William Makepeace Thackeray
Jarmark marnosti
román bez hrdiny
Přeložil Aloys Skoumal
Praha 2018
1. vydání
Městská knihovna v Praze
Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy
Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu
Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce
Znění tohoto textu vychází z díla Jarmark marnosti tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Academia v roce 2010. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.
§
Text díla (William Makepeace Thackeray: Jarmark marnosti), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 21. 5. 2018.
OBSAH
KAPITOLA II., ve které se slečna Sharpová i slečna Sedleyová chystají zahájit tažení
KAPITOLA III. Rebeka se octne před nepřítelem
KAPITOLA IV. Peněženka ze zeleného hedvábí
KAPITOLA V. Dobbin z našeho pluku
KAPITOLA VII. Crawley z Queen s Crawley
KAPITOLA VIII. Tajné a důvěrné
KAPITOLA IX. Rodinné podobizny
KAPITOLA X. Slečna Sharpová se spřáteluje
KAPITOLA XI. Arkadská prostota
KAPITOLA XII. Náramně sentimentální
KAPITOLA XIII. Sentimentálni i nesentimentální
KAPITOLA XIV. Slečna Crawleyová doma
KAPITOLA XV., v níž se mihne Rebečin manžel
KAPITOLA XVI. Psaní na jehelníčku
KAPITOLA XVII. Jak kapitán Dobbin koupil klavír
KAPITOLA XVIII. Kdo hrál na klavír, koupený kapitánem Dobbinem
KAPITOLA XIX. Slečna Crawleyová v ošetřování
KAPITOLA XX., v níž kapitán Dobbin vystupuje jako poslíček Hymenův
KAPITOLA XXII. Svatba a kus líbánek
KAPITOLA XXIII. Kapitán Dobbin kortešuje dále
KAPITOLA XXIV., v níž pan Osborne vytáhne rodinnou bibli
KAPITOLA XXV., v níž všechny zúčastněné postavy uznají za vhodné odjet z Brightonu
KAPITOLA XXVI. Mezi Londýnem a Chathamem
KAPITOLA XXVII., v níž Amálie narukuje k pluku
KAPITOLA XXVIII., v níž Amálie vtrhne do Nizozemí
KAPITOLA XXX. „Svou milou jsem doma nechal“
KAPITOLA XXXI., v níž se Pepík Sedley ujme sestry
KAPITOLA XXXII., v níž se dá Pepík na útěk a vojna se skončí
KAPITOLA XXXIII., v níž příbuzní mají o slečnu Crawleyovou velký strach
KAPITOLA XXXIV. Jakubovi Crawleymu vyhasne dýmka
KAPITOLA I. Jak se celý rok uživit z ničeho
KAPITOLA II. Pokračování o téže věci
KAPITOLA V., v níž přijmou Becky do rodiny
KAPITOLA VI., v níž Rebeka znovu zavítá do sídla předků
KAPITOLA VII., v níž se pojednává o rodině Osbornových
KAPITOLA VIII., v níž čtenář obepluje mys Dobré naděje
KAPITOLA IX. Obšírná kapitola mezi Londýnem a Hampshirem
KAPITOLA X. Mezi Hampshirem a Londýnem
KAPITOLA XI. Trampoty a zkoušky
KAPITOLA XIII., v níž je čtenář představen nad jiné skvělé společnosti
KAPITOLA XIV., v níž si pochutnáme na třech chodech a zákusku
KAPITOLA XV. Obsahuje pravšední události
KAPITOLA XVI., v níž se hraje šaráda, kterou čtenář buď uhodne, nebo neuhodne
KAPITOLA XVII., v níž se Lord Steyne ukáže v nejvýš příznivém světle
KAPITOLA XVIII. Záchrana a pohroma
KAPITOLA XX., v níž se pořád mluví o téže věci
KAPITOLA XXI. Z Jirky se stane něco lepšího
KAPITOLA XXIII. Náš přítel major
KAPITOLA XXV. Návrat do lepšího světa
KAPITOLA XXVI., v níž zhasnou dva životy
KAPITOLA XXVIII., v níž se shledáme se starou známou
KAPITOLA XXIX. Kapitola tulácká
KAPITOLA XXX. Plná vážných věcí i zábavy
KAPITOLA XXXII., v níž jsou samá narození, svatby a úmrtí
Když tak principál divadélka sedí na prknech před oponou a dívá se na jarmark, při pohledu na ten ruch padne na něho hluboký smutek. Co lidí se tu krmí a napájí, namlouvá si a dává košem, co se jich směje a pláče, co jich pokuřuje, švindluje v kartách, šermuje, tančí a hudlaří: prodírají se tu rváči, hejskové pokukují po ženských, darebové vykrádají peněženky, strážníci hlídají, šarlatáni (totiž jiní šarlatáni než oni, hrom aby do nich!) hulákají před svými boudami, hejlové koukají na vyfintěné tanečnice a stařičké nalíčené kejklíře, zatímco jim vzadu v kapsách loví dlouhoprsťáci. Ano, tohle je JARMARK MARNOSTI, povznášející nebo veselé to tady jistě není, zato hluku ažaž. Jen se podívejte na obličeje herců a šašků, když si své odbudou; Dobrá Kopa si stírá šminku s lící a za kulisami usedá se ženou a synáčkem Vařbuchtou k večeři. Za chvíli se zvedne opona a on bude metat kotrmelce a pokřikovat: „Nazdárek!“
Soudím, že když se mezi takovými výjevy prochází člověk přemítavý, nedá se strhnout ani svou, ani cizí rozjařeností. Občas ho dojme a pobaví nějaká humorná nebo jímavá epizoda: hezký capart se kouká na Stánek s perníkem, hezká dívka se zardívá, jak jí milý domlouvá a vybírá dárek z jarmarku; tamhle za komediantským vozem chudák Dobrá Kopa okusuje kosti společně se svou poctivou rodinou, která je živa z jeho kotrmelců; celkem má však divák dojem spíše smutný než veselý. Když se pak člověk vrátí domů, usedne v střízlivé, dumavé, nikterak nevlídné náladě a věnuje se četbě nebo práci.
Jinou morálku k tomuto příběhu Jarmarku marnosti nepřišpendluji. Někteří lidé pokládají jarmarky za venkoncem nemravné a s celou rodinou i služebnictvem se jim na sto honů vyhýbají; snad právem. Ale ti, kdo smýšlejí jinak a mají sklon k ležérnosti, blahovůli a sarkasmu, ti si tam rádi na půlhodinku zaskočí kouknout na představení. Kousky jsou tady všelijaké; strašlivé půtky, naparování i pouštění hrůzy; výjevy z lepšího světa a také z hodně prostředního; namlouvání pro lidi citové, a zase laciná komika; všechno má přiměřenou výpravu, osvětlenou autorovými svíčkami.
Co má principál divadélka ještě dodat? – Poděkovat za to, že bylo jeho představení ve všech předních anglických městech, která proputovalo, tak vlídně přijato a že o něm vážení šéfové tisku jakož i aristokracie a zemanstvo soudili tak příznivě. Zakládá si na tom, že jeho loutky potěšily smetánku našeho mocnářství. O slavné loutce malé Becky se říká, že má klouby neobyčejně ohebné a že je na drátku jako živá; panenka Amálie získala sice menší kruh ctitelů, ale zato ji loutkář přepečlivě vysoustruhoval i nastrojil; figurka Dobbina je napohled neohrabaná, ale hopsá docela zábavně a přirozeně; některým se zas líbí tanec chlapečků; všimněte si prosím vyšňořené figurky zhýralého aristokrata, na které principál ničím nešetřil a kterou pak na konci tohoto neobyčejného představení vezme čert.
A tak se principál s hlubokou úklonou svým příznivcům poroučí a opona se zvedá.
Londýn 28. června 1848
Když bylo našemu století něco přes deset, jednou za slunného červnového rána přihnal se rychlostí čtyř mil za hodinu k mohutné železné bráně dívčí akademie slečny Pinkertonové na Chiswick Mailu prostorný rodinný kočár, tažený párem zavalitých koní s vyleštěným postrojem a řízený zavalitým kočím v třírohém klobouku a paruce. Jakmile zastavila ekvipáž před lesklou mosaznou tabulkou se jménem slečny Pinkertonové, narovnal křivonohý černošský sluha, rozvalený na kozlíku vedle zavalitého kočího, nohy přehozené přes sebe, a sotva zazvonil, hned vykouklo z úzkých oken starobylého cihlového domu nejméně dvacet hlaviček. Všímavý divák by byl mezi nimi v salónovém okně dobrácké slečny Jemimy Pinkertonové rozeznal i její zarudlý nosánek, trčící nad muškáty.
„Sestřičko, kočár paní Sedleyové už je tady,“ řekla slečna Jemima. „Černoch Sambo právě zazvonil; a kočí má novou červenou vestu.“
„Zdalipak jsi pro odjezd slečny Sedleyové připravila všechno, jak náleží?“ otázala se jí ta majestátná dáma, slečna Pinkertonová; ta hammersmithská Semiramis, která se kdysi znala s doktorem Johnsonem, ba i se samou paní Chaponovou si dopisovala.
„Děvčata vstávala, sestřičko, už ve čtyři a sbalila jí kufry,“ odpověděla slečna Jemima; „taky pugét jsme jí udělaly?“
„Říkej buket, sestřičko Jemimo, to zní vybraněji.“
„No, však je ta kytka jako kopka sena; a ještě jsem Amálii přidala do krabice dvě levkojové voňavky pro paní Sedleyovou s návodem k zhotovení.“
„Doufám, Jemimo, že jsi vypsala taky účet slečny Sedleyové. Aha, tady je. Výborně – třiadevadesát liber, čtyři šilinky. Buď tak laskavá a adresuj ho Jeho Blahorodí, panu Sedleymu, a tohle psaníčko, které jsem napsala jeho paní, zapečeť.“
K vlastnoručnímu dopisu slečny Pinkertonové měla slečna Jemima hlubokou úctu jako k nějakému dopisu mocnářovu. Jak známo, slečna Pinkertonová psala vlastnoručně rodičům svých žákyň, jen když odcházely z ústavu nebo se vdávaly, a jednou také, když slečna Birchová umřela na spálu: podle názoru slečny Jemimy jedině to zbožné a výmluvné skládání, v němž jim to slečna Pinkertonová všechno vypověděla, mohlo snad paní Birchovou utěšit nad ztrátou dcery. Tentokrát znělo „psaníčko“ slečny Pinkertonové takto:
The Mail, Chiswick 15. června 18 –
Milostivá paní,
je mi ctí a potěšením představit slečnu Amálii Sedleyovou po šestiletém pobytu v Chiswick Mailu jejím rodičům jakožto dívku nikterak nehodnou toho, aby v jejich vybraném a uhlazeném kruhu zaujala náležité místo. Ony ctnosti, které jsou tak příznačné pro mladou Angličanku z lepších kruhů, jakož i jemné způsoby, které odpovídají jejímu rodu i postavení, roztomilé slečně Sedleyové nikterak nechybí; svou pílí a poslušností získala si srdce učitelského sboru a svou líbezně něžnou povahou okouzlila své věkem pokročilejší i mladistvé družky.
V hudbě, v tanci, v pravopise, v rozmanitém háčkování i šití splnila, jak uvidíte, nejvroucnější přání svých přátel. V zeměpise je hodně pozadu; doporučuje se, aby po tři léta celé čtyři hodiny denně pečlivě a neúnavně nosila přímidlo, aby tak získala onen ladný postoj i držení těla, jaké se vyžadují od mladých dam z lepších kruhů.
V náboženských a mravních zásadách je slečna Sedleyová, jak uvidíte, hodná ústavu, který svou přítomností poctil sám Veliký Slovníkář a nad nímž ochrannou ruku drží znamenitá paní Chaponová. Při odchodu z Chiswick Mailu odnáší si slečna Amálie lásku svých družek i přátelské vzpomínky své učitelky.
Znamenám se, milostivá paní, v hluboké úctě Vám zcela oddaná
Barbora Pinkertonová.
P.S. Slečnu Sedleyovou doprovází slečna Sharpová. Žádám snažně, aby se slečna Sharpová nezdržela u Vás na Russell Square déle než deset dní. Urozená rodina, u níž má nastoupit, ráda by použila jejích služeb co nejdříve.
Když byla slečna Pinkertonová s dopisem hotova, vepsala ještě své jméno a jméno slečny Sedleyové na prázdný list do Johnsonova Slovníku – onoho poutavého díla, které svým žačkám při odchodu z Chiswick Mailu vždycky dávala. Na předsádce byly vlepeny „Verše mladé dámě při odchodu ze školy slečny Pinkertonové v Chiswick Mailu; napsal zesnulý, všemi zbožňovaný dr. Samuel Johnson.“ Slovníkářem se ta majestátní žena stále oháněla; jednou ji navštívil a tím položil základ k jejímu věhlasu i blahobytu.
Na rozkaz starší sestry, aby jí podala z kredence „Slovník“, vyndala Jemima z té schránky dva výtisky. Když vepsala věnování do prvního výtisku, podala jí Jemima trochu váhavě a bojácně druhý výtisk.
„A pro koho?“ řekla strašně chladným hlasem slečna Pinkertonová.
„Pro Becky Sharpovou,“ zajektala Jemima, a jak se k ní obrátila zády, celý scvrklý obličej i krk jí zalil ruměnec. „Pro Becky Sharpovou, vždyť taky odchází.“
„Ale Jemimo!“ obořila se na ni slečna Pinkertonová. „Copak blázníš? Hned dej ten Slovník zpátky do skříně a podruhé ať tě něco takového ani nenapadne.“
„Ale sestřičko, vždyť stojí jenom dva šilinky devět pencí, a když ho chudák Becky Sharpová nedostane, bude celá nešťastná.“
„Hned mi sem pošli slečnu Sedleyovou,“ řekla slečna Pinkertonová. Chudinka Jemima už ani necekla a odcupitala všecka rozčilená a zmatená.
Tatínek slečny Sedleyové byl londýnský obchodník a byl dost zámožný; slečna Sharpová byla naproti tomu pouhá starší žačka, opakující lekce za byt a stravu; slečna Pinkertonová se domnívala, že toho pro ni udělala až dost, natož aby ji při odchodu ještě poctila Slovníkem.
Dopisům učitelek nelze sice věřit o nic víc než hřbitovním nápisům, ale jako se někdy s životem rozžehná člověk, který si opravdu zaslouží chválu, již kameník nad jeho kostmi vytesá, který je skutečně dobrý křesťan, dobrý rodič, dobrý syn nebo dobrá dcera, dobrá manželka nebo dobrý manžel a který když skoná, celá zarmoucená rodina nad ním opravdu truchlí, tak se v mužských i ženských akademiích občas najde žák nebo žákyně, zasluhující nezištnou pochvalu učitele. K tomuto zvláštnímu druhu lidí patřila slečna Amálie Sedleyová; chválu slečny Pinkertonové si plně zasloužila a nadto ještě měla jiné roztomilé vlastnosti, které ta pompézní stará Minerva ani nepostřehla: takový byl mezi ní a žákyní rozdíl společenského postavení i věku.
Nejenže zpívala jako skřivánek nebo nějaká paní Billingtonová, nejenže tančila jako Hillisbergová nebo Parisotová, nejenže krásně vyšívala a všechno vyslovovala přesně jako Slovník, mimoto měla ještě tak vlídné, milé, něžné, líbezné, šlechetné srdéčko, že si ji hned každý zamiloval, od Minervy až po služtičku z umývárny a jednookou paštikářčinu dcerku, která směla jednou za týden prodávat slečnám z Chiswick Mailu své zboží. Mezi čtyřiadvaceti slečnami měla Amálie dvanáct věrných a oddaných přítelkyň. Ani závistivá slečna Briggsová na ni nežehrala; i ta nafoukaná slečna Saltirová (vnučka lorda Dextera) uznávala, že má vzhlednou postavu; a ten den, kdy Amálie odcházela, bohatá kudrnatá mulatka z ostrova Svatého Kryštofa, slečna Swartzová, se tak usedavě rozeštkala, že museli poslat pro doktora Flosse a přiomámit ji čpavou solí. Jak už z významného postavení i skvělých ctností té dámy vyplývalo, lnula k ní slečna Pinkertonová přátelstvím vážným a zdrženlivým, ale jakmile si na Amáliin odchod vzpomněla Jemima, hned se rozfňukala; nemít strach před sestrou, byla by propadla hysterii zrovna tak jako ta bohatá dědička ze Sv. Kryštofa (ta platila dvojnásobné školné). Ale takový okázalý zármutek si mohou dovolit jen žákyně, které sedí u jednoho stolu s učitelkou. Hodná Jemima měla na starosti účty, prádlo, zašívání, pudinky, stříbrné i hliněné nádobí a služebnictvo. Ale nač o ní mluvit? Je možné, že od této chvíle až do konce času o ní slovo neuslyšíme, a až za ní zapadne mohutná tepaná brána, nikdy se už v tomto drobném světě našeho příběhu nevynoří.
Ale protože s Amálií se budeme hodně stýkat, neuškodí povědět už teď, kdy se s ní seznamujeme, že to bylo milé stvoření; mít za společnici takovou bezelstnou a dobromyslnou osůbku je hotová trefa v životě i v románech, v nichž (snad ještě víc než v životě) se to nejhnusnějšími padouchy přímo hemží. Protože to není hrdinka, její vzhled ani nemusíme líčit; nos měla, bohužel, spíše kratší než delší a líce na hrdinku snad až příliš kulaté a červené; na tváři jí pohrával zdravý ruměnec a na rtech nevadnoucí úsměv, oči jí jiskřily čistým a nevinným veselím, když se jí zrovna nezalévaly slzami, a to bývalo až příliš často; to trdýlko se totiž rozbrečelo i nad chcíplým kanárkem nebo nad myší, kterou kočka náhodou chňapla; ba i nad prachpitomým závěrem románu, a říci jí nevlídné slovo, když už byl někdo tak necitelný – nu, tím hůř pro něho. I ta strohá a neúprosná slečna Pinkertonová ji přestala hned napoprvé kárat, a ačkoliv se v citech vyznala právě tak málo jako v algebře, všem profesorům i preceptorům nařídila, aby se k ní chovali co nejšetrněji, protože jí drsné chování škodí.
A tak když přišel den odchodu, slečna Sedleyová, zvyklá chvíli se smát a chvíli plakat, byla v rozpacích, co má dělat. Domů se vracela ráda, a přece jen nad odchodem ze školy truchlila. Už tři dni se ta maličká sirota, Laura Martinová, táhla za ní jako psík. Aspoň čtrnáct dárků Amálie věnovala a čtrnáct jich dostala – a čtrnáctkrát slavnostně slíbila, že bude každý týden psát. „Piš mi na adresu mého dědečka, earla Dextera,“ řekla jí slečna Saltirová (byla to mimochodem pěkná držgrešle). „Nad portem si nelam hlavu, jen mi, drahoušku zlatý, každý den piš,“ řekla jí slečna Swartzová, prchlivá a kudrnatá, ale přitom štědrá a srdečná. A ta maličká sirota, Laura Martinová (která se teprve učila krasopisu), vzala přítelkyni za ruku, smrtelně vážně se na ni zadívala a řekla: „Amálie, až ti budu psát, budu ti říkat maminko.“ Jones, který si tuto knihu čte ve svém klubu, o všech těchto podrobnostech bezpochyby prohlásí, že jsou nadmíru hloupé, banální, tlachavé a ufňukané. Bodejť, jako bych Jonese viděl (tou skopovou kýtou a půlpintou piva se trochu uhřál): právě vytahuje tužku a podtrhuje slova „hloupé“, „tlachavé“ atd. a k tomu ještě připisuje: „svatá pravda“. Což o to, takový povznesený veleduch se v životě i v románech obdivuje jen tomu, co je veliké a hrdinské; ať si tedy dá říci a táhne jinam.
No dobrá. Když Sambo narovnal do kočáru Amáliiny květiny, dárky, kufry a krabice s klobouky a k tomu přidal odřený starý hovězinový kufřík s pečlivě přibitou cedulkou slečny Sharpové (jak ho podával, opovržlivě se ušklíbl a při nakládání se zrovna tak ušklíbl kočí), nastala hodina loučení; znamenitým proslovem k žačce zmírnila slečna Pinkertonová smutek té chvíle. Řeč na rozloučenou nepohnula ovšem Amálii k tomu, aby se oddala stoickým úvahám nebo se obrnila klidem vyplývajícím z toho rozkladu; řeč byla totiž nesnesitelně jalová, nabubřelá a nudná. Ale strach z učitelky se u slečny Sedleyové tak zakořenil, že si před ní netroufala ulevit svému žalu. V salóně přišel na stůl kmínový koláč a láhev vína jako při svátečních návštěvách rodičů, a teprve když se slečna Sedleyová posilnila, směla odejít.
„Snad se, Becky, taky půjdete rozloučit se slečnou Pinkertonovou!“ řekla Jemima dívce, které si nikdo nevšímal. Šla právě po schodech se svou krabicí na šití.
„Budu muset,“ řekla klidně slečna Sharpová, až nad tím slečna Jemima zkoprněla. Sama za ni zaklepala na dveře, a když se ozvalo „dále“, vstoupila slečna Sharpová nonšalantně dovnitř a bezvadně francouzský pronesla: „Mademoiselle, je viens vous faire mes adieux.“[1]
Slečna Pinkertonová francouzský neuměla, jen poučovala ty, kdo uměli; skousla rty, vztyčila velebnou hlavu s orličím nosem (na ní trčel veliký sváteční turban) a řekla: „Dobré jitro vám přeji, slečno Sharpová.“ Při těch slovech mávla hammersmithská Semiramis rukou na rozloučenou a také proto, aby ji mohla slečna Sharpová uchopit za schválně vystrčený prst.
Slečna Sharpová jenom sevřela obě ruce, mrazivě se usmála a uklonila a tu nabízenou poctu vůbec nepřijala; Semiramis pohodila turbanem ještě hněvivěji. Mladá a starší dáma svedly vlastně menší bitvu a starší prohrála. „Bůh vás opatruj, děvenko,“ řekla slečna Pinkertonová; objala Amálii a přes její rameno se zamračila na slečnu Sharpovou. „Pojďte, Becky,“ řekla slečna Jemima a poplašeně dívku odtáhla. Dveře do salónu se za nimi navždy zavřely.
A potom nastalo zápolení a loučení dole. Slova na to nestačí. Ve dvoraně bylo veškeré služebnictvo – všechny milé přítelkyně – všechny mladé dámy – ba i taneční mistr, který zrovna přišel; kdekdo se na ni tlačil, kdekdo ji k sobě tiskl, líbal a plakal, do toho se ozývalo škytání z pokoje dvojnásobně platící žačky, slečny Swartzové, žádné pero to nevypíše, a kdo má útlocitné srdce, raději to přeskočí. Skončilo objímání, rozloučily se – totiž jenom slečna Sedleyová se svými přítelkyněmi. Slečna Sharpová skromně usedla do kočáru už před deseti minutami. Nad jejím odchodem nikdo neplakal.
Křivonohý Sambo přibouchl za svou plačící velitelkou dvířka. Vyskočil vzadu na kočár. „Stát!“ ozvala se slečna Jemima a s balíčkem se rozběhla k bráně.
„Tu máte, miláčku, zákusky,“ řekla Amálii. „Třeba vyhládnete; a vy, Becky, Becky Sharpová – tady je kniha, kterou vám sestra – totiž já sama, no, zkrátka Johnsonův Slovník – bez něho nemůžete od nás odejít. Sbohem. Jeďte, kočí, Pánbůh vás opatruj!“
A ta hodná žena, celá dojatá, vykročila zpátky do zahrady.
Leč běda! Když už se kočár rozjížděl, vystrčila slečna Sharpová svůj bledý obličej z okna a – věřili byste to? – mrštila knihou zpátky do zahrady.
Jemima leknutím div neomdlela. „No tohle,“ řekla – „to je ale drzost, taková –“ Byla tak rozčilena, že tu větu ani nedokončila. Kočár odhrčel; mohutná brána zapadla; zvonilo na taneční hodinu. Před oběma dívkami se otvírá svět; sbohem tedy, Chiswicku.
KAPITOLA II.,
ve které se slečna Sharpová
i slečna Sedleyová chystají
zahájit tažení
Když vykonala slečna Sharpová hrdinský čin, o kterém byla řeč v minulé kapitole, a když zpozorovala, jak Slovník přelétl zahradní cestičku a spočinul u nohou užaslé slečny Jemimy, na dívčině tváři, až dosud sinalé záští, rozhostil se úsměv o nic příjemnější. Opřela se nenuceně v kočáře a řekla: „Tak ten Slovník mám s krku a zaplať Pámbu, že jsem pryč z Chiswicku!“
Ta troufalost slečně Sedleyové dodala stejně jako slečně Jemimě; vždyť před chvilkou odešla ze školy a dojmy šesti let se tak hned nezapomenou. Ta posvátná úcta i hrůza z mladých let vydrží někomu navždycky.
Tak třeba mi kdysi jeden můj známý, osmašedesátiletý pán, při snídani ustrašeně řekl: „Dnes se mi zdálo, že mě zbil dr. Raine.“ Za tu noc se vrátil v duchu zpátky o pětapadesát let. Dr. Raine se svou holí ho tehdy v osmašedesáti letech děsil stejně jako v třinácti. Kdyby se byl ten doktor se svou silnou rákoskou opravdu před ním objevil a zahromoval na něho: „Chlapče, kalhoty dolů!“, byl by snad i v osmašedesátce – No, zkrátka, slečnu Sedleyovou ta vzdorovitost velmi poplašila. Chvíli mlčela a potom řekla: „Co tě to, Rebeko, napadlo?“
Rebeka se zasmála a řekla: „Copak si myslíš, že slečna Pinkertonová vyjde ven a zažene mě zpátky do temnice?“
„To ne, ale přece jen –“
„Mně se celý ten dům hnusí,“ mluvila vztekle slečna Sharpová. „Doufám, že o něj jakživa okem nezavadím. Kdyby se tak potopil až na dno Temže; a být v něm slečna Pinkertonová, já bych ji nezachraňovala, kdepak! Kdyby raději plavala tamhle po vodě i s turbanem a vlající vlečkou a s tím frňákem jako zobec u pramice.“
„Pst!“ ozvala se slečna Sedleyová.
„Copak to na mne ten černý lokaj poví?“ zachechtala se slečna Rebeka. „Jen ať si jde a řekne slečně Pinkertonové, že ji z hloubi duše nenávidím. Kdyby tak za ní šel. A kdybych jí to já mohla nějak dokázat. Dvě léta mě sprostě urážela. Jednala se mnou hůř než s kuchyňskou děvečkou. Nikdo se ke mně nechoval přátelsky, nikdo mi neřekl vlídné slovo, leda ty. Musela jsem opatrovat děvčátka z nejnižších tříd a se slečinkami jsem musela v jednom kuse konverzovat francouzsky, až se mi z toho můj rodný jazyk zprotivil. Ale to se mi povedlo, viď, jak jsem slečnu Pinkertonovou oslovila francouzsky! Neumí ani slovo, ale styděla se k tomu přiznat. Právě proto se, myslím, se mnou rozešla. Zaplať Pámbu za frančtinu. Vive la France! Vive l’Empereur! Vive Bonaparte!“[2]
„Ale, Rebeko, Rebeko, fuj!“ okřikla ji slečna Sedleyová. Takhle se Rebeka dosud nikdy nerouhala. Kdo řekl v tehdejší Anglii „Ať žije Bonapart!“, jako by byl řekl ‚Ať žije Lucifer!‘ Jakpak můžeš – jakpak se opovažuješ chovat takové hříšné pomstychtivé myšlenky!“
„Pomsta je snad hříšná, ale přirozená,“ odpověděla jí Rebeka. „Já nejsem anděl.“ A po pravdě řečeno anděl jistě nebyla.
Všimněme si, že při této rozmluvě (odehrála se za loudavého drkotání kočáru podél řeky) naskytlo se slečně Rebece Sharpové dvakrát děkovat Pánubohu, jenže poprvé to bylo za to, že ji zbavil jedné nenáviděné osoby, a za druhé, že se jí jaksi podařilo zmást a rozprášit nepřátele. Nejsou to zrovna libé pohnutky k nábožné vděčnosti a lidé vlídní a smířliví se jimi neohánějí. Jenže slečna Rebeka nebyla tehdy nikterak vlídná ani smířlivá. Ta mladá misantropka si u sebe říkala, že jí celý svět ubližuje, a na to můžeme vzít jed, že ti, jimž celý svět ubližuje, si toho také plně zaslouží. Svět je zrcadlo, které každému odráží jeho obličej. Mrač se na ně, a ono na tebe bude zahlížet; směj se na ně a s ním, a bude ti milým a vlídným druhem; vyberte si tedy, mladí lidé, jak je libo. Tolik je jisté, že jestli svět slečnu Sharpovou přezíral, ona zas nikdy nikomu nic dobrého neudělala. Však také nemůžete chtít, aby ty mladé dámy v počtu čtyřiadvaceti byly všechny tak líbezné jako hrdinka tohoto díla, slečna Sedleyová (vybrali jsme ji právě proto, že byla ze všech nejdobráčtější, jinak jsme mohli klidně místo ní udělat hrdinkou třeba slečnu Swartzovou, slečnu Crumpovou nebo slečnu Hopkinsonovou) – ano, nemůžete chtít, aby měla každá tak skromnou a něžnou povahu jako slečna Amálie Sedleyová, aby při každé příležitosti krotila Rebečinu zatvrzelost a nevrlost a aby tisícerými vlídnými slůvky i úsluhami zaplašovala její nenávist k lidem, jako byla sama.
Otec slečny Sharpové byl malíř; ve škole slečny Pinkertonové vyučoval kreslení. Byl to chytrý člověk, příjemný společník, lehkomyslný kumpán, který stále zabředal do dluhů a tuze si potrpěl na krčmu. Když se opil, tloukl ženu i dceru. Ráno ho pak bolela hlava, huboval na svět, že neuznává jeho talent, a trefně, často plným právem, spílal svým spolubratřím malířům, jací jsou hlupáci. Protože se bídně protloukal a na míli kolem Soho, kde bydlel, byl kdekomu dlužen, rozhodl se zlepšit své postavení, a tak se oženil s mladou Francouzkou, povoláním baletkou. O tom skromném řemesle své rodičky slečna Sharpová nikdy nemluvila, zato později tvrdívala, že Entrechatové jsou urozený gaskoňský rod, a nemálo si na svém původu zakládala. Kupodivu s lety té slečny i jejím předkům přibývalo na lesku a vznešenosti.
Rebečina matka vychodila kdesi jakousi školu, a tak hovořila Rebeka bezvadně francouzsky s pařížskou výslovností. Byla to v té době dost velká vzácnost a jen kvůli tomu ji pravověrná slečna Pinkertonová přijala do služby. Rebece matka zemřela, a tak v tušení, že se už po třetím deliriu tremens nevzpamatuje, dopsal otec mužně a jímavě slečně Pinkertonové, odporučil sirotu do její ochrany a klesl do hrobu, napřed se však o jeho mrtvolu pohádali dva soudní drábové. Když přišla Rebeka do Chiswicku, bylo jí sedmnáct a přijali ji tam na stravu a na byt; jak jsme už viděli, její povinností bylo konverzovat francouzsky a její výsadou bydlet tam bezplatně, dostávat ročně pár zlaťáků a od profesorů, docházejících do školy, pochycovat drobty vědomostí.
Postavu měla Rebeka drobnou a útlou, vlasy světlé, nazrzlé a oči normálně sklopené. Když je však na člověka upřela, najednou byly veliké, zvláštní, půvabné. Tak půvabné, že nedávný oxfordský absolvent, důstojný pán Crisp, kaplan chiswického faráře, důstojného pána Flowerdewa, byl smrtelně raněn pohledem, který po něm z lavice až k epištolnímu pultu přes celý kostel vystřelila, a rázem se do ní zamiloval. Ten nyjící mladík chodíval na svačinu k slečně Pinkertonové (maminka jí ho kdysi představila) a v zachyceném psaníčku, které měla doručit jednooká paštikářka, opravdu jí učinil jakési nabídnutí k sňatku. Hned vzkázali do Buxtonu pro paní Crispovou a ta si bez prodlení synáčka odvezla. Při pomyšlení, že má ve svém kurníku orlici, slečna Pinkertonová se v nitru celá zachvěla. Nebýt toho, že ji kdysi přijala na záruku, hned by ji byla propustila. Vůbec té mladé dámě nevěřila, když se dušovala, že s panem Crispem slovo nepromluvila, leda dvakrát přímo pod jejím dohledem, když s ním seděla u svačiny.
Vedle tolika statných a kyprých mladých dam vyjímala se Rebeka Sharpová v ústavě jako dítě. Ale v té chudobě až truchlivě záhy vyzrála. Kolik neodbytných věřitelů jen umluvila a vystrnadila od otcových dveří; kolik kupců uchlácholila a udobřila, takže jí dali ještě na jedno jídlo. Obyčejně sedávala u svého otce, který se jí pyšnil, a poslouchala řeči jeho bujných kumpánů – leckdy nevhodné pro dívčí uši. Ale jak sama říkala, dívkou vlastně nikdy nebyla; od osmi let z ní byla žena. Ach, proč si jen pustila slečna Pinkertonová do klece takové nebezpečné ptáče!
Jenže stará dáma pokládala Rebeku za nejkrotší stvoření na celém světě; tak znamenitě hrávala Rebeka naivku, kdykoliv si ji otec přivedl do Chiswicku. A pouhý rok před tím, než svolila k jejímu přijetí do ústavu (Rebece bylo tehdy šestnáct), velkomožně jí s krátkým proslovem věnovala panenku – zabavila ji mimochodem slečně Swindlové, přistihla ji při vyučování, jak ji tajně hýčká. Když se pak po tom večerním dýchánku (byly to závěrečné projevy, na které byli zváni všichni profesoři) otec s dcerou trmáceli pěšky domů, to bylo smíchu! A vidět slečna Pinkertonová, jak ji ta malá mimička dovede v té panence zkarikovat, ta by byla zuřila. Becky s ní rozmlouvala; byla to atrakce Newman Street, Gerrard Street a celé kumštýřské čtvrti. Malíři, kteří chodili k svému lenošskému, ludráckému, chytrému, bodrému staršímu kolegovi na ředěný džin, pokaždé se Rebeky ptali, je-li doma slečna Pinkertonová: znali ji, chudinku nešťastnou, zrovna tak jako pana Lawrence nebo prezidenta Westa. Jednou se dostalo Rebece té cti, že pobyla několik dní v Chiswicku; tentokrát si okoukla Jemimu a hned si udělala z druhé panenky slečnu Jemmy; ta dobrá duše jí sice snesla ovocného želé a koláčků, že by to stačilo pro tři, a ještě jí přidala sedm šilinků na cestu, ale nad vděčností zvítězila u děvčete komika, a tak Rebeka naložila se slečnou Jemmy stejně nelítostně jako s její sestrou.
Po té pohromě ji pak přivedli do Chiswick Mailu a ten se ji stal domovem. Strnulé ústavní předpisy ji dusily, nesnesitelně ji tížilo modlení i jídlo, vyučování i vycházky konané s klášternickou pravidelností; tolik se jí stýskalo po volnosti i nuzotě jejich starého ateliéru v Soho, že se nakonec každému, ba i jí samé zdálo, že nyje smutkem po otci. Měla světničku v podkroví a v noci ji tam služky slýchaly, jak se prochází a vzlyká; jenže ona nevzlykala ze zármutku, ale ze vzteku. Předtím nebývala licoměrná; přetvařovat se naučila teprve v té samotě. Do ženské společnosti dřív nepřišla. Otec sice zlumpačil, ale talent měl, a hovor s ním jí byl tisíckrát milejší než řeči těch ženských, mezi nimiž se teď octla. Všechno ji dráždilo: samolibá nadutost staré ředitelky, přihlouplé dobráctví její sestry, pitomé klepy a povídačky starších dívek i mrazivá korektnost vychovatelek; něžné měkké mateřské srdce ta nešťastnice neměla, jinak by ji snad ukonejšilo a upoutalo žvatlání těch děvčátek, o která se především starala; žila mezi nimi dvě léta, a žádné nebylo líto, že odchází. Přilnula toliko k hodné, něžné Amálii Sedleyové; kdopak by k té taky nebyl přilnul?
Spokojenost a vyrovnanost těch mladých žen, jimiž byla obklopena, dráždily Rebeku k nevýslovné závisti. „Ta holka se nějak naparuje. To je toho, že je earlova vnučka!“ říkala si u sebe. „Jak se před tou kreolkou všechny hrbí a plazí, jen proto, že má sto tisíc liber! Co na tom, že je tak bohatá? Já jsem proti té ženské tisíckrát chytřejší a půvabnější! Aťsi má ta earlova vnučka nevím jak skvělý rodokmen, já jsem z právě tak dobrého rodu jako ona, a přece tu kdekdo nade mnou ohrnuje nos. Když jsem byla ještě u otce, kolikrát odřekli mužští nejbujnější plesy a dýchánky, jen aby byli navečer se mnou!“ Umínila si, že z toho žaláře uteče. Jednala na vlastní pěst a poprvé v životě se jala spřádat pevné plány do budoucna.
Využila tedy studijních možností, které jí ústav nabízel. Hudbu i jazyky už stejně ovládala, a tak absolvovala ještě krátký studijní běh, jaký se tehdy u dívek vyžadoval. Na klavír cvičila neúmorně, a když byly jednoho dne dívky na vycházce, všimla si Minerva, jak pěkně hraje jeden kousek. Škoda peněz na učitele pro mladší žákyně, hned moudře usoudila a oznámila slečně Sharpové, že je bude nadále vyučovat ona.
Dívka řekla, že nebude; stalo se tak poprvé, a vznešená ředitelka školy nad tím užasla. „Mou povinností je tu konverzovat s děvčátky francouzsky,“ odsekla Rebeka, „a ne vyučovat hudbě, jen abyste vy na tom ušetřila. Zaplaťte mi a budu je učit.“
Minervě nezbylo než ustoupit, a od toho dne na ni ovšem zanevřela. „Pětatřicet let se mi nestalo,“ řekla a byla to svatá pravda, „že by se mi v mém domě nějaká osoba vzepřela. Hřála jsem na prsou zmiji.“
„Zmiji – dejte pokoj,“ řekla slečna Sharpová staré dámě, která leknutím div neomdlela. „Ujala jste se mne, protože jsem vám byla užitečná. O vděčnosti není mezi námi ani řeč. Ústav se mi protiví a chci pryč. Budu tady dělat, jen co musím.“
Nadarmo se jí stará dáma ptala, je-li si vědoma, že mluví se slečnou Pinkertonovou. Rebeka se jí vysmála strašlivě uštěpačným ďábelským smíchem, nad nímž ředitelka div nedostala záchvat. „Dejte mi peníze,“ řekla ta dívka, „a budete mě mít z krku – nebo je-li vám to milejší, najděte mi místo guvernantky u nějaké šlechtické rodiny – udělejte, co je vám libo.“ V dalších hádkách se k tomu stále vracela: „Opatřte mi místo – nemůžeme se vystát, a já hned půjdu.“
Vážená slečna Pinkertonová s orličím nosem a s turbanem na hlavě, statná jako granátník, vládkyně až dosud nezdolná, silou a vůlí se přece jen své drobné učednici nevyrovnala, marně s ní zápolila, marně na ni pouštěla hrůzu. Jednou ji zkusila veřejně pokárat, a tu si Rebeka vymyslila (jak jsme se již zmínili), že jí odpoví francouzsky, a tím stařenu obrátila na útěk. Měla-li si slečna Pinkertonová zachovat ve škole autoritu, nezbývalo jí než tu buřičku, tu vyvrhelku, tu zmiji, tu rozvratnici odstranit; zrovna se tehdy dozvěděla, že rodina sira Pitta Crawleyho shání guvernantku, a tak slečnu Sharpovou, byť rozvratnici a zmiji, na to místo doporučila. „Chování slečny Sharpové,“ tak psala, „nemohu věru nic vytknout, leda snad to, jak se chová vůči mně; že má značné nadání i vzdělání, to musím uznat. Svou hlavou aspoň dělá čest výchovnému systému, jímž se řídí můj ústav.“
Tak sladila ředitelka to doporučení se svým svědomím, smlouva byla zrušena, a žačka směla odejít. Boj, který jsme tu v několika řádcích vylíčili, trval ovšem několik měsíců. A protože slečna Sedleyová, které šlo na sedmnáctý rok, mela odejít ze školy a kamarádila se slečnou Sharpovou („Jedině v této věci,“ psala Minerva, „Amáliino chování její ředitelku neuspokojovalo.“), pozvala Amálie slečnu Sharpovou na týden k sobě, než se ujme povinností rodinné guvernantky.
A tak se před oběma mladými dámami otevíral svět. Pro Amálii to byl svět nový, svěží, zářivý, právě rozkvetlý. Pro Rebeku už tak zcela nový nebyl (máme-li o té aféře říci pravdu, paštikářka napověděla jedné osobě, která se pak za to zaručila další, že o panu Crispovi a slečně Sharpové toho ví mnohem víc, než se proneslo, a že jeho dopis byl vlastně odpovědí na jiný dopis). Ale kdopak by tomu přišel na kloub? Rebeka rozhodně nevstupovala do světa poprvé, vstupovala do něho znovu.
Než dojely obě mladé dámy ke kensingtonskému mýtu, Amálie sice na své družky ještě nezapomněla, ale slzy jí už dávno oschly a samou radostí se zarděla nad tím, jak nějaký mladý gardový důstojník, který ji při projíždění zmerčil, říká: „Saprlot, to je mi fešulinda!“, a než dojel kočár na Russell Square, probraly v řeči kdeco ze salónu, nosí-li mladé dámy při prvním představování ve společnosti krinolínu a zdali se pudrují, a dostane-li se Amálii také té cti: že půjde na ples k purkmistrovi, to věděla. A když konečně dojely domů, snesla se slečna Amálie Sedleyová, podchycená Sambem, plavně z kočáru a šťastnějšího a hezčího děvčete nebylo v celém velkoměstě Londýně. V tom se shodoval Sambo i kočí, otec i matka a kdekdo ze sloužících; ti vítali svou mladou velitelku ve dvoraně úklonami, pukrlaty i úsměvy.
Toť se ví, že Amálie ukázala Rebece v domě kdejaký pokoj a kdeco ve svých přihrádkách; své knihy, klavír, šaty a náhrdelníky, brože, náramky i trety. Vnutila Rebece jeden bílý karneolový a jeden tyrkysový prsten, roztomilé šatečky z kvítkovaného mušelínu, které jí jsou už malé a přítelkyni padnou jako ulité. V duchu si umínila, že poprosí matku, aby směla přítelkyni darovat bílou kašmírovou šálu. Vždyť se bez ní obejde – a ostatně ji bratr Josef zrovna přivezl z Indie dvě nové.
Když uviděla Rebeka ty dvě nádherné kašmírové šály, které Josef Sedley sestře přivezl, řekla upřímně: „Mít bratra, to musí být skvělé,“ a útlocitná Amálie se nad ní hned rozlítostnila, že je tak sama na světě, úplný sirotek bez přátel a příbuzných.
„A přece ne sama,“ řekla Amálie, „vždyť ty víš, Rebeko, že ti budu vždycky přítelkyní a budu tě mít ráda jako vlastní sestru – bůh ví, že ano.“
„Ach, mít takové rodiče jako ty – hodné, bohaté, něžně oddané, kteří ti dají všechno, nač si vzpomeneš, a k tomu ještě svou lásku, která je ze všeho nejdražší! Můj nebožtík tatínek mi neměl co dát, a šaty jsem měla všehovšudy dvoje! Ach, a mít bratra, milého bratra! Toho máš jistě ráda!“
Amálie se zasmála.
„Cože, ty ho nemáš ráda? Vždyť říkáš, že máš ráda každého.“
„Ale ovšem, jakby ne – ale když –“
„Jaké když?“
„Když ono Josefovi je asi jedno, jestli ho mám ráda, nebo ne. Když se po desíti letech vrátil, podal mi dva prsty! Je moc milý a hodný, jenže se mnou skoro nemluví; myslím, že má svou dýmku mnohem raději než svou –“ Tu se Amálie zarazila. Proč by měla bratra pomlouvat? „Když jsem byla maličká, byl ke mně tuze hodný,“ dodala; „když odjížděl, bylo mi teprve pět let.“
„Ten je asi bohatý,“ řekla Rebeka. „Všichni indičtí nabobové jsou prý úžasní boháči.“
„Myslím, že má slušné příjmy!“
„A je tvá švagrová milá ženuška?“
„Kdepak! Josef není ženatý,“ řekla Amálie a znovu se zasmála.
Snad se už o tom před Rebekou zmínila, ale ta mladá dáma si ne a ne na to vzpomenout; naopak se dušovala, že prý se těšila na hromadu Amáliiných synovců a neteří. Že pan Sedley není ženat, to je zklamání; vždyť jí Amálie tvrdila, že je, a ona se na dětičky přímo třese.
„Myslím, žes jich v Chiswicku užila až dost,“ řekla Amálie. Bylo jí trochu divné, že je její přítelkyně najednou tak něžná. Později se věru slečna Sharpová už nikdy tolik neunáhlila, aby ji mohli tak lehce usvědčit. Ale nezapomeňme, že je jí devatenáct, že se to neviňátko nevyzná v klamání a že se teprve musí otrkávat. Celá ta řada otázek, jak si je důmyslná mladice v srdci přeložila, měla zkrátka tento smysl „Je-li Josef Sedley bohatý a svobodný, proč bych si ho nevzala? Mám na to sice jen čtrnáct dní, ale za zkoušku to stojí!“ A hned si v duchu umínila, že se o tu chvályhodnou věc pokusí. Zdvojnásobila své lichotky; bílý karneolový náhrdelník při nasazování celý zlíbala a slavnostně Amálii slíbila, že se od něho nikdy neodloučí. Když se ozval zvonek k obědu, šla dolů objímajíc přítelkyni v pase, jak je u mladých dam zvykem. Přede dveřmi do salónu byla tak rozčilena, že se ani nemohla odhodlat k tomu, aby vešla dovnitř. „Sáhni mi, miláčku, na srdce, jak mi tluče!“ řekla přítelkyni.
„Kdepak,“ řekla Amálie. „Jen pojď dál a neboj se. Tatínek ti nic neudělá.“
KAPITOLA
III.
Rebeka se octne před nepřítelem
U krbu seděl otylý tlouštík v krátkých jelenicových kalhotách a v holínkách do poloviny lýtek, nos měl zabořený do několika ohromných nákrčníků, oblečen byl do červeně pruhované vesty a jablečně zeleného kabátu, posázeného ocelovými knoflíky velikými jako tolar (takový ranní úbor nosili tehdejší hejskové).
Když obě dívky vstoupily do salónu, vylítl prudce z fotelu, hluboce se zarděl, a jak se tak náhle před ním zjevily, téměř celý obličej skrčil do nákrčníků.
„To jsem jenom já, Josefe, tvoje sestra,“ zasmála se Amálie a stiskla mu dva prsty, které jí podal.
„Tak jsem zas šťastně doma, a tohle je má přítelkyně, slečna Sharpová, o které jsem se ti už taky zmínila.“
„Na mou duši, nezmínila,“ ozval se zpod nákrčníků a zavrtěl silně hlavou, „totiž vlastně ano – je to ale hnusné počasí, slečno,“ a ačkoliv to bylo v polovině června, jal se vší silou rozdělávat oheň.
„Ten je hezký,“ šeptla nahlas Rebeka Amálii.
„Myslíš?“ řekla Amálie. „Já mu to povím.“
„Ani za nic, má zlatá,“ řekla slečna Sharpová a trhla sebou poplašeně jako laň. Předtím už vysekla uctivě tomu pánovi panenské pukrle a oči upírala skromně na koberec s takovou zarputilostí, že bylo až nepochopitelné, jak si ho vůbec mohla prohlédnout.
„Děkuji ti, bratře, za ty krásné šály,“ promluvila Amálie na pohrabáč. „Že jsou, Rebeko, krásné.“
„Přímo nádherné!“ řekla slečna Sharpová a od koberce se zahleděla přímo na lustr.
Josef chramostil stále pohrabáčem a kleštěmi na uhlí, funěl a rozdmýchával oheň, až mu z toho žluté tváře – pokud to vůbec šlo – zčervenaly.
„Tak hezký dárek ti, Josefe, dát nemohu,“ hovořila jeho sestra, „ale ještě ve škole jsem ti vyšila krásné šle.“
„Krista Pána,“ zaúpěl zděšeně její bratr, „nač to, Amálie?“ Vší silou zatáhl za zvonec, až se šňůra utrhla a zůstala mu v ruce a ten bodrý muž ještě více znervózněl. „Proboha, podívej se, jestli stojí u vchodu má bryčka. Opravdu nemohu čekat. Musím odjet. Hrom aby do toho mého štolby. Musím odjet.“
V tu chvíli vešel do salónu otec rodiny a jako pravý britský obchodník chřestil pečetítky. „Copak se děje, Amálko?“
„Mám se Josefovi podívat, jestli stojí u vchodu jeho – tento – bryčka. Tati, co je to vlastně bryčka?“
„Je to palankin, tažený jedním koněm,“ řekl starý pán, který si rád zašprýmoval.
Josef se nad tím rozchechtal, ale sotva zachytil pohled slečny Sharpové, přestal, jako když utne.
„Tahle mladá dáma je tedy tvá přítelkyně? Velmi mě těší, slečno. Copak jste se už obě s Josefem pohádaly, že chce pryč?“
„Slíbil jsem, otče, Bondymu z naší firmy, že s ním poobědvám,“ řekl Josef.
„To se podívejme! Copak jsi matce neslíbil, že poobědváš u nás?“
„V tomhle úboru to nejde.“
„Jen se na něho, slečno, koukněte. Copak není dost švarný na to, aby poobědval, kde bude chtít?“
Slečna Sharpová ovšem koukla po své přítelkyni a obě se daly do smíchu; starému pánovi to bylo náramně po chuti.
Aby Josefovi ještě více dodal, pokračoval: „Jestlipak jste někdy u slečny Pinkertonové viděla takové jelenice?“
„Otče, proboha tě prosím!“ zasténal Josef.
„Vida, už jsem ho zase ranil. Milá choti, ranil jsem tvého syna. Zmínil jsem se o jeho jelenicových kalhotách. Jen se zeptej slečny Sharpové. No tak, Josefe, smiř se se slečnou Sharpovou a pojďme k obědu.“
„Josefe, máme pilaf, jak ty ho rád, a tatínek přinesl z Billingsgatu znamenitého platejse.“
„Tak už pojď, panáčku, jdi se slečnou Sharpovou napřed a já s oběma mladicemi půjdu za tebou,“ řekl otec, vzal ženu i dceru pod paží a všecek rozjařen šel do jídelny.
Když už se slečna Rebeka Sharpová rozhodla, že uloví toho zavalitého hejska, myslím, dámy, že bychom ji za to neměly kárat; úkol najít ženicha svěřují sice slečinky obyčejně s náležitou skromností matinkám, ale nezapomínejme, že slečna Sharpová už neměla hodnou matku, která by tu delikátní věc za ni vyřídila, a dobře věděla, že když sama nesežene ženicha, nikdo na světě jí ho shánět nebude. Copak jiného pudí odrostlé dívky do společnosti než ušlechtilá touha po vdavkách? Za čím se ženou v houfech do lázní? A proč, jak je sezóna dlouhá, tančí noc co noc do pěti? Proč se tak dlouho hmoždí s klavírními sonátami u vyhledávaného maestra, a proč berou hodiny po zlaťáku, až se naučí čtyřem písním, a proč, když mají hezké paže a úhledné lokty, hrají na harfu, a proč nosí zelené lovecké kloboučky s peřím, leda aby těmi smrtonosnými šípy skolily vhodnou partii? Pročpak svinují vážení rodiče koberce a obracejí celý dům naruby a proč utrácejí pětinu svého ročního důchodu na domácí plesy s večeří a s chlazeným šampaňským? Dělají to snad jenom z lásky k svému potomstvu a z čiré touhy po tom, aby si mládež užila a zatančila? Kdepak! chtějí provdat dceru; počestná paní Sedleyová měla v hloubi svého vlídného srdce zosnovánu hromadu fint na zaopatření své Amálie, a zrovna tak si umínila stůj co stůj lapit ženicha naše milovaná, nikým neopatrovaná Rebeka. Potřebovala ho ještě víc než její přítelkyně. Měla bujnou fantazii; dávno si ostatně přečetla Tisíc a jednu noc a Zeměpis od Guthrieho. Sotva se vyptala Amálie na to, jak je její bratr bohatý, už při strojení k obědu si v duchu zbudovala přenádherný vzdušný zámek, v němž je sama vládkyní a někde v pozadí je manžel (zatím ho neviděla, a jeho podoba se jí tedy rozplývá); vyšňořena nesčetnými šálami, turbany a démantovými náhrdelníky, za zvuků pochodu z „Modrovousa“ vystupuje na slona a jede na obřadnou návštěvu k Velikému Mogulovi. Kouzelné vidiny Alnašárovy! Spřádat vás, k tomu má jen mládí blahou výsadu, a kolik blouznilek se oddávalo tomuto libému snění dávno před Rebekou Sharpovou.
Josef Sedley byl proti sestře Amálii o dvanáct let starší. Sloužil u Východoindické společnosti a v době, o níž píšeme, byl zapsán v bengálském oddělení Východoindického rejstříku. Byl tam uveden jako inkasista z Boggley Wollah, což bylo, jak známo, významné a výnosné místo. Chce-li se čtenář dovědět, kam až se pak Josef v tom zaměstnání vyšinul, ať si ten časopis prohlédne.
Boggley Wollah leží v pěkné, odlehlé, slatinaté a džunglí porostlé oblasti, kde se báječně střílejí sluky a občas se narazí i na tygra. Do Ramgunge, kde jsou úřady, je to pouhých čtyřicet mil a nějakých třicet mil dále je stanice jezdeckého pluku; tak psal Josef domů rodičům, když se ujal inkasování dávek. Sám a sám prožil v tom půvabném zákoutí nějakých osm let života a křesťanskou tvář vídal jenom dvakrát do roka, když si přijela četa pro dávky, které pak odvezla dále do Kalkaty.
Na štěstí si zrovna tehdy uhnal ledvinový neduh. Odjel si ho léčit do Evropy a ve vlasti mu byl nemalou úlevou i potěšením. U rodiny v Londýně nebydlel, měl svůj mládenecký byt. Před odjezdem do Indie byl příliš mlád na to, aby se oddával příjemným radovánkám světáka, užíval jich tedy dost horlivě po návratu. Projížděl se v Hyde Parku se svým spřežením a obědval ve vybraných krčmách (Orientální klub ještě tehdy nevymysleli); jak bylo tehdy v módě, chodil na činohry a naditý do přiléhavých spodků a s třírohým kloboukem na hlavě objevoval se v opeře.
Po návratu do Indie a pak už napořád s chutí o tomto období svého života vyprávěl a naznačoval, že on a Brummell byli tenkrát dva nejpřednější hejskové. A zatím tam žil právě tak osaměle jako v své džungli v Boggley Wollah. V hlavním městě neznal živou duši, a nebýt lékaře a hloučku těch, kdo také brali rtuťové pilulky a trpěli stejným ledvinovým neduhem, byl by zhynul steskem. Byl to líný, vrtošivý břichopásek; jen se před ním objevila nějaká dáma, hned byl leknutím bez sebe, a tak do otcovského kruhu na Russell Square zapadl jen málokdy. Vládlo tam totiž bujné veselí a bodrý otec svými žerty cuchal jeho samolibost. Ta tloušťka Josefa zneklidňovala a zlobila. Občas se sice mermomocí pokoušel zbavit zbytečného tuku, ale lenost a labužnictví vždycky nad těmi snahami o nápravu zvítězily a nakonec se Josef zase krmil třikrát denně. Elegantní nebyl, svou mohutnou figuru však přepečlivě parádil, což mu zabralo několik hodin denně. Toaletní stolek měl posetý samými pomádami a voňavkami jako nějaká stárnoucí krasavice: na zeštíhlení vyzkoušel kdejaký řemen, kdejakou šněrovačku, kdejaký kalhotový pás, jaký byl tehdy vymyšlen. Jako všichni tlouštíci i on si dával šít přiléhavé šaty a dbal o to, aby měly co nejkřiklavější barvu a nejmladistvější střih. Když se konečně nastrojil, vyjel si odpoledne sám a sám do Hyde Parku, potom se vrátil, převlékl a sám a sám povečeřel v kavárně Piazza. Byl marnivý jako děvče; jeho nesmírná plachost vyplývala snad z jeho nesmírné marnivosti. Jestli slečna Rebeka na samém prahu života vyzraje zrovna na něho, pak je to jistě nemálo chytrá osůbka.
Už při prvním kroku projevila značný um. Když řekla, že je Sedley hezký, věděla, že to Amálie poví matce a ta to nejspíš poví Josefovi nebo se aspoň nad tou poklonou synovi zaraduje. Všechny matky jsou stejné. Říci tak čarodějnici Sycorax, že je její syn Kaliban sličný jako Apollo, i ona by se byla zaradovala. Rebeka si řekla, že Josef Sedley sám tu poklonu zaslechne – pronesla ji dost hlasitě – a on ji skutečně zaslechl. V hloubi duše se pokládal za hezouna, a tak mu ta chvála vjela do všech žilek jeho mohutného těla, až se zatetelil radostí. Ale potom se zarazil. „Dělá si to děvče ze mne blázny?“ napadlo ho a rovnou skočil po zvonku a už by byl upláchl, ale otcovými žerty a matčinými prosbami se dal nakonec pohnout k tomu, aby tam zůstal. Jak vedl tu mladou dámu k obědu, všecek zrozpačitěl a zneklidněl. „Pokládá mě opravdu za hezkého,“ přemýšlel, „nebo se mi vysmívá?“ Pověděli jsme si už, že byl Josef Sedley marnivý jako děvče. Pánbůh s námi! Dívky to klidně obrátí proti nám a řeknou zas o nějaké ženě: „Ta je marnivá jako mužský.“ Vousáči dychtí po chvále, piplají se s toaletou, zakládají si na své švarnosti a jsou domýšliví na svou neodolatelnost jako pravé kokety.
Šli tedy po schodech, Josef celý brunátný a zardělý, Rebeka uzavřená, zelené oči sklopené. Měla bílé šaty a sněhobílá obnažená ramena – hotový obrázek mládí, bezbranné nevinnosti a pokorné panenské prostoty. „Musím se chovat klidně,“ přemýšlela Rebeka, „a hodně se zajímat o Indii.“
Slyšeli jsme už, že paní Sedleyová zchystala synovi karím kořeněnou rýži, jak ji měl rád, a při obědě nabídli porci také Rebece. „Co je to?“ řekla a pohlédla úpěnlivě na Josefa.
„Báječné,“ řekl s plnými ústy; cpal se s takovou chutí, až z toho zčervenal. „Mami, je to jako mé kari v Indii.“
„Ach tak, když je to indické jídlo,“ řekla slečna Rebeka, „tak to zkusím. Všechno, co pochází odtamtud, je jistě dobré.“
„Podej, miláčku, slečně Sharpové,“ řekla paní Sedleyová a zasmála se.
Rebeka kořeněnou rýži jakživa nevzala do úst.
„Líbí se vám jako všechno z Indie?“ řekl pan Sedley.
„Výborná!“ řekla Rebeka, ačkoliv jí kajenský pepř působil muka.
„Zkuste to, slečno Sharpová, s paprikami,“ řekl s opravdovým zájmem Josef.
„Papriky,“ usykla Rebeka. „Prosím!“ Nevěděla, co to je, ale myslila si, že jí to spraví chuť; hned jí je podali. „Jak jsou svěží a zelené,“ řekla a strčila si jednu do úst. Pálila ještě víc než kari, bylo to nad lidské síly. Položila vidličku. „Proboha, vodu, vodu!“ vykřikla. Pan Sedley se zachechtal (byl to hrubián z burzy, a tam si na šprýmy potrpí). „Ujišťuji vás, že jsou zaručeně indické,“ řekl. „Sambo, podej slečně Sharpové vodu.“
Josef nezůstal ve smíchu pozadu za otcem, který to považoval za ohromný žert. Dámy se jen pousmály. Zdálo se jim, že Rebeka trpí až příliš. Rebeka by byla starého Sedleyho nejraději uškrtila, ale spolkla tu urážku stejně jako předtím tu kořeněnou rýži, a když byla zase schopna slova, zatvářila se neodolatelně šelmovsky a řekla:
„Měla jsem si pamatovat, jak v Tisíci a jedné noci přidává perská princezna do smetanového dortu pepř. Přidáváte, pane Sedley, u vás v Indii také kajenský pepř do smetanového dortu?“
Starý Sedley se dal do smíchu, jaká je ta Rebeka šibalka. Josef odpověděl: „Říkáte, slečno, smetanový dort? V Bengálsku máme špatnou smetanu. Pijeme obyčejné kozí mléko; a já se ho musím, prožluklá věc, dokonce držet!“
„Teď už se vám, slečno, nebude líbit všechno, co je z Indie,“ řekl starý pán; když však dámy po obědě odešly, starý lišák řekl synovi: „Dej pozor, Pepíku, to děvče na tebe líčí.“
„Kdepak, to je hloupost,“ řekl Pepík, ač mu to lichotilo. „Teď si vzpomínám, jedno děvče z Dumdumu, byla to dcera Cutlera od dělostřelců, potom si vzala vojenského lékaře Lance, v roce čtyři si na mne umanula – na mne a na Mulligatawneyho, o němž jsem vám povídal před obědem – čertovský chlapík ten Mulligatawney, teď je přednostou úřadu v Budgebudge a za pět let bude jistě v krajské radě. A tak tedy dělostřelci pořádali ples a Quintin od čtrnáctého pěšího mi povídá: ‚Jářku, Sedley, sázím třináct proti desíti, že než se spustí deště, uloví Žofka Cutlerová buď tebe, nebo Mulligatawneyho.‘ ,Platí,‘ povídám; saprlot, to bordeaux je výborné. Je od Adamsona, nebo od Carbonella?“
Místo odpovědi se ozvalo slabé zachrápání: počestný makléř usnul, a tak ten den z Josefovy historky už nic nebylo. V mužské společnosti býval Josef vždycky nadmíru sdílný a tak tento rozkošný příběh vypravoval svému lékárníkovi dr. Gollopovi tuctykrát, kdykoliv se přišel přeptat na ledviny a na rtuťové pilulky.
Ve své churavosti se Josef Sedley odbyl (kromě madeirského u oběda) lahví bordeauxského a spořádal několik vrchovatých misek jahod se smetanou a čtyřiadvacet chřupavých koláčků, bez povšimnutí ležících vedle na misce, a (romanopisci mají totiž tu výsadu, že vědí všechno) rozhodně o tom děvčeti nahoře hodně přemýšlel. „Hezké, rozmarné, veselé stvoření,“ říkal si u sebe. „Jak se na mne podívala, když jsem jí u oběda podal ze země kapesník! Dvakrát ho upustila. Kdopak to zpívá v salóně? Sapristi, neměl bych se tam jít podívat?“
Ale už zase ho s nezdolnou silou přepadla plachost. Otec usnul; klobouk měl Josef viset v předsíni; poblíž Southampon Row bylo stanoviště drožek. „Půjdu se podívat na Čtyřicet loupežníků,“ řekl si, „a na tanec slečny Decampové.“ A po špičkách se odkradl a zmizel, aniž vzbudil svého váženého otce.
„Josef odchází,“ řekla Amálie. Dívala se otevřeným oknem ze salónu, v němž seděla Rebeka u klavíru a zpívala.
„To ho zaplašila slečna Sharpová,“ řekla paní Sedleyová. „Chudák Pepík, pročpak je pořád tak nesmělý?“
KAPITOLA IV.
Peněženka ze zeleného hedvábí
To zděšení trvalo chudáku Pepíkovi několik dní; v tu dobu nechodil domů a Rebeka se o něm ani jednou nezmínila. Rozplývala se uctivými díky před paní Sedleyovou; nadmíru ji potěšily bazary; a když ji ta hodná stará dáma zavedla do divadla, šla jí z toho hlava kolem. Jednoho dne dostala Amálie migrénu, a tak nemohla jít na jeden dýchánek, na který byly obě dívky pozvány; ani za nic nechtěla tam jít Rebeka bez přítelkyně. „Jakže! tebe mám opustit, tebe, která jsi ubohému sirotkovi poprvé v životě ukázala, co je štěstí a láska – nikdy!“ a Rebečiny zelené oči se upřely k nebi a zalily slzami. Paní Sedleyová chtěj nechtěj uznala, že dceřina přítelkyně má něžné srdéčko.
Vtipům pana Sedleyho se Rebeka smála tak srdečně a vytrvale, až si polichoceného bodrého pána nemálo získala a naklonila. Ale slečna Sharpová se zalíbila nejen hlavám rodiny. Paní Blenkinsopovou si získala tím, jak upřímně se zajímala o zavařování malin (to se právě tehdy u domovnice odehrávalo). Sambovi říkala v jednom kuse „pane“ nebo „pane Sambo“, což sluhovi nemálo ladilo. A komorné se tak líbezně a poníženě omlouvala za to, že si na ni dovoluje zvonit, až ji nakonec čeledník zbožňoval skorem tak jako salón.
Když si jednou Rebeka prohlížela kresby, které kdysi dávno Amálie poslala ze školy domů, nad jednou se z ničeho nic rozplakala a odešla z pokoje. Bylo to ten den, kdy se tam podruhé objevil Josef Sedley.
Amálie hned pospíšila za přítelkyní, cože se tak rozlítostnila, a ta dobrosrdečná dívka se vrátila bez družky také trochu dojatá. „Víš, mami, její otec byl v Chiswicku učitelem kreslení a z větší části dělal ty kresby za nás!“
„Jemine! Vždyť mi slečna Pinkertonová vždycky říkala, že on na ně ani nesáhne, jenom je montuje!“
„To se, mami, jen tak říkalo. Rebeka si pamatuje, jak otec na té kresbě pracoval, a ta vzpomínka se jí vynořila tak náhle, že – to víš –“
„Ta chudinka má hned na krajíčku,“ řekla paní Sedleyová.
„Kdyby tak u nás mohla zůstat ještě týden,“ řekla Amálie.
„Vypadá po čertech jako slečna Cutlerová, kterou jsem vídal v Dumdumu, jenže má světlejší vlasy. Vzala si Lance, plukovního lékaře od dělostřelců. Víš, mami, jak jednou Quintin od čtrnáctého pěšího –“
„Ach Josefe, tu historku známe,“ zasmála se Amálie. „Už nám ji nepovídej; raději domluv mamince, ať napíše siru Tentononc Crawleymu, aby chudince Rebece prodloužil dovolenou: – však už jde a oči má celé zarudlé od pláče.“
„Už je mi líp,“ řekla Rebeka, přelíbezně se usmála, uchopila dobrosrdečnou paní Sedleyovou za podanou ruku a uctivě ji políbila. „Jste na mne všichni tak hodní! Všichni,“ tu se zasmála, „kromě vás, pane Josefe.“
„Já!“ řekl Josef a už se chystal k odchodu. „Slečno Sharpová, proboha, co vás to nemá!“
„Ano; jak jste mohl být tak ukrutný, že jste mi hned první den, co jsem se s vámi setkala, nabídl při obědě to příšerně pepřené jídlo. Vy na mne nejste tak hodný jako Amálka.“
„On tě tak dobře nezná,“ ozvala se Amálie.
„To bych se na to podívala, aby na vás, má drahá, nebyl někdo hodný,“ řekla Amáliina matka.
„Ta rýže s karím byla znamenitá, bodejť ne,“ řekl vážně Josef. „Snad v ní nebylo dost citrónové šťávy – ne, rozhodně jí nebylo dost.“
„A co ty papriky?“
„Hrome, vy jste se nad nimi rozbrečela!“ řekl Josef. Připadlo mu to tak směšné, že se rozchechtal a jako vždycky naráz přestal.
„Podruhé si dám pozor, abyste mi nic nevybíral,“ řekla Rebeka, když šli zase spolu po schodech k obědu. „Ani jsem si nemyslela, že mužští tak rádi týrají ubohé dívky, které jim nic neudělaly.“
„Na mou duši, já bych vám, slečno, neublížil ani za nic.“
„Vždyť já vím, že ne,“ řekla a zlehounka mu stiskla dlaň, ale hned svou ručku poplašeně odtáhla. Nejprve pohlédla na něho a potom na tyčky na kobercích; neříkám, že by při tom bezděčném, bojácném, něžném projevu úcty od té prosté dívky nebylo Josefovi poskočilo srdce.
Byla to výzva; dámy bezvadného chování a ušlechtilých mravů to snad odsoudí jako neslušnost; jenže chudák Rebeka, jak víte, musela si všechno obstarat sama. Chudý člověk bez služky si musí zametat sám, aťsi je nevím jak nóbl; a když nemá dívenka matinku, která by to s mladým mužem vyjednala, musí si to vyjednat sama. Ach, jaké štěstí, že takové ženy nezkoušejí svou sílu častěji. Marně jim odoláváme. Projeví-li jen drobet náklonnosti, hned před nimi padají muži na kolena, ať jsou třeba staré a ošklivé. Uvádím to jako nezvratný fakt. Když není normální žena přímo hrbatá, může si namluvit, KOHO CHCE. Buďme rádi, že jsou ta milá stvoření jako šelmy polní, že také neznají svou sílu. Jinak by po nás bylo veta.
„Saprlot,“ říkal si Josef, když vcházel do jídelny. „Už mi to začíná jako v Dumdumu se slečnou Cutlerovou.“ Při obědě ho slečna Sharpová obšťastnila hned vlídným, hned zase žertovným dotazem na jídlo; s rodinou byla už jedna ruka a obě dívky lnuly k sobě jako sestry. Když jsou svobodné dívky deset dní pohromadě, hned k sobě přilnou.
Jako by si Amálie umínila, že bude Rebece nápomocná, z čista jasna připomněla bratrovi, co jí slíbil o velikonočních svátcích – „Tehdy jsem byla ještě školačka,“ zasmála se – slíbil jí, že ji s sebou vezme do Vauxhallu. „Zrovna se to hodí,“ řekla, „když je u nás Rebeka.“
„To je báječné!“ řekla Rebeka a málem zatleskala; ale ve své skromnosti se zavčas vzpamatovala.
„Dnes večer tam nic není,“ řekl Josef.
„Tak zítra.“
„Zítra večer jdu s tatínkem na večeři,“ řekla paní Sedleyová.
„Snad si nemyslíš, ženuško, že já tam půjdu,“ řekl její manžel, „a ty při svých letech a tloušťce by ses tam ještě nastydla, vždyť je tam příšerně vlhko.“
„Někdo s dětmi jít musí.“
„Tak ať jde s nimi Pepík,“ zasmál se otec. „Je na to dost velký.“ I pan Sambo u kredence se tomu dal do smíchu a tlouštík Josef měl chuť spáchat otcovraždu.
„Povolte mu šněrovačku,“ hlaholil nemilosrdný starý pán. „Slečno Sharpová, chrstněte mu vodu do obličeje nebo ho odneste nahoru: chudinka omdlévá. Nešťastný pacient! Odneste ho, vždyť je jako pírko.“
„Kruci, tohle je trochu moc!“ zařval Josef.
„Sambo, pošli mladému pánovi pro slona!“ křikl otec. „Honem, pro něho, Sambo, pošli do Exeter Change.“ Ale jakmile starý šprýmař uviděl, jak Josef samou zlostí nabírá, hned se přestal smát a napřáhl k synovi ruku: „Pepíku, burza je klidná – a Sambo, toho slona nech být a nalej mně a mladému pánovi šampaňského. Chlapče, takové nemá ve svém sklepě ani Bonapart.“
Po číši šampaňského se Josef uklidnil, a než dopili láhev (on jako pacient spořádal celé dvě třetiny), svolil ochotně, že zavede slečny do Vauxhallu.
„Dívky musí mít každá jednoho rytíře,“ řekl starý pán. „Pepík bude tak zaujat slečnou Sharpovou, že Amálku někde v tlačenici ztratí. Vzkažte do čísla 96 a zeptejte se Jiřího Osborna, jestli by s nimi nešel.“
Po těchto slovech paní Sedleyová, sám nevím proč, pohlédla na manžela a dala se do smíchu. Pan Sedley blýskl nesmírně šibalsky očima po Amálii; Amálie sklopila hlavu a zarděla se, jak se zardívají jenom sedmnáctileté slečny a jak se slečna Rebeka Sharpová jakživa nezarděla – aspoň od osmi let, když ji kmotřička přistihla, jak jí krade z kredence marmeládu. „Ať mu raději Amálie napíše,“ řekl Amáliin otec, „aspoň Jiří Osborne uvidí, jak se nám u slečny Pinkertonové naučila krásně psát. Pamatuješ se, Amálko, jak jsi napsala tvrdé y, když jsi ho zvala na Tři krále?“
„Už jsou to léta,“ řekla Amálie.
„Jako by to bylo včera, viď, Jene,“ řekla manželovi paní Sedleyová. A ten večer při rozmlouvání, konaném v předním pokoji prvního poschodí v jakémsi stanu, ověšeném fantasticky pestře potištěným indiánským kretonem a podšitým růžovým kalikem: uvnitř toho pavilónu prachové lůžko, na lůžku dva polštáře, na polštářích dva kulaťoučké červené obličeje, jeden v krajkové čepičce, druhý v obyčejné bavlněné se střapcem: – jářku při tom kázání za záclonkou vyčetla paní Sedleyová manželovi, že je na chudáka Pepíka surový.
„Jak můžeš být, choti, tak zlý,“ řekla, „a tolik toho chudáka chlapce týrat?“
„Má zlatá,“ ozval se na svou obranu bavlněný střapec, „Pepík je o moc marnivější, než jsi bývala ty – a to už něco znamená. Tehdy ovšem před nějakými třiceti lety, v roce sedmnáct set osmdesát a – kterýpak to byl vlastně rok? – měla jsi snad na to právo. To zas jo. Ale to Pepíkovo hejskovství a jeho plachost – to nevydržím. Vždyť je, má zlatá, horší než jeho patron, a přitom ten mládeneček myslí jen na sebe a na to, jaký je chlapík. Bojím se, vzácná paní, že nám ještě nadělá starosti. Tahle Amálčina kamarádka si ho namlouvá ostošest; to je jasné; když ho neuloví ona, uloví ho jiná. Je mu osudem souzeno, že si ho osedlá nějaká žena, stejně jako mně je souzeno, abych chodil každý den na burzu. Ještě štěstí, má zlatá, že nám sem nepřinesl nějakou černou snachu. Ale pamatuj na má slova: polapí ho první, která na něho políčí.“
„Hned zítra půjde ta ještěrka z domu,“ řekla vážně paní Sedleyová.
„Proč ne ona spíš než druhá, milá choti? Vždyť má alespoň bílou tvář. Mně je to jedno, koho si Pepík vezme. Ať si dělá, co je mu libo.“
Oba hlasy ztichly a místo nich se ozvalo tlumené neromantické chrápání. Když zrovna neodbíjely hodiny na věži nebo je ponocný nevyvolával, v domě Jeho Blahorodí pana Jana Sedleyho z Russell Square a z burzy vládlo naprosté ticho.
Ráno pak dobráckou paní Sedleyovou už ani nenapadlo, aby provedla své hrozby proti slečně Sharpové; mateřská žárlivost je sice nad jiné prudká, obecná a oprávněná, ale paní Sedleyové přece jen nešlo na rozum, že by si ta drobná, skromná, vděčná, hodná guvernantka troufala myslit na takového znamenitého muže, jako je inkasista z Boggley Wollah. Žádost o prodloužení slečniny dovolené byla už ostatně odeslána a těžko bylo nalézt záminku k tomu, aby ji tak náhle propustili.
Bylo to, jako by hodné Rebece všechno přálo. Sama tomu zprvu sice moc nevěřila, ale i živly zasáhly v její prospěch. Ten večer, na který si stanovili vycházku do Vauxhallu, přišel k nim na večeři Jiří Osborne. Starší členové domácnosti odešli na večeři do Highbury Barn, kam je pozval starosta Balls, a tu se strhla taková bouřka, jaká bývá jen tehdy, když se má jít do Vauxhallu. A tak museli mladí lidé chtěj nechtěj zůstat doma. Pan Osborne se netvářil nijak zklamaně. Nejprve si zavdal v jídelně s Josefem Sedleyem tête-à-tête náležitě portského – při popíjení, mu Sedley pověděl hromadu svých nejlepších historek z Indie; byl totiž vždycky v mužské společnosti nesmírně sdílný; – a potom jim dělala v salóně slečna Sedleyová hostitelku. Čtveřice mladých lidí strávila vespolek příjemný večer a všichni prohlašovali, že jsou té bouřce, kvůli níž odložili vycházku do Vauxhallu, vlastně rádi.
Osborne byl Sedleyho kmotřenec a těch třiadvacet let byl u nich jako doma. Když mu bylo šest neděl, dostal od Jana Sedleyho darem stříbrný pohár; když mu bylo deset měsíců, korál se zlatou píšťalkou a s rolničkami; od malička mu starý pán o Vánocích něco podstrkoval; a jak si dosud pamatoval, když chodil do školy, Josef Sedley (to byl tehdy rváč a klacek, kdežto Jirka drzý desetiletý rošťák) ho v jednom kuse řezal. Byl zkrátka s celou rodinou zadobře, jak ani jinak nemůže být, když se s nimi denně stýkal a byl od nich vlídně častován.
„Pamatuješ se ještě, Sedley, jak jsi zuřil, když jsem ti ustřihl střapce u holínek, a jak mě slečna – ehm – Amálie zachránila před výpraskem: klekla před svým bratrem Pepíkem a úpěnlivě ho prosila, aby Jiříčka nebil?“
Josef si tu pozoruhodnou okolnost pamatoval do všech podrobností, ale dušoval se, že to nadobro zapomněl.
„No, a jestlipak si ještě pamatuješ, jak jsi před odjezdem do Indie za mnou přijel v bryčce do školy doktora Swishtaila, jak jsi mi dal půl zlaťáku a poklepal mi na hlavu? Vždycky jsem si představoval, že měříš aspoň sedm stop; když ses pak vrátil z Indie, užasl jsem nad tím, že nejsi o nic větší než já.“
„To bylo od pana Sedleyho moc hezké, že za vámi přišel do školy a dal vám ty peníze,“ vykřikla Rebeka jako u vytržení.
„Ano, a to jsem mu předtím ustřihl střapce u holínek. Na takové dárky školáci nezapomínají a taky ne na dárce.“
„Já holínky přímo zbožňuji,“ řekla Rebeka. Josef Sedley si na svých lýtkách nadmíru zakládal a tu ozdobnou chaussure[3] nosil v jednom kuse. Ta poznámka mu sice velmi lahodila, ale hned stáhl nohy pod židli.
„Slečno Sharpová,“ řekl Jiří Osborne, „když jste taková zručná malířka, musíte z toho výjevu s botami udělat mohutný historický obraz Sedleyho vymalujte v jelenicích, jak drží v jedné ruce znesvářenou holínku a druhou mě třímá za límeček u košile. Vedle něho bude klečet Amálie a spínat ručky a pod tím obrazem bude nějaký velkolepý alegorický nápis, jak bývá u titulních obrázků ve slabikářích.“
„Tady na to nebudu mít čas,“ řekla Rebeka, „udělám to, až – až budu pryč.“ Klesla hlasem a zatvářila se tak smutně a lítostivě, že si hned všichni řekli, jaký to má krutý osud a jak neradi se s ní budou loučit.
„Ach milá Rebeko, kdybys tu tak mohla zůstat déle,“ řekla Amálie.
„Nač?“ odpověděla Rebeka ještě smutněji. „Jen proto, abych byla ještě nešťa – abych byla ještě neraději, že od vás odcházím?“ Odvrátila hlavu. Amálie podlehla vrozené plačtivosti, která – jak jsme už řekli – patřila k slabůstkám toho trdýlka. Jiří Osborne hleděl na obě ženy zpytavě a soucitně; i Josefu Sedleyovi, který klopil oči na své oblíbené holínky, vydral se z mohutné hrudi jakýsi vzdech.
„Pojďme, slečno Sedleyová – Amálie, něco zahrát,“ řekl Jiří. V tu chvíli dostal zvláštní, skoro nepřemožitelnou chuť popadnout zmíněnou děvu do náručí a přede všemi ji políbit. Ona se na něho zadívala, a kdybych vám řekl, že se zrovna v tu chvilku do sebe zamilovali, snad bych ani nemluvil pravdu, protože ve skutečnosti byli k tomu oba mladí lidé svými rodiči od malička vedeni a za posledních deset let měli v obou rodinách mnohokrát ohlášky. Odešli spolu ke klavíru, postavenému – jak tomu bývá – v zadním salónu. A protože se už stmívalo, slečna Amálie vzala pana Osborna naprosto nenuceně za ruku; on se totiž vyznal mnohem lépe nežli ona mezi křesly a pohovkami. Tím se stalo, že se pan Josef Sedley octl v salóně u stolu tête-à-tête s Rebekou, která pletla ze zeleného hedvábí peněženku.
„Je zbytečné ptát se na rodinná tajemství,“ řekla slečna Sharpová, „ti dva nám už svoje tajemství řekli.“
„Jen co dostane Jiří Osborne svou četu, myslím, že bude ruka v rukávě. Je to skvělý chlapík.“
„A vaše sestra je zase nejmilejší stvoření na celém světě,“ řekla Rebeka. „Šťastný ten, kdo ji získá!“ Slečna Rebeka si zhluboka vzdychla.
Když se dva svobodní lidé sejdou a mluví o takových delikátních věcech, hned se mezi nimi vytvoří důvěra a porozumění. Co spolu hovořili pan Sedley a ta mladá dáma, to není třeba zvlášť zaznamenávat; jak je z předchozí ukázky patrno, nebyl to rozhovor nijak zvlášť duchaplný ani vzletný; takové hovory se snad ani nevedou, leda v preciózních a rafinovaných románech. Protože se ve vedlejším pokoji hrálo, mluvili ovšem jak náleží tlumeně. Když na to přijde, párek ve vedlejší komnatě byl tolik zaujat svými věcmi, že by se nebyl dal vyrušit ani nejhlučnějším hovorem.
Snad poprvé v životě mluvil pan Sedley s osobou jiného pohlaví bez nejmenších rozpaků a bázně. Rebeka se ho vyptávala na Indii, a tak se stalo, že jí o té zemi a o sobě vyprávěl plno zajímavých příhod. Líčil jí plesy v guvernérském paláci, a jak se tam s pomocí vějířů punka, vlhkých rohoží a jiných takových fortelů za vedra ochlazují; kousavě se zmínil o tom, kolika Skotům drží generální guvernér lord Minto palec; potom jí popsal lov na tygra a vyprávěl, jak mu jedna ta rozzuřená šelma strhla mahouta se slona. Jak se rozplývala slečna Rebeka nad plesy v guvernérském paláci! Jak se smála historkám o skotských pobočnících a jak ho hubovala, že je zlovolný posměváček! A jak se polekala nad historkou se slonem! „Milý pane Sedley,“ řekla, „už kvůli vaší matce a kvůli vašim přátelům mi slibte, že se už nikdy na takovou příšernou výpravu nevydáte.“
„Ale jděte,“ řekl Josef a povytáhl si límeček u košile, „čím je, slečno, sport nebezpečnější, tím je příjemnější!“ Lovil tygry jen jednou a právě tenkrát se to stalo – málem z toho měl smrt, jenže ne od tygra, ale od strachu. Jak se rozpovídal, troufal si stále víc a nakonec měl tolik kuráže, že se slečny Rebeky zeptal, pro koho to plete tu peněženku ze zeleného hedvábí. Ta roztomilá nenucenost, s jakou to řekl, ho samého překvapila a potěšila.
„Pro toho, kdo ji zrovna potřebuje,“ odpověděla slečna Rebeka a vrhla na něho nadmíru něžný a podmanivý pohled. Sedley se chystal proslovit vzletnou řeč a už spustil: „Ach, slečno, jak jen –“ když tu náhle píseň, kterou hráli ve vedlejším pokoji, skončila. Sedley uslyšel svůj hlas tak zřetelně, že se zarazil, zrudl a ze samých rozpaků se vysmrkal.
„Jestlipak jste už slyšela mluvit bratra tak vzletně?“ zašeptal pan Osborne Amálii. „Inu, ta vaše přítelkyně dělá divy!“
„Jen houšť,“ řekla slečna Amálie. Jako každá žena, která za něco stojí, i ona ráda dávala partie dohromady a těšila se, že si Josef odveze do Indie manželku. Za těch několik dní, co se spolu ustavičně stýkaly, přilnula ostatně k Rebece něžným přátelstvím a objevila u ní na milión roztomilých ctností a roztomilých vlastností, kterých si, dokud byly pospolu v Chiswicku, ani nepovšimla. Sympatie mladých dam vyrážejí totiž prudce jako ten bobový výhonek v pohádce a za noc vyrostou až do nebe. Žádná hanba, že je po svatbě tato Sehnsucht nach der Liebe[4] zase přejde. Lidé sentimentální, kteří se ohánějí silnými slovy, říkají tomu prahnutí po ideálu. Znamená to zkrátka, že ženy jsou spokojeny teprve tehdy, když mají manžela a děti a své něžné city, které by jinak rozdaly takřka v drobné minci, mohou pak soustředit na ně.
Slečna Amálie vyčerpala zatím svou skrovnou zásobu písní nebo se snad zdržela v zadním salóně příliš dlouho. Slušelo se, aby teď zase vyzvala ke zpěvu přítelkyni. „Kdybyste byl napřed slyšel Rebeku, mne byste nebyl ani poslouchal,“ řekla panu Osbornovi, třebaže věděla, že nemluví pravdu.
„Já slečnu Sharpovou stejně předem upozorním, že pokládám slečnu Amálii za nejlepší zpěvačku na světě.“
„Však uslyšíte,“ řekla Amálie a Josef Sedley ze samé zdvořilosti hned odnesl svíčky na klavír. Osborne prohodil, že tam zůstane sedět třeba potmě, ale slečna Sedleyová se zasmála a řekla, že už mu nechce dělat společnici, a tak šli oba za Josefem. Rebeka zpívala mnohem lépe než její přítelkyně (pan Osborne si ovšem mohl dále myslit své) a přímo se překonávala; Amálie byla celá užaslá, takhle ji dosud zpívat neslyšela. Rebeka zazpívala francouzskou píseň, které Josef ani za mák nerozuměl, a Jiří se k tomu také rovnou přiznal, a potom hromadu prostých balad, jaké byly v módě před čtyřiceti lety; jejich hlavním námětem byli britští matrózi, náš král, nešťastná Zuzana, modrooká Márinka a podobně. Po hudební stránce prý ničím nevynikají, zato útočí prostě a dobromyslně na cit, a bývaly srozumitelnější než ty vyčpělé „lagrime sospiri“, „felicità[5]“, jimiž nás bez ustání častuje nynější donizettiovská hudba.
Mezi jednotlivými písněmi se vždy rozpředl cituplný hovor přiléhavý k námětu a ze schodů ho vlídně poslouchal Sambo (který jim přinesl čaj), nadšená kuchařka, ba i domovnice, paní Blenkinsopová.
Poslední písnička, která byla na pořadu, zněla takto:
Teskno a pusto. Vichřice
vanula ostře přes blata.
Hle, ozářená světnice,
chalupa zpola zavátá.
Sirotka, jak se kolem krad
a jasný krb se před ním mih,
dvojnásob řezal noční chlad,
dvojnásob studil padlý sníh.
Utrmácený, pobledlý
svou cestou dál se ubíral.
Tu z chalupy ho zahlédli
a vlídně zvali: Jen pojď dál.
Do rána neopustil dům
ten milý host. Krb neuhas.
Buď milostiv Bůh poutníkům.
Slyš na kopci ten větru hlas.
Byla v tom zase nálada těch zmíněných slov: „Až budu pryč.“ Při posledních slovech její „hluboký hlas zakolísal“. Všichni vycítili tu narážku na její odchod a na její bezútěšnou sirobu. Útlocitný milovník hudby, Josef Sedley, byl při jejím zpěvu u vytržení, a když dozpívala, byl hluboce dojat. Kdyby byl měl dost kuráže a kdyby byl Jiří (jak sám navrhoval) se slečnou Sedleyovou zůstal v předním pokoji, hned by bylo veta po mládeneckém stavu Josefa Sedleyho a toto dílo by nebylo vůbec napsáno. Ale když písnička dozněla, vstala Rebeka od klavíru, podala ruku Amálii a odešla do zešeřelého předního salónu; v tu chvíli se objevil Sambo s podnosem plným zákusků, želé, třpytivých sklenic a džbánků a tak rázem upoutal Josefovu pozornost. Když se oba přednostové Sedleyovy domácnosti vrátili od večeře, byli mladí lidé tak zabráni do hovoru, že ani neslyšeli přijíždět kočár; pan Josef právě říkal: „Milá slečno Sharpová – prosím, aspoň lžičku želé, abyste se trochu osvěžila po tom úžasném – po tomto přímo rozkošném výkonu.“
„Výborně, Pepíku,“ řekl pan Sedley; sotva Josef zaslechl ten známý škádlivý hlas, hned zmateně umlkl a rovnou se odporoučel. Neprožil bezesnou noc a nehloubal nad tím, je-li do slečny Sharpové zamilován, nebo ne; milostná vášeň nikdy panu Josefu Sedleyovi chuť ani spánek nerušila; říkal si, jak rozkošně by se takové písně poslouchaly po „úřední robotě“ – je taková distinguée – francouzský umí líp než sama paní guvernérová – a jaký rozruch by způsobila na plesích v Kalkatě. „Ta hadrnice je do mne zřejmě zamilována,“ říkal si. „Však není o nic chudší než všechny ty dívky, co se vdávají do Indie. Saprlot, jinde bych třeba pochodil o moc hůř!“ A při tomto rozjímání usnul.
Že slečna Sharpová nespala a přemýšlela: přijde zítra, nebo nepřijde, o tom tu nemusíme povídat. Přišel zítřek a jako z udělání objevil se pan Josef Sedley už před obědem. Takovou čest domu na Russel Square ještě nikdy neprokázal. Byl tam ku podivu i Jiří Osborne (a náramně „inkomodoval“ Amálii, která zrovna psala svým dvanácti nejlepším kamarádkám do Chiswick Mailu) a Rebeka pokračovala ve své včerejší práci. Když předjel s bryčkou bývalý inkasista z Boggley Wollah a po obvyklém hromovém zaklepání a durdivém hartusení u dveří valil se po schodech do salónu, Osborne a slečna Sedleyová si telegraficky vyměnili zasvěcené pohledy a oba se šibalsky koukli po Rebece, která skláněla plavé lokýnky nad pletením a skutečně se zardívala. Jak se jí rozbušilo srdce, když se před ní objevil Josef – Josef celý uřícený ze schodů a ve vyleštěných vrzavých botách – Josef v nové vestě a rozpálený horkem a rozpaky a zardívající se za svým vatovaným nákrčníkem. Všichni byli napjati, a Amálie, ta myslím trnula ještě víc než ti, o něž tu šlo.
Sambo rozevřel dokořán dveře, ohlásil pana Josefa, a potom ušklíbaje se za inkasistovými zády, vstoupil za ním a poponášel mu kytice, které to ťululum ze samé galantnosti ráno koupilo na tržišti v Covent Garden. Těm kopkám sena, které dnes nosí dámy v prolamovaných kornoutech, se ovšem zdaleka nevyrovnaly; s nesmírně obřadnou poklonou podal Josef každé jednu a obě mladé ženy měly z dárku velkou radost.
„Výborně, Josefe!“ zvolal Osborne.
„Děkuji ti, milý Josefe,“ řekla Amálie, a kdyby on proti tomu nic neměl, hned by byla dala bratrovi pusu. (Za pusu od takového milého stvoření skoupil bych hned všechny skleníky pana Leea.)
„Ach, jaké přímo božské květiny!“ vykřikla slečna Sharpová, decentně k nim přivoněla, přitiskla si je na ňadra a samým obdivem upřela oči ke stropu; možná že se předem koukla do kytice, není-li tam mezi květinami zastrčen nějaký billet doux; ale psaníčko tam nebylo.
„Sedley, to se u vás v Boggley Wollah dorozumívají květomluvou?“ pousmál se Osborne.
„Jdi mi k šípku,“ odpověděl sentimentální mladík. „Koupil jsem je u Nathana a jsem rád, že se vám líbí. Ostatně koupil jsem, Amálko, taky ananas, odevzdal jsem ho Sambovi, uděláme si tiffin; v tom vedru je velmi chladivý a lahodný.“ Rebeka řekla, že ananas jakživ neochutnala a že po ničem jiném na světě tolik netouží.
A tak plynul hovor. Nevím, za jakou záminkou odešel z pokoje Osborne a proč hned po něm odešla Amálie (snad šla dohlédnout na krájení ananasu), Josef osaměl s Rebekou; ta se znovu dala do pletení a zelené hedvábí a lesklé jehlice se v jejích bílých prstících jen míhaly.
„Milá slečno, včera večer jste zpívala krásnou, čarokrásnou píseň,“ řekl inkasista. „Na mou duši, div jsem nad ní nebrečel.“
„Pane Josefe, to jen proto, že máte tak vlídné srdce; myslím, že takové srdce mají všichni Sedleyové.“
„Celou noc jsem kvůli ní nemohl usnout a ráno v posteli jsem ji zkoušel zabroukat, na mou duši. V jedenáct za mnou přišel lékař Gallop (jak víte, jsem těžký pacient a každý den mě Gallop prohlíží) a nastojte! já jsem si prozpěvoval jako konipásek.“
„Vy jste mi nějaký poduvítr! Zazpívejte mi ji.“
„Já? Kdepak, slečno, vy mi ji zazpívejte, prosím, milá slečno.“
„Teď ne, pane Sedley,“ vzdychla Rebeka, „nemám na to náladu a ostatně musím doplést tu peněženku. Viďte, pane Sedley, že mi pomůžete.“ A než se pan Josef Sedley, úředník Východoindické společnosti, dostal k tomu, aby se jí zeptal, jak, už seděl naproti mladé dámě a tvářil se, že to bylo k popukání; paže měl před ní úpěnlivě rozpřažené a dlaně spoutané přadenem zeleného hedvábí, které Rebeka odvíjela.
V tomto romantickém postavení zastihli Osborne s Amálií zamilovaný párek, když jim přišli oznámit, že je tiffin připraven. Hedvábné přadeno bylo právě navinuto na kartón; ale Josef se nevyjádřil.
„Drahoušku, on se jistě vyjádří navečer,“ řekla Amálie Rebece a stiskla jí ruku. Také Sedley se v duchu radil a řekl si: „Saprlot, ve Vauxhallu jí to vyklopím.“
KAPITOLA
V.
Dobbin z našeho pluku
Na Cuffův zápas s Dobbinem a na neočekávaný výsledek toho utkání bude dlouho vzpomínat každý, kdo vychodil proslulou školu dr. Swishtaila. Ten druhý výrostek (říkali mu tam Dobbin Brbr, Dobbin Hophop a ještě jinak, aby mu tak vyjádřili své chlapecké opovržení) byl z těch mladých pánů u dr. Swishtaila nejzakřiknutější, nejnemotornější, a jak se každému zdálo, i nejzabedněnější. Jeho otec měl v City kupecký krám; šuškalo se, že mladého Dobbina přijali do ústavu dr. Swishtaila po „vzájemné dohodě“, – to znamená, že otec za něho hradil penzi a školní poplatky ne v penězích, nýbrž ve zboží; v prodřených manšestrových kalhotách a v kazajce, z jejíchž švů mu lezly mohutné klouby, vyjímal se tam on, skorem poslední v pořadí žáků, jako vtělená protihodnota tolika a tolika liber čaje, svíček, cukru, jádrového mýdla a rozinek (z nichž jen nepatrná část padla na ústavní pudinky). Byl to pro mladého Dobbina hrozný den, když si jeden školák odběhl do města zapytlačit na mandlové tyčinky a na párky, a u dveří dr. Swishtaila vyslídil vozík fy Dobbin a Rudge, koloniální zboží a petrolej, Londýn, Thames Street; právě z něho skládali zboží, s nímž ta firma obchodovala.
Od té chvíle neměl Dobbin chvilku pokoj. Zasypávali ho strašnými a nelítostnými vtipy. „Koukej, Dobbine,“ řekl mu třeba nějaký šprýmař, „tady v novinách je příjemná zpráva. Chlapče, cukr jde nahoru.“ Jiný zase počítal příklad: „Když stojí libra lojových svíček 7 šilinků a půl pence, kolik bude stát Dobbin?“ a z kruhu mladých rošťáků se hned rozlehl řehot; všichni šmahem i se svým suplentem správně usoudili, že prodávat zboží v drobném je věc tak hanebná a hnusná, že si u lepšího člověka zaslouží jen hluboké opovržení.
„Vždyť tvůj otec, Osborne, je taky jenom obchodník,“ řekl Dobbin mezi čtyřma očima chlapci, který to spískal. Ten mu na to zpupně odsekl: „Můj otec je lepší člověk a má kočár.“ Pan Vilém Dobbin se pak uchýlil do kůlny až na konci hřiště a tam prožil odpolední prázdno v horkém smutku a žalu. Kdopak z nás si nepamatuje takové hodiny hořké, přehořké lítosti? Kdo jiný než hodný chlapec cítí tolik křivdu? Kdo se tolik třese před urážkou? A kdo jiný vycítí tak bystře nespravedlivost a kdo dovede být tak vroucně vděčný? Kolik těch něžných duší tupíte, zatvrzujete a týráte pro špetku chatrných počtů a ubohé ševcovské latiny!
Nuže, protože si Vilém Dobbin základy té řeči, jak jsou podány v znamenité Etonské mluvnici latiny, nemohl a nemohl osvojit, zůstával trčet až mezi posledními žáčky dr. Swishtaila. Caparti s růžovými tvářičkami a zástěrkami si ho v jednom kuse dobírali, když on, obr mezi nimi, pochodoval s nejnižší třídou, naditý do manšestrových kalhot, s očima zahanbeně sklopenýma k zemi, pod paží slabikář s oslíma ušima. Tropili si z něho šprýmy malí i velcí. I ty úzké manšestrové kalhoty mu ještě víc sešívali. Na posteli mu přeřezávali popruhy. Schválně mu nastražovali do cesty kbelíky a lavice, aby si o ně narazil holeň, a to se mu dělo napořád. Posílali mu balíčky, a když je otevřel, bylo v nich otcovo mýdlo a svíčky. I ten nejmenší špunt si z Dobbina střílel. On to všechno trpělivě snášel, nadobro otupělý a nešťastný.
Cuff naproti tomu byl veliký náčelník a hejsek Swishtailova učiliště. Pašoval do ústavu víno. Pral se s městskými kluky. Každou sobotu jezdil domů na poníku. Ve svém pokoji měl stát holínky, v nichž chodil o svátcích na hon. Měl zlaté remontérky a šňupal jako dr. Swishtail. Byl už v opeře a věděl, zač stojí který herec; pana Keana stavěl výš než pana Kembla. Za hodinu sesmolil čtyřicet latinských veršů. Psal francouzské básně. Co ten všechno nevěděl a nedokázal. Sám dr. Swishtail prý z něho měl strach.
Cuff, nesporný vládce celé školy, panoval s velkolepou svrchovaností nad svými poddanými a nelítostně je proháněl. Jeden mu cídil boty, druhý mu opékal topinky, jiní zas mu posluhovali venku a celé léto mu v kriketu podávali míče. Nejvíc opovrhoval „Krupičkou“. Házel po něm sice nadávkami a pošklebky, ale málokdy se snížil k tomu, aby se s ním stýkal.
Jednoho dne se oba páni mezi sebou poškorpili. „Krupička“ byl sám ve třídě a hmoždil se s dopisem domů. Tu vstoupil do třídy Cuff a poručil mu, aby mu něco obstaral. Snad šlo o nějaké cukroví.
„Já nemohu,“ řekl Dobbin, „chci ten dopis dopsat?“
„Tak ty nemůžeš?“ Cuff na to a popadl lejstro. (Mnoho slov v něm už Dobbin vyškrabal, mnoho jich napsal špatně; stálo ho to nemálo přemýšlení, práce a slz; psal, chudák, matce, která ho měla tolik ráda, i když to byla pouhá kupcová a bydlila v zadním pokoji v Thames Street.) „Tak ty nemůžeš,“ povídá Cuff. „Rád bych, prosím, věděl proč. Copak nemůžeš té bábě Krupičkové napsat zítra?“
„Nenadávej,“ řekl Dobbin a všecek rozčilen vstal z lavice.
„Tak co, panáčku, půjdeš?“ rozkohoutil se Cuff.
„Polož ten dopis,“ odpověděl Dobbin, „slušný člověk nečte cizí dopisy?“
„Tak co, půjdeš, nebo ne?“
„Nepůjdu. Nebij mě, nebo tě praštím,“ zařval Dobbin, skočil po olověném kalamáři a zatvářil se tak zlověstně, že se pan Cuff zarazil, stáhl si vykasané rukávy, vrazil ruce do kapes, ušklíbl se a odešel. Potom si už s hokynářovým chlapcem nic nezačínal; máme-li být k němu spravedliví, musíme ovšem podotknout, že za jeho zády mluvil o něm vždycky opovržlivě.
Zakrátko po této přátelské besedě se stalo, že se jednoho slunného odpoledne pan Cuff octl poblíž chudáka Viléma Dobbina. Dobbin ležel na hřišti pod stromem a slabikoval si ve své nejmilejší knize Tisíc a jedna noc – opodál ostatních školáků, kteří se věnovali hrám – sám a sám a skorem šťasten. Kéž by už lidé dali dětem pokoj; kéž by je učitelé přestali peskovat; kéž by se rodiče nesnažili mermomocí vést jejich myšlenky a ovládat jejich city – ony city a myšlenky, které jsou pro všechny zahaleny tajemstvím (vždyť co vlastně vy a já víme o svých dětech, o svém otci, o svém bližním, a oč krásnější a čistší jsou myšlenky ubohého chlapce nebo děvčete, které komandujete, než myšlenky jejich zhlouplého a otrlého představeného?) – kéž by, jářku, rodiče a učitelé aspoň trochu dali dětem pokoj – nic by se nestalo, když by se třeba nenaučily všem nepravidelným slovesům.
A tak Vilém Dobbin zapomněl tenkrát na celý svět a pobýval hned s námořníkem Sindibádem v Démantovém údolí, hned zas s princem Achmetem a s vílou Peribanu v té rozkošné jeskyni, kde je princ nalezl a kam bychom se všichni jednou rádi vypravili. Z toho příjemného snění ho náhle vytrhl úpěnlivý vřískot. Ohlédl se a uviděl Cuffa, mydlí nějakého kloučka. Byl to ten mládeneček, který na něho prozradil, jak to bylo s tím hokynářským vozíkem; ale Dobbin se nikdy moc nezlobil, aspoň ne na maličké a slabé. „Jak ses, panáčku, opovážil tu láhev rozbít?“ řekl Cuff tomu škvrněti a rozpřáhl se po něm žlutou kriketovou pálkou.
Chlapec dostal předtím od něho příkaz, aby přelezl zídku u hřiště (a to na zvlášť vybraném místě, kde byly střepiny nahoře odstraněny a do cihel vytlučeny pohodlné výstupky), potom aby uběhl čtvrt míle, koupil na dluh pintu rumové limonády, obelstil všechny špehy dr. Swishtaila, rozestavené za zdí, a přelezl zpátky na hřiště; když přelézal zídku, ujela mu noha, láhev se rozbila, limonáda vytekla, kalhoty se mu natrhly a tak se ten nešťastník objevil před svým patronem a provinile se třásl strachem, ačkoliv za nic nemohl.
„Panáčku, jak ses opovážil ji rozbít?“ řekl Cuff. „Ty prolhaný zlodějíčku. Nejprve limonádu vypije a teď dělá, že se mu rozbila láhev. Natáhni ruku, panáčku.“ O chlapečkovu dlaň bouchla pálka. Chlapeček zasténal. Dobbin se probral. Víla Peribanu uprchla s princem Achmetem až do hloubi jeskyně; pták Noh ulétl s námořníkem Sindibádera z Démantového údolí do oblak. Před poctivým Vilémem vyvstal všední život a velký kluk tloukl pro nic za nic malého. „Natáhni druhou ruku, panáčku,“ zařval Cuff na svého maličkého spolužáka, který měl celou tvář zkřivenu bolestí. Dobbin se otřásl a ve svých úzkých starých šatech se rázem vztyčil.
„Tu máš, ty lotříku!“ křikl Cuff a znovu dopadla pálka chlapci na dlaň. – Neděste se, dámy; v soukromých ústavech to dělá každý chlapec. I vaše děti to budou bezpochyby dělat a jiní to zas budou dělat jim. – Znovu dopadla pálka, a tu se Dobbin hnul.
Co ho k tomu dohnalo, nevím. Týrání je v soukromých školách právě tak úředně povoleno jako v Rusku knuta. Bránit mu bylo jaksi nedžentlmenské. Snad se proti té svévoli v Dobbinovi vzbouřila jeho bláhová dušička; snad v něm vřela pomstychtivost a zatoužil postavit se tomu velkolepému násilníkovi a samovládci, jemuž tam vzdávali čest a slávu, s nímž dělali všemožné ciráty, před nímž prapory vlály, bubny vířily a stráže salutovaly. Ale ať už ho k tomu ponouklo to nebo ono naráz vyskočil a zahoukl: „Přestaň, Cuffe; nestraš toho chlapce, nebo ti –“
„Copak mi uděláš?“ zeptal se Cuff, všecek užaslý nad tím, že se do toho plete. „Natáhni ruku, ty spratku!“
„Nařežu ti, žes jich v životě tolik neslízl,“ dal mu Dobbin odpověď na první polovinu jeho věty. A malý Osborne, celý uplakaný a uškytaný poulil nedůvěřivě oči nad tím úžasným obráncem, který se ho tak nenadále zastal. I Cuff byl nad tím nemálo zkoprnělý. Představte si našeho zesnulého panovníka Jiřího III., když se dověděl o vzpouře amerických osad; představte si zpupného Goliáše, když vystoupil maličký David a vyzval ho na zápas; zrovna tak bylo panu Reginaldu Cuffovi, když dostal tuto výzvu k utkání.
„Až po škole,“ řekl – jak jinak? Chvíli mlčel a díval se na Dobbina, jako by mu říkal: „Udělej poslední vůli, a máš-li ještě nějaké přání, oznam to svým přátelům.“
„Jak je libo,“ řekl Dobbin. „Ty mi musíš, Osborne, dělat sekundanta.“ „Když chceš, prosím,“ odpověděl malý Osborne. To víte, jeho tatínek měl kočár a on se za svého obránce tak trochu styděl.
A opravdu, když udeřila hodina k boji, skorem se mu styděl říci: „Jen do toho, Krupičko!“ A prvních několik kol toho slavného zápasu nekřikl to po něm žádný jiný chlapec z ústavu. Z počátku si Cuff vedl odborně a s pohrdlivým úsměvem na tváři, plavně a bujaře jako na plese sázel protivníkovi rány a třikrát po sobě složil nešťastného zápasníka na zem. Pokaždé, když se Dobbin svalil, ozvalo se hurá; každý toužil po tom, aby směl vítězi nabídnout koleno, aby se o ně opřel.
„To si to odnesu, až bude po tom,“ říkal si malý Osborne, když zdvíhal svého zápasníka. „Raděj se vzdej,“ domlouval Dobbinovi, „vždyť to byl jen výprask a na ten jsem já, Krupičko, zvyklý.“ Ale Krupička se třásl na celém těle a z nozder mu šlehal vztek, a tak odstrčil svého malého sekundanta a pustil se do toho po čtvrté.
Po třikrát Cuff zaútočil tak, že se protivník ani nedostal k ráně. Nevěda, jak by čelil ranám, které se na něho jen sypaly, rozhodl se Krupička, že tentokrát sám přejde rovnou k útoku. A protože byl levičák, vyrazil levicí a několikrát Cuffa vší silou praštil – jednou na levé oko a po druhé na jeho orličí nos.
Tentokrát se k úžasu celého shromáždění svalil Cuff. „Hrome, ta seděla,“ řekl znalecky mladý Osborne a poplácal svého zápasníka po zádech. „Kamaráde Krupičko, ukaž mu levičkou, zač je toho loket.“
Až do konce zápasu Krupičkova levice rejdila jak divá. Cuff se pokaždé svalil na zem. Při šestém kole už bylo těch, kdo hulákali: „Jen do toho, Krupičko!“ skorem tolik jako těch, kdo pokřikovali: „Jen do toho, Cuffe!“ Ve dvanáctém kole byl už Cuff tak říkajíc vedle. Pozbyl duchapřítomnosti a nedovedl ani útočit, ani se bránit. Krupička byl naproti tomu chladný jako ocel. Tvář měl bledou, vytřeštěné oči mu svítily a z rány na dolním rtu mu crčela krev; vypadal ten mladík až strašidelně neurvale a mnoho diváků trnulo hrůzou. A přesto se jeho neohrožený protivník odhodlal utkat se s ním po třinácté.
Kdybych tak měl pero Napierovo nebo dopisovatele Bellova Lifu, rád bych vám ten zápas pořádně vylíčil. Byl to poslední útok gardy (totiž snad by to býval byl, protože bitva u Waterloo se tehdy ještě neodehrála) – byl to Neyův šik, valící se proti návrší La Haye Sainte a ježící se bodáky, nad nimiž vlálo dvacet orlů – byl to řev hovězinužravých Britů, skokem pádících z návrší a svírajících nepřítele v divém bojovém náručí – jinými slovy, Cuff se do toho dal s vervou, jenže se už motal a šly na něho mrákoty. A tak se hokynářský Krupička znovu rozmáchl levičkou po protivníkově nose a srazil Cuffa k zemi nadobro.
„Myslím, že má dost,“ řekl Krupička, když se jeho protivník skutálel na zem (právě tak přesně žuchla Kubíkovi Spotovi koule do biliárové jímky, viděl jsem to na vlastní oči). Tolik je jisté, že když bylo odpočítáno, pan Reginald Cuff už nedokázal nebo se neodhodlal vstát.
Tu spustili hoši nad Krupičkou takový jásot, že to vypadalo, jako by byl Krupička po celý zápas jejich favoritem; dokonce i dr. Swishtail vyšel ze své studovny, aby zjistil, proč dělají takový rámus. Toť se ví, že Krupičkovi hned pohrozil důkladným výpraskem; ale Cuff, který už zatím přišel k sobě a vymýval si rány, čacky řekl: „Pane řediteli, já jsem vinen – ne Krupička, totiž Dobbin. Tloukl jsem malého chlapce a on mi dal za vyučenou.“ Svým velkomyslným proslovem nejen že zachránil vítězného soka před bitím, ale také sám sobě uchoval vladařství nad hochy, které svou porážkou málem ztratil.
O tom, co se tu strhlo, napsal mladý Osborne rodičům domů tuto zprávu.
Třtinový dům, Richmond, březen 18 –
Milá maminko,
doufám, že jste zdráva. Moc bych prosil, kdybyste mi poslala koláč a pět šilinků. Měli jsme tu zápas Cuff versus Dobbin. Cuff byl totiž největší eso z celé školy. Zápasili spolu třináct kol a Dobbin ho zpražil. A tak je teď Cuff druhé eso. Zápasili kvůli mně. Cuff mě tloukl za to, že jsem mu rozbil láhev s mlékem, a Krupička to nechtěl dopustit. Říkáme mu Krupička, protože jeho otec má v Thames Street v City koloniální obchod – Krupička a Rudge – a protože zápasil kvůli mně, myslím, že byste měli nakupovat čaj a cukr u nich. Cuff vždycky v sobotu odjíždí, ale tentokrát to nejde, protože má na oku modřiny. Má bílého poníka, ten ho vždycky odvádí a jezdí s ním livrejovaný štolba na hnědce. Kdyby mi tak tatínek taky nějakého poníka opatřil, a jsem
Váš poslušný syn
Jiří Sedley Osborne.
Douška: – Pozdravujte ode mne Amálku. Vystřihuji jí z lepenky kočár. Ten koláč s rozinkami, ne s kmínem.
Dobbinův věhlas tím vítězstvím v očích všech spolužáků nesmírně stoupl a z hanlivé nadávky Krupička se stala ve škole ctná a oblíbená přezdívka. „Že je jeho otec hokynářem, za to on nemůže,“ řekl mladý Osborne; byl to sice pouhý klouček, ale u Swishtailovy mládeže se těšil oblibě, a tak přijali jeho názor s velkou pochvalou. Všichni se shodli na tom, že je sprosté posmívat se Dobbinovi za to, že je náhodou z nízkého rodu. Jméno „náš Krupička“ se pozměnilo v lichotku a Dobbinovi se už neposmíval ani ten šplhounský suplent.
Za těch poměrů se i Dobbin vzchopil. V klasickém studiu báječně prospíval. Sám zpupný Cuff, nad jehož blahosklonností se Dobbin všecek zardíval a upadal do rozpaků, pomáhal mu s latinskými verši, trénoval ho v hrách, vítězoslavně ho vytáhl od prvňáčků do vyšší třídy a tam mu ještě zajistil slušné místo. Vyšlo najevo, že na klasické jazyky nemá hlavu, ale zato je neobyčejně bystrý v počtech. K všeobecné spokojenosti prošel v algebře jako třetí a při veřejné letní zkoušce byl odměněn francouzskou knížkou. Měli jste vidět, jak se tvářila jeho matka, když mu dr. Swishtail před tváří celé školy, rodičů a známých odevzdával ten rozkošný románek Télémaque s věnováním: Gulielmo Dobbin. Všichni hoši mu pochvalně zatleskali. Kdo vylíčí nebo spočítá, jak se zardíval, jak se pletl, jak nešikovně si vedl a kolik nohou pošlapal, když se vracel do lavice! Otec, starý Dobbin, který ho teprve nyní vzal na vědomí, dal mu přede všemi dva zlaťáky; z velké části je pak Dobbin utratil za společnou školní hostinu. A po prázdninách se vrátil do školy v šosáku.
Dobbin byl skromný mladík, a tak ho ani nenapadlo, že jeho šťastně změněné postavení vyplývá z jeho šlechetného a mužného činu. Z jakési umíněnosti se rozhodl připisovat své štěstí blahovolnému zásahu Jiříka Osborna, jemuž od té doby projevoval takovou lásku a příchylnost, jaké jsou schopny jen děti – zrovna takovou příchylnost projevoval, jak se dočítáme v jedné půvabné pohádce, neohrabaný Orson tomu skvělému jinochu Valentinovi, který ho porazil. Dobbin se Osbornovi kořil a zbožňoval ho. Tajně ho uctíval, ještě než se seznámili. Teď se stal jeho sluhou, jeho psíkem, jeho Pátkem. Viděl v Osbornovi samou dokonalost, pokládal ho ze všech chlapců na světě za nejlepšího, nejstatečnějšího, nejčipernějšího, nejchytřejšího a nejhodnějšího. Dělil se s ním o peníze: kupoval mu o překot nože, penály, zlatá pečetítka, cukroví, zpěvníky a dobrodružné knížky s velkými barevnými obrázky rytířů a lupičů; v mnohé z nich byste našli věnování: Blahorodému pánu panu Jiřímu Sedleymu Osbornovi – Vilém Dobbin. Veškerý tento hold přijímal Jiří velmi milostivě, jak se slušelo na jeho povýšenost.
Když tedy přišel poručík Osborne v den vauxhallské vycházky na Russell Square, řekl dámám: „Milostivá paní, doufám, že máte ještě místo u stolu; pozval jsem Dobbina z našeho pluku, aby přišel na večeři a potom s námi šel do Vauxhallu. Je skoro tak plachý jako Josef.“
„Plachý! Chacha!“ řekl tlouštík a vrhl dobyvatelský pohled po slečně.
„To taky je – zato ty, Sedley, jsi proti němu neskonale ladnější,“ dodal Osborne se smíchem. „Potkal jsem ho v Bedfordském klubu, když jsem šel za tebou; řekl jsem mu, že je slečna Amálie už zase doma a že se jdeme navečer pobavit; a paní Sedleyová že mu už odpustila, že jí tehdy o Amáliiných narozeninách rozbil punčovou mísu. Pamatujete se, milostivá paní, na tu pohromu před sedmi lety?“
„Polil paní Flamingové její hedvábné rudé šaty,“ řekla dobrosrdečná paní Sedleyová. „Bylo to kus nemehla! Jeho sestry nejsou o moc elegantnější. Tři měla s sebou paní Dobbinová včera večer v Highbury. Ty vám mají postavu, ó je!“
„Ale starosta je bohatý, viďte,“ zašpičkoval Osborne. „Co myslíte, milostivá paní, nebyla by některá ta dcera dobrá partie pro mne?“
„Vy blázínku! Kterápak by si vás vzala, když jste celý žlutý v obličeji.“
„Já že jsem žlutý? Počkejte, až uvidíte Dobbina. Ten měl žlutou zimnici už třikrát. Dvakrát v Nassau a jednou na Svatém Kryštofu.“
„No, no, však vy jste pro nás žlutý až dost, viď, Amálko?“ řekla paní Sedleyová. Slečna Amálie se nad tím jen pousmála a zapýřila. Pohlédla na interesantně bledou tvář pana Jiřího Osborna, na jeho krásně černé, zvlněné, lesklé licousy, v nichž měl ten mladík sám nemalé zalíbení, a v hloubi srdéčka si pomyslila, že takovou tvář a takového hrdinu v armádě Jeho Veličenstva, ba na celém světě aby člověk pohledal. „Mně nevadí, že má kapitán Dobbin takovou pleť,“ řekla, „ani že je tak nešikovný. Já vím, že ho budu mít vždycky ráda.“ Stačilo jí, že je to přítel a zastánce Jiřího.
„Je to správný chlapík a dobrý důstojník, jakých je v armádě málo,“ řekl Osborne, „ale Adonis to zrovna není.“ Koukl se prostoduše na sebe do zrcadla a přitom se střetl s upřeným pohledem slečny Sharpové. Začervenal se a Rebeka si v hloubi duše pomyslela: „Ah, mon beau Monsieur![6] Už jsem tě prokoukla.“ – Ta potvůrka jedna!
Když ten večer Amálie, rozezpívaná jako skřivánek a svěží jako růže, přicupitala v bílých mušelínových šatech do salónu a už se těšila, jaké triumfy bude sklízet ve Vauxhallu, předstoupil před ni nevzhledný čahoun s velkýma rukama i nohama a s velkýma ušima, které mu na dohola ostříhaných černých vlasech ještě více odstávaly, navlečený do tehdejší ohyzdné premované uniformy a s třírohým kloboukem na hlavě, a vysekl jí poklonu tak nemotornou, jakou jakživ žádný smrtelník nedokázal.
Nebyl to nikdo jiný než kapitán Vilém Dobbin z -tého pěšího pluku Jeho Veličenstva, který se po záchvatu žluté zimnice právě vrátil ze Západní Indie, kam byl ze služebních rozmarů se svým plukem odkomandován, zatímco tolik chrabrých kamarádů sklízelo slávu na Pyrenejském poloostrově.
Klepal na domovní dveře tak bojácně a tiše, že to dámy nahoře ani nezaslechly, jinak, toť se ví, nebylo by Amálii ani ve snu napadlo, aby si prozpěvovala, když vcházela do pokoje. Ale už se stalo, a její líbezný hlásek pronikl kapitánovi až do srdce a tam uvízl navždy. Než jí obemkl svou tlapou ruku, kterou mu podala, zaváhal a hlavou mu táhlo: „Hoho, je to možné, – jste vy ta panenka, kterou si pamatuji v růžových šatičkách? Je to tak nedávno – ten večer, co jsem převrhl tu punčovou mísu – bylo to zrovna po tom, co jsem dostal jmenování. Jste vy ta dívenka, o které Jiří Osborne říkal, že si ho vezme? Jak jste rozkvetla! Ten rošták vyhrál terno!“ To všechno si říkal, než ji uchopil za ruku a smekl před ní třírohý klobouk.
Co se s ním dálo po odchodu ze školy až do té chvíle, kdy máme to potěšení znovu se s ním setkat, o tom jsme sice podrobně nemluvili, ale z rozhovoru na předešlé stránce si to důmyslný čtenář lehce domyslí. Z přezíraného kupce s koloniálním zbožím Dobbina se stal starosta – ze starosty Dobbina se stal plukovník Dobbin dobrovolnické jízdy londýnské City, která přímo hořela touhou po tom, aby odrazila francouzskou invazi. Útvar plukovníka Dobbina, v němž byl pan Osborne pouhým desátníkem, defiloval před samým mocnářem a vévodou z Yorku; a starosta a plukovník byl povýšen do rytířského stavu. Jeho syn šel na vojnu; a hned po něm se octl ve stejném pluku mladý Osborne. Sloužili spolu v Západní Indii a v Kanadě. Právě se vrátili se svým plukem domů a Dobbin lnul k Jiřímu Osbornovi pořád tak vřele a nezištně, jako by byli dosud školáci.
Potom zasedla ta vážená společnost k večeři. Mluvilo se o válce a o slávě, o Bonapartovi a o lordu Wellingtonovi a o posledním Věstníku. Tenkrát v těch bájných dobách bylo v každém Věstníku nějaké vítězství a oba chrabří mladíci toužili po tom, aby v tom slavném seznamu uviděli své jméno, a žehrali na svůj neblahý osud, že patří k pluku, kterému není přáno, aby se vyznamenal. Slečnu Sharpovou ten vzrušující hovor nadchl, zato slečna Sedleyová se nad ním roztřásla a zmalomyslněla. Pan Josef jim vyprávěl několik historek z lovu na tygry, dokončil historku o slečně Cutlerové a plukovním lékaři Lanceovi, podával Rebece kdeco ze stolu a sám se také vydatně krmil a napájel.
Když odcházely dámy z jídelny, hnal se ke dveřím a s komicky přehnanou roztomilostí jim otvíral – potom se vrátil ke stolu, doléval si jeden pohár bordeauxského za druhým a s nervózním chvatem je do sebe převracel.
Osborne pošeptal Dobbinovi: „Pije na kuráž.“ Kočár předjel; byl čas odjet do Vauxhallu.
Já vím, že vám na píšťalu vyhrávám krotkou písničku (však ony hned přijdou kapitoly řízné); nechť si však vlídný čtenář uvědomí, že zatím tu hovoříme o makléřské rodině z Russell Square, v níž si každý – jak to v obyčejném životě bývá – špacíruje, obědvá, večeří, konverzuje a chodí na námluvy a při tom namlouvání nezažije nic vzrušujícího nebo podivuhodného. Taková je osnova děje: Osborne, zamilovaný do Amálie, pozve svého dávného přítele na večeři a potom do Vauxhallu. Josef Sedley se zamiloval do Rebeky. Vezme si ji? Tohle je naše hlavní téma.
Mohli jsme to téma traktovat aristokraticky, romanticky nebo fraškově. Položit třeba ten děj se stejnými figurami na Grosvener Square – hned by někteří lidé zbystřili sluch. Ukázat třeba, jak se zamiloval lord Josef Sedley a jak navázal markýz Osborne známost s lady Amálií, a vévoda, její urozený otec, tomu nijak nebránil. Nebo zas (abychom ze svrchovaně vznešeného světa sestoupili až do nejnižšího) vylíčit, co se událo v kuchyni u pana Sedleyho, jak se černoch Sambo zamiloval do kuchařky (což bylo ostatně pravda) a jak se kvůli ní popral s kočím; jak kuchtíka přistihli při krádeži studené skopové kýty a jak nechtěla nová komorná slečny Sedleyové jít spát bez svíčky; příhody toho druhu, vzaté tak zvaně „ze života“, daly by se vylíčit tak, že by byly k popukání. Nebo naopak (když už bychom se uchýlili k strašidelnému žánru), udělat tak z milence nové komorné notorického lupiče, který se svou tlupou přepadne dům, černocha Sambo skolí k nohám pánovým, Amálii v noční košili unese a propustí teprve na konci třetího svazku, naráz se z toho stane krvák a čtenář bude napínavé kapitoly hltat, že mu nepostačí dech. Ale takového romantického příběhu se moji čtenáři nedočkají; bude to příběh domácký. A tak nechť vezmou zavděk kapitolou o Vauxhallu, tak kratičkou, že si ten název ani nezaslouží. A přece jen to kapitola je, a důležitá. Což nemá každý v životě kapitolky, které vypadají, jako by nic nebyly, a zatím rozhodují o celém dalším ději?
Vstupme tedy do kočáru se společností z Russell Square a rozjeďme se do Vauxhallu. Mezi Josefem a slečnou Sharpovou, usazenými na předním sedadle, není místa nazbyt; naproti nim sedí pan Osborne, vmáčknutý mezi kapitána Dobbina a Amálii.
Kdekdo v kočáru byl přesvědčen, že se Josef ten večer vyjádří, a z Rebeky bude paní Sedleyová. Rodiče doma se s tím narovnáním smířili, i když se, mezi námi řečeno, pan Sedley neubránil jistému opovržení. Syn byl v jeho očích ješita, sobec, lenoch a baba. Jeho strojená elegance mu nešla pod nos a jeho chvastounské historky mu byly k smíchu. „Ten klacek zdědí po mně polovinu majetku,“ řekl, „a kromě toho bude mít svého až dost. Kdybychom tak zítra já, ty a jeho sestra zemřeli, oč, že by jenom řekl: ‚Propána‘! a klidně by se navečeřel jako jindy. Tak jaképak s ním starosti? Ať si vezme, koho chce. Mně je to jedno.“
Zato Amálie byla, jak to odpovídalo její rozšafnosti a jejímu založení, tou partií nadšena, několikrát už by jí byl Josef málem něco velmi důležitého sdělil, a ona by mu byla mileráda popřála sluchu, ale ten tlouštík se nijak nedal pohnout k tomu, aby jí své velké tajemství vyjevil, a vždycky si jen ulevil povzdechem a hned se od ní odvrátil, nad čímž byla jeho sestra nemálo zklamaná.
Amáliina něžná hruď se nad tou záhadou neustále třásla vzrušením. S Rebekou sice o té delikátní věci nemluvila, zato si to vynahradila dlouhým a důvěrným hovorem s domovnicí, paní Blenkinsopovou, domovnice pak něco prořekla před paninou pokojskou a ta se zas o tom letmo zmínila kuchařce a kuchařka zprávu bezpochyby roznesla po všech kupcích, takže si nakonec o nastávajícím sňatku pana Josefa povídala hromada lidí z russell-squareského světa.
Paní Sedleyová byla ovšem toho názoru, že se její syn sňatkem s malířovou dcerou společensky zahazuje. „Božínku,“ vyhrkla paní Blenkinsopová, „dyk náš táta, milostpaní, byl taky vobyčejnej hokynář, když jsme se brali s panem Sedleym, a ten byl tehda makléřskej ouředníček a dohromady jsme neměli ani pět stovek, a tejkonc jak jsme bohatý!“ To mínění zastávala i Amálie a znenáhla se k němu přiklonila i dobrácká paní Sedleyová.
Pan Sedley byl neutrální. „Ať si Pepík vezme, koho chce,“ řekl, „mně je to jedno. Holka nemá nic, však moje nastávající taky víc neměla. Povahu má, zdá se, dobrou, je chytrá a snad si ho bude hledět. Raděj tu, má zlatá, než nějakou mouřenínku a s ní tucet mahagonových vnoučat.“
Zdálo se tedy, že se na Rebeku štěstí přímo směje. Když šla k večeři, samozřejmě se do Josefa zavěšovala a v bryčce si vedle něho sedala na kozlík (vypadal úžasně hejskovsky, když tam všecek vyšňořen trůnil a řídil své plesniváky); o sňatku sice nikdo necekl, ale každý jako by o tom věděl. Chybělo jen, aby ji požádal o ruku, ach, a tu si Rebeka uvědomila, co to je nemít matku! – milou, něžnou matku, která by to vyřídila za deset minut a po kratičké důvěrné rozmluvě by z úst toho stydlivého mladíka vyloudila vyznání.
Tak to tedy vypadalo, když přejel kočár po Westminsterském mostě.
Včas dojeli ke Královským sadům. Když Josef z rozskřípaného povozu velebně sestoupil, zástup přivítal tlouštíka s jásotem. Josef zčervenal, a jak odcházel, zavěšen do Rebeky, zatvářil se pánovitě a zpupně. Jiří se ovšem ujal Amálie. Vypadala šťastně jako sluncem ozářený růžový štěp.
„Poslyš, Dobbine,“ řekl Jiří, „buď tak hodný a postarej se o šály a ostatní věci.“ A tak zatímco Jiří kráčel družně se slečnou Sedleyovou a Josef s Rebekou po boku se prodíral branou do sadů, dobrý Dobbin vzal zavděk tím, že popadl pod paží šály a zaplatil za všechny vstupné.
Nenápadně šlapal za nimi. Nechtěl jim kazit radost. Rebeka s Josefem mu byli ukrutně lhostejní. Amálie se mu však zdála hodná skvělého Osborna, a když tak viděl před sebou ten pěkný párek, jak se prochází po klikatých cestičkách a jak dívka nad vším žasne a plesá, pozoroval její nevinnou radost s jakýmsi otcovským zalíbením. Snad ho i napadlo, jak by bylo pěkné, kdyby tak držel pod paží něco jiného než šálu (lidé se tomu nemotornému oficírkovi, ověšenému ženskými háby, smáli), ale Vilém Dobbin si na zištné choutky nepotrpěl; proč by také žehral, když se jeho přítel baví. A pravda je, že všechny ty zahradní atrakce a ty statisíce „extra“ svítilen, které tam svítí vždycky, ty sumáře s třírohými klobouky, vyhrávající pod pozlacenou mušlí uprostřed sadů úchvatné melodie, ty jarmareční zpěváky, kteří tam svými žertovnými i dojímavými písničkami vábili k poslechu krevnatou, s řehoněním dokola tancující, hopsající a do stehen se plácající omladinu londýnských ulic, to zvláštní oznámení, že Madame Saqui se hned vznese do nebes na volném laně, sahajícím až ke hvězdám, toho poustevníka, stále sedícího ve své ozářené poustce, ty šeré chodníčky, jako stvořené pro domlouvání milenců, ty džbánky piva, roznášené chlapy v ošumělých livrejích, a ty blikavě ozářené stolky, u nichž šťastní hodovníci dělali, jako by pojídali skorem neviditelné plátky šunky; – to všechno, dokonce i hodného Simpsona, toho přívětivě usměvavého blbečka, který tam už tehdy, nemýlím-li se, vévodil – to všechno kapitán Dobbin nevnímal.
Nosil pořád Amáliinu bílou kašmírovou šálu. Chvíli postál pod pozlacenou mušlí, kde paní Salmonová zpívala Bitvu u Borodina (byla to zuřivá kantáta proti tomu korsickému povýšenci, který nedávno utrpěl v Rusku porážku). Když pan Dobbin odcházel, zkoušel ji zabroukat, a tu zjistil, že brouká melodii, kterou si Amálie předtím prozpěvovala, jak šla po schodech k večeři.
Dal se sám sobě do smíchu; zpívat věru uměl jako kulich.
Toť se ví, naši mladí lidé, sdružení ve dvojicích, si svatosvatě slibovali, že zůstanou celý večer pohromadě, jenže za deset minut se rozešli. Ve Vauxhallu se dvojice vždycky rozcházejí, ale jen do večeře, kdy se zase sejdou a vyprávějí si, jaká dobrodružství mezitím prožili.
Jaképak dobrodružství prožil pan Osborne a slečna Amálka? Je to tajemství. Jedno je jisté – oba byli zcela šťastni a chovali se vzorně a protože posledních patnáct let bývali hodně pospolu, jejich tête-à-tête jim nebylo ničím neobvyklým.
Ale když slečna Rebeka a její tlustý společník zabloudili do pusté aleje, kde spolu s nimi podobně bloumalo nejvýš nějakých sto dvojic, oba si uvědomili, že jsou v situaci nadmíru choulostivé a kritické, a tu si slečna Sharpová řekla, že je vhodná chvíle pobídnout pana Sedleyho k vyznání, které se mu užuž třese na bojácných rtech. Předtím se byli podívat na panoráma Moskvy a nějaký sprosťák tam šlápl slečně Sharpové na nohu, až zavřískla a zvrátila se panu Sedleymu do náručí; tou nehodičkou se něžná sdílnost toho pána ještě vystupňovala, takže jí některé své oblíbené historky z Indie vypravoval znova a znova, nejméně šestkrát.
„Já bych se tak ráda podívala do Indie!“ řekla Rebeka.
„Opravdu?“ řekl Josef s neodolatelnou něhou a nejspíš by byl v tomto rafinovaném výslechu pokračoval a dával jí ještě něžnější otázky (nadýmal se totiž a funěl a Rebeka, která měla ruku poblíž jeho srdce, počítala, jak mu horečně buší), když tu najednou – k zlosti! – sezváněli na ohňostroj. Kdekdo se tam hrnul a utíkal, a tak našim milencům nezbylo než se přidat k tomu proudu lidí.
Kapitán Dobbin dostal chuť s nimi povečeřet – vauxhallské atrakce ho věru nijak nerozjařily – ale dvakrát prošel před stolkem, u něhož se dvojice zase shledaly, a nikdo si ho nevšímal. Bylo prostřeno pro čtyři. Obě dvojice si spokojeně švadronily pro sebe a Dobbin shledal, že na něho nadobro zapomněly, jako by ani nebyl na světě.
„Jen bych jim překážel,“ řekl si kapitán s teskným pohledem. „Raději si půjdu promluvit s poustevníkem,“ a od toho hodovního šumu, křiku a řinkotu se uchýlil do tmavé aleje, na jejímž konci sídlil známý lepenkový poustevník. Moc si tam Dobbin neužil – bodejť! octnout se ve Vauxhallu sám a sám, to vím z vlastní zkušenosti, patří u svobodného mládence k nejtruchlivějším zábavám.
Obě dvojice si tedy libovaly u svého stolku a příjemně a důvěrně se spolu bavily. Josef byl v ráži a proháněl velkolepě číšníky. Vlastnoručně namíchal salát, odzátkoval šampaňské, rozkrájel kuře a většinu pochoutek ze stolu snědl a vypil sám. Nakonec si usmyslil, že si poručí arakový punč; ve Vauxhallu to ani jinak nejde. „Pane vrchní, arakový punč.“
Ta číše arakového punče způsobila všechno to, o čem se tu vypráví. A proč by to taková číše punče nedokázala? Což nezpůsobila číše kyseliny sírové, že Rosamunda odešla ze světa? A nezpůsobila číše vína smrt Alexandra Velikého? – jak aspoň tvrdí Lempriere? A tak tato číše punče zapůsobila na osudy všech hlavních postav v našem „románě bez hrdiny“. Zapůsobila na celý jejich život, ačkoliv většinou si punče ani nelízli.
Dámy ho nepily; Osbornovi nechutnal; a tak se stalo, že tlustý labužník Josef vypil celou číši sám; a když ji vypil, dostal se do rozjařenosti zprvu úžasné, později však skoro trapné. Chechtal se a hlaholil, až se k nemalým rozpakům nevinných spolustolovníků kolem jejich stolku shlukla kopa posluchačů; když pak zanotoval píseň (a to v plačtivě vysoké tónině, v jaké zpívají jen podroušení pánové), odlákal skorem všechno obecenstvo, shromážděné kolem hudebníků v pozlacené mušli, a sklidil nemalý potlesk.
„Výborně, tlouštíku!“ řekl jeden. „Opakovat, Danieli Lamberte!“ řekl druhý. „Ten by se vyjímal na napjatém laně!“ křikl další šprýmař. Dámy se nesmírně polekaly a pan Osborne se rozzlobil.
„Proboha, Josefe, pojďme už!“ křikl a dámy vstaly.
„Počkat, má nejmilejší, ty má pa-pa-panenko zlatá,“ houkl Josef, rozohněný jako lev, a objal slečnu Rebeku v pase. Rebeka sebou trhla, ale ruku vyprostit se jí nepodařilo. Smích se rozlehl s dvojnásobnou silou. Josef pořád popíjel, tvářil se zamilovaně a vyzpěvoval; mrkal na obecenstvo, půvabně jim kynul sklenicí a zval je, ať si každý zavdá jeho punče.
Pan Osborne se právě chystal srazit jednoho pána ve vysokých botách, který si troufl to pozvání přijmout, a už se zdálo, že dojde ke rvačce. Ale naštěstí přistoupil ke stolku jistý pán jménem Dobbin, který se dosud procházel po zahradě. „Táhněte, vy hlupáci!“ řekl pán, hromadu jich odstrčil (polekali se jeho třírohého klobouku i jeho lítého vzezření) a všecek rozčilen přistoupil ke stolku.
„Propánakrále, kdepak jsi byl, Dobbine, tak dlouho?“ řekl Osborne, vyrval příteli bílou kašmírovou šálu a hned do ní Amálii zabalil. – „Pomoz nám, ujmi se tuhle Josefa, já odvedu dámy do kočáru.“
Josef už vstával, aby zakročil, ale jen do něho Osborne vrazil prstem, hned se zas udýchaně posadil, a tak odvedl poručík dámy šťastně do kočáru. Jak odcházeli, Josef za nimi posílal hubičky a škytal: „Pámbu vás opatruj! Pámbu vás opatruj!“ Potom uchopil kapitána Dobbina za ruku, žalostně se rozplakal a nakonec se tomu pánovi svěřil s tajemstvím své lásky. Přímo zbožňuje tu dívku, co právě odešla; ví, že ji svým chováním učinil nešťastnou; ráno se s ní dá ve svatojiřském kostele na Hannover Square oddat; hned půjde do Lambethu zaklepat na canterburského arcibiskupa, aby se připravil, ať ho čert, jestli hned nepůjde.
Kapitán se toho hned chopil a lstivě ho přemluvil, aby rovnou ze sadů pospíšil do Lambethského paláce k arcibiskupovi, a jakmile se octli za branou, nedalo mu moc práce naložit ho na drožku, a ta potom pana Josefa Sedleyho složila u jeho bytu.
Jiří Osborne odvedl dívky šťastně domů, a když za nimi zapadly dveře a on vykročil přes Russell Square, dal se do takového smíchu, že se tomu i ponocný podivil. Když došly nahoru, pohlédla Amálie lítostivě na přítelkyni, políbila ji a beze slova šla spát.
„Zítra mě jistě požádá o ruku,“ říkala si Rebeka. „Čtyřikrát mi řekl má z nejmilejších a před Amálií mi tiskl dlaň. Zítra mě jistě požádá o ruku!“ Také Amálie byla o tom přesvědčena. Přemýšlela už samozřejmě o tom, jak se nastrojí za družičku a co má své miloučké švagrové dát k svatbě, a také o tom, jak při pozdějších vdavkách bude zas ona hlavní osobou atd. atd. atd. atd.
Ach, vy nezkušená stvoření! Co vy víte o tom, jaké účinky má arakový punč! Copak je arak v punči zvečera proti araku zrána! Za to vám ručím svým slovem: není na světě horšího bolení hlavy nad to, které si člověk užene z vauxhallského punče. Ještě po dvaceti letech si vzpomínám, jak mi bylo po dvou sklenkách – dvou vinných sklenkách! – jen dvou, čestné slovo! – a Josef Sedley, který trpěl ledvinovým neduhem, vypil té ohavné břečky nejméně litr!
To ráno, kdy se Rebeka těšila, že jí zasvitne štěstí, svíjel se Sedley v takových mukách, že se pero zdráhá vylíčit je. Sodovku tehdy ještě nevynalezli. Nešťastní pijáci sráželi horečku po nočním hýření – věřili byste? – jenom slabým pivem. Jiří Osborne zastihl bývalého inkasistu z Boggley Wollah, jak sténá doma na pohovce a před sebou má ten mdlý nápoj. Dobbin byl u něho a bodře ošetřoval pacienta z včerejšího večera. Oba důstojníci pohlédli nejdříve na zmoženého prostopášníka, potom koukli úkosem na sebe a soucitným úšklebkem se dorozuměli. Ba i Sedleyův sluha, nepřístupný a korektní muž, funebrácky zamlklý a vážný, se při pohledu na svého nebohého pána stěží udržel.
„Pane poručíku, včera večír byl pan Sedley v náramný ráži,“ šeptal důvěrně Osbornovi, když s ním šel nahoru. „Pustil se vám do fiakra. Pan kapitán ho musel odnýst nahoru jako děcko.“ Panu Brushovi se mihl v očích úsměv, ale vzápětí se na jeho tváři zase rozhostil neochvějný klid. Otevřel dveře do salónu a ohlásil návštěvníka: „Pan Osborne.“
„Tak co, Sedley, jak se daří?“ spustil šprýmař, když si prohlédl nešťastníka. „Nemáš přeražené kosti? Dole je nějaký drožkář s modřinou na oku a se zavázanou rukou. Vyhrožuje, že tě bude žalovat.“
„Jak to, žalovat?“ otázal se Sedley mdlým hlasem.
„Za to, žes ho včera zmlátil – je to tak, Dobbine? Rval ses jako Herkules. Ponocný říká, že takhle jít k zemi jako on, to ještě neviděl. Jen se zeptej Dobbina!“
„Skutečně ses s tím drožkářem chytil,“ řekl kapitán Dobbin, „a pěkně jsi ho zřídil.“
„A co ten chlap v bílém fráčku ve Vauxhallu! Jak se vám do něho Josef pustil! A jak ženské vřískaly! Hrome, až mi nad tebou srdce plesalo! Pořád jsem si říkal, že vám civilům chybí kuráž; ale až budeš mít zas, Josefe, v hlavě, raděj se ti na sto honů vyhnu!“
„Když se rozlítím, jsem strašný,“ ozval se Josef z pohovky a zatvářil se tak komicky pochmurně, že kapitán zapomněl na své slušné mravy a spolu s Osbornem se rozchechtal na celé kolo.
Osborne kul nelítostně železo. Josef byl pro něho baba. Zapřemítal v duchu o nastávajícím Josefově sňatku s Rebekou a nebylo mu zrovna po chuti, že člen rodiny, do níž se on, Jiří Osborne z -tého pěšího pluku, má přiženit, spáchá mesalianci s nějakou bezvýznamnou osůbkou – s nějakou šplhounskou guvernantkou. „Tak ty ses, chudáku, popral!“ řekl Osborne. „Ty že jsi strašný! Člověče, vždyť ses ani na nohách neudržel – všichni se ti v sadech smáli, ale sám jsi brečel. Josefe, byl jsi pod obraz. Už se nepamatuješ na tu písničku, co jsi zpíval?“
„Cože?“ zeptal se Josef.
„Ano, sentimentální písničku, a té Růženě nebo Rebece nebo jak se ta Amáliina kamarádka jmenuje, jsi říkal: ty má pa-pa-panenko zlatá.“ Tu popadl ten mladý necita Dobbina za ruku a celý výjev mu přehrál, až nad tím původní herec trnul hrůzou; marně ho Dobbin bodře zapřísahal, aby se nad ním ustrnul.
„Proč bych ho šetřil?“ bránil se Osborne kamarádovým protestům, když od pacienta odešli a přenechali ho dr. Gallopovi. „U všech všudy, co ho to napadlo dělat protektora a potom nás ve Vauxhallu zesměšnit! A co je to za dívku z penzionátu, co s ním koketuje a namlouvá si ho? K ďasu, celá ta rodina stojí už tak dost nízko i bez ní. Nic proti guvernantce nemám, ale raděj bych švagrovou z lepší rodiny. Jsem liberální, ale přitom jsem hrdý na své a vím, co se pro mne sluší a patří: ona by to měla taky vědět. Však já toho chvástavého naboba zkrotím a nedopustím, aby se ještě víc zesměšnil. Proto jsem mu řekl, aby se měl před ní na pozoru, nebo ho zažaluje!“
„Však ty víš nejlíp co a jak,“ řekl přece jen trochu nejistě Dobbin. „Byl jsi vždycky tory a tvá rodina patří v Anglii k nejstarším, jenže –“
„Pojď za děvčaty a namluv si sám slečnu Sharpovou,“ nedal poručík příteli domluvit. Ale kapitán Dobbin s Osbornem na jeho každodenní návštěvu k dámám na Russell Square nešel.
Jiří si vykračoval od Holbornu po Southampton Row; zasmál se, když v sídle Sedleyových uviděl dvě hlavy na číhané, každou v jiném poschodí.
To slečna Amálie z balkónu u salónu vyhlížela dychtivě na protější stranu náměstí, kde bydlil pan Osborne, a číhala na svého poručíka; slečna Sharpová pak ze své ložničky v druhém poschodí slídila, kdy se na obzoru vynoří statná postava pana Josefa.
„Sestra Anna vyhlíží z věže,“ řekl Amálii, „ale nikdo nejde!“ Sám se tomu vtipu zasmál a potom slečně Sedleyové vylíčil, jak bídně je jejímu bratrovi.
„Jsi ukrutný, Jiří, že se tak směješ,“ řekla a zatvářila se obzvlášť nešťastně. Ale Jiří se její zkormoucenosti vysmál a nedal si vzít, že je to báječný vtip, a když za nimi přišla slečna Sharpová, rozpustile ji škádlil tím, jak ten tlustý civilista neodolal jejím půvabům.
„Ach, slečno, kdybyste ho tak viděla dnes ráno, jak v tom svém květovaném županu sténá, jak se na pohovce svíjí; kdybyste ho viděla, jak vyplazuje jazyk na Gallopa.“
„Koho?“ řekla slečna Sharpová.
„Koho? Jářku koho? No, přece kapitána Dobbina, jemuž jsme včera večer, mimochodem, věnovali tolik pozornosti.“
„Chovali jsme se k němu velmi nevlídně,“ řekla Amálka a silně se zarděla. „Já – já jsem na něho nadobro zapomněla.“
„Bodejť ne,“ zasmál se Osborne. „Člověk přece nemůže na Dobbina myslit pořád, viď, Amálie. Co vy myslíte, slečno?“
Slečna Sharpová se zatvářila povzneseně a pohodila hlavou: „Já jsem kapitána Dobbina vůbec nebrala na vědomí, leda když při večeři převrhl sklenici s vínem!“
„Výborně, slečno, já mu to povím,“ řekl Osborne. Při těch slovech pojala slečna Sharpová k mladému důstojníkovi nedůvěru a zášť; jeho ani nenapadlo, co v ní vzbudil.
„Že si on ze mne tropil žerty,“ řekla si Rebeka. „Že se mi před Josefem posmíval! A že ho poplašil! Nakonec třeba ani nepřijde.“ – Oči se jí zamžily a srdce jí prudce zabušilo.
„Vy jste samý žert,“ řekla s nejnevinnějším úsměvem. „Ale žerty stranou, pane Jiří; mne se nikdo nezastane.“ Odešla z pokoje. Amálie se zatvářila káravě. A v Jiřím Osbornovi se drobet ozvaly mužné výčitky svědomí, že byl na to bezbranné stvoření zbytečně nevlídný. „Má milá Amálie,“ řekl, „ty jsi až moc hodná – moc vlídná. Neznáš svět. Já ho znám. A tvá přítelkyně, slečna Sharpová, by měla vědět, co se sluší a patří.“
„A nemyslíš, že ji Josef –“
„Na mou duši, to nevím, má zlatá. Možná že ano, možná že ne. Já nejsem jeho pánem. Vím jen to, že je to bláhový ješita a že včera navečer přivedl svou nejmilejší do nepříjemné a trapné situace. Ty má pa-pa-panenko!“ Znovu se dal do smíchu a smál se tak šibalsky, že rozesmál i Amálku.
Za celý ten den Josef nepřišel. Ale Amálie se nad tím nijak neznepokojovala. Mladistvá intrikánka poslala k Josefovi páže, pobočníka páně Sambova: žádala ho o slíbenou knihu a dotazovala se, jak se mu daří; odpověď, kterou jí vzkázal Josefův sluha, pan Brush, zněla, že jeho pán velmi stůně a má právě u sebe lékaře. Však přijde jistě zítra, říkala si, ale před Rebekou si o tom netroufala ani špitnout; a celý ten večer po Vauxhallu se mladá dáma ani slovem o tom nezmínila.
Ale když druhý den obě mladé dámy seděly na pohovce a jen tak naoko něco dělaly, psaly dopis nebo četly román, vstoupil do pokoje Sambo a jako vždycky se líbezně zazubil; pod paží měl balíček a na tácku nesl psaní. „Dopis od pana Josefa, slečinko,“ řekl Sambo.
Jak se Amálie třásla, když jej otvírala!
Zněl takto:
Milá Amálie!
Posílám Ti tu knihu Sirotek z lesa. Bylo mi včera tak špatně, že jsem nemohl přijít. Dnes odjíždím do Cheltenhamu. Bude-li Ti to možné, omluv mě prosím u spanilé slečny Sharpové za to, že jsem se tak špatně ve Vauxhallu choval, a popros ji snažně, aby mi odpustila a zapomněla na všechna ta slova, která jsem snad, rozjařen tou neblahou večeří, pronesl. Jakmile se zotavím, mám totiž velmi otřesené zdraví, odjedu na několik měsíců do Skotska.
S upřímným pozdravem
Tvůj Josef Sedley
Byl to ortel smrti. Bylo po všem. Amálie se ani neodvážila pohlédnout na Rebečiny bledé líce a planoucí oči. Spustila přítelkyni dopis do klína; vstala, odešla do svého pokoje a usedavě se rozplakala.
Domovnice Blenkinsopová ji tam hned vyhledala, aby ji ukonejšila, a na jejím rameni se Amálie vyplakala, čímž se jí nemálo ulevilo. „Slečinko, dyk si to tak nezabírejte. Já bych vám to nebyla ani řekla, ale vona se nikomu tady v domě nezamlouvala, leda snad v první chvíli. Sama jsem ji na vlastní voči viděla, jak si četla psaníčka, co patřily vaší mamince. A Pinnerka o ní povídala, že vám furt smejčí ve skříňce s náramkama a v prádelníku a jinejm prej taky. A tu vaši bílou stuhu prej si dala do svýho kufru, na to prej může vzít jed.“
„Vždyť já jsem jí tu stuhu sama dala,“ řekla Amálie.
Ale názor paní Blenkinsopové na slečnu Sharpovou se tím nijak nezměnil. „Pinnerko, já těm guvernantkám moc nevěřím. Naparuje se to samou pejchou jako ňáká nóbl panička a plat to má zrovna takovej jako my?“
Kdekdo v domě (kromě Amálie) chápal, že Rebeka musí odejít, a všichni bez rozdílu (zas až na jednu výjimku) se shodovali v tom, že to musí být co nejdříve. Hodná dívenka přehrabala kdejaký prádelník, šatník, kapsář a skříňku na trety – probrala důkladně všechny šaty, špulky, vyšívané záložky, krajky, hedvábné punčochy a všelijaké ozdůbky – vybírala a vybírala, až měla pro Rebeku hromádku. Potom šla za tatínkem, tím šlechetným britským peněžníkem, který jí slíbil tolik zlaťáků, kolik je jí let, a poprosila starého pána, aby je dal Rebece, protože ona je potřebuje a jí samé nic nechybí.
Vymohla si dokonce příspěvek i na Jiřím Osbornovi, a protože byl jako všichni důstojníci marnotratník, šel bez zdráhání rovnou do Bond Streetu a koupil jí nejlepší klobouk a špensr, jaký byl vůbec za peníze k dostání.
„Rebeko, má zlatá, tohle ti posílá darem Jiří,“ řekla Amálie, zářící pýchou nad tou škatulí. „Jaký má vkus! Nikdo se mu nevyrovná!“
„Nikdo!“ opáčila Rebeka. „Jsem mu tak vděčná!“ A v hloubi srdce si pomyslila: „Nikdo jiný než Osborne mi ty vdavky nepokazil!“ – A měla ho za to jak náleží ráda.
S klidným srdcem se chystala k odjezdu a po menším náležitém upejpání a zdráhání všechny ty Amáliiny milé dárky přijala. Paní Sedleyovou ovšem ujišťovala, že jí bude do smrti vděčná; ale příliš se za ní nehrnula, protože ta hodná paní tonula v rozpacích a zřejmě se jí vyhýbala. Když jí pan Sedley odevzdával peněženku, políbila mu ruku a poprosila ho, aby ho i napříště směla pokládat za svého přelaskavého příznivce a ochránce. Byl jejím chováním tak dojat, že by jí byl hned napsal šek ještě na dvacet liber, ale přece jen potlačil své city. Kočár, který ho měl odvézt na večeři, už čekal, a tak odkvapil se slovy: „Pánbůh vás opatruj, děvečko zlatá; když přijedete do Londýna, vždycky se u nás beze všeho zastavte. – Jakube, na radnici!“
Konečně nastalo loučení se slečnou Amálií a nad tím obrazem spouštím závoj. Po výstupu, který jedna postava prožívala a druhá jen hrála – neobešlo se to bez něžných výlevů, jímavých slz, čpavých solí proti omdlévání a nejryzejších citů, prýštících až z hloubi srdce – Rebeka s Amálií se rozloučily a Rebeka přítelkyni ujistila, že ji bude mít navždycky, navždycky ráda.
KAPITOLA
VII.
Crawley z Queen s Crawley
Mezi nejváženější jména, začínající s C a obsažená v Dvorním průvodci na r. 18, patřilo jméno Crawley, sir Pitt, baronet, Great Gaunt Street a Queen’s Crawley, Hampshire. To ctihodné jméno se po mnohá léta trvale vyskytovalo také v Seznamu poslanců spolu se jmény jiných vzácných pánů, kteří ten okres střídavě zastupovali v parlamentě.
O městečku Queen’s Crawley se vypravuje toto: když byla královna Alžběta na cestách, jednou se zastavila na snídani v Crawley a řízné hampshirské pivo, které jí tam nabídl tehdejší majitel panství Crawley (švarný muž s rozčísnutou bradkou a důkladnými stehny), jí tak zachutnalo, že Crawley na věčné časy povýšila na volební městečko, které mělo do parlamentu vysílat dva poslance; od té vznešené návštěvy se městečko nazývalo Queen’s Crawley a tak se nazývá až dosud. Časem za ta staletí, která obracejí vniveč stejně říše, města i městečka, přestalo být Queen’s Crawley tak lidnaté, jak bývalo za královny Bětky – proměnilo se zkrátka v takzvané městečko vymřelé, a přece jen měl sir Pitt Crawley pravdu, když se svým vybraným způsobem občas vyjádřil: „Vymřelé, a sakra! – vždyť mi ročně vynáší pěkných patnáct set!“
Sir Pitt Crawley (jméno měl po slavném poslanci) byl synem prvního baroneta Walpola Crawleyho (za vlády Jiřího II. hodnostáře listovního a pečetního úřadu), spolu s tolika jinými početnými pány té doby obžalovaného ze zpronevěry; Walpole Crawley byl – to se rozumí samo sebou – synem Johna Churchilla Crawleyho, který měl jméno po proslulém vojevůdci za vlády královny Anny. Crawleyovský rodokmen, visící v Queen’s Crawley, uvádí ještě Karla Stuarta, později zvaného Puritán Crawley, syna Crawleyho z doby Jakuba I., a konečně ještě Crawleyho alžbětinského, který je na obraze vymalován v popředí a má rozčísnutou bradku a na sobě brnění. Z jeho beder, jak tomu bývá, vyrůstá strom, jehož hlavní větve jsou popsány zmíněnými zvučnými jmény. Hned vedle baroneta sira Pitta Crawleyho (o němž pojednávají tyto paměti) je vepsáno jméno jeho bratra, důstojného pána Buta Crawleyho (když se jeho důstojnost narodila, byl už totiž onen slavný poslanec v nemilosti), faráře v Crawley s přifařenou obcí Snailby, a ještě jiných mužských a ženských členů crawleyovské rodiny.
Sir Pitt měl za první manželku Grizeldu, šestou dceru Mungo Binkieho, lorda Binkieho, a tudíž neteř pana Dundase. Ta mu povila dva syny, Pitta, který to jméno dostal spíš po tom božském ministrovi než po otci, a Rawdona Crawleyho; ten zase měl jméno po příteli welšského prince, na kterého pak princ, když se z něho stal Jiří IV., nadobro zapomněl. Léta plynula od skonu lady Crawleyové a sir Pitt vedl k oltáři Rózu, dceru pana G. Dawsona z Mudbury. S tou měl dvě dcery, a právě k těm slečnu Rebeku Sharpovou přijali za guvernantku. Hned uvidíme, že mladá dáma přichází do rodiny spřízněné s nejvyšší šlechtou a bude se pohybovat ve společnosti mnohem vzácnější než ta spodina, kterou zrovna na Russell Square opustila.
Rozkaz, aby přijela za svými žačkami, dostala naškrábaný na staré obálce. Bylo v něm toto:
„Sir Pitt Crawley prosí slečnu Sharpovou, abi tu v úterý bila i se zavazadli, protože zítra časně ráno odjíždím. – Great Gaunt Street“
Rebeka, aspoň pokud jí bylo známo, ještě s žádným baronetem nemluvila. Jakmile se rozloučila s Amálií a přepočítala si zlaťáky, které jí bodrý pan Sedley vložil do peněženky, a jakmile si utřela kapesníkem slzy (byla s tím hotova, zrovna když kočár zahnul za roh), začala si v duchu kouzlit, jak asi takový baronet vypadá. „Jestlipak nosí na kabátě hvězdu?“ říkala si, „ale ty nosí snad jen lordi? Ale jistě bude mít hezký dvorní úbor s krajkovými manžetami a vlasy trochu napudrované jako pan Wroughton v Covent Garden. Nejspíš bude hrozně nafoukaný a ke mně se bude chovat s opovržením. Co mi zbývá než nést dál svůj těžký osud – nechť si, aspoň budu v nóbl společnosti, a ne mezi těmi sprosťáky ze City!“ A hned se jala o svých známých z Russell Square přemýšlet se stejnou filozofickou hořkostí, s jakou hovoří v jedné bajce liška o hroznech.
Projeli z Gaunt Square do Great Gaunt Street a kočár zastavil před vysokým ponurým stavením, vraženým mezi dvě jiná ponurá stavení; každé mělo nad prostředním oknem u salónu smuteční erb; tak už je to zvykem v té chmurné končině, kde, jak se zdá, nepřetržitě vládne smrt. Okenice v přízemí paláce sira Pitta byly zabedněny, jen v jídelně byly pootevřeny a rolety byly pečlivě obaleny novinami.
Čeledín Jan jel s kočárem sám a nechtělo se mu slézt a zazvonit; požádal tedy mimojdoucího mlékaře, aby to udělal za něho. Když mu zazvonil, objevila se ve škvíře okenic u jídelny něčí hlava a dveře otevřel nějaký člověk, který měl na sobě nahnědlé krátké kalhoty a kamaše a usmolený starý kabát. Na štětinatém krku měl na uzel zavázaný promaštěný šátek; na hlavě mu svítila pleš, prasácký obličej měl zarudlý, šedé oči pomrkávaly a ústa se stále šklebila.
„Jsme tady u sira Pitta Crawleyho,“ ozval se z kozlíku Jan.
„Jo,“ řekl chlap ve dveřích a kývl hlavou.
„Tak mi teda sundejte ty kufry,“ řekl Jan.
„Jen si je sundejte sám,“ řekl vrátný.
„Copa nevidíte, že nemůžu vod koní? Jen do toho, vašnosto, slečinka vám dá na pivo,“ zařehtal se Jan. Přestal se k slečně Sharpové chovat uctivě, protože k rodině už neměla žádný vztah a při odchodu nedala sloužícím spropitné.
Na to vyzvání vytáhl plešatec ruce z kapes, přistoupil ke kočáru, hodil si kufr slečny Sharpové na rameno a odnesl ho dovnitř.
„Vezměte mi, prosím, ještě košík a šálu a otevřete mi dvířka,“ řekla mu slečna Sharpová a všecka pohoršena slezla s kočáru. Čeledínovi pak pohrozila: „Však já panu Sedleymu napíšu, jak jste se choval.“
„Radši ne,“ odpověděl služebný duch. „Doufám, že ste u nás nic nezapomněla. Co ty sukně slečny Málky – eslipak je máte s sebou – měla je slíbený pokojská. Eslipak vám dobře padnou? Zavřete už, Frantíku, vod ní toho moc netrhnete,“ řekl Jan a namířil palcem na slečnu Sharpovou, „moc z ní nekouká, to vám povídám, moc z ní nekouká,“ a po těch slovech odjel. Byl totiž zadobře s pokojskou a zlobilo ho, že o ty odložené šaty přišla.
Na pokyn človíčka v kamaších vstoupila Rebeka do jídelny. Nejevila se jí o nic přívětivější, než bývají takové místnosti, když odjede panstvo na venkov. Věrné komnaty jako by truchlily po nepřítomném panstvu. Turecký koberec se sám svinul a melancholicky zapadl pod kredenc; obrazy si zahalily tvář starým balicím papírem; lustr se zachumlal do nevlídného pytle z režného plátna; záclony zmizely pod všelijakými chatrnými obaly; mramorové poprsí sira Walpola Crawleyho hledí z tmavého kouta na holou podlahu, na namaštěné náčiní k topení a prázdné navštívenkové stojánky na krbu; skříňka na láhve si zalezla za koberce; židle stojí u zdí vzhůru nohama; a v koutě naproti poprsí trčí na servírovacím stolku zamčená staromódní rýhovaná schránka na nože. U krbu se však kupily dvě kuchyňské židle, kulatý stolek, zchátralý pohrabáč s kleštěmi na uhlí a na mdle hárajícím ohni stál hrnec. Na stole byl sýr a chleba, cínový svícen a v pintovém džbánku zůstalo na dně trochu černého piva.
„Vy už jste asi jedla. Není vám tu horko? A piva byste si nelízla?“
„Kde je sir Pitt Crawley?“ pronesla vznešeně slečna Sharpová.
„Chichi, sir Pitt Crawley, to jsem já. Nezapomeňte, že jste mi dlužná pintu za to, že jsem vám odnesl zavazadla. Chichi! Jen se zeptejte Tinkerové, jestli jsem to já nebo ne. Dovolte, abych vás představil: paní Tinkerová, slečna Sharpová; slečna guvernantka, paní posluhovačka. Haha!“
Dáma, kterou oslovil jako paní Tinkerovou, se v tu chvíli objevila s dýmkou a s paklíkem tabáku, pro který byla poslána, zrovna než slečna Sharpová přijela; obojí podala siru Pittovi a ten se usadil u krbu.
„A co ten půlhalíř?“ řekl. „Dyť sem vám přeci dal tři halíře. Proč mi nevracíte, paňmámo Tinkerová?“
„Tu máte,“ řekla paní Tinkerová a pleskla mincí o stůl, „jenom baroneti koukají na půlhalíře.“
„Půlhalíř každej den dělá za rok sedm šilinků,“ odpověděl pan poslanec, „sedm šilinků za rok jsou úroky ze sedmi zlatáků. Jen střádejte, paňmámo Tinkerová, půlhalíře, a zlaťáky se vám jen pohrnou.“
„Bodejť by to, ženská, nebyl sir Pitt Crawley,“ řekla nevrle paní Tinkerová, „vždyť kouká i na půlhalíř. Však vy ho ještě poznáte.“
„A nebudete litovat,“ řekl starý pán se zdvořilým nádechem. „Nejprve spravedlnost a potom štědrost.“
„On jakživ nikomu půlhalíř nedaroval,“ zavrčela Tinkerová.
„Jakživ ne, a taky nedaruju, ze zásady. Jestli si chcete, Tinkerová, sednout, podejte si z kuchyně ještě jednu židli; potom se trochu navečeříme.“
Tu ponořil baronet do hrnce na ohni vidličku a vytáhl z něho kus dršťky a cibuli. Rozdělil to dost spravedlivě a jednu porci podal Tinkerové. „Abyste věděla, slečno, když tu nejsem, dávám Tinkerové na stravu, ale když jsem v Londýně, stravuje se s rodinou. Hoho, to jsem rád, že slečna Sharpová nemá hlad, a vy taky, Tinkerko, co?“ Oba se pustili do hubené večeře.
Po večeři sir Pitt Crawley pokuřoval dýmku, když se pak úplně setmělo, rozsvítil na cínovém svícnu svíčičku, z bezedné kapsy vytáhl ohromnou kupu lejster a pročítal je a třídil.
„Jsem tady, zlatíčko, za nějakou právní záležitostí, a tak budu mít zítra to potěšení, že budu cestovat s hezkou společnicí.“
„On je samá právní záležitost,“ řekla paní Tinkerová a popadla džbánek s pivem.
„Napijte se a podejte dál,“ řekl baron. „Ano, zlatíčko, Tinkerová má pravdu: v celé Anglii nenajdete člověka, který by byl prohrál a vyhrál tolik procesů co já. Podívejte se tady: baronet Crawley žaluje Snuffla. Však já mu dám co proto, nebo ať se nejmenuju Crawley. Podder a další žalují baroneta Crawleyho. Chudinská dozorčí rada ze Snailsby žaluje baroneta Crawleyho. Však oni nedokážou, že je to obecní: to bych se na to podíval; je to můj pozemek. Obec má na něj zrovna takový nárok jako vy nebo támhle Tinkerová. Vyhraju to nad nima, i kdyby mě to stálo tisícovku. Prohlídněte si ty lejstra, jen si je, zlatíčko, prohlídněte. Jestlipak máte pěkný rukopis? Jen si nemyslete, slečno, já vás už v Queen’s Crawley zapřáhnu. Potřebuju někoho, když je má matka nebožka.“
„To byl zrovna takový prevít jako on,“ řekla Tinkerová. „Soudila se s kdejakým dodavatelem a za čtyři léta vyhodila osmačtyřicet lokajů.“
„Šetrná byla – a jak,“ řekl prostomyslně baronet, „ale mně byla moc užitečná, takže jsem ani správce nepotřeboval.“ Drahnou dobu plynula řeč tímto důvěrným tónem k nemalému guvernantčinu potěšení. Ať už měl sir Pitt Crawley vlastnosti takové či onaké, dobré či zlé, nijak se s nimi netajil. V jednom kuse mluvil o sobě; někdy se vyjadřoval hrubým a jadrným hampshirským nářečím, jindy zas nasazoval světácký tón. Vložil ještě slečně Sharpové na srdce, aby byla v pět hodin ráno připravena na cestu, a dal jí dobrou noc. „Dnes budete spát v jedné posteli s Tinkerovou,“ řekl, „je v ní dost místa pro dva. Umřela v ní lady Crawleyová. Dobrou noc.“
Takto se s ní sir Pitt rozžehnal a odešel. Tinkerová smrtelně vážně šla před ní se svíčičkou v ruce po nevlídném, mohutném kamenném schodišti; minuly mohutné ponuré dveře do salónu s klikami omotanými papírem, až došly do mohutné přední ložnice, kde usnula navždy lady Crawleyová. Postel i pokoj vypadaly chmurně a smutečně, leckdo by si řekl, nejen že tam lady Crawleyová skonala, ale že tam její duch dosud přebývá. Zatím co stará posluhovačka odříkávala modlitby, Rebeka rejdila neposedně po celé místnosti, nakukovala do obrovských šatníků, přístěnků a kredencí, tahala za zamčený prádelník a prohlížela zasmušilé podobizny i toaletní potřeby. „Kdybych neměla čisté svědomí, za nic bych v té posteli nespala,“ řekla stařena. „Je v ní dost místa pro nás a ještě půl tuctu duchů,“ řekla Rebeka. „Rozmilá paní Tinkerová, povězte mi něco o lady Crawleyové a o siru Pittovi a vůbec o všech!“
Ale stará Tinkerová na ten křížový výslech nic nedala. Naznačila jí jasně, že se v posteli spí a nepovídá. A hned se z jejího dílu postele ozvalo chrápání, jaké vyluzují jenom lidé s čistým svědomím. Rebeka dlouho, dlouho neusnula, přemýšlela o zítřku, o tom novém světě, do něhož vstoupí, a zdali to někam přivede. V umyvadle blikala svíčička. Krb vrhal velký černý stín na půlku zašlé staré výšivky, kterou snad kdysi vyrobila zesnulá lady, a na rodinné podobizny dvou jinochů; jeden měl na sobě univerzitní talár, druhý byl oblečen po vojensku v červenou kazajku. Když Rebeka usínala, rozhodla se, že bude snít o tom druhém.
Ve čtyři hodiny za růžového letního jitra, v němž i Great Gaunt Street zpřívětivěl, věrná Tinkerová probudila spolunocležnici a kázala jí, aby se připravila na cestu. Potom odstranila závoru na mohutných domovních dveřích, odemkla je (ten řinkot a skřípot se rozléhal po celé ulici), zamířila na Oxford Street a tam na stanovišti objednala drožku. Není třeba zvlášť uvádět, jaké číslo ta drožka měla, ani upozorňovat, že se vozka usadil poblíž Swallow Street počítaje s tím, že až bude nějaký hejsek vrávorat z krčmy domů, nepohrdne jeho povozem, a jak to dělají opilci, štědře mu zaplatí.
A rovněž je zbytečné podotýkat, že těšil-li se vozka na něco takového, pak se šeredně zklamal, a že za svezení do City mu urozený baronet nedal ani o krejcar víc, než mu patřilo. Nic mu nepomohlo, že láteřil a spílal, že praštil škatulí slečny Sharpové do příkopu a že vyhrožoval žalobou.
„To ti neradím,“ řekl mu jeden pacholek, „je to sir Pitt Crawley.“
„Se ví, Pepíku,“ vpadl mu do noty baronet, „a toho člověka bych rád viděl, který by na mne vyzrál.“
„Já taky,“ ušklíbl se nerudně Pepík a vysadil baronetova zavazadla na střechu dostavníku.
„Pane průvodčí, nechte mě sedět na kozlíku,“ křikl pan poslanec na vozku. Ten mu odpověděl: „Prosím, sire Pitte,“ a zdvihl prsty ke klobouku. Ale v duchu zuřil, protože to místo slíbil jednomu studentovi z Cambridge, který by mu byl dal jistě korunu. Slečnu Sharpovou usadil vzadu v dostavníku a v něm pak, možno říci, odjížděla do širého světa.
Jak se ten mladík z Cambridge mračil, když si přenášel svých pět svrchníků na přední sedadlo, a jak se zas udobřil, když řekli slečně Sharpové, aby vylezla z dostavníku a sedla si nahoru k němu a on ji do jednoho toho svrchníků zavinul a hned zas dostal dobrou náladu – jak se uvnitř usadil nějaký pán se záduchou, nějaká vybíravá panička, která se dušovala, že jakživ žádným dostavníkem nejela (taková se najde v každém dostavníku – ach, ouvej, našla; kampak se jen ty dostavníky poděly!), a nějaká tlustá vdova s lahví pálenky – jak průvodčí ode všech vybral jízdné, jak mu ten dýchavičný pán dal šest krejcarů a ta tlustá vdova jenom pět umaštěných halířů – jak se nakonec dostavník rozjel – jak se prosmýkl tmavými uličkami v Aldergate, jak s klapotem minul modrou báň Svatého Pavla, jak se s řinkotem přehnal kolem branky pro cizince u fleetské tržnice, která už dnes spolu s Exeter Exchange zapadla do říše stínů – jak přejeli kolem Bílého medvěda na Piccadilly a pozorovali, jak ze zelinářských zahrad v Knightsbridge stoupá ranní rosa – jak nechali za sebou Turnham Green, Brentford, Bagshot – o tom všem tu není třeba vyprávět. Ale pisateli těchto stránek, který v dřívějších dobách za právě tak pěkného počasí po této znamenité trati cestoval, to nedá, aby na ni nemyslil s nyvou a něžnou lítostí. Kam se poděla ta cesta i se svými veselými příhodami? Zdalipak se nějaký špitál ujal těch zestárlých bodrých vozků s poďobaným nosem? Žije ještě starý Weller, nebo už umřel? A co ti číšníci a ty hospody, v nichž obsluhovali, a ty porce studeného hovězího, a co ten podsaditý pacholek se zamodralým nosem a harašící putýnkou, kam ten se i se svými vrstevníky poděl? Až budou veleduchové, kteří zatím chodí v sukýnkách, psát romány pro dítky váženého čtenáře, to všechno se šmahem obrátí v dějinnou báji jako Ninive, Richard Lví srdce nebo loupežník Jack Sheppard. Dostavníky se jim promění v romantiku – čtyřspřeží hnědáků jim bude připadat stejně pohádkové jako Alexandrův Bucefalus nebo Turpinova Černá Bětka. Ach, jak se jim srst leskla, když z nich štolbové stáhli přikrývky, a už to jelo – ach, jak pohazovali ohony a jak se z nich kouřilo, když pak na konci trati klidně odcházeli na dvůr! Běda, trubka nám už nebude o půlnoci vytrubovat, závory u mýta nepoletí před námi nahoru. Ale kam nás to vlastně ten lehký čtyřmístný trafalgarský dostavník odváží? Už abychom byli bez dalších řečí v Queen’s Crawley a popatřili, jak se tam vede slečně Rebece Sharpové.
KAPITOLA
VIII.
Tajné a důvěrné
Slečna Rebeka Sharpová slečně Amálii Sedleyové, Russell Square, Londýn.
(Od poštovného osvobozeno. – Pitt Crawley.)
Předrahá, přespanilá Amálie,
se smíšenými pocity radosti i žalu chápu se pera, abych napsala své nejdražší přítelkyni. Ach, jaká změna proti včerejšku! Teď jsem bez přítelkyně a sama; včera mi bylo jako doma, když jsem prodlévala u své spanilé sestřičky, kterou budu mít vždycky z celého srdce ráda.
Nebudu ti povídat, v jakém nářku a smutku jsem prožila tu neblahou noc, co jsem se od Tebe odloučila. Ty ses v úterý spolu s matinkou a po boku svého vroucně oddaného vojáčka celý večer radovala a plesala; v noci jsem na Tebe myslela, jak tančíš u Perkinsů, a jak jsi ze všech těch mladých dam na plese nejhezčí. Čeledín mě v starém kočáře zavezl do londýnského domu sira Pitta Crawleyho. Tam se ke mne čeledín Jan zachoval sprostě a neomaleně (běda! na chudého a nešťastného si každý troufá!) a svěřil mě péči sira P. Na noc mě uložili do staré nevlídné postele vedle příšerně nevlídné staré posluhovačky, která v tom domě hospodaří. Celou noc jsem ani oka nezamhouřila.
Sir Pitt nevypadá ani zdaleka tak, jak jsme si my hloupé holky baroneta představovaly, když jsme v Chiswicku četli Cecílii. Je tak docela jiný než lord Orville, že si to ani představit nelze. Jen si považ: podsaditý, pomenší, sprostý a špinavý stařík, v zvetšelých šatech a odřených kamaších, bafá z ohavné dýmky a sám si v hrnci vaří večeři. Mluví venkovským nářečím a staré posluhovačce i drožkáři, který nás odvážel do hostince, odkud vyjíždí dostavník, vynadal, co se do něho vešlo. Já jsem cestovala většinou nahoře na dostavníku.
Za svítání mě posluhovačka vzbudila, a když jsme dojeli k hostinci, nejprve mě posadili do dostavníku. Ale když jsme dojeli do Leakingtonu a lilo jako z konve – věřila bys to? – musela jsem si sednout nahoru; ten dostavník patří totiž siru Pittovi, a protože v Mudbury přistoupil jeden cestující, který chtěl sedět uvnitř, já jsem musela ven do toho lijáku; ale nějaký student z Cambridge mě laskavě zabalil do jednoho z hromady svých svrchníků.
Ten mladík a průvodčí asi už sira Pitta znali a náramně se mu smáli. Oba mu svorně říkali ten starý držgrešlička, což je tolik jako skoupý, lakomý člověk. Krejcar prý nikomu nedaruje (taková lakota se mi hnusí). A ten student mě upozornil, že poslední štace jedeme proto tak pomalu, že je sir Pitt na kozlíku a koně na tom úseku patří jemu. „Jen co já převezmu opratě, však já je proženu bičem až do Squashmoru,“ řekl ten univerzitán. „Mají recht, mladý pane,“ řekl na to průvodčí. Když jsem pochopila, co to znamená, že totiž ten mladý pán chce ostatek cesty řídit sám, aby se siru Pittovi pomstil na koních, dala jsem se ovšem taky do smíchu.
Ale v Mudbury, čtyři míle od Queen’s Crawley, už na nás čekal kočár ozdobený erby a tažený nádherným čtyřspřežím, a tak jsme v plné slávě vjížděli do baronetovy obory. K jejich domu vede krásná alej dlouhá jednu míli a z domku u brány (ta má na sloupech hada a holubici, heraldická zvířata crawleyovského erbu) vyšla nějaká žena, několikrát po sobě složila pukrle a otevřela nám dokořán vrata; jsou trochu jako vrata v tom hnusném Chiswicku.
„Ta alej stojí za to, měří jednu míli,“ řekl sir Pitt. „Dřevo z těch stromů vydá za šest tisíc liber. Pakatýlek, co?“ Alej vyslovuje álej – zvláštní věc! V Mudbury přibral do kočáru svého šafáře, pana Hodsona, a bavili se o exekuci a nuceném prodeji, o odvodňování a podmítce a hodně o nájemcích a hospodářství – většinou jsem tomu nerozuměla. Sama Milese chytili při pytláctví a Petr Bailey se přece jen dostal do káznice. „To mu patří,“ řekl sir Pitt; „však posledních sto padesát let celá jejich rodina na tom statku byla pěkný šizuňk.“ Byl to asi dlouhodobý nájemce, který neměl na nájem. Sir Pitt mohl klidně říci místo „šizuňk“ nějaké slušnější slovo; jenže baronetům projde všelico, co by jen tak neprošlo chudým guvernantkám.
Jak jsme projížděli oborou, zahlédla jsem, jak se nad starými jilmy tyčí krásná věž. A před jilmy na palouku s hospodářským stavením stál starý, břečťanem obrostlý cihlový dům s vysokými komíny a okna se v něm leskla na slunci. „To je náš kostel?“ řekla jsem.
„Ano, šlak aby do toho,“ jenže on se vyjádřil mnohem obhroubleji. „Tak co, Hodsone, jak se vede Butíkovi? Butik, zlatíčko, je můj bratr Bute – můj farářský bratr. Říkám mu Butik a Butylka, chacha!“
Hodson se taky zasmál, ale potom zvážněl, pokýval hlavou a řekl: „Bohužel se mu, sire Pitte, daří líp. Včera si vyjel na poníku obhlídnout naše žito.“
„Aha, vobhlídnout si svý desátky, šlak aby ho!“ (Jenže on se zase vyjádřil stejně obhrouble). „Copak se nikdy neuchlastá? Ten má kořínek jako – jak se honem menuje – jako starej Metuzalém.“
Pan Hodson se znovu zasmál. „Přijeli z koleje mladí páni a hned zmlátili Jana Scrogginse, div duši nevypustil.“
„Cože, oni mi zmlátili druhýho hajnýho?“ zařval sir Pitt.
„Byl, prosím, ve farském revíru,“ odpověděl pan Hodson. A sir Pitt zuřil a zaklínal se, jestli on je někdy chytí při pytlačení ve svém revíru, že je dá rovnou deportovat na plantáže – bůhví, že dá. Ale potom řekl: „Hodsone, já jsem patronát nad tou farou prodal; nikdo z té čeládky ji už nedostane, to vám povídám, povídám,“ a pan Hodson mu řekl, že dobře udělal. Z toho soudím, že ti bratři se spolu dobře nesnášejí – jak to u bratrů často bývá a u sester taky. Vzpomínáš si ještě na ty dvě slečny Scratchleyovy z Chiswicku, jak se pořád hádaly a rvaly – a jak Mary Boxová věčně tloukla Louisu?
Náhle zahlédl pan Hodson dva kluky, jak sbírají v lese roští. Na rozkaz sira Pitta hned vyskočil z kočáru a s bičem se hnal za nimi. „Jen jim, Hodsone, naložte,“ hulákal baronet, „jen je sešlehejte, až v nich bude malá dušička, a potom mi ty vandráky přiveďte. Vsadím je do areštu, jako že sem Pitt.“ Zaslechli jsme, jak pan Hodson práská bičem a jak ty ubohé ubrečence šlehá po zádech. Jakmile sir Pitt uviděl, že jsou zlosyni zatčeni, rozjel se k zámku.
Všechno služebnictvo nás už očekávalo a –
Tady mě, má zlatá, včera večer vytrhlo hrozné bušení na dveře; kdo myslíš, že to byl? Sir Pitt Crawley v noční čepičce a v županu: ten Ti vypadal! Samým leknutím jsem před tím hostem couvla, ale on ke mně přistoupil, sebral mi svíčku a řekl: „Po jedenácté se, slečno, u nás nesvítí. Jen jděte spát potmě, vy krasotinko,“ (tohle mi řekl) „a jestli nechcete, abych si k vám každej večír chodil pro svíčku, ať jste mi o jedenáctý v posteli.“ Po těch slovech odešel i se stolníkem, panem Horrocksem, a oba se smáli na celé kolo. To víš, že si dám pozor, aby už ke mně nechodili na návštěvu. Navečer pouštějí vždycky ven dva ohromné hafany; včera celou noc skučeli a vyli na měsíc. „Já říkám tomu psovi Vrahoun,“ řekl sir Pitt, „jednou někoho zadávil, taky že jo, ani býk si s nim neporadí; fence jsem říkával Flóra, ale teď jí už jinak neřeknu než Krákora, protože je stará a nikoho nekousne. Chacha!“
Před residencí Queen’s Crawley (je to ohyzdný, staromódní cihlový palác s vysokými komíny a štíty ve slohu královny Bětky) je terasa, kolem dokola vroubená rodovým hadem a holubicí; vchází se na ni z dvorany. Ach, má zlatá, ta dvorana je jistě zrovna tak mohutná a nevlídná jako dvorana v našem oblíbeném Udolfově zámku, je v ní krb, že by se do něho vešla půlka školy slečny Pinkertonové, a roštisko, že by se na něm vůl mohl opékat. Kolem po stěnách visí bůhví kolik pokolení Crawleyů. Někteří páni mají bradky a krejzlíky, jiní zas ohromné paruky a střevíce se špičkami nahoru. Některé dámy mají dlouhé rovné šněrovačky a šaty tuhé jako věž, jiné zas dlouhé kadeře a – achich, zlatíčko – šněrovačky pražádné. Na jednom konci vede z dvorany černé dubové schodiště, ponuré až strach, a po obou stranách jsou vysoké dveře s jeleními parohy; ty vedou do kulečníkového sálu a do knihovny, do žlutého salónu a do ranních pokojů. V přízemí je myslím aspoň dvacet ložnic; v jedné je postel, na níž spala královna Alžběta. Mé nové žačky mě dnes ráno všemi těmi krásnými komnatami provedly. Okenice jsou v nich zataženy, a tak, toť se ví, vypadají ještě ponuřeji. Jak do některé té komnaty vniklo světlo, hned jsem se nadála, že se mi zjeví duch. Učebnu máme v prvním poschodí; z jedné strany se z ní vchází do mé ložnice, z druhé strany do ložnice slečen. Dále jsou tam pokoje nejstaršího syna pana Pitta – říká se mu pan Crawley – a místnosti pana Rawdona Crawleyho – ten je (stejně jako ještě někdo) důstojníkem a je u svého pluku. O prostor tu věru není nouze. V našem paláci by se klidně ubytovali lidé z Russell Square a ještě by tu bylo místa nazbyt.
Za půl hodiny po tom, co jsme přijeli, ozval se zvonec k večeři, a hned jsem šla se svými žačkami dolů (jsou to hubeňoučké, křehoučké krasotinky, jedné je deset, druhé osm let). Přišla jsem do jídelny v těch Tvých roztomilých mušelínových šatech (když jsi mi je dala, ta protivná paní Pinnerová byla zlostí celá bez sebe). Budou se mnou totiž jednat, jako bych patřila k rodině; jenom když k nim přijede společnost, budu jíst se slečinkami nahoře.
Ozval se tedy zvonec k večeři a všichni jsme se shromáždili v salónku, v němž sedává lady Crawleyová. Je to druhá lady Crawleyová, matka těch slečinek. Byla dcerou jednoho železáře a její sňatek se pokládal za skvělou partii. Zdá se, že bývala hezká, a neustále pláče nad tím, že krásy pozbyla. Je bledá a vytáhlá, ramena má vysedlá a zřejměji to velmi hněte. V pokoji byl taky její nevlastní syn, pan Crawley. Měl na sobě večerní úbor a vypadal škrobeně jako nějaký funebrák. Je bledý, hubený, ošklivý, zamlklý; má tenká stehna, vpadlý hrudník, licousy jako suchá tráva a vlasy jako sláma. Jako by z oka vypadl své zvěčnělé matce, jejíž obraz visí nad krbem – Grizeldě z urozeného rodu Binkiů.
„Pane Crawley, tohle je naše nová guvernantka!“ řekla lady Crawleyová a přistoupila ke mně a vzala mě za ruku. „Slečna Sharpová.“
„Mhm!“ řekl pan Crawley, povytáhl hlavu a hned se zas pustil do rozečtené brožury.
„Doufám, že budete na mé dcery hodná,“ řekla lady Crawleyová a růžové oči se jí zalily slzami.
„Ale mami, to víš, že bude,“ řekla starší dcera; na první pohled jsem poznala, že od té ženy se ničeho bát nemusím.
„Je prostřeno, my lady,“ řekl stolník v černém úboru a s ohromným bílým volánem, který vypadal jako nějaký ten alžbětinský krejzlík, vymalovaný ve dvoraně; lady Crawleyová se tedy zavěsila do pana Crawleyho a šla napřed do jídelny; já šla za ní a za ruku jsem vedla své žačky.
Sir Pitt byl už v jídelně a držel stříbrný džbán. Přišel rovnou ze sklepa; byl taky ve večerním úboru; stáhl si totiž kamaše, takže mu bylo vidět válečkovitá lýtka v černých vlněných punčochách. Kredenc byla obložena vyleštěným starožitným nádobím – starožitnými zlatými a stříbrnými poháry, strarožitnými podnosy a stojánky jako v zlatnickém krámě Rundell & Bridge. Na stole bylo taky samé stříbro a po stranách kredence stáli dva ryšaví lokaji v kanárkových livrejích.
Pan Crawley pronesl dlouhou modlitbu před jídlem a sir Pitt ji zakončil: Amen. Potom sundali z jídla stříbrné příklopy.
„Copak je k večeři, Betynko?“ řekl baronet.
„Myslím, urozenosti, že skopová polévka,“ odpověděla lady Crawleyová.
„Mouton aux navets,“ dodal vážně stolník (a vyslovil to všelijak); „polévka je potage de mouton à l’Écossaise. Příkrmy jsou jednak pommes de terre au naturel, jednak choufleur à leau.“[7]
„Není nad skopový,“ řekl baronet, „to je pošušňáňíčko. Kterápak to je ovce a kdypak ste poráželi?“
„Jedna z těch černohubých skotských, urozený pane; poráželi jsme ve čtvrtek.“
„Kdopak je vodebral?“
„Steel z Mudbury, z jedné si vzal hřbet a z druhé stehno. Ale ta druhá, urozený pane, prý byla moc mladá a po čertech vlnatá.“
„Nebude libo potage, slečno – ehm – slečno Bluntová?“ oslovil mě pan Crawley.
„Ať si tomu říkají francouzsky, jak chtějí,“ řekl sir Pitt, „je to, zlatíčko, báječná skotská polívka.“
„Myslím, otče,“ řekl pan Crawley škrobeně, „že ve slušné společnosti je zvykem nazývat ji tak, jak jsem ji já nazval.“ A lokaji v kanárkových šosácích nám ji podávali na stříbrných talířích spolu s mouton aux navets. Potom přinesli „pivo s vodou“ a nám, mladším dámám, je nalévali do vinných sklenic. Nevyznám se v pivě, ale s dobrým svědomím ti řeknu, že mám vodu raději.
Zatímco jsme si pochutnávali, sir Pitt se neopomenul zeptat, kam se poděla plecka.
„Myslím, že je snědli v čeledníku,“ řekla zkroušeně lady Crawleyová.
„A taky jo, my lady,“ řekl Horrocks, „však tam taky nic lepšího nedostanem.“
Sir Pitt se rozřehtal a bavil se dále s Horrocksem. „To černý prasátko vod tý kentský prasnice už bude pěkně vykrmený, ne?“
„No, zatím ještě tloušťkou nepuklo, urozený pane!“ řekl smrtelně vážně stolník. To rozesmálo nejen sira Pitta, ale i slečinky.
„Slečno Crawleyová, slečno Růženko,“ řekl pan Crawley, „tak se mi zdá, že váš smích je krajně nemístný.“
„To nic, lorde,“ řekl baronet, „v sobotu si dáme pašíka. V sobotu ráno uděláš, Honzo, zabíjačku. Slečna Sharpová má jistě vepřovou k smrti ráda, že jo, slečno?“
Víc si z té rozmluvy u večeře nepamatuji. Když jsme se najedli, postavili před sira Pitta džbán s horkou vodou a opletenou láhev, v níž byl asi rum. Pan Horrocks cvrnkl mně a mým žačkám tři skleničky vína a lady Crawleyové nalil vrchovatou číši. Když jsme odešly z jídelny, vytáhla ze zásuvky ohromné, nekonečné pletení; slečinky začaly hrát se špinavými kartami cribbage. Měli jsme rozsvícenu jen jednu svíčku, ale ta stála v nádherném starožitném svícnu ze stříbra, a když jsem lady Crawleyové odpověděla na hrstku otázek, měla jsem na vybranou bavit se buď svazkem kázání, nebo brožurou o obilných zákonech, kterou pan Crawley četl před večeří.
Tak jsme seděli hodinu a tu se ozvaly kroky.
„Děvčata, dejte pryč ty karty,“ roztřásla se lady Crawleyová, „a vy, slečno, položte tu knihu pana Crawleyho.“ Sotva jsme uposlechly, vstoupil do pokoje pan Crawley.
„Tak slečinky,“ řekl, „budeme pokračovat ve včerejší disputaci. Budete číst střídavě každá jednu stránku, aby si vás slečna – ehm – Shortová mohla poslechnout.“ A nebohá děvčátka slabikovala dlouhé truchlivé kázání, pronesené v bethsedském sboru v Liverpoolu na podporu misií mezi indiány Čikaso. To Ti byl rozkošný večer.
V deset hodin nařídili služebnictvu, aby svolali sira Pitta a celou čeleď k pobožnosti. První přišel sir Pitt; byl celý zardělý a trochu vrávoral. Po něm stolník, kanárci, sluha pana Crawleyho, tři další mužští, silně načpělí stájí, a čtyři ženské. Jak jsem si všimla, jedna z nich byla náramné vyfintěná, a jak žuchla na kolena, pohrdlivě si mě změřila.
Když si pan Crawley odbyl své nabádání a poučování, dostali jsme každý svíci a šli spát. A potom mě vyrušili při psaní, jak jsem to už své předrahé, přespanilé Amálii vylíčila.
Dobrou noc, tisíce, tisíce, tisíce hubiček.
Sobota. – Dnes ráno v pět hodin jsem slyšela to černé prasátko kvičet. Růžena s Violetou mě s ním včera seznámily, taky se stájemi a psincem a potom se zahradníkem, který zrovna trhal ovoce na jarmark; žebronily na něm o jeden hrozen vína ze skleníku. Ale on tvrdil, že sir Pitte má do jednoho spočítány, kdyby nám nějaký hrozen dal, přišel by o místo. Milé holčičky mi v ohradě chytily hříbě a ptaly se mě, nechci-li se svézt; místo mne se na něm projížděly samy. Ale přišel na ně s hrozným klením čeledín a zahnal je.
Lady Crawleyová stále něco plete z vlny. Sir Pitt každý večer přebere; myslím, že vysedává se stolníkem Horrocksem. Pan Crawley čte každý večer kázání a ráno se zamyká ve své pracovně nebo odjíždí do Mudbury za hrabskými úředními záležitostmi nebo do Squashmore, kde nájemcům ve středu a v pátek káže.
Na statisíc vděčných pozdravů Tvému milému tatínkovi i mamince. Už se Tvůj nešťastný bratr po tom arakovém punči zotavil? Ach, jé! Mužští by se měli hříšného punče ze vší síly vystříhat.
Navždy, navždycky zcela Tvá
Rebeka
Celkem vzato, dobře naší milé Amálii Sedleyové z Russell Square, že se se slečnou Sharpovou rozešla. Nic naplat, Rebeka je prazvláštní osůbka. Její popis dámy, plačící nad tím, že pozbyla své krásy, nebo pána „s licousy jako suchá tráva a s vlasy jako sláma“ je nesporně duchaplný. A svědčí o nemalé znalosti světa. Že při modlení nemusela zrovna přemýšlet o mašlích slečny Horrocksové, ale o lepších věcech, to nás snad oba napadlo. Ale nechť má vlídný čtenář na paměti, že se tento příběh jmenuje „Jarmark marnosti“, a jarmark marnosti je místo jalové, bláhové, špatné, kde se to klamem a lží a licoměrností jen hemží. Ten mravokárce, který na obálce tak hřímá (a je to věrná podoba vašeho oddaného služebníka), nenosí ani talár, ani pastorský límeček; je přioděn stejným rouchem ušatce jako to jeho ušaté shromáždění. Jenže pochopte: člověk musí říkat pravdu, jak ji zná, ať už má na hlavě čepici s rolničkami nebo predikantský širák, a při takovém počínání vyjde pak najevo leccos nepříjemného.
Kdysi jsem v Neapoli poslouchal jednoho kolegu z romanciérského řemesla, jak na pobřeží káže houfu poctivých darmošlapů a povalečů. Když tak líčil a vymýšlel zlotřilé kousky otrapů, tak se nad nimi rozlítil, že strhl posluchače, až svorně s básníkem hromově nadávali a kleli na vymyšlenou obludu, o níž jim vyprávěl. A když pak za bouřlivého souhlasu obcházel shromáždění s kloboukem, bajocchi mu do něho jen pršely.
Naproti tomu v pařížských divadélkách, tam nejen že pokřikují a spílají z lóží tomu, kdo hraje tyrana: „Ah, gredin! Ah, monstre!“[8] Dokonce i herci se brání hrát padoucha, např. nějakého „infâme Anglais“[9] nebo sveřepého kozáka a kdoví co ještě; raději vystupují za menší gáži ve své vlastní podobě jakožto na slovo vzatí Francouzi. Stavím oba ty příklady proti sobě jen proto, aby vám vysvitlo, že se váš principál nesnaží odhalit a ztrestat padouchy jen ze zištných pohnutek; chová k nim hlubokou, nepřekonatelnou nenávist a ulevuje si tím, že jim jaksepatří vyhubuje a vyspílá.
Upozorňuji tedy „vlídné čtenáře“ předem, že jim budu vyprávět o srdceryvném padoušství a spletitém a přitom, doufám, i zajímavém zločinu. Ručím vám za to, že moji padouši nejsou žádní jelimánkové! Však až na to bude čas, vybranými slovy skrblit nebudeme – kdepak! Dokud však kráčíme klidnou krajinou, nezbývá nám než zachovat klid. Bouře v kýblu je směšná věc. Ponecháme si ji na širý oceán a hlubokou noc. Tato kapitola je celkem mdlá. Zato ty další – Ale nepředbíhejme.
Jak se ti jednotlivci objeví na scéně, dovolím si vám je nejen představit (což to nejsou lidé jako já?), ale občas také sestoupit z jeviště a říci o nich pár slov; když budou dobří a milí, oblíbit si je a stisknout jim ruku; když budou hloupí, pod čtenářovými fousy se jim usmívat; a když budou necitelní a zlí, v mezích zdvořilosti je šťavnatě vypeskovat.
Jinak byste se třeba domnívali, že já sám se pošklebuji pobožnosti, která je slečně Sharpové tak komická; že já sám se bodře směji vrávorání starého baronetského Siléna – a zatím ten smích vychází od osoby, která se klaní jen majetku a myslí jen na vlastní prospěch. I takoví lidé žijí a je jim dobře na světě – lidé bez víry, naděje i lásky: hurá na ně, přátelé! Jsou mezi nimi taky hudlaři a hlupáci, byť úspěšní: smích byl bezpochyby stvořen na jejich potírání a pranýřování.
KAPITOLA
IX.
Rodinné podobizny
Sir Pitt Crawley byl mudrlant a měl sklon k tak zvaným nižším vrstvám. Svůj první sňatek s dcerou urozeného Binkieho uzavřel za patronace rodičů; a dokud ještě lady Crawleyová žila, co se jí nanadával zpropadených, hašteřivých, aristokratických ochechulí a kolikrát se zaříkal, ať ho čert sebere, jestli si po její smrti vezme zase takovou nějakou. Když se pak lady Crawleyová odebrala na věčnost, dostál v slovu a za svou druhou ženu si vybral slečnu Růženu Dawsonovou, dceru pana Jana Tomáše Dawsona, železáře z Mudbury. Jaká to šťastná žena byla Růžena, když se z ní stala lady Crawleyová!
Vypočítejme jednotlivé položky jejího štěstí. Především se rozešla s mladým Petrem Buttem, který za ní chodil a po tom zklamání v lásce se dal na pašeráctví, pytláctví a tisíc jiných neplech. Potom se povinně rozkmotřila se všemi kamarádkami a důvěrnými přítelkyněmi z mladých let; ty přece lady z Queen’s Crawley samozřejmě nemohla k sobě zvát – a ve svém novém společenském postavení i v šlechtickém sídle nenašla nikoho, kdo by jí to přál. A komupak se to kdy stalo? Sir Huddleston Fuddleston měl tři dcery a každá se těšila, že z ní bude lady Crawleyová. Rodina sira Jiljího Wapshota se urazila, že nedal přednost některé z Wapshotových děvčat, a ostatní baroneti v hrabství byli nad tou mesaliancí svého druha celí pryč. Prosté občany nechme být, ti ať si reptají anonymně.
Sir Pitt, jak říkával, se o ně houby staral. Hezká Růžena byla jeho a co si může člověk ještě přát k spokojenosti? A tak se večer co večer opíjel, občas hezké Růženě natloukl, a když odjížděl do Londýna na parlamentní zasedání, nechával ji v Hampshiru samotnou, bez jediné přátelské duše široko daleko. Nechodila za ní ani šafářova žena, před takovou kramářovou dcerou se nebude ponižovat.
Kromě růžových tvářiček a bílé pleti neobdařila příroda lady Crawleyovou žádnými jinými dary. Byla nevýrazná, k ničemu neměla vlohy, o ničem si neutvořila svůj názor, nebyla ani k práci, ani k zábavě, chyběla jí i ta duševní energie a povahová prudkost, jakou bývají obdařeny i nadobro hloupé ženské. Jaký tedy div, že si dlouho lásku sira Pitta neudržela. Růžičky na lících jí vybledly, a když přivedla na svět několik dětí, její ladná postava povadla a tak se v mužově domácnosti proměnila v pouhý nástroj, stejně neužitečný jako velké křídlo po nebožce lady Crawleyové. Protože měla světlou pleť, po způsobu blondýn světle se strojila, a nejraději nosila kalně zelené nebo vybledlé blankytné šaty. Ve dne v noci pletla vlněný vzorek a jiné dečky. Za pár let upletla přehozy na všechny postele v Crawley. Měla květinovou zahrádku, na kterou si dost potrpěla; jinak už nic, co by měla ráda nebo nerada. K manželovým hrubostem byla apatická, rozplakala se, jen když ji uhodil. Neměla v sobě dost síly, aby se dala na pití, a tak celý den v trepkách a s natočenými vlasy pofňukávala. Ty můj Jarmarku marnosti – Jarmarku marnosti! Nebýt tebe, mohla z ní být děva jako květ: Petr s Růženou si mohli šťastně hospodařit na útulném statku, obklopeni drobotinou, a jak náleží užívat radostí, starostí, nadějí i trampot. Jenže šlechtický titul a kočár s čtyřspřežím je na Jarmarku marnosti toužebnější hračka než štěstí. Kdyby tak ještě žil Jindra VIII. nebo Modrovous a zachtělo se mu desáté ženy, myslíte, že by nedostal zrovna tu nejhezčí dívku, která byla tuto sezónu uvedena do společnosti?
Dcerušky arci k malátně tupé matince nijak něžně nelnuly, zato byly celé blažené v čeledníku a ve stáji, a protože zahradník ze Skotska měl na štěstí hodnou ženu a hodné děti, octly se v jeho domku mezi řádnými lidmi, kteří je také řádně vychovávali. Dokud k nim nepřišla slečna Sharpová, jiného školního výcviku se jim nedostalo.
Přijali ji za guvernantku na naléhavé žádosti pana Pitta Crawleyho. Jiného přítele a ochránce než jeho lady Crawleyová neměla a kromě dětí lnula trochu jen k němu. Pan Pitt měl v sobě cosi z urozených Binkiů, od nichž pocházel, a byl to pán velmi zdvořilý a dobře vychovaný. Když dospěl do plnoletosti a vrátil se z oxfordské koleje Christchurch, navzdory otci, který před ním měl respekt, jal se napravovat upadlou kázeň na zámku. Na vybrané způsoby držel tak neúprosně, že by byl raději zůstal o hladu, než by zasedl ke stolu bez čistého nákrčníku. Krátce potom, co se vrátil z koleje, přinesl mu jednou stolník Horrocks dopis a nepoložil ho na tácek. Pan Pitt si ho změřil a tak mu promluvil do duše, že se Horrocks od té doby před ním třásl. Hrbila se před ním celá domácnost: když byl doma, sundávala lady Crawleyová o moc dříve papírky z vlasů, zmizely zablácené kamaše sira Pitta. Všechny zlozvyky ten nenapravitelný stařík sice neodložil, ale aspoň rumu si před synem nezavdával a se služebnictvem mluvil zdrženlivě a slušně. A služebnictvo si samo všimlo, že když je syn v pokoji, sir Pitt se nikdy na lady Crawleyovou neosopuje.
On naučil stolníka říkat: „Je prostřeno, mylady,“ a on si vymohl, že bude lady Crawleyovou uvádět k večeři. Mluvil s ní málokdy, zato vždycky s nejhlubší reverencí. Kdykoliv odcházela z komnaty, vždycky obřadně povstal, otevřel jí dveře a s ladnou poklonou ji propouštěl.
V Etonu mu říkali slečna Crawley; jeho mladší bratr Rawdon ho tam, bohužel, zuřivě tloukl. Vlohy se sice neskvěl, ale ten nedostatek nadání doháněl chvályhodnou pílí a za osm let školy nedostal – pokud známo – nikdy ten trest, kterému podle obecného přesvědčení unikne jenom cherubín.
Na univerzitě měl ovšem prospěch velmi chvalitebný. Na politickou dráhu, kterou měl zahájit pod ochranou svého dědečka lorda Binkieho, připravoval se tam bedlivým studiem klasických i novodobých řečníků a vytrvalým řečněním v debatních kroužcích. A ačkoliv se mu slova jen hrnula a svůj hlásek vyrážel nemálo nabubřele a samolibě a ačkoliv se nikdy nevytasil leda s myšlenkami a názory nadobro otřepanými a banálními, dokládanými vhodným latinským citátem, přece jen přes všechnu průměrnost, která by jinak každému zaručila úspěch, nakonec nepochodil. Ani za svou báseň nedostal cenu, která mu podle názoru kamarádů patřila.
Když vychodil univerzitu, stal se osobním tajemníkem lorda Binkieho a potom byl jmenován atašém při vyslanectví v Pumpernicklu. Zastával to místo velmi svědomitě a vozil tehdejšímu ministru zahraničních věcí diplomatické zásilky, v nichž byla jen štrasburská husí paštika. Deset roků byl atašém (ještě léta po smrti nebožtíka lorda Binkieho), a když ho stále nepovyšovali, odešel znechucen z diplomacie a odebral se na venkov.
Po návratu do Anglie napsal brožuru o sladu (byl totiž ctižádostivý a rád na sebe upozorňoval) a horlivě se zasazoval o zrovnoprávnění černochů. Potom se spřátelil s panem Wilberforcem, jehož ctil jako politika, a důstojnému pánu Silasu Hornblowerovi napsal ony známé dopisy o misiích mezi Ašanty. Do Londýna jezdil ne sice na parlamentní zasedání, ale na květnové náboženské schůze. Doma byl venkovským soudcem a často chodil řečnit mezi ty, jimž nebylo dopřáno náboženského vzdělání. Tvrdilo se o něm, že se dvoří lady Janě Sheepshanksové, třetí dceři lorda Southdowna, jehož sestra, lady Emilie, je autorkou líbezných traktátů „Pravý kompas pro námořníka“ a „Ovocnářka z Finchley Common“.
Zprávy slečny Sharpové o tom, jak si vede v Queen’s Crawley, nebyly nijak zkreslené. Přidržoval služebnictvo k zmíněným pobožnostem a pohnul i otce k tomu, že se jich k svému prospěchu zúčastnil. V crawleyské farnosti držel ruku nad neanglikánským konventiklem. Jeho strýc farář se nad tím velmi rozhořčoval a sir Pitt z toho měl zase takovou radost, že si dal říci a několikrát do konventiklu přišel. To podnítilo faráře k několika prudkým kázáním v crawleyském farním kostele, namířeným rovnou na baronetovu starou gotickou lavici. Jenže bodrý sir Pitt si pádnost toho výkladu ani neuvědomil, protože si jako vždycky při kázání zchrupl.
V zájmu národa a celého křesťanského světa stál pan Crawley velmi o to, aby mu starý pán postoupil svůj poslanecký mandát; ale sir Pitt se tomu vytrvale bránil. Oba byli ovšem až příliš rozšafní, aby se jen tak vzdali patnácti set, které jim ročně plynuly z druhého mandátu (tou dobou patřil panu Quadroonovi, který měl v otázce otroctví volnou ruku). Panství bylo totiž silně zadluženo a příjem z volebního okresu přicházel rodině v Queen’s Crawley velmi vhod.
Po té citelné pokutě, kterou musel první baronet, Walpole Crawley, zaplatit za zpronevěru páchanou v nejvyšším listovním a pečetním úřadě, rodina se už nevzpamatovala. Sir Walpole býval veselá kopa, rád shraboval a rád rozhazoval („alieni appetens, sui profusus“[10] říkával s povzdechem pan Crawley) a pro ty ustavičné pitky a hostiny v Queen’s Crawley ho celé hrabství přímo zbožňovalo. Sklep tehdy oplýval burgundským, psince ohaři a stáje znamenitými běžci: teď byli všichni koně z Queen’s Crawley zapřaháni do pluhu nebo tahali trafalgarský dostavník. Jedním takovým čtyřspřežím, když se zrovna nepracovalo na poli, přivezli na zámek slečnu Sharpovou. Sir Pitt byl sice chrapoun, ale doma si potrpěl na důstojnost, skoro napořád jezdil se čtyřspřežím, a i když měl k večeři jenom vařené skopové, vždycky ho obsluhovali tři lokaji.
Kdyby tak člověk bohatl z pouhé šetrnosti, sir Pitt by se byl topil v blahobytu – kdyby se byl třeba usadil jako advokát v nějakém venkovském městě a jiný kapitál neměl než vlastní rozum, snad by z něho byl něco vytloukl a domohl se významného postavení i majetku. Ale naneštěstí byl obdařen slavným jménem a velkým (byť prodluženým) panstvím, a to obojí mu spíš škodilo, než prospívalo. Rád chodil k soudu a za rok prosoudil tisíce. A protože byl, jak říkal, příliš chytrý, aby se dal šidit jedním správcem, dopadalo to tak, že mu jeho majetek břídilo deset správců, z nichž k žádnému neměl důvěru. Na správu svých pozemků byl tak řízný, že sehnal jen zbídačelé nájemce; hospodařil tak skoupě, že skrblil i na osevu, a příroda se mu zase mstila a skrblila mu na obilí; hodně ho dopřála štědřejším hospodářům. Pouštěl se do všemožných spekulací; těžil v dolech, skupoval akcie průplavů; půjčoval koně k dostavníkům; bral na sebe státní dodávky a byl nejhorlivější podnikatel i činovník z celého hrabství. Protože se mu nechtělo platit v žulovém lomu poctivým správcům, dočkal se toho, že mu čtyři políři upláchli i s pokladnou do Ameriky. Protože zanedbal v dolech ochranná opatření, zatopila mu je voda; stát mu vrátil dodávku zkaženého hovězího; a co se týče jeho dostavníkových koní, v celé zemi jich nikdo tolik nepozbude jako on, protože je málo krmil a lacino kupoval, to věděl kdejaký pošmistr v celém království. Povahou byl družný, naprosto ne nafoukaný; na rozdíl od svého lordského syna raději se stýkal se sedláky a koňskými handlíři než se šlechtici. Rád se napil, zasakroval, rád si polaškoval se selskými dcerkami. Šilink nikomu nedaroval a nic dobrého nikomu neudělal. Byl samý vtip, šibalství a smích, klidně si zašprýmoval a popil s nájemcem a druhý den mu poslal na krk exekuci; nebo se zase pobavil s pytlákem a potom ho zrovna tak vesele dal deportovat. O jeho všímavosti ke krásnému pohlaví se už slečna Rebeka Sharpová zmínila – jedním slovem mezi všemi anglickými baronety, pairy i prostými občany nebylo staříka tak mazaného, lakotného, chamtivého, hloupého a nectného. Brunátná ruka sira Pitta Crawleyho lovila ve všech kapsách, jen ve vlastní ne. I když ctíme britskou aristokracii, musíme s žalem a bolestí přiznat, kolik nectností má člověk, jehož jméno se stkví v Debrettu.
Že měl pan Crawley nad otcem takovou moc, to vyplývalo především z majetkových poměrů. Baronet byl synovi dlužen to, co na něho připadalo z matčina podílu, a k placení se neměl; když měl totiž někomu platit, vždycky se ošíval, a dluhy uplácel jen z donucení. Slečna Sharpová (jak hned uslyšíme, zasvětili ji téměř do všech rodinných tajemství) si spočítala, že jenom splátky věřitelům přijdou urozeného baroneta na pěkných pár set ročně; ale tu radost si nemohl a nemohl odepřít; přímo se kochal tím, jak nechával ty chudáky čekat, jak hnal spory od instance k instanci a jak otálel s placením od termínu k termínu: Nač je člověk v parlamentě, říkal, když musí platit dluhy? Že byl zákonodárcem, mu věru nemálo prospívalo.
Jarmarku marnosti – Jarmarku marnosti! Chlap, který neuměl pořádně psát a nic nečetl, vystupováním a mazaností úplný chrapoun, jehož životním cílem bylo šejdířství, který si liboval jen v nejsprostším a nejmrzčejším požitkářství, a přece, bůhví proč, měl vysoké postavení, čest a moc a byl zemským hodnostářem a oporou státu. Byl hrabským justiciárem a jezdil v pozlaceném kočáře. Předcházeli si ho ministři a státníci a stál mnohem výš než nejoslnivější duch a nejbezúhonnější poctivec.
Sir Pitt měl svobodnou nevlastní sestru, která po matce zdědila velké jmění: baronet by si byl rád od ní vypůjčil na hypotéku, ale slečna Crawleyová jeho žádost odmítla a peníze uložila do státních papírů. Ale jednou prořekla, že své jmění odkáže napolovic druhému synu sira Pitta a lidem z fary, a několikrát zaplatila za Rawdona Crawleyho dluhy, které nasekal na univerzitě i na vojně. A tak když slečna Crawleyová přijela do Queen’s Crawley, prokazovali jí velikou úctu, protože měla v bance hotovost, pro kterou by ji všude vroucně milovali.
Ta vážnost, kterou bankovní hotovost staré dámě propůjčuje, už stojí za to. Když je to příbuzná (a kéž by jich každý čtenář měl aspoň dva tucty!), hledíme na její chybičky shovívavě, vždyť je to taková hodná stará paní! Mladší společník bankovního domu Hobbs a Dobbs ji s úsměvem vyprovází do kočáru, na němž se skví erb a na kozlíku funí tlustý kočí. Když k nám zavítá, obyčejně si už najdeme vhodnou chvíli a poučíme známé, co je to za veličinu. Řekneme třeba (a jde nám to ze srdce): „Kdyby mi tak slečna McWhirterová podepsala šek na pět tisíc liber!“ „Ta by to beze všeho udělala,“ řekne vaše žena. A když se vás známý zeptá, je-li slečna McWhirterová z přízně, ledabyle utrousíte: „Je to má teta.“ Vaše žena jí v jednom kuse posílá drobné důkazy své oddanosti, dcerušky jí do nekonečna pletou košíčky, dečky, polštářky pod nohy. Když k vám přijde na návštěvu, má v pokoji krásně vytopeno, zatím co vaše žena se při utahování šněrovačky klepe zimou. Dokud u vás bydlí, celá domácnost má sváteční, vlídný, hřejivý, bodrý, útulný vzhled, jaký tu jindy není znát. I vy, milý pane, si po obědě nevzpomenete, že byste si zdříml, a najednou se proměníte ve vášnivého hráče whistu (a prohráváte jedna radost). Večeře jsou báječné, každý den zvěřina, madeirské a ryb z Londýna habaděj. Z toho blahobytu tyje i služebnictvo v kuchyni; a bůhví, čím to je, dokud u vás bydlí kočí slečny McWhirterové, i pivo je říznější, a kolik se v dětském pokoji (kde se stravuje její služka) spotřebuje čaje a cukru, na to se vůbec nekouká. Je tomu tak, nebo ne? Ať mi měšťáci odpovědí. Bože nebeský! Kdybys mi tak poslal nějakou starou tetu – svobodnou – s erbem na kočáře a s kávově hnědou falešnou kadeří na čele – děti by jí pletly samé košíčky a já s Julií bychom ji přímo hýčkali. Jaké to luzné, přeluzné vidiny! Jaké to marné, přemarné sny!
KAPITOLA
X.
Slečna Sharpová se spřáteluje
Když byla Rebeka tak vlídně přijata do rodiny, jejíž podobizny jsme na předcházejících stránkách načrtli, pokládala ovšem za svou povinnost ze všech sil se svým dobrodincům zalíbit a získat si jejich důvěru. A kdopak by se tomu u takové nikým nehleděné siroty neobdivoval; byl-li snad v jejích výpočtech jen stín sobectví, kdo popře, že to byla rozšafnost zcela oprávněná? „Jsem sama na světě,“ říkala si ta opuštěná dívka. „Nic mi nekyne, leda čeho se vlastní prací domohu; růžolící Amálka, která nemá mého rozumu ani půlku, dostane deset tisíc liber a ještě zajištěný důchod, kdežto chudinka Rebeka (a to mám proti ní o moc lepší postavu) musí spoléhat jenom na sebe a svůj důvtip. No uvidíme, však já se svým důvtipem ještě domohu slušného zaopatření a jednoho dne slečně Amálii ukážu, že vlastně stojím za víc než ona. Nic proti ní nemám, kdepak! Kdopak by mohl mít něco proti takové neškodné, dobrácké husičce; ale jednoho krásného dne stanu ve společnosti výš než ona – a proč ne?“ Tak si naše malá romantická kouzlila představy o své budoucnosti – nač se pohoršovat nad tím, že v jejích vzdušných zámcích přebýval především manžel. O čempak mají slečinky snít než o manželovi? A o čem jiném sní jejich matinky? „Musím si dělat matinku sama,“ řekla si Rebeka, a když si vzpomněla na ten malér s Josefem Sedleyem, hned ji ta porážka zamrzela.
I rozhodla se moudře, že bude s rodinou v Queen’s Crawley vycházet po dobrém, a umínila si, že se ve svém okolí spřátelí s kdekým, kdo by jí v tom snad překážel.
Protože lady Crawleyová, ta malátná, bezvýrazná ženská, která ani ve své domácnosti nic neznamenala, k těm lidem nepatřila, Rebeka brzy poznala, že o její přízeň se ucházet nemusí – a také že by ji těžko získala. Před svými žačkami o ní říkala: „chudák maminka“; naoko jí prokazovala chladnou úctu, zato se tím víc věnovala ostatním členům rodiny.
U děvčátek to vyhrála na celé čáře. Dělala to docela prostě. Netýrala jejich mladý mozek přemírou učení, naopak nechávala je, ať se vychovávají samy; vždyť nejúčinnější výchova je sebevýchova. Starší holčička si potrpěla na knihy, a protože ve staré knihovně na zámku Queen’s Crawley byla hromada lehčí francouzské i anglické literatury minulého století (nakoupil ji sekretář listovního a pečetního úřadu, když upadl v nemilost) a nikdo jiný do těch polic ani nesáhl, mohla tak Rebeka vychovávat slečnu Růženu Crawleyovou pohodlně, takřka hravě.
Tak spolu přečetly leckteré rozkošné francouzské i anglické dílo; uveďme z nich aspoň díla učeného dr. Smolletta, důmyslného Henryho Fieldinga, roztomile bizarního Crébillona mladšího, kterému se kořil náš nesmrtelný básník Gray, i všestranného Voltaira. Když se jich jednou pan Crawley zeptal, co to mladé dámy čtou, guvernantka mu odpověděla: „Smolletta.“ „Aha, Smolletta,“ hned se pan Crawley uklidnil. „Jeho Historie je nudnější než Humova, ale ne tak nebezpečná. To čtete historii, ne?“ „Ano,“ odpověděla slečna Růžena, ale že čtou historii Humphreyho Clinkera, to mu už neřekla. Podruhé se dost pohoršil, když zastihl svou sestru nad svazkem francouzských her; ale guvernantka prohodila, že je slečna Růžena čte jen proto, aby se pocvičila ve francouzské konverzaci, a on se s tím klidně smířil. Jakožto diplomat si pan Crawley (dosud ještě člověk z lepšího světa) na své plynné francouzštině úžasně zakládal a nemálo ho těšilo, když ho guvernantka zahrnovala lichotivým uznáním nad jeho jazykovými znalostmi.
Slečna Violeta si naproti tomu libovala v hrubších a bujařejších zábavách než její sestra. Věděla o každém koutku, kde snášely slepice vajíčka. Lezla po stromech a vybírala zpěvným opeřencům jejich kropenaté poklady. Nejvíc ji těšilo projíždět se na hříbatech a cválat po nivách jako amazonka. Byla dobře zapsána u otce i u čeledínů. Byla miláček a přitom postrach kuchařky; uměla vyslídit zavařeniny, a sotva na ně přišla, hned se do nich pustila. Se sestrou se ustavičně rvala. Když jí slečna Sharpová přišla na nějaký takový prohřešek, nežalovala lady Crawleyové, která by byla zase žalovala otci nebo dokonce panu Crawleymu; slíbila jen slečně Violetě, že na ni nebude žalovat, když už bude hodná a bude mít svou guvernantku ráda.
K panu Crawleymu se slečna Sharpová chovala uctivě a úslužně. Radila se s ním o místech ve francouzském textu, kterým, ač po matce Francouzka, nerozuměla; on jí je vždycky bezvadně přeložil. Pomáhal jí však nejen v světské literatuře, vybíral pro ni ochotně i knihy vážnějšího rázu a v rozmluvách se obracel především na ni. Bezmezně se obdivovala jeho řeči ve Společnosti na záchranu Kvašimabuů; upoutala ji i jeho brožura o sladu; až k slzám ji dojímaly jeho večerní proslovy. „Ach, díky vám,“ říkala mu a přitom povzdychla a upřela oči k nebi. On jí za to občas milostivě stiskl ruku. „Nic naplat, krev se nezapře,“ říkal si ten kazatelský aristokrat. Nikoho z těch lidí tady se má slova ani netknou, a hle, slečnu Sharpovou probouzejí k duchovnímu životu. Jsem jim příliš vznešený – příliš subtilní. Musím k nim mluvit přístupněji – zato ona mi rozumí. Však taky měla matku z rodu Montmorency‘.
