Nemesis, bonorum custos ...

První den

Srpnové slunce spí na tichém dvoře,
v chomáčích trávy mezi kamením,
do úzké cely padá svit jen spoře,
a smutek jen se vlní chladem tím.

Jak hučící a rozpěněné moře
pár silných dojmů víří mozkem mým,
jenž pobouřen a fantasticky tvoře,
ve hlavě kypí s žárem palčivým.

A hledím bojácně a dýchám stěží,
jak štvaná zvěř, když v houštině kdes leží
a naděj má, že snad ji nedorazí.
— — —

Klíč v pevném zámku dozněl naposledy —
proud světla juž je znavený a bledý —
večerní stíny po stěnách se plazí.

Vzpomínky

Po kousku blankytu, jejž vidím skrze mříž,
oblaka bílá táhnou,
a za věž černavou, jež strmí v jasnou výš,
jak v tanci rychle zahnou…

Z dna času příběhy se noří blíž a blíž
pohřbené dobu drahnou,
a tak mi divno je, ty vonné stíny když
do duše zticha sáhnou.

A celou stafáží dnů mého života
teď ruka neznámá tu mlčky třepotá
a pestrý rej kol víří —

I ještě včerejšku si maně vzpomínám,
jak na promenádě jsem dýchal parfum dam
mdlý, jenž se davem šíří.

Vězňové na procházce
(J. Škábovi)

Jak chumle hmyzu na dně kalužiny,
jdou líně ve skupinách v kalném vzduchu
po dvoře, který páchne plný špíny,
a z jejich slov jen kal dolétá k sluchu.

Jdou, hovoří a odhazují, sliny —
jdou v jednotvárném, zasmušilém ruchu;
šat, na znamení bratrství vší viny,
odporný stejně mají, plný puchu.

A z každé tváře jiná bída zeje,
ten proklíná, ten cynicky se směje —;
jak průvod by to lidských běd byl v směsi.

Však zdá se mi, že velké teorie
jen sílí v bahně tom, jež tady hnije,
ač aristokrat cit se toho děsí.

Smutek

Dni fádní, ospalé! V nich zimomřivý
se s resignací líně potácím…
A v noci nelze usnout, oko civí,
v to kleté temno s dechem ledovým.

Otvírám okno zvolna, vzduchu chtivý,
a mocně lokám řezající rým
jenž z písně větru zní mi zoufanlivý,
a velký stesk jen, nic víc necítím.

Ze vzpomínek, jež líp by bylo skrýti,
a z ulice, kde usíná teď žití,
čpí smutkem život pustý, bez lásky.

Jen s věže protější, jež v tmu se ryje,
zní ve smutek ten ostrá melodie:
dle větru vrže orel císařský.

Večer

V úzounké okno západu zář sálá,
v klenutí nízkém stín tím zrůžověl,
jak procitla by bolesť, jež tu spala,
když v stín se reflex mříže s okna schvěl…
— — —

Obloha v nuancích šedivých hrála —
teď jak by pláč se na skle rozprostřel,
jasnými údery jak by se smála
věž vypjatá… a pod ní vztek a žel.

Pár žlutých proudů světla rozlilo se
na šerý dvůr… Za věží utajen
se měsíc zjevil náhle v směšné póse, —

vrh’ na zeď protější, jež mlčí sivá,
svou bledou záři… všecek bol jak jen
by splynul v píseň, již kdos ve tmě zpívá…

Počátek románu

Ty první dni! … Na prsou těžce leží
vzduch dusný, páchnoucí a teskný chlad,
vzpomínek palčivých proud hlavou běží,
a krok tvůj zdá se beznadějně lkát —

Však konečně si člověk zvolna zvykne
v tom věčném šeru nudou znavený, —
jen světlý paprsk do duše-li vnikne,
zas rány cítíš, že jsou zjitřeny.

* * *

To bylo večer v dusné kanceláři
ve pološeru, v krátkém setkání,
když mihla se mi s údivem na tváři;
té noci nemyslil jsem na spaní.

A jistě netušila oné chvíle,
co nových snů mi v duši vzbudila,
jak dusily mne pak ty stěny bílé,
a podzimní noc jak mne mrazila…!

Pes

Pes žíznivý se vleče
pustinou koridorů,
kde stoka nudy teče
a páchne dechem moru.

A zimnice jej trápí,
žár s mrazem v stálém sporu,
a lačen světla stápí
se do tmy koridorů.

Jen stěny, stěny, stěny…!
Tak věčně beze změny
ty chodby táhnou tmou.

Pes bezmocně se třesa
kdes v koutě znaven klesá. —
A pes ten — duší mou.

Své mateři
(Fragment)

To někdy touha chytí se mé duše
a již to letí, letí k domovu…

* * *

Ó, nemyslil jsem, že v mém srdci ještě
intimních květů ušetřen je květ…
Jak májové když napadaly deště
a v loňském listí počlo se to chvět!

Ó, nemyslil jsem, že to srdce divé,
po nenávisti stále lačnící,
o horké srdce pohanské a mstivé,
za pyšný úsměv vždy se kryjící,

že moje srdce schopno takých citů
a že v něm ještě tolik lásky je…!
A teď zřím v jeho nejtajnějším skrytu
tvůj, máti, portrét… nic ho nesmyje.

V přívalů vzdechů, zlob a pohrdání,
že srdci nelze, nelze oddychnout,
v té vřavě smíchu, pláče, proklínání
přec zachoval jsem sobě tichý kout.

Mě otrávily bojů hořké chvíle;
žal teď se vkrádá mojí do dumy —:
mé záští plné — a to tvé tak milé,
těch srdcí dvé si sotva rozumí!

A přec se teplo měkkou vlnou lije
na smutek můj v podzimním večeru — —
kdes ozvala se známá melodie
té hrdé hymny velkých záměrů…

a cítím zas, jak v krvi se to pění…
kde vzpomínky jest na té milý vděk?
Vše prchlo juž… Jen ještě v rozloučení
ó, vezmi rychle vzdušný polibek!

