VKV

jáma

Probudil se v noci, zkusil nahmatat ženu po svém boku, ale sáhnul do prázdna. Vedle něho zela v posteli temná, hluboká jáma. Posvítil do ní lampičkou, dna nedohlédl. Horší bylo, že v okamžiku, kdy na svou ženu pomyslel, jáma ho začala přitahovat. Chovala se jako silný vír, vyvolaný potápějící se lodí, stahovala do sebe všechno v širokém dosahu. Velká jako parník přece nebyla, pomyslel si, překvapený silou sání. Cítil, jak pod ním ujíždí prostěradlo, zachytil se rámu postele, aby nesklouzl za peřinou do propasti, která se otvírala v jeho ložnici, když v temnotě zmizela i postel. Snažil se na svou ženu nemyslet, na chvíli se to povedlo a on mohl pevněji sevřít žebro ústředního topení. Ale na zemi v neuklizeném koutě ležela její sponka do vlasů a ten malý kousek zhmotnělé vzpomínky odpálil nálož. Ucítil, jak kolem něj ve tmě proletělo všechno zařízení pokoje, a pak v jámě zmizel i celý pokoj. Spolu s pokojem, bytem a možná i domem, se všemi sousedy, s celou ulicí a pravděpodobně i s celým městem a světem, ve kterém kdysi společně žili, se propadal temnotou. Když se zaryl do dna, měkkého a vlhkého jako bažina, lepkavého a páchnoucího, napadlo ho, že nemusí litovat. Jáma nebyla tak hluboká, jak vypadala. Ta díra byla vlastně docela povrchní. Až se vydrápe zase nahoru, možná jí sám poděkuje, že odešla bez zbytečných scén a nechala ho na pokoji.

kůže

Dnes vůbec nebyla ve své kůži. Stála před zrcadlem a nervózně se ošívala. Pořád se nemohla rozhodnout. Přes židli ležela přehozená její tmavá kůže, opálená ze solária. Tu světlejší, nezdravě bílou, měla pořád na sobě. Věděla, že zrovna teď není vhodná chvíle na zdržování, měla by si pospíšit a rychle vypadat co nejlíp, ale prostě se jí nechtělo cpát do něčeho, na co vůbec neměla náladu. Nebylo jí dobře a bílá kůže, drobně prokvetlá modrými žilkami, bylo přesně to, co k ní dnes sedlo.

Z ložnice se ozvaly zvuky a kroky prošly bytem. Někdo zaklepal na dveře koupelny. Přinutila se k úsměvu, stáhla si bílou kůži a rychle se nacpala do té tmavší.

Otráveně se zatočila před zrcadlem, párkrát připažila a dřepla, aby si kůže líp sedla. V tu chvíli ucítila, jak jí na čele cosi povoluje, a zaslechla zvuk, jako by se páraly šaty. Málem vykřikla. Na čele měla podlouhlou prasklinu. Vzdychla, natočila si sklenici vody a vypila ji. Kůže se to nijak nedotklo, prasklina se ani nezvětšila, ani nezmenšila. Někdo znovu zaklepal na dveře.

„Co tam vyvádíš?“ zeptal se mužský hlas.

Utřela si slzu a vzala za kliku. Věděla, že za to může on, a chtěla, aby nesl zodpovědnost. Nebýt jeho, nepřevlékala by se ve chvíli, kdy na to vůbec neměla náladu. Otevřela dveře. V předsíni stál toreador s rudou šerpou kolem boků, zrovna ohýbal kord a dlaní zkoušel jeho ostří.

„To je dost!“ řekl a hrnul se do koupelny.

Zastoupila mu cestu a hrdě zvedla čelo.

„To je cavyků s kusem kůže. Já ani nevím, jak se jmenuješ,“ řekl toreador.

Stála tam ve své prasklé nejlepší kůži a nevěděla, co na to má říct.

v pondělí začínáme

Spím se svojí ženou jednou za měsíc. Večer jsem unavenej já, ráno je ona ospalá. Včera jsme se po dvou lahvích vína dohodli, že nařídíme budíka na tři ráno a uvidíme. Od pondělka začínáme.

dobré ráno, tati

Stoupnul si před zrcadlo v koupelně, ale svoji tvář v něm neviděl. Přihlouple se rozhlédl, jako by svůj obličej hledal někde kolem, a kouknul znovu do zrcadla. Pořád v něm nebyl. Hvízdnul nahlas a vyšel z koupelny. Děti už snídaly a popřály mu dobré ráno. Byly slušně vychované a celkem samostatné. Než odešly do školy, ničeho si nevšimly. Vrátil se zpět do koupelny. Obličej v zrcadle znovu nenašel. Zmateně přešlápl z nohy na nohu. Vešla manželka, jemně ho odstrčila a začala si čistit zuby. Díval se do zrcadla na její obličej. Zestárla, napadlo ho. Žena jen něco zamumlala, vykloktala se a rozmrzele odešla. Znovu přešlápl. Zíral na obličej v zrcadle. Ženina tvář tam visela jako setrvačný obraz a pozorovala ho. Jeho obličej v zrcadle pořád chyběl. Snad to přejde, pomyslel si, když uslyšel její hlas a klapnutí dveří.

filé

Podívala sem se k mrazáku na druhým konci kuchyně a pomyslela si, že to je blbost, mít ledničku tak daleko od sporáku, ale jinde nemáme místo, jinak se tady nehneme, olej sem nalila na pánev a koukala, jak se roztýká po hladkým teflonovým povrchu se škrábancem od nože, kterej mi tam upadnul předevčírem, napadlo mě, že jsme to měli udělat dávno, takovej pěknej večer s jídlem, brambory nakrájený, žlutý se potápějí v kastrolu, dneska budeme mít večer jenom pro sebe, olej už prská, je čas vytáhnout to filé z mrazáku, opláchnu si ruce a jdu k lednici, tohle je fakt nepohodlný, ta dálka od dřezu k mrazáku, sáhnu dovnitř, nahmátnu rybu, něco zasyčí, takovej tichej zmrzlej zvuk – sss – malíček ztuhnul, nemůžu tím masem hnout, asi přimrzlo, škubnu, v malíčku zacuká, cejtím, jak chladne a tuhne, olej na sporáku prská, nemůžu se hnout od mrazáku, pro nůž nedosáhnu, ke dřezu mi chyběj dva metry, malíček mrzne, zazvoní telefon, to bude von, určitě volá, jestli má koupit víno, miláčku, já se teď nemůžu hnout, cejtím slzy, obejmu mrazák a zatřesu s ním, nikdy sem nezkoušela, jak je těžkej, proč na něm doprdele stojí ta kytka, co mi dal před rokem, už nestojí, stejně mě srala, z ruplýho květináče teče voda, hlína na podlaze, zatřesu mrazákem a pohnu s ním, nevím, jestli ho vůbec unesu, táhnu ho, ale dál to nejde, šňůra drží v zásuvce, telefon ztichne, kup víno, jo, kup, to zvládneš i beze mě, trhnu a mrazák se osvobodí od energie, potácíme se k lince, dosáhnu na nůž, kterým sem předevčírem vyryla brázdu na dně teflonový pánve, vezmu ho do pusy a volnou rukou pustím vodu a cákám ji na prst a filé uvnitř mrazáku, nožem bodám do ledu kolem, netrefím se a mrazák je od krve, ale bodám dál, až to povolí, malíček je jako plátek filé, bílý a průsvitný, jak by asi chutnal, olíznu ho a pak olíznu i to filé, necítím rozdíl, telefon zase zvoní, skočím po něm, nemá víno, co je to za blbost, no nevadí, jídlo je na stole, lžu, dala sem si záležet, proč nepřijdeš?

naproti

V bytě naproti žijí staří manželé. V létě je u nich takové horko, že nechávají otevřené dveře na chodbu. Vidím je tam, jak sedí, nehýbají se, čekají na večer. Občas mi nechají zbytky jídla, myslí si, že je dám psovi.

zdena

Čekala s rozvodem do synových patnáctých narozenin. Čekala deset let, tak dlouho věděla, že nechce být vdaná. Pak se syna zeptala, jestli odejde s ní, nebo zůstane s otcem.

„Necháš mě dívat na televizi?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou.

analýza

Každý týden chodil k psycholožce, ženě ve středním věku, nepříliš pohledné. Platil jí čtyři sta korun za hodinu. Když jí oznámil, že s psychoanalýzou chce skončit, zeptala se ho, jestli přemýšlel i o ní, že jí na něm záleží a bez něj jí bude smutno. Takže by podle jejího názoru končit neměl. Bylo mu to nepříjemné a za týden jí to řekl – nechce slyšet od své doktorky, že je na něm citově závislá. Prozradila mu, že to je jen obvyklá psychoanalytická lest, určená k průzkumu situace, kdy je pacient konfrontován s tím, že k sobě někoho citově připoutal. Pak mu řekla, ať ji omrdá jako bělici, a vrhla se na něj. Během provinilé soulože si představoval, že do bytu jeho matky, která mu tuhle psycholožku doporučila, vejde její manžel. Nicméně i pak trval na svém, že opravdu chce s analýzou skončit a že si myslí, že ve skutečnosti nemá peníze, protože je líný. Ale psycholožka mu řekla, že to by bylo moc jednoduché. Že ta jeho lenost má taky nějaký hlubší důvod, na který prý musí společně přijít.

jízdní řád

Ležela vedle svého muže, když zazvonil telefon. Bylo brzo ráno, slunce sotva vyšlo a do pokoje pronikal jen šedý odlesk východu. Zvedla sluchátko.

„Pět padesát, šest osmnáct, sedm dvacet pět, osm deset, devět dvacet tři…,“ vyslovoval mužský hlas pečlivě.

Skryla sluchátko v dlani a podívala se vedle sebe. Její muž spal otočený zády a chrápal. Prohlížela si ho a přemýšlela, jak dlouho už tady leží. Když přitiskla sluchátko zpět k uchu, mužský hlas pokračoval:

„Dvanáct padesát tři, třináct osmnáct…“

Položila sluchátko a potichu vstala. Vyšla z pokoje. Když se vrátila, byla oblečená. Tiše otevřela skříň a vytáhla kabát a kufr. Opatrně políbila manžela.

„Už jdeš?“ zamumlal muž z polospánku.

„Jdu.“

Šla po peronu s kufrem v ruce. Nastoupila do vlaku. Sotva se posadila, vlak se rozjel. Za oknem ubíhala krajina a ona usnula. Musela jet dlouho, celý den, než vystoupila. Byla v úplně cizím městě. Nikdo ji nečekal. Prošla nádražní halou a zmizela v ulicích.

Zaklepala a vstoupila dovnitř. Cizí muž stál u sporáku a vařil. Objala ho a políbila. Vzal kufr a odnesl ho do ložnice.

„Jaká byla cesta?“

Probudil je telefon. Muž zvedl sluchátko.

„Šest padesát, sedm třicet…“

Muž podal sluchátko ženě.

u nás

U nás doma se na city nehrálo. Bylo jasný, že nás rodiče mají rádi, ale nijak to nedávali najevo. Takže já mám deficit citu, proto potřebuju, aby mi moje žena dávala pořád najevo, jak mě má ráda. Taky občas v tramvaji mám chuť jenom tak někoho obejmout. No ale moje žena vůbec není ochotná suplovat mi matku, když se potřebuju přitulit, pošle mě na záchod, ať se tam pohladím sám, a řekne, že když ji objímám, znamená to stejně jedině to, že chci, aby ona objímala mě. Ale to ona nepotřebuje, jí to nechybí, ona je spokojená tak, jak to je. Ty jsi loudil, chudák, nula, citový vyděrač, který vlastní deficit dokáže obrátit proti druhým.

pravý záložník

Pozoroval svou ženu, seděla proti němu a otvírala pusu. Zašoupal nohama pod stolem, jako kdyby si přehazoval balón z levačky na pravačku.

Když se seznámili, byla vdaná, neměla děti a nudila se. Její manžel na ni nežárlil, a to ji štvalo. Myslela, že ji dost nemiluje, protože nedělá scény a nezmlátí ji pokaždé, když přijde opilá od kamarádky.

Byl na diskotéce v okresním městě. Projížděl a zastavil se na pivo. Líbila se mu, říkala drze, co chce a jak to chce. Uklidňovalo ho, že nechce nic víc. Hledala někoho, kdo naučí jejího manžela žárlit. Je někdo k dispozici? Zdálo se mu, že se podívala na něj. Přehodil si balón na pravačku, namířil a vystřelil. Za chvíli manžel žárlil hodně.

Co jí má odpovědět? Myslel si tehdy, že jenom projíždí. Zeptala se přece, jestli je někdo k dispozici? Zašoupal nervózně nohama, ale balón pod stolem necítil. Znovu otevřela pusu.

Můžeme si promluvit, ale o čem? Všichni jsme oběťmi svých prarodičů, teror výchovy zasahuje přes jednu generaci, trávník zasetý dědou doroste vnuka, můj táta celý život taky jen projížděl a rovnal si to na pravačku, občas trefil. Jeho bodré hulvátství odnesou až ti malí nebožáci, kteří teď spí vedle v dětském pokoji, a tak celou dobu tam a zpět, jako jesličky nasazené protihráči dvakrát za sebou, bez účelu, jen k jeho potupení. Copak to nechápe?

Vykopl pod stolem pravačkou, otevřela pusu, tentokrát bolestí. Odstrčil židli a prudce vstal, vyskočil do vzduchu a máchl rukou ve vítězném gestu.

test lásky

„Víš, jak poznám, že dívku miluju? Vyhoním si ho, počkám půl minuty, a když furt chci, aby tam byla se mnou, tak ji miluju. Jo, ta půlminuta s prázdným pytlíkem je u chlapa, jako jsem já, jediná chvíle realistický reflexe situace.“ Nevěděl, co na to má říct. Nikdy tak neuvažoval. Ale možná na tom něco je. Vstal a šel to domů zkusit.

zásady společného života

Kočka mojí ženy mě v noci pozorovala, vzbudil jsem se, seděla na mně a zírala mi do obličeje, tak jsem ji chytil a vyhodil z okna, ta se divila. Pes sedával na gauči, obsadil nejlepší místo v bytě, třikrát jsem ho vyhodil, vždycky se vrátil, tak jsem ho popadl za hřbet a hodil přes verandu do zahrady sousedům, zavolali na mě benga, ale čokl si už netroufl. Zvířata do postele nepatří. I když psí blechy na člověka nejdou, jdou jenom na ženský.