Z tohoto proslulého rodu totiž slečna Sharpová zřejmě po matce pocházela. Že byla její matka u divadla, o tom ovšem pomlčela; jen by tím pobouřila páně Crawleyovo nábožně úzkostné svědomí. Kolik to urozených emigrantů ta příšerná revoluce ožebračila! Za těch pár měsíců, co u nich slečna Sharpová pobyla, dost jim toho o svých předcích navyprávěla; na leccos z toho přišel pan Crawley náhodou v D’Hozierově naučném slovníku, stojícím v knihovně, a jeho přesvědčení o pravdivosti těch zkazek a o Rebečině urozeném původu se tím ještě upevnilo. Máme snad z tohoto všetečného slídění ve slovníku usuzovat – a mohla z toho snad usuzovat i naše hrdinka – že pan Crawley o ni jeví zájem? – to ne, nejvýš jen přátelský. Copak jsme nekonstatovali, že lne něžně k lady Janě Sheepshanksové?
Několikrát Rebece vyčinil za to, že hraje se sirem Pittem v kostky; copak se to sluší, taková bezbožná zábava; kdyby si raději přečetla „Thrumpův odkaz“ nebo „Slepou pradlenu z Moorfields“ nebo nějaké jiné vážnější dílo; ale slečna Sharpová mu na to řekla, že její nebožka matka hrávala tu hru se starým hrabětem Triktrakem a s veledůstojným abbém du Cornetem; tak měla výmluvu pro tuto světskou zábavu i pro jiné.
Guvernantka se nezavděčovala svému zaměstnavateli jen tím, že s ním hrála v kostky. Byla mu užitečná ještě všelijak jinak. S neúmornou trpělivostí pročítala všechny ty soudní spisy, jimiž ji baronet sliboval pobavit, ještě než přišla do Queen’s Crawley. Mnoho dopisů mu z ochoty přepsala a jejich pravopis obratně upravila tak, aby odpovídal nynějšímu způsobu psaní. Zajímala se o všechno, co souviselo s panstvím, o hospodářství, oboru, zahradu i stáje; baronet v ní měl tak roztomilou společnici, že se po snídani málokdy vydal na procházku bez ní (a ovšem také bez dětí); radila mu, kde dát prořezat živý plot, jak přerýt záhony, které obilí pokosit, které koně zapřáhnout do vozu a které do pluhu. Nepobyla v Queen’s Crawley ani celý rok, a měla baroneta v hrsti; dříve se sir Pitt u stolu bavíval se stolníkem Horrocksem, nyní se bavil skorem jenom se slečnou Sharpovou. Když pan Crawley někam odjel, bývala téměř paní domu, ale v tom novém povzneseném postavení si počínala opatrně a skromně, aby se nedotkla pravomoci lidí z kuchyně a ze stáje; chovala se k nim nadmíru bodře a nijak povýšeně. Nebyla to už uzavřená, plachá, roztrpčená dívenka, jak jsme ji znali dříve; že se tak změnila, to svědčilo o její moudrosti, touze polepšit se nebo aspoň nemalé mravní odvaze. V dalším příběhu se teprve ukáže, zdali ta vlídnost a pokora šla Rebece od srdce. Soustavným pokrytcem bývá v jedenadvacíti málokdo; ta dovednost přichází teprve s lety; ale čtenáři si vzpomenou, že naše hrdinka ač věkem mladá, je stará životními zkušenostmi, a nadarmo píšeme, jestliže dosud nepřišli na to, že je to chytrá ženská.
Jako panáček a panenka z povětrnostního domečku, tak bývali zřídka doma pospolu starší a mladší syn rodiny Crawleyů – z hloubi duše se nenáviděli; dragoun Rawdon Crawley domácností vůbec opovrhoval a objevoval se tam jen jednou za rok, když přijela na návštěvu teta.
Zmínili jsme se už o znamenité vlastnosti té staré dámy. Byla majitelkou sedmdesáti tisíc liber a Rawdona už skorem přijala za vlastního. Staršího synovce nemohla vystát, zazlívala mu, že je takový bačkora. On zase o ní bez okolků prohlašoval, že je navždycky zatracena a nejinak to prý na onom světě dopadne s jeho bratrem. „Je to bezbožná světačka,“ říkal o ní pan Crawley; „vždyť se stýká se samými ateisty a Francouzi. Hrůza mě obchází, když si pomyslím, jak strašně na tom je a že na samém pokraji hrobu holduje pýše, smilstvu, rouhání a bláznovství.“ Stará dáma si totiž jeho večerní hodinové lekce zapověděla; a když přijela sama do Queen’s Crawley, musel se svými obvyklými pobožnostmi přestat.
„Až k nám přijede, Pitte, slečna Crawleyová, nech těch sermonů,“ řekl mu sir Pitt; „psala, že ty tvoje kapucinády nemůže ani vystát.“
„Ale co služebnictvo, otče?“
„Kat aby je spral!“ řekl sir Pitt; a jeho syna hned napadlo, že když přijdou o jeho blahodárné poučování, dopadne to s nimi ještě mnohem hůř.
„Jen to nech plavat, Pitte,“ odsekl otec na jeho protesty. „Snad nejsi takové ťululum, abys připravil rodinu o tři tisíce ročně.“
„Copak jsou peníze proti našim duším, otče!“ nedal se odbýt Crawley. „To chceš říct, že stará dáma neodkáže ty prachy tobě?“ – Kdoví, možná že to pan Crawley opravdu chtěl tak říci.
Stará slečna Crawleyová rozhodně patřila k prostopášníkům. V Park Lane v Londýně měla útulný domek, a protože v zimní sezóně si notně dopřávala jídla a pití, na léto odjížděla do Harrowgate nebo do Cheltenhamu. Byla to nadmíru pohostinná a společenská stará panna a svého času, jak říkala, bývala krasavice. (Toť se ví, všechny stařeny bývaly kdysi krasavice.) Sršela vtipem a na svou dobu byla hrozná radikálka. Pobyla kdysi ve Francii (vzplála prý tam nešťastnou láskou k St. Justovi) a od té doby si potrpěla na francouzské romány, francouzskou kuchyň a francouzská vína. Četla Voltaira a Rousseaua znala zpaměti; o rozvodu mluvila lehkovážně, zato tím vehementněji o ženských právech. Obrázek pana Foxe měla viset v každém pokoji: když byl ten státník v opozici, nic bych za to nedal, že s ním byla jedna ruka; když se pak ujal vlády, nemálo si zakládala na tom, že ona přetáhla sira Pitta i jeho kolegu z volebního okresu na Foxovu stranu, ačkoliv sir Pitt by tam byl stejně přešel, i kdyby se ta počestná dáma nebyla namáhala. Netřeba podotýkat, že po smrti velkého whigovského státníka sir Pitt si dal říci a znovu změnil smýšlení.
Tato vzácná stará dáma si oblíbila Rawdona Crawleyho už od jeho dětských let, vydržovala ho v Cambridgi (udělala to naschvál, protože jeho bratr byl v Oxfordu), a když po dvou letech cambridžské univerzitní úřady mladíka požádaly, aby odešel, koupila mu důstojnický patent u gardových dragounů.
Milý důstojník byl pověstný hejsek neboli světák. U naší britské aristokracie bylo tehdy v módě rohovnictví, honba na krysy, pálkování a jízda se čtyřspřežím; ve všech těchto ušlechtilých vědách on zdárně prospíval. Rawdon Crawley patřil sice ke gardistům, jejichž povinností bylo držet pevně s princem vladařem, a chrabrostí v cizině se tedy neproslavili, ale i tak vybojoval (následkem karbanu, jemuž nemírně holdoval) tři krvavé souboje, v nichž pádně prokázal, že se smrti nebojí.
„A co s ním bude po smrti,“ říkával pan Crawley a své angreštově zelené oči vyvracel až ke stropu. Ustavičně myslel na duši bratrovu nebo na duši těch, kdo se s ním v názorech rozcházeli; leckterý skuhravec se tím utěšuje.
Romanticky bláhová slečna Crawleyová se nad hazardérstvím svého oblíbence nijak nepohoršovala a po každém souboji za něho dluhy zaplatila; nic nedala na to, co se šušká o jeho znemravnělosti. „Však on se vybouří,“ říkávala. „Stojí přece jen za víc než ten jeho huhňavý pokrytecký bratr!“
KAPITOLA
XI.
Arkadská prostota
Kromě těch poctivečků na zámku (z jejichž prostého a venkovsky líbezného a čistého života je nejlépe vidět, oč lépe je bydlet na venkově než ve městě) musíme čtenáře představit také jejich farským příbuzným a sousedům, Butu Crawleymu a jeho ženě.
Důstojný pán Bute Crawley byl urostlý, statný, bodrý muž ve farářském širáku, proti bratru baronetovi v celém hrabství mnohem oblíbenější. Na univerzitě byl v koleji Christchurch hlavním veslařem a přepral všechny oxfordské zápasníky. Tu zálibu v rohování a atletice si odnesl i do života; na dvacet mil kolem nescházel při žádném pěstním zápase, dostizích, honbě ohařů za zajícem, regatě, plesu, volbách, vizitační hostině a vůbec každé pořádné hostině v celém hrabství, vždycky se tam nějak vetřel. Jeho ryzku a lampy na dvoukolce bývalo vidět lán světa od fary, ať už se pořádal večírek ve Fuddlestonu, v Roxby, ve wapshotském zámku nebo u nějakého hrabského velmože; byl s nimi se všemi zadobře. Měl pěkný hlas; rád zpíval: „Od jihu duje, obloha se mračí,“ a za zavýsknutí v sborovém refrénu vždycky sklidil potlesk. Na liščí štvanice jezdil v pepitovém šosáku a patřil k nejlepším rybářům v celém hrabství.
Farářka, paní Crawleyová, byla čiperná ženuška; kázání psala tomu výtečnému teologovi sama. Protože byla domácky založená a spolu s dcerami se ponejvíce zdržovala doma, vládla na faře neomezeně. Zato mimo faru moudře ponechávala manželovi volnost. Přicházel si a odcházel, kdy chtěl, a u cizích obědval, jak ho napadlo; paní Crawleyová byla totiž šetrná a věděla, nač přijde portské. Co ulovila mladého faráře z Queen’s Crawley (pocházela z dobré rodiny, její otec byl nebožtík podplukovník Hektor MacTavish, spolu s matkou si na Buta vsadila a vyhrála ho v Flarrowgate), byla mu rozšafnou a hospodárnou ženou. Ale přes všechnu její péči byl věčně zadlužen. Nejméně deset let splácel dluhy z koleje, které nasekal ještě za života otcova. V r. 179-, zrovna když byl se splátkami hotov, vsadil v dvacítiliberních bankovkách 100 : 1 proti Klokanovi, který potom na dostizích v Derby vyhrál. Faráři nezbylo než vypůjčit si na nehorázné úroky a od té doby těžce zápolil. Občas mu nějakou stovkou vypomohla sestra, ale jedinou naději ovšem skládal v její smrt – „Hrom aby do toho,“ říkával, „však mi Matylda jistě polovinu peněz odkáže!“
Baronet se svým bratrem měli – jako praví bratři – věru proč být si ve vlasech. V nesčetných rodinných transakcích sir Pitt vždycky na Buta vyzrál. Mladý Pitt nejenže nepěstoval honitbu, ale ke všemu ještě zřídil strýci přímo před nosem konventikl. O Rawdonovi bylo známo, že shrábne větší díl majetku slečny Crawleyové. Takové peněžní transakce – spekulace se životem a smrtí – takové tiché boje o dědickou kořist – vzbuzují u bratří na Jarmarku marnosti vroucí lásku. Sám vím o tom, jak se mezi dva bratry vložila pětiliberní bankovka a rozbila půlstoletou shodu; když si tak pomyslím, jak krásná a trvanlivá je láska mezi lidmi lepšího světa, trnu obdivem.
Nemysleme si, že paní Bute Crawleyové ušlo, jaká to osobnost přišla s Rebekou na Queen’s Crawley a jak si znenáhla všechny otáčí kolem prstu. Farářka, která věděla, kolik dní vydrží na zámku hovězí ledvina; kolik kusů se sejde při velkém prádle; kolik broskví je na jižním průčelí; kolik léků bere zámecká paní, když stůně – o takové věci se někteří lidé na venkově náramně zajímají – farářka, jářku, ta nemohla vydržet, aby nepátrala po dosavadním životě zámecké guvernantky i její povaze. Služebnictvo na faře i na zámku si dobře rozumělo. Pro zámecký personál, jemuž se doma nápoje odměřovaly, stála v kuchyni na stole vždycky pořádná sklenice piva – však taky farářka věděla na chlup, kolik sladu dávají na zámku do sudu piva – a zámecké a farské služebnictvo poutaly příbuzenské svazky stejně jako jejich panstvo; a skrze tyto prostředníky se obě rodiny spolehlivě dovídaly o tom, co dělá druhá. To platí ostatně všeobecně. Když žiješ se svým bratrem v přátelství, je jedno, co dělá. Když se pohádáte, víš na chlup, kam se vrtne, jako bys ho špehoval.
Sotva tedy Rebeka přijela, hned se začala objevovat ve zprávách, které paní Crawleyová dostávala ze zámku. Ty zprávy zněly: „Zapíchli černého čuníka – vážil tolik a tolik – slaninu nasolili – k obědu jelita a prasečí nožička. Z Mudbury přijel za sirem Pittem pan Cramp, má-li vsadit Jana Blackmora do basy – pan Pitt mluvil na shromáždění sektářů (a kdo tam všechno byl) – lady Crawleyové se daří jako obyčejně – slečinky jsou pořád s guvernantkou!“
Přišel další raport: Nová guvernantka ví, jak na to – sir Pitt je na ni velmi něžný – pan Crawley taky – předčítá jí traktáty – „Ničemnice!“ zarputila se drobná, čiperná, rázná farářka.
Nakonec pak zprávy zněly, že si guvernantka kdekoho osedlala, že vyřizuje siru Pittovi korespondenci, všechno mu obstarává, vede účty – že vládne nad celým domem, nad lady Crawleyovou, nad panem Crawleyem, nad děvčátky, zkrátka nad kdekým. I prohlásila paní Crawleyová, že ta mazaná holka má něco za lubem. Tak měli na faře stále o čem mluvit a paní Crawleyová svým bystrým zrakem vyslídila všechno, co se v nepřátelském táboře děje – ba ještě víc.
Paní Bute Crawleyová slečně Pinkertonové, The Mali, Chiswick
Fara v Queen’s Crawley, v prosinci r. –
Milostivá,
není to sice ještě tolik let, co jsem od Vás k svému prospěchu čerpala libé a neocenitelné vzdělání, ale na slečnu Pinkertonovou a milý Chiswick stále vzpomínám s vroucí láskou a hlubokou úctou. Doufám, že jste zdráva. Vyšší společnost a pedagogika se bez slečny Pinkertonové ještě drahná léta neobejde. Když má dobrá známá, lady Fuddlestonová, onehdy prohodila, že by její dcerušky měly mít domácí učitelku (já sama jsem chudá a svým dceruškám guvernantku zjednat nemohu, ale což jsem nevychodila Chiswick?), hned jsem vykřikla: „Na koho jiného se má člověk obrátit, leč na tu výtečnou, znamenitou slečnu Pinkertonovou?“ Zkrátka, máte, milostivá, v záznamu nějaké dámy, které by mohly posloužit mé milé přítelkyni a sousedce? Ujišťuji Vás, že jinou guvernantku nepřijme, leda tu, kterou jí sama vyberete.
Můj manžel s oblibou říká, že má rád všechno, co pochází ze školy slečny Pinkertonové. Kéž bych mohla jeho i své milené dcerky představit přítelkyni z mládí, které se kdysi tolik obdivoval veliký slovnikář naší vlasti! Zajedete-li si někdy do Hampshiru, pan Crawley Vám vzkazuje, že jak doufá, zkrášlíte svou přítomností naši venkovskou faru. Je to prostinký, ale šťastný domov
Vaší zcela oddané
Marty Crawleyové
Douška. – Baronet, bratr mého muže, s nímž nežijeme, pohříchu, v takové svornosti, v jaké bratři mají spolu přebývat, má u svých děvčátek guvernantku, která prý měla to štěstí, že vychodila školu v Chiswicku. Slyším o ní všelico, a protože mi na drahých neteřičkách upřímně záleží a nejraději bych je i při těch rodinných nedorozuměních měla jako za vlastní – a protože toužím přilnout ke každé Vaší žačce – povězte mi, prosím, milá slečno, něco o dosavadním životě této mladé dámy, s kterou bych se už kvůli Vám tuze ráda sblížila. – M. C.
Slečna Pinkertonová paní Bute Crawleyové
Johnson House, Chiswick, v prosinci 18 –
Milostivá,
mám čest potvrdit příjem Vašeho vlídného sdělení a hned na ně odpovídám. Při mém neúmorném snažení mě nemálo těší, že má mateřská péče našla tak láskyplný ohlas a že v hodné paní Bute Crawleyové poznávám svou výtečnou bývalou žačku, neposednou a půvabnou slečnu Martu MacTavishovou.
Blaží mě, že mám nyní na starosti mnoho dcer Vašich bývalých vrstevnic z mého ústavu – bylo by mi potěšením, kdyby někdy i Vaše milené slečinky potřebovaly můj pedagogický dohled!
Vyřiďte, prosím, mé uctivé poručení lady Fuddlestonové. Je mi ctí, že jí mohu (písemně) představit dvě své známé, slečnu Tuffmovou a slečnu Hawkyovou.
Obě tyto mladé dámy jsou naprosto schopny vyučovat řečtině, latině a počátkům hebrejštiny; počtům a dějepisu; španělštině, franštině, italštině a zeměpisu; vokální i instrumentální hudbě; tanci bez přispění tanečního mistra; a základům přírodopisu. Obě ovládají dokonale hvězdářství. Kromě toho slečna Tujfinová, dcera nebožtíka důstojného pána Tomáše Tuffina (docenta v cambridžské koleji Corpus Christi), vyučuje syrštině a základům ústavního práva. Ale protože je jí teprve osmnáct a má neobyčejně sličný vzhled, snad se ta mladá dáma nebude rodině sira Huddlestona Fuddlestona zamlouvat.
Naproti tomu slečna Letitia Hawkyová není tak půvabná. Je jí devětadvacet; v obličeji je poďobaná od neštovic. Kulhá, má ryšavé vlasy a maloučko šilhá. Obě dámy jsou obdařeny mravními i náboženskými ctnostmi. Jejich podmínky arci odpovídají jejich vzdělání. S vděčnými pozdravy důstojnému pánu Butu Crawleymu, znamenám se, milostivá,
s hlubokou oddaností a úctou
Barbora Pinkertonová
Douška. – Ta slečna Sharpová, o které se zmiňujete, že je guvernantkou u poslance a baroneta sira Pitta Crawleyho, byla mou žačkou a nemohu o ní nic zlého říci. Příjemná napohled není, ale za to, co příroda činí, nikdo nemůže; její rodiče měli sice špatnou pověst (otec, malíř, se několikrát octl na mizině, matka, jak jsem se později s hrůzou dověděla, byla baletka), ale ona sama je poměrně nadaná a nikterak nelituji, že jsem se jí z křesťanské lásky ujala. Děsím se jen toho, aby mravní zásady matky – vydávala se za francouzskou hraběnku, která uprchla před nedávným revolučním terorem, ale jak jsem později zjistila, byla to ženština nejsprostší úrovně i morálky – neulpěly dědičně i na té nešťastné mladé ženě, kterou jsem vzala k sobě, když se octla bez domova. Až dosud měla však (jak se domnívám) správné mravní zásady a jsem přesvědčena, že v uhlazeném a ušlechtilém rodinném kruhu znamenitého sira Pitta Crawleyho tyto zásady nikdy nedojdou újmy.
Slečna Rebeka Sharpová slečně Amálii Sedleyové
Týdny jsem už své milované Amálii nepsala; copak nového mám taky psát o tom, co se říká a děje na zámku Dlouháchvíle, jak jsem ho pokřtila; copak je Ti po tom, jak se urodil tuřín; zdali krmník vážil sto osmdesát nebo skoro dvě stě liber; a jak jde kravám a volům k duhu červená řepa? Co jsem Ti psala naposled, každý den byl stejný jako předcházející. Před snídaní procházka se sirem Pittem a jeho ratolestmi; po snídani učení (lze-li to tak nazvat) ve třídě; po škole u sira Pitta (stala jsem se jeho sekretářkou) studium spisů a vyřizování korespondence o advokátech, pachtech, dolech, průplavech; po večeři proslov pana Crawleyho nebo partie kostek se sirem Pittem; při té i oné zábavě se lady Crawleyová tváří stejně nevzrušeně. Poslední dobou je trochu zajímavější, protože stůně: tak se stalo, že na zámek přišel nový host, totiž mladý lékař, inu, má drahá, dívky si nemají nikdy zoufat. Ten mladý lékař jedné Tvé přítelkyni naznačil, že kdyby se chtěla stát paní Glauberovou, byla by vítanou ozdobou jeho ordinace! Odbyla jsem toho drzouna s tím, že mu na ozdobu stačí postříbřený moždíř s paličkou; bodejť, copak jsem se narodila na to, abych byla ženou venkovského lékaře? Pan Glauber šel z toho kvinde domů všecek nesvůj, zchladil si horečku a už se z toho vystonal. Sir Pitt mé rozhodnutí schválil; o svou malou sekretářku by myslím nerad přišel; tak se mi zdá, že mě ten dědek má rád, pokud je vůbec v jeho povaze mít někoho rád. Pro páníčka! stát se ženou venkovského felčara, když člověk předtím – Kdepak, na staré známosti se tak hned nezapomíná, ale už o nich nebudu mluvit. Vraťme se na zámek Dlouháchvíle.
Od nedávna už to není zámek Dlouháchvíle. Přijela totiž slečna Crawleyová s tlustými koni, tlustým služebnictvem a tlustým pejskem – ta pověstná bohačka slečna Crawleyová, která má na pět procent uloženo sedmdesát tisíc a které (nebo spíše kterým) se koří oba její bratři. Vypadá, chuděra, hodně mrtvičně; není divu, že její bratři mají o ni takovou starost. Měla bys je vidět, jak se předhánějí, aby jí narovnali polštáře nebo jí podali kávu! „Když jedu na venkov,“ říká slečna Crawleyová (ráda si totiž pošprýmuje), „nechávám svého poskoka, slečnu Briggsovou, doma. Tady mi dělají poskoky moji bratři, a sluší jim to!“
Když ona přijede na venkov, hned se otevře zámek dokořán a aspoň měsíc máš dojem, že znovu ožil starý sir Walpole. Pořádají se hostiny, jezdí se v kočáře se čtyřspřežím – lokaji si navléknou zbrusu nové kanárkové livreje; pije se bordeauxské a šampaňské, jako by to u nás jinak nechodilo. Ve třídě se svítí voskovicemi a v krbu hřeje oheň. Lady Crawleyová chtěj nechtěj vytáhne z šatníku nejkřiklavější hráškově zelené šaty a moje žačky odkládají škrpály a pruhované skotské peleríny a chodí v hedvábných punčochách a mušelínových šatečkách, jak se sluší na dcery baronetovy. Včera přišla Růžena pěkně zřízena – wiltshirská prasnice (kterou má ona hrozně ráda) ji porazila a tak dlouho rejdila po jejích roztomile květovaných šeříkových šatečkách, až jí je nadobro zkazila – stát se to před týdnem, sir Pitt by sakroval až hrůza, chudinku by zpohlavkoval a měsíc by dostávala jen chleba s vodou. Ale tentokrát jenom prohodil: „Však ty si to, slečinko, slízneš, jen co odjede teta,“ a odbyl to smíchem. Doufejme, že ho do odjezdu slečny Crawleyové vztek přejde. Já v to aspoň doufám – už kvůli slečně Růženě. Jak roztomile dovedou smiřovat a uklidňovat lidi peníze!
Se svými sedmdesáti tisíci librami působí slečna Crawleyová báječně taky na chování bratří Crawleyů, totiž baroneta a faráře, ne snad těch bratří v naší rodině. Ti dva staří, kteří se celý rok nenávidí, o Vánocích k sobě vroucně přilnou. Psala jsem ti loni, jak neomaleně ten hnusný dostihový farář proti nám v kostele kázává a jak mu to sir Pitt oplácí chrápáním. Když přijede slečna Crawleyová, o hádkách není ani slechu – ze zámku se chodí na návštěvu na faru a obrácené – farář s baronetem se bodře baví o prasatech a pytlácích a hrabských záležitostech a nepohádají se, myslím, ani když přeberou. Aby se hádali, to slečna Crawleyová nedopustí, a jestli ji nějak dopálí, dušuje se, že své peníze odkáže shropshirským Crawleyům. Kdyby byli ti shropshirští Crawleyovi chytří, mohli je, myslím, dávno mít; jenže shropshirský Crawley je stejně jako jeho hampshirský bratranec anglikánským duchovním a slečnu Crawleyovou (ta k němu kdysi utekla všecka rozzuřena na své nezkrotné bratry) nadosmrti urazil svými úzkoprsými názory na mravnost. Jsem přesvědčena, že i on koná doma pobožnosti.
Když přijede slečna Crawleyová, svazky kázání se hned zamknou a pan Pitt (ten je jí z hloubi duše protivný) raději odjede do Londýna. Zato se tady objeví ten mladý hejsek, ten, jak se říká švihák, kapitán Crawley; snad jsi zvědavá, co je to za člověka.
Inu, je to mladý švihák, náramně mohutný. Měří šest stop a mluví hlaholným hlasem; v jednom kuse sakruje; služebnictvo prohání, ale oni ho přesto zbožňují; nekouká na groš a oni by pro něho do ohně skočili. Minulý týden hajní div neutloukli soudního drába a jeho sluhu, ti přijeli až z Londýna zatknout kapitána pro dluhy a číhali na něho za zdí obory. Hajní je zbili, vymáchali v rybníce a nebýt baronetova zakročení, málem je zastřelili jako pytláky.
Jak pozoruji, otcem kapitán hluboko opovrhuje; neřekne mu jinak než „ten proutník“, „ten filuta“, „ten starý špekoun“, a ještě všelijak jinak. Mezi dámami má hrozitánskou pověst. Vodí si domů honce, ubytuje se hned u toho, hned u onoho venkovského zemana, na večeři zve lidi, jak ho napadne, a sir Pitt ani nešpitne, aby nerozzlobil slečnu Crawleyovou a nepřišel nakonec o dědictví, až ji raní mrtvice a umře. Mám ti říct, jakou mi kapitán vysekl poklonu? Je moc hezká, a tak ti o ní musím povědět. Jednou navečer se u nás opravdu tančilo; přijel sir Huddleston Fuddleston s rodinou, sir Jiljí Wapshot se svými slečnami a vím já kdo všechno. A tu jsem ho zaslechla, jak říká: „Hrome, to je ale fešná čiperka!“ To myslel jako tvou upřímně oddanou; a prokázal mi tu čest, že si se mnou dvakrát zatančil skočnou. Vyvádí s mladými zemany, pije a uzavírá sázky, projíždí se s nimi po krajině a baví se o honbě a střelbě; o venkovských dívkách říká, že jsou trdla; myslím, že není daleko od pravdy. Měla bys vidět, jak ony na mne, chudinku, ohrnují nos! Když jsou v kole, sedím si klidně u klavíru a hraji jim k tanci; ale onehdy navečer přišel tam z jídelny trochu podroušený, a když mě viděl hrát, zasakroval a prohlásil, že jsem v celém sále nejlepší tanečnice, a slavnostně se zadušoval, že příště zjedná šumaře z Mudbury.
„Já vám zahraji skočnou,“ nabídla se ochotně paní farářka Crawleyová (je to drobná, snědá, postarší ženská s turbanem drobet nakřivo a s pichlavýma očima); a když kapitán s chudinkou Rebekou dotančili, věř mi nebo ne, ona mi prokázala tu čest a gratulovala mi, jaký mám krok! Neslýchaná věc; pyšná paní Crawleyová, sestřenka hraběte z Tiptoffu, které se neuráčí přijít na návštěvu k lady Crawleyové, leda když je u nás její švagrová. Chudák lady Crawleyová! zatím co se veselíme, ona nahoře leží a bere prášky.
Najednou jsem padla paní Butové do oka. „Milá slečno,“ povídá, „nepřivedla byste k nám na faru své holčičky? Jejich sestřenice by se s nimi moc rády setkaly.“ Však já vím, jak to myslí. Hrát na klavír nás signor Clementi nadarmo neučil; a paní farářka se těší, že přijde lacino k učitelce hudby. Já jsem ji hned prokoukla, jako by mi to rovnou vysypala; ale přece jen tam půjdu, protože jsem si umínila s každým dobře vycházet – vždyť co jiného zbývá chudé guvernantce, která nemá na světě jediného přítele nebo ochránce. Farářka mi mockrát gratulovala k tomu, jak mé žačky zdárně prospívají; nejspíš si myslela, že mě tím bůhvíjak dojme – chuděra, venkovská prosťačka! – houby mi na mých žačkách záleží.
Ten indický mušelín a to růžové hedvábí, které mám, nejdražší Amálie, od Tebe, prý mi moc sluší. Jsou už dost obnošené; to víš, my chudé dívky nemáme na „des fraîches toilettes[11].“ Ty šťastná, přešťastná! Zajedeš si jen do St. James’s Street a matinka ti dá, oč si řekneš. Sbohem, milé děvče.
Tvá oddaná
Rebeka
Douška. – Měla jsi vidět, jak se tvářily ty vznešené slečny Blackbrookovy (jen považ, dcery admirála Blackbrooka), nastrojené podle londýnské módy, když si mě, chudinku, kapitán vybral za tanečnici.
Když dostala farářka od Rebeky (ta ovšem na její lest hned kápla) slib, že k nim přijde, pohnula ještě všemocnou slečnu Crawleyovou k tomu, že si k tomu vyžádala svolení sira Pitta; dobrácká stará dáma, která se ráda veselila a ráda měla kolem sebe veselé a šťastné tváře, hned se toho chytla a byla ochotna bratry navždy usmířit a sblížit. Shodli se tedy na tom, že mládež z obou rodin se bude napříště co nejčastěji navštěvovat; to přátelství ovšem potrvalo jen dotud, dokud tam ta bodrá stará prostřednice byla a udržovala mezi nimi mír.
„Pročpak jsi pozvala na večeři toho ničemu Rawdona Crawleyho,“ zeptal se své choti farář, jak kráčeli oborou domů. „Já o toho holomka nestojím. Ohrnuje na nás venkovany nos, jako bychom byli nějací mouřeníni. Nemá nikdy dost, dokud mu nenaleju svého vína se žlutou pečetí, kat aby to spral, láhev mě přijde na deset šilinků. Vždyť je to učiněný lotras – karbaník – opilec – veskrze prostopášník. Zastřelil v souboji protivníka – dluhů má až nad hlavu a mne a mou rodinu připravil o větší díl majetku slečny Crawleyové. Ten vzteklík, jeho otec, o něm tvrdí, že prý mu,“ – a tu pohrozil farář pěstí na měsíc, cosi pronesl (znělo to nápadně jako zaklení) a potom zkormouceně dodal – „v poslední vůli připsala padesát tisíc; na rozdělení pak zbude necelých třicet.“
„Myslím, že doklepává,“ řekla farářka. „Když jsme šli od večeře, byla celá brunátná. Musela jsem ji rozšněrovat.“
„Vypila sedm sklenic šampaňskéno,“ pronesl tlumeně důstojný pán, „toho mizerného šampaňského, jakým nás bratr otravuje – ale v tom se, vy ženské, nevyznáte.“
„Ne, v tom se my ženské nevyznáme,“ řekla farářka.
„Po večeři pila ještě višňovku,“ mluvil dál velebníček, „a do kávy si přilévala curacao. Ani za pětilibrovku bych to nepil; už po jedné sklenici mě pálí žáha až strach. Ona to taky nevydrží, ženuško – zajde – tělo a krev to nesnese! Sázím pět proti dvěma, že do roka Matylda zhebne.“
Chvíli tak farář se svou chotí kráčel, všecek ponořen do těchto vznešených úvah. Přemýšlel o svých dluzích, o synu Kubíkovi, který je na univerzitě, a o Frankovi, který je ve vojenské akademii ve Woolwichi, o svých čtyřech dcerách, které, chuděry, nejsou žádné krasavice a kromě dědictví po tetě nedostanou jediný groš.
„Pitt snad nebude takový padouch, aby prodal náš patronát. A ten jeho starší syn, ten metodistický nekňuba, šilhá po sněmovně,“ promluvil po chvíli pan Crawley.
„Sir Pitt Crawley je všeho schopen,“ řekla farářka. „Slečna Crawleyová ho musí přimět k tomu, že přislíbí faru Jakubovi.“
„Ten ti slíbí všechno,“ odsekl jí bratr sira Pitta. „Slíbil, že po otcově smrti zaplatí za mne dluhy v koleji; slíbil, že přistaví u fary nové křídlo; slíbil mi Jibbovo pole a tu šestijitrovou louku – a kde nic tu nic! A synovi toho chlapa – tomu ničemovi, karbaníkovi, švindléři a vrahounu Rawdonovi odkáže Matylda větší díl peněz. To je přímo nekřesťanské. Bodejť ne, hrom aby do toho! Ten otrapa má v sobě všechny neřesti kromě pokrytectví, a tím zas vyniká jeho bratr.“
„Pst, milánku! Vždyť jsme na pozemku sira Pitta,“ přerušila ho jeho žena.
„Říkám ti, ženuško, že všechny neřesti v sobě má, a konec. Jen mě, prosím tě, neokřikuj. Copak nezastřelil kapitána Markera? Copak neobral u Kokosové palmy mladého lorda Dovedala? Copak nepokazil ten zápas mezi Billem Soamesem a cheshirským Trumpem a nepřipravil mě tím o čtyřicet liber? Ty to dobře víš; a co se týče ženských, však jsi to slyšela ve farní kanceláři dřív než já –“
„Proboha, muži,“ řekla jeho choť, „nezacházej do podrobností!“
„A takového lotra si pozveš do domu!“ vedl svou rozezlený farář. „Ty, matka mladých dcer – žena anglikánského duchovního. Hrom aby do toho!“
„Bute, jsi mi ty hlupák,“ ťala ho farářka.
„No dobrá, ženuško, hlupák nehlupák – však já taky, Marto, neříkám, že jsem chytřejší než ty, to zas ne. Ale já nechci Rawdona Crawleye ani vidět, a basta! Zajedu si, milá choti, za Huddlestonem, taky že si za ním zajedu podívat se na toho jeho černého chrta; pustím s ním na zajíce Lancelota a vsadím proti němu padesát liber. Bodejť ne, hrom aby do toho, třeba proti všem chrtům v celé Anglii. Ale toho hovadského Rawdona Crawleye nechci ani vidět.“
„Muži, už zase máš v hlavě,“ odpověděla mu jeho žena. Když se druhý den ráno farář probudil a křikl, aby mu přinesli slabé pivo, připomněla mu, že, jak slíbil, má jet v sobotu k siru Huddlestonu Fuddlestonovi; že se v neděli ráno vrátí tryskem na koni zrovna včas před bohoslužbami. Z toho je patrno, že farníci v Crawley měli faráře zrovna tak znamenitého jako světskou vrchnost.
Krátce potom, co se slečna Crawleyová usadila na zámku, okouzlila Rebeka srdce dobrácké londýnské prostopášnice právě tak jako předtím ty venkovské prosťáčky, o nichž jsme mluvili. Když se jednou slečna Crawleyová chystala na obvyklou projížďku, z čista jasna si poručila, aby ji do Mudbury doprovodila „ta malá guvernantka“. Než dojely zpátky, Rebeka to u ní vyhrála; čtyřikrát ji za tu krátkou cestu rozesmála a v jednom kuse ji bavila.
„Slečnu Sharpovou že nepustíte ke stolu!“ obořila se na sira Pitta, když pořádal slavnostní večeři, na kterou sezval všechny okolní baronety. „Človíčku milý, copak si myslíš, že budu mluvit s lady Fuddlestonovou o jejích dětičkách nebo probírat soudní záležitosti s tím starým vozembouchem, sirem Jiljím Wapshotem? Slečna Sharpová tu bude, na tom trvám. Když nebude místo, ať si zůstane nahoře lady Crawleyová. Ale ne malá slečna Sharpová! Vždyť je to jediná osoba v celém hrabství, se kterou se dá mluvit!“
Po tomto kategorickém rozkazu nařídili tedy guvernantce, slečně Sharpové, že má s celou tou skvělou společností povečeřet ve dvoraně. Když pak sir Huddleston nemálo obřadně a okázale uvedl slečnu Crawleyovou ke stolu a chystal se usednout vedle ní, stará dáma zavřískla: „Becky Sharpová! Slečno Sharpová! Pojďte se posadit vedle mne a bavte mě; sir Huddleston ať se posadí vedle lady Wapshotové.“
Když pak bylo po hostině a kočáry oddrkotaly, nenasytná slečna Crawleyová vždycky říkala: „Becky, pojďte do mé šatny, budeme pomlouvat hosty,“ – a to uměly ty dvě přítelkyně znamenitě. Starý sir Huddleston při večeři notně sípal; sir Jiljí Wapshot zase nad polévkou náramně hlučně mlaskal a lady Wapshotová pořád levým okem mrkala; Becky to všechno báječně karikovala; karikovala také, o čem se ten večer mluvilo: politiku, vojnu, poroty, pověstnou štvanici na lišku s Jeho královskou Výsostí, zkrátka kdejaké hloupé a nudné téma, o jakých mluvívá venkovské panstvo. Šaty slečen Wapshotových a fenomenální žlutý klobouk lady Fuddlestonové roztrhala slečna Sharpová na cucky a její posluchačka se nad tím div neuřehtala.
„Má zlatá, vy jste úplná trouvaille[12],“ říkala jí slečna Crawleyová. „Kdybyste tak mohla ke mně do Londýna, ale z vás bych si nemohla tropit šašky jako z chuděry Briggsové – kdepak, vy šibalko; vy jste na to moc chytrá – viďte, Firkinová!“
Paní Firkinová (která pročesávala slečně Crawleyové zbylý chumáček vlasů na lebce) pohodila hlavou a s komickou uštěpačností řekla: „Copak o to, slečinka je chytrá až dost!“ Paní Firkinová trpěla totiž přirozenou žárlivostí, jaká patří k hlavním mravním zásadám každé počestné ženy.
Když si slečna Crawleyová takhle odradila sira Huddlestona Fuddlestona, kázala, aby ji každý den k večeři uváděl Rawdon Crawley a Becky aby jí ponášela polštářek – nebo zas přicházela ke stolu zavěšena do Becky a Rawdon šel s polštářkem za nimi. „Musíme sedat pohromadě,“ říkávala. „Jsme tu, milánku, v celém hrabství jediní tři křesťané,“ – bylo to tedy s křesťanstvím v hampshirském hrabství prašpatné.
Kromě náboženského zanícení měla slečna Crawleyová, jak jsme už řekli, ultraliberální názory a bez obalu je projevovala.
„Copak znamená rod, má zlatá,“ říkávala Rebece. „Jen se podívejte na mého bratra Pitta; podívejte se na Huddlestony, kteří jsou tu usazeni už od Jindřicha II.; podívejte se na ubožáka Buta na faře; kterýpak z nich se vám duchem nebo vybraným chováním vyrovná? Kdepak by se vyrovnali vám – nevyrovnají se ani té mé hloupoučké společnici Briggsové nebo mému stolníkovi Bowlsovi. Zlatíčko, vy jste fenomén, hotový poklad – rozumu máte víc než polovina hrabství – měla byste být po zásluze nejmíň vévodkyní – co říkám, vévodkyně by vůbec neměly být – ale nikdo by neměl být výš než vy, a tak se mi zdá, milánku, že jste mi v každém směru úplně rovna; a – prosím vás, zlatíčko, přiložte do krbu a seberte tyhle šaty a předělejte mi je, vy to tak umíte.“ A tak komandovala ta stará filantropka dívku, která jí byla ve všem rovna. Musela pro ni šít a každý večer ji uspávat francouzskými romány.
Jak si snad starší čtenáři ještě pamatují, zrovna tehdy nemálo rozbouřily vyšší společnost dvě události, které, jak se píše v novinách, byly oříškem pro právníky. Praporčík Shafton uprchl s lady Barborou Fitzursovou, dcerou a dědičkou hraběte z Bruinu; a chudák Vere Vane, hodný člověk, který si až do čtyřicítky vedl nejvýš počestně a vyvedl hojné potomstvo, z čista jasna jako naschvál odešel z domu kvůli herečce paní Rougemontové, které už bylo pětašedesát.
„To bylo na lordu Nelsonovi nejkrásnější,“ říkala slečna Crawleyová. „Všechno zahodil kvůli ženské. V mužském, který tohle dokáže, jistě něco je. Mám strašně ráda sňatky z nerozumu. Nejvíc se mi líbí, když si takový velmož, jako třeba lord Flowerdale, vezme mlynářovu dceru – všechny ženské nad tím soptí – zlatíčko, kdyby tak nějaký velikán uprchl s vámi; hezká jste na to, věru, dost.“
„A s dvěma postilióny! – Ach, to by byla rozkoš!“ doznala Rebeka.
„A hned potom se mi líbí, když nějaký chuďas uprchne s bohatou dívkou. Co bych za to dala, kdyby tak s nějakou uprchl Rawdon.“
„A bohatou, nebo chudou?“
„I vy husičko! Kdybych Rawdonovi sama nedávala, neměl by ani vindry. Je criblé de dettes[13] – musí znovu zbohatnout a někam to ve světě dotáhnout!“
„A je chytrý?“ zeptala se Rebeka.
„Chytrý, prosím vás! – nic na světě ho nezajímá, jenom koně, pluk, honitba a karban; však on to někam dotáhne – je to skvělý rošťák. Copak nevíte, že jednoho člověka skolil a otci jedné svedené dívky jenom prostřelil klobouk? U pluku ho přímo zbožňují; přísahá na něho celá mládež u Wattiera a u Kokosové palmy!“
Když pak líčila slečna Rebeka Sharpová své milované přítelkyni menší ples v Queen’s Crawley a psala jí, jak ji tehdy kapitán Crawley poprvé přede všemi vyznamenal, kupodivu nezpravila ji o tom přesně. Kapitán ji už předtím mnohokrát vyznamenal. Kapitán ji nejméně desetkrát potkal na procházce. Kapitán na ni nejméně padesátkrát narazil na zámeckých chodbách i chodbičkách. Kapitán se nejméně dvacetkrát za večer nakláněl nad klavírem, u něhož slečna Sharpová zpívala (lady Crawleyová nahoře stonala a nikdo se o ni nestaral). Kapitán jí skládal psaníčka (lepší vymyslit a sesmolit na papír to dragounské nemehlo nedovedlo; ale přihlouplost imponuje ženám stejně jako jiné vlastnosti). Ale když jí do sešitu, z něhož zpívala, vsunul první psaníčko, guvernantka vstala, změřila ho pohledem, vytáhla ladně ten trojhranný lístek, zamávala jím jako třírohým kloboukem, potom vyrazila proti nepříteli, psaníčko hodila do ohně, hluboce se mu uklonila, vrátila se ke klavíru a prozpěvovala ještě rozmarněji než dříve.
„Co to?“ vytrhla se z odpoledního klímání slečna Crawleyová, jakmile hudba umlkla.
„Bylo to falešně,“ zasmála se slečna Sharpová; a Rawdon Crawley soptil vztekem a hanbou.
Paní farářka Crawleyová hned postřehla, že slečna Crawleyová na novou guvernantku drží. Jak to od ní bylo milé, že na mladou dámu nežárlila, a že ji ráda vídala na faře, a nejen ji, ale také Rawdona Crawleye, který s jejím manželem soupeřil o pětiprocentní cenné papíry staré panny! Ti dva, paní Crawleyová a její synovec, se nějak náramně spřátelili. Rawdon přestal chodit na hon, vyhýbal se zábavám ve Fuddlestonu; nechodil ani na večeře do důstojnického kasina v Mudbury: oblíbil si procházky na crawleyskou faru – tam chodila také slečna Crawleyová. A protože matinka stonala, proč by tam nechodily se slečnou Sharpovou i děti. A tak tam ti caparti se slečnou Sharpovou docházeli. Navečer se pak někdo ze společnosti vracel vždycky pěšky. Ne snad slečna Crawleyová – ta se raději svezla kočárem – ale procházka při měsíčku po farských polích k brance v oboře, vedoucí do tmavého stromoví a potom chvíli ztemnělou, chvíli ozářenou alejí, velmi vábila oba ty ctitele malebnosti, kapitána a slečnu Rebeku.
„Ach ty hvězdy, ty hvězdy!“ vzdychala slečna Rebeka a upírala k nim své blýskavě zelené oči. „Když tak na ně zírám, jako bych zéteričtěla.“
„Ach jo, božínku – já taky, slečno,“ odpovídal druhý zanícenec. „Nevadí vám, slečno, že kouřím doutník, co?“ Slečna Sharpová prohlásila, že venku má vůni doutníku nade všechno ráda – a taky nadmíru roztomile zkusila zakouřit, zabafala, zavřískla, uchichtla se a potom tu pochoutku zase vrátila kapitánovi. Ten si nakroutil kníry a rozbafal doutník, až ve tmě pod stromy řeřavěl, a dušoval se: „Hrome – uf – kruci – uf – takové skvělé cigáro jsem jakživ nekouřil – uf,“ – jeho řeč byla totiž zrovna tak oslňující jako jeho rozum, jak se na kolohnátského mladého dragouna sluší a patří.
Starý sir Pitt popíjel pivo, bafal z dýmky a povídal si s Janem Horrocksem o tom, že zaříznou ovci; tu zahlédl oknem z pracovny tu dvojici; příšerně zasakroval a zadušoval se, že nebýt slečny Crawleyové, hned by s tím roštákem Rawdonem vyrazil dveře.
„Svatá pravda, je to prevít,“ prohodil pan Horrocks; „a ještě větší prevít je ten jeho burš Flethers; kvůli jídlu a pivu vám ztropil u domovníka kravál jako nějakej lord – ale tak se mi zdá, milostpane,“ dodal po chvíli, „že ta slečna Sharpová to s ním umí.“
A taky že uměla – s otcem i synem.
KAPITOLA
XII.
Náramně sentimentální
Musíme se rozloučit s Arkádií i s těmi roztomilými lidmi, kteří v ní tak venkovsky ctnostně přebývají, a odebrat se zpátky do Londýna; tam se poohlédneme, co je s Amálií. „Co je nám vůbec po ní,“ píše mi neznámá korespondentka, která má pěkný rukopis a psaníčko zapečeťuje růžovým voskem. „Je fádní a bezduchá,“ – takovými vlídnými poznámkami ji častuje; ani bych je neopakoval, kdyby té mladé dámě, jíž se týkají, ve skutečnosti tak úžasně nesloužily ke cti.
Copak podobné poznámky milený čtenář nikdy ve společnosti nezaslechl od svých známých dobraček; ty dobré duše se neustále diví, čím to vlastně je, že slečna Smithová lidi tolik okouzluje; a co to, že major Jones požádal o ruku tu hloupoučkou fiflenku slečnu Thompsonovou, na níž kromě té panenkovsky voskové tvářičky nic zvláštního není. Ba věru, co znamenají vůbec růžové líce a modré oči? – táží se ty milé mravokárkyně a hned rozšafně utrousí, že duševní nadání, vytříbená mysl, dámám přiměřená znalost botaniky a geologie, veršotepecká zručnost, břinkání sonát podle Herzovy školy a tak dále, jsou u ženy dar mnohem a mnohem vzácnější než ty prchavé půvaby, které stejně za pár let pozbudou lesku. Poslouchat ženy, jak hloubají o nicotnosti a pomíjivosti krásy, je nemálo povznášející.
Ctnost je zajisté něco vzácnějšího a ta neblahá stvoření, která jsou naneštěstí obdařena lepým zjevem, měla by mít ustavičně na paměti, jaký osud je čeká; rekovná žena, jaké se obdivují dámy, je bezpochyby případ mnohem honosnější a nádhernější než ty vlídné, čiperné, smavé, prostoduché, něžné domácké bohyně, kterým se muži tak rádi koří – a přece jen nechť se ženy tohoto nižšího druhu utěšují tím, že, nic naplat, právě je muži ctí, že přes všechny výstrahy i výhrady našich milých přítelkyň ve svém zhoubném bludu a nerozumu setrváváme a v něm setrváme až do konce. Ba věru, mám-li už mluvit o sobě, kolikrát mi jen osoby, jichž si hluboce vážím, povídaly, že třeba slečna Brownová je drobná křehotinka, na paní Whitové že není nic leda ten její petit minois chiffonné[14] a že paní Blacková ničím nevyniká; a přece vím, že jsem se s paní Blackovou často znamenitě bavil (samozřejmě, milostivá, že ve vší počestnosti); kolem křesla paní Whitové, jak vidím, se to pány jenom hemží; a o taneček se slečnou Brownovou se mládež přímo rve; tak si skoro myslím, že pro ženu je ctí, když jí druhé pohrdají.
Mladé dámy, s nimiž se Amálie stýkala, to dělaly vydatnou měrou. V máločem se například slečny Osbornovy, sestry Jiřího, s manželkami Dobbinovými tak shodovaly jako v tom, že na ní vůbec nic není, a shodně se divily, čím to vlastně Amálie jejich bratra upoutává. „A přece jsme na ni vlídné,“ říkaly obě hezké černobrvé slečny Osbornovy, které mívaly nejlepší guvernantky, nejlepší taneční mistry a nejlepší modistky. Chovaly se k ní nesmírně vlídně a blahosklonně a ve své shovívavosti byly tak neomalené, že chudinka před nimi opravdu ztrácela řeč a vypadala tak hloupá, za jakou ji pokládaly. Snažila se je mít povinně ráda jakožto sestry svého nastávajícího. Bývala u nich na „matinée“ – ach, jak se ta neveselá dopoledne dlouho táhla! Jezdila s nimi a s jejich staropanensky vyzáblou guvernantkou slečnou Wirtovou v rodinném kočáře na sváteční vyjížďky. Aby jí udělaly radost, braly ji s sebou na koncerty klasické hudby, na oratoria a na sbory nadačních zpěváčků u svatého Pavla; byla od svých přítelkyň tak ztrémována, že si tam ani netroufala dát se kostelními písněmi těch dětí dojmout. Osbornovi si žili blahobytně; jejich tatínek si potrpěl na bohatou a pěkně prostřenou tabuli; všichni se k sobě chovali smrtelně vážně a vybraně; až hrůza si na sobě zakládali; v kapli nalezince sedali v nejlepší lavici: celé jejich počínání bylo obřadné a vyměřené a jejich zábavy nesnesitelně upjaté a nudné. Když bylo po návštěvě (ach, jak byla Amálie ráda, že to už skončilo!), starší slečna Osbornová, slečna Marie i staropanenská guvernantka slečna Wirtová si celé užaslé říkaly: „Copak Jiří na tom stvoření vlastně vidí?“
Jak to? ozve se nějaký šťoura. Jak to, že Amálie měla ve škole tolik kamarádek a všechny ji tam milovaly, a když se pak octne v lepším světě, kdekterá příslušnice reptavého ženského pokolení po ní šlape. Milý pane, kromě starého tanečního mistra žádní muži v ústavě slečny Pinkertonové nebyli a snad byste nechtěl, aby se tam dívky škorpily kvůli němu. Když však slečnám Osbornovým jejich švarný bratr Jiří hned po snídani utíkal a nejméně šestkrát za týden obědval mimo dům, jakpak by se zanedbávané sestry trochu nemrzely. Když mladý Bullock (z bankovního závodu Hulker, Bullock a spol., Lombard Street), který se už po dvě sezóny dvořil slečně Marii, docela vážně Amálii požádal, zda by si s ní mohl zatančit kotilión, snad si nemyslíte, že to bylo té prve jmenované dámě jedno? A přece ta ušlechtilá, velkomyslná bytost dělala, že je. Když pan Bullock dotančil, hned vyhrkla: „To mám radost, že se vám naše Amálka líbí. Je zasnoubena s mým bratrem Jiřím; nějaké lumen zrovna není, ale je to dobrácké a upřímné stvoření; u nás doma ji máme tolik rádi.“ Ty má dobroto, kdopak změří, jakou hloubku něhy vyjadřuje to nadšené slůvko: tolik!
S neúmornou vážností líčily slečna Wirtová a obě něžné děvy Jiřímu Osbornovi, jakou obrovskou oběť přináší, když si chce z pouhé romantické šlechetnosti uvázat na krk Amálii, až si nakonec – kdoví – doopravdy myslel, že tak ryzí povahu jako on nemá v celé britské armádě nikdo, a odevzdaně se smířil s tím, že je milován.
Jak jsme už řekli, každý den ráno odcházel a šestkrát za týden obědval mimo dům. Jeho sestry byly přesvědčeny, že se zamilovaný mladík točí kolem slečny Sedleyové; ale i když si celý svět myslel, že klečí před Amálii, nebyl u ní vždycky. Tolik je jisté, že leckdy si kapitán Dobbin pro něho zaskočil domů a starší slečna Osbornová (ta kapitánovi přála, ráda z něho tahala dojemné historky a poptávala se ho po zdraví matinky) mu se smíchem ukázala na druhou stranu náměstí a řekla: „Ach je, na Jiřího se musíte jít zeptat k Sedleyovým; my ho od rána do večera nevidíme.“ Kapitán se tomu až komicky nuceně zasmál a jako pravý světák stočil řeč na nějaké všeobecné téma, třeba na operu, na poslední princův ples v Carltonu nebo na počasí – za něž nemůže být společnost ani dost vděčná.
„Je to ale prosťáček, ten můj mazlík,“ píchla po kapitánově odchodu slečna Marie slečnu Janu. „Všimla sis, jak se začervenal, když ses zmínila o tom, že je chudák Jiří ve službě?“
„Škoda, Marie, že není Bedřich Bullock taky tak nesmělý,“ odsekla jí starší sestra a pohodila hlavou.
„Nesmělý! spíš nemotorný, Jano. Nestojím o to, aby mi Bedřich prošlápl do mušelinových šatů díru, jak ti to udělal Dobbin u paní Perkinsové.“
„Do tvých šatů, chacha! To ani nemohl. Vždyť tančil s Amálií!“
Jenže když se kapitán Dobbin začervenal a tak nemotorně zatvářil, vzpomněl si právě na jistou věc, kterou nepokládal za vhodné mladým dámám sdělit, že už totiž u Sedleyových byl, samozřejmě pod záminkou, že jde za Jiřím, a Jiřího tam nezastihl. Jenom chudinka Amálka s posmutnělou nyvou tváří seděla v salóně u okna a po chvilce jalového klábosení se vzchopila k otázce, je-li něco pravdy na tom, že má být pluk brzy odkomandován do ciziny, a zdali kapitán Dobbin mluvil ten den s panem Osbornem.
Pluk zatím odkomandován není a on, kapitán Dobbin, s Jiřím nemluvil. „Bude nejspíš u své sestry,“ řekl kapitán. „Mám vám toho lajdáka přivést?“ Podala mu vlídně a vděčně ruku; kapitán se vydal naproti přes náměstí; ona čekala a čekala, ale Jiří nešel.
Ubohé srdéčko! stále jen doufá a buší a nyje a důvěřuje. V takovém životě, toť se ví, není skorem o čem psát. Nic se v něm, jak se říká, neděje. V Amálii se po celý den ozývá jediný cit – kdy přijde? a vstávajíc lehajíc myslí jen na to. Když se ptala kapitána Dobbina na Jiřího, Jiří právě hrál ve Swallow Street s kapitánem Cannonem kulečník; byl to chlapík velmi družný a v takových hrách velmi obratný.
Když jednou tři dni nepřišel, nasadila si Amálie klobouček a vtrhla k Osbornovým. „To odcházíš od našeho bratra k nám?“ řekly obě mladé dámy. „Snad jste se, Amálie, nepohádali? No, pověz.“ Kdepak, nepohádali. „Kdopak by se s ním mohl hádat,“ řekla a oči se jí zalily. Jde jenom – podívat se na milé přítelkyně; už se tak dlouho neviděly. Byla ten den nadobro hloupá a zakřiknutá; když pak smutně odcházela, slečny Osbornovy s guvernantkou koukaly za ní vyjeveně a říkaly si, co Jiří na té chudince Amálce vlastně vidí.
A bodejť by si to neříkaly. Copak mohla těm pronikavým, černookým dámám odhalit své ustrašené srdéčko? Raději se s ním skryla do koutka. Já vím, že slečny Osbornovy dovedly znamenitě posoudit kašmírovou šálu nebo živůtek z růžového saténu; když si ho slečna Turnerová dala přebarvit na fialovo a udělala si z něho špencr, hned to poznaly; a když si slečna Pickfordová z hermelínového límce dala ušít ozdobný rukávník, ručím vám za to, že oběma zmíněným bystrým dámám ta změna neušla. Ale nic naplat, jsou na světě věci jemnějšího složení než kožešina nebo satén a než celá nádhera Šalamounova a garderóba královny ze Sáby; jejich krásu mnozí znalci svým zrakem nepostřehnou. Někdy objevíte něžné skromné kvítky, jak líbezně voní a kvetou ve stínu; jiné chlouby zahrad se zase rozvíjejí do květu jako bronzové pánvice a září div ne oslnivěji než slunce; a já tvrdím, že kreslit fialku v dvojnásobné velikosti jiřiny je zcela nepřiměřené.
Ba ne; v životě hodné dívky, dosud prodlévající v otcovském hnízdě, přemnohá vzrušení, jaká jsou vydrženým právem hrdinek romantických příběhů, vůbec se nevyskytnou. Při shánění potravy venku se staří někdy chytí do smyčky nebo je trefí kulka – když se na ně spustí jestřáb, buď mu ulétnou, nebo mu padnou za oběť, ale ptáčata si v hnízdě na peří a slámě žijí tak dlouho v neromantické pohodě, až i na ně dojde, aby lítala sama. Becky Sharpová, ta si tam na venkově už dávno poletovala, poskakovala po větvích mezi všelijakými nástrahami a zobala jedna radost, kdežto Amálie si dosud hověla doma na Russell Square; do světa se pouštěla jenom v doprovodu starších; zdálo se, že její nerušeně blahobytný a pohodlný domov, v němž je s takovou láskou hýčkána, nemůže nic zlého potkat. Matinka si odbývala dopolední povinnosti a každodenní vyjížďku a ten rozkošný koloběh návštěv a nákupů, který je pro bohatou londýnskou měšťku zábavou, ba takřka životním povoláním. Tatínek si tajemně kutil v City – bylo tam tehdy rušno, když po celé Evropě řádila vojna a říše měly na kahánku; když měl Kurýr deset tisíc abonentů; když se jednoho dne strhla bitva u Vittorie a druhého dne vyhořela Moskva nebo když kamelot v pravé poledne vytruboval na Russell Square a ohlašoval: „Bitva u Lipska – do boje zasáhlo šest set tisíc mužů – Francouzi poraženi na hlavu – dvě stě tisíc padlých!“ Několikrát přišel starý Sedley domů velmi zachmuřen; a není divu, vždyť ty zprávy dorážely v Evropě na všechna srdce a na všechny burzy.
Na Russell Square v Bloomsbury všechno šlo dále obvyklým chodem, jako by to i v Evropě pořád klapalo. Po ústupu od Lipska jedl pan Sambo v čeledníku tolikrát za den jako jindy; spojenci se valili do Francie, a o páté se sezvánělo k večeři jako jindy. Myslím, že z Brienne i Montmirail si chudinka Amálie nic nedělala a o válku se začala zajímat, teprve když se císař vzdal trůnu; tehdy zatleskala, pomodlila se – a s jakou vděčností! – as celým srdcem se vrhla Jiřímu Osbornovi do náručí, až nad tím všichni svědkové tohoto výlevu zkoprněli. Bylo to tak: nastal mír, Evropa se uklidňuje. Korsikána svrhli a pluk poručíka Osborna už nepotáhne do boje. Tak uvažovala Amálie. Osud Evropy, to byl pro ni Jiří Osborne. Jiří z toho vyvázl a tak zapěla Tedeum. On jí byl Evropou, císařem, spojenými mocnáři i vznešeným princem vladařem. Byl jí sluncem i měsícem; nic bych za to nedal, že si o slavnostní iluminaci a plesu pro panovníky na londýnské radnici myslela, že to pořádají na počest Jiřího Osborna.
Mluvili jsme o tom, že nebohá slečna Rebeka Sharpová vychodila tvrdou školu strádání, zápolení a nouze. Poslední učitelkou slečny Amálie Sedleyové byla láska, a u té oblíbené preceptorky prospívala Amálie přímo úžasně. Za posledních patnáct až osmnáct měsíců dennodenně poslouchala tu znamenitou vychovatelku posledních ročníků a pochytila od ní všelijaká tajemství, o nichž slečna Wirtová s černookými děvami odnaproti, ba i slečna Pinkertonová z Chiswicku neměly potuchy. A jak by také mohly mít – ty škrobené, bezúhonné panny? U slečny Pinkertonové a slečny Wirtové je milostná vášeň úplně vyloučena: ani šeptem bych si netroufal jim něco takového připisovat. Slečna Marie Osbornová měla sice s panem Bullockem z bankovního závodu Hulker, Bullock a Bullock známost, ale byla to známost podle všech předpisů; klidně by si vzala třeba Bullocka staršího, protože si – jak se na správně vychovanou dívku sluší – umanula, že musí mít dům v Park Lane, letohrádek ve Wimbledonu, pěkný kočár s párem mohutných hřebců a lokajů a čtvrtinu ročního výnosu z dobře zavedeného závodu Hulker & Bullock; to všechno jí ztělesňoval Bedřich August. Kdyby si byli u nás už tehdy vymyslili pomerančové květy (ten jímavý symbol ženské cudnosti, který k nám přišel z Francie, kde s dcerami napořád čachrují), byla by si, jářku, slečna Marie klidně ten bělostný věneček nasadila a odjela na svatební cestu v kočáru po boku obstarožního plešatého revmatika s baňatým nosem, Bullocka staršího; a ve vší cudnosti by byla svou krásu obětovala jeho štěstí – jenže ten staroch byl už ženat; věnovala tedy svou náklonnost mladšímu společníkovi závodu. Ach, ty líbezné, oslnivé pomerančové květy! Onehdy jsem u svatojirského kostela na Hanover Square viděl, jak někdejší slečna Trotterová, ověnčená jimi nastupovala křepce do kočáru a za ní se tam vbelhal lord Metuzalém. S jakou rozkošnou cudností zatáhla pak v kočáře záclonky – to neviňátko! Na svatbě byla polovina kočárů z Jarmarku marnosti.
Amáliinu výchovu dovršila láska zcela jiného druhu a za rok proměnila hodnou dívku v hodnou ženu, ze které se pak měla stát – až přijde ta blahá chvíle – hodná manželka. Snad bylo od jejích rodičů nemoudré, že ji v tom romanticky bláhovém zbožňování udržovali a podporovali, ale ona toho oficírka, s nímž jsme se už letmo seznámili, milovala z celého srdce. Jak se ráno probudila, už na něho myslila, před spaním byl nejposlednější, na něhož vzpomínala v modlitbách. Jakživa neviděla takového krasavce a duchaplníka; takového jezdce; takového tanečníka a ve všem všudy hrdinu. To je řečí, jak prý se umí uklánět princ! A jak teprve to umí Jiří! Viděla taky pana Brummela, nad nímž se všichni rozplývali chválou. Srovnávat takového člověka s Jiřím, no tohle! Ani jeden z operních šviháků (a tehdy to byli nějací šviháci; nosili dokonce sklápěcí cylindry) se mu nevyrovnal. Hotový princ z pohádky; ach, jak je velkomyslný, že se snížil k prostinké Popelce! Kdyby se byla Amálie svěřila slečně Pinkertonové, snad by se ona byla pokusila ji z toho slepého zbožňování vyvést; ale moc by byla stejně nepořídila, to mi věřte. Některé ženy jsou k tomu už od přírody puzeny. Jedny intrikují, druhé milují. Vážený svobodný mládenec, který tohle čte, nechť si vybere tu, která se mu zamlouvá.
Slečna Amálie tím byla nadobro zaujata a svých dvanáct kamarádek v Chiswicku zanedbávala tak ukrutně, jak to jen sobci dovedou. Vždyť myslela pořád jen na to; slečně Saltirové se s tím svěřit nemohla, ta byla příliš chladná, a povědět o tom té kudrnaté bohaté dědičce z ostrova Sv. Kryštofa, slečně Swartzové, k tomu se nemohla odhodlat. Na svátky si k sobě pozvala maličkou Lauru Martinovou; oč, že se jí s tím svěřila a že jí slíbila, až se vdá, že si ji vezme k sobě, a že ji důkladně poučila o milostné vášni, což té osůbce jistě nemálo prospělo. Běda, přeběda! Tak si myslím, že to chudinka Amálka neměla v hlavě v pořádku.
Copak podnikli její rodiče, aby jí srdéčko tak prudce netlouklo? Starý Sedley jako by pro to neměl smysl. Poslední dobou zvážněl a obchody v City mu zabíraly všechen čas. Paní Sedleyová byla tak málo všetečná, že ani nežárlila. Na pana Josefa dorážela v Cheltenhamu jedna irská vdova. Amálie bývala v domě sama – ouvej, občas až tuze sama! – ale nikdy nezapochybovala: vždyť Jiří musí být u gardistů a oni mu v Chathamu nedají vždycky propustku; a když přijede do Londýna, musí zajít ke známým a k sestrám a ukázat se mezi lidmi (vždyť je takovou ozdobou společnosti); a když je u pluku, bývá zas tak unaven, že jí nemůže psát dlouhé dopisy. Však já vím, kam ten svazeček schovává – umím se nepozorovaně vplížit do jejího pokoje jako Iachimo – cože Iachimo? Ne, to je nesympatická osoba. Raději si zahraji na měsíček a nakouknu na lůžko, kde dříme víra, krása a nevinnost.
Osbornovy dopisy byly po vojansku stručné; ale upřímně řečeno, kdyby se měly vytisknout dopisy slečny Sedleyové panu Osbornovi, roztáhl by se nám náš román do tolika svazků, že by to nevydržel ani čtenář nejcituplnější.
Popisovala celé archy a jako na zlost čmárala ještě napříč; z básnických sbírek citovala nelítostně celé stránky; přímo zuřivě podtrhovala slova a celé věty; zkrátka dávala zřetelně znát, co se s ní děje. Hrdinka nebyla. V dopisech se hodně opakovala. Občas se vyjadřovala po mluvnické stránce chatrně a s metrem ve verších zacházela náramně libovolně. Ale, milé dámy, kdybyste se nikdy nesměly dotknout ničího srdce bez porušení syntaxe a kdyby vás nesměl nikdo milovat, když nerozeznáte šestistopý verš od osmistopého, ať jde Poezie k čertu a všichni kantoři ať bídně zhynou!
KAPITOLA XIII.
Sentimentálni i nesentimentální
Mám trochu dojem, že ten pán, se kterým si slečna Amálie dopisovala, byl nelítostný soudce. Ať se hnul poručík Osborne, kam chtěl, všude za ním psaníčka pršela; nakonec se už před kamarády z kasina, kteří si ho kvůli tomu dobírali, tak styděl, že sluhovi poručil, aby mu je doručoval přímo do bytu. Dokonce si jedním tím psaníčkem přede všemi zapálil doutník. Kapitán Dobbin se zděsil – byl by za to lejstro dal třeba majlant.
Nejprve se Jiří snažil ten liaison[15] utajit. Přiznával jen, že za tím vězí nějaká žena. „Však taky ne první,“ prohodil praporčík Spooney k praporčíku Stubblovi. „Ten Osborne je čertovské kvítko. Zfanfrnila se do něho soudcova dcera z Demerary; potom zas ta krásná mulatka slečna Pyová ze Sv. Vincence, však víš. A co jsme se vrátili do Anglie, je prý z něho setsakramentský Don Juan.“
Podle Stubbla a Spooneyho být „setsakramentským Don Juanem“, to byl přímo vrchol mužnosti; u mládeže v celém pluku měl Osborne úžasné renomé. Vynikal v honbě, vynikal ve zpěvu, vynikal i při vojenských přehlídkách; otec penězi nijak neskrblil a on je vesele utrácel. Měl lépe ušité uniformy než druzí a měl jich také víc. Mužstvo ho zbožňovalo. Z celého kasina vypil toho nejvíc, přetrumfl dokonce starého plukovníka Heavytopa. Boxoval lépe než vojín Knuckles, bývalý profesionál (ten kdyby nebyl takový opilec, mohl být dávno desátníkem); a z celého důstojnického klubu hrál nejlépe kroket i kulečník. Měl svého koně, jmenoval se Namydlený blesk, a při dostizích v Quebecku na něm vyhrál posádkový pohár. Nekořila se mu jenom Amálie; Stubble a Spooney v něm viděli jakéhosi Apollona; Dobbin ho pokládal za takový div světa, jako byl kdysi Crichton; i majorka, paní O’Dowdová, uznávala, že je švarný chlapík a že jí připomíná druhorozeného syna lorda Castlefogartyho, Fitzjurlda Fogartyho.
A tak Stubble se Spooneym i ostatní tápali v romantických dohadech, kdo je ta Osbornova dopisovatelka – soudili, že se do něho zamilovala nějaká londýnská vévodkyně – nebo že za ním šíleně pálí nějaká generálská dcera, zasnoubená s jiným – nebo že mu žena nějakého poslance nabízí čtyřspřeží, aby ji unesl – nebo že nějaká jiná žena k němu vzplála příjemně vzrušující, romantickou a kompromitující vášní; Osborne jim dohady nijak neusnadnil a klidně nechal své mladé ctitele a kamarády ty historky dál vymýšlet a rozpřádat.
Nebýt prostořekosti kapitána Dobbina, pluk by se byl nikdy nedověděl, jak to vlastně je. Jednoho dne snídal kapitán v kasinu a výpomocný plukovní lékař se zmíněnými dvěma vašnosty dumal nahlas nad Osbornovou milostnou pletkou – Stubble nadhodil, že to bude nějaká vévodkyně ode dvora královny Charlotty, a Cackle se zas dušoval, že je to jedna operní zpěvačka náramně chatrné pověsti. To Dobbinovi dodalo. Ačkoliv si zrovna nacpal do úst vejce s namazaným chlebem a neměl vůbec mluvit, chtěj nechtěj vybafl: „Jste vy ale kus pitomce, Cackle. Pořád jen žvaníte a ostouzíte. Osborne neuteče s žádnou vévodkyní a nezkazí žádnou švadlenku. Slečna Sedleyová je nejpůvabnější dívka na světě. Dávno je s ní zasnouben; kdo by ji chtěl pomlouvat, ať to nedělá přede mnou.“ Dobbin všecek zarudlý umlkl a div se nezalkl šálkem čaje. Za půl hodiny se to rozneslo po celém pluku; ještě navečer paní majorka O’Dowdová psala své sestře Glorvině, seděním na O’Dowdstownu, aby s odjezdem z Dublinu nepospíchala – mladý Osborne se nerozvážně zasnoubil.
Nad číší whisky s arakem pak panu poručíkovi náležitě gratulovala. Osborne přišel domů rozlícen a pohádal se s Dobbinem (ten nešel na večírek k majoru O’Dowdovi; seděl ve svém pokoji, pískal na flétnu a skládal, jak se domnívám, náramně truchlivou báseň) – pohádal se zkrátka s Dobbinem, protože vyzradil jeho tajemství.
„Kdopak se tě, k čertu, prosí o to, abys mluvil o mých soukromých věcech?“ rozkřikl se vztekle Osborne. „U všech všudy, co je našemu pluku po tom, že mám před svatbou. A jak k tomu přijdu, aby si ta klepavá čarodějnice Bětka O’Dowdová dělala ze mne u stolu legraci a aby mé zasnoubení roztrubovala po všech třech královstvích? Jakým právem vykládáš, Dobbine, o tom, že jsem zasnouben, a pleteš se do mých záležitostí?“
„Tak se mi zdá –,“ spustil kapitán Dobbin.
„Čerta starého se ti zdá,“ vpadl mu do řeči jeho mladší druh. „Mám k tobě závazky, to vím, ksakru, až moc dobře; ale že jsi o pět let starší, proto mi ještě nemusíš dělat pořád výstupy; nestojím, kruci, o to, aby ses přede mnou naparoval a držel nade mnou ochrannou ruku. Ochrannou ruku, che! To bych rád věděl, jestli se ti v něčem nevyrovnám?“
„Jsi zasnouben, nebo ne?“ přerušil ho kapitán Dobbin.
„A co je, k čertu, tobě a jiným po tom?“
„Stydíš se za to?“ mluvil dál Dobbin.
„Jakým právem se mě, prosím tě, na to ptáš, to bych rád věděl,“ řekl Jiří.
„Propánaboha, snad nechceš zasnoubení zrušit?“ vztyčil se Dobbin.
„Jinými slovy, ptáš se mě, jestli jsem čestný muž?“ vybuchl Osborne. „V poslední době se mnou mluvíš takovým tónem, že u všech sakr –, už to nevydržím.“
„Copak jsem vlastně udělal? Řekl jsem ti, Jiří, že tu líbeznou dívku zanedbáváš. Řekl jsem ti, že když jedeš do Londýna, měl bys za ní zajít a nekarbanit ve svatojakubských lokálech.“
„To na mně vymáháš své peníze?“ zasmál se posupně Jiří.
„Bodejť – já je na tobě vymáhám v jednom kuse, viď,“ řekl Dobbin. „Jsi ušlechtilost sama.“
„Vzal to ďas, odpusť, Viléme,“ – v Jiřím se najednou ozvaly výčitky svědomí. „Bůhví, přátelských služeb jsi mi prokázal na sta. Vytáhl jsi mě z tuctu šlamastik. Nebýt tebe, byl se mnou tenkrát konec, jak mě obehrál Crawley od zelených gardistů, to vím. Ale tak přísný bys na mě neměl být a neměl bys mi pořád lézt do svědomí. Vždyť já Amálii miluji, já ji zbožňuji a vůbec. Nemrač se. Nemá na sobě ani chybičku, to vím. Ale co si člověk sám nevybojuje, to ho netěší. Hrome, vždyť se náš pluk teprve vrátil ze Západní Indie a musím se trochu vybouřit; však já se v manželství napravím, na mou duši. Slyšíš, Dobe, už se na mě nezlob, já vím, že příští měsíc sáhne táta hluboko do měšce, potom ti stovku vrátím; vyžádám si od Heavytopa propustku, odjedu do Londýna a hned zítra zajdu za Amálií – no tak, stačí ti to?“
„Na tebe se, Jiří, nemůže člověk dlouho zlobit,“ řekl dobrácký kapitán; „a když už mluvíme o těch penězích, ty víš sám, kamaráde, že kdybych je potřeboval, rozdělil by ses se mnou o poslední groš.“
„To jistě, Dobbine, hrom aby do toho,“ řekl šlechetně Osborne, ačkoliv, mimochodem, nazbyt neměl nikdy.
„Měl bys už, Jiří, přestat vyvádět. Vidět tak, jak se chudinka slečna Amálka tvářila, když se mě onehdy na tebe ptala, hned bys těmi kulečníkovými koulemi praštil. Jdi ji, klacku, upokojit. Napiš jí dlouhý dopis. Potěš ji nějak; třeba docela maloučko.“
„Když ona mě má tak setsakramentsky ráda,“ zatvářil se poručík samolibě a odešel do kasina za svými kumpány.
A zatím na Russell Square pohlížela Amálie na měsíček, svítící na tiché náměstí stejně jako na chathamské kasárny, kam narukoval poručík Osborne, a přemýšlela, co asi její hrdina dělá. Možná že inspicíruje stráž, napadlo ji; možná že táboří v poli: možná že dlí u lůžka raněného druha nebo sedí sám a sám ve své světničce a studuje válečné umění. Jako okřídlení andělé zalétly její myšlenky po řece až do Chathamu a Rochesteru a marně nakukovaly do kasáren, kde je Jiří… Celkem vzato, dobře že byla vrata zavřena a stráž nikoho nepouštěla dovnitř; aspoň ten chudák andílek v bílé říze nezaslechl, jaké písničky ti mladíci hulákají nad punčem z whisky.
Druhý den po menším rozhovoru v chathamských kasárnách, aby dokázal, že stojí v slovu, chystal se mladý Osborne do Londýna a kapitán Dobbin mu to jen schvaloval. „Rád bych jí něco menšího koupil,“ svěřil se příteli, „ale zatím jsem na suchu, než se táta plácne přes kapsu.“ Ale Dobbin nedopustil, aby taková dobrota a štědrost přišly nazmar, a založil ho několika librami; po menším zdráhání je pan Osborne přijal.
A troufám, že by byl jistě Amálii něco hezkého koupil; ale když vystoupil na Fleet Street z dostavníku, ve výkladní skříni jednoho klenotnictví ho tak upoutala hezká jehlice do náprsenky, že neodolal; když za ni zaplatil, na další dobročinění už mu nezbylo. Co na tom: vždyť Amálie o jeho dárky nestojí. Když přišel na Russel Square, tvář se jí rozzářila jako od sluníčka. Sotva se na ni tak povědomě, neodolatelně usmál, hned zapomněla na starosti, obavy, nářky, plaché pochybnosti i bezesné přeludy, které ji bůhví kolik dní a nocí sužovaly. Usmíval se na ni ve dveřích do salónu – velkolepý jako bůh s těmi nadzemsky ladnými licousy. Sambo ohlásil kapitána Osborna (tu důstojnickou hodnost mu udělil sám od sebe), spokojeně se zazubil, zahlédl ještě, jak sebou dívka celá zapýřená trhla a rozběhla se od vyhlídky u okna, a potom odešel; jakmile se zavřely dveře, vrhla se rozechvěně na hruď poručíka Jiřího Osborna, jako by tam bylo od přírody její hnízdo. Ty má ubohá prahnoucí dušinko! Ten nejnádhernější strom v celém lese, který má nejštíhlejší kmen, nejmocnější větve a nejhustší listí, kde se už chystáš postavit hnízdo a cukrovat, je třeba už poznamenán a za malou chvíli se s praskotem skácí. Jaké to staré, prastaré přirovnání: člověk a strom!
Jiří jí zatím vlídně zlíbal čelo a zarosené oči a byl samá něžnost a laskavost; řekla mu, že tak hezký šperk, jako je ta diamantová jehlice (předtím ji nenosil), jakživa neviděla.
Pozorný čtenář, který si všímal dřívějšího chování našeho mladistvého poručíka a zapamatoval si popis jeho krátké rozmluvy s kapitánem Dobbinem, utvořil si snad už o povaze pana Osborna svůj úsudek. Jeden francouzský cynik řekl, že k lásce je potřebí dvou: jednoho, který miluje, a druhého, který se dá milovat. Někdy snad miluje muž, jindy zase žena. Leckterý galán si snad dosud plete nedostatek citu s cudností, trulantství s panenským zdráháním, vnitřní prázdnotu s líbezným ostychem, zkrátka husu s labutí. Leckterá milená čtenářka snad ve své fantazii odívá leskem a nádherou osla: jeho tupost ctí jako mužnou prostotu; jeho sobectví se koří jako mužné povýšenosti; v jeho zabedněnosti shledává majestátní vážnost a vůbec jedná s ním tak, jako kdysi jednala s jedním athénským tkalcem oslnivá víla Titanic. Takových komedií plných omylů jsem už na světě viděl! Tolik je jisté, že Amálie pokládala svého vyvoleného za jednoho z nejchrabřejších a nejduchaplnějších lidí v celé říši: poručík Osborne si to o sobě možná taky myslel.
Bujný trochu byl, mladíci už nebudou jinačí; stejně mají dívky raději veselou kopu než bačkoru. Zatím se ještě nevybouřil, ale nebude to už dlouho trvat; vyhlásili mír a on odejde z armády; toho korsického netvora zavřeli na Elbu; nečeká tedy Osborna ve vojsku povýšení; své nesporné vojenské vlohy i svou chrabrost nemůže nijak projevit; za svůj podíl a Amálčino věno si najme někde na venkově, kde je dobrá honitba, útulný domek; trochu bude chodit na lov, trochu hospodařit; a budou spolu šťastni. Ani pomyšlení, že by po svatbě zůstal na vojně. To tak, aby paní Osbornová bydlela v podnájmu v nějakém Zapadákově; nebo aby se dokonce ve Východní nebo Západní Indii stýkala s důstojníky a dala se komandovat od paní majorky O’Dowdové! Když tak Osborne vyprávěl Amálii historky o paní majorce O’Dowdové, mohla se ukuckat. Má ji vroucně rád a nedá ji na pospas té sprosté ženské a strázním vojenského života. O něho vůbec nejde – kdepak; ale jeho drahá dívenka musí ve společnosti zaujmout takové místo, na jaké má jako jeho choť plné právo: toť se ví, že s jeho návrhy souhlasila, už proto, že vycházely od něho.
Tak se ta mladá dvojice několik hodin příjemně bavila a stavěla vzdušné zámky – Amálie si je šperkovala všelijakými zahrádkami, chodníčky, venkovskými kostelíky, nedělním katechismem a podobně; Jiří se v duchu obíral stájemi, psincem a sklepem. Protože poručík dostal propustku do Londýna jenom na den a měl si ještě vyřídit hromadu veledůležitých věcí, ozval se návrh, aby slečna Amálka povečeřela u svých nastávajících švagrových. Pozvání bylo s radostí přijato. Zavedl ji ke svým sestrám a odešel vyřídit si své věci. Amálie se tak nenuceně rozpovídala, až nad tím dámy žasly a říkaly si, že ji Jiří přece jen vycepuje.
Jiří tedy odešel: v cukrárně na Charing Cross si pochutnal na zmrzlině; na Pall Mailu vyzkoušel novou blůzu; zaskočil do hospody U Starých jatek pro kapitána Cannona; sehrál s kapitánem jedenáct kulečníkových partií a osm jich vyhrál; potom se vrátil na Russell Square; přišel na večeři o půl hodiny pozdě, ale náladu měl výbornou.
Ne tak starý pan Osborne. Po příchodu ze City přivítaly toho pána v salóně dcery s lepou slečnou Wirtovou a hned viděly z jeho obličeje – ten býval i za nejlepší pohody odulý, strnulý, zažloutlý – i z toho, jak se kabonil a vraštil černé obočí, že mu pod rozložitou bílou vestou tluče srdce sklíčeně a zmateně. Amálie k němu jako vždycky rozechvěně a plaše přistoupila a pozdravila ho, ale on nevrle zabručel, její ručku ve své chlupaté tlapě vůbec nepodržel a hned ji pustil. Zaškaredil se na svou nejstarší dceru; ta hned pochopila, že jí ten pohled jasně říká: „Co tu, u čerta, dělá ona?“ a hned si pospíšila s odpovědí.
„Tatínku, Jiří je ve městě a zašel si k jízdním gardistům; k večeři se vrátí.“
„Ve městě, hm! Kvůli němu nebudeme, Jano, čekat s večeří.“ Vážený muž se pak uvelebil ve svém křesle a hluboké ticho v jeho elegantně zařízeném salóně rušil jen poplašený tikot sloupkových hodin.
Když hodiny (trčelo nad nimi převeselé bronzové sousoší, znázorňující obětování Ifigenie) odtloukly dunivým katedrálním zvukem pět, pan Osborne škubl prudce za zvonec, který měl viset po pravé ruce, a hned přiběhl stolník.
„Večeři!“ křikl pan Osborne.
„Pan Jiří, prosím, ještě nepřišel,“ namítl stolník.
„Čert aby ho vzal. Jsem já tu pánem v domě, nebo ne? Večeři!“ láteřil pan Osborne. Amálie se roztřásla. Ostatní tři dámy si mezi sebou telegrafovaly očima. V dolních končinách hlásil poslušný zvonek, že se prostírá. Když odzvonilo, přednosta domácnosti si zastrčil ruce do šosů modrého kabátu s bronzovými knoflíky, nečekal na další zprávu, ohlédl se postupně po těch čtyřech ženách a sám se pustil po schodech dolů.
„Co se to, prosím vás, děje?“ říkaly si; hned vstaly a hbitě cupitaly za svým velitelem.
„Myslím, že papíry klesají,“ zašeptala slečna Wirtová; a tak mlčky a rozechvěně šly všechny čtyři za svým zlověstným vůdcem. Mlčky usedly. Zavrčel modlitbu; znělo to chmurně jako kletba. Z jídla byly sundány velké stříbrné poklice, Amálie se třásla; seděla totiž hned vedle strašlivého Osborna; jinak bylo na její straně stolu prázdno – ta mezera vznikla tím, že chyběl Jiří.
„Polévku?“ pronesl pan Osborne hromovým hlasem; v ruce třímal naběračku a očima probodával Amálii; nalil jí i ostatním a chvíli nepromluvil ani slovo.
Konečně se ozval: „Odneste talíř slečny Sedleyové. Ona tu polévku nemůže – a já ostatně taky ne. Je hnusná. Hicksi, odneste polévku, a zítra, Jano, vyhodíš kuchařku.“
Když pan Osborne pronesl své mínění o polévce, zkritizoval stručně a neméně uštěpačně i rybu a zanadával na Billingsgate s vervou vskutku hodnou toho tržiště. Potom se zase odmlčel, vyzunkl několik sklenic vína a chmuřil se stále víc a víc; a tu ohlásil svůj příchod rázným zaklepáním Jiří a všichni rázem oživli. Že nemohl dřív přijít. Čekal u gardistů na generála Daguileta. O polévku a rybu nestojí. Ať mu dají, co chtějí – to je jedno. Skopové je výborné – všechno výborné! Jeho dobrá nálada se odrážela od otcovy nerudnosti. Po celou večeři v jednom kuse švadronil; všichni byli rádi – zvláště jedna, o níž ani nemusím mluvit.
Sotva mladé dámy spořádaly pomeranč a skleničku vína (tím se u Osbornů to neveselé stolování končívalo), ozvalo se znamení, že se mají odebrat do salónu. Všechny vstaly a odešly. Amálie se těšila, že tam Jiří brzo za nimi přijde. Na mohutném křídle s vyřezávanýma nohama, přikrytém koženým pouzdrem, vyhrávala mu nad hlavou jeho zamilované valčíky, které se u nás zrovna zaváděly. A přece ho tou lstí nepřilákala. Jako by valčíky neslyšel; ozývaly se stále slaběji a slaběji; zklamaně od toho nehorázného klavíru odešla; její přítelkyně hrály pak na něm sice nejryčnější a nejveselejší kousky ze svého repertoáru, ale ona z toho nevnímala jediný tón; seděla zamyšleně a oddávala se chmurným předtuchám. Zakaboněnost starého Osborna jí vždycky naháněla strach, ale tentokrát vypadal přímo příšerně. Když odcházela z jídelny, sledoval ji očima, jako by se byla něčeho dopustila. Když přinesli kávu, trhla sebou, jako by jí pan Hicks podával jed. Jaká záhada! Ach, ty ženy! Mazlí se s předtuchami a své nejchmurnější myšlenky hýčkají stejně jako své mrzáčky.
Chmura na otcových lících znepokojila také Jiřího Osborna. Když je táta tak načuřený a celý žlučovitý, jestlipak z něho vymámí ty peníze? Potřebuje je jak sůl. Začal otci chválit víno. Tak se člověk starému pánovi nejspíš zalichotil.
„Takové víno, jako ty máš, otče, se v Západní Indii nedostane. Z toho, co jsi mi tam poslal, vychlastal onehdy plukovník Heavytop tři láhve.“
„Cože?“ řekl starý pán. „Láhev mě přijde na osm šilinků!“
„Dal bys mi jich, prosím, tucet za šest zlaťáků?“ zasmál se Jiří, „touží po něm jeden z nejmocnějších lidí v celém království.“
„Co?“ zavrčel Osborne starší. „Má je vidět.“
„Když byl v Chathamu generál Daguilet, Heavytop mu vystrojil snídani a řekl mi o to víno. Generálovi taky chutnalo – chtěl by ho soudek pro vrchního velitele. Je to pravá ruka Jeho královské Výsosti.“
„Víno je to sakulentské,“ řekl mračoun a obličej se mu trochu rozjasnil; Jiří chtěl té nálady hned využít a vytasit se se svou žádostí, ale otec znovu zvážněl; ale přece jen už nebyl k němu tak nevlídný a kázal mu, aby zazvonil pro bordeauxské. „Uvidíme, Jiří, jestli se vyrovná tomu madeirskému, kterého může Jeho královská Výsost dostat, kolik chce. Až se napijeme, promluvím s tebou o jedné důležité věci.“
Amálie seděla celá rozechvěná nahoře v salóně a zaslechla signál pro bordeauxské. Napadlo ji, bůhví proč, že je to zvonění záhadné a zlověstné. Jsou všelijaké předtuchy a některé se přece jen splní.
Starý pán zvolna vysrkl první číši a řekl: „Rád bych, Jiří, věděl, moc rád bych věděl, jak to s tebou a s tou – ehm – křehotinkou nahoře stojí.“
„Myslím, otče, že to není tak těžko poznat,“ pousmál se samolibě Jiří.
„Vždyť je to docela jasné. – Báječné víno!“
„Jak to, prosím, myslíš: docela jasné.“
„Jemináčku, co na mě, otče, tak dorážíš. Nejsem žádný chlubil. Neříkám, že bych snad byl – tento – nějaký svůdník; ale to musím říct, že mě má čerchmantsky ráda. To vidí i slepý!“
„A co ty?“
„Vždyť jsi mi, otče, sám řekl, abych si ji vzal, a já jsem hodný chlapec. Copak to tatínkové mezi sebou už dávno nedomluvili?“
„Až moc hodný, bodejť! Však já dobře vím, jak vyvádíš s lordem Tarquinem, kapitánem Crawleyem od gardových dragounů, se sudím Deuceacem a celou tou bandou. Pozor, mladíče, pozor!“
Starý pán vyslovil ta aristokratická jména s nemalým požitkem. Kdykoliv se setkal s nějakým velmožem, hned před ním ležel na břiše a jako pravý plnoprávný Brit byl samé: mylorde. Po návratu domů hned si v seznamu šlechty vyhledal historii jeho rodu; když pak s někým mluvil, vplétal jeho jméno do řeči a chlubil se jeho lordstvem i před dcerami. Kořil se mu a hřál se na něm, jako se neapolský žebrák vyhřívá na slunci. Jiří se polekal, když zaslechl ta jména. Měl strach, že snad otec zná jeho karbanické techtle mechtle. Ulevilo se mu, když starý mravokárce jako by nic dodal:
„Inu, mladost – radost. Co mě na tom, Jiří, těší, je to, že jak doufám a jak myslím, stýkáš se s nejlepší anglickou společností; a pokud mi to mé prostředky dovolí –“
„Děkuji, otče,“ řekl Jiří a hned kul železo. „Když se člověk s tou smetánkou stýká, něco to stojí; podívej se, prosím, na mou peněženku,“ a podal mu dárek, který mu upletla Amálie; zbylo v ní pár liber od Dobbina.
„Nesmíš strádat. Syn britského obchodníka nesmí, prosím, strádat. Mé zlaťáky mají, chlapče, stejnou cenu jako jejich a já jim je přeju. Až půjdeš ráno do City, zastav se u pana Choppera; něco pro tebe bude mít. Nelituju peněz, když vím, že jsi v dobré společnosti, protože dobrá společnost se vždycky vyplatí. Nejsem žádný fouňa. Vyrostl jsem v malých poměrech – zato tys to měl lepší. Važ si toho. Stýkej se hodně s mladými aristokraty. Když ty vydáš, chlapče, zlaťák, leckterý z nich se ošívá, než vydá pětník. No, a holčičky,“ – tu po něm vrhl zpod huňatého obočí zkušený a nepříjemně šelmovský pohled – „božínku, ať se mládí vydovádí. Jenom jedné věci se vyhýbej, to ti nařizuji, nebo tě, hrom do toho, vydědím, a to je karban.“
„Samozřejmě,“ řekl Jiří.
„Ale vraťme se k té druhé věci, k Amálii; ptám se tě, Jiří; proč by sis nemohl vzít něco lepšího než makléřovu dceru?“
Jiří mu při louskání oříšků odpověděl: „To je, prosím, rodinná záležitost. Ty jsi s panem Sedleym ten sňatek dojednal už před dávnými a dávnými lety.“
„To nepopírám; jenže lidé nemají pořád stejné postavení. Nepopírám, že mi Sedley dopomohl k majetku nebo spíš mi jen ukázal cestu k tomu, že jsem vlastním rozumem a nadáním dosáhl nynějšího skvělého místa v mydlářské branži a v City. Sedleymu jsem svou vděčnost projevil; však z ní v poslední době těžil, to je patrno z mé šekové knížky. Jiří, mezi námi, zdá se mi, že s panem Sedleyem to jde nějak z kopce. Můj hlavní účetní, pan Chopper, si to taky myslí, a je to starý praktik a na burze se vyzná líp než kdo jiný v celém Londýně. Hulker & Bullock taky něco čují. Tak se mi zdá, že se pustil do fušérských podniků. Ta Jeune Amélie, kterou lapila yankeejská jímací loď Molasses, byla prý jeho. To ti říkám: – když mi nevysází Amáliiných deset tisíc na prkno, tak si ji nevezmeš. Žebrota mi do rodiny nesmí. Podej mi, prosím, víno – nebo raděj zazvoň, ať nám přinesou kávu.“
Pan Osborne rozevřel večerník a to bylo Jiřímu znamením, že rozhovor skončil a že si tatínek zdřímne.
Všecek rozjařen vyběhl nahoru. Čím to, že k ní byl ten večer všímavý jako už dávno ne – že byl zábavný, milý, duchaplný? Rozněžnil se snad z předtuchy, že se blíží pohroma; našel v ní zalíbení jen proto, že – jak věděl – o ten skvost přijde?
Celé dni žila potom jen myšlenkám na ten utěšený večer; vzpomínala, co jí říkal; jak vypadal; kterou píseň jí zpíval; a jak se tvářil, když se k ní shýbal nebo po ní zpovzdáli pokukoval. Žádný večer jí neutekl u Osbornů tak rychle jako ten; div se, panenka, na pana Samba nerozzlobila, že pro ni jde tak brzo.
Druhého dne ráno za ní Jiří přišel a něžně se s ní rozloučil; potom odkvapil do City k otcovu vrchnímu účetnímu panu Chopperovi; vyzvedl si u něho lejstro, za které pak u Hulkera & Bullocka dostal hromadu peněz.
Když vstupoval Jiří do bankovního závodu, odcházel zrovna z bankéřova salónu starý Jan Sedley všecek sklíčený. Ale jeho kmotřenec si v rozjařenosti nevšiml, jak je starý makléř zaražen a jak truchlivě se po něm ten hodný starý pán ohlíží. Mladý Bullock ho jako v dřívějších letech nevyprovázel ze salónu s úsměvem.
Když pak v závodě Hulker, Bullock & spol. zapadly za panem Sedleyem otáčecí dveře, pokladník pan Quill (který tam celý čas blahosklonně vybírá ze zásuvky šustivé bankovky nebo z mosazné lopatky odsypává zlaťáky), mrkl na prokuristu pana Drivera, sedícího u pultu po jeho pravici. Pan Driver mu také odpověděl mrknutím.
„Už je to tak,“ zašeptal pan Driver.
„Marná sláva,“ řekl pan Quill. „Pan Jiří Osborne, jak si to, prosím, přejete vyplatit?“ Jiří si nedočkavě nacpal haldu bankovek do kapes a ještě ten večer splatil Dobbinovi v kasinu padesát liber.
Amálie mu ještě navečer napsala nadmíru něžné dlouhé psaní. Srdce jí překypovalo něhou, ale zlá předtucha se v něm stále ozývala. Pročpak se pan Osborne tak mračí? – ptala se ho. Nepohodl se snad Jiří s tatínkem? Její tatínek se vrátil ze City tak zasmušilý, že všichni o něho mají doma strach – popsala zkrátka čtyři stránky plné lásky a strachu a naděje a neblahé předtuchy.
„Chudák Amálka – milá Amálka. Má mě tak ráda,“ řekl si Jiří, když to psaníčko zběžně přelétl – „kruci, z toho pančovaného punče mě ale bolí hlava!“ Ba věru, chudák Amálka.
KAPITOLA
XIV.
Slečna Crawleyová doma
Před jeden nadmíru útulný a pěkně zařízený park-laneský dům předjel někdy tou dobou cestovní kočár s heraldickými štítky na výplních; na zadním sedadle pro sloužící seděla rozmrzelá ženština v zeleném závoji a s pocuchanými kadeřemi, na kozlíku zase rozložitý, důvěru vzbuzující kočí. Byla to ekvipáž naší známé, slečny Crawleyové, vracející se z Hampshiru. U kočáru byla zavřena okna; tlustý křepelák, který obyčejně z jednoho vykukoval s vyplazeným jazykem, hověl si na klíně rozmrzelé ženštiny. Když kočár zastavil, vynesli z něho s pomocí služebnictva a mladé dámy, která hlídala kupu plášťů, velikánský ranec šál. V tom ranci byla také slečna Crawleyová; dopravili ji nahoru a tam ji v pokoji, už předem pro nemocnou vyhřátém, uložili do postele. Hned vzkázali pro lékaře a apatykáře. Ti přišli, radili se, předepsali, zmizeli. Když se domluvili, přišla si k nim pro pokyny mladá společnice slečny Crawleyové a potom dávala pacientce protikolikové léky, které jí ti výtečníci předepsali.
Příštího dne pak přicválal z knightsbridgeských kasáren kapitán Crawley od zelených gardistů; kopytem hrabal jeho černý hřebec v slámě přede dveřmi kapitánovy ochořelé tety. Kapitán se pln účasti vyptával, jak se daří jeho milé příbuzné. Řekli mu, že je to s ní vážné. Služka slečny Crawleyové (to byla ta rozmrzelá ženština) byla před kapitánem neobyčejně zaražená a sklíčená; slečnina dame de compagnie[16] slečna Briggsová, seděla sama celá uplakaná v salóně. Sotva se dověděla, že její milovaná přítelkyně stůně, hned za ní přichvátala. Hrnula se k jejímu loži, které jí ona, Briggsová, předtím tolikrát v nemoci urovnávala.
A zatím k slečně Crawleyové vůbec nesmí. Léky jí podává nějaká cizí ženská – nějaká cizí ženská z venkova – jakási mizerná slečna… – tu se zalykla dame de compagnie pláčem a nedořekla; svou zhrzenou lásku i zarudlý nos ukryla do kapesníku.
Po zaražené femme de chambre[17] poslal Rawdon Crawley nahoru svou navštívenku a z pokoje nemocné hned k němu přicupitala nová společnice slečny Crawleyové; když k ní pak nedočkavě přistoupil, podala mu ručku; na poplašenou Briggsovou vrhla opovržlivý pohled, pokynula gardistovi, aby šel ven ze salónu, a zavedla ho dolů do pusté jídelny, kde se kdysi tak vydatně hodovalo.
Deset minut tam spolu hovořili, podle všeho probírali příznaky staré pacientky; po deseti minutách zaklinkal pak prudce zvonek v salóně a mohutný, důvěru vzbuzující stolník slečny Crawleyové, pan Bowls (mimochodem celou tu dobu poslouchal jejich rozhovor klíčovou dírkou) hned se šel zeptat, co se děje; kapitán vyšel z domu, nakroutil si kníry a k nemalému obdivu shluklých uličníků vyšvihl se na černého hřebce, rozhrabávajícího slámu. Jak přitahoval uzdu koni, který se pod ním vzpínal a nádherně poskakoval, ohlédl se po jídelně – na chvilku se tam v okně mihla mladá postava a hned zmizela; šla se bezpochyby znovu ujmout svých jímavých samaritánských povinností.
Kdo to byl, ta mladá žena, to bych rád věděl. K večeři bylo v jídelně prostřeno pro dvě osoby – jen co se nová ošetřovatelka z velitelčina pokoje na chvíli vzdálila, vrazila tam komorná, paní Firkinová, a pilně kutila – a nová ošetřovatelka se slečnou Briggsovou zasedly zatím k chutnému občerstvení.
Briggsová se zalykala vzrušením, takže pozřela sotva jedno sousto masa. Mladá žena nadmíru ladně rozkrájela kuře a potom si tak řízně řekla o vaječnou omáčku, že Briggsová, která měla stát tu pochoutku před sebou, sebou trhla, zaklektala v omáčníku naběračkou a znovu se hystericky rozbrečela.
„Nenalil byste slečně Briggsové vína?“ řekla ta osoba mohutnému, důvěru vzbuzujícímu stolníkovi, panu Bowlsovi. Pan Bowls jí nalil plnou sklenici, Briggsová po ní jako mimoděk hmátla, křečovitě ji vybumbala, drobet škytla a jala se uštipovat z kuřete, které měla před sebou.
„Myslím, že se už obsloužíme samy,“ řekla líbezně ta osoba, „a že se bez laskavé pomoci pana Bowlse obejdeme. Račte odejít, pane Bowlsi, až vás budeme potřebovat, zazvoníme.“ Pan Bowls odešel do suterénu, kde mimochodem strašně vynadal svému podřízenému, lokaji, který mu nic neudělal.
„Že si to tak zabíráte, slečno Briggsová,“ řekla jí mladá dáma chladným, drobet uštěpačným tónem.
„Když má nejdražší přítelkyně tolik stůně a ne-e-echce mě pustit k sobě,“ zavzlykala Briggsová v prudkém návalu bolesti.
„Už tolik nestůně. Upokojte se, milá slečno. Přejedla se – to je ono. Už se jí ulevilo. Brzo bude zase na nohou. Je z toho pouštění žilou a kurýrování zesláblá, ale co nevidět se zas vzpamatuje. Upokojte se, snažně vás prosím, a napijte se ještě vína.“
„Ale proč, proč mě jen k sobě nepustí?“ kňourala slečna Briggsová. „Ach, Matyldo, Matyldo, třiadvacet let tě chovám jako oko v hlavě! Chudák, chudák Arabela, to má za to!“
„Neplačte tolik, milá Arabelo,“ řekla druhá a docela maloučko se ušklíbla; „nechce vás k sobě pustit jen proto, že prý ji tak dobře neobsloužíte jako já. Bdít u ní celou noc, to není žádná maličkost. Byla bych radši, kdybyste za mne ponocovala vy!“
„Tolik let jsem to drahé lůžko hlídala,“ řekla Arabela, „a teď –“
„Teď chce mít u sebe někoho jiného. Inu, nemocní mívají všelijaké rozmary a musí se jim vyhovět. Až se uzdraví, já zase půjdu.“
„Nikdy, nikdy,“ zvolala Arabela a zuřivě čichala k lahvičce s čpavou solí.
„Jak to nikdy, slečno? Že se nikdy neuzdraví nebo že já nikdy nepůjdu?“ ozvala se ta druhá stejným dráždivě dobráckým tónem. „K smíchu – za čtrnáct dní bude jako rybka a já se pak vrátím k svým žačkám do Queen’s Crawley a k jejich matce, která je mnohem churavější než ona. Milá slečno, zbytečně na mne žárlíte. Jsem chudá dívka bez přátel, prostá vší zloby. Nechci vás od slečny Crawleyové vystrnadit. Sotva budu týden pryč, tak na mne zapomene, kdežto vztah, který ji poutá k vám, trvá už léta. Milá slečno, nalejte mi kapku vína a buďme přítelkyněmi. Vždyť já přítelkyně potřebuji!“
Soucitná a smířlivá Briggsová k ní na tu výzvu beze slova napřáhla ruku; ale ta zrada ji stále pálila a trpce, přetrpce kvílela nad Matyldinou vrtkavostí. Za půl hodiny, když bylo po večeři, slečna Sharpová (tak se totiž, nastojte, jmenovala ta, které jsme až dosud důmyslně přezdívali „ta osoba“) odešla zase nahoru za svou pacientkou; nebohou paní Firkinovou s roztomilou vlídností vystrčila ze dveří. „Děkuji, paní Firkinová, to stačí; hezky to umíte. Kdyby bylo třeba, zazvoním!“
„Prosím,“ řekla Firkinová a odešla dolů; zmítala jí bouře žárlivosti, tím nebezpečnější, že ji musila utajit v srdci.
Když slezla do prvního poschodí, vyrazila snad ta bouře dveře od salónu? Ne, to je potichoučku otevřela Briggsová. Už chvíli číhala. Slyšela, jak vržou pod Firkinovou schody a jak té odstrčené ženě cinká o sebe lžička s miskou ovesné kaše. „Tak co, Firkinová?“ řekla, když za ní vstoupila do salónu. „Tak co, Jano?“
„Je to furt horší a horší, slečno,“ řekla Firkinová a pokývala hlavou.
„Copak jí není líp?“
„Jen jednou promluvila a já jsem se jí hned zeptala, jestli se jí už drobet ulevilo, a ona, ať prý držím hubu. Ach, slečno, tohodle sem se nenadála!“ A už tekly slzy proudem.
„Firkinová, co je to za ženskou, ta slečna Sharpová!? Když jsem trávila radostné Vánoce ve vybraném domácím prostředí u svých neochvějných přátel, důstojného pána Lionela Delamera a jeho roztomilé choti, věru ani ve snu mě nenapadlo, že má nejdražší, pořád nejdražší Matylda přenese svou náklonnost na cizí osobu!“ Jak je z řeči slečny Briggsové patrno, tíhla k literatuře a k sentimentalitě; však také kdysi na subskripci vydala básnickou sbírku „Trylky slavičí“.
„Všichni se, slečno, do tý holky zakoukali,“ odpověděla Firkinová. „Sir Pitt ji za nic nechtěl pustit, ale netroufal si to slečně Crawleyový vodříct. Paní Butová na faře jakbysmet – bez ní ani ránu. Kapitán se do ní nadobro zfanfrnil. Pan Crawley na něho ukrutně žárlí. Jak začala slečna Crawleyová krempírovat, vím já proč, nesnesla u sebe nikoho, leda slečnu Sharpovou; budou v tom jistě ňáký čáry!“
Celou tu noc Rebeka hlídala slečnu Crawleyovou; druhou noc stará dáma spala klidně a Rebeka si na pohovce v nohách velitelčiny postele několik hodin odpočinula; zakrátko bylo pak slečně Crawleyové dobře, seděla v posteli a řehtala se tomu, jak jí Rebeka skvěle předvádí Briggsovou a její žal. Tak přesně napodobila její plačtivé fňukání i posmrkávání, že se slečně Crawleyové vrátila dobrá nálada; když přišli na vizitu lékař s apatykářem, nemálo se divili; jindy sotva se ta vážená světačka jen trochu roznemohla, hned byla ukrutně sklíčená a trnula, že umře.
Každý den přicházel kapitán Crawley a Rebeka mu podávala zprávy o tetině zdravotním stavu. Její stav se vůčihledě lepšil, a tak směla Briggsová ke své velitelce. Ti, kdo mají něžné srdce, nechť si představí, jak se ta cituplná žena snažila potlačit své vzrušení a jak jímavé bylo to shledání.
Zakrátko se slečna Crawleyová bez Briggsové neobešla. Se smrtelnou vážností ji Rebeka přímo v její přítomnosti parodovala, takže ta parodie měla pro jejich vzácnou velitelku dvojnásobnou pikantnost.
Neblahá choroba slečny Crawleyové i její odjezd z bratrova venkovského sídla měly tak neromantický původ, že se v tomto uhlazeném a cituplném románě ani nehodí o tom mluvit. Copak je možné dotknout se jen slovem toho, že ta křehká žena z dobré společnosti nemírně jedla i pila a že si uhnala ten neduh tím, že se na faře při večeři přejedla horkých krabů; slečna Crawleyová ovšem urputně tvrdila, že je to jen z vlhkého počasí. Matylda dostala tak prudký záchvat, že – jak se vyjádřil důstojný pán – „málem natáhla bačkory“; celá rodina se horečně těšila na poslední vůli a Rawdon Crawley už najisto počítal s tím, že do počátku londýnské sezóny shrábne čtyřicet tisíc. Pan Crawley jí poslal balíček zvlášť vybraných traktátů, aby se připravila na odchod z Jarmarku marnosti a z Park Lane na onen svět; ale hodný lékař, kterého ještě včas přivolali ze Southamptonu, toho kraba, který by ji byl málem připravil o život, zneškodnil, takže měla ještě dost síly vrátit se do Londýna. Baronet se nijak netajil vztekem nad tím, že to tak dopadlo.
Všichni slečnu Crawleyovou obskakovali a každou hodinu nosili poslové zprávy o její nemoci vroucně oddaným příbuzným na faru; v jiném křídle zámku ležela zatím jiná těžce nemocná a nikdo si jí nevšímal; byla to lady Crawleyová. Hodný lékař ji prohlédl a jen pokýval hlavou; sir Pitt proti té návštěvě nic neměl, protože ho to nic nestálo; tak tam ve svém pustém pokoji skomírala; i plevel v oboře jim byl přednější než ona.
Také slečinky tím přicházely o neocenitelné dobrodiní guvernantčiných lekcí. Ze slečny Sharpové se stala tak oddaná ošetřovatelka, že slečna Crawleyová od jiného než od ní lék nevzala. Firkinová byla degradována dávno před tím, než její velitelka odjela z venkova. Po návratu do Londýna se věrná služebnice chmurně utěšovala tím, že i slečnu Briggsovou sžírá žárlivost a že na sobě zakouší stejnou věrolomnost jako ona.
Když se teta rozstonala, kapitán Rawdon si prodloužil dovolenou a věrně setrval doma. Byl stále v jejím předpokoji. (Ležela v parádní ložnici, do níž se vcházelo přes modrý salónek.) Každou chvíli tam za ním přišel otec; a i když Rawdon odcházel potichoučku po chodbě, dveře od otcova pokoje se vždycky otevřely a z nich vyčouhla hyenní tvář starého pána. Proč se tak navzájem hlídali? Nejspíš z rytířské řevnivosti, kdo má o tu milou pacientku v parádní ložnici větší starost. Rebeka je oba chodila těšit; totiž napřed jednoho a potom druhého. Na zprávy od té spolehlivé poselkyně čekávali oba vzácní páni s napětím.
U večeře – na půl hodiny se k ní vždycky uvolnila – je oba držela na uzdě; potom jim na celý večer mizela; Rawdon odjížděl na koni do Mudbury na posádkové velitelství 150. pluku a otce zůstavoval panu Horocksovi a ředěnému rumu. Pobyla v pokoji u nemocné slečny Crawleyové úmorných čtrnáct dní, jaké žádný smrtelník neprožil; ale její mladistvé nervy byly jako ze železa a jednotvárné ošetřovatelské povinnosti ji nijak nepodlomily.
Teprve po letech vyprávěla o tom, jak trapné to byly povinnosti; jak ta bodrá stará dáma hubovala; jak se zlobila; jak nemohla spát; jak trnula, že umře; kolik dlouhých nocí prokvílela a jak třeštila hrůzou před oním světem, na který si jindy, když byla zdráva, ani nevzpomněla. – Jen si představ, ó sličná čtenářko, světáckou, požitkářskou stařenu bez milosti, bez srdce i bez víry, jak se bez paruky na hlavě svíjí v mukách a v úzkostech. Jen si ji představ, a než sama zestárneš, nauč se milovat a modlit.
Sharpová bděla u toho nevábného lože s nezdolnou trpělivostí. Nic jí neušlo; a jako rozšafná hospodyně hned všeho využila. Později vyprávěla o nemoci slečny Crawleyové leckterou povedenou historku – až se ta dáma nad těmi historkami rděla i přes karafiátový nátěr na lících. Po celou nemoc se Rebeka ani jednou nerozčilila; stále byla pohotová; protože ji svědomí netížilo, měla lehký spánek; dovedla si zdřímnout kdykoliv. A tak na ní bylo znát jen nepatrné stopy únavy. Snad trochu pobledla a kruhy pod očima jí ztemněly; ale když odcházela od nemocné, vždycky se čile a líbezně usmívala a župánek s čepečkem jí slušel jako nějaká elegantní večerní róba.
Aspoň kapitán si to myslil a blouznil o ní tak, až se ten kolohnát celý svíjel. Šíp lásky prorazil i jeho tuhou kůži. Za těch šest týdnů, co byl s Rebekou pohromadě a co ji pozoroval, nadobro jí podlehl. Svěřil se s tím – považte! – zrovna tetě z fary. Škádlila ho: však prý si toho jeho nerozumu už dávno všimla; varovala ho před ní; nakonec uznala, že ta malá Sharpová je chytré, šibalské, legrační, dobrácké, prosté a milé stvoření, jaké se nenajde v celé Anglii. Ale její příchylnost nesmí brát Rawdon na lehkou váhu – slečna Crawleyová by mu to nikdy neodpustila: vždyť i ona si na tu malou guvernantku potrpí a má Sharpovou ráda jako svou dceru. Ať raději Rawdon odejde pryč – k svému pluku do rozpustilého Londýna a nezahrává si s city chudinky bezelstné dívky.
Kolikrát jen ta dobromyslná dáma, jata soucitem k beznadějně zamilovanému gardistovi, poskytla Rawdonovi možnost, aby se s ní setkal na faře a potom se s ní – jak jsme už viděli – vrátil pěšky domů. Milé dámy, jsou takoví muži, že při vší zamilovanosti vidí na šňůře nastraženou udici, na kterou se mají chytit, a přece chňapnou po vnadidle – neodolají – zakousnou se do něho, a už jsou zaháknuti a leží na břehu a lapají dech. Rawdon si všiml, že paní farářce jde zřejmě o to, aby mu Rebeku namluvila. Chytrý moc nebyl, ale byl to světák, který měl za sebou několik londýnských sezón. Při řeči paní farářky se zamyslil a najednou se mu v jeho šeré mysli rozbřesklo.
„Pamatujte, Rawdone, na má slova,“ řekla. „Jednoho dne budete mít slečnu Sharpovou v rodině.“
„V rodině – hehe, snad ne s mým bratrancem? Nadbíhá jí snad Jakub, hehe?“ zašprýmoval důstojník.
„Někdo vyšší,“ řekla paní farářka a blýskla po něm černýma očima.
„Snad ne Pitt? – Má ji vidět! Ten tchoř si jí nezaslouží. Stejně se už abonoval na lady Janu Sheepshanksovou.“
„Vy mužští si ničeho nevšimnete. Vy hlupáčku zaslepený – kdyby se něco stalo s lady Crawleyovou, stane se slečna Sharpová naší macechou. Tak je to.“
Urozený pan Rawdon Crawley až zahvízdl, jak ho ta zpráva ohromila. Nedalo se to popřít. Neušlo mu, jak otec na slečně Sharpové visí. Však on až příliš dobře ví, jakou má ten starý pán náturu; je to starý bezohledný svi… – nedokončil tu větu; celou cestu domů si kroutil kníry a byl přesvědčen, že je na stopě tajemství paní farářky.
„Hrome, tohleto scházelo,“ říkal si Rawdon, „tohleto ještě scházelo, hrome! Ta ženská chce asi to nešťastné děvče zničit, aby k nám nepřišla do rodiny jako lady Crawleyová!“
Když se octl s Rebekou o samotě, hned si ji svým roztomilým způsobem dobíral, že k ní otec tolik lne. Pohodila opovržlivě hlavou, zahleděla se mu do tváře a řekla:
„Dejme tomu, že mě skutečně má rád. Vím to stejně jako jiní. Copak si myslíte, kapitáne, že se ho bojím? Domníváte se snad, že svou čest neuhájím?“ řekla ta ženička a zatvářila se vznešeně jako královna.
„Nono, hmhm – já vás jen poctivě varuji – dejte si pozor – víc přece neříkám,“ řekl ten nakrucovač knírů.
„Dáváte mi tedy na srozuměnou, že je v tom něco nečestného!“ utrhla se na něho.
„Ale božínku – prosím vás pěkně – slečno,“ bránil se těžkopádný dragoun.
„Protože jsem chudá a opuštěná, myslíte si snad, že v sobě nemám špetku sebeúcty, jako ji nemají boháči? Protože jsem pouhá guvernantka, myslíte si snad, že v sobě nemám tolik rozumu, citu a slušného vychování jako vy velmoži z Hampshiru? Jsem z rodu Montmorencyů. Myslíte si, že Montmorencyové se Crawleyovým nevyrovnají?“
Když se slečna Sharpová rozčilila a dovolávala se svých pokrevných příbuzných, měla drobet cizí výslovnost, což jejímu zvučnému hlasu dodávalo nemalý půvab. „Ne,“ horlila stále víc na kapitána, „snesu chudobu, ale ne hanbu; – snesu nevšímavost, ale ne urážku – a ještě k tomu od vás!“
Samým rozčilením se rozplakala.
„Jémináčku, slečno – Rebeko – hrom do toho – já bych vás, na mou duši, neurazil ani za tisíc liber. Přestaňte, Rebeko!“
Odešla. Vyjela si ten den se slečnou Crawleyovou. Bylo to před tím, než se slečna Crawleyová roznemohla. Při večeři přímo sršela duchaplností; ale když ten zkrušený zamilovaný gardista něco prohodil, když na ni kývl hlavou nebo se jinak doprošoval její přízně, prostě ho ignorovala. Takové šarvátky byly při tom krátkém tažení na denním pořádku – vyprávět o nich by bylo nudné, všechny končily stejně. Crawleyovská těžká kavalerie se vždycky dávala na útěk a sklízela porážku za porážkou.
Nebýt toho, že se baronet z Queen’s Crawley tolik bál, aby mu sestřino dědictví neufouklo před nosem, kdepak by dopustil, aby dcerušky přišly o blahodárné vzdělání, jaké jim poskytovala jejich neocenitelná guvernantka. Starý zámek jako by bez ní zpustl, tak byla Rebeka všem užitečná a milá. Nikdo siru Pittovi nepřepisoval a neopravoval korespondenci; nikdo mu nevedl účty; co mu odjela jeho malá sekretářka, upadalo hospodářství i jeho přerozmanité podniky. Jak nutně písařku potřebuje, vysvítalo nejen z tónu, ale i z pravopisu psaní, jimiž ji zasypával a v nichž jí kladl na srdce i poroučel, aby se vrátila. Skorem denně přicházelo od baroneta psaní frankované jeho podpisem; buď v něm Becky zapřísahal, aby se vrátila, nebo zase slečně Crawleyové jímavě vykládal, jak jsou jeho dcery s učením pozadu; slečna Crawleyová na ta lejstra nic nedala.
Slečna Briggsová sice nedostala formální výpověď, ale její postavení paniny společnice byla pouhá sinekura a paskvil; dělala v salóně společnici tlustému křepelákovi a občas také v komůrce u domovnice rozmrzelé paní Firkinové. O tom, že by Rebeka odjela, nechtěla ovšem stará dáma ani slyšet, ale do služby v Park Lane ji oficiálně nepřijala. Jak už je to u boháčů zvykem, i slečna Crawleyová si dávala od svých podřízených sloužit, pokud to jen šlo; a když jí nebyli k ničemu, stejně dobrácky je propouštěla. Chtít od některých boháčů vděčnost, není snad ani přirozené a správné. Berou nuzáky do služby, jako by se to samo sebou rozumělo. Ale proč by sis ty, ó ubohý příživníku a ponížený nohslede, naříkal? Lneš k boháči se stejnou nezištností, s jakou tě on odměňuje. Máš rád ne jeho, ale peníze; a kdyby si tak Kroesus najednou vyměnil se svým lokajem místo, však ty víš, šibale, komu by ses pak klaněl.
Při tom, jak byla Rebeka prostá a čiperná a vlídná a veselá, nevím, nevím, zdali se ta protřelá Londýňanka, zahrnovaná tolikerými vzácnými projevy přátelství, nedívala na svou oddanou ošetřovatelku a přítelkyni úkosem. Slečnu Crawleyovou jistě kolikrát napadlo, že nic není na světě zadarmo. Když tak uvažovala, jak sama smýšlí o světě, jistě také přesně odhadovala, jak svět smýšlí o ní; snad si říkala, že údělem těch, kdo o nikoho nestojí, jest, že nemají přátel.
Prozatím jí však Rebeka zajišťovala klid a pohodu; věnovala jí tedy pár nových toalet, starý náhrdelník a šálu a své přátelství dávala nové důvěrnici najevo tím, že před ní pomlouvala své nejbližší známé (jímavější projev úcty už ani nemůže být) a kula matné plány, jaké dobrodiní jí jednou prokáže – třeba ji provdá za lékárníka Clumpa nebo jí dopomůže k nějakému výhodnému postavení; třeba ji taky – až jí bude mít dost a londýnská sezóna se rozproudí – pošle zpátky do Queen’s Crawley.
Když pak rekonvalescentka slezla do salónu, Becky jí zpívala a všelijak jinak ji bavila; a když okřála tak, že mohla vyjíždět, Becky s ní jezdila v kočáře. Při těch vyjížďkách dojela slečna Crawleyová ze samé dobroty a lásky, považte! až na Russell Square v Bloomsbury k domu blahorodého pana Jana Sedleyho.
Než k tomu došlo, obě kamarádky si, toť se ví, delší dobu dopisovaly. Za těch pár měsíců, co bydlela Rebeka v Hampshiru, jejich věčné přátelství (máme to přiznat, či ne?) notně ochablo a tak zestárlo a ochrnulo, že mělo na kahánku; každá z nich měla jiné starosti; Rebeka myslela jen na to, jak by se zavděčila svým chlebodárcům – Amálie se zas věnovala jinému poutavému tématu. Když se pak znovu setkaly a padly si do náručí tak prudce, jak to jen mladé dámy umějí, Rebeka přitiskla k sobě Amálii přímo s náruživou silou. Chudák Amálka políbila přítelkyni a zarděla se studem nad tím, že je k ní sama tak chladná.
Bylo to kratičké shledání. Amálie se zrovna chystala na procházku. Slečna Crawleyová čekala dole v kočáře, její služebníci trnuli, kde se to octli; čuměli na černého bloomsburského lokaje, poctivého Samba, a říkali si, že asi taky patří k tamějším prapodivným domorodcům. Ale když vyšla na ulici vlídně usměvavá Amálie (slečna Crawleyová uložila Rebece, aby jí svou přítelkyni představila, že ji touží poznat – je jí tak nedobře, že sama nemůže slézt z kočáru) – když tedy, jářku, Amálie vyšla na ulici, livrejovaná aristokracie z Park Lane nadobro užasla, kde se něco takového v Bloomsbury bere; i slečnu Crawleyovou mile překvapil líbezně zapýřený obličej mladé dámy, když k ní plaše a půvabně přistoupila, aby pozdravila kamarádčinu patronku.
„To je mi pleť! A ten líbezný hlas!“ řekla slečna Crawleyová, když po tom krátkém setkání odjížděli do západní čtvrti Londýna. „Milá Sharpová, máte rozkošnou kamarádku. Ať k nám přijde do Park Lane, rozumíte?“ Slečna Crawleyová měla vkus. Zamlouvalo se jí nenucené chování – s tou špetkou plachosti se vyjímalo tím lépe. Měla ráda kolem sebe hezké obličeje, stejně jako měla ráda hezké obrazy a hezký porcelán. Ten den mluvila o ní zaníceně nejméně šestkrát. Zmínila se o ní také před Rawdonem Crawleyem: poslušně si přišel pochutnat na tetině kuřeti.
Rebeka ovšem hned dodala, že má Amálie před sňatkem – s poručíkem Osbornem – je to stará láska.
„Není on v jednom řadovém pluku?“ zeptal se kapitán Rawdon, a jak se na gardistu sluší, chvíli si urputně vzpomínal, kolikátý pluk to jenom je, až na to přišel.
Rebeka na to, že je to asi ten. „Kapitánem je v něm nějaký Dobbin.“
„Takový čahoun a neotesanec,“ řekl Crawley, „– přes každého klopýtne. Toho znám. A Osborne je zase štramák a nosí ohromné černé licousy.“
„Přímo nehorázné,“ řekla slečna Rebeka Sharpová, „a taky si na nich nehorázně zakládá.“
Kapitán Rawdon Crawley se místo odpovědi rozřehtal na celé kolo; dámy na něho dorážely, aby jim to vysvětlil, ale chvíli mu trvalo, než se utišil. „On si o sobě myslí, že umí hrát kulečník,“ řekl; „u Kokosové palmy jsem na něm vyhrál dvě stě liber. Ten a umět hrát, takové ťululum! Býval by ten den hrál o všechno, ale kapitán Dobbin mi ho odvedl, hrom aby ho bacil!“
„Rawdone, Rawdone, nebuď tak zlomyslný,“ pokárala ho slečna Crawleyová, celá unesená.
„Milá tetičko, jak ty mládenečky od řadového vojska znám, tenhle je největší zelenáč. Tarquin a Deuceace ho škubou, jak se jim zachce. Duši by za to dal, jen když se může blýsknout vedle nějakého lorda. V Greenwichi za ně platí večeře a oni si ještě zvou společnost.“
„Nejspíš nějakou vykutálenou.“
„Kápla jste na to, slečno. Slečna Sharpová vždycky na to kápne. Náramně vykutálenou společnost – chacha!“ kapitán se svému šprýmu srdečně zasmál.
„Rawdone, nebuď tak rozpustilý!“ okřikla ho teta.
„Jeho otec je obchodníkem v City – prý úžasný boháč. Zatrolení panáci ze City, musí se jim pouštět žilou; však já mu to ještě ukážu, na to můžete vzít jed. Chacha!“
„Že se nestydíte, kapitáne! Povím to Amálii. Manžel karbaník!“
„Úplný skandál, co!“ zvážněl kapitán; náhle ho něco napadlo a dodal: – „Hele, tetičko, co abychom ho sem pozvali.“
„A hodí se do naší společnosti?“ vyzvídala teta.
„Hodí? – jak by ne. Ani byste to na něm nepoznala,“ odpověděl kapitán Crawley. „Až se zase začnete stýkat s lidmi, pozveme ho a musí přijít taky ten jeho tentononc, už to mám: ideál – jak vy tomu, slečno, říkáte. Napíši mu pozvání a uvidím, hraje-li piquet tak jako kulečník. Kdepak bydlí, slečno?“
Slečna Sharpová mu dala poručíkovu londýnskou adresu; a za několik dní po této rozmluvě dostal poručík Osborne psaní načmárané Rawdonovým školáckým rukopisem a v něm přiloženou pozvánku od slečny Crawleyové.
Rebeka odeslala pozvání taky své nejmilejší Amálii; když se Amálie dověděla, že tam bude Jiří, toť se ví, že je ochotně přijala. Domluvily se, že u obou dam v Park Lane zůstane už od rána; všichni tam na ni byli velmi vlídní. Rebeka s ní jednala chladně protektorsky; byla o moc chytřejší, kdežto její přítelkyně byla před každým, kdo si ji umanul komandovat, samá skromnost a nevtíravost, a tak snášela Rebečino sekýrování pokorně a přívětivě. Slečna Crawleyová se k ní také chovala nadmíru milostivě. Blouznila pořád o Amálce, mluvila o ní v její přítomnosti, jako by byla nějaká panenka, služka nebo obrázek na stěně, a s blahosklonným úžasem se jí obdivovala. Trnu obdivem nad tím, jak se někdy urozený svět obdivuje prostým lidem. Jaká to libá podívaná, když se k nim sníží smetánka z londýnského Mayfairu. Svou úžasnou blahosklonností slečna Crawleyová chudinku Amálku trochu unavovala a tak si myslím, že z těch tří dam v Park Lane nejsympatičtější byla Amálii hodná Briggsová. Bylo jí Briggsové líto, jako všech lidí skromných a odstrčených; chyběla jí, jak se říká, jiskra ducha.
Na večeři přišel Jiří – zasedli s kapitánem Crawleym sami k tabuli en garçon[18].
Dopravili ho tam z Russell Square velikým rodinným kočárem Osbornů; Osbornovic mladé dámy pozvány nebyly; tvářily se sice, jako by se jich ta ťafka vůbec nedotkla, ale přece jen si sira Pitta Crawleyho vyhledaly v seznamu šlechty a důkladně se poučily o rodu Crawleyů a jejich předcích, o Binkiových, s nimiž jsou spřízněni, atd. atd. Rawdon Crawley přivítal Jiřího Osborna s neokázalou vlídností; chválil ho, jak hraje kulečník; ptal se ho, kdy si dají revanš; zajímal se o Osbornův pluk a byl by mu ještě ten večer navrhl partii piquetu, jenže slečna Crawleyová si ve svém domě karban kategoricky zakázala; a tak ten večer mladému poručíkovi jeho čacký starší kolega od peněz zatím neulevil. Domluvili se však, že se sejdou druhý den; prohlédnou si koně, kterého musí Crawley prodat, a vyzkoušejí si ho v Hyde Parku; potom spolu povečeří a večer prožijí s nějakými veselými kumpány. „Jestli ovšem nemáte zrovna službu u té hezké slečny Sedleyové,“ zamžoural na něho Crawley. „Však je to taky, Osborne, fenomenální děvče,“ uráčilo se mu dodat. „A prachatá, co?“
Osborne řekl, že u ní službu nemá; bude mu velikou ctí sejít se nazítří s ním i s těmi druhými, chválil svému příteli, jaký je dobrý jezdec (a myslel to docela upřímně) a vylíčil mu pár mladíků z nejlepších kruhů; oficírský prosťáček se přímo nadýmal pýchou nad tím, že se s nimi zná.
„Tak mě napadá, copak dělá malá slečna Sharpová?“ zeptal se Osborne hejskovsky svého přítele u vína. „Docela dobrácké stvoření. Jestlipak se vám v Queen’s Crawley osvědčuje? Slečna Sedleyová ji měla loni velmi ráda!“
Kapitán Crawley modrýma očima po poručíkovi vztekle blýskl a číhal na Osbornovo shledání se sličnou guvernantkou. Jestliže gardista předtím zažárlil, jistě se mu hned ulevilo tím, jak si slečna Sharpová počíná.
Oba mladíci se odebrali nahoru; Osborne se nejprve představil slečně Crawleyové a potom vykročil s protektorsky sebevědomou ležérností k Rebece. Umínil si, že na ni bude vlídný a shovívavý a že jí dokonce i přátelsky podá ruku; ucedil: „Hehe, jak se máme, slečno?“ a vztáhl k ní levou ruku; domníval se, že bude nad tou ctí celá pryč.
Slečna Sharpová vystrčila ukazovák na levé ruce a s drtivým chladem mu pokynula hlavou; Rawdon Crawley se na to díval z vedlejšího pokoje a málem se zachechtal, když viděl, v jakých rozpacích tone poručík; jak je zaražen, jak váhá a jak nemotorně se nakonec odhodlává uchopit prst podaný k stisknutí.
„Hrome, ta by si poradila i s čertem!“ řekl nadšeně kapitán; úvodem se jí poručík roztomile zeptal, jak se jí líbí na novém místě.
„Na novém místě?“ řekla chladně slečna Sharpová; „to jste hodný, že mi to připomínáte. Ujde, plat je slušný – i když ne takový, jako dostává u vašich sester na Russell Square slečna Wirtová. Jakpak se těm mladým dámám daří? Vlastně bych se ani neměla ptát.“
„Proč?“ žasl Osborne.
„Pokud jsem bydlela u Amálie, ani se mnou neráčily promluvit nebo mě k sobě pozvat; ale na takové šikany jsme my, chudé guvernantky, už zvyklé.“
„Ale slečno!“ uklouzlo Osbornovi.
„Aspoň v některých rodinách,“ vedla svou Rebeka. „Ani byste nevěřil, všude to není takové. Nám v Hampshiru se nedaří tak skvěle jako vám zazobancům ze City. Ale zato jsme mezi nóbl lidmi – ze starobylého anglického rodu. Snad víte, že otci sira Pitta nabídli lordský titul a on ho nepřijal. Jen se podívejte, jak pěkně se mnou jednají. Nic mi nechybí. Opravdu to ujde. Je to od vás tuze milé, že se ptáte.“
Osborne zuřil. Malá guvernantka se k němu chová povýšeně a zřejmě si ho dobírá; britskému lvíčkovi z toho bylo nanic; nebyl tak duchapřítomný, aby pod nějakou záminkou utěšený rozhovor skoncoval.
„Já jsem si myslel, že se vám rodiny ze City dost zamlouvají,“ řekl nadutě.
„To jako loni, když jsem vychodila tu ničemnou školu? Tehdy ovšem ano. Každé děvče je rádo, když může domů na prázdniny. Copak jsem tehdy věděla! Ale vypadá to, pane Osborne, docela jinak, když člověk za osmnáct měsíců načerpá zkušenosti – a těch osmnáct měsíců prožije, promiňte, že to tak řeknu, mezi lepšími lidmi. Amálka, to vám mileráda uznám, je perla a vyjímala by se půvabně všude. Vida, už se vám zase vrací dobrá nálada; ale v té vaší City jsou, jejej, takoví podivíni. A co pan Pepík – copak dělá velkolepý pan Josef?“
„Tak se mi zdá, že vám loni velkolepý Josef nebyl proti mysli,“ řekl líbezně Osborne.
„Nebuďte tak přísný. Entre nous[19], srdce mě kvůli němu zrovna nebolelo, ale kdyby mě byl požádal o to, co mi naznačujete svým pohledem (a jak zřetelně a přívětivě), nebyla bych mu dala košem.“
Pan Osborne se zatvářil, jako by říkal: „To bych se byl od vás ani nenadál.“
„Vy si myslíte, jaká čest pro mne mít takového švagra. Být švagrovou blahorodého pana Jiřího Osborna, syna blahorodého Jana Osborna, syna, kdopak byl, pane Osborne, váš dědeček! No tak, co se zlobíte? Za svůj původ nikdo nemůže a dávám vám úplně za pravdu, že bych si byla pana Josefa Sedleyho vzala; copak jiného chudince nemajetné zbývá. Teď už je vám to tajemství jasné. Říkám vám to bez obalu; celkem vzato, bylo to od vás milé, že jste se o tom zmínil – opravdu velmi milé a ušlechtilé. Amálko, právě jsme s panem Osbornem mluvili o tvém nešťastném bratru Josefovi. Jakpak se mu daří?“
A tak byl Jiří poražen na hlavu. Rebeka neměla tak docela pravdu, ale podařilo se jí zahnat ho do úzkých. A tak s hanbou utekl; měl dojem, že kdyby tam ještě chvíli zůstal, vypadal by v Amáliiných očích hloupě.
Rebeka to sice nad Jiřím vyhrála, ale on si řekl, že nebude tak sprostý, aby se dámě mstil a pomlouval ji – jenže druhého dne neodolal a důmyslnými náznaky se kapitánu Crawleymu svěřil, co si o slečně Rebece myslí – že je to mazaná ženská, potvůrka, mizerná koketa atd.; Crawley se těm jeho názorům pochvalně zasmál, a než uplynulo čtyřiadvacet hodin, slečna Rebeka je všechny do jednoho znala. Její původní úcta k panu Osbornovi tím ještě vzrostla. Svým ženským pudem už dávno vytušila, že Jiří jí pokazil první námluvy, a náležitě ho za to ctila.
„Já vás jen varuji,“ řekl a potutelně koukl po Rawdonu Crawleym – toho koně už od něho koupil a po večeři prohrál nějakou kopu zlaťáků – „já vás jen varuji – znám ženské a radím vám: pozor!“
„Děkuji vám, kamaráde,“ řekl Crawley a v očích mu to samou vděčností jen hrálo. „Je vidět, že máte dobrý čich!“ Jiří odešel a říkal si, že v tom se Crawley nemýlí.
Řekl o tom Amálii – jakou dobrou radu dal Rawdonu Crawleymu – tomu čerchmantsky řádnému, poctivému chlapíkovi, aby se měl na pozoru před tou mazanou intrikánkou Rebekou.
„Před kým?“ zavřískla Amálie.
„Před tvou přítelkyní guvernantkou. – Netvař se tak udiveně.“
„Ach, Jiří, cos to provedl!“ řekla Amálie. Svým ženským zrakem, zbystřeným ještě láskou, odhalila naráz tajemství, skryté před slečnou Crawleyovou, před ubohou staropanenskou Briggsovou a zejména před pitomými kukadly toho mladistvého licousatého founi, poručíka Osborna.
Když ji totiž v podkrovním pokojíku v Park Lane (kde obě kamarádky našly chvilku na různé tajnůstky a klípky, v nichž si tolik ženy libují) balila Rebeka do šály, Amálie ji náhle popadla za obě ruce a řekla: „Rebeko, já vím všechno.“ Rebeka ji za to políbila.
Potom už mezi nimi nepadlo o tom tajemství ani slovo. Ale brzo mělo vyjít najevo.
Nedlouho po zmíněných událostech, zatímco slečna Rebeka Sharpová dosud dlela u své ochránkyně v Park Lane, objevil se v Great Gaunt Street mezi tolika smutečními štíty, které jsou stálou ozdobou té ponuré končiny, další štít. Visel na domě sira Pitta Crawleyho; ale nehlásal skon vzácného baroneta. Byl to štít ženský a před několika lety sloužil za posmrtnou poctu stařičké matce sira Pitta, bohaté vdově lady Crawleyové. Když štít dosloužil, sundali jej z průčelí a uložili někde vzadu v londýnském paláci sira Pitta. Posloužil nyní Růženě Dawsonové. Sir Pitt znovu ovdověl. Erb čtvrcený na štítu s jeho erbem nepatřil ovšem ubohé Růženě. Ona žádný erb neměla. Ale cherubíni, namalovaní na štítě, hodili se stejně na ni jako na matku sira Pitta; pod štítem stálo Resurgam[20] a vedle toho z každé strany crawleyovská heraldická zvířata, holubice a had. Erb, smuteční štít a Resurgam. – Jaká příležitost k mravním úvahám!
U jejího opuštěného lože bděl jenom pan Crawley. Odešla z tohoto světa posilněna slovy útěchy, jaká jí stačil dát. Mnoho let se s jiným vlídným člověkem nesetkala; jen jeho přátelstvím se ta slabá, sirá duše konejšila. Srdce v ní už dávno umřelo. Prodala je, aby se mohla stát ženou sira Pitta Crawleyho. Na Jarmarku marnosti s ním matky a dcery handlují dnes a denně.
Když skonala, její manžel byl zrovna v Londýně. Urovnával tam některé ze svých nesčetných podniků a pilně se radil se svými věčnými advokáty. Ale přesto měl čas docházet do Park Lane a doručovat Rebece hojná psaní; domlouval jí, nařizoval, poroučel, aby se vrátila na venkov k svým žačkám, jsou tam za matčiny choroby nadobro bez dozoru. Ale slečna Crawleyová nechtěla o jejím odchodu ani slyšet; žádná vznešená londýnská dáma se neloučila se svými přítelkyněmi, jakmile se jich nabažila, s tak lehkým srdcem, a málokterá se jich nabažila tak rychle jako ona, ale pokud ji to engoûment[21] nepřešlo, měla je úžasně ráda, a tak dosud na Rebece urputně lpěla.
Zpráva o smrti lady Crawleyové vyvolala v rodinném kruhu slečny Crawleyové jen takový rozruch a zármutek, jak se dalo očekávat. „Ten dýchánek, stanovený na třetího, budu snad muset odložit,“ řekla slečna Crawleyová a po chvíli dodala: „Doufám, že můj bratr bude mít tolik slušnosti a už se neožení!“ – „Jestli se přece ožení, Pitt pukne vztekem,“ prohodil Rawdon, který staršího bratra tolik ctil. Rebeka nic neřekla.
Napohled byla z celé rodiny nejvážnější a nejdojatější. Ten den se vzdálila z pokoje ještě před Rawdonem; ale když pan Rawdon odcházel, čirou náhodou se dole srazili a chvíli spolu konferovali.
Ráno vyhlížela Rebeka z okna a náhle poplašeně vykřikla, až sebou slečna Crawleyová, klidně zabraná do francouzského románu, trhla: „Milostpaní, je tady sir Pitt!“ a sotva to dořekla, už tloukl baronet na domovní dveře.
„Má zlatá, já s ním nemohu a nebudu mluvit. Řekni Bowlsovi, ať mě zapře, nebo jdi sama dolů a řekni mu, že stůňu a žádné návštěvy nepřijímám. V tuto chvíli mé nervy bratra nesnesou,“ zanaříkala slečna Crawleyová a znovu se dala do románu.
„Slečna Crawleyová stůně a nemůže s vámi mluvit,“ řekla Rebeka a sběhla křepce k siru Pittovi, který se už chystal vykročit po schodech nahoru.
„Tím líp,“ odpověděl sir Pitt. „Chci mluvit s vámi, slečno Becky. Pojďte na chvíli do jídelny,“ a oba vstoupili do té ohromné síně.
„Slečno, já vás v Queen’s Crawley moc potřebuju,“ řekl baronet, a jak si stahoval černé rukavice a smekal klobouk s širokou smuteční stuhou, neodtrhl od ní oči. Tvářil se tak podivně a tak upřeně si ji měřil, že se Rebeka Sharpová málem roztřásla.
„Doufám, že k vám brzy přijdu,“ řekla tiše, „jen co se slečna Crawleyová uzdraví – potom se vrátím – k těm drahým dětičkám.“
„Takhle mi, Becky, koledujete už tři měsíce,“ odsekl jí sir Pitt, „a furt se držíte mý sestry; však ona vás zahodí jak obnošený starý střevíc. Říkám vám, že vás potřebuju. Odjíždím na funus. Tak co, vrátíte se, nebo ne?“
„Když já si netroufám – a myslím – že by to ani nebylo správné – abych s vámi byla – sama,“ řekla Becky jakoby poplašena.
„Ještě jednou vám říkám, že vás potřebuju,“ uhodil sir Pitt pěstí do stolu. „Já se bez vás vůbec nevobejdu. Poznal jsem to, až když jste vodjela. Celá domácnost je na huntě. Všecko je vzhůru nohama. V oučtech mám už zas svinčík. Musíte se vrátit. Prosím vás, vraťte se, milá Becky, vraťte se.“
„Jako co se mám, prosím, vrátit,“ hlesla Rebeka.
„Třeba jako lady Crawleyová,“ řekl baronet a zmačkal přitom klobouk se smuteční stuhou. „Tak co, stačí vám to? Vraťte se a buďte mou ženou. Vždyť vy se na to hodíte. Čert vzal urozený původ. Lepší lady, než jste vy, jsem jakživ neviděl. Máte v malíčku víc rozumu než všechny baronetský paničky z celýho hrabství. Tak co, pudete se mnou, nebo ne?“
„Ach, sire Pitte,“ řekla pohnutě Rebeka.
„Řekněte ano, Becky,“ mluvil dál sir Pitt. „Jsem starej člověk, ale mám zdravej kořínek. Vydržím ještě dobrejch dvacet let. Budete u mě šťastná, uvidíte. Můžete si dělat, co chcete; utrácet jak chcete; a zařídit si všecko po svým. Připíšu vám roční důchod. Udělám všechno, jak se sluší a patří. Dejte si říct!“ a staroch před ní poklekl a mžoural na ni žádostivě jako satyr.
Rebeka před ním ucouvla celá zdrcená. V celém tomto příběhu se ještě nestalo, aby pozbyla duchapřítomnosti; tentokrát ji duchapřítomnost opravdu opustila a upřímnější slzy jí snad nikdy z očí nevyhrkly.
„Ach, sire Pitte!“ řekla. „Ach, milospane – vždyť já – já jsem už vdaná.“
KAPITOLA
XV.,
v níž se mihne Rebečin
manžel
Každý citově založený čtenář (a o jiné nestojíme) si jistě liboval ten živý obraz, který uzavíral poslední jednání našeho drobného dramatu; vždyť není hezčí podívaná nad to, jako když seladon klečí před krasavicí.
Když však seladon zaslechl z úst krasavice hrozné vyznání, že je už vdaná, hned se z toho ponížení na koberci vymrštil a soptil nadávky, až se chudinka krasavice roztřásla ještě víc než při tom vyznání. „Vdaná; láry fáry,“ rozkřikl se baronet, když se trochu vyzuřil. „Nedělejte si, Becky, ze mě kašpara. Kdopak by si vás vzal, když nemáte ani vindru.“
„Vdaná, ano, vdaná!“ štkala usedavě Rebeka – hlas jí selhával pohnutím, k očím tiskla kapesník, v mdlobách se opírala o krb – učiněný obraz bídy a žalu, že by nad tím zjihlo i nejzatvrzelejší srdce. „Ach, sire Pitte, milý sire Pitte, nemyslete si, že vám nejsem za vaši dobrotu vděčná. Nebýt vaší ušlechtilosti, nebyl byste to tajemství ze mne vymámil.“
„Já vám na ušlechtilost kašlu!“ osopil se na ni sir Pitt. „Koho jste si vzala? Ven s tím. A kde to bylo?“
„Ach, milostpane, pusťte mě zpátky na venkov, budu o vás pečovat tak věrně jako dříve! Neodtrhujte mě od mého milého Queen’s Crawley!“
„Aha, to vás ten chlap nechal na holičkách?“ řekl baronet; už tomu – zdálo se mu – začínal rozumět. „Tak se tedy, Becky, vraťte – když chcete. Co se stalo, nemůže se vodestát. Myslel jsem to s vámi poctivě. Vraťte se jako guvernantka – a bude po vašem.“ Napřáhla k němu ruku. Plakala, až jí srdce usedalo; tváří se opírala o mramorovou římsu nad krbem a lokýnky se jí svezly do očí. „Ten všivák vám teda uplách?“ pokusil se ji sir Pitt nejapně chlácholit. „To je jedno, Becky, však já se o vás postarám.“
„Ach, co bych dala za to, kdybych se tak mohla vrátit do Queen’s Crawley a znovu pečovat o děti i o vás jako dřív; však jste mi kolikrát říkal, jak jste s prací své Rebečky spokojen. Když jen pomyslím na to, co jste mi právě nabídl, srdce mi přímo překypuje vděčností. Vaší ženou být nemohu; dovolte – dovolte mi tedy, abych vám byla dcerou.“
Po těch slovech zase Rebeka tragicky poklekla, uchopila začervenalou rohovatou ruku sira Pitta do obou dlaní (měla je hezké a bělounké a hebké jako atlas), úpěnlivě a oddaně k němu vzhlédla, a tu – tu se otevřely dveře a do pokoje se vevalila slečna Crawleyová.
Paní Firkinová se slečnou Briggsovou, které se čirou náhodou octly za dveřmi jídelny, sotva tam vešel baronet s Rebekou, skrze klíčovou dírku rovněž náhodou uviděly, jak se starý pán složil ke guvernantčiným nohám, a zaslechly jeho ušlechtilé nabídnutí k sňatku. Sotva je ze sebe dostal, paní Firkinová se slečnou Briggsovou vylétly po schodech, vrazily do salónu, kde si slečna Crawleyová četla francouzský román, a hned staré dámě vyklopily ohromující zprávu, že sir Pitt klečí před slečnou Sharpovou a žádá ji o ruku. Spočítáte-li si, jak dlouho mohla trvat jejich rozmluva – jak dlouho běžely Briggsová s Firkinovou do salónu – jak dlouho trvalo slečně Crawleyové, než se vzpamatovala z úžasu a upustila svazek od Pigaulta le Bruna – a jak dlouho jí trvalo, než slezla po schodech – hned uvidíte, že je v tomto příběhu všechno do puntíku přesně zachyceno a že se slečna Crawleyová musela objevit na scéně zrovna v tu chvíli, kdy se Rebeka tak pokořila.
„Vždyť to klečí ona, a ne on,“ řekla pohrdlivě slečna Crawleyová. „Prý jste klečel vy, sire Pitte: klekněte si ještě, ať vidím ten hezký párek.“
„Milostivá, já jsem siru Pittu Crawleyovi děkovala,“ řekla Rebeka a vstala, „a řekla jsem mu, že – že se lady Crawleyovou nikdy nestanu.“
„Vy jste ho odmítla?“ žasla ještě víc slečna Crawleyová. Briggsová s Firkinovou stály celé zkoprnělé u dveří s vypoulenýma očima a s otevřenými ústy.
„Ano – odmítla,“ dodala Rebeka smutným, plačtivým hlasem.
„Ani svým uším nevěřím; ty jsi ji, sire Pitte, doopravdy požádal o ruku?“ zeptala se stará dáma.
„Jo,“ řekl baronet, „požádal.“
„A ona tě, jak říká, odmítla?“
„Jo,“ řekl sir Pitt a vesele se zařehtal.
„Je vidět, že tě z toho srdce nebolí,“ prohodila slečna Crawleyová.
„Chraňbůh,“ odpověděl jí klidně a rozmarně sir Pitt, že nad tím byla slečna Crawleyová úžasem bez sebe. Jak může starý, dobře situovaný velmož pokleknout před chudičkou guvernantkou a potom, když ho ona odmítne, dát se tomu do smíchu – a jak může chudičká guvernantka odmítnout baroneta, který má čtyři tisíce ročně – ty záhady byly slečně Crawleyové nadobro nepochopitelné. Přesahovaly i nejsložitější zápletky v jejím oblíbeném autorovi, Pigaultu le Brunovi.
„To jsem ráda, bratře, že je ti to k smíchu.“ Pořád se ještě nemohla probrat z úžasu.
„K popukání,“ řekl sir Pitt. „Kdepak by mě to bylo napadlo! taková mazaná potvůrka! taková lištička!“ pochechtával se.
„Cože by tě nebylo napadlo?“ okřikla ho slečna Crawleyová a dupla. „Prosím vás, slečno Sharpová, naše rodina vám není dost nóbl; čekáte snad, až se dá rozvést princ vladař?“
„Zastihla jste mě, milostivá,“ řekla Rebeka, „v póze, která nesvědčila zrovna o tom, že bych pohrdala ctí, kterou mi tento dobrý – tento ušlechtilý muž velkomyslně nabídl. Copak si myslíte, že jsem bez srdce? Měli jste mě všichni rádi, byli jste na ubohou sirotu – na opuštěnou – dívku tak hodni, a já bych měla zůstat chladná? Ach, přátelé moji. Ach, mí dobrodinci! Což se vám za vaši důvěru nesmím odvděčit svou láskou, svým životem, svou úctou! Vytýkáte mi, slečno, i vděčnost? Toť příliš – srdce mi usedá;“ Rebeka se svalila tak jímavě do křesla, že se bezmála všichni posluchači rozplývali nad jejím žalem.
„Ať si mě, Becky, vemete, nebo ne, jste dycinky hodný děvče; pamatujte si, že máte ve mně přítele,“ řekl sir Pitt, narazil si klobouk se smuteční páskou a odešel. Rebeka si oddychla; slečna Crawleyová zatím její tajemství neodhalila a ortel byl naštěstí odložen.
S kapesníkem na očích odešla do svého pokojíku a jen zavrtěla hlavou, když ji hodná Briggsová chtěla vyprovodit po schodech; Briggsová se slečnou Crawleyovou zůstaly v jídelně, aby si o té prapodivné události popovídaly; Firkinová, neméně dojatá, se uklidila do kuchyňských prostor a tam o tom vyprávěla mužské i ženské čeledi. Na paní Firkinovou to udělalo takový dojem, že nelenila a ještě ten večer o tom napsala: „Uctivě se paní Crawleyové a celé farní rodině poroučím a na vědomost dávám, že u nás byl sir Pitt a požádal slečnu Sharpovou o ruku; všichni jsou nad tím celí pryč, anžto ona ho odmítla!“
Briggsové nemálo lahodilo, že si smí se svou ochránkyní zase jednou důvěrně popovídat. Obě se nemohly vynadivit tomu, že sir Pitt požádal Rebeku o ruku, a ona že ho odmítla; Briggsová bystře poznamenala, že jí asi brání nějaké starší milostné pouto; vždyť takovou výhodnou nabídku by žádná žena se zdravým rozumem neodmítla.
„Vy byste ji, Briggsová, byla přijala, co?“ řekla vlídně slečna Crawleyová.
„A nebyla by to pro mne nesmírná čest, stát se švagrovou slečny Crawleyové?“ obratně její otázce uhnula Briggsová.
„Když na to přijde, z Becky by nebyla špatná lady Crawleyová,“ podotkla slečna Crawleyová (že dala ta dívka siru Pittovi košem, dělalo jí dobře, a protože ji to nic nestálo, neskrblila chválou). „Má rozumu až nazbyt (v malíčku má víc ducha než vy, chudinko Briggsová, v hlavě). Vycepovala jsem ji tak, že je její vystupování bezvadné. Nic naplat, Briggsová, je z rodu Montmorencyů, a krev se nezapře, i když sama na to nic nedám; mezi těmi škrobenými pitomci z Hampshiru by se byla líp vyjímala než ta nešťastná železářova dcera!“
Briggsová jí jako vždycky dala za pravdu a potom hloubaly nad tím „starším milostným poutem“. „Vy opuštěná stvoření máte vždycky nějaké to hloupé tendre[22]“ řekla slečna Crawleyová. „Však i vy jste byla zamilovaná do jednoho učitele krasopisu (nebrečte, Briggsová – pořád jen brečíte; vždyť ho tím nevzkřísíte), a ta nešťastná Becky se asi taky hloupě pro někoho rozněžnila – bude to nějaký lékárník, správce, malíř, kaplan, něco takového.“
„Chudinka! Chudinka!“ vzdychla Briggsová (myslela na dobu před čtyřiadvaceti lety a na toho mladičkého souchotináře, učitele krasopisu, jehož žlutou kadeř a krásně nečitelné dopisy chovala nahoře ve svém psacím stolku jako poklad). „Chudinka! Chudinka!“ vzdychla Briggsová. Znovu se z ní stala růžolící osmnáctiletá panenka; byla na večerní pobožnosti a tam z jednoho žaltáře šveholila s učitelem krasopisu.
„Když se k nám Rebeka tak pěkně zachovala,“ mluvila nadšeně slečna Crawleyová, „měla by pro ni rodina něco udělat. Vypátrejte mi, Briggsová, kdo je ten objekt. Zařídím mu krám; nebo se třeba od něho dám vymalovat; nebo se za něho přimluvím u svého bratrance biskupa – dám Becky věno, vystrojíme jí, Briggsová, svatbu, vy jí uděláte snídani a půjdete jí za družičku.“
Briggsová řekla, že se už na to těší, vychvalovala milou slečnu Crawleyovou, jaká je šlechetná a hodná, a odebrala se za Rebekou do její ložnice, aby ji potěšila a poklábosila s ní o té nabídce, a proč dala siru Pittovi košem; zmínila se také o šlechetných záměrech slečny Crawleyové a zkoumala, kdo to jen panuje nad srdéčkem slečny Sharpové.
Rebeka byla velmi přívětivá, velmi jímavá i dojatá – starostlivou péči Briggsové přijímala s vroucími díky – přiznala se jí, že nějaké milostné pouto ji váže – je to sladké tajemství – škoda že slečna Briggsová nezůstala u klíčové dírky o chvilku déle! Snad by byla Rebeka ještě něco řekla: ale sotva pobyla slečna Briggsová u Rebeky pět minut, objevila se tam – světe, zboř se! – slečna Crawleyová; netrpělivost jí nedala; nečekala na zdlouhavé jednání své vyslankyně; a tak tam přišla sama a Briggsovou hned vykázala. Pochválila Rebeku za to, že se tak zachovala, požádala ji, aby jí vypověděla, co spolu mluvili a co předcházelo tu ohromující nabídku sira Pitta.
Rebeka odpověděla, že si už dávno všimla, že ji sir Pitt vyznamenává svými pozornostmi (projevoval totiž své city vždycky bez obalu a dost neurvale); kromě soukromých důvodů, jimiž zatím nechce slečnu Crawleyovou obtěžovat, už stáří sira Pitta, jeho postavení i způsob života naprosto vylučují, aby si ho vzala: copak může nějaká žena, která drží na čest a mrav, poskytnout sluch nabídce tak závažné, když nápadníkova zesnulá žena nemá dosud po pohřbu?
„Povídali, že mu hráli; však vy byste ho, má zlatá, nebyla odmítla, kdyby za tím nevězel někdo jiný,“ uhodila na ni slečna Crawleyová. „Vysvětlete mi ty soukromé důvody; jaké soukromé důvody to jsou? Kdo za tím vězí; kohopak nosíte v srdci?“
Rebeka sklopila oči a přitakala. „Ano, vzácná paní, uhodla jste,“ řekla líbezně prostým a skomíravým hlasem. „Divíte se, že taková chudá, opuštěná dívka může k někomu vzplanout láskou. Pokud vím, chudoba tomu nijak nezabrání; kéž by tak mohla!“
„Nešťastné dítě,“ naříkala slečna Crawleyová, která se lehce rozlítostnila, „je to tedy zhrzená vášeň? Užíráte se láskou? Povězte mi to a já vám poskytnu útěchu!“
„Ach, milostivá, kdyby to bylo možné,“ pronesla Rebeka stále tak plačtivým hlasem. „Tolik, tolik ji potřebuji.“ Položila slečně Crawleyové hlavu na rameno a tak nenuceně se rozplakala, že stará dáma chtěj nechtěj podlehla soucitu, téměř mateřsky ji objala, chlácholivě jí domlouvala, jak si ji považuje i ctí, že ji má ráda jako vlastní dceru a udělá pro ni, co bude v jejích silách. „Tak kdo je to, má zlatá? Je to bratr té hezké slečny Sedleyové? Zmínila jste se o tom, že jste s ním něco měla. Já ho k nám, má zlatá, pozvu. Dostanete ho: za to vám ručím.“
„Teď se mě neptejte,“ řekla Rebeka. „Brzy se dovíte všecinko. Na mou duši. Milá, hodná slečno – milá přítelkyně – smím vám tak říkat?“
„Ale proč ne, mé dítě,“ odpověděla jí stará dáma a políbila ji.
„Teď vám to nepovím,“ zaštkala Rebeka, „jsem k smrti nešťastná. Ach, jenom mě nepřestaňte mít ráda, slibte mi, že mě budete mít vždycky ráda!“ Obě tonuly v slzách – i starší dámu Rebečino vzrušení strhlo a svatosvatě jí to slíbila; odcházela od své malé svěřenky s žehnáním i s obdivem nad tím, jaké je to milé, bezelstné, něžné, přítulné, záhadné stvoření.
Konečně Rebeka osaměla a přemýšlela o nenadálých a úžasných událostech toho dne, o tom, co se stalo a co se mohlo stát. Co myslíte, jak asi bylo v hloubi srdce slečně (ba ne, promiňte) – paní Rebece? Jestliže spisovatel o několik stránek vpředu měl tu výsadu, že nakoukl do ložnice slečny Amálie Sedleyové a s vševědoucností romanopisce pochopil všechny milostné muky i trýzně, které jí na tom bezúhonném polštáři lomcovaly, proč by o sobě nemohl tvrdit, že zná důvěrně i Rebeku, že je zasvěcen do jejích nejtajnějších myšlenek a dovede odpečetit její svědomí?
Nuže tedy, nejprve se Rebeka oddala upřímné a jímavé lítosti, že užuž měla v hrsti ohromné štěstí a musela se ho zříci. Každý normálně myslící člověk jistě takové přirozené dojetí pochopí. Kterápak dobrá matka by nepolitovala chudičkou dívku, která se mohla lehce stát lady a dělit se o čtyři tisíce ročně? Kterápak dobře vychovaná mladá osoba z Jarmarku marnosti by nesympatizovala s přičinlivou, obratnou, ve všem všudy vzornou dívkou, která dostane takovou lichotivou, výhodnou, vábnou nabídku, zrovna když ji nemůže přijmout. Jsem přesvědčen, že nikdo Becky v jejím zklamání neodepře zaslouženou soustrast.
Vzpomínám, jak jsem byl jednou sám na večerním dýchánku na Jarmarku marnosti. Všiml jsem si tam staré slečny Toadyové, s jakou úlisnou pozorností se věnovala advokátově paničce paní Brieflessové, která je sice, jak známo, z dobré rodiny, ale chudá, že už ani chudší nemůže být.
Co to, tázal jsem se v duchu, že si ji slečna Toadyová tak předchází; stal se snad Briefless hrabským soudcem, nebo snad shrábla bohaté dědictví jeho žena? Slečna Toadyová mi to hned vysvětlila s prostoduchostí, jakou se vyznačuje celé její chování. „To víte,“ řekla mi, „paní Brieflessová je vnučka sira Jana Redhanda; on leží těžce nemocen v Cheltenhamu a do půl roku bude po něm. Titul po něm podědí tatínek paní Brieflessové a potom z ní bude, toť se ví, baronetova dcera.“ Hned na příští týden pozvala slečna Toadyová Brieflessa se ženou k večeři.
Když takové dámě celý svět holduje už pro pouhou čáku, že bude baronetovou dcerou, tím spíše se, věru, s úctou pozastavíme nad mukami mladé ženy, která se mohla stát a nestala se baronetovou ženou. Kohopak by ve snu napadlo, že lady Crawleyová tak brzy umře? Vždyť patří k těm neduživým ženám, které stonají třeba deset let – přemýšlela Rebeka, všecka vzrušená lítostí – a teď jsem mohla být lady já! Mohla jsem si s tím starochem dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem paní farářce oplatit její fouňovství a panu Pittovi jeho protivnou blahosklonnost. Dům v Londýně bych si byla dala znovu vymalovat a zařídila jej novým nábytkem. Mohla jsem mít nejhezčí kočár z celého Londýna a lóži v opeře; hned příští sezónu by mě byli představili u dvora. To všechno mohlo být; a teď – teď na ni číhají samé nejistoty a záhady.
Ale Rebeka byla žena rázná a rozhodná, a tak netruchlila zbytečně a nemístně nad tím, co nenávratně minulo; zalitovala toho, ale hned se moudře zamyslila nad budoucností; ta je pro ni neskonale důležitější. Zkoumala své nynější postavení se všemi vyhlídkami, nejistotami i možnostmi.
Především je vdaná – to je hlavní. Sir Pitt o tom ví. Nepřiznala se k tomu z ukvapenosti, rozhodla se mu to říci po chladné úvaze. Jednoho dne to stejně vyjde najevo; proč to tedy neříci hned a odkládat to na později? Když si ji sám chtěl vzít, bude aspoň mlčet o tom, že je vdaná. – Teď jde jen o to, jak se na to bude tvářit slečna Crawleyová. Neblahé tušení ji ovšem znepokojovalo; ale vzpomněla si, co jí slečna Crawleyová řekla, jak kašle na urozený původ; že má liberální názory; že tíhne k romantice; že na synovce nedá dopustit a ji samu tolikrát ujistila, jak ji má ráda. Visí na něm tak, že mu všechno odpustí, říkala si Rebeka, a na mě si tak zvykla, že se beze mě neobejde; až dojde k éclaircissement[23], bude z toho hrozný výstup, hysterický záchvat, rozkmotření a nakonec smír. Nač s tím tedy otálet? Kostky jsou vrženy a ať už to bude dnes, nebo zítra, dopadne to stejně. I usoudila ta osůbka, že se to slečna Crawleyová dovědět musí, a přemítala v duchu, jak jí to nejlépe oznámit; a až se strhne ta bouře, má-li jí čelit, nebo se před ní spasit útěkem, dokud se nevyzuří. V této rozjímavé náladě napsala tento dopis:
Drahý příteli, rozhodná chvíle, o níž jsme tolikrát uvažovali, už je tady. Mé tajemství je zpola prozrazeno a dlouho a dlouho jsem přemýšlela, až jsem došla k přesvědčení, že je na čase celou záhadu objasnit! Dnes ráno za mnou přišel sir Pitt a požádal mě – co tomu říkáš? – ve vší formě o ruku. Považ! Jsem já to chudinka! Mohla jsem být lady Crawleyová. To by byla paní farářka ráda; a což teprve ma tante[24], když bych ji v hodnosti předstihla! Mohla jsem být něčí matinkou, a ne –. Ach, jak trnu, jak trnu, když si pomyslím, že se s tím musíme co nevidět vytasit. –
Že jsem vdaná, o tom už sir Pitt ví, ale protože neví, za koho, zatím se moc nezlobí. Ma tante přímo zuří, že jsem mu dala košem. Ale chová se ke mně náramně mile a přívětivě. Velkomyslně tvrdí, že bych se hodila za jeho ženu; a dušuje se, že bude tvé Rebece matkou. Ohromí ji to, až se to doví. Ale hrozí nám něco horšího, než že na nás na chvíli zanevře? Myslím, že ne, jsem přesvědčena, že ne. Tak se v tobě zhlíží (ty rozpustilý ničemníku), že ti všechno odpustí; a hned po tobě, má, myslím, nejraději mne: beze mě by byla nadobro nešťastná. Ty můj nejdražší! něco mi říká, že vyhrajeme. Poděkuješ se z toho hnusného pluku, necháš karbanu a dostihů a budeš hodný; usadíme se v Park Lane a ma tante nám všechno odkáže.
Když mi do toho nic nepřijde, budu se zítra o třetí hodině procházet na obvyklém místě. Bude-li se mnou slečna B., musíš k nám přijít na večeři; přines mi pak odpověď a vlož ji do třetího svazku Porteusových Kázání. Rozhodně však přijď k své
R.
Skina Eliška Stylesová
u p. Barneta, sedláře,
Knightsbridge
Troufám, že se nenajde jediný čtenář tohoto drobného příběhu, který by už bystře nepostřehl, že ta slečna Eliška Stylesová (podle Rebečiných slov její bývalá spolužačka, s níž si nedávno začala dopisovat a která si pro dopisy k sedláři sama chodila) má mosazné ostruhy a mohutné nakroucené kníry, zkrátka že to není nikdo jiný než kapitán Rawdon Crawley.
KAPITOLA
XVI.
Psaní na jehelníčku
Jak se vzali, to je pramálo zajímavé. Kdopak může zletilému kapitánovi a dospělé mladé dámě zabránit, aby si nekoupili povolení k sňatku a kdekoli v Londýně si nepodali před oltářem ruku? Mám snad někomu připomínat, že když si žena něco umane, vždycky prosadí svou? – Sám se domnívám, že když se slečna Sharpová jednou vydala na celé odpoledne k své milé kamarádce slečně Amálii na Russel Square, jedna dáma, náramně jí podobná, v doprovodu pána s nabarvenými kníry, vstoupila do jistého kostelíka v City a za čtvrt hodiny ji pak ten pán zase odvedl do čekající drožky; byl to tichý sňatek.
Proč bychom si, u všech všudy, myslili, že si nějaký pán nevezme tu, kterou bude chtít – vždyť to vidíme denně. Kolik mudrců a učenců si vzalo kuchařku! Copak neunesl svou nastávající i lord Eldon, který byl rozšafnost sama! Copak se nezamiloval do služky Achilles i Ajax? Jak můžeme chtít, aby takový hromotlucký dragoun, roztoužený a bezhlavý, který jakživ svou náruživost nekrotil, z čista jasna zmoudřel a neoddal se své choutce, ať to stojí, co stojí. Kdyby se lidé ženili jen z rozumu, to by ubylo dětí!
Tak si myslím, že v životopise tohoto pána, pokud souvisí s naším příběhem, patřil jeho sňatek k skutkům nejčestnějším. Nikdo nebude tvrdit, že je nemužné zakouknout se do nějaké ženy a v té zakoukanosti si ji vzít. A že obdiv, zalíbení, milostný žár, úchvat, bezmezná důvěra, šílené zbožňování, všechny ty pocity, s nimiž statný válečník k své Rebece vzhlížel, neslouží mu aspoň v očích dam nikterak k necti. Když zazpívala, každý tón se v jeho tupé mysli rozezníval a zachvíval jeho mohutnou postavou. Když promluvila, vší silou svého rozumu ji s úžasem poslouchal. Když zažertovala, dumal nad jejími žertíky, a někdy ještě za půl hodiny se jim pak na ulici zařehtal, až se tomu divil štolba, sedící vedle něho v dvojkolce nebo nějaký důstojnický kolega, rajtující s ním v Hyde Parku. Její slůvka mu byla orákulem, každý její sebemenší počin se vyznačoval ladností i moudrostí. „Jak ona zpívá – jak maluje,“ říkal si. „A jak se držela na té jankovité kobyle v Queen’s Crawley!“ V důvěrných chvilkách jí říkával: „Na mou duši, Becky, z tebe by mohl být klidně vrchní velitel nebo třeba arcibiskup z Canterbury, na mou duši!“ Je snad Rawdon výjimkou? Copak nevidíme ve světě každý den, jak si Omfaly otáčejí hodné Herkuly kolem prstu a jak Dalily hýčkají v klíně vousaté Samsony?
Když mu tedy Becky pověděla, že se blíží rozhodná chvíle a že je nutno jednat, byl Rawdon hned ochoten řídit se jejími rozkazy, jako kdyby mu plukovník povelel, aby se svým bataliónem zaútočil. Dopis nemusel do třetího svazku Porteuse ani vkládat. Společnici Briggsovou Rebeka lehce střásla, a tak se příštího dne se svým přítelem sešla „na obvyklém místě“. Celou noc předtím o tom přemýšlela a teď Rawdona obeznámila se svým rozhodnutím. On jí ovšem hned řekl, že s tím souhlasí; je pevně přesvědčen, že je to rozhodnutí správné; její návrh je jistě nejlepší; a slečna Crawleyová se časem obměkčí neboli – jak se vyjádřil – „bude kapitulovat“. Kdyby se byla Rebeka rozhodla jinak, byl by se tím právě tak slepě řídil. „Ty máš, Becky, rozumu za dva,“ řekl jí. „Však ty nás z toho oba vysekáš. Tobě se žádná nevyrovná a já jsem už poznal všelijaké mršky.“ Po tomto prostém vyznání víry zamilovaný dragoun odešel a ujal se svého dílu na plánu, který pro ně oba zesnovala.
Ten díl záležel v tom, že měl někde v Bromptonu nebo poblíž kasáren najmout pro kapitána Crawleyho a jeho paní byt v podnájmu. Rebeka se totiž rozhodla (podle nás moudře), že uteče. Rawdon nad jejím rozhodnutím zaplesal; vždyť ji k tomu už několik týdnů snažně přemlouval. Všecek rozohněn láskou vykročil hrdopyšně, aby už byt najal. Bez smlouvání se uvolil platit za něj dva zlaťáky týdně, až to domácí zamrzelo, že si neřekla více. Hned do něho objednal klavír a květin, že by stačily na půl skleníku: a hromadu jiných krásných věcí. Šál, glacé rukaviček, hedvábných punčoch, zlatých francouzských hodinek, náramků a voňavek tam dal marnotratně poslat hojnost přiměřenou jeho slepé lásce i neomezenému úvěru. Tímto šlechetným výlevem splnil svou povinnost a potom se odebral do klubu; nervózně povečeřel a čekal na velký okamžik svého života.
Ten den se přihodilo tolik věcí; Rebeka se skvěle zachovala, když tu skvělou nabídku odmítla; trápil ji skrytý bol, a přece nesla tu ránu mlčky a líbezně – slečna Crawleyová se nad tím vším nemálo rozněžnila. Takováhle událost, ať už jsou to vdavky, kvinde nebo nabídnutí k sňatku, rozehřeje všechny ženy v domácnosti a rozbouří je k nezřízenému soucitu. Jakožto pozorovatel lidské povahy chodím v sezóně vznešených svateb často do svatojirského kostela na Hanover Square; ještě jsem neviděl, aby zaslzeli ženichovi přátelé anebo aby projevili nějaké pohnutí kostelníci a duchovní; zato se nezřídka stává, že ženy, kterých se to všechno, co se tam děje, nijak netýká – postarší dámy, které zůstaly na ocet, tlusté panímámy v nejlepších letech, které už mají kopu synů a dcer, natož teprve hezké děvy v růžových kloboučcích, které se teprve chystají učinit krok do života a jsou samozřejmě na ten obřad zvědavy – jářku, nezřídka se stává, že jak tam jsou, jedna vedle druhé fňuká, slzí a posmrkává a marně si zakrývá tvářičky kapesníčkem; ať stará nebo mladá, každá překypuje dojetím. Když si jeden můj známý, švihák Jan Pimlico, bral překrásnou lady Belgravii Green Parkerovou, vzrušení zachvátilo kdekoho; rozplakala se dokonce i ušňupaná svíčková bába, která mi v kostele odmykala lavici. Proč a nač? tázal jsem se v duchu; vždyť ona se nevdává.
Zkrátka po té aféře se sirem Pittem se slečna Crawleyová s Briggsovou rozplývaly samým citem a rozněžňovaly se nad Rebekou. Když Rebeka na chvíli odešla, slečna Crawleyová se konejšila nejcituplnějšími romány ze své knihovny. Malá Sharpová, sžíraná tajným bolem, stala se hrdinkou dne.
Ještě se v Park Lane nestalo, aby Rebeka zpívala tak líbezně a hovořila tak mile jako ten večer. Vloudila se slečně Crawleyové pevně do srdce. Nabídce sira Pitta se rozpustile smála, dobírala si starocha, jaké to má hloupé nápady: oči se jí zarosily a Briggsové se přitom nevýslovně sevřelo srdce, když řekla, že po ničem jiném netouží, než aby směla navždy zůstat u své milé dobrodinky. „Panenko moje drahá,“ řekla stará dáma, „léta se ode mne nehnete, za to vám ručím. Po tom, co se stalo, je vyloučeno, abyste se k mému hnusnému bratrovi vrátila. Zůstanete tu se mnou a s Briggsovou. Briggsová ráda jezdí po příbuzných. Briggsová, můžete si jezdit, jak chcete. Ale vy, má zlatá, tu musíte zůstat a hledět si stařeny.“
Místo aby Rawdon Crawley popíjel v klubu nervózně bordeauxské, měl být raději tam. Oba mohli před starou pannou pokleknout, přiznat se a ona by jim byla rázem odpustila. Ale novomanželé si to dali ujít, nejspíš proto, aby mohl být napsán tento román, v němž se vypráví o tolika jejich dobrodružstvích – ta dobrodružství by je nebyla vůbec potkala, kdyby se byli utekli pod útěšnou a poklidnou záštitu shovívané slečny Crawleyové.
V park-laneské domácnosti podléhala paní Firkinové jedna hampshirská děvečka; kromě jiných povinností měla uloženo, aby ráno zaklepala na slečnu Sharpovou a podala jí džbán s horkou vodou; než by ho té vetřelkyni nosila sama Firkinová, to by byla raději zhynula. Ta služtička, vyrostlá na crawleyovském panství, měla v kapitánově bataliónu bratra, a kdybychom šli věci na kloub, vyšlo by, tuším, najevo, že věděla o lecčems, co úzce souvisí s naším příběhem. Tolik je jisté, že za tři zlaťáky, které dostala od slečny Sharpové, koupila si žlutou šálu, zelené botky a světle modrý klobouk s červeným pérem; protože malá Sharpová nebyla na peníze zrovna štědrá, není pochyby o tom, že se Bětuška Martinová dala od ní podplatit.
Druhý den po tom, co sir Pitt Crawley požádal slečnu Sharpovou o ruku, vyšlo slunce jako obvykle a v obvyklou hodinu zaklepala služka z horních pater, Bětuška Martinová, na dveře guvernantčiny ložnice.
Nikdo se neozval, i zaklepala znovu. Bylo pořád ticho, a tak Bětuška s horkou vodou v ruce otevřela a vešla dovnitř.
Bílé barchetové lůžko bylo neporušené a netknuté, jak je Bětuška včerejšího dne ustlala. V koutě stály dva převázané kufříky; a na stolku pod oknem na jehelníčku – naditém jehelníčku s růžovým potahem, na kraji zřaseném jako noční čepeček – leželo psaní. Nejspíš tam odpočívalo celou noc.
Bětuška k němu přistoupila po špičkách, jako by se je bála probudit – koukla na ně, potom se s úžasem a s radostí rozhlédla po pokoji; nakonec psaní popadla, s úsměvem je obracela v prstech a odnesla je dolů slečně Briggsové.
To bych rád věděl, jak Bětuška poznala, že psaní patří slečně Briggsové. Vždyť chodila jen na katechismus k paní farářce Crawleyové a písmu rozuměla asi tolik jako hebrejštině.
„Nate, slečno,“ vyhrkla služka. „Ach, slečno, snad se něco stalo – pokojík slečny Sharpový je prázdnej; lůžko je netknutý, vona utekla a nechala vám tam psaní.“
„Cože!“ vykřikla Briggsová a upustila hřeben, až se jí prořídlý pramének zplihlých vlasů svezl na ramena; „někdo ji unesl! Slečna Sharpová je na útěku. Co to, co to má znamenat?“ nedočkavě zlomila úhlednou pečeť a, jak se říká, „přímo hltala“ dopis, který zněl na ni.
Milá slečno – psala uprchlice – máte nejvlídnější srdce na celém světě a tak se nade mnou ustrnete, politujete mě a omluvíte. Se slzami v očích, s modlitbou a blahořečením na rtech odcházím z domova, kde chudá sirota vždy nacházela vlídné porozumění. Volá mě k sobě někdo, kdo má na mne přednější právo než má velitelka. Jdu za svou povinností – za svým manželem. Ano, jsem vdaná. Můj manžel mi káže, abych se uchýlila do hnízdečka, které nazýváme svým. Předrahá slečno, sdělte to mé drahé, milené přítelkyni a dobrodince tak šetrně, jak to jen při své soucitné povaze umíte. Povězte jí, že než jsem odešla, slzami jsem zkropila její drahý polštář – ten polštář, který jsem jí v nemoci tolikrát uhlazovala – a nad kterým toužím znovu bdít – Ach, s jakou radostí se vrátím do Park Lane. Trnu strachem před odpovědí, která zpečetí můj osud! Když mě sir Pitt velkomyslně požádal o ruku a podle slečny Crawleyové si tu čest zasloužím (blahořečím jí za to, že mě uznala za hodnou, abych se stala její švagrovou!), řekla jsem siru Pittovi, že jsem už vdaná. I on mi odpustil, ale chyběla mi odvaha říci mu – že nemohu být jeho ženou, protože jsem jeho snacha! Jsem chotí nejlepšího a nejušlechtilejšího muže – Rawdon slečny Crawleyové je teď můj Rawdon. Na jeho rozkaz otvírám ústa a odcházím za ním do našeho hnízdečka a šla bych za ním třeba kraj světa. Ach, má drahá, výtečná přítelkyně, orodujte u Rawdonovy milené tety za něho i za chudou dívku, kterou celý jeho urozený rod zahrnul přímo neslýchanou láskou. Poproste slečnu Crawleyovou, aby přijala své dítky. Více vám říci nemohu; všem v tom drahém domě, který opouštím, z hloubi srdce blahořečím.
Vaše oddaná a vděčná
Rebeka Crawleyová
Půlnoc.
Když Briggsová dočítala tuto dojemnou i poutavou listinu, která ji měla znovu dosadit za první důvěrnici slečny Crawleyové, přišla za ní paní Firkinová. „Právě dojela hampshirským poštovním dostavníkem paní farářka Crawleyová a chce čaj; byla byste, slečno, tak laskavá a šla jí připravit snídani?“
K nemalému podivu Firkinové Briggsová si přitáhla župan a s vlající rozcuchanou kadeří a s nakroucenými papírky na čele hrnula se dolů k paní Butové; v ruce držela psaní s tou úžasnou zprávou.
„Ach, paní Firkinová, to je nadělení,“ vyjekla Bětuška. „Slečna Sharpová je fuč, utekla s kapitánem a tejkon sou už nejmíň v Gretna Greenu!“ Věnovali bychom pocitům paní Firkinové třeba kapitolu, ale naše vznešenější múza je zaujata vášnivými výbuchy její velitelky.
Paní Crawleyová, celá ztuhlá od nočního cestování, hřála se u praskajícího ohně, který jí v jídelně rozdělali; jakmile se od Briggsové dověděla o tom tajném sňatku, hned prohlásila, že to sám Pánbůh tak zařídil, aby přijela; teď aspoň pomůže slečně Crawleyové snést tu těžkou ránu – té prohnané couře Rebece že nikdy nevěřila; a vůbec nechápe, co slečna Crawleyová na svém synovci vlastně vidí; ona si o něm dávno myslí, že je to zhýralec, ničema a zpustlík. Když se tak skandálně zachoval, bude to mít na slečnu Crawleyovou aspoň ten dobrý účinek – řekla paní Crawleyová – že si konečně uvědomí, jaký je to syčák. Potom si paní farářka pochutnala na topince s čajem; a protože se v domě uprázdnil pokoj, nemusela už bydlet v Glosterské kavárně, kde ji dostavník původně složil; hned nařídila pobočníkovi pana Bowlse, aby jí odtamtud přinesl kufry.
Vězme, že slečna Crawleyová vstávala až k poledni – ráno si v posteli vypila čokoládu; dávala si přitom předčítat od Becky Sharpové z Morning Post; někdy se zas bavila jinak nebo prostě chytala lelky. Spiklenky z přízemí se dohodly, že budou šetřit citů staré dámy, dokud se neobjeví v salóně; zatím jí jen oznámily, že přijela hampshirským dostavníkem paní Bute Crawleyová; že se ubytovala v Glosterské kavárně, dává se jí poroučet a prosí, zda by mohla se slečnou Briggsovou posnídat. Jindy by nad příchodem paní farářky slečna Crawleyová netonula zrovna v nadšení; ale tentokrát byla ráda; těšila se, že si se švagrovou popovídá o nebožce lady Crawleyové, o tom, kdo přijede na pohřeb, a o tom, jak zbrkle sir Pitt požádal Rebeku o ruku.
Stará dáma se v salónku uvelebila ve své lenošce; obě se objaly a vyptaly se jedna druhé na zdraví; teprve potom uznaly spiklenky za vhodné podrobit ji té operaci. Kdopak by se tomu neobdivoval, s jak rafinovaně šetrnými okolky „připravují“ ženy své známé na špatnou zprávu! Než to obě přítelkyně slečně Crawleyové prozradily, nadělaly s tím takových tajností, že byla jak náleží napjatá a vystrašená.
„A ona, má milá drahá slečno, nelekejte se,“ řekla paní Butová, „dala siru Pittovi košem, protože – protože jí nic jiného nezbývalo.“
„Toť se ví, něco za tím vězelo,“ odpověděla slečna Crawleyová, „Měla ráda jiného. Vždyť jsem to Briggsové včera řekla.“
„Kdyby jen to!“ vyhrkla Briggsová. „Ach, přítelkyně drahá, ona je už vdaná!“
„Ona je už vdaná,“ vpadla jí do noty paní farářka; obě spráskly ruce a dívaly se střídavě na sebe a na svou oběť.
„Jak přijde, hned mi ji pošlete. Ta mrzká: cože mi o tom neřekla?“ rozkřikla se slečna Crawleyová.
„Ta tak hned nepřijde. Nelekejte se, milá přítelkyně – ona odešla na dlouho – ona – odešla – nadobro.“
„Jemináčku, a kdo mi bude vařit čokoládu? Vzkažte pro ni a už ať je tady. Chci, aby se sem vrátila,“ řekla stará dáma.
„Včera v noci práskla do bot,“ zavřískla paní farářka.
„Nechala mi tu psaní,“ ozvala se Briggsová. „Vzala si –“
„Proboha, připravte ji na to. Milá slečno Briggsová, netrapte ji!“
„Koho si vzala?“ zaječela stará panna všecka znervóznělá.
„Vzala si – někoho z vaší rodiny –“
„Vždyť dala siru Pittovi košem,“ bránila se nešťastná oběť.
„Tak mluvte honem, nebo se z vás zblázním.“
„Ach, milá švagrová – připravte ji na to, slečno – ona si vzala Rawdona Crawleyho.“
„Rawdon, že si vzal – Rebeku – tu guvernantku – takovou nicku – Táhněte mi z domu, vy huso pitomá – vy hloupá stará Briggsová – že se nestydíte! A vy, Marto, vy jste v tom taky měla prsty, že si ji vzal – myslela jste si, že pak ostrouhá kolečka a nic mu nenechám,“ zavřískla hystericky stará dáma.
„Já že bych, milá švagrová, po někom z naší rodiny chtěla, aby si vzal dceru učitele kreslení?“
„Její matka byla přece rozená Montmorencyová,“ bránila se stará dáma a škubla prudce za zvonec.
„Její matka byla baletka a ona sama je taky od divadla nebo snad ještě něco horšího,“ řekla paní farářka.
Slečna Crawleyová ještě naposledy zavřískla a klesla v mdlobách. Museli ji odnést do pokoje, z něhož teprve před chvílí odešla. Měla jeden hysterický záchvat za druhým. Vzkázali pro lékaře – dostavil se také lékárník. Paní farářka se nehnula od jejího lože a ošetřovala ji. „Musí teď mít u sebe příbuzenstvo,“ prohlásila ta dobračka.
Sotva ji odnesli do ložnice, objevil se ještě někdo jiný, komu bylo také nutno o tom říci. Byl to sir Pitt. „Kde je Becky?“ sháněl se po ní, když vkročil do domu. „Kde má své krámy? Pojede se mnou do Queen’s Crawley?“
„Copak jste ještě neslyšel tu úžasnou zvěst o jejím tajném sňatku?“ zeptala se ho Briggsová.
„To je mi fuk,“ řekl sir Pitt. „Já vím, že je vdaná. To je toho. Řekněte jí, ať jde honem a nezdržuje.“
„Copak vám není povědomo, že opustila naše přístřeší; slečna Crawleyová je velmi rozezlena, div ji to nestálo život, když se dověděla, že ji pojal za choť kapitán Rawdon.“
Když se sir Pitt dověděl, že si Rebeka vzala jeho syna, vychrlil ze sebe takové šťavnaté nadávky, že se nám ani nesluší je opakovat; chudinka Briggsová se z nich tak vyděsila, že odešla; jako ona i my před rozlíceným starochem, planoucím krutou záští a nepříčetným ze samé neukojené touhy, přirazíme dveře.
Když se pak vrátil do Queen’s Crawley, vrazil jednoho dne zuřivě do pokoje, v němž kdysi bydlela – a rozkopal jí škatule, rozházel lejstra, šaty a jiné její pozůstatky. Některých se ujala stolníkova dcera, slečna Horrocksová. Do ostatních se nastrojily jeho dcery a hrály si v nich divadlo. Teprve před několika dny odebrala se jejich nešťastná matka na místo posledního odpočinku; ležela tam v hrobce mezi samými cizími lidmi, nikým neoplakávána a nadobro zapomenuta.
„A co když se stará dáma neumoudří?“ řekl Rawdon své ženušce; seděli spolu v útulném bromptonském bytě. Celé dopoledne zkoušela hrát na novém klavíru. Nové rukavice jí padly jedna radost; nové šály jí báječně slušely; na ručkách se jí třpytily nové prsteny a u pasu jí tikaly nové hodinky; „co když se neumoudří, co potom, Becky?“
„Však ty se mnou zbohatneš,“ řekla; a Dalila pohladila Samsona po líci.
„Ty dokážeš všechno,“ řekl a políbil jí ručku. „Bodejť ne; hrome, zajeďme si na večeři k Podvazkovému řádu.“
KAPITOLA
XVII.
Jak kapitán Dobbin koupil klavír
Na jednu podívanou na Jarmark marnosti chodí ruku v ruce Posměch i Útlocit; člověku se tu namanou prapodivné protiklady, hned k smíchu, hned k pláči; ať se třeba rozněžní a rozlítostní, nebo se zatvrdí a zachechtá, nikdo se nad tím nepozastaví. Takovým valným shromážděním – na poslední stránce Timesů se jich každý den inzeruje hromada – předsedával náramně důstojně nebožtík pan Jiří Robins. Kterýpak Londýňan se těch shromáždění někdy nezúčastní! Každého, kdo si libuje v mravních úvahách, jistě napadlo – a sotva se do toho vžil a zahloubal, hned v něm hrklo – že jednou dojde i na něho a pan Kladívko pak na příkaz Chuďasových právoplatných plnomocníků odklepne konkurzní podstatu nebo na přání vykonavatelů poslední vůle veřejně vydraží knihovnu, nábytek, nádobí, šatstvo i plný sklep velejemného vína z pozůstalosti zesnulého Břichopasa.
Ať je návštěvník Jarmarku marnosti sebesobečtější, když tak pozoruje zblízka tu špinavou dohru k pohřebnímu obřadu nad zesnulým přítelem, neubrání se soucitu a lítosti. Tělesné pozůstatky velkomožného Pracháče už spočinuly v rodinné hrobce: kameníci mu na desce vytesávají nápis, jímž se po pravdě zvěčňují jeho ctnosti i zármutek jeho dědice, který zatím rozprodává jeho majetek. Kdo býval hostem u Pracháčovy tabule, neprojde okolo známého domu, aby se mu nevydral vzdech – v sedm navečer svítíval ten známý dům vesele už zdaleka, portál se ochotně rozevíral dokořán, a když člověk kráčel po pohodlném schodišti nahoru, úslužní lokaji vykřikovali jeho jméno z jednoho odpočívadla na druhé, až se konečně doneslo až do komnaty, v níž bodrý starý Pracháč vítal své hosty. Míval jich požehnaně a jak velkopansky je hostíval! Jak vtipní tam bývali někteří, a jak zmrzoutštěli, sotva vyšli ze dveří; a jak byli na sebe zdvořilí a milí ti, kteří všude jinde na sebe jen láli a nevražili! Hostitel byl pravda nafoukaný, ale kdopak by to nevydržel, když měl tak skvělého kuchaře; byl snad i přihlouplý, ale copak jeho víno nezpříjemnilo každou zábavu? Musíme si opatřit pár lahví jeho burgundského, ať to stojí, co stojí, kvílejí v jeho klubu pozůstalí. „Tuhle tabatěrku mám z Pracháčovy dražby,“ říká Šňupák a podává ji dokola, „je na ní jedna milenka Ludvíka XV. – hezounká, viďte – rozkošná miniatura,“ a potom se všichni rozhovoří o tom, jak mladý Pracháč utrácí.
Však se ten dům taky změnil! Celé průčelí je polepeno plakáty, v nichž se palcovými literami podrobně popisuje nábytek. Z hořejšího okna vyvěsili cíp koberce – na špinavých schůdcích lelkuje půl tuctu nosičů – ve dvoraně se to hemží snědými hosty orientálního vzhledu, kteří vám cpou do ruky vizitku a nabízejí se, že budou licitovat. Do horních pokojů vtrhly stařeny spolu se sběrateli; ohmatávají záclony u postele, prstem zkoušejí prachové peřiny, masírují matrace a bouchají zásuvkami prádelníků. Podnikavé mladé domovnice si přeměřují zrcadla a závěsy, hodí-li se do nově zřízené domácnosti (snob se bude léta vychloubat, že má z Pracháčovy dražby to nebo ono), a dole v jídelně se na mohutném mahagonovém jídelním stole uvelebil pan Kladívko: rozhání se kladívkem ze slonoviny, spouští stavidla výmluvnosti, tone v nadšení, domlouvá, přesvědčuje, propadá zoufalství, okřikuje své lidi, dobírá si pana Davidse, že se k ničemu nemá; pobádá k činu pana Mosse; žebroní, komanduje, huláká, až nakonec kladívko neodvolatelně dopadne a už je tu další kousek. Ach, Pracháči, když jsme tak sedávali u toho rozložitého stolu, zářícího stříbrem a bělostným ubrusem, koho by bylo napadlo, že se na něm někdy octne takové sousto, jako je ten vyrvaný licitátor.
Dražba už notně pokročila. Skvělé zařízení salónu od nejlepší firmy; vzácná a hledaná vína, která znalecky a za drahé peníze vybíral původní majitel; nádherný kompletní stříbrný servis pro celou rodinu – to všechno bylo už prodáno v minulých dnech. Nejlepší vína (u okolních labužníků se těšila chvalné pověsti) koupil pro svého patrona – a ten se v nich vyznal – stolník našeho dobrého známého, blahorodého pána Jana Osborna z Russell Square. Nějací mladí makléři ze City si rozebrali hromádku nejnutnějších stříbrných příborů. Obecenstvo bylo zváno ke koupi drobnějších předmětů a řečník na stole se právě rozplýval chválou nad jedním znamenitým obrazem a usilovně jej svým posluchačům nabízel; bylo to už panstvo notně prořídlé a zdaleka ne tak vybrané jako předcházející dny.
„Číslo 369,“ vykřikoval pan Kladívko. „Podobizna pána na slonu. Kdopak si přisadí na pána na slonu? Blowmane, zdvihněte ten obraz, ať si panstvo ten kousek prohlédne!“ Vytáhlý, bledý pán vojenského vzhledu, krčící se skromně u mahagonového stolu, se bezděky pousmál, když pan Blowman ten drahocenný kousek ukazoval. „Blowmane, obraťte toho slona k panu kapitánovi! Tak co, vašnosti, co říkáte tomu slonovi?“ Ale kapitán se ze samých rozpaků začervenal a hned otočil hlavu jinam.
„Dáme to umělecké dílo za dvacet zlaťáků? – Za patnáct, za pět? Udejte sami cenu. Ten pán i bez slona stojí za pět liber!“
„Se divím, že se pod ním nesvalí,“ utrousil známý vtipálek, „je mi to pěknej ouřezek,“ (ten vymalovaný jezdec na slonu byl totiž náramný tlouštík); po celé místnosti se rozlehl řehot.
„Pane Mossi, nikterak ten kousek nepodceňujte,“ řekl pan Kladívko; „nechť si panstvo všimne, jak je to umělecky provedeno – statné zvíře zaujímá postoj zcela přirozený; pán v nankinové kamizole drží ručnici, odjíždí na hon; v dálce se rýsuje banánovník a pagoda; je tu nejspíš znázorněn nějaký kout z našich proslulých východních držav. Kolik za ten kousek? Tak dělejte, pánové, ať tu netrčím celý den!“
Kdosi nabídl pět šilinků; pán vojenského vzhledu se podíval směrem, odkud se ta velkolepá nabídka ozvala, a tu uviděl jiného důstojníka zavěšeného do nějaké dámy; oba ten výjev zřejmě tuze bavil, až nakonec jim ten kousek přiklepli za půl zlaťáku. Pán usazený u stolu tu dvojici zahlédl, užasl a zrozpačitěl ještě víc, hlavu strčil do důstojnického límce a otočil se k nim zády, aby na ně vůbec neviděl.
Nehodlám mluvit o ostatních číslech, která měl ten den pan Kladívko čest nabízet ve veřejné dražbě; zmíníme se jen o malém hranatém klavíru, který tam snesli z hořejška (mohutné křídlo bylo totiž už dávno prodáno); ta mladá dáma si jej zběžně a znalecky vyzkoušela, až se důstojník leknutím znovu začervenal; když pak došlo na klavír, hned si na něj její agent začal přisazovat.
Ale tu se objevil protivník. Hebrejský pobočník důstojníka u stolu licitoval proti Hebrejci, kterého si najali kupci slona, a o malý klavír se strhla prudká bitka; pan Kladívko bojovníky ještě popichoval.
Chvíli ta tahanice trvala, až nakonec pán a paní se slonem zápolení nechali; dražebník odklepl a řekl: „Pan Lewis, za pětadvacet,“ a tak se stal patron pana Lewise majitelem malého čtverhranného klavíru. Když tu koupi uzavřel, narovnal se, jak se mu ulevilo; v tu chvíli ho jeho neúspěšní soupeři zahlédli a dáma hned svému druhovi řekla:
„Jéje, Rawdone, on je to kapitán Dobbin.“
Becky se ten klavír, který jí manžel vypůjčil, nejspíš nezamlouval, nebo jim snad firma, které patřil, vypověděla úvěr a klavír si zase odvezla, nebo snad na tom, který si chtěla koupit, nějak zvlášť lpěla, protože si vzpomínala, jak na něm za dávných dob v pokojíku naší milé Amálie Sedleyové hrávala.
Dražba se konala v starém domě na Russell Square, kde jsme na začátku tohoto příběhu několikrát navečer pobyli. Milý Jan Sedley přišel na mizinu. Na burze ho prohlásili za insolventního, potom přišel úpadek a vymazání z rejstříku. Stolník pana Osborna přišel nakoupit slavného portského a hned je odnesl do sklepa naproti. Tucet pěkně provedených stříbrných lžic a vidliček, oceněných podle čisté váhy, a tucet dezertních, rovněž oceněných podle čisté váhy, poslali tři mladí makléři (totiž firma Dale, Spiggot a Dale z Threadneedle Street) – kdysi v dobách, kdy byl ještě starý pán ke každému, s nímž obchodoval, kulantní, prokázal i jim v obchodním jednání kulantnost – nuže, to nepatrné ráhno z vraku poslali s uctivým poručením hodné paní Sedleyové; klavír, ten patřil Amálii a jistě jí bude chybět; kapitán Dobbin na něj uměl hrát asi tak, jako uměl tančit na provaze, i podobá se pravdě, že si ten nástroj nekoupil pro sebe.
Zkrátka, ještě ten večer se octl v jedné nádherné vilce v uličce, vybíhající z Fulham Road – všecky ty uličky mívají přeromantická jména (tahle se jmenovala Vilky sv. Adelaidy při západní straně třídy Anny Marie), stavení tam bývají jako dětské domečky; když tam tak lidé sedí v prvním patře u okna, zdá se vám, že nohama sahají určitě až do přízemí; živé ploty v předních zahrádkách tam neustále prokvítají dětskými šatičkami, červenými punčoškami, čepečky atd. (polyandria polyginia); rozléhá se tam drnkání na spinet a ženský zpěv; na plotě se sluní pivní džbánky; navečer se tam šourá domů úřednictvo ze City; tam byl usídlen i páně Sedleyův účetní pan Trapp a k němu se se ženou a s dcerou pan Sedley uchýlil.
Když byl o rodinném neštěstí zpraven Josef Sedley, zachoval se, jak to odpovídalo jeho povaze. Do Londýna nepřijel, ale napsal matce, aby si u jeho peněžníka vyzvedla, kolik bude potřebovat, a tak zatím bída jeho zdrceným rodičům nehrozila. Potom si žil ve svém cheltenhamském penziónu zase jako dříve. Jezdil v bryčce; popíjel bordeauxské; hrál v karty; vyprávěl historky z Indie a ta irská vdova ho jako obyčejně svým lísáním utěšovala. Jeho peněžitý dar přišel sice rodičům vhod, ale nijak je nedojal; jak mi prozradila Amálie, poprvé se otec po tom krachu vzchopil ten den, když dostal od mladých makléřů s uctivým poručením balíček vidliček a lžic; rozplakal se jako dítě; dojalo ho to víc než jeho ženu, které byl ten dárek vlastně určen. Mladší společník, Eduard Dale, který ty lžíce pro firmu zakoupil, se totiž Amálii dávno dvořil a přes to všechno se o ni dále ucházel. V roce 1820 vyženil se slečnou Luisou Cuttsovou (ze znamenité firmy obilních komisionářů Higham a Cutts) slušné jmění; žije si báječně s početnou rodinou ve výstavné vile na Muswell Hillu. Vzpomínkami na toho dobráka se však nesmíme dát odvést od vlastního příběhu.
Čtenář má, doufám, o kapitánu Crawleym a jeho ženě dobré mínění a nebude je tedy podezírat, že by je třeba jen ve snu napadlo jít na návštěvu až bůhvíkam do Bloomsbury, kdyby si vzpomněli, že ta rodina, kterou hodlají poctít návštěvou, nejenže vyšla z módy, ale dokonce se octla na mizině, takže jim už není vůbec nic platná. Rebeka byla nad tím celá pryč, jak ten útulný starý dům, kde ji kdysi zahrnovali tolikerými pozornostmi, drancují spekulanti a handlíři a jak se pokojné rodinné poklady veřejně znesvěcují a rozkrádají. Za měsíc po útěku si najednou vzpomněla na Amálii a Rawdon se jen zařehtal a prohlásil, že se s Jiřím Osbornem milerád sejde. „Je to, Becky, docela příjemný společník,“ dodal ten hejsek. „Rád bych mu, Becky, prodal ještě jednoho koně. Rád bych si s ním zahrál ještě několik kulečníkových partií. Byl by nám teď, milá choti, moc užitečný, chacha!“ Z toho, jak se Rawdon Crawley vyjádřil, nesmíme soudit, že snad zamýšlel pana Osborna ošidit ve hře. Chtěl jen na svého bližního poctivě vyzrát, a na to má na Jarmarku marnosti každý sportovec právo.
Teta pořád ne a ne se umoudřit. Uplynul už měsíc. Pan Bowls nepustil Rawdona do dveří; do park-laneského domu nevniklo ani jeho služebnictvo; dopisy mu chodily zpátky neotevřené. Slečna Crawleyová se nehnula z domu – stonala – a paní farářka byla stále u ní a ani na chvilku ji neopouštěla. Ten dlouhý pobyt paní farářky nevěstil Crawleymu a jeho ženě nic dobrého.
„Hrome, teď už mi svítá, proč nás v Queen’s Crawley pořád dávala dohromady,“ řekl Rawdon.
„Ta potvůrka!“ ulevila si Rebeka.
„No, já toho nelituju, a co ty?“ křikl kapitán, dosud všecek rozkochaný nad svou ženou. Místo odpovědi mu za to dala hubičku; manželova šlechetná důvěra jí nemálo lahodila.
„Jen kdyby měl trochu víc filipa,“ říkala si, „snad bych z něho něco udělala,“ ale co si o něm myslí, nedala mu nikdy znát; s neochabující roztomilostí poslouchala jeho historky z konírny i z kasina; smála se o překot jeho vtipům; zajímala se živě o Kubika Spatterdashe, jemuž se u drožky svalil kůň, o Bertíka Martingala, kterého drapli v hráčském doupěti, o Tomíka Cinqbara, který pojede dostihy. Když přišel domů, byla k němu pozorná a milá; když od ní odcházel, ještě ho pobízela, aby už šel; když zůstal doma, hrála mu a zpívala, míchala mu dobré nápoje, dohlížela na jeho večeři, nahřívala mu trepky a celou duši mu oblévala blahem. Jak mi říkala babička, i nejlepší ženy jsou licoměrnice. Ani nevíme, co všechno před námi tají; jak po nás pasou, i když jsou na pohled samá důvěrná sdílnost; kolikrát jejich úsměv, který tak lehce vyloudí, bývá pouhou léčkou, když nás chtějí uchlácholit, obelstít nebo odzbrojit – to snad nemyslím úsměv koket, nýbrž vzorných hospodyněk, příkladně ctnostných ženušek. Copak to sami neznáme, jak žena zamlouvá pitomost manžela hlupáka a jak konejší hněv neurvalce? To lísavé rabství je nám po chuti a ještě za to ženu chválíme; a téhle povedené šalbě říkáme pravda. Hodná manželka je tak nebo onak pustý výmysl; Korneliin manžel se dával vodit za nos právě tak jako Putifar – jenže jinak.
Na nenapravitelného hýřila Rawdona Crawleyho působily ty pozornosti tak, že se kajícně obrátil a stal se z něho šťastný a poddajný ženáč. Neobjevoval se už ve svých oblíbených lokálech. V klubech, do kterých chodíval, se po něm párkrát přeptávali, ale nikdo ho tuze nepohřešoval; nikdo se dlouho nepohřešuje ve Stáncích Jarmarku marnosti. Věčně usměvavá a veselá ženuška, odloučená od světa, pohodlný příbytek, obědy ve dvou a domácké večerní posezení, celé to nezvyklé tajnůstkářství ho okouzlovalo. Zprávu o sňatku nepustili zatím do světa ani ji neoznámili v Morning Post. Dovědět se tak jeho věřitelé, že nic nevyženil, hned by se na něho houfem sesypali. „Aspoň moji příbuzní nebudou nade mnou ohrnovat nos,“ zasmála se trpce Becky; dokud se s nimi neusmíří stará teta, rozhodla se čekat a teprve potom zaujmout náležité místo ve společnosti. Zatím tedy bydlela v Bromptonu a s nikým se nestýkala, leda s Rawdonovými kumpány; ti měli přístup do její maličké jídelny. Všichni jí byli okouzleni. Skromné hostiny se smíchem a povídáním a po nich hudba byly účastníkům těch zábav po chuti. Majora Martingala ani nenapadlo požádat je, aby mu předložili oddací list. Kapitánu Cinqbarovi učarovalo, jak obratně Rebeka slévá punč. A mladý poručík Spatterdash (ten hrál rád piquet a Crawley ho k sobě často zval) se zřejmě na první pohled do Rebeky zjančil; ale zdrženlivost a cudnost Rebeku neopouštěly a Crawley měl takovou pověst prchlivého a žárlivého sekáče, že lepší záštitu jeho ženuška ani nepotřebovala.
V našem velkoměstě jsou urození a vysoce postavení pánové, kteří do dámského salónu nikdy nepáchnou; a tak se sice o sňatku Rawdona Crawleyho hodně povídalo v Hampshiru, kde to samozřejmě roznesla paní Butová, ale v Londýně ho brali v pochybnost, nevšímali si ho nebo o něm nemluvili. Rawdon si žil pohodlně na úvěr. Dluhů měl hotový kapitál, a kdo ten moudře uloží, vydrží mu léta; některým světákům se z něho žije stokrát lépe než jiným z hotovosti. Každý, kdo se prochází po londýnských ulicích, ukáže vám nejméně půl tuctu lidí, kteří se kolem projíždějí v skvělém kočáře, zatímco on chodí pěšky; lepší svět si je předchází, kupci je poníženě vyprovázejí až k vozu; nic si neodepřou a žijí bůhví z čeho. Pozorujeme, jak se takový Kubík Outrata naparuje v Hyde Parku nebo jak v bryčce uhání po Pall Mailu; když jsme u něho na večeři, jídlo se podává v stříbrných mísách, hotový zázrak. „Jakpak to začalo,“ říkáme si, „a jakpak to skončí?“ – „Milý kamaráde,“ řekl mi jednou Kubík, „jsem zadlužen ve všech evropských hlavních městech.“ Jednoho dne s ním stejně bude konec, ale zatím si Kubík lebedí; každý mu rád podá ruku a na ty hrůzostrašné pověsti, které se o něm občas trousí, nic nedá; říká o něm, že je to dobrácký, bodrý hazardér.
Pravda nám velí přiznat, že za pána tohoto druhu se Rebeka vdala. Kromě peněz měl všeho hojnost, a v malé domácnosti to brzy bylo znát. Jednoho dne si Rawdon prohlížel Věstník a našel v něm oznámení: „Poručík J. Osborne odkoupil kapitánskou hodnost od Smithe, který se poděkoval.“ Hned pronesl o Amáliině milenci tu poznámku, která je pak zavedla na Russell Square.
Rawdon se ženou se chtěli na dražbě domluvit s kapitánem Dobbinem a dovědět se od něho něco bližšího o pohromě, která na Rebečina starého známého přikvačila; ale kapitán Dobbin jim zmizel; leccos se dověděli od nosičů nebo spekulantů.
„Jen se na ně podívej, jaké mají křivé frňáky,“ řekla Rebeka, když s obrázkem pod paží rozjařené vylézala do bryčky. „Jako supi po bitvě.“
„To nevím. Nikdy jsem, má zlatá, nebyl v poli. Zeptej se na to Martingala; ten dělal ve Španělsku pobočníka generálu Blazesovi.“
„Byl to velmi hodný staroch, ten pan Sedley,“ řekla Rebeka, „je mi ho líto, že tak sešel.“
„Inu, makléři – to víš, ti jsou na bankroty zvyklí,“ odpověděl jí Rawdon a smetl koni z ucha mouchu.
„Škoda že jsme si nemohli koupit nějaké to stříbrné nádobí,“ dodala unyle Rebeka. „Pětadvacet zlaťáků za ten malý klavír, to byla hrůza peněz. Vybírali jsme jej pro Amálii u Broadwooda, když vychodila školu. Stál tenkrát pouhých pětatřicet.“
„Když je rodina na huntě, ten – už to mám: Osborne nejspíš dá kvinde. Té tvojí hezké přítelkyni z toho bude krušno u srdce, viď, Becky?“
„Však ona se z toho vykřeše,“ usmála se Becky; ujížděli a hovořili o něčem jiném.
KAPITOLA
XVIII.
Kdo hrál na klavír,
koupený kapitánem Dobbinem
Ve svém příběhu jsme se kupodivu na chvíli octli uprostřed veleslavných událostí i osobností a držíme se historie takřka za sukně. Když orli Napoleona Bonaparta, toho korsického povýšence, vzlétli z Provence, kam se po krátkém pobytu na Elbě snesli, a odtud pak letěli od zvonice ke zvonici, až usedli na věžích Notre Dame, jestlipak si ti císařští ptáci povšimli jednoho koutku v bloomsburské farnosti v Londýně, koutku napohled tak tichého, že tam šumivé mávání těch mohutných perutí ani nedolehlo.
„Napoleon se vylodil v Cannes.“ Dost možná, že se rakouský císař rozklepal, že car upustil karty, že pruský král zalezl do kouta, Talleyrand s Metternichem že pokývali hlavou a kníže Hardenberg, ba i nynější markýz z Londonderry že nevěděli kudy kam; ale což se ta zpráva mohla týkat taky jedné mladé dámy z Russell Square? Ta když usnula, pod okny jí hodiny vyzpěvoval ponocný. Když se procházela po náměstí, střežilo ji zábradlí a obecní dráb. Když si jen kousek odskočila do Southampton Row pro mašličku, šel za ní s ohromnou holí v ruce černoch Sambo. Hromada placených i neplacených andělů strážných o ni pečovala, strojila ji, ukládala na lože, bděla nad ní. Bon Dieu, říkám si, copak se to osudné zápolení o císařství nemůže převalit a nedotknout se té osmnáctileté chudinky na Russell Square, která za nic nemůže, která celý čas jen cukruje a vrká nebo si šije mušelínové límečky? I na tebe dojde, ty vlídná domácí květinko! – choulíš se pod záštitou Holbornu, a přece tě smete burácející vichřice. Bodejť; Napoleon vyhazuje poslední trumf a k němu jaksi patří i štěstí nebohé Amálky Sedleyové.
Především smetla ta osudná zvěst otcovo jmění. Všechny spekulace se smolařskému starému pánovi v poslední době zhatily. Hazardní podniky mu selhaly; obchodníci přišli na mizinu, papíry stouply, zrovna když počítal, že klesnou. Nač to rozvádět? Úspěch v obchodě je věc vzácná a zdlouhavá, zato úpadek, to ví každý, přikvačí z čista jasna. Sedley si to smutně ponechával pro sebe. V poklidném blahobytném domě zůstávalo všechno při starém; nic netušící dobromyslná paní domu si dál lenivě kutila a obstarávala každodenní nenamáhavé povinůstky, dcera pořád nyla v sobeckém roztoužení a o svět se nestarala, až přišel naprostý krach, který váženou rodinu smetl.
Jednou navečer rozepisovala paní Sedleyová pozvánky na domácí dýchánek; vždyť u Osbornů už dýchánek měli, nesmí tedy zůstat za nimi pozadu; Jan Sedley se vrátil pozdě ze City; seděl mlčky u krbu a jeho žena mlela páté přes deváté; ochořelá a sklíčená Amálka už dávno odešla do svého pokojíku. „Není moc štastná,“ vedla svou matka. „Jiří Osborne ji zanedbává. Jsou ti lidé ale nafoukaní. Jejich holky k nám už tři týdny nepáchly; a Jiří byl dvakrát v Londýně a nezastavil se. Eduard Dale ho viděl v opeře. Eduard, ten by si ji hned vzal; a což teprve kapitán Dobbin – ale když mně se ti oficíři protiví jeden vedle druhého. Pěkný hejsek se mi vyklubal z Jiřího. Takový fouňa oficírský! Však my jim ukážeme, že se jim vyrovnáme. Na Eduarda Dalea stačí jen mrknout, a uvidíš. Musíme si, choti, udělat dýchánek. Jene, pročpak nemluvíš? Třeba od úterka za čtrnáct dní, co? Pročpak mi neodpovídáš? Proboha, copak se, Jene, stalo?“
Jan Sedley se vymrštil z křesla a zachytil svou ženu, jak se k němu rozběhla. Vzal ji do náručí a vyrážel ze sebe: „Marie, jsme na mizině. Miláčku, musíme zase začínat od krejcaru. Říkám ti to rovnou, abys o tom věděla.“ Při řeči se třásl na celém těle a div se nesvalil. Myslil si, že žena bude tou zprávou zdrcena – jeho žena, které nikdy neřekl křivé slovo. Polekala se, ale nerozechvělo ji to tak jako jeho. Když zase dopadl do křesla, ona ho těšila. Vzala ho za roztřesenou ruku, políbila ji a ovinula si ji kolem krku; říkala mu: „Ty můj Jene – ty můj milý Jene – ty můj staroušku – ty můj dobráčku;“ přerývaně ze sebe vyrážela stovky lichotek a něžností; svým věrným hlasem i nehledaně chlácholivými slovy působila tomu smutnému srdci nevýslovnou radost i trýzeň a tak těšila a konejšila jeho zkormoucenou duši.
Jen jedenkrát za tu dlouhou noc, když tak spolu seděli a chudák Sedley vyléval svou překypující duši jako při generální zpovědi a vyprávěl o svých prodělcích i šlamastikách – o tom, jak ho staří přátelé zradili a zase jiní, od kterých by se to ani nenadál, byli samá laskavost – jen jedenkrát ta věrná žena zanaříkala.
„Ach, Bože, Bože, Amálce nad tím pukne srdce,“ řekla.
Otec na tu nešťastnou dívku zapomněl. Ležela přímo nad nimi, nespala a užírala se. Byla mezi samými přáteli, doma u hodných rodičů, a přece se jí stýskalo. Vždyť komupak se vůbec může člověk svěřit se vším. Což se může vylévat někomu, kdo s ním necítí, a jakým právem smí hovořit s někým, kdo ho nikdy nepochopí. A tak byla naše něžná Amálka nadobro opuštěná. Takřka od té chvíle, co jí něco leželo na srdci, neměla se komu svěřit. Se svou starou matkou nemohla o svých pochybách a starostech mluvit; nastávající švagrové jí připadaly každý den cizejší. Trápily ji předtuchy a obavy, které si ani přiznat nechtěla, třebaže o nich pořád hloubala.
Znovu a znovu si v srdci říkala, že Jiří Osborne je poctivý a věrný, ačkoliv věděla, že tomu tak není. Co všechno mu řekla a on jako by byl hluchý. Kolikrát ho podezřívala, že je sobecký a lhostejný, a vždycky to podezření šťastně překonala. Komupak si mohla malá mučednice požalovat na ty každodenní strázně i muky. I její hrdina ji jenom zpola chápal. Netroufala si přiznat, že její nejmilejší se jí v lásce nevyrovná, ba ani si uvědomit, že zadala srdce příliš brzo. Když už se to stalo, nechtěla to ta cudná, stydlivá dívenka odvolat, byla na to příliš ostýchavá, něžná, důvěřivá, slabá – byla to zkrátka žena. S ženinou oddaností zacházíme jako Turci; a ještě ženě vnucujeme svou nauku. Z domu ji blahovolně pouštíme místo závojů a jakmaků zahalenou do úsměvů, lokýnek a růžových kloboučků. Její duši však smí spatřit jen jeden muž a ona se bez váhání podrobuje a ochotně setrvává doma jako otrokyně – obskakuje nás a dře na nás.
Tak to něžné srdéčko úpělo v mukách a v žaláři, když se v březnu léta Páně 1815 Napoleon vylodil v Cannes a Ludvík XVIII. uprchl a celá Evropa byla vzhůru nohama a papíry klesly a Jan Sedley se octl na mizině.
Nehodlám nikterak probírat všechny ty poslední trýzně a muky, jaké při svém krachu prožíval vážený starý makléř, než se z něho stala obchodní mrtvola. Na burze vyvěsili jeho insolvenci, vymazali ho z rejstříku, protestovali jeho směnky, úředně vyhlásili jeho úpadek. Dům na Russell Square i se zařízením zabavili a prodali v dražbě, a jak jsme už viděli, s celou rodinou ho vyhodili na dlažbu, ať si hledají přístřeší jinde.
Jan Sedley neměl to srdce, aby ještě vykonal přehlídku služebnictva, které se několikrát mihlo na těchto stránkách a s nímž se teď on ve své chudobě musil rozloučit. Zaplatil těm hodným duším s onou puntičkářskou přesností, jakou nezřídka projevují lidé zadlužení až po krk – odcházeli od něho neradi – ale moc se nad tím netrápili, že své zbožňované panstvo opouštějí. Amáliina služka sice přetékala soucitem, ale smířena s osudem odešla na lepší, do více nóbl čtvrti. Černoch Sambo se do svého povolání tak zamiloval, že si zařídil hospodu. Hodná stará Blenkinsopová, která pamatovala narození Josefa i Amálie, ba i námluvy starých Sedleyových, nahrabala si u nich ve službě slušné peníze; nabídla se, že u nich zůstane dál bezplatně, a odešla se zkrachovaná do jejich nového skromného útulku; tam je obsluhovala a chvílemi zas na ně hudrovala.
V nastalých sporech s věřiteli vystály city zkrušeného starého pána tolik, že za šest neděl zestárl o patnáct let. Nejzarytějšího a nejneúprosnějšího protivníka měl ve svém dávném příteli a sousedovi Janu Osbornovi – v Janu Osbornovi, kterého postavil na nohy – který mu byl stonásobně zavázán – a jehož syn se k nim měl přiženit. Každá z těchto věcí stačí vysvětlit Osbornovu zavilost.
Když je někdo druhému obzvlášť zavázán a potom se s ním rozkmotří, slušnost mu jaksi velí, aby na něho soptil krutěji než cizí člověk. Na ospravedlnění své zarputilosti a svého nevděku musíš dokázat, že vším je vinen ten zločinec. Že ty sám jsi hamižník a surovec rozezlený nad tím, že se spekulace nepovedla – kdepak! – To tě k ní bídným úskokem záludně svedl tvůj společník. Už z pouhé důslednosti musí žalobce dokázat, že zkrachovanec je lotr – jinak je žalobce sám špatný chlap.
Na uklidnění všech vymáhačných věřitelů řekl bych tolik, že když se někdo octne v úzkých, nebude to asi žádný poctivec. Nejde s pravdou ven; vidí všechno růžově; zatajuje, jak to s ním stojí; když to s ním jde z kopce, říká, že je to báječné; ještě na samém pokraji bankrotu se pořád usmívá (a je to úsměv neveselý) – chytá se každé záminky k průtahům a chňapá po penězích, jen aby neodvratný krach o několik dní oddálil. „Pryč s takovou nepoctivostí,“ křikne vítězoslavně věřitel a ještě svého padajícího nepřítele tupí. „Proč se, ty blázne, chytáš stébla?“ vyčítá tonoucímu chladný rozum. „Proč se, ty lotře, bráníš, aby ses neoctl v úředním seznamu bankrotářů? Stejně tam budeš,“ vypočítá blahobytník chudákovi, zabředlému do té černé propasti. Jestlipak jste si všimli, jak se i nejlepší přátelé, učinění poctivci, hned navzájem podezřívají a obviňují z podvodů, jakmile si ve finančních věcech vjedou do vlasů? Dělají to všichni. A tak se mi zdá, že mají všichni pravdu, a celý svět je jediný taškář.
To nesnesitelné povědomí dřívějších dobrodiní tedy Osborna štvalo a dráždilo: vždyť dobrodiní každé nepřátelství ještě zostřují. Musil konečně přetrhnout synovi známost se Sedleyovou dcerou; a protože on s ní zašel hodně daleko a tak ohrozil štěstí a snad i dobrou pověst té chudinky, bylo nutno to přerušení pádně odůvodnit a prokázat, že Jan Sedley je prostě mizera.
Na schůzi věřitelů choval se tedy k Sedleymu tak příkře a opovržlivě, že nad tím zdeptanému bankrotáři div srdce nepuklo. Další styky s Amálií Jiřímu okamžitě zakázal – kdyby snad ten mladík jeho zákaz překročil, vyhrožoval mu zlořečením a té neviňoučké dívence spílal ničemných šibalek. Patří totiž k základním podmínkám hněvu a záští, že musíš, jak jsme řekli, už kvůli důslednosti o nenáviděné osobě lhát a sám těm lžím věřit.
