Vyznání: Spravedlnost pro Karla Maye

Pohádka o Sitaře

Tři měsíce letu je od nás na slunce daleko. A když se letí stejným směrem ještě tři měsíce za ně, dojde se na hvězdu, která se jmenuje Sitara. To slovo je persko-arabské a znamená „Hvězda“.

Ta hvězda je naší Zemi hodně podobná.

Má v průměru 1700 mil, její rovník je 5400 mil dlouhý. Točí se sama kolem sebe a zároveň též kolem slunce. Pohyb dokola trvá přesně jeden den, pohyb kolem slunce právě tak přesně rok, ani vteřinu déle.

Povrch tvoří z jedné části pevnina, ze dvou částí hladina vodní. Zatím co však na zemi, jak známo, máme pět světadílů, je pevnina Sitary rozčleněna mnohem jednodušším způsobem. Je souvislá. Netvoří několik kontinentů, nýbrž toliko kontinent jediný, jenž má bažinatou nížinu a horstvo, které se směle vypíná slunci vstříc. Obě části jsou spojeny pásem pralesa, příkře po svazích hor se táhnoucím.

Nížina je nezdravou rovinou; daří se tam všemožným jedovatým rostlinám i dravé zvěři; je vydána na pospas všem bouřím, které se ženou od moře k moři. Říkají té nížině Ardistan.

Ard je země, hrouda, hrubá hmota. Obrazně míní se tím záliba v duchaprázdné špíně a prachu, bezohledná touha po hmotě, strašný, ničivý boj proti všemu, co nepatří k vlastnímu „já“, nebo co mu nechce sloužiti. Ardistan je tedy vlastí nízkých, sobeckých forem jsoucnosti, domovem lidí sobeckých a násilných.

Vysočina však je hornatá, zdravá, věčně mladá, svěží v polibcích paprsků slunce, bohatá dary přírody a díly lidské píle; zahrada – Eden – ráj.

Jmenuje se Džinistan.

Džini jest genius, duch dobrý, bytost nadpozemská, rozdílející požehnání. Obrazně míní se tím vrozená touha po vyšším, záliba v rozvoji a vzestupu ducha i duše, touha po všem dobrém a krásném, a hlavně radost ze štěstí bližního, z blaha těch, kteří potřebují lásky a pomoci. Džinistan je země, kde lidskost a láska k bližnímu pne se nepřemožitelně jako hory k nebesům, je to kdysi zaslíbená země lidí ušlechtilých.

Ardistan, tam dole, hluboko, je ovládán rodem temných, sobeckých tyranů, kteří mají za nejvyšší zákon stručnou, přísnou větu: „Staneš se ďáblem svého bližního, abys byl sám sobě andělem!“

A nahoře v Džinistanu vládne od nepaměti rod velkomyslných, vpravdě královsky smýšlejících knížat, jejichž zákonem jest: „Budeš andělem svého bližního, aby ses nestal sám sobě ďáblem.“

Od oněch dob, co trvá Džinistan, tato země ryzích lidí, bylo povinností každého občana podle toho zákona býti v skrytu a aniž se prozradí andělem strážným svého bližního.

V Džinistanu štěstí a záře sluneční, v Ardistanu koldokola hluboká duševní temnota a tajné, zapovězené bědování; touha po vysvobození z bídy toho pekla! Není divu, že v nížině vzrůstala touha odejíti na hory! A pokročilé duše se snaží vykoupiti se z temnoty a oprostiti se.

Miliony jsou v bažinách Ardistanu spokojeny. Jsou miasmům zvyklé; nechtějí žíti jinak. V čistém vzduchu na horách nemohly by žít! A nejsou to toliko nejchudší a nejmenší, jsou to právě i ti nejmocnější, přední a bohatí; farizeové, kteří potřebují hříšníků, aby se zdáli spravedlivými; pohodlní, kteří potřebují pracujících, aby se mohli oddávat zahálce; a hlavně zchytralí a úskoční, kteří potřebují hloupé, důvěřivé a poctivé, jež možno vykořisťovati.

Co bylo by z oněch vyvolených, kdyby nebylo těchto? Proto je co nejpřísněji zakázáno opustiti Ardistan a utéci tak tlaku drsného zákona. Nejtěžší tresty jsou údělem těch, kteří se odvažují prchnouti do země lásky k bližnímu a lidskosti do Džinistanu. Hranice je střežena. Nikdo nepronikne, každý je polapen. Odvlekou ho k „jezeru utrpení“, na jehož březích je strašlivá „Kovárna Duchů“. Tam je trýzněním a mučením přinucen dáti se na pokání a znova na sebe vzíti nenáviděné jho.

Neboť mezi oběma zeměmi je onen strmý pruh pralesa, který sluje Märdistan. Jeho bludištěm stromů a skal vede nebezpečná a svízelná cesta vzhůru.

Perské slovo „Märd“ značí „muže“. Märdistan je tedy země na rozhraní, kam se mohou odvážiti jen udatní mužové; každý jiný zahyne.

Nejnebezpečnější částí této, skoro ještě zúplna neznámé krajiny je les „Kulub“. Kulub je arabské slovo a znamená „Srdce“. Neboť v hlubinách srdce číhají nepřátelé, které nutno zmoci jednoho po druhém tomu, kdo chce uniknout z Ardistanu do Džinistanu.

Každý obyvatel Sitary zná pověst, že lidské duše všech význačných lidí, kteří se mají zroditi, přicházejí z nebes. Na duše lidí čekají andělé a ďáblové. Šťastna ta duše, kterou potká anděl; narodí se v Džinistaně a cesty její jsou upraveny.

Ubohá však ta duše, kterou potká ďábel. Odvleče ji do Ardistanu a srazí ji v bídu tím horší, čím vznešenější úkol si duše z nebe přináší. Má zahynout, a ďábel neustane ve dne ani v noci, dokud z duše nadané, nebo i určené pro genia, neučiní zpustlého zatracence.

Nepomůže odpor a vzpírání se. Nebožák je vydán záhubě. I kdyby se mu zdařilo utéci z Ardistanu, je lapen v Märdistanu a odvlečen do kovárny duchů, tam je mučen a trýzněn, dokud nepozbyl poslední špetky odvahy k odporu. Jen zřídka je nebeská pomoc, vyslaná duši v Ardistan odvlečené, tak velká a nevyčerpatelná, aby duše snesla i nejsilnější útrapy kovárny duchů a aby se posmívala kováři i jeho pomocníkům z páry sazí a úderů kladiv klidně a vděčně. Takové dceři nebes nemůže ublížiti ani ta největší bolest, je obrněna, je zachráněna. Nezničí ji plamen výhně, nýbrž vyčistí ji a zocelí.

Jakmile odpadne poslední struska, musí ji kovář pustit, neboť na ní už nelpí nic ardistanského. Pak už člověk ani ďábel nemůže zabrániti, aby se nevznesla za vzteklého řevu celé nížiny do Džinistanu, kde každý člověk je andělem svého bližního.

Mé dětství

Jsem zrozen v nejubožším Ardistanu, jsem dítě nouze, strasti a soužení. Otec byl chudý tkadlec. Mé dědečky stihlo neštěstí: otce mé matky doma, otce mého otce v lese. Šel o Vánocích pro chléb do sousední vsi a na zpáteční cestě překvapila ho noc. Ve vánici sešel s cesty a zřítil se do rokle. Sníh zavál jeho stopy. Pátralo se po něm dlouho a marně. Teprve na jaře, když roztál sníh, byla nalezena jeho mrtvola a vedle ní chléb.

Vánoce byly vůbec často pro naši rodinu nikoliv svátky radosti, nýbrž velmi osudným časem.

Dne 25. února 1842 narodil jsem se v rudohorském tkalcovském městečku Ernsttálu, tenkrát velmi malém a chudobném. Nyní je Ernsttál spojen s poněkud větším Hohensteinem.

Bylo nás devět: rodiče, obě babičky, čtyři sestry a já, jediný chlapec.[2] Matčina matka prala po domech a předla. Někdy si vydělala až přes pětadvacet feniků denně. V takové dny byla celá blažená a nám dětem koupila za čtyři feniky dva staré, tvrdé, plesnivé krušníky.[3] Byla to dobrá, pilná, mlčelivá žena, jež si nikdy nestěžovala.

Říkalo se, že umřela sešlostí věkem. Vlastní příčinou její smrti bylo však to, čemu se dnes diskrétně říká „podvýživa“.

O své druhé babičce, tatínkově matce, budu vypravovat později.

Moje matka byla pravá mučednice, ba světice. Tichá, velmi pilná, ochotná vždy pomoci každému, kdo trpěl snad ještě víc než my. Ani jednou jsem neslyšel nevrlého slova z jejích úst. Požehnáním byla všem, s nimiž se stýkala; zvláště pro nás, děti. Trpěla-li sebevíce, nedozvěděl se o tom nikdo. Večer však, při čadivé olejové lampičce pilně pletla a zdálo-li se jí, že není pozorována, často se stalo, že slza vkradla se jí do oka. Mnohem rychleji, než se objevila, přeběhla jí přes tvář. Pohybem konečků prstů byla tato známka hned setřena.

Otcova povaha měla dvě stránky nesmírně rozdílné. Jako by dvě duše v něm byly: jedna nesmírně měkká, druhá tyranská, hněvem sršící, neschopná sebeovládání. Otec měl znamenité vlohy, avšak přílišná chudoba nedovolila mu rozvinouti je. Do školy nikdy nechodil. Vlastní pílí naučil se plynně čísti a velmi dobře psáti. Co kde viděl, o to se často sám pokoušel. Ke všemu, čeho bylo třeba, měl vrozenou zručnost; třebaže byl tkadlec, uměl si ušíti kalhoty a kabát a podraziti boty. Velmi rád vyřezával do dřeva a vytesával sošky. Jeho výrobky byly dosti dobré a vždy vkusné. Když jsem se musil učit hře na housle a nebylo peněz na smyčec, zhotovil mi jej rychle sám. Smyčec arci nebyl krásný, vyhověl však svému účelu.

Otec velmi rád pracoval, vždy však měl naspěch. Co jiný tkadlec tkal čtrnáct hodin, to měl otec hotovo za deset a zbývající čtyři hodiny věnoval věcem ušlechtilejším.

V těch deseti hodinách napínavé práce nebylo s ním řeči. Ticho muselo být! Běda tomu, kdo by se byl hnul! Byli jsme plni strachu, abychom ho nerozhněvali. Stalo-li se to, zle s námi! Na stavu visíval trojnásobně spletený provaz, jenž zanechával na těle modré pruhy. Za kamny trčela březovka, dobře známý „břízový Jenda“, jehož jsme se my děti zvlášť strachovaly. Neboť otec ji namáčíval před výpraskem do teplé vody, aby lépe přiléhala. Když minulo oněch deset hodin, bylo po nebezpečí. Oddechli jsme si, a otcova druhá duše se na nás usmívala. Pak dovedl si získati srdce, ale ani v nejveselejších a v nejmírnějších chvílích nemohli jsme se zbaviti tísnivého pocitu; stále nám připadalo, jako bychom stáli na sopce, hrozící každé chvíle výbuchem. A výbuch znamenal řádění březovky nebo provazu až do vysílení.

Nejstarší sestra, milé, veselé, velmi nadané a pilné děvče, byla potrestána několika políčky, když už byla nevěstou. Proč? Vrátila se z procházky se ženichem trochu později, než jí bylo dovoleno.

Musím zde učiniti přestávku, abych si dovolil důležitou poznámku. Nepíši tuto knihu kvůli svým nepřátelům, abych jim odpovídal nebo snad se hájil. Způsob, kterým se na mne útočí, vylučuje odpověď i obhajobu. Nepíši tuto knihu ani pro své přátele. Znají mne, rozumějí mi, a není třeba, abych jim o sobě vypravoval. Spíše sám pro sebe ji píši, abych měl jasno o sobě a abych mohl vydati účet o tom, co jsem dosud udělal, i o tom, co ještě mám v úmyslu. Píši, abych se zpovídal, nevyznávám se však lidem, protože těm také nenapadne, aby mi přiznali své hříchy, nýbrž zpovídám se svému Bohu a svému svědomí. A co nakonec ti dva řeknou, to bude pro mne rozhodující. Proto jsou mi hodiny, kdy píši tyto listy, posvátnými. Nejen pro tento život pozemský je píši, nýbrž i pro onen, v nějž věřím a po němž toužím. V této zpovědi beru na sebe podobu, jakou budu jednou míti po smrti. A proto je mi opravdu úplně lhostejno, co se řekne o této knize zde či onde. Vkládám ji do rukou zcela jiných, do rukou nejpovolanějších, do rukou osudu, vševědoucí Prozřetelnosti, jež nezná přízně a nepřízně a rozdává jen pravdu a spravedlnost. Před Ní nedá se zamlčeti ani okrášliti pranic. Poctivě a přímo nutno říci vše, jak to bylo a jaké to je, ať to bolí sebevíce, ať je to třeba bezohledné.

Byl vynalezen výraz „problém Karla Maye“. Přijímám jej. Ale nikdo z těch, kteří mé knihy posuzují, ba odsuzují, třeba jich nečetli, nebo jich nepochopili, mi ten problém nerozřeší.

Problém Karla Maye je problém lidstva přenesený na jednotlivce, soustředěný v jedinou osobu. Problém Karla Maye nutno řešiti právě tak, jak se řeší problém lidstva. Kdo není schopen řešiti „otázku“ Karla Maye uspokojivě a lidsky, ten ať nesahá slabýma rukama, kam nestačí, a nedostačitelnými myšlenkami ať se neobírá těžkými otázkami lidstva. Klíč, otvírající zámky těch záhad, máme již dlouho. Křesťanská církev jmenuje jej „dědičným hříchem“. Znáti praotce a pramatky znamená pochopiti děti a vnuky. Jen pravá humanita, ušlechtilé, lidské smýšlení může býti stejně pravdivé i spravedlivé k předkům i k potomstvu. Ukázati správně vliv zemřelých na ty, kdož je přežili, jest vlastně vykoupením a blažeností pro obě strany, a proto je mou povinností vylíčiti členy naší rodiny, jakými skutečně byli, byť si někdo řekl, že je to nevděčné. Je třeba býti pravdivým nejen vůči sobě i vůči nim, nýbrž i vůči bližním. Snad se mnohý poučí z našeho příkladu, aby správně jednal i ve své věci – – –

Matka zdědila dva roky předtím, než jsem se narodil, znenadání po vzdáleném příbuzném dům a s ním několik míšků peněz. V prvém byly dvoufeniky, v druhém třífeniky, v třetím groše. Ve čtvrtém cinkala kopa padesátifeniků, v pátém a posledním bylo deset starých šestáků, deset osmigrošáků, pět zlatníků a čtyři tolary. To bylo bohatství! Nám, chuďasům, se zdálo, že je to skoro jako milion. Dům[4] byl sice zšíří tří úzkých oken, celý dřevěný, ale za to byl třípatrový a měl holubník až pod samou střechou. A holubník, jak známo, každý dům nemá!

V přízemí byla jen světnička s dvěma okny a s vraty. V té se usadila babička, otcova matka. Vzadu byla místnost se starým mandlem. Lidem jsme jej pronajímali po dvou fenikách za hodinu. A bývaly to šťastné soboty, když mandl vynesl deset, ba dvanáct i čtrnáct feniků. Tím naše zámožnost znamenitě stoupla. V prvním poschodí bydleli rodiče a my, děti. Také otec měl tam stav. Spali jsme v druhém patře s hejnem myší. V holubníku bydlelo několik jiných hlodavců, kteří i nás v noci navštěvovali. I sklep jsme měli, ale byl vždy prázdný. Jednou tam bylo pár pytlů bramborů, ty však patřily sousedovi. Sám sklepu neměl a jen si je u nás uložil. Babička tenkrát řekla, že by bylo lépe, kdyby brambory byly naše a sklep sousedův.

Dvůr byl tak maličký, že když my, děti, jsme se tam rozestavily, bylo jen tolik místa, že jsme div do sebe nestrkaly.

Za dvorkem byla zahrada, v ní byl keř bezu, švestka, jabloň a louž, které jsme říkali „rybník“. Bez poskytoval nám čaj pro pocení. Ale na dlouho nevystačil. Když se z nás někdo nachladil, ostatní začali kašlat také; chtěli se také potit! Jabloň vždy kvetla bohatě. Ale dobře jsme věděli, že jablka chutnají nejlépe hned po odkvětu. Proto obyčejně již počátkem června byla očesána. Jen švestky nám byly posvátné. Babička je tuze ráda jedla. Denně jsme je počítali a nikdo si netroufal dopustiti se pychu. Ale obyčejně nám, dětem, dostalo se z toho víc, než nám náleželo.

„Rybník“ byl znamenitě oživen. Bohužel ne rybami, nýbrž žabami. Znali jsme každou z nich, dokonce i po hlase; bylo jich vždy deset až patnáct. Krmili jsme je žížalami, mouchami, brouky a jinými dobrými věcmi, jež jsme z gastronomických a estetických důvodů nemohli sami sníst. Žáby nám byly za to vskutku vděčny. Poznávaly nás. Když jsme se blížili k louži, vyskakovaly na břeh. Některé z nich se daly i uchopiti a hladiti. Ale hlavní díkůvzdání projevovaly večer, když jsme usínali. Žádná salašnice nemá takovou radost ze své citery, jakou my měli z žab.

Věděli jsme, která právě kuňkala, zda Pavel, Fric nebo Artur. Když začaly dvojzpěv nebo i sbor, vyskočili jsme z peřin, otevřeli okna a žabám přizvukovali, až přišla babička nebo matka a poslala nás tam, kam jsme patřili.

K našemu zármutku přišel jednou do městečka tak zvaný okresní lékař na tak zvanou zdravotní prohlídku. Všude něco nacházel. Byl to zvláštní a bezcitný člověk. Sotva přišel k naší krásné louži, spráskl ruce nad hlavou a nařídil rozhořčeně, že toto bahnisko, šířící mor a choleru, musí zmizet. Nazítří přišel policajt Eberhard s listem pana městského rychtáře; nařizovalo se nám do tří dnů louži zasypat a žabí osadu vyhubit pod pokutou patnácti „dobrých“ grošů.

My, děti, byly jsme zdrceny. Naše žáby zahubit! Ano, kdyby mezi nimi byl býval také rychtář Layritz, velmi rádi bychom je byly vydaly na smrt! Radili jsme se, co udělat, a usnesení bylo též provedeno. Louž se vyčerpala tak daleko, abychom žáby mohli schytat. Pak jsme je dali do košíku s víkem a zanesli je ven za střelnici do obecního rybníku. Babička šla s košíkem před námi, my za ní.

U rybníka jsme každou žábu zvlášť vyňali, polaskali, pohladili a konečně pustili do rybníka. Kolik vzdechů se při tom ozvalo, kolik slz skanulo, kolik zničujících rozsudků vyhlášeno na takzvaným okresním lékařem, to se dnes, po šedesáti letech, už nedá stanovit. Ale pamatuji, že nám babička pro útěchu v naší veliké žalosti řekla: „Neplačte, děti! Za deset let zdědíte všichni třikrát větší dům, se zahradou pětkrát větší, kde bude desetkrát větší rybník s dvacetkrát většími žabami!“

Těch jejích dobrých slov! Jak pěknou, příjemnou náladu v nás jimi náhle vyvolala! S babičkou a s prázdným košíkem vraceli jsme se vesele domů.

Stalo se to tenkrát, když jsem již nebyl slepý a mohl běhat s ostatními. Nebyl jsem slepý od narození, ani stižen dědičnou tělesnou vadou. Rodiče moji byli silní, zdraví lidé. Je zlomyslností předhazovati mi nějakou dědičnou, atavistickou vadu. Krátce po narození jsem těžce onemocněl, nastala u mne dočasná ztráta zraku a chřadl jsem čtyři dlouhá léta. Nebyl to však následek dědičnosti, nýbrž čistě místní poměry, chudoba, nerozum a zhoubné mastičkaření, jimž jsem podlehl. Když mne později léčil zkušený lékař, vrátil se mi záhy zrak a vyrostl jsem v silného a velmi odolného hocha, jenž se mohl měřiti s každým. Ale než budu vypravovat o sobě, pozdržím se trochu u prostředí, v němž jsem své dětství prožil.

S domem zdědila matka i dluhy na dům vtělené. Bylo nutno platiti úroky. Bydlili jsme právě jenom zadarmo a ani to ne zcela. Matka byla šetrná, otec také, ale svým způsobem. Neznal míry v ničem – v lásce, hněvu, píli, chvále, haně – a tak i zde, při hodnocení dědictví. Zděděné peníze mohly býti pobídkou, aby se šetřilo dále, dokud domek nebude zbaven dluhů.

Otec, třebas i nemyslil, že jsme zbohatli, přece se domníval, že nyní může změniti způsob života. Vzdal se toho lopotiti se po celý život za stavem. Vždyť měl dům a peníze, mnoho peněz. Mohl začíti výnosnější práci než je tkalcovina. Nemoha usnouti, přemýšlel o tom, leže v posteli, co by měl dělat. Slýchal v prázdném holubníku nad sebou hřmotiti krysy. Ježto se hřmot denně opakoval, bylo snadno přijíti na myšlenku: krysy se vyženou a v holubníku se umístí, kdo tam patří. Otec chtěl býti holubářem, nerozuměl tomu však ani za mák. Někde slyšel, že holubářstvím je možno mnoho vydělat, a doufal, že i bez odborných zkušeností má dosti inteligence, aby každého obchodníka přelstil. Krysy byly vypuzeny a v holubníku ubytováni holubi.

Neobešlo se to, bohužel, bez peněz. Matka musila vydati jeden ze svých váčků s penězi, snad i dva. Učinila to velmi nerada. Nám, dětem, se holubi lépe líbili než jí. Nejvíce nás těšilo pozorovati, jak milá ta zvířátka mění svůj jemný šat. Otec koupil dva páry drahých „modráků“. Když je přinesl, ukazoval nám je. Chtěl vydělat aspoň tři tolary. Ale za pár dní modré peří bylo na zemi; nebylo pravé, bylo jenom nalepeno. Z drahých modráků stali se obyčejní, bezcenní bílí holubi.

Otec koupil mladého, šedého bubláče za tolar a patnáct grošů. Brzy se však ukázalo, že je starý a slepý. Nevycházel z holubníku; byl bezcenný.

Podobné případy se opakovaly. Aby se holubářství povzneslo, musila maminka obětovati ještě třetí míšek. Pravda, otec namáhal se ze všech sil. Nepopřál si klidu. Navštívil kdejaký trh, chodil do všech výčepů a hostinců, kupoval a hledal kupce. Tu koupil hrách, tu zas vikev, kterou měl „polovic zdarma“. Pořád byl na cestách, ode vsi ke vsi, od sedláka k sedlákovi. Přinášel nám sýr, máslo a vejce. To jsme vůbec nepotřebovali. Od selek draho kupoval, aby si je naladil k obchodu. Ale jen s námahou, ba se ztrátami se koupených věcí zbavil. Domácímu, rodinnému štěstí jeho neklidný, toulavý život neprospíval, nýbrž pohlcoval jej; spotřeboval i ostatní míšky.

Matka domlouvala, avšak marně. Soužila se a snášela vše mlčky, až konečně bylo by bývalo hříchem trpěti dále. Šla k rychtáři Layritzovi, který tentokrát projevil lepší rozum, než v záležitosti našich žab.

Maminka mu vyložila, že má svého muže velice ráda, že však musí také dbát o blaho svých dětí. Svěřila mu, že má kromě zmíněných váčků ještě jeden míšek s penězi, který zatajila svému muži. Prosila pana rychtáře, aby jí laskavě poradil, jak by měla ty peníze uložit, aby zajistila sebe i své děti. Zároveň mu váček ukázala. Otevřel jej a počítal. Bylo v něm šedesát tvrdých, cíděných lesklých tolarů. Udivil se nad tím velice.

Pan rychtář Layritz přemýšlel. Výsledek úvahy byl tento: „Milá paní Mayová! Znám vás. Vím, že jste dobrá žena. Musím se vás zastati. Postarám se o vás. Naše porodní babička je už stará, potřebujeme mladší. Půjdete do Drážďan a stanete se tam pomocí těchto peněz porodní asistentkou. Obstarám to! Vrátíte-li se s dobrým vysvědčením, ustanovíme vás hned. Zaručuji vám to svým slovem. Dostanete-li však špatné vysvědčení, pak vás nemůžeme potřebovat. Teď se vraťte domů a řekněte svému manželovi, aby ke mně hned přišel, že s ním chci pohovořit!“

Stalo se. Matka odešla do Drážďan, a když se vrátila s dobrým vysvědčením, pan Layritz dostál slibu; byla hned v našem městečku ustanovena.

Babička s otcem vedli domácnost, když byla matka v Drážďanech. Byla to krutá doba, doba utrpení pro nás všechny. Vypukly tehdy neštovice. My, děti, byly jsme nemocny neštoviční nákazou. Babička i otec pracovali a starali se do úpadu. Hlava jedné z nemocných sester proměnila se neštovicemi v beztvárný chuchvalec. Čelo, oči, uši, nos, ústa i brada docela zmizely. Řezy nožem pátral lékař po ústech, aby mohla požíti aspoň trochu mléka, jež jí nalili do úst. Ta sestra žije podnes. Je nejveselejší z nás a nikdy od oné doby nestonala. Dosud má jizvy po řezech, jak jí, neštovicemi nemocné, doktor hledal ústa.

Matka se vrátila z Drážďan dříve, nežli tato těžká doba minula. Mně přinesl její pobyt ve velkoměstě velké štěstí. Svou pílí a tichou a vážnou povahou získala si přízeň dvou drážďanských profesorů, Grenzera a Haaseho. Vypravovala jim o mně, o slepotou trpícím, zbědovaném, ale duševně čilém synkovi. Vyzvali ji, aby mne přivedla do Drážďan, že se pokusí mne vyléčit. Stalo se. Výsledek byl nesmírně radostný. Vrátil jsem se domů vidoucí a úplně zdráv.

Ale to vše vyžádalo si takových značných obětí peněžních, ovšem značných jen pro naše chudé poměry, že jsme musili dům kvůli všem těm výdajům prodati. Co zůstalo z prodeje, sotva stačilo na nejnutnější potřeby. Šli jsme 1845 do nájmu. – – –

A teď o ní – o té, jež měla na můj duševní vývoj vliv největší a nejhlubší. Matka naší matky narodila se v Hohensteinu. Proto jsme jí říkali „hohensteinská babička“. Otcově matce říkali jsme „ernsttálská babička“, také podle jejího rodiště. Tato babička byla zvláštní bytost, hluboce založená, šlechetná, skoro bych řekl tajeplná. Od mládí byla mi obšťastňující, milou hádankou, z jejíchž hlubin mohl jsem čerpati bez obavy, že kdy dosáhnu dna. Odkud to všechno měla? Jednoduchá odpověď: byla duší a jen duší! Dnešní psychologie ví už, co to znamená. Zrozena v největší bídě, vyrostla v nekonečném utrpení, proto hleděla na svět očima, jež toužily po vykoupení, očima plnýma naděje. Kdo správně dovede věřiti a doufati, ten má již zemské strasti za sebou a kráčí vstříc sluneční záři a božímu míru.

Babička byla dcerou prachudých lidí. Ztratila brzy matku a musila živiti svého nemocného otce, který po léta až do smrti byl upoután neduhem na starou, koženou lenošku, nemoha ležeti ani státi. Pečovala o něj s neskonalým, dojímavým sebeobětováním. Pro svou chudobu mohla bydleti jenom co nejlevněji. Z okna jejich světnice bylo viděti jen na hřbitov. Babička znala všecky hroby a v duchu viděla jen jedinou cestu pro sebe a pro otce: z chudé úmrtní světnice v rakvi na krchov.

Měla milence, který to s ní myslil vážně, ale raději ustoupila. Chtěla náležeti jedině svému otci – a dobrý hoch dal jí za pravdu, neřekl nic a věren jí, čekal.

Na půdě měli starou truhlu s knihami ještě staršími. Byly vázány v kůži, různého obsahu, jak duchovní, tak i světské a dědily se v jejich rodině. Vypravovalo se o nich, že jsou upomínkou na vzdělané muže a zcestovalé učence, kteří z rodiny pocházeli, když ještě byla zámožnou. Otec i dcera uměli čísti. Naučili se tomu sami. Večer po denní námaze rozsvítili si lampičku a jeden nebo druhý předčítal. V přestávkách se o čteném hovořilo. Snad dvacetkrát pročetli všecky knihy a začínali zas a zas, protože po každé nacházeli nové a nové myšlenky, krásnější, a jak se jim zdálo, i správnější než dříve. Nejčastěji četli velký, už velice ohmataný svazek s názvem:

HAKAVATI
tj.

vypravěč pohádek v Asii, Africe, Turecku, Arábii, Persii a Indii, spolu Dodatek s významem, explanatio a interpretatio, též s mnohým srovnáním a vyobrazeními sebraný od

Christiana Kretschmanna,
který byl z Germanie.
Tiskl Wilhelmus Candidus.
A. D.: MDCV.
*

Byla to sbírka význačných orientálských pohádek, jež dosud v žádné jiné pohádkové sbírce uveřejněny nebyly. Babička je znala všecky; vyprávěla je zpravidla doslova stejně, než někdy přece jen uznala za dobré tu a tam něco pozměniti. Bylo to důkazem, jak dobře pronikla v ducha pohádky, kterou vyprávěla; věděla, kdy vypravování bude nejlépe působiti.

Zamilovanou její pohádkou byla pohádka o Sitaře. I já jsem si ji později oblíbil, protože vypráví o zemi a lidech čistě eticky.

Babiččin otec umřel následkem několikerého chrlení krve. Ošetřování bylo tak vysilující, že i dcera byla blízka smrti, pozdravila se však. Když uplynula doba smutku, přišel May, její milý a vzal si ji. Konečně byla opravdu šťastna! Bylo to manželství, jak je chce Bůh. Narodily se jim dvě děti, dcera, jež se později nešťastným pádem zmrzačila, a můj otec.

Jak viděti, těžkých zkoušek u nás nechybělo. Právě tak je jasno, že nic nezamlčuji. Nesmí býti mou snahou, abych ošklivé přebarvoval na krásné.

Brzy po narození druhého dítka stalo se ono neštěstí o Vánocích, jež už jsem popsal. Hodný ten muž, mladý ještě, zřítil se do hluboké rokle zaváté sněhem a zmrzl. Babička s oběma dětmi neměla o Vánocích nic k jídlu, a teprve po dlouhé době útrap a nejistoty zvěděla, jak ztratila svého milovaného muže. Následovala léta smutku, pak hned doba válek napoleonských a hladu. Vše bylo zpustlé; nebylo práce, drahota rostla, zuřil hlad.

Jakýsi chudý řemeslnický tovaryš šel žebrotou. Babička mu nemohla nic dát. Neměla ani pro sebe ani pro děti. Viděl, že potají pláče. Byl dojat. Odešel, asi za hodinu byl tu zase. Vysypal před babičku z mošny všecko, co dostal: krajíčky chleba, pár bramborů, hlávku zelí, kornout krup, kousek jitrnice, pytlík mouky, syreček a kousíček skopového loje. Pak rychle odešel, aby se vyhnul díkům. Nikdy už ho babička nespatřila. Jeden jest však, jenž ho zná a nezapomene mu toho. A Ten ještě jinak a lépe pomohl.

Nadlesnímu z okolí umřela žena. Měli hodně dětí. Nadlesní byl znám jako zámožný a šlechetný muž. Přál si, aby babička vedla jeho hospodářství.

V oné době bídy ráda byla by svolila, vzkázala mu však, že se od svých dětí odloučit nemůže i kdyby je měla kam dáti. Ale ten dobrák se nerozmýšlel. Je prý mu jedno, zdali živí šest nebo osm dětí; najedí se všechny, aby jen přišla i s dětmi. Byla to záchrana v nejvyšší nouzi!

Pobyt v osamělé, tiché myslivně působil na matku i děti blahodárně. Majíce lepší stravu, sílily všechny tři a byly zdrávy. Nadlesní dobře pozoroval, jak se babička činí, aby se mu odvděčila, aby s ní byl spokojen. Pracovala skoro nad své síly, vedlo se jí však při tom dobře. Nadlesní si toho všímal a odměnil ji tím, že dopřával i jejím dětem všeho, co měly jeho vlastní děti. Sám však byl dosti pyšný a dělal aristokrata. Se svou tchyní jedl zvlášť, a babička, jsouc toliko služkou, musila jísti ne sice v čeledníku, ale v dětském pokoji.

Když po delší době seznal její zvláštní život duševní, ulehčil i jejímu nitru, odlehčil jí v práci a dovolil, aby jemu a jeho tchyni předčítala večer ze svých knih. Také jeho knihy směla čísti. Jak tomu byla ráda, vždyť nadlesní měl prý dobré, užitečné knihy.

Dětem rozumně dopřávalo se volnosti. Dováděly v lese, sílily, jejich zdraví kvetlo červenými tvářemi. Malý May byl nejmladší a nejmenší, činil se však ve všem všudy jako druzí. Pozoroval, učil se, pamatoval si. Všecko by byl rád věděl. Tázal se po každém předmětu, který dosud neznal. Znal brzy jména všech rostlin, housenek i červů, motýlů a brouků, kteří se v okolí vyskytovali. Chtěl také poznati povahu, zvyky a vlastnosti všech těchto živých tvorů. Nadlesní jej pro tuto zvědavost měl rád a brával jej na své pochůzky s sebou.

Dlužno se o tom zmíniti, aby mi bylo později rozuměno. Nemohlo zajisté působiti na hocha šťastně, když později upadl z této jasné, nadějné doby mládí v starou, tíživou bídu.

V té době stalo se ještě, že při obědě spadla babička náhle se stolice a mrtva klesla na zem. Pobouřilo to arci všechen dům. Přivolaný lékař zjistil ochrnutí srdce. Babička je prý mrtva; po třech dnech ať je pohřeb. Ona však žila! Slyšela a viděla všecko, rozuměla každému slovu, pozorovala, jak pro ni pláčí a bědují. Nemohla však hnouti ani prstem, ani rty, ani zpola přivřenými víčky.

Viděla i slyšela, jak přišel truhlář a bral jí míru na rakev. Když byla rakev hotova, byla do ní vložena, uložena do studené komory a v den pohřbu vystavena na márách v síni. Přišli nosiči, farář, kantor a zpěváci. Celá rodina začala se loučiti s babičkou, zdánlivě mrtvou. Ať někdo zkusí představit si její úzkost. Tři dny a tři noci marně se namáhala projeviti nějakým pohybem, že je naživu – – – marně! Teď nastal poslední okamžik možné záchrany. Až bude rakev zavřena, konec naději. Vypravovala později, že se až nelidsky úsilně namáhala pohnouti alespoň prstem, když lidé po řadě naposledy jí uchopili ruce. Učinila to i nejmladší dcerka nadlesního, jež zvláště k babičce lnula. A ta vykřikla uděšeně: „Chytla mě za ruku! Chce si mne vzít!“ A opravdu, přítomní viděli, že zdánlivě mrtvá zvolna zavírá a rozevírá ruku. O pohřbu rázem nebylo ani řeči. Přivedli jiné lékaře. Babička byla zachráněna.

Od té doby žila ještě vážněji nežli dříve. O tom, co procítila a promyslila v oněch nezapomenutelných třech dnech na prahu života a smrti, málokdy promluvila. Bylo to jistě hrozné. Její víra v Boha se však jen upevnila a důvěra v Něj se prohloubila. Tak zvanou skutečnou smrt pokládala za pouhé zdání, jako sama byla kdysi jen zdánlivě mrtva. Po léta hledala správnou myšlenku, aby si to objasnila a potvrdila. Jen jí a její zdánlivé smrti vděčím i já za to, že není pro mne smrti, že věřím jen v život. –

Dříve však, než nabyla vnitřního klidu po této události, byla uvržena se svými dětmi do bývalé bídy. Nadlesní byl přeložen a oženil se. Babička se vrátila do Ernsttálu a musila vlastníma rukama vydělati každý groš, kterého bylo zapotřebí.

Jakýsi hodný tkadlec, jménem Vogel, se o ni ucházel. Domlouvali jí lidé, že je povinna svým dětem dáti nového otce. Vzala si onoho tkalce a nelitovala toho. Jenže brzy byla zase vdovou. Vogel zemřel a zanechal jí vše, co měl: chudobu a pověst poctivého a pilného muže.

Pak bylo kolem ní stále klidněji. Dcera pracovala u švadleny, syn chodil tkalcovat od rána do večera. Bylo samozřejmé, že musí být tkalcem. Za pobytu v myslivně nabyl však jiných názorů a chuti docela jiné. Je tedy snadno pochopitelno, že byv do neoblíbeného řemesla vnucen, připadl na myšlenku vysvoboditi se z něho obchodem s holuby. Jako hoch a později i jako mladík plnil svědomitě svou povinnost. Byl pilným a stal se znamenitým tkalcem. Jeho kusy byly tak čisté a správně propracované, že každý podnikatel rád jej přijal do práce.

Ve volných chvílích procházel se po polích a lukách, sbíral rostliny a hleděl si zachovati všecko, čemu se naučil u nadlesního. Proto měl velikou radost, naleznuv mezi zmíněným dědictvím naší matky též několik starých, velmi zajímavých knih, jejichž obsah mu značně prospíval v jeho volných chvílích. Pamatuji se zvláště na silný, velký svazek, který měl na tisíc stránek a nesl tento název:

HERBÁŘ
(čili Bylinář)

vysoce učeného a světoznámého Pana Dra. Petři Andreae Matthiolia. Nyní znovu s mnoha krásnými figurami (též s užitečnými léčivy a jinými dobrými věcmi) po třetí se zvláštní pílí rozmnoženo a dokončeno od

Joachima Cameraria
doktora med. v Norimberku.
MDC.

Otec se hned chopil té knihy a pilně ji pročítal. Obsahovala i více, než titul sliboval. Jména rostlin uváděna někdy v tom herbáři francouzsky, anglicky, rusky, česky, italsky, ba dokonce i arabsky. To se mně zvláště později tuze hodilo. Můj otec četl znamenitou tu knihu pozorně stranu za stranou, od rostliny k rostlině. Tak dosavadní své vědomosti rozhojnil ještě mnoha poznatky. Poznal nejen jména rostlin, nýbrž i vlastnosti technické i výživné i léčivé účinky jejich. Předkové naši zkoušeli tyto účinky a na okrajích listů napsali četné poznámky o výsledku zkoušek. Později stala se mi ta kniha pramenem nejčistších a užitečných radostí. Otec mne ještě více k četbě v ní pobízel.

Mezi jinými z oněch knih musím jmenovati sbírku biblických dřevorytin, nejspíše z prvních dob umění dřevoryteckého. Tu knihu mám, jakož i herbář, dodnes. Obsahuje mnoho znamenitých obrazů. Ale některé bohužel scházejí. Na prvním obraze je Mojžíš. Poslední představuje zvíře z XI. kapitoly Zjevení sv. Jana. Titulní list té knihy chybí. Proto nevím, kdo je původcem díla, ani kdy bylo vydáno. Když nám babička vyprávěla biblické příběhy, brala tuto knihu na pomoc. Každé vyprávění babiččino bylo pro nás požitkem. Zmiňuje se o tom, přicházím k nejlepší vlastnosti babiččině v očích nás dětí, totiž k jejímu nevyrovnatelnému umění vypravěčskému.

Vlastně nevyprávěla, nýbrž tvořila; kreslila, malovala, všemu dávala tvar. I nejnemožnější představa nabývala tvaru, postavy i barvy jejími rty. A naslouchalo-li dvacet osob, každý z těch dvaceti posluchačů měl dojem, že vypráví jen pro něj. Co vypravovala, to utkvělo v mysli. Ať čerpala z bible, nebo ze svého přebohatého světa pohádek, nakonec objevil se úzký vztah mezi nebem a zemí, vítězství dobra nad zlem a připomenutí, že vše pozemské je pouze přirovnáním, protože původ pravdy je ve vyšším životě a nikoliv v nízkém.

Jsem přesvědčen, že tyto vztahy nevkládala do svých vyprávění vědomě a s jasným úmyslem. K tomu nebyla dostatečně školena. Byl to její přirozený dar, dílo genia, a ten, jak známo, nejjistěji dosahuje svých cílů, když není znám ani pozorován.

Babička byla chudá, nevzdělaná žena, byla však rozenou básnířkou, proto byla vypravěčkou pohádek, jež tvořila za svého hojného vypravování. Tvořila postavy, žijící opravdu ve skutečném světě, nejenom v její obrazotvornosti.

V mé paměti nevynořuje se prvně pohádka „O Sitaře“, nýbrž pohádka „O ztracené a zapomenuté lidské duši“. Té duše mi bylo nekonečně líto. Plakal jsem pro ni slepýma dětskýma očima, jež neznaly tehdy denního světla. Její vypravování bylo pro mne naprostou skutečností. Teprve po letech, když jsem poznal život a nitrem člověka zevrubně se zabýval, poznal jsem, že znalost lidské duše byla opravdu ztracena a zapomenuta, a že celá naše psychologie dosud nebyla s to, aby nám tuto znalost vrátila. Celé hodiny ve svém dětství sedával jsem tiše a nehybně, zíraje strnule do temnoty svých nemocných očí a přemýšleje o tom, kam se jen poděla Ztracená a Zapomenutá duše. Chtěl jsem ji nalézti stůj co stůj.

V takových chvilkách brávala mne babička na klín, políbila mne na čelo a říkala: „Mlč, hochu! Pro ni se netrap. Já ji nalezla. Jest zde!“ „Kde, kde?“ ptal jsem se. „Tady je, u mne,“ odpověděla. „Ty jsi tou duší, ty!“ „Ale já přece nejsem ztracen,“ namítal jsem. „Ano, jsi ztracen! Svrhli tě do nejubožšího, nejšpinavějšího Ardistanu. Ale budeš nalezen. Zapomenou-li všichni, Bůh nezapomene.“

Tehdy jsem tomu nerozuměl. Mnoho času uplynulo, než jsem to pochopil.

V tomto raném dětství byla pro mne vlastně každá živá bytost toliko duší. Neviděl jsem. Nebylo pro mne postav ani tvarů, barev, míst a jejich změn. Mohl jsem osoby a věci ohmatati, slyšeti, čichati. To však nestačilo, abych si mohl utvořiti o nich plastickou představu. Mohl jsem je toliko tušiti. O podobě člověka, stolu, psa, mohl jsem si učiniti jen vnitřní, duševní obraz. Ne tělo, nýbrž i duši jsem poslouchal, když někdo hovořil. Ne vnějšek, nýbrž i nitro jeho se mi přiblížilo. Pro mne oživovaly svět jen duše, duše a nic jiného. To zůstalo i potom, když jsem nabyl zraku a dále do jinošských a mužných let, až do dnešní doby. To je rozdíl mezi mnou a jinými. To je také klíč k mým knihám. Tím se vysvětluje vše to, co se na mně chválí a také haní – jen ten je schopen o mně pronášeti úsudek, kdo slepý byl a nabyl zraku, kdo měl vnitřní svět tak hluboce založený a tak mocný, že i pak, když prozřel, ovládl pro celý život i jeho svět vnější, jen ten, se může do všeho vmysliti, co jsem já myslil, učinil a napsal, jinak nikdo.

Celé dny jsem nebýval u rodičů, nýbrž u babičky. Byla mi vším. Byla mi otcem i matkou, vychovatelkou, světlem a září sluneční, jež chyběla mým očím. Stal jsem se jí podobným, protože všecko, co jsem vnímal tělesně i duševně, pocházelo od ní. Co mi vyprávěla, opakoval jsem si, přidávaje, co má dětská obrazotvornost uhodla nebo spatřila.

Vyprávěl jsem to sourozencům a těm, kdož přišli ke mně, protože jsem nemohl k nim. Osvojil jsem si babiččin tón a jistotu její, jež netrpěla pochybnostmi. Znělo to moudře a přesvědčovalo to. Měl jsem nimbus dítěte, na své stáří neobyčejně chytrého. I dospělí přicházeli mne poslouchat a snad by ze mne byli k mému neštěstí udělali nějaké zázračné dítě či orákulum, kdyby babička, skromná, chytrá a pravdymilovná, nebyla včas zakročila, právě když jsem se nalézal v nebezpečí.

Slepému dítěti se ukládá málo práce. Proto má více času přemýšleti a hloubati než jiné děti a může se někdy jeviti chytřejším, než vskutku jest.

Můj otec neměl, bohužel, chytré skromnosti babiččiny, ani mlčelivého rozmyslu matčina. Velice rád mluvil, a, jak víme, přeháněl ve všem, co dělal a co řekl. Tím se stalo, že jsem přece později propadl osudu, jemuž jsem tehdy unikl, strašnému osudu: býti až do nebes chválen.

Když jsem nabyl zraku, byl můj duševní svět vyvinut a v pozdějších základních rysech upevněn. Svět světla, jenž se nyní před mýma očima rozvíjel, neměl už té síly, aby k sobě strhl těžiště mého nitra. Zůstal jsem dítětem navždy, tím větším, čím jsem více rostl, dítětem, v němž duše převládala a ještě dnes převládá; žádný ohled na svět vnější a na hmotný život nemůže mne nikdy přiměti, abych něco opominul, co má duše schvaluje.

Celým životem provází mne zkušenost, že i národům vede se právě tak, jako mně. Jednají nejraději ne z důvodů vnějších, nýbrž z pohnutek duše.

Největší a nejkrásnější činy národů se rodí z duše. Sebesilnější a vynalézavější duch básníkův nevnutí dějinám národa látku k velkému dramatu národnímu, není-li již duši lidové dána.

Založme sta spolků pro vydávání spisů pro mládež, komisí, knihoven pro mládež, žactvo i lid, a přece výsledek bude pravý opak našich cílů, dáme-li jim knihy, jejichž potřebu diktuje naše pedantství a naše metodika, nikoliv duše těch, kterým je vnucujeme. Studoval jsem tyto duše, poznával jsem je od mládí. Sám jsem byl jednou z nich a jsem jí dokonce podnes. Vím proto, že nelze dát lidu a mládeži knihy vzorných ctností, protože nikde není člověka, jenž by byl sám takovým vzorem. Čtenář chce pravdu, skutečnost. Nenávidí mravné čepečníky, kteří stojí vždy právě tak, jak byli postaveni, nemají ani masa ani krve a halí se jenom do toho, do čeho je oblékne modistka – školní morálka.

Není úkolem spisovatele pro mládež kresliti postavy, jež jednají tak skvostně, bezvadně, že nás naprosto omrzí. Jeho největší umění záleží v tom, že svým postavám klidně dovoluje dopouštět se všech těch omylů a pošetilostí, před nimiž chce mladistvé čtenáře uchovati. Je nepoměrně lépe, když ony románové postavy zahynou, než aby rozhněvaný chlapec přenesl sám z knihy do života zlo, jež se v knize nestalo, ač logicky by se státi musilo. To je osa vší naší literatury pro mládež a lid. Vzorní lidé a vzorné děti jsou špatné příklady. Budí odpor. Je třeba ukázati záporné stránky života, ale pravdivě a poutavě, pak bude dosaženo kladných. –

Náš nový byt byl na náměstí, v jehož středu byl kostel. Na náměstí si děti nejraději hrály. Starší školáci scházeli se podvečer u kostelních dveří a vyprávěli si příběhy. Byla to vybraná společnost, a každý mezi ně nesměl. Dostavil-li se nevítaný host, byl bez okolků vypráskán, že mu navždy zašla chuť vrátiti se. Já tam nešel sám, ani jsem neprosil; byl jsem tam přiveden, třebaže mi bylo teprve pět let a ostatním třináct a čtrnáct. Jaká čest! To se ještě nestalo! A za to jsem děkoval babiččiným pohádkám. Zprvu jsem jen tiše poslouchal, abych poznal všechny příběhy, které zde kolovaly. Nedávno jsem teprve prohlédl, oči měl jsem ještě zpola zavázané, a všichni mne šetřili. Když to však minulo, zapřáhli mne. Každý den novou pohádku, nové vyprávění, nový příběh. Konal jsem to však radostně. Babička mi pomohla. Zrána, dřív nežli jsme pojedli ranní polévku, promyslili jsme spolu, co jsem za soumraku měl vyprávěti. Když jsem přišel ke kostelní bráně, byl jsem dokonale připraven. Zvláště naše krásná kniha „Hakavati“ poskytovala látku nadlouho. Časem se ta látka náramně rozmnožila, arci nikoli v knize, nýbrž ve mně samém. Byl to jen prostý a přirozený výsledek nutnosti převésti po svém prohlédnutí duševní svět „Hakavatim“ vytvořený do viditelného světa barev, tvarů, těles a ploch. Tak vznikly nesčíslné variace a rozhojnění, jimž dal jsem pevný tvar jen vyprávěním.

Tehdy otec vymohl, že jsem směl chodit do školy. Chodilo se vlastně od šesti let, než maminku zavedlo často její povolání porodní pomocnice k panu pastorovi. Ten byl místním školním dozorcem a rád jí splnil přání, abych byl přijat před šestým rokem. Svolení pana učitele Schulze bylo možno také snadno získati, protože s ním otec hrával dvakrát týdně v karty.

Naučil jsem se velmi brzo čísti a psáti. Otec i babička mi při tom pomáhali.

Když jsem se to již naučil, myslil můj otec, že je na čase začíti, co se mnou zamýšlel. Na mně se mělo vyplnit, čeho nebylo dopřáno jemu. V myslivně bylo mu totiž dáno nahlédnouti do lepších a lidštějších poměrů. Myslíval i na to, že naši předkové bývali významní lidé, jichž jsme my, potomci, nebyli hodni. Chtěl se státi hodným jejich potomkem, avšak poměry jej násilně udržely dole. Trápilo jej to a hnětlo. Pro svou osobu se již s poměry smířil, do smrti musil zůstat chudým, nevzdělaným řemeslníkem.

Zato svá přání i naděje přenesl na mne. Umínil si, že učiní všecko, aby ze mne byl muž, jakým jemu nebylo dopřáno se státi.

Byl to zajisté dobrý úmysl. Ale mnoho záleželo na volbě prostředků a cest pro mou další výchovu. Chtěl moje štěstí a dobro. Mohl toho však dosáhnouti jen dobrými, šťastně volenými prostředky. Musím však, bohužel, aniž chci předbíhat, říci tolik, že pátým rokem moje „dětství“ bylo u konce. Zemřelo tím okamžikem, kdy jsem prohlédl ze své slepoty.

Mé oči, sotva prohlédly, viděly od prvé chvíle až dodnes jen práci, starosti, útrapy a soužení a trýzeň na mučednickém kolu, na němž jsem dodnes, bez konce mučen a týrán. – – –

Bez mládí

Ty milé, zlaté, krásné mládí! Jak často jsem tě viděl a jak často tebou se těšil! U jiných, vždy jen u jiných! U mne jsi nebylo! Obešlo jsi mne dalekým, dalekým obloukem. Nebyl jsem závistivý, opravdu ne; závist nemá u mne místa. Bolelo to však, když jsem viděl sluneční záři v životě jiných a sám jsem stál v nejzazším studeném a stinném koutě. Vždyť já měl srdce a toužil po jasu a teple.

Láska musí prohřívati i ten nejubožejší život, a chce-li, může býti ubohý chuďas bohatší než boháč. Stačí, bude-li hledati sebe sama. Nalezne vše, čeho mu osud nedopřál, a může rozdávati všem těm, od nichž ničeho nedostává. A vpravdě je lépe býti chudým a přece dávajícím, než bohatým a přece vždy jen přijímajícím.

Zde nutno zprvu vysvětliti omyl o mé osobě, jemuž se všeobecně věří. Mají mne za náramného boháče, ba za milionáře. Tím však nejsem. Dosud jsem vždy vystačil, avšak nic víc! A ani tomu brzy tak nebude, protože ustavičné útoky proti mně přece snad dosáhnou toho, co jimi má býti dosaženo. Přátelím se s myšlenkou, že zemru tak, jak jsem se narodil, jako chuďas. Nevadí. Je to záležitost zcela vnější. Na mém životě vnitřním a na budoucím mém životě to nezmění ničeho.

Onen můj nepřítel, jenž nalhal světu, že jsem milionářem, že můj příjem je 180.000 marek, je zchytralý, vypočítavý člověk, dobrý znalec lidí! Proti svému svědomí neváhá té lži užíti proti mně vždy pro svůj prospěch a zisk. Byl si dobře vědom, co činí, rozhodiv do novin svou lež. Vzbudil tím nejhoršího a nejnižšího nepřítele proti mně: závist. Dříve se také na mne útočilo. Ale nestojí to nyní ani za řeč. Od té doby, co svět myslí, že se topím v penězích, bije do mne docela nelidsky. Tato peněžní závist má značný úkol dokonce i v článcích jinak počestných a humánních literárních kritiků. Je nesmírně trapný pohled na tyto lidi, jinak literární kavalíry, jak se projíždějí na tak ubohé herce, jakou je ona nesvědomitá lež.

Můj dům, ve kterém bydlím, je bez dluhů. Malý cestovní fond jako železná záloha, je mým celým jměním. Z mých příjmů nezbude mnoho.

Stačí mi to zrovna pro moji skromnou domácnost. Také řadě vnucených mi procesů musím přinášet těžké oběti.

Dříve jsem mohl vyhověti i svému srdci a podporovati chudé lidi, zvláště chudé své čtenáře. Musilo to přestati. Pro onu rafinovanou lež o milionech jsem teď ještě více než dříve soužen žádostmi o peníze, jimž, žel, nelze mi vyhověti. Skoro každý odmítnutý je zklamán a stává se mým nepřítelem.

Prohlašuji, že daleko víc mi uškodila smyšlenka o mém nesmírném bohatství, než všecky nepříznivé kritiky a jiné projevy nepřátelství dohromady.

Po této malé odchylce, kterou jsem považoval za nezbytnou, vraťme se k „mládí“ domnělého milionáře, jenž touží po jiných pokladech než ti, kteří ho chtějí vykořistit.

Byly tenkrát zlé časy, zvláště pro chudinu v mé domovině. Nynější obyvatelstvo neumí si představiti, jak těžko se tam koncem let čtyřicátých chuďasové protloukali životem. Vysvětluje to čtvero slov: neúroda, nezaměstnanost, drahota a revoluce. Nám chybělo skoro všecko. Od souseda, hostinského „Zur Stadt Glauchau“ vyprošovali jsme si bramborové slupky, abychom z drobtů, snad na nich zbylých, uvařili jakousi vodovou polévku. Do „Červeného mlýna“ jsme chodili pro hrst mouky z pytlů a pro otruby. Z toho jsme se snažili udělati něco podobného potravě.

Na rumištích trhali jsme lebedu, mezi ploty divokou lociku a podobné věci. To jsme vařili a tím plnili jsme žaludky. Vezmeme-li do ruky lebedové listy, cítíme, že jsou mastné. Vskutku, při vaření objevilo se na vodě několik mastných skvrn. Jak výživné a delikátní nám připadalo toto jídlo!

Na štěstí nebyli všichni místní obyvatelé tkalci, jinak byl by bez práce kde kdo. Několik punčochářů přece trochu pracovalo. Tkali laciné, bílé rukavice pro mrtvé do rakví. Mamince se podařilo, že dostala také práci, šití takových rukavic. Od rána do večera seděli jsme u toho šití všichni, kromě otce. Matka šila palce, protože to bylo nesnadné, babička délky s malíčkem, sestry a já šili jsme prostřední tři prsty.

Když jsme byli hodně pilní, vydělali jsme si všichni dohromady jedenáct, ba i dvanáct grošů týdně. To přece byl kapitál! Koupili jsme za pět feniků burákový sirup a pět housek po třech fenikách. Namazali jsme je sirupem, rozkrájeli a svědomitě rozdělovali. Byla to odměna za minulý a zároveň posila na příští týden. Zatím co jsme takto doma pilně pracovali, byl otec velmi čile zaměstnán mimo dům. Jeho práce byla však spíše čestná než výdělečná. Šlo o záchranu krále Bedřicha Augusta a celé saské vlády. Před tím se myslelo opačně: král i vláda musí býti sesazeni a král vyhnán ze země. Celé Sasko tak smýšlelo. U nás však se od toho brzy upustilo, důvod byl znamenitý: protože to bylo nebezpečné! Stalo se, že nejhorší křiklouni v naší obci se srotili a přepadli pekařský krám. Rameno spravedlnosti je dalo hned pod závoru. Několik dní se sice cítili politickými mučedníky, avšak jejich ženy nechtěly o takovém hrdinství ani slyšet, bránily se vší silou. Radily se, chodily sem tam, přemlouvaly i jiné ženy; politizovaly a diplomatizovaly, hrozily a prosily. Rozumní, mírumilovní muži se k nim připojili. Starý, ctihodný pastor Schmidt měl kázání o pokoji a míru. Pan Layritz, rychtář, také. Policajt Eberhard chodil dům od domu a varoval před hroznými následky vzpoury. Strážmistr Grabner mu přizvukoval.

U kostelních dveří si mládež vypravovala za večerního šera jen o zastřelení, oběšení a zvláště o popravišti. To bylo tak popisováno, že si při tom každý, kdo to zaslechl, ohmatával krk a šíji. Nálada se naprosto změnila.

O sesazení krále už nikdo nemluvil. Naopak, ten dobrý, nejlepší pán musí zůstat! Již neběželo o to, zahnati ho, nýbrž spíše o jeho ochranu. Ve schůzích mluvilo se jen o tom, jak by to bylo nejlépe provésti. Všude vypravovali lidé o bojích, válce a o vítězstvích.

I my, hoši, vžili jsme se brzy do válečné nálady a do činů hrdinských. Já spíše jen zdálky, protože jsem byl ještě příliš malý, a pak, neměl jsem času – musil jsem šíti rukavice. Ale ostatní hoši a děvčata stáli všude na rozích ulic a vypravovali, co doma slyšeli.

Radili se o velmi důležitých věcech, hlavně jak udržet monarchii a znemožnit republiku. Zvláště jistou stařenu nenáviděli, která byla vším vinna. Říkalo se jí Anarchie. Bydlela v nejhlubších lesích. Ale v noci chodila do vsí a měst, bořila domy a pálila stodoly. Ta ničemnice! Na štěstí byli naši otcové vesměs hrdinové, kteří se nebáli ničeho, ani té oškubané Anarchie.

Bylo ustanoveno všeobecné ozbrojení pro krále a vlast. Odedávna byla v Ernsttále střelecká setnina i setnina gardy. Za cíl při střeleckých cvičeních sloužil první dřevěný pták, druhé dřevěný terč.

Měly býti zřízeny ještě dvě nebo tři setniny nové. Jedna z nich, polská setnina, ozbrojená kosami, měla skoliti protivníky zdálky. Ukázalo se, že v našem městečku byl neobyčejný počet hrdinů s náramným nadáním válečným, strategickým i taktickým. Žádného z nich nechtěli postrádati. Sečetli je; bylo jich třiatřicet.

Hodilo se to! Žádného z nich nemohli osvoboditi. Každá setnina potřebovala setníka, nadporučíka a poručíka. Sestaví-li se mimo střelce a gardu ještě devět setnin, bude jich celkem jedenáct, a všech třiatřicet důstojníků bude zaopatřeno.

Návrh byl proveden, ale každá setnina měla přirozeně jen několik hlav. Vycvičit všech třiatřicet důstojníků měl pan mistr punčochářský Loser, bubeník, bývalý voják. A ten tvrdil, že malý počet mužů v setnině je výhodou; čím méně jich je, tím méně prý jich může v boji padnout. Zůstalo proto při usnesení.

Otec stal se setníkem sedmé kompanie. Dostal šavli a signální píšťalku. S touto hodností nebyl však spokojen. Byla mu příliš nízká. Sotva byl vycvičen, rozhodl se docela tajně, aniž to kdo pozoroval, oddati se „vyššímu výcviku“, a já mu v tom měl býti pomocníkem.

Byl jsem prozatím osvobozen od šití rukavic a chodil jsem s ním denně do lesa. Tam, na louce obklopené se všech stran houštím, prováděli jsme své tajné evoluce. Otec byl hned poručíkem, hned setníkem, plukovníkem nebo generálem. Já byl saskou armádou. Cvičil jsem jako četa, potom jako setnina. Později byl jsem celým praporem, plukem, brigádou a divisí. Brzy jsem jezdil, pak zas běhal, vpřed, vzad, vpravo, vlevo, útočil a ustupoval. Nebyl jsem na hlavu padlý a měl jsem chuť a lásku k věci. Než při svém mládí nemohl jsem se přece jen dosti rychle vyvinouti z jednoduché malé „čety“ v četnou a mocnou armádu, a tak jsem při prudké povaze svého generála často pocítil přísnost vojenské kázně.

Tresty mně slz nevynutily. Byl jsem příliš sebevědomý. Saské armády plačící není a býti nesmí. A odměna se dostavila. Když se otec stal podvelitelem, řekl mi: „Hochu, k tomu jsi hodně přispěl. Sestrojím ti buben. Budeš bubeníkem!“ To byla radost! Bývaly chvíle, kdy jsem opravdu myslil, že jsem ty všecky rány, pohlavky a štulce dostal jen pro dobro a záchranu saského krále a jeho ministerstva. Kdyby to byl král věděl!

Buben jsem obdržel, protože otec vždy dostál slovu. Při výrobě bubnu pomáhal mu klempíř Leistner. Ten buben mám podnes. Je to znamenitý sólový kus. Později, ještě jako hoch, byl jsem bubeníkem sedmé setniny. To jsem byl už trochu větší. Budu o svém bubnu ještě vypravovati.

Jedenáct setnin konalo svou povinnost. Cvičilo se téměř denně, protože nebylo práce. Jak jsme vlastně při tom byli živi, dnes už nevím. Zdá se mi to divem.

Také jiné obce měly své „záchrance krále“. Udržovalo se s nimi spojení. Usnesli se na tom, že, jakmile přijde rozkaz, potáhnou na Drážďany. Pro krále chtěli se odvážiti všeho, po případě i život dáti v sázku.

A jednoho dne rozkaz přišel! Zazněly polnice, bubny zavířily. Ze všech dveří hrnuli se rekové na náměstí. Řezník Haase byl plukovním pobočníkem. Vypůjčil si koně a seděl na něm uprostřed hrdinů. Nebylo snadno zprostředkovati spojení mezi velitelem, podvelitelem a setníky, protože kobyla plukovního pobočníka běžela zpravidla jinam, než chtěl jezdec.

Paní rychtářka Layritzová vyvěsila z okna stolní ubrus a nedělní kazajku. To byla praporová ozdoba. Kdo mohl, hned ji napodobil.

Náměstí mělo takto veselý, sváteční vzhled. Všude bylo jenom nadšení. Nikde ani stopy po smutku, jak bývá obyčejně při loučení. Nikdo necítil potřeby loučiti se ženou a dětmi. Samý jásot, třikrát Sláva! Vivat! Hurá! Velitel měl řeč. Pak obrovský tuš všech dechových nástrojů a bubnů. Potom zaznělo velení setníků: „Pozor! – – vpravo hleď! – – Přímo hleď! K noze zbraň! Na rámě zbraň! K poctě zbraň!“ A konečně: „Vpravo v bok! Pochodem pochod!“

Napřed pan adjutant na vypůjčeném koni, za ním hudebníci s tureckým cimbálem, bubeníci, velitel, místovelitel, střelci, garda a devět nových setnin. Tak šly ty zástupy vojska – levá – pravá – kolem rybníka, jemuž jsme kdysi svěřili své žáby, a dál do Wüstenbrandu, přes Kamenici a Freiberg do hlavního města.

Řada příbuzných šla s námi vyprovoditi odvážlivce až za obvod města. Stál jsem tenkrát ve dveřích u svého zvláštního příznivce pana kantora Straucha, který byl naším sousedem, a s jeho paní Bedřiškou. Byla sestrou paní rychtářové Layritzové.

Učitelovi byli bezdětní, a já jim obstarával různé jejich hospodářské záležitosti. Jej jsem miloval vášnivě, ona mi byla protivnou, protože za všechny cesty, které jsem pro ni konával, dávala mi jenom nahnilá jablka a uhniličelé hrušky. Svému muži dovolovala kouřit jen dva doutníky za měsíc, kus po dvou fenikách. Kupoval jsem mu je u kramáře sám. Styděl se chodit pro tak laciné. Kouřil je na dvoře, protože paní Bedřiška tabákového dýmu nesnesla.

Pohled na statečný náš sbor i jeho upřímně nadchl. Dívaje se za vojáky, řekl:

„Jak je to krásné a šlechetné, takové nadšení pro Boha, krále a vlast!“

„A co z toho mají?“ ptala se paní kantorová.

„Štěstí, pravé, skutečné štěstí!“

Po těchto slovech vešel do domu. Nerad se přel. Já se vrátil domů, na dvůr, pod jabloň. Tam jsem přemýšlel o slovech pana kantora. Ve slovech Bůh, král a vlast je pravé štěstí? To si musím dobře zapamatovat! Život mi později význam těch slov ukazoval v přerůzných podobách. Ať se formy změnily jakkoli, podstata zůstala vždy stejná.

Ze všech těch, kteří dnes vytáhli, aby vykonali činy hrdinské, vrátila se první ona vypůjčená herka. Pan pobočník ji poslal zpět po jistém muži se vzkazem, že je lepší běžeti než jeti, a že nemá dosti peněz, aby koně zaplatil, kdyby snad byl raněn či zabit.

S večerem přišel tkadlec Krečmar. Ploské jeho nohy prý mu vypověděly službu. On ovšem za tu přirozenou vadu nemůže. Za tmy vrátilo se ještě několik, rovněž z řádných důvodů propuštěných obránců vlasti. Vypravovali, že naši táboří u Oderanu za Kamenicí. Vyslali prý zvědy k Freibergu, aby prohlédli tamní bojiště.

K ránu přišla překvapující zvěst, která nikoho nezarmoutila. Z Freibergu dostali naši rekové pokyn, aby se ihned vrátili domů. Prušáci vtrhli do Drážďan, a není už král ani vláda v nebezpečí. Rozumí se, že se nevyučovalo, a práci jsme si také odpustili. Rozhodně jsem se vzepřel sešívání rukavic. Jednoduše jsem utekl a přidal se k statečným hochům i děvčatům, kteří hned chtěli utvořit jedenáct setnin a jíti otcům vstříc. Plán byl brzy proveden. Rozložili jsme se u wüstenbrändských rybníků.

Očekávaní přicházeli. Počkali jsme na ně a pak táhli jsme s návrší k městečku za veselé hudby a víření bubnů. Tam stály naše osiřelé matky a ovdovělé ženy, očekávajíce nás všechny, velké i malé, a vítajíce nás polo dojatě, polo s radostným úsměvem.

Proč to vypravuji tak podrobně? Kvůli hlubokému dojmu, jakým na mne ona událost působila. Musím probrati všecky prameny, z nichž se spojily příčiny mého osudu. Ani na okamžik jsem později – ať se dělo cokoli – nezakolísal ve víře v Boha; ani na okamžik neztratil jsem úctu k zákonům, ani tenkrát, kdy osud mnou mrštil proti tvrdým deskám těchto zákonů. Toho příčinu musím hledati jednak v sobě, jednak v účinku oněch drobných příběhů raného mládí, které více méně určovaly můj směr.

Život se po tomto rozčilení vrátil do svých klidných, starých kolejí. Chodil jsem zas do školy a šil rukavice. Ale ta škola otci nestačila. Měl jsem se naučiti mnohem více, nežli to, co tehdy poskytovala základní škola. Můj hlas se vyvíjel v dobrý, plný, obsažný soprán. Pan kantor mne přijal mezi zpěváky.

Záhy jsem zpíval velmi jistě a také odvážně i před obecenstvem. V kostele jsem záhy zpíval sóla.

Naše obec byla chudá. Nebylo peněz na drahé hudební kusy. Pan kantor je opisoval, a já mu pomáhal. Někdy i sám komponoval. Byl mistr skladatel! Jeho rodiče byli velmi chudí, nevzdělaní. Pocházeli z vesničky Mittelbachu. Syn studoval hudbu takřka stále o hladu, a než se stal učitelem a kantorem, chodil jenom v modrém plátěném kabátci a v modrých plátěnkách. Tolar byl mu kapitálem, z něhož se dalo žíti celé týdny. Chudoba jej připravila o sebedůvěru, nedovedl se uplatniti. Spokojil se vždy se vším.

Znamenitě hrál na varhany, klavír a housle, uměl však skládati kusy i pro kterýkoli jiný nástroj. S trochou sebedůvěry a odvahy byl by dobyl slávy a peněz nadbytek. Kdekoliv v Sasku a v pohraničí byly zasvěcovány nové varhany, přišel zcela určitě kantor Strauch z Ernsttálu a na ně si zahrál. To byla jediná radost, které si dopřál. Nemohl se státi něčím vyšším nežli kantorem v Ernsttálu, protože kromě sebedůvěry scházelo mu i dovolení jeho velmi přísné paní Bedřišky, jež byla bohatou nevěstou, a proto se rozezvučela v manželství jako dvaatřicetistopový „principál“ na varhanách, zatím co pan kantor musil se spokojiti i pouhým jemným hlasem „vox humana“.

S bratrem společně měla několik ovocných sadů. Jejich výtěžek se zužitkoval velmi úzkostlivě; už jsem řekl, že i na mne připadl podíl ze sadů: pár nahnilých jablek a uhniličelých hrušek, jež mi dávala za posílky. Dávala mi je však, jako by udělovala království.

Neměla ani za mák porozumění pro nesmírnou cenu svého manžela jako člověka i jako umělce. Připoutána k svým sadům, připoutala i jej na Ernsttál. O duševní jeho život a jeho potřeby se vůbec nezajímala. Jeho knih se ani nedotkla. Většina jeho skladeb zmizela hned po dokončení v zaprášených bednách na půdě. Když zemřel, prodala to všecko do papírny, a já tomu nemohl zabrániti, protože jsem tenkrát nebyl doma.

Není možno vypověděti, jaká je to strast připoutati se na celý život k ženské bytosti, jež si libuje jen v nízkých cílech a sebenadanějšího, ba geniálního muže nepustí výše.

Můj starý kantor byl neobyčejně skromný a povolný a nezapomněl, že sám byl chudákem a že Bedřiška byla bohaté děvče a ještě k tomu příbuzná páně rychtářova. Jen proto snášel všecku tu duševní bídu.

Učil mne později hráti na varhany, klavír i housle. Řekl jsem již, že k houslím mi otec udělal sám smyčec. Pan kantor mne ovšem učil zdarma. Rodičové byli příliš chudí, než aby mohli platit honorář. Ale přísná paní Bedřiška s tím nebyla vůbec spokojena.

Hře na varhany se vyučovalo v kostele, hře na housle ve třídě. V těchto případech nemohla se paní kantorová uplatniti. Ale klavír měli v bytě, a zaklepal-li jsem, abych se pozeptal, pak se devětkrát z deseti případů stalo, že mi pan kantor řekl: „Dnes nevyučuji, milý Karle; paní Bedřiška má migrénu a nesnese hudby!“ Často říkal, že má „vapeurs“. Nevěděl jsem, co by to bylo. Ale myslil jsem, že to je horší vydání toho, čemu jsem také nerozuměl, totiž migrény. Jen to se mi nelíbilo, že se „to“ dostavilo zrovna tenkrát, když jsem přišel hrát na klavír. Dobrý kantor nahrazoval to tím, že mne vyučoval hned, jak se hodila příležitost, hráti na harmonium, což se Bedřiška ani nedozvěděla. Ale to bylo až v pozdějším jinošství, a nejsem ještě tak daleko.

Jako vždy, tak i při mé „výchově“ byl otec netrpělivý. Mne vychovával. O sestry se už staral méně. Všecku svou naději upínal k tomu, že dosáhnu v životě toho, čeho on nemohl dosáhnouti, totiž jednak šťastnějšího, ale i duševně vyššího životního postavení. Za to musím jemu vzdáti čest, že myslil sice v první řadě na tak zvané „dobré vystačení“, ale větší důležitost přikládal zdárnému vývoji duševnímu.

Lépe to vycítil ve svém nitru, než slovy uměl vyjádřiti. Chtěl, abych se stal vzdělancem, ba mužem velice učeným, jenž by dokázal vykonati něco pro blaho lidstva. To bylo jeho nejvroucnějším přáním, třeba toho právě těmi slovy neřekl. Bylo to arci přání nemalé, nebylo to však troufalostí, neboť pevně věřil a pevně byl přesvědčen, že toho cíle dosáhne. Žel, neznal dobře cest, jež k cíli vedly, a prostředky, jimiž bylo možno cíle dosáhnouti, a také podceňoval veliké překážky, které znemožňovaly jeho záměry. Byl schopen sebevětších obětí, přece však nevěděl, že největší oběť chudákova je proti daným poměrům méně než gram. A hlavně neměl ani tušení, že jiný, docela jiný člověk nežli on, by mne musil vésti jistou rukou k tak daleké metě.

Uznal za nutné, abych se především hodně učil, rychle a všemu, co nejvíce, pokud jen bude možno. A podle toho předpokladu se jednalo se vším důrazem.

V pěti letech začal jsem choditi do školy. Byl jsem propuštěn ve čtrnáctém roce. Učil jsem se snadno a brzy jsem dohonil svou sestru, která byla o dva roky starší. Pak mi otec koupil učebnice starších hochů. Doma jsem vypracovával úlohy, jež se jim ukládaly ve škole. Rychle jsem se odcizoval své školní třídě, pro tak malého měkkého člověka značné psychologické zlo, čemuž můj otec takřka neporozuměl. A myslím, že ani učitelé nebyli si vědomi této veliké chyby, jaká zde byla páchána. Jejich zásadou bylo, že je nutno poslat prostě do vyšší třídy hocha, který se ve své třídě už ničemu naučiti nemůže, třebaže byl mlád. Všichni tito páni byli s otcem zadobře, a školní inspektor proto jako by neviděl, že já, osmiletý, později devítiletý, sedím mezi hochy jedenácti a dvanáctiletými. Co se týče mého rozumového vzdělání, k němuž ovšem v základní škole nebylo třeba zvláštního nadání, bylo to správné; avšak duševně byla zde páchána velká, bolestná krádež.

Podotýkám, že přesně rozeznávám ducha od duše, duchové od duševního. Co získal můj malý duch ve třídách, do nichž jsem věkem nepatřil, o to zas přišla má duše. Neseděl jsem mezi hochy, roveň s nimi věkem. Děti tam hleděly na mne jako na vetřelce. A má duše se svými vřelými potřebami malé psychy, tápala v prázdnu. Zkrátka, hned v prvopočátku byl jsem cizí své třídě a rok od roku jsem se jí ještě více odcizoval. Vychovatel, který zná lidské a hlavně dětské duše, ihned pochopí vážnost mé situace. Každý dospělý chce míti pevnou půdu pod sebou a nesmí ji ztratit. Tím spíše dítě! Ale mně tato půda byla vzata. „Mládí“ jsem nikdy neměl, nepoznal jsem je. Pravého, skutečného soudruha, přítele z mládí jsem nikdy neměl.

Je prostým následkem toho všeho, že teď, ve vysokém stáří jsem v domovině cizincem. Jsem doma neznám. Nikdy mi tu neporozuměli. Proto mou osobu opředli řadou pověstí, s nimiž nemohu souhlasiti.

Čemu jsem se měl podle názoru otcova naučiti, to se nikterak neomezovalo na práci a látku školní. Otec mi snesl všemožnou „učebnou“ látku. Nebyl však ani schopen určiti výběr, tím méně postup. Přinesl všecko, co kde našel. Musil jsem to čísti, ba dokonce opisovati, když otec myslil, že si to lépe osvojím. Co všecko musil jsem prodělat! Staré modlitební knihy, početnice, přírodopisy a učené rozpravy, z nichž jsem nerozuměl slovu. Jednou dokonce musil jsem opsati zeměpis Německa z r. 1802 přes 500 stran tlustý, abych si lépe zapamatoval statistická data, jež arci dávno už neplatila. Celé dny a skoro celé noci jsem seděl a musil si hlavu plnit takovým a podobným úplně bezcenným brakem. To bylo překrmování a přecpávání, nemající sobě rovného! Pravděpodobně byl bych z toho zahynul. Přes hubenou stravu vyvinulo však moje tělo takovou sílu, že jsem překonal bez valné škody i tuto námahu.

A volné chvíle k zotavení jsem také měl. Otec nešel na procházku nebo do polí beze mne. Dbal při tom jen toho, abych nezmeškal vyučování.

Do lesů konali jsme vycházky nejzajímavější, neboť otec měl bohaté vědomosti botanické. Někdy jsme navštívili též hostinec.

Byly určité dny a určité hospody. Na partii kuželek nebo skatu scházeli se pan učitel Schulze, pan rektor, bohatý Wetzel, komoří Thiele, kupec Vogel, velitel střelců Lippold a jiní.

Otec nikdy mezi nimi nechyběl, a já musil býti s ním. Říkal, že patřím k němu. Nerad mne nechával bez dozoru mezi hochy.

Nechápal, že mi je spíše na škodu než s užitkem společnost dospělých. Slýchal a pozoroval jsem tam věci, jež mládeži mají býti utajeny. Ale k chvále otcově pravím, že i v nejživější společnosti byl velmi mírný. Nikdy jsem ho neviděl opilého. Pravidelně pil sklenici piva za sedm feniků a sklenku kmínky nebo dvojitou jalovcové za šest. Z toho dal také mně napíti. Byla-li zvláštní událost, dostal jsem napolovic i kousek koláče. Ten byl za šest feniků.

Nikdo jej nevaroval, aby mne nevodil do společnosti dospělých. Ani pan rektor, ani pan pastor, jenž také občas mezi ně přicházel. Ne-li jiný, tedy tito pánové musili jistě věděti, že jako tichý, za to tím pozornější posluchač, byl jsem tam zasvěcován do věcí a poměrů, jež mi měly býti známy teprve za desítiletí! A to při zábavě docela nezávadné.

Nebyl jsem předčasně zralý (toto slovo bývá užíváno toliko ve smyslu pohlavním, o tom nedozvěděl jsem se ničeho), avšak stalo se něco ještě horšího: byl jsem vzat svému dětství a smýkán tvrdou, špinavou cestou, kde jsem měl pocit, jako bych šel po skleněných střepech. Jak dobře mi bývalo pak, když jsem přišel k své milé babičce a mohl se utéci do její krásné říše pohádek! Byl jsem arci tuze mlád a nemohl jsem pochopiti, že tato říše měla kořeny v nejpravdivější skutečnosti. Jenže v mé představě se vznášela. Teprve později, když jsem se dopracoval k porozumění, poskytla mi opory. A té mi bylo nutně třeba.

A přišel den, kdy se mi zjevil svět, jenž mne od té doby již neopustil. Hrálo se u nás divadlo. Praobyčejné, ubohé loutkové divadélko v cechovním tkalcovském domě. Prvé místo za tři groše, druhé za dva, třetí za groš, děti polovic. Bylo mi dovoleno, abych tam šel s babičkou. Stálo to celkem patnáct feniků. Hrála se „Růženka z mlýna čili bitva u Jeny“. Mé oči plály: loutky, loutky, panáčkové! Ale já viděl a cítil, že žijí, mluvily, milovaly, nenáviděly a trpěly, prováděly veliké, smělé činy; obětovaly se pro krále a vlast. To bylo právě to, co řekl tenkrát pan kantor a co obdivoval! Mé srdce jásalo. Doma jsem chtěl od babičky zvěděti, čím to, že se loutky pohybují.

