Znění tohoto textu vychází z díla Jak básníkům chutná život tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím XYZ ve spolupráci s na­klada­tel­stvím BETA v roce 2004. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (Ladislav Pecháček: Jak básníkům chutná život), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 16. 4. 2018.

 

OBSAH

Interludium.... 7

Kapitola I. 9

Kapitola II. 15

Interludium.... 20

Kapitola III. 24

Kapitola IV... 28

Kapitola V... 32

Interludium.... 39

Kapitola VI. 42

Kapitola VII. 49

Kapitola VIII. 52

Interludium.... 55

Kapitola IX.. 60

Interludium.... 71

Kapitola X.. 73

Kapitola XI. 76

Kapitola XII. 79

Interludium.... 83

Kapitola XIII. 85

Interludium.... 89

Kapitola XIV... 91

Kapitola XV... 95

Interludium.... 97

Kapitola XV... 98

 

Nakladatelství XYZ
chce touto cestou poděkovat
za spolupráci panu Dušanu Kleinovi
a především Mgr. Pavlu Tychtlovi – in memoriam.

Interludium

Cesta do pompézní stodoly nazývané Karolinum je dlážděna pilnými a cílevědomými, kteří na něco zapomenou. Zapomněl jsem veršovat. Uběhlo šest let zápočtů, zkoušek a prchavých lásek, které se chtějí hned vdávat, dozněly promoční fanfáry a opadlo ošidné pozlátko Gaudeamus igitur. Spondeo ac polliceor.

Mám papír, na něm své jméno. Mám potvrzení, že jsem oprávněn léčit své bližní. Aniž to tuším, stali se moji sousedé, spolužáci, učitelé a lásky bývalými sousedy, spolužáky, učiteli a láskami. Lidstvo se přes noc proměnilo v pacienty. Nevěděl jsem, že ode dneška budu ochutnávat život častěji z odvrácené strany.

Vracím se domů vlakem, bedna s knihami cestuje v zavazadlovém voze. Hubert, který se bál včel a bouřky, se mezitím stal státním zaměstnancem. Má modrou čepici a vykládá balíky na nádraží. Hází je z vagónu na multikáru nedbale, bez zájmu, hlavně rychle. Většími zásilkami, za ty peníze, pouze šoupe. Nejraději by nedělal nic, jen kouřil a podával cestujícím mylné informace.

Ani moji bednu nezvedl a neuložil, za ty peníze, neposadil ji někde na multikáru. Je státní zaměstnanec, má režii a ví, jak na to.

Dno se utrhlo, knihy se vysypaly. Bible medicínských žalmů, skripta, knížky poezie. Válejí se na nástupišti a zapadaly mezi koleje, na kterých má zelenou mezinárodní rychlík.

Skáču do kolejiště, skláním se nad spouští, beru třesoucíma se rukama jednotlivé svazky, bláhově je ofukuji a kladu zpátky do bedny bez dna. Vyhánějí mě. Hubert se přihnal s lopatou. (Hlavně rychle.) Nabírá knihy jako brikety a hází je do multikáry. Připadá mi, že kdybych protestoval, porušil bych magický obřad. Celebrující ajznboňák s lejstry obhlíží situaci. Ví, že takoví lidé jako Hubert potřebují laskavé a pevné vedení a že iniciativu je třeba podporovat.

– Dobře, Huberte. Ale příště si vem štěrkový vidle.

Cestou domů vychutnávám scénu znovu a do kroku, s kufrem třískajícím o lýtka, si rytmicky opakuji šťavnatou větu z Becketta: Vem si na to štěrkový vidle, Huberte…

Kapitola I

V tom domě jsem prožil mládí. A celé ty roky, vždy, když jsem vstoupil do přízemí, potkával jsem paní Zelenou. Matka mě naučila říkat jí paní domácí, a tak ji oslovuji i nyní, ačkoli domácím je už třicet let OPBH.

– Dobrý den, paní domácí.

– Dobrý den, – skřehotá paní Zelená a podezíravě sleduje můj historický výstup do prvního patra.

U dveří jsem vytáhl nové razítko. Dýchnu na ně a pod vizitku Blažena Šafránková pečlivě otisknu jmenovku MUDr. ŠTĚPÁN ŠAFRÁNEK.

Se psem v náručí dorazila udýchaně do patra. Nasadila si brýle, přečetla firmu a vyjekla: – Panenkomarija slitovná…!

Maminky vypravují syny do práce, přinášejí vyžehlené košile a kalhoty a dávají rady. I ta moje.

– Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!

– Neměl bych taky bohatejm brát a chudejm dávat?

– Nebuď drzej, – pokračuje neochvějně, – neodmlouvej a poslouchej představené. Tady máš k svačině chleba a studený bůček.

Polibek za svačinu, je mi všelijak.

– Tak už jdi! – vystrkuje mě ze dveří. – Ať nepřijdeš pozdě. A pravou… Štěpánku, vykroč pravou! – Setřela slzu.

Vykročil jsem pravou a začal chodit opravdu do práce. Poprvé v životě, ve svých pětadvaceti letech. V době, kdy moji vrstevníci vyvedli potomky, uštvaně dokončují rodinné domky, bagrují základy budoucích zahradních bazénů a výhodně prodávají svá první auta. Chtěl bych zase chodit do školy. Pokřikovat na Huberta, že bude bouřka nebo že má na hlavě včelu. Ze závisti, jak jinak, poněvadž Hubert byl něčím už v šestnácti a od šestnácti mohl mít vážnou známost. Konečně jsem také něčím. Ale na rozdíl od Huberta benjamínek. Ještě jsem nestačil zbohatnout, ještě jsem si nic nenashromáždil. Zato se můžu divit upřímně, uvažovat naplno, naslouchat se zájmem. Jsem neopotřebovaný, emancipovaný a vydělávám. Můžu se každému podívat do očí a můžu si najít vážnou známost.

Sestřičky na interně přetékají modrobílým sex-appealem. Umějí se dívat soucitně, vyzývavě i lhostejně. Pohledy těch starších mají všechny tyhle kvality naráz, jako by v sobě rozpouštěly, co se v nich usadilo, a zbavovaly se toho očima.

Tlačí vozíky s nádobím, s bažanty, s podložními mísami, infuzní stojany, pojízdný elektrokardiograf, jídlo. Mizí a objevují se a ty, které jsou po noční, hltavě kouří v šatně.

Z inspekčního pokoje vyletují něžně zupácké povely. Po chodbách se šourají pacienti vycedit několik kubíků krve pro své zdraví. – Pane Hubený… na odběr…! – Kde je pan Hubený?

– Doufám, že jste nejed…? – Paní Matrasová na sedimentaci…! – Pane Čepička, musíte čurat jen do džbánku, na kterém je vaše jméno, rozumíte? Teď to můžeme vylejt a začít znova… – Já se z vás zblázním… – Jestli se tu někdo zblázní, tak to budu já… – Doktorka Tupá… telefon…!

Ženská s knírkem, na chlupatých nohách je vrchní sestra. Přitiskla mě ke zdi fůrou špinavého prádla. – Co se tady motáte? Jestli jste nový příjem, musíte počkat po vizitě. Nemám volnou postel.

– Já jsem doktor Šafránek…

– To jste vy? – pokračuje beze změny intonace. – Mohlo to bejt horší. Pojďte si vyfasovat prádlo. Budete mít lékařský pokoj s doktorem Sahulákem.

Nesu šest plášťů, šest košil, šestery kalhoty. Oči nad bílou pyramidou hledají správné dveře MUDr. MILAN SAHULÁK. Loktem jsem stlačil kliku a vpadl dovnitř.

Sahulák (?) je ve slipech a holí se elektrickým strojkem. Dáma kolem čtyřiceti, v podprsence a v kalhotkách s nápisem Sunday, si na gauči obléká bílé ponožky. (Je pondělí.)

Omlouvám se, koktám, couvám i s pyramidou na chodbu. Kolem jdou dvě sestřičky, drží se pod paží a hihňají se do dlaní.

Dáma vyšla z pokoje v bílých kalhotách a v bílém plášti.

– Ty seš ten novej?

Dychtivý smysluplné práce a plný dobrých předsevzetí jsem se představil.

Vytáhla z kapsy čelní otorinolaryngologické zrcátko, prohlédla si mě tím centrálním otvorem a řekla: – Že vypadáš tak neopotřebovaně… – A podala mi ruku. – Já jsem Bobina z krčního. Přeju ti, aby tvé čisté nadšení nebylo zkaleno výší prvního platu.

V lékařském pokoji je gauč, skříň, psací stůl, knihovnička, křeslo, telefon a moře knih, chorobopisů a odborných časopisů. Binec. Ale proto, že jde o lékařský pokoj, bude příhodnější hovořit o akademickém nepořádku.

MUDr. Milan Sahulák je chlupatý atlet s počínajícím bříškem. Já jsem holý a bez břicha, snad spolu budeme vycházet.

– Klidně se etabluj, – vítá mě, – já tu pak uklidím. Nemáš něco k jídlu?

Nabízím svačinu. Bezostyšně spolykal bůček a chleba nechal.

– To byla tvoje žena? – ptám se.

– Bobina? Kdepak. – Zachechtal se a zapil bůček vodou z vodovodu. – Ta když se narodila, ještě nebyl objeven krevní oběh. Ale od krku dolů je fajn.

Uklízečka paní Kiliánová má rozpětí jako dopravní letadlo. Zabírá celou šířku chodby. Ledabyle vyždímá hadr, namotá na koště a apaticky šmudlá koridor od jednoho mantinelu ke druhému.

– Kolik je vás na interně, Milane?

– Primářka, řečená Obočenka. Pozor. Zatímco všude jinde se leze šéfům docela obyčejně do zadku, na našem oddělení je nástrojem ka­riéry úplně jiný orgán.

Primářka kráčí esteticky chodbou, nad vyholeným obočím havraní křídla. Před smetákem paní Kiliánové uhýbá ochotně ke stěně, přiměřeně uctivě zdraví. – Dobré jitro, paní Kiliánová… – Uklízečka mlčí, dál šmudlá svůj čtvereční metr a přemýšlí o výpovědi.

– Pak kolegyně Tupá.

– Tu znám. Promovala dva roky přede mnou. Na fakultě se jí říkalo Jejunum[1].

– Ženskou bez fantazie nezachrání ani vysoká škola.

Jejunum obchází Kiliánovou po špičkách, a) aby nenašlapala, b) aby si uklízečka všimla, že nechce našlapat. Zdraví srdečně.

– Dobré jitro, paní Kiliánová… – Baba nic. Pracuje. Ale někde uvnitř se začíná něco vzdouvat.

– Dále se tu vyskytuji já, Milan Sahulák, v. š., třicet lomeno sto osmdesát, se dvěma uzavřenými závazky.

Milan obchází uklízečku hrkavě po patách, zdraví s přehnanou úctou. – Dobré jitro, paní Kiliánová…

– A teď jsi přišel ty. Žádná klinika, ale máme se rádi.

Nejdu po patách ani po špičkách, jsem poslední, pádím a plášť za mnou vlaje a nezdravím. Byl jsem metr za ní, když se to vzduté provalilo a teče.

– Herrrgot…! Furt se tady couráte jak bílí havrani a já to mám uklízet? Na nádraží je dvakrát takovej plat, deputátní uhlí a polovička bacilů!

Revolta má úspěch, chodba se vyprázdnila. I uklízečka si musí umět vytvořit prostor.

Je tady legrace.

Na rentgenové vizitě se Jejunum naklání nad snímky žaludku a soustředěně je studuje, vraští čelo.

Prý… – Nekažte si oči, kolegyně, to není fotka z občanky, – říká primář Altenberg, – je tam vřed. – A ukazuje depo kontrastní látky viditelné ode dveří.

– Ale my jsme ho včera propustili, – lekla se Jejunum…

Tak mi té Jejunum bylo líto, jak tam stála opuštěná a bezradná, jak to z ní vyklouzlo a nemůže slova vzít zpátky; všichni věděli, že má pěkný rukopis a že je pečlivá, uchechtávali se a šéfka cvičila obočím, koukala z okna a připravovala si obhajovací řeč, protože na Jejunum nedá dopustit.

– Hlavně, že pacient odcházel spokojen, – obhajuji Jejunum, – a o to nám jde především.

Všichni se ke mně otočili, napůl pobaveně, napůl udiveně, jako by chtěli zjistit, jestli si dělám legraci, nebo si na mě mají dát pozor.

Dostal jsem přidělené dva šestilůžkové pokoje, celý první den strávím pročítáním chorobopisů. Odhaduji, kdo bude propuštěn, co je třeba vyšetřit, co říci, co neříci, abych byl připraven, až dojde k velké vizitě, na lámání chleba.

Domů z práce chodím parkem, přes náměstí a Pískovou ulicí. Cestou potkávám známé a setkání jsou si podobná jako vajíčka: pozdrav, třesení rukama, tak ty už seš doktor… Pak přijde balet, pantomima, které se bojím, mimicky bohaté líčení obtíží, provázené gesty s lokalizací strašných bolestí. Nikdo nemá jiné bolesti než strašné.

Jsem v rozpacích. Nevím, co povědět, jak se tvářit, nemám rutinu, neumím bagatelizovat, zahrát do autu, převést hovor na méně kluzké téma. A tak v parku, na náměstí i v Pískové ulici, kde je lidová škola umění a kde mi hraje flétna, kytara a cembalo, přemýšlím o diferenciál­ních diagnózách a přijatelných terapiích svých prvních pacientů.

Podzim je jak od Vivaldiho a já se potím, chlácholím je a vymýšlím si, poněvadž jsem pitomější než ostatní, a přeji si, abych byl Lurdy nebo Svatý Kopeček.

Konečně setřesu dav malomocných, zabouchnu domovní dveře a vydechnu úlevou.

A v tom okamžiku mě přepadá paní Zelená, na vyschlých ňadrech mudlá fenku a šlape mi po mozku: – Dobrý den, pane doktore… tak dneska jste poprvé operoval, viďte?

– Já neoperuji, paní domácí, – prchám do schodů.

– Neoperujete? – Je zklamaná, hovoří se psem: – Tak vidíš, ani ne­operuje. A to musel chodit tak dlouho do školy.

Konečně doma. Ticho, klid, teplo, oáza soukromí. Ano, budu se vracet domů rád. Zouvám se a usmívám.

– Tak co? – popadne mě matka v předsíni. – Jak ti to šlo?

– Dobře. Co je k jídlu?

– Už jsi operoval?

Paní Zelená mi šlapala po mozku, maminka mi ho vložila do mixéru.

– Ty seš jak ta paní Zelená, – křičím, – co pořád máte s tím operováním? Jsem na interně.

– Paní Zelený se nediv, – pokárá mě matka, – je to stará ženská a chudák je z těch televizních seriálů celá pitomá.

A maminka nese na stůl a opět se tváří spokojeně. To by bylo, aby nevydolovala ze syna radostnou informaci.

– Tak na interně… hm… budeš léčit srdce, viď?

– Ano, maminko, – odpovím krotce. – A taky hemeroidy.

Kapitola II

Je sedm hodin ráno, klepu na dveře lékařského pokoje. Jako včera jdou kolem dvě sestřičky a hihňají se. Jako včera poletují chodbou povely a návěští. – Šestka na krev… ne, paní Machová, váš syn nevolal…

Za pět vteřin se otevřely dveře a mladičká pacientka, ještě dívka, s jednou nohou v sádře, mě ostýchavě pozdravila a kulhá chodbou k východu z oddělení. A jak točí tou nohou v sádře na podpatku, vrtí zadkem pod erárním proužkovaným županem ovázaným v pase gázou. Můj ty bože…

– Dobré jitro, kam kráčí naše pedofilie?

Milan oprašuje prostěradlo na gauči a rozčiluje se, poněvadž chirurgové už dneska neumějí udělat pořádnou sádru. – Podívej, jak se jim to drolí…

Velká vizita. Svatý bílý zástup se plazí od pokoje k pokoji. V čele Obočenka, za ní mužně rozhodná vrchní sestra se štosem chorobopisů, my – lékaři, sestry, žákyňky. Čelo hada se tváří vědecky, ocas se baví o všem možném. Bude mě zkoušet, to se vždycky dělá, bude chtít vědět, co je ve mně.

Šest postelí, začíná se u dveří, končí taky. Odmítnu chorobopis a referuji zpaměti.

– Pan Eisenmenger, chronická hepatitis. Testy se normalizovaly, biopsii odmítl, dnes bude propuštěn.

– Kolik? – hlesne Obočenka.

– Bilirubin 16, Thymol 5,2, AST 0,22, ALT 0,15.

Šéfka se natáhla k vrchní sestře pro chorobopis. Rozevřela desky, zkontrolovala čísla. Zacvičila obočím a podala jej bezeslova zpátky. Od této chvíle mi bude věřit, ale nebude mě mít ráda.

– Pan Valerián Adolf je po amputaci pravé dolní končetiny pro diabetickou gangrénu…, – asi mě nepoznal. Už při čtení jeho chorobopisů mě ovanuly vzpomínky na prkna K. H. Máchy, kde neúnavně skotačil, tahal pěvecké party a kladl dětsky rafinované otázky, na něž dodnes neznám odpovědi, –… přeložen k nám z chirurgie k zahájení léčby inzulínem. Včerejší glykemie 9,6, aceton 0, odpad…

– Stačí. – Obočenka přistoupila k panu Valeriánovi, mateřsky jej uchopila za rameno a rozhlédla se. Chystá se poučit posluchače. – Všimněte si, prosím, u pacienta zduření příušních žláz, které někdy vídáme u diabetů. Jde o takzvaný…

– Charvátův příznak, – skočím jí do řeči, šťasten, že jsem si vzpomněl. Ne, že bych neměl mezery, ale „špeky“ jsem si většinou pamatoval.

– Charvátův příznak…, – opakuje zvolna Obočenka, jako by říkala: ty seš ňákej chytrej…

– Paní primářko, – zastavuje děda vizitu, – kde je moje noha?

– Tu vám museli amputovat, – vysvětluje trpělivě šéfka.

– Jó… to jsem si všim. Ale kde je teď?

Pohlédli jsme na sebe. V krásných očích paní primářky vyhasl na okamžik jas neomylnosti, kterým jinak rozžíhala světla naděje. Nevím určitě, ale myslím, že jsem se trošku usmál. Víceméně to odpovídalo situaci a nebyl jsem sám.

– Proč to chcete vědět? – zeptala se šéfka podrážděně.

– Byla moje, né? Přijdu do hospody a chlapi hned: Ádo, kdes nechal nohu? A co já jim řeknu?

– Jste šťastný člověk, pane Valeriáne, – zasahuje Milan. – Já kdybych přišel domů bez nohy, nikdo si toho nevšimne.

Zasmáli jsme se, tentokrát v pravou chvíli. Ale problém vyřešen není. V pokoji č. 6 visí otázka a bude viset tak dlouho, dokud tu bude pan Valerián ležet. A možná i potom.

– Doktor Šafránek vám to zjistí, – vyřešila šéfka zádrhel. Zahákla fonendoskop kolem krku a vyplula na chodbu. – Milane, dokončete vizitu.

O dveře opřený Milan ožil a bleskově končí vizitu: – Pan Váňa je po infarktu a rehabilituje nám… Pan Heler jde domů (až budou ty kulový čepy, dejte mi vědět) … a pan Žemlička se ještě vyšetřuje. Nazdar, chlapci.

A je po vizitě. Za deset vteřin.

Zástup vytekl na chodbu jako mléko a přelil se do dvojáku. Jedna postel prázdná, na druhé leží nóbl dáma s dokonalým účesem, v krajkové noční košili. Na stolku kytice růží, v rohu přenosný barevný televizor. Šéfka u ní sedí na posteli způsobem, jakým jezdkyně v minulém století sedávaly na koni. Jen místo otěží drží ručku té dámy. Rozhovor se vede šeptem.

Obklopili jsme lože v uctivé vzdálenosti. Jejunum přistoupila k pelesti u nohou nemocné a rozevřela pečlivě vedeny chorobopis. Je klid, čeká se, až ty dvě skončí.

Konečně úsměv, na něčem se dohodly. Obočenka hladí ruku dámě, zvedá se a klade formální otázku: – Chce se snad někdo na něco zeptat?

– Já, – zvedl jsem ruku a přísahám, že proti své vůli.

Primářka nevrle svolí.

Ukazuji na televizi a slušně se táži: – Jaký máte obraz?

Dáma zrudla. Do ticha, vibrujícího nad tou drzostí, listuje Jejunum v chorobopise, a protože neviděla mé gesto, snaživě melduje: – Krevní obraz: červené krvinky 4,1, bílé 5,7, hemoglobin…

– Byls na vojně? – zeptal se mě Milan na chodbě.

– Byl.

– Krok ses naučil držet. Ale hubu ne.

O dvě hodiny později stojí na společné chodbě za lítačkami úplně propuštěný pan Eisenmenger a někoho vyhlíží. Opodál čeká jeho manželka a tři zrzavé děti.

– Pane doktore…, – chytil mě za rukáv, zatímco rodina uctivě zdraví, – toto je moje paní, zde Hugo, Ota, Pavlík. Moc vám děkuju, – třese mi ruku, – vy jste opravdu, ne že bych vám chtěl lichotit, ale vy jste fajn chlap.

Dodnes nevím, co se v takových případech říká. Nějak jsem se vykrucoval a nejradši bych se neviděl.