Melodram

Z hrubého lože do dvora civím —,
s planoucí svíčky na smutek stěn
pad’ žlutý reflex, … výkřikem tklivým
jako by venku zaúpěl den…

Duší to táhne průvodem sivým…
v papír jsem vrhl veršů svých sten —;
ilusím mrtvým, ilusím živým
vrhá se srdce k hříčce a v plen — — —

Nad oknem venku révoví psího
povadlé listí haraší, —
druzi juž chrápou, v chodbě zní kroky,

vanutí větru sténajícího
dozvuk sem z ulic zanáší…
a já k té hudbě čtu teď své sloky…

Vůně dopisu

Zas tedy dopis… Vstříc mi dýchá
navlhlou vůní fialek…
v klenutí smutku, šera, ticha
se bílý paprsk náhle smek’.

* * *

To bude chvíle při západu,
ach, při západu květnovém,
kdy v otevřené na zahradu
v mé okno vonět bude zem,

a šeřík narudlý a bílý,
jasmínu květy hvězdnaté…
nad stolkem tvář se k tváři schýlí
v důvěrném, sladkém tête à tête.

Nad listy z dávna, s štěstím v hlase,
se rozesmějem dětinně, —
pak ona náhle zadumá se
s dopisy těmi ve klíně.

A soumrak padne na zahradu
s tím opojením v klidu svém…
To bude chvíle při západu,
ach, při západu květnovém!

* * *

V klenutí smutku, šera, ticha
se bílý paprsk náhle smek’.
To její dopis vůní dýchá
navlhlou vůní fialek.

Útrpnosť Cynthie

Měkkého světla měsíce
rozčeřený proud
šeptavých vlnek tisíce
rozlil v každý kout.

Dvůr nestačí… A kypíce
v mříž se drou bez pout…,
v těch sladkých vlnách měsíce
blankyt zdá se plout…

Chladivý blankyt večera,
kdy duše vchází do šera
v bohoslužbě vzplát…

Nad duší v rakvi smuteční
to modré světlo tiše sní,
modro, vůně, chlad…

Teplé stisknutí

Za sivým kroužkem papirosy
ztišen hledím bez hnutí…
na louce duše rozžal kdosi
oheň v nočním vanutí.

Ať jeseň fičí… ať vše kosí
zimy honci třeskutí!
má duše ve tmách s sebou nosí
její ručky stisknutí!

Já nevím, čím as býti chtělo,
zda trochu soucitu jím chvělo,
či snad víc, či vůbec nic…

Když skřehlý tvor u ohně stane,
což ptá se, zda-li proň jen plane,
zda-li hřá se jich tu víc?

Nepřišla…

Noc stínem jásavou zář denní skryla
a k útěše těm, co sní, bdějící,
déšť třpytivého zlata rozhodila
a sentimentální svit měsíce.

Však kolem zdá se mi, že touha zbyla
po slunci jen… A vzpomínajíce
ty stěny dvora — rakev šedobílá —
o slunci sní do výše čnějíce.

Je ticho na dvoře, — pár starých cárů
jen šustne chvilkou holých ve větvích,
jež myslí na hluk divých vrabčích svárů.
— — —

Dnes nepřišla… Však proč jen myslím na ni,
proč těším se tak na ten její smích? —
— — —
A venku zimní noc se hlouběj’ sklání.

V zimní noci

S velkými stíny do pustého dvora
studený večer prosincový pad’ —,
jen prázdné temno klesá zvolna shora,
a ostrý obrys věže sotva znát.

O promrzlé a obílené mříže
svým čelem opřen mlčky hledím v před.
Jak mrazivý kol dech, jenž tuhne níže,
jed mrtvých ilusí v mou duši slét’! —

Jsou proti mně dvě okna osvětlena,
však žlutý svit se brzy rozplývá
v té husté tmě, a šedá strmá stěna
ve stínech černých jen se ukrývá.

Dech ruchu městského se venku krátí,
den mlkne v sledních zvucích zmíraje…
hrčení drožky do dálky se tratí
i prchající cinkot tramvaje.

* * *

Sbor hlasů ozval v protější se cele,
ráz na ráz píseň tichem projela, —
ta píseň lidí nových, která směle
juž stokrát v šeru ulic zazněla.

A je v ní ona síla, bujná, zdravá,
jež dobu letem šine v jejích snech,
jež v revoluci rudým cárem mává
a historii živější dá dech.

* * *

A ticho teď zas —; okna setměla se,
noc strnula a nic se nemění,
jen po mužném a bojechtivém hlase
cos jak by zbylo z jeho nadšení.

A v hrudi mé je nevýslovná tíže
a nevýslovně zoufanlivý vztek,
že mladou sílu pohřbívají mříže: —
ve smutném boji — smutný výsledek!

Štědrý večer 1893
(Přátelům ze čtyřiaosmdesátky)

Ze dvora hlasy usínaly v tiši,
a poslední se s nocí loučil zpěv…
Dnes vzpomínky se umlčely číší,
by dosti síly zbylo pro úsměv.

S nahořklým vtipem my tu hodovali
v rozlitém víně, v dýmu cigaret; —
na „půlnoční“ juž zvony venku zvaly,
nám horký čaj tu vlažil ještě ret…

Pak lampa usnula a stichlo vše,
dům v chladno civěl jako bez duše,
tma rozestřela černé organtiny, —

však my v tom tichu jsme si kreslili
svých karakterů zběžné profily
a navzájem si pytvali své viny.

* * *

Ze psího vína rudé do krvava

a choulící se listy spadaly,
na dvoře poprášeném žloutla tráva —:
tak zřel jsem mizet léto z povzdálí.

Je to cit divný, bolest téměř žhavá,
když život zmizel, touhy zůstaly…
Však ty, jež jeseň neutiší lkavá,
do zimy zbudou, aby zmíraly —

Pak vzrušen jsi jen, zříš-li známé tváře
a při návštěvě jednou za týden
vyhlédneš z oken soudní kanceláře.

