

„To si nemysli,“ opakoval znovu s větším důrazem, „že to instruktor nevidí, že to nechá jen tak. Brzy prý rozpozná, kdo za něco stojí, a toho si hledí, kdežto ty druhé nechá plavat anebo je nakonec vyloučí.“

Otakárek fenyklový jistě netušil, jak dychtivě jsem se chytila jeho slov a na jakých křídlech mě nesla. Považovala jsem se právě za tu, které si táta instruktor bude hledět.

Naslouchala jsem pak jeho krokům prázdnou ulicí a otálela ještě u domovních dveří.

Od té doby, co prateta není doma, nerada vcházím to temného opuštěného bytu. Těšila jsem se, jak bezohledně budu hřmotit, a zatím vejdu tichounce a našlapuji zlehka, abych neslyšela podlahu, jak pode mnou divně duní. Tvářím se také, že nic nevím o tom, jak praská nábytek ranami ostrými jako výstřely. Honem vypiji studené mléko a chvatně se umyju. Často ani nerozsvěcím a vklouznu do postele a rychle usínám, ačkoli bych mohla číst beze strachu až do rána.

Když jsem odemkla dveře, spadl k mým nohám dopis.

„Milá Matyldo, nejdříve přijmi pozdrav a milou vzpomínku!“

Po obřadném oslovení, jímž teta začíná všechny své dopisy, list pokračuje střízlivými a poroučivými větami:

„Zaléváš klívii? Kupuješ mléko denně? Popros paní Suchomelovou, ať ti upeče koláč, já se s ní pak vyrovnám. Tetě je lépe, ale ještě nesejde na dvorek k slepicím, a proto nemohu ještě přijet. Večer jdi brzo spat a dlouho nesviť. A pamatuj na zdraví! Tvá teta.“

Poslední stránka zůstala vyhrazena třebíčské pratetě. Na rozdíl od mé tety píše dopisy jako nakudrnacené, což je vliv mnoha špatných románů, které přečetla.

„Má milá, má drahá sestra, tvá milující tě teta, nemluví docela pravdu. Mohla bych už docela dobře sejít na dvoreček k slepičkám. Přeje si však, abych měla ještě klid, a proto s obětavostí se ujala vší mé práce.“

Myslím si o tom tolik, že třebíčská teta už touží být sama, napíše ovšem pravý opak, jak je ráda, že „její milá sestra se rozhodla zůstat ještě nějaký den“.

„Kvetou nám stromečky na zahrádce,“ pokračuje dopis, „doufám, že bude dost jablíček, až přijedeš na prázdniny. Každý večer sedíme na prahu před domem, jak to znáš, a pak ospalé honem spěcháme do postýlek. Jen zůstaň zdravá a ulice přecházej opatrně a pilně se uč. Tvá milující teta Louisa.“

Třebíčská teta se jmenuje Aloisie. Podepisuje se však důsledně Louisa (alespoň jedna důslednost, která mou tetu převelice zlobí), asi také vlivem přečtených románů.

Kdyby mě dnes uviděly ve větroni ve výšce šesti set metrů! Nenabyly dostatečné důvěry ani k vlakům. Autobusů se bojí, že se na silnici srazí a převrhnou. A na letadlo ve vzduchu pohlížejí s ošklivostí jako na drzý vynález samého ďábla.

Jediné, čeho teď dosyta užívám, je vzduch, který by mi teta také nejraděj i odměřovala po hrníčku. Kuchyňské okno je trvale otevřeno celičký den i noc, bez ohledu na slunce, vítr a déšť, ohavný hmyz a zloděje, kteří by se mohli – podle tety – dovedně vyšplhat do zvýšeného přízemí i po holé zdi.

Obrátila jsem si v posteli polštář, abych viděla, než usnu, čtverec noční oblohy nad střechami domů. A v polospánku se potácí za mými třepetajícími se víčky opojné snění, že sedím ve větroni pod hvězdami.

* * *

Jsou ledoví muži a berou to doslova.

Oblékli jsme se na letiště jako na lyžařskou túru, a ještě jsme se klepali zimou.

„A ve větroni ve výšce je zima jako v ledničce,“ povídali si chlapci. Já však necítila chlad napětím, aby se mi podařila zatáčka proti silnému severovýchodnímu větru.

Také víc než na zimu jsem myslila se vším úsilím na to, abych přemohla nevolnost.

Když jsme stoupali za motorovým letadlem, houpal se náš větroň jako na vysokých vlnách a můj žaludek se pohyboval s ním, nahoru a dolů po hřbetě pomyslných vln.

V té chvíli, kdy jsme se octli na vrcholu vlny a prudce zas klesali dolů, hlava se mi vyprázdnila a celým tělem se mi hrnul horký proud. Otevřela jsem oči, jak mi radil instruktor, a zhluboka dýchala.

„To je křest, Mášo,“ smál se. „Už ti pak nikdy nebude nic.“

„Nic mi není,“ ujišťuji ho a hned mi je lépe.

„Pěkně jsi zbledla,“ řekl mi Otakárek fenyklový na zemi, já si však myslila, že Eliška vypadala mnohem hůř. Byla ve tváři bělejší než její vlněná lyžařská čepice.

Ale ten Bonifác, Servác a Pankrác si mohli zůstat tam, kde byli.

„Náhodou je to jinak: Pankrác, Servác a Bonifác. Po Žofii bude už opravdové léto.“

„Jenže může pršet.“

Vskutku se rozpršelo. Dívali jsme se zarmouceně ze školních oken na spousty vody řinoucí se z těžké olovnaté oblohy.

Žofie je konečně za námi. Zima je však stejná a déšť neustává. Jsme netrpěliví. V rádiových zprávách nemluví o ničem jiném než o dešti, a tak se my plachtaři přes všechnu snahu dějepisáře Pavlíčka odvracíme od vědy a uchylujeme se k všelijakým magickým úkazům.

Především dávám přednost tetiným kuřím okům a bedlivě pozoruju, má-li snad ty pronikavé bolesti, při nichž se kolíbá v kyčlích a křiví obličej.

Má prateta je už doma. Vrátila se s prvním deštěm.

Poznala jsem to ihned, jakmile jsem vešla do chodby. Vůně našeho bytu, která s jejím odchodem vyvanula, byla opět zde.

V první chvíli jsem měla upřímnou radost.

Kuchyň byla vyhřátá jako v zimě, na stole byl piškotový koláč se zavařenými meruňkami, který se peče, jen když je svátek té hrozné Matyldy nebo když mám narozeniny. Tentokrát to bylo na přivítanou.

„Matyldo,“ vykřikla, jakmile jsem vešla do dveří. „Jak to vypadáš! Jsi hubená jako lunt!“

Pak se hrnuly výčitky, že bylo otevřené okno, „přestože lilo jako z konve“, že uschly dva listy klívie a vůbec bylo všechno jinak, než mi poručila.

A tu jsem opět litovala, že se vrátila, že začal starý život a že nemohu žít někde v domově mezi mladými lidmi.

* * *

Za dobu dešťů, kdy jsme nebyli na letišti, rozkvetla celá obrovská plocha tisíci pampeliškami. Všechny jsou stejně svěží, třpytivě lesklé jako vyčištěné zlato. Slunce plane na temně modré obloze, jaká bývá uprostřed léta, avšak ve skutečnosti je to modř studená jako ocel.

Je citelná zima. Čilý vítr je pronikavě ledový. Všichni máme své lyžařské oblečení, a přesto se ještě ve chvílích prázdna krčíme za větroni.

Dnes poprvé budeme my nejmladší startovat za navijákem.

Ohromně se těšíme, že to bude něco nového. „To máš jedno,“ řekl mi jeden Žužu, ten nejmenší, kterému říkáme Honza, „nahoru se nějak dostat musíš.“

Konečně přišli chlapci z učiliště, na něž se čekalo, aby se mohl plně rozvinout pracovní plán. Jan mezi nimi nebyl. „Kde máte Jana?“ volal instruktor do řevu navijáku a tu se chlapci kolem něho nakupili a něco mu naléhavě vysvětlovali.

Všimla jsem si Elišky, jak naslouchala se znepokojeným výrazem.

Dověděli jsme se, že Jan byl zraněn u svého stroje a odvezen do nemocnice.

Je to zvláštní pocit, dívat se na hochy z učiliště a nevidět ho mezi nimi. Přestože slunce oslnivě svítí, zdá se mi, jako by bylo pod mrakem.

Jinak všechno běží podle plánu tak jako jindy.

Prozatím létají sólisté. Jejich větroně jsou dlouho ve vzduchu, máme proto dost prázdných chvil. My tři, Šuška, Eliška a já, jsme se šly ohřát za pionýra.

Šuška si chvíli hrála se stonkem pampelišky, který roztřepila na tenoučké zakroucené nitky. Povídala a povídala, my jsme s Eliškou neodpovídaly, a tak se zvedla a šla mezi chlapce.

Eliška si dál navíjela na prst dlouhé stéblo trávy.

Najednou její tvář ožila nějakou myšlenkou. Chvíli vybírala ta nejdelší stébla a pak je začala na koncích svazovat k sobě. To jsem ihned uhodla, že zkouší Janovo srdce.

Hrály jsme si tak v době našich dětských lásek. Ustavičně jsme se přesvědčovaly, zda „nás má rád“, či jen „na nás myslí“, nebo dokonce „je úplně lhostejný“.

Byl to Eliščin bratranec, který u nich rok bydlil a Elišku vyznamenával tajnou přízní. Jak to bylo napínavé! Já zase měla vyhlédnutého chlapce, který chodil do naší třídy jeden školní rok. Byl starší než my a pak se zase ztratil, aniž jsme se dozvěděli něco bližšího o jeho osudu. Nic nevěděl o kruzích ze stébel, které jsem pro něho vázala!

Jak bych nepoznala naši starou hru!

Dívám se plna zaujetí na Eliščiny ruce. Trhla svázanými stébly. Rozpadla se jí na dva kruhy a to v naší tajné řeči znamenalo: „Myslí na mne.“

Má stébla trávy byla už zbytečná. Vyskočila jsem ze země, ale nedalo mi to, přece jen jsem roztrhla svou svázanou trávu, abych se přesvědčila o tom, co jsem už věděla. Vyšly tři samostatné kruhy a ty mi oznámily Janovu naprostou lhostejnost.

Jaké dětinství! Nejsme přece už maličké!

Posadila jsem se raději u navijáku a bedlivě sledovala práci finišéra a startéra. Myslím si, že už dost rozumím té mluvě, jak poslat větroň k nebesům nebo uvědomit pilota, aby nasadil k přistání.

Horší je to s finišérem. Odhadnout pravou chvíli, kdy má větroň správné podmínky k přistání.

Konečně se odlepil od země poslední sólista.

Táta instruktor nás nejmladší shromáždil kolem pionýra, abychom mu pověděli, co jsme již několikrát probírali v předletových přípravách: Kdy a v jaké výši se vypíná lano a jakou rychlost musí mít větroň, než se tohoto tažného lana zbaví, z jaké výšky a při jakém větru musí se začít s manévrováním na přistání a jak nejlépe srovnat letadlo, aby dobře dosedlo „jako tetička v autobuse“.

Nikoli, to jsme špatně rozuměli! Dnes ještě za navijákem nepoletíme. V plánu byla jenom důkladná pozemní příprava. „Kdopak vás tak lakoval, hošíci? Inu to se ví, to vám nevoní, takhle polykat nasucho, těšili jste se, že si vyběhnete nahoru!“

Tátovy oči jsou plny čtveráctví. Dejme tomu, že by to mohlo dopadnout tak, že ti, co nejlépe zopakují celou úlohu, nebudou škobrtat a budou hned vědět kudy na to, mohli by se za odměnu trochu proběhnout pod oblaky.

Ten let pak bude zaznamenán jako „výhledový“.

Snažíme se všichni ze všech sil až na Sušku, která valně nestojí o tuhle soutěž.

„Nechci nikoho zarmoutit,“ povídá instruktor s líčenou vážností, „rozhodněte se sami, kdo z vás byl nejlepší.“

Uznáváme, že nejlepší byl chlapec Žužu, maličký Honza. Na druhé místo snad patří Otakárek fenyklový a teď užší volba mezi mnou a hochem z učiliště.

„Dal bych Mášu na druhé místo, mohu-li do toho mluvit,“ řekl instruktor. „Věděla z vás nejlépe, jaké to musí být s výběhem.“

Poletíme tedy my čtyři a já zůstávám na druhém místě. Jakmile padlo rozhodnutí, Pavel se ušklíbl a už si mě od té chvíle nevšímal.

Kdo by dbal o hloupého nafoukaného kluka? Myslím raději na svůj první termický let. Je to vlastně krásný dárek od našeho táty.

Bělostné mraky na obloze se zatím shlukly v sněžné hory. Když jsem seděla připravena ve větroni, ze sněžných hor s oblými hřbety byly již ostré vysoké velehory, orámované sluncem jako zlatou obrubou.

„Teď už bude asi teplé počasí,“ řekl za mými zády instruktor. „Sedí se ti pohodlně, hošíku?“

Sedí se mi jako bohyni na obláčku. Kdepak pohodlně! To nic neříká. Ostatně věru nevím, že by se mi někde nebo někdy pohodlně nesedělo. Tohle si ovšem jenom myslím a instruktorovi odpovím pouhým přitakáním.

Rozběhli jsme se po zemi, stejně jako kdybychom běželi za motorovým letadlem. Vtom nás lano zvedlo. A tu jsem ihned vycítila rozdíl, o co blaženější je start za navijákem, neboť tu není pomalé stoupání, ale kolmý vzlet k obloze jako na křídlech skřivana.

Zdálo se mi, že jsem pozbyla vší své tělesné váhy, že jsem jako větroň utkaná z báječné látky, jen z pouhého světla a vzduchu. A tu mi napadlo pomyslit na starý lidský sen svobodně létat v povětří, což bylo uskutečněno vlastně až v našem věku, a to způsobem nejpodivuhodnějším a starému snu nejbližším – v bezmotorovém létání.

Ve výšce sto padesáti metrů jsme se octli na vrcholu lana, kolmo nad zemí. Směla jsem lano sama vypnout. Kleslo k zemi a my zůstali už sami mezi nebem a zemí.

Letadlo se maličko zhouplo ztrátou výšky. Táta obrátil větroň a my plujeme jakoby do blízkosti těch sněžných velehor.

Najednou jsem pocítila náraz na levé křídlo. Náš větroň se zakymácel a instruktor zvolal: „Jsme v teplém komíně. Něco si koupíme!“

A už stoupáme ve spirálách, jako by nás laskavé, lehce houpající ruce nesly vzhůru. Ztrácím horizont, který je jen úzkým proužkem, a zato vidím široký pruh oblohy, k níž míříme.

Naše rychlost se zvětšuje a škoda – už jsme venku! Plujeme opět přímočaře ve výšce tří set metrů.

„Není ti zima, hošíku?“ zeptal se instruktor a já jen zavrtěla hlavou. Nikdy necítím zimu, jsem-li cele zaujata jako právě teď.

„Svěřím ti na chvíli páku. Jenom dobře hlídej horizont!“

„Jak ještě poznáš polohu větroně?“

Odpovím, že na zatáčkoměru; ale to není můj hlas, zdá se mi, že za mne mluví někdo jiný. Tolik jsem soustředěna na řídicí páku v ruce. Kapitán velké lodi nemohl by cítit větší odpovědnost! Sleduji pozorně úzký pruh lesů, velmi vzdálených, až na úpatí čisté oblohy. Jakmile se pruh jen maličko rozšíří, což mi řekne, že větroň klesá, přitáhnu páku a vyrovnám obzor.

„Ještě trochu hrubé! Už jsem ti říkal, že se páky musíš dotýkat s citem, jako křehkého drahocenného předmětu!“

I tady ve větroni, vysoko nad zemí, musím ze všech sil krotit svou povahu. Je tomu asi tak, že prudkost je nějak spojena s drsností. Musím se moc učit, a dokonce sebe samu převychovávat. Nikdy by mi nebylo napadlo, že by má povaha mohla nějak souviset s řízením větroně a s cílem být dobrou plachtařkou.

Držím páku zlehka, něžně, jako když doma utírám náš karlovarský hrníček, jediný cenný a hezký předmět. Ale má dlaň je na stráži včas zasáhnout, všechno mé myšlení a cítění se přestěhovalo do rukověti.

„Troufáš si obrátit větroň? – Pozor, zatáčku, kterou jsme nacvičovali!“

Větroň má při pohybu do stran značný odpor ovzduší a to znamená ztrátu rychlosti. Vyrovnávám páky, pak vykloním řídicí páku doprava a zároveň lehce vyšlápnu pravou směrovku.

Větroň se naklonil a kulička zatáčkoměru mi ukázala, že větroň visí. Dříve však, než mě instruktor upozornil, opravím naklonění a neposedná kulička i můj žaludek se poslušně vracejí na svá patřičná místa.

„Výborně, hošíku! Naučila ses to dobře. Byl to dobrý výkon!“

Mé hrobní růže prudce zaplály.

Jakou radost mám z této pochvaly! To, co se mi kdy přihodilo na zemi, ať příjemného nebo nepříjemného, zůstalo dole, nic z toho nemám s sebou. Jsem tu jen já sama se svým cílem, jako šťastná larva v kukle, čekající jen na velké probuzení, aby rozpjala křídla.

Instruktor mi vzal řízení, abych se podívala na město.

Jsme teď kolmo nad ním. Gulliver by se jen maličko rozkročil a skryl by je mezi nohama. Jak malé je to moje rodné město! Kde je asi škola? A kde náš dům v Husově ulici? Hledám v té spleti podle známých bodů, ale marně. Je to divné pomyšlení, že tak snadno zmizelo to stálé místo, kam se vytrvale vracím a kde žiju svůj život.

Nalezla jsem jen čtverec parku a podle dlouhé přímky jsem se dohadovala, že to může být Vinohradská ulice, kde bydlí Eliška a kudy denně chodíme.

„Víš, jak dlouho jsme nahoře?“

Ne, to nevím.

„Už plných dvacet minut.“

Tomu jsem se náramně podivila, neboť ta doba mi připadala delší než školní dopoledne, byla tak dlouhá, že jsem zapomněla na všechno, co jsem nechala dole.

Měla bych však s instruktorem promluvit o té Matyldě! Jsme sami. Nikdo z plachtařů nás nemůže slyšet.

Avšak zas neřeknu nic.

Nasadili jsme na přistání. Země se nám blíží každou vteřinou. Najednou dopad, větroň uskočil jako míček, pak si znovu sedl a už se řítíme po hrbolaté zemi.

Když se vyprošťuji z padáku, vždycky mám pocit tesknoty. Asi jako ti, kteří se vrátí z dalekých cest a nemohou se honem vzpamatovat na starých místech, jimž už odvykli.

Pavel přinesl do školy zprávu, že Janovi byla v nemocnici amputována noha. Naštěstí tomu nikdo nevěří. Pro mne je zhola nepředstavitelné, že by urostlý Jan měl poskakovat o berli jako trafikant Paloušek v naší ulici.

Měli bychom jej v nemocnici navštívit a přesvědčit se. Připravoval nás na zkoušky a stále jevil zájem o naši skupinu.

V sobotu před půl druhou stojíme v hloučku u nemocniční brány. Za námi každou minutou roste zástup čekajících.

Táta instruktor měl pravdu. Po ledových dnech je najednou horko jako uprostřed léta.

Opíráme se o rozpálenou zeď a z dlouhé chvíle si opalujeme tváře.

Vrátný, mrzutý stařec, stojí na schodech vrátnice jako přísný nebeský Petr a dívá se kamsi do daleka.

„Soudruhu,“ zavolal na něho Pavel. „Už je půl!“

Vrátný se obrátil k Pavlovi a chvíli se na něho nepřítomně díval. „Ty skvrně, jednak nejsem u tebe žádný soudruh, rozumíš? A za druhé, své hodinky strč mezi dva kameny.“

„Nařídil jsem je podle rádia, když chcete něco vědět!“

„No tak, to je jisté, že ti jdou podle výbuchu necek.“

Někteří ze zástupu se smějí, aby se zalichotili vrátnému. Ale ten se nepohne a jen se co chvíli otáčí k velkým hodinám uvnitř vrátnice. Teprve když jejich ručička dospěla k půl druhé, otevřel bránu, osobně dotčen, že se tolik lidí nahrne do míst tak přísně střežených.

Nevíme, kde je chirurgický pavilón, a nevíme ani, máme-li právě tam Jana hledat.

„Zeptejte se toho dědka!“ radí Šuška.

Najdeme však chirurgii bez ptaní a bez hledání. A tu narazíme na novou potíž. Nikdo z nás neví, jak se Jan jmenuje příjmením.

Vejdeme do tiché chodby a chvíli se bezradně ohlížíme. Kolem nás přejde neslyšně řeholní ošetřovatelka, jako by se vznášela vzduchem. Otakárek fenyklový honem přiskočí:

„Nevíte, prosím, kde leží Jan, plachtař?“

„Plachtař?“ opakuje zamyšleně.

Honem to opravíme. Plachtař není jméno, ale sport, sportovní příslušnost.

Podívá se na nás udiveně, jako na bytosti z měsíce. Pak pokrčí rameny a odšustí k nejbližším dveřím.

„Pojďme do prvního patra,“ radí Šuška.

„To je nápad. Máme-li někoho hledat, začneme od počátku.“

Zeptáme se také obratněji. Že je z učiliště, to bude vědět už každý. I ty řeholní ošetřovatelky. Střídáme se při nahlížení do místností. Nejčastěji je to Šuška s Otakárkem fenyklovým. Vystoupili jsme až do druhého poschodí, ale Jana jsme nenašli.

„Jak to víš, že byl tady?“ obořil se Otakárek fenyklový na Pavla. „Aha, ta uříznutá noha!“

Když už jsme venku, Šuška je vyslána zeptat se vrátného. Mává na nás kytičkou růží, na niž jsme se všichni složili.

Jan byl vskutku na chirurgii, a to až do včerejška. Pak byl propuštěn do domácího ošetřování. „Nemá žádnou uříznutou nohu, víš?“ křičí Šuška na Pavla. „A jmenuje se Zeman.“

Co teď? Horko je úmorné. Nechce se nám do učiliště přes celé město. A kdo ví, zda tam vůbec je, možná že odjel domů do Orlických hor.

Hlavní věc, že je zdráv a že s tou nohou to byl nesmysl.

„Za to nemůžu,“ zlobí se Pavel. „Jak jsem to slyšel, tak jsem to také řekl.“

„Jenže ty toho vždycky slyšíš víc než ti druzí,“ osopil se Otakárek fenyklový. Zřejmě už zase spolkl červotoče.

Vrátný vyšel a dívá se se zájmem na naši rozpačitou skupinku.

„Co s kytkou?“ ptá se Šuška. „Dejme ji tomu starému. Neponesu ji až na letiště.“

„Šílíš?“ rozkřikne se Pavel. „Dones ji do učiliště, třebas večer!“

Avšak Šuška jde vstříc starci s milostným úsměvem, podává mu růže a on se jí dvorně uklání a nám kyne nadmíru přátelsky.

Projdeme bránou mlčky a jaksi důstojně. Pak se úprkem ženeme k elektrice. „Abys věděla,“ volá Pavel na Šušku, která je vpředu, „vrátíš mi korunu, já tomu starému nic nedaroval.“

Šuška na něho vyplázne jazyk. Dává mu tím na vědomí, že mu vrátí peníze, až naprší.

* * *

Každou sobotu máme nejdříve materiální přípravu; čistíme větroně, uklízíme hangáry, prohlížíme soupis všech věcí nám plachtařům svěřených; kromě toho musíme pořídit seznam všech startů v uplynulém týdnu.

Rozdělíme se o tu práci a usilovně pracujeme, aby to bylo co nejdříve za námi a my mohli už s větroni na letiště.

Umývám vnitřek kabin a Šuška za mnou leští povrch suchým flanelovým hadrem. Práce jí jde zvolna. Pro samé povídání zapomíná pohybovat hadrem.

„Kdyby mohla leštit větroň čelistmi, pane, to by to bylo honem,“ povídá Otakárek fenyklový, který má, jak víme, svého červotoče už v žaludku. „Ta by mluvidly klidně postavila za den hydrocentrálu.“

Jenže Šuška má pro zlost uděláno. Ani jí nenapadne ztratit dobrou náladu. Jako když ji husím brkem zašimrá, skrčí nosík, na Otakárka fenyklového se jen zašklebí a pracuje dál svým způsobem, za ustavičného klapotu.

„Škoda že nejsi hluchoněmá,“ pokračuje Otakárek. „To bys byla rozhodně příjemnější. Ale potřebovala bys k vyjádření tolik rukou, jako má chobotnice krků.“

Najednou se dovídáme překvapující novinku: náš zástupce létání se ráno oženil s jednou plachtařkou z té nerozlučné dvojice, kterou jsme na letišti vídávali.

„S kterou?“ vyjela Šuška. „S tou blondýnkou?“

„Ne, s tou druhou, co šije v Oděvní tvorbě.“

Mne ani Elišku svatba nezajímá. Jen Sušce se rozhořely oči. A její hadr jezdí po větroních ještě pomaleji.

Patrně si představuje sebe jako nevěstu.

Mé bdělé sny, jichž si někdy dopřávám jako zakázaného ovoce – protože mě tíží a matou hlavu, jako bych měla horečku –, patří dívce sice něžné krásy, která umí tančit jako víla a zpívat hlasem Jarmilky Půlpánové, avšak přes svou útlou křehkost je statečná a odvážná a silná jako hoch. Nezalekne se žádných sportovních výkonů. Skáče do vody z nejvyšších můstků, vítězí v plavání i na lyžích a bruslích jako mistryně světa.

V posledních dobách je i slavnou plachtařkou. A miluje ji chlapec s Janovou tváří.

Nepřipustila bych však, aby se dívka stala nevěstou. Neboť svatba je mi skoro tolik jako smrt, nevěsta, která právě jde ze schodů radnice, je pro mne hvězdou, která zapadla.

Konečně jsou všechny práce skončeny. Tlačíme vyleštěné větroně na start zelenou trávou, plnou kulatých hlaviček odkvetlých pampelišek, které vypadají jako kousky mlhy spadlé z oblohy.

Dnes budeme opět startovat za navijákem.

Po několika vzletech sólistů přišli mezi nás novomanželé. V té chvíli zrovna Šuška přivezla s referentem na motocyklu limonádu, tak jsme jim blahopřáli a oslavili je přípitky.

Šuška mi pošeptala, jak se jí nelíbí, že nevěsta vězí jako jindy ve svých plachtařských kalhotách a ve stejném svetříku. Až ona bude mít svatbu, to bude, pane, vypadat jinak.

Postavila se přede mne, aby mi ukázala, jak dlouhé budou její bílé šaty se stojatým límečkem u krku. A k hostině bude potřeba se převléknout a ty druhé šaty budou neméně krásné.

„A pak někam pojedeme!“

„A kam?“

Ale to Šuška ještě neví.

„Co myslíš?“ řekla mi v hlubokém zamyšlení. „Ten, který se se mnou ožení, už někde je, někde přece už žije?“

To opravdu nevím a ostatně mě to nezajímá. Raději spěchám pomoci rozplést zamotané startovací lano.

Pásový motocykl přivezl k startu výkonný větroň kmotr. A já jsem ho zrovna tak krásně vyleštila, aniž jsem tušila, na jakou dnes pojede cestu. Naši novomanželé se chystají do výšek. Prý na svatební cestu, říkají plachtaři a usmívají se. Ve skutečnosti měl náš zástupce létání už dávno plánovaný výškový let a čekal jen na vhodné podmínky.

Dnes je obloha plna těžkých mraků roztodivných podob, líně se vlekoucích oblohou.

Když uviděla Šuška usedat nevěstu do větroně, ušklíbla se. Avšak já měla pocit lítosti, s jakým přihlížíme, jede-li někdo do daleka. Kdyby se snad stalo a já jednou musela mít svatbu, dala bych rovněž přednost vzdušným dálkám a neplazila bych se vlakem po zemi od stanice k stanici.

Táta instruktor jim sám dělal startéra, nejstarší žáci drželi kmotru křídla a my ostatní jsme jim horlivě mávali a zpívali píseň z Rusalky:

„Květiny bílé po cestě,
po cestě všude kvetly,
hoch jel a jel k své nevěstě
a den se smál tak světlý!“

Dnes však není den světlý, ale těžký jako hustá tekutina a slunce má barvu medu. Na startu se pokračuje. Jako vždy začínají sólisté.

„Jednou by to mohlo být obráceně,“ řekl mračící se Otakárek fenyklový, jemuž červotoč ještě hlodá v útrobách.

Na západě zatím vyvstala temná hradba mraků. Naše město leželo jako pod vysokánskými horami se skalnatými vršky a hlubokými propastmi.

Pozoruji, jak to horstvo roste.

Od těch dob, co jsem plachtařkou, téměř nepřestávám hledět do oblak. Kdybych uměla malovat, co barev a proměn bych zachytila na papír!

Nedívám se však na oblohu očima malířky, nýbrž očima plachtařky, a to je jiné vidění. A tu mi napadne, že to není s věcmi tohoto světa jednoduché; kolik je zájmů, tolik je rozličných pohledů z mnoha stran a teprve jejich spojením by snad věc mohla být poznána.

Najednou zahřmělo.

„Jéééé!“ vyjekla Šuška. Známe ji, jak se bojí bouřky. Ve škole by si nejraději vlezla pod lavici.

„Rozsviť si hromničku, ty svíčková bábo!“ utrhl se na ni Pavel, který má na ni také pifku.

Najednou se zvedl rychlý vítr, jako by vyrazil ze země, se silnou, vlhkou vůní lesů. Obloha se rychle pokrývala těžkým mračnem, obroubeným sluneční září jako krvavým lemem.

Bouřka byla na letišti ohlášena, nejsme překvapeni; jen přišla dříve, než jsme očekávali. Plachtaři o tom říkají, že se musel vítr stočit jihozápadním směrem, a proto bouřka postupovala nečekaně rychle.

Všechny naše větroně jsou už na zemi. Naviják umlkl. Avšak marně pátráme mezi mračny po kmotru se svatebčany.

Na startu vzrůstá vzrušení každou minutou. Posloucháme, co tomu říká instruktor, obklopen rokující skupinou nejstarších žáků. Vysvětluje, že pod mohutnou pokrývkou bouřkových mraků kumulonimbů se sice vyskytují široké oblasti stoupavých proudů, ale mezi nimi jsou kupovité mraky – „támhle je vidíte, mají rozličné stínování“ – s nebezpečnými oblastmi prudkých klesavých proudů. Těm by se kmotr, kdyby se do nich dostal, neubránil. Měl využít bouřkového límce, vodorovného větru na čelné straně kumulonimbu, kterého se používá k přeletům.

Ano, to je pravda, že se mohli dát strhnout frontální termikou a zalétnout bůhvíkam! Nebo neměli jiné možnosti než běžet s bouřkou v zádech.

Kmotr však neměl plánovaný přelet a měl včas přistát, když viděl blížící se bouři. Podle zachmuřené tváře našeho táty se dá říci, že to se svatebčany dopadne nedobře, zalétnou-li někam hodně daleko.

I to je možné, že se větroň dostal do bouřkových mraků, vzdušných vírů a poryvů a byl nucen nouzově přistát někde v poli a bude muset být převezen.

To by ovšem bylo to nejlepší vyřešení. Všichni se trápíme hroznou představou, kterou však žádný druhému nesvěří, že kmotr je rozbit a že oni už nežijí.

Přijel pro nás pásový motocykl. Tlačíme zbylé větroně k hangárům. Nikomu není do řeči. I Šuška, ta povídalka, zavřela pusu.

Na startu zůstal jen instruktor s dvěma staršími žáky. Bylo vysláno letadlo, aby pátralo po osudu kmotra.

Než jsme doběhli k šatnám, strhla se prudká bouře s mocným přívalem vody. Letiště se ztratilo v šedivé mlze. A ti dva se svou vratkou loďkou zmizeli jako na rozbouřeném moři.

Jaký to nezapomenutelný svatební den! Zmoklá nevěsta, někde osamocena na poli, kam ji zanesl padák v prudkém větru! A neméně zmoklý ženich, trýznící se pro nevěstu!

Letadlo se vrátilo s nepořízenou!

Avšak jak je známo, bouře zuří jen do výšky dvou tisíc metrů, nejsilnější je v dolní ploše mraků, v tisíci metrech. Větroň měl dost času, aby se dostal nad výšku bouřky a mohl přistát někde za její oblastí. Protože se bouřka žene rychlostí 80 kilometrů za hodinu, brzy bude nad námi jasno, a tu se snad uvidí, co se s větroněm doopravdy stalo.

