Ave Satan
O krvavých požárech zpívám,
zpívám o síle a vášni,
zpívám o tmavých hlubinách,
jež slují: záští a odboj.
S nejvyššími sosnami
hlubokých pralesů,
s nejvyššími vrcholy nejvyšších pohoří
zpívám o síle a vzdoru.
Spoutaných příteli,
rebelů bratře,
milenče prokletých básníků,
v bouřlivých nocích zpívám také
o tvojí slávě.
A že jsi mě stvořil dotekem
revoltující ruky
a že jsi mou duši zažehl hrdostí žhnoucího dechu,
o svojí pýše zpívám
uprostřed lůzy.
Vypučel
jsem nad bahna…
Vypučel jsem nad bahna do
měsíčné noci jednou,
a ráno,
když stříbrnou radost svého života skřivan střásal na zemi,
ku žhnoucím nebesům vzepjatý, zřel jsem se zkvétat.
Osudu tvrdou pěstí zasetý,
přisel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem
aklimatisovat se.
Vypučel jsem do vzduchu,
jenž zemdlený chvěje se bázní a předtuchou slavného otectví,
o jehož příchodu zpívám;
vypučel jsem vysoko a barvami
vetřelce — kvetu,
nad bahny kvetu úbělem a uprostřed mdloby žárem.
Ale ty v bahnech
moje kořeny!
Uprostřed pláně stojím samoten
a vysoko zdvihám
svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.
Sám
pyšný
věčné nepřátelství vypověděl jsem plazům, jež kolem
s jedovou vegetací živoří nečisté dny své,
a svoji nenávist jako štít jasný jsem pozvedl
a čekám rány.
A takový jest můj
život:
když průvany větrů z dálek zní v tence napjatých
strunách,
své slzy nostalgické skrývám v samotě smutných.
A vroucí plameny slunce když na ňadra rozhalená
nechávám stékat
s takovou rozkoší faunů, jež tisknout se smějí
na pevná ňadra nymf kdes na slunných březích
— o Pane životodárný! —
zas jásám
a ten život hanebný
pěstí bych přidržet chtěl až k poslední kapce.
A to, co jest
mezi tím,
to, co jest nejlepší na mně,
to věčné nesmíření se s bahny a s reptiliemi,
ten boj za každý krok,
ten boj za každé slovo…
viď duše:
Sám
pyšný
uprostřed pláně stojím a vysoko zdvihám
svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.
Ad te clamamus
exules filii Evae
Ve tmách hoří divoké máky
a krvavě zardělý měsíc
v nesmírném tichu koupá chvílemi
v zálivech mračen svůj kov.
Jdou léta umdlená parny života,
jdou hluboko dole…
A nad propastmi
na tvrdém, kamenném trůně
zamračený a nahý
sedí
protinožec boha. — — —
Jsou zasmušilí básníci
s roznícenými zraky;
ti v opálové misky duše své
třesavé paprsky života
nervosníma dlaněma chytají
a, nemocemi věku pobledlí,
přec nové víry Jani Křtitelé jsou
a k NĚMU v sladkém duši přátelství
přivinuli se.
Satan,
náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy,
oheň přívětivý v kraji podzimkovém,
síla dusí, pýcha srdcí lidských,
a čeká.
Výheň žhavých jeho zřítelnic
plá, maják záchranný, ve tmách země,
svadlé
pod těžkou stopou Nazaretského.
A on čeká
velikým čekáním silných,
neboť i jeho koráby
přirazí ku břehům žití
a vítězné
i polnice jeho zástupů
v Kanaan života vtrhnou,
kde nalité hrozny révy
pro všechna zardí se ústa
na luzích, jež zkvetou barvami,
jak nepoznala jich země,
skropená rosou volných, širokých nebes,
jež morósní suverén opustil,
zahnán radostí lidskou.
To bude člověka chvíle největší.
A žena krásná
s očima sálajícíma
a s ňadry vřelými
na Golgatu vystoupí nahá,
květ stylisovaný v melodii žhavou,
bílý zázrak v metamorfose tvarů,
a jemně skloní
Jsou duše vzdorné, velikých moří vlny,
pod zázrakem svého slunce bijící v kameny břehů
s palčivou touhou na dně: rozlít nádheru svoji
v hýření nekonečném barev, lesků a vůní
v prostoru bez hrází
volně,
volně, oh, volně!
