Znění tohoto textu vychází z díla Konec básníků v Čechách... tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím XYZ ve spolupráci s nakla­da­tel­stvím BETA v roce 2004. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

 

§

Text díla (Ladislav Pecháček: Konec básníků v Čechách…), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

 

Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

 

Verze 1.0 z 16. 4. 2018.

  

OBSAH

INTERLUDIUM.... 6

KAPITOLA I. 7

KAPITOLA II. 15

KAPITOLA III. 19

INTERLUDIUM.... 22

KAPITOLA IV... 23

KAPITOLA V... 27

INTERLUDIUM.... 31

KAPITOLA VI. 33

KAPITOLA VII. 37

INTERLUDIUM.... 44

KAPITOLA VIII. 46

KAPITOLA IX.. 49

KAPITOLA X.. 53

INTERLUDIUM.... 57

KAPITOLA XI. 58

KAPITOLA XII. 61

KAPITOLA XIII. 68

INTERLUDIUM.... 72

KAPITOLA XIV... 74

KAPITOLA XV... 77

KAPITOLA XVI. 80

KAPITOLA XVII. 83

INTERLUDIUM.... 85

INTERLUDIUM

V kosmu platí zákon, že tělesa se od sebe vzdalují tím rychleji, čím více jsou od sebe vzdálena. Nevím, jestli ten zákon platí v kosmu, vymyslel ho pan Hubble, ale zdá se, že platí beze zbytku mezi lidmi. Vzdalují se jeden druhému, za čas jsou od sebe několik světelných let, ačkoli bydlí na stejné chodbě. Naše přitažlivá síla je tak nepatrná, že se nám daří k sobě připoutat jen věci podružné a hloupé, zatímco důležité nám unikají a mizejí v časoprostoru tím rychleji, čím dříve se staly. Tak se nepřetržitě vzájemně opouštíme, loučení jsou dojemná a návraty plné překvapení.

Zapomeňte, co jste četli, je to příliš vznešené. I mně stejně jako vám stačí vědomí, že budu pro dnešek ovlivněn brázdou vyššího tlaku nad střední Evropou, že geomagnetická aktivita je minimální a všechny silnice jsou sjízdné. Zůstal jsem sám. Píšťalka mě opustila. Ještě se oholím a pak, jak se vtipně říká, vzhůru dolů. (Ha, ha.)

KAPITOLA I

Už jsem byl oblečen do bílého a nesl z nemocniční kantýny mléko a dva rohlíky (ujídám cestou), když u brány zastavil osobní automobil. Vystoupil Kendy, technik s kamerou a Sylvie. Kameraman začal točit, jen se dotkl nohou země, a Kendy s tou ženskou se hnali za mnou.

– Hej… Štěpáne… počkej! Přicházíme s dobrými úmysly.

Zastavil jsem. Svět je přecpán lidmi s dobrými úmysly. Nejdřív jsem si nemohl vzpomenout, odkud tu ženskou znám, ale pak se mi rozsvítilo. Před mnoha a mnoha lety, někdy v prvohorách, nám hrála lesní pannu v Lucerně. Moc se nezměnila, a jestli ano, tak k lepšímu. Tenkrát pracovala jako kelnerka u Beránka.

– Pamatuješ na ni? – haleká Kendy. – Vůbec se nezměnila. Ale ty ses taky nezměnil.

Kameraman točí, žvýkám rohlík. – Na někom to není vidět. – Žánrové obrázky. Kolem projíždí auto s bednami, na nichž je nápis SIEMENS. Komín nemocniční kotelny, houkající sanitka, babička o holi. Neznámý otec nese hrdě z porodnice dítě. Hihňající se skupinka mladičkých sester. Ty jsou všude. Všechno je všude. Nechápu, proč přijela televize právě sem.

– Pro koho děláš? – zeptal jsem se.

– Pro každýho, kdo zaplatí, – odpověděl. – Viděl jsi někdy pořad Ká plus Ká? Kamera a konfrontace?

– Já se na televizi moc nedívám. Obvykle u ní usnu.

– Hi, hi… já taky usnu u všeho, – připojila se Lesní Panna. – Kde tady najdeme ředitelství?

Ukázal jsem rohlíkem směr.

– Nevyhodí nás pan ředitel? – zeptal se lovec senzací na volné noze.

– Myslím, že ne, rád se předvádí.

Sylvie odkráčela na vysokých podpatcích k ředitelství.

– Prosím tě, jak jsi k ní přišel? – vyzvídám.

– Ále… potřeboval jsem prachy do začátku, tak jsem ji přemluvil a natočil s ní takovej… no, měkkej pornáč. Náklady nulový, kromě toho, že jsem si s ní musel huntovat tělo, všechno klapalo, jenomže to nikdo nekupoval. V týhle branži je šílená konkurence. Když jsem spatřil ty obrázky, pochopil jsem, že všechny práce od konkurence jsou lepší než moje nesmrtelný dílo. Nedovedeš si představit, jak takováhle celkem příjemně plnoštíhlá ženská na obrazovce nakyne. Já jsem měl, člověče, najednou dojem, že jsem natočil pohádku Hrnečku, vař.

– Takže…? – čekám na pointu.

– Takže vložila do firmy kapitál a převzala oddělení pro styk s veřejností. Ten přímo zbožňuje.

– Jsem rád, že dobro, jako obvykle, zvítězilo. Stavte se odpoledne, bydlím na ubytovně.

– Bude vaječnej mejdan? – naráží Kendy na staré časy.

Rozpřáhl jsem ruce. – Jó, pánové, s vejcema je konec.

– Teď prej se platí výhradně šekem…? – řekl za kamerou chlápek, z kterého jsem viděl jenom jedno oko.

Kolem projelo třetí nákladní auto s bednami SIEMENS.

– Jsem zvědav, kdo to zaplatí. Stát dává málo, obce jsou chudé, pojišťovna je limitovaná a občanovi je to jedno.

– No vidíš, – usmál se Kendy, – třeba nám právě na tohle pan ředitel odpoví.

V kapse mi zapípal pageing. Vypuklo fádní dopoledne v nemocnici na malém městě.

 

V deset hodin se objevil ve dveřích ambulance řidič sanitky v placaté čepici a v bílém plášti.

– Přivez jsem vám pacienta.

– Kde je?

– Ve voze.

– Tam mu nepomůžeme. Přivezte ho sem.

– Hm…, – ošívá se řidič, – jenomže von nám cestou umřel.

– Mrtvoly nepřijímáme! – zazpívala sestra a stáhla řidiči čepici přes oči.

Zvedl štítek, přešlápl a podrbal se na hlavě. – Tak já ho dám na patolku, – rozhodl.

– Václave…, – připomínám vyčítavě, – jako byste nevěděl, že na patologii můžete dát tělo až za dvě hodiny.

– Co mám teda dělat? – zeptal se bezradně.

– Víte co? – Naše zraky se setkaly. – Zkuste s ním jezdit ještě dvě hodiny po městě.

Podobné komplikace mě vyhledávají denně. Nevím, jak mám odpovídat takovým lidem. Nechci jim ublížit. Chci odlehčit situaci, a tím ji ztížím.

Na inspekční pokoj přišla babička o dvou francouzských holích. Slušně požádala, jestli bych nemohl zavolat na arciděkanství, aby se dostavil někdo, kdo by jí mohl dát předposlední pomazání. Pokud jsem mohl posoudit, smrt jí nehrozila. Považoval jsem přání za neškodnou libůstku a zavolal na faru. Po delším telefonickém rozhovoru s du­chovním jsem se dotyčné paní pokusil vysvětlit, že každé poslední pomazání je poslední, i když samozřejmě nemusí být poslední. Těžko lze vysvětlit něco, co jste sami pochopili špatně. A to nemluvím o důvěře.

Řešit takové problémy nás na fakultě neučili, nematuroval jsem z toho a maminka mě k tomu nevychovala. Já vím, záleží na inteligenci. Ta ale musí být na obou stranách.

Během pracovní doby jsem byl nucen třikrát přejít kolem ředitelství (normálně tam nepáchnu), a vždycky jsem slyšel pana ředitele, jak trpělivě opakuje na kameru a na mikrofon: Metamorfóza státního zdravotnictví na veřejné představuje komplikovaný proces, jehož urychlení nebo naopak zpomalení by mohlo přivodit kolaps.

Jsem zvědav, komu Kendy tenhle šot prodá.

Jakmile přijdu z práce domů (na ubytovnu), jsem obvykle tak utahaný, že si chvilku zdřímnu oblečený. Několikrát se mi podařilo spát až do rána. Tentokrát mě vzbudil Kendy a jeho spolupracovníci.

– Člověče, podnikatelé tvrdě pracujou, a ty si tady chrápeš…?

Po několika minutách jsem si vzpomněl, že jsou pozváni. Kendyho bych klidně ignoroval, ale k těm dvěma se musím chovat slušně. – Promiňte, jsem po službě. Kromě toho se mi zdálo, že dělám maturitu. Jestli se neurazíte, mám tady jen čaj a chleba se sádlem.

– Vy nevěříte na cholesterol, pane doktore? – zeptala se Lesní Panna.

– Na váš ano. Na svůj ne.

Postavil jsem na čaj a namazal čtyři chleby sádlem s rozemletými škvarky. Nikomu to nevadilo. Stejně jako já, žádný z nich nevěřil na svůj cholesterol.

Kendy se neomaleně rozhlížel po pokoji. Spatřil, jako na všech ubytovnách, stůl, židli, skříň, postel, noční stolek a poličku na knihy, to všechno dvojmo. Jedna postel byla opuštěná a na ní se štáb usadil.

– Když jsem byl naposled doma, slyšel jsem, že tě Píšťalka opustila.

– Tos nebyl doma nejmíň rok.

– Naposled se o tom hovořilo v kosmetickém salónu před rokem, – potvrdila Lesní Panna. – Od té doby jsem o tom neslyšela.

Kendy znovu kriticky zhodnotil místnost. – Ani se jí nedivím. Blbá nebyla…

Skočil jsem mu do řeči. – Byla inteligentní, pěkná, ale neuměla žít bez centrálního plánování.

– S ženskou je to jako s filmem, – poznamenal kameraman s plnou pusou, – jak je přehnaně inteligentní, je to k nevydržení.

– Igore, ukaž mu to! – nařídil Kendy.

Kameraman připravil BETACAM a na maličkém monitoru naskočil obraz. Spatřil jsem našeho pana ředitele v kvádru a s kravatou.

Metamorfóza našeho zdravotnictví představuje komplikovaný proces, jehož urychlení nebo naopak zpomalení…

– Furt stejný kecy, – potvrdil kameraman můj odhad a zrychlil posun obrazu. Pan ředitel rychle mával ručičkama, rychle špulil pusinku a rychle hovořil. Naštěstí bez zvuku.

– Hezkej člověk, ne? – řekla Lesní Panna.

– Jo, – zabručel kameraman, – jako pes by byl docela fotogenickej.

– Nechte těch keců! – napomenul Kendy. – Zpomal!

Obraz zvláčněl, zvláčněl i pan ředitel. Máme naštěstí čtyři zdroje financování: stát, obce, pojišťovnu a občana… čili… čili…

– Po koření čili bude váš úd čilý, – zaveršoval kameraman a zrychlil posun. – Dobrý, ne?

– Hele, starej se vo vobrázky! – naštval se Kendy. Určitě tušil, že tenhle příspěvek nepůjde na dračku ani v místním kanále.

– Už jsem to říkal jednou a řeknu to zas, – neudržel jsem se. – Stát se nepředá, obce jsou chudé, pojišťovna je limitovaná a občanovi je to jedno. Čili…

– Po koření čili…

– Ticho…, – zařval Kendy.

– Pssst! – zašeptala Lesní Panna. – Umělec dostal nápad.

Nemohl jsem tomu věřit, ale Kendy měl skutečně přemýšlivý výraz. – Neprodáme, jo? – řekl. – Utrhnou nám ruce! – Otočil se ke mně. – Prosím tě, moh bys mi to říct ještě jednou na kameru?

– Co blbneš… proč?

Záhadně se usmál. – Jak je mým zvykem, udělám z tebe hvězdu.

Jak je mým zvykem, nakecal jsem toho spoustu. Umělci odjeli, těžko bych vzpomínal, co jsem řekl a proč, tím méně na kameru.

Po několika dnech jsem měl službu na interně. Kráčím po chodbě a přivábí mě výbuch smíchu v jídelně, kde chodící pacienti sledují televizní program. Vstoupím dovnitř, zůstávám stát u dveří. Na obrazovce náš pan ředitel. Hovoří přesvědčivě, usmívá se laskavě (koneckonců je lékař), gestikuluje s převahou.

– peníze chybějí na celém světě. To, co chybí nám, je schopný management.

Hrůza. Zjišťuji, že další, kdo promlouvá k televizním divákům z obrazovky, jsem já sám, Štěpán Šafránek, v ruce mléko a rohlík.

Mám takovej dojem, že tady se ještě neví, co to je.

Replika je střižena perfektně a smích auditoria v jídelně to potvrzuje. Do souboje se vložila Lesní Panna ze studia.

Zajímavé, že? Ptali jsme se dál.

Znovu ředitel: Metamorfóza státního zdravotnictví na veřejné představuje… atd.

A znovu já a opět neomylně: Ten se rád předvádí… A koušu rohlík.

Chechtot mezi pacienty vzrůstá. Lesní Panna na obrazovce potvrzuje s mikrofonem v ruce pocity diváků v naší vlasti.

Měli jsme stejný dojem jako mladý lékař, jehož jsme vyrušili po službě, nicméně pan ředitel nám vysvětlil, že…

To víte, všichni se učíme za pochodu.

Je tomu skutečně tak? Pochybuje Lesní Panna.

Já nevím, polykám rohlík, na někom to není vidět.

Následuje salva smíchu. Jeden pacient zůstal vyčerpaně ležet u dveří a sestry jej šetrně odvedly na lůžko. Mám nepříjemný pocit, že za zhoršení jeho zdravotního stavu můžu já.

Ředitelův úsměv na obrazovce neuvadá. Letos jsme například koupili digitální tomograf… máme dvacet milionů dluhů…

Střih na nákladní auto s bednami SIEMENS, po něm můj lakonický komentář: Jsem zvědav, kdo to zaplatí.

Do jídelny přicházejí další pacienti přivábení smíchem.

Naštěstí máme čtyři zdroje financování, neutuchá ředitel v chorob­ném optimismu.

Následuje moje věta speciálně pro kameru a po ní ředitelova prognóza:… zdravotní pojišťovna konečně umožní našim dělníkům medicíny, aby se stali také podnikateli.

Je na komentátorce, aby vysvětlila ‚normálním lidem‘, o čem byla řeč. Co k tomu dodat, vážení přátelé. Zdravotní pojišťovna tedy definitivně odkázala příběhy o podplácení lékařů alkoholem, penězi a čerstvými vajíčky do oblasti prehistorie.

Mohl by to být konec, ale není, ještě ne, poslední slovo na obrazovce patří mně: Jó, pánové, s vejcema je konec.

A to je také poslední slovo dnešního příspěvku pravidelného pořadu Ká plus Ká, tedy kamera a konfrontace. Těšíme se na shledanou za týden.

Pacienti se na mě ohlížejí. Smích jednoho z nich nebere konce, přechází v moribundní chechtot, sípání a bezdeší. Muž modrá.

– Kyslík! – volám na sestru.

Neznámý skeptik v erárním pruhovaném pyžamu dodává vyčítavě: – A pak, že humor léčí…

Uvědomil jsem si celou hroznou moc sdělovacích prostředků, zvláště televize. Každá moje replika, kterou Kendy do ředitelova projevu rafinovaně prostřihl a která se původně vztahovala k docela jiným situacím, dělala z mého nadřízeného, původně nezdolného optimisty, stále většího a většího blbce. Bylo to nefér, ale bylo to zábavné. V životě bych nepřiznal, že jsem byl spokojen.

Prožil jsem několik hodin příjemné popularity. Neznámé rodiny na ulici mě ukazovaly svým dětem, mladé dívky se chichotaly, otáčely a pošťuchovaly se se slovy: – Hele, to je von…, – Pacient, u něhož došlo k synkopě, druhý den prohlásil, že kdyby věděl, o jaký pořad půjde, televizi by v žádném případě nesledoval, poněvadž od poslední předvolební kampaně má lékařem zakázáno dívat se na veselohry. Vrátná u brány mi rozjařené sdělila, že táta se doma smál tak, až spolk zuby, a že už je po operaci. Nechal jsem ho pozdravovat. Pobyt na výsluní netrval dlouho. Sestra na inspekčním pokoji zvedla telefon a řekla: – Máte jít k panu řediteli.

Náš rozhovor jsem si nedovedl dost dobře představit, ale jedno jsem věděl jistě: s největší pravděpodobností mi neřekne, že se smál tak, až spolkl zuby.

– Ten zábavný pořad v televizi, v němž jsme oba účinkovali, se vydařil, nemyslíte? – zahájil ředitel rozhovor.

Něco jsem opatrně zamumlal a zdvořile přikývl.

– Už dlouho jsem se tak nepobavil, – pokračoval ředitel, našel v zásobníku disketu a vložil ji do počítače.

Mlčím a čekám, odkud přijde hlavní úder.

– Ale kvůli tomu jsem si vás nepozval…, – Konečně se vlámal do programu a našel mě v registru hříšníků. – Dozvěděl jsem se, že jste řidiči sanity nařídil, aby jezdil s mrtvým tělem dvě hodiny po městě. – Odvrátil se od obrazovky a zvedl brýle.

– Pane řediteli, – vykrucuji se, – já vám přísahám… neměl jsem tušení, že je to takovej vůl…

– Mírněte se. Jde o starého poctivého pracovníka, který nechce přijít o místo. Dále mi volal pan vikář z arciděkanství, že snižujete vážnost církve. Co mi k tomu můžete říct?

– Vůbec nic. Vidím, že informátoři pořád fungujou.

– To víte, – usmál se, – nový šéf potřebuje nové informátory.

– Nebo staré informátory s novými informacemi.

– I když připustím, – zamyslel se ředitel, – že informátory jsou obvykle stále titíž lidé, nemohu dost dobře přehlédnout, že ve vašem případě jde přímo o informační explozi. Mám tady například opakující se hlášení o vašem… řekněme zvláštním vztahu k pacientům. Sebekriticky přiznejte, že ten televizní pořad vám na popularitě nepřidal.

– Vám taky ne, co? – poznamenám, poněvadž nemám co ztratit.

– Přejděme k věci. – Vstal a zpřísnil tón. – Máme hodně lůžek. Hodně lůžek znamená hodně personálu. Hodně personálu hodně prostředků na mzdy. O co více prostředků na mzdy, o to méně prostředků na provoz… Stačíte mě sledovat?