„Jsou na dřevěném kříži“, pravila. „Od něho jdou nitě k jejich údům a pohybují se, když se pohybuje křížem.“

„Ale vždyť také mluví!“ povídal jsem.

„Ne loutky, nýbrž ten člověk, který drží kříž. Je to zrovna jako ve skutečném životě.“

„Jak to myslíš?“

„Teď tomu ještě nerozumíš. Později to pochopíš!“

Nedal jsem pokoje, dokud otec nedovolil, abychom šli ještě jednou. Hrálo se tenkrát „Doktor Faust aneb Bůh, člověk a ďábel“. Marně bych se namáhal vyličovat slovy dojem onoho kusu. Nebyl to Goethův Faust, nýbrž Faust prastarého lidového kusu. Ne drama, obsahující filosofii velkého básníka a ještě něco víc, byl to křik po vykoupení ze strastí pozemských, zaznívající přímo z hlubin duše lidu. Slyšel jsem a cítil jsem ten křik. I můj hlas se do něho mísil; byl jsem toliko chudý, nevědomý hoch; bylo mi tehdy sotva devět roků. Goethův Faust by mně, dítěti, nebyl řekl pranic. Upřímně řečeno, nepovídá mi podnes, co jím vlastně básník lidstvu říci chtěl a měl.

Loutky však mluvily hlasitě, ba ony křičely. Co řekly, bylo veliké, nesmírně veliké, protože tak jednoduché: ďábel směl se vrátit k Bohu jen tehdy, přivedl-li s sebou člověka! A nitě, ony nitě, jež všechny směřovaly vzhůru, právě do středu nebes! A vše, co se zde dole hýbe, visí na kříži, na bolestech a útrapách, na pozemském žalu. Co na tom kříži nevisí, je zbytečné, nehybné, mrtvé pro nebe! Tyto myšlenky mě ovšem tenkrát ještě nenapadly, dlouho ještě nepřišly; ale babička se v tom smyslu vyjádřila, třebaže ne tak zřetelně. Co jsem neměl přímo před očima, to počal jsem tušiti. –

Do kostela musil jsem jako zpěvák v neděli a ve svátek dvakrát denně. Chodil jsem tam rád. Nepamatuji se, že bych byl někdy zameškal některou z těchto bohoslužeb.

Ale upřímně řeknu, že jsem si z kostela nikdy, přes všechno povznesení mysli, tak hlubokého dojmu neodnesl, jako tehdy z loutkového divadla. Od onoho večera dodnes je mi divadlo místem, jehož branou nemá projíti nic nečistého, ošklivého, znesvěcujícího.

Ptal jsem se pana kantora, kdože vymyslil a napsal ten divadelní kus. Řekl mi, že to nebyl jednotlivec, nýbrž duše celého lidu, a že slavný básník J. W. Goethe udělal z toho nádherné dílo umělecké, jež není psáno pro loutky, nýbrž pro skutečné lidi. A já mu vpadl do řeči:

„Pane kantore, chci býti také takovým velikým básníkem, jenž nepíše pro loutky, ale jen pro živoucí lidi! Jak bych se toho chopil?“

Pan kantor se na mne zadíval, skoro soucitně se usmál a odpověděl:

„Začni, jak chceš, hochu. Přece však to budou takřka jen loutky, kterým obětuješ svou práci.“

Rozumí se, že jsem to hned nepochopil. Teprve později, později! Je jisto, že ty dva večery určily značnou měrou dráhu mé dušičky. Bůh, člověk a ďábel jsou mými zamilovanými tématy.[5] A myšlenka, že většina lidí jsou pouhými loutkami, které se sami nepohybují, ale jimiž se hýbe, je pozadím každé mé práce. Teprve později podle následků lze souditi, kdo drží v ruce kříž s nitěmi vlivu na lidském pokolení: zdali Bůh či ďábel, či snad člověk, kníže ducha nebo kníže bojů.

Záhy nato poznal jsem i kusy, psané básníky pro divadlo.

Zde musím opět něco pověděti o svém bubnu.

Do Ernsttálu zavítala divadelní společnost. Nebylo to loutkové divadélko, nýbrž skutečné divadlo. Ceny míst byly velmi nízké: sedadla 50, 25, 15 nebo 10 feniků (místa k stání). I při této láci ani polovina míst nebývala obsazena. „Umělci“ upadli do dluhů.

Panu řediteli bylo úzko. Ani nájemné ze sálu nemohl už platiti. V pravý čas vyskytl se zachránce. Tím jsem byl – – – já.

Ředitel kdesi na procházce stěžoval si mému otci na bídu, v jaké se octli. Radili se spolu. Otec nakvap se vrátil domů a povídal mi:

„Karle, dojdi pro buben! Musíme ho vyčistit.“

„Proč?“

„Povedeš Preciózu s cikány třikrát kolem jeviště.“

„A kdo je ta Precióza?“

„Krásná mladá cikánka. Je vlastně hraběcí dcerou. Byla unesena cikány a vrací se teď k rodičům.[6] Ty, jako bubeník, budeš míti lesklé knoflíky a klobouk s bílými péry. To potáhne, až se to rozhlásí. Bude-li vyprodáno, dostaneš od pana ředitele pět grošů. Nebude-li vyprodáno, nedá ti nic. Zítra dopoledne v jedenáct je zkouška.“

To se rozumí, že jsem oplýval slastí! Cikánský bubeník! Hraběcí dcera! Lesklé knoflíky! Bílá péra! A třikrát kolem jeviště! Pět grošů! Té noci jsem skoro nespal a ke zkoušce přišel jsem s bubnem včas. Dopadla velmi dobře. Líbil jsem se všem umělcům i umělkyním. Paní ředitelová mne pohladila po tváři. Pan ředitel mne chválil pro inteligentní vzezření, odvahu a chápavost. Má úloha je prý však neobyčejně snadná! Snad bych to udělal také za čtyřicet feniků, vždyť i třicet bylo by skvělým honorářem.

Otec však neslevil ani fenik. Byl při zkoušce, poznal můj „umělecký“ význam a nedal s sebou smlouvat. Měl jsem tedy jen jednou za padesát feniků vystoupit v čele cikánského průvodu. Budu stát u kulisy, cikáni za mnou. Naproti bude režisér, který hraje zámeckého správce Pedra. Až zvedne pravou ruku, vykročím a provedu cikány třikrát kolem a zmizím v téže kulise. Bylo to velmi snadné. Zmýlit se není možno. Lesklé knoflíky mi dali hned po zkoušce sebou. Matka mi je přišila. Bylo jich přes třicet a skoro se na vestu ani nevešly. Odpoledne přinesli klobouk s bílým pérem. Kvůli reklamě jsme jej hned pověsili do okna. Účinkovalo to.

Čtvrt hodiny před počátkem představení měl jsem se dostaviti do divadla. Paní ředitelová mne přijala se zářící tváří. Hlediště bylo už zaplněno. Narychlo zřízeno hned několik „loží“ před samým jevištěm, sedadla po deseti groších, i ta byla hned rozprodána. Otec, matka i babička dostali volná místa. Toho dne byl jsem zvlášť důležitým člověkem. To uznával každý. I paní ředitelová to chápala a proto, nežli se zvedla opona, vstrčila mi do pravé kapsy u kalhot mých pět grošů, což značně zvýšilo mou jistotu a umělecké nadšení.

Nastala veliká chvíle mého prvého vystoupení na jevišti. První jednání odehrálo se v Madridě. Nebyl jsem zaměstnán. Seděl jsem v šatně a poslouchal, co se na jevišti mluví. Pak pro mne přišli. Připjav buben, nasadil jsem si klobouk s perem a šel ke své kulise. Na jevišti byl don Fernando, donna Klára a několik jiných. O protější kulisu opíral se správce Pedro, jenž měl dáti znamení.

Šel jsem ke kulise tak energickým krokem, že správce Pedro myslil, že chci jít hned na jeviště. Proto mi kynul pravicí, aby tomu zabránil. Já to ovšem pokládal za smluvené znamení, a ačkoli cikáni za mnou nestáli, počal jsem bíti do bubnu a vkročil hned na jeviště.

Don Fernando i donna Klára ztrnuli leknutím.

„Uličníku!“ křikl na mne správce Pedro, když jsem šel kolem něho. Hmátl sice po mně, aby mne stáhl k sobě, ale už jsem byl daleko. Ze všech kulis na mne mávali, abych přestal a vrátil se zpátky. Trval jsem však na tom, co bylo ujednáno: třikrát kolem jeviště.

„Uličníku!“ zařval zámecký správce Pedro, když jsem pochodoval kolem něho po druhé.

Řval tak hlasitě, že i obecenstvo v celém hledišti slyšelo jeho výkřik přes hluk bubnu a hlasitě se smálo. Začal jsem však třetí kruh.

„Bravo, bravo!“ zazněl souhlas z hlediště. Konečně přemohl své leknutí don Fernando – pan ředitel. Skočil ke mně, chytil mne za ruce, musil jsem se zastaviti a ponechati paličky v klidu. Zahromoval na mne:

„Zbláznil ses docela, kluku? Přestaň přece!“

„I ne, jen dál, jen dál!“ smálo se obecenstvo.

„Jen dál! Ať jdou cikáni, celá tlupa! Ven s nimi!“ prohlásil jsem já, vytrhnuv se mu,

„Ano, ano, cikány, celou tlupu, sem s nimi!“ křičelo, ječelo a řvalo publikum.

Ustavičně bubnuje, kráčel jsem dále. Tlupa cikánů, donucena vystoupiti, přišla v čele se starou Viandou; a teď teprve začala pravá obchůzka po jevišti. Třikrát kolem a potom do kulisy. Ale s tím nebylo obecenstvo naprosto srozuměno. „Cikáni! Ven s nimi! Cikáni ven!“ Tak se volalo, a my prováděli trojnásobný pochod znova a znova. Na konci jednání jsem se musil obecenstvu ještě dvakrát ukázat. To byla švanda!

Pak jsem tam už neměl co dělat. Ale pan ředitel mne nepustil. Napsav mi krátkou promluvu k obecenstvu, slíbil mi ještě padesát feniků, naučím-li se jí rychle nazpaměť a přednesu-li ji pěkně na jevišti po představení.

Ony feniky účinkovaly náramně dobře na mou paměť. Když byl kus u konce a dozníval potlesk, vyšel jsem ještě jednou na jeviště za víření bubnu a poprosil „vznešené panstvo“, aby neodcházelo, protože bude paní ředitelka prodávat hned předplatní lístky tak lacino, jak už nikdy ani zítra, ani pozítří prodávány nebudou. S dobromyslným smíchem byla moje řeč vyslechnuta. Úspěch byl takový, že zářily obličeje „vysokého ředitelstva“ i všech ostatních členů společnosti, mne ovšem nevyjímajíc, protože kromě slíbených peněz dostal jsem volný lístek, platný pro celou dobu pobytu společnosti u nás.

Použil jsem toho lístku několikrát. Otec mi dovolil jíti jen na některé kusy, ač u oné bodré společnosti sotva hrozilo obecenstvu nebezpečí mravní zkázy.

Jednou při hře v kuželky se kdosi ptal pana ředitele, proč tak úzkostlivě škrtá všechny milostné výjevy; odpověď zněla:

„Jednak z morálního citu, jednak proto, že naše první a jediná milovnice je příliš stará a ošklivá pro takové úlohy.“

Pátral jsem v oněch kusech po „kříži a nitích“, na nichž loutky visí. Byl jsem ještě příliš mlád, a proto jsem jich nenašel. Zůstalo to předurčeno době pozdější. Ani pátrání po Bohu, ďáblu a člověku se mi nedařilo.

Dokonce i nyní stává se mi, že nemohu dobře rozpoznati tyto tři činitele, jediné, z jejichž souhry má býti vybudováno drama. A pravím to nyní, jako starý muž. Když jsem byl dítětem, nerozuměl jsem tomu vůbec, a prázdná, dutá povrchnost mně imponovala jako každému, ať velkému či malému dítěti. Lidé, kteří píší kusy pro jeviště, byli mi skoro bohy. Kdybych se však stal takovým vyvoleným člověkem, nevypravoval bych o uloupené cikánce, nýbrž psal bych o své nádherné pohádce „O Sitaře“, „O Ardistanu a Džinistanu“, „O kovárně Duchů“, „O vykoupení z pozemských běd“ a o podobných věcech! Opět jeden případ, kdy jsem byl přenesen do jiného světa, kam vstupují jen vyvolení, a to až ve zralém věku. Zas byl jsem oloupen o jednu oporu svého dětství, jíž bylo mi tuze třeba, jež jiným dětem nechyběla.

A přidružily se i jiné věci. Rodiče byli luteráni. Proto byl jsem podle obřadu luteránského pokřtěn, vyučován luteránskému náboženství a ve čtrnácti letech konfirmován. Ale proto přece jsem byl dalek jakékoli nenávisti k jiným vyznáním. Nedomnívali jsme se, že jsme snad lepší nebo povolanější nežli ti, kteří věřili jinak. Náš starý farář byl milý, vlídný pán, kterému ani nenapadlo rozsévati v svém okolí náboženskou nenávist. To bylo také stanovisko našich učitelů. A ti, na nichž nejvíce záleželo, rodiče a babička, byli hluboce nábožensky založeni. Ale zbožnost jejich byla docela vrozená, přirozená; neměla pranic společného s onou naučenou zbožností, která se ráda hádá o článcích víry a snadno zanedbává první povinnost: býti dobrým člověkem. Kdo jím jest, ten tím snadněji může pak býti dobrým křesťanem. Jednou jsem slyšel rozmluvu pana pastora s panem rektorem o náboženských rozdílech. Onen řekl:

„Horlivec nikdy není dobrým diplomatem.“

Pamatoval jsem si to. Řekl jsem již, že jsem chodil v neděli a ve svátek dvakrát do kostela; nebyl jsem však proto pobožnůstkářem, aniž jsem si ony návštěvy kostela připočítával za zásluhu. Modlil jsem se denně, ve všech situacích svého života a modlím se podnes. V celém životě ani okamžik nepochyboval jsem o Bohu, o jeho všemocnosti, moudrosti, lásce a spravedlnosti. Ani dnes pranic nemůže zviklati mou skálopevnou víru.

Měl jsem vždy sklon k symbolismu, ne jen k náboženskému. Svatou je mi každá osoba či výkon, značící něco dobrého, hlubokého, ušlechtilého. Proto na mne působilo neobyčejným dojmem několik náboženských úkonů, jichž jsem se jako hoch musil účastniti. Na příklad: ti, kteří byli u konfirmace o Květné neděli, přijímali po prvé v životě na Zelený čtvrtek. Při tomto udílení večeře Páně – nikdy jindy za celý rok – stávali po obou stranách oltáře první čtyři zpěváci, aby ministrovali, oblečeni docela jako farář: kněžský kabát, bílý šátek na krku. Když komunikanti přistupovali po dvou k oltáři, čtyři zpěváci stáli mezi nimi a duchovním a drželi napjatou černou roušku se zlatým vyšíváním, aby ani dost málo ze svatého pokrmu nepřišlo nazmar.

Tento úřad vykonával jsem několikrát, než jsem sám přijímati směl, poněvadž stal jsem se zpěvákem velmi záhy. Ony chvíle před oltářem, plné zbožnosti, působí ve mně dál, dodnes ještě, ač již po tolika letech.

Jiný obyčej býval tento: O prvním svátku vánočním při hlavních službách božích zpíval prvý hoch zpěváckého sboru s kazatelny proroctví Izaiášovo IX., 2.-7. Zpíval sám, s tichounkým doprovodem varhan. K tomu bylo třeba hodně odvahy a někdy musil varhaník zpěváčkovi pomoci, aby se dostal z místa. I já zpíval jsem s kazatelny ono proroctví. A tak, jako tenkrát slyšela je obec ode mne v chrámu, tak zaznívá jinými slovy v nejširší kruhy mých čtenářů, třeba i jinými slovy, mezi řádky mých knih.

Kdo jako malý chlapec stál na kazatelně a radostně povzneseným hlasem pěl naslouchající obci o jasném světle, jež přijde a přinese věčný mír, toho – jen když se tomu sám nevzpírá – provází celým životem hvězda betlémská, a svítí i pak, když všechny ostatní dávno už vyhasly.

Člověk, jenž povrchně zkoumá příčiny událostí, řekl by snad, že jsem se tu zas dotkl jednoho z bodů, kde mi byla pevná půda zpod nohou brána, takže jsem se musil duševně vznášeti jenom v čirém vzduchu. Ale opak je pravdou. Nic mi nevzaly, nýbrž velmi mnoho mi daly tyto bohoslužebné výkony. Nedaly mi sice oporu a útulek směrem k zemi, za to mi daly pevné lano, na němž mohl jsem se zachrániti – až by se pode mnou rozevřela propast, které jsem – jak by řekli fatalisté – od počátku propadl. Mluvě o této propasti, vstupuji do oněch končin svého, tak zvaného mládí, kde byly a kde ještě dnes jsou bažiny, z kterých vystoupily všechny ty mlhy a otravné páry, jimiž se můj život proměnil v utrpení.

Povím hned jméno oné propasti: četba. Nezřítil jsem se do ní náhle, pojednou, střemhlav a nečekaně, nýbrž sestupoval jsem do ní krok za krokem, zvolna a úmyslně, pečlivě veden rukou otcovou. Ovšem on netušil, zrovna tak jako já, kam nás ta cesta vede. Mou první četbou byly pohádky, herbář a obrázková bible s poznámkami našich předků.

Potom jsem četl různé školní učebnice, staré i soudobé. Následovaly všemožné knihy jiné, které si otec všude vypůjčoval, mezi nimi i bible. Ne výběr biblických příběhů, nýbrž celá úplná bible, již jsem přečetl jako hoch několikrát stranu za stranou, od začátku až do konce. Otec mínil, že je to správné. Žádný učitel mu nebránil. Ani sám farář. Otec nestrpěl, abych, třeba jen zdánlivě, zahálel. Nenáviděl účast na „zlořádech“, jež „páchali“ jiní hoši. Vychovával mne, jako když se vypracuje vzor, aby byl ostatním vychvalován.

Musil jsem býti pořád doma, číst, psát a „učit se“. Od šití rukavic byl jsem pozvolna osvobozen. Ať šel otec kamkoli, bral mne s sebou, a tak ani jeho nepřítomnost doma nepřinesla mi vysvobození. Viděl jsem na náměstí své druhy, hrající si, honící se, smějící se a skákající. Ale jen zřídka kdy odvážil jsem se poprosit, abych směl mezi ně. Bylo to velmi nebezpečné, kdykoli otec byl v nevrlé náladě. Sedával jsem pak zarmoucen, ba s utajovanými slzami u knihy. Matka, ta moje jediná, dobrá, chudá matka, zticha mne vystrčila dveřmi a soucitně řekla: „Jdi si honem ven! Ale za deset minut buď tu zas, jinak tě zbije. Řeknu, že jsem tě někam poslala.“

Kdo chce zvěděti, jak ještě dnes o své matce smýšlím, nalezne v mé sbírce veršů báseň „Matce“. Jiná báseň v téže sbírce věnována je babičce, z jejíž duše vyrostla postava mé Mary Durimeh, orientálské dcery královské, kterou považuji já i moji čtenáři za duši lidstva.

Když jsem již přečetl skoro všechny knihy, které bylo lze si vypůjčiti v Hohenstein-Ernsttále ze soukromých knihovniček, z nichž jsem si velmi mnohé opisoval nebo poznamenal, postaral se otec o nové prameny. Byly tři: knihovna páně kantorova, rektorova a pastorova.

Pan kantor byl i tentokrát nejrozumnější. Řekl otci, že zábavných knih nemá, a na jeho knihy poučné že jsem příliš mlád.

Jednu mi přece půjčil: latinskou mluvnici. Uznal, že bude dobré, budu-li umět překládati latinské texty kostelních zpěvů. Kniha neměla titulního listu. Ale na druhém bylo napsáno:

„Který puer chce být dominus,
musí do učení vložit lásky kus,
z toho však, kdo najde v něm jen hnus,
bude nejvýš – asinus.“

Otec byl touto rýmovačkou nadšen a připomenul mi, abych se přičinil státi se pánem (dominus) a ne oslem (asinus). Proto rychle a pilně učit se latinu!

Záhy nato napadlo několika lidem v Ernsttálu vystěhovati se příštím rokem do Ameriky. Zatím se měly jejich děti učiti co nejvíce anglicky. Rozumí se, že jsem se musil učiti s nimi. Pak, nevím už jakým způsobem, dostal se nám do rukou francouzský zpěvník svobodných zednářů s texty i melodiemi. Vytištěn r. 1782 v Berlíně, věnován byl „Jeho Královské Výsosti Bedřichu Vilémovi, knížeti pruskému.“ Už proto musila býti kniha znamenitá! Měla název: „Chansons maçonniques.“[7] Nejlépe se mi líbila melodie, k níž patřilo sedm čtyřřádkových slok, z nichž uvádím aspoň prvou:

„Nous vénérons de l’Arabie
la sage et noble antiquité,
et la célèbre Confrairie
transmise à la postérité.“

Název „Písně zednářské“ byl tuze dráždivý. Proniknouti zednářská tajemství! Jaká to radost! Na štěstí vyučoval pan kantor soukromě také francouzštině. Dovolil mi také vstoupiti do jeho „kroužku“, a tak se stalo, že jsem se zabýval zároveň latinou, angličtinou a francouzštinou.

Pan rektor nebyl tak zdrženlivý, když šlo o půjčování knih jako kantor. Zeměpis byl jeho zamilovaným oborem. Vlastnil stovky zeměpisných a národopisných děl a dal je všechny otci pro mne k disposici.

Vrhl jsem se na ten poklad s nadšením, a dobrý pán se z toho těšil, aniž ho při tom co napadlo. Dělal si nároky na místo faráře, byl však ve svém nitru spíš filosofem než bohoslovcem, a názorů hodně svobodomyslných. Jevilo se to spíše v jeho knihovně než v jeho slovech. Také pan pastor mi dovolil vypůjčovati si z jeho knihovny. Ten zas vůbec nebyl filosofem, nýbrž jen a jen teologem, nic více. Byl to nástupce našeho dobrého, starého faráře, o němž jsem již hovořil. Dal mi přečíst nejprve svoje všecky traktáty a všemožné povzbuzující, výchovné spisky pro mládež od Redenbachera a od jiných dobrých lidí.

Tak se stalo, že jsem četl zároveň nadšené líčení mohamedánské dobročinnosti od rektora a zprávu misijní, plnou trpkosti a žalob na nedostatečné křesťanské milosrdenství, od pana pastora.

V knihovně prvého poznal jsem všechny ony „velikány“, kteří spoléhali spíše na vědu než na náboženství, jako Humboldta, Bonplanda a jiné, a ve spisech druhého četl jsem o jiných „velikánech“, kterým náboženské zjevení stálo nebetyčně výše než jakékoliv vědecké výsledky.

Nebyl jsem snad dospělý člověk; četl jsem to jako kluk, jako docela hloupý kluk! Jenže daleko pošetilejšími byli ti, kdož mi do těch rozporů zabřísti a ponořiti dali, aniž věděli, co učinili.

Obsah těch knih mohl býti dobrý, ba i výtečný: mně však musil se státi jedem.

Nastaly věci daleko horší. Soukromé hodiny řečí bylo nutno zaplatiti. Sám jsem si na ně musel nějakým způsobem vydělat. Hohensteinský hospodský potřeboval tehdy zručného, vytrvalého stavěče kuželek. Neměl jsem potřebného cviku, ale přihlásiv se, byl jsem přijat. Vydělával jsem si tam, a mnoho, ale jak! Co všecko jsem tomu výdělku musil obětovat! Co útrap jsem při tom zakusil!

Kuželník byl krytý, dal se vytápěti a byl hojně v zimě i v létě navštěvován. Hrálo se denně a za každého počasí. Ani čtvrt hodiny jsem od té doby neměl volné, zvláště v neděli odpoledne. Začalo se hned po kostele a hrálo se až do pozdního večera.

Hlavní den bylo pondělí, protože byl trh. Venkované chodili na trh, prodávali své výrobky, nakupovali a – last not least – šli na partii kuželek. Z jedné partie bylo jich pět, deset, dvacet, a nezřídka musil jsem se v pondělí dřít od samého poledne až do půlnoci bez chvilečky oddechu!

Na posilněnou dostal jsem odpoledne a večer chléb s máslem a sklenici vyčichlého, ze zbytků slitého piva.

Někdy některý soucitný kuželkář, aby povzbudil mé síly, přinesl mi sklenku kořalky, když viděl, že únavou sotva stojím na nohou. Doma jsem si na únavu nestěžoval, ač ta námaha byla nad mé síly. Viděl jsem, jak nutně bylo doma třeba toho, co jsem vydělával. Obnos, který jsem si za týden „vystavěl“, nebyl bezvýznamný. Dostával jsem plat za hodiny a pevný příplatek za honneury.

Sázelo-li se volně nebo dokonce hazardovalo, zdvojnásobil se příplatek – ba někdy ztrojnásobil. Přes dvacet grošů jsem přinášel některá pondělí, únavou jsem však nemohl téměř vystoupiti po schodech do našeho bytu.

A co z toho měla má duše? Nic, leda ztrátu. Hráči pili obyčejně laciné pivo, daleko víc však otravné kořalky. Že to byli vesměs lidé, kteří nevěděli, co jest ohled na jiné a jimž byl jemnocit docela cizí, dokáži jinde.

Každý z nich plácal, co mu slina na jazyk přinesla. Možno si představiti, co všecko jsem tak vyslechl. Dlouhý, krytý kuželník byl akustický, takřka hlásnou troubou. Každé slovo, jež pronesli hráči vpředu, dolehlo zřetelně až ke mně.

Vše, co ve mně vybudovala matka, babička, pan rektor i pan kantor, bouřilo se proti řečem tam v kuželníku. Nebyla to jen špína, nýbrž také hojně jedu. Zdravé, jadrné veselosti jako na kuželnících v Horních Bavořích tam nebylo. Všichni ti lidé přicházeli z těžkého, smrtícího ovzduší tkalcovského stavu rovnou do kořalny, aby si na několik hodin vykouzlili klamné potěšení, jež bylo pro mne jen utrpením tělesným i duševním.

Daleko horším jedem než pivo a kořalka byla však v té hospodě půjčovna knih. Nikdy jsem neviděl tak špinavé, zevně i uvnitř přímo prašivé sbírky knih, jako byla tato! Protože byla jedinou knihovnou v obou městech, přinášela velkolepý užitek.

Nových svazků nepřibývalo. Knihy vracely se vždy špinavější, ohmatanější a roztrhanější. To byla jediná změna, která se v „knihovně“ děla.

Obsah těch knih byl čtenářstvem znova a znova hltán. Přiznávám se k své hanbě, že jsem jej také okusil – a okusiv, propadl jsem docela ďáblu, jenž v těch knihách vězel. Jaký ďábel to byl, dokáže těchto několik názvů: Rinaldo Rinaldini, náčelník lupičů; napsal Vulpius, Goethův švagr; Sallo Sallini, vůdce banditů; Himlo Himlini, šlechetný vůdce lupičů; Lupičská jeskyně na Monte Viso; Bellini, obdivuhodný bandita; Krásná nevěsta lupičova neboli Oběť nespravedlivého soudce; Lidomorna aneb ukrutnost zákonů; Bruno z Löwenecku aneb davič flanďáků; Hans z Hunsrücku aneb loupežný rytíř ochráncem chudých; Emilie, zazděná jeptiška; Botho z Tollenfelsu, záchrance nevinných; Nevěsta na popravišti; Král vrahem; Hříchy arcibiskupovy a tak dále.

Když jsem přišel do kuželníku a hráčů tam ještě nebylo, půjčil mi hospodský některou z těch knih, abych si zatím četl. Později mi bylo dovoleno čísti všechny zadarmo.

A já četl. Hltal jsem je! Pročetl jsem je třikrát, čtyřikrát. Bral jsem je s sebou domů. Celé noci seděl jsem skloněn nad nimi s planoucíma očima. Otec mi nebránil. Ani ti, kdož měli povinnost mne varovati, nevarovali. A věděli dobře, co čtu. Účinek byl ovšem děsný. Netušil jsem, co se v mém nitru stalo. Co všecko se ve mně zřítilo.

Já, duševně téměř visící ve vzduchu, ztratil jsem poslední opory, které mi zbývaly. Kromě jediné: má víra i důvěra v Boha mi zůstaly.

Psychologie se v současné době mění. Rozeznává se stále lépe mezi duší a duchem. Dějí se pokusy rozlišiti obé, přesně je definovati a dokázati jejich rozdíly. Tvrdí se, že člověk je dramatem, nikoliv bytostí jednoduchou. Mám-li se k tomu připojiti, nesmím zaměňovati to, co působilo na můj malý, teprve se rozvíjející rozum s tím, co působilo na mou dětskou duši. Přehnaná četba domácí, k níž jsem byl dosud donucován, mé duši nepřinesla zcela ničeho. Jen na můj nepatrný rozum to zapůsobilo. Ale jak!

Vykrmen a přecpán byl nestravitelnou potravou v malou, nestvůrnou obludu s vodnatou hlavou. Nadaný – ba snad neobyčejně nadaný hoch proměnil se v nečlánkovanou duchovou nestvůru, jež kromě bezmocnosti neměla ničeho skutečného. Duševně byl jsem opuštěn, bez domova a bez mládí, zavěšen jen na onom zmíněném, přepevném provazci své víry, a k zemi připoután hlubokou, spíše však poetickou než hmotnou úctou ke králi, vlasti, zákonu a spravedlnosti. A toto poslední bylo dědictvím z oněch dnů, kdy jedenáct setnin ernsttálských chtělo zachránit ohroženého saského monarchu a jeho vládu před zkázou.

I tato opora byla mi vzata četbou knih z oné hnusné knihovny. Všichni náčelníci banditů, lupiči a loupežní rytíři, o nichž jsem zde četl, bývali šlechetnými lidmi.

Čím byli teď, stali se vlivem špatných lidí, hlavně nespravedlivých soudců a kruté vrchnosti. Měli vesměs dobré vlastnosti: zbožnost, vřelou lásku k vlasti, bezmeznou dobročinnost. Byli ochránci všech chudých, zastánci všech utiskovaných a ohrožených. Na čtenáři si vynucovali úctu a obdiv. A všecky nepřátele těchto výtečníků stihalo zasloužené opovržení. Zvláště vrchnost, která dostávala od nich políček za políčkem.

A ten způsob života a jich činy, jež oživovaly ony knihy! Na každé straně následovaly za sebou veliké, smělé činy v pestrém střídání. Čtenářův obdiv neměl konce. A co se dělo ve všech těch knihách, které jsem až dosud četl? Mrtvy byly farářovy traktáty, nudné jeho spisy pro mládež. Co se dělo v dobrých jinak spisech páně rektorových?

Veliké, vzdálené země tam byly popisovány, ale nestalo se při tom nic. Cizí národové tam vylíčení mlčeli a nehýbali se. Byl to pouhý zeměpis. Nic víc. Děj naprosto scházel. Pouhý národopis. Loutky stály tiše. Nebylo Boha nebo člověka, ba ani ďábla, jenž by vzal kříž s nitěmi a oživil nehybné postavy.

A přece čtenář takového oživení bezpodmínečně žádá. Pro něj jsou knihy psány, proto jedině na něm záleží.

Čtenářova duše se odvrací od nehybných postav, protože jsou pro ni mrtvy. A tato půjčovna knih překypovala bohatstvím života. Plně hověla přáním a potřebám čtenářstva. Sotva kdo při čtení pocítil nějaké přání, už také bylo splněno. A jaká obdivuhodná spravedlnost zde zavládla! Každý dobrý, čestný člověk byl určitě odměněn, mohl býti při tom desetkrát náčelníkem lupičů. A trestu neušel žádný zlý člověk, třeba byl králem, vojevůdcem, biskupem nebo státním zástupcem. To přece byla skutečná, božská spravedlnost! Mohl Goethe básnit o nádheře a nezměnitelnosti božských a lidských zákonů jak chtěl, přec jen pravdy neměl! Ale za to měl pravdu Vulpius, jeho švagr, protože on to byl, jenž napsal Rinalda Rinaldini…

Nejhorší bylo, že tato četba padla do mého pozdního chlapeckého věku, kdy utkvělo navždy to, co se v mé duši tehdy usadilo. K tomu přistupovala ještě moje vrozená, přímo dětská víra, kterou jsem v značné míře podržel podnes. Všemu, co jsem četl, věřil jsem právě tak jako rodiče a sestry.

Jen babička byla jata nedůvěrou. Ale byla námi přehlasována. V naší chudobě bylo nám požitkem čísti o „šlechetných“ lidech, kteří ustavičně rozdávali bohatství. Nezaráželo nás, že ono bohatství dřív jiným ukradli nebo uloupili. To bylo jejich věcí. Radovali jsme se, čtouce o řadách nuzných lidí, jež podporoval nebo zachránil ten či onen vůdce lupičů. Namlouvali jsme si, jak by to bylo krásné, kdyby takový Himlo Himlini znenadání vstoupil k nám, vysázel na stůl deset tisíc lesklých tolarů a řekl: „Tu máte! Je to pro vašeho chlapce. Ať studuje a stane se básníkem a píše krásné divadelní kusy!“ To bylo totiž mým ideálem od té doby, co jsem viděl „Fausta“.

Přiznávám, že jsem ony zkázonosné knihy nejen četl, ale i z nich předčítal; nejprve svým rodičům a sourozencům, pak i v jiných rodinách, které už také byly po takové „četbě“ jako posedlé. Nelze vypočísti všech škod, jaké umí natropiti jediný svazek tohoto literárního býlí.

Vše kladné se ztrácí, a konečně zbývá smutný zápor. Pojmy a názory o právu se mění. Lež stává se pravdou a pravda lží. Svědomí umírá. Stále nespolehlivěji se rozeznává dobro od zla. To vede nakonec k obdivu zapovězených činů, protože zdánlivě pomáhají. Ale to ještě nejsme na dně propasti! Klesá se ještě hlouběji a hlouběji, až k nejkrajnější zločinnosti.

Bylo to právě v době, kdy mělo býti rozhodováno o tom, co se má ze mě státi po biřmování. Nesmírně rád bych byl šel na gymnasium a pak na vysokou školu. Jenže na to nebylo pražádných prostředků. Musil jsem po žebříku svých přání sestoupit až na učitele obecné školy. Ale i na to jsme byli chudí. Sháněli jsme pomoc.

Ve městě byl velmi bohatý a zbožný kupec, jménem Bedřich Vilém Layritz, jmenovec pana rychtáře, ale ne jeho příbuzný. Byl velmi zámožný a pobožný. Nikdo sice nepamatoval, že by byl někomu prokázal nějaké dobrodiní, chodil však pilně do kostela a rád mluvil o humanitě, o lásce k bližnímu a byl naším kmotrem.

Vyptali jsme se důkladně na vše a udělali studijní rozpočet. Kdybychom náležitě pracovali, hodně šetřili a vydatně hladověli, a kdybych v učitelském semináři ani feniku zbytečně neutratil, potřebovali bychom ještě asi pět až deset tolarů ročně. Rozumí se, že to nebylo správné. Ale věřili jsme, že to stačí.

Rodiče si nikdy nevypůjčili ani groše. A teď z lásky ke mně se odhodlali i k tomuto kroku. Matka došla k panu Layritzovi.

Seděl v lenošce, sepjal ruce a vyslechl její prosbu. Vysvětlila mu vše a pak prosila o půjčku pěti tolarů. Nechtěla jich okamžitě, ale měl býti tak laskav a půjčiti nám je až později, až jich budeme potřebovat, tedy až složím přijímací zkoušku.

Pan Layritz odpověděl bez dlouhého rozmýšlení:

„Je sice pravda, že jsem zámožný, paní kmotro! A vy jste prachudí lidé. Máte však téhož Pána Boha jako já. Pomáhal dosud mně a vám taky pomůže. Mám rovněž děti a musím se o ně starat. Nemohu vám těch pět tolarů půjčit. Ale jděte v bázni boží domů a modlete se pilně. V pravý čas zajisté se najde někdo, kdo vám je dá, budou-li mu zbývat.“

Byl právě večer. Četl jsem doma loupežnický román. Matka se vrátila a s pláčem vypravovala, jak byla odmítnuta. Byla rozhořčena spíše pokrytectvím pana Layritze, než odmítnutím půjčky.

Otec dlouho seděl beze slova. Pak vstal a odešel. Ve dveřích se ještě obrátil a řekl: „Karel půjde do semináře, kdybych si měl ruce udřít do krve! Ale nikam se už prosit nepůjde!“

Seděli jsme ještě dlouho tiše pospolu a pozdě se šlo spát. Ale já bděl. Přemýšlel jsem o pomoci. Usilovně jsem hleděl najíti nějaké východisko.

Četl jsem toho večera „Lupičské doupě v Sierře Moréně čili Anděl všech utlačovaných“.

Když se otec vrátil a usnul, vstal jsem tiše, vyplížil jsem se ze světnice a oblékl se. Pak jsem napsal tento lístek: „Nemusíte si ruce udřít do krve! Jdu do Španělska! Opatřím pomoc!“ Položiv jej na stůl, vzal jsem si kousek suchého chleba a pár grošů z peněz v kuželníku vydělaných. Sestoupil jsem tiše po schodech, otevřel dveře, vydechl zhluboka a vzlykaje – ovšem tiše, aby to nikdo nezaslechl – odcházel jsem neslyšně po náměstí na cestu, která vedla přes Lichtenstein do Cvikova. Šel jsem do Španěl, do země šlechetných banditů, pomocníků v největší nouzi.

V semináři a učitelem

Každá rostlina čerpá všecky látky, jež má uložiti ve svých buňkách a ve svých plodech, z půdy, v níž roste, a z ovzduší, které dýchá.

Podobně je tomu s člověkem. Tělesně není sice připoután k určitému místu, avšak duchově a duševně zapouští kořeny hluboko, ba hlouběji snad než mnohý lesní obr v Kalifornii. Proto nelze činiti člověka plně zodpovědným za jeho činy z doby, kdy se vyvíjel.

Bylo by nesprávné, přičítati mu veškeré chyby na vrub. Právě tak je nesprávno tvrditi, že za všecky své znamenité vlastnosti děkuje sám sobě. Jen ten, kdo zná podrobně domov a ovzduší, v jakém žil ten či onen dospělý, a kdo je umí správně posouditi, ten může částečně přezkoumati, co ze životního osudu dospělého člověka je výslednicí daných poměrů a co je výsledkem pouhé jeho osobní vůle.

V minulých dobách uvalovala se celá tíha těchto osudů na každého ubožáka, jenž poměry donucen, překročil zákony, ač měl sám na tom vinu celkem nepatrnou. Byla to jedna z největších krutostí těch dob. I dnes je dosti lidí, kteří páchají ještě nyní tuto ukrutnost, netušíce, že by za to musili býti voláni k společné zodpovědnosti.

Obyčejně to nejsou vzdálení lidé, nýbrž právě milí „přátelé“, kteří házejí po jiném kámen za kamenem, ač vlivy, jimž podléhal, vycházely též právě – od nich, ač jejich oběť i jejich vlivu může děkovat za svůj pád. Mají tedy podíl na vině stejně jako ten, jemuž ji přisuzují.

Nepodrobuji nestranné zkoušce poměry, v nichž jsem vyrostl, proto, abych část své viny svrhl na jiného, nýbrž výhradně proto, abych na jasném příkladu ukázal, jak opatrný musí býti každý, kdo zkoumá podrobně existenci lidskou podle původu a vývinu.

Městečka Hohenstein a Ernsttál byly tehdy tak blízko sebe, že se některými svými ulicemi prostupovaly jako prsty sepjatých rukou. V Hohensteině narodil se filosof G. H. šl. Schubert. Jeho díla vznikala zprvu pod vlivem Schellingovým, později přiklonila se pietisticko-asketickému mysticismu. Rodné jeho město postavilo mu pomník.

Z Ernsttálu pochází zasloužilý filosof a spisovatel Pölitz, jehož knihovna měla víc než 30.000 svazků. Odkázal ji městu Lipsku.

Budu zde psáti o Ernsttálu, svém rodišti. Tam, jak říkával Hobble Frank, „spatřil jsem po prvé světlo světa“. První a nejstarší dojmy mého dětství – toť byla politování hodná chudoba, nikoliv jenom hmotná. V celém životě neviděl jsem už nikdy tolik nenáročnosti vůči světu duševnímu jako tehdy. Ani rychtář neměl tam vyššího vzdělání. Obec měla ponocného, ale občané musili se zúčastňovati střídavě nočních hlídek. Hlavním zaměstnáním bylo tkalcovství. Výdělek nezřídka byl skrovný, ba nepatrný. Stávalo se, že po týdny, ba celé měsíce nebylo práce. Tu ženy sháněly po lesích klestí, aby v zimě bylo čím topit. V noci na odlehlých cestách bylo lze potkati muže, nesoucí tajně kmeny z lesů. Ještě v noci musili kmeny rozřezati, aby domovní prohlídka neměla výsledek. Chudí tkalci musili velmi pilně pracovati, aby se ubránili hladu. V sobotu byla výplata. Každý spěchal se svým „kusem“, aby jej odevzdal. Za každou chybu se sráželo z platu. Proto mnohý dostal méně, než očekával. Po výplatě se odpočívalo, a večer byl věnován zábavě a – kořalce.

Soused zašel k sousedovi. Láhev kolovala. V některých rodinách se zpívalo, ale jaké písně! Jinde zas věnovali se kartám. Leckdo jim obětoval i celý týdenní výdělek. Pilo se obyčejně z jediné sklenice. Putovala z ruky do ruky, od úst k ústům. Pití kořalky bylo tak zakořeněno, že bez ní nešlo se ani v neděli na procházku, bez ní se nešlo vůbec nikam. Sedělo se v přírodě a pilo. Byla jediným lékem proti všem starostem; a zhoubné následky pijanství se přijímaly docela klidně, jako cosi samozřejmého.

„Lepších“ rodin, kde alkohol nevládl, bylo poskrovnu. „Honorace“ v obou městečkách nebylo. Duchovní a lékaři byli jediní akademicky vzdělaní občané mimo advokáta, jehož účty jen zřídka měly to štěstí, že se proměnily v bernou minci.

Životospráva byla vůbec na tak nízkém stupni, že bychom to dnes považovali za nemožné. V osobním styku užívalo se většinou přezdívek místo pravých jmen. Domy byly malé, uličky úzké. Každý viděl oknem k sousedovi a zpozoroval vše, cokoliv se tam dělo. Bylo skoro nemožno uchovati něco v tajnosti. A protože nikdo nebyl bez viny, měli se sousedé navzájem v hrsti. Každý věděl všecko, ale nikdo o tom nemluvil. Jen tu a tam, bylo-li třeba, někdo něco prohodil, a to postačilo.

Bývalo ustavičné, třebaže tiché přetřásání klepů, nízké posmívání a zdánlivě dobromyslný sarkasmus, jenž však v sobě neměl nic upřímného. Bylo to nezdravé a šířilo se to více, než by kdo myslil. Rozleptávalo to, působilo to jako jed. Tak na příklad ze sobotních her v karty vyrostl světla se štítící podnik falešných hráčů, pěstujících zapovězené hry. Členové se scházeli a cvičili v přípravě a užití falešných karet. Usadili se v hostinci před městem a vysílali náhončí, aby chytali oběti. Celé noci se tam hrálo o vysoké sumy.

S plnými kapsami tam přišli mnozí a odcházeli s prázdnými. To vše bylo v městečku veřejně známo. Hned se vypravovalo o každém novém úlovku. Povídalo se i o ukořistěných sumách, a kde kdo měl z toho radost, místo aby toto šejdířství odsoudil. Lidé se stýkali s podvodnými hráči, jako by to byli čestní lidé, ba byli jim i nápomocni. Jejich prohnanost zjednala jim vážnost a slávu. Nikdo jakživ na ně nic neprozradil. Nikoho nenapadlo, že tím vlastně celé městečko se stává spoluvino na podvodech, jež byly páchány na přivlečených obětech. Každý, kdo o tom šejdířství věděl, byl vlastně přechovávačem zločinců.

Upozorniti tenkrát na tuto bídnou mravní úroveň znamenalo vydati se v nebezpečí potupného výsměchu.

Všeobecný smysl pro právo byl na scestí. Podvodní hráči zde požívali právě tak úcty a obdivu jako Rinaldo a jiní lupiči ze staré knihovny v hospodě. Nikdy jsem neslyšel, že by byl rychtář, farář nebo jiný povolaný úředník napomenul některého z falešných hráčů, nebo se snažil odvrátiti jej od zlého příkladu, který dával celé obci. Trpělo se to vše mlčky a bez odporu. A mládež? Všecko viděla a slyšela a jistě měla dojem, že toto šejdířství jest obdivuhodný, dobře se vyplácející čin. Takový dojem nelze nikdy již zahladiti. Řekl mi jistý právník, že jsem se narodil v bahně. Měl pravdu či ne?

Toto bahno zrodilo ještě zvláštní dvě rostliny: „Batzendorf“ a „Kovárnu lží“. Prvé slovo upomíná na známou starou jihoněmeckou a švýcarskou minci zvanou „Batzen“. „Batzendorf“ byla vymyšlená obec, do níž mohl být přijat každý z Ernsttálu. Byl to šprým, který však často překročil meze. Měla svého rychtáře, faráře, představenstvo; ovšem všechno mělo býti bráno žertovně. Nejmenší domek v Ernsttálu, stavení staré hokynářky Doroty Wendelbrückové bylo povýšeno na „radnici“ batzendorfskou. Jednoho rána stála na střeše „radnice“ věž z latí a bedniček od doutníků. Stará hokynářka, chudák, neměla ani tušení, co se do rána u ní na střeše stalo. Byla však na věž velmi pyšná. Hostinská z šenku „Meisterhaus“ byla ponocnou obce. Musila ohlašovati hodiny a troubiti. V nové obci byly všecky hodnosti, od starosty po hlídače bramborů a hrachu, avšak vše zatažené do směšnosti. V sobotu bývaly „obecní schůze“. Když se všichni sešli, vymýšleny a prováděny nejpošetilejší kousky. Křtiny padesátiletých kojenců, svatba dvou vdov, jež se spolu vzaly, zkouška stříkačky bez vody, volba obecní husy, veřejná zkouška nového prostředku proti tasemnicím a podobné bláznivé, často docela ztřeštěné kousky.

Rychtář Layritz byl stár a trpěl to. Pastor, ještě starší, říkal: „Jen nepřehánět“ a mínil ovšem jen to nejlepší. Tím podle svého domnění učinil povinnosti zadost. Pan kantor nad tím potřásal hlavou. Byl příliš skromný, nedovedl veřejně pokárat. Mému otci však potají řekl:

„Nemějte s nimi nic, sousede! Raději od nich dál! Pro vás ani pro Karla to není. Co se tam dělá, je výsměch, rouhání věcem, jejichž posvátnosti se nemá nikdo dotýkat. A děti zvláště nemají o tom ani vědět.“

A vše to bylo pravdou. Batzendorf (v němž se smělo platiti jen penězi „batzen“) trval řadu let a způsobil mnoho skrytého a proto tím horšího zla. Svazky „zbožné bázně“ byly tam uvolňovány. Každý týden spáchalo se tam něco nového.

My děti s náramným zájmem jsme sledovaly pošetilosti dospělých a tropily jsme posměšky s nimi, třeba jsme si toho vědomy nebyly.

Když přišla nová, přísnější správa obecní a duchovní, zanikl „Batzendorf“ sám sebou. Užitek tento zánik však nepřinesl. Starší vstoupili do oné bažiny, zavedli tam i nás malé, a my v ní nechali velkou část své dětinnosti. Tupému dítěti škodí taková věc méně. Ale nadaný trpí dále, otrava se v jeho nitru vzmáhá do rozměrů, jež později, jsou-li třeba i zjevné, nelze již zmenšiti.

„Kovárna lží“ byla novějšího původu. Nepíši jmen, protože moje slova jsou namířena proti věci a nikoliv proti osobám.

Bylo v Ernsttálu několik vtipných, neobyčejnou satirou obdařených mladíků. Celkem to byli milí, vážení občané. V lepších poměrech byli by mohli dobýti svým nadáním štěstí, ale donuceni ulpěti v poměrech tak ubohých, vykonávali jen malicherné a běžné věci, časem i mělké a bezcenné. Bylo jich věru škoda.

Nejpodnikavější z nich a nejvtipnější stal se majitelem domu a byl tak smělým, že si v Ernsttálu, kde bylo tak málo smyslu a prostředků pro lahůdky, založil obchod lahůdkářský. Rozumí se, že s výčepem, neboť bez něho byl by obchod nemožným. Restaurace neměla zpočátku jména, brzy se tam však začalo říkati výstižně „Kovárna lží“ a hostinskému „kovář lži“. Hostinský i jeho denní hosté překypovali čtveráctvím. Přišel-li tam nový host, mohl třeba delší dobu docházeti, aniž cokoliv zpozoroval, avšak znenadání propuklo na něho něco takového, že byl překvapen a zdálo se to brzy tak jisté, že sám tomu nemohl odporovati. Říkalo se, že mu „udělali“. Vypozorovali jeho nejslabší stránku a opředli jej tak chytře vymyšlenou lží, že sám pak chtěj nechtěj tomu věřil.

Touto lží byl vydán na pospas posměchu, třebaže se tomu bránil sebevíce a třebaže snad byl desetkráte chytřejší než ti, kteří se rozhodli, že ho položí. Tato „Kovárna“ byla známa široko daleko.

Bezpočtu cizinců přišlo a zavítalo do té hospody, ale kdo se odvážil příti se s hostinským nebo s jeho denními hosty, ten dostal pravidelně za vyučenou a odtáhl pak zahanben.

Obyčejné hosty bylo lze koupiti snadno. Kdo si poručil pivo, dostal koňak. Místo kořalky dostal limonádu. Když měl chuť na slanečka, předložili mu brambory ve slupkách a k tomu jablečnou marmeládu. Nikdo se nevzpíral vzíti to a zaplatiti, věda dobře, že pak by přišla prohra.

Lepší hosté byli ušetřeni tak všedních vtipů. „Ten musí teprve uzrát,“ říkal o nich kovář lží. A vskutku uzrál každý, studovaný i prostý, pán, nepán, ať chtěl či nechtěl.

I duchaplné vtipy se tam někdy prováděly, avšak vždy s přídechem hrubosti. Hostu, který se chtěl dáti holit, řekli, že holič není doma, sedí prý zrovna vedle něho. Avšak ten holič byl vlastně pekař.

Namydlil oběť anilinovým roztokem a oholil ji, aniž kdo z přítomných pohnul brvou. Oholený zaplatil a spokojeně odešel s obličejem úplně modrým. Celé týdny pak nesměl se nikde ukázat, což bylo trestem za to, že se vydával v „Kovárně lží“ za nejchytřejšího, z něhož si nikdo neumí vystřeliti.

Jinému hostu namluvili, že prý se stalo neštěstí jeho bratru zrovna dnes dopoledne na trhu. Zachytilo mu nohu kolo obrovského kolovrátku a musila mu být pod kolenem odňata. Muž uleknut vyskočil a pádil k bratrovi. Ale záhy se vrátil se zlostným smíchem, veda bratra úplně zdravého.

Také páni z úřadů docházeli do „Kovárny lží“, ovšem jen tehdy, když věděli, že tam budou sami a nepozorováni. Zamhouřili oko nad nějakou tou švandou. A často jen jim děkoval „kovář“ za to, že přespříliš povážlivé vtipy neměly nepříjemných dozvuků. Neboť tyto věci, jako vše, cokoliv pochází z nejnižšího, často přesahovaly meze.

Vtipy časem zevšedněly, ztratily přitažlivost. Každý kdo vstoupil do „Kovárny lží“ myslil, že může lháti. Duch žertu zmizel. Vše to, co bylo kdysi rozmarem, neškodným čtveráctvím, skutečným žertem a veselím, to stalo se nyní nestoudností, dvojsmyslností, nepravdou, falšováním, neopatrným klevetěním – lží.

Nyní už po „Kovárně lží“ není ani stopy. Dům byl v r. 1900 srovnán se zemí. Zůstalo zachováno toliko několik vyobrazení. Ale následky onoho vtipkaření žijí bohužel podnes. I to bylo bahno, skryté pod svěží zelení a vábnými květinami.

Miasmy otrávily nejen místní veřejnost, ale rozšířily se daleko široko po kraji. I já jsem jimi těžce utrpěl a trpím podnes. Denní hosté „Kovárny lží“ ani zdaleka nemyslili na to, co na mně páchají, přetřásajíce znova a znova mé domnělé zločiny a dobrodružství a vymýšlejíce nové.

Moji protivníci snažili se Karla Maye proháněti ve všech novinách jako nejprolhanější karikaturu lidskou, lupiče žen a náčelníka banditů. Za to ponejvíce děkuji oné „Kovárně lží“. Vrátím se k tomu ještě jinde, zatím pravím jen toto: Co jsem řekl o spolku podvodných hráčů, o „Batzendorfu“, a o „Kovárně lží“, to jest jenom několik stručných pohledů na tehdejší poměry mého rodného města. Mohl bych tyto dojmy šířeji rozvésti, abych ukázal, do jak zkažené půdy má duše musila zapustiti kořeny. Ale upouštím od toho. Viděl jsem nedávno s potěšením, že mnoho se v mém rodišti změnilo v dobré. Dlouho jsem se mu vyhýbal, až před krátkou dobou jsem byl pro jakousi záležitost nucen ještě jednou je navštíviti. Příjemně jsem byl zklamán. Míním to v ohledu vnitřním, nikoli vnějším.

Osad a měst viděl jsem dost a nemůže mne nic překvapiti a také ne zklamati.

Pří setkání s cizincem snažím se poznati nejdříve jeho duši. Tak i při vstupu do každého města i vsi. A duše Hohenstein-Ernsttálu byla sice táž jako před lety, to jsem poznal naráz, avšak pozvedla se a očistila. Měla zcela jinou, lepší a důstojnější tvář. Několikadenní pozorování mně způsobilo radost.

Našel jsem inteligenci, kde po ní nebývalo ani stopy. Našel jsem živý smysl pro právo, jenž by se nedal už unésti tak snadno jako kdysi. I více smyslu kolektivního a porozumění pro soudržnost. Ano i poměry hmotné vykazovaly všude náznaky vzestupu. Půda, na níž se žilo, pozvedla se a prokazovala schopnost zlepšovati se i nadále, a to očividně.

Viděl jsem tam i staré známé, kteří se opravdu něčím stali. Bylo to zadostučinění, kterého jsem ani nečekal. Nenašel jsem však už oněch starých, mrzutých tváří s velmi nepříjemným výrazem selské zchytralosti. Nyní byli zde lidé, jimž četl jsem z očí uznalost, schopnost, zdravou chytrost a rozvážlivost.

Byl to snad pouhý výsledek posily cizí krve? Vliv ten působil jistě toliko výlučně, ač nelze popříti, že cizí krev působí i na život obce povzbudivě a způsobem posilujícím. Přiznávám se upřímně, že od oné návštěvy a po těchto poznatcích není mi už vzpomínka na mé rodiště nepříjemnou.

Píši toto vše, jsa naplněn radostí, neboť moje rodné městečko nikdy vlastně nevyhaslo, třebaže se mi jevilo po dlouhá léta pro svou trudnou minulost spíše jako touha. Vždyť jsem věnoval svému rodnému místu celou řadu povídek z Rudohoří a podobných vypravování.

Mohu se po těchto všeobecných poznámkách vrátit zase k sobě samému, k onomu ránu, kdy jsem odcházel z Ernsttálu, abych si získal pomoci u Šlechetného španělského náčelníka lupičů.

Nemysli nikdo, že to byla ztřeštěnost! Duševně jsem byl úplně zdráv. Moje soudnost byla sice dětinská, přece však už vycvičená. Chybou bylo, že jsem zhltaný literární brak pokládal za pravý život a proto jsem ovšem s životem naložil jako s románem. Příroda mne obdařila přebohatou obrazotvorností, proto se tato možnost záměny stala skutečností.

Cesta do Španěl trvala toliko jeden den. U Cvikova bydlili naši příbuzní. Zastavil jsem se tam. Přijali mne přátelsky a pozvali, abych zůstal. Doma zatím našli můj lístek.

Otec věděl, že Španělsko je na jihu. Vzpomněl na příbuzné v Cvikově a hned se tam vydal s pevným přesvědčením, že mne u nich najde.

Přišel právě v okamžiku, když jsme seděli kolem stolu a já vypravoval docela upřímně příbuzným, kam jdu, ke komu a proč. Naši příbuzní byli prostí, chudí, poctiví tkalci. Neměli ani špetky fantasie. Můj úmysl je prostě uvedl v úžas. Vyhledávati pomoc u náčelníka lupičů! Nejprve nevěděli, co se mnou dělat. Náramně spokojeně si oddechli, když otec vstoupil.

A on, popudlivý, snadno vznětlivý muž zachoval se docela nezvykle, jeho oči zvlhly. Jeho ústa nepronesla ani slůvka hněvu. Přitiskl mne k sobě řka: „Už nikdy nic takového nedělej!“ Po krátkém odpočinku vrátili jsme se domů.

Cesta trvala pět hodin. Šli jsme po celou tu dobu mlčky. Vedl mne za ruku, a já nikdy necítil tak jasně nesmírnou jeho lásku ke mně, jako toho dne. Vše, co si žádal a očekával od života, přenášel na mě. Svatě jsem si umínil, že nikdy už nesmí se na mně dožíti podobného zármutku. A jaké asi myšlenky táhly jeho hlavou? Nepromluvil.

Doma jsem si musil hned lehnouti, protože jsem já, klouček, cupital deset hodin a byl jsem nadmíru znaven. O mém výletu do Španěl se nepromluvilo už ani slova. Ale také stavět kuželky jsem už nechodil. Četba zkázonosných románů přestala nadobro. A přece včas dostavila se pomoc a nemusila přijít ze země jedlých kaštanů. Pastor přimluvil se za mne u naší vrchnosti, u hraběte z Hinterglauchau, jež mi poskytla roční podporu patnácti tolarů. Myslili jsme, že to stačí k návštěvě učitelského semináře.

O Velikonocích 1856 byl jsem biřmován a po přijímací zkoušce zapsán a ubytován v prosemináři ve Valdenburku, kamž jsem vstoupil r. 1857 o Velikonocích jako chovanec ústavu.

Tedy ne gymnasista, nýbrž jen kandidát učitelství bez akademického vzdělání. Budu jen učitelem! Jen učitelem? Jak nesprávné to slovo! Není důležitějšího povolání nad učitelství! Vmyslel a vžil jsem se do svého nového stavu a měl jsem radost ze všeho, co se jej týkalo. Ale tento stav byl jen v popředí mého světa. V pozadí, převyšujíc vše ostatní, tyčilo se navždy to, co se stalo mým ideálem od večera Faustova, totiž psát kusy pro divadlo na základní myšlenku: Bůh, člověk a ďábel. A to jsem přece mohl provésti jako učitel zrovna tak dobře jako akademik! Zcela určitě, s předpokladem nadání arci.

Jak jsem byl hrdý, když po prvé nasadil jsem si zelenou čepici seminaristů! Jak hrdi byli rodiče a sestry! A babička přitiskla mne k sobě, řkouc prosebně:

„Mysli vždy na naši pohádku! Jsi dosud v Ardistaně. Máš však jít do Džinistanu. Tvoje cesta dnes začíná. Musíš stoupat. Nedbej těch, kteří tě budou zdržovati!“

„A což ‚Kovárna duchů‘?“ ptal jsem se. „Musím také do ní?“

„Jsi-li hoden, nelze, abys jí minul. Nejsi-li hoden, uplyne tvůj život bez boje a muk,“ odpověděla.

„Ale já do ní chci!“ zvolal jsem odvážně.

Tu položila mi ruku na hlavu a pravila:

„To je u Boha. Nezapomeň na Něho nikdy v životě!“

Té rady jsem poslechl. Přiznávám, že mi to nikdy nebylo nesnadné. Nepamatuji si, že bych byl někdy zápolil s pochybností, nebo dokonce s nevěrou. Vždy bylo takřka částí mé bytosti přesvědčení, že jest Bůh, který nade mnou bdí a nikdy mne neopustí. Proto není mou zásluhou, že jsem se této jasné, krásné víře dětství nezpronevěřil.

Vnitřního rozruchu jsem se ovšem uchránit nemohl. Jenže rozruch ten měl příčinu mimo mne a nemohl se u mne trvale zahnízdit. Jeho příčinou bylo zvláštní vyučování náboženství a teologii v semináři.

Ranních a večerních pobožností musil se účastniti každý žák. To bylo v pořádku. V neděli a ve svátek šli jsme společně do chrámu. To vše bylo rovněž správné. Mimo to byly různé slavnosti pro misijní a jiné účely. I to byla věc docela svému účelu odpovídající. Ve všech třídách semináře se vyučovalo náboženství, bibli a zpěvu podle obsáhlých, dobře promyšlených plánů. Ale chybělo to, co je páteří všech náboženských úkonů a záležitostí: nebylo lásky, mírnosti, pokory a smířlivosti.

Vyučování bylo chladné, přísné a tvrdé. Nebylo v něm stopy poesie. Pro hodiny náboženství nemohl se nikdo nadchnout. Odpuzovaly, místo aby nás obšťastňovaly a nadchly. Každý byl rád, dosáhla-li ručička dvanácté.

Rok co rok se postupovalo po týchž odstavcích, vykládalo týmiž slovy a výrazy. Co bylo dnes, to se neodvratně opakovalo v týž den příštího roku. Znělo to všecko jako staré kukačkové hodiny, dřevěně, umělkovaně. Každá jednotlivá myšlenka patřila do jistého tuctu, a běda, kdyby se byla objevila na jiném místě. Tak nemohlo býti ani stopy po vnitřním teplu: to vše niterně umrtvovalo. Ze všech svých spolužáků neznal jsem ani jednoho, který by se byl vyjádřil přívětivě o tomto způsobu vyučování náboženství. Ale také jsem neznal žádného, který by byl tak pobožným, aby dobrovolně k modlitbě sepjal ruce. Modlil jsem se a modlím se podnes, aniž se za to stydím, ale tehdy v semináři jsem to tajil ze strachu před úšklebky spolužáků.

Nesmím zamlčet těchto poměrů náboženských, ač rád bych tak učinil. Mám však za úkol poukázati upřímně na vše, co mělo vliv na můj niterný i vnější vývoj.

Seminářské křesťanství mi připadalo bezduché a svářivé. Neuspokojovalo, avšak tvrdilo, že jest výhradně správnou a ryzí naukou. Cítili jsme se tak ubozí a Bohem opuštění! Lhostejní to nepovažovali za neštěstí; bylo jim to celkem jedno. Ale moje touha po náboženské lásce cítila chlad. Proto jsem se uzavřel v sama sebe. Osaměl jsem i zde, a to ještě mnohem více než doma. Vinu na tom měly poměry i já sám.

Věděl a uměl jsem daleko víc než spolužáci. To mohu říci bez obavy, že budu viněn z vychloubačství, neboť moje vědomosti byly jen haldou, neupravenou hromadou vědomostí, které mně vlastně byly jenom na obtíž, aniž mi sebeméně prospívaly.

A když jsem ze směsice svých vědomostí tu a tam pár drobtů pustil na světlo, dívali se na mne udiveně, ba se smíchem. Vycítili asi nevědomky, že spíše než závidět, je vhodno mne politovat.

Ostatní spolužáci, většinou synkové učitelů, nevěděli sice tolik, ale jejich vědomosti byly dobře urovnány v komorách paměti a mohli jich kdykoliv užíti. Cítil jsem, že jsem velmi pozadu proti nim; vzpíral jsem se však přece jenom, přiznati to sobě i jim.

Pracoval jsem tiše a pilně, abych brzy měl ve své ubohé hlavě pořádek. Nešlo to, žel, tak zčerstva, jak bych si to byl přál. I to, co jsem si tu vystavěl, opětovně se zhroutilo. Bylo to jako prokopávání hromad sněhu, který se stále znovu sesouvá na cestu.

Byla tu také nesrovnalost, pocházející z mé přeplodné fantasie a ze suchopárného vyučování, zcela oproštěného od poesie. Byl jsem tehdy ještě příliš mlád, abych vystihl, odkud ta suchopárnost pocházela. Neučili nás tomu, čemu jsme se měli naučiti, ale více způsobu, jak vyučovati; učili nás vyučování. Pochopili-li jsme to, pak bylo vše další již snadné. Podávali nám toliko kosti. Z těch sestavovaly se kostry věd, na které se později mělo přidávati maso. Odtud onen přímo bolestný suchopár. U mne byl až dosud pravý opak: nashromáždil jsem spoustu masa, avšak bez jediné kosti, tedy bez opory, bez základu. Pokud se mého vědění týče, byl jsem jako slimejš, bez opory vně i uvnitř a tak jsem se necítil nikde doma. A co horšího: maso tohoto hlemýždě bylo nemocné, otrávené literárním škvárem z kuželníku.

Poznával jsem to vlastně teprve teď a byl jsem tím nešťastnější, že jsem nesměl o tom s nikým hovořiti, abych se neprozradil. Byla to právě ona suchopárnost a bezduchost seminářského vyučování, která mne přivedla k poznání, že jsem duševně otráven.

Pro kostry, jež nám byly dávány, abychom je oživovali, neměl jsem v sobě zdravého masa. Co jsem se snažil v nitru svém seskupiti a vystavěti, bylo beztvaré, odporné, nepravdivé, ba nezákonné. Dostal jsem strach sám před sebou a horečně jsem pracoval na očistě svého nitra, abych je uspořádal a pozvedl bez cizí pomoci, jíž tu ostatně ani nebylo. Rád bych se byl někomu ze svých učitelů svěřil, ale ti byli všichni vznešení, chladní a nepřístupní, a pak, to jsem hned vycítil, nerozuměli by mi. Nebyli psychology.

Byla tu ještě má vrozená, nepřemožitelná touha po duševním zaměstnání. Učil jsem se snadno, a proto míval jsem dosti volného času. Potají jsem psal básně, ba i komponoval. Několik ušetřených krejcarů stačilo mi právě na papír.

Nechtěl jsem psát školní úlohy, nýbrž něco opravdu dobrého, co by se dalo upotřebiti. A co jsem tehdy napsal? Rozumí se, že indiánskou povídku. Proč? Nu, aby byla otištěna. Kde? V časopise „Gartenlaube“, založeném tehdy před několika lety, ale čteném už kde kým.

Bylo mi šestnáct let. Povídku jsem poslal. Když se do týdne nic neozvalo, prosil jsem o odpověď. Nedostal jsem ji. Za čtrnáct dní psal jsem znovu, naléhavěji a za dalších čtrnáct dní žádal jsem rukopis zpět, abych jej poslal jiné redakci.

Vrátili mi jej. A k tomu dostal jsem čtyřstránkový dopis, vlastnoručně psaný Arnoštem Keilem, zakladatelem a vydavatelem. Rozumí se, že jsem tuto událost vůbec ještě neuměl oceniti.

Keil mi v dopise zprvu řádně vyčinil, takže jsem se opravdu styděl, pak mi vyčetl všecky hříchy, kterých jsem se v povídce dopustil, nejsa si jich vůbec vědom. Nakonec se jeho výtky mírnily. Pak už mně, hloupému klukovi, spokojeně tiskl ruku a dodal, že se nezděsí, jestliže se objeví za čtyři nebo pět roků v jeho redakci zase povídka o indiánech, mnou sepsaná.

Nedostalo se mu jí, ale zato jsem nemohl. Poměry toho nedovolily.

To byl tedy můj prvý literární úspěch, o němž se dlužno zmíniti. Tenkrát jsem to ovšem považoval za úplný neúspěch a byl jsem velice nešťasten. Léta ubíhala.

Postoupil jsem z prosemináře do vlastního semináře. Ze čtvrté třídy postoupil jsem do třetí a pak do druhé. A právě v této druhé třídě postihl mne nešťastný osud, z něhož moji nepřátelé vytěžili zbraň, kterou dnes proti mně bojují.

V semináři bylo zvykem, že jsme si pořádek v třídách obstarávali sami. Každý žák musil celý týden vykonávati uložené práce, říkalo se mu „třídník“.

V druhé třídě měli jsme „třídníka světla“, který se staral o osvětlování třídy.

Svítilo se lojovými svíčkami. Dohořela-li svíčka, bylo třeba nasadit hned novou. „Lichtwochner“ denně čistil staré svícny, vyškraboval zbytky knotů a loje. Zbytky se buď prostě zahodily, nebo se daly domovníkovi, jenž jich užil jako mazadla na boty. Celkem se pokládaly za bezcenné smetí. Počátkem vánočního týdne r. 1859 přišla řada na mne. Čistil jsem svícny jako každý jiný.

V předvečer Štědrého dne začínaly prázdniny. Den před tím přijela sestra, aby odvezla prádlo a má skrovná zavazadla, jež jsem si musil vzíti na prázdniny domů. Přijížděla před každými prázdninami.

Cesta z Ernsttálu do Waldenburgu trvala jí dvě hodiny. Čistil jsem právě svícny, když přišla. Z očí hleděl jí smutek. Doma nebylo dobře. Nebylo práce, nebylo proto výdělku. Na Vánoce pekla matka obvykle aspoň několik koláčů, jako i ti nejchudší lidé. Letos sotva mohla na ně opatřiti mouku. Nadílka nebude ani nejmenší! Nebylo peněz ani na svíčičky na stromek.

Malé sestry měly po dřevěném andílku. Ti mívali v rukou svíčičky, kus po šesti krejcarech. Dohromady tři svíčky za 18 krejcarů. Ale peněz bylo třeba na jiné, potřebnější věci. Bylo mi toho líto. Sestra měla slzy v očích. Dívala se na zbytky svíček, vyškrabaných ze školních svícnů.

„Nedalo by se z toho udělat několik svíčiček?“ ptala se.

„To je snadné. Je k tomu třeba jen papírové rourky a knotu; ale bude to špatně hořet. Ten krám se hodí jenom na mazadlo,“ řekl jsem.

„A kdyby! Měli bychom přece nějaké světlo pro ty tři anděly. Komu patří ty odpadky?“

„Vlastně nikomu. Nosíme to domovníkovi. Ten to třeba i vyhodí.“

„Tedy bychom si snad směli vzít trochu „vosku“ domů?“

„Vždyť to nestojí ani za tři krejcary. Zabalím ti toho trochu a uděláme tři vánoční svíčičky.“

Stalo se; ale nebyli jsme sami. Jeden seminarista z první třídy, tedy o třídu výše, byl u toho. Je mi proti mysli psáti jeho jméno. Jeho otec byl četníkem. Ten dobrý spolužák viděl vše. Nevaroval mne, právě naopak byl přívětivý, avšak později odešel a udal mne. Ředitel přišel hned sám krádež vyšetřit. Doznal jsem klidně vše a lup jsem vrátil. Nemyslil jsem na nic zlého. Ale on mne nazval „výlupkem pekla“ a svolal učitelskou konferenci, která mi za čtvrt hodiny oznámila rozsudek. Byl jsem ze semináře propuštěn a mohl jsem odejíti, kdy bylo libo. Odešel jsem hned se sestrou – na prázdniny svaté doby vánoční bez loje na svíčičky pro anděly. Byly to velmi smutné, ponuré svátky!

Řekl jsem již, že pro mne často byly Vánoce dobou zármutku, nikoliv radosti. O Vánocích pohasínala ve mně svatá světla, plameny, jež mi byly drahé. Poznal jsem rozdíl mezi křesťanstvím a jeho vyznavači. Poznal jsem křesťany, kteří se mnou zacházeli méně křesťansky, než by se mnou snad zacházeli Židé, Turci a pohané.

Ministerstvo vyučování, na něž jsem se obrátil, bylo na štěstí rozumnější a lidštější než ředitelství semináře. Dosáhl jsem snadno od ministerstva povolení dokončiti přerušené studium na semináři v Plavně. Vstoupil jsem tam v červnu 1860 do téže třídy, tedy do druhé. Vykonal jsem i zkoušku učitelskou[8], absolvovav i prvou třídu a dosazen jsem byl prvně na místo učitele v Glauchově. Brzy přeložili mne do Staré Kamenice. Tam byla tovární škola pro odrostlé dělníky z továrny.

A tady začíná mé vyznání. Píši je tak věrně a podle pravdy, jako bych se zabýval cizí osobou.

Připomínám chudobu svých rodičů. Ke zkoušce musil jsem míti frakový oblek, na naše poměry věc velmi drahou. K tomu se přidružilo, že jsem jako učitel nemohl už běhat jen všelijak jako student, nýbrž musil jsem míti, byť jen skrovnou výbavu prádla a jiných potřebných věcí. Rodiče to zaplatiti nemohli. Musil jsem to vzíti na svůj účet. Vypůjčil jsem si a splácel pak po částech ze svého platu. Musil jsem šetřiti co nejvíce. Uskrovnil jsem se, seč jsem mohl a zřekl jsem se každého vydání, jež nebylo naprosto nutné. Neměl jsem ani hodinek, věci to pro učitele nezbytné, neboť učitel se přece musí říditi podle minut.

Majitel továrny, jehož škola mi byla svěřena, měl se mi postarati ve smyslu smlouvy o byt. Udělal to jednoduše. Jeden z jeho účetních měl byt rovněž zdarma, světnici a ložnici. Obého užíval dosud sám. Byl jsem ubytován u něho, tedy se musil se mnou děliti.

Pozbyl své samostatnosti, svého pohodlí. Překážel jsem mu ve všech rozích a koutech. Je snadno pochopitelné, že jsem mu nebyl právě vítán. Rád by se mne byl nějakým způsobem zbavil. Jinak jsem se s ním snášel obstojně. Vyhovoval jsem mu ve všem podle možnosti a jednal jsem s ním jako s vlastním pánem bytu, když jsem zpozoroval, že si přeje býti zaň pokládán. To jej přece trochu zavazovalo k ohledům. Příležitost k tomu naskytla se záhy. Od svých rodičů dostal darem nové kapesní hodinky. Staré, které již nepotřeboval, pověsil na hřebík a tam nepoužívány visely. Nabízel mi je, abych si je koupil. Měly cenu nejvýš dvacet marek. Odmítl jsem, protože, koupím-li si již jednou hodinky, chtěl jsem hodinky nové a dobré. Ovšem, do té doby bylo ještě daleko, neboť musil jsem zaplatiti dluhy.

Tu mi sám řekl, abych si je bral do školy, když nemám žádných a mám býti ve službě přesný. Přistoupil jsem na to a byl jsem mu vděčen. Zprvu věšel jsem hodinky na hřebík, sotva jsem přišel ze školy. Později se tak občas nestalo. Míval jsem je u sebe po několik hodin, neboť nápadné zdůrazňování, že nejsou mým majetkem, zdálo se mi zbytečné.

Pak jsem je brával i na své procházky a věšel je na místo až večer, po svém návratu.

Opravdového přátelství však mezi mnou a spolubydlícím nebylo. Účetní musil mne u sebe trpět a dával mi občas úmyslně najevo, že mu sdílení bytu se mnou není milé. –

Přišly zas Vánoce. Řekl jsem spolubydlícímu, že pojedu hned po vyučování domů k rodičům. Rozloučil jsem se s úmyslem, že se toho dne už do bytu nevrátím.

Do Ernsttálu měl jsem hodinu jízdy drahou. Pro radost z prázdnin nevzpomněl jsem ani na to, že mám vrátiti hodinky. Když jsem je objevil ve své kapse, bylo mi to celkem lhostejné. Nebyl jsem si vědom ani stínu nekalého úmyslu.

Večer u rodičů byl velmi šťastný. Měl jsem po studiích. Měl jsem místo a požíval jsem platu. Počátek vzestupu byl tu. Druhého dne byl Štědrý večer. Už den před tím jsme připravovali nadílku.

Hovořil jsem při tom o své budoucnosti, o svých ideálech, jež mi zářily jasem vánočních světel. Otec pro všecko horoval se mnou. Matka se tiše radovala. Babiččiny staré, věrné oči zářily. Když jsme konečně ulehli, bděl jsem ještě dlouho a účtoval sám se sebou. Uvědomil jsem si po prvé svou vnitřní nejasnost. Viděl jsem za sebou rozšklebené propasti, před sebou neviděl jsem však už žádných. Cesta zdála se mi sice nesnadnou a obtížnou, ale byla volná: býti spisovatelem; vykonati veliká díla, a především mnoho se naučiti! Odstraniti poznenáhlu všecky chyby, následky zvrácené výchovy, a získati místo pro nové, lepší a ušlechtilejší!

Takové byly mé myšlenky, než jsem usnul. Procitl jsem ze spánku pozdě dopoledne. Šel jsem pak na vánoční trh do Hohensteinu koupit několik drobností k nadílce pro sestry.

Tam zastihl mne četník, který se ptal, jsem-li učitel May. Když jsem přisvědčil, vyzval mne, abych s ním šel na policii, na radnici, chtějí se mne tam prý něco zeptati. Šel jsem s ním, netuše nic zlého.

Nevedl mne do úřadovny, nýbrž do obývací místnosti. Seděla tam žena a šila. Byla to dobrá známá mé matky, její spolužačka. Dívala se na mne velmi úzkostlivě. Četník řekl, abych si sedl a odešel se ohlásit. Žena toho rychle využila a kvapně se tázala:

„Jste zatčen. Víte to?“

„Ne,“ řekl jsem na smrt polekán. „Proč?“

„Ukradl jste prý svému spolubydlícímu hodinky! Najdou-li je u vás, budete zavřen a sesazen s učitelského místa.“

Před očima tančily mi kruhy. Bylo mi, jako bych byl dostal kyjem do hlavy. Vzpomněl jsem si na své včerejší myšlenky a plány! A teď vězení a sesazení!

„Ale ty přece jsou vypůjčeny a ne ukradeny!“ koktal jsem, vytáhnuv je z kapsy.

„Tomu nebudou věřit. Pryč s nimi! Dejte mu je tajně zpět, ale teď ať jich u vás nikdo nevidí. Rychle!“

Nelze vypsati, jak byl jsem zděšen. Jediná klidná myšlenka byla by mne zachránila, ale nevynořila se mi. Stále mi tanulo na mysli, že jsem již jednou zažil osudnou nehodu s lojovými svíčkami. Měl jsem hodinky ukázat a říci pravdu. Vše by pak bylo dobré. Leknutím upadl jsem do horečky a jednal jsem jako v horečce. Hodinky zmizely, ale ne v kapse u vesty, jinde, kam nepatřily.

