Znění tohoto textu vychází z díla Jak básníci přicházejí o iluze tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím XYZ a nakladatelstvím BETA v ro­ce 2004. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (Ladislav Pecháček: Jak básníci přicházejí o iluze), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 16. 4. 2018.

 

OBSAH

Interludium.... 6

Kapitola I. 9

Kapitola II. 13

Interludium.... 19

Kapitola III. 21

Interludium.... 26

Kapitola IV... 28

Interludium.... 31

Kapitola V... 32

Kapitola VI. 37

Interludium.... 42

Kapitola VII. 44

Kapitola VIII. 48

Kapitola IX.... 53

Interludium.... 58

Kapitola X.. 59

Kapitola XI. 62

Kapitola XII. 65

Kapitola XIII. 68

Interludium.... 72

Kapitola XIV... 73

Kapitola XV... 76

Interludium.... 78

Kapitola XVI. 80

Interludium.... 83

Interludium

Dopis jsem obdržel v polovině července. Stálo v něm, že jsem přijat ke studiu na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze. Měl jsem prostě šťastný rok. Máti zprávu oplakala, jako oplakala všechny předtím, a zákaznice od nás odcházely zpitomělé líčením mojí inteligence.

Kendy byl přijat na režii na FAMU, což se po úspěchu s divadlem dalo předpokládat. V přijímací komisi seděl stejný Pergl, který mu nedávno neprozřetelně prozradil, že má talent.

Záviděl jsem Kendymu talent a on mě utěšil, že i já mám nesporně talent, když mě přijali. Že mám talent, jsem věděl, ale nevěděl jsem, k čemu. Lékař nepotřebuje veršovat. Lékař málo spí a je permanentně a jaksi ušlechtile unaven. Tenkrát jsem se domníval, že se mu promíjejí poklesky, jimiž se jinak všeobecně opovrhuje. Ale talent? K medicíně není zapotřebí zvláštního talentu. Souhlasím, že člověk by neměl „bejt moc blbej“. Ale na světě jsou i blbí absolventi univerzit.

Suma sumárum se mě všechno dotýkalo míň, než jsem původně očekával. Někde jsem četl, že lékaři brzy umírají, a tak mě napadlo, že to za tu tlačenici na medicínu nestojí.

– Máš všechno? – zeptala se máti, když klečela na kufru do Prahy.

– Všechno.

– Máš i holení?

– Mám i holení.

Matka je naměkko, já bych rád vypadl co nejdřív. Objevil jsem v kufru dlouhé zimní podvlékačky o tři čísla větší. Maminka nepřeceňuje jenom moji inteligenci.

– Mám takový dojem, Štěpánku, – zaštkala, – že budeš nejlepší. Uč se a buď v Praze opatrný. V takovém velkoměstě čeká na člověka plno nástrah. Já to vím, šila jsem tam za svobodna.

– Nejsem Anna proletářka, – uklidnil jsem ji.

– Tady máš pětistovku, musí ti vydržet na měsíc. A uč se!

– Milá maminko, pětistovka má dneska docela jinou hodnotu než v době, kdy jsi chodila do šití.

– Pětistovka je pořád pětistovka. Víš, co já se na ni nadřu?

Tedy… ne že by měla menší hodnotu, samozřejmě, ale ty věci jsou jaksi pořád dražší.

Přidala stovku a zaškemrala: – Štěpánku… Uč se!“

– Neboj se, maminko, – slíbil jsem, – něco s tím provedu.

Propadáme se k nádraží po kulhavých schodech. Karel Hynek Mácha na žulovém podstavci se loučí vyčítavým bronzovým pohledem. Město je mi těsné. Stačil jeden doporučený dopis, jedny prázdniny s Bo­růvkou. Žijí tu malí lidé, zahledění do sebe a do sousedů za plotem, trápí je nepochopitelné starosti, které mě nikdy trápit nebudou, poněvadž budu mít starosti vznešenější a tajemnější.

– Když se budeš učit, – vyrušuje máti a začíná zase popotahovat, – nemáš se čeho bát.

Na kolejích nadržený vlak, na nástupišti Kendy s rodiči, slz jako v krematoriu. Vyhlížím Borůvku.

– Na Borůvku zapomeň, – čte máti myšlenky a licituje z posledních sil: – A na děvčata vůbec. Dneska se chtějí hned vdávat.

Nastoupili jsme.

– Kolik máš s sebou? – Kendyho první otázka.

– Šest. A ty?

– Ticku, – ukázal konvalinky se Smetanou a otevřel okénko.

– Uč se…, – vzlykla matka na peróně.

– Maminko, – napomenul jsem ji, – mně to stačí říct třikrát.

Vlak se hnul a rozběhl po pražcích, zarachotil na výměnách.

– A nezapomeň chodit na vzduch…, – volá za mnou, – zdraví je přednější… (Najednou.)

Město mého mládí mizelo za obloukem řeky a mávalo krajkami kaštanů. Naproti seděl Kendy a na jeho futrále na kytaru hráli chlapi karty. Po pravici odplul Říp, po levici vápencové stráně. Řeka tekla netečně a olovnatě a bylo po žních.

Pochopil jsem, že až se jednou docela vrátím, nebudou tady žít stejní lidé a nebudu to už já.

Borůvka nepřišla.

…až ochutnáme svoje sliny,
láska nám trochu zestárne.
Odpusť nám, Bože, naše viny.
Ty budeš plakat do peřiny
a léto bude rozmarné.

První láska je sice jenom jedna, ale druhá a třetí tak. Když jsem byl malý, domníval jsem se, že kartáček na zuby vydrží celý život.

Kapitola I

Nádraží v Praze je vyšňořené ve svátečním. Mávají nám stovky krásných holek, tohle všechno je tu kvůli nám. Ale Praha vítala účastníky vlaku družby. Dali nám omylem květiny a zase nám je sebrali. Vymotali jsme se z nádraží, vnímáme ruch a vstřebáváme pospolitost pokaždé, když nám někdo šlápne na nohu.

– Tak buď zdráv, – napřáhl ruku Kendy. – A kdybys mě někdy potřeboval, víš, kde žiju.

Rozloučili jsme se a zamířili každý na tu svoji stranu života.

Ve vestibulu Opletalovy koleje vládne vrátný pan Janatka. Přiděluje pokoje podle seznamů a s klíčem klade novicům i otázky.

– Hendersson­‑Hesselbachova rovnice, – vybafl na mladíka přede mnou.

Ubožák nezabral a pan Janatka mu dal ještě možnost principem pohyblivé rovnováhy. Ani zde se však nedočkal odpovědi. Sadisticky houpaje klíčem na ukazováku, položil záchrannou otázku: Tyndallův jev.

– O tom jsem v životě neslyšel, – zalapal po vzduchu nešťastník.

Pan Janatka mu velkoryse předal klíč. – Budu se muset zmínit děkanovi.

Přistoupil jsem k pultu. – Šafránek.

– Šafr… Šafr… kde vás mám… tady! Páté patro, pokoj pět set třináct. – Podává mi klíč, ale jakmile po něm sáhnu a mám jej téměř v ruce, rychle ucukne. – Jestlipak víte, kolego, jak veliký je gorilí samec?

– Nemám tušení.

– Chyba, – řekl pan Janatka. – Gorilí samec je asi tak velký jako já. Klíč vám nedám, už jsou tam dva. – Zakroutil hlavou a postěžoval si: – Letos nám nastupuje zvlášť slabý ročník… To bude mít Spectabilis radost.

Zmatený a deprimovaný vleču kufr ke schodišti. Zastavila mě dívka, do níž by se za příznivějších okolností dalo zamilovat na první pohled.

– Ty seš novej medik? – Sáhla mi po ruce a přitiskla si ji na ňadro.

– Cejtíš, jak mi buší srdce? Nevíš, co by to mohlo bejt?

Ozval se chechtot. Obecenstvo obsadilo schody a na představení čekalo. Chechtal se i pan Janatka. Jeho smích přešel pozvolna v kuřácký kašel. Zmodral a zalezl do vrátnice.

Ještě to můžu vzdát, ještě se můžu otočit, jet domů a nastoupit jako střední kádr ve fabrice. Nejsem si jist, zda jsem si dobře vybral povolání, v němž je nutné umět přemýšlet i s ňadrem v ruce.

V budově bylo cítit nový nátěr, výtah nejezdil. Páté patro, pět set třináct, dva pokoje s dvěma lůžky a jedním příslušenstvím. Za jedněmi dveřmi hrál magnetofon, ty jsem zvolil. Uprostřed pokoje křepčil černoch jako na karnevalu v Havaně. Na stole seděl vytáhlý student, četl anglickou knihu a vidličkou drnkal o židli do rytmu.

Černý bratr mě spatřil. Vypnul přístroj a představil se: – Numira Cassa Thombo from Bujumbura.

– Štěpán Šafránek from Hradiště. – Potřásli jsme si rukama.

– Já jsem Honza Antoš z Kolína a támhle je tvoje postel. Na co se tě ptal vrátnej?

– Jak je velikej gorilí samec.

– Mě se ptal na alkalické uhlovodíky.

– Cos mu řek?

– Zeptal jsem se, jestli má na mysli mono, bi, tri, tetra, nebo polycyklické. Vycouval a dal mi klíč.

– To nic není, – zazubil se černoch. – Mě se ptal na konfirmaci atomů v molekule.

– Konformaci, ne?

– Já nevím, kluci. Já jsem protestant.

V tu chvíli jsem pochopil, že budu žít v šíleném baráku s jedním černým, jedním bílým géniem, s dívkami, které si budou na potkání pokládat mou ruku na svá ňadra, a s vrátným v přízemí, jenž zkouší chemii a výsledky předkládá děkanovi. Chystal jsem se zvednout a uprchnout na nádraží, když se otevřely dveře a do pokoje se vlil obtloustlý jinoch s dvěma kufry.

– Ahoj, děcka!

– Dět… ska? – Černoch vypadl z rytmu, Kolíňák zvedl hlavu. – Ty seš z Moravy! – Neptal se, diagnostikoval.

– Z Kyjova! – Šohaj vypjal prsa.

– Slyšeli jste, pánové? Exotika.

Numira Cassa Thombo horlivě přitakal.

– A to nemáte na Moravě univerzitu? – zajímal se Antoš.

– Tož máme. A lepší.

– Tož u vás na Moravě máte všechno lepší.

Nedalo mi, abych si nepřisadil: – Slyšel jsem, že na Moravě chytají domorodci turisty a tahají je do sklípků, aby je mohli pohostit. A když náhodou nikoho nechytnou, tak do nich celej den nic není.

– Tož ja…, – přikyvuje vážně pořízek. – Na jižní Moravě je taháme do sklípků a na severní do dolů.

Honza zvědavě obchází mládence. – Jakpak ti říkají? – píchl do něj prstem.

– Venoš Pastyřík, – přiznal hoch a pořád stál uprostřed pokoje a držel ty dva kufry.

– Pohov! – zavelel Honza. – Bagáž si odlož. Na co se tě ptal vrátnej?

– Ptal se, jestli nemám slivovicu.

– A máš?

– Mám. Ale ne pro vrátného.

Tři páry rukou sáhly po zavazadlech.

Druhý den jsem si přesně nepamatoval, jak se odpolední dýchánek odvíjel. Honza pil z jakéhosi zvráceného přesvědčení, Numira ze stesku po vlasti, Venoš, protože slivovici přinesl, a já ze solidarity. Jakmile se na stole objevilo uzené, okurky a papričky, pili jsme všichni proto, abychom to mohli zajíst a naopak. Druhý kufr Venoš uhájil. Měl tam, jak řekl, národní kroj.

Usnul jsem na jednom loži s černochem, poněvadž jsme nemohli najít čtvrtou postel.

– Když se jmenuješ Numira… nemohl bych ti říkat Mirku? – Sou­hlasil, otočil se a pohladil si břicho:

– Československo je krásná, průmyslově vyspělá naše zem, turisticky vděčná, se zajímavou historií a bohatou kulturní a uměleckou tradicí.

V mozku se rojily sny o konformaci atomů v alkalických uhlovodících gorilích samců. O půlnoci jsem vypil v koupelně litr vody a země se pohnula i bez pevného bodu.

Kapitola II

Amfiteátr se stáčel do půlkruhu. Úseče menších a menších soustředných kružnic ústily v malou manéž. Posluchače svírá předtucha, kontrastuje s nedočkavostí obecenstva v cirkuse. Strnulé a vážné audito­rium čeká na fór, ale vytlačilo humor ke stropu. Visí zde jako mrak, připravený kdykoli spadnout na nic netušící oběť. Medicína prý je veselá věda o smutných věcech.

Do manéže přicupital stařičký profesor anatomie Solferin, provázený elegantním docentem Sejkorou. Profesor se usmíval jako dobrý dědoušek z pohádky, docent Sejkora vylučoval každým pórem nesmlouvavě pižmo sarkasmu, kořeněné vodou po holení. Stojí dole, ale ani poslední řady u stropu nenechává na pochybách, že ční vysoko, kam nikdo nedohlédne, natož aby se tam doškobrtal.

Zahájil dědoušek: – Vážené kolegyně a kolegové. Sešli jste se v hoj­ném počtu, ale jak je u nás dobrým zvykem, nebudete už, bohužel, v této… kompletní sestavě, – zaradoval se nad výrazem, – naši fakultu opouštět.

Hovořil s přestávkami a doprovázel se gesty, která nám měla vsugerovat, že hledá nejvhodnější výraz. Ale spíše odpočíval a hospodařil s dechem.

– Úmrtnost v prvních dvou ročnících statisticky převyšuje úmrtnost na srdeční choroby, zhoubné nádory a dopravní nehody dohromady.

Sáhla na mne smrt. Doklátili jsme se sem plni elánu a dobré vůle, mnozí postrčeni elánem a dobrou vůlí rodičů, a první slovo, které zaslechneme, je úmrtnost. Nevěděl jsem, že termín je v medicíně frekventovaný a v odborníkovi navozuje asociace statistické, nikoli moribund­ní. Pan profesor ho nepoužil ve zlém úmyslu. Přesto mnou slovo otřáslo, takže jsem málem přeslechl dobře míněnou radu.

– Klíč k úspěchu je jednoduchý. Železný zadek, jak se česky říká sicflajš, budete potřebovat všichni. – Rozhlédl se a dodal „lišácky“: – Bohužel… i kolegyně.

Někdo se zdvořile uchechtl, ale drtivá většina dala přednost zaraženému tichu. Mireček úzkostlivě koulel očima, Honza si četl. Venoš horlivě zapisoval každé slovo, kdyby zahráli hymnu, zapsal by ji taky.

– Protože anatomii je třeba odpřednášet celou, nebudu zdržovat docenta Sejkoru. Přeji vám pevné zdraví v místech, kde se tělo setkává se židlí.

Odchod pana profesora provází jednotný povzdech, nikoli oddechnutí. Tušíme, že hlavní teprve přijde.

Zhasli světlo a nad promítací plátno nad manéží naskákaly krásné holky. Každá se zatřásla, jak někdo za námi pohnul diaprojektorem, a zůstala na okamžik trčet. Defilé ňader, vysokých kyčlí, útlých zad a lahvových dříků. Hladí nás samet klínů, vzápětí omráčí lůno velikosti malého automobilu. Gesta jsou nestoudně pohostinná, lopatky volají po přitisknutí, hýždě svítí mírumilovně. To není sicflajš. Prodává se prs panenský i hruškovitý, oba první jakosti. Tu a tam se mihne samec s malou hlavičkou a s velkým penisem pro potěšení kolegyň. Navzdory feminizaci převažují rotundy bradavek, sopečné vyvřeliny kotníků, studánky holubích pupků, korálky šíjí, rybí bříška lýtek, pláže třísel, rudé rety Margarety s polevou kondenzovaného mléka a šokující epilog: vulva dvakrát tři metry. Světlo, potlesk, oživení v sále.

– Klid, prosím! – Docent Sejkora uklidňuje stádo. – Chtěl jsem vám úvodem názorně ukázat, na co budete muset nějaký čas zapomenout. Nyní přejdeme k próze. Nemějte strach, nejde skutečně o žádnou vědu, nýbrž o zcela triviální disciplínu. Prostě se to naučíte zpaměti.

Znovu tma, znovu diapozitivy. Ale těla jsou jiná. Odpohlavněná, přísná, racionální, popsaná, určená, daná, neměnná. Člověk je jako housle, již dlouhou dobu si ponechává dokonalý tvar. Každá kost má sto hrbolků a proláklinek, jež jsem považoval za bezvýznamné. Nabývají významnosti, mají své jméno. Na každý výstupek se cosi upíná, v každém járku něco leží, každým otvorem se prodírá. To se dozvíme později. Vše do něčeho zapadá a má svou logiku. To objevíme také později, někteří z nás tak pozdě, že už jim objev nebude k ničemu. Chtějí nás naučit plánu města, pamatovat si, kde kdo bydlí, kdy se přistěhoval, kudy jezdí do práce, jaké má příbuzenské vztahy, co v práci dělá a jak ten mechanismus s přesností hodinek funguje.

Měsíční panoráma kostí, řečiště cév, pavučiny nervů, haustra dutin. Jateční pohled. Žasneme. Bůh se nenamáhal se stvořením člověka. Stvořil atom a dál už to šlo samo. Žasnu dodnes. Sejkora nás hodinu uspával v cizím jazyce, aby závěrem rozptýlil obavy milosrdnou větou:

– To jsou jen základní pojmy, pomocí nichž se v anatomii, a nejen v anatomii, orientujeme. Musíte je zvládnout do příští přednášky, jinak nebudete rozumět další látce. Kdo něčemu nerozuměl?