– Pohodlně, pane řediteli, – odvracím se od okna, za nímž se neomaleně připomíná jaro, – kdy si představujete, že bych měl odejít?

Můj šéf si nepředstavoval, že to bude mít tak snadné, a viditelně se mu ulevilo. – Pozítří je prvního. Máte ještě nárok na pět týdnů dovolené z loňska a nezbytné volno na hledání nového místa. Myslíte, že se dohodneme?

– Myslím, že už jsme se dohodli. – Podepisuji připravený doklad o rozvázání pracovního poměru, který mi ředitel okamžitě přisunul. Vstávám a jdu ke dveřím, trochu smutně, aby se neřeklo.

Ředitel mě doprovází. – Mzdu vám pošleme poštou. Nic vám nebrání vyzkoušet si nové legrácky a manažerské schopnosti jako soukromník. Jestli vám mohu poradit, vraťte se tam, odkud pocházíte, lépe si vybudujete klientelu. – Podává mi ruku a loučí se vpravdě dojemně: – Škoda, měl jsem vás rád.

Otáčím se ve dveřích. – Já vás taky, bděte.

KAPITOLA II

Když se člověk někam vrací, jako by trošku umřel. Dorazil jsem do svého rodného města s krosnou na zádech, s cestovním kufrem na kolečkách a s malým lékařským kufříkem v ruce. Stejně oprýskané nádraží, stejně zarostlý perón, stejně odporná káva v nádražním kiosku. Místa největší zkázy zakrývají státní dráhy reklamou. Pop art, který moje generace nezná. Známé město, kde jsou lidé čitelní.

– Zájem? – U chodníku tiše zastavil opel s nápisem E I B CARS TAXI, telefonní číslo, dvě antény. Za volantem žvýkající mladík v baseballové čepici se stejnou firmou.

– Kolik to stojí na náměstí? – projevím nepřehnaný zájem.

– Ve dne za čtyřicet.

– Díky, – odmítám. Vytáhnu z kapsy samonavíjecí vodítko na psa, karabinku připnu k očku ucha kufru na kolečkách. Pak stačí kopnout do kufru správným směrem, zavazadlo ujíždí po chodníku a šňůra se odvíjí. Kufr zastaví, docházím k němu, šňůra se navíjí. Kopnu do kufru, šňůra se odvíjí… Teoreticky může trvat přesun libovolně dlouho, pokud kopete správným směrem. Poskytl jsem zábavu několika dětem snědé pleti a jedné třídě mateřské školky. Kufr mi dvakrát spadl do kanalizačního výkopu a o několik metrů posunul parkující kočárek s dítětem. Podařilo se mi vysvětlit mladé mamince, že nejde o únos. Taxikář kouří a jede za mnou krokem. Po dvou stech metrech jsem akci vzdal. Společně jsme naložili bagáž do zavazadlového prostoru opla a za sedm minut jsem byl doma. Dostal padesátku a velkoryse přehlédl, že by měl vrátit drobné. Popojel pět metrů a povídá: – Neviděl jsem tě nedávno v televizi?

– Ne, – odseknu, – to byl můj jednovaječnej bratr.

Podnikl jsem horolezecký výstup k našemu bytu a bylo mi jasné, že do další kapitoly života vstoupím s bohatými zkušenostmi, které se bohužel budou týkat úplně jiné epochy.

Tak jaký jsem, ač nemám nic,
však láska Tvá mi kyne vstříc,
a že mne voláš víc a víc,
Beránku Boží k tobě jdu.

Tyhle verše jsem nenapsal. Za dveřmi našeho bytu zní zpěv. Odemknu, sundám krosnu z ramen, kufr pošlu kopancem do komory a kufřík položím na staré místo. Jsem doma a vážně je mi, jako bych trošku umřel. Jenom jsem netušil, že mi k tomu budou zpívat.

Tak jaký jsem, oč mnohý mrak
můj kalí mír a víry zrak
a ducha svírá všelijak,
Beránku Boží, k Tobě jdu.

Knihy se vysypaly, zpěv ustal. V otevřených dveřích stojí moje milovaná matka se zpěvníkem v ruce a za ní vykukují hlavy tří sopranistek se zahleděným úsměvem členek sboru chrámu Petra a Pavla.

Matka pohlédne přes brýle na hromadu knih a řekne s úlevou: – Už jsem se lekla, že jsi zase přivez špinavý prádlo.

A než se za nimi zavřou dveře, jedna ze zpěvaček poznamená, aby mi udělala radost: – Viděly jsme vás v televizi. Moc vám to slušelo.

Tak jaký jsem, pln neřesti,
však zdraví, světla, radosti
v Tvém lůnu doufám nalézti,
Beránku Boží, k Tobě jdu.

Kdykoli přijedu domů, jsem přivítán výčitkami. Buď jedu příliš brzy (jak to, žes přijel… vždyť jsi tu byl minule…?), nebo příliš pozdě, nebo jsem nenapsal, nezavolal, nedal o sobě vědět, vezu nějak moc špinavého prádla, vezu nějak málo špinavého prádla, nevezu vůbec nic (?), jsem nějakej přepadlej, vypadám špatně atd.

Dnes je na programu rodina obecně, matka tuší, že se trochu vymykám. Tiše pláče a já nad ní nešťastně stojím. Vždycky když pláče kvůli mně, připadám si jako vyvrhel.

– Myslela jsem, že se dožiju vnoučat… že na ně budu šít… chodily by jako z cukru…

– Neplač, – chlácholím ji, – třeba by byly věčně upatlaný.

– Stejně se jich nedožiju, – plánuje plačtivě, – všude samá antikoncepce… – Náhle si otře oči a pohlédne na mě přísným okem. – Co jste si s Píšťalkou udělali? Snad jsi ji nebil…!?

– Nebil, – utvrzuji maminku ve svém humanismu, – ale někdy jsem měl chuť.

Skočila si do kuchyně pro kafe, a pak zvědavě a věcně pokračuje. – Paní Zelená říká, že jsi ji zapudil.

Snažím se vyvrátit starozákonní představy paní Zelené: – Nezapudil, maminko. Ona chtěla odejít a já… jsem ji pustil.

– Copak se to dělá? – rozčílí se máti, – pouštět vlastní ženu? Tak krásně hrála…

Taky jsem si skočil pro kafe. – Hrála hezky, ale za prvé nebyla moje žena a za druhé šla za hlasem svého srdce. – (Tomuhle by snad mohla rozumět.)

– Tos byl přece ty, hlas jejího srdce, ne?

– Původně ano, – vykrucuji se, – ale potom…

– Co potom?! – zpřísní matka. – Štěpáne, podívej se na mě!

Mlčím. Pak dostanu spásný nápad vyklouznout z nepříjemných otázek osvědčenou šaškovskou pózou. Poklekám na jedno koleno, levici vložím na srdce, jak praví klasik, a recituji jako shakespearovský herec.

Oh, matko, potom…
Já byl jen hlásek slabý,
co nepronikne k lásce dveřmi,
jež polstrovány mramorem a nudou,
k nimž ztracen klíč a navždy
vypnut zvonek.

Po takové kreaci obvykle matka chvíli ohromeně sedí s očima upřenýma do nekonečna přemýšlí, jestli mě v porodnici nevyměnili. Teď taky. Vzpamatovala se, přešla k šicímu stroji a řekla: – Víš, skoro bych se nedivila, kdyby ona tloukla tebe. – A ještě než začala šít, poučila mě: – Pamatuj si! Chlap, kterej veršuje, by měl včas přestat.

KAPITOLA III

Náměstí v našem staroslavném městě nad soutokem se na rozdíl od nádraží změnilo k lepšímu. Domy dostaly s novými majiteli čerstvý kabát, obchody jsou čisté a umyté a stará radnice, hrdá na svoji samosprávnou moc, vystrkuje k nebi měděnou střechu. Můžete se nechat vyfotit polaroidem, můžete si koupit langoše, hamburgry, vodu z alp­ského ledovce. Můžete, co chcete. Můžete zbohatnout i zkrachovat a nikdo vám do toho nekecá. Můžete si za to sami. Na rohu ulice sundavají na výsuvném žebříku zaměstnanci městského úřadu tabulku s ná­zvem ulice Fučíkova. Se zájmem sleduji historické změny v historické době. Čas náhražek skončil, a skončil i pro mě.

Na nádvoří nemocnice přibyly orientační tabulky, které větší část veřejnosti poněkud matou. EMERGENCY MEDICIN Dpt., HEALTH MANAGEMENT Dpt., SURGERY, DIRECTOR… Zjišťuji, že špitál vstoupil do Evropy. Direktor sídlí tam, kde sídlil. Vydám se ve směru šipky. K orientační tabuli přistoupila babička o holi a nasazuje si brýle. Na učitelku angličtiny na penzi nevypadá. Bude mít problémy.

Zaklepal jsem na dveře sekretariátu ředitele.

– Come in, – ozval se dívčí hlas za nimi.

Vstoupím dovnitř, v předpokoji supermladinká, boubelatá sekretářka. – How do you do, – hlaholím v místním dialektu.

– How are you, – odpověděla, pod nalepenými řasami podezíravý pohled. – Are you alone?

Přistupuji na hru. – Yes, but very important.

– I am sorry, we waited seven persons. Sit down and wait a moment, please. – Zmáčkla tlačítko a promluvila do interkomu. – Pane řediteli, jsou tu ti Američani.

– Kolik jich je? – slyším z amplionku hlas Milana Sahuláka.

– Jeden. Ale ňákej divnej. – Profesionálně se na mě usmála. Opětuji úsměv.

Ředitelův hlas: – Můžete ho připustit.

Otevřela polstrované dveře. – Go in, please.

Vstupuji do ředitelovy pracovny, kde mě před lety poslali za dobrou práci do Bezdíkova. Za stolem se ještě rychle češe nový ředitel Milan Sahulák.

– Hallo, – řeknu bodře americky.

– Hallo, – odpoví automaticky, pak se rozzáří, zarazí a promluví, jak mu zobák narost. – Těbůh… pocem… ty seš ten Američan?

– Ne, já jsem jeho tlumočník. On se šel vyčurat.

Milan s pochopením přikývl a zmáčkl interkom. – Ivetko, přineste kávu. Jo… až se ten Američan vymočí, ať jde hned dál.

Z amplionu se ozval Ivetčin zmatený hlásek: – Pane řediteli, on šel dál, ale nemočil.

Konečně pan ředitel pochopil, že šlo o nejapný (dejme tomu) žert. – Dobrý. Promiň. Tady na tý židli člověk rychle zapomene, že existuje taky ňáká sranda.

– Jak ses na ten flek dostal? (To mě opravdu zajímá.)

– Znáš mě, – postěžoval si. – Starej vůl. Naštvu se, něco řeknu pokud možno na co největším fóru, a oni mě hned do něčeho zvolí.

– To máš fajn. Já když něco řeknu, tak mě většinou odněkud vyhodí.

Ivetka přinesla v konvici kávu a nalévá. Rozkošná, mladinká, boubelatá. – Pane řediteli, chcete, abych tlumočila?

– Né… dobrý, – odmítá Milan, – ňák se s ním dohodnu.

– Nevěděla jsem, že umíte anglicky.

– Já doteďka taky ne, – řekl a vystrkuje Ivetku z ředitelny.

– Co jí říkáš? – zeptal se s úsměvem satyra, když za ní zaklaply dveře.

– Nevím… zdá se, že je to ten typ, co rychle stárne, – řeknu nazdařbůh, abych před Milanem nevypadal jako diletant.

– Jako auťák, – přikývl.

– Brzy bude tlustá, – dodám ještě.

– Pche…, – mávl rukou, – ta až bude tlustá, tak já budu mrtvej.

Na rozdíl od tlusté Ivetky se mi nedařilo představit si mrtvého Milana.

– Cos mi přines? – Otázka zněla formálně, pořád se ještě domníval, že jsem si přišel jen popovídat.

– Jdu dělat, – odpovím prostě.

– Co…? – lekl se.

– No… dělat jdu, – hýbám rukama, – pracovat.

– To jako kam?

– Sem… ne? Jak ti roste plat, tak se ti prodlužuje vedení.

Vstal, obešel stůl, krátce vyhlédl z okna a zase se vrátil. – V tom případě ty máš nejmíň dvacet tisíc měsíčně. Nebo si myslíš, že tady hostím nezaměstnaný kafem jen tak?

– Nejsem nezaměstnanej, – urazím se. – Ještě včera jsem pracoval. Jenomže ředitel tam byl hroznej vůl.

– Pamatuj si, – pokáral mě, – že i vůl si zaslouží úctu, když má funkci. – Odmlčel se a dodal: – Podívej se na mě.

Ani jsem se nemohl zasmát, v tom okamžiku jsem všechno pochopil.

– Nezlob se, ale fakt to nejde, – omlouval se Milan.

– Propouštíme sedm doktorů, respektive doktorek, abych byl přesnej.

– Budu dělat zadarmo, než se něco uvolní, – vyhrknu neprozřetelně. – Nebo jen za stravu a spát můžu na lékařským pokoji.

– To určitě… a odbory mě sežerou i s propisovačkou.

Chvíle ticha. Pak dostanu nápad a položím záludnou otázku: – Zřízence nepotřebujete?

– Ty hajzle! – ulevil si. – To víš, že potřebujeme. Ale máš nějakou cenu na trhu práce a nemůžeš jít pod ní. Dovedeš si představit ty palcový titulky v novinách? Ne! – rozhodl. – Stav se za půl roku, uvidíme. Některá z doktorek určitě otěhotní, no… a třeba někdo umře, dodal s nadějí v hlase.

Odcházel jsem z nemocnice zklamaný a rozčarovaný. U anglicky psané orientační tabule na nádvoří dosud stála dezorientovaná babička. – Mladý pane, – poprosila mě, ukazujíc na písmenka holí, – já špatně vidím. Nevíte, kde tady teď mají záchody?

– Pořád tam, co byly, babičko, – řeknu, – ale teď se to jmenuje dabl­jů sí.

INTERLUDIUM

Cena času roste přímo úměrně s množstvím práce, kterou za tu dobu nemůžete vykonat. Slogan o tom, že život není jen práce, který jsem kdysi horlivě hlásal, mi teď připadá jako rouhání. Nejsem samozřejmě nezaměstnaný, vybírám si pět týdnů dovolené s poměrnou částí letošní, ale pravděpodobně se tak cítím. Pučí ve mně sociální cítění se stejně postiženými. Mamince nemohu říci nic. Jsem nechutně frustrován a nemám nikoho, komu bych pošeptal něco hezkého, aby mi to oplatil.

Až se mi lásko ztratíš v prachu
až uvidím že kytky zvadly
budu tě čekat u všech vlaků
a batoh opřu o zábradlí

A pak jsem pochopil, že jsem na nejlepší cestě nechat se živit, že by se mi to třeba zalíbilo a litoval bych se tak mocně, až bych nebyl schopen živit se sám, a že proti té rakovině musím něco dělat.

KAPITOLA IV

Ráno se chovám postmoderně (jestli víte, co to je). Prostě normálně vstanu, normálně se umyji a vyčistím zuby a normálně se nasnídám. Mléko a rohlíky mám zažité. Chovám se tiše, aby mě máti neslyšela a mohl jsem nepozorovaně vypadnout z domu.

Jenomže cinkne hrnek nebo sklenička, v lednici se převrhne kompot, bouchnou dveře od kredence a následuje vyčerpávající dialog s matkou. Ještě rozespalý si musím dát pozor, abych neřekl, co nechci.

– Dobré ráno… – Z pozdravu je zřejmé, že se probudil úspěšný podnikatel.

– Ty jsi zaspal?! – (Pozor, máti něco tuší.)

– Nepatrně, – mumlám, – hned jsem hotov.

Matka se hrne k lednici. – Namažu ti chleba. Nemáš službu?

Milosrdně lhát vlastní matce mi nečiní obtíže. Odpovím, že až příští měsíc.

Přestane mazat chleba a podezíravě se diví. – Příští měsíc…?

– Jo, příští měsíc. Služby se rozepisují na měsíc dopředu. – (Zdá se, že už jsem ve formě.)

Matka je zřejmě spokojena, září hrdostí nad svým synem. – Jakej budeš mít plat? Dají ti víc, než jsi měl tam?

– Normální. – Snažím se vypadnout. Beru kabát, svačinu, rychle odcházím.

– Štěpánku, – upozorňuje mě, – pravou! Přes práh pravou!

Mávnu rukou, ale vykročím pravou, aby měla radost. Ověřil jsem si, že je to jedno.

Všední rána se podobají jedno druhému, ale neděle se vymkne a zazáří na růženci dnů jako drahokam. Nemusím nic předstírat, nemusím nikam spěchat a večer se tvářit upracovaně. Maminka si ráno nasadí klobouček, do necovaných rukaviček uchopí zpěvník, dojde na kramflíčkách k mé posteli a zatahá za deku. (Kdysi ji ze mne stahovala docela, to už si nedovolí.)

– Vstávej! Nemysli, že když je neděle, budeš se celej den válet v posteli. – Sáhne na židli, hodí po mně džíny. – Jak nebudeš aktivní, propadneš depresi. Ty konce znáš nejlíp. – Otevře okno. – V kuchyni máš čaj s vánočkou.

Házím džíny zpátky na židli, upravím deku do původní polohy. Po ránu jsem obvykle přesvědčen, že spánek představuje tu nejhezčí třetinu našeho života.

– Pojď se mnou do kostela, – škemrá máti, – chodí tam samá slušná děvčata.

– V kostele je slušnej každej, – řeknu ještě a definitivně propadnu depresi.

V pondělí ráno na rohu ulice připevňují dělníci na prázdné místo tabulky UL. DR. EDVARDA BENEŠE. Kolíčkují ceduli z vysutého žebříku, pracují pečlivě a pomalu. Pozoroval jsem je se zájmem (taky nemám co dělat), dokud mě nezačalo bolet za krkem. Pak jsem sklonil hlavu a spatřil Eiba v typickém oděvu podnikatelů. Jednu nohu měl na podstavci Stánku čističe bot, v ruce Hospodářské noviny a cigárko. Kdysi mi prodal první auto, kterého jsem se pak nemohl zbavit.

V čističi bot jsem poznal spolužáka Hanouska. Jako první se v osmé třídě chlubil, že měl pohlavní styk, nenosil svačinu a zlámal pravítko. Ničím nevynikal. Teď vyniká.

– Hele, – spatřil mě Eib, – mladý úspěšný lékař jde ke svému vozu a odjíždí do své soukromé ordinace.

Došel jsem ke dvojici. – Jdu shánět flek.

