Karpatské
requiem
(Vítu
Slívovi)
K nebi se vznášejí spíže, plné sklepy,
v sklenicích s ovocem jadérka se štěpí
a v tobě pukají pecky slív,
které jsi v dětství nevypliv.
Prý anděl večer na zem pad
a obtiskl se v mokrém jílu.
Teď kráčí s hlínou v čarách pat,
na cestu plive žlutý výluh
z hrud omaštěných deštěm.
Teď kráčí v siné dálce
v nazutých puklých zvonech,
v nichž zvoní zžehlé palce
o světech těch i oněch.
Na svalu mého jazyka
pro peklo místo vysychá.
V očích jsou temné noční louže,
zamrzlý pohled po nich klouže.
K nebi se vznášejí spíže, plné sklepy,
v sklenicích s ovocem jadérka se štěpí
a v tobě pukají pecky slív,
které jsi v dětství nevypliv.
Bez
názvu
Nedávno jsem kdesi četl, že v
krvinkách ženy
plavou tělíska podobná paličkám na buben!
Jako bych to nevěděl!
Kdykoliv se tě dotýkám, mám pocit,
jako by
v každé tvé buňce tlouklo do jejího jádra sto
tisíc drobných paliček…
Rezonuji skrytým bubnováním.
Jsem tvá ozvučnice.
Slaměný
střelec
Dnešní noc si zdobí zápěstí a
nárt mosaznými a zlatými
srpy, jejichž ostří jsou zamžená dechem hebkých lasic. Tam na konci
zahrady se
třpytí tvé korunovační oči. Stojíš v bílých šatech, na rukou chováš
drobného
rysa, jenž má drápky zaklesnuté do tvého lehounkého živůtku. Tak
nebezpečně
blízko se zahrocují horká ňadra! Na kůži tuším tři tenounké krvavé
vrypy – tři
rysky na měřidle vyznačujícím vzdálenost mezi bolestí a rozkoší…
Stojíme proti sobě. Mezi
námi stébla nejvyšších
trav rozhoupaná našimi žhnoucími dechy. Hledím ti do očí a chvěji se,
neboť
vím, že naše srdce prostupují stejná zázračná dění:
Závany
teplých větrů, které se prosmýkly škvírami nakloněných prkenných stodol
a cestou
nadzvedly tvoji bílou sukni, jiskření z pohárku milostného bílého vína,
o něž
břinklo mramorové křídlo nočního motýla, míšení tvé a mé běloby během
posvátného roubování našich klínů…
Stojíme proti sobě.
Ale jen v mém srdci
šelestí slaměný střelec.
Vidnavský
sen
Za městem křídlový neklid;
dráčci se máchají v strouze.
– Poodleť – naráz jsme řekli.
Kůň s pytlem bobů začal se vzpouzet.
Tu mřížkou našich nýtovaných hledí
nahlédlo oko, jímž měří dálku
létavec pobitý plátovou mědí,
vedený řídidlem z vlhkých špalků…
V
horské vsi
Košile zedrané.
Na těle nic už není.
Lipový beránek
rotuje nad stavením.
Ve tmě praskají paže.
Rošt hrudi. Praskot sirný.
Na něm sval srdce pražen
jak slaný jazyk srny.
Koupel
Úplněk sved tě.
Jsi jeho Jezernicí.
Já skrytý ve tmě
tvá bílá stébla ničím.
Nořím se tu tiše
po zápěstní kosti;
prosvěcená míšeň
u dna ňadra hostí…
Noc
Té noci nás prkna pelestí drtí.
Hrudníky jsou s příchodem rána
zpod kůže strmící kamenné čtvrti.
Pod klenbou hlav
běloba usebraná.
Bílá
Tvé oko nevzhlédne
od ryby, kterou se postíš –
Uprostřed bílého dne
v panenkách
vpáčení měsíční kosti.
Jezernice
Sestupuji na dna tůní,
ústa plná bílé střídy.