A konečně, jak divák unavený,
tak bez účasti necháš každý den
a divíš se, když opouštíš ty stěny.

Návrat

Známými ulicemi kočár hrčí
a známé mihají se postavy — — —
Ty řady domů — — kterak teskně trčí,
jak s bázní člověk jen je pozdraví!

Do šedi zimního dne vše se krčí
tak bez krve — — A plna únavy,
jak sbitý pes, jenž ani nezavrčí,
má Praha choulí se v den mlhavý.

A zřím juž napřed v mlze soumraku
ty pohledy, jež lepí na člověka
dav, jenž se o cnosť jen a břich svůj leká,

lidiček konvence a hlupáků;
zřím úsměchy i povržlivé tváře — — —
Jen v jejím oku je dnes více záře.

Zapadlou čtvrtí

Lednový večer a ticho kol a mráz, —
v hloub nesmírnou se klene
přitmělá kopule, kde hvězdy lijí jas,
jak cetky vyleštěné.

Svit plynu zardělý ve bláto kolejnic
z luceren kalných teče,
na rozích šedých zdí se vlévá do ulic,
kde klid se zticha vleče.

A místy po stranách jak temné nestvůry,
činžáků příštích kostry,
ve tmě již ztrácejí své hrubé kontúry;
z nich noci dech vlá ostrý.

A jinde blýskají se kluzišť zrcadla,
chaosem křivek zrytá,
nad nimi vlajek druž teď tetelí se mdlá,
teď s větrem divě lítá.

Tam v dálce v dolině zaúpěl táhle vlak,
pes kdesi žlučí kypí, —
však v duši vkrádá se ten večer sladce tak,
jak voněly by lípy.

A je to zvláštní slasť v tom hnutí důvěrném
váš román slyšet malý; —
z nás každý kochal se juž drahým snem… jen snem,
a vzbudit jsme se báli. — —

To však je za námi… A vám je dvacet let…
to nechcem utišení,
to nejvíc milujem’ nachové růže květ,
a hruď je plna vření. — — —

O, znám to, znám to vše… jen nocí vzpomínám
za měsíčního lesku,
kdy papirosy dým jsem pouštěl k tichým hrám
v bezesných chvílích stesku

a v cele umlkal za mříží šedivou —
však v nitru s divnou tísní,
se srdce vzlykotem a touhou palčivou
po lásky tiché písni…

Teď jdeme čtvrtí tou… lesk padá do duše…
a mluvit není síly, —
za krátko přijde to — mlčíme v předtuše —
a staneme v té chvíli,

kdy ruce naše se tak náhle naleznou,
ovlhlé, rozechvělé,
kol šíje k objetí se nedočkavě spnou,
a rty juž splynou směle…

* * *

Kout s rudou pohovkou v moderní kavárně.

O mramory se tříští
zář plynu žhavého, a vše se rozmarně
v tom žlutém lesku blýští;

tu lišty zlacené a rámy zrcadel,
tam portrét panovníka,
nad žlutou záclonou i okna hlatí skel,
kam pot své kapky stříká; —

paprsek v hnědou hloub do zraku se vám smek’,
jak rosná krůpěj v květy,
a, ručkou hnete-li, váš blyskne náramek
s nahými amoretty…

Tím žhavým plápolem jsme nyní zlaceni,
jenž kolem kol se slívá,
v půvaby chvíle té stopeni, stopeni,
v duších to divně zpívá…

„Já profil našel bych rád v „Illustration“
vám podobný, tak snědý…
Ó, kouzla brunetek! — Vášnivý dvojí tón
je stmělý zrak váš hnědý!

Ó, prosím, rcete mi, zda naděj’ mohu mít,
v té jeho hloubi temné,
když Smrť dřív zatáhne mne v červů chladný skryt,
dech boha prchne ze mne,

že bude obraz můj zachován čist a rád, —
a bude mi to více,
než kdybych v slunce pad’, tou věčnou Kosou sžat,
jak bludná vlasatice…

A vy si myslíte: nemoudrý snílek jseš! —
Hle, chcete čísti „Květy“?
Ne, nelze odolat: Chceš, Kamilko má, chceš? —
juž nestají to rety.

A oči prosí tě tak nedočkavě: Smím? —
Co řekne hlásek drahý? — — —
Oh, blaha příštího slib tichý slyšet mním
v té výčitce: Tak záhy!?

Lednové večery

Mám verše rád. Však tebe radši
a nejradš když je spolu čtem;
vždyť každá sloka stokrát sladší,
když zakončíš ji polibkem.

A když tak čteš, jsi portrét Musy
té mé, již mám já tolik rád:
do moderní je spjata bluzy
a nestydí se plakat, smát…

A jedním rytmem slyším zníti
koketní hlásek v proudu slok,
a druhým, zřím se cudně chvíti
tvou hruď —, a cítím teplý bok

v tom přitulení těla k tělu…
Chceš, čaje nalejem si číš! —
Můj bože, co je vůně, pelu
v mém pokojíku, když tu dlíš! — —

Štěstí
(Janu Třebickému)

Té existence naší ubohostí
i láska hořkne… Vzpomínka se dere
za každým krokem na druhy, jež hostí
za bílou mříží špína cely šeré;

za každým krokem cítíš v týle kosti
té pěsti zaťaté, jež do nás pere,
a marně čekáš konečně to: dosti!
Jen hřbety sehnuté pro rány steré,

stvořené konec očekávat vždycky…
A přec se člověk o tu rasu třese
jak o život své dobré matky vlastní!

Pak zní to skoro jako ironicky,
když smutek němý k milence mne tiskne
a dobrácky dí někdo: Buďte šťastní!

