Pan Twardowski

Já a Bella

Nízké šalupy vesnic v polích.
V hlubokém jílu rozsvícené ryby,
které se otřou o cokoli,
jen aby mohly z útrob vybít
sršivou klikatinu mlíčí.

Kraďme dnes stropnice,
zkoušejme láskou vztyčit
bílou noc vzrušenou do kořenů křenu!

A nestane se vůbec nic,
když potkáme teď onu ženu,
ve které zachřestí
černý led z vlasatic.

Zahrada Karla Tonowského

V základech této noci tkví
kamenná bába s tenkou ryskou,
jež měří spodní rejsčí pískot
rýpaný ve sklepě do tykví.

Zívání novu. Sám dnes bdím.

Tu náhle v okně kolny blik
bílý sousedův nátělník;
hnul s hlukem těžkým nářadím.

Juliánov

Předměstí,
nízké ploty
a luna jako dívčí hrst.
V ní sevřené je něco pro ty,
jimž podzim do žil chvění vchrst.

I ty se chvěješ v půli noci,
díváš se za svým měsícem
a nevíš, zda jsi ze snu procit.

Zdí vyptáváš se: kde to jsem
a kdepak asi ona je?

Voláš. Nikdo se neozývá.

Noc žene touhy ze stáje
a ve tvé kope mokrý sivák.

Jan Smrt ční obkročmo
na živém plotě

Jan Smrt ční obkročmo na živém plotě.
Plot odděluje štěpnice.
V ruce má kov, jímž mrazilo tě,
a stříhá proutky. Zanícen.

* * *

Na drátcích stínů útlé smrti,
ty vilné artistky, co nespadly.
Ostatní zmizely v jícnech krtin,
jež vykuřují klínovými dmychadly!

Přijdou ti směšné, i ta tvoje,
které dnes k nadhlavníku unikáš,
stoupaje po kolmici vstoje;
nechals ji dole – v kanýrovaných tunikách.

Chvíli je vzteklá, hned zas září,
to když ti říká ve dnech vztlaků:
Medové práče! Černý šlaku!
Lásko! Můj vzduchu! Kuběnáři…!

A ty jsi nadzvedán,
vážíš půl unce,
dlíš s králi v liliích
na koróně slunce.

Však nevýskej, že tvoje křídlo vzlétlo.

Jen co se v třpytném mraku ustálíš,
Jan tebou mrští o měsíční světlo,
jako když třískneš hrnkem o talíř!

Horkost

Ta bouda na kolech
v zeleném mokrém sadu.
Krčím se za líšní
a boží šlachu kradu!

Nebeská chuť,
pekelná pachuť.
V zarudlém hltanu udím
boží šlachu.

Dům

Ptáš se mě v polouvsí, zdali
znám svahy za domem
a zda jsou všechny lněné.

Už jsme se milovali.

Teď snášíme do sklepa
plechovou vanu plnou
ploských sklenek.

Oldřichův dvůr

Mráz. Ve tmě ona
k tobě si lehá.
V podbříšku dopéká
bílý chleba.

Noc. Cosi rychlého
k sítům se slétlo.
Zobáky. Cvakání.
Drátěné světlo.

6/XII/1997

Dalilo

jak si vzruch cestu proklestí
po vzoru blesku úzkou žilou
z hlavy, do které uhodilo,
mezi klínové pelesti?

Ptám se a noc je blízká,
když břevnovou růžici roztočenu
na ose mého pohledu
tvůj dech jak náhon liská!

Noc pod Girovou
(Variace na Stanisława Golu)

Hvězda.
Čtveřice bratří v tmách se nehne.
Za chlévem pastýř těžce vydech.
Na zmrzlou zemi padlo jehně
v týništi zimy z křemenných zídek.

Šopa.
Kolem jen tisy a černé trní.
Nad ní se hvězda zachvěje;
to dlaně od dláta tiše jí brní,
když seká do nejvyšší závěje.

III

Hvězda – svatvečer na horách.
Průsmyk půlící hostii vzduchu
na dvě bělostná och a ach.
Bůh tluče na buben v jelením uchu.