Když pak nastal ten mohutný krach – vyhlášení úpadku a odchod z Russell Square a zpráva o tom, že mezi ní a Jiřím je všemu konec – konec lásky, konec štěstí, konec víry ve svět – Jan Osborne jí v několika úsečných řádcích surově napsal, že po tom, jak se její otec zachoval, všechny závazky mezi jejich rodinami se ruší – proti matčinu očekávání ji ten ortel nepoděsil tak jako rodiče (Jana Sedleyho totiž ten obchodní úpadek a zničená čest nadobro srazily k zemi). Amálie jen zbledla a vyslechla tu zprávu chladně. Potvrdily se jen její dávné chmurné předtuchy. Byl jí jen přečten rozsudek – za to, čím se tak dlouho proviňovala – že milovala špatně, prudce, nerozumně. Se svými myšlenkami se stejně jako dříve nikomu nesvěřila. Když se přesvědčila, že je veta po vší naději, nevypadala o nic nešťastněji než předtím, kdy to stejně věděla, ale netroufala si to přiznat. Přestěhovala se z velkého domu do chaloupky jakoby nic; většinou se zdržovala ve svém pokojíku; mlčky se trápila a vůčihledě chřadla. Neříkám, že jsou všechny ženské takové. Milá slečno Bullocková, že by vám takhle puklo srdce, to si nemyslím. Jste ženská jak hrom a máte správné zásady. Že by mně puklo srdce, to si taky netroufám říci; protrpělo si své, ale přiznejme si, že to vydrželo. Jenže jsou i takové, od přírody citlivé, útlé, křehké, něžné duše.
Kdykoliv si starý Jan Sedley vzpomněl na poměr mezi Jiřím a Amálií nebo se ho v řeči dotkl, v roztrpčenosti Osbornovi nijak nezadal. Spílal Osbornovi a celé jeho rodině necitů, bídáků a nevděčníků. Zaříkal se, že svou dceru za nic na světě nedá za ženu synovi takového lotra, a Amálii nařídil, aby Jiřího pustila z hlavy a vrátila mu všechny dárky a dopisy, které kdy od něho dostala.
Slíbila, že mu vyhoví, a snažila se ho poslechnout. Zabalila těch pár tretek; dopisy vytáhla ze skrýše a znovu si je přečetla – jako by je už neuměla nazpaměť; ale rozloučit se s nimi nemohla. Nedokázala to; strčila si je zpátky za ňadra – tak hýčkává žena mrtvé dítě. Bylo jí, Amálce, tak, že by zhynula nebo přišla o rozum, kdyby jí vyrvali tu poslední útěchu. Jak se vždycky zapýřila a rozzářila, když nějaký ten dopis přišel. Jak hned s bušícím srdcem odcupitala, aby si jej přečetla. Když byl dopis chladný, jak rafinovaně si do něho ta zamilovaná dušička vkládala žár! Když byl stručný a sobecký, jak hned omlouvala pisatele!
Pořád jen dumala a dumala nad těmi nicotnými lejstry. Prožívala nad nimi svůj někdejší život – každý dopis jí z něho připomínal nějakou chvíli. Tolik si je pamatovala! Jeho pohled i tón hlasu, jak byl oblečen a co všechno jí povídal – na světě jí zbyly už jen ty relikvie a památky zašlé něhy. A co jiného jí zbývalo než – bdít nad mrtvou láskou.
S nevýslovnou touhou myslila na smrt. Říkala si, že potom ho bude moci na každém kroku sledovat. Za to počínání ji nechválím, ani ji nedávám slečně Bullockové za vzor. Slečna Bullocková umí své city lépe ovládat než ta chuděra malá. Ta by tak daleko jako neopatrná Amálie nikdy nezašla; nikdy by svou lásku nikomu navždycky nevěnovala; nikdy by své srdéčko nezadala jen tak pro nic za nic – za křehký slib, který se přetrhne a je po něm. Dlouhé zásnuby jsou jako obchodní společnictví; jeden společník je podle potřeby buď dodrží, nebo vypoví, ale druhý do něho vložil všechen kapitál.
Pozor tedy, slečny; zasnubujte se opatrně! rozmyslete si, než se až po uši zamilujete; neprozrazujte své city anebo se v nich uskrovňujte, to je ještě lepší. Vizte, kam vede předčasná upřímnost a důvěra; nedůvěřujte sobě ani jiným. Vdávejte se tak, jak to dělají ve Francii, tam nevěstě za družičku a za svědka chodí advokát. Neoddávejte se citům, které vás jen rozruší, nic neslibujte, co nemůžete dodržet nebo vzít zpátky. Jen tak to na Jarmarku marnosti někam přivedete a dojdete vážnosti i chvalného jména.
Slyšet tak Amálie, co se o ní povídá v kruzích, z nichž ji vypudil otcův úpadek, však ona by uznala, že je tím sama vina a že ublížila své pověsti. Slečna Smithová prohlásila, že takovou trestuhodnou neopatrnost jakživa neviděla; paní Brownová se zase vyjádřila, že takové nechutné důvěrnosti vždycky zavrhovala, a jak to končívá, to budiž jejím dcerám výstrahou. „Bankrotářovu dceru si přece kapitán Osborne vzít nemůže,“ řekly slečny Dobbinovy. „Však je už její otec dost okradl A ta Amálka byla tak hloupá, že to už ani dál –“
„Cože?“ obořil se na ně kapitán Dobbin. „Copak nebyli od malička zasnoubeni? Copak nebyli skorem svoji? Kdopak by si troufal špitnout něco proti té líbezné, cudné, něžné, andělské dívce?“
„Nono, Viléme, nechoď na nás tak zhurta. My nejsme mužští. Rvát se s tebou nemůžeme,“ řekla slečna Jana. „My slečně Sedleyové nic nevytýkáme, jenom to, že se chovala – mírně řečeno – náramně neopatrně a že má rodiče, kteří si to všechno sami zavinili.“
„Když už je volná, co kdybys ji, Viléme, ty požádal o ruku?“ píchla ho slečna Anička. „To by byla skvělá konexe, hihi!“
„Já že si ji mám vzít!“ mluvil o překot Dobbin, zrudlý jako mák. „Vy byste se, slečinky, hned otočily na obrtlíku; myslíte, že ona taky? Jen se té andělské duši smějte a pošklebujte. Ona vás neslyší; je celá nešťastná a zoufalá a ten posměch si zaslouží. Jenom si, Aničko, vtipkuj dále. Jsi náš domácí vtipálek a ostatní tě rádi poslouchají.“
„Musím tě, Viléme, znovu upozornit, že tu nejsme v kasárnách,“ prohodila slečna Anna.
„V kasárnách, i hrome! – ať mi tak někdo v kasárnách řekne to, co vy,“ zařval podrážděný britský lev. „Ať mi nějaký chlap, hrom do toho, proti ní špitne jediné slovo! Jenže mužští takhle, Aničko, nemluví: to jen ženské se hned slétnou do hejna a syčí a štěbetají a kejhají. No tak, přestaň – nebreč. To je toho, že jsem vám řekl husičky,“ chlácholil Vilík Dobbin Aničku, když se jí růžové oči jako vždycky zalily slzami. „No tak ne, nejste husičky, jste labutě – vyberte si, co chcete, jenom, prosím vás, nechte slečnu Sedleyovou na pokoji.“
Vilém se nám zakoukal do té hloupoučké, unylé kokety, to svět neviděl, pomyslily si svorně maminka i sestry; trnuly strachem, aby snad Amálie po rozchodu s Osbornem nesáhla rovnou po dalším kapitánském ctiteli. Při těch obavách se podařené slečinky bezpochyby řídily svými zkušenostmi nebo spíše (zatím se jim totiž nenaskytlo ani se vdát, ani někomu dát kvinde) svými představami o tom, co se sluší a nesluší.
„Zaplať Pánbůh, maminko, že už má jejich pluk rozkaz odjet na pevninu,“ řekly obě dívky. „Aspoň tomuhle nebezpečí bratr ujde.“
A tak tomu skutečně bylo; v domácí komedii Jarmarku marnosti, kterou vám tu předvádíme, zahraje úlohu sám francouzský císař; bez účasti té vznešené němé postavy nemohla by se komedie vůbec konat. On přivedl na mizinu Bourbony i pana Jana Sedleyho. On svým příchodem do hlavního města strhl do zbraně celou Francii, aby ho ubránila, a celou Evropu, aby ho vyhnala. Zatímco mu francouzský lid a vojsko kolem orlů na Martově poli přísahaly věrnost, čtyři mocné evropské armády už vyrazily na „lov orla“; jedna z nich byla britská armáda a částečkou té armády byli naši dva hrdinové, kapitán Dobbin a kapitán Osborne.
Chrabrý -tý pluk přijal zprávu o Napoleonově útěku a přistání s bouřlivým jásotem a nadšením; kdo ten proslulý regiment zná, jistě to pochopí. Od plukovníka až po bubeníčka – ve všech hárala naděje, ctižádost i vlastenecká horlivost; každý zvlášť děkoval francouzskému císaři za to, že laskavě přichází porušit evropský mír. Dávno už vojáci z -tého pluku dychtili po tom, aby svým kamarádům ve zbrani dokázali, že se dovedou bít právě tak jako ti vysloužilci ze španělské války a že říznost a srdnatost -tého pluku nezahubila Západní Indie a zimnice. Stubble a Spooney počítali s tím, že si důstojnický patent na své setniny nebudou ani musit kupovat. Paní majorka O’Dowdová si umínila, že se tažení také zúčastní, a až bude po něm, těšila se, že se bude podepisovat plukovníková O’Dowdová z jezdecké brigády. Oba naši přátelé, Dobbin a Osborne, byli právě tak vzrušeni jako ti druzí a každý po svém – Dobbin v klidu, Osborne s rázným křikem – se chystali do pole, aby si tam vysloužili slávu a vyznamenání.
Zpráva způsobila v celé zemi i v armádě takový rozruch, že soukromé záležitosti zůstávaly stranou; proto také Jiří Osborne, právě jmenovaný velitelem setniny a nedočkavý dalšího povýšení, v samých přípravách na nastávající pochod nebyl těmi druhými událostmi, které by ho jinak v klidnějších dobách zajímaly, nijak zvlášť dotčen. Přiznejme si, že ho pohroma hodného pana Sedleyho tuze nesklíčila. Ten den, kdy nešťastníkovi věřitelé konali první schůzi, vyzkoušel si Jiří Osborne novou uniformu a uniforma mu padla jako ulitá. Otec mu vylíčil, jak ničemně, darebácky, hanebně se bankrotář zachoval, připomněl, co mu řekl o Amálii, že je mezi nimi navždy konec; a ten večer mu dal slušnou částku na šaty s epoletami, které mu tolik slušely. Peníze přišly mladému marnotratníkovi vždycky vhod a bez dlouhých řečí si je vzal. U Sedleyů, kde prožil tolik šťastných chvil, visely dražební plakáty. Jak kráčel z domu k Jatkám (tam bydlíval, když přišel do Londýna), bělaly se při měsíčku. Zavřela se tedy brána útulného domu za Amálii a jejími rodiči; kampak se asi uchýlili. Jejich pohroma ho nemálo dojala. Ten večer propadl v kavárně U Jatek melancholii; jak si jeho kamarádi všimli, notně přebral.
Tu za ním přišel Dobbin a hned mu vytkl, že tolik pije; on mu na to, že jen proto, že je mu tak čerchmantsky smutno; ale když se ho jeho přítel nešetrně vyptával a nápadně na něm loudil, co je nového, nechtěl s barvou ven; jen tolik přiznal, že je sakramentsky nešťastný a nesvůj.
Za tři dni potom zastihl Dobbin Osborna v jeho kasárenském pokoji: – mladý kapitán, zřejmě všecek rozlítostněný, opíral se hlavou o stůl mezi rozházenými papíry. „Ona – ona mi vrátila ty věci, které jsem jí dal – pár mizerných tretek. Podívej se!“ Ležel tam balíček adresovaný známým písmem kapitánu Jiřímu Osbornovi a vedle něho všelijaké věci – prsten, stříbrný nožík, který jí kdysi jako chlapec koupil na pouti; zlatý řetízek a náhrdelník s kadeří vlasů. „Je po všem,“ zaskuhral až hrůza žalostně. „Na, Vilíku, jestli chceš, přečti si to!“
Ukázal mu na psaníčko s několika řádky. Stálo v něm:
„Tatínek mi poručil, abych Ti vrátila dárky, které jsi mi v šťastnějších dobách věnoval; píši Ti naposled. Myslím si a vím, že ta rána, která na nás dopadla, bolí Tebe stejně jako mne. Já sama Tě zprošťuji závazku: v naší nynější bídě je neudržitelný.
Ty s ní jistě nemáš nic společného a také ne s tím krutým podezřením pana Osborna; tu bolest snášíme nejhůře. Sbohem. Sbohem. Modlím se, aby mi dal Bůh sílu nést tuto pohromu i další, a Tobě aby vždycky žehnal.
A.
Na tom klavíru – Tvém klavíru, budu hodně hrát. Hned jsem věděla, že je od Tebe.“
Dobbin měl měkké srdce. Nad trpícími ženami a dětmi se hned rozněžnil. Když si ten dobrák pomyslil, jak je Amálie zkormoucená a opuštěná, drásalo ho to v duši. Dal se strhnout k výlevům; aťsi je třeba někdo pokládá za nemužné. Dušoval se, že Amálie je anděl, a Osborne mu zaníceně přisvědčil. I on přemítal o životě, který spolu prožili – viděl ji před sebou, jaká byla od malička až do nynější doby, tak líbezná, tak nevinná, tak roztomile prostá, tak nezáludně přítulná a něžná.
Trýznilo ho, že ji ztrácí: byla jeho a on si jí nevážil. Vynořilo se mu na tisíce povědomých výjevů a vzpomínek – a ve všech se mu jevila dobrá a krásná. Červenal se lítostí a hanbou nad tím, že proti té vtělené cudnosti on je tak sobecký a necitelný. Chvilku zapomněli oba přátelé na slávu, na válku, na všechno a mluvili jen o ní.
Po dlouhém rozhovoru a dlouhém mlčení zeptal se konečně Osborne: „A kde jsou?“ Nemálo se věru styděl, že se ji sám nepokusil vystopovat. „Kde jsou? Na dopise není zpáteční adresa.“
Dobbin to věděl. Nejenže jim poslal klavír; napsal také paní Sedleyové a poprosil ji, smí-li za ní přijít – a včerejšího dne, než se vrátil do Chathamu, mluvil s ní i s Amálií; dokonce sám přinesl ten dopis na rozloučenou s balíčkem, který je pak oba tolik dojal.
Paní Sedleyová přivítala dobromyslného mladíka s radostí a nad klavírem byla celá pryč; hádala, že je jistě od Jiřího, a že to svědčí o jeho přátelských citech. Kapitán Dobbin nevyvedl tu hodnou paní z omylu; soucitně poslouchal její lamenta a nářky – vyslovil jí politování nad tím, že o tolik přišli a musí teď strádat, a přizvukoval jí, když vyčítala panu Osbornovi, že se tak surově zachoval k svému dobrodinci. Když poněkud ulevila překypující hrudi a vylila před ním hojné bolesti, dodal si odvahy a poprosil ji, může-li mluvit s Amálií; byla jako obyčejně ve svém pokojíku; když ji matka přivedla dolů, celá se třásla.
Vypadala jako zjevení a její zoufalství bylo tak jímavé, že se poctivý Vilém Dobbin až polekal, jak na ni popatřil; a v tom bledém, strnulém obličeji četl neklamné předzvěsti smrti. Chvilku s ním poseděla, potom mu podala balíček a řekla: „Zaneste to, prosím, kapitánu Osbornovi a – a doufám, že se mu daří dobře – a jste hodný, že jste za námi přišel – a ten nový dům se nám velmi líbí a – maminko, myslím, že půjdu zas nahoru, nějak mi není dobře.“ Po těch slovech mu ta chuděra ještě uštědřila pukrle a úsměv a odešla. Když ji matka odváděla, zdrceně se po něm ohlédla. Nebylo té výzvy ani třeba. Ten dobrák ji měl až příliš rád. Popadla ho nevýslovná muka, lítost a hrůza a že s ní mluvil, vyčítal si jako zločin.
Když se Osborne od přítele dověděl, že ji vypátral, hned se ho na nešťastnou dívenku horečně vyptával. Jak se jí daří? Jak vypadá? Co říká? Kamarád ho vzal za ruce a pohlédl mu do obličeje.
„Jiří, ona je na smrt,“ řekl Jiřímu Dobbin – a víc ze sebe nevypravil.
V domku, kam se Sedleyovi uchýlili, sloužila buclatá irská služka; kolik dní se už to děvče marně snažilo Amálii nějak zabavit nebo utěšit. Amálie byla tak smutná, že jí neodpovídala ba ani její dobře míněnou snahu nevnímala.
Za čtyři hodiny potom, co spolu Dobbin a Osborne mluvili, přišla služka za Amálií. Jako obyčejně Amálie seděla a mlčky dumala nad dopisy – nad svým pokladem.
Služka se šibalsky a blaženě usmívala a znovu a znovu zkoušela na sebe upozornit, ale Amálka si jí nevšímala.
„Slečno Amálko,“ řekla služka.
„Už jdu,“ řekla Amálka a ani se po ní neohlédla.
„Mám vám něco vyřídit,“ hovořila služka. „Něco – někdo – jářku, tady je nové psaní – ta stará už nečtěte!“ Podala jí dopis. Amálka si ho hned přečetla.
„Musím s tebou mluvit,“ stálo v dopise. „Předrahá Amálko – předrahá panenko – předrahá ženuško, pojď ke mně!“
Za dveřmi stál Jiří s matkou a čekali, jen co si dopis přečte.
KAPITOLA
XIX.
Slečna Crawleyová v ošetřování
Pozorovali jsme už, že sotva se komorná Firkinová něčeho dopídila, co se nějak týkalo Crawleyovic rodiny, hned to za tepla donesla paní farářce Crawleyové; a také jsme se zmínili o tom, s jakou neobyčejnou vlídností a pozorností se dobrosrdečná paní farářová chovala k té do všeho zasvěcené komorné. Dávno už se milostivě spřátelila i s její společnicí, slečnou Briggsovou; její přízeň si získala všelijakými pozornostmi a sliby, které dárce nic nestojí a příjemci jsou milé a vzácné. Každá šetrná a správná hospodyňka jistě ví, jak jsou takové přísady laciné a přitom lahodné a jak v životě okoření i nejvšednější krmi. Kterýpak pitomý trulant to řekl, že „pěkným slovem petržel neomastíš“? S jinak kořeněnou omáčkou se petržel ve společnosti většinou nepodává. Nesmrtelný Alexis Soyer vám za krejcar uvaří chutnou polévku, jakou nezkušená kuchařka neuklohní ani z několika liber zeleniny a masa; právě tak dokáže obratný umělec s několika prostými a případnými obraty víc než nějaký fušér s materiálem mnohem vydatnějším. Však my víme, že vydatná strava některým žaludkům nesvědčí; naproti tomu pěkných slov strávíte habaděj a nikdy vás chuti nepřejde. Tolikrát paní farářka Briggsovou a Firkinovou ujišťovala, jak k nim lne a co by pro své osvědčené a oddané přítelkyně udělala, kdyby tak ona vládla jměním slečny Crawleyové, že ji obě ty dámy hluboce ctily a byly jí ze srdce vděčny, jako by je zahrnula bůhvíjak vzácnými dary.
Ten neomalený dragounský hromotluk Rawdon Crawley naproti tomu nijak nestál o to, aby si tetiny pobočnice naklonil, a k oběma se choval s netajeným opovržením – jednou si dal od Firkinové stáhnout boty – pokořoval ji tím, že ji v dešti posílal s posílkami – a když už jí uštědřil zlaťák, hodil jí ho, jako by jí vlepil facku. Briggsovou si teta dobírala a kapitán to dělal po ní; tropil si z ní šprýmy tak šetrné, že kopnutí jeho hřebce nemohlo být šetrnější. Naproti tomu taková paní farářka se s ní o všem, co se týkalo vkusu a finesy, vždycky radila, obdivovala se jejím básním a vůbec projevovala Briggsové úctu tisícerými lichotkami a zdvořilůstkami; a když dala Firkinové dárek za dva a půl krejcaru, připojila k němu tolik poklon, že se mědáky v srdci vděčné komorné hned proměnily ve zlato. Firkinová se stejně konejšila tím, že jen co paní farářka shrábne dědictví, nějaký ohromný prezent ji pak nemine.
Upozorňuji zdvořile všechny, kdo teprve vstupují do světa, aby si všimli, jak rozdílně si ty dvě osoby počínaly. Jen každého vychvalujte, povídám; jaképak cavyky, říkejte každému poklony do očí, a když máte jen špetku naděje, že se to dozví, také za jeho zády. Nešetřete vlídnými slovy. Dělejte to jako Collingwood: ten kdykoliv na svém panství zahlédl prázdné místečko, hned vytáhl z kapsy žalud a zasadil jej; tak sázejte i vy po celý život poklony. Žalud vás nic nestojí, ale třeba jednou vyroste a bude z něho halda dříví.
Zkrátka dokud Rawdonu Crawleymu štěstí přálo, každý ho poslouchal jen s nevrlou ochotou; když pak upadl v nemilost, nikdo ho nepolitoval a nepodal mu ruku. Když se naproti tomu velení v domácnosti slečny Crawleyové ujala paní farářka, celá posádka se pod tou velitelkou s chutí sešikovala, protože jim z jejích slibů, její štědrosti i z jejích vlídných slov kynulo povýšení.
Že by po jedné porážce schlípl a nepokusil se dobýt znovu ztraceného postavení, to si ani paní Crawleyová nemyslila. Rebeka je chytrá, čiperná a kurážná ženská, ta se jen tak nedá: musí se tedy přichystat k boji a být ustavičně ve střehu před Rebečiným útokem, podkopem nebo náhlým přepadem.
Město sice drží pevně, ale má také v hrsti hlavní osobu v něm? Vytrvá slečna Crawleyová až do konce? Netouží potají přivítat vypuzeného protivníka? Rawdona i tu šprýmovnou Rebeku má stařena ráda. Paní farářka si nezapírala, že od nich z rodiny nikdo tu městku tolik nebaví. „Já vím, kam se moje dcerky se svým zpěvem hrabou na tu protivnou guvernantku,“ přiznávala si upřímně farářka. „Sotva Marta s Luisou spustily dueto, hned se sebrala a šla spát. Kubíkova univerzitánská škrobenost a koňské a psí povídačky toho trulanta Buta ji jen nudí. Když si ji odvezu k nám na faru, ještě se na nás rozzlobí a uteče, toť se ví, že uteče a nakonec padne do spárů tomu otrapovi Rawdonovi a dá se uštknout od té zmije Sharpové. Prozatím, to je jasné, těžce stůně a několik týdnů se nehne z lůžka; však my si za tu dobu už něco vymyslíme, jak ji ochránit před nástrahami těch bezcharakterních lidí.“
Když bylo slečně Crawleyové nejlíp a někdo jí řekl, že je nezdravá nebo že jen nezdravě vypadá, hned se stařena roztřásla a vzkázala pro doktora; a po té nečekané rodinné události, která by otřásla i silnějšími nervy, bodejť by se nebyla rozstonala. Paní farářka pokládala aspoň za svou povinnost upozornit na kritický stav slečny Crawleyové lékaře, lékárníka, společnici i služebnictvo a požádat je, aby se podle toho zařídili. Na ulici dala nastlat slámy až po kolena a klepadlo na dveřích sundala a odložila do nádobí pana Bowlse. Vymohla si, že k nim lékař chodil dvakrát za den, a každé dvě hodiny zalévala nemocnou léky. Jak někdo vstoupil do pokoje, sykla zlostně pst!, až se chuděra stařena na lůžku lekla; při vyhlížení z lůžka pak uviděla, jak na ni pátravě upírá trnkové oči paní farářka, rozložená vedle v křesle. Když pak paní farářka jako kočka lehce našlapovala po pokoji, oči jako by jí samy v šeru svítily, záclony měla totiž stále staženy. A tak si slečna Crawleyová dny a dny poležela a paní farářka jí předčítala nábožné čtení; a dlouhé noci poslouchala prozpěvování ponocného a prskot noční lampičky; o půlnoci se k ní vždycky ještě přikradl lékárník; potom pozorovala mžikavé oči paní farářky a žluté záblesky louče vrhané na chmurně ztemnělý strop. Z takové životosprávy by se roznemohla i bohyně zdraví, natož ta ubohá nervózní stařena. Řekli jsme už, že dokud byla letitá příslušnice Jarmarku marnosti při zdraví a v dobré náladě, na náboženství a mravnost měla názory, že by si lepší nemohl přát ani monsieur de Voltaire; ale jakmile na ni přikvačila nemoc, přitížil jí ještě příšerný strach před smrtí a zdeptaná stará hříšnice honem lezla ke křížku.
Homilie a zbožné úvahy pro nemocné se samozřejmě do románu nehodí a my také nikterak nehodláme (po způsobu některých současných romanopisců) podstrkovat obecenstvu kázání, když si čtenář platí jen za komedii. Ale kázání sem, kázání tam, tu pravdu si říci můžeme, že ten rej a ples a smích a šprým, jaké se na Jarmarku marnosti předvádějí, leckdy herce v soukromí opouštějí a on potom propadá chmurným myšlenkám a hryzení svědomí. Vzpomínka na znamenitě sestavené hostiny sotva rozveselí churavého jedlíka. Pomyšlení na slušivé šaty, v nichž oslňovala na plese, sotva ukonejší zvadlou krásku. Možná že i státník mívá v životě chvíle, kdy ho netěší přemýšlet o tom, jak skvěle vyhrál ve sněmovně nad opozicí; a včerejší úspěch nebo požitek rázem pozbývá ceny, když se před námi objeví jistý (byť zatím nejistý) zítřek, nad nímž se jednoho dne chtěj nechtěj všichni zamyslíme. Ó bratři v maškarních kostýmech! Což se nám v některých chvílích neprotiví ten řehot a kotrmelce a cinkot šaškovských rolniček? Takový mám, milí druzi a přátelé, chvalitebný záměr: – projdeme se spolu po Jarmarku a prohlédneme si Stánky a atrakce; z toho bengálu a lomozu a dovádění odejdeme potom domů, a až se octneme sami, nadobro se rozžalostníme.
„Kdyby ten můj byl co k čemu,“ říkala si u sebe paní Crawleyová, „jak by mohl za těchto okolností nešťastné stařeně prospět! Pohnul by ji k lítosti nad pohoršlivým volnomyšlenkářským životem; přiměl by ji k tomu, aby – jak jí povinnost velí – zavrhla toho hnusného zpustlíka, který zostudil sebe i celou rodinu; a tak by to zaonačil, aby se dostalo i na mé milé dcerky a oba chlapce, vždyť od příbuzných potřebují a také zasluhují veškerou pomoc.“
Anžto pak odpor k neřesti bývá prvním krokem na cestě k ctnosti, paní Crawleyová se vynasnažila vštípit švagrové náležitou hrůzu nad Rawdonovými všelikými hříchy: i vypočetla jich jeho teta rejstřík sáhodlouhý, že by postačil na odsouzení celého pluku mladých důstojníků. Když nějaký mladík něco spíská, žádný mravokárce nevytýká před celým světem jeho poklesky horlivěji než příbuzenstvo; takovou rodinnou starostlivost i obeznámenost s Rawdonovým příběhem dala najevo i paní farářka. Znala do všech podrobností jeho ošklivou hádku s kapitánem Markerem; Rawdon byl od samého počátku v neprávu a nakonec kapitána zastřelil. Věděla o tom, jak nešťastného lorda Dovedala, kterému maminka na studie v Oxfordu najala celý dům a který se až do příchodu do Londýna karet ani nedotkl, Rawdon u Kokosové palmy svedl na scestí, jak ho tam ten hnusný svůdce a zhoubce mládeže namol opil a potom oškubal o čtyři tisíce liber. S názornou důkladností vylíčila muka panských rodin, které on zničil – jak jim syny strhl do hanby a bídy – jak jim záludně zmrhal dcery. Věděla o tom, jak svým marnotratnictvím přivedl ubohé dodavatele na mizinu – jak sprostě a podvodnicky si při tom počínal – jaké nehorázné bulíky věšel na nos své zmíry štědré tetě a jak jí za její obětavost oplácel jenom nevděkem a posměchem. Po řadě vysypala před slečnou Crawleyovou všechny tyto historky, tak aby jí z toho nic neušlo; vždyť jako křesťanka a matka konala jen svou svatou povinnost; zcuchala ho bez lítosti a bez milosrdenství; snad se dokonce domnívala, že koná dobrý skutek, a nemálo si zakládala na tom, jak řízně to dělá. Říkejte si, co chcete, má-li se někdo pošpinit, nejlépe se na to hodí příbuzní. A přiznejme si upřímně, že na odsouzení nešťastného lumpa Rawdona Crawleyho úplně stačilo to, co bylo pravda, a že se jeho dobrá známá zbytečně namáhala vymýšlet o něm další skandály.
Když už se k nim dostala do rodiny Rebeka, paní farářka ji také zahrnula do svého vlídného pátrání. V zjišťování pravdy byla neúmorná, a tak nejprve přísně nařídila, aby nepouštěli dovnitř žádné prostředníky s Rawdonovými dopisy, potom si vypůjčila kočár slečny Crawleyové, rozjela se do Chiswick Mailu k své dávné přítelkyni slečně Pinkertonové a prozradila jí hroznou věc, že slečna Sharpová svedla kapitána Rawdona; od ní se pak dověděla všelijaké roztodivné podrobnosti o původu i osudech bývalé guvernantky. Přítelkyně velkého slovníkáře ji o tom všem jaksepatří poučila. Hned kázala Jemimě přinést stvrzenky a dopisy jejich učitele kreslení. Tenhle psal z basy; v tom zas snažně žádal o zálohu; v jiném se rozplýval díky za to, že se chiswické dámy ujaly Rebeky; a v posledním listě, který nešťastný malíř psal na smrtelné posteli, poroučel svou sirotu do ochrany slečny Pinkertonové. Byly v té sbírce také Rebečiny dětské prosebné dopisy, v nichž buď žadonila o pomoc pro tatínka, nabo za ni projevovala díky. Na Jarmarku marnosti není snad lepší satiry nad dopisy. Jen si vezměte hromádku dopisů, které vám před desíti lety psal váš milý přítel – váš milý přítel, kterého teď nemůžete ani cítit. Podívejte se na složku dopisů od sestry! Jak jste k sobě lnuli, dokud jste se nerozkmotřili kvůli těm zděděným dvacíti librám! Prohlédněte si ty kostrbaté klikyháky od syna, jehož zarytá neposlušnost vás už dávno div do hrobu nepřivedla; nebo třeba balíček vlastních dopisů, dýšících horoucím žárem a nehynoucí láskou, které vám po sňatku s nabobem vrátila vaše milá – vaše milá, která je vám dnes tak lhostejná jako královna Alžběta. Jak podivně znějí po čase přísahy, vyznání, sliby, důvěrnosti a díky! Na Jarmarku marnosti by se měly podle zákona všechny písemnosti (kromě řádně proplacených účtů od dodavatelů) po přiměřeně krátké lhůtě zničit. Ti dryáčníci a škarohlídi, kteří inzerují nesmazatelnou tuš, měli by být i se svými ničemnými vynálezy odpraveni. Nejlepší tuš na Jarmarku marnosti je ta, která za pár dní vybledne, takže máte papír čisťounký a můžete na něm psát zase někomu jinému.
Od slečny Pinkertonové stopovala pak paní farářka Sharpa a jeho dceru až do bytu v Greek Street, kde zesnulý malíř naposled bydlil; stěny salónu tam doposud zdobily podobizny domácí paní v bílých atlasových šatech a jejího manžela v livreji s mosaznými knoflíky; Sharp jim je namaloval za činži. Paní Stokesová byla řečná osoba a na pana Sharpa všechno pěkně pověděla; jaký to byl zhýralec a chuďas; jak byl dobrosrdečný a jaká s ním byla zábava; jak mu byli ustavičně v patách soudní drábi a neodbytní věřitelé; jak se, považte, teprve krátce před tím, než ta ženská umřela (ona, paní Stokesová, ji nemohla ani cítit), dal s ní oddat; jaká rozpustilá mrška byla jeho dcerka; co se nasmáli jejím šprýmům a parodiím; jak chodila do hospody pro kořalku a jak ji v celé čtvrti znali v kdejakém ateliéru – paní farářka vylíčila zkrátka původ, vychování i způsoby své nové neteře tak důkladně, že dovědět se o tom pátrání Rebeka, moc by ji to asi netěšilo.
Svými bedlivými výzkumy pak paní Butová vrchovatě obšťastnila slečnu Crawleyovou. Rawdonova žena je dcera baletky. Sama také tančila v baletu. Dělala malířům modelku. Celým svým vychováním je pravá dcera své matky. S otcem popíjela kořalku atd. atd. Je to zpustlice, která si vzala zpustlíka; z vyprávění paní farářky vyplývalo ponaučení, že on i ona jsou nenapravitelná individua a pořádný člověk se k nim nebude znát.
Takový materiál si v park-laneském domě nashromáždila prozíravá paní farářka; zásobila se takřka potravinami a střelivem, aby vydržela Rawdonovo a Rebečino obléhání slečny Crawleyové, se kterým najisto počítala.
* * *
Jejím válečným přípravám se dá vytknout snad jen to, že se příliš činila; drobet svou péči přehnala; dělala slečnu Crawleyovou nesporně churavější, než bylo třeba, stará pacientka se sice její přísné nadvládě podrobovala, ale tak pod ní úpěla, že se jí při nejbližší příležitosti bezpochyby pokusí vymknout. Přepečlivé hospodyňky – ta chlouba ženského pokolení – dovedou se o kdekoho starat lépe než on sám; vědí na chlup, co je bližnímu ku prospěchu, jenže leckdy zapomenou, že jejich poručníkování může přivodit domácí vzpouru nebo jiný neblahý důsledek.
A tak se i paní farářka jistě v nejlepším úmyslu kvůli své švagrové až do úmoru odříkala spánku, jídla i čerstvého vzduchu, ale nakonec se do myšlenky, že je stařena těžce nemocná, vžila, div ji tím nepřivedla do hrobu. Jednoho dne se vytrvalému lékárníku panu Clumpovi zmínila o tom, jak se švagrové obětuje a co z toho má.
„Milý pane Clumpe,“ řekla mu, „tolik je jisté, že nešetřím námahy, jen abych vrátila zdraví naší drahé pacientce, kterou synovcův nevděk sklátil na lůžko bolesti. Já se žádného nepohodlí nelekám; já necouvám před žádnou obětí.“
„Uznávám,“ děl pan Clump a hluboce se uklonil, „že vaše obětavost je obdivuhodná; jenže –“
„Co jsem tady, skorem jsem oka nezamhouřila: povinnost je mi přednější než spánek, zdraví, pohodlí. Když dostal chudinka Kubík neštovice, myslíte, že jsem k němu pustila nějakou zjednanou osobu? Kdepak!“
„Milostivá paní, jste skvělá matka – lepší ani nemůže být; jenže –“
„Domnívám se skromně, že jako matka rodiny a manželka anglikánského duchovního mám správné zásady,“ řekla paní farářka s náležitě slavnostním důrazem, „a dokud mi tělesné síly vystačí, nikdy, nikdy, pane Clumpe, své stanoviště neopustím. Jiní nechť srážejí tu ustaranou šedivou hlavu na lůžko bolesti (tu paní Crawleyová mávla rukou po jedné kávově hnědé falešné kadeři slečny Crawleyové, pověšené v šatně na stojánku), já ji nikdy neopustím. Ach, pane Clumpe, mám obavy, ba vím, že u toho lože je třeba právě tak útěchy duchovní jako lékařské.“
„Chtěl jsem, milostivá, říci,“ vpadl jí rázně do řeči s roztomilým úsměvem Clump – „když jste projevila ony city, které vám slouží jen ke cti, chtěl jsem říci jen tolik, že se nad naší laskavou přítelkyní, jak se mi zdá, zbytečně znepokojujete a že jí až přesmíru obětujete vlastní zdraví.“
„Když jde o povinnost, klidně obětuji život za každého člena manželovy rodiny,“ přerušila ho paní farářka.
„Ano, milostivá, jen když bude třeba; ale my nechceme, aby byla z paní Bute Crawleyové mučednice,“ řekl dvorně Clump. „Buďte jista, že jsme s doktorem Squillsem případ slečny Crawleyové uvážili s největší svědomitostí a péčí. Pozorujeme, že je sklíčená a nervózní; rodinnými událostmi je celá rozrušená.“
„Věčná záhuba jejího synovce nemine,“ rozhorlila se paní Crawleyová.
„Celá rozrušená; a vy, vzácná paní, jste se tu objevila jako strážný anděl, nelžu vám, přímo jako strážný anděl, a přinesla jí útěchu v tom soužení. Jenže doktoru Squillsovi a mně se zdá, že s naší roztomilou přítelkyní to už není tak zlé, aby musila ležet. Je sklíčená, ale ležení snad její sklíčenost ještě zhoršuje. Potřebuje změnu, čerstvý vzduch, zábavu; lahodnější léky nenajdete v celé apatyce,“ rozesmál se pan Clump, až vycenil své hezké zuby. „Přemluvte ji, vzácná paní, aby vstala; vytáhněte ji z postele i z té sklíčenosti; ať chce nebo nechce, berte ji s sebou na kratší projížďky. I vám z nich zčervenají líčka, mohu-li to tak říci paní Crawleyové!“
„Kdyby tak svého protivného synovce náhodou zahlédla v Hyde Parku, kde se prý ten lump přijíždívá se svou nestoudnou spoluvinicí,“ řekla paní farářka (naráz z ní vylétlo to sobectví, se kterým se tajila), „to by jí tak dodalo, že bychom ji musili uložit znovu na lůžko. Pane Clumpe, ona nesmí ven. Dokud já tu zůstanu a budu ji hlídat, ven ji nepustím. A mé zdraví? Copak na tom záleží? Vzdám se ho, prosím, s radostí. Obětuji je na oltář povinnosti!“
„Milostivá paní, na mou duši,“ utrhl se na ni pan Clump, „zůstane-li zamčena v tmavém pokoji, neručím za její život. Je tak nervózní, že nám může každý den zhasnout; a chcete-li, aby po ní dědil kapitán Crawley, upozorňuji vás, milostivá paní, rovnou, že mu hrajete do ruky!“
„Kristepane! copak jí hrozí smrt?“ vykřikla paní farářka. „Pročpak jste mi to, pane Clumpe, neřekl dříve?“
Předešlý večer se totiž pan Clump s doktorem Squillsem sešli na konzultaci o slečně Crawleyové a jejím případu – bylo to u láhve vína v domě sira Lapina Warrena, jehož choť se právě chystala obdařit ho třináctou ratolestí.
„Je to ale, Clumpe, fúrie, ta hampshirská ženská, co si osedlala starou Matylku Crawleyovou,“ prohodil Squills. „Čerchmantská madeira, co!“
„Rawdon Crawley je blázen; z čista jasna se ožení s guvernantkou!“ odpověděl Clump. „To děvče ostatně nebylo k zahození!“
„Zelené oči, jemná pleť, pěkná postava, báječně vyvinuté poprsí,“ podotkl Squills. „Má něco do sebe, Clumpe; ale Crawley je stejně blázen!“
„Byl to odjakživa setsakramentský blázen,“ odvětil lékárník.
„Stará ho ovšem vydědí,“ řekl lékař a po chvíli dodal: „Tak se mi zdá, že se nám bude brzo poroučet.“
„Cože, poroučet?“ ušklíbl se Clump; „to bych nechtěl ani za dvě stě liber ročně.“
„Jestli u ní, Clumpe, zůstane ta hampshirská ženská,“ řekl dr. Squills, „za dva měsíce ji dorazí. Stařena; žroutka; neurastenička; tlučení srdce; tlak na mozek; mrtvice, a je po ní. Vytáhněte ji, Clumpe, z postele, vytáhněte ji na vzduch, jinak těch vašich dvě stě liber ročně neodhaduji na víc než na pár neděl.“ To ponouklo ctihodného lékárníka k tomu, že si s paní Crawleyovou promluvil od plic.
Dokud stařena ležela a nikdo za ní nepřišel, měla ji paní Butová v hrsti; nejedenkrát na ni zaútočila, aby změnila poslední vůli. Ale jakmile na ni s těmi chmurnými věcmi přišla, slečna Crawleyová trnula ještě víc před smrtí, a tak si paní Butová nakonec řekla, že má-li dosáhnout svého zbožného cíle, musí se nejprve postarat o zlepšení pacientčiny nálady i jejího zdraví. Druhá starost byla, kam s ní. Snad jedině v kostele nepotká ty hnusné Rawdonovy a v kostele ji to bavit nebude, usoudila správně paní Butová. Potom dostala jiný nápad: „Musíme si jednou prohlédnout naše krásné londýnské předměstí. Je prý na celém světě nejmalebnější.“ Najednou se zajímala o Hampstead a Hornsey a tuze ji vábil Dulwich; vysazovala svou oběť do kočáru a vozila ji do těch venkovských hnízd; aby stařeně cesta lépe ubíhala, povídala jí o Rawdonovi a jeho ženě a nevynechala ani jednu historku, aby ji proti tomu párku zlosynů ještě víc poštvala.
Snad tu strunu paní Butová zbytečně přepjala. Podařilo se jí sice, že se neposlušný synovec slečně Crawleyové jaksepatří zprotivil, ale pacientka měla před svou trapičkou takovou hrůzu, až na ni zanevřela a toužila nějak se jí zbavit. Netrvalo dlouho a nadobro se vzepřela projížďkám do Highgate a Hornsey. Že bude jezdit do Hyde Parku. Paní farářka věděla, že tam potkají toho hnusného Rawdona, a nemýlila se. Jednoho dne se na promenádě vynořila Rawdonova dvojkolka; vedle Rawdona seděla Rebeka. V nepřátelské ekvipáži seděla na svém místě slečna Crawleyová, po levici měla paní farářku a na sedátku za sebou slečnu Briggsovou s pudlíkem. Byl to napínavý okamžik; Rebeka zahlédla známý kočár a srdce jí zabušilo; když se pak oba povozy míjely, sepjala ruce a zahleděla se na starou pannu s výrazem usouzené lásky a oddanosti. I Rawdon se zachvěl a pod nabarvenými kníry všecek zbrunátněl. V druhém kočáře byla dojata jen Briggsová a nervózně upřela kukadla na staré známé. Klobouček slečny Crawleyové byl rezolutně odvrácen k rybníku. Paní farářka se zrovna rozplývala nad pudlíkem a říkala mu: ty můj hafíčku, ty můj pejsánku, ty můj chundeláčku. Oba kočáry jely dál, každý jiným směrem.
„Hrome, ta mi dala,“ řekl Rawdon své ženě.
„Zkus to, Rawdone, ještě jednou,“ odvětila Rebeka. „Nemohl bys jim, milánku, vjet do kol, tak aby se zaklesla?“
Rawdon si na ten manévr netroufal. Když pak jely kočáry znovu proti sobě, povstal v dvojkolce; zdvihl ruku, už se chystal smeknout a oči mu div z důlků nevylezly. Tentokrát se však slečna Crawleyová od nich neodvrátila; ona i paní farářka hleděly na něho zpříma a bez milosti ho ignorovaly. Dopadl na sedadlo, zaklnul, vyjel z promenády a o překot se hnal domů.
Paní farářka sklidila skvělé a rozhodné vítězství. Ale uvědomovala si, že setkat se s nimi víckrát by bylo nebezpečné, vždyť si všimla, jak slečna Crawleyová zneklidněla; usoudila tedy, že pro zdraví drahé přítelkyně je nezbytné, aby na čas odjely z Londýna, a vřele se přimlouvala za Brighton.
KAPITOLA
XX.,
v níž kapitán Dobbin
vystupuje jako poslíček Hymenův
Kapitán Vilém Dobbin se stal, ani nevěda jak, strůjcem, starosvatem i družbou při sňatku Jiřího Osborna s Amálií. Bez něho by k sňatku vůbec nedošlo, to si sám přiznával a hořce se nad tím usmíval, že zrovna jemu připadla péče o tu svatbu. Trapnější úkol než to zprostředkování mu věru nikdo svěřit nemohl, ale když měl kapitán Dobbin splnit nějakou povinnost, konával ji bez dlouhých řečí a bez váhání; jasně si uvědomil, že bez muže se bude slečna Sedleyová užírat zklamáním, a tak se ze všech sil vynasnažil, aby zůstala naživu.
Střežím se zabíhat do podrobného líčení rozmluvy mezi Jiřím a Amálií, když se Jiří zásluhou přítele, poctivce Viléma, octl zpátky u nohou (ani si netroufám říci v náručí) své znejmilejší. I otrlejší srdce, než měl Jiří, by zjihlo nad tou líbeznou tváří, tak bědně zpleněnou zoufalstvím a žalem, a nad tím zněžnělým tónem, jakým mu vyprávěla o své zkormoucenosti; když jí matka, celá rozechvělá, přivedla Osborna, Amálie neomdlela, překypujícímu žalu ulevila jen tím, že položila svému milému hlavu na rameno a chvíli prolévala něžné, hojné a osvěžující slzy. Stará paní Sedleyová si oddychla a řekla si, že raději nechá mladé o samotě; odešla tedy a Amálka hladila Jiřímu s pláčem ruku a pokorně mu ji líbala, jako by on byl jejím pánem a velitelem a ona jen nehodnou hříšnicí, doprošující se jeho přízně a milosti.
Tato poníženost a libě nevyčítavá poslušnost Jiřímu Osbornovi nadmíru rozechvívala srdce a velmi mu lahodila. To prosté, povolné, věrné stvoření je jeho otrokyní; vědomí vlastní síly ho nemálo povznášelo. On, sultán, se zachová šlechetně, pozvedne klečící Ester a udělá z ní královnu; její krása a smutek ho ostatně dojímaly právě tak jako její poníženost; těšil ji tedy, kázal jí vstát a všechno jí takřka odpustil. Když jí odňali slunce, všechny naděje i vzněty v ní hynuly a vadly, ale jak se rozjasnilo, rázem zas rozkvetly. Rozzářená tvářička, zabořená pak večer do Amáliina polštáře, byla k nepoznání od té, která tam spočívala ještě včera, celá sinalá, malátná, ke všemu lhostejná. Hodná irská služka měla z toho takovou radost, že poprosila, smí-li ji na ty zrůžovělé líce políbit. Amálie ji popadla kolem krku a s chutí ji zlíbala jako děcko. Však také byla pouhé děcko. Tu noc se zdravoučce vyspala – a jak blaze jí bylo, když se pak za ranního sluníčka probudila!
„Dnes přijde zase,“ napadlo Amálii. „Je to zlatý člověk.“ A Jiří si vskutku říkal, že tak šlechetného tvora, jako je on, aby pohledal, a že sňatkem s tou osůbkou přináší obrovskou oběť.
Zatímco Amálie s Osbornem slavili nahoře své rozkošné tête-a-tête, paní Sedleyová dole uvažovala o situaci s kapitánem Dobbinem, o tom, co si mladí lidé počnou a jak se zařídí. Paní Sedleyová svedla milence dohromady a nechala je tam, ať se dosyta objímají (kterápak žena by to na jejím místě neudělala), ale přitom si říkala, že k sňatku své dcery se synem člověka, který se k němu tak hanebně, tak ničemně, tak hnusně zachoval, pan Sedley za nic na světě nesvolí. A dlouze se rozpovídala o tom, v jakém lesku žili v lepších dobách; Osborne tenkrát ještě živořil v New Roadu a jeho žena byla moc a moc ráda, když ji ona při narození jednoho maličkého podarovala prádýlkem po Pepíkovi. Ďábelský nevděk toho chlapa zasáhl jejího muže až do srdce, to je jisté; k sňatku on nikdy, nikdy, nikdy souhlas nedá.
„Nezbývá jim tedy, milostivá paní, než utéct z domova,“ zasmál se Dobbin, „po příkladu kapitána Rawdona Crawleyho a Amálčiny přítelkyně, guvernantky Rebeky!“
„Není možná! No tohle!“ Paní Sedleyová byla nad tím celá pryč. Kdyby tady aspoň byla Blenkinsopová; Blenkinsopová pořád kouká na slečnu Sharpovou úkosem. – Však měl tehdy Pepík namále! A hned mu vylíčila Rebečinu pletku s inkasistou z Boggley Wollah, kterou již známe.
Ale lítého hněvu páně Sedleyová se Dobbin ani zdaleka tolik nebál jako hněvu druhého otce; jak se zachová morousovitý samovládce v juchtovině z Russell Square, to mu, přiznával, nahání náramné obavy a starosti. On jim ten sňatek kategoricky zakázal, říkal si Dobbin. Osborne je zarputilec, a od svého slova neustoupí. „Otec se s Jiřím smíří jen tehdy, když se Jiří v nastávajícím tažení vyznamená,“ tak uvažoval jeho přítel. „Když padne, bude to i její smrt. A co když nebude povýšen – co potom? Má prý nějaké peníze po matce – za ty si může koupit majorskou hodnost – nebo svůj důstojnický patent prodá a půjde orat, kopat do Kanady nebo se nuzovat v nějaké chaloupce na venkově!“ Dobbin si říkal, že s takovou družkou by šel třeba na Sibiř – divná věc, toho venkoncem neprozíravého zpozdilce ani nenapadlo, že když nemá Jiří dost na udržování kočáru a nepobírá tolik, aby mohl vybraně hostit známé, je vyloučeno, aby slečnu Sedleyovou pojal za choť.
Všechno si důkladně rozvážil a usoudil, že se svatba musí konat co nejdříve. Copak mu tolik záleželo na tom, aby už bylo po ní? – právě tak se pospíchá s pohřbem, když někdo umře, právě tak se honem odbude dohodnutý rozchod. Tolik je jisté, že když se toho pan Dobbin ujal, nadmíru rázně to hleděl přivést k zdárnému konci. Domlouval Jiřímu, že musí jednat ihned; dokazoval mu, že se s ním otec přece jen možná smíří, jen co bude s pochvalou citován v Úředním věstníku. V nejhorším případě se o to u obou otců sám zasadí. Rozhodně ať si to Jiří odbude – tak žadonil – ještě než dostane pluk očekávaný rozkaz odjet z Anglie do ciziny. S nadšeným souhlasem paní Sedleyové, které se nechtělo tu věc před manželem nakousnout, a s hlavou plnou vdavek odebral se pan Dobbin za Janem Sedleym do jeho lokálu v City, do kavárny U Tapioky; co mu zavřeli kancelář a osud na něho dolehl, každý den se tam ubohý zničený stařec uchyloval; tam psal a dostával dopisy; dělal z nich záhadné fascikly – některé nosil v šosech u kabátu. Nic truchlivějšího nad to záhadné písemné kutění bankrotáře; ty dopisy od zámožných lidí, které vám ukazuje; ta umaštěná lejstra, v nichž se mu slibují hory doly a soustrastí se nešetří; zálibně je před vámi rozkládá a na nich staví naděje, že se z toho dostane a znovu zbohatne. Milený čtenář to bezpochyby už také zažil, že ho leckterý takový smolař přepadl. Odvede si vás do kouta; z baňaté kapsy vytáhne fascikl dopisů; strhne pásku, motouz podrží v zubech, vybere své nejmilejší dopisy a už vám je předkládá; kdopak by neznal ten smutně dychtivý pološílený výraz, který na vás civí z jeho pohaslých očí?
V něco takového se změnil kdysi růžolící, bodrý, blahobytný Jan Sedley. Na kabátě, jindy vykartáčovaném a vyžehleném, blýskaly se mu švy a knoflíky byly prodřené až na mosaz. Měl vpadlé tváře a licousy nezastřiženy; kravata s nákrčníkem mu schlíple zalézala za odstávající vestu. Když tak někdy v dřívějších dobách zavedl hochy do kavárny, řehtal se a hulákal na celé kolo a číšníci ho přímo obskakovali, bylo až trapné, jak ohleduplně a skromně se teď choval k Honzovi z Tapioky, starému číšníkovi s krhavýma očima, obutému do špinavých punčoch a popraskaných střevíců; ten roznášel skleničky s papírovými nálepkami, cínové konvice, z nichž doléval inkoust, a nařezané papíry; skoro nic jiného si v tom zasmušilém zábavném lokále zákazníci neobjednávali. Když byl ještě Vilém Dobbin mladší, starý pán mu leckdy podstrčil krejcar a v jednom kuse si ho dobíral; teď mu stařičký Sedley se skromnými rozpaky podal ruku a řekl mu: pane kapitáne. Po tom pozdravu a oslovení se Vilém Dobbin zastyděl a vyčítal si, jako by sám byl vinen tím, že Sedley tak sešel. Ten si hosta nejprve několikrát podezřívavě změřil a potom řekl: „To mám radost, pane kapitáne.“ (Číšník v popraskaných tanečních střevících krhavýma očima rozčileně zamžikal nad tím čahounem s vojáckým držením; probudila se dokonce i černě oblečená stařena, klímající za pultem mezi plesnivými šálky.) „Jakpak se daří, pane kapitáne, váženému panu starostovi a milostivé paní, vaší vzácné matce?“ Při slově milostivá paní se ohlédl po číšníkovi, jako by mu říkal: „To koukáš, Honzo, jaké mám známé, a jaká je to honorace!“
„Mohu vám, prosím, posloužit něčím ze své branže? Obchod teď za mne vedou moji mladí přátelé Dale a Spiggot, dokud si zas neotevřu kancelář; to víte, pane kapitáne, tady jsem jen prozatím. Čím vám můžeme posloužit? Přejete si, prosím, něco k jídlu?“
Dobbin upadl do rozpaků a vykoktal, že nemá vůbec hlad ani žízeň; že tu není za obchodem; že se jen přišel za panem Sedleym podívat a stisknout starému známému ruku; lhal, až se hory zelenaly: „Moje matka je zdráva – totiž vlastně dost stonala a čeká jen, až se vyčasí, aby si mohla zajít k paní Sedleyové. Jakpak se, prosím, vaší choti daří? Doufám, že dobře.“ Tu se nad svým arcipokrytectvím zarazil; v Coffin Courtu, kde stojí kavárna U Tapioky, bylo totiž hezky a slunce svítilo jedna radost; pan Dobbin si vzpomněl, že s paní Sedleyovou mluvil před hodinou; zavezl totiž Osborna v bryčce do Fulhamu a nechal ho tam s Amálií pohromadě.
„Moje žena paní starostovou velmi ráda přivítá,“ odpověděl Sedley a už vytahoval lejstra. „Tady mám, prosím, velmi milý dopis od vašeho otce, vyřiďte mu ode mne uctivý pozdrav. Až k nám paní Dobbinová přijde, uvidí, že bydlíme v domě drobet menším, než v jakém jsme kdysi vítali své známé; ale je útulný a mé dceři ta změna vzduchu svědčí – ve městě postonávala – pamatujete se, prosím, ještě na Amálku, ne? – hodně stonala.“ Při řeči stařec těkal očima a myslil na něco jiného; seděl, poklepával na papír a hrál si s odřenou šňůrkou.
„Jste voják,“ pokračoval; „ptám se vás, Vilíku, mohl snad někdo spekulovat na to, že se ten korsický lump někdy z Elby vrátí? Když tu byli vloni spojenečtí mocnáři a my jsme jim v City vystrojili večeři a dívali se v Svatojakubském parku na chrám Svornosti a na ohňostroj a na čínský most, bylo by, prosím, rozumného člověka napadlo, že po odzpívaném Tedeum ještě nemáme mír pod střechou? Ptám se vás, Viléme, mohl jsem tušit, že je rakouský císař mizerný zrádce – ano, zrádce a nic jiného. Neberu si rukavičky – licoměrný ďábelský zrádce a intrikán, který chce svému zeti pomoci zpátky na trůn. A já vám říkám, že celý Bonapartův útěk z Elby byl sprostý podfuk a klam, polovina evropských velmocí měla v tom prsty; šlo jim o to, srazit kurzy a celou Anglii přivést na mizinu. Jen proto jsem se, Viléme, octl tady. Jen proto jsem na konkurzní listině. A proč, prosím? – protože jsem důvěřoval ruskému císaři a princi vladaři. Podívejte se. Jen se podívejte na mé záznamy. Podívejte se, jak stály papíry 1. března – jak stály francouzské pětiprocentní úpisy, když jsem je kupoval za hotové. A jak stojí dnes. Byla to všechno smluvená hra, jinak by jim, prosím, ten lotr neupláchl. Co tam dělal, prosím vás, anglický komisař, že ho pustil? Měli by ho zastřelit – hrom do chlapa, postavit před válečný soud a zastřelit!“
„Však my Bonapartíka zase vykouříme,“ řekl Dobbin; poděsilo ho, jak se ten stařec rozlítil, jak mu nabíhají žíly na čele a jak tluče pěstí do papírů.
„My ho, prosím, vykouříme – vévoda je už v Belgii, a každý den očekáváme rozkaz k pochodu.“
„Jen do něho. Přineste nám hlavu toho lotra. Skolte toho padoucha,“ pokřikoval Sedley. „Hned bych se dal, sakra, na vojnu – ale co já, starý mrzák – zhuntoval mě ten sakramentský holomek – a smečka zdejších šejdířů, kterým jsem, prosím, pomohl na nohy a oni se teď projíždějí v kočárech,“ dodal a hlas se mu zadrhl.
Nemálo Dobbina dojímalo, jak se jeho starý známý, kdysi tak vlídný, z neštěstí pomátl a jak soptí stařeckým hněvem. Politujte zkrachovaného pána; politujte ho vy, jimž jsou peníze a dobré jméno statkem nejvyšším; jakože jím také na Jarmarku marnosti jsou.
„Ano,“ mluvil dále, „hřeješ na prsou hada, a on tě uštkne. Posadíš žebráka na koně, a on tě přejede. Však vy, kamarádíčku Dobbine, víte, koho tím myslím. Myslím toho zbohatlického lotra z Russell Square, kterého jsem znal, ještě když neměl groš v kapse, a ze kterého s pomocí boží bude doufám jednou takový žebrák, jako býval kdysi, když jsem se s ním seznámil.“
„Jiří se mi, prosím, o tom zmínil,“ řekl Dobbin a zamířil rovnou k věci. „Ten spor mezi vámi a otcem mu notně dodal. Zkrátka a dobře, mám vám od něho něco vyřídit.“
„Tak kvůli tomuhle jste sem přišel?“ rozkřikl se stařec a rázem se postavil. „Cože, to mi vyslovuje soustrast, co? Ten je hodný, ten fouňa fouňovitý, ten parádník a frajer z West Endu. Pořád ještě šmejdí kolem mého domu? Kdyby byl můj syn pořádný chlap, dávno ho zastřelil. Je to stejný lotr jako jeho otec. Ve svém domě o něm nechci ani slyšet. Zlořečím tomu dni, kdy jsem ho k nám pustil; než by si ho má dcera vzala, to nechť raději zhyne u mých nohou.“
„Za otcovu příkrost, prosím, Jiří nemůže. Že ho vaše dcera miluje, to je také vaše zásluha. Jak se opovažujete zahrávat si s něžnými city mladých lidí a svévolně jim drásat srdce?“
„Pamatujte si, že ten sňatek neruší jeho otec,“ vybuchl starý Sedley. „Já jim ho zakazuji. Naše rodiny se navždy rozešly. Padl jsem hluboko, ale tak hluboko zase ne, to ne, to ne. Povězte to celému tomu rodu – synovi, otci, sestrám, všem.“
„Podle mého přesvědčení nemáte, pane Sedley, ani moc, ani právo je od sebe trhat,“ odpověděl mu tiše Dobbin; „když dceři souhlas nedáte, nezbude jí než se vdát bez něho. Proč by taky měla bídně žít nebo mřít jen kvůli vaší paličatosti? Já si myslím, že její svatba je hotová věc, jako by dávno měla ohlášky ve všech londýnských kostelích. A je možno Osbornovu osočování – a osočování to je – čelit lépe, než že se jeho syn uchází o vaši dceru a chce být členem vaší rodiny?“
Když si to dal starý Sedley takhle od Dobbina vyložit, jako by v něm kmitlo jakési uspokojení; ale pořád stál na svém, že bez jeho svolení se Amáliina svatba konat nebude.
„Uděláme ji tedy bez něho,“ usmál se Dobbin a vyprávěl starému Sedleymu o Rebečině útěku s kapitánem Crawleyem, jak o tom už předešlého dne mluvil s paní Sedleyovou. Starého pána to zřejmě pobavilo. „Vy kapitáni jste ale kabrňáci,“ řekl a svázal znovu papíry; na tváři mu pohrával jakýsi úsměv; když tam vešel krhavý číšník, všecek nad tím užasl; co k nim pan Sedley do té zasmušilé kavárny chodil, takový výraz na jeho tváři neviděl.
Starého pána asi blažilo, že zasadí nepříteli takovou ránu; rozhovor skončil a Sedley i Dobbin se celkem v dobrém rozešli.
„Moje sestry o ní říkají, že má diamanty zvíci holubího vejce,“ zasmál se Jiří. „Jak se asi od nich odráží její pleť! Když má diamanty na krku, je to jistě hotová iluminace! Smolně černé vlasy se jí kudrnatí jako Sambovi. Na královský dvůr šla nejspíš s kroužkem v nose; kdyby si tak ještě zapíchla do drdolu chochol z peří, mohla by klidně vystupovat jako krásná divoška!“
Jiří hovořil s Amálií a vtipkoval o vzhledu jedné slečny, s níž se jeho otec i sestry nedávno seznámili a která v russellsquarské rodině požívá ohromné úcty. Tvrdí se o ní, že má v Západní Indii bůhví kolik plantáží, hromadu peněz v cenných papírech a v seznamu akcionářů Východoindické společnosti stojí u jejího jména tři hvězdičky. Má panské sídlo v Surrey a palác na Portland Place. O bohaté západoindické dědičce se nedávno pochvalně zmínil i Morning Post. Gardedámu jí dělá a domácnost jí vede její příbuzná, paní Haggistounová, vdova po plukovníku Haggistounovi. Vychodila teprve školu, kde byla na vychování, a on, Jiří, spolu se sestrami se s ní setkal na dýchánku u starého Hulkera na Devonshire Place (Hulker, Bullock a spol. jsou s její západoindickou firmou už dávno v obchodním styku); děvčata si ji velmi předcházela a ona to přijímala náramně vlídně. Osiřet v takovém postavení – mít tolik peněz jako ona – to je zajímavé, říkají slečny Osbornovy. Co se vrátily od Hulkerů ke své společnici, slečně Wirtové, mluví jen o své nové přítelkyni; domluvily se, že se budou hodně stýkat, a hned druhý den si k ní zajely kočárem. Na paní Haggistounové, vdově po plukovníku Haggistounovi a příbuzné lorda Binkiho (však ho taky má pořád na jazyku), milým neblazeovaným dívkám vadí jen to, že je tak nadutá a v jednom kuse mluví o svém příbuzenstvu; zato Rhoda se jim ve všem zamlouvá – takové upřímné, vlídné, zmíry příjemné stvoření – jenom ji trochu obrousit – ale povahu má dobrou. Hned od počátku se oslovují křestním jménem.
„Měla jsi, Amálko, vidět její dvorní úbor,“ rozesmál se Osborne. „Než ji příbuzná Haggistounové, lady Binkiová (ta Haggistounová má všude příbuzné), ve vší slávě představila u dvora, přišla se v něm sestrám ukázat. Diamanty jí zářily jako Vauxhall, jak jsme tam tenkrát byli. (Pamatuješ se ještě, Amálko, na Vauxhall a jak Pepík prozpěvoval: ty má pa-pa-panenko zlatá?) Diamanty a mahagon, no ne! jen si představ ten účinný kontrast – a bílé peří ve vlasech – nebo spíš v čupřinách. Náušnice měla jako lustry – namoutě, jen je zapálit – a žlutá atlasová vlečka se za ní táhla jako ohon komety.“
„Kolik je jí let?“ zeptala se Amálka. Ráno toho dne, kdy se znovu shledali, švadronil Jiří v jednom kuse o té černé krasavici – a švadronil tak, že by to jistě na celém světě nikdo lépe nedokázal.
„Inu, černá princezna teprve vychodila školu, ale bude jí už jistě dvaadvacet až třiadvacet let. Měla bys vidět její rukopis! Obyčejně za ni píše dopisy paní plukovníková Haggistounová, ale v důvěrné chvilce napsala psaníčko mým sestrám; ta ti má pravopis!“
„To bude jistě ta dvojnásobně platící žačka, slečna Swartzová,“ řekla Amálie a vzpomněla si, jak se při jejím odchodu z akademie slečny Pinkertonové dobromyslná mulatka hystericky rozeštkala.
„Ano, zrovna tak se jmenuje,“ řekl Jiří. „Její otec byl německý žid – prý otrokář – měl jakési styky s Ostrovy lidojedů. Loni jí zemřel a na vychování si ji vzala slečna Pinkertonová. Zahraje na klavír dva kousky; zazpívá tři písničky; napíše psaní, když jí napovídá paní Haggistounová; a Jana s Marií si ji zamilovaly jako sestru.“
„Škoda že mne si nikdy nezamilovaly,“ pronesla toužebně Amálka. „Ke mně byly vždycky chladné.“
„Ale děvenko, mít tak dvě stě tisíc liber, však ony by si tě zamilovaly,“ odpověděl Jiří. „Ony v tom vyrostly. U nás platí jen hotové peníze. Žijeme mezi samými bankéři a obchodními magnáty – čert aby je vzal – každý, kdo s tebou promluví, cinká v kapse zlaťáky. Ten ťulpas Béďa Bullock si vezme Marii – pak je tu Goldmore, ředitel Východoindické společnosti, potom Dipley z mydlářské branže – tedy z naší branže.“
Jiří se nuceně zasmál a začervenal. „Čert aby vzal celou tu smečku hamižných plebejců! Na jejich opulentních hostinách jdou na mne dřímoty. Na otcových hloupých dýcháncích je mi stydno. Zvykl jsem si, Amálko, žít mezi lepšími lidmi, mezi smetánkou a honorací, a ne mezi všelijakými kramáři, kteří se cpou želví polévkou. Děvečko zlatá, ty jediná z celé naší společnosti vypadáš, myslíš a mluvíš jako něco lepšího, a to proto, že jsi anděl, dělej co dělej. Jen mi neodmlouvej. Opravdu jsi něco lepšího. Copak si toho nevšimla i slečna Crawleyová, a ta žije v nejlepší evropské společnosti. A ten Crawley od gardových dragounů, čert to vzal, je přece jen správný chlapík; líbí se mi, že si vzal děvče, které mu padlo do oka.“
Amálie na to, že se tomu u pana Crawleyho taky obdivuje; Rebeka s ním bude jistě šťastná a Pepík (tu se zasmála) se, jak doufá, nějak utěší. A tak oba milenci spolu žvatlali jako v dávných dobách. Amálie mu zas zcela důvěřovala, a přece jen na slečnu Swartzovou roztomile žehrala – hrozně prý se bojí (ta licoměrnice jedna!), aby ji snad kvůli svatokryštofské dědičce s tolikerými penězi a statky nepustil z hlavy. Ba věru, byla až příliš šťastná a nepřipouštěla si pražádné obavy, pochybnosti nebo předtuchy; znovu jí stál Jiří po boku, a tak se nebála dědičky ani krásy a vůbec žádného nebezpečí.
Když se za nimi odpoledne vrátil kapitán Dobbin – nedalo mu to, měl ty lidičky tolik rád – potěšilo ho, jak Amálie omládla – jak se směje a švitoří a jak zpívá u klavíru povědomé písničky; přerušilo je teprve zazvonění u vrátek, které ohlašovalo, že se pan Sedley vrací ze City; to bylo Jiřímu znamením k ústupu.
Slečna Sedleyová přivítala sice Dobbina s úsměvem – i ten byl licoměrný, protože ji podráždilo, že za nimi přišel – ale jinak si ho po celou dobu, co u nich pobyl, ani nevšimla. Ale jemu stačilo, že je šťastná; a byl rád, že přispěl k jejímu štěstí.
Ke každé mladé dámě obdařené takovými vlastnostmi jako slečna Swartzová lze zahořet láskou; starý pan Osborne se upjal na jeden sen a ona mu ho měla splnit. Nadšeně a blahovolně schvaloval dcerám, že k mladé dědičce tak přilnuly, a dušoval se, jakou má otcovskou radost ze svých dcer, že si dobře vybraly.
„U nás v našem skromném domě na Russell Square nenajdete ovšem, vzácná slečno, takovou nádheru a vznešenost, na jakou jste zvyklá z West Endu,“ omlouval se slečně Rhodě. „Moje dcery jsou prosté, neafektované, ale srdce mají na pravém místě, a že si vás tolik oblíbily, slouží jim ke cti – jářku, jenom ke cti. Já sám jsem obyčejný, prostý, nepatrný britský obchodník – ale poctivec, za to vám ručí moji vážení přátelé Hulker a Bullock, kteří byli v obchodním styku s vaším nebožtíkem otcem. Uvidíte, že jsme svorná, prostá, šťastná – a smím-li tak říci – taky vážená rodina – u prostých lidí najdete prosté pohoštění, zato náruč otevřenou, milá slečno Rhodo – dovolte, abych vám říkal Rhodo, protože jste si mě celého získala, opravdu získala. Jsem člověk upřímný a líbíte se mi. Šampaňské! Hicksi, nalejte slečně Swartzové šampaňské.“
Svým slovům starý Osborne bezpochyby věřil, i jeho dcery to myslily vážně, když tvrdily, jak lnou k slečně Swartzové. Na Jarmarku marnosti se každý na boháče lepí sám od sebe. Jestliže i zcela prostí lidé pohlížejí na blahobyt s nemalým zalíbením (ať mi nějaký britský čtenář popře, že ho představa bohatství neohromuje a že mu nelahodí; a což se i ty se zájmem neohlédneš, když se dovíš, že vedle tebe obědvá člověk, který má půl miliónu!) – jestliže tedy i prostí lidé hledí na peníze vlídně, co teprve lidé znalí světa! Za penězi spěje jejich láska úprkem. K tomu, kdo je má, hned vzplanou něžnými city. Znám vážené osoby, které pokládají za nepřípustné, aby se přátelily s někým, kdo nemá důkladné jmění nebo významné společenské postavení. Svým citům povolují uzdu jen tehdy, když se jim to hodí. O tom svědčí i to, že zatímco se Osbornovi celých patnáct let nedokázali rozehřát pro Amálii Sedleyovou, do slečny Swartzové se za jediný večer tak zakoukali, že by to vyhovovalo i nejromantičtějšímu hlasateli přátelství na první pohled.
Tohle je přece partie pro Jiřího (říkaly si svorně jeho sestry i slečna Wirtová), o moc lepší než ta putička Amálka! Při své eleganci, švarnosti, šarži, vzdělanosti – manžel pro ni jako dělaný. Mladé dámy si už v duchu kouzlily, jak si zatančí na plesech na Portland Place, jak budou představeny u dvora, jak se dostanou mezi vysokou šlechtu; a své milené nové přítelkyni vyprávěly jenom o Jiřím a jeho vznešených stycích.
Také starému Osbornovi se zdálo, že pro Jiřího to bude znamenitá partie. Jiří odejde z vojny; dá se zvolit do sněmovny; bude hrát velkou roli v lepší společnosti a v politice. Kypěl počestnou britskou pýchou nad tím, že v jeho synovi se Osbornové vyšvihnou mezi šlechtu, a už si představoval, že je zakladatelem slavné řady baronetů. Tak dlouho slídil v City a na burze, až se dopátral, jak to s jejím jměním vypadá, jak má uloženy peníze a kde se rozkládají její statky. Jeden z jeho hlavních informátorů, mladý Béďa Bullock, hned by si (jak se ten mladý bankéř vyjádřil) na ni přisadil, jenže se už zadal u Marie Osbornové. Když už ji nemůže dostat za ženu, neměl nezištný Béďa nic proti tomu, aby se stala jeho švagrovou. „Ať si ji Jiří bez dlouhých cavyků namluví,“ radil. „Bodejť, jen ať kuje železo, dokud je žhavé – dokud se ještě v Londýně neokoukala; nebo za pár týdnů přijde třeba nějaký mizera z West Endu, nějaký takový baron z Nemanic a my ze City utřeme hubu; takhle to loni sfoukl lord Fitzrufus se slečnou Grogramovou, co si měla brát Poddera od firmy Podder & Brown. Čím dřív, tím líp, pane Osborne, dejte na má slova,“ řekl ten hejsek; když však Osborne z jeho bankovního salónu odešel, vzpomněl si pan Bullock na Amálii, jaká je to fešná dívka a jak na Jiřím Osbornovi visí; a nejméně deset vteřin svého drahocenného času se oddával lítosti nad nešťastnicí, jak to s ní špatně dopadlo.
A tak zatímco toho tuláka Jiřího Osborna jeho lepší city spolu s jeho přítelem i strážným duchem Dobbinem hnaly kajícně zpátky k Amálii, otec a sestry mu dohazovali tuto skvělou partii a ve snu je nenapadlo, že on se tomu vzepře.
Když Osborne starší někomu tak říkajíc něco „naznačil“, pochopil to i největší zabedněnec. Když skopal lokaje se schodů, naznačil tím, že se má spakovat a jít. S přímostí a šetrností sobě vlastní řekl paní Haggistounové, že ten den, kdy si jeho syn vezme její schovanku, dá jí šek na pět tisíc liber; že jí to takhle naznačil, to pokládal za kabinetní diplomatický kousek. Nakonec naznačil i Jiřímu, co s dědičkou zamýšlí; poručil mu, aby si ji rovnou vzal; zrovna tak poroučel stolníkovi, aby odzátkoval láhev, nebo písaři, aby napsal dopis.
Že mu to naznačil tak neomaleně, to Jiřího silně pobouřilo. Tonul v blahém zanícení druhých námluv u Amálie a nevýslovně se tím kochal. Když si ji tak s jejím vystupováním i vzhledem postavil proti dědičce, připadalo mu dvojnásob směšné a odporné, že by si měl slečnu Swartzovou vzít. Kočár a lóže v divadle; ukazovat se vedle té mahagonové krasotinky, no ne! K tomu si přimysleme, že Osborne mladší byl právě tak umíněný jako Osborne starší; když si vzal něco do hlavy, vždycky to prosadil; a když se rozzlobil, zuřil stejně jako jeho nejvýš rozlícený otec.
Ten den, kdy otec Jiřímu poprvé jasně naznačil, že se má dvořit slečně Swartzové, všelijak se před starým pánem vykrucoval. „Na to jsi měl myslit dříve,“ řekl. „Teď to dobře nejde, když každým dnem můžeme vyrazit do ciziny. Počkej, až se vrátím, jestli se vůbec vrátím;“ vykládal mu, že se to naprosto nehodí, když má pluk hnedle odjet z Anglie; těch pár dnů nebo týdnů, co pobudou ve vlasti, musí se věnovat vážným věcem, a ne námluvám; na ty je dost času, až se vrátí jako major; „to ti slibuji,“ řekl samolibě, „že jednoho dne si přečteš jméno Jiřího Osborna v Úředním věstníku.“
Otec mu na to řekl, co se dověděl v City; budou-li otálet, jistojistě tu dědičku uloví nějaký galán z West Endu; když už si slečnu Swartzovou nevezme, ať s ní aspoň uzavře písemnou snubní smlouvu, která pak po jeho návratu do Anglie nabude platnosti; blázen, kdo v cizině dává v sázku život, když může zůstat doma a brát deset tisíc ročně.
„Ty bys tedy chtěl,“ skočil mu do řeči Jiří, „abych byl kvůli penězům slečny Swartzové ocejchován jako zbabělec a tak zhanobil naše jméno?“
Tím odseknutím starocha ťal; otec nechtěl ustoupit, ale něco odpovědět musil. Řekl tedy: „Dnes večer tu, prosím, povečeříš a každý den, co u nás bude slečna Swartzová, přijdeš jí složit poklonu. Nemáš-li dost peníze, zastav se u pana Choppera.“ V záměrech Jiřího s Amálií se objevila nová překážka; nejednou o tom důvěrně rokoval s Dobbinem. Přítelův názor, co má dělat, už známe. A když si Osborne něco umanul, překážky ho jen posilovaly v odhodlání.
Snědá oběť spiknutí, zosnovaného předními členy Osbornovy rodiny, ani netušila, co na ni šijí (její přítelkyně a gardedáma o tom, kupodivu, ani nemukly); lichotky mladých dam přijímala jako upřímné projevy citu, a protože byla, jak jsme už dříve ukázali, povahy vřelé a výbušné, oplácela jim jejich něžnou lásku s žárem přímo tropickým. A po pravdě řečeno, troufám, že i ji na Russell Square něco vábilo; zdálo se jí zkrátka, že Jiří Osborne je velmi slušný mladík. Jeho licousy na ni udělaly velký dojem, hned jak je ten první večer na plese u Hulkerů zahlédla; jak už víme, nebyla první, kterou tolik okouzlily. Jiří byl na pohled bujarý i smutný, nyvý i útočný. Vypadal, jako by v sobě nosil plno vášní, tajemství, drásavých bolů i dobrodružství. Mluvil sytým, hlubokým hlasem. Když třeba prohodil, jak se večer oteplilo nebo nabídl své tanečnici zmrzlinu, řekl to tak, jako by oznamoval, že mu umřela matka, nebo načínal vyznání lásky. Deptal do prachu všechny švarné mladíky, jimiž se otec obklopoval, a v očích těch trabantů byl hrdinou. Někteří se mu pošklebovali a neměli ho rádi. Jiní zas, jako například Dobbin, se mu náruživě obdivovali. Svými licousy konal divy a pomalu jimi ovíjel srdéčko slečny Swartzové.
Kdykoliv se jí hodilo sejít se s ním na Russell Square, honem prostomyslná, srdečná dívka pospíchala za svými milými slečnami Osbornovými. Utrácela za nové šaty, náramky, kloboučky a divukrásná péra. Vybraně se strojila, jen aby si Dobyvatele podmanila, a aby si ho naklonila, chlubila se před ním svými skromnými vědomostmi. Dívky ji se smrtelnou vážností prosívaly, aby něco spustila, a jen si řekly, hned jim zazpívala své tři písničky a přehrála své dva kousky, kolikrát chtěly, a měla z toho stále větší radost. Při těchto utěšených zábavách sedávaly tam s nimi slečna Wirtová a gardedáma, listovaly v šlechtickém almanachu a povídaly si o aristokracii.
Den potom, co mu to otec naznačil – bylo to krátce před večeří – hověl si Jiří v salóně na pohovce; nenucená melancholická póza mu velmi slušela. Podle otcova přání zabrousil do City k panu Chopperovi (staroch dával sice synovi značné částky, ale kapesné mu pevně neurčil a odměřoval mu podle nálady). Potom si na tři hodiny zašel do Fulhamu za Amálií, za svou milou Amálkou; když přišel domů, v salóně se v škrobeném mušelínu čepýřily jeho sestry, za nimi klevetily matróny a ve svých nejmilejších šatech z jantarového atlasu, s tyrkysovými náramky, nesčetnými prsteny, květinami, péry a všemožnými fafrnochy a tretkami seděla tam také hodná slečna Swartzová; byla vyšňořena jako kominík na májové veselici.
Dívky se ho marně snažily zatáhnout do řeči; povídaly si o módě a o poslední recepci, až mu z jejich repetění bylo nanic. V duchu srovnával jejich chování s Amálčiným – jejich řezavý hlas s jejím lahodně zvučným timbrem; jejich postoj, jejich lokty, jejich škrobenost s jejími nevtíravé plavnými gesty i s jejím prostinkým půvabem. Slečna Swartzová seděla tam, kde dřív sedávala Amálka. Ruce posázené šperky měla složeny v atlasovém klíně. Blýskala cetkami a náušnicemi a poulila kukadla. Hověla si v tom nicnedělání a myslila si o sobě, jak je okouzlující. Ten atlas jí tak sluší, to svět neviděl, říkaly jí sestry.
„Čert mě vem,“ svěřil se Jiří jednomu důvěrnému příteli, „vypadá jako nějaká čínská loutka, která se celý den strnule usmívá a pokyvuje hlavou. Hrome, taktak že po ní, Vilíku, nehodím polštáře z lenošky.“ K tomu se přece jen nedal strhnout.
Sestry spustily Pražskou bitvu. „Přestaňte s tou sakramentskou odrhovačkou,“ zařval vztekle z pohovky Jiří. „Vždyť se z ní zblázním. Slečno Swartzová, zahrajte nám něco vy. Něco nám zazpívejte, ať je to co chce, jenom ne Pražskou bitvu.“
„Mám zazpívat Modrookou Mariánku, nebo tu árii z alba?“ zeptala se slečna Swartzová.
„Tu roztomilou árii z alba,“ řekly sestry,
„To už jsme slyšeli,“ ozval se z pohovky morous.
„Kdybych tu měla text,“ špitla slečna Swartzová, „zazpívala bych vám Fluvy dy Tažy.“ Bylo to poslední číslo z repertoáru té výtečnice.
„Ach, Fleuve du Tage[25],“ vykřikla slečna Marie; „tu píseň máme,“ a hned šla pro sešit.
Tato píseň byla tehdy náramně v módě a Osbornovic slečny ji náhodou dostaly od jedné přítelkyně a ta se na sešit podepsala; slečna Swartzová dozpívala a Jiří ji odměnil potleskem (vzpomněl si totiž, že je to Amáliina oblíbená píseň); těšila se, že bude opakovat, a zatím listovala v sešitě; tu zahlédla v rohu na titulním listě podpis „Amálie Sedleyová“.
„Jemináčku!“ vypískla slečna Swartzová a rázem se otočila na sedátku u klavíru, „je to ta moje Amálie? Amálie, co bývala v Hammersmithu u slečny Pinkertonové? Ano. Vždyť je to její – Povězte mi něco o ní – kdepak je?“
„Nemluvte o ní,“ vyhrkla slečna Marie Osbornová. „Na její rodině lpí hanba. Její otec podvedl našeho tatínka, a u nás se o ní nesmí mluvit.“ Tak oplatila Marie neomalenému Jiřímu Pražskou bitvu.
„Vy jste Amáliina přítelkyně?“ vymrštil se skokem Jiří. „Pánbůh vám to, slečno Swartzová, odplať. Nevěřte děvčatům. Ona rozhodně za nic nemůže. Je to nejhodnější –“
„Jiří, ty víš, že o ní nemáš mluvit,“ okřikla ho Jana. „Tatínek to zakázal.“
„Kdo mi to zakáže,“ rozlítil se Jiří. „Já o ní mluvit budu. Říkám, že je to nejhodnější, nejvlídnější, nejněžnější, nejlíbeznější děvče z celé Anglie; aťsi je na mizině, nebo ne, moje sestry jí nesahají ani po kotník. Jestli ji máte, slečno Swartzová, ráda, jděte za ní; moc potřebuje nějakou přítelkyni; a já říkám, Pánbůh odplať každému, kdo se s ní přátelí. Kdo o ní mluví vlídně, je můj přítel, a kdo je proti ní, je můj nepřítel. Děkuji vám, slečno Swartzová,“ přistoupil k ní a div jí ruku nerozmačkal.
„Jiří! Jiří!“ zaúpěla jedna sestra.
„Jářku,“ horlil Jiří, „jsem vděčný každému, kdo má rád Amálii Sed –“ Zarazil se. V pokoji stál starý Osborne, sinalý vztekem a oči mu plály jako řeřavé uhlíky.
Tu větu Jiří sice nedopověděl, ale jak byl ve varu, třeba všechna pokolení Osbornů ho nestačila zastrašit; rázem se vzpamatoval a hrozivému pohledu otcovu čelil stejně hrozivým pohledem, v němž bylo tolik odhodlání a vzdoru, že starší Osborne zkrotí a odvrátil od něho oči. Tušil, že z toho bude mela. „Paní Haggistounová, dovolte, abych vás zavedl k večeři,“ řekl. „A ty, Jiří, nabídni rámě slečně Swartzové,“ a průvodem se odebrali ze salónu.
„Slečno Swartzová, miluji Amálii, jsme spolu zasnoubeni div ne odjakživa,“ řekl své společnici Osborne; a přes celou večeři Jiří v jednom kuse mlel, až se tomu sám divil, a ještě víc otce znervózňoval před bitvou, která se měla strhnout, jen co odejdou dámy.
Lišili se v tom, že otec byl vzteklík a hrubián, kdežto syn měl proti otci trojnásob větší klid i odvahu a uměl nejen útočit, ale také se bránit; vida, že se mezi nimi schyluje k rozhodnému zápasu, navečeřel se před bojem s naprostým klidem a s chutí. Starý Osborne naopak znervózněl a přebral. Hovořil se sousedkami u stolu a každou chvíli se zakoktal; klid Jiřího ho jen dopaloval. Rozlítilo ho, jak Jiří pleskl ubrouskem a hejskovskou poklonou vyprovodil dámy ze dveří; nalil si vína, vyzunkl je a potom pohlédl otci zpříma do očí, jako by mu říkal: „Páni gardisté, palte vy napřed!“ Staroch se také zásobil střelivem, ale jak si z karafy doléval, klektala mu o číši.
Nadýchl se zhluboka, až mu líce zbrunátněly, a spustil. „Jak se, prosím, opovažuješ vyslovit dnes v mém salóně před slečnou Swartzovou jméno té osoby? Ptám se tě, jak se, prosím, opovažuješ?“
„Dost, prosím,“ řekl Jiří, „neříkej, prosím, opovažuješ. Takhle se s kapitánem britské armády nemluví.“
„Se svým synem si budu, prosím, mluvit, jak chci. Když chci, nedám mu ani vindru. Když chci, bude z něho žebrák. A taky že budu mluvit, jak chci,“ řekl starší Osborne.
„Jsem sice tvůj syn, ale jsem něco lepšího,“ odpověděl zpupně Jiří. „Zprávy, které pro mne máš, a rozkazy, které mi ráčíš udělit, nechť jsou mi, prosím, tlumočeny v tom stylu, na jaký jsem zvyklý.“
Kdykoliv se mladík zatvářil tak zpupně, buď tím otci nahnal respekt, nebo ho podráždil. Starý Osborne se v hloubi duše syna bál, protože je větší pán než on; snad už čtenáři našeho Jarmarku marnosti sami na sobě zakusili, že největší nedůvěru má sprosťák k lepšímu člověku.
„Můj otec mi neposkytl takové vzdělání, jako máš ty, ani takové snadné živobytí, jako máš ty, ani takové peníze, jako máš ty. Kdybych se já byl stýkal s takovou společností, v jaké se jistí panáčkové pohybují díky mým prostředkům, můj syn by se nikdy nechvástal svou povzneseností a svými westendskými móresy (tato slova pronesl starší Osborne tak uštěpačně, jak to jen on uměl). Ale za mých časů urážet otce se pro lepšího člověka neslušelo. Kdybych já to byl udělal, byl by mě otec srazil se schodů.“
„Já jsem tě neurazil. Prosil jsem tě jenom, abys pamatoval, že tvůj syn je právě takový pán jako ty. Že mi dáváš hromadu peněz, to vím,“ řekl Jiří a hrábl po balíčku bankovek, které ráno dostal od pana Choppera. „Říkáš mi to, prosím, až moc často. Neboj se, že bych na to zapomněl.“
„Kdyby sis tak raději pamatoval ještě jiné věci,“ odpověděl vládce. „Kdyby sis tak pamatoval, že v tomto domě – aspoň pokud ho, pane kapitáne, poctíváš svou vzácnou přítomností – jsem pánem já, a že to jméno – co jsi ty sám – jářku –“
„Co prosím?“ zeptal se s lehounkým úšklebkem Jiří a dolil si znovu bordeauxského.
„Krucihimllaudon!“ zavřískl otec – „že se tady jméno Sedleyů nesmí ani vyslovit – a to platí o každém z té bandy mizerné.“
„Já jsem, prosím, jméno slečny Sedleyové první nevyslovil. Pomlouvaly ji před slečnou Swartzovou moje sestry; a já ji, hrome, budu hájit na každém kroku. Přede mnou ať to jméno nikdo nezlehčuje. Myslím, že jí naše rodina už dost ublížila, a když je teď tolik zdeptána, mohli by s tím špiněním přestat. Kromě vás zastřelím každého, kdo proti ní slovo řekne!“
„Jen dál, prosím, jen mluv dál,“ řekl staroch a oči mu lezly z důlků.
„A o čem mám, prosím, dál mluvit? O tom, jak ses k tomu andílkovi zachoval? Kdopak mi kázal, abych si ji zamiloval. Ty jsi to způsobil. Mohl jsem si vybrat jinde, mohl jsem si vybrat výš než v tvých kruzích, ale já jsem tě poslechl. A když už mi dala srdce, najednou mi kážeš, abych je odhodil, abych se na ní mstil a třeba ji i zabil – kvůli cizí vině. Kristepane,“ řekl Jiří, a jak mluvil, stále víc se rozohňoval a rozvášňoval, „vždyť je to hanba, takhle šalebně si zahrávat s dívčími city – s city takového anděla – nad těmi, mezi nimiž žila, čněla tak vysoko, že by jí snadno každý záviděl, jenže ona je samá dobrota a něha, byl by to div, kdyby si někdo troufl na ni zanevřít. Když ji, prosím, opustím, myslíš, že na mne zapomene?“
„Nestojím ti, prosím, o ty tvé setsakramentsky přecitlivělé třesky plesky,“ osopil se na něho otec. „Žebrota mi do rodiny nesmí. Jestli se rozhodneš zahodit osm tisíc ročně, které bys dostal, jen si o ně říct, spánembohem: ale hrom do toho! pak se rovnou seber a kliď se mi, prosím, z domu. Uděláš už konečně, co ti říkám, nebo ne?“
„To si mám vzít tu mulatku?“ řekl Jiří a popotáhl si límec u košile. „Mně se, prosím, ta barva nelíbí. To rovnou řekni tomu černochovi, co zametá naproti tržnici Fleet Market. Já si hotentotskou Venuši nevezmu.“
Pan Osborne zacloumal vztekle za šňůru zvonku, kterou obyčejně přivolával stolníka, aby mu přinesl víno – a zbrunátnělý až do fialova kázal služebníkovi, aby panu kapitánovi Osbornovi zavolal kočár.
Za hodinu přišel Jiří nadobro bledý k Jatkám a řekl: „Už je to hotovo.“
„Copak, chlapče?“ zeptal se ho Dobbin. Jiří mu řekl, co se odehrálo mezi ním a otcem.
„Zítra se s ní ožením,“ řekl a zaklnul. „Já ji, Dobbine, miluji každý den víc a víc.“
KAPITOLA XXII.
Svatba a kus líbánek
Proti vyhladovění neobstojí ani nejurputnější a nejsrdnatější nepřítel; v právě vylíčené půtce si tedy starší Osborne ze svého odpůrce mnoho nedělal; jen co Jiřímu dojdou zásoby, však on se – bodejť ne – vzdá na milost a nemilost. Že toho měl mladík zrovna ten den, kdy došlo k první šarvátce, tolik v zásobě, to je ovšem smůla; dlouho mu to stejně nevydrží, říkal si starý Osborne, nanejvýš se tím kapitulace oddálí. Několik dní se otec se synem vůbec nestýkali. Starý Osborne byl nad tím mlčením sice rozladěn, ale moc se tím netrápil; ví, jak Jiřího přimáčknout ke zdi, a počká, jak ta operace dopadne. O výsledku hádky jeho sestrám pověděl; nařídil jim, aby si toho nevšímaly, a až se Jiří vrátí, aby dělaly jakoby nic. Každý den pro něho prostírali a staroch se snad na něho dost těšil; ale on nešel. Přeptávali se na něho U Jatek, ale tam jim řekli, že spolu s kapitánem Dobbinem odjel z Londýna.
Jednoho větrného, nevlídného dne koncem dubna – déšť šlehal na chodník starodávné ulice, kde tehdy stála stará kavárna U Jatek – vstoupil do kavárny Jiří Osborne, všecek bledý a přepadlý; na sobě však měl pěkný modrý kabát s mosaznými knoflíky a žlutohnědou módní vestu. A už tu byl jeho přítel kapitán Dobbin, rovněž v modrém kabátě s mosaznými knoflíky; navlékl si ho místo vojenské blůzy a odložil šedočervené kalhoty, jaké ten čahoun zpravidla nosil.
Už přes hodinu byl Dobbin v kavárně. Bral do ruky jedny noviny po druhých, ale číst je nedokázal. Nejméně stokrát se koukl po hodinách; také na ulici, kde harašil déšť a chodci cvakali v okovaných dřevěných přezůvkách a na lesklém dláždění zanechávali dlouhé rýhy; bubnoval na stůl; nehty si okousal skorem do masa (takhle si zpravidla zušlechťoval pracky); na konvičce s mlékem obratně vyvažoval lžičku; konvičku převrhl atd. atd.; zkrátka projevoval neklid a marně zkoušel nějak se zabavit, jak to dělávají lidé, sžíraní netrpělivostí, nedočkavostí a rozechvěním.
Kamarádi důstojníci, kteří tam s ním byli, dobírali si ho, jak je nádherně nastrojen a jak nervózně si počíná. Jeden se ho zeptal, jestli snad nemá svatbu. Dobbin se zasmál a řekl tomu známému (byl to major Wagstaff od zákopníků), že až to jednou bude, pošle mu výslužku. Nakonec se přece jen objevil kapitán Osborne, vyšňořený, ale jak jsme už řekli, celý bledý a nesvůj. Bledý obličej si utřel velikánským, úžasně navoněným kapesníkem ze žlutého hedvábí. Stiskl Dobbinovi ruku, pohlédl na hodiny a u číšníka Jana si objednal curacao. Nedočkavě a ukvapeně vyzunkl několik číšek likéru. Přítel se ho starostlivě zeptal, jak mu je.
„Až do svítání jsem, Dobbine, nezdříml,“ řekl. „Pekelné bolení hlavy a horečka. V devět jsem vstal a šel se vykoupat do lázní. Jářku, Dobbine, je mi zrovna tak jako to ráno, co jsem v Quebecku jel na Raketě dostihy.“
„Mně taky,“ odvětil Vilém. „Byl jsem tehdy o moc nervóznější než ty. Jak si vzpomínám, tenkrát ses báječně nasnídal. Pojez teď taky.“
„Vilíku, jsi hodný kamarád. Připiju ti na zdraví a na rozloučenou s –“
„Ba ne; dvě skleničky jsou až dost,“ přerušil ho Dobbin. „Tu máte, Jene, odneste ten likér. Přidej si k tomu kuřeti papriku. Ale pospěš, už abychom tam byli!“
K této kratičké schůzce a rozhovoru obou kapitánů došlo asi o půl dvanácté. Venku už chvíli čekal kočár; sluha kapitána Osborna do něho uložil pánovu psací skřínku a cestovní kufr; oba pánové se do něho pod deštníkem rozběhli; komorník vylezl na kozlík a lál na déšť a na promoklého kočího, z něhož se přímo kouřilo. „Zaplať Pámbu, že na nás u kostela bude čekat lepší ekvipáž,“ řekl si. Kočár se rozjel po Piccadilly; aspleyovský dům a Svatojiřský špitál tam měl tehdy ještě červený nátěr, svítilo se petrolejovými lampami; nepostavili tam ještě Achilla a nevztyčili Pimlický oblouk; a nestála tam ta příšera na koni, která hyzdí oblouk a celé okolí; přes Brompton dojeli pak k jednomu kostelíku poblíž silnice do Fulhamu.
Tam už čekal čtyřspřežní kočár a vedle něho tak zvané kupé. Protože tak protivně lilo, sběhlo se jenom pár diváků.
„K ďasu!“ řekl Jiří, „chtěl jsem jenom jeden pár!“
„Můj pán poručil dva,“ opravil ho sluha Josefa Sedleyho, který tam konal službu; když pak šel spolu s Osbornovým sluhou za Jiřím a Vilémem do kostela, oba si říkali, že toho moc netrhnou; nevypadá to ani na svačinu, ani na vejslužku.
„No vida,“ hrnul se k nim náš starý známý Pepík Sedley. „O pět minut ses, Jirko, opozdil. To je počasí, co! Saprlote, zrovna jako když v Bengálsku začíná deštivé období. Do mého kočáru, však uvidíš, neteče. Pojď, matka s Amálkou jsou už v sakristii.“
Pepík Sedley vypadal skvěle. Byl tlustší než jindy. Límečky na košili měl vyšší, tvář brunátnější; ze strakaté vesty mu okázale čouhala nabíraná náprsenka. Lakované boty ještě tehdy nevynalezli; ale blyštivé holínky, obemykající jeho nádherná lýtka, byly jistě ty, před nimiž se holíval pán na jednom starém obrázku; a na světle zeleném plášti mu zakvítala roztomilá svatební kytka jako rozvitá bílá magnólie.
Jiří zkrátka udělal rozhodný krok. Ženil se. Odtud jeho bledost a nervozita – probdělá noc a ranní rozechvění. Ti, kdo to už mají za sebou, tvrdí mi, že byli právě tak rozčileni. Když si člověk odbude ty obřady třikrát nebo čtyřikrát, bezpochyby si zvykne. Ale to uzná každý, když člověk leze poprvé do vody, že se osyká.
Nevěsta měla na sobě pláštěnku z hnědého hedvábí (vím to od kapitána Dobbina) a na hlavě slaměný klobouček s růžovou mašlí; přes klobouček pak bílý závoj z chantillských krajek, dar to od jejího bratra, pana Josefa Sedleyho. Kapitán Dobbin si jí zase dovolil věnovat zlaté hodinky s řetízkem a ona si je zavěsila tak, aby je bylo vidět; a matka jí dala svou diamantovou brož – snad jediný šperk, který staré dámě ještě zbyl. Při svatebním obřadu seděla paní Sedleyová v lavici a usedavě štkala; chlácholila ji irská služka a hospodyně, paní Clappová. Starý Sedley tam nechtěl přijít. Zastupoval ho Pepík a příteli Jiřímu zas dělal družbu kapitán Dobbin.
Kromě faráře a kostelníka a skrovné svatební družiny se služebnictvem nikdo jiný v kostele nebyl. Oba komorníci seděli stranou a tvářili se povzneseně. Na okna drnčel déšt. Bylo ho slyšet při každé přestávce v obřadu spolu se štkaním paní Sedleyové. Smutně se rozléhal farářův hlas v těch prázdných prostorách. Osborne zahlaholil „ano“ hlubokým basem. Amálce vytryskla odpověď rovnou ze srdce, ale zaslechl ji snad jen kapitán Dobbin.
Po oddavkách přistoupil Pepík Sedley k nevěstě a po mnoha měsících zase svou sestru políbil – Jiřího už zasmušilost přešla a zářil pýchou a štěstím. „A teď ty, Viléme,“ řekl a položil mu srdečně ruku na rameno; Dobbin šel a dotkl se Amáliiny líce.
Potom se šli podepsat do sakristie. „Jsi hodný, Dobbine, Pánbůh ti to odplať.“ Jiří mu stiskl ruku a oči se mu nějak zamžily. Vilém jen kývl hlavou. Srdce mu překypovalo a moc toho nenamluvil.
„Hned mi napiš, a jak to půjde, rozhodně za námi přijeď,“ řekl mu Osborne. Paní Sedleyová se s dcerou usedavě rozloučila a novomanželé vykročili ke kočáru. „Z cesty, vy holoto,“ obořil se Jiří na hlouček promoklých uličníků, kteří zatarasovali vchod do kostela. Nevěsta s ženichem kráčeli ke kupé a déšť jim pral do obličeje. Na promáčených kazajkách schlíple visely postiliónům svatební stužky. Když se kočár rozjel a rozšplíchl bláto, z hloučku dětí se ozvalo truchlivé hurá.
Dobbin se na to díval z kostelního portálu – vypadal tam kuriózně. Hlouček diváků se mu poškleboval. On však na ně a na jejich posměch nemyslil.
„Pojď ke mně, Dobbine, na tiffin,“ ozval se někdo za ním a položil mu buclatou ruku na rameno, a tak toho hodného človíčka vytrhl ze zasnění. Ale kapitán neměl chuť jít s Pepíkem Sedleym hodovat. Naložil uslzenou starou dámu se služebnictvem i s Pepíkem do kočáru a bez dlouhých řečí je nechal odjet. Odjel i druhý kočár a uličníci znovu uštěpačně vykřikli hurá.
„Tady máte, vy rošťáci,“ řekl Dobbin a rozdal jim pár šesťáků; potom sám a sám vykročil do deště. Už je po tom. Jsou svoji a bohdá šťastni. Od dětských let mu nebylo tak do breku a tolik se mu nestýskalo jako teď. Tesknil neukojitelnou touhou, aby už těch pár dní uplynulo a on ji znovu uhlídal.
Asi deset dní po vylíčených oddavkách kochali se tři naši mladí známí krásnou vyhlídkou, jakou skýtá návštěvníkovi Brighton: po jedné straně se prostírají arkýřová okna, po druhé zas modré moře. Někdy Londýňana uchvátí pohled na oceán, šelmovsky se na něho usmívající nesčíslnými důlky, poďobaný bílými plachetkami, na lemu své modré řízy líbaný sterými lázeňskými budkami; milovník lidských povah se zas jindy místo tohoto panorámatu zahledí na arkýřová okna, v nichž se to životem přímo hemží. Z jednoho se linou tóny klavíru, na němž slečna v lokýnkách k nemalému potěšení spolubydlících cvičí šest hodin denně; v jiném zas chová v náručí maličkého Omniuma hezká chůva Mařenka; u okna pod nimi má jeho tatínek Jakub k snídani kraby a k tomu hltá Timesy. Tamhle zas slečny Leeryovy vyhlížejí gardové dragouny, ti si jistě vyjdou na procházku po pobřežním útesu; jinde zase nějaký finančník, obdařený námořnickými choutkami a hvězdářským dalekohledem zvíci šestiliberního děla, míří svým přístrojem na moře; neujde mu jediný výletní člun, jediná rybářská loďka, jediná lázeňská budka, jak se blíží nebo vzdalují od břehu atd. atd. Ale copak máme čas líčit Brighton? – Brighton, tu naši čisťounkou Neapol s nóbl lazarony? – Brighton, hýřící pestrými, křiklavými barvami jako šaškovská kazajka – Brighton, kam bylo z Londýna v době, kdy se náš příběh odehrává, sedm hodin, a kam je teď jenom hodina a tři čtvrtě; bůhví, jak se ta cesta do Brightonu ještě zkrátí, než ho přijede z čista jasna bombardovat Joinville?
„Je to ale fešulinda, co bydlí nad tou modistkou,“ prohodil jeden z těch tří na promenádě. „Sapristi, všiml sis, Crawley, jak významně po mně mrkla?“
„Jen jí, Pepíku, nepleť hlavu, ty rošťáku jeden,“ řekl druhý. „Nezahrávej si s jejími city, ty Donjuane!“
„Ale jdi,“ řekl samolibě Pepík Sedley a vrhl po služce neodolatelně zamilovaný pohled. V Brightonu vypadal Pepík ještě švarněji než na sestřině svatbě. Nosil nádherné vesty; každá stačila na vyšňoření obstojného šviháka. Liboval si ve vojenských kabátech, posázených prýmky, třepením, černými čamrdami a vyšívanými portami. V poslední době si osvojil vojácké vystupování a vojácké mravy; jak si tak s oběma přáteli důstojníky vykračoval, břinkal ostruhami, úžasně se naparoval a zamilovanými pohledy kosil kdejakou služku, která za to stála. „Co budeme, mládenci, dělat, než se nám vrátí dámy?“ zeptal se švihák. Dámy si totiž vyjely v jeho kočáře do Rottingdeanu.
„Zahrajme si kulečník,“ řekl jeho přítel – dlouhán s nalakovanými kníry.
„Čerta starého, ani nápad, kapitáne,“ polekal se tazatel. „Dnes, Crawley, kulečník nehraju, mám toho včerejšího až dost.“
„Vždyť ty hraješ výborně,“ zasmál se Crawley. „Viď, Osborne. Ta pětka se mu povedla, co!“
„Báječně,“ řekl Osborne. „Pepík je na kulečník kadet, a vůbec na všechno. Škoda že se tady nedají lovit tygři; hned bychom si jich před obědem pár skolili. (Koukej, tamhle jde hezké děvče, Pepíku. To jsou kotníky, co?) Pověz nám o tom lovu na tygra – jak ses s ním v džungli vypořádal – to je ti, Crawley, ohromný příběh.“ A tu Jiří Osborne zívl. „Je to tu nějak fádní,“ řekl, „co budeme dělat?“
„Pojďme se třeba podívat k Snafflerovi na koně, co si právě přivedl z leweského tarmaku,“ řekl Crawley.
„Co kdybychom si raději zašli na želé k Duttonovi,“ řekl Pepík; chtěl zabít, ten šibal, dvě mouchy jednou ranou. „Mají tam po čertech hezkou číšnici.“
„A co kdybychom se šli podívat, jak přijíždí Blesk, máme zrovna nejvyšší čas,“ řekl Jiří. Tento nápad zvítězil nad koňmi i nad želé, a tak se vydali k dostavníkové stanici, aby byli při tom, až přijede Blesk.
Po cestě potkali otevřený kočár s velkolepými erby; v tom skvostném povoze se Pepík majestátně projíždíval po Cheltenhamu, ruce založeny, klobouk furiantsky naražený; v šťastnějších chvílích míval po boku dámy.
V kočáře seděly dvě ženy; jedna plavovlasá drobná osůbka, nastrojená s vybranou elegancí; druhá v pláštěnce z hnědého hedvábí a se slaměným kloboučkem obtočeným růžovou mašlí, růžolící, baculatá a šťastná, radost pohledět. Jak dojížděly k trojici pánů, kázala zastavit a potom nad svou pánovitostí znervózněla a nehorázně se zapýřila. „Jiří, to jsme se pěkně projely, a – teď jsme rády, že jsme už zpátky; Josefe, ať mi u tebe nezatmí!“
„Neuvádějte nám, pane Sedley, manžely v pokušení, vy prostopášníku jeden,“ zahrozila mu Rebeka hezkým prstíkem v přeelegantní glazé rukavičce. „Žádný kulečník, žádné pokuřování, žádné neplechy!“
„Kdepak, vzácná paní Crawleyová – hoho, na mou čest!“ víc toho ze sebe Pepík nevypravil; zato zaujal obstojnou pózu; s hlavou opřenou o rameno culil se na oběť v kočáře, v jedné ruce měl hůl, o niž se vzadu podpíral, druhou (tou, na níž měl diamantový prsten) se prohraboval v nabírané náprsence a ve vestách. Když se kočár rozjel, rukou s diamantem poslal sličným paním hubičku. Litoval, že ho celý Cheltenham, celý Chowringhee, celá Kalkata nevidí, jak mává té krasavici, doprovázené pověstným hejskem od gardových dragounů, Rawdonem Crawleym.
Novomanželé si umínili, že první dny po svatbě stráví v Brightonu; ubytovali se v hostinci U Lodi a žili si pohodlně a klidně, až tam za nimi přijel Pepík. Zastihli tam ještě jiné společníky. Jednou odpoledne se vraceli do hostince z procházky u moře a tu narazili na Rebeku a jejího manžela. Hned se k sobě hlásili. Rebeka se vrhla předrahé přítelkyni do náručí. Crawley s Osbornem si dost srdečně stiskli ruku; a za pár hodin už dala Becky Osbornovi zapomenout na tu nemilou šarvátku, kterou spolu svedli. „Milý kapitáne, jestlipak si ještě vzpomínáte, jak jsem na vás byla naposledy u slečny Crawleyové hrubá? Zdálo se mi tehdy, že Amálku zanedbáváte. Jen proto jsem se tolik rozzlobila; jen proto jsem byla tak prostořeká, tak nevlídná, tak neuznalá. Odpusťte mi to, prosím,“ řekla Rebeka a podala mu ruku s půvabem tak upřímným a neodolatelným, že Osbornovi nezbylo než ji uchopit. Ani nevíš, synku, jak dobře působí, když svou chybu zkroušeně a upřímně doznáš. Znal jsem kdysi jednoho výtečníka, který se na Jarmarku marnosti něco našmejdil; ten svým bližním schválně trochu ubližoval, jen aby se jim potom s mužnou otevřeností za to omluvil – a co mu to vyneslo? Kdekdo měl mého přítele Crockyho Doyla rád – říkalo se o něm, že je drobet unáhlený – ale jinak zmíry dobrý chlap. Tak i Jiří Osborne spatřoval v Rebečině zkroušenosti upřímnost.
Obě dvojice si toho měly hodně co vyprávět. Hovořili o svých svatbách; s naprostou otevřeností i vzájemným zájmem se radili o svých životních vyhlídkách. Sňatek Jiřího měl otci oznámit přítel kapitán Dobbin; mladý Osborne trochu trnul nad tím, co z toho vzejde. Slečna Crawleyová, k níž Rawdon upínal své naděje, stále odolávala. Když se jejímu vroucně oddanému synovci i neteři nepodařilo vniknout k ní na Park Lane, pustili se za ní až do Brightonu a Rawdonovi prostředníci se od jejích dveří ani nehnuli.
„Kdybys tak viděla Rawdonovy přátele, jak slídí kolem našich dveří,“ zasmála se Rebeka. „Viděla jsi už někdy, miláčku, neodbytného věřitele; nebo soudního drába s biřicem? Dva takoví hnusní lumpi číhali na nás celý týden naproti u zelináře; vylezli jsme teprve v neděli. Jestli se nedá tetička obměkčit, co si počnem?“
Rawdon se mohl uřehtat, když jim vyprávěl na tucty směšných anekdot o svých věřitelích a o tom, jak to s nimi Rebeka umí. Zaklínal se, že se v celé Evropě nenajde žena, která by je dovedla tak umluvit jako ona. Pocvičovat se v tom začala hned od svatby a její manžel brzo zjistil, jaký poklad v ní má. Úvěru měli dost a dost, ale také účtů habaděj a hotových peněz poskrovnu. Kazila snad ta prodluženost Rawdonovi dobrou náladu? To tak. Nikomu na Jarmarku marnosti neujde, jak pěkně si žijí ti, kdo vězí v dluzích až po uši; jak si nic neodepřou, jak jsou bujaří a bezstarostní. V brightonském hostinci měli Rawdon se ženou nejlepší pokoje; hostinský je u stolu obsluhoval první a klaněl se jim jako nejznamenitějším zákazníkům; a Rawdon lál na jídlo i na víno tak troufale, že se mu v tom žádný velmož z celé Anglie nevyrovnal. Dlouholetý cvik, mužné vzezření, bezvadné boty i šaty a náležitá neurvalost leckdy poslouží člověku líp než bankovní hotovost.
Obě novomanželské dvojice se neustále scházely ve svých pokojích. Za pár dní si pánové po večerech zasedli ke kartám a ženy se uvelebily opodál a klidně si povídaly. Při této zábavě a po příjezdu Pepíka Sedleyho, který tam přibyl ve velkolepém otevřeném kočáře a několikrát si s kapitánem Rawdonem zahrál kulečník, káplo něco do Rawdonovy prázdné kapsy; tak se dostal Rawdon k penězům, bez nichž i nejoslnivější duch pohasne.
Všichni tři pánové se tedy šli podívat, jak přijede Blesk. Postilión vytruboval obvyklou melodii a dostavník, nacpaný uvnitř i nahoře, přesně na minutu se tryskem přihnal a zastavil na stanici.
„Hola, tamhle je náš Dobbin,“ křikl Jiří z radosti nad tím, že na střeše dostavníku jako na hradě sedí jeho dávný přítel; teprve teď se vypravil za nimi do Brightonu, jak slíbil. „Jak se máš, kamaráde? To jsem rád, že jsi za námi přijel. Amálka bude mít radost,“ Osborne stiskl kamarádovi vřele ruku, jakmile slezl z dostavníku – a potom potichu a rozčileně dodal: „Co je nového? Byl jsi na Russell Square? Co říká táta? Pověz.“
Dobbin byl všecek bledý a vážný. „S tvým otcem jsem mluvil,“ řekl. „A co Amálie – chci říci paní Osbornová? Hned ti to povím, ale přinesl jsem jednu velikánskou zprávu, a ta zní –“
„Ven s ní, kamaráde,“ řekl Jiří.
„Máme rozkaz odjet do Belgie. Potáhne tam celá armáda – i gardisti. Heavytop má dnu a zuří, že se nemůže hnout. Velí nám O’Dowd a příští týden se v Chathamu nalodíme.“
Tato válečná zpráva arci zamilované ohromila a všichni pánové zvážněli.
KAPITOLA
XXIII.
Kapitán Dobbin kortešuje dále
Jaký to záhadný hypnotismus tkví v přátelství, že se z člověka normálně tupého, váhavého a bázlivého stane – když jde o druhého – člověk moudrý, čiperný a rázný? Po několikerém pohlazení od doktora Elliotsona Alexis najednou necítí bolest, čte, co má za hlavou, vidí na míle před sebe, uhodne, co bude příští týden, a koná ještě jiné divy, jaké sám od sebe v normálním stavu nedokáže; právě tak skrze hypnotismus přátelství i v světských záležitostech zakřiknutec je naráz smělý, ostýchavec sebevědomý, lenoch energický, prchlivec rozšafný a mírný. A na druhé straně čím to, že se advokát vlastní pří sám nezabývá a radí se s učeným kolegou? Proč i lékař, když se rozstůně, vzkazuje pro soupeře; proč si sám neprohlédne jazyk v zrcadle nad krbem a proč si v ordinaci nepředepíše lék? Ať mi na tyto otázky soudní čtenáři odpovědí; však oni vědí, jací jsme nedůvěřiví a pochybovační, poddajní i zarytí, jací jsme rázní, když jde o jiného, a jací nerozhodní, když jde o nás; tolik je jisté, že náš milý Dobbin, který měl povahu tak povolnou, že by byl na snažnou žádost rodičů třeba za kuchařkou do kuchyně slezl a požádal ji o ruku, a který pro svůj prospěch by se nebyl odhodlal přejít přes ulici, najednou si ve věci Jiřího Osborna vede čile a horlivě, že by to ve vlastní věci ani nejchamtivější vypočítavec nedokázal.
Náš milý Jiří s ženuškou okoušeli v Brightonu upejpavě líbánek a hodný Vilém se zatím zdržoval jako plnomocník Jiřího v Londýně a vyřizoval tam za něho praktickou stránku sňatku. Měl za úkol chodit k Sedleyovým a udržovat starého Sedleyho v dobré náladě; co nejvíc sbližovat Pepíka se švagrem, aby se tak inkasistovým důstojným postavením poněkud vyrovnal otcův pád a starý Osborne byl sňatku příznivěji nakloněn; a konečně to starochovi oznámit a příliš ho tím nepodráždit.
Než s tou zprávou Dobbin předstoupil před hlavu Osbornovic domácnosti, řekl si, že bude moudré naklonit si nejprve ostatní členy rodiny a pokud možno získat dámy. Že by se v hloubi duše hněvaly, to není možné. Na romantický sňatek se žádná žena nehněvá. Trochu si popláčí a potom se přidají k bratrovi; nakonec oblehneme starého Osborna všichni tři. Náš machiavellovský kapitán pěchoty se tedy pídil po vhodném způsobu nebo úskoku, jak by slečny Osbornovy pozvolna a šetrně obeznámil s bratrovým tajemstvím.
Doptával se matky, kam je všude pozvána, a tak vypátral, u kterých známých paní starostové se v té sezóně konají dýchánky a kde Osbornovy sestry nejspíše zastihne; k věnečkům a dýchánkům měl sice odpor (ten, bohužel, mívá leckterý rozumný muž), ale přece jen si vybral jeden, na kterém měly být slečny Osbornovy. Objevil se tam, několikrát si s oběma zatančil a náramně dvorně s nimi pohovořil a nakonec se osmělil slečnu Osbornovou požádat, zdali by s ní mohl druhý den v dopoledních hodinách několik minut mluvit, že má pro ni nadmíru zajímavou zprávu.
Proč sebou tak škubla, proč na něho upřela oči a potom je sklopila k zemi, proč se zatvářila, jako by mu chtěla v náručí omdlít; jenže on jí zavčas šlápl na nohu a slečna hned přišla k sobě. Proč ji ta Dobbinova žádost tak rozrušila? To se už nikdy nedovíme. Ale když k nim druhého dne přišel, Marie v salóně se sestrou nebyla a slečna Wirtová se hned zvedla a odešla pro ni; kapitán se se slečnou Osbornovou octl o samotě. Oba mlčeli a hodiny na krbu, znázorňující obětování Ifigenie, tikaly až neomaleně hlučně.
„Byl to včera hezký dýchánek,“ načala posléze řeč slečna Osbornová, aby mu dodala odvahy; „a – a vy, kapitáne Dobbine, tančíte o moc líp. To vás jistě někdo učil,“ dodala s roztomilým šelmovstvím.
„Měla byste mě vidět, jak tančím s naší paní majorkou O’Dowdovou rejdovák; a co teprve skočnou – viděla jste už někdy skočnou? Jenže s vámi, slečno, se každému dobře tančí; vy tančíte skvěle.“
„Pane kapitáne, je ta majorka mladá a hezká?“ zeptala se jeho sličná společnice. „Ach, být ženou vojáka, to je asi hrozné. A že se jim taky v takové strašné válečné době chce tančit! Ach, kapitáne Dobbine, když si tak pomyslím na našeho předrahého Jiřího a na to, jaká nebezpečí hrozí ubohému vojínovi, celá se třesu. Je, kapitáne Dobbine, u vašeho pluku hodné ženatých důstojníků?“
„Na mou duši, ta nějak odkrývá karty,“ řekla si slečna Wirtová; ale tohle je pouhá postranní poznámka a přes škvíru ve dveřích, u které ji guvernantka pozorovala, ji nebylo slyšet.
„Jeden mladík od nás se právě oženil,“ zamířil k věci Dobbin. „Byla to stará známost a oba jsou chudí jak kostelní myš!“
„Ach, to je rozkošné! Ach, to je romantické!“ slečna Osbornová byla nad kapitánovými slovy jak u vytržení. Její soucit mu hned dodal mysli.
„Nejskvělejší chlapík z celého pluku,“ mluvil dále. „Švarnější a hezčí důstojník není v celé armádě; a jakou má roztomilou ženu! Vám by se líbila; až ji, slečno, poznáte, jistě se vám zalíbí.“ Slečna si pomyslila, že už je to tady a že ta nervozita, která se ho zmocnila – svaly v obličeji mu škubaly, ťukal hnáty o podlahu, rychle si rozepínal a zapínal blůzu atd. – slečna Osbornová si zkrátka pomyslila, že jen co si vydechne, otevře jí srdce dokořán, a dychtivě napjala uši. Hodiny, na jejichž oltáři spočívala Ifigenie, se nejprve křečovitě zatřásly a odbíjely dvanáct; vypadalo to, jako by chtěly odbíjet až do jedné – tak dlouze vyzváněly hrany té nedočkavé staré panně.
„Ale já jsem k vám nepřišel mluvit o svatbě – totiž o tamté svatbě – totiž – jak bych to řekl – já bych vlastně, milá slečno Osbornová, chtěl s vámi mluvit o našem milém příteli Jiřím,“ řekl Dobbin.
„O Jiřím?“ pronesla zklamaně, až se Marie se slečnou Wirtovou za dveřmi rozesmály; i tomu vyvrhelovi Dobbinovi to bylo k smíchu; nebyl do věci tak zcela nezasvěcen; Jiří si ho často dobrácky dobíral a říkal mu: „Hergot, Viléme, pročpak ty si nevezmeš naši Janu? Jen jí řekni, hned bude tvoje. Sázím pět proti dvěma, že bude tvoje!“
„Ano, prosím, o Jiřím,“ řekl Dobbin. „Nějak se s panem Osbornem nepohodl. A já ho mám tolik rád – vždyť sama víte, že jsme jako bratři – a doufám, že se ta hádka bohdá urovná. Slečno Osbornová, musíme do ciziny. Odkomandují nás třeba za den. Kdoví, co se při tom tažení stane? Neznepokojujte se, milá slečno; rozhodně by se měli oba rozejít v dobrém!“
„Nebyla to, pane kapitáne, hádka, leda obyčejný výstup s tatínkem,“ řekla milá dáma. „Těšíme se, že se Jiří každý den vrátí. Tatínek chtěl jenom jeho dobro. Jen ať se vrátí a jistě se zas všechno urovná; Rhoda sice od nás odešla tuze rozzlobená, ale já vím, že mu odpustí. Žena, pane kapitáne, odpouští až příliš ochotně.“
„Já vím, že taková andělská duše, jako jste vy, by odpustila,“ řekl ukrutný potměšilec. „A každý muž si to vyčítá, když ženě ublíží. Jak by bylo vám, kdyby vám byl nějaký muž nevěrný?“
„To by byla moje smrt – skočila bych z okna – otrávila bych se – utrápila bych se žalem. To vím jistě,“ horlila slečna; několikrát se už sice v lásce zklamala, ale na sebevraždu nemyslila.
„Na světě jsou ještě jiné, právě tak věrné a oddané jako vy,“ vedl svou Dobbin. „Nemluvím, slečno, o té západoindické dědičce, ale o jedné nebohé dívce, kterou Jiří kdysi miloval a kterou od malička vedli k tomu, aby myslila jenom na něho. Viděl jsem ji bez vlastní viny zhrzenou, jak v chudobě nenaříká. Mluvím o slečně Sedleyové. Milá slečno, copak můžete ve svém šlechetném srdci bratrovi zazlívat, že je jí věrný? A mohl by si on někdy ve svědomí odpustit, kdyby ji zradil? Buďte jí přítelkyní – ona vás měla vždycky ráda – a – a Jiří mi uložil – jen proto jsem tady – abych vám řekl, že zasnoubení dodrží jako svatosvatou povinnost; mám vás snažně poprosit, abyste s ním držela aspoň vy!“
Když byl pan Dobbin silně vzrušen, zpočátku v řeči vázl, ale potom mluvil jako nic; jeho výřečnost tentokrát na tu dámu zřejmě zapůsobila.
„No tohle,“ řekla, „tohle je ale překvapení – trapné – kdo by se toho byl nadál – copak tomu řekne tatínek? – Jiří zahodí skvěle zavedenou firmu, která mu spadla do klína – rozhodně má ve vás, pane kapitáne, chrabrého obhájce.“ Na chvíli se odmlčela a potom pokračovala: „Ale co je to platné; chudinky slečny Sedleyové je mi líto, jak by ne – upřímně líto, toť se ví. Kloudnou partii jsme v ní neviděly, ale přesto jsme na ni byly vlídné – velmi vlídné. A slušně vychované dívce, to víte – když je ukázněná, nezbývá – milý kapitáne, Jiřímu nezbývá než se jí zříct, opravdu mu nic jiného nezbývá.“
„Cožpak se má muž zříct milované ženy jen proto, že ji potkalo neštěstí?“ Dobbin k ní napřáhl ruku. „Milá slečno Osbornová, takovou radu vy mi dáváte? Slečno drahá, buďte jí přítelkyní. On se jí zříct nemůže a nesmí. Kdybyste tak vy zchudla, co myslíte, zřekl by se vás nějaký muž?“
Slečna Osbornová byla tou úskočnou otázkou nemálo dojata. „Vím já, pane kapitáne, jestli máme my ubohé dívky věřit tomu, co nám vy muži povídáte,“ řekla. „Žena je křehký tvor a lehce uvěří. Ale když vy jste ukrutní, ukrutní falešníci;“ Dobbinovi se zazdálo, že mu slečna Osbornová nějak tiskne ruku.
Polekal se a hned ji pustil. „Falešníci!“ řekl. „Ba ne, milá slečno, všichni ne: váš bratr není falešník; Jiří miluje Amálii Sedleyovou od malička; kvůli bohatství si žádnou jinou nevezme. Má ji tedy opustit? Vy mu k tomu radíte?“
Co na to mohla slečna Jana, která měla svůj názor, odpovědět? Nic. Nezbylo jí než mu to oplatit. „Inu, jestli vy nejste falešník, tak jste aspoň náramný romantik;“ kapitán Vilém na to odseknutí nereagoval.
Po dalších dvorných řečech posléze usoudil, že je slečna Osbornová na tu zprávu sdostatek obrněna, a tak ji vyklopil: „Jiří se Amálie zříct nemůže – Jiří se s ní oženil,“ – a potom jí vyprávěl o svatbě se všemi podrobnostmi, jak je už známe; že by se chudinka utrápila, kdyby jí její milý nezůstal věren; starý Sedley že jim k sňatku nedal souhlas, a tak si musili vyžádat dispens; že ho přijel až z Cheltenhamu zastupovat Pepík Sedley; potom že odjeli v Pepíkově čtyřspřežním kočáru na líbánky do Brightonu; a že Jiří spoléhá na své hodné sestřičky, že ho s otcem smíří; copak mohou jinak? vždyť jsou ženy a k tomu takové upřímné a něžné. Poprosil ji, zdali s ní ještě může mluvit, a ona mu to mileráda dovolila. Kapitán Dobbin se právem dohadoval, že se za pět minut o přinesené zprávě dovědí ostatní dámy, i uklonil se a odešel.
Sotva vyšel z domu, vtrhla k starší slečně Osbornové slečna Marie se slečnou Wirtovou a ona jim to úžasné tajemství prozradila. Nekřivděme jim: sestrám to nebylo zrovna proti mysli. Tajný sňatek má cosi do sebe, nad čím se málokterá dáma doopravdy pohorší; že si Amálie troufla vstoupit do takového manželství, tím v jejich očích stoupla. Zatímco o tom rokovaly a žvatlaly a hrozily se, co tatínek udělá a řekne, jako by do nich hrom uhodil, rozlehl se na dveřích úder klepátka a hned se spiklenky zarazily. To bude tatínek, řekly si. Ale nebyl to on. Byl to jenom pan Bedřich Bullock, který za nimi podle úmluvy přišel ze City, aby je odvezl na květinovou výstavu.
Můžete si domyslit, že před tím pánem dlouho tajemství neskrývaly. Ale když mu je řekly, objevil se na jeho tváři docela jiný úžas než ta přecitlivělá zkoprnělost, jakou dávaly najevo sestry. Pan Bullock byl člověk z velkého světa a mladší společník bohatého závodu. Znal cenu peněz; očka mu zablýskla radostným očekáváním; usmál se na Marii při pomyšlení, že následkem Jiříkova bláznovského kousku připadne jí možná o třicet tisíc liber více, než doufal vyženit.
„Sapristi,“ řekl a se zájmem koukl i na starší sestru. „Však bude, Jano, Eels ještě litovat, že vám dal kvinde. Třeba dostanete padesát tisíc.“
Na peněžní stránku až do té chvíle sestry nemyslily; Béďa Bullock je za to na dopolední procházce s roztomilým rozmarem vyplísnil; když se pak v kočáře vracely k obědu, sebevědomí jim nemálo stouplo. Nechť vážený čtenář necejchuje jejich sobectví jako nějakou zvrácenost. Dnes ráno se pisatel této kroniky vracel omnibusem z Richmondu; seděl na střeše a při přepřahání si všiml, jak si dole v louži hrají spokojeně a svorně tři umouněná škvrňata. Najednou k nim přiběhlo ještě jedno škvrně. „Mařenko,“ řeklo děvčátko, „tvoje sestra dostala krejcar.“ Rázem vstaly děti z louže a běžely se Mařence poklonit. Jak se omnibus rozjížděl, zahlédl jsem Mařenku, jak s procesím děcek kráčí důstojně za bábou s cukrovím.
KAPITOLA
XXIV.,
v níž pan Osborne
vytáhne rodinnou bibli
Sestry tedy na to Dobbin připravil; i pospíchal do City splnit další, obtížnější část úkolu, který na sebe vzal. Znervózněl nad tím, že má čelit starému Osbornovi; několikrát si řekl, ať mu to tajemství prozradí raději slečny, stejně je dlouho neudrží. Jenže slíbil Jiřímu zprávu o tom, jak to starší Osborne snáší; odebral se tedy v City do otcovské pisárny v Thames Street a odtamtud pana Osborna písemně požádal o půlhodinovou rozmluvu v záležitosti jeho syna Jiřího. Poslíček se z páně Osbornova závodu vrátil s tím, že se pan Osborne poroučí a milerád si s kapitánem promluví ihned; vydal se tedy Dobbin rovnou za ním.
Kapitán si byl vědom, že musí vyzradit tajemství, v němž má sám prsty, a že ho čeká trapná a bouřlivá rozmluva; zasmušile tedy vstoupil nejistým krokem do závodu páně Osbornova; když procházel předpokojem, v němž vévodil pan Chopper, kancelářský přednosta ho od svého stolu vítal tak šelmovsky, že Dobbin ještě víc zrozpačitěl. Mrkl na něho, kývl hlavou a s rozmarem až pobuřujícím mu perem ukázal na šéfovy dveře: „Starý je uvnitř!“
Také Osborne vstal od stolu a vřele mu stiskl ruku: „Pěkně vás vítám, chlapče.“ Šlo mu to tak od srdce, že si nebohý vyslanec Jiřího připadal ještě provinilejší. Ruka, kterou mu starý pán stiskl, jako by zmrtvěla. Vždyť to vlastně tak nebo onak spískal on, Dobbin. On přivedl Jiřího zpátky k Amálii; on schválil, zosnoval, ba přímo vystrojil sňatek, který přichází přítelovu otci prozradit; ten ho vítá s úsměvem, poplácává ho po zádech a říká mu: „Kamarádíčku Dobbine.“ Není divu, že vyslanec klopil hlavu.
Osborne byl naprosto přesvědčen, že mu Dobbin přichází oznámit synovu kapitulaci. Zrovna v tu chvíli, co přišel poslíček, pan Chopper s šéfem celou tu záležitost mezi otcem a synem probírali. Oba došli k názoru, že se Jiří vzdává. Čekali to už několik dní a pan Osborne hned vrchnímu účetnímu řekl: „Jéje, Choppere, to bude svatba!“ Vítězoslavně se na něho podíval, luskl prsty a zacinkal ve svých ohromných kapsách zlaťáky a šilinky.
Podobné kousky prováděl s nimi i teď; hověl si bodře v křesle a přes stůl významně pohlížel na rozpačitého a zamlklého Dobbina. „Takové nemehlo, a je to kapitán,“ pomyslil si. „Že ho ten Jiří nenaučí móresům.“
Posléze se Dobbin trochu sebral a spustil: „Přináším vám, prosím, vážnou zprávu. Dnes ráno jsem byl na generálním velitelství a je to jistá věc, že do týdne bude náš pluk odkomandován a vytáhne do Belgie. A to víte, než se vrátíme, dojde k zápolení, které mnohému z nás přinese smrt!“
Osborne se zatvářil vážně. „Tisíc láter, bodejť by váš pluk nesplnil svou povinnost.“
„Francouzi mají přesilu,“ mluvil dále Dobbin. „Chvíli to potrvá, než tam za námi přitáhnou Rusové a Rakušani. My se dostaneme do boje první, a Bonapartík se už vynasnaží, aby byl tuhý.“
„Kam tím míříte, Dobbine?“ zakabonil se Osborne. „Nějakého sakramentského Francouze se přece žádný Brit nelekne.“
„Tak si myslím, že vzhledem k nesporně velkému nebezpečí, které nám všem hrozí – jestli je mezi vámi a Jiřím nějaké nedorozumění – měli byste si, prosím – ještě – ještě před odchodem podat ruku, nemyslíte? Kdyby se mu něco stalo, nikdy byste si asi neodpustil, že jste se nerozešli v přátelské shodě.“
Při těch slovech chudák Vilém Dobbin zrudl jako mák a kajícně si o sobě řekl, jaký je zrádce. Nebýt jeho, možná že k té roztržce vůbec nedošlo. Proč Jiří se svatbou nepočkal? Copak bylo třeba na ni pospíchat? Jiřímu by rozchod s Amálií rozhodně srdce neutrhl. Kdoví, třeba i Amálie by jeho ztrátu oželela. Svatba a všechno, co z ní pošlo, je jeho dílo. A proč? Protože ji má rád a nemůže ji vidět nešťastnou; nebo snad proto, že už sám nemůže vydržet ta muka napětí, a tak je raději jednou ranou rozdrtí – právě tak když nám někdo umře, pospícháme s pohřbem, nebo když nám nastane loučení s milovanou osobou, hledíme, aby už bylo po tom.
„Viléme, jste hodný člověk,“ řekl Osborne zjihlým hlasem. „Máte pravdu, neměl bych se s Jiřím rozcházet v hněvu. Podívejte se. Dělám pro něho tolik, že by to žádný otec neudělal. Peněz mu dávám třikrát tolik než – troufám – dává otec vám. Já se tím nechvástám. Co jsem se pro něho nadřel a nasháněl, co důmyslu a síly mě to stálo, o tom vám nebudu povídat. Zeptejte se Choppera. Zeptejte se celé londýnské City. Jakživ jsem od něho nic nežádal, až teď mu navrhnu sňatek, na kterém by si právem zakládal každý náš aristokrat – a on mi řekne ne. Je to snad má chyba? Vyvolal jsem já ten spor? Vždyť mi jde jen o jeho blaho; co je na světě, dřu se na něho jako galejník. Že bych byl sobec, to mi nikdo nevytkne. Jen ať se vrátí. Jářku, odpustíme si, co jsme si. Aby se hned oženil, to je vyloučeno. Ať se zatím se slečnou Swartzovou dohodnou a vezmou se potom, až se vrátí jako plukovník; hrom do toho, taky že plukovníkem bude, jestli se to dá za peníze pořídit. Jsem rád, že jste ho přemluvil. Však já vím, Dobbine, že je to vaše zásluha. Tolikrát jste ho už vytáhl z bryndy. Jen ať přijde. Já ho nesežeru. Přijďte k nám dnes oba na večeři na Russell Square. Všechno při starém, večeří se v obvyklou dobu. K večeři budete mít srnčí hřbet a žádné odmlouvání.“
Ta chvála i důvěra drásala Dobbinovo srdce. Jak hovor v tomto tónu pokračoval, připadal si stále provinilejší. „Pane Osborne,“ řekl, „snad se mýlíte. Jistě se mýlíte. Jiří je na to příliš charakterní, aby se oženil kvůli penězům. Jestli mu pohrozíte, že ho za jeho neposlušnost vydědíte, ještě více se zatvrdí.“
„Čerta starého, když mu, člověče, nabízím osm až deset tisíc ročně, tomu říkáte, že hrozím,“ řekl pan Osborne a pobuřující rozmar ho neopouštěl. „Hrome, jestli bude chtít slečna Swartzová mne, jsem jí k službám. Mně na nějakém tom odstínu hnědi nesejde.“ Staroch se lišácky ušklíbl a hrubě se zachechtal.
„Zapomínáte, prosím, že má kapitán Osborne starší závazek,“ řekl vážně vyslanec.
„Jakýpak závazek? Co to k čertu povídáte?“ – panu Osbornovi se rozbřesklo a byl bez sebe vztekem i úžasem; „chcete mi snad namluvit, že ten sakramentský blázen pořád pálí za dcerou podvodnického bankrotáře? Nakonec jste mi snad přišel říct, že si ji chce vzít. Vzít si takovou – no, to se povedlo. Můj syn a dědic že by si vzal nějakého žebráckého cumplocha? Šlak aby ho trefil, jestli si ji vezme, to ať si rovnou koupí koště a jde zametat na ulici. Však si vzpomínám, jak za ním lítala a jak po něm zamilovaně pokukovala; nejspíš ji ten její švindléřský otec k tomu naváděl.“
„Bývali jste, prosím, s panem Sedleym dobrými přáteli,“ vpadl mu do řeči Dobbin; skoro byl rád, že do něho vjela zlost. „Svého času jste mu říkal jinak než lump a podvodník. Ta známost je vaše práce. Jiří neměl právo zahrávat si s city –“
„Zahrávat si s city,“ zaskučel starý Osborne. „Zahrávat si s city! Kat aby vás spral, zrovna takhle mluvil ten panáček, když se přede mnou – ve čtvrtek to bylo čtrnáct dní – naparoval a před otcem, který ho vypiplal, se oháněl britskou armádou. Tak to vy jste ho proti mně poštval – uctivý služebník, pane kapitáne. To vy mi chcete zatáhnout žebrotu do rodiny? To vám tedy pěkně děkuji, pane kapitáne. To tak, aby si vzal takovou – chacha! a proč? To ona hraje na jeho city!“
„Pane,“ řekl Dobbin a s nelíčeným hněvem se vztyčil; „v mé přítomnosti nikdo tu dámu nesmí urážet a vy už nejméně.“
„To má být vyzvání na souboj, co? Počkat, zazvoním, ať nám přinesou pistole pro dva. To vás sem pan Jiří poslal, abyste urážel jeho otce?“ řekl Osborne a zatáhl za zvonec.
„Pane Osborne,“ řekl Dobbin a hlas mu při tom přeskakoval, „vy sám urážíte nejlepší stvoření na celém světě. Mějte k ní, prosím, ohledy, je to žena vašeho syna.“
Na víc se Dobbin nezmohl a odešel. Osborne se svalil do křesla a hleděl vytřeštěně za ním. Na zazvonění se poslušně objevil písař; sotva kapitán vyšel z činžáku, v němž měl pan Osborne kancelář, rozběhl se za ním bez klobouku pan Chopper.
„Proboha, co se stalo?“ vyhrkl pan Chopper a popadl kapitána za blůzu. „Starý má záchvat. Copak to zas pan Jiří provedl?“
„Před pěti dny se oženil se slečnou Sedleyovou,“ odpověděl Dobbin. „Já jsem mu dělal, pane Choppere, družbu, a vy musíte zůstat jeho přítelem.“
Starý účetní zavrtěl hlavou. „Jestli jste, pane kapitáne, přišel s takovouhle, je to chyba. Starý mu nikdy neodpustí.“
Dobbin poprosil Choppera, aby mu oznámil do hotelu, kdyby se něco stalo, a potom se zamyšleně pustil do vnitřního města, všecek znepokojen tím, co bylo, i tím, co bude.
Když se ten večer sešla russell-squarská rodina k večeři, otec už seděl na svém místě a mračil se na celý svět; vždycky když se takhle tvářil, všichni kolem něho zmlkli. Dámy i pan Bullock, který k nim přišel na večeři, vycítili, že pan Osborne je s tou novinou obeznámen, jeho zakaboněnost působila i na pana Bullocka, takže ztichl a zvážněl; zato byl neobyčejně něžný a pozorný k slečně Marii, vedle níž seděl, i k její sestře, která trůnila v čele stolu.
Tak se stalo, že na jedné straně stolu byla slečna Wirtová sama; mezi ní a slečnou Janou Osbornovou zela mezera. Tam sedával Jiří, když přišel na večeři domů; a jak už jsme řekli, měl ten tulák prostřeno, kdyby se snad vrátil. Ticho při večeři rušil jen tlumený důvěrný šepot usměvavého pana Bedřicha a cinkot příborů a nádobí. Služebnictvo, posluhující u stolu, chodilo po špičkách. Funebráci nemohli vypadat zasmušileji. Bez jediného slova rozkrájel pan Osborne srnčí hřbet, na nějž předtím pozval Dobbina; sám se své porce skorem netkl, zato hodně popíjel a stolník mu bedlivě doléval.
Civěl na jednoho po druhém, až posléze ke konci večeře se upřeně zahleděl na talíř Jiřího. Ukázal na něj levou rukou. Dcery hleděly na to gesto nechápavě nebo se aspoň tvářily, že nechápou; ani služebnictvo tomu zprvu neporozumělo.
„Skliďte ten talíř,“ – zaklnul a povstal, odstrčil židli a odešel do svého pokoje.
Za páně Osbornovou jídelnou byl obyčejný pokoj, jemuž se říkalo pracovna; ten byl zasvěcen hlavně domácnosti. Tam se pan Osborne uchyloval v neděli dopoledne, když se mu nechtělo do kostela, a uveleben v červeném koženém křesle četl si noviny. Bylo tam několik zasklených skříní na knihy a v nich stála vynikající díla v solidních zlacených vazbách. Byl tam Almanach, Gentlemans Magazine, Blairova Kázání a spis Hume a Smollett. Celý boží rok jediný svazek z regálu nevytáhl, ale žádný člen rodiny si za nic na světě netroufal na knihy sáhnout, leda občas v neděli, když neměli k večeři pozvané hosty; tu vytáhli velikánskou šarlatovou bibli a Modlitby – stály v koutku vedle Seznamu šlechty – služebnictvo svolali zvonkem do jídelny a pan Osborne rezavě slavnostním hlasem předčítal celé rodině večerní pobožnost. Každý člen domácnosti, ať už syn, dcera nebo sluha, vcházel do tohoto pokoje s jakousi hrůzou. Tam šifroval pan Osborne hospodyni účty, tam revidoval sklepní výkazy, které mu předkládal stolník. Přes čistě vyštěrkovaný dvůr viděl odtamtud až k zadnímu vjezdu do stájí, kam vedl jeden jeho zvonek, a na dvůr pak vybíhal ze svého domku kočí jako do ohrazeného soudního prostoru a pan Osborne mu z okna nadával. Čtyřikrát za rok si do té komnaty chodila slečna Wirtová pro služné a dcery pro kvartální kapesné. Když byl Jiří ještě kluk, kolikrát v tom pokoji dostal napráskáno; matka sedala celá rozbolestněná na schodech a poslouchala, jak bič švihá. Při tom trestu chlapec snad ani jednou nezaplakal; když pak odtamtud vyšel, chudinka matka ho potají hladila a na ukonejšenou mu dávala peníze.
Nad krbem visela rodinná podobizna – po smrti paní Osbornové ji tam přenesli z předního pokoje. Znázorňovala Jiříka, jak sedí na poníku, starší sestra mu podává kytičku a mladší drží matka za ruku. Tváře jak jablíčka, velká červená ústa, tak se na sebe všichni přihlouple usmívali v zavedeném stylu rodinných podobizen. Matka je pod drnem, dávno na ni zapomněli – sestry i bratr mají na sta různých zájmů; dosud sice patří k sobě, ale jsou si nadobro cizí. Za nějakých čtyřicet až šedesát let, až všichni znázornění zestárnou, v jakou hořkou satiru se promění okázale naivní rodinné podobizny s celým tím fraškovitým citem i smavou prolhaností, s celou tou sebevědomou i samolibou prostomyslností. Po odstranění rodinné skupiny zaujala v jídelně čestné místo parádní podobizna pana Osborna; byl na ní vymalován s mohutným stříbrným kalamářem a křeslem.
Starý Osborne se tedy uchýlil do pracovny a hlouček si po jeho odchodu oddechl. Když se vzdálilo i služebnictvo, o překot se rozpovídali, ale mluvili potichu; potom se zlehka odebrali nahoru a pan Bullock ve vrzavých střevících přitom opatrně našlapoval. Neměl chuť zůstat tam sám a popíjet víno, když je hned vedle v pracovně ten strašlivý staroch.
Dobrou hodinu potom, co se setmělo, stolník, třebaže na něho nikdo nezvonil, troufl si zaklepat a přinést svíce a čaj. Přednosta domácnosti seděl v křesle a dělal, že čte noviny; když mu sluha postavil na stolek svícen a občerstvení a odešel, pan Osborne vstal a zamkl za ním. Šlo do tuhého; celý dům věděl, že se strhne pohroma, která asi potrefí mladého pána.
Ve velkém psacím stole z leštěného mahagonu vyhradil pan Osborne jednu zásuvku synovým věcem a písemnostem. Tam schovával všechny jeho doklady už od dětských let; byly tam knižní prémie i výkresy, podepsané Jiřím a ředitelem školy; byly tam jeho první kostrbaté dopisy, v nichž vzkazoval upřímný pozdrav tatínkovi a mamince a škemral o buchtu. V nejednom se zmiňoval o svém milém kmotříčkovi Sedleym. Jak na to jméno starý Osborne při prohlížení dopisů padl, sinalé rty se mu roztřásly kletbami a srdce mu sžíralo strašlivé záští a hoře. Dopisy byly řádně označeny záhlavím, ošifrovány a převázány červenou šňůrkou. Stálo tam: „Jirka žádá o 5 šilinků, 23. dubna 18; odpověď 25. dubna“, nebo: „Jirka chce poníka, 13. října“ atd. V jiném balíčku byly zase „Účty od dr. Swishtaila“ – „Jiřího účty za šaty a prádlo, směnky vystavené na mne od Jiřího Osborna ml.“ atd. – jeho dopisy ze Západní Indie – písemnosti od jeho právního zástupce, výstřižky z novin o jeho jmenování; byl tam jeho chlapecký bičík a v papírku zabalená jeho kadeř, kterou nosívala matka.
Nešťastník prohlížel ty památky jednu po druhé a dlouhé hodiny nad nimi dumal. Byly to kdysi jeho nejmilejší marné tužby, jeho nejsmělejší sny. Jak se tím chlapcem pyšnil! Tak hezké dítě svět neviděl. Kdekdo o něm říkal, že vypadá jak šlechtický synek. V Kew Gardens si ho kdysi všimla jedna princezna, dala mu pusu a zeptala se ho, jak se jmenuje. Kterýpak finančník ze City se mohl takovým synem pochlubit? Tak nebyl hýčkán žádný princ. Jeho syn měl všechno, nač stačí peníze. Na závěr vyučování jezdil za Jiřím do školy čtyřspřežím (kočí dostal novou livrej) a rozhazoval žákům zbrusu nové šilinky; než odplul Jiří do Kanady, šel s ním na plukovní velitelství a vystrojil důstojníkům hostinu, že k ní mohl klidně zasednout vévoda z Yorku. Neuznal snad někdy Jiřímu nějaký účet? Tuhle jsou – zaplatil mu je, ani nemukl. Na takových koních, jaké on měl, nejezdí leckterý generál! Viděl toho chlapce před sebou, jak si ho ve sterých chvílích pamatoval – po večeři přicházel pyšně jako pán a v čele stolu po boku otcově upíjel ze své číše – v Brightonu přeskočil na poníku plot a držel krok s vůdcem smečky – ten den, kdy byl při levé představen princi vladaři, švarnějšího mladíka nebylo na celém královském dvoře. A takhle, takhle to končí! – vezme si dceru bankrotáře a vzpurně pohrdne povinností i bohatstvím. Jaké ponížení a běsnění zakoušel ten staroch, znalý světa; jaká muka lítého vzteku, zklamané touhy i lásky; jaké palčivé bolesti zhrzené ctižádosti i vroucího citu.
Prohlédl si lejstra a s přehořkým bezmocným žalem, s jakým nešťastníci vzpomínají na blahé časy, zahloubal se nad tím i oním – nakonec vyňal Jiříkův otec ze zásuvky všechny doklady, které tam tak dlouho choval, a zamkl je do skříňky na spisy; skříňku pak převázal a přitiskl na ni svou pečeť. Potom otevřel knihovnu a vytáhl z ní velikánskou červenou bibli, o níž jsme už mluvili – byl to honosný foliant, skorem nedotčený, zářící zlatem. Proti titulu byl obrázek, jak Abraham obětuje Izáka. Podle tehdejšího zvyku zapsal si tam Osborne na předsádku velkým kancelářským písmem den svého sňatku, úmrtní den ženy a data narození a křestní jména dětí. První byla Jana, za ní Jiří Sedley, potom Marie Františka a vedle toho den křtu. Namočil pero a pečlivě přeškrtal jméno Jiřího; když inkoust na stránce uschl, strčil foliant zpátky na místo. Potom vyňal z jiné zásuvky, kam schovával soukromé písemnosti, nějakou listinu; přečetl si ji, potom ji zmačkal a zapálil od svíčky a díval se, jak na roštu dohořívá. Byla to jeho poslední vůle; jakmile shořela, sedl si, načmáral dopis, zazvonil na sluhu a nařídil mu, aby dopis hned ráno doručil. Byl už bílý den, když šel spát, po celém domě bylo jasno a v svěže zeleném lupení na Russell Square prozpěvovali ptáci.
Vilém Dobbin se snažil naklonit si celou páně Osbornovu domácnost i personál a ve chvíli protivenství získat Jiřímu co nejvíc přátel; věděl, jak lidskou duši obměkčuje večeře s dobrým vínem, a tak hned po návratu do hostince sedl a napsal ctěnému pánu panu Tomáši Chopperovi vlídné pozvání a zdvořile ho požádal, aby s ním příští den U Jatek povečeřel. Pan Chopper dostal to psaní, ještě než odešel do City, a hned odepsal, že se uctivě poroučí a že mu bude ctí a potěšením panu kapitánovi vyhovět. Navečer se vrátil domů do Somers Townu a dopis i s konceptem odpovědi ukázal paní Chopperové a dcerám; potom zasedli k čaji a s gustem se bavili o oficírech a westendském panstvu. Když se pak dcery odebraly na lože, Chopperovi se rozpovídali o tom, jaké divné věci se to dějí v šéfově rodině. Takhle se šéf jakživ nerozčilil. Když za ním Chopper po odchodu kapitána Dobbina přišel, byl pan Osborne všecek fialový, taktak že ho neranila mrtvice; jistě se pan Osborne s mladým kapitánem strašně pohádal. Hned Chopperovi nařídil, aby mu vypsal všechny částky, které za poslední tři léta kapitánu Osbornovi vyplatil. „A byla to horentní suma,“ řekl vrchní účetní, ještě víc si starého i mladého vážil za to, že tak štědře ty zlaťáky poutráceli. Dostali se do sebe snad kvůli slečně Sedleyové. Paní Chopperová se dušovala, jak je jí té chudinky slečny líto, že přišla o takového hezkého nápadníka, jako je pan kapitán. Pan Chopper zas na to, že slečna Sedleyová je dcera nešťastného spekulanta, který se s věřiteli nevalně vyrovnal, moc si tedy o ní nemyslí. Z celé City nadevše ctí Osbornův závod; těší se a doufá, že si kapitán vezme nějakou šlechtickou dceru. Tu noc se vrchní účetní prospal lépe než šéf; s chutí posnídal (třebaže si svou skromnou číši života oslazoval nerafinovaným cukrem), pomazlil se s dcerami a v svátečních šatech s nabíranou náprsenkou odešel do kanceláře; žena se za ním zálibně dívala, slíbil jí, že si bude kapitánova portského zavdávat s mírou.
Pan Osborne přišel v obvyklou dobu do City; úředníci z opatrnosti vždycky číhali na to, jak se tváří; tentokrát měl obličej příšerně ztrhaný. Ve dvanáct se na vyzvání dostavil pan Higgs (z advokátní kanceláře Higgs & Blatherwick v Bedford Row); hned ho uvedli do šéfovy soukromé pracovny a přes hodinu tam s ním zůstal zavřen. Kolem jedné hodiny přinesl sluha kapitána Dobbina panu Chopperovi psaní s přiloženým dopisem pro pana Osborna; vrchní účetní ho hned panu Osbornovi doručil. Za chvíli si dal potom pan Osborne zavolat pana Choppera spolu s účetním panem Birchem a požádal je, aby mu byli svědky při vyhotovení listiny. „Sepsal jsem nové pořízení,“ řekl pan Osborne a oba pánové se na poslední vůli podepsali. Nikdo nemluvil. Když pak procházel pan Higgs předpokojem, byl vážný; zahleděl se ostře na pana Choppera, ale nic mu nevykládal. Všichni si ten den všimli, jak je pan Osborne neobyčejně klidný a mírný, a nemálo nad tím žasli, neboť jeho zakaboněnost jim nevěstila nic dobrého. Nikomu ten den nevynadal, a ani jednou nezaklnul. Ze závodu odešel dřív než jindy; předtím si ještě jednou zavolal vrchního účetního, dal mu běžné příkazy, potom chvíli váhal, jako by mu to nešlo z úst, a nakonec se ho zeptal, neví-li, zda je kapitán Dobbin v Londýně.
Chopper mu řekl, že myslí, že je. Oba o tom ovšem dobře věděli.
Osborne podal vrchnímu účetnímu dopis, znějící na toho důstojníka, a požádal ho, aby jej Dobbinovi ihned doručil, a to přímo.
„A teď mám, Choppere, klidnou duši,“ řekl, sundal z věšáku klobouk a divně se zatvářil. Přesně úderem druhé (zřejmě to měli předem umluveno) objevil se tam Bedřich Bullock a pan Osborne s ním odešel.
Velitel -tého pluku, v němž vedli každý svou setninu pánové Dobbin a Osborne, byl letitý generál, první tažení si odbyl ještě pod Wolfem u Quebecu a na velení byl už dávno stařičký a vetchý; ale o pluk, v jehož čele podle jména stál, se stále zajímal a některé mladší důstojníky zvával ke stolu; takové pohostinství je už dnes, myslím, mezi jeho kolegy neobvyklé. Stařičký generál si zvlášť oblíbil kapitána Dobbina. Dobbin byl zběhlý ve vojenské literatuře a o Bedřichovi Velikém a císařovně Marii Terezii i jejich válkách uměl vyprávět skoro tak jako generál; ten na vítězství nejnovější doby nic nedal a držel jenom na taktiky, kteří žili před padesáti lety. I pozval Dobbina na snídani právě zrána toho dne, kdy pan Osborne změnil poslední vůli a pan Chopper si nasadil nejlepší nabíranou náprsenku; a o několik dní předem prozradil svému mladému oblíbenci to, nač už všichni čekali – že má pluk rozkaz táhnout do Belgie. Za pár dní jim vrchní velitelství nařídí pohotovost; přepravních lodí je až dost, do týdne se tedy vydají na cestu. Za pobytu v Chathamu přibyli k pluku nováčci; stařičký generál projevil naději, že pluk, který měl v Kanadě podíl na Montcalmově porážce a na Long Islandu naprášil Washingtonovi, ukáže se hoden svého staroslavného jména i na tolikrát zdupaných bojištích nizozemských. „Máte-li snad, milý příteli, nějakou ajffaire là[26]“ – stařičký generál si třaslavou bezkrevnou rukou šňupl a prstem si ukázal pod župan na to místo, kde mu dosud slabounce tlouklo srdce – „chcete-li ještě potěšit nějakou svou Phillidu nebo se rozloučit s tatínkem a maminkou nebo napsat testament, doporučuji vám, abyste se do toho dal bez meškání.“ Po těch slovech podal generál mladému příteli prst a dobrácky mu pokynul napudrovanou hlavou s copánkem; sotva za Dobbinem zapadly dveře, usedl a skládal poulet[27] (na své frančtině si nesmírně zakládal) mademoiselle Aménaidě z divadla Jeho Veličenstva.
Dobbin nad tou zprávou zvážněl a hned si vzpomněl na své známé v Brightonu; potom se zastyděl, že vždycky nejprve myslí na Amálii (víc než na jiné – víc než na otce, matku, sestry a vojenské povinnosti – vstávaje lehaje a celý boží den); vrátil se do hostince a několika řádky oznámil panu Osbornovi, co se právě dověděl; v duchu se už těšil, že se po té zprávě přece jen s Jiřím usmíří.
Dopis doručil týž poslíček, který den předtím přinesl panu Chopperovi pozvání; milý vrchní účetní se ho polekal. Dopis zněl na něho, a když ho otvíral, trnul strachy, že večeře, na kterou spoléhá, je snad odložena. Nesmírně si oddechl – kapitán Dobbin mu jen připomínal, aby nezapomněl. („Těším se na vás o půl šesté,“ tak mu psal.) O zaměstnavatelovu rodinu měl jistě velký zájem, ale – que voulez-vous?[28] – slavnostní večeře platila na něho více než starosti nějakého jiného smrtelníka.
Dobbin měl od generála svolení, aby o tom vyrozuměl kdekterého důstojníka svého pluku, s nímž se na svých potulkách srazí; když se tedy v plukovní účtárně setkal s praporčíkem Stubblem, hned mu o tom pověděl, a ten se ze samého válečnického zápalu rovnou sebral a šel si k mečíři koupit šavli. Mladíčkovi bylo pouhých sedmnáct let, měřil pětašedesát palců, zdraví měl odjakživa chatrné a ještě si je podryl předčasným holdováním pálence; najednou se v něm probudila nesporná odvaha a lví srdce; potěžkával šavli, zkoušel její ostří, ohýbal ji a rozháněl se jí, jako by už kosil Francouze. Pokřikoval: „Haha,“ s úžasnou silou dupal nožkama a několikrát se hrotem rozpřáhl na kapitána Dobbina, ale Dobbin se jen smál a odrážel jeho výpady rákoskou.
Pan Stubble – to je patrné už z jeho drobné a útlé postavy – byl od lehké pěchoty. Zato praporčík Spooney byl statný výrostek a patřil k Dobbinově granátnické setnině; vyzkoušel si už novou huňatou beranici a vypadal pod ní na svůj věk značně sveřepě. Oba jinoši se pak odebrali k Jatkám. S chutí povečeřeli a potom skládali dopisy domů hodným starostlivým rodičům – dopisy oplývající láskou a bodrostí a kuráží a pravopisnými chybami. Ach, leckomu bušilo tehdy v Anglii srdce starostí; a v leckteré domácnosti vylévala matka slzy i modlitby.
Dobbin se chystal načmárat narychlo Jiřímu Osbornovi, a tu zahlédl u jednoho kavárenského stolku mladičkého Stubbla, jak mu při psaní slzy stékají po nose až na papír (ten mladík myslil totiž na maminku a že ji už možná nikdy nespatří). Zželelo se mu ho, a hned psací skřínku zamkl. „Nač?“ řekl si. „Ať je ještě tuto noc šťastná. Ráno si zajdu za rodiči a potom se za nimi sám vypravím do Brightonu.“
Přistoupil tedy k Stubblovi, položil mu mohutnou tlapu na rameno a dodával mladičkému rekovi mysli; jen ať nechá pálenky, a bude z něho dobrý voják; slušný a poctivý chlapík je už stejně. Mladému Stubblovi zazářily oči; Dobbina si totiž u pluku všichni vážili jako nejlepšího důstojníka a nejchytřejšího člověka.
„Děkuji, Dobbine,“ řekl a kotníky si utřel oči. „Právě jsem jí psal – že se přičiním. Ach, pane kapitáne, když ona je vám tak sakramentsky hodná.“ A znovu se mu vyřinuly slzy proudem a neručím za to, že i ten dobrácký kapitán nezamžikal.
Oba praporčíci, kapitán a pan Chopper spolu povečeřeli u vyhrazeného stolu. Pan Chopper přinesl dopis od pana Osborna. Pan Osborne v něm kapitánu Dobbinovi stručně vzkazoval, že se mu poroučí a prosí ho, aby přiložené psaní dodal kapitánu Jiřímu Osbornovi. Chopper mu řekl, že nic více neví; vylíčil mu sice, jak pan Osborne vypadal, a že měl rozmluvu s advokátem, a jak šéf kupodivu na nikoho nesakroval, a později – zejména když u stolu kolovalo víno – hýřil teoriemi a dohady. Jenže ty byly po každé sklence nejasnější, až jim nakonec nikdo nerozuměl. Pozdě v noci naložil kapitán svého hosta do drožky; host škytal a dušoval se, že bude – škyt! škyt! – panu kapitánovi do nejdelší smrti přítelem.
Řekli jsme už, že když se kapitán Dobbin loučil se slečnou Osbornovou, poprosil ji o dovolení, aby za ní směl znovu přijít; svobodná dívka tedy na něho druhý den několik hodin čekala; kdyby byl za ní přišel a zeptal se jí na to, nač mu byla ochotna odpovědět, byla by se přidala na bratrovu stranu a snad by se byl Jiří se svým pohněvaným otcem smířil. Čekala na kapitána doma, ale kapitán nepřišel. Měl dost svých starostí; šel potěšit rodiče; a časně ráno se uvelebil na Blesku a odjel za svými přáteli do Brightonu. Ještě ten den zaslechla slečna Osbornová, jak otec nařizuje, že ten ničemný pletichář kapitán Dobbin k nim nesmí do domu; rázem bylo veta po nadějích, které snad do té chvíle v hloubi duše chovala. Přišel k nim Bedřich Bullock; k Marii se choval neobyčejně něžně a sklíčeného starocha zahrnoval pozornostmi. Pan Osborne sice prohlásil, že má klidnou duši, ale způsob, který k tomu zvolil, mu zatím klid nepřinesl a události posledních dvou dnů mu zřejmě dodaly.
KAPITOLA
XXV.,
v níž všechny zúčastněné
postavy
uznají za vhodné odjet z Brightonu
Dobbina odvedli za dámami do hostince U Lodi a on před nimi bodře spustil jako šlejfíř; jak je vidět, každým dnem se z toho mladého důstojníka vyklubával odpornější pokrytec. Snažil se své city potlačit, hned jak uviděl Osbornovu novomanželku; zejména pak nechtěl prozradit obavy, jak ji zarmoutí ta neblahá zpráva, kterou jim přináší.
„Tak si myslím, Jiří,“ řekl, „že do tří týdnů se na nás francouzský císař oboří s jezdectvem i pěchotou a zahraje našemu vévodovi takovou bandurkou, že španělská válka bude proti tomu pouhá hračka. Ale ne abys to říkal své paní. Možná že my se do boje ani nedostaneme a nakonec budeme mít na starosti jen okupaci Belgie. Myslí si to mnoho lidí; však se už Brusel hemží samými urozenými panáčky a nóbl paničkami.“ Domluvili se tedy, že úkol britské armády v Belgii vylíčí Amálii v růžových barvách.
Zosnovav tyto pikle, licoměrný Dobbin pozdravil vesele mladou paní Osbornovou a vysekl jí pár poklon, jak jí to v manželství sluší (těmi neobratnými poklonami se, řekněme si to rovnou, vůbec nestrefil) a potom mlel na celé kolo o Brightonu a mořském vzduchu a místních zábavách a o tom, jaké to bylo po cestě krásné a jak znamenitý dostavník je Blesk – až to bylo Amálii nepochopitelné a Rebeku to bavilo; pozorovala kapitána, jako ostatně pozorovala každého, s kým přišla do styku.
Upřímně řečeno, o manželově příteli, kapitánu Dobbinovi, neměla Amálka valné mínění. Šišlá – je nudný a všední; a hrozně nemotorný a nevzhledný. Líbilo se jí na něm, že na Jiřím tolik visí (na tom ovšem nebylo nic zvláštního), a říkala si o Jiřím, jak je šlechetný a milý, že se s oficírským kolegou tak kamarádí. Často před ní Jiří jeho šišlání i jeho divné způsoby karikoval, ale to mu uznejme, přítelovy dobré vlastnosti vždycky velebil. V této krátké chvíli slávy, kdy poctivého Viléma ještě důkladně neznala, byl jí nadobro lhostejný – on o tom věděl a pokorně se s tím smiřoval. Nastaly pak časy, kdy ho lépe poznala a smýšlela o něm jinak, ale chvíli to ještě trvalo.
Ještě Dobbin nepobyl s dámami dvě hodiny, a Rebeka už jeho tajemství prokoukla. Ráda ho neměla a v hloubi duše se ho bála; on pro ni také nijak nehoroval. Byl tak poctivý, že na její úskoky i lichotky nic nedal a pudově se jí štítil. Ona zas proti jiným ženám tak docela jiná nebyla, aby netrpěla žárlivostí; už kvůli tomu zbožňování Amálie na něho zanevřela. Přesto se k němu chovala ohleduplně a srdečně. Přítel Osbornových! Přítel jejích milých dobrodinců! – toho přece bude mít vždycky upřímně ráda; však se na něho dobře pamatuje z Vauxhallu, prohodila šibalsky k Amálii, a když se pak šly obě přestrojit k večeři, drobet se mu posmívala. Rawdon Crawley si Dobbina téměř nevšímal; pro něho to byl dobrácký trouba a nevychovaný klacek ze City. Pepík se k němu choval s důstojnou shovívavostí.
Jiří šel za Dobbinem do jeho pokoje, a když se octli sami, Dobbin vytáhl ze stolu dopis, svěřený mu panem Osbornem, aby jej doručil synovi. „To není otcovo písmo,“ polekal se Jiří, a také nebylo; dopis byl od páně Osbornova advokáta a zněl takto:
Bedford Row, 7. května 1815
Vážený pane,
z pověření pana Osborna Vám oznamuji, že pan Osborne na svém rozhodnutí, jak je před Vámi vyslovil, trvá a že následkem sňatku, který jste ráčil uzavřít, nepokládá Vás nadále za člena rodiny. Je to rozhodnutí konečné a nezvratné.
Částky, které na Vás vynaložil za Vaší nezletilosti, jakož i výdaje, jimiž jste ho v posledních letech tak nešetrně zatížil, převyšují sice značně Váš dědický podíl (to jest třetinu jmění Vaší matky, zesnulé paní Osbornové, které po jejím úmrtí připadlo Vám, slečně Janě Osbornové a slečně Marii Františce Osbornové), nicméně Vám na příkaz pana Osborna vyřizuji, že se veškerých nároků na Vaše dědictví vzdává; částku 2000 liber; tj. čtyřprocentní dluhopisy, v běžné kurzovní hodnotě, (což činí jednu třetinu z částky 6000 liber) na řádné potvrzení pak vyplatím buď přímo Vám, nebo Vašemu právnímu zástupci.
S veškerou úctou
P.S. Mám Vám od pana Osborna vyřídit, že si jednou provždy zakazuje o této a jakékoliv jiné věci veškeré vzkazy, dopisy i sdělení.
„Pěkně jsi mi to nadrobil,“ Jiří koukl vztekle na Viléma Dobbina. „Jen se, Dobbine, podívej,“ a mrštil k němu otcovým dopisem. „Hrom do toho, teď je ze mne žebrák, a to jen proto, že jsem se poddal té sakramentské přecitlivělosti. Copak jsme nemohli počkat? Ve válce mě mohla trefit kulka, a třeba ještě trefí, a co z toho bude Amálka mít, když bude vdovou po žebrákovi. To jsi spískal ty. Nedal sis pokoj, až jsi mě oženil a přivedl na mizinu. Copak si, k ďasu, se dvěma tisíci librami počnu? Ty mi nevydrží ani dvě léta. Jen co jsem tady, prohrál jsem jich s Crawleym v kartách a v kulečníku sto čtyřicet. Pěkně to umíš člověku nadrobit, jen co je pravda.“
„Nedá se popřít, že jsi ve svízelném postavení,“ odpověděl Dobbin; dopis si už přečetl a ani brvou nehnul; „a jak říkáš, tak trochu jsem to spískal já. Leckdo by s tebou hned měnil,“ dodal s trpkým úsměvem. „Co myslíš, kolikpak kapitánů z našeho pluku má zbytečné dva tisíce? Dokud se otec neobměkčí, musíš být živ ze svého platu, a když padneš, bude tvá žena dostávat sto liber ročně!“
„A ty myslíš, že já při svých nárocích mohu být živ z platu a ročních sto liber?“ rozzlobil se Jiří. „Že taky, Dobbine, tak hloupě mluvíš. K čertu, copak si mohu z takové bídné almužny udržet místo v lepší společnosti? Já už jiný nebudu. Neobejdu se bez blahobytu. Mě nekrmili ovesnou kaší jako MacWhirtera nebo bramborami jako starého O’Dowda. Má snad moje žena prát na vojáky nebo jezdit za plukem jako markytánka?“
„Nono,“ mluvil pořád dobrácky Dobbin, „my ji už posadíme do lepší diligence. Pamatuj, Jirko, že jsi zatím jen vyhoštěn ze svého království; jen klidně vyčkej, až se bouře přežene. Dlouho to nepotrvá. Jen co budeš citován v Úředním věstníku, ručím ti za to, že otec změkne.“
„Citován v Úředním věstníku!“ odsekl Jiří. „A na kterém místě? V seznamu padlých a raněných, nejspíš hned na samém začátku.“
„Fuj! Raněný zatím nejsi, na nářek máš dost času až potom,“ řekl Dobbin. „A když se, Jiří, něco stane, však víš, že nějaký pakatel mám a na ženění nepomýšlím; v závěti už budu na svého kmotřence pamatovat,“ usmál se. A tím se jejich hádka skončila – jako kopa jiných rozprávek: Osborne prohlásil, že na Dobbina se člověk nemůže dlouho hněvat. Napřed mu pro nic za nic vyspílal a potom mu šlechetně odpustil.
„Jářku, Becky,“ křikl ze své oblékárny Rawdon Crawley na svou paní, která se zas ve svém pokojíku strojila k večeři.
„Copak?“ vypískla Becky. Přes rameno se zhlížela v zrcadle. Navlékla si nadpomyšlení hezké bělostné šaty a s obnaženými rameny, na šíji malý náhrdelník, na bocích světle modrou šerpu vypadala jako vtělená dívčí nevinnost a panenská blaženost.
„Jářku, copak si Osbornka počne, až jí Osborne odmašíruje?“ Crawley k ní vešel do pokoje, dvěma ohromnými kartáči si na hlavě vyhrával dueto a zpod vlasů si zálibně prohlížel svou hezkou ženušku.
„Nejspíš si oči vypláče,“ odpověděla mu Becky. „Jen na to pomyslí a už přede mnou fňuká.“
„Tobě je to jedno, viď?“ řekl Rawdon trochu popuzen její bezcitností.
„Jsi ty ale ťululum! copak nevíš, že se chystám odjet s tebou?“ odsekla mu Becky. „U tebe je to ostatně jiná věc. Ty potáhneš jako pobočník generála Tufta. My přece nejsme řadové vojsko,“ řekla Becky a pohodila hlavou, až tím manžela nadobro okouzlila; sklonil se k ní a políbil ji.
„Rawdonku – nemyslíš – že bys měl vytáhnout z Amora ty peníze, ještě než narukuje?“ hovořila Becky a do vlasů si nasadila velkolepou mašli. Amor přezdívala Jiřímu Osbornovi. Kolikrát mu už lichotila, jak je švarný. A když si navečer před spaním na půl hodinky zaskočil k Rawdonovi, kibicovala mu vlídně při écarté.
Říkala mu, že je hrozný prostopášník, a hrozila, že to na něho poví Amálce, jak bohapustě si vede a jak darebně utrácí. Podávala mu doutník a sama jej zapalovala; věděla, co tím kouskem dokáže, dávno už jej vyzkoušela na Rawdonu Crawleym. Osborne si říkal, jaká je rozmarná, čiperná, prostořeká, distingovaná, milá. Na projížďkách a při večeři Becky samozřejmě chudinku Amálku zastiňovala; paní Crawleyová se živě bavila s Amálčiným manželem, kapitán Crawley (a později i Pepík, jakmile za novomanžely přijel) se mlčky cpal jídlem a Amálka jen seděla, všecka zamlklá a plachá.
Amálka měla o své přítelkyni nějaké zlé tušení. Smutek se jí vkrádal do srdce, když viděla, jak je Rebeka bystrá, duchaplná a vzdělaná. Nejsou ještě ani týden svoji, a už se Jiří nudí a utíká mezi lidi! Co teprve bude dál. Jakou já mu budu družkou – on je tak chytrý a vtipný, a já takové hloupé budižkničemu. Jaký je on šlechetný, že si mě vzal – všeho se zřekne a skloní se až ke mně! Měla jsem mu dát košem, ale když já neměla to srdce. Měla jsem zůstat doma a starat se o chudáka tatínka. Poprvé ji napadlo, jak rodiče zanedbává (a na těch výčitkách svědomí, které ji chudinku trápily, něco bylo), a zarděla se hanbou. Ach, jaká jsem já byla zlá a sobecká – sobecká, že jsem na ně v jejich zármutku zapomněla – sobecká, že jsem Jiřího přiměla k svatbě. Vím, že ho nejsem hodná – vím, že by byl šťastný i beze mne – ale vždyť jsem se tolik snažila pustit ho z hlavy.
Zlá věc, když se nevěstince necelý týden po svatbě rojí v hlavě takové myšlenky a taková doznání. Ale bylo tomu tak ten večer, než za nimi přijel Dobbin – za nádherné měsíčné májové noci – tak vlahé a vonné, že měli okna dokořán na balkón, a na něm Jiří s paní Crawleyovou zí rali na klidný oceán, prostírající se pod nimi (Rawdon s Pepíkem hráli uvnitř v kostky) – Amálie, schoulené v křesle, si nikdo nevšímal; jak tak ty dvě dvojice pozorovala, zakoušela zoufalství a lítost – a to jsou pro něžnou, sirou duši trpcí společníci. Není to ani týden, a tak daleko to došlo! Budoucnost – kdyby se do ní zahleděla – byla nevábná; ale Amálka se takřka ostýchala pustit se na širé moře, na němž by bez průvodce a ochránce ztroskotala. Slečna Smithová má o ní, toť se ví, nevalné mínění. Ale kolikpak dívek, vzácná slečno, se honosí takovou úžasnou srdnatostí jako vy.
„Sapristi, pěkná noc a měsíček svítí tak jasně!“ řekl Jiří a vyfoukl kouř z doutníku, až letěl přímo k nebi.
„Venku ty doutníky tak libě voní! Já je přímo zbožňuji. Kohopak by napadlo, že Měsíc je od nás vzdálen dvě stě šestatřicet tisíc osm set čtyřicet sedm mil?“ prohodila Becky a s úsměvem se podívala do zářivého kotouče. „To jsem chytrá, že si to pamatuji. Brr! učily jsme se to u slečny Pinkertonové! Moře je klidné a je jasno. Říkám vám, že je skoro vidět až na francouzské pobřeží!“ upřela své světle zelené oči do šera, jako by je opravdu mohla proniknout.
„Víte, co jednou udělám?“ řekla. „Jak jsem zjistila, krásně plavu a jednoho dne, až se společnice tety Crawleyové – totiž Briggsová – však se na ni pamatujete – taková rozcuchaná ženská s křivým nosem – půjde vykoupat, vynořím se pod její stříškou a ve vodě ji donutím k smíru. To je mi válečná lest, co.“
Jiří se tomu setkání ve vodě zachechtal. „Copak to děláte za rámus, vy dva?“ ozval se Rawdon a zachřestil pohárkem s kostkami. Amálii popadla směšná hysterie; sebrala se a šla si do svého pokoje zafňukat.
Nic naplat, v této kapitole spěje naše vypravování velmi tápavě hned dozadu, hned dopředu; sotva příběh dovedeme do zítřka, hned se zas vrátíme do včerejška, aby se při výslechu dostalo na každého. Tak to pozorujete na recepcích u Jejího Veličenstva: kočáry velvyslanců a jiných hodnostářů si tryskem odjíždějí od vyhrazeného vchodu, kdežto paní kapitánová Jonesová s dcerami čekají na jednospřežní drožku; tak to vidíte i v předpokoji u ministra financí: žadatelé, vyvolávaní jeden po druhém, čekají trpělivě na slyšení a najednou si tam přijde třeba nějaký irský poslanec nebo jiné velké zvíře a přes hlavy všech přítomných hrne se rovnou k panu náměstkovi. Takhle zaujatě si musí vést při rozvíjení příběhu i romanopisec. I drobným příhodám je třeba poskytnout sluchu, ale jakmile se objeví nějaká velká událost, hned musí stranou; událost – to dá rozum – která přivedla Dobbina do Brightonu, totiž odkomandování gardy i řadového vojska do Belgie, kde se už pod velením Jeho Milosti vévody z Wellingtonu šikují spojenecké armády – jářku, taková významná událost má jistě právo přeskočit drobné příhody, z nichž se náš příběh ponejvíce skládá, a tak je tady ten nepatrňoučký nelad a posun zcela na místě. Časově jsme se zatím dostali za kapitolu XXII. jen potud, že jsme jednotlivé postavy pohnuli k tomu, aby se přestrojily k večeři; ta se ten den, co přijel Dobbin, konala v obvyklou dobu.
Buď měl v sobě Jiří tolik citu, nebo si tak dlouho dělal uzel na vázance, ale se zprávou, kterou mu přítel přinesl z Londýna, Amálii hned neobeznámil. Nakonec přece jen za ní přišel do pokoje s advokátovým dopisem v ruce a tvářil se při tom smrtelně vážně a významně; jeho žena čila vždycky už předem neštěstí a teď si řekla, že je zle a zle; rozběhla se manželovi naproti a žadonila, aby jí on, její nejmilejší, řekl pravdu – má narukovat do ciziny; příští týden se strhne bitva – to je jisté.
Nad otázkou, má-li táhnout do ciziny, její nejmilejší Jiří jenom mávl rukou; zavrtěl smutně hlavou a řekl: „Ne, Amálko, o to nejde; na sebe nemyslím; myslím na tebe. Zlou zprávu jsem dostal od otce. Přerušil se mnou styky; vyhodil nás na ulici; zbývá nám jen žebrácká hůl. Já to už nějak vydržím; ale jak to budeš, má zlatá, snášet ty? Na, přečti si to.“ A podal jí dopis.
Amálie poslouchala ušlechtilý projev svého vznešeného hrdiny s láskyplnými obavami ve zraku; usedla na lůžko a četla si dopis, který jí se strojeným mučednictvím podal. Ale při čtení listiny se jí tvář rozjasnila. Jak jsme už řekli, snášet chudobu a nouzi po boku milovaného není vroucně milující ženě nijak proti mysli. Amálce to dokonce lahodilo. A tu se zas jako vždycky zastyděla, že se raduje ve chvíli tak nepříhodné; potlačila radost a se strojenou vážností řekla: „Ach, Jiří, jak ti asi srdce krvácí nad tím rozchodem s tatínkem.“
„Ano, krvácí,“ řekl Jiří a zatvářil se usouzeně.
„Však on se na tebe dlouho hněvat nebude. Kdopak by se taky na tebe hněval. On ti jistě odpustí, ty můj nejdražší, nejhodnější mužíčku. Ach, a když ne, tak si to sama nikdy neodpustím.“
„Ubohá Amálko, moje neštěstí mě netrápí, ale tvoje,“ řekl Jiří. „Mně troška chudoby nevadí; nechci se chlubit, ale myslím, že se nějak protluču.“
„Jak by ne,“ skočila mu do řeči jeho žena; zatoužila, aby už bylo po válce a z jejího muže byl rovnou generál.
„Co dokáže jiný, dokážu taky,“ hovořil dál Osborne; „ale krušno je mi, děvenko zlatá, že budeš zbavena blahobytu i společenského postavení, jaké mé choti právem náleží. Má panenka má bydlet v kasárnách; má mašírovat s mužovým plukem; má se všelijak trápit a nuzovat! Jsem z toho nadobro nešťastný.“
Když viděla Amálka, že jejího manžela nic jiného netrápí, vzala ho za ruku a záříc úsměvem zabroukala mu jednu sloku z oblíbené odrhovačky „Staré schody wappinské“; v té písničce vyčítá hrdinka Tomíkovi, že ji zanedbává; když jí zachová lásku a věrnost a neopustí ji, slibuje, že mu bude „katě spravovat, grog připravovat“. Chvíli zmlkla – byla tak hezká a šťastná: pravá novomanželka – a potom dodala: „Ale Jiří, vždyť dva tisíce, to je hromada peněz!“ Jiří se její prostoduchosti zasmál; šli spolu k večeři; Amálie se ho držela pod paží a stále si broukala nápěv „Starých schodů wappinských“ – takhle klidná a bezstarostná nebyla už kolik dní.
Když konečně zasedli ke stolu, nikdo nebyl zasmušilý, naopak se to odbylo s bujným veselím. Tažení zaplašilo Jiřímu sklíčenost nad dopisem, kterým ho otec vydědil. Dobbin si stále hrál na šlejfíře. Vyprávěl jim poutavě o tom, co dělá armáda v Belgii a co je tam slavností, radovánek a parády. Potom jim ještě ten záludný kapitán schválně vylíčil, jak balila paní majorka O’Dowdová své a manželovy svršky, jak mu nejlepší výložky nacpala do proutěného obalu na čajník a svůj proslulý žlutý turban s rajčím peřím zabalila do papíru a zamkla do majorova plechového futrálu na chocholatý klobouk; jakpak se v něm asi bude vyjímat u francouzského dvora v Gentu a na vojenských bálech v Bruselu. „Gent! Brusel!“ Amálie se zarazila a polekaně vykřikla. „Jiří, copak se má tvůj pluk vydat na pochod – má se vydat na pochod?“ Líbezný smavý obličej jí strnul hrůzou a bezděky se k němu přitiskla.
„Neboj se, zlatíčko,“ řekl jí bodře, „přeplavba trvá pouhých dvanáct hodin. Nic ti nebude. Pojedeš, Amálko, se mnou.“
„Já se tam taky chystám,“ řekla Rebeka. „Patřím ke štábu. Generál Tufto na mne tuze bere. Viď, Rawdone?“
Rawdon se už zase zařehtal na celé kolo. Vilém Dobbin zrudl jak pivoňka. „Co by tam jezdila,“ řekl; „jen považte to,“ – málem řekl „nebezpečí“; ale copak jim těmi řečmi při večeři mermomocí nedokazoval, že žádné nebezpečí nehrozí? Zrozpačitěl a umlkl.
„Já tam jet musím a taky pojedu,“ ozvala se rázně Amálie: Jiří ji za ten pevný úmysl pochválil, vzal ji pod bradu, zeptal se všech přítomných, jestli už někdy viděli takovou dračici, a svolil, aby ho choť doprovázela. „Garde ti bude dělat paní O’Dowdová,“ dodal. Co na tom, jen když bude mít u sebe manžela. Tak vyzráli na to hořké loučení. Válka a nebezpečí byly sice ve vzduchu, ale než na ně přikvačí, potrvá to třeba ještě několik měsíců. Pouhá prodleva blažila bázlivou Amálku, jako by už bylo všechno zažehnáno. I Dobbinovi to bylo po chuti. Že ji smí vidět, to byla v jeho životě největší výsada i touha, a myslil jen na to, jak ji bude hlídat a opatrovat. Kdyby byla moje, nikam bych ji nepustil, říkal si. Jenže jejím pánem byl Jiří a bránit mu, to nepokládal jeho přítel za vhodné.
Nakonec vzala Rebeka Amálii kolem pasu a odvedla ji od stolu, kde se projednalo tolik důležitých praktických věcí; rozjaření pánové zůstali ještě sedět a vesele se bavili a popíjeli.
Při tom posezení dostal Rawdon od ženy domácí psaníčko; hned je sice zmačkal a spálil na svíčce, ale my jsme si je na štěstí už předem přečetli přes Rebečino rameno. „Sláva,“ psala v něm, „paní farářka je pryč. Vytáhni z Amora ty peníze, snad už zítra odjede. Nezapomeň. R“ Když se tedy pánové chystali odebrat za dámami na kávu, Rawdon klepl Osborna do lokte a šetrně mu řekl: „Jářku, kamaráde, jestli se ti to hodí, řekl bych si o tamten pakatýlek!“ Jiřímu se to sice moc nehodilo, ale hned vytáhl z kapsy bankovky a dal mu značnou zálohu; na ostatek mu vystavil poukázku pro svého právního zástupce, splatnou za týden.
Když to bylo šťastně odbyto, zasedli Jiří, Pepík a Dobbin s doutníkem v ústech k válečné poradě a dohodli se, že je třeba hned nazítří v Pepíkově kočáru houfně vyrazit do Londýna. Pepík by byl, myslím, raději počkal, až odjede z Brightonu Rawdon Crawley, ale Dobbin s Jiřím ho přehlasovali a on se uvolil, že je odveze do Londýna, a hned objednal, jak se na jeho důstojnost slušelo, čtyřspřeží. Hned ráno po snídani ve vší slávě vyjeli. Amálie si přivstala a hbitě si balila kufříčky; Osborne ležel v posteli a hořekoval, že na to Amálie nemá služku. Ale ona to mileráda zastala sama. V duchu už neurčitě na Rebeku žehrala; při loučení se sice vroucně políbily, ale vždyť víme, co je žárlivost; a tuto ženskou ctnost měla kromě jiných také paní Amálie.
Kromě těchto přicházejících i odcházejících postav nezapomínejme, že máme v Brightonu ještě jiné staré známé; totiž slečnu Crawleyovou a její družinu. Do bytu churavé slečny Crawleyové měli sice Rebeka s manželem jen co by několikrát kamenem dohodil, ale stařena před nimi zamykala stejně neúprosně jako předtím v Londýně. Pokud byla po boku své švagrové paní farářka, pečovala o to, aby se její milovaná Matylda se synovcem nesetkala – jen by ji to rozčililo. Na projížďkách sedávala věrná paní farářka v kočáře vedle staré panny. Když si slečna Crawleyová vyjela na vzduch jen v lázeňském křesle, po jedné straně pochodovala paní farářka a druhé křídlo tvořila hodná Briggsová. Občas potkali náhodou Rawdona a jeho ženu; Rawdon sice pokaždé uctivě smekl, ale houfec slečny Crawleyové ho tak mrazivě a drtivě ignoroval, že Rawdon ztrácel všechnu naději.
„To jsme mohli rovnou zůstat v Londýně,“ říkával malomyslně.
„Pohodlný hostinec v Brightonu je lepší než vazba pro dlužníky v Chancery Lane,“ odpovídala mu s nezdolným optimismem jeho žena. „Jen si vzpomeň na ty dva pobočníky soudního drába, pana Mosese, kteří celý týden číhali u našeho bytu. Naši zdejší známí jsou sice velmi hloupí, ale přece jen, drahoušku, je s panem Pepíkem a s kapitánem Amorem lepší zábava než s Mosesovými chlapy.“
„Čím to, že sem za mnou dosud neposlali zatykač,“ trudil se dále Rawdon.
„Jen ať ho pošlou, však my už jim nějak upláchneme,“ řekla neohrožená Rebečka a znovu manželovi připomněla, jak příjemné a výhodné je stýkat se s Pepíkem a Osbornem; nebýt toho, že se s nimi zná, neměl by tu hromádku peněz; přišla jako na zavolanou.
„Z toho nezaplatíme ani hostinec,“ zabručel dragoun.
„A musíme ho platit?“ řekla pohotová dáma.
Rawdonův lokaj se stále trochu stýkal s mužskými z čeledníku slečny Crawleyové, a jak měl nařízeno, kdykoliv se sešel s kočím, vždycky mu zavdal; a tak ať se slečna Crawleyová vrtla, kam chtěla, našim mladým manželům nic neušlo; Rebeka si naštěstí zamanula stonat a zavolala si zrovna lékárníka, který ošetřoval také starou pannu; celkem se tedy dověděla jakž takž všechno. Ani slečna Briggsová nebyla v hloubi srdce proti Rawdonovi a jeho ženě nepřátelsky zaujata, i když na ně chtěj nechtěj zahlížela. Celým svým založením byla vlídná a shovívavá. Neměla už proč žárlit, a tak ji nechuť k Rebece přešla; vzpomínala si, jak bývala v jednom kuse přívětivá a veselá. Spolu s komornou, paní Firkinovou a s celou domácností úpěla totiž pod hrůzovládou vítězné paní farářky.
Jak už tomu často bývá, ta hodná, ale panovačná žena se náramně roztahovala a nelítostně kořistila ze svých vítězství. Za pár týdnů nemocná v jejích rukou tak zkrotla, že se, chudinka, ve všem švagrové podrobovala, a na svou porobu si netroufala postěžovat Briggsové ani Firkinové. Paní Crawleyová odměřovala slečně Crawleyové povolenou skleničku vína denně s neoblomnou přesností; Firkinovou a stolníka to nemálo mrzelo, protože se takhle k šery vůbec nedostali. Určovala, v jakém množství i pořadí se mají vydávat porce perníku, zavařeniny i drůbeže. Večer, v poledne i ráno jí nosila hnusné lektvary, předepsané od doktora, a nemocná je před ní polykala s takovou jímavou poslušností, že Firkinová prohlásila: „Chuděra milostpaní, ona to užívání bere jako beránek.“ Ordinovala jí vyjížďky v kočáře nebo pochůzky v lázeňském křesle, zkrátka deptala zotavující se stařenu tak důkladně, jak se na cílevědomou, umravněnou matrónu sluší a patří. Když se jí nemocná jen slabounce opřela a žadonila, aby jí dali buď o kousek víc jídla, nebo o kapku méně medicíny, ošetřovatelka hned pohrozila, že z toho bude mít smrt, a slečna Crawleyová ucouvla. „Ani špetku ohně v sobě nemá,“ prohodila Firkinová před Briggsovou; „celé tři týdny mi neřekla: ty huso.“ Nakonec si paní farářka umínila, že propustí ze služby zmíněnou hodnou komornou, statného stolníka, pana Bowlse, který u slečny Crawleyové požíval takové důvěry, ba i slečnu Briggsovou, a než svou drahou nemocnou vlastnoručně dopraví do Queen’s Crawley, že si z fary přivolá na pomoc dcery, ale tu se přihodila ošklivá nehoda a ona musela těch libých povinností zanechat. Její manžel, důstojný pán Crawley, se jednou v noci vracel na koni domů, kůň se pod ním svalil a on si zlomil klíční kost. Dostavila se horečka a příznaky zápalu plic a tak paní Butové nezbylo než vydat se ze Sussexu do Hampshiru. Slíbila své předrahé přítelkyni, že se vrátí, jen co se z toho Bute vykřeše, a než odjela, všem v domácnosti přísně nakázala, co a jak mají se svou velitelkou dělat; sotva pak vlezla do southamptonského dostavníku, kdekomu u slečny Crawleyové se ulevilo; mnoho a mnoho neděl si už tak nezajásali. Ještě ten den si slečna Crawleyová odpustila odpolední medicínu; ještě to odpoledne načal Bowls extra láhev šery pro sebe a paní Firkinovou; ještě ten večer si slečna Crawleyová se slečnou Briggsovou dopřály místo Porteusova kázání partii piquetu. Bylo to jako v té báchorce, když hůl zapomene psa bít a rozhostí se mír a blaho.
Dvakrát třikrát za týden vždycky časně zrána odcházela slečna Briggsová do koupací budky a ve flanelovém úboru, s čapkou z voskového plátna na hlavě máchala se ve vodě. Jak jsme už viděli, Rebeka si toho povšimla; vyhrožovala sice, že milou dámu podplave a překvapí ji pod nedotknutelnou stříškou, ale takhle přepadnout Briggsovou si přece jen netroufala. I rozhodla se paní Rawdonová, že se na ni vrhne, až půjde osvěžená a posílená z koupele a bude patrně v dobré náladě.
Jednou časně zrána vstala; v obývacím pokoji, obráceném k moři, měli stát lodní dalekohled; namířila jej na koupací budky na pláži; uviděla Briggsovou, jak přichází, vstupuje do budky a potom se sune k moři; octla se na nábřeží právě ve chvíli, kdy hledaná nymfa vykročila z budky na štěrk. Hezký obrázek: pláž; obličej lázeňských; dlouhá řada útesů a stavení se rdí a zaskvívá na slunci. Rebeka s vlídným, něžným úsměvem na tváři napřáhla hezkou bílou ručku k Briggsové, zrovna když se před ní vynořila z budky. Co zbývalo Briggsové než pozdravení přijmout?
„Slečno Sh –, chci říci: paní Crawleyová,“ řekla.
Paní Crawleyová ji popadla za ruku, přitiskla si ji k srdci, zčistajasna sevřela Briggsovou do náručí a vroucně ji políbila. „Milá, přemilá přítelkyně,“ pronesla s takovou nelíčenou procítěností, že slečna Briggsová rázem zjihla a dokonce i lázeňská měla na krajíčku.
Velkou práci to Rebece nedalo a Briggsová se obšírně, důvěrně a s chutí rozpovídala. Probrala a vylíčila všechno, co se stalo od toho jitra, co Becky tak nenadále od slečny Crawleyové v Park Lane odešla, až do dneška, a jak paní farářka šťastně odtáhla. O příznacích, průběhu nemoci i léčení vyprávěla důvěrnice slečny Crawleyové důkladně a přesně, jak si v tom ženy libují. Omrzí někdy dámy povídat si o neduzích a lékařích? Briggsovou to tentokrát neomrzelo; a Rebeka neúnavně poslouchala. Je ráda, opravdu ráda, řekla, že miloučká Briggsová ta věrná, nenahraditelná Firkinová směly u své dobroditelky v její nemoci zůstat. Bůh jí žehnej! Na pohled se snad ona, Rebeka, k slečně Crawleyové zachovala nepěkně; ale což není její vina lidská a omluvitelná? Co jiného jí zbývá než podat ruku tomu, jehož si zamilovala? Cituplná Briggsová nad tou naléhavou otázkou jen vyvrátila oči k nebi a procítěně povzdychla; napadlo ji, že i ona před dávnými lety zadala, své srdce, a uznala Rebece, že vlastně nic hrozného neprovedla.
„Jakpak bych mohla někdy zapomenout na tu, která se ujala opuštěné siroty? Ne, i když mě zapudila,“ řekla sirota, „nikdy ji nepřestanu milovat a hned bych jí sloužila s celou duší. Milá slečno Briggsová, žádnou ženu na světě tolik nemiluji a nectím jako svou dobroditelku a zbožňovanou tetu mého milého Rawdona, slečnu Crawleyovou, a hned po ní miluji ty, kdo jsou jí věrné. Já bych se k věrným přátelům slečny Crawleyové nikdy tak nechovala jako ta hnusná intrikánka paní farářka. Rawdon je učiněné dobračisko,“ mluvila dále Rebeka, „třebaže na pohled má způsoby drsné a neomalené; nejméně stokrát mi se slzami v očích řekl, jak blahořečí nebi, že seslal předrahé tetičce takové dvě skvělé opatrovnice, jako je její oddaná Firkinová a její znamenitá slečna Briggsová.“ Podaří-li se té protivné paní farářce svými pletichami vyštvat od slečny Crawleyové kdekoho, koho ona má ráda – a ono se jí to, bohužel, asi podaří – a vydá nebohou paní na pospas těm farským harpyjím, nechť, prosím, slečna Briggsová nezapomíná, že ji ona, Rebeka, vždycky ochotně přijme do své, byť skromné domácnosti. „Přítelkyně drahá,“ rozohnila se Rebeka, „jsou srdce, která na prokázaná dobrodiní nikdy nezapomenou; nejsou na světě jen samé farářky! Ale co bych si stýskala,“ dodala Rebeka, „stala jsem se nástrojem i obětí jejích nástrah, ale což jsem nedostala jen její zásluhou předrahého Rawdona?“ A tu Rebeka vyložila Briggsové podrobně, jak si paní Crawleyová počínala v Queen’s Crawley; jí samé bylo to počínání tehdy nepochopitelné, ale po tom, co z toho vzešlo, je jí zcela jasné – vzklíčila mezi nimi láska, ke které je paní Crawleyová tisícerými úskoky svedla – nic netušíce padli do léčky, kterou jim nastrojila, zamilovali se do sebe, vzali se a následkem jejích úkladů jsou teď na mizině.
Svatá pravda. Jí, Briggsové, je ta intrika naprosto jasná. Rawdona a Rebeku dala dohromady paní farářka. Rebeka je v tom arci zcela nevinně, ale přece jen jí nemůže smlčet své obavy, že slečna Crawleyová na ni nadosmrti zanevřela a že ten nerozvážný sňatek stařena synovci nikdy nepromine.
O té věci měla Rebeka své mínění a neklesala na mysli. Zatím jim slečna Crawleyová neodpustila, ale třeba se obměkčí později. K dosažení baronetského titulu překáží Rawdonovi jen ten kňouravý, neduživý Pitt Crawley; a když se mu něco stane, mají vyhráno. Už to je příjemné, že pranýřovala pletichy paní farářky a důkladně ji zostudila; Rawdonovi to možná prospěje. Po půlhodinové rozprávce Rebeka od znovuzískané přítelkyně odešla s vroucími projevy úcty; byla si naprosto jista, že za pár hodin se slečna Crawleyová doví, o čem spolu mluvily.
Po rozmluvě měla Rebeka načase vrátit se do hostince, kde se u snídaně na rozloučenou sešla celá včerejší společnost. Rebečino loučení s Amálií bylo něžné, jak se sluší na ženy, které se milují jako sestry; kapesníkem si hojně utírala slzy, věšela se přítelkyni na krk, jako by se loučily navždy, a když se pak kočár rozjel, mávala za nimi kapesníkem (byl mimochodem úplně suchý); potom se vrátila k snídani a s chutí, na ten smutek až nápadnou, se pustila do krabů; chroustala ty pochoutky a při tom vykládala Rawdonovi, co bylo na procházce s Briggsovou. Překypovala nadějemi a on se k ní hned přidal. Uměla to s manželem tak, že se k ní obyčejně přidal, ať už mluvila smutně, nebo vesele.
„A teď se, drahoušku, laskavě posaď ke stolku; napíšeš mi pěkné psaníčko slečně Crawleyové a povíš jí, že jsi hodný a podobně!“ Rawdon tedy usedl a bleskurychle načmáral „Brighton, ve čtvrtek“ a „Drahá tetičko“, ale tady našemu chrabrému důstojníkovi vypověděla fantazie službu. Hryzal násadku a díval se na ženušku. Ona se dala jeho zkroušenosti do smíchu; s rukama vzadu procházela se po pokoji; diktovala mu dopis a on psal.
„Než opustím vlast a vytáhnu do pole, kde možná naleznu smrt,“
„Cože?“ podivil se Rawdon, ale hned ten vtip pochopil, ušklíbl se a psal.
„Kde možná naleznu smrt, přichvátal jsem –“
„Becky, a proč ne: přispěchal? To je přece taky správné,“ přerušil ji dragoun.
„Přichvátal jsem,“ dupla Rebeka, „abych dal sbohem své nejdražší a nejdávnější přítelkyni. Než odejdu tam, odkud se už třeba nevrátím, prosím Vás snažně, abyste mi ještě jednou dovolila stisknout ruku, z které jsem odjakživa přijímal jen laskavosti!“
„Přijímal jen laskavosti,“ opakoval po ní ta slova Rawdon, a jak je čmáral na papír, žasl nad tím, jak lehce se mu psaní skládá.
„Nic jiného od Vás nežádám, leč to, abychom se nerozcházeli v hněvu. V některých věcech – ne ve všech – potrpím si na rodovou pýchu. Vzal jsem si malířovu dceru a nestydím se za ten sňatek.“
„Bodejť, to bych si vyprosil!“ vyhrkl Rawdon.
„Ty truhlíku,“ řekla mu na to Rebeka a štípla ho do ucha. Potom si to prohlédla, nemá-li tam pravopisné chyby – „píše se odkud, a ne odkuď, a ve slově pýcha je tvrdé y, ne měkké.“ Opravil to a v duchu se kořil své učené ženušce.
„Domníval jsem se, že o mé známosti víte,“ diktovala dále Rebeka, „věděl jsem, že ji paní farářová Crawleyová schvaluje a že jí přeje. Ale nikomu nic nevyčítám. Vzal jsem si chudou dívku, a co jsem udělal, za tím stojím. Svůj majetek odkažte, drahá tetičko, komu chcete. Nad tím, jak s ním naložíte, já si nikdy stýskat nebudu. Rád bych Vás přesvědčil, že Vás miluji pro Vás samou, a ne pro peníze. Než odjedu z Anglie, chtěl bych se s Vámi smířit. Kéž, ach, kéž bych s Vámi mohl mluvit. Za pár týdnů nebo měsíců bude už možná pozdě a příčí se mi odejít z vlasti a neuslyšet od Vás na rozloučenou jediné vlídné slovo.“
„V tomhle ona můj sloh nepozná,“ řekla Becky. „Udělala jsem ty věty schválně stručné a úsečné.“ Tento vlastnoruční list pak odeslali na adresu slečny Briggsové.
Stará slečna Crawleyová se zasmála, když jí slečna Briggsová to prostosrdečné a nelíčené sdělení tajnůstkářsky podala. „Paní farářka je pryč, tak si to můžeme přečíst,“ řekla. „Přečtěte mi to, Briggsová.“
Když pak Briggsová epištolu dočetla, její velitelka se teprve rozesmála. „Copak to, vy huso, nechápete,“ řekla Briggsové, kterou dojala nelíčená láska dýšící z dopisu. „Copak nechápete, že v tom není ani slůvko od Rawdona? Jakživ mi nepsal jinak, leda o peníze a všechny jeho dopisy se přímo hemží pravopisnými chybami, přeškrtanými slovy a nesprávnými tvary. Toho komanduje ta zmije guvernantka.“ Všichni jsou stejní, pomyslila si v hloubi duše slečna Crawleyová. Všichni touží po mé smrti, všichni pasou po mých penězích.
Chvíli mlčela a potom lhostejným hlasem řekla: „S Rawdonem si beze všeho promluvím. Proč bych mu taky nepodala ruku? Když z toho nebude výstup, proč bychom se neměli sejít? Mně je to jedno. Ale i lidská trpělivost má své meze; pamatujte si, má zlatá, návštěvu paní Rawdonové s díky odmítám – to by bylo přece jen trochu moc.“ – Slečna Briggsová se ráda spokojila s touto polovičatou nabídkou na smír; řekla si, že nejlépe svede stařenu a synovce dohromady, když Rawdona upozorní, aby čekal na útesu, až si slečna Crawleyová vyjede v křesle na procházku.
A tam se také setkali. Když slečna Crawleyová spatřila svého někdejšího oblíbence, nevím, zdali se v ní hnul nějaký něžný cit nebo vzruch; usměvavě a dobrácky mu podala několik prstů, jako by byli spolu mluvili včera. Rawdon zrudl jako krocan a drtil Briggsové ruku, tak byl tím setkáním nadšen i zmaten. Možná že ho hnala ziskuchtivost, možná také láska; možná také, že ho dojalo, jak choroba za poslední týdny tetu poznamenala.
„Na tu bábu je vždycky spolehnutí,“ vyprávěl o té rozmluvě své ženě, „bylo mi tak nějak divně, však to znáš. Šel jsem s ní vedle toho – tento, jakpak se tomu vozíčku říká – až k jejím dveřím a potom jí pomohl Bowls do domu, a já jsem měl chuť jít za ní dovnitř, jenže –“
„A ty jsi za ní, Rawdone, nešel?“
„Nešel, zlatíčko; čert aby to vzal, ale v poslední chvíli jsem se lekl.“
„Ty hlupáku, měl jsi jít dovnitř a nikdy se už odtamtud nehnout,“ řekla Rebeka.
„Nenadávej mi,“ zavrčel statný gardista. „Dost možná že jsem prohloupil, ale říkat mi to nemusíš,“ blýskl po ženě pohledem, jaký míval, když se rozzlobil, a ten nebyl příjemný.
„No, tak ji musíš, můj milý, zítra vyčíhat a jít za ní, nezapomeň, ať už tě pozve dovnitř, nebo ne,“ chlácholila Rebeka rozzlobeného souputníka. On jí na to odpověděl, že si bude dělat, co chce, a moc by ji prosil, aby si na něho nevyjížděla – potom uražený manžel odešel a celé odpoledne hrál kulečník, všecek nevrlý, zamlklý, nepřístupný.
Ale než se vyspal, musel couvnout a jako vždy uznat, že jeho žena je moudřejší a prozíravější; až běda správně vytušila, jaké bude mít jeho chyba následky. Slečna Crawleyová přece jen byla asi trochu dojata, když se s ním po té dlouhé roztržce shledala a podala mu ruku. Drahnou chvíli nad tím shledáním dumala. „Briggsová, ten Rawdon nějak tloustne a stárne,“ řekla své společnici. „Nos mu zčervenal a celý nějak zhrubl. Co si vzal tu ženskou, nadobro zesprostačil. Paní farářka o nich říkala, že si oba přihýbají; o tom nepochybuji. Ano: páchl příšerně borovičkou. Já jsem si toho všimla. Vy ne?“
Marně jí Briggsová vykládala, že paní farářka pomlouvá kdekoho; a pokud ona ve svém skromném postavení může soudit, je to –
„Mazaná pletichářka? To je a opravdu kdekoho pomlouvá – ale k pití svedla Rawdona jistě ta ženská. Tahle holota!“
„Milostivá, to ho tak dojalo to shledání s vámi,“ řekla společnice; „a když povážíte, co ho může v poli potkat –“
„Kolikpak vám za to, Briggsová, slíbil?“ rozkřikla se na ni stará panna – lomcoval jí křečovitý vztek – „no, toť se ví, hned spustíte moldánky. Jen žádné výstupy! Nač já se mám pořád rozčilovat? Jděte si brečet do svého pokoje a pošlete mi sem Firkinovou – ne, stůjte, sedněte si, vysmrkejte se a přestaňte brečet. Napíšete kapitánu Crawleymu.“ Chuděra Briggsová poslušně usedla nad konceptním sešitem; byl ještě celý pokaňkaný pevným, rázným, zběžným písmem někdejší sekretářky staré panny, paní Crawleyové.
„Začněte: ‚Blahorodí‘, ne ‚Vašnosti‘, to je lepší a napište, že mu na přání slečny Crawleyové – to ne, že mu na přání doktora Creamera, který léčí slečnu Crawleyovou, oznamujete, že jsem na tom tak, že každé prudší rozčilení by mohlo ohrozit mé vetché zdraví – a že se musím varovat řečí o rodinných záležitostech a vůbec všeho besedování. A že mu děkuji, že přijel do Brightonu – a tak dále, a kvůli mně ať se už nezdržuje. Připište snad ještě, slečno Briggsová, že mu přeji bon voyage[29], a kdyby se neobtěžoval zajít k mému právnímu zástupci na Grays Inn Square, bude tam mít nějaké sdělení. Ano, to stačí; po tomhle z Brightonu odjede.“ Dobromyslná Briggsová zapsala tuto větu s nemalou radostí.
„Přepadnout mě hned ten den po odchodu paní farářky,“ brblala stařena, „to bylo tuze neslušné. Briggsičko, napište ještě paní Crawleyové, že se už vracet nemusí. Ne – nemusí – a taky nevrátí – nebudu ve svém domě otrokyní – a nedám se umořit hlady a otrávit. Všichni by mě jen chtěli přivést do hrobu – ano, všichni – všichni,“ – a ustýskaná stařena se hystericky rozvřískala.
Kvapem se blížil poslední výstup její truchlé komedie na Jarmarku marnosti; laciné lampičky zhášely jedna po druhé; a užuž měla spadnout tmavá opona.
Poslední odstavec, v němž slečna Crawleyová odkazovala Rawdona na svého londýnského advokáta, napsala slečna Briggsová tak dobromyslně, že se dragoun se ženou nad trpkým zklamáním, že se s nimi stará panna nechce smířit, přece jen poněkud utěšili. A měl opravdu ten účinek, kvůli němuž ho stařena dala napsat, že totiž Rawdon zatoužil po Londýně.
Z Pepíkových proher a z Jiřího bankovek zaplatil hostinec; hostinský možná dodnes neví, jak nedobytná byla jednu chvíli jeho pohledávka. Nebot tak jako vojevůdce posílá před bitvou zavazadla do týlu, tak i Rebeka cennější svršky moudře sbalila a pod dozorem Jiřího sluhy je poslala dostavníkem do Londýna. Druhý den se tam rovněž dostavníkem vrátil Rawdon se ženou.
„Rád bych byl s tou bábou ještě před odjezdem mluvil,“ řekl Rawdon. „Je celá zdrchaná a sešlá, myslím, že dlouho nevydrží. Jakýpak šek asi od Waxyho dostanu? Co myslíš, Rebeko, dvě stě – míň než dvě stě to jistě nebude – juchacha!“
Protože je pobočníci middlesexského soudního drába stále obtěžovali návštěvami, Rawdon se ženou se do bromptonského bytu nevrátili; ubytovali se v hostinci. Rebeka je druhý den časně zrána zahlédla, když se cestou k Sedleyovým do Fulhamu octla na kraji tohoto předměstí; šla se podívat na svou milou Amálii a na brightonské známé. Odjížděli do Chathamu a odtamtud do Harwiche, kde se měli s celým plukem nalodit a odplout do Belgie – hodná stará paní Sedleyová byla sklíčená a uplakaná, stýskalo se jí. Po návratu z návštěvy zastihla Rebeka Rawdona, který si už zašel do Gray s Inn a tam vyslechl ortel. Přišel odtamtud všecek vzteklý.
„Hrom aby do toho, Becky,“ řekl, „ona mi dala jen dvacet liber!“ Byl to dobrý vtip, i když je tolik potrefil, a Rebeka se dala zdrcenému Rawdonovi do smíchu.
KAPITOLA
XXVI.
Mezi Londýnem a Chathamem
Když dorazil náš přítel Jiří z Brightonu do Londýna, předjel – jak se na vznešenou a významnou osobnost, cestující čtyřspřežím, slušelo – ve vší slávě před pěkný hotel na Cavendish Square, kde už na jemnostpána i jeho nevěstu čekalo skvělé apartmá a stůl s nádhernými stříbrnými příbory, obklopený půltuctem černě oděných mlčenlivých číšníků. Jiří dělal Pepíkovi a Dobbinovi hostitele jako nějaký magnát; a Amálie, nadmíru bázlivá a plachá, usedla – jak se Jiří vyjádřil – poprvé v čele své tabule.
Nad vínem ohrnoval Jiří nos a velkopansky proháněl číšníky, Pepík se s ohromným gustem cpal želví polévkou. Naléval mu ji Dobbin; když totiž postavili polévkovou mísu před hostitelku, ta mu ve své nezkušenosti málem zapomněla přidat kousek zeleného a žlutého tuku z želvy.
Dobbin se polekal okázalé hostiny i apartmá, v němž se konala, a když pak po večeři Pepík usnul v křesle, dělal Jiřímu výčitky. Ale marně horlil proti nehoráznému vydání za želví polévku a šampaňské; to by se hodilo tak pro arcibiskupa. „Jsem odjakživa zvyklý cestovat jako pán,“ řekl Jiří, „k čertu, má paní bude tedy taky cestovat jako paní. Dokud mám groš v kapse, ona mi strádat nebude,“ řekl šlechetník, všecek unesený svou velkomyslností. Dobbin ho už dále nepřesvědčoval a také nepřesvědčil, že Amálčino štěstí netkví v želví polévce.
Chvilku po večeři se Amálie nesměle ozvala, že by si chtěla zajít za maminkou do Fulhamu; Jiří jí to s bručením dovolil. Křepce odběhla do své ohromné ložnice, kde uprostřed stálo ohromné lůžko jako katafalk, „v tom spala sestra samýho cara Alexandra, dyž tady tenkrát byli ty cizí potentáti“, a s chutí a s radostí si nasadila klobouček a přehodila šálu. Když si pak za nimi zaskočila do jídelny, Jiří stále ještě popíjel bordeauxské a nehýbal se. „Nepůjdeš, miláčku, se mnou?“ zeptala se ho. Kdepak, „miláček“ má ten večer „pilnou práci“. Drožku jí sežene sluha a ten s ní pojede. Amálie se na něho několikrát marně zahleděla, potom mu zklamaně vysekla pukrle a smutně kráčela po ohromném schodišti; šel za ní kapitán Dobbin, vysadil ji do vozu a díval se za ní, jak odjíždí. I komorník se před hotelovými zřízenci ostýchal říci drožkáři, kam má jet, že prý mu to řekne, až budou kousek dál.
Do starého kvartýru U Jatek šel Dobbin pěšky; říkal si bezpochyby, jaké by to bylo blaho, svézt se v drožce s paní Osbornovou. Jiří měl zřejmě jiný vkus; když se pořádně napil vína, šel se za zlevněné vstupné podívat na Keana v úloze Šajloka. Jiří byl velký ctitel divadla a sám hrál znamenitě v posádkových představeních milovníky. Bylo už dávno tma a Pepík stále spal; náhle ho probudilo šukání jeho sluhy, jak sklízel ze stolu a vyléval džbánky; znovu šli shánět na stanoviště drožku, a ta pak našeho hrdinného tlouštíka dopravila na lože.
Paní Sedleyová si, toť se ví, přitiskla dceru na ňadra s pravou mateřskou dychtivostí a láskou; jen kočár zastavil před brankou, hned vyběhla z domu přivítat uplakanou, rozechvělou novomanželku. Starý pan Clapp jen tak bez kabátu přistřihoval zrovna zahrádku a hned se polekaně vytratil. Z kuchyně vyběhla irská služka a s úsměvem jí řekla: „Pozdrav vás Pámbu.“ Amálie jen tak tak došla po kamenném chodníku a po schodech do salónu.
Čtenář, jen trochu citově založený, si snadno domyslí, jaké potoky slz se vyřinuly a jak matka s dcerou plakaly, když se v té svatyni objímaly. Copak ženy někdy nepláčou? Nepláčou snad při radostné, smutné i jiné životní události? Jakpak by tedy matka s dcerou neměly dát průchod citům po takové události, jako je svatba; vždyť to člověka tak potěší a osvěží. Znám to: když jde o svatbu, i ženy, které se nemohou vystát, hned se líbají a samou něhou slzí. Jak je teprve těm, které se mají rády! Při dceřině svatbě se matinky poznovu vdávají; a při dalších událostech, to je přece známá věc, každá babička je truc matky. Co je to být matkou leckterá žena pozná vlastně, až je z ní babička. Mějme ohledy na Amálii a matku a nechme je tam v tom zešeřelém salóně šeptat a smát se a kvílet. Starý pan Sedley ty ohledy měl. On arci neuhodl, kdo to k nim v kočáře předjel. Neběžel dceři naproti; když však za ním přišla do pokoje (kde se jako vždycky zabýval listinami, šňůrkami a účetními výkazy), vroucně ji políbil; chvíli tam s matkou a dcerou poseděl a potom jim moudře uhnul z cesty.
Jiřího komorník se povýšeně díval na pana Clappa, jak bez kabátu zalévá růže. Před panem Sedleym však blahosklonně smekl; pan Sedley se vyptával na zetě, na Pepíkův kočár a měl-li Pepík s sebou v Brightonu taky koně, a konečně na toho ďábelského věrolomníka Bonaparta a na válku; potom přinesla irská služka talíř s jídlem a láhev vína a staroch ho pobízel, jen ať si poslouží. Dal mu také půl zlaťáku; zpola užasle a zpola opovržlivě strčil sluha minci do kapsy. „Na zdraví našeho pána a vaší paní, Trottere,“ řekl pan Sedley, „a tu máte, doma se pak napijte na své zdraví.“
Teprve před devíti dny odešla Amálie z domku, který jí byl domovem – a přece jí připadalo, že se s ním už dávno rozžehnala. Mezi nynějším životem a bývalým zeje hluboká propast. Při pohledu z nynější perspektivy viděla před sebou jakoby nějakou jinou bytost, svobodnou dívku, po uši zamilovanou, upjatou k jedinému cíli, jak přijímá lásku rodičů ne sice nevlídně, ale lhostejně jako samozřejmou věc – jak celým srdcem a celou myslí prahne po splnění své touhy. Zastyděla se, když tu nedávnou, a přece tak vzdálenou dobu v duchu probírala; a při pohledu na hodné rodiče se něžně rozlítostnila. Rajský život jí spadl do klína – vyhrála, proč je tedy stále tak nejistá a nespokojená? Sotva hrdina s hrdinkou překročí hradbu manželství, hned spouštívá romanopisec oponu, jako by se drama dohrálo; jako by bylo veta po obavách a zápolení; jako by krajina manželství, ve které se octnou, hýřila samou zelení; jako by manželům stačilo vzít se pod paží, a tak v dokonalém a blahém plesání zvolna se ubírat k starobě. Naše Amálka se teprve octla na břehu nové krajiny a už se bázlivě přes řeku ohlížela na truchlivě vlídné postavy, jak jí z druhého břehu kynou na rozloučenou.
Matka si vzala do hlavy, že na počest novomanželky zchystá bůhvíjak slavnostní pohoštění; a tak když se paní Osbornové trochu vyzpovídala, omluvila se a sestoupila do sklepních prostor, jakési obytné kuchyně (sedávali tam Clappovi a navečer, když umyla nádobí a vyndala si z vlasů papírky, také irská služka, slečna Flanniganová), a hned zahájila kroky k přípravě velkolepě parádního čaje. Každý člověk projevuje vlídnost jinak; paní Sedleyové se zdálo, že když je Amálii tak krušno, přijdou jí náramně k chuti lívance a hromada pomerančové zavařeniny na misce z broušeného skla.
Dole se tedy chystaly pochoutky. Amálie vyšla ze salónu, pustila se po schodech nahoru a najednou, ani nevěděla jak, octla se v pokojíku, v němž bydlela před svatbou, a v křesle, v němž prožila tolik trpkých hodin. Vrhla se do něho jako do přátelské náruče a přemýšlela o minulém týdnu a o tom, co bylo předtím. Neustále se smutně a nejistě ohlížet; stále po něčem dychtit, co jí nakonec přinese spíše strach a smutek než potěšení; to byl úděl naší bezbranné chudinky, zatoulané v tlačenici Jarmarku marnosti.
Seděla a mazlila se s představami Jiřího, jemuž se před svatbou kořila. Zdalipak si přiznala, že ve skutečnosti je docela jiný než ten mladistvý hrdina, kterého dříve tak zbožňovala. Trvá to léta a léta – a to ještě musí být muž prašpatný člověk –, než v sobě žena překoná hrdost a ješitnost a sama si něco takového přizná. A tu před ní vytanuly Rebečiny blýskavé zelené oči i její zlovolný úsměv, až se z toho celá vyděsila. Chvíli tak seděla a nořila se do teskných dumek, malátná a truchlivá, jako tenkrát, když jí hodná služka přinesla psaní, v němž ji Jiří znovu žádal o ruku.
Hleděla na bílou postýlku, která byla ještě před několika dny její; ráda by se v ní tu noc vyspala a ráno při probuzení bude se nad ní jako vždy s úsměvem sklánět matka. A tu si s hrůzou vzpomněla na katafalk pod damaškovými nebesy uprostřed ohromné zvetšelé parádní ložnice, který na ni čeká v prvotřídním hotelu na Cavendish Square. Postýlko milá! Co nocí v ní proplakala! Co se v ní nazoufala a natoužila po smrti! Což se jí nesplnila všechna přání, což není milenec, v kterého už nedoufala, navždycky její? Hodná maminka; s jakou trpělivostí a něhou bděla kdysi u toho lože! Amálie poklekla u lůžka; u něho čerpala ta raněná a vystrašená, a přece tak něžná a vroucí dušička útěchu; tam ji – řekněme si to upřímně – naše dívenka zatím moc nehledala. Až dosud věřila v lásku; její smutné, rozdrásané, zklamané srdéčko zatoužilo teď po jiné útěše.
Máme snad právo opakovat nebo poslouchat její modlitby? To jsou, bratře, tajemství, která se vymykají z oblasti Jarmarku marnosti, na němž se náš příběh odehrává.
Jen tolik řekněme, že když se posléze zvonilo na čaj, naše novomanželka přišla za nimi dolů už v lepší náladě; nevěšela hlavu, nenaříkala na osud, nemyslila na chlad Jiřího ani na Rebečiny oči, jak to poslední dobou dělávala. Přišla za nimi, políbila otce i matku a živě se se starouškem bavila; tak veselý už kolik dní nebyl. Usedla ke klavíru, který jí koupil Dobbin, a přezpívala otci všechny jeho zamilované staré písně. Libovala si znamenitý čaj a chválila je za to, jak vkusně rozdělili zavařeninu na misky. Tolik se snažila, aby byli druzí šťastni, až z toho byla sama šťastna; potom na katafalkovém loži s nebesy tvrdě usnula, a když se Jiří vrátil z divadla, procitla s úsměvem na tváři.