V sloupu vody stojím u ní,
skrz své dlaně její vidím.
Verše
V noci se nazdařbůh toulávám po úbočí.
Do větru šlehám proutkem z lísky.
Vždyť vím, že nevadí,
když nevím, co si počít.
V zahradě drnčí vlasce.
Let prádla.
Bílý. Nízký.
Prosinec
Klátím se ke vsi po zoraném poli.
Noc saji chřípím. V srdci zejí sluje.
Skrz mraky měsíc, jako mořský polyp,
chapadly světla mě postrkuje.
Něco si hloubí v brázdě zimní pelech.
Funění. Pohled. Obcházím to tiše.
Ať si to ve mně, Bože, neustele!
V mém srdci zejí oblé temné skrýše.
Ráno
nad poli
Světlo jak krokev strmící,
z níž náhle smůla káně skane.
A spolu s ni smrt. V živici.
Ráno tak kolmo dokonané!
Jonáš
I
Zahrada. Desetiletý.
Rozpálená plechová vana.
Průsvitnou skřelí hrudníku
vtahuji tíhu temné polední vody.
Dětská žebra ohýbají vykasaní bednáři.
II
Teď s uchem u dna,
pod hladinou, kde znějí údery,
dunění, povědomé předvěké zvuky.
Cosi se převaluje
ve vodním skle krasohledu,
když sestupuji ke kořenům horstev.
III
To už jsem zadržel dech,
vytahuji kolík z vratidla,
buben se roztáčí
a odvíjí provaz.
Jeho vlákno ve chvíli hryžou
mžouraví jamníci
zpod hliněných podlah sklepa.
Jak kámen klesám hloub.
Níž už nic neuvidím,
uslyším jen skřípot kolébavých stěžňů,
přesýpání drobného uhlí v podpalubích.
Zde poznám, že se musím vrátit.
Cestou nahoru nehtem vyškrábnu
žmolek smoly ze spáry v trupu…
Rudými lícemi pak rozrazím hladinu,
ze sopoušku úst vypustím
trochu síry
tam z hlubin.
Potok
Úzký dům, tak proudnicový,
u dna noci s neznatelným protékáním.
Dům zploštěný strmými černými břehy.
Zbudovaný v potoce.
Obydlený drobnými lidmi.
Předměstí
Kasařská temnota. Oči se užuž úží,
když víčka vypáčí bělavý dívčí nárt,
křehký jak klenutí držené dosud skruží,
bílý jak střída hvězd drobená do mansard.
Jdeš za ní krabatě, rozostřen chvěním
lýtek.
Srdce si tlukotem cestu vpřed proklestí…
Nejsi však jediný; i zvonař Měsíc vytek
do všech van s dešťovkou v zahradách předměstí.
Jezernice
Chci pouze jednu: Ji.
Pane, kdy bude po mém?
V ní lomem lomcuji.
V sobě lomcuji lomem.
Let
(Capriccioso)
Na lištách padajících hvězd
zkusím se v noci na zem snést
a přitom volat: Básník lítá!
Tu Penelopy ze všech Ithak
pozapomenou na manžely
a šarlat protká dórská líce.
Je den. Se mnou se povznášely.
K nebi ční drátky z jejich klícek.
Sen
Bílá věžka uprostřed
švestkového sadu někde v horském
kraji, veliké modré plody padají do trávy-zubrovky.
Je ticho – ozývají se jen
častá žuchnutí. Šlapu bos po vrstvě měkkých, lepkavých švestek směrem k
věži,
nahoře věžky rozsvícené okno. Stoupám po točitém schodišti, vcházím do
prostorné, kulaté místnosti, kde jsi ty a sbíráš ze stolů lampy. Máš
plnou náruč
svítidel! (Kolik máš rukou?) Přistupuji k tobě, hladím veliké, horké
žárovky z mléčného
skla – vůbec mě nepálí.