Burácení nad našimi hlavami přestalo. Po chvíli se ozvalo znovu, ale již slaběji, a pak dunivě zanikalo v dáli jako pouhá ozvěna. Mračna se roztrhla a my spatřili kousky modré oblohy jako hluboké studny čisté vody.

Rychle, déšť je už jen jako lehká průsvitná záclona.

Z rozjezdové dráhy odletěla další dvě letadla pátrat po zmizelém větroni.

Už nečekáme. Rozběhneme se k startu.

Pásový motocykl veze za námi větroně a my se brodíme mokrou trávou jako potokem.

Všichni máme tváře obrácené k nebesům.

Na západě je jasná, nazelenalá modř, barva čistých horských jezer. Ostatní obloha je plna drobných mráčků jako rouno berana. Slunce nás ozařuje sírovou žlutí s prudkostí divadelního reflektoru.

V krátkosti se vyjasnilo, obloha jednolitě zbledla. Jen velké rudé kotouče mraků jsou svědky velké bouřky.

Nevím, kdo z nás první zpozoroval větroň pod červenými mraky. Několik z nás vykřiklo skoro najednou.

Větroň mířil k městu, ale pak se obrátil; ztratil něco výšky a vracel se znovu k letišti.

Nedýchali jsme napětím. Bylo to k nevíře, že by to byl náš kmotr.

Když ještě dvakrát obeplul letiště, bylo to již jisté: Je to on! Je to náš kmotr!

Křičíme, běháme sem tam, jásáme, skáčeme.

Otakárek fenyklový, který není schopen divokých projevů radosti, stojí jako zkamenělý a rty mu v mocném napětí tvoří známý prasečí rypáček.

Naši svatebčané krouží nám už nevysoko nad hlavami a konečně se posadí na pevnou zemi.

Všichni se k nim nahrneme.

Nevěstu museli vynést.

Náš zástupce vypadá unaveně, jako by právě opustil motocyklovou závodní dráhu. Dívá se na nás a snad si myslí, že přistál někde na Marsu, a ne na našem letišti. My mluvíme jeden přes druhého a on se jen nesměle a šťastně usmívá.

Bylo to takové, že se nejdříve propadli pod okrajovým mrakem – stratonimbem, ale vzápětí se jim podařilo nalézt stoupavý komín, a tak doufali, že se vyrovnají a ještě dobře zasucha přistanou.

Avšak silný vítr se přiblížil k bouřkovému límci a ten je vynesl a uchvátil. Letěli bezmocně s bouřkou zuřící pod nimi. Na přistání nebylo pomyšlení. Od země byli již odděleni neproniknutelnou peřinou mraků.

„Myslel jsem, že s bouřkou poběžíme až někam k moři,“ hlesl ženich. Vtom se bouřková fronta roztrhla. Dostali se na její pravou stranu, stáčející se k severu, kde hrozilo, že narazí na studenou frontu, a tak se mohli octnout v nebezpečných vírech.

Avšak s touto frontou, aniž o tom věděli, vraceli se k letišti.

Všichni jsme si připomněli, že bouřka, než zmizela, poznovu se k nám slabě vracela. Byl to právě onen roztržený cíp, ženoucí se k severu, jenž nesl naše svatebčany.

Kmotr musel v bouřkovém víru přejít k nucené akrobacii.

„To jsme již nevěděli, jak to s námi dopadne,“ řekl ženich. Najednou se však mračna na okamžik roztrhla a oni viděli, že jsou v blízkosti letiště.

Působilo to na ně jako zázrak. Nevěřili svým očím. Bouřka se rozptylovala, až zanikla. Dostali se konečně pod bouřková mračna a klidně pak pluli k letišti.

Táta instruktor vyslechl pozorně celé vyprávění a neřekl jediné slovo. Myslíme si o tom tolik, že tenhle výlet bude mít dohru ještě na večerní schůzi a možná v nějaké přísné důtce. Náš zástupce se bude muset asi zodpovídat.

„Viděl přece blížící se bouřku a měl okamžitě přistát,“ říkají chlapci. „Pozdě myslil na přistání, když už to bylo obtížné a skoro nemožné.“

„To mohlo šeredně dopadnout,“ povídají si a my nejmladší jenom natahujeme uši.

Na startu byla pak všeobecně ochablá nálada. Jsme roztěkaní, a proto končíme dnes dřív, než zmizelo slunce z oblohy. Když jsme tlačili větroň do hangáru, stálo ještě na obzoru jako ohromný červený pomeranč.

Nevěsta se mezitím zotavila. I ženich je méně zamlklý a táta instruktor spolkl už všechnu zlost. Po schůzi se prý bude tančit, protože svatebčané se musí trochu přivést do nálady. A tu honem uvažuju, jak nejlépe předstírat, že jsem onemocněla.

Jakmile v naší klubovně, kde také schůzujeme a kde nám někdy promítají krátké filmy, začali chlapci vybírat vhodné gramofonové desky pro tanec, nepozorovaně jsem se vytratila.

Letiště ztemnělo, červená mračna zfialověla. Obloha je už čistá a jasná, bez jediné hvězdy.

Sedím na betonové zemi, opřena o železnou žaluzii skladiště.

Slyším hudbu, smích a šum tance. Jsem ráda, že jsem unikla; přesto je mi jako vyhnanci.

Jsi učiněné slonbidlo, Matyldo, říká mi prateta. Po kom jsi? Když ona byla mladá, točila prý se jako korouhvička. Jsem jistě k tanci neobratná ze všeho sportování, jež je zkázou dívčích půvabů.

Myslím si, že vlohy k tancování jsou spojeny s hudebním sluchem. Nadarmo mi teta vždycky neradila, abych si koupila notu, že je za krejcar.

Proto také doma nikdy nezpívám. A jinde jen v kolektivu, kde můj hlas zanikne a je podporován jinými.

Na dláždění se ozvaly tiché kroky. Z šera se vynořil táta instruktor a usedl vedle mne. Ani se nedivil, že mě tu nalézá.

Předstírám, že mě silně bolí noha v kotníku. Odborně ji ohmatává a já cítím jeho vnitřní smích.

„To nic, hošíku, to nic. Pojď, roztančíme to!“

Bráním se ze všech sil. Mám slzy na krajíčku, jen spustit.

„Jen pojď, jen pojď!“ Táhne mě za sebou. Jakmile vejdeme, hned ode dveří mě vezme do kola.

Nehneme se však z místa, jako když šlapeme zelí. Instruktor mě několikrát rázně postrčí a prudce se mnou zatočí, ale jen zakopnu o jeho nohy a jsme zas tam, kde jsme byli dříve.

A tu mi pošeptá: „Nevzpírej se a ničeho se neboj! Nech se vést a poslouchej hudbu!“

Eliška, Šuška, nevěsta a její přítelkyně a ještě dvě dívky, které se tu najednou octly, točí se v kole, jako by se ani země nedotýkaly. Vynakládám velké úsilí. V očích mám slzy. Instruktor mnou postrkuje sem a tam a já malomyslním čím dál tím víc.

Zanedlouho už ani hudbu neslyším, ani nemyslím na své nohy. Všechno mé úsilí směřuje jenom k tomu, abych se ubránila pláči.

Jakmile deska dohrála, instruktor mi zvedne nohu, přede všemi ji důkladně ohmatává a praví hodně hlasitě: „Opravdu tě musí noha bolet. Bude lepší nechat ji v úplném klidu.“

Proto není nijak nápadné, že odejdeme z místnosti.

Sedíme opět před skladištěm. A zase slyším hudbu, smích a šum tance.

Slzy mi teď ve tmě tečou proudem a já se jim ani nebráním.

Na temeno hlavy se mi položí velká ruka. Pak mi prsty lehce zmáčknou špičku nosu.

„Ty přemýšlivá klukovská hlavičko!“ ozve se laskavý hlas. „Nic si z toho nedělej! Myslím z té bolavé nohy!“

A tu znovu zaslechnu jeho vnitřní smích, avšak bez škodolibosti.

„Co na tom, že tě bolí noha při tanci! Ty zase budeš první mezi plachtařkami!“

Teď se prozradím dlouhým vzlykem. Ale je to spíš z vděčnosti a z radosti.

„Snad sis už přečetla naši novou vývěsku? ‚Zakaluj se jako ocel!’ Byl bych moc rád, kdyby sis to heslo vzala opravdově k srdci!“

Když se vrátím z letiště, zuji se, jak mám ve zvyku, už přede dveřmi, bosa opatrně našlapuji k umývadlu a teprve pak ke kamnům, kde mám připravenou večeři.

Všechno je marné! Mou tetu by probudil i lehký vánek nebo růst trávy. Snad procitne hlukem mých čelistí drtících chléb s máslem nebo doušky mléka padajícími do mého žíznivého krku.

Má prateta má i ve spánku bdělé ucho na nejjemnější zvuky, za plného dne neslyšitelné.

Stává se však i při mé pozornosti, kdy se téměř nedotýkám země, že najednou vrazím do židle a nastane zemětřesení; nebo mi upadne lžička, která zařinčí jako okna sypající se v celém domě.

Teta procitne, aby mi řekla: „Zase přišlas v noci? Jsi na šikmé ploše, Matyldo! Panebože, to je dnes škola!“

Po chvíli se vytrhne ze spánku s novou otázkou: „Zavřela jsi na klíč? Otočila jsi kličku?“

Pro jistotu jsou naše dveře opatřeny ještě kličkou, poněvadž klíč by mohl z nějakých tajemných příčin selhat a zloděj ho může lehce ze zámku vystrčit. Teta nedůvěřuje všem věcem tohoto světa a chová také hlubokou podezíravost ke všem slovům mluveným i tištěným. Nedůvěra je pro ni tolik co vzduch, který vdechuje. Pohání její srdce a koluje jí v žilách místo krve.

Když se vypravuje do Třebíče, nepřivolí, abych si vypůjčila jízdní řád. Kdoví není-li právě v těch místech tisková chyba, nebo se mohl jízdní řád náhle změnit od večera do rána jako počasí. Od vývěsky u vlaku se odvrátí. Kdoví. Třeba se zřízenec spletl. Zeptá se raději několikrát těch, co nastupují, a než usedne v oddělení na sedadlo, ještě jednou spolucestujících.

„Člověk nikdy neví, svět je zlomyslný. Člověk jede do Třebíče a druzí mají radost, že sedí ve vlaku do Prahy.“

Konečně je přesvědčena, že je všechno v pořádku. Přesto čeká plna napětí na první známou stanici a také na průvodčího. Než ten jí vrátí jízdenku, vídávám na její tváři vždy stejnou úzkost. Pak je už doopravdy uklidněna. Ale nastoupí nová starost, jak cesta dopadne. Kromě toho se myslí vrátí do opuštěného bytu.

„Ten plyn, Matyldo, opravdu jsi dobře zavřela? Jseš si jistá? Proč jsem se nepřesvědčila ještě jednou!“

Zkoušela však mnohokrát všechny kohoutky, kličky v oknech a zámky na skříních. Jenže je mohla nevědomky znovu otevřít!

Pokaždé ji trápí nějaká maličkost: i to, co zapomněla říci sousedce. Ani v Třebíči nebude mít klid. Vidí náš byt vyloupený, zatopený vodou a v plamenech.

S třebíčskou tetou se předstihují v představách, co všechno by se mohlo udát nejen u nás, ale i v třebíčském domku. Někdo může zaříznout slepice, otrhat jablka, ukrást ze sklepa naložená vejce.

Stane se, že uprostřed noci mě obě budí, abych se s nimi vypravila do sklepa. Tvářím se, že jsem k neprobuzení. „Je to marné, Lojzi,“ řekne má teta, „tu holku by klidně odnesl každý i s postelí.“ Samy vynesou ze sklepa láhve plné vajec a ráno s nimi opět putujeme do chladna a tmy.

Letos se od Třebíče osvobodím stůj co stůj!

Když však pomyslím na ten malý domek a jeho zvláštní vůni, která je jen tam a už nikde jinde, zdá se mi, že je mým opravdovým domovem.

Jak napínaly v dětství mou obrazotvornost vysoké hnědé dveře do sklepa, odkud vanul chlad, plíseň a tajemství! Několika schody sejde se na dvorek po celý rok stinný, s cestou vydlážděnou velkými kameny. Položil je tam můj tatínek, aby tetičky došly suchou nohou ke kurníku a do zahrádky. Před každou změnou počasí kameny vlhnou, a proto chystá-li se prádlo nebo chce-li třebíčská teta do lesa, stačí vyhlédnout kuchyňským oknem a hned se uvidí, bude-li pršet či udrží-li se pěkný čas.

Tatínek také udělal hezkou boudu pro psa a pěkně ji omaloval. Nikdy v ní žádný pes nebyl, jen slepice tam zanášejí vajíčka.

Mám ráda i zakřivenou malou zahrádku, kde roste divoce všechno, co chce. Nízký plot ze dvora slepice lehce přeletí. Přesto je branka i ve dne zavřená na visací zámek a otvírá se vždy mocným trhnutím. V koutě je polozbořená besídka, vonící suchým dřevem. Papírový lampión u stropu je tam od těch dob, kdy jej tam pověsil sám tatínek ještě jako malý hoch. Hrávala jsem si ráda na svalené lavičce a u zdi prádelny porostlé břečťanem a dívala se slepým, dávno nemytým oknem do místnosti, kde se již léta nepere a kde jen odpočívá věčným spánkem plno roztodivných věcí. Jsou to věkovité krámy, které dosloužily, a jichž se mé tety přesto nedokáží zbavit, protože se mohou „ještě hodit“, a kromě toho jsou všechny nějak památné, takže se s nimi nemá nešetrně zacházet.

Žijí tedy stále svůj mrtvý život zcela bez užitku. A hledí jen do minulosti stejně jako mé tety.

I mne by tety nutily, abych se jejich očima dívala do zašlých časů. Pak bych byla asi podle jejich představ.

Jenže já patřím své době, jen své době, a chci se dívat jen do budoucnosti.

* * *

Prý bouřky přinášejí teplo a po bouřkách se vyjasní!

Ode dneška nevěřím lidovým předpovědím.

Když letím ráno do školy, leje jako z konve, jako by déšť chtěl trvat do konce světa.

„Pokvetou hlohy,“ říkala teta. „To bude ještě zima. Pro jistotu nedáme tvůj kabát do čistírny.“

Pro mne je pozdní jaro; žiju v představách léta a žádný kabát si nevezmu, i kdyby místo květů hlohu padal sníh.

Do školy budeme chodit ještě plných čtyřiadvacet dnů! A kdoví, možná i déle. Konec prý bude až třicátého června. Takhle mohou mluvit jen ti největší škarohlídové ve třídě – jako třebas právě teď Alena –, kteří vždycky věští všelijaká neštěstí.

„Kdes vzala to oko prorocké, ty vědmo?“ okřikl ji Mirek Zapletal.

Všichni pevně doufáme, že to bude jen těch vypočítaných čtyřiadvacet dnů. I to je doba neslýchaně dlouhá.

A té práce, co ještě zbývá! Měla bych využít každé volné chvilky, kdy nejsem na letišti, a ponořit se do organické chemie.

Kdyby jen v naší kuchyni nebylo jako v hrobce faraónově!

Najednou popadnu nepromokavou blánu a už jsem u dveří.

„V takovém dešti, a nemůžeš být doma?“ zlobí se teta. „Máš boty z toulavého telete jako chudák tvůj otec.“

Avšak tohle jsem slyšela spíš v paměti. Znám dokonale všechny tetiny výroky, které má připraveny pro vhodné chvíle jako nálepky.

Před domem stojím nerozhodně.

Kam jít? Bývaly doby, kdy jsem se nerozpakovala a v každé volné chvilce jsem se rozběhla do Vinohradské ulice s divokou nedočkavou radostí.

Je mi líto, že mezi mnou a Eliškou není už té potěchy, abychom si přály být ustavičně pohromadě. Cítím se najednou ochuzena. S Eliškou, dokud mezi nás nevstoupil Jan, bývala jsem rozhodně šťastnější, než jsem teď.

Vidím náš výklenek pokoje a Elišku v proutěné židli; proběhnu myslí celým bytem a jsem ihned rozhodnuta: Letím ulicemi se starou touhou a nezastavím se až u Sušilových dveří.

Spatřím plna radosti červený věšák v předsíni, vdechnu vůni té domácnosti, a stůl v kuchyni, přikrytý ubrusem se známými červenými srdci, bych objala jako člověka.

Spadl mi kámen ze srdce. Je všechno takové, jako to bývalo. Našla jsem všechno, po čem jsem vlastně nepřestala toužit.

Paní Sušilová peče buchty.

„Eliška má angínu,“ praví. „Asi jste pořádně na letišti nastydly. Nesedej si blízko, ať se nenakazíš!“

Eliška je odstěhována do maličkého pokojíku za kuchyní. Sedí v posteli důkladně obalená, na čele má ručník, z něhož jí vykukují jen její krásné oči a slepené zlaté kadeře.

Nepodivila se, že jsem přišla, neprojevila žádnou radost. Její tvář měla, jak se mi zdálo, umíněný výraz.

Sednu si v rozpacích na židli. Za starých dob bych jistě seděla na Eliščině posteli, abych jí byla nejblíže. Mlčíme. Vzpomínám si, co bych řekla. Zeptám se konečně jen tak, co soudí o tom, kam až bych měla opakovat chemii?

Odpověděla, že na mém místě (budu totiž vyvolaná), podívala by se na alkoholy a aldehydy. Při zkoušení se nejméně probíraly. A pak by se ještě dobře naučila sloučeniny heterocyklické.

Kdyby si profesor vzpomněl na začátek, „to že mě snad něco napadne nebo mi někdo bude moci hodit typ“.

Pak už nevíme, co dál. Mrzím se, že jsem tady. Vskutku, je tomu asi tak, že žádnou mocí nelze přivolat věci, které už uplynuly. Minulost je doopravdy mrtvá.

Po chvíli jsem pravila, že se už půjdu podívat na tu chemii. Eliška nic nenamítala. To mě tolik mrzelo, že jsem se schválně nehýbala. Čekala jsem slůvko, které by mě bylo zadrželo. Ale pak jsem se už doopravdy musela zvednout.

„Kdybych nemohla na letiště,“ řekla najednou Eliška s důrazem na každém slově, „vyřiď Janovi, že mu mnohokrát děkuju.“

Zastavila jsem se u dveří jako zasažená ranou. Poprvé mi Eliška odhalila svou krutost a bezohlednost a také to, že se mnou zápasí o Jana. A já mlčím a tím se jí přiznávám.

Zprudka jsem se obrátila a prolítla kuchyní.

„Mášo, kampak tak honem? Pojď si vzít buchtu!“

Nechci žádnou buchtu. Ani dobrou buchtu paní Sušilové.

„Vy koťata, stále musíte být pohromadě,“ směje se paní Sušilová a zavírá za mnou dveře.

A tu si pomyslím, že dospělí nevědí, co se v nás mladých děje, a také nic nechápou.

Snad jediná výjimka je náš táta instruktor!

* * *

Mezi alkoholy a aldehydy se mi ustavičně plete, za co Eliška Janovi děkuje. Když na to bez ustání myslím, konečně najdu vysvětlení, že Jan Elišce napsal ze svého domova z Orlických hor.

To mě ovšem nezbavuje trýzně, ba právě naopak!

Kéž bych měla někoho, komu bych se mohla svěřit. Teprve teď opravdově lituji, že jsem kdysi odmítla přátelství Jarmilky Půlpánové. Tehdy mi vadila její nehezkost; ani její krásný hlas u mne nezvítězil. Teď je pozdě; našla svou velkou přítelkyni v Jiřině, a tak se spojily dvě umělkyně z naší třídy: nejlepší malířka se zpěvačkou.

Je tu ovšem Šuška, která se mi věší na paty, ale s tou nemohu počítat. Podezírám ji, že přece jen přes všechny pomluvy straní Elišce. A kromě toho – ona je sotva z těch, které umějí nést křehká tajemství cizích srdcí, neunesla by ani svoje. Zmocnila by se ovšem mých důvěrností s náramnou lačností, aby se jimi především bavila, a pak by je roztrousila všem ostatním u nás ve třídě, kdo by se jí jen namanul.

A tu v tísni najednou připadnu na Otakárka fenyklového. Vždycky jsme se měli rádi. A co Pavel na nás dva žárlí a my s Eliškou jsme nazadrmo[1], je mezi námi opravdové přátelství. V poslední době chodíme spolu i ze školy, Otakárek fenyklový obědvá také doma. Cestou na letiště se často pro mne zastaví a sveze mě na rámu svého nového kola.

Bojím se však, že mi nebude rozumět, protože je to přece jenom kluk. Naše společné rozhovory se týkají výhradně jenom budoucnosti. Svěřuje se mi se svými plány. Půjde na techniku a bude se zabývat radiotechnikou. Je to vedle plachtařství jeho druhá vášeň. Už si vyrobil sám dva přijímače a slíbil, že v zimních měsících udělá jeden i pro mne.

Mnoho mi toho napovídá o elektronkách, vlnách, vrstvách, což všechno je pro mne španělská vesnice. Nicméně jsem trpělivá, a dokonce se mu snažím i porozumět.

Najednou mi svitne, proč by mě Otakárek fenyklový asi nepochopil, a tím mám zároveň rozřešeno tajemství důvěrných přátelství: pochopit druhého můžeme jen tím, co sami nosíme ve svém srdci a mysli.

Pro Otakárka fenyklového jsou všechny dívky jen vzduch. Mne vyňal z tohoto beztvarého množství, ale jenom proto, že ve mně vidí spíš chlapce nežli dívku. Jsme přece plachtaři a oba stejně daleko, jako bychom se drželi za ruce.

Kéž bych už mohla na letiště! Rázem bych si asi přestala mučit hlavu, co stálo v tom dopise, který Eliška od Jana dostala. Žel, třikrát žel, že sloučeniny heterocyklické mě nijak nestačí ochránit.

V noci mě teta probudí důkladným třesením. Stojí nade mnou se svíčkou: „Matyldo, Matyldo, probuď se proboha! Co je s tebou? Házíš sebou jako ryba na suchu!“

Něco zakoktám, že mi nic není, a teta se vrací do postele. Zavřu oči a v mysli se mi rozprostře sen, z něhož mě teta vyburcovala: Lítám v povětří, nízko nad střechani našeho města, bez křídel a bez větroně, jako když plavu ve vodě. Divné jenom je, že ve vodě vždycky plavu kraula a ve vzduchu se pohybuji širokými tempy na prsa. Je tichá noc, zalitá měsíčním světlem. Poznávám ulice, nad nimiž plavu jako v korytě řeky. Jen škoda, že tohle plavání vzduchem mi působí tak velkou námahu, kdežto ve vodě nikdy nejsem unavena.

Ale teď už ani nespím a ani nesním. Jsem bdělá, jako by už bylo ráno. A jak to, že neslyším známý zpěv okapové roury?

Vyskočím z postele!

Venku je líbezná měsíční noc, jakou jsem viděla ve snu. Sláva, třikrát sláva! Zítra jedeme na letiště.

* * *

Pane, to se sešlo plachtařů! Jako by je déšť rozmnožil. Dokonce vidíme i dávno zapomenuté tváře z našeho zimního kursu. A to máme nacvičovat poprvé okruh a přistání za navijákem! To se načekáme, než se všichni vystřídají!

Dnes je pro sólisty jedinečný den. Nebe je plničké vznosných mraků, vyzrálých kumulů s hladkými okraji.

Jsou totiž také kumuly přezrálé, rozcupované, které se často rozpadnou, dříve než k nim větroň zamíří, a proto se jim plachtaři raději vyhnou.

Hledám očima Elišku, ale nevidím ji.

Zanedlouho přišli chlapci z učiliště s Janem. Má nohu v lehkém obvazu a nepatrně na ni dopadá. Když jsem ho uviděla po tak dlouhé době, začervenala jsem se radostí. Avšak hned jsem si vzpomněla, že Elišce psal a že mám vyřídit její vzkaz, a proto jsem se nepřipojila k těm, kteří jej běželi uvítat.

Táta instruktor první vzlétl před sólisty na svůj výškový let. Nejdříve nám předvedl vývrtku, let střemhlavý a zatáčku na zádech, patřící mezi nejvyšší akrobacii, a pak nadlouho zmizel mezi vysokými kopci sněhu.

Protože dnes chybí na startu náš zástupce letů, byl Jan jako nejvyspělejší plachtař pověřen, aby zastupoval tátu instruktora po dobu jeho nepřítomnosti.

Obrátil se na mne, abych šla zapisovat.

S jakou radostí jsem se rozběhla ke stolku zapisovatele! Sleduji pak starty pilotů, odhaduju pro sebe jejich výkony a čekám, až mi Jan po úřadě s nejstarším žákem Fryčkem nadiktuje známku do pilotovy pracovní knížky. Pak zaznamenám čas a dosaženou výšku; zatáčky větroně a start zapíši pak ještě do zvláštního archu pro statistiku.

Kéž bych se s takovou soustředěností, s jakou dělám tuhle práci, učila chemii nebo fyzice!

V krátkém oddechu mezi dvěma starty se mě Jan zeptal: „Jak se máš, Mášo?“

Tu jsem si zas připomněla Eliščin vzkaz, a proto jsem odpověděla vzdorně: „Dobře! Já se mám vždycky dobře!“

„To jsem rád,“ řekl a už si mě nevšímal a já se div nezalkla lítostí a hněvem na něho i na sebe.

Instruktor se konečně vrátil a ujal se řízení startů. Jan brzy poté nasedl do šohaje a vyletěl do vzduchu jako vystřelený šíp.

Sedím dál u stolku zapisovatele a dívám se, jak jeho větroň stoupá v úzkých strmých spirálách. Najednou se postavil kolmo, hlavou k nebesům, a vrhl se po ocase do hlubiny.

Vykřikla jsem leknutím a zavřela oči.

Očekávala jsem, že vzápětí spatřím Jana na zemi rozdrceného. Zatím se jeho větroň položil do klidné roviny a pak zas letěl střemhlav s hlavou skloněnou k zemi a znovu se vyrovnal a plul nám klidně nad hlavami.

„Bála ses o něho moc?“ zeptal se tiše instruktor a já uslyšela jeho vnitřní smích jako tehdy při tanci.

Na nás nejmladší přišla řada až kvečeru, když už vysoké kumuly, které se později spojily v dlouhé řetězy, kamsi odpluly a zanechaly nebe čisté jako vyleštěnou perleť.

Shromáždili jsme se ke krátké pozemní přípravě.

„Co je to sluneční termika?“ vyrazil instruktor znenadání na Sušku. Otevřela údivem pusu a jako ve škole, když neumí, vtáhla do úst spodní ret. Ohlédla se po nás všech a vykoktala, že slunce tvoří teplé komíny.

„Míň pentlí a víc vědomostí,“ řekl Sušce instruktor a Otakárek fenyklový mě upozornil lehkým kopnutím do nohy. Teď už víme, že instruktor bude Sušku buď prohánět, nebo si jí už nevšimne a nakonec ji z letiště vyloučí.

Nejdříve startoval chlapec Žužu a já hned za ním.

Protože se instruktor ještě zlobí, jsem zvlášť soustředěná a jako na jehlách, aby všechno dobře dopadlo, i když tentokrát budu jen přihlížet, a ne sama pilotovat.

Vyběhli jsme nahoru, vypjala jsem lano a pak pozorně sledovala, jak instruktor upravuje větroň do klouzavého letu a jak přesně krouží kolem letiště.

„Všimni si trochu té své opentlené přítelkyně, nebo ji budu muset vyhodit.“

„Není mou přítelkyní,“ odpovím rozhodně.

„A ta druhá, ta světlovláska?“ ptá se a já dobře cítím zvláštní odstín v jeho hlase. A tu chviličku otálím a pak také Elišku hodím přes palubu:

„Ona také ne! Jsou to spolužačky.“

„Tak, tak,“ povídá a já tuším, že není valně spokojen. „Vezmi si páku! Budeme přistávat!“

Větroň již nasadil. Stisknu a vyhodím brzdicí klapky. Pionýr běží k zemi se skloněnou hlavou a instruktor praví: „To je příliš prudké, to bychom se zavrtali nosem do země,“ a vezme mi řízení.

Když už jsme na zemi, stiskne mi s úsměvem rameno, už bez stínu špatné nálady. „Byl bych tuze rád, abys ve svém úkolu – jak jsme si posledně řekli, pamatuješ? – nezapomínala na uvážlivost.“

„Uvážlivost, Mášo, první předpoklad dobrého plachtaře!“ opakuje a potřásá hlavou.

* * *

Otakárek fenyklový se vrátil ze startu k zemi a přišel si sednout ke mně.

„Jaké to bylo?“ ptal se. „Dívala ses?“

Pokrčím rameny, přestože jsem jeho větroň dobře sledovala.

„Kdybych teď hned šel nahoru,“ povídá, „to bys viděla, jak bych to trefil, jak bych pěkně zlehka přistál, jako motýlek na kytku. Ale do zítřka je dlouhá doba, to se zas něco zapomene.“

„Co je ti?“ vyjel na mne.

Nemám jednoduše chuť mluvit. Podíval se na mne překvapeně, protože nemívám „nálady jako děvčata“.

Pomyslím si, že od jednoho dne do druhého může se toho změnit víc než za mnoho let. Přátelila jsem se s Eliškou od čtvrté třídy a celou tu dobu jsem jediným výrokem vyhladila z paměti.

Mé špatné svědomí má zuby jako pořádný hlodavec. Zápasí ve mně dvě zuřivé bytosti a já jen netečně přihlížím. Jedna z nich mi vyčítavě připomíná Eliščinu lásku a druhá Elišku obviňuje.

Nevím, proč jsem si vzpomněla na takovou maličkost, jak mi jednou Eliška darovala pouzdro na plnicí pero, které sama omalovala. Mělo pro mne tu cenu, že je sama měla ráda. Žádné důkazy Eliščiny lásky mě tolik nezahanbují, jako právě to pouzdro s malovanými srdci a s mým neobratným monogramem.

Kam přišlo? Nenalezla jsem je, když jsem tehdy rozdávala staré věci.

Poslední Žužu přistál. Končíme.

Jak dlouhé jsou dny! Je už pozdě a přitom ještě plný den. Soumrak se zvedá ze země jako fialová lehká mlha, zatímco obloha je ještě světlá. Tlačíme k hangárům větroně, své nebeské ptáky, které svítí do rostoucího soumraku svou veselou žlutí, teplou barvou slunce.

Jan, který byl kdesi vzadu, nás doběhl; postavil se k levému křídlu mého větroně, a lehce dopadaje na nohu, jde vedle mne, vzdálen necelé dva metry.

Bojím se, že uslyší, jak hlasitě mi buší srdce.

„Víte to už?“ volá kdosi zpředu, „dnes budou po schůzi promítat film!“

Na plátně dnes spatříme pilota při práci: jak provádí ostré zatáčky, vývrtky, pády, skluzy po křídlech. Film je prý tak názorný, že budeme mít pocit, jako kdybychom seděli v kabině a řídili letadlo.

Najednou se Jan ke mně obrátil: „Dala ti tvá přítelkyně příručku, co jsem vám poslal? Nedala? Tak si jí řekni a pořádně si to přečti. Je velmi názorná. A dej ji pak dál, ostatním.“

Jan sotva tuší, co se ve mně děje. Teď je již o Elišce rozhodnuto. Svým špatným činem se sama vystrčila z mého srdce.

Všechny její důkazy lásky budou zapomenuty. I to omalované pouzdro na pero.

„Ten autor,“ pokračuje Jan, „co napsal tu příručku, je jeden z nejlepších polských plachtařů.“

Na severozápadní obloze, nízko nad obzorem, stojí jediná zářící veliká hvězda. Jdeme jí jakoby vstříc. Jan si jí povšiml a jsem ráda, že ho mohu poučit, že je to planeta Venuše.

„Venuše, Venuše,“ opakoval zamyšleně, „jak pěkné jméno. Víš komu by slušelo? Tvé zlatovlasé přítelkyni!“

V duchu vykřiknu z plných plic, z hloubi svého zarmouceného srdce: Není mou přítelkyní!

Ve skutečnosti mlčím, dívám se na hvězdu a lehce vzpírám poskakující větroň.

A jak se mi už několikrát v životě stalo, sestupuji zvolna a zarytě hodně hluboko do svého nitra, až k jádru své bytosti, kde mě nic nemůže zranit a nic se mne nemůže dotknout, kde jsem jen já sama, sobecky ulitá jako kousek křemene.