Eib si mě prohlédl a povídá. – Takhle…? Takhle oblečenýho tě nevemou ani ke dráze. – Vytáhl dvacku a podal ji Hanouskovi. – Vyčisti mu aspoň boty!

Položil jsem nohu na podstavec.

– Lepší nežli párek, houska, boty čisté od Hanouska, – vykřikl Hanousek a začal zručně ošetřovat moji zanedbanou obuv. Kožená obuv 4,90, semišová obuv 7,90, kombinovaná obuv 9,90. – Druhou! – poručil Hanousek a zvolal: – Na úspěšný den se chystá pouze obuv ráno čistá.

– Co blbneš, Hanousku…? – povídám.

– Nech ho, – řekl Eib. – Chce vydělat rychle milion a potom žít z úroků.

– Blbost, – řekl Hanousek. – Do mě se jednou zamilovala jedna ženská jenom proto, že jsem měl perfektně vyčištěný boty. Byla úplně vedle, tak jsem přišel na to, že dokonalá bota zvyšuje sex­‑appeal. – Nadechl se a znovu oslovil celé náměstí: – Váš čistič po půlroční stáži v New Yorku opět doma!!!

– Jasný, – poznamenal Eib a složil noviny. – Baťa taky nezbohat na holínkách.

– Jestli má pravdu, – povídám Eibovi, – měl by taky prodávat prezervativy.

Hanousek odkryl víko plastikového kbelíku plného krabiček s kon­domy a zahalekal: – Zde najdete cestu k bezpečnému sexu!

Eib zaparkoval opla přímo pod značkou zákazu zastavení. Obdivuji nádherné bílé auto. – To je tvoje? Kdes vzal peníze?

– Peníze leží na ulici, stačí sbírat. – Podal mi navštívenku a ukázal hlavou na Hanouska. – Podívej, jak sbírá…

Bylo mi všelijak. Pohlédl jsem na své vyčištěné boty a měl jsem dojem, že jsem udělal něco špatného. Při čištění jsem se dokonce rozhlížel, jestli mě někdo nevidí, a měl jsem nutkání každému kolemjdoucímu vysvětlovat, že já sám bych si pochopitelně boty vyčistit nedal, že to zavinil Eib, který také všechno platí. Rozumíte tomu?

Eib usedl za volant, otevřel dvířka a pozval mě do vozu. – Zařizuješ soukromou ordinaci?

– Nemám peníze.

– Musíš to rozjet ve velkým. Nebo chceš vypadat jako usmolenej živnostníček?

– Jsem lékař, – řeknu hrdě.

– Tak vidíš. Dám ti pár tipů.

Obchod byl vybaven přepychově, u pultu množství kupujících, pohledný dívčí personál oblečen v bílém. Na poličkách čaje, bylinky, léčivé sirupy, léčivý alkohol, vláknina, vločky třiceti druhů, vše z dovozu a v dokonalé ambaláži.

Eib mě představil panu Weisovi. V bílé kanceláři nalil Weis tři panáky černé tekutiny, připili jsme si na mužnou sílu.

– Vás mi posílá samo nebe, – drmolil Weis, – potřebuji odborníka. – Chtěl jsem něco namítnout, ale nepustil mě ke slovu. – Já vím, já vím, vy doktoři máte málo času… ale kdybyste sem zaskočil každý den po práci na tři… na dvě hodinky, dal bych vám…, – vteřinu zaváhal, než vyslovil cifru, – sedm tisíc měsíčně. Co?

Nasucho jsem polkl.

– Já vím, já vím, – omlouval se Weis, – žádnej peníz, ale mohl byste vložit kapitál, podílet se na zisku atakdále, že ano…

– Co bych měl dělat? – vypravil jsem ze sebe.

Weis odložil skleničku na stolek, aby mu nevadila ve výkladu. – Maličkost. Sledujte mě. Tadyhle na dveřích cedulka MUDr., že ano, v krámě tyčinky z ovesných vloček. Přijde milostivá a neví, jestli si má koupit ovocnou, nebo ořechovou. Proč? Není informovaná. Pošlu ji za vámi, že ano, a vy jí poradíte tu, kterých máme víc nebo která je dražší. Žádná věda, riziko nesu já. A to nemluvím o kosmetice.

– Ale já tomu nerozumím, – namítnu chabě.

– Tady tomu nerozumí nikdo, – shovívavě se usmál Weis, – o co jde? Stačí číst prospekty.

Myslím na matku, která by takovou degradaci nepřežila.

– To bych měl prodávat v krámě?

– Vole, – šeptal Eib, – prodávají holky. Ty budeš expert.

– Tak co, plácneme si?

Už nevím, proč jsem se vymluvil, že mám víc nabídek, ale určitě se ozvu. Na odchodu jsem zaslechl Weisovo povzdechnutí: – Můžete mi věřit, pane Eibe, tyhle lidi, co jsou v balíku, si nedovedou vážit poctivé práce.

KAPITOLA V

Matka stála v pokoji před zrcadlem a měla na sobě oděv, v němž jsem ji ještě nikdy nespatřil. Béžový kostým se šňůrami a hnědý baret. Vůbec nikoho jsem v něm nespatřil. Prohlížela se, točila, vystrkovala ňadra, stoupala na špičky a dlaněmi hladila siluetu boků. Všimla si mě v zrcadle.

– Co mu říkáš? Musela jsem ho povolit.

– Co to je? – ptám se.

– Sokolský kroj. – Matka marně zastrkuje břicho. – Je to možný, že tvoje babička byla tak hubená?

Dojdu až k ní a táži se znovu: – Na co to je?

– So­‑kol­‑ský­‑kroj, – artikuluje přehnaně máti, aby mi přiblížila podstatu oděvu. – Bude oslava sto dvacátého pátého výročí založení Sokola v Hradišti.

– To nemůžeš pamatovat, – poznamenám a chci odejít.

Matka uchopila na stole ležící knihu a chtěla mě majznout.

Chytil jsem ji za zápěstí a ruka s knihou zůstala ve vzduchu. – Ne, maminko, ne, – pokáral jsem ji, – knihou ne!

Ruka jí klesla. – Někdy si připadám, že to pamatuju.

Vtom jsem si všiml, že na skříni visí na ramínku ještě jeden kroj – mužský, včetně čapky s pérem, a pod ním pár černých naleštěných holínek. Šel jsem ke skříni, a jak jsem se přibližoval, byl mi kroj čím dál tím víc podezřelý.

– Na co je tenhle?

– Víš, Štěpánku…, – matka neví, jak začít, – na akademii je potřeba lékařské zajištění…

– Ne, ne, maminko, na takový kšefty já nejsem.

– To není žádný kšeft. Dobrovolná akce.

– Tím hůř.

– Štěpánku…, – žadoní, – já jsem slíbila, že půjdeš. Jsem jediná v obci, která má syna lékaře.

– No dobře, ale v džínsách. S národním obrozením to dopadlo dobře, nevím, proč bych měl vypadat jako Palacký.

Šel jsem se konečně převléknout. Nevím, kde se bere v některých matkách ta potřeba oblékat směšně své syny. Do tří let věku se to dá vydržet, ale pak je třeba se vzepřít. Jednou provždy.

Když jsem se vrátil do pokoje, chovala matka ten mužský kroj v náručí a plakala. – Je po dědečkovi… měl stejnou postavu… aspoň si ho zkus…

– Ne, maminko, nezlob se, ale jednou jsem byl v SSM a to mi stačí.

Jak říkám, vzepřít. Člověk musí být zásadový.

Příští neděli, oblečen do čamary, čapky s pérem, rajtek, holínek a s lé­kařským kufříkem v ruce jsem se plížil postranními uličkami k so­kolovně. Zdálky jsem slyšel dechovku. – Již vzhůru, smělý sokole, až nad oblaky leť. – O tři ulice dál nemělo cenu se skrývat. Ze všech stran se scházeli muži, ženy i drobotina v podobných krojích, jaký jsem měl já. Ulevilo se mi. Hudba přestala hrát a bylo slyšet jen rytmické šoupání podrážek o dlažbu. Přizpůsobil jsem se pochodovému kroku. (V ko­žených holínkách neodoláte.) Spustili Lví silou, vzletem sokolím kupředu kráčejme… Šlo se mi dobře. Vzpomněl jsem si na ten rok na vojně, kde jsme obvykle zpívali Přes spáleniště, přes krvavé řeky… Řekl bych, že je to pokrok. Jen klapot podrážek je stejný. A drahé vlasti k oběti své síly vznášejme… Tušil jsem, že mi ty šibřinky dají zabrat. Vzdoroval jsem dlouho, ale nakonec jsem kroj oblékl. Byl to jediný způsob, jak zabránit matčině žlučníkovému záchvatu. Přestala plakat, uklidnila se a pohla­dila mě po tváři. A byť i cesta daleká, ta sokolíka neleká… Nevím, proč jsem nechtěl, aby mě viděl někdo, s kým jsem chodil do školy. Jen mužně, statně kupředu, vždyť drahá vlast čeká.

– No nazdar, – řekl jsem si, když jsem vstoupil do foyeru sokolovny. – Nazdar, nazdar…, – ozývalo se odevšad, – nazdar, bratře, nazdar, sestro. – Viděl jsem staré muže se suchou kůží a staré ženy o francouz­ských holích, docela malé děti, dorostence i dorostenky. Na rameno mi dopadla čísi ruka. – Nazdar! Jsem rád, že tě tu vidím.

Otočím se… profesor Ječmen. Konečně někdo známý. – Zato já bych se tu radši neviděl.

– Tobě se mezi námi nelíbí?

– Připomíná mi to První máj.

– Je tu jeden zásadní rozdíl. – Naklonil se a poučil mě šeptem: – První máj byl v květnu. – Provedl čelem vzad a ve stoji spatném zavelel: – Připravit!

Sokolská obec se začala řadit. Objevila se matka. – Kde seš tak dlouho, už je nástup.

– Nástup…? – Nechápu.

Ječmen nahlédl do papírů. – Jako zdravotnická služba nastupuješ poslední. – Sokolím zrakem obhlédl čelo skupiny v historických krojích s prapory.

– Je vůbec nutné, abych tady byl?

Ječmen ukázal na skupinu starších cvičenců v modrých šponovkách a bílých tílkách. Některé muže znám. Jeden je po infarktu, dva mají křečové žíly a jeden pobírá plný invalidní důchod pro těžší degenerativní změny na krční páteři.

Vyčítavě hledím na pana profesora.

– Jestli začnou cvičit, budeš mít dost práce, – řekl.

Stál jsem na konci průvodu a přemýšlel, jak nevstoupit do sálu. Ozvala se znělka posledního všesokolského sletu. Dva mladí cvičenci rázně otevřeli dveře. Praporečníci vykročili. V sále zazněl potlesk. Všechny přítomné ovládlo historické pohnutí. Kráčím poslední, pokud možno pořadovým krokem. Těsně před vstupem do sálu jsem se oddělil a zahnul ke schodům na galerii.

Bylo tam prázdno, jen pár kusů starého nářadí a Vysloužilé žíněnky. Ustlal jsem si na švédské bedně a kufřík položil pod hlavu. Vidím jen špičky praporů a vlajkovou výzdobu s portréty Tyrše, Fügnera, Vaníčka a Šajnera. Slyším aplaus a obehranou desku. Leží se mi dobře.

Hovoří Ječmen. – Sestry a bratři, vážení hosté. V tomto roce můžeme konečně po dlouhé době opět svobodně vzpomenout sto dvacátého pátého výročí založení obce sokolské v našem městě, která byla součástí župy podřipské…, – Ještě jsem si stačil všimnout hesla COS CVIKEM NABYL, TOŤ MRAV A STŘÍDMOST TOBĚ ZACHOVEJ. V polo­spán­ku jsem zaznamenal vzpomínku na prvního náčelníka bratra doktora Františka Klvaňu, na všechny bratry cvičitele, na sestry cvičitelky a na naše členstvo. Během minuty ticha, kterou pak Ječmen vyhlásil, jsem definitivně usnul.

INTERLUDIUM

Nikdy bych neřekl, že v tělocvičně se mohou zdát poetické sny. Jako obvykle čtu z veliké knihy verše, které nikdy nikdo nenapsal.

Jsem hřích
Ty hříchu nádoba
Jsem horečka
Ty jsi má choroba
Jsem Tatry
Ty Štrbské pleso
Jsem žalud
Ty žaludské eso
Jsem rovina
Proťatá rovinou
Jsi hodina
Která je vteřinou
Jsem řeka
Ty řeky pramínek
Jsi prak a
Já jsem tvůj kamínek
Jsem poušť ty
Pouštní jsi duna
Jsem kytara
Ty jsi má struna
Jsem divák
Který se nedívá
Jsem luk a
Ty jsi má tětiva
Jsem moře
Ty mořské pobřeží
Jsem válka
Ty jsi mé příměří
Jsem pes ty
Vodítko na psa
Jsem kluk a
Ty jsi má kapsa
Jsem piják
Který se nemotá
Jsem básník
Ty jsi má samota

KAPITOLA VI

Vzbudil jsem se. Dole poskakovaly nějaké děti. Na malou chvíli jsem opět usnul. Probudily mě rány odrazového můstku a smyslné poživačné, bolestné hekání, jež se nedalo vyložit dvojsmyslně. Co když se někomu něco stalo, zatímco já jsem spal a nemohli mě sehnat? Chtělo se mi čurat.

Sestoupil jsem do přízemí. Hekání se ozývalo z posilovny. Muž a žena se trápili na mučících nástrojích. Zabráni do sebe, starali se každý o svoji nabývající svalovou hmotu. I tak může vypadat láska.

Po tmavém bloudění v zákulisí jsem objevil páchnoucí pisoár. Knoflíky na rajtkách se nechtěly poddat. Nemohl jsem močit obouruč, musel jsem držet kufřík. V sále zpíval mužský sbor Zpěvu dar všech srdcí vroucích vlasti budiž, vlasti věnován. Tlačily mě holínky.

Po třech krocích jsem zakopl o kabel, zamotal jsem se do sufity za jevištěm. Náhle mě oslepilo světlo a stál jsem na prázdném pódiu, tváří v tvář čtyřem stovkám lidí. Přivítal mě smích a potlesk. Vůbec nechápu, proč mě napadlo, že něco zarecituji.

Dostal chuť sokol na myšici
však jak byl stár
a zrak mu sláb
a neměl spár kde sílu brát
myšice prchla v díru.
Řekl si sokol proťav vzduch
nemusím pořád žrát
ve zdravém těle zdravý duch

Obecenstvo v sále řvalo smíchy, ve třetí řadě plakala maminka. V zákulisí mě hasič upozornil, že mám rozepnutý poklopec. – Nic si z toho nedělejte, – chlácholil mě, – hlavně že se nikomu nic nestalo.

V rozepjaté čamaře a s kufříkem v ruce kráčím podvečerním náměstím, přemýšleje o tom, že z lásky k matce se člověk dokáže i ztrapnit.

Nově omítnutý hotel Beránek obsadili Sokolové. Štamgasti roztočili kola hracích automatů. Nástupce zesnulého dědy Valeriána s harmo­nikou hraje píseň Spějme dál, spějme dál, za sokolským praporem. Hospoda zpívá.

Mám žízeň, a u pípy je hrozen lidí. – S dovolením, jsem lékař, – požádám. Dav se automaticky rozestupuje. – Pivo a rum… ne, dva rumy!

Po několika locích mizí pocit trapnosti a sílí sounáležitost se sokolskou obcí. Po druhém pivu jsem zpíval s ostatními a po třetím mě přestaly tlačit holínky. Po čtvrtém ke mně přistoupil stařík v kroji: – Bratře, ztratil jsi péro…

Bratři za mě zaplatili, vtiskli mi do ruky kufřík a vystrčili mě z hospody. Na náměstí třicet zářivek a pusto. Je mi do zpěvu. Bratři mě naučili novou píseň.

Šestého července na strahovských hradbách
stáli Sokolíci v dlouhých hustých řadách…

Slyším hluk motoru, někdo mí svítí do očí.

V dlouhých, hustých řadách, s vlajícím praporem
smutně pohlíželi na vrch za Břevnovem…

V Břevnově jsem bydlel na koleji… A hele… policajt. Nikoli… dva policajti. Jeden mě bude pravděpodobně perlustrovat, druhý ho bude jistit. Pozor, jsem v uniformě!

– Občanský průkaz!

– Nemám, – snažím se o pečlivou výslovnost, – mam jen letový průkaz… p-r-t-ž-letím na slet.

– Jméno?

– ŠŠŠtěpán ŠŠŠafránek.

– Narozen? – zajímá se policista.

– Jis… jistě, – odpovídám úslužně, – narozen se Stydkých Pyscích.

Druhý policista poznal, že nejsem nebezpečný. Přestal prvního jistit. – Stydké Pysky, to je jaký okres? – zeptal se.

– To rrradši nechtějte vědět.

Všimli si kufříku, který jsem svíral v náručí jako miminko. – Kde pracujete?

Pochoval jsem kufřík a řekl: – Jsem nezaměstnanej a frustrovanej.

Podívali se na sebe. – Heleďte… jděte domů a vyspěte se. Nebo vás odvezem na záchytku.

– To by mě zajímalo, – zapřádám hovor, – zachycen jsem ještě nebyl.

– Nechte si ty fórky a padejte domů!

Odjeli. Úhlopříčně, přes náměstí, odcházím na opačnou stranu než policie.

Na vrch za Břevnovem, k tamější oboře,
smutně pohlíželi, kdo to tam as oře…

Když jsem dorazil domů, byl jsem právě u sloky Oře tam Čechie, máti naše drahá, ona vyorává naše stará práva.

– Já ti vyorám…! – přivítala mě máti. – Sedni si! A zuj si ty holínky!

– Nnnemůžu…

– Ukaž! – Matka se otočila zády ke mně, rozkročila se, snaží se mi stáhnout holínku. Marně. Jakmile zatáhne, popojedu i s židlí. – Drž! Že se nestydíš, takhle se ožrat v sokolském kroji.

– Kdybych to byl věděl, tak jsem se svlíknul…

Konečně jedna bota povolila, máti se chystá na druhou. Táhne, táhne… dotáhla mě do poloviny předsíně.

– Víš, že mě chytli policajti, – svěřuji se v dobré víře, – chtěli mě odvést na odchytku…

– Měli to udělat, ty prevíte jeden, aspoň by sis to pamatoval!

– Já si to, maminko, pamatuju, – chlubím se, jak jsem to s policajty skoulel, – když jsem jim řek, že jsem nezaměstnanej, tak se jim mě zž… zzzžžželelo.

– Cos jim řek?! – Matka ustala v zouvání.

– No, že jsem nezaměstnanej, ne…? – V tu chvíli si ještě neuvědomuji, že jsem se podřekl.