– Já.

– Čemu?

– Ničemu.

Vstávám, aby na mě všichni viděli. Hrdina, nebo exhibicionista? Oni také nerozumějí, ale nepřihlásili se, dobře vědouce, že i po opakovaném vysvětlení neporozumějí. Přihlásil jsem se, abych demonstroval všeobecnou neschopnost porozumět.

– Banální, kolego, hlavu vzhůru. – Sejkora popadl kostlivce za packu. – Termini situm et directionen partium corporis indicantes… čiže obecné názvy, jimiž se vyznačuje poloha a směr v těle jsou voleny tak, aby jich bylo lze použít vždy, bez ohledu na polohy těla a jeho části. Tedy: podélná rovina je mediální, s ní paralelní sagitární, kolmá pak frontální, paralelně s ní transverzální. Dále: směr kraniální je superior, kaudální inferior, směr dorsální je posterior, ventrální anterior. Centrální je mediální, decentrální laterální. Pak máme povrch a vnitřek, tedy superficialis a profundus. Na končetinách proximalis a distalis, na horních tradialis a ulnaris, na dolních tibialis a fibularis. To je celý fígl a nemůžete to poplést. Rozumíte?

– Ano. Chápu a děkuji vám.

Nic jsem nechápal. On to věděl a posmíval se mi. Ostatní to také věděli a také se mi posmívali. Promluvil jsem i za ně a byl stižen opovržením.

– Jak se jmenujete, kolego?

– Šafránek.

– Můžete se posadit.

Po letech jsem pochopil, že v každém zdravém kolektivu se najde jeden ubožák, který sejme hříchy, aby si vysloužil posměch.

Biochemik napsal na tabuli H. CON. – Jmenuji se Hanuš Con a budu vám přednášet organiku a biochemii. Pamatujte si, že základ živé hmoty tvoří tyto prvky, – ukázal na iniciálu křestního jména a na příjmení: – Vodík, uhlík, kyslík a dusík. Škola hrou, há cé ó en se nedá zapomenout. Bravo!

Před polednem po nás vztahuje pařáty fyziologie. Zatímco v anatomii jsme měli vědět, kde co je, fyziologie nás naučí rozumět tomu, co a jak funguje. Na úrovni plynů, tekutin, přechodů na membránách, což bylo všechno tak kosmicky vzdálené a diskutabilní a posunutelné a na hranici, až se zdálo, že každý výrok může být zpochybněn sám sebou, což se taky skutečně stalo. Dialektika života má asi základ už v tom malém vesmíru, kterému se říká buňka.

– Pan profesor je asketa, ironik a důsledný dodržovatel zásad, jež sám vymyslel a formuloval. Člověku stačí denně méně než dvacet gramů bílkovin, on sám se o tom přesvědčuje již několik let. Rozumná vláda by zrušila soboty, neděle, svátky a dovolené, poněvadž se narušuje dynamický stereotyp a kvalita práce prudce klesá. On sám se o tom přesvědčuje po celý život. Chodí do práce denně, ani Prvních májů se nezúčastňuje. Tak byl věrný svým vědeckým zásadám, tak je důsledně dodržoval, až je nikdo nebral vážně.

Y/100 = (Hb4)K1p + 2(Hb4)K2p2 + 3(Hb4)K1K2K3p3 + 4(Hb4)K1K2K3K4p4

            4(Hb4) + (Hb4)K1p + (Hb4)K1K2p2 + (Hb4)K1K2K3p3 + (Hb4)K1K2K3K4p4

Zlomek dělil pan profesor hemoglobinem (Hb4) a dostal tvar:

Y/100 = K1p + 2K1K2p2 + 3K1K2K3p3 + 4K1K2K3K4p4

          4(1 + K1p + K1K2p2 + K1K2K3p3 + K1K2K3K4p4)

Tato rovnice, jak pravil, vyjadřuje rovnováhu mezi kyslíkem a čer­veným krevním barvivem. „K“ jsou konstanty a byly určeny pokusně. Stařík končil v pravém dolním rohu tabule, a když se doplazil, předešel mě: – Pokud někdo něčemu nerozuměl, odkazuji na Fyziologii Samsona Wrighta, vydanou letos v Londýně v jedenáctém vydání.

Nezbývalo mi než se poohlédnout v Londýně po knihkupectvích.

Polykám housku se salámem.

– The cell is the smallest unit of living metter capable of independent life. Its main function is to preserve a suitable environment for itself and for neighbouring cells.

S anglickým textem se potýká Venoš. K překladu se nedostal.

– Stop! – zahřměla pedagožka. – This is a shocking English. Do you understand?

– Yes, I do, – odpověděl plynně Venoš.

– Příště prosím výslovnost bez moravského dialektu.

Una lacrima v bufetu, na programu další světový jazyk.

– Pósle prachažděnija piščevóda čérez diafrágmu piščevaritělnaja trúbka razširájetsja i piščevód…

– Přeložte!

Nevím, co je piščevód.

– Slovíčka! – vyčetla mi korpulentní docentka s šátečkem kolem krku.

– Slovíčka, slovíčka, slovíčka. Nezná slovíčka, neučil se slovíčka, neumí slovíčka. – Důvěrné téma, hned si připadám o něco mladší. Nikdy jsem neznal slovíčka a vždycky to nějak vyšlo.

– Co je to píšča…? Ne, to není to, co si myslíte!

– Potrava. – Honza je autorita.

– Ano. Tedy piščevód… zakroutila tlamičkou.

– Jícen, – odpověděl Honza o vteřinu dřív, než jsem stačil označit piščevód vodičem potravy.

– Kakája váša famílija?

– Antoš.

– I váša?

– Šafránek.

– Pěrevedítě!

Jedu jako po másle a narazím na diafrágmu. Poučila mě, že jde o bránici. Věřím všemu. Text pokračuje slovansky košatě. Obšírně líčí vstup potravy do žaludku a dvanácterníku, nezastupitelnou úlohu žluče a slinivky, drastický děj v tenkém a tlustém střevě včetně závěrečné katarze. Epos.

Od medika Karabce ze druhého ročníku jsem koupil v hospodě v Kateřinské dva rozpadávající se díly Borovanského anatomie. Karabce jsem podplatil třemi branickými ležáky.

– Červeně je podtržený, na čem bazíruje profesor. Zeleně, co vyžaduje Sejkora, modře, co chtějí asistenti.

Bylo tam podtrženo úplně všechno.

Hle, místo, jež připadá rodičům jako vstup do ráje. Takto si představují štěstí potomků, tomu jsou ochotni obětovat. Maminko… kam jsem se to dostal…?

Interludium

Opět mě přepadá nutkání utéci na nádraží, ujet domů a chodit do školy. Nemám na čem stavět, jako bych slyšel cizí řeč a do roka se měl plynně domluvit. Žádný znak nic nepřipomíná, nezakopnu o kámen, který bych někdy obracel v ruce. Všechno od začátku, jako v první třídě, učím se číst a psát.

Dělají si legraci? Straší nás, abychom se učili? Jsem plný pochybností ve vlastní síly, jež jsem neměl možnost prověřit.

– Co budeme dělat?

Mireček se krčí za dvaceti kilogramy učebnic a hájí barikádu s nesmrtelnou vírou ve vštípené pravdy. – Tak nám říkali v Dobrušce, jak napsal velký český pedagog Jan Amadeus Komenský, se učit, se učit, se učit. Ale nejdřív se musím hodně milovat a pak se můžu hodně učit. Nejradši mám takový, co nenosej prsenky.

– Klííííd…!

Opravdu klid. Sešli jsme se, abychom se naučili nejvznešenější vědě. Máme se vycvičit v dovednostech, které přísluší nejpovolanějším, máme být morálně pevní. Trochu předbíhám, skutečnost není tak veselá, jak by se mohlo zdát někomu, kdo jde právě pod oknem.

Jana Antoše takové problémy vážně nezajímají. Má IQ 140 a foto­grafickou paměť.

– Prostě si to tady vyfotím, – ukáže na oči, – a pak si to tady přečtu, – ťukne se do hlavy.

Mireček zmizel v útrobách koženého kufru, vytahuje exotický papír, rodokmen, křestní list, kterým ho vybavili v Bujumbuře, s množstvím razítek a podpisů.

V záhlaví listiny řve leopard.

– Tady je napsaný jméno mýho dědečka, tady to dlouhý. Ty máš deset sekund a pak to musíš říct right. Teda rovně.

Honza „fotí“ lejstro, Mireček měří čas. Venoš vstal od okurek a sle­duje produkci.

– Stop! A teď řekni jméno mýho dědečka.

Lepodotemačoselačogaleokranioleipsonatriumupotrimatosifyoparaomelitokarakeklummenokyčlejpkosyfofatoperisteralektrionop.

Jedním dechem.

– Správně. To je moje dědeček.

Když je člověk šťastný, neví o tom. Když o tom ví, nebývá už většinou šťasten. Zdálo se mi, že jsem velmi nešťastný. A matka doma je zatím bez sebe hrdostí, že její syn studuje medicínu. Každý tu má nějaký grif. Mireček prsenky, Honza fotografickou paměť, Moravák se prostě učí od první minuty. Ale co já? Co budu mít já?

– Klííííd…!

Kapitola III

V osmi letech jsem se začal učit hrát na housle, Kendy na klavír. Chodili jsme spolu do hudební školy a záviděl jsem mu, že při hraní může sedět. Pomáhal si rameny i trupem jako Ferenc Liszt. Hrál Maličká su, husy pasu a klátil se jako ve vichřici. Přesedlal na kytaru, oslňoval, kdežto já se pořád nemohl utrhnout od jednoduchých smyků a etud.

Tehdy můj profesor náhodou objevil, že neznám noty. Hrál jsem, neznaje not. Naučil jsem se, že notu na druhé lince odshora zahraji třetím prstem na třetí struně odspoda, počítáno od nejhlubšího tónu. Jestli je tato nota „d“, to mi bylo upřímně jedno. Postupoval jsem jako jednoduchý kompjútr, převezl pana profesora a zpochybnil elementární pedagogickou zásadu, jež praví, že bez základních znalostí nebudu moci pokračovat. Objevil jsem náhradní systém, který mi po tři roky umožňoval hrát z not, aniž bych je znal.

Když jsem panu profesorovi ostýchavě objasnil svou metodu, musel si vzít čtrnáct dní dovolené. Na první hodině po návratu z dovolené jsem se ho zeptal, jestli je mu již lépe. Řekl mi, že zpočátku mu bylo velmi zle, poněvadž se domníval, že jsem geniální, ale ulevilo se mu, když přišel na to, že jsem blbec. Dneska sice noty znám, ale zase už neumím hrát.

A takové geniální řešení nám nabídl docent Zajíc.

Uvolil se přednést stěžejní kapitoly z publikace Jak studovat. Protože se hygiena přednáší až v pátém ročníku, byla nepovinná přednáška docenta Zajíce přenesena do odpoledních hodin do klubovny na koleji.

Docent Zajíc vypadal neprakticky, ale bystře, a měl nabito. Zdůraznil, abychom si dělali poznámky, jelikož publikace je beznadějně rozebrána.

Konečně se dozvím základní grif, fígl, s jehož pomocí vysoko přečůrám docenta Sejkoru s celou jeho strnulou vědou.

Docent Zajíc pověsil v průčelí klubovny tři tabule, každou rozdělenou čtyřmi svislými a jednou vodorovnou čarou na deset obdélníků. Nad tabule připíchl transparent. NENÍ VĚDY BEZ SYSTÉMU A SYSTÉM ZAČÍNÁ NA PSACÍM STOLE.

No. Jakkoli jsou naše perspektivy nedozírné a budoucnost radostná, vždy musíme odněkud vyjít a něčeho se chytit. Měl jsem dojem, že je to ono.

Pan docent sejmul hodinky a položil je pečlivě na stůl vpravo nahoru. Urovnal tužky, gumu, o pět milimetrů posunul poznámkový blok. Rozhlédl se, zda jsme všichni připraveni.

– Našemu kolektivu katedry duševní hygieny byl uložen státní výzkumný úkol rozpracovat a navrhnout optimální rozvržení studijních a pracovních pomůcek na desce psacího stolu. Ve své práci jsme vyšli z padesát let starého Leffingwellova návrhu, který se nám jevil na svou dobu překvapivě progresivní. Abychom se snáze orientovali, rozdělili jsme plochu psacího stolu (ťukl ukazovátkem do tabule č. 1) čtyřmi vertikálními a jednou horizontální čarou. Dostali jsme deset sektorů, pět horních, A1–A5, a pět dolních, B1–B5. Podíváme‑li se na Leffingwellův návrh z hlediska ergonomie, vidíme na první pohled zásadní nedostatky; zdůrazňují vždy zejména kvantitativně předimenzovanou kumulaci učebnic v sektoru A1 (ťuk), A5 (tuk) a B1 (ťuk). – Docent Zajíc vzhlédl a lidsky poznamenal: – Tři hromady je skutečně mnoho.

– Hovadina. – Antoš v řadě za mnou otevřel noviny.

Tomu se to kritizuje, když má fotografickou paměť. Nabízí se možnost vniknout do tajů vysokoškolského studia. Nazvat hovadinou problém, který je státním výzkumným úkolem, mi připadá netaktní nejen vůči docentu Zajíci, ale i vůči vědě a státu.

– Jak vidíme, schéma je přehledné a vcelku logické. Nejasným zůstal pouze prázdný sektor B5 (ťuk). Náš ústavní počítač Minsk nabídl tři hypotézy. Nejpravděpodobnější se nám jeví ta, podle níž si v tomto sektoru Leffingwell odkládal šálek s kávou. – Ozvalo se jakési kolektivní škytnutí, jak se všichni chtěli zasmát a včas se zarazili, a docent Zajíc rychle dodal: – Ale důkaz pochopitelně chybí.

Honza se zavrtěl, složil noviny a vydal se k východu za nespokojeného syčení v řadě.

Docent Zajíc se nenechal rušit. – Celému kolektivu naší katedry duševní hygieny bylo hned od začátku jasné, že takto uspořádaný psací stůl v současné době nevyhovuje především pro redundanci některých elementů, zatímco jiné absentují.

Napadlo mě, že teď musí přijít pointa. A přišla.

– Náš kolektiv záhy pochopil, že pokud chce problém vyčerpat a řešení úkolu dotáhnout do zdárného konce, čeká jej spousta práce.

Pokud již tady někdo pochopil, že jde skutečně o vědeckou hovadinu, která nicméně uživí ústav, já to nebyl. Ostatní se bezostyšně bavili nebo si četli, holky vytáhly pletení. Mně bylo docenta Zajíce líto. Odmítal jsem nevěřit, že by to nemohlo být k něčemu dobré.

– Při studiu pramenů jsme v našem ústavu duševní hygieny objevili i publikaci Alexandra Iljiče Kerženceva a řekněme rovnou, že posunula náš výzkum o notný kus vpřed. – Docent přešel k tabuli č. 2. – Na první pohled je zřejmé, že máme co dělat s pozoruhodně objevnou prací. Všimněte si, že odpadla psací podložka… ano, a poté Keržencev zredukoval redundantní počet učebnic ze tří hromádek na dvě!!! – docent se odmlčel, aby nás nechal vychutnat vtipné řešení. Pokračoval řečnickou otázkou: – A proč, prosím pěkně? (Nikdo nevěděl.) No protože si uvolnil sektor B1!

Zatímco docent přecházel podle tabulí, aby nabral sil, třeštíme oči na uvolněný sektor B1.

– Keržencevův přínos, vážené kolegyně a vážení kolegové, spočívá především v tom, že přesunul poznámkový blok ze sektoru A2 do ergonomicky výhodnější polohy v sektoru B5. (Ťuk, ťuk.) Sektory B1, B2, B3 a B4 zůstaly prázdné. Zde Keržencevovy pokusy přerušila válka. Přesto i toto torzo znamenalo přelom v našem dosavadním bádání. Nikdo nepochyboval, že před sebou máme studii, ze které se již dá solidně vyjít. Vrzly dveře, vrátil se Honza. – Máš ve vrátnici dopis. – Od toho okamžiku jsem se nemohl soustředit.

– V posledních pěti letech dospěl náš kolektiv katedry duševní hy­gieny ke konečnému řešení. Je jím Leffingwellův­‑Keržencevův psací stůl, takzvaná Zajícova varianta. Plochy jsme využili beze zbytku. Ponechali dvě hromádky učebnic i výjimečně zdařilé Keržencevovo umístění poznámkového bloku. Stolu jsme vrátili psací podložku, kartotéku přesunuli z dominantního sektoru A3 do volného B1 a áčka trojky jsme využili k umístění Emersonova­‑Votočkova týdenního výkonnostního rozvrhového grafikonu.

Psaní bude zřejmě od Borůvky; vysvětluje, proč se nepřišla rozloučit na nádraží.

– Toto schéma si zakreslete, – uzavřel docent Zajíc přednášku. – Považujeme je za optimální ne proto, že vyšlo z laboratoří našeho ústavu, nýbrž proto, že představuje skutečný přínos k pochopení problematiky desky psacího stolu jako integrální součásti interiéru moderního duševního pracovníka.

Holky skládají pletení, Honza noviny. Venoš skicuje z posledních sil Zajícovu variantu.

Docent sroloval tabule a připjal si hodinky.

Pan Janatka mi podal bílou obálku. Adresa Borůvčiným písmem, hned na schodech jsem psaní otevřel a vyňal tuhou kartičku. Dva provlečené prsteny, pták s myrtou, MB + EN.

Slečna Marcela Borůvková a pan Emil Nádeníček si dovolují oznámit, že budou oddáni dne… Za projevené blahopřání předem děkujeme.

