Astrolog

ASTROLOG, TULICH, DRÁP, PEJR, podvodníci

ASTROLOG: Drazí přátelé a spolubojovníci! Při plnění vznešeného poslání, jež spočívá v odnímání břemene majetku, jež tíží bedra našich bližních, poskytovali jste mi znamenitou a platnou pomoc a prokázali jste, že jeden každý z vás je hoden svého jména. Ty, Tulichu, ses chrabře oháněl svou čepelí, tobě, Drápe, neuklouzne kořist, kterou jsi uchopil, a Pejr zapustí všude kořeny a nikdo ho nevytrhá. Jako Solón, který ve dne bdělým okem dozíral na věci veřejné a po nocích sepisoval aténské zákony, tak i vy jste ve dne obětovali všechen čas kladení nástrah na měšce a na padělání mincí, dopisů, listin i směnek, a v noci jste větrali pláště a pláštěnky, a drželi jste stráž v ulicích, abyste brali útokem dveře paláců i krámů našich sedmi svobodných umění. A jako mužové pronikavého ducha, jako čačtí vojáci jste se vždy vraceli s vítěznou palmou, obtíženi bohatou kořistí a nepřátelskými trofejemi, čímž jste si zasloužili nehynoucí slávu a nejvyšší pocty.

TULICH: Dočkal jsem se takových poct, že jsem se stal králem Kartága a s korunou na hlavě jsem na svém oři projížděl kolem města za hlaholu trub a jásotu dětí, až se radostně sbíhal všechen lid. A nechyběli mi ani služebníci, kteří mi odháněli mouchy ze zad,

DRÁP: Já jsem byl třikráte guvernérem Galileje a v ruce jsem třímal žezlo dlouhé čtyřicet stop, abych těm národům ukázal, co je to spravedlnost.

PEJR: Byl bych se vám vyrovnal, už jsem se málem stal králem Picardie… Ale z touhy po penězích jsem se vrhl na hru; přišly mi tři bastony, jenže náš přítel Berto chtěl dokázat, že je zdatnější než já a tak mě o ně obral.

TULICH: Jako koně z nejlepší stáje nosíme na ramenou své erby, jsme cejchovaní a vyhlášení mistři svého oboru.

ASTROLOG: Udělali jste veliké pokroky a dokázali jste si dokonale osvojit má ponaučení, že máte mít vždy oči na špičkách prstů, že nesmíte nikdy čekat na splnění slibů, že nemáte čestnému slovu věřit ani je dodržovat, že máte mít vždycky po ruce nějakou lež, abyste se s ní mohli vytasit dřív, než se ženské oko zalije slzou, že máte mít vždy na jazyku med, protože to je koření našeho umění, to je zboží, které musíme mít vždy na skladě, a nezapomínat, že příležitost je matkou zlodějského umění.

TULICH: Rádi, vděčně a uznale přiznáváme, že jsme byli hodnými žáky slavného učitele. Mluví za nás soudní výroky tribunálů.

ASTROLOG: Jestliže nelžou fyziognomické znaky, které čtu ve vašich spanilých tvářích, po těchto úspěšných prvních krocích mohu ve vás skládat velké naděje. Mám s vámi dalekosáhlé záměry. Chtěl bych, abyste spěli výš a ještě výš, abyste dělali ještě větší skoky, abyste brali na svá bedra stále větší, ba největší úkoly a doufám, že se brzo dostanete až tam, kam patříte.

TULICH: My prosíme nebesa, abychom si zasloužili vaše uznání, a přiznáváme, že nás poněkud přeceňujete, že snad ani nebudeme sto splnit vaše naděje, nenalézáme dost slov, jak vám poděkovat za přízeň a za všechna znamenitá poučení, jichž se nám od vás dostalo.

ASTROLOG: Jako by bylo krajně nespravedlivé zásluhy zamlčovat, bylo by politováníhodné obejít je několika zběžnými slovy. Ale já tu nepronáším prolog, abych povzbuzoval vaši chuť k dílu, neboť vím, že vy potřebujete spíše uzdu než ostruhy, ale abych obrátil vaši pozornost k tomu, že jsme v Neapoli, ve městě, kde se to jen hemží zloději a podvodníky, a jestliže se tací rodí i jinde, zde přímo prší, a proto musíme vzít všechen rozum do hrsti.