Protesty

Proč rvem se? Proč se bijem? Pro ty davy,
ty davy bědné, davy rozespalé,
v nichž není trocha síly rvát se spolu
za čest svou aspoň, když ne za vítězství?
Je dohráno… A ticho, hrozné ticho…
To tragedie byla pro arénu,
kde diváci i zatleskat jsou líni.
Proč rvem se? Proč se bijem? Pro ty davy,
jež, krvežíznivé, o nová čísla
žurnálů svádí pouliční bitky?
Jsme stále v ohni, stále poraženi,
jdem do boje juž napřed poraženi…
A davy? Hlučí na svých promenádách
a politiku žvaní v pivovaře
a fráse lapou z tribun, z parlamentu.
To abys automaty měl, ne svaly,
by, když duch zoufá, dále pracovaly. —

Ach, hochu, ticho! — — Lépe takhle bít se,
než takového vítěze jít v stopách!

Píseň

Setmělo se. Záře žlutá
po obloze blyskla.
Bouře přijde… bouře krutá…
Ty’s mi ruku stiskla!

Preludium zahřímalo
trochu víc než nahlas…
Cos o štěstí se mi zdálo,
když mne k srdci táhla’s!

Kdosi všecku svoji pýchu
vkládá v hromobití…
A nám je to přece k smíchu:
spolu budem žíti.

Chudá holka
Autoru „Písní otroka“

Je holka prostovlasá
a šat má sedraný,
po celičký den snívá
nad pohádkou, jež stlívá
na blanách sežloutlých.

Když pohádka je veselá
tu směje se a zpívá:
když pohádka je tklivá
tu pláče
ta holka prostovlasá.

Šat celý potrhaný,
děr plný,
ten dobře nekryje
jí boků bílé linie
a ňader vlny.

Ach, nápadníků
má holka dost,
však málo kdo z nich věří
na poctivost’.

I páni chodí v černém fraku —,
ti hřbety mají křivé
a oči lstivé
a mnoho mluví
o starých, dobrých časech —:
ti za soumraku
jdou na námluvy.

Třpytivý diadém
jí ukazují,
jak nad pergamenem
té pohádky
je často její snem.
Tu přijde jonák hezký,
má pádnou pěst’
a v oku blesky,
a tolik, tolik poctivosti
ve přímé jeho tváři
mu září,
a šeptá:
Ó, nechtěj, nechtěj,
co dali by ti páni!

A čapku chudou,
frygickou čapku rudou,
ji klade na vlasy,
tu chudých korunu,
jak nosili je
kdes před časy.

Hle, jak se neseš!
hle, jak ti sluší,
tvé čisté duši!
Ó, nechtěj, nechtěj,
co dali by ti páni!

Je jonák hezký,
má v oku blesky
a svůdně vábí…

A holka zardívá se
a myslí na pohádku
o zašlém čase…

A páni chodí…

Promenády
(Jos. Šarochovi)

Rozlité slunce podjarní
na všecko tichounce stéká,
v dolce far niente chodníky sní,
v okna se paprsek smeká.

Zvony se třesou polední…
tramvaj na stanici čeká,
kočí teď ve spěchu obědvá v ní,
od řeky hudba zní měkká…

Jinak je ticho, je ticho tu,
ozvou-li koně se v řehotu,
je klid a v prázdno to vyzní…

Duše však touží jen do vřavy,
klid je tak nezdravý, nezdravý,
klid je tak strašlivou trýzní!

Zelení mladou Petřín plá,
v křoví je šepot a vzruch
jak dívka panenská, vysvléklá,
lichotný, měkký je vzduch.

Ale ta jezů hudba mdlá,
líný a vlažný ten ruch.
nevidným závojem povlékla
zdí, věží, kopulí kruh.

V té mase zamlklé, šedivé,
v kamenné hromadě neživé
jaro má falešný tón.

Není tu mízy juž pro život, —
a ten tak bázlivý, teskný pot
nestačí pro čestný skon.

Adagio

Kře rozvíjely smaragdové puky,
do jejich houští samici svou lákal
kos táhlými a flétnovými zvuky,
a jarní den se pomalu juž smrákal.

Z loňského listí jaterníků shluky
se modraly… a pramen jak by plakal…
ty’s myslila na brzký den rozluky,
já v oku cítil cos’, jak jemný zákal.

V předtuše samoty a nekonečných dnů,
jež stesky vyplní a smutek dlouhých snů
o kratinké té vesně naší lásky,

v předtuše pláčů tvých se pohled zamžil mi…
Na zem se stromů dav klaď stíny dlouhými,
a já ti hladil lehce krátké vlásky…

Rondeau

V bělavém živůtku tak měkká
v mých loktech ležíš naposled;
ve chrámu duše Bolest kleká…
Ó, nech, ať horkou vsá můj ret
tu slzu, jež ti s očka stéká.

Chlad nocí probdělých mne čeká,
a bílé mříže jsou jak led —;
však v ňadrech tvých je teplo mléka
v bělavém živůtku.

Já chvěl se vida, jak se svléká
s řas živůtku tvých ňader květ —,
však teď se smuten budu chvět
o štěstí své, jež v dáli těká,
kde za vlnou se vlna smeká
v bělavém živůtku.

Čtrnácte rispettů
(Aloisu Tučkovi)

„ — a já zde žiju, tiše, klidně.“
Machar: „List z denníku vězňova.“

I
(Dedikační)

O, nechmuř se, až toto smutné kvítí
z kněh moudrých na chvíli tě vyruší, —
ty hořké kapky žalářního žití: — —
já psal je v touze léku pro duši.

Jak oči jsou, jež pláčem zčervenaly,
a přec by rády do úsměvu hrály.

Snad hudbu vzpomínek ti v duši vznítí
ty hořké kapky žalářního žití.

Nad zelenavým stolkem plyn mi zpívá,
a jeho leskem je tu útulněji — —
do lázně rytmů, jež tak konejšivá,
celičkou duší rozechvěnou spěji.

Mé horké srdce krotí stěny chladné,
že v šedi smutku oheň barvy vadne.

Mdle jen to někdy bleskne slokou tesknou,
jak v drobtech slídy, jež se v maltě lesknou.

III

Když příliv večerní se měkce žene,
a v západ mráčky září, krvavíce, —
kdos venku skřípky vzbouzí rozladěné
v banální nápěv, znící do ulice.