Ty se šťastně usmíváš…
Modré
hory
(Píseň)
Milého mi svedly.
Sezdaly ho s jedlí.
Smrtky mi ho svedly.
Já teď chodím sama
Modrýma horama.
Nechce mě Morana.
Má milá, proč pláčeš?
Miloval jsem, začež
byl jsem s jedlí sezdán.
Hlavu mám teď v mracích,
v mých očích se zračí
smutná bílá hvězda.
Zelná
kosmogonická scéna
Nad jevištěm, visí na průsvitných
vlascích hlávky zelí. Je
potřeba zvolit efektní soustředěnou iluminaci. Před zapnutím osvětlení
nutno
hlávky rozhoupat – ty by měly posléze doslova prolétávat kužely světla.
Docílí
se dojmu jakéhosi chaotického prototypu středověkého astrolabia.
Uprostřed
pódia stojí v dřevěné kádi můj mladý vendrynský děd. Na sobě má pouze
dlouhou košili
vykasanou nad kolena.
Děd:
Po poli krouží malé divé
psisko!
Snad neklid planet shůry do něj proudí…
Luna je pro něj ploskou mléčnou miskou,
z Marsu si vykous železité hroudy!
Hleď, jak se točí v kruhu, jenž se úží!
Teď už si chňapá, chňapá po ocase!
Žere sám sebe, značí černou tuší
bod, z něhož tma do všeho rozpila se…
Po horách chodí tiší nádeníci.
Dneska se zují, stanou ve svých kádích
a budou šlapat hmotu na denici,
na jádra komet, která se rozdovádí
v třineckém předpekelném žárovišti.
A bude nebe plné vlasatic,
už vidím Mory, vnímám zkázy příští:
lipovým svatým vydouvá se líc,
z uší jim proudem černá smola prýští…
(Odmlka)
Na horách šlapou tiší nádeníci.
Děsí se komet.
Čekají na denici.
Dneska jsou bosí.
Ještě šlapou v putnách.
A zatím dívky, každá v srdci ranku,
rozprostřou na postelích sněhobílá sukna.
A každá dírkou v uších provlékla si
dva zatočené rudé liščí vlasy,
aby dnes došla ohnivého spánku…
Potoční
Malým Ostrým se prokutal na
oblohu kolozubý srpek.
Dívka běžela podél
vypouklé stěny starého mlýna, na rohu stavení se na okamžik přidržela
jeho
hrubě omítnutého břitu, prudce zahnula. Do vysokého býlí u paty domu se
vydrolila trocha bílé suti. Dívka se ocitla na temném dvoře obestavěném
prkennými šopami, na udusané hlíně rozházené zrní, překocená psí bouda,
puklý
talíř, uprostřed černá pagoda hnojiště. Najednou nevěděla, kudy se dát.
Mírně
rozkročená utkvěla v hliněném podloží červnové noci. Začala se polekaně
otáčet
na místě. Nikoli. To noc se otáčela kolem její šíje, po zubatce páteře
sjíždělo
pod černé šaty kodrcavé rozechvění! Stala se osou těchto hor, osou,
kolem níž se
otáčí spící ves, jedinou hřídelí mlýnského kola i mlýnského kamene!
Zahlédla malou branku.
Rozrazila ji a tryskem vběhla na kluzkou loučku u potoka. Rozhlédla se.
V lopuší
se černal starý dřevěný trámec. Bez váhání ho uchopila a táhla k vodě.
Pod
prsty ucítila kluzkost světa tvorů, kteří vládnou studeným rubům všech
teřících
věcí. Smýkla dřevem na hladinu. Pak na zčernalý trámec usedla a plula
přikrčená
po proudu. V měsíčním světle ještě zahlédla, jak se na mokřinatou
loučku
vřítily dvě postavy, chvíli se rozhlížely a hned nato spolu začaly
zápasit. Na
vrbovém proutku u břehu svítila dlouhá bílá stužka…
Čáry
V polích je bezvětří. Na nohy
se mi lepí hroudy. Jdu
dál. V měsíci stařena plete koš. Vrzavý pes se k němu pokouší vymrštit
na měděné
pružině vytí. V dálce jsem zaslechl řehtačku půlnoci – zas obchází
vesnici se
svými němými kumpány. S námahou zvedám nohy a klopýtám.