Ti žhavými zpyšněli boji
a nenávist našli u králů
a JEMU, prvnímu rebelu,
hrdě říkají: Bratře!
Jsou ženy delikátní s milenci
subtilními,
jsou nyvé páry dítek Astartiných,
jež s kalným leskem nostalgie v oku
svá měkká ňadra slunci obnažují
a v divých nocích lásky k NĚMU:
Bože! vzdychají.
A jiné ženy jsou
a jiní muži,
z království bídy smutní poddaní,
jimž masky duší život z vosku modeloval
a každý den se rydlem poznamená v tvář jim,
kde stopy krve zůstaly po dlaních,
v něž mdloba sklání je.
Ti mlčky trpí,
mlčky zatínají pěstě
a mlčky čekají, jak čeká velká naděje,
a k němu v duších: Otče! volají. —
A nad propastmi,
na tvrdém, kamenném trůně
sedí
ON,
na ňadra výskající hlavu zkrvavělou
Ukřižovaného
a ruce trčící do výše vyčítavě
od hřebů osvobodí a tělo sejme s dřeva
jež strouchnivělé k nohám se jí
sřítí. — — —
Jdou léta umdlená parny života,
jdou hluboko dole
nad řekou špíny, zločinů a krve,
nad slavobranou pro básníky králů,
nad blahoslavením pokojných a tichých…
Však nad propastmi,
na tvrdém kamenném trůně
zamračený a nahý
čeká
protinožec boha.
Ve tmách hoří divoké máky,
a krvavě zardělý měsíc
v nesmírném tichu koupá chvílemi
v zálivech mračen svůj kov.
Cizinec
Z bílého pohoří,
z šera mlh
náhle přišel a mlčky si sed’.
Myslil jsem: drzý, však byl jsem tich
a jen v jeho fosforný plul jsem zrak —
V pohoří svoje se nevrací
zpět,
sedí mi naproti, jak si byl sed’.
Myslím si: drzý, však dál jsem tich
a jen v jeho fosforný pluji zrak…
Umřelo
srdce
Umřelo srdce.
Mláď černých hadů
plaz jedovatý
tam krmí.
Umřelo srdce.
Já vzal je z nitra
a zkrvavené
v dlaň kladu.
Bych ti je, ženo,
před tebou kleknuv,
na dlani podal,
dar vzácný.
Dar blasfemický,
jak starý rouhač,
když tajně slouží
mši černou
a obětuje
v ciboři zlaté
krev uškrcené
kočky.
Píseň
Smíchu, radosti ptáci tažní,
kde jste ptáci s bělostným peřím?!
Že jsme včera hýřili spolu,
sotva dnes věřím.
Kdybych byl věděl, ptáci tažní,
že mi zrádně prchnete na jih,
rudé pochodně byl bych zažehl
ve svých krajích.
Stíny reflexem zkrvavěly by
a v plamenech divých se spálil
olověný a zoufalý
žal, jenž mne zalil.
Blasfemické
Ave
Zdráva’s,
Bohu nejvyčítanější mezi ženami!
Stanul jsem před tebou, Panno,
jíž andělé Boha slouží,
já, anděl černý toho,
jenž s křídly cherubína a s očima žhnoucíma
trůní
za kovovou branou pekel.
Stanul jsem před tebou,
stanul, ne poklek’,
neboť neklekám v životě a nenávidím
cnost panenských žen
a bezbolestná početí z Ducha.
Neměli jsme čeho si říci.
Neboť nenávist veliká, mlčelivá
stála mezi námi —
a pod námi
tvůj dav se
válel v křečích
nejstrašlivější muky,
jež tebou přišla na svět.
Neboť slovo tělem učiněno jest
a dobro zlem se stalo.
Zdráva’s,
však nikoli pro mne.
A požehnaný plod života tvého!
Však nikoli
pro tancující a zpívající dítky Pana a Země.
Neseme ratolesti radosti
a vítězné palmy bojů
a krev svou mísíme s krví matky své,
krev svou s krví Země
ve vznešeném krvesmilstvu.
Zdráva’s,
Bohu nejvyčítanější mezi ženami!
Zdráva’s,
však nikoli pro mne!
Majáky
Civím na oblaka nemocný
a mdlý…
Jsou snad ještě, kdož by za mě se modlili.