Na toulky noční vzpomínám si maní,
kde krásné iluse tvé navždy zraní

za žhavým oknem bědné krasavice
banální nápěv, znící do ulice.

Náš zvonec má tak nelítostný hlas,
zvlášť za večerů, když mne budí ze snů,
kam trochu pelu prstík Musy střás’
a vzpomínka na srdce krátkou vesnu.

Plyn shasíná pak, na lože jdu sticha, —
krok v chodbě zní… noc venku v stromy dýchá…

rým hledám k slední nedopsané řádce…
O, s Musou v klíně usíná se sladce! —

Mám rád, když z rána v kraj se tetelí,
to „Anděl páně“ s vížky kaple naší;
v pět všedního dne, k šesté v neděli
do bílé mlhy nesměle se snáší…

Svou z plechového hrnku piju kávu
a čekám, až mi slunce ku pozdravu

se v celu nachýlí, jež plna šera, —
bych verše četl, zachycené včera.

Sad chudičký a tráva samé býlí;
javory mladé řídké stíny kladou
do hrbolatých cest, kde písek kvílí
pod líným krokem, když jdem’ promenádou.

Jdem vzdáleni vždy od sebe pár kroků…
Já v srdci cítím jarní měkkou sloku

a bílé květy zřím, jak větřík snáší
s rozkvetlých stromů za zdí v cestu naši. —

VII

Holubi šedí, bělaví a plaví
po cestách, střechách, zdích se honí v sboru…
Symboly nudy, kterak duši znaví!
I v snách je zřím! Jak žluté skvrny moru!

A líný krok náš ten je nepostraší,
však gesto živější hned všechny splaší.

Kéž křičet smím, by prchli hlukem vřavy
holubi šedí, bělaví a plaví!

VIII

Máj deštivý je, nebe mdle se klene,
má cela tone v stínech pochmurných…
Však když se přece jaro rozpomene
a sálá trochou cudných lesků svých,

v tom tušení, i krajinka má malá
že hoří v paprscích, jak by se smála,

přistoupím k oknu, — reflex čisté záře
bych vsál vší silou do smutné své tváře.

Hned za zdí naší v bělostné se říze
sad malý chvěje prškou bílých květů
— až uvadnou, zas v duši bude krise! —
pak pole sivějící čím blíž k létu,

a loukou cesta kamsi dolů vede,
zkad ulétat zřím vlaku mráčky šedé.

A okraj obzoru je zalesněný:
tam dozorci v neděli vodí ženy.

Sprch’ dětství pel, jsou knihy jinak psány.
Dřív zámek zakletý, — teď brloh lůzy;
dřív vnady princezny, — teď kurtisány;
dřív proutku čar, — teď oblých mincí hrůzy.

A přece kniha stejně duši chytí:
ta s pohádkami dřív, — teď s pravdou cítí.

Z těch dokumentů sílu sá v boj denní
a pro žal cizí svého zapomnění.

XII

Má morálka — a ruští moralisti!…
Viď, příteli, že k tomu nejsou rýmy!
Však neodolám jejich knihy čísti,
a s autory je střídám francouzskými.

Tož také zde jak český člověk žiji
dle vlasteneckých našich sympatií.

A jistě vím, že vlasti ku spasení.
Jen škoda, kdo by tleskal, že tu není! —

XIII

Tak mezi knihou, sešitem svým trávím
dny jarní idyly své s resignací
a, řekneš, stišen… když se prací znavím,
kdes ve vzpomínkách duše se mi ztrácí;—

jak bonhomme vedu život spořádaný…
Jen střechu přeletí-li někdy vrány,

tím skřekem svým mi srdcem pozachvějí:
mně zdá se, že se do cely mé smějí.

XIV

Bůh kdysi lidstvo držel na motouze,
však v jeho ruce nemnozí jen zbyli; —
teď v pěsti drží nás, ne příliš dlouze,
kdož dosti mají zlata, dosti síly

pořídit prkna, kulisy a masky
na komedii křesťanské své lásky.

A běda tomu, koho pak si zvolí
hrát po žalářích romantickou roli.

Nálada z poledního jitra
(Na starý juž motiv)

Po polích zlaté slunce rozteklo se,
na vlnách obilí se třpytí v rose,
na sivých vlnách podletního žita, —
i v zakaleném obzoru juž svitá.

Břidličné střechy sálají tou září,
bělaví holubi se na nich páří,
a vzduchem sytým sluneční té kštice
jásavý balet tančí vlaštovice.

Kdes v trávě žlutají se pampelišky,
jak rozhozené drobné zlaté plíšky —,
dva běláskové vyletěli z květů
a líbají se v třepetavém letu.

A vzduch je plný nervosního křiku,
jak vrabec hlučně touží po vrabčíku,
a kdesi na okapu, jasem spita,
se vzdává samice, jen nebem skryta.

Tak vše to zřím a čelem na skle ležím:
vše dýchá žítím omládlým a svěžím,
vše šílí zpěvem, pokřikem a hvizdem,
a celý kraj se zdá být velkým hnízdem.

Dvě mouchy bzučí kol, i ty jsou v páru —;
vše láskou plá ve slunce teplém varu — — —
Třesk, třesk, třesk! Výstřel za výstřelem hlučí —
Dav na povel se vraždit lidi učí!

Po návštěvě

Tvé růže voní do mých snů,
mně dala je tvá ručka vlahá;
po štětci kdosi tiše sahá
a pozlacuje šeř mých dnů.

Já zapomněl juž teplo blaha; —
teď sebou ani nepohnu:
tvé růže voní do mých snů,
mně dala je tvá ručka vlahá.

A duší svou se kamsi pnu…
Ach, jako kdys, tvých ňader vláha
to zas je kypící a nahá!
Ó, nech, ať na nich spočinu! —
Tvé růže voní do mých snů…

Vše zmizelo, jen růže zbyly,
juž bez vůně a zčernaly, —
a pocit jakýs bývalý,
v němž duše neví, zda se mýlí.