Zastavím se
až u potoka, neboť k tomu, aby se kouzlo povedlo, potřebuji vrbový
proutek,
račí klepeto a požehnání stoletého mloka…
Vendryňský
soudný den
Těžařská svislice kostelní věže
jednou a napořád k nebesům doční:
chvatně je zpod chrámu anděly těžen
fosfor a petrolej z kahánků očnic.
Ruprechtov
(Stará
pohádka)
Anička Noc nese v ruce
zrezivělou hřídel z jakéhosi
stroje a nikdo vlastně neví, jak to fungovalo. Jisté však je, že
skřípání
ustalo a do ticha zazněl hlas opilého malíře Nákovadly: Hodím tebou za
Nohovy hory!
Anička Noc poskakuje po
návsi, plácajíc rukama o snědá stehna, hřídel schovanou v záňadří,
kotníky
ozdobené zlatými gombíky, cinká a zvoní, zpívá pomatená, překrásná v
šatech z třepetání
lišajů, vzrušená šimráním motýlích křídel.
Hoj, plavovlasí sousedé,
zrovna dnes jste dostavěli Ruprechtov, a už vám myslivec Orion, celý v
zeleném
a s brokovnicí, spadl na střechu. I odneslo to pár křidlic a kdo je na
vině než
Anička tolik dlouhonohá! Popletla hlavu se zeleným kloboukem, jeho psy
podráždila
a se štírem se milovala, tam u Jedovnic…
Spíte, mí plavovlasí sousedé, spíte
ozdobeni snítkami bezu,
sníte. Zrovna dnes jste dostavěli Ruprechtov, oslavili svou práci,
navečer
vysvětil kněz žlutý kostel, a šlo se do krčmičky čerstvě vybílené.
Jenom Jan Měsíc,
tenkrát ještě obyčejný uhlíř, jenž nosí ve vlasech zlaté jiskry a z uší
vypouští
štiplavý kouř, zůstal bdělý a sám na stráni u lesa. Tušil, že je čas
vzlétnout
na nebe, dívat se na milíř seshora, smočit za letu konečky černých
prstů v rybníce,
tralala si nad městem notovati…
Uhlíř Jan Měsíc vyrobil kouzelný
kluzák, první na světě, na
stráni u bukového lesa za Ruprechtovem, kde mají hnízda pištci hraboši.
Opracovával,
spojoval, potahoval. Tu kulaté špejle, tam zánovní prostěradla, též
lipové
lišty a vlas z čertova ocasu se hodí. A Anička Noc jede na modré
slepici do
lesa, vysmátá, za ní vořech Xaver s kapkou rosy na čenichu. Bude lítat,
bude
lítat, volá do plechového trychtýře a Jan Měsíc si nasazuje křídla jako
dychtivý
prvňáček školní brašnu…
A už je na nebi, plachtí,
klouže, plavovlasí sousedé sedí na postelích, ústa jako hrníčky, hle
aviatik,
žasnou, hle povětroň, bláznivý létavec jeden, hle šťastlivec!
Jenom na faře o ničem nevědí, dřevěné
madony si samy dláty
upravují délku šatů dle poslední místní módy, mladý kněz dělá, že spí,
ale
stejně se dívá a pro sebe si šeptá: nad kotníky, nad kolena, výš…
Ale ve vsi je vlkodlak,
zakletý syn měšťana Lorenze, psi se trhají, tančí boudy, řetězy kovově
chrastí,
sousedé zapomínají na Jana Měsíce, na zápraží vybíhají, v rukou buková
polena,
na horkých rtech obhroublá slova. A vlkodlak utíká ke komůrce své
milované,
přeskakuje plaňky a ťuká na okénko, ťuk, ťuk, to jsem já, vlkodlak z
bukového
lesa, mám tři prsty u nohou, na každém rozdvojený kovový drápek, v boku
zašitý
hodinový strojek a oči jako jílové kuličky dopadající na kožený bubínek!
