Sen o zástupu zoufajících

Komíny příliš dusící a stoky páchnoucí nákazou
                                                          otravovaly Město,
jež v podjarních mlhách večerních propadávalo se
                                                                                   do šera
i s hlukem a se světly, rozházenými jak bludičky bahen.
A staré louže v ulicích a stará bída v ulicích
                                                  otravovaly Město.
A Černé ruce v továrnách a černé hříchy v palácích
                                                              čekaly večerní Ave.

Nad městem v šeru sám a sám uprostřed zoraných polí
stál jsem a pohledem objímal jsem v mlhách se třesoucí
Město.
A nebesa byla studená, těžká, šedivá, studená,
a země mokvala mlhou… Pak zvony se rozezvučely…
Ty jedny v zoufalou píseň, ty druhé v pláč křečovitý…
A zvony, světla, mlhy směsovaly se dlouze v houstnoucí
tmě.

Pak ticho a temno… Věděl jsem: zástupy rozlézají se
                                              Městem na všechny strany,
by v předměstské ulice rozlili černé své proudy…
A náhle jsem spatřil, jak zkrvavělá světla množila se
                                                                             a rostla,
až jedno s druhým se spojilo ve žhoucí moře rudých
                                                                            plamenů,
a ohnivá ta zátopa jak požár hltala Město…
A tu se černá postava ze žhoucí té výhně vzepjala
                  s rukama zoufale vztýčenýma
a za ní druhá a jiné a jiné do set a do tisíců…

Nesčetné davy stoupaly ke mně vzhůru, zastírajíce
všechno...

Juž rozeznával jsem zřítelnic uhlíky žhavé a náhle
své sestry a bratry jsem poznával v zástupu
                                                                zoufajících,
ty, jimž na bílá čela vpálili rebelů příhanu mocní,
ty, kteříž za mnoho potu málo dostávají chleba,
ty, kteří z ostrovů ducha na dlaních plameny nesou
a kteří v levicích stavební kámen, v pravicích meče
                                                                                          drží,
budujíce na chrámu nového života;
básníka uhladovělého, nevěstku syfilickou, filosofa
                  s roztříštěnou nádherou mozku,
dělníka zmrzačeného, pannu, lesbickou, vzpůrce
                        z vězení uprchnuvšího —
své bratry a sestry svoje poznával jsem v zástupu
                                                                           zoufajících.

A juž obklíčen jimi udivený jsem hleděl,
jak žádost palčivá jim žhnula v horečných tvářích.
A děli mi: „Veď nás! Chceme ze života! Od Země
chceme, veď nás!
Do nebes chceme, k Bohu nás veď, před jeho slitování!
Vysílili jsme se orbou v úhorech lidstva,
byli jsme kamenováni jako jeho svatí,
byli jsme poplváni jako jeho Kristus
a důtkami bičovali nám záda robů…
Veď k Bohu nás, máme právo na jeho nebesa
a jeho slitování!“

— „Nuž tedy vzhůru!“ neváhal jsem ani okamžik
vzkřiknout,
a ohromným proudem rozlili jsme se k nebesům
a jako na povel nezpívané dosud hymny neznámá
slova,
bolestná nevýslovně, rozezvučela se davy.

Mlhami, oblaky, podle hvězd, jež uhýbaly se z dráhy,
spěli jsme vzhůru, hledajíce království boží.
Mlhami, oblaky, podle hvězd, nečítajíce času,
spěli jsme se svou horečnou žádostí a se svojí
bolestnou hymnou…

Konečně v modravé dálce objevily se břehy….

S novými barvami, s novými vůněmi a na stromech;
                                                                  s ovocem novým
vegetace neznámých tropů rozevřela se pro nás.
Však ticho nezavzdychlo tu ani, ptáka jsme nespatřili,
ve větvích hnízda byla opuštěna a traviny neskláněly
                                                         se pod láskou hmyzů.
Podivná úzkost sevřela naše hrdla, stichli jsme náhle,
únava probdělých nocí a dnů probouzela se v tělech
a pod žárem sluncí skoro jsme omdlévali.
Tu však juž zlatem zářící trůn oslepil naše zraky.
Stáli jsme vysoko, jakoby v pólu všehomírové koule.
Neznámá slunce v nesmírných dálkách, rozestavená
                                                                                    v kruhu,
své paprsky soustřeďovala na žhnoucích kvádrech
                                                                                      trůnu.
Osleplí, němí zakrývali jsme si tváře a zvolna,
své oči zvykajíce, ke kýženému blížili jsme se cíli.

Však trůn byl prázdný, Na kolenou s plamenným mečem
archanděl spící seděl na prvním zlatistém stupni,
týž, který tehdá Člověka z ráje vyhnal od tváře boží.
V neblahé předtuše na rameno nahé položil jsem mu ruku.
Probudiv se, vstal udivený, opíraje se o meč,
ucouvl zpátky, oči si protřel, zástupy přehlížeje.
Oslovil jsem ho rychle:

— „Hledáme tvého Boha.
Ty zástupy vysílily se orbou v úhorech lidstva,
do nebes chtějí, k Bohu je vedu před jeho slitování.
Byli kamenováni jako jeho Kristus,
byli poplváni jako jeho svatí
a důtkami bičovali jim záda robů…
Vedu je k Bohu, mají právo na jeho nebesa a jeho slitování.
Kde je tvůj Bůh?“

Dvě velké slzy skanuly mu po tvářích:
— „Je mrtev Bůh, děl zasmušilým hlasem,
a já tu sedím, abych všem každou naději odňal.“

Tu vzadu kdosi zaúpěl a žena jakás lomila rukama.