Laviny sny mé zavály,
shas’ v šeru duše paprsk bílý,
vše zmizelo, jen růže zbyly
juž bez vůně a zčernaly.

Na chodbách průvan táhle kvílí,
den vlhký je a ospalý;
ty krůpěje, jež cvakaly
na okno mé, zář slunce smyly —
Vše zmizelo, jen růže zbyly.

Sloky

Mít věrnou duši v dáli je tak krásné,
když tolik tě s ní upomínek víže…
když v rudých závoji den tiše hasne,
ta v dáli zajásá, že k setkání je blíže.

Za tebou světla pohádka je bílá
o ňadrech, kam jsi horké kladl tváře,
jichž vlna teplá smutek s duše smyla,
a ve dne, v noci v snách, si vzpomínáš té záře.

A z dálky před tebou ti znovu kyne
ten bílý příliv panenského těla,
pohádka nová… Tak ve dny tvé stinné
z těch pohádek dvou lesk ssá duše rozechvělá.

Výletníci se vrací

Zpěv výletníků k oknu svábil mne.
Protější křídlo domu žluté hoří
západu sledním dechem zlacené
a maličká má krajinka se noří
juž do soumraku; nebe modravé
růžoví sklon a violově padá
do lesa, stuhy černé, mlhavé…
Tříšť měkkých tónů do duše se vkrádá…
Zpěv přechází do táhlé melodie, —
teď dívčí soprán sólo zakvílel…
a zase hlasů sbor do ticha ryje
ten melodický pláč… a teď jsem zřel,
jak bílé šatečky se cestou točí.
A bělavým tím v šeru zachvěním
stesk probouzí se, a mně vlhnou oči…
Pod oknem v sadě ostrým zvoněním
slok jednotvárných cvrček den si krátí…
Zpěv výletníků v polích juž se tratí…

Motýli

Je slunný den a bílí motýli
se stále třesou nad hlavami nám; —
to myšlénky se z mozků vylily
a do vzduchu se rozletěly k hrám.

Je málo jich a zkouší teprv let,
však přijde čas a úžas vynutí
a dusným vzduchem u nás budou chvět,
ne útlým křídlem, — mocnou perutí.

Je slunný den a bílí motýli
se stále třesou nad hlavami nám; —
to myšlénky se z mozků vylily
a do vzduchu se rozletěly k hrám.

Připozdívá se…

Je ticho… Stlumený jen šum se v celu vlívá,
jak jezu bílý vztek, když učí v dálce kdesi…
to deštík večerní se chvěním stromů splývá
a drobné krůpěje své na sklo okna věsí.

Je ticho… poslouchám, jak smutek ke mně vane.
Po stěnách přitmělá se vrstva stínů chvěje,
a v záři nažloutlé, na stropě mříže tane
bizarně táhlý stín… klid soumraku se leje…

Ve vzmachu posledním svých křídel bzučí moucha…
zas ticho, ustál déšť, jen stromy ještě šustí,
v nádržce okapu to monotonně šplouchá,
a šedý průvod snů mi do duše mé ústí…

Na polštář tisknu se a víčka svírám zpola:
do mlžin uniká mi plachta slední dumy,
cos vidím bez kontúr… Ten hlas? — To hlídka volá. —
Zas ticho… v hlavě jen mi šumí, šumí, šumí — —

— — —

Vlak

Když v okně chladem tmy své nervy konejšíš
a v dáli hvizdne vlak do teplé letní noci,
a výdech zrychlený a temný uslyšíš…
odtrhnout od hudby té nebudeš se moci,

a smutkem zvlněná ta zachví tebou tiš…
ke sklu se přitiskneš… hruď touhou mocně dýchá
po nových obzorech, jež v dáli zatušíš…
a zrak tvůj navlhlý do tmy té dlouho píchá…

* * *

Dnes žárem sluncí mdlý a jejich palčivostí,
kdy stichly žaloby ku stěnám, jež mne hostí,
a tužby umlkly, v něž duch se marně vrhá,

za mrtvých večerů, když slyším přidušené
oddechy vlaku, jenž se lesem k Praze žene,
dál spí má duše, spí… jen tělo sebou trhá…

Profily z protějška

Jen okamžik tam stála pod oknem,
jak pohádky zjev, vylákaný snem,
s poprsím vypnutým a hlavou v zad,
v té posici, jak ženu máš tak rád,
kdy krev ti bouří, smysly opije;
z těch svůdných žen, jak Scheiner kreslí je,
to zjev byl v bledých šatkách růžových, —
a s někým hovořil tam její smích. — —
Pak zmizela ve stromů houštině.
Růžová vzpomínka mi jedině
z té chvilky zbyla pro mou samotu.
Však tou jsem zakryl cely nahotu.

II
Blondýnka
(Dru. Aloisu Rašínovi)

Blondýnka malá vždycky kývá
nám na procházce z okna vstříc —
proud vlásků do čílka jí splývá,
proud čtveračivých, zlatých kštic. —

Však když se v celu vrátím zpátky,
tu tváře pouštím do dlaní,
a v prsou mých, jak výkřik krátký,
se ozve tiché zalkání.

A nevím, proč se smích můj ztrácí…
Tu blondýnku však malou zřím,
ve snění mé jak vždy se vrací
a zavzlykám a — pochopím.

Je žár to touhy neskojené,
jenž v prsou vzbudil tichý plač,
je stesk to tvora, jenž se žene
a uštván náhle ptá se: nač?

Však neptá se to skeptik pouhý,
já věřím v to, zač jsem se bil;
jsou výkřiky to hloupé touhy
a touhu tu jsem podědil

po předcích, kteří život celý
bez bouří žili, bez hromů,
a statky zvolna utráceli —:
jsem epigonem bonhommů.

To duše touží po stišení,
po ženě, která vaří čaj
za večerů, kdy slyšet není
než v kamnech starodávná báj. — —

Blondýnka malá, jež nám kyne!
Oh, co bych za to dneska dal,
takový diblík kdyby stinné
myšlénky moje rozehnal!

