Znění tohoto textu vychází z díla 23 tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Labyrint v roce 2005. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (Šimon Šafránek: 23), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 18. 4. 2018.

 

 

 

 

 

Každej z nás měl holku, ale holky na akci nepatřej. Rozhodně ne, když de o takhle dlouhou akci. Člověk se pak vyhne spoustě problémů.

Jenomže se mnou je tu jeden navíc, jeden malej problém. Já Evu miluju.

Má vlasy jak vosk. Má rty jak Monica Bellucci. Vlastně, kvůli tomu sem si jí všim. Kvůli těm rtům. Barokní loď. Svrchu. Na moři. Kulatý rty. Malá hubená holka. Eva.

Venku přejede auto. Zasvítí nám do oken. A její kůže je rudá a moje prsty olíbaný krví a ženskejma vzdechama.

Eva se mě drží. Já sem ráhno. Eva je vítr. Já sem lano. Eva je tro­sečník. Já sem plavčík, dalekohled upřenej do dáli. Eva je výkřik ZEMĚ! Eva je oheň, kterej cejtim, Eva je oheň, kterej jedinej já cejtim. Oheň, na kterym se sice sám smažim, ale taky oheň, kterej jedinej mi dává žít.

Na Evu se mi stačí podívat a vim, kde je mý místo, vim, kde sem světu užitečnej.

Už rok. Jo, zimní láska, já se neurazim. Druhýho ledna sme se v mra­ze chrpovýho soumraku drželi za ruce už jeden celej rok.

A ne že bych se za tu dobu nepodíval na jinou. A ne že bych ne­masturboval, kdy to jen šlo. A ne že bych nestrávil noci s tajemnejma kámoškama.

Tenhle model, to je ti takovej úlet, to bys nevěřila, cejtim se jak král a trvá to už tři dny.

Jo, kamaráde, já to mam jak vlny, jak vlny a stehna se mi chvějou.

Ale nikdy sem ji nezradil, aby bylo jasný.

Nikdy sem žádný holce nesáh na pupík anebo mezi nohy. Nevim, jestli je to znak nějaký čistoty, nebo tak. Nějak nebylo proč. Miluju ji.

Neska mi muj domov řiká IDIOTE.

Odjela na hory. S kámošema. Tři dny je to. Desátýho ledna, jestli to chcete vědět přesně. A každý ráno ji mám na drátě. Přijeď za mnou. Lásko.

Kdy už tu budeš?

Na prdel sem dostal, když sem se do ní zamiloval. Měsíc sem chodil po ulicích a s nikym nemluvil. Ani se na mě nekoukla. Moh sem jí nosit lístky na cokoli a zařizovat odvozy na jakýkoli akce, ale dycky sme se potkali až tam. Krátce, břitce. Komety, co do sebe narážej. Končil sem na prach někde v rohu. Ve sklepě. Hlavou napřed. Pak sem si jí jednou nevšímal (přijela kámoška z Budějek) a přišla sama.

A pak se zeptala: kdy ses narodil?

A já řek: 2. 3.

A ona: Já taky.

Pokrčil sem ramenama. Ji to vzalo. Tim se to zlomilo.

Brodim se pokojem. Betonová podlaha. Tenkej koberec. Okr. Bedny s kazetama. Bedny s knihama. Bedny od banánů a bedny od pomerančů plný vzpomínek + myšlenek. Cizích. Tři jako starý židle. Jako dřevo. Jako lesk. Sedadlo potažený jako starou kůží. Klenutý opěradlo ve tvaru jazyka. Jedna z těch židlí je překocená. Opírá se o zeď. O dlouhou stěnu od dveří k oknu. Po stehně jí teče čůrek. Bílej. Hustej (teče pomalu). Lepidlo.

Zlomila se, když sem myl okna. Maloval sem. V půlce se mi zlomil mop. Totiž násada. Použil sem násadu od mopu a narval ji do válečku. Ale než sem přišel na to, že bych to takhle vůbec moh udělat, musel sem taky přijít na to, jak sám váleček zasadit do bodce, kterej trčí z to­ho madla jak nějakej nasranej pták. Zarazit. Po prdel. A pak, když se ta tyč zlomila, byla to zas jen o kapku menší dřina než předtím, než sem ji vůbec objevil. Poklízím. Pračka hučí. Úplnej úl mentálskejch myšlenek. Větráky počítače hvízdaj. B-moll. Voda jiskřivě zurčí do vany. Telefon sebou hází jak ryba na suchu. Muj telefon.

Polibek polibek polibek.

Je tu tolik známejch! Čekáme jenom na tebe. Ach kotě! Většinu zná­mejch sme měli společnejch. Ale i tak Eva měla pár svejch a já taky. I když najednou jich ubejvalo jak sněhu na jaře. Nevim proč.

Eva se mejm kámošům nikdy nebránila. Já se bránil jejím. Nejsem dvakrát vysazenej na nějaký hovory.

Chystal sem se pryč. Tejden. Systém. Já, Tom, David, Petr. Minulou zimu sme dali do kupy prachy. Předtim sme o tom rok žvanili. Rok. Je těžký dát pryč prachy, když máš holku. Holka chce na koncert. Na hory. A s tebou. Moje holka ale byla jiná. Ona mi ty prachy dala. Pučila. Padesát litrů. Měli sme tentokrát pochystanejch pár akcí po Evropě. První takovej delší pojezd mimo rodnou hroudu. A já chtěl točit film. O nás. Budem ho pouštět, až se vrátíme.

Zkusím kameru. Prstama přejedu po krabici s kazetama. A pohled skončí na jejích novejch džínách, visej na ramínku, představuju si ji v nich, jdu blíž, natahuju se…

Cink cink.

Čekala sem celý odpoledne na nádraží. Kdy přijedeš?

Kotě, pátral sem po pokoji, o co se opřít… já to asi nestihnu. Proč? Kdy máte to turné?

Neřikej tomu turné, kotě. Turné dělaj kapely, djové, tyvole, komerční sračky. My sme systém. My máme jenom pár akcí. A kdy jedete na ty akce?

Zejtra večer.

Já myslela, že hrajete až v pátek.

No, ale až ve Vídni. Víš, jak je to daleko?

Takže to fakt nepřijedeš?

Díval sem se z okna. Ke břehu chodníku právě doplul soused a vy­vrhnul tam vánoční stromek. Barevný chaluhy celofánovejch fanglí. Klapot podpatků krabích lidiček sílil. Kostel na náměstí připomněl svůj smutek + pouliční lampy se rozkrákaly na celý kolo + do pokoje se mi krade jejich falešnej měsíc.

V přízemí se smrákalo hodně brzo. To vám teda povim, to není jako u rodičů třetí patro v činžáku dole na Vinohradech.

Tady se smrkne eště v poločase. Ostatně to přízemí mi Eva občas vytýká: Já bych chtěla balkón, já sem půdní typ.

Kdo ne? Jenže sme chtěli bydlet spolu a já momentálně nemám prachy a zřejmě ani mít nebudu.

Ty vážně nepřijedeš? Zaskočí jí, jazyk ztěžkne, kláda v řece.

No… Ne… Bejval bych neřek, že jí kdy povim NE. Ale uvolnilo mě to.

Ale já nestihnu zejtra dojet! Studna plná výčitek.

Dyť to nevadí. Dyť si tam chtěla bejt. Tak tam si.

Ale já tě chci vidět. Chci tě vidět. To přece nejde, abys takhle vodjel. Přeruší se, oči dokořán, vlhnou, kape jí to do nosu. Vtáhne to + dopoví němou tečku: Jen tak.

Já sem se vytratil z dohledu ulice a ruka mi sklouzla ke kalhotám. Dovnitř. Do kalhot.

Ale kotě…

Někde v Krkonoších, sama v kuchyni. Baráky, kde v přízemí je kuchyně a pokoje visí nahoře. V tý kuchyni ona sedí a třeba vaří, kouk bych na hodiny, ze sjezdovky, vlastně řikala, že z nádraží + vaří si polívku z pytlíku a krčí prstíky na nohou – vlhký + studený – a ruce jí pookřívaj moc pomaličku, sklo puká mrazem + mráz se sápe zpoza prstů + voda se vaří, pomalu, líně, moc pomalu, Eva se nahřívá nad radiátorem + skenuje podlahu, taky se stmívá + radiátor netopí.

Rozhodně netopí tak, jak ona předpokládá, že topit bude, je přece kurva zima, tak jak to, že se tu do píči netopí. Sráči zasraný děvky kurva píča a ten kretén v Praze na mě totálně sere, slyšíš vole, TY MĚ NE­CHCEŠ VIDĚT? TY NA MĚ VOLE SEREŠ! Ale neseru! A pohodlně se lechtám a polívka má dvě porce, Eva neví, co s tim, stojí nad kotlíkem bublající prskající vody, kolik toho tam hodit, voda nadává, Eva se rozhodne pro půlku, odměří ji a sype dovnitř.

A nic neřiká. Vyvádí mě to z konceptu.

Kotě, každej den tě chci vidět, ale my fakt jedem už zejtra večer.

A tys to nevěděl, co? Pročs nepřijel dřív? Pročs vůbec nepřijel hned se mnou?

Dyť víš, že sem byl nemocnej.

To seš taky pořád, měl bys jít k doktorům.

Já na doktory seru.

Uplně na mě sereš.

Ale neseru. Měl sem tady práci. A přijedem za tejden. Za tejden sme zase spolu. Kotě! Pudem na toho Bonda, jo? Bude mít akorát premiéru.

Den po. Uplně na mě sereš. Uplně.

Odleje si na talíř a sedí před ním, kouří se z něj, chata je ztichlá, den tiše umírá a ona vezme lžíci a nemá komu říct, jak jí ta polívka chutná.

Ale neseru. Pracuju. Pracuju, abysme mohli v létě do Španělska, jak si chtěla.

Blesk: tyhle noce bez ní. Koukáš do stropu. Požužláš ptáka. Čím dál plnější. Těžší. Olovo. Nikdy to nezastavíš. Zacpi tu přehradu jak můžeš, ale stejně to teče. Eva. Její zadek. Ten zadek! Její škleby. Chapadla. Horkej vosk jejích vlasů. Rty Moniky Bellucci plný vrásek. Stárnou. Beze mě.

Bejby, ale já bych chtěla, abys přijel sem. Čekáme tu na tebe Jirka, Dana, Miloš a jeho holka. Přece si můžeš dát na den pauzu. Koťátko, dyť je neznám. Chtěl bych bejt jenom s tebou, když už.

Tak přijeď, kvůli mně! Budem jenom spolu!

Ale víš, že nebudem JENOM spolu, nikdy nebudem JENOM spolu, když tam budou ty další.

Ale přece bys přijel kvůli mně!

Nestíhám.

A včera si nestíhal a převčírem taky, co? A ani si mi nezavolal a já tu na tebe čekám na zastávce jak idiot a ty ani nenapíšeš ani nic.

Ale co mám napsat, kotě?

Nic.

Zavěsila.

Stojím v tichu a snažím se ho nerozbít a zjistim, že právě TOHLE mi vadí, snažit se ho nerozbít, zkurvený ticho.

Dva kroky + komp. Pročesal sem archivy + rychle se udělal na nějaký podivný nedospělý kurvě + spílal sem Evě, že první holka z turné bude moje gruppie a na to sem si nalil panáka vodky – slina minulý akce – a chvíli skládal hudbu. Klížily se mi oči. Smazal sem tu rozdělanou práci a šel spát.

Probudil sem se v deset, ale spal až do jedný. Jako dycky. Jako dycky vod tý doby, co sem neměl žádnou práci.

Zabalil sem pár triček a celý to vybavení, který sem už jednou sbalil včera. Propil sem se půlhodinou. Znova sem zkontroloval bágl. Hlavně abych něco nezapomněl. Nic mě nenapadlo.

Přijeli. Karosa. Plná ke střeše. Moje místo byly dvě sedadla proti prostředním dveřím.

Teď tam seděly bedny s pivem. Rozhodil sem rukama.

Hele, už sme to jednou naložili, ani ses nevokázal, no jo vole, jak to, že ses neukázal, co? Takže si kecni jinam, rovnou pojedem.

Mý místo je mý místo.

A nechtěl bys už točit?

No jo, měli bysme natočit vodjezd, vole!

Hele, du přenýst ty bedny.

Ser na to!

Jedem.

Přes ty kecy sem vystěhoval bar přes uličku a sed si na svý. Vyjížděli sme z města a já v žaludku cejtil háček, rybářskej háček, kterej držel někdo tady, někdo v tomhle městě, a jak sme jeli, háček nepovolil. Já taky nepovolil, ale mý maso jo. Hák se dral mým masem a mý rozpáraný tělo bylo jediný, s čim sem odjel.

Díval sem se na partu a přemejšlel, jestli maj taky roztrhaný těla, nebo jestli sou v cajku. Přemejším o tom dycky, když někam jedu.

Hele a kolik ste vzali bomb, Tome? Rozhlížel sem se kolem sebe.

Deset. Zrovna za tebou. Za kolik to budem stáčet?

Asi jako když sme byli v tom Německu, ne? Dvě eura za balón. Jeli sme totiž v létě na neměckej teknival, dvě hodiny u Drážďan, pak nás vyhnali poldové…

Tom řídil a měl kšiltovku do čela, měl maskáče a tenisky a vyšisovaný triko. Hrál čistej přesnej tekk, Francie. Petr seděl vedle něj. Petr hrál spíš jungle, anebo anglickej breakbeat.

Tekno je založený na basech a čistejch nelámanejch beatech ve vysokejch frekvencích. Bejt uprostřed stáda utíkajících slonů v nákladním vlaku. Jungle je o džungli. Mnohem větší hloubka tónů a variabilnost rytmů a vůbec. Jízda na lyžích, lesem a vyhejbám se stromům a zmrz­lejm lyžařům. Mám taky jedno tajemství. Malý tajemství, který sem neřek nikomu ze systému. Malinkatý tajemství, který sem jednou nastínil Evě, hehe, to je dobrej fór, smála se. Já nevim, co znamená 23 kultura. Vim, že si tak jako říkáme, co to ale ve skutečnosti představuje, to mi zůstává utajený.

Petr zkoumá mapu. Maskáče a tenisky a vyšisovaný triko. David leží o pár řad za nima. Neviděl sem na něj. Ani z těch prvních dvou sem toho moc neviděl, jenom hříbečky hlav. David četl komiks. Hledám tam inspiraci, chodily mu z Japonska. Maskáče, tenisky a vyšisovaný triko. Především navrhoval letáky.

Jak to vidíte s kundama, co?

No jo vole, sem rád, že sem vypad vod tý svý.

Vod kerý?

Vod Macky.

S ní eště si, jo?

No. Teď sme se brutálně chytli, čeče, to ti bylo.

Lízali sme dálnici. Zleva nás míjel kde kdo. My zprava nemíjeli skoro nikoho. Krajina se měnila jak ve čtyřhodinovym filmu. Furt ty samý patníky.

Co bylo? Ozval sem se.

No tak, no. Vona je, vole, homofobní.

Cože?

Nemá ráda lidi. To vole, že vůbec jedu s váma, to je zázrak. To ji dycky musim přesvědčovat dva tři dny, aby to pochopila, že de o moji existenci.

Třeba neni ráda, že fetuješ.

Né, je to horší. Si myslí, že jí patřim.

No jo, Dejve. Tak se s ní rozejdi, vole.

To neudělám. Nechci bejt sám.

Ale dyť spolu stejně nebydlíte, ne?

Eště to tak!

Nad přední okno někdo vylepil á-čtyřku s tučným textem, milníky naší cesty:

VÍDEŇ

LUBLAŇ

ITÁLIE – SEVER

GRENOBLE

Ty taloši byli klíčový. Mezi Lublaní a Grenoblem je moc velikej flák cesty. Moc benzínu. Jenže právě tam to nebylo jistý. Nejsme žádná rock’n’rollová parta. Nemáme nic jistýho a na nic si nehrajem.

Díval sem se na ten papír, je tam jak mrkev před voslem.

Jak to s nima vypadá, s talošema?

Mělo by to bejt v úterý.

Myslíte, že v úterý někdo příde?

Psali teknival, tak snad věděj, co dělaj, ne?

Sem čet, že bude něco příští pátek v Římě. Bysme mohli vidět, jak to bude, a dyžtak tam z toho severu přeject dolů, za sluncem.

Hele, s touhle károu bych nikam moc nepřejížděl. Budem rádi, dyž uděláme to Miláno.

Takže je to v Miláně?

Tam někde prej.

K hranicím sme dopluli kolem půlnoci.

Jedem hrát.

Ukázali sme papír. Pochystali sme si doma takovej fax. Já ho doma vytisk a od Evy z práce sem ho poslal Tomovi do servisu. Tom dělal s auťákama. Prsty věčně od oleje. Eva makala v reklamce. Občas na mě mluvila napůl anglicky. Vaří se mi z toho krev. Já nemakal nikde.

Celňas vzal papír a koukal na něj. Vytáh brejle. Posadil si je na nos a čet to eště jednou.

Hm. Papíry vod auta.

Přišel druhej. Se psem. S prvním si vyměnili pohrdlivej úšklebek. Druhej obhlíd auto. Pes prošmejdil kufry.

My stáli venku. Nalehko. V kruhu. Kradmý pohledy. Nervózní úsmě­vy. Třás sem se zimou. Pes taky.

Celník vevnitř. Obhlíží prostor. Na podlaze se válelo hejno zmačkanejch plechovek. Neodpustí si, aby do jedný nekop. Vzadu sme měli srovnaný bedny, repráky, gramce a bedny a v bednách bomby. Stačil mu pohled na konstrukce.

Vrátili nám papíry.

Odjeli sme nakoupit. Každej dvě flašky.

V Rakousku byla – překvapivě – stejná zima jako u nás.

Ve dvě ráno sme zastavili na osamělý pumpě a šli spát.

Probudil sem se zimou. Rozmrzele sem nahmatal telefon a podíval se na hodiny. Pět dvacet. Třel sem si dlaně o sebe. Pak nohy. Na pár minut to pomohlo. Dostal sem hlad. Čím víc sem toužil usnout, tím větší ten hlad byl. Proklínal sem svý tělo, že hlad je psychickej problém, ale mý tělo se nedalo zastrašit. Přešlo do útoku. Začlo se mi chtít chcát.

Překročil sem Petrovy dlouhý nohy a vyskočil na parkoviště. Opřel se do mě bujarej zimní dech. Se šklebem ve tváři sem ospale došel k pumpě.

Záchod zezadu. Tekla jenom studená, ale umyl sem se. Oklepal sem ruce a utřel si je do svetru. Obešel sem podnik a vešel hlavním vchodem. Naproti postavili pult do podkovy. Za ním tloukla špačky hranatá holka v červeným kostýmku. Měla tam prima kamarádku, dotejkací obrazovku. Z tý jejich konverzace sem málem ohluch. Nalevo ve frontě odměřeně čekaly regály s jídlem, se zmrzlinou, chlastem, pornočasákama, motoristickejma časákama a se zejtřejšíma novinama – měl sem v úmyslu eště spát, a tak sem tu návštěvu zahrnoval do včerejška.

Napravo blikal automat. Naporoučel sem si dvojitý preso s dvěma cukrama a z přihrádky vzal dvě mlíka. Okýnko se rozsvítilo. Automat mi popřál dobrou chuť a já se těšil, jak si to hřejivý pití krásně užiju.

Venku pořád mrzlo. Praštělo. V nose se mi sráží rýma. Vtáhnu ji. Upiju kafe. Pomalu korzuju zpátky k naší postříkaný karose. Kopnu do zadní pneumatiky. Žokej plácající po zadku svýho koně. Pohled na východ. Slunce je bílý. Studená hrouda ledu. Visí nízko a bledě pulzuje. Z krajiny dýme noční opar. Jemná bílá mlha. Kluci spali v autě za ojíněnejma oknama, já na parkovišti, uplně sám vprostřed zimy a mlhy a polknul sem a kafe bylo horký, sladký a teplý a všichni okolo teprve museli vstát, museli teprv projít všecky ty muka, zatimco já už moh volně myslet. Měl sem teda fakt ohromnej náskok. Budou se převalovat. Budou si mnout oči. Mumlat. Prdět. Škrábat se ve vlasech. Budou utíkat do posledních teplejch a temnejch škvír svejch dek. Budou zdrhat před hodinama. Budou si zacpávat uši voskem před sirénama budíků. Před torpédama rádií. Matně hrábnou tam, kde eště před momentem dřímal zadek jejich starý. Matně. Marně. Prázdně.

Vytáh sem telefon + napsal: JE TU ZIMA A MRAZ, ALE MILUJU TE:*. Smáz sem to a nadech se. První takováhle dlouhá akce, řek sem si, a taky, přerušil sem myšlenku, abych se ohlíd, jestli se někdo nekouká, přestože sem byl sám, a taky první vopravdový turné. Žádný támhle zejtra v Abatonu a za čtrnáct dní někde na vesnici v klubu zrobeným z kulturáku, ale fest na cestě za slávou!

Tyhle kulturní domy! Čtyry betonový stěny, betonová podlaha poblitá okrovým linem, betonovej strop poblitej vyblitě bílou barvou. Výčepák, kterej má nablito v šišce a řve ZTLUMTE TO! Betonovej duch. Prosinec i v červenci. Stěny od země po pás lakovaný hnědým emailem, na prostřídání zeleným. Silonový záclony. Lapače much. Nad barem z umakartu šuká zářivka. Pod zářivkou Máňa s vlasama do trvalý, kurva hele, už je rok 2003, trvalá jak v šedesátejch + vzdálenej výraz, zadní světla lokálního motoráku. Celulitidou prožraný stehna + černý leginy, bílý froté ponožky s modrým proužkem a do práce chodí v levnejch šněrovacích botách a na šichtu je v kuchyni vymění za gumový trepky. V tom lepším případě má vytahanou prásku a v tom horším si nevezme žádnou, má bejt přece zábava a my přivezem dvacet beden + šéf s kní­rem a pleškou – někde mezi knězem a řezníkem Krkovičkou z toho večerníčku – povidá: Na co to všechno je? Chápete, NA CO TO VŠECHNO JE? Protírá si fousy, promastí půlky a de: Kdo ví, co to nakonec bude, a Máňa nám načepuje čtyři z neodpuštěnýho sudu a napíše nám je na účet, protože to je jeden z těch „klubů“, kde máte tak nízkej volnej bar, že než se začne, už jedete za svý, pak přijde dvacet lidí + nějakej metalák, co se chce rvát, a přijdou dva + dvě z paneláku, bílý gatě a ulízlý vlasy, venku rozžhavenej escort z AAA, čumí se na bedny a my za nima a pálíme brko od brka a myslíš na tu svoji, ale stejně: Kde sou tu nějaký kundy + ty dva si vymění pohledy a čapnou ty svoje dvě kuchyně okolo pasu, odvedou je k baru, ožerou se, řeknou: To je bordel, co? A šéf zakejve hlavou a Máňa se zasní: Ten napravo měl bejt muj a v deset nám vypnou proud: Řikali ste, že to bude DISKO.