Hvězda – ve vysokých saních stříbrem třaslavá.
A bratři jen na dřevěných koních.
Mráz jim už pokřivil koruny na hlavách,
v cínovém kusadle sklovinou zvoní.

A oni, objatí, vprostřed lesa
štípou se do půlek, zda se jim nezdá,
že zmrzlí stoupají na nebesa,
tam, kde je spasí Vánoční hvězda.

Řeka

Břehy. Skalnatý, zrezlý skus.
Světla se třesou. Vítr střílí
do komor děravých pozdní chvílí.
Zašeptat ve tmě nyní zkus:

Studené ohbí řeky. Prám.
Proud jako ústa – bublinky slin.
Tvou rybí kost tu obírám
a melu ji v srdci.
Podvinný mlýn.

Sad. Vigilie

Dvě věci ve tmě střetlé.
A kymácení stálé.

Bůh –

Červeným světlem
prosvícený palec.

Dialogus cum lacrima I

Twardowski:
Noc, překocená kumštkamera,
má divotvorná kysna.
Zde škrábu suchým hrotem pera
znaky, v nichž se jen ďábel vyzná.

Snad místo drápků chci se zarýt
propletenými čiričáry
do lásky hrazděné kosým prknem!

Boruta:
S ženou je svízel!
V přítmí jednou mrkne,
a hned zeď srdce prorazí
těžkými deskovými obrazy,
z nichž hledí její dívčí oči –
dvě věžky kamenosolného mlýna…

Twardowski:
Říkals mi: Na světě není nad obročí,
které ti plyne z dívčích slz,
v těch krůpějích se vzhůru vzlíná.

Jistě. Horopis citů vymyslils,
zakreslils ale všechno jinak,
čert ať se učí z tvých map číst!

Boruta:
Tam od těch dob zní v uších svist,
jejž způsobila první žena
žebrovým lučištěm vymrštěná
jak rotující štíhlá střela,
co za letu již v muži tkvěla!

Twardowski:
Rotuje! Ač začasté jen „vrtí“…

Boruta:
Rotuje rychleji než ratiště tvé smrti!

Dialogus cum lacrima II

Twardowski:
Co je to za noc, kdy se všechno mění
v motouzy, které vážou tě jak klest
nošenou praskavě na babím přihrbení?

Boruta:
V tisíci otepích tě musí bába snést,
a ač je vláčí v hromadách a po stu,
máš strach, že i když sesbírá tě, přeci
zůstaneš provždy – i na jejích plecích –
rozpolcen vidlicí každého samorostu!

Twardowski:
Co je to za noc, že se hodí pro ni
ta tma, jež třísky ze svých ponků shrábla,
když skrz svislici Boží hole pronik
vodorovný vyvrtávač ďábla
chlazený spirálovým pláčem?!

Boruta:
Ach, pláč! Pláč potmě!
Jen v něm lze pero máčet.
Zas ve vsi Čertůvek jsi pod osikou procit?
Vyplač se do velevrás noci!

Twardowski:
Však řekni popravdě, můj kmotře, nejsme-li
hodni svých slzení, co si počnem,
až přijdou vybírat navečer stočné
z odtoků ústících v cherubí troubeli?

Boruta:
Zda budem platit? To je řeč o štěstí…

Twardowski:
Srdce své denárky pohnutím prochřestí!

Rámovka

Kýchavná sobota,
kohoutci šustí v lískách.
Nosatá sousedka
utáhla vlasec v pile;

to ona vždycky tak (!),
zrovna, když se ti stýská
po lásce z jalovce
řezané ledabyle…

Ráno na verandě

Sluneční paprsky:
hoblíři dlouhých latí,
jen v bílých košilích,
štíhlí a rozevlátí.

Vysoká smrková vazba

Tesař a trám.
Tak stejní.
Jako by se Bůh rozkročil nad jejich léty
týmž kružidlem.