Avšak to už svítá a milá rozmilá snídá
vepřovou panenku a šípek,
neslyší volání, naříkání zakletého nešťastníka. Ten utíká, neuteče. Jen
vesnický
pes na něj ještě zakřičí: Vystřel si ze mne, třeba jsem houfnice s
květinkou vyrytou
do hlavně!
Je zpátky hřídel v tom
stroji plném ozubených kol a rzi, Anička Noc se jistě neměla koupat v
rybníce,
neměla zanechávat věcí svých na břehu, určitě však musela býti šílená.
Plavovlasí sousedé zrovna včera dostavěli Ruprechtov a dnes se již
zcela věnují
svým řemeslům, tolik užitečným.
Pouze jeden muž sestavuje
z kachního peří a dopisních spon archanděly tak neuvěřitelně hmotné, že
se o tom
nikomu ani nesnilo…
Modré
hory
Z mých představ mě vytrhl děda,
který dál rozprávěl o svém pradávném,
karbonském mládí,
kdy za hospodou bylo ještě moře
a máj stavěli dívkám z mohutného kmene kopru.
Věřil jsem mu a domů jsem se ze školy vracel
ne po cestě, ale korytem potoka,
v jehož drobných zčernalých skalkách
jsem hledal zkamenělé krytolebce, ovčí hlavy
i otisky dlaní opilců,
co vklouzli pod modrý led
a pluli pak vstříc černé řece,
podobní olejnaté bublince
ve skleněném pouzdru vodováhy,
pluli s lící přiloženou k modrému zasklení,
drátky vousů zespoda hoblujíce ledový příkrov.
Škrábal jsem se po břehu potoka,
se strachem se přibližoval k zakletému statku,
v jehož okně sedával zmrtvělý šílenec
s průsvitnou tváří
promítanou na bílou záclonu
neuzřeným nedokonalým aparátem,
který klapal v nitru stavení.
Přijít sem tak v noci,
uvidět, jak do okna narážejí
houfy lišajů přitahované
bílým nezemským světlem,
tváří jako miska tuhnoucí běloby:
V oknech zvichřené mázdry.
Stín tušíš na vnitřní straně.
Budeš jej tušit navždy.
Tajemná dětská paměť.
Průsvitný břich mu zářívá
světluškou spolknutou zaživa!
Odra
Byla temná, tichá noc.
Byla tak tichá, že se zdálo,
jako by všichni lapkové,
kteří si na cestu svítí
kradenými rozevřenými příborníky,
vystlali úvozy a cesty kuními kožkami
a podél dubových mostů
natáhli mosty z hovězí kůže.
Ani kopyto nekříslo o kámen.
A zdálo se, že není žádného pohybu
po celé zemi a ani na vodách.
Dnes držím stráž v říčním domku.
Chlad cídí mé chlapecké kosti –
jsou jako štíhlé svícny
puncované račími klepety.
Rozsvícené okno třese se na studené vodě.
U dna železný ponk,
v zásuvkách divné nářadí.
Jen jednou jsem zažil takové ticho:
to když jsem rozhrnul hlínu uprostřed
pole
a vespod nahmatal oblost beraního břicha;
přikládal jsem na ně dlaně a cítil,
jak se útroba zvedá a opět klesá…
Poledne
Míjím poslední vendryňské chalupy,
polední slunce rozpaluje plechové lopatky
malého větrného mlýna.
Vítr se zadusil ječnou osinou.
Kolem zlatistý klid, proso, nejtišší obilí,
které jen občas zašelestí
skokem neuzřeného tvora.
Klikatá rýha kuního kýlu.