PEJR: I kdyby všichni zdejší obyvatelé byli biřici, špiclové a ničemové, kdyby celé město bylo samé vězení, galeje, pranýře, šibenice, ukázali bychom jim, co jsme zač, a až odtud odejdeme, zanecháme tu po sobě dobrou setbu a nejednoho následovníka.

ASTROLOG: Znám vaši zmužilost a nečekal jsem od vás jinou odpověď. Už vidím, jak na svých čelech hrdě nesete znamení dalších trofejí a triumfů, vím, že mé naděje nezklamete. Chci vám navrhnout jeden podnik.

TULICH: Výnosný?

ASTROLOG: Jinak bych o něm nemluvil.

TULICH: Jsme odhodláni ke všemu, chvějeme se nedočkavostí.

ASTROLOG: Sotvaže jsem dorazil do Neapole, začal se po mně shánět nějaký Pandolfo, topí se v penězích a v domě má, nač si vzpomenete. Zamiloval se. A jestliže mu na stará kolena měkne mozek, láska ho připravila o poslední zbytek rozumu a co je hlavní, věří na astrologii a na magii. Troufám si říci, že i kdyby to byl hotový Šalamoun, jakmile těmhle hloupostem jednou uvěří, můžeme z něho udělat největší hovado na světě. Dávejte dobrý pozor, čeho všeho je schopna lidská žádostivost, či lépe řečeno lidské oslovství. Když se mu představím jako astrolog, který se trochu vyzná v magii, je honěný v alchymii a dovede metat blesky, doufám, že s pomocí svých drahých spolupracovníků zanechám v jeho domě nesmazatelné stopy a nepochybuji o našem úspěchu.

TULICH: Jeho peníze a drahocennosti nás jistě podnítí k největší obratnosti. Vynaložíme všechen svůj důvtip a nevšední píli.

ASTROLOG: Už z vašich kradmých gest, prohnaných pohledů a němých znamení čtu myšlenky, které chováte ve své hrudi. Vyslechněte pozorně moje předpovědi a pomozte mi, aby se vyplnily. Sdělte mi všechno, co zpozorujete a co se dovíte, postarejte se, abychom získali jeho důvěru a my jeho dům tak vyčistíme, že bude jako zrcadlo.

TULICH: Můžete se zcela věnovat úloze, která vám v té hře přísluší. Dokážeme věci, které bys od nás ani nečekal.

ASTROLOG: Právě sem jde. Drápe, jdi stranou, poslouchej, co řekne, a všechno mi povíš. Pejre, zdržuj se u jeho dveří a napovídej mu nějaké pohádky o tom, jaké zázraky dovedu. Já zatím odejdu.

Druhý výstup

PANDOLFO a CLICCA

PANDOLFO: Clicco, chtěl bych ti něco svěřit, je to moje tajemství. Už jsi mi nadělal hodně všiváren, ala jestli teď pro změnu uděláš nějakou pro mě, můžeš si mě zavděčit, budeš mít svého pána v hrsti a poznáš mě z mé lepší stránky, protože jsem dodnes ještě neměl příležitost ukázat, že jsem v podstatě samá laskavost.

CLICCA: Nač dlouhé úvody? Copak mě znáte teprve ode dneška?

PANDOLFO: Právě proto, že tě znám už dávno, dělám takové úvody.

CLICCA: Za koho mě tedy máte?

PANDOLFO: Měl bych tě za dobráka, jen kdybys nebyl kus lumpa. Jen ještě ocas tady vzadu a bylo by vidět, co jsi za čerta. Kvůli Eugeniovi, mýmu klukovi, to by ses ztrhal, ale já jsem pro tebe vosk.

CLICCA: Když se na mě koukáte takhle, radši mi vůbec nevěřte, já přece nebudu jinačí, než jsem.

PANDOLFO: Jen kdybys chtěl, však ty bys to uměl. A proto ti povídám, že jestli budeš mít tolik prozíravosti a rozumu, kolik je v tobě proradnosti, a jestli kvůli mně uděláš tolik, co bys udělal kvůli mýmu klukovi, kyne ti ode mne už teď taková odměna, jakou bys od mého syna jaktěživ nemohl čekat. Prostě stačí, abys mi šel trochu na ruku, aby se mi splnily moje touhy, a budeš na tom dobře, ale kdybych viděl, že mi chceš jen zalepit oči, běda ti!

CLICCA: Tady mě máte, když jsem tak velkej všivák, jak tvrdíte, dám se třeba roztrhat, jen aby bylo po vašem.