— „Tak tedy lhali všichni, kdož spásu slibovali nám tady
a sami nevěříce víře nás učili a trpělivosti
a pro sebe odkaz umírajícímu vložili v ústa.
Je mrtev Bůh, a země patří králům,
králům, již vládnou zlatem a pokrytectvím!
Však ještě jest jeden suverén na opáčném polu světa,
jenž exaltoval srdce žen pro neohrožené muže
a srdce mužů pro ženy moudré a světlé,
jenž exaltoval nám srdce pro radost, zatracuje odříkání,
a pro hrdost vysvobozující z nejtěžších hodin žítí.
Však zatím co nám srdce snilo o rozkvetlých
zahradách štěstí,
zatím co ve vysněném chrámě duše se modlila k lásce
a maják hrdosti stavěla nad městem myšlenek svých,
ve jménu mrtvého Boha zotročili nám tělo,
ve jménu mrtvého Boha zotročovali duši…

Vzhůru, dítky,
jest ještě jiná říše na opáčném polu světa,
kde vládne suverén poznání, pravdy, a světla!“

A nadějí posíleni na novou vydali jsme se cestu
ve směru opáčném dolů, dolů od božího trůnu,
kde smutný archanděl seděl na zářícím zlatě,
V zástupech mlčelivých podle světů, kde nesčíslný
život se hemžil,
a podle hořících sluncí i právě se zrodivších planet
do hlubin všehomíru sestupovali jsme, nečítajíce času.

A nevýslovný byl pohled na novou horoucnost lidu,
na plameny zřítelnic a těla vzepjatá k novému cíli.
S rozpuštěnými vlasy ženy démonům podobny byly
horečně rozvášněné, jak v posledním šílenství lásky,
a s nahými ňadry, jež svíraly hubené prsty,
a s tvářemi zažehnutými touhou ku předu táhly,
některé vlekouce dítky své, bývalou naději pomsty.
A muži, jak olympští zápasníci pro vavříny jdoucí k lidu
v pohledu, ve svalech jevili nové naděje sílu.
Ti jedni mlčeliví šli sami se zrakem upřeným v dálku,
ti druzí, držíce ženy objaté kolem boků,
šli a líbali vroucně oddaně žhnoucí jich ústa…
To juž zástupy jiných lidí vstříc novému životu spěly,
jen pouhou nadějí proměněny na duši i těle.

Však tu se mi náhle zdálo, že před námi v dálce se
stmívá…

Což zbloudil hlas nitra, který takto jíti nám velel,
a sešli jsme s pravé cesty, zaváté hvězdným prachem?
Vždyť ten, jenž vášním a radostem dává uzráti v srdcích,
jen plamenná slunce mít musí za pochodně svoje,
a dnové jeho jsou jistě jak zpěvné a tančící proudy!
My jdeme však soumraku vstříc a dálky nad námi
tmí se
a všechen život, zdá se, že ustoupil v neznámé hloubky,
kde propasti vyhaslých sluncí a světů vymřelých zejí…

Mrazivá předtucha, běda! znova se chytla nás v týle,
Tma houstla… A zdálo se mi, že prozírám srdcem davů,
jak teprve nyní se chvěje při myšlence, že Bůh mrtev.
Tma houstla, tma houstla. Děsivé útesy temné
vystupovaly z hlubin
a za okamžik uprostřed pohoří černého v bezhvězdné
noci jsme stáli.

Kde zůstal Pán radosti? Kde plameny paláce jeho?

Sraženi k sobě muži v pevný se kupili zástup
a děcka ustrašená se tulila k matkám… Jakoby
nepřítel
zlý kdesi nad námi číhal v tíživých vrstvách temnot!

K studené tvrdosti skály se tiskna stranou jsem stál
a výčitky rostly mi v srdci a opouštěla mne síla.
Jak v nehostinné pohoří všehomírových končin jsem
zavésti mohl
nejlepší děti Země, já, jenž nikoho vésti nechtěl
a sám jsem šel hodinami dnů radostných, těžkých
i marných
a jen prosil jsem všechny, by hrdi také šli sami…

Tu pevné kroky náhle se vylouply z ticha. Od zástupu
muž jeden, zřel jsem, jak rychle směřuje ke mně
                                                                            temnem
a dříve než jsem mu z tváře vyčísti mohl, zda
                                                        přichází, vyslán,
by posměchem, vztekem či výčitkami mne naposled
                                                                             ponížil ještě,
za obě ruce mě uchopil a v upřímných očích mu hřálo

— „Proč sám a zoufalý! Kde zůstala tvá vůle,
ta silnou pěstí zápasící, kdy v cestu staví se živly,
ta vítězící slavně nebo zmírající jen v nejparnějším boji?
A kde tvá víra zůstala v ty zástupy, jdoucí s tebou,
které jsou vytrvalé pro zákon, jenž vládne jimi,
pro zákon, v němž v jádru ukryta myšlenka všehomíru?
Hle, chceme dále jít, půjdeme mlčící nocí a skalami,
neb když jsme našli trůn Boha, trůn Satanův najdeme
také!“

I vrátili jsme se k zástupům za ruce se vedouce spolu,
a ty, přichystány juž na cestu, radostnými nás vítaly
slovy.

A poznovu dlouho, dlouho jsme šli, a skály byly tak
přísné a černější byla noc než kdysi tam na Zemi
dole v Městě.

Dlouho, dlouho jsme šli a nebylo konce tomu pohoří,
nebylo konce té noci.

Však, sílo lidu, požehnaná lávo, která smýti dovedeš
                                                       kvádry, nesmyté časem,
která ohnivým křtem život očisťuješ od páchnoucích
                                                                             nánosů věků,
ty vždycky bylas veliká, když veliké dáno ti bylo za cíl,
ty vždycky slavně zvítězilas, když v slavný tě poslali
                                                                                                   zápas!