Disko trysko povidám a dva obíhaj auta venku a kradou benzín, a pak se na to vyserem a jedem dom, cesta je dlouhá a cesta je klikatá a doma čeká ta moje, takže nastav prdel, jenže to si myslíš teď, protože až přijedeš, budeš ztrhanej a chceš spát a snažíš se bejt potichu a ona ti tu prdel stejně nastaví, řikáš si kurva přestaň a ona ne a ty jí nic neřekneš, protože si tě chce užít a taky to koneckonců dělá pro tebe, protože se taky vůbec namáhat nemusí, anebo to aspoň občas řiká, a ukápne ti slza dojetím a přitulíš se k ní a vyreješ další řádku do biografie kundy kundy kundy.

A teď, o pár měsíců dál, stojíme na velkym tiráckym parkovišti u Du­naje, v Rakousku. Mám to v pase. Mám tam razítko. Stejně jako Tom. A Petr. A David.

Vyšplhám do busu a sednu si za volant a zapnu kazeťák a pustim ho pěkně nahlas a všichni se hned vzbudí + hází po mně plechovky.

JEDEM! JEDEM!

Otočim klíčkem (kříž na hrobě) a vyjedu na dálnici a peru to dolů, co to jenom de.

Zastav! Chci se vychcat, vole!

To musíš za jízdy.

Otevřu zadní dveře a Dejv se tam sápe přes repráky a bomby a de­sky a bedny s pivama a rozepne si poklopec a visí z busu a chčije a Petr řve: Kde máš tu kameru?! Ale Tom už ji drží a točí a někdo troubí a já s tim seknu doprava a výkřik a David málem vypadne a Tomovi vyklouzne kamera a narazí do opěradla a letí k zemi

Kurvapíča! Zastavuju. Brzdy kvičej. Prach se zvedá.

Co s tim je?

Ale nic.

Co nic?

No nic, snad, jenom to upadlo.

Prej jenom to upadlo! Kurva!

Hele, a co píča, co ty máš co řídit autobus, co?

Tys mi vole flák s kamerou!

A ty vole mi jezdíš s károu, takže dobrý, OK?

Jaký OK!

Nehul, vole, nehul tolik!

Dej sem tu kameru!

Petr stojí mezi náma: Kluci, serte na to!

David si zapíná poklopec: Teda vy ste mi dali!

Sám ví, že to má na kalhotách, ale já si toho všimnu: Máš to na gatích, vole, smějeme se a David se nesměje, strčí do mě: To je tvoje vina, debile, ztratim rovnováhu a jdu k zemi, strčím tam ruku s tou kamerou, kecnu si na ni a narazím si kostrč a uslyším křupnutí. A Pot. A Mráz. Ani nedutám. Kouknu pod sebe. Jasně, všecko moje vina.

Zkouším kameru, nic jí není, jenom jedna nová rejha. Káře taky nic není, jedem dál, podél řeky, opojený cizinou, opojený sami sebou, s ka­zeťákem na plný koule a s pocitem, že nám to tu všechno patří.

O stovosumdesát minut pozdějc jihovýchodně. Bloudíme. Už hodinu. I když je to město kdovíjak neznámý, nemůže bejt tak obrovský. Především tu ale byly tři ulice stejnýho jména. Náš telefon zvedá automat. Ptali sme se chodců. Vídeňáci krčí ramena. Proplejtali sme se zákazama vjezdu a stání a jednosměrkama, mezi tramvajema a bicyklama, čeče, to je horší než Amstr, koupili sme mapu, Petr si ji rozbalí na klíně, už tu jednou byl, najednou povidá: Támhle vlevo. Teď vpravo, dělej, no, zahni. Mně se ale zdá, že jenom kormidlujem na pustým otevřeným moři.

Byli sme v týatý strasse a mohli ste nás vidět v týsamýstrasse na druhym konci města a nakonec to byla ta třetí možnost, jak jinak. Dvě odpoledne, poloprázdná nádrž a stojíme tu, před vchodem do otřískanýho baráku, kterej eventuálně moh skrejvat docela zajímavej prostor na hraní.

Tahle část města byla kdysi plná továren, sirén, páry a shonu. Teď sem si stih všimnout, že tramvaj projede jednou za patnáct minut. Stih sem si všimnout, že naproti je večerka a na rohu čínský bistro s rudým lampiónem za ušmudlanou výlohou. Lampión nesvítil. Cedule BISTRO nesvítila. Nebyl nikdo, kdo by to zapnul. Stih sem si všimnout, že na ty kulisy všichni vejráme jak buci.

Vídeň je prima. Prima v tom, že rychle dojdete tam i zpátky. Jinak mi připadlo, že tu něco nesedí.

Starý paničky s pudlama? Starý chlápkové v oblecích? Mladý chlápkové v oblecích? Šli sme hodinu a došli k tomu jejich štěpánskýmu kostelu.

Bandy turistů nad hrobem.

Šli sme další hodinu a byli sme zase u káry. Vraceli sme se jinudy. Okolo soch a domů, který dávaly najevo, že tady to s císařem myslej vážně. Anebo eště včera mysleli. A za celou dobu sem neviděl žádnou pěknou holku. Téměř žádnou holku. Tady je to třeba jenom vo chlapech, vole!

No to se těšim na večer!

To se fakt těšim na zkurvenej večer!

Stavěli sme bedny a já si vzal kameru a všecko točil. Byli na mě nakrknutý, že se tam jen tak piánko procházim a kropim je, jak se dřou s těma krávama. Ono se totiž ukázalo, že budem hrát někde v zadním traktu, kam se autem nedalo zajet, takže se všechno nosilo přes chodbu a dvůr a do sklepa pěkně postaru.

Nakonec to bylo tak malý, že sme ani ty bedny nepostavili všechny.

A co, kolik lidí tak asi přijde? Otočil sem se na vysokýho blonďáka, co to tu měl pod palcem: Jak to vypadá s lidma?

No tak muj brácha řikal, že přijde.

Hmm, protáhnul sem, a Tom, kterej blonďáka slyšel, mávnul rukou: Hlavní bude Lublaň. Tam je zázemí a prima holky a vůbec, loni sem tam byl, vočíhnout to, jak sem řikal, tam to bude skvělý. Tohle je jenom při cestě. Misijní záležitost. De o zejtřek.

Řikal mi to do kamery a tvářil se děsně vážně.

Čeče, stejně si myslim, že sme měli napálit nějaký céďa.

Cumlal sem panáčka, nalejvali tam poloviční než u nás a my měli káru plnou chlastu, ale jednoho sme si dali, ze slušnosti + abysme viděli, jak to tu chodí.

Aspoň padesát. Třeba by se něco prodalo.

Hodím ramenem a Petr lepí kabely k podlaze a David zkouší, jestli bedny stojej. Stojej stabilně, kabely držej. Petr měl o půl hlavy víc, David sotva unes desetikilovou bombu, ale oba se tvářili užitečně.

Místnost se láme do elka a bar to respektoval a kopíroval se vším všudy. Hrubý prkno postavený na barelech od piva. Umakartový stolky, pár sedaček a u stěny dvě starý křesla. Celý to tam bylo spíš o atmosféře, duši a takovejch těch kecech než o nějaký AKUSTICE nebo SLÁVĚ.

Ke vchodu sme dali kasu a vedle postavili bombu s balónkama.

Slyšíš? Něco sme měli udělat, jako promo disk.

Hmm. Dyť vo to vůbec nejde. Sme tu, abysme si zahráli.

A proč teda stavíme bomby a prodáváme venku chlast, co?

Já bych spíš udělal místo v tý hradbě, abysme viděli na lidi. Cože?

No, aby na ně bylo vidět.

A neni to jako moc komerční?

A céďa?

Nechal sem ho tam prát se s vlastníma pochybama a vlez sem do káry a potykal si s lahví tequilly. Na nejbližší chvíli se stala mojí nejlepší kámoškou.

Slyšel sem někoho plivat: Ať máme co prodávat. Ale bylo tu tolik lahví, a já si jenom loknul a díval se z okýnka, a jak se nikam nejelo, ten pohled se vůbec neměnil, a tak sem se teda měnil já.

V deset se začali trousit první lidi.

Řikal sem si, že první by měl hrát někdo, kdo hraje jednodušejc, protože si představte, že přijdete, sotva rozmrzáte, a DJ vás popadne za límec a tahá do nějakýho pralesa plnýho hadů a lvů a vy musíte střežit každej úhel, abyste někam nespadli, nebo aby něco nespadlo na vás. Měl hrát David nebo Tom, ale Tom chce dycky od dvou do čtyř, si to prosadí pokaždý. A Davidovi se nechtělo otvírat, takže to nakonec bylo o tý Petrově džungli.

Otevřel sem dveře od káry a na schodech si připravil provizorní bárek, nikdo nešel, vyrovnal sem do řady dvě hrstě bílejch plastikovejch kelímků, ale jenom mě míjeli, díval sem se do těch slepejch očí a nalil je leskem a nikdo nešel, jenom nějakej pes štěkal, nebo vyl, nebo kvičel a na mě se dívalo deset očí a dávala se do mě zima z tý vší atmosféry a duše a dal sem tomu minutu, a pak ty panáčky vypiju a zvednu se, připadám si, že je mi tělo malý, zavrávorám a seskočím a zamknu auto a jak najednou nesedim a hejbu se, zvýšil se mi tep a vůbec nevim, co se děje, pokouším se vejít dolů do klubu a řeknu si Davidovi o balón a jenom ho držím, záchranný kolo, pevně, až mi zbělaj klouby, a snažím se vyhnout žihadlům cigaret a ve skutečnosti žádný cigarety v cestě nebyly, ale moje kaktusová kámoška umí udělat z komára velblouda a proslalomoval sem prázdnotou až k baru, uplně jak Alberto Tomba, s tou prdelí u země, a u baru stála holka v kulturní uniformě, kanady a kapsáče maskáče a bundeswehrovou bundu a pod ní tričko k pupíku a dredy s různejma cingrlátkama, vzádu převázaný dalším dredem do chumlu, a já sem nenápadně vyplul po straně a eště nenápadnějc sem zamrkal k jevišti a viděl osten v bradě, to teda musí bejt divný, líbat ji, a nejsem si jistej, kolik jí může bejt, na to je moc tma, ale má trochu mejkapu a drobný vrásky, ale taky povolený břicho, nanuk, pět minut na slunci, čítám mezi pětadvaceti a pětatřiceti. Tohle všechno si uvědomuju během okamžiku, jak se otáčím, po tom, co sem se začal otáčet automaticky s tim, jak sem k tomu baru došel, je to jeden pohyb, stálej a pomalej a nepřerušenej, a když už to vypadá, že se mi hlava bude muset vrátit jak stěrač, nebo naopak ji přelítne a nechá za sebou, aby ten pohyb zůstal stabilní, jednoduše se jí zeptám: Tohle si někdy měla?

Intonace: učebnice angličtiny, lekce „Otázka“.

A ona se pomalu otočí a já se snažím potlačit mrknutí a pokračuju: A jak se ti to líbí?

A to už řeknu jako z americkýho filmu s H. B., má širší pusu, užší rty (barva: prosciutto) a pěknej rovnej nos. Už z profilu vypadala jako Milla Jovovich.

Dala si prda z balónku a pak se mi smála do kamery a já si připadal jak v MTV.

Záda najdou zeď. V hledáčku čelní záběr na naše bedny. Dokořán rozevřený hrdla. Naplno rozeřvaný ústa. Rozeřvaný a bez očí.

Po troškách chodili další lidi. Nic moc. Sednu si za bedny. Poslouchám Petrovy mixy. Hlídám jeho fórky. Usmíváme se na sebe. Podá mi špeka. Natáhnu se pro něj. Nikam se nehonim. Je mi fajn. Krev začne proudit do rytmu. Baví mě. Doběhnu do káry. Přinesu si lahev. Raz. Dva. Tři loky. Odlehčený nohy. Tancuju. Kluci se vymění. Petr sleze. Ty vole, mně se to teď tak koplo! Kejvu a dělám, že se směju. Po očku sleduju Millu. Nic. Sbalíme kasu. Převezmu štafetu u bomby. Žádná fronta. Asi to neznaj.

Je jasný, jak sem za půl hoďky vypadal. Vypadal sem jak scvrklej balónek. Milla nepřišla ani jednou. Stála u baru a bavila se s tim blonďákem a houpala se do rytmu.

Načepoval sem dva velký balóny a přines jim je. Usmáli se a nechali mě stát za sebou.

Žádná jiná tam už nebyla. Prosral sem to, vsadil na špatnou kartu, nemá cenu se přít, zasalutuj a chcípni.

V sedum sme dojeli. Tom vzal kameru a točil, já si na chvilku pokroutil placky, ale ztrácel sem odhad a měl kapku strach, abych nepolámal jehly. Nechal sem něco jenom tak hrát a odklátil se dolů, opřel se zádama o bedny a nechal se masírovat. Petr ztroskotal na třech židlích a Tom zmizel už dřív. Když deska dojela, svez sem se pod bednu a usnul.

Stáváme! Polámaný svaly. Stáváme! Uschlej pot na víčkách. Stáváme! Uschlej pot na nose. Mechanický nošení věcí zpátky do auta a ahoj město na Dunaji. Leje, nebe vypadá jak poklička. Až v káře sem si všim, že je nás pět.

Tom se ke mně otočí: To je Nadine, řiká, že je lesba, ale to se teprv uvidí…

No jó, to jó! Třesu si rukou s Nadine, který řikám Milla.

A co tu dělá?

Chce s náma jet dál.

Sem myslel, že ten blonďák je její. Prosila mě, že chce vypadnout. Vzala si tágo a sjela si pro pas, chápeš, přes půl města.

Očima bruslil mezi mnou a ní a zpátky tim pohledem, kterej synek uplatní, když domů dotáhne vánoční stromek a ptá se rodičů, co jako voni na něj.

Poslal sem jí úsměv a ona pohnula koutkem a u výjezdu sem uviděl Meka, zajeli sme tam a kolektivně pozvali Nadine na snídani a jedli sme a počítal sem, co nám zbylo, zatímco Tom luštil křížovku na reklamním papíře na podnosu a já už věděl, kolik těch peněz přibližně je, ale nechtěl sem je pouštět, tak sem je naschvál odděloval pomalu a mazlil se s nima a přitom sem bádal, jestli je kilo málo, nebo prima, žádný předběžný propočty sem nedělal, ale na muj vkus to bylo málo a i ostatní se tvářili zvadle. Kosti. Šedivá kůže. Chlast a nečas. Nevyplnitelná křížovka. Šel sem napřed do auta.

Otřel sem okýnko a hnípal se v uchu. Bylo tam moře medu. Pak sem přešel na klíční kosti a nakonec na tu úrodnou oblast kolem páteře. Nikdo nešel, ale asi i kdyby šel, bylo by mi to jedno, zašátral sem na dně svýho ptáka a tou vůní si pročistil nos.

Z okna sem viděl Nadine a Toma a uvažoval, kdo ji nakonec dostane.

Lublaň. Byl sem zvědavej, zvlášť po tom, co to Tom tak vychvaloval.

Minuli sme motorest a Nadine povidá: Dělal to Hundertwasser.

Fakt? Kecáš?!

Sou tam hajzly, kde byste se ztratili, uplně jak na tripu, kachlíky rozlezlý do všech směrů a falešný perspektivy, málem sem z toho chytla epilepťák.

Jo, to je dobrý, epilepťák! Téda, tam musíme někdy zajet! Určitě! Ty vole, chápeš, epilepťák, kurvafix.

Mně stačej vole piktogramy, to dycky luštim půl hodiny, než zjistim, který dveře sou pro mě.

Epilepťák tyvole! Zavírám uši, nechci řešit, kdo se zasek na jednom slově, ale nezavřu je dost, sem to já, kdo jinej + nemusim mluvit, stačí, že mi to šroubuje v bedně.

Nadine, jak ty to máš?

Co jak mám?

No, že se takhle můžeš sebrat a jet?

Proč by ne?

A Nadine, ty si v Lublani už byla?

Ne. Ale kámoši tam byli.

A v Miláně?

Tam jo.

Fakt? A co?

Já tam chvíli žila.

Fakt? Kecáš!

S rodičema. Otec navrhuje sjezdovky.

Tyvole! Hele, to ji musíme naučit, řikat tyvole! Zkus to říct!

T’v:le.

A celá kára se otřese, prima tyvole!

Co znamená ťv:le? To jako hovno?

Spíš že jako něčemu nevěříš, a přitom víš, že to tak je. Nebo navopak.

A co třeba postavil za sjezdovky, ten tvuj táta?

No já nevim, já byla malá, když sem s nima žila. Něco v Itálii a taky na Novym Zélandu.

Tyvole. Hltali sme silnici po koňskejch dávkách. A učili jsme Nadine řikat tyvole a ona se smála, a pak jsme ji učili řikat píča a zase se smála a pouštěli sme kazety a ona z nich byla vedle, ťvole, to my doma nemáme, a já sem se vytratil, bavila se s Tomem a já koukal na hlemejždí stopu silnice.

Nesnášim cestování. Čim dál tim víc.

S Evou sem odjet moh. Určitě. Jenom se mi do tý zimy nechtělo. Trmácet se tři hodiny nějakým posraným busem, okolo samý důchodci a uvejskaný lyžaři: Já už se tak těším, ti teda povidám, já to sjedu aspoň dvacetkrát! A co dvacetkrát, cejtim se tak na pětadvacet jízd, minimálně, minimálně, povidam, koupí si permanentku a nonšalantně si ji hodí kolem krku a v poledne skončí na párku, Téda po tom sportování vyhládne! A vočumuje roštěnky ve frontě, tahaj se za rukáv, Koukej támhle, v tom kulichu! A roztíraj si vosky a šukaj slunce a na nose jí přistane sněhová vločka, ach, ta víkendová romantika českých velehor.

Otřesu se a sem tu, v autobuse, tři hodiny na cestě + další čtyři přede mnou.

Musíme nabrat benzín.

Ti to nějak žere, ne? Sme chtěli dojet za hranice!

Zajedu k pumpě už tady. Kdo má ty prachy?

Všichni se otočí ke mně.

Ty to chceš kupovat?

Hele, je den a nejsme v Čechách.

No a co! To zvládnem.

Dal sem si hlt vodky, uvažoval, kdo ji kupoval, vodku, dyť to chutná jak destilka, a počítal sem kilometry k pumpě, jenže sotva sem dočet složení toho pití, Tom už zatáčel. Velikej poutač, plastikovej tygr na střeše. Na palubě zavládlo horečný kutání. David vytáh zpod sedadla kanystr a připravil hadičku. Petr a já sme měli dělat křoví. Divadlo pro Nadine.

Vyhneme se čerpadlům a míříme dozadu, oblíkám si bundu. Okolo kontejnerů a jednoho smrčku. Zapínám se až ke krku. A teď. Nikdo tam nestál. Ani jedno jediný káro.

Zipy povolej, úplná lavina.

To se mi snad zdá chlapi, kde to sme?

Tom obkroužil parkoviště a přistál u dýzlovýho cucátka.

Z těch společnejch prachů sme Nadine aspoň koupili zmrzku, když už sme tam byli, i když nechtěla, že má prachů dost, a vůbec se mi nezdála jako lesba, ale kdo ví, jak to teďka tyhle holky maj. Třeba to tam jenom nechtěj až po prdel.

Slovinsko. Každejch pár kiláků sme museli platit mýtný a přitom nebylo za co. Chytli sme zácpu už od hranic.

Tom se bál, že uvaří motor, Davidovi se chtělo chcát a Tom nestavěl. Zastavil, až když se chtělo Nadine, a tim fakt nemyslim, že zastavil, když se chtělo Dejvovi i Nadine, ale prostě JÍ. Vyběhli ven. Troubení. Po ztvrdlým asfaltu se plazí tisícimetrovej had. Odhodlaně bojuje s od­lišnejma tendencema svejch vnitřností. Zápasí s nízkejma myšlenkama svýho mozku. Vrátit se. Zastavit. Hádavý manželky. Děcka se dloubou v nose. Pes prdí o sto šest. Kočka mečí. Nemáš klimatizaci. Nemůžeš otevřít okna. Je to samej benzín a kouř. Nemůžeš otevřít okna. Nemůžeš otevřít okna, protože nemáš klimatizaci, a všichni se suneme dál, slimáčí rychlostí po slimáčí stopě, nekonečnej plaz, vepředu černý audině vytečou nervy, vrhne se do protisměru, ale před dvěma kopíma reflektorů není kam uhnout! Střet. Porážka. Krev.

Had se zakous do svýho ocasu.

A David se rozešel s Mackou.

Poslal jí zprávu, která byla určená někomu jinýmu. Jak to psal, byl uplně rozrušenej. A to rozrušení gradovalo. A vrchol přišel, když listoval seznamem. Neustál to a jednoduše se uklik. I když řiká, že za to moh Tom, když sešláp brzdy.

Ona mu pak za minutu volá, Macka, co to kurva je, a on: nevolej mi, je to děsně drahý, a ona, že jí je to jedno, že ho už nechce ani vidět, protože je jí nevěrnej, a on tak to není, to bys musela znát tu historii, a ona, že se mu na nějakou historii tak akorát vysere, když už má používat tyhle slova, a že s ním končí a že ten foťák, co jí pučil, že si ho může jít vyzvednout k jejím rodičům, protože ona ho už nechce ani vidět.

