Nad
poslední mrtvou
v rodinné hrobce
UBOHÁ, příliš
zápasila s tebou bledá VELITELKA
a nekonečné dni, prosáklé agonií…
Pak náhle, jak magnetická střelka,
když pouto kovu na ráz uvolní ji,
ku svému polu tvá duše vrátila se…
co zatím já, poslední
z pyšného toho rodu,
v náručí lásky hýřil jsem v rozkoše mohutném jase,
skájen polibky ŽIVOTA — — — první nového rodu. —
Oprýskaný palác
baroku poslední ozdoby ztratil,
poslední lampa praskla v komnatě pobořené,
dým prachu zdviženého poslední vůni dech skrátil —
a přes trosky polnice moje s novou hymnou se žene.
Vždy staré bohy
dorazit třeba, by novým se vztýčily
chrámy!
Ubohá, příliš
zápasilo s tebou ŽITÍ neúprosné
a velikým smutkem tě škrtil konec tiché té drámy…
Dnes nad rovem, kam
mlhavé jitro hází krůpěje
rosné,
na korouhvi odboje vztyčuji hrdé rytmy své sloky.
S nesmířitelným
záštím k těm, jež tys ještě ctila,
obrazoborec v chrámech, kam tys ještě chodila roky,
a s kypícím opovržením k těm, pro něž ti omluva zbyla,
kněz nepotřísněný v nové renaisance dómě,
zatím co dav se snaží špinavou slinou po mně,
se zrakem zářícím a nahlas čtu svoje EVANGELIUM.
Svaté
pokušení
OH, BÍLÁ hostie má příliš svůdný lesk
a záře kalicha rty činí lačnými!
Znám slávu gotiky, když z drahocenných desk
kněz PÍSMO předčítá za mraky vonnými.
Však ty, jenž mučen byl’s a nerouhal
se králům,
ty, jenž byl’s poplván a neproklínal luzu
a vzdechem posledním snad ještě odpouštěl,
CIZINČE vzdálený mým radostem i žalům,
jenž zjeven v paláci mém rozléval bys hrůzu,
o pro mě TRPĚLIVÝ zbytečně jsi mřel!
Svůj thyrsus divoký já nezaměním PANE
za metlu askese a cesty trním stlané.
Ve tmavém vlasu mém, hle, růží visí krev
a víno divé lásky liju číší stem.
Já pro tvé chrámy, PANE, příliš zpupný
jsem.
V mém království dnes šílí
bacchantický zpěv,
pro příval polibků já nemám kdy ku pláči,
spletená těla naše k rozkoši se stáčí,
hlas připozděné doby nechci, aby zněl.
Pak ať juž připlazí se NUDA, SMUTEK,
ŽEL!
Letní
dny
PAN ŠKLEBIVÝ v jasanu skroucený vršek
skrýt šel spocené tělo a dolů se dívá…
(Měli jsme bouři včera a nová vedra
dnes máme.)
Mé maso je příliš líné a vysoká tráva
měkká,
zarývám horké své prsty mlčky do vlhké prsti,
zarývám celé své tělo do vlhké trávy,
opilý výpary země a žárem své krve.
Eh, dívej se, otče, dívej, tak žijeme
vedra, brachu!
Jen co po brunátném slunci oddechne
sobě země,
jen co se ztratí lesky na písku, na listech, na kůře,
rozproudím bouři své
krve, zatáhna v doupě
své stinné
tu, jež dychtivá přijde a vysoko zlíbám
snědé, obnažené — — pekelné její tělo!
Na
Lianu de Pougy
EVOE, KURTISÁNO umdlené Paříže!
Svého nadšení věnec bohatý,
hle, z hnízda filistrů házím
před vašich nožek drobnou růžovosť,
malá umělkyňko vaudevillu, ale veliká
písně ŽIVOTA interpretko!
Evoe, poslední bacchantko!
Příliš krvavé jsou červánky
a noci jsou příliš černé
a poslední století doznívá
v rytmech závěrečních.
Já, vyzáblé dítě úpadku,
zrozený pro vaši Paříž
a pyšný na záští luzy,
v daleké zemičce barbarů toužím
po císařství vašem a po vás.
Ale ještě neodbila hodina moje!
A já přijdu ještě,
bych z kouta nejmenší lože
vás obejmul pohledy svými
a vaši Paříž.
Pak zašeptám ženě své malé
v koutě nejmenší lože:
Hle PHRYNA!
Žel
mi tě po letech ještě…
Else
MLADIČKOU a subtilní zavraždili tě
otcové počestní,
nudíce se u manželek ctnostných,
a jejich synové,
užívající světa.