Vím už, jaká budu v nejbližší době: vzdorná, mlčenlivá a nevšímavá k celému okolí, i k těm, kteří nejsou ničím vinni. Bude mě jen pohánět mocné soustředění k nějakému cíli.

Ten cíl je již nalezen: Budu dobrou plachtařkou.

A také se naučím alkoholy a aldehydy.

Eliška nebyla ve škole a není ani na letišti. Patrně angína není ještě vyléčena. Ostatně i kdyby tu byla, stejně bych ji neviděla. Věrna svému předsevzetí, hledím si jen svého a s nikým nemluvím o ničem, co nepatří k věci. A není-li zrovna co dělat, sedím na zemi a koukám do plachtařské příručky.

Otakárek fenyklový si mě chvíli mlčky prohlížel a pak se obrátil a nechal mě na pokoji. Říkám si, že jsem tomu ráda, ale přece jen hlídám každičký jeho zájem o mne; utvrzuje mě však tím víc v mém vzdoru.

Jak se v tom tvrdošíjném vzdorování poznávám! Nic se nezměnilo od té doby, co jsem vyrostla z malé holčičky. A zvláštní na tom je, že nejvíc vzdoruju těm bytostem, které miluji.

Letiště je dnes ve znamení příprav na slavný letecký den.

Než jsme se rozešli, umluvili jsme si na neděli schůzku nás všech plachtařů u šaten.

„Nezapomeňte to vyřídit Elišce, aby nás nehledala!“ řekl Jan.

Stála jsem zrovna za jeho zády. A můj vzdor dostává novou potravu pro živější plamen. Řeknu si pevně, třebas je to oběť rovnající se smrti, že já tedy zůstanu doma.

Ve škole se také nemluví o ničem jiném než o letecké neděli. My plachtaři jsme zahrnováni dotazy ze všech stran. Pavel vede řeči tak zkušené a odborné, jako kdyby se byl už sám zúčastnil akrobatických výkonů. Jistě si všichni ve třídě myslí, že je mezi námi první.

Jen já zarytě mlčím a každá zmínka mi doslova rozdírá srdce.

Neděle je nejkrásnějším dnem, jaký letos ještě nebyl. Má už dech a zářivost léta.

Učím se, pak chvíli čtu a nakonec si párám staré letní šaty. Prateta mlčí a jen po mně s údivem pokukuje. Jistě nechápe, jaká tajná znamení na nebi a na zemi mě přinutila, abych zůstala doma v takový den a kromě toho v neděli!

„Víš co?“ praví. „Nehledej včerejšek a pojď se mnou na hřbitov! Stejně zapomínáš na své ubohé rodiče.“

Po druhé hodině se slunce prodere do naší kuchyně zlomyslným úzkým paprskem. Kuchyně se rozsvětlí a to mi najednou připomene smutek všech uplynulých nedělí, kdy jsem zůstávala sama, zatímco druhé děti byly na výletech se svými rodiči.

Zavalí mě tesknota, stará jako celý můj život. Rychle se rozhodnu. Cokoli, třebas i na hřbitov, jen vyrazit z bytu, kde se dusím.

Avšak nebylo mi pomoženo. V nedělních vylidněných ulicích musím myslit na letiště ještě naléhavěji. Letadla nás také vyprovázejí celou cestu a v dálce, kde je letiště, hřmí a duní to jako vzdálená bouře.

Najednou se mi objeví v mysli velmi stará matná vzpomínka. Šla jsem s maminkou a s její přítelkyní také takovou nedělní ulicí plnou slunce. Žárlila jsem, protože maminka vedla za ruku děvčátko své přítelkyně, které bylo menší než já. Odmítla jsem jít a zlostně dupala nohama. Pevně jsem doufala, že maminka zdolána konečně pustí ručku toho cizího dítěte. Avšak maminka rozhodla jinak, jak jsem nepředvídala. Odvedla mě za trest k svým známým, kteří bydlili nedaleko a kde jsem často bývala, když maminka byla nějak zaneprázdněna.

Mám dobře v paměti své tehdejší pocity, které jsou navlas stejné s dnešními: stejná lítost, že jsem přišla o velké radosti, tentýž zármutek, že jsem se octla v prostředí cizím a lhostejném. A totéž vědomí viny, že jsem se sama svým chováním vystrčila z ráje.

Letiště, kde se dějí dnes velkolepé věci, mi působí pravá muka.

I náš táta dnes bude předvádět akrobatické výkony!

Hřbitov je na vyvýšenině, která jako obruba talíře obkličuje rozsáhlou proláklinu, na jejímž dně leží naše město.

Vidím odtud vojenské cvičiště se zrušeným hřbitovem, kam jsme chodívaly s Eliškou.

V modravé dálce, v místech, kde je obruba přerušena, je letiště, odkud k nám přicházejí nárazy rozvlněného vzduchu jako vzdálený mořský příboj.

Prateta je pohroužena do vzpomínek na mrtvé. Hledím roztržitě na pomník, čtu jména příbuzných, i té Matyldy. Skoro až u země je maminčin obrázek, barevná fotografie z jejího mládí. Uprostřed hrobu je zasazena vzpomínková deska za tatínka, který zahynul v Německu v koncentračním táboře. Tatínkova podobizna z pozdních dob jako by neměla nic společného s obrázkem až u země, s tou mladičkou ženou. Chovají se k sobě netečně.

Představovala jsem si kdysi, že se tatínek a maminka narodili ve stejný den, v téže hodině, jako dva kosmické světy patřící nerozlučně k sobě, a že takto budou trvat věčně.

Je hrobové ticho. Jen lehký větřík ševelí v listí stromů a občas pískne tentýž vyzývavý ptačí hlas. Na písku hlavní cesty chrastí osamělé kroky. Je to vždycky žena.

Muži, stejně jako já, jsou asi také proti hřbitovům, proti všemu, co má zachránit mrtvého člověka, kterého nelze zachránit, pokud netrvá v naší mysli.

Nad hlavami nám proletěla trysková letadla bleskovou rychlostí. Velebné ticho bylo otřeseno ohlušujícím hřmotem.

„Zabte se ještě dnes!“ vykřikla teta. „Blázni! Takový kravál! Ani v neděli není trochu pokoje.“

Kdyby věděla, v jakých výškách jsem už lítala! Kdyby tušila, že chci být výkonnou plachtařkou! A tu si řeknu, že dospělí bývají sami vinni, když jim děti něco zamlčují nebo je podvádějí.

„Měj se k něčemu!“ řekla mi svým nejporoučivějším hlasem. „Jdi pro vodu do studny, hoď tohle uschlé na hromadu ke zdi! Hni sebou! Chodíš jak svázaná!“

Loudám se ke studni a pak na prázdné pole budoucích nebožtíků.

Najednou spatřím větroň neslyšně plující nad mou hlavou.

V tom okamžiku mi div nepukne srdce žalem. Je mi tak, jako bych ani plachtařkou nebyla a všechno mé úsilí bylo nadobro zmařeno.

A to jsem mohla být v dnešním odpoledni tou nejšťastnější bytostí pod sluncem!

Teta naleje čerstvou vodu do nádobek zapuštěných do hlíny a poté kapesníkem očistí maminčin obrázek. Chvíli se naň dívá. Pak se obrátí ke mně.

„Psala mi teta Lojzi,“ praví svým naříkavým hlasem, „že paní Mráčková má obě kozy po kůzlatech. Budeš dostávat půl litru mléka denně.“

Mé hrobní růže! A zaklínadlo proti nemoci po mamince, která ve mně dříme!

S jakým odporem jsem pila natrpklé kozí mléko, hned jak je vydalo štědré vemeno kozy, aby účinek byl opravdový. Jen silou vůle jsem dokázala pokaždé dostat do sebe celý půllitr a vskutku jej udržet v žaludku.

Brr! Raději nevzpomínat!

Jak jsem nenáviděla plodivou sílu těch hubených koz, které vždycky vrhly kůzlata v pravý čas a pak byly obdařeny hojným mlékem, „které mě postavilo na nohy“.

Jenže letos nebude žádná Třebíč.

Jsem však moudrá a zatím o tom nehovořím. Sama teta mi radívá nepředbíhat den před večerem. Tentokrát jsem si vzala její radu doopravdy k srdci.

* * *

Všichni až na Elišku se mě o překot vyptávali, proč jsem nepřišla na letiště.

Neodpovídám, tvrdohlavě mlčím. V osamělém pohroužení do sebe samé usiluji, mocně usiluji odloučit se ode všeho, co mě trápilo.

Šuška štěbetá, že „každičký se vyptával“, ale já se přemohu a nechci vědět, kdo byl ten „každičký“.

Už máme ve škole za sebou všechno zkoušení. I já jsem odříkala na jedničku aldehydy, základní sloučeniny heterocyklické a alkaloidy; ty jsem uměla ze všeho nejlépe, protože to byla poslední látka.

Po vyučování vyletím ze školy jako střela.

Nechci na nikoho čekat a nikým být očekávána. A na místa, kde jsme se s Eliškou skrývaly před Šuškou, kudy jsme spolu chodívaly, se ani neohlédnu.

Nicméně je vidím, ať dělám cokoli! Pravděpodobně by muselo přijít zemětřesení a smést je z povrchu zemského, abych na ně doopravdy zapomněla.

Doběhla jsem Otakárka fenyklového a šli jsme domů společně.

Povídal mi, že naše větroně bude prozkoumávat komise, že my však budeme docházet na letiště dál a nacvičovat pozemní přípravu k ostrým zatáčkám, skluzům, pádům a vývrtkám.

„To, pane, nebude jen tak, až to bude doopravdy!“

V zahrádce na výsluní jsme uviděli první pivoňky, ty těžké květiny horkého června. Když jsme přecházeli křižovatku, z parku k nám zavanula silná vůně sena, předzvěst blížících se prázdnin.

Až se mi hlava zatočila! Škola končí už za rovných osmnáct dní. „Už toho bylo víc než dost,“ řekl Otakárek fenyklový a připomenul mi, že za půl hodiny na mne pískne v chodbě a sveze mě na letiště na rámu svého kola.

* * *

Najednou jedeme na hory!

Pro celou třídu je to nebeské poselství, poslední dny školy se tak příjemně zkrátí. Avšak pro nás plachtaře to znamená opustit letiště a zmeškat mnoho drahocenného času.

O co budou napřed kluci z učiliště a Žužu! Zvláště Honza! Ten se zatím naučí přemety na zádech!

„A my se budem otravovat na zemi s cvičením pádů! Nic přece není pitomějšího,“ povídá Otakárek fenyklový, „než cvičit s větroněm pády na zemi.“

Horám se však nelze vyhnout!

Nečekanou útěchou pro nás bylo, že odjíždíme za vytrvalého deště, jaký bývá v dubnu. Všichni jsou nešťastni, jenom my plachtaři se z lijavce radujeme.

Co však kazí náladu všem, je to, že s námi nejede Brdéčko vlasové, ale náš chemikář, kterého sice máme docela rádi, „ale nikdo se pro něho nezabije“, jak říká Mirek Zapletal.

A najednou se nám objeví hory, naše hory, v nejasných mlžných obrysech.

Jak jsme nadšeni! I my plachtaři máme už opravdovou radost.

A když jsme spatřili naši chatu, jásot zazněl ze všech hrdel.

Vypadá ovšem docela jinak než v zimě. Sedí v zeleni, vyrostla do výšky a šířky a zároveň vyrostly i kopce a hluboké prolákliny jsou jednou tak hluboké. Poznáváme všechno a vlastně nic.

Kde je ten svah, kde se Alena svalila do kleče, takže jí koukaly jenom špičky lyží?

Bylo to tááámhle! Kdepak! To přece bylo nedaleko cesty. A máš tam nějakou cestu?

Nejdříve nás těšilo objevovat stará místa, ale pak nás to omrzelo a už nikdo na zimu nemyslí. Podnikáme nové výzkumné cesty.

Našli jsme hořce, temně modré jako letní obloha, a v závětří, kam se opírá polední slunce, jako předvoj několik rudých horských karafiátů.

Déšť ustal a svítí nám slunce. Avšak i když nesvítí a jen nás během dne šlehne horkým svitem, jsme stejně spokojeni a připadá nám, že máme nejkrásnější počasí, jaké si jen můžeme přát.

Spím na své staré posteli u stěny a vedle mne je zase Šuška. Nemluvíme spolu. Drží s Eliškou a vyhýbají se mi stejně jako já jim.

Každý večer máme velkou legraci, ale žel, náš chemikář nás brzy honí na slamníky. Vymýšlíme si tedy skopičiny odděleně od chlapců v naší dívčí noclehárně.

Včera jsme namočily Cibulkové prostěradlo do potoka, do ledové vody, aby si „teda zvykla“, když se tolik rozmýšlí, než vleze do vody. Chlapci prý zas do jednoho vyskákali oknem a šli potají na noční výlet až k rozsochatému sedlu a vrátili se za ranního šera.

Divili jsme se, že nebyli ani moc ospalí. Jen po obědě spali tvrdě jako mrtvé vojsko a nebylo je vůbec možno probudit.

Zdá se nám stejně jako v zimě, že jsme tu odnepaměti a že všechno, co jsme nechali doma, je zážitkem pravěku.

A přece si dobře pamatuju, že teprve potřetí se celá umně zahaluji do pokrývky. Noci jsou studené. Na pyžama si navlékáme tepláky, svetry, ponožky, takže jsme do postele vybaveni jako na hřebenovou túru. Cvrček si dokonce každý večer ovazuje hlavu velkým třecím ručníkem, který jí dala pečlivá maminka. Vypadá jako kukla bource morušového.

Když ležím už v polospánku zahrabána až po uši, čísi ruka mi začne šmátrat po obličeji. Myslím si: nějaké žertovné darebáctví, ale poznávám Šušku.

Hodím sebou na druhou stranu. Nakloní se nade mnou a strká mi pod bradu papírový smotek.

„Od Elišky,“ šeptá. Nepohnu se a neodpovím. Přesto sevřu papírek do dlaně. Ráno ho ještě svírám.

To by se teta podivila, jak v zimavých horských nocích spím omotaná pokrývkami stejně nehybně jako egyptská mumie.

Čekám, až se děvčata odejdou umýt do potoka, pak teprve rozbalím smotek.

„Nevím, co jsem ti udělala, že se tak na mne zlobíš,“ píše mi Eliška svým něžným písmem. „Aspoň mi to řekni a pak se spolu můžeme navždycky rozejít.“

Vyznání lásky! Takto končívala všechna naše zlobení. Vždycky je ukončil lístek doručený pod lavicemi. Jak mi napínal mysl, než jej donesla naše vzduchová pošta! Nezáleželo na tom, která z nás dvou jej posílala. A jaké to bylo rozčilení, když nemohl být ihned odevzdán, třebas pro nečekanou procházku učitele mezi lavicemi, a zůstal trčet v něčí dlani!

V těch psaníčkách byla vždycky jen nesmělá výzva, která však v nás zapálila všechnu něhu utlumenou zlobením. V prvních chvílích obnovené lásky byla bych pro Elišku rozpůlila své srdce nebo pro ni zemřela, jen abych jí dokázala svou nejčistší a nejhlubší náklonnost.

Tentokrát však uvažuju, co dělat. A zatímco snídáme, zachytím od druhého konce stolu její bázlivý a zarmoucený pohled.

Rozechvěje mě starou touhou. Najednou nemohu nalézt na Elišce žádnou vinu. Mé obvinění je neurčité, nehmatatelné a neviditelné jako vzduch. Jan je na horách zapomenut. Všechno vypadá jako můj čirý výmysl.

Píši jí chvatně na obrubě novin: „Čekám tě určitě za velkým kamenem u potoka.“

Nemohly jsme se sejít, protože jdeme na výlet opačným směrem. Avšak jako za starých časů jsme už zase stále pohromadě a chvílemi se držíme za ruce.

* * *

Za časného jitra mě probudí vytrvale opakované volání: „Mášo, Mášo!“ Nemohu se honem vzpamatovat, kde jsem a co se děje.

Hlas přichází zvenku. Otevřu dokořán pootevřené okno. Dole stojí Otakárek fenyklový a dává mi znamení, abych vyskočila.

Bohudík jsem oblečena tak, že mohu rovnou na výlet, jen se obout. Vysunu nohy z okna. Otakárek fenyklový mi podá ruku a já skočím.

Jsou teprve čtyři hodiny. Světlo bez slunce je mdlé a studeně bílé. Chata se tváří, jako by schoulena a zmenšena nocí ještě tvrdě spala.

Otakárek fenyklový přikazuje zamhouřit oči. Táhne mě za sebou loukou po táhlém hřebenu vysokého kopce, odkud se ve dne díváme do hlubokých údolí sbíhajících se sem ze tří stran.

Teprve když už jsme na výspě, na posledním výběžku země, a kolem je vzduch nad údolím, smím otevřít oči.

Jaké překvapení! Kolem nás je ledové moře se vzdálenými ostrůvky vrcholů hor. Naše kumuly, náš vzdušný plachtařský benzín! Stojíme nad nimi!

Když se ledové kry protrhnou, spatříme na okamžik v hloubce útržky země.

Mocně zatoužím po letišti. Otakárek fenyklový je asi na tom stejně, protože řekne: „Už se dočkáme! Za dva za tři dny sedíme ve větroni.“

Tím promluvil i z mé duše.

* * *

Odjeli jsme s deštěm na patách a opět vpadli do mokrých ulic. Prý pršelo takřka celý týden, a tak nemusíme ničeho litovat. Honza se jistě nenaučil akrobatickému letu na zádech. Možná že větroň ani neviděl, jak bychom si přáli.

„Jsi černá jako ašant!“ vykřikla teta opovržlivě.

Neví ovšem o Ašantech zhola nic. Že jsou to černoši na Zlatém pobřeží, v Horní Guineji v Africe, že jejich říše byla kdysi mocná, s feudální ústavou a s despotickým králem. Pro tetu je Ašant tolik jako havran, v jedné rovině. Kdybych ji však poučila, považovala by to za osobní urážku. Protože ona „je na světě o něco déle než já a ví toho bohudík víc než takový capouch“.

V první školní schůzi se již projednávají letní brigády.

„Hurrááááá! Škola končí o celé tři dny dříve!“

Někteří z nás se přihlásili na sena až k jižním hranicím Čech. Chtějí se projet a uvidět neznámý kraj. Hodně jich jede do Jeseníků sázet stromky. Hory je navnadily. Těší se, že budou celé dny i noci na vysokých horských stráních.

Dokonce si budou sami vařit!

Cibulková prý je ohromná kuchařka. Zvlášť výtečně umí borůvkové knedlíky a mexický guláš. Co to je? Tam je všechno, co chceš: mrkev, hrách, zelenina, jaká je po ruce. „Brr, to bych nejedla! –“ „Jen si nemysli, to teprve, Aleno, uvidíš, jak vylížeš kastrol a všechny talíře.“

Zkrátka je to něco ohromného! Zvlášť když se tam dá zelená paprika.

My plachtaři se musíme držet v blízkosti města.

Šuška se hned rozhodla pro poštu. Láká ji roznášet tajemné zalepené dopisy. Pavel půjde k pouliční dráze. Když si odbude ranní nebo večerní službu, bude celý den volný. Otakárek fenyklový není ještě rozhodnut. Ale patrně také z toho bude pošta, a to balíková, kde prý je volno už od dvanácti hodin.

Eliška se mě zeptala, může-li se mnou do kanceláře zemědělských brigád.

Tentokrát se spolu dlouho a nezvykle udobřujeme. Když jsme samy, ani dobře nevíme, o čem bychom si povídaly.

Pohazujeme aktovkami, nahlížíme do výkladů a loudáme se do té kanceláře.

Potají pokukuju po Elišce. Slunce se jí skoro nedotklo, nebo za ten krátký čas, co jsme doma, už vybledla. Světlá hlava na něžném vysokém krku jí vyrůstá z velkého plátěného límce jako květ leknínu. Kdysi jsem Elišku zvlášť milovala pro její půvaby, a teď je tomu skoro tak, jako by její krása byla tou největší překážkou, proč se s ní nemohu doopravdy usmířit.

V kanceláři zemědělských brigád je nepříjemná dívka a milý starý muž.

„Tak co, děťátka,“ řekne nám na uvítanou a my hned máme větší kuráž. „Právě potřebujeme takové dvě čiperky do traktorové stanice.“

Ne, ne, na traktoru jezdit nebudeme. Ale v účtárně, „pisi – pisi – ano?“ Bude to zábavička. Moc pěkná práce. Od šesti do dvou Je to pouhých osm kilometrů a autobus zastaví přímo u dveří.

A plat! Plat vás nezajímá? Bude to podle propočtu, ale s šesti sty můžete počítat.

Panebože, nikdy jsem neměla tolik peněz! Koupím si zimní kabát! Ne, raději kolo, to potřebuju naléhavěji.

Jsme zapsány a tím je všechno skončeno. Musela jsem, žel, zas vyrukovat s Matyldou, ale Eliška mě ujistila, že na vsi bude platit jenom Máša, že na Matyldu si nikdo ani nevzpomene.

Bude to skoro vypadat tak, že se ten starý člověk u zápisu spletl.

Když vejdu do kuchyně, zastihnu tetu nad dopisem z Třebíče. Podívala se na mne přes brýle a řekla:

„Kdypak ti začnou doopravdy prázdniny? Musíme už srovnat tvoje věci do koše.“

Odpovím samozřejmým hlasem, ale s důrazem, zvlášť kladeným na každé slovo: „Právě jsem přijala zaměstnání na celé léto. Budu v kanceláři a plat šest set měsíčně.“

Teta si nevšimla ani kanceláře a ani peněz. Vykřikla plna rozhořčeného úžasu: „Co to mluvíš? Ty nechceš do Třebíče?“

Nic neměním na svém hlase. Vysvětluji, že musím zůstat doma, protože celé léto budu chodit na letiště.

„Co je s tím letištěm? Už toho mám dost!“

Dodávala jsem si už cestou odvahu. Hráze jsou prolomeny. Je to má první opravdová vzpoura, je to poprvé, kdy otřásám její pěstounskou mocí. Krotím však své rozrušení a říkám klidně: „Jsem plachtařkou. Učím se létat na bezmotorovém letadle.“

Snad ani nechápe plný dosah toho, co jsem řekla. Je příliš udivena. A kdoví má-li nějaké představy o plachtařství na větroních, natož o Svazarmu a jeho úkolech.

„Matyldo,“ zvolá prorocky, „vzpamatuj se! Budeš mít vzdělání a snad dostaneš pořádné místo mezi slušnými lidmi, za co se denně modlím. A když bůh dá, snad se také jednou provdáš. Ale to tvoje běhání sem a tam a po nocích se mi nelíbí. Skončíš špatně, dej na má slova!“

Mlčím; celá se chvěju. Otevřela jsem knihu a tvářím se, že se učím, ale potají tetu pozoruju.

Zmateně těká očima a já stále čekám, že se stane něco neobyčejného.

Nestalo se nic. Teta stáhla tvář do uražené masky a nemluví. Teď už bezpečně vím, že jsem zvítězila. Vyhraná bitva má daleké důsledky: Je to první průlom do tetiny despotické moci, je mým částečným osvobozením.

Co si však počnou tetinky, ponechány po celé léto jen svým drobným válkám a krádežím? Ve společném hubování na moji neposlušnost, v ustavičném napomínání a ve vzájemných stížnostech se pokaždé rychle usmířily a našly zas svou dobrou míru.

Unikla jsem jim z hnízda.

A teď mě opravdu čeká léto v oblacích.

* * *

Chlapci Žužu a z učiliště ti nejmladší, jako jsme my, to nikam dohromady nepřivedli. Mají za sebou jen pozemní přípravu k zatáčkám, skluzům a vývrtkám. My si to odbudeme před každým leteckým dnem, během startů sólistů, a něco také v poletových schůzích, zbude-li instruktorovi trochu čas.

Tak se tedy nic nestalo!

Přesto však, jakmile jsme se poznovu octli na letišti a poprvé vdechli proudivý vzduch široširé pláně a uviděli naše větroně na zemi, litovali jsme všech dnů, co jsme tu nebyli, a jaksi se nám dodatečně stýskalo.

Jan nás všechny krásně přivítal; platilo to bezvýhradně nám všem. Dala jsem mu najevo, že o to nestojím, a silně jsem se na něho mračila.

Teta mému škaredění říká, že se tvářím jako sedm drahých let.

Bylo však náramně těžké udržet svou mračnou náladu, když Jan si mě valně nevšímal a já dostala poprvé do ruky červený prapor startéra. Moje radost mi brzy pronikla tváří jako slunce nimbem nebo hustým dešťovým oblakem.

Tuze jsem byla pyšná na ten prapor! Poslala jsem do oblak všechny sólisty, i Jana, a nakonec i starty v deblu v dvousedadlovém pionýru, než přišla řada na mne.

Jen nerada jsem předala praporek chlapci Žužu.

Myslím, že žádný praporečník, který nesl vítěznou vlajku z vyhrané bitvy, nebyl šťastnější a pyšnější než já.

Pro nácvik ostrých zatáček startujeme dnes opět za aerovlekem.

Letadlo nás vytáhlo do šesti set metrů a pak nás opustilo. Zůstali jsme s instruktorem sami pod matným sluncem za vysokými závojovitými mraky cirokumuly. Po dlouhé době jsme opět tak vysoko, že země pod námi je neskutečná, jen jako pouhá plastická mapa. S potěšením zjišťuju, že hloubka mi už nepůsobí úzkostné pocity, že se nad ní pohybuji skoro s touž jistotou jako na pevné rovné zemi.

Jistěže všechno na světě je jen otázka zvyku a dokonalého poznání.

Instruktor mi předvedl ostrou zatáčku doleva a já ji hned po něm opakuji, hlídám neposednou kuličku zatáčkoměru se stisknutými rty a s planoucími tvářemi.

Zatáčka doprava mi jde mnohem hůře. To mi vskutku nikdy nenapadlo, že by v tomhle byla nějaká potíž. Když už začínám třetí, je to značně lepší, avšak stále mám pocit násilí, musím-li se otáčet s větroněm po své pravé ruce.

A tu mi instruktor táta praví: „Zkus to na zemi, hošíku, toč se pořád jako korouhvička, zvykej si na svou pravou ruku.“

„Ty jsi zkrátka tanečnice doleva, a já, hlupák, se tehdy s tebou točil pořád doprava!“

Ne, táta se mi neposmívá. Přesto si myslím, že mě od jisté doby sleduje zvlášť pozornýma očima; to však nemá mnoho společného se mnou jako plachtařkou.

Když jsme klesli až na dvě stě metrů, byl konec nácviku. Nasadila jsem na přistání a pěkně se blížila k zemi s pevným odhodláním, že to dobře dopadne.

Sedli jsme si vskutku klidně do trávy, avšak žel, pořádný kus od startu.

Z naší školní skupiny jsme jenom já a chlapci nacvičovali ostré zatáčky. Jsme tedy již před Eliškou a Šuškou.

„Ty skluzy, pády a vývrtky, to, pane, nebude jen tak,“ povídá nám Pavel, který má zas svůj den, kdy má plno rozumu. Říká nám věci, které známe přinejmenším tak dobře jako on. „To musíš včas poznat, kdy letadlo přijde do vývrtky, a vědět proč a jak vývrtku správně vybrat.“

„Heleďme se, koukejme se,“ odpoví Otakárek fenyklový netrpělivě. „Až naprší!“

Pavel se urazil a my se s Otakárkem fenyklovým díváme na nebesa, na ty cirokumuly neboli řasokupy ve výšce šesti tisíc metrů ze samých krystalků ledu. Víme, že je náramně těžké dostat se nad ně, protože záření je jimi oslabeno, a nestačí tedy k vytvoření vysoké termiky. Přesto se to již plachtařům podařilo. Energie ve svislých proudech byla přece jen dostatečně mocná, takže prorazila větroňům cestu.

Pak si ovšem lítali jako bohové v tak ohromné výšce!

Piloti ve větroních jsou vlastně jako horolezci. Také stoupají komíny, jenže vzdušnými a o to velkolepějšími.

A tu s Otakárkem fenyklovým myslíme na totéž: Jaké to bude, až budou za námi ty skluzy, pády a vývrtky, na našem prvním samostatném letu, kdy se octneme docela sami, odkázáni na sebe a na svého nebeského ptáka, v tom širokém moři vzduchu.

* * *

Závojovité mraky nevěstily nic dobrého.

Máme opět deštivé počasí, ale zato nám končí škola. Ostatně se pamatuji, že většina posledních školních dnů byla ubrečená.

Konečně vytoužený den!

Třída je rozjařená, že není slyšet vlastního slova. Loučíme se jako navždy, ač se mnozí brzy sejdou na společných brigádách. A kro­mě toho jsme už za tím věkem, kdy nám prázdniny trvaly celou věčnost.

„Ať se máš, jak si myslím! Žij blaze, náš Zátopku, i ty, krasavce Petře, vznešený Apollóne! Aleno, ty koukej, ať tě přejde láska k Rybovi! Stejně od nás prý odchází. A Cibule, dej si pozor na hromosvody!“

V tom všeobecném veselí a smíchu je i kousek dojetí, že mnozí z nás se neuvidí celé dva blažené měsíce.

„Co to je, dva měsíce? Měli bychom mít prázdniny jako děti z Vernova románu, celé dva roky!“ – „Nevím, co bys dělal, ukousal by sis nudou i prsty u nohy.“ – „To se náhodou moc mýlíš! Na školu bych si ani nevzpomněl!“

A tak naposledy: Ať žijí naše prázdniny!

Doma jsem našla tetu skloněnou nad proutěným košem.

V posledních dnech občas zapomínala, že je uražena, a tu ihned nasadila svůj poroučivý tón. Pak se vzpamatovala a byla opět chladná, odměřená a nevšímavá.

Položila jsem svou aktovku a na ni složené vysvědčení, jak je náš způsob. A prateta začala hledat brýle.

„Matyldo,“ vykřikla pobouřeně, jakmile spatřila dvě trojky, z matematiky a fyziky, „ty zapadáš do bahna neřesti!“

Chudinka má teta! Ví toho o neřesti zrovna tolik co já. Avšak za šikmou plochu, po níž se nezadržitelně řítím do zkázy, považuje dozajista mou vzpouru, že chci být o prázdninách sama, že budu létat ve větroních a „courat se po nocích“.

Než byl koš doopravdy uzavřen, teta zrozpačitěla, a nedívajíc se na mne, tiše se zeptala:

„Matyldo, opravdu nemám přibalit nic tvého?“

Mohu oslavit své vítězství! Slyším poprvé tetin pokorný hlas, jakým ke mně doposud nikdy nepromluvila. Avšak divná věc, jsem spíše zahanbena a tetu najednou lituju; honem slíbím, že na konec prázdnin určitě přijedu do Třebíče a že se pak domů vrátíme společně.

Teď rozhodně nelze nic dělat! A tu teta povzdychne a otočí drobným klíčkem v zámku koše.

Zítra si pro něj přijede starý Fiala. V dětství mě udivoval svým ohromným modrým nosem, který mu sedí na tváři jako houba.

Když se u nás objeví tenhle poslední posel odjezdu, prateta už má klobouk na hlavě a tvář staženou úzkostnými starostmi.

Všechno se pak opakuje rok co rok s přesností kosmických dějů.

Jdeme na nádraží o celou hodinu dříve. Vleču těžkou kabelu a teta supí za mnou v nedělním teplém kabátě, s dvěma plášti přes ruku. Jeden do deště a ten druhý, špatný, do lesa, uhodí-li snad chladnější počasí. V rukou má teta vedle tašky deštník a sáček se slaměným kloboukem – to pro slunné třebíčské dny.

Než přijede vlak, nevím, co počít dlouhou chvílí. Přečtu všechny reklamy a vývěsky i pozpátku a na přeskáčku a pak už vskutku nevím co dál. Vyslechnu mnoho rad, aspoň dvacetkrát opakovaných.

Konečně úleva: vlak je tu!

Prateta se protlačila přede mnou a já jí vyzdvihla do vozu těžkou kabelu. V té chvíli jsem si znovu všimla těch jejích kulatých, už stařeckých zad.

A tu udělám něco nepochopitelného: vyskočím za ní a letmo ji políbím na tvář.

Je to snad mé první políbení. A není ani čas na oboustranný údiv. Za tetou se tlačí další nastupující.

Zanedlouho se její hlava objeví v okénku. Vlak se pohne. A prateta svým poroučivým hlasem, v němž už není ani stín dojetí, volá:

„Nesedej si do žádného letadla, slyšíš? Zabiješ se! Zakazuju ti to!“

I mé dojetí je totam. Nic neříkám, jen horlivě mávám.