I. Před dílnou

V přístavku z klenového dřeva
šramotí ozubí jakéhosi stroje.
Ostatní utichlo. I vítr z polí převál.
Teď půlnoc zkouší sirnou kulkou projet
blanitý kyrys srdcoviště v tobě.

Tak krátce ticho je, když člověk osamí –
hned v žilách rozskřípe se hlučný rzivý
oběh,
vroubený cihlovými hláskami!
A ty se ptáš, zda noc v svém hluku přečkáš,
zda nezřítí se myšlenky a slova,
jež ze lbi po švech tahá koněspřežka,
vratká jak prvá křídla Daidalova.

Vesnice v modré spí.
Psisko už nerafá;
teď tisknou domkaři milenky do brázd
a jejich lopatky, jak křídla serafa,
rozchvějí po nebi bělostný obraz.

Domkař zpívá dívce:
Snad nebe roztočím jak velký obrtlík
s otvory po sucích propadlých andělů,
jimž kdesi ve štole na skráních kopr tlí;
snad ti dnes do peřin uhlíky zastelu…

II.

V stěžejích z hoblovaných fošen
skřípají rozložité vrátně.
Za nimi, jako v dílně mistra Stvoše,
Daidalos řeže akurátně
okrouhlá žebra,
čepy,
bidla
pro svoje druhá křídla…

A zatím rarach ze své škvíry
do žeber zkouší drápem vyrýt
svůj kostrbatý vzkaz:

Dokud ve tmách vládnou škvoři,
nadarmo se s dílem moříš.
S úctou
Mistr Ďas

III. Intermezzo
Daidalos a Koré

Zhasněme lampu v rohu síně,
měsíc se leká světel.
Nad naším domem líně plyne,
z šedého jílu svaté hněte.

Pak potmě važme z blesků v očích
strunu, která zrak rozezní;
hned naše těla v jedno stočí
silný půlnoční provazník.

IV.

Je noc.
A já se chvěji.
Kružidly očí vyměřuji kněžiště
se středem v bukovém suku.
Páteří se však propadám
vstříc rudnému prameni,
v němž blikají křesadla mločích skvrn.

Dřevěný lesní kostel,
u něj tušený gutský Daidalos
a výš dvojhvězda
jak spratkovy půlky…

Ženo!
V lipovém letounu prolétlas nade mnou,
ve větvích svitlo tvé křídlo.

Ženo!
Co jen to v tobě proudí,
že ti smím říkat bělopotocká?

Ona: Řeka, řečice, potok,
drvenca, stobrava, vidava,
moranka, vydrnik, vlčí strouha…

V. V noční dílně

Mosazné listy pil se blyští,
lavice tonou v hvězdné stříži,
když z lípy řeže tenké lišty
a z žeber nová křídla klíží.

Nad kolnou stojí sněžně bledá,
proklatě krásná Venuše,
on ale hlavu nepozvedá,
řehtotem řemenic ohlušen.

Daidalos zpívá pro Koré:
Má křídla byla rozklížena,
proto ty stovky hodin…
Muž totiž není jako žena,
která se s křídlem rodí…

Já nejsem ty – lehounká čírka,
které šelestí peruť.
Já v noci lepím černá brka,
jež z cizích křídel deru.

VI. Epilog

V stěžejích z hoblovaných fošen
skřípají rozložité vrátně.
Za nimi, jako v dílně Víta Stvoše,
Daidalos řeže akurátně
okrouhlá žebra,
čepy,
bidla
pro svoje další křídla…

* * *

V tom čase v šeru s bezem zápolí
nahatý klouček. Větve láme.
Pak jimi mává, skáče po poli,
blíží se k obzoru – bělavý drobný plamen…

Autorova poznámka: Až po napsání této básně jsem se dočetl, že se nad obcí Guty u Třince vzňal v roce 1935 horkovzdušný balón, který startoval v závodu o Gordon-Bennetův pohár. O jednoho ze dvou lehce zraněných aéronautů, jistého německého šlechtice, se postarala místní mladá selka. Potomci tohoto Íkara žijí prý v Gutech dodnes.