Kurva kdyby to byl nějakej automat, tak jí ho nechám, ale né takový dělo.

No jo, vole, sis ho měl vzít s sebou.

Jenže vona ho potřebovala do školy, něco fotit.

A co, vole, třeba se eště usmíříte.

Devět večer. Dvanáct hodin na cestě! Dvanáct podělanejch hodin, ale stálo to za to.

Klub Astro stál na soukromý parcele s parkovištěm vpředu. Byla to přízemní budova. Na parkovišti zrál hrozen lidí. Bavili se čekáním. Nás si nevšímali, jenom další partička z venkova.

Mrkli sme na sebe, stály tam fakt pěkný holky, na to máme oči vycvičený strobáčema, to teda jo! Vytáh sem kameru. Jeden kluk v pé­řovce se díval. Osmělil se.

Odkud ste?

Z Prahy. My tu neska hrajem.

Fakt?

No jo!

Díval se potěšeně a hrdě, jako kdyby to byl on, kvůli komu sme přijeli, jako kdyby to byl on, kdo si nás zaplatil. Pokrčil sem ramenem a nosili sme jenom nejnutnější cajk, desky a bombu, a poslali Nadine pro nějaký jídlo. Za celej den jednoho meka a sendvič z igelitu na pumpě + kornout z tý zmrzliny. Já to nejim, šklebí se Nadine.

Pak si mě zavolal David: Hele, neska máš pokladnu, já vočíhnu auťáky.

Dyť sou to mladý lidi jako my!

Potřebujem aspoň pár litrů.

Ale tak můžem jít pak někam jinam, ne?

Zamračil se a odcházel, pak se otočil: Ale tu pokladnu si vem. Pučil bys mi pak tu kameru na chvíli?

Jo. Hned teď?

Ukázal sem mu co a jak (zapni, zoom, točíš, netoč moc, ať zbyde na večer) a vydal sem se vomrknout vnitřek.

Chodba vedla na křižovatku, foyeur. Nalevo tekla nudle zvaná Galerie, kde měli zrovna výstavu nějakejch válečnejch fotek, byly tam polstrovaný klubovky, ale především tam byla nálevna.

Čelem ke mně zívaly dveře na zahrádku, doved sem si představit, že tam v létě mohly bejt prima tancovačky pod zrajícíma třešněma. Teď tamtudy proudila jenom zima.

Napravo je průchod do sálu. Hádal sem tak deset kroků na patnáct. Jeviště osvícený přimhouřenýma fialovýma očima, no těbůh, po stranách a uprostřed výhružný hradby a nahoře si ruce líně protahovalo jedno strobo.

U pódia se bavily systémky. Hráli sme my a dvě místní party.

Budete hrát jako druhý, jo?

Chcem hrát jako druhý? Proč?

Protože ste jako hlavní.

Aha, to je dobrý.

Zároveň ale, že oni budou stát u kasy.

Co máme my?

Bar.

Cože? To je divný, ne? Jedem napůl, ve všem.

Né, kluci, ráno bude bordel. Takhle se to bude líp počítat. Každej má svoje.

Proč nemáte bar vy? Určitě sou to vaši známí.

Žádný známý. Se jich zeptej.

A co mi řeknou, co? Ne! Hele, dem napůl.

Kurva, vy si přijedete takhle pozdě, už máme strach, jestli vůbec co, a eště se do toho takhle serete! Vemte si ten zkurvenej bar a buďte v cajku!

A Tom zamrkal a Tom se podrbal a Tom kejvnul: OK.

A já doteď nepochopil proč.

Měl sem náladu se bavit s těma krásnejma holkama, ale jak sem vyšel do zimy, najednou mi přišlo… Čeče, ty seš tu pracovně, ty seš na jinym stupni než voni, ne společensky a takový pindy. Jenom… si jinde. Uplně mě to přizdilo a rozseklo, lahev a její střepiny. Dolů s tělem na schod. Dalo se, bylo asi deset nad, docela fér na to, že za městem se tyčej bílý skály Alp jak dinosauři štíty, dřepím a cumlám víno, otevřenej čemukoli. Sám. A někde se někdo fotí a kluk se směje a holka na něm visí a támhleta vlevo je moc pěkná. Tmavovláska obarvená na zrzku. To poznám. Měla tmavý obočí. Neměla skřehotavej hlas. Krátkovlasá, vysoká, černá piha na krku, široký zuby, rty jako lusky. Namalovaný. Dlouhý nohy v těsnejch gatích. Na prstě prsten, stříbrnej.

Občas na mě mrkne. Baví se s partou místních chlapíků. Mezi nima i ten muj novej známej. Seberu se. Jdu.

Čau. Nevíte vo nějakym hulení?

Daj mi špeka. Mhouřim oči, díky. Oči na ní.

Znáš tu lokální partu?

Já nevědět, jestli oni kámoši ty vědět chtít?

Zkusím to německy, ale tam je eště tenčí led, pro oba. Nakonec se zdá, že mi rozumí, a já trochu rozumim jí, když mluví slovinsky, a pad­ne na zadek, když řeknu, že hraju s těma z Prahy. Zatahá za rukáv kluka vedle a představí nás: Muj kluk, žil v Praze.

Vrátim jointa, poklepu je po ramenou a jdu pryč. Snažím se myslet na Evu, co asi dělá, jestli už je v Praze, nebo kdy vlastně chtěla přijet, asi bude naštvaná, že sem něco neuklidil, a možná to navopak umeje ráda, malá vzpomínka.

Potkám Nadine.

Tak co, líbí se ti tu někdo?

Usměje se a začne mi vyprávět, jak je ráda, že s náma jede a jak dlouho už nikde takhle nebyla, a že sme fakt prima a že doufá, že s náma může jet až do tý Itálie, a já řek no jasně, ale kdo ví, jestli nějaká Itálie vůbec bude, a ona, že Tom jí řikal, že určitě.

No jó, tak když von tvrdí, že jo, tak jo, na to se napijem, ale sorry, musim se eště podivat dovnitř.

Cvrkot okolo mě narušuje. Cejtim rýmu. Prdnu si balón. Pak druhej. Třetí.

Čeče, nech toho, povidá Petr.

Si srovnej desky, vole! křiknu.

Co je?

Nic. Sorry. To s tou kasou se mi nelíbí.

Mně taky ne. Co s tim?

Asi nic, Tom se s nima přece dohod. Doufám, že ten lachgas zabere.

Lachgas zabral.

Lidí přišlo mraky. Vstupný bylo nízký a platili skoro všichni. Akorát že nikdo neutrácel na baru. Nebo ne nikdo, ale na muj vkus nikdo. A čím dál míň.

Nosili to zvenku.

Tom zrovna hrál, když sem na to přišel. Když sem viděl, jak chodí tankovat ven. Jdu za ním. Řvu mu do ucha.

Vole, choděj chlastat ven!

On pokyvuje do rytmu. Hraje. Netrefí se o pár drážek. Já to slyšim. On to slyší. I oni to asi slyší.

Puč mi to.

Pustí mě k plackám a de, nejspíš k baru, neviděl sem to, přes bedny nikdy nevidíte a ostatně, od toho tam sou, nejsme žádnej posranej rock’n’roll, stojíš za hradbou, protože de O HUDBU, hraješ a nevidíš lidi, hraješ podle svýho a nemůžeš se podle nich korigovat a oni dostanou jen zvuk, čistej, nerušenej proud a nemůžou reagovat NA TEBE, jenom přijímaj.

Je to trochu jak politickej sen, přiznávam.

Tom šel k baru. Poptal se. Našel naši spojku a vytáh ji před klub. Vzal si eště Davida, kterej mezitim pobíhal ulicí s kanystrem + všude to tam smrdělo naftou.

Vzali domorodce do káry.

Píčo vole! Co to tu máte za šméčka!

Jaký šméčka? Hrál děsně překvapenýho.

Já ho vezmu kanystrem!

Ser na kanystr, počkej. Pokladna jede a bary nejedou, to je celý. My se sem lámem přes půl zeměkoule a nejsme zvědavý na žádný posraný šméčka, jasný?

Ale já za to přece nemůžu, dyť vidíš, že ty bary sou kurva plný chlastu.

Ale zřejmě i plný zůstanou!

Já průhledem mezi bednama sledoval tu krátkovlasou. Uplně odvázaná. Frajer ji zásoboval lachgasem a ona si přehodila kapuci přes hlavu, měla takovou plátěnou tmavozelenou mikinku s kapucí, a chytla se bedny a rvala se dovnitř a já si poodstoupil, abych líp viděl, a zrychlil sem tempo a ona zrychlovala, a pak sem tam hodil break a ona se usmála, sama pro sebe, a jeli sme dál, zrychloval sem a dolů sem hodil plochu, aby jenom bublala, a jak sem ji posouval dopředu, ona se jí chytla a vyškrábla se na ni, ohromná rychlost, a jezdila na ní jak na prkně ve vypuštěnym bazénu někde v Dogtownu, 1975, a já vytlačil vejšky ke stropu a ona se dostávala kolečkama na hranu bazénu a já nechal pozměnit tempo a ona tam lítala jak Joe Alva a tyvole, smál sem se a ona taky, každej pro sebe, ale vzduch toho byl plnej.

Zatimco v káře: blbeček dostal první ránu a nasral se + povidá: Vy sráči špinavý + vytáh boxera a zřejmě ne poprvý, zkušeně se opře do Davida, označí mu žebra, ocelový zuby zacvakaj na kostech a kanystr letí + zarachtá vzadu v káře.

A pár lidí venku se otočilo, asi čekali, že se bude dít něco víc. Dělej brácho, dál pálili žvára a balili a hulili a balili další jointy a špeky a tabák a šit a trávu a tabák.

David kňučel a Tom trefil lokála do ksichtu, ale ten už měl zas ledoborce nabitýho, takže tentokrát to Tom chytil zdaněný, tekla mu krev a lokál si stoupnul nad něj a střelil ho tou nasranou ocelovou čelistí do stehna a znova, tatarák. David se napřáh – konečně, řikal si Tom, konečně, a viděl Davida, jak roste za lokálem a napřáhne se a skrz krev vidí jeho paži + pěst letět zpomaleně. Úder. Krk. Zkřivenej ksicht. Kůůůrva, první zařve David, bolí ho pěst, pak se ozve lokál a reflexivně se ožene. David uskočil + Tom se sebral a kopnul Slovince do boku. On mu tu nohu ale stačí chytit, otočí, zkroutí, Tom ztrácí rovnováhu, padá, rukama máchá do vzduchu, padne na záda, David se nevěřícně dívá a lokál se k němu otočí a pozoruje ho, vytrčí nohu a tentokrát se úder povede a David letí za kanystrem a oba hrdinové ležej na zemi, přepraný, v krvi, cápek překročí Toma a de si po svejch.

Zapálí si. Lokne si pivka. Svolá partu a rozhodí rozkazy, sítě + my sme kapři.

Nemyslim si, že to, co následovalo, mělo co dělat s nějakejma národníma zvyklostma. Oni na nás ušili boudu a my sme ji prokoukli, jenže oni vyhráli poločas a sudí byl jejich táta.

David s Petrem vyvolali bitku u vchodu a Tom šel pro desky, někdo vypnul proud, tma, svíčky, pískot, zapalovače a já balil desky a brzo se mlátili všichni se všema a někdo tu štávu zase zapnul a někdo jinej si stoupnul za gramce, a kdyby to někdo pozoroval s odstupem, tak to vlastně mohla bejt príma mela, uplně jak z filmu.

Kolem mě lítaly lahve a demoliční kladiva širokejch balkánskejch pěstí a tekla mi krev z obočí, oslepovala mi levý oko a cintala po tváři. Řval sem: Nadine, Nadine a nebyl sem sám, protože Tom řval taky, a hledali sme ji dost ukrutně, oba desky v podpaždí, zleva do mě někdo narazil, dominovej efekt, zezadu se na mě sápal nějakej prcek, a mohli sme ji tam klíďo píďo nechat, proč se s ní tahat, když eště řiká, že je lesba, ale voláme: Nadine, Nadine!

Prcek do mě strká a něco pořvává, okolo šero a dva debilní strobáče z nás dělají animovanej manga film, dvanáct políček za minutu, všecky ty ruce napřažený jak blesky a nohy ohnutý jak bumerangy a oči jak koláče a deště potu a potoky krve a Nadine určitě někde šuká! Nad hlavou mi něco proletí, desky teď na prsou + držim se Toma, skenujem levou i pravou. Kde je?

Hajzly! Kde sou hajzly?

Zastávka, stojíme, prcek se mi vpěstí do zad, já se otočim a on se mi vpěstí do desek: Ty hajzle, sem bez sebe vzteky, ty zpíčenej hajzle! Řvem na sebe anglicky, s těma svejma debilníma přízvukama.

Tome, pomoz mi!

Ucejtil sem, jak jedna deska pod tou balkánskou pěstí praskla, hodim si je všechny do levý a pravou se zareju do toho jeho debilního fotbalistickýho ksichtu. Tom odráží nějakej útok zprava, uhybáme, zase zpátky do nudle a támhle sou ty hajzly! Popad sem lahev, co stála na baru, prcek zase doráží, třísknu ho sklem, čokla malýho, skácí se k zemi, deme přes mrtvoly. Nadine? Nadine! Nikdo se neozývá.

Vraž tam! Zamčeno. Nadine?

Poď, musíme pryč!

Tom trhne dveřma, stojíme tam, dvě gorily před šatnou. Rozhlížím se, zbytek skla se zakusuje do mý vlastní dlaně, ani si toho nevšimnu, prcek u baru něco vysvětluje dvěma o hlavu vyšším.

Čeče, jestli tam je, tak ať už kurva vyleze!

Klika cvakne a vobjeví se jedna malá tlustá s vystrašenym ksichtem a roz­mazanou rtěnkou, za ní jak stín Nadine, taky vystrašená, ale uvolněná.

My na sebe jen koukli, ale Tom už ji drží za rameno: Musíme jít.

Jeho ruka okolo Nadine jako nárazník, já vleču stejným způsobem desky, ty dva vysoký se prodíraj davem jak žraloci, prcek je vede, odhodim tam sklo, zachřestí a šuká lidský maso, východ na dosah.

Autobus. Nastartovat. Chytni. Chytni. Chytni, ty PÍČO! Dveře! Sme všichni? Dave? Petr? Píča chytne, valíme pryč.

Ulice se sbíhaj a splejtaj jak draci a drážky a nikdo nás nesleduje a my nezpomalíme a jedeme naslepo a nikdo nemá náladu pustit si kazetu, nebo něco říct, nebo si zapálit, nebo se napít, nebo se podrbat, protože všichni zíráme dopředu a otáčíme se dozadu, oči navrch hlavy, klouby na prstech bílý a naběhlý a dlaně upatlaný od krve a na podlaze desítky zarudlejch zmačkanejch papírovejch kapesníků, jedeme okolo hotelu a okolo školy, okolo squattu a okolo vězení, okolo autobazarů a pump, okolo zahrádkový kolonie a dál, až za hranice města. Tom sjel ze silnice a vypnul motor. Zhasnul světla a já sem se konečně trochu uvolnil.

Chci dom, kvílí Petr + Tom je zpruzenej z Nadine a David rozešlej se svojí holkou a čekala ho cesta za jejím fotrem pro dvacetilitrovej foťák.

Já myslel na to, jak Eva chodí po bytě, sama a v noci a bojí se každýho šustnutí. Na posteli leží jak na prkně, stažený rolety a zavřený okno. Udělá si jídlo a není nikdo, kdo by jí ho pochválil. A není nikdo, kdo by umyl talíře, není ani nikdo, kdo by je neumyl a není nikdo, komu by to vyčítala. Přitom ale ona by byla poslední, kdo by řek – vraťte se. A to mi dodávalo odvahu. Jednou sme řekli, že to uděláme – a že teď trčíme v nějaký podělaný Lublani s odřenejma loktama?

Rozhodneme ráno, řek Tom a šel spát.

Ostatní šli taky a já zavadil o Nadinu ruku, trčela jí ze spacáku, bezbranná ruka s jedním stříbrným prstenem, dávný dědictví, nebo prokletí. Studený. Mrazivý.

Lidi z toho klubíku se chovali stejně jako lidi v jakýmkoli jinym byznysu. A ty jima opovrhuješ a horší je, že i oni sebou navzájem opovrhujou a nejhorší je, že nakonec zjistíš, že se chováš stejně. A to přesto, žes řikal, že si jinej, že se tak chovat nebudeš. Chováš se stejně, ačkoli máš pořád za to, že si na druhym břehu. Ta krátkovláska se krásně vlnila, pod mojí hudbou. Šimral sem se všude možně a přemejšlel o Nadine. Co asi dělá, proč je tady. Studuje? Pracuje? Heká, nebo sténá? Podle mě to byl ten typ holky, kterou pícháte zepředu. Měla fakt hodně dlouhý nohy.

Ráno se každej snažil dívat kamenně. Popraskaný kameny. Notně zvětralý šutráky. Spadlý z tiráku. Přejížděný. Drcený. Dalšíma tirákama. Pomalejšíma tirákama.

Provedli sme součty a provedli sme odečty. Provedli sme hlasování.

Nikdo nebyl proti.

Nikdo neřek ani slovo.

Přitom sem viděl, jak jim to kouká z ksichtů, jejich pravý přání.

Až pak sme zavolali na italskou infolajnu. Ubezpečili nás, že to foršůr bude v Miláně a že se to foršůr koná a že ať foršůr přijedeme. Nadine připomněla, že v Miláně zná lidi a že to tam bude senza. Měli sme plnou nádrž tý kradený slovinský nafty a jelo se dál a nebylo vůbec o čem diskutovat, krom jednoho, a na to eště asi nebyl ten pravej čas.

Zpátky do EU!

Za hranicema se mi ulevilo a všichni vytáhli telefony a: Hele, já chytám Blu – a já zase Wind, a maj tu Orange? Nebo to je jeden z nich? – Co myslíte? – Já nevim. – A co Agassi? – Já chci Orange! – Proč prosimtě? – Má dobrý logo. – Tyvole! – Já si dám ten Wind, ať se práší za kočárem, ale nemám signál. – Kolik máte čárek? – Tři v Blu, dvě na Omnitelu. – Já teda jenom jednu, to se moc nepráší, ale sem zase věrná, vono se to vyvrbí, uvidíte.

A já si nebyl jistej, jestli sem v tom slově věrná zaslech ironickej podtón nebo ne, měl sem uši rozstřílený vlastní hudební produkcí, měl sem tělo zničený vlastníma výkonama, to je porod, když to beru, jako že to sou moje děti, který mě ničej, to je uplně jak ty jabloně, co se lámou pod svou úrodou.

Shodli sme se, že se vyhneme mýtnýmu. Sjeli sme na prvním výjezdu a po malejch silničkách se plazili k Milánu. Mezi Alpama a mořem, kde je zimní moře plechově šedavý a holý syrý skály z něj čouhaj jak žebra mrtvý příšery a bílý vlny sou jak pěna mejch vzpomínek a v dálce jachetka bez plachty a silnice je vybudovaná na umělym návalu padesát metrů nad mořem a domky, který sou v létě modrobílý, sou teď bílošedý a moře je kalný a nebe taky.

Celý řízení bylo zase na Tomovi. On jedinej měl autobusáckej řidičák. Já sem řikal, že si ho eventuálně taky udělám, ale zatim k tomu nedošlo. David tvrdil, že na to nemá, že měl sotva na ty bedny, který sme před měsícem kupovali, každej do toho vrazil padesát papírů, Eva se tvářila, když sem jí to bral z účtu, ale jednou sem řek: můžeš mi věřit, vrátim ti to, jak to pude. A taky sme spolu byli dýl než rok, takže to skousla, a já fakt porád řikal, hele, já už si najdu práci, už si něco najdu, hned jak se vrátíme, tak se do toho vopřu.

Narážely na mě tyhle vnitřní vlny, když sem koukal, jak slabej příliv okupuje uzounký talošský pláže, a potom moře zmizelo a my zastavili.

Musim si dát pauzu.

Kurva, to sme mohli u toho moře.

A jak bys tam lez? Přes ty skály?

Určitě tam nějaká cesta byla, to se vsadim.

No jasně, ty chytráku.

Piča!

David mezitim odšrouboval uzávěr a přelejval béňo: Ty vole, jediná kára v dýzlu, na celým parkovišti jenom jedna! A Nadine přinesla sendviče, já chtěl jenom čipsy, protože se mi z tý umělý majonézy už dělalo pěkně blivno, zelenej salám, bílej sejra, bílá majonéza a list olezlýho čínskýho zelí.

Já to taky nemusim, smála se Nadine, ale zkus je v Londýně, žije tam spousta Pákistánců, takže maj ošéfovaný sendviče s karí omáčkou a s takovou tou thajskou a taky indickou. Mhouřila oči a cejtila se jako princezna, a to mezi náma taky byla.

To asi karí, ne? Chytnu se zpátky a taky mhouřím oči a vykouklo slunce a cejtim ho v klíně a uplně mě probouzí, jako ty zrychlený školní filmy s klíčícíma fazolema.

No, eště jedna je taková světlá, fakt luxusní, a dávaj tam ledovej salát a férový maso.

David: Jé, ty jíš maso? To si asi první holka, co znám, co jí maso.

Nadine se pod tim zájmem cejtí trochu trapně, ale my klábosíme dál a ona vytáhne trávu a hodí mi ji do klína.

Ubal to.

A já byl potěšenej, že to hodila mně a ne Tomovi, a tak sem ubalil epesní éro, a když bylo po něm, nasedli sme do káry a vydali se dál a neměli sme kam spěchat, nedělní odpoledne a my v autobuse piánko surfujeme severní Itálií.

Hele a kluci, nechcete zajet do Benátek, jenom na den?

Nejsou prachy, Nadine.

Ale já mám prachy.

Ale ty to nechápeš, my sme si řikali, že bysme tu mohli něco vydělat, víš? Tom se při tom zase tvářil strašně důležitě.

To sme měli vypálit ty cadiče, vole.

Já ti na cadiče seru.

No a co ten nápad včera s těma barama, to se ti moc povedlo, co třeba kdybys teď všechno platil ty, co? Ty ses s nim dohod, vole.

Cože, já?