Není zač.

Na rubu připsáno rukou: Štěpánku, Emil je jednička, ale tys byl první.

Okolo Hradiště
čtyři cesty vedou.
Opustil jsem milou,
jiný ji vzal s sebou.

Ráno dala ručku,
navečer hubičku,
po hubičce tralala…
Zlatý kroužek dostala.

Interludium

Moje maminka ráda věští. Má „čuch“, a když jí věštba vyjde, je na koni.

– Neříkala jsem, že se všechny chtějí hned vdávat?

Jsem poprvé doma a hrnu se ke stolu s jídlem.

– Ruce! Ty si nebudeš mejt ruce? Co vás na té fakultě učí? Víš, co je ve vlaku bacilů?

Opláchnu si ruce. Těšil jsem se na ticho domova. Na tikot pendlovek (píše se to tak?), na shovívavý úžas, snad špetku obdivu a mlčenlivé pochopení. Jenomže máti není k udržení.

– Konečně snad přestaneš psát ty básničky. Už jsem o tebe měla strach. Od doktora, kterej veršuje, bych si nenechala ani propíchnout uši.

To mě překvapuje a nad polévkou přemítám o matčině averzi. Jako by ten, kdo veršuje, musel být i nešikovný…

– Tak povídej! Co profesoři a docenti? Jsou na vás hodní?

– Hodní, maminko.

– Nedávají vám toho moc?

– Ani ne.

– Stačí ti peníze? Nepotřebuješ přidat?

Konečně otázka k věci. Zaplatil jsem kolej, menzu, dva díly anatomie, skripta a zbylo mi padesát pět korun.

– Žiju skromně, ale zdravě.

– Třeba dostaneš prospěchové stipendium, – ničí mě matka s cy­nismem, který bych u ní nehledal.

Zdá se, že nastala vhodná chvíle. Odložím lžíci (jako by mi nechutnalo) a hledím mamince upřeně (drze) do očí.

– Co kdybych tu anatomii neudělal?

– No, božínku…, – šveholí maminka, – tak ji uděláš příště. – V krku jí to klokotá lechtivým smíchem, na jaký doma nejsem zvyklý. – Říkal mi pan doktor Wichr, co k němu chodím se žlučníkem, že ji dělal sedmkrát.

Pan doktor Wichr studoval po válce. Přednášky měli v Lucerně a pitvali na směny. Anatomii dělal sedmkrát a těší se výborné pověsti. Já bych nemohl ani propichovat uši.

– Nikde se se mnou nechlub. Co kdybych ji… třeba… vůbec neudělal?

Ke kamnům nedošla. Přilepila se uprostřed kuchyně a zkameněla, s očima na vyšívané kuchařce Leť, ptáčku, do světa širého, pozdravuj tam mého milého. Otočila se a spustila ruce.

– No, to nemůžeš, – řekla. – To je absolutně vyloučené! Umíš si představit, jak já bych tady vypadala?

Jestli mě něco dožene k absolutoriu, bude to mateřská láska.

Život přináší okamžiky, nad nimiž je radno trochu přemýšlet, aby se člověk nezbláznil. Ale vyskytnou se i situace, nad kterými se ze stejného důvodu přemýšlet nedoporučuje.

Příště jí budu dávat takové zprávy po kapkách. Snad je stráví. Nebude‑li ze mě pracující inteligent, ještě pořád ze mě může být inteligentní pracující.

Kapitola IV

Setkání se smrtí je vždycky zvláštní a závisí na okolnostech. Zatímco na kuchyňském stole působí mrtvola nepřirozeně, na pitevním nikoli.

Chodbou před pitevnami tlačil zřízenec zahalené tělo na vozíku. „Za rakví“ kráčel profesor Solferin, docent Sejkora a houf asistentů. Tvářili se jako pozůstalí. Ocas tvořili studenti. Byli jsme nesví.

Pitevní stůl je oválný mramor uprostřed s odpadem, na bytelném podstavci. Stolů je šest. Bílé světlo, lavice, židle, pultíky, čisto. Obětní chrámek. Jsem překvapen jednoduchým zařízením.

Profesor Solferin se opřel o nosítka z dob Semmelweissových a ujal se slova. – Kolegové a kolegyně, dnes vás čekají první praktická cvičení z anatomie, na která již máte být teoreticky připraveni. Pracujte pečlivě a buďte trpěliví. Jen člověk vědoucí a soustředěný má naději, že najde diamant. Ten diamant je všude, kam říznete, a já, docent Sejkora i asistenti jej od vás budeme chtít. Harmonický člověk zná šest rozkoší. Tři rozkoše tělesné, vyvolané sexem, potravou a pohybem, a tři rozkoše duchovní: rozkoš z umění, rozkoš z tvorby a rozkoš z poznání. Přeji, abyste se té poslední dobrali záhy a aby vám vydržela do vysokého věku. Pracujte tupě a s chutí do toho.

Každý z nás měl pinzetu a skalpel. Byli jsme poučeni, že náčiní se drží jako vidlička a nůž. Pustili jsme se do práce jako supi.

– Co preparujete, kolego? – zeptal se profesor na odchodu.

– Nervus fibularis.

– Tupě! Tupě! – připomenul. – Ne abyste ho přeříz!

Sotva se za ním zavřely dveře, přeřízl jsem fibularis. Byl to diamantový důl.

– Šafránek… Šafránek…, – docent Sejkora se tvářil, jako by vyslovoval sprosté slovo. – Vždyť vy jste ho, člověče, přeříz!

Vyváděl, jako kdybych přeřízl podmořský telefonní kabel. A přitom to bylo takové nic… Takový špagátek odnikud nikam, mucánek, žoužel.

– Já vám dám odnikud nikam, člověče! Odkud vede?

– Z nervus ischiadicus, – vzpomněl jsem si.

– No vidíte. A jaké má větve?

Superficialis a profundus jsem znal. Ramus articularis, nervus cutaneus surae bifularis a ramus communicans fibularis mi napověděli.

– Správně, – trochu ubral Sejkora. – A který jste zničil?

– Zničil jsem nervus fibularis profundus.

– Aspoň že to víte, člověče… Šafránek… Jestlipak taky víte, jakou má inervaci? Senzitivní, nebo motorickou?

Honza za Sejkorou znázornil zápěstím pohyb, jako když přidává plyn na motocyklu.

– Převážně motorickou, – pochopil jsem.

– Ano, ano, – souhlasil Sejkora, – převážně motorickou. Chtěl byste mít přeříznutý fibularis, Šafránku?

– Nechtěl.

– Já taky ne, Šafránku. Máte štěstí, že jste nezničil ischiadicus, to byste mohl tu nohu rovnou amputovat. – Vzpamatoval se a pobídl nás: – A prosím vás… tupě…! – zaškemral. – Dávejte pozor. Nedovedete si představit, jaký je nedostatek mrtvol…

Z měsíční apanáže, kterou jsem doma vyfasoval, jsem rychle koupil ohmataný překlad doporučované Fyziologie Samsona Wrighta a kom­pletní anatomický atlas. Na obědy jsem chodil jen čtrnáct dní a měl jsem třicet korun.

Všichni pádili do menzy zaujmout výhodnou pozici v hladovém zástupu.

– Pojď, – lákají mě Honza s Venošem, – seženeme ti oběd.

– Odmítám žebrat, jsem hrdý syn české matky.

– Nemusíš dělat vůbec nic, hlavně mlč.

V menze je život, dav netrpělivě cinká příbory. Antoš s Pastyříkem vytipovali oběti, staví se za ně do fronty. Na první pohled jde o po­sluchačky nějakého superhumanitního oboru, od začátku se přou, zda čtvrttónová hudba nese, či nenese erotické poselství. Vyrozuměl jsem, že pro jednu je čtvrttónová hudba záležitost výhradně intelek­tuální, druhá plaše přiznávala, že ji fyzicky vzrušuje.

Když erotika, tak erotika. Než se posunuli k okénku, všichni čtyři se svorně bavili a ke stolu zasedli společně.

Ty chudinky stačily sníst tři lžíce polévky, když zaslechly následující dialog:

– Co bylo dneska na pitevně?

– Ále, člověče, ani jsem si neškráb. Nejsou mrtvoly.

– To mě podrž… Když už nejsou ani mrtvoly…

(V tomto okamžiku vrátila jedna z dívek nenápadně do polévky játrový knedlíček.)

– To já jsem si minule zapitval. Hodinu jsem hledal žlučník.

– Našels?

– Placatej jako tenhle řízek.

– Taky tak zelenej?

Oběti se zvedly a uraženě opustily jídelnu. Té menší se evidentně neudělalo dobře, větší se tvářila, jako by nemohla pozřít sousto v si­tuaci, kdy se nedodržují elementární zásady stolování.

– Prosím, pane Šafránku, dvojitá porce.

Ani nevím, jestli mi jich tenkrát bylo líto. Ale když chce být někdo mermomocí estét, musí umět přinášet oběti.

Interludium

Mám již jen patnáct korun. Naštěstí působí v hlavním městě instituce, jež umožňují studentům příležitostný výdělek. Vykládání vagónů, hlídání dětí, prodej Večerní Prahy, úklid v restauracích nebo v metru. Uklízím nerad. Dítě jsem nikdy nehlídal a k vykládání vagónů nejsem fyzicky vybaven.

Kromě bramborových, řepných a chmelových brigád jsem manuálně pracoval jen jednou. Loni o prázdninách jsem se přihlásil na brigádu do továrny, abych byl blíže Borůvce, která o mě tehdy ještě jevila zájem. Tři dny si mě nikdo nevšímal (ani Borůvka), čtvrtý den mi dali kladivo a majzlík. Zavedli mě do rozlehlé haly s betonovou podlahou a na podlaze nakreslili úhlopříčně čáru. Seděl jsem na zemi, podél té čáry vysekával žlábek, široký a hluboký patnáct centimetrů, a trpěl klaustrofobií. Mistr rozměry denně kontroloval. Za měsíc jsem skončil, s opuchlýma rukama. Vydělal jsem osm set devadesát šest korun, které mi někdo ukradl téhož dne na plovárně. Kendy nastupoval na brigádu po mně a měl za úkol ten žlábek zacementovat, aniž do něj bylo cokoli vloženo. Stavěli jsme hladovou zeď.

Odmítám stavět hladovou zeď. Toužím po práci smysluplné a volím prodej denního tisku.

Kapitola V

Stojím v podchodu se štosem večerníků a čekám na zákazníky. První zvolání je nesmělé a tiché.

– Večerní Praha…

Nikdo si mě nevšímá.

O dvacet metrů dál jdou noviny na dračku. Konkurence si vede zdatněji. Mladík prodává noviny vlezle a současně bez zájmu, jako vekslák, který nabízí bony. Zatímco já natahuji ruku nevtíravě, s pocitem, že provádím něco protizákonného (takový pocit jsem skutečně měl), ten šotek strká večerníky do desítek dlaní, inkasuje a ještě stačí na čtivo upozornit.

– Neurvalec ji chtěl znásilnit, ale ubránila se, děkuji…

– Neznámý poberta uvízl v okénku od záchodu, děkuji…

Opodál, opřena o sloup, sedí na stoličce starší žena, před sebou rozkládací stolek. Není tak agresivní, působí víc na city.

– Neopatrná důchodkyně uhořela i s dítětem…

– Hrůzný nález v popelnici…

Mladík vtíravě kontruje: – Smrt při hledání vltavínů, děkuji… (Parádní číslo.)

Pochopil jsem, že se musím chovat stejně, abych tam nepřekážel jako porouchaný prodejní automat. Otevřu noviny, mrknu na titulky a spustím: – Kooperace ve výrobě moderních strojů a zařízení…

– Držíme prst na tepu života…

– Inovace bez legrace…

Nic. Mladíček a bába jsou obklopeni zájemci, nabízejí docela jiné noviny. Mne míjí senzacechtivý dav jako malomocného. Nechce se mi věřit, že našeho pracujícího zajímá víc obsah popelnic na Jižním Městě než způsob, jaký drží prst na tepu života.

– Šetřit na správném místě…

– Odpovědnost každého prospěch všech…

Abych vyšel vstříc zákazníkovi, učiním každému naproti několik kroků. Měním stanoviště, téměř se vtírám. Ale ani tento ústupek davu, spolu s heroickým zavoláním Bojujeme proti průměrnosti, nemá úspěch. Skončila jim pracovní doba, o rezervy nemají zájem.

A ten ďábel naproti zavolá: – Utopil se a uhořel, děkuji…, – a noviny mu rvou z ruky.

Z posledních sil nabádám kolemjdoucí: – Hledejme rezervy sami v sobě…!

Konečně. Tajně jsem doufal, že ta chvíle musí přijít. Z apatického zástupu se oddělila roztomilá stará paní. Dobelhala se o holi až ke mně, na hlavě apartní klobouček, a přiložila dlaň k uchu: – Co jste říkal, mladíku?

– Hledejme rezervy sami v sobě, babičko, – nabízím čerstvý exemplář.

Smutně zavrtěla hlavou. – Děkuji vám, chlapče, ale to už pro mě není. – A jako by se omlouvala, dodala na vysvětlenou: – Já jsem rozuměla, že jsou zlevněné konzervy.

Přezírán davem pátrám v nekonečnu po příčinách neúspěchu. Že nejsem geniální, jsem věděl dřív než můj profesor houslí. Že nemám štěstí u dívek… budiž. Touží po svatbě, já po lásce. Že se nenaučím anatomii, s tím jsem se smířil, je otázkou času, kdy se s tím smíří moje maminka. Ale že bych zkrachoval i v trafice, to byl objev i pro mne. Zkus všechno, poznáš své možnosti. Tak jsem je poznal.

Mládí je nejtrapnější období života. Teoreticky můžete cokoli, prakticky nic. Když jsem byl ještě menší a neměl na zmrzlinu, škemral jsem na Kendym, aby mi dal líznout. Malá ochutnávka á franco. Stál jsem v tom podchodu s balíkem novin, ignorován a vytěsněn až ke zdi, a přemýšlel, není‑li výhodnější jen ochutnávat, aby si člověk nezkazil žaludek.

A jak jsem byl docela na dně, s tak nepatrným pocitem mužnosti, že to nestálo za řeč, objevila se na eskalátoru dívka. Blonďatá, útloboká, modrá, svěží a milostná, ozvěna trnutí, anděl úspěchu, sladká příčina neurvalé chuti do života, s taškou přes rameno. Došla ke mně, beze slova si vzala noviny, do katalepticky ztuhlé dlaně mi vložila korunu a protější schody ji vyvezly k nebesům.

Když jsem vyběhl na ulici, byla pryč. Jen koruna mě hřála v dlani. Kendy hrál v podniku na rohu Italské a Mánesovy, který se jmenoval, nevím proč, Delfín III. Měli tam slušné ceny a dali i na dluh. Mohli jste tam zapomenout hodinky a zase je vyzvednout, až jste byli při penězích.

Poručil jsem si dvě deci.

– Mám to napsat na Kendyho?

– Radši ne, nechám vám tu prima čtení. Jsou tam i obrázky.

Barmanovi zasvítily oči. – Pornografii neberu!

O pult těžce pleskl štos neprodaných novin.

– Ty bys mě ranil, kámo… Mám tu patery digitálky, tři kalkulačky, jedno sako, prsten s monogramem a zánovní bicykl s přehazovačkou, ale noviny… to tu ještě nebylo. Otráveně schoval tisk pod pult. – Kdy si je vyzvedneš?

– Nikdy. Můžete si je nechat.

– No počkej… neblbni… co s nima budu dělat?

Jakmile zjistil, že jsou dnešní, vracel je zpátky místo drobných a zbavil se jich za čtvrt hodiny. Takovou obratnost jsem hodnotil jako další v nekonečné řadě důkazů mé neschopnosti k čemukoli.

Můj sexuální život v té době nestál za řeč. Začátky jsem měl za sebou a heroické doby mě teprve čekaly. Veřejné domy u nás nejsou a na „soukromé“ jsem neměl. Jistěže jsem toužil po veliké lásce, ale dostavovaly se i obyčejné okamžiky, kdy jsem se potřebovat zbavit určitého druhu energie, abych mohl jiného druhu použít k cílevědomé činnosti. Měli jsme právě před zkouškou z fyziky a tento stav jsme nazývali „nabité akumulátory“.

Možná, že o tak delikátním problému uvažuji příliš věcně (kde je cit, kde něha?), ale neuvažuje‑li člověk věcně, nikdy ten problém nevyřeší. Poezie nepomáhá. Spíše naopak.

Na koleji kolovala skripta ze sexuologie, půjčená od kolegů z pátého ročníku. S pomocí slovníku jsem se vydal na dychtivou a škobrtavou pouť po latinských termínech. Porozuměl jsem asi polovině, ale i ta stála za to. Všechno bylo zajímavé. Začetl jsem se a hledal odpovědi na dvě otázky. Za prvé: je tlak, který pociťuji, normální? Odpověď zněla: ano. Je to pud, více či méně korigovatelný, a žádná civilizace ani kultura s ním nic nezmůže; nejvýše jej oděje do tendenčního hávu a zaujme nějaký postoj. Za druhé: jak rozpor v mé situaci řešit? A tady odpověď nebyla jednoznačná. Mireček navázal něžný vztah s Vendulkou, Honzu jsem přistihl, jak si s kolegyní z kroužku navzájem ukazují na vlastních tělech povrchový žilní systém, Venoš, zdálo se, podobné odreagování nepotřeboval, nebo o něm alespoň nemluvil. Zůstával jsem napjatý, roztěkaný a nespokojený. Sexuolog teoretizoval, kladl si otázky, polemizoval sám se sebou, uváděl různé možnosti. Vykrucoval se. Nejfrekventovanější byla onanie. Jako typické sociální skupiny, které se k ní uchylují, uváděl námořníky, vojáky, vězně a studenty. Dostal jsem se do pěkné společnosti. Když mi bylo třináct let, strašila mě babička z otcovy strany, že budu‑li si hrát s přirozením, oslepnu. Už tehdy mi tvrzení připadalo nepravděpodobné. Vždyť od přirození k očím bylo tak daleko… Dnes je mi onanie doporučována. Nic proti ní nemám. Ale přes všechnu fantazii je to jen první pomoc.