Poledne v oboře
(Con sordino)

On:
Dusavý atom říjnového chtění
štěpí se v kopytě běsu.
Kde je tma, když v tobě není?
Co odkryje tvůj vnitřní sesuv?

Ona:
Zoufání a všechno mužské…
Jsem prach do tvých křivých mušket,
polnice, již tvá hruď otříská.

Můj osud pak spáleně slaní
po čáře ze tvých dlaní
do hlubin živcového slaniska!

On:
Jsi pod pěnou, jsi pod šelestem vřesu.
Co odkryje tvůj vnitřní sesuv?

Ona:
Všechno, co potichu přikázals mi neznat:
v konečcích prstů třísky z palub bezdna,
buchary hromu z nebeských štěrkoven…

On:
Mých třicet tisíc kováříků v horách
červenou radlici z žádosti ukove,
abych tě mohl na stud kosti zorat!

Ona:
Leckdy se bojím. Leckdy se plaším;
to když tě v poledne stíná
lipovým prknem ta Jiná,

když točí svým světlem ve zvířené spraši…

(Hukvaldy – Mniší – Vendryně)

Natálie Bella

Dnes před setměním jsem potkal v bukovém lese pod Babí horou muže, jenž před sebou valil ohromný kus sádrovce. Až doma jsem si uvědomil, že to byl Twardowski, který tudy za novu koulívá měsíc…

Modrá květnová noc. V polích za starou vápenkou jsem zahlédl svoji Bellu. Pohybovala se v jakémsi neviditelném kruhu a každým krokem črtala ve tmě tenké ptačí žebro, lehounkou chůzí sestavovala zářivý ptačí hrudníček, létající vesnickou gotiku drženou u země dutým lešením z bezu a dlouhými žebři, na nichž se chvěli drobní řemeslníci svírající v dlaních zlaté otlučené iniciály.

Scházím na úzkou cestu. Bílé kamenné patníky vroubící silnici startují k zakřivenému nebi, na některých letí vzhůru blažení vendryňští opilci. Také já si jeden osedlám, on se však podivně naklání, stáčí se k východu, klesá a nakonec i se mnou žuchne do měkké černozemě u haličského Lvova.

III

Včera večer jsem se zastavil v půli Piekarské ulice, odvrátil jsem tvář k nízké prkenné ohradě a setřel s tváře slzu. Podivný lvovský smutek, jenž prochvívá polovičními záclonami nataženými v modrých oknech! Proč pláčeš? Je to snad proto, že tě doprovází Natálie, která podpírá klenuté stropy svých slov borovým, dřevně temným „ł“, tím „ł“ s provlečeným rozžhaveným drátkem, jímž letuje všechna svá příští spojení, i ta, jež nikdy nikdy nenastanou, i to, které právě trvá a bude trvat do konce našich dnů coby spřežení dvou cukavých vodivých táhel?

Natálie vypráví a přivírá oči. Pokaždé, když je otevře, rozběhneš se do nitra jejího pohledu, který se rozšiřuje v step. Nad stepí bílý baldachýn, na jeho třásních stříbro lžic, vítr z půlnoční strany, tak pozdní cinkot… A tu se znovu zaklapnou víčka, a ty jsi doběhl sotva do poloviny, nad stepí štěklo souhvězdí Lištičky a černá ozvěna tě vymrštila nazpátek. Začínáš znovu. Opakuje se to celou noc. Natálie šeptá a přivírá oči: Vułpekuła, Vułpekuła…

Natálie Bella. Bella Natálie. Nevím, kdo je. Snad rychle rotující planetka s úbělovým jádrem, která se vychýlí ze své dráhy, když se kymácíš na pláni mezi Vendryní a Lvovem a cosi trhá prkna z podlah tvých srdečních komor, hloubí v udusané hlíně pod nimi, odkrývá namodralé žilky nejjemnějších zakořenění.

(Lvov – Těšín – Vendryně)

Růženečkáři

Najednou jsem se ocitl uvnitř tramvaje. Překvapilo mě ostré, bílé světlo, kterým byla naplněna její útroba. Vnitřní tramvají světlo každou chvíli bliklo. (Vždycky, když trolej narazila na místo na drátě, kde hřadoval nevodivý předměstský běs.) Mezi poslední stanicí a obřanskou smyčkou byla v tramvaji už stále tma. To se mi líbilo. Temné kouzlo nízkého předměstí.