Hned nato přišel četník, aby mne odvedl. Co pak následovalo, povím krátce, jak jen možno. Byl jsem jako šílený a hodinky jsem zapřel. Při prohlídce byly ovšem nalezeny.[9] Lež mne měla zachrániti, avšak zničila mne. Ale to dělá každá lež. Byl jsem – zloděj! Odvezli mne do Kamenice k vyšetřujícímu soudci. Místo u rodičů strávil jsem svátky za mříží a byl jsem konečně odsouzen na 6 neděl do vězení. Jak a čím jsem se hájil, zdali jsem se odvolal, zdali jsem se uchýlil k jinému právnímu prostředku, zdali jsem si podal žádost o milost, zdali jsem se uchýlil k obhájci, to vše nemohu již říci. Ty dny zmizely z mé paměti.

Z důležitých důvodů psychologických rád bych pověděl vše co nejupřímněji a co nejpodrobněji, nemohu však bohužel tak učiniti, neboť vše to zmizelo z mé mysli následkem neobyčejného duševního rozpoložení, o němž budu vypravovati později.

Vím jen, že jsem úplně ztratil sama sebe. Jen s námahou podařilo se péči rodičů a zvláště babičky vzkřísiti mé sebevědomí. Když jsem se konečně po veliké námaze zotavil a zase mohl státi na nohou, šel jsem do Staré Kamenice osvěžiti svou rozvrácenou paměť. Co do míst byla námaha marnou. Nepoznal jsem praničeho. Ani továrny, ani bývalého bytu, ani jiných míst, kde jsem přece dříve zcela určitě pobýval. A tu najednou jsem potkal účetního. Přicházel mi na půl cesty vstříc a zpomalil krok, když jsme se setkali. Toho jsem poznal hned. On mne též, ač tvrdil, že vypadám zcela jinak než dříve, tak strašně utrápeně. Podával mi ruku a prosil za odpuštění. Neměl prý vše to v úmyslu, co přišlo. Velmi prý lituje, že mi zkazil kariéru. Nechápaje, díval jsem se naň. Pak nechal jsem toho člověka stát uprostřed ulice a odešel jsem bez výčitek.

Odešel jsem. Ale kam? – Netušil jsem. Řekl jsem, že propasti ležely za mnou a že jsem se chtěl nejdříve mnoho učiti. To bylo nesprávné. Propasti byly právě přede mnou. To velké, co jsem chtěl učiniti a vykonati, bylo: zřítiti se do nich tak, bych se nezabil a vystoupit volně na druhé straně, abych už nikdy nespadl zpět. Je to jedna z nejtěžších úloh, jaké lze uložiti smrtelníkovi.

V propasti

Teď budu vypravovati o době, která pro mne i pro každého soucitného člověka je nejhroznější, pro psychologa však nejpoučnější. Mohl bych podlehnouti pokušení a zabarviti svoje líčení vědecky, aby bylo co nejdokonalejší. Pak by právě odborník pochopil, co se tehdy ve mně dělo.

Nepíši zde však pro znalce duší a učence, nýbrž pro svět, který čte moje knihy, a zdržuji se proto všech pokusů pěstovati psychologii. Budu užívati spíše obrazů, než abych použil výrazů nesrozumitelných. Vyvaruji se slov odborných.

Událost, vylíčená v minulé kapitole, byla pro mne jako úder do hlavy, po němž se člověk zhroutí, a zhroutil jsem se! Tělesně jsem se sice vzpamatoval, duševně však nikoliv. Mé nitro bylo tupé, ohlušené po celé týdny, ba měsíce. Účinek byl zdvojnásobený tím, že se ono neštěstí stalo o Vánocích. Vím toliko, že byl jsem r. 1862 šest neděl pohromadě s dvěma muži v kobce. Byli ve vyšetřovací vazbě. Zdálo se, že mne soud za nebezpečného nepokládal. Jinak by mne jistě nenechali pohromadě s neodsouzenými dosud lidmi. Jeden byl bankovním úředníkem, druhý hostinským. Proč byli vyšetřováni, nevím. Chovali se vůči mně laskavě a chtěli mne vybavit ze stavu vnitřní zkamenělosti, do níž jsem upadl. Ale namáhali se marně. Po skončení vazby opouštěl jsem kobku v téže duševní tuposti, jak jsem byl do ní vstoupil. Vrátil jsem se k rodičům.

Ani otec ani matka, babička nebo sestry mi nečinili výtek. Avšak to právě bylo strašné! Když jsem tenkrát v dětském nerozumu chtěl do Španěl a otec mne odvedl domů, umínil jsem si, že ho už nikdy něčím podobným nezarmoutím. A zatím se stalo něco ještě mnohem horšího!

O mou budoucnost ani o místo neběželo; zaměstnání byl bych dostal kdykoli. Ale nesměl jsem teď zabíhat stranou, nýbrž rovnou a jednou provždy nastoupit cestu, na jejímž konci zářily moje ideály, jež choval jsem v svém srdci od věku chlapeckého.

Stát se spisovatelem! Básníkem! Učit se! Učit! Učit! Vypracovat se z nynější nížiny ke Krásnému, Velikému, Ušlechtilému! Viděti svět jako jeviště, a lidstvo, jež se na něm pohybuje! A na konci tohoto těžkého života, naplněného prací, psáti pro jiné jeviště, pro divadlo, a řešiti tam záhady, jež mne objímaly již od časného dětství, jež jsem dnes sice cítil, avšak dlouho ještě nechápal.

Tento v mém nitru se odehrávající pochod myšlenek a chtění nebyl snad krátký, jasný a učleněný. Vládl ve mně pravý opak jasna; byla to noc. Zřídka jsem míval jasné okamžiky, v nichž jsem viděl dále, než mi právě dopřával prožívaný den. Ale noc má nebyla docela černá; měla šero. A ku podivu, její moc nesahala na ducha, jen duši objímala. Byl jsem duševně chorý, ne však duchovně. Rozřešil jsem každou úlohu matematickou. Moje logika neutrpěla ztrát. Vnikal jsem naráz do všeho, co leželo mimo mne; jakmile se to však přibližovalo, aby to vešlo se mnou v jakýsi styk, tu ustalo moje pochopení. Nerozuměl jsem sám sobě, nemohl jsem řídit a vésti sama sebe. Toliko jasný okamžik tu a tam poskytl mi možnost uvědomiti si něco z toho, co jsem chtěl, a pak jsem tuto vůli a poznání podržel až do příštího okamžiku.

Podobný stav jsem nikdy u jiných nezpozoroval ani nikde o něm nečetl. Můj rozum byl si tohoto duševního stavu vědom, než nemohl jej změniti nebo dokonce přemoci. Vzrostlo ve mně vědomí, že nejsem už celistvou bytostí, nýbrž že jsem rozštěpen v několik osobností, tak, jak se nyní učí, že člověk je dramatem a nikoliv prostou bytostí. V tomto dramatu bylo více různých činných osobností, jež někdy daly se přesně rozlišiti, jindy však spolu úplně splývaly.

Byl jsem tu předně sám, jenž vše to pozoroval. Ale kdo bylo vlastně toto „já“, kde vězelo, to jsem nemohl říci. Podobalo se náramně mému otci a mělo všecky jeho chyby. Jiná bytost mého nitra byla vždy v dálavách. Podobala se víle, nebo anděli některé z oněch čistých, obšťastňujících postav z babiččiny knihy pohádek. Varovala a napomínala. Usmívala se, když jsem uposlechl; truchlila, neposlechl-li jsem. Třetí z těchto duševních postav byla odporná. Překypující výsměchem, odpuzující, vždy zachmuřená a hrozivá. Jinak jsem ji neviděl a neslyšel. Já ji také slyšel. Mluvila totiž. Celé dni a celé noci slýchal jsem často její hlas. Nechtěla nic dobrého, vždy jen věci zlé a nezákonné. Byla pro mne novou bytostí; nikdy před tím jsem ji nezpozoroval. Teprve nyní, niterně rozpoltěný, jsem si jí povšiml. Když někdy utichla a popřála mi času, abych ji tajně a pozorně prohlédl, zdálo se mi, že je to stará známá, kterou jsem již tisíckrát spatřil. Měnila pak svou tvář i postavu. Brzy pocházela z Batzendorfu, brzy z kuželníku. Dnes se podobala Rinaldo Rinaldinimu, zítra zase loupeživému rytíři Kuno z Eulenburgu, pozítří zase vzala na sebe tvář zbožného ředitele semináře, jak stál u mého kornoutu se zbytky svíček.

Tato pozorování svého nitra prováděl jsem nikoliv překotně, nýbrž poznenáhlu po delší dobu. Mnoho měsíců uplynulo, nežli jsem se vyvinul tak daleko, že jsem se jich mohl chopiti okem duševním a zachytiti je v paměti. Pak jsem počal chápati, oč zde vlastně běží. Duševní pochody, jež se dějí v lidech, aniž tuší že se dějí, probíhaly v mém nitru slyšitelně a viditelně, arci jen pro mne samého. Byla to přednost, boží dar? Nebo jsem byl pomatený? Ale pak to mohla býti jen pomatenost duševní, nikoliv duchovní.

Pozoroval jsem sám sebe chladnokrevně, objektivně, jako by nešlo o mne, nýbrž o člověka jiného, zhola cizího. Žil jsem obvyklým, všedním životem, zcela tak, jak žije kterákoliv osoba zdravá, jež není znepokojována podobnými duševními jevy. Vracela se mi síla a vůle k životu.

Pracoval jsem, vyučoval cizím řečem a hudbě. Utvořil jsem si malou kapelu, s níž nacvičil a předváděl jsem svoje skladby. Někteří členové mé kapely dodnes žijí. Stal jsem se ředitelem zpěváckého spolku a přes své mládí[10] dával jsem veřejné koncerty.

Počal jsem psáti. Zprvu humoresky a pak „Vesnické povídky z Rudohoří.“ O nakladatele nouze nikdy nebyla. Dobré, poutavé humoresky bývají velmi hledané a jsou velmi dobře honorovány. Moje putovaly z časopisu do časopisu. S radostí jsem pozoroval, jak skvěle se to vše vyvíjelo.

Ale tato radost byla mi nejukrutnějším způsobem ztrpčována současným postupem rozštěpenosti mého nitra. Zdálo se mi, že každý cit chce přijmouti nějaký tvar. Hemžilo se ve mně postavami, jež chtěly se spolustarati, spolupracovati, spolutvořiti, spolupsáti a spoluzakládati. Každá z těchto postav mluvila. Všecky musil jsem vyslechnouti. Tam, kde byly dříve mimo mne jenom dvě postavy, jedna světlá, druhá chmurná, tam byly nyní veliké dvě skupiny. Čím déle to trvalo, nežli se vzájemně odlišily, tím zřetelněji jsem je rozeznával.

Babiččiny jasné postavy z pohádek a bible bránily se špinavým démonům osudné knihovny hohensteinské. Ardistan proti Džinistanu. Zděděné představy bahna, v němž jsem se narodil, proti obšťastňujícím myšlenkám toužených výšin. Miasmy otráveného dětství a jinošství proti čistým, unášejícím nadějím a přáním, s nimiž jsem hleděl do budoucnosti, lež proti pravdě, neřest proti ctnosti, vrozená lidská bestie v člověku proti obrození, po kterém každý člověk má toužit, aby se stal ušlechtilým.

Podobné vnitřní boje musí prodělati myslící člověk, který spěje vpřed. U něho jsou to jen myšlenky a city, jež se prou, ve mne však se ty myšlenky a ty city zhustily v postavy mluvící a viditelné. Zamhouřiv oči, mohl jsem je pozorovati a slýchal jsem je dnem i nocí. Vyrušovaly mne z práce a budily ze spánku. Temné byly mocnější než světlé. Proti dotěrnosti postav temných marně jsem bojoval. V obvyklých hodinách panoval ve mně klid, nebylo rozrušení. Jakmile jsem však začal pracovati, jedna postava za druhou se probouzela. Jaká která z nich byla, takovou chtěla práci. Záleželo také na námětu, jejž jsem měl zpracovati. Veselou povídku mohl jsem napsat klidně. Ale při vážné vesnické povídce zvedly se četné hlasy pro i proti mně.

Dokazoval jsem v oněch povídkách, že Bůh se nedá urážeti a že trestá tím, čím se hřešilo. To se některým z postav ve mně nelíbilo.

Ale s největším odporem jsem se setkal, když jsem do svých prací vplétal vyšší cíle. Uložil-li jsem si nábožensky nebo umělecky význačný úkol, vzepřela se ve mně temná postava vší silou a připravovala mi útrapy skoro nevýslovné. Chci ukázati, jak se to vše dělo a jaké to bylo mučení, proto uvádím příklad, který vše vysvětluje. Dostal jsem příkaz k napsání parodie na Uhlandovu báseň „Pěvcova kletba“. Parodie měla název „Krejčího kletba“. Krejčí prokleje ševce, chatrný jeho domek a zahrádečku s dvěma angrešty. Domek proklínal slovy:

„Slyšte, zdi, moje prokletí
a pukněte si vzteky!
Na pád váš stejně v napětí
čekají hypotéky!“

Tyto verše jsem „zbásnil“ bez nejmenšího vnitřního vzrušení. Proti nízkým věcem zmíněného druhu nebylo ve mně pražádného odporu. Jen světlá postava zmizela. Truchlila. Mohl jsem konati lepší a cennější věci. Později měl jsem psáti báseň o kráse víry v jediného Otce na nebesích a o marnosti vší světské slávy.

Chtěl jsem si napsati disposici k té básni, toužící po vyšším dobru. V mé duši nastal vzácný jas, zřel jsem radostný úsměv světlé postavy a sta krásných a šlechetných myšlenek se domáhalo přijetí. Chopil jsem se pera. Ale v tom okamžiku, jako by ve mně spadla černá opona. Jas ve mně zmizel, světlá postava odešla. Temná se vynořila se škodolibým úsměškem. Celou mou bytostí znělo jakoby sto hlasů: Krejčího kletba, krejčího kletba, krej – čí – ho – klet – ba – – –! Tak to ve mně hučelo po celé hodiny, nekonečně, bez ustání a nikoliv snad jen v domněnce, nýbrž v nejpravější skutečnosti. Bylo mi stále, jako by hlasy nezněly v mém nitru, nýbrž venku před mýma ušima. Snažil jsem se ze všech sil, abych je utišil, ale dokud jsem seděl dále na židli a měl pero v ruce, nezdařilo se mi to. I když jsem vstal, křičely dál. Když mi napadlo vzdáti se psaní té básně, nastalo hned ticho.

Slíbil jsem však, že báseň napíši a slib jsem musil dodržeti. Proto jsem zakrátko vzal pero zas do ruky. Hned slyšel jsem sborem: Krejčího kletba, krejčího kletba…! Soustředil jsem s námahou přes to vše myšlenky na práci. Sbor však přehlušil mne dalšími větami: Slyšte, zdi, moje prokletí – čekají hypotéky! – – – Trvalo to celý den a noc. Nikdo to neslyšel ani neviděl. Nikdo netušil, proč a jak hrozně trpím. Zachoval jsem chladnou krev a rozvahu. Pozoroval jsem sám sebe. Nedbaje vnitřního odporu, napsal jsem báseň včas. Podobná vítězství jsem však vždy draze platil, vnitřně jsem se pak zhroutil. Bohužel, zasahovalo toto násilné znemožňování dobrých předsevzetí nejen moje studie a práce, ale i mou životosprávu i moje každodenní výkony.

Bylo to, jako bych za oněch šest neděl byl z vězení přivedl domů celou řadu neviditelných zločinců, kteří mne nyní chtěli učiniti sobě rovným.

Neviděl jsem jich. Viděl jsem jenom hlavní temnou a výsměšnou postavu, vyrostlou z domácího bahna a z hohensteinských krvavých románů; hučely do mne, ovlivňovaly mne. Když jsem se bránil, spustily ještě hlasitěji, aby mne omráčily a tak unavily, abych pozbyl síly k odporu.

Nutily mne k tomu, abych se pomstil na majiteli hodinek, který mne udal, aby mne vystrnadil z bytu; měl jsem se pomstít i policii, soudci, státu, lidstvu, zkrátka každému!

Byl jsem vzorný člověk, běloskvoucí, čistý a nevinný jako beránek. Svět mne připravil o mou budoucnost, štěstí mého života. Mohl jsem se pomstít? Čím? Zůstanu tím, čím mne svět udělal, totiž – zločincem.

To na mně vyžadovali svůdcové v mém nitru. Bránil jsem se ze všech sil. Vodítkem všeho, co jsem tehdy napsal, zvláště mých vesnických povídek, byla mravná, přísně spravedlivá tendence. Nejen pro jiné, nýbrž pro sebe jsem to činil, abych měl jakousi oporu. Ale jak těžce, přetěžce jsem to dokázal! Neučinil-li jsem toho, co ode mne hřmotné hlasy mého nitra požadovaly, zasypávaly mne posměchem, kletbami a výčitkami. Abych těmto hlasům unikl, vyskočil jsem z lože a vyrazil ven do deště a sněhové vánice. Hnalo mne to pryč, daleko! Zmizel jsem z domova, abych se zachránil; nikdo nevěděl kam. Stále však táhlo mne to zpět. A přece nikdo netušil, jak nadlidsky jsem zápasil. Ani otec, matka či sestry, tím méně to věděli cizí lidé. Žádný by mi nerozuměl. Řekli by prostě, že mám o kolečko víc. Nevím, zda by jiný byl vydržel, co jsem zakoušel já. Byl jsem tělesně i duševně zdravý a silný. Ale přes to byl jsem den ze dne znavenější. Zprvu den, dva, pak i celé týdny panovala ve mně tma; nebyl jsem si vědom, co dělám. V takových dnech má světlá postava zmizela nadobro. Zato černý démon mne vodil za ruku, stále podle propasti. Brzy měl jsem udělati to, brzy ono, vesměs zapovězené věci. K posledku jsem se bránil už jen jako ve snu.

Hluboký pád nebyl by asi nastal, kdybych byl řekl rodičům nebo aspoň babičce, jak žalostný je můj vnitřní stav. Pád nastal nikoliv doma, nýbrž v Lipsku, kam mne zavedlo divadlo.

Koupil jsem tam, já, který nic takového nepotřeboval, kožišiny a zmizel s nimi, nezaplativ. Nemohu říci, jak jsem to provedl. Snad jsem to nevěděl ani tenkrát. Pro mne je jisto, že jsem tehdy nemohl jednati s jasným vědomím.

Ani proces, jenž pak následoval, nezůstal mi v paměti. Nepamatuji se naň ani celkově, ani na podrobnosti. Také na znění rozsudku se nepamatuji. Myslil jsem do nedávna, že to byly čtyři roky. Podle nynějších novinářských zpráv se zdá, že to bylo o měsíc víc. Na tom konečně nezáleží. Hlavní věcí je, že propast na mne zbytečně nečíhala. Dopravili mne do zemského vězení ve Cvikově.

Dříve ještě, než budu vyprávěti o tomto trestu, musím se postaviti proti několika předsudkům a nesprávným názorům, které souvisí s výkonem trestu a s nimiž je nutno konečně se vypořádat. Někteří z mých vzdělaných spoluvězňů hrozili v pochopitelném sice, avšak nesprávném rozhořčení, že popíší svou vazbu, až budou propuštěni z vězení a postaví na pranýř nesčetné nedostatky našeho soudnictví a odpykávání trestu.

Rozumný člověk musí se takovým hrozbám, sice často vyslovovaným, ale jenom velmi zřídka prováděným, zasmáti. Má-li propuštěný vězeň smysl pro čest, je rád, že má trest za sebou. Rozmyslí si dobře povědět veřejnosti to, co dosud vědělo jen několik lidí a co již překonal. A proto mlčí.

Bývá to dobré, protože taková kniha by jen dokázala, že z tisíce vězňů sotva jeden dovede svůj trest posouditi věcně a nepředpojatě. Myslím však, že jsem se sám k nutné nepředpojatosti a věcnosti propracoval. Považuji svůj úsudek za správný a dobře promyšlený. Mám proto za svou povinnost upozorniti:

Už minuly doby, kdy se věznicím říkalo „školy zločinců“. Dnes se v našich trestnicích stejně slušně a lidsky jedná jako na svobodě.

Dnes už není „třídy zločinců“. Ve vězeních shromažďují se dnes lidé všech stavů národa. Složení podle povolání a inteligence je v trestnicích stejné, tak jako mezi netrestanými.

Za činy jedince je vinen i celek. Proto už kvůli sobě má vinu napravit. Naše soudnictví je si dobře vědomo pravdivosti této věty. Žádnému soudci, s nímž jsem měl co činit, nemohu činiti výčitek; ani těm, kteří rozhodovali v můj neprospěch. Při četných, odpůrci mi vnucených sporech, nabyl jsem hojné příležitosti k pozorování a musím soudce od soudů civilních i trestních jen ctíti. Jistý soudce z Drážďan rozsoudil v můj prospěch a nedal se mýliti tím, že všichni jeho příbuzní a známí byli proti mně a chtěli jej rozhodně v tom směru ovlivniti. To vzbudí takové zadostučinění a důvěru k stavu soudcovskému, že to může oceniti jen ten, kdo zažil něco podobného.

O odpykání trestu tvrdím totéž. Za své vazby nemohl jsem si stěžovati na žádného z dozorců nebo úředníků co do spravedlnosti a lidskosti. Tvrdím dokonce, že na dozorce přísnost služby mnohem silněji doléhá, než na samotného vězně. Divil jsem se přečasto dobrotě, trpělivosti a shovívavosti dozorců. Na jejich místě byl bych jednal jinak. Ve vězení není člověk pro zábavu; má tam poznat sama sebe. A ten vězeň, který si toto vše ujasnil, nenaříká, nýbrž hledá všecky prostředky, jak by se zapomnělo na to, co by se mu mohlo vyčítat.

Měl jsem některé úředníky v trestnici upřímně rád. Jsem přesvědčen o tom, že opětujíce mou náklonnost, smýšleli upřímně a poctivě, že ji nepředstírali.

Soudcové a úředníci trestnic a věznic nemají věru na tom viny, že výsledky trestů nejsou takové, jak si je přejeme. Příčiny třeba hledati zcela jinde: v nedostatečném zákonodárství, v pošetilé víře milých bližních výhradně ve „svou spravedlnost“, v příliš hluboce zahnízděných předsudcích a také v naší veleslavné „kriminální psychologii“.

V tu věří jenom několik odborníků, ne však skuteční znalci lidí, a nejméně v ni věří ten, o nějž vlastně běží, totiž – tak zvaný zločinec sám.

Toto jsou prameny, z nichž prýští stále nové trestné činy a návraty, ač se přece podniká vše možné, aby tyto kalné vody byly ohrazeny a posléze zcela vysušeny. Mám-li to vše doložiti příklady, započnu hned u tak zvané „kriminální psychologie“:

Mám na stole právě několik spisů z tohoto zajímavého oboru, jež se přímo hemží důkazy mého tvrzení. Jeden z pánů autorů, známý státní návladní, získal si dobré pověsti svými četnými pokusy uvésti zákonodárství a výkon trestu na mírnější, lidštější cesty. Všude, kdekoliv se o těchto zlepšeních pojednává, je často vyslovováno jeho jméno. Byl by opravdu požehnáním v tomto oboru, kdyby jako kriminální psycholog nepobořil opět vše to, co se snažil vybudovati jako průkopník lidskosti. Na osobě nezáleží, proto neuvádím jména. Běží o věc. Lidumil ten, nejvýše úctyhodný, může však býti jako „dušezpytec“ ještě vyšší měrou nerozvážný a krutý.

Chce svá tvrzení podepřít důkazy a dá se strhnouti až k tomu, že ve svých psychiatrických pojednáních popisuje případy lidí před třiceti a více lety trestaných, kteří se zatím namáhavě dopracovali veřejného postavení. Popisuje je ve svých spisech tak průhledně, že každý si hned domyslí, koho spisovatel míní.

Když mu to jistý právní zástupce vytýkal, odvětil: „Jako vědecký pracovník mám k tomu právo. Paragraf ten a ten mi to dovoluje.“

Nepřipojuji kritických poznámek. I kdyby takový paragraf byl, nenutí přece nikdo onoho pana státního návladního, aby pro takový paragraf jednal proti příkazům své vlastní lásky k bližnímu, a aby lidi, kteří mu nikdy neublížili a jejichž ochrana je mu jako zástupci státu uložena, za živa rozčtvrcoval!

Je-li však vskutku takový paragraf, pak je opravdu nejvyšší čas, aby jej říšský sněm podrobil vážné revisi. Když každý, kdo byl kdysi trestán vězením a jenž se vypracoval opět výše, je zákonem tou měrou ohrožen, že ho mohou páni kriminální psychologové veřejně postaviti na vědecký pranýř, pak se rozhodně nedivte, že zločinci nejeví sklonů k polepšení. Bude nutno, abych se v dalším ještě k tomuto bodu vrátil.

Co se týče nedostatků zákonodárství, upozorňuji zde jenom na naprostou bezbrannost trestaných vůči advokátům jistého druhu. Nejhorší darebák může se pomocí svého advokáta zmocniti trestního rejstříku člověka, kterého chce zničiti. Uveřejní je, a onen ubožák je ztracen! A. je padouch, B. je poctivý, bohužel byl však kdysi trestán. A. má v úmyslu B. zničit. Urazí jej na cti a dá se žalovat. Jako obžalovaný žádá, aby byly předloženy trestní listiny žalobcovy. To se stane. Přečtou se ve veřejném líčení. A. zaplatí deset marek pokuty za urážku na cti, ale B. je uvržen do staré bídy a opovržení a odpřisáhne nyní, že všecky dobré úmysly „polepšiti se“ jsou pro trestaného člověka marné. Není pak divu, vrátí-li se k zločinnosti.

Je, žel, mnoho advokátů, kteří se nerozpakují vésti proces osobně nenávistným, bezohledným způsobem, jakmile zpozorují, že věcná cesta nevedla by k úspěchu. Také proti mně stáli tací lidé, ale vždy jsem se přesvědčil, že naši soudcové nedají nikdy na sebe působiti podobnou špínou. Právě tito soudcové by, myslím, rádi viděli pád oněch zákonných ustanovení, jež umožňují každému darebákovi odkrývati věci dávno minulé a odpykané. Pak nebude ani takových případů, že člověk kdysi potrestaný upadl z roztrpčení znovu v nezákonnost.

Pošetilou víru „milých bližních“ ve vlastní spravedlnost uvedl jsem plným právem. Je a zůstává jednou z hlavních příčin těchto nešvárů, o nichž zde bude hovořeno.

Nechci ovšem tvrditi, že pochází z nedokonalosti mravní. Spíše míním, že podnes je plno starých předsudků tak vžitých, že už nejsou pokládány za předsudky, nýbrž spíše za pravdy, jimiž nikdo neotřese.

„Zločinec“ býval kdysi psancem. A je jím podnes. Kdekdo do takového ubožáka buší, ne-li veřejně, aspoň tajně. Je každým odbýván, ať hledá práci, pomoc nebo právo. Je v životě sta a sta hledisek, s nichž je pokládán za méněcenného člověka. Tak se s ním také zachází. Vyžaduje to od něho nezvyklý duševní klid a vzácně pevnou vůli, aby to všecko mohl stále a stále snášeti a nedal se svrhnouti na staré cesty.

Nejnebezpečnější proň však je, že takové ústrky milých bližních ponenáhlu otupí, ba umrtví zločincův smysl pro čest. Dojde-li až k tomu, je ztracen, a „péče o trestané“ svou oběť, roztrpčenou a lhostejnou, nikdy už nevydá.

Nebude to dotud lepší, pokud se bude lpět na starém, stejně nesmyslném jako krutém předsudku, že každý trestaný člověk musí býti až do smrti pokládán za „zločince“. Stalo se nedávno v Charlottenburku, že dostalo se od špatného člověka nadávky „rozený zločinec“ muži, který byl před čtyřiceti lety trestán, ale od té doby byl řádným občanem.

Pohaněný žaloval urážeče, ten byl však osvobozen. To je přímo brutální opětné svržení do propasti nebohého muže, který se z ní namáhavě s krajním úsilím vyšplhal a čtyřicet let se nahoře dobře osvědčil.

Já byl v té propasti rovněž. Nebudu o tom vyprávěti tak, jak by si přálo čtenářstvo, dychtivé vzrušení. Je více než dosti, prožije-li člověk ty věci jedenkrát. A když je donucen prožívati je po druhé tím, že je pro jiné sepíše, pak má jistě právo, přejíti přes takové příhody bez přespříliš bolestného drásání vlastního nitra.

Do trestnice přijali mne sice vážně, nikoli však urážlivě. Kdo je zdvořilý, kdo se podrobí vězeňskému řádu a netvrdí stále bláhově, že je nevinen, nemůže si naříkati na tvrdé zacházení.

Byl jsem přidělen k práci v pisárně. Z toho je vidět, jak pečlivě bere správa trestnice ohled na poměry trestanců. V mém případě se tato péče, bohužel, neosvědčila.

Zklamal jsem jako písař tak dokonale, že shledali mou úplnou neschopnost. Byla to nejlehčí práce, jakou měli a mohli nově přijatému vykázati, ale ani tuto práci jsem nesvedl. Bylo to nápadné. Řekli si, že se musily se mnou díti podivné věci, protože jsem jistě uměl alespoň psáti!

Obírali se mnou důkladněji. Dali mně jinou práci. Byla to nejslušnější ruční práce, která tam byla konána. Přišel jsem do sálu, kde se vyráběly náprsní tobolky. Stal jsem se členem družstva, jež vyrábělo jemné peněženky a náprsní pouzdra na doutníky. Družstvo mělo čtyři členy. Jeden byl kupcem z Prahy, druhý učitelem z Lipska. Třetí nikdy o sobě nemluvil, nemohl jsem se nikdy dopátrati, čím byl.

Tito tři spolupracovníci byli milí, dobří lidé. Pracovali společně již po delší dobu a u svých představených si získali přízně. Ulehčovali mi dobu učení i celý ten těžký čas, jak jen bylo možno. Žádný z nás nepronesl nepěkného, nebo dokonce zakázaného slova.

V naší pracovní síni bylo sedmdesát až osmdesát vězňů. Každý z nich snažil se působiti na dozorce i na spolutrpitele co nejlepším dojmem. Ani jednou jsem nepozoroval, že by něčí chování připomínalo tvrzení, že vězení jsou vysoké školy zločinců. Právě naopak! Po celou dobu svého uvěznění neslyšel jsem ničeho o tom, že by byly zosnovány zlé plány pro budoucnost. Kdyby někdo cosi podobného o sobě prohlašoval, dostalo by se mu ne-li udání, tedy alespoň nejráznějšího odbytí.

Dozorce naší síně jmenoval se Göhler. Píši to jméno s pocity hlubokého a upřímného vděku. Jeho úkolem bylo pozorovati mne, a ač psychologii nerozuměl, vystihl stav mé duše na základě své lidskosti a bohatých zkušeností téměř úplně. Později se objevilo, že zprávy, které o mně podával, byly pravdě nejblíže.

Byl to vysloužilý voják, jako většina dozorců. Protože býval u kapely trubačem, svěřili mu v trestnici hudební a trubačský sbor vězňů. V neděli pořádal v síních a na vězeňských dvorech koncerty, které dobře řídil. Také při hudbě v kostele provázel svou nástrojovou hudbou zpěváky.

Ale bohužel neměl ani on, ani katecheta, jemuž byl kostelní sbor podřízen, nutných znalostí hudebních, aby mohl dávané kusy přepracovat pro síly, jež byly po ruce. Proto již dávno pátrali oba po vězni, který by mohl vyplniti tuto mezeru, avšak dosud se nikdo nevyskytl.

Na základě pozorování mého duševního stavu připadl dozorce Göhler na myšlenku, vřadit mne do sboru trubačů, aby poznal, zda to snad bude míti na mne dobrý účinek. Správa věznice svolila. Já přirozeně nenamítal také ničeho.

Stal jsem se členem kapely a dostal jsem baskřídlovku.

Nikdy před tím jsem neměl baskřídlovku v rukou, brzy však jsem statečně hrál s ostatními.

Dozorce měl radost. A když se dozvěděl, že jsem se zabýval dříve naukou komposiční a že dovedu zpracovati hudební kusy, těšil se ještě víc. Hlásil to hned katechetovi, a ten mne přijal mezi kostelní zpěváky. Byl jsem tedy členem jak trubačského, tak i kostelního sboru. Zabýval jsem se pak prohlídkou hudebních kusů, jež byly po ruce, a také jsem připravoval nové. Koncerty a kostelní hudba měly teď zcela nový ráz.

Tyto hudební práce však byly toliko vedlejším mým zaměstnáním. Nebyl jsem nikterak zproštěn práce a musil jsem denně odvést předepsané množství hotového zboží jako každý vězeň, který nechce míti nepříjemnosti.

Podotýkám, že ona dávka není příliš velká. Každý, kdo pracuje ochotně, může ji zmoci. Obratný dělník ji vykoná dokonce v několika málo hodinách. Proto mi zbývalo dosti času na práci skladatelskou. Komponovati kusy jsem nepřestal, ani když jsem byl ze síně tobolkářů přeložen do samovazby.

Tím splnilo se mé vřelé přání po odloučení. Už při vstupu do trestnice jsem prosil, abych byl vězněn samoten; splnění toho přání nebylo však přípustno. Teprve nyní, když došli k ucelenému výsledku při pozorování mé duše, přeložili mne do isolační budovy a přikázali mi celu bezprostředně vedle pracovny přednostovy. Byl to vysoce vzdělaný, ve službě velmi svědomitý a lidumilný pán. Stal jsem se jeho soukromým písařem. Takové hodnosti před tím nebylo. Upozorňuji zde na důležitou okolnost, že při nastoupení trestu nebyl jsem schopen zastávati práci písařskou. Nyní už poznali, že mohu zastávati místo písaře, vyžadující širšího duševního rozhledu; bylo to zároveň nejdůvěrnější místo v ústavu, protože můj přednosta byl ředitelem isolačního ústavu a při tom ještě literárně činným.

Zabýval se zvláštní statistikou ústavu, povahou a úkoly odpykávaných trestů. Psal o tom zprávy a měl stálé a čilé písemné styky s vynikajícími odborníky trestnictví. Bylo mým úkolem zjišťovati statistická čísla, zkoumati jejich spolehlivost, porovnávati je a odvozovati pak z nich důsledky. Práce ta byla sama o sobě nesnadná, namáhavá a zdánlivě jednotvárná. Znamenalo to zabývati se mrtvými čísly. Ale čísla ta seřaditi v postavy, vdechnouti těm postavám život a duši, propůjčiti jim řeč – to vše bylo nejvýš kratochvilné, a mohu právem říci, že jsem se při tom mnohému naučil.

Tyto práce v tiché, osamělé cele vězeňské přivedly mne v mnohém dál, než kam bych se byl vůbec bez vězení propracoval. Tehdy jsem měl k disposici nejlepší a nejspolehlivější prameny.

Tehdy vzešlo mi zvláštní, nové poznání. Do hlubin lidského života pohlížel jsem až na dno a zřel jsem věci, jež jiní nikdy nepoznají, protože jim pro podobná poznání chybí zrak. Tehdy jsem poznal, že babiččina pohádka je pravdivá. Je Ardistan a Džinistan; jsou mravní výšiny a nížiny, a hlavní proud lidstva nejde shora, nýbrž zdola vzhůru, výše za vysvobozením od hříchu, k lidství ušlechtilému, a každý z nás má býti účasten toho proudu.

Poznání to bylo pro mne největším požehnáním, osvobodilo i mne samého. Hlasy, o nichž byla již dříve řeč, ozývaly se sice i v mé cele. Bojoval jsem s nimi a umlčel jsem je vždy. Vracely se v delších a delších přestávkách, až jsem se konečně mohl domnívati, že umlkly navždy.

Byl jsem také knihovníkem vězeňské knihovny. I do knihovny úřednické měl jsem přístup. Byly v ní nejen spisy, týkající se trestního práva a výkonu trestu, ale i velká díla naučná. Všecky ty skvělé a obsažné knihy jsem prostudoval a mnohému se z nich naučil.

Četl jsem i jiné knihy, jež mi opatřoval dozorčí personál velmi ochotně. Měl jsem nesmírnou touhu využíti co nejvíce klidu a nerušenosti své cely k studiu, ku vzdělání. Úředníci rádi mi pomáhali jakýmkoliv způsobem, pokud se to ovšem nepříčilo ústavnímu řádu.

Tak se mi doba trestu změnila v léta studijní. Mohl jsem co nejlépe soustřediti svou mysl a prohloubiti své znalosti lépe než kterýkoli žák vysoké školy na svobodě. Pobyt ve vězení přinesl mi tedy velký neocenitelný zisk, o němž budu mluviti ještě později.

Podnes jsem tomu povděčen, že mi dovolili opatřiti si učebnice cizích jazyků. Tím byl dán vlastní základ k mým pozdějším pracím cestopisným, jež, jak známo, naprosto nejsou cestopisy, nýbrž tvoří úplně nový, dosud nezpracovaný druh literatury. Než o tom později. Zde postačiž poukaz, že svěřená mi správa vězeňské knihovny poskytla mi možnost k velevýznamným pozorováním a zkušenostem, jež učinily mou tvorbu literární tím, čím je.

Tvrdím-li, že jsem poznal literární, nebo řekněme čtenářské potřeby duše lidu, pak prosím, aby toto tvrzení bylo přijímáno zcela vážně. Nelze naprosto říci, že by každý správce knihovny, ať lidové či jiné, mohl učiniti stejné zkušenosti.

Čtenář ve vězení a čtenář na svobodě, to přece jsou docela rozličné postavy. Pro vězně může se četba státi přímo životní potřebou duševní. Jeho bytost obrací se na ruby. Vnější osobnost pozbývá platnosti při ústavní kázni, vnitřní bytost však se uplatňuje. A tato vnitřní bytost právě musí býti úřednictvem a ústavní výchovou poznána a přidržena, má-li býti dosaženo velikého, lidského a výchovného účelu trestu: duševní povznesení a upevnění, usmíření mezi společností a zločincem, neboť on a společnost navzájem na sobě hřešili.

Na svobodě projevuje se ona vnitřní osobnost jen výjimečně, ve vězení však pravidelně. Vězeň musí se po čas trestu vzdáti všech zvláštních tělesných práv. V ohledu tělesném není již osobou, je pouze věcí, číslem, jež se zapíše do knih a jímž je nazýván.

Tím ostřeji, ba nespoutaněji vystupuje vnitřní vězňova podoba, jeho duše, která uplatňuje svá práva. Tělo je přinuceno smířiti se s vězeňským šatem a vězeňskou stravou. Běda vězni, je-li na něm páchána křivda a panuje-li snaha, vykonávati týž tlak na duši! Živelnou silou dere se z vězeňského šatu a hladoví po stravě, při které by se mravně uzdravila a sílila, aby se mohla zbaviti pout, v nichž dosud úpěla. Věř, milý čtenáři, že žádný trestanec nežádá si zla! Chtějí všichni dobro. V hloubi srdce každého z nich spočívá něco, co touží po svobodě nejen tělesné, nýbrž i mravní. I u zdánlivě nepolepšitelného.

Ale čím se má tato nahá, hladová duše dostatečně přiodíti, z čeho se má dobře živiti v mravním slova smyslu?

Sama sebou a ze sebe má trávit? Z nedělních ústavních kázání? Z řídkých a krátkých návštěv duchovního nebo jiných úředníků? Nebo snad ze soužití se spoluvězni? Zodpovězte tyto otázky, jak chcete, přece jen hlavním pramenem celé výchovy, polepšování a povznesení může býti za těchto okolností toliko knihovna.

Vězeň, který se chová tak, že netřeba mu zakázati čtení, dostává týdně jednu knihu. Obsah knihy tvoří po sedm dní duševní stravu osoby, žíznící po životě. Ale knihu si nesmí vybírat. Musí vzít, co dostane. A to, co dostane, může proň znamenati štěstí nebo zkázu. Může mu sloužiti k poučení či znamenati trýzeň, může ho přivésti k sebepoznání, avšak i pobouřiti a zatvrditi.

Jeden z mých spoluvězňů, duchaplný bankéř, po devět měsíců dostával jen starý časopis „Frauendorfer Blätter“, suchopárné návody pro zahradničení, jež mu nepřinášely ani rozptýlení, ani užitku. Snášel to se vzrůstajícím rozhořčením, až jsem se já stal knihovníkem a dal mu četbu vhodnější.

Jiný zas, herec a horká hlava, téměř se dopustil porušení ústavní kázně, protože musil číst povídky Jeremiáše Gothelfa. Poslední kniha, kterou musil čísti, měla titulek: „Jak pět dívek bídně zahynulo v pálence“. Když dostal ode mne knihu od Edmunda Höfera, jásal radostí, jako kdyby byl dostal jmění.

Jistý klempíř, sociální demokrat, stal se obětí řady nábožných spisů. Přímo zuřil a zapřísahal se, že už kvůli takovým knížkám nemůže býti Boha. Prý z nejhorší nouze prohlásil úpadek. Ale vydavatelé a spisovatelé takových knih už pro svou vypínavost a samolibost jsou bankrotáři a zaslouží aspoň takový trest, jaký snáší on.

Z toho je patrno, že bylo zprvu třeba, abych dopodrobna poznal knihovnu a pak i potřeby svých čtenářů. Bylo to však spojeno s vážnými a nesnadnými úvahami, jež mne vedly k smutnému poznání, že spisů, jakých bylo vskutku třeba, je v knihovně jenom několik svazků. Nebylo jich ve vězeňské knihovně, ba nebylo jich vůbec v literatuře.

Vzpomínal jsem na svoje chlapectví, na traktáty, jež jsem tehdy čítal, na škváry, jež mne otrávily. Myslil jsem dál a porovnával. Rozjasnilo se mi. Což jsou lidé zbaveni svobody jenom v trestnicích? Což není vlastně každý člověk vězněm? Což nevězí miliony lidí mezi zdmi, jichž sice nelze viděti, jež však možno cítiti až příliš zřetelně? Což se musí vyšší díl naší bytosti probouzet jen ve vězení tím, že tělo jest zdeptáno? Není-li třeba u všech smrtelníků spoutati vše nízké, aby duše, nabyvší tak svobody, povznesla se k nejvyšší pozemské metě, k ušlechtilému lidství? A není to náboženství, umění a písemnictví, jež má nás vésti z podobných hlubin k oněm výšinám? Písemnictví, k němuž přece patřil jsem i já, k úzké cele připoutaný vězeň!

Po této stezce myšlenek došel jsem k úvahám a závěrům zdánlivě podivným, v základě přece však přirozeným. Mezi mými čtyřmi stěnami se rozjasnilo. Stěny se rozestupovaly. Nejprve jsem tušil, potom viděl a konečně jsem poznal skryté, avšak přes to dokonalé vztahy mezi nejmenším a největším, hmotným a duševním, tělesným a duchovým, konečným a nekonečným.

Byla to doba, kdy jsem začal chápat hluboký smysl milé, staré pohádky babiččiny.

Po celé noci jsem bděl a přemýšlel. Byl jsem řetězy připoután k nejhlubšímu, nejpotupnějšímu Ardistanu, a všecky mé tužby a myšlenky letěly jasnému, volnému Džinistanu vstříc.

Představoval jsem si, že jsem ona ztracená duše lidská, jež nebude nikdy nalezena, nenajde-li sama sebe. A toto nalezení sama sebe nemůže se státi nikdy tam vysoko nahoře v Džinistanu, nýbrž jen dole v Ardistaně v pozemských útrapách, v lidské bídě, při pastvě vepřů, při níž našel sebe i onen biblický marnotratný syn.

Má obrazotvornost počala odívat formou to, co jsem hledal, aby to uchopila a podržela. Spočívalo a žilo to ve mně.

Ale nežilo to jen ve mně, nýbrž i mimo mne, v každém člověku i v lidstvu jako celku, jako něco velkého, celého.

Tak byla ve mně stvořena má Marah Durimeh, veliká, nádherná duše lidstva, které dal jsem postavu své milované babičky.

Tehdy po prvé vynořil se ve mně můj Tatellah Satah, „ochránce velké medicíny“, s nímž se moji čtenáři setkávají v posledním díle „Vinnetoua“.

Tehdy se také zrodila myšlenka „Vinnetou“. Rozuměj dobře: jen myšlenka. Postavu samu našel jsem teprve později.

Všecka dušezpytná díla úřednické knihovny, i ta, jež mi byla jinak přístupna, jsem tehdy – zhltal, málem bych řekl; ale nebyla by to pravda, protože jsem je zvolna, slovo za slovem studoval a každé slovo obezřetně si osvojil, s rozmyslem, jenž asi není právě příliš zvykem.

Ale konal jsem ono studium takřka bez oddechu, chtivě a horlivě, tak jako by život můj a spása závisely na tom, abych si v svém nitru vše ujasnil.

Když jsem se pak domníval, že jsem na správné cestě, sáhl jsem do svého dětství a znova vroucně si přál: „býti vypravěčem pohádek jako jsi ty, babičko“.

Vždyť jsem byl v největším a v nejbohatším nalezišti toho všeho, co jsem měl vyprávět, ve vězení, kde soustředí a zhustí se vše, co na svobodě plyne kolem člověka rozptýlené a zřídlé; na svobodě nelze to vše ani uchopiti, tím méně snad pozorovati.

A rozdíly, jež na svobodě se smísí jako na rovině, zde nakupí se do výše hor; a pak projeví se všecko, co jindy zůstává tajemně skryté.

Měl jsem před sebou rozevřená díla náročná, učená díla o znalosti duší, hlavně však o trestnictví. Skoro každý řádek mi utkvěl v paměti; byly v nich vědecké zásady, změť hádanek a otázek. Život však se svou jasnou a otřásající upřímností mne obklopoval.

Jaký rozdíl mezi nimi! Kde je pravda? V rozevřených knihách či ve skutečnosti kolkolem? V obou! Věda je pravdivá a život rovněž. Věda bloudí, život bloudí. Jejich vzájemné cesty vedou přes bludy k pravdě. Tam se musí sejít. Kde pravda je a jaká je, můžeme jen tušit.

Jedinému oku je dopřáno ji předvídat, a to je oko – pohádky. Proto chci býti a budu jen vypravovatelem pohádek jako babička! Stačí otevřít oči a zřím je shromážděné, sta a sta oživených podobenství a pohádek po vykoupení toužících. V každé cele jedna, po jedné na každé pracovní stoličce. Všude „šípkové Růženky“, čekající na polibek lásky a milosrdenství, jímž budou probuzeny.

Duše v poutech se trápící, ať ve starých zámcích, přeměněných v žaláře, nebo v moderních, obrovských stavbách. A všude tam chodí láska k bližnímu od kobky ke kobce, od stoličky ke stoličce, aby probouzela a oprošťovala vše, co je bdění a svobody hodno. Chci zprostředkovati mezi vědou a životem. Chci vyprávěti porovnání a pohádky, v nichž hluboce ukryta je pravda. Není možno spatřiti ji jiným způsobem. Chci čerpati světlo z temna svého žalářního života. Trest, který mne stihl, proměním v svobodu jiným. Přísnost zákona, která mne tíží, proměním ve veliký soucit se všemi, kdož padli, v lásku a milosrdenství, před nimiž není „zločinů“ a „zločinců“, nýbrž jen choří, nemocní a trpící.

Ale nikdo nesmí tušit, že to, co vypravuji, jsou jen přirovnání a pohádky; kdyby to čtenář věděl, nikdy bych nedošel cíle. Musím se státi sám pohádkou, mé vlastní já!

Bude to ovšem smělost, která mne snadno může zničit, než co záleží na osudu nicotného jedince, běží-li o velkou, do obrovských rozměrů vzhůru toužící otázku lidstva?

Co záleží na nepatrném osudu opovrhovaného vězně, který je pro společnost již zcela ztracen, nezmění-li se co nejdříve způsob posuzování „zločinů“?

Tato myšlenka přišla mi pojednou, zahnízdila se však hluboce, aby mne už neopustila. Podrobovala si mne. Rostla… Sílila… Zaujala konečně celou mou duši, a to jistě proto, že skrývala v sobě splnění všeho toho, co ve mně žilo už od dětství jako přání, sen a naděje. A já myšlenku tu podržel, rozšířil, prohloubil, vypracoval. Myšlenka byla má, a já náležel myšlence – splynuli jsme spolu. Avšak vše to trvalo dlouho. Uplynuly ještě ponuřejší a smutnější dny než ve vězení, než jsem rozvinul a upevnil svůj pracovní plán tak, že na něm nebylo třeba změn.

Umínil jsem si, že budu zatím pokračovati v humoreskách a rudohorských povídkách, abych si získal jméno mezi čtenářskou obcí, a abych prokázal, že se pohybuji na dobré dráze.

Ale pak chtěl jsem se chopiti druhu tvorby, jenž je nejschopnější působiti hlubokým dojmem: cestopisných povídek. Nebylo naprosto nutno, aby jejich základem byly skutečné cesty. Měly to být přece jen pohádky a přirovnání.

Ovšem, bylo by přece jenom záhodno podniknout studijní cesty, abych poznal ony různé krajiny, kde se mé postavy měly pohybovati.

Nejdříve bylo třeba řádné přípravy. Studovati zeměpis, národopis a cizí jazyky. Chtěl jsem vybírati náměty ze svého vlastního života a ze života svého okolí, ze své domoviny, proto mohl jsem vždy podle pravdy tvrdit, že vše, co vypravuji, je mnou zažité nebo spolu prožité. A ty náměty musil jsem přesazovati do cizích zemí a k dalekým národům, aby nabyly onoho kouzla ciziny, jehož by postrádaly v rouše domácím.

V prérii nebo pod palmami, pod jasem slunce Orientu, ve sněhové vánici divokého západu, v nebezpečích, jež vzbuzují hluboký soucit, tak a ne jinak musily být vykresleny všechny mé postavy, aby dosáhly, čeho dosíci měly.

K tomu bylo nutno, abych aspoň zdánlivě byl „doma“ ve všech těch zemích, pokud je to vůbec dosažitelno. Těžká, vytrvalá práce mne čekala. K ní bylo tiché, nerušené vězení, v němž jsem žil, nejvhodnějším prostředím.

Jsou pravdy pozemské, jež nám dává věda. Jsou pravdy božské, jež nám dalo zjevení.

Věda obyčejně své pravdy dokazuje. Zjevené pravdy mají učenci nejvýše za věc víry, nikoli však za věc prokázanou.

Taková nebeská pravda sestupuje po paprscích hvězd na zemi a jde dům od domu. Klepá, chce býti vpuštěna. Ale je všude odmítána, protože chce, aby se v ni věřilo. Neděje se to, protože ona pravda nemá vědeckého průkazu. Jde ode vsi ke vsi, od města k městu, ze země do země. Nikdo ji nepřijme.

Tu se vrátí zas na paprsku hvězd k nebesům, k tomu, kdo ji poslal, a plačíc, žaluje svůj bol.

Ale on s láskyplným úsměvem ji utěšuje: „Neplač! Vrať se zase na zemi a zaklepej u jediného člověka, jehož dům si dosud nenalezla, u dveří básníkových! Pros jej, ať tě zahalí v šat pohádky a snaž se znovu o úspěch!“

Poslechne. S láskou ji básník přijme a dá jí šat. Pravda pak chodí zas, jako pohádka, a tentokrát, kde zaklepe, je vítána. Dveře i srdce jsou jí zotvírány dokořán. Pobožně naslouchají jejím slovům. Prosí ji, aby zůstala, neboť všichni si ji zamilovali.

Ona však musí dál a dál, vyplniti vše to, co jí bylo uloženo. Jen jako pohádka odchází. Její pravda však zůstává. A třebas zůstala neviditelnou, přece je zde a vládne domem po všechna léta budoucí.

To je pohádka! Nikoliv však pohádka dětská, nýbrž pravá a skutečná, třebas má jen prostý, nenáročný šat, avšak nejtěžší ze všech prací básnických. Chtěl jsem býti též jedním z těch básníků, k nimž přichází věčná pravda, aby se dala zahaliti v šat.

Vím dobře, že je to smělost, avšak přiznávám to bez obavy. Pravda je tak nenáviděna jako já; pohádkou se opovrhuje právě tak jako mnou. Hodíme se k sobě. Pohádka i já jsme čteni tisíci bez porozumění, protože nikdo nepronikává do hlubin. Jako se tvrdí, že pohádky jsou jen pro děti, tak i mne mají za spisovatele „knih pro mládež“, píšícího jen pro nedospělé chlapce. Zkrátka, není ani třeba omluv, že jsem se odvážil býti jen spisovatelem pohádek a podobenství.

Vždyť už život můj a mé snahy podobají se pohádce a nesčetnými bajkami a pohádkami opředli mne moji nepřátelé. Mé obraně nevěří právě tak, jako málokdo věří pohádce. Ale jako každá pravá pohádka stává se konečně skutečností, tak i na mně jednou bude pravdou vše, a co mi nevěří dnes, tomu se snaží uvěřiti zítra.

Všecky povídky z cest, jež zamýšlel jsem napsati, měly býti symbolické, obrazné. Co měly povědět, nesmělo býti nasnadě, na povrchu. Chtěl jsem přinésti něco nového, obšťastňujícího, avšak tak, abych svoje čtenáře nevedl do boje a sporů se starým a dosavadním názorem.

Čtenář měl pátrati po skrytém; nechtěl jsem vše klásti zjevně na práh dveří, neboť vše, čeho lze dosíci snadno, zůstává nepovšimnuto. Jenom těžce vydobytých věcí si každý váží.

Neodpustitelnou chybou by bývalo říci hned na začátku, že moje povídky je třeba bráti jen obrazně. Pak by jich prostě nikdo nečetl, a vše, co jsem chtěl luštit, zůstalo by zas jen – pohádkou a bájí. Čtenář měl nevědomky nalézti, co jsem dával. Pak to bude pokládati za věc získanou vlastním přičiněním a podrží to pro celý život.

A co jsem vlastně chtěl dát?

Mnoho a nic všedního. Chtěl jsem zodpověděti a rozřešiti otázky lidstva.

Vysmějte se mi za to! Ale já to chtěl. Pokoušel jsem se o to a budu se pokoušeti i nadále. Dosáhnu-li cíle, nevím, ale neví to ani nikdo jiný. Ať se při provádění vloudila ta či ona chyba. Jsem člověk chybující jako jiní. Ale má vůle byla dobrá a čistá.

A také jsem chtěl uveřejňovati své zkušenosti dušezpytné. Tak! Mladý učitel, trestaný, své psychologické zkušenosti?

Není to směšnější předchozího? Nechť je to pokládáno za směšné, ale poznal jsem sta a sta nešťastných lidí, kteří upadli do neštěstí a setrvali v něm jen proto, že jejich duše byly úplně zanedbávány, ač jsou nejcennější všeho pozemského stvoření.

Duch je zhýčkaný a domýšlivý mazlíček. Duše je zapomenutá, hladoví a třese se mrazem jako Popelka. Pro ducha jsou tu všecky školy, od obecné po universitu. Pro duši škol není.

Pro ducha píší se miliony knih. A kolik pro duši?

Duchu lidskému staví se tisíce pomníků. Kde jsou ty, jež mají oslavovati lidskou duši?

Nuže, já tedy budu psáti pro duši, jen pro ni, ať se tomu kdo směje, nebo ne! Duše je neznáma. Proto mnohdy mým spisům nebude rozuměno. Nebo budou chápány špatně. To mi však nebude překážkou, abych vykonal to, co jsem si usmyslil.

To vlastně byl pro jedince úkol dosti značný. Nechtěl jsem však pouze toto, měl jsem ještě mnohem více na mysli. Viděl jsem kol sebe nejkrutější bídu lidskou; cítil jsem se jejím středem. A vysoko nad námi bylo vykoupení, ušlechtilé lidství, k němuž jsme měli jíti.

Ale to nebylo jen úlohou naší, nýbrž je a bude to úkolem celého lidstva.

Avšak my, kteří jsme byli daleko hlouběji než jiní, měli jsme stoupání ještě mnohem obtížnější a nesnadnější než oni. A jak stoupati z Ardistanu do Džinistanu, od nízkého člověka smyslného k člověku ušlechtilému, to jsem chtěl ukázati na dvou příkladech: jednom z Orientu a druhém z Ameriky. Rozdělil jsem si proto pro své zvláštní záměry zeměkouli ve dvě poloviny, v americkou a v asijsko-africkou.

Tam bydlí plemeno rudé, zde pak plemeno semitsko-mohamedánské. Na ty chtěl jsem připojiti své pohádky, myšlenky a výklady.

Především bylo nutno studovati jazyky arabské a indiánské. Neproměnná víra v Alláha u jedněch a hlubokomyslná víra ve velkého, dobrého Ducha u druhých, podobala se mé vlastní pevné a neochvějné víře v Boha. V Americe mužská, v Asii ženská postava měly tvořiti ideál, jímž by moji čtenáři pozvedávali své duševní chtění.

Prvou postavou stal se můj Vinnetou, druhou pak Marah Durimeh. Na Západě měly děje pokračovati z přízemního života savan a prérií poznenáhlu až k jasným a čistým výšinám hory Vinnetouovy; na Východě měly se děje z ruchu pouště zvedati až k vysokému džebelu Mary Durimeh. Proto první moje kniha má název „Pouští“.

Hlavní osobu měly míti všechny povídky kvůli jednotnosti společnou. Musil to býti člověk na prahu cesty za ušlechtilým lidstvím, jenž se pozvolna očišťuje od všech příměsků života pudového. Pro Ameriku měl se nazývati „Old Shatterhand“, pro Východ však „Kara ben Nemsi“. Musil býti vylíčen, jako by sám vypravoval, budu to tedy „já“. Ale ono já není skutečností, nýbrž básnickou představou.

Ale i když ono „já“ ve skutečnosti nežije, přece jen bude vypravování o něm vzato ze skutečnosti, a skutečností má se státi Old Shatterhand a Kara ben Nemsi. To „já“ jest tedy myšleno jako veliká otázka, jež byla samotným Bohem stvořena ve chvíli, kdy kráčel rájem, tázaje se: „Adame, (člověče), kde jsi? Ušlechtilý člověče, kde jsi? Vidím jen padlé, nízké lidi!“

Od těch časů šla tato otázka lidstva všemi dobami a zeměmi světa, hlasitě volajíc a naříkajíc, avšak skoro nikde nedostalo se jí odpovědi. Viděla přečetné miliony násilníků, kteří se vzájemně potírali, drásali a ničili, zřídka kdy však viděla muže šlechetné, kteří by se rovnali obyvatelům Džinistanu a žili podle skvělého jejich zákona, jenž praví, že každý má býti andělem svého bližního, aby sám sobě nestal se ďáblem.

Ale jednou přece dospěje – a musí dospěti! – lidstvo tak vysoko, že na otázku, jež dosud čeká na rozřešení, konečně odněkud uslyší rozradostňující odpověď: „Zde jsem, jsem člověk ušlechtilý, a další budou mne následovat!“

A tak putují Old Shatterhand i Kara ben Nemsi různými zeměmi a pátrají po lidech ušlechtilých.

Kde jich není, tam ukazují sami svými šlechetnými činy, jak si člověka ušlechtilého představují. A tato představa Old Shatterhanda i Kara ben Nemsi, toto imaginární „já“, nemá zůstati pouhou představou, nýbrž má státi se skutkem v mých čtenářích, jejichž nitro prožívá spolu vše, a proto s mými postavami vystupují a zušlechťují se. Tak přispívám svou hřivnou k řešení velikého úkolu, jak by se mohl člověk násilný, nízký, vyvinouti v člověka ušlechtilého.

Spřádaje tyto plány, cítil jsem nemalé nebezpečí, jemuž budu vydán při jejich uskutečňování. Což kdyby mé básnické dílo nebylo pochopeno, kdyby se myslilo, že oním „já“ míním sama sebe? Mohlo by se státi, že ten, kdo nebude míti dosti dobré vůle, nebo komu by se nedostávalo schopnosti rozeznávat představu od skutečnosti, bude mne pokládati za barona Prášila? Bylo to ovšem možné, ale neměl jsem to za pravděpodobné.

Ono „já“ musilo býti vybaveno všemi přednostmi, k nimž se lidstvo za svého vývoje dodnes propracovalo. Můj hrdina musil mít nejostřejší důvtip, ryzí srdce, musil býti nejzručnější ve všech cvičeních tělesných. To všecko ve skutečnosti v jediném člověku nelze soustřediti. A napíši-li, jak jsem si umínil, veliké množství svazků, pak jsem se mohl domnívati, že žádný rozumný člověk nepřipadne na myšlenku, že by to vše mohl prožíti jediný člověk. Ne! Výčitka lhářství aspoň u myslících lidí byla vyloučena. Tak jsem tehdy myslil.

Ano, dokonce jsem byl pevně přesvědčen, že třebas oním „já“ nemíním sebe, přece budu moci s nejlepším svědomím tvrdit, že jsem obsah svých povídek prožil nebo spoluprožil. Vždyť ten obsah pramenil z mého života, nebo aspoň z mého nejbližšího okolí. Rovněž jsem pokládal za zřejmé mínění, že Karel May sice tyto cestopisné povídky píše, že je však sepisuje způsobem, jako by nepocházely z jeho vlastní hlavy, nýbrž jako by mu byly vnuknuty tím smýšleným „já“, onou velikou otázkou lidstva. Zda tato domněnka byla správná, prokáže se brzy.

Moje předsevzetí, zahaliti své postavy jednak v šat orientální, jednak americký, vedlo mne přirozeně k upřímnému soucitu s osudy oněch národů. Zánik rudého plemene, prý neodvratný, počal mne trvale zaměstnávati. A právě tak přerůzné těžké myšlenky mne napadaly o nevděku Západu vůči Orientu, kterému přece děkujeme za celou svou kulturu.

Blaho lidstva žádá si mezi oběma mír, nikoliv stálé vykořisťování a krveprolití.

Umínil jsem si, že to budu ve svých knihách stále zdůrazňovat a že vzbudím ve svých čtenářích lásku k rudému plemeni a k obyvatelům Východu; tou jsme jim přece povinni jako lidé. Jsem dnes ujišťován, že tohoto účelu jsem dosáhl nikoliv jenom u několika jednotlivců, nýbrž u statisíců, a jsem ochoten tomu uvěřiti.

A teď hlavní otázku: pro koho budu psát své knihy? Pro lid, to se rozumělo samo sebou, pro všechen lid, nikoliv snad pro některé stavy a vrstvy věku. Především ne jen pro mládež. To zdůrazňuji co nejrozhodněji! Psáti pro mládež znamenalo by vzdáti se všech plánů o dosažení ideálů. Nikoliv: chtěl jsem se státi lidovým spisovatelem. Chtěl jsem ovšem také pamatovati na mládež, která nejen že tvoří časově prvý stupeň věku; z níž se také národ stále znovu a znovu doplňuje; vždyť právě ona má předstihovati na cestě lidstva vzhůru staré a pohodlné, aby obsazovala nové širé lány, zpozorované již našimi průkopníky. Mládež tvoří jen část národa. Tak i to, co jsem jí určil, musilo býti jen částí mého díla pro lid jako celek. Říkám-li, že jsem chtěl psáti pro lid, mínil jsem tím: pro každého člověka vůbec, ať je mlád či stár. Ale každá moje kniha není pro každého. A přece zase jsou pro každého, ale ponenáhlu, podle toho, jak vzrůstá a vyvíjí se, jak mu s léty přibývá zkušeností a schopností porozumět jejich obsahu. Mé knihy mají provázet čtenáře po celý život, má je čísti jako chlapec, jinoch, muž a stařec. Na každém z těchto stupňů knihu, která odpovídá jeho výši.

Má se to díti pomalu, rozvážně a pozorně. Kdo mé spisy bez výběru hltá, toho je snad škoda. Ale rozhodně ještě více je škoda mých knih pro něho. Kdo jich zneužívá, ať vezme zodpovědnost na sebe, nedávaje vinu mně ani knihám.

Jako podobenství připomínám kouření, jídlo a pití. Kouření je požitek. Jídlo a pití je nezbytnost. Ale pořád kouřit, pít a jíst, a vše vykouřit a sníst, co se člověku nabízí, bylo by nejen bláhové, ale i škodlivé.

Dobrou, poutavou četbu máme požívat, ne hltat jako žraloci! Moje knihy mají se dobře rozvážit, neboť obsahují jenom podobenství a pohádky, a rozumí se tedy, že patří do rukou těch, kteří nejen přemýšlet mohou, ale přemýšlet chtějí.

Tenkrát, kdy jsem o svých myšlenkách přemítával a rozhodoval se pro své záměry, měl jsem už různé věci napsány a uveřejněny; nenapadlo mi však dosud míti se za spisovatele či dokonce za umělce.

A každý opravdový spisovatel musí přece býti zároveň umělcem. Nepokládal jsem se ještě ani za učně oboru spisovatelského, spíše za začátečníka, jenž ještě hmatá koldokola a který podniká své první, dětské krůčky. A přece už tak velké, dalekosáhlé plány! Porozhlížel-li jsem se po těch plánech, mohl jsem se věru strachovati, protože na umělecké zpracování látky, již jsem si vybral, bylo by třeba několika prací vyplněných, šťastných a nerušených lidských životů. Tázal jsem se: což je třeba býti hned spisovatelem a umělcem, chce-li kdo napsati podobné věci? Kdo chce nebo může mi něco zapověděti?

Pracujme bez ohledu na odborníky! Jen když práce bude míti dobrý výsledek! Uznají-li mne spisovatelé a umělci za „kolegu“, to mi tehdy musilo býti lhostejné. Svou vlastní hrdost měl jsem jako každý jiný a o umění měl jsem mínění tak vysoké, jak vůbec bylo možno.

Mé myšlenky však byly docela odlišné od myšlenek jiných lidí, zvláště kolegů. Býti umělcem zdálo se mi tím nejvyšším na zemi, a hluboko v mém srdci žilo žhavé přání dosáhnouti oné výše, byť třeba v posledních hodinách před smrtí.

Onen večer z dětství, kdy viděl jsem „Fausta“, tkvěl ještě nezapomenut v mé duši, a úmysly tehdy pojaté měly tutéž vůli a moc nade mnou jako tehdy. Psáti pro divadlo! Psáti dramata! Psáti dramata, v nichž se ukazuje, jak se člověk má a může povznésti z pozemské bídy k radosti ze života; z otroctví nízkých pudů k očistě a velikosti duševní. Ale to může psáti jen umělec.

Tehdy však jsem si představoval umění docela jinak než to, co dnes kritika uměním nazývá. Proto mi nezbylo, než odložit veškerá svá přání na dlouhá, daleká léta. Vždy stával jsem sám a odloučen, proto byl jsem již tehdy o tom přesvědčen, že i moje literární dráha bude a zůstane osamocená. To, co jsem hledal, nenalezl jsem ve všedním životě. Můj úmysl vedl k cíli velmi dalekému života obyčejných lidí. Co měl jsem za správné, to jiní asi odvrhnou jako nesprávné. A ještě k tomu byl jsem trestán vězením. Z toho plynula nutnost zůstati zcela v ústraní a neobtěžovati žádného znamenitého muže svou osobností.

V umění nebyl jsem odborníkem. Snad měli jiní pravdu. Mohl jsem se mýliti. Ale rozhodně uchovával jsem ideál vytvořiti na sklonku života po skončeném zrání velké, krásné dílo básnické, souzvuk osvobozujících myšlenek, v němž se odvážím čerpati světlo ze své temnoty, štěstí ze svého neštěstí, radost ze svého utrpení. To vše pro budoucnost, až smrt dá mi prvý pokyn.

Teď musil jsem se učiti a připravovati se na toto dílo. Teď budu podávati pohádky a podobenství a pak, na konci života, z nich odvodím pravdu a skutečnost, jež uvedu na jeviště.

Ale podobenství moje nejsou krátká díla, jako na příklad podobenství Kristova, nýbrž pouze dlouhé povídky a vystupuje v nich činně mnoho osob. Je jich hodně, mají vyplnit celou řadu svazků a býti podkladem pro onen pozdější veliký úkol, jímž hodlám zakončiti svou činnost. Nemohou proto býti propracovanými malbami, nýbrž jen perokresbami, náčrty, skicami a studiemi, jež se nesmí posuzovat podle měřítka, platného pro díla vskutku umělecká. Nebudu a nechci býti umělcem dokonalým jako Pavel Heyse, ale bude mou úlohou nalámati v horských lomech dosti mramorových a úbělových kvádrů a z těch později vybudovati díla umělecká, jejichž tvar mohu zatím jen naznačit, nemaje kdy propracovat je podrobně.

Naznačující body jsou v mých pohádkách, jež vkládám do podobenství, kolem nichž se soustřeďuje čtenářův zájem. Umělecká kritika tedy nemusí se zabývat mými povídkami z cest, protože není mým úmyslem dávat jim formu, nebo snad dokonalost uměleckou. Podobají se prostým náramkům na rukou a nohou arabských žen. Mají býti toliko stříbrnými kroužky. Cena je v kovu, nikoliv v práci. Malíř, který kreslí zběžné skici a který si tak připravil veliký obraz, podivil by se zajisté kritikovi, který by přikládal těmto návrhům totéž měřítko jako později obrazu hotovému.

Tolik o plánech, jež se tehdy ve mně zrodily a jichž jsem se držel do dnešního dne. Neuzrály překotně, nýbrž trvalo to měsíce a léta, než jsem si vše ujasnil z jednoho bodu k druhému. Však měl jsem k tomu též dosti času. Zařídil jsem si jakýsi druh účetnictví o plánech a jejich provedení. Jako svátost ukládal jsem tyto poznámky a mám je dosud. Každou myšlenku rozložil jsem v části a všecky části zapsal. Dokonce jsem si sestavil i seznam nadpisů a obsahů všech cestopisných povídek, které jsem hodlal sepsati. Později jsem arci nepostupoval přesně podle toho seznamu, přece však mi prokázal značné služby. Ano, podnes užívám námětů, jež tehdy ve mně vznikly. Též pilně jsem psal. Napsal jsem povídky, abych měl hned po svém propuštění co možno nejvíce látky k otiskování. Zkrátka byl jsem nadšen pro svou práci a cítil jsem se šťastným, ač jsem byl za mřížemi, neboť hleděl jsem s nadějemi vstříc plodné budoucnosti.

Zdálo se, že osud je s mým předsevzetím srozuměn. Jako na odškodněnou za všechen můj bol dostal jsem velevítaný dar: r. 1868 byla mi udělena milost. Ředitelství ústavu podalo v můj prospěch žádost o milost, načež mi byl z trestu sleven celý rok. Byl jsem v prvé disciplinární třídě. Dostal jsem vysvědčení důvěry, jež mi urovnalo návrat do života a zbavilo všech nesnází s policií. Jen ten, kdo to zná, umí to oceniti!

Za krásné, teplé neděle opustil jsem ústav, vyzbrojen svými rukopisy do boje s životem. Doma věděli, že přijdu, psal jsem jim o tom. Nesmírně jsem se těšil na shledání! Výčitek nemusil jsem se báti. Vše bylo napřed urovnáno dopisy. Věděl jsem, že budu vítán a že mi slovem nebude ublíženo. Nejvíc těšil jsem se na babičku. Jak se asi trápila a soužila! Jak ráda mi podá svou starou, milou, věrnou ruku! Jak bude nadšena mými plány! Jak mi je pomůže promyslit a do dna vyčerpat!

Ze Cvikova šel jsem do Ernsttálu toutéž cestou, kterou jsem šel jako chlapec, abych přivedl pomoc ze Španěl. Není těžké uhodnouti, jaké myšlenky mne provázely. Otci jsem tehdy v duchu slíbil, že ho už nikdy nezarmoutím. Věru, špatně jsem slovu dostál! Což když také dnes nesu si podobné plány, jejichž splnění nemůže zaručiti lidská moc?

Pohádka o Sitaře se mi vynořila v mysli. Což kdybych patřil mezi ty, na jejichž duše čeká ďábel při narození, aby je mrštil do bídy, kde budou ztraceny? Všecko vzpírání a protivení se nepomůže; Jsou zasvěceny záhubě. Platí to i o mně?

Čím více jsem se blížil domovu, tím ponuřejší byly moje myšlenky. Jako by zlá předtucha vanula mi z domova vstříc. Veselá důvěra mne opouštěla. S námahou jsem ji udržoval.

S Lungwitzké výšiny díval jsem se na městečko. Tam kroutily se před mým zrakem všechny ty cesty a pěšiny, po kterých jsem kdysi kráčel, abych unikl strašným hlasům svého nitra, jež volaly ve dne v noci „krejčího kletbu – – –“

Ale co to? Sotva jsem na to pomyslel, už zas jsem v sobě zaslechl, zprvu zdáli, pak již blíže a jasně tytéž hlasy: „krejčího kletba – krejčího kletba!“ Což se to vše mělo opakovati? Ulekl jsem se jako dosud nikdy. Rychle spěchal jsem z toho místa a od této vzpomínky pryč, dolů s vršku, městečkem napříč, domů, domů!

Přišel jsem dříve, než mne čekali. Rodiče bydleli ještě v témže domě jako před mým odchodem, a to v prvém patře. Vystoupil jsem po schodech a pak hned ještě výš, do podkroví, kde nejčastěji bývala babička. Chtěl jsem nejdříve mluviti s ní a pak teprv s rodiči a sestrami.

Bylo tam těch několik málo věcí, jež byly jejím majetkem. Ale babičky tu nebylo. Její truhla, modrými a žlutými květy malovaná, byla uzavřena a klíč vytažen. A tu stálo její lože; bylo prázdné.

Spěchal jsem dolů do světnice. Seděli zde rodiče. Sester tu nebylo. Z jemnocitu! Mínily, že rodiče mají přednost, aby mne uvítali. Nepozdraviv ani, ptal jsem se, kde je babička, „Mrtva – – – umřela – –“ zněla odpověď. – „Kdy?“ – „Už před dlouhou dobou.“ Klesl jsem na židli, složil hlavu a ruce na stůl. – Nežila již! – Zamlčeli mi to, aby mi nepřitížili ještě ve vězení. Bylo to sice dobře míněno, ale teď mne to zastihlo tím hůře. Ona vlastně nebyla nemocna; utrápila se starostí a zármutkem – – – pro mne! – – –

Dlouho trvalo, než jsem se zvedl a rodiče pozdravil. Lekli se mne. Řekli mi později, že jsem vypadal hůře než mrtvola. A teď přišly sestry. Těšily se, že mne zase mají doma, ale hleděly na mne jaksi podivně, plaše. Byl to pouhý odlesk mé vlastní tváře. Ačkoliv jsem se snažil ze všech sil, nebyl jsem s to, abych ukryl tíhu rány, jež mne právě stihla. Chtěl jsem jen slyšeti o babičce. Vyprávěli mi. Mluvívala o mně často, neřekla však ani slova, jež by se mne mohlo nemile dotknouti, kdybych byl při tom.

Nikdy nenaříkala. Říkala, že už ví, že jsem z těch duší, jež jsou při zrození vrženy na místo nepravé. Je už prý přesvědčena, že musím „kovárnou duchů“, abych zakusil všech pozemských útrap. Ale ví, že nebudu bědovat, nýbrž že ponesu svou tíhu a prorazím si cestu do Džinistanu. Čím blíže k smrti, tím více žila babička světu svých pohádek a tím výlučněji hovořila jenom o mně.

V jednom z posledních dnů před smrtí vyprávěla, že prý dnes v noci byl u ní dávno zemřelý pan kantor. Býval kdysi naším sousedem. Oba domy se těsně dotýkaly. Tu pojednou prý se v temnu rozestoupila zeď, rozjasnilo se, zavládlo světlo, jakého dosud nespatřila. Ozářen tím světlem objevil se pan kantor. Vyhlížel přesně tak jako tenkrát, když ještě byl živ. Přišel zvolna až k její posteli, pozdravil zdvořile, usmívaje se po svém obvyklém způsobu, a pak ji ujistil, že může býti o mne bez starosti. Mohu prý sice klesnout jako každý, nikdy však nezůstanu ležet. Cesta bude mi prý hodně ztěžována, ale dojdu cíle. Po těch slovech pokývl jí přátelsky a vrátil se opět zvolna mezerou ve zdi. Zavřela se za ním. Světlo zmizelo. Byla zase tma.

Když toto babička dořekla, jako by odlesk onoho tajemného, jí dosud neznámého světla setrval na její tváři. A tam zůstal i potom, když zavřela oči navždy a nedýchala již. Její smrt byla klidná, smírná, blažená. Ale ve mně vynořily se výčitky, když mi o tom vyprávěli. A nejen výčitky, jež byly myšlenkami jako u lidí jinak založených, nýbrž výčitky druhu mnohem podstatnějšího. Viděl jsem je přicházeti a slyšel jejich slova. Ano, každé jejich slovo. To nebyly již toliko myšlenky, nýbrž postavy, skutečné bytosti, zdánlivě bez jakékoliv souvislosti se mnou a přes to se mnou úplně identické. Jaká to záhada! Ale jak podivná, děsivá, strašná záhada! Podobaly se oněm temným bytostem z dřívějška, jež ve mně křičely a jež jsem – – Bože! – sotva na ně vzpomněl, už tu byly, a já byl nucen tak jako tehdy, spatřovati a vyslechnouti je v svém nitru. A zůstaly. Šly se mnou spát, když jsem ulehl. Ale nespaly a spát mi též nedaly.

Stará bída, stará trýzeň a starý boj s nepochopitelnými mocnostmi začaly znova. Znaly každou mou myšlenku dřív, než sám jsem si ji uvědomil. A přece nebylo možno, aby byly částí mne, protože chtěly skoro vždy opak mé vůle.

Část života, jejž jsem měl před sebou, měla míti jiný ráz než dosavadní. Hlasy ty však usilovaly s vynaložením všech svých sil strhnouti mne do bídy minulosti. Zase, jako tenkrát, chtěly, abych se pomstil za ztracený, drahý čas ve vězení.

Den ze dne jejich křik byl větší. Vzpíral jsem se. Dělal jsem, jako bych neslyšel. Ale při největším úsilí dalo se to snášet nejvýše jen několik dní.

Navštívil jsem mezitím několik nakladatelů a vyjednával o tisk povídek z vězení. Při tom jsem shledal, že ony hlasy mne pronásledovaly tím méně, čím jsem byl dál od domova. Naopak, čím více jsem se k domovu blížil, tím hlasitěji na mne dorážely. Jako by byly usazeny v mém rodišti a mohly mne přepadnout jen tenkrát, když jsem byl neopatrný a vrátil se domů.

Rozhodl jsem se, že se o tom důkladně přesvědčím. Přijav honoráře, podnikl jsem delší cestu do ciziny. O jejím cíli budu vyprávěti v druhém díle životopisu, kde chci mluviti obšírněji o svých cestách a výsledcích[11], než by to bylo zde možno.

Přízraky mne pronásledující mizely za cesty víc a víc, až jsem se jich zbavil nadobro. Ale za to uchvátila mne nezvyklá touha vrátit se domů. Nebyl to zdravý, spíše chorobný pud. Věděl jsem to zcela dobře, ale pud ten vzrůstal tak silně, že jsem ztratil svou odolnost úplně a uposlechl jej. Sotva jsem byl doma, vrhlo se na mne všecko, o čem jsem se domníval, že je již odstraněno. Útoky započaly znovu. Neustále slýchal jsem ve svém nitru povel, mstíti se na lidské společnosti tím, že poruším její zákony. Cítil jsem, že bych se stal člověkem velmi nebezpečným, kdybych toho povelu uposlechl a sbíral jsem všechnu sílu, abych se příšernému osudu ubránil.

