Jsem apoštol Nového Žití

Znění tohoto textu vychází z díla Jsem apoštol Nového Žití tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Moderní revue v roce 1896. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

Text díla (Stanislav Kostka Neumann: Jsem apoštol Nového Žití), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 3. 4. 2018.

OBSAH

XVI Mrtvé přátelství 24

(Lublaň v dubnu 1895)

Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
Střeštěné matky s kojenci u prsů. Požáru krvavý pruh…
Vznešená božská příroda! Směšno! Šílený ironist moh to jen říci.
Každá vteřina s důkazem chvátá… Kde že v ní bůh?

Urputný despot snad — my tu s ním v boji — despota s falešnou lící…
Či jen tyran je vznešeným? A juž tak povadl, uslábl lidský duch?
Však jsou ještě šiky na hradbách kultury a mozky myšlénkou hřmící!
A ještě dost odvahy k leptavé práci v železných zákonů kruh!

Byt’ slupka pozemská kypěla v záchvatech vzteku a vzdoru,
byt’ mračiska hrady své nítila a na pláních tekl puch moru,
květ luhů macešských rosteme, rosteme přece!

Příroda skety stvořila, my chceme bohy z nich mít
a za svými slunci pyšnými ve bílém nadšení jít
a, stanem-li někdy, tož volni jen ve světla mohutné řece…!

III
Societo…!

Útroby tvoje jsem prolezl mlád, teď páchneš mi z dáli,
prokletá, třikrát prokletá, na kultury trůně!
V klíně Evropy vyžilé tvé tělo líné se válí
s moru zárodky v těžkém šestinedělky lůně…

Eh, zhnusená! Však ještě je Vůle, která má svaly!
A ještě mozky jsou, které svěží dýchají vůně!
A tvoje modly, jež sankcí tě klíží — byť stokrát víc plály —
i tvoje modly sřítí se jednou v minula hladové tůně.

Eh, zhnusená! Děti nemanželské ti splodím,
upíry bez boha, vzteklé, na zpupnou šíji ti hodím,
by bahno tvé krve sáli neúprosní a silní,
by bohové sami, tvých model zažehli chrámy,
by s polnicí pomsty vnikli ve hrady, kde buržoa smilní,

a erby Volnosti vetkli na krby a lišty a trámy.

IV
Morálka davu

Krokem pávice schátralou vláčí se rasou
maitresa hlupců a kreténů a placených bohů;
na falešných vnadách ve hedbávu davy se pasou,
na diškantu znaivnělém, na skvostů barokném slohu.

Ve zpovědnách mnich tou její chce spíjeti krásou;
s pathosem lživým kantor tříská do katédry rohu…
Jsou hnijící vody s hnusnou k vrhnutí chasou,
ač panenský úběl leknínů na nich má svůdnosti vlohu. —

Ne ohavo, mě nesvedou do tvého klínu,
at’ velkých pár bláznů ze století konce ti kývá —:
v mém nitru chrám, tam sobě jsem bohem, má Pravda v něm zpívá.

A zpívá nahá a zářící… Ty v hedbávu kryješ jen špínu
a vyžilé, svadlé prsy bez živného mléka!
Ne, nesvedou. Ne a ne. At’ slina troupů se vzteká!

VI
Zhnusení

V ty dny šedivé marno se bránit: přijde potměšilé!
V nudě úsvitu přepadne záští má a vraždí mé lásky,
že bezcitný vleku se — než den dokrvácí — z chvíle do chvíle,
bych svatoušky přepadal v orgiích a lotrům trhal jich masky.

A na útěku z bahen society… všecky mosty jsou shnilé…
Bídáci! Hořkého jedu vstříkli v tepny mé energie!
A nelze mřít v těch mlhách… A není sil žít v díle…
A hnusu černý nezmar nezná atrofie. — — —

Noc. Žlutá morová světla. Koupit lze ženu
s polibkem mrtvoly — — — potulnou fenu!
Noc jako den. Marno. A ty setmělé obzory! Kterak jsou dusné! —

Oh, burácející rytmy bubnů a jásavé fanfáry polnic,
viď, to by ti pomohlo, krvi má, pouta běhů tvých volníc, —
než v ohništi zasypaném jiskra poslední usne.