Ale já mám zásadu – nikdy není pozdě, tak jsem jí řekl, jestli chce bydlet dál v tomhle bytě, ať přestane držkovat. Rozplakala se, ale pak uklidila, vyprala a seká dobrotu. Já nejsem přítelem vostrejch slov, ale někdy to jinak nejde.

rozchod

Zelená semaforu přeskočila na červenou a zadní světla vagonu mizela v tunelu. Když nastoupil do vlaku, postavil se ke dveřím. Opřel se, počkal, až se vlak rozjede, a začetl se. Držel malou knížku a přesně tak těžkou.

Seděla naproti a pozorovala ho. Dívala se na něho a nechápala, jak je to možné.

Zvedl oči od knihy a napadlo ho, že ta dívka je moc pěkná. Nesklopila oči ani neuhnula pohledem. Spokojeně pokračoval ve čtení.

Bylo jí ho líto. Měla chuť vstát a říct mu to.

Vnímal realitu skrz závěs představ, jen mírně zvlněný průvanem z tunelu. Jako by potřeboval, aby se napřed všechno, co jej obklopovalo, zastavilo, pak teprve byl schopen přesně a dlouze vychutnat detaily. Proto rád jezdil vlakem, proto si vybavoval tváře z fotek a filmů pohotověji než obličeje, které důvěrně znal. Dívka naproti k nim určitě nepatřila.

Jak dlouho tam bude takhle stát? Kousla se do rtu a sklopila oči.

Teď vypadá jako někdo, koho znal, pomyslel si, usmál se a zatvářil, jako že přečetl něco legračního. Úsměv patřil té dívce, ale ta právě sklopila oči a nic z jeho úsměvu nezahlédla. Přece jen stydlivka, jako každá. Ale nebyl si docela jistý. Zdála se mu povědomější než před chvílí. Uplynulo už pět minut a kolem něho se vytvořil prázdný prostor. Nikdo vedle něj nestál, i když vagon byl jinak docela plný. Proto si nesedl, všechna místa byla obsazená.

Podívala se na něj, četl si a usmíval se. Ty jeho nohy, pomyslela si, to je hrůza.

Jako bych ji zaslechl, projelo mu mozkem jako rána proudem. Rozhlédl se. Dívka pořád seděla naproti a úpěnlivě na něho zírala. To není možné! Vzpomněl si na její jméno. Byl si tím docela jistý. Jen si nemohl vzpomenout, jestli se pak oblékl. Pamatoval si, jak za sebou zavíral dveře, i cestu na stanici si dobře vybavil, ale na svoje kalhoty si nepamatoval. Pokoušel se přivolat okamžik, kdy si je natahoval, ale nepovedlo se mu to. To není pravda, prosil sám sebe v duchu a pokusil se znovu o úsměv.

Ucítil průvan kolem lýtek. Jako naschvál až teď, proudil mu kolem nohou a ovíval stehna.

Už to ví! zavřela dívka oči.

Pomalu vystoupil. Neměl co ztratit, když dojel až sem. Chvíli nevěděl, co má dělat. Rozhlédl se. Vlak odjížděl a zelená na semaforu blikla na červenou. Díval se na ta světla, zakryl si jedno oko, pak druhé, vzpomínal, co to znamená.

Zpod víčka jí vyklouzla slza a skutálela se po tváři. Když otevřela oči, všichni na ni upřeně koukali. Na příští stanici vystoupila a vrátila se domů. Ten den už nikam nešla. Večer zavolala kamarádce a vyprávěla jí to. Smály se do telefonu. Šla brzo spát, cítila se unavená. Nepamatovala si přesně, z čeho. Ale cítila to.

Převalil se v posteli a přitiskl se k ní. Leželi vedle sebe se zavřenýma očima, jako by to bylo poprvé. Nevzpomínala si, jak se sem dostali.

„Miluju tě,“ zašeptala, ani nevěděla proč.

Políbil ji, ale ve tmě se rty dotkly jeho vlastní ruky.

rakovina

Pantofle mu zůstaly po jeho ženě. Když odcházela, nechala je pod postelí, věřila, že se vrátí. Každý večer ty pantofle pečlivě srovnal u postele, aby v noci, až půjde na záchod, nechodil bosý po dlaždicích.

Ráno pantofle nebyly na svém místě u postele, ale ležely uprostřed pokoje, daleko od sebe, jako by se z nich vyzul uprostřed kroku. Večer je zase srovnal a pro jistotu jejich pozici na podlaze vyznačil křídou.

Když se probudil, křídový obrys byl prázdný. Pantofle zmizely, ale pokoj byl plný stop. Prošel bytem, stopy byly i na stěnách a byly i na stropě.

Dostal strach, že mu něco uniklo.

pákistánskej model

Já mám dvě děti a nechci, aby můj vztah se ženou byl pákistánskej model: ženu obstaráš, děcka uděláš, bude spokojená, nakrmíš je, ona ti dopřeje zahejbání a poflakování, můžeš společně se svejma sobě podobnejma kámošema na pivu na fotbale ve sboru kecat, jak to máte doma skvěle zařízený, a ona s kámoškama, stejnýma jako je vona, žvatlá, že má svýho chlápka zmáknutýho. Sedím v hospodě, jak se říká, do desíti u pěny, o půlnoci u ženy, ale přepadaj mě pochybnosti, koukám na svý děti a říkám si, proč jsem tak sám? A moje žena se ptá, proč furt kňourám, na co si stěžuju? A já nechápu, proč to v tomhle mým skvělým rodinným projektu tak skřípe, ale to neznamená, že když kolem půjde nějaká krásná Italka a lehne si k bazénu, tak já opustím svý dvě děti a ženu. Jen na to budu myslet.

sebevražda chilli papričkama

Vrátila se nahá z kuchyně, nesla si řízek a okurku, zakousla se do masa, usmála se na milence.

„Manžel mi tu nechal řízek, abych se měla dobře. On ví, že když se mám dobře, tak vysílám spokojenou energii i do svýho okolí, když jsem v pohodě, je fajn celý rodině. Ale musím samozřejmě řešit všechno kolem sebe, to nejde si jenom parádně zapíchat, nemůžeš ostatní věci, domácnost, děti a tak odfláknout, zatímco von je v práci, doma pořád něco skřípe, ale když jsme v pohodě, řešíme to snadněji. Někdy bych chtěla spáchat sebevraždu chilli papričkama. Myslíš, že to jde?“

Její manžel šel z práce domů pěšky, byl opilý a chtělo se mu chodit a chtěl ji překvapit, lezl přes plot, usnul na něm a zmrznul. Ráno ho tam našli viset sousedi a vzbudili manželku.

detaily 1

Mně vadí detaily, a ty mě pokaždý tak vykolejí, že to musím skončit. Třeba sem dostal prášky na hlavu a ona se zeptala: „Tak jakýpak máme zobání?“ Nebo nenávidím otázku: „My se dneska nebudeme zahřívat?“

Taky mi vadí boty bez pevný paty. Nebo když říká, že to byl její kostel, o nějakým silným zážitku. Vidí třeba chlapy kosit louku, je brzo ráno a ti chlapi si zpívaj, a vona, že tohle je její kostel. Ta příroda a ten zpěv do toho a ty mastný zpocený chlapi a slunce na kosách. Anebo po milování, když to řekla jednou ráno, tak sem prostě vstal a vodešel.

Furt mi vadilo to zobání. Prý jestli to nemá slunečnici na obalu. Já pak nemohl kostely ani cejtit. Jsou to maličkosti, ale zásadní. Jsem snad proto horší člověk?

monogamie

Dvacet let vyčítal ženě, že schválně prostírá špatně. Když se to konečně naučila dělat, jak chtěl, vynadal jí, že schválně prostírá správně, aby tím odvedla pozornost od něčeho horšího.

„Aby ses z tý monogamie nezbláznil!“ napsala mu na rozloučenou.

počty

Chlap prej řekne za den tisíc slov a ženská tři tisíce. Jako že chlapi jsou stručný a my nejsme. Ale když je ženská doma s malým děckem a nemluví s nikým jiným, chlap přijde večer domů a chce slyšet těch svejch tři tisíce slov, co mu mám vyprávět? Jsem tvoje rádio, buď mojí televizí? Já byla od svejch čtrnácti let rozhodnutá, že budu mít pět dětí a začnu s nima ve dvaceti. No a už mám zpoždění a to nedoženu do sta, i kdybych se užvanila.

Naše dcera poslouchá Durch den Monsun od Tokio Hotel, přišla za ním, že už jí rostou chlupy. A co jí řekl? „Gratuluju!“

radostný pocity

Já se vyspal po tom xanaxu, to je paráda. Ta moje mi zase nezvedá telefon, máme mít rande večer, ale možná to padne, já sem nervózní, už když jí telefonuju.

Nezvedá to.

Když si to tak rekapituluju, nejradši sem měl holky, s kterýma to nebylo nic moc. Ty moje bejvalý, co byly moc dobrý v posteli, taky bohužel chtěly, aby to o nich vědělo co nejvíc chlapů.

Pořád to nezvedá.

Byli sme na večeři a ona hned začala o miminku, vítr v plachtách, práskala bičem nad hlavou, nevolníci odpadávali od vesel a shazovala je přes palubu, furt dál, kupředu, na obzoru vidina růžovýho mimina, když jsem něco namítnul, mraky se rozestoupily a bleskem mě zasáhla mezi nohy, no kličkoval sem celej večer a vzpomínal na ty dvacítky, kterejm po deseti minutách všechno odpustíš a v duchu si říkáš, žvatlej, kočičko, hlavně že vypadáš pěkně. Tý mojí tikaly biologický hodiny jako v bondovce bomba, bejt poblíž, až to bouchne, mám smůlu.

Pořád to nezvedá.

Vzal sem si xanax, stilnox a lexaurin, vyspal sem se krásně, až do devíti, probudil sem se vyspanej, to byla paráda, jenomže za chvíli sem se probudil znovu, tentokrát doopravdy, bylo půl pátý, a už jsem nezabral. Takže přišel živej sen, hrozně žlutej a velkej Číňan stál pod oknem a řval: „Doprdele do píče, bambusový tyče!“ To je prý normální, že podvědomě potlačuju emoce a radostný prožitky – to byl jako ten Číňan –, protože se bojím, kdy mi to někdo spočítá. Je to, jako když padá balon, taky vyhazuješ nepotřebný věci, aby sis ulehčil, takže radostný pocity letí jako první.

Nezvedá to.

zvyky

Jeho žena nesnášela prázdnej byt. Když přišla domů s nákupem a praštila taškou, líbilo se jí, že tu tašku hned sebral a odnesl, i když ji občas nenesl do kuchyně. Zvykla si, že tašku najde v koupelně nebo na balkoně. Udělala sice scénu, ale vlastně to měla ráda. Když umřel, zůstávala taška tam, kam ji položila. To ji ničilo, nehybnost nákupní tašky ji přiváděla k zoufalství. Zkusila jinou, ale bylo to k ničemu.

nehratelná ženská

Vona byla absolutně nežitelná ženská. Jako je Ronaldinho nehratelnej, vona taky nebyla hratelná. Teď už je asi jiná, ale já to tehdy neustál. A to víš, že sem vostrej dost. Ale byla fakt nežitelná.

Třeba se zeptala: „Nemám moc dlouhý vlasy?“

„Ne.“

„Ale já myslím, že mi to sluší víc zprava.“

„Tak choď vpravo.“

„Spíš vlevo, ne?“

Jak říkám, nehratelná ženská.

simonka

Ráno zazvonil zvonek, jdu otevřít, na chodbě stojí chlápek v saku, starej jako já, možná trochu mladší, spěchá, podá mi ruku: „Já sem Svoboda, tady vám vedu naši Simonku, ale to mi slibte, že ráno půjde do školy! Dcerka si prosadila, že bude bydlet u vás, když prý spolu chodíte!“

Simonka vhopkala do mýho pelíšku. Kde se v lidech bere ta bláhová naděje, že rozhodnutí, která udělají, až se zítra probudí, nasnídají a vyrazí do práce, budou správná? Vždyť tou dobou už je dávno všechno špatně.

mluvily o něm

„Mně to slunce do bytu neleze, ven je vidět krásnej rozhled, a to jsem v létě ocenila, to musím říct, ale bylo tam vedro odpoledne.“

„A já bych zas chtěla mít okna na západ, mně se to líbí, jak to sluníčko zapadá.“

„Vono zase když ti to zapadá, je to hezký, ten kotouč, ale zas když vychází ráno, je to taky hezký.“

„Já kdybych ho mohla pumpnout bez ohledu na prachy, brala bych rohovej byt, maj okno na východ i na západ.“

Poslouchal svou manželku, hovořící s kamarádkami u vedlejšího stolu.

„Prej mu ta mladá zlomila srdce, a ještě mi to řekl, blbec jeden!“

Chraplavě se tomu ženy zasmály. Mluvily o něm.

detaily 2

Ještě k těm maličkostem. Říkávala: „Dáme si pivečko!“ Znělo to jako máslíčko nebo medíček. „Pojď, dáme si ještě pivečko jako šláftruňk a pak půjdeme.“ Nesnáším slovo šláftruňk. Pojď na šláftruňk. A taky to vobčas počítala, věděla přesně, kolik měla orgasmů, a tvrdila, že počítání je dobrý a předstírání nutný a nesouvisí s láskou. Prý mají chlapi rádi pocit, že sou dobrý. Ale já nechci mít pocit, že sem dobrej, já chci jen vědět, jestli je taky spokojená, to mě zajímalo, a vona byla překvapená, že na co to chci vědět, a jestli nejsem trochu naivní? A že prej se mnou se udělá dycky, a jestli nechci ještě pivečko?

taková láska

Stáli v místnosti turistické ubytovny, plné prázdných postelí. Trumpetista na okamžik přerušil hru, napil se z láhve a podal ji basistovi. Tak se spolu o láhev střídali a nepřestali hrát. Dovnitř vešla jejich dívka zabalená do ručníku. Proběhla místností a hupnula do postele. Vytáhla z kabelky lak a štěteček a začala si lakovat nehty. Trumpetista odložil nástroj a odhrnul deku, dívka se k němu přitiskla a začala ho líbat. Ruce přitom držela zdvižené, aby se prsty nedotýkala těla a nepoškodila čerstvý lak.