PANDOLFO: Ale protože z tebe nic dobrého nekouká a já mám podezření, že bys mě mohl tahat za nos, chci, abys mi nejdřív přísahal.

CLICCA: To vám přísahám.

PANDOLFO: Ještě ani nevíš, co mi přísaháš, a už říkáš, přísahám.

CLICCA: Přísahám všechno, co chcete a co nechcete.

PANDOLFO: Když se tak hrneš do přísah, není ti co věřit.

CLICCA: Měl bych vás sice poprosit, abyste mi moc nevěřil, jenže já se vám chci zavděčit a tak vás prosím, abyste na mé slovo vzal jed.

PANDOLFO: Víš, můj drahý Clicco, v mém stáří mi nic nechybí tolik, jako láska.

CLICCA: Ale copak? To se vás zmocnila melancholie nebo šílenství?

PANDOLFO: Nepřerušuj mě, já vím, co chceš říct, že je mi sedmdesát let.

CLICCA: Právě to jsem měl na jazyku.

PANDOLFO: Jsem sice starý, ale jsem z dobrého dřeva a dobré dřevo dýl vydrží, nepustí se do něho červotoč. Staré víno je lepší než mladé víno; ze staré slepice je dobrá polívka a uleželá slanina je nejlepší!

CLICCA: Jenže vy nejste slanina, nejste ani víno, ani slepice, leda to dřevo.

PANDOLFO: Neznáš to přísloví: smutný dům, kde není šedivá hlava.

CLICCA: Aby k ní chodili pro radu jako k dědečkovi a ne jako k manželovi. Vy si z toho uženete ještě nemoc.

PANDOLFO: Já mám zdravý kořínek.

CLICCA: Měl byste mít zdravej rozum. Abyste nebyl jako ten cvrček, co umřel u díry.

PANDOLFO: Když to starýma manželovi v pytlíku cinká, je pro manželku lepší než mladík, a penězi já na ní šetřit nemusím.

CLICCA: To je pravda, s vámi si užije leda peníze.

PANDOLFO: Hrom tě bac! Chtěl jsem, abys mě potěšil, a ne abys mi dělal těžkou hlavu. Neříkal jsem ti hned na začátku, že jsi byl vždycky osel?

CLICCA: Když jsem byl osel, že jsem vám radil, teď budu chytřejší a budu držet hubu. Kdo se chce zavděčit pánům, musí říkat, že jejich neřesti a pitomosti jsou největší ctnosti. Jinak se člověk leda popálí. Chtěl bych, abyste se řídil těma radama, co jste rozdával svým přátelům.

PANDOLFO: Rádců bylo vždycky habaděj, ale pomoci se nedočkáš. Měl bys mě pochopit, a ne mi dělat kázání. Já potřebuju pomoc, a ne rady. Jestli mi chceš radit, radši mě rovnou zab, ať už je po všem. Musím dostat Artemisii, nikdo mi ji z hlavy nevytluče, i kdyby mi ji rozbil.

CLICCA: Artemisii? To je něco na vaše zuby.

PANDOLFO: Starý kůň potřebuje měkké sousto.

CLICCA: Ještě že uznáte, že jste kůň. A vy chcete, abych vám dělal kuplíře?

PANDOLFO: Však já vím, kuplíře bys dělal rád, v tom ty se vyznáš, ale já potřebuju jinou pomoc.

CLICCA: Tak ven s tím.

PANDOLFO: Víš přece, že jsme se Guglielmem domluvili, že já mu dám za ženu svou dceru Sulpitii a on mně dá zase svou, Artemisii. Svatbu chtěl oslavit za dva měsíce, až zajede do Barbarie a vrátí se domů.

CLICCA: A to potřeboval tak dlouhou dobu?

PANDOLFO: Celou tu dobu jsem žil nadějí, že se brzo vrátí. Ale čas utíkal a zničehožnic přišla zpráva, že ztroskotal, dovedeš si představit, jakou mi to dalo ránu.

CLICCA: Jen pokračujte.

PANDOLFO: Už jsem to nemohl vydržet, tak jsem si o ni řekl Leliovi, jeho synovi, ale on mi vzkázal, že u nich v domě nemají zájem o starožitnosti a užíval i jiná urážlivá slova. Ale nic nemohlo ochladit mou vášeň, láska je láska. A teď bych měl příležitost získat předmět své touhy, ať Lelio chce nebo nechce.