Ale já násilím potlačím každé slovo
i vzdech.
Jdi, cizinče, a mlč a trpět mě nech.
Jsem jeden z toho rodu
majáků, jež bdí,
a všechno viděli, čeho nikdo nevidí.
A všechen žal
a smutek a všechny bolesti
na jejich vřelém srdci za jeho hrdost se mstí.
Ale ti násilím potlačí každé
slovo i vzdech.
Jdi, cizinče, a mlč a trpět mě nech.
Píseň
zoufalé noci
Venku je noc studených hvězd,
tam dole město z hluboka dýmá.
Rozsviť lampu, ty jenž tu nejsi.
Je
mně zima.
Psi vyjí. Ďas je vem. Kdosi
k nám
s rukama přišel křečovitýma.
Zasměj se hlasitě, ty, jenž tu nejsi.
Je
mně zima.
Je dneska pátek. Matka a syn!
Na Golgatě byli jsme s nima.
Vlož ruce mé chladné na ňadra nahá.
Je
mně zima.
Huhú! Vítr zběsile řádí,
a viděl jsem někoho s očima zlýma.
Probůh, proč jen tu nejsi ženo!
Je
mně zima.
Sonet
(Podle Richarda Dehmela)
Zahradou liduprázdnou bloudě kdysi
na pávů pár jsem maně přišel;
páv stál před svou ženou, křídla zježena,
chvost rozestřený maje, sršel světly.
Tak stál a kroužil, slepici
si vábil
a k sobě nutil němým pohledem,
pér tuhých, rozčilením řinčících,
vysoko vztýčiv zlatou modř a zeleň.
Teď přepadá ji; jeho ozdoba
vzduch horký divě mrská, jiskře třepí
lem chvostu špice svoje, tak že mně
zahrada kolem v ráj se proměňuje —
o člověče, jak zvíře nádherným,
když cele jako zvíře rozvine se!
Sexus
Žena svého vlastního těla
v moci nemá,
ale muž,
též podobně; muž těla svého vlastního v moci nemá,
ale žena.
— Pavel ke Korintským 7,4
I.
Tragedie Ženy
(Anna Costenoble)
Květem nejsmělejších barev,
z nichž rudá nejvýše
zpívá,
květem vůně opojivé jako prolitá krev horká,
květem bizarním jak orchis nejvzácnějšího tvaru
jednou, jen jednou rozkvétá Žena.
Písní nejlstivější
a nejupřímnější jak
blankyt než bouře přišla,
písní nejžhavější, která ledovým pálí mrazem,
písní hříšnou jak Satan, písní čistou jak děcko,
jednou, jen jednou v naho se vyzpívá Žena.
V tom její
počátek. A že přišel muž
a květem tím svého fraku ozdobil knoflíkovou dírku,
aby uvadl, nežli půlnoc je přepadne v divém kankánu. —
a že přišel muž,
a tu její píseň
falešně si zapískal rety pohrdlivými při černé kávě
a v dýmu cigarety vyfoukl
upomínku — v tom její konec.
Ve
vězení
(Podle Paula Verlaina)
Nebesa venku tam nad střechou
tak modrá a snivá,
strom venku tam nad střechou
větvovím kývá.
Na nebi zvon, jejž možno zřít,
ve sladké zní tísní,
pták na stromě, jejž možno zřít,
žaluje písní.
Můj Bože, můj Bože, život ten
prostý a klidný!
To z města šum a hukot ten
sem zaléhá vlídný.
Cos učinil ty, jenž tu dlíš
a pláčeš tu krádí,
cos učinil, rci, ty, jenž tu dlíš,
ze svého mládí.
Glosy
k životu a umění
Eines jedoch darf nimmer
vergessen werden, dass
alles Kunstschaffen
im Sexualleben wurzelt,
dass, wie die Religion nur „verkappte Wollust“, so auch die
Kunst — transponirter
Sexualismus ist.
— Franz Servaes
Der schlechte Gott… …
uferlos liess er alle
Instinkte in dem Strombett des Geschlechts sich breiten, und nannte es
Kunst.
— St. Przybyszewski
I.
Ve vlažném kraji,
kde vzduch má příchuť
rozkvetlých zahrad hospitalů,
a kde v nocích selenových
mdle vydychují vegetace
nezrozených barev,
ve vlažném kraji pramení
v puberty nejistotách.