Druhý den si Jiří vyřizoval ještě pilnější práci, než byla návštěva divadla, kde v roli Šajloka vystupoval pan Kean. Jakmile přijel do Londýna, hned napsal otcovu právnímu zástupci a dal mu na vědomost, že se mu milostivě zráčilo zítra si s ním promluvit. Dost ho stál hotel, kapitán Crawley ho v kulečníku a v kartách oškubal, a tak měl v kapse úbytě; než se vydá na cestu, potřeboval si ji napěchovat a jiný pramen příjmů neměl než ty dva tisíce, které mu měl advokát z příkazu vyplatit. V hloubi srdce byl přesvědčen, že otec zakrátko přece jen zjihne. Což může otec nadlouho zanevřít na takového výtečníka, jako je on? Nepostačí-li otce obměkčit jeho dosavadní zásluhy, co na tom? Však on se v nastávajícím tažení tak úžasně vyznamená, že starochovi nezbude než kapitulovat. A když ne? To je toho! Celý svět je mu otevřen. Třeba se štěstí v kartách obrátí, a za dva tisíce se toho dá užít.
Znovu tedy poslal Amálii kočárem k mamince; obě od něho dostaly pilný příkaz i plnou moc, aby nakoupily, čeho je třeba na cestu do ciziny pro dámu tak vysoce postavenou jako paní Osbornová. Na doplnění cestovní výbavy jim zbýval jediný den a to si můžete myslit, že měly plné ruce práce. Když tak honem honem jezdily od modistky k pláteníkovi a až do kočáru je vyprovázeli úslužní prodavači nebo uctiví obchodníci, paní Sedleyová celá ožila a poprvé od toho neštěstí jí bylo doopravdy blaze. Ani Amálii nebylo nijak proti mysli nakupovat, smlouvat, prohlížet a vybírat hezké věci. (Dal by snad i největší stoik zlámanou grešli za ženu, která je nad to povznesena?) Podle manželova příkazu jak náleží si všeho dopřála a nakoupila hromadu dámského oblečení; jak se příručí v krámech vyjádřili, projevila při tom náramný vkus i smysl pro eleganci.
Ze začínající války si paní Osbornová moc nedělala; však oni už Bonapartíka rozdrtí třeba bez boje. Den co den odjížděly z Margate plné lodi elegantních pánů a vyhlášených krasavic, mířících do Bruselu a do Gentu. Netáhlo se ani tak do války jako spíš na zábavný výlet. Noviny se ničemnému povýšenci a šejdíři pustě vysmívaly. Copak takový Korsičánek obstojí proti evropským armádám a důmyslu nesmrtelného Wellingtona! Také Amálie jím hluboce opovrhovala; netřeba podotýkat, že to něžné a křehké stvoření přebíralo názory od lidí kolem sebe; kdepak by si ve své poníženosti troufala sama něco myslit. Zkrátka a dobře, spolu s matkou obstarala nákupy za den a ve vybrané londýnské společnosti se hned napoprvé svou čiperností i solidností dobře uvedla.
Jiří s kloboukem na stranu, s rukama v bok, kráčel zatím marciálně furiantským krokem do Bedford Row a vrazil k advokátovi, jako by tam byl pánem nad kdejakým bledým škrabákem. Poručil, aby někdo oznámil, že tam čeká kapitán Osborne; řekl to tak řízně a pánovitě, jako by ten filuta advokát, který měl třikrát víc rozumu, padesátkrát víc peněz a tisíckrát víc zkušeností než on, byl nějaký bídný rab, který rovnou všeho nechá a bude panu kapitánovi k službám. Nevšiml si, jak se všichni opovržlivě ušklíbli, od přednosty kanceláře po praktikanty, od praktikantů po odrané písaře a bledolící poslíčky, dávno už ze svých šatů vyrostlé; seděl, holí si poklepával na holínku a říkal si, jaká je to ubohá sebranka. Jenže ta sebranka věděla, jak to s ním stojí. Po večerech si o tom na hospodských besedách u džbánu piva povídali s jinými úředníky. Bohové nebeští! co toho londýnští advokáti a jejich úředníci vědí! Jejich pátravému zraku nic neujde a oni se svými rodinami mlčky vládnou našemu městu.
Když vkročil Jiří k panu Higgsovi, nadál se snad, že je ten pán pověřen vyřídit mu od otce nějaké narovnání nebo smír; snad se před ním tvářil pyšně a pánovitě jen proto, aby mu dal najevo, jak je rázný a pevný; jenže advokát jeho říznost odrazil mrazivým, lhostejným klidem a Osbornovo furiantství splasklo. Když tam vešel, advokát dělal, jako by vyřizoval nějaký spis. „Posaďte se, prosím, hned vám budu ve vaší věcičce k službám. Pane Poe, přineste laskavě postupní listinu,“ a znovu se dal do psaní.
Poe listinu přinesl a šéf pak vypočítal, na kolik se cenné papíry v hodnotě dvou tisíc liber podle běžného kurzu páčí; zeptal se kapitána Osborna, přeje-li si to vyplatit šekem na banku nebo má-li snad banka za tu částku nakoupit jiné úpisy. „Jeden ze správců pozůstalosti po nebožce paní Osbornové není zrovna v Londýně,“ řekl lhostejně, „ale můj mandant vám chce vyhovět, aby už měl tu věc z krku.“
„Dejte mi, prosím, šek,“ řekl nerudně kapitán. „Čert vzal drobné,“ dodal, když advokát vypočítal, kolik to celkem dělá; liboval si, jak toho moulu svým velkorysým gestem usadil, a s šekem v kapse vyšel rázně z advokátní kanceláře.
„Za dvě léta bude ten chlap v kriminále,“ prohodil pan Higgs k panu Poeovi.
„Copak se starý Osborne neobměkčí?“
„Spíš kámen se obměkčí,“ odsekl pan Higgs.
„Nějak moc vyvádí,“ řekl pan Poe. „Týden je ženat a včera po představení jsem ho viděl, jak ještě s jinými oficíry vysazuje Highflyerovou do kočáru.“ Potom přišel na řadu jiný případ a od té chvíle pustili vašnostové pana Jiřího Osborna z hlavy.
Šek zněl na naši známou firmu Hulker & Bullock v Lombard Streetu; do této banky zamířil Jiří, stále ještě přesvědčený, že obstarává pilnou práci; a od ní také peníze dostal. Když vstoupil Jiří do směnárny, byl tam zrovna blahorodý pan Bedřich Bullock a nakláněl se nad hlavní knihou, před níž seděl nějaký škrobený účetní. Když zahlédl pan Bullock kapitána, nažloutlý obličej mu ještě víc ztvarohovatěl a hned provinile zalezl až do nejzazšího salónku. Jiří hltal očima peníze (tolik jich nikdy neměl v ruce) a tak si leknutí a útěku mrtvolně sinalého nápadníka své sestry ani nevšiml.
Bedřich Bullock pověděl starému Osbornovi, jak jeho syn vypadal a co dělal. „Přišel si tam jako páv,“ řekl Bedřich. „Na krejcar si dal všechno vyplatit. Jakpak dlouho vydrží takovému kumpánovi mizerných pár set liber.“ Osborne strašlivě zaklnul a řekl, že je mu to jedno, ať si s nimi dělá, co chce. Bedřich už chodil na Russell Square k večeři každý den. Jiří byl však s prací za ten den naprosto spokojen. Spěšně mu zchystali zavazadla i výstroj; s velkolepě magnátským gestem zaplatil pak Amáliiny nákupy poukázkou na svého právního zástupce.
KAPITOLA
XXVII.,
v níž Amálie narukuje k
pluku
Když zastavil Pepíkův pěkný kočár u vrat chathamského hostince, ze všech nejdříve tam Amálie rozpoznala vlídnou tvář kapitána Dobbina, který si už hodinu rázně vykračoval po ulici a vyhlížel známé. S patrontaškou, s červenou šerpou a s šavlí po boku byl z něho štram voják a Pepík si na tom nemálo zakládal, že se s ním zná; i pozdravil ho otylý civilista velmi srdečně – takhle se k němu v Brightonu a v Bond Street nikdy nehlásil.
S kapitánem tam stál praporčík Stubble; už když kočár dojížděl, ulevil si: „Hrome, to je ale hezké děvče,“ a velebil Osborna, že si tak dobře vybral. Amálie v svatební pláštěnce, s růžovou mašlí na kloboučku, od rychlé jízdy v otevřeném voze celá zardělá, byla opravdu svěží a hezká a praporčíkův kompliment byl zcela na místě. Dobbin mu byl za něj vděčný. Když pak přistoupil ke kočáru a pomáhal jí dolů, všiml si Stubble, jakou má ona hezkou ručku, a jak slézala se stupátka, jakou má roztomilou nožku. Začervenal se až po uši a vysekl jí nejuctivější poklonu; Amálie si všimla, že má praporčík na čapce vyšité číslo -tého pluku; stydlivě se na něho usmála a udělala před ním pukrle; to mu dodalo. Od toho dne se Dobbin s panem Stubblem skamarádil a na procházkách i ve světnici zaváděl stále řeč na Amálii. Mezi hodnými mladými důstojníky -tého pluku se stalo přímo módou paní Osbornovou ctít a zbožňovat. Svou nestrojeností a plachou vlídností získala si jejich nezkažená srdce: její prostotu a líbeznost nelze vůbec slovem vyjádřit. Taková už leckterá žena v našich očích bývá a ještě bůhvíjaká jiná; stačí, když vám třeba jen řekne, že je už na čtverylku zadána nebo že je horko. Hrdinou pluku byl Jiří odjakživa, jak teprve stoupl u mladších důstojníků ve vážnosti, že se všem navzdory oženil s takovou dívenkou bez věna a že si družku života vybral tak hezkou a milou.
Zatím už připravili pro cestující hostinskou místnost. Amálie tam kupodivu našla dopis, znějící na paní kapitánovou Osbornovou. Bylo to trojhranné růžové psaníčko, opatřené náramnou spoustou bleděmodrého pečetního vosku, do něhož byla vyražena holubice s olivovou snítkou; adresa byla psána velikým, ač drobet kolísavým ženským rukopisem.
„To je pěst Markétky O’Dowdové,“ zasmál se Jiří. „Poznávám ji podle těch karambolů na pečeti.“ A opravdu to bylo psaní od majorky Dowdové; žádala paní Osbornovou, aby ji navečer při přátelské besedě poctila svou přítomností. „To musíš jít,“ řekl Jiří. „Tam se seznámíš s celým plukem. O’Dowd komanduje pluk a Markétka zas komanduje O’Dowda.“
Dopisem paní O’Dowdové se však kochali jen pár minut; najednou se rozlétly dveře a vešla tam bodrá tělnatá paní v jezdeckém úboru a za ní hlouček důstojníků od našeho pluku.
„Když já ne a ne to vydržet do svačiny. Jiroušku, představ mě své paní. Moc mě těší, paní kapitánová; a tohle je můj muž, major O’Dowd.“ Bodrá paní v jezdeckém úboru sevřela Amálii vřele ruku a ta hned poznala, že má před sebou dámu, které se její muž tolikrát řehtal. „Váš vám už jistě o mně vyprávěl,“ řekla rozmarně.
„Váš vám už jistě o ní vyprávěl,“ opakoval po ní major.
Amálie se usmála a řekla: „Ano, vyprávěl.“
„To si myslím, a moc dobrého asi sotva,“ odpověděla paní O’Dowdová. „Když oni s ním čerti šijou.“
„To taky jo, dejte na mé slovo,“ dodal poťouchle major; Jiří se tomu jen zasmál; zato majorka klepla majora bičíkem a kázala mu, ať je zticha; potom požádala kapitána Osborna, aby ji jaksepatří představil.
„Zlatíčko,“ řekl smrtelně vážně Jiří, „tohle je má hodná, milá, znamenitá přítelkyně Aurélie Markéta; jinak zvaná Markétka.“
„Taky že jo,“ ozval se major.
„Jinak zvaná Markétka, choť majora Michala O’Dowda od našeho pluku a dcera Fitzgeralda Beresforda z Burgo Malony, seděním na Glenmahony v hrabství kildareském.“
„A na Merrion Square v Dublinu,“ dodala ta dáma s chladnou povýšeností.
„Bodejť, na Merrion Square,“ špitl major.
„Však sis mě tam, majoříčku, namlouval,“ připomněla mu jeho choť; a major jí hned přisvědčil, jako přisvědčoval každému na potkání.
Major O’Dowd, který už bojoval za svého mocnáře ve všech končinách a každé povýšení si draze vykoupil nějakým srdnatým a chrabrým kouskem, byl nadmíru skromný, zamlklý, nevtíravý, stydlivý človíček a před ženou byl jak beruška. V kasinu u stolu skoro nemluvil, jen si přihýbal. Potom v podnapilosti vrávoral mlčky domů. Když otevřel ústa, každému dával ve všem za pravdu; žil si naprosto klidně a vyrovnaně. Nerozpálilo ho žhavé indické slunce; nesklátila ho zimnice před Walcheren. K dělové baterii si nonšalantně chodil jako na večeři; se stejným gustem si pochutnával na konině jako na želvě; měl ještě stařičkou matku, paní O’Dowdovou z O’Dowdstownu; té se taky nevzepřel, jen jednou, a to když utekl na vojnu a natruc se jí oženil s tou protivnou Markétkou Mahonyovou.
Markétka byla z pěti dcer a celkem jedenácti dětí urozených pánů z Glenmahony; za manžela měla sice bratrance, ale z matčiny strany; nedostalo se mu tedy toho nevýslovného štěstí, že by pocházel z rodu Mahonyů, který ona pokládala za nejslavnější na světě. Po devět sezón to zkoušela v Dublinu a potom ještě v Bathu a Cheltenhamu, a nenašla vhodného druha; když jí pak táhlo na třiatřicítku, poručila bratranci Michálkovi, aby si ji vzal; ten hodný člověk uposlechl a rovnou si ji odvezl do Západní Indie; tam potom vévodila důstojnickým paničkám -tého pluku, který si major zrovna vyhandloval.
Sotva pobyla paní O’Dowdová s Amálií půl hodiny (a tak to dopadlo vždycky, ať to byl, kdo chtěl), hned se sdílná paní před novou známou rozpovídala o sobě a o celém svém rodu. „Původně jsem si umanula,“ prozradila jí bodře, „že bude Jiří mým švagrem; moje sestra se k němu akorát hodila. Co naplat, vzal si vás a já si říkám, vy mi teď budete sestrou, já vás za sestru uznám a budu vás mít ráda jako vlastní. Vždyť vy máte takovou dobráckou tvářičku a takové pěkné způsoby, že spolu jistě budeme dobře vycházet; rádi vás přijmeme do rodiny!“
„Bodejť ne,“ přidal se k ní major; Amálii to nemálo rozjařilo i potěšilo, že má najednou tolik příbuzných.
„Všichni jsme tady spolu zadobře,“ hovořila majorka. „Takovou shodu a tak příjemné kasino nenajdete v žádném pluku. Nepěstujeme žádné hádky, rozmíšky, pomluvy a klepy. Máme se všichni rádi.“
„Nejvíc paní Magenisová,“ zasmál se Jiří.
„My už jsme se s paní kapitánovou smířily, ale když ona je na mne taková, že jednou připraví mou šedivou hlavu do hrobu.“
„Vždyť ty máš, Markétko zlatá, vpředu ještě takovou krásnou černou kadeř,“ bránil se major.
„Přestaň, Michálku, jsi trdlo. Milá paní Osbornová, manželé jsou jen na obtíž; co se mu naříkám, aby otvíral hubu, jenom když dává povel nebo když si tam strká jídlo a zalévá je pitím. Až budeme samy, vylíčím vám celý pluk a na všechno vás upozorním. A teď mě představte bratrovi; ohromný fešák, celý můj bratranec Dan Mahony (je to Mahony z Ballymahony, co má za ženu Ofelii Scullyovou z Oystertownu, sestřenici lorda Poldoodyho). Prosím, velmi mě, pane Sedley, těší, že vás poznávám. Povečeříte snad v kasinu. (Michálku, dej si pozor na toho neřáda doktora, dělej si, co chceš, ale ať jsi mi na můj dýchánek střízlivý!)“
„Oni nám totiž od 150tého pořádají večeři na rozloučenou,“ přerušil ji major, „ale my už nějak seženeme pozvánku i pro pana Sedleyho.“
„Běžte, Simple (tohle je, Amálko, praporčík Simple od našeho pluku; zapomněla jsem vám ho představit). Běžte honem, že se paní majorka O’Dowdová dává panu plukovníku Tavishovi poroučet a vzkazuje, že si kapitán Osborne přivezl švagra a přesně v pět s ním přijde do kasina – a je-li vám, má zlatá, libo, my si zatím něco slupnem tady!“ Mladý praporčík klusal se vzkazem po schodech, ještě než paní O’Dowdová domluvila.
„Není nad kázeň,“ řekl kapitán Osborne. „Nás volá povinnost; paní O’Dowdová tu s tebou, Amálko, zůstane a o všem tě poučí.“ Oba pánové pak po boku majora odešli a přes jeho hlavu se na sebe potutelně šklebili.
Nezadržitelná paní O’Dowdová měla teď novou známou úplně v moci a tolik jí toho napovídala, že by si to žádná chuděra ženská v hlavě nesměstnala. Vysypala před Amálkou tisícero věcí o té přepočetné rodině, v níž se zkoprnělá novomanželka najednou octla. „Plukovníku Heavytopovi umřela žena na Jamajce; dostala žlutou zimnici a k tomu se ještě přidal trpký žal nad tím, že protiva plukovník, olysalý jako dělová koule, pokukoval po jedné mulatce. Paní Magenisová je z prostých poměrů a je to hodná ženská, ale jazyk má jak břitvu a v kartách by ožulila třeba vlastní matku. Když někdo před paní kapitánovou Kirkovou jenom cekne o nevinné partii, hned obrací svoje krabí oči v sloup (a můj otec, prosím, takový nábožný a vzorný křesťan, a náš bratranec biskup, co byli živi, hráli v karty večer co večer). Ty s plukem tentokrát nepojedou,“ dodala paní O’Dowdová, „Fanynka Magenisová se ubytuje u matky; ta podle všeho prodává v Islingtonu u Londýna dřevěné uhlí a brambory; ona se ovšem před námi chvástá, jaké má tatínek lodi, a jak plují nahoru po Temži, vždycky nám je ukazuje; a paní Kirková zůstane s dětmi tady na Bethesdském náměstí, aby měla blízko k svému nejmilejšímu kazateli, dr. Ramshornovi. Paní Bunnyová čeká rodinu – to je u ní napořád – však už jich poručíkovi přivedla na svět sedm. A žena praporčíka Poskyho, která k nám, má milá, narukovala dva měsíce před vámi, ta se s Tomíkem Poskym v jednom kuse hádá, až se to rozléhá po celých kasárnách (prý i talíře tam třískají a Tom nám dosud neřekl, jak přišel k té modřině na oku), ta se vrátí k matce do Richmondu, vede prý tam nějaký ženský ústav – ta to chytla, že odtamtud utekla! A kde jste vy, má zlatá, vychodila školu? Já jsem se za drahé peníze vzdělávala v booterstownském ústavu Madame Flanahanové v Illysus Grove u Dublinu; pravé pařížské výslovnosti nás učila markýza a Vysloužilý generálmajor francouzské armády s námi probíral gramatiku!“
A do této nesourodé rodiny přišla z čista jasna užaslá Amálie a za starší sestru dostala paní O’Dowdovou. Ostatním sourozenkám ji pak představili u svačiny; protože byla tichá, dobrácká, nijak překrásná, udělala na ně dost příznivý dojem; teprve když přišli z kasina 150tého pluku pánové a šmahem se jí dvořili, začaly na ni ovšem sestry lát.
„Osborne se už, doufám, vybouřil,“ řekla paní Bunnyové paní Magenisová. „Jestli se z kajícného prostopášníka stane dobrý manžel, tak udělala s Jiřím trefu,“ prohodila paní O’Dowdová k Poskyové; ta přestala být u pluku nejmladší nevěstou a měla za to na samozvankyni spadeno. Paní Kirková, věrná učednice dr. Ramshorna, dala Amálii pár hlavních otázek z katechismu, aby se přesvědčila, zdali procitla k duchovnímu životu, zdali je praktická křesťanka a podobně; prostoduché odpovědi paní Osbornové jí ukázaly, že tone v temnotách, hned jí tedy vrazila do ruky tři krejcarové brožury s obrázky; byly to „Truchlivá pustina“, „Pradlena z Wandsworthu“ a „Nejlepší bodák britského vojína“; paní Kirkové velmi záleželo na tom, aby Amálie procitla ještě před spaním, a poprosila ji, aby si je přečetla, než ulehne.
Zato muži se kolem hezké ženy svého kolegy po kamarádsku shlukli a s vojáckou galantností se jí dvořili. Celá se nad tím skrovným vítězstvím rozjařila a oči jí jen jiskřily. Jiří byl na to hrdý, že si ji oblíbili, a líbilo se mu, jak vesele a půvabně, třebas prostoduše a trochu plaše přijímá jejich pozornosti a jak jim odpovídá na jejich lichotky. A on jí zas v uniformě připadal nejhezčí z celého pokoje. Cítila, s jakým zalíbením na ni shlíží, a zazářila radostí nad tím, jak je hodný. „Všichni jeho přátelé mi budou milí,“ umiňovala si v hloubi srdce. „Budu je mít ráda jako jeho. Vynasnažím se být stále veselá a příjemná, aby mu bylo doma blaze.“
Celý pluk ji vskutku přijal s jásotem za svou. Kapitáni byli spokojeni, poručíci zaujati, praporčíci nadšeni. Starý doktor Cutler utrousil pár vtipů, ale protože to byly vtipy lékařské, netřeba je opakovat; ranhojičský pomocník Cackle z Edinburku ji milostivě zkoušel z literatury a vybral si na to tři své nejlepší francouzské citáty. Mladý Stubble chodil od jednoho k druhému a každému šeptal: „Hrome, ta je jak obrázek,“ spustil z ní oči, jen když přinesli punč.
Kapitán Dobbin s ní celý večer slovo nepromluvil. Zato společně s kapitánem Porterem od 150tého odvezl do hotelu zmoženého Pepíka; s historkou o lovu na tygra sklidil Pepík velký úspěch jak v kasinu, tak na soirée u paní O’Dowdové, vyšňořené v turbanu s rajčím peřím. Když pak svěřil Dobbin inkasistu do opatrování jeho sluhovi, bloumal před hostincem a pokuřoval doutník. Jiří zatím už svou ženu pečlivě zavinul do šály a odvedl ji od O’Dowdových; všichni mladí důstojníci jí bez rozdílu podali ruku, vyprovodili ji až k jednospřežní drožce, a jak se vůz rozjel, křikli za ním hurá. Když pak Amálie vystoupila z drožky, podala Dobbinovi ručku a s úsměvem ho pokárala za to, že si jí celý večer nevšímal.
Hostinec a celá ulice šly už dávno na kutě a kapitán se pořád oddával kuřácké neřesti. Pozoroval, jak zhaslo světlo u Jiřího v obývacím pokoji a rozsvítilo se v sousední ložnici. Vrátil se domů až k ránu. Z lodí na řece se ozýval pokřik; dopravní lodi už nakládaly a chystaly se vyplout po Temži na moře.
KAPITOLA
XXVIII.,
v níž Amálie vtrhne do
Nizozemí
Pluk i s důstojníky měl odjet na dopravních lodích, které jim na to vláda opatřila; za dva dni po slavnostní besedě u paní O’Dowdové všechny koráby Východoindické společnosti, zakotvené na řece, i mužstvo na břehu hlaholili jásotem, hudba vyhrávala „Krále nám, Bože, chraň“, důstojníci mávali klobouky, lodníci statně provolávali hurá a tak se lodi rozjely k ústí Temže a odtamtud s ochranným doprovodem pluly dál do Ostende. Rytířský Pepík si už zatím dal říci, že bude dělat sestře a majorce průvodce; majorčiny movité svršky, k nimž patřilo i proslulé rajčí pero na turbanu, uložili totiž mezi plukovní zavazadla; a tak se obě naše hrdinky bez přítěže svezly kočárem do Ramsgatu, kde se to hemžilo poštovními loďmi. A na jedné z nich odpluly do Ostende.
V Pepíkově životě nastalo období, v němž se událo tolik věcí, že mu stačily na léta; i tu historku z lovu na tygra nahradil mnohem napínavějším líčením slavného waterlooského tažení. Jakmile se uvolil doprovázet sestru do ciziny, všem bylo nápadné, že si přestal holit horní ret. Bedlivě sledoval chathamské přehlídky a execírky. Napínal uši, když se jeho kolegové důstojníci (jak jim později říkával) mezi sebou bavili, a tak si osvojil hromadu vojenských výrazů. Při tomto studiu mu hodně napomáhala znamenitá paní O’Dowdová; když pak konečně jednoho dne nastoupil na palubu Lepé růže, která je měla odvézt, objevil se tam v premovaném kabátě a v plátěných pantalónech, na hlavě furažérskou čapku s elegantní zlatou obrubou. Kočár si bral s sebou, a každému na lodi důvěrně sděloval, že je bůhvíco, možná generální intendant, nebo při nejmenším vládní kurýr.
Na moři tuze zkusil; i dámy byly nahromadě; ale při příjezdu do Ostende se hned Amálie vzpamatovala, když zahlédla dopravní lodi svého pluku; vjely do přístavu zároveň s Lepou růží. Pepík se celý zničený odebral do hostince; dámy odvedl kapitán Dobbin; potom odbavil Pepíkův kočár i jeho zavazadla z lodi i z celnice; milý Pepík byl totiž bez sluhy; v Chathamu se Osbornův sluha i jeho zhýčkaný domestik spikli a rovnou prohlásili, že přes vodu nepojedou. Vzpoura propukla náhle až poslední den a pan Sedley mladší se tak polekal, že by byl málem od výpravy upustil; kapitán Dobbin (co se do toho taky plete, říkal Pepík) ho za to důkladně vypeskoval a vysmál se mu; kníry mu už stejně povyrostly, a tak se dal Pepík nakonec pohnout k odjezdu. Za vycepované a vypasené londýnské lokaje, kteří uměli jen anglicky, sehnal Dobbin pro Pepíkovu družinu snědého Belgičánka, který neuměl mluvit vůbec nijak; ale stále něco kutil a panu Sedleymu jinak neřekl než mylorde, a tak si brzy získal jeho přízeň. Teď už je to v Ostende jinačí; z Britů, kteří tam přijedou, málokterý vypadá na lorda a taky nevystupuje jako příslušník naší dědičné aristokracie; většinou chodí v ošuntělých šatech a špinavém prádle a mají rádi kulečník, kořalku, doutníky a umaštěné putyky.
Celkem lze říci, že všichni Angličané ve vojsku vévody z Wellingtonu si žili na vlastní útraty. Kramářskému národu věru sluší na to vzpomenout. Bylo to pro tu obchodumilovnou zemi z nebe štěstí, že do ní vtrhla taková armáda zákazníků a že musila krmit takové solidní válečníky. Přišli ji ochránit, protože jí samé chybí vojenský duch. Dlouhou dobu v dějinách nechávala tam bojovat jiné. Když si vyjel autor této knihy orlím zrakem obhlídnout waterlooské bojiště, ptali jsme se vozky v kočáře, na pohled statného Vysloužilého válečníka, jestli byl také v té bitvě. Řekl na to: „Pas si bête“[30] – k takové odpovědi a k takovému smýšlení by se žádný Francouz neznal. Naproti tomu postilión, který jel na podsedním koni, byl vikomt a syn jednoho zkrachovaného císařského generála a po cestě nepohrdl pár krejcary na pivo. Vyplývá z toho pěkné mravní naučení.
Nikdy snad nebyla ta žírná, vzkvétající, zazobaná země napohled bohatší a blahobytnější než počátkem léta 1815; zelená pole i klidná města se pestřila samými červenokabátníky; široké císařské silnice se hemžily skvělými anglickými ekvipážemi; mohutné průplavní pramice, šinoucí se kolem bujných pastvin, malebných starodávných vesniček a letitých zámků rozložených mezi letitými stromy, prohýbaly se pod zámožnými anglickými turisty; a voják, který se přišel do venkovské hospody napít, nejenže se napil, ale také zaplatil útratu. A Donald, z pluku skotských horák[31], nakvartýrovaný v jednom vlámském statku, klidně kolébal děcko, když Jean s Jeanettou odešli svážet seno. Naši malíři se pídí po vojenských námětech; nechť si vyberou tenhle dobrý námět a v něm znázorní, jak se vede řádná anglická vojna. Na pohled to bylo stejně oslnivé a neškodné jako přehlídka v Hyde Parku. A zatím se už Napoleon, maskovaný hradbou pohraničních pevností, chystal na tyto spořádané lidi udeřit, až se jim z toho zpěnila krev; a mnohé z nich zkosil.
Kdekdo skládal naději ve vojevůdce (vévoda z Wellingtonu vnukal totiž celému anglickému národu důvěru tak neochvějnou, že se zcela vyrovnala ohnivému nadšení pro Napoleona, jímž kdysi pláli Francouzi), o obranu bylo napohled řádně postaráno, a bude-li třeba, pomoc byla nablízku v takové přesile, že se nikdo nelekal, a naši cestující – dvě osoby mezi nimi byly arci svým založením tuze bázlivé – si stejně jako ti druzí stále hojnější a hojnější angličtí turisté žádné starosti nepřipouštěli. Proslulý pluk, s jehož tolika důstojníky jsme se už seznámili, dopravili průplavními pramicemi přes Bruggy do Gentu a odtamtud měl odpochodovat do Bruselu. Pepík doprovázel dámy na cestovních lodích; ti, kdo v dávných dobách cestovali po Flandrech, jistě si vzpomenou, jakého přepychového živobytí na nich užili. Na těch loudavých, ale náramně pohodlných lodích se báječně jedlo a pilo; dosud kolují pověsti o jednom anglickém cestujícím, který si na týden vyjel do Belgie, svezl se po jedné takové lodi a strava se mu tak zalíbila, že jezdil ustavičně z Gentu do Brugg a zpátky až do vynálezu železnice; na poslední cestě té cestovní lodi se pak utopil. Takovou smrtí Pepík nesešel, ale liboval si to nesmírně a paní O’Dowdová si nedala vymluvit, že mu k úplnému štěstí chybí už jen její sestra Glorvina. Celý den sedával na střeše kabiny, popíjel vlámské pivo, pokřikoval na sluhu Isidora a dvorně se bavil s dámami.
Měl úžasnou kuráž. „Kdepak by nás Bonapartík napadl!“ horlil. „Nic se neboj, ty má beruško, chudinko Amálko. Žádné nebezpečí nám nehrozí. Říkám ti, za dva měsíce budou spojenci v Paříži; hrome, to tě potom zavedu na večeři do Palais Royal. Po Mohanu a po Rýně táhne do Francie tři sta tisíc Rusů – dušinko drahá, velí jim Wittgenstein a Barclay de Tolly. Ty, zlatíčko, vojně nerozumíš. To já zas ano, a říkám ti, v celé Francii nemají pěchotu, která by obstála proti ruské, a ani jeden Bonapartíkův generál nesahá Wittgensteinovi po kotníky. Jsou tu ještě Rakušani, těch je nejméně pět set tisíc a od hranic jsou jenom deset denních pochodů, velí jim Schwarzenberg a arcikníže Karel. A nakonec jsou tu ještě Prušáci, těm zas velí neohrožený kníže maršál. Co není Murat naživu, ukaž mi vůdce jezdectva, který by se jemu vyrovnal. Povídám, paní O’Dowdová. Čehopak by se naše dívenka bála? Z čeho by taky, Isidore, měla mít strach? Hej, vašnosti! Sem s pivem!“
Paní O’Dowdová řekla, že jejich Glorvina se nelekne nikoho na světě, Francouze už teprve ne, vyzunkla pivo a spokojeně nad řízným mokem zamrkala.
Náš milý inkasista stejně už kolikrát vzdoroval nepříteli, jinak řečeno cheltenhamským a bathským dámám; počáteční bázlivost ho tedy přešla a měl – zvlášť když se na to důkladně napil – plno řečí. U pluku ho měli dost rádi, protože mladí důstojníci se od něho dávali okázale hostit a z jeho vojenského vystupování měli jundu. Jeden známý pluk v naší armádě mívá na pochodu v čele šiku kozu, druhý zase jelena; Jiří o svém pluku – narážeje na švagra – prohodil, že má v čele slona.
Po Amáliině seznámení s plukem se Jiří trochu zastyděl za některé jeho příslušnice, které jí chtěj nechtěj představil; svěřil se Dobbinovi (a ten, toť se ví, to jen uvítal), že rozhodně přejde do nějakého lepšího pluku, aby se jeho žena s těmi setsakramentsky sprostými ženskými nemusela stýkat. Tomuto sprostému ostychu, který člověku brání stýkat se s vlastními lidmi, podléhají muži mnohem víc než ženy (arci kromě nejnóblejších paniček, které si v něm přímo libují); paní Amálie byla osoba prostinká a nestrojená a chyběla jí ona vyumělkovaná štítivost, kterou Jiří u sebe omylem pokládal za bůhvíjakou přejemnělost. Paní O’Dowdová nosila například kohoutí peří na klobouku a na břiše ohromné repetýrky, které v jednom kuse spouštěla a vyprávěla o nich, že jí je daroval tatínek, když po svatbě nastupovala do kočáru; kdykoliv se Amálie s majorkou setkala, kapitán Osborne se nad jejími ozdůbkami i zvláštnůstkami svíjel v mukách. Amálii naproti tomu nehorázné způsoby té hodné paní jen bavily a nijak se za ni nestyděla.
Na známé túře, kterou snad od té doby urazil téměř každý slušně situovaný Angličan, mohla mít Amálie za společnici osobu poučenější, ale sotva zábavnější, než byla paní majorka O’Dowdová. „Božínku, to je mi řečí o průplavních lodích. To byste měla vidět lodě, co jezdí z Dublinu do Ballinasloe. Tam se vám jezdí rychle; a jaký je tam nádherný dobytek. Tatínek dostal za čtyřletou jalovičku zlatý metál (sám excelencpán místodržící z ní kousek ochutnal a říkal, že takové masíčko jakživ nejedl); tady člověk o takovou jalůvku ani nezavadí.“ Pepík si povzdechl: „Pořádné hovězí, prorostlé i libové, se holt dostane jenom v Anglii!“
„A co v Irsku, odkud to nejlepší maso pobíráte?“ řekla paní majorová; a jak už je u irských vlastenců zvykem, začala srovnávat a svou vlast přitom náramně vynášet. Chtít srovnávat trh v Bruggách s dublinskými trhy – ač s tím sama začala – ji ponouklo jen k nesmírnému opovržení a posměchu. „Prosím vás pěkně, co si má vlastně člověk o té cukrové homoli na ratouze myslit?“ řekla a tak se rozřehtala, že div starou zvonici nezbořila. Jak jeli přes náměstí, bylo tam plno anglického vojska. Ráno je budily anglické polnice; za soumraku jim ke spaní vyhrávaly britské píšťaly a bubny; zbrojila celá Belgie a s ní celá Evropa a světodějná událost se kvapem blížila; hodná Markétka O’Dowdová, které se to týkalo stejně jako každého jiného, brebentila pořád o Ballinafadu a o koních z glenmahonyjských stájí a jaké bordeauxské se v Glenmahony pije; Pepík Sedley jí do toho vpadl a vykládal o dumdumské rýži s kořením; Amálie zas myslila na svého manžela a na to, jak by mu nejlíp projevila svou lásku; jako by o nic jiného na světě nešlo.
Ty, kdo rádi odkládají učebnici dějin a hloubají nad tím, co by se bylo mohlo stát, nebýt toho, že se naneštěstí něco skutečně stalo (a je to rozjímání nejvýš spletité, poutavé, důmyslné i prospěšné), jistě už kolikrát napadlo, že si Napoleon k návratu z Elby a k orlímu letu ze zátoky San Juan až na Notre Dame vybral pramálo vhodnou dobu. Naši historikové nám tvrdí, že armády spojeneckých mocností byly šťastnou náhodou v plném válečném stavu, a tak se mohly na elbského císaře rovnou vrhnout. Ti vznešení handlíři, shromáždění ve Vídni, a pokud jim na to rozum stačil, dranžírující evropská království, byli nadobro rozkmotřeni; nebýt toho, že se vrátil ten, jehož svorně nenáviděli a svorně se ho báli, jejich armády, které předtím povalily Napoleona, byly by se pustily do sebe. Jeden panovník měl plně vyzbrojenou armádu, protože si urval Polsko a nechtěl je pustit; druhý zas uloupil půl Saska a vzdát se úlovku ho ani nenapadlo; třetí měl zase strach o Itálii. Všichni se osočovali z chamtivosti; kdyby tak byl Korsičan ve vězení počkal, až si vjedou do vlasů, mohl se pak vrátit a bez překážky vládnout. Ale co by pak bylo s naším příběhem a s našimi přáteli? A co by bylo s mořem, kdyby v něm vyschly všechny kapky?
A zatím ten rej a shon a ty radovánky plynuly, jako by neměly brát konce a jako by nebyl nepřítel za humny. Když naši cestovatelé dorazili do Bruselu, kde byl jejich pluk ubytován (všichni si pochvalovali, jaké je to štěstí), octli se v jedné z nejbujnějších a nejoslnivějších drobných evropských metropolí. Všemožné stánky Jarmarku marnosti tam hýřily svůdnou pestrostí i nádherou. Karbanilo se tam o sto šest a tancovalo jedna radost; a hodovalo se tolik, že labužník Pepík plesal radostí; v divadle všechny uchvacovala úžasná zpěvačka Catalani; konaly se pěkné projížďky, zpestřované vojenskou parádou; Amálie byla poprvé v cizině a vzácně starodávné město s podivnými kroji a nádhernými budovami lahodilo jejím očím a skýtalo jí čarovná překvapení; dobré dva týdny si žila v hezkém bytě (platil za něj Pepík i Osborne, který svou ženu zahrnoval penězi i pozornostmi) – plných čtrnáct dní, kdy jí končily líbánky, bylo zkrátka Amálii tak příjemně a blaze jako pravé nevěstince, když si vyjede z Anglie.
Po celou tu blahou dobu den co den byla nějaká nová zábava. Šlo se do kostela nebo do obrazárny – jelo se na vyjížďku nebo do opery. Každou denní hodinu vyhrávala nějaká plukovní kapela. V městských sadech se procházely nejvýznamnější osobnosti z celé Anglie – byla to nepřetržitá vojenská paráda. Každý večer chodil Jiří se ženou na nějaký výlet nebo piknik; tuze si to liboval a prohlašoval, že brzo z něho bude dokonalý ženáč. A takový výlet nebo piknik s ním – jak by se jí nad tím nerozbušilo srdéčko radostí! Když v té době psala matce, překypovala blahem a vděčností. Manžel jí káže kupovat krajky, šatstvo, šperky a všelijaké trety. Ach, on je nadevše milý, hodný a štědrý!
Při pohledu na vznešenou společnost aristokratů a aristokratek a vůbec lepších lidí, kteří se nahrnuli do města a všude se ukazovali na veřejnosti, dmula se Jiřímu jeho vpravdě britská hruď radostí. Odložili náležitý chlad i přezíravé způsoby, kterými se doma leckdy vyznačují, a milostivě se vmísili mezi ostatní, které tam zastihli. Na jednom večírku, pořádaném velitelem divize, do níž patřil i pluk Jiřího, dostalo se Jiřímu té cti, že si směl zatančit s lady Blankou Thistlewoodovou, dcerou lorda Bareacresa; pilně běhal oběma urozeným paním pro zmrzlinu a zákusky; prodíral se a mačkal v zástupu, aby lady Bareacresové přivolal kočár; když přišel domů, chvástal se tou hraběnkou, že by ho v tom ani otec nepřetrumfl. Druhý den vykonal urozeným dámám návštěvu; projel se s nimi v sadech; pozval je na večeři do restaurace, a když přislíbily, že přijdou, byl bez sebe radostí. Starý Bareacres nevynikal pýchou, zato důkladnou žravostí, a na večeři chodil rád všude.
„Doufám, že kromě nás tam žádné jiné ženy nebudou,“ rozvažovala lady Bareacresová o pozvání, které tak ukvapeně přijaly.
„Kristepane, snad si, mamá, nemyslíš, že si ten člověk přivede svou ženu,“ zavřískla lady Blanka, která minulý večer celé hodiny nyla v Jiřího náruči při nedávno zavedeném valčíku. „Mužští se ještě snesou, ale ty jejich ženské –“
„Novomanželka, prý po čertech hezká ženská,“ řekl starý hrabě.
„Inu, Blančinko,“ pravila matka, „když tam chce jít papá, co nám zbývá než jít taky; toť se ví, v Anglii se k nim pak nemusíme znát.“ A tak plni odhodlání ignorovat nového známého, až se zas octnou v Bond Street, šli si urozenci pochutnat v Bruselu na jeho večeři; když už mu milostivě dovolili, aby jim za ten požitek zaplatil, dávali svou důstojnost najevo tím, že si jeho ženy nevšímali a bedlivě se střežili pustit se s ní do řeči. V důstojnosti tohoto druhu nemá urozená britská babizna sobě rovné. Pozorovat, jak se vznešená dáma chová k prostým ženám, to filosoficky založeného návštěvníka Jarmarku marnosti náramně pobaví.
Slavnostní večeře, která Jiřího stála hrůzu peněz, patřila k nejtruchlivějším zábavám, kterých Amálie v líbánkách užila. Smutně si na tu hostinu požalovala mamince; vylíčila jí, jak hraběnka Bareacresová vůbec neodpovídala; jak si ji lady Blanka chladně měřila přes lorňon; a jak kapitán Dobbin nad jejich chováním zuřil; když pak odcházeli od hostiny, lord Bareacres nahlédl do účtu a prohlásil, že to byla svinská večeře a svinsky drahá. Amálie to sice všechno důkladně popsala a vypověděla, jak byli její hosté neomalení a jak jí při tom bylo krušno, ale stará paní Sedleyová se nad tím přece jen ohromně zaradovala; tak dlouho vyprávěla kdekomu o nové Amálčině přítelkyni, hraběnce Bareacresové, až se to doneslo do City k Osbornovým uším, jak jeho syn hostí aristokraty a aristokratky.
Kdo ví, jak teď vypadá generállajtnant sir Jiří Tufto, komandér lázeňského řádu, a vídá ho (v sezóně je ho vidět každý den), jak si vycpaný vatou a utažený do šněrovačky vykračuje jako páv po Pall Mail, jak furiantsky škobrtá v lakýrkách s vysokými podpatky a nakukuje pod kloboučky kolemjdoucích dam, jak se v parcích projíždí na nádherném hnědáku a hází očkem po kočárech – ti, kdo tedy vědí, jak vypadá sir Jiří Tufto, sotva by v něm poznali srdnatého důstojníka ze španělské války a od Waterloo. Má husté hnědé kučery a tmavé obočí a sytě fialové licousy. V r. 1815 byl plavý a plešatý a měl plnější tělo, ruce i nohy; ty mu zvlášť v poslední době zhubeněly. Když mu bylo sedmdesát (teď už je mu skorem osmdesát), řídké vlasy bílé jako mléko mu najednou zhoustly, zhnědly a zkudrnatěly a licousy a obočí nabyly nynější barvy. Zlomyslníci o něm říkají, že má prsa z vaty, a protože mu vlasy nerostou, bude to prý paruka. Tomík Tufto, jehož otec se před mnoha lety s generálem nepohodl, tvrdí, že dědečkovi vytrhala v šatně vlasy mademoiselle de Jaisey z francouzského divadla; jenže Tomík je pověstný otevřhuba a závistník; a generálova paruka s naším příběhem vůbec nesouvisí.
Jednoho dne se naši přátelé od -tého pluku loudali po bruselském květinovém trhu – předtím si prohlédli radnici a paní O’Dowdová o ní prohlásila, že není zdaleka tak mohutná a hezká jako její otcovský zámek v Glenmahony – a tu zajel na trh vyšší důstojník se sluhou, slezl z koně, prošel se mezi květinami a vybral nejkrásnější kytici, jaká tam byla k dostání. Zabalili mu tu nádheru do papíru; důstojník se znovu vyšvihl do sedla a pukýtek svěřil ordonancovi, který se nad tím ušklíbl; potom honosně a spokojeně odjel a jeho sluha za ním.
„To byste měli vidět květiny v Glenmahony,“ prohodila paní O’Dowdová. „Můj otec má tři skotské zahradníky a k nim devět pomocníků. Skleníky máme na několik korců a v nich ananasů, jako když se hrách urodí. Každý hrozen u nás váží šest liber a naše magnólie jsou, na mou čest, jako čajové kotlíky.“
Dobbin si paní O’Dowdovou nikdy nedobíral na rozdíl od zlomyslného Osborna, který si v tom liboval (Amálie vždycky trnula hrůzou a snažně ho prosila, aby ji ušetřil). Dobbin se tedy vmísil do zástupu, škytal a zajíkal se, a když byl kus od nich, rozřehtal se mezi zkoprnělými květináři, až se za břicho popadal.
„Co zas to nemehlo kdáká,“ řekla paní O’Dowdová. „Už mu zas teče z nosu? Jemu prý teče z nosu v jednom kuse, jistě už ze sebe vycedil všechnu krev. Viď, O’Dowde, že máme v Glenmahony magnólie jako čajové kotlíky.“
„Toť se ví, Markétko, ještě větší,“ řekl major. A tu jim přetrhl řeč důstojník, který si přijel koupit kytici.
„Po čertech pěkný kůň – kdopak to je?“ zeptal se Jiří.
„To byste měli vidět Mulassese, koně mého bratra Molloye Mahonyho, co vyhrál v Curragh pohár,“ ozvala se majorka a už rozpřádala rodinnou kroniku, ale manžel jí do toho vpadl a řekl:
„Je to generál Tufto, velitel -té jezdecké divize,“ potom tlumeně dodal: „U Talavery jsme byli oba postřeleni do nohy.“
„Tam jste se taky naučil kulhat,“ zasmál se Jiří. „Generál Tufto! To tedy, zlatíčko, přijeli Crawleyovi.“
Amálie se nad tím zkormoutila, – sama nevěděla proč. Slunce jako by už tak jasně nesvítilo. Byl jasný, překrásný den koncem května, nad západem zářily červánky, a přece jen vysoké střechy i štíty domů najednou už nebyly tak malebné.
K svému otevřenému kočáru si pan Pepík zjednal pár koní; s těmito klusáky, zapřaženými do elegantního londýnského vozidla, se na projížďkách po Bruselu nevyjímal špatně. Jiří si koupil ještě jednoho jezdeckého koně pro svou potřebu a spolu s kapitánem Dobbinem často doprovázel kočár, v němž si Pepík s Amálií každý den někam vyjeli. Ten den se jako obyčejně pustili za zábavou do sadů a tam se ukázalo, že se Jiří nemýlil; Rawdon Crawley se ženou opravdu přijeli. Z houfu jezdců, mezi nimiž byly nejznamenitější osobnosti z celého Bruselu, vynořila se před nimi v hezoučkém přiléhavém úboru Rebeka; seděla na krásném arabském hřebečkovi a ovládala ho bezvadně (jezdeckému umění se naučila v Queen’s Crawley – baronet, pan Pitt i sám Rawdon ji v tom nemálo pocvičili); jela po boku dvorného generála Tufta.
„To bude jistě sám vévoda,“ křikla paní majorka O’Dowdová na Pepíka; Pepík se začervenal jak pivoňka; „a ten na tom ryzáku je lord Uxbridge. Ten je elegantní. Jako by z oka vypadl mému bratru Molloyi Malonymu!“
Rebeka se ke kočáru nehrnula; ale jakmile zpozorovala, že v něm sedí její stará známá Amálie, s vlídným úsměvem a pokynutím ji vzala na vědomí, poslala jí hubičku a rozmarně zatřepala prsty směrem ke kočáru. Potom mluvila dále s generálem Tuftem; ten se jí zeptal, kdo je ten tlustý důstojník, co má na čepici zlatý prýmek, a Rebeka mu odpověděla, že je to důstojník Východoindické společnosti. Zato Rawdon popojel z řady až k nim, stiskl Amálii srdečně ruku, Pepíkovi řekl: „Tak co, kamaráde, jak se máme?“ a vyjeveně se zahleděl na paní O’Dowdovou a na její klobouk s černým kohoutím peřím; napadlo ji, že si ho nadobro podmanila.
Jiří s Dobbinem zůstali trochu pozadu, ale vzápětí je dohonili a hned vznešeným osobnostem zasalutovali; Osborne si rázem všiml, že je mezi nimi paní Crawleyová. Těšilo ho, že se Rawdon tak důvěrně nahýbá do kočáru a baví se s Amálií, a srdečné přivítání pobočníkovo opětoval s vřelostí až přehnanou. Rawdon s Dobbinem na sebe kývli jen tak aby se neřeklo.
Crawley pověděl Jiřímu, že jsou s generálem Tuftem ubytováni v hotelu du Parc, a hned musil Jiřímu slíbit, že k nim co nejdřív zajde. „Škoda že jsem se s tebou nesešel před třemi dny,“ řekl Jiří. „Zašli jsme si na večeři do restaurace – bylo to moc hezké. Večeřeli s námi laskavě lord Bareacres, hraběnka a lady Blanka – škoda žes nebyl s námi!“ Naznačil mu tak, že i on se právem počítá mezi lepší lidi, a potom se s ním rozloučil. Rawdon se rozjel stromořadím, po němž vznešená škadrona klusala, a Jiří s Dobbinem znovu zaujali své místo po boku Amáliina kočáru.
„Vévoda ale vypadá moc dobře,“ podotkla paní O’Dowdová. „Wellesleyovi a Mahonyovi jsou z přízně; hlásit se k němu, to by mě, chuděru, ani ve snu nenapadlo, ledaže by on sám uznal za vhodné vzpomenout si na ten pokrevní svazek.“
„Je to slavný voják,“ řekl Pepík – tuze se mu ulevilo, že už je ten velikán pryč. „Kdopak kdy vyhrál tak, jak on u Salamanky? Je to tak, Dobbine? Ale kde se naučil válečnému řemeslu? V Indii, chlapče. Džungle, to je škola pro vojevůdce, dejte si říct. Taky jsem ho, paní O’Dowdová, kdysi znal; jednou jsme v Dumdumu oba tančili se slečnou Cutlerovou, dcerou Cutlera od dělostřelců, bylo to po čertech hezké děvče.“
O velkých osobnostech, které se před nimi tak náhle objevily, vydrželi mluvit po celou projížďku i při večeři, ba až do té chvíle, kdy měli jít do opery.
Bylo to skoro jako doma v Anglii. V divadle bylo plno známých britských tváří i večerních rób, jimiž Britky odedávna slynou. V nádheře nezůstala paní O’Dowdová za nimi pozadu, na čele měla kadeř a na krku šňůru irských démantů a křišťálů, před nimiž se podle ní všechny šperky v divadle musí schovat. Osborne nad ní vždycky zakoušel muka; ale jak se dověděla, že její přátelé jdou někam za zábavou, mermomocí musila jít s nimi. Ani ji nenapadlo, že je svou přítomností zrovna neobšťastňuje.
„Dosud ti byla, zlatíčko, užitečná,“ řekl Jiří své ženě – dokud měla u sebe paní O’Dowdovou, vždycky od ní odcházel s lehkým srdcem. „To je trefa, že přijela Rebeka; budete držet spolu a tak se té sakramentské Irky zbavíme!“ Amálie na to neřekla tak ani tak; jakpak máme vědět, co si vlastně myslila.“
Už při zběžném pohledu na bruselskou operu usoudila paní O’Dowdová, že není tak pěkná jako dublinské divadlo ve Fishamble Street. Také francouzská hudba se podle jejího názoru nevyrovnala melodiím její vlasti. Takovými názory oblažovala své známé hodně nahlas a s velkolepou nonšalancí se oháněla ohromným břinčivým vějířem.
„Rawdonku zlatý, kdopak je ta úžasná žena, co sedí vedle Amálie?“ zeptala se dáma z protější lóže (v soukromí se k manželovi napořád chovala korektně, zato ve společnosti byla k němu samá něha).
„Copak nevidíš tu bábu? Z turbanu jí trčí cosi žlutého, na sobě má šaty z červeného atlasu a na nich velikánské hodinky.“
„Vedle té hezké, bíle oblečené ženičky v bílých šatech?“ dodal pán středních let, sedící vedle tazatelky; na prsou měl řády, pod kabátem několikero vest a v ruce důkladnou bílou hůl jako kyj.
„Ta hezká žena v bílých šatech je, pane generále, Amálie; vy taky máte oči pro každou hezkou ženu, vy nedobroto jedna!“
„Namoutě, mám oči pro jedinou ženu na světě,“ zasmál se samolibě generál a dáma ho klepla ohromnou kyticí, kterou držela v ruce.
„Božínku, je to on,“ řekla paní O’Dowdová, „a nemlich tu kytici koupil na Maršy ó Flúr[32]!“ Rebeka zachytila přítelčin pohled a znovu jí poslala hubičku; v domnění, že to patří jí, paní O’Dowdová pozdrav s líbezným úsměvem opětovala a nešťastný Dobbin už zase s řehotem vyrazil z lóže.
Na konci jednání rázem vypadl z lóže i Jiří; šel složit poklonu Rebece do její lóže. Ve dvoraně potkal však Crawleyho a několika větami si pověděli, co se událo za posledních čtrnáct dní.
„Vyzvedl sis ten šek u mého advokáta?“ zeptal se významně Jiří.
„Vyzvedl, kamaráde,“ odpověděl Rawdon. „Rád ti poskytnu revanš. Co táta, už se umoudřil?“
„Zatím ne,“ řekl Jiří, „však on se umoudří; já mám stejně nějaký majetek po matce. A obměkčila se tetička?“
„Dvacet liber mi poslala ta sakramentská mamonářka. Kdypak se slezeme dohromady? V úterý je generál pozván na večeři. Mohl bys v úterý přijít? Jářku, ať si Sedley ty kníry ustřihne. K ďasu, co si takový civilista myslí, nosit kníry a na kabát si přišít ty hrozitánské čamrdy! pápá! Zařid si to a přijď v úterý ke mně;“ Rawdon už odcházel se dvěma oslnivými šviháky ze štábu.
Jiřímu se valně nezamlouvalo, že ho pozval na večeři zrovna ten den, kdy tam generál nebude. „Jdu složit poklonu tvé ženě,“ řekl a Rawdon jen zavrčel: „Prosím, jak je libo.“ Oba mladí důstojníci po sobě významně koukli. Jiří se s nimi rozloučil a nesl se pyšně dvoranou ke generálově lóži; předem si pečlivě vypočítal, která to je.
„Entrez,“ ozval se jasný hlásek a milý Jiří stál před Rebekou; rázem se vztyčila, zatleskala a podala mu obě ruce, takovou měla radost. Generál, s řády na prsou, měřil si zakaboněně příchozího, jako by říkal: K ďasu, copak jsi ty zač?
„Drahý kapitáne Jiří!“ vyhrkla zaníceně Rebeka. „To jste hodný, že jste přišel. My jsme se tu s panem generálem sami dva ukrutně nudili. Pane generále, tohle je můj kapitán Jiří, o němž jsem vám už vyprávěla.“
„Ták,“ řekl generál a maloučko se uklonil; „a od kterého pluku je kapitán Jiří?“
Jiří mu řekl, že od -tého; škoda, pomyslil si, že nepatří k elitní kavalerii.
„Tak se mi zdá, že jste se nedávno vrátili ze Západní Indie. V poslední válce jste tomu moc nedali. To jste, kapitáne Jiří, posádkou tady?“ naparoval se směšně generál.
„Jděte, vy hlupáčku; kdepak kapitán Jiří; kapitán Osborne,“ opravila ho Rebeka. Generál se vztekle díval z jednoho na druhého.
„A ták, kapitán Osborne! Jste nějak spřízněni s Osborny L-skými?“
„Máme s nimi stejný znak,“ řekl podle pravdy Jiří; když si totiž pan Osborne před patnácti lety pořizoval kočár, radil se s heraldikem z Long Aeru a vybral si v seznamu šlechty právě ten. Generál na to nic neřekl; vzal do ruky operní perspektiv – dvouokulárové divadelní kukátko tehdy ještě nevynalezli – a dělal, že si prohlíží hlediště; ale Rebeka si všimla, jak volné oko stáčí po ní a jak na ně oba zavile hledí.
Chovala se dvojnásob srdečně. „A jak se má moje miloučká Amálie? Ale co se ptám; vždyť je jak z cukru. A co je to za hodné, dobrácké stvoření vedle ní – nějaká vaše láska, co? Ach, vy prostopášníci! Na mou duši, tamhle pojídá pan Sedley zmrzlinu; ta mu nějak chutná! Pane generále, pročpak nám taky nepřinesli zmrzlinu?“
„Mám snad pro ni zajít já?“ vybuchl vztekle generál.
„Prosím vás pěkně, pusťte mě pro ni,“ řekl Jiří.
„Kdepak, zajdu si do lóže za Amálií. Ta drahá, něžná duše! Nabídněte mi rámě, kapitáne Jiří;“ po těch slovech kývla na generála a odcupitala do dvorany. Když byli sami, koukla po něm nadmíru komicky a šibalsky, jako by mu říkala: „Copak nevidíte, jak se věci mají a jak si ho dobírám?“ ale on její pohled nepostřehl. Myslil na své záměry a tonul v samolibém obdivu nad svou neodolatelností.
Klnutí, které generál tlumeně vyrážel, jakmile od něho Rebeka se svým dobyvatelem odešla, bylo tak procítěné, že kdybych je tu vypsal, vysadit je by si jistě žádný sazeč netroufal. Šlo mu od srdce; je přímo úžasné, co všechno dokáže srdce zplodit a jak dovede v pravou chvíli vychrlit vilnost i zběsilost, vztek i zášť.
Předtím je Amálie něžnýma očima oba úzkostně sledovala, jak žárlivému generálovi hýbají žlučí. Rebeka k ní vstoupila do lóže a vrhla se přítelkyni do náručí s vroucí láskou – vůbec se neohlížela na to, co je tam lidí; objala předrahou přítelkyni před očima celého divadla nebo aspoň před očima generála, který měl dalekohled namířený na Osbornovy. Také s Pepíkem se paní Rawdonová pozdravila nejvýš vlídně; paní O’Dowdové pochválila s obdivem její velikánskou křišťálovou broži a náhrdelník z nádherných irských démantů a nedala si vymluvit, že je nemá přímo z Golkondy. Vrtěla se, švitořila, otáčela se a kroutila, hned se usmívala, hned zas culila – přímo před žárlivým dalekohledem odnaproti. Když už měl nastoupit balet, a v posuncích i v komediantství si žádná baletka nevedla lépe, odkvapila zpátky do své lóže, zavěšená tentokrát do kapitána Dobbina. Rámě Jiřího odmítla; řekla mu, jen ať tam zůstane a baví se s její přemilou, předobrou Amálkou.
„Je ta ženská ale šarlatánka,“ bručel Dobbin před Jiřím, když se vrátil z Rebečiny lóže; po cestě tam na ni slovo nepromluvil a chmuřil se jako funebrák. „Svíjí se a kroutí jako had. Všiml sis, Jiří, když tu byla, jakou komedii hrála před tím generálem odnaproti?“
„Cože? Šarlatánka? A že hrála komedii? Čerta starého, je to nejpořádnější žena z celé Anglie,“ zazubil se Jiří a nakroutil si své božské licousy. „Dobbine, ty neznáš svět. Hrome, koukni se na ni, už si zas starého Tufta otočila kolem prstu. Jen se podívej, jak se rozesmál. Sapristi, ta má ale šíji! Amálko, pročpak ty nemáš kytici? Má ji tu každá.“
„Bodejť, pročpak jste jí nějakou nekoupil?“ řekla paní O’Dowdová; Amálie i Dobbin jí byli za tu trefnou poznámku vděční. Ale víc ho už dámy nešpičkovaly. Amálii ten duchaplný, jiskřivý, elegantní tón její světácké sokyně nadobro zdeptal. Ba i O’Dowdová byla nad oslnivým Rebečiným zjevem zamlklá a zkrotlá a o Glenmahony celý večer slovem nezavadila.
Za pár dní po představení v opeře řekl Jiřímu Dobbin: „Kdypak už přestaneš hrát, Jiří, karty? Slibuješ mi to už sto let.“
„A kdy ty mi přestaneš kázat?“ odsekl Jiří, „U všech všudy, čeho se, člověče, lekáš? Hrajeme o pakatel; včera jsem vyhrál. Snad si nemyslíš, že mě Crawley v kartách šidí? Když se hraje poctivě, je na tom člověk koncem roku stejně, jako kdyby nehrál.“
„Jenže kdyby on prohrál, neměl by z čeho zaplatit,“ řekl Dobbin; a jak už to s radami bývá, tak to dopadlo i s touto. Osborne a Crawley byli stále pohromadě. Generál nebýval k večeři doma. V jejich hotelovém apartmá (pobočník se ženou bydlel hned vedle generála) byl Jiří vítaným hostem.
Když přišli ke Crawleyovým na návštěvu, Amálie se chovala tak, že se s Jiřím poprvé málem dostali do sebe; Jiří jí ostře vyčinil za to, že se jí tam nechce, a potom zas že nad svou dávnou přítelkyní, paní Crawleyovou, ohrnuje nos; Amálie ani nemukla; ale když přišla k paní Rawdonové podruhé na návštěvu a cítila, jak z ní manžel nespouští oči a Rebeka si ji zpytavě prohlíží, byla ještě uzavřenější a nerudnější než prve.
Rebeka samozřejmě zdvojnásobila svou něhu a z upjatosti své přítelkyně si nic nedělala. „Amálce to, zdá se mi, nějak stouplo do hlavy, že se její tatínek octl v seznamu –, chci říct, že se panu Sedleymu přihodila ta nemilá věc,“ Rebeka se včas zarazila a milosrdně ten obrat před Jiřím zmírnila.
„Na mou duši, v Brightonu mi, zdá se, prokazovala tu čest, že na mne žárlila, a teď se snad zase pohoršuje nad tím, že bydlíme pohromadě s generálem. Copak bychom, pane drahý, vůbec vyšli s penězi, kdyby nám nějaký přítel nepřispíval na živobytí? A myslíte, že Rawdon není chlap, aby uchránil mou čest? Stejně je to od Amálky hezké, moc hezké,“ řekla paní Rawdonová.
„Fuj, takhle žárlit!“ káral ji Jiří; „všechny ženy žárlí.“
„A muži taky. Copak jste onehdy na operním představení nežárlil na generála Tufta? Div mě nesežral za to, že jsem s vámi šla za tou vaší hloupoučkou ženuškou; jenže já si z žádného z vás nic nedělám,“ řekla Crawleyova žena a pohodila vyzývavě hlavou. „Co abyste tu povečeřel? Dragoun jde na večeři k vrchnímu veliteli. Něco se děje. Francouzi prý vytrhli přes hranice. My si tu klidně povečeříme.“
Amálie sice postonávala, ale Jiří pozvání přece jen přijal. Jsou spolu necelých šest neděl. Jiná se jí směje a pošklebuje, on se nezlobí. Ani na sebe se ten dobrák nezlobí. Hanba, říkal si; ale čert to vzal, když hezká žena sama člověku nadbíhá, co si má, jářku, počít. Já si holt potrpím na ženské, říkával Stubblovi a Spooneymu a jiným kamarádům z kasina a šibalsky se přitom usmíval a pokyvoval hlavou; a oni si ho pro ty dobyvačné choutky tím víc vážili. Kromě válečného vítězství už od nepaměti si mužští na Jarmarku marnosti nejvíc zakládají na vítězství v lásce; proč by se jinak studentíci tolik holedbali svými milostnými pletkami a proč by byl Don Juan v takové oblibě?
Pan Osborne byl sám o sobě přesvědčen, že je svůdce žen, předurčený k dobývání srdcí; nebránil se tedy osudu a s chutí se mu podroboval. Amálka celkem nic neříkala a nedělala mu žárlivé výstupy, jen truchlila a v hloubi duše se nad tím žalostně trápila; Jiří si tedy namlouval, že o tom, co všichni jeho známí dobře vědí, nemá ona ani tušení – že totiž běhá za paní Crawleyovou. Kdykoliv měla volno, projížděl se s ní na koni. Před Amálií dělal, že má práci u pluku (ona se ovšem jeho nepřítomností nedala ošálit), nechával ji doma samotinkou nebo s bratrem a po večerech vysedával u Crawleyů; dával se od Rawdona obehrávat a opájel se tím, že Rawdonova žena nyje po něm láskou. Dost možná že se vážení manželé proti němu slovem nespikli a nedomluvili, ona že se k němu bude lísat a on ho zas obehrávat v kartách, ale oba si rozuměli a Rawdon se nijak nezlobil, že k nim Osborne chodí.
Jiří byl novou známostí zcela zaujat a s Vilémem Dobbinem se už tolik nestýkal. Ve společnosti a u pluku se mu vyhýbal, a jak jsme viděli, kázání, jimiž ho jeho starší druh ochotně častoval, nebyla mu po chuti. Nad kousky Jiřího se sice kapitán zarazil a zvážněl, ale nač mu – pomyslil si – říkat, že licousy má sice mohutné a sebevědomí velkolepé, ale jinak že je nezkušený holobrádek; že si na něho Rawdon políčil jako předtím na jiné, a jakmile ho vycucá, s opovržením ho odkopne. Stejně na něho Jiří nic nedá. Když někdy přišel k Osbornovým, svého dávného přítele se mu tam málokdy poštěstilo zastihnout, a tak si aspoň ušetřil trapné a zbytečné řeči. Milý Jiří plnými doušky lokal rozkoše Jarmarku marnosti.
Od dob Danových nebylo skvělejší pakáže nad tu, která se r. 1815 v Nizozemí přilepila na armádu vévody z Wellingtonu a takřka z tance a hodokvasu ji vedla rovnou do boje. Památný je ples, který 15. června onoho roku uspořádala jedna vznešená vévodkyně. Vzrušilo to celý Brusel, a jak vím od dam, které tam tehdy byly, o plese hovořily paničky mnohem horlivěji než o nepříteli, který byl za humny. Vznikly z toho rvačky, pletichy i doprošování o vstupenky, jak to umějí jen anglické paničky, když se chtějí vetřít mezi urozené panstvo své vlasti.
Pepík s paní O’Dowdovou po tom přímo prahli, ale marně sháněli pozvánku; jiní naši známí měli větší štěstí. Na přímluvu lorda Bareacrese dostal například Jiří oplátkou za pohoštění v restauraci pozvánku znějící na kapitána Osborna s chotí; velmi nad tím zpychl. Se stejnou pozvánkou se jednoho dne před paní Osbornovou vytasil rozesmátý Dobbin – znal se totiž s velitelem divize, k níž patřil jeho pluk; Pepík mu ji záviděl a Jiří nechápal, co vlastně takový chlap v nóbl společnosti pohledává; Crawleyoyi byli samozřejmě také pozváni, jak se slušelo a patřilo na známé generála, velícího jezdecké brigádě.
Jiří objednal Amálii nové šaty a všelijaké ozdoby a navečer v stanovený den přijel kočárem na pověstný ples, kde se jeho žena s živou duší neznala. Rozhlížel se po lady Bareacresové, ale ta ho ignorovala – dostal pozvánku, tak co ještě chce? – posadil Amálii na lavičku a tam ji ponechal pohříženou v zadumání; je to od něho hezké, říkal si, že jí koupil nové šaty a vzal ji s sebou na ples, a teď ať se baví, jak je jí libo. Z neutěšených myšlenek ji přišel vytrhnout jen hodný Dobbin.
Nevzbudila tam pražádnou pozornost (manžel se nad tím až rozlítil), zato debut paní Crawleyové byl přímo oslňující. Přijela dost pozdě. Obličej zářivý, šaty bezvadné. Stála mezi tou smetánkou, všechny dalekohledy se na ni upíraly a ona byla klidná a sebejistá, jako když vodila školačky slečny Pinkertonové do kostela. Se spoustou mužů se už znala a hned se kolem ní shlukli hejskové. Dámy si o ní šuškaly, že ji Rawdon unesl z kláštera a že je z rodu Montmorencyů. Francouzsky mluví dokonale, něco na tom tedy bude, a to se jí musí nechat, způsoby má znamenité a vzhled distingovaný. Hned měla kolem sebe na padesát ochotných partnerů, kteří se drali o čest, aby si s ní směli zatančit. Ale ona je odbyla, že je už zadaná a stejně mnoho tančit nebude; potom se rovnou pustila k Amálce, která tam bez povšimnutí seděla teskně nešťastná. Jako by tu chudinku chtěla dorazit, paní Rawdonová se k ní rozběhla, vroucně se s rozmilou Amálií uvítala a hned ji začala sekýrovat. Zhaněla jí šaty i účes, jak prý si mohla obout takové střevíce a hned zítra jí pošle svou korzetiérku. Rozkošný ples, vedla svou; člověk tu kdekoho zná, bezvýznamných lidí je v celém sále pramálo. Za těch čtrnáct dní, co se pohybovala ve vyšší společnosti, a za ty tři večeře, na kterých byla, pochytila ta mladice hantýrku smetánky tak, jako by v ní byla vyrostla; nebýt toho, že uměla tak dobře francouzsky, nikdo na ní nepoznal, že nepochází z lepších kruhů.
Sotva předtím vešli do sálu, Jiří posadil Amálku na lavici a nechal ji být; ale jakmile se vedle milé přítelkyně usadila Rebeka, hned k ní zas trefil. Rebeka zrovna četla paní Osbornové levity, že její manžel tak vyvádí: „Proboha svatého, domluvte mu, zlatíčko, ať tolik nekarbaní, nebo se přivede na mizinu. Večer co večer hraje s Rawdonem karty, však víte, že nemá nazbyt, a když si nedá pozor, Rawdon ho připraví o poslední groš. Pročpak mu to, vy lehkomyslnice jedna, nezakážete? Proč k nám někdy navečer nezajdete; to jen trčíte zamlkle doma s tím kapitánem Dobbinem. Což o to, neříkám, že není très aimable[33]; ale jak se může někdo zamilovat do člověka, který má takové nehorázně velké nohy? Váš manžel má nožky k pomilování – však už jde. Kdepak jste byl, vy bídáku? Amálka si pro vás oči vypláče. To mě jdete požádat o čtverylku?“ Kytici a šálu si složila vedle Amálie a plavně odešla zatančit si s Jiřím. Takhle zraňovat dovedou jen ženy. Jejich drobné šípy mají hroty tisíckrát palčivější, než jsou tupé zbraně mužské. Chudinka Amálka, která odjakživa nikoho neměla v nelásce a nikomu se nepošklebovala, byla v rukou své bezcitné nepřítelky naprosto bezbranná.
Jiří si několikrát s Rebekou zatančil – kolikrát, to Amálie ani dobře nevěděla. Seděla v koutku, nikdo si jí nevšímal, jenom Rawdon za ní přišel a neobratně zaváděl řeč a později zvečera se pak Dobbin osmělil přinést jí zákusky a posadit se vedle ní. Neměl chuť ptát se jí, proč je tak smutná; oči se jí zalévaly slzami; omlouvala se mu, že to ji paní Crawleyová tak polekala, když jí vyprávěla, že Jiří pořád hraje karty.
„Divná věc, když už někdo propadne kartám, že se dá šidit takovým halamou,“ řekl Dobbin a Amálka k tomu jen dodala: „Tak tak.“ Myslila na něco jiného. Ty prohrané peníze ji nemrzely.
Posléze se Jiří vrátil pro Rebečinu šálu a kytici. Rebeka byla na odchodu. Ani neráčila přijít za Amálií a dát jí sbohem. Chudinka beze slova manžela pustila a svěsila hlavu. Předtím už vzkázali pro Dobbina; právě si o něčem šeptal se svým známým divizním generálem, a tak ten rozchod neviděl. Jiří tedy odešel s kyticí; ale když ji odevzdával, mezi květy leželo psaníčko stočené jako had. Rebeka si ho hned všimla. V psaníčkách se odedávna vyznala. Vztáhla po kytici ruku a vzala si ji. Na jejích očích viděl, že ona dobře ví, co v psaníčku stojí. Manžel na ni pospíchal a byl zřejmě tak zaujat svými myšlenkami, že si ani nevšiml, jak se přítel s jeho ženou domlouvají posunky. Byly totiž téměř nepostižitelné. Rebeka podala Jiřímu ruku, významně po něm blýskla očima, vysekla pukrle a odešla. Jiří se sklonil nad její ruku a Crawleymu neodpověděl, ba ani neslyšel, co mu říká, hlava mu třeštila jásotem a vzrušením; při odchodu jim neřekl ani slovo.
Ten výjev s kyticí aspoň zčásti zahlédla jeho žena. Že Rebece na její žádost podává šálu a kytici, na tom nic nebylo; za posledních pár dní to dělal nejméně dvacetkrát; ale tohle bylo na ni příliš. Náhle se pověsila na Dobbina – stál poblíž ní – a řekla mu: „Viléme, byl jste na mne vždycky tak hodný, mně nějak není dobře. Odveďte mě domů.“ Sama ani nevěděla, že ho oslovila Viléme, jak mu obyčejně říkal její manžel. Honem s ní odešel. Bydlila hned za rohem; prodírali se venku zástupy; bylo tam ještě živěji než v plesovém sále.
Když se někdy Jiří vrátil z dlouhého vysedávání a zastihl ženu vzhůru, zlobil se na ni; šla tedy rovnou spát; nespala; zvenku k ní neustále doléhal pokřik, řinkot a cval, ale ona to neslyšela; docela jiné rozruchy jí nedaly spát.
Osborne, všecek unesen radostí, zašel si zatím do herny a zuřivě sázel. Vyhrával v jednom kuse. „Dnes večer se mi všechno daří,“ řekl si. Ale ani tím štěstím ve hře se neuklidnil; za chvíli vstal, strčil výhru do kapsy, odešel k výčepu a pil jednu číši vína po druhé.
S kdekým se živě bavil a rozjařeně se smál a tak ho tam zastihl Dobbin, který se už po něm sháněl u karetních stolků. Dobbin byl proti jeho rozpálenosti nápadně bledý a vážný.
„Nazdar, Dobbíku. Pojď se napít! Vévoda má báječné víno. Honem, dolít,“ a třesoucí se rukou napřáhl číši.
„Pojď ven, Jiří,“ řekl mu Dobbin a tvářil se stále vážně; „nepij!“
„Není nad pití. Napij se, brachu, a hned se ti vyzáblé sanice rozveselí. Na zdraví!“
Dobbin k němu přistoupil a něco mu pošeptal. Jiří sebou trhl, vyrazil hurá, vyzunkl číši, převrátil ji na stůl a zavěšen do přítele pospíchal pryč. „Nepřítel překročil Sambru,“ řekl Vilém, „naše levé křídlo je už v ohni. Pojď domů. Za tři hodiny se máme vydat na pochod.“
A tak Jiří šel a nervy se mu třásly vzrušením nad tou dávno očekávanou, a přece tak nenadálou zprávou. Čím je mu teď láska a milostné pletky? Jak pospíchal domů, myslil na tisíceré jiné věci – na to, co prožil, a co ho ještě čeká – jaký ho asi potká osud – na ženu, snad i na dítě, které možná nikdy nespatří. Ach, kéž by tak mohl odčinit, co ten večer spáchal! Kéž by se aspoň mohl s čistým svědomím rozloučit s tou něžnou a bezelstnou duší, jejíž lásky si tak málo vážil!
Přemýšlel o svém krátkém manželství. Za těch pár neděl svůj kapitálek nadobro promarnil. Žil si bujně a bezstarostně. Potká-li ho něco, co jí zbude? Není jí hoden. Proč si ji bral? Vždyť on se pro manželství ani nehodí. Proč se vzepřel otci – byl k němu vždycky štědrý. Srdce mu překypovalo nadějí, hanbou, touhou, něhou i sobeckou lítostí. Posadil se ke stolu a psal otci; vzpomínal, co mu už jednou napsal, když se chystal na souboj. Jak dopis na rozloučenou dopisoval, na obloze už slabounce šíralo. Zapečetil jej a políbil adresu. Myslil na šlechetného otce, kterého zrádně opustil, a na tisíceré úsluhy, které mu ten přísný staroch prokázal.
Hned když přišel domů, nahlédl k Amálii do ložnice; ležela klidně a oči měla zavřené; byl rád, že spí. Po návratu z plesu zastihl v bytě plukovního sluhu; zchystával mu všecko k odchodu a na kapitánovo znamení, aby nerušil, počínal si hbitě a tiše. Jiří přemýšlel, má-li Amálii vzbudit, nebo napsat lístek jejímu bratrovi, aby jí šetrně oznámil, že odešel. Znovu se na ni šel podívat.
Když prve vstoupil do ložnice, byla vzhůru, ale oči neotevřela, aby si snad nemyslil, že mu vyčítá. Že se vrátil za malou chvíli po ní, tím se její plaché srdéčko zkonejšilo; jak od ní po špičkách odcházel, ohlédla se po něm a lehce zdřímla. Jiří k ní znovu nahlédl a našlapoval ještě opatrněji. Při slabé noční lampičce viděl její líbeznou bledou tvář – zarudlá opuchlá víčka měla zavřena a oblá paže, hladká a bílá, spočívala jí na přikrývce. Bože svatý! Jak je cudná, jak něžná, jak milá a jak osiřelá! A on jak sobecký, jak surový, jak potřísněný hříchem! S vinou v srdci, zkrušený hanbou, stál u paty postele a hleděl na spící. Jak si troufá – on – modlit se za tu, na níž není poskvrny. Bůh ji chraň a opatruj! Přistoupil k pelesti a zadíval se na její ruku, na tu hebkou ručku, která také spí; a tichounce se k té něžné bledé tváři sklonil nad polštář.
Když se k ní shýbl, lepými pažemi ho něžně objala kolem krku. „Jiří, já nespím,“ řekla dívenka a zavzlykala, div jí srdéčko, stulené na jeho srdci, nepuklo. Dušinka malá, byla vzhůru, a nač jí to bylo? V tu chvíli zavřeštěla na Place ďarmes polnice a k ní se přidaly další a další po celém městě; a za víření bubnů pěchoty a kvikotu dud skotských horáků město procitlo.
KAPITOLA
XXX.
„Svou milou jsem doma nechal“
Řadit se k vojenským romanopiscům, o to nestojíme. Patříme k nevojákům. Když se před bojem uklízí paluba, jdeme dolů a tam pokorně čekáme. Jenom bychom těm srdnatcům nahoře při jejich manévrech překáželi. Také -tý pluk vyprovodíme jen k městským bránám; ať si major O’Dowd koná svou povinnost, my se vrátíme k majorce, k dámám a k zavazadlům.
Major a jeho paní nebyli pozváni na ples, kde v poslední kapitole vystupovali jiní naši známí, a tak si dopřáli víc zdravého odpočinku na loži než ti, kdo chtěli užít nejen povinnosti, ale také zábavy. „Tak si myslím, Markétko milá,“ řekl a klidně si stáhl noční čepici přes uši, „že se za pár dní strhne tanec, jaký někteří z nich jakživ vyhrávat neslyšeli;“ než by on vystupoval na nějaké takové zábavě, to si stokrát raději vypije v klidu pohár vína a jde na kutě. Markétka zvážněla; nebýt toho, co jí manžel řekl, byla by se jinak v turbanu s rajčím peřím na plese ráda ukázala.
„Mohla bys mě vzbudit nějakou půlhodinku před tím, než zabubnují k odchodu,“ řekl major své choti. „Vytáhni mě, Markétko, z postele o půl druhé, a hleď, abych měl všechno připraveno. Dost možná, choti, že k snídani nepřijdu.“ Po těch slovech, jimiž jí naznačil, že se ráno pluk vydá na pochod, major zmlkl a usnul.
Dobrá hospodyně, paní O’Dowdová, s natočenými vlasy a v nočním kabátku, uznala, že v tomto vážném okamžiku je třeba jednat, a ne spát. „Však se ještě naspím,“ řekla si, „až bude Michálek pryč;“ sbalila mu polní tlumok, vykartáčovala plášť, čapku a jiné vojenské svršky a pěkně mu je rozložila; do kapes u pláště mu nacpala balíčky zákusků a opletenou čutoru neboli kapesní pistoli, do níž se vešla skorem pinta nadmíru poctivého koňaku, na jaký si major i ona potrpěli; jakmile ručičky na repetýrkách ukazovaly půl druhé a vnitřní mechanismus odbil tu osudnou hodinu (sličná majitelka repetýrek soudila, že si nijak nezadají se zvony na katedrále), paní O’Dowdová vzbudila majora a uvařila mu chutnou kávu; takovou neměl to ráno v Bruselu nikdo. Kdopak by popíral, že z příprav hodné paní vyzařovala stejná oddanost jako z plačtivých, hysterických záchvatů, jimiž projevovaly svou lásku ženské cituplnější, a že to společné posezení u kávy za vytrubování polnic a rachotu bubnů, doléhajícího ze všech městských čtvrtí, bylo mnohem víc namístě než bůhvíjaké citové výlevy. Tak se stalo, že při nástupu byl major jak ze škatulky, naprosto svěží a čiperný a svými hladce vyholenými růžovými lícemi vnukal celému útvaru bujarost a důvěru. Když pak pluk pochodoval pod balkónem, z něhož na ně neohrožená žena mávala a pokřikovala, všichni důstojníci jí salutovali; troufám, že to jistě nebylo z nestatečnosti, nýbrž z ženského studu a jemnocitu, že sama nevedla chrabrý -tý pluk do boje.
Každou neděli a v slavnostnějších chvílích čítávala paní O’Dowdová s nábožnou úctou ve foliantu kázání od strýčka děkana. Ten foliant ji nemálo utěšoval na dopravní lodi, když se vraceli ze Západní Indie a málem po cestě ztroskotali. Rozjímala nad ním, když pluk odešel; co čte, tomu valně nerozuměla, v myšlenkách byla jinde; ale kdepak by usnula, když tam na peřině leží noční čepice chudáka Michálka. Tak to na světě chodí. Kubík a Donald si s teletem na zádech mašírují za slávou a za zpěvu „Svou milou jsem doma nechal“ si rázně vykračují vpřed. Ona zatím doma trpí – a má dost času na přemýšlení, dumky i vzpomínky.
Že tesknit je zbytečné a z citových výlevů se leckdo jenom rozlítostní, to Rebeka věděla, a tak si moudře umínila, že zbůhdarma truchlit nebude, a loučení s manželem si odbyla s klidem přímo spartánským. Kapitána Rawdona loučení dojalo věru víc než jeho ráznou ženušku, které dával sbohem. Osedlala si toho drsného hrubiána a on si ji z hloubi duše zamiloval a s hlubokou úctou se jí kořil. Jakživ nebyl tak šťasten, jak ho žena obšťastnila za těch pár měsíců. Všechny dřívější prožitky, ať už při dostizích, v kasinu, na lovu nebo u karet; všechna milostná dobrodružství a pletky se švadlenkami a baletkami i jiné laciné úspěchy připadaly kolohnátskému oficírskému Adonisovi proti těm dovoleným manželským rozkoším, jichž teď užíval, přímo nechutné. Byla to ustavičná kratochvíle a doma mu s ní bylo tisíckrát příjemněji než všude jinde, kam od dětství zapadal. Spílal si, že býval nerozumný a rozmařilý, a nejvíc naříkal, že má na všech stranách tolik dluhů a kvůli nim to jeho žena ve světě nikam nedotáhne. Při půlnočních rozprávkách s Rebekou často toho želel; dokud byl svobodný mládenec, netrápil se tím ani za mák. I jemu to bylo divné. „K čertu,“ říkával (možná že ze svého prostinkého slovníku volil dokonce ostřejší výraz), „než jsem se oženil, podepisoval jsem směnky hlava nehlava, jen když mi Moses počkal nebo mi Levy prodloužil splatnost o tři měsíce, jinak mi to bylo fuk. Ale co jsem ženat, kolkovanou listinu jsem, na mou čest, neměl v ruce, leda ovšem při prolongaci.“
Rebeka věděla, jak mu zaplašit takové záchvaty trudnomyslnosti. „Ty můj blázínku zlatý,“ říkávala mu, „vždyť s tetičkou ještě nejsme hotovi. A i když s ní pohoříme, načpak je Úřední věstník? Počkat, mám ještě jiný plán, až nám zhasne strýček Bute. Ta prebenda patří odjakživa mladšímu bratrovi; co kdybys abdankoval a šel za faráře?“ Nad tím, že by se měl obrátit, se Rawdon bouřlivě rozchechtal; řehot i chechtot statného dragouna se rozléhal po celém hotelu. Ve svém bytě o poschodí výš ho zaslechl i generál Tufto; u snídaně pak Rebeka k nemalému generálovu gaudiu přehrála bravurně ten výjev znova a pronesla za Rawdona jeho první kázání.
Ale ty časy i řeči minuly. Když nakonec přišla zpráva, že jde do tuhého a vojsko se má vydat na pochod, Rawdon náramně zvážněl. Rebeka si ho dobírala, až se trochu dotkla gardistových citů. „Snad si, Rebeko, nemyslíš, že se bojím,“ řekl jí přerývaným hlasem. „Ale do mne se kulkou každý lehko strefí, a když mě skolí, zanechám tu jednoho člověka, možná i dva, a když už jsem je do té šlamastiky strhl, byl bych nerad, aby třeli bídu. Tohle, milá choti, není k smíchu.“
Sterými lichotkami i vlídnými slovy konejšila Rebeka rozjitřeného milence. K posměškům se dávala strhnout, jen když ji k tomu ponoukla její duchaplnost a vtipnost (a to se té čiperce stávalo napořád), ale na obrátku dovedla nasadit nevinnou tvář. „Milánku zlatý,“ řekla, „kdybys věděl, jak mi je!“ Uronila slzičku a s úsměvem se zahleděla na manžela.
„Poslyš,“ řekl. „Kdyby něco, podívejme se, co ti zbude. Štěstí mi tady přálo, tuhle je dvě stě třicet liber. Po kapsách mám deset francouzských zlatých. Víc potřebovat nebudu, všechno to zatáhne generál; a když ji dostanu, to víš, mám to zadarmo. Nebreč, ženuško, třeba se tě ještě dost natrápím. Ze svých dvou koní si nevezmu žádného, pojedu na generálově šimlovi; přijde mi to levněji, řekl jsem mu, že můj zchroml. Když tam zůstanu, za ty koně taky něco stržíš. Ještě včera, než přišla ta zatrolená zpráva, nabízel mi Grigg za kobylu devadesát, ale já blázen jsem s ní nechtěl jít pod stovku. Hejla prodáš draho jako nic, ale raděj ho prodej tady, handlířům jsem dlužen hrůzu peněz, do Anglie ho tedy zpátky nevoz. Za tu kobylku, co máš od generála, taky něco stržíš, a tady se, sakra, za stáj neplatí jako v Londýně,“ zasmál se Rawdon. „Tamhle za tu toaletní skříňku jsem dal dvě stě – vlastně jsem za ni těch dvě stě zůstal dlužen; a ty flakony se zlatými vršky jistě stojí třicet až čtyřicet. Ty si, prosím, vezměte, milostivá, taky do zástavy a k tomu ještě přidejte mé jehlice, prsteny, hodinky s řetízkem a jiné krámy. Stálo to pěkné peníze. Pokud vím, za ty cibule s řetízkem zaplatila slečna Crawleyová stovku. Že já jsem si, ksakru, nevzal těch flakonů víc. Eduard mi vnutil postříbřený zouvák, mohl jsem mít kompletní toaletní skříňku se stříbrnou nahřívací pánvicí a se stříbrným nádobím. Ale nějak s tím, Rebeko, musíme vystačit.“
Takto dělal své poslední pořízení kapitán Crawley; teprve v posledních měsících života, když si ho podmanila láska, přestal dragoun myslit jen na sebe; v svém skrovném inventáři svršků probíral kus po kuse a přemýšlel, kolik vynese jeho ženě, kdyby ho něco potkalo. Bavil se tím, že kostrbatým školáckým písmem sepisoval celou svou movitost a vypočítával, co na ní vdova vydělá, například: „Dvojka mantonka dejme tomu 40 zlaťáků; jezdecký plášť, podšitý sobolinou, 50 liber; soubojové pistole v palisandrovém pouzdru (jednou z nich jsem zastřelil kapitána Markera), 20 liber; krásné sedlové pouzdro na bambitky s čabrakou; totéž lauriovské,“ atd. – to všechno odevzdal do vlastnictví Rebece.
Aby co nejvíc ušetřil, navlíkl si kapitán nejstarší a nejošuntělejší uniformu se zašlými epoletami a nejnovější svěřil do opatrování ženě, potažmo vdově. Proslulý švihák z Windsoru a z Hyde Parku se vystrojil do války skromně jako nějaký seržant a s letmou modlitbou na rtech za tu, kterou opouští, táhl do války. Vyzvedl ji do výšky, chvíli ji podržel v náručí a pevně ji tiskl k rozbušenému srdci. Když ji zas postavil na nohy a odcházel, všecek zbrunátněl a oči se mu zamžily. Hnali se za brigádou, která vyjela napřed; Rawdon jel generálovi po boku a mlčky pokuřoval doutník; teprve když urazili několik mil, přestal si kroutit kníry a promluvil.
Jak jsme řekli, Rebeka si moudře umínila, že se nad manželovým odchodem nebude zbytečně rozteskňovat. Zamávala mu na rozloučenou z okna, a když zmizel, chvíli ještě postála a hleděla ven. Katedrální věže i štíty roztodivných starodávných domů růžověly od červánků. Celou noc si nepohověla. Hezké plesové šaty dosud nesvlékla, plavé vlasy se jí svezly na šíji a z nevyspalosti měla tmavé kruhy pod očima. Koukla do zrcadla a řekla si: „Hotové strašidlo, proti těm růžovým šatům jsem celá sinalá.“ Shodila ze sebe růžové šatičky a přitom jí z živůtku vypadlo psaníčko; s úsměvem je zdvihla a zamkla do toaletní skříňky. Potom postavila plesovou kytici do vázy, ulehla a spala jak zabitá.
Probudila se v deset hodin – ve městě byl už zase klid – a napila se kávy; po vyčerpávajících a zkrušujících ranních událostech jí přišla vhod a velmi ji vzpružila.
Když se nasnídala, prošla znovu noční výpočty hodného Rawdona a zjišťovala, jak si stojí. Když dojde k nejhoršímu, nebude na tom celkem vzato špatně. Kromě toho, co jí zanechal manžel, má ještě své skvosty a výbavu. Jak byl Rawdon po svatbě k ženě štědrý, to jsme už pochvalně vylíčili. Kromě kobylky věnoval jí její otrocký ctitel generál různé jiné dárky např. kašmírové šály, koupené v dražbě z majetku vdovy po nějakém zchudlém francouzském generálovi, a zlatnických výrobků bezpočet; svědčily vesměs o ctitelově vkusu i blahobytu. V pokoji se jí ozývalo tikání všemožných cibulí, jak jim Rawdon říkal. Jednou navečer prohodila, že ty, co má od Rawdona, jsou anglický výrobek a jdou špatně; hned ráno dostala ve zlatě pracované hodinky s řetízkem značky Leroy a se schránkou roztomile posázenou tyrkysy a ještě jedny hodinky značky Breguet, posázené perlami a přitom o nic větší než půlkoruna. Jedny jí koupil generál Tufto a druhé jí rytířsky věnoval kapitán Osborne. Paní Osbornová sama hodinky neměla; ale nekřivděme Jiřímu, kdyby si o ně byla řekla, mohla je mít. Urozená paní Tuftová měla v Anglii staré hodinky po matce; hotová pocínovaná ohřívací pánvice, jak o ní mluvil Rawdon. Kdyby tak páni zlatníci Howell & James zveřejnili seznam svých zákazníků na šperky, to by některé rodiny žasly; a kdyby tak všecky ty ozdoby připadly zákonitým manželkám a dcerám, jakou spoustou šperků by se honosily nejnóblejší domácnosti na Jarmarku marnosti.
Všechny ty cennosti si Rebeka na chlup spočítala; samou radostí a spokojeností se až zatetelila: jestli se něco stane, na začátek své světské kariéry může počítat nejméně s šesti až sedmi sty librami; celé dopoledne ty poklady s chutí vytahovala, rozkládala před sebou, prohlížela a zase zamykala. V notesu mezi bankovkami měl Rawdon dvacetiliberní poukaz na Osbornova bankéře. Hned si vzpomněla na paní Osbornovou a řekla si: „Ten poukaz si vyberu a potom si zajdu za chudinkou Amálkou.“ Je to sice román bez hrdiny, ale hrdinku mu neupřete. V celé odmašírované britské armádě nikdo, snad ani slavný vévoda, necelil starostem a trampotám s takovým sebejistým klidem jako nezdolná ženuška pobočníkova.
Doma zůstal ještě jeden náš známý nevoják, a jsme tedy právem zvědavi, jak mu bylo u srdce a co dělal. Byl to náš milý někdejší inkasista z Boggley Wollah; i jeho vyrušilo časně zrána ze spánku troubení polnic. Byl to velký spáč a rád si hověl v posteli; navzdory všem bubnům, polnicím i dudám celé britské armády byl by jako obyčejně chrněl až do oběda, ale někdo ho vyrušil; nebyl to jeho spolubydlící Jiří Osborne – toho jeho starosti a loučení se ženou tak tížily, že si ani nevzpomněl rozloučit se se spícím švagrem; nebyl to, jářku, Jiří, který Pepíkovi Sedleymu přetrhl spaní; přišel za ním Dobbin a vyburcoval ho, že mu musí před odchodem stisknout ruku.
„To jste hodný,“ zívl Pepík a v duchu posílal kapitána ke všem čertům.
„Nechtěl jsem totiž, abych tak řekl, odejít bez rozloučení,“ koktal Dobbin; „protože někteří z nás se třeba, abych tak řekl, nevrátí, a tuze mi na vás všech, abych tak řekl, záleží – a vůbec.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Pepík a protřel si oči. Na oko sice projevoval kapitán o tlouštíka upřímnou starost, ale vůbec ho neposlouchal ani se na něho nedíval. Ten pokrytec se vytrvale díval a napínal uši k bytu Jiřího, chodil rázně po pokoji, vrážel do židlí, bubnoval prsty o stůl, okusoval si nehty a ještě jinak projevoval, co se v něm děje.
Pepík měl o kapitánovi už dávno nevalné mínění a teď se mu zazdálo, že i s jeho kuráží je to všelijaké. „Co byste si, Dobbine, přál?“ řekl uštěpačně.
„Hned vám to povím, co bych si od vás přál,“ řekl kapitán a přistoupil k jeho posteli; „za čtvrt hodiny vyrazíme, Sedley, na pochod a možná že se nevrátíme ani Jiří, ani já. Ne abyste se hnul z města, dokud nebudete mít jistotu, jak se věci mají. Zůstanete tady a budete svou sestru opatrovat a těšit a hledět, aby se jí nic nestalo. Kdyby Jiřího něco potkalo, nezapomeňte, že kromě vás se ona nemá ve světě o koho opřít. Jestli to s naší armádou špatně dopadne, odvezete ji včas do Anglie; a dáte mi čestné slovo, že ji neopustíte. Že ji neopustíte, to vím. Ale co peníze? Na ty jste nikdy nekoukal. Nepotřebujete snad něco? Máte vůbec dost zlata, abyste se dostal zpátky do Anglie, kdyby to vzalo špatný konec?“
„Pane kapitáne,“ řekl vznešeně Pepík, „když potřebuji peníze, vím, na koho se obrátit. A jak se mám chovat k sestře, to vy mi říkat nemusíte.“
„Mluvíte, Pepíku, jako pravý muž,“ odpověděl mu dobrácky Dobbin, „a jsem rád, že ji Jiří zanechává v dobrých rukou. Mohu mu tedy říct nebo ne, že se o ni v nouzi na své čestné slovo postaráte?“
„Toť se rozumí, toť se rozumí,“ odpověděl Pepík; jeho štědrost na peníze Dobbin správně odhadl.
„A kdyby došlo k porážce, odvezete ji včas z Bruselu?“
„K porážce? Sakra, to není možné. Nestrašte,“ ozval se z postele náš hrdina. Pepík se jasně vyslovil o tom, jak se zachová k sestře, a Dobbinovi spadl kámen ze srdce. Řekl si: „Kdyby došlo k nejhoršímu, aspoň se ona bude mít kam uchýlit.“
Kapitán Dobbin se snad nadál, že než jeho pluk odtáhne, ještě jednou se potěší a pokochá pohledem na Amálii; ale za to odporné sobectví byl náležitě potrestán. Z Pepíkovy ložnice vedly dveře do jejich společného obývacího pokoje a proti nim byly zas dveře do Amáliiny světničky. Polnice probudily kdekoho, to bylo marné tajit. V obývacím pokoji balil sluha Jiřímu tlumok; ze sousední ložnice chodil za ním Jiří a házel mu potřebné věci, které si chtěl vzít s sebou do pole. A tu se Dobbinovi poštěstilo to, po čem z hloubi srdce prahl: ještě jednou zahlédl Amáliinu tvář! Ach, jaká to byla tvář! Bledá, vytřeštěná a zoufalá – dlouho ho ta vzpomínka strašila jako nějaký zločin – jak ji spatřil, drásala ho nevýslovná touha a lítost.
Byla zahalena do bílého županu, vlasy se jí svezly na ramena a oči měla strnulé a pohaslé. Chudinka, také se do toho vložila, jako by chtěla dokázat, že i ona je v té vážné chvíli něco platná. Z prádelníku vytáhla Jiřímu šerpu, držela ji v ruce, všude za ním chodila a němě se dívala na balení. Vyšla z ložnice, opřela se o zeď a šerpu si přitiskla na ňadra; tmavorudá tkáň lpěla na ní jako velká krvavá šmouha. Naším útlocitným kapitánem zalomcoval pocit viny. „Bože na nebi,“ řekl si, „a já jsem se opovážil pást na takovém zármutku!“ Není jí pomoci; ten bezmocný, němý žal se nedá ničím utišit a ukonejšit. Chvíli stál a hleděl na ni, všecek bezradný a rozlítostněný, jako když se otec dívá na trpící nemluvně.
Nakonec vzal Jiří Amálku za ruku, odvedl ji zpátky do ložnice a odtamtud potom vyšel sám. Tu chvíli se s ní rozloučil, a byl ten tam.
„Zaplatí Pánbůh, že už je po tom,“ říkal si Jiří, když se hnal s šavlí pod paží skokem po schodech a uháněl k seřadišti, kde se už šikoval jeho pluk a kam se ze svých kvartýrů hrnulo mužstvo i důstojníci; v žilách mu bušila krev a tváře mu hořely: velká válečná partie se rozehrává a mezi hráče patří také on. Jak prudce ho vzrušuje nejistota, naděje i rozkoš! Jaká krkolomná hra na život a na smrt! Čím jsou proti ní všechny partie, které kdy sehrál! Od malička se ten mladík vší silou vrhal do zápasů, v nichž rozhoduje síla a obratnost. Byl přeborníkem ve škole i u pluku a u svých druhů sklízel napořád pochvalu; od školních kriketových utkání až po posádkové dostihy vyhrál na sta trofejí; všude, kam přišel, všichni, ať muži nebo ženy, měli pro něho jen obdiv a závist. Mužská zdatnost, hbitost a odvaha strhuje vždycky k jásotu. V bájích i rytířských příbězích se odnepaměti opěvuje síla a statečnost; od Trojské války až podnes si poeti volí za svého hrdinu vojáka. Je to snad tím, že muži jsou v hloubi srdce zbabělci, a jen proto tolik ctí chrabrost a nad jiné se odměňují a koří vojenské srdnatosti?
Vyburcován povelem k boji, vytrhl se Jiří z něžného objetí, v němž dosud setrvával; k ženě sice lnul jen slabým poutem, ale přece jen mu bylo stydno, že se tak dlouho u ní zdržel. Stejně rozdychtěni a vzrušení byli ostatní jeho známí, které jsme tu a tam zahlédli, od statného staršího majora, který vedl pluk do boje, až po drobného praporčíka Stubbla, který měl ten den nést prapor.
Když vyrazili na pochod, vycházelo slunce – byla to povznášející podívaná – před šikem vyhrávala kapela plukovní marš – za ní jel na zavalitém mimochodníku velící major – za ním kráčeli granátníci v čele s kapitánem; uprostřed se střídali v nesení praporu starší i mladší praporčík – a za nimi si v čele setniny vykračoval Jiří. Pohlédl nahoru k Amálii, usmál se na ni a kráčel dál; i hudba dozněla.
KAPITOLA
XXXI.,
v níž se Pepík Sedley ujme
sestry
Všechno vyšší důstojnictvo odkomandovali; stal se tedy velitelem malé bruselské kolonie Pepík Sedley a jeho posádka se skládala z churavé Amálie, belgického sluhy Isidora a bonny, která byla děvčetem pro všechno. Bylo mu nedobře a spánek měl od Dobbinova vtrhnutí i od těch ranních událostí pokažený, ale přesto se několik hodin bez usnutí převaloval v posteli až do té doby, kdy obyčejně vstával. Slunce stálo vysoko na obloze a naši chrabří známí z -tého pluku měli několik mil pochodu za sebou; teprve tehdy náš civilista zasedl v květovaném županu k snídani.
Že odešel Jiří, z toho si jeho švagr nic nedělal. Možná že v hloubi srdce byl tomu Pepík rád, že Osborne zmizel, protože doposud tam byl on v domácnosti pátým kolem u vozu a Osborne dával tlustému civilistovi neomaleně najevo, jak jím opovrhuje. Tím víc se mu věnovala Amálka. Dělala mu pomyšlení, podstrojovala mu zamilovaná jídla, chodila s ním na procházky a jezdila s ním v kočáře (a to bylo často, přečasto, kdepak byl Jiřímu konec!) a svou líbeznou tvářičkou krotila jeho hněv i manželův posměch. Kolikrát se bratra před Jiřím nesměle zastávala, jenže on její přímluvy vždy břitce odbyl. „Jsem přímý člověk,“ říkával, „a jako každý přímý člověk řeknu, co si myslím. U všech všudy, nechtěj po mně, má zlatá, abych se choval slušně k takovému hlupákovi, jako je tvůj bratr.“ Pepík byl tedy rád, že je Jiří pryč. Když zahlédl na kredenci jeho všední klobouk s rukavicemi a pomyslil si, že ten, jemuž patří, už tu není, potají se zaradoval a v duchu si řekl: „Ten mě svým hejskovstvím nebude hned zrána zlobit.“
„Odnes kapitánův klobouk do předsíně,“ řekl sluhovi Isidorovi.
„Možná že ho už nebude potřebovat,“ odpověděl lokaj a významně pohlédl na svého pána. Ani on neměl Jiřího rád, protože Jiří se k němu choval s pravou anglickou zpupností.
„A zeptej se, jestli madame přijde k snídani,“ řekl vznešeně pan Sedley; styděl se zavádět se sluhou řeč o tom, že nemůže Jiřího vystát. Ve skutečnosti si už kolikrát před sluhou na švagra zanadával.
Bohužel! Madame nemůže přijít k snídani a pokrájet Pepíkovi tartines[34] které on tak rád. Bonna vzkazuje, že madame tuze stůně, a co manžel odjel, je to s ní hrozné. Na důkaz soucitu nalil jí Pepík vrchovatý šálek čaje. Tak jí projevil svou vlídnost a šel ještě dál a urputně přemýšlel, jaké lahůdky by jí asi přišly vhod k večeři.
Lokaj Isidor na Osbornova sluhu velmi zahlížel, že toho svému pánovi na cestu tolik balí; předně neměl pana Osborna rád, protože se k němu a ke všem podřízeným choval nadutě (kontinentální sluha nesnáší neomalenost tak neochvějně jako naši domácí sloužící), a za druhé měl zlost, že mu utíká tolik cenných věcí, které pak po pohromě Angličanů padnou do jiných rukou. Spolu s mnoha jinými lidmi v Bruselu a v celé Belgii nepochyboval o jejich porážce. Téměř kdekdo byl přesvědčen, že císař roztrhne pruskou a anglickou armádu od sebe, jednu po druhé rozdrtí a nejpozději za tři dny vtáhne do Bruselu; panstvo buď zahyne, uprchne nebo padne do zajetí a celá jejich movitost potom přejde do právoplatného držení monsieur Isidora.
Věrný sluha pomáhal Pepíkovi při trudné a složité každodenní toaletě a přitom počítal, jak naloží s jednotlivými kusy, jimiž svého pána zušlechťuje. Stříbrné flakony na voňavky a všelijaké toaletní serepetičky věnuje jedné děvě, kterou má rád; anglické nožíky a nůžky a velkou rubínovou jehlici si nechá pro sebe. Bude se pěkně vyjímat na některé košili s krajkovou náběrkou; nasadí si ještě čapku se zlatým prýmkem a navlékne šosák, který se dá na jeho postavu lehce přešít, do ruky si vezme kapitánovu vycházkovou hůl se zlatým držadlem, z dvojitého prstenu s rubíny si dá udělat krásné náušnice, stane se z něho hotový Adonis a mademoiselle Reine pak uloví jako nic. „Ty knoflíky do manžet se mi akorát šiknou,“ říkal si, když je panu Sedleymu navlékal na válečkově buclatá zápěstí. „Knoflíky do manžet, to je má touha; a taky ty kapitánovy boty s mosaznými ostruhami vedle v pokoji, corbleul[35] to se v nich ponesu na Allée Verte. Monsieur Isidor držel pána za nos a holil mu bradu a v duchu přitom ve fráčku a s nabíranou náprsenkou špacíroval po Zelené aleji s mademoiselle Reine po boku, loudal se po břehu a prohlížel bárky, zvolna plující průplavem v chládku pod stromy, nebo zas seděl na lavici někde v hospůdce na cestě do Laeken a posilňoval se džbánkem vlámského ležáku.
Ještě štěstí pro klid pana Josefa Sedleyho, že o tom, co se děje v sluhově duši, věděl pramálo; zrovna tak vážený čtenář a já netušíme, co si o nás myslí Jan a Marie, jimž vyplácíme mzdu. Copak si asi o nás myslí služebnictvo! – A kdybychom tak teprve věděli, co si o nás myslí naši věrní přátelé a milí příbuzní, hned bychom z takového světa raději utekli; to ustavičné vědomí i tu hrůzu bychom prostě nevydrželi. Pepíkův sluha si už vyhlížel svou kořist; právě tak zdobí příručí u pana Payntera v Leadenhall Street nic netušící želvu cedulkou, na níž stojí: „Zítra polévka.“
To zase Amáliina pomocnice nebyla tak hamižná. Sotva se totiž nějaká služka vedle té vlídné a něžné duše octla, hned k ní pro její líbeznost a upřímnost přilnula oddanou láskou. To hnusné ráno nejvíc ze všech utěšovala velitelku kuchařka Paulina; když si totiž ta hodná dívka všimla, jak sedí Amálie mlčky, strnule, vytřeštěně u okna, odkud předtím vyprovázela zrakem poslední bodáky pochodujícího vojska, vzala svou paní za ruku a řekla jí: „Tenez, Madame, est-ce qu’il n’est pas aussi à l’armée, mon homme à moi?“[36] Dala se do pláče, Amálie jí padla do náručí a plakala s ní a tak se obě navzájem litovaly i konejšily.
Několikrát za dopoledne odešel Pepíkův Isidor do města k vratům hotelů a penziónů kolem městských sadů, kde se Angličané usadili, pletl se mezi sluhy, poslíčky a lokaje, vyzvídal, o čem se mluví, a přinášel pánovi poslední zprávy. V hloubi srdce ti vašnostové skoro šmahem drželi s císařem a soudili, že tažení vezme rychlý spád. Všude po Bruselu se plnými hrstmi rozdávala proklamace, kterou císař vydal v Avesnes. „Vojáci!“ stálo v ní, „slavíme výročí Marenga a Friedlandu, kde se dvakrát rozhodoval osud Evropy. Tehdy, stejně jako po Slavkovu a jako po Wagramu jsme byli příliš velkomyslní. Věřili jsme přísahám a slibům panovníků, které jsme ponechali na trůně. Vydejme se proti nim znovu na pochod. Což nejsme my i oni pořád stejní? Vojáci! Tihleti Prušáci, kteří se dnes chvástají, stáli proti vám u Jeny tři na jednoho a u Montmirail šest na jednoho. Kdo z vás byli v zajetí v Anglii, nechť svým kamarádům vyprávějí, jaká strašná muka vytrpěli na anglických pontonech. Šílenci! chvilkové štěstí je zaslepilo, a jestliže vkročí do Francie, naleznou tam hrob!“ Stoupenci Francouzů však císařovým nepřátelům prorokovali, že budou potřeni ještě rychleji; a šel jeden hlas, že se Prušáci a Britové vrátí leda jako zajatci v týlu vítězné armády.
Tyto zvěsti doléhaly během dne k panu Sedleymu. Dověděl se, že vévoda z Wellingtonu odjel spořádat svou armádu, jejíž předvoj byl včera v noci nadobro rozdrcen.
„Rozdrcen, k smíchu!“ odsekl Pepík. U snídaně míval vždycky kuráže nazbyt. „Vévoda odjel porazit císaře, jako jeho generály porazil už předtím.“
„Jeho listiny už spálili a svršky mu odvezli a jeho kvartýr upravují pro vévodu Dalmatského,“ odpověděl Pepíkovi jeho zpravodaj. „Slyšel jsem to od správce v jeho hotelu. U vévody z Richmondu se už taky balí. Jeho Milost vévoda už vzal do zaječích a vévodkyně jen čeká, až jí sbalí nádobí, a potom odjede za francouzským králem do Ostende.“
„Člověče, vždyť francouzský král je v Gentu,“ zatvářil se Pepík nedůvěřivě.
„Včera večer utekl do Brugg a dnes odpluje z Ostende. Vévoda de Berri padl do zajetí. Kdo chce vyváznout se zdravou kůží, ať raděj odejde hned: protože zítra prolomí hráze, a až bude celý kraj zaplaven, kdo potom uteče?“
„Láry fáry, aťsi Bonapartík vytáhne do pole nevím s jakou silou, jsme pořád tři na jednoho,“ bránil se pan Sedley; „už sem táhnou Rakušané a Rusové. Musí být rozdrcen a rozdrcen bude,“ řekl Pepík a plácl dlaní na stůl.
„Prušáci byli u Jeny taky tři na jednoho a za týden měl armádu a celé království v hrsti. U Montmirail jich bylo šest na jednoho a rozprášil je jako ovce. Rakouská armáda sem jde, to je pravda, jenže jí velí císařovna a římský král; a Rusové, copak ti! ti zas odtáhnou. Angličané budou bez milosti pobiti za to, že s našimi hrdiny tak surově zacházeli na těch zlopověstných pontonech. Podívejte se, tady je to černé na bílém. Je to provodní Jeho Veličenstva císaře a krále,“ řekl Isidor, který se už netajil s tím, že drží s Napoleonem; vytáhl lejstro z kapsy a nevlídně mu je přistrčil až pod nos; fráček i cenné věci pokládal už za svou kořist.
Pepík se zatím ještě nepolekal, ale dosti ho to znepokojilo. „Podej mi, prosím, kabát a čapku,“ řekl, „a pojď se mnou. Půjdu se sám přesvědčit, co je na tom pravdy.“ Když si Pepík navlékal čamarovaný frak, Isidor zuřil; upozornil ho: „Ten vojenský kabát byste, Milosti, neměl nosit; Francouzi se zapřísáhli, že žádného britského vojáka šetřit nebudou.“
„Budeš zticha!“ okřikl ho Pepík a s nezdolným elánem vjel do rukávu; při tom hrdinském počínání ho zastihla paní Rebeka Crawleyová; v tu rozhodnou chvíli přišla totiž za Amálií a ani v předsíni nezazvonila.
Rebeka byla jako vždycky vkusně a elegantně oblečena; po Rawdonově odchodu si v klidu pospala a ve městě, kde se ten den kdekdo tvářil ustaraně a zasmušile, bylo na její růžová usměvavá líčka radost pohledět. Zasmála se, v jakém postoji Pepíka zastihuje, a jak urputně a křečovitě se tlouštík cpe do čamarovaného kabátu.
„To se chystáte, pane Josefe, narukovat k armádě?“ řekla. „A kdo nás, ubohé ženy, bude chránit, když tady v Bruselu nikdo nezůstane?“ Pepík se nakonec přece šťastně dostal do kabátu; přistoupil k sličné návštěvnici a všecek zardělý se jí koktavě omlouval. Zeptal se, jak je jí po těch ranních událostech – a po úmorném včerejším plese, Monsieur Isidor se odklidil do pánovy ložnice a odnesl mu květovaný župan.
„To jste hodný, že se ptáte,“ řekla a oběma rukama mu stiskla dlaň. „Kdekdo má strach, jenom vy jste klidný a sebejistý. Jakpak se daří milé Amálce? To loučení bylo asi strašné, strašné.“
„Přímo příšerné,“ řekl Pepík.
„Vy muži vydržíte všechno,“ odpověděla dáma. „Rozloučit se a vydat se do nebezpečí, to s vámi ani nehne. Jen se přiznejte, že jste právě chtěl narukovat k armádě a nás ponechat osudu. Já to vím – něco mi říká, že je to tak. Jen jsem na vás vzpomněla (když jsem sama, já na vás, pane Josefe, opravdu vzpomínám), tak jsem se polekala, že jsem se rovnou rozběhla za vámi snažně vás poprosit, abyste nám neutíkal.“
Ta řeč se dala vyložit takto: „Vážený pane, kdyby tak armáda pohořela a musela se dát na ústup, vy máte pohodlný kočár, do něhož se hodlám usadit.“ Nevím, zdali tomu také Pepík takhle rozuměl. V hloubi duše ho hnětlo, že si ho v Bruselu ta dáma po celou dobu nevšímá Rawdonovým mocným přátelům ho vůbec nepředstavili; ani na Rebečiny dýchánky ho moc nezvali; bál se hrát o větší sumy a Jiřího a Rawdona jenom nudil; dost možná že při kratochvílích, v nichž si oba libovali, nestáli o svědka. „Vida,“ řekl si Pepík, „když mě potřebuje, hned přijde. Když nikoho jiného nemá, vzpomene si na milého Josefa Sedleyho.“ Nehledě k těmto pochybnostem přece jen mu lichotilo, jak se vyjádřila o jeho odvaze.
Silně se začervenal, zatvářil se důležitě a řekl: „Což o to, do bitvy bych se rád podíval. Kterýpak pořádný chlap by nechtěl. Vojančení jsem dost užil v Indii, ale nebylo to nic tak velkolepého.“
„Když vy muži za zábavu dáte všechno,“ odpověděla Rebeka. „Ráno si kapitán Crawley ode mne vesele odešel jako na hon. Jemu je to jedno. Všem je vám jedno, jaké muky a trýzně taková opuštěná žena zakouší. (Jestlipak se on opravdu vypravuje za vojskem, ten líný břichopas?) Ach, milý pane Sedley, přišla jsem si k vám pro útěchu – pro uklidnění. Celé dopoledne jsem dlela na modlitbách. Trnu nad tím, do jakého strašlivého nebezpečí se ženou naši manželé, naši přátelé, naši stateční vojíni a spojenci. Hledám tu útočiště a co vidím – zase jeden přítel – poslední, který mi ještě zbyl – chce se mermomocí vrhnout do té hrůzy.“
Pepík byl už téměř uchlácholen a řekl: „Vzácná paní, nelekejte se. Říkám jen tolik, že bych rád šel – a kterýpak Brit by nešel? Ale drží mě tu povinnost: nemohu přece opustit tu chudinku, co je vedle v pokoji.“ Ukázal prstem na dveře Amáliiny světničky.
„Přešlechetný bratře,“ řekla Rebeka, přitiskla si šátek na oči a čichla si kolínské, kterou byl napuštěn. „Křivdila jsem vám. Přece jen máte srdce – už jsem si myslila, že ne.“
„Na mou duši, že mám!“ Pepík se rozmáchl, jako by si chtěl na to místo položit ruku. „Křivdíte mi – opravdu mi, milá paní Crawleyová, křivdíte.
„Křivdím, vždyť je to srdce věrné své sestře. Ale vzpomínám si, že před dvěma lety – ke mně bylo falešné,“ řekla Rebeka, upřeně se na něho zahleděla a odešla k oknu.
Pepík se začervenal jak pivoňka. Hned se mu prudce rozbušil orgán, který mu Rebeka upírala. Vzpomněl si, jak před ní kdysi utekl a jakou vášní plál – jak ji vozil v dvojkolce; jak mu upletla zelenou peněženku a jak býval u vytržení nad jejími bílými pažemi a bystrýma očima.
„Já vím, že mě pokládáte za nevděčnici,“ ozvala se Rebeka. Poodešla od okna, znovu na něho upřela oči a spustila přerývaným hlasem: „Váš chlad, odvrácený zrak, odmítavé chování v poslední době – znovu jsem se o tom přesvědčila, sotva jsem přišla. Ale copak jsem neměla proč se vám vyhýbat? Na tu otázku si odpovězte sám u sebe. Myslíte si, že můj manžel měl chuť vás vídat? Jediné nevlídné slovo (to musím kapitánu Crawleymu uznat) mi řekl o vás – a bylo to slovo trpké, přetrpké.“
„Božínku, copak jsem provedl?“ Pepíkem zalomcovala radost i rozpačitost. „Copak jsem provedl, že – že –“
„Copak je žárlivost malá věc?“ řekla Rebeka. „Co ten se mě kvůli vám natrápí. Mohlo to kdysi dopadnout všelijak – ale teď mé srdce patří jenom jemu. Teď už nikomu neublížím, že ne, pane Sedley?“
Pepík se díval na oběť své neodolatelnosti a radostí mu vřela krev. Stačilo několik obratných slov, pár významných něžných pohledů, a rázem zase vzplanul a zapomněl na všechny nejistoty a podezřívavé domněnky. Což se od dob Šalamounových i moudřejší muži než on nedali ošálit ženskými lichotkami? „Jestli dojde k nejhoršímu,“ pomyslila si Rebeka, „ústup mám zajištěn a pojedu v kočáře na pravém sedadle.“
Kdoví, k jakému vroucímu vyznání by byla bouřná vášeň pana Josefa strhla, jenže v tu chvíli se znovu objevil sluha Isidor a začal horlivě kutit. Pepík se zrovna chystal hlesnout slova vyznání a potlačeným vzrušením se div nezalkl. Rebeka si najednou vzpomněla, že by měla jít potěšit předrahou Amálii. Řekla panu Josefovi „Au revoir“, poslala mu hubičku a zlehka zaklepala na dveře u světničky své švagrové. Když za sebou zavřela, Josef se svalil do křesla, hleděl vyjeveně a zlověstně, vzdychal a hekal. „Ten kabát je vám, Milosti, moc úzký,“ řekl Isidor; pořád měl na čamarovaný frak spadeno. Ale pán ho neslyšel; byl v myšlenkách jinde; hned se šíleně opájel představou kouzelné Rebeky; hned se zas v duchu provinile krčil před žárlivým Rawdonem Crawleym, jak si zuřivě kroutí kníry a jak nabíjí a natahuje své strašné soubojové pistole
Amálie se Rebeky tak zděsila, že před ní ucouvla. Rázem se octla ve včerejšku. Tak ji opanovaly obavy, co bude zítra, že nadobro zapomněla na Rebeku – na žárlivost – na všechno, věděla jenom, že jí manžel odešel a že mu hrozí nebezpečí. I my jsme se do té smutné světničky střežili vstoupit, až přišla ta neohrožená světačka, porušila zákaz a stiskla kliku. Jak dlouho tam chudinka proklečela! Kolik hodin se tam beze slov modlila a hořce úpěla! Boj a vítězství líčí váleční kronikáři skvěle, ale o tohle skorem nezavadí. Tyto nepatrné úložky se jim do historické podívané nehodí; ve výskání a jásotu mohutného chóru vítězství není slyšet pláč vdov a štkaní matek; kdypak se taky stalo, aby ony nenaříkaly, ale jejich sklíčené, nesmělé protesty zanikají ve vítězoslavném řevu.
Zelenýma očima spočinula Rebeka na Amálii, a šustíc novým hedvábím i skvělými šperky, pokročila drobnými kroky k ní a rozevřela náruč, aby ji objala. Hněv vystřídal prvotní leknutí; Amálie už nebyla smrtelně bledá, celá se zarděla a chvilku si měřila Rebeku tak upřeně, že nad tím její sokyně užasla a drobet zrozpačitěla.
„Přemilá Amálie, ty stůněš,“ řekla a napřáhla k ní ruku. „Co je ti? Neměla jsem stání, chtěla jsem vědět, jak ti je.“
Amálie škubla rukou – co byla na světě, ještě se nestalo, aby ta něžná duše nějakému projevu dobroty a lásky nevěřila a aby ho neoplatila. A přece teď škubla rukou a celá se roztřásla. „Rebeko, co ty tu děláš?“ řekla jí a velkýma očima na ni smrtelně vážně zírala. Návštěvnice nad tím pohledem zneklidněla.
Pomyslila si: Zahlédla ho asi, jak mi na plese dával to psaníčko. „Nerozčiluj se, milá Amálie,“ řekla a sklopila hlavu. „Přišla jsem se jenom podívat, nemohu-li ti nějak – jestli ti snad něco není.“
„A tobě je?“ řekla Amálie. „Bodejť by ti něco bylo. Ty svého manžela nemiluješ. Kdybys ho milovala, nebyla bys tady. Pověz mi, Rebeko, neprokazovala jsem ti vždycky samé laskavosti?“
„To jistě, Amálie,“ řekla Rebeka; hlavu měla stále sklopenou.
Kdopak se s tebou přátelil, dokud jsi byla chudičká? Nebyla jsem ti sestrou? Pamatuješ nás ještě z lepších časů, než si mě vzal. Byla jsem mu tehdy vším; jinak by se nebyl kvůli mému štěstí tak velkomyslně zřekl bohatství i rodiny. Pročpak mi hatíš mou lásku? Kdopak ti káže rozlučovat to, co Bůh spojil, a odvádět mi mého miláčka – mého manžela. Copak ho můžeš milovat víc než já? Jeho láska mi byla vším. Tys to věděla, a přesto jsi mě o ni chtěla připravit. Hanba, Rebeko; ty špatná a zkažená ženská – falešná přítelkyně a falešná manželko.“
„Amálie, před Bohem ti prohlašuji, že jsem se proti svému muži neprohřešila,“ řekla Rebeka a odvrátila se od ní.
„A co na mně, Rebeko, na mně ses taky neprohřešila? Nepovedlo se ti to, ale snažila ses. Jen se zeptej sama sebe, jestli ses o to nesnažila.“
Rebeka si řekla, že Amálie o ničem neví.
„On se ke mně vrátil. Věděla jsem, že se vrátí. Věděla jsem, že se ode mne nedá odvrátit žádnou falší, žádným koketováním. Věděla jsem, že se vrátí. Tolik jsem se za to modlila.“
Chudinka, vysypala to ze sebe nezvykle energicky, až nad tím Rebeka zkoprněla. „Copak jsem ti udělala,“ hovořila lítostivějším hlasem, „že mi ho hledíš odloudit? Měla jsem ho jen šest neděl. Aspoň těch šest neděl jsi mi, Rebeko, mohla dopřát. A zatím jsi mi je zkazila od prvního dne manželství. Teď je pryč, a ty ses přišla podívat, jak jsem nešťastná? Dost ses mě natrápila posledních čtrnáct dní; aspoň jsi mi mohla dopřát klidu.“
„Ale vždyť sem – sem já jsem nechodila,“ přerušila ji Rebeka; byla to až běda pravda.
„Ne, nechodila. Odváděla jsi ho jinam. Přišla sis pro něho?“ spustila prudčeji. „Byl tu, ale je pryč. Seděl tamhle na pohovce. Nesahej na ni. Mluvili jsme tam spolu. Seděla jsem mu na klíně s rukama kolem krku a modlili jsme se Otčenáš. Ano, byl tu, přišli si pro něho, ale on mi slíbil, že se vrátí.“
„On se, má zlatá, opravdu vrátí,“ řekla Rebeka; i ona bezděky podlehla dojetí.
„Podívej se,“ řekla Amálie, „tohle je jeho šerpa – ta má pěknou barvu, viď?“ a políbila třásně. Předtím se tou šerpou opásala. Zapomněla na svůj hněv i žárlivost; zřejmě zapomněla i na svou sokyni. Mlčky a napolo s úsměvem popošla k posteli a uhlazovala Jiřímu polštář.
Také Rebeka mlčky odešla. „Jak se daří Amálii?“ zeptal se jí Pepík stále si ještě hověl v křesle.
„Měl by u ní někdo být,“ řekla Rebeka. „Zdá se mi, že hodně churaví.“ A s vážnou tváří odešla a nic nedala na snažné prosby pana Sedleyho, aby u něho zůstala na oběd, který si už objednal.
Rebeka byla celým svým založením dobrácká a úslužná a Amálii měla dost ráda. Amáliina drsná slova zněla sice vyčítavě, ale Rebece lahodila – byly to úpěnlivé steny poražené. V sadech potkala paní O’Dowdovou. Děkanovými kázáními se totiž paní O’Dowdová nijak neuklidnila, a tak se tam nepokojně procházela. Nemálo užasla, když ji Rebeka oslovila – na takové projevy zdvořilosti nebyla majorova žena od paní Crawleyové zvyklá – pověděla jí, že chudince paní Osbornové je prabídně a že přímo třeští žalem, a rovnou dobrosrdečnou Irku vybídla, aby se šla na svou mladou chráněnkyni podívat a pokud možno ji uchlácholit.
„Mám dost svých starostí,“ pronesla vážně paní O’Dowdová; „a taky jsem si řekla, že tyhle dni nebude chtít Amálie s nikým mluvit. Ale když je to s ní tak špatné a vy sama, která jste ji mívala tak ráda, ji ošetřovat nemůžete, bodejť bych jí neposloužila. Mějte se hezky, milostivá.“ Dáma s repetýrkami jen pohodila hlavou a tak se s paní Crawleyovou rozloučila; nestála tuze o její společnost.
S úsměvem se za ní Rebeka dívala, jak uhání pryč. Smysl pro humor měla nadmíru vyvinutý a vražedným pohledem, kterým po ní přes rameno střelila ustupující paní O’Dowdová, div nevypadla ze své vážné role. „Uctivá poklona, milostpaničko, to jsem ráda, že jste tak dobře naložená,“ říkala si Markétka. „Vy si rozhodně z žalu oči nevypláčete.“ A tak odešla a zakrátko se octla u Osbornových.
Co od ní Rebeka odešla, stála nešťastnice pořád u lůžka a div nešílela žalem. Majorova chlapáčtější žena mladou přítelkyni ze všech sil konejšila. „Musíte to, děvenko, vydržet,“ řekla vlídně. „Až si pro vás po vítězství pošle, nesmíte mu stonat. Však nejste jediná, která je dnes v ruce Páně.“
„Já vím. Ale když já jsem tak hříšná, tak křehká,“ řekla Amálie. Svou křehkost si dobře uvědomovala. Ale co měla u sebe ráznou přítelkyni, už se jí tolik nepoddávala a hned se jí ulevilo. Trvalo to až do dvou; byly srdcem u voje, pochodujícího stále dál a dál. Pluk doprovázely strašné úzkosti a muky – modlitby a starosti a nevýslovné trýzně. Tak se na válce podílely ženy. Válka žádá stejné oběti, krev od mužů a pláč od žen.
V půl třetí nastala panu Josefovi každodenní významná událost: obědvalo se. Ať si válečníci bojují a hynou, on se musí najíst. Šel k Amálii do její světničky umluvit ji, aby s ním poobědvala. „Ochutnej,“ říkal jí, „polévka je výborná. Jen ji, Amálko, ochutnej,“ a políbil jí ruku. Léta jí ruku nepolíbil, jen jednou o svatbě. „Josefe, jsi milý a hodný,“ řekla. „Všichni jste na mne hodní, ale když dovolíš, zůstanu dnes ve svém pokoji.“
Zato zavoněla polévka příjemně chřípí paní O’Dowdové; napadlo ji zasednout s Pepíkem ke stolu. A tak se oba pustili do jídla. „Pánbůh nám to požehnej,“ řekla nábožně majorova žena; vzpomněla si na hodného Michálka, jak jde v čele pluku. „Dnes budou mít hoši slabý oběd,“ vzdychla si a potom se do toho stoicky vrhla.
S jídlem rostla Pepíkovi kuráž. Připíjel na zdraví pluku a vůbec hledal všemožné záminky, aby si mohl dopřát šampaňského. „Napijeme se na zdraví O’Dowda a chrabrého -tého pluku,“ uklonil se dvorně návštěvnici. „Co říkáte, paní O’Dowdová. Hej, Isidore, dolej paní majorové.“
Ale najednou Isidor strnul a majorova žena položila nůž a vidličku na stůl. Okna, obrácená na jih, byla dokořán. Přes ozářené střechy dolehlo k nim od jihu vzdálené dunění. „Co to?“ řekl Pepík. „Proč nenaléváš, klacku?“
„Cest le feu,“[37] řekl Isidor a vyběhl na balkón.
„Pánbůh s námi, děla!“ zavřískla paní O’Dowdová, vstala od stolu a hned se hrnula k oknu. Odevšad z bytů vyhlížely tisíceré bledé a úzkostlivé tváře. Naráz to vypadalo, jako by se celé město vyhrnulo na ulici.
KAPITOLA
XXXII.,
v níž se dá Pepík na útěk
a vojna se skončí
Takový poprask a shon, jako byl v Bruselu, my, obyvatelé pokojné londýnské City, jsme nikdy nespatřili, a dá-li Pánbůh, ani nespatříme K Namurské bráně, odkud se rámus šířil, hnaly se úprkem davy lidí, mnozí ujížděli po silnici, aby se dříve dopídili zpráv o armádě. Kdekdo se vyptával souseda, co je nového; ba i angličtí aristokrati a aristokratky se snížili k tomu, že se dávali do řeči s neznámými lidmi. Rozohněnými přáteli Francouzů, hlásajícími císařovo vítězství, se to jen hemžilo. Kupci pozavírali krámy, vyběhli ven a přidali své hlasy k valnému zmatku a ryku. Ženy se houfem hrnuly do chrámů, kaple jim nestačily, klečely i na dlažbě a na schůdkách. Neustále duněla a duněla tlumená dělostřelba. Přes gentskou baštu tryskem ujížděly z města kočáry s pasažéry. Věštby přátel Francouzů se vydávaly za hotovou věc. Tvrdilo se: „Roztrhl armády ve dví. Táhne přímo na Brusel. Přemůže Angličany a do večera tu bude.“
„Přemůže Angličany,“ křikl Isidor na svého pána, „a do večera tu bude.“ Neustále vybíhal na ulici a vracel se s nejnovějšími podrobnými zprávami o pohromě. Pepík stále víc a víc bledl. Tlustý civilista propadl malomyslnosti. Ani šampaňské ho nevzpružilo. Do západu slunce tak znervózněl, že bylo jeho příteli Isidorovi milo na něho pohledět; že po pánovi v čamarovaném fraku všechno ukořistí, s tím už počítal najisto.
Ženy tam po celou tu dobu nebyly. Chvíli tlustá majorka poslouchala střelbu a tu si vzpomněla na přítelkyni vedle ve světnici; hned se za Amálií rozběhla bdít nad ní a všemožně ji těšit. Sotva si hodná Irka uvědomila, že musí tu bezbrannou něžnou duši chránit, její vrozená odvaha ještě vzrostla. Celých pět hodin setrvala po boku přítelkyně. Chvíli jí domlouvala, chvíli ji bodře bavila, ale většinou mlčela a zkroušeně se v duchu modlila. Později pak ta zavalitá dáma prohlásila: „Až do západu slunce, kdy přestali střílet, držela jsem ji pořád za ruku!“ Její bonna Paulina klečela v sousedním chrámu a modlila se za son homme à elle[38].
Když dozněl hřmot kanonády, vpadla paní O’Dowdová vedle do salónu. Pepík tam seděl nad dvěma prázdnými lahvemi a po jeho odvaze bylo veta. Několikrát se osmělil nakouknout ustrašeně k Amálii a tvářil se, jako by chtěl něco říci. Ale majorka se od Amálie nehnula, a tak odešel a nechal si to pro sebe. Styděl se jí povědět, že chce utéci.
Ale jakmile se objevila v jídelně – seděl tam v šeru a s prázdnými lahvemi od šampaňského mu bylo neveselo – hned se rozpovídal.
„Paní O’Dowdová,“ řekl, „neměla byste Amálii ustrojit?“
„Copak ji chcete vzít s sebou na procházku,“ řekla paní majorová; „vždyť je tak slabá, že nohy neunese.“
„Já jsem totiž – objednal kočár,“ řekl Pepík, „a k němu poštovské koně; Isidor už pro ně šel.“
„Kampak byste na noc jezdil? Copak jí není líp, když zůstane ležet? Právě jsem ji dostala do postele.“
„Tak ji zas vytáhněte,“ řekl Pepík; „jářku, ona musí vstát,“ a rázně dupl. „Říkám vám, že jsem si zjednal koně – ano, zjednal jsem si koně. Je konec, a já –“
„Copak?“ zeptala se paní O’Dowdová.
„Odjíždím do Gentu,“ odpověděl Pepík. „Jedou tam všichni; mám pro vás v kočáře místo. Za půl hodiny vyrazíme.“
Majorova žena si ho změřila s bezmezným opovržením. „Já se odtud nehnu, dokud mi O’Dowd nedá maršrutu. Jestli chcete, pane Sedley, spánembohem si jděte; ale my s Amálii tady, na mou duši, zůstaneme.“
„Ona půjde,“ řekl Pepík a znovu dupl. Paní O’Dowdová založila ruce a stoupla si před dveře ložnice.
„To ji odvezete k matce? Nebo snad, pane Sedley, jedete sám k mamince.“
„Poroučím se vám, vašnosti – šťastnou cestu. Bon voyage, jak se tu říká, a dejte si říct a ty kníry si oholte, nebo si to kvůli nim ještě vypijete.“
„Ksakru!“ zařval Pepík – zuřil strachem i hanbou; zrovna v tu kritickou chvíli přišel Isidor a taky sakroval. „Pas de chevaux, sacrebleu!“[39] sykl rozlícený sluha. Po koních ani památky. Pepík nebyl sám, takových ustrašenců jako on bylo ten den v Bruselu víc.
Pepík se už teď ukrutně bál, ale do rána přímo třeštil strachy. Jak jsme se už zmínili, také Paulina měla son homme à elle[40] v řadách armády, která se vypravila utkat se s císařem Napoleonem. Její milenec byl bruselský rodák a sloužil u belgických husarů. Vojsko jeho krajanů se v této válce vyznamenalo vším, jen ne udatností, a Paulinin ctitel, mladý Van Cutsum, byl dobrý voják a nezprotivil se svému plukovníkovi, když dal rozkaz k útěku. Mladý Regulus (on se totiž narodil za revoluce) sloužil předtím v bruselské posádce a tuze si liboval Paulininu kuchyni, kde byl pečený vařený; před několika dny si nacpal kapsy i torby dobrotami z její spíže, rozloučil se s plačící milou a vydal se do pole.
Jeho pluk měl vojnu za sebou. Patřil k divizi, které velel následník trůnu, princ Oranžský; délkou šavlí i knírů a pestrostí stejnokrojů i výzbroje nezadali si Regulus a jeho kamarádi s žádným chrabrým mužstvem, jaké kdy polnice svolávala k boji.
Když se Ney vrhl na předvoj spojeneckých vojsk a až do příchodu silné britské armády z Bruselu (ta pak dala bitvě u Quatre Bras zcela jiný ráz) dobýval jednoho postavení po druhém, škadrony, v jejichž řadách bojoval Regulus, před Francouzi náramně čile ustupovaly a hbitě pouštěly jednu pozici za druhou. V tom pohybu je zarazili teprve postupující Britové, kteří jim vrazili do týlu. Chtěj nechtěj se zastavili a nepřátelské jezdectvo (jehož urputná krvelačnost zaslouží přísného pokárání) se s neohroženými Belgičany konečně utkalo zblízka; ale ti se rozhodli rvát se raději s Brity než s Francouzi; vzali do zaječích, projeli anglickými pluky, které stály za nimi, a rozutekli se na všechny strany. Pluk už vlastně neexistoval. Nebylo po něm vidu ani slechu. Neměl ani štáb. Regulus odcválal sám a sám na míle z bojiště; do jakého útočiště měl samozřejmě utéci než do kuchyně a do věrného náručí, v němž ho Paulina předtím tolikrát vítala.
Bylo asi tak deset hodin; na schodech domu, v němž Osbornovi po pevninském zvyku zabírali celé patro, ozýval se cinkot šavle. Potom se ozvalo bušení na dveře kuchyně; chudák Paulina se teprve vrátila z kostela; když uviděla za dveřmi přepadlého husara, leknutím div neomdlela. Byl bledý jako ten půlnoční dragoun, který přijel vyrušit Lenoru. Paulina měla chut zavřísknout, jenže tím by přivolala panstvo a prozradila svého přítele. Potlačila tedy vřískot, odvedla hrdinu k sobě do kuchyně, předložila mu pivo a nejlepší kousky od večeře, na které Pepík nadobro ztratil chuť. Husar spořádal hrůzu masa i piva, a tak jí dokázal, že není strašidlo – a mezi jednotlivými sousty jí vyprávěl o té pohromě.
Jeho pluk se bil s úžasnou odvahou a na chvíli zarazil nápor celé francouzské armády. Nakonec však přece utrpěli porážku a teď je dávno poražena celá britská armáda. Jakmile vyrazí nějaký pluk, Ney ho hned zničí. Marně se do toho Belgičané vložili, aby nebyli Britové porubáni. I Brunšvičané jsou poraženi na hlavu a prchají – vévoda jim padl. Prohráli na celé čáře. Svůj smutek nad porážkou utápěl v pivě.
Do kuchyně přišel Isidor a zaslechl ty řeči; hned to běžel pánovi povědět. „Je konec,“ křikl na Pepíka. „Jeho Milost vévoda je zajat; vévoda Brunšvický padl; britská armáda horempádem prchá; jenom jeden se zachránil, je právě v kuchyni – pojďte si ho poslechnout.“ Pepík tam dovrávoral; Regulus stále ještě seděl na kuchyňském stole a zavdával si ze džbánku. Lámanou frančtinou – a byla to věru frančtina tuze nespisovná – poprosil Pepík husara, aby mu o tom pověděl. Za řeči Regulovy pohrom ještě přibývalo. On jediný z celého pluku zůstal na živu. Sám viděl, jak padl vévoda Brunšvický, jak prchli černí husaři, jak dělostřelba utloukla Skoty.
„A co -tý pluk?“ hlesl Pepík.
„Je na maděru,“ řekl husar. Paulina zavřískla: „Ach, má paní, ma bonne petite dame[41]“, a hystericky se rozbrečela, až se její vřískání rozléhalo po celém domě.
Pan Sedley byl hrůzou celý bez sebe a nevěděl, kam se vrtnout. Tryskem přiběhl z kuchyně zpátky do salónu a vrhl úpěnlivý pohled na Amáliiny dveře, které mu paní O’Dowdovà před nosem přibouchla a zamkla; vzpomněl si, jakým posměchem ho paní O’Dowdová vyčastovala; postál za dveřmi a napínal uši, nakonec se pak odhodlal poprvé ten den vyjít na ulici. Popadl svíci a hledal čapku se zlatým prýmkem; našel ji na obvyklém místě, na odkládacím stolku v předsíni; ležela tam u zrcadla, před nímž se Pepík před odchodem do společnosti vždycky zálibně zhlížel, uhlazoval si čouhající kadeře a čapku si furiantsky stahoval na stranu. Taková je síla zvyku, že si při všem strachu i teď bezděky pohrál s vlasy a čapku si narazil na kuráž. Potom se zkoprněle podíval do zrcadla na tu bledou tvář a zvlášť na své kníry; co mu vyrašily, za těch sedm neděl bujně povyrostly. Nakonec mě přece jen budou omylem pokládat za vojáka, napadlo ho a vzpomněl si na Isidorovo varování, že celá poražená britská armáda bude pobita; odpotácel se zpátky do ložnice a zuřivě zalomcoval zvonkem na sluhu.
Na to znamení Isidor hned přišel. Pepík se svalil do křesla, strhl si kravatu a ohrnul límec; tak tam seděl, obě ruce pozdviženy ke krku.
„Isidore, coupez-moi,“[42] křikl na něho; „vite! Coupez-moi!“
Chvilku si o něm Isidor myslil, že se zbláznil a že po něm chce, aby ho podřízl.
„Les moustaches,“ sípal Pepík; „les moustaches – kupírovat, razírovat – vite!“ takhle on mluvil francouzsky – však jsme už řekli, plynně, ale nijak zvlášť spisovně.
Isidor mu ráz naráz kníry ošmikal a s nevýslovnou radostí vyhověl pánovu rozkazu, aby mu přinesl klobouk a obyčejný kabát. „Já už neportýrovat habit militaire – já ho i s čapkou špendýrovat – špendýrovat à vous, prennez dehors!“ doslova tak to řekl Pepík – konečně tedy frak s čapkou připadl Isidorovi.
Tak ho Pepík obdaroval a potom si vybral z garderoby obyčejný černý kabát s vestou, na krk si uvázal bílou kravatu a na hlavu si posadil obyčejný plstěný klobouk. Mít farářský širák, nebyl by jím pohrdl. I tak by v něm člověk hledal nějakého blahobytného, statného anglikánského pastora.
„Venaj maintenán,“ pokračoval, „mašíruj – kalupíruj – partíruj – dans la rue[43]. Sotva to dořekl, už se hnal jako lavina po schodech na ulici.
Regulus se sice dušoval, že jeho jediného z pluku, ba z celé spojenecké armády nerozsekal Ney na kusy, ukázalo se však, že tomu tak není a že masakr přežilo ještě mnoho jiných domnělých nebožtíků. Do Bruselu trefilo na kopy Regulových kamarádů; a protože všichni bez rozdílu tvrdili, že uprchli, celé město bylo přesvědčeno o porážce. Francouze čekali každou chvíli; zmatek trval a všude se chystali k odjezdu. A koně nikde! trnul hrůzou Pepík. U spousty lidí se mu Isidor přeptával, zdali by nějaké nepůjčili nebo neprodali, a když každý řekl, že ne, Pepík poklesl na mysli. Má se snad vydat na cestu pěšky? K tomu se ta těžká váha ani strachem nedala pohnout.
Téměř všechny hotely s ubytovanými Angličany hleděly do sadů; hnán strachem i zvědavostí, s hromadou jiných lidí, brousil Pepík v těch končinách. Zahlédl pár rodin, šťastnějších než on; ty vyšťouraly někde spřežení a teď s rachotem nastoupily ústup; jiní na tom byli stejně jako on: marně nabízeli úplatky, marně žebronili, neměli na čem ujet. Pepík si všiml, že k těm, kdo by rádi uprchli, ale nemohou, patří i lady Bareacresová s dcerou, že sedí ve svém krytém kočáře v průjezdu hotelu, s kufry naloženými na střeše a odjet jim brání jen to, že stejně jako Pepík nemají přípřež.
V hotelu byla ubytována i Rebeka Crawleyová; s urozenými dámami Bareacresovy rodiny byla dávno na kordy. Když se hraběnka Bareacresová s paní Crawleyovou náhodou srazila na schodech, okázale ji ignorovala; jakmile se někdo o ní zmínil, pokaždé svou sousedku tupila. Že generál Tufto drží s pobočníkovou ženou, ji pohoršovalo. Lady Blanka se jí štítila jako morové rány. Občas se s ní potají stýkal jen hrabě, když se vymkl z pravomoci svých urozených dam.
Rebeka se nadutým sokyním pomstila. V hotelu se rozneslo, že tam kapitán zanechal koně, a když pak propukla panika, hraběnka Bareacresová ráčila ke kapitánově ženě poslat služku, že se její Milost poroučí a dává se ptát, kolik by ty koně stály. Rebeka jí poručení oplatila písemně a sdělila jí, že nemá ve zvyku projednávat koupi s komornými.
Po takové řízné odpovědi se k Rebece dostavil sám hrabě; ale pořídil stejně jako posel. „To si ke mně pošle komornou!“ utrhla se na něho Rebeka; „ještě že po mně paní hraběnka nechtěla, abych jí šla ty koně osedlat! Kdo chce vlastně utéci: paní hraběnka nebo hraběnčina femme de chambrer[44]“ S touto odpovědí se hrabě vrátil.
Nouze láme železo. Když ani druhý posel nic nevyřídil, obtěžovala se k paní Crawleyové sama hraběnka. Snažně ji žádala, jen ať si řekne, co za koně chce; dokonce se nabídla, že ji k nim pozve na zámek, když jí Rebeka dopomůže k tomu, aby se tam šťastně dostala. Paní Crawleyové to bylo k smíchu.
„To tak, aby mě obsluhovali soudní drábi, převlečení za lokaje, o to nestojím,“ řekla, „vy se tam stejně nedostanete – aspoň ne s démanty. Ty vám seberou Francouzi. Za dvě hodiny jsou tady, to já už budu mít cestu do Gentu z dobré poloviny za sebou. Koně vám neprodám, kdepak, ani za ty dva démanty, co jste měla, hraběcí Milosti, na plese!“ Hraběnkou Bareacresovou lomcoval vztek i strach. Démanty měla zašity v jezdeckém úboru a tajně uloženy v hraběcích vatýrkách a holínkách. „Vždyť jsou ty démanty u bankéře, ženská. A já ty koně chci!“ Rebeka se jí vysmála do očí. Hraběnka odešla celá rozlícená a posadila se do kočáru; znova poslala služku, kurýra i manžela shánět po městě přípřež; běda tomu, kdo se opozdí! Jen co jí seženou koně vem kde vem, v tu chvíli odjede – s manželem nebo bez něho.
Rebeka se zaradovala, když viděla hraběnku v kočáře bez koní; nespustila ji z očí a hlučně hořekovala, jak je na tom hraběnka zle. Ne a ne sehnat koně! A přitom má démanty zašity v sedadlech. Až přijedou Francouzi, ti si smlsnou – totiž na kočáře a démantech, ne na hraběnce! Povídala to hoteliérovi, služebnictvu, hostům i hromadě cizích lidí, kteří se potloukali po dvoře. Hraběnka Bareacresová div po ní z okna kočáru nestřelila.
Rebeka se pásla na mukách sokyně a tu si všimla, jak se k ní hrne Pepík.
Za tlouštíka mluvil už jeho přepadlý, zděšený obličej. Chce také utéci a kouká, jak by se odtud dostal. „Tomu prodám koně,“ řekla Rebeka, „a sama pojedu na kobylce!“
Pepík k ní přistoupil a zeptal se jí na to, nač se za těch pár hodin ptal už stokrát, totiž neví-li o nějakých koních.
„Jak to, copak vy taky prcháte?“ dala se mu Rebeka do smíchu. „Já jsem si o vás, pane Sedley, myslila, že jste ochráncem všech žen.“
„Já – já totiž nejsem žádný voják,“ špitl Pepík.
„A co Amálie? – Kdopak vám bude nešťastnou sestřičku opatrovat?“ zeptala se ho Rebeka. „Snad ji zrádně neopustíte?“
„Co jí budu platný, kdyby – kdyby sem přišel nepřítel?“ odpověděl Pepík. „Ženy ušetří; ale podle toho, co mi říká sluha, zapřísáhli se, že mužům nedarují život – ti padouši zbabělí!“
„To je hrůza!“ vykřikla Rebeka a pásla se na jeho úzkosti.
„Já ji ostatně nechci opustit,“ bránil se Amáliin bratr. „Kdopak by ji opouštěl. Mám pro ni místo v kočáře, a budete-li chtít, paní Crawleyová, odjet i vy, mám tam ještě jedno místo pro vás; jen sehnat koně –“ povzdechl si.
„Mám dva na prodej,“ řekla dáma. Pepík ji div nesevřel do náručí. „Isidore, připrav kočár! Už je máme – už je máme.“
„Jenže mí koně nebyli nikdy zapraženi,“ podotkla dáma. „Kdybyste nasadil Hejlovi postraňky, rozkope vám kočár na padrť.“
„Ale jezdit se na něm dá, ne?“ zeptal se civilista.
„Je jak beránek a peláší jak zajíc,“ odpověděla Rebeka.
„A unese mě?“ zeptal se Pepík. V duchu už na něm seděl a na nešťastnou Amálii si ani nevzpomněl. Kdopak by takovému pokušení odolal, když je do koupě všecek žhavý.
Místo odpovědi ho pozvala k sobě; sotva dechu popadal, jak šel za ní, aby už tu koupi dojednal. Půlhodinek, které by ho tolik stály, Pepík mnoho neprožil. Rebeka měřila hodnotu prodávaného zboží Pepíkovou koupěchtivostí i vzácností artiklu, a tak si za koně řekla nehoráznou částku, až nad tím i civilista zakolísal. Že mu prodá oba, nebo žádného. Rawdon jí uložil, aby se jich zbavila jenom za cenu, kterou mu udává. Stejně tolik jí zaplatí lord Bareacres, však je dole – ona, Rebeka, Sedleyovu rodinu miluje a ctí, ale milý Josef jistě pochopí, že i chudí lidé chtějí žít – zkrátka vlídnější i neústupnější při tom obchodním jednání ani nemohla být.
Jak se dalo čekat, nakonec na to Pepík přistoupil. Měl jí vyplatit sumu tak velkou, že mu nezbylo než ji požádat o poshovění; tak velkou, že to bylo pro Rebeku menší jmění; mžikem si spočítala, že s tou sumou, s tím, co strží za zbylé Rawdonovy svršky, a s vdovskou penzí kdyby snad Rawdon padl, postaví se na vlastní nohy a ze smutku si nemusí nic dělat.
I ji, toť se ví, párkrát ten den napadlo utéci. Ale zvítězil u ní rozum „Dejme tomu, že Francouzi opravdu přijdou,“ přemýšlela Becky, „však oni ubohé vdově po důstojníkovi hlavu neutrhnou. Teď už se města nevyvracejí ze základů a nedrancují. Klidně nás pustí domů anebo si třeba z toho hezounkého důchodu budu příjemně žít v cizině.“
Pepík s Isidorem šli si zatím do stáje prohlédnout zakoupené koně. Pepík mu je kázal osedlat. Vyrazí hned v noci, ještě v tu hodinu. Nechal sluhu u koní a sám se šel připravit k odjezdu. Musí to udělat tajně. Do bytu vejde zadním vchodem. Nestál o to srazit se s paní O’Dowdovou a s Amálií a přiznat se jim, že bere do zaječích.
Než Pepík tu koupi s Rebekou dojednal a než zašel za koni a prohlédl si je, bylo hnedle ráno. Půlnoc už dávno minula, ale město se neutišilo; kdekdo byl vzhůru, v domech se svítilo, hloučky postávaly u dveří a na ulicích bylo rušno. Od úst k ústům šly rozmanité zvěsti; jedni tvrdili, že byli potřeni na hlavu Prušáci; druzí zas, že byli napadeni a poraženi Angličané; a další, že Angličané v boji obstáli. A tato zvěst se znenáhla potvrdila. Po Francouzích nebylo ani vidu. Přicházeli vojáci zatoulaní od armády a přinášeli stále příznivější zprávy. Nakonec přijel k městskému veliteli do Bruselu jeden pobočník; velitel dal hned po celém městě vylepit úřední vyhlášku o tom, že spojenci u Quarte Bras vyhráli a Francouze pod velením Neyovým po šestihodinové bitvě nadobro odrazili. Pobočník přijel nejspíš někdy v tu dobu, kdy se Pepík s Rebekou dohadovali o koupi nebo když si Pepík prohlížel koně. Když pak došel Pepík do hotelu, z těch početných hostů zastihl jich na prahu dobrých dvacet, jak o té novině rokují; že je pravdivá, o tom nebylo sporu. Hned ji šel oznámit svým svěřenkám. Vyprávět jim o tom, jak se s nimi chtěl rozžehnat, jak si koupil koně a kolik za ně dal, to pokládal za zbytečné.
Ale co záleželo na porážce nebo výhře jim, které myslily jenom na blaho svých milených. Po zprávě o vítězství se Amálie ještě víc rozrušila. V tu chvíli se chtěla vydat za vojskem. S pláčem úpěla k bratrovi, aby ji tam dovedl. Nejistota a strach v ní vyvrcholily; chudinka, celé hodiny předtím byla jak strnulá a teď třeštila a lítala jako pominutá – trudno pohledět. Žádný muž, který se patnáct mil odtamtud bolestí svíjel na krušně uhájeném bojišti – a leželo tam po bitvě těch udatných mužů mnoho – žádný muž nezakoušel takové bolesti jako tato neviňoučká oběť války. Pepík nevydržel dívat se na její muka. Svěřil sestru do opatrování její neohroženější společnici a znovu se odebral na práh hotelu, kde jich stále ještě plno prodlévalo a hovořilo, a čekal na další zprávy.
Stáli tam až do bílého dne a ti, kdo sami byli herci v tom výjevu, přinášeli jim z boje čerstvé zprávy. S drkotáním se valily do města žebřiňáky a dlouhé selské káry, naložené raněnými; ozývaly se z nich příšerné steny a ze slámy smutně vykukovaly ztrhané tváře. S bolestným napětím se Pepík Sedley zahleděl na jeden povoz – sténání bylo přímo hrozné – utrmácení koně jen tak že vůz utáhli. Stát! stát! ozval se někdo slabým hlasem ze slámy, a vůz zastavil před páně Sedleyovým hotelem.
„To je Jiří, já to vím,“ vykřikla Amálie a rázem vyběhla na balkón celá sinalá a rozcuchaná. Jiří to nebyl, ale nic lepšího si nemohla přát: někdo jí o něm přinášel zprávu. Byl to chudák Tomík Stubble, který teprve před čtyřiadvaceti hodinami čacky odpochodoval z Bruselu; nesl plukovní prapor a na bojišti ho čacky hájil. Francouzský hulán vrazil mladému praporčíkovi píku do stehna; praporčík padl a prapor pořád statečně třímal. Když bylo po boji, udělali nebohému mladíkovi místo na vozíku a odvezli ho do Bruselu.
„Pane Sedley, pane Sedley,“ ozval se mladík slabounce a nemálo polekán tím voláním přistoupil Pepík k němu. Nepoznal zprvu, kdo ho to volá.
Malý Tomík Stubble k němu napřáhl horkou malátnou ruku. „Mají mě sem vzít,“ řekl. „Aspoň Osborne a – a Dobbin to říkali; a vozkovi máte dát dva napoleondory; matka vám to zaplatí.“ Za dlouhých horečných hodin na vozíku zalétal mládeneček v myšlenkách k otcovské faře, ze které teprve před několika měsíci odešel, a v blouznění zapomínal chvílemi na bolest.
V hotelu bylo dost místa, lidé byli hodní; všechny raněné z vozíku tam vzali a uložili je na pohovky. Mladého praporčíka dopravili nahoru do Osbornova bytu. Amálie s majorkou se k němu hned vrhly, jakmile ho majorka z balkónu poznala. Jen si představte, jak těm ženám bylo, když se dověděly, že je po bitce a jejich manželům se nic nestalo; s jakým němým nadšením padla Amálie hodné přítelkyni kolem krku a přivinula se k ní; s jakou náruživě vděčnou modlitbou poklekla a děkovala Moci nejvyšší, že jí zachránila manžela.
V horečce a předrážděnosti poskytl osud mladé dámě spasitelný lék, jaký by jí žádný lékař nepředepsal. Spolu s paní O’Dowdovou ustavičně bděla u raněného mladíka; zakoušel velké bolesti. Při konání uložené povinnosti neměla kdy hloubat nad soukromými starostmi a jako jindy se oddávat obavám a předtuchám. Mladý pacient jim prostým slovem vyprávěl, co se ten den stalo a jak si vedli naši známí z -tého pluku. Utrpěli těžké ztráty. Pozbyli mnoho důstojníků i mužstva. Jak pluk vyrazil k útoku, majorovi zastřelili koně a všichni si už myslili, že je po něm veta a že jeho majorství připadne Dobbinovi; teprve když se po útoku vrátili na starou pozici, našli tam majora, jak sedí na zdechlém Pyramovi a osvěžuje se z placaté láhve. Kapitán Osborne skolil francouzského hulána, který předtím propíchl praporčíka Stubbla. Při té představě Amálie tak zbledla, že paní O’Dowdová hned mladému praporčíkovi přetrhla řeč. A po boji zase kapitán Dobbin, ač sám raněn, popadl mladíka do náručí a odnesl ho k felčarovi a potom do vozíku, který ho měl dopravit do Bruselu. On také slíbil vozkovi dva napoleondory, když dojede až do páně Sedleyova bruselského hotelu a poví paní Osbornové, že je po boji a její manžel vyvázl bez úrazu a zdráv.
„Namoutě, přece jenom má ten Vilém Dobbin dobré srdce, i když se mi pořád směje,“ řekla paní O’Dowdová.
Mladý Stubble se dušoval, že takový důstojník se nenajde v celé armádě, a neustával staršího kapitána chválit, jaký je skromný, vlídný a v poli skvěle chladnokrevný. Těmto partiím věnovala Amálie pozornost velmi roztěkanou; poslouchala, jen když se mluvilo o Jiřím, a když o něm nebyla řeč, aspoň o něm přemýšlela.
Při ošetřování pacienta a myšlenkách na to, jak podivuhodně z toho včera vyvázli, druhý den se Amálii tolik nevlekl. Pro ni byl v celé armádě jediný muž; dokud ten byl zdráv, přiznejme si, že ji pohyby armády valně nezajímaly. Zvěsti, které jí Pepík z ulice nosil, doléhaly jí jen neurčitě k uším; a přece stačily toho bázlivce a mnohé jiné, kteří se tehdy v Bruselu zdržovali, náležitě poplašit. Francouzi byli sice odraženi, ale teprve po urputném střídavém zápolení a do boje zasáhla pouhá divize francouzské armády. Císař je s hlavním vojem v Ligny, kde nadobro zdrtil Prušáky, a nic mu nebrání udeřit plnou silou na spojence. Vévoda z Wellingtonu ustupuje k hlavnímu městu a pod jeho hradbami se podle všeho strhne velká bitva, a jak ta bitva dopadne, je náramně nejisté. Vévoda z Wellingtonu se opírá o pouhých dvacet tisíc britských vojáků, protože Němci jsou domobranečtí zelenáči a Belgičané zas nepřátelští; a s tou hrstkou se má Jeho Milost bránit sto padesáti tisícům, které pod Napoleonem vtrhly do Belgie. Pod Napoleonem! Kterýpak válečník, ať je nevím jak starý a obratný, dokáže ho porazit, když je v menšině?
Pepík o tom přemýšlel a třásl se strachy. Tak se dělo celému Bruselu – kdekdo si uvědomoval, že včerejší bitka byla pouhou předehrou k nastávajícímu většímu zápolení. Jedna z armád, které čelily císaři, je už rozprášena. Ta hrstka Angličanů, která se mu ještě dokáže bránit, zahyne na svých pozicích a přes jejich mrtvoly vkročí vítěz do města. Běda tomu, koho tam zastihne. Připravovaly se už slavnostní proslovy, notáblové se tajně scházeli a rokovali, robily se trikolóry a vítězoslavné odznaky na uvítanou Jeho Veličenstvu císaři a králi.
Stěhování pokračovalo a prchaly celé rodiny, pokud sehnaly nějaký dopravní prostředek. Když si Pepík 17. června odpoledne zašel k Rebečině hotelu, zjistil, že mohutný kočár Bareacresových už konečně od brány odrachotil. Navzdory paní Crawleyové hrabě přece jen sehnal pár koní a ujížděl po silnici ke Gentu. V tom městě balil kufry také Ludvík Vytoužený. Vypadalo to, že se humpoláckému psanci nepřestane lepit smůla na paty.
Pepík si uvědomil, že včerejší prodleva byl pouhý odklad exekuce a že mu draze koupené koně s jistotou zrekvírují. Celý den trpěl krutá muka. Dokud odděluje Brusel od Napoleona anglická armáda, netřeba prchat; ale ze vzdálené stáje dal koně odvést do stáje ve dvoře hotelu, v němž bydlel, aby je měl na očích a nemusel se bát, že mu je násilím odvedou. Isidor ustavičně hlídal u vrat a koně osedlal, aby mohli hned vyrazit. Vroucně se na to těšil.
Po včerejším přivítání se Rebece k drahé Amálii moc nechtělo. Ošmikala šťopky na kytici, kterou jí přinesl Jiří, dolila květinám čerstvou vodu a přečetla si jeho psaníčko. „Chuděra,“ řekla si a zkroutila papírek v prstech, „tímhle bych ji teprve zničila! – ba věru, kvůli tomuhle se trápí – kvůli pitomci – hejskovi – který o ni nestojí. Můj hodňoučký Rawdon vydá za deset takových.“ A potom se jala přemýšlet, co si ona počne, kdyby – kdyby tak něco potkalo hodňoučkého Rawdona a jaká je to trefa, že jí nechal koně.
Ne bez hněvu pozorovala paní Crawleyová, jak odjíždějí Bareacresovi; ještě ten den se rozpomenula, jak se zajistila hraběnka, a ve vlastním zájmu se také trochu oháněla jehlou; klenoty, šeky a bankovky si většinou pozašívala do šatů, a když si to zchystala, byla ke všemu hotova – podle vlastního uznání utéci nebo zůstat a přivítat vítěze, ať už to bude Angličan nebo Francouz. A kdoví, zdali se jí tu noc nezdálo, že z ní bude vévodkyně nebo Madame la Maréchale; a zatím Rawdon, zahalený do pláště a tábořící v dešti na Hoře sv. Jana, myslil celým srdcem na svou ženušku, kterou doma nechal.
Druhý den byla neděle. Paní O’Dowdová si s uspokojením všimla, jak oba její pacienti chvilkou spánku pookřáli na těle i na duši. Sama se vyspala v křesle v Amálčině pokoji a byla stále pohotová podle potřeby posloužit přítelkyni i praporčíkovi. Zrána odešla statná žena do domu, kde měla s majorem kvartýr, a tam se, jak se ten den slušelo, pečlivě a nádherně ustrojila. Dost možná že když se octla sama v komnatě, kde s ní dříve bydlil její manžel a na polštáři měl dosud ležet noční čepici a v koutě hůl, vyslala k nebi aspoň jednu modlitbičku za blaho chrabrého vojína Michaela O’Dowda.
Když se pak vrátila, přinesla si modlitební knihu a slavnou sbírku kázání strýčka děkana. Každý den Páně si v nich neopomenula čítat; možná že všemu v nich nerozuměla a mnohá dlouhá a temná slova nečetla přesně – děkan byl totiž učenec a měl rád dlouhá latinská slova – zato velmi vážně, náramně důrazně a celkem dost správně. Kolikrát Michálek to kázání poslouchal, napadlo ji, když jsem mu je za bezvětří četla v kabině. Navrhla jim, že se ten den k tomu zvyku vrátí a shromážděním věřících jí bude Amálie a raněný praporčík. Stejná liturgie se ten den a v tu hodinu četla v dvaceti tisíci kostelích; a milióny Britů, mužů i žen, na kolenou vzývalo Otce všeho světa o ochranu.
Ti neslyšeli hluk, který rozrušil naše malé bruselské shromáždění. Jak tak paní O’Dowdová nejlepším hlasem předčítala liturgii, rozeřvala se dělostřelba od Waterloo, mnohem hlučnější než ta, která je vyrušila před dvěma dny.
Jak ten strašný zvuk zaslechl Pepík, usmyslil si, že tu věčně načínající hrůzu nebude déle snášet a rovnou uteče. Přihnal se do pacientova pokoje; naši tři známí ustali v modlení; nadobro je pak vytrhl prudkou žádostí na Amálii.
„Amálko,“ řekl, „já tu už nemohu vydržet; já to nevydržím; ty musíš se mnou. Koupil jsem ti koně – ani se neptej, kolik stál – hned se nastroj a pojď se mnou. Pojedeš za Isidorem.“
„Pánbůh mi to odpusť, jste vy ale, pane Sedley, kus zbabělce,“ řekla paní O’Dowdová a položila knihu.
„Jářku, Amálko, pojď,“ vedl svou civilista; „z toho, co ona říká, si nic nedělej; to tak, zůstat tady a dát se od Francouzů povraždit.“
„Zapomínáte, kamaráde, na -tý pluk,“ ozval se z postele maličký Stubble, raněný rek, „a vy – vy – vy mě snad, paní O’Dowdová, neopustíte, co?“
„Kdepak, přítelíčku,“ paní O’Dowdová mu dala hubičku. „Dokud já tu hlídám, nic se vám nestane. Dokud mi něco nevzkáže Michálek, nehnu se odtud. Moc by mi slušelo dřepět vzadu za tím človíčkem na sedlovém polštáři?“
Mladý pacient na lůžku se té představě zachechtal; ba i Amálie se usmála. „Ji o to nežádám,“ křikl Pepík, „nežádám o to tamtu – Irku, ale tebe, Amálie; jednou provždy: půjdeš, nebo ne?“
„Bez manžela, Josefe?“ Amálie se zatvářila užasle a podala majorce ruku. Pepíkovi došla trpělivost.
„Tak sbohem,“ zahrozil vztekle pěstí a bouchl dveřmi, kterými se dal na ústup. A tentokrát opravdu povelel na pochod a ve dvoře pak nasedl. Paní O’Dowdová zaslechla, jak dusají koně ven z brány; dívala se za nimi a chudáka Josefa častovala posměchem; hnal se po ulici a za ním Isidor s prýmkovanou čapkou na hlavě. Koně už několik dní nikdo neprovedl, byli bujní a rejdili. Pepík byl na koni nemehlo a strašpytel a v sedle se moc nevyjímal. „Koukněte se, milá Amálie, že on ještě vjede oknem do salónu. Takového býka v krámě s porcelánem jsem jakživa neviděla!“ Za chvíli jim oba klusající jezdci na silnici do Gentu zmizeli Dokud je bylo vidět, pálila po nich paní O’Dowdová salvami posměšků.
Kanonáda nepřestala ten den řvát od rána až dlouho po západu slunce. Bylo už tma, když naráz kanonáda ustala.
Všichni jsme četli o tom, co se za tu krátkou chvíli stalo. Kdejaký Angličan vám ten příběh poví; když se velká bitva vyhrávala a prohrávala, vy a já jsme byli ještě malí; poslouchat a přemílat historii toho slavného boje nás nikdy neomrzí. Vzpomínka na něj dosud jitří prsa miliónům rodáků udatných mužů, kteří tehdy prohráli. Prahnou po pomstě za tu potupu; a dojde-li jednou k zápolení, které jim dá vítězství a povznese je vzhůru a nám odkáže prokleté dědictví záští a vzteku, tak zvaná sláva a hanba a střídavé řeže hned vítězné, hned zas prohrané, do nichž se snad oba velkomyslné národy ještě pustí, nebudou brát konce. Snad ještě po staletí se budeme my Francouzi a Angličané naparovat a navzájem pobíjet a tak slavně dodržovat ďáblův zákoník cti.
Všichni naši známí brali na slavném bojišti podíl a drželi se jako muži. Zatímco deset mil odtamtud se ženy modlily, po celý den neohrožení angličtí pěšáci snášeli a odráželi zuřivé útoky francouzského jezdectva. Děla, která bylo slyšet až v Bruselu, kosila jejich řady, kamarádi padali a pozůstalí odhodlaně nastupovali na jejich místa. Francouzi útočili znovu a znovu, statečně byli odráženi a k večeru v zuřivosti polevili. Kromě Britů chystali se utkat s jinými nepřáteli nebo se snad hotovili k závěrečnému náporu. Nakonec nápor přišel: čety císařské gardy postupovaly na Svatojanský kopec, aby jednou provždy smetly Angličany z návrší, které celý den všemu navzdory hájili: nezastrašena dělostřeleckým hromobitím, které na ni z anglických řad soptilo zkázu, valila se tmavá četa výš a výš na kopec. Už se zdálo, že zteče vrcholek, a tu zakolísala a zaváhala. Zastavila se a bez hnutí čelila palbě. A tu nakonec anglické vojsko vyrazilo z pozice, ze které se nedalo nepřítelem vypudit, a garda se obrátila a utekla.
V Bruselu už nebylo slyšet střelbu – štvanice se přehnala o několik mil dále. Na bojiště i na město padl soumrak. A Amálie se modlila za Jiřího, který ležel mrtev na tváři s prostřeleným srdcem.
KAPITOLA
XXXIII.,
v níž příbuzní mají
o slečnu Crawleyovou velký strach
Zatímco armáda táhne z Flander a po hrdinských bojích postupuje na francouzské hranice zabrat pevnosti a potom obsadit celou Francii, nechť vlídný čtenář laskavě uváží, že plno lidí patřících do příběhu, který má před sebou, si klidně žije v Anglii a že i na ně nutně v kronice dojde. V době bitev a nebezpečí bydlila slečna Crywleyová v Brightonu a běh velkých událostí se jí pramálo dotýkal. Jisté zajímavosti dodávaly ovšem velkým událostem noviny a Briggsová jí předčítala Úřední věstník; byl tam s pochvalou citován Rawdon Crawley a vzápětí bylo oznámeno jeho povýšení.
„Škoda, že se ten mladík tak spustil!“ řekla teta; „při své šarži i urozenosti mohl klidně s nějakou sládkovskou dcerou – třeba slečnou Grainsovou – dostat čtvrt miliónu nebo se mohl přiženit do nejlepších anglických rodin. Jednou by stejně všechno po mně zdědil – on nebo jeho děti, protože já, slečno Briggsová, se tak honem poroučet nebudu, to jen vy byste se mě ráda honem zbavila; a zatím je z něho nadosmrti žebrák a ještě má na krku baletku!“
„Copak má milá slečna Crawleyová nezhlédne soucitným zrakem na rekovného vojína, jehož jméno je zapsáno v letopisech slávy naší vlasti!“ řekla slečna Briggsová, kterou to, co se semlelo u Waterloo, silně vzrušovalo a občas o tom ráda blouznila. „Copak kapitán – vlastně bych ho měla titulovat plukovník – nevykonal činy, jimiž proslavil crawleyovské jméno?“
„Briggsová, jste vy ale trdlo,“ řekla slečna Crawleyová, „plukovník Crawley crawleyovské jméno potřísnil blátem, tak je to, slečno Briggsova. Vezme si dceru učitele kreslení, toť se ví – vezme si dámu od baletu – však taky, Briggsová, nic lepšího nebyla; ba ne, byla to co vy – jenže mladší a o moc hezčí a chytřejší. Tak si říkám, nebyla jste snad spoluvinicí té poběhlice, která mu svými mrzkými pletichami zmátla hlavu a které vy jste se kdysi tolik obdivovala? No bodejť, byla jste její spoluvinicí. Ale to vám říkám, v mé poslední vůli se zklamete; a napište laskavě panu Waxymu, že bych s ním ráda hned mluvila.“ Slečna Crawleyová psávala teď svému advokátovi, panu Waxymu, téměř den co den protože všechna ustanovení o svém majetku změnila a tuze se trápila nad tím, jak naložit se svou pozůstalostí.
Stará panna byla jaksepatří na nohou; bylo to vidět z toho, že do ní zase vjela bujnost a že se slečně Briggsové v jednom kuse pošklebovala; její nebohá společnice to snášela s pokorou, zbabělostí a odevzdaností zpola šlechetnou, zpola licoměrnou – zkrátka s onou otrockou ponížeností, jakou ženy takových salónů v takovém postavení chtěj nechtěj dávají najevo. Copak to neznáme, jak ženy sekýrují ženy? Čímpak jsou trýzně mužů proti těm dennodenně vystřelovaným šípům zloby a hrubosti, jimiž jsou ženy od svých despotek probodávány? Nešťastné oběti! Ale naše logické návěští zní, že obzvlášť protivná a sveřepá bývala slečna Crawleyová v době rekonvalescence – však prý i rány nejvíc svědí, když se hojí.
Při tom všemi zdaném zotavení jiná oběť k nemocné nesměla než slečna Briggsová; ale příbuzní v dálce na svou milovanou tetu nezapomínali a posílali jí spoustu pozorností, dárků a srdečných vzkazů, jen aby jí nevypadli z paměti.
Předně tu uveďme jejího synovce Rawdona Crawleyho. Pár týdnů po slavné waterlooské půtce, když už se slečna Crawleyová z Úředního věstníku dověděla o tom, jak byl výtečný důstojník povýšen za statečnost, dieppskou poštovní lodí dostala od synovce plukovníka do Brightonu krabici s dárky a k tomu uctivý dopis. V krabici byly francouzské epolety, kříž Čestné legie a pochva od šavle – samé památky z bojiště: v rozmarném dopise stálo, že pochva patří jednomu veliteli císařské gardy, ten přísahal, že „garda umírá, ale nevzdává se“, a vzápětí byl zajat prostým vojínem, který pažbou muškety hned Francouzi šavli přerazil, a tak přišel k té rozbité zbrani Rawdon. Kříž a epolety pocházejí od plukovníka francouzského jezdectva, kterého pobočník skolil na bojišti: nic lepšího Rawdon s kořistí neví než poslat ji své přemilé a převlídné dávné přítelkyni. Má jí psát dále z Paříže, kam zrovna armáda táhne? Třeba pro ni bude mít z hlavního města zajímavé zprávy také o slečniných starých emigrantských známých, jimž v jejich tísni prokázala kdysi tolik laskavosti.
Stará panna kázala Briggsové, aby plukovníkovi milostivě a lichotivě odepsala a pobídla ho, jen ať píše dál. První dopis je nadmíru vtipný a zábavný a už se těší na další. – „Vím samozřejmě,“ vykládala Briggsové, „že stejně jako vy, chuděro Briggsová, ani Rawdon takový dobrý dopis nesvede a že mu ho slovo za slovem diktuje ta chytrá potvůrka Rebeka; ale to ještě neznamená, že by mě neměl synovec bavit, ať se tedy doví, že jsem ve výborné náladě.“
Jestlipak věděla, že Rebeka nejenže píše ty dopisy, ale že ona, paní Rawdonová, ty trofeje sbírá a posílá domů – že je za pár franků kupuje od jednoho z nesčetných kramářů, kteří si rázem zavedli obchod s válečnými památkami. Romanopisec ví všechno, a tak ví také tohle. Tak či onak milostivá odpověď dodala našim mladým známým, Rawdonovi s chotí, odvahy; od tetiččiny zřejmé smířlivosti si hodně slibovali: pilně ji tedy bavili roztomilými dopisy z Paříže, kam se podle Rawdonových slov naštěstí dostali v patách za vítěznou armádou.
S farářkou, která odjela na faru do Queen’s Crawley ošetřovat manželovi zlomenou klíční kost, nedopisovala si stará panna ani zdaleka tak milostivě. Rázná, praktická, řízná, panovačná paní farářka u švagrové osudně pochybila. Nejenže slečnu Crawleyovou s celou její domácností utiskovala – také ji nudila. Být obdařena jen špetkou temperamentu, mohla z toho mít Briggsová radost; z velitelčina pověření měla totiž paní Crawleyové napsat, jak slečna Crawleyová po odchodu paní farářky pookřála, ať se tedy paní farářka nijak neobtěžuje a kvůli slečně Crawleyové rodinu neopouští. Že vyhrává proti dámě, která s ní, se slečnou Briggsovou, doposud jednala nadutě a hrubě, nad tím by byla každá jiná zaplesala; jenže Briggsová žádný temperament neměla, a jakmile nepřítelka utrpěla porážku, hned ji litovala.
„To jsem byla hloupá,“ právem si řekla paní farářka, „že jsem se v tom pošetilém dopise přiloženém k zaslané perličce zmiňovala o návratu. Beze slova jsem se měla za zdětinštělou bábou vypravit a vyrvat ji té pitomoučké Briggsové a obludné femme de chambre. Ach, Bute, Bute pročpak sis zlomil klíční kost?“
Ba věru, proč? Viděli jsme, jak paní Butová s trumfy v ruce nakonec přechytračila. Domácnost slečny Crawleyové předtím opanovala na celé čáře a rovněž na celé čáře to prohrála, jakmile propukla vzpoura Spolu se svými domácími se pokládala za oběť hrozné zištnosti a zrady; za to, jak se věnovala slečně Crawleyové, dočkala se krutého nevděku. Nemálo také tu hodnou křesťanku poplašilo Rawdonovo povýšení a pochvalné citování v Úředním věstníku. Zjihne teta, když je z něho podplukovník a rytíř lázeňského řádu? A získá si znovu přízeň hnusná Rebeka? Farářka napsala manželovi kázání o marnosti vojenské slávy a o pyšnění hříšníků a vážený farář je zvučným hlasem přečetl a za mák mu nerozuměl. Za posluchače měl mimo jiné Pitta Crawleyho – ten tam přišel s oběma nevlastními sestrami; starý baronet už do kostela ani nepáchl.
Co mu odešla Becky Sharpová, starý nestyda se nadobro spustil; celé hrabství se nad tím pohoršovalo a syn mlčky trnul hrůzou. Pentle na klobouku slečny Horrocksové byly čím dál nádhernější. Lepší rodiny se zámku i jeho majiteli na sto honů vyhýbaly. Sir Pitt chodil chlastat k svým pachtýřům; a o jarmarcích popíjel se statkáři v Mudbury a v okolních městečkách ředěný rum. S rodinným čtyřspřežním kočárem jezdil do Southamptonu a v něm měl slečnu Horrocksovou; obyvatelé hrabství a s nimi v němé úzkosti jeho syn každý týden čekali, že ve venkovských novinách vyjde oznámení jeho sňatku. Tuze toho měl pan Crawley na bedrech naloženo. Na misionářských schůzkách a jiných pobožných shromážděních, na nichž v širém okolí předsedal a dlouhé hodiny řečnil, měl jazyk jako ochromený; sotva povstal, napadlo ho, že si posluchači říkají: „Je to syn toho halamy, sira Pitta, ten se asi zrovna v hospodě opíjí.“ Jednou mluvil o zatemnělosti krále z Timbuktu, v jaké spolu s ním tonou také jeho hojné ženy, a tu se ozval ze zástupu nějaký rošťácký mizera: „A kolikpak je jich, mladej puritáne, v Queen’s Crawley?“ Celé pódium nad tím zkoprnělo a veta bylo po řeči pana Pitta. Zámecké dcery z Queen’s Crawley málem zdivočely (sir Pitt se totiž zapřísáhl, že mu guvernantka nesmí přes práh), jenže pan Crawley vyhrůžkami přiměl starocha k tomu, že je přece jen poslal do školy.
Jak už bylo řečeno, přes všechny povahové rozdílnosti milí synovci i milé neteře slečnu Crawleyovou svorně milovali a svou příchylnost jí osvědčovali. Paní farářka jí například poslala perličky a neobyčejně pěkné květáky, k tomu hezkou peněženku a jehelníček, vyrobily je dcerušky a prosí, aby na ně tetička trošininku pamatovala; pan Pitt zas poslal ze zámku broskve a hrozny a zvěřinu. Do Brightonu přivážel slečně Crawleyové tyto projevy příchylnosti southamptonský dostavník; někdy se s ním svezl pan Pitt: kvůli neshodám se sirem Pittem býval totiž pan Crawley hodně z domu, do Brightonu ho ostatně vábila lady Jana Sheepshanksová; o jejím zasnoubení s panem Crawleym jsme se v tomto příběhu zmínili už dříve. Spolu se sestrami bydlela urozená dáma v Brightonu u matinky, hraběnky Southdownové, ženy rázné a chvalně známé v seriózních kruzích.
Alespoň pár slov o lady Janě a její urozené rodině, přítomnými a budoucími svazky spjaté s crawleyovským rodem. O hlavě southdownské rodiny, Klementu Vilémovi, čtvrtém earlovi ze Southdownu, stačí říci jen tolik, že jakožto lord Wolsey vstoupil do sněmovny pod páně Wilberforceovou záštitou a zprvu dělal svému politickému patronovi čest, byl to rozhodně vážný mladík. Ale slovy nelze vypsat, jak bylo jeho znamenité matce, když se po skonu urozeného chotě dověděla, že syn patří do několika světáckých klubů, že toho spoustu prohrál u Wattiera a u Kokosové palmy; že si vypůjčil na posmrtné obligace a rodinné panství zatížil hypotékou; že se prohání se čtyřspřežím a chodí na pěstní zápasy; že má dokonce lóži v opeře a tam se baví s nejvýš nebezpečnou bandou starých mládenců. Při vyslovení jeho jména v kruzích ovdovělé hraběcí dědičky každý zasténal.
Proti bratrovi byla lady Emilie mnohem starší; lidé seriózní ji měli v značné úctě jakožto autorku dříve zmíněných roztomilých brožur a mnoha kostelních a duchovních písní. Ve svém zatvrzelém staropanenství na vdavky nepomýšlela a láskou hárala jen k černochům. Myslím, že jí vděčíme za tu krásnou báseň:
„Kde moře hluboké je,
hle, na ostrůvku malém,
tam obloha se směje
a černoch pláče žalem…“ atd.
Dopisovala si s pány pastory snad ze všech našich východoindických i západoindických držav; a tajně lnula k důstojnému pánu Silasu Hornblowerovi, kterého na jihomořských ostrovech otetovali.
Lady Jana, kterou si, jak řečeno, zamiloval pan Pitt Crawley, byla mírná, upejpavá, zamlklá, plachá. Svého byt odpadlého bratra oplakávala, až se za to styděla, že ho má pořád ráda. Dokonce mu pašovala zběžně načmáraná psaníčka a potají je házela na poštu. V životě ji tížilo jedno hrozné tajemství: spolu se starou hospodyní si jednou pokoutně za Southdownem zašla do jeho bytu v Albany; zastihla ho – toho milého nenapravitelného zpustlíka! – jak kouří doutník a před sebou má stát láhev curaçaa. Sestře se obdivovala, matce kořila a hned po tom padlém andělovi Southdownovi připadal jí pan Crawley ze všech mužů nejroztomilejší a nejvzdělanější: matka a sestra, dámy nanejvýš povznesené, jí všechno zařizovaly a shlížely na ni s vlídným soucitem, jakým takové opravdu povznesené dámy napořád oplývají. Matinka jí opatřovala šaty, knihy, kloboučky i myšlenky. Jak ona uznala za vhodné, jezdila na poníku, učila se hrát na klavír a ještě leccos jiného konala, co jí sloužilo ke zdraví; zástěrku by byla lady Jana nosila ještě v šestadvaceti, odložila ji, až když ji představili královně Charlottě.
Co přijely dámy do Brightonu, chodil k nim pan Crawley na návštěvy a u tety odevzdával jen navštívenku a nesměle se pana Bowlse nebo pomocného lokaje doptával na zdraví nemocné. Když pak potkal slečnu Briggsovou – vracela se z knihovny, haldu románů pod paží – začervenal se, že by to do něho nikdo neřekl, přistoupil k společnici slečny Crawleyové a stiskl jí ruku. Dámě, se kterou se čirou náhodou procházel, lady Janě Sheepshanksové, představil slečnu Briggsovou těmito slovy: „Lady Jano, dovolte, abych vám představil tetinu nejvýš vlídnou přítelkyni a oddanou společnici, slečnu Briggsovou: znáte ji už jako autorku rozkošné ‚Lyriky srdce‘, která se vám tolik líbí.“ Také lady Jana se začervenala, jak slečně Briggsové vlídně podala ručku a zdvořile a nesouvisle něco zabreptala o matince a že beze všeho k slečně Crawleyové přijde a že se ráda seznámí s páně Crawleyovými přáteli a příbuznými; rozloučila se se slečnou Briggsovou nyvým holubičím pohledem, zato Pitt Crawley jí vysekl hlubokou dvorskou poklonu, jakou skládával Její Výsosti vévodkyni z Pumpernicklu, když byl ještě atašém na jejím dvoře.
Ten mazaný diplomat a učedník macchiavellského Binkiho! On sám dal lady Janě výtisk raných básní chuděry Briggsové; zahlédl ho kdysi v Queen’s Crawley, básnířka ho věnovala otcově nebožce ženě; přivezl si ten svazek do Brightonu, a než ho věnoval útlocitné lady Janě, nejprve si ho v southamptonském dostavníku přečetl a zatrhal tužkou.
On také vyložil lady Southdownové, jaké výhody možná vyplynou z toho, když se její rodina se slečnou Crawleyovou sblíží – výhody, jak řekl, světské i duchovní: slečna Crawleyová je nadobro sama; svým hnusným hýřením i sňatkem si jeho bratr Rawdon, ten mladý zpustlík, tetu odcizil; kvůli dravé panovačnosti i lakotě paní Bute Crawleyové se zas stařena vzbouřila proti nezřízeným choutkám druhé rodové větve; snad z nemístné pýchy on sám se odjakživa bránil slečně Crawleyové nadbíhat, ale teď se mu zdá, že musí všemi vhodnými způsoby zachránit její duši od záhuby a zároveň si jakožto hlava crawleyovského rodu zajistit její jmění.
Rázná lady Southdownová na oba zeťovy návrhy přistoupila a hned byla ochotna obrátit ji na pravou víru. Doma, v Southdownu i na trottermorském zámku, se štolby se ta vyčouhlá strašná misionářka pravdy projížděla po celém kraji v bryčce, chalupníky i pachtýře zasypávala balíky brožur a bez odvolání, bez pardonu, bez dispenze kázala pantátovi Jonesovi, aby se obrátil, stejně jako kmotře Hicksové kázala užívat jakubský prášek. Nebožtík lord Southdown, aristokrat stižený padoucnicí, býval s Matyldou zajedno ve všem, co dělala nebo si myslila. Sama sice víru střídala (přizpůsobovala ji přerozmanitým názorům, přebíraným od všelijakých rozkolnických teologů), ale přitom se nijak nerozpakovala kázat svým pachtýřům a služebníkům, aby ve všem věřili tomu co ona. A tak ať už hostila skotského bohoslovce důstojného pána Saunderse McNitra, nebo umírněného wesleyána, důstojného pána Lukáše Waterse, nebo Bohem osvíceného ševce, důstojného pána Jiljího Jowlse, který se na důstojnost pasoval sám, jako se Napoleon korunoval na císaře – domácnost, děti i pachtýři museli spolu s lady Southdownovou pokleknout a k modlitbám každého toho teologa říci amen. Vzhledem ke své churavosti směl starý Southdown při těchto duchovních cvičeních sedat ve svém pokoji, popíjet punč a dát si předčítat z novin. Lady Jana byla earlova nejmilejší dcerka, upřímně se o něho starala a měla ho ráda: co se lady Emilie, autorky „Pradleny z Finchley Common“ týče, budoucí tresty tehdy hlásala (později své názory pozměnila) tak strašidelně, že se z toho stařičký otec vždycky vyděsil, a jak lékaři tvrdili, z každého hraběnčina kázání dostával záchvat.
„Rozhodně si k ní zajdu,“ ozvala se lady Southdownová po horlení dceřina nápadníka, pana Pitta Crawleyho – „Kdopak léčí slečnu Crawleyovou?“
Pan Crawley řekl, že pan Creamer.
„To je, milý Pitte, velmi nebezpečný fušér. S pomocí boží jsem ho z několika rodin vystrnadila: k některým případům jsem se včas nedostala. Nezachránila jsem nebohého generála Glanderse; umíral tomu nevzdělanci pod rukama – ano, umíral. Podala jsem mu Podgersovy pilulky, trochu se po nich vzpamatoval; ale bylo už, bohužel, pozdě. Ale smrt měl překrásnou; a je mu tam líp; milý Pitte, Creamer musí od vaší tety pryč!“
Pitt, že beze všeho. I on se dal strhnout rázností své urozené příbuzné a nastávající tchyně. Nalítl hraběnce na Saunderse McNitra, Lukáše Waterse, Jiljího Jowlse, na Podgersovy pilulky, Rodgersovy pilulky, Pokeyho elixír, zkrátka na kdejaký její duchovní i světský dryák. Uctivě si domů odnášel haldu její šarlatánské teologie i medicíny. Ach, milí bratří a spolunávštěvníci Jarmarku marnosti, kdopak z vás to nezná a kdopak pod takovými blahovolnými despoty neúpí. Marné říkat: „Milostivá, loni jsem na váš příkaz užíval Podgersovo specifikum, a tak v ně věřím. Proč je mám zavrhnout a přijmout Rodgersovy výrobky?“ Nic naplat; když nepořídí zanícená hostitelka s pádnými důvody, dá se do pláče a ten, kdo se protiví pravdě, na konci zápasu spolkne koňskou dávku a řekne: „Spánembohem, tak třeba Rodgersovu pilulku!“
„O její duchovní stav,“ hovořila hraběnka, „se ovšem musíme ihned postarat; má u sebe Creamera a to může zhasnout každý den: a v jakém stavu, milý Pitte, v jakém strašném stavu! Hned za ní pošlu důstojného pána Ironse. Jano, napiš za mě důstojnému pánu Bartoloměji Ironsovi, že mi bude v půl sedmé potěšením přivítat ho na čaj. Ten umí člověka vyburcovat; měl by si se slečnou Crawleyovou promluvit ještě večer, než se uloží ke spánku. A ty, Emilko, sestav pro slečnu Crawleyovou balíček knih. Dej tam ‚Hlas z plamenu‘, ,Výstražné zatroubení Jerichu‘ a ,Rozbité hrnce masa neboli Obrácený Kanibal‘.“
„A ještě ‚Pradlenu z Finchley Common,‘ máti,“ řekla lady Emilie. „Nejprve něco konejšivého.“
„Dost, milé dámy,“ řekl diplomat Pitt. „Při vší úctě k názorům milované a vážené paní hraběnky Southdownové myslím, že tak brzy začínat u slečny Crawleyové s vážnými náměty není radno. Uvědomte si, jak je vetchá a jak málo, pramálo si zvykla uvažovat o svém věčném blahu.“
„A není tedy, Pitte, nejvyšší čas začít?“ řekla lady Emilie a s těmi šesti knihami v ruce vstala k odchodu.
„Jestli začnete zhurta, tak ji k smrti poděsíte. Dobře vím, jak teta lpí na světě, a jsem přesvědčen, že hurtovat na ni s obrácením blahu té nešťastnice pramálo prospěje. Jenom ji poděsíte a rozzlobíte. Knihy nejspíš zahodí a s jejich dárkyněmi nebude chtít mluvit.“
„Pitte, vy lpíte na světě zrovna tak jako slečna Crawleyová,“ řekla lady Emilie a s knihami v ruce se hnala ven.
„A to vám, milá paní hraběnko, ani říkat nemusím,“ Pitt ztlumil hlas a z vyrušení si nic nedělal, „že bez špetky mírnosti a opatrnosti lehce mohou vzít za své naděje na tetiny světské statky, pokud je chováme. Pamatujte, že má sedmdesát tisíc liber; myslete na její starobu a znervóznělost a vetchost; poslední pořízení, znějící na mého bratra (plukovníka Crawleyho), pokud vím, zničila: ne strašením, ale konejšením přivedeme tu raněnou duši na pravou cestu; snad mi tedy dáte za pravdu, že – že –“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ přitakala lady Southdownová. „Janičko, panu Ironsovi psát nemusíš. Jestli je to s ní takové, že ji rozprava unaví, počkáme, až jí bude líp. Hned zítra si za slečnou Crawleyovou zajdu.“
„A smím-li, líbezná paní hraběnko, něco podotknout,“ lichotil se Pitt, „naši výtečnou Emilii raděj s sebou neberte, je až příliš zanícená; spíše by vás měla doprovázet naše líbezná a milá lady Jana.“
„Jistěže, Emilie by to jen pokazila,“ řekla lady Southdownová; ochotně tentokrát upustila od zavedené zvyklosti; ta, jak už bylo řečeno, záležela v tom, že než se na toho, koho si umínila podmanit, sama vrhla, nejprve vychrlila na ohroženého hromadu traktátů (právě tak spouštějí Francouzi před útokem zuřivou kanonádu). Pro zdraví nemocné, pro posmrtné blaho její duše, nebo snad pro její peníze, uvolila se, jářku, lady Southdownová vyčkat.
Druhý den předjel u slečny Crawleyové ve vší slávě velký dámský kočár Southdownů s earlovou korunkou a s erbem (byla na něm tři stříbrná cválající jehňata v zeleném poli, tento southdownský erb pak čtvrcený černí nad příčným pásem s třemi černými tabatěrkami, znakem to binkiovského rodu); vyčouhlý vážný lokaj odevzdal panu Bowlsovi hraběnčiny navštívenky pro slečnu Crawleyovou a jednu navštívenku pro slečnu Briggsovou. Aby ani lady Emilie nepřišla zkrátka, poslala navečer této dámě k pročtení balíček a v něm výtisk „Pradleny“ a jiné mírné a příznivě působící traktáty; a také pár drsnějších pro čeledník, totiž „Drobty ze spíže“, „Pánvice a oheň“ a „Livrej hříchu“.
KAPITOLA
XXXIV.
Jakubovi Crawleymu vyhasne dýmka
Slečně Briggsové velmi lichotilo, jak přátelsky se k ní chová pan Crawley a jak vlídně ji zdraví lady Jana; však se také za ni hned po odevzdání navštívenek Southdownovic rodiny u slečny Crawleyové přimluvila; a že jí, chudince, opuštěné společnici, posílá hraběnka navštívenku zvlášť, to ji nemálo těšilo. „Copak si to, slečno Briggsová, paní hraběnka Southdownová vzpomněla, že odevzdává navštívenku zrovna vám?“ pohoršovala se republikánka slečna Crawleyová; společnice jí na to mírně odvětila, že na tom snad není nic zlého, když si urozená dáma všimne ženy z dobrých kruhů, a hned si navštívenku uložila do šitíčka ke svým nejvzácnějším pokladům. Ba co víc, vyprávěla o tom, že včera potkala pana Crawleyho, jak se prochází se svou sestřenicí a dávnou snoubenkou; zmínila se o tom, jaká je to vlídná a ušlechtilá slečna a jaké jednoduché, neřku-li prostinké šaty nosí, a s pravou ženskou přesností je hned vylíčila a ošacovala od kloboučku až po střevíce.
Slečna Crawleyová nechala Briggsovou brebentit, ani jí moc do řeči neskákala. Bylo jí líp a toužila po společnosti. Aby se vrátila k londýnským zábavám a nezřízenostem, o tom nechtěl lékař, pan Creamer, ani slyšet. Stará panna byla ráda, že se může v Brightonu vůbec s někým stýkat; a tak nejenže hned druhý den potvrdila příjem navštívenek, dokonce Pitta Crawleyho milostivě pozvala, aby za tetou přišel. Přivedl s sebou lady Southdownovou a dceru. O duševním stavu slečny Crawleyové se ovdovělá hraběnka slovem nezmínila; opatrně mluvila o počasí: o válce a o pádu toho netvora Bonaparta: zejména pak o lékařích a šarlatánech a o znamenitém dr. Podgersovi, na kterého nedá dopustit.
Při té rozmluvě se Pittovi Crawleymu povedla trefa; kdyby si nebyl kdysi vlastní nedbalostí diplomatickou dráhu zhatil, zřejmě to mohl v tom povolání daleko přivést. Ovdovělá hraběnka Southdownová se podle tehdejšího zvyku pustila do korsického povýšence a dokazovala, jaký je to netvor potřísněný kdejakým zločinem, zbabělec a tyran, který ani žít nezaslouží, jeho pád že se dal předvídat atd. a tu z čista jasna vystoupil na obhajobu Muže seslaného Prozřetelností Pitt Crawley. Vylíčil prvního konzula, jak ho v Paříži viděl při podpisu amienského míru tehdy měl on, Pitt Crawley, to potěšení, že se seznámil s velkým a dobrým panem Foxem, státníkem, kterému člověk nemohl upřít vroucí obdiv, i když s ním třeba nesouhlasil – státníkem, kterého si císař Napoleon vždycky upřímně vážil. Rozhořčeně se rozhovořil o věrolomnosti spojenců k sesazenému panovníkovi: šlechetně se jim vydal na milost a nemilost a oni ho poslali do mrzkého a surového vyhnanství; a zatím řádí ve Francii neúprosně pobožnůstkářská papeženská sebranka.
Svou pravověrnou nechutí k římské pověrčivosti si Pitt Crawley zachránil pověst u lady Southdownové, svým obdivem k Foxovi a Napoleonovi zas nesmírně stoupl v očích slečny Crawleyové. Že se kdysi se zesnulým britským státníkem přátelila, o tom byla zmínka, už když jsme ji v tomto příběhu představovali. Straníc upřímně whigům byla slečna Crawleyová po celou válku v opozici; nad císařovým pádem se stařena arci příliš nerozčilila a z jeho týrání se jí život i pohoda nijak neukrátily, ale oslavou obou zbožňovaných postav jí Pitt promluvil z duše; už tou pouhou řečí si ji nesmírně získal.
„A co vy si, zlatíčko, myslíte?“ řekla slečna Crawleyová komtese; na první pohled si ji zamilovala; to se jí u hezkých a skromných mladic dělo napořád; přiznejme však, že sotva vzplanula, rázem zas ochladla.
Lady Jana se silně zapýřila a řekla, že politice nerozumí, tou ať se zabývají moudřejší hlavy, než je ona; pravdu má ovšem matinka, ale pan Crawley to krásně řekl. Když pak dámy z návštěvy odcházely, slečna Crawleyová vyslovila naději, že až někdy nebude mít lady Jana co dělat, snad ji paní hraběnka pustí k churavoučké opuštěné stařeně, aby ji potěšila. Hraběnka jí to milostivě slíbila a tak se v přátelské shodě rozloučili.
„Lady Southdownovou mi sem, Pitte, nepouštěj,“ vymínila si stařena. „Je hloupá a nadutá, takové jsou z rodiny tvé matky všechny, vystát jsem je nemohla. Zato milou dobrosrdečnou Janičku mi vod, jak je ti libo.“ Pitt jí to slíbil. Hraběnce ze Southdownu neřekl, co si teta o Její hraběcí Milosti myslí; ona se naopak domnívala, bůhvíjak rozkošný a majestátní dojem na slečnu Crawleyovou udělala.
Lady Jana ochotně nemocnou těšila, v hloubi srdce ani moc nelitovala, že se občas utrhne do omrzení řečnícímu důstojnému pánu Bartoloměji Ironsovi i seriózním patolízalkám, posedávajícím u podnoží její matinky, naduté hraběnky; docházela k slečně Crawleyové dost pilně, doprovázela ji na vyjížďkách, ba i leckterý večer jí zpříjemnila. Měla tolik vrozené dobroty a něhy, že na ni ani Firkinová nežárlila; útlocitné Briggsové zas připadalo, že před hodnou lady Janou není na ni její přítelkyně tak surová. Na komtesu byla slečna Crawleyová jako z másla. Stará panna jí vyprávěla tisíceré příhody z mládí a podávala je jiným tónem, než jakým mluvívala s tou bezbožnicí Rebekou; lady Jana byla totiž tak nevinná, že mluvit před ní frivolně bylo přímo nepřístojné, a urážet takovou cudnost, na to byla slečna Crawleyová přece jen dost slušná. Vlídnosti se komtesa doposud dočkala jenom od staré panny, od bratra a od otce: líbezností a příchylností oplácela slečně Crawleyové její engoûment.
V podzimním podvečeru (Rebeka, z tamějších bujných dobyvatelek nejbujnější, se zatím blýskala v Paříži a naše Amálie, naše milá raněná Amálie, ach, kde té je konec?) sedávala lady Jana v salóně u slečny Crawleyové a v soumraku jí líbezně prozpěvovala prosté písničky i kostelní písně; slunce zapadalo a na pláži burácelo moře. Když pak zpěvánky dozněly, stará panna se probrala z dřímot a poroučela si další. Jaké potoky blažených slz přitom přelévala Briggsová, jak se tvářila, že plete, a zatím zírala na třpytné moře za oknem, jak pohasíná, a na lampy nebeské, jak se rozsvěcují – kdopak, jářku, změří blaho i útlocit Briggsové.
V jídelně si zatím Pitt Crawley – před sebou brožuru o obilních zákonech a Misionářský seznam povyrážel, jak se na romantiky i neromantiky po večeři sluší. Usrkoval madeiru, stavěl vzdušné zámky, tvářil se samolibě; připadal si zamilovanější do Jany než za celých těch sedm let známosti, kdy nijak nepospíchal – a hodně podřimoval. Když se pak měla podávat káva, Bowls na to majorátního pána Pitta upozorňoval tak, že k němu hlučně vrazil; zastihl ho obyčejně, jak si tam potmě pilně čte brožuru.
„Kdybych tak, panenko, sehnala někoho do piquetu,“ řekla jednou večer slečna Crawleyová, zrovna když k ní služebník se svíčkami a s kávou vkročil. „Chuděra Briggsová hraje jak ponocný, je na to hloupá“ (před služebnictvem stará panna Briggsovou co chvíli tupila); „kdybych si tak zahrála, myslím, že by se mi lépe spalo.“
Lady Jana se nad tím zapýřila až po ouška a do konečků hezkých prstů: když pak pan Bowls odešel a zavřel za sebou, řekla:
„Slečno, já umím trochu hrát. Hrávala jsem – hrávala jsem trochu s nebohým tatínkem.“
„Pojďte mi dát pusu. Hned mi pojďte dát pusu, dušinko zlatá,“ zaplesala slečna Crawleyová; a v tomto malebném a líbezném počínání zastihl pan Pitt stařenu a dívku, když za nimi s brožurou v ruce přišel nahoru. Chudinka lady Jana, celý večer se zardívala.
Jen si nemysleme, že si šmejdění pana Pitta Crawleyho jeho milí příbuzní na faře v Queen’s Crawley nepovšimli. Z Hampshiru do Sussexu je to blizounko a paní farářka měla v Sussexu známé, kteří ji bedlivě zpravovali o všem, co se u slečny Crawleyové v Brightonu šustne, a ještě si všelico přidávali. Pitt se tam stále víc zdržuje. Na zámku se celé měsíce neobjeví; zpustlý starý otec tam zatím holduje ředěnému rumu a hnusné horrocksovské společnosti. U farářů nad Pittovým úspěchem zuřili a paní farářka stále víc litovala (třebaže to stále méně přiznávala), jak strašně pochybila svým urážlivým chováním k Briggsové a nadutostí a lakotou k Bowlsovi a Firkinové; teď nemá v domácnosti slečny Crawleyové nikoho, kdo by ji zpravoval o tom, co se tam děje. „Vším je vinna Butova klíční kost,“ nedala si vymluvit; „nebýt toho, že si ji zlámal, tak jsem od ní neodešla. Pykám, Bute, za svou svědomitost a za tvé hnusné nefarářské nimrodství.“
„Nimrodství; hlouposti! Ty jsi ji, Barboro, vystrašila,“ skočil jí do řeči duchovní. „Jsi chytrá ženská, ale přitom dračice a peníze, Barboro, držíš a nepustíš.“
„Však oni by tě taky z kriminálu nepustili, kdybych ti peníze nehlídala.“
„Já vím, má zlatá,“ řekl dobromyslně farář. „Chytrá jsi, což o to, ale někdy přechytračíš,“ a pro útěchu si ten zbožný muž pořádně zavdal portského.
„Ďas aby to, co to zas má s tím bačkorou Pittem Crawleym?“ hovořila dále – „Takový jelimánek mouchy sežerte si mě. Jako teď si vzpomínám jak ho Rawdon, a to je chlap, hrom do něho, honil bičem dokola kolem stáje jako káču: a Pitt přiběhl s brekem k mamince – chacha! Jednou rukou by ho moji hoši přeprali. Kubík tvrdí, že v Oxfordu tomu bačkorovi dosud říkají slečna Crawley.“
„Jářku, Barboro,“ ozval se po chvíli důstojný pán.
„Copak?“ utrhla se ná něho Barbora; hryzala si nehty a bubnovala na stůl.
„Jářku, a co poslat Kubíka do Brightonu, jestli by s tou bábou něco nepořídil. Co nevidět bude mít po zkouškách. Propadl jenom dvakrát – já taky – ale vychodil oxfordskou univerzitu a to něco znamená. Zná se tam se samými esy. Na Bonifácově osmiveslici udává tempo. A je fešák. K sakru, choti, poštveme ho na tu stařenu, co říkáš; a jestli Pitt mukne, ať mu napráská. Checheche!“
„Zajet si za ní, to by Kubík mohl,“ řekla hospodyně a k tomu si povzdychla: „Kdybychom jí tak mohli nasadit do domu některou holku; jenže ona je nemůže vystát, protože nejsou hezké!“ Jak o nich matka mluvila, ozývaly se vzorně vychované nešťastnice ze sousedního salónu, kde tuhými prsty o sto šest břinkaly na klavír obtížný kousek; od božího rána se totiž věnovaly hudbě, přímidlu, zeměpisu nebo dějepisu. Ale copak jsou na Jarmarku marnosti tyto znalosti platné dívkám zavalitým, chudým, nehezkým a pihovatým? Paní farářka si říkala, že od jedné jim ulehčí ještě tak farářův pomocník; v tu chvíli se za nimi ze stáje přihrnul do salónu Kubík, lulku zastrčenou do čapky z voskovaného plátna, a hned se s otcem začal bavit o tom, jestli St. Leger vyhraje dostihy, a tak farářovo rokování se ženou skončilo.
Že má syn Jakub dělat vyslance, od toho si paní farářka moc dobrého neslibovala a loučila se s ním v náladě dost skleslé. Mladík, poučený o svém poslání, rovněž od něho nečekal valný požitek nebo prospěch; ale utěšoval se tím, že mu možná stařena daruje něco na památku a z toho pak počátkem příštího trimestru uhradí v Oxfordu aspoň nejnaléhavější dluhy; usedl tedy do southamptonského dostavníku a ještě ten večer s kufříkem, s oblíbeným buldokem Towzerem a s nehorázným košem polních i zahradních plodů od milých farářových milé slečně Crawleyové šťastně dorazil do Brightonu. Vyrušovat nemocnou dámu hned ten večer po příjezdu, řekl si, na to je pozdě, i ubytoval se v hostinci a slečně Crawleyové se šel poklonit teprve druhého dne, když už bylo dávno poledne.
Co ho viděla teta naposledy, byl Jakub Crawley nemotorný výrostek zrovna v tom nepříjemném věku, kdy hlas přeskakuje od nepozemské fistule do nadpřirozeného basu; kdy tvář začasté zakvítá vyrážkou, která prý se dá odstranit Rowlandsovým Kalydorem; kdy se hoši potají holí sestřinými nůžkami a při spatření jiných mladic propadají nesnesitelnému strachu; kdy jim přerostlým z těsného oblečení čouhají mohutné tlapy a kotníky; kdy po večeři svou přítomností nahánějí strach dámám šuškajícím v zešeřelém salóně a zároveň se nevýslovně protiví pánům usazeným u mahagonového stolu; ti se zas před nemotorným prosťáčkem nemohou volně bavit a roztomile vtipkovat; kdy tatínek po dopití druhé sklenice říká: „Honzíku, jdi se podívat ven, jestli se vyčasí,“ a mladík, který má trhání zmizet, a přece se užírá nad tím, že není dospělý, odejde, ještě než je po hostině. Z někdejšího neotesánka vyrostl jinoch s univerzitním vzděláním, obdařený neocenitelnou zušlechtěností, jakou člověk získá jen pobytem v malé koleji mezi veselými kumpány, sekáním dluhů, relegováním a propadáním.
Jenže Jakub, který se přišel v Brightonu ukázat tetě, byl švarný jinoch a pěkný vzhled každému u té vrtkavé staré dámy zjednával přízeň. Rozpačitost a nešikovnost tomu nebyla nikterak na újmu: líbily se jí ty zdravé známky mladíkovy prostoduchosti.
On, že tam přišel na pár dní za někým z koleje a – „a uctivě vás, milostivá, pozdravit, taky od otce a od matky, doufají, že jste zdráva!“
Když mladíka ohlásili, byl u slečny Crawleyové Pitt; velmi se nad tím jménem zarazil. Stařena měla v sobě kus humoru, a tak se pásla na rozpacích svého vzorného synovce. Se zájmem se vyptávala, co dělají na faře; a že se k nim chystá. Do očí mladíka vychvalovala, jak je ztepilý a hezký, škoda že kousek té krásy nemají jeho sestry; zeptala se ho, kde bydlí; zjistila, že v hotelu, to že nejde, a hned Bowlsovi nařídila, ať dá bez meškání věci pana Jakuba Crawleyho přinést; „a poslyšte, Bowlsi,“ přemilostivě dodala, „buďte tak hodný a útratu za pana Jakuba zaplaťte.“
S šibalskou rozjařeností koukla po Pittovi; náš diplomat se div nezalkl závistí.
„Dovolte, vašnosti,“ Bowls přistoupil k Jakubovi a hluboce se mu poklonil, „z kterýhopak hotelu, vašnosti, vám má Tomáš to zavazadlo přinýst?“
„Zatra,“ samým leknutím se mladý Jakub vymrštil, „já si tam zajdu sám.“
„Cože?“ řekla slečna Crawleyová.
„Z hospody Toma Cribba,“ řekl Jakub a zčervenal jak krocan.
Slečna Crawleyová se tomu názvu zachechtala. Pan Bowls vyprskl, jak se sluší na rodinného služebníka, požívajícího důvěry, ale vzápětí řehot potlačil; diplomat se jen pousmál.
„Když já – když já jsem nic lepšího nevěděl,“ sklopil zrak Jakub. „Jakživ jsem tu nebyl; poradil mi to kočí.“ Ten povídálek. A zatím se Jakub Crawley v southamptonském dostavníku včera večer sešel s tutburským Favoritem, ten se měl v Brightonu utkat s rottingdeanským Prášilem; okouzlen Favoritovými řečmi poseděl navečer s tímto vědátorem a jeho přáteli v zmíněné hospodě.
„To já – to já to raděj půjdu sám zapravit,“ ozval se Jakub. „Přece to od vás, milostivá, nemohu chtít,“ dodal ušlechtile.
Teta se nad tou ohleduplností ještě víc rozchechtala.
Mávla rukou a řekla: „Jděte, Bowlsi, tu útratu zaplatit a účet mi přineste.“
Chuděra, ani nevěděla, co provedla! „On je tam – on je tam pejsek,“ zatvářil se hrozně provinile Jakub. „Raděj si pro něho zajdu sám. Lokaje on kouše do lýtek.“
Všichni se tomu zasmáli, ba i Briggsová a lady Jana; při rozmluvě slečny Crawleyové se synovcem seděly jak putičky: Bowls se beze slova vzdálil.
Na zlost staršímu synovci se slečna Crawleyová k oxfordskému univerzitánovi chovala pořád milostivě. S vlídností a pozorností nikdy nevěděla kdy přestat. Pittovi řekla, že může přijít na večeři; na projížďku si schválně vzala s sebou Jakuba a na zadním sedadle bryčky se s ním honosně projížděla nahoru a dolů po útesu. Na výletu před ním blahosklonně trousila lichotky: citovala vyjevenému mladíkovi italské a francouzské básně, vzala si do hlavy, že je znamenitý student, že jistě dostane zlatou medaili a bude z něho matematický fenomén.
„Hohoho,“ zasmál se Jakub osmělený těmi lichotkami. „Kdepak matematický fenomén; ten je u konkurence.“
„U jaké konkurence, mládenečku?“ řekla dáma.
„Matematické fenomény mají v Cambridgi, ne v Oxfordu,“ zatvářil se znalecky univerzitán; snad by se byl stal ještě sdílnější, ale najednou se na útesu v lehkém vozíku, taženém nádherným poníkem, objevili jeho známí tutburský Favorit a rottingdeanský Prášil; měli na sobě bílé flanelové kazajky s perleťovými knoflíky a seděli tam ještě se třemi kumpány; všichni chudáka Jakuba do kočáru zdravili. Po této příhodě prostoduchý mladík schlípl a do konce projížďky ze sebe slůvko nevypravil.
Když se pak vrátil, měl už pokoj připravený a kufřík rozbalený; pan Bowls ho doprovázel do jeho komnat; lehce si mohl všimnout, jak vážně, užasle a soucitně se nad ním tváří. Ale kdepak by ho napadlo myslit na pana Bowlse. Žralo ho, do jakého hrozného hnízda to zapadl, všude plno ženských, které brebentí francouzsky a italsky a odříkávají mu verše. „Kruci, to jsem si dal!“ zašeptal cudný hoch, na kterého nesměla promluvit ani nejhodnější ženská – dokonce i Briggsová – tak byl nesmělý; zato zavést ho k iffleyskému zdymadlu, hned vám mluvil sprostěji než nejhrubiánštější lodník.
K večeři se Jakub dostavil přiškrcen bílým nákrčníkem a k tabuli směl odvést lady Janu, za ním doprovázeli Briggsová a pan Crawley stařenu s celým příslušenstvím ranců, šál a polštářů. Skoro přes celou večeři se Briggsová starala pacientce o pohodlí a jejímu vypasenému křepelákovi krájela kuře. Moc toho Jakub nenamluvil, zato v jednom kuse pobízel dámy do vína, přijal od pana Crawleyho nabídnutou sázku a z větší části vybumbal šampaňské, se kterým se na jeho počest musel pan Bowls vytasit. Když pak po odchodu dam bratranci zůstali spolu sami, bývalý diplomat Pitt byl najednou velmi sdílný a milý. Ptal se Jakuba, jak mu to jde v koleji – čemu se hodlá věnovat – jak upřímně doufá, někam to dotáhne; zkrátka vlídnost a upřímnost sama. Nad portským se Jakubovi rozvázal jazyk; vyprávěl bratranci o tom, jak žije, čemu se chce věnovat, jaké má dluhy, jak plave při předběžných zkouškách, jak se rve s proktory, ráz naráz si doléval z lahví, které měl stát před sebou, a s jarou chutí střídal portské s madeirským.
„Největším tetiným potěšením je,“ řekl pan Crawley a dolil si číši, „aby si u ní v domě každý dělal, co chce. Je to tady, Jakube, Palác svobody, a nejvíc se slečně Crawleyové zavděčíš, když si budeš dělat, co chceš, a žádat od ní, nač si vzpomeneš. Já vím, že jste se tam na venkově mému toryovství posmívali. Slečna Crawleyová je liberální a každý si u ní přijde na své. V zásadě je republikánka a společenskými a rodovými výsadami pohrdá.“
„A co že si bereš hraběcí dceru?“ řekl Jakub.
„Pamatuj si, milý kamaráde, za to, že je urozená, lady Jana nemůže,“ odvětil důstojně Pitt. „Nic naplat, je to šlechtična. Ostatně, jak víš, já jsem tory.“
„Což o to,“ řekl Kubík, „není nad starobylou krev; bodejť, ksakru. Jen se podívej na veslaře při závodech; koukni na boxery; koukni třeba na takového psa krysaře – kdopak to vyhraje? Vždycky ten, kdo má dobrou krev. Bowlsi, podejte, brachu milá, ještě portské, já už tohle dorazím. Co jsem to říkal?“
„Něco o krysařích, tuším,“ pronesl Crawley, jako když másla ukrajuje, a podal bratranci karafu s vínem, aby je „dorazil“.
„O krysařích, co? Jsi ty, Pitte, sportovec? Chtěl by ses podívat na krysaře, který to s krysami umí? Tak pojď se mnou k Tomíkovi Corduroyovi, je to vzadu za Castle Street, ukážu ti terriera, to je ti samec – Pch! co to žvaním,“ rozesmál se Jakub nad svou bláhovostí, – „ty přece o psy a krysy nestojíš; taková hloupost. Oč, že nerozeznáš psa od kachny!“
„Kdepak,“ Pitt mluvil stále úlisněji, „mluvil jsi o krvi a o tom, jaké je to štěstí být z patricijského rodu. Tady je další láhev!“
„Krev, to je ono,“ řekl Jakub a zavdal si rubínového moku. „Není nad krev, prosím, u koní, u psů a taky u lidí. Tak třeba minulý trimestr, zrovna než mě relegovali, totiž vlastně než jsem dostal spalničky, cheche – popíjeli jsme v Blenheimu U Zvonu pivo s Ringwoodem, z koleje Christchurch s Bertíkem Ringwoodem, synem lorda Cinqbara, a nějaký lodník z Banbury se nabídl, že si to za sklenku punče s jedním z nás rozdá. Já jsem boxovat nemohl. Nosil jsem ruku v pásce; ani kučírovat jsem nemohl – mrcha kobyla se se mnou svalila dva dni před tím, jel jsem dostihy v Abingdonu, myslel jsem, že mám zlámanou ruku. Tak jsem, prosím, na něho nestačil, zato Bertík rovnou svlékl kabát – tři minuty mu pasíroval a potom ho ve čtyřech kolech hlad složil. Ten sebou praštil, panečku, a co to dokázalo. Krev, prosím jenom krev.“
„Jakube, ty nic nepiješ,“ pobízel ho bývalý atašé. „Za mých časů si mužští v Oxfordu dolévali drobet rychleji než vy mládenečci.“
„Ouha,“ řekl Jakub, udělal na bratrance dlouhý nos a podroušenýma očima na něho zamrkal, „žerty stranou, kamaráde, jen mě neopíjej. In vino veritas, kamaráde. Mars, Bacchus, Apollo virorum,[45] že jo. Chtěl bys mě předvádět, ale to se ti nepovede. Škoda že teta nepošle trochu toho vína tátovi; prima soudek.“
„Tak si jí řekni,“ naváděl ho Macchiavelli, „nebo ho aspoň tady pořádně užij. Jak praví básník? Nunc vino pellite curas, Cras ingens iterabimus aequor;“[46] citát pronesl zhýralec tónem nějakého poslance a mohutným gestem vyzunkl necelý náprstek.
To na faře, když po večeři odzátkovali portské, slečinky dostaly každá sklenici rybízového, paní farářka sklenici portského, milý Jakub jich normálně dostával víc, ale protože se otec nad dalším pleněním láhve kabonil, milý hoch to většinou dál nezkoušel, a buď zůstal při rybízovém, nebo se potají uklidil do stáje a tam s pokuřujícím kočím popíjel jalovcovou. V Oxfordu dostával vína neomezená kvanta, zato horší kvality; ale když se takhle u tety kvantita snoubila s kvalitou, Jakub ukázal, že to dovede náležitě ocenit; k vyprázdnění druhé láhve, kterou jim pan Bowls předložil, nepotřeboval bratrancova pobízení.
Když se pak podávala káva a odebrali se za dámami, před nimiž byl mladý pán tak nesvůj, sdílnost ho přešla a znovu propadl nerudné plachosti; říkal ano – ne, mračil se na lady Janu, převrhl šálek s kávou a to bylo všechno.
Nemluvil, zato zíval až běda a svou přítomností jim klidné večerní zaměstnání jenom kazil; slečna Crawleyová s lady Janou nad partií piquetu a Briggsová nad pletením cítily, jak na ně upřeně vejrá, až z jeho opilého pohledu zneklidněly.
„Jak se zdá, je to mladík zamlklý, nemotorný, plachý,“ řekla panu Pittovi slečna Crawleyová.
„V mužské společnosti je sdílnější než v ženské,“ odtušil suše Macchiavelli, snad ho trochu mrzelo, že se Kubík po víně víc nerozpovídal.
Ráno pak Jakub napsal domů matce a květnatě jí vylíčil, jak ho slečna Crawleyová přijala. Ach, netušil, co zlého mu ten den přinese a jak krátká obliba je mu souzena. Než se vydal za tetou, ten večer se v Cribbově hospodě něco přihodilo, dávno už na to zapomněl – něco všedního a přitom osudného. Takhle to bylo – Kubík vždycky rád rozdával a zvlášť pohostinský byl, když měl v hlavě; ten večer poručil tutburskému zápasníkovi i rottingdeanskému přeborníkovi a jejich přátelům dvakrát nebo třikrát jalovcovou – a tak toho nápoje panu Jakubu Crawleymu naúčtovali rovných osmnáct sklenic po osmi krejcarech. Když pak přišel tetin stolník, pan Bowls, na velitelčin příkaz zaplatit za mladého pána útratu, Jakubovu pověst nepošramotilo tolik těch osm krejcarů, ale ta spousta jalovcové. Ze strachu, že mu snad účet vůbec neuznají, hospodský slavnostně přísahal, že ten alkohol sakumpak vypil mladý pán: nakonec Bowls účet zaplatil a po návratu domů ho ukázal paní Firkinové; ta, všecka pohoršená nad strašnou spoustou vypité jalovcové, zanesla účet vrchní účetní, slečně Briggsové; ta se zas o tom povinně zmínila velitelce, slečně Crawleyové.