Jo, my to taky viděli.

Normálně si souhlasil s tim, že bary sou naše!

Hele kluci, já se vám na to klidně můžu vysrat.

Tak se vyser, no! Tys ten deal zařídil!

Brzdy zaskřípaly. Písty se uvolnily. Kára se svezla ke kraji silnice. Tom vyskočil ze sedadla a obořil se na nás: Vy sráči! Co si kurva myslíte, co! Já vás tady celou dobu vozim a všechno si platim a vy nejste ani schopný přijít a říct hele dík, nebo nechceš napít, ale vo to kurva nejde, de vo to, že se eště musim hádat s nějakejma posranejma místníma blbečkama, abych si vůbec moh kurva zahrát! A komu rozbili držku, co? Co si do prdele kurvafix myslíte?!

Po pravý straně se pomalu zvedaly kopce, který o pár kiláků dál na sever náhle ostře vylítnou do nebetyčnejch vejšek. Štíty sou ukrytý v mlze, za věčným mihotavým sněžením.

Nalevo teče kanál. Kousek po proudu stojí domeček a u něj konstrukce na keser, obrovskou síť, kterou ulehčujou řece od života + sobě od starostí.

Minul nás starej cyklista. Minul nás traktor. Kolona čtyř aut. Míjí. Míjí. Míjí nás.

David se šklebil do skla. Petr smrkal. Já hnípal sedadlo před sebou a Nadine se dívala z jednoho na druhýho, v ksichtě pobavenej výraz. Sice nerozuměla ani slovo, ale tušila, o co de.

Hele, tak pohoda chlapi, OK? Otočil sem se k Nadine: Sorry, Benátky se asi vynechávaj. Pokrčila rameny a začla něco datlit do telefonu.

Autobus se potichu rozjel + myslim, že Tom jedinej to řešil.

Viděl je první. Cedule. Odbočky. Benátky.

A musel se rozhodnout. Mezi Nadine a náma. Mezi sebou a náma. Mezi svým srdcem a svým mozkem.

Takhle dlouho sme spolu nikdy nebyli. Jasný, v létě sme odjížděli z Czechtekku skoro jako poslední, celkem asi pět dní. Ale to sme spolu nebyli FURT. Naopak. Dá se říct, že sme akorát spolu přijeli a spolu nakonec i odjeli. I když Petr jel dřív. Okolo krku tlustý buchty z Brna. Přes maskáče se jí valily závěje sádla. Na břiše. Na zadku. U kotníků. Ale z těch maskáčů jí taky lezly tanga. Maskáčový tanga.

Pučil sem si mapu a sledoval, jak se blížíme k tý poslední možný odbočce. Řešil sem, jestli o ní ví, o týhle poslední, nebo jestli prostě jede a bodne ho, když se objeví VENEZIA. Bodne ho u srdce. Musí přivřít oči. A čeká. Ceká na další. Na další ceduli. Na další ránu. Vím, že si chtěl koupit nový gramce. A vůle, s jakou tenhle vejlet zařizoval, mě nenechávala na pochybách, kde je chce vzít, ty prachy. Uplně sem si představoval, jak mu je, jak se potí, všem na očích.

My sme fungovali tak, že když se odhlasoval nějakej nákup, všichni přinesli peníze a koupilo se to. Jinak ale sme se snažili rozdělovat, co zbylo, pokud možno rovným dílem. Pravda byla, že sme toho zatim nikdy moc neměli, protože sme na to buď srali uplně, vzhledem k tomu, že sme byli otrávený okolím, anebo nám samo okolí dalo najevo, že podporovat nás v žádnym pádě nehodlá, takže sme se na to srát naučili. Šlo párkát jen o to, abysme se dostali na určený místo a byli schopný zahrát. Tom měl aspoň tu práci v servisu. Já neměl nic. Vyšel sem z gymplu a nic. Chvíli sem se válel s kámošema na louce a najednou přišlo září a říjen a oni se vrátili do škol nebo do práce a válel sem se už jenom já. Nikam sem se nedostal. Přestával sem je vídat. Válel sem se eště chvíli a občas šel na brigádu, Eva mi párkrát dohodila nějakej design. Čeká mě asi civilka. Až se vrátim, pudu na rok dělat za dva a půl měsíčně.

Jestli tu měl někdo bejt ve vážný situaci, pak sem to byl já. Nedělal sem si iluze, že tu vyděláme bůhví co, ale to kilo z Vídně příjemný bylo. Mínus padesát papírů je mínus padesát papírů. Navíc sem je přines pozdě a Tom byl kvůli tomu nasranej, že mi o systém vůbec nejde, a tak. Teď sem aspoň sehnal tu kameru, pučenou od Evinýho bráchy, a všichni sme se těšili na návratovej mejdan, kde to pustíme.

Dívám se do mapy a prst se posouvá k tý finální křižovatce, hřebík a jeho magnet a karty sou rozdaný: Eva v Praze. Nadine naproti. Potřebuju prachy. Nadine mi hodila trávu, abych ubalil jointa. Tom potřebuje prachy. Nadine má nádherný široký zuby. Když zahnem, je jasný, že nám nezbyde nic a do Milána dojedem na čestný slovo. Když zahnem, jeden z nás udělá z lesby frajerku. Sám sebe sem z toho souboje vylučoval, ale zároveň mě hrozně vzrušoval.

Raz.

Když řeknu: Jedem do Benátek, tak nejspíš vyhraju.

Dva.

Takže proč ne. Tři.

Jedem do Benátek?

David se otočil. Petr se otočil. Tyvole. Nadine se neotočila. Nadine usilovně koukala na druhou stranu. Nadine věděla, že to řeknu.

Navíc sem věděl, že když to řeknu, jako že sem to řek, pak Tom bude proti.

Taky byl.

Upřímně, nic jinýho mu nezbejvalo. Teď sem to byl já, kdo vynes barvu, navíc sem se usvědčil z toho, že mám záletný myšlenky, a všichni tyhle kluci Evu znali, ona taky Eva předtim chodila s někým z Oktekku, takže sem se octnul na hodně tenkým ledě a bylo jasný, že mě z něj zpátky nikdo volat nebude. Tom zavrtěl hlavou. Nikdo se otevřeně nehlásil, že by se tomu moři rád mrknul na zoubek.

By byla prdel, vole!

Ale už to zní zoufale a nikdo o ni nestojí, o tu prdel. Přejedeme poslední odbočku a drandíme dál, dál na západ. Dojedem do Milána a do festu se bude kalit.

Pak se vysypala kára.

Čas: dvě hodiny od tý hádky o Benátky. Šplhali sme se do táhlýho kopečka a najednou to přestalo ject. Tom podřadil, dvojka, jednička, řev sílí a nafta smrdí. Uplně jak pot raněnýho zvířete. A pořád sme zpomalovali. Tom hodil blinkrem a poslal káru do spánku.

Těžkej seskok na asfalt a kapota de nahoru a motor mu plivne do tváře a ostatní vyšli na vzduch a čuměli.

Tom zašel na palubu a vrátil se s bednou klíčů a tvářil se vážně.

Vklouznul pod káru. Pokoušel sem se tam dostat s kamerou, byl sem do toho zažranej, myslel sem, jaký to budou akční záběry, ale: Nech toho šmírování!

Co je, vole?

Nic, piča.

Se zbytkem partičky sme si vyměnili prázdný pohledy. Vypnul sem kameru.

Sem fakt zvědavej, co s tim bude!

To já taky.

Zrovna tady. Fix.

Měli sme plnou hubu podobně duchaplnejch řečí, až konečně přišlo na to podstatný.

Nezajdem někam na pivko?

Támhle v údolí je vesnice.

Myslíš, že ho tu můžem nechat?

Další prázdný pohledy.

Další okamžiky plný usilovnýho zabíjení času.

Natírání prázdnoty. Třeba má tvar.

Prázdnej. Blbej.

Dala se do nás zima. Skákali sme jak drozdi.

Tak co, jak to vypadá?

Zpod auta se ozývalo jenom funění.

Nechceš nějak pomoct?

Nic. Tom se vysoukal ven a přejel si hřbetem dlaně čelo. Vypadal menší než normálně.

Já nevim. Nevim, co tomu je.

Dyť si mechanik, ne?

Vypadá to na nějakou blbost s motorem. Se asi něco ucpalo, znáš tyhle dýzly.

Neznám je, ale kejvu hlavou a odplivnu si: Hele, a co teda?

Asi že bysme zavolali žlutý anděly?

Ty vole! To bude pálka.

Já zkusim někomu napsat. Hele sorry, kluci.

Jó, v klidu prosimtě.

Né fakt. Sorry.

Stiskne mi rameno a já ho poplácám a pak si odplivnu a kejvu hlavou a plivu a kejvu, připadám si trapně za ty předchozí spekulace, Tom se omlouval tak opravdově, kejvu a plivu, kopu chodník a ostatní taky kejvou a plivou a kopou chodník, nakonec hoděj ramenem a skok do­vnitř, Tom píše, my si otevřem lahváče.

Ty vole, ty ses rozjel.

A co mám jako dělat?

S někym mluvil a zkoušel nastartovat a vyběh ven a díval se na motor a začalo se smrákat a nehnuli sme se z místa.

V mělkym údolí pod náma se rozsvítily ulice a okna v domech, ulice bledě a okna dožluta, všechno na povel, vánoční stromek, výloha, zvuk aut, co nás míjej, začíná znít hrozivějc a válečnějc. Najednou to nebyly auta, ale úplný kanóny a rakety, jedno velký srdce, jeden připnutej mik­rák a obrovská ocelová halda beden a repráků.

Hele, co kdybysme se šli dolů mrknout, esi tam nemaj nějakej servis?

Tom sedí odevzdaně u volantu naší nefunkční káry a tupě zírá na svůj telefon.

Ona řiká, že umí francouzsky, tak by nám snad mohli rozumět.

Bude to stát hrozný prachy.

Třeba ne. Dem tam, OK?

Jak myslíš. Bude to stát děsně moc.

Otočím se, abych vyzved Nadine.

Tom vteřinu váhá, pak seskočí a zavolá: Du tam sám. Nadine, deš?

Vrhám na něj ksicht, napůl ledovej, ale napůl bezmocnej. On těm autům přece jenom rozumí víc + ona nijak neprotestuje. Zvedla se a šla. Možná jenom chtěla fakt dojet do toho Milána.

Když zmizeli, vevnitř zbylo ticho. Jenom dál sedíme a každej si přemejšlí o svým. Ach jo, tyvole, kolik je? – Kde sou? – Už by měli přijít. – Doufám, že to pojede, doufám, věřim, sakrafix. – Kde sou? – Jak myslíte, že je to daleko? – Nemáš cigáro? – To je kláda. – A kde sme vlastně zkysli? – Máš mapu? – Zlatý Čechy, tam je všude blízko. – Tyvole. – Nasedneš na vlak a seš v pohodě. – To můžeš tady taky. – Tady na to nemám. – Musíme to spravit. – Jak to, že tomu nerozumí. – Hele, a ta Nadine, se ti líbí, co? – Hm. – A jemu taky, co? – No já teda doufám, že fakt šli hledat servis.

Slunce se nořilo až někam za Milán, tim směrem + nedosažitelně daleko a přitom v dohledu. V dohledu. Mimo dosah. Začalo mrholit, drobně a něžně. Mlha sestupuje z hor. Kámen po kameni, pařez po pařezu, jako když se jeden potápí a tápe po dně, hloubš a hloubš.

Přestalo mě to bavit. Loknul sem si z lahve, abych zjistil, že je pořád nablízku. Pět kroků k volantu. Klíčky tu nechal. Zkusil sem je. Motor naskočil. Zněl ploše.

Ty vole, to je jak když vytlučeš basy, co?

Žádnej smích.

Když máš vole blbý bedny nebo sjetou přenosku.

Prostě jako když seš v piči, uzavřel Petr kamenně.

Hm. A to my sme, co? Sek sem po něm, otevřel si a šel se na ten motor mrknout. Stál sem nad ním a pokoušel se mu rozumět. Ale nic neřikal.

Svěsil sem ruce a upaloval zpátky do tepla.

Ty vole kluci, dyť to musí jít spravit, ne?

Když to neví ani Tom?

A vy ste s žádnejma kárama problém nikdy neměli, nebo co? Mě srala ta letargie, v který se plácali, jako kdyby o nic nešlo. Mně bylo jasný, že tý káře třeba fakt je něco, na co nemáme. Ale vadilo mi, že oni řekli OK, je to v piči a četli si komiks.

Vynes sem popelník. Vysypal ho do škarpy. Autobus bezmocně blikal uprostřed stoupání odnikud nikam, tma dole, tma nahoře, v krajině severní Itálie.

Ale ani sem se nestačil zaklubat do spacáku, když někdo zabouchal na bok a my se probrali, Tom a Nadine se vrátili s horkou pizzou a ři­kali, že ráno přijde nějakej servisman, že už je noc, že by na to teď neviděl a taky že by nás to stálo dvakrát tolik, i jenom, že by přijel, takže se staví ráno, hned jak se rozední.

Rozednilo se v půl osmý. Zavolali sme mu v deset a on, že už tam je. Dorazil ve dvanáct, normální táta od rodiny, montérky a přístavní kulich na hlavě. Přiřítil se starým fiatem. Otevřel kufr. Plnej nářadí.

Obhlížel nám karosu jak starobylej muzejní exponát.

Tom něco povidal a Nadine něco povidala a ten Ferda pokyvoval hlavou a taky něco povidal a v ruce klíč a tim si klepal po stehně a Tom si sednul za volant a prohnal tý káře faldy a Ferda poslouchal a díval se dovnitř a pak ukázal dlaň.

Zastav to.

A nějak se tam šťoural a něco pigloval.

Spusť to.

Zastav to.

Otočil se do fiata a soustředěně hledal ten správnej rozměr tý správný součástky a zřejmě to bylo tim, že byl takhle starší a že ta naše kára byla taky taková starší.

Spusť to.

Zastav to.

A prostě se mu to najít povedlo.

Spusť to.

Pak si řek o gáži a Tom moh dát adieu svejm gramcům a já nějakejm splátkám, eště sme mu museli doplácet chlastem, ale měli sme auto a byli sme na cestě do Milána, kam sme přijeli ten večer a je fakt, že nás to město ničím nevzalo, ostatně stejně, jako nás nevzalo ani žádný z těch předchozích, ale už druhej den měl začít teknival, dvoudenní akce, protože měli nějakej svátek.

Nadine zavolala svejm starejm známejm a jeden z nich řek, že můžem přijít a byla to po dlouhejch dnech první noc, kterou sme strávili aspoň v normálním bytě. V žádnym autobuse, v žádnym provlhlým klubu.

Vystřídali sme se ve sprše, pohulili, a pak ten kluk vytáh nějaký tripy, tak sme je založili a jen si tak šíleli, v sedmym patře, každej sám, každej zoufale sám a zoufale ztracenej, zabíjeli čas, jak to šlo, a čekali, až na nás příde řada.

Měl sem před sebou hodiny, který šly pozpátku, a přitom se rozednívalo.

Viděl sem Evu a její půlměsíčný oči. Armstrong tam zapichoval vlajku. Viděl sem jenom jednotlivý záběry. Stála u okna, pak seděla v posteli, mluvila, prej má radost, že sem doma. Šahám do ní, převaluje se ve spánku.

Já se převaluju. Vzbudim se. Šest třicet. Uslyšel sem moldánky. Eva brečí ze spaní. Zírám na ni a zírám do pokoje. Vyškrábu se na nohy a pozoruju dvůr. Tma jak v ranci. Sedim na bobku. Opírám se o ra­diátor. Chci se nechat sníst. Pozoruju brečící holku. Chtělo se mi napsat jí o tom básničku. Neměl sem ale tužku a nikde sem ji neviděl. A všechen papír se zdál bejt promáčenej.

Zkusil sem zase usnout.

Nemoh sem. Slyšel sem ten pláč a uplně jím nasával. A jak sem usilovně mačkal oči, jak sem toužil po tichu a laskavym spánku plnym zapomnění, uplně mě to z něj vytrhlo.

Otevřel sem oči. Zaostřil. Šest třicetpět.

Napsal sem Evě a připadal si opuštěnej. Osamocenej. Připadal sem si jak vajíčko bez skořápky + zdálo se mi, že všichni okolo spali jak dudci.

V poledne sme vysmahli směr město. Kámoš měl představu, že nás provede. Přelil sem si nějakej chlast do lahve od koly, takže to nakonec zase byla docela sranda.

Sedli sme si do číny na polívku a nudle. Dal sem si nějakou sladkokyselou záležitost, hodně sladkou a hodně kyselou. Zapil sem to te­quillou, a když sme se vrátili, bylo mi už všechno jedno. Sednul sem si ke kameře a prohlížel si, co sem za ty dny natočil, zatimco v kuchyni Petr vařil mlíko na večer. Po dvou minutách sem zmáčknul rychloposuv, ale ani tak sem první tejpu nedokoukal. A to sem měl vytočený další dvě.

Když se slunko začlo kutálet za hradby, odjeli sme na místo. Byla to stará hala na kraji města. Bylo to obrovský. Měli už postavený tři pódia. Měli fotbálek. Měli asi sedum barů. Přišli se mrknout na naši apáru a uznale se křenili.

Zajeli sme s busíkem dovnitř a bedny nastavěli k jeho boku. Ta hradba fakt pokrejvala celou dýlku a vejšku káry a eště přebejvalo! Měli sme s přehledem největší stěnu v celý posraný hale. My!

Nadto sme vytáhli plachty s Davidovejma grafickejma výtvorama, gigerovský postavy a černobílý variace na hluk, a káru jima opásali ze všech stran. Nejlepší jeviště ze všech. A tady tomu rozuměj.

Vevnitř sme káru rozdělili někde za těma prostředníma dveřma. Dozadu sme postavili gramce a odposlech a z větší části sme si pochystali nádhernej polosoukromej bárek a lehárnu. A s tim sme si otevřeli pivka a těšili se na to.

Ale i když sme se na to těšili, a i když dokonce bylo na co se těšit, pořád sme jen čekali. Měli sme hotovo. Čekání na Ježíška, každej den a po­každý. Čekání. Není tolik času, aby sis čet, anebo já se tohle eště nena­učil, protože sem nervózní. Není ho tolik, abys něco psal. Nevim, co bych psal.

Po prvním pivku mohlo přijít druhý a třetí, jedna basa a pak i ta druhá. Moh sem obejít těch pár dalších systémů, co tu neska byly, hodit slovo, přimhouřit oko, poptat se po nějaký dobrotě a potykat si s ní někde v rohu. Moh sem zavolat Evě, anebo jen tak s někým kecat. Moh sem vyjít ven, jako v Lublani, nebo si lehnout, spát.

Petr rád spal. On byl schopnej usnout kdykoli a kdekoli. On měl v mozku tenhleten čudlík stand-by. A David furt kreslil. Nedával nám to většinou k nakouknutí. Ale porád sem ho viděl s fixou a blokem. Chtěl si pořídit digitální foťák. Abych měl snazší skicování, řikal.

Ale já tyhle dveře v sobě neměl, anebo sem neklepal dost dlouho. Byl sem neposednej. Neklidnej.

Ale jak sem zjistil, že si tahám lahev jak psa, nechal sem ji bejt. Tim víc sem pak zase myslel na Evu.

Vyšel sem z auta a obhlížel vybavení těch místních systémů. Natrefil sem na partu z Francie, řikali, že budou hrát i v Grenoblu.

Tak to se eště uvidíme!

Stáli sme, a nic.

A jak to tam vlastně vypadá?

Takovej vejprask jako tady to asi nebude, ale máme tam moře známejch.

No jo.

A co, vy ste až z Prahy, jo?

No. Tak si jedem.

Takhle v zimě, jo? To je vopruz.

No. Je. Ale dyť vy taky.

To jo. Prej sou tam pěkný holky, v Praze.

To sou tyvole, to sou.

Na rameno mi zaklepal Tom, vedle něj Nadine. Nadine se hrabala v no­se. Tom ne. Tomovi svítily očka jak stowattový žárovky.

Támhle tyvole maj kokeš, esi nechceš.

Právě vo tom přemejšlim. Vo nějaký dobrotě. Stejně sem neměl co dělat.

A Eva nic nebrala. Ona dokonce přestala kouřit, ale to eště než mě potkala. To zas jo. Občas to chtěla po mně, abych přestal. Mívala takový návaly. A umeješ si ten talíř, a já nešel, umyla ho. Hele, pověs prádlo, jo? Dělám všecko sama. Jak sama? Vařim, meju, sporák si nevyčistil. Zametám. A slíbils, že vymaluješ. – Vymaluju příští víkend. – Fakt? – Jo. – Určitě? To je prima! To sem ráda.

Pak se uklidnila a začla mi oždibovat uši.

A přestaneš kouřit, miláčku?

Následovalo eště dalších pět šest podobnejch nesmyslů, ale je pravda, že čas od času sem o tom uvažoval, a dokonce sem si už řek, že toho fakt asi nechám, ale s timhle kámošem sem na tom byl podobně jako s tim z toho francouzskýho systému. Nic moc.

Vzal sem kameru a eště jednou obešel všechny atrakce. Pak sem odpajdal ven a sed si tam pod okap. Padla tma. Město hrálo svou obvyklou večerní symfonii.