VII
Hetéry

Dnové antiky ovlhly kdysi polibky Krásy.
A myšlénky měňavá ocel i na hetéry zvonila rtech,
Hle! Obhájce prsů Phryny obnažil bělostný vzdech,
by soudcové svoje: „Nevinna“ děli za jásotu masy.

My, jichž myšlénky putují v pohádkových, měsíčních snech,
jichž atomy savčí ve dvacátý věk se však hlásí,
v zrcadle části Neznámého, smačknuté v těla ponurých zdech,
často zříme reflex minulé, lepší té rasy.
Bylo…
            Ve smutné temnotě brlohů vášně
ve výparech loží, průchodných domů pro těla spitá,
umdleny zítřkem, umdleny hnusem, umdleny strašně,
ty nevěstky dnešní se rodí,
prohnilé oranže v skladišti tonoucí lodi…
Jdi! Kup si!
            Ten smích?
                         To je maska. Automat tělo ti skýtá!

VIII

Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno.
Nikdo nezatoužil do šera cudně sklopených víček,
nikoho nezmámil atlasu ševel, znaivnělý tón i gesto,
nikoho nesvedla čekavých ňader svítivá dekoletáž.

Zas tedy se vrací k výbavě bílé slečinka comme il faut…
Se žalostným mozkem, — temnou vězí, kde tančí strašidla frasí —
bez vášně, která by zapláti směla na parketách vyleštěných,
bílá otrokyně v Orientu morálky simulované, —:

tak jako tisíc, čeká až pro zlato koupena zlatu se prodá,
prázdná, odumřelá hořícím pochodním věku,
by nejvýš kretény dodala světu, parasit jiného mozku. —

A doba tesklivá, v těžkostech šestinedělky, osvobození čeká.
A polnice hladových zavíří snad před Jerichem kultury — zítra!
A tady ty zbytečné samice, — balasty chorého dneška.

Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem,
žíznivé hrdlo vzpínám po vilném polibku ženy,
smích dnů procitlých vítám po noci probdělé skřekem,
a moje doupě, kde orgií skvrny schnou, krvavě rudé má stěny. —

Žen průvod dlouhý vídal jsem kdysi, lehaje v rokytu měkkém,
a, chvěje se žádostí, přec naň štval jsem rozmaru svého feny;
za noci modravých, opájen měsíce vlažným mlékem,
panny jsem miloval pro jejich strach, pro rozkoše řev — divé ženy…

Pak Smutkem sledován příšerným prchal jsem v křoviny husté,
když trávníky byly sdupány a rokliny zely pusté,
když uvadly smíchy a pocely a vůně lásky když schladla…

Teď ve hrudi mé tak uvadlé bláznivá touha usládla
po jedné z těch, které potkal jsem, by s mými své snoubila kroky,
a které bych za nocí měsíčních máteřské objímal boky.

Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká
ve věčném řetěze metamorfóz
a unylé volání ze hlubin člověka,
v němž zajatá duše po Spříznění teple lká,

V mohutné hymně do žítí nám vpadlo přílivem sladkých dós…
v zbahnělém ovzduší, kde soumrak závoje tká,
ty horoucí tony slyším skloněn nad bílým znavením Tvých, milenko, pós,
a lokám panenskou svěžest Tvé duše a z ňader Tvých vůni tuberós.

Ať societa mdlá nám škrtí vypráhlá hrdla,
hrdla vypráhlá starými výkřiky smutku —:
ve pyšném zánětu čela s kuplířkou půjdeme v půtku.

Ať buržoa řádí. Nám oběma pěst v bojích juž stvrdla,
a v atmosféře, jež výpary slz a prolité krve je hustá,
dech harmonie křídly nás chrání a k pocelu sklání nám ústa.

Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou,
když z hrudi Tvé se povznesl květ, jenž má tak panenský nádech,
nad bahna, kde bestie mamonu dalekým sluncím klnou
a všechno vysoké zdupají na pustnoucích… pustnoucích ladech.

Kdys buržoa Tobě sliboval… a na vodu neklidu plnou
jsme spolu vyjeli s touhou vznícenou po světlo vodopádech;
a také hlupec Ti sliboval… však duši svou vášněmi mlnou
k mé sklonilas prudce, bych rubíny její slovem své vřelosti zádech!