– Né…! – zvedá ruce v náhlé obraně pan Eisenmenger. – Nic mi neříkejte, já mám na lidi čuch.

Rodinka s úsměvem přikyvuje.

Budou-li se podobné situace opakovat, požádám o přeložení na patologii.

– Vždyť jsem vás jen léčil…, – blekotám a dodávám navíc, co jsem musel někde číst, protože takovou větu si člověk nevymyslí: – To byla moje povinnost.

– Tsss… povinnost…, – parafrázuje mě Eisenmenger, – vono je léčit a léčit, že jo? Co si budeme povídat. – Znovu mě bere za rukáv a táhne do výklenku k výtahu.

– Já jsem nikdy nikomu nezůstal nic dlužen, pro mě bude potěšením se vám revanšovat.

– Ne! – křičím plný úzkosti a zděšeně se rozhlížím. – To nepřichází v úvahu!

Chvíli jsme se přetahovali. Pokud nás někdo pozoroval, musel mít dojem, že dojde na facky.

– Taková maličkost… zdraví má člověk jenom jedno, – brebentí Eisen­menger a už sahá mezinárodním pohybem pro peněženku.

Je to tady.

Dveře výtahu se otevřely a vystoupila primářka. Prošla mezi mnou, ztuhlým jak Šípková Růženka, a Eisenmengerem s peněženkou v ruce, vědoucně se usmála a jako bílá paní zmizela na oddělení.

Bylo mi všechno jedno. Eisenmenger dokončil ten mezinárodní pohyb, zalovil ve šrajtofli a vytáhl na osmkrát složený, ošuntělý papírek. Vděčně mi jej podávaje, pravil: – Takže kdybyste se neurazil, tady jsem pro vás vybral na památku několik výbornejch židovskejch anekdot.

Cesta domů. Park, náměstí, Písková ulice. Flétna. Stojím a poslouchám. Vzduch ještě voní, slunce mi olizuje obličej. Zdálo se, že jsem se vzpamatoval. Že mě nemůže nic překvapit, že Obočenku a Eisenmengera jsem nechal ve snu. Vtom jsem spatřil, jak po chodníku škobrtá štrůdl dětí, vede jej Bedřiška Hrdličková a ten trpasličí zástup krákorá:

Ze školky jdu rovnou domů,
učitelka má mě k tomu,
bych se nikde netoulal,
pozdravení pěkné dal.

– Ježíši… Štěpáne… Ahoj… Co tady děláš…? Ty už děláš? Pocem… já jsem teda normálně ráda, že tě vidím… Děti! Na chodník! Ve špitále, jo…? Fakt, jo…? To je perfektní… Hele, já mám tady vpředu na hrudníku ňáký fleky, podíval by ses mi na to někdy?

– Tak se svlíkni, – řekl jsem znechuceně a flétna umlkla.

– Tady…? – vyděsila se. – To je blbý, ne?

– Proč? Tady ses mě zeptala, tady se kouknu.

– Teda… sss…, – vypustila páru, – ty seš furt stejně nemožnej dacan. Děti! Jdeme!

Ze školky jdu rovnou domů…

A paní Zelená je zelenější než jindy. Na prsou trápí psa a hledí na mě jako na uličníka, který jde pozdě domů. Hovoří s vyčpělým patosem generace, kterou už nikdo neposlouchá.

– Vaši matku, pane doktore, bolel dnes celej den žlučník!

–…

– Měl byste ji poslat někam na vyšetření. Pojďte sem! – hákuje ukazovákem a zastavuje můj ústup na schody.

– Ve Vtelně, – ztišila hlas do konspiračního šepotu, – žije nějakej Votýpka. Ten se vám podívá do voka a ví všechno.

Interludium

V našem bytě se dveře netrhnou. Všude se válejí odstřižky a nitě, na skříních, na dveřích, někdy i na kuchyňské lince visí na ramínkách rozešité šaty. Bílé svatební šaty má oblečené krejčovská panna. Maminka leze po kolenou, zakládá, špendlí a vzdychá.

– Snad by ses nemusela tak honit, když teď vydělávám.

– Ty tomu rozumíš… Začínají taneční, plesy a svatby.

Pracuje dál, deset hodin denně. V socialismu. Doma nebudu rozumět nikdy ničemu.

– Podívej se na sebe, jak vypadáš?

Má pravdu. Chodím oblečen čistě, ale nedbale. Kvůli častým nočním službám usínám všude. V kterém zaměstnání se pravidelně stává, že si jdete lehnout po půlnoci, ve dvě hodiny vás vzbudí, nechají pracovat do rána a ráno pošlou samozřejmě do další práce? Ještě jsem si nezvykl.

Nemocnice je místo, kde se dá prožít život a nemusíte vytáhnout paty. Dají vám jídlo, koupel, čisté povlečení a prádlo a čas od času trochu spánku, aby člověk nezlenivěl.

Když náhodou můžu spát, nespím. Hlídám telefon. V noci mě děsí víc než zbraně hromadného ničení. Po dvoře jezdí sanity, každá švenkne reflektory po stropě a já hádám, jestli jede na porodnici, na chirurgii, nebo k nám. Potom čekám, kdy zazvoní telefon. Zkrátka… poslání. Vznešenost vyvanula, zbyla práce. Už se těším na dovolenou.

Konečně telefon zazvonil. Utíkám po schodech a přemýšlím, jak to staří lékaři dělají, že nikam nespěchají, a přesto jsou všude včas.

– Co užíváte na srdce, paní Hubáčková?

Pacientka je úhledná, čisťounká, rozhodně klidnější než já.

– Takový kuličky, pane doktore.

Oni něco užívají a nevědí co. Důvěra v lékaře, zdá se, nemá hranic.

– Nevíte, jak se jmenují?

– Nevím. Bolí mě po nich hlava.

Z elektrokardiografu leze nekonečná mašle, paní Hubáčková čeká na svůj ortel. Poslouchám srdce a slyším svoje vlastní.

– My si vás tady necháme. – (Už jsem se naučil používat množného čísla.)

A sestřička na příjmu se ke mně nakloní tak důvěrně, až čekám, že mi vyzná lásku, a zašeptá: – Nemáme volné lůžko.

– Tak ji dejte na dvoják, tam je jedna postel volná.

– Na dvoják…? – Tváří se, jako bych jí činil nemravné návrhy. – Paní primářka říkala…

Rozhoduji operativně. – Paní Hubáčková, máte doma barevnou televizi?

– Nemám, – vrtí hlavou zmatená paní.

– No vidíte, tady ji budete mít.

Vracím se večerní chodbou, kde svítí orientační světla, vnímám nemocniční kouzlo prozatímního času, pomalu kráčím podél dveří a tam, kde zůstaly pootevřené, se pokaždé zastavím, abych zaslechl nedořečenou větu, závan života, zlomek osudu, ústřižek, dárek, který si zabalím a převážu mašličkou.

… a to prase nechtělo žrát, tak jsem koupil ještě jedno. Některý samotný prase nežere, poněvadž se mu stejská. Mně tady taky moc nechutná.

Já těm mladejm nerozumím. Točí se v červenejch, má desítku, osmu a nevidí do hlášky.

To je pro vás typický, fotr. Celej život při zdi a dneska máte hovno.

… a tak jsme se s manželkou vydali na skútru na Glossglockner. Nejdřív na dvojku, potom na jedničku, kolem fičeli frajeři v mercedesech, skútr už nemoh, tak moje žena řídila a já ji strkal. Věřili byste, pánové, že já jsem na ten Glossglockner vlastně vyběh? A tady nevylezu ani do prvního patra.

… a ufiknou člověku nohu jako prd. Ani nevím, jestli se taková izolovaná noha může dostat do nebe…

… jo, to byl dobrej kantor… Dobrej…? Vůl to byl!

Možná, že byl vůl, ale naučil.

… a když nebudu moc pracovat na zahrádce, nechám ji celou vybetonovat a natřít nazeleno.

Každý tu nabírá svůj život cedníkem. Šťáva mu vyteče a on se chystá a připravuje žít z podstaty, z té usazeniny. A to je asi lidská moudrost, to, co zbyde. Vybetonovat a natřít nazeleno.

Na konci chodby svítí zvenku město, zbývají poslední dveře. Prudce se otevřely, na dlaždice dopadl kosodélník světla. Na světelném koberci stojí šéfka v bílé košili a v kalhotách, v ruce cigaretu. Z pracovny tiše zní Temperovaný klavír.

– Fuj, to jsem se lekla. Co tady bloumáte?

– Poslouchám závany života.

– Jste normální? Pojďte dál. Co je nového na oddělení?

– Pan Hrách má asi na plících výpotek. A ta vaše pacientka si stěžovala na stravu.

– Co jste jí řekl?

– Že minutky nevedeme.

– Panebože…, – chytla se za hlavu.

Temperovaný klavír se odmlčel. Obočenka obrátila desku. Richtěr bravurně rozvířil další fugu.

– Co pijete, kolego?

– Děkuji, paní primářko, jsem ve službě.

– Já taky. – Sáhla někam dozadu a rozpustila si vlasy. Sundala brýle. – Měli bychom najít nějakou výchozí platformu. Konečně… je jedno, jak tomu budeme říkat.

Zmizela v koupelně.

Usedl jsem ke stolu a sáhl pro čistou vložku do chorobopisu. Šilhám na dveře koupelny a hledám výchozí platformu.

Spi, sladká čarodějko, zakletá v plameni…

Zahrčelo splachovací zařízení. Richtěr s Bachem na okamžik kapitulovali. Za dveřmi je zlověstné ticho. Preludium c moll o ničem neví.

Dřív, než ti pod očima síť vrásek zkamení…

Z koupelny doráží šumění vody. Zavírání a otevírání kohoutků, ruční sprcha.

V smutný kout pavučina černý klín promění…

Sykot intimspreje.

Pryč! Konec dopíšu vstoje.

Spi, sladká čarodějko, zakletá v plameni.

Dveře na chodbu a z koupelny se otevřely a zavřely současně.

– Štěpánku… vzbuď se! – Co je? – Je šest hodin večer a nesu ti polívku. Asi se ti něco zdálo.

Náš spolehlivý byt, spolehlivá kuchyně, spolehlivá máti, spolehlivá polévka. Usnul jsem vsedě, s rukama na stole, čelem opřený o předloktí. Mám plný žaludek vzduchu. Prý jsem mluvil ze spaní.

Zákaznice budou defilovat do sedmi. Od té doby, co jsem vystudoval, svlékají se klidně i v kuchyni. Švadlena na volné noze se musí otáčet. Není tu klid, nemůžu studovat. Večer si maminka bude chtít povídat, já usnu u televize. Nebaví mě těla s jizvami po žlučníku, po hysterektomii, břicha po porodech. Hledám dokonalost, alespoň zdánlivou. Když se člověku zdá o představených, není obvykle něco v pořádku.

V našem bytě se dveře netrhnou. Skončily taneční, trvají svatby, začnou plesy.

Usínám všude, a tak se mě to netýká.

Kapitola III

Jen jsem přijal paní Hubáčkovou na dvoják a začalo převalování na posteli, registrování projíždějících aut, naslouchání nočnímu ruchu, zvukům, kterým jsem ještě nepřivykl, protrhl pavučinu dřímoty zvonek telefonu.

Utíkal jsem chodbou, vrátil se pro fonendoskop, mátožné přivolal výtah, spletl si podlaží a vystoupil v suterénu. Běžím po schodech do přízemí.

A tady na chodbě před ambulancemi, stojí zjevení s medovými vlasy, kýžená dokonalost, a v ruce drží kožený futrál, který mi něco připomíná a nemůžu si vzpomenout, co. Zjevení je za loket ohleduplně podpíráno šarmantním, velmi úhledným a téměř charakterním mužem.

Doběhl jsem ke dvojici.

– Dobrý večer, – pronesl ten charakter přibližně v Es dur, – mohl bych mluvit s nějakým odborníkem?

– Jistě, – odpovídám úslužně a udýchaně, – my… jsme tady… samí odborníci.

– Pane doktore, – oznámil mi charakter o půl tónu výš, – údajně je u vás hospitalizována paní Hubáčková. Rádi bychom se informovali o jejím zdravotním stavu. – Při posledních slovech vytáhl padesátku a složenou mi ji zastrčil do horní kapsičky pláště.

Vytáhl jsem bankovku dvěma prsty jako cizí těleso pinzetou z rány a upustil ji do obráceného klobouku, který držel ten charakter smeknutý v ruce. Kupodivu jsem nabyl jistoty.

– Vy jste příbuzní?

Chlap znejistěl a krotce analyzoval rodinné vztahy: – Slečna je dcera té paní a já jsem profesor Hájek, slečnin snoubenec.

Na první pohled bylo vidět, že mluví pravdu. Paní Hubáčková, jak si vzpomínám, byla čistá a vymydlená, Hájek je úhledný a bez poskvrny, nejčistší mi připadá slečna. Mám rád čistotné rodiny.

– Tedy potenciální zeť nemocné, – usmívám se.

– Tak. – A ona je vaše výhledová tchyně.

– Vy máte nevšední postřeh, – zaútočil.

– Ano. Vzhledem k tomu, že je půl druhé v noci, se to tak dá nazvat. Nejlepší bude, když přijdete ráno.

Zjevení potáhlo nosem, vysmrkalo se a setřelo slzy.

– Nejde o nic vážného, – dodávám rychle. – Paní už spí a výsledky budou stejně až zítra.

Vzal ji za loket, otočil a prohodil, odcházeje k východu: – Zajímalo by mě, kolik mu musí člověk dát, aby byl ochotnější?

– Půl miliónu…! – volám za nimi.

Dívka se otočila, zdálo se, že se usmála.

Napadlo mě, že musí existovat nějaký zákon, podle něhož ti nejprotivnější chlapi mají nejhezčí ženské.

A vtom jsem si vzpomněl, co mi futrál připomíná: pouzdro na soubojové pistole.

Velká vizita, bílý had uctivě oblézá paní Kiliánovou.

– Dobrý den, paní Kiliánová… Dobrý den, paní Kiliánová… Dobrý den…

Vyběhl jsem poslední, v ruce štos chorobopisů. Cílová rovinka, baba měří čas. Na fakultě jsem běhal stovku za 13,3. Venkovský talent. Před uklízečkou brzdím a uctivě ji obejdu. Usmířeně plácne hadrem o koště a pokračuje v práci. V každém kolektivu je někdo nenahraditelný.

Šéfka zvedá snímek plic pana Hrácha proti oknu a potvrzuje:

– Ano, je tam výpotek.

To bych řek, myslím si a chlubím se: – Dá se vyklepat.

– Jak se postaráte o pacienta, kolego?

Tím mě nezaskočí. – Nejprve vyloučíme specifický proces, eventuálně metastázy…

– To je zbytečné, – přerušuje mě ledabyle šéfka.

– Nasadíme antibiotika podle citlivosti, – pokračuji o poznání nejistěji.

– Jiná možnost? – Slova jsou jako led, posádka pokoje tuhne údivem.

– Provedeme punkci hrudníku… – Začínám se potit.

Primářka vrtí hlavou. – Samá voda.

Pohlédnu prosebně na Milana, krčí rameny.

– Pamatujte si, – obrací se Obočenka didakticky k ostatním, – že dobrý lékař volí vždy nejjednodušší a nejúčinnější řešení. Takže…?

– Nevím, – přiznám poctivě.

– Pacienta přeložíme na plicní, – prozrazuje šéfka nejúčinnější řešení a odchází z pokoje.

Jejunum se nahlas a vděčně rozesmála.

– Paní primářko, – přidal se děda Valerián, – už jste zjistili, kde je moje noha?

A celé shromáždění, včetně pacientů, civí na mě. Každý se chce dozvědět, kde ta noha je. Teď už nejde o Valeriánovu soukromou a trochu potrhlou záležitost, je zde obecný etický problém, takže když se přiznávám, že jsem na nohu zapomněl, všichni mají v očích výčitku, jako bych já tu končetinu někde pohodil nebo tajně přechovával.

– Ty chytrej, – řekl mi Milan na chodbě, – to sis nemohl pro dědu vymyslet nějakou pohádku? Třeba že se každá noha extra pohřbívá.

To jsem samozřejmě mohl. Ale jak znám Valeriána, určitě by se chtěl toho pohřbu zúčastnit.

Na dvojáku je zvláštní nálada. Protekční milostpaní je uražená, paní Hubáčková jen září.

– Moc pěkný to tu máte, paní primářko. V televizi hezky hrajou, léta jsem si tak neodpočala.

Předpokládám, že mě na chodbě čekají další výčitky.

– Proč jste přijal tu paní na dvoják? – spustí Obočenka, sotva zaklapnou dveře.

– Nikde nebylo místo.

– Máme taky přistýlky, ne? Kromě toho se domnívám, že přijetí nebylo nutné. Změny na kardiografu jsou staršího data.

– Přijal jsem ji… pro jistotu.

– Máte na mysli svoji, nebo její jistotu?

– Jistota lékaře je i jistotou pacienta.

– Nechte té filozofie. Víte, jaký máme nedostatek lůžek.

– A bylo mi jí líto, – dodávám, abych se ospravedlnil.

– Líto…? – Primářka na mě hledí jako na obyvatele cizí planety. Vzala mě ohleduplně za rukáv a poodešli jsme pár kroků. Podřízení se diskrétně rozcházejí.

– Vzal jste něco od té paní? – dívá se mi do očí.

– Ne! – lekl jsem se v domnění, že jsem něco opomněl. – Co jsem měl vzít?

– Takže je to vaše známá, – snaží se mi šéfka pomoci.

Horlivě ji ujišťuji, že není.

– Krucinál, čí je to tedy známá?

– Já nevím. Ničí. – Mám čisté svědomí, blahoslavený pohled.

– Svatá prostoto…! – Nevydržela a odchází. Když ušla tři kroky, otočila se a poučila mě: – Každej je něčí známej!

Kapitola IV

V našem městečku se málokdy něco děje. Po posledním ochotnickém představení „avantgardy“ před sedmi lety si město postavilo nový kulturní dům, víceúčelový hybrid, jenž se, kromě schůzí, k ničemu nehodí. Na plese si tanečníci připadají jako v tělocvičně, při nácviku na spartakiádu se ženské bojí dupnout, aby se neutrhla výzdoba. Stařičké divadlo K. H. Máchy chátrá, na opravu nejsou peníze. Skončilo období ini­ciativy, zavládla éra nudy. Dodneška. Dnešek znamená přelom a mezní datum. Jako kámen do vody vpadla do Hradiště televize. Ovlivní život, vstoupí do povědomí, zformuje naše myšlení. Kruhy na hladině zašplouchají i ve vzdálenějších obcích a osadách.

Profesor Ječmen u Beránka tvrdil, že významem je událost možno srovnat jen s obležením hradeb husity v roce 1421, kdy bylo město donuceno přistoupit ke čtyřem artikulům pražským.

Ruch na náměstí mají na svědomí skříňové automobily a autobus s nápisem Československá televize Praha. Pod podloubím neklidně těká houf dětí a penzistů. Stařičký důchodce s napřaženou holí sděluje vrstevníkovi: – To jsou bratři Třískové, bílí ďáblové, já je pamatuju jako takovejhle špunt.

Taky je pamatuju. Jdu domů. Park, náměstí, Písková ulice. Děsím se pomyšlení, že bych tudy měl chodit až do důchodu.

Další novinky mě čekaly doma. V kuchyni u stolu sedí Kendy a láduje se polévkou.

– Á…, – vítám ho, – přijeli umělci z Prahy. Co tady děláš?

– Přijeli umělci z Prahy, – odpověděl mezi sousty. I při jídle je plný energie a uměleckého nadšení. Jako vždycky.

– Ty seš od nich? – vyzvídám.

– Samozřejmě, – zapálil si a upravil šáteček ve výstřihu košile.

– Pamatuješ se na Pergla, co tady točil, když jsme hráli na gymplu Lucernu? Tak u toho dělám pomocnýho režiséra.

– A že zrovna u nás?

– To byl můj nápad. Město je fotogenický, není daleko od Prahy a můžu bydlet doma.

I když vím, jak neradi prozrazují umělci své tvůrčí zájmy, dorážím dál: – Kendy… myslíš, že půjde přímo o umění?

– To ještě neví ani Pergl, – zachechtal se. – Zatím víme, že půjde o třináctidílný televizní seriál o mládeži.

– Třináct dílů…?! To vám zestárnou.

Maminka rázně postavila na stůl večeři a ukončila diskusi. – Čím víc dílů, tím líp. Já se vždycky až z těch seriálů dovím, jak vlastně žiju.

A tak jsme se zase sešli a po láhvi Pražského výběru si na chvíli připadali jako před maturitou, kdy nám bylo nejlíp.

Japonci se prý bojí svých nadřízených. Nejsem Japonec, takže když mě zavolala sekretářka, že mám jít k řediteli, byl jsem trochu zvědav.

Kresolem páchnoucí dlaždičky nemocniční chodby vystřídal koberec a náš ředitel mě vyzval, abych se posadil. Vždycky jsem chtěl být nejlepší, tajně jsem doufal, že jsem nejlepší. Ředitel se o tom právě dověděl, a proto mě volá, aby mě pochválil.

– Doktor Žemla v Bezdíkově onemocněl infarktem, – oznámil mi ředitel.

Nevím, proč mě s novinou seznamuje. Žemla leží na interně a vím o tom dřív než ředitel.

– Čili, kolego…, – zvedl představený ruce a nechal je klesnout, – budete ho nějaký čas zastupovat.