Ať si vypil třeba třicet lahví bordeauxského, to by mu stará panna klidně odpustila. Bordeauxské pije pan Fox i pan Sheridan. Bordeauxské pijí lepší lidé. Ale vypít mezi boxery v mizerné krčmě osmnáct sklenic jalovcové – to je mrzký zločin, který se tak hned neodpustí! Všechno se proti mládenečkovi spiklo: domů přišel načpělý stájí, kam si za Towzerem zašel – když pak milého psa odtamtud vzal, aby se proběhl, potkal slečnu Crawleyovou a jejího dýchavičného křepeláka Blenheima; nebýt toho, že se Blenheim s kňučením utekl k slečně Briggsové, snad by ho byl Towzer sežral; majitel buldoka zůstal stát a smál se strašnému pronásledování na celé kolo.
Také zdrženlivost nešťastného chlapce ten den opustila. U večeře byl rozpustilý a šprýmovný. Při jídle si Pitta Crawleyho dobíral: vína vypil tolik co včera; s nevinnou tváří si přišel do salónu a bavil dámy šťavnatými oxfordskými historkami. Vylíčil jim, jak boxuje Molyneux a jak ten Holendr Sam; lady Janě bodře navrhl sázku, že to tutburský Favorit rottingdeanskému zápasníkovi natře, nebo taky obráceně, jak je komtese libo; šprýmování pak nasadil korunu a navrhl, že vsadí sám na sebe, že vyhraje nad bratrancem Pittem Crawleym ať už s rukavicemi, nebo bez nich. „Nabídka je to poctivá, kamarádíčku,“ zachechtal se a plácl Pitta po zádech, „však mě k tomu táta přemlouval, půl té sázky že vezme na sebe, hehe!“ Po těch slovech se neodolatelný mladík usmál šibalsky na slečnu Briggsovou a rozverně a zpupně ukázal palcem za sebe na Pitta Crawleyho.
Snad to Pittovi nebylo po chuti, ale celkem si z toho moc nedělal, Chudák Kubík si užil smíchu; jakmile se pak stařena zvedla k odchodu s tetiččinou svící v ruce, vrávoral přes celý salón za ní a s mírně opilým úsměvem ji zkusil políbit; potom se sám odporoučel a překypuje samolibostí odešel nahoru do ložnice; blažilo ho vědomí, že s pominutím otce a celé rodiny teta všecinko odkáže jemu.
Octl se v ložnici; člověk by řekl, že víc to už zkazit nemůže; a přece to nešťastník ještě zkazil. Na moře svítil libě měsíc; romantičností oceánu a oblohy se dal Kubík zvábit k oknu, a tu si řekl, že z toho bude mít ještě víc, když si zakouří. Otevře chytře okno, hlavu s dýmkou vystrčí na čerstvý vzduch a tak nikdo tabák neucítí. A taky to udělal: ale v tom rozjaření chudák Kubík zapomněl, že nechal dveře dokořán; z venku pofukovalo, udělal se pořádný průvan, mračna tabákového dýmu se valila dolů, až se s neztenčenou čpavostí šťastně dostala k slečně Crawleyové a slečně Briggsové.
Zapálená dýmka tomu dodala: farářovi se nikdy nedověděli, na kolik tisíc liber je přišla. Firkinová se úprkem přihnala dolů za Bowlsem; ten zrovna předčítal pobočníkovi zvučným a přízračným hlasem „Oheň a pánvici“. Firkinová byla nad tím strašným tajemstvím celá vyjevená, zprvu si pan Bowls a jeho pomocník pomyslili, že se snad do domu vloupali zloději; nejspíš je ta ženská zahlédla, jak jim pod postelí slečny Crawleyové čouhají nohy; ale sotva se pan Bowls dověděl, co to vlastně je – za minutu byl nahoře – schody bral po třech – vrazil k nic netušícímu Jakubovi do komnaty, hrůzou přiškrceným hlasem křikl: „Pane Jakube?“ a zahořekoval: „Prokristapána, vašnosti, přestaňte s tou dýmkou. Ach, pane Jakube, co jste to proved!“ pronesl procítěné a vyhodil inu dýmku z okna. „Co jste to, vašnosti, proved. Milostslečna to nemůže ani cejtit.
Tak ať milostslečna nekouří,“ uchichtl se nejapně Jakub; měl z toho ohromnou jundu. Ale docela jinak se na to díval ráno, když mu páně Bowlsův pomocník, který panu Jakubovi cídil boty a nosil horkou vodu na holení toužebně ždaných vousů, podal do postele dopis psaný slečnou Briggsovou.
„Vážený pane,“ stálo v něm, „z neslýchaného zaneřádění celého domu tabákem prožila slečna Crawleyová nadmíru neklidnou noc; slečna Crawleyová Vám vzkazuje, že stůně a lituje, že s Vámi nemůže před Vaším odchodem mluvit – zvláště pak lituje, že Vás vytáhla z putyky, tam to budete mít mnohem pohodlnější, pokud se ještě v Brightonu zdržíte.“
Tak skončilo kralování hodného Jakuba v tetině přízni. Opravdu svou hrozbu bezděky splnil. Utkal se s bratrancem Pittem v rukavicích.
Ale kde zůstal někdejší přední favorit v těchto dostizích o peníze? Jak jsme už viděli, po Waterloo se Rebeka s Rawdonem shledali a tu zimu r. 1815 užili v Paříži něco plesů a radovánek. Hospodařit Rebeka uměla a z toho, co od chudáka Pepíka Sedleyho dostala za oba koně, nejméně rok stačila udržet svou domácnůstku nad vodou; nebylo třeba zpeněžovat „pistole, jimiž jsem zastřelil kapitána Markera,“ ani zlatý necesér, ani plášť podšitý sobolinou. Rebeka si z něho udělala kep a v něm se za všeobecného obdivu projížděla v Boulogneském lesíku; výjev mezi ní a plesajícím manželem jste měli vidět (shledali se, jakmile armáda vtáhla do Cambrai): kdeco na sobě rozpárala a ze šatů vysypala všechny hodinky, trety, bankovky, šeky a šperky, které si tehdy poschovávala do podšívky, když se z Bruselu chystala uprchnout. Tufto byl nad tím celý pryč a Rawdon se popadal za břicho a dušoval se, že Rebeka, hrome, vydá za všechny komedie. Při jejím nadmíru komickém vyprávění o tom, jak Pepíka ošulila, přímo řičel nadšením. Ve svou ženu věřil tak jako francouzští vojáci v Napoleona.
V Paříži měla pozoruhodné úspěchy. Francouzské dámy o ní prohlašovaly, že je rozkošná. Skvěle ovládá jejich řeč. Rázem si osvojila jejich půvab, vervu i způsoby. Za manžela má ovšem hlupáka – Angličané jsou vesměs hlupáci – jenže mít hloupého manžela je v Paříži pro ženu vždycky výhodná položka. Je dědičkou slečny Crawleyové, která je tak bohatá a tak spirituelle[47] a k níž mělo za emigrace volný přístup tolik francouzských aristokratů. Přijímali plukovníkovu ženu ve svých měst ských palácích. Jedna urozená dáma, byla to vévodkyně, psala slečně Crawleyové, která jí kdysi za krajky a trety dávala, kolik si sama řekla a v hubených letech porevolučních jí zvávala k večeři – „Pročpak naše milá slečna nepřijede do Paříže za synovcem a neteří a tolika oddanými přáteli? Kdekdo raffoles[48] o té půvabné anglické paní a o její kráse, která je tak espiègle[49]. Ano, shledáváme u ní půvab, šarm a vtip milé slečny Crawleyové. Včera si jí v Tuilleriích všiml sám král a na pozornost, jakou jí věnuje králův bratr, hrabě d’Artois, velmi žárlíme. Měla jste vidět, jak soptila jistá milady Bareacresová (ta svým orličím frňákem a tokou s peřím vždycky přečnívá hlavy shromážděných), když si její Výsost vévodkyně z Angouléme, vznešená královská dcera i družka, výslovně vyžádala, aby ji představili paní Crawleyové, vaší dceři a protégée, a jménem Francie jí poděkovala za všechna dobrodiní, která jste našim nešťastným exulantům prokázala! Najdete ji na každém dýchánku, na každém plese – na plese – ano – ale ne mezi tančícími; jak mile a půvabně se ta krasotinka vyjímá, když přijímá hold mužů, a přitom čeká brzo rodinu! O vás, své dobroditelce a matce, mluví tak, že by zaslzel i největší necita. Má vás ráda; a my všichni máme rádi obdivuhodnou, úctyhodnou slečnu Crawleyovou!“
Tento dopis pařížské aristokratky, bohužel, paní Becky u její obdivuhodné a úctyhodné příbuzné nijak neposloužil. Naopak, sotva stará panna zjistila, jak to s Rebekou stojí a jak troufale zneužila jejího jména, aby si zjednala entrée do pařížské společnosti, rozlítila se jak divá. Sešlá na duchu i na těle nedokázala odpovědět pisatelce francouzsky, nadiktovala tedy Briggsové vzteklou odpověď ve svém rodném jazyce; že se paní Rawdon Crawleyové nadobro odříká a všechny varuje, aby se té nanejvýš prohnané a nebezpečné osoby střežili. Ale protože paní vévodkyně z X- pobyla v Anglii pouhých dvacet let, nerozuměla anglicky ani slovo, a tak při nejbližším setkání prostě paní Rawdon Crawleyové oznámila, že dostala od naší chère miss[50] roztomilý dopis, který se hemží blahovolnými slovy o paní Crawleyové; a tak Rebeka vážně zadoufala, že se stará panna obměkčí.
Zatím byla z Angličanek nejrozmarnější a nejuctívanější: večer, kdy přijímala, scházel se u ní menší evropský kongres. Tu pověstnou zimu byli v Paříži Prušáci i kozáci, Španělé i Angličani – zkrátka kdekdo: Baker Street by zbledl závistí nad tím, co hvězd i řádových stužek se objevovalo v Rebečině skromném salónku. Proslulí válečníci jezdili vedle jejího kočáru v Boulogneském lesíku a hrnuli se do její nepatrné lóže v Opeře. Rawdon měl skvělou náladu. Věřitelé na něho zatím v Paříži nedotírali; každý den se scházela společnost u Véryho nebo u Beauvillierse; hrál o sto šest a vyhrával. Zato se mračil Tufto. Bez pozvání za ním přijela do Paříže jeho žena, a kromě tohoto contre-temps[51] Rebeka mívala kolem křesla kupu generálů a do divadla si mohla vybrat z tuctu kytic. Lady Bareacresová a jiné špičky anglické společnosti, samé hloupé a bezúhonné ženské, zakoušely nad úspěchy té šplhounky muka; cudná ňadra jim zraňovaly a jitřily Rebečiny jedovaté vtipy. Mužské měla na své straně. Potírala ty ženské s nezdolnou odvahou a ony ji zas jinak než anglicky pomlouvat neuměly.
A tak uplynula paní Rawdon Crawleyové zima 1815–16 v samých fêtes[52], v radovánkách a v blahobytu; vpravila se do vznešeného života, jako by po celá staletí byli její předkové něco lepšího – duchem, nadáním i úsilím si věru na Jarmarku marnosti zasloužila čestné místo. Z jara 1816 přinesl Galignanis Journal v rubrice o narozeních toto oznámení: „Dne 26. března – urozená choť podplukovníka Crawleyho od gardových dragounů – povila syna a dědice.“
Událost pak přetiskly londýnské noviny a jednou ráno v Brightonu u snídaně to slečna Briggsová přečetla slečně Crawleyové. Tato zpráva, byt předem očekávaná, způsobila ve věcech crawleyovské rodiny roz hodný obrat. Stará panna se krajně rozlítila, hned vzkázala pro synovce Pitta a pro lady Southdownovou z Brunswick Square a požadovala, aby se oběma rodinami dlouho odkládaná svatba slavila ihned. Dále ozná mila, že má v úmyslu na doživotí zajistit novomanželům tisíc ročně a po smrti odkázat celé jmění synovci a milé neteři, lady Janě Crawleyové Na vyhotovení listiny přijel Waxy – svědkem na svatbě byl sestře lord Southdown – oddával ji biskup, a ne důstojný pán Bartoloměj Irons – což toho neregulérního preláta mrzelo.
Po svatbě se Pitt chystal s nevěstou na svatební cestu, jak se na příslušníky jejich stavu sluší. Ale stará dáma si lady Janu zamilovala a prohlásila, že svou oblíbenkyni nepustí. Pitt se ženou se tedy k slečně Crawleyové přestěhovali (bylo to k zlosti, chudák Pitt to těžce nesl – snášel jednak rozmary tetiččiny, jednak tchyniny) ze sousedního domu komandovala lady Southdownová celou rodinu – Pitta, lady Janu, slečnu Crawleyovou, Briggsovou, Bowlse, Firkinovou a ostatní. Nelítostně do nich cpala traktáty i lektvary, vyhodila Creamera, dosadila Rodgerse, a brzy připravila slečnu Crawleyovou o poslední špetku autority. Chuděra tak zbojácněla, že i Briggsovou přestala sekýrovat a den ze dne vlídnější a ustrašenější přimkla se k neteři. Odpočívej v pokoji, ty hodná a zištná, ješitná i štědrá stará pohanko! – Už se s tebou neshledáme. Doufejme, že ji lady Jana vlídně podpírala a něžnou rukou ji odvedla z vřavy Jarmarku života.
Zprávy o velkých bojích u Quatre Bras a u Waterloo přišly do Anglie zároveň. Úřední věstník první ohlásil, jak obě bitvy dopadly; po slavné zvěsti celá Anglie zatrnula jásotem i strachem. Potom se trousily podrobnější zprávy; a po raportu o vítězství došlo na seznam raněných a padlých. Kdo vypoví, s jakou hrůzou ten výčet jmen otevírali a četli! Jen pomysleme, co všechno se po velké novině o flanderských bitvách odehrávalo v kdejaké vesnici, v kdejaké domácnosti po všech třech našich královstvích, té radosti a úlevy, toho truchlení a krutého žalu při počítání ztrát jednotlivých pluků, když se dovídali, jestli je jejich známý nebo příbuzný živ, nebo jestli padl. Kdo si dá práci s prohlížením ročníků tehdejších novin, ještě dnes dodatečně z nich vycítí to dychtivé napětí. Den za dnem se táhnou seznamy ztrát: naráz se člověk zarazí, jako když čte román na pokračování. A jak teprve bylo čtenářům těch novin, když je dostávali čerstvě vytištěné. Tak se v Anglii zajímali o bitvu, kde našich bojovalo pouhých dvacet tisíc; jakpak asi bylo celé Evropě těch předcházejících dvacet let: vojáků bylo v boji ne snad tisíce, ale milióny; a když některý z nich skolil nepřítele, pokaždé v dáli strašlivě ranil něčí nevinné srdce.
Osbornovi se to dověděli z pověstného Úředního věstníku; otřáslo to všemi, rodinou i jejím přednostou. Dcery se rozplývaly žalem. Posmutnělý starý otec se nad truchlivým neštěstím ještě víc zachmuřil. Namlouval si, že syn spravedlivě pyká za neposlušnost. Že ho ten přísný ortel děsí a že se jeho kletby vyplnily snad až příliš záhy, tomu se bránil. Chvílemi trnul hrůzou, že on sám tu záhubu na syna přivolal. Předtím bylo smíření možné. Mohla tomu chlapci umřít žena, nebo on sám se mohl vrátit se slovy: Otče, zhřešil jsem. Teď je po všem veta. Chlapec stojí na druhé straně nepřekročitelné propasti a děsí otce smutným pohledem. Stejný pohled měl kdysi v horečce, kdekdo tehdy myslel, že pacholík umírá, bez hlesu ležel na lůžku a z očí mu zíral strašlivý smutek Panebože! jak on, otec, tehdy visel na lékaři; s jakou zoufalou úzkostí ho stále sledoval; a jak úžasně se mu ulevilo, když se po přestálé krizi pacholík probral a zahleděl se na otce a zase ho poznal. Ale teď mu není pomoci ani léku; smíření není možné: nikdo už neuchlácholí uraženou a rozzuřenou ješitnost, nikdo nevrátí zdravý oběh otrávené, hněvné krvi. Těžko říci, co otce v srdci víc hnětlo – že mu syn odešel bez odpuštění, nebo že propásl jeho omluvu, na kterou pyšně čekal.
S těmito pocity se však přísný stařec nikomu nesvěřil. Před dcerami se o synovi slovem nezmínil; starší z nich přikázal, aby u nich všechny ženské nosily smutek; a vyslovil přání, aby černý oblek navlékli také mužští. Nechť se samozřejmě odloží dýchánky a zábavy. Nastávajícímu zeti, který si už určil datum sňatku, nic neoznámil; ale vzhledem k páně Osbornovu vzezření se pan Bullock na nic neptal a také s vdavkami nepospíchal. Občas si o nich se slečnami šuškal v salóně, kam otec vůbec nechodil. Vysedával v pracovně; ještě dlouho po uplynutí smutku zůstalo celé průčelí zabedněno.
Nějaké tři týdny po 18. červnu zašel si páně Osbornův známý, sir Vilém Dobbin, všecek sinalý a rozrušený, k Osbornovým na Russel Square, že musí mluvit s pánem. Byl uveden do jeho pokoje a po několika slovech nesrozumitelných mluvčímu i hostiteli vytáhl z futrálu dopis s velkou červenou pečetí. „Můj syn, major Dobbin,“ páčil ze sebe starosta, „mi po jednom důstojníkovi -tého pluku, který sem dnes dorazil, poslal dopis. V synově dopise je, Osborne, dopis pro vás.“ Starosta položil dopis na stůl a Osborne na něho mlčky upřel zrak. Posel, celý zděšený jeho zkormouceností, se na něho chvíli provinile díval a potom beze slova odkvapil.
Dopis byl psán Jiřího povědomým výrazným rukopisem. Napsal jej před rozbřeskem 16. června, ještě než se rozloučil s Amálií. Na velké červené pečeti se skvěl falešný erb s mottem: Pax in bello,[53] Osborne si ho vypůjčil ze Seznamu šlechty; byl to erb vévodského rodu a ješitný stařec se tak trochu domýšlel, že je s ním spřízněn. Ten, kdo dopis psal, nebude už nikdy třímat pero ani meč. Jak ležel mrtvý na bojišti, okradli ho i o pečetítko, kterým dopis zapečetil. Otec o tom nevěděl, jen seděl a s tupou hrůzou hleděl na dopis. Málem upadl, jak jej šel otevřít.
Pohádal jste se někdy s někým, kdo vám byl milý? Jak protivně a vyčítavě znějí dopisy, které vám psal, dokud jste se měli rádi a navzájem si důvěřovali! Jaký kormutlivý smutek na vás padá z těch projevů zhaslého citu družnosti. Jaké to prolhané náhrobní nápisy nad mrtvou láskou! Jaký to chmurný, krutý soud nad Životem i Marnostmi. Plné zásuvky takových dopisů jsme dostali nebo sami napsali. Štítivě je schováváme jako kostry zamčené ve skříni. Dlouho se Osborne před synovým dopisem třásl.
Moc toho v nešťastníkově dopise nebylo. Přiznat něžný cit, jaký se mu v srdci ozýval, na to byl Jiří příliš pyšný. V předvečer velké bitvy chce prý jen říci otci sbohem a s veškerou vážností ho snažně poprosit, aby se ujal opuštěné ženy – a možná dítěte. Zkroušeně se přiznal, že nevelké dědictví po matce hýřením a marnotratnictvím z větší části rozházel. Poděkoval otci za jeho dosavadní štědrost; ať už padne nebo zůstane naživu, sliboval, zachová se, jak se na jméno Jiřího Osborna sluší.
Víc povědět mu nedovolila jeho anglická letora, pýcha, snad i neobratnost. Že Jiří políbil adresu, to otec neviděl. Pan Osborne položil dopis; trpce, prudce ho bolela zhrzená láska i pomstychtivost. Pořád svého syna miloval a neodpouštěl mu.
Když však za nějaké dva měsíce šly slečny Osbornovy s otcem do kostela, všimly si, že se otec neubírá tam, kde jindy sedává, když si umane obcovat bohoslužbám; z polštářovaného sedadla na protější straně pohlédl na zeď nad jejich hlavou. Tak se stalo, že se dívky také zahleděly tím směrem, kam otec upíral chmurný zrak: na zdi uviděly umný pomníček: byla na něm vyobrazena Británie plačící nad urnou s popelem, zlomený meč a ležící lev, vytesáno to bylo zřejmě na památku mrtvého bojovníka. Tehdejší sochaři měli na skladě samé smuteční symboly; doposud je to vidět u sv. Pavla, zdi jsou tam pokryty stovkami takových honosných pohanských alegorií. Prvních patnáct let našeho století byla po nich ustavičná poptávka.
Pod pomníčkem se skvěl povědomý bombastický erb Osbornů a na pomníčku byl nápis: „Památce blahorodého pána Jiřího Osborna, ml., kapitána -tého královského pěšího pluku; ve věku 28 let padl 18. června 1815 v slavném vítězství u Waterloo, kde bojoval za krále a vlast. Dulce et decorum est pro patria moři?“
Při pohledu na ten kámen se sestry tak rozrušily, že slečna Marie musela odejít z kostela. Shromáždění věřící se před štkajícími dívkami v hlubokém smutku uctivě rozestoupili a želeli přísného starého otce, sedícího naproti pomníčku padlého vojáka. Jakmile se pak dívky vybouřily ze smutku, ptaly se jedna druhé: „Jestlipak odpustí Jiřího ženě?“ Také známí Osbornovy rodiny, kteří věděli o roztržce mezi otcem a synem kvůli svatbě, se mezi sebou dohadovali, jestli dojde k smíření s mladou vdovou. Pánové kolem Russell Square i v City na to uzavírali sázky.
Sesterské starosti nad tím, nebude-li snad přece Amálie uznána jako snacha, koncem podzimu ještě vzrostly; otec jim totiž oznámil, že odjíždí do ciziny. Kam, to neřekl, ale hádaly na Belgii, kde se, jak věděly, vdova po Jiřím dosud zdržuje. O nešťastné Amálii je totiž dost přesně zpravovala lady Dobbinová s dcerami. Protože druhý plukovní major padl v poli, náš hodný kapitán avansoval; a hrdinný O’Dowd, který se vyznamenal i tady jako všude jinde, kde se mu naskytlo projevit rozvahu a neohroženost, povýšil na plukovníka a komandéra lázeňského řádu.
Mnozí hrdinové -tého pluku, tou dvoudenní bitvou těžce postiženého, čekali až do podzimu v Bruselu a léčili se ze zranění. Ještě měsíce po slavné bitvě bylo město jediný ohromný vojenský špitál; rány se vojákům i důstojníkům hojily a v sadech i na veřejných prostranstvích se to starými i mladými plezírovanými bojovníky jen hemžilo; jako praví příslušníci Jarmarku marnosti, sotva unikli smrti, hned se vrhli do karbanu, zábav a milostných pletek. Vojáky od -tého pluku pan Osborne lehko zjistil. Znal jejich uniformu, pilně sledoval, kdo byl povýšen a kdo odešel jinam, rád mluvil o celém pluku a jeho důstojnících, jako by k nim patřil.
Ten den po příjezdu do Bruselu vyšel z hotelu, obráceného do parku, tu si všiml, že si na kamenné lavičce hoví nějaký voják s povědomými výložkami; všecek rozechvěn usedl vedle raněného.
„Nejste vy ze setniny kapitána Osborna?“ zeptal se a po chvíli dodal: „Byl to, prosím, můj syn.“
Voják, že z kapitánovy setniny není; ale poraněnou rukou přepadlému zdrcenému tazateli smutně i uctivě zasalutoval. „Tak pěkný a správný důstojník nebyl v celé armádě,“ řekl voják. „Však je tady ve městě seržant z kapitánovy setniny (teď jí velí kapitán Raymond), zrovna se mu zahojila rána na rameni. Má-li jemnostpán chuť, ať si s ním promluví, ten mu poví, co bude chtít o – no, o tom, jak bojoval -tý pluk. S majorem Dobbinem jemnostpán jistě už mluvil, ten s hrdinským kapitánem moc kamarádil; a taky s paní Osbornovou, ta je taky tady, prý to s ní bylo moc špatné. Takových šest neděl prý byla jako beze smyslů. „Ale promiňte, to vy, jemnostpane, stejně víte,“ dodal voják.
Osborne vtiskl vojákovi do dlaně zlaťák a slíbil mu ještě jeden, když mu do Hôtel du Parc toho seržanta přivede; to pomohlo: za chvilku stál kýžený poddůstojník před panem Osbornem. První voják pak odešel; několika kamarádům vyprávěl, že přijel otec kapitána Osborna a jaký je špendábl; i sebrali se a za zlaťáky z pyšné peněženky truchlícího stařičkého otce užili jídla a pití, co hrdlo ráčí.
Spolu s pozdravujícím se seržantem odebral se Osborne do Waterloo a Quatre Bras, kam tehdy putovaly tisíce jeho krajanů. Seržanta vezl s sebou v kočáře a pod jeho vedením prošel obojí bojiště. Uviděl na silnici místo, odkud pluk šestnáctého vyrazil do boje, svah, z něhož zahnali francouzské jezdectvo, dorážející na ustupující Belgičany. Tamhle zas skolil šlechetný kapitán francouzského důstojníka, rvoucího – po zastřelení strážných seržantů – mladému praporčíkovi prapor z ruky. Po téhle silnici druhý den ustoupili a v noci ze sedmnáctého se na tomhle náspu pluk v dešti utábořil. Tamhle kousek dál zaujali postavení a celý den je drželi, při odrážení náporu nepřátelského jezdectva se chvílemi přeskupovali a před zuřivou francouzskou dělostřelbou se krčili za náspem. Když pak večer nepřítel po posledním náporu ucouvl a Angličané na povel vyrazili po celé linii vpřed, na tomhle pahorku se kapitán tryskem rozjel dolů a řval hurá a mával šavlí, a tu byl zastřelen a padl. „Do Bruselu dopravil pak nebožtíka major Dobbin,“ pronesl tiše seržant, „a tam ho dal, jak, jemnostpane, víte, pochovat.“ Při vojákově vyprávění vřískali kolem nich sedláci a sběratelé relikvií a nabízeli jim ke koupi všelijaké trofeje, kříže a epolety, rozbité kyrysy a orlíčky.
Zhlédnuv dějiště synových posledních velkých činů, Osborne se se seržantem rozloučil a bohatě ho odměnil. Synův hrob spatřil už předtím. Rovnou si tam totiž zajel, jakmile se octl v Bruselu. Jiří ležel na hezkém laekenském hřbitově poblíž města; jak se na jednom výletě do Laekenu lehkomyslně vyjádřil, tam chtěl být pochován. Tam ho také přítel uložil do neposvěceného koutku té zahrady zelené, živým plotem odděleného od chrámků a věžiček a květinových plantáží, pod nimiž odpočívají katoličtí nebožtíci. Starého Osborna pokořovalo, že jeho syn, lepší Angličan, kapitán věhlasné britské armády, není hoden, aby spočinul ve stejné půdě s cizinci. Kdopak z nás ví, kolik marnivosti vězí v našem citu k jiným, jak sobecká je naše láska. Starý Osborne nad tím příliš nehloubal, jaký rozpor v sobě nosí, jak v něm zápasí přirozený cit se sobectvím. Byl přesvědčen, že co dělá, je správné, že musí být vždycky po jeho – a jako sršeň nebo had se jedovatým záštím bránil všemu, co se mu stavělo na odpor. Jako vším ostatním, i záštím se pyšnil. Mít vždycky pravdu, vždycky se neomaleně hrnout vpřed, o ničem nepochybovat, těmito vlastnostmi hloupost vládne světu.
Slunce zapadalo, když po vyjížďce do Waterloo páně Osbornův kočár dojížděl k městským bránám, a tu potkali jiný landauer s několika dámami a jedním pánem; vedle landauru jel na koni nějaký důstojník. Osborne sebou škubl; voják sedící vedle něho se na svého souseda překvapeně podíval a důstojníkovi zasalutoval, ten mu na to mechanicky odpověděl. Byla to Amálie, po boku jí seděl zchromlý mladý praporčík a naproti ní věrná přítelkyně paní O’Dowdová. Byla to Amálie, ale jak změněná proti té svěží a lepé dívce, jak ji Osborne znal. Byla bledá a hubená. Pěkné hnědé vlasy pod vdovským kloboučkem měla vprostřed rozčísnuty – chudinka malá! Strnulé oči upírala do prázdna. Když se kočáry míjely, tupě se na Osborna podívala, ale nepoznala ho; ani on ji nepoznal, ale když zdvihl hlavu a zahlédl Dobbina, jak jede vedle ní, vzal ji na vědomí. Nenávidí ji. Jak, to si uvědomil až při jejím spatření. Když pak její kočár přejel, zavile a vzdorně si změřil seržanta, který se po něm bezděky koukl, jako by mu říkal: „Co ty se opovažuješ na mě hledět? Čert tě vem! Tolik ji nenávidím. Ona zbortila mé naděje i mou pýchu“ „Ať ten lump ujíždí,“ houkl lokaji na kozlíku a zaklnul. Za chvíli se za Osbornovým kočárem ozval dusot a dohonil je Dobbin. Když se kočáry míjely, byl myšlenkami bůhvíkde, pár kroků popojel a tu si uvědomil, že jel kolem něho Osborne. Otočil se po Amálii, jak je jí při pohledu na tchána: chudinka, ani neví, kdo vedle ní projel. A tu Vilém (denně ji na projížďkách doprovázel) vytáhl hodinky, vymluvil se, že si zrovna vzpomněl na nějakou schůzku, a odjel. Ani toho si nevšimla: zírala dopředu přes všední krajinu k vzdáleným lesům, kudy Jiří odtáhl.
„Pane Osborne, pane Osborne!“ zvolal Dobbin, jakmile dohonil kočár, a napřáhl ruku. Osborne se ani nehnul, aby mu ji stiskl; znovu zaklnul a křikl na kočího, ať ujíždí.
Dobbin se opřel rukou o kraj kočáru. „Musím s vámi mluvit, prosím,“ řekl. „Mám pro vás vzkaz.“
„Od té ženské?“ řekl neurvale Osborne.
„Ne,“ odvětil Dobbin, „od vašeno syna.“ Osborne se schoulil do kouta kočáru. Dobbin pustil kočár dopředu, ale přes celé město jel beze slova za ním, až dojeli k páně Osbornovu hotelu. Šel za Osbornem do jeho apartmá. Často v těch pokojích býval Jiří; bydleli tam za svého bruselského pobytu Crawleyovi.
„Máte mi něco vyřídit, pane kapitáne, promiňte, měl jsem říct pane majore, protože muži lepší než vy padli a vy za nimi jen pokulháváte,“ řekl Osborne uštěpačným tónem, který občas ráčil nasazovat.
„Lepší muži opravdu padli,“ opáčil Dobbin. „O jednom z nich chci s vámi mluvit.“
„Stručně, prosím;“ pan Osborne zaklnul a zakabonil se na návštěvníka.
„Přicházím jakožto jeho důvěrný přítel,“ hovořil major, „a vykonavatel poslední vůle. Sepsal ji přede mnou, než odešel do boje. Jste si vědom, že mu nic nezbylo a že je vdova v úzkých?“
„Jeho vdovu, prosím, neznám,“ řekl Osborne. „Jen ať se vrátí k otci.“ Ale oslovený pán si umínil, že se nedá vyvést z míry, a toho přerušení si nevšímal.
„Víte vy, prosím, jak je na tom paní Osbornová? Ta rána ji div o život i o rozum nepřipravila. Jestli se z toho vzpamatuje, to je zatím nejisté. Ale jakási čáka jí přece jen kyne, a kvůli ní jsem za vámi přišel. Co nevidět bude matkou. Necháte dítě pykat za otcovo provinění? Nebo tomu nešťastnému dítěti kvůli Jiřímu odpustíte?“
Osborne ze sebe vychrlil rapsodii sebechvály a zlořečení; – sebechválou se před svým svědomím ospravedlňoval, zlořečením zase zveličoval Jiřího nezdárnost. V celé Anglii se nenajde otec, který by byl k synovi tak štědrý, a on se mu darebně vzepře. Ani před smrtí se za svůj poklesek nekál. Jen ať si nese důsledky své nezdárnosti a bláhovosti. On, pan Osborne, drží slovo. Zapřísáhl se, že s tou ženskou nikdy nepromluví a za synovu ženu ji neuzná. „To jí můžete říct,“ řekl a zaklnul; „do smrti od toho neustoupím.“
Odtamtud tedy nic nekyne. Vdova musí být živa ze skrovných příjmů a z Pepíkovy podpory. „I kdybych jí to pověděl, bude jí to jedno,“ pomyslel si smutně Dobbin: od té pohromy myšlenkami byla panenka bůhvíkde a sklíčena zármutkem brala lhostejně věci dobré i zlé.
A také ústrky a laskavosti. Bez reptání je přijímala a znovu se zas oddávala žalu.
V životě naší nešťastné Amálie uplynulo od zmíněné rozmluvy, řekněme, dvanáct měsíců. Zprvu tonula v hlubokém a bědném zármutku; jen pár vzruchů toho křehkého a něžného srdéčka jsme zahlédli a vylíčili, od krutého žalu, jímž krvácí, nezbývá nám než odejít. Tichounce obejděme neblahé lože té chudinky bezvládné. Zlehka zavřeme za sebou dveře šerého pokojíku, kde stůně, jako je za sebou zavíraly ty hodné osoby, které ji vytáhly z útrap prvních měsíců a tak dlouho se od ní nehnuly, až jí nebe seslalo útěchu. Jednoho dne – a byl to den až děsivého úžasu a blaha – přitiskla si ovdovělá dívenka k ňadrům robátko – robátko s očima zesnulého Jiřího – chlapečka jak cherubín. Jaký zázrak, když zabrečel! Smála se nad ním a plakala – v ňadrech, k nimž se nemluvně přitulilo, znovu se ozvala láska a naděje a modlitba. Ošetřující lékaři se dlouho strachovali o její rozum i život a s úzkostí čekali na rozhodný obrat; teprve nyní oznámili, že nebezpečí minulo. Vyplatily se dlouhé měsíce nejistoty a strachu jejím neúnavným ošetřovatelům, když pak na ně upřela rozradostněný zrak.
Patřil k nim také náš přítel Dobbin. On ji pak odvezl k matce do Anglie; pro paní O’Dowdovou si totiž rázně vzkázal její plukovník, a tak jí nezbylo než pacientku opustit. Kdo má smysl pro humor, přišel by si na své, kdyby tak viděl Dobbina, jak chová dítě, a slyšel Amáliin šťastný smích při pohledu na něho. Vilém šel chlapci za kmotra a s nemalým důmyslem kupoval tomu křesťánkovi hrnky, lžičky, misky na kaši a korálky.
Jak si ho matka pěstovala a strojila, jak se v něm vyžívala; jak u něho nestrpěla chůvu a pomalu nikoho nenechala na něho sáhnout; jaké vzácné vyznamenání v tom spatřovala, když ho kmotrovi, strýci Dobbinovi, dovolila vzít na klín, o tom není třeba mluvit. Chlapeček jí byl vším. Žila jen mateřskému laskání. Zahrnovala útlé nemluvně zbožňující láskou. Z jejích ňader děťátko sálo život. Když s ním v noci osaměla, tehdy vskrytu prudce vzplanula mateřskou láskou, jakou Bůh podivuhodně obdařil ženský pud – úchvatem nadrozumovým i podrozumovým – slepou krásnou zbožností, jakou zná jen ženské srdce. Dobbinovým údělem bylo hloubat nad Amáliinými vzněty a střežit její srdce; a jestliže při své lásce vytušil téměř kdejaký cit, který jí srdce rozechvíval, běda! Přeběda! c neblahou jasnozřivostí poznal, že pro něho v něm místo nezbývá. Věděl o tom, klidně ten osud snášel a nijak se proti němu nebouřil.
Amáliini rodiče nejspíš majorovy záměry postřehli a nic proti němu neměli; Dobbin k nim docházel denně, celé hodiny býval s nimi nebo s Amálií nebo s hodným domácím, panem Clappem a jeho rodinou. Pod různými záminkami nosil kdekomu dárky, a to skoro den co den; dcerka domácího, kterou si Amálie dost oblíbila, mu jinak neřekla než pan major Bonbónek. Milá dívenka ho obřadně uvádívala k paní Osbornové. Bylo jí k smíchu, když k nim do Fulhamu jednoho dne major Bonbónek přijel, slezl z drožky a vyndal z ní dřevěného koníka, buben, trubku a jiné válečnické hračky pro šestiměsíčního Jirku venkoncem předčasné.
Chlapeček spal. „Pst,“ ozvala se Amálie, snad podrážděna vrzáním majorových bot; podala mu ruku a usmála se, protože Vilém ji mohl uchopit, teprve když složil náklad hraček. „Jdi dolů, Mařenko,“ řekl holčičce, „chtěl bych paní Osbornové něco říct.“ Udiveně se po něm koukla a položila nemluvně na postýlku.
„Amálie, přišel jsem se rozloučit,“ řekl a šetrně ji uchopil za útlou ručku.
„Rozloučit? A kampak odjíždíte?“ usmála se na něho.
„Pište mému právnímu zástupci,“ řekl, „on už mi to doručí; viďte že mi budete psát. Budu dlouho pryč.“
„Budu vám psát o Jirkovi,“ řekla. „Milý Viléme, jste na něho i na mě tak hodný. Podívejte se, že je jak andílek.“
Růžovýma ručkama obemkl chlapeček bezděky prst hodného vojáka a Amálie k němu vzhlédla s jarou mateřskou radostí. Nelítostný chlad ho nemohl víc ranit než ten pohled beznadějné vlídnosti. Sklonil se nad chlapečkem i matkou. Chvíli nemohl mluvit. Vší silou ze sebe vypravil: buďte sbohem. „Buďte sbohem,“ řekla Amálie, nastavila mu tvář a políbila ho.
„Pst! Nevzbuďte mi Jirku!“ dořekla, jak Vilém Dobbin těžkým krokem kráčel ke dveřím. Hrkot odjíždějící drožky nezaslechla; dívala se na chlapečka: smál se ze spaní.
KAPITOLA
I.
Jak se celý rok uživit z ničeho
Tak nevšímavý na našem Jarmarku marnosti není snad nikdo, aby se občas nezamýšlel nad hospodařením svých známých, ani zas tak tuze přeshovívavý, aby mu nebylo divné, čím to, že soused Jones nebo soused Smith přece jen vyjde s penězi. Jenkinsových si například nadmíru vážím (v sezóně k nim někdy chodívám na večeři), ale kdybych žil nevím jak dlouho, nad jejich mohutným landaurem s granátnickými lokaji v Hyde Parku pokaždé zkoprním: že mají Jenkinsovi ekvipáž zjednanou a platí jen spropitné, to vím, ale ti tři lokaji s kočárem je přece jen ročně přijdou aspoň na šest set – k tomu ještě připočtěme skvělé večeře, dva chlapce v Etonu, nejlepší guvernantky a učitelé u dívek, cesty do ciziny nebo na podzim do Eastbournu nebo Worthingtonu, výroční ples se supé od Guntera (ten jim ostatně dodává taky ty jejich gala večeře, vím to, protože jednou mě pozvali na uprázdněné místo u stolu, a jak jsem si všiml, proti prostinkému pohoštění, na jaké bývají k Jenkinsovým zváni níže postavení známí, byly to učiněné hody) – komu, jářku, ať si je nevím jak shovívavý, by to jejich hospodaření nevrtalo hlavou? Kdo je vlastně Jenkins? To víme všichni – komisař z úřadu pro lejstra a pečírvosk, vynáší mu to 1200 liber ročně. A co jeho žena, přinesla mu něco do výbavy? Kdepak! – Slečna Flintová – z jedenácti dětí buckinghamského zemánka. Z domu dostává nanejvýš krůtu k Vánocům, a za to musí pak mimo sezónu k sobě vzít dvě sestry; a když za ní přijedou do Londýna bratří, také je ubytovat a krmit. Jak to, že Jenkins se svým příjmem vystačí? Jářku, stejně to řekne každý známý. Jak to, že už dávno nesedí; a jak to, že se loni (k nemalému údivu všech) z Boulogně vrátil?
„Já“ tady zosobňuje obecný svět – třeba paní Grundyovou z okruhu váženého čtenáře – ta vám prstem ukáže na nějakou známou rodinu, která si žije nad poměry. Bodejť, co číší vína jsme všichni v družné zábavě s pohostinným dárcem vypili a v duchu si říkali, kde na to u všech všudy bere.
Když se pak za nějaká čtyři léta po Paříži Rawdon Crawley se ženou zabydlili v pohodlném mayfairském domku v Curzon Street, mezi hojnými přáteli, kteří se k nim scházeli na večeři, nebylo snad jediného aby si o nich takovou otázku nepoložil. Jak jsem řekl, romanopisec ví všechno, a když už jsem na tom tak, že mohu čtenářům povědět, jak se Crawleyovi uživili bez příjmu, prosil bych snažně noviny, které přebírají úryvky z různých děl vydávaných na pokračování, aby následující podrobný výklad a propočet nepřetiskovali – sám jsem se ho (za drahé peníze) dopídil a tak bych z toho měl něco mít. Synu, řekl bych, kdybych byl nějakým obdařen – bedlivě je zpytuj a stále se s nimi stýkej, snad se poučíš, jak se člověk celý rok uživí z ničeho. Ale líp uděláš, když se s pány od toho řemesla nebudeš kamarádit a propočteš si to nepřímo jako u logaritmů, jinak tě ten propočet, dej si říct, přijde hezky draho.
Ta dvě tři léta, která popíšeme velmi stručně, žili si Crawleyovi, jak je rok dlouhý, šťastně a pohodlně z ničeho. Tenkrát Crawley vystoupil od gardových dragounů a prodal důstojnický patent. Co se s ním shledáváme, zbývají mu z vojenského řemesla jenom kníry a plukovnická hodnost na navštívence.
Jak jsme se už zmínili, sotva přijela Rebeka do Paříže, zaujala v tamější velkoměstské společnosti pevné a význačné postavení a zjednala si volný přístup do nejpřednějších domů znovu dosazené francouzské aristokracie. Také angličtí světáci se jí v Paříži dvořili k nemalé nelibosti svých urozených paní manželek – ty nemohly tu šplhounku ani vystát. Několik měsíců se paní Crawleyová salóny ve Faubourg St. Germain, kde se pevně uhnízdila, i nádherným novým dvorem, kde jí prokazovali velkou pozornost, kochala, ba trochu opájela; tak jí to stouplo do hlavy, že se k manželovým stálým druhům – ponejvíce řádným mladým oficírům – chovala snad trochu zpupně.
Zato Crawley mezi vévodkyněmi a dvorními dámami v jednom kuse zíval. Při écarté stařeny nad každým pětifrankem tak bědovaly, že se plukovníku Crawleymu přestalo chtít sedat ke karetním stolkům. Jejich vtipný hovor ocenit nedovedl, protože neuměl francouzsky. Co z toho jeho žena má, reptal, večer co večer dělat pukrlata před houfem princezen Nechal Rebeku, ať si mezi ně chodí sama; a uchýlil se k jednoduchým snahám i zábavám mezi kumpány, jací mu byli po chuti.
Když o nějakém lepším pánovi řekneme, že si celý rok fidélně žije z ničeho, slovem „nic“ naznačujeme arci cosi neznámého; je to zkrátka tak že nevíme, z čeho ten pán hradí výdaje na domácnost. Nuže, náš přítel plukovník měl velké vlohy ke všem hazardním hrám; a protože s kartami, kostkami a tágem trénoval v jednom kuse, lehce si domyslíme, že v zacházení s těmito krámy dosáhl větší zručnosti, než mohou mít ti, kdo se s nimi ohánějí jen občas. Správně nasadit tágo je jako nasadit tužku, flétnu nebo rapír – naráz se ty nástroje ovládnout nedají, jen tehdy to člověk s nimi někam dotáhne, když k vrozenému sklonu přistoupí pevná píle a vytrvalost. Z Crawleyho, původně pouhého skvělého amatéra, se stal dokonalý kulečníkový mistr. Jak tomu u velkých vojevůdců bývá, i u něho se s nebezpečím bystřil talent, a když mu třeba přes celou partii štěstí nepřálo a vypadalo to na prohru, několika velkolepými, nadmíru obratně i odvážně provedenými karamboly se ujal v boji vedení a nakonec zvítězil, že nad tím každý žasl – totiž každý, kdo ho jakživ neviděl hrát. Ti, kdo ho vídali pravidelně, střežili se hazardovat proti člověku tak netušených možností a tak skvělé a nezdolné zručnosti.
Právě tak zručně hrál karty; zvečera pořád prohrával, nekoukal na hru, dělal chyby, kdo tam byl poprvé, nic zvláštního si o jeho talentu nemyslel; ale když se pak Crawley zopatrnělý několikerou drobnou prohrou pustil do boje, očividně hrál docela jinak a do rána jistě protivníka porazil. Věru málokdo se mohl pochlubit tím, že by byl na Crawleyho někdy vyzrál.
Výhry se stále opakovaly a tak není divu, že na ně závistníci a poražení leckdy žehrali. O nikdy neporaženém vévodovi Wellingtonovi tvrdí Francouzi, že mu k neustálým výhrám dopomohla úžasná řada šťastných náhod; ale u Waterloo – to si nedají vymluvit – vyhrál závěrečnou partii falší: tak se také v anglickém hlavním stanu šuškalo, že za těmi ustavičnými výhrami plukovníka Crawleyho vězí nějaký podfuk.
V Paříži byly sice tehdy otevřeny místnosti U Frascatiho a Salon, ale karbanictví se tak rozmohlo, že veřejné herny obecnému zanícení nestačily a karbanilo se v soukromých domech, jako by se ta vášeň ani nedala ukájet veřejně. Neblahá kratochvíle se běžně provozovala také na roztomiloučkých večerních réunions[54] u Crawleyů – dobrosrdečňoučká paní Crawleyová na to velmi žehrala. S hlubokým žalem mluvila o manželově zálibě v kostkách; před každým, kdo k nim přišel, si na to naříkala. Zapřísahala ty mladíky, aby se pohárku s kostkami jakživi ani nedotkli; a když mladý Green od myslivců prohrál hromadu peněz Rebeka (jak to služka nešťastnému mladíkovi prozradila) celou noc proplakala, ba dokonce na kolenou manžela zapřísahala, aby mu dluh odpustil a dlužní úpis spálil. Ale copak může? Vždyť sám prohrál zrovna tolik s Blackstonem od husarů a s hrabětem Punterem od hannoverské kavalerie; Greenovi počká, jak dlouho bude chtít; ale zaplatit ovšem musí; spálit dlužní úpis je dětinství.
Další a další důstojníci, většinou mladí – paní Crawleyová byla totiž obklopena samou mládeží – odcházeli z jejích večírků a tvářili se kysele, co toho u jejích karetních stolků pozbyli. Pověst jejího domu valem upadala. Potrefení varovali mladé zajíce, co tam na ně číhá. Poručíka Spooneyho varoval před tou rotou plukovník O’Dowd od -tého okupačního pluku. Při večeři v Café de Paris se mezi plukovníkem infanterie, doprovázeným chotí, a manžely Crawleyovými, kteří tam také večeřeli, strhla hlučná a prudká hádka. Na obou stranách se do toho vložily dámy. Paní O’Dowdová luskla paní Crawleyové palcem pod nos a o jejím manželovi prohlásila, že je „vyložený švindléř“. Plukovník Crawley vyzval plukovníka O’Dowda, komandéra lázeňského řádu, na souboj. Dověděl se o té rozmíšce vrchní velitel a hned vzkázal pro plukovníka Crawleyho (ten si už chystal pistole, „kterými skolil kapitána Markera“) a tak mu promluvil do duše, že ze souboje sešlo. Nebýt toho, že Rebeka padla před generálem Tuftem na kolena, Crawley málem vandroval zpátky do Anglie; několik týdnů hrál pak jenom s civilisty.
Rebeka si uvědomila, že aťsi Rawdon hraje nevímjak zručně a v jednom kuse vyhrává, celkem vzato jsou na tom bledě; skorem nikomu sice groš nezaplatí, ale i tak se jim nakonec kapitálek rozplyne. „Zlatíčko,“ říkávala mu, „na zvýšení příjmu je karban dobrý, ale jako příjem nestojí nic. Jednou ty lidi třeba omrzí hrát a co bude s námi?“ Rawdon jí uznal, že na tom něco je; jak sám pozoroval, pány, co za ním párkrát přišli na večeřičku atd., hrát s ním opravdu omrzelo a natruc Rebečiným půvabům moc se k nim už nehrnou.
V Paříži se jim žilo pěkně a příjemně, ale nakonec to byly pouhé prázdné hříčky a roztomilé nicoty; Rebeka si řekla, že musí Rawdonovi něco zařídit ve vlasti. Buď v Anglii, nebo v koloniích mu musí sehnat místo nebo úřad; jen co si k tomu urovná cestu, umínila si přesídlit do Anglie. Nejprve pohnula Crawleyho k tomu, že vystoupil od gardových dragounů a odešel do penze. Pobočníkem generála Tufta už dávno nebyl. Kam přišla, tam se Rebeka Tuftovi posmívala, posmívala se jeho toupetu (nosil ho, co přišel do Paříže), jeho pásu u kalhot, jeho falešnému chrupu, zejména pak jeho svůdcovským alýrám, i jeho domýšlivosti, že se do něho každá hned zamiluje. Dvornou pozorností, kyticemi, večeřemi v restauracích, operními lóžemi, tretkami obdaroval teď generál tmavobrvou ženu komisaře Brenta. Chudák paní Tuftová se užírala jako dřív, dlouho do noci vysedávala sama s dcerami, a generál, navoněný a nakadeřený, si zatím šel do opery stoupnout za křeslo paní Brentové. Toť se ví, Rebeka si místo něho zjednala tucet jiných ctitelů; a svým vtipem uměla sokyni náležitě zpražit. Ale jak řečeno, společenský život ji omrzel; operní lóže i večeře v restauracích jí zevšedněly; kytice se nedaly střádat do zásoby; a z tretek, krajkových kapesníčků a glacé rukaviček se nedalo žít. Uvědomila si, jak jsou ty zábavy jalové, a zatoužila po něčem vydatnějším.
V tu kritickou dobu donesla se k sluchu hojným plukovníkovým věřitelům do Paříže zpráva, která je velmi potěšila. Slečna Crawleyová, bohatá teta, od níž mu kyne obrovské dědictví, je na smrt; plukovník se musí honem odebrat k jejímu úmrtnímu loži. Paní Crawleyová se synem na něho počkají, až si pro ně přijede. Zamířil do Calais, a když tam šťastně dojel, dalo se očekávat, že odpluje do Doveru; ale zatím se svezl poštovní bryčkou do Dunkirku a z Dunkirku odcestoval do Bruselu, kde se mu už dříve zalíbilo. V Londýně byl totiž dlužen víc než v Paříži; dal tedy před oběma hlučnými velkoměsty přednost menšímu belgickému městu.
Teta jí zemřela. Paní Crawleyová hned objednala pro sebe i malého Rawdona nejhlubší smutek. Plukovník vyřizoval dědické záležitosti. V hotelu, kde byli ubytováni, přestěhovali se z malého apartmá v mezaninu do prvního patra. Paní Crawleyová se s hoteliérem poradila o nových tapetách, přátelsky se s ním poškorpila o kobercích a nakonec všechno vyrovnala kromě účtu. Odjela v hoteliérově kočáře; s ní se svezla francouzská bonna; po boku jí seděl chlapec; z brány jí kynul na rozloučenou skvělý hoteliér s paní hoteliérovou. Generál Tufto zuřil nad jejím odjezdem a paní Brentová zas zuřila nad tím, že generál zuří; poručík Spooney v hloubi srdce truchlil; a hoteliér chystal roztomilé paničce a jejímu manželovi nejlepší apartmá k jejich návratu. Pečlivě uklidil svěřené kufry. Ty mu paní Crawleyová výslovně dala na starost. Když je však po čase otevřeli, nic zvlášť cenného v nich nebylo.
Ale než se paní Crawleyová odebrala za manželem do belgického hlavního města, vypravila se do Anglie a synáčka zanechala na pevnině pod ochranou francouzské služky.
Při loučení Rebeka ani malý Rawdon netruchlili. Co se jí narodil, moc pacholíčka neužila. Podle roztomilého zvyku francouzských matek poslala ho k chůvě na vesnici poblíž Paříže a tam mezi drobotinou bratříčků v dřeváčcích prožíval Rawdonek dost spokojeně své první měsíce. Otec za ním co chvíli přiklusal a rodičovské srdce se v něm vždycky rozháralo nad tím, jaký je růžový a umouněný, a jak si spokojeně vříská, když si pod dozorem chůvy, zahradníkovy ženy, uplácává z bláta bábovičky.
Rebeku to za synem a dědicem nějak zvlášť netáhlo. Jednou jí zkazil nový sivý přehoz. Raději se mazlil s chůvou než s mámou, a když nakonec od bodré chůvy a téměř matky odešel, několik hodin nebyl k utišení. Upokojil se, až když mu matka slíbila, že se druhý den k chůvě vrátí; ba i chůvě, aby ji snad to loučení tolik nebolelo, řekli, že jí dítě hned vrátí; ona na ně dlouho starostlivě čekala.
Naši známí byli takřka první z té čeládky otrlých anglických dobrodruhů, kteří pak vzápětí vpadli na pevninu a v kdejaké evropské metropoli páchali podvody. Zámožnost a poctivost Britů požívala v těch blahých letech 1817–18 velké úcty. Tenkrát prý Britové ještě neuměli smlouvat s urputností, jakou se dnes vyznačují. Evropská velkoměsta nebyla ještě rejdištěm našich taškářů. Snad se dnes ve Francii a v Itálii nenajde město, kde by člověk nepotkal nějakého urozeného krajana, jak se samozřejmým naparováním a fouňovstvím, bez něhož se už ani neobejdeme, šidí hoteliéry, fingovanými šeky balamutí lehkověrné bankéře, kočárníky okrádá o kočáry, zlatníky o šperky, bezelstné pocestné o peníze v kartách – dokonce i knihovny o knihy. Před třiceti lety člověku stačilo, aby byl milor Anglais, cestoval ve vlastním kočáře, a na požádání mu hned všude poskytli úvěr, a tak se urození pánové dávali šidit, ale sami nešidili. Teprve za několik týdnů potom, co Crawleyovi odjeli, zjistil jejich pařížský hoteliér, kolik na nich prodělal; nejprve tam ovšem párkrát zabrousila modistka madame Marabou s oučtíčkem za zboží dodané madame Crawleyové, a monsieur Didelot z Boule ďOr v Palais Royal se pětkrát nebo šestkrát poptával, jestli cette charmante Miladi, co si od něho koupila náramky a hodinky, je už de retour.[55] Dokonce i chudá zahradníkova žena, která madame odkojila chlapce, za to mléko lidské vlídnosti, které zdravému a bujnému Rawdonkovi poskytla, od šestého měsíce nedostala ani vindru. Opravdu, ani chůvě nezaplatili. Crawleyovi měli tak naspěch, že si na ten dloužek nevzpomněli. Do nejdelší smrti hoteliér na anglický národ pustě nadával. Kdejakého cestujícího se vyptával, nezná-li jistého plukovníka lorda Crawleyho – avec sa femme – une petite dame, très spirituelle. „Ah, Monsieur!“ dodával – „ils m’ont affreusement volé.“[56] Smutné bylo poslouchat ho, jak procítěně mluví o té pohromě.
Rebeka se vypravila do Londýna jen proto, aby s manželovými hojnými věřiteli uzavřela jakýsi kompromis, nabídla jim za libru devět penny až šilink dividendy, a tak mu zajistila návrat do vlasti. Sledovat ji při tomto jednání krok za krokem se nesluší; když jim náležitě vysvětlila, že částka, kterou jim smí nabídnout, je veškerá manželova hotovost, a namluvila jim, že než by se plukovník Crawley s nezaplacenými dluhy usadil ve vlasti, to se raděj do smrti z pevniny nehne; a když jim dokázala, že odjinud mu nic nekyne a že dělej co dělej větší dividendu než tu, kterou jim smí nabídnout, nedostanou, nakonec plukovníkovy věřitele pohnula k tomu, že její nabídky jednomyslně přijali, a tak za patnáct set liber vykoupila dluh, který se páčil na desetinásobnou částku.
Při tom jednání se obešla bez advokáta. Věc byla tak jasná – ber, nebo nech být, jak správně poznamenala – že to nakonec advokáti věřitelů sami srovnali. Pan Lewis, právní zástupce pana Davidse z Red Lion Square, a pan Moss, právní zástupce pana Manasse z Cursitor Street paní Crawleyové blahopřáli, jak skvěle se toho zhostila, že žádný právník by to líp nedokázal.
Jejich blahopřání vyslechla Rebeka ve vší skromnosti; při projednávání celé věci dala na pohoštění protivníkových advokátů přinést do špinavého pokojíku, v němž byla ubytována, šery se zákusky; při odchodu stiskla advokátům rozmarně ruku a potom se rovnou vrátila na pevninu za manželem a synem; manželovi oznámila, že je naprosto volný. Syna, toho si za matčiny nepřítomnosti francouzská služka, mademoiselle Geneviève, tuze nehleděla; ona se ta mladice zakoukala do jednoho vojáka z calaiské posádky, a jak byla se svým militaire, svěřené dítě pustila z hlavy. Na calaiské písčině se Rawdonek roztržité Geneviève zatoulal a málem tam utonul.
Tak přijeli manželé Crawleyovi do Londýna; a teprve tam, v mayfairském domku v Curzon Street, prokázali zručnost, bez níž se neobejdou ti, kdo se živí svrchu zmíněným způsobem.
KAPITOLA
II.
Pokračování o téže věci
Především musíme bez odkladu vylíčit věc nad jiné důležitou, jak lze za nic ročně získat dům. Lepší byt se sežene buď nezařízený, a v tom případě, máte-li u firmy Gillows nebo Bantings úvěr, můžete si ho dát podle chuti zařídit a vyštafírovat; nebo také zařízený, což není pro pronajimatele i nájemníka tak obtížné a složité. Takový dům byl Crawleyům milejší.
Než se u slečny Crawleyové v Park Lane ujal dohledu nad domem i sklepem pan Bowls, dělal té dámě stolníka jistý pan Raggles, narozený na rodinném panství Queen’s Crawley, mladší syn tamějšího zahradníka. Protože byl šikovný, měl pěknou postavu i pěkná lýtka a řádně se choval, povýšil z čističe nožů na kočárového lokaje a z kočárového lokaje na stolníka. Po léta spravoval domácnost slečny Crawleyové, plat měl dobrý, vydatně si přivydělal, pěkně ukládal stranou a tu oznámil, že hodlá uzavřít sňatek s bývalou kuchařkou slečny Crawleyové, až doposud počestně živou z mandlu a hokynářství blízko odtud. A zatím byl s ní tajně oddán už léta; jenže zprávu o sňatku přinesli slečně Crawleyové sedmiletý chlapec a osmiletá holka; však se pořád ometali v kuchyni, až to bylo slečně Briggsové nápadné.
Potom pan Raggles z místa odešel a sám převzal správu hokynářství a zelinářství. Sortiment rozšířil o mléko, smetanu, vejce a venkovskou slaninu, proti jiným bývalým stolníkům, čepujícím po hospodách kořalku, skromně obchodoval s prachprostými zemědělskými výrobky. A protože se znal s okolními stolníky a v útulném zadním pokojíku je se ženou hostíval, mnozí z toho cechu brali mléko, smetanu a vajíčka jen od něho a on z toho měl každý rok větší výdělek. Tak hrabal pokojně a skromně rok po roce, a když posléze přišel do dražby pohodlný, kompletně vybavený mládenecký kvartýr v Curzon Street č. 201, ve čtvrti Mayfair, před odchodem do ciziny obývaný ctihodným panem Bedřichem Deuceacem, nádherně a vkusně zařízený původními dodavateli, kdo jiný než Karel Raggles koupil dům i s nábytkem? Něco si ov šem vypůjčil, a to na vysoký úrok, od jednoho kolegy stolníka, ale větší část splatil hotově; s nemalou pýchou uléhala pak paní Ragglesová do lůžka z vyřezávaného mahagonu a s hedvábnými záclonkami, naproti lůžku měla stát obrovské otáčecí zrcadlo a šatník, do něhož by se vešla ona, Raggles a celá rodina.
Bydlet v takovém velkolepém bytě trvale, to je ovšem ani nenapadlo Jen proto jej Raggles koupil, aby měl co pronajmout. Jakmile sehnal nájemníka, uchýlil se znovu do hokynářství; ale dělalo mu dobře zajít si odtamtud do Curzon Street a podívat se na dům – na svůj dům – s pelargóniemi za oknem a s tepaným bronzovým klepátkem na dveřích. Lokaj, postávající u schůdků do suterénu, mluvil s ním uctivě; kuchařka si k němu chodila pro zeleninu a říkala mu pane domácí; a když se Ragglesovi zachtělo, dověděl se do všech podrobností, co nájemníci dělají a co měli k večeři.
Byl to hodný člověk; hodný a spokojený. Dům mu vynášel ročně tolik, že se rozhodl posílat děti do pořádných škol; za drahé peníze poslal tedy Karla do internátu dr. Swishtaila v Sugarcane Lane a Matylku do Laurentina slečny Peckoverové v Claphamu.
Celou Crawleyovu rodinu Raggles miloval za to, že mu dopomohli k životnímu blahobytu. Vzadu v krámě měl viset siluetu své velitelky a domek vrátného, který stará panna sama tuší nakreslila – a k výzdobě domu v Curzon Street přispěl jen rytinou hampshirského Queen’s Crawley, baronetského sídla sira Walpola Crawleyho; byl tam vyobrazen, jak jede ve zlaceném voze taženém šesti bělouši kolem jezera a v něm plno labutí a bárek, naložených dámami v krinolínách a muzikanty s praporky a parukami. Takový palác a tak vznešený rod, říkal si Raggles, se věru na celém světě nenajde.
Rawdon se ženou se vrátili do Londýna a čirou náhodou byl Ragglesovic dům v Curzon Street zrovna k pronajmutí. Dům i domácího plukovník znal; Raggles se s Crawleyovými nepřestal stýkat, a když měla slečna Crawleyová hosty, vypomáhal Raggles panu Bowlsovi. Staroch tedy plukovníkovi dům pronajal, a když sezvali společnost, ještě mu dělal stolníka; dole v kuchyni se zatím oháněla paní Ragglesová a posílala jim nahoru večeře, že jaké by ji i slečna Crawleyová pochválila. Tak získal Crawley dům zadarmo; na Ragglesovi zůstaly daně a dávky a splátky na hypotéku kolegovi stolníkovi, dále životní pojistka, školné za děti; výdaje za jídlo a pití, spotřebované jeho rodinou – a částečně také plukovníkovou; tou transakcí se chudák přivedl na mizinu, děti ožebračil a sám se octl ve fleetstreetském vězení pro dlužníky: jenže za panstvo, které si celý rok žije z ničeho, někdo platit musí – a tentokrát ručitelem zbankrotělého plukovníka Crawleyho se stal nešťastník Raggles.
Co rodin asi zlumpačí a zchudne vinou crawleyských taškářů! – těch aristokratů, odírajících živnostníčky, ba neváhajících poníženému služebnictvu uštipovat z bídného platu a šidit je o pár šilinků. Když tak čteme, že se nějaký ušlechtilý šlechtic odebral na pevninu, jiný ušlechtilý šlechtic že má na krku exekuci – nebo zas že ten či onen dluží šest až sedm miliónů, jeho úpadek nám připadá přímo nádherný a tím obrovským zmarem vzbuzuje v nás úctu. Ale kdopak polituje lazebníčka, který za pudrování lokajských paruk neuvidí ani groš; nebo truhláříčka, který se přivedl na mizinu sbíjením a zdobením pavilónů pro hraběnčiny déjeuners[57], A nebo nuzného, správcem domu protěžovaného krejčíka, který se zakrvácel, jen aby měl zavčas ušity livreje, které si u něho pan hrabě milostivě objednal. Když se zhroutí velký dům, zasype i nuzáky, a nikdo si toho nevšimne; jak stojí v starých bájích, kdo jde k čertu, nejprve pošle k čertu hromadu jiných.
Rawdon s chotí štědře zahrnovali přízní živnostníky a dodavatele slečny Crawleyové, jen aby byli ochotni je zásobovat. Někteří, zvlášť chudší, se k tomu uvolili. Bylo úžasné, jak vytrvale se tam objevovala každou sobotu s vozíkem a týden co týden s účtem pradlena z Tootingu. Zeleninu musela dodávat sama paní Ragglesová. Účet za ležák v hospodě U Válečné štěstěny (brali ho tam pro služebnictvo) je v pivních kronikách zcela ojedinělý. Kdekomu ze služebnictva plat z větší části zadržovali, aby tak chtěj nechtěj u nich vydržel. Zaplaceno vlastně nedostával nikdo. Ani zámečník za spravení zámku, ani sklenář za zasklení okna, ani povozník za propůjčení kočáru, ani štolba, který kočár řídil, ani řezník, který dodal skopovou kýtu, nezaplaceno zůstalo uhlí, na němž se ta kýta pekla, i kuchařka, která ji podlévala, ba i služebnictvo, které ji snědlo: takhle fidélně prý si začasté někteří lidé žijí celý rok z ničeho.
Na malém městě se to dělat nedá, hned si toho někdo všimne. Dovíme se, kolik mléka bere soused, vyslídíme, co za maso nebo drůbež měl k večeři. V domech č. 200 a 202 v Curzon Street možná také věděli, co se děje v prostředním domě, protože se jejich služebnictvo stýkalo v suterénu; zato manželé Crawleyovi a jejich známí o č. 200 a 202 nevěděli pranic. V č. 201 čekal na příchozího upřímný pozdrav, vlídný úsměv, dobrá krmě a srdečný stisk ruky od hostitele i hostitelky, jako by medle zaručeně pobírali tři až čtyři tisíce ročně – a taky že pobírali, ne v penězích, ale ve zboží a v práci – skopové sice neplatili, ale jedli; a jestli snad za víno nevysázeli ryzí zlato, kdopak to má vědět. Jen u tabule bodrého Rawdona se nalévalo tak dobré bordeauxské; jen u něho se tak zábavně a vybraně večeřelo. Komnaty měl hezké, drobné, nekřiklavé, že si lepší salónky ani nelze přát. Rebeka se vkusně krášlila tisícerými tretkami z Paříže: když tak usedla ke klavíru a s jarým srdcem zatrylkovala, návštěvníkovi bylo jako v ráji domácké pohody; říkal si, že manžel je sice přihlouplý, zato ženu má rozkošnou a večeře příjemné jen což.
V jistých londýnských kruzích Rebeka duchaplností, bystrostí i štiplavostí brzo získala věhlas. Notoričtí elegáni se v Hyde Parku shlukovali kolem jejího kočáru. V operní lóžičce v třetím pořadí se to u ní hemžilo stále se střídajícími hlavami; přiznejme však, že urozené dámy se malé dobrodružky stranily a k sobě ji nepouštěly.
O dámské smetánce a jejích mravech mluví autor, toť se ví, jen z doslechu. Taková tajemství mužský nepropátrá a nepochopí, tak jako se nedozví, o čem hovoří dámy, když se po večeři odeberou do salónu. Jenom neodbytným doptáváním se těch záhad někdy domaká; kdo šlape po dlažbě Pall Mailu a prolézá naše velkoměstské kluby, ten se při takové píli buď na vlastní oči, buď od známého nad kulečníkem, nebo nad jídlem poučí o lepším londýnském světě; jako jsou v něm mužští (třeba takový Rawdon Crawley, jehož postavení jsme už dříve vylíčili), kteří oslňují nevědomce a novice, kteří je v Hyde Parku pozorují v družné zábavě s pověstnými elegány, tak jsou v něm také dámy, lze-li tak říci, pro mužský vkus, páni po nich přímo pasou, kdežto jejich ženy je ignorují a briskují. Patří k nim paní Firebraceová; je to dáma s krásnými plavými lokýnkami, každý den je ji vidět v Hyde Parku, obklopenou nejpřednějšími a nejslovutnějšími elegány celé říše. Druhá je paní Rockwoodová; květnatá oznámení jejích dýchánků vycházejí v nóbl novinách; na večeře k ní chodí sami velvyslanci a vznešení aristokrati; takových by se dalo uvést mnohem víc, kdyby patřily do našeho příběhu. Prostí lidé, vyloučení z lepšího světa, nebo venkovani, toužebně vzhlížející k smetánce, vídají tyto dámy na veřejnosti v celé jejich zdánlivé vznešenosti a z dálky jim závidí; lidé zasvěcení by je poučili, že ty, kterým tolik závidí, mají právě tak nepatrnou čáku na proniknutí do „společnosti“ jako taková neokrouchaná somersetská statkářka, která v Morning Post sleduje jejich počiny. Když člověk žije v Londýně, je si těchto strašlivých pravd vědom. Doví se, jak neúprosně tato „společnost“ vylučuje dámy napohled vysoce postavené a zámožné. Kdo se obírá lidskou a zvlášť ženskou povahou, nevychází z úžasu nad tím, jak náruživě se do toho kroužku derou, jakých mrzkostí se přitom dopouštějí a jakým urážkám čelí; snaha uplatnit se ve společnosti přes všechny překážky, to by bylo vhodné téma pro nějakého velikána, který by měl dost vtipu, volného času i cviku v angličtině, potřebného k sepsání takového příběhu.
Nuže, když k nám paní Crawleyová přijela zpátky přes lamanšský průliv, ženy, se kterými se především v cizině seznámila (a byla jich hrstka), nejenže k ní schválně nechodily na návštěvu, také na veřejnosti ji hrubě ignorovaly. Urozené dámy na ni kupodivu zapomněly, což bylo Rebece bezpochyby dost nepříjemné. Lady Bareacresová na ni narazila ve dvoraně opery. Hned k sobě přitáhla dcery, aby se snad dotekem od Rebeky nenakazily, ucouvla, stoupla si před ně a upřeně se na malou nepřítelkyni zadívala. Přivést Becky upřeným pohledem do rozpaků, to by byly musely studené staré Bareacresové sršet její ohyzdné oči docela jinak. V Hyde Parku potkala bryčku paní Crawleyové lady de la Male; tucetkrát se kdysi v Bruselu s Becky projížděla bok po boku; teď najednou paní hraběnka nadobro oslepla a někdejší přítelkyni ne a ne poznat. Ignorovala ji v kostele dokonce i bankéřova žena paní Blenkinsopová. V kostele byla teď Becky jako doma; byl na ni povznášející pohled, jak tam po boku Rawdonově kráčí, v ruce dva mohutné kancionály se zlatou ořízkou, a nejvýš vážně a usebraně sleduje obřad.
Rawdona ty šikany, kterým byla jeho žena vystavena, zprvu velmi hnětly, pořád se chmuřil a vztekal. Hrozil, že vyzve na souboj manžela nebo bratra každé nestoudnice, která se k jeho ženě nezachová s náležitou úctou; teprve přísnými zákazy a snažnými prosbami se dal ukrotit. „Do společnosti mi cestu neprostřílíš,“ řekla mu dobromyslně. „Pamatuj, zlatíčko, že jsem bývalá guvernantka, a ty, hlupáčku, jsi vykřičený karbaník, vrhcábník, a vůbec prostopášník. Časem získáme přátel, kolik budem chtít, zatím buď hodný a na slovo poslouchej učitelku. Vzpomínáš si, jak jsi zuřil, když jsme se dozvěděli, že teta odkázala skoro všechno Pittovi a jeho ženě. Nebýt mého uklidňování málem jsi to vyžvanil celé Paříži, a kde bys dnes byl? – u sv. Pelagie ve vězení pro dlužníky, nehověl by sis v pěkném domě, obklopen vším pohodlím – tak ses tehdy rozlítil, že bys byl, ty jeden hříšný Kaine, bratra zavraždil, a co by ti byl ten hněv platný? Vztekej se nevím jak, tetiny peníze se ti nevrátí. Než být po způsobu těch pitomých Butových s bratrovou rodinou na kordy, to se s ní raděj spřátelíme. Až ti umře otec, bude se nám v Queen’s Crawley přes zimu pěkně bydlet. A když přijdeme na mizinu, pláchneš tam za štolbu a já budu dělat dětem lady Jany guvernantku. Na mizinu! povídali! spíš ti seženu nějaké dobré místo; nebo umře Pitt i jeho synáček a bude z nás sir Rawdon a paní baronetka. Můj zlatý, dokud je člověk živ, nemá věšet hlavu, a já mám chuť něco z tebe udělat. Kdopak to rozprodal koně? Kdopak za tebe zaplatil dluhy?“ Chtěj nechtěj Rawdon přiznal, že za všechna ta dobrodiní vděčí ženě a že se její radou bude i nadále řídit.
Rozžehnala se tedy slečna Crawleyová se světem a peníze, po nichž celé příbuzenstvo páslo, nakonec zdědil Pitt. Jakmile Bute Crawley zjistil, že místo předvídaných dvaceti mu připadlo pouhých pět tisíc, tak ho to zklamání dožralo, že synovci sprostě vynadal; dávno už to mezi nimi vřelo a teď se tak rozkmotřili, že spolu nemluvili. Rawdonovi připadlo pouhých sto liber, ale zachoval se tak, že tím ohromil bratra a potěšil švagrovou, toužící být se všemi manželovými příbuznými zadobře. Napsal bratrovi z Paříže upřímný, chlapský, rozmarný dopis. Je si vědom, psal v něm, že se sňatkem připravil o tetinu přízeň; zklamáním nad její neúprosnou zarputilostí se nijak netají, ale přece jen je rád, že peníze zůstanou v rodině, a bratrovi k dědictví upřímně blahopřeje. Švagrovou srdečně pozdravuje a doufá, že zůstane jeho ženě vlídně nakloněna; doušku siru Pittovi připsala vlastnoručně Rebeka. Také ona si dovoluje připojit se k manželovu blahopřání. Nikdy panu Crawleymu nezapomene, jak byl tenkrát vlídný na ni, opuštěnou sirotu, učitelku jeho sestřiček, jejichž blaho jí stále leží na srdci. V manželství mu přeje všechno nejlepší; s jeho svolením vzkazuje pozdrav lady Janě (o jejíž dobrotě slyší samou chválu), a jak doufá, jednou snad bude smět strýci a tetě představit synáčka; do jeho přízně a ochrany si ho tímto dovoluje poroučet.
Pitt Crawley přijal psaníčko milostivě – mnohem milostivěji, než přijímala teta někdejší Rebečina skládání, psaná Rawdonovou rukou; ze samého nadšení nad dopisem se už lady Jana těšila, že manžel dědictví rovnou rozdělí na dva rovné díly a půlku pošle bratrovi do Paříže.
K baronetčině překvapení Pitt prohlásil, že bratrovi šek na třicet tisíc liber nevěnuje. Zato Rawdonovi velkomyslně nabídl pomocnou ruku, až se vrátí do Anglie a bude ji chtít uchopit; paní Crawleyové poděkoval za to, že má o něm a o lady Janě tak dobré mínění, a milostivě slíbil, že bude jejímu synáčkovi ve všem nápomocen.
Tak se bratři téměř smířili. Když přijela Rebeka do Londýna, Pittovi tam nebyli. Co se jen najezdila kolem milého vchodu v Park Lane, jestli se snad do domu slečny Crawleyové nenastěhovali. Ale noví majitelé pořád nikde; co zatím kutí, dovídala se jen od Ragglese – služebnictvo slečny Crawleyové že propustili s obstojným odstupným a jednou že pan Pitt přece jen do Londýna zajel, pár dní se v domě zdržel, všechno s advokáty projednal a romány slečny Crawleyové prodal antikváři za Bond Street. Nových příbuzných se už Becky nemohla dočkat, měla k tomu své důvody. „Až přijede lady Jana,“ říkala si, „bude mi v londýnské společnosti kmotrou; a ženy, pch! jen co zjistí, jak o mě muži stojí, samy mě k sobě budou zvát.“
Společnice, ta je pro dámu v takovém postavení artikl stejně nezbytný jako krytý kočár a pukét. Dávno se už těm citlivkám, odkázaným na něčí soucit, obdivuji: zjednají si nějakou šeredku a bez ní se nikam nehnou. Kdykoliv tu nepostradatelnou ženskou ve vyrudlých šatech uvidím usazenou za zády milé přítelkyně v operní lóži nebo na zadním sedadle landauru, působí to na mě blahodárně, věru mi to připomíná umrlčí lebku, jakou před sebou mívali egyptští prostopášníci, podivně sardonický to symbol Jarmarku marnosti. Bodejť! – i otrlá, prohnaná, sličná, nestoudná, bezcitná paní Firebraceová, která svým hanbářstvím přivedla otce do hrobu: i líbezná, kurážná paní Mantrapová, která u nás v Anglii chlapsky bere sebevětší překážky a v Hyde Parku si sama řídí plesniváky (matka má dosud v Bathu hokynářství); ano i takové smělkyně, které si troufnou takřka všechno, bez přítelkyně ve světě vystupovat si přece jen netroufají. Musí ty něžné duše někoho mít, k němuž se pevně přimknou! Venku je málokdy uvidíte bez nějaké sešlé společnice v obarvených hedvábných šatech, krčící se v jejich stínu.
„Rawdone,“ ozvala se jednou pozdě navečer Rebeka; kolem praskajícího ohně v salóně si hověla pánská společnost, ta to u nich táhla dlouho do noci a užila tam kávy a zmrzliny, že se lepší v celém Londýně nenašla; „potřebuji ovčáckého psa.“
„Cože potřebuješ?“ Rawdon zdvihl hlavu od stolku, kde hrál écarté.
„Ovčáckého psa!“ řekl mladý lord Southdown. „Milá paní Crawleyová, to je mi nápad. A proč ne dánskou dogu? Vím o jedné, ta je, namoutě, jako žirafa. Krytý kočár by vám utáhla. A co tak perského ohaře (volím, prosím); nebo pinčlíka, že by se lordu Steynovi vešel do tabatěrky? Jednoho chová nějaký chlap z Bayswateru, ten vám má nos – hlásím krále a jdu do hry – že byste si na něj mohla klobouk pověsit!“
„Můj štych,“ promluvil vážným hlasem Rawdon. Obyčejně si hleděl hry a vpadl do toho, jenom když byla řeč o koních a sázkách.
„A nač je vám ovčácký pes?!“ mlel čiperka Southdown.
„Já myslím ovčácký pes v ohledu mravním,“ zasmála se Becky a upřela zrak na lorda Steyna.
„Kýho šlaka!“ řekl lord.
„Má to být pes na plašení vlků,“ hovořila Rebeka. „Společnice.“
„Vy tak potřebujete ovčáckého psa, vy ovečko nevinná,“ řekl markýz, vystrčil bradu, ohyzdně se rozšklebil a drobnýma očkama mlsně spočinul na Rebece.
Mocný lord ze Steynu stál u krbu a upíjel kávu. V krbu to příjemně praskalo a plápolalo. Kolem dokola na římse hořely v roztodivných zlacených, bronzových, porcelánových svícnech dva tucty svíček. Skvěle ozařovaly Rebeku, uvelebenou na pestře květovaném lehátku. Měla růžové šaty, křehké jako poupátko; přes tenkou pavučinovou šálu jí prosvítaly oslnivě bělostné paže i ramena; až na šíji jí splývaly zkadeřené lokýnky; z čerstvě nažehlených hedvábných záhybů jí čouhala nožka, hezounká nožka v hezounkém opánku, navlečená do velejemné hedvábné punčochy.
Svíce ozařovaly lordu Steynovi lesklou pleš, lemovanou ryšavými vlasy. Brvy měl husté a chundelaté, blýskavá očka podlitá krví a kolem dokola vroubená tisícerými vráskami. Dolní čelist měl vyčnělou, a když se zasmál, v rozšklebených ústech mu sveřepě zasvítily dva bílé kly. Postavy malé a zavalité, nohy křivé, ale na hezkých kotnících a chodidlech si lord velmi zakládal a neustále si hladil koleno, na němž měl viset podvazkový řád.
„To si ovčák sám svou ovečku neubrání?“ řekl.
„Ovčák moc karbaní a vymetá kluby,“ zasmála se Becky.
„Saprlote, to je mi zpustlý Korydon!“ řekl lord – „huba jak dělaná pro pastýřskou píšťalu!“
„Beru tři proti dvěma,“ ozval se od karetního stolku Rawdon.
„Slyšíme ho, Meliboea,“ ušklíbl se urozený markýz; „i pastýřství provozuje: stříhá Southdowna. Učiněné jehně, co? Hrome, a to sněhobílé rouno!“
Rebece to v očích zablesklo pohrdlivým úsměchem. „Pane markýzi,“ řekla, „však vy jste taky rytířem toho řádu.“ Na krku měl totiž řádový řetěz – věnovali mu ho znovudosazení španělští vládci.
V mladých letech slynul lord Steyne kuráží i šťastnou rukou ve hře. Dva dni a dvě noci proseděl kdysi v hazardní partii s panem Foxem. Obehrál nejvznešenější osobnosti našeho království; i k markýzství se dopracoval u hráčského stolku; ale neměl rád, když se mu někdo o těch někdejších fredaines[58] zmínil. Rebeka si všimla, jak se mu obrvené čelo kaboní.
Povstala z lehátka, přistoupila k němu a s pukrletem mu vzala šálek z ruky. „Ano,“ řekla, „musím si opatřit hlídacího psa. Ale na vás štěkat nebude.“ Odešla do vedlejšího salónu, usedla ke klavíru a zapěla francouzskou písničku tak kouzelně a jímavě, že se zjihlý aristokrat brzy odebral za ní a tam se nad ní do taktu nakláněl a pokyvoval hlavou.
Rawdon a jeho přítel hráli zatím écarté, až toho měli oba dost. Plukovník vyhrál, ale aťsi toho za noc, a bývalo jich několik za týden, shrábl nevím kolik a nevím kolikrát – zatímco všechen hovor i obdiv platil jeho ženě, on sám sedal mlčky stranou kroužku a z jejich vtipů a narážek, z celé jejich záhadné mluvy nechápal ani slovo – nakonec to Vysloužilého dragouna jistě otravovalo.
„Tak co, jakpak se má manžel paní Crawleyové,“ zdravíval ho na potkání lord Steyne; tam to věru v životě dotáhl. Nebyl už plukovník Crawley. Stal se z něho manžel paní Crawleyové.
O Rawdonkovi jsme zatím nemluvili, a to jen proto, že je zalezlý někde v mansardě, nebo se odkradl do kuchyně, aby nebyl tak sám. Matka si ho moc nevšímala. Dokud vydržela u Crawleyových francouzská bonna, býval celé dni s ní, a když pak Francouzka odešla, kolikrát se nad drobečkem, brečícím v noční samotě, ustrnula služka, odnesla si ho ze sirého dětského pokoje k sobě do postele a tak ho uklidnila.
Po opeře popíjela Rebeka s lordem Steynem a ještě několika jinými čaj a tu se ozval shora křik. „To pláče po chůvě můj andílek,“ řekla. Vstát a podívat se za dítětem, k tomu se neměla. „Ne abyste se znepokojovala a šla za ním,“ řekl uštěpačně lord Steyne. „Kdepak!“ připozarděla se Rebeka, „však on se uřve“; a rozpovídali se o opeře.
Za synem a dědicem se však odkradl Rawdon; vrátil se za hosty, až když zjistil, že chlapce chlácholí hodná Marjánka. V horních končinách měl plukovník oblékárnu. Potají se tam s chlapcem stýkal. Mluvíval s ním zrána při holení; mladší Rawdon sedával na bedně vedle otce a s neutuchajícím zalíbením ho při tom počínání sledoval. Velmi se se svým živitelem kamarádil. Otec mu nosil od večeře zákusky a schovával mu je do starého futrálu na výložky; chlapec si tam na ně chodil a samou radostí se nad objeveným pokladem vždycky rozesmál; ale ne moc nahlas: dole spala maminka a nesměl ji rušit. Chodívala pozdě spát a málokdy vstávala před polednem.
Rawdon kupoval chlapci hromadu obrázkových knih a dětský pokoj mu pěchoval samými hračkami. Po zdích měl chlapec plno obrázků; otec mu je vlastnoručně nalepoval a kupoval za hotové. Když měl volno a nemusel být s paní v Hyde Parku, dlouhé hodiny tam s chlapcem nahoře vysedával; chlapec mu rajtoval na prsou, potahoval ho za kníry jako za uzdu, celý den s ním neúmorně skotačil. Byla to nízká světnička a jednou, to ještě nebylo chlapci pět let, jak ho bláznivě vyhazoval, chudák chlapeček narazil hlavou prudce do stropu, až ho otec, všecek tou pohromou zdrcený, málem upustil.
Mladší Rawdon nakrabatil obličej k strašnému řevu – po tom citelném úderu mu to nemohl mít nikdo za zlé; ale než spustil, vložil se do toho otec.
„Rawdíku, proboha, nevzbuď maminku,“ zakřikl ho. Nějak bolně a žalostně koukl chlapec po otci, kousl se do rtů, zaťal pěsti a nezabrečel. Rawdon o tom vyprávěl v klubech, v kasinu, kdekomu v Londýně. „Saprlote,“ vykládal posluchačům, „ten můj chlapec něco vydrží – je to štramák! Saprlote, málem jsem mu hlavou prorazil strop a on vám nezaplakal, aby nevzbudil mámu!“
Občas – párkrát za týden – přišla za chlapcem do horních končin milostivá. Objevila se tam jako oživlá figurína z Magasin des Modes – v překrásných nových šatech, na rukou rukavičky, na nohou botky, a líbezně se usmívala. Zářila nádhernými šálami, krajkami a šperky. Na hlavě měla pokaždé nový klobouček, na něm jí neustále rozkvétaly květiny, nebo se tam velkolepě vlnila pštrosí péra, hebká a sněhobílá jako kamélie. Párkrát chlapečkovi protektorsky pokynula, ten k ní jenom zdvihl hlavu od jídla nebo od rozmalovaných vojáčků. Když pak odešla, ulpěla v dětském pokoji růžová vůně nebo jiný kouzelný pach. Byla mu něčím nadzemským, něčím víc než otec – ba než celý svět: jen z dálky ji směl ctít a obdivovat. Vyjet si s milostivou paní v kočáře byl hrozitánský obřad: seděl na zadním sedadle, ani nemukal, oči mohl nechat na nádherně oděné princezně naproti sobě. Na velkolepě se vzpínajících koních přijížděli k nim usměvaví pánové a dávali se s ní do řeči. Oči jí jen hrály. Na potkání jim ladně kynula a třepetala rukou. Na projížďky s ní chlapec jezdíval v novém červeném obleku. Doma mu stačil starý oblek z hnědého plátna. Když byla někdy z domu a Marjánka mu zrovna stlala, zašel si do matčina pokoje. Připadal si tam jako v příbytku nějaké víly – v tajemné komnatě nádher a rozkoší. V šatníku měla viset úžasné šaty – růžové a modré a pestrobarevné. Byla tam stříbrnou sponkou sepjatá schránka na šperky a na toaletním stolku báchorečná bronzová ruka blyskotající sterými prsteny. Byl tam hotový umělecký div, otáčivé zrcadlo; zahlédl v něm jenom svou vyjevenou hlavu a podivně pokřivený odraz Marjánky, jako by byla až u stropu, jak na lůžku natřásá a uhlazuje peřiny. Ach ty opuštěný, hloupoučký kloučku. V dětských ústech i srdcích zní slovo matka stejně jako Bůh; a toto dítě se klanělo kameni.
Byl to kus lumpa, ten plukovník, a přece jen měl Rawdon Crawley v srdci chlapsky něžný cit a dokázal milovat dítě i ženu. K mladšímu Rawdonovi potají velmi lnul; Rebece to neušlo, ale před manželem o tom nemluvila. Nijak ji to nemrzelo, byla velkomyslná. Jenom jím ještě víc pohrdala. Nějak se za tu otcovskou něhu před ní styděl – a oddával se jí, jenom když byl s chlapcem sám.
Zrána se s ním procházíval, chodili spolu do stájí nebo do Hyde Parku. To dobrotisko, malý lord Southdown, který by člověku třeba klobouk z hlavy věnoval a který v jednom kuse kupoval trety a vzápětí je rozdával, koupil mrňousovi poníka jen o něco většího než krysa (jak se dárce sám vyjádřil) a na tohoto černého šetlandského poníčka mohutný otec ochotně Rawdonka vysazoval a chodil pak v Hyde Parku vedle něho. Těšilo ho chodit do Knightsbridge a dívat se na někdejší kasárna i kolegy od gardy: nyvě vzpomínal na mládenecká léta. Staří dragouni se k bývalému veliteli rádi hlásili a plukovníčka mu houpali v náručí. Večeřet v kasině s kolegy důstojníky bylo plukovníku Crawleymu velmi milé. „Čert aby to vzal, nejsem pro ni dost chytrý – to vím. Však ona se po mně shánět nebude,“ říkával; a měl pravdu, žena se po něm nesháněla.
Rebeka měla manžela ráda. Byla na něho vcelku milá a vlídná. Ba ani pohrdání mu příliš nedávala znát: že je hlupák, za to ho snad měla ještě radši; Rawdon byl pro ni vrchní sluha a maître d’hôtel. Dělal jí poslíčka: bez odmlouvání konal, co mu nařídila, bez reptání se s ní projížděl na promenádě; odvážel ji do opery; po dobu představení se utěšoval v klubu, a když byl čas, přesně ji zas odvážel. Mrzelo ho na ní, že nemá chlapce trochu raději; ale i s tím se smířil. „Čert aby to vzal, ona je tak chytrá,“ říkával, „a já zas literatuře a takovým věcem vůbec nerozumím.“ Jak řečeno, vyhrávat v kartách a v kulečníku, na to není třeba velké moudrosti, a že by se Rawdon vyznal ještě v něčem jiném, to netvrdil.
Příchodem společnice se mu domácí povinnosti velmi zjednodušily. Žena ho sama nabádala, jen ať chodí na večeři jinam: i povinnosti v opeře ho zprostí. „Neužírej se, zlatíčko, dnes večer doma. Přijde k nám pár mužských, budou tě jenom nudit. Já bych je nezvala, jenže je to pro tvé blaho, a když už mám ovčáckého psa, co bych se bála.“
„Ovčáckého psa – společnici! Becky Sharpová má společnici! To je legrace!“ říkala si u sebe paní Crawleyová. To pomyšlení ji náramně ponoukalo k smíchu.
Jednou v neděli dopoledne si Rawdon Crawley vyšel se synkem a s poníkem na obvyklou procházku do Hyde Parku. Naproti nim šel plukovníkův starý známý z pluku, kaprál Clink, a nějaký starý pán, který choval chlapce asi tak starého jako Rawdonek. Mládeneček popadl Clinkovu waterlooskou medajli a se zájmem si ji prohlížel.
Na plukovníkovo „Jak se máme, Clinku?“ odvětil Clink: „Dobré jitro, jemnostpane. Tenhle cvalík,“ dodal, „bude asi tak starý jako váš plukovníček.“
„Však jeho otec,“ ozval se stařec, chovající chlapce, „taky bojoval u Waterloo. Viď, Jirko?“
„Ano,“ řekl Jirka. Oba, on i ten pacholík na poníku nespouštěli ze sebe oči – a smrtelně vážně se měřili, jak to jen děti umějí.
„V nějakém pěším,“ řekl přezíravě Clink.
„Byl kapitánem v -tém pluku,“ řekl okázale staroch. „Kapitán Jiří Osborne, prosím – třeba jste ho znal. Padl hrdinsky v boji proti korsickému tyranovi.“
Plukovník Crawley zrudl jako krocan. „Znal jsem ho, prosím, velmi dobře, a co jeho žena, jeho drahá ženuška – jak se jí, prosím, daří?“
„To je, prosím, má dcera,“ řekl staroch; postavil chlapce na zem, obřadně vytáhl z kapsy navštívenku a podal ji plukovníkovi. Stálo na ní: „Sedley, generální zástupce nestruskové uhelné firmy Černý démant, Bunkerské výkladiště, Thames Street, bytem vilová čtvrť Anna-Maria, Fulham Road West.“
Jiřík přistoupil k šetlandskému poníkovi a prohlížel si ho.
„Chtěl by ses svézt?“ řekl ze sedla mladší Rawdon.
„Ano,“ řekl Jirka. Plukovník se na chlapce zvědavě zadíval, potom ho zdvihl a posadil vzadu za mladšího Rawdona.
„Drž se ho, Jirko,“ řekl – „chyť se mého synka v pase – jmenuje se Rawdon.“ Chlapci se dali do smíchu.
„Takoví dva hezcí kloučci se hned tak nenajdou,“ řekl bodrý kaprál; a vedle chlapců kráčeli pak dále plukovník, kaprál a starý pan Sedley s deštníkem.
Z Knightsbridge si to Jirka Osborne nejspíš namířil k Fulhamu; zastavíme se tedy v tomto předměstí a pozeptáme se po známých, které jsme tam zanechali. Jakpak se po té waterlooské bouři daří paní Amálii? Je živa a zdráva? A co major Dobbin, jehož drožka pořád postávala poblíž jejího bytu? A ví se něco o inkasistovi z Boggley Wollah? Stručně řečeno, takhle to s ním dopadlo. Brzo po úprku z Bruselu vrátil se náš vzácný tlouštík Josef Sedley do Indie. Buď mu skončila dovolená, nebo se bál svědků svého útěku od Waterloo. Jisté je, že úřad v Bengálsku nastoupil krátce potom, co se Napoleon usídlil na Svaté Heleně; však tam Pepík s bývalým císařem mluvil. Kdo tak pana Sedleyho na palubě poslouchal, měl z něho dojem, že tentokrát se nesetkal s Korsikánem poprvé, a že civilista francouzskému generálovi tenkrát na Mont St. Jean dal co proto. Co příběhů z těch slavných bojů navyprávěl; znal postavení všech pluků a kolik který z nich utrpěl ztrát. Svůj podíl na vítězství nezapíral – ani to, že sloužil v armádě a doručoval vévodovi z Wellingtonu depeše. Co v den waterlooského vítězství vévoda tu kterou chvíli dělal nebo říkal, líčil s takovou důkladnou znalostí jeho myšlenek i počinů, že se zřejmě celý den od vítěze nehnul; ale protože byl nevoják, v oficiálních zprávách o bitvě jeho jméno nestálo. Snad si opravdu namluvil, že sloužil v armádě; tolik je jisté, že jednu dobu vzbuzoval v Kalkatě ohromnou senzaci, a dokud zůstal v Bengálsku, jinak mu neřekli než waterlooský Sedley.
Úpisy, vystavené za ty prožluklé koně, dal Pepík bez odmlouvání proplatit svým správcům. O koupi před nikým ani necekl; nic určitého není známo, co se s koňmi stalo a jak se zbavil koní i belgického sluhy Isidora; ten někdy na podzim r. 1815 prodal ve Valenciennes šediváka nápadně podobného tomu, na jakém jezdil Pepík.
Pepíkovi londýnští správci měli od něho nařízeno vyplácet rodičům ve Fulhamu sto dvacet liber ročně. Hlavně z těch peněz byli staroušci živi. Spekulacemi, prováděnými po úpadku, se totiž zbankrotělý starý pán už nikdy nepostavil na nohy. Zkoušel to ve víně, v uhlí, v jednatelství loterie atd. atd. Při každém novém zaměstnání rozesílal známým prospekty, pořizoval si novou mosaznou tabulku na dveře a chvástal se, jak si zas pomůže. Štěstěna však na zchřadlého a zlomeného starouška zanevřela. Přátelé odpadali jeden po druhém, omrzelo je kupovat od něho drahé uhlí a špatné víno; a jak se zrána belhal do City, jeho žena snad jediná se pořád domýšlela, že tam jde za obchodem. Pozdě odpoledne se zas přišoural; po večerech zapadal v hospůdce do menšího klubu a tam rozhodoval o státních financích. Byl vám to požitek poslouchat, když se rozpovídal o miliónech, ážiu, diskontu a o tom, co má za lubem Rothschild a co bratří Baringové. Staroch házel částkami tak závratnými, že páni z klubu (lékárník, majitel pohřebního ústavu, mistr tesařský a zednický, kostelník, ten tam chodil potají, a náš starý známý pan Clapp) trnuli nábožnou úctou, každému, kdo „tam měl přístup“, vykládal: „Býval jsem na tom, prosím, líp. V tuhle chvíli je, prosím, můj syn přednostou v Ramgunge, je to v bengálské prezidenci, a měsíčně si přijde na čtyři tisíce rupií. Má dcera by se mohla klidně vdát za plukovníka, jenom chtít. Na konto svého syna přednosty, bych si, prosím, mohl dát zítra vyplatit dva tisíce liber. Alexander by mi je, prosím, vysázel na prkno. Jenže Sedleyové mají hrdost v krvi.“ Takhle to možná s námi, se mnou i s tebou, milý čtenáři, jednou dopadne, vždyť to potkalo už tolik známých. Štěstí nás opustí a síla nám zchřadne: lepší a mladší mimové nás vystřídají na jevišti – běh života nám uplyne a budou z nás vraky a trosky. Potom se vám budou lidé na ulici vyhýbat – ba co horšího, budou vám podávat dva prsty a protektorsky vás litovat – a jen se otočíte, hned váš známý spustí: „Chudák, jak mohl být tak neopatrný, takové možnosti, a on je, pitomá, promarní!“ Bodejť – kočár a tři tisíce ročně není vrchol odplaty ani konečný boží soud. Šarlatáni se vzmáhají a zase upadají – tajtrlíkům kvete pšenice, lotři bohatnou a zas to s nimi jde z kopce – jako ti nejzdatnější a nejpoctivější mezi námi i oni zakusí štěstí i smůlu – jářku, dary a požitky Jarmarku marnosti nelze, bratře, přeceňovat, dost možná, že… ale to jsme se zatoulali ven z příběhu.
Mít tak v sobě paní Sedleyová kousek energie, mohla ji po manželově úpadku uplatnit a do prostorného domu si nabrat strávníky. Zkrachovaný Sedley se zas mohl uplatnit jako manžel majitelky pensionu; jako soukromý spoluregent; jako titulární pán a velitel; jako dranžírovač, správce domu, skromný druh na bídném trůně. Znal jsem dobře vychované a vzdělané muže; v mladých letech, dokud kypěli dychtivostí a bujarostí, hostili šlechtu a chovali lovecké koně, a potom poníženě krájeli skopovou hašteřivým babiznám a naoko u jejich smutné tabule předsedali – jenže paní Sedleyové, opakujeme, se nechtělo kutit a šukat kolem „několika lepších nájemníků, kteří by rádi bydleli u příjemné, hudbymilovné rodiny“, jak čítáváme v Times. Klidně zůstala ležet na břehu, kam ji Osud vyvrhl – životní dráha těm starouškům zřejmě skončila.
Nešťastní myslím nebyli. Proti dřívějšímu blahobytu po tom pádu snad ještě zpyšněli. Pro domácí, paní Clappovou, paní Sedleyová pořád něco znamenala, když za ní slezla a celé hodiny u ní proseděla v přízemí nebo ve vyparáděné suterénní kuchyňce. Jaké kloboučky a mašle nosí irská služka Bětka Flanaganová, jak je hubatá a líná, jak bohaprázdně pálí v kuchyni svíčky, kolik čaje a cukru spotřebuje, to všechno starou paní zajímalo a bavilo skoro jako to, co se kdysi dělo v její domácnosti, dokud ještě měla Samba a kočího a čeledína a lokaje a hospodyni s houfem služek – v domácnosti, o které se ta dobrácká stokrát za den rozpovídala. Dohlížela nejen na Bětku Flanaganovou, ale na kdejaké služebné děvče z ulice. O každém nájemníkovi ve vilách věděla, jakou činži platí nebo dluží. Když šla kolem se svou pochybnou rodinou herečka paní Rouge – montová, uhnula stranou. Když tamtudy projela v manželově apatykářské bryčce, tažené jedním koněm, panička z lékárny, paní Pestlerová, jenom pohodila hlavou. Dlouho se zelinářkou rokovala nad krejcarovým turínem, na jakém si pan Sedley rád pochutnal; koukala na prsty mlékaři i pekařskému učedníkovi, chodila na vizitace k řezníkovi; prodat sto volů ho snad nestálo tolik řečí, kolik jich paní Sedleyová nadělala nad skopovým žebírkem; v neděli mívala spočítány brambory pod pečínkou; ten den chodila svátečně oblečená dvakrát do kostela a navečer si četla Blairova Kázání. V neděli – ve všední den si totiž vzhledem k „obchodnímu jednání“ nemohl tu radost dopřát – vodil starý Sedley s oblibou vnoučka Jirku do okolních sadů nebo do Kensingtonského parku; tam se Jirka díval na vojáky nebo krmil kachny. Zamiloval si červenokabátníky, od dědečka věděl, jaký byl otec slavný voják; těch seržantů a jiných vojáků, vyznamenaných waterlooskou medailí, s nimiž ho děda seznámil – okázale jim ho vždycky představil jako syna kapitána Osborna od -tého pluku, který slavně padl slavného osmnáctého. Jak se proslýchá, některé poddůstojníky častoval ležákem; ba na prvních nedělních vycházkách i Jirku rozmazloval, o sto šest ho krmil jablky a perníkem, až mu to nedělalo dobře – nakonec nechtěla Amálie Jirku s dědečkem nikam pustit, dokud jí dědeček na svou čest a svědomí neslíbil, že už nebude chlapci dávat koláče, lízátka a vůbec žádné cukroví.
Kvůli chlapci nastalo mezi paní Sedleyovou a dcerou jakési ochlazení a tajná řevnivost. Jednou navečer, to byl Jirka ještě malý, seděla Amálie ve svém salónku a něco kutila. Ani si nevšimla, že stará paní odešla z pokoje. Chlapeček až dosud spal; jakmile se rozplakal, hned vyběhla za ním do dětského pokoje – a tam zastihla paní Sedleyovou, jak nemluvněti potají dává užívat Daffyho elixír. Jakmile Amálie, obvykle mírná a líbezná, uviděla, že jí někdo zasahuje do mateřské autority, celá se hněvem rozlítila a roztřásla. Líce, jindy bledé, se jí zapálily do ruda, jako by jí bylo dvanáct. Vyrvala matce robátko z náručí a chňapla po lahvičce; stařena na ni zůstala zlostně a zkoprněle koukat, v ruce zrádnou lžičku.
Amálie třískla lahvičkou do krbu. „Mami, nikdo mi nesmí děťátko otravovat,“ rozkřikla se Amálka; náruživě nemluvně hýčkala v náručí a matku div očima nesežehla.
„Otravovat, Amálie!“ řekla stará paní; „takhle ty se mnou mluvíš!“
„Jiný lék než ten, co mu posílá pan Pestler, nesmí dostávat. Podle něho Daffyho elixír je jed.“
„Dobrá, já jsem tedy u tebe travička,“ odsekla paní Sedleyová. „Takhle se mluví s matkou. Naštěstí jsem užila dost a dost; hluboko jsem v životě klesla, v kočáře jsem se vozívala a teď chodím pěšky, ale že jsem travička, to jsem netušila, děkuji ti, že jsi mi to pověděla.“
„Maminko,“ chudinka měla hned na krajíčku, „nebuď na mě tak zlá. – Já – já jsem – já jsem to tak nemyslela, neříkala jsem, že snad tomu drobečkovi ublížíš; já jenom –“
„Kdepak, milánku – jenom že jsem travička; to tedy patřím do kriminálu. Když ty jsi byla malá, tak jsem tě neotrávila; poskytla jsem ti prvotřídní vzdělání, zjednala jsem ti nejdražší učitele. Ano, pět dětí jsem přivedla na svět a tři z nich pochovala: a ta, kterou jsem měla ze všech nejradši, kterou jsem ze záškrtu, ze zoubků, ze spalniček, z černého kašle vypiplala a za drahé peníze poslala na vzdělání k cizokrajným učitelům do Minervina ústavu – vzdělání jsem já nikdy neužila – mně stačilo, že ctím otce svého i matku svou, abych dlouho živa byla na zemi, a dělám něco užitečného a netrčím v pokoji a nehraju si na paničku – ta mi řekne travička. Jen abys ty, Osbornko, nikdy nehřála na ňadrech zmiji, za to se vroucně modlím.“
„Maminko, maminko,“ štkala zděšená dívenka a dítě v náručí jí s vřískotem přizvukovalo.
„Bodejť, travička! Padni na kolena, Amálie, a pros Pánaboha, aby ti hříšné srdce očistil a aby ti odpustil, jakož ti i já odpouštím;“ a jak se paní Sedleyová hrnula z pokoje, znovu zasykla „travička“ a tím své požehnání uzavřela.
Co byla paní Sedleyová živa, nikdy se už roztržka mezi nimi nezacelila. Starší dámě poskytoval ten spor nesčetné výhody a ona jich využívala s pravou ženskou bystrostí a vytrvalostí. Tak třeba několik týdnů potom s Amálií skoro nepromluvila. Služebnictvo nenechala na dítě ani sáhnout, aby se prý paní Osbornová neurazila. Dceru vybízela, ať se sama přesvědčí, že v těch den co den pro Jirku kuchtěných krmičkách není jed. Sousedy, poptávající se po Jirkově zdraví, pichlavě odkazovala na paní Osbornovou. Ona si ani netroufá zeptat, jestli je chlapečkovi dobře nebo ne. Ona se špunta, svého vnoučka roztomilého, ani nedotkne, protože to s dětmi neumí a mohla by mu třeba ublížit. Když k nim zavítal na vizitu lékař, pan Pestler, vítala ho pokaždé uštěpačně a zpupně; tak nafoukaná jako paní Sedleyová (a to od ní krejcar nevezme), říkával doktor, není ani lady Thistlewoodová, kterou má tu čest léčit. Také Amálka nejspíš žárlila, a kterápak matka nežárlí na ty, kdo jí opatrují děti a chtěli by jí je odloudit. Když se někdo dítěti věnoval, hned byla celá nesvá; ani paní Clappová, ani služka jí nesměly chlapečka oblékat a krmit, zrovna jako jí nesměly utírat manželovu miniaturu, kterou měla viset nad postýlkou, – tou postýlkou, ze které, děvenka, za ním odešla a na které dlouhá, zamlklá, slzavá a přece jen blahá léta léhala.
V pokojíku měla Amálie své všechno, svůj nejdražší poklad. S nezdolně náruživou láskou tam chlapce za hojných dětských chorob hlídala a ošetřovala. Shledávala se v něm se starším Jiřím, jenže dokonalejším, jakoby z nebe navráceným. Podobal se otci sterými zvuky, pohledy i posunky, srdce se vdově rozechvělo, když ho k sobě vinula; ptával se jí, proč pláče. To proto, říkala mu bez váhání, že je tak podobný otci. Neustále mu o nebožtíku otci vyprávěla, nevinnému užaslému dítěti se svěřovala se svou láskou k Jiřímu; před Jiřím nebo před důvěrnou kamarádkou z mládí tak nikdy nemluvila. Před rodiči o tom pomlčela; nechtělo se jí odkrývat před nimi srdce. Jako oni i Jirka tomu pramálo rozuměl; před ním však a jenom před ním bez obalu vylévala svá citová tajemství. Radost byla u ní tolik co žalost, nebo snad byla tak křehounká, že se projevovala pláčem. Čivy měla tak jemné a tetelivé, že by se snad v knize o nich ani mluvit nemělo. Jak mi dr. Pestler (teď už prosperující ženský specialista, jezdí si v přepychovém tmavozeleném kočáře, těší se, že bude brzo povýšen na rytíře, na Manchester Square má dům) vyprávěl, po odstavení chlapečka propadla takovému žalu, že by se nad ní Herodes ustrnul. Sám míval před lety měkké srdce a jeho žena ještě dlouho potom na Amálii krutě žárlila.
Snad byla žárlivost doktorovy paní na místě; ženy z kroužku Amáliiných známých jí většinou také trpěly a zlobily se na muže za to, že o ní tolik horují. Zamiloval si ji pomalu každý, kdo se jí přiblížil; proč, to by vám asi nedovedl povědět. Nebyla duchaplná ani vtipná ani moc chytrá, ba ani nějak zvlášť hezká. Ale kam přišla, všude si mužské získala a okouzlila; naproti tomu příslušnice jejího pohlaví na ni sočily a zahlížely. Nejvíc snad okouzlovala svou křehkostí – jakousi líbeznou poddajností a měkkostí – takže k ní každý vzplál sympatiemi a rytířskými city. Jak jsme viděli, u pluku se stýkala jen s několika Jiřího druhy, a přece by za ni byli všichni mladíci z kasina šavle z pochvy tasili; zrovna tak tomu bylo v skromném fulhamském domku i mezi hrstkou tamějších známých, kdekoho poutala a vábila. Být to tak sama paní Mangová z velkofirmy Mango, Plantain a spol., Crutched Friars, honosná majitelka fulhamské ananasovky, která hostila na svých déjeuners vévody a hrabata a sama se po Fulhamu projížděla s honosnými, žlutě livrejovanými lokaji a s hnědáky, na jaké se ani královské stáje v Kensingtonu nevzmohou – jářku, být to tak sama paní Mangová nebo třeba její snacha lady Marie Mangová (dcera earla z Castlemouldy, která se milostivě provdala za šéfa firmy), uctivěji se k ní místní kupci nechovali než k něžné mladé vdově, jak šla kolem krámu nebo se u nich pro pár kousků zastavila.
Za nevolníka paní Osbornové se veřejně prohlašoval nejen praktický lékař pan Pestler, ale také jeho mladičký asistent, pan Linton, který měl klientelu mezi služkami a drobnými kupci a přes den si v ordinaci čítal Times. Tohoto švarného mladého pána vídali u Sedleyů ještě raději než jeho šéfa; jak bylo něco Jirkovi, třeba dvakrát třikrát za den se na drobečka zaskočil podívat a nic za to nežádal. Ze šuplíků v ordinaci kradl pro Jirku pastilky a tamarindky, a dryáky a mixtury mu sestavoval tak slaďounké, že si chlapec vždycky s radostí zastonal. Ten neblahý, strašlivý týden, co měl Jirka spalničky, proseděl u něho Lintonův šéf dvě noci; Jirkova matka vystála strachu, vypadalo to, jako by na světě jakživ spalničky nebyly. Jestlipak to jinde taky tak dělali? Jestlipak bděli u drobotiny v ananasce, když si stejný dětský neduh odbýval u Mangu Ralf Plantagenet, Gvendolina a Ginevra? Jestlipak vysedávali u dcery domácích, Marie Clappové, která to vlastně chytla od Jirky? Po pravdě řečeno nikoliv. Klidně se – aspoň když šlo o ni – vyspali a řekli, že to nic není, že to samo přejde, poslali jí pár dryáků, a když z toho byla venku, jen tak pro formu jí do medicíny přidali chinin.
Ještě tu byl drobný francouzský kavalír odnaproti, v okolních školách vyučoval své mateřštině a v noci v bytě na vyšeptalých skřipkách vyhrával třaslavé gavoty a menuety. Když ten napudrovaný dvorný stařík, který v hammersmithské klášterní kapli nikdy nevynechal nedělní mši a který se po všech stránkách, v myšlení, jednání i vystupování, tolik lišil od svých sveřepě vousatých krajanů, kteří touto dobou v pařížských arkádách spílají věrolomnému Albionu a od svých doutníků se na vás kaboní, – když tedy starý kavalír de Talonrouge o paní Osbornové mluvil, nejprve si šňupl, ladně z prstů otřepal zbylé rapé, potom zas prsty složil k sobě, přitiskl si je ke rtům, poslal hubičku a zvolal: Ah, la divine créature![59] Dušoval se, že jak Amálie chodí po bromptonských chodnících, pod nohama jí bujně vyrážejí květiny. Jirkovi říkal Amórek a ptal se ho, co dělá Venuše, jeho maminka; zkoprnělé Bětce Flanaganové přezdíval Grácie, kterou má Reine des Amours[60] nejraději ze svých družek.
Jak snadno a bez vlastního přičinění si získala oblibu, o tom by se dalo dlouho vyprávět. Copak ten mírný a uhlazený farářův pomocník z místní kaple, kam chodila celá rodina, pan Binny, nebyl u vdovy stálým hostem, nehoupal chlapce na koleně a nenabízel se, že ho naučí latinsky, až nad tím jeho letitá staropanenská sestra, která mu hospodařila, dostávala zlost. „Vždyť na ní, Beilby, nic není,“ říkávala mu. „Když je u nás na svačině, za celé odpoledne slovo nepromluví. Je to chudák cinfrlínka, podle mě kouska srdce nemá. Vy páni můžete na její hezké tvářičce oči nechat. Slečna Gritsová má pět tisíc liber a ještě podědí, ta vydá za dvě takové a mně je tisíckrát příjemnější; kdyby ještě byla hezká, řekl bys, to vím, že jí nic nechybí.“
Slečna Binnyová měla asi do značné míry pravdu. V srdcích mužů, těch hříšných lotrů, probouzí hezká tvářička opravdu sympatie. Aťsi má žena moudrost a cudnost Minervinu, zůstaneme k ní lhostejní, když je nevzhledná. Lecjaká bláhovost se odpustí jiskrným očím. Lecjaká hloupost zní příjemně, když ji líbezným hlasem pronesou rudé rty. Se soudností sobě vlastní tedy dámy dokazují, že když je žena hezká, už proto je hloupá. Ach dámy, dámy! některé nejste ani hezké, ani moudré.
Z hrdinčina života se dají vyprávět jenom drobnůstky. Jak si už jistě vlídný čtenář všiml, žádné divy se v jejím příběhu nevyskytují. Kdyby si byla těch sedm let od synáčkova narození vedla deník, významnějších událostí než ty osypky, zaznamenané na předcházející stránce, by se tam mnoho nenašlo. A přece, jednoho dne zmíněný důstojný pán Binny – toho překvapení! – ji požádal, aby si místo Osbornová říkala po něm; všecka uzardělá a uslzená mu zalykavým hlasem poděkovala za jeho náklonnost a za všechno, co pro ni i jejího nešťastného chlapce udělal, ale na jiného než na svého nebožtíka že nikdy, nikdy myslet nebude.
Pětadvacátého dubna a osmnáctého června, ve výročí svatby a ovdovění, se z pokoje nehnula, ty dni (a bůhvíkolik hodin noční samoty, zatímco chlapec spal v kolébce vedle ní) vzpomínala zesnulého druha. Přes den byla v jednom kole. Učila Jiřího číst a psát a trochu kreslit. Hodně četla, aby mu mohla vyprávět příběhy. Jak se mu nad vezdejším světem rozevíral zrak a rozvíjel rozum, podle svých skrovných sil ho vedla k tomu, aby poznával Stvořitele všehomíra; a v povznášejícím i jímavém společenství, nad nímž se myslím rozechvěje srdce každému, kdo je viděl nebo sám zažil – navečer i zrána se oba, matka i chlapec, společně modlili k Otci nebeskému, matka ho vroucně vzývala a chlapeček to žvatlal po ní. A pokaždé prosili Pánaboha, aby tatínkovi požehnal, jako by tam živ a zdráv byl doposud s nimi.
Nemálo času jí denně zabralo, jak pacholíka myla a strojila – jak se s ním zrána před snídaní a dědečkovým odchodem „za obchodními záležitostmi“ chodila proběhnout – jak úžasně a důmyslně na něho šila (však ta šetrná vdova rozstříhala a rozpárala kdejaký parádní kousek ze své garderoby) – sama totiž na zlost matce, která se zvlášť od toho neštěstí začala fintit, nosila černé šaty a slaměný klobouček s černou stuhou. Ostatek se věnovala matce a stařičkému otci. Dala si práci a naučila se pasáka a hrávala s ním po večerech, když pan Sedley nešel do klubu. Na jeho přání mu zpívala, a bylo to dobré znamení, protože při hudbě pokaždé usnul jak dřevo. Přepisovala mu načisto nesčetné petice, dopisy, prospekty a nabídky. Většinou z jejich rukopisu se starcovi bývalí známí dovídali, že se stal zástupcem nestruskové uhelné společnosti Černý démant a svým přátelům i širší veřejnosti ochotně dodá prvotřídní uhlí devět metráků po tolika a tolika šilincích. Sám ty oběžníky jen rozmáchle podepisoval a třaslavým vypsaným písmem doplňoval adresu. Jedno takové lejstro došlo majoru Dobbinovi od -tého pluku na adresu firmy Cox a Greenwood; major byl zrovna v Madrasu, uhlí tedy zrovna nepotřeboval. Poznal však, čí rukou je prospekt psán. Božínku! co by za to dal, kdyby ji tak mohl v dlaních podržet! Potom přišel další prospekt a z něho se major dověděl, že si firma Sedley a spol. zřídila zastoupení v Oportu, v Bordeaux a v St. Mary a nabízí přátelům i širší veřejnosti levně a neobyčejně výhodně znamenité a proslulé ročníky portského, šery a bordeauxského. Dobbin se toho hned chytil, jako divý sháněl objednávky od guvernéra, od vrchního velitele, na soudech, u pluků, od kdejakého známého z prezidence; a firmě Sedley a spol. poslal takový příkaz na víno, že nad ním pan Sedley a pan Clapp (to byl firemní společník) zůstali celí pryč. Jenže po prvním šťastném nadělení, z něhož si pan Sedley užuž vybudoval dům v City, houf úředníků, vlastní překladiště a konexe po celém světě, další objednávky nedošly. Starochovo vinné gusto bylo totam; celé kasino chrlilo na majora Dobbina nadávky za ty patoky, jaké jim vpašoval; spoustu vína zase skoupil a s ohromným prodělkem dal pak vydražit. Když dostal haldu těch bakchanálských prospektů Pepík (ten už zatím povýšil ke kalkatské finanční komoře) a s nimi zároveň otcovo soukromé sdělení, že on, starý, při této spekulaci na něho spoléhá, že mu, jak z přiložené faktury vyplývá, vyexpedoval hromadu prvotřídního vína a na tu částku že dal vyhotovit úpis, rozzuřil se. Že otec finančního rady, Pepíka Sedleyho, hauzíruje s vínem, to Pepíkovi dodalo; bylo mu, jako by se otec stal katovým pacholkem. Úpis s rozhořčením vrátil a otci hrubě napsal, ať si hledí svého; firmě Sedley a spol. nezbylo než vrácený a protestovaný úpis honorovat; praskl na to výtěžek madraské spekulace a ještě kousek Amálčiných úspor.
Kromě padesátiliberního ročního důchodu zůstalo Amálii po manželově smrti podle prohlášení správců jeho pozůstalosti pět set liber; jakožto Jirkův poručník chtěl je Dobbin na 8 % uložit do jedné indické banky. Proti tomu se ostře postavil pan Sedley; řekl si, že major má s těmi penězi nekalé úmysly; zašel si za správci, aby mu v tom zabránili, a od nich se s překvapením dověděl, že žádnou takovou částku nemají, kapitánova aktiva že se páčí na necelých sto liber a těch pět set liber že bude nějaká zvláštní položka; něco bližšího bude snad o ní vědět major Dobbin. Teď už teprve vdovin nejbližší příbuzný žádal vyúčtování po nebožtíku kapitánovi. Svým koktáním, zardíváním a otálením ho major ještě utvrdil v přesvědčení, že je darebák; řízným hlasem mu od plic – jak se vyjádřil – řekl, že mu protiprávně zadržuje peníze zesnulého zetě.
Dobbina přešla trpělivost; štěstí, že jeho žalobce byl stařičký a vetchý, jinak došlo v té zábavní místnosti, U Jatek, u odděleného stolku, kde spolu rokovali, k hádce. „Pojďte, prosím, nahoru,“ hlesl major. „Musíte se mnou nahoru, ukážu vám, kdo na kom prodělal, jestli chudák Jiří, nebo já;“ a zatáhl starce k sobě do ložnice, z psacího stolu vytáhl Osbornovy účty a svazek jeho směnek; ty on, popravdě řečeno, vystavoval jako nic. „V Anglii účty poplatil,“ dodal Dobbin, „ale když padl, měl všeho všudy necelých sto liber. Na tamtu částečku jsem se složil spolu s několika kolegy důstojníky, víc jsme neměli, a vy nám tu troufale tvrdíte, že chceme vdovu a sirotka ošidit.“
Sedley mu to zkroušeně a pokorně uznal; ve skutečnosti Vilém Dobbin starce obelhal: sám ty peníze do posledního šilinku sehnal, sám přítele pochoval a sám uhradil výdaje spojené s tou neblahou událostí i s odvezením chudinky Amálie. Nikdo si totiž s těmito výdaji hlavu nelámal, ani starý Osborne, ani jiní členové Amáliiny rodiny, ba ani Amálie. Spoléhala na majorovo vyúčtování, brala na vědomí jeho trochu zmatené početní výklady; kolik je mu dlužná, o tom neměla tušení.
Věrna slibu párkrát za rok mu do Madrasu psala, a vždycky o Jirkovi. Choval ta psaníčka jako svátost. Hned na ně odpovídal, sám od sebe jí nikdy nepsal. Zato jí i kmotřenci na památku posílal nesčetné dárky. Až z Číny jí dal poslat krabici šál a nádherné šachové figurky ze slonoviny. Pěšci byli zelení a bílí vojáčci s opravdickým mečem i štítem, jezdci byli na koních, věže na slonech. „Krásnější šachy nemá ani paní Mangová z ananasky,“ konstatoval pan Pestler. Jirka se na figurky nemohl vynadívat; velkými písmeny napsal kmotrovi první děkovné psaní. Major jim posílal zavařeniny a nakládané papriky; mladý pán na ně potají chodil do kredence a bylo mu z nich zle a zle. Ty pálily, to ho jistě Pánbůh potrestal za to, že krade – Amálka tu nehodu majorovi v dopise žertovně vylíčila; potěšilo ho, že přichází na lepší myšlenky a občas je zas veselá. Poslal jim dva přehozy, jeden pro ni, druhý černý s vyšitými palmovými listy pro matku, a také dvě červené šály na zimu, pro starého pana Sedleyho a pro Jirku. Kus stál – paní Sedleyová to hned poznala – padesát zlatých. S přehozem se chodila ukazovat do bromptonského kostela a známé jí blahopřály, co to má za nádhernou věc. Také Amálce slušel přehoz k prostým černým šatům. „Škoda že o něm nechce ani slyšet!“ stěžovala si paní Sedleyová paní Clappové a kdejaké bromptonské přítelkyni. „Pepík nám takové dárky jakživ nepošle, je to skrblík. Major se do ní až po uši zamiloval, to je vidět; ale jen se jí o tom zdaleka zmíním, hned zčervená, spustí pláč, vyběhne nahoru a sedí si nad miniaturou. Už mám té miniatury po krk. Čert nám byl ty hnusné mamonářské Osborny dlužen.“
Útlý věk prožil Jiří v prostých poměrech a mezi prostými lidmi; byl z něho chlapec citlivý, nedůtklivý, pánovitý, zhýčkaný – svou něžnou matku měl náruživě rád a přitom ji sekýroval. Poroučel v tom drobném světě, kterým byl obklopen. Jak vyspíval, starší žasli, jaký je zpupný, úplný otec ve všem všudy. Mládí je všetečné, také on se na všechno ptal. Starý pán byl nad jeho duchaplnými výroky i dotazy u vytržení a celému klubu v hospůdce do omrzení vyprávěl o tom, jaký je mládeneček učený a chytrý. Babičku Jirka častoval rozmarnou přezíravostí. Kdekdo v tom kroužku kolem něho si říkal, že takový chlapec se na celém světě nenajde. Pýchu měl Jirka po otci, myslel si asi, že mají pravdu.
Když mu šlo na šestý rok, Dobbin mu začal hodně psát. I zajímal se major o to, jestli chodí Jirka do školy; tam bude, jak doufá, jistě prospívat; nebo mu snad seženou dobrého domácího učitele? Je už načase, aby začal s učením; také o to v dopise kmotr a pěstoun zavadil, že, jak doufá, náklady na chlapcovo vzdělání, které by matku v nynějších stísněných poměrech jen zatěžovalo, bude smět hradit sám. Jedním slovem na Amálii a chlapce myslil major bez přestání, prostřednictvím svých správců ho zásoboval obrázkovými knihami, pouzdry na barvy, stolky a všemožnými jinými pomůckami zábavnými i vzdělávacími. Několik dní před Jirkovými šestými narozeninami předjel před Sedleyovy v dvojkolém kočáře nějaký pán se sluhou, že by chtěl mluvit s mladým panem Osbornem; byl to vojenský krejčí z Conduit Street, pan Woolsey; na majorův příkaz přichází vzít mladému pánovi míru na šaty. Míval kdysi tu čest šít na otce mladého pána.
Snad rovněž na majorovo přání objevily se občas v rodinném kočáře jeho sestry, slečny Dobbinovy, bude-li libo, že Amálii s chlapcem svezou. Protektorská vlídnost těch dam se Amálii příčila, ale snášela ji poměrně mírně, byla totiž povahy povolné; Jirka si ostatně nádherný kočár ohromně liboval. Někdy si ho dámy vyžádaly na celý den; rád k nim chodil do jejich krásného zahradního domu na Denmark Hillu; ve sklenících jim tam rostly krásné hrozny a na zdích broskve.
Jednoho dne přišly vlídně za Amálíí, že jí nesou zprávu, která ji jistě potěší – náramně zajímavou zprávu o Vilíkovi.
„Copak, vrátí se domů?“ zeptala se a oči jí zazářily radostí.
Kdepak – to vůbec ne – ale jak to vypadá, Vilík se má ženit – bere si příbuznou Amáliiny dobré známé – slečnu Glorvinu O’Dowdovou, sestru sira Michaela O’Dowda, přijela za lady O’Dowdovou do Madrasu – je prý velmi krásná a vzdělaná.
Amálie řekla: „No ne!“ Že ji to opravdu těší. Jako její někdejší převlídná známá Glorvina snad přece není – ale – ale opravdu ji to těší. Z pohnutky, kterou si neumím vysvětlit, popadla Jirku do náručí a nadmíru vroucně ho zlíbala. Když pak chlapce postavila na zem, oči měla zamžené; po celou projížďku skorem slovo nepromluvila – a přece ji to tolik těšilo.
Na chvíli se teď z povinnosti vrátíme za dávnými hampshirskými známými, trpce zklamanými tím, že jim ušlo dědictví po bohaté příbuzné. Že mu sestra místo předvídaných třiceti odkazuje pouhých pět tisíc, to se Buta Crawleyho těžce dotklo; když poplatil vlastní dluhy a Kubíkovy kolejní, na věno čtyřem nehezkým dcerám mu z té částky zbyl pakatýlek. Do jaké míry svým tyranstvím přispěla k manželovu ožebračení, to si farářka vůbec neuvědomila nebo nepřiznala. Zapřísahala se a dušovala, že na jejím místě by žádná víc nedokázala. Copak za to může, že neovládá patolízalské kejkle, jaké provozuje ten pokrytecký synovec Pitt Crawley. Ať si toho nekalého zisku dosyta užije. „Aspoň zůstanou peníze v rodině,“ řekla přejícně. „Pitt, ten je, milánku, neutratí, to máš jisté; je to největší držgrešle z celé Anglie, svým způsobem stejně odporný jako jeho marnotratný bratr, ten zpustlík Rawdon.“
Po přestálém rozlícení a zklamání se tedy farářka do změněných poměrů jakžtakž vpravila a ze všech sil šetřila a škudlila. Učila dcery snášet chudobu s jarou tváří a tisícerými důmyslnými způsoby se ji před světem snažila zatajit a zatušovat. S chvályhodnou pílí vodila dcery na okolní plesy a zábavy: častěji než dříve, dokud ještě po milé slečně Crawleyové nedědily, překonávala se v trachtacích na faře. Že jim sklaplo, to na ní nikdo nepoznal; tolik se objevovala na veřejnosti, že nikdo netušil, jak se doma uskrovňuje a lakotí na jídle. Dcery měly na sebe víc hadříků než jindy. Na winchesterských a southamptonských věnečcích byly pečené vařené; až do Cowes se vetřely na plesy a rauty při závodě plachetnic; v kočáře taženém koňmi od pluhu pořád někam jezdily, moc nechybělo, a kdekdo si říkal, že těch čtvero sester zdědilo po tetě majlant; aspoň před lidmi mluvila o ní celá rodina s vroucí vděčností a úctou; na Jarmarku marnosti je to lež ze všech nejběžnější; a dodejme, že ti, kdo se jí ohánějí, dělají si z přetvářky čest, a když tak o svém jmění klamou svět, pokládají se za náramně ctnostné a hodné vší chvály.
Paní farářka si jistě o sobě myslila, že patří v Anglii k nejctnostnějším, a cizího člověka pohled na její rodinu přímo povznášel. Její dcery byly roztomilé, přítulné, vzdělané, nenucené. Marta malovala znamenitě květiny a zásobovala jimi polovinu dobročinných bazarů po celém kraji. Ema byla učiněný krajský slavíček; její verše byly chloubou básnického koutku v hampshirském Telegrafu. Fanynka a Matylda spolu zpívaly dueta, matinka jim při tom hrála na klavír a ostatní dvě sestry, objaté v pase, oddaně poslouchaly. Nikdo chudinky neviděl, jak se doma s duety nadřou. Nikdo matinku neviděl, jak to do nich hodinu po hodině neúprosně vtlouká. Paní farářka zkrátka srdnatě čelila osudu a nanejvýš ctnostně dělala jako by nic.
Co jen dobrá a pořádná matka může udělat, to paní farářka udělala. Vábila členy southamptonského jachtového klubu, kapituláře winchesterské katedrály, důstojníky winchesterských kasáren. Při hrabských porotních soudech líčila na mladé advokáty a Kubika sama pobízela, jen ať si domů vodí kamarády, se kterými chodí na hon k Jeho Výsosti. Copak neudělá matka pro blaho svých miláčků.
Se švagrem, tím hnusným baronetem ze zámku, měla taková žena zřejmě pramálo společného. S Butem se sir Pitt nadobro rozešel; ba vlastně s celým hrabstvím; kdekdo se nad staříkem pohoršoval. Čím byl starší, tím hůř snášel slušnou společnost, a co k němu po svatbě zavítal na povinnou návštěvu Pitt s lady Janou, panský kočár do jeho vrat nezajel.
Byla to návštěva děsně nepovedená, rodina na ni vzpomínala s hrůzou. Pitt všecek sinalý si na ženě vyprosil, aby o tom pomlčela; za jakých okolností přivítal sir Pitt syna a snachu, to uvedla ve známost paní farářka; jen se na zámku něco šustlo, už to věděla.
V pěkném, úhledném kočáře ujížděli alejí a Pitt se děsil a zlobil, co stromů tam chybí – jeho stromů – které starý baronet bez úředního povolení kácí. Obora skýtala obraz bídy a spuštění. Cesty byly rozježděné, pěkný kočár zapadal do kalužin a vyšplichoval bláto. Oválný příjezd k terase a k vstupnímu schodišti byl zčernalý a omšelý; na květinových záhonech, kdysi pěstěných, bujel plevel. Po celém průčelí byla zabedněna okna; závora na bráně do dvorany padla až po dlouhém zvonění, když pak Horrocks konečně pustil queens-crawleyského dědice s novomanželkou do sídla předků, na černých dubových schodech se před nimi mihla nějaká opentlená osoba. Horrocks je vedl do takzvané „knihovny“ sira Pitta; tabákový čoud houstl, čím blíže přicházeli k této komnatě. „Vono mu, siru Pittovi, ňák neslouží zdraví,“ řekl na omluvu Horrocks a naznačil, že pán má housera.
Z knihovny byl výhled do obory a na cestu před zámkem. Sir Pitt už zatím otevřel okno a hulákal z něho na postilióna a Pittova sluhu, chystající se skládat kufry.
„S těma kufry nehejbat,“ křičel a v ruce šermoval dýmkou. „Tuckere, ty blázne jeden, dyk je to jenom dopolední návštěva. Kristapána, ten náruční kůň má ale popraskaný kopyta. To mu je nemůže v Kings Head nikdo vostrouhat? Pěkně vítám, Pitte. Pěkně vítám, panenko. Deš se podívat na staříka. Hrome – ty jsi mi krasotinka. Ne jak ta herka, tvoje máma. Tak pojď, děvenko, a dej starýmu Pittovi pusu.“
Snacha nad tím políbením zrozpačitěla; kdopak by se taky dal líbat od neholeného, tabákem načpělého dědka. Ale tu si vzpomněla, že i její bratr Southdown nosí kníry a kouří doutník, a tak to od baroneta snesla dost přívětivě.
Baronet si odbyl projev něžnosti a řekl: „Pitt nějak ztloustl. Jestlipak ti ještě, panenko, čte sáhodlouhý kázání. Žalm stý, večerní chvalozpěv, že jo, Pitte. Horrocksi, ty mamlasi, skoč nám pro malvaz a tady lady Janě pro koláče a nečum tady jako nějaký ušípanec. Zůstat tady, to po vás, panenko, nechci; ještě byste se nudila a já bych se zas nudil s Pittem. Jsem starý dědek, mám rád všecko po svým, navečír fajfku a pasáka!“
„Pasáka, toho já prosím umím,“ zasmála se lady Jana. „Hrávala jsem ho s tatínkem a se slečnou Crawleyovou, viď, manželi?“
„Tu hru, ve které máš, otče, zalíbení, lady Jana umí,“ řekl škrobeně Pitt.
„Kvůli tomu tady přece nezůstanete. Co tě nemá, jen se vrať do Mudbury a dej něco utržit paní Rincerové; nebo si zajeď na faru a řekni si Butíkovi o večeři. Uděláš mu radost, bodejť; je ti moc vděčnej, že jsi po tý bábě všecko zdědil. Chacha! Až tady nebudu, aspoň budeš mít z čeho dát zámek do pořádku.“
„Jak pozoruji, otče,“ ozval se Pitt zvýšeným hlasem, „tvoje čeleď se dala do kácení v oboře.“
„Bodejť, bodejť, moc pěkný počasí, zrovna jak má být,“ odpověděl sir Pitt; z čista jasna ohluchl. „Ňák stárnu, Pitte. Však ono ti, božínku, taky táhne na padesátku. Ale drží se, hezounká lady Jano, co? To bude tím, že je bohabojnej, střízlivej a mravnej. Koukej na mě, mně bude hnedle osmdesát – chichi,“ zasmál se, šňupl, mlsně zamžoural a štípl ji do ruky.
Pitt znovu začal o kácení, ale baronet zas rázem ohluchl.
„Moc stárnu a s houserem jsem letos vystál až hrůza. Dlouho tady nepobudu; jsem rád, snacho, že jsi za mnou přišla. Ta tvoje tvářička, lady Jano, se mi líbí: po těch sakramentsky vyčnělejch binkiovskejch lících ani stopy; dám ti, panenko, něco hezkýho, abys měla v čem jít ke dvoru.“ Odšoural se ke skříni a vyndal z ní starou krabičku s několika vzácnými šperky. „Tumáš, panenko,“ řekl; „původně patřily mý matce a potom první lady Crawleyový. Hezký perly – železářově dceři jsem je nedal. Tumáš, honem si je schovej,“ strčil krabičku snaše do ruky a skříň přibouchl, jak tam Horrocks vstoupil s tácem a se zákusky.
„Co jste to zas tý Pittově ženě podstrčil?“ řekla opentlená osoba, jakmile se Pitt a lady Jana se starcem rozloučili. Byla to stolníkova dcera, slečna Horrocksová – nad kterou se celé hrabství pohoršovalo – dáma, která byla v Queen’s Crawley téměř neomezenou vládkyní.
Rodina a s ní celé hrabství trnuly nad tím, jak se ta Pentličkářka vzmáhá. Pentličkářka si v mudburské spořitelně otevřela účet; Pentličkářka si jezdila do kostela v bryčce, co měla sloužit všemu zámeckému služebnictvu, jenže ona si ji zabrala pro sebe. Skotský zahradník, který tam doposud vydržel (však si na svých špalírech a sklenících nemálo zakládal a z obdělávané zahrady, jejíž úrodu prodával do Southamptonu, byl slušně živ), zastihl ji jednoho slunného rána u jižního špalíru, jak si pochutnává na broskvích, a když se bránil, aby mu nesahala na to, co mu patří, dostal pár facek. Nezbylo než aby se on, jeho skotská žena i skotské dětičky, jediní poctiví lidé z Queen’s Crawley, se vším všudy vystěhovali, rozlehlou, utěšenou zahradu nechali zpustnout a záhony zarůst býlím. Růžová zahrada nebožky lady Crawleyové žalostně zdivočela. V pustém starém čeledníku se třáslo strachy pár zbylých sluhů. Stáje a dílny zely prázdné, zamčené, polorozpadlé. Sir Pitt si žil pro sebe a noc co noc chlastal s Horrocksem, stolníkem aneb správcem (jak si teď říkal) a s tou opentlenou zpustlicí. Hodně se změnilo od té doby, co jezdila na káře do Mudbury a k hokynářům byla samá uctivost. Snad z hanby, snad z nechuti k sousedům starý Queens-crawleyský cynik z brány obory skorem paty nevytáhl. Se správci se hádal a s pachtýři tahal písemně. Celé dni vyřizoval korespondenci; když za ním přišli něco dohodnout advokáti nebo šafáři, jednal s nimi jenom skrze Pentličkářku; ta je přijímala u klíčnice; odtamtud bylo dobře vidět na zadní vchod, kudy směli vcházet. A tak to bylo s baronetem den ze dne zašmodrchanější a trampot mu valem přibývalo.
Jak tyto zvěsti o otcově stařeckém bláznění, doléhající k sluchu pána tak bezúhonného a vzorného, Pitta Crawleyho děsily, to si můžeme domyslit. Každý den trnul, že spadne Pentličkářka z kazatelny a před zákonem se stane jeho macechou. Od první a poslední návštěvy nikdo v Pittově vybraně slušné domácnosti o otci slovem nemukl. Byla to rodinná hanba, v celém domě se kolem ní chodilo s němou hrůzou. Na vrátnici do obory hraběnka Southdownová pořád shazovala z kočáru traktáty tak vzrušující, že by vám nad nimi vlasy z hlavy slezly. Paní Crawleyová na faře noc co noc vyhlížela k jilmům, zakrývajícím zámek, jestli snad nad nimi nerudne obloha a panské sídlo nehoří. Staří známí rodiny, sir J. Wapshot a sir H. Fuddleston, na kvartálním soudu od sira Pitta odsedali, a když jim ten halama na Hlavní ulici v Southamptonu podával ruku, prostě ho ignorovali. Pranic se ho to nedotklo; vyškrabal se do čtyřspřežního kočáru, vrazil ruce do kapes a rozchechtal se na celé kolo; chechtal se traktátům lady Southdownové, chechtal se synům a kdekomu, ba i Pentličkářce, když měla vztek, a to bývalo často.
Slečna Horrocksová se na Queen’s Crawley stala řádnou hospodyní a vládla nejvýš svrchovaně a přísně. Čeleď měla nařízeno, aby jí říkali „milostivá“ nebo „milostivá paní“ – a jedna šplhounská služtička jí umanutě říkala „urozená paní“ – hospodyně ji vůbec neokřikla. „Vony už, Hestero, byly urozený paní lepší a taky horší,“ odpovídala na pochlebování své podřízené slečna Horrocksová; neomezeně tam tedy vládla všem kromě otce; i na něho se někdy utrhla, ať si moc nedovoluje, však ona z ní „bude paní baronetka“. Zálibně si tu vznešenou životní roli přehrávala a velmi tím starého sira Pitta bavila; ten se nad jejími honéry jen uculoval a hodiny se jí řehtal, jak se vžívá do vznešenosti a opičí po nóbl móresech. Vidět ji v roli lepší dámy, dušoval se, to je úplná komedie; nechával ji strojit do dvorních šatů první lady Crawleyové a dušoval se (slečna Horrocksová mu v tom přizvukovala), že jí to báječně sluší, a vyhrožoval, že ji v čtyřspřežním kočáře štandepéde odveze ke dvoru. Oběma urozeným nebožkám vykramařila šatníky a jejich posmrtnou parádu rozšmikala a rozpárala podle vlastní chuti i postavy. Měla zálusk také na jejich šperky a ozdoby; starý baronet si je však zamkl do soukromé skřínky a k vydání klíčů se nedal přimět lísáním ani miliskováním. Tolik je jisté, že se krátce po odchodu této dámy z Queen’s Crawley našel její sešit; bylo z něho patrno, že se potají usilovně učila psát vůbec, zejména pak lady Crawleyová, lady Bětka Horrocksová, lady Alžběta Crawleyová apod.
Dobráci z fary sice do zámku nechodili a ohavného zámeckého pána, toho zpitomělého dědka, se štítili, ale o všem, co se tam děje, se dávali zpravovat a den co den čekali pohromu, které se také slečna Horrocksová už dočkat nemohla. Jenže do toho zasáhl závistivý Osud a odplaty za bezúhonnou lásku a ctnost jí nedopřál.
Jednoho dne překvapil baronet „urozenou paní“, jak jí žertem říkal, v salóně u starého vyšeptalého klavíru, na který od té doby, co na něm Becky Sharpová hrávala čtverylky, nikdo nesáhl – ve vší vážnosti seděla u klavíru a krákoravým hlasem prozpěvovala kousky, které kdysi zaslechla. Po boku velitelky stála šplhounská služtička a všecka tím výkonem unesená pokyvovala hlavou a vzdychala: „Ach je, milostivá, to je krása“ – docela jako nějaká nóbl lichometnice v opravdovém salóně.
Baronet se nad tím jako vždycky rozřehtal. Nejméně tucetkrát za večer Horrocksovi vyprávěl, jak to bylo, až to slečnu Horrocksovou mrzelo. Prsty bubnoval na stůl jako na nějaký hudební nástroj a skřehotavě prozpěvoval po ní. Takový krásný hlas by se měl, na mou duši, dále pěstovat, k učitelům zpěvu by měla chodit, prohlásil, a jí to vůbec nepřipadalo směšné. Velmi se ten večer rozjařil; náramně mnoho zředěného rumu vypil se svým druhem a stolníkem – do ložnice doprovodil pána druh a služebník až pozdě v noci.
Za půl hodiny se pak v domě ozval velký shon a šum. Od okna k oknu se míhala světla v pustém a sešlém starém zámku, obývaném jen ve dvou třech místnostech. Čeledín odcválal na poníku pro mudburského lékaře. Za hodinu pak (už z toho je vidět, jak důkladně se znamenitá paní farářová dávala o panském domě zpravovat) vykročili z fary do obory paní farářka v dřevácích a s čepcem na hlavě, důstojný pán Bute Crawley a syn Jakub Crawley a otevřenou dvoranou vkročili do panského sídla.
Prošli dvoranou a salónkem s dubovým táflováním (stály tam na stole tři sklenice a láhev od rumu, ze které si předtím sir Pitt zavdával), ze salónku pak vkročili do baronetovy pracovny; tam zastihli pohoršlivě opentlenou slečnu Horrocksovou, jak se se svazkem klíčů v ruce zuřivě dobývá do skříní a psacích stolků. Jen po ní drobná farářka zpod černého čepce blýskla očima, slečna Horrocksová leknutím zaječela a pustila klíče.
„Podívejte se, Jakube a manželi,“ křikla paní Crawleyová a prstem ukázala na zděšenou černookou zlosynku.
„On mi je dal, on mi je dal,“ vřískala slečna Horrocksová.
„Že ti je dal, ty helmbrechtnice,“ zapištěla paní Crawleyová. „Před soudem, manželi, dosvědčíš, že jsme tu ničemnici přistihli, jak vykrádá tvého bratra; bude viset, však jsem to vždycky říkala.“
K smrti vyděšená slečna Horrocksová padla na kolena a spustila pláč. Kdo však ví, co to je opravdu dobrá žena, jistě si všiml, že s odpuštěním nepospíchá a zdeptaný nepřítel že je jí pastvou pro duši.
„Zazvoň, Jakube,“ řekla paní Crawleyová. „Zvoň tak dlouho, až se sběhnou!“ Po důtklivém a vytrvalém klinkání zvonce se tam těch pár zbylých služebníků rázem dostavilo.
„Do šatlavy s tou ženskou,“ řekla. „Přistihli jsme ji, jak okrádala sira Pitta. Ty na ni, manželi, vydáš zatykač – a vy, Beddoesi, ji ráno odvezete na káře do southamptonského žaláře.“
„Má zlatá,“ skočil jí do řeči smírčí soudce a farář – „vždyť ona jenom –“
„A želízka tady nemáte?“ vedla svou paní Crawleyová a dupla dřevákem. „Bývala tady želízka. Kampak se poděl hnusný otec té ochechule?“
„On mi je opravdu dal,“ kvílela chudák Bětka; „viď, Hestero? Však jsi sira Pitta viděla – bodejť ne – jak mi je dával, už je to dávno – ten den po mudburským jarmarku; stejně vo ně nestojím. Jestli myslíte, že mi nepatřej, tak si je vemte.“ A nešťastnice vytáhla z kapsy velikánské přezky ke střevícům z kočičího zlata, na které měla už dávno spadeno; v pracovně se povalovaly na polici a zrovna je odcizila.
„Jemináčku, co to povídáš, Bětko, za báchorky!“ okřikla ji Hester, služtička donedávna tak šplhounská – „co povídáš milostivý paní Crawleyový, takový hodný a milý, a důstojnýmu pánovi (tu vysekla pukrle), moje kufry si, milostivá, klidně prohlídněte, tady sou klíče, já jsem poctivá holka chudejch rodičů, vyrostlá v chudobinci – ale jestli z těch toalet, co tadydleta sbalila, najdete u mě třeba jen ždibínek krajky nebo třeba hedvábnou punčochu, ať už do smrti nevkročím do kostela!“
„Vydej mi klíče, ty děvko,“ sykla mravná panička v čepci.
„Tady máte, milostivá, svíčku, já vám, milostivá, ukážu její pokoj, a taky skříň u klíčnice, tam si, milostivá, poschovávala hromadu krámů,“ drmolila malá Hester a o překot dělala pukrlata.
„Buď tak hodná a drž hubu. Pokoj té ochechule znám až moc dobře. Paní Brownová, pojďte laskavě se mnou, a vy, Beddoesi, nepouštějte tu ženskou z očí,“ řekla paní Crawleyová a popadla svíčku. – „Manželi, ty zajdi nahoru, aby ti nešťastného bratra ještě nezamordovali.“ – V doprovodu Brownové odešla paní v čepci do pokoje, který, jak správně podotkla, znala až moc dobře.
Bute se odebral nahoru a tam zastihl mudburského doktora, jak se spolu s vylekaným Horrocksem sklání nad pánem, posazeným v křesle. Pouštěli siru Pittovi Crawleymu žilou.
Paní farářka převzala velení a časně zrána vypravila za panem Pittem Crawleym spěšného posla. Celou noc probděla u starého baroneta. Jakžtakž ho přivedli k životu; mluvit nemohl, ale lidi zřejmě poznával. Paní farářka se nehnula od jeho lůžka. Jako by se ta drobná ženička obešla bez spánku; doktor chrápal v lenošce, ale ona ohnivá černá očka chvilku nezamhouřila. Při pánově ošetřování Horrocks mermomocí zkoušel nějak se uplatnit; paní farářka mu však vynadala zchlastaných otrapů, a kázala mu, ať se klidí z domu, nebo ho dá deportovat i s jeho zkaženou dcerou.
Polekán jejími způsoby odkradl se do salónku s dubovým táflováním. Pan Jakub si tam zkoušel z láhve nalít, a když zjistil, že v ní není alkohol, poslal pana Horrockse pro další rum. Hned mu ho pan Horrocks přinesl a s ním čisté číše, a farář se synem k nim zasedli. Horrocksovi kázali, ať jim klíče nechá a klidí se pryč.
Zastrašen tímto počínáním vydal Horrocks klíče; v noci pak spolu s dcerou ve vší tajnosti upláchl, a tak se navždy vzdal držení queens-crawleyovského zámku.
KAPITOLA
V.,
v níž přijmou Becky do
rodiny
Po pohromě se tam bez prodlení objevil právoplatný dědic a od té chvíle, možno říci, byl pánem na Queen’s Crawley on. Starý baronet zůstal sice ještě pár měsíců naživu, ale rozum i jazyk mu nesloužily; ujal se tedy správy panství starší syn. S panstvím to bylo, jak Pitt zjistil, prapodivné. Sir Pitt byl odjakživa samá koupě a hypotéka; měl dvacet jednatelů a se všemi se nesnášel; nesnášel se s pachtýři a soudil se s nimi; soudil se s advokáty; soudil se s uhelnými i rejdařskými společnostmi, kde byl podílníkem; zkrátka s kdejakým kontrahentem. Vybřednout z těžkostí a sanovat panství, to byl úkol hodný komisního a neústupného diplomata z Pumpernicklu; dal se do něho s úžasnou houževnatostí. Na Queen’s Crawley se ovšem přestěhoval s celou rodinou; a přijela tam ovšem za nimi také lady Southdownová; ta faráři přímo před nosem obracela farnost na pravou víru; na zlost rozlícené paní farářce si přivedla rozkolnické duchovní. Odprodej Queens-crawleyského duchovního obročí sir Pitt nakonec nedojednal; až se uprázdní, byla paní hraběnka ochotna ujmout se sama patronátu a uvést na faru nějakého mladého chráněnce; diplomat Pitt na to nic neříkal.
Úmysly, které měla paní farářka se slečnou Horrocksovou, přece jen neprovedla; a do southamptonského žaláře Bětka nezavítala. Spolu s otcem odešla ze zámku rovnou do vesnické hospody U Crawleyského erbu; bývalý stolník ji měl od sira Pitta už dříve pronajatou a teď se ujal držby. Získal s ní ve vesnici také svobodnou usedlost, i nabyl tím v okrese volebního hlasu. Další hlas měl farář; ti dva spolu se čtyřmi dalšími tvořili volební kurii, která za Queen’s Crawley volila dva poslance.
Dámy z fary a ze zámku, aspoň ty mladší, jakžtakž dodržovaly etiketu; jakmile se však sešly paní farářka s lady Southdownovou, hned byly v sobě, přestaly se tedy stýkat. Když přišly dámy z fary za příbuznými na zámek, hraběnka se nehnula z pokoje. Že se tchyně občas neobjeví, to nebylo panu Pittovi proti mysli. Binkiovská rodina mu byla ze všech na světě nejslavnější a nejmoudřejší a nejpozoruhodnější a na hraběnku a tetu nedal dopustit; ale přece jen míval dojem, že si s ním dělají, co chtějí. Být pokládán za mladého je jistě lichotivé; když se však s šestačtyřicátníkem jedná jako s klukem, občas ho to hněte. Lady Jana, ta zas matce ve všem ustupovala. Dětem se s láskou věnovala jen pokradmu; ještě štěstí, že ctihodnou hraběnku tolik zaměstnávaly rozmanité úkoly, konference s duchovenstvem i dopisování s kdejakým misionářem v Africe, v Asii, v Austrálii i na Novém Zélandu; na vnučku Matylku i vnuka, majorátního pána Pitta Crawleyho, jí zbývalo málo času. Vnouček Pitt Crawley byl slabounký a při životě ho lady Southdownová udržovala jenom ohromnými dávkami kalomelu.
Sir Pitt, ten se uchýlil do místnosti, kde se před ním rozžehnala se životem lady Crawleyová; tam ho s vytrvalou pílí i houževnatostí ošetřovala šplhounská služka, slečna Hester. Kdopak se láskou, věrností i stálostí vyrovná dobře placené ošetřovatelce? Polštář narovnává; míchá tapiokovou moučku; v noci vstává; snáší nářek a reptání; dívá se, jak svítí sluníčko, a ven nezatouží; klímá v křesle a jí o samotě; předlouhé večery nic nedělá, jen kouká, jak oheň žhne a ve džbáně bublá pacientův nápoj; celý týden čte jeden týdeník; a z literatury jí na celý rok vystačí „Co boží zákon velí“ a „Přední povinnosti člověka“ – a ještě ji peskujeme za tu lahvičku kořalky, kterou jí příbuzní, když za ní jednou za týden přijdou, propašují v prádelním košíku. Dámy, kterýpak mužský dovede svou milovanou z lásky ošetřovat celý rok? Ošetřovatelka, ta u vás vydrží za deset liber čtvrtletně a ještě se nám to zdá moc peněz. Však se pan Crawley něco naláteřil, že za bedlivé ošetřování otce baroneta musí slečně Hester platit částku poloviční.
Za slunných dnů vozili starého pána v lázeňském křesle po terase – bylo to křeslo slečny Crawleyové z Brightonu; spolu s kupou jiných svršků si je dala do Queen’s Crawley odstěhovat lady Southdownová. Se starcem se pokaždé procházela lady Jana, zřejmě na ni držel. Jen se u něho objevila, v jednom kuse se usmíval a pokyvoval hlavou; když pak odcházela, vyrážel nezřetelné prosebné vzlyky. Jakmile za ní zapadly dveře, propukal v usedavý pláč – a tu se Hester, která se až dosud před velitelkou tvářila i chovala nanejvýš mírně a vlídně, naráz změnila, pitvořila se po něm, hrozila mu pěstí a vřískala: „Drž hubu, ty dědku pitomá!“ a otáčela mu křeslo od ohně, na který se nejraději díval – potom se ještě víc rozplakal. Přes sedmdesát let chytračil, rval se, pil jak duha, intrikoval, hřešil, myslil jen na sebe, a co z něho zbylo – kňouravý blbeček, kterého ukládali na lůžko a zas z něho sundávali, kterého převinovali a krmili jak nemluvně.
Konečně jednoho dne měla ošetřovatelka po práci. Časně zrána prohlížel v pracovně Pitt Crawley výkazy správců a šafářů a tu někdo zaklepal na dveře: s pukrletem vstoupila Hester a řekla:
„Sire Pitte, dnes ráno, prosím, sir Pitt umřel, sire Pitte. Opíkala jsem mu, sire Pitte, topinku, tu musel mít, sire Pitte, každý ráno přesně v šest, sire Pitte a – zdálo se mi, sire Pitte, jako by ňáko zachroptěl – a tu – a tu – a tu –“ Znovu vysekla pukrle.
Čím to, že se Pittovy bledé líce nadobro zruměnily? Snad proto, že se z něho konečně stal sir Pitt, že zasedne ve sněmovně a nejspíš se dočká ještě dalších poct. „Teď zaplatím hotově dluhy váznoucí na panství,“ řekl si a v rychlosti spočítal břemena i chystané opravy. Na tetiny peníze zatím nesáhl; měl strach, že se třeba sir Pitt uzdraví a tak přijdou jeho výdaje nazmar.
Na zámku i na faře spustili rolety, odzvonili hranu a kněžiště zastřeli flórem; Bute Crawley se nevypravil na lišky, klidně povečeřel ve Fuddlestonu a nad portským se rozpovídal o zesnulém bratrovi a o mladém siru Pittovi. Slečna Bětka, zatím už provdaná za sedláře z Mudbury, si hodně poplakala. Z městečka přijel rodinný lékař složit uctivou poklonu a pozeptat se na zdraví urozených paní. Úmrtí se přetřásalo v Mudbury i U Crawleyského erbu; tamější hospodský byl už s farářem jedna ruka; farář občas k panu Horrocksovi zaskočil líznout si jeho slabého piva.
„Mám napsat tvému bratrovi – nebo mu napíšeš sám?“ otázala se lady Jana svého chotě, sira Pitta.
„Toť se ví, že mu napíšu,“ řekl sir Pitt, „a pozvu ho na pohřeb, jak se sluší a patří.“
„A co – a co – Rawdonovu paní,“ špitla lady Jana.
„Jano!“ okřikla ji lady Southdownová, „jak tě může něco takového napadnout?“
„Samozřejmě musíme Rawdonovu paní pozvat,“ ozval se rázně sir Pitt.
„Dokud jsem tady v domě, tak ne!“ řekla lady Southdownová.
„Račte vzít, paní hraběnko, na vědomí, že já jsem hlava rodiny,“ usadil ji sir Pitt. „Lady Jano, napiš laskavě Rawdonově paní, a popros ji, aby se k té smutné události dostavila.“
„Jano, nedovolím ti ani perem škrtnout!“ křikla hraběnka.
„Podle mého přesvědčení jsem hlava rodiny,“ opakoval sir Pitt; „jestliže vás, paní hraběnko, jisté okolnosti pohnou k tomu, že z naší domácnosti odejdete, bude mi to velmi líto, ale musím v ní, prosím, rozhodovat, jak uznám za vhodné.“
Lady Southdownová se velebně vztyčila jako paní Siddonsová v roli lady Macbethové a kázala, aby jí zapřáhli kočár. Syn a dcera ji vyhánějí z domu, půjde se tedy skrýt se svým žalem někam do samoty a modlit se, aby se obrátili k lepšímu smýšlení.
„Vždyť vás, maminko, z domu nevyháníme,“ zaúpěla lady Jana.
„Zvete sem lidi, s jakými se křesťanská dáma nesmí stýkat; zítra ráno mi dejte zapřáhnout.“
„Buď tak hodná, Jano, piš, jak ti diktuji,“ řekl sir Pitt a zaujal velitelský postoj jako jeden pán vyobrazený na výstavě, „a začni: ‚Queen’s Crawley, 14. září 1822. – Milý bratře –‘“
Lady Macbethová čekala, jestli zeť necouvne nebo nezakolísá; sotva ta pádná a děsná slova zaslechla, vstala a celá vyjevená odešla z knihovny. Lady Jana koukla po manželovi, jako by měla chuť jít maminku uchlácholit; ale Pitt nepustil manželku ani na krok.
„Však ona neodjede,“ řekl. „Dům v Brightonu pronajala a důchod za minulé pololetí utratila. Hraběnka ubytovaná v hostinci je očividně na huntě. Dávno jsem už, má zlatá, čekal, kdy budu moci udělat tento – tento rozhodný krok; jak sis jistě všimla, dva páni v rodině být nemohou; a teď budeme, prosím, pokračovat v diktátu. ‚Milý bratře, smutná zpráva, kterou z povinnosti rodině podávám, tě jistě nepřekvapí,‘“ atd.
Pitt se zkrátka ujal vlády a šťastně nebo spíš (jak se domníval) zaslouženě shrábl téměř celé jmění, na které si ostatní příbuzní brousili zuby, i umínil si, že bude na rodinu hodný a slušný a z Queen’s Crawley udělá zase panský dům. Že sám bude hlavou domu, to ho blažilo. Ohromného vlivu, který si vynikajícím nadáním i postavením v celém hrabství vbrzku zjedná, chystal se využít k tomu, že bratrovi sežene místo, synovcům a neteřím pak slušné zaopatření; snad ho trochu hryzlo svědomí, že mu spadlo do klína všechno, nač se oni těšili. Za nějaké tři dni vlády však změnil orientaci a na tom se ustálil: rozhodl se vládnout spravedlivě a řádně, sesadit lady Southdownovou a s pokrevnými příbuznými vycházet v dobrém.
Nadiktoval tedy bratru Rawdonovi dopis – pompézní, škrobený dopis, plný moudrých floskulí, vyjádřených sáhodlouhými slovy; prostinká sekretářka, která dopis na manželův příkaz psala, nevycházela z úžasu. „Jen co přijde do sněmovny,“ říkala si, „z toho bude řečník“ (o tom a také o tyranství lady Southdownové utrousil Pitt občas slůvko v posteli); „můj manžel je tak moudrý a hodný, a je geniální! Připadal mi trochu chladný; ale je hodný a je geniální!“
A zatím se Pitt celému dopisu slovo za slovem naučil nazpaměť a s diplomatickým tajnůstkářstvím si jej důkladně a podrobně promyslil dávno před tím, než uznal za vhodné seznámit s ním zkoprnělou choť.
Odeslal tedy sir Pitt Crawley dopis s ohromnou černou obrubou i pečetí do Londýna bratru plukovníkovi. Velkou radost z něho Rawdon Crawley neměl. „Nač tam do toho pitomého Zapadákova jezdit?“ řekl si. „Být s Pittem po večeři sám, to nevydržím, a svezení tam a zpátky nás přijde na dvacet liber.“
Jako s každou nesnází i s dopisem zašel do ložnice k Rebece, nesl jí čokoládu, tu jí vždycky vařil a nosil.
Tác se snídaní a s dopisem položil Rebece na toaletní stolek, před nímž seděla a rozčesávala si dlouhé plavé vlasy. Popadla černě orámované psaní, přečetla si je, poskočila, křikla „Hurá!“ a zašermovala lejstrem nad hlavou.
„Hurá?“ Rawdon se podivil, co ta osůbka v splývavém flanelovém županu a s rozcuchanou rusou kakadou rejdí a poskakuje. „Vždyť po něm, Becky, nic nedědíme. Svůj podíl jsem dostal, když jsem byl plnoletý!“
„Plnoletý nebudeš nikdy, ty prosťáčku,“ odsekla Becky. „Běž k madame Brunoyové, musí mi ušít smutek; ty si opatř krep na klobouk a černou vestu – myslím, že žádnou nemáš; ať ti ji zítra ráno dodají, abychom mohli ve čtvrtek vyrazit.“
„A ty pojedeš? Co z toho budeš mít?“ skočil jí do řeči Rawdon.
„Toť se ví, že pojedu. Budu z toho mít to, že mě lady Jana napřesrok představí u dvora. Budu z toho mít to, že ti bratr daruje poslanecký mandát, ty ťululum. Budu z toho mít to, že lord Steyne dostane, ty můj milý prosťáčku, tvůj a jeho hlas; z tebe bude státní tajemník u dvora nebo guvernér v Západní Indii; nebo ministr financí nebo konsul nebo něco takového.“
„Poštovní vůz bude stát hromadu peněz,“ zašeptal Rawdon.
„Mohli bychom se svézt v kočáře se Southdownem, jakožto příbuzný by měl taky jet na pohřeb: ale ne – pojedem naschvál dostavníkem. Tak to mají rádi. Vypadá to skromně –“
„Rawdík samozřejmě pojede s námi?“ zeptal se plukovník.
„To ne; nač platit ještě za něho? Je velký a mezi nás se nevmáčkne. Jen ať si tady v dětském pokoji zůstane, černý kabátek mu spíchne Briggsová. Jdi už: dělej, co ti říkám. Svému sluhovi Sparksovi pověz, že umřel starý sir Pitt a ty že něco trhneš, jen co se to urovná. Ten to poví Ragglesovi (však se nás něco nauhání) a chudák Raggles se upokojí.“ A Becky se pustila do čokolády.
Navečer přišel věrný lord Steyne a zastihl Becky i její společnici (byla to naše známá Briggsová), jak pilně stříhají, pářou, šmikají a trhají všelijaké černé zbytky, případné na tu smutnou událost.
„My tady se slečnou Briggsovou toneme v bolu a žalu nad tatínkovou smrtí,“ řekla Rebeka. „Umřel, pane markýzi, sir Pitt Crawley. Celé dopoledne jsme si rvaly vlasy a teď zas rveme staré šatstvo.“
„No tohle, Rebeko.“ Briggsová obrátila oči k nebi; navíc se nezmohla.
„No tohle, Rebeko opáčil po ní markýz. „Tak už je po tom lumpovi. Mohl být ve sněmovně lordů, jenže vynášel špatně kartu. Málem ho tam dostal mladší bratr Pitt; jenže on vždycky v nepravou chvíli přeběhl na druhou stranu. Byl to kus Siléna!“
„Moc nechybělo, a byla ze mne Silénova vdova,“ řekla Rebeka. „Jen si, Briggsová, vzpomeňte, koukala jste klíčovou dírkou a starý sir Pitt přede mnou klečel, že?“ Naše stará známá, slečna Briggsová, se při té vzpomínce zapýřila; byla ráda, když ji lord Steyne poslal dolů pro šálek čaje.
V Briggsové si Rebeka zjednala domácího psa, který měl střežit její bezúhonnost i nevinnost. Od slečny Crawleyové měla slečna Briggsová připsanou roční rentu. V Crawleyovic rodině by byla beze všeho zůstala u lady Jany, ta byla na ni a vůbec na každého hodná; jenže jak to jen trochu šlo, rázem dostala chudinka Briggsová od lady Southdownové výpověď; pan Pitt proti zákroku ovdovělé hraběnky nic nenamítal – těžce nesl tu nemístnou tetinu štědrost k osobě, která ji věrně sloužila pouhých dvacet let. Odbytné a výpověď dostali rovněž Bowls a Firkinová; vzali se, a jak je u takových lidí zvykem, zařídili si penzion.
Briggsová zkoušela ubytovat se u venkovských příbuzných, ale po lepší společnosti, na kterou si zvykla, byla to marná snaha. O těch ročních čtyřicet liber se příbuzní Briggsové, kramáři z městečka, hádali neméně prudce, než se hádali o dědictví příbuzní slečny Crawleyové. Bratr, radikální kloboučník a hokynář, Briggsové vynadal mamonářských aristokratek, protože ho nezaloží kouskem kapitálu; málem to udělala, jenže jí sestra, rozkolnická paní ševcová, rozvaděná s kloboučníkem a hokynářem, návštěvníkem jiného konventiklu, vyložila, že ho krach nemine, a tak se Briggsové na chvíli zmocnila sama. Rozkolnický švec zas chtěl dát syna na studie, aby z něho byl pán. Větší díl úspor z ní obě rodiny svorně vyždímaly; nakonec, pronásledována jejich kletbami, utekla do Londýna hledat znovu službu, která by ji tolik netížila jako svoboda. Dala si do novin inzerát: „Dáma příjemných způsobů, zvyklá na vybranou společnost, hledá“ atd., ubytovala se v Halfmoon Street u paní Bowlsové a čekala, co bude z inzerátu.
S Rebekou se sešla takhle. Jednoho dne po úmorné vycházce do administrace Times v City, kam si pošesté dávala inzerát, došla znavená před Bowlsovic dům a tu po ulici přihrčel roztomilý, poníky tažený kočár paní Rawdonové. Rebeka si jej sama řídila; rázem dámu příjemných způsobů poznala, a jak už byla (však jsme to viděli) dobrosrdečná a Briggsové nakloněná, zastavila s poníky u schůdků, otěže hodila kočímu, snesla se z kočáru, a než se dáma příjemných způsobů z náhlého shledání se starou známou vzpamatovala, tiskla jí Rebeka obě ruce.
Briggsová se rozplakala, Becky se zas srdečně zasmála a zlíbala ji, jen co vešly do předsíně. Odtamtud pak vkročily do předního salónu paní Bowlsové; visely tam záclony z červeného damašku a nad kulatým zrcadlem seděl spoutaný orel a civěl do okna na zadní stranu cedulky „Pokoje k pronajmutí“.
Svůj osud líčila Briggsová s nemístným pofňukáváním a udiveným vzdycháním, jakým takové citlivky vítají starou známou, když se s ní srazí na ulici; lidé se potkávají den co den, leč někteří v tom mermomocí spatřují zázrak; jakkoli se ženy nemohou vystát, na potkání se vám rozpláčí a zkormouceně vzpomínají, jak se naposled pohádaly. Briggsová zkrátka vylíčila celý svůj osud a Becky jí jako vždy bezelstně a upřímně vyprávěla o svém životě.
Paní Bowlsová, dříve Firkinová, v předsíni zachmuřeně poslouchala ten hysterický vzlyk a chichot, ozývající se ze salónu. Na Becky si nikdy nepotrpěla. Co se s manželem v Londýně usadili, se starými známými z rodu Ragglesů se často navštěvovali, a co jim Ragglesovi o plukovníkově ménage[61] vyprávěli, nějak se jim nezamlouvalo. „Já bych mu, kamaráde Raggu, na dluh nedával,“ říkával Bowls; jak se tedy paní plukovníková vynořila ze salónu, Bowlsova žena se urozené dámě uklonila velmi kysele; jen z donucení napřáhla k paní plukovníkové, která si nedala vzít, aby vysloužilé panině komorné nestiskla ruku, klobásovitě studené a bezvládné prsty. Potom se zas Rebeka s hrkotem rozjela na Piccadilly a s líbezným úsměvem zamávala Briggsové, vykloněné z okna přímo pod cedulkou; za chvíli se octla v Hyde Parku a za kočárem jí cválalo půl tuctu elegánů.
Po zjištění, jak to s její přítelkyní stojí, že vzhledem k rentičce po slečně Crawleyové na plat nehledí, hned si pro ni vymyslela dobročinný domácký plánek. Za společnici do domácnosti je jak dělaná; ještě ten den ji pozvala na večeři, že uvidí jejího nejmilejšího chlapečka Rawdona.
Paní Bowlsová nájemnici varovala, ať ji nenapadne lézt do jámy lvové, „jednou budete, slečno, litovat, pamatujte na mý slova“. Briggsová slíbila, že bude opatrná. Ze samé opatrnosti se pak za týden k paní plukovníkové přestěhovala a za půl roku půjčila Rawdonu Crawleymu na rentu šest set liber.
KAPITOLA
VI.,
v níž Rebeka znovu zavítá
do sídla předků
Smutek byl hotov, sir Pitt Crawley uvědomen o příjezdu, i nasedl plukovník Crawley s chotí do téhož dostavníku, jakým v doprovodu zesnulého baroneta cestovala Rebeka před nějakými devíti lety, když tehdy vstupovala do světa. Vzpomínala si na hospodský dvůr i na podomka, kterému nedala spropitné, na dolézavého cambridžského studenta, který ji po cestě zabalil do svého pláště. Rawdon si vylezl na kozlík, nemít smutek, hned by byl sám kočíroval. Seděl vedle kočího a celou dobu se bavil o koních a o silnici; o tom, kdo má kterou hospodu a kdo teď dodává koně k dostavníku, kterým se on a Pitt v mladých letech vozívali do Etonu. V Mudbury na ně čekal dvojspřežní kočár s tmavě oděným kočím. Nastoupili do kočáru a Rebeka řekla: „Pořád ta rachotina, Rawdone. Potah rozežraný od molů – tady je ta skvrna, co nad ní – vida, železář Dawson má otevřeno – co nad ní sir Pitt tolik láteřil. To rozbil láhev višňovky, vezli jsme ji tvé tetě ze Southamptonu. Jojo, utíká to! Že by to byla Mařenka Tallboysová, ta holka jak hrom, co stojí s matkou tamhle u chaloupky. Jako teď ji vidím, to škvrně ušmudlané, jak pleje na zahrádce.“
„Fešanda,“ řekl Rawdon a oplátkou za pozdrav chalupníčků přiložil dva prsty ke krepu na klobouku. Becky se ukláněla a zdravila, k některým se přívětivě znala. Že se s nimi zná, ji nadmíru blažilo. Jakápak podvodnice, vždyť se vrací do rodného domu předků. Rawdon naopak byl nějak zamlklý a skleslý Co vzpomínek na nevinná mladá léta mu asi táhlo hlavou. Co nejasných výčitek svědomí a nejistot a pocitů hanby!
„Z tvých sester budou už slečinky,“ vzpomněla si na děvčátka Rebeka – snad poprvé, co od nich odešla.
„Copak já vím,“ odpověděl plukovník. „A hele! panímáma Locková. Jak se máme, paní Locková? Snad si mě ještě pamatujete? No bodejť, mladý pan Rawdon. Hrome, ty babky mají ale kořen. Ještě jsem byl kluk a už jí bylo sto let.“
To projížděli vrátnicí, kde hlídala stará paní Locková; jak jim otvírala skřípavá železná vrata, Rebeka si nedala ujít, aby jí nestiskla ruku; kočár vjel dovnitř mezi dvěma omšelými pilíři, nahoře ozdobenými holubicí a hadem.
„Hodně toho táta porubal,“ Rawdon se rozhlédl a zmlkl – zmlkla taky Rebeka. Oba je to vzrušilo, myslili na staré časy. On na Eton a na matku, v duchu ji viděl, chladnou a nepřístupnou, na zesnulou sestru, kterou měl k smrti rád, na to, jak řezal Pitta; a co asi dělá doma Rawdík. Rebeka zas myslela na své mládí, na chmurná tajemství těch ztřísněných počátečních let; na to, jak těmito vraty vstoupila do života; na slečnu Pinkertonovou, na Pepíka, na Amálii.
Štěrkem sypaný chodník i terasa byly vysmejčeny. Nad hlavním vchodem se už skvěl malovaný smuteční erb, a sotva kočár předjel před povědomé schůdky, dva černě odění vznešení a statní chlapi jim otevřeli každý jedno křídlo portálu. Zavěšeni do sebe prošli starou dvoranou, Rawdon zardělý, Rebeka pobledlá. Při vstupu do salónku s dubovým táflováním, kde na ně čekal sir Pitt s chotí, štípla Rebeka manžela do ruky. Sir Pitt, v černém, rovněž lady Jana, lady Southdownová v černém kokrhelu posázeném černými pery a skutečnými perlami, komíhal se paní hraběnce na hlavě jako funebrácký chochol.
Že od nich neodejde, to sir Pitt uhodl. Omezila se na to, že před Pittem a jeho vzpurnou ženou zachovávala upjaté a ledové mlčení a příšernou zachmuřeností strašila vnuky v dětském pokoji. Při návratu marnotratných dítek do rodiny nepatrňoučce trhla kokrhelem a tak Rawdona s chotí přivítala.
Z jejího chladu si, upřímně řečeno, nic nedělali. V tu chvíli jim na hraběnce moc nezáleželo – byli napjati, jak je přivítá panující bratr a švagrová.
Drobet zardělý přistoupil Pitt k bratrovi a stiskl mu ruku; také Rebece stiskl ruku a hluboce se jí poklonil. Zato lady Jana uchopila švagrovou za obě ruce a srdečně ji zlíbala. Malé dobrodružce nad tím objetím bůhvíproč vyhrkly slzy – těmi se, jak známo, krášlila málokdy. Dojal i potěšil ji ten nelíčený projev důvěry; Rawdon se výlevem švagrové tak osmělil, že si nakroutil kníry a poprosil, aby i on směl dát lady Janě na přivítanou hubičku; paní hraběnka nad tím zčervenala jak pivoňka.
„Čerchmantsky hezounká paní, ta lady Jana,“ tak o ní usoudil Rawdon, když se pak se ženou octl o samotě. „Pitt nějak ztloustl, ale chová se pěkně.“ „Vždyť ho to nic nestojí,“ řekla Rebeka; také v tom se s manželem shodla, že tchyně je úžasná maškara – a sestřičky že vypadají k světu.
Také pro ně vzkázaly do školy, aby přišly na funus. Pro čest domu i rodiny si sir Pitt Crawley zřejmě usmyslil zbubnovat tolik lidí v černém, kolik se jich jen dá shromáždit. Zámečtí sluhové i služky, stařeny z chudobince, jimž jejich podíl starý sir Pitt důkladně okrouhal, kostelníkova rodina, zámečtí i farští klienti, kdekdo nosil smutek; k tomu ještě připočtěme dobrých dvacet funebráků s černými páskami na rukávě i na klobouku, ti se při slavném pohřbívání pěkně vyjímali – ale v našem dramatu mají němé role; a protože nic nedělají ani neříkají, nesmějí nám zabírat moc místa.
Před švagrovými Rebeka na své bývalé guvernanství nijak nezapomínala, naopak jim je upřímně a mile připomínala, s vážnou tváří se jich vyptávala na učení a zajímala se o jejich prospěch. Věru to vypadalo, jako by na ně nepřestala myslit, co od nich odešla, a jako by jí jejich prospěch bůhvíjak ležel na srdci. Ten dojem měla lady Crawleyová i její švagrové.
„Skoro se za těch osm let nezměnila,“ řekla před večeří slečna Rosalinda slečně Violetě.
„Tyhle zrzky se báječně drží,“ odpověděla slečna Violeta.
„Vlasy jí ztmavěly, nejspíš si je barví,“ prohodila slečna Rosalinda. „Ztloustla a vůbec se spravila,“ dodala slečna Rosalinda, sama měla sklon k buclatosti.
„Domýšlivá není, pamatuje, že nám kdysi dělala guvernantku,“ řekla slečna Violeta; naznačila tím, že guvernantkám sluší skromnost; pozapomněla, že sama je vnučkou nejen sira Walpola Crawleyho, ale také mudburského pana Dawsona, že má tedy v erbu uhlák. Takových zapomnětlivých dobráků potkáváme na Jarmarku marnosti plno den co den.
„Že měla matku baletku, jak říkají holky z fary, to asi nebude pravda.“
„Za svůj původ žádný nemůže,“ odpověděla shovívavě Rosalinda. „Bratr má pravdu, když už ji máme v rodině, musíme ji brát na vědomí. Jen ať teta farářka moc nemluví: ráda by Katku provdala za toho vinaře, přímo ho pozvala, aby si k nim na faru přišel pro objednávku!“
„Jestlipak lady Southdownová odejde; na Rawdona nějak zahlížela,“ řekla druhá.
„Jen ať si jde. Tu ‚Pradlenu z Finchley Common já jí číst nebudu,“ dušovala se Violeta; po těch slovech obě slečinky uhnuly z chodby, kde na konci v dusném pokoji s ustavičně hořícími svícemi stála rakev a u ní čestná stráž, a dostavily se k rodinné večeři; sezvánělo se na ni jako jindy.
Nejprve však lady Jana zavedla Rebeku do připravených komnat; za Pittova správcovství nabyly úpravnějšího a útulnějšího vzhledu; sotva pak lady Jana uviděla, že už paní Rawdonové skrovné kufříky přinesli a rozestavili v ložnici a v přilehlé oblékárně, pomohla jí sundat černý klobouček a plášť a zeptala se švagrové, čím jí ještě může posloužit.
„Nejraděj bych zašla do dětského pokoje,“ řekla Rebeka, „podívat se na vaše dětičky!“ Obě dámy na sebe vlídně pohlédly, vzaly se za ruce a odešly do té komnaty.
Becky se obdivovala skorem čtyřleté Matylce, jaká je roztomiloučká, o chlapci, dvouletém drobečkoví – bledém, okatém, hlavatém – řekla, že je přímo zázračně veliký, chytrý a krásný
„Kdyby mu jen maminka necpala samé léky,“ povzdychla si lady Jana. „Kolikrát si říkám, že bez nich by nám bylo líp.“ A tu se pustila lady Jana s nově nalezenou přítelkyní do důvěrných medicínských řečí o dětech, v jakých si bez rozdílu libují matky a co vím, bezmála všechny ženy. Před padesáti lety, to byl autor ještě roztomilý klučina a po večeři ho spolu s dámami vystrkovali z pokoje, jak si vzpomínám, povídaly si hlavně o svých neduzích; od té doby, kdykoliv jsem na nějaké dámy uhodil, pokaždé mi potvrdily, že se časy nezměnily. Až dnes večer sličné čtenářky po zákusku odejdou od stolu slavit salonní mystéria, nechť si toho samy všimnou. Za půl hodiny se zkrátka z Becky a lady Jany staly věrné a oddané přítelkyně – a ještě ten večer lady Jana siru Pittovi pověděla, že podle ní je nová švagrová milá, upřímná, přirozená a dobrosrdečná.
Dceru si tedy ta nezmarná ženička snadno naklonila, a vzápětí si políčila na přízeň vznešené lady Southdownové. Jakmile zastihla Rebeka paní hraběnku o samotě, rázem spustila o dětech, že když už všichni pařížští lékaři nad jejich chlapečkem lámali hůl, zachránila ho, ano, zachránila notnými dávkami kalomelu. O ní, lady Southdownové, mnohokrát slyšela vyprávět toho výtečníka, důstojného pána Vavřince Grillse, duchovního mayfairské kaple, kam sama dochází; po různých příhodách i nehodách je teď docela jiná a někdejší světáctví a bludařství jí, jak doufá, nikterak nezabrání věnovat se v budoucnu serióznějším myšlenkám. Za nábožná poučení, která jí kdysi pan Crawley uděloval, je mu dodnes vděčná; „Pradlenu z Finchley“ přečetla s nemalým užitkem, a co prý dělá geniální autorka „Pradleny“, lady Emilie, teď už lady Emilie Fiornblowerová z Kapského Města, kde se její manžel najisto těší, že bude biskupem v Kafersku.
Ale korunu tomu nasadila a přízeň lady Southdownové si pojistila, když po pohřbu všecka rozčilená a stonavá poprosila paní hraběnku o lékařskou radu; hraběnka vdova jí ochotně poradila, ba co víc, zahalena v nočním úboru, víc než jindy podobná lady Macbethové, přišla v noci potají za Rebekou s balíčkem oblíbených traktátů a s lékem vlastní sestavy, ať ho jen paní Rawdonová vypije.
Nejprve od ní Becky vzala traktáty a s velkým zájmem si je prohlídla; rozpovídala se s ovdovělou hraběnkou o traktátech a o spasení své duše, a tak se těšila, že unikne kurýrování. Ale po vyčerpání náboženských témat se lady Macbethová neměla k odchodu, dokud paní plukovníková na noc nevypije číši s lektvarem; nešťastnici nezbylo než se zatvářit vděčně a před očima neoblomné hraběnky vdovy lék polknout; na odchodu pak udělila lady Southdownová své oběti požehnání.
Paní Rawdonová po něm nějak neokřála; tvářila se všelijak, když za ní přišel Rawdon a všechno se od ní dověděl; řehtal se na celé kolo, když mu s netajenou, byť sebetrýznivou komikou líčila, co se stalo a jak na ni lady Southdownová vyzrála. Však se potom po Rawdonově a Rebečině návratu do Londýna lord Steyne a její syn tomu příběhu něco nasmáli. Becky jim příběh přehrávala. Navlékla si noční úbor a nasadila čepec. Pronesla znamenité kázání v pravém seriózním slohu; vyložila jim, jaká mravní síla tkví v léku, který jim podává, a to s opravdovostí dokonale napodobenou: huhňala, až měl člověk dojem, že vidí před sebou hraběnčin opravdovský orličí nos. „Předveďte nám lady Southdownovou s projímadlem,“ domáhali se kumpáni. Co byla živa, poprvé se ovdovělá hraběnka ze Southdownu stala zábavnou.
Sir Pitt, pamětliv vážnosti a zbožné úcty, jakou mu dříve Rebeka prokazovala, byl jí celkem nakloněn. Vždyť sňatek, jakkoli nerozvážný, působí na Rawdona blahodárně, už ze změněných způsobů a mravů plukovníkových je to vidět – a pro něho, Pitta, je to hotová trefa. Mazaný diplomat se tomu v duchu usmíval, že za své jmění vděčí jenom jejich manželskému svazku; co by se on proti tomu bouřil. Tím, co říkala, jak se chovala i bavila, mu tu radost nijak nekalila.
Svou dřívější okouzlující skromnost ještě zdvojnásobila, čímž v něm rozhárala takové konverzační vlohy, že nad tím sám žasl; už tak domýšlivý na své nadání cenil si je tím víc, že ho na ně Rebeka upozornila. Švagrové pak Rebeka přesvědčivě dokázala, že paní farářka ten sňatek, později od ní tak zatracovaný, sama zesnovala: že si paní farářka z pouhé lakoty – doufajíc, že po slečně Crawleyové všechno shrábne a Rawdona z tetiny přízně vystrnadí – ty sprosté pomluvy na Rebeku vycucala z prstu. „Že jsme zchudli, to dokázala,“ řekla s andělskou trpělivostí Rebeka; „ale co bych se na ni zlobila, vždyť mi dohodila manžela, že se lepší nenajde. Copak už tím, že se jí nesplnily naděje a přišla o vytoužený majetek, není za svou lakotu dost vytrestána? Že jsme chudí, to je toho!“ zvolala. „Z chudoby si, milá lady Jano, nic neděláme. Od malička jsem na ni zvyklá a často si s povděkem říkám, jak je dobře, že se z peněz slečny Crawleyové v plné slávě znovu zaleskne starobylý rod, k němuž se hrdě hlásím. Sir Pitt s nimi jistě naloží líp, než by to dokázal Rawdon!“
Nejvýš věrná choť tyto řeči siru Pittovi za tepla donesla a tak v něm dřívější dobrý dojem z Rebeky ještě posílila; došlo to tak daleko, že když tři dni po pohřbu zasedla rodina k večeři, sir Crawley, usazený v čele stolu, věřte nevěřte, se při dranžírování kuřete zeptal: „Ehm, Rebeko, mohu vám dát křídlo?“ – Radostí nad tou řečí ženičce zablýsklo v očích.
Rebeka se tedy obírala zmíněnými záměry i výhledy, Pitt Crawley chystal pohřební obřady a jiné věci, související s dalším vzestupem i důstojenstvím, lady Jana kutila v dětském pokoji, pokud ji k tomu matka pustila, slunce vycházelo a zapadalo, zvonek na zámecké vížce jako jindy sezváněl k večeři a k modlitbám a nebožtík queens-crawleyský zámecký pán zatím ležel v své někdejší komnatě bez přestání střežený strážci schválně na ten ceremoniel zjednanými. Pár Placek a tři čtyři funebráci, že se v Southamptonu lepší nenajdou, černě odění, zamlklí a tragičtí střídali se u tělesných pozůstatků a po práci se slézali u klíčnice a tam v klidu hráli karty a popíjeli pivo.
Členové rodiny a zámečtí služebníci zdaleka obcházeli chmurný pokoj, kde tělesná schránka potomka starobylého rytířského a panského rodu čekala na uložení do rodinné krypty. Nikdo jí neželel, jenom ta chuděra, která se užuž viděla ženou sira Pitta a vdovou po něm, a která ze zámku, na němž se málem stala vládkyní, s hanbou utekla. Kromě ní a oblíbeného stavěcího psa, k němuž ve svém duševním chřadnutí přilnul, neměl stařec jediného přítele, který by po něm truchlil, protože sám o žádného nestál. Kdyby se tak po odchodu z tohoto světa člověku nad jiné hodnému a vlídnému poštěstilo znovu na něj zavítat (ačli se v těch končinách, kam se jednou odebereme, pořád smýšlí tak jako na Jarmarku života), myslím, že by to jeho nebo ji v hloubi duše zabolelo, jak záhy se pozůstalí utěší. Tak se zapomenulo na sira Pitta – jako na kohokoli z nás, nad jiné vlídného a hodného – jenže o několik neděl dříve.
Komu je libo, nechť doprovodí jeho tělesné pozůstatky do hrobu; v stanovený den je tam jak se sluší a patří uložili, členové rodiny se sjeli v černých kočárech, u nosu kapesník na setření nekanoucích slz; v hloubi duše zarmoucený majitel pohřebního ústavu se svými pomocníky; vybraní pachtýři truchlící z ohledu na nového majitele panství; loudavé kočáry okolní šlechty prázdné a zastřené flórem; farář odříkal formuli o „našem v Pánu zesnulém bratrovi“. Dokud je tady mrtvola, provozujeme s ní marnosti, tropíme nad ní kejkle a obřady, na katafalku ji vystavujeme, do sametu zahalenou a pozlacenými hřebíky zatlučenou ji odklízíme; nakonec pak z povinnosti přivalíme na ni kámen popsaný samými lžemi. Butův pomocník, čiperný mladík z Oxfordu, a sir Pitt Crawley společně složili na nebožtíka baroneta výstižný latinský epitaf; pomocník pronesl klasické kázání, nabádal shromážděné, aby se neoddávali žalu, a nanejvýš uctivými slovy je poučoval, že i jim bude jednou projít chmurnou a tajemnou branou, která za v Pánu zesnulým bratrem právě zapadla. Pachtýři pak znovu nasedli na koně nebo zapadli ke Crawleyskému erbu. Po svačině podávané na Queen’s Crawley v čeledníku rozjely se kočáry šlechty každý za svým cílem; funebráci posbírali provazy, příkrovy, sametové čabraky, pštrosí péra spolu s ostatním pohřebním inventářem, vylezli si na střechu pohřebního vozu a odjeli do Southamptonu. Jakmile koně minuli vrátnici a na volné cestě se dali do klusu, funebráci se zatvářili normálně; v hloučcích pak tvořili před hospodami černé skvrny a v rukou jim blýskaly korbely. Pojízdné křeslo sira Pitta odtlačili do zahradní kůlny; starý stavěcí pes občas zaskučel, ale jiné žalné tóny se na zámku, kde byl baronet sir Pitt Crawley dobrých šedesát let pánem, neozvaly.
Pernactva bylo hojně, a k povinnostem lepšího Angličana, pomýšlejícího na státnickou dráhu, patří chodit na koroptve; jakmile se tedy sir Pitt Crawley probral ze žalu, v bílém klobouku, ovinutém černým krepem, i on této kratochvíli poněkud holdoval. V duchu plesal nad strništi a řepništi, která mu připadla. Občas projevil vzácnou skromnost, flintu nechal doma a pokojně si vyšel s bambusovou rákoskou; jeho statný bratr Rawdon a hajní bouchali kolem něho jako diví. Nad Pittovými penězi i polnostmi šel bratr do sebe. Před hlavou rodiny byl nemajetný plukovník samá povolnost a úcta, strašpytlovským Pittem už neopovrhoval. Se zájmem poslouchal výklady staršího o sadbě a odvodňování: radil mu, jaké koně a krávy má chovat, až do Mudbury zajel podívat se na klisnu pro lady Janu jak stvořenou a byl ochoten ji pro ni objezdit atd.; vzpurný dragoun zjihl a zkrotí, stal se z něho velmi slušný mladší bratr. O Rawdonkovi, kterého nechali v Londýně, mu slečna Briggsová podávala pravidelná denní hlášení: on sám se také ozýval. „Mám se dobře,“ tak mu psal. „Doufám, že se máš dobře. Doufám, že se má maminka dobře. Poník se má dobře. Grey mě bere do Hyde Parku a tam se projíždím. Už umím klusat. Potkal jsem chlapečka, co se se mnou kdysi svezl. Při klusání se dal do pláče. Já nepláču.“ Psaníčka četl Rawdon bratrovi a lady Janě, ta se nad nimi celá rozplývala. Baronet slíbil, že bude chlapce na školách vydržovat; jeho dobrácká žena dala zas Rebece bankovku a poprosila ji, aby synovečkovi něco koupila.
Tak to šlo den za dnem a zámecké paní se věnovaly klidným pracím a zábavám, v jakých si libují venkovské paničky. Zvonilo se k jídlu a k modlitbám. Ráno po snídani cvičily slečinky na klavír, Rebeka jim ochotně dávala lekce. Potom si obuly silné střevíce a vyšly si do obory nebo do zahrady nebo až za plot do dědiny, vpadaly do chalup a nemocným nosily od lady Southdownové léky a traktáty. Lady Southdownová se projížděla v gigu, vedle ovdovělé hraběnky sedala Rebeka a napjatě poslouchala její nabubřelé povídání. Po večerech zpívala rodině Handla a Haydna a dala se do náramného pletení, jako by to dělala odjakživa a měla to dělat tak dlouho, až jednou v požehnaném věku klesne do hrobu a po sobě zůstaví jen bolest a hromadu státních papírů – jako by tam venku za branou obory, jen co zas vykročí do světa, nečíhaly starosti a věřitelé, finty, podfuky a chudoba.
„Být ženou venkovského šlechtice není těžké,“ říkala si Rebeka. „Mít pět tisíc ročně, hned bych byla hodná. Okouněla bych v dětském pokoji a počítala, kolik je na zdi broskví. Zalévala bych ve skleníku a na fuksiích uštipovala zvadlé listy. Stařenek bych se vyptávala na revma a chuďasům dávala posílat polévku asi tak za půl koruny. Z těch pěti tisíc by mi toho moc neubylo. Třeba deset mil bych jezdila k sousedům na večeři a strojila se podle předloňské módy. Do kostela bych chodila a v rodinné lavici vydržela neusnout, nebo bych si také za záclonou závoje přes oči zdřímla, jen se v tom pocvičit. Kdekomu bych zaplatila, jen mít peníze. Zdejší kejklíři si na tom tolik zakládají. Protože my, bídní hříšníci, peníze nemáme, dívají se na nás útrpně. Myslí si, bůhvíjak nejsou štědří, když dají našim dětem pětiliberní bankovku, a my jací jsme zas ubozí, když ani jednu nemáme.“ Kdoví, třeba uvažovala Rebeka správně – od počestné ženy se liší jen tím, že nemá peníze a majetek. Když se tak uváží, co je všelijakých pokušení, kdopak se může vypínat nad svého bližního? Z pohodlného, blahobytného živobytí se člověk ještě poctivým nestane, nanejvýš jím zůstane. Když jede konšel z želví žranice, nevystoupí z kočáru a neukradne skopovou kýtu; ale nedejte mu jíst, a uvidíte, jestli někde nechňapne bochník chleba. Tak se Becky utěšovala vyvažováním šancí a odstraňováním nerovnoměrného rozdělení dobra a zla na světě.
Prolézala známá místa, známé nivy a lesy, mlází, rybníky a zahrady, místnosti v známém domě, kde před sedmi lety dva roky pobyla. Tehdy byla mladá, nebo poměrně mladá, protože kdy byla doopravdy mladá, to si nevzpomínala – ale jaké myšlenky a city nosila v sobě před sedmi lety, to si pamatovala a srovnávala je s nynějšími: poznala svět, stýkala se s panstvem a z nepatrných počátků se vyšvihla až sem.
„Jen proto jsem to tak daleko dotáhla, že mám rozum v hlavě,“ říkala si Becky, „svět se skládá ze samých hlupáků. Do společnosti lidí, s nimiž jsem se v otcově ateliéru stýkávala, se vrátit nemohu. Už se za mnou netáhnou chudí kumštýři s paklíky tabáku po kapsách, ale lordi s hvězdami a podvazkovými řády. Za manžela mám lepšího člověka, za švagrovou hraběcí dceru, a bydlím v domě, kde jsem ještě před pár lety dělala lepší služku. Ale jsem na tom líp než tehdy, když jsem, dcera chudého malíře, na hokynáři za rohem úlisně mámila čaj a cukr? Kdybych si tak byla vzala Frantíka, co mě měl tak rád – o nic chudší bych dnes nebyla. Ach je! Celé společenské postavení i s konexemi bych mileráda vyhandlovala za hromádku tříprocentních státních papírů;“ takhle se Becky jevila marnost lidského počínání a zakotvit toužila jen v obligacích.
Snad ji napadlo, že by poctivostí a skromností, svědomitostí a přímočarostí došla k cíli stejně jako tou cestou, po které se za ním žene. Ale tak jako queens-crawleyské děti zdaleka obcházely pokoj s otcovou mrtvolou, tak obcházela Becky tyto myšlenky, když ji někdy napadly, a nijak se jimi nezdržovala. Uhýbala jim, nebrala je vážně – pustila se jinou cestou a couvnout z ní nemůže. Já si zas myslím, že z mravních citů nejneúčinlivější je lítost – když už se v člověku ozve, dá se lehko utišit; a u někoho se neozve vůbec. Když nám na něco přijdou, jsme z pomyšlení na hanbu a trest celí neštastní; ale z pouhého vědomí viny se na Jarmarku marnosti nestřílí.
Za pobytu na Queen’s Crawley si tedy Becky nadělala tolik přátel mamony nepravosti, kolik se jich jen dalo poshánět. Lady Jana i její manžel ji při loučení zahrnuli vřelými projevy přízně. Že se těší na shledání v Londýně, jen co dají opravit a zvelebit gaunt-streetský rodinný palác. Lady Southdownová jí přibalila léky a poslala po ní psaní důstojnému panu Vavřinci Grillsovi; důtklivě ho nabádala, aby doručitelku zachránil od pekelného ohně. Pitt je čtyřspřežím odvezl do Mudbury; kufry jim dal na voze dopravit už předem a k nim přidal kupu zvěřiny.
„To bude radost, až zas uvidíte svého broučka,“ loučila se se švagrovou lady Crawleyová.
„Ach, to bude radost!“ vzdychla Rebeka a zelené oči obrátila k nebi. Odcházela ráda, a přece se jí odtamtud nechtělo. Na Queen’s Crawley byla hnusná otrava; ale vzduch tam byl čistší, než jaký byla zvyklá dýchat. Kdekdo tam byl nezajímavý, ale svým způsobem vlídný. „To dělá ten dlouholetý výnos tříprocentních papírů,“ řekla si u sebe Becky a nejspíš měla pravdu.
Dostavník zatím už dodrkotal na Piccadilly a před nimi vesele zazářily londýnské svítilny; v Curzon Street měli od Briggsové krásně zatopeno a Rawdonek byl ještě vzhůru a přivítal tatínka a maminku.
KAPITOLA
VII.,
v níž se pojednává
o rodině Osbornových
Svého váženého známého, starého pana Osborna z Russell Square, jsme už drahnou dobu neviděli. Co jsme se s ním naposled setkali, nic dobrého neužil. Leccos se stalo, co mu nezlepšilo náladu, mnohdy to nedopadlo po jeho. Každé nesplněné přání starého pána uráželo; bylo to protivenství dvojnásob trpké také tím, že na něho doléhala dna, staroba, samota a kupa zklamání. Zakrátko po synově smrti mu tuhé černé vlasy zbělely; v obličeji zbrunátněl; a při dolévání portského se mu stále víc klepaly ruce. Úřednictvo v City se mělo po pěti: a doma v rodině to nebylo o nic lepší. Že by byla Rebeka při všem zbožném toužení po státních papírech svou chudobu i napínavou životní štvanici měnila za Osbornovy peníze i s tou chmurnou nudou, v níž tonul, to pochybuji. Požádal o ruku slečnu Swartzovou, ale její opatrovníci ho s posměchem odmrštili a slečnu dohodili jedné mladé ratolístce skotské aristokracie. Byl takový, že by si byl klidně vzal ženu z nízkého stavu, aby na ni mohl houkat, ale žádná vhodná se mu nenaskytla, koukal tedy doma na neprovdanou dceru. Ta jezdila v pěkném kočáře, taženém pěknými koňmi, a sedala v čele stolu, prohýbajícího se pod nádhernými příbory. Měla šekovou knížku, velkolepého lokaje, který se od ní na krok nehnul, neomezený úvěr, poklony i pozornosti živnostníků, zkrátka všechno, nač si bohatá dědička vzpomene; ale život to byl bědný. Proti ubohé a přezrálé slečince žila si chovanka z nalezince, metařka na ulici, chudobná děvečka z čeledníku šťastně.
Přes všechno bránění a reptání staršího pana Bullocka, Marii Osbornovou si už zatím vzal blahorodý pán Bedřich Bullock z bankovního závodu Bullock, Hulker a Bullock. Protože Jiří umřel od otce vyděděn, Bedřich na starém pánovi vymáhal pro Marii připsání poloviny jmění, jinak (jak se pan Bedřich vyjádřil) „nemele“. Osborne se bránil, že původně byl on, Béďa, ochoten vzít si jeho dceru s dvaceti tisíci, a víc že nedá. Buď je Béďa vezme, a je dobře, nebo je nechá, a ať táhne k čertu. Po Jiřího vydědění se Béďa namlsal, najednou se mu zdálo, že ho starý kupec sprostě bere na hůl; nějaký čas dělal, jako by chtěl známost přerušit. Učet u firmy Bullock a Hulker Osborne zrušil a na burzu chodil s karabáčem, že jím setsakra jednomu darebákovi, kterého nechce jmenovat, zmaluje hřbet, a nadával jak špaček. Při té rodinné různici politovala jednou sestru Marii Jana Osbornová: „Pořád jsem ti, Marie, říkala,“ chlácholila ji, „že má rád peníze, a ne tebe.“
„No ale vybral si mne a mé peníze: o tebe a o tvé peníze nestál,“ pohodila hlavou Marie.
Roztržka však neměla dlouhého trvání. Otec a starší společníci Béďovi domlouvali, jen ať si Marii vezme s věnem dvaceti tisíc, zpoloviny splatným hotově, zpoloviny po páně Osbornově smrti, další podíl z majetku že ho stejně nemine. Podle jeho vlastních slov tedy „přilezl ke křížku“ a s mírovými nabídkami poslal k Osbornovi starého Hulkera. To otec prý vyváděl a bránil sňatku; on však v slovu dostojí. Pan Osborne vzal omluvu nevrle na vědomí. Hulker a Bullock jsou v aristokracii ze City starý rod, spřízněný s westendskou šlechtou. Bude to něco, až jednou on, staroch, při představování řekne: „Můj zeť, prosím, z bankovního závodu Hulker, Bullock a spol., prosím; dceřina sestřenice, lady Marie Mangová, prosím, dcera jeho Jasnosti hraběte z Castletoddy.“ V duchu viděl, jak se to u něho hemží šlechtou. Mladému Bullockovi tedy odpustil a dal souhlas k svatbě.
Byla to ohromná událost – snídani vystrojili ženichovi příbuzní, ti bydleli poblíž kostela sv. Jiří na Hanover Square, kde se svatba konala. Na pozvání se sešla celá „westendská šlechta“ a mnozí se zapsali jako svědkové. Byli tam pan Mango a lady Marie Mangová s dceruškami Gvendolinou a Ginevrou, ty šly za družičky; další ženichův bratranec, plukovník Bludyer od gardových dragounů (nejstarší syn firmy bratří Bludyerové, Mincing Lane) s urozenou paní Bludyerovou; jeho Jasnost Jiří Boulter, syn lorda Levanta, s chotí rozenou Mangovou; vikomt Castletoddy; ctihodný Jakub McMull s paní McMullovou (rozenou Swartzovou) a houf dalších elegánů, kteří se vesměs přiženili do Lombard Streetu a tím notně povznesli Cornhill.
Novomanželé měli dům poblíž Berkeley Square a v roehamptonské bankéřské kolonii vilku. Dámy z jeho rodiny (jejich dědeček vychodil chudinskou školu, zato manželé pocházeli z nejvznešenějších anglických rodů) Béďovi tu mesalianci dost zazlívaly. Svůj nízký původ si Marie vynahrazovala fouňovskými způsoby a pečlivým sestavováním seznamu hostí; s otcem a sestrou se stýkala co nejméně.
Že by se byla se starcem, který měl na rozdání ještě dalších dvacet tisíc liber, nadobro rozešla, to je směšná domněnka. To jí Béďa Bullock nedovolil. Byla arci mladičká a své city skrývat neuměla: tatínka a sestru zvala k sobě na večírky třetího řádu, a když za ní přišli, jednala s nimi chladně; k otci na Russell Square ani nepáchla, ba dokonce ho neopatrně prosila, jestli by se z té odporné sprosté čtvrti neodstěhoval jinam; nadělala vám ta bláhová třeštilka tolik škody, že ji Bedřich svou diplomatičností nestačil napravovat, a své dědictví tím dala nadobro všanc.
Jednou večer odjížděl starý pán s dcerou od paní Bullockové, kde byli na večeři. „Russell Square se tedy pro paní Marii dost nehodí, cheche,“ zahuboval a s řinkotem zatáhl okénko u kočáru. „To si pozve otce a sestru na ohřívanou večeři (ať visím, jestli ten předkrm nebo antré, jak tomu říká, nebyl od včera), předvede nám verbež ze City a nějaké škrabáky, zato hrabata, hraběnky a jiné panstvo si schová pro sebe. Čert aby to panstvo vzal! Jsem obyčejný britský obchodník, ale celou tu holotu žebráckou bych skoupil se vším všudy. Pěkní lordi! – na jednom soaré jsem u ní viděl nějakého lorda, jak se baví s mizerným šumařem – takhle se zachoval. A na Russell Square nepřijdou, to to. Krk vsadím, že mám lepší víno a za dražší peníze, že jim ukážu hezčí stříbrné nádobí a večeří že jim na mahagonovém stole posloužím, jakou doma na svém neuhlídají – ti podlézaví, poťouchlí, hloupí nafoukanci. Jeď honem, Jakube; ať už jsme na Russell Square – chacha!“ a se zlostným smíchem se zabořil do kouta. Takovým holedbáním se starý pán začasté utěšoval.
V názorech na sestřino chování se s ním Jana Osbornová chtíc nechtíc shodovala; když se jim pak narodil prvorozený syn Bedřich August Howard Stanley Devereux Bullock, starý Osborne, pozvaný za kmotra, na křest nepřišel, jenom chlapečkovi poslal zlatý pohár a v něm pro chůvu dvacet zlaťáků. „Tolik vám nedá ani lord, to vám řeknu,“ prohlásil a na křtiny se nedostavil.
Bullocka však ten nádherný dar velmi potěšil. Marie měla dojem, že je s ní otec spokojen, a Bedřich si z toho pro synáčka a dědice mnoho nasliboval.
Jaká muka zakoušela v russell-squareské samotě slečna Osbornová při čtení Morning Post, kde se v rubrice „Vznešené réunions“ co chvíli vyskytlo sestřino jméno, to si lze představit; dočetla se tam třeba, co měla na sobě paní Bullocková, když ji lady Frederika Bullocková představovala u dvora. Jak jsme řekli, taková nádhera, to pro Janu nic nebylo. Vedla hrozný život. V zimě vstávala ještě za šera a chystala zakaboněnému otci snídani; nemít ji v půl deváté před sebou, celý dům by vyházel na ulici. Mlčky pak sedala proti němu a poslouchala syčení konvice, a než otec dočetl noviny a spořádal obvyklou dávku housek a čaje, nepřestala se třást. V půl desáté vstal a odešel do City; skorem do večeře měla pak volno; zašla si do kuchyně vyplísnit služebnictvo; objela dodavatele, byli před ní samá uctivost; v ponurých nóbl domech v City odevzdala u známých svou a tatínkovu navštívenku; nebo zas seděla ve velkém salóně docela sama a čekala na návštěvníky; usazena u krbu na pohovce hned vedle velkých hodin s Ifigenií, truchlivě a hřmotně tam v siré místnosti tikajících a odbíjejících, dělala na hrozitánském pletení. Velké zrcadlo nad krbem spolu s velkým konsolovým zrcadlem na protější stěně mnohokrát násobily plátěný obal zahalující lustr; plátěné obaly pak mizely v nekonečné perspektivě a komnata slečny Osbornové byla na pohled středem celé soustavy salónů. Když pak slečna Osbornová sundala z křídla korduánový potah a zabrnkala pár taktů, klavír zazvučel teskným žalem a chmurná ozvěna se nesla po celém domě. Jiřího podobizna zmizela, uložili ji mezi harampádí na půdu; pořád o něm věděli; kolikrát otec s dcerou navzájem vytušili, že na něho myslí, ale o statečném, kdysi tak hýčkaném synovi nepadlo mezi nimi ani slovo.
O páté se pan Osborne vracel k večeři; spolu s dcerou večeřel pak v naprostém mlčení (jen občas je porušil, jak se rozlítil a nadával na jídlo, které mu zrovna nebylo po chuti); dvakrát za měsíc míval u sebe houf zamlklých známých stejného stavu i věku jako on. Byl to starý dr. Gulp s chotí z Bloomsbury Square; starý pan Frowser, advokát z Bedford Row, velký odborník, skrze svou praxi podrobně obeznámený s „westendskou šlechtou“; starý plukovník Livermore z bombajského vojska, a paní Livermorová z Upper Bedford Place: starý policejní úředník Toffy s chotí; a občas také starý sir Tomáš Coffin s lady Coffinovou z Bedford Square. Sir Tomáš slynul jako krvelačný soudce, a když přišel on k panu Osbornovi na večeři, nosilo se na stůl zvláštní bledě žluté portské.
Tito a podobní pánové zase škrobenému rusell-squarskému obchodníkovi škrobené večeře opláceli. Napili se a odešli nahoru, tam si ve vší vážnosti zahráli whist a o půl jedenácté vzkázali pro kočár. Takovýmto shora vylíčeným životem si žije mnoho boháčů, jimž my chuďasi kolikrát závidíme. S mužským pod šedesát let se Jana Osbornová skoro nesetkala a jediný svobodný, který se v tom kroužku objevil, byl proslulý ženský lékař pan Smirk.
Že se snad jednotvárnost tohoto strašného živobytí ničím neporušila, to neříkám: tolik je jisté, že chudinka Jana měla tajemství, kterým otce popudila k takovému vzteku a mrzoutství, že to předtím nedokázala ani letora, ani pýcha, ani žravost. To tajemství souviselo se slečnou Wirtovou; její kumštýřský bratranec, pan Smee, teď už proslulý portrétista a člen královské akademie, byl kdysi šťasten, když mohl lepší slečny učit kreslení. Kde leží Russell Square, to už pan Smee zapomněl, ale v r. 1818, kdy u něho slečna Osbornová brala hodiny, moc rád tam chodíval.
Svého bratrance Smeea (odchovance toho prostopášníka a zhýralce Sharpa z Frith Street, který to nikam nepřivedl, ale kumštu rozuměl) seznámila tedy slečna Wirtová se slečnou Osbornovou, po všelijakých nepovedených známostech dosud nezadanou; i pojal k ní velkou náklonnost a náklonnost vyloudil též v její hrudi. Slečna Wirtová jim v milostné pletce sloužila za důvěrnici. Nevím, jestli při malování učitele a žákyně od nich odcházela, aby si mohli navzájem projevit tužby a city, jaké se před třetí osobou nedají dobře vyjádřit; nevím, jestli se snad slečna Wirtová těšila, že se s ní bratranec po ulovení dcery bohatého obchodníka rozdělí o jmění, k němuž mu ona dopomůže – tolik je jisté, že se toho pan Osborne domakal, nečekaně se vrátil ze City a s bambusovou rákoskou v ruce vtrhl do salónu; tam zastihl učitele, žákyni i společnici celé sinalé; s učitelem vyrazil dveře, ať se klidí, nebo mu kosti zláme, za půl hodiny pak dal vyhazov slečně Wirtové, kufry jí skopal se schodů, krabice na klobouky rozdupal a ještě pěstí jí zahrozil jak odjížděla v drožce.
Notně si Jana Osbornová poležela. Společnici jí pan otec žádnou nepovolil. Jestli se mu provdá bez jeho souhlasu, nedostane namoutě ani vindru: nezbylo jí tedy než všeliké amorkovské záměry pustit z hlavy. Smířila se s tím, že až do konce tatínkova života povede život, jaký jsme tu vylíčili, a že zůstane starou pannou. Sestře se zatím rodily děti se jmény rok od roku krásnějšími – a ony se stýkaly čím dál méně. „Jana a já máme každá jiné postavení,“ říkala paní Bullocková. „Za sestru ji ovšem uznávám,“ – což znamená – co to vlastně znamená, když taková dáma řekne, že Janu uznává za sestru?
Vylíčili jsme už, jak si slečny Dobbinovy spolu s otcem žily v pěkné vile na Denmark Hillu; měly krásné révy a broskvoně, Jirka Osborne býval nad nimi u vytržení. Slečny Dobbinovy jezdívaly do Bromptonu za Amálkou a občas se zastavily také u naší staré známé slečny Osbornové na Russell Square. Podle mého přesvědčení paní Osbornové věnovaly pozornost proto, že to měly od bratra, majora v Indii (kterého si tatínek úžasně považoval), nařízeno; major, kmotr a pěstoun Amáliina chlapečka, totiž stále doufal, že se chlapcův děd obměkčí a už kvůli synovi ho přijme za vlastního. Od slečen Dobbinových se slečna Osbornová dovídala, co je s Amálií; že bydlí s otcem a matkou; že jsou chudí; nechápou prý, co mužští a zrovna takoví mužští jako jejich bratr nebo nebožtík kapitán Osborne na takové křehotince mají; je to pořád stejná, fádní, neslaná nemastná putička – zato chlapec je jak obrázek – nad dětmi se roznítí každé ženské srdce, zjihne před nimi i zatrpklá stará panna.
Jednou po dlouhém prošení pustila Amálie Jirku se slečnami Dobbinovými na celý den k nim na Denmark Hill – hned toho využila a napsala majorovi do Indie. Blahopřála mu k radostné novině, kterou má od jeho sester. Že se modlí za jeho blaho i za blaho jeho vyvolené. Že mu děkuje za ty tisíce a tisíce laskavůstek i projevů neochvějného přátelství, jimiž ji v jejím zármutku zahrnuje. Pověděla mu, co je s Jirkou nového, že si na celý den vyjel k jeho sestrám na venkov. Hodně v dopise podtrhovala a podepsala se: oddaná přítelkyně Amálie Osbornová. Proti jindy zapomněla srdečně pozdravovat lady O’Dowdovou – a Glorvinu neuvedla plným jménem, jenom slovo nevěsta podtrhla, a že jí přeje hojnost požehnání. Ale po zprávě o sňatku odložila dosavadní zdrženlivost. Ráda si přiznala, jak vroucně a vděčně na něho vzpomíná, a že snad žárlí na Glorvinu (zrovna na Glorvinu), i kdyby jí to anděl z nebe pošeptal, jen by nad tím mávla rukou.
Když se pak navečer vrátil Jirka v dvojkolce (moc si to liboval, přivezl ho starý kočí sira Viléma Dobbina), měl viset na krku pěkný zlatý řetízek s hodinkami. Prý mu ho dala nějaká nehezká stará paní, moc plakala a celého ho pusinkovala. Ale on ji nemá rád. Moc má rád hrozny. A rád má jenom maminku. Amálie se leknutím zarazila: předtucha strachu přepadla tu plachou duši, jakmile se dověděla, že za ním byli otcovi příbuzní.
Slečna Osbornová se vrátila a podala otci večeři. Po výhodné spekulaci v City byl toho dne dost dobře naložen a její rozčilení mu hned padlo do oka. „Copak je ti, slečinko?“ řekl milostivě.
Děvče se rozplakalo. „Ach, otče,“ řekla, „mluvila jsem s Jirkou. Je jak andílek – úplný on!“ Stařec naproti ní ani nemukl, jenom zbrunátněl a roztřásl se jak osika.
KAPITOLA
VIII.,
v níž čtenář obepluje
mys Dobré naděje
Nezbývá než užaslého čtenáře vybídnout, aby se odebral deset tisíc mil daleko do bundlegunské vojenské stanice (je to v madraském kraji), kde naši chrabří známí z -tého pluku, jemuž velí neohrožený plukovník sir Michael O’Dowd, leží posádkou. Čas se k tomu statnému důstojníkovi zachoval šetrně; tak se chová jen k těm, kdo mají dobrý žaludek i temperament a duševní námahou se příliš nevysilují. Nožem a vidličkou vám plukovník spořádá toffin jako nic a také u večeře se těmito zbraněmi zdárně ohání. Po večeři si zapálí lulku a uprostřed ženina plísnění si bafá stejně klidně, jako si při francouzské palbě bafal u Waterloo. Čipernost a výmluvnost potomkyně Malonyů a Molloyů stářím a vedrem nijak neochabla. Jako v Bruselu tak v Madrasu, ve venkovských kvartýrech i pod stany – všude je urozená paní, naše stará známá, jako doma. Na pochodu jezdívá v čele pluku na královském slonu, věru, nádherná to podívaná. Na sloním hřbetě se v džungli utkává s tygry: domácí knížata ji i s Glorvinou k sobě zvou, v přísně střežených zenanách ji vítají, šály a šperky jí nabízejí, a ona je s těžkým srdcem odmítá. Kam přijde, stráže ode všech zbraní před ní salutují a ona jim odpovídá ťuknutím do klobouku. Lady O’Dowdová patří k nejpřednějším dámám madraské prezidence. Dodnes si v Madrasu vzpomínají, jak se chytla s lady Smithovou, ženou občanského soudce, sira Minose Smithe, jak paní plukovníková luskla paní soudcové pod nos, že prý ona za nějakou mizernou civilistkou dovnitř vcházet nebude. Ještě po pětadvaceti letech si vzpomínají, jak na guvernérství tančila skočnou, dva pobočníky, jednoho majora od madraské kavalerie, dva státní úředníky utancovala, a teprve na naléhání rytíře lázeňského řádu, majora Dobbina, podvelitele -tého pluku, odešla do jídelny, lassata nondum satiata recessit.[62]
Markétka O’Dowdová je věru pořád stejná; vlídného jednání i myšlení; prudké povahy; panovačná; na Michálka despotická; na plukovní paničky hotový drak; na mladíky mateřská, v nemoci je ošetřuje, z bryndy tahá, však taky nedají na lady Markétku dopustit. Zato lajtnantské a kapitánské paničky (major je svobodný) na ni sočí. Podle nich Glorvina nosí nos vzhůru a Markéta je zas nesnesitelná semetrika. Překazila paní Kirkové menší nábožné shromáždění, které si zbuntovala, a z kázání jí mladíky zaplašila výsměchem, ať prý se vojačka neplete pastorovi do řemesla; ať raděj paní Kirková spravuje manželovi šaty; a jestli pluk potřebuje nějaké kázání, má jich dost po strýčkovi děkanovi, lepší se na celém světě nenajdou. Poručíkovi Stubblovi od jejich pluku načatou pletku s ženou plukovního lékaře rázem zatrhla a pohrozila mu, jestli toho nenechá a neodjede na zdravotní dovolenou do Kapského Města, bude na něm vymáhat, co mu půjčila (mladík byl pořád ještě rozmařilý). Paní Poskyové naproti tomu poskytla přístřeší a útočiště; ta v noci vyběhla ze svého bungalovu a za ní se hnal a druhou lahví kořalky šermoval rozlícený manžel; doslova ho vytáhla z deliria tremens a zasloužila se o to, že odložil opilecký zlozvyk; ten ho opanoval, jak to s mužskými bývá napořád. Zkrátka a dobře v protivenství byla znamenitou utěšitelkou, zato ve štěstí protivnou přítelkyní; myslela si, že nad ni není, a provést svou, od toho se nedala ničím odvrátit.
Mimo jiné si vzala do hlavy, že Glorvinu provdá za našeho starého známého Dobbina. Paní O’Dowdová o majorovi věděla, kolik zdědí, vážila si jeho charakteru i dobrého jména u pluku. Glorvina, hezounká, růžolící, tmavovlasá, modrooká dívčina, jízdy na koni i hraní sonát znalá jako žádná jiná z corkského hrabství, byla podle ní jako stvořená k tomu, aby Dobbina obšťastnila – rozhodně spíš než ta prostoduchá paní Osbornová, o které on pořád blouzní. – „Koukněte na Glorvinu,“ říkala paní O’Dowdová, „jak vchází dovnitř, a srovnejte ji s tou chudinkou upejpavou, paní Osbornovou. Ta by se k vám, pane majore, hodila – vy sám moc řečí nenaděláte, potřebujete někoho, aby mluvil za vás. Tak ušlechtilou krev jako Malonyové a Molloyové sice v žilách nemá, ale to vám řeknu, každý aristokrat si bude pokládat za čest, přiženit se do takového starobylého rodu.“
Dávno před tím, než pojala Glorvina rozhodnutí, že svými svody majora podmaní, dost se jich, přiznejme si, nauplatňovala jinde. Jednu sezónu si odbyla v Dublinu a bůhvíkolik sezón v Corku, v Killarney a v Mallow. Koketovala se všemi neženatými důstojníky, co se jich v posádkách její vlasti poshledávalo, a se všemi jen trochu přijatelnými svobodnými statkáři. Nejméně šestkrát navázala v Irsku vážnou známost, a to ani nemluvím o duchovním z Bathu, který se k ní tak špatně zachoval. Cestou do Madrasu koketovala na indickém korábu Ramchunder s kapitánem a prvním důstojníkem, a zatímco major od pluku měl velení na vojenské stanici, s bratrem a paní O’Dowdovou si odbyla sezónu v prezidenci. Kdekdo se jí kořil; kdekdo s ní tančil; ale žádný vhodný nápadník ji nepožádal o ruku; vzdychali po ní dva mladičtí nižší důstojníci a pár civilních holobrádků; ale ona jim dala košem, neodpovídali jejím požadavkům; svobodné dívky, mladší než Glorvina, ji se vdavkami předběhly. Takhle to s ženami, a hezkými, v životě dopadá. Zamilují se jako nic; léta prochodí a prorajtují s polovinou těch, co jsou v seznamu důstojníků, až mají na krku čtyřicítku, a nakonec slečny O’Gradyovy přece jen zůstanou slečnami; Glorvina si nedala vymluvit, že nebýt té neblahé hádky lady O’Dowdové s paní soudcovou, dávno v Madrasu ulovila dobrou partii; přednosta civilní správy pan Chutney (co si potom vzal slečnu Dolbyovou, třináctiletou žábu, zrovna se vrátila z evropských škol) užuž by ji požádal o ruku.