Konstatuji, že svůj stav nepokládal jsem rozhodně za chorobný. Moji předkové, pokud jsem je znal, byli vesměs lidé tělesně i duševně úplně zdraví. Nebyl jsem dědičně zatížen. Všecko to, co se na mne připoutalo jako muka duševní, zajisté nepocházelo z mého nitra, nýbrž přistupovalo ke mně zvenčí.

Pracoval jsem pilně, skoro dnem i nocí, jakož vůbec vždy byla práce mým největším potěšením. Mé literární práce měly dobrý odbyt. Bydlel jsem u rodičů, jimž se teď vedlo lépe, a proto jsem neměl nouzi.

Při práci se opakovalo, co jsem už vyprávěl. Obyčejné věci napsal jsem bez nejmenších překážek. Jakmile jsem si však uložil vyšší a hodnotnější úkol, tu probudily se ve mně síly, jež se proti mým záměrům vzpíraly, a zabraňovaly mi dokončiti práci tím, že mi vnucovaly při psaní nejhloupější a nejzakázanější myšlenky. Nepřály si, abych stoupl výše, měl jsem setrvati dole.

Co jsem se natěšil, že babičce předložím plány své práce. A teď byla mrtva. Mluvil jsem o tom tedy s rodiči a sestrami. Otec však měl na mysli jiné věci. Propadl jistému druhu sociálního pelichání, a proto s ním nebylo řeči. Večer nebýval nikdy doma. I sestry měly své zájmy. Můj myšlenkový svět byl jim úplně cizí. A tak mi zůstala jen matka. Tiše sedávala večer u stolu, kde jsem psal, a pletla punčochy. S chutí vykládal jsem jí myšlenky, jimiž se obíralo mé pero. Tiše poslouchala. Přikyvovala souhlasně. Úsměvem dodávala mi odvahy. Pronesla utěšující, milé slovo. Byla mi světicí. Ale ani ona mi nerozuměla. Cítila jen a tušila. Upřímně si přála, aby se všecko dařilo, jak jsem toužil.

A když viděla, jak jsem věřil pevně a neochvějně ve svou budoucnost, tu věřila v ní i ona a radovala se, jak jen může býti ráda matka, jejíž dítě je ještě tak šťastno, že se může spoléhati na Boha, lidstvo i na sebe sama. Ale já se cítil osamoceným jako vždy. V celém městečku nebylo nikoho, kdo by mi byl mohl nebo jenom chtěl rozuměti. Právě tato osamocenost byla mně, vnitřně ohroženému, nejvýš nebezpečna. Nepotřeboval jsem nic tak jako společnost, jež by mi rozuměla. Byl jsem však vydán na pospas skoro neustále a bez jakékoliv ochrany postavám ve svém nitru, jež mě chtěly zdeptati. A uprostřed této bezbrannosti byl jsem uchopen i jinými nepřáteli, kteří sice byli zevní, ale přece jsem se jim rovněž nemohl ubrániti.

Jako porodní asistentka docházela matka stále do jiných rodin. Byla důvěryhodnou osobou. Byla oblíbena. Všecko jí sdělovali a nikdo ji nemusil prosit o mlčelivost. Dozvídala se vše, cokoliv se přihodilo v městečku i v okolí.

Stalo se, že někde v okolí přihodilo se vloupání. Kdekdo o té krádeži mluvil. Pachatel však unikl. Brzy opakovalo se vloupání jinde a bylo provedeno stejným způsobem.

Pak se stalo několik podvodů, snad provedených řemeslnickými tovaryši, kteří se octli v peněžní tísni.

Nevšímal jsem si toho, co se vypravovalo, zpozoroval jsem však brzy, že matka jest ještě vážnější než obyčejně, a když myslila, že toho nepozoruji, že se dívá na mne tak nějak zvláštně, soustrastně. Zprvu jsem neříkal nic. Ale pak jsem uznal za dobré, zeptati se po příčině. Nechtěla odpověděti; prosil jsem však tak dlouho, až mi vyhověla.

Kolovala pověst, pověst zcela nepochopitelná, že já jsem onen lupič. A kdo jiný mohl to provésti, než já, propuštěný vězeň? Na venek jsem se tomu smál, ale uvnitř byl jsem pobouřen a prožil jsem několik těžkých nocí. Od večera do ranních červánků řvalo to v mém nitru: „Braň se, jak chceš! My tě nevydáme! Nám patříš! Donutíme tě k pomstě! Svět tě má za lotra, a ty jím zůstaneš, musíš zůstati, chceš-li míti pokoj!“ Tak to znělo v noci. Chtěl-li jsem ve dne pracovati, nesvedl jsem ničeho. Nemohl jsem ani jísti. Matka vše řekla také otci. Oba prosili, abych si tu věc nebral tolik k srdci. Mohli oba snadno vypovídati v můj prospěch, vědouce, že v kritické oné době jsem nevykročil z domu. Ovšem, cokoliv jsme zvěděli, bylo řečeno jenom jaksi důvěrně. Nikdo nejmenoval. Neměl jsem proto nižádné možnosti k zakročení nebo obraně.

Ale přišly horší věci. Místní policie mi nepřála. Byl jsem propuštěn s vysvědčením důvěry, a proto jsem ušel jejímu dozoru. A teď myslila, že má důvod, aby se začala obírati mou osobou. Bylo zase provedeno několik darebáctví a pachatelé musili míti rozhodně jistý důvtip. Myslilo se, že to je důkaz proti mně. Bylo to právě v době, kdy se začala vytvářet „kovárna lží“. Hned kolovaly místem nové pověsti, romanticky zabarvené. Strážmistr se potají vyptával, kde jsem byl v ten a ten den, v tu a v tu dobu.

Všichni lidé se za mnou ohlíželi, kdekoli jsem se ukázal. Ale když jsem se na ně podíval, honem se odvraceli.

Pak přišel ke mně jeden ubožák, takto dobrý chlap, ale příslovečně nemotorný a neprominutelně upřímný. Měl mě rád už ze školy a nyní ještě se mnou držel. Hrubství pokládal za nutnou lidskou vlastnost. Teď už to nemohl vydržet. Vyžádal si slib podáním ruky, že budu mlčet a vyprávěl mi vše, co se o mně šeptalo.

Znělo to tak hloupě a přece tak odpudivě, nesvědomitě a lehkomyslně, tak – – tak – – že jsem ani nenašel vhodných slov, abych chudákovi, který to vše dobře myslil, poděkoval za jeho bolestnou upřímnost. A on, když viděl můj obličej, zmizel co nejrychleji.

Byl to těžký, osudný den. Hnalo mne to ven, pryč. Pobíhal jsem v lese a vrátil se pozdě večer na smrt unaven. Ulehl jsem bez jídla, ale nemohl jsem spáti, třebaže jsem byl tak znaven. Deset, padesát, sto hlasů vysmívalo se v mém nitru ustavičným chechtotem. Seskočiv s lože, hnal jsem se zase pryč, do noci; kam, toho jsem ani nedbal. Zdálo se mi, jako by postavy z mého nitra vystupovaly a pobíhaly podle mne. Napřed nábožný ředitel semináře, pak účetní, jenž prý mi nepůjčil hodinky, tlupa kuželkářů s koulemi v rukou a pak loupežní rytíři, lupiči, mniši, jeptišky, duchové a strašidla z hohensteinské krvavé knihovny. To vše mě pronásledovalo sem a tam, štvalo mě to s místa na místo, křičelo, plesalo a ječelo, až mně uši brněly.

Když vyšlo slunce, byl jsem v hlubokém skalním lomu, na stěně, takže jsem nemohl dolů. Přízraky měly mne v moci – –

Tam trčel jsem mezi nebem a zemí, až přišli dělníci a pomocí žebříků pomohli mi dolů.

Pak šlo to dál a dál, celý den a celou příští noc. Konečně jsem se zhroutil a usnul. Kde, nevím. Probudiv se, viděl jsem se na trávě mezi dvěma těsně sousedícími žitnými poli. Vzbudil mne hrom. Byla zase noc, a déšť se lil v proudech s oblohy. Sebrav se, prchal jsem pryč. Přišel jsem na řepné pole. Měl jsem hlad. Vytáhl jsem řepu a odešel do lesa. Zalezl jsem do houští a jedl. Pak jsem zase usnul. Ale nespal jsem pevně. Stále jsem se probouzel, stále mne vzbouzely ony hlasy. Posmívaly se mi: „Stal ses dobytkem. Žereš řepu, řepu, řepu!“

Když se rozednívalo, přinesl jsem si druhou řepu a zase ji v lese snědl.

Na lesní mýtině dal jsem se sluncem osušit. Hlasy zde zmlkly, to mne uklidnilo. Usnul jsem delším spánkem, ale pevně spáti jsem nemohl. Převaloval jsem se s boku na bok, pronásledován krátkými, rozčilujícími přízraky ve snu. Hned jsem byl kuželkou, po níž se koulelo, hned cikánem z „Preciosy“, hned něčím ještě horším.

Večer jsem se probral z toho spánku, jenž mě jenom ještě více unavoval, místo aby mě občerstvil, a odešel jsem z lesa. Vystoupiv z lesního šera, viděl jsem rudé nebe. Dým vystupoval k nebi. Jistě je tam požár! Neznal jsem krajiny, ale oheň měl na mne divný účinek. Lákal mne, abych se tam šel podívat. Došel jsem na návrší, jež mi připadalo známé. Usednuv na kámen, vytřeštil jsem oči do ohně. To hořel dům, ale plameny byly ve mně. A ten kouř, hustý, dusivý kouř! Ten nebyl tam u ohně, nýbrž ve mně. Obklopil mne a pronikal do duše; zformoval se v chuchvalce, jež dostaly ruce, nohy, oči a tváře a pohybovaly se v mém nitru.

Chuchvalce hovořily. Ale co? Poznal jsem sice, jak takové přízraky nitra vznikají, ale mnohem, mnohem později. Tehdy jsem to ještě nevěděl, a proto mohly na mne vykonat svou děsnou práci, a mé nervy, na nejvyšší stupeň napjaté, nemohly se jim dále ubránit.

Mé nitro se hroutilo jako dům, hořící přede mnou, až konečně plamen za plamenem dohasínal. I ve mně všecko uhaslo. Zvedl jsem se a odcházel. Byl jsem jak omráčený. Zdálo se mi, že hlavu mám zabalenou silnou vrstvou jílu a řezanky. Nebyl jsem schopen jediné myšlenky. A nechtěl jsem ani myslet. Má chůze byla nejistá. Bloudil jsem. Klopýtal jsem dál a dál, až jsem došel do jakési vesnice, kde kolem hřbitova vedla cesta. Opřev se o zeď krchova, rozplakal jsem se. Neměl jsem již sil, abych se ubránil.

Nebyly to slzy vykoupení; neulevilo se mi, ale mým očím se vyjasnilo. Pojednou jsem viděl, že stojím u hřbitova ernsttálského, který jsem tak dobře znal.

Byl mi tak povědomý jako silnice, jež vedla podle něho. Dnes nepoznával jsem však ani hřbitov, ani silnici.

Rozednívalo se. Šel jsem podle hřbitova, přes náměstí domů. Zticha otevřel jsem domovní dveře. Právě tak tiše vystoupil jsem po schodech do našeho bytu a usedl ke stolu. To vše se dělo takřka bez úmyslu, bez mé vlastní vůle; jednal jsem jako loutka, jíž hýbe cizí ruka.

Za chvíli přišla matka z komory, kde spávala. Vstávala při svém povolání velmi časně. Shlédla mne a velice se zalekla. Přivřela tiše za sebou dveře do komůrky a všecka vzrušena šeptala:

„Pro Boha! Ty zde? Viděl tě někdo přijít?“

„Ne,“ odpověděl jsem.

„A jak to vypadáš? Odejdi rychle, pryč, pryč! Prchni do Ameriky! Aby tě nechytili! Zavřou-li tě zas, nepřežiji toho!“

„Proč? A proč?“ tázal jsem se.

„Co jsi učinil, ach, cos učinil! Takový požár!“

„Co je s požárem?“

„Viděli tě! U lomu – – v lese – – na poli! A včera u toho domu, nežli shořel!“

To bylo děsné!

„Mamin – ko!“ koktal jsem, „snad nemyslíš, že jsem – –“

„Ano. Věřím tomu; musím tomu věřit a otec také,“ přerušila mne. „Všichni to říkají!“

Rychle to vše ze sebe vyrážela, neplakala, nebědovala. Byla vždy obdivuhodně silná v snášení duševních bolestí.

A jedním dechem pokračovala:

„Jen se, pro Boha, nedej chytit, aspoň ne tady u nás, v domě! Jdi, odejdi, než lidé vstanou a uvidí tě! Nesmím říci, žes tu byl. Nesmím vědět, kde jsi, nesmím tě déle vidět! Jdi tedy, jdi! Až to bude promlčeno, vrať se!“

Vklouzla zas do své komůrky, aniž se mne dotkla a nečekala na odpověď.

Osaměl jsem. Sáhl jsem rukama po hlavě. Cítil jsem docela jasně silnou vrstvu jílu a řezanky. Ten člověk, který tu stojí, to přece nejsem já? Ten, jemuž vlastní matka nevěří? Kdo byl ten chlap v špinavých, pomačkaných šatech, vypadající jako pobuda? Ven s ním! Pryč, pryč!

Měl jsem ještě tolik rozmyslu, že jsem otevřel šatník a oblékl jiný, čistý oblek. Pak jsem odešel. Nevím kam. Paměť mi vypovídá službu. Byl jsem zas nemocen jako tenkrát, nemocen nikoliv duchovně, nýbrž duševně. Přízraky mého nitra mne úplně ovládly. Snažím-li se, abych si připomněl tu dobu, daří se mi jako komusi, kdo viděl před padesáti lety nějaký divadelní kus a jenž chce nyní ještě věděti, co se dělo v každém okamžiku a jak se měnily kulisy. Utkvěly mi sice z té doby v mysli, ale tak nejasně, že nelze mi už rozpoznat, co je na nich pravdou. Vím, že jsem za oněch dob poslouchal rozkazů temných příšer, jež se ve mně usadily a mnou vládly. Co jsem prováděl, zdá se každému nepředpojatému neuvěřitelno. Byl jsem obviňován, že prý jsem ukradl dětský kočárek. Nač? Nebo tobolku s třemi feniky. Jiné činy jsou věrohodnější, ba některé jsou docela prokázány.

Zatkli mne, a kdekoliv se něco stalo, hned mne tam přivlekli jako domnělého „pachatele“. To byla úrodná doba pro hosty ernsttálské „kovárny lží“. Každý den se vypravovaly mé nové kousky nebo aspoň obměňovaly staré věci, které jsem prý spáchal. Každý pobuda v okolí si dával moje jméno a tak na můj účet hřešil. To bylo i pro mne, tělesně i duševně zajatého, přespříliš.

Při kterémsi nuceném transportu rozbil jsem pouta a zmizel. Kam, o tom budu vyprávěti v druhém díle, kde své cesty podrobně vylíčím. Zatím ať postačí to, co už dříve jsem řekl: Čím dál jsem se oprošťoval od vlasti, tím jsem byl duševně volnější. Ale tam v dáli zas mne uchvacovala nezkrotná touha po domově. Čím více jsem se rodišti blížil, tím mi bylo zase hůře. Může mi to někdo vysvětliti?

Podlehnuv částečně oné nepochopitelné touze po vlasti, zčásti pak dobrovolně vrátil jsem se domů, a to hlavně kvůli své budoucnosti a pro své dobré úmysly. Hřešil jsem. Za to musím pykati.

Dokud nebude pokání vykonáno, nebude pro mne úspěšné práce a budoucnosti. Proto jsem se po pěti měsících vrátil s úmyslem přihlásit se dobrovolně soudu. Neučinil jsem tak bohužel ihned, jak by bývalo správné, ale propadl jsem znovu postavám svého nitra. Zase se ke mně připlazily a znemožnily moje dobré předsevzetí. Byl jsem chycen, místo abych se vydal dobrovolně.

Zhoršilo to mé postavení tak značně, že lze pochopiti přísnost soudce, jenž vynesl nade mnou rozsudek. Za to nepochopitelně jednal můj zástupce, jenž mi byl soudem propůjčen.

Namlouval si, že může při tak snadném případu provádět „kriminální psychologii“, a přece mu k tomu chybělo vše. Nehájil mne; naopak, přitížil mi nejhorším způsobem. Myslil, že mohu zapírati. Ale ke všemu, z čeho mě obviňovali, přiznal jsem se bez zdráhání.

Onen obhájce nebyl schopen vůbec pochopiti můj jen trochu odchylný život duševní. Vyměřili mi čtyři léta káznice a dva roky policejního dozoru. Je mi těžko psáti toto přiznání pro veřejnost. Ale musí to býti. Nemohu se toho zřeknouti. Není mi líto sebe sama, ale památky svých dobrých, hodných rodičů a svých sester. Jejich syn, v nějž skládali svoje velké, snad nikoliv neoprávněné naděje, musí pod tlakem neustálého ukrutenství skutečnosti a poměrů psáti takové přiznání.

Ovšem, ani zdaleka mi nenapadne vypočítávat všechny ty špatné činy, jež se mi přičítaly. Tento úkol kata, dříče a pohodného své vlastní osoby ponechávám oněm nekonečně bezectným lidem, kteří mne před deseti lety[12] přibili na kříž a od té doby nevynechali okamžiku, aby nevymýšleli nová a nová muka pro mne. Nechám je, ať jen ryjí v oněch hnilobných látkách k velikému nadšení oněch nízkých bytostí, jimž jsou takové životní hmoty podmínkou.

A právě tak málo jsem ochoten prováděti se svým trestem sensaci. Prostě a bez příkras popíši jej podle pravdy a pak už navždy rozloučím se s touto propastí a se svým společenským zavržením.

Můj trest byl těžký a dlouhý, a dodatek o policejním dozoru na dva roky rovněž nebyl doporučením. Proto byl jsem přichystán na přísné zacházení. Zacházeli se mnou přísně, což mne nebolelo. Správa trestnice jedná dobře, je-li nepředpojatá a čeká-li klidně, zda a jak se uvězněný podrobí. Nuže –: já se podrobil. Ovšem, na moje povolání tentokrát zřetel vzat nebyl. Přidělili mne ku práci, kde právě dělníka potřebovali. Stal jsem se výrobcem doutníků.

Prosil jsem o samovazbu. Vyhověli mi. Celá čtyři léta jsem obýval tutéž celu. Dodnes vzpomínám na ni s oním zvláštním vděčným pohnutím, s nímž se má vzpomínati tichých, ale ne ukrutných míst utrpení.

I práci jsem si oblíbil. Učil jsem se poznávati všecky druhy tabáku a naučil se dělat všecky druhy doutníků od nejlacinějších po nejdražší. Množství na den předepsané nebylo přílišné. Záleželo na druhu, na dobré vůli a na zručnosti. Když jsem nabyl cviku, zhotovil jsem svůj příděl hravě. Zbývalo mi mnoho volných hodin a půldnů. Směti jich využitkovati pro sebe bylo mým nejvroucnějším přáním. Vyplnilo se mi to dříve, než jsem mohl očekávati.

Zdůrazňuji, že pro mne není náhody, jak všichni moji čtenáři vědí. Jest pouze řízení. Tak bylo tehdy.

Ústavní kostel ve Waldheimu měl obec protestantskou a katolickou. Katolický ústavní učitel (katecheta) byl zároveň varhaníkem při katolických bohoslužbách. Ale postupem doby přetížen byl jinými povinnostmi a četnými pracemi a proto hledal zástupce k varhanám, zvláště když musil někdy míti kázání za duchovního správce. Ředitelství mu dovolilo vyhledati vhodného muže mezi vězni. Učinil tak. Mezi obyvateli věznice byla řada potrestaných učitelů. Byli vyzkoušeni. Nevím, proč nepřijali nikoho z nich. Všichni byli v ústavu déle než já. Měli tedy kdy získat si za tu dobu důvěry, jíž bylo potřebí pro takové místo.

Já však byl dodán do ústavu s vysvědčením věru špatným, nemohl jsem ujíti budoucímu policejnímu dozoru a za krátkého pobytu v ústavě nemohl jsem dokázat, že přes to důvěry zasluhuji. A zde je právě příčina, proč neuznávám náhody, nýbrž vyššího řízení. Katecheta přišel do mé cely, pohovořil se mnou chvilku a zas odešel, aniž cokoliv řekl. Za několik dní přišel katolický duchovní správce. I ten po krátké rozmluvě odešel, neprozradiv účelu návštěvy.

Avšak den poté dovedli mne do kostela, předložili mi noty, posadili mne před varhany a musil jsem hráti.

Úředníci seděli v lodi chrámové tak, abych jich neviděl. U mne byl jen katecheta, který mi předkládal noty.

Tato zkouška dopadla dobře. Byl jsem pak volán k řediteli, jenž mi řekl, že jsem ustanoven varhaníkem a že se musím náležitě chovat, abych si té důvěry zasloužil.

To byl počátek, z něhož se mnoho vyvinulo pro můj život duševní. Já, protestant, varhaníkem v katolickém kostele!

Tím získal jsem zatím jakýsi volný pohyb v budově ústavu. Přece mi nemohli k varhanám dáti dozorce! Ale nabyl jsem také úcty a ohledu, po němž jsem vzhledem k některým věcem zevním toužil. Dozorce naší pracovní síně byl vážný, tichý muž. Velice se mi líbil. Když četl v knize hlášení, že jsem se stal katolickým varhaníkem, přišel do mé cely a udiveně se ptal, zdali není omyl v mých přijímacích listinách. Tam že jsem zapsán jako protestant. Ujistil jsem ho, že se omyl nestal.

Tu se na mne podíval, jako že nerozumí a řekl:

„To se tu ještě nestalo! Ty musíš – hm, vy musíte býti velmi dobrým hudebníkem!“

Vězňům se (tehdy) tykalo. Ale od té doby říkal mi vy a druzí tak činili po něm.

Tato zdánlivě nepatrná vymoženost měla velkou cenu, protože z ní se zrodily mnohé jiné věci. Brzy měl jsem potěšení seznat, že můj dozorce byl kapelníkem sboru s dechovými nástroji. Pověděl jsem mu o své hudební práci ve Cvikově.

Přinesl hned noty, aby mne vyzkoušel. I tato zkouška měla dobrý výsledek. Od té doby bylo postaráno o to, abych mohl volného času po práci užít pro sebe.

Onen dozorce stal se mým dobrým otcovským přítelem. Když byl dán později do výslužby a bydlel v Drážďanech, i pak ještě jsme dlouho spolu udržovali milý, úctyplný vzájemný styk.

Katolický katecheta jmenoval se Kochta. Byl toliko učitelem bez akademického vzdělání, při tom byl poctivec od kosti a lidumilný jako zřídka kdo. Jeho vychovatelské zkušenosti byly tak obsáhlé, že jeho úsudku dal jsem přednost před stohy některých učených spisů.

Nikdy nemluvil se mnou o náboženských věcech. Pokládal mne za protestanta. Neodvážil se ani dost málo působiti na mé názory o víře. A já choval jsem se k němu rovněž tak. Ani jediné otázky, týkající se katolictví jsem mu nepoložil. Co jsem vědět musel, to jsem zvěděl jinak, pokud jsem to už dříve neznal.

Byl mi svatým náš krásný poměr, jenž se pozvolna mezi mnou a jím vyvinul, a rušivé rozpory se v naši čistě lidskou blahovůli vetřít nesměly. Konal bohoslužbu, já hrál, jinak jsme se náboženstvím nijak nezabývali. Právě proto mohlo na mne příměji a čistěji působit.

Právě toto mlčení bylo velmi výmluvné, neboť dávalo mluviti jeho skutkům. Byly to skutky člověka ušlechtilého, jehož pole působnosti je sice malé, jenž však umí i to nejmenší učiniti velkým.

Katolických kostelních písní jsem do té doby nehrál, teď jsem se však s nimi seznamoval. A jaké kusy pro varhany i jaké hudebniny jsem dostal! Domníval jsem se pošetile, že rozumím hudbě. Ale tento prostý katecheta mi předkládal oříšky, jejichž louskání mi dalo mnoho práce. Začal jsem teprve tušit, čím hudba vlastně je, a hudba není právě nejpodřadnějším prostředkem, jímž působí církev.

Katolický farář chodil ke mně jen tehdy, bylo-li třeba zvláštního poukazu stran doprovodu varhanami. Řekl jen to nejnutnější. O náboženství nemluvil. Ale kdykoli ke mně vstoupil, bylo mi vždy, jako když vychází pro mne slunce. Takoví sluneční lidé jsou vzácní.

A přece měl by jím býti každý kněz, protože laik je snadno ochoten posuzovati církev podle toho, jak se k němu chovají kněží.

Rozdílu mezi bohoslužbou katolickou a protestanskou vypisovati nebudu. Každý soudný člověk uzná, že jejímu vlivu jsem ovšem ujíti nemohl, jsa po čtyři léta přítomen katolickým bohoslužbám, ba zúčastňuje se jich. Vždyť člověk není tvrdý kámen, od něhož se vše měkké odráží. A i ten kámen se ohřeje pod paprsky slunce. Bohoslužby ve vězení byly pro mne paprsky slunce!

Podnes ještě jsem neskonale vděčen za toto hřejivé teplo a dobro v mém nitru, jež se mne ujalo a jež nemělo pro mne ani jediné výčitky, když ostatní vše bylo proti mně. Žehnal jsem jim až do dnešního dne a budu jim žehnati, pokud budu živ! Jak ubozí v svém nitru jsou lidé, kteří o mně rozhlašují, že jsem náhončím katolické církve. Není možno, aby znali lidskou duši a svátosti, uložené v ní.

Sta protestantských malířů zobrazilo Madonu, a sta protestantských básníků o ní psalo, dokonce i Goethe. Proč se jim nevyčítá, že nadhánějí katolické církvi?

Za velkomyslné pohostinství, jež mně, protestantovi, popřála po čtyři léta katolická církev, poděkoval jsem té církvi jen jediným Ave Maria, zbásněným pro Vinnetoua. Je to důvod k podezření z náboženské licoměrnosti? A ještě k tomu: udělal jsem to prý za peníze! Opakuji: jací ubožáci jsou oni lidé, jak nesmírně jsou ubozí! – – –

Chci říci, že ona čtyři léta nerušené osamělosti a soustředění mně velmi prospěla. Bylo mi dovoleno opatřiti si všecky knihy, jichž jsem potřeboval ke studiu.

Skončil jsem své pracovní plány a dal jsem se pak do díla. Psal jsem. Každý hotový rukopis poslal jsem domů. Rodiče pak zprostředkovali mezi mnou a nakladateli. Psal jsem pro ně takovou oklikou, aby se nedozvěděli, že autor povídek, které vydávají, je vězeň.

Ale jeden to přece zvěděl, neboť přišel k mým rodičům osobně. Byl to kolportážní nakladatel H. G. Münchmeyer z Drážďan. Budu o něm později ještě mnoho psáti.

Býval tesařským tovaryšem. Na vsi při muzikách s kapelou pískával na klarinet. Konečně stal se kolportérem. Povolání ho kdysi zavedlo do Hohenstein-Ernsttálu. V sousední vsi seznámil se s jakousi služkou, s níž se oženil. To ho připoutalo k naší krajině. Stal se známým a zvěděl i o mně.

Divoké pověsti, jež o mně kolovaly, zdály se mu právě dobré pro jeho nakladatelství. Vyhledal mého otce, spřátelil se s ním a dostal jednou do ruky moje rukopisy. Četl je. Některé byly proň tuze učené. Jiné však se mu líbily tak, že byl, jak prohlásil, nadšen. Prosil, zda by je mohl otisknouti. Dostal k tomu dovolení. Peníze byly uschovány pro dobu mého propuštění z vazby. Münchmeyer ujišťoval, že prý jsem člověk, jakého potřebuje, a hned, jak se vrátím, že mne navštíví a smluví vše bližší.

Zjišťuji prozatím toto: Pro mnohé další moje osudy je důležito, že Münchmeyer znal přesně nejen mou skutečnou minulost, ale že vyslechl i vše, co bylo přilháno.

V té době byla má duše úplně klidná. Za prvé čtyři týdny v oněch čtyřech letech občas mne ještě ony temné přízraky v nitru trápily, vykřikovaly, ponenáhlu však to přestalo a posléze nastal klid, aniž se cokoliv pohnulo.

Když jsem o tom přemýšlel, poznal jsem, že takové postavy mají moc tak dlouho, pokud člověk setrvá v jistých svých názorech. Překoná-li je, zmizí také přízraky. Zdálo se, že tento názor byl správný; katecheta Kochta byl téhož mínění. Nevyprávěl jsem mu o svých vnitřních bojích, jako vůbec jsem nikoho nezasvěcoval do svých čistě osobních věcí. Ale přece občas padlo slovo, jež naznačovalo, ač naznačiti nemělo. Stal se pozornějším. Kdysi v hovoru zmínil jsem se o svých temných postavách a jejich trýznivých hlasech. Hovořil jsem tak, jako bych znal někoho jiného, tím trpícího.

Katecheta se jen usmál, rozuměl dobře, že mluvím o sobě samém.

Nazítří přinesl mi spisek s titulem: „Tak zvané rozštěpení lidského nitra, obraz rozštěpenosti lidstva vůbec.“

Pročetl jsem ten spisek a shledal, že je to znamenitá věc. Podal mi mnohá vysvětlení. Teď najednou jsem věděl, co se se mnou dělo. Strach před hlasy přízraků zmizel. Jen ať přijdou! Když si později katecheta přišel pro knížku, děkoval jsem přiměřeně své radosti, jíž mi způsobila. Tu se mne ptal:

„Že jste to vy sám, o němž jste vypravoval?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Rozuměl jste všemu?“

„Asi většině, jak se domnívám.“

„Tomu též?“

Našel jistou stranu, na které jsem četl: „– kdo trpí těmito těžkými boji, střež se svého rodiště. Nechť tam nikdy nebydlí po delší dobu. A zvláště, chce-li se ženiti, ať si nikdy nebere ženu odtamtud!“

„Nikoliv, tomu ještě nerozumím.“

„Měl byste o tom přemýšleti!“

Přemýšlení, k němuž mi radil, nevedlo k cíli. Ale tu jen zkušenost dovede odpověděti. A tuto zkušenost musil jsem učiniti, než jsem to pochopil; bohužel, bohužel…!

Kolportáž

Přetrpěl jsem to. Vrátil jsem se domů. Byl bouřlivý jarní den r. 1874. Pršelo a sněžilo. Otec přišel mi naproti. Ani tentokrát mi výčitek nečinil. Četl mé rukopisy a dopisy moje znal skoro zpaměti. Domníval se, že o mou budoucnost už strachu míti nemusí. Vzpomněl i na Münchmeyera, že prý mne chce navštívit.

„To bude marné,“ řekl jsem. „Ten člověk chce jen literární brak, vzrušující milostné příběhy, nic jiného. Myslí asi, že z toho, co se o mně žvaní, slátám kolportážní román. Ale mýlí se. Takových věcí nepíši. Mám zcela jiné záměry.“

Otec se mnou souhlasil.

Když jsme byli nad městečkem a měli patřičný rozhled, ukázal otec k sousední vsi na nový, osamělý dům a tázal se:

„Znáš tam to?“

„Není to ten dům, kde tenkrát hořelo?“

„Je. Za několik dní potom, když jsi byl pryč, vypátrali toho, kdo to zapálil. S pachatelem bylo krátké jednání. Odvezli ho do káznice ještě dříve než tebe. Matka ti o tom bude vypravovat.“

„Ne! Nic nechci věděti. Řekni jí, aby o tom pomlčela!“

Ještě téhož večera jsem se dozvěděl, že místní četnický strážmistr se v hospodě chlubil, jak ostře mne přijme a jak mne bude hlídati; po celá dvě léta ani den prý mne s očí nespustí!

Už druhého dne přišel a počínal si u nás takovým odporným způsobem, že vskutku nelze žádnému člověku, s nímž je podobně nakládáno, zazlívati, vrátí-li se k své dřívější činnosti. Tvrdil, že po dvě léta bude mým představeným, u něhož jest mi denně se hlásit. Pak vytáhl z kapsy příslušná zákonná ustanovení a chtěl mi držeti přednášku o mých povinnostech. Neodpověděv, otevřel jsem dveře a pokynul mu, aby se vzdálil.

Nešel. Tedy jsem odešel já, a to k starostovi. Tam jsem jednal velmi stručně. Chtěl jsem pas do ciziny. Když mi řekl, že to není tak snadné, jak si myslím, byl jsem druhý den na cestě bez pasu.

Ve vlaku seděl jsem v prázdném oddělení. Když jsme jeli přes hranice, začalo to náhle ve mně hlasitě zuřit, křičet a výti jako ve vesnické hospodě, kde se pacholci perou rozbitými židlemi. Sta postav a hlasů to bylo, z nichž vše to vyvěralo.

Dříve by mne to bylo děsilo. Dnes jsem zůstal chladným. Vzpomínky na bažinu ztratily nade mnou svou moc. Nechtěly mne opustiti, já však jsem se jim nechtěl dále podrobovati a tak to zvolna ztichlo úplně.

Kam jsem jel a co jsem tam zažil, povím v druhém díle. Mezitím přišel Münchmeyer a tázal se po mně. Byl jsem již pryč. Zaplatil honorář a s nepořízenou odešel. Asi za tři čtvrti roku přišel zas. Nepřišel sám, nýbrž se svým bratrem. Tentokrát byl jsem doma. Vrátil jsem se, abych připravil pro tisk „Geografická kázání“.

Münchmeyerův bratr býval krejčím a stal se později také kolportérem. Obchod jim šel dosud náležitě, ba znamenitě. Ale teď nastalo nenadálé nebezpečí zániku. Potřebovali zachránce, a tím měl jsem se státi já.

Nechápal jsem proč. S Münchmeyerem jsem dosud styků neměl a míti nechtěl. Neznal jsem ani jeho, ani postavení, v němž byl. Vysvětlil mi vše. Jeho bratr přizvukoval mu tak znamenitě, že jsem oba nechal vymluvit, místo abych je zkrátka odbyl. A když se vymluvili, byl jsem – jejich. Ač bych byl nikdy před tím nepokládal za možné, že mohu míti nějaké obchodní styky také s – „kolportáží“.

Münchmeyer se dopracoval až k pěkné tiskárně se sazárnou a stereotypií. Vydával ovšem jen kolportážní škváry podřadného druhu. Mluvil o všelijakých nakladatelských dílech, jež prý má; nemohl jsem s nimi souhlasiti.

Zatím běželo o týdeník, který vydával pod názvem „Stráž na Labi“.[13] Zakladatelem a redaktorem listu je prý jistý spisovatel rodem z Berlína, Otto Freitag, obratný, činorodý, ale v obchodě nejvýš nebezpečný člověk.

S tím se Münchmeyer nepohodl. Freitag jednoduše náhle z redakce utekl i se všemi rukopisy a chce teď vydávati podobný časopis, aby Münchmeyera zničil. Nedostane-li hned jiného redaktora, který by Freitaga předčil a který dokáže utkati se s ním, je prý rozhodně ztracen!

Tak ukončil Münchmeyer svou řeč.

„A proč přicházíte zrovna ke mně?“ ptal jsem se. „Nejsem přece redaktorem a nikterak jsem neprokázal k tomu schopnosti.“

„To budiž mou věcí! Mnoho jsem o vás slyšel a hlavně četl jsem vaše rukopisy. Vyznám se v tom. Vím, že jste ten, kterého potřebuji.“

„Ale ke kolportáži mne nikdo nedostane. Mám jiné plány a práce.“

„Protože kolportáž neznáte. Uvidíte, že může vykonat i dobré věci. A co vlastně zamýšlíte?“

Řekl jsem mu o svých záměrech. To ho nadchlo. Vzplanul. Patřil mezi lidi, kteří rádi pro lepší horují, ale nízkým se živí.

„To je znamenité, vskutku znamenité!“ zvolal. „A toho všeho můžete u mne dosíci rychle a nejlépe.“

„Jak to?“

„Vydejte to všecko u mne a tím zabijeme toho Freitaga i jeho nový list.“

„To by ovšem bylo pohodlné. Ale neznám vaši „Stráž na Labi“. Což když se mi nebude líbit?“

„Dáme listu zaniknouti a založíme nový!“

„Jaký?“

„Jaký vám bude libo, aby vašim účelům vyhovoval.“

Přiznávám se, že tímto slibem mne získal více než napolo. Znenadání se mi nabízela příležitost poznati snadno knihtisk, sazečství, stereotypii atd., což mělo pro mne značný význam.

Plat 600 tolarů ročně, jak mi jej nabízel Münchmeyer, nebyl sice značný, požíval jsem však kromě toho ještě literárních honorářů. A konečně – nebyl jsem vázán. Nabízel mi čtvrtletní výpověď. Mohl jsem tedy každé tři měsíce odejíti, nebude-li se mi to líbit.

„Máme naspěch. Freitag nás nesmí předhonit. Učiňte pokus! Řekněte ano!“ vyzval mne, vyplativ na stůl měsíční plat předem.

„Ale víte přece, že jsem byl trestán!“

„Vím vše. Nic mi to nevadí.“

„A jsem pod policejním dozorem.“

„To jsem nevěděl. Ale ani to nevadí. Právě proto jste mi ještě vítanější. Plácněte!“

Znělo to až dojímavě. Nastavil ruku. Otec a matka prosebně přitakali. Uchopil jsem podávanou pravici a stal se redaktorem.

Nejdřív jsem si najal zařízený pokoj v Drážďanech.[14] Ale Münchmeyer mi brzy opatřil několik pokojů jako pracovny a koupil jsem si do nich nábytek. Seznal jsem, že nakladatelství bylo velmi pochybné a umínil jsem si, že se to musí brzy změnit, nebo že odejdu. Časopis, jehož vedení jsem převzal, se asi neudrží. Poznali jsme to hned a dali jsme mu zaniknouti.

Založil jsem tři nové, totiž dva dobré rodinné listy „Deutsches Familienblatt“ a „Feierstunden“. Třetí byl zábavný a odborný list pro horníky, hutníky a kovodělníky. Dal jsem mu tehdy jméno „Důl a huť“. Listy měly uspokojiti zejména duševní potřeby čtenářů a vnésti do jejich domů a srdcí sluneční jas.

Sám procestoval jsem Německo i Rakousko, abych získal pro list velké závody, jako: Hartmann, Krupp a Borsig. Podobný list byl tehdy přímo potřebou, a docílil jsem úspěchů, jimž jsem se sám divil.

Münchmeyerův protivník Freitag namáhal se, seč mohl, měl i počáteční úspěch, ale brzy list sám zastavil nadobro.

Nechlubím se ani dost málo, řeknu-li, že jsem tenkrát pilně pracoval a že jsem se opravdově snažil přeměnit Münchmeyerův dům v řádné nakladatelství.

Hned v prvních číslech oněch tří časopisů mnou založených začal jsem provádět své literární plány. Už jsem řekl, že jsem hodlal svou pozornost obrátiti k obyvatelstvu obou zemských polokoulí, k indiánům a národům islámu. To započal jsem nyní zde. Určil jsem „Deutsches Familienblatt“ pro indiány a „Feierstunden“ pro Orient. V prvém začal jsem „Vinnetouem“.[15]

V časopise „Schacht und Hütte“ („Důl a huť“) vycházely však moje „Geographische Predigten“ („Zeměpisná kázání“), které mi byly a jsou podnes zvlášť cenné. Již nadpis dí, co jsem tehdy chtěl a co chci dnes: Kázání o zeměpisu. Znalost zeměkoule a obyvatelů a pohled do světlejšího světa.

Tento začátek mé literární dráhy tvoří vlastně základ pro můj pozdější vývoj; zeměpisná kázání obsahují vedoucí myšlenku všech mých děl. Tu myšlenku podržel jsem věrně.

Byl jsem přesvědčen, že časopisům kyne dobrá budoucnost a domníval jsem se, že zůstanu řadu let jejich redaktorem. Času a místa bude tedy pro mé plány dost.

Psal jsem ovšem i pro jiná nakladatelství, aniž jsem měl úmysl usaditi se snad u nich.

Ale v cestu mým dobrým a dalekosáhlým plánům byla postavena zcela náhle neočekávaná překážka, jež neměla býti vlastně překážkou, spíše uznáním a pobídkou.

Aby mne k závodu dokonale připoutali, nabídli mi ruku sestry paní Münchmeyerové. Odpověděl jsem záporně a dal jsem výpověď. Nyní bylo jasno, že nemohu zůstati.

Moje plány musily na čas ustoupiti, ale nevzdával jsem se jich. Za čtvrt roku odešel jsem od Münchmeyera, ne však z Drážďan. Rozloučení s kolportáží mne vůbec nermoutilo. Byl jsem zase volným, napsal jsem několik objednaných povídek a odejel pak na cesty.

Po návratu navštívil jsem jednu ze svých sester, provdanou v Hohensteinu. Několik dní jsem u ní bydlel a seznámil jsem se s děvčetem, jež učinilo na mne prazvláštní dojem. Vídal jsem několikrát tuto nastávající žabku; byla bledá, vysoké postavy, velmi slabá. Bytost, jež mne tehdy vůbec nezajímala.

Mám-li se zde vyjádřiti o své první ženě, chci tak učiniti způsobem nejšetrnějším a nejmírnějším, ačkoliv se přidala k mým nepřátelům. Prostá okolnost, že přece jenom byla kdysi mou ženou, musí ji uchrániti od útoků s mé strany.

Slečna Emma Pollmerová pocházela z mého rodiště Hohenstein-Ernsttálu. Svých rodičů neznala. Vychoval ji její děd, jenž přišel z vesnice z horního Rudohoří jako holič do Hohensteinu. Jal se provozovati své řemeslo a později si zařídil prodej homeopatických kapek, pilulek a prášků. Když jsem ho poznal, měl roční příjem asi 600 marek.

Byl to krásný, urostlý muž. Zakládal si na své kráse víc, než se slušelo. I jeho děti, syn a dcera, byly obdařeny těmito ryze vnějšími přednostmi.

Pollmer měl se svými krásnými dětmi rozsáhlé plány, jež ani jeho stavu nepříslušely. Syn chtěl si vzíti hodné, pracovité, ale chudé děvče. Nesměl. Nemohl to v sobě přemoci, odešel proto z domova, stal se tulákem a bídně zahynul kdesi ve vesnické stodole. Dcera se potají zasnoubila s chudým, poctivým holičským pomocníkem.

Pro Pollmera byl takový zeť příliš nepatrný. Proto ho vyhnal. Dcera zemřela v šestinedělí, děcko její, Emma Pollmerová, stala se později mou ženou.

Starý Pollmer zůstal jakým býval. Nikdy neslyšel jsem z jeho úst ani slůvka lítosti nad tím, že jeho děti staly se obětmi jeho pýchy. Zůstal tvrdým a nesklonil svou hlavu.

Vbrzku byl dostatečně usmířen, neboť den ze dne pozoroval, že vnučka vyrůstala v krásku, vynikající nad nebožku matku. Považoval ji rozhodně za nejkrásnější a nejcennější děvče z širého okolí. Všecky své staré i nové naděje skládal v ní a vychovával ji také přiměřeným způsobem. Měla se za anděla, který nesmí sestoupit k obyčejnému muži. Nikdy bych si nepomyslil, že toto děvče bude míti nějaký význam v mém životě.

A když jsem teď bydlel u své sestry, představili mi u jedné její přítelkyně několik dívek, mezi nimi také „slečnu Pollmerovou“. Byla to ona, ale vypadala teď docela jinak! Tiše a skromně seděla za stolem a hleděla si svého háčkování. Slůvka skoro nepromluvila. To se mi líbilo. Její obličej se při tom lehounce rděl. A měla podivný, tajemný pohled zpod víček. Mluvila rozvážně, opatrně, docela ne po způsobu jiných děvčat, jež často rovnou vyžvatlají, co jim slina přinese na jazyk. To se mi zvláště líbilo.

Stávalo se ovšem, že za oním klidem kmitlo se přece cosi docela opačného. Děvče bylo mi hádankou a proto dvojnásob nebezpečné. Nic tak nemůže upoutati muže jako psychologická záhada, již by rád rozluštil.

Tato dvě slova, „psychologická záhada“, jsou klíčem ke všemu, co se dále stalo. Umínil jsem si odhalit záhadu té sfingy. Spisovatelsky vděčná práce, jež se mohla státi chybou jen tehdy, kdybych nezůstal chladně věcným a kdybych připadl na myšlenku, spojiti se též osobně s touto hádankou.

A bohužel, nezůstalo při chladné věcnosti. Dozvěděl jsem se, že její dědeček, totiž Pollmer, znova a znova čte moje „Zeměpisná kázání“. To se mi velice líbilo. Zdálo se mi, že děvče je naprosto jiné než jeho přítelkyně. Za postavami druhých nebylo stopy po duchu a jenom slabý nádech duše.

Ale za Emmou Pollmerovou spočíval jistý druh tajemství. Zda vysočina či nížina, zda poušť či úrodné nivy, nemohl jsem rozeznati, ale byla tam pevnina, viděl jsem to zcela zřetelně. Vzniklo ve mně přání, tu pevninu poznat.

Nemohlo mi býti překážkou, že nepocházela z rodiny zámožné nebo dokonce vznešené. Vždyť sám byl jsem syn chudých tkalců a vlastně ještě o hodně méně než to.

Příští den přišel její děd ke mně. Vyprávěla mu o mně, vzbudila v něm zájem, a on po četbě „Zeměpisných kázání“ přál si poznati mne i osobně. V době, která nyní následovala, vyvinul se mezi námi přátelský styk. Když jsem skončil svou návštěvu a vrátil se do Drážďan, přeměnil se náš styk z osobního vztahu v čilé dopisování. Pollmer však nerad psával. Psaní, jež jsem dostával, byla psána rukou jeho vnučky.

Její dopisy působily velmi dobrým dojmem. Psala o mém „důležitém, krásném povolání, o mých nádherných předsevzetích a ušlechtilých cílech“. Citovala místa ze „Zeměpisných kázání“ a připojovala důmyslné nápady. Jaké to nadání pro ženu spisovatele!

Má sestra mi rovněž psala. Překypovala chválou Emmy Pollmerové. Zvala mne, abych ji o Vánocích navštívil. Učinil jsem tak. Zapomněl jsem, že právě vánoční doba mi zřídka kdy byla nakloněna a že jsem byl varován před svým rodištěm.

Ony Vánoce rozhodly, třebaže jsem se hned nezasnoubil. Vždyť bylo času dost. Čas ten trávil jsem ponejvíce na cestách. Teprve o svatodušních svátcích vrátil jsem se domů. Chtěl jsem pokračovati v studiu její duše.

Nepokračoval jsem, neboť došlo ihned k rozhodnutí, jež jinak bývá zvykem toliko na jevišti.

Když Pollmer zvěděl, že jsem zase přijel, navštívil mne a pozval k obědu.

Už dlouho byl vdovcem. Kromě vnučky neměl u sebe příbuzných. Věděl jsem, že o mně mluvívá všude a vždy tuze pochvalně a že mne má za dobrého, důvěryhodného člověka, ač věděl o mých trestech.

Ale věděl jsem také, že vnučka je pro něho nejznamenitější a nejkrásnější bytostí širého okolí a že chová vpravdě pohádkové myšlenky o jejím manželství.

Ovšem, jeho myšlenky nezůstaly bez vlivu na vnučku. To jsem zpozoroval velmi dobře. Snad byl nejvyšší čas odníti ji tomuto vlivu.

Proto jsem mu odvětil, když mne zval na oběd:

„Přijdu rád, ale s podmínkou, že mohu přijíti nejen kvůli vám, nýbrž i kvůli vaší vnučce!“

Naslouchal překvapeně.

„Kvůli Emě?“ tázal se. „Ano!“ – „Jak to myslíte? Máte vážné úmysly? Chcete se s ní oženiti? A co ona tomu říká?“

„Souhlasí.“

Tu prudce vstal se židle, zrudl v obličeji a zvolal:

„Z toho nebude nic! Má vnučka se nenarodila a nebyla vychována proto, aby se s nějakým ubožákem bídně protloukala životem! Ta může dostat jiné muže. Spisovatel ji nedostane nikdy! Takoví žijí v nejlepším případě ze své slávy a o hladu!“

„Myslíte při tom také na mé dřívější tresty?“

„Nesmysl! To mi nevadí. Po světě běhá svobodně statisíce lidí, kteří patří do kriminálu. V tom to nezáleží. Mám jiné důvody. Vy mou vnučku nedostanete!“

A při každém slově tloukl do podlahy svou holí, aby snad dojem zesiloval. Ve mně vzňal se úděl po otci, vytrvalý, nerozvážný hněv, jenž nikdy nedovede nic správného. Vybuchl jsem:

„Nedostanu-li ji, pak si ji vezmu!“

Tomu se smál:

„Jen to zkuste! Ke mně se neodvážíte. Zakazuji si ode dneška vaše návštěvy!“

Odešel. Ale já napsal tři řádky a poslal je jeho vnučce. Zněly takto:

„Vol mezi mnou a svým dědem. Volíš-li jej, pak zůstaň. Volíš-li mne, přijď hned do Drážďan!“

Pak jsem odjel. Zvolila mne. Přijela. Opustila toho, jenž ji vychoval a jehož byla jediným pokladem. To mi lichotilo. Cítil jsem se vítězem. Ubytoval jsem ji u vdovy po evangelickém faráři, jež měla dvě dospělé, velmi vzdělané dcery.

Stykem s oněmi dámami hravě si mohla osvojiti vše, čeho dosud neznala. Naučila se i samostatnému vedení domácnosti.

Také já pracoval s dobrým, ba s velmi dobrým výsledkem. Stal jsem se známým a dostával značné honoráře. Začal jsem psát své „cestopisné povídky“, jež ihned vyšly francouzsky v Paříži a v Toursu v nakladatelství Mame & Fils. O tom se vypravovalo. Dokonce i na „starého Pollmera“ to učinilo dojem. Znalci mu řekli, že jsem na nejlepší cestě státi se zámožným, ba snad i boháčem. Napsal své vnučce, prý jí odpouští, že jej opustila kvůli mně, aby prý k němu přijela do Hohensteina na návštěvu, a to se mnou.

Splnila jeho přání, a já ji doprovázel. Nešel jsem však k němu, nýbrž k rodičům do Ernsttálu. Vzkázal mi, abych přišel k němu. Odpověděl jsem, že chce-li, abych k němu přišel, musí pro mne přijíti sám a sám mne pozvati. A přišel opravdu!

Byl jsem opět vítězem. Jaká to byla pošetilost! Nezvítězil jsem já, nýbrž toliko úvaha, že asi nabudu velikého jmění. A bylo nebezpečím, že takto neuvažoval jen děd. Konečně požádal i Emmu, aby zůstala až do svatby u něho v Hohensteině.

Nenamítal jsem ničeho a vzdal jsem se bytu v Drážďanech. Bydlel jsem pak u rodičů v Ernsttále.

Byla to zvláštní doba mého rozvoje, vnějšího i vnitřního. Psal jsem a cestoval. Vrátiv se z jedné ze svých cest, zvěděl jsem, sotva jsem vystoupil z vlaku, že právě té noci zemřel „starý Pollmer“, raněn byv mrtvicí.

Spěchal jsem hned do jeho bytu. Řekli mi více, než bylo pravda. Žil ještě, ale nemohl mluviti, ani vládnouti údy.

Poznav mne, chtěl hovořiti, ozvalo se však jen nesrozumitelné žvatlání. Z očí mu hleděla veliká úzkost. Právě vtom přišel lékař. Prohlížel ho už ráno. Teď učinil tak po druhé a oznámil nám, že naděje na záchranu je marná.

Odešel. Vnučka umírajícího padla přede mnou na zem a prosila, abych ji neopouštěl. Slíbil jsem a slovu dostál. Ba ještě více. Zůstal jsem na její přání v Hohensteinu. Na Horním náměstí jsme si najali celé poschodí a byli bychom tam žili nesmírně šťastně, kdyby…

Tehdy psal jsem už několik let pro firmu Pustet v Řezně. Tam v časopise „Deutscher Hausschatz“ vycházely moje cestopisné romány. Závod Pustetův je katolický, a „Deutscher Hausschatz“ je katolický list rodinný. Důvod, proč jsem pro tuto firmu věrně pracoval, nebyl duševní, spíše obchodní. Komerční rada Pustet mi hned po otištění druhé, krátké povídky sdělil prostřednictvím svého redaktora Venanze Müllera, že by rád získal všecky mé rukopisy, abych je prý nezadával jinému nakladatelství. Platiti prý bude vždycky hned. Při delších pracích, jež mu pošlu po částech, zaplatí ochotně také po částech. Kolik stran, tolik peněz. S radostí jsem přijal. Skoro dvacet let docházel honorář přesně pozítří, když jsem dnes dal rukopis na poštu.

Kromě této přesnosti vážil jsem si vysoce i toho, že moje práce byly předem všecky objednány a proto musily býti přijaty a otištěny. Mohl jsem konečně provádět své plány s „cestopisy“. Bylo mi zajištěno potřebné místo v listě na dlouhou dobu. Proto zůstal jsem závodu tomu věren i později, když stal jsem se všeobecně známým a poptávka po mých rukopisech rostla.

Přinesl jsem dokonce vydavateli i listu „Deutscher Hausschatz“ oběti, o jejichž velikosti rodina Pustetova neměla ani tušení. Mám před sebou dopis, datovaný 3. října 1886 od tajného rady Jos. Kürschnera, známého publicisty. Jednalo se o revui „Vom Fels zum Meer“, vydávanou Spemannem ve Stuttgartě, na níž jsem spolupracoval. Dopis zní:

„Opět jste napsal příspěvky pro jiné podniky. Slíbil jste mi již dávno příspěvek, ale stále mne necháváte na holičkách. Není to vlastně správné, a proto Vás důtklivě prosím, abyste svůj slib vůči mně splnil. Při této příležitosti nechci opominouti dotaz, zdali byste byl ochoten, napsati pro mne poutavý, napínavý a pestrý román. Mohl bych Vám v tomto případě zajistiti honorář až do jednoho tisíce marek za arch naší revue „Fels“.“

Honorář Pustetův byl proti nabízenému tisíci značně nižší.

Dal-li jsem přece jenom přednost Pustetovi, je to jistě dostatečný důkaz, že jsem nepsal pro „Hausschatz“, abych si nadělal více peněz, než jsem dostával odjinud. Musím to zde konstatovati, abych vyvrátil zlomyslné pomluvy. Než, vracím se k Münchmeyerovi.

R. 1882 podnikl jsem se ženou výlet na zotavenou a přijeli jsme do Drážďan. Vylíčil jsem jí Münchmeyera tak živě, že si ho mohla dobře představiti, ač ho dosud neviděla.

Přála si velmi poznati ho, když slyšela od jiných, že je příjemný člověk a že umí skvěle pobaviti. Chodíval v té roční době za soumraku do jisté zahradní hospody. Když jsem jí to řekl, prosila, abychom tam šli. Vyhověl jsem jí, ač neměl jsem právě chuti ukazovati mu tu, které jsem dal přednost před jeho švagrovou. Nemýlil jsem se. Radost ze shledání byla upřímná, bylo to na něm patrno.

Ale měl snad i obchodní příčiny k své radosti? Seděl před tím hodně sklíčeně a smutně, s hlavou v dlaních. Pojednou byl veselý, čilý a zářil radostí.

Svým kolportážním způsobem dělal mi nejnemožnější poklony, že mám krásnou paní, a jí gratuloval týmiž slovy k štěstí, že si našla muže rázem tak slavného. Znal mé úspěchy, ale zveličoval je, aby nám lichotil.

Učinil dojem na mou ženu a tato na něho. Začal býti upřímný a klábosil. Prý je krásná jako anděl a musí se prý státi jeho andělem zachráncem. Ano, andělem zachráncem, jehož právě nyní ve své veliké nouzi potřebuje. Prý ho může zachrániti, poprosí-li mne, abych proň sepsal román. Pak jal se vyprávěti:

Když jsem odešel z jeho obchodu, nemohl nalézti vhodného redaktora pro řízení časopisů, jež jsem založil. Sám je nedovedl říditi. Ztrácely záhy cenu a zanikly. Nedařilo se mu už vůbec nic. Ztráta šla za ztrátou a nyní dospěly věci tak daleko, že nemohl již déle odsunouti hamletovskou otázku: „Být či nebýt?“ Právě prý přemýšlel, kdo by mu mohl pomoci, přemýšlel však marně. Přišli jsme jako nebem seslaní. Ví nyní, že bude zachráněn, a to mnou, románem ode mne a mou krásnou, mladou, milou, dobrou ženuškou, jež prý mi nedá pokoje, dokud ten román nebude v jeho rukou.

Tímto neomaleným vychvalováním zajistil si tento mazaný člověk úplnou pomoc mé nezkušené ženy. Dotíral na mne, abych mu jeho přání splnil a ona prosila rovněž. Obratně mi vyčetl, že jsem vlastně sám vinen jeho nynější bídou. Před šesti lety šlo vše dobře. Nechtěl jsem jeho švagrovou za ženu a odešel jsem z redakce. Tím změnil jsem vše v opak. Jsem vlastně mravně povinen to vše napraviti a pomoci mu teď na nohy.

Pokud se týkalo té poslední myšlenky, opravdu jsem cosi takového cítil. Tenkrát se předpokládalo, že si jistě vezmu sestru paní Münchmeyerové. Všude se o tom hovořilo. Já jejich plán překazil a tím nejen děvče, nýbrž i celá rodina utrpěla jakousi skoro veřejnou pohanu, jíž jsem sice vinen nebyl, ale jež přece mne nyní pohnula, abych náhradou Münchmeyerovi nějak posloužil. Výhodou bylo, že jsme se tehdy rozešli v dobrém.

Ani po obchodní stránce nebylo vážného důvodu pro moje odmítnutí. Byl-li Münchmeyer kolportážním nakladatelem, nebyl jsem tím přece nijak nucen nepsati literárně cennou věc, ale toliko krvák nebo brakovou tvorbu. Mohu napsati cosi lepšího, rozčleněnou sbírku národopisných povídek, jak jsem je dodával Pustetovi a jiným nakladatelům.

Tím bych posloužil současně svému životnímu dílu, neboť bych později vydal román Münchmeyerův také knižně ve sbírce, jak jsem chtěl učiniti i s povídkami z „Hausschatz“.

Konečně jsem svolil, že napíši román, jenž bude vycházet v sešitech, ovšem s podmínkou, že po jisté době všecka práva připadnou opět mně. Můj honorář bude mírný. Münchmeyer získá si odběratele až do počtu dvaceti tisíc. Tento počet nesmí překročiti. Pak rozhodnu sám, zda bude román dál vycházeti u něho za přiměřený honorář, nebo zdali postoupím ho jinému nakladateli. Münchmeyer byl ihned se vším srozuměn a smlouvu stvrdil rukou dáním. Písemné smlouvy nebylo, vše bylo sjednáno toliko ústně. Dnes pravím: bohužel! –

Münchmeyer si velmi přál, abych s románem začal hned. Vyhověl jsem mu. Vrátiv se do Hohensteinu, dal jsem se bez odkladu do díla. Už za několik týdnů dostal jsem dobré zprávy. Román měl podle přání Münchmeyera dostati název „Lesní růžička“. Román „šel“, tj. podle odborného názvosloví měl neobyčejný úspěch. Korektur ani revisí jsem nečetl. Neposlali mi jich. Bylo mi to vhod, protože jsem beztak neměl čas. Dokladové sešity mi neposílali, aby mi nerušily osnovu. Měl jsem dostat autorské výtisky teprve po ukončení románu. S tím jsem souhlasil.

Svými dopisy dal Münchmeyer podnět k myšlence, abychom se z Hohensteinu přestěhovali do Drážďan; chtěl mne míti nablízku. Má žena byla tím návrhem nadšena a starala se, aby byl uskutečněn co nejdříve. Nevzpíral jsem se. Za mého pobytu v Hohensteinu víc a víc přicházela mi na mysl výstraha z oné knížky katechetovy. A já jsem se oproti té výstraze usídlil v místě svého rodiště a dokonce jsem si odtamtud vzal ženu.

Pod tíhou skutečnosti uznal jsem ponenáhlu, že jednotlivý plavec přepluje kalné proudy a víry rozhodně lehčeji, než ten, který musí vzíti sebou ještě jinou osobu, která plovat neumí anebo nechce.

Změna bytu byla mi proto docela vhod. Nestěhovali jsme se však do Drážďan, nýbrž do Blasewitzu v sousedství, abych si zajistil dostatečnou osobní volnost.

Münchmeyer k nám docházel několikrát v týdnu. Vypěstovali jsme s počátku docela užitečné vzájemné styky. Román rychle pokračoval. Úspěchy se množily tak, že posléze Münchmeyer mne požádal, abych mu napsal ještě druhý, a možno-li ještě další romány. Netušil jsem, že moje rozhodnutí v této věci může se státi pro mne pramenem nekonečných strastí a běd. Všímal jsem si toliko zdánlivých výhod, neviděl jsem však nebezpečí. Nebezpečí ono vyvěralo přímo, jako kdysi, z mých literárních plánů. Münchmeyer měl je dobře v paměti. Teď zase mi o nich začal vykládat.

U něho mohl bych psát rychle sešit za sešitem a nemusil bych rozdělovati práci do mnoha ročníků časopisu, jako tomu bylo u Pusteta. Později bych mohl ony sešity vydati knižně. Tím mne upoutal. A má žena stále mi domlouvala; uměla snadno umlčeti mé skrovné námitky. Zkrátka, svolil jsem a slíbil napsati ještě několik románů.

Pracoval jsem tehdy takřka s horečnou pílí. Nesháněl jsem pracně námětů, nýbrž čerpal jsem ze svých bohatých záznamů a hravě nacházel vše, čeho bylo třeba. Veškeré náměty byly úplně promyšleny. Stačilo jen je provést a psát. Psal jsem, nehledě vpravo ani vlevo, s úžasnou pílí. A právě toho jsem si vždy žádal. Musil jsem přiznat, že není na světě pro mne jiného životního štěstí kromě spokojenosti, kterou dává vykonaná práce.

Proto jsem pracoval tolik a rád! Jsa úplně zabrán do díla, zapomínal jsem, že jsem se zmýlil ve svém manželském štěstí a že jsem byl mnohem osamělejší se ženou než dříve bez ní.

Hluboká má vnitřní osamělost nutkala mne, abych pro vyplnění této beznadějné pustiny pracoval neúnavně. Ale, žel, právě proto stal jsem se lhostejným vůči nezbytné opatrnosti obchodní. U Münchmeyera přihodilo se mnoho, co mi mělo býti pobídkou k ostražitosti. Nemyslil jsem na to, a to byla chyba, jež se mi později trpce vymstila.

Stále častěji býval Münchmeyer večer u nás, pokaždé skoro s bratrem Bedřichem. Nechtěl mne tím sice vyrušovati z práce, ale konečně jsem poznal, že bych vlastně nezůstal ani pánem své domácnosti. Když situace byla již neudržitelná, odstěhoval jsem se z Blasewitz do města.

Nový byt byl v tiché, odlehlé ulici. Nový můj domácí byl velmi umíněný a panovačný statkář, který nestrpěl v svém domě hluku a vůbec čehokoli zbytečného. A to mi bylo právě vhod.

Nabyl jsem zase potřebné rovnováhy a vnitřního i vnějšího klidu k práci. Münchmeyer přišel ještě několikrát, pak ale toho zanechal. Má žena nedovedla se však vpraviti do odloučenosti nového bytu. Onemocněla. Lékař jí doporučil delší ranní vycházky do „Velkého sadu“, světoznámého parku drážďanského.

Nebylo příčin, abych těmto procházkám překážel. Trvaly od čtyř nebo pěti ráno do sedmi až osmi hodin.

Nevěděl jsem, že i paní Münchmeyerová jest nemocná a že i jí lékař nařídil, aby konala ranní vycházky do „Velkého sadu“.

Za dlouhou dobu teprve jsem se dozvěděl, co se na oněch vycházkách stalo. Má žena zpronevěřila se mi nejen duševně, ale i pokud se týkalo mého živobytí. Obě dámy sedávaly denně ráno v cukrárně „Velkého sadu“ a pěstovaly hospodyňskou a obchodní politiku, jejíž účinky jsem pocítil teprve později.

Učinil jsem rázný konec a přesídlil z Drážďan do Kötschenbrody. Stalo se to po dokončení pátého a posledního románu pro Münchmeyera. Napsal jsem je toliko za půl páta roku. Při tom jsem pracoval současně též pro Pusteta a jiné nakladatele. Tolik zatím o mé práci pro „kolportáž“. – – –

Mé knihy

Hovořím-li zde o svých dílech, tu míním knihy mnou sepsané, jimiž se zabývala nebo ještě zabývá kritika. Ona díla však, jež kritika, ať již úmyslně nebo nikoliv, umlčela, mohou i zde býti opominuta. Jsou to mé básně, humoresky, rudohorské vesnické povídky a některé jiné, dodnes v časopisech skryté věci, jež dosud nebyly shromážděny. Také o knihách nakladatelství „Union“, jež nejdříve vycházely v časopise „Der gute Kamerad“, netřeba psáti, neboť nikde nebylo proti nim útočeno, třebaže jsem byl osočován jenom jako spisovatel pro mládež, a tyto spisy jsou vlastně jediné, jež jsem přímo pro mládež napsal.

Zde tedy běží jen o „Cestopisné romány“ a o sešitové romány, vydané u Münchmeyera. O těchto pohovořím v kapitole příští.

Už jsem vypravoval, že mé cestopisy mají míti linii vzestupnou, od Arabů pouští až na džebel Mary Durimeh a od indiánů pralesů a savan až na Mount Vinnetou.

Na této cestě má čtenář dospěti od nízkého pudového člověka až k poznání ušlechtilého lidství. Zároveň má zvěděti, jak se prapud mění na této cestě v duši a ducha.

Proto začínají tyto povídky prvním svazkem „Pouští“. V poušti, ve velikém Nic, v naprosté nevědomosti o všem, co se týká vnitřního života, duše a ducha.

Když můj Kara ben Nemsi, otázka lidstva, ono „Já“, vstupuje do pouště a otevírá oči, tu první, koho vidí, je podivný malý chlapík, jenž jede mu vstříc na velkém koni, dává si dlouhé, slavné jméno a tvrdí dokonce, že je hadži, ač nakonec musí doznat, že nikdy nebyl v žádném z posvátných měst islámu, kdež jedině lze čestného titulu „hadži“ získati.

Je tedy jasno, že prostou, domácí hádanku oblékám do cizího, orientálského šatu, abych ji učinil napínavější a abych ji mohl způsobem více srozumitelným rozluštiti. Proto mohu říci, že všechny mé cestopisy nutno brát jako podobenství, tedy obrazně.

Onen hadži, jenž si říká hadži Halef Omar a přidává si ještě jména svého otce i děda, jimž připojuje též přívlastek hadži, je tím pozemským v člověku, zemitostí, jež se vydává za duši, nebo dokonce za ducha, aniž ví, co nutno duší a duchem rozuměti.

Tato záměna se vyskytuje u nás nejen ve všedním, ale i v učeném světě téměř denně, lidé jsou však vůči této chybě tak slepí, že musím jíti až do Arábie pro osoby a do arabských poměrů, abych tyto slepé oči učinil vidoucími.

Posílám hned v prvých kapitolách tohoto Halefa do Mekky, aby jeho lež stala se pravdou, neboť stává se nyní skutečným hadžim. Hned nato mu dávám poznati jeho „duši“: Hanneh, jeho ženu.

Doufám, že tento příklad, vyňatý hned z prvých stran mých prací, dokazuje zřetelně, co chci: jak je třeba čísti moje spisy, aby bylo možno poznati jejich pravý obsah.

Jiný ještě příklad: Kara ben Nemsi mešká „V říši stříbrného lva“ u perského kmene Džamikunů.

Kmen má býti zničen Silany, „Stíny“. Tu posílá Ustad, nejvyšší Džamikun, posla k šáhovi s prosbou o pomoc.

Ale posel ještě ani nedošel k šáhovi a již se cestou setkává s vojskem. Prý bylo vysláno šáhem na pomoc. Šáh tedy Ustadovu prosbu splnil dřív, než mu byla tlumočena. Nuže, tím šáhem je vlastně Bůh, a v mém vyprávění zrcadlí se křesťanská nauka o modlitbě. Mat. 6, 8: „Víť otec váš, čeho jest vám třeba, dříve než byste ho prosili.“

Ustad není nikdo jiný než Karel May a Džamikuni jsou jeho čtenáři, ohrožovaní Silany, tj. „Stíny“. Vypravuji tedy naše příhody v perském rouchu.

Kdo má dobrou vůli a nepřichází k mým knihám s úmysly naprosto nepřátelskými, uzná bez dalších výkladů, že obsahem jejich jsou vesměs podobenství.

A došel-li konečně k tomuto poznání, nezůstanou mu pak utajeny četně tam roztroušené rajské pohádky, které jsou vlastním jádrem mých cestopisů.

A tyto pohádky jsou hmotou, z níž postavím pravé své životní dílo na konci svých dnů.

Už prvá má postava, hadži Halef Omar, je pohádkou. Pohádkou o „Ztracené lidské duši“. Ta nikdy nemůže býti nalezena, jestliže sama sebe nenalezne. Hadži Halef je můj vlastní praobraz. V chybách tohoto hadži popisuji své chyby vlastní, je to má rozsáhlá a upřímná zpověď.

Kdyby moji protivníci se odvážili o sobě mluviti tak upřímně, jako to činím já, pak by tzv. problém Karla Maye dospěl dávno před onu soudní stolici, před níž vlastně přísluší, ať již tomu někdo chce nebo nechce. Neboť ten problém je také jen podobenstvím. Je to veliký „problém lidství“ jejž mnozí už řešili, ale bez viditelného úspěchu.

Připomínám dále pohádku o Marah Durimeh, duši lidstva, o Šakaře, „šlechetné“, Bohem seslané ženské duši. Jí dal jsem postavu nynější své ženy. Dále o „Vykoupeném Satanovi“, o „Zazděném Bohu“, o „Zkamenělé modlitbě“, o „Duších zvápenatělých“, o „Růžovém loubí Beith Ullahu“, o „Skoku do minulosti“, o „Džemě živých a mrtvých“, o „Bitvě na džebel Alláhu“, o „Jezeře Mahalamy“, o „Hoře hrobů královských“, o „Miru z Džinistanu“, o „Městě mrtvých“, o „Džebel Muchallis“, o „Vodní přehradě v El Hadd“, a ještě mnohé a mnohé jiné.

Nemohu pochopiti, jak je možno nazývati mne spisovatelem pro mládež a mé spisy knihami pro nedospělé, když mají tak významný, duševně i duchovně nesnadný obsah!

Ale uzná-li se podle pravdy, že mé cestopisné knihy nejsou sepsány pro mládež, proč a nač ty všecky výčitky, jež mi teď činí sta časopisů?

Dříve mne chválili. Teď mi nemohou přijíti na jméno. Tato móda není toliko módou, nýbrž praobyčejnou machou! Kdybych dal svým čtenářům jen pouhou zábavnou četbu, pak bych dávno musil zmizet a neobjevit se víc.

Dopustil jsem se však za svého života a snažení příliš mnohých a velikých chyb. Už pro ně nemohu jen tak snadno ujíti a zaniknouti. Musím je napraviti. To chci vykonati a vykonám to! Ano, pravím směle: já to už vykonal! Zákonu pozemskému dal jsem už dávno, co mu náleželo. Nejsem mu ničím povinován.

A co přesahuje tyto podmínky, lidmi položené, to vyrovnám tím, že svá budoucí díla věnuji onomu Velkému Věřiteli, jenž ví dobře, zdali jsem mu opravdu více dlužen než ti, kteří si myslí, že jsou lepší Karla Maye.

Pokud mi lze přičítati viny, jsou to výhradně viny mého soukromého života. Spisovateli však výčitek dělati nelze. Tam nejsem si vědom nijakého zločinu.

Čeho dosáhly mé cestopisy, to dosvědčují tisíce dopisů, jež budou nalezeny v mé pozůstalosti. Má díla byla chválena. Horovalo se pro ně.

Jednoho dne však připadl někdo na to, prohlašovati veřejně, že jsem napsal i jiné romány, a to věci „neskonale nemravné“.

I kdyby to bylo pravda, mé „cestopisy“ by to naprosto nezměnilo, ani zevně, ani uvnitř. A přece se na ně hledělo od té doby nedůvěřivě, byly víc a více pomlouvány, konečně prohlášeny za škodlivé a z těchže knihoven vyhazovány, do nichž kdysi s radostí byly přijaty. Proč?

Změnily se snad? Nikoliv!

Změnily se požadavky písemnictví a zákony mravnosti? Nikoliv!

Změnily se požadavky čtenářstva? Rovněž nikoliv!

A proč tedy? Proto, že jakási klika mne chtěla znemožniti před celým světem. Tak se sama vyjadřovala.

Mým knihám ublížiti nelze. Ale osobu mou staví na pranýř! Nemyslete si, že štvanice na Karla Maye nebo slušněji řečeno „problém Karla Maye“ je záležitostí literární. Neběží o důvody literární nebo dokonce mravní, nýbrž, jmenujme věc pravým jménem! o popravu mé osoby z příčin čistě procesuálních. A mluvení o mravních a žurnalistických nutnostech je pouhým šermováním do zrcadla k zakrytí pravdy.

A vůbec je možno, aby taková klika měla tak veliký vliv na literaturu a na kritiku? Bohužel, ano!

Jsou kritikové, kteří už deset let házejí na mne všechno bláto kvůli románům vydaným u Münchmeyera. Ale onomu nakladatelství ještě nikdo neučinil ani nejmenší výtky.

Nakladatelé škvárů vytěží prý ročně v Německu na padesát milionů marek. Jediný krvák, tak zvaný šlágr, zaplatí národ pěti až šesti miliony! A jsou seznamy knih, kde nabízí jediný závod najednou padesát osm takových románů! Jaké to jsou ztráty národní hodnoty! Jaké moře jedu a neštěstí!

Spočítejte, kolik set, ba tisíc lidí vyrábí a rozšiřuje onen jed!

A teď hledejte v novinách, časopisech a knihách, koho za to všechno činí svět zodpovědným! Komu se vysmívají, kým opovrhují, koho staví na pranýř! Karla Maye, Karla Maye a jen a jen a jen Karla Maye! Nikde nenaleznete jiného jména. Co jsem učinil, že mne počítají mezi literární smetí?

Kde jsou ony dva tisíce pravých spisovatelů škvárů všeho druhu, kteří bez ustání, rok od roku se starají, aby onen brak neměl konce?

U soudů, ve spisech vědeckých, na schůzích výchovných komisí, na veřejných přednáškách, z úst spisovatelů, redaktorů, učitelů, farářů, profesorů, umělců, při všech vhodných i nevhodných příležitostech, kde je řeč o „zkažené mládeži“, tam se všude ozývá jméno Karla Maye. Jediný on je viněn! Bože, což opravdu ti lidé nevědí, co činí? Nevědí, jak se prohřešují?

Ať mi jmenují jenom jediný případ, kde by se skutečně u soudu dokázalo, že se někdo zkazil četbou některé z mých knih!

Sta nejzvrhlejších škvárů přečetl takový kluk, a při tom také četl jeden nebo několik knih Karla Maye. Mne znají, ostatní jsou neznámí. A proto samozřejmě uvádějí moje jméno a já jsem označován za pachatele!

Každý týden teď dostávám z novinářských kanceláří padesát, šedesát až osmdesát výstřižků z novin. Ve všech mne popravují místo ostatních spisovatelů a nakladatelů krvavých románů. To je nelidské.

Sta nakladatelů a literátů bylo trestáno pro rozšiřování nemravných tiskovin. A ještě více je těch, kteří zlomyslně vydávají literární smetí pro mládež jen proto, aby vydělali co nejvíce. Proč je nikdo nejmenuje? Proč se nikdo nevrhá proti nim, proč jenom na mne, proč mám býti obětním beránkem za všechnu literární lůzu?

Zkrátka, je to uměle vyvolaná štvanice, nic než pustá štvanice, protože tolik, co jsem měl spáchat, nemůže ani jediný člověk sám provésti.

Ptal jsem se právě kvůli těmto nedokázaným obviněním mnohých dobrých svých čtenářů písemně i ústně, zdali mi mohou jmenovati jediný můj cestopis nebo kapitolu v něm, o které by se dalo říci, že působí zhoubně. Nikdo nemohl jmenovati ani jediné řádečky.

Dokonce jeden z mých nejneúprosnějších nepřátel, jistý veliký a vážený deník, byl nucen mi přisvědčiti: „Vše mládeži škodlivé je z Mayových knih pečlivě vymýtěno, ačkoli nelze myslet, že by byly určeny jen jí (tj. mládeži). Tisíce dospělých čerpalo už z jeho pestrých obrazů osvěžení a poučení v míře nejhojnější.“ Už z toho každý jasně poznává, že boj proti mně je vyvolán uměle. Moje knihy se nezměnily, ale onen pán, který o mně napsal hořejší řádky, prvý podlehl této štvanici.

Spisovatelům pro lid odkazuji svůj program, který jsem od prvopočátku dodržoval: Pište pro lidskou duši! Nikdy ne pro malé, mizivé dušičky, pro něž rozdrobíte a roztříštíte své síly, aniž vám kdy za to poděkují. Zvedněte oči k velikým otázkám! I tam najdete sice věci malé, ale v nich bydlí pravá velikost. A neuškodí nic, když pochybíte, třebas tak těžce a hojně jako Karel May. Je lépe kráčeti do výšin a občas klopýtnout, avšak přece jenom dospěti k vrcholu, než jíti pohodlnou silnicí vstříc propasti a propadnouti jí. Nebo dokonce choditi s hlavou pyšně vztyčenou po svém vlastním rovníku, stále dokola, začínati a končiti u sebe sama a vyhýbati se výšinám. Vysokých hor je nám třeba, vznešených myšlenek, vysokých stanovišť a cílů!

Snad mám příliš mnoho vznešených myšlenek a cílů a jsem tedy v nebezpečí, že nedosáhnu žádného. Neobávám se, že by tomu tak bylo.

Přemohl jsem tak mnohé a příkré srázy, že se rozhodně nemohu počítati k oněm chudákům, kteří stále setrvávají na svém vlastním plochém rovníku.

Můj sloh dávají někteří za vzor. Jiní tvrdí, že mám sloh prašpatný a konečně třetí tvrdí, že prý nemám slohu vůbec.

Pravda však je, že slohu vůbec nedbám. Píši, co mi z duše přichází a jak to v sobě slyším zníti. Neměním a nepiluji. Můj sloh je tedy mou duší, a nikoliv „sloh“, nýbrž má duše nechť mluví k čtenářům. Nesnažím se nikdy o tzv. uměleckou formu. Můj literární šat nebyl stříhán a ušit nebo dokonce vyžehlen nějakým krejčířem. Je to přirozené sukno. Přehodím je přes sebe, složím do záhybů podle potřeby nebo podle nálady, v které se právě nalézám. Proto vše, cokoliv píši, působí bezprostředně, ne však pěkným zevnějškem, jenž vlastně nemá vnitřní ceny.