Matka nesprávně předpokládá, že jde o opilé žvatlání a zouvá dál.

– To by ještě scházelo…

Mlčím.

V tom okamžiku to matce došlo. Pustila moji nohu, až to zadunělo, otočila se, dala ruce v bok a řekla přísně: – Podívej se na mě!

Provinile klopím oči.

Došla ke mně, zvedla mi bradu. – Ty nechodíš do práce…? Mně jsi řek, že máš dovolenou.

– Tu jsem měl. A chtěl jsem si najít něco tady, ale voni mě nevzali. – (Doufám, že vzbudím soucit.)

Teď máti dochází situace v celé hrůze (jak se domnívá). Chodí po bytě a lamentuje: – Pane bože…! Já z toho nebudu…! Ženu si neudrží… o práci přijde… v Sokole zmešká nástup… a pije…!

– Neboj se, maminko, mám spoustu nabídek. Dvě hodiny práce denně za sedm tisíc měsíčně… například.

Matka se udeří do prsou. – Já jsem tě dala vystudovat medicínu, a ne abys provozoval pochybný kšefty! – Pak se, jako obvykle, chytí za pravé podžebří a schoulí se na gauči. – Ach, bože… vždycky když se rozčílím, začne mě bolet tam, co jsem měla žlučník. Jednou mě přivedeš do hrobu.

– Dám ti injekci, – navrhnu, – hlavně se nerozčiluj.

– Injekci nechci! Ani by ses netrefil, – dodá skepticky.

– Kapky…, – ženu se do koupelny.

– Nemám! – Zarazí mě máti. – Budeš muset dojít do lékárny.

Matka se utekla do nemoci a mně nezbylo nic jiného, než se chovat profesionálně. Vklouzl jsem do holínky a na sokolský kroj navlékl plášť. Pršelo. Zdálo se mi, že jsem vystřízlivěl.

KAPITOLA VII

Lékárna U černé madony bývala v našem městě odnepaměti. Já ji nepamatuji, za mého života byly všechny lékárny unifikované jako paneláky. Až teď dostávají zase lékárny krásná a poetická jména, která jim patří. Černý portál s černou madonou, u dveří světýlko a zvonek na noční službu. Zazvonil jsem. Uvnitř lékárny někdo rozsvítil a za mříží a mléčným sklem se objevila příjemná silueta. Okénkem ve dveřích jsem vložil do ženské ruky recept. Silueta se vzdálila. Čekám. Prší. Stín na mléčném sklu narostl a ruka mi podala Algifen kapky. Má hebkou dlaň a útlé prsty. Vždycky když vidím takovou ruku, zatoužím po pohlazení.

– Děkuji, příjemnou službu… – Strkám hlavu do okénka, abych zahlédl ‚zbytek‘. – Tady se moc nepobavíte, co…?

Okénko zaklaplo, světlo uvnitř zhaslo. Nezájem.

Vtom se z amplionku nad zvonkem ozval hlas, hebký jako ruka, která mi podala lék.

Zábava se tu nekoná,
noc je jak černá madona,
jen když se půlnoc přiblíží,
princezna smutná za mříží
čeká, že někdy zazvoní
spanilý rytíř na koni.

Ohromeně jsem hleděl do temného krámu. Pak jsem se snažil udělat všechno pro to, abych znovu navázal kontakt s bytostí uvnitř. V oknech sousedících s lékárnou byla také tma. Po kratším váhání jsem se odvážil zazvonit znovu a promluvit do mikrofonu.

– Haló… netrváte‑li na tom koni, rád bych byl tím, kdo občas zvoní…

Nic. Lékárna zůstala černá a neobydlená. Přestalo pršet. Nahmatal jsem v kapse Algifen, abych se přesvědčil, že se mi to nezdálo. Uvědomil jsem si, že se přihodil zvláštní přírodní úkaz, a vykročil jsem k domovu.

Matka čekala. Dostala třicet kapek, ulevilo se jí. Příště budu opatrnější, jakmile jí něco nepůjde pod nos, dostane záchvat. Jak to bylo… princezna smutná za mříží čeká, že někdy zazvoní spanilý rytíř na koni… zvláštní. Poněkud holčičí, ale zajímavé. Doufám, že nejde o Cyrana v sukních…

– Štěpánku…

Nastal čas přisednout a uchopit máti za ruku. – Všechno bude v pořádku, maminko. Neboj… třeba si otevřu soukromou ordinaci.

Tohle ji zaujalo.

– Jsem tady populární.

– Zvlášť po dnešku, – potvrdila.

Zdá se, že je jí dobře. Posadila se, dostala chuť na kafe a se zaujetím kalkuluje. – To není zrovna špatnej nápad, Štěpánku. Ale kde vezmeš peníze?

Použil jsem Eibovy průpovídky. – Peníze leží na ulici, stačí je sebrat.

– Na ulici sebereš jen drobný, – poučila mě.

– Od čeho jsou banky? Jenom na náměstí máme čtyři.

– Kdepak banky…, – zamyslela se matka. – Když to chceš dneska někam dotáhnout, musíš se dobře co…?

– Musím se dobře učit, – odpovídám poslušně, jak mi celý život vštěpovala.

– Panebože…! – plácne se máti do čela, – mám já to ale doma tele… –Vstane a řekne rázně: – Musíš se dobře oženit!

Tímto způsobem jsem nikdy nepřemýšlel a ona to ví od té doby, co mě porodila.

– Neboj se a nech to na mně, – řekla.

– Foto toto, foto toto…, – vykřikuje pouliční fotograf na náměstí, – až budeš jinou milovat a líbat její líc, pak foto toto roztrhej a nevzpomínej víc… foto toto…

Báječný život. Ráno vstávám, až se vzbudím, nepředstírám, že chodím do práce. Koupím si noviny, přečtu inzeráty, manažeři a dealeři jdou na dračku. Doktora nechce nikdo.

– Umění zdraví medicínu, – ozvalo se za mnou, – jak se máš? – Kendy…

– Mám se dobře a mám s tím potíže. – Nemám chuť se s ním vybavovat, ale je neodbytný a jde za mnou.

– Musíme si pohovořit, – doráží.

– Nevím o čem. To, cos mi proved v televizi, úplně stačilo.

– Říkal jsem, že z tebe udělám hvězdu…, – holedbá se Kendy. – Ten ředitel byl takhle malinkej. Zarazils ho jako hřebík do zdi.

– Jo. Já jsem ho zarazil a on mě vyrazil.

– Stejně ses chtěl vrátit domů, ne…?

– Tady pro mě nemají místo. – (Budu se s ním bavit ještě dlouho?)

– Schopný mladý muž místa nehledá, ale vytváří.

Měl jsem chuť mu jednu vrazit. Nakonec jsme usedli v restauraci hotelu Beránek. Poflakovalo se tu pár nezaměstnaných kolem hracích automatů. Zdálo se mi, že jsou spokojeni. Kendy mi nabídl cigaretu.

– Dík, já už nekouřím.

– V takovýmhle případě je to nutný.

Zapálil jsem si, ale nechutnala mi. Objednal kafe se šutrem. – Co privátní praxe? Prachy si půjčíš… pacienti se pohrnou…

– A na co mi asi tak někdo půjčí? Na ksicht, jo?

– Vole! Na budoucí prosperitu.

– Já, když mám dluhy, nespím.

– Vezmeš si prášek.

Vyšli jsme z hospody v okamžiku, kdy se jednomu nezaměstnanému vysypalo z hracího automatu sto pětikorun.

– Pro mě je kapitalismu škoda, – řekl jsem.

– Neblbni, – chlácholil mě, – peníze nepřijdou, protože nemají nožičky. Musíš jít za nima. My jsme začínali stejně, a jelikož nejsem vybíravej, točím i reklamy.

– A co Dziga Vertov, Buňuel, Fellini…?

Shovívavě se usmál. – Umělec je tím užitečnější, čím dřív pochopí, že se neuživí uměním. Ještě píšeš básničky?

– Někdy, – přiznal jsem se. – Ale už je nikomu neříkám.

– Potřebuju, abys mi píchnul.

Došli jsme k zahraniční dodávce s centrálním zamykáním a velkým nápisem EMINA. Kendy centrálně odemkl a nastoupili jsme.

– Emina…? – nechápu.

– To je zkratka, – vysvětlil. – Emil Nádeníček. Šéfuje agenturu. Znáš ho. Ale když natočím podle jeho nápadu reklamu na holicí stroje, začnou si všichni chlapi kupovat břitvy.

– Třeba to neumíš.

– Promiň… na řemeslo mi nešahej.

– Nikdy jsem nic podobného nedělal…

Ale Kendy je nemilosrdný. – Když jsi ztratil panictví, taky to bylo poprvé, a jaký to bylo hezký.

Na uzavřeném kousku silnice za městem tábořil filmový štáb Eminy. Předmětem reklamy byly pánské kozačky značky ALIGATOR. Připomínaly luxusní parafrázi pracovních bot s ocelovou špičkou. Mosazné kování, prvotřídní kůže. Protagonista měl boty na nohou a projížděl podle pokynů po silnici v přepychovém sportovním automobilu s pečlivě odstraněnou výrobní značkou. Kamera jela, auto taky, chlap prudce zabrzdil, přeskočil dvířka a řekl: – V botách od Aligátora můžete šlápnout do všeho a nemáte problémy se zaparkováním, – a prudce kopl do auta.

– Stop! – zvolal Kendy a obrátil se ke mně. – Tak co?

Přiznávám, že tomu nerozumím.

– Ten automobil, – vysvětluje Kendy, – jakmile do něj pan Holík… děkuju, bylo to dobrý, ale pojedem ještě jednou. Z toho auta vystupujte pomaleji… jakmile do něj kopne, odletí.

– Pan Holík…? – nechápu.

– Auťák odletí. Zmizí v oblacích. To se udělá elektronicky.

– Stejně si ty boty nikdo nekoupí, – naštvala se Sylvie. Držela v ruce scénář a pracovala na place jako skriptka. – Ta firma dovezla padesát tisíc párů a neví, co s nima.

– Řekni něco…! – dorážel Kendy.

– Já nevím… gesto je zbytečně agresívní. Představme si, co řekne sedmileté dítě, kluk, když uvidí tu reklamu…

– Dítě…? – podivil se Nádeníček, sledující natáčení jako autor a šéf.

– Jasně, dítě, – přikyvuji. – Řekne si: to se mu to parkuje, když může ten auťák odkopnout tak daleko, ale až ho bude chtít přivolat zpátky, už mu boty nepomůžou. Kromě toho… po větě Můžete šlápnout do všeho se mi vybaví jen jedno.

– Mně taky, – přiznal se Kendy.

– Musíme vycházet z reality, pane Nádeníčku. Vy byste si ty boty koupil?

Nádeníček pohlédl provinile dolů. Měl obuté stejné boty a Kendy a Sylvie rovněž.

– To je součást honoráře, – vysvětlila Sylvie.

– Představoval bych si to asi takhle…, – vysvětluji. – Pan Holík přijede…

– Moment! – přerušil mě Nádeníček. – Já mám na ten scénář smlouvu.

Kendy vzdychl. – Podívej, Emile, – vzal šéfa kolem ramen a šetrně ho odváděl mimo dosah tvůrčí atmosféry, – kamarád studoval reklamu v Jů es ej a ty už stejně honorář máš. Nech nás chvíli pracovat. – Vrátil se a vyzval mě: – Pokračuj!

– Pan Holík přijede v tom voze oblečen jako dokonalý džentlmen, zastaví, vystupuje z vozu, detail na botu, před kterou, než došlápne, se rozestoupí napadané listí, a řekne: V botách od Aligátora nemůžete šlápnout vedle. A to je všechno.

Všichni se divili, jak jsou ty nejlepší věci jednoduché a prosté. Nejvíc já sám.

Navečer mě Kendy vysadil před domem a podal mi peníze.

– Pět set korun? – divím se. – Vždyť jsem nic neudělal…

– Ve fungující ekonomice, – poučil mě, – se peníze, o které právě přicházíš ve zdravotnictví, musejí objevit někde jinde. No… a momentálně se objevily tady.

Komerční. Obchodní. Investiční, Agro, Regio, Záruční a rozvojová, Živnostenská. Banky. Peníze, o které právě přicházím ve zdravotnictví, by se měly objevit i tady.

Úřednice za skleněnou překážkou vrtí hlavou slušně, leč důrazně. – Ne, ne, novomanželské půjčky naše banka neposkytuje.

– Ale já nejsem novomanžel, – snažím se jí vysvětlit, – já nejsem vůbec žádnej manžel…

V komunikaci nám vadí sklo (asi neprůstřelné), musím hrbit záda nebo stoupat na špičky.

– Už vám bylo osmnáct?

Zachránila mě sestra Tonička z Bezdíkova, která stála frontu u sou­sední přepážky. – Jé, pane doktore… kde se tu berete…? Už jste ženatej…? Máte dětičky…?

– Občanský průkaz, – požádala úřednice. – Na co chcete půjčit?

– Na zařízení ordinace praktického lékaře.

– Máte íčo? – vybafla na mě.

– Já nevím, – řeknu popravdě.

– Nejdřív musíte mít íčo.

Nevím docela přesně, co to je, a snažím se ji uchlácholit: – Určitě ho budu mít někde doma mezi vysvědčením.

Tonička u vedlejší přepážky otevírá tašku. Vytahuje balíčky bankovek všech možných hodnot a předává je pokladní.

– Vy jste vyhrála? – ptám se.

– Ale úplně zblbnul, – zlobí se Tonička.

– Kdo?

– Písařík. Ten řidič. Léčí lidi. Tohle vydělává. Vobjíždí je takovejma kruhama a cejtí, co jim je. Jenomže von kolikrát neví, co je vevnitř.

Na pana Písaříka si vzpomínám. Samorost a autodidakt. – Možná kdyby si přečet anatomii…, – uvažuji.

– V případě, že by vám byla půjčka poskytnuta, splácel byste šekem, nebo kešem?

Vracím se ke své přepážce. – Prosím…?

– Šekem, nebo kešem, – opakuje úřednice netrpělivě.

Nemám tušení, jak bych splácel, suverénně odpovím, že penězi. Myslím, že jsem neudělal chybu.

Tonička uložila výpis z účtu do tašky. – Čím víc by toho věděl, tím víc by musel přemejšlet. A tahle léčitelská metoda prej není založená na přemejšlení.

– Na čem? – žasnu.

– To jsem nepochopila, – pokrčila rameny. – Přijďte se podívat.

Fotografie v občanském průkazu z doby, kdy mi bylo patnáct, otřásla důvěrou bankovního domu v moji schopnost nejen splácet, ale i cokoli vydělat.

Úřednice si vzala na pomoc vedoucí. – Máte nějaký majetek?

– Ano, – snažím se posílit svůj kredit. – Máme doma šicí stroj Minerva­‑Bobin.

Nebylo o čem hovořit. Vrátili mi občanku. Odcházel jsem z banky, ve vzdálenosti dvou kroků mě provázel černý šerif s rukama za prdelí.

Ve všech bankovních domech v našem městě jsem dopadl stejně. Někde byli hodnější, bavili se se mnou shovívavě až laskavě, na jednom místě i pobaveně, ale nepůjčil nikdo.

Odjel jsem autobusem do Prahy v domnění, že ve velkém městě jsou banky velkorysejší. Dopadl jsem stejně.

Černý šerif, který mě vyprovázel z Živnobanky, mi na chodníku poradil: – Hele mladej… příště, až ti bude zima, jdi se ohřát někam jinam.

Pochopil jsem, že člověk, který žádá půjčku na budoucí prosperitu, musí vypadat úplně jinak než já. Nechte si poradit. Jsou nemilosrdní. Šicím strojem je neohromíte. I kdybyste měli kravatu.

INTERLUDIUM

V pasáži Černá růže
zastaví se kdo může
(Ten kdo nemůže
nejde do Růže)

Zastavil jsem se na hamburger.

Stála před výlohou, blonďatá a modrá, nebyla nevinná, nebyla hříšná, voněla po citronech a milovali jsme se tenkrát, jak jsme uměli… vzpomínáte? Jsi modrá jako hladina, jsi řeka, která usíná, jsi jako nebe za úsvitu… atakdále, no nic. Došel jsem k ní a oslovil ji. Měla tělesného strážce ozbrojeného samopalem, tak v předškolním věku. Než jsem stačil zvednout ruce, zahájil palbu.

– Ahoj, Jeskyňko… – Jen jsem ji oslovil, už jsem litoval. Ve stejném okamžiku mě napadlo, že si nebudeme mít co říct. Posuďte sami:

JESKYŇKA: Ahoj… to to uteklo…

JÁ: No jo… (ukazuju na kluka) … ten je tvůj?

JESKYŇKA: Hm… už pět let.

JÁ: Jak se jmenuje? (Vůbec mě to nezajímá.)

JESKYŇKA: Jirka. Po tatínkovi.

JÁ: Aha… Celej tatínek. Co dělá?

JESKYŇKA: Zlobí.

JÁ: Myslím otec.

JESKYŇKA: Ten taky zlobí. Podniká… Jako každej. V penilních protézách.

JÁ: Stoprocentní plast dodá doktor Fast. (Tohle se mi náhodou povedlo.)

JESKYŇKA: Ty seš furt stejnej…

JÁ: Sluší ti to. (Nekecám) Jak se máš?

JESKYŇKA: Bydlíme v Dejvicích… V takový hezký vilce… Víš, že na tebe často myslím… Jakej bych měla život… (Hledí mimo mne.)

JÁ: (Hledím na ni.)

JESKYŇKA (pokr.): … Večer je mi smutno… Jirka furt není doma… Malej spí… Pustím si televizi… Pak si vzpomenu na tu básničku… Je mi do breku… (Je jí do breku.)

JÁ (překvapeně): Jeskyňko…!

JESKYŇKA: Radši mi tak neříkej.

JÁ: Proč (Tvářím se, že nechápu.)

JESKYŇKA: Tenkrát to bylo nejhezčí. Asi proto, že to nebylo moc sexuální (podle mě bylo), ale bylo to takový oduševnělý a byla jsem toho plná (já taky). Stav se někdy…

JÁ: Jeskyňko, člověk nemůže dvakrát vstoupit do stejné řeky (klasik přesvědčí).

JESKYŇKA: Štěpánku… mně by to stačilo i jednou…

JÁ: Ha, ha… (Nevěděl jsem, že má smysl pro humor.)

Hrdě vztyčila hlavu a nepodívala se na mě hezky. Zavolala syna. Prostřílel mě jako cedník. Odcházeli spolu. Krátkými dávkami postřeloval kolemjdoucí po obou stranách pasáže.

Často se mi o ní zdá.