CLICCA: Příležitost? To mi vysvětlete, já o ní nevím.

PANDOLFO: Do Neapole přijel jeden Němec, nějakej indián, odněkud z Trapisondie, z konce světa, proslulý astrolog a kouzelník.

CLICCA: Když si chce nějakej kouzelník udělat jméno, vždycky předstírá, že přišel z druhýho konce světa, jako by u nás byla o podvodníky nouze.

PANDOLFO: Jmenuje se Abu-Mašar Metereoscop.

CLICCA: Už za to jméno by ho měli bez soudních cirátů oběsit.

PANDOLFO: Takové jméno nemá nikdo, vždyť on se taky nikdo nevyrovná jeho učenosti. Nejdřív si od něho nechám hádat, jestli je Guglielmo naživu, nebo na onom světě. Jestli je na onom světě, ať mi ho alespoň na den vyvolá z hrobu. Uděláme svatbu, já se ožením, a pak ať si Guglielmo zase odejde na věčnost.

CLICCA: A vy na tyhle kecy věříte?

PANDOLFO: Věřím, dám na to ruku do ohně.

CLICCA: Nenapadlo vás, že kouzelnictví je leda outěcha pro zoufalce, co propadli nějaký nepříčetný touze?

PANDOLFO: A kdyby to nešlo, ať mi někoho v Guglielma promění.

CLICCA: Jen aby neproměnil vás v nějaký hovado.

PANDOLFO: Jen aby požehnal mému sňatku. Ale to povídám jen tobě, ne abys to někde vyžvanil nebo rozkřičel, to by zhatilo všechny moje plány. A se mnou bys měl konec, já bych tě zmlátil holí, jen si to zapiš.

CLICCA: Slibuji vám, že udělám to málo, co je v mých silách.

PANDOLFO: Třeba málo, jenom když mě nezradíš. Teď půjdeme do jeho domu.

CLICCA: Už je pozdě; nebylo by líp zajít tam až zejtra?

PANDOLFO: „Zítra“, „zajdu“, „udělám“, odklady k ničemu nevedou. Musíme k němu hned.

CLICCA: Staří lidé mají teď odpočívat.

PANDOLFO: Pro milence neexistuje žádný odpočinek.

CLICCA: A co kdybyste se nejdřív pozeptal? Třeba je to podfukář.

PANDOLFO: Radši takhle ani nemluv, kdyby se dozvěděl, jak tu o něm mluvíme, on udělá kouzlo, my se rozplyneme a budeme neviditelní.

CLICCA: Kdo?

PANDOLFO: Astrolog.

CLICCA: Aha.

PEJR: Drápe, běž domů a řekni astrologovi, cos tam slyšel, já zůstanu u dveří.

CLICCA: Tak půjdeme, kam chcete.

PANDOLFO: Je to tenhle dům. Zeptej se ho.

CLICCA: Tenhle vypadá jako galéřan.

PANDOLFO: Jaký galéřan?

CLICCA: Jako by utek z galéry,

Třetí výstup

PEJR, PANDOLFO, CLICCA

PEJR: Co si přejete?

PANDOLFO: Jste z toho domu?

PEJR: Jsem sluha božského Abu-Mašara.

CLICCA: Božského?

PEJR: Božského, je vševědoucí, ví, co se děje na nebi i na zemi, je věštec.

PANDOLFO: A mohl bych si s vaším věštcem promluvit?

PEJR: Vrátil se zmožen spiritistickou seancí, naplnil sto ampulí životadárným elixírem, úplně se odpotácel. Ale teď sedí u kvadrantů, astrolabů a metereoskopů a jiných přístrojů a sleduje konjukci Merkura a Venuše.

CLICCA: Takže Merkur kopuluje s Venuší. A kdyby ji zbouchnul? Co z toho vzejde?

PEJR: Účinky blahé i neblahé.

PANDOLFO: A až skončí pozorování, nemohl by nás přijmout?

PEJR: Zasedne ke stolu, aby se posilnil jídlem a pitím.

PANDOLFO: A co bude jíst, co bude pít?

PEJR: Bude se kochat Venuší a pak si dá Merkurovu mast.

PANDOLFO: Proč nejdřív Venuši a pak Merkura?

PEJR: To je jeho tajemství.

CLICCA: Jen aby nezemřel na ty venerické požitky.

PANDOLFO: A když se nají, co pije?