Když se vlak rozjel naplno, obrátila jsem se k domovu a utíkala jsem celou cestu, jako by mi narostla křídla.

* * *

Zítra, zítra jsou prázdniny!

Můj prázdninový den začíná mocnými údery na dveře. Paní Suchomelová mě přichází vzbudit, dřív než začne hartusit na muže ve své domácnosti.

Avšak já ležím tak dlouho, dokud neslyším její volání za stěnou: „Tondóóó, tátóóó!“ Pak teprve vyskočím jako střela.

Autobus jede v pět třicet. Skoro vždy jsem na stanovišti před Eliškou, v době, kdy je autobus ještě poloprázdný. Vybírám místo pro nás obě. Několikrát si přesednu. Avšak zpravidla uvolníme místa některému starému dělníkovi, který přijde až naposled.

V těch časných jitrech objevuji nově své město, ačkoli je znám jinak do omrzení. Ulice, které jsem lhostejně míjela, kterými jsem nesčíslněkrát proběhla, aniž mi něco nového mohly říci, mají pro mne nový, nezvyklý výraz. Snad je to tichem a ranním světlem. A snad proto, že domy jsou pohrouženy do spánku, z něhož se ještě nevytrhly.

Stojíme s Eliškou pod otevřenou střechou autobusu a ranní svěží vzduch nám stéká po vlasech a po krku, vniká pod šaty jako příjemná koupel.

Vůbec je svět po ránu veliká krása a já lituju, že jsem se připravila o tak dlouhý kus života, kdy jsem skoro nic o tom nevěděla.

Má postel v naší kuchyni mi v tomto ranním světě připadá jako nejtemnější vězení.

Pět minut před šestou jsme už na místě. Autobus nás vysype skoro přede dveřmi naší kanceláře. Je to bývalá selská jizba s nízkým stropem a s okny na cihlové zápraží, ohlazené mnoha kročeji do všelijakých výmolů a proláklin.

Okny vidíme na dvůr zatarasený hospodářskými stroji a odtud dál do družstevní zahrady.

Naše práce spočívá v tom, že z bloků, které nám traktoristé odevzdávají, vypočítáváme jejich odpracované hodiny a mzdu zapisujeme do rozličných knih a statistických archů.

Jen první den se nám to zdálo nesnadné. Teď už je naše práce jen nový způsob hry.

Když přijdou chlapci od traktorů se svými bloky, posadí se na roh našich stolů, trochu žertují a my se trochu smějeme. Na počátku jsme byly vážné; ať povídali cokoli, tvářily jsme se, jako bychom zachovávaly přísně nařízený smutek.

Dopoledne utíká rychleji než ve škole. Nebo alespoň stejně rychle.

V deset se pustíme do krajíců chleba a zaběhneme si do zahrady, není-li snad na zemi spadlé letní jablíčko, na keři narůžovělý tvrdý angrešt nebo na stromě trochu třešní. V poledne nás čeká oběd v někdejší stodole, upravené na letní jídelnu pro družstevníky.

Závodíme s Eliškou, která z nás sní víc třešňových knedlíků.

Před zpáteční cestou šofér jen mocně zatroubí, my vyletíme ze dveří a usedneme do autobusu jako do rozpálené pece. Na náměstí v městě přesedneme do městského autobusu na letiště a dorazíme tam krátce po třetí hodině.

A náš plachtařský den započne.

Jak dlouhé jsou dny na počátku července!

Když slunce zapadne, to neznamená ještě, že bychom končili. Uklidíme větroně do hangárů a koupeme se pod sprchami. Pak nás čeká schůze. Teď v teplých červencových večerech schůzujeme venku pod širým nebem, kde strážná majáková světla jsou jedinými zářícími body v temnotách.

Referent si svítí na své poznámky baterkou. Jinak diskutujeme, aniž jeden druhého vidíme, jako bychom mluvili jen k nočním nebesům a do temného rozlehlého prostranství letiště, naplněného zpěvem lučních kobylek.

Celá plocha letiště je právě posečena. Lehký noční vítr přináší čerstvou vůni sena v hebkých sladkých závanech. Cítíme i medovou lahodu ze vzdálených kvetoucích lip ve stromořadí na silnici za mokřinami.

Ani se nám nechce se rozejít.

Ale táta instruktor se zlobí, když otálíme. Opravdový sportovec se musí vyspat na příští den. Skončili jsme práci leteckého dne. Jde se spat. Hajdy do postelí!

Temnými mokřinami spěcháme silně vyčerpaní a ospalí, jako unavení koníci, kteří cítí svůj nedaleký domov. Avšak častěji halasíme celou cestu bez chuti se rozloučit.

Lituji těch krátkých letních nocí, které musí být prospány. Pohání mě prudká, stálá nedočkavost. Počítám hodiny, které mě dělí ještě od nového dne na letišti, od hodin opravdového a hlubokého štěstí.

Loučíme se zpravidla blízko parku, odkud se pak rozběhneme do různých částí města. Poslední kousek cesty jdu ještě s Otakárkem fenyklovým.

Jakmile osamím, dopadne na mne ospalost jako těžká a dusná peřina. Vklouznu do postele s posledním výkřikem plachtařů „ahoj“, jenž se mi zabodl do mozku jako opakující se konejšivá ozvěna.

* * *

V Březové nám s Eliškou říkají „děvčata ze stanice“. Ztratily jsme svá jména. Zbytečně jsem se obávala té Matyldy, že sem bude zavlečena. Jsme jen soudružky, „ta velká“ a „ta malá“, ač si myslím, že je to pořádně přehnáno.

Eliška je větší sotva o půl hlavy, o nějakých osm centimetrů. To si už ve škole Jiřina myslila, jak dobře nás vystihla v rychlé karikatuře, když Elišku nakreslila dlouhou jako fazolový lusk a ze mne udělala kulaté vajíčko.

Za tu krátkou dobu, co jsme zde, proběhly jsme vesnicí křížem krážem a dostaly se až na stráň k lesu, k matce Mráčkové, která tu opatruje družstevní teletník. Nikdy jsem neviděla telátka z takové blízkosti a v takovém množství najednou. Hlavičky jim vykukují z budek jako psíkům. Velké mandlové oči se světlými dlouhými řasami se na nás dívají s největším zájmem a se zvědavostí.

Matka Mráčková je dostane hned po narození, ještě mokrá. To se přikryjí teplou pokrývkou, dokud neuschnou, a pak jsou už stále, i v zimě, na čerstvém vzduchu.

I když je mráz? I tehdy, třebas mrzne, jen praští.

Jeminánku, snad je jim přece trochu zima? Kdepak! Jsou čiperná jako ryby a zdravá jako buci. Opravdu nikdy nestůňou? To se ví, někdy se také něco shrkne. To si matka Mráčková přitáhne slamník a nocuje s telátkem jako s nemocným dítětem.

Jak je to zvláštní, ponořit pohled do krásných klidných očí zvířete! Myslím si, kdo z nás to déle vydrží? Telátko první odtrhlo zrak a vrátilo se nazpět k míse mléka.

Musíme se přijít podívat k matce Mráčkové do chalupy na diplom, který dostala až v Praze. To ano, to rozhodně uděláme.

Utíkáme s Eliškou ze stráně, držíme se za ruce. Jsme stále na tom tak, jako bychom se udobřovaly. Navzájem k sobě pozorné a nesmělé, jaké býváme k novým spolužákům, jimž se chceme zalíbit.

Tajně však jedna druhou hlídáme.

Telátka stála za to, že jsme v horku šly tak daleko. Eliška je doposud viděla jen v rolnických dusných chlévech, uvázaná na provaze. U matky Mráčkové rostou jako svobodné bytosti na čerstvém vzduchu, bez oprátky kolem krku.

Vtom Eliška klopýtla a strhla mě s sebou. Padla na zem jak široká tak dlouhá, kdežto já dopadla jen na kolena.

V prvním okamžiku to vypadalo, že se rozesmějeme. Eliška leží obličejem k zemi a nehýbá se.

Projela mnou zvláštní úzkost. Snažím se jí obrátit hlavu a ona se brání všemi silami.

Najednou propukla v hlasitý pláč.

Skláním se nad Eliškou pořádně udivena. A tu se rozpomenu, že tuhle chvíli, navlas stejnou, jsem už prožila, něco se věrně opakuje. Nevím ovšem, kdy a kde to bylo. Přesto se cosi podstatného změnilo. Tehdy jsem Elišku bezvýhradně a bez stínu podezíravosti milovala celým srdcem.

Teď u ní tiše sedím, dívám se na Březovou a střízlivě uvažuju.

Opakuji si v mysli celé včerejší odpoledne. Jan byl mrzutý a nemluvný. I Eliška byla zamlklá a vypadalo to, jako by se Jana stranila. Něco se mezi nimi událo. Nejpatrnější to bylo, když jsme tlačili větroně z letiště k hangárům.

A tu si myslím: Jen si plač! Jen si plač, jak můžeš nejvíc! Já s tím nemám nic.

Nepatřím ani k Janovi, ani k Elišce. Nechci patřit žádnému z nich, ale jen sama sobě. A to je mé vítězství.

* * *

Od počátku prázdnin nespadla ani kapka vody, co by se omočila křídla mušky. Dny jsou zářivé s temně modrou oblohou barvy hořců, které jsme viděli na horách. Ve vzduchu, když jedeme ráno do Březové, cítíme vůni zrajícího obilí.

Jaká vedra jsou kolem poledních hodin! Když běžíme k autobusu, asfaltová silnice se nám houpá pod sandály jako pružný perník z medu.

Někteří plachtaři odjeli, takže se nás neschází tolik jako v červnu. Vítáme takové dny. Není-li nás mnoho, startujeme i několikrát za sebou. Táta instruktor se ovšem mračí na nepřítomné, kteří už hodně zanedbali. I Šuška je nesvá. Avšak čiperně zmizí pokaždé dřív, než na ni přijde řada. Posadí se na motocykl za Fryčka nebo za někoho jiného a jede pro benzín, pro sodovky nebo čeho je právě zapotřebí, a na startu se pokračuje bez ní, jako kdyby tu nebyla.

My ze školy si o tom myslíme své: Šuška si na letišti vydobyla to, co ve třídě – nikdo od ní nic neočekává.

Nacvičujeme skluzy a vývrtky jen proto, abychom si věděli v rozličných situacích rady a zabránili tak havárii.

Ty vývrtky naháněly strach i mně.

Dívala jsem se za Otakárkem fenyklovým, který šel nahoru první.

V té výšce, do jaké letadlo pionýra vytáhlo, podobal se větroň sebejistému šípu, jenž si je svou věcí docela jist.

„Bojíš se moc?“ šeptá mi Šuška, když je již řada na mně. Nevěnuji jí pozornost; trochu do ní strčím, protože mi stojí v cestě, a jako ve snu se rozběhnu k pionýru. Navléknu se do padáku s rychlostí, s jakou vklouznu každodenně do svých školních šatů, usednu do naší loďky a připoutám se k sedadlu; když instruktor dosedne za mnou, lehce rozhoupá větroň a já uzavřu nad námi průhledný kryt.

Houpáme se ve větroni za letadlem jako v lahodné houpačce. A tu si vzpomenu, jak jsem se učila skákat do vody. Všichni se mi smáli, že jsem spadla na hladinu jako pytel brambor a kromě toho se pořádně „připálila“.

Plna hněvu vylezla jsem až k předposlednímu schodku pod vrcholem skokanské věže a prohlásila, že skočím. Neskočíš, neumíš to, volali na mne. Pohlédla jsem dolů a hlava se mi zatočila úzkostí. Jaká to byla hloubka! Chtělo se mi plakat. Nebylo však možné slézt dolů a neskočit. Mezi mnou a těmi, kteří se na mne dívali, se otevřela propast. Jen odvaha mě mohla zachránit!

Počítala jsem tedy do tří, zavřela oči a odhodlaně skočila.

Dopadlo to dost dobře, takže se ti, kteří přihlíželi, nedověděli, že skákat neumím, ani o mých úzkostech.

Patrně to bude vždycky tak, že chce-li se něco dokázat, je nutno nejdříve přemoci sebe sama.

Když jsem ve výšce osmi set metrů vypjala lano, předala jsem řízení instruktorovi.

Zanedlouho jsme se octli ve vývrtce! Ani nepozoruju, že by se na větroni něco pozoruhodného změnilo kromě toho, že se točíme. Avšak střemhlavý let pociťuji jako ohromnou sílu, jež mě tiskne k sedadlu, jako zmatek v celém těle a v hlavě, která se míní rozskočit.

Ale už jsme venku a plujeme zase rovně. Zhluboka vydechnu. Větroň jde poznovu do vývrtky na tutéž stranu.

Myslím na svůj skok do vody a vyvinu totéž odhodlání. A jde to! Zdá se, že nevolnost může přestat, když odmítneme na ni myslit.

„Tak, hošíku, teď to opakuj po mně!“

Instruktor táta mi diktuje pohyby a já jsem plně soustředěna jen na to, abych všechno vykonala. Když je větroň už ve vývrtce, nemohu myslit na nějaké mračnosti a napětí v hlavě a na poskakování žaludku, ale na výškové a směrové kormidlo, a jakmile ustane kolotoč, musím vybrat větroň ze střemhlavého letu.

Sotva jsem si oddechla, opakuji všechno po pořádku ještě jednou.

A hle! Žaludek mi jen trošku poskočil a hlava se mi zamotala, jako bych se jenom otočila několikrát na podpatku.

Konec, klesli jsme na čtyři sta. Instruktor mi vzal řízení, mám právo si odpočinout. A já mám slavné pocity těch, kteří odpočívají po dobré práci.

Staří plachtaři by se asi pohrdavě zasmáli.

Avšak jistě je tomu tak, že žádného velkého cíle by nebylo dosaženo, kdyby nebylo na cestě k němu částečných malých cílů, jež samy dávají radost velkých úspěchů.

Vzpomenu-li na své plachtařské začátky, uvědomím si, jaký jsem měla stejný pocit úspěchu, když jsem seděla poprvé ve větroni na zemi.

Myslím na tohle večer na naší poletové schůzi. Sedíme v kruhu na ohřáté zemi, pod temně modrou oblohou, na níž se nízko nad obzorem třpytí úzký srpek měsíce.

Táta instruktor mínil, že je to sice hezké, sedět při měsíčku jako žáby, ale není to však žádná pořádná práce; pozornost máme rozběhlou a diskusní příspěvky aby z nás páčil heverem.

Tak alespoň ještě jednou a naposled!

Zatímco se probíraly jednotlivé starty za sebou, dívala jsem se na měsíc, jak rychle postupuje k obrubě obzoru. Čím více se skláněl, tím více houstly temnoty kolem nás.

Po celou tu dobu seděli Jan s Eliškou odloučeni od nás všech a neustále šeptali. Vynikal především Janův naléhavý hlas. Poslouchala jsem je a tím jsem i já byla vyloučena z kolektivu a mé dnešní vítězství uvadalo, až nebylo zhola ničím, jen průměrným výkonem.

Táta instruktor se mě ptal, co si počnu při stranovém větru, a Otakárek fenyklový do mne pořádně žduchl. Nemohla jsem se honem sebrat a táta řekl, že měsíc působí na plachtaře zhoubně a že příště už žádná dostaveníčka pod oblohou nebudou.

Jan s Eliškou rázem ustali v šepotu. Měsíc také zmizel a já se mohla vrátit se soustředěnou myslí k ostatním.

Když jsme vešli do osvětlené místnosti, bylo nám všem jako nočním ptákům náhle vrženým do světla. V tom krátkém okamžiku jsem stačila postřehnout, že se Eliška s Janem vedli za ruce a že se ve světle polekaně pustili.

A tu mi bylo opět tak, jako by všechny mé dosavadní úspěchy byly jen nepatrné začátečnické krůčky plachtařského batolete.

* * *

Je osmého července. Uhodila veliká vedra.

„To se ani nepamatuje,“ křičela na mne naše sousedka paní Suchomelová zavřenými dveřmi. Radila mi, abych všechny potraviny přenesla do sklepa.

Když jedu do Březové, vidím na bezmračné obloze nízko nad obzorem velké oranžové slunce. Obilí rychle zraje. Z větroňů jsou vidět pole pšenice jako pláty roztaveného starého zlata.

Na naší stanici zavládl nezvyklý ruch. Traktoristé vyjíždějí na pole s prvním rozbřeskem a vracejí se ke dvanácté, kdy stroje, zvířata a lidé musí odpočívat, než se planoucí slunce trochu skloní k západu. Pak se teprve až do setmění poznovu rozproudí práce.

My s Eliškou se topíme v blocích. Nestačíme vypočítat a zaznamenat do všech rubrik takové množství cifer. Kdepak teletník matky Mráčkové a její diplom, na který jsme se slíbily podívat! Nemůžeme ani do zahrady pro trochu ovoce.

A v koutě u zdi zrají višně!

V polední přestávce nám jich přinesl Toník z naší stanice plnou rádiovku. Natrhal je ve stínu. Byly svěží a zdály se studené jako zmrzlina.

Tenhle Toník je povedený! Pokaždé nám hodí svůj blok otevřeným oknem, dvakrát jej chňapne v letu a teprve potřetí ho nechá dopadnout na naše stoly. Nosí nám hrušky ze vzdálených polí, maličké a trpké, třešně, které cestou někomu otrhal, nebo černé plané třešničky, drobné jako korálky, prudce vonící lesem. Chutnají nejdříve sladce, ale nakonec přece jen převládne jejich nahořklá chuť.

Toník není jediný, kdo k nám do kanceláře přináší „plody svých cest“. Také Olin, hranatý mladík se světlými krátkými vlasy, s plachýma zapadlýma očima, mi zpravidla nechá potají na stole se svým blokem nějakou svou připomínku.

Je to buď opožděná kopretina z příkopu, žlutý lesklý pryskyřník nebo uvadlá růže s užmoulaným stonkem. Avšak jeho dary patří jenom mně! Podivuju se, že mne vyznamenává a že zůstal netečný k Eliščině kráse.

Jak mi jsou ty jeho povadlé květiny protivné! Nejdříve je někam ukryji a pak je vždycky zahodím. Trochu se Olina bojím, i když se o něm říká, že je mírný a laskavý jako ovečka.

Zdá se mi, že jeho zájem o mne je něčím jiným než Toníkovo žertování. Také je mu už přes dvacet let, je opravdový muž. Mám strach, a nevím dobře před čím. Když na mne Olin potají vrhne plachý pohled, přeju si být maličkým děvčátkem, které by si z toho dočista nic nemuselo dělat.

Ve velkých vedrech je odpolední letiště rovněž bez života. Větrný pytel leží nad střechou hlavní budovy jako spící pes. Než dotlačíme své větroně k startu, zapotíme se, jako bychom putovali týdny Saharou.

Hledáme úporně návětrnou stranu. V žáru se nepohne ani stéblo trávy.

Horka jsou pro plachtaře pohroma. Za teplých nocí je malé ochlazování a tím málo svislých proudů, plachtařských komínů.

Stojíme kolem bezmocných ptáků a najednou kdosi navrhne: „Pojďme se zatím vykoupat!“

To je nápad! Měl by se odměnit. Bez rozmyšlení se dáme mokřinami k písečným jámám.

Zmizelé rameno řeky zanechalo tu po sobě písek, který se doloval do velkých hloubek. Jámy pak zaplavila spodní voda. A k naší potěše vzniklo několik jezer, jedno krásnější než druhé, s tichými hladinami čisté vody jako někde uprostřed hor.

Než by kdo řekl švec, jsme ve vodě.

Plavu jako obojživelník. Vydržím ve vodě, jak dlouho chci, bez nejmenší známky únavy. Eliška s Šuškou jen několikrát přeplavaly jámu sem a tam a vylezly na břeh; já si zahrála s chlapci ještě vodní pólo.

Když jsme dosyta užili koupele, instruktor mocně zatroubil do dlaní jako středověký hradní hlásný. Je konec. Dáme se do práce. Oklepat se a honem z vody! Mnoho jsme zameškali.

Na letišti najdeme novou návětrnou stranu, znovu vyložíme bílé téčko a jsme připraveni.

A je nám zas horko jako před koupelí.

„Koupal bych se, až bych vyšíval,“ křičí Otakárek fenyklový. „Šuško, pro sodovku! Mrskni sebou! Ať už jsi tady!“

Jenže Šuška se ušklíbne a na Otakárka fenyklového vyplázne jazyk. Slyšela jsem tu legraci? Na poště se vypráví, jak náš Mirek Zapletal rozvážel balíkovou poštu v plavkách, s širákem na hlavě. Jezdil ulicemi za ustavičného troubení na trumpetu a tolik poháněl starého koně, že ten se nakonec splašil a převrhl vůz.

Za tenhle kousek ho div nevyhodili. Musí teď stát u přepážky celých osm hodin a vážit balíky. Pane! Zhubl na kost a ztratil vtip. Kouká jako Babinský a jen počítá dny jako ve škole před prázdninami, kdy mu služba skončí.

Šuška mě umoří ustavičným vyprávěním o své každodenní roznášce. Převelice lituje, že musí ještě na rok do školy. Zaměstnání, to je už opravdový život, kdežto škola ji nutí, aby byla ještě závislým dítětem.

Co lidí zná v ulicích, kudy chodí. O každém ví nějaký román.

Chvilku ji roztržitě poslouchám a pak ji nechám stát s otevřenou pusou a běžím raději pro přetažený větroň.

„Takové vedro, ti kluci nemají rozum,“ hubuje Otakárek fenyklový. Země a vzduch je jediná výheň. Trup větroně, který se ochladil ve výšce, příjemně studí do dlaní.

Všichni se vystřídali a na mne se zapomnělo. Asi proto, že jsem celou dobu seděla u stolku zapisovatele. Nehlásím se. Vždycky jsem si myslila, že jsem na letišti mezi nejmladšími žáky středem pozornosti, a najednou jsem vynechána stejně jako Šuška. Polykám zlost, s nikým nemluvím a nikdo nemluví se mnou. A vzdor, můj starý známý, utěšuje mě svým způsobem: Jsou to hořké doušky žalostí hněvu a zároveň pomstychtivé radosti.

Zatím slunce ohnivě a slavnostně zapadá.

Na žluté obloze se nejdříve objevila jiskřivá Venuše a po ní, jak obloha ztrácela svůj denní svit, vyskakovaly velké hvězdy jedna po druhé.

Instruktor se vrátil ze startu a tak, jak byl, s padákem na zádech, obrátil se ke mně a povídá: „Tak co, všechno v pořádku u soudruha zapisovatele?“

„Tak pojď, hošíku, víme všichni, jak jsi chytře čekala, aby ses proběhla pod hvězdami.“

Nejraději bych se mu vrhla kolem krku.

Najednou ke mně všichni mluví a jsou ke mně vlídní. A tu mi bleskne hlavou, že ten, kdo se sám straní, je pravděpodobně druhými odstraněn.

Sám Jan nám drží křídlo pionýra. Bude to „zdokonalovací let“ před samostatným startem.

Letadlo nás vyneslo až do tisíce metrů. Plujeme pak nad zemí již zešeřelou. Řeka a naše horská jezera s mokřinami svítí jako roztavená tuha a strážná letištní světla vypadají jako hvězdy, jež spadly z nebes na zem.

V bezvětří máme klidnou rychlost. Stále klesáme. Vyrovnávám ztrátu výšky a hlídám horizont, černou vlnovku na světélkujícím nebi, a dbám, aby se nerozšiřoval.

Obrátili jsme se k severu a jsme už nad tím obdélníkem lesa, který jsem jednou zapomněla nakreslit. Před námi plachtí pták, snad výr nebo krahujec. Důkaz, že je ve stoupavém proudu již večerní termiky, vznikající jen po dnech slunečných, při bezmračné obloze a nad plochami, které se ve dne zvolna ohřívají, jako jsou právě lesy a vlhké louky.

„Ukážu ti let v termice. Poběžíme tam,“ řekl instruktor.

Když jsme ucítili náraz stoupavého proudu na křídla, pravil, že vzestupný proud nebude široký, musíme se držet v blízkosti komínového jádra. Táta mě stále pozoruje, aby včas mohl zasáhnout; vedu větroň do zatáčky ostrým vyšlápnutím směrovky a zvednutím balančních křidélek.

Kroužíme v úzkém komíně šroubovitou spirálou. Naše rychlost se nápadně zvětšuje. Pociťuji únavu, jako kdybych s vypětím sil běžela sto metrů.

Četla jsem v příručce polského plachtaře, že se o tom říká „únava spirál“; že stoupat v komínech je únavnější než sama akrobacie. Ostatně sjíždět ostré dlouhé serpentiny na kole nebo na lyžích také není jenom radost. Teď však ztékám pomyslný příkrý vrch, obtížena těžkým batohem a stomílovými botami.

Také spánky mám sevřeny železnou obručí.

Ale už jsme z komína venku. Poskočili jsme o celých tři sta metrů.

„Výborně!“ vykřikl za mnou instruktor a vzal mi řízení, abych si odpočinula a užila svobodného letu. Dobře ví, jak se mi líbí tahle klidná plavba jako po večerní nehybné řece.

Vracíme se k letišti. Šero u země není již tak husté jako na počátku. Zvykli jsme si. Spíš je to jen hnědá mlha, z níž bělostně svítí přistávací téčko.

Jak ráda bych zůstala ještě nahoře! Rozpomněla jsem se na starou pohádku o létající kožešině. Chlapec, který na medvědí kůži urazil vzduchem velké vzdálenosti, jistě měl tytéž vznešené pocity.

My se však už blížíme k zemi. Lehce jsme se jí dotkli a pak ještě letíme nizoučko nad zemí s ostrým svistem, než se doopravdy hedvábně posadíme.

To ovšem přistával táta instruktor. Já to takhle pěkně nedovedu.

Jakmile jsme otevřeli kryt, dýchlo na nás horko z pekárny.

Končíme a plachtaři žadoní, abychom se směli ještě před schůzí vykoupat. Jaké je heslo pořádného sportovce? Pořádně se vyspat. Jenže kdo může spát v takovém vedru? Jen tak trochu se namočíme a hned poběžíme nazpět.

Já zvlášť po koupeli netoužím. Vychladila jsem se nahoře, jako bych byla po celou tu dobu zavřena v ledničce. Nicméně utíkám s ostatními.

Vynecháme první i druhou jámu, ty nejstarší, se vzrostlým vrbovím a s olšemi. Beze slova jeden po druhém naskáčeme do jezera s holými nízkými břehy, které ve dne vypadá jako obrovské rybí oko.

V hloubce mě sevřelo ledové objetí. Ale na povrchu je voda vlahá a její nepřátelská čerň mizí po několika tempech; hladina pak jemně září jako drahocenné zrcadlo.

Plavu nejdříve vedle Šušky a Pavla. Pak je oba opustím rychlým kraulem a zamířím úzkým korytem do jámy sousední, největší ze všech, s kamenitým ostrůvkem uprostřed.

Ve velkém kruhu hluboké vody si pokaždé nejlépe zaplavu.

Když jsem jednou obeplula ostrov a octla se v blízkosti koryta, letí mi po hladině cosi vstříc. Myslím si: ryba! a polekaně: ondatra!

Stojím, šlapu vodu a rozhlížím se.

Opět týž tleskot na hladině. Teď už rozeznávám žabku, poskakující ke mně jako míček.

„Pojď si odpočinout,“ volá někdo z ostrova.

Poznávám Janův hlas. I obrys jeho postavy.

Plavu k němu, jak nejrychleji dovedu, s obličejem ve vodě.

Uklouzla jsem na hladkých kamenech, Jan mi rychle podal ruku a pomohl mi z vody.

Sedíme pak vedle sebe, docela sami na ostrově, obklopeném jakoby nesmírným vodstvem. Cítím se bytostí nejskvělejších možností. Podobám se dívce, o níž někdy sním. A všechno, o čem Jan hovoří, ožívá v jeho ústech svým vnitřním utajeným životem. Kdyby někdo jiný se mnou mluvil o barografu, o noční termice a o Orlických horách v létě, mělo by všechno všední výraz a zůstávalo by to mimo mne. Teď se však podílím na všem a se vším se ztotožňuju.

Při hovoru Jan ustavičně hází žabky a já poslouchám, jak kámen proráží vzduch lehkým svistem a jak pak několikrát dopadne na hladinu. Jan zmlkne, a když už je naprosté ticho, rozhovoří se a hledá další vhodný plochý kamínek.

„Poplavem,“ rozhodl najednou a oba jsme naráz skočili do vody.

Je výborný plavec, ale stačím mu bez obtíží.

První jáma je už prázdná. Plachtaři jsou na cestě.

Běžíme za nimi horkou dusnou nocí a Jan mě drží za ruku, abych po nerovné cestě neklopýtla.

Dostihli jsme je až u startu.

„Tady jsou,“ řekl táta instruktor, jako by byla o nás řeč.

A já i ve tmě uhodla Eliščinu udivenou a pohněvanou tvář.

Doma u dveří je talíř buchet od paní Suchomelové a tetin znepokojený dopis.

„Matyldo, co je s tebou? Nejsi nemocná? Nenapsalas ani lístek! Máme s tetou Lojzi hrozné sny.“

Brzy však je tetina rovnováha nalezena v poroučivých otázkách: „Větráš peřiny? Jsou květiny ještě naživu? Co se vaří v té jídelně na vsi? Napiš, ihned odepiš! Doufám, že jsi poslechla a nesedáš si do letadel.“

Ráda bych napsala asi tohle: Daří se mi výborně. Jsem zdravá až moc. Hodně jím, až třicet ovocných knedlíků. Peřiny větrám dostatečně, protože nestelu a okna vůbec nezavírám. Do letadel si nesedám, jenom do větroňů. Nevím, kdy mám napsat. Ráno před pátou to nejde, v kanceláři nemám čas, odpoledne na letišti bych se nesoustředila ani na jednu chvatnou větu napsanou na koleně a večer usínám, jakmile spatřím postel.

To, co opravdu tetám napíšu, bude se podobat prázdnému medovému plástu, bez medu mého prázdninového života, jenž je složen z tolika radostí, ze slunce a vzduchu. Avšak pratetě postačí pouhá kostra. Doplní si ji podle svého, vlastními představami, jež jsou ovšem na míle vzdálené skutečnosti.

Kratičkou noc jsem spala blaženě jako na křídlech motýla.

Eliška tentokrát byla v autobusu první a její výraz mi hned řekl, že se hněvá.

Z toho jsem vlastně měla skrytou radost.

Dnešní horko dostoupilo vrcholu. I ve stínu ukazuje teploměr třicet stupňů. V rozžhaveném vzduchu se nepohne ani lísteček; i mouchy znehybněly. Celá Březová je na polích, ve vsi je ticho jako o půlnoci.

Slyším pohyb Eliščina pera.

Vzdychnu a prohlásím, že se těším na naše jezera.

Eliška zvedla hlavu a mhouříc své hezké oči se mě zeptala s důrazem na každém slově, zda vím od Jana, že odjel domů a že tedy budu plavat ve velké jámě sama?

Neodpovím. Jsem tolik překvapena, že nenalézám ani jediného slova. Eliška se vrátila k práci a já si řeknu a celá se přitom chvěji: Tentokrát je konec. Podruhé mě napadla v otevřeném boji. Už mě nic neodvrátí od úmyslu, abych se s ní rozešla.

Ještě dnes zabalím všechna psaníčka, která mi ve škole posílala pod lavicemi a která jsem z lásky schovávala. Přibalím i ten přívěsek, co mi jednou přivezla z Krkonoš, drobné lyžařské boty ze dřeva.

I fotografii, kde se mi podepsala a připsala: „Na věčnou památku“.

Odpoledne jedeme domů v dodávkovém voze v řidičské budce. Sedíme si takřka na klíně. Eliška upozorní na těžké obrovité mraky, jako bych je sama neviděla.

Avšak je trapné neříci docela nic.

S naprostým nemluvením se tedy začne od zítřejšího jitra.

Horko na letišti bez kousku stínu je strašlivé. Nicméně není čas na koupání, když máme tolik vzdušného benzínu nad hlavou. Starty neúnavně pokračují za motorovým letadlem i za navijákem.

Otakárek fenyklový obsluhuje naviják, sálající jako samo slunce.

„Pil bych, až bych vyšíval,“ křičí zničeně a vytrhne Šušce hned dvě láhve limonády.

Šuška se dnes zařídila jen na obsluhu naší neuhasitelné žízně jako větronohá Iris, bohyně duhy, obsluhující všechna olympská božstva. Jenže tahle naše Iris je bohyně motorizovaná, a vychvalovaných půvabů, o nichž jsme se učili, má jen potenku. Je uřícená a celá černá od prachu a oleje, takže vypadá spíš jako topič na lokomotivě, který právě dorazil na konečnou stanici.