V křehkých skalách
sbírá své vody.
Jsou květy sněhových kalichů —
a oplozeny se lámou;
jsou neposkvrněné zeleně —
a žloutnou pod žárem slunce.
A pramen pomalu,
a pramen závratně rychle někdy
slzami večerů sentimentálních,
slzami výbuchů prvých
roste a roste a řítí se
nejistým šeřením duše,
jež neví, má-li snad vzdorovat
či pokorně bleskům se vzdáti.
Oh, pupence ňader, jež dmou se
při doteku horkých retů!
A hlavy rozpálené
při splynutích nevyčerpatelných!
Z miniových obzorů touhy
hle, bledá Astarta vstává
a bílou intensitu rozkoše
rozlévá nocí lásky
a žhavé krůpěje kanou
do srdcí, do duší a pálí,
pálí a pálí…
A proud roste, roste
slzami spasmické muky,
roste, roste
slzami zápasů divých.
Milenče!
je třeba býti psa lísavějším
a devotně Madonnu ždáti;
je třeba býti lstivějším kočky,
než na bílé hrdlo se vrhneš!
Hle! pod dotekem objetí tvého
uvadly květy jara a panenství
a Satan velí,
kde Bůh byl dřív pánem. —
Buď požehnán, proude sladkého moku,
v němž znova křtí se pro království JEHO!
Řítíš se veliký,
šumivý, syčící
s vodopády vášně,
řítíš se dušemi
vždy jiný a přece týž,
instinkty člověka s tebou — — —
Petrus
Diaconus
Ignoravi et nescivi
corpus tuum mulier.
P. D.
Na Mont-Cassině bledý
a melancholický
sedával u okna…
Tam dole na kolenou vše
plazilo se v prachu,
starou modlu zas našla knížata, dav i papež,
neb vzdorovitá svatokrádež posadila na trůn Boha
zapomenutou na čas, k pomstě však znovazrozenou Ženu.
Orgie vína
a lásky tekly divokým proudem,
nebylo rukou čistých, by zbožnou přinesly oběť,
neb Žena je potřísnila a víno opilo všechny;
nebylo zraků jasných, jež vroucně vzhlédly by k nebi,
neb Žena je omámila a oslepilo je zlato.
Nečistou rukou papež nečistým žehnal davům
a nevěstky na stupních chrámů kupčily s klerem…
A bledý
a melancholický na Mont-Cassině
sedával u okna mnich a hleděl v tu náplň
vášně…
„Nepoznal
a nepochopil jsem těla tvého,
ženo.“
A dál se modlil
a Bohu do světa si stěžoval,
a nikdo netušil, on sám netušil ani,
jak udupaná a balvany rdousená v něm klíčila
hořkost z nepoznaného a neokuseného nikdy.
II.
La Dame au cochon
(Félicien Rops)
„Pomsta je u Boha.“
Ne, pomsta je u Ženy
vždycky.
Ale pomsta ani u Ženy není, pomsta je u Satana.
Běda! proč zakřikl’s Ženu, když jedinkrát zpívala lidsky.
Běda! ta tvoje vítězství, běda! tvoje jsou hrana.
Nejlepší dílo Boha, tvá
duše, sourodá Bohu,
nejdelikátnější
Dílo — o, muži! — tvá
Duše, tvá Duše.
Hle! Žena tam vložila nohu, Satan vložil tam nohu,
a tělo tvé nikdy nepatřilo, tvé tělo nepatří Bohu.
A Satan se šklebí
a Satan si tleská,
jásavý vítěz tleská
tvojí litanií: Žena je svůdná, Žena je hezká,
Žena je nebe, Žena je bůh.
A Satan se
šklebí, a Satan si tleská,
jásavý vítěz tleská
největšímu vítězství, jehož kdy fanfáry zavřískly světem,
věčnému vítězství, strašnému vítězství — Ženy nad
prasetem.
Princezně ***
Váš vzácný erb se studem zarděl asi
a kníže zuřil;
dobré naše matróny se horšily
a jejich dcerky se rděly,
uzrávajíce počestným filistrům.
Avšak princezno!
Pro ty vaše rozkošné hříchy,
pro krásu vašich linií, jež tak obnažujete ráda,
a pro tu vyzývavost uprostřed pochybných cností:
absolvo Te.