Uspěchaný sanitky, arogantní fízlové, tesknej vlak, dělňácký autobusy, tichý auta řízený chlápkama s doutníkem za volantem, neurotický auta řízený ženskejma s trvalou, chvátavý chodci, slepí chodci, psí drápy, krysí ohony, předbíhavý reflektory, chvění zářivek, prskání žárovek, dýmající lešení, dlouhá vzdálená pila transoceánskýho tryskáče. Vrzání dřevěnejch schodů, šelest pánskejch ponožek, hadí sykot par a dámskejch punčoch, komíny, vejfuky, cigára, pára z úst, plivance, nadávky, flusance a holuby z nosu, ptačí křídla, ptačí bobky, králičí kolonie decimovaná sněhovym závalem způsobeným zimním pluhem. Pečící se jiskry elektrickýho vedení. Praskající sklovina ledu. Vibrace prohýbajících se skleněných tabulek a plandání igelitových náhražek. Bezdomovecký chrchle a vágusovský chcaní, tleskající mimina, matky škle­bící se nad jejich sračkama. Fotrův výdech, milenčin nádech, drátem svázaný ságo a rozladěný hammondky. Fender Mustang 69 vydává úchvatný sten, Renault VelSatis nezaměnitelně prohučí okolo rohu, děvky a pasáci a jejich řev a pokřik ryb a kazícího se ovoce z odpoled­ního trhu. Zapnout vypnout, tiše cvakající harddisky, předoucí chladiče od grafickejch karet a chladiče od autobusů a atomový elektrárny za městem, chladiče v krámech a ventilace v kině, uspávající konverzace dvou větráků v tovární hale, který pohání jen uvadající horská meluzína, kterou spoutaly žiletkami prorostlé bloky domů, jejichž třaskavé trámy duní hluboko do noci, mobilní melodie drásající opuštěné spolucestující, šoupání podpadků, štípání mrazu, chřestot ložisek ve skřípavejch eskalátorech, svíravě monotónní muzzak v obchodním domě, zvuk středověkých zvonů, zvuk lodních sirén, zvuk pijáckých gest a zvuk rozmarných mrknutí. Chroptivý sten nemocných rakovinou plic, úpění nemocných rakovinou dělohy, šišlavé modlitby zpoza vězeňských ostnáčů, škrabavý polibek žiletky, mlaskavý polibek Moniky Bel­lucci, protáhlý polibek věrných manželů, hvízdavé pískání dosud nepomrzlých ptáků, křápatý pablesk zimního listí, matný vzlyk vysychající pouliční louže, mastný pukot kukuřice, roztoužené tokání telefonní ústředny, sykavé ujíždějící chlupaté pohlazení, nalezenecké noční oddychování a teskný řev ze sna, dunivý trysk podvedené manželky, teatrální výkřik načapaného lízače cinkavých kund, třpytné škrtnutí pohledů, zvonivý smích v saténových kalhotkách, válečný ryk smetanového hrdla, basové běsnění v býčím ptáku, upachtěný vzlyk potu, mléčné hromobití stenů, dotyky katolických modliteb a přirážení židovských zpěvů, jekot arabského muezzina.

V bistru na rohu sem si koupil kus pizzy a umouněným oknem koukal do lednovýho nečasu, nechal sem si přihrát koflík čaje, hřál sem se a mlaskal si pod fousy + prodavač byl nefalšovanej Turek a moc se mi líbil. Měl orlí nos a vysoký čelo, že by se na něm dalo prknařit. Černý kučery. Ostrý uši. Pronikavý hluboký oči. Ksicht řezanej nedočkavou a nasranou špachtlí. Přes metr osumdesát a medvědí tlapy. Jak se asi pod ním tvářej ty jeho roštěnky? Jdou do vývrtky? Zavíraj oči? Ceněj zuby? Drásaj si stehna? Nebo na sebe jenom tak zamilovaně koukaj a přitom si mimochodem masírujou svoje zapařený citlivoučký orgánky.

Potřeboval sem si eště něco ujasnit.

Řek sem ahoj a zmizel na ulici.

Hledal sem Toma. V autobuse nebyl a hádal sem, že na něj narazim buď v nějakym temnym rohu, anebo naopak v tý největší skupince, co se po hale dala najít. Ale určitě s Nadine. Byl sem si jistej, že bude s Nadine.

A to jediný pravda nebyla.

Sotva se vynořím z autobusu, už mě vidí a hlaholí. Mává a dá se do běhu.

Nevíš, kde je Tom?

Ukázala k fotbálku. Dva stoly, oba plně obleželý fandama, uplně jak zkurvený San Siro. Uplně jak mrtvoly s krabama.

Jak se máš?

Prima, co ty?

De to. Hele, sorry za ty Benátky, fakt.

To je v pohodě. Smála se.

Já tam taky eště nebyl.

Já jo.

Aha. Hele, musim za nim. Stisk sem jí rameno a odešel za fotbalem.

Tom přihlížel. Stoup sem si vedle něj, na špičky, abych dohlídnul, jak to stojí. Sotva sem to zvlád spočítat. Devět nula pro modrý.

Myslíš, že to hrajou na panáky? Jako u nás?

Uvidíme.

Hele, jak to je neska s penězma?

Každej na svý. Prej si sehnali sponzora. Náš bar je náš bar, jejich bar je jejich bar. Dali nám tohle na cestu. Ukáže ruličku modrejch.

Jé! Fajn. Já myslel, jestli s něčim neni třeba pomoct, nebo tak. Usmál se a v kapse hladil peníze a já mu řek o těch Frantíkách.

A co, rozdáme si to s nima?

Jasně, určitě.

Ale museli sme čekat, tyhle hráli pořád dál a mě to přestalo bavit.

Nadine se bavila s někým u vrat. Chvíli sem postál. Odlepila se od něj a odešli sme k busíku. Natočil sem jí balón.

Takže dobrý?

No jo. Mám tu dost známejch.

Podrž to, prosimtě, podával sem jí pivko a svoji porci.

Jak to mám pobrat? Položila lahváče a vzala balón.

Já vytáh prázdnou basu a otočil ji, abysme měli na čem sedět. Dík. Dyť si ale řikala, žes tu žila jenom jako malá, ne?

Ale jezdim sem často. Jasný že ty, se kterejma sem se bavila, když mi bylo devět, nebudou ty samý, se kterejma mluvim neska.

Hm, cucal sem budvárek. Ťukli sme si balónama a votočili je do sebe. Žádný dlouhý inhalace. Není nad to, zbavit se na minutu vlastního těla i s tim rohatcem mozkem.

Ukáže na toho u vrat.

S támhletim sem jednu dobu dokonce šukala.

Otočil sem na ni ksicht, jeden velkej otazník.

Je to porád prima kluk. Akorát že já tu byla jenom na tejden a on nevěděl, co by si v tý Vídni počal. Živil tady matku a jejího caparta.

Jakýho caparta?

No tý matky. Z druhýho manželství. Von byl z prvního. Ten chlap tenkrát ani nepočkal, až to rozbalí. Chápeš. Nabil ji a utek. Kroutila hlavou + očima probodávala zem.

Ten druhej manžel byl podobnej.

To teda měla kliku.

Hmm. Já taky.

Zase kroutila hlavou, teď ale probodávala vrata v dálce.

Objal sem ji. Přátelsky.

Stulila se ke mně.

Já ho chápu. I tehdy sem ho chápala. Jenže tehdy to bylo spíš o tom, že nám oběma bylo jasný, že je to na tejden, a tim pádem se chováš jak utrženej ze řetězu, děcka na nehlídaný vinici. No a neska si řikam, že je to kurva děsně milej kluk. Milej a hezkej kluk, kterýmu vlastní fotr zkurvil dětství… A vlastně mu zkurvil celej posranej život… Chápeš? A navíc… Možná že von nakonec zkurví celej život mně. Chápeš to?

Kolik ti je?

Ticho. Monotónní tep haly, mravenčení v levý noze.

Esi se můžu ptát, dodal sem.

Dvaatřicet.

To máš život před sebou, ne?

Kolik je tobě?

Dvacetři.

Shlídla mi do očí, jak volavka do tůně.

To vypadáš na víc.

Někdo řiká třicet a jinej si mě plete s holkou.

Usmála se. Ty máš život před sebou.

Zved sem se. Pomalu. Ruka mi sjela po jejích klenutejch zádech a i přes svetr sem ucejtil tenkej pásek. Chtěla taky vstát, ale zatlačil sem jí rameno zpátky dolů.

Přemoh sem mravence a s jemným zakulháním sem odkráčel na bar a poručil dvě whisky z Tennessee, podle reklamy. Hledal sem Toma. Lelkoval nad fočusem.

Sebral sem mince a kelímky a šel tam, odkud sem přišel.

Na.

Dík.

My už máme akorát tequillu a to dělá bordel v hlavě.

Tohle ne?

My si rádi děláme bordel v hlavách, víš?

Ale že tohle nedělá bordel v hlavě?

Krčím rameny.

Kdo ví. Myslim, že ne. To pil i Johnny Cash.

Fakt? Dívala se na mě pobaveně. Líbilo se mi to.

Určitě! Tequilly sem loni vypil litr během tří dnů a pak sem z toho chodil po hlavě. Fakt. Měl sem dojem, že musim vyvraždit celý město. Bylas vlastně někdy v Praze?

Sem už řikala, že ne.

Tak to musíš přijet.

Jo? Řiká se, že je to tam pěkný. Já nevim. Tak na tebe.

Na tebe.

A co že ty posloucháš Johnnyho Cashe?

Ale neposlouchám. Poslouchám jenom tohle. Vlastně mě to občas trochu sere. Ty posloucháš kááántry?

Johnny Cash nejni country.

A co teda?

Johnny Cash je Johnny Cash. Zadívala se někam do dálky a já se bál, jestli tam nezahučí, řídký bahno + žádný dno.

Jasně že dělal divný desky.

Ukázala k bráně: Von měl doma asi deset desek vod něj. V tý době mi stačilo dívat se na ty obaly a zvedal se mi kýbl. To ti je divný, to je jak Elvis.

Ty posloucháš Elvise???

No… nějakou kazetu doma mám. Hele, já se nestydim za to, že poslouchám i starý věci. Jak myslíš, že na tom byli ty převčírem v Lublani? Si myslíš, že vod narození mastěj Cirkus Alien? Z toho jejího akcentu sem se začal kapku stydět.

Elvis má výbornej obal na první desce a pak šel do háje. Všechny ty sračky s kostelama a vojnou a pak ty děsivý obleky, ale ta první deska měla supr obal a to mě baví, jak vlastně vyrost, když si to vezmeš, on vyrost v nebi a sjel přímo do pekla. Chápeš, a pořád přitom měl pár skvělejch písniček, šel do pekla, a ty poslední koncerty! Mám to nahraný, on je tam totálně nasračky a nic si nepamatuje a lidi ječej a hol­ky pláčou, když si vzpomene, a ty promotéři ho prodávaj draze a lidi ho kupujou eště dráž, protože všichni věděj, že žádný další koncerty už nikdy nebudou, je to jak Poslední soud, chápeš ťv:le, zasranej den zúčto­vání!

Nestíhal sem ji. Ale ať povidá, má pěknej hlas.

By mě zajímalo, jestli si z toho aspoň dělal prdel. Myslim si, že Dylan se oblíkal podle něj. No a ten Cash je to samý. První desky byly supr. Pak ho taky začli oblíkat do nějakejch westernovejch kabátů a vo­jenskejch mundurů. Vrcholnej nevkus. Až teď zase, dyž chcípá, tak se z toho vyhrabal a všichni ho obdivujou, má tu pózu černýho týpka s černejma plícema a kamennejma játrama, já bych ho chtěla vidět, aspoň jednou!

Sem myslel, žes ho viděla, když o tom tak mluvíš?

Ne. Byla sem nemocná, když byl ve Vídni minule, vydělala sem si prachy a koupila si lístek, a pak tam nemohla. Doma s horečkou.

Napila se.

To je mi líto.

Hmm.

Ale stejně, tenhle sex drogy a rock’n’roll, haha. Kdy to skončí? Hele, zaryla se do mě pohledem jak sekáčkem do masa: Kluku, mrkni se tady vokolo. Co vidíš? Ser už na to projednou, na ty svý jednoduchý kategorie, ser na ně, nebo du pryč.

S opovržením dožahla pití a zmačkala kelímek a hodila ho pod sebe a v dálce někdo roztočil gramce a hromové JOOO od fotbálku a šum od baru a zima od vrat a psí štěkot odevšad. Muj kelímek byl uplně prázdnej, ona se na mě dívala, nebo sem měl pocit, že se na mě dívá + že musim něco dělat, nějak se dostat ke větě, kterou chci říct, nebo mám říct, kroutim kelímkem a míchám neexistující pití a pak ho do sebe hodim, nenuceně, a konečně se k ní můžu otočit a: No tak promiň. Seděla tiše. Hlavu opřenou o auto.

Se neomlouvej.

Řikalas, ztišil sem hlas.

No a co? Se neomlouvej. Kdo chce, aby ses omlouval? I ona se ztišila.

Připadám si provinile no, šel sem ještě tišejc.

S tim di do háje, vydechla, slova kloužou po jazyku jak po ledě. Nechci, abys chodila pryč, šeptal sem. Ale ne toužebně, jenom nějak pokorně nebo spíš upřímně.

Rozhovor se vytratil do šumu. Seděli sme tam, párek zmrzlejch vrabců na eletrickým drátě, a začalo přituhávat. Usilovně sem přemejšlel, co říct, jaký téma načít, protože žádný se mi zrovna nezdálo bejt načatý ani trochu, a bylo mi nepříjemný tam s ní sedět jen tak nasucho, bylo mi to nepříjemný stejně, jako když si mě někdo natáčí nebo fotí.

Zacukalo to ve mně. Opustit scénu. Začal sem se kroutit jak úhoř v bahně, ale nějak sem nebyl schopnej odlepit se od země. Co je? vyhrkla se smíchem.

Předtim si kousala rty.

Doufal sem, že jí nezačne zvonit telefon nebo že jí někdo nebude hledat a to samý že se nepřihodí ani mně. Celý to tichý a mlčenlivý sebeobnažování, jaký sem zrovna zakoušel, mě totiž vzrušovalo. A jak si pamatuju, když na to dřív došlo a ozval se telefon nebo někdo přišel a celý to rozbil na padrť, už nestálo za to se v těch střepech rejpat.

Jak sem se šťoural v obavách, aby nás z toho ticha nikdo nevytrh, najednou nás opustily všechny myšlenky. Dva prázdný barely na přístavním molu. Uplně sme sami čekali, až někdo příde. Sami sme volali. Řvali. Úpěli. Prosili a žebrali, aby se někdo objevil.

Nedokázal sem nic říct. Věděl sem, že Nadine sedí vedle mě a že tam sedět bude, můj druhej stín, kerej klidně vyměním za ten původní, za ten svůj. Věděl sem, že řekne t’vo:le, česky a tiše + odejde a už ji nikdy neuvidim.

Vstala. Pohladila mě po zádech. Odešla. Zalovil sem v kapse a vytáh telefon a napsal Evě JAK SE MAS A CO DELAS A MYSLIM NA TEBE.

Byl špatnej signál. Nešlo to odeslat. Musel bych jít ven.

Eště dobrý tři hoďky, než se cokoli začne dít. Vrátil sem se k fotbálku. Bylo tam stejně narváno jako předtim. Jenom Tom teď hrál obranu a typicky nakloněnej přes půl stolu vyváděl rudý z konceptu. Protáh sem se těsně k němu a hned se ptám:

Tak jak to vypadá?

Tři jedna vedou, je to děsně debilní mašina, čeče.

A vejdu se pak?

Jasně. Počkej.

Došel sem si na hajzl, cestou zpátky se stavil pro pivko, jedno navíc i pro Toma, líně sem se opřel o stůl a čekal, až na mě příde řada.

Tom a jeho kumpán to konečně prosrali, hrnu se za tyče. Parta naproti de od válu, to se zase stane akorát mně! Přídu na řadu a nikdo nemá zájem!

Točim figurky naprázdno. Táhla zanešený prachem a vlasama, zohybaný pod zbytečnejma náporama, uplnej fyzickej sport, otočit tu ušpiněnou kládu stálo větší úsilí než postavit hradbu.

Žádný velký finty, zavři oči a vpal to tam, zavři oči a opři se do toho!

Vyměníme si místa, jdu do brány, s prostřední řadou mívám problém i na čistým stole, těch panáků je tam na mě moc, a vidim akorát záda, všude samý záda, chtěl bych ty táhla pořádně protočit, ale nezvládnu to, jenom se líně pootočí…

A najednou sem uprostřed bitvy, slyšim Toma: No tak jedem, máme je.

To si piš, a vzhlídnu a proti mně Frantíci, dávám pár luciferskejch přihrávek odzadu, oťukat, najít slabý místo, na to máš čuch brácho, si piš si piš, tohle bude vaše koleda! A nula platí tequillu, a vraž tam balón. Spánky mi tepou a krví běží adrenalin, rychle jak povodeň, rychle jak Schumiho ferárko.

Někdo natrhne placku a odváže péáčko, pustí ho na plný kule a s ná­ma to uplně trhne a s těma Frantíkama to taky trhne a Tom roztočí svoji střední řadu, jako kdyby tam žádná špína nebyla, bílá kulička odskočí od rudýho panáka a narazí na protější mantinel, vedle tyče, oni udělaj šmrdly šmrdly tam, šup a fidly a tušé, pane pták.

Máš ho tam, PIČO.

Frantík v útoku byl menší, krátký nohy a velkej zadek, krátký prsty a umí šest řečí. To nás oba dostane, to Máš ho tam, PIČO řekne on a řekne to uplně čistou češtinou, ze který přejde do francouzštiny nebo italštiny nebo do angliny, anebo do němčiny tak snadno, jako by jenom měnil drážky. Šly z něj nejrůznější slova jak z kulometu, jak z komik­sový bubliny.

Ten druhej byl zticha a měl soustředěnej orlí výraz, skalní malý úzký oči za orlím nosem nad orlím rtem a před orlím ramenem. A tu bránu, tu si teda taky hlídal jak orel.

Když nám dali druhej, zařvalo nejmíň deset lidí, shlukla se tu celá jejich parta, zatimco David s Petrem visej kdovíkde.

Máš ho tam, PIČO.

Ten s tim gramcem sundal desku. Do ticha!

Máš ho tam, PIČO.

Relativní šance.

Byla tu relativní šance, ale –

Máš ho tam, PIČO.

Čtyry nula, aniž sem se pořádně dotknul balónu.

Oni nás fakt dostanou!

To teda nikdy. Jedem!

Hádám, že ten s tim Máš ho tam, PIČO promptně překládal naše válečný porady do orlího jazyka, zatimco my jim rozuměli hovno, takže o žádný strategii se z naší strany mluvit nedalo. Byli sme tam v jámě lvový, šoupej a nekoukej dozadu, načež mi Tom přihrál patičkou a zved panáky, já do toho dal šlehu bez přemejšlení, bez míření, a PIČO mách naprázdno a Orel mách naprázdno a najednou sme to čapli a snažili se jim ten balón vůbec nepučit, jednou sem jim zhatil přímou střelu na lajně, pak zas támhle Tom a tuhle chyba od Orla a už sme na dostřel, hodil sem balón s opačnou rotací, Tom s ním míchal v jedný řadě, pak zpátky a o dvě dopředu ode mě, poladit levý křídlo, stahovačka, střed, vzad, vlevo a dopředu a stáhnu tě jak zajíce.

V osudí byly eště tři balóny, a pokud bysme něco chytli, pak sme v háji, pět pět nic neřeší, pět pět je žumpa, když sme ale kopli tři, tak sme už vlastně v půlce, že jo, přestože v rámci statistiky a pravdě­podobnosti si lepší mančaft těžko nechá nasázet čtyry kousky a pak to rozbalí.

Začalo se hrát opatrnějc. Žádný velký kličky. Pomalý náznaky. Titěrný manévry. Klamavý pohyby. Jeřábí tanečky okolo stojícího míčku.

I publikum ztichlo a napjalo krky.

S tou pomalostí si najednou každej uvědomí riziko. Rozklepou se mu ruce. Soustředí se. Usoustředí se. Roděj se chyby. Čekali sme na ně. Všichni čtyři. Čekali sme, až se probuděj, až vyhřeznou z nezkrotný krve v rukou těch druhejch.

A kdo by si pomyslel, že vyhřezne z tý mojí? Tak sme uvažovali všichni.

A ten vzývanej pešek nás zatim obcházel.

Máš ho tam, PIČO.

Kdo by si pomyslel, že fakt z tý mojí.

No, pak už sme to dohráli lehce. Výhra nekynula, panáci nehrozili. Eště sme se přiblížili nadosah, ale pak ten blb zase zaskřehotal: Máš ho tam, PIČO! Máš ho tam, PIČO!

Tom počítá mince na dlani.

To sme to prosrali, co?

No, povidám a moc dobře nevim, co má na mysli, tak pokejvu a odplivnu si a zírám na kelímek na zemi.

Tak co Eva? Jak to de?

Zved ke mně oči, asi aby mi dal pokyn k odpovědi.

Ále, trochu sme se hádali.

Ale ste spolu? Tom urovnává penízky do úhlednejch komínků. Jo, rozhodně. Dyť vona je nejhezčí, jakou znám. Uplně tady čeče umírám, jak s ní nejsem.

No, dyť vo víkendu budem v Praze.

To mě ale taky sere. Budu muset zařizovat spoustu věcí.

Tom dopočítal mince a sevřel dlaň, z krajiny plný penízkovejch městeček mu zbyla pěst trosek.

Dáme panáka?

Né, musim se trochu kontrolovat.

Ale no tak. Dem, zatáh mě za rukáv směrem ke střapatý za barem.

A co ten film, jak to vlastně vypadá?

No nevim, je to nějaký placatý. Jakože nevim moc co s tim. Mám tam, jak jedem, jak opravujem auto, stojíme na dálnici, vybalujem krámy, hrajem… ono se asi vole uvidí, až to sestřiháme.

A jak to vidíš?

Tak to vážně netušim. Nasázim to v Praze do kompu a budu se modlit, haha. A čemu dáme přednost? Tomu, že jedem, nebo jak hrajem?

A máš tam lidi?

Jaký lidi?

No lidi, jak tancujou a tak.

Ani ne. Vono taky těch lidí zase nikde moc nebylo. A při tý rvačce, to sem toho už vůbec moc nenakropil.

Možná bysme mohli zkusit udělat nějakej rozhovor. Aby někdo řek, hele, ty sou fakt dobrý nebo, podrbal se prstem v obočí, aby prostě bylo vidět, že vole sme v cizině.

No koukám, že nápadů máš fůru, můžu ti to neska klidně nechat.

To né, to třeba až v tý Francii. A stejně tady budem i zejtra, to se připrav, zasmál se jak jarní potok a já se přidal, horskej déšť, věděl sem, kam míří: Až tu ty vykomatělý týpci budou spát, kde se dá, to natoč! Anebo kdyby tu někdo šukal, jo?

Myslíš, že tu bude někdo šukat?

Na nás dycky, ne? To bude mejdlo!