Srdce se mi sevřelo jako Žemlovi. – Jaký… čas?

– Jaký bude potřeba.

– Ale já bych chtěl dělat na interně…

– Milý příteli, přetéká ředitel soucitem, – já bych chtěl dělat ministra zdravotnictví.

Bráním se z posledních sil: – A nemohl byste to místo zaplácnout někým jiným?

– Zaplácnout…? – Termín je očividně překvapil. Zachechtal se a řekl: – Jedině plastelínou.

– Ale proč zrovna já?

– Protože na obvodech potřebujeme nejlepší lidi a protože primářka Kočová vás doporučila jako nejlepšího.

Obočenka. Mohlo mě to napadnout.

– Pesimismus není na místě, kolego. Něco podobného nás potkalo všechny. Vyfasujete si kufřík a v pondělí nastoupíte.

Smutně jsem vstal, poděkoval a rozloučil se.

Už jsem skoro sahal na kliku, když jsem zaslechl ředitelův hlas: – kolego… jedině…

Rychle jsem se vrátil.

– Hrajete tenis?

– Nehraju. – Nechápu, proč představený zabrousil do sportu.

– To je škoda, protože my tady hrajeme všichni tenis.

– Ředitel se zachmuřil a zeptal se s novou nadějí:

– A střílíte… chodíte na hony?

– Bohužel, nechodím.

– Hm… my tady chodíme všichni na hony… no nic. Chci říci…, – ředitel pokračoval bezradně, téměř nešťastně, – musíte… zmobilizovat rezervy… překonat sám sebe… přitakat životu a tak dále… víte, co mám na mysli, ne?

– Ano.

– No vidíte. Jste přece inteligentní člověk. Tak zlomte vaz a hodně štěstí v první linii.

Potřásl mi rukou a vyprovodil mě na chodbu.

S novotou svítícím koženým kufříkem, před chvílí vybaleným z papíru, neohmataným, bez patiny a ještě placatým z krabice, zdolávám nacvičenou trasu park – náměstí – Písková ulice. V osudových okamžicích dějin potkávám profesora Ječmena.

– Nazdar Šafránku… tak co, jak zachraňuješ v nemocnici životy?

– Už jsem dozachraňoval, pane profesore, – plácnu na kufr. – Poslali mě na obvod do Bezdíkova.

– No vidíš, to je výborné, tam mám chalupu.

– Jenom pořád nevím, proč nám na fakultě říkali, že medicína je veselá věda o smutnejch věcech.

– To přejde, – chlácholí mě Ječmen, – máš hezké povolání. V každé praxi se časem věda vypaří a smutek zbude. Biologicky i společensky je život vlastně kompromis, zapomněl jsi, co jsem vás učil? Ber to tak, že sis de facto kádrově polepšil. Ty teď budeš dělníkem medicíny.

Spadne opona podzimní mlhy, a až se zvedne, propukne druhé dějství, kde mám hlavní roli, kterou mě nikdo neučil. Slunce vadne jako zalitý oheň a v domech se topí. Z okna rozhazuje flétna marnotratné perly.

– Tys něco proved? – strachuje se matka.

– Jo. Byl jsem nejlepší.

– Dobrou noc, Štěpánku, – zhasíná, – a nic si z toho nedělej. Všude žijí lidé.

No právě. Všude žijí lidé a já mám tvrdnout zrovna v Bezdíkově. Přemýšlím o výpovědi z našeho ústavu národního zdraví, vzápětí se stydím: připadal bych si jako paní Kiliánová. Sjednávat si respekt primitivní revoltou… Nejsem uklízečka. Že je život kompromis, jsem nezapomněl, pane profesore. Jenom jsem netušil, že ten váš slogan budu muset pochopit tak brzy. Představoval jsem si všechno nějak… vznešenější. Ale stejně… první linie… to je, jako když jdu do boje.

Život je moudře zařízený,
ubere tady, přidá tam
a ten, kdo není vyvolený,
má naději být povolán.

Chystám se přitakat životu… Pane šédyteli… pane šédyteli…

Kapitola V

Nemohl jsem dospat, vstal jsem v pět (dělník medicíny), autobus do Bezdíkova odjíždí před šestou. Tlačím se na zastávce s pracujícími, udiven množstvím lidí, kteří musejí tak brzy vstávat. Je to nezdravé.

Ujeli jsme pět kilometrů, minuli zámeček na kraji Bezdíkova a zastavili na návsi. Tady budu „nějaký čas“ ovlivňovat osudy místních obyvatel. Nedovedu si to představit. Hodili mě do vody, ať plavu. Připadám si ztracený, opuštěný a zapomenutý, bojím se, že nebudu nikdy nalezen. Že zůstanu sám na téhle návsi s bahnem, s polámaným zábradlím u prokvetlého kaliště, s houfem slepic a s důležitým a připitomělým kohoutem, pyšným na svou potenci. Ta zodpovědnost mě děsí.

Čekárna ve zdravotnickém středisku je nacpaná lidem obojího pohlaví. Poznali mě podle kufříku. Pozorují mě pátravě a nedůvěřivě, ošátkovaná babička v rohu se usmívá s laskavou venkovskou vychytralostí. Třicet let tu měli svého doktora a zničehonic se objevím já. Jak k tomu ti lidé přijdou? Chápu je a mám na ně vztek. Zdravím, sbor trpících malomocně odpovídá. Zavřel jsem za sebou a přerušil průvan. Cáry na orvané nástěnce zplihly. Na dveřích do ordinace je nápis NEKLEPAT. Za dveřmi na plné pecky vzpomíná Karel Gott, jaké to bylo krásné, když líbal dívky. Zaklepal jsem, nic se neděje. Vzápětí národní umělec uvnitř sděluje, že „to zvládne sám“. Chtěl bych mít jeho víru. Na pokyn babičky v rohu důrazně buším.

Dveře se prudce otevřely.

– Neumíte číst?!… Jé… vy jste pan doktor…

Vstupuji dovnitř, sestra za mnou zavírá, něco říká, nerozumím ani slovu, Gott se právě svěřuje, že „na to sílu má“ a přísahá.

Konečně sestra vypnula tranzistor.

– Promiňte, ale za Gotta bych dejchala. Já jsem Tonička… odložte si. Támhle je skříň, tady máte plášť… bílý košile a kalhoty pan doktor Žemla nenosí.

Mluvila nepřetržitě. Ani při bolestiplném soustředění nestačím sledovat zámlky, spletité odbočky, významná nadechnutí, nenadálé pointy a rčení. Toniččin hlas se ozýval vždy, kdykoli jsem byl přítomen v ordinaci, a pravděpodobně i tehdy, když jsem tam nebyl.

– Ale vy jste mlad’ounkej… a hubeňoučkej…, – prohlíží mě s nakrčeným nosem. – Nenosíte aspoň brejle? Nenecháte si narůst vousy? Ne? Co se dá dělat, voni si zvyknou. Kdybyste něco potřeboval, klidně se zeptejte, já tu znám všechny…

Oblékám plášť a vytahuji z kufříku fonendoskop, propisovačku a ra­zítko. Ještě netuším, že jde o tři nejdůležitější nástroje, kterých budu používat. A Tonička brebentí.

– Já vám řeknu, kdo je divnej, že pije, kdo je divnej, že nepije, který dítě je čí, kdo s kým žije a kdo je s kým příbuznej… jo! Příbuzný jsou tady skoro všichni…

Tonička klidně připravuje nástroje, karty, rovná neschopenky, mezi řečí odebere krev na sedimentaci, něčí moč zkouší indikačním papírkem, píchá injekci do anonymního zadku a nepřetržitě mne zahrnuje informacemi.

– Tady před jedním řekněte, že druhej je vůl, a třetí vám dá přes hubu, protože je jeho švagr. Třicet let jsem tady s panem doktorem Žemlou… helejte…! přesně takhle seděl jako vy a najednou povídá: Toničko, zavolejte Písaříka, to je náš řidič, já mám asi infarkt. Tak jsme ho vodvezli, ve špitále natočili ékágé, a co byste řek…? Měl ho tam! Já vám tomu ani nechtěla věřit, poněvadž loni přijel ňákej Podlešák až ze Živonína na kole, v hubě žváro, a že prej ho bolí na prsou. A náš pan doktor povídá: pane Podlešák, teď budete ležet, než přijede sanita, a ani se nehnete! Já se chystám, že mu píchnu Dolsin, ale než jsme si stačili zakouřit, tak ten Podlešák vstal, vodešel, venku sed na kolo a dojel si do nemocnice sám, že prej nemá čas, protože suší seno. Natočili mu ékágé a co byste řek…? Měl ho tam! Jo, pane doktore, tady zažijete věci, ne jako ty přežvejkaný faly v nemocnici. Tam máte všechno, tady nic. Jen tu hlavu a ruce, jak říká náš pan doktor, a když hlava blbne a ruce umdlévají, zbejvá holt už jen ta zkušenost. Jako nedávno. Přijel Rychnovskej z Podbořan u pumpy, voni jsou tam dva, jeden u pumpy a druhej u zastávky, ale nejsou příbuzný, takhle se drží za srdce jako pan Haničinec v televizi, když předvádí infarkt, celej zpocenej si drásá košili a sípá: rychle vůz… rychle vůz… umírám! Tak jsme ho naložili, v nemocnici natočili ékágé a co byste řek…?

– Měl ho tam, – odpovím automaticky.

– Neměl! – vykulila Tonička oči. – A pak se v tom vyznejte. Že bysme začli pracovat? Lidi už jsou nadržený.

Docela jsem se těšil na svého prvního pacienta v první linii. V duchu jsem si sumíroval, čím začnu, v jakém pořadí budu klást otázky, jak provedu diferenciálně diagnostický rozbor, jak postavím diagnózu a nasadím terapii, včetně posudkového závěru.

Vešel upracovaný muž středních let v montérkách. Jmenoval se Lorenc.

– Posaďte se, – vyzval jsem ho. – Co vám schází?

– To nestojí za to, pane doktore, – odmítl muž židli. – Já jen potřebuju potvrzení, že můžu stavět.

– Co…?

– Barák. Takovou chaloupku. Dvoubytovku. Pro dceru. Dvě podlaží, dole technický přízemí, suterén a garáž, nechci vás zdržovat.

Asi jsem znejistěl. Zpotily se mi ruce. Tohle mě na fakultě neučili. Může ten člověk stavět? A jestli může, proč do toho zatahuje mě? Nerozumím.

– To přece musíte vědět nejlíp sám, jestli můžete stavět, – odpovím mírně.

– No jó… to já vím, – hlaholí muž, – samo sebou, že můžu, ale vod vás potřebuju to potvrzení.

Problém mě začíná zajímat. – Takže když vám potvrzení nedám, stavět nebudete?

– Nebojte se, – chlácholí mě, – dyť už to mám skoro hotový. Jenom potřebuju bezúročnou půjčku.

– Aha…, – rozplétám právnické taje, – vy potřebujete potvrzení, aby vám poskytli půjčku?

– No…, – pomáhá pacient.

– Že jste zdráv a…

– Přesně tak, pane doktore, – raduje se Lorenc, že jsem pochopil. – Zkrátka, že neumřu dřív, než to splatím.

Dokonale mě zaskočil.

– No jo… ale to já nemůžu vědět.

– Určitě to víte líp než voni, – zalichotil Lorenc.

– Ano, – připustím váhavě a napůl přesvědčen zasouvám papír do stroje. – Ale co když vás zejtra přejede autobus?

Pan Lorenc je ovšem nepolapitelný. – Když tam dáte dnešní datum, tak jste z obliga, – řekl klidně.

Kapituloval jsem a nadepsal hlavičku. A v tom okamžiku vyvstal problém v celé složitosti. Nemám nejmenší tušení, co napsat. Věta – „Potvrzuji, že panu Lorencovi může být poskytnuta půjčka.“ – mi připadá tak prostoduchá a jednoznačná, až se bojím, že v případě pacientovy eventuální nedobytnosti mě i průměrný právník hravě donutí tu půjčku za pana Lorence splácet. A jiná formulace mě nenapadá.

– Já vám nechci radit, pane doktore, – ozval se Lorenc, – ale už jsem stavěl jeden barák a náš pan doktor Žemla to psal asi takhle: zdravotní stav jmenovaného je dobrý… ták, – psal jsem a pan Lorenc došel až ke mně a diktoval do stroje: – A teď napište: potvrzení je vydáváno na žádost jmenovaného… jme-no-va-né-ho… výborně, a bude použito jako příloha k žádosti o bezúročnou půjčku. Tečka. Ještě podpis, razítko a máte to za sebou.

– Děkuju, – zašeptal jsem.

A když pan Lorenc, rovněž s díky, zastrčil lejstro do kapsy montérek a zavřely se za ním dveře, napadlo mě, je-li ten člověk vůbec zdráv.

– Na toho je spolehnutí, – uklidnila mě Tonička. – Za dva roky přijde zas. Von má ještě dvě dcery.

A pak se promítal hrůzný film.

Dvanáctiletý chlapec, jenž mě oslovoval „soudruhu“, žádal potvrzení, že se může učit hrát na trubku. Po něm ostýchavě vešli do ordinace manželé neurčitého věku a zdvořile požádali o vystavení potvrzení, potřebné k adopci dítěte. Atraktivní slečna vyžadovala písemný doklad o tom, že může letět letadlem do Jugoslávie, a o něco méně atraktivní slečna chtěla doložit, že je: buď těhotná, nebo že má žaludeční vředy, aby jí udělali levnější zuby. Další pacient, sportovec v teplákách, přišel pro „normální potvrzení“, že může běžet Dukelský závod branné zdatnosti, a muž ve vatovaném kabátě, že může natírat podlahy.

Snažil jsem se uhodnout, jaké potvrzení bude potřebovat následující pacient, ale nikdy se mi to nepodařilo. Sedmnáctiletý nesmělý mládenec, který měl na obličeji akné, požádal o dobrozdání, že může pracovat jako vedoucí kroužku mladých elektroniků, a frajer v kožené bundičce, že může jezdit autorodeo. Oslovoval mě „šéfe“.

Obyvatelé Bezdíkova a spádových obcí se lékaře zjevně nemohli dočkat. Polovině z nich jsem vystavil potvrzení, že mohou pracovat ve výškách, závodit v motokrosu, uzavřít řádný pracovní poměr, absolvovat plavecký výcvik, uzavřít vedlejší pracovní poměr, rozvázat pracovní poměr, brigádně sázet stromky, hrát loutkové divadlo, zúčastnit se mládežnické výpravy Ve stopách expedice Lambaréné, svářet elektrickým obloukem, zpívat ve smíšeném sboru, zúčastnit se Jizerské padesátky, Krkonošské sedmdesátky a lyžařského běhu „Po stopách SNP“, pracovat s jednomužnou motorovou pilou, doručovat na kole poštu, chodit do sauny, pracovat s vysokým napětím a lepit linoleum.

Psací stroj vypovídal poslušnost, když se objevila ta pohádková babička v teplákách, v zástěře a v šátku. Uvelebila se na židli, utáhla uzel pod bradou a na klín položila tašku.

– Vyhrňte si rukáv, babičko, – vyzval jsem ji vlídně, – změřím vám krevní tlak.

– Děkuju pěkně, – dala mi stařenka košem, – ale děda, dokud nevěděl, jakej má tlak, byl docela zdravej.

– A jaké tedy máte obtíže?

– Žádný, pane doktore. Já jenom potřebuju vystavit potvrzení, že můžu dostat akumulační kamna na noční proud.

Potlačil jsem nutkání vyskočit z okna, rozcvičil jsem prsty nad psacím strojem a napsal úhledné potvrzení, v němž se pravilo, že paní Anna Hníková, nar. 1904, bytem Proboštov 17, trpí chronickým onemocněním pohybového aparátu, které jí znemožňuje nosit těžší břemena a tak dále… Potvrzení je vystavováno na žádost jmenované a bude použito jako příloha a tak dále… jak mě to naučil pan Lorenc.

– Tak vám pěkně děkuju, pane doktore, – zaštrachala paní Hníková v tašce, – a tady, kdybyste se neurazil, máte pět vajíček na svačinu. – Vytáhla pytlík od polohrubé mouky s pěti vejci.

– Paní Hníková, to já si absolutně nemůžu vzít.

– Nemůžete? – nechápe bábinka. – Proč? To jsou domácí.

Na takový argument jsem nebyl připraven. – Tak tedy… abych neurazil vaše slepice. – Poděkoval jsem a nábožně převzal svůj první úplatek. Klidně, pane šédyteli. Klidně jste to mohl zaplácnout plastelínou. Ani by si toho nevšimli.

Místo kávy přede mne Tonička položila popsaný list papíru.

– Odpolední návštěvy. Už jste jako náš pan doktor. S každým se vykecává a pak jsme tady dvacet pět hodin denně. Co já jsem se mu naříkala… V Nučnicích bydlel ňákej Semeckej. Měl dvě dcery…

Bezmyšlenkovitě jsem zasunul fonendoskop do uší, misku sevřel v dlani. Ozvalo se blahodárné ticho, jež pomáhá léčit, až teď jsem pochopil omletý slogan, ticho, v němž Toniččin hlas klinkal jako uklidňující bublání, jako zvonky oveček, jako šumění říčky. Nástroje, kterého jsem až dosud používal, abych slyšel, jsem poprvé použil, abych neslyšel. A jak Tonička mluvila a mluvila, usmíval jsem se a chválil obojakost věcí.

Řidič pan Písařík je nepřetržitě naštvaný, trvale podrážděný rezonér[2], který všechno ví a umí lépe. Lépe by řídil náš ústav národního zdraví, lépe bychom se měli, kdyby byl předsedou vlády. Jako generální tajemník OSN by obratem ruky zajistil trvalý mír. Remcá, a jak nedá pozor, někam vjede. Ale jinak… „zlatý srdce po devalvaci“.

– Před pěti lety vjel do příkopu, když mu doktor vykládal ten vtip o dvou teplejch, co se museli brát. Nešlo to ani tam, ani sem, tak si zapnul majáček s modrým světlem a čekali. Jel kolem Štádler s kravama, vytáh ho a zrovna se tam nachomejt ňákej hákoš v mercedesu, celý si to vyfotil a ten snímek pak vyšel ve Špíglu s titulkem „Rychlá lékařská pomoc v Československu“. Při dnešním turistickým ruchu musí bejt člověk vopatrnej, – upravila mi Tonička faldy a srovnala límeček, – ani vo tom neví a vlastně reprezentuje, že jo…?

Interludium

Natřásám se vedle Písaříka, na klíně opatruji pytlík od polohrubé mouky s pěti vejci. Jemně se jich dotýkám, dýchám na ně, při vystupování je něžně pokládám na palubní desku, pod kterou je nápis „Nemluvte za jízdy s řidičem a neponižujte ho úplatky“. Vůbec nejsem ponížen. Na­opak. Jsem hrdý na ta vejce, jako by se z nich měla každou chvíli vylíhnout kuřátka.

– Doktor musí mít vůz, – řeční Písařík, – já taky pro vás můžu přijet v pět odpoledne.

Věřím, že by mohl, proč by nemohl, kdyby se mohl stát generálním tajemníkem OSN, nemusel by přijet vůbec.

Vstupuji do domů, vyšetřuji nemocné a píši recepty. Ti lidé na mě čekají, rádi mě vidí, jsem potřebný. – Tak vám pěkně děkujeme, a kdybyste se neurazil… – Nejsem urážlivý a po každém výkonu dostanu panáka i s obligátním „do druhé nohy“. Nemá cenu se bránit a urážet. Oni se revanšují, zastupují lékaři cestu, a tak si mě váží, že zamykají dveře, dokud se nenapiju, a vyhrožují svým zdravím.

Škrábu se na usoplenou sedačku, láskyplně béřu vejce se zakletými kuřaty, popojíždíme a zase slyším, že musím mít vlastní vůz, protože těm nemocným se uleví, jakmile zaslechnou lékařův automobil, kdežto sanity se bojí, že je odveze do nemocnice.

A znovu a znovu vstupuji do domů, vyšetřuji a píši recepty. A všude mi zabraňují v odchodu, dokud se nenapiji na jejich a své zdraví, na zahřátí nebo na něco jiného.

Rozmáznu cestu k sanitce, uchopím vejce. Teď už nepochybuji, že musím mít vlastní vůz. Potřetí míjím stupačku, v kabině vláčním a roztávám. Laskavý pan Písařík mě veze ohleduplně, jsem zcela vyrovnaný a smířený. Krajina za oknem připomíná obrazy Oskara Kokoschky. Usmívám se, chráním vajíčka a jemně se klátím, poddávaje se kolébavým pohybům vozu.

– Vidím, doktore, že se vám u nás začíná líbit, – pravil generální tajemník OSN a vyklopil mě u zastávky.

V autobuse jsem povinen se za jízdy držet. Ale nemohu se držet. V jedné ruce mám kufřík, druhou tisknu na prsa vajíčka. Rozkročeně balancuji a na zastávkách pozdvihnu pytlík do výše, aby mi cestující nerozmačkali úplatky. Je mi dobře, když pomyslím, jaká z nich bude žlutá bábovka.

Alkohol je droga, která při správném dávkování dokáže vzbudit pocit štěstí i v účastníku veřejné hromadné dopravy.

Vyhnul jsem se pádu, ale paní Zelené se vyhnout nedokážu.

Otočila mě prudce a čmárá mi po zádech. – Pane doktore, tadyhle mě to bolí, střílí do hlavy, do kolen a vyhazuje mi to zuby.