O kdeco se lady O’Dowdová s Glorvinou za den pohádaly – však nemít Michálek O’Dowd andělskou povahu, kolikrát by byl nad těmi treperendami vylítl z kůže – ale v tom byly obě zajedno, že si major Glorvinu vezme a pokoj mu nedají, dokud nebude po jejich. Nezlomena dosavadními čtyřicíti až padesáti porážkami jala se ho Glorvina obléhat. V jednom kuse mu prozpěvovala irské písně. Tolikrát na něho jímavě dorážela: Do besídky za mnou spěj, že je až s podivem, jak mohl člověk s kouskem citu v těle takovému pozvání odolat. Do úmoru se ho vyptávala, zda mu Mladost chřadne žalem; a když vyprávěl o přestálých nebezpečích a taženích, jako Desdemona dychtivě poslouchala a naříkala. Jak jsme už řekli, náš poctivý a milý starý známý hrával potají na flétnu; Glorvina že tedy spolu budou hrát dueta; při té zábavě paní O’Dowdová pokaždé vstala a diskrétně odešla. Glorvina pohnula majora k odpoledním vyjížďkám na koni. Celá posádka je viděla odjíždět a zas se vracet. Neustále mu do bytu posílala psaníčka, vypůjčovala si od něho knihy a jímavá nebo směšná místa v nich tlustě zatrhovala tužkou. Vypůjčovala si od něho koně, sluhy, lžíce i palankiny – jaký div, že je klepny dávaly dohromady a v Anglii si už majorovy sestry namlouvaly, že co nevidět dostanou švagrovou.
Dobbin při tomto mocném obléhání jako naschvál zachovával klid. Se smíchem odbýval mládenečky u pluku, kteří si ho kvůli Glorvininým nápadným pozornostem dobírali. „Co vás nemá, to ona jen aby nevyšla z cviku – hraje na mě jako na klavír paní Tozerové, žádný lepší nástroj tady na stanici nemá po ruce. Pro takovou lepou děvu, jako je Glorvina, jsem opelichaný a přestárlý.“ A tak se s ní dále projížděl; do památníků jí opisoval noty a verše a bez odmlouvání s ní hrál šachy; takovými nevinnými kratochvílemi vyplňují v Indii někteří důstojníci volnou chvíli; jiní, ne tak domácky založení, chodí na divoké kance, střílejí s luky, karbaní a pokuřují tlusté doutníky a holdují zředěné kořalce. Co se pak sira Michaela O’Dowda týče, přes všechno dotírání choti i sestry, ať za ním zajde a požádá ho, aby se vyjádřil a nevinnou děvu hanebně nemučil, starý voják je bez obalu odbýval, že s tím spiknutím nechce nic mít. „Božínku, vždyť je major dost velký, ať si dělá, co chce,“ řekl sir Michael; „a až si vzpomene, sám vám řekne;“ nebo to zas obrátil v žert a prohlásil: „Na ženění nemá ještě Dobbin léta, psal si domů mamince o dovolení.“ Ba šel ještě dál a mezi čtyřma očima majora varoval a škádlil: „Pozor, Dobbine, ty ženské mají na tebe, chlapče, spadeno – zrovna došla ženě z Evropy škatule toalet, je tam jedna z růžového atlasu pro Glorvinu, jestli tebou vůbec nějaká žena nebo atlasová toaleta hne, ta ti, Dobbine, dodá.“
A zatím ho nezdolala ani krása, ani elegance. Náš hodný přítel nosil v hlavě ženský ideál, slečně Glorvině v růžovém atlasu venkoncem nepodobný Skromná ženička v černém, okatá a hnědovlasá, až když na ni někdo promluví, teprve se ozve, a to hlasem docela jiným, než má Glorvina – něžná mladičká matka uspává dítě a s úsměvem majorovi kyne, aby se na ně podíval – růžolící panenka na Russell Square si při vstupu do pokoje prozpěvuje, nebo zas šťastná a oddaná jde zavěšena do Jiřího Osborna – ve dne v noci tanula tato představa hodnému majorovi na mysli a zcela ji ovládala. Obrazu, jaký si o ní major vykouzlil, Amálie asi neodpovídala; ještě v Anglii našel major v módním žurnále sester nějaký obrázek, potají jim ho sebral a nalepil si ho dovnitř na víko psací skříňky; mermomocí v něm shledával jakousi podobu s paní Osbornovou; sám jsem ten obrázek viděl a ujišťuji vás, že je to pouhé vyobrazení šatů s vysokou tajlí, nad nimiž se nahoře culí protivný fiflenkovský obličej – a dost možná že se Dobbinova vysněná Amálie podobala skutečné asi tak jako ta trapná reprodukce, která se mu tolik zalíbila. Ale kterýpak zamilovaný to vidí lépe? – a když klam prohlédne, copak je z toho šťastnější? Dobbin podléhal šálení. Přátele a okolí svými city neobtěžoval, ba ani vrozenou vyrovnanost a chuť k jídlu neztratil. Co jsme ho viděli, hlava mu prokvetla; v měkkých kaštanových vlasech se mu objevilo pár stříbrných nitek. V citech se však nezměnil a nezestárl; láska v něm zůstává svěží jako vzpomínky dospělého na chlapecká léta.
Mluvil jsem o tom, jak z Anglie psaly majorovy evropské dopisovatelky, slečny Dobbinovy a Amálie; paní Osbornová mu k nastávajícím vdavkám se slečnou O’Dowdovou vřele a srdečně blahopřála.
„Právě za mnou laskavě přišly vaše sestry,“ stálo v Amáliině dopise, „a oznámily mi tu zajímavou událost; dovolte, abych Vám k ní co nejupřímněji blahopřála. Slečna, kterou pojmete za choť, je, doufám, po všech stránkách hodná muže, který je vtělená vlídnost a dobrota. Víc pro vás ubohá vdova nemá než modlitby a vroucí, převroucí přání všeho dobrého! Jirka vzkazuje milému kmotříčkovi srdečný pozdrav, doufá, že na něho nezapomene. Říkám mu, že vstupujete v nový svazek, a to s osobou, která si Vaši náklonnost jistě zaslouží, ve svazek nutně nad jiné pevný a posvátný, přednější než každý jiný, ale vdově i chlapci, kterým jste dosud věnoval svou ochranu i lásku, jistě i nadále místečko v srdci zachováte.“ Takovým tónem se nesl zmíněný dopis; pisatelka v něm neustále prohlašovala, jakou má radost.
Dopis došlý tou a nejinou lodí, kterážto lady O’Dowdové dopravila z Londýna škatuli s modistskými výrobky (Dobbin jej, toť se ví, otevřel dřív než jiné doručené zásilky), adresátovi tak dodal, že se mu Glorvina s růžovým atlasem a se vším všudy nadobro zhnusila. Ženské klepy a ženy vůbec posílal major ke všem rohatým. Všechno ho ten den otravovalo – na přehlídce bylo vedro a nuda. Kristapána! Copak má rozumný člověk den po dni celý život promarnit inspicírováním patrontašek a execírováním ťulpasů! V kasině ho dráždilo jalové tlachání mladíků. Táhne mu na čtyřicítku, copak je mu po tom, kolik sluk složil poručík Smith a jak praporčíku Brownovi jančí kobyla? Z anekdot u stolu mu bylo stydno. Poslouchat kluzkosti asistenta plukovního lékaře a plácání mladíčků, na to byl starý; plešatý a rudolící starý O’Dowd se jim smál na celé kolo. Takových šprýmů se staroch za těch třicet let něco naposlouchal – Dobbin je poslouchal teprve patnáct. A po hlučné otravě v kasinu ještě pak hádky a skandály plukovních paniček! Nesnesitelné, ostudné! „Ach, Amálie, Amálie,“ řekl si, „mne káráš, který jsem ti tak věrný! Jen proto, že nemáš ke mně cit, trmácím se tímto úmorným životem. Tolik let se ti kořím, a za odměnu žehnáš mé svatbě, s kým? Bodejť s tou irskou fiflenkou.“ Smutno a úzko bylo chudáku Vilémovi; žalostnil a tesknil víc než jindy. Dávno měl s životem a jeho marností skoncovat – zbytečné a marné snažení, neveselá a chmurná čáka. Celou noc oko nezamhouřil a toužil jet domů. Amáliin dopis ho zavalil beznadějí. Věrnost, opravdovost, vytrvalá láska ji nerozehřeje. Že ji miluje, to ona nikdy nepochopí. Převracel se na lůžku a trpce jí domlouval: „Propánaboha!“ říkal, „copak, Amálie, nevíš, že mám na světě jen tebe rád – tebe, která jsi ke mně jak kámen – tebe, kterou jsem tolik měsíců v nemoci a žalosti ošetřoval, která ses se mnou s úsměvem na tváři loučila, a jen jsem za sebou zavřel, v tu chvíli jsi na mě zapomněla!“
Být tam poblíž nějaká něžňounká duše, která by v tom ušlechtilém srdci dovedla s porozuměním číst, kdoví, třeba by bylo tehdy Amáliino vladařství vzalo za své a láska milého Viléma se přelila do vlídnějšího řečiště. Jenže jediná, s níž se důvěrně stýkal, byla Glorvina s havraními lokýnkami, svůdnice, nepomýšlející na to majora milovat, ale dát se od něho obletovat – marná a zbytečná snaha, vždyť na to, chudinka, svými prostředky nestačila. Pro něho si kadeřila vlasy a odhalovala ramena, jako by mu říkala, jestlipak jsi někdy takové havraní lokny a takovou pleť viděl? Uštiřovala se na něho, aby viděl, jaké má venkoncem zdravé zuby – a on byl k těm půvabům slepý. Zakrátko potom, co jí doručili škatuli s modistskými výrobky – a snad přímo na jejich oslavu – uspořádala lady O’Dowdová s paničkami královského pluku pro místní východoindické pluky i civilisty ples. Glorvina v senzačním atlasu se nosila jak pávice a major, který tam jen kormutlivě chodil z jednoho sálu do druhého, pro růžové šaty neměl oči. Jako divá přetančila Glorvina kolem něho se všemi nižšími důstojníky; k žárlivosti nebo zlosti majora neponoukla, ani když se dala od kavaleristického kapitána Banglese odvést k večeři. Nepůsobila na něho ani žárlivost, ani šaty, ani ramena, a na Glorvině nic jiného nebylo.
Oba ztělesňovali marnost vezdejšího života, oba toužili po nedosažitelném. Glorvina se nad tím fiaskem vztekle rozbrečela. Na majora si umanula, vyrážela štkavě, „jako na žádného jiného. Srdce mi nad tím pukne, uvidíš, Markétko,“ fňukala před švagrovou, když byly zase zadobře; „všechny šaty si musím dát zúžit, hnedle budu jak šindel.“ Ať tlustá či hubená, usměvavá či smutná, na koni nebo na klavírové židličce, majorovi byla lhostejná. Plukovník si pokuřoval, poslouchal nářky a radil, aby si Glorvinka dala v příští škatuli z Londýna poslat černé šaty; a vyprávěl jim tajuplný příběh o jedné Irce, která umřela ze zármutku nad manželem, ještě než ho dostala.
Krutě si major zahrával, ne a ne požádat o ruku, ne a ne se zamilovat, a tu připlula z Evropy další loď a přivezla dopisy, mezi nimi také pár pro našeho necitu. Byly to dopisy z domova, podle razítka odeslané ještě před poslední zásilkou, a anžto major Dobbin poznal mezi nimi sestřin rukopis – ta v každém psaní bratrovi čmárala křížem krážem – sypala mu všemožné špatné zprávy, co jich posháněla, hubovala ho, se sesterskou vlídností mu četla levity, celý den potom, co on, „předrahý Vilém“, šťastně její psaní přelouskal, míval zkažený – po pravdě řečeno, s rozpečetěním dopisu od slečny Dobbinové předrahý Vilém nijak nepospíchal, čekal s tím na příhodnější chvíli i náladu. Před čtrnácti dny ji ostatně v dopise vyplísnil, co to paní Osbornové vykládá za hloupé báchorky, a také paní Osbornové v dopise odpověděl, vyvrátil kolující pověsti a ujistil ji, že „změnit stav v přítomné chvíli nikterak nepomýšlí –“
Asi tři dni po doručení druhé zásilky dopisů byl major u lady O’Dowdové celý večer v dobré míře; Glorvině se zdálo, že proti jindy poslouchá Soutok bublajících vod, Potulného zpěváčka a pár dalších písní, jimiž ho obšťastnila, dost pozorně (už zase si to jen namlouvala, ve skutečnosti neposlouchal ani ji, ani vytí šakalů tam venku v měsíčné noci). Major Dobbin s ní sehrál šachovou partii (lady O’Dowdová si zas navečer nejraděj rozdala s plukovním lékařem cribbage), potom se v obvyklou hodinu s plukovníkem rozloučil a odešel domů.
Na stole tam vyčítavě ležel sestřin dopis. Zastyděl se za svou ledabylost, popadl dopis a přichystal se na nepříjemnou hodinovou zábavu s kostrbatou pisatelkou, svou vzdálenou sestrou… Uplynula snad hodina, co major od plukovníka odešel – sir Michael spal spánkem spravedlivých; do černých lokýnek si už Glorvina nastrkala nesčetné papiloty, v nichž je obyčejně věznila; lady O’Dowdová se v přízemní manželské ložnici rovněž uložila ke spánku a nad lepými tvary zatáhla síť proti moskytům, a tu v bráně velitelského hrazeného dvora spatřil strážný při měsíčku majora Dobbina, jak všecek vyjevený rázným krokem pádí k domu; minul hlídku a přistoupil k oknu plukovníkovy ložnice.
,,O’Dowde – pane plukovníku!“ Dobbin hulákal jak na lesy.
„Propánajána, pane majore!“ ozvala se opapilotovaná Glorvina a vystrčila hlavu z okna.
„Copak, chlapče, copak Dobbínku?“ řekl plukovník; napadlo ho, že na stanici hoří nebo snad přišel ze štábu rozkaz k pochodu.
„Musím – musím dostat dovolenou. Musím odjet do Anglie – jde o neodkladnou soukromou záležitost,“ řekl Dobbin.
„Kristapána, co se stalo?“ roztřásla se i s papilotami Glorvina.
„Chtěl bych odjet – hned – ještě v noci,“ vedl svou Dobbin; plukovník vstal a šel za ním ven vyjednávat.
V doušce škrabanice slečny Dobbinové došel totiž major zrovna k tomuto odstavci: „Večer jsem si zajela za tvou starou známou, paní Osbornovou. Sám víš, jak bídně od bankrotu bydlí – podle mosazné tabulky na dveřích jejich chatrče (a nic jiného to není) obchoduje pan S. s uhlím. Chlapeček, tvůj kmotřenec, se má k světu, třebaže je dost protivný a zničehonic prostořeký a paličatý. Podle Tvého přání však na něho dohlížíme a představili jsme ho jeho tetě, slečně O., té se dost líbil. Snad se jeho dědeček, ne ten zbankrotělý a zdětinštělý, ale pan Osborne z Russell Square, ustrne a chlapce Tvého přítele, svého zbloudilého a paličatého syna, přijme na milost. Vzdát se ho nebude Amálii proti mysli. Vdova si už našla útěchu, má si brát jednoho duchovního, důstojného pana Binnyho, farářova pomocníka z Bromptonu. Partie je to nevalná. Ale paní O. nějak stárne, všimla jsem si, že jí vlasy prokvétají – náladu měla výtečnou; a Tvůj kmotřenec se u nás přejedl. Maminka Tě srdečně pozdravuje a já taky. Tvá oddaná Anna Dobbinová.“
KAPITOLA
IX.
Obšírná kapitola
mezi Londýnem a Hampshirem
V Great Gaunt Street doposud visel na průčelí rodinného paláce našich starých známých Crawleyových smuteční erb, ohlašující skon sira Pitta Crawleyho; už sám o sobě hýřil heraldický znak nádherou, jak se teprve skvěl celý palác proti tomu, jak vypadal za vlády nebožtíka baroneta. Černý nátěr seškrabali a pod ním se objevily radostně ruměnné cihly s bílým vroubkováním, na klepátku pěkně pozlatili staré bronzové lvy, natřeli zábradlí, a než se v Hampshiru zažloutlé listí queens-crawleyského stromořadí, kde se naposled procházel starý sir Pitt Crawley, znovu obalilo zelení, nejponuřejší dům v Great Gaunt Street vypadal z celé čtvrti nejúhledněji.
Do paláce každou chvíli dojížděla drobná ženička v neméně drobném kočáře; denně se tam v doprovodu chlapce objevovala letitá stará panna. Byla to slečna Briggsová s Rawdonkem; zařizovala úpravu vnitřku, dohlížela na houf šiček, sešívajících rolety a záclony, hrabala a kramařila v prádelnících a kredencích, napěchovaných špinavými cucky a veteší baronetek Crawleyových z několika pokolení; po přístěncích a komorách sepisovala porcelán, sklo a jiné krámy.
Při tom zařizování nejvyšší rozhodčí byla paní plukovníková; od sira Pitta dostala plnou moc k prodeji, výměně, konfiskaci i nákupu nábytku. To bylo něco pro ni, mohla při tom, jak náleží uplatnit svůj vkus i důmysl. Rozhodnutí obnovit palác padlo v listopadu; sir Pitt tehdy přijel do Londýna k právnímu jednání a skoro týden pobyl v Curzon Street pod střechou upřímně oddaného bratra a švagrové.
Nejprve se ubytoval v hotelu; ale jen se Becky o baronetově příjezdu dověděla, šla ho sama přivítat a se sirem Pittem po boku se za hodinu kočárem vrátila do Curzon Street. Pohostinství této upřímné osůbky bylo těžko odolat, vnucovala je tak vlídně, nabízela je tak srdečně a mile. Když se k nim Pitt uvolil přijít, samou vděčností ho Rebeka uchopila za ruku. Stiskla mu ji, řekla: „Děkuji,“ a zahleděla se mu do očí, až baronet zčervenal; „to bude mít Rawdon radost!“ V čele služebnictva, nesoucího mu kufry, přihrnula se do Pittovy ložnice. Se smíchem mu pak ze svého pokoje sama přinesla uhlák.
V komnatě sira Pitta (byl to mimochodem pokojík slečny Briggsové, tu poslali spát nahoru ke komorné) už plápolal oheň. „Vždyť jsem věděla, že vás přivedu,“ oči jí zazářily radostí. Že je u ní hostem, tomu byla opravdu v hloubi srdce ráda.
Tu dobu, co u nich byl Pitt, několikrát Becky Rawdona přiměla, aby šel pod nějakou záminkou povečeřet jinam, i prožil tam baronet blahý večer jen s ní a s Briggsovou. Becky chodila do kuchyně a vlastnoručně mu něco menšího chystala. „Že je to ragout dobré,“ řekla; „schválně jsem vám je udělala. Umím lepší jídla; a taky vám je udělám, až za mnou zas přijdete.“
„Nač sáhnete, všechno se vám povede,“ řekl dvorně baronet. „Opravdu výtečné ragout.“
„Když ona chuďasova žena se musí umět ohánět,“ odpověděla rozmarně Rebeka; a švagr ji ujistil, že by se hodila za ženu samému císaři a vyznat se v domácích pracích že rozhodně patří k nejpůvabnějším ženským vlastnostem. A sir Pitt si s hořkostí vzpomněl na lady Janu, jak si doma nedá říci a klohní mu k večeři jakousi paštiku – úplný hnus.
Kromě ragout nasekaného z bažantů, pocházejících ze stillbrookské bažantnice lorda Steyna, předložila Becky švagrovi také bílé víno; to prý si přivezl Rawdon z Francie, stálo ho tam pakatel, vykládala ta malá lhářka; a zatím byl ten nápoj značky Hermitage bílé víno z chvalně známých sklepů markýze Steyna; to zbarvilo baronetovi sinalé líce a rozžhavilo mu chabé tělo.
Toho petit vin blanc[63] vypil celou láhev; potom ho vzala za ruku, odvedla do salónu a pohodlně usadila na pohovce u krbu a nechala ho povídat; seděla vedle něho, s přelíbezně vlídným zájmem ho poslouchala a svému broučínkovi lemovala košili. Když chtěla paní Rawdonová vypadat obzvlášť skromně a ctnostně, hned vytahovala tu košilku ze šitíčka. Než ji Rawdonovi dodělala, byla mu dávno malá.
I poslouchala Rebeka Pitta, povídala si s ním, zpívala mu, laskala ho, pochlebovala mu, až se nakonec z advokátní kanceláře v Gray s Inn vracel k plápolajícímu krbu v Curzon Street pokaždé s větší radostí – nemenší radost zakoušeli advokáti, on totiž v řečnických výlevech neznal mezí – a tak odjížděl s bolestí. Byla jak obrázek, když mu z kočáru posílala hubičku a potom za ním, usazeným v dostavníku, mávala kapesníčkem. Jednou si kapesníček dokonce na oči přitiskla! Dostavník se rozjel a sir Pitt si přes hlavu přetáhl tulení čepici, opřel se pohodlně a uvažoval nad tím, jak si ho Rebeka zaslouženě váží a jaké trdlo je Rawdon, že svou ženu nedovede ocenit; a jaká hloupá putička je proti jiskřivé Becky jeho žena. O tohle všechno snad Becky v řeči sama zavadila, arci tak šetrně a jemně, že bylo těžko říci kde a kdy. Před rozchodem se dohodli, že se londýnský palác na příští sezónu zrestauruje a na Vánoce že se obě rodiny shledají na venkově.
„Škoda že jsi ho nepumpla,“ zavrčel na Rebeku po baronetově odjezdu Rawdon. „Rád bych milému Ragglesovi něco dal, setsakramentsky rád. Jak k tomu ten chlap přijde, že utře hubu. Jednou nám to třeba přijde draho, až si najde jiného nájemníka.“
„Pověz mu,“ řekla Rebeka, „že se na každého dostane, jen co se projedná pozůstalost po siru Pittovi; zatím mu dej menší zálohu. Tady nám nechal Pitt šek pro chlapce;“ sáhla do kabelky a podala manželovi bratrovo lejstro, znějící na synáčka a dědice mladší crawleyovské větve.
Sama už předtím sondovala půdu, na kterou ji teď manžel výslovně posílal – sondovala ji nadmíru opatrně a zjistila, že není dost pevná. Už při pouhé zmínce o peněžní tísni se sir Pitt poplašil. Dlouze se rozpovídal o tom, že se mu nedostává peněz, pachtýři že neplatí, otcovými spory a výdaji za pohřeb starého pána že se zakrvácel, že by rád umořil hypotéky a v bankách a u správců že přetáhl konto; nakonec uzavřel Pitt Crawley se švagrovou kompromis a dal jí pro synáčka nepatrnou částku.
Jak je na tom chudý bratr i s rodinou, to Pitt věděl. Střízlivému a zkušenému diplomatovi neušlo, že Rawdonovi nemají z čeho žít, a dům a kočár že není zadarmo. Dobře věděl, že se ujal majetku (nebo spíše jej uzmul), který podle práva a slušnosti měl připadnout mladšímu bratrovi, jistě se v něm ozývalo svědomí a říkalo mu, že by měl zklamaným příbuzným dát, co jim patří, nebo je aspoň nějak odškodnit. On, člověk spravedlivý, řádný, nehloupý, nábožný, katechismu znalý, navenek povinností ke světu dbalý, jakpak by si neuvědomil, že něco z toho, co má, patří bratrovi, mravně že je Rawdonovým dlužníkem.
Občas se v Times dočítáme podivných oznámení ministra financí, potvrzujících, že obdržel 50 liber od A. B. nebo 10 liber od W. T., kajícně poukázaných za daně, které A. B. a W. T. dluží, což má jeho Excelence pan ministr těm bídným hříšníkům v tisku potvrdit; – ministr a s ním čtenář hned ví, že zmínění A. B. a W. T. vlastně skládají na dluh nepatrnou splátku, a kdo posílá dvacet liber, tomu podle všeho zůstanou za nehty stovky a tisíce. To si aspoň myslívám nad nedokonalými projevy lítosti takového A. B. a W. T. Nepochybuji tedy, že i Pittova zkroušenost nebo chcete-li vlídnost k mladšímu bratrovi, který mu dal tolik vydělat, byla nepatrňoučkou dividendou z jistiny, za kterou vděčil Rawdonovi. Leckdo nezaplatí ani tolik. Pustit chlup, takové oběti nejsou pořádkumilovní lidé většinou schopni. Kdopak si o sobě nemyslí, jaký je kabrňák, když dá bližnímu pět liber. Marnotratník nedává z nějaké dobrodějné blahovůle, nýbrž z nezřízené záliby v utrácení. Žádné potěšení si neodepře: lóži v opeře, koně, večeři, ba ani těch s chutí Lazarovi podarovaných pět liber. Opatrník, člověk dobrý, moudrý, který není nikomu krejcar dlužen, ten ukáže žebrákovi záda, handrkuje se s drožkářem, nic nedá chudému příbuznému; kdo z nich je větší sobec, tím si nejsem jist. V očích každého z nich mají peníze jinou cenu.
Tak si zkrátka Pitt Crawley pomyslel, že pro bratra něco udělá, a potom si zas pomyslel, že si to ještě rozmyslí.
Rebeka zas byla taková, že na štědrost bližních nepočítala; co pro ni Pitt Crawley udělal, to jí úplně stačilo. Uznává ji hlava rodiny. Aťsi jí nic nedá, však on jí jednou něco sežene. Peníze od švagra nemá, zato má úvěr, a ten vydá za všechny peníze. Raggles se trochu uklidnil: na vlastní oči viděl tu bratrskou shodu, menší částku mu vyplatili hotově a mnohem větší mu slíbili poukázat v nejbližší době. Slečně Briggsové – té nelíčené radosti, s jakou jí Becky z půjčené sumičky vyplatila vánoční dividendu, jako by jí pokladnice zlatem přetékala – slečně Briggsové, jářku, Rebeka přísně důvěrně sdělila, že s proslulým finančníkem, sirem Pittem, výslovně o slečně Briggsové rokovala, jaká investice zbylého kapitálu by pro ni byla nejvýnosnější; po delším uvažování připadl sir Pitt na to, jak bezpečně a výhodně peníze uložit; na ní, oddané přítelkyni nebožky slečny Crawleyové, mu prý nemálo záleží, a dávno před odjezdem z Londýna se vyslovil, že by měla mít peníze po ruce, aby mohla v nejpříznivější chvíli koupit akcie, které jí on, sir Pitt, vyhlídl. Chuděra slečna Briggsová že děkuje siru Pittovi za jeho starostlivost – nikdy by se toho nenadála, kdepak by ji napadlo vybírat státní papíry – tou delikátností nabývá jeho vlídná ochota tím větší ceny; hned si zajde za svým majetkovým správcem, aby měla u sebe, až bude třeba, hotové peníze.
Z vděčnosti za to, že se k ní Rebeka i šlechetný dobrodinec, plukovník Crawley, tak vlídně zachovali, milá slečna se sebrala a za větší část půlroční dividendy koupila Rawdonkovi černý sametový kabátek; ten se mimochodem do černého sametu pomalu nevešel, při jeho vzrůstu i letech spíš byla na místě mužská kazajka s pantalóny.
Byl to pěkný chlapec upřímného vzezření, modrooký, zvlněné vlasy jako len, v těle statný, přitom ušlechtilý a dobromyslný: upřímně lnul ke každému, kdo byl na něho hodný – k poníkovi – k lordu Southdownovi, který mu ho dal – při pohledu na vlídného mladého aristokrata se vždycky začervenal a všecek rozzářil – k štolbovi, který se mu o koníka staral – ke kuchařce Marjánce, která ho před spaním zásobovala strašidelnými příběhy a dobrotami ze stolu – k Briggsové, které se smál a dělal jí všechno naschvál – zejména pak k otci; bylo až zvláštní, jak otec na pacholíčkovi lpěl. Od nějakých osmi let pak už chlapec k nikomu nepřilnul. Krásný ideál matky se mu ponenáhlu rozplynul vniveč. Asi dvě léta na něho skoro nepromluvila. Neměla ho ráda. Odbyl si spalničky a černý kašel. Nudil ji. Jednou jak matka prozpěvovala lordu Steynovi, zváben jejím hlasem slezl z horních končin a zůstal stát na odpočívadle; najednou se otevřely dveře do salónu a za nimi objevili špeha, který tam ještě před chvílí všecek unesen poslouchal hudbu.
Matka vyšla za ním a důkladně ho zpohlavkovala. Zevnitř salónu zaslechl, jak se markýz (rozveselený tím prostým a nelíčeným výbuchem Beckina hněvu) řehtá; utekl za přáteli do kuchyně a propukl v usedavý nářek.
„To ne, že mě to bolí,“ šeptal Rawdonek – „jenže – jenže –“ příval vzlyků a slz mu přerval větu. Srdce mu, chlapci, krvácelo. „Pročpak ji nesmím poslouchat, když zpívá. Proč mně nikdy nezpívá – jako zpívá tomu zubatému plešatci?“ samým vztekem a žalem přerývaně ze sebe vyrážel. Kuchařka koukla po komorné: komorná zas koukla významně po lokaji – v tu chvíli vynesla nad Rebekou ortel strašlivá kuchyňská inkvizice, která zasedá k soudu v každém domě a ví všechno.
Matčina nelibost se po této příhodě vystupňovala v zášť: hnětlo a mučilo ji vědomí, že je chlapec v domě. Jen se na něho podívala, už bylo zle. Také v chlapcově hrudi vyklíčil strach, nedůvěra, odpor. Co ho zpohlavkovala, byli si cizí.
Na chlapce zanevřel i lord Steyne. Když na sebe nešťastnou náhodou narazili, častoval chlapce uštěpačnými poklonami a poznámkami nebo na něho vztekle zahlížel. Rawdon si ho na oplátku ostře měřil a zatínal pěstičky. Znal svého nepřítele; z pánů docházejících k nim tenhle ho nejvíc rozčiloval. Jednou ho lokaj zastihl v předsíni, jak pěstmi buší do klobouku lorda Steyna. Lokaj o tom se smíchem vyprávěl kočímu lorda Steyna; ten domestik to zas pověděl sluhovi lorda Steyna a celému čeledníku. Když se pak zakrátko objevila v Gaunt Housu choť Rawdona Crawleyho, vrátný, který jim odmykal bránu, služebnictvo všelikých stejnokrojů v dvoraně, obřadníci v bílých vestách z jednoho odpočívadla na druhé vykřikující jméno plukovníka Rawdona s chotí, všechno na ni věděli nebo si to aspoň domýšleli. Sluha, který jí přinesl zákusky a stál za jejím křeslem, probral její charakter se statným, strakatě ustrojeným sluhou, který jí stál po boku. Bon Dieu! strašná věc je inkvizice sluhů! Tady na velkém dýchánku vidíte v nádherném salóně nějakou ženu, obklopenou věrnými ctiteli, jimž uštědřuje jiskřivé pohledy, nastrojenou, nakadeřenou, našminkovanou, usměvavou a šťastnou: – Slídivost k ní uctivě přistoupí v podobě chlapiska v napudrované vlásence a s mohutnými lýtky, v ruce podnos se zmrzlinou – za ní v patách jde Pomluva (stejně vražedná jak pravda) – v podobě nemehla roznášejícího oplatky. Milostivá, ještě dnes si budou tihle chlapi v hospodě povídat o vašem tajemství. Nad dýmkou a korbelem piva řekne Kuba Kódlovi, co si o vás myslí. Někteří lidé na Jarmarku marnosti by měli mít sluhy němé – a negramotné. Třeste se, jestli máte něco na svědomí. Ten chlap stojící za vaším křeslem je třeba janičár a v kapse plyšových brslenek má hedvábnou šňůru. Jestli nemáte nic na svědomí, pozor na zdání; to působí stejnou zhoubu jako provinění.
Byla Rebeka vinna, nebo ne? Fémový soud v čeledníku nad ní vynesl rozsudek.
A nebýt toho, že ji uznali vinnou, s hanbou to říkám, ani úvěr by nebyla sehnala. Nebýt kočáru markýze Steyna, s rozsvícenými lampami v půlnoční tmě zářícími u jejího vchodu, dávno by to byl on, Raggles – jak říkával později – nevydržel; to na něho působilo víc než Rebečiny úlisné kejkle.
Províjela se tedy a prodírala – podle všeho nevinná – k tak zvanému společenskému postavení a služebnictvo si na ni, ztracenou a zkaženou, prstem ukazovalo.
Tak pozoruje zrána komorná Marjánka pavouka, jak si na zárubni dveří přede pavučinu a těžce se po ní souká, až ji nakonec ta hra omrzí, napřáhne koště a smete pavučinu i s tkalcem.
Pár dní před Vánocemi se Becky s manželem a synem chystala na svátky do queens-crawleyského sídla předků. Toho spratka měla chuť nechat doma; a taky by ho byla doma nechala, jenže mládenečka naléhavě zvala lady Jana a taky Rawdon se bouřil a huboval ji, jak syna zanedbává. „Hezčího chlapce nenajdeš v celé Anglii,“ vyčítal jí otec, „a ty si ho, Becky, nehledíš ani tolik jako svého křepeláka. Zlobit tě moc nebude; doma ho uklidíš do dětského pokoje a tam pojede se mnou na střeše dostavníku!“
„Sám si tam jdeš kouřit ty svinské doutníky,“ ťala ho jeho paní.
„Pokud si vzpomínám, mívala jsi je ráda,“ odsekl jí manžel.
Becky se zasmála: skoro pořád měla dobrou náladu. „Tehdy jsem se drala vzhůru, ty trdlo,“ řekla. „Jen si s sebou vezmi Rawdona nahoru, a dej mu třeba taky doutník.“
Takhle Rawdon synáčka na zimní cestě nezahříval; zato spolu s Briggsovou ho zachumlal do šálů a šátků. Ve světle lamp Bílého koně vysadili ještě za ranní tmy Rawdonka opatrně na střechu dostavníku; s nemalým zalíbením se díval, jak svítá, a tak jel poprvé tam, kde byl otec pořád ještě doma. Z cestování měl chlapec nesmírnou radost a neustále se o kdeco kolem zajímal: otec mu odpovídal na dotazy a vykládal mu, kdo bydlí v tomhle velkém domě napravo a čí je tamhleta obora. Uvnitř v kočáře tropila zatím matka – měla tam komornou a kožešiny, přehozy a voňavky – samé výstupy; nikdo by neuhodl, že už někdy dostavníkem cestovala, – ba dokonce že zrovna z tohoto dostavníku musela před nějakými deseti lety vylézt a udělat místo platícímu cestujícímu.
Když pak v Mudbury Rawdonka vzbudili a přesadili do strýcova kočáru, byla už zase tma; seděl a s úžasem z kočáru pozoroval, jak se před nimi dokořán rozevírají velká železná vrata a kolem se bíle míhají kmeny líp, až nakonec zastavili před osvětlenými okny, z nichž se na přivítanou linula vánoční pohoda. Rozlétla se brána do dvorany – v starodávném krbu bylo naloženo – přes černě kostkované dlaždice se táhl koberec – „Je to ten starý turecký, co býval v dámské chodbě,“ řekla si Rebeka a vzápětí se už líbala s lady Janou.
Stejně se ve vší vážnosti přivítala se sirem Pittem; Rawdon, načpělý kouřem, naproti tomu moc blízko k švagrové nešel; obě děti přistoupily k bratranci; Matylda mu podala ruku a vlepila mu pusu, zato syn a dědic Pitt Binnie Southdown se tvářil upjatě, jako když si pejsek prohlíží velkého psa.
Vlídná paní domu pak zavedla hosty do útulných komnat, kde to v krbu vesele plápolalo. Přišly a na dveře paní plukovníkové zaklepaly slečinky, že prý by jí rády pomohly, ale zatím se jen chtěly pokochat krabicemi s mašlemi a klobouky a také šaty, sice černými, ale ušitými podle poslední londýnské módy. Vyprávěly jí, že zámek důkladně prokoukl, stará lady Southdownová že odjela a Pitt že se v hrabství začíná uplatňovat, jak se na Crawleyho patří. Po zazvonění se rodina sešla k večeři; Rawdona mladšího posadili vedle tety, dobrosrdečné paní domu; sir Pitt měl zas po pravici švagrovou a byl k ní neobyčejně pozorný.
Rawdonek jedl s chutí a počínal si vzorně.
Když pak dojedl, řekl tetě: „Tady se dobře večeří.“ Po jídle pronesl sir Pitt náležitou modlitbu, potom přivedli mladšího syna a dědice a posadili ho na vysokou stoličku k baronetovi, kdežto dcerce připadlo místo vedle matky a také sklenička vína. „Tady se dobře večeří,“ řekl Rawdon mladší a zahleděl se na tetinu vlídnou tvář.
„A proč?“ řekla hodná lady Jana.
„Doma večeřím v kuchyni,“ odpověděl Rawdon mladší, „nebo taky u Briggsové.“ Becky se pilně věnovala hostiteli, baronetovi, rozplývala se v samých lichotkách a v projevech uznání a nadšení, s obdivem hovořila o mladém Pittovi Binkiem, jaký je krásný, chytrý a ušlechtilý, celý otec, a tak přeslechla, co to na druhém konci široké oslnivé tabule říká její potomek.
První večer po příjezdu směl Rawdon Druhý jakožto host posedět u stolu až do dopití čaje; potom položili před sira Pitta zlacený foliant, do pokoje se nahrnulo služebnictvo a sir Pitt vykonal pobožnost. Bylo to poprvé, co chudák chlapec tento obřad zažil, ba vůbec se o něm dověděl.
Dům se za kratičkého baronetova vladařství hodně zvedl; Becky si ho v jeho doprovodu prohlédla a prohlásila o něm, že je rozkošný, báječný, velkolepý. Rawdonkovi – tomu zas dělaly průvodce děti – připadal jako nějaký divukrásný zakletý palác. Byly tam dlouhé chodby, starobylé ložnice s nebesy, byly tam obrazy a staré nádobí a zbroje. Byl tam úmrtní pokoj dědečkův, děti kolem něho chodily ustrašeně. „A kdo to byl dědeček?“ zeptal se Rawdonek; řekli mu, ten že byl starý stařičký a vozili ho v zahradním křesle, a v kůlně mu to práchnivé křeslo ukázali, stálo tam od té doby, co starého pána odvezli do kostela, však se věž blyští tamhle za těmi jilmy v oboře.
Několik dopolední se bratří zabavovali prohlížením toho, co sir Pitt svým důmyslem i šetrností zvelebil. Prohlídku konali pěšky nebo na koni, povídali si a příliš se navzájem nenudili. Pitt neopomněl Rawdonovi zdůraznit, že to zvelebování jde do peněz; a že člověk, který má všecek majetek v pozemcích a v státních papírech, kolikrát těžko shání dvacet liber. „Třeba ta nová vrátnice,“ a bambusovou rákoskou na ni sir Pitt skromně ukázal, „před lednovými dividendami nebudu na ni mít, to se spíš létat naučím.“
„Tak já tě, Pitte, do té doby založím,“ řekl soucitně Rawdon; oba se šli podívat na opravenou vrátnici, zrovna tam do kamene znovu tesali rodinný erb; a po drahných letech měla zas paní Locková přiléhavé dveře, neděravou střechu a celá okna.
KAPITOLA
X.
Mezi Hampshirem a Londýnem
Flikovat na queens-crawleyském panství ploty a dávat do pořádku zchátralé vrátnice, to bylo pro sira Pitta Crawleyho málo. Moudře se jal napravovat také pochroumanou pověst svého rodu a vyvádět ji ze zhuntovanosti, do jaké ji uvrhl jeho lumpácký a marnotratný předchůdce. Vzápětí po otcově smrti obdržel poslanecký mandát; jakožto smírčí soudce, poslanec, hrabský magnát a nositel staroslavného jména, soustavně se před hampshirskou veřejností ukazoval, hojně přispíval na hrabské dobročinné podniky, pilně docházel k hrabským kapacitám, zkrátka ze všech sil se snažil zaujmout v Hamsphiru, později pak v celé říši postavení, k jakému ho, jak se domníval, opravňují jeho úžasné vlohy. Lady Janě přikázal, aby si předcházela Fuddlestonovy, Wapshotovy a jiné věhlasné baronety v okolí. Ti teď v kočárech často projížděli queens-crawleyským stromořadím; dost často na zámku večeřeli (dobře se tam vařilo, lady Jana se do toho zřejmě nepletla) a oplátkou zas jezdili k nim neohroženě na večeři Pitt s chotí, aťsi bylo, jak chtělo, aťsi to bylo kraj světa. Na radovánky si zamřelý sir Pitt, stíhaný neduhy a nechutenstvím, nepotrpěl, ale družné stolování mu bylo přímo společenským příkazem, a když ho někdy z dlouhého vysedávání po jídle rozbolela hlava, připadal si jako mučedník povinnosti. S nejpřednějším hrabským panstvem se bavil o sklizni, o obilních zákonech, o politice. Dříve míval názory až běda kacířské. Teď nejednou horlil o pytláctví a ochraně zvěře. Na hony nechodil, honitba mu nevoněla, byl knihomol a tichošlápek; ale jak říkal, chov koní je u nás třeba udržet, a tudíž také lišky, a pokud na něm záleží, jestli je příteli siru Fuddlestonovi libo uspořádat štvanici v crawleyském revíru a, jak tomu dříve bývalo, shromáždit psí smečku v Queen’s Crawley, rád ho tam i s Fuddlestonovými pány honci uvítá. K nemalé nelibosti lady Southdownové projevoval stále pravověrnější sklony: přestal veřejně kázat a docházet do konventiklů; naschvál chodil do kostela; navštěvoval winchesterského biskupa a veškeré duchovenstvo; ani brvou nehnul, když ho veledůstojný arcijáhen Trumper pozval na partii whistu. Jaká muka zakoušela lady Southdownová, za jakého vyvrhele pokládala zetě, když se nebrání takové bezbožné kratochvíli! Jednou po návratu z Winchesteru, kam si celá rodina zajela poslechnout oratorium, oznámil baronet slečnám, že je napřesrok asi pustí na „hrabské plesy“ – ony ho za tu vlídnost div nezulíbaly. Lady Jana mileráda svolila, i ona se tam těšila. V dopise autorce „Pradleny z Finchley“, adresovaném do Kapského města, vylíčila hraběnka vdova dceřino světáctví v barvách nanejvýš pochmurných; dům v Brightonu se jí tehdy zrovna uprázdnil, i vrátila se do lázní; děti nad tím netruchlily. Také Rebeku při druhé návštěvě Queen’s Crawley asi nermoutilo, že tam nezastihla paní s lékárničkou, k Vánocům však paní hraběnce napsala a uctivě se jí omeldovala, s povděkem vzpomněla, jak se za minulé návštěvy pokochala rozmluvami s paní hraběnkou, obšírně se rozepsala o tom, jak vlídně ji paní hraběnka v nemoci ošetřovala, a ujistila ji, že jí vzdálenou přítelkyni na Queen’s Crawley připomíná prostě kdeco.
Pittova náhlá společenskost i obliba měla do značné míry původ v radách té lištičky z Curzon Street. „Vy že byste měl zůstat baronetem – sám od sebe že byste chtěl být pouhým venkovským šlechticem,“ řekla mu tehdy, když byl u ní v Londýně hostem. „Kdepak, sire Pitte Crawley, já vás znám líp. Znám vaše vlohy i tužby. Myslíte si, že je přede mnou skryjete, ale ony se nedají zatajit. Vaši brožuru o sladu jsem ukázala lordu Steynovi. Zná ji nazpaměť: podle názoru kabinetu nic znamenitějšího o té věci nevyšlo. Vláda si vás všímá, a já vím, oč vám jde. Jde vám o to, vyniknout ve sněmovně, máte pověst nejlepšího řečníka z celé Anglie (vaše oxfordské proslovy jsou dosud v živé paměti). Jde vám o to, stát se poslancem za celé hrabství, opřen o svůj mandát a o svůj volební okrsek dokážete pak, nač si vzpomenete. A jde vám o to, stát se baronem Crawleym z Queen’s Crawley, a jednou se toho dožijete. To všechno vím. Čtu vám to v srdci, sire Pitte. Mít tak za manžela někoho nejenom stejného jména, ale také stejného ducha, jako jste vy, kolikrát si říkám, že bych si ho snad zasloužila – ale – ale jsem jen vaše švagrová,“ odbyla to smíchem. „Jsem chudičká, ale něco přece jen zmohu – kdoví, jestli nakonec myška nepomůže lvovi.“
Pitt Crawley byl nad tou řečí všecek užaslý a unesený. „Ta ženská mě ale chápe!“ řekl si. „Jana, ta se nedala přimět, aby si z brožury o sladu přečetla tři stránky. Ta nemá o mých mohutných vlohách a tajných tužbách ani tušení. Mé oxfordské proslovy že mají dosud v paměti? Ti lumpi! Když jsem poslancem za svůj okrsek a mám se stát poslancem za celé hrabství, najednou si na mě vzpomenou! Ještě loni mě lord Steyne při lever briskoval: konečně jim svítá, že Pitt Crawley cosi znamená. Přezírali mě, ale byl jsem to pořád já: jenom příležitost mi chyběla, teď jim ukážu, že umím nejen psát, ale taky mluvit a jednat. Achilles se projevil, až když dostal do ruky meč. I já ho třímám, teď se pozná, kdo to je Pitt Crawley!“
Jen proto se ten mazaný diplomat oddával pohostinství; proto přál dobročinným oratoriím a nemocnicím; proto projevoval zdvořilost děkanům a kapitulním kanovníkům; proto ochotně strojil večeře i dojížděl na ně; proto byl na pachtýře v jarmareční dni neobyčejně přívětivý; proto se pilně věnoval hrabským záležitostem; jen proto se Vánoce na zámku slavily tak vesele, že to nikdo nepamatoval.
Na Hod boží se konalo velké rodinné shromáždění. K večeři se dostavili i Crawleyovi z fary. Rebeka byla na farářku nelíčeně roztomilá, jako by nikdy mezi nimi nic nebylo: upřímně se zajímala, co dělají děvčátka, a žasla nad tím, jak pokročily v hudbě, co je neviděla; přiměla je k opakování jednoho dueta z velikánských zpěvníků, které jim z fary přes všechno reptání musel pod paží přinést Kubík. Farářka se k malé dobrodružce chtíc nechtíc chovala zdvořile – doma se pak ovšem rozpovídala před dcerami o tom, jak směšně uctivý je sir Pitt na švagrovou. Kubík, který při večeři seděl vedle ní, nicméně prohlásil, že je čupr ženská, a o Rawdonkovi se celá farářova rodina shodla, že je to hezký chlapec. Ctili v něm eventuálního baroneta; k dosažení té hodnosti mu bránil jen chorobně bleďounký Pitt Binkie.
Děti se skamarádily. S psiskem Rawdonem si takový pejsek Pitt Binkie nemohl dobře hrát; a dělat téměř osmiletému mladému pánovi, který hnedle bude nosit kazajku, družku ve hrách, to se na holčičku Matyldu také neslušelo. V malé tlupě stal se tedy Rawdon rázem náčelníkem – když se mu někdy uráčilo skotačit s nimi, chlapeček s holčičkou se s posvátnou úctou táhli za ním. Z venkova měl nevýslovné blaho i potěšení. Zelinářská zahrada se mu náramně zamlouvala, květinová už méně, zato na holubníku, kurníku a stájích, pokud ho tam pustili, mohl oči nechat. Pusinkování slečen Crawleyových se bránil; jen od lady Jany se dal občas sevřít v náručí. Když bylo dáno znamení k odchodu do salónu a dámy zůstavily pány bordeauxskému, rád vedle ní sedával – raději než vedle matky. Rebeka si všimla, že je v módě něha, jednou večer si ho tedy zavolala, shýbla se k němu a přede všemi dámami ho políbila.
Jen si to odbyla, chlapec všecek rozechvělý a zrudlý, jak býval při každém vzrušení, si ji změřil a řekl: „Doma mě, maminko, nikdy nelíbáš.“ Všichni nad tím ustrnuli a zrudli; jenom Becky zlostně blýskla očima.
K švagrové Rawdon lnul proto, že si tak hledí jeho syna. Mezi lady Janou a Becky to při této návštěvě nějak neklapalo jako posledně; tenkrát byla paní plukovníková jak z másla. Po dvou chlapcových projevech nějak ochladla. A také si jí nějak moc všímal sir Pitt.
Rawdonek, věren svému věku i vzrůstu, pobýval raději mezi mužskými než ženskými; neomrzelo ho doprovázet otce do stáje, kam si chodil plukovník pokuřovat doutník – občas se k němu při takovýchto kratochvílích přidružil bratranec, farářovic Kubík. Ten kamarádil s baronetovým hajným, sbližovala je společná záliba ve psech. Jednou si pan Jakub s plukovníkem a hajným vyšli na bažanty a Rawdona vzali s sebou. V jiný požehnaný den se zas těch čtvero pánů ve stodole bavilo honičkou na krysy; ušlechtilejší sport Rawdon jakživ nespatřil. Ucpali ve stodole pár kanálků a z druhého konce do nich nastrkali fretky; potom s napřaženými klacky stáli mlčky a netečně; nedočkavý drobný krysař (byl to páně farářův proslulý jezevčík, právem zvaný Kleštička) rozčilením ani nedýchal a stoje na třech nohách nehnutě poslouchal, jak zdola krysy slabě piští. Nakonec vjela do zoufalých krys odvaha a vyrazily z kanálků ven: krysař si vyhlédl jednu, hajný druhou; Rawdon samým rozrušením krysy netrefil, zato přizabil fretku.
Ze všeho nejslavnější však bylo, když se na trávníku v Queen’s Crawley shromáždili chrti sira Huddlestona Fuddlestona.
Rawdonovi nad nimi zrak přecházel. O půl jedenácté přiklusal stromořadím myslivec sira Huddlestona Fuddlestona, Tomík Moody, a za ním v sraženém houfu skvělá smečka chrtů – uzavírali ji dva psovodi v zašplíchaných šarlatových fráčcích – výrostci s ostrými rysy jeli na vyhublých plnokrevnících a dlouhými pádnými karabáči se psům s úžasnou šikovností strefovali na nejcitlivější místa, jakmile některý troufalec odbočil od hlavního houfu nebo se pustil, popřípadě jen mrkl za zajícem nebo králíkem, který mu upláchl před nosem.
Za nimi jede Moodyho synek Honzík – váží pět kamenů, měří osmačtyřicet palců a víc už neporoste. Dřepí na starém kostrounovi, napolo schován v rozložitém sedle. Je to Nob – nejmilejší kůň sira Huddlestona Fuddlestona. Za nimi se tam sjíždějí další koně s chlapeckými jezdci a čekají, až pánové přiklušou.
Tomík Moody předjede k zámecké bráně, tam ho přivítá stolník a nabídne mu, ať se napije, ale on se poděkuje. Poodjede pak se smečkou do kouta trávníku; psi se válejí po trávě, dovádějí nebo na sebe zlostně vrčí, a co chvíli se zuřivě pouštějí do rvačky, ale Tom jim to láteřením (v němž se mu hned tak někdo nevyrovná) nebo hadovitě štiplavým karabáčem rázem zatrhne.
Na plnokrevnících přikluše plno mladých pánů s kamašemi až po kolena, vejdou dovnitř, popijí višňovky a uctivě se pozdraví s dámami, jiní zas skromně po nimrodsku stáhnou holínky, z plnokrevníka přesednou na loveckého koně a zkušební projížďkou po trávníku si zahřívají krev v těle. Potom se v rohu shluknou kolem smečky, povídají si s Tomíkem Moodym o dřívějších štvanicích, o tom, jací znamenití psi jsou Soplivec a Démant, jak to vypadá se zvěří a jaká zatrolená čeládka jsou lišky.
A tu se na bystrém hřebečkovi objeví sir Huddleston, předjede až k zámku, vejde dovnitř, složí dámám reverenci, mnoho řečí nenadělá a hned přistoupí k věci. Psi se shluknou před zámeckou branou, Rawdonek sestoupí po schůdcích mezi ně, rozrušen a napolo vylekán tím, jak se k němu lísají, jak vrtí ocasem a tlučou ho, jak po sobě ňafají, třebaže je Tomík Moody neustále okřikuje a šlehá.
Sir Huddleston se zatím nemotorně vyšvihl na Noba: „Pusťme se, Tomíku, do Sowsterovy houštiny,“ řekne baronet, „pachtýř Mangle mi tvrdí, že jsou v ní dvě lišky!“ Tomík zatroubí a cvalem vyrazí vpřed, za ním uhánějí chrti, psovodi, mladí páni z Winchesteru, okolní pachtýři a pěšky místní nádeníci, pro ně je to svátek; voj uzavírají sir Huddleston s plukovníkem Crawleym; a celý průvod zmizí v stromořadí.
Důstojný pán Bute Crawley (ten se ze skromnosti na lovecké shromáždění pod synovcovými okny nedostavil), kterého si Tomík Moody pamatuje, jak se před čtyřiceti lety tehdy ještě štíhlý duchovní proháněl na nejbujnějších koních, bral nejširší příkopy a z legrace přeskakoval nejnovější branky po celém kraji, – důstojný pán, jářku, na starém vraníku vyjede od fary, zrovna když tamtudy jede sir Huddleston; připojí se tedy k milému baronetovi. Zmizí chrti a jezdci a Rawdonek stojí stále na schůdkách, všecek vyjevený a šťastný.
K strýci, věčně uzavřenému a chladnému, zalezlému v pracovně, ponořenému do právních záležitostí, obléhanému šafáři a pachtýři, Rawdonek o těch památných svátcích nějak zvlášť nepřilnul – zato získal přízeň vdaných i svobodných tet, obou zámeckých dětiček, i Kubika z fary; tomu drží sir Pitt při námluvách u jedné zámecké slečny palec a jasně mu dává na srozuměnou, že mu po smrti táty, milovníka štvanic na lišky, připadne obročí. Kubík už s liškami přestal, klidně si chodí na kachny a sluky nebo zas o Vánocích laškuje s krysami; po svátcích se vrátí na univerzitu a zkusí, jestli zas nepropadne. Zelenému kabátu, červenému nákrčníku a jiným světským parádám dal navždy výhost a chystá se změnit stav. Lacino a úsporně splácí sir Pitt dluh rodině.
Ještě před uplynutím veselých Vánoc se baronet rozhoupal k tomu, že dal bratrovi další bankovní úpis, a to na rovných sto liber; však to stálo sira Pitta krutá muka, ale potom nad svou štědrostí všecek zářil. Rawdon i syn odjížděli s těžkým srdcem. Zato Becky se s dámami rozloučila jedna dvě; i vrátila se naše známá do Londýna a pustila se do úkolů, nad nimiž jsme ji zastihli na počátku kapitoly. Crawley House v Great Gaunt Street její péčí nadobro omládl; klidně se tam mohl sir Pitt s rodinou nastěhovat, jen co baronet přijede do Londýna zasednout ve sněmovně a zaujmout ve vlasti místo, odpovídající jeho mohutnému géniu.
Přes celé první sněmovní období si mazaný licoměrník nechával návrhy pro sebe, přednesl jen petici za Mudbury, jinak ani nemukl. Ale ze sněmovny se nehnul, dokud se důkladně neseznámil s parlamentní rutinou a technikou. Doma neustále listoval v modrých knihách, až nad tím lady Jana trnula a žasla; bála se, aby si tím ponocováním a pilným studováním neuškodil na zdraví. Navazoval známosti s ministry a s předáky strany; vzal si do hlavy, že se jim za pár let vyrovná.
Svou líbezností a přívětivostí si lady Jana vysloužila u Rebeky jen těžce skrývané opovržení. Janina dobrota a prostota byla naší známé proti mysli, jen taktak že někdy neutrousila úšklebek nebo ho na sobě nedala znát. Také lady Jana byla před ní nesvá. Manžel se bavil jen s Becky. Jako by se mezi sebou domlouvali posunky; a Pitt s ní mluví o věcech, o jakých ho s ní, lady Janou, rokovat ani nenapadne. Ona těm věcem sice nerozumí, ale mlčet je krušné, a ještě krušnější vědět, že nemá co říci, a poslouchat tu prostořekou paní plukovníkovou, jak přeskakuje od jednoho tématu na druhé, jak trefně se vyjadřuje a jak dovede uplatnit vtip; a sedět ve vlastním domě sama u krbu a pozorovat muže, jak se šmahem kupí kolem sokyně.
Když
tak někdy na venkově lady Jana dětem, přivinutým do klína
(s nimi tam býval také Rawdonek, který ji zbožňoval), vyprávěla pohádky
a dovnitř vstoupila Rebeka a posměšně po ní blýskla zelenýma a
uštěpačnýma očima, lady Jana před tím jedovatým pohledem hned zmlkla.
Prostinké báje se jí bázlivě rozprchly; tak prchají v pohádkových
knihách víly před mocným zloduchem. Nemohla z místa, třebaže ji Rebeka
lehounce sarkastickým tónem snažně prosila, jen ať tu rozkošnou pohádku
vypravuje dále. Něžné city a prosté radosti se zas Rebece protivily;
nešly jí do noty; hnusily se jí ti, kdo si v nich libují; děti a
přátele dětí nemohla vystát. „Nemám ráda chleba s máslem,“ říkávala
lordu Steynovi, když před ním karikovala lady Janu a její způsoby.
„Tak jako jedna osoba kropáč,“ lord se poklonil a ušklíbl a rezavě se rozchechtal.
Obě dámy se tedy stýkaly, jen když žena mladšího bratra něco od švagrové potřebovala a přišla za ní. Má milá, má zlatá si říkat nepřestaly, ale jedna druhé se stranila; zato sir Pitt si při všech hojných pracích každý den pro švagrovou vyšetřil chvilku.
Když měl jít sir Pitt poprvé na večeři k předsedovi sněmovny, neopomenul se před švagrovou blýsknout ve stejnokroji – v starém diplomatickém úboru, který nosíval jako vyslanecký atašé v Pumpernicklu.
Becky se o jeho obleku vyslovila lichotivě a hleděla na něho skoro s takovým obdivem jako žena a děti, kterým se předvedl před odchodem z domu. V dvorním úboru, řekla, vyniknou jen čistokrevní aristokrati: culotte courte[64] sluší pouze příslušníkům staroslavných rodů. Pitt si zálibně prohlížel nohy, nebyly věru o nic souměrnější ani tlustší než ten dvorský kordík, který se mu houpal po boku; prohlížel si nohy a říkal si, jaký je neodolatelný.
Po jeho odchodu si paní Becky nakreslila jeho karikaturu, a jakmile přišel lord Steyne, hned mu ji ukázala. Lord byl výstižnou kresbou nadšen a odnesl si ji s sebou. Předtím už prokázal siru Pittu Crawleymu tu čest, že se s ním u paní Becky sešel a jednal s novým baronetem a poslancem velmi milostivě. Pitta překvapilo, jak uctivě se slavný pair chová k švagrové, jak jí hbitě a bystře jede pusa a jak nadšeně ji celá pánská společnost poslouchá. Lord Steyne prohlásil, že podle jeho přesvědčení stojí baronet teprve na počátku politické dráhy, jeho řečnického vystoupení se už nemůže dočkat; jsou sousedi (Great Gaunt Street ústí totiž do Gaunt Square, jehož celou jednu stranu, jak známo, zabírá Gaunt House), a tak se on, lord, těší, že jakmile přijede lady Steynová do Londýna, s potěšením se seznámí s lady Crawleyovou. Za pár dní pak odevzdal u souseda navštívenku; předchůdce nebral vůbec na vědomí, třebaže poblíž sebe bydleli nějakých sto let.
Rawdon si mezi těmito pletichami a dýchánky a moudrými i oslnivými osobnostmi připadal stále osamělejší. Směl si chodit do klubu; večeřet se svobodnými kamarády; bez ptaní odcházet a přicházet, jak mu bylo libo. Co chvíle si s mladým Rawdonem zašel do Gaunt Street a poseděl tam s paní domu a dětmi; sir Pitt zatím cestou do sněmovny nebo ze sněmovny pobesedoval u Rebeky.
Dlouhé hodiny vysedával bývalý plukovník v bratrově domě, a pokud možno o ničem nepřemýšlel a nic nedělal. Rád vyřizoval posílky: šel se třeba pozeptat na koně nebo na sluhu; nebo zas rozkrájel dětem k večeři skopovou pečeni. Zdeptán porážkou zlenivěl a zpokorněl. Dalila ho uvrhla do žaláře, ba i vlasy mu ostříhala. Smělý a srdnatý mladík z doby před deseti lety zkrotí a proměnil se v tupého, úslužného, postaršího tlouštíka.
Chudinka lady Jana si byla vědoma, že jí Rebeka odloudila muže; přesto si na potkání stále říkaly „Má milá“, „Má zlatá“.
KAPITOLA
XI.
Trampoty a zkoušky
Naši bromptonští známí slavili zatím Vánoce po svém a to dost neradostně.
Z necelých sto liber ročního důchodu odevzdávala vdova Osbornová za sebe a za chlapce skoro tři čtvrtiny otci a matce. Kromě toho jim Pepík posílal 120 liber; po dřívějších bouřích a zklamáních byla jejich čtyřčlenná rodina s jedinou irskou služkou, poklízející také u Clappových, obstojně živa, jakžtakž se držela nad vodou, ale na šálek čaje pro známého pořád ještě měla. Pro rodinu bývalého kancelisty, pana Clappa, zůstal Sedley pánem. Však si pan Clapp vzpomínal, jak u obchodníkovy bohaté tabule na Russell Square, přikrčený na krajíčku židle, píval ex „na zdraví paní Sedleyové, slečny Amálky, a pana Josefa v Indii“. Průběhem času byly ty vzpomínky v srdci poctivého kancelisty stále nádhernější. Pokaždé když přišel z obytné kuchyňky za panem Sedleym do salónu, aby s ním popil čaje nebo zředěné borovičky, říkával: „Býval jste, vašnosti, zvyklý na něco lepšího,“ a s uctivou vážností připil dámám na zdraví jako kdysi v letech jejich vrcholného blahobytu. Slečna Málka podle něho hraje božsky a sama je jak obrázek.
I v klubu se vždycky posadil až po panu Sedleym a žádný klubovní člen mu tohoto pána nesměl pomlouvat. Největší londýnská esa mu kdysi podávala ruku, říkával, a byly časy, kdy se na burze Rotschild od něho nehnul; on sám, Clapp, by bez něho nic nebyl.
Po šéfově katastrofě si brzo sehnal nové místo na základě znamenitého doporučení i rukopisu. „Kopřivu mráz nespálí,“ říkával, a spolumajitel firmy, ze které starý pan Sedley kdysi vystoupil, přijal pana Clappa milerád do svých služeb a slušně ho platil. Sedleyovi zámožní známí jeden po druhém odpadli, a jenom tento chudý bývalý úředníček mu zůstal věrný.
Se zbytečkem důchodu, který si Amálie nechávala, hospodařila co nejšetrněji, aby mohla chlapečka strojit, jak se na syna Jiřího Osborna sluší, a vydržovat ho ve školičce, kam pacholíka po dlouhém rozmýšlení a zdráhání a po překonání tajných úzkostí a obav nakonec přece jen poslala. Do noci vysedávala a dřela, v zapeklitých mluvnicích a zeměpisných učebnicích si říkala, aby z nich mohla Jirku poučovat. Dokonce i latinské mluvnické tvary louskala a kojila se nadějí, že ho snad i v latině vycepuje. Na celý den se od něho odloučit a přenechat ho na milost a nemilost učitelově rákosce a neurvalosti spolužáků, to připadalo křehké, úzkostlivé a ustarané matce skoro jako by ho měla znovu odstavit. On se naproti tomu hnal do školy všecek šťasten. Toužil po změně. Matku, tím loučením už tak rozteskněnou, svým dětským jásotem ještě víc zarmoutil. Spíš by mu to mělo být líto, řekla si; ale hned se z toho kála, jak může být tak sobecká a přát vlastnímu synovi, aby byl nešťasten.
Ve škole (vedl ji známý matčina vytrvalého ctitele, důstojného pana Binnyho) Jirka velmi prospíval. Nosil domů bezpočet prémií a vyznamenání. Co toho jen po večerech matce navyprávěl o spolužácích: Lyons že je chlapík, zato Sniffin obejda; Steelův otec že jim do školy, vážně, dodává maso; Goldinga si zas v sobotu matka odváží v kočáře; Neat že nosí u kalhot štruple – nemohl by je dostat taky? – Bull Major (ten zatím trčí nad Eutropiem) že je silák, i školníka, pana Warda, by prý přepral. Kdekoho ze školy znala nakonec Amálie skoro jako Jirka; po večerech mu pomáhala psát úkoly a hlavička ji brněla nad jeho předměty, jako by měla zrána sama předstoupit před učitele. Po jedné rvačce s majorátním pánem Smithem se vrátil k matce, oko napuchlé, a před ní a před radostí zkoprnělým dědečkem se chvástal, jak statečně se bil, a zatím moc rekovnosti nedokázal a dopadl bledě. Smithovi, teď už mírumilovnému lékárníkovi z okolí Leicester Square, Amálie dodnes neodpustila.
V takových klidných pracích a nevinných starostech plynul něžné vdově život, stopy času bylo znát jenom z několika stříbrných vlasů na hlavě a z malounko hlubší vrásky na sličném čele. Jen se těm stopám usmívala a říkala: „Co na tom záleží takové staré ženě, jako jsem já?“ Však se jednou dočká (a jen na to se těšila), že bude její syn po zásluze slovutný, věhlasný a slavný. Schovávala jeho písanky, výkresy a písemná cvičení a kdekomu ve svém kroužku je ukazovala jako nějaké geniální výtvory. Několik jich svěřila slečně Dobbinové, aby je ukázala Jirkově tetě, slečně Osbornové, a ta aby je ukázala panu Osbornovi – aby stařec kajícně uznal, jak krutě zanevřel na zesnulého. Manželovy chyby a slabůstky uložila k němu do hrobu; v paměti chovala jen milence, který si ji obětavě vzal; šlechetného manžela, ztepilého a krásného, do jehož náručí se přivinula ráno ten den, co odešel do boje a slavně padl za krále. On, hrdina, se jistě z nebe usmívá na nádherného chlapce, kterého jí tady pro radost a útěchu zanechal.
Jak jsme už viděli, druhý Jiřího dědeček (pan Osborne), uvelebený na Russell Square v lenošce, byl den ze dne zlostnější a nerudnější, a z jeho dcery jezdící v pěkném kočáře, taženém pěknými koňmi, a přispívající polovině londýnských dobročinných spolků, se stala osiřelá, nešťastná, utištěná stará panna. Co toho krásného chlapečka, bratrova syna, spatřila, nešel jí z hlavy. Pořád toužila, kdyby tak za ním směla v pěkném kočáře zajet; na samotářských projížďkách v Hyde Parku den co den po něm pásla, jestli ho nezahlédne. Do rodného domu na Russell Square občas ke své někdejší družce milostivě zavítala sestra, choť bankéře. Vozila s sebou houf neduživých dětí, opatrovaných nóbl chůvou, a s tlumeným chichotáním, jak je v lepších kruzích zvykem, štěbetala, že se zná s tím a s tím, že její Bedříšek jako by lordu Claudu Lollypopovi z oka vypadl, a že jak se v Roehamptonu projížděli v gigu, baronka mohla na její Marjánečce oči nechat. Ona, sestra, by měla tatínka pohnout k tomu, aby se o jejich dětičky postaral. Bedřichovi už vyhlídla místo u gardistů; a jestli z něho udělají majorátního pána (však se pan Bullock s kupováním pozemků div na mizinu nepřivede a neumoří hladem), kde seženou na věno pro děvčátko? „Milánku, spoléhám jen na tebe,“ prohlašovala paní Bullocková, „protože můj podíl z tatínkova majetku připadne hlavě firmy. Jen co umře lord Castletoddy, má těžkou padoucnici, milá Rhoda McMullová poplatí dluhy váznoucí na castletoddyovském panství; a z malého Macduffa McMulla se stane vikomt Castletoddy. Oba Bludyersovi z Mincing Lane upsali všechno synáčkovi Fanynky Bludyersové. Z mého Bedříška musí být rozhodně majoritní pán; a ještě něco – nezapomeň a popros, milánku, tatínka, aby své konto zase převedl do Lombard Streetu. Že přešel k Stumpymu & Rowdymu, to nevypadá hezky!“ Po takovýchto řečech, v nichž se společenské banality mísily se zištnými záměry, a po polibku (bylo to, jako když se člověk ústřice dotkne) shromáždila paní Bullocková svou naškrobenou drobotinu a s uculováním se usadila v kočáře.
Čím častěji docházela milá znalkyně dobrého tónu ke své rodině, tím hůř to dopadalo. Otec ukládal stále víc u firmy Stumpy & Rowdy. Naparovala se před nimi, až to bylo nesnesitelné. Chudá vdova, střežící v bromptonském domku svůj poklad, netušila, jak po něm někteří lidé baží.
Ten večer, co řekla Jana Osbornová otci, že mluvila s vnukem, stařec jí neodpověděl; ale zřejmě se nerozzlobil – a když pak odcházel do svého pokoje, vlídně jí popřál dobrou noc. Nad tím, co mu řekla, se asi zadumal a u Dobbinů se přeptal, jak to bylo s tou návštěvou; za čtrnáct dní totiž na ni uhodil, proč už nenosí ty zlaté hodinky s řetízkem, a kam se poděly.
„Koupila jsem je za své,“ řekla ustrašeně.
„Objednej si zrovna takové, nebo budou-li k dostání, ještě lepší,“ řekl starý pán a znovu se ponořil v mlčení.
V poslední době se slečny Dobbinovy najednou Amálie doprošovaly, aby k nim pustila Jiřího. Tetě padl do oka; i dědeček se s ním třeba smíří. O takovou výhodnou možnost přece Amálie chlapce nepřipraví. A také ho nepřipravila; ale jejich sbližovací snahy přijímala sklíčeně a nedůvěřivě, dokud byl chlapec pryč z domu, byla celá nesvá a zpátky ho vítala, jako by vyvázl z velkého nebezpečí. Nosil domů peníze a hračky – vdova je pozorovala bázlivě a řevnivě a vždycky se ho ptala, jestli tam neviděl nějakého pána: – „Jenom starého sira Viléma, vozil mě v čtyřkolé kalešce, a pana Dobbina, ten přijel odpoledne na nádherném hnědáku – na sobě měl zelený kabát a růžový nákrčník, v ruce bičík se zlatým knoflíkem – slíbil, že mi ukáže londýnský Tower a do Surrey mě s sebou vezme na hon.“ Potom dodal: „Ale nějaký starý pán tam byl, měl husté obočí a široký klobouk a u hodinek velikánský řetěz s pečetítky!“ Přišel tam jednoho dne, zrovna když kočí držel šedého poníka na dlouhé oprati a tak vozil Jirku kolem celého trávníku. „Moc si mě prohlížel. Moc se třásl. Po večeři jsem řekl: ‚Norval je jméno mé! Teta se dala do pláče. Ona pláče pořád.“ Tak zněla Jiřího zpráva o tom večeru.
I poznala Amálie, že se chlapec setkal s dědečkem; rozechvěle čekala návrh, věděla, že přijde, a také za pár dní přišel. Pan Osborne jí bez obalu nabízel, že se chlapce ujme a postoupí mu dědictví, které mělo původně připadnout otci. Paní Osbornové vyměří pevnou částku, aby měla na slušné živobytí. Jestliže se paní Osbornová, jak se proslýchá, hodlá znova provdat, ani potom ji o tu částku nezkrátí. Rozumí se, že se chlapec trvale přestěhuje k dědovi na Russell Square nebo jinam, jak pan Osborne určí, a občas že bude smět za matkou docházet do jejího bytu. Tuto písemnou zprávu dostala a vyslechla jednoho dne, když byla matka z domu a otec jako obyčejně v City.
Snad jen dvakrát nebo třikrát v životě se rozhněvala; a páně Osbornův advokát měl to štěstí, že ji rozhněvanou spatřil na vlastní oči. Pan Poe dočetl dopis a podal jí ho. „Všecka rozechvělá a zrudlá vstala, roztrhala list na cucky a šlápla na něj. Já že bych se vdala – já že bych chlapce za peníze postoupila jinému! Jak se někdo opovažuje urážet mě takovým návrhem? Povězte, prosím, panu Osbornovi, že je to sprostý dopis – sprostý dopis – a že mu na něj neodepíši. Poroučím se vám, – a s poklonou mě vykázala z pokoje jako královna z nějaké tragédie,“ vyprávěl advokát.
Rodiče na ní ten den žádné rozrušení nezpozorovali a ona se jim o té rozmluvě vůbec nezmínila. Měli své starosti; starosti, které se té prosté, nic netušící duše hluboce dotýkaly. Starý pán, její otec, nepřestal fušérsky spekulovat. Viděli jsme už, jak pohořel s vinařskou a s uhelnou společností. Při tom neustálém horečném slídění v City kápl na další zaručeně dobrý obchodní projekt a přes všechny námitky pana Clappa střemhlav se do něho vrhl; ani se mu neodvážil prozradit, kolik do projektu vložil. A protože před ženami pan Sedley ze zásady o penězích nemluvil, dlouho neměly o té pohromě ani tušení, až pak nešťastnému starému pánovi nezbylo než pomalu se přiznat.
Nejprve zůstaly nevyrovnány účty za skromnou domácnost, splatné týdně. Nedošel poukaz z Indie, oznámil znepokojeně své ženě pan Sedley. Až doposud účty řádně vyrovnávala; když tedy chudinka z nezbytí obešla pár svých dodavatelů a poprosila je o poshovění, zazlívali jí prodlení, na jaké byli jinak u nepořádných zákazníků zvyklí. Z příspěvku, který jim Amálka bez říkání radostně odevzdávala, držela se rodinka jakž takž nad vodou. Prvních šest měsíců to ještě ušlo: starý Sedley se pořád utěšoval, že mu akcie stoupnou a bude zase dobře.
Ale koncem pololetí šedesát liber zase nedošlo a domácnost nevytrhlo; trampot přibývalo – paní Sedleyová, ochořelá a vetchá, sedala zamlkle nebo si v kuchyni u paní Clappové poplakala. Řezník byl nadmíru nerudný; hokynář přímo sprostý; Jirka párkrát na jídlo bručel; Amálii stačil k večeři krajíc chleba, ale neušlo jí, jak syn strádá, přilepšovala mu tedy z vlastní kapsy.
Konečně se jí s tím svěřili, ale tak popleteně, jak se svěřují lidé v nouzi. Bylo to jednou, když dostala Amálie důchod a chystala se jim zaplatit: o všech výdajích si vedla záznamy, a protože Jirkovi objednala nové šaty, řekla, že si něco z důchodu na ně nechá.
A tu vyšlo najevo, že nedošel od Pepíka poukaz; že jsou v nouzi, však si toho mohla Amálie všimnout, vyčetla jí matka, jenže jí na ničem a na nikom nezáleží, leda na Jirkovi. Beze slova šoupla matce přes stůl peníze, odešla do svého pokoje a usedavě se rozplakala. Znovu se ten den rozlítostnila, když musela odříci šaty, šatičky, které chtěla mít do svátků hotovy a o jejichž fazóně i střihu se se svou známou švadlenou tolikrát dohadovala.
Nejhorší bylo, že to musela prozradit Jirkovi; ten řádil. Každý má na Vánoce nové šaty. Druzí se mu budou smát. On chce mít taky nové šaty. Vždyť mu je slíbila. Nic jiného pro něho ubohá vdova neměla než polibky. S pláčem mu spravila starý oblek. Celou svou parádičku přehrabala, jestli by něco nemohla prodat a koupit za to kýžený nový oblek. Našla indickou šálu, kterou jí kdysi poslal Dobbin. Dříve, jak si vzpomněla, chodívala s matkou na Ludgate Hill, býval tam pěkný krám s indickým zbožím, a dámy v něm leccos kupovaly a prodávaly. Radostí nad tou pomocí z nouze se jí zarděly líce a oči zaleskly. Když pak ráno Jirka odcházel do školy, celého ho zlíbala a mile se za ním usmívala. Její pohled věštil chlapci něco dobrého.
Šálu zabalila do šátku (ten dostala také od hodného majora), strčila pod plášť a všecka zardělá a nedočkavá vydala se pěšky na Ludgate Hill, běžela podle zídky Hyde Parku, hnala se přes křižovatky, leckterý muž se po její růžové tvářičce ohlédl. Počítala, kolik za šálu strží a co za to všechno bude: kromě šatů mu koupí ještě vytoužené knihy a zaplatí pololetní školné; otci pořídí plášti, aby nemusel nosit ten starý zimník. Neprobádala, jakou cenu má majorův dárek. Byla to jemná a krásná tkanina; obchodník jí za ni dal dvacet zlaťáků a ještě na tom vydělal.
Celá zmámená a zkoprnělá nad tím bohatstvím doběhla k Dartonovi u sv. Pavla a koupila Jiřímu vytoužené knihy: Rodičův pomocník, Sandford a Merton, potom s balíčkem nasedla do dostavníku a plna jásotu se vrátila domů. S chutí mu pak pěkným krasopisným písmem na předsádku vepsala: „Jiřímu Osbornovi k Vánocům od jeho milující matky“. Knihy i s úhledným drobným věnováním jsou dosud na světě.
S knihami v ruce odešla ze svého pokoje položit je Jiřímu na stůl, aby je tam po návratu ze školy našel; na chodbě potkala matku. Stará paní si všimla zlacené vazby hezounkých svazečků.
„Co je to?“ řekla.
„Knížky pro Jirku,“ odpověděla Amálie – „slíbila – slíbila jsem mu je na Vánoce,“
„Knížky!“ rozhorlila se stará paní. „Knížky, a zatím v domě není kus chleba! Knížky, a zatím jen proto, abys ty si mohla se svým synem žít v blahobytu a tatínka nám nezavřeli do kriminálu, já jsem prodala kdejaký šperk, indickou šálu – ba i lžíce, aby nás už kramáři neuráželi a pan Clapp, však to není žádný necita domácí pán, je slušný a sám živí rodinu, dostal činži, jak mu patří. Ach, Amálie! ty mě utrápíš těmi knížkami a tím chlapcem, stejně ho přivedeš na žebrotu, ale abys ho pustila, to ne. Ach, Amálie, aby ti Pánbůh dal poslušnější dítě, než mám já! Pepík nechá otce k stáru na holičkách: Jirka by zas mohl být zaopatřen, mohl by být boháč, chodit si do školy jako magnát, na krku zlaté hodinky s řetízkem – a zatím můj milý staroušek nemá ani vin – vin – vindru.“ Paní Sedleyová nedomluvila, hystericky se rozeštkala a rozplakala – v domku se to rozléhalo do všech místností; ženským neušlo z její řeči ani slovo.
„Ach, máti, máti!“ zaúpěla Amálie. „Nic jsi mi neřekla – já – já jsem mu ty knihy slíbila. Svou – svou šálu jsem prodala až dnes. Tumáš peníze – tumáš všechno“ – a roztřesenýma rukama vytáhla stříbro i zlaťáky – vzácné zlaťáky, nacpala je matce do dlaní, ani se jí tam nevešly, padaly dolů a kutálely se po schodech.
Potom odešla do svého pokoje a tam klesla všecka zoufalá a nešťastná. Teď to chápe. Ze samého sobectví obětuje chlapce. Nebýt jí, získal by jmění, vážnost, vzdělání, i otcovo postavení, které starší Jiří jen kvůli ní dal všanc. Stačí, aby slovo řekla, a otci bude vráceno, co mu patří, a chlapec sám dosáhne blahobytu. Ach, jaké to hříšné vědomí pro její něžné a zkormoucené srdce!
Celému světu je známo, že londýnský palác lorda Steyna stojí na Gaunt Square; odtamtud pak vybíhá Great Gaunt Street, kam jsme Rebeku poprvé doprovodili ještě za života nebožtíka sira Pitta Crawleyho. Když člověk koukne přes plot, uvidí za šerými stromy pár ubohých guvernantek, jak se tam s bledničkovými svěřenci procházejí kolem dokola po nevábném trávníku, na němž uprostřed stojí socha mindenského bojovníka lorda Gaunta, na hlavě s třícopatou parukou, ale jinak oděného jako nějaký římský císař. Gaunt House zabírá téměř jednu stranu náměstí. Ostatní tři strany tvoří panské domy, nyní pokleslé na vdovské výměnky – vysoká, tmavá stavení s kamenným nebo světle červeným ostěním. Pramálo světla prokmitá z uzounkých, neutěšených oken; pohostinný ruch u vchodu zmizel spolu s někdejšími premovanými lokaji a světlonoši; ti zhasínali pochodně v černých plechových kratiknotech, dosud lemujících lampy u domovních schůdků. Na náměstí vtrhly mosazné štítky – lékaři, západní filiálka Diddlesexské banky – Anglo-evropská společnost atd. – vypadá to nevábně – stejně nevábný je palác lorda Steyna. Co jsem živ, viděl jsem z něho jenom mohutnou přední zídku s portálem lemovaným rustikovými pilíři, z něhož občas vykoukne nevlídný, brunátně masitý obličej starého vrátného – a nad zídkou okna podkrovních světniček a ložnic a komíny z nichž se teď málokdy kouří. Nynější lord Steyne žije totiž v Neapoli, výhled na záliv, Capri a Vesuv je mu milejší než nevábná zídka na Gaunt Square.
Když se člověk pustí kousek do New Gaunt Street, jsou to vlastně gauntské stáje, narazí na zadní vrátka, která jsou od jiných stájových vrátek k nerozeznání. Ale jak mi prozradil maličký Tomík Eaves, který ví všechno a taky mě tam tudy prováděl, předjel k nim přemnohý krytý kočár. „Těmi vrátky, prosím, procházel s Perditou princ vladař,“ říkával mi; s vévodou z – tam chodila Mariana Clarková. Vedou do Steynových petits appartements[65] – jeden je vykládán slonovinou a bílým atlasem, druhý ebenem a černým sametem; hodovní síň je tam podle Sallustova domu v Pompejích, vymaloval ji Conway – v kuchyňce jsou pánvice ze stříbra a rožně ze zlata. Tam si pekl orleánský vévoda Egalité koroptve ten večer, co spolu s markýzem Steynem obehráli v ombre jednu významnou osobnost o sto tisíc liber. Část té výhry padla na francouzskou revoluci, část na koupi Gauntova markýzství a podvazkového řádu a ostatek – ale co bylo s ostatkem, to sem nepatří, do posledního šilinku ba ještě víc vám to ochotně vyčíslí Tomík Eaves, ten ví o kdekom, jak to s ním stojí.
Kromě londýnského paláce měl markýz v různých končinách našich tří království ještě hrady a zámky, jejichž popis se najde v cestovních průvodcích – v lesích položený hrad Strongbow na břehu řeky Shannon; hrad Gaunt v Carmarthenu, kde byl zajat Richard II. – zámek Gauntly v Yorkshiru, kde prý mají pro hosty k snídani dvě stě stříbrných čajových konvic a všechno je tam přiměřeně nádherné; posléze Stillbrooke v Hampshiru s lordovým hospodářstvím a skromným venkovským příbytkem; však si ještě vzpomínáme na tamější rozkošný nábytek, který po lordově smrti rozprodal v dražbě jeden pověstný aukcionář, dnes už taky nebožtík.
Markýza Steynová pocházela z proslulého a staroslavného rodu Caerlyonů, markýzů z Camelotu, kteří se od pokřestění dřevního praotce, velebného Druida, drží staré víry a mají rodokmen, sahající daleko před příchod krále Bruta na naše ostrovy. Nejstarší syn rodu slove Pendragon. Další synové se od nepaměti nazývají Artur, Uther a Karadok. V přemnohých dynastických spiknutích přišli o hlavu. Arturovi své doby dala srazit hlavu Alžběta; byl Filipovým a Mariiným komořím a královně skotské zprostředkoval korespondenci s jejími strýci vévody de Guise. Jeden mladší syn rodu dělal slavnému vévodovi de Guise pobočníka a vyznamenal se za bartolomějského spiknutí. Po celou dobu, co byla Marie uvězněna, kul camelotský rod pikle, jak ji vysvobodit. Výdaje na výzbroj proti Španělům v době Armády je postihly stejně citelně jako Alžbětiny pokuty a konfiskace za to, že přechovávají pátery, že neuznávají panovníkovu svrchovanost v církvi, že strojí papežské rejdy. Za Jakuba se dal jeden věrolomník od tohoto slavného teologa zviklat k odpadnutí a tím pokleskem v pravou chvíli zvelebil rodový majetek. Za Karlova panování se však říšský hrabě z Camelotu vrátil k dávnému vyznání svého rodu, a dokud pak nějaký zbylý Stuart rozdmýchával rebelii, Camelotové za to vyznání nepřestali bojovat a přivádět se na mizinu.
Lady Marie Caerlyonová byla na vychování v jednom pařížském klášteře; za kmotru měla dauphinku Marii Antoinettu. V rozpuku krásy ji provdali – nebo jak se říkalo, prodali – za lorda Gaunta; byl tehdy v Paříži a na jednom banketu u orleánského vévody Filipa vyhrál na jejím bratrovi obrovskou částku. Slavný souboj lorda Gaunta s hrabětem de la Marche od šedých mušketýrů si kdekdo vysvětloval tím, že se mušketýrský důstojník (bývalý královnin panoš a dosud její oblíbenec) rovněž ucházel o krásnou lady Marii Caerlyonovou. Než se hrabě vyléčil z poranění, provdali ji za Gaunta; přesídlila do Gaunt Housu a krátkou dobu se pohybovala na skvělém dvoře prince waleského. Fox jí připíjel na zdraví. Morris a Sheridan na ni skládali písně. Malmesbury jí vysekl nádhernou poklonu; Walpole ji chválil, jak je půvabná; devonshirská vévodkyně div na ni nežárlila; ale bezuzdné rozkoše a radovánky společnosti, ve kterých se znenadání octla, jí naháněly hrůzu; když pak povila dva syny, uchýlila se do nábožné samoty. Ký div, že lorda Steyna, milovníka veselí a zábavy, nebylo od svatby po boku té bázlivé, zamlklé, pobožnůstkářské, nešťastné dámy skoro vidět.
Zmíněný Tomík Eaves (který s tímto příběhem souvisí jen potud, že je v londýnských lepších kruzích jako doma a zná všechny rodinné historie a tajnosti) podal mi o lady Steynové ještě jiný výklad; možná že pravdivý, možná taky že ne. „Ve vlastním domě,“ říkával Tomík, „musela ta žena snášet potupu, bylo to strašné; lord Steyne ji posazoval ke stolu s ženskými, s jakými se stýkat bych své ženě nedovolil, spíš bych ji zabil – s lady Crackenburyovou, s paní Chippenhamovou, se ženou francouzského legačního tajemníka, madame de la Cruchecassée,“ (Tomík Eaves, ochotný zamordovat svou ženu, kdyby se s nimi stýkala, byl mimochodem rád, když ho některá ta dáma obdařila pozdravem nebo večeří) „zkrátka spanující milostnicí. A myslíte, že ona potomkyně Caerlyonů, kteří jsou pyšní jak Bourboni a kterým jsou Steynové pouzí lokaji, včera vybujelé houby (vždyť ani nepocházejí od dávných Gauntů, ale od mladší pochybné větve toho rodu), jářku, myslíte,“ (nechť čtenář nezapomíná, že to pořád mluví Tomík Eaves), „že by se markýza Steynová, žena z celé Anglie nejhrdší, před manželem tak ponižovala, kdyby za tím něco nevězelo? Co vás nemá! Má pro to tajné důvody, to vám řeknu. Řeknu vám, že abbé de la Marche, který u nás žil v emigraci a spolu s Puisayem a Tintenacem byl namočen v quiberoonské aféře, byl ten plukovník od šedých mušketýrů, se kterým se Steyne utkal v roce 1786 – že se tady s markýzou stýkal; a teprve když důstojného pana plukovníka v Bretani zastřelili, vrhla se lady Steynová na pobožnůstkářství, jakému holduje až dosud; den co den se zavírá se svým zpovědníkem – každé ráno je na mši na Spanish Place, sám jsem ji tam zahlédl – šel jsem totiž zrovna okolo – dejte si říct, vězí v tom nějaké tajemství. Tak nešťastný bývá jen člověk, který má něco na svědomí,“ pokýval rozšafně hlavou Tomík Eaves, „dejte si říct, však ona by nebyla tak pokorná, kdyby jí markýz nekomíhal nad hlavou mečem.“
Je-li tedy páně Eavesův výklad správný, musela ta vysoce urozená dáma spolknout mnohé příkoří a s klidnou tváří utajit v sobě mnohý žal. Nás pak, bratří, kteří nejsme zapsáni v seznamu šlechty, nechť blaží, že lidé lépe situovaní než my bývají na tom bídně a že Damoklovi, aťsi třeba na atlasové podušce sedá a ze zlaté mísy jídá, visí nad hlavou strašný meč ať už v podobě soudního drába nebo dědičné choroby nebo rodinného tajemství, co chvíli příšerně vyčuhujícího z vyšívaných čalounů, a jednoho dne že dopadne, kam dopadnout má.
Když tak chuďas porovnává, jak je na tom on a jak velký pán, blaží ho podle pana Eavese ještě jedna věc. Kdo kloudný dědičný statek neodkazuje ani nedědí, ten s otcem nebo synem buď je zadobře, nebo není, podle toho; naproti tomu dědic velkého pána, třeba takový mylord Steyne, samozřejmě žehrá, že se na trůn nedostane, a na toho, kdo mu ho zabírá, zahlíží nepřívětivě. „Pamatujte si,“ říká uštěpačný starý Eaves, „v mocných rodech se otec a syn zpravidla nenávidí. Korunní princ vždycky buď na korunu sočí, nebo po ní baží. Shakespeare znal svět, vašnosti, a ve vyprávění o princi Jindrovi (z jehož rodu podle vlastního tvrzení Gauntové pocházejí, třebaže s Janem Gauntem jsou z přízně asi jako vy), jak si nasazuje otcovu korunku, líčí výstižně všechny následníky trůnu. Kdybyste měl zdědit vévodství a s ním tisíc liber denně, to říkáte, že byste se na ně netřásl? Ale jděte. To dá rozum, že mocný pán, který kdysi takhle smýšlel o otci, nutně je si vědom, že stejně o něm smýšlí syn; co jiného jim zbývá než nedůvěra a řevnivost.
A ještě o vztahu starších synů k mladším. Vězte tedy, milý pane, že každý starší bratr vidí v mladších sourozencích přirozené nepřátele, kteří ho připravují o hotové peníze po právu náležející jemu. Kolikrát jen přede mnou nejstarší syn lorda Bajazeta, Jiří Mac Turk, říkal, že být po jeho, při nástupu k lordství po sultánsku by sanoval majetek tím, že by všem mladším bratřím naráz srazil hlavu; a takoví jsou více méně všichni. V hloubi srdce jsou Turci. Inu, znají svět.“ Jako z udělání jde proti nám nějaký mocný pán. Tomík Eaves má hned klobouk z hlavy dole, hrne se k němu, klaní se a usmívá na celé kolo. Je vidět, že zná svět – aspoň po eavesovsku. A protože Tomík do posledního krejcaru všechno uložil na doživotní rentu, se synovci a neteřemi si to nesmí rozházet a k lépe situovaným lidem má takový vztah, že se neustále zanáší ušlechtilou touhou u nich povečeřet.
Mezi markýzu a matku vrozenou něhou lnoucí k dětem se stavěla krutá hradba rozdílné víry. Pro tu lásku, kterou snad k synům chovala, byla nesmělá zbožná dáma ještě bázlivější a nešťastnější. Zela mezi nimi neblahá a nepřekročitelná propast. Slabými pažemi přes ni nedosáhla, aby k sobě strhla děti odtamtud, odkud, jak věděla, jim nekyne spása. Dokud byli synové mladí, lord Steyne, znalec klasiků a svérázný kasuista, na venkově se po večeři bavíval tím, že domácího učitele chlapců, důstojného pána Traila (teď už biskupa ealingského) štval u vína proti markýzinu zpovědníkovi, páteru Molovi, a tak nechával bojovat Oxford se St. Acheulem. Střídavě vykřikoval: „Výborně, Latimere! Správně, Loyolo!“ Molovi sliboval biskupství, když přestoupí na anglikánskou víru, a Trailovi se zas zaručoval, že mu vymůže kardinálský klobouk, když odpadne ke katolictví. Žádný z obou duchovních se nedal zdolat; hodná matka sice doufala, že její miláček, mladší syn, se vrátí do církve – do matky církve – ale na nábožnou paní číhalo zlé a kruté zklamání – zklamání, které jí připadalo jako boží trest za to, že uzavřela hříšný sňatek.
Jak je každému, kdo se pohybuje v aristokratických kruzích, známo, mylord Gaunt pojal za choť lady Blanku Thistlewoodovou, dceru vznešeného bareacresovského rodu, už dříve v tomto pravdivém vyprávění zmíněného. Novomanželé dostali přiděleno jedno křídlo Gaunt Housu; přednosta rodiny chtěl zůstat v domě pánem, a když už má vládnout, řekl si, že povládne svrchovaně; ale syn a dědic si se ženou nerozuměli, málo doma pobýval, a nemaje dost na skromných částkách, jaké mu otec odměřoval, vybíral půjčky na posmrtné obligace. Markýz věděl na krejcar přesně, kolik je syn dlužen. Po jeho předčasné smrti vyšlo pak najevo, že většinu dědicových úpisů má on sám; milý lord je skoupil, než byly splatné, a schoval pro děti mladšího syna.
K nelibosti mylorda Gaunta a k škodolibé radosti jeho rozeného nepřítele otce, lady Gauntová děti neměla – vzkázali tedy do Vídně pro lorda Jiřího Gaunta, pěstujícího tam valčíky a diplomacii, aby se vrátil a do stavu manželského vstoupil se slečnou Janou, jedinou dcerou Jana Johnese, prvního barona Helvellyna, šéfa bankéřského závodu Jones, Brown a Robinson z Threadneedle Street; z jejich manželství vzešlo několik synů a dcer, jejichž osudy do tohoto příběhu nepatří.
Zprvu to bylo zdárné a spokojené manželství. Mylord Jiří Gaunt uměl nejen číst, ale také dost správně psát. Francouzsky mluvil poměrně plynně; a ve valčíku se mu v Evropě málokdo vyrovnal. Při takových vlohách a přímluvách z domova měl lord zaručeno, že to ve svém povolání daleko dotáhne. U dvora byla jeho choť, lady Gauntová, ve svém živlu; peněz měla dost, a tak všude v evropských městech, kam manžel v diplomatických službách zavítal, pořádala skvělé recepce. Měl být jmenován ministrem a v klubu Travellers se už sázeli, kdy bude velvyslancem, a tu najednou se začalo šuškat, jak divně se to náš tajemník chová. Na parádní diplomatické večeři u svého šéfa najednou vyskočil a o pâté de foie gras[66] prohlásil, že je otrávená. Do paláce bavorského vyslance hraběte Springbock-Hohenlaufena přišel na ples s hlavou vyholenou a v kapucínské kutně. On to maškarní ples nebyl, jak někteří mermomocí tvrdili. Prapodivná věc, říkali si šeptem. Jeho děd byl taky takový. Mají to v rodině.
Žena s rodinou se vrátila do vlasti a ubytovala se v Gaunt Housu. Místa v Evropě se vzdal a byl povýšen do Brazílie. Ale na takové řeči nikdo nic nedal; z výpravy do Brazílie se nevrátil – neumřel tam – nežil tam – nikdy se tam nedostal. Nebyl nikde: zmizel. „Brazílie,“ ušklíbl se jeden klevetník na druhého, – „Brazílie, to je St. Johns Wood. Rio de Janeiro je domek mezi čtyřmi zídkami; a Jiří Gaunt je akreditován u opatrovníka, který mu udělil řád svěrací kazajky!“ Takové epitafy si navzájem skládají lidé na Jarmarku marnosti.
Záhy zrána jako za pokání chodila matka několikrát týdně k chorému nešťastníkovi. Někdy se na ni smál (a ten smích zněl žalostněji než pláč); někdy zastihla oslnivě světáckého diplomata z vídeňského kongresu, jak za sebou tahá na provázku hračku nebo chová opatrovníkovu panenku. Někdy poznal ji i jejího zpovědníka a průvodce, pátera Mola; ale častěji na ni zapomínal, tak jako zapomněl na ženu, děti, lásku, ctižádost i marnost. Zato si pamatoval, kdy má dostat večeři, a plakával nad tím, že zředěné víno není dost silné.
Byla to záhadná nákaza krve: chudák matka ji zdědila od svého staroslavného rodu. Několikrát už ta choroba v otcově rodině propukla dávno před tím, než se lady Steynová dopustila hříchů a než za ně kajícně obětovala půst a pláč a pokání. Výkvět rodu pomřel jako všechno prvorozené za dob faraonových. Temné znamení kletby a zkázy se objevilo na dveřích – na vysokém starém portálu ozdobeném korunkou a vytesaným erbem.
Lordovy děti zatím doma žvatlaly a vyrůstaly a netušily, že je ta kletba nemine. Zprvu si o otci povídaly a těšily se, jaké to bude, až se vrátí. Potom o živém nebožtíkovi tolik nemluvily – a nakonec na něho zapomněly. Jejich vetchá stařičká bába se však třásla strachy, jestli po otci kromě hodností nezdědí také hanbu; a s hrůzou vyhlížela, kdy na ně ta rodová kletba dolehne.
Také lorda Steyna děsila chmurná předtucha. Utápěl tu příšeru bezesných nocí v rudém moři vína a veselí a někdy ji v šumu a víru radovánek ztrácel z očí. Ale v samotě ho pak znovu přepadala rok od roku dotěrnější. „Syna jsem si vzala,“ říkala mu, „proč bych si nevzala tebe? Jednou tě možná zavřu do kobky jako tvého syna Jiřího. Zítra tě možná klepnu do hlavy a veta bude po radovánkách i poctách, hodokvasu i kráse, po přátelích, lichotnících, francouzských kuchařích, pěkných koních a domech – a místo toho tě čeká černá kobka, opatrovník a slaměná žíněnka, jakou má Jiří Gaunt.“ Ale tu se lord hrozivému přízraku vzepřel; věděl, jak vyzrát na nepřítele.
Lesku a bohatství bylo tedy za vznosným tesaným portálem Gaunt Housu, věnčeným začouzenými korunkami a iniciálami, dost, zato štěstí málo. V celém Londýně se tak skvěle nehodovalo, ale opravdu spokojení tam byli jen hosté pozvaní k lordově tabuli. Nebýt takový magnát, návštěvníků by byl asi měl poskrovnu, jenže hříchy velikánů se na Jarmarku marnosti posuzují shovívavě. „Nous regardons à deux fois,“[67] jak řekla jedna Francouzka, než odsoudíme takového nesporného aristokrata, jako je mylord. Pověstní sudílkové a mravokárci sice na lorda Steyna reptali, ale jeho pozvání rádi vyhověli.
„Mizera, to lord Steyne jistě je,“ řekla lady Slingstonová, „ale chodí tam kdekdo; však já dám na holky pozor, aby se jim nic nestalo.“
„Za mnoho jeho lordstvu vděčím, ba vlastně za všechno,“ řekl jeho Milost biskup dr. Trail a pomyslil si, že má arcibiskup na kahánku; a na lordovy dýchánky chodila paní biskupová s dceruškami svědomitě jako do kostela. „Zpustlík to je,“ řekl malý lord Southdown sestře; ta se od maminky dověděla strašlivé zvěsti o orgiích v Gaunt Housu, vznesla tedy nesmělé námitky; „ale hrome, má ti suché Sillery, že se v celé Evropě lepší nedostane!“ Což teprve baronet sir Pitt Crawley – sir Pitt, ten vzor umravnělosti, ten předtanečník na misijních shromážděních – kdepak by toho napadlo, aby tam nešel. „Bývá tam ealingský biskup a hraběnka Slingstonová, není na tom, Jano, věř mi, nic špatného, když tam půjdeme i my,“ říkal baronet. „Při svém vznešeném důstojenství a postavení může si lord Steyne s námi, společensky níže postavenými, dělat co chce. Hrabský guvernér je, má zlatá, velký pán. S Jiřím Gauntem jsme ostatně bývali kamarádi; jako atašé stál v Pumpernicklu pode mnou.“
Kdekdo se šel zkrátka velikánovi poklonit – pokud byl pozván: dostat to pozvání ty, čtenáři (jen neříkej, že ne) nebo pisatel této knihy, šli bychom tam i my.
KAPITOLA
XIII.,
v níž je čtenář představen
nad jiné skvělé společnosti
Za svou přívětivou pozornost k hlavě manželovy rodiny dočkala se nakonec Rebeka přebohaté odplaty; vydatná odměna to zrovna nebyla, ale pro ženičku toužebnější než nějaký makavý zisk. Ctnostně žít se jí nechtělo, toužila jen po ctné pověsti a té, jak známo, dojde dáma z lepší společnosti tím, že si nasadí vlečku, do ruky vezme péřový vějíř a dá se u dvora představit panovníkovi. Tím setkáním je ocejchována, že je poctivá. Nejvyšší komoří jí vystaví vysvědčení ctnosti. Jako se podezřelé zásilky a dopisy zahřívají v karanténní peci a kropí voňavým octem, než je uznají za neškodné, tak si také mnohá dáma jinak nevalné, třeba i nakažlivé pověsti odbude blahodárný audienční obřad a vyjde z něho prostá vší úhony.
Jen ať se lady Bareacresová, lady Tuftová, venkovská paní farářka Crawleyová a jiné dámy, které měly s paní plukovníkovou Crawleyovou co dělat, rozhořčují nad tím, že má ta hnusná malá dobrodružka vyseknout panovníkovi pukrle, jen ať si vykládají, komu chtějí, že být naživu milá, hodná královna Charlotta, ta by do svého cudného salónu takovou pochybnou ženštinu nepustila. Vzhledem k tomu, že paní plukovníková složila zkoušku a takřka promovala z počestnosti před nejurozenějším mužem, pochybovat o její ctnosti by byla čirá velezrada. Já aspoň na tu velkou historickou osobnost vzpomínám s láskou a úctou. Ach, jaké vznešené úctě se asi na Jarmarku marnosti teprve těšila urozená dáma, když byl ten zbožňovaný jasný panovník za svorného souhlasu osvícenců a vzdělanců naší říše obdařen přízviskem le premier gentilhomme[68] celého království. Jestlipak si, milý M příteli z mládí, ještě vzpomínáš, jak jednoho blahého večera před pětadvaceti lety (hrál se tehdy Tartuffe, režii měl Elliston, v hlavních rolích vystupovali Dowton a Liston) dostali dva hoši od svých loajálních učitelů dovolení zajít ze školy U Jatek, kde studovali, na jeviště do divadla Drury Lane a připojit se k shromážděným davům, pozdravujícím krále. KRÁLE! Ano, přišel tam. Osobní garda nastoupila před panovnickou lóží; lord Steyne (strážce prachové komory) spolu s ostatními hodnostáři stál za křeslem, na němž seděl On – růžolící, statný, řády na prsou, samé kudrny na hlavě – a pěli jsme „Bože nám ho chraň!“ Velkolepým zpěvem hřmělo a hlaholilo celé divadlo. Jásali, provolávali slávu, mávali kapesníky. Ženy plakaly; matky tiskly v náručí děti; samým dojetím omdlévaly. Na místech k stání bylo k zalknutí, chropot a sten zaléhal z rozvlněného a rozjásaného davu poddaných, ochotných položit za něho život, a někteří ho málem položili. Opravdu jsme ho viděli, bodejť ne. Tohle nám osud nevezme. Jiní viděli Napoleona. Dosud žijí lidé, kteří spatřili Bedřicha Velikého, doktora Johnsona, Marii Antoinettu atd. – my zas dětem s chloubou připomínejme, že jsme viděli Jiřího Dobrotivého, Nádherného, Velikého.
I zasvitl paní plukovníkové blahý den, kdy ji, andělskou bytost, vpustili do vytouženého dvorského ráje; za kmotru jí byla švagrová. V stanovený den předjel sir Pitt s chotí v rodinné arše (právě dohotovené, aby se baronet mohl ujmout hodnosti hrabského justiciára) před curzonstreetský domek, k nemalému povznesení ducha Ragglesova; ten číhal ze zelinářství a v kočáře zahlédl jen pěkná pštrosí péra a mohutné umělé pukétky, přišpendlené na výložcích nových lokajských livrejí.
Z kočáru vystoupil v blýskavé uniformě sir Pitt, a jak vcházel dovnitř, kord se mu pletl pod nohy. Ze salónku se Rawdonek, nos přitisknutý ke sklu, na tetu do kočáru usmíval a o překot jí mával; a tu vykročil z domu na ulici sir Pitt a pod paží vedl dámu s velikánským vějířem a bílým přehozem, která si rukou ladně přidržovala nádhernou brokátovou vlečku. Do kočáru vstoupila jako kněžna, odjakživa zvyklá jezdit ke dvoru, a milostivě se usmála na lokaje, otvírajícího jí dvířka, i na sira Pitta, vstupujícího za ní.
Potom vyšel z domu Rawdon v staré gardové uniformě, trapně obnošené a náramně úzké v pase. K panovníkovi měl jet až za nimi drožkou; ale dobromyslná švagrová si vzala do hlavy, že pojedou pohromadě. Kočár je prostorný, dámy moc místa nezaberou a vlečku si složí do klína – nakonec tedy naše čtveřice vyjela v rodinné shodě; za chvíli splynuli s řadou královských ekvipáží, po Piccadilly a St. Jamess Street směřujících k starému cihlovému paláci, kde měl brunšvický matador přijmout své aristokraty a nižší šlechtice.
Becky dostávala chuť žehnat kolemjdoucím, tak ji rozjařovalo a povznášelo vědomí, že přece nakonec dosáhla pravého důstojenství. I naše Becky měla své slabůstky. Kolikrát si o sobě lidé myslí, bůhvíjak v něčem vynikají, a druzí ne a ne jim to uznat; tak třeba komik Dobrá Kopa je o sobě přesvědčen, že je největší tragický herec z celé Anglie; slavný romanopisec Brown nechce být pokládán za geniálního autora, ale za světáka; znamenitý právník Robinson na svůj advokátský věhlas nic nedá; ale zakládá si na tom, že ve štvanici a v překážkových dostizích se mu nikdo nevyrovná. – Rebeka si stanovila za cíl být a jevit se počestnou a lepší dámu hrála nadmíru vytrvale, důkladně i zdárně. Jak jsme už řekli, občas se za něco lepšího pokládala a zapomínala, že doma v truhlici nemá ani groš – že musí uhýbat neodbytným věřitelům, obchodníkům mazat med kolem huby – zkrátka, že nemá půdu pod nohama. Cestou ke dvoru se v kočáře, rodinném kočáře, tvářila vznešeně, samolibě, sebejistě, majestátně – i lady Janě to bylo k smíchu. Při vstupu do královských komnat pohodila hlavou jako nějaká císařovna, a být jí doopravdy, jistě by to líp nezahrála.
Se vší odpovědností prohlašujeme, že při představování u panovníka měla na sobě paní plukovníková nejvýš ladný a oslnivý costume de cour[69]. Pár dam třeba zahlédneme – my, co s hvězdami a řádovými stužkami na prsou chodíme na svatojakubské slavnosti, nebo zas my, co v zablácených botách čvachtáme po Pall Mailu a nakukujeme do kočárů, svážejících ovějířované panstvo – jářku, v audienční den kolem druhé po poledni pár dam třeba zastihneme – opremovaná kapela osobní gardy, posazená na rejdících klavírních stoličkách, totiž bělouších, zrovna vyhrává vítězné pochody – a v tu dobu nejsou nikterak hezké ani vábné. Macatá šedesátiletá hraběnka, dekoltovaná, našminkovaná a napudrovaná až po převislá víčka, s parukou blýskající démanty, toť podívaná spasitelná a poučná, leč nepříjemná. Vypadá pohasle jako St. James’s Street časně zrána, když polovina svítilen dohoří a ostatní jen čoudí a po způsobu přízraků nevydrží do svítání. Vnady, jaké tu a tam letmo v hraběnčině kočáře zahlédneme, měly by se pouštět ven jenom v noci. Vždyť v tuto zimní dobu i Luna vypadá přepadle, když ji z druhé strany oblohy svou září zbavuje lesku Phoebus; jak by teprve mohla obstát taková lady Castlemouldová, když jí okýnkem do kočáru praží slunce a jasně odhaluje, jakými vráskami a rýhami jí čas poznamenal obličej! Kdepak! U dvora by se mělo přijímat v listopadu nebo první mlžný den; letité sultánky našeho Jarmarku marnosti měly by se dát dopravovat v zavřených nosítkách, vysazovat u krytých chodeb a pukrle panovníkovi skládat jen při umělém osvětlení.
Na zdůraznění krásy milovaná Rebeka zatím nějakou vlídnou záři nepotřebovala. I na prudkém slunci její pleť obstála; šaty (ty by dnes ovšem každá dáma z Jarmarku marnosti prohlásila za směšné a ubohé hábky), které měla na sobě, připadaly tehdy před pětadvaceti lety jí a ostatním stejně hezké, jako nám připadá nejskvělejší kostým nejproslulejší krásky této sezóny. Za nějakých dvacet let přejde tento div švadlenského umění spolu s dřívějšími marnostmi do říše nesmyslu. Ale to příliš odbočujeme. Róbu paní plukovníkové prohlásili ten pamětihodný audienční den za charmante[70]. Při pohledu na švagrovou to uznala i hodná lady Janička; a s lítostí si řekla, že ve vkusu za paní Becky notně pokulhává.
Nevěděla, kolik shánění, přemýšlení a důmyslu oblek paní plukovníkovou stál. Ve vkusu se Rebece hned tak nějaká evropská švadlena nevyrovnala a na všechno byla tak šikovná, že nad tím lady Janě zůstával rozum stát. Všimla si, jaký nádherný brokát má Rebeka na vlečce a jaké skvostné krajky na šatech.
Ten brokát, řekla Rebeka, je starý zbytek; krajka zas byla náramně laciná. Má ji už léta letoucí.
„Milá paní Crawleyová, ta stála jistě hrůzu peněz.“ Jana koukla po své mnohem chatrnější krajce; sáhla si na starodávný brokát na dvorním úboru paní plukovníkové a užuž měla na jazyku, že sama se tak pěkně strojit nemůže, ale včas se zarazila, že by to švagrové znělo nešetrně.
Vědět, jak to vlastně je, však ona by byla lady Janu ohleduplnost přešla. Na brokát i na krajky kápla totiž paní plukovníková v starých prádelnících při úklidu Pittova paláce, patřily někdejším domácím paním; klidně si je odnesla domů a předělala na svou postavičku. Briggsová to viděla, na nic se neptala, před nikým ani necekla; jako leckterá jiná poctivá žena i ona jí to schvalovala.
A démanty – „Kýho šlaka, odkudpak máš, Becky, ty démanty?“ žasl manžel nad nevídanými šperky, které se jí s oslnivou hojností třpytily v uších a na šíji.
Becky se zardívala a nespouštěla z něho oči. Také Pitt Crawley se zardíval a koukal z okna. Pár těch démantů dostala totiž od něho; pěknou démantovou sponku, spínající její perlový náhrdelník; baronet se o tom zapomněl své paní zmínit.
S rozpustilou vítězoslávou koukla Becky po manželovi, potom po siru Pittovi, jako by říkala: „Mám tě prozradit?“
„Hádej!“ řekla manželovi. „Ach, ty trdýlko, odkudpak myslíš, že je mám? – všechny, až na tu malinkou sponku, tu mi dal kdysi dávno jeden milý přítel. Vypůjčila jsem si je, bodejť. Vypůjčila jsem si je od pana Polonia z Coventry Street. Snad si nemyslíš, že démanty, co táhnou ke dvoru, patří vesměs těm, co je nosí; jako třeba ty nádherné kusy lady Jany, ty jsou jistě o moc krásnější než moje.“
„Jsou to rodinné šperky,“ znovu zrozpačitěl sir Pitt. Za této rodinné besedy kočár ujížděl dál, až je nakonec vyklopil u brány, kde je panovník ve vší slávě očekával.
Rawdonem tolik obdivované démanty panu Poloniovi z Coventry Street vráceny nebyly a on je také nevymáhal; zapadly do tajné schránky starého psacího stolu, který Becky před lety dostala od Amálie Sedleyové, schovávala si tam hromadu užitečných, ba snad i cenných krámů, o nichž manžel nic nevěděl. Vlastností některých manželů je nevidět nic nebo málo. Vlastností kolika žen je se vším se skrývat. Ach, dámy, kolik vás má pokoutně vystavené účty od švadleny? Kolik vás má šaty a náramky, které si netroufáte nosit? – Anebo je nosíte a přitom se třesete a úlisné se usmíváte na manžela, který vám jde po boku a nerozezná nové atlasové šaty od starých, ani nový náramek od loňského, a netuší, že ten žlutý krajkový krejzlík, napohled pouhý hadřík, stál čtyřicet zlatých a že vás madame Bobinotová každý týden bombarduje upomínkami!
Nic tedy Rawdon nevěděl o briliantových náušnicích ani o překrásném briliantovém šperku, zdobícím sličná ňadra jeho ženy; odkud ty skvosty má a kdo jí je zaplatil, to věděl lord Steyne, který konal službu u dvora jakožto strážce prachové komory, přední hodnostář a slovutný ochránce anglického trůnu; dostavil se tam se všemi hvězdami, podvazky, řádovými řetězy i stužkami a byl k ženičce velmi pozorný.
S úsměvem se nad ní sklonil a ocitoval jí krásné, byť otřepané verše o Belindiných démantech z Uloupené kadeře: „žid by je zlíbal, pohan se jim kořil.“
„Zato vy jste, lorde, jak doufám, dobrý křesťan,“ řekla drobná dáma a pohodila hlavou. A přemnohé dámy mezi sebou šuškaly a povídaly, a přemnozí páni pokyvovali hlavou a mezi sebou šuškali o tom, jak nápadně se velmož té malé dobrodružce věnuje.
Pokusit se vylíčit, jak probíhal rozhovor Rebeky Crawleyové, rozené Sharpové, s jejím svrchovaným mocnářem, to nepřísluší pisateli tak chatrnému a nezkušenému, jako jsem já. Všecek oslepen tou Velkou Myšlenkou mhouřím zrak. Úcta k dynastii i slušnost brání obraznosti troufale a všetečně se rozhlížet po posvátné audienční komnatě, káže jí s hlubokou úklonou honem mlčky a poníženě od jasného panovníka pozpátku odejít.
Tolik však možno říci, že od té rozmluvy v celém Londýně nebylo loajálnější duše nad Becky. Pořád měla krále na jazyku, chválila ho, jaký je roztomilý. U Colnaghiho si objednala umělecky vyvedenou a na úvěr dosažitelnou krásnou královu podobiznu. Vybrala si tu, jak předobrý mocnář v šosatém kabátě s kožešinovým límcem, na nohou krátké kalhoty a hedvábné punčochy, sedí na pohovce a zpod kudrnaté hnědé paruky se culí na svět. Do brože si ho dala namalovat a také ji nosila – neustálou chválou na jeho dvornost i švarnost své známé bavila i týrala.
Kdoví? Třeba ta ženička pomýšlela na roli Maintenonky nebo Pompadourky.
Nejlegračnější však po té audienci byla, když mluvila ctnostně. Měla pár známých, které, upřímně řečeno, nepožívaly na Jarmarku marnosti nejlepší pověsti. Jakmile se z Becky stala takříkajíc počestná žena, s pochybnými ženštinami se už nestýkala; když jí lady Crackenburyová pokynula z operní lóže, dělala, že ji nevidí; a na korsu v Hyde Parku se nehlásila k paní Whitové. „Můj zlatý, člověk musí na sebe dbát,“ řekla. „S lecjakou takovou se nesmí zahazovat. Lady Crackenburyové je mi upřímně líto; paní Whitová má, co já vím, dobré srdce. Ty si k nim choď na večeři, když to bez whistu nevydržíš. Ale já tam chodit nebudu a nesmím; řekni laskavě Smithovi, ať mě zapře, kdyby za mnou některá z nich přišla.“
O Rebečině róbě se v novinách podrobně psalo – jaký měla vějíř, jaké šůsky, jaké nádherné démanty atd. Lady Crackenburyová si ten sloupek přečetla s hořkostí v srdci a svým společnicím pak vykládala, že si ta ženská o sobě moc myslí. Až na venkov došel z Londýna paní farářce Crawleyové a jejím dceruškám výtisk Morning Post; spravedlivě se nad ním paní Crawleyová rozhořčila. „Kdybys měla zrzavé vlasy, zelené oči a za matku provazolezkyni,“ řekla paní farářka nejstarší dceři (ta byla naopak snědá, podsaditá, tuponosá), „nosila bys medle nádherné démanty a tvá sestřenice lady Jana by tě představila u dvora. Ale ty jsi, chudinko moje, jenom z lepší rodiny. V krvi máš nejryzejší anglickou krev a jediné věno správné zásady a zbožnost. Jít ke dvoru, to mě, ženu baronetova bratra, nikdy nenapadlo – a být dobrá královna Charlotta dosud naživu, jiné by to taky nenapadlo.“ Takto se vážená farářka utěšovala; dcery si jen vzdychly a celou noc proseděly nad seznamem šlechty.
Za několik dní po pověstném přijetí u dvora dočkala se počestná Rebeka další významné a vzácné pocty. Před dům paní plukovníkové předjel kočár lady Steynové a lokaj nejprve zabušil na dveře, div průčelí nezbořil, ale potom se umírnil a odevzdal jen dvojici rytých navštívenek, jednu od markýzy Steynové, druhou od hraběnky Gauntové. Být tak ty tuhé kartičky krásně pomalovány nebo třeba ovinuty malínskými krajkami v délce sto yardů a v ceně dvou set zlatých, s větším zalíbením na nich nemohla zrakem spočinout. V porcelánové váze na stolku v salóně, kam Becky ukládala navštívenky, zaujaly, toť se ví, nápadné místo. Můj ty světe, navštívenka chudinky paní Whitové a navštívenka lady Crackenburyové, ze kterých měla naše malá známá ještě před pár měsíci radost a dost si na nich, husička, zakládala – můj ty světe, před takovými vévodskými navštívenkami rázem se ta žebrota propadla až na dno hromádky. Steynovi! Bareacresovi, Johnesovi z Helvellynu! A Caerlyonovi z Camelotu! Toť se ví, Rebeka s Briggsovou si tato vznešená jména hned vyhledaly v seznamu šlechty a proslídily těm urozeným celý rozvětvený rodokmen.
Za pár hodin se tam potom zastavil lord Steyne; jako vždycky se pozorně rozhlédl, zjistil, že má Becky navštívenky jeho dam srovnány jako trumfy, a jak to měl starý cynik ve zvyku, hned se té prostoduché slabůstce ušklíbl. Za chvíli za ním přišla shora Becky: když naše panenka lorda čekala, bývala vždycky ustrojená, bezvadně učesaná, kapesníček, zástěrku, přehoz, marokénové pantoflíčky spolu s jinými ženskými serepetičkami všechno jak se patří, tak sedala nenuceně a půvabně, jen ho přijmout – když však přišel znenadání, musela odběhnout do své komnaty a zběžně na sebe kouknout do zrcadla a teprve potom přicupitat za vznešeným pairem.
Zastihla ho, jak se šklebí nad vázou. Zarděla se, že jí na to přišel. „Děkuji vám, Monseigneur,“ řekla. „Byly tady vaše dámy, jak vidíte. Jste hodný! Nedostala jsem se k vám dřív – dělala jsem v kuchyni pudink.“
„To vím, jak jsem předjel, zahlédl jsem vás v suterénu,“ odpověděl starý aristokrat.
„Nic vám neujde,“ odpověděla.
„Málokdy, ale tohle mi, krasotinko, ušlo,“ řekl bodře. „Vy prášilko bláhová! Slyšel jsem vás šukat v horním pokoji, nejspíš jste se strunkovala; trochu té šminky musíte dát mylady Gauntové, má nemožnou pleť; potom vrzly dveře ložnice a šla jste po schodech dolů.“
„Copak je to ode mne hřích krášlit se, když jste tady vy?“ posteskla si paní plukovníková a kapesníkem si přetřela líc, jako by chtěla dokázat, že je to opravdový cudný ruměnec a žádná šminka. Těžko říci. Pokud vím, je šminka, která se kapesníkem nedá setřít, a jiná je zas tak trvanlivá, že ji ani slzy neporuší.
Starý pán si zkroutil ženinu navštívenku kolem prstu. „Umanula jste si na velkou dámu. Na stará kolena mě trápíte, abych vám pomohl do lepších kruhů. Vždyť se tam, vy blázínku, neudržíte. Nemáte dost peněz.“
„Opatříte nám nějaké místo,“ skočila mu do řeči Rebeka, „a to co nejdříve.“
„Nemáte dost peněz a chcete závodit s těmi, kdo je mají. Chudinko papírová lodičko, chcete plout po proudu s pořádnými loďmi. To dělají ženy napořád. Baží po něčem, co nestojí za to. Hrom aby do toho. Včera jsem byl na večeři u krále, měli jsme skopový hřbet s tuřínem. Na zelenině si člověk kolikrát líp pochutná než na krmném volu. Mermomocí chcete do Gaunt Housu. Nedáte starému člověku pokoj, dokud se tam nedostanete. Není tam zdaleka tak hezky jako tady. Bude vás to nudit. Mě to aspoň nudí. Ženu mám veselou jako lady Mackbethovou a dcery přívětivé jako Reganu a Goneril. V takzvané ložnici si netroufám spát. Postel má baldachýn jako u svatého Petra a z obrazů mě obchází hrůza. V oblékárně mám stát mosazné lůžko: na něm žíněnou matraci jako u poustevníka. A taky jsem poustevník! Chacha! Příští týden vás pozvou na večeři. Gare aux femmes,[71] dejte pozor a držte se! Ženské na vás budou jako drak!“ Na málomluvného lorda Steyna to byla dlouhatánská řeč; nebylo to poprvé, co mluvil Becky do duše.
Briggsová seděla vedle v přístěnku u šicího stolku; zdvihla hlavu a nad markýzovým bohapustým láním ženám si zhluboka povzdechla.
„Jestli toho protivného ovčáka nevyženete,“ lord Steyne se po ní zlostně ohlédl, „dám ji otrávit.“
„Já dávám psovi žrát ze svého talíře,“ zasmála se zlomyslně Rebeka; chvíli se pásla na lordově vzteku; zlobil se na Briggsovou, že mu kazí tête-â-tête se sličnou paní plukovníkovou; nakonec se Rebeka nad svým ctitelem slitovala, zavolala si Briggsovou, vychválila jí, jak je venku hezky, a kázala jí, ať se s chlapcem projde.
„Propustit ji nemohu,“ řekla přesmutně po chvíli mlčení Rebeka. Při těch slovech se jí zalily oči slzami a odvrátila hlavu.
„Jste jí asi dlužná plat, ne?“ řekl pair.
„Kdyby jen to,“ Rebeka měla pořád sklopené oči, „já jsem ji přivedla na mizinu.“
„Přivedla na mizinu? – Tak proč ji nevyženete?“ zeptal se urozený šlechtic.
„To dělají mužští,“ odsekla trpce Rebeka. „Tak špatní jako vy ženy nejsou. Loni nám zbýval poslední zlaťák a ona nám dala všechno. Od nás neodejde, dokud i my nebudeme na mizině nebo jí nezaplatíme do poslední vindry.“
„Ksakru, kolik to dělá?“ zaklnul pair. Becky uvážila, jaký je pracháč, a místo částky vypůjčené od slečny Briggsové řekla mu skoro dvojnásobek.
Lord Steyne nad tím znovu stručně a rázně zaláteřil a Rebeka sklopila hlavu ještě níž a hořce se rozplakala. „Co jsem měla dělat? Nic jiného mi nezbývalo. Povědět o tom manželovi si netroufám. Kdybych mu řekla, co jsem provedla, on by mě zabil. Nikomu jsem to tajemství neprozradila, až vám – a vy jste mě k tomu dohnal. Ach, co si mám, lorde Steyne, počít, jsem tolik, tolik nešťastná.“
Lord Steyne neodpovídal, jenom bubnoval prsty na stůl a hryzal si nehty. Nakonec si narazil klobouk a už se hrnul ze dveří. Rebeka se nehnula a ze zkroušeného postoje se vztyčila, až když za ním práskly dveře a kočár odhrčel. Tu vstala a v zelených očích jí bleskla zvláštní vítězoslavná zloba. Při práci se pak párkrát hlučně zasmála. – Usedla ke klavíru a břinkala vítězoslavnou improvizaci; pod okny se zastavovali chodci a poslouchali tu skvostnou hudbu.
Ještě večer dostala ženička z Gaunt Housu dvě psaní: v jednom ji lord a lady Steynovi zvali v pátek do Gaunt Housu na večeři; a v druhém byl vložen šedý ústřižek podepsaný lordem Steynem a adresovaný firmě Jones, Brown a Robinson v Lombard Street.
V noci Rawdon párkrát zaslechl, jak se Becky směje. To prý jenom z radosti nad tím, že půjde do Gaunt Housu vypořádat se s tamějšími dámami. A zatím myslela na hromadu jiných věcí. Má Briggsové všechno zaplatit a dát jí kvinde? Má ohromit Ragglese a vyrovnat u něho dluh? Ještě na lůžku o tom paní Crawleyová přemítala, a když se pak ráno odebral Rawdon do klubu, skromně ustrojena a se závojem přes oči honem honem odjela drožkou do City: vystoupila před bankovním závodem Jones a Robinson, úředníkovi u přepážky předložila nějakou listinu a ten se jí jen zeptal, jak si to bude přát.
Zaševelila, že sto padesát liber chce v drobných bankovkách a ostatek v jedné: potom se zastavila v St. Pauls Churchyardu a koupila Briggsové černé hedvábné šaty, že se hezčí ani nedostaly; s polibkem a vlídnými slovy je pak prostoduché staré panně věnovala.
Potom se odebrala pěšky k panu Ragglesovi, vlídně se ho přeptala na dětičky a dala mu zálohu padesát liber. Potom zašla k majiteli stájí, od něhož si pronajímala kočár, a obšťastnila ho asi stejnou částkou. „Jak doufám, vezmete si z toho, Spavine, ponaučení,“ řekla, „aby se při příští audienci u dvora nemusel můj švagr, sir Pitt, obtěžovat a vézt nás všechny čtyři k jeho Veličenstvu ve svém kočáru, jen proto, že můj kočár nepřijel.“ Zřejmě se s ním při poslední audienci nepohodla. A tak málem plukovník zažil tu potupu, že by k panovníkovi jel v drožce.
Tak si to Rebeka vyřídila a potom se uchýlila nahoru k zmíněnému stolku, který před lety dostala od Amálie Sedleyové a v němž měla hromadu užitečných a cenných krámů; do tohoto soukromého muzea si uložila tu jednu větší bankovku, kterou jí dal pokladník firmy Jones a Robinson.
KAPITOLA
XIV.,
v níž si pochutnáme
na třech chodech a zákusku
Když se ten den ráno sešly dámy z Gaunt Housu u snídaně, lord Steyne (ten si klidně pil čokoládu u sebe a mezi ženské z domácnosti se nepletl; stýkal se s nimi jenom v přijímací den, když na ně ve dvoraně narazil nebo se s nimi z přízemní lóže v opeře pohledem dorozumíval do jejich lóže na balkóně) – lord Steyne vpadl k dámám a dětem, shromážděným u čaje a topinek, a hned se strhla půtka kvůli Rebece.
„Milá markýzo,“ řekl, „rád bych se podíval na váš páteční seznam hostů; prosil bych, abyste napsala pozvánku plukovníku Crawleymu a jeho choti.“
„Ona je píše Blanka,“ poplašila se lady Steynová. „Píše je lady Gauntová.“
„Té ženské psát nebudu,“ štíhlá a statná lady Gauntová zdvihla zrak, a jen to dořekla, hned ho zase sklopila. Neradno bylo urazit lorda Steyna a potom se mu dívat do očí.
„Pošlete děti pryč. Marš!“ řekl a zatáhl za zvonec. Škvrňata se stejně před ním třásla; hned se vytratila; matka chtěla za nimi. „Vy ne,“ zarazil ji. „Vy tady zůstaňte.“
„Paní markýzo,“ řekl, „buďte tak hodná, posaďte se ke stolu a protentokrát tu pozvánku na páteční večeři napište vy.“
„Mylorde, já tady nebudu,“ řekla lady Gauntová, „já půjdu domů!“
„Jen se seberte a zůstaňte si tam. Na Bareacresu si mezi dráby užijete, aspoň už nebudu muset půjčovat vaší rodině a koukat na vaše sakramentsky tragické pózy. Co tu máte co poroučet? Peníze nemáte. Rozum nemáte. Měla jste mít děti a taky je nemáte. Gauntovi jste se omrzela; Jirkova žena jediná z rodiny vám nepřeje smrt; kdybyste umřela, Gaunt by se oženil znovu.“
„Už aby to bylo,“ řekla hraběnka, v očích pláč i vztek.
„Jen si hrajte na ctnostnou; to zas má žena, ta neposkvrněná světice, která, jak známo, jakživa nepochybila, se s mou mladou přítelkyní, paní Crawleyovou, beze všeho sejde. I ty nejlepší, však to markýza ví, na to nevypadají; o zcela nevinných se trousívají lži. Mám vám, milostivá, povědět pár historek o vaší matince, lady Bareacresové?“
„Jen mě, prosím, bijte, jen mi surově ubližujte,“ řekla lady Gauntová. Nad ženiným a snašiným utrpením se jeho lordstvo vždycky rozjařilo.
„Roztomilá Blanko,“ řekl, „jsem kavalír a na ženu ruku nevztáhnu, leda když ji laskám. Chtěl bych jen napravit chybičky ve vaší povaze. Vy ženy se nadýmáte pýchou, nadobro vám chybí pokora, jak by páter Mole, být tady, jistě lady Steynové řekl. Jenom mi, holubičky, neohrnujte nos; chovejte se poníženě a skromně. Aťsi o ní lady Steynová říká, co chce, pomlouvaná, prostá, dobrosrdečná paní Crawleyová je naprosto nevinná – nevinnější než ona. Dobrou pověst její manžel nemá, asi takovou jako Bareacres; ten trošku hraje a tuze moc zůstává dlužen, okradl vás o tu špetku, kterou jste měla zdědit, a pověsil mi vás, žebrotu, na krk. Paní Crawleyová je prostého původu, ale hůř na tom není než Fanynčin rozený předek, první de la Jones.“
„A co ty peníze, prosím, které jsem přinesla věnem,“ křikla Jiřího žena.
„Za ty jste si koupila eventuální odúmrť,“ odsekl nevrle markýz. „Po Gauntově smrti třeba připadne rodové důstojenství vašemu manželovi, po něm je zas třeba zdědí vaši synáčci a kdoví co ještě k tomu. Venku si, dámy, buďte pyšné a ctnostné, jak je libo, ale na mě s takovými fóry nechoďte. Obhajovat byt pouhým náznakem pověst paní Crawleyové, to by bylo pod důstojnost mou i té charakterní, bezúhonné dámy. Račte ji přijmout nanejvýš srdečně jako každého jiného, koho k nám do domu přivedu. K nám do domu?“ zachechtal se. „Kdo je v něm pánem? A čí je? Mně patří tento chrám ctnosti. Kdybych k nám celý kriminál a celý blázinec sezval, tak je, ksakru, přivítáte.“
Po ostré promluvě, jakou lord Steyne při každém projevu domácké vzpurnosti na svůj harém vychrlil, nezbylo schlíplým ženám než poslechnout. Napsala tedy lady Gauntová požadovanou pozvánku a v srdci plno hořkosti a zkroušenosti spolu s tchyní zajela k paní plukovníkové a vlastnoručně jí pozvánku odevzdala, čímž té prostomyslné ženě způsobila velikou radost.
Za takový projev přízně urozených dam byly by některé londýnské rodiny půlroční důchod obětovaly. Například paní Bullocková, ta by se byla z Mayfairu do Lombard Street na kolenou plazila, kdyby tam na ni v City čekaly lady Steynová a lady Gauntová, a kdyby ji zdvihly a řekly: „Přijďte k nám v pátek,“ – ne na nějakou plesovou mačkanici, na jakou chodí do Gaunt Housu kdekdo, ale na posvátný, uzavřený, tajemný, rozkošný dýchánek, na jaký se dostat je věru vyznamenání, čest i milost.
Přísná, bezúhonná, krásná lady Gauntová se na Jarmarku marnosti těšila nejvyššímu důstojenství. Vybraná dvornost, jakou jí lord Steyne prokazoval, každého pozorovatele okouzlovala, i nejpřísnější soudci. O jeho lordstvu říkali, že je kavalír a že má srdce na pravém místě.
K odražení společného nepřítele si dámy z Gaunt Housu přivolaly na pomoc lady Bareacresovou. Jeden kočár lady Gauntové zajel pro hraběnčinu paní matku do Hill Street; všechny svršky jí totiž odnesli soudní drábi, ba i šperky a garderobu prý zabrali neúprosní Izraeliti. Padl jim za kořist bareacresovský zámek s drahocennou obrazárnou, s nábytkem i uměleckými předměty – s nádhernými Van Dycky; se vzácnými Reynoldsy, s křiklavými a krásnými lawrencovskými podobiznami, před třiceti lety stavěnými na roveň výtvorů ryzích géniů; s jedinečnou Tančící nymfou od Canovy, k níž mu v mládí stála modelem lady Bareacresová – tehdy oslňující, překypující zdravím, důstojenstvím i krásou – nyní bezzubá, plešatá stařena – pouhý cár zbylý z dvorního roucha. Z jejího v téže době od Lawrence před bareacresovským zámkem s vytasenou šavlí v ruce a v plukovnické uniformě thistlewodské milice zpodobeného chotě byl už zchřadlý a vyzáblý stařec schoulený v zimníku, s krátkou kudrnatou parukou na hlavě; dopoledne se většinou potloukal po soudech a na večeři chodil sám do klubu. U Steyna večeřel nerad. O závod se s ním za mlada oddával požitkům a tehdy to nad ním vyhrával. Jenže Steyne měl proti němu lepší kořen a vydržel to déle. Proti lordu Gauntovi z r. 1785 byl teď markýz Steyne mnohem větší pán; Bareacres odpadl – byl starý, zdeptaný, zbankrotělý, sešlý. Tolik toho měl od Steyna povypůjčováno, že mu byly častější styky se starým kamarádem nemilé. Když byl lord Steyne ve šprýmovné náladě, ptával se žertem lady Gauntové, pročpak za ní nechodí otec. „Nebyl tady už čtyři měsíce,“ říkával lord Steyne. „Že za mnou byl Bareacres, to poznám vždycky z šekové knížky. Velmi mě, milé dámy, blaží, že u jednoho tchána mých synů ukládám peníze já, a druhý tchán zas ukládá u mne.“
Nesluší se pisateli vyprávět, s jakými výtečníky měla Rebeka tu čest setkat se při tomto vstupu do vznešeného světa. Byl tam Jeho Excelence kníže Petrovaradínský i s kněžnou; utažený v pase, s mohutnou vojáckou hrudí, na níž mu nádherně zářila hvězda jeho řádu, na krku měl ten velmož viset rudý řetěz Zlatého rouna. Patřila mu nesčetná stáda. „Jen se na něho podívejte. Ten bude ovčího původu,“ pošeptala Becky lordu Steynovi. Jeho Excelence s protáhlým, vážným bílým obličejem a s ozdobou na krku vypadal velebně trochu jako vůdčí beran.
Byl tam Jan Pavel Jefferson Jones, titulární atašé amerického velvyslanectví a dopisovatel newyorského Demagoga; za nastalé přestávky v rozhovoru, chtěje se společnosti zavděčit, zeptal se lady Steynové, jak se líbí jeho milému příteli, Jiřímu Gauntovi, v Brazílii. – V Neapoli býval s Jiřím jedna ruka, vylezli spolu na Vesuv. Pan Jones napsal o večeři přesnou a podrobnou zprávu, a ta mu pak vyšla v Demagogu. U všech hostů uvedl jména i hodnosti a u hlavních ještě připojil stručný životopis. Vzletně vylíčil vzhled dam; stolní příbory; výšku i oblek služebnictva; podávaná jídla a vína; ozdoby na kredenci a přibližnou cenu stříbra. Taková večeře se podle jeho odhadu nedá pořídit laciněji než za patnáct až osmnáct dolarů za osobu. Vzhledem k tomu, že býval s milým přítelem, nebožtíkem lordem, takový kamarád, až donedávna posílal lordu Steynovi své chráněnce s doporučujícími dopisy. Div z kůže nevyletěl nad tím, že ho při obřadném odchodu do jídelny předběhl nějaký mladičký bezvýznamný aristokrat, hrabě ze Southdownu. „Přikročil jsem k milé a vtipné paničce, oslňující a fenomenální choti pana Rawdona Crawleyho, abych jí nabídl rámě,“ – tak psal – „a tu se mezi nás vetřel nějaký mladý patricij a bez jediného slova omluvy mi s Helenou ufoukl. Nezbylo mi než zařadit se do zadního voje s jejím brunátným marciálním chotěm, plukovníkem, který se vyznamenal u Waterloo; dopadl tam líp než jeho kamarádi červenokabátníci u New Orleansu.“
Plukovník vkročil do této uhlazené společnosti a v jednom kuse se zardíval jako šestnáctiletý chlapec, když se octne mezi sestřinými spolužačkami. Jak řečeno, s dámami se plukovník jakživ moc nestýkal. Rozuměl si s mužskými z klubu a z kasina; v jízdě na koni, sázkách, kouření, karbanu a kulečníku se vyrovnal největším sekáčům. Taky na ženské si potrpěl, ale tak někdy před dvaceti lety; byly to dámičky jistého kalibru, s jakými se v jedné komedii původně stýkal mladý Marlow, než se v hloubi duše zastyděl před slečnou Hardcastlovou. Doba je taková, že si slovem netroufám zavadit o ty, za nimiž se den co den mladíci na Jarmarku života táhnou po tisících, jimiž se to noc co noc hemží v kasinech i tančírnách a o nichž se ví, že jsou na světě zrovna tak jako promenáda v Hyde Parku nebo shromáždění věřících u sv. Jakuba – jenže naše velestydlivá, třebaže ne velemravná společnost je zarytě ignoruje. Plukovníku Crawleymu se zkrátka za těch pětačtyřicet let, co byl na světě, nepoštěstilo vedle vzorné choti natrefit půl tuctu pořádných ženských. Kromě Rebeky a vlídné švagrové, lady Jany, která si ho něhou získala a ochočila, před ostatními měl hodný plukovník strach; při první večeři v Gaunt Housu se na víc nevzmohl, leda že je vedro. Klidně ho mohla Becky nechat doma, ale jak si to ctnost vyžadovala, musela mít plachá a bázlivá cinfrlínka při vstupu do lepší společnosti po boku manžela.
Jen se tam objevila, lord Steyne k ní přistoupil, podal jí ruku, dvorně se s ní pozdravil a představil ji lady Steynové a jejím urozeným snachám. Urozené dámy se jí trojmo majestátně uklonily, nejstarší podala sice návštěvnici ruku, ale ruku mramorově studenou a bezvládnou.
Becky ji však s vděčnou pokorou uchopila; vysekla lady Steynové reverenci, za jakou by se nemusel stydět nejlepší taneční mistr, div jí k nohám nepadla, a řekla, že jeho lordstvo markýz je otcův dávný přítel a příznivec, a ona, Becky, že Steynovy od malička chová ve vážnosti a úctě. Pár obrázků od nebožtíka Sharpa lord Steyne opravdu kdysi koupil a sirota mu za tu přízeň nepřestala děkovat.
Tu zahlédla Becky lady Bareacresovou – také před ní udělala paní plukovníková uctivé pukrle; velevznešená dáma je s chladnou důstojností opětovala.
„Před deseti lety jsem měla, paní hraběnko, potěšení seznámit se s vámi,“ řekla úlisné Rebeka. „Večer před bitvou u Waterloo jsem se s lady Bereacresovou šťastně setkala na plese u vévodkyně z Richmondu. Pokud si vzpomínám, seděla jste, paní hraběnko, s dcerou, lady Blankou, na kočáře v hotelovém průjezdě a čekala na koně. Doufám, paní hraběnko, že jste ty démanty zachránila.“
Všichni se na sebe významně podívali. Jak se zdá, slavné démanty byly slavně zabaveny; Rebeka o tom samozřejmě neměla tušení. Rawdon zatáhl lorda Southdowna do okenního výklenku; ten se mohl potrhat smíchy nad tím, jak lady Bareacresová sháněla koně a jak se „hrome, přímo plazila“ před paní Crawleyovou. „Téhle ženské se bát nemusím,“ řekla si Rebeka. Lady Bareacresová s dcerou se na sebe ustrašeně a zlostně podívaly; potom se hraběnka uchýlila ke stolu a usilovně si prohlížela obrázky.
Když se pak objevil podunajský potentát, hovořilo se francouzsky a lady Bareacresová s mladými dámami (a to bylo zase k zlosti) zjistily, že paní Crawleyová umí ten jazyk líp a mluví jím správněji než ony. V letech 1816–17 se Becky v armádě seznámila s mnoha jinými uherskými magnáty. Se zájmem se vyptávala na známé. Cizí hodnostáři ji pokládali za nějakou velevýznamnou dámu; ba i kníže s kněžnou na lordu Steynovi a markýze vyzvídali, kdo je ta petite dame[72] která umí tak pěkně mluvit.
Nakonec se seřadili do průvodu, jak ho vylíčil americký diplomat, a odešli do síně, kde se pořádala hostina; a protože jsem čtenáři slíbil, že si na ní pochutná, nechť si z ní vybere, co je mu libo.
Rozhodný boj však Rebece nastal, až když se dámy octly mezi sebou. Byla na tom věru ta ženička tak, že si vzpomněla na Steynovo varování, ať se má na pozoru před dámami z vyšších kruhů. Nejvíc prý mají na Iry spadeno Irové; jisté je, že ženám nejvíc zatápějí zase ženy. Když chudinka Becky, osiřelá mezi dámami, přistoupila ke krbu, kolem něhož se vzácné dámy shlukly, vzácné dámy se sebraly a uchýlily ke stolku s obrázky. Když pak za nimi ke stolku s obrázky přišla Becky, jedna po druhé se zas vytratily ke krbu. Zapředla hovor s jedním dítětem (před lidmi k nim velmi lnula), ale mladého pána Jiřího Gaunta si zavolala k sobě maminka; byly na cizinku tak hrubé, že se nad opuštěnou ženičkou sama lady Steynová ustrnula a přistoupila k ní.
„Podle toho, co říká lord Steyne,“ řekla markýza a sinalé líce jí zaplály ruměncem, „krásně, paní Crawleyová, zpíváte a hrajete – budu moc ráda, když mi laskavě zazpíváte.“
„Lordu Steynovi a vám pro potěšení udělám všechno,“ řekla s upřímnou vděčností Rebeka, usedla ke klavíru a spustila.
Zpívala Mozartovy duchovní písně, které mívala lady Steynová tolik ráda; zpívala je tak líbezně a vroucně, že se markýza, zprvu jen postávající u klavíru, posadila k ní a poslouchala, až se jí slzy řinuly z očí. Opozičnice na druhém konci pokoje sice bez ustání hlasitě repetily a klábosily, ale lady Steynová ten lomoz neslyšela. Proměnila se v holčičku – a přes čtyřicet pustých let doputovala zpátky do klášterní zahrady. Stejné tóny se kdysi linuly z varhan v kapli, přehrávala jí je tehdy v těch blahých dobách sestra varhanice, kterou měla z celého řádu nejraději. Proměnila se v dívenku a na hodinu před ní znovu rozkvetlo to kratičké štěstí – s vrznutím se rozlétly dveře, lord Steyne se zachechtal a dovnitř s ním vešli rozjaření páni.
Na první pohled postřehl, co se stalo, když byl pryč: tentokrát byl ženě vděčný. Přistoupil k ní a oslovil ji křestním jménem, až se jí nad tím bledý obličej zapálil, a Becky řekl: „Má žena tvrdí, že zpíváte jak anděl.“ Jenže oni jsou andělé dvojí, svým způsobem prý okouzlují ti i oni.
Zprvu to bylo pro Becky všelijaké, ale ostatek večera byla jediná vítězosláva. Překonávala se ve zpěvu, zpívala tak znamenitě, že se všichni muži shlukli kolem klavíru. Jejích nepřítelkyň si nikdo nevšímal. Pan Pavel Jefferson Jones si podle svého mínění lady Gauntovou nadobro získal; přistoupil k paní hraběnce a chválil její roztomilou přítelkyni, jak ohromně zpívá.
KAPITOLA XV.
Obsahuje pravšední události
Múza, ať už ta či ona, kteráž tomuto komickému příběhu vévodí, nechť sestoupí ze závratných výšin, v nichž se dosud vznášela, na skromničký bromptonský krov Johna Sedleyho a poví nám, co se tam děje. Starost, nejistota a hořkost přebývají také v tom prostém domku. V kuchyni paní Clappová manželovi brblá na činži, mluví dobrákovi do duše, aby proti bývalému příteli a příznivci a nynějšímu nájemníkovi něco podnikl. Do dolních končin za svou domácí přestala paní Sedleyová chodit, protektorsky totiž s paní Clappovou už mluvit nemůže. Jakápak taky blahosklonnost, když je té paní dlužná čtyřicet liber a ona pořád zavádí řeč na peníze. Irská služka je pořád stejně milá a uctivá; ale podle paní Sedleyové je z ní drzačka a nevděčnice, a jako zloděj v každém křoví tuší strážníka, i ona vyciťuje ze služčiných řečí i odpovědí hrozivé narážky a kličky. O pěkně vyspělé slečně Clappové zahořklá stará dáma říká, že je protivná a prostořeká všetečka. Co se na ní Amálii líbí, proč s ní tolik vysedává a pořád se s ní prochází, to nejde paní Sedleyové na rozum. Bývala kdysi veselá a vlídná, nyní má život otrávený trpkou chudobou. Na Amáliinu ustavičnou něžnou péči nic nedá; za vlídné úsluhy ji jenom peskuje; jedovatě jí vytýká, jak se v chlapci zhlíží a na rodiče nedbá. Co jim Pepík zastavil důchod, je v Jirkově domově neveselo a rodinka nemá pomalu do čeho kousnout.
Amálie přemýšlí, přemýšlí, div se neupřemýšlí, jakým způsobem rozmnožit nepatrný příjem, který domácnosti nestačí na živobytí. Měla by dávat hodiny? malovat pouzdra na navštívenky? vyšívat? I zjistí, že jiné, šikovnější než ona, dřou do úpadu a vydělají dvě pence denně. U galanterníka si koupí dvě pozlacené kreslicí složky a namaluje na ně, jak to jen umí – na jednu pastýře v červené kazajce, jak se růžovým obličejem usmívá z tužkou načrtnuté krajiny – na druhou zas pěkně vystínovanou pastýřku, jak jde s psíkem přes lávku. V bromptonském galanternictví a skladu uměleckých potřeb (kde ty zástěny koupila, marně doufajíc, že je pak s její vlastnoruční výzdobou od ní koupí) se prodavač nad chatrnými výtvory stěží ubrání smíchu. Mrkne po dámě, čekající v krámě, znovu složky zabalí do světle hnědého obalu a podá je chudé vdově a paní Clappové; ta něco tak krásného jakživa neviděla, těšila se, že jim ten chlap dá za zástěny nejméně dva zlaté. Zajdou do středu Londýna a zkoušejí to v jiných krámech a nesmělá naděje v nich zkomírá. V jednom jim řeknou: „Nepotřebujeme,“ v druhém se na ně utrhnou: „Vypadněte.“ Prasklo na to půl čtvrta šilinku – nakonec zůstanou zástěny v ložnici paní Clappové, ta si nedá vymluvit, jak jsou půvabné.
Po dlouhém přemýšlení a pečlivém stylizování napíše Amálie krasopisně anonci a v ní oznamuje: „Dáma disponující volným časem se nabízí děvčátkům za vychovatelku; vyučuje angličtině, francouzštině, zeměpisu, dějepisu a hudbě – nabídky na A. O. prostřednictvím pana Browna,“ anonci svěří prodavači ze skladu uměleckých potřeb; ten se uvolí, že ji nechá ležet na pultě a tam pak leží celá zažloutlá a zašlá od mušinců. Toužebně obchází Amálie krám, jestli pro ni pan Brown něco nemá; ale nikdy jí nepokyne, aby šla dovnitř. Zajde si k němu pro nějakou maličkost a pořád žádné zprávy. Chuděro prostinká, útlá a slabá – jakpak se vypořádáš s neurvalým světem?
Den ze dne je ustaranější a smutnější: zděšeně třeští na chlapce oči a on si to neumí vysvětlit. V noci se vytrhne ze spánku a potají k němu nakoukne, jestli spí, jestli jí ho někdo neukradl. Má špatné spaní. Pronásleduje ji utkvělá myšlenka a obava. Za dlouhých tichých nocí co se napláče a namodlí – co se jich nazahání, těch dotěrných myšlenek, že by se měla chlapce vzdát, jen ona že brání jeho blahobytu. Nejde to a nejde. Aspoň zatím ne. Až jindy. Ach, těžko na to myslit, těžko to vydržet.
A tu jí něco bleskne hlavou, až se nad tím celá zapýří a poplaší – co aby přenechala důchod rodičům – vezme si ji farářův pomocník a chlapci a jí poskytne domov. Ale vzápětí jí pomůže Jiřího podobizna, předrahá památka po něm. Stud i láska brání takové oběti. Ne a ne se k té bezbožnosti odhodlat; v jejích cudných a něžných ňadrech nemá toto pomyšlení co pohledávat.
Boj v Amáliině srdci, vylíčený tady pár větami, trval několik týdnů; nikomu se s tím nesvěřila; ani nevěděla komu; ustoupit se jí zdálo nemožné, a přece den co den urputnému nepříteli slevovala. Jedna pravda za druhou se před ní mlčky vynořovala a zaplašit se nedaly. Na všechny uvaluje bídu a chudobu, na rodiče strádání a ponížení, na chlapci páše křivdu – bašty pevnůstky, v níž náruživě hájila milovaný poklad, padaly jedna po druhé.
Hned na začátku tohoto zápasu napsala bratrovi do Kalkaty procítěnou supliku, snažně ho prosila, aby neodnímal rodičům dosavadní podporu, a s nelíčeným vzletem mu líčila, jak jsou opuštěni a nešťastni. Co za tím vězí, to nevěděla. Důchod od Pepíka docházel pořád pravidelně, ale dostával ho jeden lichvář ze City: starý Sedley mu ho za jistou částku prodal, aby měl na své předem ztracené spekulace. Amálka dychtivě počítala, jak dlouho potrvá, než Pepík dopis dostane a na něj odpoví. V notýsku měla zapsáno, kdy dopis odeslala. Synova poručníka, hodného madraského majora, se svým bolem a soužením neobeznámila. Naposledy mu psala blahopřání k nastávajícímu sňatku. S nyvým steskem si řekla, že se jí odcizil i tento přítel – jediný, který na ní tolik lpěl.
Když jednou přišlo do tuhého – věřitelé na ně doráželi, matka hystericky naříkala, otec se mračil jak kakabus, žalem i proviněním sklíčeni uhýbali si z cesty – a tak se otec s dcerou octli sami pohromadě; chtějíc ho potěšit, řekla mu Amálka, co udělala. Napsala Josefovi – za tři za čtyři měsíce čeká od něho odpověď. Je sice lajdák, ale přitom štědrý. Až se doví, jak rodiče strádají, jistě jim něco dá.
A tu jí chudák starý pán všechno prozradil – syn že platí dále důchod, ale on ho nerozvážně rozmrhal. Až dosud si jí to netroufal povědět. Tetelivým zkroušeným hlasem se jí vyzpovídal a v Amáliině zdrceném pohledu hrůzy spatřoval výčitku za to, že jí to tajil. Rty se mu roztřásly, odvrátil hlavu a řekl: „Ach, ty teď starým otcem pohrdáš.“
„To ne, tatínku,“ Amálie mu padla kolem krku a mnohokrát ho zlíbala. „Jsi pořád stejně hodný a vlídný. Myslel jsi to dobře. To já ne kvůli penězům – já – Ach, Bože, Bože! Smiluj se nade mnou a dej mi sílu, abych v té zkoušce obstála;“ znovu ho náruživě zlíbala a odešla.
Co ten výklad i ten srdceryvný výkřik, s jakým od něho nešťastnice odešla, znamená, to otec nevěděl. Poražena, tak je to. Padl ortel. Chlapec musí od ní pryč – k jiným lidem – a tam na ni zapomene. Její srdéčko, její všecko, potěšení, naděje, láska, modla – ba skoro Bůh! Musí se ho vzdát; a potom – potom sama odejde za Jiřím; budou nad ním bdít a čekat, až za nimi přijde do nebe.
Maně si nasadila klobouk, vyšla z domu a procházela se po uličkách, kudy se Jiří vracíval ze školy a kam mu chodívala naproti. Byl květen, odpoledne se nevyučovalo. Listí pučelo, bylo nádherně. Zdravím kvetoucí chlapec k ní se zpěvem přiběhl, knihy měl svázány řemínkem. Oběma rukama ho obemkla. Ne, není to možné! Přece se nemohou rozejít. „Copak je ti, maminko?“ řekl, „jsi celá bledá.“
„Ale nic, chlapče,“ řekla, sklonila se k němu a políbila ho.
Večer pak dala Amálie chlapci předčítat Samuelův příběh, o tom, jak matka Anna pachole odstavila a přinesla veleknězi Helimu, aby bylo služebníkem Hospodinovým. I četl píseň chvály, kterou se modlila Anna, v níž stojí, že Hospodin ochuzuje i obohacuje, ponižuje i povyšuje – že povyšuje z prachu nuzného a že ne v síle své zmocní se muž. A dále četl, jak matka dělávala Samuelovi sukničku malou, kterouž přinášela v určitých dnech vstupujíc, aby obětovala oběť slavnou. Jímavý příběh pak matka svým líbezně prostým způsobem Jiřímu vyložila. Anna měla sice syna velmi ráda, ale podle slibu ho obětovala. Když pak vzdálena od něho sedala doma a dělala mu sukničku malou, pořád na něho myslila; také Samuel jistě na matku nezapomínal: když pak nastal čas (a léta utíkají rychle) a zase chlapce uhlídala, mnohem hodnějšího a moudřejšího, ta byla ráda. Kázáníčko pronášela tichým vážným hlasem, zrak suchý, až došla k shledání – tu se odmlčela, srdéčko jí překypělo, přivinula chlapce k sobě, kolébala ho v náručí a drásána nevýslovným žalem nad ním lkala.
Po tomto rozhodnutí hned podnikla vdova patřičné kroky, aby se dostala k zamýšlenému cíli. Jednoho dne dostala slečna Osbornová na Russell Square (deset let to náměstí a číslo Amálie nepsala – při psaní adresy před ní vytanula mladá léta i počáteční osudy) – jednoho dne tedy dostala slečna Osbornová od Amálie dopis, že nad ním rázem zrudla a koukla přes stůl po zachmuřeném otci.
Prostými slovy jí Amálie vykládala, proč si to s chlapcem rozmyslila. Otce postihly další pohromy a je nadobro na mizině. Její nepatrný důchod jen taktak stačí rodičům na živobytí, Jiřímu z něho nemůže poskytnout, co mu patří. Rozloučit se s ním bude pro ni velké utrpení, ale kvůli chlapci je s boží pomocí podstoupí. Že ti, k nimž odchází, udělají pro jeho blaho, co bude v jejich silách, to ví. Vylíčila jim jeho povahu, jak ji zná: je prchlivý, od nikoho si nedá poroučet, zvláště ne zhurta, musí se na něho s láskou a vlídností. V doušce žádala o písemné potvrzení, že bude smět kdykoliv s chlapcem mluvit – jinak jim ho rozhodně nevydá.
„Vida! Paní Hrdopýška zkrotla?“ řekl starý Osborne, když mu slečna Osbornová přerývaným hlasem dopis oddrmolila – „Nadobro vyhládla, co, chacha! Vždyť jsem to věděl.“ Snažil se zachovat vážnost a jako jindy dočíst noviny – ale nevěděl, co v nich vlastně je. Skryt za novinami se pochechtával a sakroval.
Nakonec noviny odhodil, jako obyčejně vrhl na dceru nevrlý pohled a odešel do vedlejší pracovny; vzápětí se však vrátil s klíčem a hodil ho slečně Osbornové.
„Ukliď ten pokoj, co je nad mým – totiž jeho pokoj,“ řekl. „Prosím, otče,“ odpověděla rozechvěle dcera. Byl to Jiřího pokoj. Přes deset let ho neotevřeli. Povalovaly se tam jeho šaty, lejstra, kapesníky, bičíky a čapky, rybářské pruty a jezdecké řemení. Na krbu tam měl ležet podepsaný důstojnický seznam z r. 1814; slovníček, v němž při psaní hledával, a bibli od matky; také ostruhy a vyschlý kalamář s desetiletým prachem. Co dní a lidí přešlo od té doby, co byl inkoust ještě vlhký. Na stole ležela jím vlastnoručně pokaňkaná podložka na psaní.
Jakmile slečna Osbornová do pokoje vkročila, neubránila se dojetí. Celá sinalá klesla na lůžko. „Zaplať Pámbu, milostslečno, za tu novinu – zaplať Pámbu,“ řekla domovnice; „vracej se nám starý časy, milostslečno. Roztomilej mládeneček, milostslečno, aby ne; ten bude rád! Ale sou v Mayfair lidi, milostslečno, co na něho budou vrčet;“ s cvaknutím odstrčila závoru na posuvném okně a vpustila do komnaty vzduch.
„Měla bys té osobě něco poslat,“ řekl před odchodem pan Osborne. „Nouzí trpět nebude. Pošli jí sto liber.“
„A mám za ní zítra zajít?“ zeptala se slečna Osbornová.
„Dělej, jak rozumíš. Sem mi nepáchne, to si pamatuj. Sakra to ne, ani za všechny peníze v celém Londýně. Ale nouzí trpět nebude. Hni sebou a zařiď mi to.“ Po tomto stručném proslovu se pan Osborne s dcerou rozžehnal a jako obyčejně vyrazil do City.
„Tady máte, tatínku, peníze,“ políbila Amálie navečer stařičkého otce a strčila mu do ruky stoliberní bankovku. „A vy – vy, maminko, Jirku neokřikujte. On – on u nás už dlouho nezůstane.“ Víc ze sebe nevypravila a mlčky odešla do svého pokoje. Zavřeme za jejími modlitbami i nářky. O tolikeré lásce a žalosti raděj ani nemluvme.
Jak v psaníčku slíbila, přišla druhý den za Amálií slečna Osbornová. Bylo to přátelské shledání. Jen se chudinka vdova na slečnu Osbornovou podívala a chvilku ji poslouchala, hned usoudila, že k téhle ženě syn nepřilne víc než k ní. Je chladná, rozšafná, ne nevlídná. Být tak její sokyně hezčí, mladší, něžnější, srdečnější, třeba by se to matce tolik nezamlouvalo. Slečna Osbornová zas vzpomínala na staré časy a rozlítostnila se nad zubožeností nešťastné matky. Utrpěla porážku, skládá takřka zbraně, vzdává se na milost a nemilost. Dohodly se ten den na předběžných kapitulačních podmínkách.
Druhý den nešel Jiří do školy a promluvil si s tetou. Amálie je nechala samy pohromadě a odešla do svého pokoje. Zkoušela, jaké to odloučení bude – tak sahala chudinka něžná lady Jana Greyová na ostří sekery, která užuž měla dopadnout a přetnout její křehký život. Dny míjely v samých vyjednáváních, návštěvách, přípravách. Jiřímu to vdova sdělila velmi šetrně; myslela si, bůhvíjak ho zarmoutí. A zatím ho spíše rozjařila; smutně od něho nešťastnice odešla. Ještě ten den se pochlubil spolužákům; vykládal jim, že bude bydlet u dědečka, tatínkova tatínka, ne toho, co za ním chodívá do školy; že bude mít peněz jako želez, dostane kočár s poníkem a bude chodit do mnohem lepší školy, a až zbohatne, že si koupí penál a všecinko paštikářce zaplatí. Jako by otci z oka vypadl, řekla si jeho milující matka.
Už kvůli milé Amálií nemám věru to srdce probírat Jiřího poslední dny strávené doma.
Posléze nastal ten den; kočár předjel, v předsíni byly rozloženy dávno připravené dárky na památku – Jiří měl na sobě nové šaty, míru na ně mu přišel krejčí vzít do domu. Už za svítání vyskočil Jiří z postele a oblékl si je; matka, v němém žalu a bdění ležící v sousedním pokoji, ho zaslechla. Kolik dní se na to chystala; do zásoby pro chlapce nakupovala; knihy a prádlo mu značkovala, rozprávěla s ním a připravovala ho na tu změnu – jako by tu přípravu, jak si namlouvala, potřeboval.
Jemu to bylo jedno, jen když má změnu. Ani dočkat se jí nemůže. Tisícerým nenasytným líčením, co všechno bude dělat, až se odstěhuje k dědečkovi, dával ubohé vdově najevo, jak málo ho skličuje myšlenka na rozloučení. Že bude za maminkou jezdit na poníku, že si pro ni přijede v kočáře, že se budou spolu projíždět v Hyde Parku a že jí nic nebude chybět. Ochotně vzala ubohá matka zavděk těmito sobeckými projevy lásky a namlouvala si, že ji má syn upřímně rád. Jakpak by ji neměl rád. Děti už jiné nebudou; pořád by chtěly něco nového, jsou – sobecké, to ne, jenom umanuté. Jen ať syn něčeho užije, ať se mu splní, po čem touží. Svým sobectvím a svou nesmírnou láskou ho dosud o řádná práva i radosti připravovala.
Nic jímavějšího u ženy nad toto plaché ustupování a ponižování. To ne muž, ale ona za to může; všechnu vinu bere na sebe; takřka si loudí o trest za to, co nespáchala, a pravého viníka pokaždé kryje. Za to, že ženám ubližují, dostává se mužům od nich jen laskavosti – jsou rození bázlivci a tyrani a nejvíc sužují toho, kdo se před nimi pokoří.
V němém žalu se tedy Amálie chystala na synův odchod a v těch přípravách na konec všeho prožívala dlouhé samotářské hodiny. Jiří postával vedle matky a netečně se na její kutění díval. Slzy mu do kufrů uronila; v nejmilejších knihách mu některá místa zatrhla; poshledávala mu staré hračky, relikvie, vzácné památky a zvlášť důkladně a pečlivě mu je zabalila – chlapec si toho nevšímal. Syn odchází s úsměvem a matce puká srdce. Přisámbůh, k politování je na Jarmarku marnosti zhrzená ženská láska k dětem.
Uběhlo několik dní a velká věc v Amáliině životě je dokonána. Nezasáhl anděl. Syn se proměnil v žertvu a je obětován osudu; a vdova osiřela.
Chlapec za ní ovšem hodně dochází. Přijíždí na poníku, za ním kočí, k nemalé radosti stařičkého dědečka Sedleyho, který si vedle něho pyšně vykračuje po chodníku. Matka ho vídá, ale její chlapec to už není. I za spolužáky do školičky jezdí pochlubit se bohatstvím a nádherou. Za pouhé dva dni nějak zpanštěl a zpánovitěl. Tu vrozenou panovačnost má po otci, říká si matka.
Je pěkně. Když sám nepřijde, chodí matka pěšky do Londýna – ano, až na Russell Square a sedá na kamenném plotě ohrazeného parku naproti Osbornovým. Je tam příjemný chládek. Je odtamtud vidět osvětlená okna v salónu, kolem deváté pak v horním pokojíku, kde spí Jirka. Ona to ví – sám jí to řekl. Když pak u něho zhasne, přepokorně se pomodlí a celá schoulená do sebe jde mlčky domů. Vrací se utrmácená. Snad po té úmorné procházce usne; třeba se jí bude zdát o Jirkovi.
Jednou v neděli se procházela po Russell Square, opodál od Osbornových, ale tak, že k nim dohlédla, a tu se rozezněly sváteční zvony a Jiří se s tetou ubíral do kostela. Nějaký malinký metař žebral o almužnu a lokaj, který jim nesl kancionály, ho odháněl; ale Jirka se zastavil a něco mu dal. Bůh mu to, chlapci, odplať! Amálka oběhla náměstí, došla k metaři a dala mu svůj vdoví groš. Sváteční zvony vyzváněly; šla za nimi až ke kapli nalezince a vešla dovnitř. Posadila se tak, aby viděla na hlavu chlapci, posazenému pod otcovou pamětní deskou. Ozvaly se stovky svěžích dětských hlasů a zpěvem chvalořečily dobrotivému Otci; a malý Jirka se nad velebným žalmopěním zachvíval radostí. Chvíli ho matka neviděla, jak se jí zamžil zrak.
KAPITOLA
XVI.,
v níž se hraje šaráda,
kterou čtenář buď uhodne,
nebo neuhodne
Od Beckina vystoupení na soukromých, nejvýš exkluzivních dýcháncích u lorda Steyna nikdo už té ctné ženě neupíral, že patří do lepší společnosti; rázem se jí v hlavním městě otevřely nejmohutnější a nejvznosnější portály – portály tak mohutné a vznosné, že milovaný čtenář i pisatel sotva do nich někdy vkročí. Třesme se, milí bratři, před takovými velebnými portály. Jak se domnívám, střeží je komorníci s rozžhavenými stříbrnými pohrabáči a každého, kdo nemá entrée, namístě probodnou. Hodný novinář, sedající ve dvoraně a zapisující jména veličin přizvaných na hostinu, brzo umírá. Nesnese žár vyšších kruhů. Shoří v něm jako ta všetečka Semela před Jupiterem, když se jí zjevil v gala – ta splašená můrka, zatoulaná, kam nepatřila. Nechť si tu báji vezmou Tyburňanky a Belgravanky k srdci – co se stalo jí, stalo se snad i Becky. Ach, dámy! – zeptejte se důstojného pána Kadila, ať vám řekne, není-li Belgravie měď zvučící a Tyburnie zvonec znějící. Samé marnosti. I ony pominou. A jednoho dne (my se toho, chválabohu, nedočkáme) Hyde Park upadne v stejné zapomenutí jako věhlasné sady na babylónském předměstí; a Belgrave Square zchátrá stejně jako Baker Street nebo Palmyra v poušti.
Jestli vás, dámy, napadne, že v Baker Street bydlel slavný Pitt. Za pozvání do dnes zpustlého letohrádku lady Hester byly by vaše báby daly nevímco. Byl jsem tam na večeři – moi qui vous parle.[73] Do komnaty jsem tam přivolal duchy slavných nebožtíků. My současníci jsme rozšafně popíjeli bordeauxské a tu vkročili nebožtíci a rozsadili se u potemnělé tabule. Bouři čelící kormidelník převracel do sebe pohářiska zásvětního portského, Dundasův přízrak nenechával na dně ani stín nedopitku; Addington seděl a přízračné se ukláněl a zubil, a když láhev neslyšně kolovala, nezůstával za nikým pozadu; zpod kostnatého obočí Scott zamžoural po zavoskované láhvi, která se tam naráz zjevila; Wilberforce upíral zrak ke stropu, jako by ani nevnímal, že si k ústům podává plnou číši a prázdnou ji staví na stůl; – ke stropu, který se tam ještě včera nad námi klenul a do něhož civělo tolik dávných velikánů. Dům se teď pronajímá s celým zařízením. Ano, v Baker Street bydlela kdysi lady Hester a věčným spánkem spí nyní na poušti. Eothen ji tam viděl – ne v Baker Street, ale v jiné pustině.
Jistěže je to samá marnost; ale ruku na srdce, kousek jí má každý rád. To bych rád věděl, kterýpak řádně uvažující člověk zanevře na hovězí pečeni jen proto, že je pomíjivá. I to je marnost; ale nechť jí v životě užijí čtenáři dosyta; i kdyby jich bylo třeba pět set tisíc. Posaďte se, pánové, a s chutí do toho: berte si podle chuti, tučné, libové, omáčku, křen – jen žádné upejpání. Ještě víno, kamaráde Jonesi, – hlt svátečního. Jen si těch marností dopřejme, co hrdlo ráčí, a buďme rádi. Užijme také Beckiných aristokratických radovánek – vždyť jsou pomíjivé jako všechny vezdejší požitky.
Návštěva u lorda Steyna jí vynesla to, že se druhý den při setkání v klubu Jeho Výsost kníže Petrovaradínský k plukovníku Crawleymu hlásil jako k známému a před paní plukovníkovou na promenádě v Hyde Parku hluboce smekl. Ona i manžel dostali vzápětí pozvánku do Levant Housu na menší knížecí dýchánek; urozený majitel odjel na nějaký čas z Anglie a zatím se tam usadila Jeho Výsost. Po večeři pak Becky malému kroužku zazpívala. Byl tam také markýz Steyne a otcovsky bděl nad pokroky své svěřenky.
V Levant Housu poznala Becky jednoho z nejskvělejších kavalírů a nejpřednějších ministrů, jaké zplodila Evropa – vévodu de la Jabotière, tehdy velvyslance Nejkřesťanštějšího Veličenstva, později pak ministra téhož vladaře. Pýchou se mi dme hruď, když ta vznešená jména vypisuji; a říkám si, v jaké skvělé společnosti se milá Becky pohybuje. Na francouzském velvyslanectví byla jako doma: bez rozkošné choti plukovníka Rawdona Crawleyho se tam žádná zábava neobešla.
Svými půvaby si sličná plukovníková podmanila velvyslanecké atašé, monsieur de Truffignyho (z perigordské větve) i monsieur Champignaca; jak je v tom národě zvykem, oba prohlašovali (když nějaký Francouz odchází z Anglie, podle vlastních slov bez výjimky tady zanechá půl tuctu rozvrácených rodin a stejně tolik srdcí si odnese v náprsní kapse), oba, jářku, prohlašovali, že jsou s rozkošnou madame Rawdonovou au mieux[74].
Ale mám o tom své pochybnosti. Champignac rád hrál écarté a po večerech si dal s plukovníkem leckterou partii, zatím co ve vedlejším pokoji zpívala Rebeka lordu Steynovi, a Trufigny, jak známo, do klubu Travellers ani nepáchl, protože tam byl dlužen číšníkům, bez stravování na velvyslanectví byl by náš mladičký šlechtic zahynul hlady. Mám, jářku, pochybnosti o tom, že by si byla Rebeka některého z těch panáčků vybrala za svého oblíbence. Vyřizovali jí posílky, kupovali jí rukavice a květiny, sekali dluhy za její operní lóži a tisícerými způsoby se jí zalichocovali. Angličtinu měli fantasticky zjednodušenou, pro Becky a lorda Steyna to byl nevyčerpatelný zdroj zábavy. Hned toho hned onoho Becky přímo do očí karikovala a s vážností, jejího uštěpačného příznivce, starého markýze, neodolatelně ponoukající k smíchu, mu gratulovala, jak pěkně se naučil anglicky. Aby si získal Rebečinu důvěrnici, daroval Truffigny Briggsové šálu a požádal ji o doručení dopisu; prostomyslná stará panna ho adresátce přede všemi odevzdala; nad jeho stylem se pobavil každý, kdo ho četl. Přečetl si ho Steyne; přečetl si ho kdekdo kromě hodného Rawdona: co se všechno v mayfairském domku děje, to nemusel vědět.
Zakrátko tam Rebeka přijímala nejen „nóbl“ cizince (jak se v naší ušlechtilé a podivuhodné hantýrce říká), ale také nóbl Angličany. To znamená ne ty nejvíc ctnostné, ani ty nejméně ctnostné, ne ty nejchytřejší, ani nejbohatší, ani nejurozenější, nýbrž nóbl lidi – zkrátka lidi nesporné – např. znamenitou lady Fitz-Willisovou, patronku almackých plesů, znamenitou lady Slowborovou, znamenitou lady Griseldu Macbethovou (rozenou lady G. Glowerovou, dceru lorda Greye z Glowry) a jiné. Koho se ujme hraběnka Fitz-Willisová (z kingstreetské větve, viz šlechtický almanach), tomu je hej. Je v suchu. Ne že by byla lady Fitz-Willisová bůhvíco, je to naopak zvadlá padesátnice, nijak zvlášť hezká, zámožná nebo vtipná; ale kdekdo vám o ní řekne, že je „nóbl“. Nóbl je společnost, která se u ní schází: ze staré nevole k lady Steynové (na jejíž markýzskou korunku ona, Jiřina Frederika, dcera miláčka prince waleského, hraběte z Pontansherry, měla za mlada spadeno) rozhodla se tato znamenitá dáma, udávající tón ve vyšších kruzích, vzít paní Crawleyovou na vědomí; na dýchánku, jemuž vévodila, jí vysekla nápadné pukrle; nejenže syna, svatokryštofského magnáta (to místo hraběti vymohl lord Steyne), posílala k paní Crawleyové, sama ji k sobě zvala a při večeři na ni párkrát okázale a milostivě promluvila. Ještě večer se ta senzace roznesla po Londýně. Zmlkli ti, kdo si nad paní Crawleyovou až dosud odplivovali. Duchaplný advokát Wenham, pravá ruka lorda Steyna, kudy chodil, tam ji velebil; ochotně se k ní přihlásili i ti, kdo dosud váhali: malý Tomík Toady, který dříve lorda Southdowna varoval, aby za tou zpustlicí nechodil, snažně se domáhal, aby jí byl představen. Získala zakrátko přístup do „nóbl“ společnosti. Ach, milí čtenáři a bratři, nezávidíc Rebece předčasně – taková sláva prý nemá dlouhého trvání. Povídá se, že kdo pronikne do nejvyšších kruhů, není o nic šťastnější, než kdo putuje na jejich okraji; a Becky, která se dostala do samého středu a mluvila s velikým Jiřím IV., dnes přiznává, že i to je marnost.
Jen stručně odbudeme toto období její dráhy. Jako nemohu vylíčit zednářská tajemství, třebaže si o nich zlomyslně myslím, že je to švindl, tak si nemůže nezasvěcenec troufnout přesně vyportrétovat vznešenou společnost a své názory, ať už takové či onaké, ať si raděj nechá pro sebe.
V pozdějších letech často Becky vzpomínala na dobu, kdy se pohybovala v nejvznešenějších londýnských kruzích. Ten úspěch ji vzrušoval, rozjařoval i nudil. Velmi ji zprvu těšilo vymýšlet a shánět (a takovou chudičkou paní Crawleyovou to stálo dost práce a důvtipu) – jářku shánět nové šaty a šperky, aby byly co nejhezčí; jezdit na skvělé večeře, kde se s ní pozdravovaly přední osobnosti; ze skvělých večeří pak na skvělé plesy, kde zastihla tytéž přední osobnosti, s nimiž byla zrovna u večeře, s nimiž mluvila včera a s nimiž se shledá zítra – bezvadně ustrojené mladíky s pěkným nákrčníkem, na nohou vzorně vyleštěné střevíce, na rukou bílé rukavice – usedlé starší pány, upjaté v sosácích, povznesené, zdvořilé, nudné – plavovlasé, plaché, růžově oděné slečinky – vznešené, krásné, okázalé, škrobené matinky, ověšené démanty. Mluvilo se anglicky, ne špatně francouzsky, jak to bývá v románech. Mluvilo se o domácnosti, o tom, jaký je kdo člověk, o rodině: zrovna tak mluví Jonesovi se Smithovými. Bývalí známí Rebece záviděli a nemohli jí přijít na jméno; ona chudinka zívala nudou. „Kdybych tak mohla odtud pryč,“ říkala si v duchu. „Raděj bych byla farářovou ženou a učila katechismus, nebo paní šikovatelkou a jezdila na plukovní káře; ach, oč veseleji by mi bylo, kdybych tak s cetkami na blůze a v kalhotách tančila před jarmarečním Stánkem.“
„Šlo by vám to jako nic,“ zasmál se lord Steyne. Bez obalu se totiž tomuto velmoži svěřovala se svými ennuis[75] a trampotami – ony ho bavily.
„Z Rawdona by byl znamenitý ecuyer – ceremonář – nebo jak se mu říká – ten uniformovaný chlap v holínkách, co obchází manéž a práská bičem. Má na to, hromotluk, marciální postavu. Když jsem byla maličká,“ zavzpomínala Rebeka, „zavedl mě otec na jarmark do Brookgreenu; doma jsem si pak sama udělala chůdy a chodila na nich po ateliéru. Žáci nad tím byli celí pryč.“
„Škoda že jsem to neviděl,“ řekl lord Steyne.
„Škoda že to už neumím,“ opáčila Rebeka. „To by lady Blinkeyová koukala a lady Griselda Macbethová by měla oči navrch hlavy! Pst, ticho, začíná zpívat Pasta.“ Zpěvaček a zpěváků, vystupujících na aristokratických dýcháncích, si Becky okázale hleděla – když usedli do koutku, chodila za nimi, tiskla jim ruku a přede všemi se na ně usmívala. Vždyť je taky umělkyně, říkala správně o sobě; k svému původu se hlásila tak skromně, že tím diváky dráždila, odzbrojovala, bavila – jak koho. „Je mi to drzá ženská,“ řekl jeden; „myslí si o sobě bůhvíco a zatím by se měla chovat jako putička a být ráda, že s ní někdo mluví!“
„Z gruntu poctivá a hodná duše!“ řekl druhý.
„To je ale mazaná potvůrka!“ řekl třetí. Pravdu měli možná všichni; ale Becky si dělala po svém a dál okouzlovala umělce; před jejími dýchánky nikdy neochraptěli a hodiny jí dávali zadarmo.
Ano, pořádala u sebe v curzon-streetském domku dýchánky. Desítky kočárů s planoucími lampami zatarasovaly ulici k velké nelibosti nájemníků z č. 200, kteří si pro samé klepání na dveře nezdřímli, a z č. 202, kteří zas nespali závistí. Olbřími lokaji, doprovázející ekvipáže, se v Beckině předsíňce nesměstnali, nakvartýrovali se tedy do okolních hospod a od piva je podle potřeby tahali poslíčkové. Na úzkých schodech se mačkali a po nohou si šlapali přední londýnští elegáni; bylo jim k smíchu, kde se to octli; v salónku pak v hojném počtu sedaly bezúhonné dámy přísných mravů a poslouchaly zpěváky; ti po svém zvyku prozpěvovali, až okna drnčela. V rubrice vybraných réunions vyšel pak druhý den v Morning Post tento sloupek:
„V Mayfairu měli včera plukovník Crawley s chotí na večeři vybranou společnost. Byli tam Jejich Excelence kníže a kněžna Petrovaradínští, Jeho Excelence turecký velvyslanec Papuš paša (v doprovodu velvyslaneckého dragomana Kiboba beje), markýza ze Steynů, hrabě ze Southdownů, sir Pitt Crawley a lady Jana Crawleyová, pan Wagg atd. Po večeři pořádala paní Crawleyová věneček, na který se dostavili vévodkyně-vdova ze Stiltonu, vévoda de la Gruyère, markýza z Cheshiru, marchese Alessandro Strachino, hrabě de Brie, baron Schapzuger, rytíř Tosti, hraběnka ze Slingstonu a lady E Macadamová, generálmajor G. Macbeth a lady Macbethová se dvěma dcerami; vikomt Paddington, sir Horace Fogey, ctihodný pán Sands Bedwin, Bobbachy Bahawder,“ atd. – nechť si to čtenář podle vlastní chuti doplní ještě dvanácti hustými petitovými řádkami.
Ve styku s lepší společností byla naše milá známá stejně přísná, jako když jednala s lidmi z nižších vrstev. V jednom předním domě se kdysi (snad až trochu nápadně) francouzsky bavila s věhlasným francouzským tenorem, až se po nich lady Griselda Macbethová nevrle ohlédla.
„Vy ale umíte pěkně francouzsky,“ řekla lady Griselda; sama mluvila francouzsky s edinburskou výslovností, prapodivnou na poslech.
„Jak by ne,“ řekla skromně Rebeka a sklopila oči. „Francouzštině jsem učila ve škole a po matce jsem Francouzka.“
Tou pokorou si ženička lady Griseldu tak naklonila, že nadobro zjihla. Žehrala na neblahé nivelizační snahy naší doby pouštět do vyšších vrstev osoby ze všech možných tříd; tato osoba podle paní hraběnky má aspoň dobré chování a nedere se, kam nepatří. Je hodná; štědrá k chudým; omezená, bezúhonná, bezelstná. – Paní hraběnka za to nemůže, že se proti vám a mně pokládá za něco lepšího. Po staletí líbali jejím předkům lem roucha; před nějakými tisíci lety prý si velmoži a rádci zesnulého Duncana zvolili jejich tartan a praotce rodu provolali skotským králem.
Kapitulovala před ní po tom hudebním výstupu lady Steynová a nic proti ní neměla. Chtěj nechtěj se jí podrobily také mladší Gauntovic dámy. Párkrát na ni někoho poštvaly, ale nic nepořídily. Do potyčky se s ní pustila duchaplná lady Stunningtonová, ale neohrožená Rebeka ji krutě porazila a zahnala na útěk. Proti těm, kdo se do ní strefovali, uměla se obrnit strojenou naivitou, ta byla zvlášť nebezpečná. Prostě a nevinně říkala jedovatosti a potom se za svůj poklesek jak náleží upřímně omlouvala, aby o něm každý věděl.
K výpadu proti ní se dal od dam zjednat pověstný šprýmař a Steynův nohsled a příživník, pan Wagg; i hodil jednou večer ten ctný muž okem po svých ochránkyních, zamrkal na ně, jako by říkal: teď něco užijete, – a na nic netušící Becky, která si zrovna pochutnávala na večeři, zahájil útok. Zaskočená ženička, které nikdy zbraň nechyběla, rázem vzplanula, ránu zachytila a tak Wagga sjela, že div neshořel hanbou; Rebeka potom klidně a s tichým úsměvem dojedla polévku. Mocný patron, který Wagga krmil a občas mu půjčil nějaký pakatel (Wagg mu za to obstarával volby, noviny a jiné věci), změřil si ho vzteklým pohledem, že nešťastník málem spadl pod stůl a dal se do pláče. Úpěnlivě sledoval očima lorda; ten s ním při večeři slovo nepromluvil, a také dámy s ním nechtěly nic mít. Nakonec se nad ním Becky ustrnula a sama se s ním dala do řeči. Šest neděl ho pak na večeři nezvali; a lordův důvěrník Fiche, jehož si Wagg samozřejmě velmi hleděl, mu vyřídil, jestli si ještě na paní Crawleyovou troufne s nějakou neomaleností nebo si z ní hloupě vystřelí, odevzdá mylord jeho dlužní úpisy advokátovi a bez milosti ho dá exekuovat. Wagg spustil před Fichem moldánky a snažně milého přítele prosil o přímluvu. Napsal na paní R. C. báseň a otiskl ji v nejbližším čísle časopisu Harum Scarum Magazine, který redigoval. V klubu se k Rawdonovi poníženě lísal. Časem se zas směl do Gaunt Housu vrátit. Hodná Rebeka si ho dobírala, ale vůbec se na něho nezlobila.
Proti panu Waggovi byl lordův vezír a vrchní přisluhovač (zasedal ve sněmovně i u jeho tabule), pan Wenham, v skutcích i myšlenkách opatrnější. Povýšence nemohl sice vystát (sám byl zarytý roduvěrný konzervativec, jeho otec měl někde na severu krámek s uhlím), ale aby on, pobočník, na markýzovu novou milostnici řevnil, to zase ne; zahrnoval ji kradmou přívětivostí a poťouchle uctivou zdvořilostí, která Rebeku bůhvíproč znervózňovala víc než neskrývané nepřátelství.
Kde berou Crawleyovi peníze na zábavy pořádané pro vyšší kruhy, ta záhada se tehdy dost přetřásala a možná že ty drobné radovánky ještě kořenila. Někteří tvrdili, že bratrovi vydatně přispívá sir Pitt Crawley: jestli tomu tak bylo, to tedy baron Rebece náramně podléhal a na stará kolena se hodně změnil. Jiní zas naznačovali, že Becky na manželových známých vydírá: k jednomu přijde s pláčem, že je fendují; před druhým poklekne a prohlásí, že když nebudou mít na zaplacení toho a toho dluhu, celá rodina půjde do kriminálu, nebo si vezme život. Na lordu Southdownovi prý takovými jímavými výlevy vymámila mnoho set. Také mladého Felthama od -tého dragounského pluku (syna z kloboučnictví a vojenského krejčovství, Tiler a Feltham), prostřednictvím Crawleyů uvedeného do lepších kruhů, prý Rebeka připravila o peníze. Od všelijakých lehkověrných lidí prý vylákala peníze s tím, že jim opatří místo ve státní službě. Kdopak ví, co se toho o naší milé a nevinné známé napovídalo. Tolik je jisté, že z toho, co prý vyžebrala, povypůjčovala a nakradla, mohla brát slušné úroky a do smrti žít poctivě, a zatím – ale to předbíháme.
Hospodárností a šetrností – skrblením a pokud možno neplacením – dá se totiž aspoň chvíli pořídit za málo peněz hodně muziky: podle našeho přesvědčení ony tolik omílané dýchánky – bylo jich ostatně jen pár – nestály Becky o moc víc, než co vydala za svíčkové osvětlení. Zvěřinou a ovocem ji hojně zásobovali ze Stillbrooku a Queen’s Crawley. Nač si vzpomněla, brala ze sklepů lorda Steyna; vyhlášení kuchaři tohoto skvělého aristokrata vévodili v její kuchyňce nebo jí na lordův příkaz ze své kuchyně sami posílali vzácné lahůdky. Věru hanba světu, že pomlouvá prostá stvoření, třeba v naší době takovou Becky; nechť obecenstvo nevěří ani desetině toho, co o ní koluje. Kdyby se měl každý, kdo se zadluží a nemá z čeho platit, vyobcovat ze společnosti – kdyby se mělo každému nahlížet do soukromí, pátrat po jeho příjmech a dávat mu výhost jen proto, že má nadměrné vydání – v jakou nehostinnou poušť a nepřívětivé bydlo by se proměnil Jarmark marnosti. Milý pane, to by pak kdekdo zákeřně číhal na bližního a kulturní vymoženosti by byly vepsí. Byla by to samá hádka, potupa a nevůle. Domy by se nám proměnily v sluje a k sobě navzájem lhostejní chodili bychom v cárech. Klesly by činže. Nepořádaly by se dýchánky. Londýnští obchodníci by přišli na buben. Víno, svíce, potraviny, šminka, krinolíny, démanty, paruky, rokokové bibeloty, starý porcelán, nájemné herky i nádherně vykračující kočároví koně – jářku, všechny radosti života – by vzal čert, kdyby tak lidé dodržovali bláhové zásady a stranili se těch, jimž ze samé nechuti nemohou přijít na jméno. Jenže při trošce křesťanské lásky a vzájemné shovívavosti to jakžtakž klape; od plic třeba někomu vyspíláme a vynadáme mu lumpů a šibeničníků – ale poženeme ho snad proto na šibenici? Kdepak. Na potkání mu tiskneme ruku. Odpustíme mu, když má dobrého kuchaře, a jdeme k němu na večeři; a těšíme se, že on k nám bude také takový. Obchod tedy vzkvétá – kultura se rozmáhá, mír trvá; každý týden se shánějí na ples nové šaty; a loňská úroda lafittského se poctivému vinaři vyplatí.
V době, o níž píšeme, nebyly v módě nynější úzké rukávce a roztomilé věnečky, na trůně seděl veliký Jiří a dámy nosily baňaté rukávy a do vlasů si zastrkovaly ohromné lopatkovité hřebeny z želvoviny; mravy vyšších kruhů, o tom jsem přesvědčen, se však od nynějších mravů v jádře nelišily; a také jejich zábavy byly celkem stejné. Když tak zvenčí přes strážníkovo rameno pozorujeme oslnivé krásky, ubírající se ke dvoru nebo na ples, říkáme si, že jsou až nadzemsky nádherné a tonou v blahu nám navždy nedosažitelném. Pro útěchu těmto nespokojencům vypravujeme o zápasech, vítězstvích a zklamáních naší milé Becky; jako každý, kdo za něco stojí, i ona jich věru užila jen což.
Z Francie se k nám tehdy rozšířila roztomilá zábava s hraním šarád: byla to v naší vlasti velká móda, přečetné dámy obdařené krásou mohly se tak pochlubit svými půvaby a nečetné dámy obdařené důmyslem mohly zas ukázat svou bystrost. V domnění, že ona je snad obdařena obojím, ponoukla Becky lorda Steyna k tomu, aby v Gaunt Housu uspořádal večírek a na něm dal nějaký takový kousek zahrát – na tuto skvělou réunion dovolujeme si čtenáře zavést a je nám z toho smutno, neboť to bude jeden z posledních nóbl večírků, na které ho smíme doprovodit.
Nádherně vybavenou obrazárnu v Gaunt Housu zčásti upravili na šarády. Divadlo se tam hrávalo za krále Jiřího III., dosud se zachoval portrét markýze z Gauntu, jak s napudrovanými vlasy ovázanými růžovou mašlí v takzvaném římském úboru hraje Catona v stejnojmenné tragédii páně Addisonově, a to před jeho královskou Výsostí princem Waleským, biskupem osnabriickým a princem Vilémem Jindřichem, vesměs dětmi jako on. Pár starých rekvizit, do té doby uložených v podkroví, kvůli této slavnosti vytáhli na světlo a znovu upravili.
Režisérem dvorního představení byl mladý Bedwin Sands, parádivý hejsek a cestovatel po Orientu. Cestovatel po Orientu, to byl tehdy někdo, a dobrodružně založený Bedwin, autor cestopisného tlustopisu, který prožil na poušti několik měsíců pod stany, byl kapacita. – V knize byl Sands vyobrazen v rozmanitých orientálních krojích; a jako nějaký Brian de Bois Guilbert na cesty si brával nadmíru nevábného černošského sluhu. Bedwina s jeho kroji a černochem přivítali jako cennou akvizici.
Sám zahájil první šarádu. Turecký hodnostář s velikánským chocholem na hlavě (kdekdo se totiž domníval, že jsou dosud janičáři, a fez tehdy ještě nezatlačil starodávný velebný turban věřících) sedí na divaně, naoko pokuřuje nargilé, v níž však z ohledu na dámy smí čoudit jen františek. Samou malátností a leností turecký hodnostář zívá. Zatleská a už je tu do pasu nahý Nubijec, ověšený kroužky, jatagany a všemožnými orientálními ozdobami – vyzáblý, mohutný, ohyzdný. Jeho pán, aga, přijme od něho hlubokou úklonu.
Shromáždění zatrnou hrůzou i radostí. Dámy si šuškají. Černého otroka dal Bedwinu Sandsovi jeden egyptský paša za tři tucty maraschina. Těch odalisek, co černoch zašil do pytle a hodil do Nilu!
„Nechť vstoupí otrokář,“ řekne požitkářský Turek a mávne rukou. Mesrúr ho magnátovi přivede; a s ním nějakou zahalenou ženskou. Strhne jí závoj. Po celém domě zabouří potlesk. Je to krásnooká a krásnovlasá paní Winkworthová (rozená Absolomová). Na sobě má křiklavý orientální kroj; nesmírně mnoho šperků má vpleteno do černých copů; šaty má posázeny zlatými piastry. Hnusný mohamedán dává na sobě znát, jak je její krásou okouzlen. Ona před ním padne na kolena, žadoní, aby ji pustil zpátky do rodných hor, kde po ní, Zulejce, nyje čerkeský milý. Zatvrzelý Hasan nic nedá na její žadonění. Že by měla Čerkesa za ženicha, to je mu k smíchu. Zulejka si dlaněmi zakryje tvář a zhroutí se v postoji překrásného zoufalství. Zřejmě jí není pomoci, a tu – a tu se objeví Kislar aga.
Kislar aga přináší sultánův dopis. Hasan od něho přijme zlověstný ferman a položí si ho na hlavu. Zmocní se ho příšerný strach, na černochově tváři (je to Mesrúr, jenže přestrojený) se zas objeví příšerná radost. „Smilování! Smilování!“ kvílí paša, Kislar aga se strašlivě ušklíbne a z kapsy vytáhne šňůru.
Užuž mu nasazuje děsivý popravčí nástroj, a tu spadne opona. „První dvě slabiky,“ houkne za oponou Hasan – a paní plukovníková, která má také hrát v šarádě, přistoupí k paní Winkworthové a gratuluje jí, jak kupodivu vkusně a krásně je nastrojena.
Šaráda pokračuje. Pořád někde v orientě. Jinak nastrojený Hasan vystoupí se Zulejkou, ta je s ním už zcela zadobře. Z Kislara agy je mírný černý otrok. Na poušti svítá a Turci se obracejí tváří k východu a klanějí se až do písku. Dromedáři se sehnat nedají, spustí tedy kapela ze žertu „Velbloudi jedou“. Na jevišti trčí obrovská egyptská hlava. Je to hlava zpívající – k nemalému překvapení orientálních poutníků zapěje komickou píseň, kterou složil pan Wagg. Orientální poutníci odcházejí tanečním krokem jako Papageno a mouřenínský král v Kouzelné flétně. „Poslední dvě slabiky,“ zařve hlava.
Začíná třetí dějství. Tentokrát řecký stan. Na lehátku tam spočívá statný hromotluk. Nad hlavou má viset přilbu a štít. Už je nepotřebuje. Ilium padlo. Ifigenie zabita. V předsíni zajatkyně Kassandra. Vládce mužů (je to plukovník Crawley, ten ostatně nemá o vyplenění Ilia a zajetí Kassandry ani tušení), anax andrón spí ve své argejské komnatě. Na zdi se mihotá rozložitý stín spícího bojovníka – od lampy se třpytí trojský meč a štít. Kapela hraje strašlivou hudbu z Dona Juana, než vstoupí na jeviště socha.
Po špičkách se tam vkrade bledý Aigisthos. Jaký to přízračný obličej vyhlíží za ním zlověstně z čalounu. Napřáhne dýku, aby probodl spáče; ten se na loži převrátí a rozhalí širokou hruď, jako by ji nastavoval ráně. Probodnout šlechetného vojevůdce ve spánku, to se mu nechce. Jako duch tam vpadne Klytaimnestra – bílé paže obnažené – plavé vlasy na šíji – tvář sinalá – a oči blýskající přízračným úsměvem, až to divákům nahání hrůzu.
Celá místnost se leknutím zatetelila: „Proboha!“ ozvalo se, „vždyť je to paní plukovníková.“
Opovržlivě vytrhne Aigisthovi dýku a kráčí k lůžku. Od lampy se ji dýka zableskne nad hlavou a – lampa zhasne, někdo zachroptí a rozhostí se tma.
Z toho šera i výstupu jsou všichni hrůzou bez sebe. Tak dobře a s tak strašidelnou věrojatností to Rebeka zahrála, že diváci oněměli; teprve když zas vzplanuly lampy, propukly ovace. „Bravo! bravo!“ řezavým hlasem všechny překřikoval starý Steyne. „Sakra, ta by to věru dokázala,“ sykl pro sebe. Celý sál vyvolával herce, odevšad se ozývalo: „Režisér! Klytaimnestra!“ V antické říze se Agamemnon nechtěl ani za nic ukázat, s Aigisthem a ostatními herci drobného kusu stál vzadu. Pan Bedwin Sands se děkoval spolu se Zulejkou a Klytaimnestrou. Jeden velký pán mermomocí chtěl, aby mu rozkošnou Klytaimnestra představili. „Cheche? Propíchla ho. To si vezme někoho jiného, co?“ poznamenala trefně jeho královská Výsost.
„Paní Crawleyová vraždila přímo senzačně,“ řekl lord Steyne. Becky se zasmála; s rozmarně frivolním pohledem mu vysekla roztomilé pukrlátko.
Sluhové jim přinesli podnosy vrchovatě naložené studenými zákusky a herci zmizeli: chystali se na další šarádu.
Čtyři slabiky této šarády se měly znázornit pantomimou; takhle vypadalo představení.
Tříslabičné slovo, první slabika neplatí. Komandér lázeňského řádu, plukovník Rawdon Crawley, s širákem na hlavě, v ruce hůl a lucernu vypůjčenou ze stáje, přejde přes jeviště a kdekoho okřikuje, jako že je pozdě. V dolním okně je vidět dva obchodní cestující, zřejmě hrají pasáka a zpívají o sto šest. Přistoupí k nim jakýsi podomek (ctihodný pán G. Ringwood), hraje, mladík, tu postavu bezvadně, a stáhne jim boty; vzápětí se objeví pokojská (velectihodný lord Southdown) se dvěma svícemi a ohřívací pánví. Vystoupí do horního pokoje a vyhřívá postel. Ohání se pánví a tak se brání dotěrným obchodním cestujícím. Ukazuje do okna, za nímž se křižují blesky. Odejde. Cestující si nasadí noční čepice a stáhnou rolety. Podomek vyjde ven a za stálého blýskání zavře okenice v přízemní jizbě. Je slyšet, jak zevnitř zastrkuje závoru a zavírá na řetěz. Všechno zhasne. Blesk a vzápětí hromové zahřmění. Hudba hraje: Ah, quelle tonnerre formidable.‘[76] Za oponou se ozve: „První slovo.“
„Tu bude ‚Uhodilo‘,“ řekne kapitán Grigg od královské gardy; kdekdo se dá do smíchu nad tím, jak trefil to tříslabičné slovo. Moc nechybí, a uhodl, že to má být (Tre) FILO.
Zatímco se chystá druhé, tentokrát dvojslabičné slovo, hraje kapela směs námořnických melodií – „Tam v dýnské rejdě“, „Nefoukej, severáku“, „Jen panuj, Británie“, „V Biskajském zálivu, juché!“ – chystá se něco vzrušujícího na lodi. Rozhrne se opona a je slyšet zvonění. „Tak na břeh, pánové!“ křikne někdo. Lidé se loučí. Bázlivě si ukazují jakoby na mraky, znázorněné tmavou oponou, a ustaraně pokyvují hlavou. Lady Cinfrlína (velectihodný lord Southdown), v klíně psíka, tašky, pompadúrky, se s manželem posadí a oba se pevně chytnou lan. Je to zřejmě loď.
Vystoupí kapitán (komandér lázeňského řádu plukovník Crawley) v třírohém klobouku a s námořnickým kukátkem, přidržuje si klobouk a rozhlíží se kolem; šosy u kabátu mu poletují jakoby ve větru. Pustí klobouk, aby se podíval kukátkem, a klobouk mu za všeobecného potlesku uletí. Fučí. Hudba silněji hřmotí a hvízdá, po palubě přejdou vrávoravě matrózi, jako by se loď prudce zmítala. Připotácí se tam stevard (ctihodný pán G. Ringwood) se šesti kbelíky. Jeden přistrčí honem lordu Cinfrlínovi – lady Cinfrlína štípne psíka, až se rozkvičí, přiloží si kapesník k ústům a běží jakoby do kajuty. Hudba se zuřivě vystupňuje do šíleného vzruchu a tím druhé slovo končí. Je to MELA.
V drobném baletu Le Rossignol[77] tehdy excelovali Montessu a Nobletová; na hezké baletní melodie napsal pak zručný veršotepec pan Wagg veršíčky a balet uvedl na anglické jeviště jako operu. Představení se hrálo v starých francouzských kostýmech; lord Southdown se objevil znamenitě přestrojený za stařenu a opřen o náležitě křivou hůl šoural se po jevišti.
Za scénou se ozvaly melodické trylky a z lepenkové chaloupky zarostlé růžemi a štěpy šveholení. „Filomelo, Filomelo,“ volá stařena a z chaloupky vyjde Filomela. Nový potlesk – platil paní Crawleyové s napudrovanou tváří posázenou španělskými muškami – markýzka nad jiné ravissante[78].
Přijde na scénu, zasměje se, zabrouká, zarejdí s prostomyslností naivky a vysekne pukrle. Maminka jí řekne: „Děvenko, ty jsi samý zpěv a smích,“ a ona hned spustí:
Růže na mém balkóně
Jak přelíbezně voní zrána růže na
pavlači,
ach, celou zimu chřadla, po jaru jen toužila.
K životu vzkřísilo ji sluníčko a zpěvy ptačí,
teď kvete, vydechuje vůni růže spanilá.
Proč křoviny se nepřestanou zpěvem
rozléhati,
vždyť donedávna v sirém větru mlčel luh i háj?
To slavík blahem klokotá a plesá, máti,
že slunce svítí a že všude zelená se máj.
Hle, v přírodě se, máti, ptáci sborem
rozepěli
a hebké líčko, máti, růží se teď červená.
Co na tom divného je, máti, že i já den celý
se zardívám a zpívám, máti, jak jsem blažená.
Dobrá duše, zpěvaččina máma, které zpod čepce čouhaly důkladné licousy, mezi jednotlivými slokami písničky jí horlivě projevovala mateřskou lásku a objímala nevinnou děvu představující dceru. Nad každým polaskáním se zúčastněné obecenstvo rozřehtalo jak divé. Když šaráda skončila (hudba přitom vyhrávala šveholivou ptačí symfonii), celé divadlo si svorně vyžádalo opakování; a ovace FILOMELE neboli SLAVÍKOVI toho večera i kytice nebraly konce. Nejbouřlivěji ji oslavoval Steyne. Květiny, které jí hodil, slavičí Becky zachytila a přitiskla si je k ňadrům jako dokonalá komediantka. Steyne byl radostí bez sebe. Stejně nadšeni byli i hosté. Kam se poděla krásnooká huriska, která svým vystoupením v první šarádě způsobila takový poprask. Proti Becky byla dvakrát tak hezká, jenže Becky ji svým leskem nadobro zastínila. Všichni pro ni hlasovali. Stephensová, Caradoriová, Ronzi de Begnis, s tou i onou ji srovnávali a shodovali se v tom, že být herečkou, žádná by ji na jevišti nepřekonala. Dosáhla vrcholu: nad bouří potlesku trylkoval její hlas a radostně se nesl do závratné výše jako její sláva. Po představeních se konal ples, všichni se tísnili kolem Rebeky, kdekoho ten večer přitahovala. Clen královského rodu prohlásil, že je to sakra kůstka, a pořád se s ní pouštěl do řeči. Malá Becky se nad těmito poctami nadýmala pýchou a radostí; kynulo jí bohatství, sláva, vznešenost. Lord Steyne byl jejím otrokem; všude se za ní táhl a skoro s nikým jiným nemluvil; byl k ní nápadně všímavý a pozorný Zůstala v kostýmu markýzy a s monsieur de Truffigny, atašém monsieur vévody de la Jabotiére, si zatančila menuet; a vévoda, pamětník tradic předrevolučního dvora, o ní prohlásil, že jako nějaká žačka Vestrisové by se byla pěkně vyjímala ve Versailles. Nemít Jeho Excelence velvyslanec náležité vědomí důstojenství, dnu a smysl pro povinnost i odříkavost, byl by si s ní také zatančil; přede všemi prohlásil, že dáma, která umí hovořit a tančit jako paní Crawleyová, hodí se za velvyslankyni na jakýkoliv evropský dvůr. Zvlášť ho potěšilo, když se o ní dověděl, že je původem napolo Francouzka. „Tenhleten velebný tanec zatančí,“ prohlásil Jeho Excelence pan velvyslanec, „jenom krajanka.“
Potom dělala ve valčíku partnerku monsieur de Klingenspohrovi, bratranci a atašému knížete Petrovaradínského. Jeho Jasnost kníže, který neměl tolik retenue[79] jako jeho kolega francouzský diplomat, byl půvabnou ženou tak unesen, že si u ní zamluvil taneček a do úpadu s ní vířil po celém sále, až mu ze střapců u holínek a z husarské blůzy diamanty pršely. Být to u nich zvykem, i Papuš paša by se s ní byl zatočil v kole. Všichni se shlukli kolem ní do kruhu a zuřivě jí tleskali jako nějaké Nobletové nebo Taglionové. Kdekdo byl u vytržení a Becky, toť se ví, také. Jak se nesla kolem lady Stunningtonové, vrhla na ni opovržlivý pohled. Protektorsky odbyla lady Gauntovou i svou zkoprnělou a dotčenou švagrovou – rozdrtila kdejakou sokyni. Chudák paní Winkworthová, kam se poděla s těmi dlouhými vlasy a velkýma očima, kterými se zvečera tak dobře uvedla. Pokulhávala vzadu. Kdyby si třeba dlouhé vlasy vyškubala a velké oči vyplakala, nikdo její porážky nelitoval a nedbal.
Největší slávy se dočkala u večeře. Spolu se zmíněnou nad jiné povznesenou královskou Výsostí a jinými vznešenými hosty ji posadili k extra vyhrazenému stolu. Jedla na zlatém nádobí. Jen chtít, mohla si jako Kleopatra rozpouštět perly v šampaňském; za vlídný pohled jejích oslnivých očí byl by dal petrovaradínský potentát polovinu briliantů ze své blůzy. Jabotière psal o ní své vládě. Dámy, večeřící u druhých stolů na pouhém stříbře a pozorující lorda Steyna, jak se jí pilně věnuje, dušovaly se, že svou skandální zamilovaností urozené dámy hrubě uráží. Kdyby měl v sobě sarkasmus vražednou sílu, lady Stunningtonová by ji byla na místě skolila.
Z těch Rebečiných vítězství jímala Rawdona Crawleyho hrůza. Jako by mu ženu ještě víc odcizovaly. Téměř s bolestí si o ní řekl, že stojí vysoko nad ním.
Nastalo loučení a houf mladíků ji doprovodil až ke kočáru, hlučně přivolávaném služebnictvem; jejich pokřik předávali pak dalším světlonoši rozestavení před vznosnými vraty Gaunt Housu; hostům vycházejícím z vrat přáli zdravíčka, na báječném večírku se panstvu jistě moc líbilo.
Po náležitém pokřikování přijel kočár paní plukovníkové k vratům, s hrkotem jimi projel do osvětleného nádvoří a zastavil u krytého vchodu. Rawdon vysadil ženu do kočáru a kočár odjel. Pan Wenham mu předtím navrhl, že půjdou pěšky, pro osvěžení nabídl plukovníkovi doutník.
Doutník si připálili u jednoho z hojných světlonošů rozestavených venku a potom Rawdon vykročil s přítelem vpřed. Nějací dva lidé se odlepili od zástupu a šli v patách za oběma pány; neušli po Gaunt Square ani sto metrů, a tu jeden z nich přistoupil k Rawdonovi, sáhl mu na rameno a řekl: „Promiňte, phane plukovníku, thuze rád bych s vámi mluvil.“ Při těch slovech jeho druh zahvízdl a ze stanoviště u Gaunt Housu přihrčela na to znamení drožka – pobočník pak plukovníkovi Crawleymu nadběhl.
Chrabrý důstojník viděl, na čem je. Octl se v rukou soudních drábů. Couval a vrazil do toho, který se ho předtím dotkl.
„Jsme tři – nikam neutečete,“ řekl ten za ním.
„To jste vy, Mossi?“ řekl plukovník; zřejmě se s ním znal. „Kolik to dělá?“
„Maličkost,“ hlesl pomocník middlesexského šerifa pan Moss z Cursitor Street, Chancery Lane, „pan Nathan vás žaluje o sto šestašedesát liber, šest šilinků a osm penny.“
„Proboha vás prosím, půjčte mi, Wenhame, stovku,“ řekl chudák Rawdon, „doma mám sedmdesát.“
„Já nemám všeho všudy ani deset,“ řekl chudák pan Wenham. „Dobrou noc, milý příteli.“
„Dobrou noc,“ řekl zkormouceně Rawdon. Wenham odešel – Rawdon Crawley dokouřil a drožka s ním vjela do brány Temple Bar.
KAPITOLA
XVII.,
v níž se Lord Steyne ukáže
v nejvýš příznivém světle
V blahovolném rozpoložení nedělal lord Steyne nic napolovic, a jak vlídně se zachoval ke Crawleyovic rodině, to sloužilo jeho prozíravé blahovůli jen ke cti. I Rawdonka zahrnul péčí: vyložil rodičům, že ho musí dát do soukromé školy; chlapec je totiž v letech, kdy mu velmi prospěje počestné závodění, učení základům latiny, rohování a styk se spolužáky. Otec se bránil, že dát chlapce do dobré soukromé školy, na to není dost bohatý; a matka zase, že Briggsová je znamenitá učitelka a ohromně ho vycepovala (a byla to pravda) v angličtině, počátcích latiny a všeobecných naukách; ale před markýzovou šlechetnou neústupností jejich námitky neobstály. Lord Steyne patřil ke kurátorům proslulé kolegiátní školy zvané Whitefriars. Kdysi to býval cisterciácký klášter, na sousedním Smithfieldu se tenkrát konaly turnaje. Vodívali tam zaryté kacíře, protože hned vedle je pak mohli pohodlně upálit. Jindřich VIII., Obránce víry, klášter i s majetkem uchvátil a mnichy, kteří nestačili tempu reformace, oběsil a umučil. Stavení s přilehlým pozemkem koupil nakonec bohatý kupec a připojiv k nim další pozemkové i peněžní nadace, zřídil proslulou fundaci pro starce a děti. Kolem někdejší zpola klášterní fundace vznikla škola pro externí žáky a ta se středověkými úbory i mravy trvá dosud a všichni cisterciáci si zbožně ždají, aby ještě dlouho vzkvétala.
Kurátory této proslulé školy jsou nejpřednější angličtí aristokrati, preláti a státní hodnostáři; a protože žáci tam mají příjemné ubytování, stravu i vzdělání a potom na ně čekají pěkná univerzitní stipendia a církevní beneficia, duchovnímu povolání se přemnozí mladí páni věnují od útlého věku a po fundačním místě bývá značný shon. Původně byla fundace určena pro syny chudých a řádných kleriků i laiků; ale z liberální, drobet rozmarné blahovůle mnozí urození ústavní kurátoři neodepřeli štědrost také jiným. Získat zadarmo vzdělání a k němu ještě zajištěné živobytí a pevné místo, to je výborná věc, kterou ani největší boháči nepohrdnou; aby z toho něco měli, posílali tam své syny příbuzní velkých pánů, ba i velcí páni sami – vlastní potomstvo nebo syny svého duchovenstva tam posílali též arcibiskupové, aristokrati se zas nijak nerozpakovali posílat tam syny svých oddaných služebníků – a tak se tam nováček octl v pestré mladistvé společnosti.
Rawdon Crawley odjakživa hloubal jen nad jedinou knihou, a to nad Dostihovým kalendářem, a vyšší vzdělání si ve vzpomínkách spojoval s výpraskem, kterého za chlapeckých let v Etonu hodně užil, ale jako lepší Angličan si klasického vzdělání jak náleží hluboce a upřímně vážil a těšil se, že bude mít syn do smrti vystaráno a třeba to ještě dotáhne na učence. V chlapci měl nejmilejšího utěšitele a druha, byl s ním spjat tisícerými něžnými pouty, o nichž před ženou nerad mluvil, té byl jejich syn nadobro lhostejný; leč pro pacholíčkovo blaho Rawdon neváhal dát mu vale a tak se připravit o největší radost i potěchu. Chtěj nechtěj ho tedy pustil z domu, a tu si teprve uvědomil, jak ho má rád. Po jeho odchodu byl smutný a sklíčený, že to ani přiznat nechtěl – smutnější než chlapec, ten se těšil na nový život a na stejně staré kamarády. Několikrát zkoušel plukovník neobratně a nesouvisle vyslovit, jak se mu po chlapci stýská, ale Becky se jen zachechtala. Připadalo mu, chudákovi, že přišel o nejvzácnější potěšení a nejmilejšího přítele. V oblékárně teskně zíral na prázdnou postýlku, na které tam chlapec u něho spával. Zrána mu chlapec velmi chyběl, marně zkoušel procházet se bez něho po Hyde Parku. Až když mu Rawdon odešel, poznal, jak je sám. Milý mu byl každý, kdo má chlapce rád; chodil za dobrosrdečnou lady Janou, dlouhé hodiny u ní vysedával a povídal jí o chlapcově vzorné povaze, o jeho švarnosti a o sterých jiných dobrých vlastnostech.
Jak jsme už řekli, teta měla Rawdonka ráda právě tak jako její dcerka; ta když bratránek odcházel, rozplývala se v slzách. Starší Rawdon byl matce i dceři za tu příchylnost vděčný. Osmělen jejich soucitem vyléval před nimi otcovské srdce a tak projevoval nejlepší a nejryzejší city. Těmito výlevy, na které si před vlastní ženou netroufal, získal si Janinu vlídnost i nelíčenou úctu. Švagrové se zřídka stýkaly. Pro Janinu citlivost a měkkost měla Becky jen štiplavý smích; tu vlídnou a něžnou duši zas nečitelnost švagrové pobuřovala.
Ženě se tím Rawdon odcizoval víc, než tušil nebo si přiznal. Ona si z odcizení nic nedělala. Nestála o něho a o nikoho. Byl pro ni pouhým poslíčkem a poníženým otrokem. Ať byl nevím jak zaražený a sklíčený, vůbec si toho nevšímala, nebo si ho jen dobírala. Pořád myslela na své postavení, na své zábavy, na svůj společenský vzestup; měla ve společnosti zaujmout významné místo, to je jistá věc.
Raneček do školy sbalila chlapci hodná Briggsová. Když odešel, rozbrečela se v předsíni služka Marjánka – Marjánka, milá a věrná, třebaže plat už dlouho neviděla. Na odvezení chlapce do školy Becky manželovi kočár nepůjčila. Pustit se s koňmi do City! – kdo to jakživ slyšel. Ať si zavolá drožku. Když chlapec odcházel, neměla se k tomu, aby ho políbila; jeho také nenapadlo sevřít ji v náručí; zato políbil Briggsovou (se kterou se jinak nerad mazlil) a uchlácholil ji tím, že v sobotu bude chodit domů, a potom že ho užije. Drožka se kodrcala do City a Beckin kočár zatím uháněl do Hyde Parku. Dávno se už u jezírka smála a bavila s tuctem mladých hejsků, když otec se synem vkročili do školní brány – Rawdon tam chlapce nechal; odcházel chudák zdeptaný, co odložil dětské střevíčky, tak ryzí smutek mu snad srdce nesvíral.
Zkormouceně došel pěšky domů a povečeřel s Briggsovou. Z vděčnosti za její lásku i péči o chlapce byl na ni velmi vlídný. Svědomí ho hryzlo, že si od ní vypůjčil a tak přispěl k jejímu okradení. Zapovídali se o Rawdonkovi – Becky se jen přišla převléci a hned zas odešla na večeři – potom Rawdon všecek stísněn odešel na čaj k lady Janě a všechno jí pověděl, jak se Rawdonek statečně držel, že bude nosit pláštík a krátké kalhoty, a že se ho tam ujal mladý Blackball, syn Kubika Blackballa od jejich bývalého pluku, a slíbil, že na něho bude hodný.
Do týdne si mladý Blackball udělal z Rawdonka buršíka, dával si od něho cídit boty a opékat topinky; zasvětil ho do záhad latinské mluvnice a třikrát nebo čtyřikrát mu nařezal, ale ne nějak moc. Dobráckou milou tvářičkou si ho pacholík získal. Bití dostal tolik, že mu to bezpochyby jen prospělo – a cídění bot, opékání topinek a jiné takové úsluhy – to se přece u každého mladého anglického pána pokládalo za nezbytnou součást vzdělání.
Nejde nám o další generaci, ani o to, jak si mladý pán Rawdon žil ve škole, to by se nám příběh vlekl do nekonečna. Zakrátko přišel plukovník za synem, mládeneček v černém pláštíku a s krátkými kalhotami se na něho zubil a smál, bylo vidět, že mu celkem nic nechybí.
Přízeň mladého pána Blackballa, který měl nad buršíkem moc, koupil si otec tím, že mu zchytrale podstrčil zlaťák. Jakožto chráněnci mocného lorda Steyna, synovci hrabského poslance a synovi komandéra lázeňského řádu a plukovníka, uváděného v Morning Post na nejnóblejších dýcháncích, mu snad ve škole dost nadržovali. Na útratu měl dost peněz, magnátsky z nich nakupoval spolužákům malinové dorty, dost často směl v sobotu za otcem, pro toho to byl vždycky veliký svátek. Pokud to šlo, bral ho Rawdon do divadla nebo tam s ním posílal lokaje; a v neděli chodil Rawdonek s Briggsovou, s lady Janou, se synovcem a se sestřenicí do kostela. Nad jeho vyprávěním, co dělá ve škole, s kým se porval a jak posluhuje, nevycházel Rawdon z úžasu. Brzy znal učitele i významnější žáky jménem tak jako Rawdonek. Pozval k sobě s Rawdonkem i jeho kamaráda a po divadle je vyčastoval paštikou, ústřicemi a portským, až jim bylo zle. Rawdon mu v latinské mluvnici ukazoval, „u čeho“ jsou, a on mu kázal: „Nepovolit, chlapče, není nad dobré klasické vzdělání!“
Čím dál víc Becky manželem opovrhovala. „Dělej si, co chceš – povečeř, kde je libo – jdi si třeba k Astleymu vypít pivo a poklábosit nebo k lady Janě zazpívat žalmy – jenom po mně nechtěj, abych se věnovala chlapci. Když se ty o sebe nestaráš, musím se o tebe starat sama. Kdybych na tebe nemyslela, to bych ráda věděla, co by z tebe bylo, jaké místečko bys ve společnosti zaujímal.“ Na dýcháncích, kam Rebeka chodila, nikdo vlastně o chudáka starého Rawdona nestál. Často ji zvali bez něho. O panstvu mluvívala, jako by měla v Mayfairu alodiální statek; a když drželi u dvora smutek, chodila v černém.
Z otcovského zájmu o záležitosti chudé rodinky připadl lord Steyne na to, že by po odstranění Rawdonka náramně ušetřili, kdyby od nich odešla také slečna Briggsová. Becky je dost chytrá, aby si hospodařila sama. O tom, že dobročinný aristokrat dal své chráněnce na to, aby zaplatila dloužek u slečny Briggsové, jsme vyprávěli v jedné dřívější kapitole; ale Briggsová se od svých přátel nehnula; došel tedy lord k trapnému závěru, že s penězi od šlechetného příznivce svěřenými naložila Becky jinak. Tak neomalený však lord Steyne nebyl, aby se s tímto podezřením vytasil před Becky, nějakými peněžními spory by se jí možná nelibě dotkl, třeba měla tisíceré trapné důvody k tomu, že s lordovou šlechetnou půjčkou naložila jinak. Umínil si, že tomu přijde na kloub; nanejvýš opatrně a ohleduplně přistoupil tedy k nezbytnému šetření.