Nechci čtenáře poutati jen vnějškem, chci vniknouti, chci vkročiti do jeho duše, zjednat si do ní přístup, do jeho srdce a mysli. Kus slunečního světla chci vnésti do domů a srdcí svých čtenářů.

Krásné, mnohaleté zkušenosti mi potvrdily správnost mého postupu. Tuto upřímnou přirozenost smím a mohu si dovoliti, protože vše, cokoliv chci dosíci, mohu jen takto dosáhnouti. Na čtenáře nekladu větších nároků než na sebe, a pak: není dosud čas, v němž dám svým pracím také zevně umělecky vyšší formu. Dosud jenom načrtávám, a skici se přijímají tak, jak jsou.

Nejsem dosud hotov sám se svou osobou. Dospívám. Vše ve mně spěje ještě kupředu, roste a pohybuje se, já i moje postavy a náměty. Znám svůj cíl. Jsem teprve na cestě k němu, i všechny moje myšlenky jsou teprve na cestě.

Jen jednou, jedenkrát napsal jsem něco uměleckého, formálně dokonalého, totiž „Babel a Bible“. A výsledek? Toto dílo zasypali posměchem a nazvali je „ubohou slátaninou“. Proto raději ustupuji a čekám na svůj čas.

Přijde jistě! – – –

Mé procesy

Jörgensen praví k básníkovi v své parabole „Stín“:

„Nevíte, co činíte, když usednete a píšete, a vaše duše jest opojena mocí vína a noci. Nevíte, kolik osudů lidských přetvořujete, vytváříte a měníte jediným řádkem na běli papíru. Nevíte, jak mnohému člověku zabíjíte životní štěstí a kolik rozsudků smrti podpisujete v své tiché samotě, u klidně svítící lampy, u váz plných květin a u láhve burgundského.

Pamatujte, že my druzí prožíváme to, co vy, básníci, napíšete! Jsme tím, čím jste nás učinili. Mládež této země napodobí jako stín vaše básnické výtvory; jsme čisti, jste-li vy čistými; jsme nemravní, když vy tomu chcete.

Mladí mužové věří s vámi nebo popírají Boha zcela podle Vás. Dívky jsou cudné nebo lehkomyslné podle žen, jež vychvalujete ve svých spisech.“

Jörgensenův názor je úplně správný. Tvořivý nebo rušivý, očišťující nebo zkázonosný vliv básníků a spisovatelů je větší, než většina lidí tuší. Protože to vše uznávám, jsem si plně vědom nesmírné zodpovědnosti všech píšících, kdykoliv vezmou pero do ruky. A kdykoli chystám se psát, činím to s poctivým úmyslem vytvořiti jen dobré.

Je tedy lehko si představiti můj údiv, když jsem se dozvěděl, že pro nakladatelství H. G. Münchmeyer napsal Karel May „pustě nemravné“ romány.

Fakta sem náležející tvoří řetěz táhnoucí se třemi desetiletími, jehož články zasahují do sebe logicky, obchodně i právnicky. Většina oněch faktů je dokázána. Něco ještě leží ukryto ve spisech a bude teprve vyneseno na světlo, o tom však psáti nebudu, abych nepředbíhal procesům, které se ještě projednávají. Popíši proto jenom věci plně objasněné.

Čtenář už ví, že jsem nečetl korekturu Münchmeyerem vydaných románů a že nedostal jsem tehdy nazpět ani svých rukopisů.

Nemohl jsem se tudíž přesvědčiti, zdali tisk souhlasí s mým původním rukopisem. Než poctivost byla mi tak určitě přislíbena, že jsem podvod neměl za možný.

Také se mi zdálo nemožné, že Münchmeyer bude jednou tvrdit, že romány získal navždy a se všemi právy, a ne jen pro 20.000 odběratelů.

Uschoval jsem si přece jeho dopisy, ve kterých sám postupně zopakoval vše, co jsme spolu ujednali. Měl jsem také úplně pravoplatný písemný důkaz, že nezískal práva jednou pro vždy. Později se totiž pokoušel písemně, získati tato práva dodatečně. Učinil tak postupní listinou, kterou mi poslal po svém důvěrníku Waltherovi, a ten mi ji předložil k podpisu. Já jsem však jeho vychytralého poslíčka odmítl.

A zase to byl tento Walther, který mne vždy písemně i ústně ujišťoval, že nemají dosud 20.000 odběratelů.

Byl jsem proto přesvědčen, že mohu klidně čekat a varovat se předčasných a snad urážlivých požadavků.

A k tomu ještě musil jsem se báti o domácí mír, kdybych nebyl měl k Münchmeyerovým tolik ohledu. Moje žena nechtěla dopustiti na ně nejmenšího obchodního nátlaku.

R. 1891 ve Freiburku v Badensku seznámil jsem se se svým hlavním nakladatelem F. E. Fehsenfeldem, svěřil jsem mu knižní vydání svých prací, vyšlých v časopise Pustetově v Řezně.

Ujednal jsem s ním, že po nich přijdou na řadu romány Münchmeyerovy.

Fehsenfeld se dal do práce, a první romány měly úspěch znamenitý. Byli jsme oba přesvědčeni, že druhá série, Münchmeyerova, docílí podobných úspěchů, odsunuli jsme ji však zatím až do ukončení řady románů Pustetových. Každá z těchto dvou sbírek měla míti třicet svazků. Co chybělo, to jsem měl ještě dopsati. Pro sérii „Pustetovu“ bylo to asi deset knih, jež jsem měl ještě napsati, práce ta zabrala všechen můj čas, a proto nebylo kdy starati se o Münchmeyera. Zpráva o náhlé smrti Münchmeyerově byla mi po stránce obchodní úplně lhostejnou. Slyšel jsem, že vdova povede obchod dál ve jménu dědiců, a byl jsem kliden.

Ale stalo se něco překvapujícího. Paní Pavlína Münchmeyerová vyslala ke mně svého posla. Ten měl vypátrati, zdali bych jí případně nenapsal nový román. Teprve později jsem zvěděl, že se Münchmeyerovým nevedlo tak skvěle, jak jsem předpokládal. Svolali rodinnou radu a shodli se na tom, že svou situaci napraví novým románem od Karla Maye. Odpověděl jsem, že nemohu psáti nic nového, dokud nejsou staré obchody vyrovnány a ukončeny. Musím rozhodně dříve věděti, kolik předplatitelů mají na mých pět románů. Dvaceti tisíc dávno musilo býti dosaženo. Paní Münchmeyerová doznala, že dvacet tisíc bylo u všech pěti románů překročeno. Ale prý se to musí znovu spočítati, což v kolportáži je velmi obtížné a zdlouhavé. Mám prý míti trpělivost. Má práva patří nyní opět mně a mohu s romány učiniti, co mi libo.

Tu jsem ji vyzval, aby mi poslala mé rukopisy, abych dal podle nich sázet a tisknout. Řekla mi, že jsou – spáleny. Pošle mi prý místo nich tištěné knihy a dá je zvlášť pro mne vázati do kůže. To se stalo. Zakrátko byly mi knihy doručeny poštou. Byl jsem zas pánem svých prací – tak jsem myslil!

Nebylo možno hned je vydat. Byla v tisku série pustetovská. Uložil jsem dodané mi münchmeyerovské knihy, aniž jsem mohl zkoumati jejich obsah.

O sepsání šestého románu nebylo řeči. Paní Münchmeyerová nedala už o sobě slyšet.

Teprve před odjezdem na velkou cestu na Východ jsem se dozvěděl, že chce svůj obchod prodati. Hned jsem ji varoval dopisem, aby snad neprodala také moje romány. Vysvětlil jsem jí vše potřebné a odejel pak nejdřív do Horního Egypta.[16]

Vrátiv se do Káhiry, dostal jsem dopisy, oznamující mi, že prodej byl proveden, ačkoliv jsem před ním varoval. Kupcem je prý jakýsi Adalbert Fischer.

Okamžitě jsem tomu pánovi napsal; odpověděl stručně, že Münchmeyerův obchod koupil jen kvůli románům Karla Maye. Ostatek prý je bezcenný. Prý vykořistí moje věci co nejvíce. Na mne podá žalobu o náhradu škody, jestliže mu v tom budu brániti.

Tón jeho dopisu byl mi nápadný. Tak se mluvívá jenom s lidmi vskutku méněcennými. Fischerovi, kterého jsem vůbec neznal, asi někdo vylíčil mou osobu způsobem, jenž ho přiměl k tomu, že odložil jakékoliv ohledy.

Vyzval jsem svou ženu, aby mi o průběhu celé záležitosti napsala podrobnou zprávu. Proto jsem jí také napsal přesný plán své cesty.

V Káhiře byl jsem šest neděl, v Beirutu čtrnáct dní, v Jerusalemě zas několik neděl.

Psal jsem domů a telegrafoval, marně. Zpráva nepřišla. Konečně mi žena sdělila v několika řádcích, že byla v Paříži, nic víc. Odjel jsem pak do Massany, hlavního města italské kolonie Erytrey při Rudém moři. Domorodý sluha mi přinesl poštu. Dostal jsem spoustu novin z domova. Z těch jsem zvěděl, já, který nic netušil, co se zatím doma proti mně podniklo.

Fischer využil mé nepřítomnosti a začal vydávati ilustrované vydání Münchmeyerových románů, a to s takovou boucharonskou reklamou, že si toho musil všimnouti kde kdo. Bylo při tom uváděno i moje jméno, ač jsem romány napsal pod pseudonymem Ramon Diaz a Münchmeyera jsem přísně zavázal, že anonymitu musí dodržeti. Zároveň jsem zvěděl, že moje romány měly býti přepracovány. Dostal jsem smrtelnou úzkost.

Psal jsem domů příteli, jemuž mohl jsem úplně důvěřovati. Dal jsem mu plnou moc, aby s pomocí advokáta hájil mé právo třeba i soudně až do mého návratu.

Tím přítelem byl Richard Plöhn, zakladatel a majitel saské továrny na obvazovou látku v Radebeulu. Záhy se objasní, proč se jím zabývám.

Oženil se velice šťastně. Jeho rodina byla pouze tříčlenná. Kromě ženy měl u sebe ještě její matku. Byli jsme věrnými přáteli; tykali jsme si.

Paní Plöhnová je nynější moje choť. Proto mi není dovoleno psát o ní, zvláště o jejích vlastnostech a přednostech.

Prvá má žena málokdy četla moje knihy. Účel a obsah byl jí právě tak lhostejný, jako vůbec všecky moje myšlenky a cíle.

Ale paní Klára Plöhnová s nadšením četla vše, co jsem napsal. Měla vážné a hluboké porozumění pro mé naděje a přání. Její manžel měl z toho radost. Znal mé zápasy, viděl, jak jsem přetížen prací – psal jsem až třikrát týdně celičkou noc. A při tom nebylo pro mne ruky, jež by mi pomohla, nebylo vřelého pohledu ani povzbuzujícího slova; byl jsem v svém nitru osamocen jako vždy a po všechny časy. To ho bolelo. Pokusil se působiti vlivem své paní na mou ženu, aby aspoň vyřizovala mou korespondenci. Marně!

Tu mne prosil, abych dovolil jeho ženě vyřizovati mé písemnosti, že to jemu i jí bude velkým potěšením. S radostí jsem to těm dobrým lidem dovolil. Od té doby odpovídala na dopisy za mne paní Plöhnová. Tisíce čtenářů a čtenářek dostalo odpověď s podpisem Ema May, aniž tušili, že nikoliv moje choť, nýbrž sesterská pomocnice ulehčuje mi těžké moje břímě. Zapracovala se stále více a více do mého myšlenkového světa a do mého písemného styku, takže jsem jí mohl posléze přenechati celou objemnou tíhu přípisů rozličného druhu bez jakýchkoliv obav.

Tedy tohoto přítele, R. Plöhna, jsem požádal, aby mé právo hájil vší mocí a on to učinil. Soudní řízení svěřil advokátovi v Drážďanech a veškerý tisk vyrozuměl o tom, že jsem právě na cestách v Asii, že však po návratu energicky zabráním zamýšlenému znásilnění svých práv. Moje žena mi nepsala vůbec. Bylo jí nemožné, aby se starala o tak vážné obchodní záležitosti.

Dopisy Plöhnových zastihly mne teprve v Padangu na ostrově Sumatře. Znepokojily mne. O mých Münchmeyerovských románech začalo se psáti v novinách. Ale vesměs pro mne nepříznivě. Také se rozšířily pověsti jednak směšné, jednak nesvědomité. V novinách stálo, že prý nejsem vůbec v Orientě, ale kvůli jakési zlé nemoci prý jsem se uchýlil do jodových lázní Tölz v Bavořích.

Kdybych byl tušil, že celé příští desítiletí bude se proti mně bojovat tímto lživým a nenávistným způsobem, byl bych přece jenom cestu přerušil a neprodleně se vrátil. Tím bych byl unikl všem oněm nelidským útrapám a mukám, jež musil jsem vytrpěti v dlouhé této době.

Já však se stále ještě domníval, že přece jen mohu vše urovnat zdálky. Myslil jsem, že postačí přesné vyšetření věcí. Podle toho vyšetření že pak budu moci zaříditi další žádoucí postup.

Psal jsem tedy své ženě, aby s Plöhnovými přijela do Egypta, kde se s nimi sejdu v Káhiře. Přijeli velmi pozdě, protože Plöhn cestou onemocněl.

Jejich zprávy byly nepříznivé a nejasné. Advokát se stále ještě toliko připravoval. Fischer prohlásil, že se bude brániti do krve. Moje romány právoplatně koupil od paní Münchmeyerové; je to prý právoplatně zakoupený a hotově zaplacený jeho majetek a může si tedy s ním dělati, co chce. Noviny postavily se proti mně a prohlásily mé Münchmeyerské romány za literární škvár. Poznal jsem, že nelze se vyhnout soudu s Münchmeyerovými a tázal jsem se své ženy po dokumentech, kterých bude zapotřebí.

Řekl jsem již, že jsem si uschoval dopisy Münchmeyerovy. Obsah těch dopisů byl pro soudní líčení tak průkazný, že bych byl spor hladce vyhrál.

Ony dopisy i s jinými, stejně cennými papíry uložil jsem do jisté příhrady svého psacího stolu. Před odjezdem upozornil jsem svou ženu zvláště na tuto příhradu a její obsah a vysvětlil jsem jí význam dopisů. Žádal jsem zvlášť, aby pečovala, aby se ani nejmenší lísteček neztratil.

V Káhiře ptal jsem se hned na ony dopisy. Ujistila mne, že vše leží tak, jak jsem jí to kdysi předal. Nikdo prý se toho nedotkl. To znamenalo jistou výhru procesu. Od té doby byl jsem klidný.

Cestovali jsme Egyptem, Palestinou, Sýrií přes Cařihrad, Řecko a Itálii do vlasti.

Můj první krok směřoval k psacímu stolu: příhrada byla – prázdná! A teď se žena přiznala, že dopisy spálila a zničila. Byla prý vždy přítelkyní paní Münchmeyerové a jest jí podnes. Nestrpí, abych ji žaloval, třebas ví, že mám k tomu právo. Proto spálila listiny. Současně prý spálila hned i náš oddací list, aby mi dala najevo, co musí následovat.

Možno si představit, jak mi bylo! Ale ovládl jsem se a udělal to, co už po léta v podobných případech jsem činíval: vzal jsem mlčky klobouk a odešel. –

Útoky v tisku se mezitím množily a stávaly se stále zřetelnějšími. Obviňovali mne, že jsem psal současně mravně i nemravně. Prohlédl jsem romány, jež mi Münchmeyerová dala svázat. Shledal jsem, že byly už změněny. Tedy proto dali rukopisy spáliti, místo aby je pro mne uschovali.

Myslili, že nebudu moci dokázati zfalšování obsahu. Nejprve jsem zpravil tisk a prosil, aby se počkalo, až jak soud rozhodne.

Pak jsem ihned podal žalobu. Zprvu zněla moje žaloba jenom proti Fischerovi, později však bylo zřejmo, že bude třeba i žaloby proti paní Münchmeyerové.

Tento obrat připadl právě do doby, kdy mne těžké vnitřní boje vyčerpávaly tak, že pro jiné věci skoro nezbývalo ani času, ani místa. Běželo o rozluku mého manželství.

Pravím upřímně, že se velmi kloním ke katolickému názoru na manželství: že je svátostí. Nebýti toho, dávno byl bych se odhodlal k rozluce a ne teprve tehdy, kdy běželo o záchranu mého zdraví, života a vůbec celé mé existence. Ale veřejnost mi tento krok měla nejvýš za zlé. Katolická kritika mi jedním dechem vyčítala, že jsem protestant a že jsem se dal rozvésti.

Je to velmi nelogické. Právě proto, že jsem považován za protestanta, nemá nikdo práva činiti mi druhé výčitky.

Možno mi uvěřiti, že rozluka mého manželství byla jen posledním aktem nezměrných duševních bojů.

Ale nejen pro mne, i pro paní Plöhnovou byl to čas skoro smrtelných útrap. Ztratila svého muže, jehož ošetřovala s nekonečnou obětavostí. Jak jsem již podotkl, onemocněl Plöhn na cestě do Egypta. Zotavil se jenom zdánlivě. Po návratu domů nemoc se znovu vrátila. Za rok potom zemřel.

Paní Plöhnovou tato událost zdrtila. Trochu duševní úlevy a posily nalezla však v korespondenci, kterou za mne vedla se čtenáři mých knih.

V Drážďanech měla dva domy, jež tehdy prodala za nabídnutý jí pozemek, patřící k vesnici Dolní Sedlici. Tam také byla přenesena Fischerova knihtiskárna. Měl tam i svůj soukromý byt. Paní Plöhnová prosila, abych ji doprovodil při prohlídce onoho pozemku.

A když jsme už v Dolní Sedlici byli, zpravili jsme o tom i Fischera. Ten nás pozval do svého bytu. Došlo u něho k rozmluvě, která později vedla k dohodě.

Povím vše jen stručně. Fischer se upřímně rozhovořil. Řekl mi vše, co se za jednání o prodeji nakladatelství dozvěděl od Münchmeyerů. Zvěděl jsem celý válečný plán mých odpůrců, o němž jsem dosud ničeho nevěděl.

Řekli mu: May nyní je slavný muž, a proto se musí báti „odhalení“. Prý to vědí stejně dobře jako já sám…

Toto Fischerovi namluvili. Spoléhaje na ně, koupil nakladatelství. Ví prý, že moje romány byly přepracovány, neví však přesně kým. Patrně Walthrem. Ten prý měl na práci jen takové věci. Není to prý ani tak těžké a rychle se to dá poříditi. Četl též korektury. Změní se slůvko či přidá pár slov a „nemravnost“ je hotova. Ta ovšem při románech podobného druhu chyběti nesmí.

Lituje, že se koupí Münchmeyerova obchodu snížil na vydavatele škvárů a ujišťoval, že prý touží z toho pryč. Jedině já prý bych mu při tom mohl pomoci, prý mám prostě všech pět románů zpaměti opraviti a přivésti do původního znění. Měl jsem však příliš mnoho práce, než abych mohl opravovati třicet tisíc hustě popsaných stran, proto nemohl jsem Fischerovi vyhověti.

A právě tato otázka protahovala uzavření smíru, třebaže obě strany po něm toužily. Spor vlekl se ještě po úmrtí Fischerově a teprve jeho dědici přiveden k smírnému konci. Usnesli se na tomto prohlášení:

V procesu pana Karla Maye a dědiců pana Adalberta Fischera prohlašují dědicové téhož Fischera, že romány spisovatele Karla Maye, vydané firmou H. G. Münchmeyer, utrpěly během času přičiněním třetí osoby takové změny textu, že v nynější jejich podobě nelze je považovati za knihy sepsané Karlem Mayem. Pan May se zmocňuje prohlášení toto uveřejniti.

V Drážďanech, v říjnu 1907.

Podepsáni: paní Elisabeth ovdovělá Fischerová,

Arthur Schubert, majitel tiskárny,

Otti Fischer,

Alfred Sperling, majitel knihařství.

Právní zástupci: Trummler, Bernstein a Dr. Elb.

(Pozn. red.)

Od té doby nesmím býti na těchto pěti románech uváděn jako autor.

Tím se ukončila Fischerova část Münchmeyerova procesu. Ale soud s Pavlou Münchmeyerovou trvá dále.

Obracím se k němu, opakuje program svých odpůrců, jak mi jej Fischer sdělil: „May byl trestán. Musí to tajit. Máme ho v hrsti. Dvěma řádky ho umlčíme. Zažaluje-li nás, znemožníme ho před celým světem. Uveřejníme jeho dřívější tresty ve všech novinách. Co vyjednával May s Münchmeyerem je úplně lhostejné. Vždyť Münchmeyer je mrtev. Hlavní věcí je přísaha, a Mayovi se přísahati nedovolí. O to se už postaráme.“

Fischer odhalil tento úmysl netoliko mezi čtyřma očima, ale výpověď svou uložil i do listin soudních. Během procesu – nyní devátý rok – se její správnost pokaždé potvrdila. Od začátku mne líčili jako člověka, jenž není hoden přísahy.

Aby však plán byl proveden, bylo třeba dostati se k soudnímu seznamu mých trestů. Za tím účelem fingovali žalobu pro urážku na cti, a když dosáhli cíle, hned žalobu odvolali. Od té doby proskakovaly novinami více méně jasné zprávy o mé minulosti.

„Povím ještě víc!“ psal jeden.

„Víte dobře, co míním, pane May?“ ptal se druhý.

„Poprava“ začala. – – –

Konečně chci říci v závěru ještě několik slov o románech Münchmeyerových. Kterýsi můj urputný nepřítel napsal: „Ať mi nikdo nepovídá, že nakladatelství je s to přepracovati mravné romány v nemravné. To by byla taková práce, že by ji nikdo nezdolal.“

Zdá se, že onen pán se dosud šťastně vyhnul na hony daleko provozu takového brakového nakladatelství. Vynaloží-li kdo čas a námahu k napsání románu, pak je jiný schopen za kratší dobu a s menší námahou román předělati. A pak, taková přeměna nevyžaduje zdaleka tolik času a práce, jak si asi domýšlí můj protivník. Stačí docela vložiti několik slov a „mravný“ tiskový arch je přeměněn v „nemravný“.

A konečně: k takové práci je nadbytek sil. Mají už tolik obdivuhodné obratnosti, že i znalec se diví množství, které zmohou.

Zmíněný už důvěrník Walther seděl u Münchmeyerů po celý den jenom při takové práci a prováděl pak i korektury, jež mně posílány nebyly.

Synovec Münchmeyerův, vrchní strojník, dosvědčil v procesu, že vlastní rukou přeměnil Münchmeyer celé kapitoly. Jiný svědek odpřisáhl, že se mu Münchmeyer svěřil, jak velké a rozsáhlé změny s mými romány dělá, ale já že se o tom nesmím dozvěděti.

A já žádám, aby byly předloženy mé rukopisy!

Kdo by chtěl ještě rozsáhlejších důkazů ode mne, ten by mne vlekl nazpět do časů skřipce a železné panny, kdy žalující nemusil podávati důkazů, obžalovaný však musil dokázati, že je nevinen. –

Má poslední snaha

Jako moje cestopisy, tak i tato práce je pouhým náčrtkem. Ani nelze jinak. Neboť vše, co vypravuji, jsem dosud neukončil. Velká řada vnucených mi procesů je na mne namířena jako hrozivé revolvery. A konečně nemohu pro těžkou tělesnou chorobu pracovat tolik, kolik bych chtěl.

Deset let už dostávám čtyřikrát za den celé stohy dopisů a novin, překypujících jedem, posměchem a škodolibostí.

To nevydrží ani Samson ani Herkules. Ale můj duch a duše zachovaly svou sílu. Mé nitro se ani nepatrně nezměnilo. Má důvěra v Boha i láska k lidstvu nezakolísaly ani trochu.

Ale mé tělo, jež se kdysi zdálo býti nepřemožitelné, přece jenom bylo zachváceno. Nervy vypověděly mu činnost. Chce se zhroutit. Nejraději bych zemřel, ale vím, že nesmím. Můj čas se ještě neskončil. Musím splniti svůj úkol.

Svůj úkol? Ano, svůj úkol! Řekl jsem již, že problém Karla Maye je stejně jako existence každého jiného smrtelníka otázkou lidstva, promítnutou do jednotlivce.

Avšak zatím co většina lidí je povolána toliko k tomu, aby ve svém malém, úzkém kruhu zobrazila drobné úseky svého pozemského života, jsou též výjimeční jedinci, jímž je předurčen těžký úkol podati obraz tohoto života sice též jenom v rozměru malém, ale nikoliv v jednotlivosti, nýbrž v celku. Ti mnozí představují součásti lidstva, oni řídcí však zobrazují lidstvo.

Ti mnozí jsou schopni udržeti úzký svůj kruh čistý. Jsou to lidé tuctoví. Mohou se dokonce státi i lidmi vzornými.

Ale oněm vzácným je údělem ctnost a hřích, čistota i kal veškerého člověčenstva v témže poměru jako samotnému lidstvu.

Mohou býti proslulými vojevůdci nebo surovými vrahy; velkými státníky či pověstnými podvodníky; úspěšnými veleduchy finančními nebo ubohými kapsáři. Nikdy však nemohou se státi vzornými lidmi.

Není jim údělem dobrodějné štěstí nevědomé průměrnosti. Je-li život silnější než oni, jsou vláčeni z ctnosti do zla, potácejí se mezi výší a hloubkou, jsou zmítáni radostí a zoufalstvím, až se rozptýlí v mracích nebo roztříští v hlubinách. Jsou-li silnější nežli život a zrozeni v štěstí, pak v pyšném klidu nastoupí svou zářivou dráhu.

Přijdou-li na svět v náručí chudoby, poníženosti a bídy, dosáhnou sice svého cíle, neboť jej dosíci musí, ale odpor, jejž budou přemáhat, bude neúprosný a krutý a vyčerpá je nadobro. Dorazivše k cíli, zřítí se únavou a zavřou oči navždy dříve, než by mohli zajásat hlasem vítězů.

Každý člověk měl by vlastně věděti, ke kterému z těchto druhů lidí přináleží. Aspoň přemýšleti o tom by měl podle povinnosti.

Já to učinil. Poznal jsem, že neměl jsem nároků na snadné a nerušené průměrné štěstí, že musím poznat bídu člověka v nejhlubší její propasti. Z té pak vytrvale a namáhavě jsem se musil vypracovávat do výše, tak jako lidstvo po tisíciletí platí proudy krve a potu, aby se pozvedlo ze svých hlubin. Jsem přesvědčen, že tvrdošíjný odpor, jejž jsem musil překonávati a jenž podnes se mi staví v cestu, byl mým údělem. Nesmím naň naříkati. Připravil jsem si jej sám, jako lidstvo, jež by rychleji pokračovalo, kdyby konečně přestalo tarasiti si vlastní cestu překážkami.

Promluvil-li jsem v této knize někdy příliš ostře nebo tvrdě, byl-li jsem nedosti shovívavým a nepoddajným, nebylo to mým úmyslem. Bylo to spíše všecko přespříliš lidské, obvyklá lidská slabost, jež mi to vnucovala do péra. Dokud je třeba, aby se člověk pohyboval v úzkosti – a já musil jsem tak přece činiti v popisu svého vlastního života, dotud vše nízké vykonává nad ním svůj vliv. Nesměl jsem lháti, musil jsem psáti tak, jak to předmět vyžadoval.

Teď, dospívaje ke konci, začínám dýchat čistý vzduch, jsem též volnější a čistší v tom, co píši a zároveň vrací se mi síla přemoci všecko, co mne chce roztrpčiti.

A důvodů k roztrpčení bylo dost a dost. Hovořím zde jen o událostech posledních deseti let a o zjevech průvodních. Proces Münchmeyerův byl veden se strany odpůrce tak, že jsem to dříve pokládal za naprosto nemožné. Netušil jsem, v jak rozsáhlé míře chrání právního zástupce v tomto ohledu zákon. Jedná-li se o to, snížiti protivníka v očích soudců, tu smí si advokát dovoliti postup, který by jinému naprosto neprošel, neboť požívá ochrany § 193 (něm.) trestního zákona, protože jedná pro svého mandanta, aby uhájil jeho zájmy.

Skoro celých dvacet let to tak šlo a ještě dnes to pokračuje stejným způsobem. Jeden ze soudců, který rozhodoval v procesu s Münchmeyerem, vrchní zemský soudní rada Dr. Mayer z Drážďan, doznal mému právnímu zástupci: „Nikdy za celé mé dlouhé úřední činnosti nedotkla se mne žádná událost duševně tak hluboce, jako případ Karla Maye. Ubohý, starý muž, co musel vytrpět!“

A mohl klidně dodat: „A jak trpí dosud a co asi musí ještě vytrpět!“ Ten soudce znal podrobně mé dřívější tresty. Prostudoval všecky příslušné listiny. A přece ve všech instancích se rozhodlo, přes veškeré snižování protivníků, v můj prospěch. Je to jasný důkaz, že náš soudce nepoddá se výpadům advokátů.

Ale já bez obrany musil jsem a musím dál mlčky tyto výpady snášeti. A výpady působí, třebaže nikoliv na rozsudek, tedy zcela jistě jiným směrem. Zaviňují zhrubnutí stran; zasahují ze soudní síně do veřejnosti, ba i do života soukromého. Urážlivé výroky o mně bylo možno čísti v novinách a lidé setkali se s nimi i ve stycích soukromých. To je nutný následek svobody, které požívá každý bezohledný advokát, vidí-li, že se surovostí dojde dál nežli s lidskostí. Vepíše ony hrubosti a lži do svých konceptů a novinami je rozšiřuje jako důkazy viny protivníkovy. Nebo je pošle nejprve do novin a tištěné předloží soudu jako důkaz, aniž se přiznal, že je psal sám.

Takový advokát dokáže, když mu stejně s ním smýšlející listy pomáhají, otřásti nebo snad dokonce zničiti jakoukoliv osobnost. Říkají tomu: znemožnit před celým světem. A zákon takové machinace ještě podporuje!

Nejspravedlivější a nejlidštější soudce je proti tomu docela bezmocným. A na to jsem myslel, řka, že jsem konečně poznal jeden ze svých posledních úkolů.

Z donucení sestoupil jsem před čtyřiceti a padesáti léty do obydlí opovrhovaných, jimž je ztěžováno, aby si dobyli nazpět uloupenou úctu.

Poznal jsem je a vím, že nemají o nic menší cenu než všichni ti druzí, kteří se nikdy nezřítili, protože buď nikdy nestáli vysoko, nebo nemají vnitřní volnosti tolik, aby mohli padnout.

Dobrovolně chci nyní k nim zpět, já skoro sedmdesátiletý, nikoliv z donucení, nýbrž z vlastní vůle, z vlastního rozhodnutí. Chci jim říci, že nikdo jim nepomůže, jestliže si nepomohou sami; že jsou ztraceni, nezachrání-li se vlastní silou; nejužším vzájemným semknutím; budu jim příkladem svým vlastním životem a snahami. Chci jim ukázati, že všechna dobrá vůle a úsilí málo platí, není-li toho u druhých. Ukáži jim, že jediný nesvědomitý advokát protivné strany, nebo jediný § 193. stačí, aby rázem zničil i nejlepší a nejkrásnější výsledky silné vůle a křesťanské lásky. Řeknu jim, že lidstvo hřeší, skrývá-li svou spoluvinu na vině provinivšího se. Ale i oni chybují, skrývajíce svou dávnou vinu. Život náš, můj a jejich, má býti volný před okem božím a zvláště před naším vlastním zrakem. Pak nedáme se unést hněvem a nevraživostí. Neboť pak porozumíme. Proto pryč s falešným studem! Přiznejme se! Vždyť jen ona tajemnost, do níž se halíme, dodává moci onomu paragrafu a každému nesvědomitému člověku, aby se pokládal za vyššího a lepšího, nežli jsme my, a aby přece byl naším – popravčím.

Vše to, co zde píši, jsou toliko náznaky, jako vše až dosud, i toto může býti zatím jen náčrtek. Cítím však potřebu proměniti vše, co jiní na mně spáchali špatného, v dobro pro mé bližní. Těm, kteří měli stejný osud jako já, umožním dospěti k prospěšnému závěru z nelidského štvaní, jímž nyní jsem pronásledován.

K čemu všechna tak zvaná „spravedlnost“, mírný soud, veškeré tak zvané „zlidštění výkonu trestu“, „péče o propuštěné vězně“, když stačí jediný pochybný paragraf nebo jeden vynalézavý advokát, aby veškeré dobro, jež vyplynulo z jmenovaných snah, se v mžiku rozplynulo v pouhé nic? Kdo může žádati od provinilce polepšení, když se nepolepšily poměry, do nichž se musí vrátit? Je to snad povzbuzení pro něho, když ví, že po celý příští život zůstane ponižovaným, odstrkovaným, klatbou pronásledovaným přes všecko polepšování. Neboť musí si dáti vše líbit a ke všemu mlčeti.

Neučiní-li tak, je ztracen. Jde-li hájit své dobré právo proti těm, kdož ho urážejí, okrádají a podvádějí, ihned jsou přivlečena stará akta a je postaven na pranýř. Připomínám při této příležitosti, že jeden státní návladní z Drážďan za živa mne přibil na pranýř jen v pouhém „zájmu vědy!“

Nemohl se ani dočkat mé smrti a tvrdil, že onen paragraf mu dává právo k takovému drásání, jež pro mne bylo strašlivé a nejvýše mučivé. Pak ovšem hledíme maně v tvář těm, kteří hovoří o lidskosti a lásce k bližnímu, zdali snad v ní není pohrdavý úsměv, který by prozrazoval, jak se věci vlastně mají.

Tu pociťujeme společně se statisíci, jež vším tím spolutrpí, žhavou potřebu vytáhnouti na světlo boží konečně jednou všechny ty paragrafy, o něž se tříští dobrá vůle lidstva, a postaviti je tam, kam patří, aby bylo možno vše to prohlédnouti: před veřejnost, před říšský sněm!

Tu je bod, kde má začíti moje dílo. Několik propuštěných vězňů napsalo své paměti. Ale vše, co se tam lidé dozvěděli, bylo bezvýznamné. Veřejnosti to nemohlo dáti užitku. Nestačí ukazovat nepatrné osudy jednotlivců, ale těžké, významné osudy lidské, které jsou i v klasickém smyslu skutečnými osudy.

A můj takový je. Mám za svou povinnost dáti jej do služeb lidskosti. Jak si to představuji, to bude zřejmé z druhého dílu mých pamětí.

Je částí mého úkolu, aby se veřejnost zabývala nejen Mayem-spisovatelem, ale i Mayem-člověkem. Co tomuto bylo možno vyčítat, to vskutku musila vyčerpati do poslední kapky.

To byla oprávněná kritika. To ostatní však bylo katanství a rasovina, kterou jsem musil strpěti, aniž se mi podařilo vykoupiti se z toho mučení a bídy penězi, které byly ode mne vydírány.

Byla to „Kovárna duchů“ z mé pohádky. Bili do mne, až jiskry létaly všemi novinami. A lítají dokonce podnes. Ale brzy nastane klid. Doba kladiva již minula. Ještě pilník a pak zas bude dobře.

Všecky ty útrapy, které jsem vytrpěl, arci působily i na druhý můj úkol, na úkol spisovatele. To bylo zcela přirozené. I tam bylo škvárů a strusek víc než dost. Musely dolů. Kopt, špína a prach odprýskávaly při úderech kladiva.

Ještě to vše leží kolem mne, ale už se uklízí a začne čisté, dobré dílo.

Bylo to vůbec těžké a bolestné uklízení a odklízení nejen v mém nitru, ale i v mém zevnějšku, v mém povolání, v mém domě a v mém manželství.

Ustoupiti musilo všecko, co mne vhánělo do kovárny a do náručí bolu. Na uprázdněná místa přijato jen čisté a ušlechtilé, co poctivě spělo do výšin: z Ardistanu do Džinistanu, do země šlechetných lidí. Nastala rozluka dobra a zla, jež mohla býti provedena jenom bojem a obětí.

Teď je dokonáno. Bouře minuly. Tu i onde ještě ozývá se šumot kalných vod, soud pro nactiutrhání, udání státního návladnictví, ale i to záhy přejde. Pak zavládne mír a klid v mém okolí a konečně, konečně budu míti čas, prostor a klid, abych se chopil svého vlastního, jediného a posledního „díla“.

Krutou štvanici posledních deseti let snášel jsem a nedal jsem se strhnout k svépomoci, protože ani na okamžik nemohu pochybovat o Bohu a jeho lásce a protože mi v přetěžké té době stála po boku bytost, jejíž statečná, vzhůru toužící duše jako na andělských křídlech mne povznesla nad všechnu strast, jíž jsem měl padnout za oběť: má nynější žena. Bylo-li oprávněno psáti celé knihy o „bestii v ženě“, pak bylo by téměř mou povinností napsat oproti tomu knihu s názvem „Nebe v ženě“.

S takovou ušlechtilou ženou po boku lze snášeti veškeré pozemské útrapy.

Nejsem již tak strašlivě osamocen. Nemusím stále a stále čerpat jen ze sebe, ale přidružil se ke mně bohatě založený duševní život, jehož vlivem se ve mně všechno to, co vede k dobrému cíli, znásobuje.

Tělesně sice těžce trpím, duchovně však jsem čilý a má duše má tolik důvěry v mládí.

Nejsem tak pošetilým, abych si snad zatajoval, že jsem nyní považován za vyobcovaného z církve, společnosti a literatury. Jeden bije do mne, protože jsem zakuklený katolík; druhý se chápe klacku, protože myslí, že jsem pořád ještě tajným protestantem.

Pokládají mne teď všichni za společenskou mrtvolu. To je mi lhostejno. Ani za mák netoužím po tom, abych náležel k společnosti.

A konečně my dva staří lidé, moje žena a já, stačíme si svým niterným životem tak svrchovaně, že ani nejsme s to zatoužiti po společnosti.

A jsem-li v písemnictví dán do klatby, mohu se tím uspokojiti. Cestou, kterou kráčím, nešel dosud nikdo. Tedy bych byl i bez záště, kterou na mne obracejí, zůstal člověkem-samotářem. A jsem přesvědčen: později, až se lidé naučí správně rozumět mně a tomu, co chci, pak leckteří, snad dokonce mnozí oddělí se od davu a přidají se ke mně.

Na konci svých životních vzpomínek vracím se k začátku, k své staré, milé pohádce o Sitaře, od níž jsem vyšel. Nepotrvá to dlouho a tato pohádka bude poznána jako pravda.

Úkolem našeho věku jest zbystřiti dosud necvičené oči, aby poznaly velkou, vznešenou symboliku všedního života a přivedli nás k obšťastňujícímu a povznášejícímu poznání, že existují vyšší skutečnosti než ty, jimiž nás zaměstnává všednodenní týden.

Náčrtky, které jsem nakreslil, mají sloužiti jako příprava k tomuto poznání. Proto jsou psány symbolicky; nutno je pojímati obrazně, aby jim bylo porozuměno. Čtenář má se prostě přenésti ze svého všedního světa do mého světa svátečního, a to přece není těžší, než v neděli odejít z dílny a za hlaholu zvonů vejít do chrámu.

A jako klid neděle osvobozuje od tísně pozemské, tak i já chci svými knihami osvobodit nitro svých čtenářů od vnějšího tlaku.

Mají slyšet zvony zníti. Mají pocítit a zažít, jak je u srdce vězni, jenž slyší padat závory, protože přišel den, kdy bude propuštěn. Jak lehko lze bráti toto věznění obrazně, tak lehko lze porozuměti mým knihám a pochopiti jejich obsah!

Chci, aby moji čtenáři přestali míti život za pouhou existenci pozemskou. Tento názor jest jejich vězení, přes jehož zdi nemohou přece hleděti na volnou, širou, jasem slunce ozářenou zemi.

Jsou vězni. Já však chci je vysvoboditi. A tím, že zamýšlím je vysvoboditi, osvobozuji sám sebe, neboť já jsem zajat odedávna. Tehdy, když jsem byl ve vězení, tehdy byl jsem volný. Tam žil jsem pod ochrannou zdí. Tehdy měl se mnou dobré a poctivé úmysly každý, kdo vstoupil do mé cely. Tam se mne nikdo nesměl dotknout. Tam nikdo nesměl rušiti vzrůst mé vnitřní bytosti. Žádný padouch neměl moci nade mnou. Co jsem měl a získal, to byl můj duševní majetek až do mého – propuštění, ale ne déle! Oním propuštěním ztratil jsem svou svobodu a svá lidská práva.

To, co jiní, kteří dovedou hovořiti toliko mluvou pozemskou, nazývají svobodou, je mi vězením, donucovací pracovnou, káznicí, v níž jsem strádal po třicet šest let. Za tu dobu nenašel jsem – kromě své druhé ženy – ani jediného člověka, s nímž bych tak mohl pohovořit jako tenkráte s nezapomenutelným katechetou. Nežil a nepracoval jsem pro sebe, nýbrž jenom pro jiné. O to, čeho jsem vydobyl, podvodně byl jsem připraven. Co jsem nastřádal, bylo mi ukradeno. Kde kdo mohl činit se mnou, co mu bylo libo. Všude našel advokáta, jenž se ujal jeho věci.

Každý mne mohl podezřívati a urážeti, protože všude platil paragraf, jenž ho chránil.

Od svého propuštění byl jsem jako chovanec, jehož může každý udeřiti, mučiti a trápiti, jak se mu právě zachce, podaří-li se mu jenom, aby se ozbrojil některým z těch paragrafů, jež jsou rukovětí všech „řízných“ advokátů.

A jsem pořád ještě vězeň! Tucet procesů mne zadrželo, abych na žádný způsob nemohl utéci. Každý, kdo chtěl ode mne peníze a nedostal jich, hned vzal na sebe tvář dozorce a jal se do mne bíti.

Chtěl jsem jen to nejlepší pro ty, pro něž píši, jejich vnitřní i vnější spásu, jejich nynější i budoucí štěstí. Čeho se mi dostalo za mou dobrou snahu? Opovržení, výsměch a hana. Když jsem byl v káznici, nebyl jsem trestancem. Když tam už nejsem, jsem jím. Proč?

Usmíváte se, že píši obrazně? Což není i samotné peklo a očistec pro nás nejubožejším obrazem? Kde je peklo, ne-li u vás a ve vás? A kde očistec? Není-li zde u nás? A tento očistec mám na mysli, hovořím-li o své „kovárně duchů“, jejíž strašlivou dobu dnes či zítra překonám.

Nehněvám se na vás. Vím, že to vše tak musilo býti. Bylo mým úkolem nésti všecku tíži a zakusiti veškerou trpkost, co nésti a zakusiti zde je možno. A toho mám užíti při své práci. Nejsem zatrpklý, protože znám svou vinu. A to, co jiní mi způsobili, jednajíce pod nátlakem, toho nevyčítám.

Prosím jen o to: Popřejte mi konečně již klidu, abych mohl začíti se svou prací.

Můj poměr k Mayovi

Prof. Dominik Filip,
inspektor ministerstva školství a národní osvěty

Myslím, že to bylo v zimě roku 1890 nebo 1891, když k nám začaly docházet Mayovy spisy v sešitech. Bylo mi tehdy jedenáct let. Přinášela je odpolední pošta o půl páté, kdy se už stmívalo. Čekával jsem, až si strýc v pisárně poštu prohlédl a pak jsem si šel pro číslo. Dostával jsem je už rozřezané; strýc knihy miloval a zle řádíval, když někdo nevázanou knihu rozřezal. Snad už proto jsem brával knihy do ruky s pietou, ačkoliv v knihovně, která mi byla volně přístupna, bylo jich mnoho set. Vycházel tehdy „Syn lovce medvědů“, jejž k nám z Německa provázela pověst zajímavé knihy. Vím, že mi tím strýc odůvodňoval, proč knihu také sám čte.

Mně toho doporučení nebylo třeba, mne chytly hned v prvním sešitě obrázky. Byly vkládány velmi rafinovaně, poslední obrázek kreslil scénu, která teprve v následujícím sešitě byla líčena a tak jsem čekával na poštu velmi dychtivě.

Nebyly to však jen obrázky, které můj zájem k sobě strhovaly; May přinášel do mojí dětské literatury nový prvek, totiž rušný pohyb a popud k odvaze. Byl jsem zakřiknuté dítě. Hlavou domu byl strýc, člověk podnikavý a na svou dobu inteligentní, ale příliš mnoho křičel. Já jsem se ho bál nejméně, ale bál jsem se ho také. Byl jsem šťasten, když jsem dostal knihu; byla mi to vítaná záminka, abych zmizel z dohledu. Knihy jsem měl rád a Maye jsem měl dvakrát rád, protože při čtení jeho knihy člověk na drobné nepříjemnosti a starosti snadno zapomínal. Pamatuji se, že jsem v knihách, ze školy vypůjčených, přeskakoval často celé stránky, protože se mi ty krotké povídky, plné mravných naučení, nelíbily. To jsem při Mayových knihách nikdy nedělal, četl jsem pozorně řádku za řádkou. Dnes chápu proč: byly plné vzrušení a děje, kdežto v knihách starších německých i českých autorů bylo děje bědně málo. Kolik stran musil člověk převrátit, než se probral autorovými úvahami i jinou vodnatou náplní.

Četl jsem již tehdy jako chlapec všecko napořád a nejvíc takové knihy, které byly v knihovně v nejvyšším oddělení u samého stropu. Tam byly nejen věci, které jsme my děti neměly dostati do rukou, nýbrž také vzácnější starší knihy, které už hrozily se rozpadnout, jako Pečírkovo vydání „Tisíce a jedné noci“. Měl-li jsem novou knihu Mayovu, nikdy jsem se o to oddělení nezajímal.

Jedno jsem tehdy svým dětským rozumem nemohl pochopiti: proč jsem tak nerad sahal po jiných knihách, když jsem sešit Mayova románu dočetl. Dnes nedovedu již povědět, v čem bylo to kouzlo jeho spisů, jen to vím, že jsem o hrdinech jeho románů rád přemýšlel, že jsem celé kusy dobrodružství dovedl známým klukům vypravovat, ale že jsem se do situací jeho hrdinů nikdy nevmýšlel; chápal jsem, že je třeba docela jiných lidí, než jsem já.

Moje zanícení pro Maye bylo velmi krátké, hned v první třídě na studiích začal obrat. Doba bojů o Maye přišla sice teprve za deset let, ale naše střední školy vedly s ním boj vlastně pořád. Rozumělo se to tak samo sebou, že se profesoři ani nenamáhali vysvětlit, proč se tak děje.

Mayovy spisy nejen že v žákovských knihovnách nebyly, ale prozradilo-li se na někoho z nás, že je čte, vrhalo to na studenta stín právě tak, jako čtení krváků nebo pornografické literatury. Myslím, že jsem o tom tehdy mnoho nepřemýšlel, ale – zvyklý poslouchat – přestal jsem Maye číst.

Jiní spolužáci četli ho horlivě doma, někteří docela ve škole pod lavicí a vzájemně si jeho knihy půjčovali. Já poslechl a četl zas knížky o hodných Fridolínech ze školní knihovny. Bylo to, myslím, teprve v tercii, když nám třídní profesor v hodině češtiny vysvětlil, v čem je zhoubná působnost Mayových románů. Je to krvák, na každé stránce teče krev a přílišně dobrodružná líčení svádějí dětskou fantasii k touze po dobrodružném životě; čtenář hrubne a ztrácí smysl pro čtení vážné klasické literatury. To poslední bylo pravdě velmi blízko. Ve mně tento výklad jen posílil odpor k Mayovi, ale jinak do mého nazírání hlouběji nevnikl.

V době dospívání, když v mém nitru padaly všechny autority, probudily se také pochybnosti, zdali náš třídní romány, proti nimž mluvil, četl. Bylo mi nápadné, že při svém výkladu – který jsem si dobře pamatoval, ačkoliv od té doby uplynula asi dvě léta – nepoužil ani jednoho jména z Mayových románů. A tu jsem o prázdninách, snad trochu z chlapecké odbojnosti, sáhl opět k Mayovým knihám. Tenkrát jsem se už nekrčil při jejich čtení, odvaha hrdinů budila ve mně touhu prožít něco takového, ale běda! Když jsem knihu dočetl, byl jsem nespokojen. Tři věci mne neuspokojovaly a dráždily: okolnost, kterou jsem tehdy spíš snad jen tušil, že totiž May v každém velkém hrdinovi kreslí sám sebe; že všichni udatní lidé v knihách jsou, jak se nakonec ukáže, Němci, a konečně mne dráždilo jeho stanovisko náboženské; já tehdy ovšem myslil, že May je katolík. Nejvíce mne pálila okolnost druhá, poněvadž jsem, jako většina chlapců, v tom věku byl silně nacionálně založen.

Neměl jsem ani tušení, že po stránce národní jsou už české překlady upravovány, aby naše čtenáře nedráždily, ale i tak mne to při čtení vyrušovalo. Byl to jistě zčásti vliv školy nebo vůbec někoho třetího, neboť, jak jsem se po letech u svých studentů přesvědčil, mladí čtenáři se pravidlem těmi věcmi nezabývají, hltají dobrodružný děj.

Silně proti srsti mně bylo Mayovo náboženské kazatelství, cítil jsem v tom pózu a farizejství. Kazatelství se mi protivilo vždycky, vyrostl jsem ve svobodomyslném okolí, a spory, které měli naši s farářem, učily mne vidět farizejství ve velmi špatném světle.

Když dnes o tom přemýšlím, cítím, že to nebyly asi jediné příčiny, proč se mi v té době Mayovy spisy nelíbily. Pamatuji se dobře, jak jsem je tehdy četl. Přečetl jsem je všechny, ale jak. Hltal jsem děj, přeskakoval jsem celé odstavce líčení krajin, mravů, nebo dokonce věty plné indiánských nebo arabských slov, ale zato jsem si neodpustil vrátit se při čtení na některou zajímavou scénu humoristickou nebo hrdinskou, třeba třikrát. Někdy to i bylo nutné, protože při ledabylém čtení pásmo dějové se snadno trhá. Ale jakmile jsem dospěl k místu, kde povídka, kterou jsem sledoval, končila, knihu jsem odkládal. May nemá mnoho knih, které by byly románem v obvyklém slova smyslu; hojnější jsou knihy, v nichž pojítkem celé řady povídek je pouze osoba hrdinova. Někdy také několik málo méně významných osob zůstává ve scéně, zatím co se změnilo prostředí a vyprávění nabylo zcela nového směru. May psal původně kratší povídky, které uveřejňoval v časopisech, později, když byl již oblíbeným spisovatelem, spojoval je ve větší romány i celé cykly.

Když jsem dospěl k takovému uzlu, pravidlem jsem knihu položil. Téhož dne jsem již nikdy nesahal k jinému dílu Mayovu, hledal jsem nějaký sentimentálně zamilovaný román Carlénové, Vlčka, Lužické, Třebizského, Konráda, nebo některou práci Kraszewského, nebo jiných starších klasiků. Ale k těm prvým spíš.

Dnes chápu, proč tenkrát jsem to nevěděl. Byly to požadavky probouzejícího se sexu, kterému May nic, ale docela nic nedává; ženské postavy Mayových románů mne dokonce nevzrušovaly, ba myslím, že mne ani nezajímaly.

Přes to byly chvíle, kdy jsem si Mayových knih velmi vážil. U nás doma se nezahálelo, a i já, jako student měl jsem své povinnosti. Pomáhal jsem v pisárně a v expedici a jako nejstarší z dětí dostával jsem různé úkoly, pro něž nebylo v závodě volné ruky, jako vyřízení menší záležitosti ve městě, na poště, nebo nějakou úpravu v rozsáhlém bytě. Právě těch posledních jsem velmi rád zneužíval k tomu, abych místo práce utekl s knihou někam do lesa. Ale k tomu se hodil jediný May. Vzal-li jsem jinou knihu, pravidlem po každém odstavci se ve mně ozvaly výčitky, že jsem doma utekl od práce. Já sice svědomí neposlechl a domů jsem nešel, ale neměl jsem ze čtení ani z krásného dne opravdu příjemného požitku. Jen při Mayovi a některých románech Verneových jsem na svoje povinnosti dovedl zapomenout docela.

Doba štvanic proti Mayovi padá do mých let universitních studií a do počátku mého působení učitelského. Jako většinu těch, kdo se o literaturu pro mládež zajímali, vzrušila mne nejvíc zpráva, že May proseděl pro sprosté zločiny bezmála deset let ve vězeních. Už od dětství mne zajímalo, mohl-li bych poznat spisovatele knih, které jsem četl nebo dovědět se něco o nich. Snad to bylo vlivem jednoho z mých universitních učitelů, že jsem odsuzoval knihy autorů, kterých jsem si nevážil, často aniž jsem je četl. Podlehl jsem proudu a odsuzoval jsem Maye také. Ale dlouho to asi netrvalo. Jednou v akademickém spolku při jakési příležitosti zastal jsem se ho, myslím, že z pouhého vzdoru, z touhy oponovat a vyvolat debatu. Nevyplatilo se mně to; kolegové se na mne vrhli sborem a v pravém slova smyslu mne ukřičeli. Po čase mi jeden z těch křiklounů mezi čtyřma očima řekl, že si také Maye potají přečte rád, ale že to nikomu necpe.

To byla příčina, proč jsem, jako jiní moji přátelé úplně na Maye nezanevřel, ale napsal bych nepravdu, kdybych tvrdil, že ten vzdor ve mně vzbudil pro Maye nějaký mimořádný zájem. Cítil jsem instinktivně, že život člověka a jeho dílo je celek, že nemůže být jedno bílé, je-li druhé černé; a té špíny, kterou tenkrát na Maye lili, bylo příliš mnoho.

V té době se moje literární záliby obrátily docela jinam, ale jako mladý učitel musil jsem zaujmouti k Mayovým knihám aspoň neosobní stanovisko. Studenti četli Maye zuřivě, a neminul týden, aby některý z kolegů nějakou z jeho knih nepřinesl do sborovny; sebral ji studentovi, který ji četl při jeho hodině. Byla s tím práce a opatrování, neboť takové knihy se vracívaly zpravidla jen rodičům nebo chlapcům na konci roku.

Říkával jsem svým studentům: „Hoši, nečtěte to ve škole, a když to čtete doma, dobře promyslete jeho stanovisko národní a náboženské; obé je pro českého studenta nepřijatelné.“

Klukům zářily oči, že vůbec s nimi někdo o jejich zamilovaných knihách mluví jako o četbě, která může přijíti v úvahu. Mluvíval jsem s nimi o mnohých zájmech jejich mládí, ale s Mayem na mne nepřicházeli, četli ho asi právě tak jako kdysi já.

Kdybych měl povědět, co jsem tehdy soudil o Mayovi, řekl bych to asi tak: „autor příjemně vzrušující četby, literární hodnoty velmi průměrné. Jako hrdina svých povídek nekriticky domýšlivý; ve své nacionální neskromnosti protivný a jako kazatel morálky nezáživný“.

Přemýšleti o Mayovi hlouběji, donutila mne tato příhoda. Bývali jsme o prázdninách po řadu let v Kostelci nad Orlicí, kde jsme se nejvíc stýkali s rodinou Albertovou. Dr. Fr. Albert byl široko daleko známý lékař, jako spisovatel byl a zůstal nedoceněn[17]. Mnoho četl a mnoho debatoval. Filosoficky byl sám v sobě zcela vyrovnán a tím, jakož i hlubokým vzděláním a širokým rozhledem vynikal vysoko nad své okolí. Své děti vychovával sám, do školy je neposílal.

Byl nepřítel vší sentimentálnosti, neuznával žádné autority a pohrdal cizím míněním, jak je podávaly učebnice. O čem debatoval, to znal z autopsie. Proto s ním byla debata velmi těžká, neboť lidé nejraději debatují o tom, co slyšeli od jiných a co sami jen zpola znají.

Jednou jsem viděl, že jeho dcerka, kterou měl velmi rád, čte kterýsi Mayův román. Albert byl příbuzný mé ženy a býval jejím poručníkem. Dovolil jsem si proto někdy mluviti i do jeho rodinných záležitostí. „Poslyšte, myslím, že May není vhodná četba pro dívky“.

„Myslíte? Čtu ho sám!“

Dlouho jsme o tom debatovali, až to zakončil slovy: „Napište něco takového!“

To byl první člověk v mém životě, který měl odvahu proti všem říci, že se Mayovi křivdí. Sám patřil ještě předcházející generaci, ale neměl jejích předsudků. Cítil jsem potřebu jít jeho cestou.

Přistoupil jsem po třetí ke spisům Mayovým a mel jsem pocit, že je beru do ruky oproštěn všech cizích vlivů a schopen je po prvé posouditi bez předsudků, které mi vnutila škola a společnost.

Byl jsem si vědom, že můj úsudek bude nyní jiný, než v obou případech předchozích, poněvadž k němu přistupuji s jinými a většími požadavky. Byla to doba Mayovy obrany a konečně i doba jeho smrti, kdy se všechna obvinění, pronášená proti němu a jeho dílu, znova a znova opakovala. Tenkrát se mohla Mayova otázka rozřešiti; lidstvo je k duševním pracovníkům spravedlivější po smrti než za života, a nový názor byl by nutně přešel i k nám. Ale přišla světová válka a přehlušila všecko.

Přistupuji-li dnes, abych napsal svůj úsudek o Mayovi, jsem si vědom, že je to vlastně moje stanovisko z doby poválečné; ale nedovedu už rozlišit, jak se názory ty vyvíjely. Směr vývoje byl u každého z nás daný; jestli já jsem se od běžného mínění snad vzdálil víc než jiní, je to proto, že jsem o nich přemýšlel pod dojmem slov: „napište něco takového!“

May byl přijat v Německu, když začala jeho díla vycházet knižně, což bylo v letech osmdesátých, velmi vlídně. Jeho knihy byly zařazovány do knihoven a tvrdilo se, že má nadšené čtenáře i v rodinách panovnických. Na samém konci století začíná však přímo štvanice proti němu, jeho knihy jsou z knihoven vyhazovány a vyřazovány. Odečteme-li knihy, které se dostaly na index církevní nebo státní, sotva najdeme v literatuře podobný případ. Vzniká přímo dojem, že se začala společnost Maye štítit. Je pravda, že ta štvanice nevznikla najednou, kritický odpor se objevil dosti záhy, ale ten rozšiřování jeho spisů spíš pomáhal, než škodil. Štvanice ani nevznikla pro jeho dobrodružné romány, tehdy rozšířené, ale válečným heslem odpůrců bylo: Mayovy krvavé a pornografické romány. Ty jsme my v Čechách ani neznali a pravděpodobně je neznala ani literární společnost německá. Německá i česká literatura měla tehdy mnoho literárního svinstva v podobě krváků a pornografické literatury, ale o autory těch knih se nikdo nezajímal. U Maye snad kritiky dráždilo, že byl tehdy na vrcholu obliby a za své knihy byl skvěle honorován, ale ani to by bylo samo o sobě nestačilo vysvětliti, proč nastal tak náhlý obrat nejen v kruzích literátů, ale i obecenstva.

Příčina byla jiná: odpůrci Mayovi vyvlékli na světlo, že byl ve svém mládí třikrát zavřen a že dva rozsudky zněly na trest po čtyřech letech.

To byla příčina celého obratu, tomu jsme všichni podlehli. Literární dílo bylo vedlejší, šlo tu o člověka. Psychologicky je věc lehce vysvětlitelná, autor a dílo tvoří celek, člověk ušlechtilý nemůže napsat svinstvo a naopak, ale to je zajímavé, že právě po stránce psychologické se u nás o Maye nikdo nezajímal. Rozsudek byl vyřčen, a nikdo se neptal, jak byl proveden soud.

Dr. Albert, o němž jsem prve mluvil, se o tuto stránku věci nezajímal, posuzoval pouze dílo a shledal je dobré. Mne naopak zajímala tato druhá, lidská stránka daleko víc. Všechna obvinění jsem bral vážně. Věřil jsem v jeho provinění, poněvadž jeho tresty byly úředně prokázány; věřil jsem, že münchmeyerovské romány byly pornografické krváky, poněvadž se o tom psalo ve vážných literárních listech.

Ale začala ve mně klíčit pochybnost, zda člověk, který v mládí klopýtal, nutně až do smrti musil zůstati zločincem. Nebyl to jen soucit s pronásledovaným člověkem, vzniklo to také jako vzdor proti mínění těch, kdož ho odsuzovali. Čtu rád, když kritika začne trochu ostřeji kritizovati dílo příliš oslavovaných literátů, to může jen prospět jejich dílu, ale budí můj odpor, začne-li někoho pronásledovati společnost.

Po čase začalo prosakovat, že to s těmi münchmeyerovskými romány není tak zlé, že May také asi nebyl náčelníkem banditů ani lupičem žen. Začal mne doopravdy zajímat a četl jsem s dychtivostí, co bylo psáno pro i proti němu. Snažil jsem se utvořiti si vlastní úsudek.

V celku se asi Mayovi vyčítalo toto: píše pod vlastním jménem romány umravňující, potají za velké honoráře svinstva. Neměl nikdy dost odvahy, aby se přiznal k svým špatným činům a svým trestům. Píše o velikých cestách po světě a nikde nebyl. Tvoří postavy neobyčejných hrdinů a klame čtenáře předstíráním, že je to on sám. Chvástá se citáty z řady jazyků, které neovládá. Trpí halucinacemi, které jsou důsledkem života a chorob.

Vytýkali mu, že forma jeho prací je neumělecká a resumovali, že svými spisy kazí mládež.

Našel i zaujaté obhájce, kteří vyvraceli všechno napořád a dělali z Maye nadčlověka. Byla to chyba, ale měla i své dobré stránky.

Srážky obou táborů působily, že jsme nabývali reálnějšího obrazu Mayova života. Jedna okolnost působila, že jsme si vytvořili asi každý svůj vlastní obraz o jeho životě: jsou celé měsíce a léta života, o nichž se neví docela nic. Jediný, kdo o tom věděl, byl on sám a on vzal toto tajemství s sebou do hrobu. Přátel nikdy neměl a zdá se, že ani první ani druhé ženě nic z toho nesvěřil.

Naháněl tím vodu na mlýn svých nepřátel, ale člověk jeho jednání chápe; konečně i to jeho mlčení je někdy dost výmluvné; škoda však, že nechává příliš mnoho pole domněnkám.

Pokud jde o jeho Münchmeyerovské romány, můžeme si dnes už udělati vlastní úsudek; některé vyšly i česky, ovšem zbavené závadných míst. Jsou zcela podobny románům ostatním, jen jména jsou jiná. May tvrdí, že závadná místa jsou prací nakladatele. Je to velmi pravděpodobné, neboť May v celé svoji ostatní tvorbě nevytvořil ani jedinou silnější erotickou scénu; jeho ženy jsou většinou idealizované, buď vysněné vidiny, nebo megery. Za to je velmi pravděnepodobné, že by byl o těchto vložkách nevěděl. – Abychom však mohli na otázku odpovědět, rozhodně bylo by třeba vědět daleko víc, než víme. Nepřátelská kritika nazvala tato místa úžasně nemravná, obhájci označují je jako lechtivá. Ale poněvadž původní vydání jsou dnes nepřípustná (aspoň pro nás), je těžko udělat si úsudek. Příklady, které se uvádějí, jsou velmi slabé, a u mnohých dobře přijímaných autorů lze najít obrazy výrazově silnější.

May měl velmi trudný sexuální vývoj. Sám sice o tom nenapsal nikdy ani řádky, on vůbec o svých láskách nemluví (o své první ženě píše, až když se s ní rozešel a s druhou se ženil, když mu bylo více než šedesát let), ale dovedeme si o tom jakýsi úsudek udělat. Nejkrásnější léta svého života strávil ve vězení nebo jako štvaný psanec v nejnižší společnosti; nebylo by pranic podivného, kdyby v knize pod cizím jménem vydané jeho sexuální hlad nalezl výraz kluzkým obrazem, zejména když věděl, že na to nakladatelství čeká. Nakladateli pak dal tím vítanou záminku, aby tato místa dal pro čtenáře nejnižšího vkusu zesíliti. Psal, člověk bez existence a budoucnosti na objednávku, nedivil bych se nic, kdyby byl objednávce v tomto směru vyšel vstříc. Mnoho jiných dělá to také tak. Pamatujme, že to padá do prvního trudného období jeho činnosti. Kdyby se i prokázalo, že ta místa psal (v té formě, jak je známe), nevím, bylo-li by možno ho za to bezpodmínečně odsouditi.

Říkají o něm, že neměl nikdy dost odvahy, aby se přiznal k hříchům svého mládí. Je to pravda a je to veliká škoda. Ve svém životopise, který psal jako sedmdesátiletý stařec, obojí přeskočil: i činy samotné i jejich soud. Zač byl odsouzen, to konečně je známo, neboť jeho odpůrci to v době bojů vynesli na světlo, ale jak žil ona temná léta svého života, nikomu nikdy nepověděl.

On sám vykládá své hříchy jako vliv temných bytostí v jeho duši, které ho v dobách jeho mládí čas od času ovládly. Víc ani slova. A přece bychom byli snadněji pochopili, snadněji odpustili, kdyby byl o těch činech a jejich motivech víc pověděl. May je po této stránce zajímavý problém psychologický. Jisté je, že v jeho životě je jakýsi mezník, po němž nelze již prokázati, že by přicházel do konfliktu s paragrafy nebo se svým svědomím. Buď je to návrat domů po odpykání trestu ve Waldheimu, nebo den, kdy cítil, že jeho vlastní práce přes nepřízeň osudu stačí, aby mu zajistila budoucnost.

Měla na to nějaký vliv láska? Kolísal ještě i potom někdy? Bylo to veliké vítězství mravní či trpká zkušenost životní?

Co byly ony temné a bílé bytosti, s nimiž se v životě tolik zaměstnával? Trpíval halucinacemi, jaký byl jejich vznik? On sám odmítá myšlenku odpůrců, že je to projev nenormálnosti, zděděný po předcích; tvrdí, že tito byli tělesně i duševně zdrávi. Kreslí velmi černě duševní bídu svého rodiště, ale rodiny svých rodičů líčí ve velmi příznivém světle. Při čtení jeho autobiografie nemohl jsem se zbavit pochybností, zda snad poklesky jeho mládí nemají původ v porušených mravních názorech lidí jemu nejbližších. Je jisto, že byl v jeho životě někdo, kdo mu vštěpoval víru ve velkou hodnotu zásad mravních; ale je neméně jisto, že někdo cenu těch zásad uváděl v pochybnost. Prvou je pravděpodobně babička z otcovy strany, jeho Marah Durimeh. Ona se také, jak on praví, ze zármutku nad jeho proviněním utrápila.

Kdo byl oním druhým činitelem, nelze uhodnouti, May na nikoho neukazuje. Otec měl na jeho vývoj nesporně vliv nedobrý, více se však říci nedá.

Bylo by nesmírně zajímavé, kdyby poměry Mayova mládí, zejména v době mravního porušení byly natolik známy, aby se odborník mohl vyjádřiti o původu jeho ztělesněných představ; jednak oněch černých a světlých bytostí, které na něho dorážely od doby jeho prvního vězení, jednak ztělesněných bytostí jeho románů, s nimiž rozmlouval ve chvílích, kdy tvořil. Měl na jejich vznik vliv sexuální život v době, kdy byl uvězněn? Či to byl tak intensivní vnitřní život? Spolupracoval při jejich vzniku a vývoji po léta v nitru hlodající strach, aby veřejnost nezvěděla o hříších a trestech jeho mladosti?

To jsou otázky, které asi nebudou nikdy rozřešeny.

Otázka, cestoval-li May v krajinách, o nichž píše, není tak důležitá, jak se nám v době bojů o Maye zdálo. Byla by to otázka zásadní, kdyby May své cestopisné romány za opravdové cestopisy vydával. Snad mohl mít čtenář ten dojem např. po vydání knihy „Vánoce“ anebo i některých jiných, ale May sám ve své autobiografii okolnost tuto výslovně popřel. Praví o svých cestopisných románech, že je to nová a teprve jím samým vynalezená forma románu. Ale rozumí se, že okolnost tato pro posouzení Mayovy tvorby důležitá je, a velmi mne zajímala otázka, cestoval-li May ve svém mládí.

May sám o této otázce povídá ve svém životopise velmi málo. Sliboval, že o svých cestách poví až v druhém díle, ale díl ten nikdy nenapsal, zemřel dvě léta po vydání prvého. Jeho přátelé dosvědčují, že o svých cestách do Ameriky mluvíval. Bezpečně je zjištěno, že byl v Orientě v letech 1899/1900, v Americe na podzim 1908; ale to byl již stařec, a jeho romány z oněch končin byly již napsány.

Z románů samých, ač jsem si vědom, že jsou v nich chyby ve vědomostech zeměpisných, soudím, že May ve svém mládi v cizině byl. Kdo se někdy pokusil o napsání románu z cizích krajin, ví, jaké jistoty dodává člověku sebemenší cesta, kterou tam kdysi vykonal, jinak je otrocky závislý na své příručce a vzdaluje se od ní velmi nesměle. Nuže, této jistoty má May ve svých amerických románech velmi mnoho.

Romány z Orientu jsou psány asi jen na základě vědomostí knižních, neboť mají tytéž nevědomosti a omyly o východních poměrech, jako Mayovi současníci, kteří o těch krajinách psali. Kdyby byl May znal Orient z autopsie, byl by ty chyby neudělal. Abych uvedl příklad: May důsledně píše Cařihrad = Stambul, ačkoliv Stambul je pouze jedna čtvrt, celé město slove Istambul. Stačí jednou projet městem a člověk vícekrát tu chybu neudělá. Jiný příklad: Když popisoval dům na Baharive Keni v Cařihradě, užil asi fotografie nebo obrazu; viděl na domě zeď zdánlivě z prken a založil na tom loupežnickou historku[18]. Ale to je omyl; městské stavby starého Orientu byly buď dřevěné z trámů, nebo z vepřovic. Vnější stěna takové zdi z vepřovic byla pobíjena prkny proto, aby vepřovice netrpěly deštěm. Zvenčí se pak ovšem zdálo, že je zeď jen z prken. Kdyby to byl May věděl, byl by psal tuto kapitolu poněkud jinak. Atd.

V celku jsou Mayovy zeměpisné a národopisné vědomosti – jak ani jinak býti nemůže – knižní a jsou úctyhodné. Je zřejmo, že léta, strávená ve vězení, kde vznikl základ většiny románů, byla pro něj léta intensivní práce. Ale význam jeho cestopisných románů není v zeměpisných a národopisných vědomostech;

May ostatně s poznatky takovými také zrovna neplýtvá, jisto je, že jistá část románů má dějiště v krajinách, kde nebyl, a u národů, kterých nepoznal, a že autor jeho fantasie a píle uměl by napsati tím způsobem romány všecky.

My si dost neuvědomujeme, že i velká část opravdu cestopisných děl vzniká podobným způsobem, spisovatel popisuje vždycky víc, než viděl, podle literatury, kterou má po ruce.

Jiná výtka, kterou mu učinili, byla, že cituje ve svých spisech slova a věty z celé řady cizích řečí, kterých sám neznal, že je prostě vypisoval z učebnic. Výtka je jistě správná. Aby se člověk naučil dobře cizí řeči, k tomu potřebuje několikaletého pobytu mezi lidem, jehož jazyku se učí. Z knih ani ve škole se ještě nikdo cizímu jazyku dokonale nenaučil. Tím méně lze se naučiti několika jazykům najednou. May plní takto někde celé stránky svých spisů docela bezvýznamnými slovy, a čtenáři to klidně přeskakují. Býval to kdysi velmi působivý prostředek, dnes je to z módy a je to plýtvání papírem a penězi[19].

Velmi si škodil May tím, když udržoval své čtenáře v klamu, že Kara ben Nemsi a Old Shatterhand je on sám a že činy, o nichž píše, jsou skutečné události; mluví z něj v tom jeho nacionální nadčlověčství. On sám na konci svého života cítil, že chybil a snažil se to vyložit dosti složitou symbolikou, uváděl, že to byla součást jeho životního plánu, který si utvořil již v mládí. Myslím, že May ve své autobiografii promítá zkušenosti svých starých let do doby své mladosti. Jako mladý vězeň, plný vůle k činu, snil svá dobrodružství na velikých slunečných prériích. Kdyby byl napsal jeden, dva romány, nic by na tom nezáleželo. Ale on napsal padesát knih nejodvážnějších dobrodružství a teprve když byly hotovy, pochopil, že je to pohádka o síle jednoho člověka.

Četl jsem v posledních letech některé Mayovy romány znovu, abych si osvěžil jejich hodnotu jako četby pro mládež; dal jsem je číst svým dětem, ptal jsem se zas studentů na jejich mínění a dojmy. Mayovy knihy jsou jako čtení pro mládež zatracovány; myslím, že neprávem.

Doufám, že ti, kdo přečetli moje řádky až sem, nebudou mne obviňovati z nekritické zaujatosti pro Maye; jsem si velmi vědom jeho vad. Ale během let změnil jsem svůj názor o něm a cítím se povinen toto říci: Mayovi bylo velmi ukřivděno jako člověku i jako spisovateli. Jako člověk své hříchy mládí odtrpěl a vyrovnal; štvanice, kterou na něj jeho odpůrci na konci jeho let podnikli, nedá se omluvit.

Ani jako spisovatel nezasloužil tolik hany, kolik se na něj sneslo. V té době vycházelo v Německu i u nás nesmírně literatury, často i chválené, která nedala světu nic nového a dnes je zcela zapomenuta. Jak nová vydání ukazují, May žije dodnes. Je přirozené, že také zestaral, půl století je dlouhá doba, ale nejedna stránka jeho prací je svěží stále. Jsou to knihy statečnosti a odvahy, knihy, z nichž září vůle k činu. Je v nich tolik vzrušení a napínavosti, že čtenář dovede při nich zapomenouti na všechno, co ho tísní. Tyto positivní hodnoty jeho prací převyšují daleko všechny stíny.

Jednu jejich vlastnost bych chtěl zvlášť zdůraznit: May je nedoceněn jako autor pro onu mládež, která jest právě ve věku puberty. V této době jeví se u chlapců odpor k dívkám i k líčení erotických scén, zato jen poněkud realističtější líčení dívčích vnad svádí je k onanii. Není autora, který by měl podobných scén méně; v Mayovi není prostě takového nic.

Prosím, aby nebylo mým slovům rozuměno tak, že doporučuji pro mládež všechny spisy Mayovy a v původní formě. Je třeba pečlivého výběru a oprav. Knihy, které chtějí i pobavit i poučit, velmi rychle zastarávají, neboť nové poznatky korigují staré vědomosti a od vzniku některých jeho knih uplynulo už půl staletí. Někde také opravdu teče krve příliš mnoho; to už neodpovídá požadavkům doby[20]. Mnoho je cizích slov, s těmi bezvýznamnými pryč. Kluky hrozně zajímá, co je to wigwam, squaw, turban a harém, ale je jim docela lhostejné, jak se v kterém indiánském nářečí nebo arabštině jmenuje košík, růže nebo skála.

Co by velmi potřebovalo reformy, to jsou ilustrace; je potřebí do nich nevtíravě vložit poznatky přírodopisné, zeměpisné a národopisné. Vydávání Mayových románů se dosud vyplácelo, dejte je tedy ilustrovat umělcům!

Proč se hochům líbí…

Adolf Cmíral,
profesor státní konservatoře hudby
a redaktor časopisu „Hudba a škola“

Tělesný i duševní vývoj dítěte podléhá určité zákonitosti, která má v normálních poměrech téměř obecnou platnost. Možno říci, že v útlém dětství převládá do jisté míry stránka vývoje tělesného, ale současně s vývojem tělesným rozvíjejí se pozvolna i schopnosti duševní. Obor smyslové činnosti a zkušenosti se rozvíjí znenáhla, a právem se říká, že děti v prvních letech života v krátké době činí vlastně větší pokroky (hlavně v myšlení a řeči), než v obdobích dalších. Svět dětské představivosti, citovosti a snaživosti se stále a stále prohlubuje. Nastává uvědomělá asociace představ, paměť stálým cvikem se zdokonaluje, myšlení nabývá konkrétnějších a přesnějších forem, rozum se snaží kontrolovati fantasii. Je to zvláště doba dětských her, kdy se velmi utěšeně rozvíjí činnost obrazivosti a snah. Kolem desátého roku city a snahy znatelně vystupují a nabývají ušlechtilejšího rázu. Zásluhou školské výchovy v této době sílí zvláště mechanická paměť, soudnost a rozum. Obrazivost v této době zvláště u chlapců přímo kypí, hledá oblibu ve velkých činech a romantické četbě. Tou dobou – mezi desátým a čtrnáctým rokem – projevují se první znatelné rozdíly mezi duševním životem hochů a dívek. A tu nastává období tak řečené „indiánské četby“, období mayovek.

O uměleckých a literárních hodnotách díla Mayova mohou býti mínění různá; nelze však spisovateli Mayovi upříti, že dobře postihl psychologii chlapecké duše, a to zejména v jejím prvém období romantického vznětu. Všimneme-li si charakteristických rysů Mayovy tvorby z tohoto hlediska, nemůžeme nedoznati, že zájem a obliba, jež poutaly k ní generaci mužské mládeže více než před třiceti roky, trvají vlastně dosud a že neutuchnou ani v budoucnu. Příčina zmíněného zájmu tkví, jak už řečeno, v přirozeném vývoji lidské bytosti, jež nutně musí projíti stadiem dětského romantismu.

Není snad hocha normálně se vyvíjejícího, který by neprošel tímto posledním stadiem vývoje a netřeba spatřovati v takových „indiánských“ a někdy i „lupičských“ zájmech význačné poklesnutí vkusu dnešní mládeže, nebo dokonce známku snížené mravní úrovně. Ostatně i v dřívějších dobách projevoval se tento rys v dětském vývoji, jak svědčí zejména obliba D. Defoeova Robinsona, který je typickým představitelem tohoto druhu četby. Ovšem je nezbytno, aby výchova uvědoměle pečovala o tyto zájmy v tom směru, by se vskutku nezvrhly v duchu literárně bezcenných detektivních románů, nebo zločinností oplývajících kinematografických představení. Romantismus, vedený chybně takovým směrem, může ovšem způsobiti nesmírné škody v mravním vývoji mládeže.

V čem tkví intensivní a nevyprchávající kouzlo působivosti Mayových spisů na duši našich chlapců?

Především je to poutavost sujetů, zpravidla cizokrajných, které volí May se vzácným psychologickým bystrozrakem, aby bavil čtenáře od počátku až do konce svého díla. Se zálibou volí látku, která už z hlediska zeměpisného umí mladé čtenáře upoutati. Střídá se tu pestrý kaleidoskop krajin i osob, jeviště dějové je plné barvitosti a rozmanitosti; přes to však děj mívá plynulou jednotnou linii, soustředěnou zpravidla kolem několika hlavních osob. Napjatá situace bývá zhusta vedena až ke krajní mezi, rozuzlení nebo vyvrcholení nastává najednou a s neobyčejným dramatickým spádem. Vzpomeňme tu jen velikého románového díla „Vinnetou“, v němž kolem bohatýrské postavy tohoto sympatického indiána je nakupeno tolik rozmanitých a často velmi spletitých dějů, tolik zajímavých zápletek a drobných i větších dobrodružství, že se živý interes čtenářův přenáší a udržuje z kapitoly do kapitoly po celé rozlehlé dílo.