Dole v údolí kostel.
Žlutá loď s neměřitelným ponorem,
která se jen malinko stýká
s kamenitou hladinou,
jako by měla každým okamžikem
vzlétnout k horskému nebi.
Stoupám nehybným povětřím.
Sem tam studené, oválné průduchy.
Modré
hory
„To se ještě synci o děvčata prali.
A děvčata před námi utíkala,
honili jsme je po celé dědině.
To bylo dávno, děvčata tehdy nosila
dlouhé černé sukně, těžké tak,
že je žádný chlap nenadzvedl!“
A děda propukl v upřímný smích.
Těžké tak, že je žádný chlap
nenadzvedl!
Vybavila se mi velká lakovaná skříň stojící
v přístavku u stodoly,
v níž visely staré kabáty, sukně a kalhoty.
Často jsem ji nábožně otevíral,
strkal nos mezi odložené ošacení
a s odporem natahoval
odpudivou vůni naftalínu.
Dítě se tak rádo kochá
donekonečna ověřovaným zjištěním,
že odporné zůstává nadále odporným.
Mezi obnošenými věcmi byla černá sukně,
těžká černá sukně
s jemným, sametovým povrchem,
v jehož chloupcích se držel prach
a prastará semena tajnosnubných travin
vymlácená vendryňskými dvojicemi
na dřevních loukách lásky,
na nejvlhčích mezích,
jimž vládnou bludičky,
ti nepoctiví zeměměřiči,
kteří musejí po smrti blikavě
vířit nad cizím štěstím.
A v kapsičce té sukně jsem našel
zežloutlý polský barvotisk,
obrázek stvoření ženy s nápisem:
I zbudował Pan Bóǥ z żebra onego,
które wyjął z Adama, niewiastę,
i przywiódł ją do Adama.
Ta chvíle mi vytanula pokaždé,
když jsem se rozběh na své prostranné,
kde za hůrku srdce padala
těžká kameninová umyvadla
plná zpěněné vody z koupelí
mých nevděčných královen.
Modré
hory
Dodnes si pamatuji, co bylo
třeba udělat, když chtěl
děda v noci proběhnout zpuchřelou chodbou spojující seník s chlévy:
přes hlavu
si musel přetáhnout vetchý kabátek, aby mu do vlasů a za krk nenapadali
švábi,
kteří číhali v trámoví.
Vidím jej, jak rychle
cupitá tmou, oči zavřené,
o vypnuté plátno bubnují hmyzí krunýře, odrážejí se do stran, křupou
pod
drtidly ztvrdlých pat.
A jako by ta tma, to
vyděšené oslepnutí, měla
trvat věčně.
Pod klenbou zaťatých
víček halasně tulačí zpití
nosatí lučištníci. V toulcích habrové oje, jimiž vypíchli oči svým
klisnám…
Modré
hory
Keře v parku šustí,
noc je strašně zlá.
V hlavě má teď ústí
jed, co probublá.
Děda zemřel náhle, v
předvečer Štědrého dne. Pod
vánočním stromkem jsem už pro něj měl nachystaný dárek – balíček
žiletek. Nikdy
nezapomenu, jak jsem chvíli po jeho smrti seděl na kredenci, žiletky
sevřené v dlani.
Tehdy jsem věřil, že smrt chodí po domě a sbírá vše ostré. Ještě dlouho
jsem si
pak myslel, že jsem svými žiletkami, kovovým atributem smrti, dědovu
smrt
opravdu přivolal.
O něco
později jsem si smrt začal představovat jako ztepilou, vilnou dívku,
která si
do klína vetkla pryskyřník, abych i za noci k její touze trefil!
Zubatá
Zas ve tmu pohřížen
Ztékal jsi nejstrmější z žen.
Smála se stoličkovým cimbuřím!
Tak v
jejím klíně stoluj,
Saj vývar z horkých lojů,
Dokud se k zteči dřevec neztuží!