Basista opřel kontrabas o postel a svléknul se, dívka se k němu otočila a radostně políbila i jeho. Struny kontrabasu vibrovaly, jak se postel otřásala, trumpetista vstal, zatroubil a pozoroval západ slunce.

Když se setmělo, struny se už nechvěly a basista spal, dívka si foukala na nehty a mile se na trumpetistu usmála.

Za oknem svítalo. Dívka se převalovala v posteli. Ležela tam nahá a dívala se do špinavého stropu. Zeď nad její hlavou byla do ruda poškrábaná. Podívala se na své nohy. Za rudě nalakovanými nehty měla kousky omítky. Potichu vstala. Po špičkách prošla místností a prohledala kapsy kabátů a kalhot, poházených po místnosti. Kontrabas ležel na podlaze s prasklou strunou a naštíplým hmatníkem. Dívka vzala z kapes všechny peníze, které našla, oblékla se a tiše odešla.

Slunce vycházelo za bílým obzorem polí. Ti dva přicházeli, pod nohama jim čvachtal sníh a klouzaly jim boty. Na ramenou táhli futrál na kontrabas, trumpetista nesl malou kabelku a basista láhev. Napil se naposledy a zahodil láhev daleko do pole. Trumpetista nakopl hroudu sněhu. Zastavili, shodili futrál z ramen, vytáhli cigarety a zapálili si. Posadili se na futrál.

Trumpetista zkoumal kabelku. Otevřel ji a vytáhl zrcátko. Chvíli se v něm prohlížel. Byl neoholený a nevyspalý. Když otevřel pusu, měl žluté zuby. Basista mu vyrazil kabelku z ruky.

Tiše sledovali cigaretový kouř stoupající k obloze a žhavý popel, padající k zemi.

Slunce už vyšlo a sníh kolem byl rudý od laku na nehty. Stáli nad čerstvě vyhrabanou jámou a spouštěli do ní futrál. Za futrálem hodili do jámy i kabelku a zrcátko. Rychle jámu zaházeli a chvíli skákali po sněhu, aby ho udusali.

Pietně postáli a dokouřili. Odhodili nedopalky. Pak je zvedli a zastrčili do kapes, aby tam po nich nic nezůstalo. Odcházeli, odkud přišli. Drželi se kolem ramen, dokud nezašli za obzor bílých polí.

odboj

Už dlouho manželku podezíral. Nepravidelně opouštěla byt a chodila na dlouhé procházky. Rozhodl se ji sledovat. Předpokládal, že milence dříve či později přistihne. Toho večera se žena po večeři vzdálila s obvyklou výmluvou, že jde za kamarádkou. Sešel za ní po schodech, vyšel před dům a zahlédl ji zahýbat za roh. Žena prošla jejich čtvrtí a mířila na periferii, ven z města. Procházeli vylidněnou oblastí, rozbitou bombardováním. Málem ji ztratil z očí, když vešla do vyhořelého, náletem zničeného činžáku. Zaradoval se, ale než stihl vlézt dovnitř, manželka vykročila z ruin zpět na ulici. Něco nesla. Rozhlédla se, sotva uhnul jejímu pohledu, uskočil za roh. Rychle se setmělo, zatemnění nedovolilo rozeznat víc než podlouhlý balík v jejích rukou. Žena přidala do kroku a zmizela mu z očí. S bušícím srdcem ji pronásledoval. Žena se vracela domů. S tím nepočítal. Přidal do kroku a přemýšlel, kudy jí nadběhne, aby se neprozradil, některé oblasti byly kvůli neodklizeným troskám neprůchodné. Zakopl a zvuk odraženého kamínku se rozlehl prázdnou ulicí. Jeho žena se rozběhla pryč, balík upustila na zem. Došel k tomu místu a zastavil se. Na okraji vozovky, u chodníku, ležel ten podlouhlý předmět, převázaný provázkem, zabalený v novinách a hadru. Zdvihl ho a zatáhl za provázek. V tu chvíli zaslechl rychlé kroky, něčí silné ruce ho zvedly, oslnila ho světla auta, které tam ještě před okamžikem nebylo.

Když stál před popravčí četou, podíval se na svou ženu. Nenechala si uvázat šátek přes oči. Poslední, co uviděl, byl její vyčítavý pohled.

nejlepší vztah

Trpěla problémem opožděných kroků. Když spolu šli na procházku, zvuk se za ní zpožďoval, když zastavila, její kroky ještě chvíli zněly, dokud je nedošly.

Měl ji rád. Počkal, až její kroky utichnou, a objal ji.

pila

Žila sama, vyhovovalo jí to. Když si představila společný život s někým jiným, přejel jí mráz po zádech, takže toho hned nechala. Občas se někdo zastavil na sklenku, na kus řeči, někdy přespal, měla to tak ráda. Říkala si, že je stejná jako chlapi po čtyřicítce, kteří hledají romantiku, místo aby si našli někoho, kdo se o ně postará.

Když večer přišla domů, ležela na stole motorová pila. Nelekla se, jen ji to překvapilo. Šla brzo spát, pila tam ráno pořád ležela. Udělala snídani, ale pila zabrala celý stůl. Nasnídala se z podnosu v posteli. Dívala se na pilu, lesklou olejem, a bavilo ji to.

Měla návštěvu. Odmítla sundat pilu ze stolu na zem, tak pili víno v posteli. „Pila zrychluje situaci,“ řekla a zasmáli se tomu.

Probudila se sama, měla to tak ráda. Pila byla pořád na stole. Uklidnilo ji to. Dotkla se oceli, pak pilu pohladila. Mráz jí přejel po zádech. Tentokrát jí to nevadilo.

vánoce na kře

V bufetu stojí chlap v teplákách, jmenuje se Milan a každých pět minut něco chce.

„Hele, v neděli normálně kravatu nenosím. Tak pěkný Vánoce a bohatýho Ježíška!“

Za pět minut je zpět.

„Je tu moje pani, něco visí ve vzduchu, víte? Ale vy ste spokojený lidi, co maj v životě určitě štěstí! Tak pěkný Vánoce!“ Pět minut.

„Já sem ze sportovního gymplu, pak i vejšku mi dali, a když se vrátěj káčka, co mi udělaj? Vydržím to. Hele, Korea, Vietnam, co mi můžou? Nic! Vy ste fajn lidi. Tak pěkný Vánoce.“ Přišla jeho paní.

„Já du z práce, tak jsem ten rozjetej vlak už nestihla.“ Zadrhnul se.

„Já vám řeknu moudro, chcete? Víte, jaký má lidstvo dva největší problémy? Svoje druhé já, protože se snaží neustále plnit jeho přání, a ty jsou v rozporu s tím prvním já, a to nás vede do pasti. To je ten druhej největší problém. A ten první je příroda! To ste nevěděli, co? Lidstvo už minimálně deset tisíc let neví, kam jde.“

Za pět minut.

„Já sem se nacamral? To není možný, já piju jenom pivo! Hele, víš, co je třicet let? To je hrozně krátká doba! Chceš ukázat, jak rychle to uteče?“

Pět minut.

„Za třicet let budeš na stejný kře jako já, ale Milan už tam nebude.“

domov

Uprostřed noci ho vzbudily hlasy. Otevřel oči a uviděl světlo, které pronikalo pod dveřmi z předsíně. Byl rozespalý a vůbec nepochyboval o tom, že večer zamkl, a protože žije sám a nikdo další klíče od jeho bytu nemá, tak nikdo v předsíni ani být nemůže. Uklidněný zavřel oči, ale dveře se otevřely a hlasy, dosud znějící tlumeně, propukly naplno. V pokoji se rozsvítilo a ve dveřích stáli dva muži v montérkách, vypadali jako stěhováci a hned se rozhlíželi, co by mohli odnést.

Chtěl se posadit na posteli, ale měl dost rozvahy, aby raději znovu neotvíral oči, neznámí vetřelci, přilákaní jeho pohybem, by ho jistě na místě zabili. Samozřejmě mu hned došlo, že ho po krk přikrytého nemohli v jediné posteli jediného pokoje přehlédnout, ale zdálo se, že muži si ho vůbec nevšímají; po krátké poradě, kdy téměř ohleduplně ztlumili hlasy, uchopili jedinou skříň, protáhli se s ní do předsíně, zhasli světlo a pak už jen slyšel jejich namáhavé supění, cvaknutí vypínače, klapnutí dveří a rachocení šoupané skříně, nakládané do výtahu.

Cítil nesmírnou úlevu, že tak lacino vyvázl z nečekané noční návštěvy, a jen málo mu radost kazilo pomyšlení, že ráno nebude mít co na sebe, protože večer všechno oblečení pečlivě srovnal do skříně, aby se v noci, kdyby šel na záchod, nepřerazil. Pokoj měl opravdu malý a každý, byť drobný nepořádek se tam hned projevil zmenšením už tak omezeného prostoru; to ho naučilo dbát čistoty a pořádku.

Tento zvyk ho nyní připravil o oblečení i knihy, které také byly v jeho jediné skříni, ale na druhou stranu, kdyby neuklízel, mohli si vzít třeba něco jiného. Přemýšlel, co by si tak asi neznámí pachatelé odnesli místo skříně – ti muži by jistě odnesli jeho!

Tak či onak, problém s oblékáním to řešilo v každém případě; bez šatů se ráno neobleče, ať už je v nenávratnu ztracená skříň nebo on sám.

Naštěstí věděl, že až se ráno probudí, skříň i on budou tam, kde byli večer, že žádní stěhováci v noci jeho byt nenavštívili, protože kromě něj nemá nikdo jiný klíče, žije sám už několik let a nikdo ho ani nenavštěvuje, nikdo vlastně ani neví, kde bydlí, a není ani nikdo, kdo by to měl vědět. Na chvíli mu přišlo líto, že tu vlastně nikdo nebyl a že se ráno probudí v té posteli, do které si večer sám lehnul.

Potichu vzdychl, schválně potichu, představoval si kdysi, že vzdychá potichu, aby nebudil někoho, kdo usíná vedle něj, a ten zvyk mu zůstal, i když vedle něj nikdy nikdo neusínal, ale on si tak nahrazoval nepoznaný, ale přesto tušený pocit, jako by sám sebe nechtěl budit – tou bytostí ležící v objetí vedle sebe byl tedy on sám a zavřel oči, vlhké slzami.

Když je ráno otevřel, jeho první pohled patřil skříni. Stála na svém místě, plná složených šatů a srovnaných knih. Toho rána se oblékal a četl jako za trest.

pěkně držel

Bylo jí osmdesát pět let, žila ve smradlavém bytě s koberci v oknech, mezi bordelem procházela po novinách na podlaze. Chodil za ní mladý bezdomovec, nocoval tam a mlátil ji. Vracel se k ní pravidelně. Jednou večer, před domem sanitka, všichni mysleli, že ji definitivně umlátil. Ale na novinách ležel on. Byl tuhej dobrý tři dny, nechala ho u sebe, konečně na ni nikdo neřval, a přitom nebyla sama, havrani ho vezli dolů výtahem na stojáka, tak pěkně držel.

easy life

Dobrý den, tady máte poklizeno, čekáte slečinku? Kdepak, kamaráda. Ještě obrázek pověsím, a je to. Už může přijít. A vida, už je tady. Vstal a otevřel v županu. A co ty, od rána? Já uklízel, utřel jsem prach. No já se dostal teprve k nádobí, ta moje je od večera v kavárně, s holkama probírají házenou. Zasmáli se vtipu, žádnou dívku neměl. Já se zuju. Nemusíš. Ale jo, už jsem vytřel. Ale tos vytřel u sebe doma, tady je bordel. Ale stejně se zuju. Udělal mu kafe. Easy life, fucking shit, Tom Tom Club, na gramofonu pustil desku. Bylo poledne, rozpustil slaninu s klobásou, přidal fazole, pak rajčata z plechovky, osolil, opepřil, římskej kmín je dobrej, potom chilli papričky rozemletý s medem, to je pochoutka. Za oknem proletěla sojka, nevěděl jsem, že je to tak velkej pták, řekl, zato já mám pinďoura scvrklýho jako sušenou švestku, kámo. Umíš si to představit? Jo, umím, docela dobře, takovej namodralej. Jo, úplně namodralej, malej a osamělej. Pili kafe, zazvonil telefon, zvedl ho, volal kámoš, že dal výpověď v práci, ještě neví, z čeho uživí tři děti, a jestli o něčem nevědí. Nevěděli, pili kafe, hráli šachy, za oknem sojka, jaro se poprvé ozvalo.

downův metronom

Ema sedí doma u stolu a pije, zítra už nebude co, její syn sedí naproti ní a kýve se ze strany na stranu, čím víc Ema pije, tím rychleji se kýve, a pak se zastaví. Ema spí s hlavou položenou na stole, syn vstane, obejde stůl a vymočí se na podlahu.

pavouk

Zdálo se jí, že ji do krku kousl pavouk. Leknutím se probudila a ještě v polospánku praštila po pavoukovi, který utíkal po polštáři. Samozřejmě že tam pavouk nebyl. Šla do práce a pořád nadávala na toho pavouka. Na krku neměla ani škrábnutí. Za týden ji rozbolel zub.

Máma jí vždycky říkala: „Holka, každý zboží má svýho kupce.“ „Ale mami, nemůžeš bejt furt jenom nakupující!“ Myslela to bez souvislosti s tím pavoukem, zakousnutým v jejím mozku jako klíště, jako vzpomínka na bývalého manžela.

nudná, hezká, hloupá, líná

Byla nudná, hezká, hloupá a líná. Přece se ničeho z toho nevzdá, věděla dobře, že to je to jediný, co může nabídnout.

vadí mi mladí

Potkal sousedku. Milá paní, i když hluchá, někdy by si s ní možná rád popovídal, ale teď spěchá do hospody, a navíc si povídal celý den se svým psem, je žhavý na pivo a nemá náladu na kecy, i když se žena mile usměje, spatra zahučí, sousedko, uhněte, promiňte, ale byl jsem teď milej na svýho psa, tak musím někoho zprcat, aby bylo všechno v rovnováze. Vy si snad neuvědomujete, že jenom díky mně žijete v klidu, pijete si kafíčko a celej tenhle barák drží pohromadě, jeho stěny stojí rovně, to já tady udržuju světovou rovnováhu!