V kantýně je všechno spotřebováno. Bude se muset až do města.

„Šel bych zčerstva a moc bych nevykládal,“ volá na ni Otakárek fenyklový.

„Povídám ti přece jasně, že už není docela nic!“

„Jdi pro vodu z vodovodu nebo z moře Kaspického. Ale ať už jsi tady!“

Sotva byl kdy tak přísně bdělý kapitán na lodním můstku jako Otakárek fenyklový, rozhlížející se po letišti od svého navijáku. A Šuška, která jinak má pro poroučení uděláno, poslechne, srovná prázdné láhve do přívěsného vozíku a jede vyplnit kapitánovy rozkazy.

Když se vrátil Fryček ze vzduchu, vystřídal službu u navijáku a je po velmoci kapitánské. Otakárek fenyklový má opět svůj obvyklý výraz. Jdeme se na chvíli ochladit do krátkého stínu za pionýra.

Dívám se po obloze, nespatřím-li někde našeho tátu, který zmizel mezi mraky. Otakárek fenyklový se zase pátravě rozhlíží po letišti.

„Ta holka,“ sténá a utírá si pot z masitých tváří čisté a narůžovělé pleti, jakou mají hezké dívky, „ta by měla být bita. Někde stojí a klá­bosí.“

Mnozí u nás ve třídě nemají Otakárka fenyklového rádi. Já jsem však k němu vždycky lnula a jen láska k Elišce mi tehdy zabránila, že jsem ho nevolila za předsedu: A tu mi napadne: K čemu vlastně potřebuji přítelkyni? Stejně dobře mohu mít kamaráda. Nahlas řeknu hlasem nesmělým, jako bych dobývala srdce některé dívky:

„Budeme kamarádi, ano?“

Podíval se na mne udiveně, jako bych spadla z oblak: „Co to mluvíš? Jsme kamarádi!“

„Ale já to myslím jinak. Opravdoví kamarádi!“

„Dej pokoj,“ okřikne mě schválně hrubě. „To tak! Aby byly ve škole řeči!“

Uvažuju, jak mu to vysvětlit, a on pokračuje tichým domlouvavým hlasem: „Heleď, nemám holky rád. Ale tebe jsem tím nikdy nemyslel.

Ty jsi skoro jako kluk. A kamarádi jsme už dávno, tak co, jaképak pitominky!“

Kdysi jsme se s Eliškou seznámily tak, že jsem jí vyprávěla o mamince. Otakárka fenyklového by to sotva zajímalo. Kdybych mu však pověděla o Janovi?

„Řeknu ti tajemství,“ hlesnu a on se na mne vyřítí: „Nechci!

Dej pokoj!“

Zavolají nás a my se rozběhneme za přetaženým větroněm. Když utíkáme vedle sebe, Otakárek fenyklový našel větší výřečnost:

„Abys věděla, jsme kamarádi! Na to můžeš vzít jed! A dej pokoj! Jinak ti budu muset naplácat.“

A tu si přeju z celého srdce, jako již bezpočtukrát, být hochem, cítit a mys­lit jako hoch. Být nezávislou a svobodnou stejně jako chlapci a bohové.

* * *

Místo v našich jezerech vykoupali jsme se v prudkém přívalu teplých vod přímo na letišti.

Dívali jsme se pak na bouřku z oken klubovny.

Déšť konečně ustával. Na západě se objevilo slunce jako řezná rána v temném šedém mraku. Vzápětí rudá štěrbina zmizela a po mračnu se rozprostřela záře jako vzdálený požár.

Užuž jsme chtěli vyběhnout. Vtom záře zhasla, celá obloha se opět zatáhla a déšť začal znovu.

Schůzovali jsme déle než jindy a pak zpívali až do ochraptění, a přece jsme se konce deště nedočkali.

Když jsme vyšli do lijáku, Eliška vsunula ve tmě ruku do mé dlaně. Jistě to byla zmýlená. Nevěděla jsem co počít, a proto jsem ji chvíli netečně držela, než se mi podařilo se osvobodit.

Doma jsem pak zabalila všechna psaníčka, přívěsek a tu fotografii.

Poprvé, co jezdím do Březové, je vzduch hustý jako tekutina a těžká mlha se válí téměř až u země. Nočním lijavcem všechno pohřebně zčernalo. Je vlhké tropické dusno. Konec s letištěm! Mlha a dusné vlhko přistřihnou křídla našim větroňům, takže zůstanou ochable na zemi.

Jak žalostné je vidět obilí na polích, to včerejší skvoucí zlato a dnes kupy staré slámy!

Na stanici není práce. Chlapci vyjeli k podmítkám, a když se rozpršelo, někteří se vrátili. Posedávají po stolech u nás v kanceláři, kouří, vtipkují a prsty klepou na barometr.

Přišel i můj vrhač květů.

Cítím, kam se pohnu, jeho plaché oči. Působí mi muka. Bojím se ho tolik, že bych vykřikla, kdyby se mě snad náhodou dotkl.

Avšak nic takového se bohudíky nestane. Brzy odejde a já najdu na stole kvítek vybledlého polního svlačce.

Kdybych byla pověrčivá, uvěřila bych, že je Olin nadán nadpřirozenou mocí. Že stačí jeho pouhý pohled, aby se květina přestěhovala z jeho dlaně za kupu dokladů na mém stole.

Domů nás opět svezl náš dodávkový vůz.

Zase si sedíme s Eliškou téměř na klíně v řidičově budce. Držím v ruce balíček s jejími dopisy, s přívěskem a s její fotografií.

Kdyby Eliška řekla jediné zlé slovo, bylo by snadné strčit jí balíček do ruky. Ale ona se usmívá a ustavičně na mne vlídně mluví, přestože já „cedím slova“, jak o mně říká má teta, když mívám špatnou náladu.

Míjíme známá místa. Určuji si, kdy Elišce vsunu balíček do rukou. Avšak všechny lhůty jsme přejeli a já jej stále držím. Když už jsme málem doma, Eliška se mě zeptá:

„Co to máš?“

A tu odpovím zcela nepochopitelně, s ruměnci na tvářích: „Nic!“ a vyskočím z vozu jako střela.

Doma praštím balíčkem nazpět do zásuvky.

Mám jednu ze svých nálad, kdy o mně teta tvrdí, že mě „kousla zlá“. Co však si mám počít, když nemohu na letiště? Pozbyla jsem rukou, nohou i mozku. Vypadá to, že trpím nějakou tajemnou chorobou, z níž najednou vypukne cosi jako spavá nemoc.

* * *

Spím, spím a nejsem k probuzení.

Paní Suchomelová musí bušit na naše dveře takovými ranami, které by prý probudily i mrtvou. Dospávám uplynulé krátké a uspěchané noci a navíc si schraňuji spánek do zásoby pro příští dny.

Když mě konečně rány na dveře přivedou k životu, dlouho se rozpomínám, vracím se z dálek a z mrtvého zapomnění, jaký je to asi den, do něhož jsem se probudila s takovou námahou.

Otakárek fenyklový, ten chytráček, nedělá rovněž nic jiného. Přišel mi odpoledne ohlásit změnu počasí a pravil, že ustavičně spí jako krtek o vánocích. Sedli jsme si u nás na schody vedoucí do dvora a dívali se do hustého deště.

Bylo zhola nepředstavitelné, že by ještě někdy slunce vysvitlo a že by tyhle dny bez barev a radosti mohly minout.

„Koukni támhle!“ vykřikl Otakárek fenyklový a ukazuje prstem na čtverec šedé oblohy nad činžovními domy. „Už se to trhá!“

Žel, nevidím nic! Protože však chci vidět, vidím. Zdá se mi, že slunce proniká šedými mračny slabou září.

* * *

Viděli jsme přece jen dobře.

Když ráno vyrazím své rozespalé „ano!“ jako odpověď na rány, aniž otevřu oči, ucítím i za zavřenými víčky změnu světla.

Slunce, slunce, slunce!

Vyskočím z postele. Vyhazuji nohy do výšky, tleskám rukama nad hlavou s výkřiky „tralala, lalala“, což má být mohutným a oslavným zpěvem znamenitému božstvu Slunci.

Najednou se zarazím: Je to divné počínání, projevovat radost sama před sebou. K tomu musí být nejméně dva. Ostatně je už nejvyšší čas na autobus.

Byla jsem příliš nedočkavá, abych se odpoledne svěřila autobusu, břichatému brundibáru s nekonečnými zastávkami. Sedla jsem si raději Otakárkovi fenyklovému na rám kola. Takto, jsouce vlastními pány rychlosti a času, uháněli jsme s větrem v zádech o závod.

Jaká je to radost, spatřit hangáry a budovy letiště po odloučení, které se mi jeví jako dva roky. Větrný pytel čiperně vlaje v severovýchodním větru. Všechno, na co pohlédnu, je oživlé znovuzrozením. I bystrý proudivý vzduch a jasné průzračné světlo.

Doba dešťů vždycky rozmnoží plachtaře jako houby.

Pane, to se jich sešlo! Jsou tu bezmála všichni.

Ale Jan není mezi nimi.

Když ho nenaleznu, zklamání ve mně pokaždé rozechvěje jakési tajné struny lítosti, o nichž jinak vůbec nevím.

Avšak nemám čas. Dnešek je velevýznamným dnem proti všem ostatním v minulosti: my nejmladší poletíme dnes přezkoušecí let s cizím učitelem, který je tu jen kvůli nám, a hned poté, když obstojíme, své první sólo.

Je nás vybráno pouze pět. Vypadla Eliška, pak chlapci, kteří hodně zameškali, a ovšem – i Šuška.

Třesu se jako před nejvýznamnější a nejobtížnější zkouškou.

„Jen klid, jen klid!“ radí mi Otakárek fenyklový. „Koukni, jak já se uklidňuju.“

Dívám se na něho nepřítomně, jak dělá dřepy, rozpíná paže a nahlas počítá do třiceti. Myslím si: K čemu to je? Proč ne do pětatřiceti? Nemám ráda žádné podivínství.

Pak se Otakárek fenyklový rozloží na zemi a ujišťuje mě, že nemyslí na nic. To já nedokážu. Myšlenky se mi rojí jako včely a nenechají se odehnat dřepy ani hloupým počítáním.

Je mi nejlépe, když myslím jen na to, co mě čeká. Největší strach mám při pomyšlení, že za mnou nebude náš táta, ale cizí učitel.

Ukázalo se to však jako výhoda. Dokud jsem měla tátu za zády, bylo mi, jako bych se učila jezdit na kole a vzadu za sedadlem mě držela ochranná ruka, připravená mě zadržet a ochránit.

S cizím učitelem zmizel tenhle pocit. Je mi skoro tak, jako bych byla ve větroni docela sama.

Předvedla jsem, čemu jsme se naučili, nejdříve start za aerovlekem, vypnutí, vývrtku, pád a skluz, pak ostré a střední zatáčky, přímý klouzavý let, zařazení do okruhu nad letištěm, přiblížení a konečně přistání.

Škoda jen, že jsem zas přistála tak zhurta!

Ustrojení do padáku a odstrojení, celý start, to všechno netrvalo ani dvacet minut.

Sedím na zemi na týchž místech jako prve s pocitem ulehčení, že to mám už za sebou. Po celou dobu jsem měla hlavu jasnou a bdělou, ale zároveň mi bylo, jako bych se pohybovala ve snu.

Zanedlouho si přišel ke mně sednout Otakárek fenyklový.

Společně jsme se dívali na Pavla a pak na ty ostatní.

Nevíme, kdo z nás projde. Nestačí totiž předvést dobře svůj úkol. Pouhé lehké zaváhání nebo prozrazení pochybností bude znamenat, že žák na svůj samostatný start ještě nepůjde.

Jinak jsou všechny podmínky pro první sólo splněny: mraky jsou nízké (nesmějí přesáhnout hranici šest set metrů!), rychlost větru je tak mírná, že jej cítím na tváři jako laskavé doteky.

Nuže, všechno je v pořádku, a přesto jsme v nejistotách!

Kdoví jak jsem se tvářila právě při té vývrtce, kterou jsem už tolikrát opakovala, že mě dávno přešel všechen strach i různé hloupé tělesné nevolnosti. Na povel umím přetáhnout větroň, takže mi padá nosem dolů a současně se otáčí, a pak vyberu vývrtku s myslí klidnou, jako bych se otáčela s kolem na silnici.

Mohl mi však přece jen uklouznout nějaký lehký záblesk pochybností!

Konečně zjišťuje přísná komise složená z táty a z cizího učitele, kdo obstál.

Vypadl Pavel a jeden Žužu, ale ne maličký Honza, který naopak je první před námi všemi.

Všimla jsem si, že se Pavel po tomto rozhodnutí div nerozplakal.

Nemám čas, abych ho utěšila, že brzo bude znovu přezkoušen, že je to pouhý nic neznamenající odklad. Startuji až třetí, po Honzovi a Otakárku fenyklovém, a myslím sobecky jen na sebe.

Každý start je rozpočten na deset minut. Jak dlouhá to byla doba, než se Otakárek fenyklový vrátil k zemi! Zdálo se to k nepřečkání, jako kus věčnosti.

Konečně se navlékám do padáku a s jasnou hlavou – nicméně stále s pocitem, jako bych vězela ve snu – usedám do loďky, připoutám se a uzavřu za sebou kryt.

Jsem již sama, sama, sama!

Avšak přece ne sama. Je se mnou můj pionýr, na něhož jsem si zvykla jako na člověka. Jen místo za mými zády je prázdné.

Dvojplošník se rozběhl přede mnou a pionýr za ním jako věrný psík. Odlepili jsme se od země skoro současně.

Svírám řídicí páku a sleduji se vší pozorností, abych byla s letadlem ve stejné výšce. Stačí jen docela mírné přitažení a větroň se hned osvobozeně vyhoupne do výšky jako lehký míč.

Nesmím ani stoupat, ani klesat, ani mít větší rychlost. Jsme s větroněm k letadlu uvázáni slepou poslušností.

Jde to dobře. Ani jedinkrát se z dvojplošníku nevysunula ruka, aby mě upozornila, že je lano přetaženo, že letadlo strhuji nebo mu zvedám ocas. Skoro je to všechno tak, jako by táta instruktor seděl za mnou a řídil všechny mé pohyby. Dokonce se cítím mnohem jistější, protože všechna odpovědnost spočívá už jenom na mně.

Jsme již ve čtyřech stech metrech! Z dvojplošníku se teď vysunula ruka, abych vypjala.

Byla bych to udělala i bez upozornění.

Letadlo zmizelo a teď jsem již s větroněm mezi oblohou a zemí.

Pokračuji v přímém letu. Naslouchám lehkému svistu větru kolem boků větroně a svému vlastnímu srdci. Jsou to pravidelné, klidné a sebejisté údery, jen o něco hlasitější než jindy. To jistě proto, že jsem kromě toho svištění vzduchu obklopena velkým tichem.

Provedu první devadesátistupňovou zatáčku a letím teď po větru jako po proudu bystré vody. Přestože úzkostně hlídám horizont, mám čas rozhlédnout se po zemi, kde už zmizelo všechno obilí, zlaté pruhy léta, místo nichž jsou teď smutné obdélníky podmítnutých polí. Ohlédnu se i po břichatých peřinách mraků a pak se zas vrátím k horizontu a k zatáčkoměru.

Běžím do druhé předepsané zatáčky a pak na přistání.

Každou minutu vzrůstá mé sebevědomí. Tlukot svého srdce už neslyším. Jen bych si přála, tuze bych si přála běžet s větroněm ještě jednou po okruhu.

Dole na startu mi signalizují přistání.

Stlačím páku a zvednu křidélka. Horizont se mi zvětšuje, jak větroň prudce klesá. Mírním rychlost, nicméně uhodím lyží o zem; včas se vzpamatuji, zvednu větroň, který pak letí ještě několik metrů nad zemí, než si sedne, aspoň dvacet metrů od téčka.

Jako každý první start, vítají i můj potleskem!

Byl prý to dobrý výkon, povídají a tisknou mi ruce. Trápím se pro kvapné a daleké přistání. Přesto však mám pocit ohromného činu, který jako by mě samou přerostl.

Alespoň se mu v duchu tajně a radostně podivuju.

* * *

Nejraději bych volala do celého světa: „Já létám na větroni sóla!“

Ten „celý svět“ by se však scvrkl jedině na paní Suchomelovou, které bych to mohla povědět, když mě přijde ráno vzbudit. Pak by mi zbyla jen mlékárna u nás v ulici, v Březové chlapci traktoristé a závodní jídelna. Zapomněla jsem ještě na matku Mráčkovou na kopci v teletníku. To jsou všichni, s nimiž se stýkám.

A ani jediný z nich nejeví o větroně zájem. Někdy se traktoristé zeptají, „co dělají větroně“, asi tak, jako by se ptali na loňský sníh.

Vůbec pozoruji, že se toho o bezmotorovém létání mnoho neví. Lidé jsou zkrátka zeměplazové.

Když jsem se vrátila ze startu, jediný Pavel mi nepřišel blahopřát. Nemluví se mnou a ani s Otakárkem fenyklovým. Protože mezi mnou a Eliškou je stále týž podezíravý chlad, naše skupina se rozklížila.

Šuška, ta proradnice, běhá od jednoho k druhému a je ráda, když může pronést nějaké jedovaté slovíčko.

Pavel prý prohlásil, že mi instruktor nadržuje.

To všichni známe, že když Šuška šeptá, je ji slyšet za devátou zdí, a co ví, udrží zrovna tak jako husa vodu na svém peří.

Táta instruktor se tohle musel dozvědět, protože když bylo po schůzi, pravil závěrem, dívaje se upřeně na Pavla, že jako musí požadovat ty nejtvrdší tresty pro nekázeň, protože jde přece o naši bezpečnost – stejně musí dbát, aby k samostatným letům nebyl připuštěn ten, kdo neprojevil dostatek klidu a rozvahy.

Bylo velké rozpačité ticho. Aby zmírnil napětí, pokračoval už svým žertovným způsobem:

„Neběháte, hošíci, po zemi, ale proháníte se ve vzduchu. Je to sice velká výhoda, že nenarazíte na švestku, ale nezapomeňte, že se na ni seshora vždycky můžete posadit.“

Mnohokrát jsme tohle už slyšeli, ale přesto jsme se zasmáli, abychom mu udělali radost. Jen Pavel měl kamennou vzdorovitou tvář.

Najednou zvedl ruku a vyhrkl, že mu bylo ukřivděno, když „před děvčaty“ byl vyloučen ze sóla. Že ho to ponižuje a že to pokládá za nespravedlivé.

Na tváři mi hned vyrazily rudé plameny. Ta „děvčata“ jsem ovšem jen já sama! Zvláštní je, že místo hněvu pociťuju spíše zahanbení, jako bych se něčeho dopustila.

Dlouho bylo úplné ticho.

Instruktor je mrzutý. Rovná na stole naše pracovní výkazy a my ostatní ani nedýcháme. Pak řekne jakoby pro sebe, že jemu patří odpovědnost za žáka. – „A jaképak chození kolem horké kaše – byla to Máša, tvá spolužačka, která ukázala víc chladnokrevnosti a přirozených vloh.“ – A jak je to nesportovní, povyšovat sebe a snižovat dívku. A že na sólu poletí tehdy, až to on, učitel, bude považovat za možné.

„Nebuď zbrklý a domýšlivý,“ dodal prudkým hlasem. „Méně mluv a víc se ovládej! Tady platí jen to, co kdo dokáže, a nic jiného!“

„Ten protivný kluk!“ řekla Šuška bez stínu špatného svědomí. „Nemluv s ním do konce života! A vůbec s ním nemluv do konce prázdnin!“

Nehněvám se na Pavla. Dobře však vím, že to není z velkorysosti srdce, ale z hluboké radosti. I tenhle výstup a instruktorova pochvala mě pozvedly, takže se vznáším až někde u stropu jako ten míč, který jsme jednou v zimě vyrobili.

Léto, které teď máme, je proti saharským vedrům nedávných dnů jako svěží červen. Tráva na letišti je urostlá a čerstvá. Vzduch zprůhledněl, ostrůvky vrb a olšin na mokřinách se rýsují každou svou větví.

Chladné noci spolu s červencovým sluncem a vlhkou zemí nám vytvářejí nejlepší podmínky k plachtění.

Jan se nijak nepodivil, jak jsem se těšila, mým nejnovějším plachtařským úspěchům.

Spěchal na výškový let.

Jako vždy, když se ztratil ve výškách nebo vůbec nepřišel, měla jsem stejný pocit stesku.

K šesté hodině kumuly zmizely jako zameteny pořádným nebeským koštětem. Sólisté výškaři jsou tím bez benzínu.

Nejdříve se vrátil Jan a po něm táta instruktor z dosažené výšky 3900 metrů.

„Pane, to je něco!“ říkali chlapci. Jenže náš táta byl už ve výškách pěti tisícových!

Mezitím se obrátil vítr, musíme změnit start. Je krátká přestávka a tu kdosi navrhne, abychom se šli rychle vykoupat do našich už zapomenutých jezer.

Jak se těším na koupel! Ještě s Suškou obrátíme k novému startu poslední větroň.

Šuška vyprskla smíchem a uhodila mě do lokte.

Eliška s Janem stojí blízko sebe v naléhavém rozhovoru.

Beze spěchu se pak dali k písečným jámám.

Nemyslím už na koupání.

Všichni odešli a já jsem se posadila do trávy, všemi zapomenuta.

Zanedlouho kdosi usedl vedle mne. Je to táta instruktor.

Zapálil si cigaretu. Zamyšleně kouří. Mlčíme a díváme se na roje malých letních čmeláčků, zmateně a omámeně létajících nízko nad zemí. Vypadají jako kousky starého zlata. Rozechvěli vzduch svým ustavičným bzukotem.

„Voda bude jako led,“ míní instruktor. „Dobře jsi udělala, že jsi nešla.“

Inu táta neví, jak mám ráda ledovou vodu. Neřeknu nic a jen bezradně vzdychnu.

„Byl bych moc rád,“ řekne po chvíli s tváří odvrácenou, jako by mluvil k někomu jinému, „kdyby ses netrápila jako dospělí. Jsi ještě moc malý hošík! – Dopadlo to dnes opravdu moc pěkně,“ pokračuje. „To mě těší, že opravdu myslíš na to, co jsme si slíbili.“ Nejraději bych se mu vrhla kolem krku.

V duchu jsem to udělala. Sedím však nehnutě a mlčím a díváme se spolu dál na ty malé bzučící kousky starého zlata.

* * *

Kdyby mě uviděla má teta, spráskla by ruce leknutím, jak jsem zhubeněla za měsíc prázdnin. Ale má hubenost je zčásti i zrakový klam. Jsem hnědá jako praobyvatelka Austrálie a v té temné hnědi zanikly i mé hrobní růže, viditelné znamení smrti.

V Březové je Eliška poslední den. Rozloučí se i s letištěm. Odjíždí s bratry na venkov, zatímco paní Sušilová se bude léčit v lázních.

Tajně se raduju. Zamešká ve výcviku tolik, že už mě nedohoní.

A po všechen ten čas se neuvidí s Janem!

Nezapírá, jak nerada odjíždí, jak je nešťastná ze života na vesnici, kde se asi bude s malými hochy pořádně nudit.

Šuška, ta nevěrná korouhvička, která se v posledním čase stále točila kolem Elišky, když teď viděla, že ji ztratí, honem si pospíšila a točí se zas po mém větru.

Jenže já ji rázně odbyla, že nemám čas na její breptačky a klepy.

Otevřela pusu údivem a prohlásila, že jsem plachtařská pávice a že to už říkala i Eliška, že jednoho dne prasknu.

„Tak dobrá, když prasknu, tak prasknu, to bude má věc!“

„A Pavel měl dočista pravdu, když se na schůzi ozval.“

„Dej si pozor,“ vykřikla jsem už rozzlobeně, „ať ti nevlepím pořádný pohlavek!“

Nikdy mě nevezme do biografu, nikdy!

To jsem ráda, aspoň nebudu muset odříci.

Její hloupé řeči mě rozčilily a zkazily mi náladu.

„Že se bavíš,“ povídá mi Otakárek fenyklový, „pojď se podívat, jak vypadá výkrut.“

Otakárek fenyklový má novou plachtařskou cvičebnici. Listuje v ní stránku za stránkou a já se mu dívám přes rameno. Nikoli, výkruty dělat nebudeme, ani přemety normální a obrácené a jinou vysokou akrobacii. Urazili jsme však pořádný kus práce, ať si kdo chce jak chce mluví o plachtařských pávicích. Beztoho je to jenom ze žárlivosti.

„Že se bavíš!“ opakuje znovu Otakárek fenyklový, ponořen do textu, zatímco já věty jen rychle přejíždím očima. A tu si opět musím zahanbena říci: Je to náramně těžké, podobat se hochům. Stačí jen maličko, aby mi ujely nohy, a hned je ze mne nejhloupější holka. Otakárek fenyklový by se sotva tak hádal s nějakým hochem, to si raději pozorně čte o výkrutech, a já jen polykám zbytečnou zlost.

Asi tomu bude tak, že chce-li dívka vedle chlapců něco dokázat, musí zdvojnásobit svoje síly, a to nejen k svému cíli, ale také k ustavičné bdělosti nad sebou.

V té chvíli Otakárkovi fenyklovému – i s tím jeho prasečím přemýšlivým kolečkem – mocně závidím, jako kdyby už dokázal všechny výkruty a přemety. Obdivuji potají jeho sílu, sebevládu a sebejistotu.

Naši výškaři přistáli jeden po druhém. Nebe je bez kumulů, jen s pruhy drobných vysokých mraků, které jsou jako vrstvy navátého sněhu.

Bohudíky, konečně jsme my nejmladší na řadě.

Jeden po druhém startujeme za aerovlekem na nácvik ostrých zatáček.

„Ať jsou ostré jako břitva!“ křičí na mne Žužu, maličký Honza, a Otakárek fenyklový mě pleskne po rameni, což je i přání všeho nejlepšího.

Po tolika startech v deblu a po těch několika samostatných získala jsem již v řízení onu zručnost, jež přechází rovnou do svalů, bez účasti mozku. Stane se mi dokonce, že i když vedu větroň za letadlem se vší obezřetností, mohu se už chvílemi zatoulat myslí bůhvíkam.

Jsme již v šesti stech metrech a letadlo mě opustilo.

Uhrabaný sníh nahoře se zatím rozprostřel po obloze v drobné chomáčky vaty; altokumuly: jsou to mraky ve výšce nejméně šesti tisíc metrů.

Nahoře bude patrně silný vítr.

Myslím si: Tam někde do těch výšek umísťuje teta své nebe, kde stojí andělé lehkou bosou hohou na obláčcích v rajské pohodě míru a tepla a vůní a jiných znamenitostí.

Škoda jen, že altokumuly jsou pro plachtaře těžko dostupné. Když se to však někomu přece jen podaří, jaká to musí být rozkoš běhat si s větroněm v takových výškách! Země odtamtud se patrně jeví jako mapa příliš drobnohledná a rozředěných, slitých barev.

V okamžiku, kdy jsem vyvedla větroň z ostré zatáčky, ucítila jsem, jak se mi prudce zachvěla páka v ruce. Hlava větroně se vztyčila k obloze.

Komín, řekla jsem si, asi utržený komín!

Stiskla jsem páku. Větroň sklonil hlavu, ale zároveň se prudce rozkymácel jako vratká loďka v bouři a to jsem už s jistotou věděla, že jsem se octla ve víru, jenž pluje vzduchem jako bublina a pro nás plachtaře je bludným ledovcem na mořské hladině.

Sevřela mě úzkost tak mocná, že jsem nemohla vydechnout. Jakási bezohledná ruka mi svírala hrdlo vší silou.

Klid, klid, klid! nařizovala jsem si stisknutými rty. Dokážu to, dokážu, musím to dokázat!

Pode mnou je hlubina šesti set metrů. Jsem sama, docela sama, nikdo mi nemůže pomoci.

Snad v tomhle pomyšlení je právě veliká síla, jež najednou v okamžiku potřeby vyvře z tajných zdrojů. „Jen klid!“ opakovala jsem si znovu polohlasem, už upokojena.

Projelo mi myslí, co Šuška říkala o tom „prasknutí“, ale to mě spíš utvrdilo v sebejistotě.

Stiskla jsem páku. Větroň letěl jako ve vývrtce, střemhlav. Měkce jsem jej vybrala a zároveň vyplula z pomyslného koryta, v němž mě stihl vítr.

To všechno byla událost snad jediné minuty, nekonečně dlouhé, v níž jako bych zestárla alespoň o rok a jež byla nejzávažnější minutou z celého mého dosavadního života.

Obstála jsem! Po takovém křtu se již nebudu bát a větroň mě bude provždy poslouchat jako věrný a poslušný koník.

Mohu být klidně tou pávovou pyšnící, vlastně pyšnou pávicí (přece jen mám trochu zadrhlou mysl), o níž mluvila Šuška.

Jakmile jsem přistála, plachtaři mě do jednoho obklopili.

„Cos tam tancovala, hošíku?“ řekl instruktor ledabyle, ale v jeho hlase rozeznávám úzkost a uznání. Dobře ví, že to byla krátká studně, vzduchový vír.

„Ve schůzi nám o tom povíš. Uklidni se a na všechno se rozpomeň!“

Svlékám se z padáku a nepřipustím, aby mi někdo pomáhal. Nic se přece nestalo!

Nicméně mi to trvá trochu déle než jindy. A po celou tu dobu cítím na tváři dva teplé laskající paprsky.

Jsou to Janovy obdivné oči.

I Šuška se přitočila a šeptala, že to bylo „úžasné“. Místo slíbeného pohlavku ji přátelsky plesknu, že se už nehněvám. Věru, není těžké být velkomyslnou, když svírám v hrsti svůj trumf.

Ve schůzi sotva slyším referát chlapce Žužu o výstavbě našeho letectví, nevnímám rozhovor, který podnítil zajímavý námět.

Kolem mne je tiché vzduchoprázdno. Znovu si opakuji svá slova o dlouhém ději, jenž byl ve skutečnosti tak krátký. Mrzí mě jen to, že jsem trochu koktala, což se mi před plachtaři stává dost často, ač ve škole patřím mezi „vejřečníky“, jak říká Brdéčko vlasové.

Bylo uznáno, že jsem si počínala dobře a že mi nelze vytknout žádnou chybu.

Instruktor na závěr pravil, abychom na sebe nespěchali. Že spěch může zkazit každé dobré dílo, i dobrého plachtaře.

„To platí pro život vůbec,“ řekl zvýšeným hlasem. „Každou práci dělejte s takovým úsilím, jako by vám šlo o život. A nic neberte osobně a nemyslete si, že je proti vám někdo zaujat, když se vám zrovna nevede, ale hledejte příčinu u sebe.“

Všichni jsme věděli, že tohle patří Pavlovi.

Po celou dobu, co jsem mluvila k plachtařům, cítila jsem opět Janův pohled jako dva paprsky, jež mnou pronikly velmi hluboko a teď mě hřály jako dva plameny.

A tu jsem si řekla: Chci se podobat chlapcům, být jako oni, abych zvítězila. Avšak chci být zároveň i dívkou, správnou dívkou s dobrými vlastnostmi.

Když jsme vyšli, na noční obloze stál měsíc jako vyleštěný šperk. Z oken naší klubovny se podobal temně zlatému martinskému rohlíčku.

Od mokřin na nás dýchl chladný vonný závan letní noci.

Jsem stále uprostřed toho ticha, které nesu s sebou jako své vlastní ovzduší, přestože všichni vesele hovoří a já s nimi. Vpravdě naslouchám jen oddechům přírody, zvukům letní noci a Janovu hlasu kdesi vpředu v našem předvoji.

* * *

Všem se nám ulevilo, když si Pavel odbyl svůj nový přezkoušecí let a pak první sólo.

Tleskali jsme mu s náramnou chutí, že se konečně zbavíme škarohlída.

Byla jsem u něho první. Neušel mi zákmit staré sebevědomé pýchy na jeho tváři.

„Ale ať!“ mávl rukou Otakárek fenyklový, když jsem mu o tom pověděla. „Bude aspoň pokoj!“

V srpnových jitrech je všechno takové jako dříve, avšak přece jen trochu jiné. Světlo není již tak jiskřivé jako v červenci. Zdá se husté, s medovými přísvity, a stromy vrhají dlouhé tmavé stíny. Také zeleň letiště není už tak zářivá, ale jako unavená.

