Kuním štětcem

Kdo mě bolí víc?
Šedý pes kousavec od severního remízku,
anebo Bůh,
pastorek o sedmi zubech
v těžkém převodu skřípavém?

Když zlátne hukvaldská obora,
tehdy sem přijdu. Chvíli po nešporách
přiznám svou křehkost
a tiše ji s daňky pasu.

Hrad vrůstá do nebe
cibulkou dívčího vlasu.

Z portálového jeřábu padá anděl
a láska s briketou v dlani
přikládá do nejvyšší pece srdce.

Měsíc, nešťastný platnéř
dřepící s bílou růží v třtinách u Odry,
roní stříbrné nýty na struny noci.

Stojíš sám na mostě. Mrzne.
Posloucháš, jak se zadrhává ozubí proudu,
zatímco v tobě bublají
siřičité spodní vody pochyb.

A jako by tě ten s kopýtkem píchal do srdce
křivým štěpařským nožem.

Jižní Morava

Rakvický kostelík
tichounce ševelí
šeptáním Pater noster.

Ó Pane, dej,
ať moje duše jednou sroste
s vínem o chuti kyselé,
jež vylisují na výsostech
dva přiopilí andělé.

Strachotín

Slaboch šplhá na lísku.
Ves na něj cení žluté zuby.
Do proužkovaných peřin za stavením
padá mosazná klika podvečera,
za kterou vzal roztržitý Bůh.

Ta Ztepilá, nalíčená cihlovými zídkami,
láme v prstech krejčovskou křídu
a kreslí na vrata sklepů
šatičky pro mrtvé pálavské dívky.

A ty jsi najednou sladkovodní tvor,
kterého každá slza navíc
vrhá hloub a hloub
do tohoto podivného moře.

Dětství

Stmívání v bukovém lese.
Večer je rytíř loupežný,
jenž v mošně slunce nese.

Halasno! Noc už jede
na svojí herce hnědé.
Kopýtka buší o cestu,
a zní to jako ku krestu trn ku krestu…

Ty náhle toužíš dlouze klímat
v bradě svatého Jeronýma
a ve snu potkat za Gutami
tři staré Vlámy s paletami…

V polích

Nad polem zobák ze dřeva klape.
Zepsutá duše-dušice vajíčko koulí přes práh.
Obzor je začerněn divokým chlapem,
jenž v tobě havraní křídla rozpřáh.

Jdeš s hlavou zvrácenou a dírkou v zenitu
sype se sádra z nebeské dílny.
A ani dláto do dlaně není tu,
zatímco tvůj Bůh je pilný…

Láska

Začalo to možná v opuštěné vápence
a my jsme byli jako bílé kmeny ořechů
v pozdním listopadu;
už s otisky kopýtek té Vysoké,
která přijde vždy po setmění
bolet až nahoře v koruně.

Mons Veneris

To když tě zapomenu na rovinách,
zatímco tvoje nitro
troubí
na kamzičí roh.

Pastorála pro tesaře
(Téma ze Stanisława Goly)

Od dětství učím se z bible lesa
koledu tuto znova a znova,
když zima na polích tiše klesá
do bílých krajek z Koniakowa.

HHHlas boží pustiny cosi říká
srdci, v němž klíčí nebeský osev.
– To volá Bůh svého tesaříka? –
diví se tesař, diví se Josef.

– Fortelné jsou jistě rajské krovy,
nač budou Jemu tesařské dlaně? –
Zemský suk čelil pak Josefovi.
Noc svitla hoblinou v obočí Páně.

Zahrada pana kapelníka

Vítr si oblékl zahradníkovy modráky.
Rozkročil se v koruně hrušky.

Modrý, třepetavý vítr.

Zahrada utichá.
Sedíš hluboko v trávě.
Za lešením žlutých stébel
bílá rotunda měsíce.

V dálce pan Kapelník půlí ryngle,
podává tvé dívce.
Občas kolem tebe zrakem vyžne kruh,
a ty hned víš, že se ptá,

proč jí už nepřestaneš vyčítat slzy,
ty, mistr suché jehly mužského pláče,
jenž si vyrývá celé dny do destičky duše
květy trnovníku a zemědýmu…

III

Tma zatápí tisovým dřívkem pod tyglíky psích očí.
Měsíc jak malý skalní pták z vápencového lomu
sedí na vejci ve škvíře novu.
Hladná noc si svítí na cestu
lipovou figurkou z oltáře
a cupitá po zamrzlém potoce
blíž k dýmavému hrnci tvé mysli,
jenž třaská pokličkou vzpomínek.