„Vadí mi mladí, ale tašku mi odnes,“ přikývla sousedka zchytrale.

starost

Měli o něj starost, už dlouho se neukázal, nikam nechodil a nic nedělal. Zavolali mu, telefon vyzváněl, nikdo ho nezvedal. Až najednou, sluchátko na druhém konci se bezhlesně vzneslo.

„Haló? To jsme my, tvoji kamarádi.“

Uvědomili si to ticho, strnulé, hrobové, které se ze sluchátka linulo a plíživě sevřelo jejich srdce tak, že málem nestihli zavěsit. Už mu nikdy nezavolali.

naporcuj slona

Zavedl mě do dvora, mezi krámy a kůlny s nářadím, tam ležel slon, chobotem vzhůru, ulovenej. A čekal na zabijačku, na rozporcování. Můj bejvalej řekl, abych vzala ty nože a naporcovala ho, když jsem děvče z vesnice. Ale já nemohla a odešla jsem. Myslím si, že ten slon byl jeho alkoholismus. Anebo jeho budoucí manželka.

v léčebně

Řekl jsem psychiatrovi, že možná brzo umřu, on se zamyslel a řekl: „No vidíte!“

Kdybych mu řekl, že jsem včera spal se svojí matkou, řekl by mi: „To je vymezování hranic!“

Mám plán jet na Kubu, tam adoptovat dítě, přivézt ho domů a pěstovat si ho na transplantaci jater.

muž, který uklízel

Kamkoliv jel nebo někam přijel, všude uklízel. Od dětství nesnesl nepořádek. Nikým nepověřený, cítil odpovědnost za udržování čistoty. Úklid ho uklidňoval. Prošel vlakem, na každém záchodku spláchl a otřel prkýnko, na návštěvě u známých umyl nádobí, i když tam měli myčku. Sám se ale nemyl, takže se zdálo, že vůbec nestárne. Jeho stará kůže opadávala jen zvolna, zatímco on vesele uklízel po jiných a svůj vlastní život nechával hnít.

to by nevysvětlil

Jel v noci předměstím, pršelo, na opuštěné autobusové zastávce si všiml dívky, povlávala tam v nočním větru, s papírovou taškou s nápisem Paris habille les femmes du monde a zhaslou cigaretou. Ta taška ho spletla, už dlouho v Paříži nebyl, zastavil, zeptal se, kam chce hodit. Bez protestu nasedla a stáhla okno. „Nemáš oheň?“ Neměl. „Jeď do centra, to je fuk. Ten hajzl mě tady nechal bez peněz, říkám mu, potřebuju silonky, dej mi prachy, ale nedal, chci cigára, mám hlad, nic mi nenechal.“

Míjeli zaparkovaný kamion, řidič močil do tmy. „Jeď, tenhle oheň nemá, toho jsem prve umyla.“

Cigáro jí vypadlo z pusy a zlomilo se. Vysadil ji v centru a doufal, že je nikdo neuvidí, tohle by nevysvětlil. Chápala to, nezdržovala, poděkovala, a než zabouchla dveře řekla: „Vytáhni si zas to vokýnko, čau.“

odpovědnost

Věřil, že nese odpovědnost za celý svět, a měl panický strach, že selže. Miliardy lidských osudů na něm visely, ráno se vždycky praštil do hlavy o oblohu. Jeho nebe bylo totiž nízko a dalo pokaždé šílenou práci ho zvednout, aby ostatní mohli dýchat.

austrálie

Odjížděl na rok do Austrálie, šel domů, aby se rozloučil s tátou, von tam seděl ve svým obvyklým stavu, sťatej úplně namaděru, nějakej chytrák mu řekl, že na tu jeho cukrovku nevadí bílej alkohol, tak tam měl vodku, ne panáka, ale celou dvoudecku, a sotva mu řekl, zase seš hotovej, co, já tě jdu pozdravit, protože vodlítám úplně na druhej konec zeměkoule, von na něj tak kouknul a řekl, ať letí třeba do prdele, a pak začal mluvit o mámě, že dokud není chlap ženatej, může si dělat co chce, ale pak už ne, ženský to hrozně ublíží, každá nevěra, a pak bylo ticho, prohlížel si ho chvíli, než řekl, vopíchej je tam všechny, synku. No a na to si vzpomněl v Austrálii, píchal zrovna parádní holku a najednou uviděl svýho tátu, jak sedí doma u stolu s tou svou dvojkou vodky a tlemí se na něj, vopíchej je tam všechny, synku, a rozbrečel se, jak byl v ní.

s plným břichem houby zle

Bydleli spolu v jednom bytě, neplatili nájem, seděli potmě a báli se otevřít. Neotvírali nikomu, měli hlad, někdy si dělali hořčičné karbanátky, obalili hořčici v mouce a usmažili to. Číst chodili ven pod lampu veřejného osvětlení, četli Vinnetoua a chlastali u toho rum.

Vracel se v noci domů, rychlou chůzí minul ty dva čtenáře, telefonoval, klidným hlasem říkal do sluchátka: „Dokud budeš skloňovat slovo peníze, já domů nepřijdu!“

Přidal do kroku, víc neslyšeli.

nespavost

Lehl si do postele. Každý rok prý šest miliard lidí zabije a sežere padesát miliard zvířat. Bylo mu to jedno. Po půl roce konečně usnul.

biofotr

„Kdo vám hlídá?“

„Bába s dědkem a vobčas biofotr.“

„Jak často?“

„Denně.“

„Tak to seš úplně v klidu.“

„Já neřekl, že nejsem.“

„A sou to fajn lidi?“

„Děda je sprosťák a dělá ze sebe většího blba, než je. Nadává před dětma a vadí mu, že si dávám ruce do kapes. Tak jsem mu řekl, že si je tam nebudu dávat, když přestane mluvit sprostě před dětma. Řekl, aha, pán je chytrej, a nabídl mi tykání.“

„Ale jinak sou to hodný lidi?“

„Jo, přesně jak si řekl, hodný starý lidi, který mi tykaj.“

„Tak to seš v klidu.“

„Já neřekl, že nejsem.“

jodisol, lysol, chloroform

Německý chlad jeho holky vytrvale fackoval jeho mocné slovanské emoce. Její návrh klidného rozchodu řešil tak, že si bajonetem probodl stehno. Měl připravený špičkový sonický psychedelický vegachilli páreček, chtěl ho otestovat s ní, těšil se jako blázen, rodina je krásnej projekt, říkal jí, přesto ho opustila.

Jodisol, lysol a chloroform. Dorazil se nad ránem na ubytovně zdravotních sester v Salmovský hasičákem jako v osmdesátých, panksnotdet.

total mešuge

Tvrdil, že když ho oni, doktoři, léčí proti jeho vůli, tak on, inženýr elektro, bude proti jejich vůli opravovat všechna elektrická zařízení.

potkan

Chodil do kruhu a věděl o tom. Motal se tak už několik let a neměl sílu vystoupit ven. Byl z té cesty unavený a roztrpčený, ale viníka znal jako své boty. Když došel domů, lehl si v těch botách do postele a zavřel oči. Nikdo ho neviděl, protože tam nikdo jiný nebyl. Přesto slyšel z kuchyně tiché zvuky. Vstal a šel se podívat, harašení vycházelo z trouby. Pootevřel dvířka sporáku, naproti mu vykoukla malá šedá hlava. Hrůzou vykřikl a přirazil dvířka zpět. V panice zapnul hořáky sporáku naplno. Poslouchal, jak se potkan, lapený ve vlastním pelechu, začíná péct zaživa. Pohyby uvnitř trouby byly rychlejší a hlasitější, nakonec potkan prorazil ven a zmizel pod skříní.

Utekl z bytu, stál na chodbě domu a třásl se. Bylo pozdě večer, nemohl tam spát, ani ležet se zavřenýma očima a obutými botami. Potkan je v bytě, rozčilený, popálený, zalezlý bůhví kde, to pomyšlení nesnesl. Potkan loví v noci, přespí radši u souseda. Popadl peřinu a šel. Ráno si půjčil peníze a nalíčil past. Odpoledne šel domů, na návštěvu k potkanovi. V hrůze z představy, jaký pohled ho čeká, pomalu odemkl a nakoukl do chodby. Panebože. Neviděl nic, na co se připravoval. Návnada byla netknutá, hlodavcova mrtvola s roztříštěnou lebkou nikde neležela. Ani past nebyla tam, kam ji nalíčil. Rozhlédl se, nebyla nikde. Neviděl nic. Představil si, že by ještě někdy použil sporák, že by někdy pekl na pekáči, teď plném novin a zbytků jídel, jak si z nich potkan postavil hnízdo. Musel najít sílu vystoupit. Pekáč nechal v bytě archeologům.

solutan

Zfetoval se solutanem, viděl pavouky, lezli mu po dlaních. Opláchl se petrolejem, pak se navoněl a šel na kožní. Stěžoval si, že mu pavouci nakladli vajíčka pod kůži: „Co mám dělat?!“ „Dejte si kafe!“ Šel domů a cítil, že pavouci zalezli hloub, že je petrolej zahnal do hloubky. Podíval se do zrcadla, z očí mu tekla krev. Šel na oční. Doktorka ho znala, poslala ho na psychiatrii. Když přišel domů, lehl si na zem a začal masturbovat. Kolem něho stála celá rodina, všichni na něho koukali. On si dál honil a nahlas říkal: „Vy tu nejste!“

boty labutím

Šli v zimě parkem, mrzlo až praštělo, on tam seděl na lavičce bez bot, že prý je hodil labutím. Vždycky jim házel jídlo, a když ho neměl, tak jim hodil aspoň boty. Zvedli ho, musí jít domů, tak s nimi šel, chtěl čurat, řekli mu, ať se támhle vyčurá za rohem, ale to už mu z kalhot šla pára a on si liboval, jak si pěkně zahřál ty bosý nohy.

cesta

Probudila se brzy, venku byla ještě tma, když odhrnula záclonu a podívala se do zahrady. Ptáci začínali nesměle zpívat a nad tmavými korunami stromů a okolními střechami se nebe teprve barvilo do modra.

Její muž ležel nahý na zádech a usmíval se ze spánku. Usmála se taky a přistoupila k němu. Chtěla se ho naposledy dotknout, ale pak si to rozmyslela. Potichu vyšla z ložnice.

Už oblečená nakoukla do pokoje k dětem. Obě spaly na dětské palandě, jenom plyšová liška se válela na koberci. Zvedla ji. Pak za sebou zavřela.

Snídala ve velké kuchyni spojené s halou. Otevřela široké dveře na verandu, do domu proudil čerstvý vítr a čechral jí vlasy. Pomalu upíjela z hrníčku, pak po sobě opláchla nádobí, cestovní tašku si hodila přes rameno a vyšla z domu. Zatočila se jí hlava. Má celý den pro sebe. Co s ním udělá, je jenom její věc. Dřív toho chtěla stihnout hrozně moc a večer se vracela zklamaná, že nedokázala ani zlomek toho, co si předsevzala. Muž se jí pak smál a děti vyptávaly, ona s pláčem utíkala do koupelny, jako by za nevyužité volno mohly ony.

Teď už je to jiné. Klidně jde vilovou čtvrtí, cesta vede mezi živými ploty, a pozoruje vlaštovky. Nikam nespěchá. Má celý den pro sebe, dobře ví, co s ním udělá.

Vůbec ji nemrzí, že ji to napadlo teprve včera. Bylo to tak jasné jako dnešní obloha. Asi ten nápad čekal na svůj den. Uslyšela za sebou kroky. Ohlédla se a spatřila jinou ženu, jak vychází ze dveří domu, tiše je zavírá a přes rameno si přehazuje cestovní tašku. Usmály se na sebe.

Trochu ji mrzelo, že to nebyl jenom její nápad, ale než došla na roh, usmála se ještě asi dvacetkrát na jiné ženy s cestovními taškami. Za rohem se přestala usmívat a začala se smát. A pak už nepřestala. Smála se tak, že musela položit svoji tašku a sednout si na ni. Celá ulice byla plná žen se zavazadly. Představa, že se všechny najednou zase večer vrátí, ji úplně dostala.

andělé

Zazvonili u dveří jednoho z bytů, kterých bylo na tom patře celkem pět. Nikdo neotvíral; zkusili to ještě dvakrát a přesunuli se k dalším dveřím. Tentokrát měli štěstí. Otevřel asi třicetiletý muž v trenýrkách a nátělníku.

„Co chcete?“ zeptal se jich.

„Vykašli se na ni,“ řekli prostě.

Muž se ohlédl zpátky do bytu a poškrábal se překvapeně na neoholené tváři.

„Pusť ji k vodě,“ pokračovali jasně a zřetelně.

„Kdo to je?“ ozval se z bytu pronikavý ženský hlas.

„To je pro mě,“ odpověděl muž a pátravě si změřil návštěvu.

„Vy jste nějaká sekta?“ zeptal se.

Zavrtěli hlavami.

„Prober se a kopni ji do zadku!“

„Skonči to. Nemá to cenu.“

Zdálo se, že muž v trenýrkách přemýšlí.

„Vlastně na to myslím už dlouho. Díky,“ řekl a zavřel dveře. Cosi si zaškrtli ve velkém bloku a zazvonili na dveře vedle.

byla sem doma

Byla sem doma a mazala si nohy krémem a dostala sem chuť na cigáro. A jak sem měla ruce celý mastný, tak mi děsně klouzaly. A měla sem tyhle ty sirky trhací, tak sem nevěděla, jak škrtnout, vzala sem do jedný ruky cigaretu a do pusy sirku, že jako tím trhnutím si škrtnu a zapálím. Tak sem škrtla a najednou sem měla v pravý ruce cígo, v levý krabičku a hořící sirku v puse. Hrozně to pálilo, sem se lekla a vyplivla ji na koberec, ten sem propálila a pak chytly záclony.

bardotka

Zatelefonovala mu Brigitte Bardot. Neuměl francouzsky, tak se spolu chvíli bavili jen tak, nezávazně. Uměl být vtipný, i když nikdy přesně nevěděl, čemu se ženy vlastně smějí. Dnes to stačilo. Myslel si, že jí to vysvětlil, taky se smála a uznala, že je pro něho stará. Spokojeně zavěsil. Pěkně jí to řekl, ohleduplně, a přitom nekompromisně. Copak si myslela, že se z ní zblázní? A Bardotka mu už nikdy nezavolala.

námořníkem

Kolem půlnoci nastavil plachty a kormidlo a šel spát. Každé dvě hodiny vstal a kontroloval kurs, jeho byt splýval městem, driftoval ve větru ulicemi. Moc toho nenaspal, ale dalo se to vydržet. Posádka byla v bordelu už půl roku, byl na cestě sám.