Šuška a chlapci skončili brigády a užívají prázdnin. Jenom já jezdím do Březové, kde teď už lehce stačím všechnu práci. Traktoristé často pracují na vzdálených polích, a tak bývám celé dopoledne v kanceláři sama a svého vrhače květů naštěstí skoro nevidím.

A zase dopis z Třebíče!

Tentokrát je to jenom naléhání, abych přijela na pouť. Tetinky jako starostlivé kočky lákají kotě, uvyklé samostatným dálkám a výškám, aby se vrátilo do jejich péče.

Kdepak! Nejsem maličká, aby mě přilákaly pouťové radosti.

Už žádné kolotoče, jízdy smrti, jezdím teď daleko vznešeněji a svobodněji.

Nelákají mě ani stánky s cukrovím, plné vos, a konečně ani výborné koláče s tvarohem, čerstvým mákem a s jablkovými povidly ze spadlých letních plodů.

Ne, to všechno nestačí. Sním raději tvrdý vysušený rohlík, zapiji ho studeným, často kyselým mlékem, sednu si Otakárkovi fenyklovému na rám kola a s větrem o závod letíme za jinými radostmi.

Právě o pouťové neděli začneme startovat sólově za navijákem. Jak bych mohla chybět a dovolit, aby mě druzí předhonili! To tak! Nemohu se dočkat ani jitra.

Sním doma všechno, co se dá sníst a vypít, co je ještě jedlé, a čekám plna netrpělivosti na signál Otakárka fenyklového.

Zdržel se o celých pět minut! Je cítit čistým prádlem a také trochu chvatem. Protože jsme se zdrželi, nadjedeme si lipovou alejí a pak mokřinami.

Na silnici pod korunami velkých lip praskla Otakárkovi fenyklovému duše mocnou střelnou ranou.

Zahromoval a dal se do spravování, jako bychom nespěchali. Zrádně jsem ho opustila.

„Třeba mě doženeš!“

„Možná! Ale nesvezu tě!“ odpověděl rozzlobeně.

Když běžím na letiště, zdá se mi, že se ani nedotýkám země. Pohání mě prudká a mocná nedočkavost a nepokoj. Přemohla jsem se a na okraji mokřin jsem se posadila a čekala.

Udivilo mě, že jsem spatřila v příkopě kvetoucí čekanky a na mokřinách tolije, které jsme tu vídali až na samém konci léta.

Vzpomněla jsem si, jak jsem včera u Březové viděla jeřáb už s oranžovými plody.

Tyhle známky pokročilého léta mě silně znepokojily.

Protože se Otakárek fenyklový neobjevoval, dala jsem se do vytrvalého běhu bez jediného zastavení.

Avšak na letišti není života.

Cestovní letadla odletěla, jen jedno zůstalo na betonové zemi jako ohromná spící vážka z pradávných dob, kdy všechno živé mělo gigantické rozměry.

Jaký byl můj úžas a jakou posvátnou úctu jsem měla, když jsem se poprvé octla v blízkosti letadla! Třebas jsem v něm doposud neseděla, dovedu si to živě představit. Otakárek fenyklový měl pravdu, že letadlo se má k větroni jako autodrožka k vzdušné kánoi.

Věru ani trochu netoužím sedět v měkounkém křesle letadla a být přinucena dívat se jen maličkým okénkem pro panenky na širokou plochu křídla nebo do mlhy.

To, pane, na větroni, to je jiná! Jsme obklopeni vzduchem, větrem, sluncem a vidíme na všechny strany, do nebes i do hlubiny.

Jsme opravdoví dobyvatelé výšek a dálek podle objevitelských a sportovních zásad a žádní sametoví cestující, pohodlně rozložení v měkkých klubovkách a bezmocní jako ptáci v klecích.

My máme křídla, o jakých snil člověk, co je člověkem!

Plachtaři sedí před hangárem, kde naše větroně ještě spí. Betonové dláždění je příjemně vyhřáté ranním sluncem.

Zelená dálka letiště se odtud rozprostírá do daleka, do zlatisté ranní mlhy.

Je tu Šuška, Pavel, chlapci z průmyslovky i Žužu a dva starší plachtaři. Jeden z nich je Fryček. Pro vysokou postavu se mu říká „Dlouhá pohádka“. Plachtaři se mu smějí, že nad sebou nemůže ani uzavřít kryt větroně.

Z učiliště tu zatím není nikdo.

Šuška začala s velkým halasem svou příhodu z dob, kdy roznášela poštu. Jak otevřela branku tiché vily, vtom odkudsi vyběhl pes, postavil se před ni a nedovolil jí ani se pohnout. Nemohla se vrátit, ani jít vpřed a přivolat pomoc. Na každý pokus pes zlostně zavrčel a přiblížil se. Stáli tedy bez hnutí, dívajíce se navzájem sobě do očí.

Bylo by to snad trvalo celé dopoledne, ale konečně šel někdo chodbou domu, Šuška vykřikla a pes odběhl.

To vím, moc dobře to vím, že tohle Šuška vypráví jedinému chlapci, Jiskrovi z průmyslovky. Však on jediný jí také odpoví, co se jemu stalo, když onehdy šel k známému, který má zlého vlčáka:

„Otevřu dveře a vidím, že pes leží mezi protějšími dveřmi do pokoje. Bojím se jít dál, protože pes je opravdu nebezpečný. Také jak jsem se pohnul, zlostně zavrčel. Konečně se odhodlám a křiknu a pes se zběsile rozštěká. Na můj výkřik vyjde můj známý; asi spal. Na štěkajícího psa promluví vlídně: ‚Neboj se, pojď dál!’ A na mne se rozkřikne se vší zlostí: ‚Lehneš, neřáde!’„

Šuščin smích vyniká nade všemi jako čistý dovádivý zvoneček. Umí se pěkně smát a úsměv jí sluší. Proto se tak ráda směje, i když není příčiny. Copak jí neřekl Brdéčko vlasové, že je anděl po úsměvu, ale jinak čertův výlupek?

U nás ve třídě je už ustálený zvyk, že Brdéčko vlasové ji takto volá k tabuli: „Tak hezky se usmíváš, Malá! Něco mi říká, že umíš na jedničku. Bylo by to škoda, abys ztratila takovou příležitost!“

Šuška se neochotně zvedne, ale na její tváři je týž líbezný úsměv a Brdéčko vlasové je rovněž vtělená vlídnost a roztomilost. Zeptá se: „Slyšela jsi, doufám, něco o Coulombově zákonu?“

Zajisté, rozhodně to Šuška slyšela, jenže si to honem nedovede vybavit.

„Počkáme, my rádi počkáme,“ povídá s nezměněnou laskavostí Brdéčko vlasové.

Konečně se Šušce podaří slepit odpověď a celá třída je poblázněná radostí z nesmyslu, jaký z toho vylezl. Smějeme se a směje se i Šuška tím svým neodolatelným způsobem.

A Brdéčko vlasové praví: „Kdopak doučuje v kroužku tohohle anděla? Já vím, ona není filatelistka, nesbírá jedničky. Ale vezměte ji do parády, nebo bude muset prasknout.“

Avšak Šuška nepraskne. Sebere se a projde jakžtakž úzkou soutěskou mezi čtyřkou a pětkou. Je to vlastně k nevíře, všichni se tomu divíme, jak se mohla dostat tvrdými zkouškami na naši školu.

Inu, to je Šuška, nenapodobitelná Šuška. Prochází školou, jako by nosila vodu v dlaních.

Proboha, myslím na školu! Další znamení ubíhajícího léta!

Čekáme na instruktora, na chlapce z učiliště i na Otakárka fenyklového.

Přihnal se brzy, uřícený horkem a s kolem nespraveným. Rozložil se na zemi, aniž se na mne podíval.

„Mohl jsem ještě spát,“ naříkal. „Spal bych, až bych vyšíval.“

Zívl a všechny nás nakazil. Zíváme jako cestující v půlnočním vlaku.

Slunce začalo nemilosrdně pálit. Chlapci si svlékli trička a košile. Ležíme na zemi, podřimujeme a z dlouhé chvíle se alespoň opalujeme. Jako bychom nebyli už pořádně černí jako ti tetini Ašanti!

„Pojďme se vykoupat,“ řekne kdosi, ale návrh zanikne. Všech se zmocnila náramná nedělní lenost a ospalost.

I kumuly nad námi plují zvolna, nedělním velebným vycházkovým krokem.

Odnepaměti nemohu neděle vystát. Je mi dobře, když slyším kolem sebe zvuky práce, hřmot všedního dne. Co jsem plachtařkou, necítím už neděle tak neblaze. Je to pro mne den jako každý jiný.

Avšak přece, přece je tu rozdíl, nemohu však poznat, v čem vězí.

„Mášo,“ vyruší mě Šuška z dřímoty, „víš, že za třiadvacet dní začne škola?“

Hleďme, i ona si vzpomněla na školu!

„Mluví o škole! Ta osoba mluví o škole!“ křičí Otakárek fenyklový. „Buď ráda, že se nemohu ani pohnout.“

Šuška si ho nevšímá a pokračuje: „Docela se těším na holky. Jsem zvědavá, jestli Alena Cvrček šla doopravdy pěšky s bratrem ze Slovenska, jak se vsadila.“

„A Jiřina s Jarmilou, jestli dělaly tu kanoistiku.“

„Ona nedá pokoj!“ běduje Otakárek fenyklový. „Musím vstát! Čert tě vem! Mělas vstoupit do Svazarmu pro výcvik psů!“

Otakárek fenyklový neslyšel Šuščinu příhodu. Je to náhoda, která nás tak rozesmála, že bylo rázem po vší ospalosti a malátné netečnosti.

* * *

Přišel zástupce létání. Spěcháme pro větroně.

„Startuji raději za navijákem,“ povídal mi Otakárek fenyklový. „Řekl bych, že je to mnohem sportovnější.“

„A ne?“ přidal se Pavel. „Když se větroň ze sto padesáti metrů musí dostat sám nahoru, to je přece umění. Nechat se táhnout do tisícovky v aerovleku, to vypadá, jako když sváteční turisté jedou na vrcholy lanovkou.“

Mrkli jsme na sebe s Otakárkem fenyklovým, že už je s Pavlem všechno v pořádku, jak to má být.

V celém svém životě nebyl tak raněn ve své ctižádosti, jako tady, na letišti. A tu si položím otázku: Co je lepší, přeceňovat se, nebo nedoceňovat, jak to dělají mnozí u nás ve třídě? Asi ani jedno, ani druhé. Znát své možnosti! Vždycky si přidat na úkolech, ale s nikým o tom nemluvit, teprve až je to zaručené, až když to dokážeme.

Pavel se znovu nasupil, protože dnes ještě sólo za navijákem nepoletí. Nemá za sebou všechny starty za aerovlekem. Půjde sice s námi nahoru v navijákovém vleku, ale nebude to pro něho poslední přezkoušecí let s učitelem před samostatným startem.

Skoro jsme už zapomněli, jaké to je, když se větroň rozběhne po zemi, tažen ocelovým lanem, jež se najednou zvedne ze země a vynese větroň kolmo k obloze, jako světelný paprsek vracející se k svému slunečnímu zdroji.

Byl to rajský pocit. Opět jsem cítila, že jsem nadzemskou bytostí. Teď, kdy si můj žaludek již dokonale zvykl na veškerá plavání vzduchem, nic mi nerušilo ty vznešené a blažené okamžiky.

Avšak sto padesát metrů, do nichž nás naviják vynesl, byla pro mne už tak nepatrná výška, jako bych se jen dívala z prvního poschodí.

Podívejme se na hošíka! řekl by asi táta instruktor, kdybych mu to pověděla. Jenže já si stále netroufám. Mluvím s ním jen v duchu. Jinak je to jenom samé „ano“ a „ne“.

Ani o té Matyldě jsem se mu slůvkem nezmínila. Není jaksi příležitost. Když sedí za mými zády, nelze říci něco, co by vypadalo jako spadlé z oblak. Jinak, na startu, je už soustředěn na mnoho věcí a na nás všechny, a mne si valně nevšímá, ač dobře vím, že nejsem zapomenuta, že patřím k těm, na které upřel svůj bedlivý zrak.

V tom okamžiku, kdy větroň stanul na pomyslném vrcholu, vypjala jsem bez pobízení lano. Větroň se zase lehce zhoupl malou ztrátou výšky a to se projevilo na výškoměru jako poskočení.

Vedu větroň po okruhu letiště jako po obrubě velké mísy:

„Tak, tak,“ říká táta, jako kdyby mi spokojeně tleskal po zádech.

„Koukni se nahoru!“

Nevidím nic zvláštního, jen modrošedou oblohu s lehkými bělostnými mraky.

„Ode dneška za rok, půjde-li to tak, jak to dosud šlo, budeš si putovat se šohajem mezi takovými kopci šlehačky.“

„Být plachtařem, k tomu je zapotřebí velkého úsilí a opravdovosti. Chtít jen to a nic jiného. Jsou mnozí, kteří slibně začnou, a nevytrvají. A moc je těch, kteří zase nejsou k ničemu.“

„Není to vlastně tak těžké, vyniknout pak mezi těmi, kteří zbudou.“

Zatímco táta ke mně vedl tuhle řeč, vrhla jsem se mu opět kolem krku a pronesla, zalykajíc se štěstím, mnoho slavných slibů.

Ve skutečnosti připoutána k větroni, byla jsem tichá jako pěna a jen náramně pozorná. Vedla jsem již pionýra k přistání, abychom se podle tátovy okřídlené věty posadili zlehka do trávy jako dva motýli na květinu.

Když už jsme seděli na zemi, na niž jsme dopadli poněkud prudčeji, asi jako unavený člověk dopadne na židli, řekl mi ještě: „My dva už spolu máme jakousi úmluvu, že?“ A tu jsem jen pronesla opět své neslyšné „ano“.

Jak nedočkavě začínal tenhle den, tak se později skoro líně vlekl.

Odbyli jsme si svá sóla za navijákem a celkem nemáme žádnou práci. Startují sólisté a dlouho trvá, než se některý větroň vrátí k zemi. Oživí start jako řídký vlak zapadlou staničku a opět je ticho a pusto.

Někteří se šli vykoupat do našich jezer.

Později za nimi šli i ti výškaři, kteří sice měli startovat, ale pro rozpadlé kumuly museli se prozatím vzdát plachtění.

Je tedy naplánovaná všeobecná přestávka.

A já, taková velebrouzdavá kachna, jsem nešla s ostatními a zůstala na startu.

Ležím na zemi a dívám se na oblohu.

Nade mnou se rozkládá báječná a tajemná země. Vysoké, rozlehlé mraky cirostratusu mi připomínají krajiny věčného sněhu kolem pólů, jak jsem je viděla v biografu i v představách.

Co tak putuji očima po těch pláních, s mocnou touhou octnout se jednou tak vysoko, neujde mi, že celá ta nehybná krajina věčného sněhu se mi ztrácí, jako by se sama stravovala.

Z ohromné plochy zbyly už jen dva úzké pásy, jimiž probleskuje modř oblohy.

Celá ta báječná země hrozí propadnout se do moře ničeho.

Některé chvíle jsou takové, že se silně podobají snům nebo jsou ze snu utkány a mají jen málo společného se skutečností.

Někdo, zlehka našlapuje, položil se vedle mne do trávy.

Bojím se, aby mě hlasitý tlukot srdce neprozradil.

Dýchám jen zlehka, že by se před mými ústy nezachvěla ani křídla mušky.

Dívám se vytrvale na bílý pruh, který jediný zůstal z mých polárních končin.

Tu se Jan posadí a nakloní se nade mnou s otázkou:

„Copak ty nespíš? Podívejme se, a já ani nedýchám, abych tě nevzbudil.“

„Ale to jsem rád,“ praví po chvíli tiše. „Aspoň jsem pořádně viděl, jak hezké máš oči. Mají barvu jako divoké trnky u nás na horách. Temně modré, až skoro černé.“

Má radost se dotýká nebes, až těch rozpadajících se cirostratusů. Jak ohromný je dnešní den! Jak ohromný, a já jej pokládala za líně se vlekoucí!

Když se mě zeptal: „Proč se nechodíš koupat?“, byla bych mu málem prudce odpověděla, že „mě to nebaví“. To jsem v duchu spatřila tu chvíli, kdy šli spolu s Eliškou v naléhavém rozhovoru k písečným jámám. Včas jsem se vzpamatovala a řekla jen, že se mi dnes chtělo ležet a dívat se do nebe.

Byla to vlastně nejčistší pravda.

„Haló, hošíci!“

Posadíme se a cloníme si oči proti západu.

„Slavíte neděli?“ ptá se táta instruktor a já zastihnu jeho přísný, bdělý pohled, upřený na mne se zvláštním svitem.

Všichni se už vrátili z koupání. Bude se pokračovat.

Ještě kdosi se na mne upřeně dívá. Je to Šuška. Točí rukou s mokrými plavkami a kolem úst jí hraje potutelný úsměv.

* * *

Dnes jsem slyšela v Březové poprvé mohutný zpěv z bělostných krků hus, spěchajících za ranní koupelí.

Byla to už oslava nadcházejícího podzimu a pradávná vzpomínka na velké cesty do jižních končin.

Sklíčila mě i první rozkvetlá jiřina u plotu naší stanice, studená květina podzimu, bez vůně a jako bez života.

Březová je ve znamení chystaných dožínek. Nesmím prý chybět. Patřím ke stanici! Jenže já si myslím, že především nemohu chybět na letišti.

Matka Mráčková mi vzkázala, kdy se přijdu podívat k ní nahoru do teletníku a pak na ten diplom do chalupy.

Nemám čas! Tolik bloků od traktoristů! Na všechny ty cifry a rubriky jsem přece docela sama.

„A co dělá tvá růžolící soudružka?“ zeptal se Toník.

Především Eliška není má a pak nevím!

Každý den, když letím k autobusu, vídám jen jejich okna se staženými roletami. Připadají mi jako spící kočky a já si jen přeji, aby ještě hodně dlouho spaly.

Jak jsem dříve trpěla, kdykoli Eliška odjela s celou rodinou! To jsem se raději oklikou vyhnula staženým oknům.

Doma za dveřmi najdu balíček z Třebíče.

Výborné koláče třebíčské tety, nové žluté plavky k narozeninám a přísný dopis.

Ten raději nečtu!

Nadobro jsem zapomněla na tetinu Matyldu, že jí bude v tomhle měsíci šestnáct let. Dávno již o sobě tvrdím, že je mi tolik, alespoň celý půlrok. Vypadla mi z mysli i teta, i náš společný život.

Ale ty koláče jsou báječné, přece jen pochoutka proti tvrdým rohlíkům a chlebu, na nějž bych měla často vzít spíš sekeru, a nejen své dobré zuby.

Jeden po druhém ve mně mizí, jako by padaly do propasti.

A plavky jsou nádherné; nikdy bych si nebyla pomyslila, že mé tety mi umějí vybrat věc podle mé chuti.

Nuže, přečteme si z vděčnosti i dopis:

„Dovídáme se, že chodíš pozdě v noci domů, takže paní Suchomelová s tebou nikdy nemůže promluvit a výběrčí plynu nemohla zapsat, kolik se protopilo a v elektrice prosvítilo. Je už nejvyšší čas, abych tomu udělala přítrž a vrátila se domů. Chci však ještě udělat želé ze spadlých jablek a kromě toho se mi najednou rozbolelo koleno. Jsi ještě moc malé děvčátko, aby ses toulala po nocích. To za mých časů nebývalo. Škola vás učí pěkným věcem.“

Hleďme, najednou jsem malé děvčátko, ač jindy prateta křičí, že v jejích dobách se dívky v šestnácti vdávaly a byly to již rozšafné ženy, kdežto já bych si ještě nejraději hrála a rozumu mám tak za šestáček.

Ta věc zkrátka nemá stání. Jednou je to tak a podruhé jinak!

S nocí je to také všelijaké! V létě začíná od devíti a v zimě dokonce od šesti, jakmile se setmí. To už je radno být doma a dům zavřít nejpevnějšími závorami, kličkami a klíči. Jedině tak je člověk ochráněn před tmou, v níž se dějí nejodpornější zločiny a která především svádí mladé dívky na scestí.

Velmi mě poděsila zmínka, že by teta nejraděj i přijela, kdyby jen nemusela dělat z padavek to slavné želé. A jsem jistě velká nevděčnice, „výlupek vší špatnosti“, jak o mně teta prohlašuje, když mi mohlo blesknout myslí, aby spadla všechna jablka a aby tetu rozbolelo ještě druhé koleno.

* * *

Přes všechny neblahé známky podzimu je pravé horké léto. Zvláště dnes je doslova žňové odpoledne.

Šuška má co dělat, aby nás všechny zásobila sodovou vodou. Žízeň máme ustavičně. Sotva přiveze jednu dávku, už aby běžela pro druhou.

Přece se jen tahle naše Iris, poselkyně bohů Olympanů, vládců povětří, něčemu naučila; jezdí už docela sama na motocyklu pro všechny naše potřeby, a to dokonce po nerovné půdě letiště! Nikdo už ji vpravdě za plachtařku nepovažuje.

„Je a zůstane zeměplazem!“ prohlásil o ní opovržlivě Otakárek fenyklový, který však z nás ze všech nejvíce využívá jejích služeb.

Když je takové horko jako dnes, to slyšíme jen jeho: „Pil bych, až bych vyšíval.“

V krátké přestávce jsme se rozpomněli na naše jezera.

Mám na sobě ty nové žluté plavky, o nichž Šuška prohlásila, že jsou „úžasné“. Jak lituji, že tu není Jan!

Z nizoučkého břehu naskáčeme do Rybího oka naráz, jako vyplašené žáby. Br…! Jak ta voda studí. Nový úkaz chýlícího se léta. Studené noci ochladí naše jezera tak důkladně, že ani horký den je pak neohřeje.

Avšak studená voda je po několika tempech ohromné blaženství.

Plave nás několik vedle sebe a tu, aniž na to myslíme, je z toho hned závod.

„Pojďme si to rozdat do velkého okruhu!“

To je nápad! Ženeme se nejrychlejšími tempy úzkým korytem do velké jámy.

Šlapajíce vodu, seřadíme se u průplavu v řadu. Je nás závodníků celkem pět. Ostatní, soudcové a obecenstvo, doplavali až k ostrovu, odkud budou přihlížet.

Pozor! Plave se kraul, a to třikrát kolem ostrova!

Umístila jsem se třetí.

„Co z toho máš, nejsi už ve formě,“ povídala Šuška, a to je pravda. Mou útěchou je, že první i druhý plavali s úspěchem až na krajských přeborech.

Nad těmi ovšem nešlo vyhrát.

Chlapci se vrátili do Rybího oka zahrát si pólo a my se Šuškou jsme zůstaly na ostrově.

Sedíme a díváme se na hladinu třepetající se v lehkém větru a v slunečním světle. Šuška vybírá ploché kaménky a hází žabky. Inu to se ví, ani jediná se jí nepovede. Po prvním vrhu žbluňk! a kámen je ve vodě.

Tím víc musím myslit na Jana. Opuštěný balvan, na němž tehdy večer seděl, mě zavalil tesknotou, že sotva dýchám.

„Mášo,“ povídá najednou Šuška, „já na tebe něco vím!“

Jak jsem se lekla! Musela jsem zblednout i přes své opálené tváře. Šuščin hlas je vyzývavý a rozhořčený.

„Eliška, než odjela, mi na tebe něco řekla.“

Vím, kam míří. Dobře vím, co Eliška svěřila téhle repetilce, a to jistě jen proto, aby mě hlídala. Vzpomínám si, jak se onehdy na mne dívala, když si Jan sedl ke mně do trávy.

„Tak to řekni!“ povídám, odhodlána ke všemu, ač je ve mně malá dušička.

„Neřeknu! Je to takové, že to, myslím, ani říci nemohu!“

Teď se už celá třesu. Mysl mám napjatou jako před nejobtížnějším plachtařským výkonem. Nevím, co učiním, až se Jan octne v jejích ústech. Nevím, jak obhájím sebe i jeho.

Bráním se chabě, ale se vším pobouřením.

„Eliška o mně nemá co povídat, abys věděla! A jestli to neřekneš, do nejdelší smrti na tebe nepromluvím! Ani si tě nevšimnu, kdybych měla přes tebe upadnout!“

Tohle přece jen zapůsobilo. Šuška svádí zápas sama se sebou a já jsem napjatá jako luk.

„Eliška mi povídala, že ty prý chodíš s jedním úplně starým traktoristou, který ti nosí každý den kytky.“

Rozesměji se na celé kolo. Z bujné veselosti pleskám nohama ve vodě. Je mi rajsky! Jsem vysvobozena z tísně!

Avšak tu mi bleskne hlavou podezření, proč to Eliška řekla. Jistě proto, aby o tom vrabci pípali, aby tím odvrátila ode mne Janovy oči.

Jaká lstivost, nikdy bych ji v Elišce nehledala! Jsem rozzlobena na nejvyšší míru. Nejraděj i bych Šušku na místě vyplatila.

Skočím do vody a zlostně křičím: „Není na tom slůvka pravdy, rozumíš? Jste obě protivné klepny a ode dneška nemluvím ani s jednou.“

* * *

Stáli jsme v kruhu a sledovali pozorně přípravy Jana a táty instruktora na velkou vzdušnou cestu.

Do výkonných větroňů montovali barografy pro záznam dosažených výšek, prohlíželi bedlivě palubní přístroje jako mořeplavci, kteří budou v pustinách, kam se chystají, odkázáni jen na ně i na svou odvahu a na chladný rozum. Dostanou-li se vskutku tak vysoko, že se jim zem ztratí pod mračny, jen přístroje jim ukážou, kde jsou. Pro tyhle výšky uložili si do kabin i dýchače a letecké mapy.

Když bylo všechno skončeno, obrátili hlavy k obloze.

Pohonných látek mají dostatek. Obloha je plná vysokých řetězových kumulů, po nichž se jim poběží jako na rychlých saních po dobrém sněhu.

Nám ostatním bylo jako těm, kteří jen přihlížejí přípravám druhých na cestu a sami musí zůstat doma s vlastní nezkrotnou touhou po dálkách.

Táta instruktor pak po vojensku předal řízení startu svému zástupci létání.

K nám se však obrátil svým důvěrným domáckým způsobem: „Tak, hošíci! Ať slyším samé pěkné věci!“

Nejdříve startoval Jan. Byl to slavnostní okamžik. Stiskli jsme mu ruku jeden po druhém s naším plachtařským „ahoj!“ Sotva nás viděl, tak byl už daleko.

Zvedl se pak se země a zanedlouho za ním náš táta.

Zůstalo po nich divné prázdno.

Ani se mi valně nechtělo startovat za navijákem na let po okruhu a zas nacvičovat hladké přistání na téčko. Bylo mi stále jako tomu, kdo se díval na cestující do daleka a sám má jet jen několik ubohých staniček známou tratí a opět se pěkně vrátit na stará místa.

Než přišla řada na nás, kumuly nad námi se rozpadly, obloha se pokryla lehkou vrstvou bělostných beránků, mezi nimiž probleskovala nehybná modř jako voda mělkých studní.

„To nic!“ říkali plachtaři. Už jim to nebude vadit. Za tu dobu se Jan s tátou dostali hezky vysoko, takže pro zpáteční cestu budou mít co ztrácet.

Pro Pavla je dnešní odpoledne významné. Konečně je plánován jeho sólový let za navijákem. Ovšem dopadne-li dobře jeho přezkoušecí let. Odletu táty s Janem nevěnoval ani valnou pozornost. Čekal plný netrpělivosti na cizího učitele.

S padákem na zádech, připravena již na svůj start, sledovala jsem ho, jak se dobře držel letištního okruhu a jak celkem hladce přistál.

Byl uznán způsobilým. My ze školy jsme se těšili, že mu s radostí zatleskáme.

Viděla jsem, jak je nedočkavý. Dal mi krajíc chleba, který nemohl dojíst, tolik byl rozrušen. Oplatila jsem mu limonádou a on ji žíznivě vypil.

„Uklidni se, musíš se úplně uklidnit,“ domlouvala jsem mu a poprvé jsem si všimla, jak si ten svébytný, umíněný a panovačný chlapec nechal radit jako poplašené děvče.

Ve škole o Pavlovi nevíme takřka nic. Jen v obrysech, že jeho otec sice někde je, ale ne u jeho matky, která žije spolu s neprovdanými sestrami. Všechny ty ženy Pavla patrně hýčkají a obdivují se mu. Je to na něm vidět. Má všechno, po čem zatouží. Jeho sebevědomí je tak veliké, že by uneslo horu. Od ostatních našich spolužáků se liší pečlivým a vybraným oblečením, na němž si dává záležet. Avšak já najednou, když tak vedle něho sedím, uhodnu, čeho jsem si dosud nevšimla, že není asi šťastný.

Jsem nadmíru překvapena! Proč je nešťastný, je mi však naprosto nejasné. Není tu jediného viditelného důkazu. Ale vím to docela bezpečně! Teď už rozumím i jeho sebepřeceňování, které se mu ve škole tolik vyčítá. Patrně je obranou před něčím, co jej hluboce pokořilo.

Kdoví, není-li to právě jeho otec!

A tu mi svitne: on by byl tím pravým kamarádem, a ne Otakárek fenyklový, šťastný jako bezstarostný pták pod svou domácí bezpečnou oblohou, kde všechno je tak, jak to má být.

Našla jsem přítele, našla jsem přítele, volám v duchu zajíkavým, pozdviženým hlasem, ale ve skutečnosti mluvím docela obyčejně, jen o něco naléhavěji: „Musíš se, Pavle, uklidnit! Docela se uklidnit!“

Škoda že sama nevěřím na dřepy a na počítání Otakárka fenyklového, abych mu to poradila.

Konečně přišel na řadu!

Jeho nedočkavost byla už tak prudká, že mu na tvářích, vždy bledých, vyrazily červené skvrny.

Nasedl do pionýra. Držela jsem křídlo větroně. A Otakárek fenyklový, který dnes startuje, mávl mu červeným praporkem. Vypadalo to jako náš školní podnik.

Větroň se neslyšně rozběhl. Dívali jsme se, jak se zvedl a začal strmě stoupat.

„No tak!“ povídá Otakárek fenyklový. „Kluk pitomá, co se…“ Nedopověděl. Větroň se ve výšce asi patnácti metrů zapotácel a jako střelený pták letěl dolů po levém křídle.

Na zemi se otočil celým kruhem, po plachtařsku „udělal dokonalé hodiny“.

Zůstali jsme všichni jako zkamenělí.

Zástupce létání spolu s Fryčkem se první rozběhli.

Vytáhli Pavla a my jen zdálky sledovali, jak ho podpírali a takřka nesli k letištním budovám.

Někteří běželi k větroni.

„Ničeho se nedotýkejte!“ křikl na ně zástupce. Viděli jsme, jak byl vystrašený a nešťastný, že se tohle muselo stát právě za jeho vedení.

Hleděli jsme tedy jen zpovzdáli na našeho ptáka s postřeleným křídlem. Litovala jsem ho tolik, jako by byl živoucím tvorem, s nímž jsem prožila mnoho slastných a vzrušujících chvil.

Všichni se překotně dohadovali, co se asi událo. Vypadá to, že Pavel předčasně vypjal lano. Viděli, jak lano padá k zemi dříve než větroň.

I já si jasně vzpomínám. Dramatický vteřinový děj dovedu v mysli rozložit na dlouhé a pomalé úseky jako při zpomaleném filmu.

Šuška, která má smích i slzy vždycky na krajíčku, dala se do pláče. Otakárek fenyklový stojí bez pohnutí a jeho rty mu tvoří zas to přemýšlivé prasečí kolečko.

A já si v duchu ještě opakuji:

Našla jsem přítele, našla jsem přítele!

Nepohnula jsem svalem v obličeji, ale cítím, jak mi vytrysklo z očí několik slz. Studí mě jako velké kapky deště.

Trvalo to, než se zástupce s Fryčkem vrátili.

Pavel prý kromě silného leknutí je docela v pořádku. Přesto jej odvezla sanitka na prohlídku do nemocnice.

Zanedlouho se dostavila letištní komise.

Brzy jsme se dověděli, co se událo. Pavel větroň přetáhl. V natažené poloze lano-prasklo. Hrubé potlačení a rovněž i nedostatečná výška mu zabránily vybrat větroň do horizontu.

Plachtaři soudili, že bude pravděpodobně z letiště vyloučen.

Ve startech se nepokračuje. Ostatně všichni jsme se již vystřídali a na opakování není valné nálady. Sedíme nebo ležíme na zemi a čekáme na tátu instruktora a na Jana.

Není po nich ani památky.