Na nejvyšších vrcholcích spatřili jsme krvavé reflexy
světla.
Cesta stoupala vzhůru pohořím a za chvíli rozevřely
se skály.

Veliký zarudlý měsíc zářil po nesmírné pláni.

Radostná úzkost pojala naše srdce a ku středu pláně
zrak upírali jsme toužebný, kde v krvavém světle se
topil
zčernalý kamenný stolec bez ozdob, bez lesku a zlata,
a na něm, oh! na něm seděl kdosi, hlavu opíraje rukou.
Dvě zřítelnice, plápolající a veliké jak sama vášeň
a důvěru vzbuzující jak sluneční teplo z jara,
hleděly na nás a žhnuly, hleděly na nás a žhnuly,
že v kolenou chvěly se nohy nám a ústa šeptala tiše
nevyslovená nikdy před tím slova neznámé modlitby.

Váhavě, tak jako okamžik váhá při shledání dívka
než v rozmachu prudkém se vrhne muži kol šíje,
blížili jsme se k Němu… a náhle v chorálu mocném
všech hlasů

vstříc zaznělo jemu jediné slovo: Pane!
a kolem horstva opakovala: Pane!
a do hlubin ve skalách znělo to: Pane!
a celý vesmír zdál se odpovídati: Pane!

Však on se nepohnul, jen oči hleděly na nás a žhnuly —
a pak promluvil hlasem, o němž těžko lze něco říci,
jen že byl slavný jak osud a mocný jak zákony světů:

„Vím, proč jste přišli, vím, jaká touha lomcuje vámi,
neboť já jsem ji vypěstil v srdcích vám a já vás
                                                              přivedl k sobě
od prázdného trůnu Boha, jenž umříti musil,
by nezanik’ Život věcně se množící hmoty,
by vášně neutuchly a instinkty nezlomily se v tělech.
Já však jsem Život, já jsem síla a rozkoš a pýcha
                                                                        a vzpoura,
a já žiji ve vás a vy žijíce žijete ve mně.
Protož nepřipravil jsem vám království mrtvých,
ale Životu vrátit vás chci, ze spárů Smrti vás vraceje
                                                                                           sobě.
Abyste pochopili, že mimo Život ničeho není nikde,
že není odplaty za bolest, za pokoru povýšení,
vedl jsem vás k božímu trůnu, který je boží hrobkou.
A nyní vám pravím: vraťte se! neboť víte, že já jsem
                                                                                         s vámi.
Budou-li vás pokořovati, najdete ve mně pýchu,
budou-li vás utlačovati, najdete ve mně sílu.
A najdete radost, najdete krásu, hledajíce veliký zápas.
Znáte ten zápas? — Vraťte se k zemi… Vy znáte ten
                                                                          Veliký Zápas!

* * *

Probudil jsem se v polích. Bylo ráno a jarní slunce
a skřivan opěval Život energickou svou písní.
Ruch Města doléhal ke mně s chladnými průvany větru
a komíny nad Městem v divokých hříčkách mísily
svoje kouře.

A od té doby chodím a hledám své bratry,
kteří viděli opuštěný trůn mrtvého Boha
a viděli Onoho, který je síla a vzpoura a radost,
a kteří ho milují, milujíce věčně se množící Život.

Ve jménu onoho, jenž prostory a rozlet dal duši…

Bratři moji,
jednu jedinou prosbu vypěstil jsem v srdci svém pro vás
a se Sinaie pyšných poznání nad vás ji kladu.

Bratři,
vy, kteří zápasíte za mluvený doprovod k visím
nepokojné své duše
a hledáte slova k hudbě,
k zatvrzelým uším světa promlouvajíce legendy nové;

bratři,
vy, kteří jste prokletou práci pro otrocký sdědili život
a pod srdcem matky juž prokleti
v spárech života den ode dne svíjíte se;

bratři,
vy, kteří jste poznali nejsladší záští lásky
a vztyčili odbojná čela
uprostřed zločinů královských a byzantských hodů;

ve jménu Onoho, jenž prostory a rozlet dal duši
símě hrdosti v srdce dobrou uložil půdu:
nezapomínejte sebe!

A když pod plameny slunce nastane v plodech zrání,
nepostěte se v bledém odříkání se
a nemodlete se za odpuštění vin svých
a šílenou flagellací netrýzněte svých těl.

Neboť, abyste byli jako hořící hvězda,
jež hvězdami protíná si zářivou dráhu,
abyste byli jak vzepjatá skála,
jež mezi skalami přímo chce k výši —
za to vás prosím.

A budete-li silnými jak skály
a budete-li žhnoucími jak hvězdy
se smíchy a s pláči a s bojem,
se záštím a s láskou,
silnějšími nejsilnějších a většími největších:
pamatujte Jeho.

Přijde němý a vyzvedne vás
a smete prach země s vašich roznícených tváří
a vrhne vás
v žár jiných bytí na jiných planetách
až k vítězství, jež připravil silným…

Bratři moji,
jednu jedinou prosbu vypěstil jsem v srdci svém pro vás
a se Sinaie pyšných poznání nad vás ji kladu:
nezapomínejte sebe!

Jarní apostrofa slunce

Ty zlatá mysterie v hloubi azurového nebe,
ty kvete paprsků, jejž sám Pan zalévá a hřeje,
Slunce, Slunce!

Kolikrát jsem ti na pospas vydal celičké tělo!
Kolikrát jsem tobě vstříc rozepial svou náruč,
nahý a odevzdaný!

Zlatovlasý barbare, jehož bratři v nekonečnosti sídlí!
Krásný a silný a život dávající
hvězdám i lidem!

Slunce mechu, trávy, keřů, stromů!
Slunce hmyzů, hadů, ptáků, šelem!
Slunce člověka!