– Zuby…?

– Jo, – otáčí mě opět obličejem k sobě. – Jako když vám to maso rvou psi.

– Psi…? – Po dvou otočkách se mi chce mírně zvracet.

– Je to regma? – interesuje se paní Zelená a zůstává celá napjatá a lačná odpovědi.

– Nevím, – přiznal jsem s opileckou upřímností. – Ale ve Vtelně žije nějakej Votýpka… ten se vám podívá do voka… a ví všechno.

Schody mi daly dost práce, a jak jsem hledal klíč, pytlík se mi vysmekl a s křápnutím přilepil na dlaždičky. Přidřepl jsem a opatrně podebral sáček od polohrubé mouky jako natřikrát zlomenou nohu. – Podívej, maminko, co jsem ti přinesl… – Mezi prsty mi teče bílek a svítí výstražná žluť. Každé vejce má terčík od kohouta.

– Ty jsi pil…!

Ach, maminko, maminko. Kdyby ses řádně dívala na televizi, věděla bys, že doktoři nic jiného nedělají, jenom pijí, kouří a souloží se sestřičkami, maminko… Kdybys mě víc milovala, jásala bys nad žloutky, od kterých bolí oči, rychle sbírala bílky, které se táhnou jako flusy, už bys vymazávala formu strouhankou, vyhřívala troubu a vařila kakao, poněvadž tvůj syn tu stojí s kufříkem, pořád v pohotovosti, ako nám hovoril na vojně major Zezulák, maminko, doktor bude tuna stať s brašňou, keby se niečo stalo.

– Že se nestydíš…!

– Maminko… já jsem před rokem promoval v Karolinu…!

Ale stydím se.

Udělejte mě ve Vtelně Votýpkou, pane řediteli. Budu se dívat lidem hluboko do očí, budu všechno vědět a nebudu muset psát potvrzení.

Kapitola VI

– Sto dvanáct kilo je moc, paní Veselá. Ve Valdicích žil ňákej Hovorka, měli hospodu a jeho paní vážila sto šedesát. Když v jedenáct votvírali, postavil ji za pult a vona točila. Do deseti večer stála na jednom fleku, občas přešlápla z nohy na nohu, když šel do sklepa narážet. Měla čtyři holky a všechny po ní: po děcku šly do kil. Na léto k nim jezdil akademickej malíř Volejníček, co měl ateliér v Dejvicích, a ten říkal: na vás já se podívám, paní Hovorková, a chápu termín českej barok. Vona byla tak hrdá na ten titul, že nešla ani deko dolů, furt chtěla bejt českej barok. Volejníček ji portrétoval, ale udělal ji plnoštíhlou a Hovorka se naštval a povídá: tohle je ňákej barok, Mistře? A Volejníček mu povídá: my, umělci, vidíme do budoucnosti, proto jsme tak často nepochopený. Když Hovorkovi praskly křečový žíly v jícnu, Hovorková obrovsky truchlila, už na pohřební hostině nevzala do pusy, během zimy shodila sedmdesát kilogramů. Ale na devadesáti zůstala viset a pak už mohla jíst, co chtěla, byla plnoštíhlá. Jenom tam, co ženskejm bejvá volnější sukně, tam jí přebejvala kůže. Takže ten Volejníček fakt viděl do budoucnosti a ve Valdicích se mu začalo říkat Libuš. Dieta se drží nejlíp, když umře manžel, to mi věřte…

Takhle a podobně Tonička vyprávěla, takovou měla logorrheu[3], ať člověk řekl cokoli, ať byl v ordinaci pacient, nebo nebyl, prostě ať jste kopli, kam jste kopli, proud řeči a vzpomínek tryskal z Toničky jako ropa z Kuvajtu.

Paní Veselá stávala při monologu na váze, vstřebávala osvětu a se svými sto dvanácti kilogramy se tvářila jako soustava pneumatik v kombiné z tuzexu.

V takovém ovzduší ubíhá dopoledne na zdravotnickém středisku v Bezdíkově.

Odpoledne se pohupuji v sanitě, chráním vajíčka v pytlíku od polohrubé mouky a poslouchám Písaříka, který neurvale točí volantem, až sanitka rozstřikuje bláto a zbytky sněhu.

– Kdepak… vy si musíte ten auťák pořídit. Žádný hógo fógo, stačí, aby jezdil.

Vždycky mlčím. Písařík zatím hledá řadící pákou v rychlostní skříni ozubená kolečka, která by do sebe zapadla.

– Já musím šetřit pohonný hmoty. A když se to tak veme, vůbec tady nemusím bejt.

Nejsem si jistý, zdali mě pan Písařík vozí po návštěvách z povinnosti, nebo mi jeho zlaté srdce po devalvaci prokazuje laskavost.

– Kdybych šel do fabriky, mám ve čtvrt na tři padla. Kolik myslíte, že tady mám měsíčně? Kolik byste řek? Schválně…

Hleděl na mě tak lačně, že zapomněl řadit. Ta dvě ozubená kolečka nenašel. Auto zpomalilo, uraženě sebou škublo a ztichlo.

– Vidíte, co děláte! – vyčetl mi. Dotčeně nastartoval a zařadil neznámý rychlostní stupeň. Motor zmučeně zasténal, kola se protočila. Sanitka se naklonila na bok a kecla pravým zadním kolem do příkopu.

Písařík vypnul motor a prohlásil do ticha: – Tak. A jsme v prdeli i s ambulancí. Teď můžete jít pěšky.

Vzal jsem radu doslova, svobodně vykračuji ke vsi. V dálce kope maličký Písařík teatrálně do kola a přesvědčuje sám sebe: – A nemusím tady bejt! A nemusím! Můžu jít do fabriky a mít ve čtvrt na tři padla. A nemusím nikomu dělat kašpárka. Nikomu! Slyšíte…?

Na kraji Bezdíkova stojí zámek a v zámku svítí jediné okno v poschodí. Žlutý obdélník, proťatý siluetou ženy se zobcovou flétnou. Na silnici proniká pomalá melodická linka. Písařík zmizel za zatáčkou, snáší se sníh. Muzika zve dovnitř, ke krbu. Obklopen ošidnou důvěrností ang­lického parku, omylem ji považuji za pozvání. Přehazuji kufřík a opatrně přelézám hradbičku. Lituji všechny básníky na světě a závidím muzikantům.

Statný boxer v bílé náprsence zavrčel těsně za mnou. Má předek lvice a zadek srny. Opatrně obcházím zvíře.

– Hodnej…, – domlouvám mu.

Pes zvědavě zaštěkal, pak naklonil hlavu. Ustaranýma očima pozoruje vetřelce. Náhle zvíře vyskočilo, uběhlo pár metrů a čeká, že je budu následovat.

Hodil jsem po něm sněhovou kouli. Radostí bez sebe přijal výzvu a celou cestu k zámeckým dveřím se mě snažil kousnout do paty.

Postupuji opatrně kupředu. – Hodnej… seš hodnej… Jenom kdybys nebyl takovej zlej…

Osvětlené okno se otevřelo. – Kdo je tam? Kazane, fuj! Hledáte někoho?

Zjevení s medovými vlasy. Tentokrát osamocené, nepodpírané, trochu bojácné.

– Dobrý večer, – omlouvám se a lžu: – Nevolali jste návštěvu k nemocnému?

– Á… to jste vy… – Ulehčeně se usmála, pomalu z ní opadává zaujetí z hudby.

Stojím s vyvrácenou hlavou, pes si otírá uslintanou tlamu o moje džíny.

– My jsme nevolali. A nejbližší sousedi bydlí až ve vsi.

– Promiňte, – snažím se usilovně navázat kontakt, – můžete mi říct, co jste hrála? Já slyším takhle flétnu každý den v Pískové ulici.

– To bude asi tím, že je tam hudební škola, – odsekla a zatáhla záclonu.

– A vy tam chodíte?

– Ano. Já tam učím. – Zabouchla okno, zazněla etuda.

Obtěžován psem došel jsem až ke dveřím.

PROHLÍDKY ZÁMKU V SOBOTU A V NEDĚLI

OD 10.00 DO 17.00

MNV BEZDÍKOV

Naposledy jsem se těšil z prohlídky zámku na školním výletu v šesté třídě…

– Kazane…, – domlouvám psovi, který se o mě opřel předními tlapami a smrdutě mi funí do obličeje, – ty kluku mazané…

V Bezdíkově na návsi vypukla polární noc. U rybníčka se utábořily houpačky, vrtí se kolotoč. Na štítu restaurace visí umělý chmelový věnec, letecký motor rozpouští sníh. Placený pohůnek vyhání z hospody herce. Jdou nalehko a ukázněně.

– Točíme dočesnou, – vítá mě Kendy.

Dav je odkázán do přiměřené vzdálenosti, aby neohrozil výrobu umění.

– Na místa, – velí Pergl a aranžuje záběr. – Prosím vás, ta scéna je sice milostná, ano, ale chtěl bych, aby byla cudná. Nejdřív jede plejbek, do plejbeku recituje Roman Ivetě verše. Soustřeďte se, děti, ať to stihneme do šesti.

– Verše…? – divím se.

– Verše, – potvrzuje Kendy. – Poslední móda. Mládež se vrací k poezii, zklamaná sexuální revolucí. Že se divíš zrovna ty…?

– Ticho! – napomenul nás Pergl. – Vítr!

Zvedl se vítr a rozhoupal houpačky.

– Stop! – Pergl se rozčílil.

– Chtěl jste vítr, rejžo, – brání se technik u vrtule.

– Jo. Ale stříbrnej! Znova. Vítr, plejbek, kamera…

– My ze IV. B, dvacet sedm lomeno tři, poprvé – Klap.

Roman stojí za Ivetou, dlaně ztuhle položené na dívčiných ňadrech. Ve tváři radostný úžas, jako by šel potmě ze schodů a nahmatal zábradlí.

– Co by sis přála, až se vrátíme z brigády?

– Přála bych si…

– Stop! – Pergl je nespokojen. – Prosím vás, Petře, ty ruce níž, ano?

Chlapec posunul ruce, objímá děvče kolem pasu.

– Asi tak, děkuji. Možná, že by bylo lepší, kdybyste k sobě stáli čelem… Zkuste to.

Iveta se otočila.

– Teď je to výborný. Jedem! Plejbek, vítr, kamera…

–My ze IV. B, 27/3, podruhé…

– Co by sis přála, až se vrátíme z brigády? – Roman objal Ivetu a ruce jí položil na zadek.

– Přála bych si být…

– Stop! Ty ruce, Petře, bych teď prosil o kousek vejš… asi tak. Nezapomeňte, že jde o seriál pro mládež, já bych měl nerad problémy.

Mladá herečka ostentativně vzdychá. Přiběhla vlásenkářka a upravuje jí účes. Zebou mě nohy, ale bavím se.

–My ze IV. B., 27/3 potřetí…

– Co by sis přála, až se vrátíme z brigády? – Tentokrát položil ruce správně, kolem pasu.

Pergl spokojeně kývá.

– Přála bych si být medvídek kaola a celý den s tebou prospat ve větvích blahovičníku.

Jen dokončila repliku, ozval se chechtot.

– Slečno, – naštval se Pergl, – ten medvídek se jmenuje KOALA! Kaola je kakao z tuzexu.

Čumilové za provazem se baví bez ostychu.

Rozhlížím se davem. Stojí deset metrů ode mne, u nohy Kazana na vodítku. Sleduje dění ukázněně, nesměje se, pes má v očích výraz vzdělaného laika. Pomalu jsem se přesunul za sousoší, nábožně čichám k vlasům barvy zašlého zlata.

– Rejžo, – slyším Kendyho, – ale stejně je to obrovská pitomost, co říká.

– Jak seš dlouho v televizi? – utrhl se režisér.

– Co jsem přišel z vojny.

– Tak nekritizuj! Točíme v koprodukci s Austrálií a musíme se přizpůsobit partnerovi. – Pergl klesl na svou židličku. Mrkl na hodinky, unaveně nabádá: – Doprčic… panstvo… je tři čtvrtě na šest. Tak se uklidníme… děkuji… a zkusíme si ty verše. Vítr, plejbek, kamera…

–My ze IV. B 27/4, poprvé…

Když se v noci vzbudím hrůzou,
Buď mým snem, buď mojí múzou,
Buď mi zemí, buď mi nebem,
Buď mi máslem, buď mi chlebem,
Vanilkou i skořicí.
Buď mi pravým včelím medem,
Věrným Pátkem s hořčicí.

O Pergla se v tu chvíli pokusil infarkt. – Co mi to tam kafráte…? Jakej pátek, prosím vás?

– Věrný Pátek přináší hořčici, – ohrazuje se Roman. – Tak tomu aspoň rozumím.

– Rozumíte tomu blbě! – řve Pergl. Vždyť je to samý žrádlo! Tam má bejt horkým párkem s hořčicí!

– Já mám ve scénáři Pátek, – trvá na svém Roman.

Pergl nahlédl do scénáře. – No jó… ňáká čůza vyrobí překlep a vy z toho uděláte umění.

Nejdřív si mě všiml Kazan, pak ona. – Vy tady jste jako první pomoc? – zeptala se.

– Spíš jako poslední.

– Vám se to nelíbí? Byl byste někdy schopen recitovat dívce verše?

– Ticho! – zasípal Pergl. – Vítr, plejbek, kamera…

– My ze IV. B, 27/4, podruhé…

– Byl, – šeptám, – ale záleží na dívce. Rozhodně bych ji nepřirovnával k párku s hořčicí. To je dost nešťastná metafora.

– Mně připadá vtipná, – škubla rozmarně hlavou.

– Tady odtud, – souhlasil jsem a přičichl jí k vlasům tak, aby si toho všimla. – Ale kdybyste byla na jejím místě…

– Třeba chtěl básník vyjádřit, že láska prochází žaludkem, – vysvětlila a dodala s despektem: – Pane doktore…

– Ano, paní učitelko, – mumlám jí pokorně do vlasů. A jakmile se otočila, zašeptal jsem, jak jsem uměl nejlíp: – Vám by se to dalo říct líp…

Zvážněla. Od té chvíle byla neklidná, trochu vylekaná a bránila se nutkání položit mi hlavu na rameno, ne snad, že bych byl tak neodolatelný, ale protože rozhovor směřoval k takovému gestu. Včas se vzpamatovala a zbytečně prudce trhla vodítkem: – Kazane, domů!

Roman recitoval básničku o jídle, princezna pustila psa a utíkala po silnici k zámku, jako by se bála dostat vyhubováno, že jde pozdě domů.

Uprostřed veršů zčistajasna zhasla světla a scéna se rozmázla v šeru.

– Co je zase tohle? – zavyl Pergl.

– Rejžo, – zaťukal osvětlovač na hodinky, – padla.

Kapitola VII

– Vaší matce, abyste věděl, bylo celý den špatně.

Paní Zelená čekala uraženě a vyčítavě na chodbě, prokřehlá i s ratlíkem v náručí. Pes věděl, o čem je řeč, obviňoval mě spolu se svou majitelkou, ohrnoval pysky a vrčel.

Bral jsem schody po dvou.

V kuchyni neumyté nádobí, v pokoji šití tak, jak od něho maminka vstala. Ležela na gauči oblečená, přikrytá lehkou dekou, svinutá a uvzdychaná.

– Ukaž břicho! – nařídil jsem.

– Odkdy matky ukazují synům břicha? – protestovala, ale otočila se na záda a odhalila bílý srpeček podžebří.

Hleděl jsem na maminčino tučné břicho, šetrně a synovsky jej prohmatal, a ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem je nijak zobecnit, pořád to bylo břicho mé matky, vzbuzující respekt jako pupek Buddhy.

– Ten žlučník musí ven! – rozhodl jsem, abych vůbec něco řekl, vkládaje do hlasu všechnu autoritu, jež mi zbyla.

– Ten žlučník zůstane tam, kde je, – oponuje matka, ale nový příliv bolesti ji donutil uchopit mě za ruku a pokračovat smířlivěji: – Buď u mě, ono to přejde.

Ten důvěrný dotyk je mi nepříjemný. Já jsem vyšetřoval, já rozhoduji, já doporučuji. Já ji můžu brát za ruku, ne ona mne!

– Píchnu ti injekci.

– Kam? – lekla se.

– Do zadku.

– Do zadku…? Vlastní matce…?

Dlouho se zdráhala, přemlouvala mne a přesvědčovala, že bolest je tatam, že nic necítí, dokonce se dušovala, že ji dneska vůbec nic nebolelo. Pak seznala, že to myslím vážně. Neochotně se otočila na bok a cudně shrnula sukni, aby odkryla cípeček velebného mateřského zadku.

Přiblížil jsem se ke gauči se stříkačkou a jehlou. Nastal okamžik, kdy píchnu injekci vlastní matce. Zvedl jsem stříkačku. Maminka se prudce obrátila. Přilepila se ke zdi a bázlivě vyhrkla: – Já ti nechci radit, Štěpánku, ale neměla bych zavolat nějakého normálního doktora?

Eib se mnou chodil do gymnázia. Vždycky trpěl „vlídnou nemocí“, což je choroba, projevující se záchvaty dobročinnosti, kterých člověk později lituje. Má netknutý overal, na zádech nápis AUTOBAZAR, na prsou FIRESTONE a SHELL. Prochází mezi auty. Žil jsem v domnění, že šel studovat práva.

– To jsem šel, – přiznává Mirek Eib, – ale pořád jsem při tom měl, člověče, takovej zvláštní pocit, že když tam nebudu, nic se nestane.

– No a co…? – ptám se bývalého spolužáka.

– No a nestalo, – odpověděl Eib a přešel k věci: – Co by to mělo bejt? Máš představu?

Potřebuji něco spolehlivého, pěkného, taky aby moc nestálo, ale zatím mlčím a rozhlížím se.

– Je mi jasný, – zvedl Eib obchodnicky ruce a připomněl mi Masaříka před hypnózou, – ty potřebuješ drahý levný auto.

Ukazuji na zánovní UNO.

– Tohle by se mi líbilo.

– Patří mně, – opřel se Eib majetnicky o kapotu. – Dal jsem za něj sto dvacet. Jestli chceš, za sto deset je tvoje.

Vymluvil jsem se, že se mi nelíbí barva.

Míjeli jsme renaulty, škodovky, lady, přítel Eib brzy pochopil, že mám hluboko do kapsy, a neomylně mě dovedl k malému fiatu, pohřbenému v koutě u plotu za honosnými fáry.

– A co tenhle? – bouchl do střechy, až se fiátek oklepal. – Má lůžkovou úpravu.

– Za kolik?

– Za sedm.

Obešel jsem autíčko. Lak něco pamatoval, blatníky vyspravené nedbale, místy natřené základní barvou. Původní majitel se příliš nenamáhal zakrýt stopy stáří a přežitých havárií. Na obou dveřích upoutávaly hluboké, promáčklé odřeniny až na plech, napadené vydatnou korozí. Přes všechny nedostatky vzbuzuje vůz důvěru.

– Kdybys něco slevil…

– Počkej tady, – slíbil Eib, jako by sliboval obchod století, – zkusím podráždit majitele.

Odešel do boudy, která sloužila za kancelář. Stoupl jsem si pod okno, aby mě neviděl.

– Ne, radši si pro něj přijeďte, – naříká Eib do telefonu, – za sedm tisíc zbytečně zabírá místo… Podívejte, pane Zahradníček, uvažujte rozumně. Já musím mít kšefty a vy musíte platit alimenty… Ale jistě… Za tři tisíce na součástky, to beru. Vidíte, a bude pryč ještě dneska.

Vracím se na místo, Eib vylezl z boudy.

– Máš kliku, že seš kámoš. Dej mi pět a můžeš odfrčet.

Obvykle se mi to nestává, ale myslím, že jsem zčervenal. Eib byl úplně klidný. Přistihnout někoho při podvodu mě přivádí do rozpaků a raději se tvářím, že o tom nevím. Přesto jsem cítil, že bych měl protestovat.

– Co tohle? – upozorňuji na odřeniny na dveřích. – Já s tím chci jezdit po pacientech.

Eib přičinlivě odskočil zpátky do boudy a vrátil se se dvěma soutěžáckými čísly 22 s nápisem RALLYE MONTE CARLO. Každé nalepil na jedny dveře. Dokončil práci, narovnal se v kříži. Poodstoupil, ukázal na čísla a řekl zálibně: – To budou holky čumět!

Pak už mě nic nenapadlo a dal jsem mu pět tisíc.

Kapitola VIII

Nevím, jak čuměly holky, máti byla u vytržení. Přestala šít, stoupla si k oknu a s pochybovačným výrazem zkoumala „nové“ auto, dokud do ulice nepadla tma.

– Měl sis radši koupit něco na sebe.

Od promoce jsem na sobě neměl kravatu a maminku to velmi mrzelo. Jako celá předchozí generace posuzovala lidi podle oblečení. Inu – švadlena. Vlastním čtyři kravaty, tři jsem nikdy nenosil. Tu, kterou jsem si vázal na první zkoušku, jsem z pověrčivosti nosil ke zkouškám celých šest let, včetně promoce. Za tři roky mě čeká atestace a moje kravata přijde znovu do módy.

– Já mám, Štěpánku, něco na knížce. Kup si pěkný oblek a klobouk.

– Peníze na knížce si nech do lázní.

Měl bych studovat a matčino brebentění mě ruší.

– Do jakejch lázní? – Konečně se odlepila od okna.

– Co do nich pojedeš po operaci.