Jo, to teda jo!

Hele, du něco probrat támhle s Italama.

Odsmah k bráně, někoho tam přesvědčoval, pak oba odešli do ne­osvětlený části haly.

Půl devátý.

Žaludek se mi začal příjemně svírat, těšil sem se a měl sem ten druh trémy, kdy můžu párkrát zalapat po dechu a řítim se do hloubky, sviští to okolo a směrem vzhůru a letim a je to uplně úžasný. Všechno.

Odpochoduju k busíku. Nikdo tam není. Vlezu si uplně dozadu. Lehnu si přes celou uličku.

Zapálím si pomalý cigáro. Nasednu na něj. Propálí mě o pět minut dál.

Ruce se mi motaj kolem ptáka. Je chladno. Nejsem si jistej, jestli někdo nepříde. Jak myška šmejdit sem a tam. Klížit oči.

Po nějaký čtvrthodince se autobus zakymácel jak loď a vešel Petr.

Ahoj.

Čau.

Matně, skelně. Jako bysme se neznali.

Tak jak to de?

Nuda.

Sedadla krčí rameny.

Hele, chodíš eště s tou tlustou z Czechtekku?

S jakou?

Já nevim, jak se menovala. Taková tlustá. Velký kozy, velkej pekáč, lezlo jí to všema směrama.

Petr si sundal kšiltovku a rozčepýřil svý zbejvající vlasy, na to, že mu bylo jako mně, jich vážně už moc neměl, pak si ji nandal, čuchnul k těm lesklejm mastnejm prstům a vzápětí olechtal kůžičku na levým ukazováku.

Si nepamatuju, takže asi ne. To bylo hodně rychlý asi.

Chvíli nad tim ale uvažoval. Anebo se mu ta kůže zadřela dál, než potřeboval.

Ozval se, až když sem si zase lehal. Jak to vypadá s tim filmem?

Řek sem mu, jak to vypadá s tim filmem.

A on se zeptal: Co Eva?

Pohoda.

Co dát fotbálek, jako partička?

Dobrej nápad, a kde je Dejv?

Šel tušim na pizzu s Nadine.

Aha, vyjelo ze mě zklamaně. Ani sem nic řikat nechtěl, ale už sem řek a jemu se rozšířily oči: Tobě se taky líbí, co?

A komu eště?

No Tomovi. A Dejvovi taky.

A tobě ne?

Ale no tak to né, ale vona na mě ani nemrkne a na to já nejsem, já si vyberu někoho tady, mávnul dlaní, někdo si říct dá. A Tom s ní myslíš spal, tehdy tu první noc?

No esi ne… tak je vůl. Ale řikal přece, že je lesba.

To řikal.

Komu teda věřit?

Jak komu?

No jestli sobě, jako že s ní spal, anebo jemu, jako že s ní nespal.

Petr vytřeštil oči: Na to sem moc střízlivej.

Já ale pokračoval nezměněným hlasem, kterej připomínal tibetskou modlitbu: Dejv by si ji dal kvůli tý svý, asi, co? Aby zapomenul, to bude vono. Vytáh sem sirku a šťoural se v zubech: Teda čeče, my sme fakt v Itálii, chápeš to?

Jo, hukot.

Na jaře sme kupovali tuhle káru a neska sme tady!

Ale s těma kundama je to fakt slabý.

Hele, já mám Evu, já sem v klidu, vole.

Ale co kecáš! Dyť tě vidim každej den, si jak na trní!

Ale nene!

Ale jo, vole! Přiznej se!

K čemu prosimtě? Sem v pohodě.

No tak jo, tak si v klidu!

A hele, máš tu někde eště to mlíko?

Nalejem si plný kelímky a jenom tak srkáme.

Ale kund moc zatim nebylo.

No já teda vlastně neviděl ani jednu, z týdle karosy asi žádnej šuko­bus nebude.

A to ne, co ten Czechtekk? Se tu dveře netrhly! Petr se zasnil, ale za moment se začal šklebit, kroutil zápěstím: Něco s tim mam.

Cože?

Asi sem si to odpoledne narazil, blbě se mi s tim hejbá, vod baru sem si na to přines led, ale furt to cejtim. Nevim, esi s tim můžu hrát.

A tos nemoh říct dřív? Sypal sem se k lékárničce za řidičovým sedadlem, určitě tady budou nějaký obvazy.

S obvázanou rukou založil dvě desky. Pomačkal. Nasadil si sluchátka. Já sem zmáčk na mixáku ON. Zároveň sem pohledem zkoumal veškerý připojení.

Petr se do toho pustil. Támhle vytáh vejšku. Tady stáh. Polechtal těm vinylům ouška a bednám hrdla tak, že se začli scházet lidi. Fakt. Viděl sem je oknem a kropil to.

Tak co?

Kejve hlavou, snad to pude.

No a co ten fotbálek?

Na to kašlu.

Ach jo. Tak vemte Nadine.

No to je prima nápad. Moc prima.

Vzpomněl sem si, že takhle sem se seznámil s Evou. Neměli s kym hrát, ona a její známý, a tak přišli ke mně, jestli si s nima nedám hru. Seděl sem tenkrát asi nejblíž.

Střihli sme si a Nadine se kroutila.

Já to neumim.

Nic na tom neni.

A nejdřív ji vyhrál Tom.

Frantíci začli žhavit jehly a my dostali stůl a rozbalili to, podupáváme do rytmu a měníme sestavy, jenom tak pro radost + já se na ně koukám + mám dojem, že je miluju a cejtim se blízko Evě, jako kdyby tu byla.

O hodinu pozdějc: hala plná lidí. Čtyry pódia. Čtyry systémy. Jedno jediný patro. A všichni hráli. A nejenom to. Chtěli bejt slyšet. Výkon na desátym nebo spíš jedenáctym stupni. Z takovejch akcí je lepší, když si člověk nic nepamatuje. Zbožný přání.

Petr rozehraje svoji hru, sebere holku, pozve ji na něco a zmizí a sebere jinou a takhle eště pětkrát, a pak jenom čeká, ví, že v týhle hře se neprohrává, nikdy neprohrál, a David uháněl Nadine tvrdejma drinkama a Nadine tancovala se svým exem a David panákoval s partou jugošů, co tu makali na stavbě, a Tom přišel až k ránu, mával rukou, zuřivě, přímo před mým ksichtem. Modrá krabička plná krystalků.

Keťas, mám keťas vod Italů, poďte, kde sou všichni, vohlídám desku, poď, vole.

Ne, povidám. Podíval se na mě jak na vraha.

Dík, ale do tohodle nejdu, řek sem, a hned se mi začalo chtít. Tom spustil ruce: Jak to?

No tak. Nejdu, dík.

Ty si teda sráč!

Jasně, sem sráč. Stoup sem si za gramce a snažil se vyřvat, jak je nesnášim. Za chvíli sem odpad s nulovým výsledkem, těm smažkám dole to stejně bylo jedno, hlavně že někdo hraje, člověk se tu vyblejvá ze všech osobních traumat a oni se hejbou stejně, jako kdybych hrál to co dycky, nebo nějakej máselnej pop, třeba mi chybí sdělení. Sdělení. Sdělení mám jenom jedno: zmoh mě chlast.

Upad sem na sedačky a pokoušel se usnout, o tři řady dál hrál David, celá kára se otřásala a já byl unavenej z pití a hluku, únava mě bolela, co nějakej speed? Nakonec se mi podařilo trefit škvírku mezi bděním a sněním, tu maličkou roztěkanou škvírku, a vytuh sem a probudilo mě až Tomovo dunění.

Kopnul sem do sebe drobet tequilly. Kámoška. V jedný ruce lahev, ve druhý kameru. Šel sem na hajzl. Splet sem si směr, sem na ulici, mžourám do rána, položil sem kameru na zem, rozepnul si gatě. Neměl bych položit lahev a kameru držet? Pozdě. Tohle bude prima podhled, když si nepochčiju objektiv. Du zpátky do haly, proplejtám se stovkama těl a číhám, kdo jak hraje. Kdo co míchá. Kope se jim to? Pomrkávám po tricích. Po fíglech. Špehuju placky. Sem profík a nadnáší mě alkoholickej opar, únava a hlad, sem profík a všechno mám v malíčku.

Orlovitej Francouz metá ohně. Šel sem blíž a sed si na bobek. Měl řetězy, pak je odložil a vzal tyč, oba konce obalený látkou, benzín, zapalovač + je z něj Fanfán Tulipán. Oheň mu lítá okolo hlavy, žhavá dělová koule, prohodí si ji mezi nohama a přes ruce okolo hlavy, zápěstí se mu vrtí nehorázně rychle, úplnej mušketýr. Sázel na pohyb celýho těla. Byl to nádhernej pohled, i když to občas zkazil. Točil sem ho. Všimnul si mě a udělal pár čísel speciálně pro kameru.

Šel sem na bar na kafe s rumem. Najednou nějakej moc probranej. Vidim záda Nadine. Je sama.

Ahoj. Budeš hrát?

A chtěla bys?

No jasně! Eště sem neměla to potěšení!

Tvý přání je mi rozkazem!

Křenili sme se na sebe.

A co, jak to máš s tim chlápkem? Přijede?

Někoho tu má, nevim, stejně bych na to neměla.

A chodíš s někým?

Mám ve Vídni jednu holku. Je vdaná.

Pokrčil sem koutky a vzal ji k busíku. Je to zvláštní, když dete davem tancujících lidí a začnete taky tancovat, proderete se skrz daleko dřív.

A jak vycházíte?

Ona mě miluje.

Chtěl sem říct: to já Evu taky, ale pak mi to přišlo jako nemístnej vtip, tak sem jenom kejval hlavou. Do rytmu.

Já ji taky miluju. Ale ona se nerozvede.

Jak to?

Brali se, když my už spolu byly. Je to posraný. Mně nevadí, že si vzala idiota, kterej o nás ví a toleruje jí to, protože ona mu to řekla, než se vzali, že má mě a že spolu budeme dál. Mě jenom sere ten princip. Že se prostě vdá, aby měla klid vod matky a vod sousedů. A stejně se na mě může kdykoli vysrat. Kdo ví, co jí kdy ten chlap může říct. Pošli ji k vo­dě, nebo se s tebou rozejdu. A ona bude mít pověst lesby. A to je dost vošemetný.

Proč?

Protože je moc lidí, který sou proti. Sme katolická země. A on po ní stejně chce dítě.

Poslala mi úsměv šatního ramínka. Pověsil sem na něj svoje oči.

Nechal sem ji před bednama a převzal nekonečnou štafetu. Eště předtim sem stih napsat Evě, že je mi líto, že sem na ty hory nepřijel a že o víkendu budu v Praze a že si to vynahradíme a že ji líbám. Nechtělo se mi to vejít do jedný zprávy, tak sem to různě zkracoval, ale nakonec sem se na to vybod a poslal to tak, jak to mělo bejt, a igno­roval, že tam není signál. Desky mi šly pod ruce jak po másle. U gramců sem si připadal jako muj strejc, kterej dělal hrnčířinu, dokud se na to nevysral, protože zlemplovatěl a jenom snil a okolo něj svět stárnul a vzdaloval se. Když dělal hrnčířinu, vzal bochník hlíny, beztvarou a zbytečnou hroudu, a roztočil kruh a jenom svojí existencí, jenom tím, že doprostřed tý hroudy vrazil palec a po obvodu přiložil dlaň, jenom tím jednoduchým gestem vytvořil tvar, z bochníku byla najednou váza. Chápal sem to stejně; deska je mrtvá. Desku musíš pustit. Hraje svůj stereotypní život, jako ta holka odnaproti, vstane v sedum, osprchuje se, promatlá ksicht a kundu vanilkovým krémem, sní nízkotučnej rohlík, de do práce, de z práce a zapne bednu a vůbec na ni nekouká, ale za deset let bude, protože za deset let k sobě už může bejt upřímnější, už toho má míň co ztratit.

A když pustíš druhou desku, máš tam druhýho člověka. Tu první naladíš tak a druhou onak a měníš roviny jak surfer a je to jak sex, ze dvou těl je jedno.

Cejtil sem dotek na rameni, ale neotočil sem se, ponořenej do hraní. Já hraju! Tam někde sou nějaký lidi, setsakra dobře vim, že tam sou, ačkoli je tentokrát fakt nevidim, nerozptyluju se, jedu si vlastní myšlenku a z tý nesklouznu, protože mě nikdo nemůže ovlivnit a já nechci ovlivňovat je, jedu si svoji vlnu a připadám si užitečnej, připadá mi, že existuju!

Byl sem plavčík s dalekohledem. Křičel sem to já, já viděl břeh. Byl sem kompletní a cejtil sem, jak mý ramena sou nadzvedávaný a jak se usmívám a jak si nic nenárokuju, od nikoho, od ničeho, jak prostě sem a nikudy ze mě nic neteče. A mám svýho jointa a neodklepávám, jenom jedu.

V tý chvíli dostanu pusu.

Nadine má oči dokořán, ženským způsobem, tenhle pohled maj jenom ženský, obrovský panenky a jenom po obrubě uzounký bílý bělmo. Oči dokořán. Dvoje vrata, dokořán, do jejich panství. Horní ret vytaženej, plachta, a šerem se nese cinkot širokejch zubů, medvědí náhrdelník. Spodní ret má prohnutej, ohrádka skloviny a za ní klidnej, odpočatej a protahující se jazyk. Desky se stačej jednou otočit + my se na sebe díváme a její horní ret sklouzne a dolní vyskočí a mezi nima zbude jen černá škvírka, silně kontrastní fix, oproti rtům okolo, sou nateklý šťávou a sotva mě nechá tohle postřehnout a je pryč. A já si přeju, aby mě někdo honem vystřídal, ale jak by mohli, když si užívali Itálie od Alp až k Sicílii, nemoh sem zamávat, jenom sem čekal, hrál dál a dál, posouval čas, musim si to odkroutit, doslovně odkroutit, jednu celou hodinu.

Pak se scéna zaplní. Vejde David. Zapaluje si jednu od druhý, pletou se mu prsty a nádechy, uplně na něj zírám.

Ty vole, nespal se vole.

Haha. Můžu?

Jasně, je to tvoje.

Vybere desku. Ustoupil sem stranou. David začal vmíchávat svoje a tyhle momenty mě fascinujou, nějaký vnitřní naladění a tak, ale teď se protáhnu dopředu a slyším: Prosím tě, hodíš mi cigára?

V bundě? Šahám tam a koutkem pozoruju, jak tancuje, dycky tancuje aspoň na 440 bpm, je děsnej ďábel, když se rozjede.

Gauloisky letěj ladným obloukem a já si lehnu na svoje sedačky. Zavřu oči. Nechám utíkat napětí, ryby z rybníka. Ztvrdlo mi péro a beaty mě slepovaly. Zcelovaly. Jako stroj v továrně. Sem pod palbou pájek a sem zdokonalovanej. Pod silou hřebíků + nejtů + šroubů a kladiv a svařovacích souprav. Deset minut pryč. Objeví se pás, sem na něm, jedu po pásu, novej model, vyjíždim z linky, zapnou mě, na dálku, sem supermoderní stroj, první svýho druhu, mávnu rukou a slyšim obdivné vzdechy, přede mnou trysky, impregnační postřik, čtyrycetiprocentní lihovina.

Kámo, to je úlet.

Kámo, tyvole! Vůbec nejsem tvuj kámoš, ale tohle je takovej úlet. Sem tvuj nepřítel a chci tě zabít, chci tě popravit svým zasraným ptákem a chci Nadine a chci ji vylízat, chci ji vylízat tak tvrdě, že se nepostaví na nohy, kámo, víš, chci vidět tvoji krev stříkat ze všech tvejch trubic, ven, dolů, chci ji vidět míchat se s prachem, tvoji zasranou krev, a tvý díly odpadávat, to je muj sen, vidět tvý vlasy a rty odpadávat, a snídám tvoje uši, víš, toužím po kůži Nadine, chci bejt obklopenej sám sebou, obleču se do její kůže, obal, slížu z ní její podkožní tuk a nechám ji třást se, bez kožichu, bez zasranýho kožichu, jenom v mase, a pečlivě ti líbám rány, celý tvý zkurvený tělo, a mám rty ulepený od krve a z toho cukru se mi zvedá žaludek a Nadine se klepe, na studený betonový podlaze, a já chodim v její kůži okolo a řikám si kurva, ta mi sedne jak ulitá, a tyhle obaly a desky a černý duše a přiblížim se k ní a dotknu se jí – suchá dlaň – a ona zakvičí jak prase, jak prase a řve VRAŤ MI MOJI KŮŽI a já ječím TO JE MOJE KŮŽE a její oči se propadávají a já vezmu zapalovač a benzínovej kanystr a udělám jí novou kůži, a když je hotová, tak ji sežeru a ona se zmenšuje a já naopak, já se zvětšuju a přestávám chladit a mozek mi hoří a ona úpí bolestí a sem sem sme sme jedno.

A moje ruce sou mokrý a stojíme proti sobě. A ona… Ona držela ten pohled, v očích jámy na mamuty. V nahým rtu škvírku na šperhák. Okolo dva fláky krvavýho masa. Pro hladový lovce jako já. Pro hladový lovce se střevem z prdele a kusem žaludku místo zubů.

A cokoli uděláš, ona už udělala. Kamkoli se hneš, ona už tě vítá. Cokoli řekneš, ona už ví. A já nemám rád, když mě holka takhle svádí. Nemám rád, když se ke mně chová jako pes. Mám z nich strach. Jednou na mě jeden skočil. Sem v kočáře a on tam skočí a kočárek převrhne.

Opakováním a připomínáním se mi ze psů stávaly obludy se silnejma šlachovitejma nohama a ostrejma vlčíma zubama a teroristickým mozkem. A dycky, když se nějakej čokl ukázal na dohled, rozklepu se. Sulc, z kůže stažená Nadine. Pes to cejtí, vycení zuby. Dycky je vycení, tyhle zatracený kolotoče! Stojíme proti sobě jako zkurvený dvojčata a já se jí vlastně bojím a řikám: Hrál sem desku, kterou sem nevytáh půl roku, a to ti řeknu, najednou, uplně z čistajasna, z modrýho nebe, našel sem ten prvek, kterej sem kdysi tak jako měl, ale nikdy sem ho nedohrál, tak teď sem tam lupnul kousek tohohle starýho zapomenutýho a vobjevenýho, to ti teda hrálo, no já nevim, to byl úlet, a co se vlastně tobě líbilo nejvíc?

Já se v tom tak nevyznám.

Aha, no jasně.

Zjišťuju, že moje nová kůže je jenom opálený maso a její krev je moje kůže obrácená vzhůru nohama a její jekot je vítěznej řev a potim se a nevim kudy kam a melu: Ale stejně, tak třeba nějakej motiv?

A uplně vidim, jak chce říct: Líbilo se mi, jak sem ti dala pusu. A ři­kám si: Ježiš né, né takový holčičárny, to se fakt posrala.

Ona se koketně ušklíbne a: Mně se líbila ta pusa.

A já slyšim, jak moje hlava povidá: Natáhni ruku a obejmi mě. Nechá se přitáhnout jako káča, ach bože, dyť to kurva víš, na co čekáš, eště se na tebe podivá, těma mamutíma dírama v ksichtě, a pak ti prstama sjede po zadku až dolů a ty uděláš to samý a konečně se otočíte proti sobě + našpulit rty a vytáhnout jazyky.

A slyším, jak moje vnitřnosti drmolí: Ta holka je fakt pěkná a mys­lels na ni od prvního dne, kdys ji uviděl, a myslels na ni ve dne v noci a chtěls vědět, jestli kňučí, nebo vejská. Chtěls to! A moje srdce řve: Eva EVA EVA, přes všecky hádky, přes všechny její vegetariánský pózy. Přes všecky falešný obvinění. Přes veškerý zápory, který to mělo. Nějak uplně přirozeně, ve mně.

Mezitim: Já + Nadine, dva rampouchy v baráku, kde se dá sotva dejchat, a pořád pindám něco o svým setu a ji to vůbec nezajímá a já to vim a nechci dělat to, co chce dělat ona, a nechci, aby se cejtila blbě, a ztrácím se v tom a stejně jenom pindám dál, rychlejc, kecám a blep­tám a vezu se na svým adrenalinu.

Ona řekne: Počkej.

A já řeknu: CO? A myslim to vážně, jako kdyby mělo přijít vysvobození.

A ona se ke mně nakloní a cejtim její sliny dopadat do mýho ucha a ona mě objímá a šeptá: Nemusíš mi tu nic vyprávět. Nepřekládej tu hudbu do slov. Hráls a bavilo tě to. A to je prima. Ne? To je celý.

A pustí mě a zmizí a rampouch se rozteče a já se cejtim volnějc a vydechnu a začne mi chybět. Stál sem v kaluži vody. Pak vim, že sem si nejdřív sed, za káru, na tu pivní basu, na který sem prve dřepěl s Nadine. Pak sem vstal, zatoužil po balónu, ale prodáváme je venku a někdo u nich musí bejt a toho někoho sem potkávat nechtěl. Zase dolů. Třu si kolena. Toužím po lahvi. Čeká v káře. V káře byl i David. Možná by si mě nevšim, ale spíš jo. Nechtěl sem bejt konfrontovanej s někym, kdo má na Nadine stejnej názor jako já. Nechtěl sem, aby si někdo přečet porážku, která mi právě visela nad hlavou. Potřeboval sem ji odstřelit nebo sesadit a oboje bylo nemožný a všichni mě pozorujou, zatáhnu se do kouta, všechny oči jak foťáky a sedim sám, na bedně od chlastu, třu si kolena a kára se otřásá a vzduch se otřásá + podlaha se otřásá a ze všeho nejvíc se otřásá mý srdce. Jenom ta porážka, ta ne, ta se neotřásá.

Je pryč. Přišla jako vítr, odešla jako vítr. Doma je Eva. Jenže Eva není takhle – bránil sem se vyslovit to, ale nedalo mi to, v sebeobviňování a sebelítosti a dokazování a překrucování, kousal sem se a zarejval drápy do země, ježil sem se a prskal. Kocour v mým těle ječel na poplach a já musel s pravdou ven. Eva nikdy nebyla tak ostrá jako Nadine. Nikdy nebude tak bystrá. Inteligentní. Hustá.