Ráno spustil kotvu do záchodu, byl zase v jiném přístavu, umyl palubu, otevřel okna, dal sušit plachty a šel si po svém, doplnil zásoby, pobavil se a tak.

V noci se vrátil na palubu, na stožáru antény rozsvítil světlo proti tankerům, válcujícím noční hladinu, a vyrazil dál, za obzor, kolem světa.

322 slov

Zdál se mu sen, v němž dostal úkol. Měl na jeden den povoleno 322 slov, víc nesměl v rozhovoru použít. Probudil se brzy ráno, ještě za tmy, přemýšlel, jaká slova to jsou. Nevěděl. Zkusil usnout. Proč zrovna on?

Později během dne zjistil, že se opakuje, používá stejná slova víckrát. Takový luxus si nemohl dovolit, při omezeném denním přídělu chtěl dbát na rozmanitost vyjadřování. Trochu se bál, že nedokáže popsat všechny své potřeby, ale brzo získal přesný odhad, takže nemusel dané slovní kvantum překročit.

Pak ho napadlo, že těch 322 slov zřejmě platí oběma směry – ne víc, ale ani míň. Musí se hlídat, aby nezmlkl předčasně. Bylo sedm večer, použil teprve 105 slov, a neměl nikoho, komu by něco řekl.

Zavolal na bezplatnou linku telefonního operátora. Žvaněním zvedl dávku na 300 slov, dál nebylo o čem mluvit, zavěsil.

Šel ven, v nonstopu bylo otevřeno. Prodavačovu řeč neuměl, vrátil se a pustil televizi. Opakoval některá slova a bez problémů dosáhl předepsaného počtu.

Šel spát zvědavý na další úkol.

čokoláda

Máme parádní čokoládu, ale musíme promyslet transport, je dost měkká, dnes budeme provádět testy, ochránce zvířat a vegany můžu ujistit, že na sobě. Vlezeme si do lehátkovýho kupé, zamkneme se, svlíkneme donaha a budeme zlobit, skákat z postele na postel, házet polštářema a tak.

sen o slevě

Zamknu dveře od bytu i svoje dva papoušky, žijou se mnou už deset let, ale prý se dožijí i stovky, při dobrém zacházení tolik? Já na to nemyslím a běžím do skilyžshopu, už dlouho jsem nebyla lyžovat, moje lyže zastaraly a moje oteplovačky zpuchřely, všechno mi najednou vyšlo z módy, a tak se musím podívat na nový krásný hadry a lyže a boty a vybírám si komplet čerstvou sadu a strašně se bojím, když stojím u pokladny a čekám, až to prodavačka namarkuje, hrozně dlouho jí to trvá, pořád na mě přátelsky mrká a zvedá udiveně obočí, jako by to byla věda, sečíst těch pár čísel, vím, že to budu muset vrátit, nemám totiž žádný prachy, ale pak ta mladá buchta, mladší než já, řekne, hm, osmdesát tři korun. A já vydechnu a směju se, cože? Osmdesát tři, proč zrovna tohle číslo, spletla se asi, ale ona to nepochopí a říká, že mám slevu, protože se tak krásně starám o ptáčky a ve skishopech zrovna mají akci slev pro lidi, jako jsem já, prý aby nám to vydrželo co nejdýl, třeba do sta, s těma ptáčkama!

Stojím v pokoji oblečená do nový kombinézy, přeskáče obutý a lyže připnutý a před zrcadlem sjíždím slalom, projíždím brankama, sekám zatáčky hranama, hobluju parkety, švihám kolenama a puštěnej větrák mi fouká do vlasů a moji dva papoušci mi sedí na ramenou a průvan jim čechrá peří a užívají si se mnou tu divokou jízdu, mám je moc ráda.

inzerát

Býval jsem vývojářem v Legolandu, teď pracuju jako herec na volné noze, jsem genderový muž, starám se o rodinu, jsem vzorný manžel, v něčem lepší než moje manželka. Mám rád vášnivý sex. Občas. Hledám lásku. A Ty?

mrdat

Měl na sobě župan, pantofle a staré trenýrky, vytažené nad pupek. Na domovní schůzi moc neposlouchal. Když se zeptali, co říká výměně úklidové firmy, zamyslel se, pak řekl s úsměvem a nahlas: „Mrdat.“ Schůze rychle skončila, šel do svého bytu. V županu a trenýrkách se sám sobě líbil. Ve své vizáži spatřoval věrný obraz světa kolem. Vyšel na chodbu a přešel k protějším dveřím. Zazvonil. Nikdo neotevřel. Popošel vedle a znovu zazvonil. Otevřela starší sousedka. „Mrdat,“ řekl s úsměvem. Sousedka mu zabouchla před nosem. Šel o patro níž a zazvonil na další dveře. Mrdat slyšelo ještě hodně sousedů. Spokojeně se vrátil domů a těšil se, že si to zítra zopakuje. Večer šel na pivo. Dnes řekl slovo mrdat přesně pětadvacetkrát – dozvonil se v průběhu dne do každého bytu. Byl sám se sebou spokojený. Nelitoval stařenek, malých dětí ani tátů od rodin – každý si vyslechl jeho mantru. Přemýšlel, že by rozšířil rajón a pozoroval besedující Ukrajince. Přisedl, pohovořili.

Ráno se v županu, vykasaných trenýrkách a pantoflích vydal na pochůzku. Zazvonil, dveře se rozletěly, soused stál na prahu s napřaženým kladivem. Ruka připravená k úderu klesla, mrd na jazyku měl ukrajinský přízvuk. V domě pak slýchali zvonek a slovo, pronesené se slovanským důrazem v zádech.

Bylo jarní ráno, spokojeně se protahoval před zrcadlem, kasal svoje trenýrky a soukal se do pantoflí. Mongolové (Ukrajinci odtáhli) se myli v koupelně. Zazvonil zvonek. Líně kráčel ke dveřím. Otevřel. Na prahu stáli dvě starší sousedky. Usmáli se na něj a řekli upřímně: „Mrdat.“ Probudil se ve výborné náladě. Dal Mongolům volno a sám vyrazil na obvyklý špacír. Lehkomyslně zazvonil u prvních dveří, k nimž se namanul, a čekal, kdo otevře. Z útrob bytu zazněly kroky, dveře se hnuly, dnes se vyslovil zvlášť přesvědčivě. Stokilový soused ho objal kolem krku, mlaskavě políbil a vtáhl dovnitř. Toho rána zavrkal holoubek naposledy.

problém se sny

Vypila sem stodvacátou druhou kávu a zapálila si třístou patnáctou cigaretu. Sedím v týhle oáze a nesmím usnout. Mám vážný problém se sny. S létacími sny. Když někam odletím, tak se tam probudím. Většinou není problém vrátit se autobusem, stopem, vlakem, ale už sem dolítla do Polska a teď mě to hodilo na Saharu. Málem sem umřela žízní, a to sem si doma lehla v pohotovostní kombinéze, s doklady a batohem, přivázaným k ruce. Co bych dělala na Marsu? Už dvanáct nocí tady nespím. Ale měsíc zase prodlužuje stíny kokosovejch palem, slyším vlastní chrápání, a přitom normálně by tady mohlo bejt tak pěkně.

prasátko

Jeho těhotná žena ještě spala, zavřel dveře ložnice, pustil televizi a nasedl na rotoped. Než ujel tři kilometry, poslechl si zprávy. Rodinám nadělila vláda vyšší přídavky. To je dobře, i když za jiných okolností by s tím nesouhlasil. Na světě je obézních lidí víc než podvyživených, to není dobře, každá kalorie jídla by měla být zatížena daní použitou ke zlevnění ovoce a zeleniny. Zadýchal se a zvolnil. Vrátily se horké dny. Slezl z rotopedu, aby se umyl. Tchán si o něm myslel, že je tlustý, k svatbě od něho dostal umělohmotné prasátko, které kvičením reagovalo na světelnou změnu. Jeho žena dala prasátko do ledničky. Kdykoliv otevřel ledničku, prasátko pronikavě zakvičelo, hlavně v noci, kdy chodil mlsat. Přemístit prasátko si ale netroufal a samo chodit neumělo. Připravil snídani, žena pořád spala, nasnídal se sám. Už dlouho toužil to prasátko zabít, vytáhl ho z lednice a díval se na ně, když pomalu žvýkal. Prasátko stálo na stole, ani nedutalo.

Šel do práce, jeho těhotná žena pořád spala. V poledne mu vyděšená telefonovala ze sprchy, že slyší z kuchyně kvikot. Bála se, že se do domu někdo vloupal. Uklidnil ji, prasátko přece ráno položil na stůl.

Když otevřela vyjedenou lednici, leknutím vykřikla a prasátko vykviklo. Bestie.

hajlovací skříňka z ikea

Přišel domů v noci, přinesl do malého bytu ten směšný kus nábytku, nemohl to vydržet do rána, tak rozbalil krabici, ženu tím probudil. Třásl se, až složí k sobě pár prkýnek, vše do sebe zapadne a vzniklou skříňku s kulatým otvorem připevní na dávno vybrané místo na zdi. Žil v zemi, kde šroubky říkají lidem pane, klečel v koutě, držel v ruce kladivo a zíral do návodu v mnoha jazycích.

„Zakázané uvolnění. Od 18 let.“

Z gauče zívla manželka. „Jakou barvu měli?“

Muž stál v pozoru, pravici vraženou v hnědé skříňce na zdi, ve výšce jejích očí.

profíci

Byl jsem ve čtvrtý třídě, přišli filmaři, vytáhli mě na chodbu, rejža si lehnul na lavici a řekl, ať jdu opatrně k němu, že je jako bezdomovec, tak jsem šel, von na mě furt jakože koukal zpod ruky, tak jsem se začal smát, no a voni to zabalili, že tady končej, a pak si na tu roli vybrali Čipčalu ze zvláštní školy. Já jsem na filmování moc citlivej, to mi řekli, že potřebujou profíky, a ne pitomý citlivky.

šaty

Sedím v kavárně s kamarádkama, smějeme se a pijeme a kouříme a mluvíme na sebe a žádná mi přitom neřekne, že tam sedím úplně nahá, ani slovo, sedím totiž úplně přirozeně a chovám se samozřejmě, takže to nikomu nepřijde divné. Pak vstanu a jdu na záchod. Většinou najdu šaty právě tam. Tohle se mi teď stává dost často.

žlutá neděle

Toho dne se probudil později než obvykle, ale protože byla neděle, věděl, že nemusí spěchat. Podíval se z okna a podivil se, jak krásně žlutě dnes slunce svítí, i když byla zima a čekal spíš bílý sníh nebo rozmoklou břečku.

Z chodby zaslechl nějaké hlasy a kroky, které spěchaly po schodišti nahoru a dolů, jako by spousta brigádníků uháněla za svými vedoucími, a on z toho dostal zvláštní radost, že si hned plivnul do dlaní, aby se taky pustil do nějaké práce. Otevřel plechovku žluté barvy a natřel rám obrazu, který mu visel nad postelí. Byl to jediný obraz v místnosti, trochu ponurý, ale se žlutým rámem prokoukl, i když pak začal vypadat podivně, jako by dostal žloutenku.

Chvíli se na obraz díval, potom ho celý přetřel žlutou barvou. Obraz se proměnil v jasně žlutý čtverec, a když ho pověsil zpátky na zeď, obraz zaplál jako slunce, že si na chvíli musel zakrýt oči před tím jasem. Ale jeho oči si hned zvykly a radostně zamrkaly.

Pokoj se najednou zdál nepatřičně šedivý a nudný, teď když na stěně visel žlutý flek ve žlutém rámu. A než by sám řekl švec, vymaloval celý pokoj na žluto, až v něm nebyla jiná barva, ani na stropě.

Spokojeně se zastavil, podíval se na své žlutě zacákané ruce a zase nedal pokoj, dokud práci nedokončil a nestál uprostřed žlutých stěn celý žlutý, od hlavy k patě.

Vykoukl zvědavě na chodbu, aby se pochlubil svým dílem, ale brigádníci už asi odběhli a nikdo jiný tam nebyl. Chodba byla odpudivě tmavá a on už věděl, čím brigádníky překvapí, až se všichni vrátí k obědu.

Ale než se do toho pustil, uvědomil si, že vidí žlutě z hladu, a dostal chuť na nudlovou polévku. Postavil na žlutý vařič žlutou konvici a napustil do ní vodu. Že byla žlutá, mu v tom spěchu ani nepřišlo, a už se těšil, jak instantní nudle posype různými přísadami v malých sáčcích a pak to všechno zalije vroucí vodou.

Konvice zapískala, on to všechno zalil vařící vodou, nadechl se zhluboka té vůně, která začala stoupat z talíře, ale nevystupovala z něj sama, ucítil čísi ruce a pak i nohy na svých rukou a nohou, sápaly se po něm z misky, ztěžka se otočil a všude kolem něho, v celém jeho bytě bylo žluto, zástup Číňanů, kteří vylézali jeden za druhým z instantní polévky zalité horkou žlutou vodou, tísnili se a tlačili ven, šlapali po něm, až ho úplně ušlapali a pak i rozšlapali, když běželi jako brigádníci o závod po chodbách domu a dál, ven ke žlutému slunci.

fakír

Vzal rodinu do cirkusu, nebo spíš do stanu, kde vystupoval jediný artista, fakír. Představení běželo a on se spokojeně díval na svou ženu a děti, tající dech nad fakírovou produkcí. Vzduchem létaly čepele nožů ostré jako křik dětí a blýskavé jako rtuť jejich teploměrů. Fakír kouzlil s ohněm, polykal hořící pochodně a hned zase vyfukoval plameny k plátěné kupoli stanu, a největší ohlas sklidilo číslo s hřeby, na které si lehl a nechal po sobě projít polonahou asistentku, v průběhu večera ještě probodanou v kouzelné truhle fakírovými meči. A když už se zdálo, že všemu je konec, děti se chystaly zavřít otevřené pusy a žena pustila jeho dlaň, kterou sevřela v prvních minutách, a po několika hubených týdnech se na něj chtěla něžně podívat, ve stanu potemnělo a fakír se upřeně zadíval mezi diváky, jako když kobra hledá králíka nebo herec diváka vhodného k zneužití improvizací.