Slunce skal a horstev, Slunce řek a moří!
Slunce krásných srdcí, Slunce pyšných duší!
Otče! Příteli!…

Zas kštici svou rozetřásl jsi v našem vzduchu
a k naší hemisféře svůj zářící úsměv kloníš.

Všecka poupata chvějí se očekáváním,
a naše duše zas podobnější jsou tobě.

Je přichystána nevěsta přijati svého chotě.
A naše srdce jsou dokořán a naše duše jsou lačné:
přijď, Slunce, hřát, přijď, Slunce, oplozovat…

Ale, Slunce,
ty, které jsi všemohoucí,
že plýtváš životem jak Tvůrce hvězdami,
a, že i drtíš, pálíš, sžeháš, tvrdé a neúprosné:

proč dopouštíš,
ty svatý umělče,
by básník ničemný o tobě zpíval chytlavému davu,
jenž pro tu píseň zapomíná záští,
o tobě zpíval mocným marnivého světa
za almužnu, jež nikdy nevyváží krásy,
za úsměv blahosklonný;

proč dopouštíš,
ty, horká vůně velkých převratů,
by drzý šarlatán, jenž výdělek si cení,
ta slova, která doprovázel’s písní lidské krve,
jen v ohňostroji různých variací házel
a děti jedné planety štval pro hroudu země;

proč dopouštíš,
by, vyhřívána tebou, chráněná kasta všechno mohla
koupit,
za tak málo chleba koupit čest i talent,
beztrestně koupit básníka i koupit filosofa…

Proč dopouštíš,
proč nevidíš ten velký zápas všade,
proč nemáš slitování s nejlepšími Země?

Teď přicházíš k nám opět zažehnout barvy a vůně,
však jen se rozhlédni: vše je zde zneuctěno,
tvým zlatým majestátem, kde která se chvástají ústa
hlupáků, ničemů, paskvilů na děti slunce.

Oh, jestli nesmíš drtit tu hanbu člověčenstva
a jestli nesmíš shasnout nad propastí té bídy,
vlej aspoň více žáru do krve vyvolených,
vlej síly více do svalů, jež ve slavný jdou zápas,
vlej sílu, vlej sílu
do duší, jež doufají ještě, stvořené pro tvoji říši.

Všecka poupata chvějí se očekáváním
a naše srdce jsou dokořán a naše duše jsou lačné:
přijď, Slunce, hřát, přijď, Slunce, oplozovat,
Svaté, Svaté, Svaté!

O mé lásce

Mé srdce není chrámem pro vyšperkovanou modlu
a není trůnem pro knížete ani pro kněžnu.
A v nekonečnu tratí se horizonty mé lásky
a v její říši slunce se nekoupá v moři.

Oh, nemohu milovat s lidmi příliš malého srdce
vlast, kterou opěvají básníci bez orlích křídel,
protože miluji celou planetu slonící se
a nejen planetu jednu, nýbrž hvězdy všechny i slunce
a celý vesmír, jenž ve mne paprskem zpívá.

Ty, přítelkyně dnů mých a milenko vášnivých nocí,
proč se mne denně tážeš po mojí lásce?
— Jen tichým úsměvem těch, kdož byli juž dále, juž dále,
mohu ti odpovědít ve žhnoucím přitulení.
Miluji v tobě Ženu… Co chtěla bys ještě více?
Jedna je krása lidí a zvířat a rostlin a horstev,
jedna je krása hmoty, v níž úrodný hřeje a zpívá
paprsek všehomíru, kde stojím a slavný mám úkol.

Pojď a ruku mi stiskni: chci v tobě s nebesy mluvit,
nikoho nemiluje, abych moh’ milovat všechno.

Salome

Tanči!
Až žhoucí vlny tvého zardělého vlasu
hodovní síní rozlejí svou vůni,
ať radost jejich dráždivého jasu,
jak hříšné světlo hvězd a novolunní,
u krále, knížat ba i u otroků
chuť vzbudí vášnivou po číších plamenného moku,
po číších vína, po číších rtů,
po mladých ženách v rozkvětu.

Tanči!
Ať poskoky ňader pyšných, že zvítězí vždycky,
zhypnotisují pohledy, v nichž těkavou nejistotu
rozlila proroků slova, tak málo znějící lidsky,
hrobová, smutná až k smrti,
tak smutná, že ve hrudi drtí
kořání síly a pýchy
a květ jeho — radost

Tanči!
Dej vyrůst nad koberců barvami zašlými
bílému zázraku těla,
jak bizzarní květině s tvary vzácnými,
jež stále je nová a skvělá
s tisícem vděků, s tisícem tvarů,
s tisícem milostných vášnivých darů
vždy jiná.

Tanči!
Svůj osud čeká v tmách sklepení stařecká hlava.

Tanči!
V ty zraky nesmí juž vniknout slunce ohnivá sláva.

Tanči!
Až krev se rozpění v mužích a vůně poteče síní,
v tmách sklepení umlknou ústa, jež ze hříchu viní,
na zlaté míse ti přinesou hlavu starce.
A to bude odměna tvá:

Tvé tělo nahé, ňadra mladistvá,
svatozář vlasu, oka propastnou hloub
té asketické hlavy zraky vyčítavé,
než obrátí se v sloup,
naposled zachytí v sebe a nevrátí nikdy více,
nesouce tvoji mladost, tvou krásu, tvé štěstí
a rozkoš, která tak mohla jen v tobě kvésti,
nesouce obraz ženy,
bílý a rozechvěný,
na věčnost.

Tanči!

Píseň

Květy, květy, květy
pro uplakané oči,
písně, písně, písně
pro uštkaná ústa!

Vždyť jsme se zrodili z kvetoucí země!
Vždyť jsme se zrodili uprostřed ptáků!