Půlnoc chodí po polích se smolnou štěpinou,
rozsvěcuje v tvých očích souhvězdí Rysa,
a ty náhle vidíš na pláni ve větrných jámách
kmitat zaječí uši,
jež přijímají signál, který vyslal
šustící kluzák dětství.

Sedíš v jeho voňavé dřevěné kabině,
po kapsách ti klíčí slunečnicová semínka,
letíš na beránkovi se zlatým rounem,
Frýdlant a Brušperk vesele pískají
na ukazováky komínů.

Pod tebou dětská zima,
zahrada pana Kapelníka;
a smrt, zeman na Struhlovsku
s útrobou plnou železného vína,
stále ještě nepřeskočí její plaňky.

To je ta dávná zima, kdy se padlý anděl,
uvězněný za krystalickou mřížkou vločky,
osvobodí přistáním na dětské dlani.

Kancóna na J. J. Rybu

Barokní kostelík na kopci,
Kristus Pán zarostlý jalovci,
varhany, housle a zima.
Hej, mistře, vstaň bystře!
Allegro, pagina prima.

Odchází pomalu z domu
alejí vysokých stromů,
v uších zní muzika polí.
Hej, mistře, vstals bystře!
Zatím to jen trošku bolí.

III

Městečko zavírá oči.
Jen hudba a hlava se točí,
když anděl na rty tě líbá.
Hej, mistře, vstaň bystře!
Umírá Jakub Jan Ryba.

Fuk

Jsme boží bubli-fuk
tam u trati, kde fouká
a plaňky trčí sveřepě.

A naše životy jak na čepici mouka,
kterou si mlynář Bůh
o rukáv jednou setřepe.

Na cestě

Kolem trati je plno dětí. Kolem trati je plno dětí se psy, dětí s klacíky, dětí v korunách stromů. Zlatovlasá holčička sedící v okně domu mává na vlak a já si představuji, jak sladce asi říká slovo snítka nebo cín.

Světlo

Pán si nese v černé bouřce
studánku.
Jde opatrně.
Jemně našlapuje na špičky
a hladina se ani nepohne;

jako by plulo pod okny zrcátko,
v němž se odráží
bělost živůtků
všech vykloněných panen.

Víno

Po nebi Vozka vozí kapelu
i naše strážníčky. Teď čert k nám vniká:
do klasů vkládat semínka námelu,
do mouky zraky potemníka,

z šedého jílu robit džbánky.

A kdo by nepil tady na zemi,
když uzamyká v očích slánky
to, co je mezi dvěma žízněmi.

Čertova políčka

Nejúrodnější ornice,
do nichž se s trochou oměje
čertovo kvítko zaseje,
jsou snivé dívčí zornice.

A my jsme lačná hejna ptačí,
která se s velkou chutí hrnou
zobat to zapeklité zrno,
krok před čerty, co pole vláčí.

Kostrbatá

Jako bys rostl odnikud
a věděl jen, že sváže si tě do otepi
Ztepilá dívka, co seje konitrud
a ze všech střepů ve vsi
hliněné boty lepí.

Někdy se do tmy zahledíš –
– tu zachce se ti vzlykat;

krabaté srdce
na modrém náledí
vrzne jak střevíc z lýka.

Pro B…

Zas jsou zde noci,
kdy klopívám zrak.

Nemohu se před tvou tváří narovnat
a mou duši rozpouštějí černobozi.

Je jí plná křivule.

Za Vilémovicemi

Zoraná pole.
Do černa.
A mělo by to bolet
tak jako láska nevěrná,
když ostrou radlicí
proužkuje srdeční sval.

Zoraná pole. A vítr sílící
všechen stesk světa
na křídla havranů svál.

Půlnoc

Kosatkou luny zválená louka.
Stříbrnou ploutví škrábnutá zem.
Psí hvězda boudu v tobě si stlouká
a bude věrná. I s řetězem.

Půlnoc se vybíjí na anodě
zalité v slze – v tvrdé vodě.