„Sedí na některém poledníku,“ vtipkuje Fryček. „Nebo na obratníku Kozoroha, mezi rohama.“

Žert zapadne do ticha. Věru, nikomu není do smíchu ani do řeči.

Jen Šuška spustí brzy repetilku.

„Mohl se čistě zabít,“ povídá a Otakárek fenyklový na ni vyjede:

„Co kdyby se zabil špinavě, ty plačko?“

„Nechte toho,“ řeknu jim oběma a Šuška opravdu na chvilku zmlkne.

Dívám se vytrvale do nebes. Bělostné drobné vysoké mraky zešedly. Jen na západě, odkud čekáme naše větroně, je široký jasný pruh jako řeka mezi tmavými břehy. Nebeská řeka se úží čím dále tím více, pohlcována svými břehy. Vtom se v třpytném středu tohoto zlatistého proudu objevil temný bod, osamocená loď, a já trnula, nebude-li zavalena blížícími se břehy.

Nikoli, šťastně unikla! Jakmile se dostala na konec řeky, břehy se sevřely, záře zhasla.

A tu plachtaři vykřikli: „Větroň, jeden se už vrací!“

Zanedlouho opisoval široké kruhy nad letištěm na přistání.

Byl to Jan. Když dosedl na zem, objevil se druhý, menší než motýlek, zvolna se prodírající mračny.

Na tátu instruktora čekáme se strachem.

Nejdříve jsme obklopili Jana a později společně s ním tátu instruktora. Oba mají tváře sluncem spálené, ošlehané větry jako z pásem věčného sněhu.

Zatím se nemluví o dosažených výškách a dálkách. Zástupce letů hlásí, co se událo. Táta vypadá, jako by plně nechápal, a jen se mlčky dívá v ta místa, kde leží náš pionýr.

Dal se pak beze slova k šatnám.

Je konec plachtařského dne. Ve velkém spěchu uklízíme s neobyčejnou horlivostí větroně a všichni se tváříme tak, jako bychom se nějak provinili.

* * *

Pavel je už opět mezi námi. Je úplně zdráv. Snad proto, že měl záda chráněna padákem, neutrpěl žádné zranění. I pionýr, náš věrný druh, na němž jsme se učili prvním plachtařským krůčkům, bude po opravě a novém přezkoušení zase schopen vzdušných cest.

Dopadlo to tedy všechno dobře.

Avšak neví se, co bude s Pavlem. Prozatím je vyloučen ze startů jako nezpůsobilý. Instruktor o něho vůbec nedbá, jako by ho ani neviděl.

Najednou zasahuji. Využiji krátké přestávky, kdy je táta chvilku sám. Mluvím překotně. Obhajuji Pavla, vyprávím věci, o nichž nevím zhola nic, spíše je jen tuším. Proč to neblahé sebevědomí, proč ten stálý strach, že bude někým předstižen.

Instruktor mi naslouchá s vážnou pozorností. Tváře mi planou. Přiznávám dokonce, že Pavlovi rozumím proto tak dobře, že to mám doma také tak, že „nejsem jako ti druzí“.

Zarazí můj proud a zeptá se: „Ty jsi sirotek, že? A ty také nejsi šťastná?“

„Ne, ne,“ pokračuji přesvědčivě, „jsem úplně šťastná. Jen někdy mě to mrzí. Když jsem byla mladší, trápívalo mě to mnohem víc. Teď už na to skoro ani nemyslím.“ I kdybych si chtěla namluvit, že jsem nešťastná, má dobrá nálada by propukla přes všechno mé úsilí. Skoro by to vypadalo tak, že bych chtěla zadržet mocný proud pouhou dlaní.

Co jsem na světě, nikdy jsem nepronesla tolik obsažných, horlivých a zároveň horkých slov. Odhaluji se, abych vysvětlila a omluvila druhého.

Avšak přece! Jednou jsem orodovala za sebe a za několik spolužaček u učitelky, kterou nikdo neměl rád. Byly jsme tehdy vinny jakousi zapletenou uličnickou historií. Měly jsme dostat dvojky z mravů a důtku; Jak to bylo rozčilující, zoufalé a beznadějné! Naše třídní učitelka byla kamenná osoba. Neměla ráda děti, zdálo se, že ji nezahřeje ani nejžhavější plamen. A přece jsem se toho odvážila. Vypověděla jsem jí mnoho obnažujících slov jako teď tátovi instruktorovi. Její krunýř, krunýř dospělých, spadl. Ukázalo se, že má vřelé srdce, něžné milé oči a že zlý výraz jim dávají jen tlusté brýle.

Bylo to slavné smíření. Přitiskla mě k sobě. Stály jsme v témž kruhu. A ne jak tomu s dospělými bývá, že jsou vzdáleni od nás uprostřed svých neproniknutelných kol, jaká se kreslí na zemi při hře na babku.

Tehdy s učitelkou a teď s tátou instruktorem jsme vystoupili jaksi z vlastních břehů a vlili se do sebe navzájem jako dvě řeky. Naše třídní učitelka plakala. Instruktor mi jen stiskl rameno a řekl, že někteří žáci jsou teoreticky na výši, prakticky však zklamou. Že se přesto „podívá na Pavla, dá-li se tu něco dělat“. Byl to pouhý slib, ale věděla jsem, že bude dodržen.

„A ten sirotek, hošíku, to dnes již neplatí, že ne?“ zeptal se mě a já odpověděla zvesela a už hlasem obyčejným: „Kdepak!“ a rozběhla se za druhými.

* * *

Když jsme skončili, spatřila jsem Pavla s instruktorem. Šli společně letištěm k hangáru. Instruktor držel Pavla kolem ramenou a podle Pavlovy skloněné hlavy jsem se dohadovala, že pláče.

Bylo to všechno na nejlepší cestě.

Pavel je však mezi námi jako host, který jen přihlíží. Při plánování na druhý den se s ním nepočítá. Přesto přijde včas a zůstane do poslední chvíle. Našich pozemních příprav se zúčastní jen mlčky a jako zpovzdáli sedí i na večerních schůzích.

Je pokorný a zamlklý. Když ho někdo zavolá, aby pomohl přitáhnout přetažený větroň, ožije s poslušnou horlivostí. Pak si zas jde sednout, jakoby do stínu.

Jsem stále u něho jako bdělá sestra. Nejdříve se tomu divil, ale rychle si zvykl. A tu jsem si všimla rozdílu mezi námi: přijímá všechny projevy lásky a pozornosti se samozřejmostí, jako by dýchal vzduch nebo jedl denní chléb, a sám neoplácí docela ničím.

Ani nepozoroval, jak se snažím, abychom byli přátelé.

Otakárek fenyklový je asi proto tak správný kluk, že se s ním nikdo nemiláčkuje. Ostatně sotva by si to dal líbit. I já bych se cítila jako kuře se svázanýma nožkama a křídly, kdybych měla jako Pavel kolem sebe tolik lidí, kteří by mě dusili láskou. Takto jsem svobodný ptáček, kterému narostla pořádná křídla.

Vlastně spíše se k sobě hodíme s Otakárkem fenyklovým.

Nemohu však s Pavlem přestat, hlavně proto, že mě potřebuje. Jsem pro něho mostem mezi ním a plachtaři, mezi ním a ztraceným letištěm. I když se patrně opravdovými přáteli nestaneme, ta sestra, kterou mu dělám, je mi vhod. Cítím se silnější, starám-li se a odpovídám i za něho.

Na dnešní den jsme měli plánovaný start za aerovlekem.

Jak jsme se těšili na strmé starty za navijákem a měli dost aerovleků, mrzí nás nyní cesty po okruhu letiště. Chtělo by se nám zase výšek a pozvolného sjíždění v dlouhých i ostrých zatáčkách jako serpentinami z velikého kopce.

Žel, z aerovleku dnes sešlo pro jiný plánovaný rozvrh. Poběžíme jen za navijákem na svůj obvyklý okruh.

„Dostanu z toho kurděje,“ sténá Otakárek fenyklový. „Určitě z toho dostanu kurděje.“

Než jsme skončili, obloha se pokryla černými mračny, věštícími vítr. Zlá znamení pro nás nejmladší! Bude-li čerstvý, nebo dokonce silný vítr, nepustí nás na sólový start.

Avšak chlapci si nevšímali znamení na nebi ani té růžové záře, v níž jsme všichni vypadali jako herci na jevišti. Byli zaujati tryskovými letadly, jež nám několikrát prolétla nad hlavami s ohromným hlukem a s divokostí dravých ptáků.

Pane, to je hbitost! To naše větroně se svými dvaceti pěti kilometry, jen ve stoupavém proudu s nejvyšší rychlostí kolem dvou set, jsou ubozí vrabečkové. Chlapci se tvářili tak, že by všechny naše větroně vyměnili za tryskové letadlo a měsíc plachtění za jedinou tryskovou cestu vzduchem.

Rozhlédla jsem se po těch našich žlutých ptácích, ležících na zemi s křídly bezmocně opřenými. Připadali mi jako zastřeleni nevěrnými myšlenkami.

Bylo mi jich převelice líto. Hned jsem se ujistila, že je nikdy, nikdy neopustím. Nejsou ubozí, jak se zdálo. Právě naopak! Trysková letadla bez pohonných látek nejsou docela k ničemu, kdežto našim větroňům, stejně jako živým bytostem, postačí vzduch, aby se staly vládci povětří.

Jan se mě najednou zeptal: „Na co myslíš?“

Zarděla jsem se i přes tu červenou záři, kterou jsem měla na tvářích jako ostatní.

„Na nic, docela na nic!“

„Nepovídej! Něco to jistě bylo! Vypadalas tak – zvláštně!“

Byl to příhodný okamžik. Užuž jsem otvírala ústa. Vtom červená záře na obloze zhasla jako jevištní reflektory. Bylo opět obyčejné světlo, byl obyčejný den a já se uzavřela před Janem jako lastura.

* * *

Vítr přiběhl až v noci a rozbil naši kuchyňskou okenní tabuli.

Nepřišel jenom déšť, ale i chladné počasí.

Březová se strachuje o dožínky. My plachtaři víme, že tahle cyklóna nebo tlaková níže nebude mít dlouhé trvání, že se oteplí a pozvolna se bude i vyjasňovat.

Sešlo se mi málo bloků, a proto jsem se mohla rozběhnout podívat se k matce Mráčkové do chalupy na ten diplom. Škvírou ve dveřích jsem uviděla u sousedů spoustu cukroví, napečeného na dožínkový den.

Vonělo to tam přesladce. Družstevní vepříci prý jsou už také po smrti. Budou z nich klobásy, tlačenky a jiné dobroty. To by bylo, abych nepřišla!

Myslím si však, že i kdyby se Březová proměnila v pohádkové místo, kde budou na stromech místo listí viset pečené kachny a kde keře a květiny budou z čisté čokolády a z dortové hmoty, nemohu v neděli chybět na letišti.

Za dobu deště jsme krásně vyleštili větroně, zametli hangár a dali do pořádku naši klubovnu a šatny.

Po obloze se honila mračna, samý altostratus, cirostratus, zkrátka nic pro nás. Už jsme se chtěli rozejít. Vtom Otakárek fenyklový vykřikl a ukazoval na západní oblohu.

V místech, kde každého dne vidíme slavné západy slunce, plachtili rackové jako oslnivě bílé praporky na šedé obloze.

Stoupavý proud!

S jásotem jsme běželi pro větroně.

Vyložili jsme téčko na mokré trávě, připravili větroně proti větru. Mračna nad námi se doopravdy slibně protrhávala.

„Ještě počkáme,“ rozhodl instruktor a vrátil se na motocyklu k hangárům.

Chladný vítr žene nízké mraky-slohokupy jako vlny chmurné dravé řeky k jihovýchodu.

Hú! Jaká je zima! Jsme prokřehlí a urousaní.

„Nechce se snad někdo zatím vykoupat?“ řekne Jiskra žertem.

„To je nápad!“ odpoví maličký Honza. Oči mu zajiskřily pevným záměrem a posměchem. Dal se hned k písečným jámám.

Když se z nás nikdo nehýbal, obrátil se k naší zkoprnělé skupině.

„Jde ovšem jen ten, kdo může. Zmrzlé baby zůstanou tady a budou se třepat dál.“

No tohle!

Až na Šušku, která ráda zůstala, protože start nesmí být opuštěn, jdeme všichni. Brodíme se mokrou trávou bez řečí a ve velikém spěchu. Nikomu se nechce do koupání, ale musíme to ukázat tomu pyšnému cvrčkovi!

Vítr bije do našich klidných jam, takže se vzdouvají vlnami jako opravdová jezera. Uhánějící temné mraky zbarvily hladiny do inkoustové černě.

Chvějeme se zimou a j sem nerozhodní.

První skočí Honzík, aniž se na nás ohlédne. Po něm skáče jeden po druhém. Honem si stáhnu mokré tepláky, abych nebyla poslední, a už se nerozmýšlím.

Jaké příjemné překvapení! Voda je proti vzduchu teplá jako polévka. Vlastně se pořádně ohřejeme. Tenhle Honza, jaký je to přes svou urputnost rozumný kluk!

Plaveme všichni s náramnou chutí, bujarostí a nenasytností.

A než jsme doběhli nazpět ke startu, je nám všem teplo, jako bychom seděli za teplými kamny.

* * *

Všechna plachtařská srdce mohou jásat! Máme to nejlepší počasí. Nebe je plničké mladých, čerstvě narozených kumulů. Silný vítr se ztišil v lahodný lehký větřík, takže se můžeme radovat i my nejmladší sólisté, že budeme moci nahoru docela sami.

Ke všemu dobrému poletíme po dlouhé době opět v aerovleku.

Ke všemu nejlepšímu poletí nás několik s instruktorem takzvaný výchovný termický let.

Jsme doslova radostí poblázněni.

Kdyby byla mezi námi Alena, jistě by prorokovala za to za všechno vzápětí nějaké neštěstí.

Ovšem nejdříve spěchají nahoru nejstarší sólisté.

„Hrom do toho!“ hubuje Otakárek fenyklový. „Kdyby to tak bylo jednou obráceně!“

Nejdříve jsem dělala startéra a pak zapisovatele. Jsem tolik u vytržení a mám tolik práce, že se valně nestarám o Pavla.

Ostatně i on je pilně zaměstnán. Ustavičně běhá za zaběhlými větroni a připravuje je k novým startům.

Konečně jsem na řadě!

Poběžím nejdříve nahoru s tátou instruktorem na slíbený výhledový termický let a teprve pak, až se ostatní vystřídají, sólový start za aero vlekem.

Už jsem se bála, že jsem nadobro zapomněla, jak se vede uvázaný větroň v aerovleku, a že to nedokážu. Avšak ne, nalézám v paměti všechno pěkně na svém místě, kam jsem to položila.

Představovala jsem si, když jsem byla mladší, paměť jako skladiště pro obchod s drobným spotřebním zbožím, jaký máme u nás v ulici a odkud to vane všemi vůněmi světa. Vídávám tam bedny a krabice srovnané pečlivě jako cihly v rovné zdi. Myslila jsem si, že tak je to i se všemi vědomostmi, jež se vrší pěkně na sebe ve skladištním pořádku.

Nuže v mém skladišti je všechno urovnáno, vím dobře, co dělat, abychom se ve stejné rovině lehce kolébali za letadlem.

Když nás opustilo, obrátím větroň proti větru.

V dálce proti západní obloze se leskne Janův šohaj, jenž startoval krátce před námi. Mířím tím směrem a hned za sebou slyším lehce posměšný hlas:

„Kampak, kampak, neběhej tolik za tím větroněm! Buď vždycky svá, hošíku! Rozhlédni se! Podívej se na tu roztřepanou duchnu, pod ní toho šohaj mnoho nechytí. Všimni si raději tamhletoho pořádného kopce šlehačky. Stranový vítr nás sice bude srážet, ale to nic, nahoru se dostaneme a pak tomu šohaji ukážeme!“

Vedu tedy pionýra k bělostnému načechranému kopci. Stranový vítr nás odnáší a sráží, ztrácíme na rychlosti, což trochu vyrovnávám stálým potlačováním.

Pane, je k té hoře pořádně daleko! Jako na zemi, kde vrcholky hor klamou svou opravdovou vzdáleností. Na cestě k ní jsme ztratili celých dvě stě metrů!

Vtom se mi zachvěla páka v ruce a ucítila jsem známý náraz na křídla. „Už jsme tady!“ výskl instruktor.

Stoupáme v širokých kruzích jako po opravdové dálnici. Ztracených dvě stě metrů jsme dávno dohonili, máme již výšku patnáct set a stále stoupáme.

„Jsi spokojená?“ ptá se instruktor. „Doufám, že jsi ráda, žes neutíkala za tím šohajem?“

Pod námi – či se to jenom zdá? – ve veliké dálce je Janův větroň, tak maličký jako křepelka.

Když se kolem našeho průhledného krytu mihla bílá rozcupovaná vata, důkaz, že jsme se již octli v mraku, v té naší kupě šlehačky, vzal mi táta řízení.

Jsme už ve výšce dvou ticíc metrů, obklopeni mlhou jako párou. Země pod námi i obloha zmizely. Naše rychlost je značná, blíží se dvěma stům kilometrů. Avšak nijak zvlášť nepociťuji, že bychom letěli rychleji. Zdá se mi, že se jen v té zlatisté mlze jemně houpáme. A tu je mi opět tak, jako by se skutečnost podobala snu.

Nepozoruji rychlost ani proto, že nemáme žádné okolí. Kdyby kolem té naší dálnice, po níž běžíme stále nahoru, rostly švestky jako kolem staré okresní silnice, pane, ty by se nám před očima jen kmitaly! Piloti v tryskových letadlech rovněž nebudou mít zvláštní pocit závratné rychlosti. Zbytečně jim naši chlapci záviděli!

Jaké to bude, myslím si, až pohonná látka, benzín, ustoupí do pozadí jako petrolej našich prababiček a motory bude pohánět jen energie atomová? To bude člověk všemocný jako bůh!

Však nám Pavlíček vyprávěl, že všichni bohové jsou lidští, protože je člověk stvořil a nakonec předčil. Co by si dnes počali chudáci bohové starého Řecka, sídlící na Olympu, jenž byl pro tehdejší lidi horou nedostupné výšky? Stejně tak budou překonána i dosud žijící božstva. Děti ve školách se pak budou o nich učit v hodinách mytologie jako o skvělých básnických výtvorech.

Instruktor mi svěřil páku, abych poznala, jaké to je řídit větroň, když není vidět země.

Pozbyla jsem zraku. Horizont je k ničemu, všude nad námi, pod námi a kolem nás je neproniknutelná mlha. Už žádné odběhnutí mysli; musím bedlivě hlídat palubní přístroje.

Jak je to únavné! A to jsem v těch nejlepších atmosférických podmínkách!

Teď musím s větroněm do zatáčky! Kdybych viděla zemi pod sebou, otočila bych se, jak říkají chlapci, jako baletka. Místo toho mi provádí větroň silně klopenou spirálu.

„Vyšlápni horní směrovku nohou a potlač páku!“ vzkřikne instruktor. Rychlost je hned menší a také se zvětšila poloha zatáčky.

„Budeš asi pořádně unavená,“ řekne táta vlídně a vezme mi opět řízení.

Máme již třítisícovou výšku. Unikli jsme mraku. Nad námi je klidná neproniknutelná modř. Země pod námi je skryta mraky. Občas ji zahlédneme mezi protrženým mračnem jako temný bod v propastné hloubce.

A tu si vzpomenu, jak jsme se na horách s Otakárkem fenyklovým dívali na moře mlhy, pod nímž byla utopena horská údolí.

Jenže mračna tehdy byla mnohem, mnohem nižší!

Vklouzli jsme do nového mraku, větroň se rozkymácel a běží nahoru. Vzápětí se otáčí kolem své osy a už je tu střemhlavý let při vývrtce, jíž unikáme mračnu, které s námi točilo jako na obrtlíku.

Plujeme opět beze spěchu v přímém letu. Větroň se už bude klidně snášet z té velké výšky jako to semeno z Malajského poloostrova, o němž jsme se dozvěděli v zimním kurse.

Tolik se mi to líbí a jsem tak šťastná, že si v duchu zpívám krásným hlasem Jarmilky Půlpánové, který se nese pod nebesy jako líbezný zvonek.

* * *

Máme opět horké léto!

Dny jsou však viditelně kratší, a jakmile slunce zapadne, ze země vyrazí mlha a obalí dálky, takže hangáry, stromy a keře na mokřinách vypadají, jako by spadly z oblak.

Včera kvečeru jsem uviděla z větroně prvního draka. Polekal mě jako znamení neštěstí. Malí kluci stejně jako špačci vycítí jinak neviditelné jaro a první známky nadcházejícího podzimu.

V Březové u naší stanice jsem spatřila na drátech elektrického vedení řádku jiřiček, těch útlých šosatých černokabátníků. Jistě to byla schůze, kde se již projednávaly záležitosti velké cesty.

Na všechny tyhle mrzuté úkazy uprostřed dne zapomenu. Máme léto, dosud horké léto!

Zvláště dopolední hodiny mají svěžest prvních letních dní.

Plachtili jsme celé nedělní ráno pod pěknými kumuly, které se však do dvanácti rozprchly, a nebe zůstalo čisté, bez jediného mráčku.

Horko je jako ve žňovém odpoledni. Za navijákem se sólisté daleko nedostanou, protože vzestupné proudy jsou nevysoké, jak řekl Fryček, „stojí za psí štěk“. Zástupce letů šel pro nás obstarat dvojplošník, ale vrátil se s nepořízenou. Snad prý až později.

Co teď? Půjdeme se koupat?

A tu navrhnu, abychom šli do Březové na dožínky. Stihli bychom ještě autobus. Někteří souhlasí ihned, druzí jsou nerozhodní. Táta instruktor za nás nakonec rozhodl, že půjdeme. Změna nás osvěží a obloha nám pro jednou nespadne.

Dáme se rychle na cestu. Jan najednou nejde s námi! Poklesla jsem na mysli! Jak jsem litovala toho nešťastného nápadu! Jak bych se s chutí byla vrátila, kdybych nebyla vůdcem té dožínkové karavany!

Ale asi po padesáti metrech se Jan rozhodl jinak a spěšně nás dobíhá. Pro mne hned vyšlo slunce ze zamračené oblohy.

V poloprázdném autobuse je horko k zalknutí.

„Vodu, vodu!“ vzdychá Jiskra a Šuška mu vstrčí do úst kousek cukroví, které chroupe.

„Tos pekla? Co je to za holopysk? Měla bys to dát jako zlepšovací návrh na novou smíšeninu cementu.“

Smějeme se a vyskakujeme na sedadlech. Náš autobus je již z těch vyřazených typů se zborcenými sedadly podél stěn. Držíme se kolem pasu; chlapci schválně vyhazují nohy do vzduchu a padají, jako by neseděli na zlomených perech.

Zkrátka máme náramnou legraci!

Je mezi námi i Libuše, žena našeho zástupce letů. Nezdá se nám tak stará jako dříve. Nechci myslit na to, že je vdaná. Kdyby nebylo vdavek, byla by skoro jako my dvě s Šuškou, které nikdy nemáme zvlášť daleko k nějaké dětské hře.

„Zazpívejme si,“ navrhla.

„Tady se nemůže zpívat! To není náš autobus!“

„Ale ve vlaku se může.“

„Řekl bych, že vlak je něco jiného,“ odsekl Šušce Otakárek fenyklový.

V okamžicích, kdy je trochu ticho, slyšíme výdech motoru jako hluboké odfrknutí tažného zvířete.

Málem jsme už v Březové. Sjíždíme poslední kopec. Před vesnicí svítí v slunci jeřáby jako červené kytice.

Jak je to zvláštní, octnout se na své každodenní cestě s plachtaři i s Janem! Všechno je tak jako jindy, a přece jen se svátečním podivuhodným odleskem.

Přejeli jsme humna a blížíme se k bráně z chvojí a fáborů, kudy ráno prošel slavnostní průvod. Zastavíme u naší stanice jako ve všech jiných dnech. Chalupa však tvrdě spí. Stejně tak i ostatní selská stavení. Vypadá to, jako bychom se octli ve vsi, kde rázem všechno pomřelo.

Zdálky slyšíme hudbu. Teprve teď zpozorujeme kolem sebe místo ospalého klidu slavnostní vytržení, jako by všechna stavení stála na špičkách a přihlížela něčemu velkolepému.

„No, poklona,“ řekl náš zástupce letů, „my vypadáme!“

Máme krátké kalhoty, trička a blůzky pošpiněné a pomačkané od popruhů padáků. Co dělat? Dáme se k fotbalovému hřišti, kde se koná slavnost.

„Napijeme se a pojedeme zpátky na letiště.“

„Jak si to představuješ? Autobus jede až večer.“

„No pěkně děkuju!“ řekl zástupce letů.

Z jedné strany hřiště je nízký les a tam vedu své lidi. Odtud, chráněni mlázím, díváme se jako vyděděnci na prostranství plné stánků s jídlem, s cukrovím, s nápoji. Cinkot sklenic nám žíznivým působí muka.

„Jedl bych a pil bych, až bych vyšíval,“ vzdychl Otakárek fenyklový. Obořil se na Šušku jako na letišti: „Už bych se běžel kouknout, jak to tam vypadá.“

Avšak naše Iris si ho ani nevšimne. Oči má na stopkách, jak pozoruje taneční parket.

Kdo měl tenhle nápad, jít na dožínky? Kdo nás sem vedl jako Mojžíš své Židy pouští a pustinami? Kdo je povinen nás napojit a nakrmit? Máša! Je tu doma! Ať tedy dlouho neokouní a už běží!

Šuška a Libuše, žena našeho zástupce, jdou ochotně se mnou.

Nejdříve zamíříme k limonádě. V sousedním stánku s kávou je matka Mráčková, dnes celá v bílém jako lékařka. Spatřila mě ihned a mává na mne utěrkou. Dříve než poberem všechny pohárky, zahlédl mě Toník a křičí z plných plic:

„Hele, přišly nové tanečnice!“

Musím s barvou ven, že v mlází jsou naši chlapci z letiště a že si netroufají. „To tak!“ huláká Toník. „Stůl pro naši brigádnici a její kamarády!“

Odžene kluky od prázdného stolu, shání pro nás židle a naši chlapci jsou vyvedeni z mlází opravdovým Mojžíšem.

Všichni nás zvědavě okukují. Pěkně to vypadáme mezi nastrojenými vesničany! „Jako utrženci,“ říká Pavel a krčí se u stolu.

Strojník Kuba ze stanice nahlédne do našich pohárků a volá pln odporu: „Chudáci, pijí samou muší vodu! Pivo sem, pivo pro křídla naší vlasti!“

„Dej pokoj!“ okřikne ho Toník. „To nejsou fotbalisti, ale plachtaři!“

„Nic nevadí! Křídla mají taky.“

Pivo však rozhodně odmítáme. Možná že máme hlad? Třeba z nás někdo neobědval? Jako pozvaní hosté dostaneme každý jitrnici a jinak si můžeme koupit, na co máme chuť, za levné ceny.

Jsme jako v Jiříkově vidění. Tolik lahůdek! A co prý se toho již snědlo! Guláše, pečeně, to všechno už je pryč, ale ještě můžeme dostat moravský řízek a polévku.

„To tak, takové horko, a budu se prolévat vřelou vodou!“ bručí Otakárek fenyklový nespokojeně. Beztak spolkl znenadání svého červotoče.

„A co je to moravský řízek?“ ptá se Šuška.

„Když oběhneš s řízkem Moravu, máš moravský řízek,“ odsekne jí Otakárek a škaredí se dál na obložené chleby, vajíčka v majonéze a kopce salátů.

Šuška zamířila ke stánku s cukrovím, já však setrvám u slaných dobrot. Nemám tak ráda sladké, často bych s chutí lízala sůl jako srna. Když si vyberu plný talíř, ukáže se, že nebudu platit, že je to můj příděl družstevnice. Kromě toho dostanu ještě kávu a kousek piškotové bábovky.

Všichni jsme se najedli jako na pravém posvícení. Všichni jsme spokojeni, i Otakárek fenyklový, který dobrotami zajedl i červotoče.

Hudba k tanci hraje vytrvale.

Netrvá to dlouho a přijdou k našemu stolu tanečníci, většinou traktoristé od nás ze stanice. Libuše i Šuška se ochotně zvednou. Já se houževnatě bráním, až se ubráním.

I Pavel s Otakárkem se osmělili a jdou si pro děvčata, ukázat jim, čemu se naučili v tanečních.

Jan dlouho otálel, pozoruje můj zápas s tanečníky. Pak si vybral dívku se světlými vlasy Eliščinými.

Zůstala jsem jen s maličkým Honzou.

Všechna radost ze mne vyprchala. Nejraději bych se potají zvedla a utíkala domů bez jediného ohlédnutí.

Kdyby byl Pavel mým opravdovým kamarádem, kdyby byl mým bratrem, nestrpěl by, abych byla sama; poznal by také ihned, že se trápím.

Pavel však nevidí nic a nestará se o mne ani tolik, aby se jedinkrát po mně ohlédl.

Sedíme s chlapcem Žužu zapomenuti a oba zarmouceně. A tu mi napadne, že tenhle hoch, ač je tak starý jako Pavel s Otakárkem fenyklovým, má postavu jako jedenáctiletý hošíček a je na tom teď asi tak jako já, která mám podle názoru mé tety „jalové nohy“.

Proto je Honza tak urputný, houževnatý kluk a mezi námi nejmladšími nejlepší plachtař. A možná že neslyší rád, když mu táta instruktor říká, že má dobrou plachtařskou postavu jako lehký závodící žokej.

Už nikdy, už nikdy mu neřeknu jako druzí „ty šprčku“ nebo „ty cvrčku“, i kdyby to znělo sebelaskavěji!

Chlapci se občas vracejí k našemu stolu. Zvláště Otakárek fenyklový. Několikrát se zatočil v kole a pak již zůstal. Tanec ho zvlášť nepřitahuje. Jeho maminka prý musela na něho tuze naléhat, aby si s tančením vůbec něco začal.

Jenom Jan se vytrvale točí s dívkou, která se tak trochu podobá Elišce.

Najednou objevím svého vrhače květů.

Žmoulá v ruce velkou žlutou jiřinu. Dívá se na mne. A třebaže jindy je mi nevolno pod jeho pohledy, dodám si odvahy a podívám se na něho s povděkem. Když je tu on, nejsem tak sama.

Hudba dohrála. Někteří se vrátili, mezi nimi i Jan. Můj vrhač květů se dal rovněž na pochod. Pozoruji ho potají, jak se proplétá mezi stoly a míří k nám, houpaje rukou, v níž drží květinu.

V představách jsem uviděla žlutou jiřinu před sebou a Janův pobouřený údiv.

Květ dopadl skoro na totéž místo, které jsem mu určila, a Jan nejdříve pohlédl na Olina a pak na mne.

Zůstal už u stolu, přestože dívka se zlatými vlasy Eliščinými netančila.

Prostranství se už pomalu prázdní. Družstevníci se vytrácejí k večerním pracím. Hudba zahrála poslední kousek, volenku, a pro Jana si přišla cizí Eliška. Tančil s ní, avšak zdálo se mi, že po celou tu dobu mě očima hlídal.

Všechno ve stáncích je snědeno a vypito; zbylo jen několik dortů, na něž bude uspořádána dražba ve prospěch místních jeslí.

Hrneme se k té zábavě. Na velkém talíři sedí čokoládový ježek. Ostny má z mandlí a na zástup kolem se dívá posměšnýma marmeládovýma očima.

„Patnáct korun poprvé, podruhé, dvacet korun, jedenadvacet poprvé a podruhé.“ Cena stoupá po koruně a zastaví se na třiceti. „Poprvé a podruhé.“

Je okamžik napínavého ticha.

„Třicet jedna,“ vykřikne Šuška a dražitel vyklepává: „Třicet jedna poprvé a podruhé – potřetí.“

Nikdo se dál nepřihlásil. Ježek je Šuščin.

Ukáže se, že Šuška má pouze osm korun.

„Tys dražila, co,“ táže se pomalu a výhružně Otakárek fenyklový. „Té holce je potřeba nařezat!“

Šuška se div nerozpláče. Jsme zajedno, že se musíme složit. Vysypeme poslední. Taktak, že nám nechybí desetihaléř. Konečně jsou peníze pohromadě a o ježka se rozdělíme podle toho, co kdo dal. Největší kus přece jen zůstane Šušce.

Sotva jsme párkrát kousli do lahodného těsta, vzduchem projel výkřik jako ostrý nůž: „Hóóóřííííí!“

Hřiště se vyprázdnilo v několika vteřinách.