Měl sám z dětství nepříjemnou vzpomínku na vystoupení pouličního divadla, do kterého byl proti své vůli (a na přání rodičů, kteří jej na takové produkce vodili) vtažen a donucen předstírat spontánní účast. Okamžitě proto věděl, co fakírův pohled, zabodnutý do hlediště, znamená. A jako králík před kobrou nebo divák světlem namířeného reflektoru právě připravený o kolektivní bezpečí publika začal se muž třást, až ho žena znovu uchopila za ruku. Muž se na okamžik podíval do fakírových očí, náhle temných a vyhaslých, podobných hlubokým studnám plných mrtvol. A tušil správně, co přijde. Jeho vyděšený pohled marně zkoušel uhnout z trasy šípů vystřelovaných z fakírových očí, seděl a věděl, že je ztracen, zasažen a zabit před zraky své rodiny a celé manéže, když to ještě netušil ani samotný fakír, který na okamžik strnul, a pak napětí v jeho těle povolilo, zdálo se, že se usmál. Ve vteřině, která patřila jenom fakírovi a jemu a možná ještě vlhké dlani jeho ženy, muž pochopil, že se stane něco strašného, že se zopakuje jeho dětský zážitek, a snad něco mnohem horšího, a dokonce dřív, nežli byl fakírem vyzván, sám vstal z lavice, vyprostil dlaň ze sevření své ženy, a hned potom byl fakírovým širokým gestem vyzván, aby se dostavil k němu do pilinami vysypané manéže.

Ztichlé publikum spustilo nadšený aplaus, který vyprovokovala mužova rodina. Muž v očích své ženy dokonce zahlédl, po několika hubených měsících, i cosi jako záblesk pýchy, ale to už ho očekával fakír s asistentkou a velkým plátěným pytlem. Musel se šaškovsky uklonit po fakírově vzoru (další potlesk), pak se k němu fakír otočil a nesrozumitelným jazykem jej vyzval, aby vlezl do pytle.

Všiml si, že fakír je z jakéhosi důvodu nervózní, a rozhodl se nekomplikovat mu situaci a podvolit se jeho, jak se zdálo, usilovnému přání. Koneckonců, byl poučen už před léty tou pouliční produkcí a celá tahle zábava, jíž chtěl zlepšit pošramocenou atmosféru rodinného bytí, byla malá lest, za niž podvědomě očekával možnost trestu. A trest se zřejmě dostavil v podobě fakírova pytle a on se mu ochotně podvolil, připraven tak splatit, co na rodině v poslední době tak hanebně zanedbával. Jako postih za své hříchy se mu zdál fakírův pytel celkem přijatelný.

Sotva se octl v pytli, uvědomil si, jak je mu v něm příjemně. Dokonce se přistihl při myšlence, že je to ještě lepší, nežli být fakírem – stojí teď uprostřed manéže, všichni o něm vědí a na konci jistě zatleskají jeho odvaze, ale přitom ho nevidí a on tady do jisté míry vlastně není. Sklízí obdiv pohodlným způsobem, zadarmo, a ta úvaha jej naplnila pocitem intenzivního štěstí rentiéra.

Radostný pocit ale rázně ukončil samotný fakír, který se najednou vecpal do pytle za ním a podivnou hatmatilkou začal muže přesvědčovat, aby se nebránil, že ho teď svlékne, protože to je magik, úplně bezpečné, jak řekl ze tmy pytle, ve které se blýskaly jenom jeho oči, a muži se vybavil jiný zážitek z dětství, kdy ho dědeček zapomněl v zoo před klecí tygra ussurijského, on stál těsně u mříže a tygr pomalu chodil uvnitř klece a najednou se zastavil a upřeně se na něj podíval, zastříhal ušima a řekl, aby ho pustil ven, že se mu bohatě odmění, ale to už zřízenec spustil proud studené vody z hadice a tygra odehnal od mříže, kterou chlapec protáhl ruce, aby otevřel zámek, a muž si uvědomil zápach, který vyplnil celý zmítající se pytel, jak se fakír svlékal a rval šaty i z něho a hned se cpal do šatů a muže zase rval do svých hadrů. A sotva uběhlo několik vteřin, fakír vítězně vycenil zuby z temnoty pytle a strhl pytel dolů a stáli uprostřed manéže, klaněli se jásajícímu publiku a muž sledoval sám sebe, jak se klaní a prodírá mezi vstávajícím a odcházejícím publikem zpátky ke své ženě a dětem, a viděl, jak ho po několika hubených letech žena a děti líbají, a on je s nimi šťastný a spokojený, ale není to on, je to fakír v jeho šatech, s jeho obličejem a jeho postavou, a dokonce i s jeho vzpomínkami, teď už rozumí tomu pohledu studny plné mrtvol, zatímco on tu stojí ve fakírových hadrech a smrdí, zoufale se rozhlíží manéží, pod nohama prázdný plátěný pytel, z hrdla se mu dere jen nesrozumitelná hatmatilka, které sám nerozumí.

Zezadu za plentou zaslechl kroky a fakírova, už vlastně jeho, asistentka o něj opřela prázdný pohled, lehla si do pilin a roztáhla nohy, šel k ní, její klín byl taky prázdný, naposledy zahlédl fakíra, odváděl jeho ženu a děti, syn mu dokonce od východu zamával, než zhaslo světlo a on se ponořil do prázdnoty za plentou.

goodbye, goodyear

Měl toho dost. Věděl, že takhle to dál nejde. Byla letní noc, on stál u okna a kouřil. Žena se s pláčem posadila na posteli. „Kde jsou děti?“

„Pryč.“

„Ježíšikriste! Zase kouříš?“ řekla a znovu si lehla.

Zavřela oči. Podíval se na ni, ležela docela klidně, tak si natáhl přes pyžamo kalhoty a šel pryč. Bylo mu pětapadesát a nemohl spát. Mrknul na hodinky a zamířil k autu, zaparkovanému u chodníku. Odemkl starou škodovku a nasedl. Spokojeně poplácal volant a zapálil si další cigaretu. Palubní deska byla polepená samolepkami Castrol, Michelin, John Player Speciál.

Pustil rádio. Noční zprávy hlásily start čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans. Z palubní desky vytáhl umaštěnou kšiltovku s nápisem Goodyear, nasadil si ji a nastartoval. Autem hrála tichá hudba, muž projížděl nočním městem a poklepával prsty do rytmu.

Z jiného domu v jiné ulici vyšel muž s odpadkovým košem. Měl na sobě tepláky natažené pres pyžamo, nátělník a teplákovou bundu. Kolem projelo auto, právě když muž položil koš vedle popelnice a ohlédl se vzhůru do tmavých oken domu. Pak došel ke svému zaparkovanému wartburgu.

Odemkl a nastoupil. Pustil rádio. Noční zprávy končily informací o závodu v Le Mans. Muž se usmál a nastartoval. Pak vystoupil, aby zkontroloval, jestli z výfuku vychází kouř. Dvoutakt rachotil spící ulicí a muž poplácal auto po kapotě. Znovu nasedl a wartburg se rozjel.

Z okna se vyklonila nějaká žena a dívala se za autem, dokud nezmizelo za rohem ulice. V ruce držela kšiltovku s nápisem Grand Prix.

Muž v kšiltovce Goodyear to děvče zahlédl, zrovna když vybíhalo z domu. Zpomalil a ohlédl se. Dívka na něho zuřivě mávala. Zaváhal, pak si sundal kšiltovku a zastavil. Dívka otevřela dveře.

„Vy asi nejste taxikář, co?“

„Ne. Ale můžu vás někam hodit.“

„Prosím vás.“

Muž kývl a dívka si rychle nasedla. Měla dlouhé nohy a krátkou sukni.

„Jste hodnej,“ řekla a připoutala se.

„Stalo se něco?“

„Ne.“

Dívka si všimla čepice na palubní desce.

„To je vaše?“

„Syna.“

„To máte tak malýho?“

„Už je dávno dospělej. Tohle tu po něm zbylo.“

„Můžu?“

Muž kývl a dívka si čepici nasadila. Prohlédla se ve zpětném zrcátku a muž si prohlédl ji.

„Jak vypadám?“ zeptala se dívka, vytáhla z kabelky rtěnku a rychle si přejela rty.

„Jako Fittipaldi. Ale toho vy nemůžete znát.“

Dívka si všimla mužova pyžama, vyčuhujícího zpod kalhot. „Kam takhle v noci jedete?“ zeptala se dívka.

„Jen tak. Nemůžu spát.“

„Toho bych se nechtěla dožít. To máte často?“

Zrovna míjeli muže v teplákách, který stál s odpadkovým košem před svým wartburgem a díval se vzhůru, do oken spícího domu. Dívka si ho také všimla.

„Promiňte.“

„Nic se nestalo. Kde chcete zastavit?“

„Támhle. Nebuďte smutnej. Můžu vám přeladit rádio?“ Vážnou hudbu vystřídala populární, dívka se naklonila k muži a políbila ho.

„Děkuju mockrát. Pojedete teď domů?“ zeptala se.

„Sotva jsem vyjel.“

„Nechcete na kafe?“

„Až jindy,“ řekl muž.

„Tak šťastnou cestu,“ řekla a nasadila mu jeho kšiltovku s nápisem Goodyear.

Když vystupovala, projel kolem wartburg a řidič v teplákách zatroubil. Dívka se ohlédla a zamávala. Muž v kšiltovce Goodyear se za ní díval, dokud její dlouhé nohy nezmizely ve tmě.

Stará škodovka se znovu rozjela. Před ní se červenala světla wartburgu. Muž v kšiltovce zavřel okno a naladil zpátky svoji stanici.

V ložnici se jeho žena znovu probudila a posadila se na posteli. Vyděšeně se podívala na prázdné místo vedle sebe. Pak se natáhla na manželův noční stolek, vzala si cigaretu a zapálila si. Pustila rádio, vstala z postele a šla k oknu. Hrála stejná hudba, kterou poslouchal její muž v autě s kšiltovkou Goodyear na plešatějící hlavě.

Žena se dívala na noční oblohu a spokojeně vyfukovala kouř. Pak se přehoupla přes parapet a zmizela v hloubce pod oknem.

Po velkém náměstí ve tvaru kruhového objezdu už kroužilo několik aut. Škodovka i wartburg se k nim přidaly. Auta jezdila dokola, nikam neodbočovala.

žárlivost

Kolem stolu sedělo osm mužů ve věku od patnácti do šedesáti. Hráli karty. Nejmladší řekl: „Zase se mi o ní zdálo.“

„Mně taky.“

„Haf.“

„Mňau.“

„Co se ti zdálo?“ zeptal se nejstarší.

„Zdálo se mi, že usínám a myslím na ni, snažím se vybavit si její obličej a těším se, že se mi o ní bude zdát, hned jakmile usnu. Už jsem skoro spal, když zazvonil telefon.“

„Kdo ti volal?“

„Vy přece.“

„Co jsme chtěli?“

„Vědět, jestli není u mě.“

„Omlouváme se.“

„Byl to jen sen.“

„Kde vlastně je?“

„Jsme tu všichni?“

„Nikdy tu nebudeme všichni,“ řekl nejstarší, vstal od stolu a vzal si kabát.

„Půjdu.“

„Kam?“

Všichni praštili kartami o stůl, popadli kabáty a vyhrnuli se ze dveří. Když utichly jejich kroky, bylo v místnosti ticho. Nikdo nevylezl zpod stolu, ani z koupelny, ženský hlas se nerozesmál a ničí lehké kroky nezvířily prach na koberci. Místnost zůstala tichá a prázdná.

První se vrátil nejstarší. Sundal kabát, přehodil ho přes židli a posadil se. Za chvíli se přiloudal další, až se sešli všichni. Bylo jich o jednoho víc.

„Ty seš novej?“

„Co o ní víš?“

„Miluju ji.“

„To tady může říct každej.“

„Všichni jsme ji milovali.“

„Všechny nás milovala.“

„Tak proč tu není s vámi?“

„A co by tu, proboha, dělala?“

„Půjdu,“ řekl nejstarší a vstal.

„Zase?“

„Musíme to zkoušet. Třeba ji někdo potká a přivede ji.“

Ale posadil se.

„Nebo jí o nás aspoň poví.“

„Kdo jsme a co chceme.“

„Kdo jsme a co chceme?“

„Jsme její milenci a chceme, aby byla s námi.“

„To chceme?“

„Teď, jak jste to řekli nahlas, vlastně nevím.“

„Já to nechci.“

„Já taky ne.“

Nejmladší se ohradil:

„Mluvte za sebe. Já ji chci. Počkám na ni.“

„Bůh s tebou.“

„Tak nazdar!“

„Jdeme.“

Vstali a odešli. Nejmladší zůstal v místnosti. Když kroky na chodbě odezněly, bylo ticho. Nikdo nepřicházel. Nejmladší se natáhl na koberec a usnul. Probudil ho telefon. Rozespale řekl do sluchátka: „Ne, není tu se mnou,“ a zavěsil.

Byla už tma a ona ležela vedle něho, bylo s podivem, že si jí prve nevšiml. Spala. Sklonil hlavu k jejím pootevřeným ústům, poslouchal její dech a studoval její obličej. Pak vstal, otevřel dveře a odešel.

skokan

Dveře kanceláře se otevřely a na prahu stála mladá žena. Rozpačitě se zastavila, než vstoupila dovnitř.

Místnost byla zaplněná regály se spoustou pohárů, medailí a diplomů. Volná místa na stěnách, už dost zašpiněných, zabíraly kromě dalších diplomů a medailí zažloutlé fotografie různých sportovních disciplín. Atleti v okamžicích největšího vypětí, brankáři vrhající se po míči, vodní kanoisté v peřejích, kůň nesoucí žokeje přes překážku. U stolu naproti dveřím seděli dva muži.