PEJR: Elixíry z planet, rosu z hvězdných paprsků, destilované osudy fatální kvintesence, nebeské šťávy.

PANDOLFO: A jak je nalévá, když se to dá pít?

PEJR: Když v noci pozoruje nebe, kane hvězdná rosa na jeho dlouhý vous, on ji saje a pije, zbytek si ukládá na ukojení žízně do takovýchto velkých sudů, sevřených obručemi zvířetníku, obratníků, rovníků, rovnoběžek, poledníků a do jiných zvláštních díží v obručích polárních kruhů.

CLICCA: A kde sebral tyhle zvláštní nočníky?

PEJR: Z dalekých krajů.

PANDOLFO: A ví, kdy svitne nový Měsíc?

PEJR: Nový Měsíc? Dnes v noci.

CLICCA: Novej Měsíc, starej Měsíc, vždyť kolem Země běhá pořád tentýž Měsíc.

PANDOLFO: Mladíku, jestli to není moc velká troufalost, rád bych vás poprosil, abyste mi něco pověděl o jeho zázracích.

PEJR: Kdybych vám vyprávěl, ztuhnete úžasem.

CLICCA: To bych rád viděl.

PEJR: Dovede ženy uhranout pohledem.

CLICCA: Na co?

PEJR: A ony jdou, kam si přejete.

CLICCA: A nezacinká jim?

PEJR: Má dvě tajemná slova, jen jim je pošeptá do ucha.

CLICCA: To já znám takovejch slov, jedno je mocnější než druhý, když nezaberou na první, zaberou na druhý, a když ani to ne, na třetí zaberou určitě. První zaklínání je deset dukátů, když odmítne, sto, a když odolává, tisíc, a tohle zaklínání pohne i horou, jak by mu odolala nějaká ženská.

PEJR: Spoutá mužského tak, že s vlastní ženou nic nesvede.

CLICCA: Já bych dokázal mužskýho spoutat provazem, že by se na nic nezmoh ani s cizí ženou.

PEJR: Vykouzlí člověku rázem na čele parohy, že vypadá jako jelen.

CLICCA: To dokáže každá vdaná panička.

PEJR: Udělá z mužského hovado, osla, kozla a z ženské krávu nebo svini.

CLICCA: No, to se stává každej den a není k tomu zapotřebí žádný kouzlo.

PEJR: A předpovídá, ještě se nikdy nezmýlil.

CLICCA: Špatná předpověď se vyplní vždycky.

PEJR: Má takovou vodu, když do ní mužského potopí, už se víckrát nezamiluje.

CLICCA: Na to je dobrá jakákoliv voda, stačí mu v ní chvíli podržet hlavu.

PEJR: Svrhne tě z výšky, ani si nezlomíš nohu.

CLICCA: To umí kat něco lepšího. Odřízne tě z šibenice a nohám se nic nemůže stát.

PANDOLFO: To už stačí, umírám nedočkavostí, musím ho vidět. Clicco, zatluč na dveře.

CLICCA: Už tluču. Buch, buch.

Čtvrtý výstup

ASTROLOG, CLICCA a PANDOLFO

ASTROLOG: Který ďábel to tluče?

CLICCA: Odnese si tě sakum prásk, i s chlupama. Asi vyvolával duchy a čekal nějakého čerta, protože se ptá, kterej ďábel tluče. Belzebub.

PEJR: Bušil jste příliš hlučně, protože astrologové jsou náměsíční.

PANDOLFO: Proč náměsíčníci?

PEJR: Neustále rozprávějí s Měsícem.

ASTROLOG: Nemohl jsem se zjevit dříve, neboť jsem rozprávěl s merkuriálními duchy.

PANDOLFO: Ruce líbám vaší jasnozřivosti, drahý pane.

ASTROLOG: Blaho vám. Přišli jste v pravou hodinu, ve správnou minutu, v nejlepší sekundu, v šťastné tercii, kvartě a kvintě in nomine planetarum stellarum signorum et omnium caeli caelorum.

PANDOLFO: Velkolepá pověst vašeho umění nás přivolala, přišli jsme vás požádat o laskavost, prosím vás jako člověka proslulého velkodušností, abyste mi podal pomocnou ruku, budu vám za to neobyčejně zavázán.

ASTROLOG: Rád vykonám dobrý skutek.

CLICCA: Jen aby neutek.