Ve jménu Krásy imoralné,
ve jménu života, jež kypí nám v žilách,
ve jménu instinktů nejsvětějších:
absolvo Te.
Já, příliš súčastněný kronikář své
doby,
člověk vášně, básník imorality:
absolvo Te.
Nemusíš,
Evo, být žárlivou…
Nemusíš, Evo, být žárlivou,
dosti, žes, Evo, zoufale svůdnou.
Oh, kolikrát ještě pobledlé tváře
v divokých hříčkách nám zrudnou!
Nemusíš, Evo, být žárlivou.
Tys jediná mou.
Což tebe nepálí vášně mé dech?
Což tebe nebodá žhavost mých slov?
Té žluté květiny nech;
žluté jsou oči sov.
Nemusíš, Evo, být žárlivou.
Ty hrozivé bouře juž přešly
i nekonečné deště juž přešly.
Tys jediná mou.
Přešly bouře i deště.
Nemusíš, Evo, být žárlivou.
Miluju ještě.
Je
svátek luny…
Je svátek luny v žlutých
vlnách polí,
neznámý soprán chci kdes ve tmách slyšet.
O lásce pažete po dávném
slohu.
O bílých liljích v blankytovém erbu.
V sežloutlých travách
nadrobeno rosy.
A všecky hroby oddychují lehce.
Vy milenci, již plížíte se
tudy —:
což nelze spát juž na Madonny ňadrech?
A tiché stíny zapadají
v klasech:
— Teď lze jen hřešit, hřešit bez oddechu.
Drobní
hmyzové noci…
(Podle Sapfo)
Drobní hmyzové noci
nechte spát milenku moji
a opusťte
komnatu mlčelivou.
Kdybyste mohli pochopit,
nesáli byste takto
krev mladou, jež růžoví kůži.
Ach, neotevru dveří víc
s lampou rozsvícenou;
její plamen vás vábí.
Nepotřebuji lampy, když
spí milenka má;
dík luně
podobné zrcadlu chladnému,
mohu hleděti na tvář a vlasy její,
jež rozpoutala před usnutím.
Rychle, hmyzové drobni,
odejděte;
a chcete-li krev,
vezměte moji.
Ave,
Nero
To až půjdeme spolu,
má Beatrice ďábelská a svůdná,
za ruce se vedouce a vdechujíce lačně
vzduch prosycený žárem paprsků slávy,
o níž jsme snili a zpívali,
vypravujíce si o Vladaři pekel…
To až půjdeme spolu,
hluboko v propasti zanechávajíce zemi,
dvě duše vzepjaté k žhnoucímu centru životů,
těch, které jsme žili i těch, jež budeme teprve žíti.
Tehdáž také Jeho uzříme
v slávě,
již vyvoleným dítkám připravil Otec
blízko slunce na vrcholcích modrých pohoří:
subtilního césara, jemuž podobáme se tolik,
otřásajíce klenbami uproklínaného věku,
zpívajíce hymny nad požárem Měst příliš starých,
žháři a básníci!
* * *
Viď, divoký imperatore,
sedíš vedle Poppeiy své,
v nahotu její ňader opíraje svou hlavu,
a hledíš zasmušile
na Romu svou
a imperium svoje,
na barbary a na vše, čeho’s ani neznal.
Zříš věnec růží, s nímž jsi hodoval,
to světlé signum radosti a lásky,
ve prachu svadlý, zašlapaný v kalu,
zříš Ježíše a Církev svatou
a onu hrůzu,
jež se tehdá líhla strašlivá ve tmavých doupatech,
jak rozhazuje děsivý svůj symbol
zemi stesknělou,
a život pokrytecký zříš a k nesnesení bídný.
Ave, Nero!
V neskonalý smutek věku volám tvé jméno,
uprostřed ctností špinavých a přetvářky a hanby,
uprostřed triumfu těch,
jichž pochopit, šťastný, jsi nemoh’.
Miloval jsi nejkrásnější ženu,
miloval jsi básníky a víno,
miloval jsi požáry a pýchu
a velikost
a krásu…
a zoufanlivé pochodně dal’s
vrhnout
v tmu, jež plížila se…!
Ave, Nero!
Meditace
Jsem staroslavné království,
v západních vodách
ostrov,
a předtuchy plný chvěju se až do základů
svých —:
bičován bouřemi, svíjeje se v nehtech smrtící zkázy,
věk starý s novým zoufale zápasí na pláních.