KAPITOLA VIII

Pokaždé, když přijedu z Prahy, toužím po laskavém klidu domova. Věšáková stěna v předsíni je obložena dámskými kabáty, podlaha pokryta dámskými kozačkami, z bytu znějí dámské hlasy.

– … v sobotu svačila, jednou si kousla, klesla jí hlava a bylo po ní… a to měla jet letos do lázní…

– … každý rok jsem jezdila kvůli obezitě do lázní zadarmo a letos si to poprvé musím platit…

– Štěpánku… no konečně! – Matka je pozitivně rozčilená. V pokoji sedí další čtyři matky (cizí) se svými dcerami. Byt připomíná gynekologické oddělení po vizitě.

– Tak to je můj syn, – řekne matka hrdě.

Zatím se chovám slušně. Pozdravím a nechám se chvíli očumovat. Koneckonců… jednou mě porodila, má právo se chlubit.

– Hezky se o dívky postarej, – pohladí mě po tváři (to si mohla odpustit), – my půjdeme zkoušet.

Matky odešly, holky se uvolnily. Podle činností, kterou se zabývaly nejčastěji, jsem je pojmenoval Chlebíček, Alkoholka a Žváro. Čtvrté, která zmizela v kuchyni, jsem dal jméno Tajemná.

– Eště že jste přišel. Myslela jsem, že umřu.

Z Alkoholky spadla tíseň, načala druhou dvojku bílého.

– Kdo umřel…? – zajímal se Chlebíček.

– Teta, – usrkla Alkoholka. – Včera svačila, jednou si kousla, klesla jí hlava a jela.

– Vy jste doktor, – oslovil mě Chlebíček. – Je to možný?

– Člověk může umřít kdykoli, – poznamenám moudře.

– No já fakt myslela, že umřu, – potvrdila Alkoholka.

– Soused, co bydlel nad námi, umřel loni při tom…, – vzpomnělo si Žváro.

– Při čem? – Alkoholka vykulila oči.

Žváro jí něco pošeptalo, obě se hihňají.

Z vedlejšího pokoje je slyšet ženský kvartet. Chovejte mě, má matičko, jako míšeňské jablíčko…

– Četla jsem, – rozvíjí Alkoholka téma, – že starší muži, když to berou moc vážně, při tom můžou umřít. Je to pravda?

– Slečno, – řeknu otráveně, – muži to musejí brát buď vážně, nebo vůbec.

– A když do toho dají všechno, že jo…, – kombinuje Chlebíček, – a jsou třeba po infarktu, že jo…

– No jo, – lekne se Žváro, – ale co má dělat pak ta chudák holka…?

– Zavolat doktora, že jo? – Alkoholka očekává můj souhlas.

– Nemůžete udělat chybu, – potvrdím.

– No jo, – přemítá Žváro nad technickými detaily, – ale to jde při tom dost těžko, ne…?

Holky probraly ještě spoustu podrobností a pustily si disko.

Rámus mě vyhnal do kuchyně. U stolu sedí Tajemná a čte noviny.

– Vy vůbec nepijete…

Zdvořile se usmála. – Díky. Já se po alkoholu špatně kontroluju.

– Kvůli tomu lidi pijou, ne?

Hudba odvedle zesílila. Holky přistavily židle ke zdi. Podle hluku soudím, že začínají tančit.

– Jak to vypadá, když se špatně kontrolujete? – Není slyšet, hulákáme si do uší.

– Nebuďte zvědavej, mohl byste při tom třeba umřít. To by vám nestálo za to.

– To vy nemůžete posoudit…

– Heleďte… – Tajemná složila noviny, – musíme za každou cenu konverzovat? Nepiju, protože jsem tady vozem. Přivezla jsem maminku na zkoušku a zase ji odvezu domů. Stačí?

– Promiňte, – omlouvám se, – ale zdá se, že vy jediná víte, proč tu jste.

Líbí se mi. Nemám jí co říct. Disko běsní. Uchýlil jsem se na záchod, jen tak na sucho. V jednom uchu klip Láska je láska, v druhém Míšeňské jablíčko. Veršem jak mi bude pěkně slušet bílý kabátek mi dámské kvarteto připomíná, že bílý kabátek se pro mě v tomhle městě zatím nenašel.

Matka mě vypátrala za čtvrt hodiny. Zalomila ruce. – Co tady děláš…? Proč jsi je tam nechal samotné…?

– Maminko! Nejsem televize. Na puberťačky ještě nejsem zvědavej A měl bych se učit. Příště pořádej diskotéky v sokolovně.

Pohromu jsem odvrátil, k námluvám nedošlo. Ta jedna, o kterou bych mohl mít zájem, nemá zájem o mne. Nebo je tak rafinovaná.

KAPITOLA IX

Bezdíkovskou návsí hlaholí píseň To musím zvládnout sám jako před lety, když jsem přijel poprvé. Rozhlížím se po známých štítech. SCHON WILLKOMMEN IN BEZDÍKOV. LORENCOVO POHOSTINSTVÍ. Hospoda v soukromých rukou dostala čerstvý kabát. Uvnitř nový nábytek a porcelánové pípy. Lorenc nosí čepičku jako hostinský Palivec. Starší, úhledný německý manželský pár u okna hledí bezradně do jídelního lístku.

– Mochl pyste nam toporutšit neco echt českyho? – žádá muž o radu.

– Natürlich, meine Herrschaften, – šveholí Lorenc, – byl by tam výborný vestfálský řízek.

– Ja, danke.

Lorenc odkráčel s objednávkou. Vrátil se z kuchyně a našel mě u pultu. – Zdravíčko, pane doktore… vzpomínáte si na mě?

– Natürlich, Herr Lorenc, – povídám. – Tři dcery, tři baráky.

– Hergot, vy máte paměť. A víte, že ten poslední jsem stačil zkolaudovat těsně před revolucí? A to jsem za komunistů ještě dva roky seděl!

– Protože jsi krad, Bohouši, – ozval se štamgast v rohu.

– Museli jsme je ňák zničit, ne? – brání se Lorenc. – Slyšels něco o třetím odboji? – položil ruku na pípu. – Dáte si pivečko?

– Ne děkuji. Pane Lorenc, nevíte, kde bydlí pan Písařík?

Lorenc zvážněl a řekl: – Jó, pane doktore… to budete čumět!

Čuměl jsem. Písaříkova kuča změnila tvář. Bílou omítku a střechu z holandských tašek nepořídil Písařík z platu řidiče sanitky. Do zednického baroka zasadil široké okno, zatažené zevnitř černým závěsem s vesmírnými znaky. Kolem stavení stála auta, většinou s pražskou značkou.

Otevřela se branka a dva dospělí synové vyšli ze dvorečka, podpírajíce starou matičku. Více ji nesli, než vedli.

– Je to boží člověk, – sděloval jeden z bratrů davu, – maminku jsme sem přinesli, a podívejte, jak chodí… – A druhý bratr přidal zpěvavé lamentoso: – Kdybysme ho tu neměli, já nevím, co bysme dělali…

Jakmile ji pustili, aby odemkli auto, matička se začala pomalu kácet. Nejblíže stojící syn ji zachytil v posledním okamžiku. – Opatrně maminko…!

Písaříkova vůle však byla tak pevná, že podobné příhody nemohly jeho pověsti ublížit. Vecpal jsem se na dvorek, ze dvorka jsem se propracoval do síně. Dál mě propašovala Tonička.

– Jsem ráda, že vás zase vidím.

– Slyšel jsem, začínám opatrně, – že tihle přírodní léčitelé jsou vegetariáni, abstinenti a nekuřáci.

– Jo, – odplivla si, – hulí šedesát denně, doma krmí prase, a jak nemá jeden a půl promile, tak nefunguje.

Postavila na kávu.

– Co když se splete?

– Vod toho jsem tady já, – vzdychla. – Představte si, že léčí i rakovinu.

Necítím se být kompetentní něco poznamenat. Vysvětlila: – Dneska zjistí, že má někdo rakovinu, a za měsíc už to nezjistí.

Ze dveří ‚ordinace‘ vyšel uchvácený muž a v transu nahmatal peněženku. Vytáhl pětistovku a upustil ji do plechového umývadla, které Tonička hbitě zakryla dřevěným deklem.

Vzpomněl jsem si na svazky ušmudlaných bankovek v bance. – Myslíte, že by mi půjčil peníze?

Pokrčila rameny.

– Dalšííí…! – ozvalo se zevnitř.

V místnosti bylo šero. U stropu se otáčela světelná koule. Když jsem se adaptoval na tmu, spatřil jsem Písaříka na židli uprostřed. V každé ruce držel železný (?) kruh o průměru asi třiceti centimetrů a měl zavřené oči. Ve vrchovatě naplněném popelníku hořely dvě cigarety.

– Noli tangere circulos meos…, – mumlal, – noli tangere circulos meos…

– Tohle říká furt, – špitla Tonička.

– Dobrý den, pane Písařík, – zahajuji konverzaci, – vzpomínáte si na mě?

– Ticho! – zařval. – Nabíjím se!

Přistoupil jsem blíž. – Nechci vás zdržovat…

– Doprdele… a je to pryč! – praštil kruhy o zem. – Energie v hajzlu! Co sem lezete…?!

– Promiňte, – omlouvám se pokorně, – ale ten léčitel ve Vtelně se dívá lidem do oka. Kam se díváte vy?

Vytáhl ze skříně láhev myslivce a lokl si. – Tam, kam si myslíte, ne. Měřte si ty svoje tlaky a teploty, točte si tý svý ékágy… – Náhle se zarazil. Pronikavě na mě pohlédl, odložil láhev a cigaretu, uchopil železné kruhy a začal jimi kroužit kolem mého podbříšku, možná o něco níže.

– Máte řídký sperma, – řekl.

Nevěděl jsem, jde‑li o otázku nebo o konstatování skutečnosti, a tak jsem odpověděl, že nemám.

– Povídám, že máte řídký sperma! – opakoval naštvaně.

Tonička nevydržela. Vyprskla smíchy a otočila se. Viděl jsem, jak se jí třesou ramena.

– Můžete mi poradit, co mám dělat, aby mi zhoustlo? – zeptal jsem se upřímně.

Dal si šluka a pravil úsečně: – Pohlavní zdrženlivost!

– A kde se mám pohlavně zdržovat?

– Nikde… vlastně všude… Heleďte, doktůrku, – přehodil rejstřík do civilní polohy, – peníze nepůjčuju. Kapišto? Každej po svým prkně. Až budete mít příjmy jako já, můžeme si tykat. – Típnul vajgla a zakvílel: – Dalšííí!

Chytil jsem poslední autobus. Dveře se za mnou zavřely s hlasitým upšouknutím. Auf Wiedersehen Bezdíkov.

Došel jsem na zadní plošinu. Mladá žena se svatozáří blonďatých vlasů držela kočárek a hleděla z okna.

Snad proto, že jsi ze zámku,
snad pro ten šampón z heřmánku,
dřív, nežli budeš vdaná…

Ach bože… Zdá se, že ji vidím všude, pohlavní zdrženlivost mi neprospívá. Otočila se.

– Píšťalko…

Upravila miminu dudlík a společensky se usmála. (Jsme v autobuse.)

– Ha, ha… tak přece jste zplodili v Jugoslávii dítě…

– Ne. V Itálii. V Bibione. – Odpověď zdvořilá, více tepla by neškodilo. Přece jsme spolu něco prožili…

– No jo… Jadran jako Jadran… – (Taky právě neoplývám citem.)

– S tebou bych se tam nepodívala, – vyčte jemně.

Co mám říct? Přece se nebudeme hádat na zadní plošině. Kouknu do kočárku. – Pěknej kluk…

– To je holka.

– Vážně? – žasnu. – Jak se jmenuje?

– Venuše.

– Na tu si počkám.

– Jen přes moji mrtvolu.

– Tak dlouho čekat nebudu.

Na náměstí jsem jí pomohl s kočárkem z autobusu. Rozloučili jsme se… no, dejme tomu, že chladně.

Večer jsem při polévce všechno vyprávěl máti.

Krátce zaplakala a zeptala se: – Jak se jmenuje?

– Venuše.

Chvíli kalkulovala a řekla nejistě: – Třeba je tvoje, Štěpánku…

– Vyloučeno, – uklidním ji. – Takový jméno bych dítěti nikdy nedal.

Abych jí nebral iluze, ohleduplně jsem zamlčel, že mám řídké sperma.

KAPITOLA X

Tak jaký jsem, ač mnohý mrak můj kalí mír a víry zrak a ducha svírá všelijak…

V poslední době ty ženské podezírám, že zpívají pro radost.

Když se ozval zvonek, šel jsem otevřít. Za dveřmi stál Honza Antoš, ještě lépe oblečený než jindy.

– Ahoj, nemám čas, jakej tu máte nejlepší podnik?

– Momentálně… asi snack bar U Beránka.

– Jedeme k Beránku! – nařídil.

Neviděli jsme se od posledního výletu na Moravu. Tenkrát pracoval na klinice. Teď léčí v soukromém zdravotnickém zařízení SALUS. Snack bar není zas tak moc – snack, vzadu má vinárnu. Přijeli jsme automobilem značky HONDA CIVIC. Nechápu, proč si na mě vzpomněl.

– Potřebujeme mladé, schopné lékaře. Žádný ubzděný starce.

Napil jsem se. – Já tě znám. Co za to budeš chtít?

– Neblbni. Nabízím ti flek, kterej bys nesehnal ani za valuty. Myslím to vážně a taky tě znám, proto jsem za tebou přijel. Zájemců by bylo dost. Slečno, v kolik tady končíte? – Závěr patřil barmance.

Šel jsem domů pěšky, odjeli spolu. Cestou jsem uvažoval, jaké si pořídím auto a jakou si pořídím ženu, až budu pracovat v sanatoriu SALUS, aby se obojí líbilo mamince.

Ráno jsem nemohl dospat. Pečlivě jsem se oholil, vykartáčoval oblek a uvázal kravatu.

Sanatorium leží uprostřed rozjívené přírody, kde ve dne i v noci šumí řeka a ptáci se můžou ztrhat. Bývalý rekreační objekt Vinařských závodů, využívaný zejména k výjezdním zasedáním podnikové elity. Idyla. Parkoviště, ruský kuželník, bazén, tenisové kurty.

Ochabují‑li vaši partneři, neznamená to, že musíte ochabovat i vy. SANSAL, EROSAL VITALEROT, HAIRBACKSAN, SEXAVIT. U nás jde vše. (Erotická dívka jí erotické ovoce.)

Tentýž plakát visí nad psacím stolem bývalého ředitele OÚNZ v Hradišti. Je oblečen ve střízlivé šedi, v kravatě má jehlici, po levé ruce počítač.

– Vítám vás, kolego, – usmál se a ukázal na plakát. – Nevěřil byste, kolik je u nás najednou impotentních mužů, ha, ha…

– Třeba se to v tom minulém režimu tak nepoznalo, – pokouším se o vtip.

– Těžko říci, že… no, podívejte, otevíráme nové oddělení, budu potřebovat mladého, schopného lékaře. Rád bych vás upozornil, že filozofie naší práce jaksi… vylučuje, aby tu někdo zemřel. Alespoň ne příliš často. Z tohoto pohledu se samozřejmě odvíjí i spektrum chorob našich pacientů, jestli chápete, co tím myslím?

Chápu, že jde o kšeft a nejsem proti. Na všechno zdravotní pojišťovna nestačí. – Vyjádřil jste se přesně, pane řediteli.

– Výborně, – řekl a zmáčkl tlačítko.

Do ředitelny vstoupil kolega Antoš v šedomodrém dvouřadovém služebním obleku. Na levé kapsičce má kongresovou visačku s fotkou, na zádech saka napsáno DOCTOR.

– Pane kolego, buďte tak laskav a ukažte panu doktorovi naše pracoviště.

Procházeli jsme moderně zařízeným domem s pečlivě vybranými sličnými sestřičkami, oblečenými netypicky, leč velmi elegantně. Všechny byly upravené a ochotné a nenosily vytahané svetry. Všechny se usmívaly, jako by se nemohly dočkat, až nastoupím. Pacientů nebylo ani moc ani málo, platilo se u kasy. Ráj.

Vešli jsme do vkusně zařízené ordinace.

– Tady bys pracoval ty. – Honza se posadil do koženého křesla.

– A co bych jako měl dělat?

– Máme v evidenci přes tři tisíce neurotiků – poučil mě Honza, – převážně z Prahy. Jsou mezi nimi i minulí a současní politici, ten zbytek jsou budoucí. Tvou povinností bude vyloučit organické onemocnění a vést dispenzarizaci. Začátek pracovní doby v devět nula nula, konec podle potřeby. Jednou týdně služba, většinou velmi příjemná. Sestru si vybereš sám. Tvým nadřízeným budu já.

– Jak ses tady vůbec objevil?

Honza se usmál. – Kde se objeví peníze, tam se objevím i já. Sir Cecil Haliburton Kingsley.

– Ten to řekl obráceně. Kde se objevím já, tam se objeví i peníze.

Pan ředitel na mě čekal. – Tak co, plácneme si?

– Ještě jsem se nerozhodl, pane řediteli.

– Vy jste byl vždycky štika, – zahrozil laškovně prstem, – jste mlád… až budete mít kapitál… může dojít ke spojení… stanete se podílníkem… zatím jste dokonalý proletář.

– Proletář zatím jsem, ale spojovat už se nechci. S penězi jsou jen starosti.

– To je sice pravda, kolego, ale ujišťuji vás, že bez nich jsou větší.

Chtěl jsem se ho zeptat, jestli ještě hraje tenis a holduje myslivosti (u nás hrajeme všichni tenis), ale pak jsem poznámku raději spolkl. Je soukromník a bude mě možná zaměstnávat. – Na shledanou, – rozloučil jsem se.

– Wait a moment, please, – zastavil mě. – Do you speak english?

– Perhaps. I do… I don’t know…, – koktám pečlivě.

– Und sprechen sie deutsch?

– Ja, aber sehr einfach, Herr Direktor. – (Tohle vím určitě.)

– Bon. – Vstal a rozhodl. – Máte týden na rozmyšlenou.

U dveří jsem se otočil a neodpustil jsem si poznámku: – Pane řediteli, ješčö gavarjú němnožko parúski.

Připadalo mi to vtipné.

S Honzou jsem se rozloučil před honosným vchodem.

– Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, jak se z ředitele nemocnice stane majitel soukromého sanatoria?

– Jednoduchá historie, – usmál se s převahou. – Všechno zavinily dva zákony: lustrační a restituční. Jasný?

– Moc ne, ale slibuju, že už se nebudu divit. Ahoj.

– Nazdarrr, – zaráčkoval. – Doufám, že příští pondělí nastoupíš.