– Po jaký operaci…? – Dala si ruce v bok a po letech se jí objevil na tváři výraz ublížení a hněvu, kterého používala, kdykoli jsem jako dítě vystoupil v zablácených botách po čistě umytých schodech.

– Po operaci žlučníku.

– Vyloučeno, – rozohnila se. – Na žlučník mi nikdo sahat nebude. Já je znám. Otevřou mě, všimnou si, že mám rakovinu, zase mě zašijou a jaká jsem byla.

– Chceš si ten žlučník nechat vyhnít?

– Jak to mluvíš s matkou?! – Napřáhla ruku k ráně, instinktivně se krčím. Včas si uvědomila, že jsem dospělý a síly nerovné. – Mně stačí, že jsi vystudoval, teď můžu klidně umřít, – zaštkala a uraženě odešla zapnout televizi.

Sedím nad vnitřním lékařstvím a nemohu se soustředit. Přemýšlím, zdali by mě poslechla, kdybych si koupil nový oblek a klobouk.

Delegaci mezinárodní zdravotnické organizace pro výživu rozvojových zemí přivítal dnes na letišti v Ruzyni zástupce ministerstva zdravotnictví v souvislosti se zítřejším zahájením evropského semináře o netradičních zdrojích bílkovin.

– Tak nevím, Štěpánku, – zapomněla matka na žlučník a komentuje zprávy, – není tohle ten černej chlapec, co byl u nás? Odstrčil jsem židli, pádím do obýváku. Na obrazovce v houfu různobarevných delegátů vystupuje z letadla MUDr. Numira Cassa Thombo from Bujumbura a natahuje povědomě kouřmo Prahy. Vypadá úctyhodně, skutečný delegát-odborník. Kde jsou ty časy, co se u nás cpal vepřovým. Teď poskytuje rozhovor Československé televizi.

REPORTÉRKA: I am sorry, may I disturb you?

MIREČEK: Oh, yes… mě můžete vyrušit i česky. Já studoval stověžatá matička.

(Na tomto místě je šot střižen, pokračuje reportérka.)

REPORTÉRKA: Mohl byste našim posluchačům přiblížit podstatu bílkovinného problému? Máme bílkovin dostatek. Koná se konference v Praze přesto, anebo pravě proto?

MIREČEK: (Rozšafně.) Já byl Paříž, Melbourne, New York, Peking, Moskva, Brazzaville, Káhira… a s bílkovinama je problém všude. Někde je jich moc a někde málo.

Polibky, květiny, limuzíny.

A já dělám obvoďáka v Bezdíkově.

– Na Hůrkách žil ňákej Milerád, – vařila Tonička kafe. – Zdědil barák. Přistěhoval se ze Švihova a přivez si kocoura, von byl do koček blázen. Když poprvé drátkoval parkety, tak jak klečel a byl jen v trenýrkách a furt se hejbal zepředu dozadu, vylez mu z trenýrek šourek a bimbal se sem tam. Ten jeho kocour na to chvíli koukal a pak holt, co jinýho může takovej kocour udělat, seknul drápkem. Ten Milerád se lek, vy si, pane doktore, umíte představit, jak ho to muselo bolet, a jak sebou škubnul, uhodil se do hlavy vo ústřední topení a v tu ránu byl bez sebe.

– Vy to vyprávíte jako večerníček, – poznamenal jsem, – my zdravotníci říkáme v bezvědomí.

– V tu ránu byl v bezvědomí, – opravila se Tonička a jedním dechem pokračuje: – Když tam doktor s Písaříkem přijeli, už byl samo sebou probranej a prožíval otřes mozku…

– Sestři, – přerušil jsem netaktně Toničku, – myslíte, že bych si mohl vzít dva dny náhradního volna?

– Klidně, pane doktore. Já to tady zvládnu. Nebudete se náhodou ženit? Jo… a jak ho tak nesou po schodech do sanity, Písařík povídá: A jakpak se vám to stalo, pane Milerád? A Milerád jim všechno vyprávěl a voni se začali tak chechtat, že ho upustili i s nosítkama, a von si eště zlomil klíční kost. Takovejch úrazů najednou, čtyřicet let po válce. Věřil byste tomu?

– Vám by se to stát nemohlo, – uklidnil jsem sestru.

– Bodejť, – potvrdila, – já nemám parkety.

Z návštěv jsem jel poprvé vlastním autem, na zadním sedadle tři pytlíky od polohrubé mouky, v každém pět vajec.

Interludium

Každý z nás má někde svoje ministerstvo. To moje sídlí na třídě Wil­helma Piecka, je v něm malá kancelář a v té kanceláři zalévá krásná žena květiny.

– Vendulko… ty jsi tady?

– A co sis myslel? Že budu někde v Aši sloužit noční?

Nikdy jsem si to nemyslel, a proto se mi vždycky líbila.

Ve dveřích se zjevuje ruka, v šedém obleku, s bílou manžetou a říká: – Soudružko doktorko, vraťte laskavě soudruhu náměstkovi ten program.

Poznal jsem, že Vendula na mém ministerstvu zalévá květiny a nosí lejstra: vykonává funkci potrubní pošty, poněvadž je krásnější a přijde levněji. Bylo mi k omdlení krásně.

– Ty tady chodíš s papírama?

– Pořád lepší tady než v Bezdíkově.

– Jak to víš, že jsem v Bezdíkově?

Políbila mě na tvář. – My na ministerstvu víme všechno.

Opravdu. Věděli, že Mireček má seminář, poté oběd v Panoramě, odpoledne hon na Konopišti, večer Prodanou nevěstu v Národním, zítra dopoledne prohlídku penicilinky v Roztokách, oběd v JZD Tuchořice, odpoledne exkurze tamtéž. Večer jej čeká živáňská, ráno odlet do Ženevy.

– Vendulko, chodíš na hon?

– Na hon? Proč bych měla chodit na hon?

– My tam u nás, – mávl jsem zasněně směrem k našemu ústavu národního zdraví, – chodíme všichni na hon.

MUDr. Jan Antoš pracuje na interní klinice ve fakultní nemocnici. Neznám to tady, praktikoval jsem jinde. Lékaři se zde pohybují jako andělé, hovoří rozvážně, usmívají se vědoucně. Čela chmuří s taktem, proti své vůli budí důvěru i na schodech. Sestřičky tu mají tenounké a vymydlené, s klidnýma rukama a s neklidnýma nohama. NEHIHŇAJÍ SE. Vrátný vypadá elegantněji než ředitel nemocnice v Hradišti, uklízečka s maturitou důstojně pucuje vestibul chromovaným čtyřkolovým kombajnem.

Jsem přespolní a mluví ze mne závist. Ale i Vendulka, ta ministerská potrubní pošta v kostýmu z jelenice, je zasažená a mlčí, ačkoliv cestou v autě přes Prahu nezavřela pusu.

Moje sebevědomí vážilo čím dál míň. Když bylo tak lehké, že vyválo ventilací, objevil se MUDr. Jan Antoš jako rána z milosti. Celý v bílém, kolem krku přehozený fonendoskop, jejž neodkládá, ani když jde na záchod. Kolemjdoucí pacienti uctivě zdraví. Anděl úsměvem přesvědčuje, že jsou v nejlepších rukách. Spatřil nás. Ruku podává s převahou klinického pracovníka.

– Nazdar. Jaké máte obtíže?

– Žádnéé, – napodobila ho Vendula. – Ale jestli se budeš takhle tvářit, určitě se nějakéé objeví.

– Je tady Mireček, – prozradil jsem.

– Mireček…? – Jako zapátral v paměti, jako si vzpomněl. – Jo… Mireček.

– Mysleli jsme, že bys ho chtěl třeba vidět?

– Já fakt nevím… teď mám vizitu… pak konzilia na chirurgii… odpoledne seminář s medikama…

– Přiletěl ze Ženevy.

– Ze Ženevy? Možná na chvilku… počkáte na mě?

Tak jsme čekali dál. Záviděl jsem mu konzilia, seminář i červený diplom. Ale možná, že na barvě nezáleží.

Na Konopišti padaly rány jako za nebožtíka arcivévody, jako by se delegáti dohodli, že bílkovinný program vyřeší zvěřinou z Československa. Mireček držel v ruce dvojku, na hlavě nesl myslivecký klobouk s pírkem a stopoval leoparda.

Spatřil mě a zahalekal: – Tě bůh, vole…

Objali jsme se, poplácali. Vendule se díval do očí a opakoval:

– Já tu mám velký kamarádi, já jsem věděl, že mě najdete.

– Kam teď? – nemůže se dočkat Honza. – Alcron? Jalta? Esplanade?

– Na Moravu za Venošem.

– Počkejte, – brání se. – Mám odpoledne seminář.

– Honzíku, – chytil ho Mireček kolem ramen, – já mám seminář pořád.

A vyjeli jsme na východ tím mým polepeným autem.

Venoš vypučel jako nezmar. Má ženu, dítě, vousy a zdá se, že se chystá dál množit dělením. Snesli před nás tolik jídla a pití, až jsem se bál, že nebudou mít celou zimu co jíst. Pohostinnost v kraji je chorobná. Kroje jsou bohaté, zvyky bohulibé a ekonomika prvotní. V bezedném sklípku neúnavná cimbálovka. Pili jsme ročník 1965.

– Čí je sklípek?

– Tchána, – ukázal Venoš na muže s koštýřem.

– Víno?

– Taky tchána.

Uzené, okurky, papričky, svíčky, vše patřilo tchánovi.

– A jak ses k tomu dostal ty?

– Asi přes jeho dceru, ne?

– Tys ji měl rád? – Pitomá otázka. Ale mluvilo ze mě víno a nemohl jsem přestat.

– To bych řek! Eště mám!

– A měl bys ji rád, nezlob se, že se tě na to ptám, ale měl bys ji rád, i kdybyste tohle všechno neměli? Kdybyste bydleli v paneláku a chodili pro balíčkované maso do samoobsluhy?

– Samozřejmě, že bych ji měl rád, – upil Venoš a nastavil skleničku. – Ale takhle je to příjemnější.

Od epizody se Sášou trpím komplexem z bohatých nevěst. Pátral jsem ve Venošově obličeji po náznaku omluvy nebo provinění, ale nic takového nepociťoval. V tom kraji to bylo normální. Ptal jsem se dál, a čím upřímněji mi odpovídal, tím víc jsem si připadal jako hlupák.

Ostatní si tak nepřipadali. Jedli a pili, nechávajíce se oslňovat záblesky pospolitosti a dary přírody. Jenom já jsem se nemohl uvolnit. Obléval mě strach z nedovoleného a bylo mi, jako bych to jídlo a pití kradl.

– V létě se uvolní místo na klinice, – natáhl se Honza pro uzené. – Kdybys měl zájem, přimluvím se u šéfa. – Při slově „zájem“ zamnul palcem a ukazováčkem.

Rychle jsem se napil, abych zakryl zděšení. Ale proč? Nabízí se mi východisko z bezdíkovského bláta. „Vyhraju“ konkurs a můžu chodit po schodech jako on, usmívat se na nemocné, mít seminář s mediky, konzilia na chirurgii a supervizity jako boží těla. I ze mě může být dezinfikovaný anděl, i já můžu vypadat jako opravdovský lékař. Copak jsem horší?

– Kolik myslíš, že bych měl dát tomu šéfovi… asi? Třeba budu muset prodat auto.

Podal si další porci uzeného. – Na to je dost času. A šéfa do toho nepleť. Já se budu přimlouvat.

Čí je muzika? Naše.

– Muzika… – Venoš profesionálně zvážněl a přistoupil k hudebníkům. – Muzika, – objal primáše, – to jsou moji pacoši. – Zvedl nenapodobitelně ruku a připojil se k cimbálu a k houslím.

Proč mám jít studovat,
opustit vinohrad,
dva koně, dvě svině,
děvčicu v dědině,
ke které chodím spát.

– Dva koně, dvě svině…, – neslo se sklípkem a někdo mi dolil víno. Decinka přehodila rejstřík. Než jsem ji vypil, žili na jižní Moravě samý šohajek a samá děvčica.

Teď tu bydlí úplně normální lidi.

Náš doktor nesvítí,
honí živobytí,
v noci jezdí bryčkou,
dívá se trubičkou
do ucha, do řiti.

Táhlo na půlnoc, když ve dveřích stanula statná Venošova žena. Obhlédla společnost a bystře se zorientovala: – Venošu, domů! A vy též, tato!

Venoš zesmutněl, muž s koštýřem zavrávoral. Muzika ztichla a poháry klesly.

Mireček křepčil nejblíž. Přitočil se k paní domu, dvěma piruetami ji vymanévroval ode dveří a houkl na primáše: – Muzika, verbunka!

Na kamenné podlaze pod cihlovou klenbou se střetly tři kultury: horka a pigmentu, mléka a krve plus ročník 65.

Padají přehrady, nastává všeobecné bratrství.

Hodinu po půlnoci se k Mirečkovi, jenž na zahradě trhal zipem od poklopce, připojily dva stíny.

– Mirečku, – zašeptaly, – nemáš dolary?

Tázanému se konečně podařilo zapnout zip. Vzal oba kamarády kolem ramen, bělostně se usmál do tmy a s upřímností nehodnou oficiálního hosta pravil:

– Já nemám dolary, kluci. Já jsem delegace.

Ráno se zvedá mlha, vinice odpočívají. Kráčíme polní cestou k silnici na obzoru. Muzikanti, Venoš se ženou, Mireček s Vendulou, Honza a já jako poslední.

V brázdách vinohradu se bělá sníh, jako by tu anonymní vtipálek rozvinul na naši počest tisíc rolí toaletního papíru.

Mír porušil cimbál na řemeni.

Náš doktor nesvítí, honí živobytí…

Nechte se obklopit cizím nadbytkem, vypijte litr vína a počkejte si na kocovinu. Máte-li správný třídní původ, dostaví se pocit, o němž jste se domnívali, že existuje pouze v literatuře: proletářský instinkt.

Když jsme nic neměli, byli jsme lepší.

Kapitola IX

– Hledalo vás tu asi sto lidí, – zahrnula mě hned ráno Tonička informacemi. – Některejm jsem poradila, ty už nepřijdou, některý jsem vyhodila a ty přijdou dneska. – Sáhla do šuplíku a vytáhla štos obálek a papírů. – Pak tu máme ňákou poštu. – Kladla přede mne jeden papír po druhém a referovala: – Posudkář na vás chce procento pracovní neschopnosti za minulej měsíc. Komise pro účelnou farmakoterapii vás upozorňuje, že jste překročil měsíční limit o pět tisíc tři sta dvanáct korun. Oddělení zdravotní výchovy žáků žádá počet přednášek za uplynulé čtvrtletí, náměstek pro léčebně preventivní péči důrazně upozorňuje, že procento preventivních prohlídek se má pohybovat kolem celostátního průměru, to jest sedmnáct procent.

– Proč? – nechápu a bolí mě hlava.

– Protože když máme míň, jsme podezřelí, že nic neděláme, a když víc, jsme podezřelí, že si ty čísla cucáme z prstu.

– Příště si vycucáme ten průměr, – rozhodnu.

– Z vás bude obvoďák jedna radost, – pochválila mě Tonička.

– Ale to není všechno. Ředitel požaduje hlášení o spolupráci s družinou Československého červeného kříže, odborník pro všeobecné lékařství žádá, aby se grafikon práce vyplňoval barevně, a to takto: léčebně preventivní činnost červeně, hygienická činnost zeleně, jiná činnost modře a výkaznictví černě. Hlavním bodem kontrolní činnosti je i nadále výkaznictví!

– To je fajn, – napadlo mě, – až zblbnem, koupíme si pastelky a nikdo nic nepozná.

– Za minulý měsíc nedošlo hlášení o protipožárních opatřeních v objektu, – vyčítá dál můj ústav národního zdraví ústy Toničky, – ve výkazu práce jste udělal chybu v součtu, takže vám nehrajou hodiny. Z lékárny poslali seznam léků, které nejsou tento měsíc, nemáme je předepisovat. Hygiena chce písemně zaslat požadavky na očkovací látku proti chřipce a přehled přeočkovaných proti tetanu. CKO urguje počet onkologických prohlídek za čtvrtletí…

Papíry se hromadí, začínají se sesouvat k jedné straně. – Stručně, – prosím Toničku.

Přihazovala jedno lejstro po druhém a ke každému přidala heslo: – Šetření elektřinou! Sdružování jízd! Doplnění životopisu pro kádrové oddělení s notářsky ověřeným opisem diplomu! Zásady plánování na příští rok! Závazky: Instrukce pro vybírání náhradního volna! Akce Monika! Pozvánka na povinný seminář! Přezkoušení z BOZP! Hlášení o sledování zdravotního stavu členů JZD! Povinné vedení pět set desítky! Návrh na jednotný tiskopis pro účely preventivních prohlídek členů Svazu protifašistických bojovníků, vzor přiložen, máte se k němu vyjádřit.

– To je všechno?

– Všechno. Není vám špatně, jste ňákej bledej? Loni jsme jeli od Svazu žen do Národního a v autobuse se udělalo jedný paní nevolno. Dala jsem jí igelitovej pytlík od svačiny, aby ho použila, a když jsme jeli v Praze přes most Klementa Gottwalda, tak jsem ten pytlík i s obsahem vyhodila. A ta ženská, představte si, mi udělala scénu, co prej jsem jí provedla, že má v tom pytlíku i zuby…

Dal jsem si do uší fonendoskop. Zdálo se, že usnu, ale ucítil jsem na rameni ruku. Někdo mi fonendoskop vytáhl a zahoukal do ucha: – Já bych chtěl dělat obvodního lékaře!

V ordinaci stál můj velký soudruh ředitel a za ním tři ženské.

Představený se tvářil žoviálně, ty ženské důležitě. Každá měla v ruce tužku a blok.

– Jé… dobrý den… to jsem rád, že jste přijel… my… já na tu práci nestačím. – Vstal jsem.

Vtlačil mě zpátky do křesla. – O tom příště, kolego, dnes máme jiný program. Objíždíme okres a kontrolujeme nástěnky. Trochu jsme se se soudružkami porozhlédli v čekárně a zjistili jsme, že máte závažné nedostatky v názorné agitaci.

– V čem?

– Vaše nástěnka je prostě úplně prázdná, – vykřikla nervózně první referentka, jako by něco podobného nikdy neviděla a teď se s tím nedokáže vyrovnat.

– Soudruhu doktore, – připojila se tichou radou druhá sudička, – ke zdravotní výchově je třeba využít každé plochy.

– Nebo k připomenutí různých výročí, – přidala se třetí.

– O tom jste mi nic neříkal, – vyčetl jsem představenému. – Mluvil jste o tenise a o myslivosti, takže sháním raketu a kulovnici.

– Uklidněte se, kolego. Až se oťukáte, bude z vás docela dobrý lékař prvního kontaktu.

– Zatím odhaluju rezervy, soudruhu řediteli, překonávám sám sebe a přitakávám životu.

První sudička, s nejslabšími nervy, se neovladatelně rozklepala a začala nabírat k pláči.

– No, my pojedeme, – vyřešil ředitel problém a vyhnal fraucimor ze dveří.

Sotva se zavřely, sestra Tonička, nevzrušená a nevychýlená ze své prosté rovnováhy, dovyprávěla příběh:

– Celej autobus šel na Strakonickýho dudáka, jenom já jsem jako blbec musela jet elektrikou do Nuslí hledat ten pytlík s blitíčkem a se zubama. Tomu teda říkám kulturní zážitek.

V tělocvičně v Bezdíkově přišoupli nářadí ke zdi, na vzniklé prostranství postavili stoly do dvou řad a pokryli bílými ubrusy. Každý ubrus měl razítko JEDNOTA HRADIŠTĚ. Do dutiny řečnického pultíku potaženého rudým suknem někdo ve spěchu napěchoval volejbalovou síť. Nad hlavou se mi jemně kývají kruhy jako dvě oprátky. Koná se výročí schůze Svazu žen a přednáším o obezitě.

Přednášku jsem pečlivě připravil, abych mohl hovořit spatra, užíval jsem českých termínů a volil krátké věty. Mluvil jsem o obrovských tukových buňkách, přiblížil ženám metabolismus cholesterolu, vypodobnil hrůzy kloubních obtíží, které čekají adeptky s nadváhou.

Pily kávu, přikusovaly čokoládové trubičky se šlehačkou, klidné a spokojené, jako by poslouchaly známou pohádku s dobrým koncem. Na závěr zatleskaly.

– Děkuji panu doktorovi za přednášku, – poděkovala předsedkyně, – a ráda bych vás upozornila, že příští měsíc bude přednášet našim požárníkům o alkoholismu.

Sedl jsem si na své místo vzadu. Všechny posluchačky se otočily, zvědavé, jestli sáhnu po trubičkách. Sáhl jsem. Tvářily se, jak bych veřejně cizoložil.

Předsedkyně si nasadila brýle. – Jako další bod naší výroční schůze následuje kulturní vložka. Vystoupí děti z lidové školy umění, vedené učitelkou Alenou Hubáčkovou.

Na pódium vyběhlo deset dětí. Každé si neslo zobcovou flétnu. Paní učitelka violoncello.