Té lásky Tvého srdce! Té květiny vzňaté na pozadí urputných mraků!
Tam je tak pusto na bídném prohnilém vraku,
kde čeládka kreténů klaní se ubohé sádrové bustě.

Však na jiných vodách vesluje dnes sváteční naše loď,
ku mému boku si přisednout a k hrudi mé sklonit se pojď,
ať kalich rtů Tvých o můj v přípitku zazvoní čistě!

XII

Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem,
slunce přešťastné, že rdí se nad antiky luhem,
vůni západu by táhlo nás pod blankyt setmělý,
zrychlujíc tep srdcí našich k písni druha s druhem.

Snivých milenců, náš krok by tíh do háje Venušina…
Jistě pak by mramorem svým pohnul bohyně prs bílý;
šťastným snoubencům ta matka rozkoše by žehnala — —

Tisíckráte žel! Ty slunné doby v minulo se slily —

Milenko, však v proudy lásky volně sloňme srdcí květ.
Děti mrákot, kde že máme usměvavé bohy?
Duším mdlým jen plane kdesi idol praubohý.

Jinak smutno…
Však dost síly zbývá vzkřiknout divoce,
že cejch hanby nebolí nás, vpálen lidským řádem —:
oltář úcty zažehnou nám v příštím žítí mladém.

XIII
Musa

Bleďounká slečinka, fialové žilky se kmitají pletí.
Kdys v noci jsem našel ji na loži svém, když snění mě opřádal pavouk;
na moje rty své tisknouc ve křeči, padla mi do objetí,
jako když rozkoš palčivá schvátí, sen horečný na hruď vletí.

Teď spolu na toulkách blázníme městem, když lampy se do noci chvějí;
o polibek se mnou se divoce rve, a zase mě šíleně líbá,
tisíckrát bídně mě poníží a zase odprosí v reji,
když její drobounká ústa vstříc se mi nervósně smějí.

Hrou rozmarů drtí mi uštvané nervy a vztekem si netvoří tahy;
tak draze si vykoupím okamžik, jenž rozkoší bývá vlahý,
tak draze, oh, draze, a zřídka a zřídka tak!

A parasiti vědy za katédrou, sledi úzení,
o Homéra družce vznešené bájí a žvaní v nadšení —
a ty, Muso, juž v kolébce koketa, přec byla’s vždy — lehká jen holka.

XIV

(Fragment)

Lidičky starostliví,
co mého na mozcích malounkých vás lehtává asi?
Snem, který vysnít jste ubozí příliš, že se duše má živí,
a volno myšlének hrdých, že neprodám za hrnců egyptských časy?

Lidičky starostliví, libell kariéry lapači chtiví,
zvuk sudů ohromně prázdných z vašeho nitra se hlásí! —
— — —

(Příteli, jenž četl mé verše v parlamentě)

Ty stěny smutné a uposlouchané!
A ty lavice smutné a uposlouchané...!
Stesk věcí otřelých na všem tam visí.
A prázdnota, prázdnota nade vším vane.

A ty odbarvené řeči a výkřiky čísi!
Jak teplá voda na duši to lenivě kane.
A kolem ta zbahnělá, neplodná půda.
Ubohý, nuda Tě přepadla z toho všeho, strašlivá nuda!

O, řekni mi! Když pak vzal’s verše mé, smutné to kvítí
z bahnisek žalářů a z močálu našeho žití,
a znovu vzpomínal všeho… všeho, co srostlo juž s námi:

Poctivých revolt sdupaných, sfádnělé žalářní dramy
a pak snad i hesel a praporů, jichž tolik juž hnije a shnilo —
ó, řekni jen, rychle, řekni mi, jak Ti pak bylo?!

XVI
Mrtvé přátelství

Tu planoucí hymnu lidí nových jsme zpívali spolu
pod praporem, jenž nade trůny zdvihá pyšné své třásně…
A v hodinách bitek a v hodinách záští a bolu,
když pro své srdce jsem zachyt kus intimní básně,

nad čistým květem chtěl jsem, bychom přátelství sklenuli spolu,
jak kopuli zlatou, jež se od obzoru tmavého odráží jasně…
Nad čistým květem! Víš? — Tys Idol strhl však dolů
a přátelství Vášni své hodils ve hladové dásně! — —

Krev slabošské rasy! Za soucitem u žen pak vrní.
A chlastem chce přesvědčit sebe o mužném bolu.
A my jsme hymnu lidí nových zpívali spolu!