A všechno bylo vůně
a všechno bylo jas,
když pod stromem poznání Evu
pokoušel ďas.

Květy, květy, květy
pro uplakané oči,
písně, písně, písně
pro uštkaná ústa.

Hlemýždi

Protivná čeládka hlemýžďů.
Z nich každý, dobře situovaný,
do světla denního se ani neodváží
a pomalu a opatrně proplazí celý svůj život.

Při každém šramotu hned bázlivě se skrčí
a dřív vše ohmatá, než celým pohne tělem.

Protivná čeládka hlemýždů!
Do světla denního se žádný neodváží
a celá raison jeho bídné existence,
že kudy plazí se, tam anonymně slintá.

Prokletá křídla

(Požár dobročinného bazaru
v Paříži 4. května 1897)

V aristokratické čtvrti zděšené leží ticho na palácích…

Tedy konečně dnes i tady
vražedná, krvavá křídla hrůzy a smrti
slyšeli třást vzduchem těžkým a hrozivým,

těžkým a hrozivým jako neúprosná ta slova poslů.

Dobrodinečkové lidstva
na hromadách zbytečných franků
v nádheře paláců hrdých
slyšeli ta prokletá, prokletá křídla!

Všecko je marné!
Kondolují monarchové,
kondolují ministři,
velvyslanci si tisknou zdvořilé ruce —
ale všecko je marné!
Slyšeli ta prokletá, prokletá křídla!

Chachacha!
Slyšeli ta vražedná, krvavá křídla!…

A teď, aby zas přišla snad luza
ta strhaná, hladová luza tam
z dola na dobročinný bazar!

Ta, jež nemá čím platit,
bez daru a zlata,
které denně šumí nad ztrmácenou lebkou
krví nasáklá, černá, vražedná křídla bídy,
jen s velikou slzou soucitu
luza tam z dola…!

Chachacha!
Dobrodinečkové lidstva
slyšeli ta prokletá, prokletá křídla!

Námořnická písnička

Prokleté moře! Když mě zbyl vrak
z mé pyšně se nesoucí lodě,
kapitána jsem zavraždil,
a plavce do hlubin svrhnul.

Pod černou vlajkou teď plujeme,
kormidlo dávno na třísky:
možná, že v mělčinách uvízneme
anebo se rozbijem v bradlech.

Kapitán mrtvý v kajutě páchne,
já na palubě se chechtám
a — starý námořník — miluji rum
a pochybných holek lásku.

Modlitba za zemřelou

Můj králi rebellů, pane žíznivých,
můj antipode pokory, důvěřivých ctností,
Ty, jenž nasyceným nežehnáš smích
a k trůnům bohů házíš výhružné kosti
těch, kteří hladem scípli či touhou vysíleni,
zrozeni pro to, čeho pro ně není,
můj Otče…

hle, tu stojím před Tebou
a horečný můj vzdech dětinsky Tě prosí
a s Tebou velikou a mužnou lásku Tvou,
jež v klíně hvězdy tančící a srdce zmučená nosí —:

Umřela žena ve špíně těch ponurných doupat,
kde líh si prolévá hrdlem kasta chráněná,
jež na loži pro jednu noc chce k výšinám požitku
stoupat
a jen to, co lze koupit, na otrocích zná…
umřela žena, umřelo srdce i něha
uprostřed bídy a potu, uprostřed parna, jež sžehá
jásotnou radost krve a sklání v kal čisté čelo —
umřela žena, zůstalo tu jen tělo.

Tož, pane, prosím, dopřej jen krátký okamžik štěstí
svým dětem, jimž do srdcí vůli svoji jsi vdych’,
pro jedinou ještě chvíli nech ženu na slunci kvésti,
smyj se rtů zaplacených a lživých polibků hřích,
smyj s pomáčených prstů špínu alkoholů,
smyj s duše jizvy nesčetných bolů,
smyj vzpomínky jedovaté,
smyj s hlasu patinu drsných, zoufalých slov
a zalej trhliny srdce, zvonu, jenž dobrý měl kov,
však raněn byl tisíckráte…

Vrať veliké dítě světu a — dej mi ho na okamžik
pro jediný polibek, jediné objetí, jediný radostný vzlyk,
pro takovou čistou chvíli, jaké již neokusíme
my, kteří jsme tolik viděli a tolik již běda, víme
a ze spoda na život zříme…

O pane, prosím, dopřej ten okamžik štěstí
svým dětem, jimž do srdcí vůli svoji jsi vdych’
— a pak si ji vezmi a dej ji od Země nésti
k životu na jiných světech, jež krouží dle zákonů Tvých,
k životu, který pro ni horší nemůže, nemůže býti,
z těch žádný, jež s oblohy a za oblohou svítí —
a mne tu pak třeba nech dál v lopotě dnů se bíti,
ač-li tím vůle Tvá se stane,
o pane!

Píseň smutné erotiky

Trpíš, trpíš, nezapřeš.
Hlava tolik bolí.
Úsměv sobě samé lžeš,
hlava tě však bolí.

Z roboty jdeš v robotu.
Hlava tolik bolí.
Otrok jsi už bez potu,
hlava tě jen bolí.

Juž se ani nerozbouříš.
Hlava tolik bolí.
Vím to, vím, i ty to víš.
Hlava nás jen bolí.

Bouře se vybíjí nad lesy.
Někdo se ze žalu oběsí.

Někdo, než jitro se rozbřeskne,
odejde — rána tam zatřeskne.

Někdo se divoce zasměje,
až mráz ti údy se proleje.

Někdo jen v samotě zapláče.
Každý to děláme jináče.

Dívám se, dívám se do mračen
lijákem celičký umáčen.

Dívám se, chytám se za hlavu.
Tak bych se rozběhl v dálavu.