Eva chtěla, abych jel na hory, protože se těšila, jak ji obejmu. Eva stála na nádraží, přestože moc dobře věděla, že nejedu. Byla upřímná a byla hodná. Ale byla jednoduchá. Cokoli řekla, řekla aspoň třikrát. Jakejkoli příběh sem slyšel ráno, odpoledne a večer a nedejbože eště za tejden, pokaždý jako novinku a pokaždý těma samejma slovama a s tou samou intonací. Eva vypadala jako Monica Bellucci, ale nikdy Monikou Bellucci nebude, protože neumí improvizovat. Neumí bejt pokorná. Neumí vyrukovat s nahýma kozama a pak je sbalit jak točeňák, říct si prima + odejít.

V létě sme si vyrazili do lesa. Jeli sme vlakem z Braníka. Dojeli za zatáčku. Rost tam les. Smrky, mech. Chomáče ostružin u trati. Vyskočili sme. Zem byla posetá borůvčím. Ze smrku spadla šiška a nad náma zakřičelo káně. Bzukot lesních včel, koníků a svist větru.

Jak sme tak skákali z mechu na mech, řekla mi, že ji znásilnili. Jen tak, z fleku. Chtěla sem ti to říct. Když už sme spolu dlouho a víš, moc ti věřim.

Já ti taky věřim.

Já vim. Bylo to na stopu. Jak to, že sme spolu eště nestopovali? Mě by nikam nevzali, viděl sem svý rozčepejřený vlasy a ušmudlaný maskáče a nedoved sem si představit, jak mi někdo staví. Všude se dočteš, že je stop pro holky nebezpečnej, že jo. To jo. Jela sem na ty OSN. Před třema rokama. Bylo to někde tady.

Kecáš!

Já nevim, co je tu za město? Bylo to tímhle směrem. Šla sem tam se svým klukem. Zmastili sme se tam tripama. Hele během chvíle. Fakt ani nezačali hrát. Pak mě zatáh do lesa. Bylo to blízko skládky, asi hlídačskej barák, ale opuštěnej. Takovej malej kravínek. Vod hlavní tam vedla písková příjezdovka. Vzal mě ven a já se těšila. On mi dal pěstí. Kopnul mě. Prosímtě, co se děje?

Ty svině! Ty mě podvádíš!

Cože! Kdo ti to řek! Dal mi facku a utek. Nechtěla sem zpátky. Du na silnici. Jede auto. Černej ford. Kombík. Veme mě. Zmizeli sme. No a pak… mě vyhodil na dálnici. On se vracel do Benešova, tak mě hodil na ten výjezd k dálnici nad městem. Tam mě vzali dva nějaký diskofilové v bílejch gatích. A že jako do Prahy na párty. Z Brna, podle přízvuku. Tak esi du s nima. Ne. Hoďte mě k metru, prosím. No jasně, kotě. Spletli si éčka s aspirinem. Měli toho plnej pytel. V očích maxisingly, to ti povidám, tos neviděl. Zapíjeli to vodkou. – Hele, co kdybyste mi zastavili už tady. – Ale né kočičko, tady nic není. – Ale já chci. – No jo, ale my řídíme, haha, že jo? – Ale no tak, kluci. – Jedeš s náma, zlato. – Zkoušela sem zavolat, ale vyškubli mi telefon a vrátili jen kartu. – Hele a že vona vypadá jak z toho pornoservru brácho? – No jó, a jakou myslíš? Tu jak si tam strká vařečku? – Ne, tu jak ji jeden šuká do píči, druhej do huby a sama si rve prsty do prdele a jako by jí to vole nestačilo, eště vilně kouká do kamery. – Tu sem zrovna neviděl. – No tos vo moc přišel. – Tos mě teda dostal brácho, páč to bych zrovna teď rád viděl. – Bych to teda piča rád vole a už si mastí ptáka. Začla mi brečet v náručí a já ji hladil po vlasech, ona řvala, já se rozhlížel okolo a hladil ji a ona kurva řvala, já ji mechanicky hladil a držel a koukal do smrku a na veverku za ním a na hříbka dole a ona řvala jak tur a mě to začalo vytáčet. Přitom sem měl rudo před očima. Rudo, který se z nedostatku jinejch cílů začlo pomalu otáčet vůči tý řvoucí potvůrce a já se jenom modlil a modlil, aby se neotočilo uplně, aby nezvedlo svou pěst.

Někdy se modlím úspěšně.

Otřepal sem ze sebe námrazu vzpomínek. Rozhod sem se pro balón. Kdyžtak můžu jenom nahlídnout, kdo tam sedí. Seděl tam Petr.

Vystřídám tě, OK?

Hele, vem sem nejdřív novou bombu, jo?

A nechceš ji dovalit sám?

Ty máš tak slabý ručičky z vobracení placek, co?

Ale no né, ale…

Ale co? Pěkně mazej!

Ty vole…

Řikam běž. Stejně toho pak zas půlku vydejcháš sám!

Výklus do káry, čelní náraz.

Čekala tu na tebe, co? Nevyhnutelnej rozhovor.

Kdo? Uhybám.

Nadine. Náraz.

Kde? Uhybám.

No hned u dveří, ne? Konec hry.

Aha, no jo.

Užs ji vošukal?

Di do háje.

Takže jó? Jaká je?

Měl sem chuť s nim vysklít káru, ale popad sem nabiják a nes ho ven jak mimino. Mezi lidma sem měl pocit, že bych si ho moh hodit na rameno a připadal sem si jak mudžahedín a dost se mi ten pocit zamlouval.

Petr vysmah, já si sed na jeho místo, macíka opřel o stěnu a uvařil si jeden pro sebe. S lachgasem sme tam tentokrát nebyli sami, ale pamatuju se, že minulou noc jo. A je fakt, že sme s tim měli úspěch. Neska to bylo slabší, ale zase příjemný, žádný velký fronty a dával sem si záležet. I když ono při čepování balónů toho není tolik, na čem by si člověk měl dát záležet.

Úsvit. Odliv. Z šera vyrůstají spící postavy v rozích, zachumlaný do spacáků. Vypadaly jak balvany a já na řece, oni se vynořujou z mlhy a roz­poznal sem blití a střepy a rozeznal sem plechovky od piva a plechovky od red bullu a viděl sem splasklý duše balónů a mý oči potkávaly rozseklý pohárky na víno a objímaly se s vyžahlejma vajglama a gratu­lovaly skleněnejm milencům spícím v kolíbkách a dávaly vale bloudícím postavám, prosily o milost při pohledu na tápající krásku včerejšího dne, s jejím líčidlem nateklým až pod ústa, s jejími pudry a mas­károu, volaly o pomoc, když se sem dobelhal pětiletej fracek a podával mi čtyři padíky a chtěl balón, trousily se za odcházejícíma skupinama plnýma starostí o Julii nebo Federica nebo Moniku. Kde je? Kde ste ji viděli naposled? A brouzdaly se minovým polem plivanců, prchaly před syrými záblesky dne, útočily na skomírající stroboskopy, krvácely na pětieurové bankovce, ležela třicet kroků ode mne, ale já nemoh opustit svou kasu, mučily dívčí zadky, drásaly všechna ňadra a rdousily všechny.

Uplnej průjezd srdcem devastace, polomem a výbuchem.

A žádná Nadine. Jenom Tom, David, Petr, já a muj nenasytnej, žebravej, vyčítavej ROZKROK. A nebylo kde se umejt. Nebylo kde si dát kafe, automat odvezli už dřív. Bylo pivo a byl chlast, nebo balón nebo keťas, ale já chtěl tuhle kůru prorazit, chtěl sem horkou vanu a čistou postel. Chtěl sem květen a cvrkot vrabců. Chtěl sem kámoše na lajně. Chtěl sem vídeňskej řízek, brambor, plátek citrónu a sobotní novinovou přílohu.

Drbal sem se a zíval a pomalu sme všechno balili a pár záběrama sem ten účet podtrh a pak sme se poskládali do auta a čekali.

Nevíte, kde je?

Já myslel, žes s ní byl naposled ty?

Hmm.

A co ty Frantíci, už vyjeli?

A v tý chvíli se sem sápe ten orlí fotbalovej zabiják: Tak co kucí, jedete?

No jó, pět minut prosimtě, jo?

Ale posledních! Chce se nám spát. Musíme jet.

No jo, jasně. Pět minut. Díky moc.

A za deset sem naposledy zadním oknem koukal, jak opouštíme hangár, a za nehtama sem měl cáry cizí kůže a krve a připadal sem si trochu jako ten ve Vetřelci, jak se z toho nákladovýho prostoru vrací do obytný lodi a na gatích má ten sliz. Přesně tak sem si připadal. Oklepal sem se a v poslední době bylo toho klepání na muj vkus až moc, natáh sem se po lahvi, to sem taky dělal nějak moc často, huba se mi zkřivila, žaludek se mi stáhnul, ucejtil sem ho až v krku, ale žádný blití, tak blbě sem na tom eště nebyl, a zdrhali sme v umouněný karose, zdrhali sme probouzejícím se lednovým, špinavým a jak šedá atlantská treska nasoleným Milánem a před sebou měli už jenom Francii.

Francouzi chtěli jet po dálnici, že to bude kratší. My nechtěli platit žádný další mýtný, ale co nám zbylo, nikdo se nás neptal.

U první dálniční pumpy sme zastavili a šli se umejt. David a Petr spali, já potkal Toma v krámě. Nabrali sme bagety a čekali na kafe. Časovej zámek. Pohřební ticho.

Čtyři padesát za marlbora. Prodavačka odklouže k poklopu s cigare­tama. Pumpař, kterej nikdy nebyl tim skutečnym pumpařem, pumpař, co sedí na zadku a čeká, až zastavíte + otevřete dveře + vystoupíte + najdete klíček + odšroubujete uzávěr + vyjmete pistoli + vložíte ji do hrdla nádrže + zmáčknete + sledujete ubíhající cifry tý podivné loterie + přestanete mačkat + oklepete + pistoli vyndáte a uložíte zpátky do jejího držadla + odkráčíte k pokladně + řeknete sedmičku + vyndáte kartu + namačkáte kód + podepíšete se + pumpař, kterej ale nikdy nedostane zánět prostaty a jeho žena není jenom hrncem kyselýho zelí, ve kterym už není žádnej plátek sladkýho jablka. Pohřební ticho.

Nevíš o Nadine?

Co jako o ní?

Sem ji od noci neviděl.

Nevim kurva, kde je.

Se tak nečil. Dyť tys to byl, kdo ji k nám dotáh.

Do čeho se to sereš? Nech to bejt, oka?

No tak sorry, vole.

Tebe s ní viděli posledního. Ty bys měl vědět, kde je.

Jenže já to, tyvole, právě nevim.

Pan korektní, co?

Hele, já s tebou v žádnejch rock’n’rollovejch zvycích nejedu. Esi sis ji dotáh a nedokázal udržet, je to tvůj průser.

No, hlavně že tys to dokázal.

Francouzi už na nás zase netrpělivě čekali. Vstoupili sme do toho našeho světa, kterej sme si sami vymysleli a vykoupili. Svět, po kterym sme toužili. Akorát se zdálo, že vnější svět zkonzumuje ten náš a nenechá ani kost. Ani jednu jedinou kost. Jenom stvrzenky od pump a zmuch­laný plechovky.

Natáh sem se dozadu a v minutě usnul.

Ocit sem se v pokoji s oloupanýma stěnama, blikající zářivkou, po pás ve vodě. Je průzračná. Vlny odzadu. Válí se tam ryba, obrovská ryba, převalí se břichem vzhůru a hlavou ke mně a je to muj otec a řiká něco, čemu nerozumím, a má takovej výraz v ksichtě, kterym řiká, že mám utíkat, on už je mrtvej; a já utíkám, akorát že se nehnu z místa a barák na mě padá a padá a já řvu a čim víc řvu a čim víc utíkám, tim víc toho padá, a když koukám na tátu, tak on hnije a maso mu odpadává od rybích kostí.

Zahnuli sme na Grenoble a to už se potichoučku šeřilo, Petr teď seděl vedle Toma a vyprávěl mu nějaký historky z dětství, který sme stejně asi znali, ale Tom nesměl usnout a to povidání ho udržovalo naživu.

Byli sme na místě. Automaticky sme vyklopili bedny a beze slova zapojili všechny dráty, vytáhli strobo a plachty s našim logem a rozmístili je tak, aby na nás nebylo vidět, až budem hrát. Dali sme si záležet.

Byl to malej klub na periferii. Omrk sem si zvuk, co tam měli, a škleb mi pokryl tvář, led, zima, jezero. Tyhle kluby, který nejsou schopný sehnat si něco lepšího než domácí stereo, by měli okamžitě zavřít. Zavíraj se kluby za to, že sou hlučný, že nemaj větrání, že nemaj tohle nebo tamto, ale nikdy nikdo nezakázal klub kvůli tomu, že by měl blbej zvuk.

Šel sem za manažerem a chtěl se ho na to zeptat, ale on dělal, že neumí anglicky. Blízko prej byl nějakej uměleckej squat, takže lidi přijít měli, ale kroutil sem hlavou, dyť to není větší než vinohradskej byt, ale Tom řiká: A co Akropole, jak je veliká, co?

Tak sem zmlk, protože Akropole byla nudle, a přitom tam byly úžasný večery, i když atmosféru už sem lovil ve Vídni. Zdi tu byly červený a v rozích se tou vší patinou odlupuje omítka.

Dřevěný stoly a lavice byly už předem odsunutý dozadu, čtvercovej prostor s velkym barem, kterej byl taky do čtverce, takže místnost zůstávala do elka, všechny ofi bary sou si nachlup podobný, chce to hrát na louce nebo ve speciálním baráku, protože tam je atmosféra. Na palouku pod skálou hned víte, o co de. Je tam nebe a je tam prostor. Je tam vítr, měsíc a navlhlá hlína. V baru je sklo. V baru je větrání, v baru je antiseptickej chlast, v baru je gorila a kurva, jediný, na čem záleží, jestli ste tam vy.

Dali nám večeři. Donesli čínu, sedíme tam, místní a my, já vedle Orlího vraha, žvejkáme a sme uplně na dně, sme plechovky a nikomu nepřijde, že by to mělo bejt jiný a už se těšim, až se ztřískám, protože neska je poslední akce, takže to musí bejt něco, a dělá se mi blbě, když na to pomyslim, ale prsty mě svrbí, chce se mi hrát, hned a teď. To mě zachraňuje a polívka mi dělá dobře. Není mi zima.

David píše nějakej pohled domů.

Já na něj koukám a řikám si proč, napiju se a fakt nemám potřebu komukoli sdělovat svý pocity, stejně mi nikdo nepíše, tak proč bych měl já? Jedu si svoje, pokroutim desky a v pátek tam stejně sem, jo, zejtra tam stejně budu, a kdo se tam těší, ať zvedne ruku, nějak nám všechny upadly… Zdá se, že nám nějaký prachy fakt zbydou. Zdá se, že by to takhle mohlo fungovat. Ale kdy zase někam takhle pojedeme? Za rok? Za půl? Nikdy.

Najednou zjišťuju, že sme tam postavili hradbu, ale že je jenom jedna. Tak se otočím na vraha: Kde budete hrát vy?

Bude jen jedno místo. Se prostřídáme.

Myslíš, že je to dobrej nápad?

Nic jinýho nepude.

Ty vole, tak to nehraju.

No vidíš tu místo, kam bysme se vešli?

Hm. A kdo to takhle zařídil?

Sám si psal, že tu chcete hrát.

Tim pádem z toho koukalo hodně krátký hraní, ale nakonec sme si řekli: Bude párty a je to naše párty. Na to se napijem! Tak na tebe! A na nás!

Tom prohlásí: Já hrát nebudu. De spát. Sroluje se na lavici a za­píchne to, hodlá ji dohnat aspoň ve snu, Nadine.

Jak sme se najedli, pomalu sme Toma následovali. Ve vlhku a chladu. V nasládlym pachu piva. Zadrnčel mi telefon a přišla zpráva od Evy.

MAM TE RADA.

Její tvář. Neutrální. Jenom vzhlídnout vzhůru a ujistit se, že tam je. Bejt si vědomej toho, že tam je. Pořád + napořád. Strop. Nebe. Kaple. Úkryt. Otálel sem. V posledních dnech sem měl pocit, že na mě prší.

Postavit se za gramce, cirkus, fakt vetřelčí cirkus. Odpotácim se na hajzl a vyklopim se do mísy, dálniční sendviče, milióny odžvejkanejch kilometrů a bezmocnejch, beznadějnejch a bezednejch panáků. Vsrknout slinu, jak na rohu věžáku, a vítr a mrholí, cigáro od cigára, nekonečnej vlak cigaret. Sedět na hajzlu a povídat si s mísou: Víš, taky bych chtěl nějakou odměnu a bazén plnej holek a mísu koksu, jo víš, nejhorší je, že bych to chtěl. Chtěl bych bejt v rockový partě.

Klepu se a po tvářích se mi proháněj stihy, zaútočí na mě zářivka, obviní mě, že sem ji nechal nahou v mrazáku, přicházim k sobě, rohy se zostřujou a barvy začnou vyplňovat tvary, zdaj se mi povědomý, dveře nemaj háček, stíha: dveře nemaj háček, klíč, zámek, pověsím se za kliku, takhle mě nesmí nikdo vidět! Usnu, probudí mě lomcování a ples­kají mě do ksichtu, že sem se přesmah nějakým svinstvem, kdepak dobrota a já, mně stačí J.D., to si teda brácho vybíravej, J.D., to je náhodou moc dobrý pití, a copa budu pít nějaký canky? Kdo řiká, že bys měl pít canky, řekne se záměrně hranou kamennou tváří, vim, že až odejdu, otočí se na kumpána, slyšels to? Canky, kdo řek, že bys měl pít canky, ale nejsi moc upřímnej, když deš rovnou po tom nejlepšim chlastu. To já šel dycky, moje holka vypadá jak Monica Bellucci, takže si dej brácho pohov a až ti bude stát někdo v cestě, zkus mu vypnout chlazení, adieu. Přitáhne si mě za límec, lahev vypadne z ruky, roztříští se o radiátor, chlast zasyčí na jeho žhavý dlani, steče dolů, zacáká mi svetr a ksicht, eště že mám, pánové, tu kšiltovku, aspoň na mě neprší, všude je sklo a on páře ucho svým mrtvolným hlasem, to eště brácho řekni, a budeš první, komu ublížim, myslim, že chtěl přijít na nějaký ostrý přirovnání, ale v záchvatu zlosti na něj nemoh kápnout, uplně sem se z toho rozesmál a lízal z prstů oděrky pití a on mě hodil na stěnu a já se složil k zemi a zase bleju, uplně naruby, on odejde, já se seberu, umeju si ruce a ksicht a sociální zařízení nechám za sebou. V troskách.

A ona tam bude furt.

Začne se v osum, OK?

V klidu, nemám problém, já teda začnu, jo?

Jo, napiš to třeba.

Chcete to napsat? Jako nějakej posranej setlist?

Haha, ser na to, sme kámoši, ne?

No jasně, jasně.

V osum, teda.

Na hraní sem se těšil, ale přestalo mě bavit natáčet. Kluci se prostřídali, pomazlili se s novou hračkou a hodili mi ji na krk. Postavim ji na pult a nechám ji sledovat lidi pode mnou. Esi nějaký přijdou.

Vlastně bylo dost narváno. A všichni vypadali moc vstřícně a mile a vůbec rádi, že si můžou zatancovat.

Odkroutil sem si první půlhodinku a šel k baru, kamera zůstává u gramců, po mně hraje PIČO, kterej nevypadá, že by ji hned votočil, naopak, doufám, že ji pohlídá.

Seskočím z beden, ujdu tři čtyry kroky a všimnu si modelky, stojí u baru. Tohle je známej úkaz pochybnejch podniků. Dlouhonohá hubená holka ve fajn hadrech, s mandlovejma očima a čarodějným výrazem se jednou za čas objeví v takovýhle společnosti a zdá se, že s nikym kromě mě to necloumá. Hlídal sem, s kym by tam tak mohla bejt, když mě zastavila blondýnečka, z který si pamatuju jenom velký prsa, kozy jak vozy, všecky moje holky je měly spíš malý nebo eště menší, a něco do mě hučela, sklonil sem se a nechal si to vysvětlit eště jednou: Fakt sorry kotě, ale já neumim francouzsky, ty nemluvíš anglicky?

Ne, ale řekla to anglicky, takže něco asi umí.

Já du, měj se. Ruce v kapsách.

James Dean na tom svým mostě. Křepčící holky tancujou dopředu, dozadu, chlápci perou prádlo a tancujou zleva doprava. Stroboskopem nakrájený řízky ozvučenýho světla, kde kusy těl figurovaly jako kosti. Vzduch se pod náporama hluku kymácí sem a tam, papírová loďka, vlny, vana. Nezavražditelnej šustot zelenejch se plazí cinkotem skla a odérem bublinek. Všichni se bavěj, v hloubce nasraný a seberejpavý a moc dobře si uvědomujou, že tohle je jejich nihilistická revoluce, jejich punk, jejich rock’n’roll, koneckonců jejich posraný blues. A my máme bejt jejich Rolling Stones? Jejich NIN, IAM, DIAM’S a MM, jejich PSH? My nejsme žádná spása. My, s předehranejma skladbama místo inspirace a můzy. Ale dyť oni taky hrajou samý stejný věci a jejich čas skončil. To vy se za to aspoň nestydíte, vy na to upozorňujete. My chcípáme. Dojedem domů a budem půl roku kalit anebo makat, oboje nás oddaluje od cíle, stahujou tě z kůže, zabředáš do bahna a nevydáváme desky. Sme jeden hnijící autobus.

Pečlivě si u rtů přidržela balón, nebyl o moc větší než ty její kozy, a sála ty svý sny a já jí vyprávěl další věci, anglicky, ona přikyvuje, tupej výraz, snaží se přiblížit svejm nočním můrám, svejm vzrušujícím nočním můrám. Vydechne zpátky do balónu a zase to nadechne, udržuje se v permanentním oblbnutí, tohle nebyla jiná realita, tohle nebyla lepší realita, to byl konzumní systém vyhřezlej přímo teď a tady před mým ksichtem.