Utíkáme za ostatními polní cestou plnou bořivého rozvířeného prachu jako hnědou mlhou.

Před námi ze spleti budov a stromů vyrazil ohnivý sloup a vzápětí černý kopec vysokého dýmu. V tom okamžiku byl z bílého jasného dne soumračný večer.

Zmocní se nás zděšení. Upadnu. Kdosi mi pomůže na nohy a dál mě už pevně svírá za ruku. Je to Jan. Uvědomuji si to jako v oblouzení, ale přesto bych klidně a odhodlaně skočila s tou ochrannou rukou třebas i do plamenů.

Hoří jen velká stodola, napěchovaná čerstvou slámou.

Jde však o sousední domy a stodoly. Stříkačky, žel, nefungují dobře. Upřely se ke všem okolním budovám a stodola, kterou nikdo nebrání, hoří jako obrovská svíce.

Temný dým pokryl oblohu, je tma jako o půlnoci, ozářená jen divokým světlem požáru. Vzduch je plný dýmu, popela, výkřiků.

Na hrozný ženský jek se vrháme do ohroženého domku, vynášíme věci na dalekou zahradu a to vše v naprostém zmatku, jak to jde, tak to jde. Jsem promočena proudem stříkačky, jako bych spadla po hlavě do vody. Najednou se mi octne v rukou provaz, na němž je uvázána kráva. Odvádím ji do bezpečí a divím se, že jde tak pokojně za mnou.

A najednou je ticho, jako když utne.

Nikdo neví, kolik času uplynulo.

Ustal hlomoz stříkaček, nebe se rozsvětlilo.

Stodola shořela do základů. Spáleniště hrozivě páchne a valí se ještě dým. Nosíme zas věci nazpět do domku. Teprve teď ucítím silnou bolest v koleně.

Zdravotní hlídka ovazuje a ošetřuje ty, kteří utrpěli nějaká zranění. I já nastavím své koleno, černé, jak jsem celá černá, a kromě toho plné prachu z polní cesty.

Bude to bolet, všechno musí ven. A ještě protitetanovou injekci!

Avšak Jan je u mne, drží mě za ruku a tu si přeji, ať to obvazování a vymývání trvá, jak chce dlouho.

Náš autobus odjel, čeká nás daleká cesta domů. Hned je tu návrh, abych tu zůstala do rána, když musím v šest být u práce, a nadto mám nohu v obvaze.

Kdepak, to opravdu nemohu. Kdybych se paní Suchomelové neozvala na její rány, nechala by vypáčit dveře, a poučena tetou, hledala by mě po nemocnicích a márnicích.

Je to tak přesvědčivé, že nikdo nic nenamítá.

Když jsme se umyli a snědli krajíc chleba v domku, kde jsme pomáhali, vydali jsme se na cestu. Jak bych se mohla vzdát dvanácti kilometrů vedle Jana, třebas promočená, unavená a s kulhavou nohou?

Ostatně cítili jsme únavu jen krátkou dobu, než jsme se doplazili na kopec za vesnicí. Na rovné silnici, pod noční oblohou nabrali jsme odkudsi naráz svěžest, jako bychom se vykoupali nebo vyspali.

Držíme se kolem pasu a jde se nám náramně dobře v rázné chůzi, v stejných odměřovaných krocích. Kilometry ubíhají vesele, až příliš rychle.

Libuše si vzpomněla na našeho nedojedeného ježka. Otakárek fenyklový, který je tak trochu lakomec, prohlásil, že opravdu jednou Šušce nařeže, až bude namodro jako vánoční ryba.

„Dal jsi jenom čtyři koruny dvacet a chtěl jsi největší kus. Cos postačil sníst, toho bylo nejmíň za šest korun!“ odpověděla Šuška na druhém konci naší šňůry.

Střídavě si vybavujeme všelijaké pohnutlivé zážitky dnešního odpoledne, zejména při požáru. Viděli jste snad tu ženu, jak při záchranných pracích vyhodila hodiny z okna? Libuše honila prasata a já vedla přece tu krávu!

Jan se ke mně naklonil a zeptal se tiše, kde mám svou žlutou jiřinu? Odpověděla jsem, že jsem ji ztratila, a tu řekl, že není hezké ztrácet dárky z lásky.

Tichounce a šťastně se tomu směji. Znovu se ke mně sklonil a pravil, že poletí-li zítra svůj výškový let, jak je plánováno, že mi z té cesty také přinese nějakou nebeskou kytičku.

* * *

Spala jsem zas na křídlech motýla.

Jenže z mého spánku by mě sotva byl probudil lehký vánek. Asi by to nedokázala ani hromová rána z největšího děla.

Paní Suchomelové se také nepodařilo poprvé za celé prázdniny, aby mě přivedla k životu. Prý jsem jenom vykřikla, jako vždycky, ale pak jsem zas usnula, dřív než se ona octla u svých dveří.

Musela jsem do Březové až druhým autobusem, a proto jsem se dostala na letiště až ke čtvrté hodině.

Elišku jsem spatřila už z velké dálky. Přestala jsem utíkat, a když na mne plachtaři volali, předstírala jsem, že mě ještě bolí noha.

Jak byla krásná ve svém novém svetříku barvy světle modrých kosatců, v němž tolik vynikly její tváře a zlaté vlasy! Bylo mi, jako když se propadám do země!

Jan už byl na svém výškovém letu.

Dívali jsme se, kdy se nám objeví.

Najednou nás vykřiklo několik: „Větroně! Jeden, dva, tři, čtyři, sedm větroňů!“

Byli to čápi, stěhující se s létem. Letěli téměř v pravidelném klínu s vůdcem v čele kamsi k jihu.

Tolik mě to roztesknilo, že jsem jen vší mocí zadržela pláč.

Konečně jsem uviděla Janova šohaje. Plachtaři byli netrpěliví. Šel nahoru s dýchačem a s přimontovaným barografem. Odhadovalo se, kolik výšky se mu asi podařilo ukořistit.

Avšak já bych jej byla nejraději zadržela!

Opisoval již kruhy takřka nad našimi hlavami. Jakmile dosedl, plachtaři jej obklopili. Přihlížela jsem jen zpovzdáli. Srdce mi poplašeně a teď již nedočkavě bilo.

Ohlédl se po všech a první spatřil Elišku.

Bylo to shledání! Zdálo se, že jsou na letišti docela sami. Jeho obdiv a radost, že ji vidí, mě sežehly jako dva palčivé plameny.

Ona to byla, jí daroval svůj nebeský květ, který mi slíbil.

Kolem mne bzučí veselý hovor. Dnes večer bude Jan na schůzi vyprávět o dosažené výšce. Pavel, který mi to ještě jednou opakuje, nevidí, že jsem sežehnuta jako ten stromek v Březové před hořící stodolou.

Nevidí nic! Teď už vím s naprostou jistotou, že není můj bratr.

Jsem sama, sama, docela sama!

„Mášo!“ vzkřikl instruktor táta. „Kde vězíš? Připravit se na start!“

S padákem na zádech dívala jsem se nejdříve za Otakárkem fenyklovým, který šel nahoru přede mnou, a pak do žlutého světla nad západem, kde ležel obrovský stratokumulus v podobě krokodýla.

Dokonalý, opravdový krokodýl, tvrdě spící v čisté žluté vodě.

Nejdříve mu byly utrženy nohy s drápy, pak hlava a posléze ocas s rozmarným růžovým střapcem. Zbylé tělo se sesychalo, až z něho zůstaly jen rozházené temné chomáčky.

Nakonec zhaslo i to žluté světlo.

To jsem už sedala do větroně.

Když se za mnou uzavřel kryt a větroň se zvedl ze země, slzy mi vyrazily z očí a tekly mi proudem po tvářích.

Z letadla se dvakrát vysunula netrpělivá ruka, aby mě upozornila, že ho zatěžuji za ocas.

Násilím jsem se vzchopila a již bedlivě vedla větroň až do výšky šesti set, kde jsem vypjala lano a sama zůstala v povětří.

Můj úkol byl: opisovat nejširšími kruhy letiště, nasadit na přistání a hladce přistát na téčko.

Zkrátka to, co jsme do omrzení opakovali. Nové byly jen ty plánované pokud možno široké okruhy.

Otakárek fenyklový se prve dostal téměř až nad město.

Nasadila jsem široké zakroužení. Uvnitř okruhu zůstala klikatina řeky, ohyb silnice. Dosáhla jsem okraje města, pak huňatého obdélníku lesa, stočila se kolem hangárů a šla znovu na týž okruh.

Měl být podstatně kratší, protože jsem klesla na tři sta padesát metrů. Jak to, že byl skoro stejně široký jako ten první? Po celé západní délce, nad klikatinou řeky a po okraji města, vyrážel mě z okruhu boční východní vítr. Vyrovnáváním rychlosti ztratila jsem tolik výšky, že jsem nad městem měla již pouhých sto padesát metrů.

Znamenalo to okamžitě se vrátit k letišti a nedokončit předepsaný okruh. Protivítr mi zaručoval, že vystačím k hladkému přistání.

Avšak má nová zatáčka byla tak rozlehlá, že mě spíše vedla dále po okruhu. Vtom jsem před sebou spatřila maličký kumulus jako kalinu. Řekla jsem si, že by mě mohl vynést nahoru, alespoň sto metrů, abych se mohla vrátit a hladce přistát.

Bylo přísně zakázáno pouštět se do vzestupných proudů.

Kumulus mi však visel na cestě už takřka nad hlavou. Když jsem se dostala do jeho míst, nebo jsem si to alespoň myslila, byl odnesen větrem a já měla již pouhých osmdesát metrů výšky.

Jsem teď už vyděšena na nejvyšší míru. Musím nuceně přistát. Není ani pomyšlení, že bych ještě mohla dosáhnout letiště.

Honem shledávám v mysli, čemu jsme se učili a co jsme mnohokrát opakovali o nuceném přistání mimo letiště „po nedobrovolném ukončení plachtového letu“. Strniště. Nízké porosty s hospodářskými plodinami. Louky. Vysoké obilí. Hustý les. Voda. Skalnatý terén.

Všechno se mi to motá v hlavě v neuspořádaném chumlu.

Měla bych mít výšku nejméně sto metrů, abych si vyvolila vhodné místo, a já mám sotva šedesát!

Za lesem, který jsem nakreslila v našem prvním plachtařském dni, je široká louka. Hlavou mi projede, jaký trest mě stihne za nucené přistání, které jsem zavinila.

Ale teď je mi všechno jedno, mou touhou je sedět na tvrdé zemi. Nikdy v celém životě jsem neměla tak veliký strach, tak ohromnou úzkost. Přivolám na pomoc svou sebedůvěru, všechny své síly.

Jsem už nad lesem. Rozeznávám každý jednotlivý vršek stromů. Jde to dobře. Vím, že nesmím otevřít brzdicí klapky. Ještě několik metrů a budu za lesem a posadím se do trávy.

Jsem téměř klidná. Trest a důtka – to všechno je nepodstatné. Hlavní je být už na zemi.

Vtom jsem ucítila trhnutí na páce a tlak na levém křídle. Přitlačila jsem kormidlo, avšak větroň se kladl na křídlo. Točivý kotouč vzduchu nad lesem a má nedostatečná rychlost!

Potlačila jsem, abych unikla. Ale můj pohyb byl příliš vylekaný, a proto prudký. Řítila jsem se nosem do zelených vršků. Vykřikla jsem plna hrůzy: „Maminko!“

Vyrovnat, vyrovnat větroň do roviny! projelo mi myslí. Přitáhla jsem páku a větroň vyplaval do horizontální polohy a zároveň dosedl do korun stromů.

Byl to měkký houpavý náraz, jenž měl za následek dlouhý praskot větví. Odkudsi vyrazil poděšený ptačí křik.

Vykřikla jsem znovu: „Maminko!“

Pak jsem si zvolna a radostně uvědomila, že sedím s větroněm v korunách stromů, že jsem zdravá a že i větroň je celý. O takovýchto přistáních stálo dokonce v příručce polského plachtaře, že je nutno vylézt z kabiny opatrně, aby rozložení váhy na letounu nezpůsobilo jeho pád ze stromu.

Snažila jsem se vyprostit z popruhů.

Avšak první můj pohyb způsobil, že se větroň naklonil na bok a já vypadla z kabiny a zůstala bezmocně viset hlavou dolů jako hruška.

Po chvíli se mi v mozku objevil ohnivý bič. Uslyšela jsem jeho švihnutí a pak byla jen tma a naprosté ticho.

* * *

Jak dlouho jsem visela mezi nebem a zemí?

Netrvalo to ani půl hodiny. Plachtaři mě sledovali a věděli, že budu nucena přistát mimo letiště. Rozběhli se hned, když jsem letěla od kraje města k lesu.

Mé mdloby nebyly nic jiného než nezvyklá poloha hlavy.

Uslyšela jsem hlasité volání.

Otevřela jsem oči. Obratné ruce mě tiskly ke kmenu stromu. Byl to Jan. „Neboj se,“ řekl. Pevně mě uchopil v pase, trochu mě zdvihl a pustil.

Teprve teď mi svitlo, že jsem opásána koženým pásem, že visím na laně přehozeném přes větev, jehož konec drží na zemi.

Byla bych se tomu s chutí zasmála, že mě dopravují jako kus klády, ač bych mohla i bez pomoci slézt sama. Od dětství přece lezu po stromech jako veverka.

Jenže tohle z plachtařů nikdo nevěděl, tak dlouho mě neznají a na letišti stromy nerostou.

Jak jsem se tak bezmocně a zvolna sunula dolů, připadala jsem si jako loutka z dětského divadla. Nedaleko nad zemí mě uchopily silné paže a zlehka postavily na nohy.

V těch silných pažích cítila jsem se lehoučká a maličká jako křepelka.

Byl to táta instruktor. Ve velké radosti jsem se k němu přitiskla, jak jsem to už v duchu mnohokrát učinila, a jeho ruce mě hbitě sevřely.

* * *

Jednou, když jsem byla maličká, onemocněla jsem a měla vysoké horečky. Ta doba je v mlhách. Mám však dobře v paměti chvíli ozdravění, kdy mě tatínek zabalil do pokrývky a vynesl na balkón.

Spatřila jsem lidi, auta, oslnilo mě slunce, proudící halasný život. Z prudké radosti a zmatku dala jsem se do pláče. Rodiče se domnívali, že mě něco postrašilo, a spěšně mě odnesli nazpět do postele.

Nemohla jsem jim nic říci, protože to bylo pro mne nevypověditelné.

Když jsme šli s tátou instruktorem k letišti a táta mě držel kolem ramenou, měla jsem týž pocit radosti, úžasu ze života, nového vykročení, vzkříšení, že jsem se rozplakala jako tehdy. A instruktor hnětl mé rameno a konejšivě a zároveň důrazně mi domlouval:

„No tak, hošíku, no tak! Tys mě pěkně zklamala! Ne proto, co se stalo, ale vždycky jsem si myslil: Máša je silák! A heleďme se a koukněme se, ona pláče jako maličká, obyčejná holčička!“

Slyším tátu instruktora jako z kilometrové vzdálenosti.

A pláču ještě vydatněji, protože nemám slov, stejně jako tehdy v dětství, a jen lituji, tuze lituji, že mi instruktor nerozumí stejně jako kdysi tatínek.

* * *

V hangáru pod velkým světlem plachtaři prohlíželi pionýra, kterého snesli ze stromu a dovezli na letiště. Jen výškové kormidlo bylo lehce poškozeno. Jinak byl zcela zdráv jako já, až na oděrky a škrábance, které jsme měli oba.

Jak se mi ulevilo! Jaký metrákový kámen starostí se ze mne svalil. Byla bych pionýra, s nímž jsem prožila hrozné okamžiky, objala s chutí jako živého člověka.

Na schůzi se tvářím, jako by se nic nebylo událo.

Můj start byl patrně poslední, přijdu až nakonec.

Sedím jako na jehlách.

Když přišla konečně na mne řada, chvěji se a mám nejistý hlas. Jako kdybych stála v ředitelně naší školy a měla se vyzpovídat z nějakého provinění. Jenže všechny školní příhody, co jich bylo, se mi zdají nicotné proti dnešní události a jen se podivuji, že jsem se pro ně trápila.

Popisuji celý děj ve vzduchu, od startu až po onen okamžik, když větroň přistál v korunách stromů. Přiznávám, že můj druhý okruh neměl být tak široký, že mě však unášel stranový vítr. Nic neříkám o tom, že jsem spoléhala na kalinu, a dvakrát opakuji, že jsem si obezřetně vybrala k přistání pohodlnou louku rovnou za lesem, k níž bych byla doletěla, kdyby nebylo sestupného proudu nad stromy, v němž jsem se octla a jemuž jsem nemohla uniknout.

Zamlčuji rovněž, že jsem byla na počátku startu roztržitá a později, když už jsem musela myslit na přistání mimo letiště, zmatená a rozčilená.

Zajíkavá zpověď vypadá v můj prospěch. Jediným mým proviněním, jak z ní vysvítá, je, že jsem nasadila široce na druhý okruh a že jsem jej tvrdohlavě chtěla dokončit a nevrátila se včas na letiště.

Je úplné ticho, jaké bývá u nás ve třídě v nejnapjatějších chvílích.

Táta instruktor jako vždy, když se v mysli něčím pilně zaměstnává, rovná naše výkazy a papír vydává známý třeskný zvuk.

Pak vyzval plachtaře, aby se rozhovořili, hlavně aby mi pomohli vysvětlit poslední okamžiky před přistáním, jež jsou mně samé nejasné, a tu se silně začervenám.

Protože se k tomu nikdo nemá, vyvolává jednoho po druhém.

Plachtaři se konečně rozhovoří. A mně je, jako bych stála ve škole u tabule v hodině matematiky.

Vlastně je to mnohem, mnohem horší.

„Že se neměla vzdalovat od letiště při malé výšce, to řekla sama. Dál, dál!“

Instruktor drží můj případ jako klubko, které pozvolna rozvíjí, a já mohu jen bezmocně přihlížet, jak jsem postupně odhalována.

Bylo vzpomenuto, že už na počátku startu jsem měla jakousi zbloudilou hlavu, že jsem nebyla včas připravena a musela být přivolána.

Dál, dál! Plachtaři opakují celý můj start. Konečně jsem v blízkosti lesa. Táta instruktor nakreslil na tabuli moji vzdušnou cestu a les, který hustě vyčárkoval, jako tehdy v první naší hodině na letišti.

První chybou bylo, že s tak malou výškou jsem volila k přistání louku za lesem. Chybovala jsem podruhé, že přitlačováním a potlačováním jsem přivedla větroň do houpavého letu, že by mi „byl vyváděl, i kdyby se byl neoctl v sestupném proudu, z něhož jsem se mohla dobře vyprostit obezřetným řízením“.

Pravděpodobně jsem neměla klidnou mysl, ale docela naopak rozrušenou a popletenou.

Mělo se pak hlasovat o mém potrestání. Všichni mlčeli. Instruktor tedy vyzval mě, abych si navrhla trest.

Teď jsem stála už na pranýři. Hlasem sotva slyšitelným jsem vyřkla svůj ortel smrti: abych nebyla připuštěna k závěrečným zkouškám žáků první kategorie.

A opět bylo velké ticho, jen s třeskným zvukem papíru, jak táta instruktor znovu přerovnával naše výkazy.

„Dovolte mi, abych promluvil jako váš učitel,“ pravil obřadně. „Ručím za každého z vás, za všechny odpovídám. Je to dosti odpovědné, jak uznáte. Proto musím vniknout do každého a vědět, co od vás mohu očekávat. Přiznávám, že mě Máša dnes zklamala, že nebyla celou svou myslí u své práce. Každá práce, má-li být pořádná, žádá si celého člověka, a zvláště práce plachtaře. Nebudu se jí ptát, proč odběhla od svých povinností, ale zato od ní požaduji, aby nám všem v duchu slíbila, že se to již nikdy nebude opakovat.“

„Přeji si,“ dodal zvýšeným hlasem, „abyste byli lidmi ocelovými. Jen tak zvítězíte nad sebou, jen tak zvítězíte jako plachtaři, jen tak budete prospěšní.“

Už se mi zas hrnuly slzy do očí jako vždy při velkých slovech. Tím spíše, že instruktor především mluvil ke mně. Avšak kousla jsem se do rtu tak silně, že jsem se tentokrát ovládla a slzy si zůstaly tam, kde měly být, jak se slušelo na statečného plachtaře.

„Pokud se týče jejího potrestání,“ pokračoval už svým hlasem, „musím zasáhnout. Vezměme si její pracovní knížku. Uvidíme, že má za sebou 65 startů dvojího řízení a devět hodin 35 minut vlastních startů na sólu, a to všechno s nejlepším prospěchem, až na tenhle jediný start poslední.

Považuji za nespravedlivé, aby se sama vyloučila ze zkoušek, jimiž ukončí výcvik žáka první kategorie.

Navrhuji a prosím, aby o tom bylo hlasováno, kdo je pro to a kdo proti, aby si za trest po každé poletové schůzi připravila přednášku z teorie, a to z toho úseku, který jí sám určím. Všem vám to bude prospěšné a ona bude mít pro nedaleké zkoušky pěkného velestrýčka. A kromě toho ji tak zaměstnáme, že jí zbude čas jenom na dýchání.“

Ozval se krátký smích, jenž prolomil ledy napětí.

Všichni souhlasili s mým trestem.

„Bude to dobré poučení pro Mášu i pro ostatní,“ pokračoval táta instruktor, „že povinnost a svědomitost musíme klást vždy na první místo.“

Nakonec jsme zpívali.

Přidala jsem se o něco později a můj hlas, podporován ostatními, nesl se nad všemi ostatními hlasy bázlivě, ale i šťastně.

Kdosi se nesměle chopil mé ruky.

Byla to Eliška.

* * *

Do zkoušek máme jen sedm dní.

Z naší školní skupiny je děláme jen já a Otakárek fenyklový.

Včerejší vítr přinesl přes noc změnu počasí: pořádný podzimní lijavec, jaké pamatuji vždy na konci prázdnin.

Byl mi vlastně vhod.

Nechce se mi spatřit letiště, větroně ani plachtaře. Udály se ve mně jakési dalekosáhlé přeměny. Než se to všechno ve mně usadí, jsem raději sama.

Naštěstí mám mnoho učení, a ještě ke všemu velký úklid naší domácnosti. Všechna sobotní drhnutí a utírání prachu, po celé léto neprováděná, musím teď nahradit a dohonit velkodrhnutím a velkoutíráním.

Za týden pojedu do Třebíče a přivezu pratetu se všemi taškami s ovocem, s povidly a také s tím jablkovým želé.

A ve středu pak už začne škola!

Opřela jsem si svou ohmatanou, potrhanou plachtařskou teorii na kredenci o tetin moždíř, zašlý dlouhým neleštěním, a při umývání se každou chvíli běžím podívat do knihy, „je-li to vskutku tak“, co vykřikuji za doprovodu drsného zvuku kartáče.

Otakárek fenyklový pískl v chodbě a hned šel rovnou k nám do kuchyně.

Když viděl tu spoušť, vykřikl: „Ty ses načisto zbláznila!“

Slíbil mi, že mi sám dá do pořádku rozbité okno a tabuli si přesně třikrát za sebou změřil. Je to přece jen výborný kluk!

Šli jsme si spolu na chvíli sednout na schody do dvora a dívali se do deště jako jednou v létě.

Povídali jsme si o zkouškách. I Otakárek fenyklový je rád, že prší a že se může pořádně učit. Stejně prý se mu už dělalo nanic z těch věčných okruhů kolem letiště a moc se těší, až bude žákem druhé kategorie a začne s termickými lety.

„Pane, to bude něco!“ řekl a plivl na znamení obdivu a radosti, či na svůj výcvik žáka té první kategorie, která už bude brzy za námi.

„Pomalu za týden je škola!“ zvolal najednou.

Heleďme se, i on myslí na školu!

„Docela rád uvidím kluky, jak to bylo v těch jižních Čechách a na Jeseníku, jaké tam byly legrace. Co asi dělal Brdéčko vlasové, a taky jsem zvědavý, bude-li u nás ještě Ryba.“

Zkrátka jsme tuze zvědaví, co uslyšíme ode všech, a už se doopravdy na školu těšíme.

Začátek školního roku mi vždycky připadal, jako bych se nově narodila. Ta slast nových sešitů, knížek, ta zvědavost, jak to všechno bude, i těšení, neobjeví-li se mezi námi nějaká nová tvář učitele nebo spolužáka.

Bylo to vždycky ohromně napínavé!

A toho povídání, konce tomu nebylo, co každý viděl, co prožil; trvalo to, než jsme si zas zevšedněli a než jsme pak už jenom opakovali, až jsme na prázdniny nadobro zapomněli a těšili se zas na věci před sebou.

Vrátili jsme se s Otakárkem do kuchyně a já se dala znovu do mytí. Otakárek fenyklový se nabídl, že mi něco „vymegotá“ a že se můžeme spolu učit.

Vyleštil překrásně, svým důkladným způsobem, měděnou bábovku i ten moždíř, že se leskly jako dvě slunce.

Kdepak Pavel! Otakárek fenyklový je nejlepší kluk z nejlepších! Pokud ovšem nespolkne svého červotoče.

* * *

Zítra končím v Březové!

Každé loučení mi působí muka. Jsem jak jednobuněčný živočich, který za sebou nechává každým rozloučením jako buněčným dělením kus své bytosti.

Neodvážila jsem se podívat na svůj stůl, na místnost, na cihlové zápraží, na chalupu a bez ohlédnutí jsem utíkala rozloučit se ještě s matkou Mráčkovou nahoru do teletníku.

Všem jsem už stiskla ruku, i Olinovi.

Předseda mi slavnostně děkoval a pravil, že se mnou počítají i na příští rok.

Řekla jsem „ano, soudruhu!“, ale myslila jsem si, kde mě asi bude konec, to už ukončím školu a budu možná v nějakém opravdovém zaměstnání.

Když jsem se v rychlosti pomazlila s telaty a vypila hrnek mléka, utíkala jsem nazpět.

Jak mokrá je ta tráva po dlouhých deštích! Zuji si raději sandály, než je celičké promočím.

Najednou jsem spatřila to místo, kde Eliška upadla a zůstala ležet na zemi v usedavém pláči. Poznávám ten nedaleký kámen, porostlý mateřídouškou, o který si mohla málem rozbít hlavu.

A tu se ve mně rozlehne tesknota, která nemá jména. Černý umoklý den, ticho kolem mne, pode mnou Březová, kterou opouštím – to všecko jen vyzvedlo můj náhlý smutek nad uplynulým létem, nad ztracenými radostmi, které se navždy propadly do nenávratna.

I Eliška je mi v tom stesku blízká, skoro jako dříve.

Byl to jen okamžik. Obracím hned mysl jiným směrem. Pane, je toho dost! Zkoušky, cesta do Třebíče, začátek školy a slavný nákup kola s Otakárkem fenyklovým, jakmile mi proplatí odpracovanou brigádu v zemědělské kanceláři.

To prý bude zítra! Už zítra Otakárek fenyklový znaleckým okem prohlédne v obchodě kola a určí mi to pravé.

Život skládající se ze samých zítřků je ohromný, ohromný!

* * *

Mám kolo, své vlastní kolo, pánské, polozávodní, tmavočervené, s pohádkovým leskem.

Otakárek fenyklový se na něm první projel a pak mi je předal se slavnostní tváří jako trofej vítězství.

Ostatně něco na tom je, když bylo výsledkem mé vlastní práce.

Zbylo mi ještě dost peněz i na zimní kabát; je to spolehlivá základna, k níž snad teta něco přidá.

A zítra, zítra máme zkoušky!

Vyleštili jsme větroně jako na velkou slavnost.

Léto se vrátilo. Bere však již z posledního, jak říkali plachtaři.

Mám ráda ten čas, kdy je slunce medově zlaté a vytváří dlouhé chladné stíny. Musím myslet na Třebíč. Stonky divokého vína vlají v zahrádce v řídkém vzduchu a záhony schnoucích rajských jablíček a zralého celeru vydávají ostrou kořennou vůni.

Těším se, upřímně se těším, že spatřím náš starý domek, i na první a jedinou noc, kdy budu usínat za jemného šplouchání mělké vody před domem.

Je to nejoblíbenější ukolébavka, jakou znám! Má dětská ukolébavka!

V nedělním jitru Otakárek fenyklový na mne pískal nejnetrpělivějším způsobem.

Tentokrát jedu na letiště na svém vlastním kole!

Přestože jsme pelášili jako hasiči k požáru, chlapci Žužu tam byli před námi. Avšak všechen spěch byl zbytečný. Kdoví kdy přijdeme na řadu, než se slavné komisi uráčí!

Ležíme na zemi a opalujeme se, ač jsme přece černí jako obyvatelé Konga, Otakárkovi fenyklovému splasklo jeho přemýšlivé kolečko a on podřimuje. Žel, já to nedokážu! Jako před každou zkouškou jsem směs netrpělivosti a zároveň netečnosti s hlavou úplně vyprázdněnou.

Otakárek fenyklový otevřel jedno oko a řekl, že chemicky vyjádřeno by mě považoval za octan sírový.

Táta instruktor a nejstarší žáci třetí kategorie, naši výškaři a dálkaři, jsou kdesi na daleké cestě. Jinak je na letišti všechno ospalé. I naše větroně, krásně vyleštěné, vypadají, jako by podřimovaly před cestou za vznešenými cíli.

Komisi, skládající se ze dvou cizích učitelů a našeho táty, uráčilo se až po jedné hodině. To už se vrátily všechny větroně a přišli i ostatní plachtaři, kteří nebudou zkoušeni.

Naši ze školy jsou tu všichni: Pavel, Šuška a Eliška ve svém novém svetříku barvy světle modrých kosatců.

Nejdříve si jeden po druhém odbýváme zkoušku z teorie. Na každého je určena celá čtvrthodina.

„Pane! Za tu dobu se tě zeptají i na prababičku,“ šeptá mi Otakárek fenyklový náš školní žert. „Properou ti ledviny!“

Zkoušejí nás cizí učitelé; tu a tam se přidá i táta.

Otázky se sypou ze tří stran; sbírám je jako tenisové míčky s obratností čím dále tím větší, až si nakonec počínám jako dobrý hráč a lituji, že je konec.

„Zlom vaz,“ řeknu tiše Otakárkovi a napjatě přihlížím, jak mu to jde; je na tom stejně dobře a oba dostaneme tlusté plachtařské jedničky.

Pak startujeme s cizím učitelem v aerovleku a opakujeme, čemu jsme se dlouho učili: zatáčky všech stupňů náklonu, skluzu, pády – i ty vývrtky, a nakonec klidné, hladké přistání.

Hned poté následuje sólový start do výšky šesti set s širokými okruhy.

Když jsem se vracela k letišti, ohlédla jsem se po huňatém, temně zeleném obdélníku lesa. Stín těžkého kumulu, líně se vlekoucí po zemi, položil se v tom okamžiku na les, jako by mi jej chtěl vyhladit z pa­měti.

Avšak to bylo za mnou, to bylo už dávno za mnou!

Ke zkouškám patřil rovněž start v deblu za navijákem, přičemž se cizí učitelé vystřídali; hned potom jsme letěli sólo, okruh kolem letiště ve výšce sto padesáti metrů, čistě vykroužený jako po okraji ta­líře.

Konečně jsme se seřadili do jedné řady a byly nám oznámeny výsledky prospěchu ze součtu jednotlivých úkolů základního výcviku v naší pracovní knížce, která se tím zároveň uzavírala.

Teď již obrátíme list, kde stojí tučnými písmeny: Výcvik druhé kategorie v termických letech.

Budu-li stejně houževnatá, pilná a vytrvalá, obdržím pak diplom pilota bezmotorových letadel.

Nebude to ovšem zítra, ale ode dneška za rok!

Zítra jedu jenom do Třebíče na své jednodenní prázdniny.

Cizí učitelé spolu s naším tátou a s vedoucím komise nám pak blahopřáli a my zároveň slibovali, že splníme všechny své úkoly.

Když se má ruka octla v dlani vedoucího komise, cítila jsem, jak mé hrobní růže ohnivě vyrazily i přes mé opálení, a vší vůlí jsem musela zas hlídat své zrádné slzy.

A podařilo se mi to!

Všichni, kdož stáli kolem a přihlíželi, nám zatleskali.

I Eliška byla mezi nimi, zatímco já stála v slavnostní řadě. Bylo to mé vítězství.

Avšak to se mi jen kmitlo myslí.

Pohlédla jsem do moře vzduchu a umínila si, že tam upnu své úsilí, svou vůli – a také své srdce.