Oh, děcko mít, jež kolem šíje
ti klesne, když se pohněváš,
a ženu mít, jež pro tě žije
a kterou v noci v loktech máš…

Oblaka

Zřím rád svá nebesa, jež do borů se chýlí
za letních západů, kdy se juž skoro stmívá,
kdy žluté lesky jen v modravém vzduchu zbyly,
a slunce veliké svůj žár za obzor slívá,

S okrajem zlaceným a bílým měkkým klínem
oblaka drobná se pod modrým nebem válí,
jak v loži peřiny pod modrým baldachýnem,
kam, když je vonná noc, spát luna chodí z dáli.

A jindy oblaka po nebi rozlijí se,
jak plachty šedivé, za nimiž žár se lije;
v nich slunce ulehlo a z nízké klenby lysé
déšť dlouhý, tesklivý v síť hustou zemi kryje.

Však nejradš’ mračna mám, jimž hromy cestu razí,
jež střeva ohnivá v těhotném mají břiše;
jich hudba a jich vztek sny moje doprovází
o síle nezdolné a vzdorů mužné pýše.

Fadessa dnů

Lektura zvolna padá mi do klínu,
a zrak svá víčka mdlá a chorá stáhne,
horkými prsty do duše mi sáhne
dusivý fantom srpnového spleenu.

Nedělní klid, tak těžký, vzduchem táhne,
že sotva dýchám, v lebce průvod stínů,
a teplou vodou vlažím uschlou slinu
ve žhavém hrdle, které práhne, práhne…

Pak lože rozhodím, v podušku skryji
svou tvář —, však místo agónie spánku
jen v křeči bezklidné se tělo svíjí. —

Tak mine zítra den, jak dnes a včera,
bez třpytných krůpějí, bez svěžích vánků
jak plocha pouště palčivá a šerá.

Té, která doma trpí
(Slečně Angelice Neumannové)

Jdem ze dne ke dni, — každý více mrazí,
a zbývá člověku jen resignace;
ta temná poušť se nezdá míti hrází,
a stále nezní signál slední štace.

A každé Echo z venčí jenom vrazí
hloub do lebky ten černý prapor smutný, —
a člověk čeká, až ho k zemi srazí
konečný úder, — poslední a nutný. —

Jsou stokrát dražší, jež jsme měli rádi,
když lásku nahradit má žalář holý,
a jejich bolest’ stokráte nás bolí…

Vím, že dnes Písmo, citují nám rádi
pro útěchu… Však já jsem pohan hrdý,
a těchou mi zde — prokletí hlas tvrdý.

Vášeň

Dech horký chřípěmi se na ven dere,
a krve šílený běh pálí v oku,
a cítím proudy zhuštěné a šeré,
jak bijí o stěny své v divém skoku.

Palčivá touha do mé duše pere,
a prsty ždají žár nahého boku
a Chopina v té variaci steré,
jak žena hrá jej v těla bílém toku.

Na posteli, ve křeči psa než zdechne
mé tělo chví se v noci bezhvězdné,
zkad Vášeň jde a divoce naň dechne.

Mou duši opije a tělo sdrásá,
že, když se v mlhách slaví návrat dne,
spleen duše nalézá a smutek mého masa.

Odchod vlaštovek

Na dlouhé řimse zdi, ve stálém chvění
se elegantní tílko tísní k tílku…
pak vzlétnou zas, že vzduch se jimi pění,
by břicha bílá v slunci hřály chvilku.

Tu mrtvo kol, a vím, že jich tu není,
kdes pod azurem krouží v zanícení…
však opět sletí se, a vřava trilků,
jak dlouhý pláč, má smutek rozloučení.

Na řimse žluté zdi, jež deštěm smyta,
ve tmavou stuhu tílka jich se splítá,
a křidélka svá protahují čile…

Tak čekají, až slední přijde chvíle…
Já jako v snách jim kynu ve mdlém gestu
a, smutný vězen, šeptám: Šťastnou cestu!

Opuštění

Ach, té mé ubohé duše! —
— — —
Krkavci matka
upjaté šatky strhala cudnému děcku
a udivené
a nahé to dítě bělosti panenské
do podušek hedvábných skryla
v krvavém šeru lampy zavěšené,
v parfumech boudoiru…
Těch hodin orgií! — — —

A z cudného děcka
kokota bujná se stala;
růžový příval nahého masa
dechem rozkoše stále se zmítal…
Těch hodin orgií! — — —

V boudoiru spustlém
spí smutek,
a ticho k šílení leží,
a na loži chladném
opuštěná nevěstka čeká…
— — —
Ach, té mé ubohé duše!
Kde dojmů jsou orgie horké?!

Nostalgie

Planoucí barvy, které jeseň vlila
na vršky stromů, slunce vsálo chtivě,
pomřely ohně západů a bílá
mha záblesk slední kalí závistivě…

V rozteklých konturách zem leží chudá…
A nikde barev není, nikde tónů.
Sen mrtvých křivek, ospalost’ a nuda!
Hnus smrtelného zápasu a skonu! — — —

Den dodělal kdes v lese na obzoru —
to od rána juž bylo umírání; —
své touhy a svých sil ve stálém sporu
teď s večerem se hlava svadlá sklání…

Zřím malátně, jak v mozku kdosi vraždí;
má energie spráskané je štěně…
To líné světlo plynů kterak dráždí!
Jak bílé stěny zejí obnaženě! — — —

Plyn shasínám a žehem papirosy
reflexu mříže se stěn plaším prouhy, —
pot Neklidu mi horké čelo rosí,
a slyším divokou jen píseň touhy.

Ta bědná masa černých zdí a věží
tam v dáli hoví si v mlh kalném lůně; —
já v poutě tesknic pláč tu dusím stěží,
a celá duše po tom městě stůně.