Stál na schodech a hleděl za mnou. Spokojený a sebejistý, v dokonale střiženém dvouřadovém obleku, s nápisem DOCTOR na zádech. Při svých schopnostech nepochybně budoucí majitel.

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že v sanatoriu potřebují někoho, kdo by tam pracoval. Provázel mě ten sexy plakát s dívkou s banánem a s přimhouřeným okem. U NÁS JDE VŠE. Uvidíme.

INTERLUDIUM

Nechce se mi tomu věřit. Jedenatřicet let jsem měl nepříjemnosti kvůli svému slušnému chování, a teď že by se mi to mělo konečně vyplatit? Od nástupu na všeobecně vzdělávací střední školu mám problémy s vtipkováním, a teď by je měl někdo ocenit? Pochybuji. Bojím se, že budu brzy vševědoucí a moudrý, laskavý, suverénní, že se budu muset stát přehnaně uctivým k lidem, kteří si úctu nezaslouží, a zase se budu tvářit, že jsem přesvědčen o něčem, čemu nevěřím. Budu pořád chytřejší a chytřejší, až budu tak protivný, že se mnou nebude k vydržení. Nevydrží se mnou nikdo, a nakonec ani já sám. Vydrží se mnou jen pacienti soukromého sanatoria SALUS, kteří budou platit za to, abych byl takový, jaký jsem. Nevydrží se mnou moje matka (než si seženu nějakou ženu) ani moje žena (jestli nějakou seženu).

Nemohu máti vysvětlit, že nepotřebuji svačinu. Nechce pochopit, že nemůžu loutat chleba se sádlem, když všechen personál konzumuje rychlé občerstvení EUROKITCHEN. (You are hungry, we are ready.)

– Jakej budeš mít plat? Doktoři prej dostali přidáno. – (Další věc, kterou jí nemohu vysvětlit.)

– Normální. Nevím. Neptal jsem se.

Matka prudce vydechne: – Ty ses neptal na plat?

– To se musí?

– Vždycky když jsem nastupovala do šití, – poučí mě, – první, o co jsem se starala… kolik budu mít!

– Ale maminko, – chlácholím ji, – ty si to představuješ jako za kapitalismu…, – zmlkl jsem. Bylo po chlácholení. Hloubka náhlého poznání je bezedná. – Máš pravdu, – řeknu mírně, – budu se muset zeptat.

Svačinu jsem si nevzal (ukecal jsem ji) a vykročil jsem pravou (ukecala mě).

V BOTÁCH OD ALIGÁTORA NEMŮŽETE ŠLÁPNOUT VEDLE.

– A nedělej zase potíže…, – slyším na schodech.

KAPITOLA XI

– …on prostě nedovede pochopit, že žena nepotřebuje jen tělo…

Klientka vede nekonečný monolog. Za obvyklých okolností bych jí dávno skočil do řeči a dobře cílenými otázkami zjistil, co je důležité pro mě i pro ni. Tady ji nechám vypovídat. Je to moje povinnost a ona víc ani nepotřebuje. Jsem tady za vrbu a není to lehká role. Oči mi planou badatelským zájmem, ale myslím na… asi víte, na co myslím.

– …myslím jako úd, jestli mi rozumíte.

– Myslíte pohlavní úd? – položím upřesňující otázku.

Udiveně nadzvedne brýle. – Ano… jaký jiný?

– Jsou i jiné údy, – (Jsou, ale myslíme na totéž.) – odložte si za plentou.

– Úplně? – táže se s nadějí v hlase.

– Prádlo si nechte, – tlumím její nadšení.

Poslechla napůl a nechala si kalhotky.

– Byla jsem u léčitele v Bezdíkově a ten mi řekl, že mám zablokovanou prodlouženou míchu. Myslíte, že je to možné?

– Myslím, že to bude vejš, – usoudím zkušeně.

Kdo neví, kde je prodloužená mícha, ten se neurazí. Zatímco vyšetřuji, nepřetržitě mluví. – Žena přece touží především po duši, protože je tak od přírody založená. Ne, ne, ne, – rozhořčeně vrtí hlavou, – ten úd… ten úd skutečně není všechno… – Náhle se posadí, uchopí mou hlavu a přitiskne si ji na hruď. – Věříte na splynutí duší, pane doktore?

Bohužel jsem si nevšiml, jestli mi z pracovní smlouvy vyplývá povinnost vydržet i tohle.

– Samozřejmě, milostivá paní, – mumlám mezi dmoucí se ňadra, – jinak bych tu nebyl. – Konečně uvolnila stisk. – Ale ve vašem případě bych na to nespoléhal.

Oblékla se, upravila, nasadila brýle. – Dáte mi nějakou radu, které bych se mohla držet?

– Ano. Podívejte, milostivá paní, jste krásná, inteligentní žena, nic netrvá věčně, dokud můžete, držte se toho údu.

Polichotil jsem jí dost, aby odcházela spokojená, a současně dobře poradil? Nevím. Nikdy tady nevím, jestli to, co dělám, dělám správně. (Můj nadřízený to ví.)

Například ten muž. Toho jsem vyslechl se zájmem. Měl jisté obtíže a náhodou se mu dostala do ruky kniha Henry Kissingera, kde se dočetl, že moc je nejsilnější afrodisiakum. Poděkoval v duchu Kissingerovi a po poradě doma se rozhodl, že se dá na politiku. Vrhl se do volební kampaně a podporován manželkou, vyhrál. Teď sedí v parlamentu a erekce má, když hlasuje. Doma nic. Dovedete si představit to zklamání?

Nikdy jsem na sobě nepozoroval, že moc je afrodisiakum, taky jsem žádnou neměl, a kdyby to záviselo na moci, byl bych dodneška panic, ale dovedu to pochopit. Napsal jsem mu nějaké vitamíny a poradil, ať hlasuje i doma. Smutně zavrtěl hlavou: – Doma nelze, – řekl, – doma vládne hluboká totalita.

Co jsem mu měl říct? Měl jsem mu říct, ať se miluje, když se mu zachce, a když se mu nechce, ať se na to vykašle? Tohle jsem mu měl říct? Bylo mi ho líto. Nakonec jsem ho poslal k sexuologovi. Ten parlament všechno komplikuje. Mají hrozně málo času. Jinak mi připadal docela zdráv.

I o mnoha dalších jsem si myslel, a nejen myslel, ale přesvědčil, že jsou docela zdraví, i o té předtím i o té potom, která toužila po plastice prsů.

Měla nádherná, pevná ňadra, která se zdají malá jen těm nenapravitelným mužům, dychtícím po věstonických typech. Na jejím místě bych si to rozmyslel.

– Kdo vám řekl, že máte malá prsa? – zeptal jsem se.

– Kaž­‑dej…, – odpověděla a rozplakala se.

Po marném přemlouvání jsem si uvědomil, že vůbec nevím, k čemu ta dáma svoje prsa používá. Operační výkon chápala jako investici, kterou odepíše z daní.

Podobně naladěných žen přišlo i několik po sobě. Byly dny, kdy jsem nedělal nic jiného, než předoperační vyšetření před zvětšováním prsů nebo před interrupcí. O souvislostech jsem raději nepřemýšlel.

Vydržel jsem v té instituci měsíc a byl jsem zvědav, co mě ještě čeká.

Poslední kapkou byla chudák Bedřiška Hrdličková. Přišla v pátek navečer, byla poslední a měla žádanku o předoperační vyšetření. Mohutnou hruď před sebou tlačila jako tendr a laškovně mávala papírem.

– Co…? – vykřiknu zmateně, – ty chceš taky zvětšit prsa…,

– Ne, – uculila se, – zmenšit.

Samozřejmě, že jí každý řekl, že má velká prsa, na to jsem se neptal, o tom vím své ještě ze školy. Podařilo se mi přesvědčit ji, že jsem její ňadra vždycky obdivoval, potají po nich toužil a dodneška se mi o nich zdá.

Výkon jsem jí rozmluvil, navíc odcházela polichocena, div mě mezi dveřmi neoblízla. Nemohl jsem se zbavit předtuchy, že ji, stran poprsí, nevidím naposled.

Pohár přetekl. Pádím do ředitelny.

– Je tady šéf?

– Je v Praze. – Honza Antoš v koženém křesle podepisuje propouštěcí zprávy.

– Kdo ho zastupuje?

Honza: – Já.

– Fajn. Takže ti oznamuju, že v pondělí nepřijdu.

– Pocem, neblbni…

– Najděte si jinýho robota.

– Po třech měsících se ti automaticky zvedne plat.

– O prachy nejde. Práce mi nesedí. Nejsem psychoanalytik, ale obyčejnej doktor. Kdo má malý prsa, chce velký. Kdo má velký, chce malý. Když slyším slovo úd, skáču z okna.

Zdálo se, že mě chápe. Přesto požádal, ať to ještě zkusím.

Jsem rozhodnut. – Ani den. Musel bych do tý čekárny hodit granát.

V lékařské šatně jsem do skříňky z palisandru pověsil na ramínko dvouřadový oblek s nápisem DOCTOR. Máti bude zuřit, ale nějaké místo snad časem najdu.

Někdo otěhotní nebo umře… Stejně jsem si v tom mundúru připadal jako Hradní stráž.

KAPITOLA XII

Telefon zazvonil o půlnoci. Hlas je mi povědomý, omyl vylučuji, poznávám Píšťalku. A samozřejmě přetékám horlivou ochotou. Jsem lékař, jednou jsem přísahal (dvakrát, podruhé na vojně, ale tam šlo o něco jiného), to, že jsme se rozešli, na situaci nemění nic. Ať si znovu uvědomí, o co přišla.

Zvoním. Na dveřích štítek ALENA HUBÁČKOVÁ.

Otevírá sama Píšťalka. – Nezlobíš se? Nemohla jsem se dovolat na pohotovost.

– Ale ne, Píšťalko… – Takový projev důvěry o půlnoci potěší.

– Prosím tě, neříkej mi pořád Píšťalko.

Rozhlédnu se po bytě, potěžkám kufřík. – Tak kdepak máme umírajícího, Píšťalko?

– Hele, – řekne věcně, jako by se snažila vymezit náš vztah, – zavolala jsem tě v nouzi jako lékaře. Jestli chceš šaškovat, můžeš zase jít.

– Já jsem někdy šaškoval? – nechápu.

– Pořád.

(Všimněte si. Byl jsem tam dvě minuty, a už jsme se hádali. My se prostě nedokážeme nehádat.)

– Dobře, – souhlasím, – nebudeme se hádat. Jsem připraven zachránit život tvého chotě.

– Což by ti nemělo činit obtíže, – řekne jízlivě. – Cizí životy ti byly vždycky přednější než můj. – (Neříkal jsem to?)

– Jako obvykle. Logika hudební školy. – (Nedokážu být neutrální. Že bych byl ještě citově angažován…?)

– Měla jsem si zavolat nějakého normálního doktora.

V tu chvíli jsem měl dojem, že mě štve programově.

– Tos měla, – souhlasím. – Tak já zase jdu.

Býval bych odešel, kdyby se v tom okamžiku neozvalo z vedlejšího pokoje sténání nemocného. Spolkl jsem hrdost a vešel do ložnice.

Dýchejte zhluboka, odkašlete, vydechnout, nedýchat, atakdále.

Vracím se a skládám kufřík. – Proč jsi mi neřekla, že stůně maminka? Myslel jsem, že ti umírá manžel.

– Nevyčítala ti něco? Neměla narážky? Nevyzvídala?

– Ne, vůbec nic. Napsal jsem jí léky, až je vybere, bude muset na sedimentaci a rentgen plic. – Teprve teď jsem si všiml, že Píšťalka klečí na kolenou a širokým hřebenem češe třásně na koberci, které jsem předchozím pochodováním po místnosti narušil. Mám chuť položit jí na zadeček ruku, třeba by… ale místo toho se zeptám: – Co blbneš?

– Třeba někdo nemá rád, když nejsou učesaný.

Nechápu. – Ts… tohle teda já bych po tobě nechtěl.

– Bodejť, – vstane a ukáže na učesané třásně, – ty bys je ustříh.

– Protože je nepotřebuju k životu.

– Tys nepotřeboval k životu ani mě. Šlo ti jen o jedno. Ale já jsem potřebovala jistotu.

Zase se hádáme. Nutno říci, že potichu a kultivovaně.

– Umělkyni chyběla jistota a centrální plánování. A to centrum jsem měl bejt já… ha, ha…

Z dětského pokoje se ozval pláč. Ztichli jsme. Píšťalka odběhla. Dítě zavrnělo a ztichlo. Vrátila se.

– Buď tak hodnej a jdi už, – řekla.

– Bojíš se, že přijde manžel? – (Tentokrát jsem si začal já.)

– Manžel je to poslední, čeho se bojím.

– Je lepší než já? – dorážím.

– Kdo?

– Tvůj muž.

Zrozpačitěla. – Je… Není… Já nevím…

Nevím, proč jí nedám pokoj. – Lepší není, viď?

– Prosím tě, kde se v tobě bere to sebevědomí? – spravedlivě se rozhořčila. – Podívej se na sebe! Neatraktivní břemeno, které tlačí, kde nemá.

Obul jsem si boty, oblékám kabát. – Něco ti řeknu. Když ženě chybí orgasmus, měla by si zachovat alespoň smysl pro humor. – (To nebylo fér.)

– Štěpánku…

Otočil jsem se. Měla v očích slzy. Myslel jsem, že kvůli mně, ale zeptala se: – Co je mamince?

Odcházím. – Neboj se. Příroda je mocná.

Ráno, ještě ve slipech, s vánočkou v jedné a s hrnkem čaje v druhé ruce, bloumám po bytě. Myslím na všechny holky, kterým jsem šeptal do ucha verše, jež se zdají ve dne hloupé, ale v noci bych si je rád zopakoval, myslím na tu první, která už bude první navždycky, i na tu poslední, která pravděpodobně nebude poslední, a sám sobě připadám podivně nevyužitý a nedospělý.

K loňským Vánocům jsem koupil mamince vkusný domovní zvonek. Místo zvonění hraje písně. Sice jenom dvě, ale zato inspirativní: českou a slovenskou hymnu. Místní firma vrhla výrobek na trh těsně před rozpadem Československa. Zaznamenala komerční úspěch, v mnoha bytech v našem městečku zní místo protivného zvonění jedna nebo druhá populární melodie. Máti, jako stará Sokolka, nikdy nezapomene při tom elektronickém pípání zaslzet.

Já, když slyším Kde domov můj nebo Nad Tatrou sa blýská, nepláču, ale jdu otevřít.

– Bedřiško…, – vyhrknu překvapeně, – kde se tady bereš? – (Něco jsem tušil.) – Pojď dál, máti je v kostele. Hodím na sebe župan.

Rozhodl jsem se, že se budu chovat, jako bych se domníval, že přišla za švadlenou.

– Můžeš zůstat ve slipech, – řekla Bedřiška. – Zatímco matka pečuje o duši, my spolu probereme záležitost stoprocentně světskou.

– Neblbni, ještě jsem nesnídal…

– Nelíbím se ti…? – vypjala hruď.

– Ale jó…, – couvám do pokoje, – mám co dělat, abych se udržel.

Sedla si do křesla a nařídila: – Uvař kafe!

Uvařil jsem kávu a oblékl se. Sedíme, pijeme, pohoda. Už aby tu byla máti…

Bedřiška zahájila nenápadně. – Říkal jsi holkám básničky… pamatuješ? Ani jedna se nezapomněla pochlubit. – Vzápětí přešla do útoku. – Mně jsi neřek žádnou!

– Ale Bedřiško…, – roztřásla se mi ruka, polil jsem si košili, – o nic jsi nepřišla…

– To vím taky, – usadila mě. – Už nejsem pitomá. Jenomže, tenkrát jsem si myslela, že přicházím.

Pochopil jsem, že musím vypotit několik veršů na její počest. Zdá se, že z toho vyjdu lacino. Začnu nenápadnou mystifikací, až bude v transu, pak se uvidí…

– Protože mě ty tvoje rozměry děsily, – drmolím stydlivě, jako bych se přiznával k masturbaci, – cítil jsem posvátnou hrůzu, jakou mají primitivní národy před pohořím, kde sídlí jejich božstvo a odkud se nikdo nevrátil, chápeš?

Bedřišce se rozšířily zornice.

– Denně jsi mě zasahovala, – pokračuji nelítostně, – a já se denně bránil, poněvadž člověk nemůže vlastnit každou krásu, kterou v životě potká…

(Zatím jen próza, ale účinná.)

– …a ochutnat se bojí, neboť se z falešné skromnosti domnívá, že na to nemá právo.

(Už je na lopatě. Nepřestávám doufat ve šťastný konec.)

– Máš ňadra velká na moje rozpočty… jak mladá selka… jak slečna od pošty…

Těší mě, že jsem ve formě i s nožem na krku. Uchopil jsem ji za lokty, pozvedl, odvádím ji do předsíně. Je bez vůle, je vyřízená, je v transu.

– Máš ňadra švarný… a já jim uhýbám… a je to marný… kdybych šel bůhvíkam…

Není schopna odporu. Oblékl jsem jí kabát a s posledním veršem vystrčil na chodbu a zaklapl dveře. Uf… Doufám, že neupadne.

Neupadla. Ozvalo se – Nad Tatrou sa blýská – a Bedřiška stála ve dveřích zcela příčetná, s jasným zrakem a s úsměvem od ucha k uchu.

– Jsem ráda, že konečně vím, jak to děláš…

(Panebože…)

– …ale kvůli tomu jsem nepřišla. Jak jsi obdivuhodně vystihl, nejsem úzkoprsá. Já mám totiž kapitál, ty vlastníš know­‑how. A náš barák je dost velkej. Dole bude ordinace, nahoře můžeme bydlet. – Vyšla na chodbu. – Uvažuj o tom!

Hledím z okna na náměstí a uvažuju, kde se stala chyba. Asi nikde. Už jí není sedmnáct. A mně taky ne.

Bedřiška vyšla před dům. Došla doprostřed náměstí, a jako by si byla jista, že se dívám, otočila se k našemu domu a sepjala ruce nad hlavou na znamení spojenectví.

Proč jsem nedržel hubu…

Kde domov můj… Otevírám opatrně, ale strčil nohu mezi dveře. Kendy.

– Co je s tebou? Nemám čas. Jedu natáčet na Moravu. Reklama se ujala. Užs ji viděl?

– Já nevím, – řeknu s úlevou a šťasten, že se nevrátila Bedřiška. (Vážně nevím, jestli jsem reklamu viděl.)

– Teda sorry, – urazil se, – mistrovské dílo… škola střihu… – Mezi řečí pronikl do kuchyně a pustil se do bábovky, připravené k odpolední svačině.