Vyskočil jsem na refýž, pod podrážkami bot zaskřípal sníh. Tramvaj se pomalu otočila a vyrazila zpátky do města. Pár sršivých elektrických výbojů počáralo večerní mlhu.

Kráčel jsem šouravě podél líné Svitavy a tušil, že právě teď počíná zamrzat. Dnes bych klidně prostál celou noc na mostě, jen abych zaznamenal chvíli, kdy se převody vod zasklí tenkou namodralou blankou. Mrzlo. Už brzy se říční ozubí zasekne a v ledu svitne souhvězdí Žábronoše.

Mráz jsem si paradoxně představoval jako starý žací stroj, rezivějící téměř za každou beskydskou stodolou. Uchvacovala mě jeho nahá železná kolesa, nahá zkroucená žebření s ostrými srpy na konci, obnažená mechanika. Jeho nepoužívaný kov hrozivě studil. Za prosincových dětských nocí vozily tyto stroje Zimu. Šel jsem kolem řeky a přemýšlel, proč nebyla sedátka starých žacích strojů opatřena opěradlem.

Nábřežní stezka se mírně odklonila od řeky, aby se vyhnula několika zeleným a hnědým dřevěným boudám postaveným těsně u vody. Z těchto ponurých bud, jejichž malá okna byla zakryta okenicemi, trčela nad hladinu řeky dlouhá úzká prkna, na koncích podepřená jakýmisi kmínky. Znal jsem to místo z vyprávění jednoho starého brněnského básníka, dnes již anděla prorážejícího sklo nadsvětlíku, který sem vodíval své přítelkyně. Slušelo by se však říci: jenž zde přijímal svoje přítelkyně. Tento básník měl roztomilý sen: chtěl ve své boudě zřídit tajnou mlýnkovou hernu. Mlýnek, ta stará stolní hra, kterou hrával v dětství a jejíž pravidla později zapomněl, jej fascinoval. Ve své boudě si představoval tři červené mlýnkové desky, kolem nichž dřepí šest dlouhoprstých dívek s hliněnými hracími kameny v dlaních. Vítězící dívky si sypaly hranaté kameny do klína a přesouvaly tak jedna na druhou těžiště boudy, horký bod, na který tlačila veškerá tíha krásy.

Boudový letoun kolébavě plachtil nad noční hladinou.

Avšak básník svůj sen nikdy neuskutečnil, nikdy se neodhodlal koupit si mlýnek, ba co víc, ani se neseznámil s jeho regulemi. O svém snu vypravoval v dřevěné boudě ženám, a ty jej milovaly, protože ctil nedotknutelnost tajemství dětství.

Tyto ženy pak našlapovaly na dlouhá říční prkna, široká na jedno dívčí chodidlo, neboť jenom ony věděly, k čemu slouží, jelikož ženy jsou paní vratkého a nejistého.

Míjel jsem básníkovu mlýnkovou hernu a ostatní boudy, o jejichž účelu jsem neměl potuchy. Pěšina se opět přiblížila k lenivému toku. Stále častěji jsem se teď provlékal píchavými brankami černých křovisek. V každém propletenci zmrzlého větvoví praskal jeden divý muž. Po několika minutách jsem dorazil k okraji bukového lesa, křoví pustilo stezku ze sevření a ta se postupně rozšířila v měkkou lesní cestu, jež se dál držela mělkého koryta Svitavy, obestavěného kopci s vyhřezlými pískovcovými nitry.

Zpoza mraku vyšel měsíc. Ze zprohýbané hladiny se vynořila vkleslá luna. Vybavil se mi důlek, jenž se objeví nad dívčí kyčlí, když se dívka postaví do kontrapostu.