Proto jsem pookřál, spatřiv u stolku pro muzikanty manželku Jana Nepomuka Voráče. Nezměnila se. Jen v očích, jež loni nechápaly nic, měla napsáno, že chápou všechno. (Možná, že jsem chápal já.) Jako by se naučila hřešit a uměla si odpouštět. Odpor spojený s obdivem, který k takovému druhu žen pociťuji, jsem uložil do přihrávky s babič­kovskými radami a matčiným poznatkem, že všechny se chtějí hned vdávat. Byla vdaná. A poněvadž jsem se nacházel ve stavu permanentního přetížení, přál jsem si ji okouzlit, podmanit, přesvědčit a vy­niknout. Dotkli jsme se koleny.

Muzikanti si přisedli a Kendy se zeptal bez obalu: – Kolik potřebuješ?

– Kilo. Abych vydržel, než zase pojedu domů.

– Jéňo, – zahalekal na Voráče, – představuju ti perfektního textaře.

Nedali jsme najevo, že se známe. Z naší spolupráce tenkrát nic nevzešlo, nerozkošatilo se, nevydalo plody. Z mistra dokonce jako by vyvál kousek mistrovství, které v našem městě nosil jako svatozář.

– S textama to jde vod deseti k pěti, – polkl kus roštěnky. – Monopol má pět deset lidí, ale ty jsou vyčerpaný a vopakujou se. Já už radši dělám jen muziku a texty píše moje choť, – ukázal na ni vidličkou. – Ale myslíte, že ji mezi sebe pustí? Nepustí.

– Já bych ji pustil, – řekl jsem nahlas.

Přikývl, vstřebával poznámky. Kočička se předklonila a na moje předloktí si položila ňadra. Vypadalo to docela nevinně, jako když zaujatě naslouchá svému muži a nechce si nechat ujít ani slovo. Hleděla na něj přitom s tak lačným obdivem, až jsem se domníval, že mu opravdu naslouchá.

– Já to s vámi zkusím, – Voráč si otřel ubrouskem bradu. – Přineste mi do týdne slušný text a uvidíme.

Muzika skupiny Víčka mě rozčilovala. Ale nutně jsem potřeboval peníze a poprvé v životě jsem si uvědomil, jakou hrají v životě důležitou roli. Fádní rytmy a chudokrevné melodie mi zpříjemňovala Voráčová kolenem nebo hrudí, podle okolností. Když se nikdo nedíval, olízla mi ucho.

– Hraje ve středu, v pátek a v sobotu. Adresu najdeš v seznamu. Ale radši nejdřív zavolej.

Slíbil jsem, že určitě brzy zavolám. Začal jsem se těšit a připadal si jako Ječmen na pódiu, jako šlapka. (Podivné.) Ale záviděl jsem i mouchám, které se pářily, a kdo se v tom měl vyznat.

Kdybych rozuměl sobě, jak rozumím ostatním, byl bych Bůh.

Kapitola VI

Nemůžu dělat, co bych chtěl, a co bych měl dělat, do toho se mi nechce. Chybí mi motiv, chybí vůle a zaujetí. Příroda se navíc vytasila s ne­příjemným podzimem, kdy nevíte, jestli je líp venku, nebo uvnitř, protože všude je zima.

Studujeme vleže, zabaleni do dek. Pouze Venoš sedí a řeší praktický problém: jak umístit na psacím stole láhev s okurkami, aby zaujímala ergonomicky nejvýhodnější polohu.

Vyrušilo nás obřadné zaklepání na dveře. Do pokoje č. 513 vstoupil mladík s plnovousem. Znali jsme jej od vidění. Chodil do čtvrtého ročníku a teď se nám představil jako redaktor studentského časopisu Parenteral. Formánek.

– U vás bydlí nějaký zahraniční student?

Zůstali jsme ležet. – Bydlí. Mireček.

– Mireček…?

– My mu tak říkáme. On se jmenuje Numita.

– Kde ho máte? – rozhlédl se Formánek ležením.

Bylo slyšet spláchnutí klozetu a vzápětí vstoupil Mireček ve dvou svetrech a v kulichu.

– Nazdar. Já jsem z časopisu Parenteral. Každý rok pořádáme anketu se zahraničními studenty. Jestli dovolíš, položím ti pár otázek.

– Ale jo, – souhlasil Mireček a ulehl na postel, – klidně polož.

Formánek se posadil na roh stolu a obřadně vytáhl blok. – Co bylo, kolego, dominantní pro tvé rozhodnutí studovat právě v Česko­slovensku?

Mireček chvíli koulel očima a pak řekl: – Peníze.

Formánek odpověď zachytil. Vzápětí napsané přeškrtl a zachmuřil se. – Hele… bez debaty, fandím upřímnosti. Fakt. Pravda vítězí. Ale uznáš, že takhle to nemůžu napsat.

Mireček to uznal. Oblékl si ještě jeden svetr a zabalil se do deky.

Nechtěl jsem Formánkovi fušovat do řemesla. Ale dráždila mě jeho neobratnost a bezradnost. – Kdybys dovolil, – přihlásil jsem se, – Mireček chce v podstatě říct, že na jeho rozhodnutí měly nemalý vliv ekonomické faktory.

Seskočil ze stolu, přešel k oknu a hleděl ven. – Jo, – připustil po chvíli, – to by šlo. Takhle se to dá napsat.

Napsal první větu a zálibně si ji prohlédl. Zvedl tužku. – Jistě to nebyl pouze ekonomický stimul, který vedl tvé kroky do naší stověžaté Prahy, do naší alma mater?

– No jasně, – souhlasil Mireček. – To nebyl jen stimul.

Znovu jsem se osmělil. – Má samozřejmě na mysli úroveň našeho zdravotnictví a školství. Bezplatnost a dostupnost.

Formánek rozkmital tužku. Bezplatnost a dostupnost rozhodly. Tak. – Byl spokojen. – Kde ses naučil, kolego, česky?

– V Dobrušce, – usmál se Mireček. Na Dobrušku měl pěkné vzpomínky.

– Já bych to formuloval jednodušeji, – poradil jsem Formánkovi. – Napiš, že optimální jazykové předpoklady ke studiu byly vytvořeny v Dobrušce.

– Jasně, jasně, to sedí, – přitakal Formánek odborně.

Interview probíhal nadále v mojí režii. Na otázku „Jak ti jde studium?“ odpověděl Mireček mými ústy dost krkolomně. Chápal studium jako nevyčerpatelný zdroj poučení, ve zpracování širokého toku informací hodlal akcentovat zejména kvalitu a rozhodl se dát zelenou píli, aniž by opomíjel nedostatky, kterých si je vědom a k jejichž odstranění zmobilizuje všechny rezervy.

Tady jsem podruhé v životě pocítil polibek novinářské múzy.

Formánek psal, až se z něho kouřilo, a nešetřil pochvalou na moji adresu. S dalšími otázkami se obracel výhradně na mě.

– Jak myslíš, že se kolega cítí na Opletalově koleji?

– Very well dobře, – zajektal Mireček zuby.

– Je mu zima, – upřesnil jsem. Ale napiš, že s pomocí spolubydlících, kolegů, učitelů, kteří jsou samozřejmě jeho neodmyslitelnými pomocníky…

– Samozřejmě…, – přitakal Formánek.

–… doufá, že vbrzku zvládne počáteční obtíže… počkej! Místo počáteční napiš iniciální. Bude to líp vypadat.

– Jasně…, – mumlal Formánek.

– A je tady sranda, – ozval se Mireček zpod deky.

– Má pravdu, – potvrdil jsem, – ale nemůžeme to tak napsat, že jo?

Formánek přikývl. Poslouchal jako sekretářka.

– Takže…, – zamyslel jsem se, – řekněme, že… v ničím nezkaleném ovzduší optimismu se zcela… přirozeně prohlubuje přátelství a… vzájemná důvěra.

Mireček začal pochrupávat, ztišili jsme hlasy.

– Jaké myslíš, že má plány, až dostuduje?

– Jako lékař, – šeptal jsem, – chce v budoucnu stát na čele úsilí o lepší život lidu své země.

Formánek sklapl blok. – Seš dobrej, – řekl uznale. – Až uděláš anatomii, čekáme tě v redakci. Už vidím, že budeš posila.

Vyprovodil jsem Formánka do předsíně. – Asi nebudu.

– No jo…, – pokrčil rameny. – Jak seš daleko?

– Zatím jsem si srovnal psací stůl.

– Zajíc je vůl, – řekl s přehledem studenta, jenž má dva roky před promocí. – Poraď se s Masaříkem z našeho járu. Dělá pomvěda na farmačce, něco ti dá. Ale nebydlí na koleji, Janatka ti řekne adresu. Nemáš se čeho bát, je to tutovka.

Poděkoval jsem Formánkovi za tip a rozloučili jsme se.

Po mém návratu do pokoje porušil Honza Antoš strnulou polohu, kterou tiše zaujímal při rozhovoru pro tisk. Pohlédl na mě jako na exota a pravil se směsí obdivu a despektu:

– Člověče, Šafránku, ty sis vybral nesprávnou fakultu.

– Klííííd…!

Vzpomínám si, jak nám Ječmen vyprávěl na gymnáziu o starověku, o peloponéských válkách a zmínil se o morové epidemii v Athénách. Historikové prý o tomto moru píší jako o moru Periklově nebo jako o moru Thukydidově. Přičemž Perikles tomu moru podlehl, zatímco Thukydides jej popsal. Byl jsem uchvácen. Znamenalo to, že zajímá‑li se někdo o něco hluboce vědecky, musí se umět distancovat, mít odstup, být nad věcí. (Jako Thukydides nad morem.) Taková odtažitost je zárukou úspěchu a nese s sebou nezranitelnost, v Thukydidově případě imunitu.

Pokud jsem do této doby dokázal být něčím zcela zaujat, šlo o věci nedůležité a hloupé, které mě z neznámých příčin dovedly nepatřičně nadchnout.

Proto se chovám odtažitě a neuctivě k anatomii, nenořím se, neplanu nadšením. Nejsem zaujat. Jsem imunní a ona se mi mstí.

– Spíš, nebo relaxuješ?

Nevím, zda spím, nebo relaxuji. Dívám se do stránek a zavírají se mi oči.

Honza se studem nehodným svého fotografického mozku, přede mne rozprostřel rovnici s hemoglobinem jako Lochneskou obludu. – Mohl bys mi vysvětlit tu záhadu?

– Pamatuješ si jméno Mirkova dědečka?

Suverénně se usmál. – Lepodotemačoselačo…

– Stačí. Co chceš vysvětlovat? Vyfoť si to a hotovo.

– Když já tomu nerozumím, – řekl nešťastně. – Jak jsme došli k výsledku?

– Celý zlomek jsme krátili krevním barvivem.

– Aha… – Na okamžik se zaradoval, vzápětí zesmutněl. – Copak se dá krevním barvivem krátit?

– Když si barvivo napíšeš jako matematický symbol, proč ne?

– No…, – zapochyboval, – dejme tomu, že ti věřím.

– Ale ty mi nemůžeš věřit. Ty to musíš pochopit!

– Omyl. Jsi velké a blbé dítě. Věřit je pohodlnější.

Má pravdu. I já jsem svým učitelům věřil a dodnes věřím. Kdybych nevěřil, umřel bych strachem, že se mi v krevním oběhu nesprávně vykrátí zlomky.

Když se Mireček vrací od Vendulky, závidím a nemůžu se soustředit. Říct někdo před rokem, že froté ručníky přijdou ke cti i studentu medicíny, vysmál bych se mu. Kdyby nechodil za Vendulkou Mireček, chtěl bych za ní chodit já. Vybije akumulátory, vrací se plný energie a hvízdá si. Já bych se trápil, nosil jí na přednášky skripta a nehnul se od ní na krok. Trval bych na manželství a žárlil.

Dokázal bych se učit pro někoho. Společnost mi sice umožňuje studium a já jí to budu jednou splácet, ale společnost, to je příliš mnoho lidí, než abych si za ní uměl představit člověka.

Člověk by mě vyhecoval.

Zdá se, že jsem blízko…

Pane profesore Ječmene, jak pozná člověk, že není pitomej?

Chytrej to nepozná nikdy, Šafránku. A blbci je to jedno.

Interludium

Dostal jsem pomeranč. (Je to riziko, ne abys ho sežral!) ON se ohání kamerou. Je odpoledne. Národní přecpaná. Na něco čekáme. Nevím, na co. On to ví. JEHO umělecké oko přivřené pátrá v davu.

– Co mám dělat?

– Hlavně se chovej přirozeně.

– Mám něco říkat?

– Vole, – pravil zhnuseně. – Točím němej film. Říkat můžeš, co chceš. Potřebuju akci. A netvař se tak otráveně!

Má štěstí, že mi nedal do ruky samopal. Tak dramatický je konflikt mezi dvěma studenty dvou vysokých škol. Já se učím k zápočtu z kostí, Kendy točí své první černobílé cvičení na šestnáctimilimetrový film. Vybuchuje talentem a šokuje invencí. – Teď!

Za zády mi zavrčela kamera.

Děj je fádní, do kina bych na to nešel. Nabízím pomeranč kolem­jdoucím dívkám. Jejich reakce snímá Kendyho kamera, skrytá v průčelí Pražských vodovodů a kanalizací. Většinou jsou mile překvapené a rychle se vžívají do role. Bohužel očekávají, že situace, která tak originálně začala, stejně originálně skončí. Nevědí nic o skryté kameře, nedovedou pochopit, proč jim nabídnutý pomeranč zase beru. Právě tohle Kendyho zajímá. Jako režisér se ke mně nezachoval zrovna fér.

Šmíruje za bukem a já můžu dostat i přes hubu.

A pak šla ona a hlavu nesla jako baletka. Viděl jsem jí v očích, co kamera neviděla: že je plachá a zranitelná, že se vznáší na špičkách, poslední opeřenec z Labutího jezera, obrněna pýchou, skrývající touhu po neřesti. Tak si ode mne kupovala noviny, tak jsem ji viděl před probuzením, než se její tvář rozmazala, vzala na sebe univerzální podobu a z dlouhých snů o lásce zbyly krátké erotické.

Natahuji ruku s pomerančem. Poctila mě bolestným úsměvem, vzala pomeranč a nastoupila do autobusu. Pšoukly dveře a je po snu.

– Ty bejku… to je vono! – mlátí mě Kendy do ramene. – Přímá realita… Žádný Národní divadlo… Dziga Vertov. Příště se nedívej do kamery, a udělám z tebe hvězdu.

Žádné příště nebude. Taky už nemám pomeranč. Žiješ v jiném světě. Jedno sice máme společné – poslání, jenomže mně to moje připadá spíš k pos…

Kdo se k ničemu nehodí, přihlásí se ke dráze či na medicínu.

Kašlu na hvězdy. Chci vědět, proč jsem tady.

Kapitola VII

– Promiňte… dobrý den. Hledám pana Masaříka.

Stál jsem v zatuchlém přítmí druhého patra starého činžáku a mluvil do škvíry mezi dveřmi.

– Jste objednán?

– Ano. Vzkázal, že mám přijít dneska.

Babice vytáhla řetěz a vpustila mě do předsíně. – Támhle, – ukázala na dveře.

Masařík žil v podnájmu, v místnosti vybavené ohmataným nábytkem, uprostřed schémat a laboratorního nádobí. Dvě bílé myši ve skleněném válci apaticky sázely bobky do pilin.

– Potřebuju něco, abych se vydržel učit a neusnul.

Vážně mě pozoroval. Zvedl ruce, a aniž mě přestal fixovat pohledem, zalovil naslepo v šuplíku a podal mi deset tabletek v neoznačené tubě. – Jenom jednu na noc!

– Je to bezpečný?

– Jsem pomocná vědecká síla ve farmakologii.

S díky se hrnu ze dveří.

– Počkej! Ale nejsem socialistický zdravotnictví. Dostanu padesátku.

Na placení mě neupozornili. Našel jsem v drobných jen čtyřicet pět korun a ten šaman mi odebral jednu tabletku. Pořádek dělá přátele.

Masařík byl třída. Celou noc jsem marnotratně hýřil inteligencí, pořizoval výpisky a nacházel vazby mezi vztahy, jež jsem ještě včera nechápal. Vůbec jsem se nevrtěl a měl sicflajš. Příčinou bylo naprosté odpohlavnění. Tableta odpojila akumulátory, přerušila proud a ženy přestaly existovat. Masaříku, díky! Stal jsem se zajatcem vědy.

Probudilo mě třískání kbelíku o půl jedenácté dopoledne. Uklízečka plácala hadrem, natáčela vodu a bouchala dveřmi.

– Inteligence…, – vyplivla balvan nikotinu. – Pracující pracujou a von si tady chrápe.

Vstanu, abych ji nepopudil. Trochu se osprchuji, vytřu froté ručníkem… v jedenáct hodin nemá cenu chodit na přednášky. Tak se natáhnu, abych rozvážil, co s volným časem.