Někomu paď bych tam v náručí.
Plakal, že nikdy nic nevzpučí.

III

Neřeknu, že chtěl bych umříti,
neřeknu, že chci žíti.
Do noci mé cosi vykřiklo,
jak lešení když se sřítí.

Pod lešením někdo krvácí,
a nikomu pomoci není.
Vzteklého kohouta červeného
tam hodím pro vyhlazení.

Jen ticho, pro bůh, ticho ne,
teď klidu nemohu snésti!
Po cestě srázné mně doveďte,
kde pekelná hudba chřestí.

Chci hluk a žár a plameny,
chci nejvýstřednější tóny,
na věžích kostelů vyhořelých
mně prasklé probuďte zvony.

A nezapomeňte na číše,
na číše u dubových stolů!
Chci hluk a žár a plameny,
jed krutých alkoholů.

Jen ticho, pro bůh, ticho ne!
Mé srdce je choré až k smrti,
pod víčky slzy mi čekají
a v hrdle se výkřiky škrtí.

Neproklínám nikoho, třeba že bolí to, bolí,

chřestím jen jako strom holý
v zimě.

Nevyčítám nikomu; na tobě není viny,
nebyla’s ani milenkou při mně
a za ženu měl tě jiný.

Neproklínám nikoho, nevyčítám pranic;
snad mám ještě dost síly
zanésti srdce, jež kvílí,
do sněhových vánic,

omýti je v lavinách, promraziti je ledem,
zapomenout, co mu bylo oplaceno jedem.

Snad zas kdysi bude silné
krví obnovenou.
Snad zas kdysi… V noci vilné…
Snad zas kdysi bude silné
tváří v tvář se ženou.

Výstraha

(z Richarda Dehmela)

Můj pes, ty, vrčel na tě jen,
já dal ho otráviti,
a nenávidím každého,
kdo rozkol vznítí.

Dvé krvavých květů
pošlu ti, svou krev, ty,
na jednom z nich jedno poupě;
k těm třem buď dobrá, ty,
než-li přijdu.

Dnes v noci přijdu ještě,
buď sama, buď sama, ty!
Včera, když jsem přišel,
zírala jsi s někým
do záře večera — ty:
vzpomeň mého psa!

Slyšíš tu píseň

SLYŠÍŠ tu píseň? Stín mrtvého mládí,
jež nemá pokoje, kol mihl se kradí
a na rtech nám zahořel, přisatých dlouze
v tragické touze.

Slyšíš tu píseň? Jen to nám juž zbylo,
rtů šílenství, výkřik, stesk po tom, co bylo
a co se nevrátí a juž nevykvete
ze země kleté.

Chtěli jsme chleba, byli k nám hluší.
Prodejte tělo. Prodejte duši.
Trochu té cudnosti, trochu té pýchy
pro panské smíchy.

Zkaženo srdce, ochromeno tělo,
vše udupáno, co ještě se chvělo,
v hanebnou robotu nestoudně jdeme
a žít jen chceme.

Slyšíš tu píseň v rtů horečném žehu,
zoufalý výkřik, poslední něhu
ztracených dětí, jimž pomoci není,
není a není…

Nic nedali ti do světa

Nic nedali ti do světa
Oh, ty to nevíš ani.
To poslední pak svět ti vzal.
Svět nemá slitování.

Nic nedali ti na cestu.
Jdi, řekli, vždyť jsi žena.
Šla’s tedy, jak jsi mohla jít.
A ztratila se žena.

Mdlý lesk tvých očí šedivých,
tvůj úsměv a tvé gesto,
i slova, kterých užíváš,
jak předříkává Město,

a vůbec vše, co myslíš si,
že k životu je třeba,
to zoufale a tragicky
jen jedno volá: Chleba!

Nic nedali ti do světa.
Svět ženu vyrval z tebe.
Jdi, trp. Snad boží sluhové
tě doporučí v nebe

Jen trochu toho poledního žáru

Jen trochu toho posledního žáru
a trochu těch posledních blesků!
To zlomeným liniím svadlých tvarů
dá půvad matného lesku.

Ale trochu té něhy, která ti zbyla
pod prázdnými úsměvy tanečnice,
by sentimentálnost tichá se lila
tou nocí k ránu, kdy hasnou svíce.

To bude pak píseň o našem konci,
o smutné radosti dvou vyzáblých dětí.
Na poplach netrhnem puklými zvonci,
do noci, do ticha budem’ se chvěti…

Dohráno a dozpíváno

Dohráno a dozpíváno
a to kalné, chladné ráno
rozloučí nás na vždycky.

Ač jsme ničím nebyli si,
přec na duši smutek visí
a ten zbude na vždycky.

Píseň dozní, počne nová,
časem zapomenem’ slova,
žal jen trvá pro vždycky.

K. R.

Kristo, Kristo, viďte, jednoho nám třeba:
takhle nadosmrti trochu více chleba.

Jinak bychom kvetli, jinak by nám bylo,
lépe by se milovalo, lépe mstilo.

Nic by nebylo nám v tajnech duše skrýti,
naše koruny by byly jenom z kvítí.

Do svých čistších vzduchů vzdorně bychom zašli,
jinak bychom žili a jinak se našli.

Sbohem tanečnice

Své mládí, vášně, krásu, písně, radost
jsem probila, krev unavila vřelou;
svět žádal a já činila mu za dost
tělem i duší, bytostí svou celou —

však teď si, prosím, kupte moje kostýmy.