Nejprve vyzpovídal při nejbližší příležitosti Briggsovou. Nedalo to moc práce. Stačilo trochu dobračku pobídnout, hned spustila stavidla a všechno ze sebe vyklopila. A tak jednoho dne, když byla paní Crawleyová na vyjížďce (což lordův důvěrný sluha, pan Fiche, lehce zjistil dotazem v nájemných stájích, kde si Crawleyovi vydržovali kočár se spřežením, nebo spíš kde kočár se spřežením pro Crawleyovy vydržoval povozník), zaskočil si lord do curzon-streetského domu – řekl si Briggsové o kávu – zmínil se jí o tom, jakou chválu pějí ve škole na chlapce – a za pět minut měl zjištěno, že jí paní Crawleyová dala všeho všudy jenom černé hedvábné šaty, však je jí za ně nesmírně vděčná.
V duchu se tomuto nepřikrášlenému příběhu zasmál. Rebeka mu totiž obšírně vylíčila, jakou radost měla Briggsová z těch peněz – jedenáct set pětadvacet liber – a do jakých státních dluhopisů si je uložila; a jak ji, Becky, zabolelo, že musí zaplatit takovou sumičku. „Kdoví,“ říkala si možná milá Rebeka, „on mi třeba ještě přidá.“ Jenže lord se k ničemu neměl – nejspíš si pomyslil, že byl už k malé intrikánce dost štědrý.
Všetečně se pak slečny Briggsové zeptal, jak si sama stojí – a ona to jeho lordstvu prostomyslně pověděla – že dědila po paní Crawleyové – něco z toho dala příbuzným – něco zas že pro ni na slušné úroky se zárukou uložil plukovník Crawley – a že se Crawleyovi laskavě domluvili se sirem Pittem, ten že pro ni výhodně uloží zbytek, jen co se k tomu dostane. Mylord se jí zeptal, kolik toho pro ni plukovník zatím uložil, a ona mu rovnou řekla podle pravdy, že to dělá něco přes šest set liber.
Ale jen mu to sdílná Briggsová dopověděla, hned ji ta upřímnost zamrzela; snažně mylorda prosila, aby před paní Crawleyovou o její zpovědi ani nemukl. Bylo to od pana plukovníka hezké – pan Crawley se třeba urazí a peníze jí vrátí, a ona za ně třeba tak pěkné úroky jinde nedostane. Lord Steyne se zasmál a slíbil jí, že o tom, co spolu mluvili, slovem necekne; – když pak od slečny Briggsové odešel, rozesmál se na celé kolo.
„Je to ale diblík!“ řekl si. „Báječná herečka i režisérka! Svým lísáním málem ze mě onehdy zas něco vymámila. Dá fleka všem těm, které jsem za dobu svého věru nepromarněného života poznal. Proti ní to byla neviňátka. V jejích rukou jsem i já zelenáč a hlupák – starý hlupák. Ve lhaní se jí žádná nevyrovná.“ Lordův obdiv nad Beckinou mazaností neznal mezí. Vymámit peníze, to nic není – ale vymámit dvakrát tolik, než potřebuje – to je velkolepý kousek. Crawley, říkal si lord – takový hlupák, jak vypadá a jak se tváří, to zas Crawley není. Chytře to narafičil. Nikdo by na něm, na jeho vystupování nepoznal, že ví o té peněžní záležitosti; a přece Rebeku zřejmě sám navedl a peníze pak utratil. Tady se, jak je nám známo, lord mýlil, – ale podle toho se pak choval k plukovníku Crawleymu; ani dosavadní špetku úcty nedával tomuto pánovi znát. Ochránce paní Crawleyové ve snu nenapadlo, že milá panička střádá pro sebe; po pravdě řečeno posuzoval plukovníka Crawleyho podle zkušeností s jinými manželi, s nimiž se za svého dlouhého a věru nepromarněného života setkal; poznal kus lidské křehkosti. Co byl živ, pěkných pár mužů si už lord koupil, jistě mu tedy nelze zazlívat ani odhad tohoto manžela.
Jakmile se pak octl s Rebekou o samotě, vzal ji na paškál a bodře jí gratuloval, jak chytře dovede vymámit víc, než potřebuje. Becky drobet zrozpačitěla. Lhát nemělo to milé stvoření ve zvyku, leda z nezbytí, ale jakmile se octla v úzkých, lhala jako když tiskne; rázem si sesumírovala další věrohodnou a obšírnou báchorku a zatepla ji svému příznivci pověděla. Co mu dříve řekla, je lež – hříšná lež; přiznává se, ale kdo ji k tomu navedl? „Ach, mylorde,“ řekla, „vy nevíte, co všechno mlčky vystojím a přetrpím: před vámi jsem veselá a šťastná – ani netušíte, co musím snášet, když nemám poblíž ochránce. Vyhrožováním a surovým bitím mě manžel donutil vyžádat si tu částku, o které jsem vám pak selhala. Protože tušil, že se třeba někdo zeptá, co se s penězi stalo, donutil mě k tomuto výkladu. Peníze si vzal. Řekl mi, že slečně Briggsové zaplatil; pochybovat o tom jsem nechtěla, ba ani jsem si netroufala. Odpusťte zoufalému muži přestupek, ke kterému je dohnán, a politujte ubohou, přeubohou ženu.“ Při těch slovech se rozplakala. Tak kouzelnicky nešťastně ještě nikdy pronásledovaná ctnost nevypadala.
V kočáře paní Crawleyové kolem dokola objížděli Regent´s Park a měli spolu dlouhou rozmluvu, rozmluvu, jejíž podrobnosti netřeba opakovat; výsledek byl ten, že po návratu domů Becky s usměvavou tváří přiběhla za milou Briggsovou a ohlásila jí potěšitelnou zprávu. Lord Steyne se zachoval ušlechtile a štědře. Myslí jen na to, kde a kdy by mohl někomu prospět. Rawdona má Becky ve škole, bez milé společnice a přítelkyně se tedy obejde. Rozchod s ní, s Briggsovou, ji nadmíru bolí, ale vzhledem k skrovným prostředkům musí na všech stranách šetřit. Zármutek nad tím jí zmírňuje jen pomyšlení, že u štědrého příznivce bude lépe zaopatřena než v její skromné domácnosti. Kastelánka na zámku Gauntly je stařičká, slaboučká a má revma, prostorný zámek nestačí spravovat a nezbývá jí než se poohlédnout po nástupkyni. Místo je to skvělé. Rodina jezdí do Gauntly nejvýš jednou za dvě léta. Ostatní dobu rozhoduje v tom velkolepém sídle kastelánka – den co den jí na stůl nosí čtyři chody; přijímá návštěvy duchovenstva i smetánky z celého hrabství – vlastně je na Gauntly zámeckou paní; poslední dvě kastelánky před paní Pilkingtonovou si vzaly gauntlyjského faráře; to paní Pilkingtonová dobře nemůže, protože je teta nynějšího faráře. Zatím ještě to místo nedostane, ale může si za paní Pilkingtonovou zajet, jestli se jí bude zamlouvat nastoupit po ní.
Jásavé díky Briggsové nelze slovy vylíčit. Jen to si vymínila, že ji bude smět Rawdonek na zámku navštěvovat. Becky jí to přislíbila – všechno, co bude chtít. Když pak přišel domů manžel, honem mu tu radostnou zprávu pověděla. Rawdon byl rád, po čertech rád; starost o peníze Briggsové mu spadla ze srdce. Aspoň o ni je postaráno, jenže – nějak ho to znepokojovalo. Bylo mu divně. Když se o počinu lorda Steyna zmínil malému Southdownovi, ten si ho změřil takovým pohledem, že ho to až překvapilo.
Také lady Janě řekl o tomto dalším důkazu Steynovy dobroty a ona vypadala nějak divně a zaraženě; a sir Pitt rovněž. „Je moc chytrá a – a bujná a bez společnice z dýchánku na dýchánek si chodit nesmí,“ řekli oba. „Všude s ní musíš, Rawdone, chodit, a rozhodně jí musíš někoho opatřit – co některé děvče z Queen’s Crawley, jenže ty by ji moc neohlídaly.“
Někoho mít Becky musí. Hodná Briggsová však, to je jasné, nesmí doživotní zaopatření propást; vypravili ji tedy i s kufry a Briggsová se vydala na pouť. Rawdonovy dvě přední hlídky se octly v nepřátelských rukou.
Sir Pitt se odebral k švagrové a domlouval jí kvůli propuštění Briggsové i jiným choulostivým rodinným věcem. Marně poukazovala na to, že se její chudý manžel bez protekce lorda Steyna neobejde; a že připravit Briggsovou o nabízené místo by bylo bezohledné. Na sira Pitta neplatily lichotky, něžnůstky, úsměvy, slzy a málem se s Becky, kdysi tak uctívanou, pohádal. Mluvil o rodinné cti; o bezúhonné pověsti Crawleyů; horlil proti tomu, že přijímá návštěvy mladých Francouzů – těch bezuzdných elegantních mladíků, ba i lorda Steyna, který má stát kočár pořád před jejím vchodem, denně u ní celé hodiny vysedává, až o tom kdekdo mluví. Jako hlava rodiny ji zapřísahal, aby na sebe víc dbala. Společnost ji už stejně pomlouvá. Pozornostmi lorda Steyna, aristokrata z nejvyšších kruhů, obdařeného vzácnými vlohami, si může jen zadat; snažně švagrovou prosil, zapřísahal, rázně vybízel, aby si ve styku s tímto aristokratem dala dobrý pozor.
Becky slibovala Pittovi hory doly; ale lord Steyne za ní chodil jako dřív a sir Pitt měl stále větší zlost. Jestlipak se nad tím lady Jana zlobila nebo radovala, že manželovi na jeho oblíbené Becky konečně něco vadí? Jak lord v návštěvách neochaboval, tak v nich on ustával; žena se domáhala, aby s aristokratem přerušili veškeré styky a nepřijali pozvání na šarádový večírek, které jí poslala markýza; ale siru Pittovi se zdálo, že je musí přijmout, protože tam bude královská Výsost.
Na večírek se sice sir Pitt dostavil, ale brzo se sebral a zmizel, a také jeho žena ráda odešla. Becky s ním slovo nepromluvila a švagrové si ani nevšimla. Pitt Crawley o ní prohlásil, že se chová ohavně a neslušně a hraní a přestrojování ostře káral, to že se pro britskou ženu naprosto nehodí; po šarádách bratru Rawdonovi vyčinil, že v takových oplzlých rolích sám vystupuje a ke všemu ještě nechává vystupovat svou ženu.
Rawdon ho ujistil, že podruhé Rebeku na takové zábavy nepustí; po bratrových i švagřiných narážkách se už zatím proměnil v ostražitého a vzorně domáckého manžela. Zanechal klubu i kulečníku. Nehnul se z domu. Jezdil s Becky na projížďky; do úmoru s ní vymetal dýchánky.
Ať přišel lord Steyne, kdy chtěl, vždycky tam zastihl plukovníka. A když někdy Rebeka dostala chuť jít někam bez manžela nebo přijmout pozvání jen pro sebe, rázně jí to zatrhl; on se ten pán dovedl zatvářit, že nezbylo než poslechnout. Rebečku, buďme k ní spravedliví, Rawdonovo rytířství okouzlovalo. Propadal nevrlosti, ona jí nepropadla nikdy. Ať u nich byli nějací známí, nebo ne, mile se na něho usmívala a dbala jen o jeho blaho a pohodlí. Jako by znovu prožívali počátky manželství: pohoda, prévenances[80], veselí a nelíčená důvěra i ohleduplnost. Říkávala mu: „Jezdit v kočáře s tebou je mi příjemnější než s tou potrhlou Briggsovou! Milý Rawdone, dělejme to tak pořád. Bylo by to hezké a byli bychom šťastni, jenom na to mít!“ Po večeři si v křesle zdříml; neviděl naproti tu přepadlou, omrzelou, strašlivou tvář… jakmile procitl, hned zazářila upřímným úsměvem a s chutí ho políbila. Kdepak, z ničeho ji nepodezříval; němé pochybnosti i chmurné obavy, které se v něm kupí, je pouhá žárlivost. Má ho ráda; ráda ho měla vždycky. Že oslňuje ve společnosti, za to ona nemůže; je k tomu stvořena. Kterápak jiná má takový dar řeči, zpěvu a všeho možného? Kdyby jen o chlapce trochu stála! říkal si Rawdon. Ale matka a syn se už nikdy nesblížili.
V takových pochybách a starostech se zmítal Rawdon a tu došlo k příhodě, jak jsme se o ní v poslední kapitole zmínili; a nešťastného plukovníka uvěznili daleko od domova.
KAPITOLA
XVIII.
Záchrana a pohroma
Milý Rawdon dojel tedy k páně Mossově rezidenci v Cursitor Street a hned ho do tohoto truchlého sídla pohostinství uvedli. Svítalo už nad přívětivými štíty Chancery Lane, když se tam ozvěnou rozlehlo drkotání drožky. Do domu je vpustilo růžovooké žídě s hlavou rudou jako vycházející slunce, v přízemí pak Rawdona přivítal jeho spolucestující i hostitel pan Moss a přívětivě se ho zeptal, nemá-li po projížďce chuti na nějaký horký nápoj.
Octnout se po odchodu z paláce a od placentis uxoris[81] za mřížemi zajištovací vazby, to by na plukovníkově místě leckoho jinak sklíčilo; jenže plukovník, ten už v páně Mossově penzionu párkrát pobyl. Zmiňovat se o těchto drobných domácích příhodách v předcházejícím vyprávění nezdálo se nám nutné; že v životě toho, kdo celý rok žije z ničeho, nejsou žádnou vzácností, to nechť nám čtenář věří.
Když plukovník, tehdy ještě svobodný, zavítal k panu Mossovi poprvé, vysvobodila ho svou štědrostí teta; z druhého maléru ho pak přehorlivě i převlídně vytrhla Rebečka, něco si vypůjčila od lorda Southdowna a manželova věřitele (to jí vlastně dodal šálu, krajkový kapesník, šperky a trety) uchlácholila, takže vzal zavděk menší splátkou a na zbytek požadované částky manželovu směnku; v obou případech se zatčení i propuštění provedlo nejvýš ohleduplně; byli tedy Moss s plukovníkem zadobře.
„Poctivě řečeno,“ ujišťoval ho dobroděj, „najdete tady, pane plukovníku, bývalý lůžko a všechno pohodlí. Toť se ví, že se větrá, a to po znamenitých lidech. Ještě předvčírem v něm spal ctihodnej kapitán Famish i milovaná choť vod padesátýho dragounskýho; máma ho vocud vytáhla až za čtrnáct dní, prej za trest. Ale řeknu vám, von to byl, namouduši, trest na mý šampaňský – každej večír se tu sešla jeho parta – samej fajnovej elegán z klubů a z West Endu – kapitán Ragg, ctihodnej pán Deuceace, co bydlí v Templu, a pár kumpánů, co se vyznají ve víně, dejte si říct. V prvním patře mám doktora teologie, pět pánů v kavárně, a v půl šestý pořádá má paní společnou tabuli, potom se chvilku hrajou karty a zpívá a moc rádi vás uhlídáme.“
„Až budu něco potřebovat, tak zazvoním,“ řekl Rawdon a klidně odešel do ložnice. Jak jsme řekli, drobnými ranami osudu se starý voják nedal vyvést z míry. Být to slaboch, byl by napsal ženě hned při zatčení. „Ale nač ji vyrušovat ze spaní?“ řekl si Rawdon. „Jestli jsem ve svém pokoji, nebo nejsem, to ona stejně neví. Na psaní času dost, až se vyspí ona a já taky. Takových sto sedmdesát, to by v tom byl čert, abychom je nesehnali.“ Plukovník vzpomněl na Rawdonka (jen aby se nedověděl, do jakého divného domu to zapadl), praštil sebou na lůžko, v němž ještě nedávno léhal kapitán Famish, a usnul. Procitl v deset a zrzavý mládeneček mu s nápadnou pýchou přinesl toaletní skříňku z tepaného stříbra, aby se oholil. U pana Mosse bylo sice dost špíny, ale jinak samá nádhera. Špinavé byly podnosy i chladicí vinné kbelíky srovnané en permanence[82] na kredenci, špinavé byly ohromné pozlacené římsy, ušmudlané závěsy ze žlutého saténu plandaly na zamřížovaných oknech do Cursitor Street – špinavé byly mohutné rámy na sportovních i posvátných námětech, pocházejících od největších mistrů a následkem účetních převodů při nových a nových koupích dosahujících největších cen. Také snídani předložili plukovníkovi na velkolepém zašlém stříbře. S čajovou konvicí se objevila, papiloty ve vlasech, tmavooká slečna Mossová a s úsměvem se plukovníka zeptala, jak se vyspal. Přinesla mu také Morning Post, uvedli v něm všechny velikány, kteří minulý večer vystupovali na zábavě u lorda Steyna. Skvěle popsali celou slavnost i obdivuhodné výkony krásné i vzdělané paní plukovníkové Crawleyové.
Plukovník si s dámou rozvalenou na rohu jídelního stolku tak, že jí bylo vidět shrnutou punčochu a sešmaťchaný střevíc druhdy z bílého saténu, živě popovídal, potom požádal o pero, inkoust a papír; na dotaz, kolik si přeje listů, vybral si list, který mu slečna Mossová vlastnoručně podala ukazovákem a palcem. Co listů se tam ta černooká děva nanosila; co nešťastníků tam chvatně čmáralo a kaňhalo prosebné řádky a chodilo v tom hrozném pokoji sem a tam, než se vrátil posel s odpovědí. Nešťastníci neposílají nic poštou, ale po poslovi. Známe ty jejich dopisy, zalepené ještě vlhkou oplatkou, s tím, že v předsíni někdo čeká.
Jak dopadne se svou žádostí, z toho si Rawdon těžkou hlavu nedělal.
„Milá Becky, (psal Rawdon),
vyspala ses, doufám, dobře. Nelekni se, dyž ti nepřinesu čekuládu. Fčera večer sem šel domů, klidně sem si pokuřoval a najednou malér. Drapl mě Moss z Cursitor Street – píšu ti z jeho nádherně pozlacenýho salónu – nemlich toho, co sem v něm byl před dvěma lety. Čaj mi přinesla slečna Mossová – ztloustla – a jako dycky punčochy má na patě prošlapaný.
De o Nathanovu pohledáfku – sto padesát – se soudníma útratama sto sedmdesát. Pošli mi prosím tě tu mou psací skříňku a taky ňáký voblečení – sem v krátkejch kalhotách, na krku mám bílou kravatli (vypadá skoro jako ty punčochy slečny M.) – ve skříňce mám sedmdesát liber. Po doručení zajed‘ za Nathanem – pětasedmdesát mu vysázej na prkno – na ostatek ať vystaví nový úpisy – že od něho odeberu víno – ňáký šery by k večeři bodlo; ale žádný vobrazy, sou moc drahý.
Dyš ti na to neskočí, seber mý hodinky a bez čeho se sama vobejdeš a pošli to k Ballovi – do večera to přece musíme sehnat. Vodkládat se to nedá, zejtra je neděle; moc čistý postele tady nemají, a třeba eště proti mně něco vyšťourají – sem rád, že tudle sobotu Rawdona nepustěj domů. Pámbu tě opatruj.
Ve spěchu Tvůj
R. C.
Ps. Pospěš a přiď.“
Dopis zalepený oplatkou odnesl posel, jakých se kolem páně Mossova pensionu dost potlouká; Rawdon se za ním díval, jak odchází, potom se uchýlil na dvůr a jakžtakž klidně vykouřil doutník – mříže nad hlavou mu nevadily; dvůr má totiž pan Moss zahrazený jako klec, aby snad pány, ubytované u něho, nenapadlo z jeho pohostinství upláchnout.
Nejdéle za tři hodiny, počítal v duchu, přijde mu Becky otevřít žalářní bránu; zatím si celkem bezstarostně pokuřoval, četl noviny a se svým známým, kapitánem Walkerem, vysedával v kavárně a pár hodin s ním hrál dost vyrovnaně o šesták.
Ale uplynul den a posel nešel – a Becky také ne. V stanovenou dobu, o půl šesté, se u pana Mossa prostíralo k společné tabuli; pokud měli pánové ubytovaní v domě dost peněz na hostinu, sešli se a pohodovali v předním, už dříve popsaném salóně, do něhož se vcházelo z prozatímního příbytku páně Crawleyova; objevila se slečna M. (neboli podle tatínkových slov slečna Emová), tentokrát bez ranních papilot, a v čele stolu paní Emová servírovala velejemnou skopovou kýtu s tuřínem, na níž si však plukovník valně nepochutnal. Beze všeho svolil, že za celou společnost „zatáhne“ šampaňské, dámy mu připily na zdraví a pan Moss si s ním nanejvýš zdvořile přiťukl.
Uprostřed tohoto hodokvasu se ozval domovní zvonek – zrzavý mladičký Moss s klíči v ruce vstal a šel se podívat, kdo zvoní; vrátil se a oznámil plukovníkovi, že je tu posel s balíkem, psací skříňkou a dopisem; ten mu hned odevzdal. „Prosím, jen žádné cavyky, pane plukovníku,“ zašermoval rukou pan Moss; poněkud rozechvěně ho plukovník roztrhl. – Byl to krásný, silně navoněný dopis na růžovém papíře se světle zelenou pečetí.
„Mon pauvre cher petit[83], (psala paní Cramleyová),
ani oko jsem nezamhouřila, jak jsem přemýšlela, co je s mým ohyzdným milým netvorem; zdřímla jsem až k ránu, vzkázala (to mnou lomcovala horečka) pro p. Blenche, ten mi dal utišující náplast a Finettě vložil na srdce, že mě za žádnou cenu nesmí nikdo vyrušovat, a tak posel od chudáčka mého muže – podle toho, co říká Finette, měl bien mauvaise mine[84] a sentait de genièvre – čekal několik hodin v předsíni, až zazvoním. Jak mi bylo, když jsem si přečetla Tvé psaníčko, plné pravopisných chyb, to si můžeš myslit.
Churavá nechuravá hned jsem poslala pro kočár a jen jsem se oblékla (čokolády jsem si ani nesrkla – nějak to, věř mi, nešlo, když mi ji netvor nepřinesl) a ventre à terre jsem se rozjela k Nathanovi. Mluvila jsem s ním – plakala – naříkala, padla před jeho hnusná kolena. Ničím se ten protiva nedal obměkčit. Žádá prý všechno, jinak nechá mého ubohého netvora v žaláři. Jela jsem domů s tím, že vykonám další triste visite chez mon oncle (a že ti přenechám kdejakou svou tretu, třebaže za ně nestržím ani sto liber, některé, jak víš, ce cher oncle už dávno má), a doma jsem zastihla my lorda a toho bulharského beraního netvora, přišli mi gratulovat k včerejšímu výkonu. Přišel taky Paddington, huhňal a šišlal a drbal se na hlavě; po něm se tam objevil se svým šéfem Champignac – kdekdo měl pro mě foison lichotek a pěkných slov – tak mě chudinku týrali a já jsem jen toužila nějak se jich zbavit a v jednom kuse jsem přemýšlela, co dělá mon pauvre prisonnier.
Po jejich odchodu jsem padla před mylordem na kolena; že nám nezbývá než dát všechno do zástavy; prosila jsem, žadonila o dvě stě liber. Vztekle a opovržlivě mě odbyl – dávat věci do zástavy že je hloupost – jestli mi bude moci něco půjčit, to prý se uvidí. Odešel s tím, že mi ráno peníze pošle; potom je, chudáčku netvore, dostaneš i s pusinkou od své milující
Becky.
Píši v posteli. Ach, bolí mě hlava i srdce.“
Rawdon dočetl dopis a vztekem zrudl; u společné tabule se všichni dovtípili, že má špatné zprávy. Až dosud zaplašoval podezření a teď ho znovu přepadlo. Ani šperky nejde prodat, aby mu pomohla na svobodu. Směje se a mluví o tom, jak ji zahrnují lichotkami, a on je zatím v žaláři. Kdopak ho tam dostal? Vyprovázel ho Wenham. Vězí snad za tím… Ani pomyslit se mu nechtělo na to, co tušil. Kvapně vlétl do svého pokoje – rozevřel skříňku, načmáral pár řádků adresovaných siru Pittovi nebo lady Crawleyové a kázal poslovi, ať je hned zanese do Gaunt Streetu, ať se sveze drožkou, jestli se za hodinu vrátí, dostane zlaťák.
Snažně milého bratra i švagrovou v dopise prosil, aby pro lásku boží, pro lásku k jeho chlapci i k jeho cti za ním přišli a pomohli mu z úzkých. Je v žaláři: potřebuje sto liber, a octne se zase na svobodě – zapřísahal je, ať za ním přijdou.
Vypravil posla, potom se vrátil do jídelny a poručil si ještě víno. Řehtal se a bavil až s nápadnou nevázaností, jak se tam každému zdálo. Chvílemi se svým obavám šíleně zasmál a celou hodinu pak pil; přitom ustavičně napínal sluch, jestli se nevrací kočár s osudným rozhodnutím.
Uplynula hodina a přede dveřmi zahrčela kola – mladistvý vrátný vyšel z pokoje s klíči od brány. Vpustil k drábovi nějakou dámu.
„Pana plukovníka Crawleyho,“ řekla celá rozechvělá. Významně se na ni podíval. Zabouchl za ní vnější dveře – potom jí odemkl a otevřel vnitřní a houkl: „Pane plukovníku, někdo s vámi chce mluvit,“ a zavedl ji k němu do zadního pokojíku.
Z jídelny, kde bylo hýření v plném proudu, vstoupil Rawdon do zadního pokojíku; táhl se za ním pruh prudkého světla; stála tam dosud znervóznělá.
„To jsem já, Rawdone,“ ozvala se ustrašeným hlasem, který měl znít vesele. „Já, Jana.“ Ten vlídný hlas i zjev Rawdonovi dodal. Vrhl se k ní – sevřel ji v náručí – přerývaně zajektal poděkování a málem se jí na rameni rozeštkal. Proč je tak vzrušen, to nevěděla.
Rázem měl pan Moss účty vyrovnány, nebylo to asi tomu pánovi vhod, počítal, že plukovník bude jeho hostem nejméně přes neděli; Jana, všecka usměvavá a rozzářená radostí, unesla Rawdona z drábova domu, domů se svezli drožkou, v níž mu přispěchala na pomoc. „Když přišel tvůj lístek, byl už Pitt na sněmovní večeři,“ řekla, „a tak jsem, milý Rawdone – tak jsem přišla sama,“ a vlídně mu vložila ruku do dlaně. Že je Pitt na večeři, to Rawdonu Crawleymu nevadilo. Stokrát švagrové děkoval s vděčným zanícením, byla tím ta dobračka dojata i zneklidněna. „Ach,“ řekl drsně a nelíčeně, „ty – ty nevíš, jak jsem se změnil, co znám tebe a – Rawdonka. Rád – rád bych byl jinačí. Chtěl bych – chtěl bych – být –“ Nedopověděl, ale ona si to uměla vyložit. Navečer po jeho odchodu seděla pak u postýlky svého synáčka a pokorně se modlila za ubohého utrmáceného hříšníka.
Od ní se pak hnal Rawdon pěšky rovnou domů. Bylo devět hodin. Běžel po ulicích i rozlehlých náměstích Jarmarku marnosti, až se udýchán octl naproti svému domu. Couvl a opřen o zábradlí rozechvěně zdvihl hlavu. Okna v salónu zářila světlem. A ona prý leží a stůně. Chvíli stál, světlo ze salónu mu padalo na bledý obličej.
Vytáhl klíč od domu a odemkl si. Z horních pokojů k němu dolehl smích. Na sobě měl plesový oblek, v němž ho včera večer zatkli. Zticha vystoupil po schodech; na odpočívadle se opřel o zábradlí. – Kromě něho nebylo tam v celém domě živé duše – služebnictvo si šlo po svých. Rawdon zaslechl z pokoje smích – smích a zpěv. To Becky zpívala úryvek písně z včerejšího večera; někdo chraplavě zařval: „Bravo! Bravo!“ – byl to lord Steyne.
Rawdon otevřel a vkročil dovnitř. Na stolku bylo prostřeno k večeři – i s vínem a stříbrným náčiním. Steyne stál nakloněn nad pohovkou, na níž seděla Rebeka. Na sobě měla ta ničemnice oslnivou večerní róbu, na pažích i na prstech se jí třpytily náramky a prsteny; a na ňadrech brilianty od Steyna. Steyne ji držel za ruku a shýbal se, aby jí na ni vtiskl polibek, a tu sebou Becky trhla, a při pohledu na Rawdonovu bledou tvář slabounce zavřískla. Vzápětí vyloudila úsměv, strašlivý úsměv, jakoby manželovi na přivítanou; Steyne se vzpřímil a všecek bledý a vzteklý zaskřípal zuby.
Také on se zkoušel usmát – pokročil k Rawdonovi a podával mu ruku. „Co to, vy jste se vrátil! Vítám vás, Crawley,“ řekl, a jak se na vetřelce usilovně zubil, v koutcích úst mu to cukalo.
Rawdonův výraz pohnul Rebeku k tomu, že se před ním vrhla na zem, „Rawdone, jsem nevinná,“ řekla; „přisámbůh, jsem nevinná.“ Popadala ho za kabát, za ruce; sama měla na rukou plno hadů, prstenů a jiných ozdob. „Jsem nevinná. – Povězte mu, že jsem nevinná,“ řekla lordu Steynovi.
Ten v domnění, že mu nastražili past, zuřil na manželku i na manžela. „Vy že jste nevinná! Čert aby vás,“ zaječel. „Vy že jste nevinná. Vždyť jsem vám zaplatil kdejaký šperk, co na sobě máte. Tisíce liber jsem vám dal, ten chlap je utratil a za ně vás prodal. Nevinná, a sakra! Jste zrovna tak nevinná jako vaše matka, ta baletka, a jako váš manžel, ten pasák. Ať vás ani nenapadne pouštět na mě hrůzu, jako ji pouštíte na jiné. Uhnout, vašnosti, pusťte mě.“ Lord Steyne popadl klobouk a blesky v očích, pohled upřený na soka, šel rovnou proti němu, byl si jist, že mu uhne.
Ale Rawdon Crawley se k němu vrhl, popadl ho za nákrčník, až se mu napolo uškrcený svíjel a kroutil v ruce. „Lžeš, ty pse!“ řekl Rawdon. „Lžeš, ty padouchu a lotře.“ A plochou dlaní praštil paira dvakrát přes obličej a krví zbroceného ho srazil k zemi. Stalo se to, ještě než mohla Rebeka zasáhnout. Stála před ním celá rozechvělá. Nad manželem, silným, statečným a vítězným, trnula obdivem.
„Pojď sem,“ řekl jí. Hned k němu přistoupila.
„Sundej si ty krámy“ – Rozechvěně se do toho dala, s paží si stáhla náramky, z třesoucích prstů prsteny, zdvihla hlavu a tetelivě mu celou hromádku podala. „Zahoď to,“ řekl a ona je pustila na zem. Z ňader jí vytrhl démantový šperk a hodil jím po lordu Steynovi. Šperk ho sekl po plešatém čele. Nosil pak jizvu až do smrti.
„Pojď nahoru,“ řekl ženě Rawdon. „Nezabíjej mě, Rawdone,“ řekla mu. Posupně se zasmál. – „Chtěl bych se přesvědčit, jestli ten chlap lhal o penězích tak, jako lhal o mně. Dal ti nějaké?“
„Ne,“ řekla Rebeka, „vlastně –“
„Dej mi klíče,“ řekl Rawdon a oba spolu odešli.
Všechny mu je Rebeka dala kromě jednoho, snad si nevšimne, tak se utěšovala, že ten chybí. Byl od psací skříňky, v dávných letech věnované od Amálie a schované na tajném místě. Rawdon vypáčil krabice i šatníky a vyházel z nich všemožné cáry, až tu skříňku našel. Musela mu ji odemknout. Byla v ní lejstra, dávná milostná psaníčka – všelijaké trety a ženské zápisky. Byla v ní také peněženka s bankovkami. Některé byly už z doby před deseti lety, jedna byla docela nová – tisíciliberní bankovka od lorda Steyna.
„Tu ti dal on?“ řekl Rawdon.
„Ano,“ řekla Rebeka.
„Ještě dnes mu ji pošlu,“ řekl Rawdon (zatím už zase svítalo, prohlídka totiž trvala několik hodin), „zaplatím Briggsové, byla na chlapce hodná, a ještě nějaké dluhy. Dáš mi vědět, kam ti mám poslat zbytek. Sto liber jsi mi z toho, Becky, mohla uštědřit – já jsem se s tebou vždycky dělil na polovic.“
„Jsem nevinná,“ řekla Becky. Beze slova od ní odešel.
Načpak myslela, když od ní odešel? Po jeho odchodu celé hodiny proseděla Rebeka sama na pelesti, slunce pražilo do pokoje. Zásuvky byly otevřeny a všechno z nich vyházeno – šaty a vějíře, šátky i trety, rumiště skácených a rozkotaných marností. Vlasy jí splývaly na ramena; šaty měla roztrženy, jak jí z nich Rawdon vyškubl brilianty. Za několik minut potom, co od ní odešel, slyšela ho, jak šel po schodech a jak za sebou práskl domovními dveřmi. Věděla, že se k ní nevrátí. Je navždy pryč. Jestlipak se Rawdon zabije? – napadlo ji – leda až se utká s lordem Steynem. Přemýšlela o svém dosavadním životě, co v něm zažila neutěšených příhod. Připadal jí truchlivý, bídný, sirý a jalový. Má vypít opiovou tinkturu, skoncovat se životem a tak rázem odhodit naděje i plány, dluhy i triumfy? Tak ji tam zastihla francouzská komorná – seděla mezi bědnými troskami, ruce sepjaté, oči suché. Komorná byla spoluvinice, vydržoval ji Steyne, „Mon Dieu, madame, copak se to stalo?“ zeptala se.
A co se vlastně stalo? Byla vinna nebo nebyla? Sama tvrdila, že vinna není; ale kdopak ví, kdy z jejích úst vycházela pravda; a jestli to zkažené srdce bylo tentokrát čisté? Takhle zbankrotěly její lži a pletichy, její prospěchářské i úskočné záměry, její důmysl i talent. Komorná zatáhla záclony a snažným domlouváním i strojenou laskavostí přiměla velitelku k tomu, že ulehla. Potom odešla dolů a posbírala šperky; ležely tam od té doby, co je Rebeka na manželův rozkaz pohodila a co lord Steyne odešel.
Rezidence sira Pitta Crawleyho v Great Gaunt Street se strojila na neděli a tu kolem vylekané ženské, drhnoucí schody, prošel ve večerním, dva dni nošeném úboru Rawdon a vstoupil do bratrovy pracovny. Lady Jana už vstala, oděna županem v dětském pokoji dohlížela na oblékání dítek a poslouchala ranní modlitby, které jí drobotina do klína odříkávala. Každé ráno to s nimi konala v soukromí ještě před společným obřadem řízeným sirem Pittem, k němuž se shromažďovala celá domácnost. V pracovně usedl Rawdon k baronetovu stolu, obloženému úhledně srovnanými Modrými knihami i dopisy, vzorně oštítkovanými účty i souměrnými brožurami; zaklapnutými účetními knihami, psacími složkami i kasetami na depeše, biblí, Quarterley Review i Dvorním kalendářem; stály tam jako na slavnostní přehlídce a čekaly jen na velitele.
Na stole měl sir Pitt ležet knihu rodinných kázání, z níž v neděli ráno rodině vysluhoval, stačilo jen rozšafně něco vybrat. Vedle knihy kázání měl pak pro vlastní potřebu položen vlhký, pěkně složený Observer. Jenom lokaj si troufl do novin nahlédnout, než je pánovi položil na stůl. Než mu je to ráno přinesl do pracovny, přečetl si v nich barvité vylíčení „Slavnosti v Gaunt Housu“ i se jmény předních osobností, které tam markýz sezval na seznámení s jeho královskou Výsostí. Časně zrána seděl u domovnice nad čajem a horkými topinkami a vykládal domovnici i její neteři, co si o té zábavě myslí, jenom to prý je mu divné, kde na to ti plukovníkovi berou. Potom zas noviny navlhčil a složil; napohled čerstvé a nedotčené čekaly na příchod pána domu.
Chudák Rawdon popadl noviny a zkoušel číst, než za ním přijde bratr. Ale tisk mu splýval před očima; neměl tušení, co čte. Úřední zprávy a jmenování (jakožto veřejný činovník je sir Pitt musel sledovat, jinak by nebyl nedělní noviny za nic na světě do domácnosti pustil), divadelní kritiky, zápas o sto liber mezi barkingským Řezníkem a tutburským Favoritem, ba i kroniku z Gaunt Housu s lichotivým, leč zdrženlivým vylíčením slavných šarád, jejichž hrdinkou byla paní Becky – to všechno jako v mlhách táhlo před Rawdonem, jak tam čekal na příchod hlavy rodiny.
Úderem černých mramorových hodin v pracovně, pronikavě odbíjejících devět, objevil se sir Pitt, vymytý, čisťounký, hladce vyholený, tvář jako z vosku, na krku tuhý límec, řídké vlasy učesány a namaštěny, v škrobeném nákrčníku a šedém flanelovém županu, velebně kráčel po schodech a ořezával si nehty – jedním slovem staroanglický velmož – vzor elegance i slušnosti. Zarazil se, jak uviděl v pracovně chudáka Rawdona v pomačkaných šatech, oči podlité, vlasy shrnuté do čela. Bratr asi není střízlivý, napadlo ho, to zas celou noc někde hýřil. „Propánakrále,“ řekl nechápavě, „kdepak se tu, Rawdone, v tuhle ranní dobu bereš? Pročpak nejsi doma?“
„Doma,“ zachechtal se Rawdon. „Neboj se, Pitte. Nejsem opilý. Zavři; chtěl bych s tebou mluvit.“
Pitt za sebou zavřel, přistoupil ke stolu, posadil se do druhého křesla – sedával v něm správce, advokát nebo jiný soukromý návštěvník, když přišel s baronetem něco projednat – a ořezával si nehty ještě rázněji.
„Pitte, se mnou je konec,“ ozval se po chvilce mlčení plukovník. „Je po mně veta.“
„Vždyť jsem to věděl, že to takhle dopadne,“ utrhl se na něho nevrle baronet a ostříhanými nehty zabubnoval na stůl. „Tisíckrát jsem tě varoval. Ode mě pomoc nečekej. Hotovost mám na šilink přesně rozvrženou. I těch sto liber, které ti včera večer zavezla Jana, měl zítra ráno dostat advokát; že je nemám, to mi způsobí velkou nepříjemnost. Ne že bych ti nakonec zase nepřiskočil na pomoc. Ale chtít zaplatit tvým věřitelům v plné výši, to bych spíš státní dluh zaplatil. Na něco takového myslet je bláznovství, čiré bláznovství. Musíš se vyrovnat. Pro rodinu je to trapné; ale dělá to kdekdo. Minulý týden si odbyl proces syn lorda Raglana, Jiří Kitely, a byl, jak se tuším říká, prohlášen znovu za solventního. Ani vindru nechtěl za něho lord Raglan zaplatit, a tak –“
„Peníze nepotřebuji,“ skočil mu do řeči Rawdon. „Kvůli sobě tady nejsem. Co bude se mnou, o to se nestarej –“
„Oč tedy jde?“ Pittovi se trochu ulevilo.
„O chlapce,“ řekl zastřeným hlasem Rawdon. „Slib mi, že se ho ujmeš, až tady nebudu. Tvá hodná ženuška byla na něho vždycky hodná; a on ji má raději než svou… Ksakru. Poslyš, Pitte – po slečně Crawleyové jsem měl dědit já, však to víš. Nevyrůstal jsem jako mladší bratr: odjakživa mě vedli k marnotratnosti a zahálce. Nebýt toho, mohl ze mě být jiný člověk. U pluku jsem službu neodbýval. Jak jsem o to dědictví přišel a kdo je shrábl, to víš.“
„Zbytečně mi to vyčítáš,“ řekl sir Pitt, „vždyť jsem pro tebe přinesl tolik obětí a tolikrát jsem tě vytrhl z nouze. Ten sňatek sis vymyslel ty, ne já.“
„Po tom je stejně veta,“ řekl Rawdon. – „Nadobro veta.“ Tak sténavě to ze sebe vypravil, až sebou bratr trhl.
„Proboha! Je po ní?“ ozval se sir Pitt s nelíčeným leknutím i soucitem.
„Škoda že není po mně,“ odpověděl Rawdon. „Jenom kvůli Rawdonkovi jsem dnes ráno nepodřízl krk sobě – i tomu lumpovi.“
Sir Pitt rázem uhodl, oč jde, a vytušil, že Rawdon ukládá o život lordu Steynovi. Stručně a přerývaně vylíčil pak Rawdon staršímu bratrovi, jak to vlastně bylo. „Ten ničema se s ní proti mně doslova spikl,“ řekl. „Poštvali na mě soudní dráby: zatkli mě, když jsem odcházel z jeho domu; psal jsem jí o peníze, a ona mi odepsala, že leží a stůně, ať prý počkám do zítřka. Přišel jsem domů a zastihl ji, jak sedí sama s tím lotrem, ověšená démanty!“ Zběžně mu vylíčil, jak se vypořádal s lordem Steynem. Taková záležitost se dá ovšem vyřídit jen jedním způsobem: jen co se s ním, s bratrem, poradí, hned učiní nezbytné přípravy k nastávajícímu utkání. „A protože to pro mě třeba skončí neblaze,“ řekl Rawdon nejistě, „a matku chlapec nemá, nezbývá mi, Pitte, než ho odevzdat tobě a Janě – pro útěchu mi slib, že mu budeš přítelem.“
Dojat stiskl starší bratr Rawdonovi ruku; málokdy projevil takovou srdečnost. Rawdon si přetřel kosmaté obočí. „Děkuji ti, bratře,“ řekl, „na tvé slovo se mohu spolehnout, to vím.“
„Na mou čest, budu mu přítelem,“ řekl baronet. A tak se takřka mlčky dohodli.
Rawdon pak vytáhl z kapsy peněženku, objevenou v Beckině psací skřínce; vytáhl z ní svitek bankovek. „Tady je šest set,“ řekl, „to jsi netušil, jak jsem bohatý, co? Odevzdej je Briggsové, ona nám je půjčila – na chlapce byla milá – dávno mi bylo stydno, že jsme to od té staré nuzačky vzali. Tady máš další – pro sebe jsem si nechal jenom pár liber – ty ať si vezme Becky, aby měla být z čeho živa!“ Při těch slovech vytáhl další bankovky a podával je bratrovi, ale ruce se mu třásly, samým rozčilením mu z nich peněženka vypadla a s ní tisíciliberní bankovka, poslední úlovek nešťastné Becky.
Pitt se pro ně shýbl a zkoprněl nad tolikerým bohatstvím. „Tu ne,“ řekl Rawdon – „do chlapa, kterému patří, jak doufám, vpálím kouli.“ V duchu si řekl, jaká by to byla pěkná pomsta, zabalit do ní kulku a tak lorda Steyna skolit.
Po tomto rokování si bratři znovu stiskli ruku a tak se rozešli. O plukovníkově příchodu už lady Jana věděla; v sousední jídelně čekala na manžela a ženským pudem vytušila, že to bude něco zlého. Dveře do jídelny zůstaly náhodou otevřeny, a jak je bratří míjeli, vyšla z nich lady Jana. Podala Rawdonovi ruku, to je dobře, že k nim přišel na snídani; ale už z toho, jak je přepadlý a neholený a jak chmurně se tváří manžel, uhodla, že ze společné snídaně nic nebude. Rawdon něco zamumlal, že je mu líto, ale že to nejde, a silně stiskl bázlivou ručku, kterou mu švagrová podala. Úpěnlivým zrakem mu z obličeje nic jiného nevyčetla než pohromu; ale on beze slova odešel. Vysvětlení jí neposkytl ani sir Pitt. Přišly ho pozdravit děti a on je jako vždy chladně políbil. Matka je k sobě vinula a držela je za ruce, když pak poklekli k modlitbě, kterou sir Pitt předčítal jim i svátečně nastrojenému i olivrejovanému služebnictvu, rozsazenému na židlích za syčící čajovou konvicí. Následkem těch průtahů snídali pozdě, ještě seděli u jídla, a ozvalo se sezvánění: lady Jana byla sice při rodinné pobožnosti nadobro roztěkaná, ale do kostela, prohlásila, nepůjde, protože jí není dobře.
Rawdon zatím odkvapil z Great Gaunt Street, zaklepal na velkou bronzovou Medúzinu hlavu na portále Gaunt Housu a tak přivolal brunátného Siléna v rudostříbrné kazajce, který tam v paláci dělal vrátného. Chlap se rozcuchaného Rawdona lekl a zatarasil mu cestu, aby snad nevnikl dovnitř násilím. Ale plukovník Crawley jenom vytáhl navštívenku, vložil mu na srdce, aby ji doručil lordu Steynovi, a upozornil ho na připsanou adresu s tím, že od jedné hodiny bude plukovník celý den v Regent Clubu na St. James s Street – a ne doma. Rázně se hnal pryč a rudolící břicháč za ním koukal s úžasem; s úžasem za ním koukali nedělně oblečení časní chodci; vymydlení chudí žáci, zelinář okounějící u dveří i hospodský přivírající okenice, protože začínají bohoslužby. Posmívali se jeho vzhledu na stanovišti drožek, jak nastupoval do kočáru a kázal kočímu, aby ho zavezl do knightsbridžských kasáren.
Dojel tam za všeobecného klinkotu a cinkotu zvonů. Stačilo vykouknout, snad by byl zahlédl Amálii, jak jde z Bromptonu na Russell Square. Houfem se táhly školy do kostela, na umetených chodnících i střechách dostavníků se tísnili ti, kdo se vypravili užít neděle; ale plukovník si toho ve svém zaneprázdnění nevšímal; jen dojel do Knightsbridge, hnal se k svému příteli a druhovi kapitánu Macmurdovi a byl rád, že ho v kasárnách zastihl.
Kapitán Macmurdo, důstojník, který měl něco za sebou a také u Waterloo bojoval, u pluku oblíbený, však to v něm jen pro nedostatek peněz dál nedotáhl, celé dopoledne si klidně hověl v posteli. Den předtím byl na rozverném večírku, který ve svém domě na Brompton Square několika mladíkům od pluku a spoustě baletek uspořádal urozený kapitán Jiří Cinqbars; milý Mac, který byl jedna ruka s lidmi všelikého věku i stavu a stýkal se s generály, pěstiteli psů, tanečnicemi, pěstními zápasníky, zkrátka s kdekým, po noční dřině odpočíval, a protože neměl službu, ležel na posteli.
Pokoj měl kolem dokola ověšený boxerskými, dostihovými i baletními obrázky, jak je dostal od abdankovaných kamarádů, kteří se po svatbě věnovali usedlému životu. A protože mu táhlo na padesátku, a z toho čtyřiadvacet let pobyl u pluku, měl prapodivné muzeum. Patřil k nejlepším střelcům z celé Anglie a při vší tělnatosti také k nejlepším jezdcům; dokud ještě Crawley sloužil na vojně, byli vlastně sokové. Pan Macmurdo, rozvalený v posteli, četl si zkrátka v Bell’s Life o dříve zmíněném zápase mezi tutburským Favoritem a barkingským Řezníkem – úctyhodný ježatý bojovník, šedivé vlasy ostříhané dohola, na hlavě hedvábnou čepičku, červený nos i obličej, mohutné nabarvené kníry.
Rawdon řekl kapitánovi, že potřebuje přítele, a kapitán hned věděl, jaká přátelská služba se od něho vyžaduje; nejvýš rozšafně i obratně vyřídil svým známým desítky takových záležitostí. Jeho královská Výsost, nebožtík vrchní velitel, si kvůli tomu Macmurda velmi vážil; pánové, kteří se do něčeho zamíchali, měli v něm útočiště.
„Tak co, kamaráde Crawley, kvůli čemu je to?“ řekl stará vojna. „Tentokrát to nebude karban jako tehdy, jak jsme zastřelili kapitána Markera, co?“
„Je to kvůli – kvůli mé ženě,“ Crawley sklopil zrak a zčervenal.
Macmurdo si hvízdl. „Že tě ona vyhodí ze sedla, to jsem dávno věděl,“ spustil; – vždyť na osud plukovníka Crawleyho u pluku a v klubech uzavírali sázky, tak chatrné mínění měli kamarádi i druzí lidé o jeho ženě; když však Macmurdo viděl, jak vztekle na to Rawdon reaguje, nepokládal za vhodné dál se o tom šířit.
„A nějaké jiné východisko z toho, milý brachu, není?“ navázal kapitán vážným hlasem. „Máš snad jenom podezření – nebo co vlastně? Jsou to dopisy? Nedá se to ututlat? Když to jde, raděj takovou věc neroztrubovat.“
„A to jí na to přišel až teď,“ řekl si u sebe kapitán a zavzpomínal na staré důvěrné hovory v kasině, při nichž nenechali na paní Crawleyové suchou nitku.
„Je jenom jedno východisko,“ odpověděl Rawdon – „a jenom jeden z nás z toho, Macu, vyjde – rozumíš? Uklidili mě z cesty; dali mě zatknout; zastihl jsem je o samotě. Řekl jsem mu, že je lhář a padouch, srazil jsem ho na zem a namlátil mu.“
„To mu patří,“ řekl Macmurdo. „A kdo je to?“
Rawdon mu odpověděl, že lord Steyne.
„K ďasu, markýz! on prý – totiž ty prý –“
„Co to, u čerta, znamená?“ rozkřikl se Rawdon, „znamená to, že nějaký chlap před tebou o mé ženě zapochyboval, a ty jsi mi to, Macu, neřekl.“
„Milý brachu, svět soudí moc přísně,“ odpověděl Macmurdo. „K ďasu, měl jsem ti snad povídat, co si nějaký potrhlík smyslil?“
„Bylo to, Macu, od tebe sakramentsky nekamarádské,“ řekl zdrceně Rawdon; obličej si zakryl rukama a poddal se pohnutí, až nad tím ostřílený bojovník trnul soucitem. „Tak už dost, milý brachu,“ řekl, „pán nepán, kulku do toho sakramentského chlapa vpálíme. Ženské, ty jsou všechny stejné.“
„Ani nevíš, jak jsem tuhle měl rád,“ řekl přerývavě Rawdon. „Hrom do toho, chodil jsem za ní jako lokaj. Co jsem měl, to jsem jí odevzdal. Jinak jsem nedal a vzal jsem si ji, a teď jsem žebrák. Vlastní hodinky jsem, kruci, zastavil, aby měla, nač si vzpomene; ona si zatím střádala pro sebe a vytáhnout mě z lapáku, na to jí bylo líto sto liber.“ Rozlícené a nesouvisle a v rozčilení, s jakým ho jeho poradce zápolit dosud neviděl, vyprávěl Macmurdovi, jak to vlastně bylo. Poradce se chytal některých narážek.
„A přece je třeba nevinná,“ řekl. „Sama to říká. Stokrát s ní byl předtím Steyne sám v domě.“
„Možná,“ odpověděl smutně Rawdon; „ale tohle nějak nevinně nevypadá,“ a ukázal kapitánovi tisíciliberní bankovku, nalezenou v Beckině peněžence. „Měla ji, Macu, od něho; a mně o tom ani necekla; měla doma tolik peněz, a když mě zabásli, nehnula prstem.“ Chtěj nechtěj kapitán uznal, že to utajení peněz vypadá škaredě.
Zatímco spolu rokovali, poslal Rawdon sluhu kapitána Macmurda do Curzon Street, aby mu tam lokaj vydal kufr se šatstvem, že je plukovník velice potřebuje. Sluha odešel a Rawdon spolu se sekundantem zatím s nemalou námahou a s vydatnou pomocí Johnsonova Slovníku skládali psaní, které měl sekundant lordu Steynovi odeslat. V zastoupení plukovníka Rawdona Crawleyho poroučí se kapitán Macmurdo markýzi Steynovi a dovoluje si upozornit, že má od plukovníka plnou moc zařídit utkání, o které Jeho Lordstvo jistě hodlá požádat a které je po tom, co se ráno stalo, nezbytné. Nanejvýš zdvořile pan kapitán Macmurdo lorda Steyna prosil, aby uvedl jménem nějakého přítele, se kterým by se on (kapitán Macmurdo) dohodl, a žádal, aby k utkání došlo co možná bez odkladu.
V doušce pak kapitán připsal, že má u sebe značně velikou bankovku, o které se plukovník Crawley právem domnívá, že patří markýzi ze Steynů. Velmi rád by ji plukovníkovým jménem odevzdal majiteli.
Po sestavení tohoto dopisu vrátil se sluha z výpravy do plukovníkova curzon-streetského domu, ale bez tlumoku i kufru, pro který ho tam poslali; tvářil se nějak divně a rozpačitě.
„Voni mi je nechtěj vydat,“ řekl sluha; „je tam boží dopuštění; celej dům je vzhůru nohama. Přišel domácí pán a všecinko zabavil. V salóně se ožírá služebnictvo. Že prej – že prej ste, pane plukovníku, vzal roha i se stříbrným nádobím.“ – Sluha se odmlčel a potom dodal: „Jedna služebná prej foukla. A Simpson, ten křikloun a vožrala, mi řek, že prej dokud nedostane zaplacíno, nic z domu nesmí.“
Zpráva o menší mayfairské rebelii je ohromila a jejich jinak truchlou zábavu dost zpestřila. Oba důstojníci se té šlamastice dali do smíchu.
„Jsem rád, že není doma klouček,“ řekl Rawdon a okusoval si nehty. „Pamatuješ se na něho, Macu, z jízdárny? Na tom kopavém koni se ale držel, co!“
„To jo, milý brachu,“ řekl dobromyslný kapitán.
Spolu s padesáti jinými pláštíkem oděnými žáky seděl Rawdonek v kapli whitefriarské školy; na kázání nemyslel, myslel jen na to, že si příští sobotu zajde domů, otec mu jistě něco podstrčí a třeba ho s sebou vezme do divadla.
„Ten kluk, to je ti pašák,“ dumal otec nad synem. „Jářku, Macu, kdyby něco – kdybych se složil – budu rád, když za ním – za ním někdy zajdeš a řekneš mu, že jsem ho měl moc rád a tak. A – krucifix – dej mu, kamaráde, tyhle zlaté knoflíky do manžet, víc toho nemám.“ Ukoptěnýma rukama si zakryl obličej: slzy se mu po nich řinuly, až na nich vymývaly bílé stružky. I nezbylo panu Macmurdovi než sundat z hlavy hedvábnou noční čepičku a otřít si jí oči.
„Zajdi mi dolů objednat něco k snídani,“ zahlaholil bujaře na sluhu. – „Na co bys měl chuť, Crawley? Co takhle dušené ledvinky a slanečka – A panu plukovníkovi vyndej, Clayi, něco na oblečení; kamaráde Rawdone, bývali jsme skoro stejně velcí, teď už se nám nejezdí tak zlehka, jako když jsme přišli na vojnu!“ Macmurdo pak nechal plukovníka, ať se ustrojí, sám se otočil ke zdi a tak dlouho listoval v Bells Life, až byl jeho přítel s toaletou hotov; potom se zas do ní pustil on.
Protože se měl sejít s lordem, dal si na ní kapitán Macmurdo náramně záležet. Kníry si navoskoval, až se nádherně leskly, nasadil si úzký nákrčník a navlékl přiléhavou hnědožlutou vestu; v kasině, kam se Crawley před ním odebral, mladí důstojníci pak u snídaně Mácovi blahopřáli, jak mu to sluší, a ptali se ho, jestli se snad tu neděli nežení.
KAPITOLA
XX.,
v níž se pořád mluví o
téže věci
Z ohromení i zmatku, v němž neohrožená Becky po včerejších událostech ustrnula, vytrhlo ji teprve vyzvánění z curzon-streetské kaple na odpolední pobožnost; vstala a zazvonila na francouzskou komornou, jenže ta už před několika hodinami odešla.
Marně paní Crawleyová znovu a znovu zvonila; nakonec zazvonila tak prudce, že utrhla šňůru od zvonku, ale mademoiselle Fifine nikde, – ba i potom, když nakvašená velitelka se šňůrou od zvonku v ruce, vlasy rozpuštěné, vyšla na odpočívadlo a několikrát na komornou zavřískla.
Ona totiž před několika hodinami z domu, jak se u nás říká, po francouzsku zmizela. Nejprve mademoiselle posbírala v salóně šperky, potom se uchýlila do svých komnat, sbalila a převázala kufry, plavně vyběhla a přivolala drožku, sama si kufry vynesla, ze služebnictva se nikoho o pomoc neprosila, stejně by jí asi nepomohli, protože ji měli v žaludku, s nikým se nerozloučila a tak z Curzon Street odešla.
S tou domácnůstkou je, jak usoudila, navždy amen. Odjela tedy Fifine drožkou; tak to za podobných okolností, jak známo, dělají i její mnohem vznešenější krajané; ona však proti nim měla víc opatrnosti i štěstí, a tak zachránila, nejen co patřilo jí, ale také kus toho, co patřilo velitelce (pokud arci té dámě vůbec něco patřilo) – i ukořistila nejen zmíněné šperky a několikeré roztomilé šaty, na které měla dávno spadeno, ale také čtyři bohatě zlacené rokokové svícny, šest zlacených památníků, alba vázaných rytin, smaltovanou zlatou tabatěrku z pozůstalosti madame du Barry, roztomilý kalamářík a perleťové osušovátko, které Becky používala při skládání rozkošných růžových psaníček, to všechno se slečnou Fifine z Curzon Street zmizelo a k tomu ještě stříbro prostřené na menší festin[85], do kterého jim Rawdon vpadl. Postříbřené a pozlacené nádobí, které tam mademoiselle nechala, bylo na ni těžké, jen proto asi nepobrala také pohrabáče a lopatky, zrcadla nad krbem a palisandrové pianino.
Nápadně podobná dáma si pak v Paříži v rue du Helder zřídila modiství pod ochranou mylorda Steyna a žila si tam ve velké vážnosti. O Anglii ta osoba říkávala, že je to nejzrádnější země na světě, od tamějších ostrovanů byla prý, jak před učednicemi prohlašovala, affreusement volée[86]. Snad jen ze soucitu nad těmito nehodami byl markýz ze Steynů na madame de Saint-Amaranthe tak hodný. Nechť je jí dopřána hojnost blaha, jak si zaslouží – v našich končinách Jarmarku marnosti se už neobjeví.
Zdola bylo slyšet šum a ruch, paní Crawleyová, rozezlená na drzé služebnictvo, nedbající jejího volání, hodila přes sebe župan a velebně sestoupila po schodech do salónu, odkud se hluk ozýval.
Po boku paní Ragglesové tam na krásném kretonovém kanapi seděla umouněná kuchařka a častovala ji maraschinem. Mladičký sluha, který Becky roznášel růžová psaníčka a čiperně se točil kolem jejího kabrioletu, strkal zrovna prsty do smetanového nákypu; lokaj mluvil na Ragglese, nadobro zaraženého a zkormouceného – dveře byly dokořán, pouhých pár stop od nich vřískla Becky nejméně šestkrát, a přece se jí nikdo ze služebnictva neozval. „Lízněte si, paní Ragglesová, jen si lízněte,“ pobízela kuchařka, když tam ve vlajícím bílém kašmírovém županu Becky vkročila.
„Simpsone! Trottere!“ houkla rozlícené paní domu. „Jak se opovažujete trčet tady, když mě slyšíte volat? Jak se opovažujete přede mnou sedět? Kde je má komorná?“ Leknutím vytáhl mladičký sluha prsty z úst; zato kuchařka si přihnula maraschina (paní Ragglesová ho stejně užila až dost), a jak dopíjela, měřila si Becky přes obrubu zlaceného kalíšku. S likérem jako by do sprosté rebelantky vjela odvaha.
„Na vašem kanapi, ale děte,“ řekla kuchařka. „Já si sedím na kanapi paní Ragglesový. Ani se nehejbejte, vzácná paní Ragglesová. Já si sedím na kanapi Ragglesovejch, koupili ho za poctivý peníze, však je to něco koštovalo. A jestli tady mám sedět tak dlouho, než dostanu zaplacíno, tak se mi zdá, paní Ragglesová, že si pěkně posedím; ale sedět budu – chacha!“ po těch slovech si znovu dolila likéru a vypila ho s uštěpačností ještě sprostší.
„Trottere! Simpsone! Vyrazte tu ožralou ženskou,“ zapištěla paní Crawleyová.
„Ani nápad,“ řekl lokaj Trotter; „sama vocáď vyrazte. Zaplaťte nám a potom si mě klidně vyrazte. Však my pudem bez říkání.“
„To mě budete všichni urážet?“ zuřila Becky. „Jen co se vrátí plukovník Crawley, já vás –“
Služebnictvo se rozřehtalo na celé kolo, jenom pan Raggles jim do toho nevpadl, byl pořád zasmušilý. „Ten sem už nepáchne,“ ujal se opět slova Trotter. „Poslal si pro svejch pět švestek, pan Raggles mu je málem vydal, ale já ne; ten je, zdá se mi, zrovna takovej plukovník jako já. Je v trapu; vy asi pudete hned za ním. Jste voba šejdíři. Na mě si moc nehoukejte. Nedám si to líbit. Zaplaťte nám, povídám. Zaplaťte.“ Pan Trotter byl zardělý a šlapal si na jazyk, bylo vidět, že i on si na to přihnul vína.
„Pane Ragglesi,“ řekla Becky celá bez sebe zlostí, „přece mě nenecháte urážet od toho ožraly?“
„Zavři klapačku, Trottere, rozumíš,“ okřikl ho mladičký sluha Simpson. Dojat velitelčinými bědami šťastně lokajovi zabránil hrubě se ohradit proti přízvisku „ožrala“.
„Ach, milostivá,“ řekl Raggles, „že se tohodle dožiju, to sem si nikdá nemyslel. Crawleyovic rodinu znám od malička. Třicet let sem dělal slečně Crawleyový stolníka, ani sem netušil, že mě jednou někdo z jejich rodiny přivede na mizinu – ba jo, na mizinu –“ řekl chudák a slzy mu vyhrkly z očí. „Tak co, zaplatíte mi, nebo ne? Bydlíte v tomle domě čtyři léta. Celý zařízení máte vode mě: nádobí i ložní prádlo. Jenom za mlíko a máslo mi visíte dvě stě liber, na omelety jste museli mít dycky čerstvý vajíčka a pro křepeláka smetanu.“
„Jestli se její vlastní dítě nají, to jí bylo buřt,“ skočila mu do řeči kuchařka. „Nebejt mě, kolikrát div hlady neumřel.“
„Tejkon je z něho, kuchařinko, chudej žák,“ zachechtal se opile pan Trotter – a hodný Raggles dál plačtivě vypočítával své strasti. Měl ve všem pravdu. Becky s manželem ho přivedli na mizinu. Příští týden budou splatné účty a nemá je z čeho uhradit. Čeká ho exekuce, vyhodí ho z krámu i z domu, a to jen proto, že tolik důvěřoval Crawleyovic rodině. Nad jeho pláčem i nářkem se Becky ještě víc zarputila.
„Všichni jste se proti mně spikli,“ řekla trpce. „Co chcete? V neděli vám zaplatit nemohu. Přijďte zítra, všechno vám zaplatím. Měl to s vámi vyřídit plukovník Crawley. Vyřídí to zítra. Dnes ráno, na mou čest, odešel z domu a v náprsní peněžence měl patnáct set liber. Mně nic nenechal. Obraťte se na něho. Podejte mi klobouk a šálu a pusťte mě za ním. Ráno jsme se nepohodli. Asi o tom víte. Dávám vám své slovo, že vám všem zaplatím. Dostal pěkné místo. Pusťte mě za ním.“
Po tomto smělém prohlášení se Raggles a ostatní na sebe zkoprněle podívali a tak od nich Rebeka odešla. Odebrala se nahoru a oblékla se tentokrát bez pomoci francouzské komorné. Zašla do pokoje k Rawdonovi… a zahlédla tam spakovaný kufr a tlumok, jen je odnést, s tužkou psaným příkazem, aby mu je vydali, až si pro ně pošle; potom si zašla do mansardy k Francouzce; všechno vymeteno, zásuvky prázdné. Vzpomněla si na pohozené šperky, jistě ta ženská utekla. „Můj ty světe! Mám to ale smůlu!“ řekla si; „užuž to mít, a přece o to přijít. Je na všechno pozdě?“ Ba ne, ještě jedna čáka jí zbývá.
Ustrojila se a odešla nikým nezdržována, už úplně sama. Byly čtyři hodiny. Po ulicích šla zčerstva (na kočár neměla), nikde se nezastavovala, až stanula v Great Gaunt Street před domovními dveřmi sira Pitta Crawleyho. Kdepak je lady Jana Crawleyoyá? Je v kostele. To nevadí. Sir Pitt je v pracovně, vyrušovat ho je přísně zakázáno – ona s ním musí mluvit – rázem se prosmýkla vedle olivrejovaného strážce, a než stačil užaslý baronet položit noviny, octla se v místnosti sira Pitta. Zrudl a couvl a zatvářil se polekaně a zděšeně.
„Jen se tak nedívejte,“ řekla. „Ničím jsem se neprovinila, Pitte, milý Pitte; býval jste mým přítelem. Přisámbůh, ničím jsem se neprovinila. Snad tak vypadám. Všechno svědčí proti mně. Ach, a zrovna v takovou chvíli! Zrovna když se mi měly splnit naděje, zrovna když nám kynulo štěstí!“
„Je to tedy pravda, co tady čtu?“ řekl sir Pitt – ten sloupek v novinách ho velmi překvapil.
„Je to pravda. Řekl mi to v pátek večer lord Steyne – večer toho osudného plesu. Už půl roku mu nějaké místo slibovali. Že je uděleno, to mu ministr kolonií, pan Martin, řekl až ten den. Vzápětí došlo pak k neblahému zatčení a k strašné půtce. Jenom tím jsem se provinila, že jsem Rawdona příliš fedrovala. Stokrát jsem byla předtím s lordem Steynem sama. Že jsem měla peníze, o nichž Rawdon nevěděl, to přiznávám. Znáte jeho marnotratnost, copak jsem mu je mohla svěřit?“ Zkoprnělému švagrovi vylévala do uší příběh zcela věrohodný.
Jeho smysl byl asi tento. Becky se upřímně a zkroušeně přiznala: všimla si, že za ní lord Steyne pálí (Pitt nad tím zčervenal), a protože si svou ctností byla jista, umínila si pairovy příchylnosti využít ve prospěch svůj i rodiny. „Těšila jsem se, Pitte, že i z vás bude pair,“ řekla (švagr se znovu zapýřil). „Mluvili jsme o tom. Vzhledem k vašim vlohám a Steynovým přímluvám bylo to skoro jisté, ale všechny naděje nám zmařila ta děsná pohroma. Ale především mi šlo o to, zachránit milého manžela – přes všechnu jeho hrubost i podezřívavost ho stále miluji – odvrátit od něho nouzi a žebrotu, která nám užuž hrozila. Viděla jsem, jak za mnou lord Steyne pálí,“ řekla a sklopila zrak. „Nezapírám, že jsem všemožně usilovala o jeho přízeň, a pokud je to počestné ženě dovoleno – také jeho úctu. Zpráva o smrti guvernéra ostrova Coventry přišla teprve v pátek ráno a mylord hned mému milému manželovi to místo vymohl. Mělo ho to překvapit – dnes se o tom měl dočíst v novinách. Po tom hrozném uvržení do vazby (lord Steyne šlechetně slíbil, že to za něho zapraví, takže jsem sama ani nemohla manželovi běžet na pomoc) lord Steyne přede mnou zažertoval, jak prý se mému zlatému Rawdonovi uleví, až se o svém jmenování dočte v tom ohavném krimi – totiž drábově domě. A tu – a tu on přišel domů. Pojal podezření – mezi mylordem a mým krutým, přeukrutným Rawdonem se odehrál ten strašný výjev – ach, Bože, co bude dál? Pitte, milý Pitte, ustrňte se nade mnou a smiřte nás!“ Při těch slovech padla na kolena, zaštkala, uchopila Pitta za ruku a vášnivě mu ji zlíbala.
V tomto postoji zastihla baroneta a švagrovou lady Jana; jakmile se po návratu z kostela dověděla, že je u manžela paní Crawleyová, hned k němu vběhla.
„Divím se, jak si ta ženská troufá vkročit k nám do domu,“ řekla lady Jana; byla sinalá a třásla se jak osika. (Hned po snídani poslala baronetka komornou na zvědy k Ragglesovým a k plukovníkově čeledi; napovídali jí o té historce dokonce víc, než věděli, a kromě toho ještě o jiných historkách.) „Jak se paní Crawleyová opovažuje vkročit do domu – do domu počestné rodiny?“
Sir Pitt couvl všecek užaslý nad ženinou rázností. Becky pořád klečela a nepouštěla Pittovu ruku.
„Povězte jí, že neví všechno. Povězte jí, milý Pitte, že jsem nevinná,“ zakňourala.
„Na mou duši, zdá se mi, má zlatá, že paní Crawleyové křivdíš,“ řekl sir Pitt; Rebece spadl kámen ze srdce. „Jsem totiž přesvědčen, že je –“
„Co že je?“ křikla jasným rozechvělým hlasem a srdce jí bušilo jak divé. „Že je zkažená žena – bezcitná matka, nevěrná manželka? Svého synáčka vůbec neměla ráda, kolikrát za mnou utekl a vyprávěl mi o její bezcitnosti. Do každé rodiny, kam přišla, zanášela jen neštěstí a svou hříšnou úlisností a prohnaností tam ubíjela nejposvátnější city. Klame manžela, klame kdekoho; duši jí zatemňuje marnivost, světáctví a všemožné jiné hříchy. Mráz mi běží po zádech, jen se jí dotknu. Děti k ní nepouštím –“
„Lady Jano!“ okřikl ji sir Pitt a povstal. „Takhle mluvit –“
„Byla jsem ti, sire Pitte, upřímnou a věrnou ženou,“ vedla svou neohroženě lady Jana; „před Bohem slib jsem ti dodržela a byla jsem poslušná a mírná, jak se na ženu sluší. Ale i řádná poslušnost má své meze a říkám ti, že tohle nesnesu – aby se ta ženská někdy octla pod mou střechou; jestli sem ještě vkročí, odejdu od tebe i s dětmi. Není hodná sedat vedle křesťanů. Musíš – musíš se, manželi, rozhodnout mezi ní a mnou.“ Celá rozrušená svou troufalostí vyhrnula se pyšně z pokoje; Rebeka a sir Pitt zůstali nad tím celí zkoprnělí.
Rebeky se to netklo, naopak jí to lahodilo. „To kvůli té démantové sponce, co jste mi dal,“ řekla a vztáhla k siru Pittovi ruku; než pak odešla (z oblékárny v horním patře po tom lady Jana arci nedočkavě pásla), baronet jí slíbil, že vyhledá bratra a pokusí se o smíření.
V kasině zastihl Rawdon u snídaně pár oficírských mláďat a bez dlouhého pobízení se s nimi pustil do smažených kuřat a zapíjel je sodovkou, kterou se mladí pánové posilňovali. Rozproudila se svátečnímu dni i jejich věku přiměřená zábava: mluvili o příští batterseaské závodní střelbě na holuby, a je-li jistější sázet na Rosse nebo Osbaldistona; o mademoiselle Ariane z Francouzské opery, že ji ten její opustil a teď ji utěšuje pardál Carr; o posledním utkání Řezníka s Favoritem, že to byl nejspíš předem smluvený podfuk. Sedmnáctiletý rek Tandyman, který si usilovně pěstoval knírek, na tom utkání byl a nadmíru odbornicky vykládal o tom, jak zápas probíhal a v jaké kondici byli zápasníci. Řezníka tam v dvojkolce sám přivezl a tu noc předtím s ním proseděl až do rána. V regulérním zápase to musel vyhrát. Narafičili to ti boxérští fiškusi: on, Tandyman, jim nezaplatí, čert ví, že nezaplatí. – Mladičký praporčík, nyní na slovo vzatý boxérský znalec, ještě před rokem v Etonu mlsal cukroví a dostával rákoskou.
Bavili se o baletkách, pěstních zápasech, pitkách, lehkých holkách, až tam nakonec přišel za kamarády Macmurdo a vmísil se do řeči. Nějakou zvláštní šetrnost k jejich jinošskému věku neprojevoval; vyčastoval je starý hříšník historkami, že se z přítomných mladíků ani největší zpustlík na šťavnatější nezmohl; – neohlížel se ani na své šediny, ani na jejich hladké líce. Svými historkami byl starý Mac pověstný. V dámské společnosti se zrovna moc nevyjímal; na večeři ho známí zvali spíš k milence než k matce. Byl to život nad pomyšlení plytký; ale jemu vyhovoval; žil si dobromyslně, prostoduše, skromně.
Než Mac vydatně posnídal, druzí byli už dávno po jídle. Mladý lord Varinas bafal z nehorázné pěnovky, kapitán Hughes se zas věnoval doutníku; bujný neposeda Tandyman, který chvilku nevydržel bez hraní, s buldočkem na klíně o sto šest házel s kapitánem Deuceacem orel panna; Mac s Rawdonem odešli pěšky do klubu; co mají za lubem, o to samozřejmě slovem nezavadili. Naopak se s chutí účastnili zábavy; nač jim ji kazit? Hodování, pitka, oplzlictví, smích patří na Jarmark marnosti jako všelicos jiného, – Rawdon s přítelem prošli St. James s Street a vkročili do klubu zrovna ve chvíli, kdy se z kostela hrnuly zástupy.
Notoričtí klubovní hejskové a štamgasti, kteří rozjíveně čumívají u průčelního okna, nezaujali dosud své stanoviště – v časopisecké čítárně bylo skoro prázdno. Kdosi tam byl, koho Rawdon neznal; druhému zas dlužil pakatel z whistu, a tudíž se k němu nehlásil; třetí si u stolu četl nedělní časopis Royalist, pověstný svým skandalizováním a svou věrností církvi a králi; zvědavě po Crawleym koukl a řekl: „Gratuluji vám, Crawley.“
„K čemu?“ řekl plukovník.
„Stojí to v Observeru a taky v Royalistovi,“ řekl pan Smith.
„Cože?“ vyhrkl Rawdon a všecek zrudl. Napadlo ho, že se jeho půtka s lordem Steynem dostala do novin. S udiveným úsměvem sledoval Smith plukovníka, jak rozčileně a rozechvěně bere do ruky noviny a čte.
Než tam plukovník vkročil, zrovna se o něm pan Smith bavil s panem Brownem (s tím pánem, kterému zůstal Rawdon dlužen za whist).
„Však byl nejvyšší čas,“ řekl Smith. „Crawley snad už neměl ani vindru.“
„Každému z toho mraku něco kápne,“ řekl pan Brown. „Snad mi před odjezdem zaplatí těch pětadvacet liber.“
„Kolik to nese?“ zeptal se Smith.
„Dva až tři tisíce,“ řekl Brown. „Ale je tam ohavné podnebí; dlouho se vydržet nedá. Po Liverseegeovi bylo za osmnáct měsíců; jeho předchůdce, pokud vím, zhebl za pouhých šest týdnů.“
„Jeho bratr prý je chytrý člověk. Mě vždycky sakramentsky nudil,“ utrousil Smith. „Ale jeho přímluva něco platí. Nejspíš on to místo plukovníkovi opatřil.“
„Ten!“ vyprskl posměšně Brown – „Ale jděte. Opatřil mu je lord Steyne.“
„Jak to?“
„Ctnostná žena, toť koruna mužova,“ odpověděl záhadně Brown a četl si dál.
A Rawdon zas četl v Royalistovi tento úžasný sloupek:
„Guvernérství ostrova Coventry. – Koráb Jeho Veličenstva pod velením Jaundersovým přivezl z ostrova Coventry dopisy a úřední listiny. Jeho Excelence sir Tomáš Liverseege podlehl zimnici, která řádí ve Swamptonu. Vzkvétající osada jeho skonu hluboce želí. Jak se dovídáme, bylo guvernérství nabídnuto komandéru lázeňského řádu, plukovníkovi Rawdonovi Crawleymu, který se vyznamenal u Waterloo. Pro řízení osad potřebujeme nejen muže uznané statečnosti, ale také správních vloh; nepochybujeme o tom, že se pán, kterým ministerstvo kolonií vyplňuje citelnou mezeru na Coventry, na místo, které má zaujmout, znamenitě hodí.“
Ostrov Coventry? Kdepak to je? A kdo ho tam jmenoval guvernérem? „To si mě tam, kamaráde, musíš vzít za tajemníka,“ zasmál se kapitán Macmurdo; oba nad tou zprávou seděli udiveni a zmateni, a tu přinesl klubovní číšník plukovníkovi navštívenku s vyrytým jménem pana Wenhama, že by si přál s panem plukovníkem Crawleym mluvit.
Plukovník s pobočníkem šli tomuto pánovi naproti, správně tušili, že ho posílá lord Steyne. „Buďte zdráv, Crawley. Vítám vás,“ usmál se líbezně pan Wenham a srdečně Crawleymu stiskl ruku.
„To jdete asi od –“
„Tak jest,“ řekl pan Wenham.
„Tak tady je přítel kapitán Macmurdo od zelených gardových dragounů.“
„Velmi mě, pane kapitáne, těší,“ a jako předtím duelantovi, tak uštědřil úsměv a stisk ruky sekundantovi. Mac podal panu Wenhamovi prst naditý v jelenicové rukavici a přes přiléhavý nákrčník se mu škrobeně uklonil. Že se má domluvit s civilistou, to mu nebylo po chuti, říkal si, že za ním měl lord Steyne poslat nejméně plukovníka.
„Macmurdo jedná za mě a ví, co chci,“ řekl Crawley; „já se tedy vzdálím a nechám vás o samotě.“
„Samozřejmě,“ řekl Macmurdo.
„Kdepak, milý pane plukovníku, to rozhodně ne,“ řekl pan Wenham; „rozmluva, o kterou jsem si vás dovolil požádat, měla být přímo s vámi, když tu při ní zůstane také kapitán Macmurdo, bude mě to jen těšit. Jak doufám, pane kapitáne, náš rozhovor povede k žádoucímu cíli, a to docela jinému, než zřejmě předpokládá tady můj přítel plukovník Crawley!“
„Hm!“ hekl kapitán Macmurdo. – K čertu s těmi civilisty, řekl si, urovnávat a řečňovat, na to je člověk užije. Pan Wenham se bez vyzvání posadil – vytáhl z kapsy noviny a hovořil dále.
„Viděl jste, pane plukovníku, dnes ráno v novinách to příjemné oznámení? Státní správa získala ve vás kvalitního úředníka, a až to jmenování přijmete, jakože je jistě přijmete, vy zas získáte skvělé místo. Tři tisíce ročně, rozkošné podnebí, znamenitý guvernérský dům, neomezená moc nad osadou a zajištěný postup. Z hloubi srdce vám blahopřeji. Komu za tuto protekci můj přítel vděčí, to bezpochyby, pánové, víte.“
„Ať visím, jestli to vím,“ řekl kapitán; duelant zrudl jak krocan.
„Muži nad jiné šlechetnému a vlídnému, a také slovutnému – mému vzácnému příteli markýzi ze Steynů.“
„Čert aby ho vzal, já to místo nepřijmu,“ zavrčel Rawdon.
„Máte na mého urozeného přítele zlost,“ hovořil klidně pan Wenham. „Tak mi ve jménu rozumu a práva povězte, proč.“
„Proč?“ vyrazil překvapeně Rawdon.
„Kruci, proč!“ kapitán uhodil holí o zem.
„No proto, kruci,“ usmál se lahodně pan Wenham; „ale podívejte se na to jako muž znalý světa – jako muž poctivý, a sám uznáte svůj omyl. Přijdete z výletu domů a koho tam zastihnete? – zastihnete lorda Steyna, jak u vás v Curzon Street večeří s paní Crawleyovou. Je to věc tak zvláštní a nevídaná? Copak tam předtím nebyl stokrát na večeři? Na svou čest a svědomí“ (tu si pan Wenham po poslanecku položil ruku na vestu) „vám prohlašuji, že je to podezření ohavné a zcela bezdůvodné; urážíte jím urozeného pána, který vám prokázal tisícerá dobrodiní, a bezúhonnou nevinnou dámu.“
„Snad si nemyslíte, že – že se Crawley mýlí?“ řekl pan Macmurdo.
„Paní Crawleyová je podle mého přesvědčení stejně nevinná jako má žena, paní Wenhamová,“ řekl důrazně pan Wenham. „Podle mého přesvědčení, sžírán pekelnou žárlivostí, zasadil tady můj přítel ránu nejen vysoce postavenému vetchému starci, svému neochvějnému příteli a dobrodinci, ale také své ženě, statku nejdražšímu, své cti, synovu dobrému jménu i vlastním životním vyhlídkám.“
„Povím vám, co se stalo,“ nasadil pan Wenham smrtelně vážný tón; „ráno pro mě lord Steyne vzkázal; zastihl jsem ho zbědovaného, a není divu, to nemusím plukovníku Crawleymu ani říkat, když se starý a vetchý člověk utká s takovým silákem. Do očí vám řeknu, pane plukovníku Crawley: surově jste své síly využil. Můj urozený a vzácný přítel utrpěl pohmoždění na těle – ale také srdce mu, vašnosti, krvácí. Ten, jehož zahrnoval dobrodiním a k němuž tolik lnul, ho sprostě potupil. Nesvědčí snad o jeho vlídnosti už to jmenování, které vyšlo v dnešních novinách? Když jsem dnes ráno k lordovi zaskočil, byl zubožený až běda; a stejně jako vy nedočkavý krví smýt utrpěnou urážku. Snad, pane plukovníku, víte, že se bít umí?“
„Kuráž má, což o to,“ řekl plukovník. „To nikdo nepopírá.“
„Nejprve mi kázal napsat výzvu na souboj a zanést ji plukovníkovi Crawleymu. ‚Jeden z nás,‘ řekl ‚nesmí tu včerejší hanbu přežít.‘“
Crawley přisvědčil. „Přistupujete k věci, Wenhame,“ řekl.
„Všemožně jsem lorda Steyna uklidňoval, Božínku!‘ řekl jsem, ‚věčná škoda, pane markýzi, že jsme má žena a já nepřijali pozvání paní Crawleyové k večeři.‘“
„A ona vás pozvala na večeři?“ řekl kapitán Macmurdo.
„Ano, po opeře. Tady je pozvánka – počkat – to je jiný lístek – myslel jsem, že ji mám u sebe, ale to je jedno, svým slovem vám za to ručím. Být tam oba u ní – nešli jsme jen proto, že mou ženu rozbolela hlava – moc tím bolením trpívá, zvlášť k jaru – být tam, jistě po vašem návratu domů nedošlo k hádce, urážkám, podezřením – a tak vlastně jen proto, že mou nešťastnou ženu bolela hlava, svoláváte smrt na hlavu dvou čestných mužů a dva z celého království nejskvělejší a nejstarobylejší rody strhujete do hanby a žalu.“
Pan Macmurdo se na duelanta podíval, tak se dívá jen člověk nadobro zkoprnělý; a Rawdon si vztekle uvědomil, že mu kořist uniká. Ani za mák té povídačce nevěřil, ale jak ji měl vyvrátit?
Plynulou rétorikou, jakou tolikrát provozoval ve sněmovně, mlel pan Wenham jako o překot. – „Přes hodinu jsem seděl u lože lorda Steyna, prosil jsem ho a zapřísahal, aby na utkání netrval. Nechť uváží, že okolnosti jsou podezřelé – a to také jsou. Na vašem místě – to uznávám – by se spletl každý – člověk sžíraný žárlivostí je hotový šílenec a za šílence také platí – souboj že bude všem účastníkům jen pro ostudu – za této doby, kdy se prostému lidu hlásají přeohavná revoluční hesla a nebezpečné rovnostářské nauky, že nemá on, vysoce postavený lord, právo vzbuzovat veřejné pohoršení; ať si je třeba jak lilium, prostý lid v něm bude chtěj nechtěj spatřovat viníka. Zkrátka jsem mu snažně domlouval, aby výzvu neposílal.“
„Já té povídačce za mák nevěřím,“ zaskřípal Rawdon zuby. „Podle mě je to setsakramentská lež, a vy v tom máte, pane Wenhame, prsty. Jestli mi on nepošle výzvu, hrom do toho, tak ji dostane ode mě.“
Po plukovníkově vzteklém výbuchu zbledl pan Wenham jak stěna a ohlédl se ke dveřím.
Zastal se ho však kapitán Macmurdo. Vstal a pokáral Rawdona, jak to mluví. „Svěřil jsi mi tu věc a já ji vyřídím po svém, hrom do toho, a ne po tvém. Nemáš právo urážet pana Wenhama takovými řečmi; u všech všudy, měl by se vám, pane Wenhame, omluvit. Výzvu lordu Steynovi ať ti zanese někdo jiný, já to nebudu. Když mylord po výprasku ani nemukne, nech ho, u všech všudy, být. A co se té záležitosti s paní – s paní Crawleyovou týče, podle mě důkaz chybí; tvá žena je nevinná, jak říká pan Wenham; a nevzít to místo a nedržet hubu, to by od tebe byla setsakramentská hloupost!“
Panu Wenhamovi se náramně ulevilo. „Pane kapitáne, jste rozumný člověk,“ zvolal, „o slovech, která plukovník Crawley v náhlém podráždění pronesl, nic nevím.“
„To jsem si hned myslel,“ ušklíbl se Rawdon.
„Přestaň, ty trumpeto,“ okřikl ho bodře kapitán. „Pan Wenham není rváč a dobře má.“
„Podle mě se o té věci musí naprosto pomlčet,“ ozval se Steynův prostředník. „Odtud se o ní nesmí vynést jediné slovo. Mluvím v zájmu jak svého přítele, tak plukovníka Crawleyho, který ve mně pořád vidí nepřítele.“
„Lord Steyne o ní asi moc mluvit nebude,“ řekl kapitán Macmurdo; „nač bychom tedy mluvili my. Tak či onak, hezky ta záležitost nevypadá; líp o ní nemluvit. Výprask jste dostali vy, ne my; a jestli vy jste rádi, inu, proč bychom my nebyli.“
Pan Wenham popadl klobouk, kapitán Macmurdo ho vyprovodil ze dveří, zavřel za sebou a za jednatelem lorda Steyna a Rawdona nechal uvnitř, aťsi zuří. Za dveřmi si pak Macmurdo druhého sekundanta přísně změřil. Nějaká úcta mu z kulaťoučkého bodrého obličeje nevyzařovala.
„Moc úzkostlivé svědomí nemáte, pane Wenhame,“ řekl.
„To mi, pane kapitáne, lichotíte,“ usmál se pan Wenham. „Na mou čest a svědomí, paní Crawleyová nás po opeře opravdu pozvala na večeři.“
„Bodejť; a paní Wenhamovou zas rozbolela hlava. Jářku, mám u sebe tisíciliberní bankovku; na stvrzenku vám ji, prosím, vydám; a bankovku vložím do obálky pro lorda Steyna. Můj duelant se s ním bít nebude. Ale o peníze ho nepřipravíme.“
„Bylo to, vážený pane kapitáne, vyložené nedorozumění – vyložené nedorozumění,“ prohlásil neviňoučce pan Wenham; kapitán Macmurdo ho pak s poklonou vyprovodil až na klubovní schůdky, zrovna když po nich šel nahoru sir Pitt Crawley. Oba pánové se trochu znali; než zavedl kapitán baroneta za bratrem, potají mu sdělil, že co měli mezi sebou lord Steyne a plukovník, už vyřídil. Sir Pitt měl ovšem z této zprávy radost; vřele bratrovi k smírnému vyřešení blahopřál, pronesl pár mravních ponaučení o škodlivosti souboje a o tom, jak nevhodné je vyrovnávat soubojem spory.
Po tomto úvodu pak vší svou výmluvností zkoušel smířit Rawdona se ženou. Shrnul, co mu Becky napovídala, připustil, že to asi bude pravda, a prohlásil, že sám je o její nevinně pevně přesvědčen.
Rawdon však o tom nechtěl ani slyšet a řekl: „Deset let přede mnou schovávala peníze. Ještě včera večer se mi zapřísahala, že od Steyna nic nemá. V tu chvíli, jak jsem je vypátral, poznala, že je konec. Jestli se, Pitte, ničím neprovinila, je stejně bídná, jako by se provinila; do smrti s ní nechci nic mít, – do smrti.“ Při těch slovech sklonil hlavu až na prsa; byl všecek zhroucený a smutný.
„Nešťastný kamaráde,“ pokýval hlavou Macmurdo.
Chvíli se Rawdon zpěčoval to místo odporným ochráncem dohozené přijmout; také chlapce chtěl vzít ze školy, kam mu lord Steyne dopomohl. Na bratrovo a Macmurdovo naléhání si však ta obročí klidně ponechal; zvlášť ho k tomu pohnula Macmurdova poznámka, jak bude Steyne zuřit, že dopomohl nepříteli ke štěstí.
Když pak markýz po úrazu vyšel z domu, ministr kolonií mu složil poklonu a všecek se nad tím jmenováním rozplýval, jakou trefu s ním udělal on i koloniální úřad. Jak vděčný mu byl za jeho jásot lord Steyne, to si lze domyslit.
Podle Wenhamových slov o tajemství jeho půtky s plukovníkem Crawleym se naprosto pomlčelo; aspoň o něm pomlčeli sekundanti a duelanti. Ale ještě ten večer se na Jarmarku marnosti přetřásalo u padesáti tabulí. Jenom malý Cackleby byl na sedmi večírcích, a kam přišel, všude tu historku zevrubně vykládal a vylepšoval. Pěkně si na ní smlsla paní Whitová! Ealingská paní biskupová byla nad ní neslýchaně pobouřena; biskup zašel ještě ten den do Gaunt Housu a zapsal se do návštěvnické knihy. Rmoutil se malý Southdown a toť se ví, jeho sestra lady Jana, ta se teprve rmoutila. Až na mys Dobré naděje o tom druhé dceři napsala lady Southdownová. Tři dni se o tom klevetilo po celém Londýně a do novin se to na pokyn pana Wenhama nedostalo jen přičiněním pana Wagga.
Na chudáka Ragglese z Curzon Street se vrhli soudní drábi a exekutoři. A co sličná nájemnice maličké rezidence, kam ta se poděla? Kohopak to zajímalo? Kdopak se na to za pár dní ptal? Provinila se, nebo ne? Vždyť známe, jak je svět dobrodějný a jaký ortel se na Jarmarku marnosti vynáší v pochybných případech. Jedni říkali, že se až do Neapole vydala za lordem Steynem; druzí tvrdili, že sotva se markýz o Beckině příjezdu dověděl, hned před ní upláchl do Palerma; někteří rozhlašovali, že žije v Bierstadtu a je z ní dame ďhonneur[87] bulharské královny; druzí zas, že v Boulogni; a jiní posléze, že v jednom eheltenhamském penzionu.
Rawdon jí vyměřil slušný roční důchod; a ona, toť se ví, patřila k ženám, kterým, jak se říká, stačí málo na živobytí. Rád by byl před odjezdem z Anglie zaplatil dluhy, jenže žádná pojišťovna s ním nechtěla uzavřít pojistku; a vzhledem k špatnému podnebí na ostrově Coventry na plat mu také nikdo nepůjčil. Bratrovi však poukazoval splátky pravidelně a po každé poště posílal psaní synáčkovi. Macmurda zásoboval doutníky a lady Janě hojně dodával lastury, papriku, nakládanou zeleninu, kujavovou zavařeninu a jiné koloniální zboží. Bratrovi posílal Swamp Town Gazette, v níž nového guvernéra nezřízeně velebili; zato redaktor listu Swamp Town Sentinel, jehož žena nedostala pozvánku do guvernérského domu, prohlašoval Jeho Excelenci za despotu, proti němuž takový Nero byl osvícený lidumil. Rawdonek si noviny brával s sebou a rád si v nich čítal o Jeho Excelenci.
Matka nejevila o syna pražádný zájem. Na neděle a svátky jezdil Rawdonek za tetou; brzo věděl o kdejakém hnízdě kolem Queen’s Crawley a s chrty sira Huddlestona, kteří mu za prvního blahého výletu do Hampshiru tak učarovali, honil lišky.
KAPITOLA
XXI.
Z Jirky se stane něco
lepšího
V dědečkově rezidenci na Russell Square už zatím Jirka Osborne zdomácněl: bydlel v otcově pokoji, uznaný dědic vší slávy. Švarnosti, neohrožeností i panskými mravy se chlapec vepsal dědovi do srdce. Pan Osborne se jím pyšnil, jako se pyšníval starším Jiřím.
Proti otci užil chlapec mnohem víc blahobytu i pohody. V posledních letech se Osborne vzmohl. Nabyl v City na jmění i vážnosti. U Jiřího mu stačilo, že chodí do slušné neveřejné školy; na jeho důstojnickém patentu si nemálo zakládal; s Jirkou mířil stařec mnohem výš. Však z toho mládenečka bude něco lepšího, říkával o Jirkovi pan Osborne. V duchu si představoval, že z něho bude univerzitán, poslanec – možná i baronet. Rád bude umírat, až se dočká toho, že má vnuk tyto hodnosti na dosah ruky. Na vychování ho dá k prvotřídnímu absolventovi univerzity – ne k nějakému švingulantovi nebo šarlatánovi – toto. Na pastory, školomety a podobnou chamraď ještě před několika lety horlíval – že se ta banda šejdířů a podvodníků jinak než cepováním žáků v latině a řečtině neuživí, že ti nafoukaní žebráci ohrnují nos na britské obchodníky a lépe situované lidi, kteří by jich klidně skoupili třeba padesát. Ve vší vážnosti teď želel toho, že sám do škol nechodil, a nabubřele Jirkovi přednášel o potřebě a znamenitosti klasického vzdělání.
U večeře se děd pacholíka vyptával, co se přes den učil, a se zájmem poslouchal jeho výklad o studiu; když se pak Jirka rozpovídal, tvářil se, jako by rozuměl. Stokrát se prořekl, mockrát prozradil svou nevědomost. U chlapce tím nijak v úctě nestoupl. Při své bystrosti a poučenosti si Jirka brzo uvědomil, jaký je děd trulant; brzo ho začal komandovat a shlížet na něho svrchu; kampak se se svými plány hrabal dědeček, něco lepšího z Jirky udělalo už dosavadní skrovné a omezené vzdělání. Vychovala ho vlídná, slabá, něžná žena, která si zakládala jen a jen na něm; srdce čisté, mravy skromné a nevýbojné, každým coulem pravá dáma. Klidně a úslužně konala své povinnosti; duchaplnost jí byla cizí; zato neznala nevlídnost v myšlenkách i v jednání; bezelstná a prostá, oddaná a čistá, bodejť by Amálie také nebyla něco lepšího!
Při její mírnosti a povolnosti ji ovšem Jirka komandoval; brzy začal komandovat také přihlouplého starce, jehož hrubiánská nafoukanost se od Amáliiny prostoty i něhy tak odrážela. Ani královský princ se nevychovává k takové domýšlivosti.
Doma po něm matka nyla, troufám, celý den a valnou část smutné, siré noci; mladému pánovi však dopřávali tolik rozptýlení a radovánek, že odloučení od Amálie nesl dost lehce. Kloučci, kteří cestou do školy pláčí – pláčí proto, že jdou do nepříjemného stavení. Ze stesku pláče málokterý. Když si vzpomeneš, jak tě v dětských letech přešel pláč, jak jsi uviděl perník, a jak ti muka loučení s maminkou a sestrami osladil rozinkový koláč, ach, příteli a bratře, moc se svými něžnými city nechlub.
Nuže, mladý pán Jiří Osborne užíval pohodlí a přepychu, co mu ho jen zámožný a štědrý stařičký děd stačil dopřát. Za drahé peníze mu kočí na dědův příkaz koupil hezounkého poníka; nejprve se na něm Jiří učil jezdit v jízdárně, když pak dokázal cválat bez třmenů a přeskočit příčku, zavedli ho po New Road do Regent s Parku a odtamtud do Hyde Parku; tam se potom pyšně projížděl, za sebou kočího Martina. Starý Osborne se teď už v City nepřetrhl a vedení firmy přenechával mladším společníkům; často si společně se slečnou Osbornovou také vyjel na nóbl místa. Když tak k němu Jirka, nohy mimo třmeny, švihácký přiklusal, dědeček šťouchl jeho tetu a řekl: „No tohle, slečinko.“ Když pak chlapci pokynul a štolba pozdravil kočár a lokaj zase mladého pana Jiřího, pan Osborne se smál, až radostí všecek rudl. Jirkova teta, paní Bullocková (denně se tam na promenádě projížděla v parádním kočáře, který měl na dvířkách i na postroji zlatě vyvedené bulíky a jehož oknem civěla tři tvarohovitá Bulíčata, vyšňořená kokardami a péry) – paní Bullocková, jářku, po malém povýšenci, velkomožně klusajícím s rukou v bok a s kloboukem na stranu, metala trpce nenávistné pohledy.
Mladému pánu Jiřímu šlo teprve na jedenáct a už jako nějaký dospělý nosil u kalhot štruple a na nohou krásné botičky. Měl pozlacené ostruhy, bičík se zlatým knoflíkem, v kravatě pěknou jehlici a na rukou kozinkové rukavičky, že se v Conduit Street elegantnější nesehnaly. Matka mu darovala pár nákrčníků a pečlivě mu ušila a olemovala košilky; ale když pak Samuel k vdově zavítal, měl na sobě prádlo mnohem vzácnější. Na kmentových náprsenkách nosil knoflíčky s drahokamy. Její skromné dárky šly stranou – slečna Osbornová je bezpochyby věnovala chlapci kočího. Amálie si namlouvala, že má z té výměny radost. Že to chlapci sluší, to ji blažilo a těšilo.
Už dříve si dala za šilink nakreslit jeho siluetu; zavěsila ji nad postel vedle druhé podobenky. Jednou za ní chlapec zase jako jindy přijel, přicválal po bromptonské uličce (nájemníci vykukující za okny mohli na té nádheře oči nechat), dychtivě a rozjásaně vytáhl ze zimníku pouzdro – (byl to roztomilý bílý zimník s kapucí a aksamitovým límcem) – vytáhl a podal jí červené safiánové pouzdro.
„To jsem ti, maminko, koupil za své,“ řekl. „Napadlo mě, že budeš ráda.“
Amálie otevřela pouzdro, vyjekla radostným pohnutím, sevřela chlapce do náruče a nastokrát ho zlíbala. Byla to pěkně provedená chlapcova miniatura (podle vdovina názoru, toť se ví, zdaleka ne výstižná). Dědeček si objednal chlapcovu podobiznu u jednoho malíře, jehož výtvory vystavené ve výkladní skříni na Southampton Row ho upoutaly; Jiřího (peněz měl nazbyt) napadlo zeptat se malíře, nač přijde kopie drobné podobizny, že ji zaplatí ze svého a věnuje matce. Ze samé radosti mu ji malíř udělal lacino; když se pak o tom doslechl starý Osborne, spokojeně zabručel a dal chlapci dvakrát tolik zlaťáků, než kolik za miniaturu zaplatil.
Ale co byla dědova radost proti Amáliinu jásotu. Důkazem chlapcovy náklonnosti byla nadobro unesena, tak hodný synáček se na celém světě nenajde. Dlouhé týdny ji blažilo pomyšlení, jak ji má rád. S obrázkem pod polštářem se jí lépe spalo; co se ho nalíbala, co se nad ním naplakala a namodlila! Její plaché srdéčko bylo svým miláčkům vděčné za každou laskavůstku. Co se s Jiřím rozloučila, nic ji tak nerozjařilo a nepotěšilo.
Mladý pán si v novém domově vládl, jako by přes něho nebylo: u večeře chladnokrevně připíjel dámám a šampaňské do sebe převracel, až byl nad tím stařičký děd u vytržení. Celý brunátný radostí šťouchal souseda: „Koukejte, co je to za kabrňáka. Ach je, hnedle si objedná toaletní skřínku s břitvami a bude se holit; bodejť!“
Na rozdíl od starého pána jeho známým se mládenečkovy kousky moc nezamlouvaly. Pan vrchní sudí Coffin nelibě nesl, že mu Jirka skáče do řeči a trhá mu niť. Pohled na podroušeného kloučka plukovníka Fogeyho vůbec nebavil. Když vrazil Jirka loktem do portského a rozlil je na žluté atlasové šaty choti královského rady, paní Toffyové, a ještě se tomu maléru zasmál, věru mu za to nežehnala; ještě méně ji potěšilo, když (k nemalé radosti starého Osborna) Jirka na Russell Square seřezal jejího třetího syna (proti Jirkovi to byl mladíček o rok starší, zrovna přijel na svátky z ealingského učiliště dr. Tickleuse). Za ten rekovný čin dal dědeček Jiřímu pár zlaťáků, a až zas seřeže nějakého staršího a většího, že mu ještě přidá. Bůhví, co si od těch rvaček stařec sliboval; měl jakousi nejasnou představu, že se hoši rvaním otužují a naučit se hrubiánství že patří ke vzdělání. Od nepaměti se takhle anglická mládež vychovává a křivda, muka, surovost páchaná dětmi má u nás statisíce obhájců i ctitelů. Opojen výhrou nad mladým pánem Toffym, zatoužil ovšem Jirka po dalších vítězstvích; v náramně hejskovských nových šatech kráčel jednou pyšně poblíž St. Pancras a nějaký pekařský učedník se jeho vyšňoření poškleboval; rázem svlékl mladistvý patricij parádní kabátek, svěřil jej do opatrování druhovi (mladému panu Toddovi z Great Coram Street za Russell Square, synovi mladšího společníka firmy Osborne a spol.), a zkusil pekaříčkovi nařezat. Ale tentokrát mu válečné štěstí nepřálo a tak dostal Jirka od pekaříčka nařezáno; domů přišel v obličeji žalostně zmalován, nabíranou náprsenku celou zbrocenou červeným z nosu. Dědečkovi napovídal, že se popral s obrem; a nešťastnou matku v Bromptonu sáhodlouhým, ne dost věrohodným vylíčením zápasu nadobro postrašil.
V mladém Toddovi z Coram Street za Russel Square měl mladý pán Jiří velkého přítele a ctitele. Oba si rádi malovali herce, chroustali cukroví a malinové koláče, za pěkného počasí sáňkovali a bruslili v Regent s Parku a na jezírku v Hyde Parku a chodili do divadla; tam je na příkaz pana Osborna vodil osobní sluha mladého pana Jiřího, Rowson; spolu s ním si tam hověli v přízemí.
V doprovodu tohoto pána zbrousili hlavní londýnská divadla – od Drury Lane po Sadler s Wells všechny herce znali jménem; s Westovými slavnými figurkami mnoho her předvedli na svém lepenkovém divadle Toddovým i jejich mladistvým známým. Když byl štědrý lokaj Rowson při penězích, po představení leckdy mladého pána vyčastoval na dobrou noc ústřicemi a punčem. Na panáčkově štědrosti i vděčnosti za poskytnuté požitky pan Rowson, toť se ví, neprodělal.
Vzkázali pro vyhlášeného westendského krejčího – kdepak šít na chlapce u nějakých fušérů ze City nebo z Holbornu, to pan Osborne nedopustil (jemu ovšem krejčí v City stačil) – aby chlapce vyšňořil a na útratu se neohlížel. I popustil pan Woolsey z Conduit Street uzdu fantazii a dodal chlapci módních kalhot, módních vest, módních kabátků, že by se z nich celá škola mladičkých hejsků nastrojila. Jirka dostal bílé vestičky na dýchánek, vykrojené aksamitové vestičky na večeři a roztomilý župánek s tureckým vzorkem, docela jako nějaký mladík. K večeři se ten „hotový westendský elegán“, jak mu říkal dědeček, den co den převlékal; jeden sloužící obsluhoval jenom jeho, pomáhal mu při oblékání, na zazvonění k němu běhal a na stříbrném podnosu mu přinášel dopisy.
Po snídani sedával Jirka v jídelně a rozvalen v lenošce jako nějaký dospělý čítával v Morning Post. „Ten ale umí klnout a sakrovat,“ libovali si jeho předčasnou zralost služebníci. Pamětníci jeho otce kapitána o mladém panu Jiřím prohlašovali, že tatínkovi z oka vypadl. Byl tak neposedný, pánovitý, hubatý, dobrácký, že ho byl plný dům.
Na vychování svěřili Jiřího klasicky vzdělanému soukromému pedagogovi z okolí; „připravuje mladé šlechtice a jiné pány na univerzitu, do sněmovny a pro učená povolání; v jeho výchovné soustavě nejsou zahrnuty pokořující tělesné tresty, v starobylých učilištích až doposud zavedené; v jeho rodině naleznou žáci uhlazené mravy lepší společnosti i důvěrné a láskyplné domácké prostředí.“ Takto důstojný pán Vavřinec Veal z Hart Street v Bloomsbury, domácí kaplan hraběte z Bareacresu, spolu se svou ženou, paní Vealovou, vábil žáky.
Neúmorným inzerováním i kortešováním udržovali si domácí kaplan s chotí vždycky aspoň dva studenty: ti platili jak mourovatí a žili v domnění, bůhvíjak o ně není postaráno. Byl tam statný hoch ze Západní Indie, za kterým nikdo nechodil, plet měl mahagonovou, vlasy kudrnaté, způsoby nadmíru švihácké; dále neokrouchaný třiadvacetiletý jinoch, silně zaostalý, jehož měli Vealovi společensky obrousit; a dva synové plukovníka Banglese od Východoindické společnosti; tito čtyři sedávali u vybrané tabule paní Vealové, když do jejich ústavu vstoupil Jirka.
Ještě s několika jinými byl tam Jiří externistou; pod ochranou svého přítele Rowsona ráno přicházel, a když bylo hezky, odpoledne sledován štolbou na poníku odtamtud odjížděl. Ve škole se o jeho dědečkovi bájilo, jaký je pracháč. Důstojný pán Veal se o tom před Jirkou všecek rozplýval a důrazně ho upozorňoval, jaké vysoké postavení jednou zaujme; sluší se tedy, aby se bedlivou pílí od mládí připravoval na odpovědné úkoly, které mu připadnou v zralém věku; že poslušností v chlapeckých letech se nejlépe připraví na to, aby pak v mužných letech poroučel; prosí tedy Jiřího, aby nenosil do školy cukroví a nekazil mladým Banglesům zdraví; najedí se dosyta u vybrané a opulentní tabule paní Vealové.
Rozsah osnovy neboli, jak se pan Veal s oblibou vyjadřoval, „curricula“, byl přímo úžasný: ze všech známých věd mohli v Hart Street mladí pánové něco pochytit. Důstojný pán Veal měl planetostroj, elektrizační přístroj, soustruh, fyzikální kabinet (v prádelně), chemické pomůcky a tak zvaný výbor z nejlepších spisovatelů dávných i novějších dob i jazyků. Vodíval žáky do Britského muzea a zeširoka jim přednášel o tamějších starožitných památkách i přírodninách; návštěvníci se kolem něho shlukovali a v celém Bloomsbury platil za báječného učence. Pokaždé když mluvil (a mluvil v jednom kuse), pronášel nejvybranější a nejdelší slova, jaká mu jen slovník poskytoval; správně soudil, že ladný, vzletný a zvučný přívlastek je za stejné peníze jako nějaký bezbarvý.
Tak třeba řekl ve škole Jiřímu: „Jak jsem se včera večer vracel domů, dosyta se pokochav vědeckou rozprávkou se svým znamenitým přítelem doktorem Buldersem – je to archeolog, pánové, na slovo vzatý archeolog – všiml jsem si, že je v oknech takměř knížecí rezidence vašeho nad jiné váženého děda na Russell Square světlo, jako by se tam konal hodokvas. Ačli správně hádám, hostil pan Osborne u svého bohatě prostřeného stolu vzácné panstvo.“
Jirka (o humor neměl nouzi a často pana Veala troufale i trefně do očí karikoval) panu Vealovi odpověděl, že je jeho dohad správný.
„Vsadil bych se, pánové, že páně Osbornovi přátelé, kterým se dostalo cti jeho pohostinství, na svou krmi nikterak nereptali. I mě svou přízní několikrát obmyslil. (Mimochodem, mladý pane Osborne, dnes ráno jste se poněkud opozdil, dopustil jste se tohoto poklesku už poněkolikáté.) Jářku i já, pánové, říkám to ve vší skromnosti, byl jsem uznán za hodna požívat vzácného pohostinství páně Osbornova. Hodoval jsem sice také s lidmi urozenými a vznešenými – k nim snad mohu počítat svého znamenitého přítele a ochránce, velectihodného Jiřího hraběte z Bareacresů – leč ujišťuji vás, že britský obchodník mě u své tabule vyčastoval stejně vydatně a jednal se mnou stejně vlídně i ušlechtile. Pane Blucku, dáme se, prosím, znovu do toho místa v Eutropiovi, ze kterého nás mladý pan Osborne svým pozdním příchodem vytrhl!“
Tomuto velikánovi svěřili na čas Jirkovu výchovu. Z jeho vět si Amálie nemohla nic vybrat, ale přece jen v něm viděla fenomenálního učence. Ze zvláštních důvodů se nešťastná vdova spřátelila s paní Vealovou. Ráda u nich pobývala a číhala na Jirku, až půjde do školy. Ráda se dávala od paní Vealové zvát na conversazioni[88] konaly se jednou za měsíc (jak stálo v růžových pozvánkách s vyrytým jménem AΘHNH) a profesor na nich častoval žáky i jejich známé slabým čajem a vědeckou rozpravou. Ani jednu tu zábavu chudinka Amálie nevynechala, byly rozkošné už tím, že vedle ní směl sedět Jirka. Docházela na ně až z Bromptonu za každého počasí, a když pak všichni odešli, také Jirka se svým dohlížitelem panem Rowsonem, chudinka paní Osbornová objala paní Vealovou, se slzami v očích jí děkovala za příjemný večer, potom si nasadila plášť a šály a vydala se pěšky domů.
Co se týče vzdělání, které Jirka u tohoto nevšedního mistra sterých věd čerpal, podle týdenních vysvědčení přinášených dědovi nápadně prospíval. Přes dvacet nezbytných vědeckých oborů stálo na tabulce a profesor u nich zaznamenával žákův prospěch. Z řečtiny byl Jirka oznámkován aristos, z latiny optimus, z frančtiny très bien[89] atd.; na konci roku se všem za všechno rozdávaly ceny. Dokonce i kudrnatý mladíček, pan Swartz, nevlastní bratr ctihodné paní McMullové, zaostalý třiadvacetiletý žáček ze zemědělských končin, pan Bluck, a zmíněný zahálčivý budižkničemu mladý pan Todd, dostali knížky po osmnácti pencích s vyrytou Athénou a profesorovým nabubřelým latinským věnováním mladým přátelům.
Rodina mladého pana Todda se přiživovala na Osbornových. Starý pán povýšil v podniku pana Todda z kancelisty na mladšího společníka.
Pan Osborne byl za kmotra mladému panu Toddovi (ten se později na navštívenkách psal Osborne Todd a nápadně zhejskovatěl), kdežto slečnu Marii Toddovou držela na křtu slečna Osbornová; každý rok pak své chráněnce dávala modlitební knížku, sbírku traktátů, svazek velmi evangelických básní a podobné projevy přízně. Občas svezla Toddovy v kočáře: když stonali, nosil jim z Russell Square do Coram Street její lokaj, oděný v širokých plyšových brslenkách a ve vestě, zavařeniny a pochoutky. Coram Street vzhlížel k Russell Square s bázní a třesením; a paní Toddová, která uměla šikovně vystřihovat papírové manžety na skopový hřbet a z turínu a mrkve slušně vykrajovat kvítka, kachny apod., chodívala, jak se říkalo, na Square, pomáhala chystat gala večeře, ale že by tam sama usedla k hostině, to ji ve snu nenapadlo. Todda zvali k večeři, jen když v poslední chvíli nějaký host odřekl. K večeru tam potom zaskočily paní Toddová s dcerou Marií, tlumeně zaklepaly, vklouzly dovnitř, a než se do salónu s dámským konvojem dostavila slečna Osbornová, dávno už tam byly a sypaly ze sebe dueta i písně, dokud nepřišli páni. Ubohá Marie Toddová! Ubohá slečinka! Co se u nich ve Street nadřela s brnkáním těch duet i sonát, než je předvedla na Square.
Jirkovi bylo zřejmě souzeno komandovat každého, s kým přišel do styku; před pacholíkem museli padat na kolena přátelé, příbuzní i služebníci. Přiznejme, že se do toho ochotně vpravil. Dělá to skoro každý. Hrát si na pána, to bylo Jirkovi docela po chuti, snad k tomu měl vrozené vlohy.
Kdekdo se na Russell Square pana Osborna bál a pan Osborne se zas bál Jirky. Svým sebevědomým vystupováním i švadroněním o knihách a učení, svou podobností otci (bez usmíření pochovanému daleko v Bruselu) vzbuzoval v starém pánovi uctivou bázeň; měl ho v hrsti. Každou chvíli se stařec zarazil nad nějakým zděděným rysem nebo bezděčným tónem, jako by před ním znovu stanul Jirkův otec. Shovívavostí k vnukovi se snažil napravit příkrý rozchod se starším Jiřím. Na chlapce byl mírný, až se tomu všichni divili. Slečnu Osbornovou pořád jen nevrle peskoval, ale na Jirku, když přišel pozdě k snídani, se jen usmál.
Jiřího teta, slečna Osbornová, byla zvadlá stará panna, čtyřicetiletou nudou i hrubostí nadobro zdeptaná. Snadno si ji takový bujný chlapec osedlal. Jakmile si Jirka na něco umanul, ať už to byla zavařenina z její kredence nebo rozpraskané a zaschlé barvy z její malířské skřínky (tu starou skřínku dostala kdysi v mladistvém, kvetoucím věku jako Smeeova žačka), hned se po tom hnal, a jen mu to teta dala, dál už se o ni nestaral.
Za přátele a kamarády měl nabubřelého starého učitele, který mu podkuřoval, a patolízala, staršího než on, kterého mohl klidně řezat. Milá paní Toddová ho ráda nechávala s nejmladší dcerou, Rózou Jemimou, roztomilým osmiletým žabcem. „Tolik jim to spolu sluší,“ říkávala (ovšemže ne lidem ze Square) – „Kdoví, co jednou bude. Byl by z nich hezký párek, což o to,“ říkala si starostlivá matka.
Tyránkovi se podrobil také zkrušený stařičký děd z matčiny strany. Nic naplat, pěkně oblečený mládeneček se štolbou vzadu mu imponoval. Od pana Osborna, zarytého starého nepřítele pana Sedleyho, slýchal však Jirka jenom sprosté nadávky a hrubý posměch. Osborne mu spílal nuzáků, uhlířů, bankrotářů a všelijak jinak ho neurvale tupil. Jakpak by si malý Jiří vážil člověka tak zdeptaného. Sotva pobyl u dědečka z otcovy strany pár měsíců, umřela paní Sedleyová. Nikdy chlapce moc ráda neměla. Ani se mu nechtělo po ní truchlit. V nových smutečních šatech přišel za matkou a měl zlost, že nemůže jít na představení, po němž tolik toužil.
Choroba staré paní Amálii dost zaměstnávala a snad i zachraňovala. Copak muži vědí o ženském mučednictví. Nad setinou těch každodenních trampot, které mnohé ženy bez reptání snášejí, přišli bychom o rozum. Neustálá dřina, ze které nic nemají; neochvějná něha a vlídnost, narážející na stejně neochvějnou hrubost; láska, lopota, trpělivost, neúmorná bdělost, bez jediného slova uznání; to všechno klidně snášejí a navenek se tváří mile, jakoby je nic nemrzelo. Bodejť by z těch útlocitných otrokyň nebyly nakonec slabošské licoměrnice.
Z lenošky se Amáliina matka přestěhovala na lůžko a už z něho nevstala: paní Osbornová se od ní nehnula, leda že si zaskočila za Jiřím.
I na ty vzácné návštěvy stará paní žehrala; v dobách blahobytu to bývala vlídná, usměvavá, dobrácká matka, ale nouze a choroba ji nadobro zkrušily. Z jejího stonavého reptání i chladu si Amálie nic nedělala. Aspoň tak snáze vydržela to druhé drtivé neštěstí; myslit na ně jí bránilo ustavičné volání nemocné. Trpělivě snášela její mrzoutství; rovnala jí zmuchlaný polštář; něžně odpovídala na její nevraživé a stýskavé řeči; konejšila churavou slovy naděje, jak je sama v zbožném prostém srdci pociťovala a pronášela, a posléze jí zatlačila oči, které na ni kdysi s něhou pohlížely.
Potom něžně konejšila a chlácholila osiřelého starého otce; omráčen tou ranou stál tu na světě sám a sám. Pozbyl ženy, cti, jmění, všeho, co měl nejradši. Jenom Amálie podepírala něžnými pažemi vetchého zkormouceného starce. Nebudeme ten příběh vypisovat, byl by smutný a nezajímavý. Už předem vidím, jak nad ním Jarmark marnosti zívá.
Jednou se zas mladí páni shromáždili v pracovně důstojného pána Veala a domácí kaplan velectihodného hraběte z Bareacresů jako obyčejně mlel pantem – a tu k domovním dveřím ozdobeným sochou Athény předjel elegantní kočár a z něho vystoupili dva páni. Mladí Banglesové se vrhli k oknu, jestli to snad nepřijel za nimi z Bombaje otec. Neokrouchané třiadvacetileté studentisko, potají brečící nad Eutropiem, přimáčklo zaostalý nos na sklo a koukalo na ten kabriolet: laquais de Place[90] seskočil z kozlíku a pomáhal cestujícím vystoupit.
„Je to nějaký tlusťoch a nějaký sušinka,“ řekl pan Bluck a vtom se ozvalo hromové bušení na dveře. Kdekoho to zajímalo, od domácího kaplana, ten se těšil, že má před sebou otce budoucích žáků, až po mladého pana Jirku, ten zas při každé zámince hned sklapl knihu.
Výrostek, který pokaždé honem vjel do úzké ošuntělé livreje se zašlými měděnými knoflíky, vstoupil do pracovny a řekl: „Dva pánové by si přáli mluvit s mladým panem Osbornem.“ Dopoledne se profesor s mladíkem drobet poškorpil, hodí-li se či nehodí při vyučování rozbalovat třaskavé bonbóny; ale na obličeji se mu rázem rozhostila líbezná přívětivost: „Mladý pane Osborne,“ řekl, „dávám vám svolení: jděte přivítat své přátele z kočáru – a vyřiďte jim, prosím, ode mne a od paní Vealové uctivé poručení.“
Jirka vešel do hovorny a tam uviděl dva cizí muže: zdvihl k nim hlavu a zpupně si je, jak to dělal vždycky, změřil pohledem. Jeden byl tlustý, pod nosem měl kníry; druhý zas hubený a dlouhý obličej hnědý, hlavu prokvetlou, na sobě měl modrou vojenskou blůzu.
„Božínku, ten je mu ale podobný,“ vyhrkl čahoun. „Jestlipak, Jiří, uhodneš, kdo jsme.“
Jako při každém pohnutí i tentokrát se chlapec zarděl a v očích mu zajiskřilo. „Toho druhého neznám,“ řekl, „ale vy jste myslím major Dobbin!“
A opravdu to byl náš starý známý. Radostně rozechvěným hlasem se s chlapcem přivítal, uchopil pacholíka za obě ruce a přivinul ho k sobě.
„A co tvá matka – jestlipak s tebou o mně mluvila?“ řekl.
„Jak by ne,“ odpověděl Jirka, „moc a mockrát!“
Ve své samolibosti se starý Osborne rád kochal pomyšlením, že jeho někdejší konkurent, nepřítel i dobrodinec je na sklonku života tak zničen a zdeptán, že mu nezbývá než přijímat peněžitou podporu od člověka, který mu nejvíc ublížil a ukřivdil. Zbohatlík mu spílal nuzáků a občas mu něco podstrčil. Když někdy odevzdával Jiřímu peníze pro matku, hrubě a nevybíravě mu dával na srozuměnou, že jeho děd z matčiny strany je bankrotář, odkázaný na cizí dobrodiní, a že za štědře poskytovanou podporu Jan Sedley může děkovat člověku, kterému je už tak dost dlužen. Takové fouňovsky uštědřované almužny nosil Jiří matce a zdrcenému vdovci; ona teď nic jiného nedělala, než otce hýčkala a těšila. Chlapec, ten na vetchého sklíčeného starce shlížel svrchu.
To asi nebyla Amálie „náležitě hrdá“, když se uvolila brát peněžitou podporu od otcova nepřítele. S náležitou hrdostí neměla však ta nešťastnice nikdy nic společného. Odjakživa skromná a odkázaná na něčí ochranu; co dospěla v ženu nebo aspoň co se nešťastně provdala za Jiřího, byla to samá bída a nouze, každodenní strádání, hrubá slova, neoplácené vlídné úsluhy. Když tak pozorujete své bližní denně vzdorující potupě, nereptající na ústrky osudu, zakřiknuté a nevšímavé, povržené v chudobě, jestlipak se někdy z blahobytné výše skloníte k těmto utrmáceným žebrákům a umyjete jim nohy? Pouhé pomyšlení na ně se vám protiví a hnusí. „Třídy musí být – musí být bohatí a chudí,“ říká Bohatec, jak mlaskavě loká bordeauxské (už to je dost, když Lazarovi sedícímu venku pod oknem pošle, co sám nedojedl). Svatá pravda; ale považte, jak záhadná a mnohdy nepochopitelná je životní loterie, která jednoho odívá vzácným šarlatem a druhému dává cáry za oblek a za společníky psy.
Přiznávám tedy, že ty drobty, které jí na nakrmení otce občas padaly ze stolu tchánova, sbírala Amálie bez výčitek svědomí, spíše s jistou vděčností. Když šlo o povinnost, tato žínka (je jí, milé dámy, třicet, a my jí při tom stáří pořád říkáme žínka) sama od sebe se milované bytosti obětovala a všechno jí kladla k nohám. Dokud měla ještě u sebe Jirku, div si pro něho po nocích (té nevděčné práce!) prsty neupletla; co ústrků, pošklebků, odříkání a chudoby snášela kvůli otci a matce! A při vší té sirobné odevzdanosti a utajené obětavosti nijak líp o sobě nesmýšlela, než o ní smýšlel svět; taková prostoduchá, ubohoučká osůbka, tak si snad v hloubi srdce říkala, si tolik štěstí v životě ani nezaslouží. Ach, vy nešťastné ženy! Ach, vy nešťastné skryté mučednice a odsouzenkyně k smrti; prožíváte samá muka, v ložnici uléháte na skřipec a u stolu v salóně den co den kladete hlavu na špalek; každý kdo si všimne vašich žalů nebo nahlédne do těch temnic, kde vás podrobují trýzním, jistě vás polituje a – a – poděkuje Pánubohu, že nosí vousy. V Bicétru u Paříže jsem před lety v ústavu pro šílence a blázny viděl ubožáka, úpějícího pod jařmem vazby i choroby; jeden z našeho hloučku mu v kornoutku podaroval za krejcar šňupavého tabáku. Chudákovi stiženému padoucnicí ta laskavost dodala. Samou radostí a vděčností zařičel; kdyby tak někdo vám nebo mně připsal tisíc liber ročně nebo nám zachránil život, víc bychom tím nebyli dojati. Když si tedy ženu pořádně osedláte, za krejcar vlídnosti ji dojme k slzám, jako byste jí prokazoval andělskou milost.
Nic lepšího nad tyto dary Osud chudince Amálii neuštědřil. Od těch nikoliv neutěšených počátků to s ní šlo z kopce, až upadla do bídného žaláře a vleklé, mrzké poroby. Jiří jí při svých návštěvách to nevolnictví ulehčoval chabými záblesky naděje. Její žalář se prostíral až na Russell Square; občas si tam zašla, ale na noc se vracela do své kobky; plnila trudné povinnosti; bděla u lůžka nemocných a vděku se nedočkala; snášela stařecky nevrlé sekýrování a hubování. Tisíce lidí (ponejvíce ženy) jsou odsouzeny protrpět si takovou vleklou otročinu – neplacené ošetřovatelky – nebo chcete-li, milosrdné sestry, jejichž obětavosti chybí romantika a jímavost – nikým nepolitovány se dřou, bdí a trpějí; a hynou povržené a neznámé.
Takhle ráčí skrytá a velebná Moudrost, rozhodující o lidských osudech, ponižovat a do prachu svrhovat něžné, hodné a moudré; a povyšovat zištné, hloupé a špatné. Ve štěstí zůstaň, bratře, pokorný. Ber ohled na ty, kdo nemají tolik štěstí, zato tím víc zásluh. Jakápak zpupnost, vždyť tvá ctnost vyplývá jen z nedostatku pokušení, tvůj úspěch je pouhá náhoda, tvé důstojenství předkova trefa, tvůj blahobyt pouhý paskvil.
Amáliinu matku pochovali na bromptonském hřbitově; pršelo, bylo zataženo, zrovna jako tenkrát, vzpomněla si Amálie, když tam měla s Jiřím svatbu. V okázalém smutku seděl vedle ní chlapec. Před očima jí vytanula tehdejší svíčková bába a kostelník. Farář odříkával modlitby a ona v duchu zatékala do dávných let. Nedržet chlapce za ruku, snad by tady raději ani… A tu se za své myšlenky znovu zastyděla a z hloubi srdce si vyprošovala sílu k plnění povinností.
Ze vší mysli své a ze vší síly své pak usilovala o blaho stařičkého otce. Na starého Sedleyho se dřela a lopotila, zašívala a látala, jemu prozpěvovala a rozkládala kostky, předčítala z novin, vařila, pilně ho vodila do Kensington Gardens nebo do bromptonských uliček, s neochabujícím úsměvem i láskyplnou přetvářkou poslouchala jeho povídačky, nebo zas jindy, když se vetchý a stýskavý stařec slunil na lavičce a drmolil o svých křivdách i trampotách, seděla vedle něho a oddávala se svým myšlenkám i vzpomínkám. Smutné a nevábné myšlenky táhly vdově hlavou. Při pohledu na děti, prohánějící se po stráních i širokých chodnících, vzpomínala na Jiřího, který jí byl odňat; odňat jí byl také první Jiří; v obou případech se jí za její sobeckou, hříšnou lásku dostalo pokárání i přísného trestu. Je zarytá bídná hříšnice. Je na světě docela sama.
Líčení takovéto samovazby je, to vím, nesnesitelně nudné, když je nezpestří nějaký rozmarný nebo humorný příběh – třeba vlídný žalářník, nebo šprýmovný velitel pevnosti, nebo myš, která si chodí Latudovi hrát do vousů a licousů, nebo podzemní chodba pod zámkem, kterou si Trenck vyhrabává nehty a párátkem; líčení Amáliiny vazby nemůže kronikář zpestřit žádným takovým příběhem. Představte si ji, prosím, jaká v tomto období je: smutná, ale jen na ni někdo promluví, hned vyloudí úsměv; žije v poměrech chatrných, chudých, přímo nuzáckých; zpívá otci písně, peče pudinky, hraje karty, spravuje mu punčochy. Co na tom, jestli je hrdinka, nebo ne; nebo jestli jsme vy a já staří, nabručení a zbankrotělí; – kéž bychom se na sklonku života mohli opřít o něčí vlídné hebké rameno a kéž by nám něčí vlídná ruka při podagře rovnala polštář.
Po ženině smrti Sedley k dceři velmi přilnul; Amálii zas těšilo starci sloužit.
Ale dlouho je v této málo panské povrženosti nenecháme. Co se světského blaha týče, čekaly je lepší časy. Důvtipný čtenář snad už uhodl, kdo byl ten tlouštík, co přišel za Jirkou do školy spolu s dávným přítelem majorem Dobbinem. Byl to ještě jeden náš starý známý; vrátil se k rodině do Anglie jako na zavolanou.
Dovolení odebrat se v neodkladné rodinné záležitosti do Madrasu a odtamtud do Evropy major Dobbin od dobráckého velitele šťastně dostal; cestoval tedy ve dne v noci, až dorazil k cíli, jenže se přitom uhnal a do Madrasu přijel s vysokou horečkou. K známému, u něhož hodlal před odjezdem do Evropy pobýt, dopravili ho jeho služební průvodci v deliriu; a drahnou dobu to vypadalo, že nejdál tak ještě doputuje na svatojiřský hřbitov, kde daleko od vlasti leží tolik chrabrých důstojníků, a že mu tam vojáci nad hrobem vypálí salvu.
Lomcovala jím, chudákem, zimnice; co se před svými ošetřovateli nablouznil o Amálii. Ve světlých okamžicích se trudil tím, že ji už nespatří. Myslel, že mu odbila poslední hodinka; ve vší vážnosti se chystal na svůj skon: dal do pořádku světské záležitosti a celé své skrovné jmění odkázal těm, jimž nejvíc přál. Za svědka při posledním pořízení si vzal přítele, u něhož byl ubytován. Přál si, aby ho pochovali s prstencem kaštanových vlasů, který nosí na krku; po pravdě řečeno, dostal jej v Bruselu od Amáliiny komorné, když po smrti Jiřího Osborna na pláni Mont St. Jean mladou vdovu schvátila zimnice a ustřihli jí vlasy.
Přestál nemoc, zotavil se, znovu ochořel, a jen protože měl zdravý kořen, vydržel několikeré pouštění žilou a kurýrování kalomelem. Byl kost a kůže, když ho vysadili na palubu východoindického korábu Ramchunder pod velením kapitána Bragga; v Madrasu se koráb zastavil cestou z Kalkaty. Milý major byl zesláblý a zdrchaný, ti, co ho z nemoci vypiplali, věštili mu, že plavbu nepřežije, a jednou zrána jako v rubáši zahalen vlajkou a síťovou rohoží smekne se přes lodní bok do moře a s sebou vezme relikvii, kterou nosí na srdci. Ale ať už to bylo mořským větrem nebo nově vzplanulou nadějí, jen co koráb napjal plachty a vyplul z rejdy do vlasti, náš přítel vůčihledě okříval, a než dojeli k mysu Dobré naděje, byl dávno zdráv (třebaže hubený jak šindel). „Tentokrát ještě z Kirka major nebude,“ usmál se: „už se těší, že jen co dojede pluk domů, najde tam ve Věstníku své povýšení.“ Je třeba připomenout, že zatímco major všecek uštván tím nemírným chvatem v Madrasu stonal, chrabrý -tý pluk, který se léta trmácel po světě, o pohov ve vlasti byl ošizen waterlooským tažením a z Flander pak narukoval do Indie, odkomandovali domů; major mohl klidně v Madrasu na kamarády počkat a svézt se s nimi.
Snad neměl v té vyčerpanosti chuť svěřit se pod ochranu Glorvině; „Mít tady na palubě slečnu O’Dowdovou, myslím, Pepíku, že by mě dorazila,“ řekl se smíchem spolucestujícímu; „hodila by mě do moře a potom by se, milý brachu, určitě vrhla na tebe a přivezla si tě do Southamptonu jako námořní kořist.“
Nikdo jiný to totiž nebyl než náš známý tlouštík, ten také cestoval na Ramchunderu. Prožil v Bengálsku deset let. – Samé večeře, tiffiny, světlé pivo a bordeauxské, nesmírná dřina na berním úřadě a ředěná pálenka, kterou se přitom posilňoval, waterlooského Sedleyho nakonec zdolaly. Důtklivě mu doporučili, aby odjel do Evropy – předepsanou dobu v Indii si odsloužil, z pěkného platu uložil dost stranou, měl tedy na vybranou buď se vrátit domů a žít si tam za slušné peníze, nebo se vrátit a zaujmout ve státní službě funkci, na jakou měl vzhledem k odslouženým letům i všestranným vlohám plný nárok.
Co jsme ho neviděli, pohubl, zato přibral na sebevědomém a vznešeném vystupování. Znovu si dal narůst kníry, jak si toho za zdatné služby u Waterloo zasloužil, a jako páv si vykračoval po palubě, na hlavě skvělou, zlatě premovanou sametovou čapku, po celém těle vyšňořený samými jehlicemi a šperky. Snídal v kajutě, a než se vydal na záď, vždycky se naparádil, jako by měl jít do Bond Street nebo na kalkatské dostihy. Za sluhu měl domorodce, ten mu lokajoval a nosil dýmku; na turbanu nosil stříbrný znak Sedleyů. Těžký život měl ten orientální rab pod despocií Pepíka Sedleyho. Pepík byl žensky marnivý a s oblékáním si vyhrál jako nějaká odkvětající kráska. Mladičtí cestující, mladý Chaffers od 150tého a maličký Ricketts, který se po třetí zimnici vracel domů, u stolu v kajutě na něm loudili, aby jim vyprávěl báchorky o tom, jak hrdinsky bojoval s tygry a s Napoleonem. Přímo nepřekonatelný byl u císařovy hrobky v Longwoodu; oběma těmto pánům i lodním důstojníkům (major Dobbin se vycházky nezúčastnil) vylíčil celou bitvu u Waterloo, a málem prohlásil, že nebýt jeho, Pepíka Sedleyho, Napoleon se na Svaté Heleně jakživ neoctl.
Po odplutí ze Svaté Heleny se rozplýval štědrostí a rozdal spoustu lodních zásob, bordeauxského, uzeného spolu se soudky sodovky, které si pro potěšení vezl s sebou. Dámy na lodi nebyly; major ustoupil civilistovi, zaujal tedy Pepík u stolu čestné místo; kapitán Bragg i důstojníci z Ramchunderu mu prokazovali náležitou úctu. Za dvoudenní vichřice se nějak polekaně vytratil a okénka v kajutě si dal zatlouci latěmi; nehnul se z visutého lůžka a četl si „Pradlenu z Finchley“; nechala ji tam na lodi choť důstojného pana Silase Hornblowera, velectihodná lady Emilie Hornblowerová, když jela do Kapského Města, kde byl ten velebníček misionářem; na normální čtení si Pepík vezl hromadu románů a her; všem je na lodi půjčoval a svou blahovolnou vlídností si kdekoho získal.
Loď brázdila hučící setmělé moře, z oblohy svítil měsíc a hvězdy, na znamení zvonku se střídaly hlídky a pan Sedley s majorem celé noci vysedávali na lodní zádi a povídali si o vlasti; major pokuřoval doutník, a civilista zas bafal z huky, kterou mu sluha zchystal.
Úžasné při těch rozhovorech bylo, jak houževnatě a důmyslně zaváděl major řeč na Amálii a jejího synáčka. Otcovy nezdary i dotěrné prosby Pepíka dost mrzely; major ho uklidňoval a poukazoval mu na jeho smůlu i starobu. U starých rodičů se mu třeba nebude chtít bydlit; jejich zvyklosti i denní pořádek se budou bezpochyby příčit mladíkovi, zvyklému na jinou společnost (Pepík se za tu lichotku uklonil); o moc výhodnější pro něho, Pepíka Sedleyho, bude, zdůraznil major, zařídit si v Londýně vlastní domácnost, a ne jako dřív pouhý mládenecký byt; k vedení domácnosti se mu nejlíp hodí sestra Amálie; je půvabná, milá a uhlazená. Dlouze se rozpovídal o tom, jaké úspěchy kdysi slavila paní Osbornová v Bruselu a v Londýně, že měla ctitele v nejvyšších kruzích; slušelo by se, aby on, Pepík, dal Jirku do pořádné školy a něco z něho udělal; matka a rodiče ho jen rozmazlí. Prohnaný major zkrátka vymámil z civilisty slib, že se o Amálii i sirotka postará. Nevěděl dosud, co se v Sedleyovic rodince zatím událo: že smrt připravila Amálii o matku a bohatství že jí vyrvalo Jiřího. Tolik je jisté, že na paní Osbornovou myslel zamilovaný letitý pán v jednom kuse a jen její blaho měl na srdci. Lísal se k Pepíkovi Sedleymu, podkuřoval mu, pochleboval, lichotil tak houževnatě a vroucně, že si to snad ani sám neuvědomoval; snad si ten, kdo má neprovdanou sestru nebo dokonce dceru, vzpomene, jakou přehnanou srdečnost projevují páni k příbuzným mužského rodu, když si u nich namlouvají ženskou; právě tak licoměrně si počínal i ten šibal Dobbin.
Tolik je jisté: když se tuze churavý major nalodil na Ramchundera, první tři dny, co kotvili v rejdě, pořád ještě neokříval; když pak na palubě zahlédl a poznal starého známého, pana Sedleyho, zaradoval se teprve ten den, kdy si s ním, malátně uložený na palubě, promluvil. Řekl mu, že doklepává; nějakou maličkost že odkázal kmotřenci; a jak doufá, paní Osbornová bude na něho mile vzpomínat, a k nastávajícímu sňatku jí přeje mnoho štěstí. „Sňatku? Co tě nemá,“ ozval se Pepík, psala mu: o sňatku ani slovo, je to ostatně divné, podle ní má před svatbou major Dobbin a ona přeje jemu mnoho štěstí. Kdypak byly ty Sedleyovy dopisy odeslány z Evropy? Civilista mu je přinesl. Proti majorovým byly psány o dva měsíce později; lodní lékař si mnul ruce nad kúrou, jaké podrobil nového pacienta; madraský praktický lékař ho dopravil až na loď a moc naděje mu nedával; od toho dne, co od něho dostával jiný dryák, se major vůčihledě zotavoval. A tak se zasloužilý důstojník kapitán Kirk nedočkal majorství.
Co odpluli od Svaté Heleny, vjela do majora Dobbina taková bujarost a síla, že nad tím všichni spolucestující žasli. Dováděl s kadety, s kormidelníky šermoval dřevěnou šavlí, klukovsky lezl po stěžňových záporách, jednou navečer bavil celou společnost, která se po večeři sesedla ke grogu, rozpustilou písničkou, zkrátka překypoval rozmarem, veselím i družností; i kapitán Bragg, který si o tomto cestujícím zprvu říkal: nic na něm není, nějaký divný pavouk, přece jen uznal, že je to důstojník uzavřený, ale jinak chytrý a své věci znalý. „Nóbl způsoby, to sakra nemá,“ prohodil Bragg ke kormidelníkovi, „do guvernérského paláce, kde mi lord William se svou urozenou chotí prokazoval velkou pozornost, přede všemi mi podal ruku a při večeři mi zavdal piva ještě před vrchním velitelem, tam se, Ropere, moc nehodí; chybějí mu způsoby, ale cosi v něm je –“ Zřejmě byl kapitán nejen zdatný velitel, ale také dobrý znalec lidí.
Do Anglie jim zbývalo deset dní plavby a tu Ramchunder uvázl v bezvětří. Najednou byl Dobbin nedůtklivý a nakvašený; ještě nedávno si spolucestující nemohli jeho bodrý humor vynachválit, teď nad ním nevycházeli z údivu. Probral se z toho, až když zafoukal větřík, a když pak vzali na palubu lodivoda, nadobro propadl vzrušení. Bože, jak mu tlouklo srdce, když se před ním v Southamptonu vynořily obě přátelské kostelní věže.
KAPITOLA
XXIII.
Náš přítel major
Na Ramchunderu si milý major získal velkou oblibu; když pak s panem Sedleym slezl do kýženého pobřežního člunu, který je měl z lodi odvézt, celá posádka, mužstvo i důstojnictvo, v čele se slovutným kapitánem Braggem, provolalo majoru Dobbinovi třikrát slávu; on na znamení díků jen sehnul hlavu. Pepík bezpochyby v domnění, že to platí jemu, smekl před známými zlatě premovanou čapku a velebně jí zamával; přirazili k hrázi, vystoupili na břeh a odebrali se do hotelu U Krále Jiřího.
Srdce pookřeje i zaplesá nad tím znamenitým zadním hovězím i tím stříbrným korbelem se zaručeně domácím britským světlým pivem nebo ležákem, které tam při vstupu do jídelny cestujícímu vracejícímu se z dalekých končin hned padnou do oka; kdo se tedy octne v takovém příjemném, pohodlném a útulném anglickém hostinci, jistě zatouží pár dní tam pobýt. Jenže Dobbin hned cosi začal o poštovní kolesce, sotva se octl v Southamptonu, rovnou se chtěl rozjet do Londýna. Vypravit se ještě večer, o tom nechtěl Pepík ani slyšet. Nač nocovat v poštovní kolesce, a ne raději v mohutně široké, pružné, hebce prachové posteli, která vystřídá tu strašně uzounkou pryčnu, ve které se tělnatý Bengálec celou cestu tísnil. Nehne se, dokud nedostane z celnice zavazadla a bez svého čilí se na cestu nevydá. Majorovi tedy nezbylo než počkat do rána; příjezd oznámil rodině spěšným dopisem; na Pepíkovi pak snažně mámil slib, že také napíše svým domácím. Pepík mu to slíbil, ale slib nedodržel. Na večeři za oběma pány přišel kapitán, lodní lékař a pár cestujících; Pepík jim pečlivě vybral a objednal opulentní večeři. Podle slov hostinského první pintu ležáku pan Sedley vyzunkl, že byla radost se na něho podívat. Kdybych měl čas a troufl si na odbočku, celou kapitolu bych napsal o tom, jak se má pít první pinta ležáku na anglické půdě. Ach, ta je dobrá. Už proto, aby si člověk na tom doušku pochutnal, stojí za to odjet na rok z domova.
Ráno se major jako vždycky objevil pečlivě oholený a ustrojený. Bylo ještě záhy, v celém domě byl vzhůru jenom podivuhodný podomek, ten se zřejmě bez spánku obejde; major chodil ve vrzavých botách po matně osvětlených chodbách, do nichž rezavě zaléhalo chrápání nocležníků. Nespavý podomek potichoučku posbíral šněrovací i zapínací boty a holínky, vystrčené za dveře. Vstal Pepíkův domorodý sluha, posháněl přehojné součástky pánova obleku a přichystal mu huku; vstaly také pokojské, na chodbě narazily na mouřenína a zavřískaly v klamném domnění, že je to čert. Při drhnutí paluby hotelu U Krále Jiřího jim sluha i Dobbin klopýtali přes kbelíky. Když se pak objevil první neholený číšník a odstrčil závory, major si řekl, že je čas vyjet, a objednal poštovní bryčku, že hned vyrazí.
Potom zamířil své kroky do pokoje k panu Sedleymu a rozhrnul záclony mohutné manželské postele, v níž pan Pepík chrněl. „Vstávat, Sedley,“ řekl major, „je čas vyjet; za půl hodiny tu bude koleska.“
Pepík zpod prošívané přikrývky zavrčel, kolikže je hodin; když konečně ze zardělého majora (ten si lží nikdy nepomáhal) vypáčil, kolik vlastně je, hrubě mu vynadal; opakovat to po něm nebudeme, dal Dobbinovi na srozuměnou, že vstávat v takovou dobu je lidskému životu nebezpečné, ať táhne major k čertu, že s ním nepojede a takhle člověka vytrhnout ze spánku že je vrchol nevlídnosti a nevychovanosti; zrozpačitělý major se dal na ústup a nechal Pepíka dospávat.
Koleska předjela, majorovi se nechtělo déle čekat.
Takhle by neuháněl ani anglický šlechtic cestující za zábavou, ani novinářský zpravodaj s depešemi (úřední zprávy se zpravidla dopravují zdlouhavěji). Postiliónům bylo divné, co tak hýří spropitným.
Blahá a zelená byla krajina, jak se koleska s hrkotem hnala od jednoho milníku k druhému, úhlednými městečky, kde je s úsměvem a s úklonou vítali hostinští; kolem pěkných zájezdních hospůdek, kde visely vývěsní štíty na jilmech a v kropenatém stínu stromů se napájeli koně i formani; kolem starých zámků a parků; kolem dědinek shluknutých kolem starobylého šedého kostela – utěšeně milou anglickou krajinou. Na celém světě se jí nic nevyrovná. Jak vlídně se tváří na poutníka, vracejícího se domů – jako by mu tiskla ruku. To všechno táhlo kolem majora Dobbina cestou ze Southamptonu do Londýna, a on kromě milníků u silnice skorem nic nevnímal. To víte, nemohl se už dočkat, až bude v Camberwellu u rodičů.
Žehral, jak se to táhne z Piccadilly k jeho oblíbenému lokálu U Jatek, kam ze staré známosti zamířil. Od mladých let, co tam spolu s Jiřím hodovali a vyváděli, drahnou dobu už tam nebyl. Stal se z něho usedlý čtyřicátník. Vlasy mu prokvetly, zešedivěl také leckterý mladický vzruch a vznět. S podbradkem a zvadlými lícemi jako kdysi stál u vchodu a v kapse harašil drobnými tehdejší číšník, na sobě umaštěný kabát, u kapsičky na hodinky mohutný svazek pečetítek; majora přivítal, jako by byl pryč pouhý týden. „Odneste majorovy věci do třiadvacítky, je to jeho pokoj,“ bez nejmenšího překvapení řekl Jan. „K večeři si asi dáte pečené kuře. Tak přece nejste ženatý? Říkalo se o vás, že jste – byl u nás ten váš skotský vojenský doktor. Ba ne, byl to kapitán Humby od třiatřicátého, tábořil s -tým v Indii. Budete si přát teplou vodu? A co jezdíte v kolesce – to vám nestačí dostavník?“ Věrný číšník, který znal a pamatoval kdejakého návštěvníka z důstojnických řad a jemuž deset let bylo tolik jako včera, po těchto slovech vykročil k Dobbinovu obvyklému pokoji; doposud tam stála velká mohérová postel, prošoupaný koberec, jenže drobet zchátralejší, a starý černý nábytek, zastřený vybledlým kretonem, jak si ho major pamatoval z mládí.
Vzpomínal, jak tam u něho v pokoji den před svatbou chodil Jiří sem a tam, okusoval si nehty, dušoval se, že si táta dá říct, a jestli ne, jemu je to fuk. Viděl ho před sebou, jak od něho, Dobbina, odešel a třískl dveřmi a potom ještě jednou vedle, kde bydlel.
„Nějak jste neomládl,“ řekl Jan a klidně si dávného známého změřil pohledem.
Dobbin se zasmál. „Z těch desíti let a ze zimnice, Jene, člověk neomládne,“ řekl. „Vy jste pořád mladý – ba ne, vy jste pořád starý.“
„A co je s vdovou po kapitánu Osbornovi?“ řekl Jan. „Byl to štramák. Ale taky outrata. Co odtud odešel na svatbu, už se nikdá nevrátil. Dodnes je mi dlužen tři libry. Podívejte se, mám to v notýsku: ‚10. dubna 1815, kapitán Osborne: 3 libry.‘ Jestlipak mi to zaplatí jeho otec,“ při těch slovech Jan z kavárny U Jatek vytáhl safiánový notýsek, v němž měl na dosud uchované a zašlé stránce kromě mnoha jiných načmáraných záznamů o bývalých zákaznících také zapsáno, co půjčil kapitánovi.
Jan tedy doprovodil zákazníka do pokoje a klidně se zas vzdálil; major Dobbin se nad tou pošetilostí až začervenal a ušklíbl, když vytáhl z vojenského tlumoku svůj nejelegantnější a nejslušivější civilní oblek, zhlídl se v truchlém zrcátku nad toaletním stolkem a osmahlé líce i šediny mu přišly k smíchu.
„To jsem rád, že na mě Jan nezapomněl,“ řekl si. „Ona mě, doufám, taky pozná.“ Vyřítil se z hostince a znovu zamířil do Bromptonu.
Náš vytrvalec kráčel za Amálií a v duchu si do nejmenších podrobností vybavoval, jak to bylo, když s ní mluvil naposled. Za tu dobu, co nebyl na Piccadilly, vztyčili tam oblouk s Achillovou sochou; všelico se tam změnilo, ale on to viděl a vnímal jen nejasně. Z Bromptonu se rozechvěně pustil uličkou, povědomou uličkou, vedoucí do ulice, kde bydlí Amálie. Vdá se mu, nebo ne? Co když ji potká s chlapcem. Panebože, co si počne? Nějaká žena s pětiletým chlapcem šla proti němu – je to ona? Už při tom pomyšlení se zatřásl. Nakonec došel až k povědomé řadě domků a k její brance; opřel se o ni a zaváhal. Slyšel, jak mu buší srdce. „Ať je jak chce – Pánbůh Všemohoucí ji opatruj,“ řekl si u sebe a dodal: „A co, třeba se odstěhovala.“ Prošel brankou.
V salóně bylo okno, u něhož sedávala, dokořán a uvnitř nikdo. Major tam rozpoznal klavír, ale nad ním visel jako dřív stejný obrázek; znovu se poplašil. Na dveřích měl pan Clapp stále mosaznou tabulku i klepátko; Dobbin se jím ohlásil.
Přišla mu otevřít boubelatá šestnáctiletá děva s jiskrnýma očima a červenými líčky; ostře si změřila majora opřeného o přístřešek.
Byl bledý jako smrt; stěží ze sebe vykoktal: „Bydlí tady paní Osbornová?“
Chvíli si ho ostře měřila – potom také zbledla – a řekla: „Božínku, vždyť je to pan major Dobbin.“ Rozechvěně k němu vztáhla ruce. – „Copak si mě nepamatujete?“ řekla. „Říkávala jsem vám major Bonbónek.“ Major ji popadl do náruče a zlíbal – takhle se snad zachoval poprvé, co byl živ. Dala se do hysterického smíchu i pláče a vřískala na celé kolo: „Mami, tati!“ až tam ti hodní lidé přiběhli; předtím už zahlédli majora ze suterénní kuchyňky a s nemalým úžasem zjistili, že jim v předsíňce objímá dceru nějaký čahoun v modrém sosáku a bílých plátěných kalhotech.
Ne bez zardívání řekl: „Vždyť jsem váš starý známý. Copak se na mě, paní Clappová, nepamatujete, a jaké dobré koláčky jste dělávala k svačině? – A co vy, pane Clappe, snad si na mě ještě vzpomenete. Jsem Jiřího kmotr, zrovna jsem se vrátil z Indie.“ Mnohokrát si pak stiskli ruce – paní Clappovou to velmi dojalo i potěšilo; stokrát v předsíňce brala Pánaboha za svědka.
Oba domácí zavedli vzácného pana majora do pokoje k Sedleyovým (pamatoval si tam kdejaký kus nábytku, od starého mosazí zdobeného klavíru, kdysi hezounkého stodhardského křídla, až po paravány a po miniaturní alabastrový náhrobek, na němž uprostřed tikaly páně Sedleyovy zlaté hodinky); usedl do nájemníkovy prázdné lenošky a otec, matka a dcera mu s tisícerými povzdechy i pauzami vyprávěli o Amálii; my to už všechno víme, ale o lecčem z toho neměl major tušení – jak umřela paní Sedleyová, jak se Jiří smířil s dědečkem Osbornem, jak si vdova loučení s Jiřím zabírala a jiné věci z Amáliina života. Neměl to srdce zeptat se jich, co je se sňatkem, párkrát užuž o tom začal. Nechtělo se mu odhalovat před nimi nitro. Nakonec se od nich dověděl, že si paní Osbornová s tatínkem vyšla do Kensington Gardens; když je odpoledne hezky, po obědě tam se starým pánem chodívá (ten je neduživý a zlostný, má s ním trudný život, ale je na něho jak anděl).
„Velmi pospíchám,“ řekl major, „večer si musím něco důležitého vyřídit. Ale přece jen bych rád s paní Osbornovou mluvil. Co kdyby mě tam slečna Marjánka zavedla.“
Slečna Marjánka že ji to moc těší, že se toho ani nenadála. Ví, kudy se tam jde. Pana majora že tam zavede. Kolikrát tam šla s panem Sedleym sama, to když byla paní Osbornová z domu – když se vydala na Russell Square: ví, na které lavičce pan Sedley rád sedává. Odskočila si do komůrky a za chvilku se vrátila – na sobě nejlepší klobouček a maminčinu žlutou šálu a velkou křišťálovou brož; sama od sebe si je vypůjčila, aby měl pan major společnici, jak se patří.
Milý důstojník navlečený v modrém šosáku a s jelenicemi na rukou nabídl tedy slečince rámě a hned bujaře vykročili. Byl rád, že při tom výjevu, kterého se nějak bál, bude mít poblíž přátelskou duši. Tahal ze společnice tisíce dalších zpráv o Amálii: vlídné srdce se mu svíralo nad tím, že se musela rozloučit se synem. Jakpak to snáší? Vídá se s ním často? Jestlipak se panu Sedleymu aspoň po hmotné stránce daří obstojně? Na všechny tyto otázky odpovídala Marjánka majoru Bonbónkovi, jak to jen šlo.
Jedna příhoda je na té procházce potkala; celkem nic na ní nebylo, ale majoru Dobbinovi způsobila velikánskou radost: z obou stran obložen šel proti nim po uličce bledý muž, na tváři řídké licousy, na krku tuhý bílý nákrčník – to znamená po obou stranách dámu pod paždí. Jedna byla vytáhlá letitá semetrika, podobné pleti i tvářnosti jako anglikánský pastor, vedle něhož si vykračovala, druhá zas ouřezkovitá putička snědé líce, okrášlená pěkným novým kloboučkem s bílými pentlemi a elegantním hedvábným pláštíkem, uprostřed v pase nádherné zlaté hodinky. Pán, vklíněný mezi obě dámy, držel kromě toho deštník, šálu a košík; měl toho plné ruce, takže ani na klobouk nedosáhl, aby slečně Marii Clappové odpověděl na uctivé pukrle.
Jenom úklonem hlavy jí oplatil pozdrav, po něm to blahosklonně udělaly dámy; přitom si ostře změřily chlapisko, co na sobě modrý šosák, v ruce bambusovou rákosku, doprovází slečnu Clappovou.
Major uhnul kratochvilné trojici, aby mohla projít, a zeptal se: „Kdopak je to?“ Marie se po něm nějak šibalsky koukla.
„To je pomocník našeho pana faráře, důstojný pán Binny (major sebou škubl) a jeho sestra, slečna Binnyová. Pámbu s námi a zlé pryč, ta nás na katechismu proháněla; druhá, ta maličká šilhavá s pěknými hodinkami, je paní Binnyová – bývalá slečna Gritsová; tatínka měla hokynáře a kantýnského U Zlaté čajové konvice v Kensingtonské pískárně. Brali se minulý měsíc a zrovna se vrátili z Margate. Věnem mu přinesla pět tisíc; ale se slečnou Binnyovou, která je dala dohromady, si už vjela do vlasů!“
Jestli sebou major předtím škubl, teď sebou trhl; bambusovou rákoskou uhodil prudce o zem, až slečna Clappová vyjekla: „Kristapána,“ a dala se do smíchu. Při vyprávění, slečny Marie stál s otevřenými ústy, ani nemukal, a civěl za mizejícími manželi; ale kromě oznámení o sňatku důstojného pána nic nevnímal; radostí se mu zatočila hlava. Co ho potkal, rázoval k cíli dvojnásob rychle; ani se nenadál (ze setkání, na které se deset let těšil, mu teď běhal mráz po zádech) – měli za sebou bromptonské uličky a už vcházeli starými vrátky za zeď Kensingtonských sadů.
„Tamhle jsou,“ řekla slečna Marjánka a znovu na paži ucítila, jak sebou trhl. Rázem tomu přišla na kloub. Celá věc jí byla jasná, jako by si ji přečetla ve svých oblíbených románech „Fanynka, sirota bez otce“ nebo „Skotští náčelníci“.
„Snad abyste se rozběhla a pověděla jí o tom,“ řekl major. Marjánka tryskem vyrazila, až jí žlutá šála poletovala ve větru.
Starý Sedley seděl na lavičce, šátek prostřený přes kolena, jako jindy pořád dokola omílal nějakou dávnou historku, kterou Amálie s uznalým úsměvem vyslechla už mnohokrát a mnohokrát předtím. Poslední dobou si zvykla přemýšlet o svých věcech a usmívat se otcovým historkám nebo je jinak brát na vědomí a přitom starce skoro neposlouchat. Amálie si všimla Marjánky, jak se k ní žene, a hned vstala z lavičky.
V první chvíli ji napadlo, že se snad něco Jirkovi stalo; ale jen pohlédla na rozdychtěnou a šťastnou poselkyni, rázem vyprchal strach z hrudi ustarané matky.
„Novinka! Novinka!“ křikla Dobbinova vyslankyně. „Už přijel! Už přijel!“
„Kdopak přijel?“ řekla Amálka, pořád ještě myslela na syna.
„Tak se koukněte,“ otočila se slečna Clappová a ukázala prstem. Amálie se zahleděla tím směrem a uviděla, jak se k ní po trávě šine vyzáblý Dobbin a jeho dlouhý stín. Teď sebou zas trhla Amálie, zčervenala a dala se, toť se ví, do pláče. Slavnostní okamžiky se u té dušinky bez grandes eaux[92] neobešly, tryskaly plným proudem.
Patřil na ni – ach, tak vroucně –, jak k němu běží ruce napřažené, jen mu je podat. Nezměnila se. Trochu pobledla; maloučko se zakulatila. Oči, vlídně důvěřivé oči měla stejné. V hebkých kaštanových vlasech nejvýš tři čtyři proužky stříbra. Podala mu obě ruce a zardělá a přes slzy usměvavá zahleděla se mu do poctivého, sprostného obličeje. Sevřel její ručky do dlaní a pevně je podržel. Chvíli se nezmohl na slovo. Pročpak ji nevzal do náručí a nepřisáhl, že ji nikdy neopustí. Jistě by byla svolila: copak by ho byla mohla neuposlechnout.
„Ještě – ještě někdo přijel,“ řekl po chvíli.
„Paní Dobbinová?“ řekla a ucouvla. – Pročpak Dobbík nemluví?
„Ne,“ řekl a pustil její ruce. „Kdopak vám to nalhal? – Na jedné lodi se mnou přijel totiž váš bratr Pepík, vrací se do vlasti; všichni zas budete šťastni.“
„Tati, tati!“ zajásala Amálka, „to je něco! Bratr je v Anglii. Vrátil se a teď se o vás postará. – To je major Dobbin.“
Pan Sedley sebou trhl, rozklepal se, sbíral myšlenky. Potom pokročil a starosvětsky se majorovi poklonil, říkal mu pane Dobbine, jeho váženému otci, siru Vilémovi se, jak doufá, daří dobře. Že hodlá k siru Vilémovi zajít, nedávno ho poctil návštěvou. Naposledy byl sir Vilém u starého pána před osmi lety – to mu chtěl Sedley oplatit tehdejší návštěvu.
Dobbin přistoupil k starci a upřímně mu stiskl ruku; Amálka mu pošeptala: „Zdraví má namále.“
Major měl sice ten večer v Londýně něco důležitého vyřídit, ale když ho pan Sedley pozval k nim na čaj, ochotně to odložil na jindy. Amálie vzala pod paži mladou přítelkyni ve žlutém šálu a v čele hloučku vykročila k domovu, takže Dobbinovi připadl pan Sedley. Stařec kráčel zvolna a vyprávěl dávné historky o sobě a nebožce Bětce, o svém někdejším blahobytu i o svém úpadku. Jak to u skomíravých starých lidí bývá, myšlenkami pevně tkvěl v dávných letech. Kromě té jedné trpce želené pohromy o přítomnosti nic nevěděl. Major ho klidně nechal povídat. Zrak upíral na vpředu kráčející postavu – tu milou postavičku, kterou měl v představách i modlitbách stále před sebou a o níž snil vstávaje lehaje.
Celý večer Amálie kutila celá blažená a usměvavá; hostitelkou jim při tom skromném zákusku, jak se aspoň Dobbinovi zdálo, byla nanejvýš půvabnou a vzornou. Sledoval ji očima, jak tam za soumraku seděli. Co se po této chvíli natoužil, co se na ni v parném větru i na úmorných pochodech navzpomínal, jak vlídně posluhuje starci a líbeznou pokorou mu zpříjemňuje chudobu – a tak ji teď viděl před sebou. Netvrdím, že je takový vkus ze všech nejvyšší anebo že se má takovým skrovničkým rájem, jaký vyhovoval našemu prostomyslnému příteli, spokojit veliký duch; tak či onak, jiné tužby on neměl; a s Amálčinou pomocí byl ochoten vypít tolik šálků čaje co doktor Johnson.
Amálie majora prokoukla a se smíchem ho v tom ještě utvrzovala; náramně šibalsky mu nalévala šálek po šálku. Neměla ovšem tušení, že major nevečeřel a že mu U Jatek prostřeli u stolku označeného „zadáno“ – však se u tohoto odděleného stolku s Jiřím něco nahýřili, ona, mladičká, tehdy sotva vychodila školu slečny Pinkertonové.
Nejprve paní Osbornová ukázala majorovi Jirkovu miniaturu; jen přišla domů, hned mu pro ni zaběhla nahoru. Výstižná ovšem není, chlapec je mnohem hezčí, ale že si vzpomněl přinést ji „vlastní matce“, to je báječné. Pořádně se o Jirkovi rozpovídala, až když tatínek zdříml. O panu Osbornovi na Russell Square stařec nerad slyšel; že je už pár měsíců živ hlavně ze štědrosti bohatšího konkurenta, to mu snad ani na mysl nepřišlo; jen o něm padla zmínka, hned se rozzlobil.
Dobbin mu vyprávěl, jaké to bylo na palubě Ramchunderu, a leccos ještě přidal; přehnaně líčil, jaké dobročinné úmysly má Pepík s otcem, jak ho chce na stará kolena zaopatřit. A zatím to bylo tak: po cestě major tuto povinnost spolucestujícímu důtklivě připomněl a vymámil z něho slib, že se postará o sestru a jejího syna. Uchlácholil Pepíka, rozzlobeného nad směnkami, které starý pán na jeho jméno vystavil, se smíchem mu pověděl, co on s tím zkusil a jak to bylo s pověstnou zásilkou vína, kterou ho stařec obmyslil. Nakonec se Pepík (zlý nebyl, stačilo padnout mu do noty a trochu mu zalichotit) na své evropské příbuzenstvo díval zcela přátelsky.
Major si zkrátka – s hanbou to přiznávám – před panem Sedleym o Pepíkovi zaprášil; do Evropy se prý vrací hlavně proto, aby se shledal s otcem.
V obvyklou dobu si pan Sedley v lenošce zdříml; tu se teprve Amálie rozpovídala, a to velmi živě; o ničem jiném nemluvila než o Jirkovi. Jak bolestně se s ním loučila, o tom ani nehlesla; rozchod s dítětem div tu hodnou ženu do hrobu nesklátil, ale želet jeho ztráty, to byl pro ni velký hřích; – zato koledovala o jeho přednostech, vlohách i vyhlídkách. Popisovala jeho andělskou krásu; na stovkách příkladů z doby, kdy ještě bydlel u ní, dokazovala, jaký je šlechetný a velkomyslný: v Kensington Gardens se jednou u něho s obdivem zastavila vévodkyně z královského rodu; jak skvěle je zaopatřen, má štolbu a poníka; jak je bystrý a chytrý a jak úžasně vzdělaný a roztomilý člověk je Jirkův učitel, důstojný pán Vavřinec Veal. „Ten zná prostě všechno,“ řekla Amálie. „Pořádá roztomilé besedy. Vám, který jste tak učený a sečtělý, tak chytrý a vzdělaný – jen nevrťte hlavou – On to o vás říkával – budou se besedy pana Veala zamlouvat. Každé poslední úterý v měsíci. V soudnictví i ve státní správě čeká Jirku místo, na jaké si jen vzpomene. Podívejte se,“ vytáhla zásuvku u klavíru a vyndala z ní Jirkovu školní kompozici. Takto zněl tento slavný duševní výplod (Jirkova matka ho má u sebe dosud):
O sobectví. Z nectností zneuctujících člověka nejodpornější a nejhanebnější je sobectví. Nezřízená sebeláska svádí k hnusným zločinům, a ve státě i v rodině plodí velká neštěstí. Tak jako sobecký člověk svolává na rodinu chudobu a záhubu, tak zas sobecký král hubí svůj národ a často ho vrhá do války.
Příklad: Jak básník Homér vypravuje, Řekům způsobil Achilles svým sobectvím tisíce strastí – μνρί҆ ’Аχαιõις άλγε έϑηχε – (Hom. II. I, 2). Svým sobectvím rozpoutal zesnulý Napoleon Bonaparte v Evropě nesčetné války, až pak sám zahynul na bídném ostrově – na Sv. Heleně v Atlantském oceánu.
Z těchto příkladů vidíme, že se nemáme řídit vlastními zájmy i tužbami, ale že máme dbát zájmů cizích i svých.
Jiří S. Osborne.
Athénin ústav, 24. dubna 1827.
„Považte, takový mladý, a jak krasopisně píše, ba i řecky cituje,“ zaplesala matka. „Ach, Viléme,“ dodala a napřáhla k majorovi ruku – „v tom chlapci mi nebesa seslala pravý poklad. On je má útěcha v životě – a věrný obraz – obraz zesnulého.“
„Mám se na ni hněvat za to, že je mu věrná?“ řekl si Vilém. „Mám žárlit na přítele ležícího v hrobě, nebo se užírat tím, že Amáliino srdce miluje jen jednou, a to navždycky. Ach, Jiří, Jiří, ani jsi netušil, jaké terno jsi vyhrál,“ blesklo Vilémovi hlavou, jak držel Amálii za ruku a ona si kapesníkem zakrývala oči.
„Milý příteli,“ stiskla mu ruku, „vy jste na mě odjakživa hodný a milý! Pozor! Tatínek se probírá. Viďte, že zítra zajdete za Jirkou,“ řekla.
„Zítra ne,“ bránil se chudák Dobbin. „Musím si něco vyřídit!“ Nechtělo se mu přiznat, že ještě nebyl u rodičů a milé sestry Anny – za takové lajdáctví jistě každý pořádný člověk majora pokárá. Vzápětí se rozloučil a Pepíkovi, kdyby snad přišel, nechal u nich adresu. Tak uběhl první den a on s ní mluvil.
Když se pak vrátil do kavárny U Jatek, pečené kuře mu dávno vystydlo a on je vystydlé snědl k večeři. Věděl, že u nich doma se chodí brzo spát a v takovou pozdní dobu by je marně burcoval ze spánku; jak stojí v kronice, navečer si major Dobbin v Haymarketském divadle dopřál představení za poloviční vstupné; doufejme, že se tam bavil.
Jan Sedley byl z majorovy návštěvy všecek poplašen a rozčilen. Nedal si od dcery říci, aby se věnoval obvyklým pracím a zábavám. Celý večer kramařil v krabicích a stolcích, třesoucí rukou rozvazoval lejstra, aby je měl před Pepíkovým příchodem utříděna a srovnána. Měl je v naprostém pořádku – ty složky i folianty, stvrzenky, korespondenci s advokáty i zahraničními firmami; doklady o vinném podniku (začínal tak skvěle a najednou bůhvíproč zkrachl), o uhelném podniku (mít na něj kapitál, mohla z něho být firma, že výnosnější neviděl), konsolidační podnik na využití pil i pilin atd. atd. – Sháněl tyto doklady dlouho do noci, s mihotavou svíčkou v roztřesené ruce se šoural z pokoje do pokoje. – Tady mám lejstra o víně, tady o pilinách, tady o uhlí; tady mám dopisy do Kalkaty a Madrasu s odpověďmi od komandéra lázeňského řádu, majora Dobbina a od pana Josefa Sedleyho. „Nějaké nepořádky, Amálko, u mě nenajde,“ řekl starý pán.
Amálka se usmála. „Ony ho, tatínku, ty listiny asi nebudou zajímat,“ řekla.
„Když ty, děvenko, nerozumíš obchodu,“ pokývl sebevědomě hlavou rodný otec. Přiznejme, že těch věcí byla Amálka neznalá, což je chyba, jiní se v tom zase náramně vyznají. Starý Sedley si všechny tyto krejcarové doklady poskládal na postranní stolek a pečlivě je zakryl hedvábným šátkem (jedním z kolekce zaslané majorem Dobbinem); a služce i domácí vložil na srdce, aby mu s lejstry nehýbaly, že si je zchystal na zítřek pro „pana Josefa Sedleyho od bengálské civilní správy vážené Východoindické společnosti.“
Časně zrána Amálie zjistila, že je otec na nohou, víc než jindy horlivý, horečný, rozechvělý. „Vzpomínal jsem na nebožku Bětku. Škoda že už nežije, mohla se ještě jednou svézt v Pepíkově kočáře. Mívala vlastní kočár, moc jí to v něm slušelo.“ Z očí mu vyhrkly slzy a proudem se mu řinuly po stařičké zbrázděné tváři. Amálie mu je osušila, s úsměvem starce zlíbala, na nákrčníku mu uvázala elegantní uzel a do nejlepší nabírané náprsenky mu zapíchla jehlici; od rána seděl svátečně nastrojen do smutečního obleku a čekal na syna.
V southamptonském High Street jsou skvělá krejčovství, v jejich výkladních skříních visí nádherné vesty všeho druhu, hedvábné i sametové, zlaté i karmazínové, a vedle nich jsou tam podle poslední módy vyobrazeni báječní páni se sklíčkem na oku, každý drží za ruku náramně okatého a kudrnatého chlapečka a pokukuje po dámách v jezdeckých úborech, jak se prohánějí kolem Achillovy sochy u Apsley Housu. Pepík měl sice pár obleků, že se v celé Kalkatě velkolepější nesehnaly, ale přece jen si myslel, že do Londýna si pár takových vest musí opatřit, vybral si tedy jednu z karmazínového hedvábí, vyšívanou zlatými motýly, druhou černorudou z kostkovaného, bíle pruhovaného sametu a s přeloženým límcem, k tomu tuhou kravatu ze sytě modrého hedvábí a zlatou jehlici, na níž růžově smaltovaný jezdec přeskakoval bránu s paterou mříží; teprve potom si řekl, že může jakž takž důstojně vtáhnout do Londýna. Dřívější plachost a nemotorná nesmělost už Pepíka přešla; nezakrytě a směle dával najevo sebevědomí. „Bez mučení se přiznám,“ říkával známým waterlooský Sedley, „rád se fintím;“ na plesech v guvernérském paláci upadal sice před dámami do rozpaků; jen po něm koukly, hned se začervenal a odvracel, ale prchal před nimi jen proto, aby si ho nenamlouvaly, protože do ženitby neměl pražádnou chuť. A přece prý to byl největší hejsek z celé Kalkaty: jezdil tam v nejhezčím kočáře, pořádal nejlepší staromládenecké večeře a měl nejkrásnější stříbrné nádobí.
Ušití vesty na člověka tak tělnatého i důstojného trvalo celý den; za tu dobu si zjednal sluhu, který by obsluhoval jeho i domorodce; dal dopravci příkazy, kam mu má dopravit proclené kufry, krabice, nikdy nečtené knihy, bedny s mangovým ovocem, s čutní a s práškovým kari, šály určené za dárky zatím neznámým příjemcům, a ostatní Persicos apparatus[93].
Nakonec třetí den pomaloučku vyjel do Londýna, naditý v nové vestě; vedle nového evropského sluhy seděl na kozlíku zamuchlaný domorodec a cvakal zuby; uvnitř v kočáře si Pepík občas zabafal; vypadal tak velebně, že mu kluci provolávali slávu a mnozí si říkali, že to bude generální guvernér. Že on v úhledných městečkách úslužným pozváním hostinských, jen ať sleze a něco pojí, nepohrdl, to dá rozum. V Southamptonu sice vydatně posnídal, snědl rybu, rýži a vajíčka na tvrdo, ale ve Winchesteru byl už zase při chuti a zatoužil po sklence šery. V AItonu zas na sluhovu žádost vystoupil z vozu a zavdal si tamějšího vyhlášeného světlého piva. Ve Farnhamu se zastavil, prohlédl si Bishop’s Castle a při lehké večeři zbaštil dušeného úhoře, telecí kotletu s fazolemi a k tomu láhev bordeauxského. Nad Bagshotským vřesoviskem (domorodec tam cvakal zuby jako divý) bylo sáhibu Pepíkovi zima, napil se tedy ředěné pálenky; jako nějaká lodní špižírna tak dojel do Londýna napěchován vínem, pivem, masem, okurkami, višňovkou a tabákem. Teprve navečer se jeho kočár s hromovým rachotem přihnal k bromptonskému domku; tam to dobrotisko zajelo, a teprve potom se odebralo k Jatkám, kde mu pan Dobbin zamluvil ubytování.
Kdekdo v ulici koukal z okna; služtička přilítla k brance, Clappovic dámy vykoukly z přízemní ozdobné kuchyňky; rozčilená Amálka čekala v předsíňce mezi klobouky a plášti a starý Sedley, všecek rozechvělý, v salóně. Podpírán novým sluhou ze Southamptonu a rozklepaným domorodcem vystoupil Pepík po vrzavých stupátkách z poštovní kolesky; hnědý domorodec chladem až zesinal, hrál všemi barvami jako krocaní žaludek. V předsíňce pak způsobil ohromný poprask; paní Clappová se slečnou Clappovou si šly bezpochyby poslechnout ke dveřím do salónu a pod plášti tam na lavičce zastihly Lolla Dževaba, jak se tetelí, přežalostně sténá, koulí žlutým bělmem a cení bílé zuby.
Nad shledáním Pepíka s otcem a něžnou sestřičkou jsme totiž obratně zabouchli dveře. Stařec byl velmi dojat; dojata byla samozřejmě i dcera; ani Pepík se neubránil pohnutí. Po desetileté nepřítomnosti se i největší sobec rozpomene na domov a dávné svazky. Obojí se dálkou posvěcuje. Stálým hloubáním nad ztracenými radostmi se zvyšuje jejich půvab i čar. Po dlouhém chladu, který mezi nimi vládl, s nelíčenou radostí přivítal Pepík otce a stiskl mu ruku – s radostí přivítal i sestřičku; pamatoval si ji hezounkou a usměvavou; zabolelo ho, jak těžce dolehl na sklíčeného starce čas, zármutek i životní nezdar. Až do dveří mu v černých šatech šla naproti Amálka a pošeptala mu, že matka umřela, ať o tom před otcem nemluví. Zbytečně ho varovala, starší Sedley o tom sám začal, mluvil páté přes deváté a usedavě se rozeštkal. Indem to dost otřáslo; už na sebe, chudák, tolik nemyslel jako jindy.
Rozmluva dopadla asi dobře; když totiž Pepík znovu nastoupil do kolesky a odjel do hostince, Amálka otce vroucně objala a vítězoslavně se ho zeptala, jestlipak o bratrovi vždycky neříkala, že má dobré srdce.
Z dojetí nad zbědovaností, v jaké Josef Sedley rodinu zastihl, i z cituplného rozněžnění nad tím, že se zas shledali, ujistil je, že už nebudou třít bídu s nouzí, on že se rozhodně zdrží ve vlasti a po tu dobu je jim jeho dům se vším všudy k službám: Amálie že se bude u něho v čele tabule pěkně vyjímat – dokud nezasedne ke své vlastní.
Smutně zavrtěla hlavou a jako vždycky spustila proudy slz. Věděla, jak to myslí. Podrobně o tom se svou mladou důvěrnicí, slečnou Clappovou, pohovořila ještě ten večer, co u nich byl major: temperamentní Marjánka se neudržela, vyklopila jí, nač přišla, jak se major radostným trhnutím i zachvěním prozradil, když potkal novomanžele Binnyovy a poznal, že se nějakého soka bát nemusí. „Copak jste si nevšimla, jak se po vaší otázce, jestli je ženat, zachvěl, a jak vyhrkl: ,Kdopak vám to nalhal?‘ Ach, milá paní,“ řekla Marjánka, „chvilku z vás oči nespustil: jistě zešedivěl jen z toho, jak na vás vzpomínal!“
Amálie se však ohlédla po lůžku, nad nímž měla viset podobenku manžela a syna, a napomenula mladou chráněnkyni, aby před ní o té věci do nejdelší smrti nemukla; manžel že měl v majoru Dobbinovi nejmilejšího přítele a ona s Jirkou nejvlídnějšího a nejoddanějšího poručníka; má ho ráda jako bratra – ale žena, která měla za muže takového anděla, tu ukázala prstem ke zdi, na vdavky už nepomýšlí. Chudák Marjánka si vzdychla: napadlo ji, co by si počala, kdyby tak mladý pan Tomkin z lékařské ordinace, který se po ní v kostele pořád ohlíží a dobyvačnými pohledy jí tak rozechvívá srdéčko, že by mu hned padla kolem krku – co by si počala, kdyby jí tak umřel. Věděla o něm, že je souchotinář, má rudé líce a v pase je uzounký.
Amálii neušlo, že o ní hodný major blouzní, ale nijak mu to nevymlouvala ani nezazlívala. Na ryzího, věrného kavalíra se za takovou příchylnost žádná nehněvá. Nehněvala se Desdemona na Cassia, i když bezpochyby pozorovala, jak za ní pobočník pálí (a podle mě se v té žalostné pletce událo leccos jiného, o čem hodný mouřenínský důstojník vůbec nevěděl); jistě ze stejné příčiny byla Miranda na Calibana dokonce velmi milá. Neprojevovala mu nějakou zvláštní přízeň – tomu chudáku ohyzdnému netvorovi – kdepak. Zvláštní přízeň nehodlala projevovat ani Amálka svému ctiteli majorovi. Bude mu vzdávat jen přátelskou úctu, jak si toho za svou šlechetnost i věrnost zaslouží; bude s ním jednat naprosto upřímně a zpříma, dokud se nevysloví; teprve potom mu promluví do duše a zaplaší mu nesplnitelné naděje.
Po rozmluvě se slečnou Marjánkou usnula, jako když ji do vody hodí; třebaže se Pepík opozdil, bylo jí neobyčejně blaze. „Dobře že si tu slečnu O’Dowdovou nevezme,“ řekla si. „Plukovník O’Dowd přece nemůže mít sestru, která by se hodila k takovému vzdělanému člověku, jako je major Dobbin.“ Jestlipak by se v jejím kroužku známých našla pro něho nějaká dobrá manželka? Slečna Binnyová, ta ne, je moc stará a prchlivá; co slečna Osbornová? taky moc stará. Marjánka, ta je zas moc mladá. Před spaním mu paní Osbornová žádnou vhodnou nenašla.
Ulevilo se jim, až když přinesl listonoš od Pepíka dopis; psal v něm sestře, že se plavbou trochu utrmácel, ten den že se ani nehne, že odjede ze Southamptonu až druhý den ráno a do večera bude u otce a matky. Při předčítání dopisu poslední slovo Amálie otci zamlčela; co se stalo v rodině, o tom bratr zřejmě neví. A jak by to věděl: major sice správně předvídal, že se jeho spolucestující za pouhých čtyřiadvacet hodin nevypraví a pod nějakou záminkou se tam zdrží, ale o tom, jaká pohroma přikvačila na Sedleyovic rodinu, Pepíkovi přece jen nenapsal: tak dlouho si povídal s Amálií, až bylo na poštu pozdě.
Také majoru Dobbinovi přišel to ráno do kavárny U Jatek dopis od southamptonského přítele; ať mu milý Dobbínek odpustí, že včera při probuzení tak zuřil (setsakramentsky ho bolela hlava a teprve se zabíral do spaní), ať Dobbínek, snažně ho o to prosí, zamluví U Jatek panu Sedleymu a jeho sluhům pohodlné ubytování. Za přeplavby se Pepík bez majora neobešel. Oblíbil si ho a přilnul k němu. Mladičký Ricketts a drobný Chaffers odjeli ten den dostavníkem – Ricketts na kozlíku kočíroval za Botleyho; lékař se odebral za rodinou do Portsea; Bragg odcestoval za spolulodaři; nadkormidelník vykládal zboží z Ramchundera. Panu Pepíkovi se v Southamptonu zastesklo, pozval ten den na skleničku vína hostinského od Krále Jiřího; zrovna tou dobou seděl major Dobbin u tabule svého otce, sira Viléma; sestra z něho vytáhla (prášit major neuměl), že si předtím zašel za paní Amálií Osbornovou.
V St. Martins Lane se Pepíkovi pohodlně bydlelo, nerušeně si tam pokuřoval z huk, nebo zas když ho napadlo, brousil bezstarostně po divadlech; nebýt toho, že mu major nedal pokoj, snad by byl U Jatek nadobro uvázl. Tak dlouho major Bengálce pronásledoval, až si podle slibu pro Amálii a otce zařídil domácnost. Pepík se dal hníst jak těsto; Dobbin se zas uměl náležitě starat o kdekoho, jenom ne o sebe; na prostinké úskoky dobráckého diplomata snadno tedy civilista nalítl, a tak podle přítelova zdání hned kupoval, hned najímal, hned zas odstupoval od koupě. Jakmile Loll Dževab vystrčil tmavohnědou tvář na ulici, kluci ze St. Martin’s Lane si z něho tropili surové žerty; poslali ho tedy zpátky do Kalkaty indickým korábem Lady Kickleburyová, jehož podílníkem byl sir Vilém Dobbin; nejprve však zasvětil Pepíkova Evropana do umění, jak se připravuje kari, pilaf a dýmka. Dost Pepíka bavil i zaměstnával dohled nad elegantním kočárem, který si dal spolu s majorem dělat vedle v Long Acres; najal si pěkný pár koní a s nimi se okázale proháněl v Hyde Parku nebo zas objížděl známé z Indie. Na těchto vyjížďkách nezřídka sedala vedle něho Amálie, na zadním sedadle pak bylo vidět majora. Jindy se zas svezl s dcerou pan Sedley; leckdy přítelkyni doprovázela slečna Clappová; zahalena pověstnou žlutou šálou sedala v kočáře a měla radost, že ji poznává mladý pán z ordinace; když jela okolo, obyčejně pokukoval za záclonkou.
Krátce po Pepíkově příchodu do Bromptonu truchlivý výjev se odehrál v soukromém domku, kde Sedleyovi posledních deset let bydleli. Jednoho dne tam přijel Pepík s kočárem (prozatímním, ne parádním, na tom se ještě pracovalo), starého Sedleyho i s dcerou odvezl – a nikdy se už nevrátili. Žalem se nad tím rozeštkala paní domácí i slečna paní domácí, upřímnější slzy v celém tomto vyprávění nikdo neuronil. Za tu dlouhou dobu, co se s Amálií znaly a důvěrně stýkaly, jediné hrubé slovo od ní nezaslechly. Byla samá líbeznost a vlídnost, vždycky vděčná, vždycky mírná, i když se paní Clappová zlobila a vymáhala činži. Když tedy od nich ta něžná duše odcházela navždy, trpce si paní domácí vyčítala, že se kdy na ni utrhla – toho pláče, když pak oplatkami přilíply na okno oznámení, že se jejich pokojíky, tak dlouho obývané, znovu pronajmou. Takové nájemníky už nedostanou, to je jisté. Později se ukázalo, co pravdy je v tom smutném proroctví: pomstou za to, že se lidstvo tak zvrhlo, paní Clappová nelítostně odírala nájemníky na čaji i skopovém. Skorem každý nad tím huboval a bručel; někdo jí nezaplatil; nikdo u ní nezůstal. Bodejť by paní domácí neželela těch dávných, dávných přátel, kteří od ní odešli.
Slečna Marie, ta nad Amáliiným odchodem tak truchlila, že se to ani nepokouším vylíčit. Od malička s ní byla den co den, k miloučké paní lnula přímo náruživě; když pak měla její přítelkyně v parádním landauru odjet do slávy, omdlela jí v náručí; Amálie byla skorem tak dojata jako to dobrosrdečné děvče. Měla ji ráda jako vlastní dceru. Jedenáct let v ní měla přítelkyni a družku. Bolestně se s ní Marjánka loučila. Samozřejmě se dohodly, že bude za paní Osbornovou často chodit a pobývat v jejím novém domě; podle jejího přesvědčení tak šťastná, jak bývala v jejich chudičké chýši (jak se podle svých oblíbených románů vyjadřovala), stejně nikdy nebude.
Doufejme, že nesoudila správně. V chudičké chýši totiž Amálka mnoho štěstí nezažila. Chmurný osud tam na ni doléhal. Co z domku odešla, nerada se vracela, nerada se stýkala s domácí; když měla někdy domácí špatnou náladu nebo nedostala zaplaceno, sprostě si na ni vyjížděla, jindy zas, když byla lépe naložena, častovala ji neméně protivnou hrubou důvěrností. Když se pak Amálie zmohla, podlézání i hnusné pochlebování paní Clappové jí také nebylo po chuti. Samým nadšením vykřikovala po celém novém domě, do nebe vychvalovala nábytek i ozdoby; ohmatávala paní Osbornové šaty a odhadovala, kolik stály. Taková roztomilá dáma musí nosit jen to nejlepší, tak se zaříkala a dušovala. Ale za dotěrnou lichometnicí, která se k ní lísá, viděla Amálka pořád sprostou semetriku; co od ní vystála, kolikrát se u ní doprošovala poshovění za předrženou činži; když někdy churavé matce nebo otci koupila pochoutku, co toho musela přeslechnout, jaká je marnotratnice; co od ní užila tupení a ponižování.
O starostech, patřících k jejímu životnímu údělu, nešťastná ženička nikdy ani nehlesla. Před otcem, který jí svou nerozvážností způsobil tolik utrpení, je pečlivě tajila. Sama pykala za jeho přestupky, při své mírnosti a pokoře jako by byla předurčena za obětního beránka.
Takové příkoří, jak doufám, už nikdy nezakusí. Na každý žal prý se najde útěcha; připomeňme tedy, že když po odjezdu své přítelkyně dostala Marie hysterický záchvat, svěřili ji lékařské péči onoho mladíka z ordinace, a jeho zásluhou zakrátko okřála. Marii věnovala Amálka při odchodu z Bromptonu celé zařízení: vzala si jen obrázky (ty dva obrázky nad postelí) a klavír – starý klavír, stářím kvílivě nakřáplý, ale jí nadmíru drahý. Hrála na něm od dětství: dali jí ho tehdy rodiče. A jak si snad čtenář vzpomene, znovu ten nástroj dostala, když byl po ztroskotání otcovy firmy zachráněn ze sutin.
Zařizování nového Pepíkova domu řídil major Dobbin, aby byl co nejhezčí a nejpohodlnější; a tu se nesmírně zaradoval; z Bromptonu přijel vystěhovalcům vozík s kufry a krabicemi na klobouky a s nimi přivezl také starý klavír. Amálie ho chtěla mít ve svém obývacím pokoji, útulné světničce v druhém patře, hned vedle otcovy komnaty: po večerech tam u ní starý pán sedával.
Když se objevili nosiči s klavírem a Amálie jim nařídila, aby ho postavili do zmíněné sedničky, Dobbin byl u vytržení. „To jsem rád, že jste si ho nechala,“ řekl cituplně. „Myslel jsem, že o něj nestojíte.“
„Je mi ze všeho na světě nejvzácnější,“ řekla Amálie.
„Vážně, Amálie?“ vyhrkl major. Sám klavír koupil, a třebaže o tom nemluvil, ani ve snu ho nenapadlo, že bude Amálka vidět kupce v někom jiném, naopak si představoval, že ví, že ho má od něho. „Vážně, Amálie?“ řekl; na rtech se mu chvěla otázka, otázka nad jiné důležitá, a tu odpověděla Amálie:
„Jak by ne? – copak ho nemám od něho?“
„To jsem nevěděl,“ řekl chudinka Dobbík a zatvářil se zklamaně.
Tehdy si toho Amálka nevšimla a také se poctivého Dobbina hned nezeptala, proč se tak zasmušil; vzpomněla si na to až později. A tu si s nevýslovně trpkým žalem uvědomila, že dárcem klavíru je Vilém, a ne Jiří, jak se doposud domýšlela. Není to dar od Jiřího; jediný dar, který kdy – podle svého mínění – od milého dostala – věc nad jiné zbožňovaná – nad jiné drahá, památka a relikvie. S Jiřím o klavíru mluvívala; na něm mu přehrávala oblíbené kousky: dlouho do večera u klavíru sedávala a podle svých sil neuměle na klávesnici vyťukávala nyvé harmonie a potichu nad nimi plakala. Není to památka po Jiřím. Je to bezcenná věc. Když pak po ní starý Sedley chtěl, aby mu zahrála na klavír, odbyla ho, že je až hrůza rozladěný, že ji bolí hlava, že zahrát nemůže.
Potom si zas jako vždycky vyčetla, jaká je malicherná a nevděčná; rozhodla se odprosit Dobbina za to, že si jeho klavíru dost neváží, i když mu to do očí neřekla. Za několik dní pak seděli v salóně. Pepík si tam po večeři chrněl, až se hory zelenaly, a tu řekla Amálie zajíkavě majoru Dobbinovi:
„Musím se vám za něco omluvit.“
„Za co?“ řekl.
„Za to – za to malé klavírní křídlo. Co jste mi je dal, ještě jsem vám nepoděkovala; je to dávno a dávno, ještě než jsem se vdala. Myslela jsem si, že mi je dal někdo jiný. Děkuji vám, Viléme.“ Podala mu ruku; srdce nešťastné ženičce krvácelo a z očí se jí ovšem hrnuly slzy.
Vilém to už nevydržel. „Amálie, Amálie,“ řekl, „ten klavír jsem vám opravdu koupil já. Miloval jsem vás tehdy stejně, jako vás miluji teď. Musím vám to říci. Na první pohled jsem se do vás zamiloval; přivedl mě k vám tehdy Jiří; chtěl mi ukázat svou snoubenku Amálii. Byla jste mladičká, měla jste bílé šaty, na hlavě dlouhé lokýnky; na schodech jste si – jen si vzpomeňte – prozpěvovala – potom jsme odjeli do Vauxhallu. Od té doby jsem na jinou nemyslel, jen na vás. Nebylo snad za těch dvanáct let jediné denní hodiny, abych na vás nemyslel. Přišel jsem vám to říct už před odjezdem do Indie, ale vám to bylo jedno a já jsem neměl to srdce s vámi promluvit. Bylo vám jedno, jestli tady zůstanu, nebo odjedu.“
„Byla jsem k vám nevděčná,“ řekla Amálie.
„Ba ne, jenom lhostejná,“ zoufale vedl svou Dobbin. „Nic na mně není, proč by neměla být ke mně žena lhostejná. Vím, jak vám je. V hloubi srdce se vás dotklo, co jste o klavíru zjistila; že je ode mne, a ne od Jiřího. Mě to ani nenapadlo, jinak bych o tom nebyl mluvil. Já se vám omlouvám za tu chvilkovou bláhovost i za tu domýšlivost, že se snad dáte obměkčit mou mnohaletou věrností a oddaností.“
„Teď jste zase vy bezcitný,“ rozhorlila se Amálie. „Jiří je mým manželem tady i na nebi. Copak mohu milovat jiného? Milý Viléme, jsem jeho stejně, jako když jste mě poprvé uhlídal. On mi o vás vyprávěl, jaký jste hodný a velkodušný, on mě učil milovat vás jako bratra. Vždyť jste mně i mému chlapci vším. Jste nám nejmilejším, nejryzejším, nejvlídnějším přítelem a ochráncem. Přijet pár měsíců dříve, snad byste mi byl to – to strašné loučení ušetřil. Ach, Viléme, málem mě to stálo život – ale vy jste nepřišel, třebaže jsem po tom toužila a za to se modlila, a oni mi vzali i jeho. Báječný chlapec, viďte, Viléme? Buďte jemu i mně přítelem i nadále,“ – tu jí selhal hlas a obličej mu skryla na rameni.
Major ji obemkl, jako dítě ji k sobě přivinul a políbil ji na čelo. „Já se, milá Amálie, nezměním,“ řekl. „Prosím vás jen o trochu lásky. Nic jiného si nežádám. Jen když vám smím zůstat nablízku a často vás vídat.“
„Ano, často,“ řekla Amálie. A tak na ni směl Vilém dlouze zírat: tak nyje chudý žáček po dobrotách v paštikářčině košíku, a nemá na ně.
KAPITOLA
XXV.
Návrat do lepšího světa
Štěstí se teď usmívá na Amálii. Rádi ji vytáhneme z nížin, v nichž se plahočila, a uvedeme do vyšších kruhů; ne sice tak vybraných a skvělých jako ty, v nichž se pohybuje naše drahá přítelkyně Becky, ale přece jen usilujících o jistou uhlazenost a vznešenost. Pepík měl známé ze všech tří prezidencí a nový dům si vybral v příjemné angloindické čtvrti, seskupené kolem Moira Place, Minto Square, Great Clive Street, Warren Street, Hastings Street, Ochterlony Place, Plassy Square, Assaye Terrace (tehdy v roce 1827 se štukou obloženým domům vpředu s asfaltovými terasami ještě neříkalo Gardens neboli Sady) – kdopak by neznal ty solidní příbytky penzionované indické aristokracie, zkrátka celou tu čtvrť, které pan Wenham říkal Lapák. Při svém ne dost významném postavení na Moira Place si Pepík troufat nemohl, tam bydlí jenom vysloužilí členové státní rady a společníci indických firem (ti nejprve připíší ženě sto tisíc, potom udělají bankrot, načež se poměrně nemajetní uchýlí na nějaký venkovský letohrádek a tam žijí ze čtyř tisíc ročně): opatřil si tedy v Gillespie Street pohodlný dům druhého až třetího řádu; koberce, drahocenná zrcadla, hezký, podle Seddonsova návrhu provedený nábytek tam zakoupil od sekvestorů pana Scapa; ten se teprve před nedávnem stal společníkem kalkatské firmy Fogle, Fake & Cracksman a utopil v ní, chudák, sedmdesát tisíc, které si po dlouhém a poctivém životě nastřádal; nastoupil tam po Fakeovi, ten se uchýlil na knížecí panství v Sussexu (Foglové, ti už dávno z firmy vystoupili, sir Florác Fogle má být brzy povýšen a stát se baronem Bandannem) – jářku stal se společníkem velké komisionářské firmy Fogle a Fake, která pak za dvě léta měla milión pasiv a půl Indie uvrhla do bídy a zkázy.
Ožebračený, poctivý, zkormoucený Scape odjel ve věku pětašedesáti let do Kalkaty zlikvidovat firmu. Valtra Scapa vzali z Etonu a poslali za příručího do obchodu. Florencie Scapová a Fanynka Scapová se s matkou vytratily do Boulogne a už po nich nebylo slechu. Pepík toho zkrátka využil, skoupil jejich koberce i kredence a s obdivem se zhlížel v zrcadlech, která kdysi odrážela jejich lepé tvářičky. Scapovic dodavatelé, vesměs řádně vyplacení, odevzdali navštívenky, že by i nové domácnosti rádi dodávali zboží. Statní chlapi v bílých vestách, kteří u Scapů obsluhovali při večeři, zelináři, bankovní poslíčci, mlékaři nechávali tam své adresy a předcházeli si stolníka. Kominík pan Chummy, který tam vymetal posledním třem rodinám, hleděl si naklonit stolníka i jeho podřízeného služebníčka, jehož povinností bylo v livreji a v proužkových pantalónech doprovázet a střežit Amálii, kdykoliv ji napadlo vyjít si na procházku.
Byla to skrovná domácnost. Stolník dělal Pepíkovi zároveň lokaje a víc se neopíjel, než se sluší na stolníka v menší rodině, který s pánovým vínem zachází šetrně. Amálce opatřili komornou, vyrostlou na předměstském statku sira Viléma Dobbina; svou vlídností i ponížeností to hodné děvče paní Osbornovou nadobro odzbrojilo; zprvu ji děsilo, že by ji měla nějaká služebná obsluhovat; ani nevěděla, k čemu by jí vlastně byla, se služebnictvem odjakživa jednala šetrně a ohleduplně. Do domácnosti však komorná zapadla a pěkně to uměla s panem Sedleym; ten ze svých komnat skoro nevycházel a rušných domácích zábav se neúčastnil.
K paní Osbornové se trousila hromada lidí. Z radosti nad tím, jak si pomohla, přišla jí složit poklonu lady Dobbinová s dcerami. V parádním kočáře, na kozlíku s ohnivou čabrakou vykládanou leedským erbem, přijela za ní z Russell Square slečna Osbornová. Pepík měl pověst úžasného boháče. Starému Osbornovi nijak nevadilo, že bude Jirka dědit po něm i po strýci. „Hrome, my z toho chlapce něco uděláme,“ řekl; „však se ještě dožiji toho, že z něho bude poslanec. Jen si, slečinko, za jeho matkou zajdi, já ji nechci ani vidět.“ Slečna Osbornová se k ní tedy vypravila. Amálka ji samozřejmě ráda vídala, dostávala se tím blíž k Jirkovi. Mládeneček směl chodit za matkou častěji. Párkrát za týden býval v Gillespie Street na večeři a sluhy i příbuzné tam proháněl stejně jako na Russell Square.
Na majora Dobbina měl však ohled a tolik si před ním nedovoloval. Chlapec to byl chytrý a major mu imponoval. Chtěj nechtěj vážil si jeho přímé a bodré povahy, jeho neokázalého vědění, jeho naprosté pravdomluvnosti a spravedlivosti. S někým takovým se jaktěživ nesetkal a k řádnému člověku on tíhl přímo pudově. Pevně na kmotrovi lpěl; velmi rád chodil s Dobbinem do Hyde Parku a poslouchal jeho vyprávění. Vilém mu vyprávěl o otci, o Indii a Waterloo, o všem, jenom ne o sobě. Když byl někdy Jirka hubatý a zpupný, major si ho dobíral, až to paní Osbornové připadalo bezcitné. Jednou vzal major chlapce do divadla; chlapec že do přízemí nepůjde, tam je to sprosté; zavedl ho tedy do lóže, posadil ho tam a sám odešel do přízemí. Dlouho tam neseděl, a tu cítil, jak ho někdo kradmo bere pod paží a elegantní ručkou v hladké rukavičce mu tiskne dlaň. Jiří uznal, že je to od něho hloupé, a sestoupil z výšin dolů. Nad kajícím marnotratným synem se milému Dobbinovi rozzářil obličej i zrak něžným dobráckým úsměvem. Měl chlapce rád jako všechno, co patří Amálii; Amálii ta zpráva o Jiřího dobrotě okouzlila. Vlídněji než jindy spočinula zrakem na Dobbinovi. Po tom pohledu, jak se mu zdálo, zčervenala.
Před matkou si Jiří majora v jednom kuse chválil. „Mám ho rád, maminko, protože toho tolik ví, a nedělá to jako náš Veal, ten se pořád jen vytahuje a říká dlouhatánská slova. Ve škole mu kluci říkají Kecal. To já jsem mu vymyslel; ohromné, co? Dobbík, ten umí latinsky zrovna tak jako anglicky a francouzsky a podobně; když si spolu vyjdem, vykládá mi o tatínkovi, a nikdy o sobě; a přece plukovník Buckler o něm jednou u dědečka říkal, že patří v armádě k nejstatečnějším důstojníkům a že se náramně vyznamenal. Dědeček byl nad tím paf a řekl: ,Ten! já jsem si o něm myslel, že neumí do pěti napočítat‘ – ale on umí, viď, mami.“
Amálka se zasmála: řekla si, že to snad ještě major umí.
Jiří s majorem se měli upřímně rádi, zato na strýčka si chlapec nepotrpěl. Po způsobu milého Pepíka přesně jako on nafukoval líce, ruce strkal do kapes u vesty a říkal: „Namoutěkutě, to se podívejme;“ člověk se neubránil smíchu. Takhle se mládeneček tvářil a to oblíbené rčení pronášel, když se při večeři něčeho domáhal, co nestálo na stole; sluhové se pokaždé rozřehtali. I Dobbin někdy nad chlapcovým pitvořením vyprskl. Do očí se Jiří strýci nepoškleboval, přestal s tím rošťáctvím až po Dobbinově pokárání a Amáliiných úpěnlivých prosbách. Milý civilista měl nejasné tušení, že ho pacholík pokládá za hlupáka a co nevidět si z něho vystřelí, býval tedy před mladým panem Jirkou náramně zaražený, zato tím škrobenější a nadutější. Když panu Pepíkovi oznámili, že přijde mladý pán do Gillespie Street za matkou k večeři, obyčejně zjistil, že se má v klubu s někým sejít. Že je pryč, nad tím se nikdo netrudil. I starý pan Sedley si pak dal říci a vylezl ze své skrýše v druhém patře; býval z toho rodinný dýchánek a skoro nikdy tam nechyběl major Dobbin. Byl z něho ami de la maison[94]; přítel starého Sedleyho, Amálčin přítel, Jirkův přítel a Pepíkův rádce a pomocník. „K nám ani nepáchne, jako by byl někde v Madrasu,“ prohodila v Camberwellu slečna Anna Dobbinová. Ach, slečno Anno, copak vás nenapadlo, že o vás se major neuchází?
Jak se na výtečníka sluší, hověl si Josef Sedley v důstojné zahálce. Nejprve se ovšem postaral, aby ho přijali do Orientálního klubu; tam se svými indickými druhy sedával dopoledne, tam večeříval, nebo si zas odtamtud vodíval hosty k večeři.
Amálii nezbylo než tyto pány i s jejich dámami přijímat a hostit. Dověděla se od nich, kdy se Smith dostane do státní rady; kolik „laků“ si přivezl Jones, že Thomsonova londýnská firma protestovala směnky vystavené bombajskou firmou Thomson, Kibobjee & spol., a že se kalkatská firma asi také položí; jak (mírně řečeno) nerozumně si paní Brownová (choť Browna od Ahmednuggurského nepravidelného vojska) vede s mladým Swankeym od gardistů; dlouho do noci vysedávali na palubě a potom při vyjížďce na mysu Dobré naděje se ostatním ztratili; jak si paní Handymanová přivezla do Indie třináct sester, dcer venkovského výpomocného faráře, důstojného pana Felixe Rabbitse, jak jich jedenáct provdala, z toho sedm za vyšší úředníky: jak Hornby zuří, že mu žena chce zůstat v Evropě a že byl Trotter jmenován výběrčím v Umerapoore. Tak a podobně to šlo na těch gala večeřích dokola. Pořád stejná zábava; stejné stříbrné nádobí; stejný skopový hřbet, vařená krůta a entrées. Po zákusku odešly dámy nahoru a tam hovořily o svých starostech a o dětech a páni se hned dali do politiky.
Mutato nomine[95] je to všude stejné. Copak si advokátské manželky nepovídají o soudních obvodech? – Copak důstojnické paničky neklábosí o svém pluku? – Copak paní pastorové nerokují o vyučování katechismu a kdo má koho zastupovat? – Copak se i nóbl dámy nebaví o té uzounké klice, do které patří, pročpak by si nemohli o svých věcech povídat i naši známí z Indie? – Jenže to přiznávám, laikovi, kterému se natrefí občas mezi nimi sedět a poslouchat, to připadá duchamorné.
Zakrátko si Amálka opatřila návštěvnickou knihu a v kočáře jezdila po návštěvách: k lady Bludyerové (choti komandéra lázeňského řádu, generálmajora bengálské armády sira Rogera Bludyera); k lady Huffové z Bombaje, choti sira G. Huffa, rovněž z bengálské armády; k lady Piceové, urozené choti ředitele Picea atd. Do každé změny se člověk časem vžije. Den co den přijížděl kočár do Gillespie Street, s Amálčinými a Pepíkovými navštívenkami vyskakoval na kozlík a zas z něho seskakoval olivrejovaný výrostek; v určitou dobu si Amálka zajela do klubu pro Pepíka a vzala ho na projížďku; nebo zas naložila starého Sedleyho a povozila ho po Regent s Parku. Komorná i kočár, návštěvnická kniha i olivrejovaný sluha, to všechno bylo Amálii brzo tak běžné jako někdejší bromptonská lopota. Brzo se do toho vpravila. Mít tak souzeno, že bude vévodkyní, i to by byla zastala. Ženy z Pepíkovy společnosti se shodovaly, že je to celkem milá mladice – nic zvláštního, ale milá a tak podobně.
Mužské jako vždycky poutala nelíčenou vlídností i uhlazenými, byť prostými způsoby. Dvorní indičtí elegáni mladistvého věku, kteří přijeli do vlasti na dovolenou – elegáni přímo úžasní – řetízky u hodinek, kníry pod nosem – prohánějící se v senzačních dvoukolkách, pilíře divadel, ubytovaní ve westendských hotelích – nicméně se paní Osbornové kořili, v Hyde Parku před jejím kočárem dělali poklony a ucházeli se o čest vykonat jí dopolední návštěvu. Dokonce i toho nebezpečného mladíka, největšího větroplacha z celé indické armády, meškající u nás na dovolené, gardového důstojníka Swankeyho, zastihl jednou major Dobbin s Amálii tête-à-tête, jak jí zábavně i vzletně líčí zabijačku; Swankey pak sakroval na jednoho oficíra, který se tam pořád motá – takový vyčouhlý, hubený, postarší podivín – ale přitom štiplavý, dovede člověka zpražit.
Při troše ješitnosti byl by major na takového nebezpečného šviháka, jako byl okouzlující bengálský kapitán, žárlil. Jenže major byl povahy prosté a velkodušné a o Amálii neměl strach. Byl rád, že jí někteří mladíci vzdávají úctu a jiní se jí koří. Vždyť co dospěla v ženu, zakoušela jen příkoří a pohrdání. Těšilo ho, jak při vlídném jednání vystupují do popředí její dobré vlastnosti a jak u ní s blahobytem stoupá sebevědomí. Kdo si jí náležitě váží, vzdává tím uznání jeho, majorově soudnosti – pokud lze arci mluvit o nějaké soudnosti u člověka zaslepeného láskou.
Co byl Pepík u dvora, kamž jako panovníkův věrný poddaný samozřejmě šel (v dvorním gala úboru se předvedl v klubu, Dobbin si tam pro něho přišel v obnošené staré uniformě), z někdejšího věrného patriota a ctitele Jiřího IV. se proměnil v zarytého konzervativce a oporu státu a mermomocí chtěl, aby se šla králi představit také Amálie. Bůhvíjak se to stalo, namluvil si, že blaho vlasti záleží jen na něm a že teprve tehdy bude panovník šťasten, až se kolem něho v svatojakubském paláci shromáždí Pepík s rodinou.
Amálka se dala do smíchu. „To si mám vzít, Pepíku, rodinné démanty?“ řekla.
„Kdybych ti tak mohl nějaké koupit,“ pomyslil si major. „Démanty, které by sis nezasloužila, ty bych rád viděl.“
KAPITOLA
XXVI.,
v níž zhasnou dva životy
Nastal den, kdy koloběh spořádaných zábav i usedlých radovánek, jimž se rodina pana Pepíka Sedleyho dosud oddávala, přetrhla událost, k jaké dochází skoro v každém domě. Když jdete doma po schodech z patra salónů do patra ložnic, snad jste si v protější zdi všimli výklenku, propouštějícího světlo na schody z druhého patra do třetího (kde bývají dětské pokoje a světničky pro služebnictvo) a sloužící ještě jiným praktickým potřebám, o nichž vás poučí funebráci. Do tohoto výklenku stavějí totiž rakev nebo ji zas tímto výklenkem prostrkují tak, aby nějak nepřístojně nevyrušili vychladlého obyvatele té tmavé schránky.
Výklenek v druhém patře londýnského domu, hledící nahoru i dolů po schodech a vévodící schodišti, po němž chodí všichni, kdo tam bydlí; po němž před svítáním tichounce slézá kuchařka do kuchyně vydrhnout hrnce a pánvice; po němž se mladý pán krade nahoru, boty zul v předsíni, to zas celou noc hýřil v klubu a teprve za svítání vklouzl do domu; po němž spanilá a krásná slečinka šustí novými pentlemi a škrobeným mušelínem, jak kráčí na výboj a na ples; po němž mladý pán Tomeš, pohrdající nebezpečím i schody, sjíždí po zábradlí; po němž ten den, kdy rozkošná šestinedělka dostala od lékaře dovolení sejít do přízemí, statný manžel láskyplně nese v náručí usměvavou chotí, a sledován kojnou, opatrně bere schod za schodem; po nichž užívaný Jan, v ruce prskající lojovou svíčku, leze na kutě, však ještě za šera musí pak posbírat boty, které na něho čekají v předsíni; – schodiště, po němž se nosí drobotina, podepírají staří lidé, vodí hosté na ples, po němž chodí pastor na křtiny, lékař k nemocnému a funebráci do hořejšího patra – jaké to memento života, smrti a marnosti – ten výklenek i to schodiště – když se tak nad tím zamyslíte a usednete na odpočívadle a díváte se šachtou nahoru a dolů! Také za námi tam přijde jednou lékař naposledy, příteli v šaškovském hávu. Ošetřovatelka ti nakoukne za záclonu, ty se neozveš – potom otevře na chvíli okno dokořán a vyvětrá. V celém průčelí se stáhnou rolety a bydlí se jen v zadních místnostech – vzkáže se pro notáře a jiné černě oděné pány atd. – Ty i já dohrajeme komedii a odklidí nás, ach, daleko od trubek a hlomozu a tajtrlictví. Když jsme z modré krve, pověsí na náš někdejší příbytek smuteční erb s pozlacenými cherubíny a s devizou: „V nebi je pokoj a mír.“ Syn si dům nově zařídí nebo ho pronajme a odstěhuje se do modernější čtvrti; napřesrok se na klubovním seznamu octneš v rubrice „Zesnulí členové“. Ať nad tebou truchlí nevím jak, vdova bude ráda nosit pěkně ušitý smutek – kuchařka se bude dávat ptát nebo se sama přijde zeptat, co má být k večeři – pozůstalý klidně vydrží pohledy na tvou podobiznu nad krbem, stejně ji z toho čestného místa brzo odklidí a na její místo pověsí podobiznu panujícího syna.
Kterýpak nebožtík je oplakáván nejžalostněji a nejvroucněji? Podle mě ten, který k pozůstalým nijak zvlášť nelne. Nad smrtí dítěte se každý prudce rozlítostní a rozeštká, tenhle tvůj skon, milý příteli, nikoho nedojme. Smrt robátka, které tě skoro neznalo, a když jsi byl týden pryč, na tebe zapomnělo, zdrtí tě víc, než když ztratíš nejmilejšího přítele nebo prvorozeného syna – dospělého jako ty, a otce dětí. Na Šimona a Judu jsme třeba drsní a hrubí – zato nad Benjamínkem se rozplýváme láskou i lítostí. A jestli jsi starý – a pokud, čtenáři, starý nejsi, však jednou budeš – starý a bohatý, nebo starý a chudý – snad si jednou pomyslíš: „Ti, co mě obklopují, jsou na mě hodní; ale až umřu, truchlit moc nebudou. Jsem boháč, a oni se těší, že po mně budou dědit – nebo chuďas, a podporovat mě je omrzelo.“
Skončil smutek za paní Sedleyovou, Pepík se zrovna dostal k tomu, že odložil černý oblek; nosil své zamilované nádherné vesty, a tu si všichni kolem pana Sedleyho uvědomili, že je další smutná událost za dveřmi a že se stařec vypravuje za ženou do temných končin, kam před ním odešla. „Otec mi stůně,“ rozmrzele prohodil v klubu Pepík Sedley, „nějaké pořádné dýchánky tedy tuto sezónu pořádat nemohu, ale když za mnou v půl sedmé, milý kamaráde Chutney, tichounce přijdeš po domácku povečeřet ještě s několika dalšími z naší staré party – rád tě přivítám.“ A tak Pepík a jeho známí beze slova povečeřeli a popili bordeauxského; a zatím nahoře docházely starci sutky. Měkce našlapující stolník jim nosil víno; po večeři se sesedli k whistu; hrával s nimi také major Dobbin; občas přišla shora paní Osbornová; to se už zatím nemocný uložil ke spánku a upadl do přerývaných dřímot, jaké mívají staří lidé.
V nemoci stařec k dceři ještě víc přilnul. Jen ona mu musela podávat polévku i medicínu. Nic jiného nedělala, než ho ošetřovala. Lůžko si dala přistrčit až ke dveřím do jeho pokoje, a jakmile se ustýskaný pacient jen trochu ozval nebo pohnul, hned byla na nohou. Po pravdě řečeno býval celé hodiny vzhůru, nic neříkal ani se nehýbal, aby přívětivou a ohleduplnou ošetřovatelku nevzbudil.
Co vyrostla z dívčích střevíčků, neměl snad dceru tak rád jako teď. Vzorně mu ta prostá duše prokazovala dceřině vlídné a šetrné úsluhy. „Vchází k němu tichounce jako paprsek,“ říkal si Dobbin, když ji pozoroval, jak chodí do jeho pokoje; bezhlasně i půvabně se před ním míhala, záříc líbeznou přívětivostí. Když tak ženy nyvě dumají nad dětmi nebo je v nemoci ošetřují, jestlipak jste si u nich všimli těch andělských záblesků lásky i lítosti.
Dlouholetý skrytý rozbroj se urovnal; mlčky se smířili. Dojat její láskou i dobrotou v posledních chvilkách pustil stařec z hlavy všechny stesky i žaloby, jak o nich kdysi se ženou po nocích promlouval: že se kvůli chlapci všeho vzdala; že se o zestárlé a těžce postižené rodiče nestará a myslí jen na chlapce; jak nerozumně a hloupě, ba přímo bohaprázdně vyvádí, když jí berou Jirku. Při skládání účtů starý Sedley na tyto výtky zapomněl a ospravedlnil mírnou, nereptající mučednici. Jednou v noci k němu vklouzla, byl vzhůru. A tu se jí stařec ze všeho vyznal. „Ach, Amálko,“ řekl a vztáhl k ní chladnou a malátnou dlaň. Klekla u lůžka, pomodlila se, a on stále ji drže za ruku, modlil se s ní. Až to jednou trhne na nás, kéž máme, příteli, takovou společnici v modlitbách!
Ležel a bděl: celý život před ním táhl – mladistvé nadějné zápasy, úspěch a blahobyt mužných let, na sklonku života pád a nynější bezmocnost – nic už nepořídí proti osudu, který ho kdysi zdolal – ani dobré jméno, ani majetek nikomu neodkáže – jalový, zbytečný život, samý zmar a zklamání a co nevidět přijde konec. Tak si říkám, bratře čtenáři, kterýpak úděl je lepší; umřít v blahobytu a věhlasu, nebo v chudobě a zklamání? Něco mít a musit se toho vzdát, nebo dohrát a po prohře zmizet ze života? Jistě nám to připadne divné, až nám v životě nastane den, kdy si řekneme: „Zítra nám bude úspěch i neúspěch lhostejný: slunce vyjde a myriády lidí si jako jindy půjdou po práci nebo za zábavou, ale já budu z té vřavy venku.“
A tak jednou za svítání kdekdo vstával a načínal práci nebo zábavu, jen starý Jan Sedley ne; přestal bojovat s Osudem, doufat i spekulovat: odebral se do pokojného, venkoncem neznámého příbytku na bromptonském hřbitově po bok stařičké choti.
Ve flórem zastřeném kočáře doprovodili nebožtíka ke hrobu major Dobbin, Pepík a Jirka. Pepík na to přijel až z richmondského hostince U Hvězdného a podvazkového řádu, kam se po smutné události uchýlil. Doma se mu být nechtělo, když je tam – no zkrátka, za těch okolností. Zůstala tam však Amálka a jako jindy konala své povinnosti. Žal ji nijak zvlášť nekrušil, byla spíš vážná než smutná. Modlila se za to, aby také ona jednou tak klidně a bezbolestně skonala, a s nábožnou důvěrou i úctou vzpomínala slov na smrt churavého otce; svědčila o jeho víře, odevzdanosti i naději v posmrtný život.
Ano, přece jenom je to snad lepší konec. Dejme tomu, že jsi neobyčejně bohatý a zámožný a posledního dne si řekneš: „Jsem velmi bohatý; jsem značně známý; odjakživa se pohybuji v lepších kruzích a původ mám, chválabohu, počestný. Poctivě jsem sloužil králi i vlasti. Pár let jsem zasedal ve sněmovně, mé řeči tam hltali a dost si je libovali. Nikomu nejsem krejcar dlužen: kamarádovi ze studií Jakubovi Lazarovi jsem kdysi půjčil padesát liber, ale správci mé pozůstalosti je na něm nebudou vymáhat. Dcery dostanou každá deset tisíc – pro děvče je to slušná výbava; vdově odkazuji na doživotí stříbrné nádobí a nábytek, dům v Baker Street a k tomu důkladný výměnek; synovi pak pozemkový majetek a kromě toho cenné papíry a v Baker Street sklep s prvotřídním vínem. Lokaji připisuji dvacet liber ročního důchodu; až umřu, nikdo si netroufne něco mi vytýkat.“ Nebo zas dejme tomu, že tvůj truchlý labutí zpěv zní jinak a že si řekneš: „Jsem nešťastný, zklamaný smolař, nikam jsem to v životě nedotáhl. Rozumu ani štěstí se mi moc nedostalo: přiznám se, že jsem se dopouštěl samých chyb a přehmatů. Řeknu bez mučení, že jsem leckdy zapomněl na svou povinnost. Nemám z čeho zaplatit, co jsem dlužen. Bezmocný a zkroušený ležím na smrtelné posteli; prosím za odpuštění přestupků a s kajícím srdcem padám k nohám Slitovníkovým.“ Co myslíš, který z těchto dvou projevů se ti bude líp hodit za smuteční kázání? Starý Sedley pronesl ten druhý; v dlani dceřinu ruku tonul v zkroušenosti, život i zklamání i marnost se mu propadly v nic.
„Tady vidíš,“ řekl starý Osborne Jiřímu, „kam vede poctivost a píle a rozumná spekulace. Podívej se na mne a na můj bankovní účet. Podívej se na chudáka dědečka Sedleyho a jak to dopracoval. A přece někdy před dvaceti lety měl víc než já – o dobrých deset tisíc víc než já.“
Kromě nich a Clappových, kteří jim až z Bromptonu přišli vyslovit soustrast, živá duše si po starém Janu Sedleym nezasteskla, ba ani si nevzpomněla, že nějaký takový člověk na světě je.
Když se starý Osborne od svého známého, plukovníka Bucklera, doslechl (však nám už o tom Jirka vyprávěl), jaký je major vynikající důstojník, nedůvěřivě se tomu poškleboval a divil se, kde by takový človíček pobral tolik rozumu i věhlasu. O majorově slávě mu však vyprávěli i jiní z jeho společenského okruhu. Sir Vilém Dobbin nedal na syna dopustit; všelicos o majorovi vyprávěl, jak je učený, statečný a všeobecně vážený. Nakonec se octl v seznamu osob, které se zúčastnily několika aristokratických večírků: na starého velmože z Russell Square to úžasně zapůsobilo.
Jakožto poručník Jirky, postoupeného dědovi, musel se major chtěj nechtěj se starým Osbornem stýkat; při jedné takové schůzce nahlédl obchodnický ostříž do majorova vyúčtování se svěřencem i jeho matkou a něco zvětřil, až se mu hlava zatočila; zamrzelo ho a zároveň potěšilo, že na jistinu, ze které byla chudá vdova i s chlapcem živa, přispěl Vilém Dobbin z vlastní kapsy.
Udeřil na něho; lhát Dobbin neuměl, chvíli se červenal a koktal a nakonec kápl božskou. „Ten sňatek,“ (při jeho slovech se pan Osborne zachmuřil), „to byla hlavně má práce. Jak se mi zdálo, zašel můj nešťastný přítel příliš daleko a zrušit zasnoubení, tím by sobě přivodil hanbu a paní Osbornové smrt; když se pak octla bez prostředků, co mi zbývalo než jí dát ze svého, aby měla být z čeho živa.“
„Pane majore,“ pan Osborne si ho ostře změřil a také zčervenal, „velmi jste mě urazil; ale snad vám to smím, vašnosti, říct, jste řádný chlap. Tady je má ruka, vašnosti, to jsem si věru nemyslil, že můj vlastní vnuk je odkázán na vaše –“ Stiskli si ruce; major, usvědčený z dobročinné přetvářky, tonul v rozpacích.