Ne, na těch cestách příliš mnoho je trní.
A šplhavců ne-li, tož bab… A hruď hledej, kam nadšení vzdoru žár vdechlo!
A přátelství? Eh, kotě falešné, dobře že zdechlo!

XVII

(J. V. H.)

Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon…
A na Tvé zvonici provazy se třesou divoce dneska,
snad v propastech puklý Tvůj zvon poslední vydechne ston;
převozník na vodách Šílenství spokojen v ruce si tleská…

Však snad i jednou vrácen tišinám v loktech Idolu potkáš svůj skon.
Ale, bratře! Ty, který zříš jen hložinu před sebou v dáli
a nevidíš zory Východu, jen slunce krvavý sklon,
Tys aspoň vášní svou silný…
Co kolem se válí
na bahnech stagnantních dav přátel líný a podlý,
jenž našel svá telata zlatá a v břichu důstojnost modly,
a je tak směšný a banální s frásemi tribuna davu.

Však, Tys věčnou touhou: v životě také své říci slovo,
Ty silný, než abys mlčel, a slabý říci to slovo,
Ty s věčným zápasem —: jsou ještě duše, jež ctí Tvoji hlavu.

XVIII

Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
já, myšlének smečka dotěrná, a citů opilé holky,
svou pyšnou rukou pochodeň vrhl jsem na poslední mosty
(— jen ku předu jedeme vždy —). A tak jsme jeli.

Hoj, ta naše meta nová a zářivá v dálce!
Sen, pohádka bělostná… Prosákla celou mou bytost,
květ mého mozku a prameny vřelého mého srdce!
O luzích Volnosti věčné, kde vládnou orlové mezi orly…!

A vy, ubozí, ve špíně dnů uvázli jste,
a vaše perutě vypelichaly zvolna,
a dobře krmená, příliš tuku pobrala břicha! —

Co která mi strana? Co hesla mi vaše?
Ku předu jedeme! K své metě planoucí hledím!
Sen, pohádka bělostná prosákla celou mou bytost.

XIX

Ta hořkost černých nocí, kam oko se vpijí zas a zas,
ta je juž vůní květů mých a chutí mých plodů.
Potměšilých vteřin neúprosný ras
jedu mi nalévá do číše při Žití hodu.

Ký div, že horkou hlavu zřím v nervósní dlaně sklánu,
květ sehnutý temnem noci, jíž obklopen jest,
květ slákaný chvilkou slunce, a sžehlý v příštím ránu,
květ na kraji příliš ušlapaných cest.

Ale svým stonkem v dobré půdě zakořeněný jsem.
A stokráte raněn stokrát hlavou pohodím pyšně,
se starým člověkem zápasím a zápasím bezoddyšně.

Má zahrada mládím zrosena jest a nadšením teplou má zem;
jsem apoštol Nového Žití, a žádné se nelekám rány,
jsem rytíř nového Graalu, jsem rytíř bez bázně i hany.

Oh, vlasti má, Ty můj sne, a lásko má horoucí buď pozdravena
za modravými vrchy věků, jež doutnají v budoucnu Země!
Vyhnanec planety lepší snad, v říze fialové duše má sténá,
po Tobě, Vzdálená, touhou mrouc, pro niž není kojného mléka ve mně.

Jdu krajem žírným, — ale Smutek odvislosti pokryl ty pláně,
a pro plazivého psa pokory stále nejsou tu hluší;
jdu městem slavným, — ale rděly by se kolem ty stráně,
kdyby vyprávět mohly o orgiích kanibalských duší…

Však v hořkém tom očistci nadšen zřím v tajeplnou Tvou dál,
ač vím, že dřív nestihnu slunný svůj a bílý Ideál,
vůle Tajemného dokud mě nevrhne na jiných planet dráhy.

Však Ty, již spoutaní Anarchií zvou a vydědění Královstvím Božím,
Ty, hrůzo žoldáků, — já každé hnutí svalu a každý srdce tep na oltář Tobě složím…
Oh, k našim dětem aspoň, LÁSKO VŠECH, přijď, záhy!

Poznámka:

Básně I Mládí a V byly při prvém vydání této knihy zabaveny.