Mé uměníčko drobilo se světem,
mé srdce chladlo ve studených rukou,
hlas vyšuměl mi nad shořelým vznětem
a tanec je mi každodenní mukou —

teď jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Vše probila jsem, život jeden celý,
krev za víno a tělo za chléb dala;
tančily nohy, zrak byl smíchem skvělý,
a přece jsem to všechno proklínala —

tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Eh, zhořknou písně, vyšlehají vášně
a hubené se vzhůru vztýčí ruce,
když chladný meč nad hlavou blýská strašně
a za třicítkou skryta kývá Prostituce —

tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Když probito vše, má se umřít lehce,
však otrokyně, jest už zotročena,
a otrokům se nikdy umřít nechce,
a nejvíc ran jen snésti může žena —

tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Jdu, bych se vdala. Meč nad hlavou zmizí.
Toť vše… V mých květech nenastalo zrání
a končím, abych vedla život cizí,
svůj nový život — dlouhé umírání —

tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Své mládí, vášně, krásu, písně, radost,
vše probila jsem, všecko zaprodala;
vy chtěli jste, já činila vám za dost.
Teď moje prosba docela je malá:

kupte si ještě, kupte, moje kostýmy.

Má Venus

Má Venus v nocích se mnou sedá,
když toulávám se po krčmách,
zamženým okem civí v dálku,
smutně se usmívá.

Má bledé tváře s trochou šminky
a malá ňadra v korsetu,
o letech nerada juž mluví
a bývá nervosní.

Kořalku sladkou miluje a
sentimentální valčíky,
když spolu ulicemi jdeme,
historky vypráví.

Je hrdinkou pak vždycky žena
bez těch všech nutných dobrých p,
tak trochu vybouřená sopka
a trochu flirt a hřích.

A před tím všední katastrofa
a za tím všední tragika,
to jak už zobákem svým klove
sup, osud, do srdcí.

Tak spolu žvaníme až k ránu
a zapíjíme smutek svůj;
pak před jazyky zlými prchá
má Venus socia.

Námořnická písnička

Haló, halilaló; napněte všechny plachty,
je požehnaný vítr a tancující moře.
Celou svou naději uložil jsem do nové své jachty
a v moři utopil žal, v moři utopil hoře.

Haló, halilaló! Kormidlo třímám pěstí
osmahlou sluncem a zdrásanou větrem i bouří.
Chci vidět na březích zlaté oranže kvésti,
kde v ranním slunci daleké horizonty kouří.

Chci smát se a hřát! Chci letět po hřbetě slané vlny,
by jako v moři i v duši stejně to hrálo.
Miluji slunce! Miluji moře! Miluji vlny!
Haló, halilaló, halilaló, haló!

Píseň

L. F.

Ač jsme se bavili mile
až do rána,
postýlka nebyla pro nás
přec ustlána.

Já i ty bavili jsme ji,
ach, ze všech sil,
na konec jediný halíř
nám v kapse zbyl.

Myslím, že’s v onen den sotva
as večeřel,
za to však její div ručky
že’s nepozřel.

Však jsme je líbali oba
i s prsteny,
škoda, že přec to byl pro nás
den ztracený.

Postýlka nebyla pro nás,
ach, ustlána —
Zítra juž nebudem sedět
až do rána.

Mé doupě mi zarůstá pavučinami

Mé doupě mi zarůstá pavučinami,
pomalu chátráme spolu;
tož měli bychom se zapřísti
do samotářského bolu.

A naslouchat u oken rozbitých,
jak vítr si cestu k nám klestí,
naslouchat bez kleteb zbytečných,
bez marně zdvihaných pěstí.

A s tragikomickou grimasou
říci hluchému světu,
že zas jedné pravdy zneuznal
v její nejčistším květu…

Však nemám ještě resignace dost
a krve mám mnoho, ach, mnoho:
má číš chce být plna a meč můj chce plát,
ať již je cokoli z toho.

Své slovo, svou radost, své gesto, svůj vztek
zapříti hrdý jsem příliš.
Ty, jenž mou pokoru potají čekáš,
ty, jizlivý ďáble, se mýlíš.

Snad zemru k tvé potěše na věky spit,
až hladová stihne mně zima.
Či pojdu jak pes, jenž vztekl se žízní…
Však s mečem, na němž krev dýmá!

Píseň pro mou dceru

Hejsa, malá,
na mé šíji jako na koníku
kolem stolu
takhle spolu,
to juž nejde bez povyku.
Ať se mračí naše máma,
to jen, že chce jezdit sama,
hejsa, malá,
abys něco neprospala,
pojedeme do světa.

Hejsa, dítě,
nepojedem’ tiše, nepojedem’ skrytě,
v plném jasu
chceme krásu
nespoutané jízdy.
Skoků my se nelekáme,
hory, doly, vody známe,
hopla, hejsa,
vzhůru hlavy,
bez obavy
pojedeme do boje.

Hejsa, dcerko,
zlí jsou lidé,
zlí jsou křesťané i židé,
k tomu ještě hloupí.
Přes hlavy jim pojedeme,
bojovně jim zahoukneme
v duše, v těla skleslá
veselá svá hesla.
Hejsa, dcerko,
červené si dáme perko
za klobouček zelený!

Naše zbraň

Hle, naše nejlepší zbraň:
žár jiskry kradmo se plížící.
Ty, noci temná, nás chraň,
až půjdem okružní silnicí,
dům od domu slídivě půjdeme
s tou jiskrou, jež v požár se vznítí,
a kde své upíry najdeme,
tam nechať jim na cestu svítí.

Na cestu k jejich tupému
masožravému bohu…
To my se juž jinak mstít nechceme
než v tomhle ohnivém slohu.