Nevím, co se hrálo. Byl jsem v tělocvičně jediný mužský. Jediný v zajetí toho hudebního nástroje, opřeného bodcem o podlahu a svíraného nohama paní učitelky. Nohama s jemným vykrojením mezi kolenem a lýtkem, jež musela rozevřít jako cudná kurtizána. Zaskočen nečekanou erotikou, toužím se stát na chvíli slepcem a dotýkat se prsty jejího obličeje. Proměnit se ve violoncello a být znásilňován těmi koleny, ohmatáván, hlazen, tisknut a smýkán. Chce se mi vyběhnout na stupínek, políbit paní učitelku a pak jedno dítě po druhém.

Opřela cello o židli. Složila nohy, stoupla si způsobně jako žačka a vzala do úst zobcovou flétnu. Jsem překonán tou něžnou felací. Stydlivě se potácím mezi sexem a uměním nevěda, které poloze dát přednost. V obou je mi dobře.

Členky svazu mateřsky obdivují pískající drobotinu.

– Líbí se ti víc muzika, nebo paní učitelka?

Konec snění. Hrdličková. Aniž to tuší, vystihla moje rozpoložení. Odpovídám popravdě, že obojí.

– Někde jsem četla, – šeptá mi do zad, – že hra na flétnu příznivě formuje ňadra.

– Ňadrama se do toho nefouká.

– Já nevím, – culí se Hrdličková a opírá o mě fotogenickou hruď, – ty seš doktor…

Hudba dozněla, tělocvičnou zabouřil potlesk.

– Bedřiško, – řekl jsem vyčítavě, – na co bys pak musela hrát ty?

Následujícího dne v poledne, kdy Tonička odešla koupit kávu, vysunul jsem z kartotéky zásuvku označenou písmenem H.

Hába, Hábová… Havel, Havlová… Holásek… Hrabě… Hubáčková Marie (matka, tu znám z nemocnice), Hubáček Vilém (asi otec), Hubáčková Alena, Bezdíkov 55. Karta putuje na stůl.

Porodní váha 3560 g, nekříšena, kojena do 12 týdnů, pak převedena na Sunar. Vyvíjela se normálně, běžné dětské infekce, v batolecím věku zarděnky, plané neštovice, v 1. třídě příušnice. V deseti letech si při sáňkování zlomila klíční kost. Od poslední školní prohlídky je záznam prázdný. Očkováním v termínu, proti tetanu naposled ve 14 letech. Výborně.

Vzal jsem kartičku, nadepsal adresu a pozval paní učitelku na povinné přeočkování proti tetanu. To bylo v úterý. Dostavila se v pátek.

– Dobrý den, dostala jsem pozvánku na očkování.

Přestože poslední hromadná očkovací akce proběhla před dvěma roky, Tonička zaváhala jen krátce.

– Dejte mi občanský průkaz a odložte si.

Otočil jsem se zády Nepozval jsem ji proto, abych si ji prohlížel, ale abych si ověřil totožnost.

Tonička hledala v ledničce očkovací látku. Alenka si svlékala kožíšek, já hleděl bez zájmu oknem na náves a poslouchal dialog.

– Nebude to bolet?

– Copak bolet… jen jestli se do vás trefím. Máte zadeček jako mišpulku. (?) Určitě držíte dietu. Tady jsou jinak lidi strašně rozežraný. Zíma se Staškem se loni hádali, co je jedovatější, jestli červená, nebo zelená muchomůrka. No… vylízaný voba až na morek. Zíma si udělal červenou smaženici, Stašek zelenou a šli to zalejt pivem. Nebejt těch kapslí, kterejma jim v Hradci protáhli krev, už to měli za sebou. Jak říká náš pan doktor: komu není shůry dáno, je blbej.

Slečna chladně poděkovala za injekci a odešla.

Doma jsem si v encyklopedii přečetl, co je to mišpulka, a nebyl jsem zklamán.

V neděli jsem mohl jet najisto. V jedenáct hodin dopoledne ťukám na přepážku zámecké pokladny.

Zvedlo se okénko, objevila se Alenka. – To jste zase vy? Koho hledáte?

– Vás, – snažím se ji okouzlit.

– Proti tetanu už jsem byla očkovaná, – odsekla a snaží se zabouchnout okénko.

Přidržel jsem kliku. – Jsem tady kvůli prohlídce.

– Hodláte prohlížet mě, nebo zámek, pane doktore?

– Je neděle, mám volno… snad ten zámek.

Utrhla jednu vstupenku a podala mi ji. – Dvě koruny. A vemte si pantofle!

– Průvodkyni nedostanu?

– Průvodce se poskytuje nejméně desetičlenným skupinám.

Vrátil jsem se k přepážce a sáhl pro peněženku. – Tak mi dejte ještě devět lístků.

Nasoukal jsem se do pantofli, průvodkyně šla v botaskách.

– Původně zde stála tvrz, viďte? – předešel jsem výkladu. – To se říká všude.

Zle se na mě podívala a spustila bez zájmu: – Původně zde stála tvrz… Koncem šestnáctého století byla renesančně přestavěna… Šlechtický rod Černínů zakoupil panství v roce 1649 a do historie zámku se zapsal nejvíce… V letech 1720–24 byl Bezdíkov přestavěn na reprezentační barokní zámek… Přestavbu navrhl a řídil český architekt František Maxmilián Kaňka…

Nenápadně jsem odkopl pantofle pod renesanční pohovku, aby se mi šlo volněji.

–… Kaňkova koncepce nese výrazný vliv francouzské školy. Zámek je citlivě zakomponován do krajiny a po roce 1945 se stal majetkem našeho státu.

Všimla si, že nemám pantofle. Vteřinu váhala, ale rychle pokračovala ve výkladu, jako bych jí nestál za konflikt.

– K zámku přiléhá krásný park v anglickém slohu o rozloze sto hektarů. Střídají se zde zalesněné porosty s loukami, které napájí Bezdíkovský potok. Roste zde nejstarší dub v Čechách a park doplňují četné romantické stavbičky.

Procházeli jsme útulným salónkem, jedinou místností, kde bylo vytopeno. Stála tu rozlehlá barokní postel a nebýt jí, považoval bych salónek za hudební. S pultíkem, štosy not, zobcovou flétnou altovou, sopránovou i příčnou, s kytarou a s tím erotickým violoncellem, s nímž jsem se znal z tělocvičny, působil zabydleně. Pochválil jsem teplíčko, ale dívka se nedala rušit.

– Stejně jako v jiných pokojích vidíme i zde na stěnách četná zátiší, portréty, krajiny, alegorie…

Jemně jsem pohladil vyřezávanou postel.

–… plné fantazie, opojení a křehké senzuální krásy.

– Prosím…?

– Senzuální, pane doktore, ne sexuální. Sahat na exponáty je zakázáno.

– Jak se sem dostala ta postel?

– Když v roce 1771 projížděl za své druhé návštěvy Čech a Moravy Josef II. krajem, zastavil se i zde v Bezdíkově u tehdejšího hraběte Matyáše a okouzlen zdejší krajinou rozhodl se přenocovat. Jakmile se to dověděli příslušníci cechu bednářského z Hradiště, dokázali během jediného dne vyrobit pro císaře tuto nádhernou postel. Císař byl okouzlen nejen krajinou, ale i hraběnkou Laurou, která ovšem, jak praví pověst, byla svému muži tak věrná, že dala košem i císaři. Panovník nakonec nocoval jinde.

Otevřela další dveře a ze schodiště zavál chlad.

– V současné době je zámek po restauraci a je zpřístupněn veřejnosti stejně jako park, který jej obklopuje. Do parku už průvodkyni nepotřebujete.

Zadními vrátky mě vystrčila do panenského sněhu a zabouchla. Při prvním kroku jsem se zabořil po kolena.

Na zasněžené louce stál malíř v baretu, před sebou štafle a plátno.

Nad hlavou se mi otevřelo okno. – Oběd, tatínku!

Muž mávl štětcem.

Vida… otec! Nejlepší cesta, jak okouzlit mladou dívku, je okouzlit její rodiče. Přebrodil jsem hlubokým sněhem k malíři.

– Dobrý den, Mistře.

– Buďte zdráv, mladý muži, – odpověděl malíř.

– Dovolíte? – táži se zdvořile a nahlížím umělci přes rameno.

Na plátně naivně blboučký zámek jako živý, tráva v jarní zeleni posetá květy. Oklepal jsem sníh z nohavic.

– Malujete zámek?

– Já maluju jenom zámek, – odvětil pan Hubáček a vymáčkl na paletu novou zelenou. – Jako někteří spisovatelé píší pořád totéž, tak já zase maluju pořád totéž.

– Chápu. Životní téma.

– Velmi správně, – přisvědčil Hubáček.

– Ale už je zima! – upozorňuji na kytičky ve snaze zatáhnout umělce do tvůrčí diskuse.

– Nebyly mi včas dodány barvy a mám půlroční skluz proti plánu, – vysvětlil klidně důchodce a vysekl v pravém rohu čerstvou kopretinu. – Taky jsem stonal.

– Přesto. Pokud chápeme realismus jako projev bytostně vlastní…

Pan Hubáček se zarazil a poprvé zvedl oči od díla, aby si mě prohlédl. – Podívejte, mladý muži, já nejsem nikde organizován, takže si můžu malovat, co chci.

Zaštěkal pes, z holých větví spadl poprašek sněhu.

– Táto… pojď! Nebo ti to vystydne.

Od zámku se blíží vyšlapanou cestou paní Hubáčková. Kazan překonává zasněženou louku těžkým cvalem a kývá se jako houpací kůň.

– Jejej… to je náhoda. Kde se tady berete! To je pan doktor, tatínku, přijímal mě v nemocnici.

– Šafránek, – klaním se. – Pan manžel by mohl nastydnout, – projevuji profesionální starost o zdraví malíře.

– Ale kdepak…, – ujistila mě paní Hubáčková. – Jak maluje jaro nebo léto, nikdy nenastydne.

Hubáček balí fidlátka, Kazan poskakuje okolo a strká tupý čenich do sněhu.

– Já tady teď v Bezdíkově pracuju… tedy přechodně. A byl jsem si prohlédnout zámek.

– Provedla vás Alenka? – zajímá se paní Hubáčková. – Je moc hodná, že to vezme za mě. To víte, stáří… Kazane, fuj! Nohy bolí a schodů je moc.

– Jestli se nebojíte injekcí, – napadlo mě, – třikrát týdně za vámi zajdu a určitě se vám uleví.

– Jejda… to byste byl moc hodnej. – Náhle se paní Hubáčková zamyslela a povídá: – Neurazíte se, když vás pozvu na oběd? Nebude se vaše paní zlobit?

– Já nejsem ženatý. A nerad bych obtěžoval. – Váhám nepřesvědčivě, v duchu se vidím u stolu.

– Jaképak obtěžování, stejně je nás dneska víc.

Nabídl jsem, že ponesu obraz.

– Honem, honem, ať nám to nevystydne, – popohání nás paní Hubáčková, – tak vy nejste ženatej… a chudáčku…

Ta prošlapaná cesta vedla k přístavbě. Nesl jsem obraz, pan Hubáček štafle, paní kisnu s barvami. Kazan pobíhal okolo a rozverně štěkal. Idyla.

To bude paní učitelka koukat.

Sváteční obývací pokoj slouží jako jídelna. Mají tu vysoké stropy a kachlová kamna podobná zámeckým. Alenka je roztržitá. Co chvíli něco přináší a zase odnáší, nechápe, jak jsem se sem dostal. Je na ní vidět, že by ráda něco podotkla, ale tváří v tvář mé bezmezné ochotě vůči trpícím je bezbranná. Tvářím se jako dobrý duch rodiny.

Pan učitel Hájek zdvořile mlčí, malíř se u tepla rozpovídal. Přestal mě titulovat „mladý muži“.

– Víte, pane… pane…

– Šafránek, – připomněl jsem.

– Pane Šafránku, já maluju, jenom…

– Pan Šafránek je doktor, tatínku, – upozornila jej paní Hubáčková.

– Doktor? – podivil se otec a dodal s neotřesitelnou logikou:

– Ale Šafránek je taky, ne? Víte, já maluju, jenom když mám deprese. Moc mi to pomáhá.

– Mohl bych vám na deprese něco předepsat, – nabízím.

Zamračil se: – Vám se moje obrázky nelíbí?

– Líbí, – ujišťuji horlivě a rozhlížím se po stěnách, kde převažuje zámek ve všech ročních obdobích. Chybí jen jaro, t. č. ve skluzu.

– Potom nechápu, – rozhlédl se udiveně, – proč mě chcete zbavovat depresí…?

Dcera se škodolibě usmála a postavila na stůl polévku.

– Náš tatínek je starej blázen, – nalévá paní Hubáčková polévku a omlouvá dobrácky manžela, – někdy se bojím, aby si nezačal řezat ucho.

Polévku měli výbornou. Maminka říká, že kde se nešetří na jídle, tam se nemá šetřit pochvalou.

– Vaříte vy tak dobrou polévku, nebo vaše dcerka?

– Alenka, – šťouchla matka do dcery. – To víte, když se chce holka vdávat a nemá věno, musí umět aspoň vařit.

Pan učitel Hájek si ubrouskem způsobně otřel ústa a poznamenal: – O věno mi nikdy nešlo.

Udiveně jsem se rozhlédl po společnosti. – A to jí nedáte ani peřinu?

– Copak peřinu…, – mávla rukou Hubáčková. – Dneska chtějí hned barák nebo auto.

O půl hodiny později, kdy bylo dojedeno, uklizeno a na stole stála káva, sáhl pan učitel do náprsní kapsy a vytáhl složený arch papíru. Rozložil jej na velkou plochu a rozprostřel na stůl puntičkářský vypracovaný diagram.

– Tady mám síťový graf, – pochlubil se. – Jedno navazuje na druhé, náhody jsou vyloučeny nebo se s nimi počítá. Pokud bude vzestup cen rovnoměrný jako dosud, pak budeme mít auto… kde to mám?… ano, za pět a tři čtvrtě roku.

Tiše jsem si vyčítal, proč jsem nebyl zticha.

– Výchozím bodem je svatba, – jezdil Hájek tužkou po grafu.

– Dále samá pozitiva a sociální jistoty. Prosím. Zde první dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, poté zmíněný automobil. Stanu se zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii a tak dále, na deset let dopředu.

Velmi progresivní. Celé RVHP jede na pětiletky, on na desetiletky. Také jsem si všiml, že podle plánu hodlal plodit potomky výhradně na Jadranu.

– Alenko…! – Paní Hubáčková vyřešila problém peřiny a oslněna vlastním nápadem spráskla ruce: – Co kdybys zahrála panu doktorovi na flétnu?

Nechtěla. Vstávala neochotně, tvářila se kysele, ale musela. Proč by právě dnes měla porušit rodinný návštěvní rituál? Doloudala se pro nástroj, olízla rty a upravila nátisk. Zahrála krátce a mile. Sypala perličky a vrhala pomstychtivé pohledy na matku. Když skončila, pěkně se uklonila a zeptala se jízlivě: – Nemám taky zarecitovat básničku?

– I umění je věno, – pravil učitel, udolán hudbou. – Jakou perspektivu nabídnete jednou své budoucí ženě vy?

Všichni se na mě podívali.

Nevěděl jsem, že se musí něco nabízet. Mlčel jsem, udolán víc hudebnicí než hudbou.

Interludium

Kdybych byl alespoň nejstarší nebo nejmladší. Ale jsem jedináček a mám výsady i povinnosti obou. Je to vyčerpávající, dokud člověk nedospěje, neožení se a nenafláká si plný dům dětí. Zatím vím, že po úspěchu přichází neúspěch, po radosti smutek, po jízdě do kopce jízda z kopce. Kvůli rovnováze.

Jdu domů, pískám si, matka leží na gauči a má žluté oči.

– Ukaž břicho!

Neprotestuje a poslušně rozepíná šaty.

Opět jsem vložil ruce na měkké břicho plné záhad. Maminka měla první koliku v těhotenství a od té doby si střádá na komplikace.

– Musíš do nemocnice!

Vytáhl jsem ze skříně velkou tašku, naskládal do ní trepky, ručník, noční košili, župan, občanku…

– Ještě vkladní knížku, Štěpánku. Najdeš ji mezi prádlem. Je v ní hotově pět tisícovek.

Nechápu, na co tolik peněz. – Stovka ti stačí. Stejně budeš mít dietu.

– Říkala paní Zelená, že za žlučník tady berou pět tisíc.

Maminka sténá, má vyčítavý pohled, nemůže pochopit, proč já nosím domů jen vajíčka.

– Jestli se ti nechtělo na operaci kvůli tomuhle, tak jsi opravdu dobrá hospodyňka.

Ty peníze v prádelníku měla. Zastrčil jsem je zpátky mezi košile a vydali jsme se s maminkou na krkolomnou cestu po schodech k autu.

– Tys ji léčil sám? – zděsil se chirurg na příjmu. – Člověče… ty nemáš žádnou zodpovědnost… Nikdy nekurýruj vlastní rodinu!

– Ale to budu vypadat jako blbec, – namítám.

– To budeš vypadat stejně, – ujistil mě gestem zkušenějšího.

Nařídil sestře: – Nejíst, baralgin do infúze, na zítřek připsat do programu, ráno premedikaci.

Zřízenec odváží maminku k výtahu.

– Štěpánku…, – chytá mě máti za ruku, – obtelefonuj všechny zákaznice a vyřiď jim, že musejí počkat.

Slíbil jsem, že všechno zařídím.

Vozík se jemně třásl, na vozíku se třásla maminka.

I její ruce, složené odevzdaně na břiše, se jemně třásly a hrkotavě vzdalovaly dlouhou chodbou.

Co když má opravdu rakovinu…?

Hned jsem se za myšlenku zastyděl. Ale ne… je mou povinností na to myslet. Dosud jsem z pestré palety diferenciálních diagnóz vybíral jen ty „lahodící oku“ a o těch ošklivých neuvažoval. Tak jsem vlastně neuvažoval, jak bych měl, ale jak mi kázala zrádná synovská láska.

Ruce mé maminky
budou jen z popele
hojivé náčinky
pro děti dospělé
zavřené do skříňky
hladit mě po čele…

To je ta nezodpovědnost.

Kapitola X

DCZ 16, DCZ 16! – ječí vysílačky na palubní desce. – Kde jste?

Sáhl jsem pro sluchátko a Písařík mě praštil přes ruku: – Učili vás na fakultě, jak se s tím zachází? Neučili. Máte povolení k provozování vysílací stanice? Nemáte.

– Šestnáctko, máte úmrtí v Proboštově, – kdákalo v éteru. – Hníková Anna, ročník 1904, Proboštov 17, čerstvě natřená zelená vrata. Máte to?

– Mám, – řekl Písařík a nic neměl.

– Konec. – Vysílačka zmlkla.

Za čtvrt hodiny jsme v Proboštově na návsi. Za zamrzlým rybníčkem na protější straně se už lačně projíždí pohřební vůz. Všechna stavení mají čerstvě natřená zelená vrata.

– Asi letos fasovalo družstvo jenom zelenou barvu, – vysvětlil Písařík. – Měl jste vzít tu návštěvu pořádně.

– Vždyť jste ji bral vy!

Unaveně zavrtěl hlavou. – Nic vás na tý fakultě nenaučili. Nic.

Na návsi se objevilo třetí auto. Dvanáctsettrojka oranžové barvy, barnumsky pomalovaná nápisy KŮŽE, PEŘÍ, Sběrné suroviny HRADIŠTĚ. Na střeše má tlampač, náves ožila ryčnou dechovkou. Řidič co chvíli stáhne hudbu a zaduje: – Kůžééé… peřííí…!

Potkali jsme se s pohřebákem. Vozy zastavily vedle sebe, řidiči se domlouvají.

Využívám zastávky a ptám se okounějící dívenky: – Holčičko, kde tady bydlí paní Hníková?

Obřadně vytáhla prst z nosu.

– Vona už nebydlí. Vona umřela.

– A kde bydlela?

– Támhle, – ukázala holčička.

Písařík obrátil auto a průvod se seřadil v pořadí: sanitka, pohřební furgon, Kůže, peří, Hradiště, za doprovodu písně Tu červenou sukýnku nejradši ze všech mám. Za posledním alegorickým vozem povykuje houf dětí.

V síni chalupy stál sud s kyselím zelím a visely tu tři vypnuté králičí kůže. Sehnul jsem hlavu a vstoupil do kuchyně. Na širokém prkně, položeném mezi dvěma židlemi, leží mrtvá stařenka v černém. Na hlavě má šátek, u hlavy svíčky. Ruce složené na prsou, mezi prsty vpletený růženec.

Děda vdovec šuká bezradně po kuchyni, nabízí občanský průkaz a smrká do červeného kapesníku.

Na kredenci je připravený pytlík od polohrubé mouky s pěti vajíčky. Pod oknem nová elektrická akumulační kamna.

– Nechcete kafe? – ptá se děda. – Ještě ho vařila ráno nebožka. Usedl jsem ke kuchyňskému stolu vyplnit list o prohlídce mrtvého. Oknem je vidět Písaříka. Dětem pro radost roztáčí modrý majáček a pouští sirénu. Pohřební zřízenci mají rakev napůl vysunutou z auta, čekají a kouří.

– Musím tam napsat, na co paní umřela.

– Na tom nezáleží. – Děda zamrkal zarudlýma očima. – Babička už byla stará, bylo jí jedno, na co umře.

– Bude pohřeb, nebo kremace?

– Kremace. Není, kdo by vykopal hrob, a snacha z Kolína nemá ráda dechovku.