Šel jsem nyní mnohem rychleji. Za čtvrt hodiny jsem dorazil pod návrší s ruinami obřanského hradu. Škrábal jsem se do příkrého kamenitého srázu. Proudy kamení se sesouvaly a nocí znělo jejich zaříkávání: Obri inad sinedali sthone!

Dorazil jsem na místo. Jen malý zbytek válcové věže, krátký úsek hradeb a základy obytného paláce. Hned jsem začal hledat, co mne sem přivedlo.

A ono to zde opravdu bylo. Na dně polozasypané hradní cisterny spočívala stará postříbřená skříňková radiostanice s prasklou kruhovou anténou. Seskočil jsem do bývalé studně a svůj poklad z ní opatrně vyzvedl do kužele měsíčního světla.

* * *

Seděl jsem na hradním návrší a objímal svou skříňku. Stali jsme se jedním půlnočním přijímačem. Noc do nás proudila ve snopech chvějivých vln. Bzučel jsem napětím kmitavých částic.

Temným údolím projížděl těžký nákladní vlak tažený jednookou lokomotivou, starým, zvolna kamenějícím krytolebcem. Vlak najednou zmizel v hoře. Tunel se zdál být nekonečný. Ozývalo se jenom nezemské dunění. Jako by cherubi Baarael a Vidmina drtili uvnitř hory tři sta a sedm růženečkářů…

Otto Lilienthal

Památce prvního letce Otto Lilienthala
a všem pilotům z letiště Dolní Benešov

Údolí lilií, údolí lilií
Lilienthal, bílý Lilienthal
lí li li-í lí li li-í

šeptám si v hospodě a sklenku přeliji
místo, abych ji vychrstal
do šklebu svojí Tísni, co mě vodí
na zabijačky zatajujíc zrody!

Lilienthal, bílý Lilienthal
šeptám si v pajzlu za Hlučínem
a v šmouhách na podlaze potažené linem
čtu, kdo tu neposeděl, nepostál.

ssSSám nepošoupnu židli ani o píď
rozhodnut strnule se opít
a potom usnout a snít jako chlapec,
co po dechu žen zatím pouze lape
a jemnost zná jen z chloupků čmeláků.

ˇuˇuÚÚdolí lilií, údolí lilií
Bože! Srdce mi horkovzdušně natlakuj
svařákem, který tu chlemtavě popili
prostincí zametači hangárů!

ZZa krčmou pláň. Rovina k Berlínu.
OOpile hledím do těch zmrzlých polí,
když drobenku sněhu močí sprostě solím –
vše teče do Odry, do bělic, do línů:
čpím ještě v jejich raketovém mlíčí!

Lilienthal, bílý Lilienthal!
teď do těch zmrzlých plání křičím
a srdce v kusy hrozí se roztrhat.

Mráz, modré vojsko pojízdné
táhne zas polem do Pruska.
Zraní tě. V hrudi uvízne
střep jako střepy v galuskách
hospodských jezdců smrti,
co noří nosy do homolí krtin.

Lilienthal, bílý Lilienthal!

Ležím tu a nade mnou hrůza
vznáší se jak vrzavý kluzák
z proutečků hastrmanské vrby.
A já zde do hrud ploše vbitý
s kamenným hřbetem trilobitím
dodýchám slámkou z chlévské mrvy!

Jenže já vstanu.
Ještě dětství kdesi
v tmách temene se smrti děsí
a přemlouvá mě hláskem odnikud,
abych byl silou v šlapách poníků,
co roztáčejí Ringelspiel.

Dopiji, co jsem nedopil
a tu se lokál setmí
a rázem, jak jsem si to přál
se mnou tu sedí Lilienthal.
I jeho žena Agnes s dětmi
jemní jak blanky jepičí.

Sedíme mlčky.
Sem tam úsměv letmý.
Sem tam se Agnes přelíčí
jako to dělávají uzarděné ženy –
vždyť on je tak krásně smrtí nalíčený:

zlatý pyl třpytí se mu na nose,
jenž vbořil při posledním letu
do květů,
liliových květů.

Údolí lilií, údolí lilií
Lilienthal, bílý Lilienthal
lí li li-í lí li li-í