Připlešlý vyzval mladou ženu, aby se ničeho nebála a vstoupila. Tlustý ženu požádal, aby za sebou zavřela dveře.

„Kde je můj manžel?“ zeptala se žena polekaně.

„Posaďte se,“ řekl připlešlý muž.

Žena váhavě došla až ke stolu. Připlešlý muž neochotně vstal a přinesl jí židli z kouta.

„No prosím, tak začneme,“ řekl tlustý, když se pohodlně usadil v křesle. Uvelebil se a přehodil nohu přes nohu, takže nohavice jeho kalhot odhalila lem tmavě fialových ponožek, který se zařezával do mužova lýtka. Připlešlý muž to zpozoroval, zdálo se, že kolegův tón neschvaluje, ale netroufal si nic namítnout. Sledoval zářez fialové ponožky do bílého lýtka a mrknul na ženu, jestli si toho také všimla. Žena zírala upřeně na bílé lýtko, čouhající na ni zpod nohavice, a zdálo se, že se třese po celém těle. Připlešlý muž se v duchu zaradoval a spokojeně se podíval na kolegu. Pak s koleny sraženými k sobě oslovil laskavě mladou ženu. „Takže váš pan manžel zmizel.“ Oznámil to spíš, než se zeptal.

Žena plačky přikývla.

„Ale jak zmizel?“ dodal tlustý a povytáhl si nohavici ještě výš.

„Není to jedno?“ vzlykla žena.

„To právě není.“

„Je důležité, jak zmizel.“

„Je to důležitější než samotný fakt, že zmizel.“

„Důvěřujte kolegovi, je to expert.“

„Ano, i když já si to o sobě nemyslím.“

„Ale kam zmizel?“ vzlykla žena.

„To není tak podstatné, milá paní.“

„Hlavně věřte, že nám jde o společnou věc.“

„O vašeho muže, samozřejmě.“

„Tak proč zmizel?“ vzlykla znovu žena.

„To už je lepší,“ mlaskl spokojeně tlustý expert.

„Zkuste si vzpomenout, jestli jste se nepohádali.“

„Můj muž se nikdy nehádal.“

„Sama tomu nevěříte.“

„No, zkusme to znova. Opravdu jste se nepohádali? Krátce před závodem přece musel být nervózní, a vy, koneckonců jako jeho žena, jistě jste to prožívala s ním?“

„Ale on byl měsíc na soustředění. Vůbec jsem ho neviděla.“

„Aha! Výborně,“ vykřikl kolega, ale expert ho zpražil pohledem.

„To nic,“ řekl, „škoda, že nechcete spolupracovat.“

„Ale já vám říkám pravdu.“

„Musíte se snažit. Snažte se. Snažte se víc.“

„Já víc nevím. Pořád jenom trénoval, i v noci. Moc se tam těšil! Proto jsem přišla za vámi, jestli třeba manžel neposlal nějakou zprávu… vám,“ žena si zakryla oči a muži na sebe znuděně pohlédli.

„Je nám líto, ale neposlal. Ale my máme tu čest vám něco předat.“

Žena zdrceně vzhlédla.

„Co to je?“

„Medaile, kterou váš muž získal předposledním, tedy měřeným pokusem.“

„Než zmizel?“

„Ano, než zmizel.“

„Jistě uznáte, že jeho poslední pokus, při kterém zmizel, nebyl měřitelný, protože po odrazu už nikdy nedopadl na zem, takže i kov medaile je bronzový, a ne zlatý, jak bychom si všichni přáli.“

„Šance na světový rekord tak samozřejmě padla, ale trvat za těchto okolností na přeměření jeho posledního pokusu by bylo přinejmenším netaktické…“

„A technicky asi i nemožné.“

„Z hlediska sportovní etiky i krajně nevhodné.“

„To znamená?“

„Že nebyl diskvalifikován z olympijské soutěže! Víte, jaké úsilí to náš svaz stálo?“

„Poděkujte tady panu expertovi. Jen díky jeho konexím nebyl váš manžel diskvalifikován a náš svaz penalizován, naopak jsme se dočkali téhle medaile, i když ne nejcennější.“

„No, dost řečí, a gratulujeme!“

„Ale kde je můj muž?“

Muži se na sebe zmateně podívali.

„To nevíme.“

„Už jsme vám řekli, že zmizel při svém posledním pokusu.“

„Prostě se rozběhl, odrazil a frrrr.“

„Nikdo ho pak už neviděl?“

„Nikdo.“

„Ale jak je to možné?“

„To se nás moc ptáte. Ale občas se to stává.“

„Skutečně?“

„Tak abyste neřekla, že jsme neochotní…“ naslinil si prst expert a hrabal se v jakýchsi deskách, „v roce 1906 v mexické Guadalajaře zmizel podobně jeden kohout při kohoutích zápasech.“

„Ale můj muž snad nebyl…“

„Tehdy to sportvěda přičítala nějakému tamnímu kultu, ale je možné, že řídký vzduch ve vysoké nadmořské výšce udělal své.“

„Víte přece, jaké měli naši fotbalisté v sedmdesátém roce problémy s rychleji létajícími míči?“

„Bohužel nevím.“

„Tak vidíte. A váš muž, za předpokladu, že se odrazil přesně v okamžiku, kdy…“

Expert svého kolegu zarazil pohybem ruky. Žena na oba zírala nepřítomným pohledem.

„Takže ho už neuvidím?“

„Ani my ne, milá paní, nikdo.“

„Tak už neplačte a běžte domů, svaz na vaši oběť nikdy nezapomene. Vždyť jste vdova po olympijském medailistovi!“

„Copak on je mrtvý?“ vyděsila se žena, ale to jí už připlešlý úředník pomáhal vstát ze židle a vedl ke dveřím.

„To jste řekla vy.“

„Kéž by to bylo vždycky tak jednoduché.“

Žena poděkovala, vzala medaili a odešla. Muži se pohodlně rozvalili v křeslech.

„Moc si vyskakujete.“

„Omlouvám se.“

„Asi jste už myslel, že jste na to kápl?“

„Na chvíli se mi to zdálo.“

„Máte štěstí, taky jsem býval mladý. Teď budeme potřebovat spoustu nových, bezpečnějších sportovišť a obhájíme si to…“ vděčně vzhlédl ke stropu.

„On se skutečně odrazil a už nikdy nedopadl?“

„No a co. Při těch tréninkových dávkách se to někdy stát muselo. Říkám si, že je dobré to mít ve zdraví za sebou. A vidíte, svět běží dál a my jsme první zemí, které zmizel závodník při tak velkém podniku. To byla reprezentace!“

„Na olympiádě,“ vydechl připlešlý a tlustý expert mlaskl.

„Svět o nás ví,“ dal si nohu přes nohu.

„Vlastně je to lepší, než kdyby dopadl zpět a třeba i vyhrál.“

„Výborně. No vidíte! Držte se při zemi a daleko to dotáhnete. Sport je dnes všude státní priorita.“

„Děkuju.“

„Moc si nevyskakujte.“

Dveře vrzly a oba muži znuděně vzhlédli. Na prahu stála další žena.

matrace

Tu matraci kdysi koupil jeden můj známý, bylo to v době, kdy neměl zrovna na růžích ustláno a špinavá matrace se hodila do jeho malého a temného bytu, provizorní díry, ve které chtěl přečkat zlé časy. Matrace ho prý sama vybízela k tomu, aby si na ni lehal s holkama, které potkával po nocích.

Nějaký čas jsme se neviděli, až se na přítele usmálo štěstí, zavolal mi, že se stěhuje a matraci už nebude potřebovat, jestli by se mi nehodila, když teď nemám zrovna na růžích ustláno, jak řekl, liboval si v takových obratech. Hned jsem se pro ni rozjel přes celé město, dárek jsme zapili a já si matraci přinesl domů. Motala se mi hlava, matraci jsem hodil do kouta a oblečený na ni upadl, hned jsem usnul. Uprostřed noci se mi zdálo, že mě cosi tahá za nohu, jako by mě kdosi svíral za kotníky a pomalu jimi otáčel. Zároveň mi táhlo na záda, otevřel jsem oči.

V nohách matrace klečela cizí žena v kabátku pánského pyžama a zouvala mi boty. Když si všimla, že se na ni dívám, smutně pokrčila rameny, jako že ona si to nevymyslela, a dál se věnovala mému oblečení. Začala mi stahovat kalhoty a rozepínat košili.

Ráno jsem ležel svlečený na matraci, oblečení bylo složené vedle postele a po ženě v pánském pyžamu ani stopa. Měl jsem žízeň a bolela mě hlava, vzpomínal jsem na včerejší večer, na přítelovu pomačkanou tvář s kruhy pod očima, došlo mi, že za ten rok, kdy jsme se neviděli, zestárl o deset let, vypadal příšerně nevyspalý, jako kdyby celý rok sloužil jakousi jedinou, nepřetržitou noční službu.

Do mozku se mi drala slova, kterých jsem se nemohl zbavit, jak to v kocovině bývá, sebevětší pitomost se neustále vrací, nedaří se ji vytěsnit, takže mou bolavou hlavou znělo jako kolovrátkový refrén hloupé písničky něco v tom smyslu, že co se mi bude první noc na matraci zdát, toho se už nezbavím.

Nebyl jsem si jistý, jestli sen může stahovat kalhoty a zouvat boty, zkontroloval jsem dveře, ale bylo zavřeno a dokonce zamčeno, snadnější bylo uvěřit, že jsem se v opilosti vypjal k podivnému výstřelku pořádkumilovnosti, než že by tu se mnou v noci byl někdo cizí, a ještě mne bez vyzvání svlékal a tvářil se přitom útrpně, jako by bylo normální být svlékán vlastním snem nebo snem té matrace. Znervózněla mě představa, že jsem s matrací vyfasoval i její sny, nebo řekněme vzpomínky, že vůbec nevím, kdo se na tom molitanu válel přede mnou, z představy dlouhé řady aktů se mi zatočila hlava a já na matraci znovu usnul.

Když jsem se probudil, byl už večer, hlava nebolela, ani žízeň jsem necítil, ale raději bych trpěl jako zvíře.

Zatímco jsem spal, přišli k mé posteli dva svalnatí hoši, svlékli se do plavek, plácli se do dlaní a začali mě masírovat. Když skončili, vystřídala je žena v kostýmu letušky, otevřela mi pusu a nacpala do ní ovocné pyré s ledem. Chutnalo výborně, ale neporozuměl jsem potřebě té ženy svlékat se a tančit. Svlečená letuška se chvíli promenovala po mém pokoji, cosi švitořila kolem matrace s podnosem plným ovoce, ale já jí nerozuměl ani slovo.

Marně jsem telefonoval svému příteli. Snad někam narychlo odcestoval nebo se zase přestěhoval, nevím. Nebudu vyjmenovávat postavy, které za nocí z matrace vyskakovaly jedna za druhou, zmíním se už jen o jediné.

Po večeři jsem doprovázel svoji dávnou známou, ale jí se k manželovi a dětem nechtělo. Víceméně se pozvala ke mně domů. Vzrušovala ji zřejmě možnost nevěry i představa, že se pak sebere a vrátí se do manželství, kam, jak podotkla, do smrti nepochopí, proč spěchala. Pokrčil jsem rameny. Byla krásná, roky se na ní podepsaly spíš v dobrém, vrásky kolem decentně namalovaných rtů slibovaly rozvážnost a zkušenost, což jsou vlastnosti, které jsem si oblíbil. Prošla bytem, bez řečí se svlékla. Nad mojí matrací se nepatrně zarazila, jako by tu matraci znala, překvapeně na mě pohlédla, vyčítavě, ale zároveň vesele.

Zůstal jsem ve střehu, a když k ránu usnula, na moment jsem zaklimbal. Hned jsem ucítil letmý dotek, zrovna k nám přiléhali dva staříci a pět dívek, pokládali dlaně na nahé tělo mé milé a jemně ji hladili a masírovali, její obličej se uvolnil a ústa pootevřela, skupinka pokračovala v práci, dívky ji masírovaly chodidly, zatímco starci ji šimrali vousy. Nemohl jsem se odtrhnout od její tváře, spokojené a šťastné, jako mívají Madony s jezulátky v náručí, když se na mojí matraci protahovala pod dotyky té suity vousatých leprotiků a nezletilých dívek, a zatoužil jsem vládnout také takovou mocí, v tom okamžiku jsem se poprvé v životě pomodlil, takovou zpackanou říkanku, která mi uvízla v paměti z dětství a již jsem zcela jistě popletl.

Ráno mě probudila vůně kávy. Podivil jsem se, že moje milá není v práci nebo doma u manžela, ale ona se na mne jen podívala a obličejem se jí mihl zbytek toho nočního výrazu, podívala se na mě ještě jednou a já pochopil, že žádný manžel už není, že jsem jen já a moje matrace, a přestože je nevyspalá, cítí se šťastná.

Píšu ti, kamaráde, proto, aby sis vážil té staré matrace, občas ji vyprášil a vyluxoval, ale opatrně, přehnaný úklid by v ní mohl natropit nepořádek, a to by byla škoda. Moje milá a já tě zdravíme a jenom doufáme, že se v noci na té matraci spolu nebudeme potkávat. Kdyby se to náhodou stalo, nebuď nervózní, ráno už tam nebudeme. Přejeme ti, abys našel někoho, kdo si tu matraci zaslouží spolu s tebou. Tvůj přítel.

Dočetl dopis a pohlédl na matraci u svých nohou. Byla to obyčejná matrace, plněná molitanem, nevypadala čistě. Rozhlédl se prázdnou, holou místností s jediným oknem a kopnutím přirazil matraci do rohu. Sedl si na ni, byla dost nízká a pro sezení nepohodlná. Pohladil matraci dlaní.

špatně ho podcenili

Pršelo mu v hlavě a listí stromů tiše šumělo.

Rotoped stál před velkým oknem, které zabíralo celou stěnu kajuty. Seděl na rotopedu, zíral na rudou planetu za oknem a usilovně šlapal, jako by k ní chtěl došlapat. Kosmická loď nezadržitelně směřovala k Marsu.