K malebné skupině před domem doráží kůžičkář. Dokončil druhé kolo, amplión na střeše vyhrává hit Pláčou tvoje modré oči. Zastavil před chalupou, stáhl zvuk a zabučel: – Kůžééé! Děda vyšel do síně. Sejmul z prutů králičí kožky a donesl je k autu. Vrátil se s dvacetikorunou a vložil ji do hrnku v kredenci. Nalil si meltu, sedl ke stolu naproti mně a usedavě se rozplakal.

Napsal jsem přiměřenou diagnózu, připojil podpis, pečlivě otiskl razítko.

– Kůžééé… Kůžééé…, – zní tence z druhého konce návsi.

Zřízenci přinášejí rakev.

Kapitola XI

Maminka je po operaci, která se zdařila, večery doma jsou smutné. Ukrojím si chleba, chvíli hledám, co bych si k němu vzal, ale v kuchyni je vymeteno. Takový tichý, hladový pořádek. Jen v lednici samá vejce, kromě pštrosích všechny odstíny a velikosti.

V našem bytě se chystá veliká aukce. Londýnský dům Sotheby hadr. Na chodbě, v předsíni i v kuchyni se tlačí zákaznice.

– Mám tu šantung… Já diolen, – křičí jedna přes druhou.

– Chtěla bych si vyzvednout rozešitý kostýmek, pepita vlna, už jsem byla na dvou zkouškách, pane doktore.

Listuji v maminčině sešitě. – To je vaše? – nabízím korpulentní dámě složený štůček látky s přišpendleným lístečkem.

– Ano.

– Jméno?

– Vostrčilová.

– Míry?

– Sto třicet, sto třicet, sto třicet…

– Souhlasí. – Odškrtnu položku. – Další! Prosím vás, netlačte se, na každou se dostane…

Skladiště se k večeru vyprázdnilo. Osaměl jsem v bytě a se mnou na ramínku jen ty dlouhé bílé svatební šaty, čekající na poslední zkoušku.

Všechny dveře zůstaly otevřené. Seděl jsem na opuštěném šicím stroji, nohy na židli a byl jsem tak unaven, že se mi nechtělo ani vstát a zavřít. Třeba ještě někdo přijde.

Na schodech se ozvaly kroky. Pak na chodbě, v předsíni, v kuchyni… Ve dveřích zastavila moje známá ze zámku s pouzdrem na flétnu v ruce. Zjevila se jako přelud, prošla všemi těmi dveřmi a nechala je otevřené.

– Jsou vaše? – ukázal jsem na svatební šaty a naposled otevřel tlustý maminčin sešit. – Nemohla byste je nechat ještě nějakou dobu rozešité?

– Nevím. – Nehnula brvou.

– Spěcháte na ně?

– Ano, – řekla tiše.

– Hodně? – lekl jsem se.

Konečně se usmála. – Tak moc, jak vy si myslíte, zase nespěchám.

– To jsem rád. – Ulevilo se mi, napětí pominulo. – Posaďte se. Můžu vám něco nabídnout?

Přistrčil jsem křeslo, usedla feudálně.

– Říkal jste, že nic nabízet neumíte…?

– Měl jsem na mysli smažená vajíčka.

– Děkuji, už jsem jedla. – Přehodila nohu přes nohu. Jako by se rozhodla věnovat mi pět minut a prožít nevinné dobrodružství, po němž, to ví úplně jistě, se misky vah nepohnou. V jejích očích jsem neměl šanci. Ale snažila se být spravedlivá.

– Na hudební nástroj asi nehrajete… Co kdybyste dámě něco zarecitoval?

– Proč? – řekl jsem vzdorně. – Verše dámě, to není můj styl.

– Třeba proto, že jsem ze zámku, – zvedla královsky hlavu.

– Snad proto…, – napadlo mě, – snad proto, že jste ze zámku…, – obešel jsem křeslo, položil jí ruce na ramena, přičichl k vlasům, –… snad pro ten šampón z heřmánku…

Zavřela oči.

Děsil jsem se pokračování, ale pokračoval. Vždycky musím pokračovat. Je to jako nemoc.

… dřív, než budete vdaná,
chtěl bych vám jednou do džbánku
pro pivo skočit k Beránku,
Píšťalko ufoukaná…

Seděla strnule, oči zavřené. Lehce se jí chvěla víčka a ruce na opěradle křesla. Zhrozil jsem se toho, co jsem učinil. I po dvou zkušenostech mě udivilo, že verše mohou být tak dalekonosné. Poklekl jsem jako minesengr a položil jí hlavu do klína. Tak jsme setrvali, zmoženi tíhou chvíle. Hypnotizováni jeden druhým a vytesáni jako sousoší, bojíce se pohnout.

Do osudové scény zazněl Kendyho režisérský hlas, parafrázující vyslechnuté verše: – Snad pro tvé sklony k zločinu, přistihl jsem tě při činu. Máš smůlu, že bylo otevřeno, ale přátelské sliby se musejí plnit.

Couval jsem ke skříni. – Kendy… neblbni… tohle je výjimka… já to myslím vážně…

– Výjimky neexistují. Ty to myslíš vždycky vážně a ty chudinky na to pak doplácejí, – dovolával se souhlasu u nic nechápající dívky. Je mi tě líto, ale postav se rovně.

Opřel jsem se o svatební šaty na skříni.

– Jednou mi poděkujete, slečno, – prohlásil Kendy a ubalil mi dvě poctivé facky.

Cítil jsem, jak ty bílé šaty padají na zem.

Otevřel jsem oči. Píšťalka byla pryč a Kendy hledal v kuchyni něco k jídlu.

Kapitola XII

Televizní umělci vnesli do setrvačnosti našeho městečka vzruch a obrátky metropole. Na náměstí se připravuje natáčení jedné z nesmrtelných sekvencí nesmrtelného televizního seriálu My ze IV. B. Kendy organizuje kompars z žáků gymnázia, režisér Pergl je v zajetí redaktora Hrdličky.

Redaktor klade otázky s profesionálně zachmuřenou zvědavostí. –Soudruhu režisére, mohl byste stručně přiblížit našim čtenářům, o čem seriál pojednává?

– Ano, – zamýšlí se Pergl a odpovídá se stejně profesionálně zachmuřenou zasvěceností. Má intelektuální gesta, myšlenky sděluje nesouvisle, nicméně z velké hloubky. Chvílí sklání hlavu v drtivém soustředění, vzápětí hledí do nebe. Hrdličkův mikrofon úslužně kopíruje obě krajní polohy. – Seriál, přestože je o mládež… o naší mládeži! je tak zvaného rodinného typu.

– To znamená, – nahrává Hrdlička.

– To znamená, že se můžou dívat všichni. – Pauza. Pergl se nadechl, pokračuje: – Už v literární a dramaturgické fázi přípravy jsme si všichni tři, to jest autor, dramaturg a já, položili otázku, jaká naše mládež vlastně je. Dobrá, nebo špatná?

A museli jsme si odpovědět, že toho o ní moc nevíme.

– Zajímavé, – poznamenal Hrdlička a přehodil si mikrofon.

– Velmi zajímavé, – přitakal Pergl. – Podívejte se, soudruhu redaktore, na jedné straně nám mládež jezdí na brigády, uzavírá závazky a studuje, na druhé straně nám fetuje, veksluje a neučí se.

Pořád jsem čekal, co tvůrčího Pergl na zástupce tisku vybalí, ale marně.

– Především bych rád zdůraznil, – usmál se vychytrale režisér, – že my ten rozpor neřešíme. My chceme uměleckými prostředky, abych tak řekl… zmapovat prostor. –Tady učinil Pergl gesto, jako by rukama šátral po skle.

– Ano, – potvrdil zmateně redaktor, zmapováním prostoru očividně vyvedený z míry, – to je jistě nemalý úkol. A ještě dovolte poslední otázku, soudruhu režisére: dozví se na konci těch třinácti dílů divák, jaká naše mládež je?

– Soudruhu redaktore, – povzdechl Pergl, – nedozví. My jsme si takové cíle ani nekladli. Nám bude stačit, když se divák po odvysílání zamyslí, položí si stejnou otázku a odpoví si sám.

Hrdlička vypnul přístroj. Potřásli si rukama a rozloučili se. Tomu říkám profesionalita. Jen naivní amatér je odsouzen měnit svět a šlapat přitom do porcelánu.

– Děti, – zvroucněl režisér, – sjedeme si celkový záběr.

Dva mladíci, každý tašku s učením, kráčejí přes náměstí.

– Ahoj, jdeš do školy?

– Jasně.

– Je to votrava.

– Musíme máknout, ať nepřijdeme pozdě.

– Stop! Děkuju, beru.

Světla pohasla, technika se dává do pohybu. Parta se stěhuje ke škole.

Zeptám se. Studoval pět let, musí tomu rozumět. – Kendy! – zavolal jsem.

Doklátil se ke mně, řemínek od megafonu kolem zápěstí, pod paží scénář. Euforicky mě objal: – Tě bůh, doktore…

– Kendy, – táži se opatrně, abych ho neurazil, – oni ti kluci v tom seriálu nechodí do školy?

– Proč myslíš? – zpozorněl. – Chodí. Něco nehraje?

– Ale hraje. Jenom nechápu, proč si o tom vyprávějí, když se potkají ráno s aktovkama?

– Ty seš detailista, člověče, – ulevilo se Kendymu a málem si odplivl. – Má to třináct dílů, něco si říkat musejí, ne?

Ano. Televizní seriál je jako život. I ten nejméně povedený dokáže vzbudit naději, že příští díl bude lepší. Koneckonců… něco si říkat musíme.

Injekční jehla opustila zadek paní Hubáčkové.

– Vy jste tak hodnej, pane doktore, věřil byste, že je to o mnoho lepší?

– Budete se tomu divit, ale věřil. – Balím fidlátka, zavírám brašnu, rozhlížím se po bytě. – Dcerušku dneska nemáte doma?

– Má soukromou hodinu. To víte, před svatbou je každá koruna dobrá.

Po svatbě taky, myslím si. Vtom paní Hubáčková zalovila v porcelánové tmě kredence a vytáhla známý sáček od polohrubé mouky. – Nechcete vajíčka?

– Jste hrozně hodná, ale já vejce nesmím.

Uložila pytlík zpátky a s rukama v bok se na mě zahleděla. – Takovej mladej a už nesmí vajíčka…

Z hudebního salónku proniká na schodiště neumělé pískání. Žáček přehmatává, přefukuje oktávy, konečně se udýchaně propracoval ke konci známé lidové písničky.

– Pro dnešek stačí, Pavlíčku, – káže za dveřmi Píšťalka. – Na příště ti nic nového neuložím, budeš opakovat. Nedá se nic dělat, za dnešní hodinu máš trojku.

Pavlíček opouští „třídu“ se zpěvavým ná shlédánou.

– Nazdar. – Poradil jsem mu na chodbě: – Musíš víc cvičit!

Pavlíčkovi se paní učitelka jeví stejně nedostižná a stejně protivná, jako se v jeho věku jevily učitelky mně.

– Nejste na ně moc přísná?

Pokrčila rameny. – Umění dlouhé, život krátký.

– Právě proto. Tlučete je někdy?

Skládá noty. – Netluču. Ale kdybyste byl mým žákem vy, asi bych se neudržela. Komplikujete mi život, pane doktore.

– Ali…, – volá paní Hubáčková na schodech, – přišel pan učitel Hájek!

– A… pán se dostavil přesně podle síťového grafu.

– Prosím vás, – dala si Píšťalka prst na ústa a odemyká dveře na zadní schodiště do parku.

Proč? Bojí se, že ji snoubenec zastihne se mnou? Proč mě nedokáže odbýt, pominout, mávnout nade mnou rukou? Počítá se mnou?

Loučím se tak smutně, že by se ustrnul i hlídací pes.

– Počkej! – vykřikla a doběhla za mnou na schodiště.

Tři vteřiny jsme stáli proti sobě. Na mně bylo, abych mlčel. Ona je na tahu.

– Víš…, – zašeptala, – že si na tebe pamatuju ze školy? Ty asi ne… byla jsem mladší…

Teď ji musím nechat dohrát až do konce.

– Byl jsi strašně hubenej a vošklivej, – vyhrkla Píšťalka. Položila mi ruce na ramena, stoupla si na špičky a vážně mě políbila na rty.

Vypadl jsem na zasněženou louku. Brodím se tající bělobou proti šikmému slunci. Únor bílý pole sílí, plátno pana Hubáčka přetéká jarní zelení, skřivan se zmítá v povětří.

– Dobrý den… Nádherná architektura. Prý je tu někde i gloriet, poustevníkova rokle, Panův chrám a čínský pavilon?

– Mladý muži, – odpověděl pan Hubáček, když vyňal štětec z úst, – možná, že jsem blázen, ale nejsem pitomej.

Interludium

V životě mohou nastat okamžiky, kdy je člověku příjemně i v hospodě. U Beránka jsme verbovali Valeriána do Lucerny, poprvé jsem se tu opil a myslím, že i podruhé. Každou večeři mi vrchní servíruje se vzpomínkami, s pivem přináší i kruhy pod očima. Od otvoru do komína se táhne ke stropu začouzený jazyk. Nemám rád hospody, ale tuhle miluju a přál bych si, aby tady už nikdy nemalovali.

Děda Valerián obveseluje společnost a šmajdá na nové protéze klap, vrz, klap, vrz… Kendy dojídá roštěnou.

– Máte s sebou architekta? – ptám se přes stůl.

– Architektama dláždíme, – složil příbor. – Potřebuješ navrhnout byt? Pět tisíc.

Nepotřeboval jsem navrhnout byt, potřeboval jsem navrhnout nástěnku. V celoústavní soutěži mě diskvalifikovali a po třetím pivu je mi to líto.

– Potřebuju navrhnout nástěnku!

– Nástěnky se ti zachtělo, holoubku, – zaskřehotal děda Valerián a vypil mi pivo. – Radši zjisti, kde je moje noha!

– To je lékařské tajemství, pane Valeriáne.

Děda natáhl harmoniku a ohlásil číslo: – Bedřich Smetana, Lékařské tajemství. Proč blaho svéhé mám zamlčehét, když chtěl bych, aby zvěděl svěhét, jak milujem se, jak jsme blaženihí… – Uprostřed árie skončil parlandem: – Kadliků, tady mladýmu se kácí pivo.

Vrchní přinesl nové pivo a podivil se, proč jsem studoval, když musím vyrábět nástěnky.

– Nástěnky jsou důležitý, – vysvětlil děda, – nástěnky mají i v Národním divadle.

– Za flašku myslivce, – souhlasil Kendy. – Budeš mít nástěnku, že tě udělají primářem.

– Nemusí bejt nic moc, hlavně aby na ní něco bylo.

Ujistil mě, že na ní něco bude.

– Dovedete si představit, – rozvíjel děda myšlenku, – že někde ve vesmíru jsou civilizace na tak nízkým stupni vývoje, že vůbec neznají nástěnky? Kadliku, máš třeba ty nástěnku?

– Támhle visí, – ukázal vrchní. – Je na ní napsáno, že mi dlužíš šedesát tři korun.

– Bláža ti to zaplatí.

– Bláža tě nechce, protože máš dřevěnou nohu.

Hospoda ztichla. Děda došmajdal doprostřed lokálu. Rozhlédl se, zvedl ruku a dvěma prsty slavnostně zpečetil slib: – Já se jí pomstím. Udělám jí dítě a umřu.

Sotva jsem si zvykl na večeře u Beránka, abych odvykal. Maminka se vrátí z nemocnice, bude mít zhojenou jizvu, dietu a začne vařit polévky.

V Pískové ulici pod lucernou jsem se zeptal Kendyho: – Co myslíš? Měl bych se oženit?

– Záleží na tom, koho si chceš brát.

– Tu Píšťalku, cos mi před ní dal přes hubu.

– Jestli si tě nechce vzít ze soucitu…

– Ona o tom ještě neví. Ale pochop mě, je to krok na celej život.

– Aby ses mi tady nerozplakal.

Doma usínám ve studeném bytě. Přemýšlím, jak doba pokročila, jak dříve žili lidé fádně a upracovaně, za vzrušením chodili do biografu, a jak si dnes vyrábíme dramata sami a potom nevíme, kde končí život a kde začíná obrazovka.

Potřetí pátrám bláhově po zárukách, potřetí hledám neexistující punc ryzosti.

… pokaždé jinak voní láska,
když připlete se do života.
Je jako křídla od běláska
a bez pelu se netřepotá.

Abych se opravdu ještě nerozplakal.

Kapitola XIII

Maminka se chystá do lázní jako malá holka poprvé do školy. Vlastní dvě plné skříně šatů a řeší problém, co na sebe. Po operaci ztratila na váze dvanáct kilogramů a od rána kmitá po bytě jako manekýnka.

– Co myslíš, hodí se tyhle šaty do lázní?

Nikdy jsem v lázních nebyl, ale tak jako tak nestála o můj úsudek. Hodila šaty na postel a řítila se v negližé pro jiné. Cestou nepřestávala mluvit.

– Jestli máš nějakou dívku… klidně si ji pozvi… ať ti pomůže uklidit (?), a hlavně, Štěpánku…!

– Polívky, – přikyvuji automaticky.

– Něco jíst musíš.

A maminka, nemohouc si vybrat z bohaté nabídky vlastnoručně ušitých šatů, z nichž každé představovaly model, usedla nešťastně nad nespakovaný kufr a postěžovala si:

– Tak nevím, Štěpánku… mě to pořád bolí.

– To nevadí, – chlácholím ji, – hlavně, že máš pryč tu žumpu, kterou jsi nosila dvacet pět let místo žlučníku.

– Žumpu…, – rozplakala se. – Donutil jsi mě k operaci, zákaznice jsi mi vyhnal, musím jet do lázní, bolesti mám jako předtím a ještě mi řekneš, že jsem měla v břiše žumpu…

– Maminko, prosím tě, uklidni se, – žadoním, poněvadž kdykoli moje matka pláče, vždycky je to kvůli mně.

– Jak se mám uklidnit, když je mi všechno velký…?!

– Vem si s sebou dost peněz a uvidíš, že ti bude úplně jedno, co máš na sobě.

– Peníze…! – odfrkla. Vstala a setřela slzy. – Tak já ti něco povím, ty doktore. Možná, že kdybych dala těch pět tisíc, tak mě to teď nebolelo.

Znovu jsem získal zkušenost, že pacientovou logikou se nedá otřást. Je možné se do ní obratně vetřít a na základech tradovaných pověr a historických přesvědčení budovat krok za krokem nejisté zdivo vzájemné důvěry. Pokaždé s jiným a pokaždé jinak.

Odjakživa měla pravdu, teď se s ní nebudu hádat.

Lidová škola umění je po střechu napěchovaná stupnicemi. Jsou tam někde i moje škály, stejně nedokonalé jako ty dnešní, snad trochu dojemnější.

Paní učitelka vystoupila z hlavního vchodu, soubojové pistole pod paží, a přešla ulici. Z okna v prvním poschodí ji majetnicky pozoruje učitel Hájek. (Závidím mu koncepci, a tak mu od začátku plánovitě křivdím.)

Došla k autu, stáhl jsem okénko. – Zvu tě na večeři. – Maminka je v lázních. Takže já jsem vlastně takovej slaměnej sirotek.

– Já nevím… mám ještě soukromou hodinu Na Valech.

Ani se neohlédla. Kráčí dál výtvarně a muzikálně, radost pohledět. Zabočila do jednosměrky. Nechal jsem auto v ulici a spěchám za ní.

– K Beránku? – zeptala se, když jsem ji dohonil.

– Ke mně.

– Vaří maminka?

– Píšťalko…

Chovám se nedůstojně. V pětadvaceti. Ještě že nemám nový oblek a klobouk. Takhle jsem škemral a žebral, když mi bylo deset, jezdil jsem na kole po náměstí a zval holky ze třídy na rande k řece. Ale Píšťalka je také nervózní, teď dokonce nahlédla za roh. Oba se chováme nedůstojně.

– Tak dobře, – přikývla. – V sedm. Ale jen na chvilku!

Jako vždycky mám pocit, že jsem vyhrál i prohrál. Jako vždycky si budu večer, opilý úspěchem, vylizovat rány. Neboť dívky se nechávají omámit a potom sáhnou po jistotě.

Uvázal jsem si zástěru, uchopil vařečku, otevřel kuchařku a ponořil se do ledničky. Vejce na deset způsobů. Vařená, topinky se smaženými vajíčky a paprikou, vejce zalitá majonézou s rozetřeným sýrem, posypaná pažitkou a kaviárem, vejce plněná sardelovou pastou, vaječná pomazánka, vejce „Henrietta“, Kleinova vejce, Propperova vejce, ruská vejce, vejce do skla, vejce à la Balzac, vejce po luteránsku, papežská vejce, vejce strýce Bonifáce. Se zájmem jsem se začetl. Zvolil jsem vejce zalitá majonézou, bez pažitky a bez kaviáru, bílé víno. Zapaloval jsem svíčky, když se ozval zvonek.

– Nazdar, mastičkáři, – haleká na chodbě Kendy, – přišli jsme tě rozveselit.

Za Kendym se oddajně uculují maskérka a klapka, dvě „škrtátka“ z Perglova štábu.

– Máti je ještě ve špitále?

– Ne, v lázních. – Přivřel jsem reflexivně dveře, ale hrne se dovnitř a obě škrtátka za ním. Vždycky tu byl jako doma. Zhodnotil tabuli: – To jsem si moh myslet… maminka si užívá v lázních, synáček doma. Holky, bude vaječnej mejdan!