– Hele. Já tu reklamu klidně vymyslím. Ale abych se na ni i koukal, to po mně nemůžeš chtít.

– Sehnali jsme další zakázku, – mluví nadšeně, s plnou pusou. – Reklamu na prezervativy.

– Na prezervativy…? – Jsem zklamán. – Reklamu na chleba bys nechtěl?

– Vole, – vyprskl drobečky, – kvůli AIDS. – Spotřeboval půl bábovky, vyřítil se do předsíně a mezi dveřmi mi podal pětistovku. – Záloha. Chce to nápad. Přemejšlej. Stavím se, až pojedu zpátky. Čau.

Běžím za ním na chodbu, řítí se ze schodů. – Počkej…, – křičím, – jaký prezervativy…?

Zastavil na podestě v mezipatře a řve nahoru: – Normální šprcky… s tím čudlíkem… Dobrý den… – Pozdrav patřil matce, která se vracela z kostela.

Máti udýchaně dorazila do bytu. Ještě jednou se ohlédla za mým doživotním špatným kamarádem a řekla: – Toho se drž, to je ten pravej!

– Ale maminko, – chlubím se bankovkou, – podívej. Vydělal jsem pětistovku. Za pět minut…

– Tolik peněz za pět minut poctivě nevyděláš. Ještě, abys tak byl v nějaké té mafii… Panebože, on je toho schopen… – (Tím myslela Kendyho.) – Ute, pojď dál…

Poslední věta zněla mírněji a patřila tajemné, záhadné dívce, kterou jsem už v našem bytě viděl na tom trhlém mejdanu. Zvláštní jméno. Celá je zvláštní. Nosí čelenku s nápisem LOVE IS THOUGHT.

Máti nás usadila v pokoji a odešla do kuchyně. – Celou bábovku nám sežral…, – slyšel jsem, jak hubuje. Pak přinesla čaj. – Ute, sladíš?

– Ano, – špitla dívka.

– Tykejte si, děti, – pobídla nás máti. – A jezte.

– Já taky sladím…, – snažím se navázat kontakt.

– Většina lidí sladí, že…? – řekla Ute.

– No… dost lidí nesladí, – poznamenám a je mi jasné, že konverzace vázne. Jako bych měl trému a ona taky. Tenkrát jsme se bavili líp.

– Jen si oslaďte, děti. Vypadáte špatně, – vybízí máti z kuchyně tónem zkušené dohazovačky.

– Kdo má míň než metrák, vypadá špatně, – souhlasím.

– Promiňte. – Ute se zvedla, cosi šeptá matce.

– V předsíni doprava a druhé dveře, – hlaholí máti.

Využije dívčiny nepřítomnosti, dojde do pokoje a důrazným šepotem mě informuje a nabádá současně: – Všímej si jí trochu! Je to dobrá rodina. Věřící. Vrátili jim továrnu. Moc slušný lidi…

Zaslechli jsme tekoucí vodu na záchodě a v koupelně. Matka opustila pokoj krokem obezřetného stopaře a ještě mezi dveřmi mi tichou, ale horečnou gestikulací znázorňovala jedinečnost přítomné partie.

Ute se vrátila. Byla mi sympatická z úplně jiných důvodů.

– V kostele nejsou záchody? – zeptal jsem se, aby nestála řeč a máti byla spokojena.

– Ne, – odpověděla nevzrušeně Ute a tvářila se, jako by podobné otázky dostávala denně. – Původně byly, ale papež Klement XIV. je v roce sedmnáct set sedmdesát nechal zrušit, protože je znečišťovala luza žebrající na chrámových schodech.

Obsáhlá odpověď mě zaskočila. – Bejt chudej, a ještě si nemít kam odskočit…

– Ano, byl to krutý verdikt, – pokračovala tónem poučené průvodkyně, – ale od té doby se v Evropě nevyskytla větší epidemie moru, způsobená infikovanou svěcenou vodou. Spokojen?

Přikývl jsem. Vzpomněl jsem si na svou přednášku k vyjukaným turistům na bezdíkovském zámku o historii postele hraběte Landsdorfa. Tahle dívka se mnou provádí totéž, co já s těmi turisty. Exceluje, zatímco já jsem za blbce ve svém vlastním bytě.

Loučíme se na chodbě.

– Dovolíte? – požádal jsem a chystám se přeložit anglický nápis na čelence, abych v poslední chvíli projevil nějakou inteligenci. Když jsem jí otáčel hlavou (já vůl jsem jí skutečně otáčel hlavou, místo toho, abych jí obešel), sáhl jsem jí nechtě na ucho.

– Ne! – vykřikla. – Na ucho ne!

– Promiňte, – stáhl jsem ruku. (Pozor, má něco s ušima!) – Ale máte na čelence napsáno LÁSKA JE MYŠLENKA. Vy tomu věříte?

– Vy ne?

– Srdce, když pracuje, tak nemyslí, – namítnu.

– Já vím, – řekne klidně. – Ale o srdci se tu nepíše.

Usmála se a zmizela na schodech. Od toho okamžiku jsem o ní přemýšlel. Patřila mezi bytosti, které dovedou znepokojit, o něž toužíte bojovat, a netoužíte zvítězit.

Vrátil jsem se do bytu.

– Tak co…? – zeptala se dychtivě máti.

Došel jsem k oknu. Hledím ven a pátrám po ní mezi lidmi za sklem. – Už jsi někdy slyšela, – řeknu zamyšleně, – že by v kostele byly záchody?

– Prosím tě, – chytla se matka za hlavu, – o čem ses to s ní bavil…?!

Moje maminka byla celý život bohabojná a mírná žena. Ale tenkrát jsem se bál, že mě něčím praští.

KAPITOLA XIII

Neny penýz, není láska, neny nyc, říkával Mireček Cassa Thombo from Bujunbura. Peníze. Money, money, money. Přál bych si žít tak, abych jim nikdy nemusel přikládat důležitost.

Firma E I B CARS stála za benzinovou pumpou na výpadovce na Prahu. Nové haly, generální Zastoupení DAIHATSU, nekašírovaný úspěch.

Eib v kvádru brousil po hale a péroval zaměstnance. – Na vyhazování nemám. Kdo to takhle zmrvil, ať za mnou přijde! – Spatřil mě a přivítal. – To to trvalo…

– Potřeboval bych…

– Peníze, – ušklíbl se.

– Původně ano. Ale když nemáš na rozhazování…

– Kdo mluví o rozhazování? – Prošli jsme uličkou do kanceláře. – Naše podnikatelská veřejnost se dělí na ty, co mají, a na ty, co umějí mít. Než budou ti, co mají, umět, a ti, co umějí, mít, musejí se dohodnout. Ty máš know­‑how, já poskytnu kapitál.

– Takovou spolupráci už mi nabízela Bedřiška, – poděkoval jsem.

Zachechtal se. – Bedřišku bys musel…, – znázornil obscénní gesto. – Mě nemusíš. – Vyřídil dva telefonáty a podepsal několik lejster. – Proč vůbec nemáš auťák? – zeptal se. – Jak chceš bez auta podnikat?

Pokrčil jsem rameny. – Auta stárnou. – (Co jiného můžu říct.)

– Jako ženský, – přikývl zkušeně.

– Jediné auto, které mi nezestárne, je to, které jsem si nekoupil.

Eib se zarazil. Chvíli hleděl do prázdna a pak řekl překvapeně: – Kamaráde… to je slogan! Vidím ho napsanej. Jediné auto, které nezestárne, je auto, které si nekoupíte. V naší půjčovně čeká na vás! Co tomu říkáš?

– Já nevím…

– Co… já nevím… no, nečum tak blbě! Zasloužíš si honorář. Za půl hodiny zavírám a pak si dáme vyladit motor.

Autem to trvalo půl hodiny. Dům stál o samotě, ale o žádný zapadákov nešlo. Na malém parkovišti čekalo několik taxíků. Nikde žádný poutač, žádný neon nad vchodem. Jen vedle dveří zlatá tabulka s nápisem EROS CENTRUM OÁZA. Eib zazvonil.

V hale u secesního stolku nás přivítala madam.

Eib hodil šatnářce kabát. – Obvyklé menu, paní Elso!

– A váš přítel? – pohlédla na mě.

Bezradně krčím rameny.

Otevřela barevné album, plné krásných koček. – Chcete si vybrat erosenku?

– Ne děkuji. Já, když vybírám, obvykle dopadnu špatně.

– Máte nějaké obtíže? – zeptala se madam s pochopením.

– Zatím jsem neměl, – řeknu klidně, – a doufám, že je nebudu mít, až půjdu odtud.

Ani nemrkla a položila otázku ‚na tělo‘. – Preferujete ženy, nebo muže?

– Jak kdy…, – přemýšlím, a když madam uznale zdvihne obočí, vysvětlím jí, že na pivo jdu radši s chlapem.

Eib mě táhne k baru a objednává. – Natašo… dvakrát hřebčí střik!

Erotická nabídka podniku zahrnovala pět položek.

Menu
URAGAN ELSA (pro abonenty)
RUSKÁ TROJKA
THAJSKÝ VÁNEK
HODINA V NEBI
MONGOLSKÁ JURTA

– Než se rozhodneš, dáme si masáž, – navrhl Eib. Svlékli jsme se a osprchovali. Ve vkusně zařízené místnosti jsme na lehátkách popíjeli nápoj (lacrima s vodkou). Polonahá dívka mi masírovala chodidla.

Eib byl schopen obchodovat v jakémkoli prostředí. – Městu patří poliklinika, která je prodělečná. Chtěl bych ji koupit a provozovat. K tomu potřebuju odborného zástupce… sleduješ mě?

– Jo sleduju. – (Moc jsem ho nesledoval, masérka přešla od chodidel ke stehnům.)

– Odborným zástupcem budeš ty… Stačí, Sabino, – požádal moji masérku, – nebo nám zhasne už tady.

Dívky nám pomohly vstát. – Už máte vybráno, zeptaly se.

– Uragán Elsa, – řekl Eib. – Já jsem abonent. A ty?

Nemohl jsem se rozhodnout. Vylučuji Jurtu a Trojku. Uragán nepřichází v úvahu, nemám předplatné. Zbývá Hodina v nebi a Vánek.

– Zkus Thajský vánek, – poradil mi. – Jsou tam pěkný holky, a jestli se rád díváš na Království divočiny, promítnou ti džungli. Můžeš při tom přemejšlet o té poliklinice.

Místnost byla vyzdobena exotickými rostlinami. Zapálené tyčinky vydávaly omamnou vůni. Pracovnice byly oblečené spoře, měly kruhy v uších a orchidej ve vlasech. Položily mě na vodní lůžko. Jedna z nich poodstoupila a začala se hladit. Druhá mi jedním prstem kroužila kolem pupku ve směru hodinových ručiček. Program na velké obrazovce byl skutečně podobný Království divočiny. Zaslechl jsem řev lva (tygra?). Ventilátor na nočním stolku vyráběl vánek. Děvčata se tvářila záhadně, hudba mohla být thajská.

Láska, je myšlenka, vzpomněl jsem si na nápis na čelence Ute. Vzápětí na další větu Ne, na ucho ne!

– Dovolíte, – požádal jsem bližší dívku, – mohl bych vám sáhnout na ucho?

– Samozřejmě. Prosím… – Odhrnula vlasy a nastavila malé ucho.

Jemně jsem obkroužil boltec prstem, potom pohladil celou dlaní. Odpověděla zdvořilým úsměvem. (Jsou asi zvyklé na ledacos.)

– Nic? – táži se.

– Nic, – řekla. – A vy? – provedla s mým uchem totéž.

– Taky nic, – přiznávám.

– Zkusíme něco jiného, – řekla a sejmula mi ručník z beder.

Detaily si nepamatuji. Vyšuměl jsem za tři minuty, dívky byly celkem šikovné, prožitek intenzívní.

S Eibem jsme se sešli v bazénu. Po pěti délkách se vracím k tématu: – Když se nevyplatí poliklinika městu, jak by se vyplatila tobě?

Vyplivl vodu. – Investuju do budoucnosti. Je to tři tisíce čtverečních metrů. Za deset let tam bude výnosnej obchoďák. Co Thajský vánek? – vrátil se taky k tématu.

– Dobrý, – řeknu s přehledem. Jenom jsem měl chvílema dojem, že by možná bylo lepší, kdyby ta džungle byla skutečná a ty holky pro­mítali.

INTERLUDIUM

Doma jsem usnul jako špalek, poprvé po delší době nemám eroti­cký sen. Naopak. Zdá se mi, že jsem čističem bot, poněvadž jsem se nedokázal privatizovat ve zdravotnictví. Lékařská komora se mnou zavádí disciplinární řízení a hrozí odebráním licence, která je mi k ničemu. V jednom okamžiku mám v tom snu veliké množství peněz.

– Boty…, – volám, – dejte si vyčistit boty… Vaše myšlenky vás neprozradí, vaše boty ano…

– Nedáme, nedáme…, – volají davy Proudí kolem Stánku a nesou transparenty s nápisem MILIONÁŘE NEPODPORUJEME.

V průvodu zahlédnu i profesora Ječmena.

– Pane profesore, pane profesore…, – volám, – jsem váš oblíbený žák Šafránek a vypracoval jsem se vlastní pílí.

A profesor Ječmen s transparentem přistupuje ke Stánku, a klade nohu na bedýnku. – Každý student, pane profesore, – drmolím a čistím levou botu, – každý student má jedno utkvělé přání. Alespoň jednou v životě, – zdvihám k němu oči a čistím pravou botu, – alespoň jedenkrát v životě vyčistit boty svému učiteli. A mně se ten sen splnil, pane profesore. Co tomu říkáte?

A pan profesor Ječmen mi v tom snu říká: – Tak ti nevím, Šafránku, jestli je to můj krach nebo pedagogický úspěch.

A je tu další průvod lidí, v tom průvodu kráčí Eib a nese transparent PODPORUJTE MILIONÁŘE.

A já volám: – Eibe, Eibe, podpoř mě, Eibe, dej si vyčistit obuv!

Eib dojde až ke mně, opře se o transparent a řekne: – Vyloučeno! Nemůžeš ode mne chtít, abych ohrozil tvůj podnikatelský záměr. Všechno mám dobře spočítáno.

– Co máš spočítáno, Eibe?

– Mám spočítáno, – řekne Eib, – že když si od tebe stokrát nedám vyčistit boty, můžu si koupit jedny italský.

 A pan profesor Ječmen pokývá hlavou a řekne: – Sic transit gloria mundi.

KAPITOLA XIV

Ten sen skončil tak, že se všichni, ti, co podporovali milionáře, i ti, co je nechtěli podporovat, vrhli na můj stánek a třásli jím tak dlouho, až se docela rozpadl.

Tím třesením jsem se vzbudil. Jemně mnou třásla maminka a opakovala: – Štěpánku… vzbuď se…!

– Co je?

– Nevím. Pojď k telefonu. Volá nějaká ženská a já jí vůbec nerozumím.

Volala Tonička z Bezdíkova. Má tam pacientku, která se nemůže probrat z bezvědomí. Tonička to neví jistě, ale má dojem, že jde o dia­betičku na inzulínu. Jestli bych nebyl tak hodný, nerada by měla kvůli Písaříkovi nepříjemnosti.

Slíbil jsem jí, že se tam zkusím dostat. (V tu chvíli jsem ještě nevěděl jak.) Když to nevyjde do patnácti minut, říkal jsem si, nedá se nic dělat a pošlu tam rychlou.

Vzal jsem kufřík a vypadl do tmy. Za okamžik jsem zvonil U Černé madony. – Lékař… – Jsem nervózní a snažím se, aby mi bylo rozumět. – Nutně potřebuji deset ampulí dvacetiprocentní glukózy, dvacítky stříkačky a jehly…

Rozsvítilo se světlo, dveře otevřely, zvedla se mříž.

– To jste vy…?

Stála ve žlutém obdélníku světla. Černá madona v bílém plášti, kolem hlavy svatozář.

– Pojďte dál, – řekla.

– Já teď nemám čas… – Předními koly na chodníku parkuje před lékárnou škodovka. – To je vaše auto?

Moc jsme nemluvili. Do igelitové tašky mi dala glukózu, stříkačky a jehly, do ruky klíčky od vozu. – Jeďte opatrně, špatně brzdí!

Zapnul jsem dálková světla a vyrazil.

Zkušená Tonička odhadla stav přesně. Po třetí ampuli se paní probrala, po páté odešla klidně domů. Pil jsem kafe. Tonička uklízela nepořádek.

– Já jsem vážně myslela, že nám bába umře. Přišla za ním, že jí je blbě. Mně to bylo hned podezřelý. Ještě že ji znám. Když už tam byla asi půl hodiny, nakouknu tam, a co byste řek…?

Mám chuť říct Měl ho tam, jako tenkrát, když vyprávěla o infarktech, ale mlčím, abych Toničce nezkazil pointu.

– …baba v bezvědomí, a ten vůl nad ní mává kruhama. – Tonička usedla, zmožena zážitkem. – Nesehnat vás, byl v pěkným průseru. Ještě se mi klepou kolena.

Dopil jsem kafe, vstal a zavřel kufřík. Loučím se. – Sežeňte si lepší místo.

– Kdepak mě dneska vemou, – zesmutněla Tonička. – Neznám řeči a mám křečový žíly. – Přistoupila ke mně a udělala mi na čele křížek. – Pámbu vás opatruj. A kdybyste někdy potřeboval sestru, vzpomeňte si na mě. Tady je to vo hubu.

– Zachránil jste někoho před smrtí? – přivítala mě Ute.

– Zachránil jsem jednoho šílence před kriminálem.

Sedím na kovové stoličce a opírám se o skříň s lebkou a zkříženými hnáty. – Co tam máte dobrýho?

– Určitě byste si vybral, – ujistí mě.

Všimněte si, že místo abych jí pověděl, že se mi líbí, a pokusil se něco si začít, začnu, jako obvykle, říkat pitomosti.

– Víte, jak si představuju člověka, který má klíče od takové skříně? – (Neříkal jsem to?)

– Povídejte. To mě zajímá.

– Určitě ne jako někoho, kdo si tady v noci vymýšlí teorie o zániku kostelních záchodů v osmnáctém století. Byla by z vás dobrá travička.

Otevřela jedovou skříň, sáhla do jedné dózy a přisypala do misky s pistýlem neznámé granule. – Travička zelená, to je moje potěšení…, – prozpěvovala si, míchajíc podezřelou hmotu. – Máte chuť?

Odvracím hlavu.

S chutí si lízla. – Jogurt s ovesnými vločkami.

Nade dveřmi zazněl zvonek. Někdo zvonil, jako by šlo o život.