ASTROLOG: Přál byste si vědět o jistém Guglieimovi, zda je živ či mrtev, přislíbil vám svou dceru Artemisii za choť a vy jemu na oplátku svou Sulpitii. Pak odcestoval do Barbarie.

PANDOLFO: Zrovna jsem to měl na jazyku. Jak je to možné?

ASTROLOG: Už jsem pátral v stěžejích nebes a pídil jsem se v excentrických a koncentrických křivkách a v epicyklech, abych pro vás nalezl nějakou příznivou figuru.

CLICCA: On říká, že nemáte figuru. Dejte si pozor.

ASTROLOG: A zde Slunce vstoupilo do znamení Raka.

CLICCA: Aby tě rak vzal do klepet.

PANDOLFO: Ale ne raka, on myslí Raka.

CLICCA: Třeba vezme draka.

ASTROLOG: Je mrtev. Nenávratně mrtev. Vyslal jsem za ním paprsek, který se vrátil do šestého domu. Je to dům kadentní. Dům smrti.

CLICCA: Už je to pokadentěný. Měl byste si radši dát vyvrtat díru do hlavy, tady vzadu, aby ty nápady mohly ven.

ASTROLOG: A v místech, kde zahynul, je v odsluní.

CLICCA: Chudák. On říká, že je nebožtík, že už se nesluní.

ASTROLOG: A jde od rovníku k obratníku.

CLICCA: Prostě chodí od hospody k hospodě.

ASTROLOG: Luna odvrací svou tvář směrem ke Kozorohu.

CLICCA: Pane, varujte se před tou svatbou. Když i taková pitomá Luna hledá Kozoroha, vám nasadí manželka parohy a udělá vám blížence.

ASTROLOG: Jsi domýšlivý blázen, a jestli se nepolepšíš, za tvé bláznovství i domýšlivost tě ztrestám.

PANDOLFO: Drž hubu, mluví arabsky a turecky.

CLICCA: Takhle bych taky uměl dělat astrologa.

ASTROLOG: Viděl jsem už v životě tisíce oběšených, ale takovou zlořečenou a ne ctnou mordu jako máš ty, jsem ještě neviděl. Kdybys měl hlavu trochu výš nad zemí, řekl bych, že jsi už visel. Ale pokud si dobře vzpomínám, viděl jsem onehdy jednoho lumpa, dostal napráskáno; ty se mu podobáš, nebo se on podobá tobě.

CLICCA: Třeba se vám nelíbí moje hlava, ale ještě v ní mám kus mozku.

ASTROLOG: Potřeboval bys trochu natáhnout, třeba na šibenici. Stejně jí neutečeš. Tohle to je váš sluha?

PANDOLFO: Ano, ano.

ASTROLOG: Dejte mu zvonit umíráček.

PANDOLFO: Vždyť ještě není mrtev?

ASTROLOG: Ale bude co nevidět. Do jeho srdce se vnoří tisíc nožů. Však poznáš, jak se plní moje předpovědi. A jestli vyvázneš se zdravou kůží, potom se posmívej mému astrologickému umění.

PANDOLFO: Ale drahý pane, nevšímejte si ho. Vždyť je to šašek, proto mluví tak dovoleně. Prosím vás, já ho potřebuju, nevšímejte si, že je blázen, a jestli můžete, tak ho nějak přiveďte k rozumu.

Pátý výstup

TULICH, DRÁP, CLICCA, PANDOLFO a ASTROLOG

Na scénu vtrhne TULICH, pronásledující prchajícího DRÁPA. Během následujících replik oba podvodníci kříží své zbraně, jeden se snaží druhého probodnout, oba se kryjí za bezradného CLICCU, který vyděšeně křičí, až se hrůzou svalí na zem.

TULICH: Zrádce, stůj! Kam jdeš?

DRÁP: To chcete zavraždit mne?

CLICCA: Ach, milost, pane Bubu-Mašare!

ASTROLOG: Neříkal jsem ti to?

TULICH: Mně neutečeš, dokud ti neprovrtám osrdí tisíci ranami.

DRÁP: Taková vražda! A přímo na ulici, za božího dne!

TULICH: Živý se mi z ruky nedostaneš!

DRÁP: To já?

CLICCA: To já? Slitování, pomoc! Milost!

TULICH: Uteč si, kam chceš, však my tě dopadneme, zrádče!

TULICH a DRÁP se vytratí ze scény.

CLICCA na zemi křičí strachy.

CLICCA: Och, och.