Vrhli se na vejce, jako by týden nejedli. Snažil jsem se zachránit láhev vína, ale i tu mi vytrhl z ruky se slovy: – Alkohol jen z rukou lékaře, – a zručně ji otevřel.

Pak už se události odvíjely, aniž bych do nich mohl zasáhnout. S přesností hodnou královen se ozvalo v sedm další zazvonění. Píšťalka s futrálkem se choulí na prahu jako zatoulaný psík.

– Přiznej se, – řve neomaleně Kendy z obýváku, – že tu na nějakou čekáš a chceš ji uhnat básničkou?

– Dáma se neuhání, dáma se dobývá, – oponuje jedno ze škrtátek s půlkou vajíčka v puse a druhé potvrzuje: – To je fakt, já už jsem byla dobyta několikrát.

Pomáhal jsem Píšťalce z kabátu a přemýšlel, jak situaci vysvětlit.

Ve dveřích se objevila klapka se skleničkou v ruce a šťouchla do mě několikrát prstem, jako když zkouší pravost. – Vy jste fakt doktor?

(Blbější otázka neexistuje.)

Pokrčil jsem rameny, abych dal najevo, že se s tím dá těžko něco dělat. Opřela se o mě a vláčně pomrkávajíc, zaševelila majonézou potřísněnými ústy: – Doktore, kde tady máte koupelnu?

Píšťalka utíkala ze schodů, dohonil jsem ji na odpočívadle.

– Píšťalko, – chytil jsem ji za ruku, – nezlob se, já za to nemůžu. Pojď dovnitř, představím tě.

– Tak ty mě představíš? – vyškubla se mi. – A jak? Jako tu, co ji uháníš básničkou? – Sjela pohledem na moji bělostnou zástěrku. – Že sis nevzal taky čelenku…

Interludium

Na nádvoří zámku vjíždím zbytečně razantně. Kazan poděšeně uskočil. Mám na sobě promoční oblek a kravatu! Sníh roztál, i Kaňkova barokní přestavba si oblékla slavnostní fasádu. Je neděle a mám dost času, jak praví básník.

Ve vestibulu je zima.

– Píšťalko…!

Po taktické pauze zvedla okénko nad přepážkou. Předstírá zaujatost psaním na stroji. Na stroji v kanceláři tvé prsty přehrávají den za dnem píseň písní… V centru na synapsích se zablesklo z krátkého spojení vzpomínky na Borůvku. Život se opakuje.

– Vem si nejlepší šaty, pojedeš se mnou! Nemám jasno, jestli ji chci unést, nebo prosit o milost. Jakmile se schyluje ke katarzi, každá se stahuje do obrany. I moje princezna se změnila v průvodkyni, v očích „bez zájmu“ visí zdvořilé otazníky. Pátrám v modrošedých duhovkách a připadám si jako laický diagnostik, jako bratr Votýpka ze Vtelna, a nedokážu potlačit úsměv. Vypjaté okamžiky mě zrazují.

– Budu tě dobývat.

Úsměv jí popudil. – Se sexuálním maniakem se nebavím!

Toužím po ní tolik, že bych se protáhl tím okénkem a na tonetové sesli s fíkovou podložkou a pachem starého papíru… Byl by toho schopen učitel Hájek?

– Jakej maniak? – nasazuji pohřební rejstřík. – Nespím, nejím a mám deprese.

– Jestli máš deprese, můžeš začít malovat.

Milovat, ne malovat, Píšťalko. Chci tě tolik milovat, že bych vydržel i nejíst. Chci tě vstřebat do krve jako lék, vázat na bílkoviny a vytěsnit minulost, jež je okupuje. Chci ti sloužit a chci ti vládnout. Chci s tebou splynout v dvojjedinou oboupohlavní bytost, co se nepřetržitě oplodňuje sama sebou. Chci tě mazat na chleba. Chci do tebe vstoupit a nevycházet, chci zahodit dobré vychování a bdít nad morálkou. Chci tě ohmatávat jako slepec. Chci tě mít na kamenech, na jehličí, ve vodě, ve výtahu. Chci tě pozorovat oblečenou v samoobsluze a nahou u notového pultu. Chci tě rozlomit a ulehnout u štěrbiny, chci umírat mezi tvýma nohama a vstávat z mrtvých. Chci s sebou mít dítě jako housličky z dobrého dřeva.

Tohle všechno si myslím a mlčím, poněvadž taková slova se nesluší říkat jenom tak, v neděli odpoledne.

Můj tatínek byl truhlář, moje maminka je švadlena a já jsem blázen.

Kapitola XIV

Auto udýchaně vykroužilo serpentiny a zastavilo v sedle na horizontu. Panoráma Středohoří se západem slunce úchvatně plane jako obrázek z trampského cancáku. V zadním okénku se choulí Říp v zimní mlze.

– Proč stojíme? – Píšťalka si vzala večerní šaty a košíček. – Autíčko nevydrželo?

– Autíčko vydrželo, ale já už to nemůžu vydržet. Něco pro tebe mám.

Sáhl jsem pro dárek. Nabízím sametovou krabičku, v jakých se prodávají v Amsterodamu diamanty a v Praze bižuterie.

– Radši ne, – vrací mi Píšťalka etuji. – Nerada někomu ubližuju.

– Tak mi neubližuj…

Nejistě otáčí krabičkou v ruce. Bojí se, aby nevyskočil čert na pružince, aby nevybuchla bomba. Bojí se, že se něco stane.

– Ale on bude muset předělávat ten graf…

Lidé přicházejí a odcházejí, grafy jsou věčné. Otevřel jsem krabičku sám a malou dětskou píšťalku na šňůrce jsem pověsil Alence kolem krku. Dlaň jsem zapomněl na šíji, druhá marně hledá mechanismus lůžkové úpravy. Moje princezna neodolala pokušení. Vložila píšťalku mezi rty a píská.

Píská a píská a ve fiátku překáží kdeco, i krabička první pomoci. Potom pískání sláblo, až ustalo. Někdo zapjal stěrače, dvojsmyslně zablikala směrovka. Krátký zvuk klaksonu. V zápalu milostného třesku, tísněn prostorem kosmické lodi, strčil někdo z nás do řadící páky.

Polepené autíčko se po krátkém uvažování dalo do pohybu. Ujelo po mírném svahu deset metrů a jemným drcnutím zastavilo o betonový sloupek. Pilon se zachvěl, popraskal, stavební materiál se vydrolil na kapotu a z hrdého monolitu zbylo torzo: nakloněná železná armatura se zbytky betonu, nesoucí honosný poutač. NA NÁROČNÉ STAVBY CEMENT Z PRACHOVIC.

– Když jsem vám radil, abyste si koupil vůz, měl jsem na mysli auto. Na tomhle není nic původního…

Písařík se divil. Obcházel ztroskotaný automobil a nahlížel pod kapotu, která trčela k nebi jako utržená podrážka. – Nic, – potvrdil. – Kromě těch nálepek. – A přivázal kapotu obinadlem.

Fiátek má zmačkanou přední masku a jedno kolečko šmajdá.

– Pane Písaříku, – přešlapuji zimou, – myslíte, že se v tomhle autě dá… víte, co myslím…

– Teda, já nevím, co myslíte, doktore, – hudral Písařík pod autem, kde připevňoval lano, ale jestli myslíte to, co já, tak dá. – Vylezl zpod vozu, obtížně se narovnal a upřesnil: – Ale jedině přes přední blatník.

Houkající a blikající sanita se unaveně řítila do kopce. Předjel nás hajný na pionýru, na prsou flintu, na zádech ranec se senem.

Před bílou chalupou v údolí Bezdíkovského potoka čeká paní Ječmenová. – Sem… sem… tady je to!

V chalupě sedí v křesle Ječmen, neupřímně se usmívá.

– Nic to není, Šafránku, to víš, ženské…

– Jak dlouho jste měl bolesti, pane profesore?

– Asi dvě hodiny, – sáhl si na prsa.

– Teď už to nebolí?

– Teď už míň.

Vyšetřuji pana profesora. A poněvadž jsem zapomněl skoro všechno, co mě učil, připadám si jako lajdák u tabule. Tak rád bych se blýskl, ale jsem jenom prostoupen hlubokým soucitem a porozuměním. Zdá se, jako by to bylo užitečnější než všechny medikamenty.

– Vezmeme vás s sebou, pane profesore. Musíte do nemocnice, máte infarkt.

Ti dva spolu žili třicet let. Teď se loučí a nevědí, zdali se ještě uvidí. A poněvadž jsou obyčejní lidé, neprolévají slzy a nervou si vlasy. Jenom paní Ječmenová stojí u pana profesora a hladí jej po řídkých šedivých vlasech. Laskavé gesto, tiché superdrama, odehrávající se teď, v tomto okamžiku, než Písařík přinese nosítka. Nikdy nedokážu otrnout. Oni si v tom momentě všechno připomněli, odpustili a nepotřebovali nic říkat. Ani nemohli, protože jsem zacláněl s tonometrem, s dýchacím přístrojem, s injekcemi a jinými zbytečnostmi. Měl bych se tiše vzdálit a nechat je, ať si řeknou, co si třeba dlouho neřekli. Ale musím plnit povinnosti. A taky se mi nechce. Vzácná chvíle, kdy jsem obdarováván a rozumím celému světu, který je tak urážlivě složitý.

Začínám tušit, že už nikdy nebudu chtít pracovat v nemocnici, jelikož ta instituce by mi ujídala mozek.

Položili jsme Ječmena na nosítka.

– Vidíš, Libore, – řekla paní Ječmenová, – kdybys nekouřil, třeba bys ten infarkt nedostal.

– Napravo rakety, nalevo rakety, – mumlá cestou do sanitky obluzený Ječmen, – já mohu být teoreticky sedmnáctkrát zničen a ona mě straší kouřením. Pochopíš to, Šafránku?

Sanita se otřásla jako kabina kosmické lodi po startu. Písařík vpředu kleje, Ječmen pospává, bolesti jej zřejmě přešly. Tváří se klidně. Nahmatal jsem puls. Čtyři krát dvanáct je čtyřicet osm. To je málo.

Postavil jsem se, otevírám brašnu. Písařík zapjal sirénu.

– Co se děje?

– Nic, pane profesore. Klidně ležte, píchnu vám injekci.

Tak tohle nás neučili: jak odříznout hrdlo ampulky, natáhnout obsah a přitom udržovat rovnováhu. Jsem vrhán k jedné, vzápětí ke druhé straně kabiny. Krom toho mívám vzadu v sanitce klaustrofobii. Ještě pár kilometrů a budu na tom hůř než Ječmen. Dal jsem si stříkačku napříč do úst, vytahuji z brašny septonex.

Rozjeli jsme se z kopce.

Dál připomínaly události zemětřesení. Ječmen mohutně nadskočil, neznámá síla mě katapultovala ke dveřím. Ozval se rámus a celý automobil se rozklepal, jako by se měl rozpadnout.

Katastrofa trvala tři vteřiny. Pak nastal klid. Tiše šustily pneumatiky a v koženkové výplni dveří se lehce kývala zabodnutá jehla se stříkačkou.

Zkontroloval jsem puls. Pacientovo srdce pracovalo normálním pravidelným rytmem kolem osmdesáti za minutu.

– Co to bylo, Šafránku? – zeptal se vyděšený Ječmen.

– To byl železniční přejezd v Kostelci, pane profesore. Teď už přežijete všechno.

Měl pravdu. Život je v podstatě kompromis.

V autobazaru koupili mé nešťastné vozidlo zpátky. S těžkým srdcem vysázeli patnáct stovek, a jen jsem se podivil, jak je to málo, emeritní právník Eib se urazil: – Myslíš, že kradu…?

Kapitola XV

Vracíme se z návštěv. Na návsi parkuje černá ředitelská volha, ze střediska vycházejí tři zmatené sudičky, za nimi spokojený soudruh ředitel.

– Soudruhu doktore, – pravila první, – až budete příště koncipovat nástěnku, přijďte se poradit.

– Myšlenka je hezká, – míní druhá, – ale zpracování je vskutku zvláštní.

– Přesto jsme se rozhodly udělit vám dva body do celoústavní soutěže, – obdařila mě komisním úsměvem třetí.

Sudičky mi jedna po druhé stiskly ruku a vměstnaly se do volhy. Ničemu jsem nerozuměl.

Ředitel si mě dlouho prohlížel. Zpytavě, nedůvěřivě, s nadějí i s pochybami, až se zdálo, že přemýšlí o tom, co a jak napíše, až na mě jednou bude psát posudek. Konečně, jako by se rozhodl, zvedl ruku a já se instinktivně přikrčil. Ale plácl mě svým neodolatelným, soudružským způsobem do ramene a řekl stručně: – Dobrý je to.

Napjatě vstupuji do střediska, očekávaje nejhorší. Nebyl jsem zklamán. Přes čekárnu se táhly zelené girlandy jako vlnobití, na nich zavěšená mrkev, kedlubny i jiné druhy zeleniny z umělé hmoty, jen utrhnout. Zahradnický bál. Nástěnka, vyrobená na první pohled s profesionálním švihem, zabírala většinu zdi. V horní polovině se skvěla další zelenina, až se sbíhaly sliny. Cibule, pórek, česnek, salát, špenát… Pod zeleninou bily do očí plastické stupně vítězů. Na nejvyšším sedělo na nočníku kudrnaté, blonďaté a košilaté dítě, v koutku úst mělo nedbale zasunutý dudlík a široce se usmívalo. Sugestivní koláž korunoval nápis: ZDRAVOU VÝŽIVOU KE ZDRAVÉ STOLICI. V ordinaci vyzpěvoval Karel Gott.

Pootevřely se dveře a objevila se hlava Kendyho: – Šéfe, – prohodil s melouchářskou neomaleností, – nebylo by na pivo?

Ovládl jsem se. Koneckonců, mám dva body. To bude mít maminka radost…

– Ke konci války, to jsem byla malá holka, – navázala Tonička na moji příhodu s autem, – bydlel v Nučnicích nějakej Semeckej. Měl auto na dřevoplyn a dvě dcery. Tu starší si vzal Bohouš Knoflíček, von byl trochu na hlavu, jeho táta byl malíř pokojů a dostal statek po Němcích…

Bylo po ordinaci, pili jsme kávu. Tonička žvatlala, já hleděl oknem na náves. Silnice osychala, rybníček protřel oko, modré a hluboké, jak se v něm odrážela šmolková obloha. Před střediskem zastavila sanita. Vystoupil MUDr. Milan Sahulák v kulichu a rozverným mávnutím poslal vozidlo pryč. Okouzleně se rozhlédl návsí a šťastně se nadechl vzduchu, napěchovaného klidem a poezií.

–… a když měla Knoflíčková rodit, tak Semeckej povídá: Bohouši, vem si auto a jeď pro bábu. Ale dej pozor u přívozu, Labe je eště zaminovaný a jdou po něm ledy. Jenomže Bohoušovi došlo u přívozu bukový dříví…

Ozvalo se zaklepání na dveře.

– Neumíte číst! – křikla nervózně Tonička a rázně je otevřela. Do ordinace vešel bezstarostně Milan s úplně novým, žlutým a neodřeným kufříkem.

– Pane doktore…, – vydechla Tonička, omráčena nenadálým štěstím.

Milan pohodil kufřík na židli a oznámil: – Přišel jsem tě vystřídat. – A tak jak byl oblečen, ulehl na vyšetřovací lehátko. Zahleděl se do stropu, blaženě rozhodil ruce. – A všechny ženský mně můžou bejt ukradený.

– Kde jsem to přestala? – vzpamatovala se Tonička. Udeřila se do čela, otočila se ke mně zády a konec historky věnovala pouze Milanovi: – A u pří­vozu mu došlo bukový dříví. A jak von honem nevěděl, co má dělat, a byl trošku pitomej, tak se zul, a jak šly ty ledy, aby se dostal přes řeku k po­rodní bábě, skákal z jedný kry na druhou a pokaždý vykřiknul: tahle není zaminovaná… a tahle není zaminovaná… a tahle taky není zaminovaná…

Tonička se zula a poskoky názorně předvedla. Skákala směrem k Milanovi, který se vztyčil na loktech a překvapeně ji pozoroval. U druhé kry vystřídala překvapení nejistota, u třetí úžas. Než Tonička úspěšně přeskákala Labe, měl v očích děs.

Po celou dobu zachovávám naprosto neutrální obličej a poprvé tak vystupuji jako opravdový profesionál.

Interludium

Kdo je ve dne mdlého rozumu, v noci ztratí i to málo.

V noci převládají vegetativní funkce a je stvořena k milování. Na podzim mě zadním vchodem vyhazovala, na jaře se tudy vracím. Zámek mlčí, barokní fasádu spolkla tma. V Bezdíkově na kostele bijí hodiny. Z bytu Hubáčkových cedí tepaná mříž do parku fialový program.

Nahmatal jsem teplou dlaň. – Tady…?

– Tady nikdo nespal. Císař nocoval jinde.

Jsem dělník medicíny a miluji hraběnku Lauru. Šroubovitě stoupáme po točitých schodech, až se vyšroubujeme, padneme si do náruče. Můžu nabídnout všechno.

– Proč sis vybral právě mě? Chápeš, že já v té hudebce nemůžu dál zůstat?

Snad proto, že jsi ze zámku,
snad pro ten šampón z heřmánku…

Podstoupili jsme akt svlékání kůží a dotkli se neopálenou jarní nahotou. Noc s nohama kolem beder plynula jako televizní kvíz, plná otázek a odpovědí. Lože bylo z mělkých reliéfů a senzuální krásy, píšťalka na šňůrce kolem krku úlitba cudnosti, dojemná jak bleděmodré prádlo.

– Jestli mi budeš ubližovat, písknu…

Ráno mě vzbudila hudba a světlo. Vysokými okny nahlíží do pokoje Říp, lichý prs Země české. Píšťalka u notového pultíku, oblečená do mojí košile, zručně překonává stupnice.

Posadil jsem se na posteli a pronesl první manželskou větu ve svém životě: – Ženo, mám hlad.

Kapitola XV

Po náměstí v Hradišti vážně rázuje starší muž. Levou rukou se drží za zápěstí pravé a co chvíli se podívá na hodinky.

– Co tady provádíte, pane profesore?

– Konám dlouhé procházky a kontroluji si puls, jak mě poučili v nemocnici, – odpovídá za pochodu.

Připojil jsem se, Ječmen srovnal krok.

– Pane profesore, může se člověk jako já oženit?

Překvapeně zastavil a zapomněl si měřit puls. Po krátkém váhání odpověděl: – Já jsem se ženil pozdě, Šafránku, a to není dobré. Radši se ožeň z blbosti.

– Z blbosti…? – žasnu, neboť jsem čekal zažitou moudrost. – Ale co potom?

– Potom…, – rozhodil bezradně ruce, – potom si to musíš rozumově zdůvodnit.

Nahmatal puls a vykročil, poctivě rozháněje holuby na náměstí.

Uprostřed léta jsme sestupovali s Píšťalkou po kulhavých schodech dolů k nádraží. Dva těžké kufry mi bránily v nostalgii, když jsem zahýbal kolem bronzového Karla Hynka Máchy. Píšťalka nesla otřískaný lékařský kufřík a pouzdro na flétnu. Odpočívám v zatáčce, využívající poloměru staré hradební věže. Obhlížím panoráma, které opustím pravděpodobně navždy.

– Kam to vlastně jedeme?

Zopakoval jsem jméno města, kde dostanu byt a náborový příplatek.

– A občas pět vajec, – doplnila Píšťalka. – Kdyby sis našel místo v Praze…

– Za dva roky máme auto, za tři první dítě, za čtyři dovolenou v Jugoslávii a samá pozitiva a sociální jistoty.

– Měli jsme hledat kompromis, – protestuje z posledních sil.

– Jestli mě máš ráda, tak o tom nemluv!

– Proč? – zvážněla a postavila kufřík.

Políbil jsem ji na nos a rozhodl jednou provždy; – Protože na kompromisy máme dost času.

Nádraží jsou mým osudem. Zadrátované nebe a peróny pokropené slza­mi loučení. Matky pláčou, otec Hubáček vymaloval žal dýmem z cigaret.

Ječmen si měří puls, Tonička skáče přes Labe, Písařík kope do sanitky a Valerián pajdá na dřevěné noze. Milan Sahulák na útěku, v očích děs. Paní Zelená hladí srnčího ratlíčka, sledujíc provoz periskopem. I Hubert mě přišel vyprovodit; zdalipak si zapamatoval, že knihy se nabírají štěrkovými vidlemi? Kendy si loučení rámuje prsty. Pohne pažemi, vzdálí mě transformátorem a může si mě kdykoli přivolat. Jsou tady všichni, vezu si je s sebou. V tom začouzeném městě koupíme dětskou postýlku a televizi a necháme opatrné pravdy, ať formují naše myšlení. Nač tolik smutku, vždyť se budu vracet. Do všech domů, do kterých vstoupím, chci vejít jenom ku prospěchu.

Tak jsem opustil město, kde se z mých známých stali pacienti, a odešel jinam, kde se z pacientů stali známí. Básníkem je každý, komu chutná život i z odvrácené strany.

 

 

 

Ladislav Pecháček

Jak básníkům chutná život

Edice Současná česká próza

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 16. 4. 2018

ISBN 978-80-7587-882-3 (epub)

ISBN 978-80-7587-883-0 (pdf)

ISBN 978-80-7587-884-7 (prc)

ISBN 978-80-7587-885-4 (html)