– Balíček prezervativů! Ale rychle! – slyším vzrušený hlas v okénku.

– Vy máte s tím plánovaným rodičovstvím nějak naspěch. – Ute se vrátila a dojedla večeři. – Jak vidíte, zachraňujeme před smrtí i před životem.

Vracím klíčky od auta. – Řízení táhne doprava. Měla byste si pořídit lepší auto.

– Popelka chudá za mříží… – Usmívá se.

– Víte, že jste nebezpečná osoba? Hrajete si na Popelku, zdědila jste továrnu, máte ráda poezii a opatrujete klíče od skříně s jedy. A navíc jste hezká. – Tolika přednostem najednou jsem nemohl odolat. Chtěl jsem ji jen pohladit, nic víc. (Přísahám.)

– Ne…! Na ucho ne…! – Vykřikla, upustila misku. Na dlaždičkách ležely bílé porcelánové střepy.

Políbil jsem jí lehce, bez doteku rukou, aby se mi nerozbila. – Až se tobě bude třásti ruka, – řekl jsem, – koupím ti misku z umělé hmoty.

KAPITOLA XV

Stojím před reklamou třikrát čtyři metry, kterou jsem vymyslel. JEDINÉ AUTO, KTERÉ VÁM NEZESTÁRNE, JE AUTO, KTERÉ SI NEKOUPÍTE. V NAŠÍ PŮJČOVNĚ ČEKÁ NA VÁS. E I B CARS.

Eib parkuje s oplem u chodníku. – Co tomu říkáš? – Kapota a dveře jsou polepeny stejným textem. – Ještě reklamu v televizi a je to špice.

– Zajdi do Eminy. Můžeš se s nima domluvit.

– Eminu neznám. Kolik jí je?

– Reklamní agentura. Emil Nádeníček.

– Emil…? – podivil se. – Ta guma…?

V Emině právě schvalovali reklamní šot. Konrádyho dudácká kapela v krojích hraje Chopinův Pochod padlých revolucionářů. Na českém pohřbu třicet tři. Hudební vydavatelství Tosca. Chopin s revolucionáři plakali v hrobě, tvůrčí kolektiv dílo schválil.

– Konečně…! – přivítal mě Kendy. – Prezervativy s čudlíkem. Jestlipak na nás mistr nezapomněl? Neseš scénář?

– Potřebuju víc informací, – vymlouvám se. – Rád bych věděl, jestli ty čudlíky mají i jinou funkci. Jestli náhodou nepůsobí i dráždivě…

– Mě to nedráždí, – řekl kameraman.

– Doktore…! – rozčílil se Nádeníček, – co do toho taháte čudlíky? AIDS se poleká prezervativů s čudlíkama i bez nich…

– To by byl dobrej slogan, ne…? – Odvážila se Lesní Panna.

– Prdlajs! – ukončil Kendy uměleckou debatu. – Chce to nápad. Nápad, kterej hovoří.

– Já… možná že bych věděl, – přihlásil jsem se. – Představte si… noc… lékárna… motocyklista, ne! Spanilý rytíř… ne! Ještě lepší…

Eib, který stál dosud u dveří a pozoroval úroveň, nečekaně zasáhl. Postavil se vedle mě, položil mi ruku na rameno, a zeptal se ostatních: – Za kolik?

– Co se do toho pleteš? – okřikl ho Nádeníček. – Radíme se kolektivně.

– To znám… – Eib se vydal na obchůzku kolem studia. – Pak se kolektivně napakujete a tady můj klient může bejt akorát tak hrdej na svoji inteligenci. Pochod skončil zase s rukou na mém rameni.

– Já myslela, že je to váš řidič…, – podivila se Lesní Panna.

– Já nevím… doteďka byl…

– Jsem jeho agent, – prohlásil Eib k překvapeným tvůrcům, – a nedovolím, abyste mi ho zneužívali. Do zítřka připravíte smlouvu a my přijedeme s právníkem.

Venku jsem Eibovi vynadal. – Co se mi do toho pleteš!? Moh jsem si vydělat pětistovku.

Nacpal mě do auta. – Kamaráde… ty ses měl stát farářem nějaký úplně chudý církve. – Vytáhl balíček tisícikorun, odpočítal pět bankovek a zasunul mi je do kapsy.

Bráním se, že si to nemůžu vzít. Chvíli jsme se o peníze přetlačovali.

– Neboj se! – přesvědčil mě. – Já si to pak strhnu.

– A co ta poliklinika?

– Už s ní nepočítej. Město ji nechce prodat.

Večer jsem napsal pětistránkový scénář. Čudlík nehrál roli. Příští den jsme zašli do Eminy. Právník nebyl nutný, Eib žádal honorář dvacet tisíc, Emina navrhla deset. Po půlhodině oboustranných komplimentů se sešli na patnácti. Pět už jsem dostal, zbývajících osm a půl mi Eib vyplatil. Patnáct stovek byl jeho rabat. – Ne že bych ten vejvar potřeboval, – řekl mi, – ale deset procent pro agenta je minimum. Jde o princip. Musíš si zvykat.

Nesl jsem ty peníze domů a bál jsem se, aby mě někdo nepřepadl. Před hotelem Beránek mě zastavil Ječmen.

– Pojď na pivo, Šafránku, – žadoní.

– N… n… nemůžu, – drkotám zuby.

– Proč seš tak nervózní?

Ukazuju peníze.

– Ty jsi přepad poštu? Nebo vás tak dobře platí?

– T… t… t… to mám za ty prezervativy.

– Ty prodáváš prezervativy…?

– Nnne. Já o nich píšu.

– Pocem! – zamračil se. – Je ti dobře?

– Jo. Bezvadně.

– Tak to nevím, – zauvažoval, – jestli je lepší o peníze přijít, nebo se k nim zničehonic dostat…

Možná že jste tu reklamu v televizi viděli. Stupidní. Husitský bojovník vychází z lékárny Celek. Jízda kamery, bojovník usedá na vůz. Polocelek. Bojovník: – Ukažte mi někoho, kdo si dneska dovolí plenit dobyté město bez ochrany. – Detail: ruka bojovníka drží krabičku kondomů. Hrábnutí koňského kopyta. Kolo se pohne. Celek: vůz se vzdaluje. Práčata zpívají: – Primeróóós… spolehlivější než brněnííí…

(Za patnáct tisíc po mně nemůžete chtít, abych padl za vlast.)

KAPITOLA XVI

Stoupali jsme do prudké stráně. Chvíli táhnu já ji, chvíli ona mě. Nahoře čeká odměna. Uvidím továrnu, která jí patří. Když to chci dneska někam dotáhnout, musím se dobře oženit. Pod vrcholkem mi zavázala oči. – Ještě kousek… ještě kousek… teď!

Spatřil jsem rozkošnou vesničku jako od Lady, spatřil jsem zahrádky a v nich stromy, spatřil jsem pole, školu, faru a kostel. Nespatřil jsem výrobní haly, administrativní budovy a komín. Na okraji obce žalovaly nebi polozbořené obvodové zdi objektu, který mohl být při velké dávce fantazie považován za bývalou pilu. Okna jsou vytlučena, střecha chybí. Na cimbuří rostou břízky. Brána zarostla křovím, do džungle vede od řeky nízký násep, z něhož někdo, dávno již tomu, vytrhal koleje.

Ute na mě hleděla vážně a zvědavě.

– Teď už tě můžou zachránit jen tři oříšky nebo švarný princ, – řekl jsem. – Chtěl bych tě políbit.

– Ne! Na uši ne…! – vykřikla, když jsem vztáhl ruce, a dodala tiše. – Tady ne.

Vzali jsme se za ruce a seběhli k autu.

Obchodní ulice, později Handelgasse, ještě později Julia Fučíka, nyní, jak známo, dr. Edvarda Beneše. Zaparkovala před domem č. 82. Byla tma.

– Tady bydlíš?

– Ne, tady ne, – řekla.

– Proč tu stojíme? Čí je ten dům?

– Můj. Patřil k továrně. V suterénu někdo provozoval lázně, nahoře byla celá administrativa. Úřadoval tady dědeček, prokurista a účetní. – Odemkla a rozsvítila. Chodbou vanul lehký průvan. – Když se mi nechce jezdit domů, občas tady přespím po službě.

– Jenom přespíš?

Usmála se. Vešli jsme do místnosti, zařízené k přechodnému obývání. Gauč, skříň, stolek, křesla, spacáky. Na umývadle v kelímku dva kartáčky na zuby, jeden ještě zabalený a nepoužitý.

– Zábava se tu nekoná… noc je jak Černá madona…

Přisedl jsem si na gauč, položil ji a pevně uchopil za zápěstí.

– Půlnoc je dávno za horama a Popelka je pořád sama, – řekla vyčítavě.

– Třeba má tvůj princ nahnáno, že skončí jako Cyrano…

Vyprostila ruku a se zavřenýma očima zkoušela můj obličej. – Tvůj nos by obstál při měření, to, po čem toužím, vidět není…

Naklonil jsem se k jejímu uchu. – Víš, co chci a co nechci?

–…?

– Chci se s tebou pomilovat a nechci veršované drama.

– Na ucho ne…, – vykřikla.

Pozdě. Polibkem na ucho jsem uvolnil tajnou spoušť lásky. Objala mě rukama i nohama, vůbec si nevzpomínám, jak jsme se svlékli.

Později jsme spojili oba spacáky v jeden inspirativní prostor. Několikrát jsme se té noci soukali dovnitř i ven. Několikrát jsem dal za pravdu Romainu Rollandovi, který napsal, že hubenost je matkou vášně.

Když se rozednilo, potichu jsem vstal, odkrokoval všechny místnosti a rozměry poznamenal na okraj starých novin. Ještě spala.

– Takhle cvičíš každé ráno? – ozvalo se ze spacáku.

– Pouze po obzvlášť vydařené noci.

– Pojď se ohřát.

Vklouzl jsem dovnitř. – Představ si, že jsou tu čtyři místnosti, koupelna a dva, slovy dva záchody. To je přesně o dva víc než v kostele.

– Na co potřebuješ dva záchody?

– Jeden bude pro pacienty.

– Pro jaké pacienty?

– Pro ty, co chodí do ordinace. Dej pozor, ať ti nevypadnou oči.

– Jak to myslíš?

– Uvidíš. Na tenhle barák nám každá banka půjčí.

Posadila se. – Nám…?

– Samozřejmě že nám, miláčku Popelko. Já sice dodávám perfektní know­‑how, ale kapitál si nejradši vybírám sám. – Objal jsem ji.

– Štěpáne… počkej… nech toho… neblbni! – bránila se. – Já mám ještě čtyři sestry…

Lekl jsem se. Zastavuji útok. – Kolik…?

– Čtyři, – řekla provinile a zvedla čtyři prsty, jako malá holčička, když na požádání ukazuje, kolik je jí let.

– Víš, co seš? Ty seš SUPERPOPELKA!

Útok pokračoval, obrana nestála za řeč.

– Štěpáne… ne! Řekla jsem ohřát, ne zahřát… Na ucho ne…!

Je neděle.

Zvony zvoní jako blázen.

Pomni, abys den sváteční světil.

KAPITOLA XVII

Svatba byla dojemná. Přítomní muži se tvářili mužně, přítomné ženy plakaly. S myrtou v klopě stojím před kostelem a čekám na maminku. Není tu. A je nejvyšší čas.

Pohřební auto projíždějící náměstím náhle mění směr a zastavuje přede mnou. Řidič stahuje okénko. Černá čepice premovaná zlatem, známá tvář. Pan Písařík.

– Doktore, díky. Jsem vaším dlužníkem.

– Jsem rád, že jste se usadil, – povídám. – Není to takhle lepší?

– Je to klidnější, – připustil. – Heleďte… kdybyste mě někdy potřeboval, nebo někdo z vašich blízkejch, klidně zavolejte. Třeba o půlno­ci. – Sáhl do kapsy a podal mi vizitku.

Požádal jsem ho, jestli by se mohl zastavit u nás, zazvonit a vyřídit mamince, že na ni čekáme.

– Jasně, – řekl a rozloučil se firemním heslem Světlu vstříc.

Maminka svatbu nestihla. Písařík zazvonil, a když maminka vyšla, vyřídil, že už na ni všichni čekají, a nabídl jí odvoz. Maminka se trochu zapotácela a pan Písařík, aby vylepšil dojem, upřesnil, že si pochopitelně může sednout dopředu. To už maminka skoro padala a Písařík, pochopiv, že takový trapas lze zjemnit pouze vtipem, dodal: – Nebo dozadu lehnout.

Až sem mi to maminka vyprávěla. Poslední, co viděla, byl ten černý pohřebák. Zbytek jsem se dozvěděl v nemocnici, kde ji přijali jako ‚mdlobu prostou‘ (ze známosti) a druhý den po vizitě propustili.

Po celou dobu svatebního obřadu, ani později na hostině u Beránka jsem se nedivil, že maminka chybí. Byl jsem přesvědčen, že sedí doma a pláče, poněvadž se nežením já. Ženichem byl Kendy, nevěstou Sylvie, zvaná mezi přáteli Lesní Panna.

Maminka nechyběla jenom mně.

– Kde máš matku, Šafránku? – zeptal se u baru profesor Ječmen.

Kolem osmé hodiny večerní jsem byl již absolutně nad věcí. – Ale… furt chce ode mne vnoučky.

– Se nediv, – Ječmen objednal pivo, – všechny holky, s kterými jsi chodil, už mají dítě.

– Tak sebou hoď, – přidal se spokojený ženich, – nebo ti matička nějakou vybere.

– Náhodou to není špatnej nápad, pánové, když si tchyně vybere snachu, – poučil nás Ječmen.

– Jak k tomu přijde ten syn? – namítl Kendy.

– Záleží na tom, kam šáhne, – řekl jsem a zálibně pohlédl na Ute. Tančila s Nádeníčkem, který se překonával. – S vnoučkama je teď řada na tobě.

– Kvůli tomu jsem se neženil, – poděkoval Kendy. – Od jedenácti dopoledne máme totiž se Sylvií ve firmě většinu. Emina končí. – Zvedl skleničku a vyzval hosty k přípitku: – Ať žije KENDY PROMOTION AGENCY!

Někomu jde o peníze, jinému o vnoučky. Zatímco ostatní připíjeli, přemýšlel jsem, o co jde mně. Přišla Ute, opřela mi hlavu o rameno a zašeptala, že se jí chce spát. V tu chvíli jsem myslel, že to vím.

Rozcházeli jsme se po půlnoci. Město bylo tiché a přítulné. Tři kroky za námi kráčel nezdolný profesor Ječmen.

– Půjdeš se mnou na to prokuristovo lože? – zeptala se Ute.

– Na co…?

– Na tu postel v místnosti, kde úřadoval prokurista. Jsou tam pořád spacáky.

Na rohu známé ulice Ječmen zastavil a zadeklamoval: – Tato ulice, původně Obchodní, později zvaná dočasně Handelgasse, ještě později dočasně Julia Fučíka a v poslední době dr. Edvarda Beneše, se od dnešního rána jmenuje Severní. – Ukázal na čerstvou tabulku na rohu. Pak učinil hlubokou poklonu směrem k radnici a řekl: – Obecní zastupitelstvo konečně pochopilo, že světové strany jsou konstantní. Dobrou noc, děti…

– Dobrou noc, pane profesore.

Ute zasunula klíč do zámku.

Ječmen učinil několik kroků, potom se otočil, jako by si na něco vzpomněl. – Šafránku…, – zvedl výstražně doutník, – bacha na vnoučky…

INTERLUDIUM

Ústav sociální péče pro mládež přijme lékaře na plný úvazek, přečtu ráno v místních novinách a utíkám do lékárny U Černé madony podělit se o radost, že mám místo, že si konečně odpovědně můžu začít s kým chci, a cestou si nedám vyčistit boty.

Je boží den. V noci pršelo, náměstí voní růžemi a čerstvými omítkami. Mladé maminky tlačí kočárky na vzduch. Píšťalka rejdí po podsíni. Venuše brouká. – Tak co, – křičím pln euforie, – kde máš chotě? – Dojdu blíž. – Víš, jak si ho představuju? Vysokej, blonďák, kulturista a inte­lektuál, í kvé sto šedesát a je s ním děsná legrace… – A Píšťalka řekne: – Ohromně vtipnej… takhle si ho představuju taky.

– A kdy vystoupí z ilegality? – táži se, poněvadž dneska mě nic nezastaví, a ona řekne: – Nikdy, protože neexistuje. – (Taky mě to mohlo napadnout, když se pořád jmenuje Hubáčková.) Nabízí se samozřejmě otázka, čí je to dítě, nabízí se odpověď, že otec je vždy nejistý, a tak se raději neptám. Nechci se stát nejistým otcem. Matky to mají dobré, vědí, potutelně se usmívají a vy si můžete myslet, co chcete.

Černá madona voní kafrem, bez lidí, Popelka za tárou kontroluje jedy. – Mám místo, – mávám novinami. Čte ten inzerát, plná starostí a pochyb, jestli se mi tam bude líbit, ale já ji políbím a řeknu: – Ty se mi líbíš, to se přece nedá srovnávat, nejsou horší než my, nechtějí ani větší ani menší prsa a se svými údy jsou spokojeni, než vyplatíme čtyři sestry, někde si musím vydělávat, ačkoli jestli jsou všechny jako ty, bylo by příjemnější provozovat mnohoženství.

– Mlč, – řekne, – mlč a vykroč pravou. – Vykročím a přeji si, abych nelitoval.

Bránu hlídá osmnáctiletý jinoch se samopalem. Ukazovák levé ruky mu mizí v nose, ukazovákem pravé ruky tiskne spoušť a ničí park krátkými dávkami. – Dál ani krok! – Zvedám ruce, zabavuje mi žvýkačku. – Pavlíku, nech pana doktora… – Třetí krásná žena, kterou toho dne potkávám, má oválnou tvář, milostné oči a vlasy zakryté řádovým čepcem. – Pěkně vás vítám. Já jsem sestra Ladislava. Ať se vám u nás líbí. – Dívám se do těch očí a nelžu: – Myslím, že už se mi tady líbí. – Podávám ruku strážci. – Pojď. A nechovej se jako debil.

Tam jsem pochopil, že v životě má smysl jen láska, k člověku. Ale najít toho člověka je někdy pořádně těžké. Přestaneme‑li hledat, nastane konec básníků v Čechách.

 

 

 

Ladislav Pecháček

Konec básníků v Čechách…

Edice Současná česká próza

Redakce Slávka Járová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 16. 4. 2018

ISBN 978-80-7587-942-4 (epub)

ISBN 978-80-7587-943-1 (pdf)

ISBN 978-80-7587-944-8 (prc)

ISBN 978-80-7587-945-5 (html)