Snažil se starce obměkčit a smířit ho se synovou památkou. „Byl to chlapík, všichni jsme ho měli rádi, do ohně bychom byli pro něho skočili. Že na mě tolik drží, to mi v těch mladých letech velmi lahodilo; milejší mi bylo ukazovat se s ním než s vrchním velitelem. Srdnatostí, kuráží a jinými vojenskými vlastnostmi se mu nikdo nevyrovnal.“ Ze vzpomínek pak vyprávěl starému otci o tom, jaký byl syn chrabrý a zdatný voják, a dodal: „Jirka je celý on.“
„To je, až mi z toho někdy mráz běhá po zádech,“ řekl dědeček.
Párkrát přišel major k panu Osbornovi na večeři (to jak pan Sedley stonal) a potom poseděli a povídali si o zesnulém hrdinovi. Jako vždycky otec se jím chvástal a vypočítáváním jeho znamenitých činů oslavoval sám sebe; ale jisté je, že už o tom nešťastníkovi smýšlel lépe a shovívavěji než dosud; majorovo křesťanské srdce plesalo nad známkami nastávající pohody a přízně. Druhý večer říkal už starý Osborne Dobbinovi Viléme jako kdysi, když on a Jiří byli ještě chlapci; hodného majora tento důkaz smíření potěšil.
Když se pak druhého dne u snídaně stářím i povahou zatrpklá slečna Osbornová nějak pohrdlivě vyslovila o majorově vzhledu i jeho způsobech – přednosta domácnosti jí skočil do řeči. „Však bys ho byla, slečinko, brala všema čtyřma. Holt kyselé hrozny. Chacha. Major Dobbin je štramák.“
„To je, dědečku,“ přidal se k němu Jirka; přistoupil k starému pánovi, popadl ho za mohutné šedivé licousy, do obličeje se mu uchichtl a vlepil mu pusu. Navečer o tom vyprávěl matce; a ona dala chlapci za pravdu. „Toť se ví, že je,“ řekla. „Tvůj nebožtík otec to taky říkával. Tak hodných a řádných lidí je málo.“ Sotva domluvili, na chvilku k nim zaskočil Dobbin. Amálie se zapýřila a mladý rošťák to Dobbinovi dopověděl, čímž ji přivedl ještě do větších rozpaků. Řekl mu: „Jářku, Dobbíku, ráda by si vás vzala jedna ohromná krasotinka. Má peněz jak želez, nosí falešné vlasy a od rána do večera peskuje služebnictvo!“
„Kdopak je to?“ – zeptal se Dobbin.
„Teta Marie,“ odpověděl chlapec. „Tvrdí to dědeček. Jéje, Dobbíku, z vás by byl prima strýček.“ Starý Sedley třaslavým, slabým hlasem od vedle zavolal Amálii a hned bylo po smíchu.
Starý Osborne zřejmě začínal být jiný. Občas se vyptával hocha na strýčka a smál se tomu, jak po Pepíkovi říká „namoutěkutě“ a jak chlemtá polévku. Potom ho napomenul: „Takhle neuctivě se pitvořit po příbuzném, to se holenku nedělá. Až si dnes, Marie, vyjedeš, zanes ode mě navštívenku panu Sedleymu, slyšíš? My dva jsme si nic neudělali!“
Pepík mu navštívenku oplatil, spolu s majorem pak dostal pozvání na večeři – večeři tak velkolepou a bláhovou, jakou snad pan Osborne jakživ nepořádal. Vytasili se s kdejakým kouskem stříbra a sezvali vybranou společnost. Do jídelny doprovodil slečnu Osbornovou pan Sedley, ona se k němu chovala velmi milostivě; na plachého majora, posazeného kus od ní vedle pana Osborna, skorem nepromluvila. Na tak znamenité želví polévce, prohlásil se smrtelnou vážností Pepík, si jaktěživ nepochutnal; a odkudpak má pan Osborne tu madeiru.
„Ta je ze Sedleyova vína,“ pošeptal pánovi stolník. „Mám ji už dávno, však mě stála pěkné peníze,“ odpověděl návštěvníkovi nahlas pan Osborne; sousedovi zprava pak zašeptal, že ji má „z dražby po tom chlapovi“.
Nejednou se majora vyptával na – na paní Osbornovou – na to téma se major, když měl náladu, vždycky vzletně rozpovídal. Vyprávěl panu Osbornovi, co vytrpěla – jak vroucně k manželovi lnula a jak zbožně ctí jeho památku – jak oddaně a poslušně sloužila rodičům, a když poznala, že jí to povinnost velí, jak se vzdala syna. „Nemáte tušení, vašnosti, co všechno vystála,“ řekl rozechvěle hodný Dobbin, „doufám a spoléhám, že se s ní smíříte. Syna vám odňala, a za něho vám dala svého, ať jste měl Jiřího nevím jak rád, ona ho měla, věřte mi, ráda desetkrát víc!“
Pan Osborne mu na to řekl jen: „Na mou duši, jste chlap, jak má být.“ Nikdy ho nenapadlo, že se vdova bude s chlapcem bolestně loučit nebo že se bude rmoutit nad jeho jměním. Amálii už oznámili, že co nevidět určitě dojde k smíření; srdce se jí rozbušilo, jak pomyslela na strašné shledání s Jiřího otcem.
Ale shledat se jim nebylo souzeno. Přišla do toho vleklá choroba a smrt starého Sedleyho, a tak se po nějakou dobu nemohli sejít. To neštěstí spolu s jinými příhodami panu Osbornovi asi dodalo. Poslední dobou byl sešlý a vetchý a do sebe uzavřený. Vzkázal pro advokáty a podle všeho pozměnil závěť. Zavolali mu lékaře, ten se o něm vyjádřil, že je vyčerpaný a rozrušený, měl by si dát pustit žilou a odjet k moři; ale k žádné té léčbě nedošlo.
Jednou nepřišel k snídani, sluha se po něm sháněl, zašel do oblékárny a tam ho nalezl, jak leží před toaletním stolkem raněný mrtvicí. Zpravili o tom slečnu Osbornovou; vzkázali pro lékaře, Jirku nepustili do školy; přišli lazebníci a pušťaři. Osborne se poněkud probral k vědomí; párkrát to strašlivě zkoušel, ale slova ze sebe nevypravil, a za čtyři dni umřel. Odešli lékaři, přišli funebráci; na oknech obrácených do russell-squarského sadu zavřeli okenice. Ze City se přihnal Bullock. „Kolikpak tomu chlapci odkázal? – Jistěže ne polovici? Jistě to spravedlivě rozdělil na tři díly?“ Byla to napínavá chvíle.
Co to nešťastný stařec několikrát marně zkoušel říci? Chtěl, doufám, spatřit Amálii a před odchodem ze světa se smířit s milou a věrnou synovou ženou; tak to asi bylo; ze závěti bylo totiž patrné, že mu dlouho jitřená zášť vyprchala ze srdce.
V kapse županu mu našli červeně zapečetěný dopis, který mu Jiří poslal od Waterloo. Také jiné synovy listiny předtím prohlížel, protože měl v kapse klíč od skřínky, v níž byly uloženy, a obálky na nich rozpečetil a roztrhl – bezpochyby ten večer před záchvatem mrtvice – stolník mu tam do pracovny přinesl čaj a zastihl ho, jak si čte ve velké rodinné bibli.
Po otevření závěti pak zjistili, že majetek z poloviny odkazuje Jiřímu, o ostatek že se mají rozdělit sestry. V jejich zastoupení ať pan Bullock vede obchodní podnik dál nebo ať z něho vystoupí, jak mu bude libo. Pětisetliberní důchod, připadající k tíži Jiřího podílu, odkázal jeho matce, „vdově po mém milovaném synovi Jiřím“, s tím, aby se znovu ujala poručnictví.
Vykonavatelem poslední vůle měl být podle jeho přání „major Vilém Dobbin, přítel mého milovaného syna“; „a protože vlídně a štědře zvláštních peněz podporoval mého vnuka a vdovu po mém synovi, když byli bez prostředků,“ (psal testátor) „upřímně mu tímto děkuji za lásku i pozornost, kterou jim projevoval, a snažně ho žádám, aby přijal přiměřenou částku a koupil si za ni podplukovnický patent nebo s ní naložil, jak uzná za vhodné.“
Nad zprávou o tom, že se s ní tchán smířil, zjihlo Amálii srdce; byla mu za ten odkaz vděčná. Když se pak dověděla, jak a skrze koho se k ní Jirka vrací, že ji v chudobě podporoval Vilém a Vilém že jí dal manžela i syna – tu padla na kolena a vyprošovala jeho věrnému a vlídnému srdci požehnání; do prachu skloněna klaněla se a kořila jeho krásné i šlechetné náklonnosti.
Za tu podivuhodnou oddanost i dobrotu měla pro něho díky – pouhé díky! Při pomyšlení na jinou odplatu z hrobu se před ní jako přízrak vynořil Jiří a řekl: „Jsi má, jenom má až na věky!“
Vilém znal její city: copak se jich celý život nedohadoval?
Jakmile vešlo ve známost, jakého rázu páně Osbornova závěť je, paní Osbornová v očích svých nejbližších známých rázem stoupla, bylo to velmi poučné. Její nesmělé rozkazy služebnictvo až dosud nebralo vážně, až prý „co řekne mladý pán“, mají-li nebo nemají-li poslechnout, teď je ani nenapadlo odvolávat se na něho. Kuchařka se už nepošklebovala jejím ošuntělým starým šatům (těm parádním, v jakých tato dáma chodila v neděli na večerní pobožnost, se arci zdaleka nevyrovnaly), druzí zas nehubovali na její zvonění a ozvali se bez zbytečného otálení. Až dosud kočí bručel, že má zapřahat a dělat z kočáru tomu dědkovi a paní Osbornové špitál, teď ji hezky zčerstva vozil a trnul, aby ho snad páně Osbornův kočí nevypíchl z místa. „Copa se takovej kočí z Russell Square,“ říkával, „vyzná v Londýně, copa se hodí, aby von seděl na kozlíku před nóbl paničkou?“ Najednou se o Amálku zajímali Pepíkovi známí a známé a na stolku v předsíni se jí kupily soustrastné dopisy. Ba i Pepík, který v ní pořád viděl jen dobráckou, prostomyslnou nuzačku, které z povinnosti poskytuje stravu i přístřeší, najednou jí i bohatému chlapci, svému synovci, prokazoval náramnou úctu – staral se, aby po těch trampotách i strastech „nebohá děvenka“ užila změny i zábavy – chodil k snídani a pozorně se jí vyptával, co by chtěla ten den dělat.
Se souhlasem pozůstalostního spolusprávce majora jakožto Jirkova poručnice poprosila slečnu Osbornovou, aby si na Russell Square dál bydlela, jak dlouho bude chtít; ale ona s díky prohlásila, že bydlet v té smutné staré rezidenci sama, to ji ani nenapadne, a v hlubokém smutku se s hrstkou někdejšího služebnictva odebrala do Cheltenhamu. Ostatní dostali výpověď a k tomu hojné odstupné; věrného starého stolníka si chtěla paní Osbornová ponechat, ale on raději sám odešel a úspory vložil do hostince; doufejme, že na tom neprodělal. Slečně Osbornové se na Russell Square bydlet nechtělo, po zralé úvaze pak prohlásila paní Osbornová, že se do té smutné staré rezidence také nenastěhuje. A tak dům vyklidili; luxusní nábytek se vším příslušenstvím, strašlivé lustry i ponurá zrcadla odtáhli a zabednili, luxusní salonní inventář ze santalového dřeva obalili slámou, koberce svinuli a převázali, vybranou knihovničku pěkně vázaných knih poskládali do dvou beden od vína a v několika stěhovacích vozech všecek mobiliář odvezli do skladiště nábytku; tam měl zůstat až do Jirkovy zletilosti. Mohutné a těžké tmavé bedny se stříbrným nádobím dopravili k chvalně známé bankovní firmě Rowdy & Stumpy; v jejích sklepeních měly rovněž tak dlouho odpočívat.
Jednou Amálka – Jirku držela za ruku, na sobě měla hluboký smutek – zavítala do zpustlé rezidence; od dívčích let tam nebyla. Před domem se ještě od nakládání a odvážení stěhovacích vozů povalovala sláma. Prošli mohutné prázdné místnosti; na stěnách bylo znát, kde visívaly obrazy a zrcadla. Potom se po mohutném, prázdném kamenném schodišti vydali do hořejších pokojů, do pokoje, v němž, jak Jirka zašeptal, umřel dědeček, a pak ještě výš, do Jiřího pokoje. Chlapec se od ní nehnul, ale ona vzpomínala na jiného. Byl to pokoj nejen jeho, věděla, ale také otcův.
Přistoupila k otevřenému oknu (jednomu z těch, k nimž tolikrát teskně zírala, když jí tenkrát chlapce odňali) a přes russell-squarské stromy dohlédla až na starý dům, kde se sama narodila a prožila blahé doby neporušené mladosti. V duchu se jí vybavovaly příjemné svátky, přívětivé tváře, celá ta bezstarostná, radostná minulost; i ty dlouhé bolesti a strasti, které na ni později dolehly. Na ně myslela i na toho, jenž jí byl vytrvalým ochráncem, dobrým géniem, jediným životem, útlocitným i ušlechtilým přítelem.
„Koukej, mami,“ řekl Jirka, „tady je démantem do skla vyryto J. O.; vůbec jsem si toho nevšiml, já jsem to vůbec neudělal.“
„Než ses, Jiří, narodil, býval to otcův pokoj,“ řekla s uzarděním a chlapce políbila.
Na zpáteční cestě do Richmondu, kde si prozatím najali dům, byla velmi zamlklá; úsměvní notáři si tam podávali dveře (a každou návštěvu jí arci zaúčtovali); toť se ví, měl tam pokoj také major Dobbin; často tam jezdil vyřizovat za svěřence hromadu věcí.
Z páně Vealovy školy dostal tehdy Jirka prázdno na neurčitou dobu; u pana Veala si objednali nápis na krásnou mramorovou desku, která se měla v kapli nalezince zasadit pod památník kapitána Jiřího Osborna.
Jirkova teta, Bullocková, ač okradena tím ohavníčkem o celou polovinu toho, co po otci čekala, přece jen byla tak křesťansky shovívavá, že se smířila s matkou i s chlapcem. Z Roehamptonu není do Richmondu daleko, a tak jednoho dne přijel k Amáliinu richmondskému domu kočár s erbovními bulíky venku na dvířkách a uvnitř s tvarohovitými dětmi; a hned vtrhli Bullockovi do zahrady; Amálie si něco četla, Pepík si v besídce klidně namáčel jahody do vína a major v indické kazajce dělal Jirkovi koně, protože Jirka si usmyslil ho přeskakovat. Po hlavě přes majora vlítl do předvoje bullockovské drobotiny; na klobouku ohromné černé mašle, přes sebe nehorázné černé šerpy, tak děti doprovázely truchlící matku.
„Věkem se zrovna hodí k Růžence,“ řekla si starostlivá matka a koukla po dcerušce, neduživé sedmileté slečince.
„Růženko, jdi dát bratránkovi pusu,“ řekla paní Bullocková. „Copak mě, Jirko, neznáš? – Jsem tvá teta.“
„Bodejť bych vás neznal,“ řekl Jiří; „ale nerad se, prosím, pusinkuji,“ a ucouvl před povinným sestřenčiným mazlením.
„Zaveď mě, ty kakabousku, k mamince,“ řekla paní Bullocková. A tak se obě dámy po více než patnácti letech shledaly. V strádání a chudobě Amálku navštívit ji ani nenapadlo; když se teď náležitě zmohla, byla to pro švagrovou samozřejmá věc.
A ještě pro mnohé jiné. Jako hrom se spolu s manželem z Hampton Court přihnala, vzadu křiklavě žluté lokaje, naše dávná známá slečna Swartzová a jako kdysi bouřlivě projevovala Amálii svou lásku. Jen se s ní moci stýkat, byla by ji slečna Swartzová měla ráda vždycky. To jí nutno přiznat. Ale, que voulez-vous[96]? – Zajít si za přítelkyní, na to člověku nezbývá v obrovském Londýně čas; jakmile vypadne ze svého stavu, je po ní veta, jdeme si dál bez ní. Copak na Jarmarku marnosti někoho pohřešují?
A tak ještě před uplynutím smutku za pana Osborna octla se Amálka v tuze vybraném kroužku; že by si na příslušnosti k němu někdo nezakládal, to si žádná z nich nedovedla představit. Skoro každá z těch dam byla spřízněna s nějakým pairem, i když provdána byla třeba za nějakého obchodníka s konzervami ze City. Některé dámy oplývaly učeností a vzděláním; četly paní Sommervillovou a pilně chodily do Královského ústavu; jiné byly zas přísné a horlivé evangelicky a držely na Exeter Hall. Toť se ví, Amálii šla z jejich žvástů hlava kolem, a když od paní Bullockové párkrát z nezbytí přijala pozvání, vystála muka. Paní Bullocková nad ní držela ruku a milostivě se uvolila, že ji vychová. Vyhledala Amálii modistku, dohlížela na její domácnost i způsoby. Pořád za ní z Roehamptonu dojížděla a bavila přítelkyni nicotnými společenskými klípky a jalovými dvorskými šušky. Pepík je rád poslouchal, ale jakmile tu chatrně nóbl ženskou zhlédl major, hned nabručeně odcházel. Po znamenité bankéřské večeři usnul Bedřichu Bullockovi přímo před jeho olysalou hlavou (Béďa nepřestal totiž usilovat o převod Osbornovic salda z bankovního závodu Stumpy & Rowdy do vlastního); Amálie latinsky neuměla, nevěděla, od koho je ten řízný článek v posledním čísle Edinburgh Review, pana Peela netupila ani nechválila za to, jak podivně nedávno zakolísal ve věci katolické emancipace, jako němá tam v parádním salóně seděla mezi paničkami a koukala z okna na sametový pažit, na úhledně štěrkované cestičky a na blyštivé skleníky.
„Je to dobračka, ale taková neslaná nemastná,“ řekla paní Rowdyová; „ten major je do ní náramně épris[97]. Nadobro jí chybí bonton,“ řekla paní Hollyocková. „Milá zlatá, tu nikdy nevychováte.“
„Je hrozně zaostalá nebo snad netečná,“ pronesla paní Glowryová jakoby z hrobu a smutně pokývala hlavou i turbanem. – „Ptala jsem se jí, co myslí, kdy padne papež, jestli r. 1836, jak tvrdí pan Jowls, nebo r. 1839, jak tvrdí pan Wapshot; a ona řekla ‚Chudák papež! To snad ne – A co provedl?‘“
„Milé přítelkyně,“ odvětila paní Bullocková, „je to vdova po mém bratrovi, už proto jí musíme být při jejím vstupu do světa radou i poučením všemožně nápomocné. Jistě nebudete hledat zištné pohnutky u lidí, kteří se, jak víte, dožili takového zklamání.“
„Chuděra paní Bullocková,“ řekla Rowdyová Hollyockové, jak spolu odjížděly, „ta je samé finty a pletichy. Chtěla by nám odloudit konto paní Osbornové – pořád se k chlapci lísá a posazuje ho k té přihlouplé Růžence, je to přímo směšné.“
„Aby se Glowryová tím svým Antikristem a tou svou bitvou u Armageddonu zadávila,“ láteřila Hollyocková; a kočár s hrkotem přejel přes putneyský most.
Pro Amálku byla to společnost až neomaleně vznešená; všichni zajásali, když někdo navrhl výlet do ciziny.
Uplynulo pár týdnů od zmíněných všedních událostí; skončilo sněmovní zasedání, léto pokročilo, lepší londýnská společnost se šmahem chystala na každoroční zábavní nebo zdravotní cestu, a tu jednoho krásného rána odrazil od towerského přístaviště parník Batavier s důkladným nákladem anglických uprchlíků. Přes záď prostřeli plátěné stříšky, na lavičkách i na schůdkách se v houfech tísnila růžolící drobotina, uchvátané chůvy, dámy v hezounkých letních kloboučcích i letních šatech, pánové v cestovních čapkách a plátěných kazajkách a s pučícími vousy, které si na cestu schválně nechávali růst; tělnatí nastrojení stařešinové se škrobenými nákrčníky a vykartáčovanými tvrďáky, kteří od války v jednom kuse přepadají Evropu a po anglicku klnou v kdejakém pevninském velkoměstě. Sešla se tam úžasná kupa škatulí, kufrů a necesérů. Namyšlení cambridžští univerzitáni jeli se svým preceptorem na studijní zájezd do Nonnen werthu nebo Königswinteru; Irové s nádhernými licousy i šperky se bez ustání bavili o koních; k dívčinám byli náramně dvorní, cambridžští mladíci s bledolícím preceptorem se k nim naproti tomu chovali s panickou ostýchavostí; darmošlapi z Pall Mailu mířili do Emže nebo Wiesbadenu spláchnout minerální kúrou večeře poslední sezóny a užít zábavy při ruletě a trente-et-quarante[99]; stařičký Metuzalém cestoval s mladistvou ženou, slunečník a cestovního průvodce za ní nosil gardový kapitán Papillon; na zábavní cestu unášel novomanželku mladý May (bývalou paní Winterovou, do školy chodila s Mayovou babičkou); sir Jan a jeho urozená choť vezli s sebou tucet dětí a k tomu přiměřeně mnoho chův; velemagnátští Bareacresové se drželi stranou až u kormidla, kdekoho si upjatě měřili, s nikým nemluvili. Kočáry ozdobené hraběcí korunkou a na střechách obložené lesklými kufry měli stát na přídi; těžko se mezi nimi prolézalo; chudáci cestující druhé třídy se neměli kam hnout. Bylo tu pár vyšňořených pánů z Houndsditche, zásoby si vezli s sebou a těch rozmařilců v hlavní kabině si klidně mohli polovinu koupit; kromě nich pak ještě pár poctivých vousáčů s mapami kreslicích složek, sotva pobyli půl hodiny na palubě, už se dali do kreslení, pár francouzských femmes de chambre, těm se hned za Greenwichem udělalo hrozně špatně; štolbové se courali kolem ohrad s koňmi, na které měli dohlížet, nebo si zas nakloněni nad lodní kolo povídali, který kůň by měl běžet doncasterský závod tříročků a kolik asi vyhrají nebo prodělají na dostizích o goodwoodský pohár.
Zatím už vedoucí výpravy prolezli celou loď a panstvo usadili v kabinách i na palubě; potom se shlukli, klábosili a pokuřovali; přišli za nimi Hebrejci a koukali po kočárech. Byl tam mohutný kočár sira Jana pro třináct osob, kočár lorda Metuzaléma, landauer, bryčka i furgón lorda Bareacrese, ty si mohl za peníze každý dopřát. Kde na tu cestu lord sehnal peníze, to byla záhada. Páni Hebrejci věděli, odkud je má. Věděli, kolik má lord tu chvíli v kapse, na kolik procent si peníze vydlužil a kdo mu je dal. Byla tam posléze také velmi úhledná a hezká koleska, nad tou si pánové marně lámali hlavu.
„A qui cette voiture là?[100]“ zeptal se jeden vedoucí výpravy s objemnou safiánovou brašnou na peníze a s náušnicemi v uších druhého s náušnicemi v uších a s objemnou safiánovou brašnou na peníze.
„Cest à Kirsch je bense – je l’ai vu toute à l’heure – qui brenait sangviches dans la voiture[101] řekl skvělou německou franštinou vedoucí.
Vzápětí se Kirsch vyhrnul odněkud z lodního skladiště; míchaje do toho mnohojazyčné nadávky, až dosud hulákal na matrózy, kam mají cestujícím poschovávat zavazadla; hned svým spolutlumočníkům podal raport. Vysvětlil jim, že je to kočár nějakého nesmírně bohatého naboba z Kalkaty nebo z Jamajky, který si ho na tu cestu zjednal; a tu nějaký mladík, vykázaný z můstku mezi kolovými kryty, seskočil na kočárovou střechu lorda Metuzaléma, odtamtud slezl na další, nakonec pak přelezl na svůj, a za jásotu vedoucích se oknem spustil dovnitř. „Nous allons avoir une belle traversée,[102] monsieur Jiří,“ zahihňal se vedoucí výpravy a smekl zlatě premovanou čapku.
„Jděte mi k čertu s franštinou,“ řekl mladý pán, „kdepak jsou suchary?“ Kirsch se na to ozval angličtinou, nebo aspoň její nápodobou, pokud ji ovládal – pan Kirsch byť verzírovaný ve všech jazycích, neuměl totiž žádný, a tak poměrně plynně a špatně mluvil všemi.
Pánovitý mladík chroustající suchary (však už byl čas něčím se posilnit, posnídal v Richmondu někdy před třemi hodinami) byl náš mladý známý Jiří Osborne. Na zádi nechal strýčka Pepíka a maminku s jedním pánem, se kterým se hodně stýkali; všichni čtyři se na léto vypravili do ciziny.
Pepík si tu chvíli hověl pod palubní stříškou téměř naproti hraběcí rodině Bareacresových, všecek upoutaný jejich počínáním. Urození manželé vypadali celkem mladší než v Bruselu onoho památného roku 1815, kdy s nimi Pepík, pokud se pamatoval, naposled mluvil. (V Indii ovšem kdekomu vykládal, že je s nimi jedna ruka.) Někdejší černé vlasy lady Bareacresové se proměnily v zlatavě kaštanové, naproti tomu licousy lorda Bareacrese, dříve ryšavé, dostaly sytě černou barvu, zahrávající do fialova a zelena. Přes všechnu změnu ho urození manželé poutali. Nad každým lordem byl u vytržení, mohl na nich oči nechat.
„Ti lidé tě, zdá se mi, nějak zajímají,“ zasmál se Dobbin, jak ho tak pozoroval. Také Amálie se zasmála. Na hlavě měla slaměný klobouček s černými stuhami, také jinak byla ve smutku; výletní rušnost i svátečnost ji však blažila a vzrušovala, vypadala přešťastně.
„To je nádherně!“ řekla Amálka a velmi svérázně dodala: „plavbu budeme mít doufám klidnou.“
Pepík mávl rukou a přimhouřenýma očima zpupně koukl po velmožích naproti. „Mít za sebou takové cesty jako my, vůbec bys o počasí nemluvila.“ Ale i jemu, zkušenému cestovateli, bylo celou noc v kočáře příšerně zle; cestovní vedoucí ho tam kurýroval ředěnou pálenkou a všemi možnými dobrotami.
Náš spokojený hlouček přistál pak přesně v rotterdamském přístavu a odtamtud se jiným parníkem vydal do Kolína. Tam se rodina i s kočárem vylodila a Pepík se s nemalým zalíbením dočetl o svém příjezdu v kolínských novinách: „Herr Graf Lord von Sedley nebst Begleitung aus London.“[103] Měl s sebou dvorní úbor; také Dobbina přemluvil, aby si vzal mundúr. Má prý v úmyslu představit se u několika zahraničních dvorů a složit hold panovníkům zemí, které poctí svou návštěvou.
Pokud to jen šlo, na každé zastávce odevzdával „našemu vyslanci“ svou a majorovu navštívenku. Když pak pohostinský anglický konsul v svobodném městě Judenstadtu pozval naše cestovatele na večeři, jen taktak že si dal Pepík říci a nepřišel k němu v třírohém klobouku a úzkých nohavicích. O cestě si vedl deník a do něho pečlivě zaznamenával, jaké nedostatky i výtečné vlastnosti mají hostince, v nichž se ubytoval, a na jakých vínech i jídlech si tam pochutnal.
Amálka byla šťastná a spokojená. Dobbin jí nosil sedátko i náčrtník a kresby prostomyslné umělkyně zahrnoval obdivem, jakého se jim dosud nikdy nedostalo. Posazena na palubě kreslila skaliny i hrady nebo zas uvelebena na oslu po boku s pobočníky Jirkou a Dobbinem vyjížděla k starodávným raubířským věžím. Smála se majorovi (a on se tomu smál taky), jak divně se vyjímá na oslu a jak vláčí dlouhé nohy po zemi. Celému hloučku dělal major tlumočníka, dost ovládal vojenskou němčinu a k nemalému Jirkovu potěšení znovu s ním prodělával tažení na Rýně a ve Falci. Za těch pár týdnů, co Jirka na kozlíku pilně rozmlouval s panem Kirschem, v hornoněmčině úžasně pokročil, takže se domluvil s číšníky a postilióny; matka nad tím byla celá pryč, poručníkovi to však bylo jen k smíchu.
Na odpolední výlety se spolucestujícími se pan Pepík moc nepouštěl. Odpoledne vyspával nebo si lebedil v besídce nějaké milé hostinské zahrady. Ach, vy milé rýnské zahrady! Co je ve vás pokoje a sluníčka – až po vrcholek se v mohutné řece odrážejí vznosné fialové kopce – kdo vás zhlédne, jakpak by si vděčně nevzpomínal na vaši pohodu a krásu. Když tak člověk odloží pero a vzpomene na krásné Porýní, hned je mu blaze. S bučením a s cinkotem táhnou teď za letního večera krávy z kopců dolů do starého města se starodávnými příkopy a branami a věžemi a kaštany, po trávě se za nimi šinou dlouhé modré stíny; obloha i řeka planou karmínem i zlatem; měsíc je už venku, bledě pozírá na červánky. Slunce zapadá za mohutnými kopci korunovanými hradem, a tu naráz se rozhostí noc, řeka ztmavne, ostře se v ní odrážejí světla z oken starého cimbuří, jiná zas na druhém břehu pokojně blikají z podhorských vesnic.
S hedvábným šátkem přes oči tedy Pepík notně vyspával, hověl si a četl kdejakou zprávu z Anglie, jediné slůvko nevynechal v skvělých Galignaniho novinách (na zakladatelích tohoto pirátského plátku nechť spočine požehnání všech Angličanů, kteří kdy vytáhli paty z domova); ať bděl či spal, jeho přátelé ho moc nepohřešovali. Ano, bylo jim velmi blaze. Po večerech chodili do opery – jak útulná, nehonosná, miloučká bývá opera v německých městech; z jedné strany tam sedá a pláče a plete punčochy aristokracie a z druhé strany naproti ní zase měšťáctvo. A prostřední velkou lóži zabírá spolu se svou jasnou rodinou Jeho Jasnost vévoda, všichni jsou bodří a boubelatí; v přízemí je plno úzkobokých důstojníků s bledě žlutými kníry pod nosem, pobírajících dva krejcary žoldu denně. Tady si Amálka přišla na své, tady se seznámila s Mozartovými a Cimarosovými veledíly. Zmínili jsme se už o majorových hudebních zálibách a pochválili jeho hru na flétnu. Ale nejvíc ho na těchto operách těšilo pozorovat Amálku, s jakým úchvatem je poslouchá. Jak se s těmito božskými skladbami seznamovala, rozevíral se před ní nový svět lásky a krásy: copak mohla žena tak vytříbené a jemné vnímavosti zůstat k Mozartovi lhostejná! Jímavé partie v Donu Juano vi ji přímo uchvacovaly, až se kolikrát na modlitbách před spaním sama sebe ptala, není-li to potěšení, jakým její něžnou hruď zalévají árie „Vedrai Carino“ a „Batti Batti“, hříšné. Zeptala se na tento punkt svého duchovního rádce, majora (měl duši stejně nábožnou a útlocitnou), a on jí řekl, že sám se vděčně kochá každou uměleckou i přírodní krásou; a že libost, jakou pociťujeme při poslechu pěkné hudby nebo při pohledu na hvězdnou oblohu, krásnou krajinu, obraz, je dobro, za které bychom měli Bohu děkovat stejně upřímně jako za jiné vezdejší dary. Chabé námitky paní Amálky (čerpané z „Pradleny z Finchley“ a jiných bohovědných prací téže školy, jakými ji v bromptonském období zásobovali) vyvrátil orientální bajkou o sově, která tvrdila, že nevydrží hledět do světla a že s tím ptákem slavíkem se toho zbytečně moc nadělá, „jednomu hoví zpěv, druhému zas houkání,“ zasmál se, „vy se svým líbezným hlasem patříte rozhodně k bulbulovcům.“
Nad tímto Amáliiným obdobím rád prodlévám a přemýšlím, jak byla veselá a šťastná. Vždyť toho zatím moc neužila a vytříbit si vkus i rozum, k tomu se také nedostala. Vždycky ji komandoval nějaký hrubší duch. Toť úděl leckteré ženy. A protože milé ženské jedna na druhou sočí, plachost pokládají milosrdně za prostoduchost, mírnost za tupost a zamlklost – která nesměle vyvrací neomalená tvrzení tyránků a němě proti nim protestuje –, ta teprve před ženskou inkvizicí neobstojí. Octnout se tak dnes večer my dva, milý kultivovaný čtenáři, třeba mezi zelináři, nějak oslnivá zábava by to asi nebyla; naproti tomu octnout se zas nějaký zelinář na tvé nóbl rafinované svačině, kde každý srší vtipem a každá renomovaná lepší dáma roztomile cuchá své přítelkyně, ten cizí člověk by asi nebyl nijak sdílný a zábavný a také by se moc nebavil.
Pamatujme, že do této chvíle se chudinka s řádným mužem nesetkala. Snad se řádní muži vyskytují vzácněji, než si myslíme. Kolikpak jich může někdo ze svého kruhu uvést – takových, kteří mají ušlechtilý cíl a na pravdomluvnost drží neochvějně, ba přímo výsostné; kteří jsou přímočaří bez sebemenší hrubosti; kteří se mohou celému světu klidně postavit, neboť cítí stejně s mocnými i slabými. Stovku jich známe takových, co nosí kabát jako ulitý, a na tucty takových, co mají vybrané způsoby, a pár takových, co patří takřka k nejužším kruhům a strefili se přímo do terče lepší společnosti; ale kolik je mezi nimi řádných mužů? Vytáhněme papírek a každý si napišme svůj seznam.
Bez rozmyšlení si tam zapisuji majora. Byl nohatý, v obličeji voskový, trochu šišlal, zpočátku to bylo dost k smíchu. Ale myšlení měl správné, rozum značný, život poctivý a bezúhonný, srdce vřelé a nevýbojné. Měl ovšem velikánské tlapy a velikánská chodidla, však se mu pro ně oba Jiří něco napošklebovali a nasmáli; těmito vtipy a úsměšky se snad chudinka Amálka dala svést k tomu, že si ho dost necenila. Ale copak jsme své hrdiny nikdy špatně neodhadli, copak jsme stokrát o nich nezměnili mínění? Amálka si v tu šťastnou dobu uvědomila, jak docela jinak teď smýšlí o majorových přednostech.
Snad to byla v jejich životě nejšťastnější doba vůbec, aniž o tom věděli – ale kdopak o tom ví? Kdopak z nás může ukázat prstem a říci, to byl nejvyšší bod – to byl vrchol lidského blaha. Tak či onak oba byli celkem spokojeni a žádná dvojice, která ten rok odjela do Anglie, si ten letní výlet víc nelibovala než oni. Jirka s nimi chodil na představení, ale šálu nasazoval Amálce po divadle major; na vycházkách i výletech byl mládeneček vždycky kus před nimi, hnal se po schodech na věž nebo lezl na strom, kdežto oni střízlivější zůstávali dole; major poklidně a vytrvale pokuřoval doutník a Amálka si črtala nějaké stavení nebo zříceninu. Já, pisatel tohoto do posledního slova pravdivého příběhu, měl jsem to potěšení spatřit je a seznámit se s nimi právě na tomto výletě.
Plukovníka Dobbina s jeho hloučkem jsem poprvé zahlédl v útulném vévodském městě Pumpernicklu (tam se kdysi vyznamenal jako atašé sir Pitt Crawley; ale to bylo dávno před tím, než po zprávě o slavkovské bitvě udělali angličtí diplomati v Německu čelem vzad). Spolu s turistickým vedoucím tam kočárem dojeli k nejlepšímu místnímu hotelu U Korunního prince a povečeřeli u table d’hôte[104]. Kdekdo si všiml, jaký je Pepík vznešený a jak odbornicky srká nebo spíš chlemtá johannisberské víno, které objednal k večeři. Neušlo nám také, jak úžasně při chuti je chlapec, jak s kuráží, sloužící jeho národu ke cti, baští šunku, pečeni, brambory, jeřabinovou zavařeninu, salát, nákyp, smažené kuře, cukroví. Po nějakých patnácti chodech si ještě smlsl na zákuscích, pár si jich dokonce vzal s sebou; na naléhání mladých pánů u stolů, které svou neohrožeností i nenuceností rozveselil, nacpal si kapsy makrónkami a ty pak spořádal cestou do divadla; kdekdo se tam v tom vlídně družném německém městě hrnul. Černě oděná paní, chlapcova matka, se smála a zardívala, chlapcovy troufalé i šibalské kousky při večeři ji nesmírně těšily a zas přiváděly do rozpaků. Jak se pamatuji, plukovník – a tím se zakrátko stal – si chlapce s vážnou tváří dobíral, ukazoval mu, která jídla neokusil, a snažně ho prosil, jen ať se neostýchá a nabere si toho neb onoho ještě jednu porci.
V Královsko-velkovévodském pumpernickelském – neboli zkrátka Dvorním divadle se hrála takzvaná Gastrolle[105]; v nádherné opeře Fidelio zpívala úlohu hrdinky madame Schroeder-Devrientová, která byla tehdy v plném rozkvětu krásy i nadání. Seděli jsme v přízemí a odtamtud jsme své známé od table ďhóte viděli v lóži, kterou Schwendler od Korunního prince míval vyhrazenu pro nejlepší hosty; neušlo mi, jak ta skvělá herečka i hudba působí na paní Osbornovou, tak jí totiž před námi říkal vousatý tlouštík. Při velkolepém sboru vězňů (se strhující libozvučností se nad ním třepetal i vznášel rozkošný hereččin hlas) tvářila se Angličanka tak užasle i rozkochaně, že i blazeovaný maličký atašé Flipps, jak po ní stočil kukátko, procedil koutkem úst: „Sapristi, vidět takhle dojatou ženskou, to je pošušňáníčko.“ V žalářní scéně pak, jak se Fidelio vrhne k manželovi a zvolá: „Nichts, nichts, mein Florestan,“ se málem rozplakala a honem si přitiskla na obličej kapesník. Tou dobou už kdekterá v divadle posmrkávala; ale protože mi bylo souzeno vypsat paměti této dámy, všiml jsem si jenom jí. Druhý den dávali od Beethovena „Die Schlacht bei Vittoria“[106]. Fined na začátku vystoupí Marlborough, má se tím naznačit prudký postup francouzské armády. Ozvou se bubny, trubky, hromové dělové rány, steny umírajících a nakonec se vítězoslavně rozlehne „Bože, nám krále chraň.“
Bylo nás tam Angličanů v divadle nějakých dvacet, ale jakmile zaburácela ta milovaná známá melodie, co nás tam bylo, my mladíci v přízemí, sir Jan a lady Bullminsterovi (ti si na výchovu svých devíti dětí pronajali v Pumpernicklu dům), vousatý tlouštík, vyčouhlý major v bílých plátěných nohavicích, dáma se zhýčkaným chlapcem, ba i vedoucí Kirsch na galerii, všichni jsme strnuli v pozoru jak svíce a tak jsme dali najevo, že patříme k drahému britskému národu. Chargé d’affaires Tapeworm se v lóži vztyčil a na všechny strany se ukláněl a culil, jako by zastupoval celé impérium. Tapeworm byl synovec a dědic stařičkého maršála Tiptoffa, který se v tomto příběhu krátce před waterlooskou bitvou octl jako generál Tiptoff, bývalý plukovník -tého pluku, u něhož sloužil major Dobbin; toho roku umřel přesycen slávou i aspikem z čejčích vajec; jeho pluk pak Jeho Veličenstvo milostivě udělilo komandem lázeňského řádu, plukovníku siru Michaelu O’Dowdovi, který mu už stejně velel v mnoha slavných bitvách.
Tapeworm se snad s plukovníkem Dobbinem sešel u maršála, neboli plukovníkova plukovníka; aspoň ho ten večer v divadle poznal; nanejvýš blahosklonně přišel vyslanec Jeho Veličenstva ze své lóže za svým znovunalezeným přítelem a přede všemi mu stiskl ruku.
„Koukejte toho čerchmantského šibala Tapeworma,“ pronesl šeptem Flipps, jak pozoroval z přízemí svého šéfa. „Jen se objeví pěkná ženská, hned se k ní přitočí.“ A k čemu jinému jsou diplomati, to bych rád věděl.
„Mám čest s paní Dobbinovou?“ usmál se úlisně tajemník.
Jirka se zachechtal: „Hrome, to se povedlo.“ – Amálka a major se začervenali; viděli jsme na ně z přízemí.
„To je paní Osbornová,“ řekl major, „a to je její bratr, pan Sedley, významný činovník bengálské státní správy: dovolte, abych ho vašemu lordstvu představil.“
Svým okouzlujícím úsměvem vyvedl mylord Pepíka nadobro z míry. „Zdržíte se v Pumpernicklu dlouho?“ zeptal se ho. „Je tady nuda, pár pořádných lidí potřebujem jako sůl, všemožně se vynasnažíme vám to u nás zpříjemnit. Poroučím se, pane – Ehm – paní – Ohm. Bude mi ctí navštívit vás zítra v hostinci.“ – Jak odcházel, ještě přes rameno věnoval paní Osbornové neodolatelný úsměv i pohled.
Po představení jsme my mladí brousili po chodbách a pozorovali, jak se lepší společnost rozchází. Nejprve odjela v řinčivé arše ovdovělá vévodkyně matka; doprovázely ji dvě věrné, odkvetlé dvorní dámy a ušňupaný drobný tenkonohý komoří v hnědé paruce a v zeleném kabátě, posetém řády – zvlášť mezi nimi vynikal pumpernickelský řád sv. Michala s hvězdou a mohutnou žlutou stuhou. Zavířily bubny, stráž zasalutovala a archa odjela.
Potom se objevil Jeho Jasnost vévoda s celou jasnou rodinou, s hodnostářstvem i služebnictvem. Kdekomu kolem se jasně uklonil. Stráž zasalutovala, karmínově odění lokaji s pochodněmi se rozběhli, jasné kočáry zamířily na starodávný vévodský Schloss, s věžemi i vížkami čnějícími na Schlossbergu. V Pumpernicklu se všichni znali. Jen se tam mihl nějaký cizinec, ministr zahraničních věcí nebo nějaký jiný větší nebo menší hodnostář hned zašel ke Korunnímu princi zjistit, jak se příchozí jmenuje.
Také naše cizince jsme viděli odcházet z divadla. Před nimi odešel Tapeworm, zachumlaný do pláště, který za ním věčně nosil obrovský myslivec, a tvářil se co nejdonjuánštěji. Choť ministerského předsedy se vmáčkla do nosítek a její dcera, půvabná Ida, si zrovna nasadila hedvábný čepec a obula dřeváky, a tu se vyhrnuli z divadla naši Angličané, chlapec hrozně zíval, major pečlivě přidržoval paní Osbornové šálu na hlavě a pan Sedley velkolepě stál, sklápěcí cylindr si pošoupl na ucho a ruku si zastrčil za rozložitou bílou vestu. Smekli jsme před známými od table d’hôte a dáma nám na oplátku uštědřila úsměv i pukrlátko, za jaké mohl být každý vděčný.
Pod dohledem čiperného pana Kirsche čekal na ně hostinský kočár, že je odveze; ale tlouštík prohlásil, že půjde domů pěšky a po cestě si vykouří doutník; ostatní se tedy na nás jen usmáli, pokynuli nám a odjeli bez pana Sedleyho; v patách za svým pánem klusal Kirsch a nesl mu pouzdro na doutníky.
Šli jsme s tlouštíkem v jednom hloučku a vykládali mu o místních agréments[107]. Pro Angličany je to ideální. Konají se hony a štvanice; pohostinný dvůr pořádá samé plesy a dýchánky; společnost celkem ujde; divadlo je skvělé, živobytí laciné.
„A jak se zdá, vyslanec je nadmíru roztomilý společník,“ řekl náš nový známý. „Když má člověk takového diplomata – a dobrého doktora, je to tady, myslím, velmi lákavé. Dobrou noc, pánové.“ Pepík se po vrzavých schodech ubíral na kutě, za ním šel s pochodní Kirsch. Těšili jsme se, že si snad ta milá paní dá říci a chvíli se tam zdrží.
KAPITOLA
XXVIII.,
v níž se shledáme se
starou známou
Zdvořilost lorda Tapeworma se u pana Sedleyho neminula s účinkem; hned ráno u snídaně projevil mínění, že do tak příjemného městečka na celém výletu zatím nezavítal. Kam tím Pepík míří a co má za lubem, nebylo těžko uhodnout; pokrytec Dobbin se jen potutelně usmál; z toho, jak zasvěceně se civilista tvářil a jak ze sebe sypal údaje o Tapeworm Castlu a o dalších členech rodiny, rázem poznal, že si Pepík přivstal a nahlédl do cestovního vydání šlechtického almanachu. No ovšem, s lordovým otcem, velectihodným earlem z Bagwigu, jednou mluvil; docela jistě se s ním sešel u – u jeho lever – copak si už Dobbík nevzpomíná? Když pak diplomat věren slibu přišel na návštěvu, dostalo se mu od Pepíka takového pozdravení a přivítání, jaké náš vyslaneček nepamatoval. Po příchodu Jeho Excelence mrkl Pepík na Kirsche a náš posel, jak měl předem nařízeno, hned šel dohlédnout na studené občerstvení z masa, rosolu a jiných pochoutek; přinesli je na mísách a tak dlouho Pepík vzácného hosta pobízel, až se do nich pustil.
Pozvání do bytu k panu Sedleymu Tapeworm milerád přijal, aspoň se mohl kořit jasnému zraku paní Osbornové (jejíž svěží pleť na denním světle klidně obstála); pohotově stočil řeč na Indii a na bajadéry; Amálie se zeptal na toho krásného chlapce, co s ní včera byl, gratuloval žasnoucí ženičce k tomu, jakou ohromnou senzaci v divadle způsobila; Dobbina se pak snažil upoutat vyprávěním o poslední válce a jaké hrdinské činy v ní vykonal pumpernickelský oddíl pod velením korunního prince, nynějšího vévody z Pumpernicklu.
Lord Tapeworm měl v sobě notný kus rodové dvornosti a žil v blahém přesvědčení, že mu stačí vlídně po nějaké ženě kouknout, a ona se do něho hned zamiluje. Jak odcházel od Amálky, byl si jist, že jí svou duchaplností i švarností učaroval; pospíchal rovnou domů napsat jí pěkné psaníčko. Ona jím okouzlena nebyla; jenom zmatena nad jeho culením i chichotem, nad jeho navoněným batistovým kapesníkem i lakýrkami s vysokým podpatkem. Jeho lichotkám z poloviny nerozuměla; s mužskými měla málo zkušeností a s řemeslným svůdníkem se doposud nesetkala; lord jí připadal spíš zvláštní než příjemný; rozhodně se mu neobdivovala, jenom divila. Zato Pepík byl radostí bez sebe. „To je milý společník, ten lord,“ řekl. „A jaký je lord hodný, prý za mnou pošle svého doktora! Kirschi, hned zaneste navštívenky hraběti von Schlüsselbackovi; majorovi i mně bude velkým potěšením co nejdřív složit u dvora poklonu. Vytáhněte mi, Kirschi, uniformu – vytáhněte nám oběma. V každé zemi, do které vzdělaný Angličan zavítá, podle příkazu zdvořilosti složí poklonu nejen svému vyslanci, ale také tamějšímu panovníkovi!“
Za Pepíkem pak přišel Tapewormův lékař, doktor von Glauber, osobní lékař Jeho Jasnosti vévody, a snadno Bengálci namluvil, že po pumpernickelských minerálních vodách a jeho speciální léčbě bude zase mlád a štíhlý. Řekl mu: „Loni sem pšijela jenerál Bulkeley, anglická jenerál, tfakrát tak tlustá jako fy. Za tši měsíce byla jak lunt a za dfa už tančila s baronkou Glauberovou jetna ratost.“
Pepík se rozhodl; přiměly ho k tomu minerální prameny, lékař, dvůr a chargé d’affaires, i umínil si prožít v tom utěšeném prostředí podzim. Chargé d’affaires dodržel slovo a hned druhý den představil Pepíka a majora Viktoru Aureliovi XVII.; na audienci k panovníkovi je doprovodil dvorní maršál, hrabě von Schlüsselback.
Vzápětí dostali od dvora pozvání na večeři, a sotva vešlo ve známost, že se tam zdrží, hrnuly se k paní Osbornové nejpřednější dámy z celého města; ač chudá, žádná z nich nebyla něco menšího než hraběnka; Pepík z toho měl nevýslovnou radost. Chutneymu do klubu napsal, že úředníci indické státní správy se v Německu těší vážnosti, že se svému příteli, hraběti von Schlüsselbackovi, chystá ukázat, jak se po indicku zapichuje prase, a jeho vznešení přátelé, vévoda a vévodkyně, že jsou samá vlídnost a ochota.
Vznešené rodině představili také Amálku, a protože smutek není některé dni u dvora dovolen, dostavila se tam v růžovém krepu, na živůtku démantový šperk od bratra; tak jí ten úbor slušel, že nad ní vévoda s celým dvorem (nemluvě ani o majorovi, ten ji ve večerní róbě snad dosud neviděl a dušoval se, že nevypadá ani na pětadvacet) tonuli v obdivu.
V tomto úboru si s majorem Dobbinem na dvorním plese zatančila polonézu; panu Pepíkovi se dostalo té cti, že v tomto snadném tanci dělal partnera hraběnce Schlüsselbackové; byla to hrbatá stará dáma, ale měla šestnáct urozených předků a byla spřízněna s polovinou německých panovnických rodů.
Pumpernickel leží v utěšené dolině, kterou třpytivě protéká a zavlažuje říčka Pump – někde se pak vlévá do Rýna, ale nemám po ruce mapu. Místy unese převoznickou pramici, místy zas pohání mlýn; předpředposlední Jasnost, velký a věhlasný Viktor Aurelius XIV., přes ni v Pumpernicklu postavil most, stojí tam na pomníku obklopen nymfami a odznaky vítězství, míru a blahobytu; nohou se opírá o šíji k zemi poraženého Turka – podle dějinného podání při Sobieského osvobození Vídně utkal se s jedním janičárem a skolil ho – ze smrtelných muk sraženého mohamedána, který se mu příšerně svíjí pod nohama, si panovník nic nedělá, s lehounkým úsměvem na rtech ukazuje maršálskou holí k Aureliovu náměstí; tam se jal ten velkodušný panovník budovat palác, který by byl jistě hotový div své doby, jenže neměl na jeho dostavění. Pro nedostatek peněz byla stavba Monplaisiru (neboli – jak každý pořádný Němec řekne – Montblaisiru) přerušena, spolu s oborou i sadem je palác dost zpustlý; celý dvůr panujícího mocnáře by se do něho vešel asi desetkrát.
Sady byly rozvrženy tak, aby zastínily versailleské, dosud tam mezi terasami a hájky stojí obrovské alegorické kašny, o svátcích to z nich velkolepě šplíchá a tryská, člověka až děsí ten nezměrný vodní příval. Olovění tritoni v Trofoniově jeskyni jsou tak seřízeni, že nejen chrlí vodu, ale z olověných lastur také vyluzují děsivé steny – je tam lázeň nymf a Niagarský vodopád; nesmírně nad tím žasnou lidé z okolí, když se při zahájení sněmu sejdou na jarmark nebo na radovánky, při nichž až dosud tento šťastný nárůdek oslavuje panovnické narozeniny a výročí sňatku.
Tehdy ze všech měst vévodství, prostírajícího se téměř na deset mil – z Bolkumu, ležícího na západních hranicích a vzdorně čelícího Prusku, z Grogwitze, kde má mocnář lovecký letohrádek a kde Pump odděluje jeho državu od državy sousedního panovníka potzenthalského; z vesniček, kterými je kromě těch tří měst blahé vévodství přímo poseto – ze statků a mlýnů podél Pumpu – táhnou houfy v červených sukních a sametových šátcích, nebo zas v třírohých kloboucích a s dýmkou v ústech k rezidenci a dosyta užívají jarmarku i radovánek. Tehdy se v divadle hraje zadarmo, tehdy spustí vodotrysky Montblaisiru (ještě štěstí, že se na ně chodí dívat v houfech, jednotlivec by z nich dostal strach) – tehdy přijdou kejklíři a cirkusáci (však je dobře známo, jak se Jeho Jasnost vévoda zakoukal do jedné krasojezdkyně, takzvané Petite Vivandière[108], jenže ona prý to byla francouzská vyzvědačka) a rozradostněný lid smí ve velkovévodském paláci procházet jednu místnost za druhou, žasnout nad kluzkou podlahou, pestrými čalouny a plivátky – ta jsou v těch nesčetných pokojích u každých dveří. Jeden pavilón v Montblaisiru si zařídil Viktor Aurelius XV. – panovník slavný, leč prostopášný – prý hotový zázrak chlípné nádhery. Je v něm vymalován Bakchův a Ariadnin příběh a stůl se tam spouští a zase vytahuje rumpálem, takže se hodovníci obejdou bez služebnictva. Jenže vdova po Aureliovi XV., Barbora, přísná a nábožná panovnice z bolkumského rodu a správkyně vévodství za synovy slavné nezletilosti, po smrti svého manžela, zesnulého ve víru rozkoší, pavilón zavřela.
Divadlo je v oněch končinách Německa chvalně známé. Trochu skomíralo, když v něm vévoda za mlada prosazoval vlastní opery; jednou prý při zkoušce, na které sám hrál, rozbil dirigujícímu regenschorimu fagot o hlavu samým vztekem nad tím, jak pomalu taktuje. Vévodkyně Žofie zas tou dobou psala rodinné komedie, jistě k smrti nudné. Teď už provozuje panovník své skladby v soukromí a vévodkyně rozdává své hry jen významným cizím návštěvnicím, když někdy k jejímu miloučkému dvoru zavítají.
Dvůr se vede s nemalou okázalostí a nádherou. Když se jich na plese sejde k večeři třeba čtyři sta, na každou čtveřici připadne sluha v šarlatovém kabátě a s krajkovým límcem, a každý je obsloužen na stříbře. Slavnosti a zábavy se ani netrhnou; vévoda má komoří a štolby, vévodkyně zas hofmistryně a dvorní dámy jako jiní, mocnější potentáti.
Státní zřízení je nebo aspoň bylo mírná despocie, tlumená sněmem voleným nebo také ne. Co jsem byl v Pumpernicklu, jakživ jsem neslyšel, že by zasedal. Ministerský předseda měl byt v prvním patře; ministr pro zahraniční věci si pohodlně bydlel nad Zwiebackovou cukrárnou a armádu tvořila velkolepá kapela, která účinkovala také na jevišti; milé bylo dívat se na ty poctivce, jak si našminkovaní a po turecku odění s handžáry v ruce – nebo zase jako římští válečníci s tubami a pozouny vykračují – jářku, milé bylo dívat se na ně večer, když je předtím člověk celé dopoledne poslouchal na Aureliově náměstí; vyhrávali totiž přímo naproti kavárně, kde jsme snídali. Kromě kapely bylo tam ještě hojné a početné důstojnictvo, a snad i pár mužů. Kromě obvyklých stráží konali v paláci službu ještě čtyři muži nastrojení za husary, ale na koni jsem je vůbec neviděl – a když se to tak vezme, k čemu také kavalerie, když vládne hluboký mír? – a kam měli, k čertu, ti husaři rajtovat?
Každý – totiž každý urozený, všímat si měšťáků, to po nás nikdo nemohl chtít – chodil k sousedovi na návštěvu. Jednou za týden přijímala hosty Její Excelence madame von Burstová, jeden večer se zas chodilo k Její Excelenci madame von Schnurrbartové – divadlo hrálo dvakrát za týden, dvůr milostivě přijímal jednou, mohl tedy člověk nenáročným pumpernicklovským způsobem žít v jediném koloběhu radovánek.
Že tam byly různice, to se nedá popřít. V Pumpernicklu se horlivě politikařilo a strany se ostře potíraly. Byli tam strumpffovci a lederlungovci, jedněm držel palec náš vyslanec, druhým zas francouzský chargé d’affaires, monsieur de Macabau. Stačilo věru, aby se náš vyslanec zastal madame Strumpffové, která byla zřejmě lepší zpěvačka a ve výškách vyzpívala o tři tóny víc než její sokyně, madame Lederlungová – jářku, stačilo, aby náš vyslanec pronesl názor, ať už takový nebo onaký, hned ho francouzský diplomat vyvracel.
Kdekdo ve městě stranil jedné nebo druhé skupině. Lederlungová byla zajisté vzhledná osůbka hlasu (pokud nějaký měla) lahodného. Strumpffová nebyla už věru nejmladší a nejhezčí a rozhodně dost macatá; když třeba v posledním výstupu „náměsíčně“ vystoupila na jeviště v noční košili a s lampičkou v ruce a měla vylézt z okna a přejít po prkenné lávce do mlýna, oknem se jen taktak protáhla a prkno se pod její tíhou prohýbalo a praskalo – ale jak potom vyzpívala operní finále! a s jakým bouřlivým citem se vrhla do náručí Elvinovi – div ho neumačkala! To zas maličká Lederlungová – ale dost těch klepů – tolik je jisté, že tyto ženy byly v Pumpernicklu vlajkami francouzské a anglické strany, a celá společnost se rozpadala ve straníky obou těchto velikých národů.
Na své straně jsme měli ministra vnitra, nejvyššího štolmistra, vévodova soukromého tajemníka a princova vychovatele; s Francouzi zas držel ministr zahraničních věcí, choť vrchního velitele, která kdysi sloužila v Napoleonově vojsku, a dvorní maršál s chotí; ta si potrpěla na pařížské róby, dostávala je i s čepci po kurýrovi monsieur de Macabau. Legačním tajemníkem byl u něho maličký Grignac, ďábelsky zlomyslný mladík, který karikoval Tapeworma ve všech pumpernickelských památnících.
Štáb i table d’hôte si zřídili v druhém místním hostinci zvaném Pařížský dvůr; navenek museli sice pánové zachovávat zdvořilost, ale jinak řezali do sebe epigramy ostrými jako břitva; takhle jsem jednou viděl v Devonshiru, jak se zápasníci sekali do lýtek a přes všechnu bolest nehnul se jim v obličeji ani sval. V žádné depeši si Tapeworm i Macabau neodpustili hrubé výpady na protivníka. My jsme např. psali: „Že je tady stále nynější francouzský vyslanec, to ohrožuje zájmy Velké Británie v tomto městě a v celém Německu; je to bezectný chlap, neštítí se lži, ba ani před zločinem necouvne, jen když dosáhne svého. Proti anglickému vyslanci štve celý dvůr, chování Velké Británie líčí v nejodpornějších a nejsprostších barvách, naneštěstí ho v tom podporuje ministr, jehož nevzdělanost i zabedněnost bije do očí stejně jako jeho neblahý vliv.“ Oni zas tvrdili: „Svou pitomou ostrovanskou drzostí i sprostou prolhaností monsieur de Tapeworm stále častuje největší národ světa. Včera prý pomlouval Její královskou Výsost madame vévodkyni de Berri; dříve tupil rekovného vévodu angoulêmského a troufale naznačoval, že Jeho královská Výsost vévoda orleánský kuje pikle proti vznešenému liliovému trůnu. U koho nic nepořídí hloupými výhrůžkami, tomu plnými hrstmi cpe peníze. Tak i onak si získal zdejší dvorské stvůry – zkrátka Pumpernickel se nedočká klidu, Německo míru, Francie vážnosti, Evropa spokojenosti, dokud někdo tu jedovatou zmiji nezašlápne,“ atd. Jakmile jedna nebo druhá strana napsala nějakou obzvlášť peprnou depeši, hned se to rozneslo.
Jak máme zjištěno, dávno než pokročila zima, měla také Amálka svůj večer, kdy ve vší slušnosti a počestnosti přijímala hosty. Zjednala si učitele francouzštiny a ten jí gratuloval, jak čistě vyslovuje a jak jí to pěkně jde; francouzsky se totiž kdysi učila, později pak nadřela mluvnici, aby sama mohla učit Jiřího; madame Strumpffová jí dávala hodiny zpěvu, nestrojeným hlasem si je tak zdárně odbývala, že major, který bydlel naproti pod ministerským předsedou, nechával okno dokořán, aby si je lépe poslechl. Pár cituplných a nenáročných Němek se do Amálie zamilovalo a rázem jí tykaly. Jsou to všední drobnosti, ale i ty patří k této blahé době. Major dělal Jiřímu vychovatele, studoval s ním Caesara a matematiku, také učitele němčiny si zjednali a navečer jezdili na koni vedle Amálčina kočáru. Amálka byla strašpytel, sotva někomu kůň trochu klopýtl, hned křikla hrůzou. V landauru se projížděla vždycky s nějakou německou známou, Pepík na zadním sedadle zatím spal jak dřevo.
Pepík obletoval hraběnku Fanny von Butterbrod, něžnou a nevýbojnou křehotinku, řádnou kanovníci i hraběnku, jenže s příjmem necelých deseti liber ročně; Fanny zas prohlašovala, že větší radost jí nebe ani nemůže dopřát, než když se stane Amáliinou švagrovou, a tak Pepík k svému znaku na kočáře a na vidličkách málem připojil hraběnčin erbovní štít s korunkou; a tu – a tu jim do toho něco přišlo; s velkou okázalostí slavili sňatek pumpernickelský korunní princ a spanilá princezna Amálie von Houmbourg-Schlippenschloppen.
Při těchto slavnostech se rozvinula nádhera, jakou v tom německém městečku od dob rozmařilého Viktora XIV. nikdo nepamatoval. Na vdavky sezvali knížata, kněžny i magnáty z celého okolí. Cena noclehu stoupla v Pumpernicklu na půl koruny a konáním čestné stráže Jasnostem, Osvícenostem a Excelencím, které se tam ze všech stran sjely, byla armáda nadobro umořena. Ženicha při princeznině svatbě v otcově rezidenci zastupoval hrabě von Schlüsselback. Rozdala se spousta tabatěrek (dověděli jsme se to od dvorního zlatníka, ten je prodával a potom zas skupoval), jejich dvorní šlechta dostala celé věrtele pumpernickelského řádu sv. Michala, naši si zas přinesli putýnky schlippenschloppenského kola sv. Kateřiny se stuhami i ozdobami. Francouzský vyslanec dostal obojí řád. „Ten je opentlený jako nějaký výstavní tahoun,“ řekl o něm Tapeworm, který podle služebních předpisů nesměl žádné vyznamenání přijmout: „Ty stužky mu přeji; ale kdo vyhrál?“ A vskutku, slavila tu vítězství britská diplomacie. Francouzi se upjali a všemožně naléhali na sňatek s princeznou z rodu von Potztausend-Donnerwetter, my jsme tomu arci bránili.
Kdekdo byl na slavnou svatbu pozván. Věncoví i vítězné oblouky se klenuly přes silnici a vítaly nevěstu. Z velké svatomichalské kašny teklo náramně kyselé víno, kašna na Dělostřeleckém náměstí se zas pěnila pivem. Šplíchaly vodotrysky; rozradostněným venkovanům vztyčili v oboře a v sadech žerdě, aby mohli o závod šplhat až na vršek pro hodinky, stříbrné vidličky, růžově opentlené klobásy atd. Jednu klobásu si uškubl Jirka; za jásotu diváků vylezl až nahoru a jako blesk se pak svezl dolů. Ale šlo mu jen o slávu. Klobásu daroval výrostkovi, který ji předtím málem popadl, a teď stál dole u žerdi a natahoval, protože se mu to nepovedlo.
Při iluminaci vyvěsili Francouzi na vyslanectví o šest lampiónů víc než my; ale náš transparent, znázorňující kupředu kráčející novomanžele, od nichž prchá Různice, až směšně podobná francouzskému vyslanci, francouzskou kresbu přetrumfl; Tapewormovi nesporně dopomohl k povýšení a lázeňskému kříži, který mu později udělili.
Na slavnost se sjely davy cizinců a, toť se ví, také Angličanů. Kromě dvorních plesů konaly se ještě veřejné plesy na radnici a v redutě; v radničním sále dostala jedna velká německá společnost z Emže nebo z Cách na týden povolení hrát trente-et-quarante a ruletu. Úředníci a měšťané to měli zakázáno, zato tam pouštěli cizince, venkovany, dámy a vůbec každého, kdo měl chuť prohrát nebo vyhrát.
Spolu se strýcovým průvodcem, panem Kirschem, zašel si na radniční ples také rošťák Jirka Osborne. V kapsách měl plno tolarů, příbuzní se odebrali k dvorní gala slavnosti. Do herny v Baden Badenu, zavěšen do Dobbina, kdysi jen nakoukl a zahrát si ovšem nesměl, a tak se teď horlivě do té zábavy hnal a okouněl kolem stolů, u nichž se činili croupieři a pointeuři. Hrály také ženy, některé maskované; v bujném karnevalovém období se jim to trpělo.
U jednoho ruletového stolku seděla plavovláska v hluboce vystřižených šatech, ne zrovna nejnovějších, na tváři masku; v průzorech jí nápadně blýskaly oči. Před sebou měla kartičku se špendlíkem a hromádku rýnských. Jak croupier vyvolával barvu a číslo, pečlivě a pravidelně si to na kartičce vypichovala; teprve když několikrát vyšla červená nebo černá, troufla si vsadit na nějakou barvu. Byla to zvláštní podívaná.
Ale přes všechnu péči i horlivost přece jen prohádala a jeden po druhém jí poslední dva rýnské shrábl hrabičkou croupier, neúprosným hlasem vyvolávající vítěznou barvu i číslici. Vzdychla, pokrčila rameny, hodně už ze šatů vysmeklými, kartičku připíchla ke stolu a chvíli do něho bubnovala prsty. Potom se rozhlédla a uviděla, jak na to milý Jirka civí. Co tu má ten klouček co dělat? Blýskavýma očima si ho zpod masky změřila a řekla: „Monsieur riestpas joueur?“[109]
„Non, madame,“ odpověděl chlapec: z jeho výslovnosti nejspíš poznala, odkud pochází, protože se ho cize zbarveným tónem zeptala anglicky: „Vy jste jakživ nehrál – prokázal byste mi nějakou laskavost?“
„A jakou prosím?“ zarděl se znovu Jirka. Pan Kirsch se věnoval partii rouge et noir[110] a na mladého pána neviděl.
„Vsaďte, prosím, za mě; dejte to na jakékoliv číslo.“ Sáhla do záňadří pro tobolku, vytáhla z ní zlaťák, jediný, který tam zbyl, a dala ho Jirkovi do ruky. Chlapec se zasmál a udělal, co mu přikázala.
Číslo vyšlo. Začátečníkům prý se to nějakou zvláštní mocí vždycky povede.
„Děkuji,“ řekla a pošoupla peníze k sobě; „děkuji. Jakpak se jmenujete?“
„Jmenuji se Osborne,“ řekl Jiří, hrábl do kapes pro tolary a užuž by to byl sám zkusil, ale vtom přišel z dvorního plesu major v uniformě a Pepík v kostýmu markýze. Také jiné ta zábava omrzela, víc je to lákalo na radnici, sebrali se tedy a z plesu odešli; jak se zdá, major s Pepíkem však zaskočili nejdřív domů a chlapce tam nezastihli; major k němu přistoupil, uchopil ho za rameno a rázně ho strhl od místa pokušení. Rozhlédl se po sále, uviděl, co dělá pan Kirsch, přikročil k němu a zeptal se ho, jak se opovážil zavést tam pana Jiřího.
„Laissez-moi tranquille,“ odbyl ho pan Kirsch, rozpálený hrou i vínem. „Il faut s’amuser, parbleu. Je ne suis pas au service de Monsieur.“[111]
Major viděl, jak je ten chlap zmožen, a neměl chuť se s ním hádat; jenom Jiřího odtáhl a zeptal se Pepíka, jestli s nimi nepůjde. Pepík stál vedle maskované dámy, které teď štěstí dost přálo; se zájmem koukal na hru.
„Co abys šel, Pepíku, s Jiřím a se mnou,“ řekl major.
„Ještě počkám a půjdu domů s tím lumpem Kirschem,“ řekl Pepík. Aby chlapce nepohoršil, neměl major chuť dohadovat se ani s Pepíkem; nechal ho tedy být a odešel s Jirkou domů.
„Hrál jsi?“ zeptal se major, když se octli venku a kráčeli domů.
Chlapec že ne.
„Dej mi čestné slovo řádného muže, že nikdy hrát nebudeš.“
„A proč?“ řekl chlapec. „Vždyť je to psina.“ Obšírně i důtklivě mu pak major vyložil, proč hrát nemá, a byl by naučení doložil příkladem Jirkova otce, jenže se mu nechtělo ani slovem znevažovat před ním jeho památku. Zavedl ho domů a sám šel spát; pozoroval, že v jeho pokojíku přímo vedle Amáliina vzápětí zhaslo. U Amálie zhaslo až za půl hodiny potom. Nevím, čím to, že si toho major tak přesně všiml.
Pepík však zůstal u hracího stolku; hazardní hráč nebyl, ale občas si dopřál napětí ze hry; a ve vyšívaných kapsách u dvorní vesty mu cinkaly napoleondory. Přes sličné rámě malé hazardérky si jeden přisadil a vyhrál. Odsedla, aby mu udělala místo, a shrnula cíp sukně z prázdné židle.
„Pojďte mi přinést štěstí,“ řekla stále tím cizím tónem, jiným, než to upřímné „Děkuji“, jímž přivítala hod, který za ni Jirka vyhrál. Tělnatý pán se ohlédl, jestli ho nějaká významná osobnost nepozoruje, a usedl. „Tak dobrá, namoutěkutě, to mám štěstí; a jistě vám štěstí přinesu,“ zmateně breptal samé lichotky.
„Hrajete hodně?“ zeptala se cizí maska.
„Občas si hodím nějakého napoleondoříka,“ řekl zpupně Pepík a mrštil na stůl zlaťák.
„Ano, a občas si po večeři hodíte šlofíka,“ ťala ho maska. Pepík se zatvářil polekaně, i hovořila dál svým hezkým francouzským tónem: „Nejde vám o výhru. Mně taky ne. Jde mi o to zapomenout, jenže nemohu. Nemohu, monsieur, zapomenout na staré časy. Váš synovec jako by otci z oka vypadl; a vy – vy jste se nezměnil – ba ne, změnil. Kdekdo se mění, kdekdo zapomíná; nikdo nemá kouska srdce.“
„Proboha, kdo jste?“ poplašil se Pepík.
„Copak to, pane Josefe Sedley, neuhodnete?“ řekla smutným hlasem ženička, sundala masku a pohlédla na něho. „Vy jste na mě zapomněl!“
„Propánakrále! Paní Crawleyová,“ vyjekl Pepík.
„Rebeka,“ řekla ženička a dlaň mu položila na ruku; hleděla na něho a přitom sledovala hru.
„Bydlím U Slona,“ hovořila dále. „Ptejte se na madame de Raudon. Zahlédla jsem dnes milou Amálii. Jaká je hezká a šťastná. Však vy jste taky šťastný. Kdekdo je šťastný, jenom já, pane Josefe Sedley, jsem nešťastná.“ Jakoby bezděčným pohybem přesunula peníze z červené na černou a zároveň si utírala oči kapesníkem s potrhanou krajkou.
Znovu vyšla červená a tak prohrála celou sázku. „Pojďte pryč,“ řekla. „Pojďte kousek se mnou – jsme přece staří známí, že, pane Sedley?“
Také pan Kirsch zatím všechno prohrál, i vyšel za svým pánem ven do měsíčné noci; iluminace doblikávaly a transparent nad naším vyslanectvím nebylo skoro vidět.
KAPITOLA
XXIX.
Kapitola tulácká
Kus životopisu paní Rebeky Crawleyové musíme nenápadně a šetrně přejít, jak si toho svět žádá – totiž umravnělý svět, který proti neřesti celkem nic nemá, ale zanic ji nenazve pravým jménem. Leccos na Jarmarku marnosti tropíme, o lecčem víme, ale nikdy o tom nemluvíme; tak uctívají Ahrimanci ďábla, ale slovem o něm neceknou. Číst věrohodné líčení neřesti, to vzdělané čtenářstvo nevydrží; zrovna tak nedopustí vskutku zjemnělá Angličanka a Američanka, aby jí k cudnému sluchu zalehlo slovo kalhoty. A přece si, milostivá, neřest i kalhoty den co den vykračují přímo před námi. Kdybyste se měla pokaždé zardít, kam by se poděla vaše pleť? To jen nad jejich ošklivými jmény se naše cudnost poplaší nebo urazí; v celém vyprávění šlo pisateli o to, uctivě se přizpůsobovat panující módě a o hříchu se zmiňovat jen zlehka, nenápadně a mírně, aby nepohoršil ničí útlocit. Nikdo mi neupře, že naše Becky, která v sobě jistě nectnosti má, předvádí se čtenářům nejvýš uhlazeně a slušně. Se skromnou hrdostí se autor táže čtenáře, jestlipak při líčení této zpěvavé i usměvavé, pochlebné i lichometné sirény někdy překročil meze slušnosti a ukázal mu nad vodou její ohyzdný ohon. Kdepak! Kdo má chuť, nechť po něm koukne přes dost průhledné vlny, jak se ďábelsky ohyzdný a slizký kroutí a vrtí, jak sebou mrská mezi kostmi a jak ovíjí mrtvoly; leč nad hladinou, ptám se, jestlipak nebylo všechno umírněné a spořádané, takže si ani nejúzkostlivější mravokárce z Jarmarku marnosti nemá proč odplivnout. Když se však siréna ponoří do hloubky k těm mrtvým, voda se nad ní samozřejmě zkalí a marné je zvědavě po ní pátrat. Když sedí sirény na skalách, brnkají na harfu, češou si vlasy a prozpěvují a kynou člověku, aby jim podržel zrcadlo, napohled jsou dost pěkné; ale jakmile se vrhnou do rodného živlu, věřte mi, mají ty mořské panny samé nekalé spády, raděj po ďábelských mořských lidožroutkách moc nepátrejme, jak tam na nešťastných nasolených obětech pustě hodují. Když tedy není po Becky ani vidu, jistě tropí neplechu, lépe tedy o jejím počínání pomlčet.
Vylíčit tak podrobně její kutění pár let po curzon-streetské pohromě, leckdo by tu knihu prohlásil za nemravnou. Činy ctižádostivců, necitů, požitkářů nemravné bývají (tak jako mnohé tvoje, příteli vážné tváře i bezúhonné pověsti, ale to jen mimochodem), což teprve činy takové ženy bez víry – bez lásky – bez pevné povahy? Tak si myslím, že v jednom životním období propadla paní Becky ne snad výčitkám svědomí, ale jakémusi zoufalství, vůbec na sebe nedbala a nehleděla si dobrého jména.
K takovému abattement[112] a ponížení nedošlo naráz, jen znenáhla k němu poklesla po té pohromě a po mnohém úsilí udržet se nad vodou – kdo spadne z paluby, také se drží tak dlouho ráhna, dokud to jen jde, ale jakmile zjistí, že je všechno marné, pustí se ho a klesne ke dnu.
Než se manžel vypravil do guvernérského sídla, potloukala se po Londýně; nejednou prý zkoušela promluvit se švagrem, sirem Pittem Crawleym, a zapůsobit na jeho city, však si je kdysi málem podmanila. Jednou kráčel sir Pitt s panem Wenhamem do poslanecké sněmovny; tu zahlédl pan Wenham paní Crawleyovou zahalenou černým závojem, jak tam poblíž zákonodárného paláce číhá. Jen se střetla s jeho pohledem, hned byla v prachu; s baronetem jí to vůbec nevyšlo.
Nejspíš se do toho vložila lady Jana. Manžel prý žasl nad tím, jak rázně v tom sporu vystoupila a jak pevně trvala na tom, že s paní Becky nechce nic mít. Sama od sebe Rawdona pozvala, aby se až do odjezdu na ostrov Coventry ubytoval v Gaunt Street, proti takovému strážci, to věděla, si k ní Becky přístup nevynutí; a na Pittových dopisech zvědavě pásla po odesilateli, jestli si snad se švagrovou nedopisuje. Jistěže mu Rebeka psát mohla, jen chtít; ale mluvit s ním u něho nebo mu tam psát se vůbec nesnažila; po několika pokusech pak na jeho žádost vyřizovala korespondenci o svých manželských různicích přes advokáty.
Pitta totiž proti ní poštvali. Brzo po úrazu lorda Steyna si k baronetovi zašel Wenham a vylíčil mu život paní Becky, až nad tím poslanec za Queen’s Crawley zkoprněl. Věděl na ni kdeco: kdo byl její otec, kterého roku tancovala její matka v operním baletu, jak vyváděla v mladých letech a co tropila v manželství; protože to byl bezpochyby příběh většinou vylhaný a diktovaný záměrnou zlobou, nebudu ho tady opakovat. Ale v očích venkovského šlechtice a příbuzného, který na ni kdysi nedal dopustit, Beckina pověst velmi, velmi utrpěla.
Guvernér na ostrově Coventry nemá valný plat. Jeho Excelence guvernér z něho uplácel nevyrovnané dluhy a jiné závazky, značná částka padla také na reprezentaci; na ženu mu nakonec zbylo pouhých tři sta liber ročně; byl ochoten vyplácet jí je, když se zaváže, že mu dá navždy pokoj. Jinak: skandál a rozluka, rozvod u církevního soudu. Ale pan Wenham, lord Steyne, Rawdon, zkrátka kdekdo usiloval dostat ji pryč z Anglie a tu nepříjemnou záležitost ututlat.
Projednávání těchto praktických záležitostí s manželovými advokáty jí nejspíš zabralo tolik času, že o syna, Rawdonka, se zapomněla postarat, ba ani se po něm nesháněla. Mladíček byl dán do opatrování tetě a strýci; k tetě stejně odedávna lnul. Po odjezdu z Anglie mu máti napsala z Boulogně psaníčko, jen ať se pilně učí, ona že se chystá na výlet po pevnině a z výletu že si mu dovolí znovu napsat. Nenapsala mu celý rok, až když siru Pittovi jeho stonavý jedináček umřel na černý kašel a spalničky, tehdy napsala Rawdonova máti svému drahému synáčkovi vřelé skládání. Tím úmrtím povýšil na dědice Queen’s Crawley a ještě úže přilnul k vlídné paní, která ho v hloubi něžného srdce už dřív přijala za vlastního. Když Rawdon Crawley, teď už štíhlý, hezký výrostek, to psaní dostal, všecek se začervenal a řekl: „Teto Jano, vy jste má matka – a ne tamta.“ Lady Rebece, tehdy ubytované v jednom florentském pensionu, odpověděl však milým a uctivým dopisem.
Ale to předbíháme.
Zprvu naše roztomilá Rebeka daleko neodlétla. Uhnízdila se na francouzském pobřeží v Boulogni, útočišti tolika nevinných osob, vypuzených z Anglie; žila si tam s komornou v několikapokojovém hotelovém apartmá dost nóbl vdovským životem. Večeřela u table ďhôte, spolustolovníkům se velmi zamlouvala a bavila je povídačkami o švagrovi, siru Pittovi, a o mocných londýnských známých; častovala je společenskými klípky, které tolik imponují nevzdělancům. Mnozí v ní viděli bůhvíco; ve svém pokoji pořádala čajové dýchánky a účastnila se nevinných místních zábav – koupala se v moři, jezdila v otevřeném kočáře, procházela se po písečné pláži, chodila do divadla. S celou rodinou tam přes léto byla v hotelu ubytována tiskařova žena paní Burjoicová, na sobotu a na neděli za ní jezdil Burjoice; ta o ní horovala tak dlouho, než se jí ten mizera Burjoice začal dvořit. Nic na tom nebylo, vždyť Becky byla odjakživa samá vlídnost, nenucenost, přítulnost – zejména k mužským.
Jako vždycky se koncem sezóny hrnula do ciziny hromada lidí a na počínání známých z velkého londýnského světa se Becky znovu a znovu přesvědčovala, co soudí o jejím chování „společnost“. Jednou Becky skromně kráčela po boulogneské hrázi, za tmavomodrým nebem svítily v dálce útesy Albionu, a tu se octla tváří v tvář lady Partlettové a jejím dcerám. Jediným rozmachem slunečníku shromáždila lady Partlettová dcery kolem sebe, ucouvla z hráze a po chudince Becky, která tam osaměla, vrhala přitom zuřivé pohledy.
Jindy zas připlul poštovní parník. Foukal ostrý vítr a Becky vždycky bavilo pozorovat směšně zmučené tváře cestujících, vynořujících se z lodi. Náhodou tam tehdy na parníku byla lady Slingstonová. Urozené dámě bylo předtím na jejich kočáře náramně zle, sotva se držela na nohou, když z lodi po můstku vystupovala na hráz. Ale jen uviděla Becky, jak se v růžovém kloboučku šibalsky usmívá, hned do ní vjela síla; změřila si ji opovržlivým pohledem, po němž by se každá jiná do země propadla, a bez cizí pomoci došla na celnici. Becky se dala do smíchu, ale milé jí to asi nebylo. Uvědomila si, že je opuštěná, nadobro opuštěná: a daleké svítivé anglické útesy že jsou jí nedostupné.
Bůhvíjak se to stalo, také mužští se k ní chovali jaksi jinak. Grinstone se jí důvěrně zubil a řehnil přímo do očí, příjemné to nebylo. Bertík Suckling (ještě před třemi měsíci ji obskakoval a před Gaunt Housem šel ochotně třeba míli v dešti vyhledat jí v řadě kočár), bavil se jednou na hrázi s Fitzoofem od gardových dragounů (synem lorda Heehawa), a tu šla kolem na procházku Becky. Bertík nesmekl, jenom na ni přes rameno kývl hlavou a dál si povídal s heehawovským majorátním pánem. Tomík Raikes se k ní v hotelu hrnul do pokoje s doutníkem v ústech; zavřela před ním a byla by zamkla, jenže měl prsty ve dveřích. Najednou jí připadlo, že je opravdu opuštěná. „Být tu on, však by se mě ti padouši neopovážili urážet.“ Smutně, ba toužebně na něho vzpomínala – na jeho poctivou, prostoduchou, vytrvalou vlídnost i věrnost; na jeho neochvějnou poddajnost; na jeho nezmarnou náladu; na jeho kuráž a odvahu. Nejspíš si poplakala; k večeři přišla totiž hodně rozjařená a našminkovaná.
Hodně se teď šminkovala a kromě koňaku, který jí účtovali v hotelu, dávala si od komorné nosit ještě další.
Ale ještě nesnesitelnější než urážky mužů byly účastné projevy některých žen. Cestou do Švýcar se v Boulogni zastavily paní Crackenburyová a paní Whitová. (Garde jim dělal plukovník Horner, mladý Beaumoris; samozřejmě starý Crackenbury a dceruška paní Whitové.) Ty se jí neštítily. Hihňaly se, žvatlaly, švitořily, litovaly ji, utěšovaly, blahosklonně jí domlouvaly, až nad tím zuřila vztekem. Zrovna od nich snášet blahosklonnost, říkala si, když ji zlíbaly a s uculováním odešly. Ze schodů k ní zalehl Beaumorisův chechtot, jeho rozjařenost si sama uměla dobře vyložit.
Po jejich návštěvě Becky, která každý týden přesně platila, která si v hotelu získala všeobecnou oblibu, která se usmívala na paní hoteliérovou, číšníkům říkala „monsieur“, pokojským pak skrovné spropitné (na peníze byla totiž opatrná) vrchovatě vynahrazovala zdvořilůstkami a omluvami, jářku, Becky dostala od hoteliéra výpověď; někdo ho upozornil, že se do jeho hotelu naprosto nehodí, Angličanky že s ní nechtějí sedat u stolu. Nezbylo jí než uchýlit se do podnájmu; těžce tam na ni doléhala nuda a samota.
Přes všechna příkoří se držela, hleděla si zachovat dobré jméno a umlčet nactiutrhače. Chodila do kostela a břeskně tam prozpěvovala. Ujímala se vdov po ztroskotaných rybářích, pro kvašajbujskou misii robila ruční práce i obrázky; kupovala vstupenky na plesy, ale sama netančila. Dělala zkrátka samé počestné věci, však také prodléváme nad tímto obdobím její životní dráhy s větším zalíbením než nad dalšími, méně příjemnými obdobími. Pozorovala lidi, jak se jí vyhýbají, a přesto se na ně nuceně usmívala; jaká pokořující muka zakouší, to na sobě nedala znát.
Bylo to s ní konec konců záhadné. Názory se o ní různily. Pokud se lidé o tu věc zajímali, někteří ji prohlašovali za ničemnici; druzí zas o ní tvrdili, že je nevinná jak beránek a za všechno že může její hnusný manžel. Přemnohé si naklonila tím, jak se nad chlapcem rozplakala a krutě rozlítostnila, sotva o něj v řeči zavadila nebo nějakého podobného zahlédla. Tak si získala paní Alderneyovou (tak trochu to byla královna britské Boulogne, ze všech tamějších rezidentek pořádala nejvíc večeří a plesů), rozeštkala se totiž nad mladým Alderneyem, který z akademie dr. Swishtaila přijel za matkou na prázdniny. Přerývaným hlasem o něm Becky prohlásila, že je stejně starý jako Rawdon a je mu hrozně podobný; a zatím byli chlapci pět let od sebe a podobni si byli asi tak jako vážený čtenář a jeho hluboce oddaný autor. Vysvětlil to paní Alderneyové pan Wenham, když tamtudy jel do Kissingenu za lordem Steynem; on že jí Rawdonka popíše líp než jeho máti; ta ho, jak každý ví, nemůže vystát a vůbec se s ním nestýká; je mu třináct (mladému Alderneyovi bylo pouhých devět); je blonďáček (ten druhý byl brunet) – zkrátka se milé dámě zželelo, že byla předtím tak naměkko.
Pokaždé když si Rebeka s neslýchanou námahou a dřinou vybudovala nějaký kroužek, někdo jí ho surově rozmetal a nezbylo jí než začít budovat znova. Bylo to velmi krušné, velmi krušné; traplivé i kormutlivé.
Na chvíli se jí ujala paní Newbrightová, upoutána jejím lahodným kostelním zpěvem i správnými názory na vážné náměty. O těch se paní Becky kdysi vydatně poučila na Queen’s Crawley. – Traktáty nejen odebírala, ale také četla. Kvašajbuům šila flanelové sukně – indiánům z Kokosových ostrovů zas bavlněné noční čepičky – malovala stínítka za obrácení papeže a židů – ve středu poslouchala kázání pana Rawlse, ve čtvrtek kázání pana Huggletona, v neděli chodila na dvojí pobožnost, nemluvě ani o večerním shromáždění darbyovce, pana Bawlera (a k ničemu to nebylo). Paní Newbrightové se naskytlo psát hraběnce Southdownové o dobročinném fondu na zásobování fidžijských ostrovanů ohřívadly (obě dámy byly v ženském výboru tohoto znamenitého lidumilného zařízení) a zmínila se také o své „roztomilé přítelkyni“, paní Crawleyové; v odpovědi jí hraběnka vdova vysypala o Rebece tolik podrobností, narážek, pravdivých skutečností, lží a hrozeb božími tresty, že se paní Newbrightová rázem přestala s paní Crawleyovou důvěrně stýkat; a v Toursu, kde k tomu maléru došlo, celá nábožná společnost na tu kriminálnici zanevřela. Kdo se obeznámil se zahraničními anglickými koloniemi, ten ví, že s sebou nosíme pýchu, pilulky, předsudky, harveyské omáčky, papriky i jiné láry a penáty, a kde se usadíme, všude tvoříme malou Británii.
Nepokojně prchala Becky z jedné kolonie do druhé. Z Boulogne do Dieppe, z Dieppe do Caen, z Caen do Toursu – všemožně usilovala žít pořádně, a jednoho dne ji, bohužel, vždycky nějaká náležitá kavka z klece vyštípala.
V jednom tom městě se jí ujala paní Eaglesová – žena s bezúhonnou pověstí a s domem na Portman Square. Bydlela v jednom dieppském hotelu, kam Becky uprchla; seznámily se nejprve při plavání v moři a potom v hotelu u table d’hôte. O pohoršlivě steynovské aféře se něco doslechla – jako ostatně každý; ale když si s Becky promluvila, prohlásila, že paní Crawleyová je anděl, její manžel otrapa, lord Steyne (to je přece známá věc) bezcharakterní lump a všechno to proti Crawleyové hanebně a ničemně spískal ten mizera Wenham. „Kdybys byl, manželi, co k čemu, dal bys tomu lumpovi v klubu pár za uši,“ řekla panu Eaglesovi. Jenže Eagles byl pouhý starý pán, manžel paní Eaglesové, pěstitel geologie, a při své výšce nikomu na uši nedosáhl.
Eaglesovi tedy drželi nad paní Crawleyovou ruku, odvezli si ji k sobě do Paříže, pohádali se s velvyslancovou chotí, protože nechtěla jejich chráněnkyni přijmout, a pokud je to vůbec v ženských silách, udržovali Becky na dráze ctnosti a počestnosti.
Becky si zprvu vedla poctivě a řádně, ale zakrátko ji to nudně ctnostné živobytí omrzelo. Den co den stejný koloběh, stejná šeď i pohoda, stejná projížďka po hloupém Boulogneském lesíku, stejná večerní společnost, stejné Blairovo kázání v neděli navečer – stejná znovu a znovu obehrávaná opera; Becky hynula nudou. Naštěstí přijel z Cambridge mladý pan Eagles, a jen si matka všimla, jaký dojem na něho její malá přítelkyně dělá, hned ji vykázala z domu.
Potom zkusila Rebeka hospodařit s jednou známou; potom se domácnost ve dvou znesvářila a zadlužila. Potom se Rebeka rozhodla pro živobytí v penzionu a chvíli bydlela ve vyhlášené pařížské rezidenci madame de Saint A. mour v rue Royale a svými půvaby a vděky se tam jala omračovat opelichané hejsky a zvadlé krasavice, klienty její domácí. Nade vše ráda měla Becky společnost, bez ní se neobešla, jako se bez své dávky neobejde kuřák opia, a v tom penzionovém období jí bylo celkem dobře. „Zdejší ženy jsou stejně zábavné jako v Mayfairu, jenže se strojí do zánovních šatů,“ vyprávěla na potkání jedné londýnské známé. „Mužští nosí čisté rukavice, sami vykutálení rošťáci, jen což, ale horší nejsou než Kubík Tenaten a Tomík Tenaten. Domácí je dost sprostá ženská, ale zase ne tak sprostá jako lady –“, tu uvedla jednu osobu udávající tón, kterou, to za nic na světě neprozradím. Ba věru, při pohledu na večerně ozářené pokoje madame de Saint Amour, kde u stolků hráli écarté páni s řády a stužkami a opodál nich si hověly dámy, chvíli se mohl snad člověk domýšlet, že je ve vybrané společnosti a madame že je opravdická hraběnka. Mnozí se domýšleli, že tomu tak opravdu je: a mezi dámami v hraběnčiných salónech Becky kdekoho oslňovala.
Ale podle všeho ji vyslídili staří věřitelé z r. 1815 a vypudili ji z Paříže; horempádem musela před nimi, chudinka, utéci; a z Paříže se odebrala do Bruselu.
Dobře si to město pamatovala. Vesele se ušklíbla nad maličkým mezaninem, kde kdysi bydlela, a vzpomněla na Bareacresovy, jak se z kočáru trčícího v hotelové porte-cochère[113] hlučně dovolávali koní. Zajela si do Waterloo a Laekenu, tam jí padl do oka Jiřího náhrobek. Nakreslila si ho. „Chudák Amórek,“ řekla si, „až po uši se do mě zamiloval, ten blázínek! Jestlipak je Amálka ještě naživu. Byla to dobračka, a co ten její břichatý bratr. Dosud mám obrázek toho směšného břicháče někde mezi svými lejstry. Byli to hodní prosťáčci.“
Na doporučení madame de Sainte Amour tam zakotvila u její přítelkyně paní hraběnky de Borodino, vdovy po napoleonském generálu, slavném hraběti Borodinovi; zesnulý hrdina jí všeho všudy pozůstavil jen table d’hôte a hráčský stolek k écarté. U stolků madame de Borodino prohrávali nebo jedli nevalní elegáni i zhýralci, věčně se soudící vdovičky i angličtí prosťáčci, kteří se domýšlejí, že se v takových domech stýkají s „kontinentální společností“. U table d’hôte zavdávali stolovníkům dvorní mladíci šampaňského, projížděli se s ženskými na koních, najímali jim koně na výlety, skládali se jim na lóže v divadle nebo v opeře, přes sličná ramena dam u stolku s écarté sázeli do hry a do Devonshiru pak rodičům psali, jaké je potkalo štěstí, že se dostali do cizokrajné společnosti.
Jako předtím v Paříži, i tady se Becky stala penzionovou královnou a vládla v nejlepších penzionech. Nikdy nepohrdla šampaňským, kyticí, výletem na venkov, divadelní lóží; ale nejraději měla navečer écarté – a hrála směle. Zprvu hrála jen o šestáky, potom o pětifranky, potom o napoleondory, potom o větší bankovky; potom jí nezbylo na penzion; potom si vypůjčila od mladých pánů, potom byla zas při penězích, jestli se dříve před madame de Borodino úlisně hrbila, teď se na ni utrhovala; potom bídně zchudla a hrála o deset sous; po obdržení čtvrtletního důchodu se potom s madame de Borodino vyrovnala a znovu se pustila do hry s monsieur de Rossignol nebo s chevalierem de Raff.
Bohužel je to tak, že když Becky z Bruselu odjela, zůstala madame de Borodino dlužná nájem za tři měsíce; o tom, jak karbanila a trunčila, o tom, jak z anglikánského pastora, důstojného pana Muffa, na kolenou vymámila půjčku, jak úlisně koketovala s mylordem Noodlem, synem sira Noodla a svěřencem důstojného pána Muffa, jak si ho vodila k sobě do pokoje a v écarté ho obehrávala o hrůzu peněz – o tom, jářku, a ještě sterých jiných lotrovinách vypráví hraběnka Borodinová každému Angličanovi, který se v jejím podniku ubytuje, a o madame Rawdonové říká, že to byla úplná vipère[114].
I rozbíjela naše tulačka stan v různých evropských velkoměstech, neklidná jako Odysseus nebo Bampfylde Moore Carew. Stále nápadněji si libovala v nepočestnosti. Zakrátko z ní byla poběhlice, spřáhnutá s lidmi, že člověku nad nimi vstávaly vlasy na hlavě.
Menší kolonii anglické sebranky má každé význačnější evropské město – čas od času vyvolává jejich jména u policejního soudu dráb, pan Hemp – bývají to mladí páni z dobré rodiny, jenže ta se k nim nehlásí; štamgasti kulečníkových sálů i krčem, milovníci zahraničních dostihů i karetních stolků. Zaplňují vězení pro dlužníky – chvástají se a chlastají – rvou se a rámusí – bez zaplacení prchají z vlasti – svádějí souboje s francouzskými a německými důstojníky – šidí pana Spooneyho v écarté – s nabytými penězi pak v nádherných bryčkách jezdí do Badenu – zkoušejí osvědčené sázecí triky, s prázdnými kapsami okounějí kolem hráčských stolků, ti zpustlí pasáci, ti zludračelí elegáni, až nakonec napálí nejakeho žida falešnou směnkou nebo kápnou na jiného pana Spooneyho a pěkně ho oškubou. Je prazvláštní, jak se u těchto lidí střídá nádhera i bída. Napětí jistě užijí až dost. Do takového života se Rebeka (máme to připomínat?) vrhla, a to s chutí. Táhla s tuláky od města k městu. Paní Crawleyovou, která má štěstí ve hře, znali v Německu u všech hráčských stolků. Ve Florencii bydlela pohromadě s madame de Cruchecassé. Z Mnichova prý ji vykázali; jak tvrdí můj přítel pan Bedřich Pigeon, v jejím lausannském domě ho při večeři opili a potom ho major Loder se ctihodným panem Deuceacem v kartách obrali o osm set liber. Něco totiž o jejím životě povědět musíme, ale o tomto období bude lépe povědět toho co nejméně.
Když na tom byla paní Crawleyová tuze špatně, dávala prý koncerty a hudební lekce. Určitě pořádala ve Wildbadenu nějaká madame de Rawdon matinée musicale, doprovázel ji přitom dvorní pianista hospodára rumunského Valašska, pan Spoff; můj přítelíček Eaves, který znal kdekoho a prolezl kdeco, mi tvrdíval, že byl r. 1830 ve Štrasburku; jistá madame Rebecque tam tehdy vystoupila v opeře „Dame Blanche“ a byl z toho ohromný randál. Vypískali ji jednak kvůli netalentovanosti, ale ještě víc kvůli nemístnému potlesku z přízemí (tam měli přístup posádkoví důstojníci); Eaves o té nešťastné debutantce s jistotou prohlašoval, že to nebyl nikdo jiný než paní Crawleyová.
Opravdu se stala poběhlicí na zemi. Když něco sehnala, karbanila; když to pak prokarbanila, žila z ruky do huby; kdopak ví, za jakou cenu a jak to dokázala. Kdysi prý se objevila v Petrohradě, ale navždy ji odtamtud poslali postrkem; zbla pravdy tedy na tom asi nebude, že potom vystupovala v Teplicích a ve Vídni jako ruská vyzvědačka. Někdo mi dokonce vyprávěl, že v Paříži objevila příbuznou, a to babičku z matčiny strany, žádná Montmorencyová to nebyla, ta šeredná uvaděčka do lóží v jednom bulvárním divadle. Bylo to setkání velmi dojemné, jak je jinde naznačeno, někteří prý se o něm doslechli. Kronikář vám o tom nic bližšího povědět nemůže.
Bylo to jednou v Římě, přednímu tamějšímu bankéři zrovna došel půlroční důchod paní de Rawdon, a protože na plesy, které tento kníže peněžníků v zimě pořádal, zvali každého, kdo měl na hotovosti víc než pět set skudů, byla pozváním poctěna taky Rebeka, i dostavila se na skvělý večerní dýchánek ke knížatům Polomovým. Kněžna byla z rodu Pompiliů, v přímé řadě pošlosti byla potomkyně druhého římského krále a Egerie z panovnického rodu olympského; dědeček knížete, Alessandro Polonia, naproti tomu prodával mýdlo, voňavky, tabák, kapesníky, panstvu vyřizoval posílky a poskytoval menší půjčky. Do jeho salónů se hrnula nejlepší římská společnost – knížata, vévodové, velvyslanci, kumštýři, šumaři, monsignoři, medvídci se svými medvědáři – lidé všelikých stavů i řemesel. Dvorany u něho zářily světlem i nádherou, oslňovaly pozlacenými rámy (s nějakými obrazy) i pochybnými starožitnostmi; v celém domě se na stropech, na dveřích, na výplních i nad velkolepými sametovými baldachýny, přichystanými pro papeže a císaře, třpytila majitelova pozlacená knížecí koruna s erbem (zlatý hřib na karmínovém poli téže barvy jako kapesníky, které prodával) a stříbrná kašna rodu Pompiliů.
Becky tam přijela z Florencie dostavníkem a skrovničce se ubytovala v hostinci; po obdržení pozvánky na dýchánek u knížete Polonia dala se od pokojské přepečlivě nastrojit a na gala ples přišla zavěšena do Lodera, s nímž tehdy cestovala (byl to ten, co potom příští rok zastřelil v Neapoli knížete Ravoliho a od sira Jana Buckskina dostal napráskáno holí za to, že při écarté měl kromě normálních králů ještě čtyři další v klobouku) – oba tam tedy vkročili spolu a Becky uviděla před sebou plno tváří povědomých ještě z blahých dob, kdy sice nevinná nebyla, ale nic na ni zatím neprasklo. Major Loder tam znal hromadu cizinců, licousatých hromotluků s ušpiněnými strakatými stužkami v knoflíkové dírce a se skrovničkým prádlem; vlastní krajané se však majorovi nápadně vyhýbali. Také Becky tam některé dámy znala – francouzské vdovy, nezaručené italské hraběnky, které od manžela tolik vystály – chmchm! co máme říci té šejdířské sběři a sebrance my, kdo se na Jarmarku marnosti pohybujeme v nejvýš vybrané společnosti. Když hrát, tak s kartami čistými, a ne umazanými. Kdo někdy táhl s nepřehlednou armádou cestovatelů, zná tyhle marodéry a záškodníky, kteří se jako Nym a Pistol lepí na hlavní voj; nosí královské barvy, honosí se šarží, ale přitom drancují na vlastní pěst a někdy se po cestě zhoupnou na šibenici.
A tak zavěšeni do sebe prošli Rebeka s majorem Loderem jednu místnost po druhé, u bufetu si důkladně přihnuli šampaňského (tam se všichni, zvláště pak příslušníci majorova záškodnictva, rvali o zákusky), a když měli oba dost, prodírali se dál, až došli řadami pokojů do kněžnina růžově sametového salónu (je tam socha Venuše a veliké benátské zrcadlo v stříbrném rámu); u kulatého stolu tam s nejvzácnějšími hosty večeřela knížecí rodina. Zrovna na takové vybrané hostině, vzpomněla si Rebeka, byla kdysi u lorda Steyna – a on tam u Poloniovy tabule skutečně seděl a Rebeka ho zahlédla.
Od škrábnutí démantem měl na bledém, lysém, lesklém čele ostře červenou jizvu; ryšavé licousy měl nabarveny do fialova, takže sinalý obličej vypadal proti nim ještě sinalejší. Na sobě měl řádový řetěz, modrou šerpu a podvazek. Byl z nich největší pán, třebaže tam s princeznami byli panující vévoda a následník trůnu; vedle něho seděla krásná hraběnka Belladonnová, rozená Glandierová, jejíž manžel (hrabě Paolo della Belladonna), známý svými skvělými entomologickými sbírkami, odjel už dávno s diplomatickým posláním za marockým císařem.
Becky spatřila tu povědomou proslulou tvář; naráz si uvědomila, jaký sprosťák je major Loder, a jak ten hnusný kapitán Rook čpí tabákem. Najednou z ní zase byla ušlechtilá dáma, vžívala se do toho, jaké to kdysi bylo v Mayfairu. „Ta ženská vypadá hloupě a nevrle,“ řekla si, „jistě ho nebaví. Kdepak, on se s ní nudí – se mnou se nikdy nenudil.“ Jiskrným zrakem (od šminky nanesené až na víčka mrkala) pozírala k urozenému aristokratovi a srdéčko se jí tetelilo sterými nadějemi, obavami i vzpomínkami. S řádovou hvězdou a podvazkem nasazoval lord zároveň vznešené způsoby, tvářil se a mluvil jako pravý magnát. S obdivem ho pozorovala, jak bujně, nenuceně, vznešeně a zpupně se usmívá. Ach, mon Dieu, býval to příjemný společník, oslňoval duchaplností, v konverzaci byl nevyčerpatelný, a jaké měl nóbl chování! – a místo něho si vybrala tohohle majora Lodera, ze kterého čpí doutníky a pálenka, a kapitána Rooka, s těmi jeho koňařskými šprýmy a rohovnickou hantýrkou, a ještě jiné takové. „Jestlipak mě pozná,“ řekla si. Lord Steyne se smál a bavil s nějakou vznešenou a urozenou dámou, sedící vedle něho, a tu zvedl hlavu a uviděl Becky.
Když se jejich pohledy střetly, byla celá rozechvělá; vyloudila roztomilý úsměv a plaše, úpěnlivě mu vysekla pukrlátko. Chvíli na ni vytřeštěně civěl asi tak jako Macbeth, když se mu u večeře zjevil Banquo; s otevřenými ústy za ní hleděl ještě potom, když ji ten protivný major Loder odtáhl.
„Pojďte, paní R., do jídelny,“ pobídl ji ten pán; „když vidím, jak si ti magnáti cpou nácka, hned bych něco slupl. Pojďme si zavdat šéfova šampaňského!“ Becky se zdálo, že si ho major zavdal až moc.
Druhý den se procházela po Monte Pincio – po tom Hyde Parku římských povalečů – snad se těšila, že zas zahlédne lorda Steyna. Potkala tam však jiného známého; byl to lordův důvěrník, pan Fiche. Přistoupil k ní, ledabyle jí pokynul hlavou a prstem ťukl do klobouku. „Že je tady madame, to jsem věděl, šel jsem za ní až z hotelu. Mám pro madame nějakou radu!“
„Od markýze Steyna?“ co nejdůstojněji se zeptala Becky celá rozechvělá blahým očekáváním.
„Ne,“ řekl komorník; „ode mě. V Římě je velmi nezdravo!“
„V tuto dobu, monsieur Fiche, není, – až po Velikonocích.“
„Říkám, madame, že i teď je tady nezdravo. Na některé lidi pořád číhá malárie. Mnoho lidí sklátí ten zatrolený vítr z bažin v každou roční dobu. Poslyšte, madame Crawley, bývala jste vždycky hodná, a mně na vás záleží, parole ďhonneur[115]. Dejte si pozor. Říkám vám, odejděte z Říma – nebo se roznemůžete a umřete.“
Becky se zlostně a rozlícené zasmála. „Co? Mě chudinku zavraždit?“ řekla. „To je mi nějaká romantika! Má snad mylord za sluhy bandity a ve furgonu si vozí dýky? Pch! Jemu na zlost tady zůstanu. Dokud tady budu, mám své lidi, a ti mě ubrání.“
Tentokrát se zasmál monsieur Fiche. „Že vás ubrání?“ řekl, „A kdo? Major, kapitán a ti druzí karbaníci, s nimiž se madame stýká, vás za sto louisdorů klidně odpraví. Na majora Lodera (je zrovna tak major, jako já jsem markýz) víme věci, za jaké jsou galeje nebo něco horšího. Víme všechno, všude máme známé. Víme, s kým jste mluvila v Paříži a s jakou příbuznou jste se tam sešla. To koukáte, madame, ale my to víme. Jak to, že na pevnině nepřijme madame žádný vyslanec! Protože se někoho dotkla a ten neodpouští – při pohledu na vás znovu do něho vjel vztek. Když se včera večer vrátil domů, řádil jak pominutý. Kvůli vám mu madame de Belladonna ztropila výstup, zlostí byla celá bez sebe.“
Tak je to kvůli madame de Belladonna? oddychla si Becky; ta zpráva ji totiž potěšila.
„Ne – ta nic neznamená – ta věčně žárlí. Říkám vám, je to kvůli monseigneurovi. Říkám vám, byla to chyba, že jste se nám ukázala. Jestli tady zůstanete, budete litovat. Dejte na má slova. Odejděte. Tamhle jede mylordův kočár,“ – popadl Becky za ruku a odtáhl ji na postranní cestičku; po hlavní aleji se hnal Steynův samými erby blýskající kočár, tažený koňmi nesmírné ceny. Zabořena v polštářích seděla tam snědá, zachmuřená, vnadná madame de Belladonna s pinčlem na klíně, nad hlavou komíhavý slunečník, a vedle ní se rozvaloval Steyne, obličej sinalý, zrak příšerný. Občas se mu ještě zaleskl záští, hněvem nebo touhou; ale většinou byl vyhaslý, jako by se mu nechtělo dívat na svět, jehož rozkoš i krása se zchátralému zpustlému starci nadobro přejedly.
Kočár se kolem nich mihl jako blesk, sotva ho Becky, schovaná za křovím, stačila zahlédnout. „Monseigneur se z toho nočního leknutí nikdy nevzpamatoval,“ pošeptal jí monsieur Fiche. „Přece nějaká útěcha,“ řekla si Becky.
Jestli mylord proti paní Becky opravdu choval vražedné úmysly, jak tvrdil monsieur Fiche (po monseigneurově smrti se vrátil do vlasti a žije tam ve velké vážnosti, od svého panovníka si koupil titul baron Ficci), a jeho faktotum nechtěl s vraždou nic mít; nebo jestli měl monsieur Fiche uloženo pohrůžkami zaplašit paní Crawleyovou z města, kde se lord chystal prožít zimu a spatřit ji tam by bylo urozenému aristokratovi krajně nepříjemné, to se nedalo zjistit. Ale výhružka na ženičku přece jen účinkovala; svému někdejšímu ochránci se už nevtírala.
Žalostná smrt našeho aristokrata je všeobecně známá: zastihla ho v Neapoli dva měsíce po francouzské revoluci r. 1830: a tak Jeho Milost Jiří Gustavus, markýz ze Steynů, hrabě z Gauntu a Gaunt Castlu, irský pair, vikomt Hellborough, baron Pitchley a Grillsby, rytíř nejvýš slavného podvazkového řádu a španělského řádu zlatého rouna, ruského řádu svatého Mikuláše prvního stupně, tureckého řádu půlměsíce, nejvyšší strážce prachové komory a štolba u zadního schodiště, plukovník gauntského neboli regentova domobraneckého pluku, člen správní rady Britského muzea, senior Trinity Housu, kurátor cisterciáků a doktor občanského práva, zemřel po několikerém mrtvičném záchvatu, jak stálo v novinách, hluboce zarmoucen pádem staroslavné francouzské monarchie.
V týdenících vzletně vypočítávali jeho ctnosti, šlechetné projevy, vlohy i dobré skutky. K slavnému bourbonskému rodu, s nímž byl podle vlastních slov spřízněn, lnul vroucí láskou, a tak pohromu svých vznešených příbuzných nepřežil. Pochován byl v Neapoli, srdce pak – to srdce, povždy roznícené pro všecko ušlechtilé a krásné – v stříbrné urně uložili v Gaunt Housu. „Chudina i uměna,“ tak psal pan Wagg, „v něm ztratila štědrého ochránce, společnost přeskvělou chloubu a Anglie nad jiné velkomyslného vlastence a státníka,“ atd. atd.
O jeho pozůstalost se vedl vleklý spor, hraběnce de Belladonna se pokoušeli vyrvat proslulý démant zvaný „Židovské oko“; mylord ho nosíval na ukazováku a ona prý mu ho po jeho úmrtí stáhla. Ale jeho důvěrný přítel a služebník monsieur Fiche prokázal, že dva dni před smrtí ho markýz madame de Belladonna věnoval a s ním též bankovky, šperky, neapolské i francouzské státní obligace, které se pak našly v lordově psacím stole; dědicové je na uražené ženě rovněž vymáhali.
KAPITOLA
XXX.
Plná vážných věcí i zábavy
Druhý den po setkání u hráčského stolku se Pepík nadmíru pečlivě a skvostně vyšňořil. Vyprávět někomu z rodiny o včerejších příhodách nebo ho žádat o doprovod na vycházce neuznal za vhodné. Vypravil se záhy zrána a za chvíli se už doptával ve vratech hostince U Slona. Dík slavnostem bylo tam plno, i u stolků na ulici sedělo hojně fajfkařů a pijáků národního nápoje, slabého piva, v hostinských sálech bylo načouzeno. Lámanou němčinou se Pepík škrobeně vyptal na hledanou osobu. Poslali ho nahoru nad přízemní místnosti, kde se usadili podomní obchodníci a vystavovali šperky a brokáty; nad první patro, které zabíral štáb hráčské firmy; nad druhé patro, kde se usadila parta českých kejklířů a akrobatů; a ještě dále až nahoru mezi podkrovní komůrky, kde mezi studenty, cesťáky, kramáříčky i venkovany našla Becky hnízdečko; – špinavou skrýš, do jaké se krása neuchyluje.
Takový život se Becky líbil. S kdekým tam byla zadobře, s kramáři, karbaníky, kejklíři, studenty, zkrátka se všemi. Bujné kočovnictví měla v krvi po otci a po matce, také oni byli povahou i sudbou tuláci; když neměla před sebou velmože, s chutí se bavila s jeho sluhou; hřmot, rej, chlast, kouř, brebentění židovských kramářů, pozérské způsoby chudých komediantů, poťouchlé řečičky pánů od karetních stolků, prozpěvování a naparování studentů ženičku příjemně dráždilo, už když na tom byla špatně a neměla z čeho zaplatit. Tím příjemnější byl jí ten rumrejch, když si nacpala peněženku Jirkovou výhrou z minulého večera.
Pepík se po rozvrzaných schodech zadýchal a všecek uřícený se zastavil na odpočívadle, utřel si obličej a pátral po dvaadevadesátce, kam ho za hledanou osobou poslali. Dveře protější devadesátky zely dokořán a na posteli tam v holínkách a v špinavém županu ležel student a bafal z dlouhé dýmky, druhý student, vlasatý blonďák v premovaném kabátě, nadmíru elegantní a přitom špinavý, klečel před dvaadevadesátkou a klíčovou dírkou dovnitř úpěnlivě škemral.
„Táhněte,“ ozval se povědomý hlas, až se nad ním Pepík zatetelil, „někdo má za mnou přijít; má za mnou přijít dědeček. Nesmí vás tam zahlédnout.“
„Andělská Engländerin[116]!“ houkal klečící student se světle hnědými kučerami a s velikánským prstenem na ukazováku, „přece se nad námi ustrňte. Věnujte nám rande. Pojďte se mnou a s Fritzem povečeřet do hospody v parku. Dáme si pečeného bažanta s ležákem a švestkový nákyp s francouzským vínem. Když nepůjdete, bude to naše smrt.“
„To jistě,“ ozval se z postele mladý kavalír; Pepík poslouchal jejich dohadování, ale nerozuměl ani slovo, protože se řeči, kterou mluvili, nikdy nenaučil.
„Ňúmero katrvang dúz, si vous plait,“[117] řekl vznešeně Pepík, když se zmohl na slovo.
„Kátr fank tús!“ řekl student, vztyčil se, skokem zmizel ve svém pokoji a zamkl za sebou; Pepík zaslechl, jak se tam on i jeho druh rozvalený na posteli smějí. Bengálec zůstal v rozpacích stát a tu se samy od sebe otevřely dveře dvaadevadesátky a z nich vykoukla Beckina hlavička, hrající rozpustilostí a šibalstvím. Zahlédla Pepíka. „To jste vy,“ řekla a vyšla ven. „Co jsem se na vás načekala! Počkat – ještě ne – až za chvilku.“ Mžikem šoupla do postele kelímek se šminkou, láhev pálenky, talíř s nedojedeným jídlem, letmo si uhladila vlasy a nakonec pustila návštěvníka dovnitř.
Místo ranního úboru měla na sobě růžové domino, drobet obnošené a umolousané, místy pocákané pomádou; ale z širokých rukávů jí bělostně a sličně prosvítaly paže; útlý pas měla vykasaný, špatně se v tom její lepá postavička nevyjímala. Za ruku zavedla Pepíka do podkrovní světničky. „Pojďte,“ řekla.
„Pojďte a něco mi povězte. Posaďte se tamhle na tu židli,“ maličko stiskla civilistovi ruku a se smíchem ho posadila. Sama si sedla na postel – toť se ví, že ne na láhev a talíř – být po jeho, byl by si tam málem sedl Pepík; a tam seděla a hovořila s bývalým ctitelem.
„Vy jste se ale za ta léta nezměnil,“ řekla s něžným zaujetím. „Poznala bych vás všude. Jak to člověka těší, když mezi samými cizími lidmi zas jednou uvidí cílevědomý a rázný obličej starého známého.“
Jeho cílevědomý a rázný obličej v tu chvíli neměl do sebe, po pravdě řečeno, nic cílevědomého ani rázného: naopak byl zaražený a zmatený. Pepík se rozhlížel po roztodivném pokojíku, v němž svou starou lásku zastihl. Jedny šaty měla přehozeny přes postel, druhé jí visely na hřebíku u dveří, klobouk zpola zakrýval zrcadlo, na němž měla stát roztomilé střevíčky bronzové barvy; na nočním stolku se povaloval francouzský román a lojová svíčka. I ty chtěla Becky uklidit do postele, ale strčila tam jenom papírový noční čepec, kterým před spaním svíčku uhasila.
„Poznala bych vás všude,“ vedla svou, „na některé věci žena nezapomíná. Byl jste první, kterého jsem spatřila.“
„Opravdu?“ řekl Pepík. „Namoutě – to snad nemyslíte vážně.“
„Když jsem s vaší sestrou přijela z Chiswicku, byla jsem žabec,“ řekla Becky. „Copak dělá ta panenka? Její manžel byl mizerný chlap, toť se ví, ona na mě, chuděra, žárlila. Jako bych o něho, božínku, stála; myslela jsem na jiného – ale ne – o tom, co bylo, raděj nemluvme,“ a kapesníčkem s roztřepenou krajkovou obrubou si přetřela oči.
„Tadyhle zastihnout ženu, která žila v docela jiném světě, to je divné, co?“ hovořila dále. „Zakusila jsem, Josefe Sedley, tolik ústrků a křivd, vystála jsem taková muka, div se z toho někdy na rozumu nepominu. Nikde nevydržím, nešťastná a štvaná putuji z místa na místo. Všichni přátelé mě zradili – všichni. Jediný poctivý muž se na světě nenajde. Takových věrných manželek jako já je málo; vzala jsem si ho z trucu, protože někdo jiný –, ale darmo mluvit. A přece jsem mu byla věrná, jenže on mnou povrhl a bídně mě opustil. A jaká jsem byla něžná matka. Chlapečka jsem měla, jedinou svou potěchu, naději i radost, s mateřskou něhou jsem ho vinula k srdci, byl to můj život, můj vytoužený poklad – mé všechno; a oni – oni mi ho vyrvali – vyrvali.“ S náruživým zoufalstvím si přitiskla ruku na srdce a obličej zabořila do postele.
Láhev pálenky cinkla o talíř s vystydlou jitrnicí. Nejspíš je ten projev dojal. Za dveřmi poslouchali zkoprněle Max a Fritz, jak paní Becky štká a naříká. Také Pepíka nemálo polekalo a dojalo, co se to s jeho starou láskou děje. Jala se vyprávět o sobě – tak pěkně, nelíčené a prostě, a z jejích slov jasně vysvítalo, že jestli nějaký bělorouchý, z nebe sestouplý anděl byl tady na zemi vydán na pospas mrzkým úkladům i lotrovstvím vtělených ďáblů, pak je to tato bezúhonná bytost – tato ubohá neposkvrněná mučednice, co tady před Pepíkem na posteli sedí na láhvi pálenky.
Obšírně, přátelsky a důvěrně si popovídali; ponenáhlu se Pepík dověděl (ale tak že ho to nesklíčilo ani neurazilo), že tehdy se Becky poprvé srdce rozbušilo, jak ji on okouzlil; Jiří Osborne se jí ovšem nepřístojně dvořil, čímž se dá vysvětlit, proč na ni Amálie žárlila a drobet zanevřela; ona, Becky, však nešťastnému důstojníkovi žádnou naději nedávala, od té chvíle, co spatřila Pepíka, myslela jen a jen na něho, manželské povinnosti jí ovšem byly svaté – vždycky je dodržovala a bude dodržovat do nejdelší smrti, jestli ji ovšem z jařma, manželovou surovostí tak zhořklého, nevysvobodí to příslovečně špatné podnebí, v němž plukovník Crawley žije.
Pepík od ní odcházel s přesvědčením, že je to žena nadmíru ctnostná a přitom nadmíru půvabná; v duchu se obíral všemožnými dobročinnými úmysly, směřujícími k jejímu blahu. Musí být zbavena pronásledování; musí se vrátit do společnosti, kterou tolik krášlí. Sám se o to postará. Z hostince musí odejít a přestěhovat se do klidného podnájmu. Musí za ní přijít Amálie a přátelsky se jí ujmout. On to s ní vyřídí a také s majorem se poradí. Když jí pak dvorný tlouštík při loučení líbal ruce, samou vděčností se vroucně rozplakala.
Jako vládkyně nějakého paláce, tak ho Rebeka s graciózní úklonou vyprovodila ze své mansardičky. Tělnatý pán sešel po schodech; ze své špelunky pak vylezli s dýmkou v ústech Max a Fritz. Rebeka přikusovala k vystydlé jitrnici chleba, zapíjela ji oblíbenou ředěnou pálenkou a bavila se tím, že Pepíka před nimi karikovala.
Ve vší vážnosti kráčel pan Pepík za Dobbinem do bytu a tam mu celý ten pohnutlivý příběh, s nímž jsme se zrovna seznámili, vypověděl; o včerejší hráčské epizodě se však nezmínil. Zatímco paní Becky dojídala přerušené déjeuneur à la fourchette[118], oba pánové dali hlavy dohromady a radili se, jak by se jí dalo pomoci.
Jak se v tom malém městě octla? Jak to, že nemá na světě živé duše a bloudí sama? Už v první latinské cvičebnici se žáčkové učí, že pěšina do Averna má prudký spád. Přeskočme mezeru v jejím příběhu, kdy klesala níž a níž. Proti dobám blahobytu není teď o nic horší; – ledaže tře nouzi.
Amálie byla povahy měkké a bláhové, jen se jí něčí neštěstí doneslo k sluchu, hned se nad trpitelem rozplývala; a protože sama nic špatného jakživa nemyslela ani nedělala, hříchu se tolik neštítila jako jiní zkušenější moralisté. Vlídností i chválou kdekoho ve svém okolí rozmazlovala – služebnictvo odprošovala za to, že na ně zvoní – příručímu v krámě se omlouvala za ukázání hedvábí, metaři na ulici s pukrlátkem pochlebovala, jak má hezky umeteno – ano, takových pošetilostí se dopouštěla – a jak se teprve rozlítostní nad strádáním své staré známé; že někdo může trpět zaslouženě, to ji ve snu nenapadlo. Ve světě, jemuž by ona ukládala zákony, moc spořádaně by se nežilo; takových žen, aspoň vládnoucích na štěstí mnoho není. Snad by ta paní zakázala na světě žaláře, tresty, okovy, mrskání, chudobu, nemoc, hlad; byla to osoba tak prostomyslná, že – přiznejme si to – i smrtelnou urážku dovedla odpustit.
Upřímně řečeno, majora Pepíkovo citové dobrodružství zdaleka tak nezaujalo jako našeho Bengálce. Spíše v něm vzbudilo nelibé pocity; ubohou strádající ženu odbyl stručným, leč neslušným slůvkem, řekl totiž: „Cože, už je ta potvůrka zase na světě!“ Nikdy si na ni nepotrpěl a od té chvíle, co na něho upřela zelené oči a hned jimi zatékala jinam, v hloubi srdce jí nedůvěřoval.
„Kam ta mrška přijde, všude dělá jen neplechu,“ utrhl se major. „Kdopak ví, jak vlastně žije? A copak má v cizině sama co pohledávat? S těmi pronásledovateli a nepřáteli přestaň; nějaké přátele počestná žena vždycky má a nežije odloučena od rodiny. Pročpak manželovi utekla? Snad je to, jak říkáš, mizerný chlap. To býval vždycky. Pamatuji se na toho falešného hráče, jak chudáka Jiřího odíral a šulil. Rozešli se po nějakém skandálu, ne? Něco jsem o tom slyšel,“ horlil Dobbin, který o klepy moc nestál; marně ho Pepík přesvědčoval, že přes všechny pomluvy je paní Becky vzor ctnosti.
„Dobrá, dobrá, zeptejme se paní Osbornové,“ řekl velediplomatický major. „Pojďme se s ní poradit. Úsudek má dobrý, to jí snad uznáš, a ví, co se v takových věcech sluší a patří.“
„Copak Amálka, proti té nic nemám,“ řekl Pepík; moc rád svou sestru neměl.
„Ty že proti ní nic nemáš? U všech všudy, jakživ jsem neviděl tak skvělou dámu,“ hartusil major. „Říkám ti rovnou, pojďme se jí zeptat, jestli za tou ženskou máme jít, nebo ne – zařídím se podle toho, co řekne.“ On si ten hnusný, lstivý šibal v hloubi srdce myslel, že bude po jeho. Pokud se pamatoval, Amálka kdysi na Rebeku ukrutně žárlila, a to plným právem, a mluvila o ní jen s ošklivostí a hrůzou – žárlivá žena neodpouští, říkal si Dobbin: oba se tedy přes ulici odebrali k paní Osbornové; ta si zatím při hodině zpěvu u madame Strumpffové klidně šveholila.
Madame Strumpffová odešla a Pepík jako vždycky nabubřele spustil. „Má zlatá Amálie,“ řekl, „zrovna jsem zažil přímo neslýchané – namoutě! přímo neslýchané – dobrodružství. Jedna dávná přítelkyně sem zrovna přijela a rád bych, aby ses s ní sešla.“
„Cože,“ řekla Amálie, „s kým vlastně? Pane majore, prosím vás, nepolámejte mi nůžky.“ Major jimi točil na řetízku, na němž je milá paní nosívala u pasu, div si přitom oči nevypíchl.
„Je to ženská, kterou nemohu ani cítit,“ zarputil se major, „a vy ji taky nemáte proč milovat.“
„To bude Rebeka, jistě Rebeka,“ Amálka se zarděla rozčilením. „Máte pravdu, nikdy se nemýlíte,“ dotvrdil Dobbin. Brusel, Waterloo, zlaté časy, úzkosti, žaly, vzpomínky, to všechno vhrklo Amálii do srdíčka, až se jí bolestně rozbušilo.
„Nevoďte mě za ní,“ dodala Amálka. „Nechci ji vidět.“
„Vždyť jsem ti to říkal,“ připomněl Dobbin Pepíkovi.
„Je nešťastná a – a vůbec,“ vedl svou Pepík. „Je chudičká a nikdo se jí neujme; stůně – těžce stůně – a manžel, ten lump ji opustil.“
„No tohle,“ řekla Amálie.
„Nemá na světě živou duši,“ dost obratně pokračoval Pepík, „tobě prý snad smí důvěřovat, Amálko, je celá nešťastná. Žalem se div nepominula. Úplně mě svým vyprávěním dojala – na mou duši, dojala – s takovou andělskou trpělivostí snášet pronásledování, řeknu ti, to tak hned někdo nedokáže. Rodina se k ní zachovala surově.“
„Chudinka!“ řekla Amálie.
„Jestli se jí nikdo neujme, vezme prý si život,“ zajektal tiše Pepík. – „Namoutě! Víš, že se pokoušela o sebevraždu? Má u sebe opium – viděl jsem tu lahvičku v její světnici – v ubohé světničce – v nevalném hostinci U Slona, docela v podkroví. Došel jsem až nahoru.“
Na Amálku to nějak nezapůsobilo. Dokonce se pousmála. Snad si představila, jak se tam Pepík pachtí po schodech.
„Je celá bez sebe zármutkem,“ znovu se ujal slova. „Poslouchat ji, jaká muka vystála, to je hrůza. Měla chlapečka stejně starého jako Jirka.“
„Tak nějak, už si vzpomínám,“ prohodila Amálka. „No a?“
„Chlapečka jak obrázek,“ řekl Pepík; při své tloušťce byl přístupný dojmům a Beckino vyprávění ho dojalo. „Matku ten andílek přímo zbožňoval. Přes jeho nářek jí ho ti halamové vyrvali z náručí a nikdy ho už nesměla spatřit.“
„Milý Josefe,“ zakvílela Amálka a vstala, „hned za ní pojďme.“ Odběhla vedle do ložnice, rozčileně si nasadila klobouček, s šálou přes ruku vyšla a kázala Dobbinovi, aby šel za ní.
Přistoupil k ní a šálu – byla to ta kašmírová z majorovy indické zásilky – jí přehodil přes ramena. Co jiného mu zbývalo než poslechnout; zavěsila se do něho a odešli.
„Je to dvaadevadesátka, vedou tam čtvery schody,“ řekl Pepík. Znovu je šlapat se mu asi nechtělo; stoupl si v salóně do okna, odkud bylo přes náměstí vidět až ke Slonu, a pozoroval je oba, jak se tam po rynku ubírají.
Ještě že je také Becky z podkroví zahlédla; smála se a klábosila s oběma studenty; ti si Becky dobírali, jak to její dědeček vypadá – viděli ho, jak za ní přišel a zas odešel – zavčas je vystrnadila a uklidila v pokojíku, než stačil hostinský od Slona zavést paní Osbornovou do podkroví; věděl o ní, jaké oblibě se těší u jasného dvora, vzdával jí tedy náležitou úctu; při výstupu jim dodával mysli, že tam milady a Herr major hnedle budou.
„Milostivá, milostivá!“ ozval se hostinský a zaklepal Becky na dveře; ještě včera jí říkal dámo a moc zdvořilý na ni zrovna nebyl.
„Kdo je?“ Becky vystrčila hlavu a vypískla. Stála tam rozechvělá Amálka a s holí v ruce vyčouhlý major Dobbin.
Stál a se zájmem pozoroval, co bude dál; Amálka se s rozevřenou náručí vrhla k Rebece, rázem jí odpustila a vroucně ji objala a zlíbala. Ach, ty jedna ničemnice, kdypak se ti na rty snesly tak cudné polibky?
KAPITOLA
XXXI.
Amantium Irae[119]
Amáliině upřímnosti a vlídnosti neodolala ani taková zarytá bídnice jako Becky. Její kochání i laskání opětovala s jistou vděčností a s pohnutím ne sice trvalým, ale v tu chvíli téměř opravdovým. Že jí chlapce „přes jeho nářek vyrvali z náručí“, to se jí povedlo. Tímto srdceryvným neštěstím si přítelkyni zcela naklonila a naše naivní Amálka hned o tom se svou znovuzískanou známou začala.
„Tak oni ti pacholíčka vzali?“ zakvílela ta prostá duše. „Ach Rebeko, ty má trpitelko nebohá, vím, co to je, přijít o chlapce, a dovedu se do toho vžít. Dej Bůh, abys ho dostala zpátky; mně ho milosrdná Prozřetelnost vrátila!“
„Chlapec, můj chlapec? Ach, byla to pro mě hrozná muka,“ přiznala se Becky a snad ji přitom bodlo svědomí. Zamrzelo ji, že její důvěřivost i prostnost musí splácet lží. Ale při takovém padělatelství to jinak nejde. Když je splatná jedna falešná směnka, nezbývá než podstrčit za ni další falešnou; a tak člověk pouští do oběhu lež za lží a nebezpečí, že mu na to přijdou, je každý den větší.
„Vystála jsem hrozná muka,“ hovořila Becky (snad si na tu láhev nesedne), „když mi ho vzali; div jsem z toho neměla smrt, ale naštěstí jsem dostala zápal mozkových blan, doktor už nade mnou lámal hůl a – přece jen jsem se z toho vykřesala – a tady jsem chudá a opuštěná.“
„Kolikpak je mu?“ zeptala se Amálka.
„Jedenáct,“ řekla Becky.
„Jedenáct!“ podivila se Amálka. „Vždyť se narodil ten rok jako Jirka a tomu je –“
„Ovšem, ovšem,“ zvolala Becky; kolik je Rawdonkovi, to úplně zapomněla. „Moc toho, rozmilá Amálie, samým zármutkem zapomínám. Jsem docela jiná; někdy napolo pomatená. Jedenáct mu bylo, když mi ho vzali. Ta jeho tvářička líbezná; od té doby jsem ji neviděla.“
„Je blonďáček nebo brunet?“ vedla svou zpozdilá Amálka. „Ukaž mi jeho vlasy.“
Becky bylo až k smíchu, jak je prostoduchá. „Dnes ne, panenko, až mi dojdou kufry z Lipska, odtamtud jsem přijela – mám v nich jeho obrázek, v lepších dobách jsem si ho nakreslila.“
„Chudinko Becky, chudinko Becky!“ řekla Amálka. „Měla bych být tak vděčná, tak vděčná.“ (Jestli je ta posvátná vděčnost za to, že se nám daří líp než druhým, jak nám ji od útlého věku ženské vštěpují, moudrá náboženská nauka, tím si nejsem jist.) A už byla zase v tom: její syn je ze všech na světě nejhezčí, nejlepší a nejchytřejší.
„Však mého Jirku uvidíš.“ Na lepší útěchu pro Becky Amálka nepřipadla. To bude něco pro ni.
Dobré dvě hodiny si tak povídaly a Becky jí za tu dobu přesně a důkladně vylíčila svůj soukromý život. Na Rawdonův sňatek že se jeho rodina vždycky dívala nevraživě, švagrová (ta intrikánka) že svého manžela proti ní štvala; Rawdon že navazoval mrzké poměry a tím se jí odcizil; kdeco že od svého nejmilejšího snášela: chudobu, lhostejnost, chlad – a to jenom kvůli chlapci; nakonec však po neslýchané urážce jí nezbylo než zažádat o rozluku, protože její ničemný manžel ji bez ostychu nutil obětovat dobré jméno, aby tak prostřednictvím mocného, leč bezcharakterního člověka, markýze Steyna, bodejť, koho jiného, toho ohavníka mizerného, udělal kariéru.
O tomto období svého pohnutého života mluvila Rebeka s pravým ženským jemnocitem i s ctnostným pohoršením. Urážkou ji manžel, ten padouch, vyštval z domova a ještě se jí pomstil tím, že jí vzal chlapce. A tak teď bloudí z místa na místo, chudá, bezmocná, všemi opuštěná, nešťastná.
Kdo zná Amálčinu povahu, lehce si domyslí, jak ten obšírný výklad přijala. Hněvem se třásla nad tím, jak se k Rebece zachoval ničemný Rawdon a bezcharakterní Steyne. Když Becky líčila, jak ji její aristokratičtí příbuzní pronásledovali a jak se jí manžel odcizoval, nad každou větou jí zajiskřil zrak obdivem. (Becky mu nespílala. Mluvila spíš zkormouceně než rozhořčeně. Vždyť ho kdysi vroucně milovala, a je přece otcem jejího syna.) Výjev s odloučením od syna sehrála tak, že se Amálka uchýlila za kapesníček; naší znamenité tragédce dělalo dobře, jak ta role na posluchačku působí.
Dámy si tedy povídaly a Amáliin nerozlučný průvodce, major (rušit je při rozmluvě nechtěl a vrzat po úzké chodbičce, kde mu strop odíral vlas na klobouku, ho také omrzelo) slezl po schodech do přízemní hospodské šalandy, odkud se procházelo ke schodům. Bylo tam plno čoudu a cákanců od piva. Na špinavém stole měli stát nocležníci desítky mosazných svícnů s lojovkami a nad lojovkami visely v řadách klíče od pokojů. S uzarděním tamtudy prošla předtím Amálka; kupili se tam všelijací lidé: tyrolští rukavičkáři, podunajští pláteníci s ranci; studenti ládující do sebe maso s butterbrodem; povaleči, hrající u stolů, vazkých od piva, karty nebo domino; kejklíři, posilňující se mezi dvěma produkcemi; zkrátka celé to fumum a strepitus[120] německé hospody o jarmarce. Bez říkání přinesl číšník majorovi džbánek piva; major vytáhl doutník, že se tím škodlivým býlím a novinami zabaví, než za ním přijde shora jeho chráněnkyně.
Za chvíli přišli shora Max a Fritz, cerevizky na ucho, na botách břinkající ostruhy, dýmky nádherně ozdobené erby a baňatými třapci, na prkno pověsili klíč od devadesátky a objednali si porci butterbrodu a pivo. Usedli vedle majora a dali se do řeči; chtěj nechtěj leccos z toho přeslechl. Nejvíc mluvili o „Lišákovi“ a „Šosákovi“, o soubojích a pitkách na univerzitě v sousedním Schoppenhausenu; z tohoto věhlasného sídla učenosti zřejmě spolu s Becky přijeli do Pumpernicklu na svatební oslavy.
„Ta malá Engländerin je, zdá se, en bays de gonaissance[121]“ řekl kamarádu Fritzovi Max, znalec francouzštiny. „Hned po tom tlustém dědečkovi přišla za ní nějaká hezounká krajanka. Slyšel jsem je v té její světničce švitořit a fňukat.“
„Musíme si vzít lístek na její koncert. Máš něco u sebe, Maxi?“
„Pch,“ řekl Max, „celý ten koncert je in nubibus[122]. Taky v Lipsku, říká Hans, nějaký koncert inzerovala: hromadu lístků si buršáci koupili. Jenže ona nezazpívala a odjela. V dostavníku včera tvrdila, že se jí v Drážďanech rozstonal pianista. Podle mě ani zpívat nemůže: hlas má nakřaplý jako ty, pivní kvartálníku!“
„Nakřaplý to jo; slyšel jsem, jak zkoušela z okna zpívat nějakou anglickou baladu ‚Růže na pavlači‘, přímo schrecklich[123].“
„Chlast a zpěv, to nejde dohromady,“ podotkl rudonosý Fritz; zřejmě ho víc bavilo to první. „Ne, nevezmeš jejího lístku nadarmo. Včera večer vyhrála v trente-et-quarante. Sám jsem ji viděl; nechala za sebe hrát nějakého anglického chlapečka. Co máme, utratíme tam nebo v divadle, nebo ji pozvem do Aureliova sadu na francouzské víno nebo koňak, ale lístky kupovat nebudeme. Co říkáš? Dáme si ještě džbánek?“ Jeden po druhém si omočili kníry ve vyčichlém moku, potom si je nakroutili a furiantsky odešli na jarmark.
Major si všiml, jak univerzitní krasavečci věší na hřebík klíč od devadesátky, a z jejich řeči snadno vyrozuměl, že mluví o Becky. „Ta mrška je pořád stejná,“ řekl si a s úsměvem vzpomněl, jak beznadějně kdysi koketovala s Pepíkem a jak směšně to dobrodružství skončilo. Často se tomu s Jiřím smáli, až pak za pár týdnů po svatbě také Jiří sedl malé Kirké na lep; jeho druh sice tušil, že se s ní slézá, ale dělal, že o ničem neví. Hluboce se to Viléma dotklo, pátrat po tom ostudném tajemství mu bylo stydno; zavadil o ně jednou sám Jiří, to jak se v něm hnulo svědomí. Bylo to ráno před bitvou u Waterloo, oba mladíci stáli před šikem a pohlíželi na tmavé davy Francouzů, hustě nakupené na protějších kopcích, lilo jak z konve a tu řekl Jiří: „Hloupě jsem se s nějakou ženskou zapletl. Jsem rád, že jsme vytáhli do pole. Jestli tady zůstanu, Amálka se, doufám, o té historii nic nedoví. Věčná škoda, že jsem si s tím začal!“ Vilém si usmyslil a mnohokrát to nešťastné Jiřího vdově pro útěchu vyprávěl, že co odešel Osborne od ženy, hned první den, bylo to po bitvě u Quatre Bras, mluvil s kamarádem upřímně a vroucně o otci a ženě. Také před starším Osbornem to silně vyzdvihoval, až starého pána přiměl k tomu, že se na samém sklonku života smířil se synovou památkou.
„Ta mrška pořád jen pletichaří,“ řekl si Vilém. „Kdyby tak byla sto mil odtud. Kam přijde, všude tropí neplechu.“ S hlavou v dlaních, před sebou týden otevřeného nečteného „Pumpernickelského zpravodaje“, oddával se neveselým myšlenkám i předtuchám a tu mu někdo slunečníkem ťukl na rameno; zdvihl hlavu a uviděl Amálii.
Co ta se majora nakomandovala (i ty nejslabší rády nad někým vládnou), jako nějakého novofundlanďana posílala ho hned sem, hned tam, hladila ho, dávala mu aportovat. Na povel „Hop, Dobbine!“ div že s chutí do vody neskákal a nenosil za ní v zubech tašku. Marné všechno, co tady bylo vypsáno, jestli čtenáři uniklo, že je major zamilovaný blázínek.
„Pročpak jste na mě, prosím, nepočkal a nedoprovodil mě dolů?“ pohodila hlavou a ironicky se mu uklonila.
„Nemohl jsem se tam na chodbě narovnat,“ odprošoval ji směšně; z radosti nad tím, že ji může vzít pod paží a odvést ze zakouřené místnosti, byl by odešel a na číšníka ani nevzpomněl, jenže milý výrostek se za ním rozběhl a na samém prahu Slona od něho vybral za nevypité pivo. Amálka se zasmála; pěkný dareba, utekl by bez placení; na celou tu věc i na slabé pivo udělala pár případných vtipů. V rozjařené náladě cupitala křepce po rynku. Že chce neodkladně mluvit s bratrem. Major se tomuto projevu lásky paní Amálie dal do smíchu; moc často se věru nestalo, aby chtěla mluvit s bratrem „neodkladně“.
Civilistu zastihli v přízemním salóně; rázoval po pokoji, okusoval si nehty a nejméně stokrát za tu hodinu koukal přes rynek na Slona; v podkroví tam zatím s přítelkyní rokovala Amálka a dole v hostinské místnosti bubnoval major na pocákaný stůl, také on se nemohl paní Osbornové dočkat.
„Tak co?“ řekl.
„Chudinka nebohá, co ta vystála,“ řekla Amálka.
„Namoutě, to vystála,“ pokyvoval Pepík hlavou, až se mu líce třásly jako rosol.
„Dostane pokoj po Paynové, ta se odstěhuje nahoru,“ hovořila Amálka. Paynová byla usedlá anglická služka a osobní komorná paní Osbornové; turistický vedoucí se jí povinně dvořil a Jirka ji pro legraci strašil německými bájemi o loupežnících a strašidlech. Celý čas brblala, svou paní sekýrovala a vyhrožovala, že se hned zítra vrátí do rodné vísky Claphamu. „Dostane pokoj po Paynové,“ řekla Amálka.
„Snad sem tu ženskou nepustíte,“ zabouřil major a skokem byl na nohou.
„Bodejť bychom ji nepustili,“ řekla neviňoučce Amálie. „Nevztekejte se, pane majore, a nepolámejte nám nábytek. Bodejť bychom ji sem nepustili!“
„No bodejť,“ řekl Pepík.
„Chudinka, vystála toho až dost,“ hovořila Amálka. „Bankéř jí, mizera, zkrachoval a utekl, manžel, ten sprosťák ničemný, ji opustil a chlapce jí vzal,“ (tu zaťala pěstičky a prudce jimi zahrozila – major mohl na neohrožené amazonce oči nechat) „chudinka zlatá! je sama na světě a živí se jen hodinami zpěvu – bodejť bychom ji k nám nepustili.“
„Hodiny zpěvu, paní Osbornová, u ní spánembohem berte,“ horlil major, „ale do domu ji nepouštějte. Snažně vás o to žádám.“
„Chmchm,“ řekl Pepík.
„Jste hodný a milý, aspoň jste býval; já nad vámi, majore Viléme, žasnu. Kdy jindy jí mám přispět na pomoc, ne-li tehdy, když má bídu. Teď je čas podat jí ruku. Své nejstarší přítelkyni že bych neměla –“
„Ona vám, Amálie, vždycky přítelkyní nebyla,“ neudržel se zlostí major. Tato narážka Amálce dodala; ostře si ho změřila a řekla: „Styďte se, majore Dobbine!“ Po tom bodnutí odešla vznešeně z pokoje, přibouchla dveře a zůstala tam se svou uraženou důstojností sama.
„Zrovna na to musí narážet!“ řekla, když za sebou dovřela. „Tak surově mi to musí připomínat,“ a zadívala se na Jiřího obrázek; visel tam jako jindy a pod ním obrázek chlapcův. „Ano, surově. Vždyť jsem mu odpustila, tak co o tom ještě mluví? Přímo od něho vím, jak hříšně a bezdůvodně jsem žárlila; a ty že jsi byl čistý – Ano, byl jsi čistý, ty můj světce na nebesích!“
Třesouc se rozhořčením přecházela po pokoji. Potom se opřela o prádelník, pod kterým měla obrázek viset, a upřeně na něj zírala. Čím déle ho pozorovala, tím vyčítavěji na ni hleděl. Hlavou jí táhly milé, miloučké vzpomínky na lásku, která kvetla tak kratičce. Rána, za všechna ta léta sotva zhojená, znovu krvácela, ach, a jak palčivě! Nevydržela manželovy výčitky. Není to možné. Nikdy, nikdy.
Chudák Dobbin; chudák Vilík! Neblahé slovíčko rozkotalo mnohaleté dílo – lopotnou stavbu celoživotní lásky i oddanosti – zbudovanou nad skrytými a utajenými základy, v nichž ležely zakopány vášně, nesčetné půtky, neznámé oběti – ozvalo se slovíčko a lepý palác naděje se zřítil – slovíčko, a ulétla hrdlička, kterou po celý život vábil!
Jakou krutou zkoušku Amálie prožívá, to na ní bylo vidět. A přece nepřestal Vilém Sedleymu rázně domlouvat, ať si dá na Rebeku pozor; naléhavě, ba urputně ho zapřísahal, aby se s ní nestýkal. Prosil pana Sedleyho, aby se na ni aspoň přeptal; pohybuje prý se mezi karbaníky a lidmi nevalné pověsti; už dříve nadělala hodně zla; spolu s Crawleym oškubala chudáka Jiřího; podle vlastního přiznání s manželem je rozloučena, pro nic za nic to asi není. Bude to nebezpečná společnice pro jeho sestru, ta se ve světě nevyzná! S veškerou výmluvností i rázností, na tak klidného pána zcela neobvyklou, domlouval Vilém Pepíkovi, aby k nim Rebeku nepouštěl.
Nebýt tak prudký a neobratný, snad by byl svými domluvami u Pepíka pořídil; ale civilista byl na majora nadurděný, že s ním jedná spatra (co si o něm myslí, pověděl už dříve turistickému vedoucímu, panu Kirschovi, major mu po cestě revidoval účty a pan Kirsch držel svému pánovi palec), kasal se, že svou čest obhájí a že si do svých věcí nedá od nikoho mluvit, a vůbec, že má majora po krk, a tu jim to dlouhé a bouřlivé rokování skončilo nanejvýš jednoduše – přišla totiž paní Becky, a nosič od Slona jí přitáhl skrovňoučká zavazadla.
S hostitelem se přivítala s vřelou úctou, zdrženlivě, leč přátelsky pokynula na pozdrav majoru Dobbinovi; pudově v něm vycítila nepřítele, který proti ní brojí; na ten shon a hluk vyšla z pokoje Amálie. Přistoupila k návštěvnici a vroucně ji objala; majora si nevšímala, jenom po něm zlostně šlehla pohledem – co byla ta nešťastná ženička na světě, tak nespravedlivý a zpupný pohled se jí snad na tváři neobjevil. Měla k tomu své důvody, umanula si, že na něho zanevře. Dobbin, pobouřený spíš křivdou než porážkou, hrdě se jí uklonil a ona mu to oplatila vražedným pukrletem.
Po jeho odchodu byla Amálka na Rebeku jako z másla, šukala po celém bytě a pokoj přítelkyni zařizovala s horlivostí i čiperností u naší poklidné známé až neobvyklou. Ale když už pášou lidé, zejména pak slaboši, nějakou křivdu, nejraději ji spáchají honem; Amálka si myslela, bůhvíjakou pietu a úctu neprojevuje nebožtíku kapitánu Osbornovi svou tvrdohlavostí.
Jirka přišel k večeři rovnou ze slavností a zjistil, že je jako vždy prostřeno pro čtyři; ale místo majora Dobbina tam seděla nějaká dáma. „Co to? A kde je Dobbík?“ jak byl zvyklý, zeptal se rovnou mladý pán. „Major Dobbin povečeří asi venku,“ řekla matka; přitáhla si chlapce, zlíbala ho, shrnula mu vlasy z čela a představila ho paní Crawleyové. „Tady je můj chlapec, Rebeko,“ řekla paní Osbornová – znělo to, jako by říkala – kdopak si může přát víc? Rebeka si ho s nadšením změřila a něžně mu stiskla ruku. „Milý chlapec! – docela jako můj –“ Samým pohnutím se zajíkla; víc říkat nemusela, i tak Amálka pochopila, že myslí na svého milovaného chlapce. Nakonec se však u přítelkyně uklidnila a povečeřela s chutí.
Při jídle se několikrát ozvala a Jirka po ní pokaždé koukl a zbystřil uši. Při zákusku si Amálka odskočila na něco v domácnosti dohlédnout. Pepík uvelebený v křesle klímal nad Galignanim. Jirka seděl hned vedle návštěvnice. Nepřestal po ní šibalsky pokukovat, až nakonec položil louskáček na stůl.
„Poslyšte,“ řekl Jirka.
„Copak?“ zasmála se Becky.
„Vy jste ta maskovaná dáma z Rouge et Noir.“
„Pst, ty čtveráčku,“ Becky ho vzala za ruku a políbila mu ji. „Byl tam taky strýček a mamince o tom nesmíš říkat.“
„Kdepak – ani muk,“ odpověděl mládeneček.
Vtom se vrátila Amálka a Becky jí řekla: „My už jsme se skamarádili.“ Je třeba přiznat, že si paní Osbornová přivedla do domu společnici nejvýš bystrou a roztomilou.
Vilém, všecek rozhořčený, leč netušící, jaká zrada ho čeká, chodil nazdařbůh po městě, až narazil na legačního tajemníka Tapeworma, a ten ho pozval na večeři. Při řeči o jídle se zeptal tajemníka, jestli je mu něco známo o jisté paní Crawleyové, která, pokud ví, byla v Londýně předmětem různých řečí. Tapeworm samozřejmě věděl o všem, co se v Londýně šustlo, a kromě toho byl příbuzný lady Gauntové; před zkoprnělým majorem toho o Rebece a jejím manželovi vysypal až neuvěřitelně mnoho; zároveň tím poskytl látku k tomuto vyprávění; u jeho tabule tehdy před lety měl totiž pisatel to potěšení celý příběh vyslechnout. Co bylo s Tuftem, Steynem, Crawleyovými – jaká byla Becky a jak si zprvu žila – všecinko ten jízlivý diplomat po řadě probral. O kdekom věděl kdeco, ba ještě mnohem víc; – odhalil zkrátka prostomyslnému majorovi ohromující věci. Nad Dobbinovou poznámkou, že si ji paní Osbornová a pan Sedley vzali k sobě do domu, propukl v řehot, že nad tím major ustrnul; jestli prý by neměli vzkázat do vězení a na byt a stravu a za preceptory tomu rozpustilci Jirkovi raději vzít nějaké ty pány, co s oholenou hlavou a v žluté kazajce, vždy po dvou přikováni k sobě, zametají v Pumpernicklu ulice.
Major byl tou zprávou nemálo ohromen i zděšen. Ráno, než mluvila s Rebekou, se s ním Amálie domluvila, že půjde večer na dvorní ples. Tam jí to poví. Odešel tedy domů, navlékl uniformu a odebral se ke dvoru, kde, jak doufal, paní Osbornovou zastihne. Vůbec nepřišla. Když se vrátil do bytu, u Sedleyových měli zhasnuto. Uvidí ji až ráno. Jak se mu s tím strašným tajemstvím spalo, to nevím.
Jakmile to zrána jen trochu šlo, poslal sluhu naproti s lístkem, že s ní naléhavě potřebuje mluvit. Místo odpovědi dostal vzkaz, že paní Osbornová velmi stůně a nevychází z pokoje.
Ona byla také celou noc vzhůru. O něčem přemýšlela, co ji stokrát předtím znepokojovalo. Stokrát už by byla podlehla, a nakonec před tou přílišnou obětí přece jen couvla. Přes všechnu jeho lásku a věrnost, všechnu úctu, vážnost i vděčnost, kterou mu sama prokazuje, není to možné. Co znamená dobrodiní, věrnost, zásluha? Dívčí kadeř, chumáč licousů rázem vychýlí vážky. V tom se Amálka nelišila od jiných, také jí nic neznamenaly. Zkoušela je něčím dovážit, ale nebylo to možné; nelítostná ženička si našla záminku; tak či onak bude volná.
K Amálce pustili majora teprve odpoledne; místo srdečného a vlídného přivítání, na jaké byl drahnou dobu zvyklý, vysekla mu pukrle a podala ručku v rukavičce a hned ji zas odtáhla.
Byla tam v pokoji také Rebeka; usmívala se na něho a podávala mu ruku. Dobbin před ní zmateně ucouvl. „Račte – račte prominout, milostivá,“ řekl, „řeknu vám, že sem nejdu jako váš přítel.“
„Fujtajxl, takové řeči ti zakazuji,“ ozval se poplašeně Pepík, nestál o nějaký výstup.
„To bych ráda věděla, co major Dobbin proti Rebece má?“ řekla tlumeně Amálie rozechvělým jasným hlasem; z očí jí zírala rozhodnost.
„Takové řeči ti ve svém domě zakazuji,“ ozval se znovu Pepík. „Jářku, zakazuji, přestaň s tím, prosím, Dobbine.“ Všecek rozklepaný a brunátný se rozhlédl kolem sebe, zafuněl a vykročil ke dveřím.
„Milý příteli!“ řekla s andělskou líbezností Rebeka, „poslechněte si přece, co má proti mně major Dobbin.“
„Jářku, nechci to slyšet,“ zapištěl Pepík, skasal si župan a v tu ránu byl pryč.
„Jsme tu pouhé dvě ženy,“ řekla Amálie. „Tak mluvte.“
„Takové chování vám, Amálie, nesluší,“ řekl hrdě major, „že bych obvykle jednal se ženami hrubě, toho si nejsem vědom. Povinnost, kterou přicházím vykonat, mě nikterak netěší.“
„Dělejte honem, majore Dobbine,“ Amálie se dostávala do varu. Nějak příjemně se Dobbin po jejím pánovitém tónu nezatvářil.
„Přišel jsem vám povědět – a protože jste tady i vy, paní Crawleyová, musím to povědět před vámi – že jak se mi zdá – neměla byste patřit k rodině mých přátel. Dáma, odloučená od manžela, která cestuje pod falešným jménem, která navštěvuje herny –“
„Šla jsem tam na ples,“ okřikla ho Rebeka.
„– nehodí se paní Osbornové a jejímu synovi za společnici,“ vedl svou Dobbin, „a ještě bych dodal, že vás tu lidé znají a vědí na vás věci, o kterých ani nechci mluvit – před paní Osbornovou.“
„Pěkně a pohodlně se vám to, majore Dobbine, tupí,“ řekla Rebeka. „Vrháte proti mně obvinění a přitom je ani nevyslovíte. Z čeho mě obviňujete? Z nevěry k manželovi? S opovržením odmítám, ať mi to někdo dokáže – jářku, dokažte mi to vy. Nemám čest o nic víc pošramocenou než moji zarytí nepřátelé, kteří mi zlořečí. Obviňujete mě snad z toho, že jsem chudá, opuštěná, nešťastná? Ano, tím vším jsem se provinila a denně za to pykám. Pusť mě, Amálko. Stačí mi představit si, že jsem se s tebou nesetkala, a hůř než včera na tom nejsem. Stačí mi představit si, že minula noc a ubohá poutnice jde dále. Pamatuješ si tu písničku, kterou jsme ve starých zlatých dobách zpívávaly? Od té doby pořád jen putuji – ubohá psankyně, proto mnou opovrhují, že jsem nešťastná, proto mě urážejí, že jsem opuštěná. Pusť mě: záměrům tohoto pána tady překážím.“
„To překážíte, milostivá,“ řekl major. „Jestli mám v tomto domě nějakou moc“
„Moc, vůbec žádnou!“ vyhrkla Amálie. „Jen u mě, Rebeko, zůstaň. Já tě neopustím, protože tě pronásledují, ani tě nepotupím proto – protože si usmyslel tupit tě major Dobbin. Pojď, má zlatá.“ Obě vykročily ke dveřím.
Vilém jim je otevřel. Ale jak jimi procházely, uchopil Amálii za ruku a řekl – „Mohl bych s vámi chvilku mluvit?“
„On s tebou chce mluvit beze mě,“ zatvářila se mučednicky Rebeka. Místo odpovědi jí Amálie pevně zmáčkla ruku.
„O vás, na mou čest, mluvit nebudu,“ řekl Dobbin. „Vraťte se, Amálie,“ a ona se vrátila. Dobbin se paní Crawleyové uklonil a zavřel za ní. Amálie se na něho dívala opřena o zrcadlo: měla smrtelně bledý obličej i rty.
„Mluvil jsem trochu rozčileně,“ ozval se po chvíli mlčení major; „toho slova moc jsem užil špatně.“
„To jste užil,“ řekla Amálie a zuby jí zacvakaly.
„Ale abyste mě vyslechla, na to mám přece právo,“ hovořil Dobbin.
„Je to od vás ušlechtilé, že mi připomínáte, čím jsme vám zavázáni.“
„Myslím to právo, které mi svěřil Jiřího otec,“ řekl Vilém.
„Ano, a vy jste urazil jeho památku. Včera jste ji urazil. Však o tom víte. Nikdy vám to neodpustím. Nikdy!“ řekla Amálie. Větičku po větičce mu to vmetla do tváře a třásla se hněvem i pohnutím.
„To snad nemyslíte, Amálie, vážně,“ řekl smutně. „Znamená to, že tato ukvapená slova mají vyvážit celoživotní oddanost? Jak jsem včera mluvil o Jiřím, tím jsem se jeho památky nijak nedotkl, a když už se častujeme výčitkami, já si od jeho vdovy a matky jeho syna rozhodně žádnou nezasloužím. Rozvažte si to – někdy v klidné chvilce, svědomí vám pak nedá a své obvinění odvoláte. Odvoláváte je už teď!“ Amálie sklopila hlavu.
„Nebouříte se nad tím, co jsem včera řekl,“ hovořil dále. „Je to, Amálie, pouhá záminka, jinak jsem vás marně patnáct let miloval a pozoroval. Copak jsem se za tu dobu nenaučil číst vaše city a luštit vaše myšlenky? Vím, co vaše srdce dokáže: pevně lpí na vzpomínce a kochá se přeludem. Ale k takové oddanosti, jaké si má oddanost zaslouží a jakou bych si byl u šlechetnější ženy lehce vysloužil, k té se nevzchopí. Ano, nezasloužíte lásku, kterou vám věnuji. Od počátku vím, že kořist, po které celý život bažím, nestojí za to; že jsem hlupák, oblouzený hlupák, když všechnu opravdovost i zanícenost sázím na chatrnou špetku vaší lásky. Už s vámi nebudu smlouvat; ustupuji. Nic proti vám nemám. Jste velmi hodná, dělala jste, co bylo ve vašich silách; ale k té oddanosti, kterou jsem k vám choval a o kterou by ráda stála nějaká lepší duše, než jste vy, jste se povznést nedokázala – ano, nedokázala. Sbohem, Amálie! Pozoroval jsem váš zápas. Ukončeme ho. Oba nás vysiluje.“
Mlčky stála Amálie, celá zdrcená nad tím, jak Vilém najednou trhá řetěz, jímž ho dosud poutala, a prohlašuje svou nezávislost a svrchovanost. Tak dlouho se nebohé ženičce plazil u nohou, že si po něm zvykla šlapat. Vdát se za něho nechtěla, jenom ho mít stále u sebe. Sama mu nic dát nechtěla, on jí však měl dát všechno. Často se tak v lásce handluje.
Vilémův výpad ji nadobro zničil a zdrtil. Její útok byl dávno odražen, nebylo po něm ani veta.
„Mám si to tedy, Viléme, vykládat tak, že odcházíte – že odcházíte pryč?“ řekla.
Smutně se zasmál. „Už jednou jsem odešel,“ řekl, „a vrátil jsem se po dvanácti letech. Byli jsme tehdy mladí, Amálie. Sbohem. Ta hra mě stála kus života!“
Dveře od pokoje paní Osbornové se při jejich rozmluvě maloučko pootevřely; jen co Dobbin pustil kliku, hned ji Becky uchopila a zmáčkla; z jejich rozmluvy jí neuniklo ani slůvko. „Má ten chlap ale šlechetné srdce,“ řekla si, „a ta ženská si s ním hanebně zahrává!“ Obdivovala se Dobbinovi; že se proti ní postavil, to mu neměla za zlé. Byl to poctivý tah a slušně zahraný. „Ach,“ řekla, „mít já takového manžela – člověka, který má cit i rozum! Jeho velikánská chodidla by mi nevadila.“ Odběhla do svého pokoje, usilovně se nad něčím zamyslela a napsala mu lístek; snažně ho prosila, ať tam ještě pár dní zůstane – a nemyslí na odjezd – ona že mu A. přivede zpátky.
Rozloučení skončilo. Znovu zamířil Vilém ke dveřím a byl pryč; a milá vdovička, která toho byla příčinou, prosadila svou, vyhrála a měla se nad čím radovat. Nechť jí to vítězství dámy závidí.
V malebnou dobu večeře se objevil pan Jirka a znovu pohřešil Dobbíka. Mlčky pojedli. Pepík neztratil chuť, zato Amálka nevzala do úst.
Po jídle se Jirka uvelebil na polštářích ve výstupku trojdílného arkýřového okna, jednou stranou obráceného na rynek, kde stojí hostinec U Slona; matka seděla vedle něho a něco kutila. Najednou si všiml, že se u majorova domu naproti přes ulici něco děje.
„Vida!“ řekl, „Dobbíkova koleska – vytahují mu ji ze dvora.“ Ta koleska byl majorův kočár; koupil si ho za šest liber a vystál za něj mnoho úsměšků. Amálka sebou trhla, ale nic neříkala.
„Vida!“ ozval se znovu Jirka. „Frantík vynáší kufry a jednooký postilión Kuntz vede po rynku tři Šemíky. Koukej, ty jeho boty a ta žlutá kamizola – úplný strašák do zelí. Co to – zapřahají Dobbíkovi kočár. To se někam chystá?“
„Ano,“ řekla Amálka, „na nějakou cestu.“
„Na nějakou cestu? A kdy se vrátí?“
„On se – on se už nevrátí,“ odpověděla Amálka.
„Že se nevrátí!“ zavřískal Jirka a skočil dolů. „Tady zůstaneš,“ obořil se na něho Pepík. „Zůstaň tady, Jirko,“ řekla mu smutně matka. Chlapec se zarazil; dupal po pokoji a do všeho kopal; vyskakoval na okenní sedátko a zas z něho seskakoval, zvědavostí byl celý nesvůj.
Zapřáhli koně. Řemenem přetáhli kufry. Frantík vynesl pánovi z domu šavli, rákosku a deštník svázané dohromady a uložil je za sedadlo, psací skřínku a plechovou pikslu s chocholatým kloboukem strčil do kozlíku. Potom přitáhl ještě modrý, červeně podšitý usmolený plášť, který majora halil už dobrých patnáct let a který – jak se tehdy v jedné odrhovačce zpívalo – hat manchen Sturm erlebt.[124] Koupen byl před waterlooským tažením a tu noc po Quatre Bras leželi pod ním Jiří i Vilém.
Z domu vyšel domácí, stařičký Burcke, za ním Frantík s dalšími, už posledními zavazadly – potom major Vilém – Burcke ho chtěl mermomocí políbit. Kdo se kdy s majorem setkal, každý ho zbožňoval. Jen taktak se major ubránil tomuto projevu lásky.
„Hrome, a já přece půjdu,“ zavřeštěl Jiří. „Dej mu to,“ řekla významně Becky a strčila chlapci do ruky nějaký papírek. Úprkem se hnal po schodech, mžikem přeběhl ulici – postilión už zlehounka práskal bičem.
Vilém se vymkl domácímu z náručí a usedl do kočáru. Jirka se za majorem vymrštil, vzal ho kolem krku (z okna to bylo vidět) a na všechno možné se ho vyptával. Potom hmátl do vesty a lístek mu odevzdal. Major po lístku dychtivě sáhl, všecek rozechvěn ho otevřel, ale rázem se zasmušil, papír roztrhl a vyhodil ven z kočáru. Políbil Jirku na čelo, s Frantíkovou pomocí chlapec slezl a zaťaté dlaně si přitiskl na oči. Chvíli se ještě nepouštěl kočáru. Fort, Schwager! Žlutý postilión práskl mocně bičem, Frantík se vyšvihl na kozlík, Šemíci se rozjeli a Dobbin sklopil hlavu na prsa. Nezdvihl ji, ani když jeli pod Amáliiným oknem; Jirka na ulici osiřel a před celým zástupem se dal do breku.
V noci ho zaslechla vzlykat Amálčina komorná; na utišení mu přinesla nakládané meruňky. Naříkala s ním. Chudí, prostí, poctiví, zkrátka všichni hodní lidé, kteří tohoto vlídného a přímého pána znali, měli ho rádi.
A Amálka, ta splnila svou povinnost. Pro útěchu měla Jiřího obrázek.
KAPITOLA
XXXII.,
v níž jsou samá narození,
svatby a úmrtí
Možná že Becky potají kula plány, jak přivést Dobbinovu věrnou lásku k zdárnému konci; ale milá ženička si řekla, že s tím tajemstvím není žádný spěch, a protože jí nešlo ani tak o cizí jako o vlastní prospěch, hleděla si hromady věcí, směřujících spíš k jejímu než Dobbinovu štěstí.
Z čista jasna se octla v pěkné útulné domácnosti, obklopená vlídnými přáteli a dobrosrdečnými prosťáčky, s jakými se už léta nesetkala. Z přirozeného pudu i z nezbytí byla sice tulačka, ale odpočinek jí občas lahodil. I otrlý Arab, na velbloudím hrbu se drncající po poušti, rád si občas pohoví u vody pod datlovníkem nebo odjede do města, tam se projde po bazaru, osvěží se lázní a pomodlí v mešitě a potom znovu vyrazí na lup, tak si naše malá Išmaelka libovala Pepíkův stan i pilaf. Přivázala oře ke kůlu, pověsila zbraně a s chutí se hřála u jeho ohně. Nevýslovně příjemná a libá zastávka to byla v jejím nepokojném kočovném životě.
Tak si to libovala, že se všemožně snažila zalíbit všem, a že toto řemeslo provozovala skvěle a zdárně, to víme. Už tehdy v podkroví U Slona si Pepíka za kratičkou chvíli dost naklonila. Za týden byl civilista jejím poníženým otrokem a zaníceným ctitelem. Po obědě už nepodřimoval, jako to dřív dělával před ne tak čipernou Amálkou. V otevřeném kočáře jezdil s Becky na vycházky. Na její počest pořádal menší dýchánky a vymýšlel zábavy.
Předtím ji chargé d’affaires Tapeworm hrubě tupil; co byl u Pepíka na večeři, den co den chodil pak Becky vzdávat poklonu. Chudinka Amálka nikdy mnoho řečí nenadělala a po Dobbinově odjezdu byla ještě zamlklejší a nemluvnější; jakmile se u nich objevil tento oslnivý génius, nadobro na ni zapomínali. Francouzského vyslance zaujala Becky stejně jako jeho soka. Německé paničky, v mravním ohledu nijak zvlášť úzkoprsé, zvlášť pokud jde o Angličany, byly nad duchaplností a vtipností roztomilé přítelkyně paní Osbornové u vytržení; ke dvoru jít si Rebeka nežádala, ale Jejich převznešené Jasnosti se o ní dověděly, jaká je rozkošná, a zatoužily ji poznat. Když se pak o ní rozneslo, že je aristokratka ze starobylého anglického rodu, za manžela že má plukovníka gardových dragounů, Excellenz guvernéra na jednom ostrově, on že se s ní rozešel kvůli nějaké menší rozmíšce, jaká v zemi, kde dosud čtou „Werthera“ a „Spřízněné volbou“ pokládají za četbu mravně povznášející, mnoho neznamená, nikoho z vybrané společnosti tohoto vévodstvíčka nenapadlo zabouchnout před ní dveře. Paničky jí o překot tykaly a přísahaly věčné přátelství; tak ochotně těmito vzácnými dary neobšťastňovaly ani Amálii. Lásku a Svobodu si prostí Němci vykládají způsobem pro hodné a milé Yorkshiřany a Somersetshiřany zcela nepochopitelným; v některých hloubavých a vzdělaných městech se tam může dáma rozvést nevím kolikrát, postavení ve společnosti si přesto udrží. Co si Pepík zřídil domácnost, teprve nyní mu v ní bylo Rebečinou zásluhou příjemně. Zpívala, hrála, smála se, bavila se ve dvou ve třech řečech; kdekoho tam vodila. Pepík se dal od ní přesvědčit, že se u něho místní společnost schází jen díky jeho společenským vlohám a jeho duchaplností.
Amálka byla paní domu jen co do placení účtů, ale Becky brzy kápla na to, jak ji uklidnit a potěšit. V jednom kuse jí vykládala o majorovi, kterého sama poslala k vodě, netajila se tím, jaký je to skvělý, velkodušný pán, a mluvila jí do duše, jak se to k němu zachovala. Amálka hájila své jednání, že prý ji vedly ryzí náboženské zásady; jakmile žena atd., a s takovým andělem, jakého šťastně dostala za muže, že je sezdána až navěky; ale nic neměla proti tomu, když jí Becky majora vychvalovala až do nebe; dokonce sama mnohokrát za den zaváděla na Dobbina řeč.
U Jirky a služebných bylo snadno získat přízeň. Jak řečeno, Amáliina komorná stála při šlechetném majorovi tělem, duší. Za to, že ho Becky od její velitelky vystrnadila, zpočátku na ni zahlížela, ale brzy se s paní Crawleyovou smířila, když se z ní vyklubala Vilémova zanícená ctitelka a obhájkyně. A za těch nočních konkláve, jakým se obě dámy po dýcháncích oddávaly (slečna Paynová jedné z nich česala plavé kudrny, druhé zas hebké kaštanové copy), vždycky to děvče něco utrousilo o miloučkém panu majoru Dobbinovi. Amálka se na její horování ani na Rebečin obdiv nezlobila. Jirka mu musel neustále psát a pokaždé mu uložila, aby mu v doušce vyřídil srdečný pozdrav od maminky. Za noci se dívala na manželův obrázek; nic jí nevyčítal – po Vilémově odchodu spíš ona vyčítala jemu.
Amálka se ze své hrdinné obětavosti moc neradovala. Byla velmi distraite[125], nervózní, zamlklá, nic jí nebylo vhod. Jakživa ji rodina neviděla tak nedůtklivou. Byla bledá a churavá. Zpívala si písničky (patřila k nim také „Einsam bin ich nicht alleine“[126], ta Weberova něžná milostná píseň, starosvětský to důkaz, slečinky, že už tehdy, když jste ani nebyly na světě, uměly vaše předchůdkyně milovat a zpívat); – jářku, písničky, které měl major nejradši; za soumraku si je v salóně prozpěvovala, až najednou přestala a odešla vedle nejspíš potěšit se s manželovou miniaturou.
Po majorovi tam zůstalo pár knih s jeho podpisem; německý slovník, na předsádce podepsaný „Vilém Dobbin, -tý pluk“; cestovní průvodce označený jeho počátečními písmenami a pár dalších knih. Amálka je uklidila pod oba Jiří na polici, kde měla stát šitíčko, psací skřínku, bibli a kancionál. Při odchodu si major zapomněl rukavice; i stalo se, že jak jednou Jirka kramařil matce ve stolku, našel je tam pěkně složené; měla je zastrčeny v takzvané tajné přihrádce.
O společnost Amálka nestála, jen se v ní nudila, v letní podvečer tedy ze všeho nejraději chodila s Jirkou na dlouhé procházky (Rebeka se zatím bavila s Pepíkem) a tu matka mluvívala se synem, až to bylo i chlapci k smíchu. Vyprávěla mu, že podle ní je major nejlepší člověk na světě; že je ze všech nejšetrnější a nejvlídnější, ze všech nejstatečnější a nejskromnější. Znovu a znovu mu připomínala, že on, jejich přítel, jim z blahovolné péče poskytl všecinko, co mají; že nad nimi držel ruku v chudobě a strádání, že nad nimi bděl, když se o ně nikdo jiný nestaral; jeho druhové že ho ctí, on sám však o svých hrdinských činech nikdy nemluví; Jirkův otec že mu důvěřoval jako žádnému jinému a hodný Vilém že nad ním vždycky držel ruku. „Kolikrát mi tvůj tatínek vyprávěl,“ řekla, „že když byl ještě malý, u nich ve škole, kam spolu chodili, zastal se ho Dobbin proti jednomu tyranovi; od toho dne pak trvalo jejich přátelství až do posledního, kdy tvůj drahý otec padl.“
„Jestlipak zabil Dobbin toho chlapa, co zabil tatínka?“ řekl Jirka. „To jistě, nebo aspoň drapnout ho, tak jistě by ho zabil, viď, mami. Až já budu u vojska, to budu mít na Francouze pifku – uvidíš!“
Takhle se matka se synem většinou bavili. Ze syna si ta dobrácká udělala důvěrníka. A on k Vilémovi lnul jako každý, kdo ho blíže poznal.
Ostatně také Becky, nechtějíc zůstat v něžném citu pozadu, pověsila si v pokoji miniaturu; lidé se tomu divili a smáli, radoval se jen model; nebyl to nikdo jiný než náš známý Pepík. Naše ženička přicestovala s nápadně chudičkou bagáží. Když se pak milostivě nastěhovala k Sedleyovým, snad ze studu nad tou hrstkou kufrů a škatulí, důležitě mluvívala o tom, že si zavazadla nechala v Lipsku a že je z toho velkoměsta musí nějak dostat. Když nějaký cestující pořád něco mele o skvělých zavazadlech, jenže je náhodou nemá u sebe, měj se, milý synu, před takovým cestujícím na pozoru! Krk vsadím, že je to podvodník.
Pepík ani Amálka toto důležité životní pravidlo neznali. Má-li Becky nebo nemá v neviditelných kufrech hromadu krásných šatů, tím si hlavu nelámali; ale protože ty, co měla s sebou, byly náramně ošumělé, Amálka jí něco přenechala ze svých zásob a ještě ji zavedla k nejlepší místní modistce a tam ji vyparádila. Věřte mi, veta bylo po potrhaných límečcích i po vyrudlém, na zádech popraskaném hedvábí. Se změnou životního postavení změnila Becky také návyky – zanechala šminkování – zanechala také jiného nerozlučného požitku, nebo se mu oddávala jen potají; tak třeba když si někdy za letního večera (zatímco Amálka s chlapcem byli venku na procházce) dala od Pepíka říct a usrkla ředěné pálenky. Sama se tomu požitku neoddávala – zato se mu oddával turistický vedoucí; ten mizera Kirsch byl na láhev jako drak; a když si zavdal, nevěděl, kolik vypil. Kolikrát mu bylo až divné, jak páně Sedleyova koňaku ubývá. Inu, je to trapné téma. Co přišla Becky do spořádané rodiny, tolik co dřív snad přece jen nepila.
Posléze došly z Lipska ty slavné krabice – celkem tři, ne moc velké ani nádherné – a když už došly, žádné šaty nebo šperky z nich Becky zřejmě nevybalila. Z jedné, napěchované soukromými listinami (byla to ta, kterou kdysi Rawdon Crawley prošťoural, jak se sháněl po Beckiných schovaných penězích), rozjařeně vytáhla nějaký obrázek; připíchla si ho ve svém pokoji na zeď a zavedla k němu Pepíka. Byl to tužkou nakreslený portrét nějakého pána, jenom v obličeji růžově kolorovaný. Na slonu odjížděl od kokosových palem a pagody; byl to orientální výjev.
„Namoutě, vždyť jsem to já,“ křikl Pepík. A vskutku to byl on, zářil mladostí i krásou, na sobě měl nankinový kabátek střižený podle módy z r. 1804. Starý obrázek visel kdysi na Russell Square.
„Sama jsem si ho koupila,“ Rebece se třásl hlas pohnutím. „Šla jsem se podívat, jestli bych přátelům nemohla nějak prospět. Nikdy jsem se od toho obrázku neodloučila – a taky neodloučím.“
„Vážně?“ Pepík se zatvářil nevýslovně nadšeně a spokojeně. „Opravdu jste si ho kvůli mně tolik vážila?“
„Vždyť to víte,“ řekla Becky, „ale proč o tom mluvit – proč na to myslet – proč se ohlížet zpátky! Je pozdě!“ Pepík si ten večer rozkošně pobesedoval. Amálka se vrátila churavá a hned ulehla. Pepík poseděl se svou sličnou návštěvnicí při kouzelném tête-à-tête, sestra ve vedlejším pokoji nemohla usnout a slyšela Rebeku, jak mu prozpěvuje písničky z r. 1815. Tu noc kupodivu neusnula zrovna jako Amálie.
Bylo to v červnu, londýnská sezóna vrcholila. Galignaniho (nejlepšího přítele exulantů) si Pepík denně pročítal a vybranými úryvky z něho častoval dámy při snídani. Každý týden se v těchto novinách podrobně píše o vojenských událostech, ty Pepíka, znalého vojny, obzvlášť zajímaly. Jednou jim četl nahlas: – „Příjezd -tého pluku. – Gravesend, 20. června: – Dnes dopoledne veplul do Temže indický koráb Ramchunder; na palubě měl 14 důstojníků a 132 mužů tohoto chrabrého útvaru. V Anglii nebyli čtrnáct let, odpluli ten rok po Waterloo, v kteréžto bitvě bojovali, později se pak vyznamenali v barmské válce. Dnes tady vystoupili na břeh zasloužilý plukovník, komandér lázeňského řádu, sir Michael O’Dowd s chotí a sestrou, dále kapitáni Posky, Stubble, Macraw, Malony; poručíci Smith, Jones, Thompson, F. Thompsen; praporčíci Hicks a Grady; na hrázi jim vojenská kapela zahrála národní hymnu a potom naše chrabré vysloužilce s hlučným provoláváním slávy doprovodily davy do Waytova hotelu, kde byla obráncům staré Anglie uspořádána opulentní hostina. Při banketu servírovaném, což ani netřeba připomínat, v nejlepším waytském stylu, nadšené provolávání slávy neustávalo; nakonec lady O’Dowdová s plukovníkem vyšli na balkón a na zdraví krajanům připili číší Waytova prvotřídního bordeauxského.“
Jindy jim zas Pepík přečetl krátké úřední oznámení – major Dobbin narukoval do Chathamu k -tému pluku; načež je obeznámil s tím, že byli u dvora přijati komandér lázeňského řádu, plukovník sir Michael O’Dowd, lady O’Dowdová (uvedla ji paní Molloy Malonyová z Ballymalony), slečna Glorvina O’Dowdová (uvedla ji lady O’Dowdová). Vzápětí se pak mezi nově jmenovanými podplukovníky objevil Dobbin: starý maršál Tiptoff totiž po vyplutí -tého pluku z Madrasu umřel, a jakmile se plukovník Michael O’Dowd vrátil do Anglie, panovník ho ráčil povýšit na generálmajora s dovětkem, že má v statečném pluku, jemuž tak dlouho velel, plukovnictví podržet i nadále.
O některých těchto událostech už Amálie věděla. Jiří si nepřestal s poručníkem dopisovat; co odjel, psal Vilém několikrát i jí, ale s netajeným chladem; uvědomila si, chuděra, že nad ním nemá žádnou moc a že je, jak řekl, nezávislý. Opustil ji a ona je nešťastná. Hlavou jí táhly vzpomínky na jeho nesčetné úsluhy, na jeho nezištnou a oddanou úctu, a ve dne v noci jí nedaly pokoje. Jako vždycky nad nimi hloubala; pochopila, jak ryzí a krásná byla láska, se kterou si zahrávala, a vyčítala si, jaký poklad to zahodila.
Ano, veta je po lásce. Nic z ní Vilémovi nezbylo. Říkal si, že ji nemiluje, jako ji kdysi miloval. A nikdy ji už milovat nebude. Oddanost, jakou jí tolik let věrně projevoval, nelze jen tak zahodit a rozbít; trhliny budou na ní znát, i když se spraví. Pokazila ji ta neopatrná tyranka. Znovu a znovu si Vilém říkal: „Pořád jsem si něco namlouval, pořád jsem sám sebe šálil; být hodna lásky, kterou jsem jí věnoval, dávno mně ji oplatila. Byl to bláhový omyl. Z takových omylů se snad skládá celý život. A kdybych ji nakrásně získal, nebyl bych ten den po vítězství rozčarován? K čemu se nad porážkou hrýzt a kormoutit?“ Čím déle o tom dlouhém životním období přemýšlel, tím jasnější mu byl jeho omyl. „Zapřáhnu se znovu do práce,“ řekl si, „a v povolání, které mi nebesa určila, svědomitě dosloužím. Budu hledět, aby si nováčci pořádně leštili knoflíky a seržanti aby v účtech nedělali chyby. Budu se stravovat v kasinu a poslouchat historky skotského plukovního lékaře. Až zestárnu a zchromnu, odejdu do penze a dám se peskovat od starších sester. ‚Ich habe geliebt und gelebť,[127] jak říká ta dívka v Schillerově ‚Valdštejnovi‘. Je se mnou konec. – Zaplať, co jsem dlužen, a přines mi doutník; podívej se, Frantíku, co dnes hrají; zítra odplujem na Batavieru domů.“ Takhle si rozprávěl (Frantík z toho zaslechl jen poslední dvě věty), jak se procházel po rotterdamském Boomjes. Batavier kotvil uprostřed přístavu. Na horní zadní palubě viděl místečko, kde seděl s Amálkou při blahé plavbě sem. Copak mu to asi chtěla říct maličká paní Crawleyová? Pch! Zítra vyplujeme do Anglie a vrátíme se domů ke svým povinnostem.
Po červnu se nepatrná pumpernickelská dvorní společnost echt po německu rozešla do sterých lázní, kde pila u pramenů minerální vody, jezdila na oslech, podle mohovitosti i nálady karbanila v redutách, po stovkách se hrnula žrát k table d’hôte a tak prolenošila léto. Angličtí diplomati odjeli do Teplic a Kissingen, jejich francouzští sokové zas zavřeli chancellerie[128] a kalupem se hnali na svůj zamilovaný Boulevard de Gand. Panující Jasnosti se odebraly jednak do lázní, jednak na lovčí zámečky. Odjel kdejaký jen trochu nóbl člověk a ovšem také dvorní lékař doktor von Glauber s baronesou. Lázeňská sezóna doktorovi vynášela nejvíc – výdělek spojoval se zábavou; nejčastěji se uchyloval do Ostende, kam se Němci houfně táhnou; doktor si tam se svou zákonitou manželkou dopřával v moři takzvaného „omočení“.
Z významného pacienta Pepíka si doktor udělal dojnou krávu; jako nic přemluvil našeho civilistu, aby kvůli svému zdraví i kvůli věru notně otřesenému zdraví své roztomilé sestry odjel na léto do tohoto protivného přímořského města. Amálce to bylo jedno. Jirka skákal radostí nad tím, že se někam pohnou. V krásném landauru, zakoupeném Pepíkem, čtvrtá s nimi samozřejmě jela Becky; oba sloužící seděli vpředu na kozlíku. Snad měla neblahé předtuchy, že se v Ostende setká se známými, kteří o ní budou ošklivě mluvit – aťsi! má dost síly a nějak to přečká. Drží Pepíka pevně na kotvě, jen prudká bouře jí ho může vyrvat. Ten obrázek mu dodal. Sundala tedy Becky slona a šoupla ho do krabičky, kterou před lety dostala od Amálie. Také Amálka si vezla své láry – oba obrázky –, nakonec se pak všichni ubytovali v jednom náramně drahém a nepohodlném ostendském domě.
Chodila se tedy Amálka koupat do moře a vydatně toho využívala. Kolem Becky po desítkách chodili známí a vůbec se k ní nehlásili; paní Osbornová (ta se s ní procházela a nikoho neznala) neměla tušení, jaké příkoří se děje přítelkyni, kterou si moudře vybrala za společnici. Becky pak nenapadlo vysvětlit jí, co se před jejíma nevinnýma očima odehrává.
Zato někteří známí se k paní Crawleyové horlivě měli – snad horlivěji, než jí bylo milé. Patřil k nim major Loder (na trvalé dovolené) a kapitán Rook (dříve od gardových střelců); denně bývali na hrázi, pokuřovali a zevlovali po ženských a brzo si sjednali přístup k páně Sedleyově pohostinné tabuli i do jeho vybraného kroužku přátel. Nedali se odbýt; vpadali k němu, aťsi tam Becky byla nebo ne, lezli do Amálčina salónu a zamořovali ho pachem svých kabátů i vousů, říkali Pepíkovi „Fešáku“, hrnuli se k jeho stolu a dlouhé hodiny se s ním řehtali a popíjeli.
„Jak oni to vlastně myslí?“ zeptal se Jirka – neměl ty pány rád. „Včera jsem zaslechl, jak major paní Crawleyové říká: ‚Kdepak, Becky, ten Fešák není jen pro vás. Musíme na něm taky něco trhnout, jinak kápnu božskou! Jak to, maminko, ten major myslel?“
„Major? Neříkej mu major!“ řekla Amálka. „Copak já vím, jak to myslel?“ On i jeho přítel v ní vzbuzovali odpor a strach. V podroušenosti ji zahrnovali lichotkami, mlsně po ní koukali přes stůl a kapitán jí nadbíhal, až jí samou nevolí bylo zle; mluvila s ním, jen když měla Jiřího vedle sebe.
Po pravdě řečeno, Rebeka nerada ty chlapy nechávala s Amálií pohromadě; major také nebyl poután žádnými závazky a zapřísáhl se, že on ji dostane. Dva halamové se rvali o nevinnou duši, u jejího stolu o ni hráli v kartách; netušila sice, že na ni mají ti lumpi spadeno, ale byla před nimi celá ustrašená a nesvá a toužila uprchnout.
Žádala Pepíka, snažně ho prosila, aby odjel. On že ne. Byl těžkopádný, držel ho tam doktor a snad ještě jiné vodicí řemínky. Becky se aspoň do Anglie moc nechtělo.
Nakonec došla Amálie k velikému rozhodnutí – učinila veliký skok. Jednomu příteli za vodou napsala dopis; slovem se o tom dopise nikomu nezmínila; pod šálou ho zanesla na poštu. Nikdo si toho nevšiml, když však potkala Jirku, byla celá zardělá a rozrušená a mnohokrát ho navečer zlíbala a zobjímala. Co se vrátila z procházky, nevyšla z pokoje. Becky si řekla, že jí snad nahánějí hrůzu major Loder a kapitán.
„Ona tu nesmí zůstat,“ rozvažovala Becky. „Musí, husička, pryč. Pořád po tom pitomoučkém manželovi fňuká – patnáct let je už nebožtík (dobře mu tak!). Žádného z těch dvou si vzít nesmí. Že může být Loder tak sprostý. Kdepak, vezme si toho s rákoskou, ještě večer to zařídím.“
Zanesla Amálii do jejího pokojíku čaj a zastihla ji tam s jejími miniaturami smutnou a znervóznělou. Postavila čaj před ni.
„Děkuji,“ řekla Amálie.
Becky chodila křížem krážem po pokoji a koukala po ní s jakousi pohrdlivou vlídností. „Poslyš, Amálie,“ řekla, „chtěla bych s tebou mluvit. Musíš odtud odejít, od těch nestydů. Nechci, aby tě obtěžovali, a když tu zůstaneš, oni tě nepřestanou urážet. Říkám ti, jsou to lotři, dávno patří na galeje. Odkud je znám, po tom ti nic není. Znám kdekoho. Pepík tě neochrání, je to slaboch, sám potřebuje ochránce. Ty si ve světě poradíš asi jako nemluvně. Musíš se vdát, jinak je veta po tobě i po tvém klučinovi. Manžela potřebuješ, blázínku; stokrát tě požádá o ruku řádný muž, jakých je na světě pramálo, a ty bláhová, bezcitná, nevděčná osůbka, jsi mu dala košem!“
„Dělala jsem – dělala jsem, Rebeko, co jsem mohla,“ zaúpěla Amálie, „ale když já jsem nemohla zapomenout,“ nedopověděla a upřela zrak na obrázek.
„Na něho že jsi nemohla zapomenout! Na toho sobeckého trumpetu, na toho nedovzdělaného fouňu, na toho vycpaného panáka, bez ducha, bez slušných způsobů, bez srdce, který má k tvému příteli s rákoskou asi tak daleko jako ty ke královně Alžbětě. Vždyť ses tomu člověku omrzela, klidně by tě byl nechal plavat, v slovu ti dostál jenom na Dobbinův zákrok. Sám se mi přiznal. Vůbec o tebe nestál. Kolikrát se ti přede mnou poškleboval; týden potom, co byl s tebou, už si mě namlouval.“
„To je lež! To je lež, Rebeko,“ křikla Amálie a posadila se.
Becky to nijak nevyvedlo z míry; řekla: „Tak se podívej, ty blázínku!“ Vytáhla z pasu papírek, rozevřela ho a hodila Amálce do klína. „Znáš jeho rukopis – sám mi to napsal – chtěl, abych s ním utekla – dal mi to přímo před tvýma očima den před tím, než ho zastřelili – a dobře mu tak!“ opakovala Becky.
Amálka ji neposlouchala; koukala na dopis. Byl to ten, co tehdy večer na plese u vévodkyně z Richmondu vložil Becky do kytice a tak jí ho odevzdal. Je tomu tak, jak Becky říká: zpozdilý mladík po ní chtěl, aby s ním utekla.
Amálka sklopila hlavu a rozplakala se, skoro nikdy to už v tomto příběhu nebude muset dělat. Sklopila hlavu až na prsa a ruce si přitiskla na oči; na chvíli podlehla pohnutí, Rebeka stála a zírala na ni. Kdopak provede rozbor jejích slz a zjistí, jsou-li sladké nebo hořké? Truchlila nad tím, že se před ní odjakživa uctívaná modla skácela a rozbila napadrť, nebo planula hněvem nad svou zhrzenou láskou, nebo se radovala, že padla hráz, kterou z cudnosti vztyčila proti novému, ryzímu něžnému citu? „Nic mi už nebrání,“ řekla si. „Z celého srdce ho smím milovat. A také ho milovat budu, jen jestli o mě bude stát a jestli mi odpustí!“ Tento cit přehlušil myslím všechny ostatní city, které jí rozbouřily něžnou hruď.
Vlastně ani neplakala tolik, jak Becky očekávala – paní Becky ji chlácholila a líbala – takový soucit dávala málokdy najevo. „A teď inkoust a pero a napíšeme mu, aby hned přijel,“ řekla.
„Já jsem mu psala už ráno,“ řekla Amálka a zapýřila se jak pivoňka. Becky se ryčně zasmála – „Un biglietto“ vyzpěvovala s Rosinou, „eccolo qua!“[129] – až se její pronikavý zpěv rozléhal po celém domě.
Bylo zrána dva dni po tomto drobném výstupu; Amálie předtím celou noc nespala, poslouchala burácení větru a v duchu litovala všechny cestující na souši i na vodě; lilo sice a fičelo, ale přece jen si přivstala, nedala si vymluvit, že se půjde s Jirkou projít po hrázi; déšť jí pral do obličeje, jak tam chodila a vyhlížela na západ k temnému mořskému obzoru přes vzduté zpěněné vlny, syčivě dorážející na břeh. Skoro spolu nemluvili, chvílemi utrousil chlapec před bázlivou společnicí útěšné nebo povzbudivé slovo.
„Doufám, že v takovém počasí nepojede,“ řekla Amálka.
„Krk na to vsadím, že pojede,“ odpověděl chlapec. „Koukej, mami, kouř z parníku.“ A opravdu.
Parník tedy přijíždí, ale co když on není na palubě, třeba dopis nedostal, třeba ho ani nenapadne přijet. – Jako ty vlny na hrázi, tak prudce dorážely na její srdéčko obavy.
Po kouři se před nimi vynořil parník. Jirka měl u sebe hezounký teleskop a odborně si ho nařídil na loď. Jak si parník s potápěním a vynořováním razil cestu vpřed, po námořnicku to náležitě komentoval. S třepotem vylítla na nábřežní stožár vlajka, hlásící, že je v dohledu anglický parník. Nejinak se, troufám, třepetalo Amáliino srdce.
Přes Jirkovo rameno zkoušela Amálka kouknout teleskopem, ale nic v něm nerozeznala. Jenom cosi zatmělého jí poskakovalo před očima.
Jiří si od ní dalekohled vzal a prohlížel loď po celé délce. „Ta se ale houpá!“ řekl. „Pěkně ji ta vlna řízla přes bok. Kromě kormidelníka jsou na zadní palubě jenom dva. Jeden tam leží a – je tam nějaký človíček – v plášti a s ho – Hurá! Jémináčku, je to Dobbík!“ Sklapl teleskop a vrhl se matce do náručí. A co dělala ona – slovy oblíbeného básníka – Δαϰρύοεν γελαδαδα[130]. Věděla, že je to on. Kdo jiný by to byl. Bylo to od ní pokrytectví, když říkala, že jak doufá, nepřijede. Toť se ví, že přijede. Co jiného mu zbývá. Věděla, že přijede.
Loď se valem blížila. Šli jí naproti k přístavišti, Amálce se třásla kolena, že ani běžet nemohla. Měla chuť pokleknout a vzdát děkovnou modlitbu. Do smrti, ach, řekla si, ji nepřestane vzdávat.
Bylo tak mizerně, že jak loď přirazila, nikdo na přístavní hrázi nelelkoval; nejvýš nějaký nosič vyhlížel hrstku cestujících. Utekl i rozpusta Jiří; když tedy vystoupil na břeh pán v starém plášti s červenou podšívkou, skoro nikdo neviděl, co se stalo. Takhle to bylo:
S rozpřaženýma rukama k němu přistoupila nějaká paní v promáčeném kloboučku a šále, vzápětí se mu v záhybech starého pláště nadobro ztratila a náruživě mu líbala ruku; on si ji bezpochyby tiskl na srdce (výš mu hlavou nedosáhla), aby se snad neskutálela k zemi. Něco blábolila – odpusť – milý Viléme – drahý, drahý, předrahý příteli – hubička, hubička, samá hubička – vůbec si pod pláštěm počínala bláhově.
Když se zase z pláště vypletla, držela Viléma stále za ruku a hleděla mu do obličeje. Zračil se v něm smutek, něžná láska i lítost. Porozuměla té výčitce a svěsila hlavu.
„Byl nejvyšší čas, Amálie, žes pro mě poslala,“ řekl.
„Už mi, Viléme, neodejdeš?“
„Kdepak, už nikdy,“ odpověděl klidně a znovu si ji, dušinku, přivinul k srdci.
Jak vycházeli z celnice, vrhl se k nim Jirka. S teleskopem na oku jako divý se jim řehtal na přivítanou, rejdil kolem nich, prováděl pumprnákle a tak je vedl domů. Pepík ještě nevstal, Becky nebylo nikde vidět (ale sama na ně koukala přes rolety). Jirka šel obstarat snídani. Šálu a klobouček odevzdala Amálka v předsíni paní Paynové, sama šla Vilémovi rozepnout háček na plášti a – my zatím s dovolením půjdeme za Jirkou zařídit plukovníkovi snídani. Koráb je v přístavu. Ukořistil, po čem celý život bažil. Konečně se mu hrdlička vrátila. Sedí mu na rameni, až u srdce mu cukruje a vrká, třepetá lehounce rozevřenými křídly. Osmnáct let po tom den co den toužil. Osmnáct let se po tom soužil. Už je to tady – vrchol, konec – poslední stránka třetího svazku. Sbohem, plukovníku – Bůh tě opatruj, hodný Viléme! – Buď zdráva, milá Amálie. Znovu se, něžný břečťánku, zazelenej na drsném dubisku, kolem něhož se ovíjíš!
Buď ze zkroušeného žalu nad tou vlídnou a prostou duší, která ji první v životě bránila, snad z nechuti k cituplným výjevům – na svém podílu v celé té historii měla Rebeka dost, a jakživa se už před plukovníkem Dobbinem a jeho paní neukázala. „V neodkladné věci“ musí prý do Brugg a také tam odjela; jenom Jirka se strýcem byli při svatebním obřadu. Po svatbě pak odjel Jirka za rodiči a Becky se (na pouhých pár dní) vrátila potěšit osamělého starého mládence Josefa Sedleyho. On že raděj zůstane na pevnině, do domácnosti sestřiny a jejího manžela že se mu nechce.
V hloubi srdce Amálku těšilo, že manželovi napsala, dřív než si Jiřího dopis přečetla nebo se o něm dověděla. „Dávno jsem to věděl,“ řekl Vilém, „ale copak jsem mohl takové zbraně použít proti památce toho nešťastníka? Proto jsem tak trpěl, když jsi –“
„Nikdy mi už o tom nemluv,“ zaúpěla zkroušeně a pokorně Amálka; hned zavedl Vilém řeč na Glorvinu a miloučkou Bětku O’Dowdovou; zrovna s nimi seděl, a tu mu doručili Amáliin dopis, kterým si ho odkomandovala. „Kdybys pro mě nebyla vzkázala,“ zasmál se, „kdoví čí jméno by teď Glorvina nosila.“
Jmenuje se teď Glorvina Poskyová (choť majora Poskyho); pevně odhodlána nevdat se za nikoho, kdo nepatří k jejich pluku, vzala si majora po smrti jeho první ženy. Zrovna tak na něm lpí lady O’Dowdová, kdyby prý se Michálkovi něco stalo, bůhsuď, hned by se provdala za někoho od pluku. Generálmajor je však zdráv jak ryba a se smečkou honících psů si nádherně žije v O’Dowdstownu, a když pomineme jeho souseda Hoggartyho ze zámku Hoggarty, je první osobou v celém hrabství. Lady O’Dowdová dosud tančí kvapík a na posledním plese u irského lorda místodržitele mermomocí si to chtěla rozdat s nejvyšším štolmistrem. O Dobbinovi ona i Glorvina prohlašovaly, že se ke Glorvině zachoval hanebně, ale nakonec se Glorvina utěšila Poskym a lady O’Dowdovou zas usmířil krásný turban z Paříže.
Hned po svatbě se plukovník poděkoval a najal si v Hampshiru pěkné menší panství nedaleko Queen’s Crawley; tam se totiž po vydání reformního zákona trvale usídlil sir Pitt. O obě poslanecká křesla baronet přišel a o pairovství nebylo ani řeči. Připraven tou pohromou o majetek i náladu stonal a impériu věštil brzký zánik.
Lady Jana se s paní Dobbinovou velmi spřátelila. Sem a tam jezdily poníkem tažené kočáry mezi zámkem a plukovníkovým panstvím Evergreens (měl je najaté od svého známého majora Ponta, který i s rodinou odjel do ciziny). Lady Jana byla za kmotru dcerušce paní Dobbinové; dcera dostala jméno po ní a křtil ji důstojný pán Jakub Crawley, který zdědil beneficium po otci. Také oba jinoši, Jiří a Rawdon, se skamarádili, o prázdninách spolu chodili na číhanou a na lov, v Cambridgi spolu studovali v jedné koleji, potom se pohádali kvůli dceři lady Jany; oba se do ní samozřejmě zamilovali. Obě matróny se dávno kochaly tím, že tu dívenku dostane Jirka, ale jak jsem slyšel, slečna Crawleyová držela víc na bratrance.
O paní Crawleyové se ani v jedné, ani v druhé rodině nikdy nemluvilo. Právem o ní mlčeli. Kam se totiž pan Josef Sedley vrtl, odcestovala i ona; zřejmě byl ten zamilovaný člověk jejím poníženým otrokem. Od svých advokátů dostal plukovník zprávu, že jeho švagr uzavřel vysokou životní pojistku; na zaplacení dluhů si pravděpodobně vyzvedl peníze. Od Východoindické společnosti si vyžádal další dovolenou; však také den ze dne scházel.
Nad zprávou o pojistce se Amálie vylekala a snažně manžela prosila, aby odjel za Pepíkem do Bruselu (tam se tehdy zdržoval) a zjistil, jak to s ním stojí. Nerad odcházel plukovník z domova (ležel ve svých „Dějinách Pandžabu“, však na nich pracuje dosud, a trnul strachy o svou zbožňovanou dcerušku, která si zrovna odbyla osypky), vypravil se do Bruselu a zjistil, že Pepík bydlí v jednom tamějším obrovském hotelu. Jiné apartmá že tam zabírá paní Crawleyová; ta se vozí ve vlastním kočáře, pořádá dýchánky a žije velmi nóbl.
Mluvit s tou dámou se plukovníkovi ovšem nechtělo, ba ani oznámit jí, že přijel do Bruselu; jenom po lokaji o tom soukromě zpravil Pepíka. Pepík plukovníka prosil, aby za ním ještě večer přišel; paní plukovníková bude na soirée, a tak budou spolu sami. Švagra zastihl žalostně churavého. Před Rebekou měl hrozný strach, ale horlivě ji velebil. S obdivuhodnou věrností ho ošetřuje v neslýchaných nemocích, které na něho dorážejí jedna za druhou. Byla mu dcerou. „Ale – ach – pro Boha svatého – ubytujte se někde poblíž – a – a – choďte za mnou,“ kňoural nešťastník.
Plukovník se zachmuřil. „To nejde, Pepíku,“ řekl. „Za těchto okolností k tobě Amálie přijít nemůže.“
„Přísahám ti – na bibli ti přísahám,“ jektal Pepík a snažil se políbit bibli, „je nevinná jako dítě, je bezúhonná jako tvá žena.“
„Možná,“ řekl nerudně plukovník, „ale Amálka k tobě stejně nepřijde. Vzmuž se, Pepíku, přeruš ten hanebný poměr. Vrať se k rodině. S majetkem prý to máš nějak zašmodrchané.“
„Zašmodrchané!“ rozhorlil se Pepík. „Od koho máš ty pomluvy? Všecek majetek jsem výhodně uložil. Uložila mi ho paní Crawleyová – ehm – totiž uložil jsem ho na slušný úrok.“
„Nemáš tedy dluhy? Proč ses pojistil na život?“
„Řekl jsem si – menší dárek pro ni – kdyby se něco stalo. Zdraví mám, jak víš, chatrné – to jenom z vděčnosti – jinak všechno odkáži vám – a důchod mi na to stačí, opravdu,“ úpěl Vilémův slabošský švagr.
Plukovník Pepíkovi domlouval, aby se sebral a utekl – aby se vrátil do Indie, tam že za ním paní Crawleyová nemůže, ať s ní tak či onak přeruší styky, nebo to s ním skončí neblaze.
Pepík sepjal ruce a hořekoval, že se vrátí do Indie, že udělá všechno, ať mu jen dopřeje čas, ale paní Crawleyové ať o tom nic neříká. „Kdyby se to dověděla, ona – ona by mě zabila. Nemáš tušení, jaká je to lítice,“ řekl ztrápený nešťastník.
„Tak pojď rovnou se mnou,“ odpověděl Dobbin. Ale Pepík si netroufal. Ráno si s Dobbinem ještě promluví. Že byl u něho, o tom ani muk. Ať už jde. Mohla by tam vrazit Becky. V neblahých předtuchách Dobbin odešel.
S Pepíkem už nikdy nemluvil. Za tři měsíce umřel Josef Sedley v Cáchách. Vyšlo najevo, že všecek majetek prospekuloval a uložil v bezcenných akciích všelijakých podvodných společností. Veškerou hotovost tvořilo těch dva tisíce liber, na které se dal pojistit; stejný díl z nich měly dostat jeho milované „sestra Amálie, choť atd., a jeho přítelkyně a vzácná ošetřovatelka v nemoci, Rebeka, choť komandéra lázeňského řádu, podplukovníka Rawdona Crawleyho“; Rebeka měla být také vykonavatelem poslední vůle.
Zástupce pojišťovny sakroval, že se mu tak chmurný případ dosud nevyskytl; vyhrožoval, že dá tu smrt v Cáchách komisionelně vyšetřit; pojišťovna se zpěčovala vyplatit pojistku. Ale paní Crawleyová, neboli jak se sama psala, lady Crawleyová, hned přijela se svými právními zástupci (pány Burkem, Thurtellem a Hayesem z Thavies Inn) do Londýna a podala proti pojišťovně odvolání. Proti vyšetření její právní zástupci nic nenamítali, jen ať se provede, o své klientce prohlašovali, že je obětí ohavného spiknutí, které ji celý život pronásleduje, a nakonec slavně vyhráli. Pojistka jí byla vyplacena a pověst napravena; ale Dobbin svůj díl z pozůstalosti pojišťovně vrátil a neúprosně trval na tom, že s Rebekou se nechce stýkat.
Lady Crawleyovou se nikdy nestala, i když si tak říkala. U všech oblíbený a všemi želený Jeho Excelence plukovník Rawdon Crawley podlehl na ostrově Coventry žluté zimnici; bylo to šest neděl před tím, než skonal jeho bratr, sir Pitt. Připadlo tedy panství nynějšímu baronetu siru Rawdonu Crawleymu.
Také on nechce s matkou nic mít, ale vyplácí jí hojný důchod; ona je ostatně, jak se zdá, dost zámožná. Celý čas žije baronet s lady Janou a její dcerou na Queen’s Crawley; Rebeka, lady Crawleyová, se ponejvíce zdržuje v Bathu a Cheltenhamu; silná klika vynikajících tamějších osobností o ní tvrdí, že se jí stala křivda. Má své nepřátele. Kdopak je nemá. Celí jim svým životem.
Věnuje se nábožnému dílu. Chodí do kostela, a to vždycky s lokajem. Objevuje se v seznamech dárců. Osiřelá prodavačka pomerančů, opuštěná pradlena, zchudlý preclíkář v ní mají pohotovou a štědrou přítelkyni. Na každém bazaru má pro tyto postižené svůj Stánek. Není to dávno, přijela do Londýna Amálka s dětmi a s plukovníkem; najednou se na jednom takovém bazaru octli před ní. Upejpavé klopila zrak a usmála se, jak od ní rázem uhnuli; Amálka chvátala pryč zavěšena do Jiřího (z toho je už švarný mladý pán), plukovník zas popadl do náruče Janičku, kterou má radši než všechno na světě – dokonce radši než své „Dějiny Pandžabu“.
„Radši než mě,“ říká s povzdechem Amálka. Ale jiné slovo než vlídné a něžné jí jakživ neřekne; a jen si vzpomene, že by něco potřebovala, hned jí vyhoví.
Ach! Vanitas vanitatum![131] Kdopak z nás je na světě šťasten? Komupak se splní jeho přání? – a i když se mu splní, jestlipak je spokojen? – pojďte, děti, zavřeme krabici s loutkami, už jsme dohráli.
Na rozdíl od svého naráz úspěšného současníka Dickense, s nímž bývá v historii raně viktoriánské prózy běžně spojován, probíjel se W. M. Thackeray ke slávě poměrně dlouho a těžce. Většinou pod pseudonymy deset let otiskoval novely, povídky, obrázky, črty, úvahy, časopisecky publikoval také obsáhlejší skladbu Barry Lyndon, pokus o zparodovaný pikareskní příběh na způsob Fieldingova Jonathana Wilda, pro humoristický časopis Punch původně psal své studie o snobech.
Trvalé jméno prozaika si získal teprve Jarmarkem marnosti, s vlastními ilustracemi po sešitech vydávaným v letech 1847–1848. Od Jarmarku pak v zbylých čtrnácti letech života kromě jiných prací stačil napsat romány Pendennis, Příběh Jindřicha Esmonda, Newcomové, Virgiňané, Vdovec Lovel, Filipova dobrodružství, poslední rozepsaný román Denis Duval mu nebylo dopřáno dokončit.
Jarmark marnosti (neboli Črty z anglického života, provedené perem i tužkou, jak zněl původní název načatého, nakladateli několikrát odmítnutého rukopisu) je v podtitulu označen: román bez hrdiny. Těžko říci, má-li to být pouhý projev autorova znechucení konvencemi tehdejší románové produkce ainsworthovské, bulwerovské, disraeliovské, dickensovské, nebo až k vyzývavosti zřetelný výraz jeho nastraženě nedůvěřivého, střízlivě rozumového protiromantického založení.
Lidské křehkosti si bral Thackeray na mušku od té chvíle, co začal psát (a také kreslit), a dělal to s humorem hned mírným, hned štiplavým, celkem však dobráckým, shovívavým, šetrným. Nelítostně ostré a odmítavé tóny pronikly až do jeho Knihy o snobech, bezprostředně předcházející Jarmark marnosti; na vybraných příkladech v ní kritizoval špatné chápání společenských hodnot. Je pravda, že sama látka Jarmarku marnosti poskytuje jeho podtitulu jisté oprávnění: v těch vrstvách anglické společnosti ze začátku minulého století, kterými se autor obírá, není pro opravdové hrdinství místa. Jsou to sobci, necitové ctižádostivci, lháři, podvodníci, intrikáni, zhýralci, vypočítaví pokrytci, nebo zase hlupáci, bláhovci, nemehla, hejli, neviňátka, prosťáčci, stvoření ve své prostoduchosti sice jímavá, ale bezbranná. Na které z nich má autor spadeno, kterým platí jeho hněv i posměch, tím se nijak netají. „I takoví lidé žijí a je jim dobře na světě – lidé bez víry, naděje i lásky: hurá na ně, přátelé!“ (Závěr 8. kapitoly druhého dílu.) Jenže ti druzí, jimž víra, naděje i láska nechybí (spíše někdy přebývá), svými dobrými vlastnostmi nikterak jejich špatnost nevyvažují.
Amálie, na pohled Beckina protihráčka a sokyně, nakonec to sice v životě po mnohých strádáních vyhraje, ale spíše než zasloužené vítězství (tomu dojmu se čtenář sotva ubrání) je to jenom odměněná ctnost, jak si toho společenská a mravní konvence žádá. Věrná, oddaná, přecitlivělá Amálie je na hrdinku málo přesvědčivá. Chesterton to milosrdně vysvětluje tím, jak těžko je vůbec líčit ctnost: i Dantovi se lépe daří Peklo než Ráj. Poněkud životnější a působivější je Amáliin quijotsky rytířský milovník Dobbin: ve svém obětavém sebezapírání až komicky jímavý má v sobě kus lidskosti, i když ne v míře potřebné k hrdinství.
Ať už hrdinkou nebo nehrdinkou, nesporně hlavní postavou Jarmarku marnosti je Becky. Jestli je to prostě tím, že se Thackeray – jak čteme v Craigových Dějinách anglické literatury – dal unést svým zájmem o ni, nebo jestli příčina tkví hloub (což se mi zdá bližší pravdě), to by stálo za důkladnou úvahu, jisté je, že při všech nesympatických rysech, kterými ji autor nadal, upoutává od počátku až do konce příběhu. Je to postava ve všem všudy celistvá, jednotná, přímá, cílevědomá, věrojatná svou objektivností. Prostá laciných klamů ubírá se za svým cílem něčím v životě být. Jako nějaký ženský Julián Sorel má v sobě železnou vůli, která nezná skrupulí a necouvá před překážkami. V dravé společnosti jí nezbývá než počínat si dravě. Obklopena lží, přetvářkou, zbabělostí, žije své dobrodružství poctivě, srdnatě, opravdově. Přímost a neúchylnost, s jakou páše jedno zlo po druhém, působí stejně nevinně a podmanivě jako její fyzický zjev.
A přece i když Becky zaujímá v Jarmarku marnosti tolik místa, sotva se někdo odváží tvrdit, že jde vlastně jen o její příběh, ostatek že jsou k němu pouhé dobové kulisy. Spíše je tomu tak, že spolu s mnohými jinými příběhy skládá Beckin příběh nekonečně pestrý i neskonale bezútěšný obraz společnosti viděné bez iluzí, příkras i pověr. Sarkastický humor, s jakým Thackeray lidský mumraj (tak směšný, tak ubohý, tak marný) líčí, je humor vzteklý a nelítostný, je to humor Swiftův a Hogarthův. Je přítomen v jeho výjevech městských i venkovských, anglických, kontinentálních i zámořských, prostupuje celý románový děj, který se od kapitoly ke kapitole rozvíjí s rozvážnou vypravěčskou pohodou.
Panoramatická šíře i poklidné tempo Thackerayova románu tvoří se sarkastickým humorem trojici vlastností, které, zdá se mi, dodnes neztratily kouzlo. Čtenář je vnímá, lze-li tak říci, v jejich trojjedinosti jako něco, co patří nerozlučně k sobě. Jen něco ho snad místy unavuje, místy dráždí, totiž to, jak je fiktivní principál pimprlového divadélka v Jarmarku marnosti přítomen nejen za scénou, ale také před ní, jak zasahuje do děje, jak na jeho okraj pronáší úvahy i kázání, jak klidně oslovuje posluchače.
Toto autorské přemýšlení nahlas přijímali někteří starší kritikové jako obdobu antického chóru, vyplňujícího přestávky připomínáním šíře platných zákonů i dějů lidského osudu. Svou bezprostředností, důvěrnou sdílností, neznající břehů, jsou však podle mě tyto úvahy mnohem bližší Montaignovi. Odedávna patřil ostatně komentář k nezbytným prostředkům suverénního, vševědoucího, vtíravého vypravěče Thackerayova typu.
Snad autor tohoto prostředku nadužívá, snad svůj rozšafný komentář zbytečně roztahuje, snad se nad snesitelnou míru rozplývá v blahojímavých výlevech. Ne tak nápadné jsou naproti tomu některé výhody této starší vypravěčské techniky. Thackeray je dost moudrý na to, aby sám v roli fiktivního autora, kterého pociťujeme téměř jako jednu z románových postav, své názory stále nevtloukal a nevnucoval. Často vysloví pouhou nesmělou domněnku, jindy se vzdá úsudku a přenechá čtenáři, ať sám rozhodne. Jak ukázala Kathleen Tillotsonová (která spolu se svým manželem Geoffreym Tillotsonem nemálo přispěla k lepšímu zhodnocení Thackerayova románového umění, v neposlední řadě také společným kritickým vydáním textu Jarmarku marnosti), esteticky účinnou, zdaleka ještě ne překonanou a přežilou úlohou vypravěče v příběhu jakoby ztělesňujícího Čas, překlenujícího minulost a přítomnost, obohacuje se román o novou perspektivu, o nový rozměr.
Závěrem ještě stručnou zmínku o historii našich překladů Thackerayova románu. Pod názvem Tržiště života vyšel u nás poprvé r. 1880 v překladu V. E. Mourka. Všechna jména v něm překladatel po tehdejším způsobu zčeštil, tak např. Rebeka Ostrá, baron Krabata z Krabatic (sir Pitt Crawley z Queen’s Crawley), Jiří Zbrojný (Osborne), sl. Brykule (Briggsová), dámy Pustodvorské (Bareacres), hrabě Šereda (Steyne), setník Krákora (Rook). Další překlad pod názvem Trh marnosti vydal r. 1930 Josef J. David. V mnoha řešeních se opírá o německý překlad Heinricha Conrada z r. 1909. Davidův překlad v přepracování Vojtěcha Bláhy vyšel znovu r. 1951. Můj překlad Jarmarku marnosti, vzniklý v desítiletí 1953–1963, je tedy zatím třetí.
Aloys Skoumal
[1] „Jdu se s vámi, slečno, rozloučit.“
[2] „Ať žije Francie! Ať žije císař! Ať žije Bonaparte!“
[3] Obuv.
[4] Touha po lásce.
[5] Slzy, vzdechy, blaho.
[6] „Ty filuto!“
[7] Skopové s vodnicí, skotská polévka, přírodní brambory, vařený květák.
[8] „Ty lumpe! Ty ohavo!“
[9] „Mrzkého Angličana.“
[10] „Cizího jmění byl žádostiv, své rozhazoval.“ (Sallust o Catilinovi).
[11] Nové šaty.
[12] Trefa.
[13] Zadlužen.
[14] Tvářička nepravidelná, ale hezká.
[15] Milostný poměr.
[16] Společnice.
[17] Společnice.
[18] Po mládenecku.
[19] Mezi námi.
[20] Vstanu z mrtvých.
[21] Nadšení.
[22] Zamilovanost.
[23] Vysvětlení.
[24] Má teta.
[25] Řeka Tajo.
[26] Pletku tadyhle.
[27] Milostné psaníčko.
[28] Nic naplat.
[29] Štastnou cestu.
[30] „Copak jsem blázen?“
[31] Tento příběh uvádí Gleigh v své „Historii bitvy u Waterloo“ (autorova poznámka).
[32] Zkomoleně místo Marché aux Fleurs, tj. Květinový trh.
[33] Velmi milý.
[34] Namazané krajíce.
[35] Hrome!
[36] „Vždyť já mam, milostivá, taky milého na vojně.“
[37] To je palba.
[38] Svého milého.
[39] „Sakra, koně nejsou.“
[40] Svého muže.
[41] Má hodná paninka.
[42] „Řežte – honem – kníry – uniformu – vám, vezměte si ji.“
[43] Na ulici.
[44] Komorná.
[45] Mars, Bakchus, Apollo sluší mužům.
[46] Vínem zaplašte starosti, zítra vyplujeme na širé moře. (Horác).
[47] Vtipná.
[48] Blouzní.
[49] Šelmovská.
[50] Milé slečny.
[51] Nepříjemnost.
[52] Slavnosti.
[53] Mír ve válce.
[54] Dýchánky.
[55] Se ta roztomilá mylady vrátila.
[56] Jeho žena, velmi vtipná panička. Ti mě, pane, hrozně okradli.
[57] Snídaně.
[58] Bujné kousky.
[59] Ach, to božské stvoření!
[60] Královna amoretů.
[61] Domácnost.
[62] Odešla unavená, leč nenasycená. (Juvenál o Messalině).
[63] Lehké bílé víno.
[64] Kalhoty po kolena.
[65] Pokojíčky.
[66] Játrová paštika.
[67] „Dobře si rozmyslíme.“
[68] Přední aristokrat.
[69] Dvorní úbor.
[70] Roztomilá.
[71] Střezte se ženských.
[72] Drobná paní.
[73] Já, který s vámi mluvím.
[74] Jedna ruka.
[75] Hoře.
[76] Ach, jaké strašné hromobití.
[77] Slavík.
[78] Okouzlující.
[79] Zdrženlivost.
[80] Úsluhy.
[81] Milovaná choť.
[82] Pohotově.
[83] Milý chudáčku.
[84] Vypadal nepěkně – páchl jalovcovou – horempádem – smutnou návštěvu u strýčka – hromadu – můj nebohý vězeň.
[85] Hostina.
[86] Strašně okradena.
[87] Dvorní dáma.
[88] Besedy.
[89] aristos, optimus, très bien – výborný.
[90] Lokaj.
[91] Z východu (řecký název Kinglakova cestopisu).
[92] Vodotrysky.
[93] Perská nádhera (Horác).
[94] Domácí přítel.
[95] S jiným jménem.
[96] Co chcete?
[97] Zamilován.
[98] Na Rýně.
[99] Třicet a čtyřicet, hazardní karetní hra.
[100] „Komu patří ten kočár?“
[101] „Kirschovi, myslím. Zrovna jsem ho viděl, jak v něm jedl chlebíčky.“
[102] „Budeme mít pěknou plavbu.“
[103] Pan hrabě lord ze Sedleyů z Londýna s průvodem.
[104] Jednotné jídlo za jednotnou cenu.
[105] Pohostinná role.
[106] Bitva u Vittorie.
[107] Zábavy.
[108] Malá markytánka.
[109] „Pán nehraje?“
[110] Červená a černá.
[111] „Dejte mi pokoj... Hrome, nějak se člověk musí pobavit. Nejsem, pane, u vás zaměstnán.“
[112] Sklíčenost.
[113] Průjezd.
[114] Zmije.
[115] Čestné slovo.
[116] Angličanka.
[117] Dvaadevadesátka, prosím. (Zkomoleně.)
[118] Snídaně na vidličku.
[119] Rozmíšky milujících.
[120] Čoud a hřmot.
[121] Mezi známými.
[122] V oblacích.
[123] Hrozné.
[124] Zažil leckterou bouři.
[125] Roztržitá.
[126] „Ač opuštěná, nejsem sama.“
[127] Domilovala jsem a dožila.
[128] Kancelář.
[129] „Psaníčko, tady je!‘ (Z Rossiniho Lazebníka sevillského.)
[130] V slzách se usmála. (Z Homérovy Iliady.)
[131] Marnost nad marnost.
William Makepeace Thackeray
Jarmark marnosti
Edice Světová próza v českých překladech
Překlad Aloys Skoumal
Autor ilustrace na obálce W. M. Thackeray
Redakce Jaroslava Bednářová
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 21. 5. 2018
ISBN 978-80-7587-874-8 (epub)
ISBN 978-80-7587-875-5 (pdf)
ISBN 978-80-7587-876-2 (prc)
ISBN 978-80-7587-877-9 (html)