Déšť

Zahrada v prosinci.
Lístek ani.
Pavilon s praporky
a mokré třepetání.

* * *

Tvé nitro – vytěžené rudohoří.
Krušný jsi.

K ránu pak drolívá se hlína
a nablízku snad není ani žádný bůh,
který by modeloval křehké nejapnosti
anebo z ptačí klíční kosti
ženu-zámečnici,
aby už nikdy nezůstal muž
dokořán.

Milíř

Mráz nese u pasu kleště ze zvonoviny.
Měsíc jako psí čelist zavěšená na hřebu.
Kouří se od úst
a srdce roztlouká muří nožky.

Víno jsi dopil.
Místo lopatek na zádech
dávno máš červené křidlice
a asi bys už vzlétl,
kdyby ne ona otázka:

Jak jsi mohl tak dlouho zatápět v pícce její
duše
pekelným koksem mlčení,
a pak ji málem roztavit
lopatkou dřevěného uhlí slov?

Královo Pole
Vítu Slívovi Robertu Fajkusovi, Vojtěchu Kučerovi

Kdo ze žilkoví ložisek
stříbrnou slzu netěžil by,
když zraky noci klíží se
rezavou mřížkou kolčí přilby
a neoraným polem králů
otřásá světlo. Bílý kalup.

Na dvorky domků hermelín
klade se teplým kuřím trusem

a v srdci kámen ze všech vín,
která zde vypít budem muset.

Když přijde, budeme se vyptávat vlastní smrti?

Anebo smrt,
tak jako krejčí
se špendlíky mezi sevřenými rty,
nemůže u toho mluvit…

Hřbitov

Noc na tebe pustila velkou dogu,
protože jsi jí vlezl do zahrady.

Taková vysoká zeď
a za ní náhrobky a sosny.

Párkrát jsi zakopl,
upadl na koleno
a zasyčel bolestí,
až tvoje čéška vyskočila na oblohu.

Aby se stala jednou z hvězd,
velikým bílým měsícem v úplňku.

První sena
(Rezonance)

Noc zahrocuje ostřicemi první sena,
na kterých spolu sladce hynem,
když Kasiopeja doširoka rozkročená
ostrve staví dórským klínem.

Když děje se to trávě poprvé,
zabouchá v hroudě hraboší srdce
a ozvuk stoupá dříkem ostrve
dokmitat v slovu na patře smrtce.

Září pod Čantoryjí
Beatě

Jako tehdy –
hřebenem farní střechy
vyčesat vesnici k Bohu,
co na horách roztáčí letokruhy;
ať je také dnes v hlavě
trocha zrychleného kolotání.

Dosud zde kolem chalup
běhá chlap se smrkovou latí,
odráží se, chce nahoru,
slzami roztlouká eternit nebes,
věčnosti obnažuje krovy.
Jako tehdy.

Jako tehdy čekat,
až půlnoc praskavě zakrouží zápěstím,
které ozdobil měsíc
věncem svých bílých kaplí,
a pak ti opět zašeptat:

… a budeš mošt, jenž vytryskl
zpod křídel podzimního anděla…

Pulchart

Měsíček dodupal v důlkatém novu,
zdroj noci chvěním je přebit.
Tesařské anděly posrážel z krovů
černý pes vržený k nebi
balistou pozdního zachechtnutí.
A teď jsou tady, teď tě rmutí,
pajdají za ploty, klapou tichem.
Jdou do žil navléct rudou nit,
dřív neklidem ji proslinit,
a srdce sevřít režným štychem.

Kopry si roztáčí čelenky vůní,
pokryté karbonskou mědí.
Jsi v centrifuze novoluní
a čekáš, zda tě neodstředí
se vším tím těžším na černé stěny,
které jsou za vsí vystavěny
lomovým zdivem oderských hor.
Tu gotickou parcelou duše
na mokrém koníku kluše
pulchartský puškař Neamor.

III

Rozbřesk

Vysoka oblaka, ty spodky spáčů
vypnuté ranním pohlavím.
A tvoje slzička. Tu nezatlačuj,
ať vyteče, co bolaví,
tak jako rozkoš vytéká.
Jsi sám, teď slyšíš zdaleka
zapraskat křemenně cosi:

– krystalku jitra na pláních,
kde tenká vlákna svítání
žhaví se v baňkách rosy.