Děj Mayových prací rozrůstá se pravidlem v epickou šíři, a ačkoliv bývá bohat rozličnými episodami, přece dokáže jej autor stmeliti v jednolité pásmo. Kresba osob a situací, líčených nejednou s realistickou upřímností, vyniká životností projevu. Místy objevuje se jistá mnohomluvnost, která však je dokonale vyvážena ostatními kladnými stránkami. Někdy postřehnete jistou neúměrnost celkové stavby, jindy zase těžko se smiřujete s tím, že některé dobrodružství zabíhá do fantastické sféry nemožnosti, zato však poutavost a napínavost dějového pásma nezmizí nikdy. Tato poutavost také chlapecké duši nejvíce imponuje a nelze se diviti, že ji cele zaujme.

Pedagogicky významný rys Mayovy tvorby tkví ve faktu, že autor jest ve všech svých spisech veden přísným mravním vědomím, které vždy zdůrazňuje vznešený zákon lásky a ušlechtilosti a zároveň odsuzuje temné vlastnosti lidské duše. Dobro bývá tu zpravidla odměněno a zlo trestáno. V čtenáři budí se chtěj nechtěj sympatie k utlačovaným a odpor k utlačovatelům. Dobrý hrdina bývá často vylíčen snad až příliš ideálně, vše se mu daří, vše dokáže, každý odpor zlomí, aby na konec triumfovaly jeho krásné vlastnosti. I když někdy vystupuje tento etický moment snad až s nadměrnou a nepravděpodobnou silou, nelze to zazlíti, neboť výchovného cíle bylo tím dosaženo. Z toho důvodu lze se smířiti i s nepříliš sympatickou mnohomluvností některých Mayových osobností, které někdy velmi houževnatě vychvalují činy a vlastnosti namnoze své vlastní. S povděkem dlužno konstatovati, že v novém českém vydání, jež je vydáváno v slušné úpravě a v správném a výstižném překladu, byla podobná místa přiměřeně restringována.

K zvýšení poutavosti a do jisté míry i k prohloubení pedagogické hodnoty Mayových románů přispívají v neposlední míře humorné episody, jimiž jsou díla Mayova protkána. Vzpomeňme tu jen bodré jeho postavy Sama Hawkense, nebo bystrého a pohotového Hadži Halefa i jejich srdečného humoru.

Pokud jde o charakteristické vlastnosti spisovatelského slohu, možno říci, že May vládne všemi stylovými prostředky opravdu suverénně. Umí líčiti s epickou šíří i zase s jímavou lyričností, jež místy nabývá nádechu jisté sentimentality, má schopnost rozvinouti napínavě děj a dramaticky jej vyvrcholiti, ovládá jadrnou stručnost mluvy a má smysl pro syté zobrazení krajiny a bystré vystižení dané situace. Osobitý ráz Mayova stylu lze postřehnouti zvláště tam, kde je užito břitkých dialogů, jež mají u něho neobyčejnou životnost a dramatický spád.

Shrnu-li vše, co jsem v této stati již řekl, v konečný úsudek o Mayovi, mohu říci asi toto:

Díla tohoto autora děkují své oblibě u mládeže hlavně tomu, že bystře postihují, co se duši chlapcově líbí a že tedy jsou založena dobře psychologicky. Z tohoto základního pojetí vyvěrají pak další rysy Mayovy tvorby. Je to zejména poutavost námětů, v jejichž výběru byl tento jedněmi kaceřovaný, jinými velmi oblíbený spisovatel opravdu šťastný. Další významnou stránkou Mayových děl je, že projevuje se v nich vážné mravní vědomí, jež staví vedle sebe dobro i zlo a umí jich eticky a pedagogicky vhodně využíti. Sloh Mayových prací je účinný, osobitý a je výrazově pestrý.

Z uvedených několika myšlenek je zřejmo, že v Mayově díle kladné hodnoty nad zápornými vskutku převládají a že tudíž jeho obliba není zdaleka takovým nebezpečím, jak bývá někdy prohlašováno.

Umění vyprávěti bez smyslnosti

Prof. Dr. Eduard Engel

Literatura nabitá smyslností má zaručený úspěch. Možno proto pokládati každého spisovatele za hrdinu, který upouští od lákadla smyslnosti.

Přísně umělecky vzato, je povídka bez smyslností nesporně nesnadnější. Rozhoupati smyslnost – toť pro spisovatele jenom poněkud nadaného, dětskou hračkou. Při psaní pomohou mu prapudy lidstva; prapudy čtenářů usnadňují mu úspěch. Oč jiné je to u povídky bez lásky, bez dravčí smyslnosti. Vypravěč je tu odkázán jen na věcnost. Ať mu běží o vynalezení nebo o rozvinutí děje, musí zaujmouti a podržeti bez mohutného drapáku, který vězí v smyslné chtivosti. Je omezen při volbě námětů i při tvoření svých postav. Vymýcení ženy – jak chladným dojmem to zapůsobil Ale i tam, kde se žena objeví, nepůsobí svým smyslným zjevem, nýbrž jinými, čistě ženskými vlastnostmi, někdy dokonce i vlastnostmi neutěšenými, ba odpuzujícími.

Miluji velké básníky lásky, včetně zdravé smyslné lásky, neboť tito spisovatelé podávají nám sytý obraz, odlesk života se všemi jeho barvami. Život bez milované a milující ženy – to by bylo sotva půl života. Ale obdivuji se spisovatelům, kteří slouží svému umění a při tom upouštějí od jednoho z nejjistějších dráždidel, jaké se kdy vyskytlo mezi tvůrcem a čtenářem. Obdivuji se jim, neboť vím, že jejich druh umění je, porovnáváme-li, těžší. Proč bych zamlčoval, že jsem se sám pokusil vyprávěti, mohu tedy hovořiti o tomto řemesle z vlastní zkušenosti. Psal jsem povídky, avšak z jakési plachosti a studu vyhýbal jsem se námětům „s láskou.“ Zdálo se mi, že jsou jaksi příliš omílané. Zcela nový námět „s láskou“ lze sotva nalézti, a nechtělo se mi již bezpočtukráte projednávané milostné náměty opět propracovati a polévati je nově sestrojenou omáčkou. Jsem velký přítel vynalézavosti, nového tvoření, tvoření ještě nestvořeného, neboť vzpomínám si stále, že nejstarší slovo pro básníka bylo Poietes, což znamenalo v Řecku tvůrce. Zdali pak čtenář ví, co znamená německé slovo „Dichter?“ Je odvozeno z latinského slova a značí Diktierer, diktující. Vlastně je to příšerný pojem.

* * *

Karel May patří k nepříliš četným vypravěčům „bez lásky,“ tj. bez lákadla smyslné a pohlavní lásky, nebo lépe řečeno chtivosti. Již tím získal si zvláštní místo ve vypravěčském umění.

Jeho práce z mládí dokazují, že věděl právě tak jako ostatní spisovatelé, jak pohodlným prostředkem k úspěchu v umění je žena se svým půvabem. Tyto práce psával bez jasného uměleckého cíle. Angličané říkají podobným výtvorům pot-boiler, vařidla, tedy knihy, z nichž čerpá spisovatel svoje živobytí. Kdyby mu bylo toto povolání postačilo, zajisté by se byl pak vědomě vrhl na smyslná dráždidla ve vypravěčském umění – při báječné své lehkosti ve vynalézání a vypracování jistě by byl ještě překonával obrovské úspěchy „Deníku ztracené“ nebo „Götz Kraft.“

Záštiplní a farizejští karatelé Mayovi, kteří mu vytýkali jeho práce z mládí pro „kluzký“ obsah, nesmírně přeháněli, neboť při porovnání s mnohými jinými romány té doby, jimž nebylo vytýkáno pranic, byla sešitová díla Karla Maye tak krotká, že nad nimi nemohl se žádný nezaujatý čtenář rozhořčiti.

A pak: jak mohli a vůbec směli ponechávati bez povšimnutí, jasnou a zcela zřejmou skutečnost, že Karel May velmi záhy upustil od tohoto druhu vyprávění a že se zabýval tvořením zcela jiným?

To bylo mužné rozhodnutí, prodchnuté velikou mravností. Je to snadné pokračovati v milostných povídkách. Každý spisovatel, jenom poněkud nadaný, dokáže za pomoci dobré písařky do roka čtyři rozčilující romány lásky. Byli spisovatelé, kteří skutečně tolik vyráběli, aniž ohrozili své zdraví. Pakliže zájem ochabuje, vpraví se do toho snadno urobené dusné opojení smyslů, a čtenář je tím znovu uchvacován. Vynalézavost? Nikoliv, váleček! Umění kresby charakterů? Zbytečné – smyslnost nahrazuje všecko. Avšak vypravovati bez ženy, žádoucí a žádosti hodné, stvořiti povídku, od níž se čtenář nemůže odpoutati – to již vyžaduje umění a zároveň sílu vůle.

May se k tomu rozhodl. A svému rozhodnutí zůstal věren až do své smrti: pobaviti čtenáře, lid, mládež, vzdělávati je, doprovázeti je mravně, bez užití jiných prostředků než umění vypravěčského. Dnes bude sotva zjištěno, do jaké míry bylo jasné ono uvědomění, s nímž se Karel May odvrátil od směru svého mládí a s nímž přistoupil k zcela jinému směru umění. Nám postačí skutečnost, že počínaje jistým okamžikem, asi od r. 1886, zavrhl úplně román, obvyklý po celém světě, román s láskou a se smyslnou vášní, a že se obrátil k jiným prostředkům, jež udržují napětí.

V dějinách světové literatury je to velmi řídký případ – taková změna v názoru i v uměleckém projevu úspěšného spisovatele. Význam té změny jako projevu vůle lze sotva doceniti. Snažím se, abych proto nalezl srovnání. Snad tento příklad: Vydavatel známých obrázkových časopisů, různých těch „Illustrierte“ nebo Uhu, rozhodl by se pojednou nepřinášeti obrazy polonahých ženských těl, nebo alespoň nahých nohou. Ale to si nelze ani představiti, to by znamenalo sebevraždu, zkázu!

Karel May se jednou v životě tak rozhodl a své rozhodnutí přísně prováděl. Chtěl pokročiti od pouhého spisovatele, který toliko bavil a vyráběl snadno prodejné časopisecké zboží, k lidovému spisovateli, k vychovateli, k příteli svých čtenářů. Nemůže býti náhodou, že upustil od ženy, která dráždila smyslnost: jeho vytrvalost v tvorbě povídek bez žen ukazuje na pevný umělecký úmysl. Zdá se mi podivné, že nebylo již dávno důrazně poukázáno na tento čin vůle Karla Maye. Často bylo podotýkáno, že díla z doby jeho zralého mužství postrádají smyslné nebo dokonce chtivé stránky; že však tento přísně dodržovaný směr vyplýval z ocelové vůle muže a umělce, není tak příliš všeobecně známo. Ještě méně však to bylo všeobecně a patřičně uznáno.

* * *

Potřeba podobné literatury, jakou poskytují cestopisné romány Karla Maye, je nadmíru veliká: dokazuje to již sám úspěch jeho děl. Hovoří-li někdo, jak jsem tak sám často činíval, s novináři o obsahu nynějšího denního tisku, který přece co do ohavnosti již sotva může býti předstižen, pak se mu dostane zpravidla této odpovědi: čtenáři to vyžadují. Popírám to pokaždé, nemohu však proniknouti. Popírám, že by veřejnost, čtenáři obého pohlaví, každého stáří, všech stavů, požadovali, aby jejich nutkavá potřeba po obšírném vylíčení cizoložství, smilstva, vražd dětí, loupežných zavraždění, vražd z vilnosti, manželských vražd, vloupání, padělání atd. byla ráno, v poledne a večer a před ulehnutím ještě prostřednictvím nočního vydání ukojována.

Chtěl bych poznati čtenáře, který by na prohlášení svého listu:

„Ušetříme nadále svoje čtenáře od podrobných zpráv o nejhroznějších špinavostech života“ odepsal vydavateli:

„Učiníte-li tak, zruším předplatné vašich novin,“ anebo který by přestal noviny odebírati, aniž to napsal. Snad by takový list, kterému by záleželo alespoň trochu na čistotě, ztratil několik odběratelů; ta ztráta byla by však desateronásobně vyvážena přílivem čtenářů nových, kteří by byli vděčni za to, že jejich domov bude uchráněn od bahna okolního života.

Žádný, alespoň zčásti zdravý národ není utvořen jen z chlípně založených čtenářů, kteří hodlají z každého románového díla načerpati toliko ukojení své smyslnosti a chtivé obraznosti.

Karel May, tento spisovatel mravní čistoty, tento vypravěč, jenž upustil od smyslnosti a jejího kouzla pro nesčetné čtenáře – byl kdysi – a my staří se ještě dobře upamatujeme – zlověstně označován nemravu! Ze všech zvráceností v dějinách mravů posledního věku bylo toto zvráceností nejneslýchanější.

Hrst myšlenek

Jaromír Vávra,
odborný učitel, Spišské Podhradie

Bylo mi asi dvanáct let, když jsem se po prvé seznámil s hrdiny spisů Mayových na stranách svazku „Z Bagdadu do Stambulu“. Otec půjčil mi ze své knihovny, kde May byl hojně zastoupen, tuto knihu, která mne hned cele zaujala. Ale nemohu říci, že bych ji byl „hltal“. Četl jsem dosti zvolna, dokonce s atlasem v ruce. Přemýšlet, zdali se skutečně popsané děje doslova odehrály, ani mne nenapadlo. Líčení mohutně koncipovaných příběhů v kraji málo známém, v divočině kurdských hor, v soumračné dálce roklin, v pralesích, mezi polodivokým lidem, kde hrstka odvážlivců podniká nebezpečnou jízdu za svým cílem, vedena fantasií svého tvůrce, ve službě věčně živého problému boje dobra se zlem, toto líčení, vydechující přímo pronikavě skvělou fantastičnost Mayovy osobnosti, zaujalo mne tak, že i dnes vracím se k oněm kapitolám neobyčejně rád. Četl jsem potom i všechny jiné svazky, které mi byly přístupny, a měl jsem z toho užitek i potěšení. Nebylo jediné podrobnosti zeměpisné a dějepisné, které bych si byl nepamatoval a tak jsem tehdy měl upřímnou radost, že vím o arabských pouštích, o vzniku a podstatě islámu, o poříčí Nilu atd., více než bylo v našich učebnicích. Četl jsem tehdy ovšem také Vernea, přiznám však, že u něho jsem právě ty zeměpisné a přírodopisné vložky přeskakoval, protože nepatřily k ději, jak se mi zdálo, a prostě nedovedly nijak upoutat. Byly to opisy z učebnic, a když jsem četl pro zábavu, chtěl jsem přece míti od učebnic pokoj, ač jsem na příklad přírodopis řadil mezi svoje nejoblíbenější předměty.

U Karla Maye je to zcela jiné: tam taková vložka z dějepisu, poznámka z přírodopisu, patří nutně k ději, váže se k němu, je jím podmíněna, nenápadně a nevtíravě. Jinou užitečnou a velmi zajímavou věcí byly u Maye poznatky jazykové. I řečem učil jsem se rád, o čemž by zajisté i dnes náš profesor jazyků dal příznivé svědectví. Byl jsem nadšen, že jsem nejen uměl cestovati s Kara ben Nemsi v atlase (škoda, že nebyl podrobnější!), ale že jsem též znal něco z jazyků oněch národů, kudy mne cesta na mapě vedla. Rozumí se samo sebou, že všechny ukázky arabštiny atd., které jsem nalezl, znal jsem nazpaměť.

A když později, po letech, jsem četl posudky učenců o Mayově znalosti orientálních jazyků, pocítil jsem tiché zadostučinění, že jsem jako chlapec několikrát bránil „svého“ Maye proti úštěpkům některých spolužáků, kteří, slyšíce snad doma, tu a tam i ve škole, nebo čtouce útoky v novinách, smáli se, že May byl „švindléř“, přes to však jeho romány náramně rádi – četli.

Měl jsem i praktický užitek ze své lásky k drobečkům jazyků v Mayových spisech. Nestačily mi překlady, tehdy ještě neúplné, sáhl jsem po originálech. V době, kdy mnozí kamarádi zápasili s německými slovíčky a silnými slovesy, četl jsem Maye v originále, zprvu se slovníkem, zakrátko však tak hladce jako knihy české. Ale nikdy jsem se tím nechlubil, poněvadž na mém oblíbeném autorovi ještě lpěla kletba veřejného opovržení, které se přelilo k nám ze štvanic, v Německu na „Kara ben Nemsi“ uspořádaných. Činnost Ferdinanda Avenaria a později jeho „slamáka“ z Děčína nebyla ještě paralysována – May byl v klatbě. Nechápal jsem, proč. Četl jsem jeho práce po léta a nezjistil jsem na sobě pranic z toho všeho zlého, čeho měl býti pramenem. Zato jsem se vyhýbal přímo instinktivně „Bufallobilkám“ a detektivním románům, které byly mezi studenty v oblibě. A zase po letech dostalo se mi zadostučinění, když jsem se dočetl, dávno po Mayově smrti, že právě on s pravzorem „hrdinů“ indiánských krváků, plukovníkem Codym neměl nic společného, odsuzuje ho právem jako vraha indiánů i stád bizonů.

Dnes, kdy je celý tragický osud Mayův znám, kdy možno klidně a nestranně posoudit, zdali dosáhl toho, co chtěl, není snad vůbec zdůvodněno, proč by se mělo bránit mládeži, aby se netěšila s postavami Karla Maye na jejich dalekých jízdách. Svěží líčení, poutavost děje, zdravý humor, a co nejvíce a nejvýše nutno ceniti: výhradní služba myšlence humanity, míru – to vše je mládeži přímo potřebné. V naší době ruchu a shonu, neklidu a bezohlednosti, v době hlubokých kazů morálky po válce, nemusíme se báti, že by mládež utrpěla úhony, kdyby se pohroužila ve chvíli oddechu do „Vinnetoua“, do řady „Ve stínu padišáha“, kterou považuji za jeden z nejlepších plodů Mayovy fantasie, a do všech druhých jeho děl.

May ovšem pro děti nepsal. Desetiletým Maye nedáme, neboť ho pochopiti nemohou. Ale myslím, že okolo čtrnáctého roku směle můžeme chlapci dáti Maye do ruky. Doporučuji při tom už hned poučení, aby nehledal mladý čtenář jádro ceny spisu v pouhém průběhu dobrodružného děje pro ukrácení chvíle, ale aby si už také povšiml vedoucí myšlenky, červené niti, jdoucí vším, co May kdy vlastní rukou napsal: míru, humanity. Zdůrazňuji v takovém případě zvláště u spisů z Ameriky, že právě tam bílé plemeno postavilo svoji existenci na velkolepé loupeži světadílu a na hrobech bratrské rasy. Zde ovšem je možná diskuse bez konce. Kdo vidí v bílém plemeni povolaného pána světa, bez ohledu na kulturu a existenci ras jiných, ten i dnes Maye zavrhne, tak jak to učinili pangermánští štváči, když vyšla jeho kniha „Und Friede auf Erden“. Tu mi přichází na mysl, co mi asi před deseti lety napsal F. J. Karas, známý moravský spisovatel. Našel jsem v jistém časopise z jeho pera poznámku Maye odsuzující. Dovolil jsem si dotaz, proč May vzbudil jeho nevoli. Odpověděl velmi ochotně, jeho důvody mne však udivily. Prý není proti dobrodružné četbě, ale May se k nám nehodí, protože je – klerikál a velkoněmec… Nestranný čtenář, který skutečně Maye zná, musí se tomu velmi podiviti. Kazatel míru, ironizující sám na mnoha místech německou hrdopyšnost a panovačnost, doma velkoněmci pronásledovaný proto, že stál ve službě myšlenky světového míru, je prý velkoněmcem, sám naší mládeži nebezpečným. A s tím klerikalismem to též není tak zlé. Jde arci o to, co je klerikalismus. My, kdož Maye známe, víme, že hlásal křesťanský světový názor v duchu Kristově, nikoliv tedy v duchu jakékoli církve, nikoliv v tom smyslu, jak křesťanství dnes rozumějí v Evropě ony politické strany, které si „křesťanství“ propachtovaly pro politické kejkle, někde mírněji, někde hůře. A zase May sám právě kaceřuje a zesměšňuje zneužívání křesťanství, nebo náboženství vůbec k účelům postranním, k blahobytu vlastnímu a hodně pozemskému. Kdo popírá existenci Stvořitele i vlastní duše, tomu Mayovy práce do ruky nedáme, neboť by jim nikdy na chuť nepřišel.

Abych se neodchyloval: opatrně a s vhodnou poznámkou můžeme dáti mládeži čísti Maye. Pamatujme, že pro děti May nepsal, kromě několika svazků, které pro ně sám určil. Ostatně mládež má svůj vkus a dovede si vybrati. Málokterý chlapec bude čísti n. př. Mayova „Knížete temnot“, „Vítězství světla“ a jiné symbolické spisy. Ani dospělý nemůže věděti, co se v nich vlastně skrývá, dokud nečetl Mayova životopisu. Tato upřílišněná symboličnost je, myslím, těmto svazkům poněkud na závadu. –

Zamiluje-li si mladý čtenář postavy Mayovy už záhy, dokud ho zajímá nejvíce ona lesklá stránka pestrých dějů, vezme rád i později, po letech, ony spisy opět do ruky a bude hledati skryté jádro, cestu k své vlastní duši, podle slov autorových. Skryté? Není hluboko pod povrchem, ale na první pohled každému není patrno. Kdo se dá obloudit předpojatostí, povýšeností svého suchého rozumářství, kdo má jen rozum, ale nemá srdce, kdo se blahovolně usmívá „pohádkám“, tomu May bude jen skořápkou bez obsahu, potištěnými stranami, které nepromluví. Komu je věčnost nulou, bude se Mayovi smáti.

Říkalo se, že když ne pro mládež, tedy že May psal asi výhradně pro prostý lid. Ale množství lidí inteligentních, studovaných a učenců – jsou a byli mezi nimi i vysokoškolští profesoři – dokazuje, že May mluví ke každému, kdo mu dopřeje vstupu do své duše. A kdo mu rozumí, ke komu mluví svými podobenstvími, ten nenalezne v něm snad jen pouhou zábavu na několik chvil, ale uklidnění, zapomenutí na štvavý shon života naší doby, nalezne po čase sám sebe. Kdo z čtenářů Mayových srovnává a sleduje, dožije se krásných překvapení. Jedno uvádím: to, co May učinil obsahem svých děl, čemu věnoval celou svou životní práci, co kázal, je vlastně úplně totéž, co vyjádřil tak krásně náš prvý president svým nezapomenutelným výrokem o životě pod zorným úhlem věčnosti.

Někteří pedagogové měli obavy, aby mládeži May neuškodil roznícením obrazotvornosti, svodem k napodobení. Nu, nevím, zda byl někdy někde někdo souzen jako mladistvý provinilec, protože zhřešil, napodobiv některou z postav Mayových. Nedávno jsem podobný dotaz učinil jistému učenci moravskému, ale ani ten mi konkrétního příkladu neuvedl. Škodlivý vliv považuji na základě zkušenosti za vyloučený. Není ho a nemůže ho býti tam, kde děje diktovala nezměrná láska k lidstvu, veliká míra vědomí zodpovědnosti. Nelze žádati sice, aby dospělý čtenář omlouval chyby, kterých se May jako každý smrtelník dopouští, ale tyto chyby jsou takového rázu, že mladému čtenáři nebudou ani nápadné, ani nebezpečné. May psal v jiné době, psal mnohdy pod krutým nátlakem bezohledného nepřátelství. Dožil se zklamání tam, kde čekal oporu. Viděl snad i zlé účinky špatně chápaných hesel a ideí. Jen tak si můžeme vyložit jeho tu a tam nespravedlivé stanovisko k moderní vědě, nebo na příklad k hnutí sociálně-demokratickému. Tak alespoň soudím z jeho nestranných poznámek, vtroušených na stranách jeho pozdějších spisů.

Více pozornosti a více energie na obranu zdravého vývoje duše mladistvých zasluhují skutečné prameny zla, kterými sice dospělý si nedá vzíti chuť k životu ani rozumnou víru ve vítězství ušlechtilého lidství, ale které kazí vkus mládeže, její smysl pro dobro a vštěpují lehkovážnost. Těchto si mají všímati ti, kteří mají obavy před „zlým“ vlivem tak řečených „Mayovek“: soudní procesy, rozmazávané ze sensačně-obchodních příčin v novinách (jistý velký pražský denní list se ještě v létě pochlubil, že jeho rubrika „Soudní síň“ je nejoblíbenější četbou lidu), soustavná výchova k duchaprázdné, překritizované kritice veřejných poměrů, pěstovaná opět tiskem, společenské a politické skandály, literatura, věčně počítající s drážděním sexu, nevázané a sprosté inzeráty, podobným cílům sloužící… – Nechci býti podezříván z pesimismu, ale táži se: kde v románech Karla Maye naleznete něco podobného všem těm rafinovaným narážkám na sex, které jsou takřka ve většině jistých tiskařských výrobků? A do jedné řady s tím, co ničí duši mládeže, stavíte – nebo stavěli jste – Maye? Kdo skutečně se do Maye začte a oblíbí si ho, ten nebude čísti to, co jsem výše vyjmenoval a co opakovati nechci. A bude-li to snad čísti, neuškodí mu to, neboť se mu špína bude hnusit…

Kdysi jsem si přál, aby se našla společnost, jež by děje Mayovy zfilmovala. Pokud vím, dosud se to ve větším měřítku nestalo. A je to dobře. Kdo viděl některé zfilmované romány jiných autorů, ten ví, že mnohdy film má s předlohou společné jenom jméno, někdy snad ani to ne, a jména jednajících osob. Bylo by škoda zkazit takto vyprávění velkého fabulisty z Radebeulu. Něco tak vzdáleně podobného jest otázka ilustrací. Mám nejraději knihu bez ilustrací. Nebrání alespoň volné představě vlastní. Ale když už ilustrace jsou nebo býti musí, nechť jsou dobré, vystihující ducha autorova. Pokud znám původní ilustrace německých originálů, jsou vyhovující. Též obrázky původního vydání Vilímkova jsou většinou pěkné, ale přece jen dovoluji si jim vytknouti jistou touhu po sensačním, divokém vystižení děje. Bylo by snad možno pro budoucnost je trochu zjemnit. Mám na mysli hlavně sérii americkou.

Pozoruje se, že novější vydání spisů Karla Maye jsou v textu tu a tam podobně zjemňována, na což autor sám v době svého kvapného tvoření neměl času. Je to velmi vhodný zákrok, třebas se jím nijak hlouběji do původní formy nezasahuje.

Také i vědecký názor na Maye je nyní už opraven, zjemněn. Na příklad v Masarykově slovníku naučném čteme něco docela jiného, než kdysi v Ottově slovníku naučném, kde se míní, že May překládal svá díla z orientálních jazyků.

Sugestivní způsob Mayova vypravování vnucuje čtenáři otázku, do jaké míry je historicky pravdivé, které osoby skutečně žily, kde ve světě autor byl. Nebudu se rozepisovati. Almanachy, vydávané v Radebeulu Mayovým nakladatelstvím, snesly o tom dosti materiálu, ačkoli není ta otázka do té míry ani důležitá. Kdo hledá to, co May čtenáři dáti chtěl, ví, že je lhostejno, zda v roce tom a tom Kara ben Nemsi jel v Africe přes šot či nikoliv. Vždyť se také nikdo vážně netáže, zda skutečně Mária zradila Spišský hrad Maďarům, jak vypravuje Alois Jirásek v „Bratrstvu“, a pod. Ale mnozí by přece jen rádi věděli, kde byl, které osoby poznal, co zažil. Považuji za jisté, že ve svém neklidném životě byl autor svědkem nebo přímým účastníkem scén a výjevů, které zpracoval ve svých knihách v různých obměnách, poněvadž znalost některých událostí nemohl nabýti ve své studovně, byť tam bylo hojně literatury pomocné.

Sám jsem kdysi vypátral příležitostně existenci Saida Kaleda paši z Ankary (býv. Angora), jenž vystupuje v povídce „Es sabi“ v knize „Ve stínu palem“. Můj informátor, jistý Turčín ze Stambulu jménem Osman Džélal bej, nemohl mi sice přímo o životě paši ničeho sděliti, ale požádal o informace svého přítele v Ankaře. Svůj dotaz zdůvodnil jsem zájmem dějepisným a literárním. Můj informátor Mayových spisů neznal, aniž rozuměl jazyku německému. Korespondovali jsme francouzsky a ne ovšem jen kvůli Saidu pašovi, nýbrž z důvodů jiných. Můj dotaz byl tedy jen příležitostný. Tehdy, asi před deseti lety, dostal jsem zprávu, že onen paša skutečně v Ankaře žil, byl velmi oblíbený u vojska pro svoji dobrou povahu, jinak též známý pro svou nestrannost a přísnost při výkonu moci soudní. Dopisu bohužel už nemám, ale pamatuji ještě, že bylo tam psáno doslova: „et il (Pacha) était doux comme un père pour les soldats…“ („… a byl laskav k vojákům jako otec…“). Také přesná data mi přítel uvedl, kdy paša v Ankaře vládl. Dal jsem onen dopis k disposici Mayovu nakladatelství. Snad ještě v budoucnosti dá se to či ono o mimoevropském pobyta Karla Maye vypátrati. –

May snad měl také jakýsi vliv i na některé literáty, a to nejen doma, myslím, že i u nás. Neuvádím zde příkladů, ale stalo se mi, že při četbě exotických spisů některých našich autorů, jež rád a opětovně čtu, napadlo mi: tyto obraty, tato situace nebo způsob líčení, toť jako by vypadlo z pera Mayova. Snad je to omyl. Nemyslím vůbec, že ona podobnost by byla úmyslná, je však možno, že mimoděk zůstaly jen v paměti podobné slohové obraty nebo líčení scén dávno kdysi autorem čtených, snad ve velmi mladém věku.

Za dobu asi dvaceti let nezpozoroval jsem ani na sobě, ani na někom jiném, zvláště ne na mládeži ani ten nejmenší rušivý nebo neblahý vliv z četby cestopisů Karla Maye. Nemohu tedy věřit, že by jiní mohli dokázat přesvědčivě a nepodvratně škodlivost a nebezpečnost této četby. Nevěřím, že by na světě byl někdo, koho by Mayovy práce učinily špatným. Doklady opaku jsou časté. Kampaň zlosti a závisti byla ovšem před lety tak prudká, že dodnes její echo ještě doznívá. Ale přátel Mayových nezalekne. Nejsou nekritičtí, alespoň jimi býti nemají. Chybuje každý. Chybil i May. Ale nikoliv ve svých spisech. Kdo v mládí Maye nikdy nečetl, nebo – opakuji – má jen rozum, ale nemá srdce, ten nikdy v Mayovi nenalezne nic hodného pozoru. Ale to se říká o jiných rovněž, zvláště ústy předpojatosti.

A kdyby nic jiného nebylo zásluhou Mayovou než to, že z prachu všednosti a z neklidu a shonu dvacátého století přenese nás na chvíli do svého světa svátečního, k jasným výšinám svého Mount Vinnetou, to postačí, abychom mu věnovali své srdce.

Naše doba, poučená granáty světové války, hledá formuli míru. Vezměte Maye a čtěte o jeho velikém snu světového míru a lidské ušlechtilosti. May byl fantastický idealista (jak mu to řekl plukovník Cody, alias Bufallo Bill) a proto jeho sny o míru vzaly na se fantastické podoby. Ale řekněte: není podkladem třeba i nedokonalé Společnosti národů táž myšlenka, dnes po válce, jako Mayův veliký „Shen“ a clan „Vinnetou“ – dávno před světovou válkou?

Básník a lhář

Dr. Jan Thon,
ředitel ústřední knihovny hl. města Prahy

Obírat se knihami Karla Maye, dokonce literárně, působilo ještě do nedávna u některých pedagogů a dogmatických osvětářů opravdovou hrůzu. Sám pamatuji, jak před lety v Německu, ve společnosti veřejných knihovníků, pouhá moje teoretická otázka, jaký je dnes poměr německého čtenáře k Mayovým spisům, dovedla naráz srazit nejroztomilejší přátelskou náladu na stupeň zdvořilé, ale přece jen cizí upjatosti. A přece dnešní literární věda, opírajíc se o některé poznatky sociologické a zejména od doby, kdy tzv. bibliopsychologie dává nám hlouběji nahlédnout do duše čtenářovy a dovede leccos vysvětlit, proč jsme mívali dříve jen pohodlný odsudek, vrací se i k takovým spisovatelským zjevům, jako jest Karel May, aby si znovu prohlédla a srovnala negativní, ale po případě i kladné hodnoty.

Výsledkem takové revise jest i knížka, kterou nyní vydal Otto Forst-Battaglia: Karl May. Ein Leben, ein Traum[21]. Již podtitul: Život a sen, napovídá, že autor snaží se hlouběji proniknouti psychologickou strukturu literárního díla tohoto dobrodruha, zprvu učitele, pak pobudy, zloděje a podvodníka, později horečně pracujícího spisovatele, aby nakonec utonul v divných snech a polomystických bludech, které nadobro zkomolily jeho spisovatelský elán let osmdesátých a devadesátých a zanesly ho do písčin, kde se vytratila jeho nejsilnější schopnost dobrodružnosti.

Forst-Battaglia v ničem si nezastírá trapné skutečnosti ze života i díla Mayova. Hledí – podle zachovaných zpráv pramenných, podle autobiografie Mayovy a podle jeho románů – zkonstruovat pravděpodobný běh jeho života. Není tomu dávno, něco přes šedesát let, a přece se nám život Mayův ztrácí v podivných mlhách a neurčitostech. May svou autobiografií sám k tomu přispěl. „Dichter und Lügner“ – básník a lhář, tak kdesi Battaglia charakterisuje tohoto autora zprvu drobných, venkovských povídek, vzatých látkově většinou ze saského úbočí Krušných hor, pak indiánských a orientálních románů dobrodružných a nakonec skladeb mystických. Pravda a lež, skutečnost a výmysl se v nich, zejména v prvních dvou závažných periodách, mísí k nerozeznání. Ba autor, nadán neobyčejnou schopností autosugesce, vyskytující se jen u lidí primitivních anebo s jednostranným vývinem psychickým, často by patrně nedovedl ani sám rozeznati, v čem a kde čerpal ze zkušenosti, a kde pracovala jeho dobrodružná obrazotvornost. Battaglia připouští, že May podnikl v letech šedesátých dvě větší cesty do Marseille, z nichž zejména druhá ho asi vedla přes Tunis, Egypt, na Balkán a do Rakouska. Vylučuje možnost, že by se byl octl někde na území anglosaské kultury. Ale ať tak nebo onak: vše to se dálo vždy mezi novými konflikty se spravedlností a následujícím pak vězením – posledním dokonce čtyřletým.

V té době a brzy potom vznikají Mayovy pohorské povídky, na něž nebyl bez vlivu zejména Auerbach a Christoph von Schmitt. V celku Battaglia pro tuto, pozdější indiánskou periodu dost šťastně, myslím, shledává literární vlivy, které asi – vedle vlastní dobrodružné empirie – nejvíce rozněcovaly mimořádně vznětlivou obrazotvornost Mayovu. Battaglia zjišťuje základní vliv Dumasův (Tři mušketýři a Monte Cristo), Cooperův, později Alfonsa Daudeta (Tartarin), Eugena Suea, Waltera Scotta, ba i Sienkiewicze.

V literárním rozboru přesvědčivě ukazuje, jak May tam, kde nechtěl být ničím jiným, než že psal na výdělek své kolportážní romány, dovedl – zejména v dialozích – čtenáře zaujmouti, strhnouti. Za to všude tam, kde ho napadlo psát „literaturu“, především v lícních nebo moralisujících a filosofických odbočkách, prozrazuje nedostatek vkusu a autokritiky. Battaglia usuzuje dále, že Mayovi se nepodařilo vytvořiti skutečně literární typy, charaktery, a že spíše působil jen románovou atmosférou, kulisou. Jediná z jeho proslulých indiánských postav není psychologicky věrohodná – ačkoliv nelze mu zase upříti jak dobré stránky mravní, tak mužnou pýchu, cit spravedlnosti, národní vědomí spojené s tolerancí atd.

V ohledu mravním Battaglia Maye hodně omlouvá, resp. snaží se oslabiti výtky, které zejména pedagogové do nedávné doby činili proslulým Mayovým románům a pro něž byly dány do klatby jako četba mládeže. Zdá se mi, že Battaglia má v mnohém pravdu. Byl bych si ovšem tuto kapitolu, třebaže obsahuje několik zajímavých slovesných analogií (London, Ossendowski), představoval trochu propracovanější, s moderním aparátem bibliopsychologickým. Dnes dovedeme již mnohé hlouběji vysvětliti, ba i omluviti, třebaže se tomu bráníme; a musíme bránit. (Ze zkušenosti např. vím, že sklon k dobrodružné četbě u dospělých se percentuálně nejvíce vyskytá u mužů, pracujících s ciframi, jako jsou účetní a bankovní úředníci, kterým se celá čarovná krása života ve skutečnosti proměnila do nesmírného, šedého tahu číslic.) I jinak knížce Battagliově, psané svěže a zhuštěně, bylo by prospělo, kdyby nechtěla býti jen pouhým esejem a byla by připojila i soupis důležitější kritické literatury o Mayovi. Ať má kdo o této lásce našeho mládí jakékoliv mínění, jisto jest, že tento autor padesáti dvou svazků dobrodružných románů a povídek dnes stále ještě, po třiceti letech, nalézá své čtenáře i hltouny. Není to po stránce psychologické zjev hodný pozoru?

Boj o Karla Maye

Jaroslav Frey,
knihovník, Zlín

(Poznámky k boji o Karla Maye a současně pokus o analysu příčin dětské záliby v knize „Vinnetou“.)

Byly doby, kdy sváděn byl boj o Karla Maye způsobem velmi urputným a rozhořčeným a doby ty nejsou minulostí dosud ani příliš dávnou, ani zcela překonanou, aby jich nebylo nutno vzpomenouti.

Byl to boj, vedený původně proti jeho literárnímu dílu, jenž se však obrátil okamžitě proti jeho osobě, jakmile fronta, stojící proti němu, poznala, že to jest ono slabé místo, na němž lze ho poraziti.

Karel May nebyl z těch šťastných lidí, jež osud vedl cestou bez překážek a nástrah, a myslím, že by příliš neprotestovali ti básníci, jež nazýváme prokletými, kdybych ho vřadil do jejich řad, do druhu nešťastných bytostí rázu Villonova a Poeova. Bylo tedy velmi snadno najít zbraně proti němu v jeho osobním životě. Je ovšem otázka, byly-li to zbraně čestné a mravné. Uvádím-li úmyslně jméno Villonovo a Poeovo a ještě jména jiná, jak z dalšího bude patrno, v souvislosti s případem Mayovým, činím tak ve vědomí, že není možno dívati se na případ Karla Maye jako na něco, speciálně jen tohoto autora se týkajícího, nýbrž že je to vlastně případ typický. Vřadil bych jej mezi obdobné zjevy, týkající se některých spisovatelů, proti nimž se občas musí vybouřiti okleštěná vášeň puritánských tichošlápků, kteří dovedli býti pohoršeni již i Goethovým „Wertherem“ a kteří dovedli stejně nemravnými prostředky bojovati i proti klasiku dobrodružné literatury Poeovi, proti Londonovi, Bret Hartovi atd., a, abychom uvedli poslední cíl této fúrie: i proti Remarquovi. Boj proti Mayovi byl tedy podle mého názoru spíše periodická štvanice, na níž si občas touží vzrušiti uvadlé nervy různí tichošlápci, než skutečně odůvodněná a věcná, byť naivní kritika pobouřených vychovatelů.

Proto též vidíme, že po onom vybouření nastal ihned klid. Boj proti Mayovi byl veden tak ostře, že jím byla vybita všechna sensačnost, a problém se stal nudným. Bylo nutno najíti zase novou oběť a na Maye se zapomnělo. Ovšem, nevysvětluji si jen tím klid v Mayově otázce. Ona změna byla patrně způsobena též těmi, kteří za doby ostrých bojů proti němu byli ještě hochy, kteří měli tehdy dosti odvahy čísti ho přes všechny zákazy a tresty a kteří dnes zastávají v kulturním světě mnohdy i velmi významná a vůdčí místa, aniž propadli té zkáze, již jim jejich učitelé předpovídali.

Co bylo vlastně Mayovi vytýkáno, odmítneme-li námitky, týkající se jeho soukromého života? Byly to vesměs výtky tak titěrné, že dnes působí již jen komicky. Vytýkali mu, že píše romány z krajin, v nichž nikdy nebyl, a dále, že v knihách sám vystupuje jako jeden z hlavních hrdinů. Dnes bezpečně můžeme říci, že činil-li tak, bylo to jeho právo, byla to koncese, již si může přisvojit každý autor. Je zajímavé, uvědomíme-li si, že táž námitka byla vznesena na příklad i vůči Remarquovi, a že obdobně vytýkali Bret Hartovi, že je lhář a že líčí americký západ kalifornský nepravdivě. Je přece nesmyslné vytýkati spisovateli tvůrčí fantasii.

Není třeba uvedenou výtkou příliš se zabývati a činím-li tak, děje se to z jiných důvodů. Chci uvésti z našich poměrů případ autora, jenž píše dobrodružné romány pro mládež z exotických krajin, v nichž nikdy též – jako Karel May – nebyl a jemuž to nikdo ani zdaleka dnes nevytýká. Je to František Flos, jehož „Lovci orchidejí“ se odehrávají v Americe a na Borneu. A je ještě jedna věc zajímavá, a zajímavější tím spíše, poněvadž Flos patří mezi zatvrzelé odpůrce Mayovy: Flos vytváří svou práci způsobem, jenž mi často připomínal Karla Maye, ba nalezl jsem i stejné motivy v jeho knihách, při čemž zvláště mi u Flose připomínala Maye komická figurka mistra Loupáčka. V jeho „Lovcích orchidejí“ (díl II., kapitola XVIII., str. 141 a násl.) našel jsem dokonce jednu příhodu, která mi ihned připomněla stejnou episodu ze „Syna lovce medvědů“ (kap. VIII., str. 185 a násl.). V obou je líčen příběh s tchořem, který postříká svým zapáchajícím výměškem kuchaře výpravy (u Flose mistra Loupáčka, u Maye massa Boba), který se pak musí dlouho koupati ve vodě, aby se zbavil zápachu. Jak vidět, je struktura příběhu v obou knihách totožná: shoduje se motiv příběhu, osoby i vývoj situace. Nechci tím tvrditi, že Flos dopustil se plagiátu Karla Maye, ale mám dojem, že jde tu o jakýsi podvědomý vliv, snad zapomenutý detail dávné četby. Chci tím jen říci, že nacházíme-li takovou příbuznost motivů i u odpůrce Karla Maye, nemůže býti dílo tohoto kaceřovaného autora tak špatné.

Mayovi byla dále vytýkána přemíra dobrodružnosti. To byl předsudek minulých let, kdy všechna naše literatura nesla pečeť idyličnosti. Dnes zní podobná námitka jako anachronismus v době, kdy i význační naši autoři sahají k motivům hodně dobrodružným, ba i detektivním (Čapek: „Povídky z jedné i druhé kapsy“, Vachek: „Bidýlko“ a „Tajemství obrazárny“ aj.). Zmizelo-li již během let odium, které leželo na všem, čemu se říkalo detektivka, musí zmizeti i předsudek proti Karlu Mayovi.

Ovšem na Maye se šlo ještě s jinou výtkou: že v jeho knihách teče příliš mnoho krve. A jeho odpůrci byli tak důkladní, že dokonce vypočítali, kolik tisíc a desítek tisíc lidí ve svých knihách May povraždil. Tu připomíná mi Karel May nutně Remarquovu pacifistickou knihu „Na západní frontě klid“, v níž bychom mohli patrně spočítati mrtvých na miliony. A vskutku, srovnáváme-li Maye s Remarquem, můžeme konstatovati, že i jinak mají velmi mnoho společného. Společná je jim tendence, jež jest protestem proti vraždění, proti prolévání krve a válkám vůbec, jíž není třeba pro Remarqua dokládati a jež se u Maye vyskytuje až do nudnosti. Ač ovšem nelze po stránce formální srovnávati primitivnost našeho autora s vyspělou formou Remarquovou, přece se mi ono srovnání vnucuje, a to tím spíše, že již v předchozím mohl jsem ukázati na jejich příbuznost v tom bodu, že oběma bylo vytýkáno, že popisují události, jichž nezažili. A příbuznost tu mi potvrzuje s mého hlediska i výrok jednoho 12letého čtenáře Maye, jemuž se líbil i Remarque (nevím, jak se mu dostal do rukou), takže o něm prohlásil, že je také „správný“, srovnávaje ho s Mayem.

Je příznačné pro úroveň bojů proti Karlu Mayovi, že mu bylo vytýkáno a kladeno za vinu vše, čeho se kdy dopustilo nerozumné mládí, ať již to byly romantické útěky hochů „do Afriky“, kam se žádný z nich nedostal, nebo cokoliv jiného. Myslím, že dnes již nikdo nebere těchto výtek vážně a že není tudíž třeba se jimi blíže obírati.

Nebylo vlastně zrovna mým úmyslem rozbírati a vyvraceti útoky a námitky proti Mayovi, jak jsem v předchozím činil. Že jsem tak učinil přece, stalo se jen proto, poněvadž jsem se domníval, že snad některé z mých vývodů mohou býti něčím novým v tomto sporu, aniž bych ovšem chtěl celý případ takto řešiti.

Mým úmyslem je podati v dalším rozbor příčin, proč se Mayovy knihy mládeži tolik líbí, což chci učiniti na podkladě jeho knihy „Vinnetou“. Učiním tak jednak na základě materiálu, získaného přímo od dětí, jednak na základě analysy knižního textu tohoto románu.

Materiál prvý čerpal jsem jednak z hodonínské dětské knihovny, jednak v menší míře od dětí pražských, pokud četly Maye mimo městskou knihovnu (jež Maye nepůjčovala) a konečně z různých drobnějších zkušeností od dětí, s nimiž jsem se setkal mimo knihovnu.

Na podkladě tohoto materiálu myslím, že se mohu odvážiti tvrzení, že v přítomné době není pro naše hochy nad Maye autora oblíbenějšího. V naší dětské literatuře nemá dosud tento spisovatel konkurenta, jenž by ho mohl ve značnější míře ohroziti, a snad nejbližším nápadníkem dětské přízně mohl by býti po Mayových knihách jen Burroughsův osmidílný „Tarzan“. Ovšem puritánsky vedené knihovny, v nichž se nesmí objeviti ani May ani Burroughs, už pro poslední fakt budou vykazovati jiný výsledek, poněvadž svou tendencí jsou vyloučeny z možnosti zjistiti skutečný dětský zájem.

Měl jsem příležitost zjistiti v několika případech, jak zrovna elektricky působí May na ty hochy, kteří ho před tím nečetli, a jak chlapci, kteří nikdy neměli o četbu zájem, a kteří patrně nebudou nikdy velikými čtenáři, stali se od té chvíle, kdy jeho knihu, řekněme „Vinnetoua“, dostali do rukou, vášnivými čtenáři, a to tak dlouho, pokud jeho romány nepřečetli všechny do posledního, velmi často k údivu svých rodičů, znajících jejich nechuť ke čtení. Mám na mysli zvláště jeden takový případ, týkající se hocha asi 12letého, jenž též byl znám svou nechutí ke knihám, který však, když náhodou dostal jednou do rukou „Vinnetoua“, byl by dal nevím co za každou další knihu tohoto spisovatele. Označil-li jsem tento vliv jako elektrický, pak myslím, že v případě uvedeného hocha bylo to označení neobyčejně přiléhavé, neboť mohl jsem pozorovati, že se velmi změnil i jinak. Jeho povaha se sklonem k flegma po dobu vlivu Mayova nabyla rázu neobyčejně živého a pohyblivého, což jsem u něho považoval za velmi žádoucí a cenný vliv.

Jako hlavní doklad o primátu Karla Maye u naší mládeže mohu uvésti výsledek ankety o četbě, kterou jsem uspořádal mezi hodonínskými hochy v době svého působení v tamní dětské knihovně. V ní opanoval naprosto tento autor prvá místa, i pokud se týkalo jednotlivých knih (zde to byl Vinnetou), pokud byl výsledek přepočten a zjištěn nejoblíbenější autor bez ohledu na jednotlivé knihy. Přiznám se, že tehdy mne skoro překvapil tento tak jednoznačný úspěch a jeho zrovna živelná obliba mi byla hádankou. Soudil jsem totiž před tím, že máme v naší dětské literatuře jiné, u mládeže oblíbenější knihy. A to bylo též příčinou, proč jsem se ihned věcí začal důkladněji zabývati, z čehož pak vzniklo mé otevřené vystoupení pro Maye, jednak v „Psychologii čtenáře“ (1929), jednak ve „Čtenářském výzkumu pražského dítěte“ (1931)[22].

Příčinu živelné obliby, jíž se u dnešní chlapecké mládeže těší „Vinnetou“, vidím ve dvojím: především, jak je samozřejmé, v jeho ději, a dále, což snad zůstalo nepovšimnuto, v jeho literární formě.

Není třeba příliš obšírně uváděti doklady pro první stránku. Ta přemíra dobrodružnosti, v níž jeho hrdinové zrovna tonou, aby vždy hladce, a to právě v nejhorším okamžiku vyvázli, ta metoda, která zakrývá skvělé vlastnosti hlavního hrdiny Old Shatterhanda, aby se pak projevily v plném lesku v okamžiku nebezpečí, musí nutně dojíti u dětí plného úspěchu. Dovedu si snadno představiti napětí mladého hocha, jenž prožívá osudy uvedeného hrdiny, když je tento nepoznán a velmi často i vysmíván pro své greenhornství, což klidně snáší, aby pak zahanbil a v okamžiku nebezpečí i zachránil své nejhorší posměváčky. Uvedu jen z prvního dílu uvedeného románu několik vynikajících činů Old Shatterhandových, aby bylo zřejmo, kterak musí děj hochy nadchnouti. Již ten začátek, kdy vyzvedne pouhýma rukama muže do výše, nebo když v dalším obklopen tlupou útočníků dovede jim odolati a pouhou pěstí srazí dva z nich k zemi, musí ho učiniti vysněným hrdinou hochů, pro něž boj na pěsti je denní událostí. To je svět, v němž každý hoch žije, boj a rvačky, v nichž dovede oceniti se stanoviska malého rváče takovou sílu a udatnost. Do značné míry přibližuje hochům hrdiny knihy též jejich vychloubavost, ba i chvástavost, stavěná ostře proti skromnosti a mlčelivosti Vinnetouově a Old Shatterhandově. To vše je mocnou příčinou hlubokého a nevšedního zájmu. Myslím však, že není třeba, abych o této stránce v dalším obšírněji mluvil, poněvadž tím bych neříkal nic zvláštního ani nového.

Bude jistě lépe věnovati zde více místa druhé stránce záliby ve Vinnetouovi, to jest významu slovesné formy této knihy jakožto příčině obliby, neboť můj přínos v tomto směru je snad čímsi novým.

Je to především slovesný primitivismus Mayových knih, tak blízký dětské duši. Slovník jeho románů je čímsi zvláštním a typickým a jistě pramenem nevšedního kouzla pro čtoucí hochy. Jsou to hlavně četná cizí slova, jež vesměs mají exotický vzhled a pro výslovnost skýtají hochům obtíže zrovna nepřekonatelné. Jak báječně musí ta slova zníti v jejich ústech, jsouce vyslovována doslova tak, jak se píší! Uvedu příklad: Jedna řeka se ve Vinnetouovi jmenuje Rio Boxo de Natchitoches. Jak prosaicky vedle toho zní asi slovo: „Dyje“.

V tomto směru jsou jistě skvělým soustem pro veselou dětskou dušičku ta cizí slova, která mají v češtině svůj podivný zvuk nebo přímo zvláštní smysl. Jaká to musí býti rozkoš pro kluka, jmenuje-li se náčelník Apačů Inču-Čuna. Vzpomínám si, jak jeden mladý gentleman tak nazýval svého kamaráda, ovšem trochu pozměněně: „Inší-Čuňo!“ Podobně zní v uších hochů jistě velmi groteskně jméno indiánské dívky Nšo-či. Jeden hoch mi prozradil, že mu to zní, jako když kýchne. Nebo jak báječně a rafinovaně je vymyšleno jméno náčelníka Jemesů, jež zní přímo klasicky (v klukovském stylu): „Fuj!“

Kdo by neuznával významu této slovní komiky pro děti, nechť si vzpomene na gaudium, které nám působila v mládí jména: Popokatepetl, Čimboraso a pod.

Avšak i jiná jména Mayovy knihy znějí patrně mladým čtenářům velmi kouzelně. Tak Sam Hawkens, jenž představuje živel komický a jehož jméno používají hoši velmi často jako nadávky, nebo Kleki-Petra, Old Shatterhand, Old Death, Old Firehand a ovšem tasemnicovitě dlouhé jméno: don Fernando de Venango a Colombo de Molynares y Rostredo (jsem jist, že hoch, který toto čte, neodolá, aby si je v duchu několikrát neopakoval).

Je ovšem ještě celá řada jiných slov, jejichž obliba je zřejmá už z toho, že přešla vesměs do slovníku mladých čtenářů, jak může potvrditi každý, kdo děti zná. Jsou to slova jako: uff, howgh, pshaw, greenhorn, well, squaw, wigwam, tomahawk, westman atd., jež se vyskytují v dětských hrách a ovšem i v nadávkách.[23]

Avšak nejen cizí slova jsou pramenem požitku pro čtoucí hochy, knihy Mayovy oplývají i výrazy českými, jež musí přivésti každého chlapce do vytržení. Tato slova se v knize stále opakují, tvoříce jakýsi základní slovesný její fond. Uvedu některá z nich: bledá tvář, rudý bratr, bílý šakal atd. Dovedu si představiti, jak kouzelně na hochy musí působiti, čtou-li oslovení: „Můj rudý bratr!“

Nebo jak musí působiti na hochy tak „skvělá“ přirovnání, vmyslíme-li se do dětské duše, jako je na příklad tato perla: „Ty jsi proti mně jako ropucha proti medvědu Skalních hor!“ Nebo abych uvedl ještě jiný doklad, dovedu si představiti, jak se bude líbit hochům, praví-li hrdina: „Držte hubu, sir.“ To spojení hrubosti s honosným titulem je skvělá kořist pro chlapce. Po této stránce můžeme sem vřaditi též ony vtipy, jež se vyskytují ve Vinnetouovi, byvše pronášeny komickým hrdinou Samem Hawkensem, který už jen pro ně nevymizí tak brzy z paměti mladých čtenářů. Řekne-li: „Lezl jsem po svém vlastním břichu, poněvadž jsem jiného neměl“, a zasměje-li se k tomu svým známým „Hihihihi“, jistě vyvolá u dítěte tak silnou představu, že mu dlouho bude tkvíti v paměti.

Jsem pro Karla Maye a jsem pro něho proto, poněvadž mám rád děti. Těm, kteří rozhodují o četbě dětí a kteří mají též děti rádi, jsou vlastně určeny mé vývody. Není třeba báti se jeho knih. Spíše se musíme báti sebe, abychom dětem neublížili tím, že jim vezmeme to, co snad nejkrásnějšího jim mládí dnes (a hlavně ve velkoměstě) dává: tuto četbu. A tu chtěl bych připomenouti slova francouzského pedagoga Claparéda („Psychologie dítěte“ I. 139): „Jest třeba dovoliti určitým divošským a barbarským pudům dítěte, aby se volně projevily. Nikdo ovšem tomu nerozumí tak, že by bylo nutno, aby se dítě naučilo zacházeti bumerangem, loviti medvědy a vzývati modly.“ Podle mého přesvědčení tím ventilem, jejž tu Claparéde naznačuje, jest nejlépe učiniti četbu. A to četbu Karla Maye. A nebude to podporování nejnižších pudů dítěte, jak mi vytkl V. F. Suk v „Úhoru“ v kritice „Čtenářského výzkumu pražského dítěte“, nýbrž uvolnění jejich katarse.

Výchova Karlem Mayem

A. B. Svojsík,
náčelník Svazu Junáků-Skautů RČS

Málo spisů pro mládež stihalo tolik nepochopení jako spisy Karla Maye. Vletěly jako pumy do zatuchlé záplavy slátanin bez ducha, fantasie a vtipu, kterými tehdy plnili školní knihovny jejich řemeslní výrobci.

Bylo to v dobách, kdy nám, hrbícím se ve školních škamnech, vychovatelé líčili vzletnými slovy ideály hellenské krásy dokonalého člověka, žijícího v plném jasu jižního slunce, zároveň však těžce stíhali každého, kdo byl podezřelý, že provozuje sporty. Když se rozhlásilo, že May vůbec nebyl v Americe[24] a vyšel najevo jakýsi jeho hřích z mládí, bylo jasno, že vším je vinen „Syn lovce medvědů“, zvláště když některý výstřední hoch, čtenář Maye, pustil se za dobrodružstvím do světa. Neuvědomili si tenkráte, že romantismus zmocňuje se v určitém věku každé mladé duše a že touha po dobrodružství je údělem každého dospívajícího hocha se zdravými pudy. Nepochopili, že v tomto období života, kdy povaha se tvoří a snadno přichází na scestí, vztyčil právě May mládeži ideál, státi se gentlemanem třeba v cárech zálesáka. A ovšem ani ve snách jim nenapadlo, že jednou najde se geniální hlava, dokonce neodborník, který použije těchto přirozených sklonů mládí a vytvoří na podkladě romantismu a primitivismu skvělý systém výchovy, který dá mládeži nejen plnou radost mládí, nýbrž i poznání vážnosti celého života.

Zásluhou Mayovou je také, že ukázal v lepším světle indiána, jenž vyspěl z primitivů nejvýše, a mravně i fysicky vysoko předstihoval své evropské utlačovatele. Obdobu toho nacházíme i v dnešní době, kdy šmahem se odsuzuje biograf, který se stal nejširším lidovým vrstvám právě pramenem čisté radosti, glorifikací síly, poctivosti, přičinlivosti a vtipu, které jsou dnes podkladem veliké většiny dobrých filmů.

Na štěstí setkáváme se také vždy znovu a znovu se starou zkušeností, že dobrá věc najde ohlasu v zdravém instinktu lidu přes hlavy úzkoprsých odborníků.

Dobrodružná literatura a naše mládež

Tonda Mádl,
náčelník československé obce junáků volnosti

Na člověka přicházívají v mužných letech velmi často zlé chvíle, při nichž je až úzko u srdce. Všecka mizérie života, všecka záludnost a sobeckost poprašuje popelem krásy světa a v duši vytváří podivný, tragicky zahrocený dojem; v takových chvílích jde člověk nějak do sebe, hledaje v sobě světlý bod, na němž jako na sluníčku by mohl chviličku postát, polaskat se a utěšit. Jsou to vzpomínky na vlastní dětství, vzpomínky na chvíle, kdy ještě člověk věřil, že po životních cestách jsou rozsety toliko růže a že nic jiného v životě nás nepotká než radost.

Vzpomínáme na všecky sny, jimiž jsme tehdy žili – a div: tisíckrát zatoužíme, aby se to všecko alespoň na chviličku vrátilo… Rozteskněni jdeme ke knihovně, již jsme si po krejcařích pořizovali, z knih vyjmeme tu, která nás nejvíce v dětských letech bavila, a na níž máme nejkrásnější vzpomínky. S nesmírnou rozkoší se noříme do jejího nitra a jako zázrakem vyciťujeme jedno veliké: celý současný život nesmírnou rychlostí letí do neznáma a před námi otevírají se rozkošné kraje, plné svádivé romantiky, plné bojů a zápasů, obraz střídá se za obrazem a všecko je jaksi jiné: mládí se vrátilo v zšeřelý kout pokoje. Všecky jeho radosti zavolaly, a proto ti, kdož nám tyhle knihy přinesli, buďtež požehnáni. V mužných letech vrátili nám mládí, radost a klid…

Co jsem nejraději četl?

Když jsem byl malý kluk, bydleli jsme na samém úpatí Šumavy. Idylické tiché údolí, v něm městečko s červenavou bání kostela, kolem hluboké a černé lesy, o nichž se říkalo, že není tam radno v poledne jíti, protože se v nich objevuje přízrak malého chlapce, který zbloudivší láká do hloubek lesa, aby je tam zalehl a vysál jim z těla všecku krev. Na obzoru dřímaly tajemné zříceniny hradu Helfenburku. Náš pan učitel v obecné škole byl nadšený dějepisec. Jak ten uměl vyprávěti! Když v maličké škamně začal, bezděky sesedli jsme se k sobě blíž a podlehnuvše sugestivnímu zvuku jeho hlasu, ani jsme nedýchali. Nejkrásnější a nejromantičtější obrazy letěly našimi hlavami, a na Helfenburk dívali jsme se s posvátnou úctou i hrůzou. Přáli jsme si v koutku své udivené dětské dušičky, abychom se jednou octli v jeho rozbořených zdech a prožili jednu z těch velikých událostí, které před staletími se tu odehrály. To trvalo několik let. Potom přišel zeměpis, a to bylo už něco víc. Opustili jsme temné kouty lesů, a před naším zrakem se objevily široké stepi, pouště a prérie, na nichž se člověku žilo nějak volněji. Nic jej tu netísnilo, nic mu nezaclánělo širý obzor, a rozběhnouti se do dálky bylo maličkostí. Svět, který se dříve točil kolem zřícenin hradů, vystřídán byl nedozírnými dálkami, na nichž se svobodně proháněla zvěř, a člověk; aby se tu uživil a aby tu vůbec obstál, musil projíti tisícerá nebezpečí, jež vůbec nebyla hrozná a nijak neděsila. Lov na medvědy, boj s lvy a s divokými kmeny byl hračkou. Při trošce odvážlivosti a při trošce bystrosti musel být člověk v každém případě hrdinou. To se mi dostal už tehdy do rukou Verne. Pan učitel jej měl ve své knihovně a mně, žáku s nejlepším prospěchem, jej jednoho dne půjčil. A to se pamatuji jako by to bylo dnes: na první stránce knihy „Okeánem na kře ledové“, zavalila mne veliká, nebezpečná radost. Seděl jsem nad knihou do noci, až tatínek huboval a když jsem ji dočetl, začal jsem znovu…

Historické romány letěly do kouta, zmizely i pohádky, a po téhle knize jsem pocítil ohromný hlad. Za rok jsem přečetl celého Vernea. Jednou, dvakrát, třikrát… Celý můj život se převrátil. Všecka ostýchavost a všechen strach, který kdy ve mně byl, zmizel; cítil jsem se být neustále hrdinou, a ani černé lesy v okolí mne už neděsily. Chodil jsem do nich úmyslně a hledal chlapcův přízrak, abych s ním podstoupil rozhodný boj. A ku podivu: přízrak jsem neviděl, ač jsem si jej vidět toužebně přál. Vytušil jsem však v té době klam pohádek a vnitřní rozkoš, že odvahou jsem se k tomuto poznání dostal, což pro kluka znamenalo objev ceny nedozírné. Přestal jsem věřiti vůbec pohádkám. Kteréhosi dne přišel můj starší bratr a přinesl podivné knihy s ještě podivnějšími, těžko vyslovitelnými a těžko zapamatovatelnými názvy. Uvnitř knih však bylo tolik lákavých obrázků, že přes otcův zákaz jednoho večera jsem se ke knihám dostal, zakousnul se do nich, a všecko ostatní pro mne ztratilo půvabu a ceny. Na několika stránkách jsem prožil tisíce dobrodružství – a konec: našli mne nad knihami spícího. Bylo z toho veliké pobouření. Tatínek chodil několik dní zamračen, a knihy musely z domu. Pan učitel ve škole mi udělal kázání o škodlivosti nevhodných knih, a tatínek to dotvrdil velmi pádnou pravicí. Léta míjela, a na všecko jsem už zapomněl. Až jednou na návštěvě u kamaráda – to už jsem byl v páté třídě pražské školy – uviděl jsem známé obrázky – a pak už mne nikdo neudržel. „Vinnetoua“ přečetl jsem takřka jedním dechem, pokračoval na „Old Surehandovi“, „Synu lovce medvědů“ a po řadě šel jsem od knihy ke knize… A byly těch knih haldy veliké. Našel jsem v nich nejupřímnějšího kamaráda a podlehnul jsem celou bytostí jejich velikému kouzlu. Z prérií dal jsem se přenášeti do saharských pouští, z oblastí umírajících indiánů do země půlměsíce – a všecko pěkně tajně, aby tam doma nevěděli, aby o tom nevěděl ani pan učitel. Ono se to tehdy velmi přísně trestalo. Pan učitel byl nesmlouvavý a přistihnul-li někoho při čtení těchto knih, trestal bez dlouhého povídání špatnou známkou z mravů. O tom člověku, co ty knihy psal, říkalo se všecko možné. Byl prý to lupič, vyvrhel lidské společnosti, a všecko, co v knihách psal, je prý lež na lži, nikde ve světě nebyl, a kdož ví, co všecko. Už se ani na to nepamatuji. Co to však všecko bylo platno! Dal jsem „Synu lovce medvědů“ a „Duchu prérie“ před každou knihou přednost a věnoval jsem jim celé své srdce. Zaujaly mne a omotaly kouzelnými pouty, z nichž nebylo uniknutí, a konečně ani se uniknouti nechtělo.

To byl May… Šel se mnou od jedenácti let do dnešního dne. Jeho Vinnetou žil v mé duši, a jeho osud dojímal mne nesmírně. Nechtělo se ani věřit, že mohl uprostřed života klesnout a neprobuditi se…

Před nedávnem byl jsem duševně sklíčen. Člověk se bije na všech stranách, a jednoho dne, kdyby byl, nevím jak silný, vypoví nervy službu. Hluboko v knihovně ležela ukryta řádka milých, starých knih. Mezi nimi i „Vinnetou“. V melancholickém smutku večera vynesl jsem jej do světla lampy, sedl jsem k němu a – všecko kolem mne zmizelo. Bolest smutek, únava i deprese. Otevřely se brány savan, zazářilo slunce, zavoněly pralesy, zazněly skřeky Komančů, zaharašily výstřely pušek a vzplál boj na život a na smrt, boj šlechetných proti darebům. Postava Vinnetouova a Shatterhandova prošly pokojem a do smutku duše vlily odvahu, radost a naději…

Jaký vliv má dobrodružná literatura na mládež?

U některých lidí, kteří mládeži nerozumí a kteří nikdy se jejímu srdci nepřiblíží, najdete stanovisko naprosto zamítavé. Tvrdí, že všechno zlo dnešní doby vzniká z rozšíření dobrodružné literatury. Mládež prý v ní získává zálibu ke zlu, nekriticky prý ji přejímá a napodobuje, nevšímajíc si skrovných kladů, které se prý tu a tam mezi řádky objevují. Toto paušální prokletí stihlo nejvíce Karla Maye. A jsem přesvědčen, že jím mu bylo také nejvíce ublíženo. Od svých osmnácti let zabývám se mládeží. Ostatně vždycky jsem pro mládež měl mimořádné pochopení a někdy lituji, že život můj tak nějak divně vykolejil, že jsem se nemohl státi učitelem. Utěšuji se však, že i tak je dobře. Že tím více lásky k mládeži mohu ze sebe vydati, protože nejsem sešněrován koženými předpisy vyučovacích metod a že mohu pracovati svobodně. Za ta léta jsem mnoho pochopil a mládež poznal jsem dokonale. Vycítil jsem její záliby, její touhy, i její sny a její život a porovnal jej nejednou s životem svým. Našel jsem mnoho shodného a pochopil jsem, že dnešní mládež je dál, než jsme byli my.

Kolem ní v prudkém toku valí se dějinné události. Korunované hlavy klesají s výšin své moci, nové státy se rodí z utrpení a bolesti a do bran života valí se nové a nové myšlenky. Život každou hodinou nabývá nových forem. Ve statisíci případech stroj nahradil práci člověka a donutil jej, aby mu pasivně sloužil v největším napětí sil. Popřel lidskou individualitu, nebo ji alespoň učinil věcí druhořadou a život změnil v jednotvárný, avšak také v bolestivější. Vzal mu všecko kouzlo a něhu a do všeho vtisknul tíživou starost o kus chleba. Mládeži urval kdejaký lesnatý kout, a tak tam, kde před léty jsme vyhrávali své nejkrásnější hry a bojovali nejhrdinnější boje, postavil nebetyčné moderní činžáky a rozepjal jednotvárné ulice jako chapadla. Kouzla periferií zmizela v neznámu a nenávratnu. Dolíky a lesíky už nikdo na dláždění ulic nevzkřísí, a tak mládí, zejména městské, nemá už takových radostí, jaké mívalo dříve.

My, kdož se jeho psychologií zabýváme, vyciťujeme velmi dobře jeho stesk a neukojené touhy. Vžíváme se do jeho situace, rozpitváváme jeho nitro a docházíme k jediným závěrům: Aby předčasně nezestárlo a neztratilo na své aktivitě, musíme mu všecko to, co ve jménu pokroku, kultury a racionalizace ztratilo, třeba jen zčásti nahraditi. Aby se uchránilo před duševním úpadkem, před stařeckou malomyslností – musí míti dále své sny. Neboť s tisíců věcí byla stržena tajemnost, tisíce věcí ztratilo kouzelný půvab a tisíce věcí zevšednělo. Kraje, které nás kdysi čarovně lákaly, přiblížily se na dosah rukou. A tak se nedivme, že mládež po dobrodružství touží dál. Vždyť život někdy tak málo dává, a mládeži jistě nejméně. Stačí to sotva k tomu, abychom nezemřeli steskem. Proto je nutno, aby mládež dobrodružné knihy četla, a to, oč ji moderní život ochuzuje, aby prožívala skromně na stránkách knih. Že by vzala mravní úhony, sotva kdo uvěří. Leda jen ten, jehož život popsul se do samých trojúhelníků nebo komu srdce zkazila falešná morálka. Dobrodružství bude mládeži vždycky radostnou vzpruhou. Bude se lépe dívati do světa a tam, kde jiný opatrnicky k vlastní škodě bude uvažovati o každém kroku, vykročí mládí ostře, nebojácně a zvesela. Je-li v takové knize nějak pokřivený názor, ani ten neuškodí. Vždyť s tolika podobnými se člověk setkává v životě, s tolika zápasí, a je-li jen trochu pevný, neuhne jim. A mládí? Ono lépe než kdokoli jiný vycítí faleš a nesouzvuk.

Pokud jde specielně o Karla Maye?

Řeknu předem a otevřeně: doporučuji jej hochům. Ba více. Vždycky, když večer sedíme u táborového ohně, když západ krvavě dohořel a do lesů padla tma, předčítám jim jej. A je zajímavo pozorovati účinky. Zprvu hoši poslouchali asi tak, jako bych četl pohádku. Za chvíli však cosi mocného na ně zapůsobilo, a já vím, že v té chvíli před jejich duševními zraky otevřela se jim prérie, a každé slovo, každá stránka románu nabyla konkrétních a živých forem. Osudy lidí nestaly se jen vyprávěním. Nebyly jen slovem. Vyrůstaly v tragiky lidí a ve smutek nade vším, co zlého tu bylo napácháno. Zoufalý poslední boj rasy lidí o vteřinu jejich života, zapůsobil velmi silně, a zjistil-li jsem něco v rozšířených očích hochů a dívek, tož bylo to nezvratné přesvědčení o velikém lidském bezpráví, jež tu bylo na národě pácháno. Nesčetněkráte po takové hodině chtěli hoši věděti víc: nedovedli pochopiti, proč je v životě tolik zla a proč dovedla rasa bílých míti takové příkré a nesmiřitelné stanovisko vůči rasám jinobarevným. Vzniklo z toho pochopitelně mnoho hodin volných debat, jež neutkvěly jen na tomto předmětu. Šly hloub a hloub a řešilo se v nich mnohé, co i dnes je v lidské společnosti. Docházelo se k pochopitelným koncům: Vznešenost junácké idee, která je formulována v našem junáckém zákoně a jež předpisuje a vyžaduje nezměrnou lásku k člověku, byla tím jen zdůvodňována. Z každé stránky, z každé věty čerpali hoši odvahu k životu a odvahu k bojům. A učaroval-li jim Shatterhand nebo Vinnetou, bylo to jen proto, že dovedli ocenit jejich veliká hrdinská srdce a nezměrně lásky, jež v nich bylo. I jim se tito hrdinové stali nejbližšími přáteli. Usadili se jim v myšlenkách a opanovali je. A že si konec konců hoši vzali jejich jména za jména junácká, ani se nedivím, Nemohli opravdu jinak. Naučili se je za všecko, co dobrého udělali, vroucně milovat. Přetvářku, zlo, sobectví a brutalitu tím okamžikem pochovali hluboko, a nejkrásnější věcí, kterou hoši pochopili, bylo: hájit pravdu, milovat ji a stát za ní nebojácně, odvážně a vždycky…

To je veliký klad, jejž dal May mládeži. Puritáni a farizejové jej za to kaceřovali před lety. Víc z nenávisti, že dovedl podchytit dětskou duši, což se nepodařilo jim. Nalezl nejkrásnější cestu k jejich srdcím. Lahodným slovem ukázal na člověka dobrého a šlechetného. Dnešek jej rehabilitoval. Udělal to, co měl udělat před desetiletími.

Vzpomínky na „Syna lovce medvědů“

Ing. Jaroslav Štych,
náčelník socialistických skautů

Bylo to asi před 40 lety. Ve školní knihovně jsme měli způsobné pohádky o princích, rytířích, krásných princeznách, šípkových Růženkách a Popelkách, nehledě ani k Červené karkulce a hloupému Honzovi. O to jsme my kluci, plní touhy po romantice, už ani nezavadili. Ani povídky z vesnického života s rodinnými zápletkami na starých gruntech nebo maloměšťácké historie se sentimentálními láskami nás zrovna nelákaly. Bohatýrské epopeje jsme rádi četli, ale neviděli jsme v nich ničeho ze skutečnosti, neboť jsme se naučili rozeznávati báje od opravdového života. Zdálo se tehdy, jako by zásadou všech pedagogů bylo, potlačiti v nás mladých všechnu touhu po romantice, dobrodružství, a hodně, hodně brzy nás přivázati k všednímu životu. Zabít v nás to, co jinde ve šťastnějších zemích vybírá v mládeži ony průkopnické charaktery, které nic nemůže přiměti, aby nebojovaly s dosud nepřemoženým a neodhalovaly dosud neznámé, třeba s nasazením vlastního života.

Měli být z nás hodní, způsobní Jiříčkové, kteří se dlouho drží maminčiny sukně, aby pak v životě z nich byli řádní šosáčkové, pro které je celým světem jejich rodné hnízdo. Kde se tehdy mohla vybít naše touha po mužných činech, po odvaze, ušlechtilosti hrdinů a průkopníků civilisace?

U známého nakladatele na Starém městě pražském vycházely v tu dobu otravné krváky z ovzduší zločinů a obratnou kolportáží šířily zkázu mezi mládeží měst venkova. Mohu říci s plnou zodpovědností, že byl to Karel May a Jules Verne, kteří zachránili naše mládí před tímto druhem literárního kalu i před jarmarečnými výrobky tzv. indiánek po 10-15 krejcarech, které ostatně žily a tyly jako cizopasné bejlí z ušlechtilých myšlenek Mayových o rudém muži.

Bylo mi asi deset roků, když jsem dostal první Mayovu knihu „Syn lovce medvědů“ do rukou a při jejím čtení jako by se mi otevřel dosud neznámý a nedostupný svět mladých snů. Živě se pamatuji, jak kniha putovala z ruky do rukou, jak jedinou touhou naší bylo, když vše doma usne, jíti po stopách statečných zálesáků s milou knihou při světle svíčky na své lůžko. Nebylo snad rozšířenější a milovanější knihy nad tuto dobrodružnou historii statečného hocha, který šel hledat svého zmizelého otce a který našel pomocníky a ochránce v drsných mužích amerického západu, plných ušlechtilého zápalu a odvahy pomoci při dobré věci. Humor, kterým nás udivovali v situacích plných nebezpečí, byl něčím novým, právě tak jako jejich znalosti přírody a důmyslná logika, s jakou dovedli určovati podle nejmenších stop, co se na místě přihodilo. To byli mužové našeho vkusu, hrdinové naší doby, a nic nám vzpomínku na ně nezkalily pozdější pomluvy o Karlu Mayovi, že nikdy Ameriky ani neviděl, a že si vše vymyslil.

Nechť! Jeho výmysly však byly ušlechtilé, plné lidskosti a lásky k utlačovanému rudému plemeni. Kolik básníků poznalo by v přírodě slavíka, o němž píší verše, kolik zná historii, z níž vycházejí jejich romány a povídky, kolik jich zná život jen z kavárny!

Ostatně o Verneovi se psalo stejně a přece jeho literární dílo i fantasie dochází v nynější době plného ocenění. A není dnešní skauting, Setonův woodcraft nebo i tramping ztělesněním Mayových zálesáckých snů o statečných lovcích, zlatokopech, cowboyích a hrdinných i ušlechtilých typech vymírající rasy, která dnes je vzorem pro poznání přírody a její řeči?

Karel May byl autorem našeho mládí, tvůrce nové formy romantiky, kterou jsme čekali, a bude dlouho mládeži, která z jeho spisů se naučila milovat přírodu, ušlechtilou odvahu a lidskost, učitelem a rádcem, jakého doba potřebovala.

Kdo jej může odsouditi?

Cestovatel
A. V. Novák[25]

Ovšem, i já jsem četl jako hoch některé knihy proslulého Karla Maye. Na dvě vzpomínám zcela určitě: Syn lovce medvědů a Divokým Kurdistanem. Četl jsem však i jiné a mohu říci, že mne jeho knihy tenkrát v mládí opravdu zaujaly a nadchly. Nemám nyní po ruce žádnou Mayovu dobrodružnou povídku a nemohu proto zjistiti, jak by na mne působila dnes, a do jaké míry odpovídá jeho líčení krajin, národů a jejich mravů skutečnosti, pokud jsem ji sám zjistil. Je to ostatně vedlejší, neboť neběží o vědecká díla, nýbrž o zábavnou literaturu, určenou zčásti i pro mladší čtenáře.

Napsati skutečně poutavé a zajímavé knihy pro mládež není tak snadné, jak si to mnozí samozvaní kritikové představují. Pokud se mohu spolehnouti na svou paměť a jak ukazuje stále veliký zájem i mezi dnešní mládeží, podařilo se Karlu Mayovi znamenitě. A to je nejdůležitější.