Vzbudil mě typický kolejní ruch o půl šesté večer. Mireček do mě dloubal prstem, a když jsem se pohnul, byl velmi smutný, neboť se právě vsadil, že jsem umřel.

Zjistil jsem, že z uplynulých dvaceti čtyř hodin si nejméně pamatuji to, co mi v noci připadalo tak snadné.

– Pánové, – oslovil jsem přítomné, – do večera musíme napsat text populární písně.

– Musíme…? Snad musíš, ne?

– Rozhodl jsem se, že to bude kolektivní dílo.

– Klííííd…!

– Neuč se pořád.

– Nepamatuji se, chlapci, že bych si někdy v životě připadal hloupější.

Venoš číhá za lahví okurek, ti dva souhlasí, vděční za každé vyrušení.

– Čím začneme?

– Začneme třeba větou, kterou řekl Venoš: Jako kluk jsem nebyl tolik hloupý.

– Blbost.

– Jaká blbost? Jde o starobylý desetislabičný, verš, takzvaný desaterac, typický pro jihoslovanskou poezii. Používal se v epice a nebyl rýmovaný. My ho ovšem zrýmujeme. Protože na něco, co se nerýmuje, by Jan Nepomuk Voráč hudbu neskládal.

Podařilo se mi je přesvědčit. I Venoš opustil nakládačky. Dílo jsme nakonec porodili za kolektivního úsilí a hlasitých hádek. Budu stručný, a tak jen telegraficky.

Venoš: Jako kluk jsem nebyl tolik hloupý (upraveno).

Já: Měl jsem vyznamenání a roupy.

Honza: A jak tak čas potichounku uhání…

Já: Mám roupy bez vyznamenání. (Jenom devět slabik, ale rozhoduji se zůstat u devíti a později někde jednu přidat.)

Zde je tvůrčí pohoda narušena Mirečkovým dotazem „Co je to roupy?“ Objasňujeme problematiku střevních parazitů, všechno ho v Dobrušce naučit nemohli, a spějeme k cíli.

Venoš: Místo snahy chtít se trochu vzdělat… (Je jich deset.)

Já: Tak roupama nevím, co mám dělat.

Znovu vysvětlujeme Mirečkovi, že v tomto případě jde o idiom, který nemá s parazity nic společného. Nechápe, ale věří.

Honza: Nikdy už se nenaplní touha má… (tady je ta jedenáctá slabika.)

Mireček: (Po všeobecném překvapení.) Bude ze mne pitomec s rou­pama.

Dvojdomost pointy nám vyráží dech. Přepisuji dílo do přijatelné podoby, chvatně se oblékám a loučím. Až do této chvíle nevěřili, že to myslím vážně. Dívají se na mě jako na šílence. Se zájmem, ale bez účasti. Všechno pochopí, jakmile přinesu peníze.

Domnívala se, že přicházím za ní. Uchvátila mě mezi dveřmi a vtáhla do bytu. Doručený papír pohodila na piano. Cestou mě svlékala a častovala polibky tu část mého těla, kterou měla právě po ruce. Na místo činu jsem dorazil nahý, až na ponožky, které velkoryse přehlédla.

Hledal jsem rozpor mezi potlačovanou touhou a vštípenou morálkou. Existoval‑li, šlo o rozpor protikladů. Nevěřili byste, jak je příjemné demonstrovat dialektiku na vlastním těle. Sexuolog radí k předehře. Ale pro ni byl celý život předehra. Ocitl jsem se v elektrickém oblouku, v oblasti zahuštěných siločar nebo v jádře atomu. Asi tři mikrosekundy jsem balancoval na buněčné membráně, byl vstřebán a po výměnách tělních tekutin rozpuštěn ve vesmíru. Je‑li prakticky možné znásilnit muže, pak se mi to stalo.

Nechápu, proč s touto ženou vyhledával mistr zemětřesení až v lomu za městem.

Jan Nepomuk Voráč seděl v hale u piana. Text měl připevněný k pultíku kolíčkem na prádlo. Pravou rukou hledal melodickou linku, levou provozoval jakýsi generální bas. Ja‑ko­‑kluk­‑jsem­‑ne­‑byl­‑to­‑lik­‑hloupý…

– Kamaráde, to bude bourák…

Vůbec se na mě nepodíval. Zalovil v riflové bundičce a položil na pia­no zmuchlanou stovku.

Znásilněn na těle i na duchu, vydal jsem se přes půl Prahy pěšky na kolej. Padal první sníh, mával bílým praporem, parlamentář zimy určený k záhubě. Tál na chodníku, bylo mi úzko mezi lhostejným davem. Nic nemám, ničemu se nenaučím, nikoho nemiluji. Ve dvaceti je snadné být smutný.

Kapitola VIII

Saháme denně na smrt a učíme se s ní počítat. Zvykáme si, že nás bude provázet celý život. Ale chybí nám filozofie, a tak se bráníme cynismem nebo láskou, jak kdy.

Na končetinách plandají oholené provázky cév a nervů jako strhané struny harfy. V lebeční spodině svítí chiasma. Ztroskotaný hrudní koš vystrkuje ke stropu pahýly žeber.

Docent Sejkora je čím dál protivnější. Obchází stoly jako krkavec a ďobe do masa dlouhou pinzetou.

– Co je to, kolego?

– To je játro, – odpoví spokojeně Mireček.

Sejkora povolil stisk, pouští orgán do vybagrované dutiny břišní. – Člověče… co vás v té Dobrušce učili? Šafránek! Vysvětlete Mirečkovi, co je pomnožné číslo.

– Pomnožné číslo je… prostě tvaru množného čísla užíváme i pro číslo jednotné, jestliže tvar jednotného čísla v češtině pro takový výraz nemáme.

– No vidíte, když chcete. Dejme tomu. Ještě jednou, Mirečku.

– Ta… játra.

Docent se líbezně uculil. – Zkuste opakovat po mně: já rád játra, ty rád játra…

– Járátrátrááá… tyrátrátráá…, – troubí Mireček.

– Výborně, – pochválil ho Sejkora. Zničehonic mu naběhly žíly na krku, zrudla pleš a zahřměl: – Jenomže tohle je TA ledvina!

Mireček věděl, že jde o játra, spletl si pojem, nikoli orgán. Takže to vlastně nevěděl. Co lze prominout pilnému studentu z rozvojové země, nelze prominout jinému studentu z Hradiště. Nebaví mě to. Baví, ale jen chvíli. Za chvíli jsem přesvědčen, že všechno umím. Ostatní to taky pořád nebaví, ale nejsou přesvědčeni. Ledvinu s játry si nesplete ani pomocná kuchařka.

Podruhé stoupám po vyšlapaném schodišti, podruhé jsem drcen vizitkou MUC. MILAN MASAŘÍK. A již také sám velký Masařík otevírá dveře a vyprovází… to mě podržte… vyprovází Vendulu Ulmanovou. Servilně blekotá a třikrát se decentně uklání. V poslední chvíli jsem se schoval do výklenku.

Vendula seběhla ze schodů, oslnivě rozvířila sukně krásnýma nohama. Na odpočívadle mu zamávala.

Strčil jsem nohu do dveří. – Co tady chtěla?

– Nazdar, – lekl se Masařík a pozval mě dál. – To samý, co ty.

– Na prášky ti, Masaříku, kašlu! – říkám mu rovnou do očí. – Hodil jsem je do hajzlu.

– Já už taky farmaka nevedu, – řekl. – Hypnotizoval jsem ji.

Až teď jsem si všiml, že Masařík změnil v kutlochu výzdobu. Inte­riér farmakologické laboratoře vystřídala pracovna neurologa­‑psychiatra. Přes celou stěnu schéma mozku. Šedá hmota, bílá hmota, mozkové nervy, centra, dráhy.

– Ona je výborný médium. – Masařík si pohrává s neurologickým kladívkem. – Starej Gajdoš na psychiatrii tvrdí, že hypnotizovaný nesplní v hypnóze příkaz, který se příčí jeho přesvědčení. Třeba že nikoho nezabije a podobně. Chápeš?

– Chápu. A co ona?

– Právě, – zamlaskal. – Ona plní úplně všechno.

– Ty chceš, aby někoho zabila?

Zasmál se s převahou sedmi semestrů. – Já jí dávám úplně jiné pokyny. Gajdošovi se médium nikdy nesvlíkne. A upozorňuju tě, že ona se svlíká jakoby nic. Škoda, žes nepřišel dřív. –

Znova zamlaskal, tentokrát zhýraleji než prve. – Pak ji Gajdošovi předvedu. Já jsem teď pomocná vědecká síla na psychiatrii.

– Nechci snižovat tvoje vědecké experimenty, Masaříku, ale nemohlo by to bejt tím, že ona se klidně svlíkne i bez hypnózy?

– Co blbneš…, – znejistěl. – Vidíš, člověče, to mě nenapadlo.

– Nic si z toho nedělej a zkus to se mnou.

Přijal návrh s nedůvěrou.

– Se mnou to nejde?

– Samozřejmě, že jde, – odsekl, – kromě slabomyslných jedinců lze hypnotizovat v podstatě každého. Ale co si od toho slibuješ?

Musím ho přesvědčit. Koneckonců bude docela normální, přispěje‑li věda k pochopení sebe samé. Prostě vynechat tu duševní robotárnu a k cíli dospět zkratkou. Mám životní šanci.

– Potřebuji propláchnout hlavu. Abych se mohl koncentrovat, aby mi to myslelo, aby…

– Všechno je mi jasný, – nadchl se Masařík a naučeně drmolil: – Uvedu tě do hypnotického spánku, budu tě pozitivně motivovat, navodím ti pocit svěžesti po probuzení. Tady se polož!

Lehátko páchlo dezinfekcí a plísní. Masařík zhasl, nechal svítit malé světlo, obřadně se usadil za mojí hlavou a spustil metronom. – Světlo musíš fixovat očima! – Chvíli se vrtěl, jak hledal optimální polohu. Pak mě opředl monotónním hlasem.

– Cítíš se velmi unaven… je tu příjemně… teplo… máš těžké ruce a nohy… nebráníš se… na nic nemyslíš… víčka se ti klíží… jsou jako z olova… okolo tebe není nic než tma a ticho… je to příjemné… zavíráš oči… usínáš… spíš…

Všechno, co Masařík říkal, jsem cítil. Světlo, jež mě zpočátku oslepovalo, se prudce vzdálilo, zbyl světlý bod, osamělá hvězda na nebi. Hvězda začala pulsovat, vysílat soustředné kruhy a protínat je radiálními paprsky. Barevné loukotě blikaly, výseče měnily barvu, od žluté, přes oranžovou, zelenou, do modré. Jsem zase rozpuštěn ve vesmíru, ale tahle disociace je provázena jakýmsi vlídným orgasmem. Mohl bych ukázat prstem, kde mám duši. Ze tmy připlouvá dívka, blonďatá, útloboká, jedinečná, modrá, svěží a milostná, ozvěna trnutí, anděl úspěchu, sladká příčina neurvalé chuti do života.

Vy jste ten kamelot a pěstitel pomerančů… Myslel jsem, že se mi jen zdáte… Ale já se vám opravdu jen zdám… Klade špičku na schod, poslední opeřenec z Labutího jezera, eskalátor ji vynáší k nebesům. Počkejte…

Cítím plíseň a dezinfekci. Opatrně jsem se posadil. V místnosti je šero, lampička svítí rovnoměrně. Masařík sedí v křesle, bradu na prsou, do tmy zní rytmické pochrupávání. Prošel jsem pokojem a zhasl, zavírám dveře, aby neklaply. Bytná vartuje v předsíni pod daňčími parohy.

– Pan Masařík spí. Je vyčerpán, nemáte ho budit.

Chápavě přikývla. – Má toho, chudák, moc. – Vystrčila mě na chodbu.

Zřejmě jsem slabomyslný jedinec.

Mistr pracuje a nepřeje si být vyrušován.

– Kendy… Slyšíš mě? – řvu do telefonního automatu. – Mohl bys mi pustit ten film?

– Kterej? – projevil umírněný zájem.

– Kterej… Copak jsi jich natočil tolik?

– Rád promítám přátelům svá díla, – ozval se vyhýbavě.

– Tak jo, nebo ne? Nemám čas, je za mnou fronta.

– Přijď, – řekl lakonicky.

– Neboj se, bude mi stačit jen konec.

Vařil kafe a poučoval mě. – Ten film je kvalitní od začátku. Nerad bych tě ošidil, musí se vnímat jako celek. Pergl v něm vystopoval zárodky osobitého vidění.

– Na osobité vidění ti kašlu. Zajímá mě přímá realita.

Promítačka vrněla stářím, Kendy blahem. Na plátně, pověšeném na okenní klice, poskakoval šílenec s pomerančem a obtěžoval kolemjdoucí ženského pohlaví. Kendy mě upozorňoval na technické fígle, zdůrazňoval tvůrčí vklad, který do grotesky vložil. Vnímavý divák jej postřehne od prvního metru.

Nic jsem nepostřehl, čekám na poslední záběr.

Konečně se objevila. Jsem trochu zklamán. Třese se jako Mary Pickfordová v němém filmu (on to vlastně je němý film), ale omyl je vyloučen. Útloboká, jedinečná, svěží, poslední labuť a tak dále.

– Vrať konec zpátky a pusť ho ještě jednou. Něco se mi na tom líbí a chci přijít na to co.

Hodil tam zpátečku.

Labuť odhopkala pozadu za roh. Repetice: přiblble se usmívám, natahuji ruku s pomerančem.

– Zastav! Už to mám. Čepec!

– Jakej čepec?

Čepec, jaký nosí sestřičky, Podívej, – identifikuji bílý flek v příruční tašce.

– Čepec…, – zkroutil se na židli. – Já mu vysvětluju, co se jinde nedoví, a von se stará vo čepec…

– Klid. Ještě si přečtu číslo autobusu… tři sta patnáct a máme to. – Políbil jsem ho na čelo. – Pokračuj v nastoupeném trendu a pozdravuj Dzigu Vertova.

U dveří mě chytil za rukáv. – Rád bych, aby sis odnesl alespoň jeden poznatek.

– …

– Prostě si pamatuj, že umění je tvůj úhlavní nepřítel.

Kapitola IX

– Všimněte si, prosím, kolegyně a kolegové, fyziologických zakřivení na páteři, která…

– Štěpánku…

– Nech mě. Ty si zaskočíš za nějakou utěšitelkou, ale já musím dávat pozor.

– Vezmu tě s sebou. Můžeš jít dřív.

– To znám. Já půjdu první a ty pak budeš jednička.

– Štěpánku… V Dobrušce nás učili, že si máme zachovat páteř rovnou…

– Jestli vás to nezajímá, kolego Šafránku, skutečně vás nenutím, abyste mě poslouchal. Anatomie nemá půvab pro každého a naučit se jí není totéž, jako dostat do postele ženskou. Ne že by to bylo těžší nebo lehčí, ha, ha… ale je to docela něco jiného. Kromě toho rušíte kolegu z rozvojové země. Můžete mi, Mirečku, zopakovat, co jsem říkal?

– Že… některý zakřivení páteře… jsou holt normální.

– Velmi správně. A vás, Šafránku, si opět poznamenám.

Jako obvykle. Jakmile pravda zvítězí, už nejsem u toho.

Budu se bránit láskou. Stojím před nemocnicí, na konečné tři sta patnáctky, v ruce pomeranč. Jako na inzerát. Z brány vycházejí starší studenti, některé znám z koleje, sdělují si dojmy. Závidím jim bezstarostnost, familiární pozdravy s vrátným, samozřejmost, s jakou překračují hranici zdraví a nemoci.

Přijel autobus, vystoupila moje uškobrtaná labuť v plášti a v ko­začkách. V ruce tašku, v tašce čepec.

– Dobrý den. Věřila byste, že jsem si až donedávna myslel, že se mi jen zdáte?

– Vy jste ten kamelot a pěstitel pomerančů.

– Tenhle jsem vypěstoval pro vás.

Vzala si pomeranč, přičichla k němu. – Jak jste mě objevil?

– To vám musím vyprávět. Já mám kamaráda a ten…

– Halt! – zastavil mě vrátný. – Kam to bude, mladíku?

– Jdu jenom se slečnou. Hned se vrátím.

– Je mi líto, ale dovnitř nesmíte.

Pokračovala v chůzi, už byla za tou hranicí, kterou jsem ještě nesměl překročit.

– Kde pracujete…?

– Na chirurgii. – Vyhodila do vzduchu pomeranč, chytila jej a zmizela za projíždějící sanitou.

HLEDÁME BRIGÁDNÍKY Z ŘAD STUDENTŮ MEDICÍNY NA NOČNÍ SMĚNY, SOBOTY A NEDĚLE.

ZÁJEMCI, HLASTE SE NA OSOBNÍM ODD. NEMOCNICE.

Ťukám na sklo, vrátný se rozmrzele zvedl.

– Už jsem vám řek, že dovnitř nesmíte.

– Jdu kvůli té brigádě.

Měl rentgenové oči a nedůvěřivě mě kádroval. Pak se ustrnul.

– Osobní oddělení, první budova vlevo.

– A prosím vás, – znovu ťukám na sklo, – nevíte, jaká je to práce?

– Budete pracovat jako zřízenec. A nerušte mě. Nevidíte, že mám co dělat?

Nevšiml jsem si, že by vyvíjel nějakou činnost. Potřetí ťukám na sklo a tvářím se zkroušeně. – Nezlobte se. Ale dá se při tom studovat?

– Asi jo, když je to pro studenty.

– Ale já myslím jako… současně.

– Nemoc a smrt si nevybírá.