Mistře Jene, theologu…

(před výročím
Husovy smrti)

Mistře Jene, theologu,
pět set let již upálený,
vínem politou svou togu,
teplou ještě po objetí ženy,
růžemi si dneska zdobím krvavými…

Světlá noc je… Modré moře vlahé
nad hlavou mou blýská světy nesčetnými…
A jak tělo nahé,
dívčí tělo přítulné a křehké,
větřík táhne mimo, hladí moje čelo,
vniká pod můj šat a celuje mi tělo
nevýslovně volné, nevýslovně lehké
s duší svobodnou…

Pohanská noc zpívá,
zpívá v krvi, zpívá v míze mého těla,
duše moje celá křídla rozestřela,
silný hledím v dálku,
Tam se rodí Vítěz. Hledím, hledím v dálku…
Z údolí slz vzejde, z pekla, kde teď vzlyká
člověk sbitý, zaprodaný, směšná troska síly,
vzejde hrdý, nebude hrát roli mučedníka,
vzejde silný, povede své, aby zvítězili
v bitvě poslední…

Mistře Jene, žádná reformace,
žádný mnich a žádný plamen hranic
nespasí to, co juž stojí vratce
a co spadne ve přílivu vánic
radostných a světlých jak tah bilých ptáků.
Nadchází juž chvíle,
vrátí se k své síle
člověk zrazený.

Dvakrát tisíc let juž leží v křeči
pod černými věžemi, s nichž civí hejna draků,
dvakrát tisíc let se týmže jedem léčí;
nejlepší, co v sobě cítí,
nejlepší, co může zříti,
proklíná mu,
vyčítá mu,
velí vymýtiti
kasta poblouzněná…

Kdysi se juž zdálo, že se konec blíží,
v nečistých snech mnichů kralovala Žena,
vzdorovala kříži.
Podruhé to Kristu voda z boků tekla,
Petrus hýřil, skála měkla —
člověk byl však nepřipraven.
Nové přišlo poblouznění,
klesal znaven
v starou nemoc, v stará snění
o říši, jež z toho světa není,
nebeská. — — —

Mistře Jene, podepřel jsi Krista,
pro pastory zásluha to jistá,
ale mně jsi cizí.
Za tebe dnes potlesk sklízí
radikální advokáti, antisemitičtí redaktoři,
vůdcové i podvůdcové, jimž se české strany koří,
doktoři a profesoři od reálné politiky,
helvíti, již odkoukali katolíkům dobré zvyky,
vlastenecká elita.

Vyvěsí ti praporečky, zapálí ti lampiony,
v žurnálech svých rozhoupají rozehřáté zvony:
vždyť ti všichni tolik cení
pevné přesvědčení — — —

Mistře Jene, theologu,
svoji togu
růžemi si zdobím krvavými;
chci dnes všemi smysly svými
píti noc, jež hvězd je plna,
vůni, kterou dýše nezdolaná země:
aby vlahé touhy vlna
zazpívala ve mně:
O těch vášních plápolavých,
silných, velikých a zdravých,
jimiž člověk vzrůstá;
o duších, jež revoltují,
pro dobrý boj meče kují,
kde tma hustá.

Poprava

(z „Českých genrů“)

Dnes vůdce lidu se tu popravuje…
A v atmosféře dusnější než jindy
jsou ruce ochotny se zatínati v pěstě,
jsou hrdla ochotna se uřvat nadávkami,
a lid, jejž gesto mluvků vychytralých
ku pračce pro zásady rozpaluje,
je ochoten dnes zahrát si na luzu…

Co spáchal asi, čím se provinit moh’
ten fešný domagog, jenž vlastenectví
štěpoval davům hladových a nahých
a za potlesku tučných protektorů,
již pro dobrou věc rádi pohnou měšcem,
porážel hydru beznárodnosti?

Nu, řeknu krátce: Nebyl lepší jiných
(ač nelze říci, že by býval horší
než kterýkoli z mluvků naší politiky,
ať nosí třeba rudý karafiát
či za červenobílou barvu bije se).

Měl leccos ve své pestré minulosti
— politik každý dobrodruhem trochu —,
co nesneslo by jas plného slunce,
o čemž však líp je moudře pomlčeti,
by kompromitován snad ještě někdo nebyl,
by neřeklo se, že ten nebo onen
tak právě jednal nebo ještě hůře;
máť národ někdy příliš dobrou pamět.

Co spáchal však, co prominouti nelze
a za co se mu přísahala pomsta,
to nestalo se ani jeho vinou,
to lidské hlouposti spíš dlužno na řád přičíst:
On stal se poslancem a poslanci se stali
i podvůdcové jeho bengálové strany,
on dvé mandátů dobyl jako Havlíček sám
nebezpečným stal se svojí konkurencí.

Teď bylo nutno, by se něco stalo,
a proto vůdce lidu se dnes popravuje.

A co dřív hezky tiše musilo se chovat,
co zalezlé juž bylo v nejspodnějším hnoji,
to leze k světlu dnes, by řvalo svoje: j’accuse…

A političtí clowni, političtí svůdci
vše opatrně svádí s pole politiky,
a političtí clowni, političtí svůdci
za mravnost uraženou otvírají huby:

On s dívkou kdysi v hotelu se spletl,
on číšnici kdes ve vinárně objal,
on, otec rodiny, on, poslanec a vůdce!
A v shodě dojemné vlastenci s nevlastenci
štvou mravnou českou zemí svého konkurenta.

Dnes vůdce lidu se tu popravuje…

A zatím co on zahnán kamsi do hospody
se sbitou odvahou, jež dokonává v srdci,
opilý pláče do svých vlastních dlaní,
ne politickým, ale lidským pláčem —
na schůzi gesto mluvků vychytralých
ku pračce rozpaluje sobě věrné šiky.
A v atmosféře dusnější než jindy
jsou ruce ochotny se zatínati v pěstě,
jsou hrdla ochotna se uřvat nadávkami,
lid ochoten je zahrát si na luzu.

A to vše proto jen, že hloupost lidská
za černé nuly zvolila si bílé,
by konaly jí službu poslaneckou.

V srpnu 1901