Také se nepamatuji, že by Mayovy knihy, které jsem četl, na mne působily špatně. Naopak – autor v nich všude zdůrazňuje krásu osobní statečnosti, spravedlnosti, čestnosti a rytířskosti jak u bělochů, tak i u barevných! A to je veliké plus Mayových knih. Dobrodružnost, pokud ovšem nepřevládá na úkor pravděpodobnosti a věcnosti, je jeho předností; ona nese děj a činí knihu zajímavou. Oproti autorům bezduchých detektivek, které se dnes s oblibou hltají, stojí však Karel May jako člověk i jako umělec mnohem výše!

Znemravňujícího jsem od něho nic nečetl a vydal-li nějaké takové knihy, nemohou se přece ztotožňovati s ostatními. Také zdůrazňování němectví, které se mu vytýká, je u něho, Němce, vlastně přirozené; tenkrát to bylo módní. Nezaujatý čtenář má však při čtení jeho knih dojem, že neběží nikterak o Němce, nýbrž prostě o člověka bílé rasy.

Odsouditi Karla Maye by mohl jen umělec, který v témže oboru napsal něco lepšího a dokonalejšího. A takový autor se dosud – nevyskytl. A hanobiti dílo člověka pro jeho minulost dokáže jen malodušný sosák! Já sám jsem přesvědčen, že kampaň proti Karlu Mayovi nevyvěrala z pohnutek čistých, nýbrž byla vyvolána jeho konkurenty a závistníky, kteří nemohouce napsati nic podobného, snažili se alespoň zhanobiti dílo, které mělo úspěch.

Pro mne bude Karel May vždy milou vzpomínkou, a jeho knihy řadím vedle knih Verneových, hned za Defoeova „Robinsona Crusoe“ a Stevensonův „Ostrov pokladů“…

Černošice u Prahy, v srpnu 1931

Musil cestovat?

Spisovatel
Karel Hloucha[26]

Samozřejmě, že v dávném mládí četl jsem Karla Maye, ještě když vycházel u Vilímků. Neuškodil mi, jako asi nikomu.

Postavy jeho románů byly takové, že musily se státi hrdiny chlapeckých snů, kteří dlouho ještě utkvívají ve vzpomínkách. V jeho knihách již tehdy vadila mi poněkud schematičnost děje, kde po dobrém skutku šlechetného hrdiny následuje pravidelně odměnou vyváznutí z těžkého nebezpečí. Nuže, to je celkem vedlejší a pramení ze silně náboženského zabarvení téměř všech Mayových spisů.

Ovšem –: doba, prostředí a námět děje, ve kterém jeho hrdinové vystupují, měly vzápětí jejich činy, většinou násilné, a život lidský nepadal tu valně na váhu. Operoval příliš s těmito argumenty. Vytvořil však v dobrodružném románu typ individuální, a to je již samo nespornou předností.

Ptáte se mne, zda může býti výtkou Mayovi, že země, o nichž píše, neznal z autopsie.

Nikterak. Já sám a celá řada autorů, popisujících ve vědecko-fantastickém románu kraje daleké, nestudovala je na místě. Mnohý musil by seznati celý svět – a to je fysickou nemožností. Typickým příkladem je Jules Verne. Z mého hlediska je lépe, nekonati těchto studií na místě, neboť promítnuty prizmem představivosti, jsou oproštěny od nevyhnutelné jinak substance – všednosti, která by mohla – ale nemusila – dusiti let obraznosti.

Mayova „neznalost světa“

Prof. Dr. Stanislav Nikolau,
redaktor zeměpisné revue „Širým světem“

Karel May měl nesporně vliv na mysl mládeže koncem minulého a počátkem dvacátého století. Jeho romány budou tvořiti podobnou epochu jako kdysi práce Cookovy, Defoeovy, Mayne-Rheidtovy a Ferryovy, jehož „Zlaté údolí“ bylo napodobeno tak mnohokrát jako Defoeův Robinson. A vedle Maye byl to Jules Verne, který vtiskoval do duše mládeže té doby ducha mnohem ušlechtilejšího, než činí dnešní detektivky, upínající mysl jen ke kriminalistice.

May vystihl dobře náladu mladé duše, toužící po hrdinských činech v nejtěžších chvílích a v nejpodivnějším prostředí různých krajů. Jistě u mnohých hochů i dívek Old Surehand či původní Shatterhand byl ideálem, vyhovujícím všem požadavkům antické kalokagathie, spojení ušlechtilé mysli, gentlemanství, s tělesnou silou a výkonností. A přátelství náčelníka Vinnetoua jistě překlene onu chorobně založenou propast plemenné nenávisti mezi bělochy a rudochy, jak ji vypěstovaly boje let padesátých v Americe.

Je přirozeno, že Mayovy romány nejsou stejné ceny, že jeho první práce psané s plnou svěžestí se podstatně liší od pozdějších jeho děl. Tomu konečně neušel žádný autor, aby při velkém úspěchu ze sebe nevydal vše, co měl. Proto se toho chytla konkurence a vyčítala mu dvojí základní chybu:

jeho soukromý život,

a jeho osobní neznalost světa.

Pokud se týká jeho soukromého života, byl soud nad Mayem nespravedlivě tvrdý, kdyžtě u jiných – a skoro právě nejslavnějších – autorů není na závadu. Zvědavá literární historie rozebírající do všech podrobností život autora ani netuší, jak sama kope hrob svému literárnímu idolu. Vzpomeňme jen Burnse, Byrona, Wildea, jehož jméno se Angličan sotva odváží vysloviti, Dostojevského a jiných, když nechceme jít do naší literatury, abychom nevzbudili námitky. Nač kaziti si dojem vznešených myšlenek, krásy literární tvorby, ušlechtilou zábavu starostmi o soukromý život autora?

Nejvíce bylo Mayovi vytýkáno, že za dějiště románů volil vzdálené kraje, jichž osobně nepoznal. Pokud jsem pročetl první Mayovy romány, není to tak zlé s líčením prostředí. May se nejprve informoval o dotyčných krajích četbou cestopisů. Je možné, že dnes po 40 letech mnohá divočina – někdejší jeviště Mayova románu – je právě tak kulturní zemí jako kterýkoli kout Evropy a připadá proto v Mayově líčení podivnou a nesprávně vystiženou. Jsou-li tam některé závady, zahladila je současná doba, tak rychle nivelisující zvláštnosti národů a způsob jejich života. Dnes již nepadají na váhu.

Ostatně taková výtka by mohla postihnouti všechny geografy, že píší o zemích, kde nikdy nebyli. A přece např. Kant, jenž celý život neopustil Královec, patří mezi vynikající geografy, po něm i Ritter, Peschel, Reclus, Mill a jiní spoluzakladatelé regionální geografie vytvořili díla hodnotná. Tak i Chavanne, jenž nikdy Afriky nespatřil, bude stále pro svou dobu klasikem zeměpisu střední Afriky.

Záleží mnoho na smyslu pro rázovitost kraje a lidu. Právě lidé, kteří prožili celá léta v některé cizí zemi, nemohou ani dobře vystihnouti rozdíly a zvláštnosti svého prostředí, protože jim to připadá tak běžným, tak obyčejným, že ani si neuvědomují rozdílu. Záleží mnoho na pramenech, na studiu příslušné literatury, aby pak nevznikly takové nesmysly, jako když napsal český spisovatel cestu po Austrálii, o níž zvěděl z jakýchsi kusých cestopisů a přírodopisů.

Mayovy romány neutrpí nijakou nepřesností zeměpisnou. Vykonaly svůj úkol a dále budou lákat mladé duše, jimž hrdinové Mayovi jsou ideálem stejně jako Dumasovi mušketýři. Bude-li jednou některý sociolog rozebírat duševní nálady a proudění konce minulého a počátek našeho století, musí přihlédnouti k Mayovi, jakožto spolutvůrci povahy mládeže. Karel May byl masovým miláčkem a měl mnohem více vlivu, než leckterý spisovatel jeho doby, dnes literární kritikou vynášený.

Jaký vliv může míti i zdánlivě prostá kniha, plná dobrodružnosti, literární kritikou celkem opomíjená, toho příkladem je kniha Carlé-Rosenova: „Na polepšenou v Americe“. Líčí vzpomínky autora z kubánské války, v nichž se zračí ubohost tehdejší americké armády. Ta kniha způsobila, že v celém Německu zavládlo jisté opovrhování americkou armádou, než zasáhla na bojiště evropské. Spletla samotného Hindenburga, jenž pak pocítil těžce svůj omyl.

Proto je nebezpečno choditi kolem takové masové literatury s povýšeností přísného kritika, jenž bloudí po výšinách a žije v oblacích, kdežto právě v naší demokratické době nutno přihlížeti k pramenům, z nichž se napájí dorost celé doby.

Bret Harte a Jack London zastínili sice Maye novostí látky, film z cizích zemí, zvláště z Divokého západu, zatlačil i slávu Billovu, ale přes to přece Mayovy romány budou docela dobrou studnicí zábavy, v mnohém směru ušlechtilejší než leckterý současný obchodní brak.

Skauting a Karel May

F. M. Marek,
B. P. E., ředitel pražské YMCY

Tak před 25 lety ještě každý mladý hoch četl Mayovky. Nejen že je četl, ale živil v nich svůj vysněný život, obdivoval hrdinské činy rudých i bílých gentlemanů Západu, prožíval dobrodružství na prériích i v Kordilerách, v Bagdadu a jinde, učil se stopovat a usuzovat podle zanechaných stop, doufal, že mu štěstí popřeje, aby se podíval za moře, do vzdálené Ameriky, kde se pasou stáda buvolů a na prérii se honí indiáni.

Když k nám přišel skauting, historky se stávaly skutkem, a my jsme si dávali jména a připisovali vlastnosti Inču-čuny, Vinnetoua, Old Shatterhanda a jiných. Plížili jsme se k táborákům a dbali toho, aby odraz ohně se nezrcadlil v našich očích, abychom se tím neprozradili. Jako kluci jsme si již hráli na indiány a bělochy, a Apačové byli oblíbeným jménem nás indiánů. Četli jsme Mayovy knížky pozorně a řekl bych až nábožně, a co zajímavého, nikdy jsme si z jeho popisů nevybírali ty otrhané a bezcharakterní postavy, byť se proslavily bůhví jakým činem. S těmi jsme nesympatizovali. Pro nás byla hlavně světlá postava Vinnetouova a Old Shatterhandova hlavními představiteli pravého zálesáka. Chtěli jsme něco udělat, pracovat, abychom se někam dostali. Vždyť hned na počátku knihy o Vinnetouovi May ukazuje, že greenhorn se může něčeho dopracovati a prací něco dokázati, umí-li se k práci postaviti a v ní poctivě vytrvat. Z učitele se stane inženýr, z inženýra náčelník indiánů a proslavený stopař a ochránce utlačovaných a potřebných, bez rozdílu barvy pleti. Nikdy May nechválí pijáky a tuláky bez práce, bez srdce.

Co se nám dále líbilo, byl jeho názor na tělesnou zdatnost a schopnost. Nezapomínal na ni nikdy, nepřeceňoval ji však jako jedinou a nejvyšší. Když starý puškař Henry rozmlouvá s greenhornem-učitelem, říká mu: Měl byste pěstovat tělesnou kulturu. Poukazuje na důležitost sportu, na přirozené tělesné cviky, jako je běh, zápas a plování. Z nich pak má vycházeti zájem o tělesnou zdatnost, která zase má sloužiti zdraví a práci, kterou konáme. Podívejme se i na dnešní dobu, která stále upozorňuje na tyto cviky jako na cviky základní a přirozené, potřebné každému člověku.

Měli jsme tedy v takové četbě dosti příkladů, které nás inspirovaly k dalším věcem. Vysmívat se však tělesně slabším nebo snad mrzákům, to nedělal ani Old Shatterhand ani Vinnetou. Když se v jeho románu jeden běloch hrbatému vysmívá, dostává se mu tohoto poučení: Jen suroví a nerozumní lidé se vysmívají nezaviněným tělesným vadám. To by bylo pod naši „čest“ porušiti zásady silných mužů. Pro nás bylo v těch knížkách mnoho nápadů a poučení, mnoho ideálů, které jsme si brali za své a podle nich se v občanském životě řídili. Nepili jsme lihovin, chtěli jsme umět plavat a běhat, střílet a zápasit, jako to dělali hrdinové v jeho knížkách. Hltali jsme i jiné knížky, četli jsme Verneovky a občas Cliftonky i Buffalobillky, ale ty jen zřídka, avšak neřídili jsme se podle nich. Málo jsme četli krásnou literaturu, asi jako kluci dnes. My jsme nebyli jiní, jen jsme měli jiné knížky. Dnes jsou v módě dobrodružné a detektivní romány anglických a amerických spisovatelů, které po většině líčí život trampů a povalečů, jejich lásky, život v barech, hráče karet nebo obratné zloděje, mistry v přetvářce a v přestrojování.

My si hráli na indiány, na pravé zálesáky, dnes si hrají na trampy se svými chatami, kde krb a děvče hocha zahřeje a láhev brandy povznese, za doprovodu kytary nebo banja. Zajímavé je, že jsme měli nejen jinou literaturu, ale jiný život, než dnešní mládež. Nám byl vzorem silný, statečný a zdravý muž: Vinnetou nebo Old Shatterhand, dnešnímu hochovi „Starý tramp, děvče, chata a brandy“, jak většina písniček dokazuje.

Když jsem se ještě jednou vrátil ke čtení Vinnetoua, všiml jsem si i jiných pěkných myšlenek, které tam May vyslovoval. Nikde v nových knížkách dobrodružných jsem nic nečetl o rovnosti bílých a barevných. Víme, jak se stoprocentní Yankee dívá na Číňana, na Japonce, na černocha nebo indiána. Najednou se ve Vinnetouovi praví: Rudoši jsou lidé jako my. May vyslovuje se tam pro rovnost všech plemen a ras, když praví: Žádný z nás si nesmí mysleti, že je lepším druhého, protože má jinou pleť. To jsou myšlenky ne nové, avšak i dnes dobře platící.

Poukazuje-li se na uměleckou hodnotu Mayových knih, o tom musí rozhodovati odborníci nejen literární, nýbrž i ti, kdož znají mládež. Mládež se dobrodružných povídek nevzdá. Zakážete-li je, sáhne k jiným, třeba mnohem horším, než které jsme jí vzali. Mayovky měly svůj půvab v dobrodružství, měly svou cenu i v ideálech, které tam autor staví na odiv. Hrdina tam není nikdy opilcem, byť i užíval hrubé síly, nikdy není surovcem. Ušlechtilost v činech i ve slovech, bez erotických zásahů, jsou příznačnými stránkami jeho románů.

Dnešní mládež už Mayovy knihy čte zřídka[27], má jiné, odpovídající požadavkům dnešní doby. Zdali lepší, ať rozhodne zase čas. Karel May patřil mládeži předválečné, která žila romantiku ve svých představách. Dnešní mládež romanticky žije v chatách, v trampských táborech, v písničkách a knížkách, kde jsou už jiní hrdinové. Ale Karel May patří přece vzpomínkám všech starých skautů.

Karpatský lovec o Karlu Mayovi

A. Jablonský,
správce-učitel. Slatinka, Slovensko

Dnes musí každý uznať, že ten May, tak krute prenásledovaný, by zaslúžil, keby žil, prvý mierovú cenu. Ktorý spisovateľ vyjádril tak veľkú lásku k ľudstvu bez rozdielu barvy pleti, jako on? U nás ani nie jeho diela nesú vinu, že bol opovrhovaný, ale že je Nemec. No, špatný vták, čo do svojho hniezda špiní, on však ani slovom sa nevyjadril nikde zle o žiadnej národnosti, všade hlásal mier, lásku k bližnemu. Iní zas vytýkajú mu fanatické náboženstvo. Hja, dnes je mnohým náboženstvo cosi stredoveké. A May predsa nikde neuponížoval iné náboženstva, hľadal všade cestu pravdy. A ten May kazí mládež, z ktorého diel kňazi vyberajú citáty? Vytýkajú mu až príliš nemožný dej románu. Nuž, a kdeže tvrdil May, že to sám zažil?

Kto nechápe jeho „Já“, ten súdiť nemôže. Kto nechápe jeho ideí, myšlienok, nech si radšej prečíta Buffalo Billa a nech má potešenie z jeho vraždenia. Sám, jako chlapec, čítaval som Mayho pre dej, pozdejšie som ho odsúdil – a dnes čítám ho zas a nad každým riadkom sa zamyslím. A kde nasbieral toľko síl, že uprostred prenásledovania môhol toľko písať? Na to nik nemyslí. A odkiaľ jeho znalosť pomerov, zvykov, krajov, atď.? Nadobudol si ju z knih? V meste žijúci, bezpečnosťou obklopený člověk, čo opovrhuje vonkovom, chudobou, myslí, že celý raj je v kaviarňach a baroch, kto však miluje prírodu, utéká sa k nej, cítí s ňou, vie čítať v jej tajnostiach. Kto opísal krajšie prírodu, život lovcov, hony, jako on? Jako by som v Karpatoch pri ohníku počúval vyprávať neuveriteľné a predsa pravdivé historky Nimrodov.

Zažil som mnohé veci, ktoré by považovali dolnozemskí lovci za latinu, keby im to vyprával. Toľké epizody z lovu len ten môže popísať, kto ich zažil a May ich popísal verne. A že necestoval! Či nie je zaujímavé, že dej románu kladie v rôznych zemiach len na určité miesta, tie však popisuje podrobne? Prečo by bol neprešiel kraje americké, africké a pri tom v rezerváciach, alebo v stanoch Beduinov nasbieral material k deju svojich románov. A kto môže tvrdiť, že mnohé nezažil? Žiadne nemožnosti nepísal – veď povstanie Kurdov, riadenie Arabov v Palestíne sa stalo v prítomnej dobe a kto tam náhodou bol, istotne zažil ešte neuveriteľnejšie veci. Alebo čo zažili naši legionári? Veru v pustatinách arabských, saharských, či v pralesoch amerických, alebo tajgách azijských nestojí za každým stromom policajt s obúškom. Jak bystré oči, smysly má takýto lesný tulák, sám som mnohokráť videl i u naších lovcov, to je však marné vykládať, to zažiť treba a len majstrovská ruka môže niečo také perom zachytiť.

Konečne, keby May napísal bol deseťkráť toľko kníh, neľutoval by som za ne peniaze, stokráť radšej ich čítam, jako všetky iné romány, lebo z pera Mayho dýcha láska nie smyselná, ale láska opravdivá, láska k prírode a všetkému stvoreniu, jeho slová povznesú a dej románu pri všetkej svojej napínavosti je predsa veľmi zaujímavý, čím uspokojí jakékoľvek požiadavky. Jeho diela nestačí prečítať raz, ja čítám každý román dvakráť, nejprv dej, opestrený zdravým a neoceniteľným humorom, s výbornou charakteristikou osôb, pri druhom čítání hľadám a nachádzam pravdu, smysel, ideu, lásku.

Co soudím o Karlu Mayovi?

Profesor
Karel Juda

Máte pravdu, že jsem se zabýval „problémem Karla Maye“, ale v žádném ze svých článků jsem nenašel, že by byl problémem. Naopak: je průhledný jako sklo.

Seznámil jsem se s ním v kněžském semináři katolickém v Celovci. Otcové jesuité, kteří to semeniště spravovali a nás majstry do tajů kněžského řemesla zasvěcovali, vysoce si Maye vážili jako „laického misionáře“. A „Deutscher Hausschatz“, kde vycházely Mayovy romány, „bezvadně katolické a počestné“, jak se říkalo, začínající se potom v sebrání onou první sérií, kterou právě znovu vydáváte (osmidílné „Reiseabenteuer“ Ve stínu padišáha[28], šel pro zájem o Maye na dračku. Bylo to v letech 1892-93. Čeho jsem se tehdy od něho mohl dopíditi, všecko jsem přečetl německy. A vyznám rád, že jsem se od Maye naučil německy číst, mluvit, že jeho knihy mi byly tím prvním „žvancem“, kterým se musí člověk prokousat, aby si zamiloval cizí literaturu. Na to byl May dobrý. On všecko tak důkladně vypoví, i to, co čtenář už dávno ví. Hojné dialogy, humor slovní i situační, kromě toho ustavičné napětí, dobrodružství jedno za druhým – slovem, May se mi v originále četl tak hladce, jako kterákoliv kniha v mateřštině. Ovšem, dostavily se i kritičtější úvahy. První poposadil Maye na místo nižší jako znatele jazyků a krajin páter Hübner. To byl náš orientalista, Smyrnensis mu říkali, poněvadž 15 let přednášel arabsky a bůhví jak ještě na nějakém učení ve Smyrně. Byl filolog nesmírně učený. Ve své cele sedával celé dni na koberci mezi starými lejstry východních národů, studoval a při tom věčně kouřil krátké.

Chodil jsem k němu na chaldejský a arabský privát. Nuže, také u Maye se mluví arabsky. Zeptal jsem se na to Hübnera. Mávl rukou a potom na řadě podrobností dokazoval své podezření, že May a Orient se neviděli a mluvit neslyšeli, což brzy potom bylo dokázáno, myslím od Dr. Cardaunse[29].

To ovšem nevadilo, aby obec „May-Käfrů“ nerostla. Čtenářská mládež stále dorůstá a stále touží po stravě těkavé, odlehle romantické. Neupírám Mayovi zásluh. Je to „Lesefutter“, co mládeži dává, ale neškodný. Některé romány jsou dokonce i umělecké, zvláště tam, kde se jeho fantasie v mládí mohla volně, bez kontroly rozehřát a rozehnat, třeba ve Vinnetouovi nebo v knize „Divokým Kurdistanem“. V pozdějších románech jako „V říši stříbrného lva“, zabíhal do alegorií, náboženských traktátů a polemik se svými odpůrci a docela už ztrácel půdu pod nohama a míru povídavosti.

Když však Maye konfrontujeme s literaturou, která dnes s tisícerých stran doráží na zvídavost mládeže, můžeme Mayovi poděkovati, dovede-li zájem našich školáků trvaleji upoutati.

Jistě neublíží ani jejich duchu ani jejich dobrým sklonům.

Má kytička Karlu Mayovi

Ing. Dr. Karel Kříž,
redaktor „Práva lidu“

Literární kritika není ani mým povoláním, ani mým soukromým koníčkem. Sleduji-li několik světových literatur, kvůli nimž jsem se dokonce učil cizím jazykům, činím tak jen pro své soukromé potěšení. Mým povoláním je rozbírati zjevy ekonomické a nikoliv literární, studovat národní hospodářství a ne beletrii. Až na jednu výjimku jsem nepsal ani o Karlu Mayovi ani o jeho spisech a činím-li tak nyní, nejde mi o žádné hodnocení literární nebo filosofické, nýbrž chci prostě, jako řada jiných, položiti také svou skromnou kytičku na jeho hrob. Možná, že to bude kytička uvázaná rukou velmi neumělou a přiznám se, že jsem do této práce mnoho chuti neměl. Nebýti jisté mé slabosti vůči Karlu Mayovi, sotva by byly tyto řádky spatřily světlo světa. Po této omluvě pokusím se vysvětliti tak, jak mi běží hlavou myšlenky při vzpomínkách na to, čím mi byl a ještě je Karel May a jeho knížky.

První má vzpomínka na Karla Maye je někdy ze čtvrté třídy obecné školy, kdy jsem vášnivě četl cestopisy. Bylo to, nemýlím-li se, po přečtení Stanley-Holubova cestopisu „Nejtemnější Afrikou“, když jsem v Kutné Hoře v obecní knihovně dostal do ruky knihu „Vinnetou“. Myslil jsem, že je to zase asi nějaký cestopis neznámou pevninou či zemí zvanou „Vinneta“ a chtěl jsem mít jakési pokračování v putování Afrikou v tomto putování „Vinnetou“. Znamenal tedy pro mne první May, kterého jsem četl, po jisté stránce zklamání a rozčarování. Jenže jaký by to byl kluk v těch krásných dobách před válkou, aby nebyl okouzlen Rudým gentlemanem a celým jeho příbuzenstvem a ovšem také kamarádstvem jeho bílého bratra Old Shatterhanda? Z této doby mého mládí utkvělo mi několik dojmů pro celý život. Jeden z nich je ten, který se vztahuje k „smrti Vinnetouově“. Zasním-li se trochu, je to vše ještě jako dnes: horké, letní prázdninové odpoledne, a já ležím doma na podlaze, kam pálilo oslňující slunce. V koutě u postele ležela na zemi kniha, třetí díl Vinnetoua, v níž jsem rozčileně četl.

Jako dnes pamatuji, že jsem ležel na břiše, komíhal bosýma nohama sem a tam, opíraje se o zem koleny a lokty a ještě dnes cítím pohnutí, které se mne zmocnilo, když jsem došel k tragické události na hoře Hancock. Nečetl jsem již léta Vinnetoua, ale vsadím se s každým o cokoliv, že si jméno té hory pamatuji naprosto přesně, jako si přesně pamatuji slanou chuť slz, jež mi stékaly po tvářích.

Romantika dětství před válkou byla jiná, než romantika dnešního dětství. Nebylo automobilů a letadel, a celý život byl daleko méně překotný a vzrušující. Dětství bylo také podstatně delší a trvalo nám tak asi do kvarty, kvinty a snad i sexty. Pamatuji se živě, jak jsme jako sextáni většinou ani přesně nevěděli, čím se liší kluk od holky a jaké jsou vlastně základní rozdíly organismu, o nějakých zkušenostech v tomto směru ani nemluvě. Když jsem po válce učil o deset, dvanáct let mladší sextány (ovšem v Praze), dávaje jim soukromé hodiny jako chudý student na vysoké škole, podivoval jsem se otrávenosti některých z nich a jejich řečem, jak „mají vše za sebou“ a jak jim už „život nemůže nic dát“. Jsem dalek nějakého puritánství, ale pokládám čistotu našeho dětství za daleko lepší, než určitou laxnost současné doby a myslím, že odečteme-li i ty trochu přehnané náboženské reflexe v Mayových knihách, že i jeho čistota nám dávala více, než dnešní mládeži dává pornografický bulvární tisk denní a týdenní. Pokrytci anebo hlupáci mohou psát o „škodlivosti Mayovek pro mládež“, ale každý rozumný člověk přizná, že Mayovky byly nesrovnatelně blahodárnější četbou pro tzv. „mládež dospívající“, než deníky mravných a politických desperádů a hnusné pornografické týdeníky, které v takových nákladech otravují náš lid.

Mayovky jsou v mé paměti nerozlučitelně spojeny se slunným dětstvím, s loukami a lesíky a potoky kolem Kutné Hory, s koupáním v teplých letních rybnících a s hrami s kamarády, kteří se ovšem už dávno zatím rozběhli po světě. Dodnes je mi Vinnetou, Old Shatterhand, Sam Hawkens a Swalow emanací těchto šťastných dnů, stejně jako Hadži Halef Omar ben Hadži Abul Abbas Ibn Hadži Davud al Gossarah (zase se vsadím o správnost tohoto jména) a řada přátelských postav z arabských cyklů Mayových je spojena s představami, vážícími se k mým kamarádům z dětství, kteří se o tato různá jména podělili. May je pro mne svěží dětská romantika, v podstatě veselá a smírná, osvěžení a vzpomínka současně. Že tu jde skutečně u mne o tyto asociace, vyvozuji z faktu, že Mayovky, které jsem tehdy nečetl a jež se mi pak náhodně dostaly po letech anebo nedávno do rukou, už mne téměř vůbec nezajímaly a ani jsem je snad nedočetl.[30]

K těmto starým známým – „Vinnetou“, „Po stopě zlého činu“, „V říši stříbrného lva“, „Na Tichém oceánu“ a „Třemi díly světa“ – jsem se často vracel zejména tehdy, když jsem byl přetížen teoretickým studiem doma u maminky v Kutné Hoře. Vedle malé procházky bylo mi jediným osvěžením hraní na housle a chvilka četby v těchto starých, ohmataných, milých knihách, v nichž už v nejedné dokonce chybí listy, které patrně vyrvali kamarádi, spolučtenáři. Je to ostatně potvrzení známé poučky, že lidé nechtějí později už čísti nové knihy, nýbrž chtějí znovu a znovu číst knihy, v nichž se jim kdysi z těch či oněch důvodů zalíbilo. A tak při státnicích a rigorosech, vlastně při přípravách k nim, vyrukoval vždy znovu Karel May a všechny jeho postavy na scénu. Dodnes, kdy už mi snad žádné státní zkoušky ani rigorosa nehrozí, je mi tento „můj“ May milým a rád se k němu třebas jen na chvilku vracím.

Než nevím, zda mohou čtenáře tohoto sborníku zajímat tyto čistě osobní vzpomínky. Avšak podávat literární rozbory není mým úkolem a ani bych to nechtěl činit. Vím, že s Karlem Mayem nebylo vše tak v pořádku, jak bych si byl přál, aby bylo. Ale to je docela jiná kapitola, a již vpředu jsem řekl, že se tím nemohu ani nechci zabývati. Já sám si Karla Maye vážím, ať již byl, jakým byl, a jsem přesvědčen, že nebyl lumpem a že nebyl ani stín toho „nepřítele mládeže“, jak se někteří pokoušeli kdysi a snad ještě dnes jej vykresliti. Karel May byl člověk jistě celkem upřímný a snad i nešťastný, ale dobrosrdečný a měl humor i veselost, které lumpové postrádají. Nebyl krvelačný, a teče-li v jeho knihách tu či onde krev, teče skoro bezbolestně a nezanechává v nás hrůzy ani příliš lítosti. Musilo to prostě být, aby ta či ona milá anebo nepříjemná postava z románu odešla anebo utrpěla bolest či zranění. Ale vše děje se spíše jen obrazně a tak jaksi mimochodem, bez ukrutenství, přílišné krve, radosti z ní a děsu.

Může-li ještě dnešní mládež, mládež biografů, rozumějící automobilům a letadlům, žijící tak brzy erotickým životem a žijící docela jiným tempem a zejména jiným životným stylem, než žila mládež před válkou, Karla Maye číst, nevím. Není mým úkolem, abych tuto otázku zodpovídal.

Ale jednu otázku bych chtěl zodpověděti jasně a nesmlouvavě. A to je otázka škodlivosti či prospěšnosti Karla Maye mládeži, otázka, zda „May je nebezpečím a nepřítelem mládeže“. Toto tvrzení je nejen zlé a nespravedlivé, ale také nesmyslné. Karel May ani jeho hrdinové nemohou zdravé a pořádné mládeži nijak ublížiti, nýbrž naopak jen prospět. Jsou to knihy zdraví, sportu a dětské romantiky. Na této frontě nestojí nepřítel mládeže. Ten je jinde, u těch, kteří prodávají a dělají pro mládež denní i týdenní pornografický tisk, a u těch, kteří tomu nezabraňují, u těch vychovatelů mládeže, kteří dokonce jej sami čtou, u těch rodičů, kteří neučiní vše, aby tomu zabránili.

I kdyby toho nebylo, vzal bych vždy Karla Maye v ochranu, ale v tomto případě tak činím tím upřímněji a vášnivěji. V tom také vidím kus aktuality Karla Maye a podaří-li se znovu z něho učiniti přítele dnešní mládeže, budu jeden z těch, kteří se z toho budou srdečně radovat.

Čím mi byl…

Dr. Jindřich Lhotzky

„Karel May, to je přece jen škvár a brak.“ Jednoho dne pronesl u stolu tento vznešený posudek můj třináctiletý přítel, když jsem byl hostem jeho otce.

Byl jsem tím zralým úsudkem trochu udiven, a proto jsem se tázal mladíka, co vlastně z Karla Maye četl, že by to bylo tak brakovité.

„Nečetl jsem od něho vůbec nic. Člověk přece nečte šmejdy“.

„Tak, tak, příteli! Tvůj úsudek pochází tedy od učitele, pravda?“

„Ano“, odvětil bez rozpaků. Proč by také při vhodné příležitosti neudal to, čemu se vyučuje ve škole. Bohudík! Je dobře, vypěstuje-li škola v naší mládeži opět něco podobného úctě a důvěře. Ovšem že se nikdy neodvažuji odporovati učiteli, rozumí tomu přece lépe než já. Podkopávati v mladé duši autoritu to pokládám za zločin. Ovšem – často jsem sám sobě kladl otázku, jak se to stalo, že všechna naše mládež, která vycházela v posledních padesáti letech ze škol, pozbyla veškeré úcty. Že by snad konec konců přece jen škola…?

Nebylo by možné uplatňovati hotové úsudky vůči mládeži trochu opatrněji?

Učinil jsem to, co jsem jediné pokládal za správné; při nejbližší příležitosti daroval jsem svému mladému příteli svazek Karla Maye.

Který? Sám byl jsem upozorněn na Karla Maye svazkem, jehož si vážím ještě dnes: „Divokým Kurdistanem“. Tam lze žíti v krásné přírodě v starém, posvátném údolí Zabu, jenž omývá zříceniny Ninive. Chvějeme se s hrdiny o jejich život, obdivujeme se odvaze a záchraně, která přichází vždy včas, seznamujeme se s Rihem, s Dojanem, Hadži Halefem – s mužem, který má ve svém jménu tasemnici – a především s Marah Durimeh, s tou láskyplnou stařenou, která spojuje svěžest věčného mládí se zralostí stáří.

Zvolil jsem tudíž tento svazek a po celé příští dny pozoroval jsem svého mladého přítele. Zvolna, velmi zvolna postupoval. Vložil si vždy znaménko, a mohl jsem jej dobře sledovati. Avšak brzy se přihodilo to, co jsem u zdravého chlapce očekával: doba četby rostla, přečtené části se denně zvětšovaly a pak se mladík hnal za knihou, jakmile měl volnou chvilku. Není možno, aby Karel May působil jinak.

Co mu mám dáti nyní? Tak tázal jsem se jeho otce. Zatím nic. Přečte si knihu znovu. Je velmi důkladný.

Měl jsem dobrý úmysl. Domníval jsem se, že si beru na svědomí hospodářský rozvrat chudého otce, který bude nyní nucen zakoupiti pro hocha postupně 40–50 svazků. Nevadí však, čte-li mladík knihu důkladně a vžije-li se do nového myšlenkového světa. Posléze jsem se zeptal:

„Nuže, jak se ti líbí Karel May?“

„Karel May?“ tázal se, „to že je Karel May?“

„Ovšem, to je onen „brak a škvár“ od Karla Maye“.

Mladík mlčel. Jako mnozí mladí lidé ani si nevšiml jména spisovatele. Mlčel jsem rovněž. Nechci přece podkopávati autoritu školy. Nechci odporovati panu učiteli, ten to ví přece jen lépe než já. Ale snad smím vyprávěti malou historku. Její předností je, že je pravdivá.

Jsem v letech, v nichž člověk vlastně již počítá s tím, že jeho pobyt na této planetě brzy se skoncuje. Přes to zdálo se několika mým současníkům, jako by bylo třeba trochu přispíšení. Tyto myšlenky zhustily se u mne v těžkou chorobu. Byl jsem po dlouhou dobu ke všemu zcela netečný a za pozvolného zlepšování zachvátila choroba oční nervy. Po měsíce nemohl jsem ani čísti ani psáti.

Bylo to krušné a právě pro mne velmi nezvyklé. Starší má sestra se však nade mnou ustrnula, předčítala mi a psala podle mého diktátu, cokoliv bylo zapotřebí. Posléze jsme spolu četli Karla Maye. Týden za týdnem byl mým těšitelem a odvracel mne od těžké choroby. Chvěli jsme se společně s hrdinou v jeho dobrodružství, v každém nebezpečí však jsme se utěšovali tím, že „Já“ zajisté bylo zachráněno ze všech situací, třeba nejzapletenějších, jinak by to přece „Já“ nemohlo napsati. Musím ovšem doznati, že mi někdy Hadži Halef se svým povídáním šel na nervy, neboť i tomu, kdo již byl v Orientě, bylo toho přespříliš.

Vůbec nebyl jsem již se vším srozuměn. Stáří je kritičtější. Přes to však přece děkoval jsem tomuto muži, příteli mládeže a těšiteli stáří, tomuto vskutku zbožnému člověku zplna srdce a těším se, že to mohu veřejně prohlásiti jako své vyznání. Před lety dovolil jsem si jednou napsati v novinářském článku přívětivou poznámku o Karlu Mayovi. Článek byl mi anonymně zaslán a na okraji bylo poznamenáno: „Kolik platí nakladatelství za tento šmejd?“

Nuže, nakladatelství odměňuje své čtenáře další četbou toho druhu, a my se těšíme, prodá-li toho hodně. Jedno však třeba říci: Vzali jsme si též starého Coopera a četli jsme ho důkladně. Musím však říci, že Karel May se vysoko tyčí nad Američanem Cooperem.

U Coopera je nepopiratelně pra-Vinnetou. I Goetheovi tanul na mysli pra-Faust. Ale Cooperův ryzí indián, jak rychle klesá! Je pokřtěn a jmenuje se pak indián John, možno ho spatřiti při vánoční pobožnosti u faráře, kde pronáší povznášející proslovy a téže noci je kdesi nalezen o čtvrté hodině ranní jako alkoholová mrtvola, neboť, žel, zvykl si na chlast a sešel jím bídně ze světa.

To je americké. Mayův Vinnetou je postava, s níž se lze potěšiti a která ještě při své smrti působí dojímavě a zcela jistě mnohem více mládež zušlechťuje.

Domnívám se vůbec, že dobrodružství je pro mládež prospěšné. Nikoliv však pro veškerou mládež. Pro předrážděné blouznivce[31] je nutno zvoliti hubenou nemocniční stravu, neboť jsou churaví. Ale zdravému chlapci, tomu poslouží dobrodružství.

Že Karel May představuje hodnoty, to jsem pociťoval vždy. Čím se mi však stal na nemocniční posteli, za to nechť se mu dostane odplaty na věčnosti.

Šest hříchů Karla Maye

Egon Ervín Kisch

Proč se vlastně zvedla taková bouře morální pohoršenosti v rubrikách soudní síně a proč se tato bouře odtud hnala nezadržitelně do feuilletonů a do úvodníků – to bylo znalci žurnalistických obyčejů zřejmo. Karel May stal se bez součinnosti kritiky, bez novinářské reklamy hlavou mnohatisícové obce čtenářské, stal se heroem i populární, všeobecně zajímavou osobností. Každý časový podnět k zaujmutí stanoviska byl proto velmi vítán. Kdyby tak byl dostal literární cenu, pak by se byly jistě objevily osobní vzpomínky, životopisy, kadidlo, utrpěl-li však v soudní síni porážku, pak bylo nutno jeviti pohoršení, a to tím spíše, když vlastně May přece nebyl postavou, kterou by bylo třeba bráti vážně se stanoviska literárního. Ale při tom všem bylo jasné, že ze všech obvinění, proti němu vznesených, většina nebyla ničím jiným, nežli šikovně propagovanou machou a při tom všem se ještě týkala dávno promlčených provinění.

Předně: May prý nikdy nespatřil popisovaných zemí, veškerá dobrodružství si vymyslil! – Již když jsme byli čtrnáctiletí fanatikové Karla Maye, nevěřili jsme ani minutu, že by se byl Old Shatterhand skutečně toulal celá desetiletí po prériích Arkansasu, v roklinách balkánských, na březích Rio de la Plata, v říši Stříbrného lva a tak dále, že by snad byl lovil medvědy, lvy, tygry, slony a buvoly, objevil nové země, zajal indiánské kmeny, úderem své drtivé ruky omráčil lidi, naučil nejdivočejší hřebce poslušnosti, vítězně skoncoval tisíce nadlidských dobrodružství a pak že by ještě měl dosti času, aby napsal čtyřicet tlustých svazků, nehledě ani k románům v časopise „Guter Kamerad“.

Za druhé: Mayův doktorát prý byl podvodně získán.[32] – I to bylo již i nám, chlapcům, vždy zcela srozumitelné: asi si tento titul právě tak propůjčil jako jméno Kara ben Nemsi nebo Old Shatterhand. Ba, to bylo ještě jistější, neboť ve svých knihách nikde nehovoří o studiích na vysoké škole.

Za třetí: Ponechal prý svou ženu bez podpory. – To byla soukromá záležitost. Veřejnosti do toho, věru, ničeho nebylo. Ale vskutku, toto obvinění bylo by nás v mládí strašně udivilo, neboť „Emmeh“ v Mayových románech – to byl přece ideál milované ženy.

Za čtvrté: V jeho prvotinách byla prý frivolní místa. – Tyto romány jsou nezvěstné, nemají nikterak souvislost s úspěchem Karla Maye. Vítězství si dobyl May teprve cestopisnými romány. A v těchto knihách je tolik morálních kázání a nábožnosti, takže, i kdyby existovaly nejpustší pornografie z mládí, vše bylo by mnohonásobně vyváženo.

Za páté: Byl prý plagiátorem. – Toto tvrzení je naprosto neudržitelné. Přísně vzato, v těchto silných knihách nebylo děje; napětí, v němž nebylo ani možno dýchati, bylo vzbuzeno toliko množstvím nepřátel, rychlostí útěku a pronásledování, nepřemožitelností hrdiny a kouzlem exotických jmen. Tyto prvky se stále opakovaly – May tedy nejvýše plagoval – sám sebe. Byla-li jistá malá povídka Gerstäckerova („Prokletí, které se splnilo“) souběžná s jinou povídkou Karla Maye, bylo to Mayovým přátelům dobře známo, aniž přičítali této skutečnosti nějaký význam.

Za šesté: Karel May byl prý proslulý náčelník lupičů, trestanec z káznice, násilník, vyděrač. – To bylo příliš absurdní, než aby to mohlo býti pouhým vynálezem. May přece, jako velmi plodný spisovatel, nemohl míti ani nedostatku peněz, ani času na páchání zločinů – provinění musila býti alespoň čtyřicet let stará (tím zavrženíhodnější byla tato výtka) a zdálo se, že jeho činy byly přehnaně označovány.

Tomu ovšem tak nebylo. Bohatý materiál, který mi byl za veliké sumy nabízen – kampaň proti Karlu Mayovi stala se přímo průmyslem – k otištění, podával o tom všem zprávu. Nekoupil jsem jej tím spíše, že jsem se již dříve postavil na stranu Karla Maye a že jsem mu nabídl svou publicistickou pomoc. S radostí mou pomoc přijal. Ale přes to nelze popříti, že soudní akta jsou pro posouzení psychologie spisovatelské tvorby význačná, ba řekl bych sensační. Pro případ Karla Maye dokazují: vděčí za mimořádný úspěch svých knih jenom tak značné vlastní mravní nevázanosti, že ji lze v měšťanském životě oceniti jenom kriminelně. Nebyl tedy obyčejný boucharon, nýbrž vskutku muž dobrodružství, jenž byl zatlačen od činů k slovům, vnitřně byl tedy pravý. Dnes je již jasné, že kázání o morálce a cti, vsazovaná do nevěreckých a mohamedánských prostředí, měla narovnati pokřivenou životní linii tím, že byla nakloňována na opačnou stranu. May sám odůvodňuje tuto přílišnou kompensaci morálním očištěním, kterého prý u něho dosáhl katolický vězeňský duchovní, ač May byl lutheránem, avšak skutečnost, že vymýšlená dobrodružství jsou přesným doplňkem dobrodružství prožitých, je ze soudních aktů zřejmá.

Z článku „Ve wigwamu Old Shatterhanda“
ve sbírce „Hetzjagd durch die Zeiť“

Old Shatterhand
ještě po dvaceti letech

Redaktor
F. X. Ksandr

V literární záplavě je čtenář nucen opatrně vybírati a sahati jen po knihách, které musí pro jejich speciální význam pracovní nebo literární znát. Má-li se však člověk jinak velmi zaměstnaný rozhodnouti pro knihu ryze svou, jen tak pro „něco ke čtení“, pak stojí často bezradně před regálem a je obyčejně hrozně nešťasten, že si neumí vybrat z haldy svazků knížku pro potěšení.

V takových chvílích, při nemoci, před dovolenou, saháme obyčejně ke knihám, které máme rádi, které známe takřka zpaměti a ke kterým se vracíme jako k starému dobrému příteli. Je takových milých knih mnoho a jsou mezi nimi i knihy divokého mládí, knihy našich bujných klukovských let. Nelze jinak: je mezi nimi i Karel May.

Čím vším nám byl May před dvacíti lety a čím je nám dnes?

Doznávám: Snad bych ani nebyl četl Karla Maye, kdyby nebyl tak přísně zakázán. Ale v naší škole bylo všechno dovoleno, co bylo zakázáno, proto se lezlo přes zeď, proto nás pronásledoval strážník, proto byly špatné známky z mravů a všechny ty ostatní veselé věci. Pan učitel nám zakazoval Maye, vyhrožoval nám za něj a my jej proto četli. Později jsme četli další jeho knihy, ne už proto, že byly zakázány, nýbrž proto, že jsme je musili číst. Malinovka, Skala a jiné smíchovské pláně mohou podat svědectví, že jsme je četli důkladně. A marně jsme se ptali, co je špatného a zlého v Mayovi.

Pan člověk si dnes rád vzpomíná, jak vždycky chtěl být velkým a celým člověkem, jak po četbě Mayových knih pohrdal slabými kluky, kteří brečeli pro uražený palec. Jak hrdinně sám skrýval své vlastní klukovské bolesti. A něco z toho mu snad zůstalo i pro pozdější léta.

A když pan člověk po dvaceti letech otvírá stránky starého Maye, oživují znovu jeho mladá léta, bouřlivá a romantická, kdy se život nějak lehčeji žil. Teprve nyní můžeme plně pochopiti, proč May dovedl dětskou duši tolik upoutat.

Byl to duch mužnosti, duch gentlemanství, duch dobrodružné romantiky a zdravé podnikavosti Old Shatterhanda, samé hodnoty, které u velkých národů tak vysoko se cení. Jaký to byl omyl pedagogů, že zakazovali Maye mládeži! Myšlenka mohla vzniknouti jen v hlavě nad zlatým límcem c. k. školního inspektora, který viděl svět mladých lidí jen svýma krátkozrakýma, pedagogickýma očima, který nikdy nebyl mlád a nikdy klukem, a který se stal nějakým podivuhodným omylem mocným mužem, zvyklým, aby jeho pokyny a rozkazy šly „úřední cestou“ až na poslední vesnickou jednotřídku.

Bohudík, doba se změnila. Dnes už, doufám, nebude nikdo chtít, aby kluk od rána do večera pěl žalmy, v extázi snil o chemických vzorcích a v přestávkách dřel skákavou násobilku šestadvaceti. Nikdo nechce už okrádat kluky o dobrodružný román. Klukům je velmi zapotřebí ducha podnikavosti, ducha romantiky, romantiky zdravé a dobré, aby v tom nastávajícím velikém dobrodružství, kterému říkáme život, byli pravými muži na pravém místě. Duch podnikavosti a samostatnosti je základ všeho, celý životní osud a osobní štěstí často na něm závisí. Dobré náhody přicházejí k nám jen tehdy, jsme-li na ně připraveni. Jsou knihy a hlavně knihy dobrodružné, které v tom směru mohou mnoho vykonati.

Shodujeme-li se v těchto názorech, pak tím rehabilitujeme Karla Maye, který nás ústy svého Old Shatterhanda samostatnosti a odvaze učil.

Pan člověk sice dnes vidí slabiny Karla Maye, dívá se poněkud s patra na jeho náboženské perličky, nesouhlasí třeba někdy s nepřesností zeměpisných faktů, ale ten náboženský apel byl znakem tehdejších let, a chcete-li dobrý cestopis, pak můžete sáhnouti třeba po Baedeckrovi. O to nejde při Mayovi, hlavní význam jeho knih je v tom dokonalém gentlemanství, v té mužnosti a ve výchově k činům, které Old Shatterhandovi tisíce kluků závidělo.

Kdyby se měla vrátit klukovská léta, nesměla by být zase bez

rozbitých kolen,

vysokých plotů a – – –

Old Shatterhanda.

Neboť Old Shatterhand byl náš hrdina a učitel, dobrý kamarád a vtipný vypravěč, gentleman a celý muž.

Tak jej alespoň pan člověk vidí po dvaceti letech.

Kvasící mošt

Erich Mühsam

1. Dopis[33]

Káznice Niederschönenfeld, 12. června 1922.

Vážený pane!

souhlasím plně s úmyslem, otisknouti ve Vaší knize o Karlu Mayovi mé vyznání, které jsem napsal před 10 lety na obranu tohoto spisovatele. Ještě dnes zodpovídám každé slovo toho článku a stojím za tím, co jsem tehdy napsal v rozhořčení nad farizejským módním rozhorlením. Tvrdí-li se, že prý May působil zhoubně na mládež, je to hloupá a zároveň i drzá lež, vynalezená na obranu té trošky romantické obrazotvornosti, kterou vyčenichal pan paďour, jsa naplněn lítostnou sebeobžalobou ve vzpomínkách na vlastní mládí, a chtěje ji setřásti na toho, kdo ji způsobil.

Je skutečně třeba litovati, že spisy Mayovy nebyly svého času proletářské mládeži vůbec přístupny, nýbrž jen synkům bohatých měšťáků, z nichž se pak stali přes toto „ohavné otravování duší“ docela dobří soudcové, řídící učitelé, pastoři a majitelé domů.

Sám jsem sice výjimkou z toho pravidla – jak dokazuje adresa, pod níž musím psáti. Mohu však prohlásiti s určitostí, že by ani pak nebylo na mé osobě co zachrániti, kdyby se před 30 lety omezila moje četba jen na traktáty niterní mise. Pohyblivá duše klackova, která dychtí po zážitcích, opatří si svoje vzněty, nejsou-li jí poskytnuty četbou, samostatnými podniky, které však netřeba bráti tragicky ani potom, překročují-li rámec obvyklých kousků Maxe a Morice. Sám Karel May je důkazem, že se i z kvasícího moštu může státi dobré víno.

Vyžití dobrodružných choutek prociťováním literárního líčení stává se u hochů spíše vnitřní reagencí dychtivosti po zážitku, nežli podnětem pro napodobení četby; vždyť by ostatně napodobení i prakticky pro technickou nemožnost ztroskotalo.

Pokud o mne běží, rád a věrně zachovávám Karlu Mayovi vděčnost za to, že oživil má gymnasijní léta. A smí to věděti celý svět.

Erich Mühsam

2. Kvasící mošt

Upřímně lituji, že Karel May nemůže již čísti tyto řádky. Býval bych je napsal, i kdyby nebyl v těchto dnech zemřel. Jsem nyní v nemilé situaci, že musím o autorovi „Old Shatterhanda“ říci několik přívětivých slov ve stejné době, kdy se jiní „čůrnalisté“ cítí k tomu přinuceni „vzhledem k majestátu smrti“, ačkoliv ještě předevčírem naň vylévali celé sudy močůvky. Je tomu několik neděl, co pozval „Akademický svaz pro literaturu a hudbu“ ve Vídni Karla Maye na přednášku. Nad tím vypukl veliký řev odporu u patentovaných strážců kultury. Objevilo se totiž ve sporu o urážku na cti, který musil Karel May vésti proti žlutému Lebiusovi, že starý muž prováděl ve svém mládí velmi dobrodružné šprýmy a že za to (zakryj nebe své, o Jove!) dokonce seděl ve vězení.

Bylo jasno, že takový chlap byl vlastně literárním hochštaplerem, jehož výrobky nemohly míti nejmenší ceny, tím spíše, když mu literární slídilové dokázali, že nikdy neviděl vlastníma očima krajiny divokého západu a temné Afriky, které uměl líčiti tak živě. Při tom jsou jeho povídky sepsány vesměs v první osobě – je tedy lhář, hochštapler, chladný darebák.

Je tomu snad dvacet let, co jsem četl naposledy v časopise povídky Karla Maye. Nemohu si už vzpomenouti, zdali poskytoval jeho sloh nějaké důvody k podstatným námitkám. Domnívám se, že nebyl horší, nežli sloh pobožných a vlasteneckých povídek školních čítanek. Ale chci slouti ničemou, chtěl-li bych někdy popírati, že jsem se jako kvartán zatraceně více nadchl „Vinnetouem“, „Karavanou otroků“ a „Červenomodrým Methusalemem“, než všemi studiemi hrdinů Cornelia Nepota dohromady. Je-li pravdou, že Karel May jako mladý muž vedl tlupy lupičů, nedokazuje to nic proti jeho spisovatelským schopnostem, vysvětluje to však mnohé z jeho umění vynalézavé obrazotvornosti a prokazuje to vnitřní oprávnění všech zážitků, jak je ve svých knihách líčí. Jeho dobrodružnost – pro mne za mne říkejte tomu třeba zločinecký instinkt – se právě v pozdějších letech produševněla, jeho nutkání k činům proměnilo se v obrazotvornost, a my mladí měli jsme výhodu veselých vzrušení a odvážných obratů jeho smělé představivosti. Zjednaní pedagogové snažili se pak přežvýkáváním klasických dramat a za prolévání potu odníti nám tyto obrazy.

Co si asi představují pod pojmem „básnického tvoření“ ti lidé, kteří vytýkají Mayovi, že nebyl v zemích, které popisuje? Není-li to zřejmé z četby jeho děl a je-li třeba teprve slídění, aby to bylo zjištěno, pak myslím, že je tím umlčen jakýkoliv štěkot proti jeho nadání. Když jsme četli „Viléma Tella“, byla nám líčena jako zvláštní zásluha Schillerova, že nikdy nebyl ve Švýcařích a že vytvořil jen z obrazotvornosti svou kulisovou krajinu. Píše-li však dnes někdo zábavnou povídku, jejíž hrdinové jsou Sudanesové, musí prokázati před přísným soudcem, že sám skutečně žil v Sudanu. Všecko to, co vytýkají protivníci Karlu Mayovi, svědčí pro něho, a je to hanebný nevděk, upírají-li mu dodatečně jeho zásluhy ti, kteří děkují za nejlepší chvíle svého mládí jeho raubířským pohádkám, nevděk k muži, který si zasluhuje přívlastku básníka bez jakéhokoliv omezení.

Necítím se povolán býti strážcem ctnosti, ale byl-li bych dnes postaven před volbu, čísti buď povídky Mayovy, nebo rozhořčené články proti Mayovi: přisámbůh! – nesáhl bych po novinách!

Cesta k sedmi řekám

Jaroslav R. Vávra[34]

Zavazadla mám již málem zabalena, lodní lístek v kapse a přece sedám, abych poslal vám všem, kdož se seskupujete kolem památky otce Old Shatterhanda, srdečný pozdrav.

Snad to pochopíte, řeknu-li, že odjíždím na Saharu, a že se mi na stole ještě válí hromady kartotékových lístků z nedávných dní, které jsem po večerech probděl nad koránem.

Alláh je veliký, Old Shatterhande, a lord Eaglenest je nám všem stále ještě ku vzteku.

Ale jinak, přátelé, cesta je jenom jedna. Neboť Alláh nevede správně ani nevěřící ani nepravdomluvné.

A vy jste, vážený příteli, otče Old Shatterhanda, věděl velmi bezpečně, že vaše cesta k srdci nás všech mladých vede romantikou a dobrodružstvím k spravedlivému pochopení ras tohoto světa, o nichž nám do té doby bylo říkáno, že stojí v hlubinách pod každým odpadkem této bílé civilisace.

Tak nějak jsme to byli v primě. Kolem nás hýkala a rdousila válka. Apokalyptičtí jezdci pouštěli otěže svých koní. Vzduch byl nasáklý prachem z padajících omítek, jimiž ohodila staletí svraštělou tvář všech etických pravd naší civilisace. V té atmosféře k zalknutí pro nás, primány, byl jste vy, Old Shatterhande, a váš kůň, putující všemi díly světa, největší láskou.

Naše karavany se u vás zastavovaly, aby svlažily vyprahlá hrdla z řeky vaší obraznosti; ve dnech lidského ponížení, kdy naši bratří a otcové musili jít zabíjet bratry a otce bez příčiny a proti vlastním vůlím, smiřoval jste daleko na východě a hluboko na západě toulavé roty beduínů a indiánská ohniště. Jak byla krásná ta slova, jimiž jste nám hlásal, že jen zlí lidé mají býti trestáni… a copak naši tátové napáchali, že měli sejíti ohněm a železem v krtčích jámách zákopů?

Dnes je to už dávno. Již nejsme hochy. Karavany a písek pouští, zázračné pušky i omamný prach serailů, to vše pozřel šedivý život, do něhož jsme vstoupili.

Ale vaše klíče, Old Shatterhande, nalezly své zámky a pozotvíraly dveře našich duší dokořán.

Obraznost je velmi něžný kvítek, a vaše ruce ji sázely a zalévaly, než povyrostla. Děkujeme vám pěkně. Snad ji už převzaly ruce jiné, snad se sama natolik vzmohla, že je z ní dnes stromek a že jeho peň vyroste do výše.

Ale vy jste byl u ní, když se učila prvá slova a kdy byla mámě pro radost.

Dnes chodíme kolem lidí, jejichž srdce byla příliš veliký ouhor, že obraznost v nich vůbec nevzešla, a Lao Tse již říkal, že jsou lidé jako dřeva: některá trouchniví a nelze je obrábět.

Kolem těch lidí chodíme a hovoříváme s nimi. Jejich život je pustý jako zahrada, z níž bylo vytrháno stromoví a záhony překopány. Bují tam býlí sebeklamů, koukol záště, osamocenou pustinou jsou.

Vzdalujete se jich jako něčeho neživého, utopeného na dně svých studní, lidí beze smyslu, bez radosti. Pro ně ptáci křičí, a celá široká krása světa je jen lánem pastvy.

Dnes tedy jsme již rozlišeni.

Dnes již sami dovedeme klásti hlavy na prsa země a naslouchati tlukotu milionů rukou lidí v Asii i Africe, kteří chtějí ven ze žalářů, kam je vsadila Evropa ve dnech, kdy byli ještě dětmi. Lord Eaglenest přestal být pro nás směšným cestujícím. Jezdí dnes v čele flotil na bombardovacích letadlech a srovnává se zemí každou ves, která by chtěla být neposlušná dvakrát přetržené měně…

Tož s bohem, starý Shatterhande. Země sedmi řek, toť Alláhův ráj: posílám ti tisíc pozdravů, sám odjížděje tam, kams nás zvával…

V Praze, v červnu 1931.

Vzpomínky z dětství

Walter šl. Molo,
předseda básnické sekce při Pruské akademii umění

Vzpomínám též na Karla Maye, na Vinnetoua a na Old Shatterhanda; Old Firehand byl nám příliš starý, po každé jen zastřelil protivníka, avšak my jsme horovali spíše pro to, omráčiti odpůrce úderem pěsti, tvrdé jako ocel. „Dobrý kamarád“ – zdali pak tento časopis pro mládež ještě vychází?

Vždy v sobotu přinášel nám o páté hodině listonoš nový sešit. Avšak již od oběda byli jsme my, můj bratr a já, v křečovitém očekávání. Napětí bylo děsné, zdali pak tetička Drollová byla mužem či ženou, zdali se podařilo Samu Hawkensovi s jeho parukou a pošramocenou puškou dosíci ještě jednou svobody – nebo musil přece skončiti na mučednickém kolu? – zdalipak byl poklad Stříbrného jezera konečně vyzvednut. Naše předsíň – to byla dlouhá chodba a na konci té chodby byla vstupní brána nadějí. Těsně vedle těch dveří byla – tajná komnata. Od druhé hodiny odpolední – v sobotu nebylo odpoledne vyučování – procházeli jsme se v předsíni a běda tomu, kdo by se byl snažil odvolati nás z toho místa. Každému, kdokoli nás oslovil, odpovídali jsme zmateně, byli jsme úplně rozrušeni, naše osobnost byla stále přede dveřmi, ačkoliv listonoš nepřicházíval k nám nikdy před pátou hodinou.

Pak ale přišel – tak přesně jako osud. Mlčky chodili jsme podle sebe, každý se snažil, aby byl co nejblíže u dveří. Pomalu loudaly se každou sobotu odpolední hodiny, pak zařinčel zvonek, nebylo toho však zpravidla ani třeba, neboť jakmile jsme zaslechli kroky na chodbě, vrhali jsme se proti dveřím, prudce jsme je rozevírali a prosebně jsme natahovali ruce. Jednou se však přihodilo, že jsme vrazili tak prudce do tváře nečekané návštěvě matčině, že nám to vyneslo prašpatnou odměnu – ale zpravidla to přece jen býval listonoš. Sešit vytrhli jsme mu z rukou, a počal boj. Bojovalo se tak dlouho, až byl sešit natržen a naše skalpy rozcuchány. Pak jsme dávali sešit dohromady a nořili se do povídek s tváří zardělou dychtivostí. Četli jsme svorně, že Old Shatterhand zase prožil triumf, že dobrý Vinnetou zase jednou vyvedl železniční lupiče, a když se tetička Drollová nebo Sam Hawkens, nebo Dlouhý Bill či Stockes, nebo dokonce Stones připlížili k nepříteli nebo snad k němu doplavali pod vodou, tak tam vždy stálo: „Pokračování příště“.

Takový byl obvyklý průběh. Ten však byl zjevem dosti řídkým. Převládaly spíše taktické manévry: Kdo se zmocnil sešitu prvý a unikl z dosahu druhého, takže ten se stal – s výjimkou hlasu, jenž býval nepřemožitelný – na několik vteřin neschopen boje, vrhl se se svým sešitem do tajné komnaty a tam závorou zavřel dveře, aby se svou kořistí zůstal sám. Věru, nebylo to snadné slýchati za dveřmi druha, jak četl ve svém Old Shatterhandu, a občas porozuměti výkřikům jeho nadšení. Veškeré klepání a volání bylo odměňováno toliko výsměchem, nebo lhaním, neboť ten, který právě jsa vítězem, pročítal pokračování, lhal hanebně skrz dveře o výsledku dobrodružství, dokud sám se nedozvěděl, jak se to skutečně sběhlo. Pak se objevil, uvolněn od napětí a radostně vzdychaje, zatím co druhý se celý zhroutil, všecek zoufalý. Nabyl teprve znovu života, mohl-li se konečně vrhnouti na toho, kdo mu způsobil tak těžká muka, a podařilo-li se mu zvalchovati ho řádně. Chvěli jsme se v chladu roklin, slyšeli jsme zřetelně, jak hučel a jak se těžce prodíral parník na Mississippi mezi krokodýly. Lapali jsme vůni táborových ohňů – jednou to však byla zadní část otcových kalhot, kterou jsme ucítili. Otec rád stával opřen o teplý kachlový krb, dobíral-li si nás, a vlastně si nás stále dobíral, měl-li trochu času. Tehdy prohodil: „Ve vašem pokoji to ale páchne jako u kozlů v chlévě,“ obrátil se, a uprostřed širokých kalhot byla díra, kalhoty byly docela propáleny!

S puškou a lasem

Profesor
J. L. Wenzl

Civilisace pokřivuje člověka. Čím jsem nyní, a čím jsem byl, když jsem ještě žil mezi indiány Severní Ameriky, na březích Hudsonu, na Delaware a v horách Skalistých! Život znamená v první řadě čin, to jsem poznal už tenkrát mezi trampy a mezi rudokožci. Jaký to byl život – lovy, kamarádství, boj a vítězství! Spatřil jsem lidi cenné a ryzí jako horniny, z nichž rýžovali své zlato, poznal jsem však i ničemy a darebáky, kteří skutečně převyšovali všecko. Setkati se s nimi – znamenalo pohlédnouti v tvář číhající smrti. Chvěl jsem se napětím při jízdách na koni na život a na smrt, přes řeky, skokem přes rozšklebené kaňony. Dobrodružství stíhalo dobrodružství. Jestliže nás nepronásledovali lidé, útočila proti nám příroda, která nás uváděla do nevídaných nebezpečí, savany hořely, za blesků hroutily se obrovité stromy, a stále jsme se setkávali s rudokožci a jinou zlodějskou čeládkou, která nám prováděla své kousky a mžikem mizela, aniž zanechala stopy. Jak často bylo třeba připlížiti se po špičkách, každý chybný krok mohl zaviniti kouli, která by nás odpravila. Ale – měli jsme vždy štěstí a úspěch, právě tak jako Karel May. Jaký div, vždyť on byl naším průvodcem – vlastně, abych správně řekl – my jsme Karla Maye doprovázeli.

Jednu cestu za druhou, dobrodružství a vzrušení jsem s ním prožíval a vše to způsobem nejpohodlnějším – v koutě pohovky.

Karel May – kdo by mohl vylíčiti, co znamenalo to jméno mému mládí! Postavy jeho knih zmocnily se mého nitra, žily skutečný, hrozivě opravdový život se mnou, byli to moji přátelé, moji protivníci, můj celý styk s lidmi. Po celý den pociťoval jsem je nablízku. Psychóza, řekne moderní badatel, nikoliv, byl to jen nejskvělejší úspěch knihy, jaký si může přáti spisovatel, a já sám jsem jej na sobě prožíval. Vysněné postavy stávaly se životem, jak jej daruje jenom jeviště. Malý můj chlapecký mozek chápal, že žíti znamená bojovati, že tihle darební rudokožci, tito zákeřníci, tito lidé, kteří střílí toliko tajně z úkrytu, tito vrhači las – se všemi že se jednou setkám v životě. A přišli, nikoliv jen v obrazech. I když nenosili šikmé válečné péro a tomahavk, přece všichni procházeli mým životem, plížilové, kladeči pastí, hlavně však ti, kteří sahají po životech, ti, kteří baží po nuggetech, neboť i v životě to bývá tak jako v povídkách Karla Maye, běží jen o malá, lesklá zrnka zlata. Proto tolik hluku a dění, proto vraždy, zabíjení, boj a rozbroje.

Za světové války, která by lépe slula světovou potupou, stával se celý dějový aparát Karla Maye hrůznou, otřásající skutečností. Lidé vrhali se proti sobě jako zvířata, lidé proti lidem, s noži a pažbami. Táborové ohně, plížící se hlídky, déšť kulí.

Tak vlastně dobrý, starý Karel May nebyl tak vzdálen života. Jeho romány zobrazují život sloučený v několik charakterových typů. Moto, které se stále vrací, zní: „Bojem k vítězství“. Není to samotná látka života? Snad by ani nebylo možné vždy schvalovati jeho dobrodružná vidění, kdyby na konci nebylo porozumění a odpuštění. Jeho boj prýští však všude jen z obrany. V románech detektivních a ve filmech není tomu tak. Zde je černé obráceno v bílé, bílé obrací se v čerň, zločin vítězí. Jsou knihy Mayovy, jež obsahují krásné výtvory obrazotvornosti, vzácné myšlenky o míru a o sbratření národů, potlačuje se v nich rasová nenávist, prozařuje křesťanská etika. Líčení lidí a krajin je hodnotné, veselí a humor často jimi probleskují. Co chcete ještě od knih pro mládež?

Co nás nejvíce poutalo, to byla pravdivost, která se nade vším rozprostírala, neboť ty knihy byly prožity. Ovšem ne tak, jak jsme si to my, naivní hoši, představovali. Byly prožity duševně. Stále znovu přemáhal May svou povahu, která se neustále klonila k dobrodružství. Knihy byly divným odrazem jeho niterného světa. Stále bojoval s temnými lety a s chmurným osudem svého mládí, vítězila jeho vůle státi se dobrým, zůstati dobrým. Rozdrtil temné pudy – pravý „Shatterhand“ – stal se klidným a tichým člověkem, jak jsem ho poznal, skutečně poznal, nikoliv v prérii, nýbrž ve vídeňském hotelu. Znal jsem Karla Maye osobně, byl typem řídícího učitele, který se sám uzdravuje mládím kolem sebe, tedy typ, který nikdy nevymře. Ani se neusmál mé navštívence, jež měla podivný podtitulek, mimo slov „stud. gym.“ též poznámku: „čtenář Karla Maye“. Vzpomínám si ještě dnes, jak vrtěl hlavou, a neusmál se ani mým naivním otázkám, jak se právě daří románovým postavám. Byl jsem jaksi dotčen, že May byl spíše dojat, musilo to však asi tak býti. Co je pro spisovatele větším zadostučiněním, nežli čtenář, který jeho postavy tak silně prožívá, že se domnívá, že žijí? Má malá, dětská navštívenka byla proň jistě víc než věnec z bobkových listů, musil považovati za chválu tu nejvyšší, jakou kdy mohl spisovatel dosáhnouti, že čtenář četbu jeho knih pokládá za životní povolání. Rozešli jsme se jako přátelé, Old Shatterhand a já. Měl jsem úmysl, vyhledati ho v Drážďanech, myslil jsem, že je to město někde blízko Neulengbachu, sešlo však z toho. A když jsem vyrostl, ani bych to nebyl mohl podniknouti, neboť mezitím položili Old Shatterhandovi, který přece dobyl tolik vítězství, za pomoci čistých advokátů z pouhé závisti tolik nástrah, že byl všeobecně odbyt. Byl právě přivázán na mučednický kůl svého dřívějšího života, aniž bylo pamatováno na slova o kajícím hříšníkovi. Čtyři miliony pět set tisíc knih – to trestají závistiví spisovatelé smrtí. A tak zemřel Old Shatterhand při mučednickém kolu.

Proč však píši tyto řádky, já, zralý muž, proč propadávám nadšení pro indiánskou romantiku?

Protože onehdy byl jsem zase zachvácen mládím. Uprostřed haraburdí na půdě, pod prachem a harampádím, mezi starými hračkami nalezl jsem podivný předmět, prkno, pobité lesklými čalounickými hřeby. Když jsem si prkno prohlédl blíže, četl jsem podivná slova:

„Spiskus skariskus“.

Pomalu se mi rozbřesklo. Byla to náčelnická ozdoba mé hlavy, z doby, kdy jsem ještě žil mezi Indiány. „Spiskus skariskus“, znovu a znovu četl jsem své válečné jméno a dlouho jsem seděl mezi haraburdím na zaprášeném trámu na půdě. Bylo mi asi tak, jako zralé ženě, má-li v ruce svazky dopisů a svůj památník, pocítí-li smutek po slunci svých dívčích let. Seděl jsem všecek rozechvěn, uvažuje, nemám-li cestu do Drážďan vykonati dodatečně. Otevřeli tam museum Karla Maye. Chci si je prohlédnouti, chci se posaditi v zálesáckém srubu a přemýšleti o svém mládí, vzpomínati… A vezmu s sebou i svého hocha, bude mi jaksi záštitou, protože přichází právě do indiánských let. Těším se na to, není však třeba, aby se to dozvěděli lidé. Až přinese Ježíšek indiánskou výzbroj, pak zase ukáži, co dovedu. Ještě dnes umím postaviti ze starých šátků, z klavíru a dvou židlí prvotřídní zálesácký srub. Dovedu ještě vyraziti válečný výkřik a hrozivě zamávati tomahavkem…

Mladý dareba

Fr. Ströfer

Nebylo mi ještě ani deset let, když jsem četl prvou knihu Karla Maye. Byl jsem roku 1900 jako mladý klouček u svého strýce v roztomile položeném hnízdě na pravém břehu Rýna delší dobu na návštěvě. Tam se mi po prvé dostal do rukou třetí díl románu „Satan a Jidáš“, který ještě ku všemu začal na stránce 5., čehož jsem – tomu porozumí každý čtenář Karla Maye – velmi litoval.

Jak podivně zapůsobila na mě již tato kniha, to dokazuje toto:

Zprvu jsem se vůbec nemohl od ní odloučiti; kdekoliv jsem nalezl skryté místečko, tam jsem usedl a četl. Strýc však měl bedlivé oči pro svého synovce, který byl u něho, aby léčil své choré nervy, a myslil, že bych měl málo čísti. Bylo obtížné setrvati u knihy, byl jsem právě naopak neustále vyrušován a velmi často musil jsem napínavé čtení přerušiti. Aby se mi však dostalo nerušeného požitku, připadl jsem na myšlenku čísti v noci, k čemuž jsem ovšem potřeboval světla. Nemohl jsem je koupiti, nemaje peněz, a tak mi zbyla jen možnost krádeže, neboť potřebu svíčky byl bych musil u tety odůvodniti – pak by mi přání beztak nesplnila.

Získal jsem si (slyšte! slyšte!) tedy světlo a četl jsem při něm skorem do půlnoci, při čemž knihy velmi ubývalo; totéž se však dělo i se světlem. A nyní to příznačné. Byla to první kniha Karla Maye. Žádný rozumný člověk nebude jistě desetiletému chlapci zazlívati, pokládá-li vše, co je psáno v první osobě, za bernou minci.

Měl jsem úctu před Old Shatterhandem, především proto, že takový hrdina, jemuž se vše zdařilo, byl nejsilnějším ze všech, před jeho ostrým zrakem se sotva něco skrylo, byl tak mocným mužem a konal vždycky jen dobro, vždy jenom to, co žádal zákon, třebaže tam venku na divokém západě se čerta kdo po tom ptal, co zákonu odpovídá. Dobrota, s níž odměňoval špatnosti svých nepřátel, působila na mě hlubokým dojmem; a já došel k názoru, že bylo nesprávné, vzal-li jsem světlo, neboť vlastně to bylo zakázáno. Old Shatterhand – myslil jsem – by zajisté tak nejednal a kdyby se o tom dozvěděl u jiných, pak by takovou nesprávnost odsoudil. Na základě tohoto úsudku upustil jsem od svého záměru ukrásti si příští den další svíčku a zanechal jsem čtení v posteli. To byl účinek prvé knihy Mayovy na desetiletého chlapce. Další účinky se dostavily zanedlouho.

Druhá kniha, kterou jsem sehnal po dlouhé, úporné námaze, byl „Vinnetou“, svazek první, jemuž pak následoval svazek druhý a třetí. Nejvíce mě ovšem dojala scéna s Ave Maria v Heldorff-Settlementu a Vinnetouova smrt. Při tom proudil vydatný potůček slz. Hlubokým dojmem na mne působilo, jak šetrně zacházel Old Shatterhand v prvním svazku se sprostým Rattlerem, pak s Vinnetouem a později i s Tanguou, náčelníkem kmene Kiowa, v druhém svazku s dozorci otroků, později s Kukluxy, ve třetím svazku pak se supy Llana, se surovým vaquerem a posléze se Santerem. A tak jsem se rozhodl, že při všem, cokoliv v budoucnosti učiním, předem se sám sebe budu tázati: „Co by tomu řekl Old Shatterhand?“ Příklad:

Byl jsem tehdy – přes svou malou postavu – vyhlášený dareba a, bůhví, jak jsem se toho domohl; všichni ostatní hoši se mne báli pro mou tělesnou sílu. Asi proto, poněvadž se mi podařilo pořádně zvalchovati Adolfa starostů, který byl do té doby považován za nejsilnějšího hocha města. Několik neděl po této události nakoupil si však jmenovaný Adolf zase trochu odvahy. Oteklina na oku se mu podstatně zmenšila, snad ho též jeho kamarádi popuzovali, zkrátka pokusil se jednoho dne vstoupiti se mnou v bojovný styk, při čemž na mne vyplázl důležitou část svého mluvícího ústrojí a poctil mne málo lichotivými přívlastky. Dříve bych si podobné věci nedal rozhodně líbiti a hned bych přešel k útoku, nyní jsem si však vzpomněl na Old Shatterhanda a rozmyslil si, co by asi on podnikl v podobné situaci. Výsledek té úvahy: odvrátil jsem se, hrdý co by Španěl, což si Adolfek zcela nesprávně vyložil, neboť jeho odvaha stoupla povážlivým způsobem. Teprve když jsem mu pak vyložil své důvody – jak pak bych to nebyl dovedl! – a když jsem doložil, že jsem ochoten zkrášliti mu i druhé oko, jestliže vskutku neporozumí mé velkomyslnosti, nahlédl, že bude skutečně nejlépe, uzná-li to.

Morálkou toho příběhu je, že jsem se později s Adolfem ještě velmi spřátelil, že jsem mu výtečnost Karla Maye tak přesvědčivě vyložil, že se sám záhy stal vášnivým jeho stoupencem a, pokud vím, zůstal jím až do své smrti.

Další zážitek, který jsem měl jako dvacetiletý v Bruselu! Kvůli jisté ženě vrhla se na mne za jízdy loďkou v Bois de la Cambre přesila mladých mužů. Člun s mými protivníky plul těsně vedle mého, a jeden z těch hochů zvedl těžký řemen, aby mne udeřil do hlavy. V témž okamžiku vzpomněl jsem si na poněkud podobnou scénu z Maye („V horách Šardaghu“, kap. II.), v níž ovšem běželo o docela jinou příčinu. Vrhl jsem se proti němu, chopil ho za krk a silou nárazu vzal jsem jej s sebou přes palubu, při čemž se člun překotil a druzí dva (všichni tři ostatní byli mnohem silnější a větší nežli já), musili se přidržovati proudem hnaného člunu. Byl jsem nyní bezpečen před ostatními, kteří měli ještě jeden řemen; než k svému úleku spatřil jsem, že můj nedobrovolný účastník zná umění plování asi tak jako nemluvně astronomii. Co počíti? Nejlépe bude jednoduše ho pustiti, pak se mohu zachrániti sám. Kdybych ho vzal s sebou na břeh a on opět nabyl vědomí, pak by se mi jistě špatně vedlo. Pud sebezáchovy mi tedy velel, abych se ho zbavil. A opět to byl Karel May, který mne zavolal zpět k dobru. Vlekl jsem ho, sám plovaje na zádech a drže stále jeho tvář nad vodou, až k člunu jeho přátel a dal jsem jim ho podržeti. Pak jsem rychle ploval ku břehu a spěchal domů.

Protože byl teprve počátek dubna, musil jsem tuto spornou legraci zaplatiti třínedělním ležením v posteli, a několik měsíců musil jsem se pak míti na pozoru před svými „přáteli“.

I moje láska k sportu byla rovněž Mayem živena a podporována. Je snad málo sportů, v nichž nedokáži – třebaže nejsem právě mistrem – dobré nebo velmi dobré výkony; šerm, plování, jízda na kole, baseball, všechny hry míčem, plachtění na vodě, veslování, plachtění na ledě, bruslení a jízda na kolečkách, lyžaření a závodní sáňkování; ve všem jsem vycvičen.

Tak působila, celkem vzato, četba Maye na mne účinkem dobrým.

Pravda a fantasie

Dr. E. A. Schmid,
ředitel nakladatelství

Karel May měl pohnutý život. Je proto přirozené, že mnohý zážitek i mnohé osoby, s nimiž se setkal, básnicky zpracoval. Teď ovšem je velmi nesnadné zjišťovati jeho vzory v jednotlivých případech.

V nejdokonalejším svém díle, v románě „Vinnetou“, idealizoval May indiánský národní charakter. Tak to alespoň sám prohlásil pisateli těchto řádek několik roků před svou smrtí. Tehdy řekl May výslovně, že poznal již četné indiány, z nichž mnozí jednotlivci byli ryzí a hluboce mravně založení lidé. Tyto dobré charakterové vlastnosti pak sloučil v ideální obraz Vinnetoua. Podobně je to s Hadži Halefem Omarem. Zde pokoušel se May vykresliti vynikajícího představitele Orientu se všemi přednostmi i se všemi slabostmi této rasy.