Na osobním už zamykali šuplíky, ale neodbyli mě, abych si to ještě nerozmyslel. Ukázal jsem průkaz s razítkem fakulty a za chvíli jsem měl založenou kartu. Plat podle odsloužených hodin, můžu si vydělat až dvanáct stovek měsíčně. Gáže vzbuzuje lehkou závrať. Dali mi vybrat oddělení. Uvedl jsem, že toužím po chirurgii, neboť chci začínat od píky. Kdybych přiznal, že potřebuji peníze, asi bych působil lepším dojmem. Ale mne v té chvíli snad ani o peníze nešlo.

Na chirurgii jsem vyfasoval rozšmajdané bílé boty, kalhoty, košili a bílý plášť s modrým límcem. Vše trojmo, za prádlo ručím. Vrchní sestra mi ukáže skříňku a kamrlík, kde se musím zdržovat, pokud náhodou nebudu mít co dělat.

Jediné, co tam fungovalo, byl telefon. Jinak se tam povaluje všechno možné, od stojanů na infuze po vyřazené noční stolky. V plášti se ztrácím, boty se nedají zapnout. Stal jsem se zřízencem a nikdo mi neřekl, co mám dělat.

– Pane Šafránku, odvezete pacienta ze šestky na sál.

Vtrhla do kamrlíku bez zaklepání, džínsy jsem měl na půl žerdi. – Kam? – ptám se blbě.

Okázale povzdechla a moc jí to slušelo. – Pojďte se mnou.

Přece jsem ji našel! Ale jestli mě bude takhle komandovat, příliš si nepolepším. Na druhé straně… jsou tu ještě ty peníze. Ovšem.

– To je náhoda, viďte, sestřičko?

Utřela mě: – Někdy dají náhody dost práce.

Tlačím prázdný vozík. Labuť kráčí přede mnou, má hezké nohy a kulatý zadeček. Nedá mi, abych do něj jemně nedrcnul. Ukázněně poskočí, káravě se ohlíží.

– Sestřičko, – vnucuji se za jízdy a narážím do květinového stolku, – proč nenosíte ten odznak?

Sáhla si rozpačitě ke krku a na okamžik pozbyla nadvlády.

– Já jsem žákyňka.

Vozíček je neovladatelný. Otřel jsem futro u dveří a vyrazil ze zdi umývadlo. – Co že jste…?

– Žákyňka, – špitla a zčervenala.

Ohromeně zastavím. – Oni vám tak říkají?

– Ano. Všem. Sestra žákyně.

Na šestce mi pomohla naložit apatického obra. Vracíme se. Pacienti na chodbě prchají z dosahu rozjetého vozíku.

– Žákyňka… žákyňka… to je něco jako jeskyňka, viďte?

– Ano. To je skoro totéž.

Otevřela dveře do předsálí. – Jste na místě. Příště pojedete sám. Strčil jsem vozík s pacientem dovnitř, sám zůstávám mezi dveřmi. Stojíme těsně u sebe, skoro se dotýkáme, živá duše není v dohledu. – Děkuju, Jeskyňko…

Narazila mi operační čepičku jako kojenci a uvázala tkaničky pod bradou. Poprvé se usmála. – Není zač, Smolíčku…

Něčím jí voněly ruce.

Nikdy předtím jsem na operačním sále nebyl. Překvapilo mě množství lidí. Moje první myšlenka byla – otočit se a odjet pryč i s pacientem, abychom nepřekáželi.

Operatér se jmenuje MUDr. Fast. (Pevný, tvrdý, horlivý, rychlý, věrný, ukvapený.) Nomen omen. Roluji po lesklé podlaze, namířil jsem me­zi narkotizační přístroj a operační stůl. Nikdo si mě nevšímá. Z pacienta spadlo prostěradlo, je nahý a nemravně tlustý. Mezi řídkým ochlupením v podbřišku vyčnívá mírumilovný hrbolek přirození. Na okamžik se domnívám, že jsem omylem přivezl ženskou.

– Tak dělejte, dělejte, kolego…! – pobízí mě Fast v zeleném empíru[1]. – Sem s ním. Né…! Sakra. Opačně! Tady bude mít hlavu.

Vozík nemá brzdu. Na chodbě mi to nevadilo, tady hrozí katastrofa. Operatér couvá, couvá… trk! Přišpendlil jsem lékaře k vykachlíkované zdi mezi rukojeti. Má ruce vzhůru, jako by se vzdával. Vteřinu si hledíme do očí.

– Co nám to sem dali…, – zabědoval. – Kdo nejste umytej? Anežko, ukažte mu, jak se to dělá!

Sestřička jako věchýtek vycouvala obratně s vozíkem, zručně přesunula obra na stůl a začala ho kurtovat. Někdo mu píchá injekci. Instrumentářka dorovnala nástroje. Fast klouže do rukavic, anesteziolog nasazuje masku. Překážím.

– Takhle se to dělá. Pamatujte si to!

Dívám se, divím, nemůžu si pamatovat všechno. Rouškují operační pole.

– Který ročník studujete?

– První… teprve.

– Můžem? – zeptal se Fast.

Muž v kalhotách a v košili za pacientovou hlavou kývl.

Fast zvedl nůž. Ještě jednou na mě pohlédl a ruka mu klesla.

– Co máte na sobě?! – zaburácel. – Vy jste nefasoval prádlo?

Byl jsem oblečen do sněhobílého pláště, ale pod ním, jak jsem se nestačil převléknout, čouhaly ošoupané džínsy a zablácené semišky.

– Vyfasoval… já jsem myslel…

– Víte, co je tragédie? Že nejvíc u nás myslí vždycky ten, kdo toho nejmíň ví. – Napřáhl ruku s nožem. – Ven!

Soucitná sestra Anežka vyšla do předsálí. Byla zvyklá oslovovat mediky starších ročníků a řekla mírně: – Na sále je sterilní prostředí. Nezapomínejte na to, pane doktore.

Hrozně jsem se styděl.

Interludium

– Zkusil jsem všechny možnosti. Drogy, hypnózu…

– Co sex?

– Sex mi nepřipomínej. Sex byl ze všeho nejhorší. Myslím, že jsem byl znásilněn. Vůbec jsem nevěděl, co se se mnou děje, takže jsem si nic neužil. Trochu si pamatuju, že měla oholené nohy. Nechám medicíny a vrátím se domů. Tuhle neděli k nám zajdeš a ohleduplně sdělíš novinu máti. A ne abys ji vysypal mezi dveřma a utek! Začal by ji bolet žlučník.

– Neházej flintu do obilí. Jsou i jiné možnosti. Možnosti prověřené a vyzkoušené. Kontakty, známosti…

– Kontakty?

– Lidově se tomu říká protekce. Někdo tím začíná, ty jí použiješ jako poslední možnosti. Minule jsem se při natáčení seznámil s moc šikovným chlápkem.

– Co dělá?

– Nic a všechno. On je takovej… dojič socialismu.

– Jednou z podmínek dobrého vedení jsou kvalitní kontakty.

– Tahle pořekadla vám přednášejí na katedře společenských věd?

– Ne. Na fyzice. Až za ním přijdu, předám mu obálku, kde bude posledních padesát korun, a zdvořile ho požádám, aby mi zaonačil zkoušku z anatomie, co udělá on?

– Penězma se oháněj, až ti bude padesát. Prozatím zapůsobíš zjevem a inteligencí.

– Radši jen zjevem, abych ho nepopudil.

– Zjev bude úplně stačit. Ten člověk má dceru.

– Kolik jí je?

– Asi osmnáct, ale je to takzvaná knižní panna.

– O tom nám ještě nepřednášeli.

– To je panna, která jakmile chce přestat být pannou, udělá nejlíp, když si při tom položí na obličej otevřenou knihu.

Kapitola X

Seznámil mě s ní v Delfínu. Dostrkal nás k sobě, usmála se a prozradila, že se jmenuje Sáša. (Sáša a Štěpán, to je bezvadný, viď?) Používala všeho všudy deseti slov, což mě ohromilo. Byl jsem překvapen, že s nimi vystačí. Padla na mě hrůza, když jsem zjistil, že po pěti minutách v její společnosti s nimi vystačím taky.

Hráli Roupy. Slabomyslný text umocnila Voráčkova hudba, dojem byl tak odpuzující, že dav přijal dílo jako hit. Dvakrát opakovali.

Cvičili jsme na parketu, holka byla dřevo, ale nevadilo jí to.

– Pocem… tos prej napsal ty…?

– Jenom text, – mumlám skromně a v duchu spílám Kendymu za tu reklamu.

Šťastně odfoukla vlasy z čela. – To je bezvadný…

V pauze se parket vyprázdnil. Sáša se šla upravit, vyhledal mě Kendy.

– Jak se cejtíš? – zeptal se.

– Nemá ten člověk ještě jednu dceru?

– Musíš se přemoct.

– Neumím se levou polovinou mozku přemáhat a pravou okouzlovat.

– Zkus to naopak, – poradil a dodal mírněji: – Pojď dozadu, dám ti panáka. Nezapomeň, že to děláš pro sebe.

– To mi říká maminka taky.

– Aspoň vidíš, že já a maminka to s tebou myslíme dobře.

Večírek se vyvíjel, jak mohl nejhůře. Chtěl jsem koupit Sáše limonádu, ale vynutila si víno; příští týden jí bude osmnáct. Po dvou deci se uvolnila. Rozšířila slovní zásobu a vzpomněla si na některé kroky z tanečních. Program ještě neskončil a už jsme se oblékali.

Bydlela v Dejvicích, vyprovázel jsem ji od metra k dvoupatrové vilce v tiché ulici.

Neforemná a naivní, poslední panna ze třídy, samička, která vás uchvátí, zavře doma a ovine pavučinou dostatku. Nikdy bych se nemusel o nic snažit, usilovat, nic bych si nevyvzdoroval, překážky poráží tatínek. Dobře se oženit znovu přichází do módy. Žvatlá a tiskne se ke mně.

Před domem parkují cizí auta, v hale klinká klavír. Mezi fetiši zbohatlíků se proplétáme k brance. Sáša cinká klíči.

– Pojď nahoru.

Chytil jsem ji za ruku.

– Nemusíš se s nima setkat, když nechceš…

Mlčím.

– Můžeš u nás i spát… nebo se učit… můžeš tu bydlet… naši jsou velkorysí…

Vlastní dům je kriminál, z něhož se nechce utíkat. Z některé velkorysosti jde strach.

– Tak mi dej aspoň pusu…

Tím měla začít.

Políbil jsem ji na tvář, tekla po ní slza, a překotně jsem odešel. Vzbudila ve mně tak nepoznaný soucit, že bych ji málem miloval.

Utíkám, v metru bych se udusil, přes Klárov na Mánesův most. V Domě umělců hrají Římský karneval. Počkám si, až zacinká tamburína – a je po soucitu.

V Delfínu už Kendy balí kytaru.

– Copak tak brzy? Bydlení komfortní, strava gratis, klid ke studiu zajištěn, permanentní love. Jako kluk jsi nebyl tolik hloupý…

– Přiznej se. Že jsi tam byl přede mnou?

– Ale nedošel jsem dál než k brance.

– Bodejť… dál je území, odkud není návratu.

– Ale u branky se může každej svobodně rozhodnout, jestli vycouvat, nebo padnout do tenat.

– Tomu říkáš svoboda? Co kdyby ta holka byla atraktivní? Co kdyby byla inteligentní a krásná? Co kdyby…

– Trhni si nohou. Svoboda je poznaná nutnost.

– Na můj vkus bylo těch nutností trochu moc.

– Vkus sem netahej. Mluvili jsme o zkoušce z anatomie a slíbil jsem ti pomoc.

– Takže se vlastně nic nestalo…

– Takže se vlastně nic nestalo. Podrž mi tu bednu.

S některými ženami se člověk pomiluje a lituje toho. S některými se nepomiluje a lituje toho taky. (Těch je víc.) Nejvzácnější jsou ty, které milujeme, nelitujeme toho a domníváme se, že bychom je mohli milovat celý život. Ale těch je jen pár.

Kapitola XI

V nemocnici se mi líbí. Dostanu najíst, mám kde spát a ještě jsem užitečný. Sestřičky mě oslovují jménem, lékaři mi říkají kolego. Vozíkem jezdím téměř plynule a u pacientů jsem oblíben pro svou veselou povahu. (Jestli něco nesnáším, tak veselé povahy.) Přitom sám, tváří v tvář těm nemocným, vyzařuji proti své vůli zvláštní nekomplikovaný optimismus a nevím, kde se ve mně bere. Také jsem se naučil holit lidi břitvou.

Na inspekčním pokoji blikají večer očíslovaná světla nade dveřmi, jak se některý pacient touží vyčurat nebo obrátit. Šestka svítí každou chvíli. Na šestce leží pan Homolka a nechce se ani obrátit, ani vyčurat, touží plácnout sestřičku přes zadek, poněvadž babička je daleko a on má rád svý jistý.

Jeskyňka odbíhá, navléká si gumové rukavice, vynáší bažanta nebo podložní mísu a zase se vrací a rozděluje léky do Petriho misek. Je cítit ajatinem, uchvátaná a červená jako Beruška, když vařila brambůrky.

Nemám‑li právě co na práci, překážím na otáčivé stoličce a dívám se jí na nohy. V bílém ušáku se rozvaluje doktor Fast, jenž právě také nemá co na práci, a také se jí dívá na nohy.

Někdy vstane, masíruje Jeskyňku vzadu na šíji a pronáší vyčpělé špitální průpovídky. – Dal bych si kávu… horkou jako peklo, sladkou jako polibek… – Nebo: – Takové klidné oddělení tu bývalo a jen jste sem přišla, máme z toho rizikové pracoviště.

Když má Fast příjem, snažím se chytit Jeskyňku za ruku. Je trochu rozcuchaná, vlasy si odhazuje z čela, rukama v gumových rukavicích uhýbá nahoru nebo za sebe, utírá si tváře předloktím a pokaždé mi vyklouzne. Jen se mi ji podaří uvěznit v křesle, zazvoní telefon.

– Kolego…, – volá mě Fast z ambulance, – přijeďte si pro pacienta.

Ten chlap šije jako singrovka.

Vozíček vyděšeně píská, jak peláším chodbou, abych byl pryč co nejkratší dobu. Horlivě bouchám dveřmi výtahu, z oddělení na příjem a zpátky s pacientem to dokážu i za čtyři minuty. Tak zdatnou pomocnou sílu tady nepamatují.

Na inspekční pokoj se vracím ležérně, srdce mi tluče. Můj sok už tam dřepí a vítá mě do kolektivu:

– Jestlipak víte, kolego, kde mají ženy erotogenní zóny? Nevíte? Všude, nebo nikde. Ha, ha, ha…

– Ha, ha, ha.

A zase tam sedíme, společně se smějeme a hlídáme jeden druhého. Je to vůl.

Od půlnoci do rána se učím. (Proto jsem vlastně tu brigádu vzal.) V kamrlíku pro zřízence, plném obsolentních přístrojů, mycích prášků, haldy vypraného prádla a prázdných kyslíkových bomb. Pořádám výpisky a hledám souvislosti, svádím nerovný boj s vědou a dopoledne na přednáškách prospím.

Ráno se s Jeskyňkou scházíme u autobusu. Má kožíšek, kozačky a v tašce čepec. Je nevyspalá a k zulíbání.

– Co tam nahoře v té špeluňce věčně děláš?

– Učím se anatomii.

– Pořád?

– Já se skoro nic jinýho neučím.

– Máš strach, že neuděláš?

– Vypadám, že bych neudělal?

– Takovejch bylo, co vypadali, a dneska sedí někde v kanclu.

Nemám čas se urazit. Přijel autobus, příští praxi má za týden.

– Jeskyňko, kde bydlíš?

– Na intru. A ty?

– Na koleji. Co budeme dělat?

Rozpřáhla ruce jako dítě, které vymyslelo novou hru: – Mám nápad. Budeme po sobě toužit.

Autobus odjížděl, mávala mi skrz pocákané zadní sklo a mne poprvé napadlo, že se třeba tu nemožnou anatomii dokážu naučit. Až mě ta myšlenka zaskočila. Proč ne? Navzdory sarkastickému Sejkorovi, který si mě předem vytipoval jako outsidera, navzdory protivnému Fastovi, jenž mě nepovažuje za konkurenta, i Honzovi s fotografickou pamětí, navzdory paní Zelené u nás v domě, která mi jízlivě ukazuje baňatá kolena, tázajíc se, jestli nevím, co je na ně nejlepší. Navzdory Borůvce, pro níž jsem nikdy nebyl jednička, i navzdory tobě, Jeskyňko, která mi přiděluješ malej, teplej kancl.

Koneckonců člověk nepotřebuje k životu jen vznešené cíle.

– Haló… maminko, slyšíš mě…? V sobotu přijedu a přivezu Mirka. Jo… spolužák… kolega Mireček. Bydlíme spolu… né, on tady nikoho nemá. To víš, že je to hodnej hoch. Je nejstarší a dává na nás pozor. Uvař něco dobrýho, mami… třeba bramborový knedlíky, vepřový a zelí… prostě něco echt českýho… Ale jo! Moravský zelí může bejt… jistě. Jsem zdráv (alespoň doufám) … Líbám tě, maminko! Na sádle! Rozumíš! Na sádle! Žádnou dietu! Ahoj.

Kapitola XII

Motorák dupe po pražcích, v koutě pleskají karty přespolních. Za oknem se promítá ohraná černobílá zadní projekce. Upozorňuji Mirečka na místa, jež ke mně hovoří. Horlivě kývá, jako by mluvila i k němu, a vzpomíná na svoje plácky. Odvíjí se stuha řeky, naskočil soutok, bradavka svatého Jiří. Přibližuji se domů pobodán vzpomínkami.