Bílou chodbou nemocnice
zmizela mrtvola tvoje;
nikdo nezařval: Vrahové!
v klidné požitky jejich — — —
Žel mi tě po letech ještě!
Mělas žhavé oko a do modra černý vlas
a trochu zděděné krve po barbarských Hunech.
Žel mi tě po letech ještě!
Však ne proto, žes nenašla tady
krb vypaseného troupa,
abys mu rodila
smavé, dobře prosperující
děti — — —
já bych tě raděj viděl dál žít v té ďábelské skrýši
a mstít se, strašlivě mstít se,
jedem objetí svého mstít se,
až k pravnukům pravnuků mstít se,
za sebe a za svoje sestry,
za nás a za naše bratry
a za celý rod vyděděných SATANA dítek mstít se
na té chráněné kastě
měšťáků bohabojných
a privilegovaných.
Do
ticha vašeho srdce…
Slávě
DO TICHA vašeho srdce
diskretně zazpívala
PUBERTA bledolící
a nyvá.
Odbila hodina. Vztyčte
hrdého vzdoru krunýř!
Ženy počalo veliké
martyrium.
Hle, pro ten pohledu stesk
uprostřed banální luzy
a pro vše to opovržení
k troupům:
důvěru skeptika máte
v myslící oči svoje,
v panenskou pýchu ňader
a mládí.
Však jestli dni zoufalé sehnou
květ hrdostí vaší,
měšťákům neprodejte
to všecko.
Radš jděte s grisetty taktem
pít svaté bohémy víno
z poháru veselého mládí
a jara.
Snad najdete ještě LÁSKU,
nomáda radostného,
uprostřed hnusně prodejné
society!
Odešla
Pro
Karla Kamínka
ODEŠLA. —
Ale ty stopy hluboké!
U těch, jimž je do srdcí vtiskla
i u těch, kteří SPŘÍZNĚNÍ tušili.
V umdlených rytmech
provázím mrtvolu její
pozdravem melancholickým
toho, jenž umírá teprv.
V cizí končině země,
pod sluncem cizí záře,
bez radosti, bez energie
vstříc hledím konci — — —
a v zoufalých hodinách
poslední výbuchy rdousím,
výbuchy záští —
(o, rdousím je dobře!
Jen klidně se smějte,
drahouškové!)
— — —
V umdlených rytmech
teď provázím mrtvolu její
pozdravem melancholickým
toho, jenž SPŘÍZNĚNÍ tušil,
v cizí končině země
vyhnanec smutný — — —
Odešla.
Ale ty stopy hluboké!
I u těch, kteří SPŘÍZNĚNÍ tušili!
Demaskování
SUGESCE štěstí dala nám růměnné světlé
masky,
zakryla z bolestných smutků na čele zbylé vrásky!
Ale v nitru srázy nám trčí holé,
tesklivé,
tíha žlutavých mračen hází tam stíny své.
Bláhový optimist řekne: LÁSKA jim
ovívá luhy,
zatím zoufalství SPLEENU nás tlačí v nedozírné své
kruhy.
Děsivé chvíle hrůzy nám horečně
splítají údy.
Těch příšer SMUTKŮ, jež vzrostly z prokleté,
prokleté
půdy! —
Na zdechlinách snů mých bují splývavé
vlhké mechy.
Sedím a poslouchám
tiše pohřebních průvodů
plechy.
Tuším, že přijde to náhle a v prsou
zabolí…
Oh, přiviň mne,
probůh, k sobě, blíží se,
blíží se… ZLÝ!
De profundis
SUVERÉNE mých nocí,
bože–netvore, králi mých visí,
POHLAVÍ nesmiřitelné,
vím jak marně ti házím svá prokletí ve tvář!
Zatím co těla luzy devotně se ti koří,
znavenou vůlí tě rdousím v propastech nitra,
s horkými vášní rety marně zápasím s tebou,
tvůj otrok juž přespříliš podlý. —
Hle, masku blažené lásky serval jsem s
tváře!
Zoufale zlomil posy sladkého troubadoura!
Umučen ubohým vzdorem, neschopen radosti v tobě,
s rozpálenými údy vleku se, nevěda kam…
Píseň
poslední erotiky
ACH, KVĚTY mládí! Zahořely
naposled v našich polibcích.
Je pozdě již a vedouce se za
ruce teplé ještě,
s pocity zahořklými nad urnou spálených růží
a s pohledy ustrašení tam, kde v mlhách to pláče,
spěcháme urvat poslední docela krvavé máky.
Tím květem symbolickým ozdobíš
mlčky unavené mé čelo!
Ať v posledních horečkách těla zaplane do tmy a chladu!
Neboť ještě je třeba
ohňů zarudlých a plamenů
na našich stráních
těch, které zažehují drsní pastevci na žluté podzimní trávě!