A Úzkost’ neslyšná mne ve tmě škrtí
a příval krve žene k obličeji, —
rty spráhlé vztekle papirosu drtí,
a všecky nervy napjaté se chvějí — —

Houby

Zlatisté listí javorů a líp
ve trávě chudé v honu jest a letu,
kde dříve páchlo rondeau pestrých květů,
keř růže listy načernalé schlíp’.

A poblíž v trávě plály čistou bělí
mladičké houby v svěží skupině,
jak slední zdobou přírodě než usne,
jak vzdorovat by poutům zimy chtěly. —
Teď dozrály a tíhnou ke špíně
té trávy blátivé a jsou tak hnusné…
Ó, mládí mívá v atmosféře dusné
vždy čelo čisté, hrdé, vzdorovité,
a v stáří pak?… Snad prachem doby kryté
a ponížené ve hrob půjde líp!

Píseň

Byl květen a páchlo šeříku houští
a pták pěl ve větvích, —
já vzpomínal na tvé panenské rety,
na jejich čistý smích.

A zmíraly růže v srpnovém slunci, —
já vzpomínal jsem char
na tvoje k mým kdysi přižehlé rety,
na jejich sladký žár.

A říjen byl, lípa krvavá srdce
házela větru v plen, —
já vzpomínal na tvé chvící se rety
v rozluky šedý den.

Teď zima se blíží… Nad podobenkou
v přitmělé cele dlím
a vzpomínám na tvé zamčené rety
polibkem posledním.

Číše

Ó, je li den vždy jednou z číší,
jež Čas nám spěchá podati…
mně vždycky prsa mocně dýší
a divý bol mne zachvátí,

když umíráček počne v tiši
tak úpěnlivě plakati,
když vím, že k retům kdos tu číši
juž nikdy nemá dostati…

Ne, že jich je tak málo v žití,
a že v nich místa pro hořkost,
a že Kdos jednou řekne: Dost! —

ne, mně jen líto, že z nich píti
teď nelze mi až k hloubi dna,
ať chutná, nebo nechutná!

Od lesů plovou hejna vran…

Od lesů plovou hejna vran se skřekem
mlhami plovou, jež se chví;
ve vzduchu rozvlhlém a měkkém
zlomená tráva rezaví.

Nad střechou slunce, kotouč cínu,
na zataženém nebi plá,
a v siné páry z jeho klínu
zem celá zdá se zapadlá.

A od lesů vran hejna plovou
mhou přes ten kotouč omžený
kams v dálku němou, fialovou,
jak přes duši mou černé sny…

Na cestách louže kalně svítí,
jak zrcadlo, na než jsi dych’;
do holých křovin chce se skrýti
pár vrabců rozčepejřených.

A od lesů vran hejna plovou, —
za nimi zima tiší vše…
— Snad zapadne s tou zimou novou
i trochu ticha do duše!

Rispet

Sad sbělel jíním… Cudná slavnost: zimy!
Na keřích, v trávě bělostné ty třásně…
vše chví se těmi květy jiskrnými…
Mlč, poeto, před slokou také básně!

A maně myslím na karafiáty,
jež v létě vysával tu paprsk zlatý…

Těm stěnám tu však, — směje se to v duši —
ta bílá ironie lépe sluší!

Zimní ráno

V okně je měsíc, tajemná monstranc,
komínů dlouhé se vpíjí v něj dýmy,
v černých těch dýmech tajemná monstranc
na mraku s lemy plá pozlacenými.

V procitu hýřím v mystické lázni,
po loži paprsky zticha se plíží,
měsíc mne stápí v mystické lázni,
cezen do cely mé černavou mříží — — —

Zmodraly mlhy, všecko je modré,
svrasklá hlať měsíce rdí se do dálky,
zmodraly sněhy, všecko je modré —:
Východ se vrací juž z vítězné války.

Rispet

Ach, dnes tak měkce je a bílo, bílo,
hluk všední spí v těch bílých liniích…
To celičkou noc asi prosněžilo,
pel cudnosti zbyl po těch orgiích.

Nic neruší ty stichlé plochy ladné,
jen plachý let-li holubů v ně padne.

Ach, dnes tak měkce je a bílo, bílo...
Víš, nač jsem si teď vzpomněl, drahá Mílo?

Čistá chvíle

To byla chvíle bílá a čistá,
jakých má život málo, ach! málo;
to byla chvíle bílá a čistá,
bílá a čistá.

Na třpytné plochy sněhových pláten,
jimiž si země zastřela vrásky,
lilo svůj úsměv klidně a svatě
lednové slunce.

Po modrém nebi nadechlé pruhy
bělavých mráčků snuly se jemně
reflexem jako dole ty plochy
v modro se chvěly.

Po sadě kroky stichaly v sněhu, —
v podivném blahu hýřila duše
a tolik lásky, veliké lásky
zvučelo nitrem.

A mně se zdálo, to že teď s tichem
sněhových hlatí v úsměvu slunce
splývám a splývám… a to že splývám
se světa duší…

Zimní melancholie

Šero v cele, šero venku,
šeré nebe v dál se šíří,
líný valčík bílých bodů
před oknem jen tiše víří.

A v mé lebce unavené
šerý rytíř v snění sedí,
přes oči své šeré spustil
ocelové šeré hledí.

Šero v cele, šero venku,
bílé body víří líně —:
pranic nechci, pranic více
než se vyplakat v tvém klíně.

Poslední dny

Tak líně dáví Čas ty slední dny…
A světlé okamžiky znovu hasnou,
a myšlénky jdou mdle a znaveny,
a smutek Předtuch píseň zdvihá hlasnou.

Ty neúprosně derou se v mé sny
a všecko svěží na lukách mi spásnou…
A bitvy s nimi jsou juž ztraceny.
A moje nervy chvějí se a žasnou…

Vše temné je a vše je záhadné,
jen pocit děsu v nitru nevadne
z dnů, jež mne sepnou v nedalekém Příští.

A marně za štít zvedám tvoje tělo,
má milenko, má panenská, tvé tělo —:
děs nevýslovný vstříc mi ze všad prýští.