– Čímpak je váš otec? – zahájila matka výslech, neboť v Čechách je zvykem posuzovat děti podle povolání rodičů.

– Učitelem, paní Šafránková.

– A maminka?

– Maminka nedělá nic, – odpověděl po chvilce přemýšlení.

– U nás se říká v domácnosti, – opravila ho. – A jak vám chutnalo?

– Moc dobré prase.

Přistupoval k jídlu nedočkavě, ale odpovědně, s lítostí i něhou, jako k milence nebo k poslednímu pokrmu v životě. Beze spěchu obdělával porci, aniž bylo znát, že polyká. Jedl s ukázněným bontonem vychovaného divocha. Za jedním stolem s Mirečkem jsem si připadal jako v divadle poezie. Maminka měla radost.

– Máte dost peněz? – zeptala se, když jsme se oblékali.

– Habakuk…, – mávl velkopansky rukou.

– Přijďte brzy a nepřehánějte to. Peníze kazí člověka.

Lusknutí prstem se neslo hospodou u Beránka jako prásknutí bičem.

– Pět žejdlíků na ty mladý doktory…!

Valerián měl v puse fajfku tlustou jak palec u nohy, helikónku v poloze „na bok“.

Prsatá paní Válková roznáší kandelábry půllitrů, když podá sklenici, naklání se a zvedá jednu nohu kvůli rovnováze. Na hlavě mě tíží její poprsí, za uchem šimrají kapičky pivní pěny. Má mokrou zástěrku a zadek jako klisna.

– Co pije tvůj černej kámoš?

– To, co každej chudej študent.

– Chudý študenti pijou pivo a bohatý u nás nejsou.

Křísne sklem o porcelán a tesařskou tužkou rýsuje čárku.

– Já jsem hrával na trombón, pane! – kasá se Valerián před Mirečkem, obdivujícím knoflíkovou harmoniku. – Když jsem u nás zadul, v Praze na Staromáku vzlétli holubi. Jenomže jsem dostal kýlu a všechna síla tónu unikala do tý kýly. Všichni si mysleli, že hraju con sordino, a brali mě jen na pohřby. – Posunul harmoniku do polohy „na prsa“. – To je supersmutný, hoši… rakev zvolna zapadá za kopeček hlíny, vdova pláče, vzlétne ptáče… Troubil jsem tak horlivě, až se mi kýla uskřinula. Taková flákota citu s člověkem zamává, vy jste, chlapci, medici, vám to nemusím zvlášť přibližovat. Pamatuješ, Šafránku? Krok se mi krátí, dech se úží, i kdybych přivoněl si k růži… A pan primář mi řek: jestli ještě jednou fouknete do trumpety, rozjedou se vám vnitřní štychy. Na doktory kašlu… Papinův hrnec… Na tancovačkách jsem míval nejdelší sóla. Každej muzikant trpí na hemeroidy, jak sedí celej život na židli a protlačuje vzduch potrubím, aby těm notám vdechnul trochu života. Pivo vám taky nepřidá… jéje! Tak jsem měl v oblibě ty sóla, že jsem si moh chvilku stoupnout. Kdepak doktoři… Už hraju jen na helikónku. Písničku za pivo nebo naopak. Ale zlatou žílu jim nedám!

Pane primáři, husu vám nesu,
já bych se vdávala, celá se třesu…

Když u nás hořel Tyršův dům, nechtělo se mi vylejzat na náměstí. Karel otevřel okno a já troubil „hóří“ tady v hospodě. A stejně mě všichni slyšeli, poněvadž tu všichni seděli. Požárník si nemůže odejít, kam chce, protože je pod přísahou.

Na maminku, na tatínka
hrát se mi moc nechtělo,
on mě líbal na kolínka
a já jeho na čelo…

Tři sta šedesát čtyři krát sedum set dvacet pět je dvě stě šedesát tři tisíc osum set. Že to nevypočítáte zpaměti!?

Když ukážeš nožičky,
uvidím svět celičký…

Tu harmoniku za mnou hoďte do hrobu.

Vyšli jsme zveseleni od Beránka do studené půlnoci. Veřejné osvětlení zhaslo a napadl čerstvý sníh. Náměstí osvětloval flekatý ciferník radničních hodin. Dva muži klikatě táhli Valeriána, třetí harmoniku. – Nechte mě! – vyhrožoval děda. – Just pudu do kořalny a tam se zlinkuju!

– Až přijedeš k nám, – slíbil okouzlený Mireček, – taky ti ukážu náš folklór.

Kráčeli jsme proti vločkám a přivírali oči.

Před domem Mireček zastavil a s pohledem na bílou pláň, prostehovanou našimi stopami, řekl vážně,

– Československo je šťastná země. Tady peníze kazí člověka.

Kapitola XIII

Dva díly Borovanského anatomie, tři díly atlasu Sinělnikova, kusé poznámky z přednášek a vlastní výpisky, v nichž se vyznám jenom já. Honza leží na posteli a čte, Mireček memoruje se sluchátky na uších. Nad mým pracovním stolem by docent Zajíc zaplakal.

Neslyšně se otevřely dveře a ze sousedního pokoje vystoupil Venoš. Na hlavě měl podivný klobouk s pérem, k nabírané košulce vyšívanou vestičku, modré kalhoty končily v holínkách. Jen vylézt na koně. V očích mu plálo slunce v révě zakleté. Vidět ho Joža Uprka, nedá mu pokoj, dokud ho nenamaluje.

– Kam jdeš?

Vztyčil hlavu. – Na moravský bál.

– A co to máš na sobě?

– Kyjovský kroj, – odvětil bez sebe hrdostí.

Mlčeli jsme, poněvadž jsme se s tou scénou nemohli vyrovnat. Původně se nám sice chtělo smát, ale ve stejném okamžiku jsme pochopili, že se nezasmějeme a že je to škoda.

Venoš, jenž do dnešního dne znal z Prahy jen kolej, menzu a teoretické ústavy lékařské fakulty, z přetlaku radosti povyskočil, decentně přidupl, levičku strčil nad hlavu a pravačkou mlaskl o holínku, dodávaje si kuráže popěvkem.

Já su chasník z Moravy,
má panenko, nevěř mi.
Já su tak, jak ten pták,
pomiluju, nechám tak.

Odcifroval[2], sledován třemi páry vyděšených očí.

Dokud byl kroj přítomen v pokoji, nikdo se nezmohl na kloudnou repliku. Tváří v tvář archaické parádě jsme zachovali vážnost, jíž jsme si později nedovedli vysvětlit. První se vzpamatoval Mireček.

– Kluci, – vydechl, zpocený rozčilením, – já bych chtěl taky takovej obleček.

– Až půjdeš za Vendulou a pěkně poprosíš, třeba ti ho Venoš půjčí.

Venošova studijní morálka toho večera citelně utrpěla. Protože se z nás čtyř učil nejvíc, nezapomněli jsme se před ním druhý den zmínit, že kdo se jednou takhle spustí, promrhaný čas už nikdy nedožene. Provinile nás ignoroval a po návratu z přednášek upadl do postele a do snů přiměřených kocovině.

Opatrně jsme navlékali na Mirečka jednotlivé části nevšední garderoby. Klobouček před zrcadlem si nasazoval dlouho, neboť se nemohl rozhodnout, má‑li jej nést nedbale v týle nebo výhrůžně do čela.

– Myslíte, že se budu Vendulce líbit?

Mireček si usadil klobouk definitivně frajersky „na stranu“.

– Štěpánku, – napadlo ho, – poraď mi nějakou básničku.

– Básnička je dlouhá, – vysvětluji. – Ty seš tam pár minut, tobě stačí heslo.

– Heslo…, – zazářil. – To je vono!

– Něžné heslo! Něžné a současně pádné. Musí vyjadřovat lásku a osudovost. Že je to jako navěky. To na ženské působí.

– S Vendulou navěky… a nikdy jinak, – řekl Mireček a obul si holínky.

Smáli jsme se příliš nahlas. Vzbuzený Venoš se řítil na Mirečka a křičel od prahu: – Ty pazgřivče…! Ty jsi zneuctil kroj!

První odletěl klobouček se zlomeným pérem. Vestička šla z ramenatého Mirečka těžko, báli jsme se, že ji Moravák roztrhne a v zápalu národní hrdosti dojde i na to, co je pod ní.

– Počkej! Zasáhl Honza. – To jsme zavinili my. Chtěli jsme mu udělat radost. Hezky se omluv a řekni, že mu kroj velice sluší, když má ten svátek.

– Jaký svátek? – rozhlédl se divoce Venoš. – Copak dneska je Miroslava?

– U nás ne, – odpověděl klidně Honza, – ale u nich.

Mireček zmateně přikyvoval. Jakmile se mluvilo příliš rychle, špatně rozuměl. Tvářil se jako oběť.

– Dobrá, – souhlasil Venoš, formálně se omlouvaje: – Promiň, Mirečku, všechno nejlepší, hlavně hodně zdraví… ale ten kroj okamžitě sundej, jinak se neznám!!!

Pro změnu zasahuji já: – Moment! O kroj ti jde jak o vlastní kůži, a přitom o něm vůbec nic nevíš. Parádička, co?

Venoš se rozčilením až zajíkal: – Já že nevím nic…? Cha… chá…! – Přistoupil k Mirečkovi a nedbaje jeho obranných gest, tahal za jednotlivé části šumného oděvu a drmolil: – Tohle je širůšek… u svobodných s pérem, košulka… kordulka… ozdobný pás… modré kalhoty… holínky. Bez ostruh!

– No jo…, – přerušil jsem ho, – ale nemáš páru, proč ten kroj vůbec existuje.

– Jak to, že ne? – Venoš začal zadrhávat. – Je projevem sssvébytné nnárodní mmateriální a duchovní kkultury.

– To sis někde přečet. Určitě neznáš současný etnografický názor na původ a funkci lidových krojů.

Chtěl něco namítnout, ale nepustil jsem jej ke slovu.

– Jak vidíš, tvůj vztah je pouze citový a já ho chápu. Ale kde zůstal rozum, ptám se? Lidový kroj, totiž, – rozvíjel jsem teorii s přibývající jistotou, – má velmi blízko k sexualitě.

– Chlapci, nevěřte mu! – zamával rukama a píchl se prstem do prsou. – Já jsem chodil sedm let do národopisného kroužku!

– Nerozčiluj se. V národopisném kroužku se o sexualitě nedovíš. Jistě je ti známo, že se kroje liší od oblasti k oblasti, často od vesnice k ves­nici…?

– To je u nás známo každému děcku. Máme kroj kyjovský, vracovský…

– Tak vidíš, – odvádím řeč na méně konkrétní téma, poněvadž o krojích nevím vůbec nic, – a proč myslíš, že se ty kroje liší?

Rozpřáhl náruč ke smíru. – Ale chlapci, to je přece jasné. Valašské kroje jsou chudší, hanácké bohaté. Podle úrodnosti kraje, podle gruntu…

– Ty bys všechno převáděl na peníze, to je teď móda.

– Ekonomika je prvotní, – triumfoval.

Zdálo se, že debata spolehlivě uvízne v obecné rovině. Ale Mireček, u nichž doma se rovněž nosily kroje, hodlal poučení vyslechnout až do konce.

– A proč nejsou ty kroje stejný? – zeptal se.

– Protože když si vybral mládenec děvče v jiném kroji, – zvedl jsem ze země klobouček, – měl určitou záruku, že není jeho příbuzná, že nebudou mít debilní děti. Silnice všude nevedly, svítilo se petrolejkou, každej měl ve vsi deset tetiček a dvacet sestřenic… kdo se v tom měl vyznat? Ale jakmile jinoch spatřil na jarmarku cizí kroj, hned věděl, že si může dívku namluvit, protože ta není od nich. Šlo, jak vidíme, o neuvědomělý výběr, při němž lidová kultura sehrála pozitivní roli garanta zdravého potomstva.

Nevím, jestli mi Venoš věřil. Vzal z mých rukou klobouček, nasadil jej Mirečkovi na hlavu a rezignoval se slovy: – Tak jdi za Vendulou a kroj si nech, abys neměl debilní děti.

Bylo to přátelské gesto. Na Mirečkovi jste poznali i bez kroje, že je odjinud.

Interludium

– Mám novou studijní metodu, – přepadá mě Masařík na chodbě menzy. – Kyslík!

– Já ti nerozumím. Jakej kyslík?

– Normální. O₂. Dávej bacha: která buňka je nejcitlivější na nedostatek kyslíku?

– Která buňka… Srdeční?

– Prdlajs. Už jste se to učili.

– Vím! Mozková.

– Správně. Čili je jí třeba co?

– Třeba co…?

– Okysličovat, ne? To je nápad. Jsem teď pomocná vědecká síla na interně.

– Protože ty seš vědecká síla, já mám běhat po parku?

– Na primitivní myšlení jsem alergickej. Uvažuj! Když budeš běhat po parku, zase ten kyslík spotřebuješ.

– A co bys mi radil?

– Optimální je inhalovat kyslík z bomby. Zkoušel jsem to dneska na interně. Člověče, já byl nadupanej jako nikdy. Tohle vědět dřív, měl bych za rok červenej diplom.

– Masaříku… seš hlava!

– Neutíkej! Dostanu stovku.

– Ty jsi zved ceny?

– Ne. Ale poprvé prodávám nápad, a ne bezduchou dřinu.

– Víš co, – slibuju na odchodu, – jestli bude metoda fungovat, dostaneš ji.

– Tak nezapomeň! – volal za mnou. – Kyslík, kyslík, kyslík? A na­bídka musí převýšit poptávku…

Kapitola XIV

Jakmile se v nemocnici nic neděje, je to vždycky podezřelé. Každý klid je podmíněný, každá siesta vykoupená.

Zatáhl jsem do kamrlíku podvozek s kyslíkovou bombou, otevřel hlavní ventil, pak redukční, jak jsem postup odkoukal od sester. Plyn začal probublávat. Přilepil jsem hadičku leukoplastí k nosu a začetl se do anatomie.

Neuplynulo ani pět minut a jsem silný a svěží. Mám chuť překonávat osudové překážky, euforie je mocná a spolehlivá. Těžké myšlenky sedimentují na dno, na hladině duše se usazuje zlatý prstenec jistoty. (Může‑li být člověk počat ve zkumavce, pak musí být duše kapalina.)

Přeletěl jsem cévní systém na perutích suverenity. O půlnoci se ozvalo zaškrábání na dveře.

– Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme…

– To jste vy, jeskyňky?

– Jen co se ohřejeme…

– To znám. Tak pojďte dovnitř.

Jeskyňka vklouzla do pokoje a opřela se o dveře. – Ale, Štěpánku, – zašeptala provinile, – my jsme jenom jedna.

Pokud jsem se domníval, že jeskyňky jsou nebezpečné jen v ko­lektivu, nemýlil jsem se. Jedna jeskyňka není škodlivá. Jedna je roztomilá a žádoucí.

– Učíš se?

– Co mám dělat, když mě přehlížíš?

Všimla si kyslíkové bomby. – Tobě není dobře?

Rychle jsem odlepil hadičku a zavřel ventil. – Zkouším experiment.

Došla ke mně. Objal jsem ji kolem boků, hlavu přitiskl na bílou zástěru.

– Máš exitus, – řekla věcně.

– Já…? – nechápu.

– Už jsem ho zabalila, musíš ho odvézt na patologii.

Povolil jsem objetí, nervózně navlékám bílý plášť.

– Kdo umřel?

– Pan Homolka, – zvlhly jí oči, – víš, ten, co mě vždycky plácal…

– Ale… já nevím, kde to je… nikdy jsem tam nebyl…

– Neboj. Pojedu s tebou.

A to neboj řekla ona mně. Nezbylo mi než se chovat mužně.

Ležel za plentou zabalený v prostěradle. Společně jsme ho naložili na vozík. Zastrčil jsem do kapsy listy o prohlídce mrtvého, podepsané doktorem Fastem. Šla přede mnou a ukazovala cestu. Ve výtahu, odděleni i sblíženi smrtí, jsme na sebe hleděli přes ztuhlé tělo pana Homolky zamilovaně a mírně.

– Až mě jednou takhle povezou, – zašeptal jsem, – chtěl bych, aby u toho byla taky taková hezká holka jako ty.

Výtah tiše přistál v suterénu.

Pavilóny nemocnice jsou spojeny podzemními chodbami. Křižují se, stoupají a klesají, je tam klid, pomrkává modré světlo a táhne jimi průvan.

Zřízenec na patologii dojedl půlnoční svačinu. – Díky ti a buď zdráv.

Utíkáme chodbou zpátky. Jeskyňce vlají vlasy a kolečka vozíku rytmicky vržou. Míhají se světla. Na stropě visí kolejiště potrubí, celé podzemní nádraží vzhůru nohama. Odbočky, křižovatky, výhybky, kohouty. Teplá, studená, kanalizace, plyn. Centrální rozvod kyslíku. Rentgen. Pozor, záření…! Hydrant. Chodba se mírně zvedá, jsme pod chirurgií. Příště můžu jet sám.

Nechce se nám zmáčknout tlačítko a přivolat výtah. Na chvilku jsme zproštěni povinností, vychutnáváme krátký okamžik svobody. Je tu šero, scéna do modra.

Udýchaně se opřela o zeď.

– Na intru bydlí jedna holka, která s tebou chodila do školy. Říkala, že píšeš verše.

– Verše? Nepíšu. Já je vyprávím. – Objal jsem ji kolem pasu.

– Básničku k příležitosti. Někdo se třeba žení nebo vdává a já mu pošlu inteligentní telegram: mnoho štěstí, málo pláče, do roka dva kudrnáče.