Pojď, květem symbolickým ozdobit
mlčky unavené mé čelo!
To bude…
TO BUDE jeden z příštích podivných dnů,
přezrálé kultury napojený mdlobou…
Ty, sybaritka linií ženských,
za dusného večera při otevřených oknech
na čínské kůži žlutavě bílé
v komnatě přišeřené…
ty, jejíž smích s tím se mi svěřuje…
ty, rozkošná svým talentem
hrát roli milovníka
v komnatě intimní…
za dusného večera stát budeš v snědé
své kráse,
zatím co taburet zachytí
roucha posledního
záhyby teplé ještě…
a tvoje blíženka bílá
na čínské kůži v komnatě přišeřené…
eh, — a já s úsměvem chápajících
a s papirosou něžnou
budu té
říkati: SESTRO
při promenádě ranní
v sadě
v chladivé lázni nervů.
Z
NEZNÁMA tě volám
VLEKU SE, vleku… A umdlená léta
vlekou se nad mojí
hlavou.
Mají podivný zápach kultury sestárlé příliš,
zápach rudého listí, svátého v kalužin zrcadla kalná.
A barvu… barvu… Viděl jsem krvácet světla na boulevardech
stopených v mlze. —
Oh, vleku se, vleku… Však, BOŽE, já nikdy nestěžoval si tobě!
Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše.
Jenom ta jedna, ta jedna, o
BOŽE, barvy nejvíce choré,
květ HALUCINACE, jež bloudí při zastřených oknech
v mých komnatách, zatím co venku do noci se roztéká měsíc…!
Má nepoznaná SESTRO, již nikdy
nezvali jménem
a kteráž pod gotikou chrámu soli neokusilas křestné,
já, jenž umdlenými léty vleku se, vleku,
chorobnou touhou vzdychám po tobě, zniklá
za příšerné hranice, v NEZNÁMO, zkad marně tě volám.
Bys v bouřlivou píseň dnů mých
přinesla nový ton
unylé
krásy,
bys poutníku o polednách poskytla občerstvení,
z neznámých krajů planet neznámých marně tě volám.
Na černé plátno snů svých já si
tě vykouzlil
liliji čistoty bílé, jak ji Rossetti kreslil…
Oh, bylo by to jiné, kdybys mne líbala dlouze,
než sesterský polibek bratru když tiskne sourozeňkyně
oh, bylo by to jiné, kdybych tě
houpal na klíně,
než když má bruneta divá v náručí se mi svíjí,
oh, bylo by to jiné, kdybychom ruce si tiskli
a zatím, co duše má by vzdychla: MILENKO! rty moje by
šeptaly: SESTRO —
— —
Oh vleku se, vleku… Však, BOŽE,
já nikdy nestěžoval si
tobě!
Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše.
Jenom ta touha, ta jedna, barvy
nejvíce choré…!
*
* *
RÁNO BYLO vlhké, vyšel jsem do mlhy,
podzimek
počínal
právě.
Váhala duše. Eh, k čertu! Nač se nutnosti vzpírat!
Půjdeš dneska i zítra. Půjdeš denně jak dříve.
Chachacha, čisťounká! Život? Chachacha. Prostituce!
S pelem motýlích křídel dávno juž, dávno to nejde.
Šminka surové holky pomůže více.
Vyšel jsem do mlhy ve vlhkém ránu,
podzimek
počínal
právě.
Váhala duše. Však pevně vyšel jsem v bláto a vřavu.
Glosa
ironická
V čem naše štěstí? V dobru, v
lásce, v práci!
— Jar. Kvapil:
Oddanost
BÁSNÍKU šťastný. Z barev, jasů a tonů,
z těžké draperie verše vůněmi bohatého
perla morálky zbyla vám pro blažený život! —
Ale nač bych vyprávěl vám s akcentem
vyzývavým,
jak mně to bylo k smíchu?!
Vám, jenž jste stanul na bílých
cestách,
kudy prý nejblíže od lidí k bohům
a do čitánek školních!
Vám, jehož zahrad růměnné plody
uzrály pro zlaté mísy k hostině buržoů klidných!
Vždyť k úsměvu soustrastnému byla by
vám
vzteklá apostrofa mého záští.
Bravo, básníku!
Proč byste nevyčkal
před trůnem ŠTĚSTÍ svého
s úsměvem prozíravých
posledku dnů mých —
až se povleku blátem ulice, vyzáblý
dekadent,
s hovorem cynika a s tváří naduřelou,
alkoholu důvěrný přítelíček…
až se povleku v nejposlednější krčmu!
Bravo, básníku,
před trůnem ŠTĚSTÍ svého!