Víš, chtěli bysme bejt slavný, ale to není všechno, kurva, slyšíš, přejdu do češtiny, ty máš kozy jak vozy, poď se mnou na hajzl, melu dál a sliním jí do ucha. Uříznu ti nos a vydloubu ti voči, ty píčo, a natrhnu ti prdel tim našim sifonem, slyšíš kurva?

Kozatá holka s balónem místo třetí velký kozy je přisátá k iluzím, do kterejch stačí píchnout a budou fuč. K iluzím, který inhaluješ a vy­foukneš a zase inhaluješ, k iluzím, který nikdy nesměj překročit určitou velikost, protože by ti prdly přímo do očí, přiškvařená k iluzím, který sou řidší a řidší, ale nadechnout mimo se nemůže, protože by ji to stálo krk, atomovej poplach, generace Černobyl, špička ledovce.

To máš z toho chlastu.

Cože?

Dej si tohle, z kapsy vyloví kovovou krabičku na pastilky. Na ní dva koníci, imitace starodávnejch krabiček na bonbóny, otvírá ji a já vim, co tam bude, a bylo to tam, a ona mi to strčila pod nos a já řek: Dík.

A krabičku zaklap a uložil ji k sobě

A ona mluví francouzsky a šahá mi na ruce.

Chceš? Vytáhnu krabičku, ona ji otevře a táhne mě pryč.

A proč nemluvíš anglicky?

A ona furt francouzsky, pohladim ji po hlavě a dám jí pusu na čelo a ona zaparkuje a vytáhne červenou bankovku a chce ji srolovat, vezme balón do rtů, roluje, balón se jí tlačí do hrdla, oči jí lezou z důlků, je to srandovní pohled, mám jednu ruku volnou, pomůžu jí od balónku, udělám gesto.

Žádnej speed nechci.

A zmizím k baru, oči na modelce, stojí tam a dívá se okolo, ponejvíc na hradbu, tyhle návyky z dřívějších dob, kdy na pódiu fakt někdo byl vidět, kouká do beden a s nikym se nebaví a všichni tu koukaj do beden, do černejch beden, který za celej večer neudělaj ani jeden vtip, doma sem pouštěl něco kámošům a oni se dívali na věž, ačkoli sem to nahrál já, mohli se koukat na mě, dívali se na věž a musel sem se smát. A teď klepu na měděnou barovou desku: Dám si J.D., a co ty, dáš si něco? Cvrnknu do modelky, ona se otočí: Myslels mě?

Pohnu dlaní, myslel.

To samý.

A barman nám přihraje J.D. jak Beckham a natočí jednoho i sobě a všichni si ťuknem, plastikový pohárky a hup, nebohej J.D. míří dvě stopy POD a barman běží na roh, někdo na něj mává, hlásí se při tom jak ve zkurvený škole a vedle mě visí zvejšky srolovaná rudá bankovka jak herynek a konfeta a z druhý strany visí modelka, nervózní, neví, jestli bejt otočená k bednám, anebo ke mně, její pohled strne na stěně naproti, to je fakt prima.

A jak se ti to líbí? Já sem jeden z nich.

Fakt?

No, teď sem dohrál. Už je to dobrá půlhodina, ale stejně to nepozná.

A ty si odsud?

Jo.

Jé, to je prima.

Hm.

Stojíme tam a ona utrousí: Barman je muj chlápek.

Prima.

Přismahne kozatá. Žvatlá něco francouzsky a mává mi před nosem tou srolovanou pětkou. Modelka se kření. Barman sotva stíhá. Chci jít hrát. Chci tomu utýct.

S úsměvem na všechny strany se odepnu od baru a proklouznu za bedny. Popadnu kameru a uteču ven, do káry. Musim prorazit frontu na balóny, který Tom čepuje přímo ze svý postele, vlezu si dozadu mezi nepoužitelný harampádí a hodim tam kameru a dívám se na ni, láká mě, odklopim panel, pustim si záznam, je tam bar, za ním plešoun a před barem já s balónem, přetáčím dopředu, ale scéna nebere konce, žádná kozatá nikde není.

Ty si uplně na dráty, melu sám k sobě, vypnu to, uplně na dráty, směju se a přitom se klepu a nikde žádná lahev a otevřu krabičku a nasypu do sebe ten speed a sklapnu ramena a du ven. Strkám si tričko do kalhot, je zima a choulim se do sebe a chci jít, jít pryč od toho všeho, chci, aby zmizeli, chci se probudit ve škarpě nebo potkat Nadine, jdu ji hledat a seskočím z káry a támhle stojí, de proti mně, kozatá Francouzka, a něco mele.

KURVA, AŤ NEMLUVÍ FRANCOUZSKY, ŘIKÁM JÍ TO CELEJ VEČER, MLUVTE KURVA ČESKY, KDYŽ SE MNOU CHCETE MLUVIT, ona je u mě, měsíc a planeta, kroutim hlavou, ona se na mě sápe, odevzdaně ji začnu líbat, pták mi stojí jak vejfuk, kousavejma polibkama odtancujem mezi domy do nekomplikovaně vykachličkovaný chodby a přes schody doprava a dveře vrznou a klapnou, obejme mě teplo a praskání ohně, když nemluví, je to fajn holka, úpí a ječí a otvírá se tak akorát, tohle mi chybělo, strháváme ze sebe hadry a koušu ji do krku a do tváře a ona vrní a mě to rajcuje a koušu ji do nosu a do uší a chci krev a vrazím jí prst do zadku a okusuju jí šíji a ona se rozplácne pode mě a povidá mon’amour a já povidám mon’amour, naše hlasy šukaj ostopéro, hvěz­dy se tetelí na zmrzlým černozeleným nebi, měsíc je stříbrnej tác a laviny zpívají milostnou píseň alpským údolím a neposedným babičkám.

Stěny pokoje: zlatá barva, plakáty, dopravní značka zákaz vjezdu. Strop: nebe. Velkej pětiramennej lustr, kov a sklo. Okno: žádný záclony, sloupek veprostřed, kouká se do dvora. Podlaha: krabice a přepravky. Napříč: ocelovej drát ve vejšce hlavy, prohejbá se pod tíhou jejího oblečení (sukně, kabáty, blyštivý trička, kalhoty, jeden ručník). Uprostřed: že­břík, vede na palandu. Napravo od dveří: trčící kamna. Na uhlí, na dřevo, kamna, jak maj bejt.

My: ležíme na palandě, posloucháme praskání ohně, vzdálenou hud­bu, řeznický tikání budíku.

Já: nahej, vyčerpanej, unavenej, bez možnosti usnout. Obracím se k ní a ona mě líbá a já ji taky a ona seskočí a já se naklonim dolů a ze tmy vyplouvaj nahý nohy a já kroutim hlavou, tak ladný křivky sem teda, kotě, nečekal.

Vzápětí: sedne si na mě a na mejch zádech přistávaj její dlaně a po­malým třením mi nahřívá svaly, modeluje je, rozmrzaj uplně samy a dostávaj nový tvary, přirozenější a laskavější. Sykal sem pod náporama příjemný bolesti a ona přesně věděla, kde se nacházej její centra a těm věnovala víc a víc pozornosti, až sem byl jak v jednom ohni a přetočil se na záda a oplatil jí to, tu bolest, ten oheň a tu laskavost.

Chodit krajinou, když se eště nerozednilo, není nic moc. Zvlášť v lednu.

Ruce hluboko do kapes a krk mezi ramena a pospíchám směrem ke káře. Zorničky polepený suchem, ona zůstala doma, loučení zbylo na mě. Nemoh sem spát a nechtělo se mi tancovat. Chtěl sem bejt ve stejně teplý posteli, jako byla ona. Sednu si za bedny a nemocně klimbám. Pluju nad hranicí spánku, odpichuju se od ní a jako malej sem s našima jezdil za město, na chatu. Měli barák na vesnici na kopci, dole tek potok, jednou za rok tam vyrazíme s partičkou, jdu do vesnice v údolí a na mostě koukám na ryby v potoce. No a je den, takže tam nemůžu vlízt, nahazovat udičky a provozovat rybolov. Je den, takže by na mě poslali fízly, řvali by na mě. A támhleten černej je fakt macek, pod tou rourou, vim, jak na něj, pomaličku se k němu přiblížit prstama a v poslední chvíli ho přitlačit zespoda ke kameni, jedna dlaň těsně za hlavou a druhá okolo řiti a už ho táhnu. Chci a nemůžu. Rád bych. Není kudy. Toužím, marně, planě. Nasrávka. Žíly. Plný sraní. Nervy. Obnažený vedení. Jiskří to. Jiskří to. Pálí se kontakty. Doutná guma. Maso se peče. Nervy se škvaří. Krev se vaří. Sehnu se. Seberu kámen. Napřáhnu se. Hodim ho po pstruhovi, po tom černym velkym pstruhovi. Trefím se. Pstruh uskočí, oklepe se a je zpátky. A já hodim další kamínek, je tu jen štěrk, žádný skály. A on zase uskočí. Uhne. Vrátí se.

Někdo mě vyblejsk.

Tváří hladim hrdlo repráku, oči skelně pootevřený, uplně upírsky. Prej že to dáme na desku. Na desku. My.

V šest se zhaslo. Manažer řek konec.

Hele, můžem tu spát?

Kluci sorry, jedu ráno na hory a bydlim na druhý straně, nemůžu se vracet vás odemknout.

Ale pane šéf!

Díky a nashledanou! Ukazuje dveře.

Ale dyť sme vám tu udělali takovou tržbu!

No, to jo. Mějte se fajn.

Balíme. Chybí Tom. Prohlídneme klub, nikde není. Odnesem to sami, Frantíci nám pomáhaj, dokonce i pár domorodců, ale nechci je to nechat nosit, bojim se, my máme naučený pohyby. Hele, my dem eště kalit do squatu, poďte na jedno.

Brodili sme se v mléčným šeru rodícího se úsvitu, vedli nás za roh a: Tady už sem jednou byl.

Byl to ten barák, a nikdy bych neřek, že tohle může bejt squat, dyť je to normální barák.

A jak by sis to představoval?

No u nás ze squatu koukaj černý vlajky, a tak.

Se neboj, tohle je dobrý místo. Dá se tu spát, kdybyste někdy projížděli.

Prošli sme tou nekomplikovaně vykachličkovou chodbou a po schodech teď dolů, bar udělanej ze sklepa. Klenutý stropy, pivem zatuchlej vzduch. Maličkej bárek, jeden kazeťák na poličce a dvě dřevěný lavice na barelech od piva pod okýnkem do ulice.

PIČO nalejvá a Orlí vrah najde kazetu, ohulí to, kazeťák poskakuje, cucáme pivka, ubalim jointa a pod ďábelskym rytmem jejich systému pomalu kouříme. Orel tu měl bydlet a kdybych poslouchal víc, slyšel bych, že má ségru s velkejma kozama a David se zeptá: Kde je?

Tam neska byla, ale asi už spí.

Přitom sklonil hlavu a povytáh obočí směrem ke mně, kouká na mě půl vteřiny a já nechytnu odpověď, ale nikdo si toho nevšim, David vyfoukne kouř.

Dejv napíše Tomovi, kde sme, ale on nejde.

Co mu zavolat?

Nemám kredit. Jo, asi je s nějakou kozatou, hahaha. Zmocňuje se nás únava a klid, smejká mnou od stěny ke stěně, zadníma vrátkama přivandroval stesk a my tam jen tak sedíme, na lavicích a na baru, zběsilej rytmus a žádný slova.

Škrtne zapalovač, ústa se otevřou, hrdlo si lokne piva, ozve se krknutí, ale nic není slyšet, narve se tam muzika, vyplní prostor, sou z nás dvourozměrný figurky, mluví za nás naše desky, Orlí vrah se podrbe na zjizvený lebce a je vidět, že chce jít spát.

Pozdravuj ségru.

Odchází nahoru: Budu.

Jo, pozdravuj.

Neboj.

A počkej, dej mi na sebe číslo!

Otočí se, podá mi telefon, já si ho nacvakám.

Dobrou.

Šťastnou cestu.

My čekáme na Toma, zavolám mu teda já, nebere to. Pocucáváme, kazeta dojede. Nikdo se nezvedá. Nikdo ji neobrátí. Nikdo ji nevymění.

Pokyvuju hlavou. Všichni pokyvujem. Hlavou. Rukou. Kolenem. Veslujem. Rozloučíme se a dem zpátky do auťáku.

Něco do mě drcne. Na nohy mi spadla prázdná přepravka od piva. Slyším monotónní hukot, už se jede. Vyškrábu se k okýnku: Kde to sme?

Německo, ozvalo se zepředu a Tom pokračoval ve vyprávění: Ty vole, ty nohy měla fakt dlouhý, žes to neviděl, a to tetování, ty vole, tetování od kotníků až do prdelky, chápeš. A sorry, že sem se nevozval.

To je jasný brácho, to je přece úplný pravidlo.

A co v Praze, kdy bude mejdánek?

Neska?

Tak to bude peklo! Ty vole! Kalíme!

A David rozesílá esemesky, bude párty, a já taky pošlu pár zpráv. Maličký, soukromý mejdánek.

A už abysme tam byli, tak na to šlápni!

Dělám, co můžu.

A kolik nám to vlastně hodilo, co?

To spočítejte.

Já to udělám, David se hrne k pokladničce, plnej elánu, rovná bankovky a mince, čeče, ty italský sou fakt hezký, a tady je jedna řecká, tu si nechám! Chápeš to, někdo na nás přijel až z Řecka!

Našel papírek a psal na něj a škrtal a zase psal: Budem brát benzín?

Aspoň za třicet.

No tak to vyřešíme pak, je tu teda pro každýho, esi dobře počítám, napínal nás, mluvil pomaleji a hlasitěji: Dobrejch dvěstěpáďo.

Napadlo mě, kolik by to bylo, kdybysme prodávali cédéčka, ale místo toho se slyším: Kolik je to v českejch?

Sedum a něco.

Ty vole. To je tak na dva tejdny.

No jo, tak v Lublani nás vyhnali, ve Vídni nikdo nepřišel…

Rozumují nad penězi a přičítají kdyby a násobí příště a já ležím ve spacáku, makrela v celofánu, zpocená záda a oteklé oči. Jejich hlasy utichají.

Myslím na prázdno, na totální prázdno, na svou postel, na Evin zadek obrácený ke mně, Evin naloupnutý zadek a příjemně vytopený pokoj, čisté prostěradlo, cítím její tepající horké tělo, blizoučko, pod dekou, jen tak, z rozkoše.

A přimíchá se mi tam druhá linka, Nadine ve Vídni, prázdný bar, ona opřená o desku, pozoruje lahve naproti, samé hajtky, pozdní světlo odchlipuje její postavu od nábytku, utažené vojenské boty kontrastují s jejíma štíhlýma nohama a najednou tu byly nahé bílé nohy a plná ňadra a rozkošnický výraz, doufám, že si napouští vanu a tahá se za chloupky na přirození, úplně se mi to motalo, ale vůbec se to nekopalo.

Ze stropu shlíží Eva, přes hlavu modrou kapuci a nepřirozeně smířené oči a zkouřený úsměv, zorničky vyložené modrým kamenem a bělma potažená zlatým papírem, za kapucí svítilo zlato, zlato svítilo v celé té místnosti, kde jsem já byl jenom okem kamery a to, co se dělo před ním: nohy, zadek, kanady, kus masa a kůže, chci odolat, ale tahám za záchrannou brzdu + probudím se do mokrého.

Když domů, tak v čistém, ne?

Dva kroky k batohu a vytáhnu si čisté oblečení. Rozbaluju ho a ono voní batohem a zábavně chladí.

Staré tričko a spodky a ponožky nechám ve spacím pytli a ten sbalím a napěchuju do batohu a ani nepomyslím na to, že by mohli přijít celníci a zkontrolovat ho a případně do toho mokrého sáhnout.

Já byl především rád, že je to pěkně pod pokličkou.

A všechna ta spisovná řeč mě rozněžňuje.

21:06 přejíždíme hranice.

Zalovil jsem po telefonu a našel Evino číslo. Displej hasne, v zášku­bech. Stejně už tam budeme. Mejdánek měl touhle dobou pomalu začít a ve vzduchu, alespoň z mé strany, visí jedno jediné.

Žádnou párty nechci.

A co bys jako chtěl?

Vanu a spát.

No neser!

Ježíš, tak na to nemám náladu. Se vsadim, že vy taky ne.

Řekl jsem to, a proto se hned začnu těšit a oni naopak začnou cítit, že to bude otrava, a já se ozvu znovu: Nějak se to překope.

A ve stavu mírné podrážděnosti se doklepeme do města a ztěžka vyložíme krámy a posedíme v bývalé zkušebně. Tom s Petrem tady hrávali, Tom na kytaru a Petr na baskytaru, ta baskytara tam ještě stojí, my sedíme rozvěšení po bednách a okenních rámech, zaříznem několik piv a ve chvíli, kdy na nás padá únava nejvíc, někdo řekne: Tak dem, dyť už čekaj!

Sme to, ty vole, taky mohli udělat tady!

To určitě! Víš, jak to dopadlo minule!

Zvednem se a jdem, čekáme na tramvaj, jsme čtyři, není třeba cva­kat lístek, je nás moc, je večer, je pátek. Už druhou cigaretou přivoláme tramvaj, nasednem a jedem přes půl města, projíždíme okolo Tomova bytu, otáčí se a kňučí, úplně cítím, jak ho to tam táhne, vyjedeme na kopec, výstup.

Dorazíme k nám, už z ulice slyšíme dusivé basy, odemknu.

Pod oknama už je stromků pěkná hromada.

Čeče, to je úplnej Boubín, no jo vole, sem zvědavej, kdy ten pohřeb ukliděj.

Okna v bytě svítí a já vidím dovnitř jak do akvária, poznávám známé a směju se. Směju se svým tichým smíchem, vejdeme do domu a do bytu, zevnitř je to pořádný mejdan, půlku z nich neznám, snažím se chovat arogantně, ale všichni se usmívají a plácají mě po ramenou a tak i já se usmívám, usmívám se ze všech nejvíc, štve mě to, ale nevím, co s tím.

A vcházím do kuchyně a tam sedí. Pod oknem. V ruce plzeň. Kopie Moniky Bellucci. Jdu k ní, řehním se. Ona se také řehní. Má namalované oči a rty přetažené voskem. Z toho sportování má trošičku vpadlé líce. Má dlouhé úzké tričko, které jí hladí boky a nadnáší prsa. Má vypasované kalhoty. Otvírá stehna, roztahuje ruce a rozevírá oči. Eva.

Děsně jí to sluší.

Skloním se: Ahoj kotě.

Ona mě obejme: Miláčku, tys mi chyběl, tys mi tak chyběl.

Ty mně taky zlato a mé prsty na její páteři.

Za sklem.

A všechna ta spisovná řeč mě děsí, připomíná mi matku a otce a ce­lou zkurvenou rodinu a bodá mě zevnitř, rozklepu se a objímám Evu silněji, můj život, můj život, tohle je můj život a mý drápy se jí zatínají do ramene a klouby zbělaj a snažím se ten třas odehnat zubatým polibkem, chladně doráží, vlčácky mě strhává, začínám si připadat, že mluvím dutě.

Tys mně chyběla nejvíc, lásko, miláčku, pindám a dotýkám se jí a je to stejný jako dotýkat se časopisu, je za sklem a bojím se, že mě neslyší.

Miláčku.

Používám slova, která bych nikdy nepoužil. Připadám si jak prádlo v nefunkční ždímačce, tluču se ze strany na stranu. Lásko, miláčku, mluvím na ni úplně cizí řečí, obvykle říkám kotě, kotě, ale ty slova se mi na jazyk derou samy, velryby na útes, letadla do věžáků, mý prsty na její stehna. Samy. Bez mýho svolení. Samy o sobě. Ona je používá, lásko a miláčku, a na mě fungujou.

A mezitím jí držím rty zubama. Pustím. Ledově studenej. Otevřu oči. Třas a tlukot nepřestane. Můj stín přeletí stěnu a moje prsty proběhnou zahradou její tváře. Záchod. Záchod. Záchod. Úkryt.

Ze zvyku si stáhnu gatě, ale není proč, nic pouštět nehodlám, sedím a zírám a dole se to pustí samo.

V hlavě mám jednu velkou šlupku, stroboskopicky se na ni promítá kozatá Francouzka a Nadinej ksicht.

Kde jsi, miláčku? Máme tu šampáňo! Kde jsi?

Brečim. Potichu. Hystericky. Zdi se otřásaj a někdo na mě klepe a volá: Máme tu šampáňo! Miláčku? Je ti něco?

Chci vstát a jít se bavit, ale v nohou mám křeč a skácím se na podlahu. Řvu a mávám pěstma, brouk na zádech, nohy mě zradily, pokouším se postavit, ale ono to hned nejde, přesezený, papírový nohy.

Jsi v pořádku, lásko?

Bojuju sám se sebou, ten pruhovanej v Sedmi statečnejch, cením zuby, koušu se a konečně! Odrazím se a opláchnu se a osuším a vyjdu ven.

Není ti nic?

Ne, dobrý, sem v pohodě.

Všechna ta její spisovná řeč…

Obejmu ji, ona odpluje, mně se uleví, rozepnu dav, proderu se mej­danem, najdu kameru a tu kazetu, zapnu televizi a propojím to.

Jé film! Ty vole, poďtě! Film! Všichni se sem hrnou.

Otočím se: Vypadněte!

Ale nikdo mě neslyší a nikdo si ani nevšímá Evy a jejích slz a při­cházej další a další a mně je to jedno, vrazím tam kazetu, je to ta správná scéna, trsající banda a bar a za ním nějakej plešoun a postava u baru, balón u huby, a znova rozmazanej trsající dav okolo, nikde žádná kozatá, nikde žádná modelka.

Hudba mizí v tunelu.

 

 

 

Šimon Šafránek

23

Edice Současná česká próza

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 18. 4. 2018

ISBN 978-80-7587-950-9 (epub)

ISBN 978-80-7587-951-6 (pdf)

ISBN 978-80-7587-952-3 (prc)

ISBN 978-80-7587-953-0 (html)