Nějak jí to nebylo k smíchu. – Ale ona říkala něco o moc krásných básničkách.

– Nemůžu, Jeskyňko. Ty bys mi neodolala a já bych měl pak výčitky svědomí.

Položila mi ruce na ramena, koketně naklonila hlavu. – Já odolávám i doktoru Fastovi. Vidíš, jaká jsem…

– Jsi modrá.

– Modrá…? – opakovala napjatá a ve střehu.

– Jsi modrá jako hladina, jsi řeka, která usíná…

– Štěpánku…, – špitla, zvláčněla a položila mi hlavu na rameno.

– Jsi jako nebe za úsvitu a věříš na lži ze soucitu…

Nevím, kde se to ve mně bere. Jako by mi ty verše někdo posílal a já je jen četl. Když zvedla hlavu, měla v očích slzy a současně se usmívala. Nic podobného nezažila a přijala hru.

– Na co ještě věřím?

– Na nemoci a uzdravení i na hříchy a odpuštění…

– Řekni mi, co by sis přál, – poprosila.

– Ať se v každé roční době prostíráš ve mně a já v tobě, krajino nejkrásnějších míst, knížko má, v níž se učím číst…

Tiskla se ke mně slanou tváří a vroucněla a žasla.

– Ať klín tvůj láskou nepohrdne, když nosíš roucho milosrdné.

Objali jsme se a políbili.

Vyrušil nás povědomý hluk. Do suterénu přijel výtah a zalil kout světlem. Vystoupil doktor Fast. Dveře zaklaply, několik vteřin jsme byli slepí. Zaslechli jsme náraz do vozíku a klidné, konstatující zaklení: – Do prdele, tady je tma. – Posvítil si zapalovačem a odešel.

Pustíme se a kouzlo pomine.

Nevím, o čem přemýšlela ve výtahu Jeskyňka. Dívala se na mě, jako by se chtěla ujistit, že ten, kdo jí tak neobvykle vyznal lásku a kdo teď rozpačitě stojí vedle, je jedna a táž osoba. Zato já jsem byl na nějakou dobu přesvědčen, že kyslík dokáže zázraky.

Kapitola XV

Čím více jsme se anatomii věnovali, tím méně jsme byli přesvědčeni, že ji známe. Tuhle nepřímou úměru jsem měl ještě komplikovanější: když jsem nestudoval, všemu jsem rozuměl. Zasedl jsem ke knize a dostavily se záchvaty malomyslnosti. Musel jsem vynakládat dvojnásobné úsilí a nic nepomáhalo ujišťování, že jde o normální stav.

Jaro prý bylo kouzelné. Ale na pokoji 513 někdo vyčerpal vzduch, pohasla kolektivní jiskra a v nervózním vakuu posledních týdnů „jel každý sám za sebe“.

Prvomájový průvod vynecháváme, abychom nenarušili radostnou atmosféru Svátku práce. Mireček, the best male from middle Africa, neviděl Vendulu čtrnáct dní a nevadí mu to.

Ohmataná erární lebka Yorick jde z ruky do ruky. Sužováni blížícím se okamžikem pravdy, klademe si hamletovské otázky, hledajíce odpověď v prázdných orbitách. Poslední den před zkouškou je časem otupělého listování, průjmů a depresí. Zítra se dozvím, jaký jsem.

– Pánové, končíme! Co jsme nestihli, už nedohoníme. Potřebujeme se odreagovat.

– Zde visely ty rty, které jsem líbal nevím kolikrát… Kde jsou tvoje šprýmy, tvé poskoky, tvé blesky veselosti…

– Tak nám říkali v Dobrušce: kdo se poctivě učil, svého cíle dosáhne.

– Klíííd!

Vzal jsem je do Delfína. Bez zájmu pozorujeme křepčící dvojice, na stole teplá kola. Připomínáme účastníky chudé pohřební hostiny.

Kendy projevil soustrast o přestávce: – Ty držíš hladovku, že vypadáš tak mizerně? Počkej na konec, zvu tě na párek a na pivo.

– Musím jít brzy spát.

– Jako kojenec.

– Trvat tenhle stav ještě pár dní, budou mě i přebalovat.

Ukázal na Voráčovou u muzikantského stolku. – Třeba by ti pomohla?

– Nemám ponětí, co bych s ní dělal.

– Co je s tebou? Vyplázni jazyk! Vždycky jsi dokázal každou ukecat…

– Dnes bych to musel okecat. Ráno dělám zkoušku z anatomie.

– To je toho. Já dělám taky zkoušku. Večer se na to mrknu a…

– A ráno to okecáš. Nezapomeň, že jsi byl přijat na tu vaši vysokou školu kvůli talentu, kdežto já už skoro rok marně předstírám inteligenci.

Najednou nevěděl, jak mě potěšit, a muzikanti čekali jen na něj.

– Tak zlom vaz, – rozloučil se, – tfuj, tfuj, tfuj.

– Jestli umřu, chlapci, – žádal nás Venoš cestou domů, – položte mě do truhly v kroji.

Čtyři bílé košile, čtyři sváteční obleky, čtyři kravaty, čtyři bledé obličeje.

– Válels, co?

– Já nevím, – breptá Mireček. – Já jenom vím, že místo mužské a ženské jsem pořád říkal pánské a dámské. Kluci, já jsem si to splet se záchodkama…

12.30, Truneček. Palec dolů.

12.40, Hejzlarová. Palec dolů.

13.15, Kodeš. Palec dolů.

14.00, Venoš. – Měli jste mě nechat doma…

– Vyrazil tě?

– Já nevím…

– Ukaž index… Máš za dvě, vole, podívej!

– Jojojojoj… mamko moja, chystaj slávu…

Eva, palec dolů. Půl třetí.

Honza. Palec nahoru.

Je řada na mně.

Interludium

– Tak pojďte, kolego. Jak se jmenujete?

– Šafránek.

– Šafránek…, – hrabe se Solferin v papírech…, – ale tady vidím z prak­tických cvičení za dvě… copak, copak? Uvidíme, jak jste na tom s teorií. Jakou máte otázku, hochu?

– Cévní zásobení mozku.

– Tak spusťte.

– Cévní zásobení mozku tvoří mozkové tepny a mozkové žíly. Mozkové tepny jsou arteriae vertebrales a arteriae carotides internae. Na kaudálním konci Varolova mostu se spojují obě arteriae vertebrales v arterii basialis. Z arterie basialis vycházejí rami ad medullam oblongatam et ad pontem…

Hovořím plynně, zpočátku se musím soustředit, ale vše vidím jasně před sebou. Někdo mi posílá verše a já je čtu. Slova přicházejí sama, jako bych je znal odjakživa, nehledám je ani nepřivolávám. Na profesorův knoflík od pláště promítám druhou polovinou mozku předchozí trýznivé okamžiky, stavy nejistoty, záchvaty pochyb. Vidím maminku, kterak se bojí, aby neměla ostudu, vidím Masaříka při hypnóze, paní Voráčovou odkládat šaty. Borůvku s Jeskyňkou a pana Homolku vidím. Slečna Šádková houpe pantoflem na špičce, paní Zelená vystavuje baňatá kolena a má psa s rezervní nohou. Umím a je to prosté. Vyprávím o domě, kde bydlím. Rozhostil se ve mně mír. Pramení z poznání, které ještě není tak hluboké, aby budilo neklid.

… arteria labyrinthi vede k vnitřnímu uchu, arteriae cerebellares inferiores posteriores zásobují laterární partie mozečku, arteriae cerebellares superiores pro horní plochu mozečku a mozková jádra… arteria spinalis dorsalis k prodloužené míše… arteriae cerebrales posteriores obemykají crura cerebri, vyživují kůru a podkorovou hmotu hemisfér na spodní straně laloku spánkového a lalok týlní…, – a mluvím a mluvím… lepodotemačoselačo… dokud nezaslechnu hlas:

– Děkuji vám, máte výtečnou.

A Sejkora se nakloní k profesorovi a medovým hlasem inkvizitora zapaluje hranici: – V praktických cvičeních něco přeřízl, soudruhu profesore…

– Ale Sejkoro… vytahuje profesor pero, – to se mu stane v životě ještě mnohokrát.

A napíše mi do indexu rozmáchlé výborně.

Je 16.00, přesně. Na Karláku je cítit upachtěný velkoměstský červen. Připadám si bezprizorný a bezperspektivní, neboť tak daleko jsem se neodvážil nikdy myslet.

Čím velkolepější budoucnost nás čeká, tím obyčejnější přítomnost žijeme.

Kapitola XVI

První, koho potkám na koleji, je Vendula.

– Vyrazili tě z anatomie? Pojď se odreagovat. Víš, že mi říkají Vendula Utěšitelka?

– Já jsem tu přezdívku nevymyslel.

– Mám chuť se napít s někým, kdo má duši jako ty.

– Džentlmen nepije před západem slunce.

– Protože ještě není vzhůru. Ale kdyby byl, – lísá se Vendula, – nedá dámě košem.

– Nemůžu, Vendulko.

– Nebuď puritán. Copak jsi zapomněl, že moje ňadro bylo první, které jsi v Praze držel v ruce?

– Nezapomněl. V druhé ruce jsem tenkrát držel kufr.

– Vážně nechceš zahnat smutek?

– Mám za jedna a jsem Mirečkův kamarád.

– Kamarád taky rád, Štěpánku…

– Vendulo, myslíš taky na něco jinýho? Jak jsi mohla při tom provozu udělat anatomii, to nechápu. Ty seš vlastně geniální.

– To jsem, – řekla hrdě. – Ale nezapomeň, že mě loni třikrát vyrazili. A letos? Za lidovku s o-dře­‑nej-ma pr-sa-ma! Ale tebe miluju, Štěpánku. Ty seš k pomuchlání. Moje tajná láska. Až budu jednou pracovat na ministerstvu, a já budu!, nezapomeň, že tam máš známou.

Nezapomenu. A díky za tu duši.

Po dvou skleničkách Venošovy slivovice jsem koupil v posledním otevřeném obchodě bonboniéru a láhev vína. Jeskyňka bydlela v internátu na druhém konci Prahy, někde v Ďáblicích. Později jsem se tam vydával každý rok za vzpomínkami, ale nikdy jsem ten dům nenašel. Stálo tam sídliště, komplikované a neosobní.

Baráku velela obézní správcová v ušmudlané zástěře. Na zazvonění se vykolébala z páchnoucího příbytku, v ruce cigaretu, a podrobila mě výslechu mezi dveřmi.

– Kampak?

– Hledám slečnu Morávkovou. Žákyňku.

– Sestru! – opravila mě. – Dělaly maturitu. Ale vás jsem tady ještě neviděla.

– Jsem tady poprvé. Jdu jí blahopřát. Nevíte, jestli je doma?

– Esli neodjela, tak je. První poschodí, na dveřích jsou cedulky.

Protahuji se ke schodům.

– Stát! – ňafla. – Návštěvy jsou do devíti.

Namítám, že je půl deváté.

– No právě, – přivřela oko před kouřem z cigarety. – Esli vám to bude stát za to.

– A kdybych…, – vracím se k bábě, – kdybych se třeba zdržel…? – Vytahuji bonboniéru za šedesát korun.

Čile hmátla po krabici. – V jedenáct zamykám.

V prvním poschodí na konci dlouhé chodby ťukám na dveře. V pokoji bylo uklizeno, stály tu dvě postele, jedna nepovlečená. Jedna ze dvou skříní byla pootevřená a prázdná. Jeskyňka je sama, ustrojená svátečně do modrých šatů.

– Co chceš?

S podobným přijetím jsem počítal a cestou se rozhodl, že se nedám odbýt. Oba máme důvod k oslavě.

– Nedovedeš si představit, co to dalo práce, než jsem tě našel.

– To už jsi jednou říkal, – odbyla mě. – Jak jsi se sem dostal?

– Jo… to dalo taky dost práce.

– Tak se posaď. – Učinila ústupek. Neochotně a zdráhavě. Postavil jsem na stůl Samorínské čaro. – Máte tu hezky. Kdybys viděla náš pokoj na koleji… ha, ha…

– Štěpánku, – přerušila mě, – proč jsi přišel?

– Přišel jsem ti poděkovat.

Asi čekala překotné vyznání lásky, možná nabídku k sňatku, nevím. Ale její chování se změnilo. Nevážil jsem přece cestu proto, abych ji obtěžoval, ale abych jí poděkoval.

– Za co? – zašeptala překvapeně.

– Za to, že jsi, Jeskyňko. Já se v sobě moc nevyznám, ale potřeboval jsem někoho, komu bych dokázal, že za něco stojím.

Snad studem nebo dojetím, těžko říct, chytla mě kolem krku a nos mi zabořila do důlku na rameni, asi do těch míst, kde arteria subclavia překračuje první žebro a noří se pod klíční kost.

– Promiň… já vím, že mě máš rád… já jsem hrozně pitomá.

– Ale Jeskyňko, – tetelím se radostí a neobratně ji chlácholím, – kdyby se lidi milovali kvůli inteligenci, tak by lidstvo vyhynulo.

Chvíli se bránila, pak mi vyšla vstříc. Chladně a nepřesvědčivě. – Pamatuješ?

Jsi modrá jako hladina,
jsi řeka, která usíná…

Zapomněl jsem na zkoušky, na rodiče, na předsevzetí, na zodpovědnost. Akt dostal řád.

Jsi jako nebe za úsvitu
a věříš na lži ze soucitu…

Den rychle vadnul. Šero doblikalo, tma se sypala do okna. Západ hořel jako prapor. – Nerozsvěcuj…

Ať se v každé roční době
prostíráš ve mně a já v tobě,
krajino nejkrásnějších míst,
knížko má, v níž se učím číst…

Nebyla nevinná, nebyla hříšná. Voněla po citrónech a milovali jsme se tak, jak jsme uměli.

Interludium

Ke vstupu do následující životní etapy jsem si vypracoval solidní základ, jenž se stane mohutným stimulem a v návaznosti na předchozí období i nevyčerpatelným zdrojem radosti a poučení.

Po prázdninách mě čekají v redakci Parenteralu.

Tři měsíce se mi bude stýskat po Jeskyňce, po Mirečkovi, po Honzovi a po Venošovi. Ale budu mít Kendyho.

Sešli jsme se na nádraží, našli svůj vlak, poloprázdný vagón, neobsazené kupé.

– Málem bych zapomněl… tys dělal tu anatomii. Jak jsi dopad?

– Docela slušně. – Odpovídám se skromností, jež mne povznáší.

Házíme nahoru kufry, suverénně se rozvalil. – Příště se včas poraď s kamarádem a ušetříš si nervy. No…, – poplácal futrál na kytaru a podíval se na hodinky, – abysme jeli, ne?

Vyšel jsem na chodbičku. Pár gramů vzduchu metropole, špetku nostalgie, tři kapky tresti lásky. Sleduju Brownův pohyb na peróně.

Na sousední koleji stojí vlak připravený k odjezdu. Průvodčí zavírá dveře. Naproti někdo stáhl okénko. Zahlédnu známou tvář, vlasy ukázněně stočené do uzlu. Viděla mě?

– Jeskyňko…! – zvedám ruku na pozdrav.

Takovou ji neznám. Záhadný pohled, jakoby zhrzená, a přesto spokojená. Nerozumím tomu.

– Jeskyňko… já zapomněl… v které nemocnici tě najdu po prázdninách?

Vlak se rozjel, nevím, jestli náš, nebo její. Míjíme se. Mlčí, opřena lokty o rám okna. A potom místo pozdravu zvedla jen prsty na rozloučenou, nesměle a rozpačitě.

Běžím chodbičkou, přeskakuji cizí kufry, otevírám okna.

– Jeskyňko… Markéto…

Vyprovází mě očima, má v nich radost i smutek, sama sobě nepochopitelná, někam padá a neví, jestli šťastně.

Vtom se vedle ní objevil muž. Uchopil ji majetnicky kolem ramen a políbil do vlasů. Doktor Fast.

… krajino nejkrásnější míst,
knížko má, v níž se učím číst…

Náš vlak se pohnul opačným směrem. Zhoupl se na pražcích, zakličkoval na výměnách. Protáhl se loudavě předměstím a nabral rychlost. Vracím se do kupé.

– Není ti špatně? – zeptal se Kendy. – Mám v kufru malou, placatou lahvinku…

– To přejde. Asi dostanu po prázdninách další svatební oznámení.

Po levici vyplul Říp, po pravici vápencové stráně, řeka teče netečně a olovnatě. Je přede žněmi.

Na Kendyho futrále hrají přespolní karty. Chodbička se zaplnila sličnými dívkami. Je jich mnoho a vezou si domů prádlo a vysvědčení. Z vedlejšího kupé zní kytara.

C dur a G sedm, stereotypně, do omrzení, na dvě doby.

– Kendy, prosím tě, kdyby ses někdy dozvěděl, že nějaké takovéhle šeptám verše, buď tak laskav a dej mi přes hubu.

– Spolehni se. Co bych neudělal pro kamaráda.

Ze slupky oparu se za ohybem řeky vyhouplo město a vítá nás korunami kaštanů.

Večer se u řeky podívám do ohně. Obrátím přečtenou stránku a hodím ji do plamenů. Na každém konci je pěkné, že něco jiného začíná.

Tak přicházejí básníci o iluze, aby neumřeli samou láskou.

 

 

 

Ladislav Pecháček

Jak básníci přicházejí o iluze

Edice Současná česká próza

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 16. 4. 2018

ISBN 978-80-7587-886-1 (epub)

ISBN 978-80-7587-887-8 (pdf)

ISBN 978-80-7587-888-5 (prc)

ISBN 978-80-7587-889-2 (html)