Jsem staroslavné
království; v pyšném baroku
s erby
spí aristokratické paláce v šeru klikatých ulic,
prach leží na fasádách oprýskaných a uvnitř
v rozlehlých sálech
bezhlesé bledé panstvo dlí zděšeně k sobě se tulíc.
Tam venku na prsou slabého
starce mladý athleta
klečí…
Jest všecko, všecko ztraceno juž, země jest pohřbena v tmách,
divoký vítr vyvrací nám ložnice, chrámy a duše,
a bleskem stihnuty paláce naše topí se v požáru nach.
Však noci, noci jsou
nejhorší; každý smrtelně
bled
do dálky strnule naslouchá lijavcem, temnotou, mračny —:
ohromné, zpěněné, šílené moře v hrozivé notě tam hučí,
jakoby všecko pohltit chtěl ten příšerný netvor lačný…
Jsem staroslavné
království… Ne, probůh!… To bylo
snad včera
či před lety možná… nevím juž… ten ostrov byl kdesi, byl.
Ty,
jenž jsi bledý Adonis…
Ty, jenž jsi bledý Adonis
našeho mládí a lásky,
nádherný, krásný Satane s černými, žhoucími zraky,
chraň divokou naši lásku, chraň naše objaté duše,
na troskách morálky staré chraň velikolepý sabbath!
Ať objetí naše plane
v žalostném životě
dnešku,
jak hluboko v černé noci požáru krvavá hvězda,
kde šílí to jiskrami, krví to stříká a syčí a praská
a výská
na hrůzu zbabělé dušičce buržoy rozespalého.
Své ruce rozpjati třeba
a obnažit svoje
ňadra
vstříc přívalu zlatého slunce a divoké vášni v plen
a všechnu svou sílu zaklít v jásavé zvonění smíchu
vstříc zlaté ropuše doby a strážcům morálky její.
Je třeba smát se
a milovat a slunci,
slunci se klanět,
bez bohů jako bohové žít na zámcích samoty své!
Jen přimkni se, milenko, těsněji ke mně, jde doba zlověstných komet
a bude chtít ženy, jimž z bitev
domů na štítě vrací se muži.
Až půjdeme krajem
srážejíce emblemy potupy svojí,
až v znamení nového člověka naposled budeme rvát se
a ty, jenž jsi dneska Adonis lásky až praotcem vzpoury zas
budeš,
nádherný, krásný Satane s černými žhnoucími zraky.
Credo
Veřím v Satana, jenž
Pýcha jest a Vědění
a Život,
věřím v stvořitele dobré matky Země,
věřím v stvořitele Lásky a Záští a Vášně.
Vládne nad propastmi
a ku hvězdám až sahá
a hudba sférická je sykotem jeho krve,
jež v mocném kolotání probíhá hvězdnými rody
a lidskými rody planet a žhnoucími ohni sluncí.
Věřím v jeho
syna, v Člověka, jenž
slavný
metamorfosou tvarů vyšel ze hlubin Země
a stvořen byl k radosti a k boji
a síle,
stvořen, by pyšně a volně nádheru duše svojí
jak třpytivý chvost páva rozestíral na slunci.
Byl zrazen zlatovlasým
mužem z Nazarethu,
byl zrazen Člověk a umíral ve křečích hysterie…
Však Ženou znova narodil se a tisíckrát znova se rodí,
před Křížem klesnuv, znova k Lásce vztyčuje šíji.
Věřím v Satana
Otce a věřím
i v jeho Syna,
věřím, že tmavá sklepení Bídy rozbije odvážnou pěstí
a sebe silného a sebe jediného
v střed postaví vířících kruhů volného žití.
Ty zamlklé, temné paláce,
to bezhlesé, bledé
panstvo,
to ubohé království západní, kde zoufalství smutek se lil.
Ale já nechci juž, nechci
vzpomínat toho, co
pohřbeno leží
v hlubokém moři, jež modrý svůj proud rozlilo úrody plný,
já z divoké jeho pěny narodil jsem se znova,
jsem pyšný a silný a nenávidím jako ty jeho vlny.