Oproti tomu je však bezpečně prokázáno, že jiné osobnosti, Mayem vykreslené, vskutku žily. Když v knize „Vánoce“ vylíčil osudy svého spolužáka Carpia, přišly, jak mi vypravovala paní Mayová, stížnosti od jeho příbuzných, kteří cítili se dotčeni líčením osob. Jiný spolužák Mayův, Pfefferkorn, který spisovateli posloužil za předlohu k „tlustému Jemmy“, zemřel teprve r. 1916 v Lawrence, Mass. (USA). Mayův sluha, Sejid Omar, kterého líčí v knize „Mír na zemi“ a který ho doprovázel po celé cestě Orientem v letech 1899-1900, psal Karlu Mayovi ještě před několika lety arabský, city překypující dopis. Ve sbírkách Mayových je též několik obrazů tohoto sluhy – jeden z nich přinášíme. Budiž poznamenáno, že tento sluha nejmenoval se ve skutečnosti Omar, nýbrž Hassan, May však hned při počátku cesty zaměnil toto všední jméno za libozvučnější – Omar. Již z toho je vidět, jak Mayova fantasie podpírala jeho zážitky. Omar, který byl tehdy mladým mužem, dnes snad ještě žije, stejně jako Wilkins z téhož románu, kterému je dnes 83 roků.

Samorostlý Krüger-bej, který byl vskutku zamilovanou postavou našeho spisovatele, je osobou historicky prokázanou. Ba, je podobno pravdě, že May tohoto muže skutečně znal. I Abu Hamza Miah, „otec pěti set“, skutečně žil, nemluvě ovšem ještě o jiných, jako např. Lopez Jordánovi, Sarmientovi, Alsinu, Latorreovi, Alvarezovi, Mahdim a náčelníku Kafrů Sikukunim; o těch lze se konečně dozvěděti bližší v každém větším naučném slovníku. I kurdský šejk Jamir, jeho manželka a malý Kudir, o nichž vypravuje May v románu „V říši stříbrného lva“, jsou historickými osobnostmi; (viz Nolde: „Cesta do vnitrozemí Arábie, Kurdistanu a Arménska“, vyd. v Brunšvíku r. 1895.) Jiné postavy: Mohamed Emin, Ali bej, Sir David Lindsay, náčelník Komančů To-kei-chun, Dakoťan Wohkadeh aj. v. jsou utvořeny podle různých osob, jež hrály určitou úlohu v cestopisných dílech, spisovatelem použitých. Mnohé jiné postavy jeho románů ovšem nemají historického podkladu.

V románě „Poklad na stříbrném jezeře“ vystupuje magistr Jefferson Hartley[35]. K této postavě sloužil za vzor „Sequah“, proslulý zázračný doktor. Uvážíme-li, že May označil tohoto hrdinu jeho pravým jménem Hartley, ačkoliv takové osoby jsou obyčejně známy svým současníkům jenom pod jménem smyšleným – „uměleckým“ – nebude asi nepodobno pravdě, že tohoto lékaře poznal May osobně a že ho pak po změnách, které záležely v povaze románového děje, použil za románovou postavu. Sequah se narodil r. 1844, byl tedy skoro stejně stár s Mayem. Vídeňský list „Zeit“ ze dne 16. února 1916 přinesl o něm posmrtnou vzpomínku.

Myslím též, že mohu věřiti, že May znal nějakého kapitána Fricka Turnersticka, nebo jiného podobného starého mořského tuleně. Může-li náhodou někdo z čtenářů podati o tom nakladatelství vysvětlení, bylo by to pro další pátrání velmi cenné. Při této příležitosti prosím vůbec přátele Karla Maye o bližší údaje o setkání s ním – v hotelových knihách na příklad jsou údaje často velmi důležité. Tak vylíčil nám Ludwig Bergmüller v svém „Deníku loveckého zájezdu na Sumatru“ setkání s Karlem Mayem na parníku společnosti Lloyd „Bayern“. Parník vezl spisovatele z Adenu na Ceylon. Hanuš Rühlmann vypravoval o tom, jak se seznámil s Karlem Mayem v knihkupectví v Káhiře atd.

Velmi často bylo Mayovi vytýkáno, že přílišně živil víru, jako by většinu dobrodružství, vylíčených ve svých knihách, skutečně prožil. Tuto slabost nelze popříti. Určitým vysvětlením je tu však okolnost, že autor měl pochopitelnou snahu vyhnouti se svým smutným vzpomínkám.

Některá souvislost mezi knihami a životem jest vskutku velmi podivná. Nevím, zdali May skutečně poznal puškaře Henryho a zdali od něho dostal darem Henryovu karabinu. Skutečností však je, že tuto karabinu, pocházející z r. 1866, měl dlouhou dobu ve svém majetku a že tato puška je v jeho pozůstalosti. Srovnáme-li tuto skutečnost s Mayovým líčením na počátku románu „Vinnetou“, v témže románu při dobrodružství s Old Firehandem a v knize „Ve stínu palem“ (povídka „Gum“) a porovnáme-li vše to s jeho ústním sdělením o první cestě kolem světa, pak nalezneme docela podivnou souvislost. Vždyť Henry zemřel v r. 1898.

I Mayova znalost jazyků byla podivuhodná. Že by ovládal všechny jazyky, z nichž přináší úryvky ve svých knihách je ovšem vyloučeno. Avšak všem jazykovým zkouškám tyto úryvky až dosud vždy vyhověly. Sám jsem slyšel Maye hovořiti plynně anglicky a francouzsky. Dr. František Sättler z Prahy, který znal osobně Karla Maye, sám několikráte procestoval Orient a později se usadil v Soluni, podal toto dobrozdání:

Garaison, Hautes Pyrénees en France,
dne 6. listopadu 1916.

Znalost orientálských jazyků u Karla Maye byla mi vždy předmětem upřímného obdivu.

Arabštinu – klasickou řeč spisovnou a její literaturu, jakož i četná novoarabská nářečí – ovládal jako odborník; vše to, co o tom podává ve svých dílech, předpokládá dlouhé a důkladné studium, nemá tedy nic společného se snadnými ukázkami z konversačních knih a z jazykových průvodců, jak se s tím jinak setkáváme u spisovatelů cestopisů.

Též v perštině a turečtině měl May velmi rozsáhlé znalosti. Zato jeho znalosti slovanských a ostatních balkánských jazyků, např. srbštiny a albánštiny, byly povrchnější.

Kdo nahlédl do knihovny Mayovy jako já, mohl tam spatřiti nahromaděné poklady vzácných a drahých děl odborné literatury, a mohl se snadno přesvědčiti o tom, jak vážně a svědomitě spisovatel prováděl svá jazyková studia, ať již běželo o orientální nebo o americká nářečí.

Toto chtěl jsem zjistiti o jazykových znalostech Karla Maye v zájmu pravdy, protože ze strany protivníků je o těchto znalostech tolik pochybností.

Dr. Frant. Sättler

U bílého bratra rudokožců

Franta Schörpner

„Haló, hoši! Sundejte ruku s pistolových brašen, nechte dýku V opasku. Zůstaňte klidně sedět u táboráku, staří skalpovníci; obraťte větev, na níž se smaží medvědí pazour. Muž, který vystupuje z křoví, aby s vámi odbyl potlach, není příslušník nepřátelského kmene, není zvědem Ogallallahů ani pokrytecká bledá tvář, která hovoří dvěma jazyky, ale je to prostý stopař a kladeč pastí, tak jako Vy. Již mnohý kus buvolího masa vložil si pod sedlo, aby jej zjezdil do poživatelnosti, je to přítel rudých mužů, s nimiž se nalokal kouře bratrství z vyřezávaného kalumetu, je to žák Vašeho velikého zvěda a náčelníka, Old Shatterhanda…“

Vzpomněl jsem si na tato slova Karla Zuckmayera, když jsem stanul před vilou, na níž skvěl se zlatý nápis:

VILLA „SHATTERHAND“

Zde tedy žil a psal onen Karel May, milován a zbožňován mládeží, zatracován, osočován a zesměšňován starými, učenými a „vzdělanými“. V Radebeulu, nedaleko Drážďan, v tichém venkovském městečku – jehož okolí bylo tak málo romantické jako rovina, tvořená poli a svahy – byly napsány knihy o divokém Kurdistanu, o zemi Škipetarů, petrolejovém princi a ovšem též o velikém Vinnetou, o Rio de la Plata a o Kordillerách. Přes nevelkou zahradu, v níž není pranic zvláštního, vkročíme teprve do vlastní říše Karla Maye, do říše, ovšem, již on sám za živa ani neznal, do „Indiánského musea“. Museum je umístěno v pravém zálesáckém srubu, tvořeném pevnými koly a celými stromy, že by se do něho věru nedostala žádná bledá tvář, i s kulovnicí, předčící třeba pověstného Mayova „medvědobijce“. Patty Frank, bývalý člen tlupy Buffalo Billa, s níž sjezdil mnohokráte všechny cirkusy a varietní budovy světa, spravuje nyní tuto velmi zajímavou sbírku. Sám přispěl lvím dílem, neboť sbíral ve světě po pětatřicet let vše možné, nač přišel, pokud to jenom trochu souviselo s indiány. Byl horlivým čtenářem Mayových spisů, a ačkoliv spisovatele neznal osobně, byl jeho stoupencem. Do Radebeulu dorazil, když bylo po světové válce; May odešel již v roce 1912 do věčných lovišť, a tak založil společně s nakladatelstvím a s vdovou po Mayovi zálesácký srub a museum severoamerických indiánů.

V museu je ovšem nashromážděno tisíce velezajímavých předmětů, o nichž vypravuje obšírně skoro padesátistránkový katalog. Je to pravá pokladnice pro badatele a jedinečné museum na evropské pevnině. Z vystavených výšivek krojů, pomalovaných štítů, kožišin a koží, šípů, luků, mokasínů a mnoho jiného je jasně zřejmá vysoká kulturní úroveň prérijních indiánů. Z těchto součástek krojů a nástrojů, namnoze starých 200 až 250 roků, je patrný jednak vysoce vyvinutý vkus, smysl pro barvy, pro soulad, ale i veliký důmysl a ušlechtilé myšlenky a zvyky. Zajímavé jsou zbraně a zvláště nesčetné šípy. Na třicet kroků prostřelil indián hladce buvola a zranil těžce druhého, běžel-li za prvým v jedné čáře. Ještě na šedesát kroků prostřelil mezka. Šípy otravovalo jenom několik málo severoamerických kmenů. V museu nalézáme i jiné zajímavé objevy. Kůň, rychlonohý přítel indiánův, byl vlastně do Ameriky přivezen – bělochem. Indiáni sídlili na okrajích prérie, teprve postupujícími bělochy byli zatlačováni dál do země, kde byl nedostatek vody (a zvěře) a proto si záhy osvojili jízdu na koni. Mnoho uprchlých koní se na savaně rychle rozmnožovalo, takže později si indián dovedl sám uloviti potřebný počet koní.

V museu, chronologicky uspořádaném, je ovšem patrný i pozdější vliv obchodu s bělochy. Ozdoby s barvenými svinskými žíněmi jsou nahrazovány perličkami a sklem, vyměněnými bělochy; pak nalezneme tu konečně i ohavné výrobky „cizineckého průmyslu“, které nikdy nespatřily ruku indiána, vyrobené v dnešních amerických továrnách a prodávané po cirkusech a nádražích důvěřivým cizincům za drahé peníze. Mokasíny by určitě při prvém pokusu obouti je popraskaly, jsou šity nitěmi (místo šlachami); jsou prodávány věci, o jejichž existenci indián nikdy nevěděl (pouzdra na jehly, cigarety a mapy pro psací náčiní).

V koutech musea stojí postavy v životní velikosti: bojovník kmene Apačů (na pozorovací skále), v původním šatu a výzbroji, vše z počátku 19. století, naproti pak mladá žena z kmene Černonožců; náčelník Irokezů s kyjem a paněm, válečným malováním a ozdobou hlavy, všechno z r. 1760. Nejvíce nás ovšem zajímala sbírka skalpů, jež prý je největší sbírkou vůbec. Je zde celkem 17 skalpů, z nichž 5 skalpů stažených z bělochů.

Sbírka tomahavků nám ukazuje, že zprvu jím byl obyčejný kyj, později teprve dostaly stejné jméno bělochy dovezené sekery a kladiva.

Co říci ještě o sbírkách dýmek, válečných trofejí, o pláštích z koží jelenů wapiti, na nichž zříme neuměle vylíčená celá milostná i válečná dobrodružství, co říci o důmyslných kolébkách, o domácím nářadí, o rohožích, o malovaných stanech tee-pee a o mnohých jiných krásných a účelných věcech? A u všeho je zřejmé pozvolné pronikání evropského zboží, látek, železa, nití, hřebů, papíru a barviček…

Dnes ovšem je po těchto věcech veta. Vyvražděn, oloupen, zničen alkoholem a syfilidou, ověšen evropskými „šaty“, vnucen do bělošské morálky, zahnán do malých, oplocených reservací, hlídán tam jízdní policií a strážci, tak umírá národ 16.000 duší pozvolna, zatím co savanou se žene transamerický expres New-York-Frisco, zatím co buvolí hlas umlkl a ustoupil skřípotu traktorů a secích strojů. Indián, otrhaný, v chatrných botách, pracuje na vrchní stavbě železnice, na opravě silnice, podle něho mihne se autocar s navoněnými cestujícími, kteří unyle žvýkají Adams Chiclets. A to vše za šedesát, sedmdesát roků…!

Jak žil, bojoval a zahynul národ statečných lidí, ryzích srdcí a šlechetných činů! Ale není to jenom vpád bílých tváří, je to kapitalistická kolonizace, které musil ustoupiti, a jelikož kolonizace potřebovala vše, musel zmizet indiánský národ. Dnes pozorujeme podobné v Indii, v Číně, v Indonésii i třeba v jihoamerické republice na diamantových polích. Z rukou dobyvatelů kape krev…

Na to vše jsem vzpomínal, když jsme opouštěli museum, když jsem ještě v předsíni usedl s Patty Frankem, vřelým přítelem rudých tváří a mužem, který se za to stydí, že je bělochem, do židlí, pokrytých bizoní kůží, pod vycpanými hlavami buvolů a jelenů wapiti.

Ze skříně leskly se na nás Mayovy pušky, stříbrná puška, kulovnice a „medvědobijce“. O tom všem psal Karel May, byl pěvcem umírajícího národa, jenž až v roce 1911 spatřil po prvé (a naposledy) Ameriku, bělochy již dávno dobytou a zabranou. Karel May za své romány byl stále osočován. Německé měšťáctvo nemohlo potřebovati takové svůdce mládeže. Vždyť Německo mělo kolonie v Africe, v Číně i na Tichomořských ostrovech, a to by tak hrálo, aby se mládež s těmi rudochy solidarizovala. Proto byl May ve školách zakazován, čtení spisů bylo trestáno a – hle, pět a půl milionů výtisků rozlétlo se jenom po Německu, s překlady, které byly záhy pořízeny do všech jazyků, vyšlo jistě na deset milionů svazků. Mayovo dílo obsáhlo celkem 55 knih, z nichž např. „Vinnetoua“ vyšlo 220.000 svazků. „Old Surehanda“ 260.000 svazků atd.

Prý psal May, aniž tam byl. To byla tak nejduchaplnější výtka měšťáků. Nechť odpoví za nás jiný. Dr. Wolfgang Weisl píše ve svém dopise z Káhiry dne 1. března 1927 o Karlu Mayovi toto:

„Neznám knihy a autora, který by psal o Orientu tak správně, který by pochopil tak cele jeho ducha a tak přesně jej vylíčil u svého stolu za použití ohromné knihovny a za faktického vymýcení falešných zpráv o Asii. Kdekoliv jsem na svých cestách nalezl stopy hrdinů Karla Maye, nalezl jsem dnes – L. P. 1927! – lidi a svět právě takovými, jak mi utkvěli v paměti z oněch dob, kdy jsme četli tajně pod lavicí svého „Maye“. Totéž tvrdí všichni lidé, s kterými jsem se zde na Východě setkal. Konsulové, archeologové, kupci a jeden – velmi vážený profesor – doznal mi s uzarděním, že mu vlastně před 30 lety podal Karel May více pravdy o Východě, než vše, co od té doby musil o tom z povinnosti čísti…“

Psal-li May své romány v prvé osobě, činil tak hlavně proto, že celé líčení působilo mnohem sugestivněji a bezprostředněji. Jeho pobožnost ve spisech byla ovšem zvláštního druhu. Na hrobce na hřbitově doma nezříme však nikde ani kříže ani cokoliv jiného, co by připomínalo zbožného křesťana.

A tak se scvrkají všechny námitky zestárlých školských profesorů a dobrých německých vlastenců a zůstane zde Karel May, přítel a vášnivý zastánce vražděného národa, jím vyhlášený bílý bratr rudé tváře, člověk tak ohromné píle a pracovitosti, kterou bychom ovšem marně u dnešní blaseované básnické generace hledali, muž zrozený v chudé chalupě horského tkalce, který teprve ve čtyřech letech se stal vidoucím, byv do té doby trápen očním neduhem, muž velmi trudného mládí, muž, který poznal pro mladickou nerozvážnost i kriminál, muž, který se bránil celému světu a který bojoval všemi prostředky proti násilí a bezpráví, nad nímž se pěnila krev. Zemřel v r. 1912 ve stáří sedmdesáti let. Jeho díla však rozohňují mládež i dnes a přetrvají jistě věky.

Bylo by zajímavo sledovati Mayův vliv na předválečné hnutí mládeže, na skauting, a na další hnutí z něho vzniklá, na tramping a táboření v přírodě. Často bychom se setkali s jeho stopami.

U nás vydával Vilímek známé mayovky. Nyní ujalo se nové nakladatelství úkolu, vydati znovu Maye a připomenouti tak v dobách nacionálních hnutí barevných národů historii smrti silného národa na americkém západě. Zájem, s nímž se tato díla jistě opět setkají, bude dobrým znamením, jaké sympatie mají osvobozovací boje barevných národů mezi mládeží dneška a probudí mnohého hocha i děvče k přemýšlení, kdo národy zotročuje a vyhlazuje…

A tak splní Karel May, jenž za živa byl kaceřován, ještě dnes, osmnáct let po smrti, své poslání života…

„Tvorba,“ týdeník pro literaturu,
politiku a umění, č. 41/1930

Zbraně v románech Karla Maye

Ing. Josef Fanta,
tech. rada st. drah a em. technický znalec
vojenského musea v Praze

Žádný spisovatel dobrodružných románů nepíše tolik o zbraních jako Karel May. Převážnou většinu svých románů napsal tak, jako by dobrodružství, v nich vylíčená, sám prožil. Vyneslo mu to mnoho nepřátel, a byl často nazýván lhářem. Podotýkám, že francouzský romanopisec Julius Verne vypravuje některé své romány tak, jako by je sám prožil. Podobně náš spisovatel povídek z vojenského života Pavel Albieri vypravuje většinu svých povídek, jako by sám byl jejich hrdinou. Nelze proto Mayovi nikterak zazlívati. Naopak, čtení jeho románů je podle mého názoru tím zajímavější.

Tak jako jeho dobrodružná vypravování nejsou ničím jiným než fantasií, tak i vše, co vypravuje o svých zbraních, není nic jiného než román. Básníci a spisovatelé mají licenc poetica. Ve svých románech píše May o své těžké, daleko a přesně střílející dvojce „medvědobijce“ a o své samočinné opakovačce Henryovce, zařízené pro 25 nábojů. V románech ze severní Ameriky mluví o stříbrné pušce Vinnetouově. Tyto pušky jsou v Mayově pozůstalosti, jejich slavná pověst je však jen románem. Skutečností jest pouze lovecký nůž bowie.

Když po smrti Karla Maye dostalo se básníkovi uznání, psali o něm jeho ctitelé s velkou pietou, kterou bych upřímně přál našim spisovatelům nejen po jejich smrti, ale hlavně za jejich života. Tehdy vzbudily pozornost i Mayovy zbraně. Uveřejněny jejich fotografie. K těm se vrátím později. Započnu s romány.

Především o kulovnici dvojce. Mají ji všichni hrdinové Mayových románů, ať v severní Americe nebo v severní Africe nebo v Arábii. A přece kulovnice dvojky jsou v severní Americe i u Arabů neznámou věcí. V severní Americe existují jen dvojky brokovnice. Tamní kulovnice jsou buď obyčejné zadovky, nebo opakovačky. Před světovou válkou viděl jsem ceníky zbraní všech větších severoamerických zbrojovek a větších obchodů zbraněmi. Kulovnice dvojka tam nebyla ani jediná.

Arabských pušek jsem viděl velice mnoho v museu zbraní v Hôtel des Invalides v Paříži. Byly všechny jednohlavňové, dvojhlavňové ani býti nemohou, poněvadž hlaveň je velice dlouhá, delší než byly hlavně rakouských werndlovek. Musí býti dlouhé, protože prach jejich výroby jest špatný, pomalu hoří a jest třeba, aby všechen shořel a proměnil se v plyny dříve, než střela opustí hlaveň.

Jednohlavňová puška ostatně střílí lépe, než dvoj, neb trojhlavňová, poněvadž molekule hlavně se při výstřelu chvějí; povstává tzv. vibrace hlavně. Této vibraci u vojenských loveckých a terčových pušek je na překážku předpažbí a u pušek s více hlavněmi letování, s kterým jest hlaveň spojena s druhými hlavněmi. To způsobuje menší přesnost střelby.

Nyní se obrátím k samočinné pušce. Na začátku románu „Vinnetou“ líčí May, kterak dostal od starého puškaře Henryho (osoba románová) darem těžkou pušku „medvědobijku“ a samočinnou karabinu, zařízenou pro 25 nábojů, vynález a výrobek románového Henryho. Tuto rozmluvu mezi puškařem Henrym a Mayem možno podle jistých známek doložiti do konce let šedesátých minulého století. Ku-Klux-Klan, o němž May píše v románě „Rudý gentleman“, vznikl po válce Severu proti Jihu, vedené v letech 1860-1864 za osvobození otroků.

V této rozmluvě projevuje May sice velkou šlechetnost, ale malou vášeň pro lov a střelbu. Snaží se odvrátiti Henryho od velkovýroby ručnic, uváděje, že by si jeho pušku opatřili v první řadě zločinci a pak že by zvěř byla příliš hubena nesvědomitými lovci. V prvním bodě má May pravdu, v druhém se mýlí. Od doby, kdy se tato rozmluva mohla odbývati, uplynulo více jak šedesát roků a byly vynalezeny samočinné zbraně. Jest pravda, že browningem je dnes vyzbrojen každý zloděj, právě tak, jako má při sobě kapesní elektrickou svítilnu. Ale policie i občanstvo má tytéž věci a proto je poměr stejný. Po šedesáti letech, tak jako dříve.

I co se týče zvěře, není tomu tak. Nejlepší střelci byli za časů předovek. Trvalo to dosti dlouho, než jsem tomuto tvrzení sám uvěřil. Nabíjení vyžadovalo dosti času i práce. Zručný střelec vystřelil za minutu dvakrát, ovšem z jedné hlavně, a proto si velice dobře rozmyslil, než vystřelil. Oproti tomu zadovka s hotovým nábojem svádí ku plýtvání střelivem. Tyto svody jsou tím větší, čím je puška rychlopalnější a střelec bohatší.

Před šedesáti lety neměl o samočinné pušce nikdo ani ponětí. Všechny evropské armády, kromě pruské, byly vyzbrojeny předovkami a zaváděly zadovky až po roce 1866. V Americe však byly již známé zadovky a od r. 1861 opakovačky soustavy Spencer, do nichž užíváno nábojů s okrajovým zapalováním, jaké mají náboje pro flobertky. Zásobník, obsahující sedm krátkých patron, byla roura, uložená v pažbě. Poněvadž zacházení s puškou bylo dosti nepohodlné, sestrojil Henry v r. 1864 novou opakovačku. Zásobník tvořila opět roura, uložená však pod hlavní. Zásobník proto pojal více nábojů podle délky pušky. Zásobníky obou pušek bylo třeba naplniti náboji jednotlivě. Dokud byly náboje v zásobníku, dovolovala puška rychlopalbu, ale znovunaplnění zásobníku vyžadovalo delší doby, zvláště u pušky Henryho s delším zásobníkem. Při plnění bylo třeba stlačiti pružné péro zásobníku nahoru, horní konec zásobníku otočiti nalevo a potom teprve bylo možno plniti zásobník náboji. Při plnění zásobníku byl střelec ovšem bezbranný. Tomu nedostatku odpomohl jiný vynálezce, King, tím, že umístil na pravé straně toulce pod závěrem klapku, pomocí níž se zásobník pohodlně plnil. Továrna, která pušku vyráběla, změnila svoji firmu na Winchester Repeating Arms Co. a pušky jí vyráběné dostaly jméno winchestrovky. Pušku zde vylíčenou vyráběla zbrojovka až do roku 1886, kdy musila ustoupiti dokonalejšímu modelu.

May udává, že jeho samočinná puška měla válcovitý zásobník pro 25 nábojů. To ovšem není správné, ačkoliv myšlenka jest celkem dobrá. Nesprávný je veliký počet nábojů. Zásobník by byl příliš veliký. Nošení pušky bylo by rovněž nepohodlné.

Ctitelé Mayovi si lámou hlavu, bylo-li by možno sestrojiti pušku s podobným zásobníkem. Odpovídám, že ano, ale měla by výše uvedené vady[36].

Již v době pušek s křesacím kamenem byly vyráběny pušky s válečkem jako u revolveru. Ovšem jen velice pořídku. V době předovek na zápalky vyráběla americká firma Colt karabiny s revolverovým válečkem. Jedna z nich je v galerii pušek v bývalém královském museu zbraní v Drážďanech. Ještě v letech devadesátých minulého století vyráběla podobné karabiny pro kovové nábojnice s ústředním zapálením firma Nikolaus Dreysée v Sömmerda (Německo). May správně uvádí, že válcový zásobník jeho opakovačky nebyl plný jako u revolveru, aby puška nebyla příliš těžká, že byl z plechu, náboje ležely v žlábkách a byly zaváděny závěrem do výpalné komory.

Již v roce 1896 byla sestrojena ve Spojených státech severoamerických puška s válcovitým zásobníkem.

V r. 1897, v posledním roce techniky, počal jsem se zabývati vynálezy ve zbrojní technice. Výsledek se rovnal ovšem nule. Z vojenských věcí nebylo nic zavedeno. To prosadí jenom nějaká zbrojovka. O dva nepatentované vynálezy loveckých pušek mne ošidily dvě německé továrny. V r. 1904 pověsil jsem vynálezy na hřebíček a studoval zbrojní techniku už jen z osobní záliby. Asi v r. 1913 přeměnil jsem uvedenou pušku Henryho nepatrnými změnami na úplně samočinnou na základě nové nábojnice, sestrojené Ing. Karlem Krnkou, který byl tehdy centrálním ředitelem továrny na střelivo G. Roth ve Vídni. Jeho vynález spočíval v tom, že dno nábojnice bylo silnější, zápalka byla posunuta dopředu o 1,5 mm. Při výstřelu vnikly plyny, povstalé hořením prachu, rourkou kovadlinky do vystřelené zápalky, hnaly ji prudce zpět, tato vyrazila nazpět nárazník a ten otevřel závěr. Ačkoliv můj vynález vyžadoval jen nepatrné změny na závěru pušky, nenapadlo mně ani ve snu, abych jej vykreslil a nabídl firmě Winchester, poněvadž tato uvedenou pušku nevyrábí od r. 1886; závěr pušky je dnes již velice zastaralý a firma vyrábí od počátku tohoto století jinou samočinnou pušku, sestrojenou Browningem, která je ovšem lepší.

Vyjma uvedených zbraní vyskytuje se v románech Karla Maye ještě lovecký nůž „bowie“. To jest jediná skutečnost ze zbraní v těchto románech. Čepel tohoto nože jest 20 cm dlouhá, 3 cm široká, dvojsečná. Před rukojetí je rovná příčka. Rukojeť jest podobná jako u pilníků a jest opatřena po celé ploše rýhováním jako krky pažeb loveckých pušek.

Předcházející částí článku jsou uvedeny na pravou míru románové zbraně Karla Maye. Obrátím se nyní ke skutečným zbraním, které po něm zůstaly a jsou vyobrazeny v této knize. Z vyobrazení Henryovky je zřejmo, že hledí na pušce je evropského původu. Podobné hledí mají německé terčové pušky, v jiných zemích však není oblíbeno. Pro hon a na výpravy se naprosto nehodí, poněvadž by překáželo a mohlo by býti snadno poškozeno. V Americe jsou u loveckých pušek docela jiná hledí, v Evropě zcela neznámá. Rovněž poutka na řemen byla přidělána v Evropě. V Americe je nalézáme jen u pušek vojenských, neboť lovecká puška se nosí stále v ruce nebo zavěšena u pasu, kdež je umístěn zvláštní háček, aby puška mohla býti zavěšena. Na fotografii této zbraně je ten kroužek dobře viditelný. I pak se ještě musí držeti puška pravou rukou, což je podle našeho názoru nepohodlné, Američané jsou tomu však zvyklí. Uvedená puška je tudíž nesporně americká Sporting Rifle, tj. sportovní ručnice (Američané používají označení „sportovní“ místo „lovecké“). Puška je výrobkem továrny Winchester podle vzoru 1866. Toulec, obsahující závěr páky závěrové a podávač nábojů, jsou z bronzu. Délka celé zbraně je 107,5 cm, délka hlavně 59.4 cm, váha pak 4,3 kg. Ráže zbraně je 10 m/m. Byla však měřena buď měřidlem bez přesného nomia, nebo je silně vystřílena, neboť zbraň byla zařízena na původní americkou ráži 38, tj. 9.652 m/m. Některý její evropský majitel, buď May sám, nebo jeden z jeho předchůdců byl asi vášnivým milovníkem střelby do terče, dal k ní přidělati terčové hledí, užívané v Německu, jaké mají i naše terčovky, a pilně střílel. Dlouhou střelbou byly rýhy hlavně opotřebovány, byly obnoveny, a tím se ráže zvětšila o 0.348 m/m. Častou střelbou byla také vytlučena výpalná komora. Správnost této mé domněnky dosvědčuje také to, že náboje, které se pro pušku zachovaly, byly volné, a proto je závěr špatně vytahoval, poněvadž se každá nábojnice při výstřelu roztrhla.

Nápis na hlavni zní:

Henry’s patent okt. 16-1860
King patent march 19-1866.

Američané udávají ráži kulovnic v setinách anglického palce. Ráže 38 znamená 38 setin anglického palce = 9.652 m/m. Omylem udává se počet nábojů v zásobníku dvacet pět, ve skutečnosti je tam jen čtrnáct nábojů.

Museum Karla Maye obrátilo se na znalce zbraní, vysokoškolského profesora Dra. Benno Wandollecka se žádostí o prozkoumání Mayových zbraní. Jmenovaný zbrojní technik vypravuje o původu pušky Henryovky toto: Koncem let 40. minulého století vynalezl osmadvacetiletý puškař Benjamin Henry opakovačku, kterou počátkem let 50. prodal továrně na revolvery Smith a Wesson, r. 1854 vzala si firma patent na pistole, sestrojené podle této opakovačky, patent však brzy prodala firmě Wulcanic Repeating Arms Co., New Haven, Conn. Henry byl v této firmě sám činný. (Firma vyráběla také pistoli, dříve uvedenou. Viz heslo „Henry“ Ottův slovník naučný). Zřízenec firmy Nelson King vynašel za účelem snadnějšího nabíjení pušky na pravé straně toulce klapku. Zbraně byly potom označovány jmény Henry a King. Vynikající osobou této firmy byl Winchester, a firma se brzy přeměnila na Winchester Repeating Arms Co., jak trvá dosud.

O „medvědobijce“ tvrdí prof. Dr. Wandolleck, že prý je to anglická puška na slony. Zvláštností této pušky je, že každá její hlaveň má vlastní mušku. Za to chybí hledí. Mířilo se prohlubní mezi hlavněmi. Proto bylo možno stříleti jen na malé vzdálenosti a velké cíle. Pažba má lícnici, což je v Anglii vzácností. Zámky leží před kohoutky. Jsou tedy lepší. Další zvláštností je předpažbí, jež sahá až k ústí hlavní. Je rozděleno, aby se zabránilo nepříznivému vlivu na hlavně, a tím na střelbu, poněvadž dřevo podléhá více vlivům povětrnosti než kov. Na hlavni je nápis:

„Burton 1855 kent“

Celá délka pušky činí 128 cm, délka hlavní 79 cm. Ráže jest 23 m/m, váha 10,40 kg. Hlavně jsou tažené. Puška má poutka na řemen, což není v Anglii obvyklé, poněvadž ji vždy nosí domorodý sluha. Autor soudí, že poutka byla přidělána v Německu.

Na této i na stříbrné pušce je nápadný harfovitý oblouček, který chrání spouště. Dosud na to nikdo neupozornil. Obloučky byly jistě přidělány v Německu, kde jsou velice oblíbeny u terčových pušek. V jiných zemích se nevyskytují.

V r. 1543 vynalezl jakýsi hodinář v Mnichově jehlový napínáček pro pušky s křesacím kamenem. Tento vyžadoval harfovitý oblouček. Oblouček se dodnes v německých zemích u terčových pušek udržel. Pro lovecké pušky se oblouček nehodí. Máme zde stále co činiti s milovníkem střelby do terče.

Poněvadž uvedená puška jest určena k honu na slony a jiné tlustokožce, je třeba podotknouti, že Angličané používali k této honbě původně pušek velké ráže, a to 8 = 19.8 m/m a 4 = 23 m/m. Hlavně byly původně hladké a střílelo se kulatými střelami, tj. olověnými koulemi. Nyní se ovšem užívá k témuž účelu pušek moderních. Podivuhodné je však, že jsou u této pušky hlavně tažené.

Ráže brokovnic udává se podle anglické libry. Je u nás oblíbena ráže 16, tj. průměr hlavně rovná se průměru olověné koule, která váží šestnáctinu anglické libry.

Zbývá nám ještě stříbrná puška Vinnetouova. Jak je čtenářům Mayovým známo, jsou pažba i předpažbí pobity četnými stříbrnými hřeby.[37] Dr. Wandolleck udává, že puška je evropského původu, avšak její pažbu že určitě zhotovil nějaký Mexičan nebo míšenec. Pažba je totiž větší než obvykle; autor se domnívá, že byla zhotovena proto větší, aby se do ní vešlo více stříbrných hřebů. V Orientě a u národů polovzdělaných je zvykem zdobiti zbraně. Chudí zdobí zbraně zaražením mosazných hřebů, bohatý zvolí stříbrné; počet hřebů odpovídá bohatství majitele. Ostatně nemusíme jíti tak daleko. Před čtyřiceti lety spatřil jsem na Zemské jubilejní výstavě v Praze, v historickém oddělení, pušky na křesací kámen, jejichž hlavně byly bohatě ozdobeny zlatem. Pušky byly majetkem knížecí rodiny Schwarzenbergů.

Zámky leží vzadu za kohoutky a nejsou tak dobré jako zámky ležící napřed. Původní hlavně byly Mayovi ukradeny, když byl na cestách, nějakým návštěvníkem, který se vydával za německého důstojníka. Byly pak nahrazeny jinými. Domnívám se, že celá puška i s pažbou je výrobkem belgickým, poněvadž před lety viděl jsem v nějaké knize vyobrazení starých belgických předovek. Tvar pažby byl týž jako má stříbrná Vinnetouova puška. Snad si někdo z neznámé příčiny dal v Belgii zhotoviti pušku s větší pažbou. Puška se pak nějak dostala do Mexika do rukou bohatého člověka, a ten si ji dal podle tamějších zvyků ozdobiti stříbrnými hřeby.

Původní hlavně Vinnetouovy pušky byly tedy ukradeny. Proč? Domnívám se, že byly bohatě zdobeny zlatem, stejně jak jsem dříve uvedl u pušek šlechtických na výstavě v Praze. Je zcela možné, že byly z damascenské, velice pěkné ocele, která se právě nejvíce vyráběla v Belgii. Je ze dvou třetin ocele a z třetiny železa. Kov byl svářen, vykován v dlouhý prut, prut byl přeseknut, obě části znovu položeny na sebe a svářeny, znovu vykovány, zase přeseknuty, provazovitě zkrouceny, znova vykovány a konečně vykovány kolem tyče, až hlaveň byla hotova. Leptáním kyselinou objevily se na povrchu velice pěkné obrazce. Podobných způsobů zpracování bylo mnoho. Podle různých způsobů vznikly obrazce různé. Takové hlavně byly velmi drahé. Nejdražší ovšem ty, jež byly z růžové čili turecké damascenské ocele. Zajisté byly ty hlavně velice pěkné, jestliže svedly ke krádeži. Ukradl je znalec zbraní, který nechal zbytečnou parádu bez povšimnutí, neboť jinak byl by ukradl stříbrné hřeby, což by patrně bylo snadnější.

Celá délka pušky, měřeno šikmo po pažbě, činí 114,4 cm. Délka nových hlavní 71 cm, váha pak 6,25 kg. Poněvadž hlavně nejsou původní, není ráže udána.

Tím jsem hotov s posudkem zbraní Karla Maye. Mnohým mladým čtenářům jsem zničil jejich iluze. Nechť se proto na mě nehněvají – pravda není nikdy tak krásná jako iluze…

White Horse Eagle

Miloslava Sísová

Nejvyšší indiánský náčelník, 107letý Big Horse Eagle (Bílý orel), který přeplul r. 1928 oceán, aby na evropských universitách přednášel o životě, kultuře a smrti rudého národa, navštívil 17. června 1929 v průvodu amerického konsula Wallera hrob Karla Maye v Radebeulu a provedl nad ním posvátný obřad kalumetu. V této knize otiskujeme fotografii Bílého orla v indiánském museu Karla Maye a zároveň přinášíme zajímavý článek o setkání s indiánským náčelníkem v Paříži.

Myslím, že před třiceti lety se v Čechách začaly šířiti indiánské romány Karla Maye. Aspoň mně se tehdy dostaly do rukou. Samozřejmě jim připisovali pedagogičtí suchopárové zkázu duší mládeže. Asi tak, jako později ji připisovali módě detektivek a ještě později kinu. Čemu ji dnes připisují, nevím. A přece šlo jen o přirozenou žízeň mládí po čemsi romantickém, dobrodružném. Rozhodně zločinnost a zkázu přivozovaly a budou přivozovat docela jiné věci a příčiny, nikoliv četba nebo kino! Ty i v nejhorších vydáních nepředčí to, co vidíte kolem sebe v životě. Ale je nepochybno, že indiánky měly neobyčejnou přitažlivost a že vyvolávaly touhu poznat indiány a jejich kraje zblízka. Ostatně z naší rodné dědiny tehdy se odebrali dva mladíci a dvě dívky do indiánských krajů. Netřeba dokládat, že pak americká skutečnost byla pro ně jiná. A že život vyžene ve většině případů z hlavy mnohé přeludy a ideály mládí.

Ani my, kteří jsme ve školním roce v hlavním městě četli už pilně Moderní revui a Volné směry, přiznávali se dostojevskému kultu, o prázdninách v mechu a na lesních paloučcích jsme neodolali primitivismu dobrodružných i romantických románů, a vedle Alexandra Dumase Karel May byl častěji v našich rukou. Tvářili jsme se, že knihy bereme jen z nudy a jen proto, abychom se přesvědčili, jak jsou hloupé, ale po pravdě jsme je četli se zájmem; hrdinové Mayovi a Cooperovi se nám ve snění za šumění břízek a osik nebo za jednotvárného odstřikování malých vodopádků vtíraly před oči. A Bůh ví, i my bychom se rádi octli v kraji a v ovzduší Vinnetoua, Syna lovce medvědů nebo Old Shatterhanda! Jak byli ušlechtilí a svůdní ti různí Orlové, Koni, Buvolové a Sokolové, náčelníci indiánských kmenů a děti Manitouovi! Co bychom za to dali, kdybychom mohli potřást rukou rekovného Bílého Orla… Ovšem, nikomu bychom se s takovou myšlenkou nepřiznali.

Nuže, 1. ledna 1929 se uskutečnilo setkání s Bílým Orlem. Ne ovšem v nějakém kaňonu, v pralese nebo pod stany rudých reků, ale v tiché uličce mé pařížské čtvrti, u indického profesora a spisovatele Warma Yougi. Indiánský „the Big chief of Chiefs“ seděl už v salonku ve stylu Louis XV. zařízeném, maje po boku svou ženu Wa-the-na. Sám se jmenuje White Horse Eagle (anglicky).

Je zrovna stár 107 roků. Tedy již valně vypelichaný Bílý Orel. Ale v bronzovém obličeji zůstaly rysy hrdé krásy a v očích svítí chytráctví. Z představ mládí zbyl na něm nádherný úbor, jak jej znáte z etnografických museí, přepych ve výzdobě hlavy a šatů, nehybnost ve tváři a povýšená gesta. A pak řečnický talent. Konečně, potkat dnes indiána, jak jej líčí May, to nejde jinak, než jak je to s Bílým divokým Orlem. Mladší už neměli příležitost skalpovat bělochy a svádět heroické boje, kouřit dýmky války a míru, to už Spojené státy se svým vojskem se o to postaraly, aby indiáni byli pokojní a zlomeni. Ale White Horse Eagle ještě v plné síle sváděl války, skalpoval statečně, bojoval s plukovníkem Codym a s Ranch Rieders, byl však mezi prvními indiánskými náčelníky, kteří v letech šedesátých se podřídili autoritě Washingtonu a přestali býti nezávislými a válečnickými. Za světové války, aspoň tak praví pařížské listy, Wilson povolal White Horse Eagla na radu a tento pak zagitoval do Francie osm indiánských pluků jako dobrovolníků americké armády ve světové válce. Nyní přijel do Paříže propagovat věc indiánů.

Nesešli jsme se u Warma Yougi jen proto, abychom stiskli ruku Bílému divokému Orlu, tlumočili mu své blahopřání a vypili číšku čaje, nýbrž abychom asistovali aktu jmenování holandského anthropologa Bernelota Moense titulárním náčelníkem indiánů, jak už jimi je mnoho bělochů.[38] Profesor Moens je vynikající mezinárodní autoritou v otázkách anthropologických, globetrotterem, kterému je nejvolněji mezi primitivními národy, studoval otázku ras nejen se zřetele minulosti a přítomnosti, ale, jak to vyložil ve svém magistrálním díle „Towards the perfect man“ („Vstříc dokonalému člověku“), dělá závěry i do budoucnosti. Mluvila jsem s ním o těchto konsekvencích. Je především přesvědčen, že je předsudkem názor o inferioritě bílé rasy, a na podkladě třicetiletých studií v různých koncích zeměkoule předvídá, že se žluté, hnědé a černé národy, které měly civilisaci v dobách, kdy se u nás ještě žilo po divošsku, ze své letargie vzepnou. A co pak s bílou minoritou? Zkrátka profesor Moens je nejpřesvědčenějším apoštolem sblížení se ras připravováním mezinárodního ducha v lidstvu a kooperováním bílých s barevnými. Moens ovšem zářil, když viděl, že má kolem sebe shromážděny členy nejméně dvaceti národů, ras a náboženství, že bílí jsou vedle hnědých, černých, žlutých a rudých, že jsme tu ze všech koutů zeměkoule. K obřadu jsme se přestěhovali z ludvíkovského salonku do jakéhosi studia, kde byly aspoň orientální koberce, sochy Buddhy, černošské sošky a hudební nástroje, kde však se všech stran na nás civěly hlubokomyslné průpovědi, jako: „Vy hledáte štěstí bez zdraví?“ – „Člověk se musí vychovávat ke zdraví“ – „Nebuďte otroky svých nervů“ – „Bez zdraví jednotlivce není zdravé společnosti“ atd. Nejdříve nám zahráli hindové východní melodie a pak přišly řeči. Bylo jich dost. Nejdéle a nejmohutněji mluvil starý Bílý Orel. Ten jako by omládl. Hlas zněl jako zvon, gesta byla patetická jako u starého Silvaina na „Comédii Française“. Mluvil o bratrství národů, o míru, o rovnosti všech. Když si však připomínal hříchy mládí, krvavé boje a skalpování, vypadal velmi mlsně a jeho pohled na bujné kučery sousedů přece jen nebyl nevinný. Jako by chtěl říci: „Vás kdybych tak měl pod rukou před osmdesáti lety, nebo aspoň před sedmdesáti!“ A pak mluvil Moens, Warma Yougi, který propagoval své teorie o prodloužení života a zachování zdraví, Koogetsu Nišimura, který nám zase propagoval nové japonské náboženství Oomoto (představte si však, že zakladatel jeho napsal už 120 svazků o milionu stránek, na nichž vykládá věrouku), dahomejský princ Tualan (pravý pařížský elegán, jemuž černá pleť nevadí), negerský rek ze světové války, plukovník Mortenau, který však přilil pelyňku do sladké pacifistické polévky řečí tím, že prohlásil svoji nevíru v konec války a svoji pohotovost zase bojovat, jako bojoval ve světové válce a za těch čtyřicet let v koloniích Francie, a pak ještě nějaký holandský učenec a na konec ruský synovec velkoknížete Pavla. Bylo pomalu tolik řečníků, kolik přítomných. A to se nepodařilo profesoru Moensovi donutit k řeči různé vyzvané, jako na příklad důstojně vypadajícího habešského delegáta ženevské Společnosti národů.

Tak jsme se dostali k jmenování profesora Moense indiánským náčelníkem hodně pozdě. Jenže ani jsme nezapálili oheň, ani jsme nehodovali, ani indiáni netančili a ani jsme nekouřili dýmku míru! Celý obřad vypadal tak evropsky, jako když ve dvoře Invalidů generál Gouraud nebo ministr Painlavé dekoruje někoho Čestnou legií. Jen jsme se při tom všichni chytili za ruce, aby se tak utvořil uzavřený řetěz a poté poslali Bílému Orlu po indiánsku hubičky (napřed nám to ovšem ukázal). To bylo vše. Bílý divoký Orel zasedl k předvečeři a statečně pojídal drobné koláčky pařížské. Také Wa-the-na. A pak si zapálil gurmánsky cigáro a snil do kruhů kouře…

Když jsem se pak vracela s přáteli za svěžího večera, všichni jsme si povzdechli: „Jak to bylo jiné, důstojné, krásné a vznešené v našich snech indiánských v mládí!“ Ale tak je to se vším v životě. Nejvíce – přiznám – mne zklamal Bílý Orel tím, že podepisoval pohlednice tomu, kdo zaplatil 25 franků. Oh, Vinnetou!

Kratší výsledky ankety

Pod toto záhlaví shrnujeme kratší projevy o Karlu Mayovi spolu s úryvky statí, porůznu o něm otištěných v časopisech, a doplňujeme je posléze i hlasy několika zahraničních pracovníků, pokud přinášejí k otázce něco nového. Rozsah této knihy, beztak již překročený, nedovoluje, žel, otisknouti mnohé stati celé, jak by zasloužily, a nepřipustil také rozšíření ankety na kruhy širší, především literární, jak bylo původně zamýšleno. Materiál k boji o Karla Maye, sebraný v Německu a osvětlující tvorbu Mayovu s mnoha odborných psychologických hledisek, postačil doposud vyplniti 12 objemných svazků „Ročenky Karla Maye“, v nichž probrány jsou dopodrobna všechny otázky, k nimž naše kniha přihlížeti nemohla.

Redakce

* * *

Viktor Hánek,
spisovatel, Praha:

Karel May byl jedním z nejprvnějších spisovatelů, který seznamoval civilisaci se světem divochů, se světem indiánů. Ukazoval na křivdy, páchané na praobyvatelích Nového světa, a vykreslil ve svých knihách několik ukázek pravého gentlemana-rudocha. Vinnetou, ušlechtilý přítel, zaujme ve vyprávění Mayově dnešní mládež právě tak, jako kdysi nás, kteří s dychtivostí hltali jsme knihu za knihou, přes hlasy tehdejších našich vychovatelů, jimž zdál se každý autor, obírající se národem divochů, nevhodným pro mládež. A jak mnoho nám poskytl ušlechtilý Vinnetou se svým nadšením pro svůj národ a svou obětavostí pro přítele, jak naučil nás mnohému, čemu dnes ve školách věnována jest zvláštní péče, osobní statečnosti a lásce k volné přírodě!

* * *

Profesor Jaroslav Horejc,
sochař Umělecko-průmyslové školy v Praze

Nemůže býti pro mladého člověka četby lepší, nežli jsou spisy Karla Maye. Každý z nás nalezl si zde svého hrdinu, jehož příklad dlouho nás provázel v životě, a je-li příklad ten pochopen tak, jak autor si přál, pak není to jen četba dobrodružných románů – je to charakteristika různých povah, s kterými se v životě sejdeme, na které nás autor připravil. May také neseznamuje nás v mládí jen se zajímavou přírodou, kterou do srdce uvádí nenápadným způsobem, ale o čem hlavně nás přesvědčil, jest, že vždy zvítězí cit, charakter a hrdinství.

* * *

P. J. Huňka,
redaktor „Orelské osvěty“:

Profesoři literatury a vychovatelé dávají dobrodružný román do klatby. Prý škoda času na hlouposti, a u mládeže nadto ještě dobrodružný román nezdravě rozněcuje fantasii. Myslím, že tyto výtky úplně správné nejsou. Moderní člověk potřebuje po vyprahlosti, již přináší dnešní život, nějakého vzrušení, aby nervy nepřišly z rovnováhy. Ovšem dobrodružství musí býti nezávadné – bez přílišného krveprolévání, bez smyslných motivů. Mayovy dobrodružné romány jsou opravdu nezávadné, jsou zdravě dobrodružné.

* * *

Profesor Eugen Knap,
Kutná Hora:

(Vinnetou.) Není opravdu hned tak knihy, která by dovedla mládež 10-17letou poutati po tolik generací stejně. Sám mám příležitost nyní viděti stejný účinek „Vinnetoua“, který mám ještě v dobré paměti ze svého mládí, na svou dcerku, třináctiletou žákyni reálky. Už měsíc se ozývají u nás po celém bytě jména: Vinnetou, Old Shatterhand, Old Firehand, Nšo-tši, Old Death (vyslov, jak se píše!), na procházkách se sledují stopy buvolí, jí se buvolí ledvina, v kterou se zázračně promění obyčejná telecí, padesátkrát denně jsem interviewován, kdy už konečně přijde další díl, a když se zeptám, proč se jí Vinnetou tak líbí, dostane se mi po úporném přemýšlení odpovědi: „Protože se nebojí a je dobrý, víš, on je gentleman.“

A v tomto slově splývá představa muže, bránícího svůj národ proti napadajícímu jej nepříteli, ale při tom šlechetného, neútočného. Není to kus ideálu humanity, jak jej pro nás vytvořil Masaryk?

* * *

† Hanuš Kuffner[39]:

Karlu Mayovi bylo předhazováno ze mstivých důvodů a nelítostně, i po smrti ještě, že všechno vylhal, nikde že nebyl, nic nezažil a sám že byl loupežníkem, ba zlodějem, člověkem naskrze bezectným. Nic toho nedbej, čtenáři, a suď svým vlastním úsudkem mužným: dobře či nedobře, jímavě či nejímavě, živě či chabě působí jeho knihy. Nic nedbej, byl-li autor Němec, katolík či luterán, suď sám a srovnávej, zdali mravně či nemravně působí jeho myšlenky, jeho slova. A pomni také, že již ve 4 milionech výtiscích byla vydána jeho díla. Není to důkaz nad jiné jasnější o hodnotě jeho povídek? A předhůzka, že se Karel May chlubí, že líčí, co nezažil? Nikterak: autor má právo – chce-li líčit živěji – říci všechno osobní formou. Tím získává spis, umí-li v tom autor chodit. A rci, čtenáři: nezískala kniha, že autor líčí tak, jak líčí? Jak mnohem příměji se to čte. Předhůzka je tudíž falešná a nespravedlivá, jak nesmyslným byl útok ze zloby pomlouvačných útočníků.

* * *

Michal Mareš,
spisovatel, Praha:

Postupem času se Karel May mnohému ze svých dřívějších zbožňovatelů vzdálil. Zejména těm, jimž v literatuře je třeba zjevu ženy, erotického vzruchu.

Ale v minulosti! Ve škole, tu jsem nesl hrdinsky veškeré tresty, uštědřené mně za tajnou lekturu Mayových děl pod školní lavicí. Konfiskace Mayových knih třídním zrodila ve mně snad prvý hněv a vzpouru proti autoritářství a útisku.

A když pak později jistý druh patentovaných rozumů (kritiků) počal své válečné tažení proti Mayovi, když Maye prohlašovali za největšího lháře, tu byl jsem si jist, že jsem poznal v Mayovi za svého mládí do jisté míry snad nejpopulárnějšího básníka, píšícího své básně prosou.

Praha, v květnu 1931

* * *

O. Mrkvička,
Praha:

… O dětské četbě? Kolik by se muselo popsat řádek, než bychom dostali jen stručný výčet všech těch knížek, které my jsme rozvírali s víc než čtenářskou dychtivostí! Ty knížky skrývané mezi školními knihami a listované v skrytu… Mayovy romány o indiánech – z těch vyrůstaly nám první pojmy mužnosti a ideál gentlemanství a vzbouzelo se pohrdání se zbabělci. Následujíce příkladu Vinnetouova, snesli jsme mlčky nejtěžší rány a za nic nedovedeme ani dnes ukázat své slzy.[40]

* * *

Dr. Viktor Novák,
Praha:

Karel May usiloval o to, aby prohloubil citovou stránku svých čtenářů. Nebojácnost, touhu po mravním dobru probouzet – to bylo jeho jistě upřímnou a zdarem korunovanou snahou. Jeho knihy mají skvělé jádro etické, vybízejíce k mužnosti, moudré rozvaze i odvaze. Není pochyby, že mládež může jimi jen získati.

* * *

J. V. Roštínský,
Čáslav:

Musíme si uvědomiti, že Karla Maye dosud nikdo nenahradil. Dobrodružná literatura může míti i dosti nepřátel a ona je skutečně má, hlavně v řadách určité inteligence, co však nelze Mayovým spisům upříti, jest fakt, že působí na lásku k přírodě, že podněcují k odvaze a nebojácnosti, že ženou jednotlivce k vítězným cílům, že tvoří vytrvalost a podporují klidnou rozvahu a vůli.

* * *

Marie Záhořová-Němcová,
inspektorka ministerstva sociální péče (odbor péče o děti a ženy):

Ó, jak jsme v mládí milovali – snad všichni – slavného Vinnetoua, posledního Mohykána, pro jejich ohromnou odvahu a sílu osobnosti, co jsme se naplakali nad jejich šlechetností a třásli se soucitem k těm, kterým oni pomáhali. Tahle literatura byla ta nejméně nebezpečná. Rozvířená fantasie, ale konec konců smířlivý konec, kde ctnost dochází spravedlnosti a smrt má nimbus oběti nebo slávy a hrdinství. Kolik je výchovného v těchto knihách oproti dnešním detektivkám![41]

* * *

Dr. G. Fröschel,
redaktor nakladatelství Ullstein:

Romány Karla Maye vytvořily z nesčetných lidí, kteří uměli toliko číst a psát, čtenáře, otevřely jim dokořán brány písemnictví. Mnozí, jimž Karel May byl prvým spisovatelem, nalezli později cestu k přísnějšímu, opravdovějšímu umění. Podivuhodné museum Karla Maye v Radebeulu však ukazuje, jak velká a věrná je obec těch, kteří věří v Old Shatterhanda, Vinnetoua a v Hadži Halefa Omara.

* * *

Univ. prof. Dr. Konrád Guenther:

… Maye osud neurčil jenom za kazatele přírody, nýbrž i za kazatele lidstva. Vždy hlásal, že je třeba poznati lidi všech stupňů kultury, milovati je, vážiti si jich. Pro něho indián nebyl nikdy divochem, nýbrž člověkem, jakým jsme my sami. Každá příručka o poznání národů mohla by býti zahájena jeho divukrásnými slovy, jimiž zahájil román „Vinnetou“, aby ukázal od začátku čtenáři cestu, po níž lze nalézti porozumění a srdce pro cizí národy.[42]

* * *

Prof. Dr. Ludwig Gurlitt:

Ano, setrvám při tom: Od poloviny minulého století je May největším vychovatelem národa. Vykonal, co se nezdařilo nikomu z nás, ač jsme vychovatelé z povolání – nalezl cestu k srdci lidu. Nespočetným stal se vůdcem života; svědčí o tom mnohé doklady. A právě cesty, které nám ukázal on jako smiřitel národů, jako kazatel míru, jako utvrzovatel vůle a šiřitel pohledu až do nejzazších dálek zeměkoule i vesmíru – tyto cesty jsou právě nyní vůdci lidu uznávány za nutné, slibné a za jedinou záchranu. Aniž nadsazujeme, můžeme prohlásiti, že dnes celá pedagogika pohybuje se v mezích, jak je naznačil právě Karel May. Očekávám věru, že jeho vděční žáci postaví jemu, „spisovateli braku a svůdci mládeže“ čestný pomník. Zasluhuje si jej!

* * *

Thea z Harbou:

Jestliže slova „první láska“ ohraničují cit, který mladou bytost po prvé naplní nejvyšším štěstím a nejhlubší žalostí, pak patří má první láska Vinnetouovi, velkému náčelníku Apačů. Tato láska přišla do mého života, když mně bylo dvanáct let, a já jí zůstala věrna až do dneška. Láska k tomuto Mayovu hrdinovi působila na vývoj mého charakteru daleko silněji než vše jiné v životě, způsobila, že jsem vždy toužila býti dobrou, statečnou, věrnou a mlčelivou – jako byl Vinnetou…

* * *

Hermann Hesse:

Zvědav na „hrozné věci“, jež se Karlu Mayovi přičítají, počal jsem čísti jeho knihy, abych se z nich k svému ustrnutí dověděl, že pravdou je vlastně pravý opak toho, co se o něm vypravuje. Karel May nebyl docela žádný „machr“ jak jsem slyšel prohlašovati, naopak, byl to muž až zaslepené poctivosti. Že by byl velkým básníkem, nemohu říci, je mi však jasno, že svými živými a dějem přímo vybuchujícími knihami zastupuje v naší vyprahlé a pusté literatuře typus básnictví, které je nepostradatelné a věčné. Nebylo rozhodně jeho chybou, že měl fantasii, která chyběla jiným, lepším básníkům jeho doby, bylo spíše chybou těch druhých, kteří, pracujíce jemnějšími prostředky, nedosáhli toho, co jemu se dosáhnouti podařilo.

* * *

Frant. Rohmoser,
ředitel střední školy, Berlín:

V pozdějších letech chopil jsem se znovu a znovu knih Karla Maye, abych zjistil, že jsem se proň nenadchl toliko z mladistvé nenáročnosti. Jako ředitel školy měl jsem za to, že jsem oprávněn slovem i písmem zasáhnouti do bojů o Karla Maye. Dožil jsem se s upřímnou radostí toho, že křik útočníků stále více slábnul. I dnes se nořím, chci-li zapomenouti starostí všedních dnů, do světa dobrodružství, jenž vystupuje přede mnou z těchto tak často pročítávaných svazků.

* * *

Petr Rosegger[43]:

„… nedávno dostal jsem od jakéhosi pana Karla Maye, redaktora v Drážďanech, pro svůj časopis „Heimgarten“ povídku „Růže z Káhiry, dobrodružství v Egyptě“[44]. Povídka je psána tak duchaplně, že si vskutku blahopřeji. Neslyšel jste snad, pane profesore, toto jméno nebo nevíte snad, který list pan May rediguje? Podle celého způsobu psaní mám autora za velmi zkušeného muže, který jistě po dlouhou dobu žil v Orientě…“

* * *

Univ. prof. Dr. Emil Sehling:

Hrdinové Karla Maye jsou kusem Robinsona. I pro ně není situace v životě, kde by si nevěděli rady, pro ně není nesnází, z nichž by nebylo lze nalézti východisko. Všude a vždy si pomohou sami, jenom svým ostrovtipem vytvoří z ničeho nejlepší podmínky života, z vlastní síly zůstávají vítězi nad lidmi i přírodou.

Rousseau hodlal svému Emilovi vložiti do rukou jen jednu knihu: Robinsona. Zda by mu dnes nepřidal ještě spisy Karla Maye?

* * *

Dr. Karel H. Strobl:

Jako válečný zpravodaj dostal jsem se dosti často do „roklin balkánských“ a do „země Škipetarů“. Byly to staré krajiny mé touhy od těch dob, co jsem se seznámil s Karlem Mayem. Bylo mi, jako by stránky těch knih byly znovu přede mnou rozevřeny. Kraj i lidé prolínáni byli tisícerými vzpomínkami na divoké a romantické zážitky, které tehdy dávaly prudce zabušiti mému chlapeckému srdci; ba zdálo se mi, jako by se byla zrodila skutečnost v celé své pestrosti ze všech těchto knih. Když jsem do svých článků pojal něco z tohoto nového poznání a shledání s Karlem Mayem, bylo všecko, co připomínalo Karla Maye, redakcí nejpřednějšího listu, kam jsem zasílal své zprávy, obyčejně vyškrtáno. Cožpak má jméno Karla Maye zůstati ve všech „lepších“ literárních kruzích v trvalé klatbě, cožpak mají zůstati sociálně-etické obavy proti jeho osobnosti i nadále bez přezkoumání?[45]

* * *

Dr. Erich Wulffen,
ministerský rada, Drážďany:

Zmínil-li jsem se ve svých vědeckých pracích o Karlu Mayovi, stalo se tak vždy jenom proto, poněvadž jsem chtěl světu učiniti srozumitelnějším tento školní příklad, nejnápadnější vedle Bedřicha Schillera. Je příkladem pro nezdolnou sílu, která, ač se bije na všechny strany, přece se vyvine zvláštním způsobem a jež se při tom pročišťuje. To, co se mu mohlo státi osudným nebezpečím – jeho bohatá obrazotvornost, stalo se nosičem jeho předností a úspěchů.

Zasloužil si muž, jenž oslavoval tak okázale a nejrůznějším způsobem myšlenku vnitřního znovuzrození v čistou bytost, aby symbolika tohoto písemnictví byla tak šmahem opomíjena, aby se děly pokusy, zničiti autorovo lidství? Ne! A proto byl soud, svého času nad Mayem vykonaný, bezmyšlenkovitý, nespravedlivý a nemravný.

Bibliografie

Velmi často vyskytují se dotazy, v jakém pořadí psal Karel May své knihy. Na tu otázku nelze snadno odpověděti; původně otiskoval totiž spisovatel množství krátkých povídek a dobrodružství v různých časopisech, a z těch tvořil teprve později, často i za opětného přepracování, celé knihy nebo i větší cykly. Podle zjištění svědomitého vydavatele Mayova díla Dra. E. Alberta Schmida nutno přehled započíti „Kázáními o zeměpisu“, v nichž je uložen vlastní pracovní plán cestopisných románů. Obraz celé Mayovy literární tvorby vypadá pak asi takto:

Do roku 1876 vyšly částečně:

Kázání o zeměpisu (Geographische Predigten), Humoresky, rudohorské vesnické obrázky, historické povídky (Baron Trenk atd.),

1876

První dobrodružné povídky (Joe Burkes, Gitano, Na březích Dviny),

Vinnetou III., kap. 2.–3. (Old Firehand),

1877

Kapitán Kajman,

Old Surehand II., kap. 4. (Kanada Bill),

1878

Old Surehand II., kap. 4. (Three carde monte),

Ve stínu palem, povídka I. (Gum),

1979

Kouzelná voda,

Na Tichém oceánu, povídka I., (Ehri z Papetee),

3. (Brodnik),

Quimbo kap. 1. (Boer van het roer), 3. (Girl – Robber),

Vinnetou III., kap. 5.–6., IV., kap. 1.–2. (Deadly dust),

Žezlo a kladivo,

1880

Ostrov pokladů,

Na Tichém oceánu, povídka 2. (V zemi draka),

Pouští,

1881

U ctitelů ďábla,

Divokým Kurdistanem,

Na cizích stezkách, povídka 1. (Saiva tjalem),

1882

Z Mursuku do Kairvanu,

Robert Surcouf,

První román Münchmayerův (Zámek Rodriganda, Od Rýna k Mapimi, Benito Juarez, Nepřející trapper, Umírající císař)

Z Bagdadu do Stambulu,

1883

Vinnetou IV., kap. 3.–5. (Smrt Vinnetouova),

Druhý román Münchmayerův (Cesta k Waterloo, Marabut, Zvěd z Ortry, Páni z Greifenklau),

1884

Ztracený syn, Třetí román Münchmayerův,

V roklinách balkánských,

1885

Čtvrtý román Münchmayerův (Allah il Allah!, Derviš, Údolí smrti, Lovec sobolů),

1886

Old Surehand II., 4. Povídka o mluvící kůži,

Cesta k štěstí, Pátý román Münchmayerův,

1887

V zemi Škipetarů,

V horách Šar-Daghu,

Žut,

Mezi supy (Syn lovce medvědů a Duch Llana estacada),

Vinnetou II., kap. 3.–5., III., kap. 1. (Scout),

Ve stínu palem, povídka 2. (Krumir),

1889

Červenomodrý Methusalem,

Na Rio de la Plata,

Pampero,

1890

V Kordillerách,

Karavana otroků,

1891

Mahdi,

Poklad na stříbrném jezeře,

1892

Vinnetou, dokončení,

Odkaz Inky,

1893

Ve stínu palem, dokončení,

Quimbo, kap. 2. (Na tygřím mostě),

Satan a Iškariotský,

Profesor Viclipucli,

1894

Old Surehand, dokončení,

1895

Petrolejový princ,

1896

Černý mustang,

Na cizích stezkách, dokončení,

Old Shatterhand a. D.,

1897

Vánoce,

V říši stříbrného lva I., II.,

1898

Na věčnosti (Am Jenseits),

U Bachtijarů – Synové Upsaroků (povídky),

Hudební komposice,

1900

Myšlenky z nebes (básně),

1901

A mír na zemi…,

1902–03

V říši Stříbrného lva III., IV.,

1906

Babylon a bible (drama),

Merhameh-Šamah-Abdán Effendi (povídky),

1907–08

Ardistan a Džinistan,

1909

Vinnetouův odkaz,

1910

Vyznání.

Soupis nejdůležitější literatury:

Karl May als Erzieher (Freiburg in Br. 1902),

Max Dittrich: Karl May und seine Schriften (Drážďany 1904),

Heinrich Wagner: Karl May und seine Werke (Pasov 1907),

Fr. Weigl: Karl May’s paedagogische Bedeutung (Mnichov 1908),

Dr. A. Droop: Karl May. Eine Analyse seiner Reise-Erzählungen (Kolín n. R. 1909),

Dr. E. A. Schmid: Eine Lanze für Karl May (Radebeul 1918),

Heinrich Lhotzky: Der Mensch und sein Buch (Ludwigshafen 1918),

Prof. Dr. Ludwig Gurlitt: Gerechtigkeit für Karl May! (Radebeul 1919),

Karl May-Jahrbuch. Ročník I.-XIV. Vydávají Dr. R. Beissel, Fr. Barthel, Dr. Max Finke, prof. Dr. L. Gurlitt a Dr. E. A. Schmid (Vratislav-Radebeul 1918-1931),

Dr. Otto Forst-Bataglia: Karl May. Ein Leben, ein Traum (Curych 1931),

Klara May: Mit Karl May durch Amerika. (Radebeul 1931).

Doslov

Na prahu roku, kdy uplyne dvacetiletí od smrti Karla Maye, končíme tuto knihu. Vedle vlastního životopisu Mayova je to soubor článků, snad různorodých, ale přece jen psaných za stejným cílem. Byl to prvý pokus, a myslím, že se zdařil. Promlouvají tu osoby nejpovolanější o Karlu Mayovi, o jeho spisech, o vlivu četby „Mayovek“ na mládež a o literární výchovné ceně jeho prací. Nikomu, kdo sem psal, neběželo o nekritické chválení spisovatele. I ten, kdo vezme s předsudkem tuto knihu do rukou, bude proto překvapen: nalezne zde i věcné výtky a spravedlivé hodnocení, jak je jistě nečekal. To proto, že zde šlo v prvé řadě o spravedlnost pro Karla Maye a také proto, že tyto výtky nejsou s to, aby zastínily krásu a dobro, vzruch a napětí, které nám dával Karel May a stále ještě rozdává dnešní mládeži.

Musím zde ke konci ještě poděkovati všem svým váženým spolupracovníkům. Ani jsem nečekal, že naleznu takovou odezvu skoro ve všech společenských vrstvách a u všech kruhů, které mají buď pedagogický, literárně kritický nebo snad jenom odborně osobní vztah k spisovateli. Jak vášnivě byl May u nás dříve napadán, s jakým odporem se o něm psalo, jak byly jeho knihy vylučovány jako jedovaté ze všech knihoven veřejných i školních – a přece, když odpovídali vážní přispívatelé na mou výzvu, jako bych byl u každého zasáhl do strun nejniternějších, dávno zapomenuté tóny prodíraly se nitrem – promluvilo mládí, vzpomínky. May, na kterého každý rád vzpomene, protože znamená kus vlastního života – ten má býti označován za svůdce, za kazitele mládeže? Jen člověk, který jej nikdy nečetl, může tak učiniti. A čte-li ho dnes muž, zralý a prošlý životem, nemůže přirozeně nalézti ke knihám dalekých dobrodružství patřičného poměru – leda, že zůstal stále mlád. A to není každému dopřáno…

Pokusí-li se někdo jiný pátrati dále na tomto poli dobrodružné literatury a četby lidu a mládeže, bude již míti cestu ulehčenou a výsledek práce bude jistě dokonalejší. Ale i tak doufám, že Karel May touto knihou stane se nám všem bližší, a nahlédneme-li do dílny jeho podivuhodných knih, budeme souditi nikoliv shovívavě, jen spravedlivě – to postačí.

V Praze, v prosinci 1931
Fr. Schörpner

[1] „Můj Charlie“, praví Chaplin, „tane mi na mysli jako symbol ubohého, směšného a k odříkání odsouzeného lidství. Jeho kousky jsou symbolem samolibosti, jeho hůlka symbolem snahy po důstojnosti, a jeho boty? – Jeho boty, přes které stále klopýtá, znázorňují věčné kolísání a klopýtání lidstva.“

[2] Karel (Bedřich) byl pátým děckem z třinácti sourozenců. Zemřelo devět v nejútlejším mládí. S Karlem vyrůstaly jedna starší a tři mladší sestry, z nichž dvě ho přežily. (Pozn. red.)

[3] Chléb z černé pšeničné mouky. (Pozn. red.)

[4] Hohenstein-Ernsttál, Bahnstrasse 27. Dne 26. května 1929 dala tam městská rada připevniti pamětní desku s obrazem spisovatele. 2. prosince 1929 byla pak prodloužená Nádražní třída pojmenována „Třídou Karla Maye“. (Pozn. red.)

[5] Asi v r. 1860 měl May v úmyslu sepsati několikasvazkové dílo „Člověk a ďábel.“ Rukopisná kostra toho díla je v jeho pozůstalosti. (Red.)

[6] „Preciosa“, činohra od Pia Alex. Wolffa (1782-1828), roku 1820 K. M. Weberem zhudebněna. (Red.)

[9] S tímto vylíčením souhlasí dopis spisovatele v téže věci superintendantovi Kotemu v Saské Kamenici. Dopis je otištěn v knize prof. dr. Lud. Gurlitta: „Spravedlnost pro Karla Maye“. (Pozn. red.)

[10] Zpěvácký spolek „Lyra“ Ernsttál (kolem roku 1864). Skladba „Láska“ je otištěna v ročence Karla Maye z r. 1919. (Poznámka red.)

[11] II. díl životopisu nebyl napsán, neboť autor zemřel 30. března roku 1912. (Pozn. red.)

[13] „Der Beobachter an der Elbe.“ (Pozn. red.)

[14] Vedení listu May převzal a do Drážďan se odstěhoval dne 8. března 1875. (Pozn. red.)

[15] Míněna je asi povídka o Old Firehandovi v románě „Vinnetou“. 2. svazek. (Pozn. red.)

[16] Dne 4. dubna 1899 odjel z Janova do Port Saidu. (Pozn. překl.)

[17] Sebrané spisy Dra. Fr. Alberta (Životem, dějinami, přírodou) vyšly za redakce Jos. Píče a Bohumíra Šmerala (Praha 1924). (Pozn. red.)

[19] V knize L. N. Tolstého: „Vojna a mír,“ nalézáme celé stránky francouzsky. Mluvilo se tak u dvora, ale ruskému čtenáři tyto pasáže byly nesrozumitelné. I do některých překladů byly ty pasáže převzaty francouzsky. (Pozn. red.)

[20] V novém českém vydání je k těmto vytkám pečlivě přihlíženo a překlady podle možnosti upravovány. (Pozn. red.)

[21] Zde otištěná stať je referátem Národních listů ze dne 8. února 1931 o knize: „Karl May. Ein Leben, ein Traum,“ kterou napsal Dr. Otto Forst Battaglia a vydalo nakladatelství Amalthea, Zürich-Wien 1931. Autor recense ochotně svolil, abychom zde otiskli jeho velmi zajímavé názory. (Pozn. red.)

[22] To vyneslo mi odmítavý posudek mých prací v „Rozpravách Aventina“ a v „Úhoru,“ kde autoři posudků shodně se proto na mne rozhorlili a shodně mne oba nazvali „jenom knihovníkem.“ (Pozn. pisatele.)

[23] Doufám, že tento můj výklad neposlouží odpůrcům Mayovým jako nový argument proti němu: že učí děti nadávat.

[24] Tento stále ještě rozšířený mylný názor opravujeme na jiném místě této knihy slovem i obrazem. (Pozn. red.)

[25] A. V. Novák je autorem proslulých cestopisných knih o Tahiti, o Japonsku a o „Ostrovech podvěrných“, jež napsal na základě vlastních rozsáhlých cestopisných zkušeností. Sám procestoval veliký kus světa. (Pozn. red.)

[26] Karel Hloucha jest jediný z českých dobrodružných autorů světové úrovně; jeho knihy: „Ostrov spokojenosti“, „Podivný osud Rip van Winkla“, „Dům v oblacích“, „Modří mravenci“ atd. (Red.)

[27] Zde se autor mýlí. Vedle vydání v originále, jež vykázalo roku 1931 úhrnnou číslici 5.250.000 svazků, přesvědčuje o tom i skutečnost, že od r. 1929 dosáhlo nové české vydání celkového nákladu 100.000 výtisků. (Red.)

[28] Příspěvek je psán na počátku r. 1931.

[29] S výjimkou velké cesty Orientem v letech 1899/1900, která je bezpečně prokázána, nelze o cestách Karla Maye v Orientě podávati důkazů. Forst-Battaglia, o jehož spise referuje Dr. Jan Thon v tomto svazku, podepírá však četnými zprávami a podrobnostmi domněnku, že v časovém úseku mezi svým útěkem z Německa a zatčením v druhé polovici roku 1869, podnikl May ve společnosti jistého německého tovaryše cestu do Horní Itálie a Francie, přes Marseille do Tunisu, Káhiry a zpět přes Terst do Čech, kde brzy nato byl opět chycen. (Pozn. red.)

[30] Některá pozdější česká vydání Mayových spisů vyšla v špatných překladech. (Pozn. red.)

[31] Týž názor zastávala Masarykem redigovaná revue „Naše doba“ již v letech nejprudších útoků na Maye. „Degenerované děti s nesmírnou fantasií a slaboučkým tělem, ty ovšem budou nad jeho svazky utráceti chvíle, a život proběhne mimo; později bude chtíti na nich svou daň, pro něž budou ruce neobratný, oči snad choré, plíce slabé a mozek unaven. Ale zdravému, otužilému chlapci May a všichni ti ostatní neuškodí.“ (Roč. XV/5 – 1908.) (Pozn. red.)

[32] May měl vskutku doktorský titul, který mu byl propůjčen americkou universitou, v Evropě ovšem neplatný. Diplom lze shlédnouti ještě dnes v museu v Radebeulu. (Pozn. red.)

[33] Přinášíme zajímavý příspěvek psaný známým anarcho-komunistou, Erichem Mühsamem, který měl vynikající úlohu při pokusu bavorského dělnictva o nastolení republiky rad. Nakladatelství Karla Maye požádalo Ericha Mühsama r. 1922 o svolení k otištění článku o Mayovi, který napsal Mühsam r. 1912 pro svůj list Kain. Mühsam dal své svolení, avšak jeho průvodní dopis je tak zajímavý, že i ten citujeme. Je psán v káznici Niederschönenfeld, kde si tehdy Mühsam odpykával svůj dlouholetý trest.

[34] Autor úspěšného románu „Petrolejáři.“ Aventinum 1931.

[35] „Poklad ve stříbrném jezeře“ vyšel r. 1891.

[36] V posledním svazku románu „Vinnetou“ poznamenává May, že jeho románová puška „Henryovka“ na 25 nábojů byla nejen uskutečněna, nýbrž i překonána skutečností. V Itálii vynalezl major Lei-Rigotti pětadvacetirannou armádní ručnici, a anglickému ministru války byla již před r. 1900 nabídnuta opakovačka, která střílí osmadvacetkrát na vzdálenost 3000 kroků. Šlo tu patrně o čistě teoretické vynálezy. (Pozn. red.)

[37] Levá strana pažby Vinnetouovy ručnice má písmena „V“ dvojmo, pravá strana písmena N a S, písmena jsou tvořena hřeby v tvaru růžic. „W“ však sotva znamená začáteční písmeno jména apačského náčelníka. Patrně ozdobil tak pušku křesťanský Mexičan nebo míšenec, neboť písmenka „N. S.“ poukazují na slova Nuéstra Seňora – naše paní (Panna pannen) a „W“ na Virgo Virginum. Toto vysvětlení pochází od dra. B. Strucka z antropologického musea v Drážďanech.

[38] Vdovu po Karlu Mayovi jmenoval Bílý Orel indiánskou princeznou Ša-ha-wa, kmene Osagů. (Pozn. red.)

[39] Red. Hanuš Kuffner, autor „Husitské vojny“ a jeden z nejzaujatějších obhájců pravosti „Rukopisů“, byl velikým přítelem knih Mayových. V jeho pozůstalosti jsou četné svazky Mayovy, provázené situačními náčrty scén, mapkami a poznámkami. Toto je poznámka k I. dílu Vinnetoua, určená pro děti pisatele, jimž zanechal svou knihovnu. Otiskujeme ji se svolením jeho dědiců. (Pozn. red.)

[40] Kmen, orgán Klubu moderních nakladatelů.

[42] Z článku „Láska k přírodě u Karla Maye“.

[43] Z dopisu ze dne 12. července 1877 Robertu Haminerlingovi.

[45] Z článku „Stud a maska“ z ročenky K. M. 1921.

Karel May
František Schörpner

Vyznání

Spravedlnost pro Karla Maye!

Anketa

Edice Česká esejistika a publicistika

Fotografie Karel May, František Schröpner, archiv Jiří Rogl

Ilustrace Saša Schneider

Překlad František Schörpner

Na obálce portrét K. Maye

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 5. 6. 2018

ISBN 978-80-7587-850-2 (epub)

ISBN 978-80-7587-851-9 (pdf)

ISBN 978-80-7587-852-6 (prc)

ISBN 978-80-7587-853-3 (html)