Došlapal, slezl z rotopedu a začal dělat dřepy. Když jich udělal sto, lehl si na záda, chvíli oddechoval, pak udělal sto lehsedů. Vydýchal se, na okamžik vypadal, že na podlaze usne, ale přetočil se na břicho a udělal sto kliků. Vstal a postavil se na váhu. Když zatáhl břicho, dvouocasý lev se na nátělníku pohnul. Slezl z váhy, utřel se do ručníku, přehodil si ho kolem krku a přešel do kuchyňky. Z kapsy tepláků vylovil stříbrný žeton a hodil ho do automatu na kávu. Pozoroval, jak hnědá tekutina stéká do plastového šálku. Sáhl do papírové krabice pro sušenku, ale krabice byla prázdná. Vzal kelímek, usrkl, polkl a odešel vypít kávu na můstek.

Míjel řídicí panel, který nic neřídil, pozoroval obrazovky, zobrazující nekonečnou smyčku večerníčku, zastavil se u křesla. Zíral na jméno, natištěné na opěradle, pak se posadil. Srkal kávu z plastového kelímku a díval se oknem na rudou planetu. Dopil kávu, vstal a zkusil obrazovky vypnout. Nešlo to. Z plastové misky Microline Lunch Box 11, určené původně k ohřívání potravin v mikrovlnné troubě, nabral hrst stříbrných žetonů a nacpal si je do kapes. Pod žetony se na dně misky objevil kocour Mikeš. Plastových misek bylo v lodi roztroušeno několik, na dně prosvítali mezi žetony Bobeš, Mikeš, Nácíček, vodník na vrbě a venkovský kostel jako odměna za snězený oběd na dětském nádobí. Před startem žertoval, že až se na dně všech misek objeví ladovský zvěřinec, bude na čase zařadit zpátečku.

Vrátil se do kuchyňky a prázdným kelímkem mávl nad odpadkovým košem. Fotobuňka fungovala, automat se otevřel a přijal plastový kelímek. Za okamžik ho vydávil na podlahu. Vydal přitom zvuk podobný nadávce. Muž kelímek zvedl, vypláchl a postavil zpět ke kávomatu. Kouknul na hodiny, bylo půl desáté, večer nebo ráno.

Vylovil z kapsy další žeton a vhodil ho do jukeboxu. Lodí zazněla melodie, muž si začal pohvizdovat, ztlumil světla, svlékl teplákovou bundu a přešel k oknu. Planeta byla zase o trochu blíž. Zul si trepky, stáhl tepláky a nahý se obul do bot, přišroubovaných k podlaze, uchopil rukama kožený popruh, visící ze stropu, a sevřel ho v zubech. Pomalými pohyby boků začal imitovat kopulaci a zíral velkým průzorem přímo na hvězdy a rudou planetu před sebou.

„Ženská se zakšíruje do trenažéru, předkloní se, já stojím za ní, vona při tom kouká na hvězdy, dálka, romantika, sex na dlouhý tratě, chápeš?“

Podíval se ke kuchyňce, dioda odpadkového koše modře blikla.

„Já si teď uvědomil, že celej život sem měl podobný holky.

Všichni jejich fotři byli vojáci.“

Odpadkový koš promluvil:

„Holky sou jako písničky na desku. Až když jich máš víc, můžeš udělat album.“

Muž v přišroubovaných botách zrychlil pohyby a zavřel oči.

Odpadkáč zakašlal:

„Ty seš takovej ten týpek, co chce bejt věčně pobavenej a myslí si, že vostatní sou tady proto, aby ho bavili?“

„Kávu si osladím o trochu víc, svý banjo naladím a pak už nic, vánoční svátky prožiju sám a pak si vrásky spočítám,“ rachotil jukebox. Muž usilovně přirážel proti oknu a blížící se rudé planetě.

„Rockeři sou hodný lidi. Jako Moraváci,“ bliknul odpadkáč diodou, mužovo sperma se rozplesklo na okně a stékalo od pólu k rovníku planety za oknem. Muž si utřel pot z čela, setřel sperma z okna do ručníku a rozpažil ruce vstříc planetě. Jukebox utichl, dioda odpadkáče v kuchyňce zrudla: „Malý cíle, malý auto, malý péro, malý prachy, malej táta, malá máma, malý město, malá země. Ale já sem tady! Jediný, co mě přesahuje, je bůh a nevěry mojí ženy!“

Muž odešel do koupelny. Zmuchlané tepláky nesl pod paží, z kapsy vyndal žetony a tepláky nacpal do automatické pračky. Vhodil žeton a nahý se posadil na podlahu. Pozoroval, jak se buben plní vodou a prádlo se otáčí. Zaslechl šumění listí v korunách stromů, kroky v písku, dětské hlasy. Parkem přicházela rodina se dvěma malými dětmi. Děti se rozběhly k dětskému hřišti. Pršelo.

Z kuchyňky se ozval hlas:

„Kdy já byl se svojí ženou naposledy pár hodin o samotě, to už sou roky. Musím se jí zeptat, jestli to náhodou nějak nepoznamenává náš vztah.“

Muž poslouchal šumění vody v pračce, pak vstal z podlahy, napustil vodu do kýblu, popadl koště a namočil hadr. Nahý procházel lodí, vytíral podlahy, hadr pečlivě vyždímal a několikrát vyměnil vodu. V kuchyňce nadzvedl odpadkáč a vytřel pod ním. Odpadkáč mu zahulákal do obličeje:

„Nejlíp je chlapovi, když mu je dvanáct, to mu stačí trenky, holiny a klacek. A vidíš, čtyřicet na krku a sme na tom stejně. Neutěšuj se, že dospělý ženský oceněj, že neměníme názory, že nás doba nesemlela. Sme vypelichaný a není nám dvacet!“

Muž vylil špinavou vodu do záchodu, opláchl si ruce a přešel do ložnice. Oblékl si pyžamo s monogramem.

Odpadkáč drmolil:

„Jo, já mám taky každý ráno problém říct: svítí slunko, vylez z tý postele s úsměvem ve tváři.“

Muž zavřel dveře, posadil k šachovnici a do šachových hodin vhodil žeton. Hodiny začaly tikat, hlas z kuchyňky byl tlumenější:

„Mám právo bejt nasranej na ty mladý chytráky, co nic neuměli, nikam to nedotáhli, takže zůstali doma a teď píchaj moji ženu, já nebudu nikomu odpouštět, ať odpouští bůh, tady nejsme v Indii!“

Muž táhnul figurkou, hodiny cvakly.

„Tak mě napadá, že chyby mají tendenci se vršit. Z toho plyne teorie chyb, podle který jedna chyba plodí další chyby až do úplný zkázy. To ale může znamenat, že naopak dobrá rozhodnutí se přitahují a vážou na sebe další dobrá rozhodnutí. Což je nejspíš další vršená chyba. Chtít úspěch je nebezpečnější než chtít mít byt.“

Hodiny cvakly a zastavily se. Muž sáhl pro žetony, ale v ložnici už žádné nebyly. Na dně plastové misky pískal na píšťalku kozel Bobeš.

„Dělal jsem vedoucího stavby dětskýho hřiště. Přijely frustrovaný ženy ze Západu, zaplatily za to, že můžou někde v Čechách stavět harantům hřiště. Ta naše republika, to byl domov radosti pro bohatý paničky ze západní Evropy, který ve skutečnosti nechtěly stavět hřiště harantům, ale chtěly poznat život s opravdovým chlapem, co se drbe na koulích, krká a prdí, víkend za 1000 euro, slevy při hromadným zájezdu: Pro ty, který pálí dobrý bidlo s měkkým i…“

Muž vyšel z ložnice. V hlavní kajutě bylo v misce ještě dost žetonů. Odpadkáč v kuchyňce mlel:

„Jednou zbyl na prostěradle krvavej flek. Tak sem ho polil kávou. To je recept jak do receptáře! Měl sem jenom dvě prostěradla a ta moje si je obě dobře pamatovala, takže sem to prostěradlo nemohl vyhodit, to by bylo nápadný, chápeš?“ Ocelová kulička prudce narazila do stěny stroje a propadla mezi pákami, muž praštil pěstí do zprohýbaného plechu a nacpal do forbesu další žeton. Žetonů měl tolik, že mohl hrát forbes celou noc.

„Na vojně byl děsně milej, ale smutnej kluk, úplně jako ty, a prej nikdy nechodil s holkou. Jednu miloval, ale vona ho nechtěla. No asi ti došlo, že sem ji píchal tou dobou já. Ale to sem mu neřek. Moje psycholožka si poslechla tenhle příběh a řekla, že když lidi ztratili víru v boha, začali věřit v ideálního partnera, a že já sem neudělal nic špatně. To se mi ulevilo. Musíš mít furt nějakou kundu v sádce připravenou, to je jako finsky, co? Kunda v sádce. No a pak stačí zalovit a nějakou si vytáhneš. Úplně stejnej jako ty, takovej slušnej.“

Kulička forbesu znovu propadla mezi pákami. Muž otočil hlavu za hlasem z kuchyňky, pustil forbes a šel k odpadkovému koši, oči nespouštěl z diody, která blikla:

„Já sem jednou souložil uprostřed strahovskýho stadionu, v noci, sami na tý obrovský ploše, představoval sem si, že tribuny sou plný podvedených manželů.“

Muž nakopl odpadkáč, dioda zhasla. Muž hodil žeton do kávomatu, postavil pod trysku vymytý plastový kelímek a pozoroval proud hnědé tekutiny. Ruka se mu trochu třásla. Do kuchyňky vešli kocour Mikeš s Nácíčkem, zkroutili muži ruce za záda a zatáhli ho na záchod. Zamkli dveře, Mikeš mu podržel hlavu v míse, Nácíček začal hajlovat, ukazoval muži správný úhel zdvižené paže. Mikeš vrazil muži pár facek, takže pochopil, že odpor je marný, a brzo se dostal do aufru. Po nějaké době, strávené v pozoru s mokrou hlavou a vztyčenou paží, si uvědomil, že je na záchodě sám, a vrátil se ke kávomatu. Káva v plastovém kelímku vystydla a dioda odpadkáče zase blikala:

„Nejlíp prej píchaj slepci, sou haptičtí. Vím to, protože moje holka byla jejich cvičitelka. Vona nepíchala slepce, ale ty vostatní cvičitele. Vono je hrozně ponižující, když tě v souboji o dívku porazí cvičitel slepců v kostkovaný košili, volnejch kalhotách a sandálech dlouho do podzimu. To sou týpci s vousama, co brojej proti drogám, a pak na mejdanu nalitý somrujou jointa a hrozně rychle ho šlukujou, jako bys jim ho chtěl ukrást.“

Muž vhodil žeton do kávomatu a vložil kelímek pod trysku, káva prýštila do plastového kelímku, muž sledoval hnědou tekutinu, pak vzal plný kelímek a posadil se na odpadkový koš. Usrkl, polkl. Zavřel oči. Uslyšel déšť. Jemné mrholení, dopad kapek do trávy, dětský smích na dětském hřišti. Odpadkáč zachrochtal:

„Některá to umí tak, že se musím v duchu ptát, kde se to naučila. Já myslím, že to dělají citem – vcítí se do tebe. Ta moje udělala jazykem naplocho takový pohyby, pak zpomalila, pak udělala nějakej trik a já minutu myslel, že my slejzaj nehty.“ Muž se nehýbal, seděl na odpadkovém koši se zavřenýma očima a procházel se parkem, pozoroval rodinu, malé děti se přetahovaly o velké průhledné deštníky.

Zářivky v lodi zablikaly. Rozezněla se siréna a po chvíli zase zmlkla. Muž se podíval na odpadkáč. Vstal a mávl nad ním rukou. Dioda neblikla, koš se neotevřel. Bylo ticho, loď pracovala v automatickém režimu, mířila přímo k cíli. Zbývalo pár hodin. Muž dopil kávu, kelímek postavil na nehybné víko odpadkového koše a šel do koupelny. Osprchoval se a oholil. Ze skříně v ložnici vytáhl čistou teplákovou soupravu a oblékl si ji. Vzpomínal na ženy, které v životě miloval, pokoušel se vybavit si jejich tváře a jména.

V kuchyňce cvaklo víko, ozvalo se dávení a zvuk kelímku, kutálejícího se po podlaze:

„Já bych nejmíň s polovinou holek, se kterejma sem spal, podruhý spát nechtěl. Kdyby se tady ale sešly najednou, uvařil bych nám kafe a kecali bysme o životě, o dětech, o manželích, pak bysme šli vedle do ložnice a dali si opáčko…“

Muž se díval do zrcadla a upravoval si límeček teplákovky. Legrační poslední přání. Na oslavu narozenin se sjíždějí bývalé milenky. Doma to nějak omluvily u rodin, něco si vymyslely, že jedou na třídní sraz třeba, ty osamělé to mají jednodušší, nemusejí nikomu lhát, jen nakrmí kočky a zalejou kytky, kdyby se víkend protáhl. Jedna pracovala ve skladu jako kontrolorka kvality, manuály ke zboží překládala pomocí webového vyhledávače ,Vaše oči září… Your Eyes September‘. Její muž s ní měl prý krásný vztah.

Žárovky zablikaly, světla v lodi zhasla, blízkost planety zahalila loď do rudého nádechu. Byl čas rozloučit se. Přešel do kuchyňky. V kapse měl poslední žeton. Sebral z podlahy plastový kelímek, klekl si k odpadkovému koši a díval se do jeho diody. Blikla a zhasla. Vaše oči září, napadlo ho a usmál se. Tohle už nikdy své ženě neřekne. Žádná opravdová žena to stejně nebyla. Pomalu mávl kelímkem nad odpadkáčem, ale ten se neotevřel. Dal si žeton pod jazyk a posadil se vedle koše. Zase uslyšel jemný déšť a šumějící listí stromů. „Čekali sme dítě, mý otcovství popřela a manželovi řekla, že děcko je jeho. Nevydržel sem v parku koukat na spokojenou rodinu, chtěl sem bejt co nejdál, tak sem se přihlásil na tuhle cestu. Pak se něco rozbilo a zůstalo to rozbitý, za chvíli se zaryjeme do rudý planety jako spermie do vajíčka a o tomhle mým zásahu konečně budou všichni vědět.“

Vzal odpadkový koš do náruče a odešel na můstek. Posadil se do křesla, koš si dal na klín a díval se ven, až hvězdy zmizely a rudá planeta mu zakryla výhled.