A byť se
i vyzáblé tělo mé bědami
dědictví třáslo
a starý rod buržoy reflexy házel v nádheru nových
mých snů,
já sebe
v sobě jsem zachránil, jste
sám, jdu silný a prudký,
nevěře potlesku, záští se nelekám a jen k svému
slunci se pnu.
Širokými
proudy horká fadesa léta…
Širokými proudy horká fadesa léta
stéká po vyprahlé zemi…
Sesmutněl jsem pod tíhou parnatých dnů
a mozků zbabělých.
Oh, kdy se zas budeme rvát nad srázy
nejstrmějšími!?
Slákaná panenství odvedli si spocení
fauni
v hluboko lesa pod skálu, kde pramenů kapky
o kameny pleskají v tichu.
A poslední syrinx opuštěného
zbabělou písní pláče…
Oh, kdy se zas budeme rvát nad srázy
nejstrmějšími!?
Hymnus
Nudě
Má zakuklená přítelkyně
v kápi šedivé:
ba, juž se dosti nahřešilo Ninive.
Memento homo! Ještě budou
zítřky života!
Pak bychom ani nepoznali jak žhavě slavík klokotá.
Buď tobě chvála, milenko,
v dnech hořké moudrosti
kdy duše má jen soumrak věcí, nic víc nehostí.
Ty, jenž políbení
infikuješ, hrůzo milenců,
by zítra nové kvítí mohli sbírat do věnců.
Ty, před jejíž krokem
hasnou nebesa plamenná,
by zítra znova mohla výskat srdce nadšená.
O, chvíle
soumračná po divém kankánu!
A hodino před probuzením v modlitbách
k Satanu!
Veliká královno, jíž svět
dneska pokořen,
milenko básníků, milenko žen —:
jest chvíle tvého ticha,
jest chvíle tvých snů,
jest předvečer slavných válek, jest předvečer velikých dnů.
Žebrák
duší
Ohnivé slunce lilo se ke mně zlatem
a já se mu oddával jako milenka oddává se.
A tu náhle neslyšně a mlčky přišel ke mně.
Fialové roucho věčného odříkání
krylo mu pohlaví a zlaté vlasy,
pro polibky kurtisán stvořené zlaté vlasy
kol bledé tváře splývaly jemu mrtvě.
S očima vyčítavýma přišel ke mně.
Poznal jsem jej po jizvách hluboko v dlaních
a hluboko v nohách, přišel bosý.
Ihned zachytil trochu ironický můj pohled
a rozzářily se ty jeho veliké naivní oči.
Eh, to se pyšnil, pyšnil těmi ranami,
jimž dobrovolně dal zohavit na Golgatě tenkrát
zlatovlasého muže krásné tělo.
Zůstal mlčky na prahu nesměle státi,
a myslím, že soucitně díval se na mne.
Mlčel jsem také zvědavě, a konečně,
když juž hloupým se mně to zdálo
a jeho pohled mě dráždil, ten věčně pasivní,
prudce jsem přistoupil k žebráku:
Co chceš ode mne, malomocný?
Čeho hledáš v doupěti vlčím, beránku?
Vrať se k ovcím, jež čekají ještě, pastýři dobrý!
Já nikoho nečekám, sám jdu,
vlastní se protloukám pěstí.
Nenávidím. — Tys učil políčkům
tvář druhou mlčky nastavovat.
Proklínám. — Tys blahoslavil tiché.
Je vzpoura v krvi mé. — Tys boží syny hledal
a řvoucí lůzu nepoplvals tam dole.
A v jasných nocích se ženami hýřím!
A slunci klaním se! A k Satanu se modlím!
Co chceš ode mne? Vrať se k ovcím svým!
A jestli jsi byl láska,
Láskou vyslaná,
vrať se klidně, slyšíš?
V nejkrásnějších svých chvílích oba jsme milovali.
Vrať se klidně! Slyšíš?
Odešel s mého prahu. Eh,
žebrák!
Tady
ležím s rukama rozepjatýma…
Tady ležím s rukama
rozepjatýma.
Požehnaný sne mládí,
celá žhnoucí má duše vstříc se ti vyzařuje
jako veliké temné oko oddávající se ženy.
Požehnaný sne mládí!
Jako štíhlá borovice hvozdu
silná a přímá
k tomu slunci tam nahoře…
Má duše sní sen slunce.
Jen silní mohou sníti o slunci.
Jako borovice ve tmavém hvozdu
má duše sní sen slunce.