PANDOLFO: Clicco, co je ti, co tak křičíš?

CLICCA: Je ze mě mrtvola, už mi dejte pokoj, jsem mrtvola.

PANDOLFO: Jakpak mrtvý, když mluvíš.

CLICCA: Už to bude co nevidět, mám smrt na jazyku.

PANDOLFO: Co je ti?

CLICCA: Provrtali mě tisíckrát, to byly dýky, meče proboha, pošlete pro ranhojiče!

PANDOLFO: Jen se neboj!

CLICCA: Nevidíte, že do mě nadělali děr jako do řešeta? Krev, střeva, žaludek, plíce, srdce, všechno to vyhřezlo ven.

PANDOLFO: Ale zvedni se, vždyť jsi živý a zdravý.

CLICCA: Jak to živý a zdravý, když jsem samá díra?

PANDOLFO: Kde máš ty rány, kde jsou ty díry? Omakal jsem si tě a nikde nic.

CLICCA: Jsem samá rána, kam sáhnete, tam je samá díra, to proto nemůžete nic nahmátnout.

PANDOLFO: Nenahmátnu a nevidím ani šrám.

CLICCA: Pomalu, pomalu, proboha, nedotýkat se, to bolí, přece nechcete, abych umřel předčasně.

ASTROLOG: Vždyť ti říkám, že ti nic nechybí.

CLICCA: I když se uzdravím, už víckrát nebudu mužskej.

ASTROLOG: Mou zásluhou jsi živ, teď se zvedni, zlé čáry už pominuly, byl bys na tom zle, kdybych tě nezachránil, teď se ještě odvaž posmívat astrologickému umění.

CLICCA: Zavolejte mi doktora, ať mě vyléčí.

ASTROLOG: Vždyť říkám, že ti nic není, vstaň a choď!

CLICCA: Navrchu to vypadá, jako bych byl v pořádku, ale vespod jsem úplná mrtvola, och, och.

PANDOLFO: Clicco, to přece nic není.

CLICCA: Mluvím a hejbu se, ale pořád mi nejde na rozum, jak to, že asi jsem vůbec naživu. Pane astrolog, omlouvám se vám.

ASTROLOG: Odnauč se posmívat astrologům.

PANDOLFO: Pokračujme, Abu-Mašare.

ASTROLOG: Jelikož Luna, jak jsem už pravil, přechází od Kozoroha k Vodnáři a k Rybám, váš Guglielmo je mrtev, utopil se ve vodě a sežraly ho ryby.

PANDOLFO: Teď bych ho potřeboval.

ASTROLOG: Já vám vidím až do ledví a vím, co vy sám nevíte. Chtěl byste, abych ho vzkřísil, aby se vrátil domů, splnil svůj slib a pak se vrátil na onen svět.

PANDOLFO: To je moje nejskrytější přání.

ASTROLOG: Sed de provatio ne ad habitu mondatur regressus, to znamená, že vzkřísit člověka obráceného v prach dechem hvězd a planet, och, to je těžká věc, to je dřina! To se neobejde bez influence planet, těch největších, jako je Jupiter nebo Slunce, ale ty jsou hrozně neochotné, mají své vrtochy. Takové mocné síly pomohou, jen když dostanou zaplaceno, a jelikož potřebuji vydatnou pomoc, musím jim vydatně platit. A to ani nemluvím o dalších potížích a vydáních.

PANDOLFO: Ale když se splní moje touha, já se nebudu na nic ohlížet, zaplatím cokoliv.

ASTROLOG: Ale uděláme totéž levněji. Máme na to takové magické kouzlo. Využijeme nižší mocnost, která nepřijde tak draho, a s její pomocí všechno zařídíme. Nějaký váš sluha nebo přítel na sebe vezme Guglielmovu podobu, změníme mu jen trochu obličej, aby nikdo nerozeznal, jestli je pravý falešný, nebo falešný ten pravý.

PANDOLFO: Prosím vás, na kolenou vás prosím, žadoním, ujměte se mé věci, svěřím se do vašich laskavých rukou, a abych se vám odvděčil, dám vám tenhleten zlatý řetěz, který nosím na krku. Má cenu pět set skudů.

ASTROLOG: Pro vás udělám cokoliv.

PANDOLFO: Jsem tělem i duší váš.

ASTROLOG: Ale počkejte! Jak tu tak spolu rozprávíme, čtu na vašem čele jisté čáry, které nevěstí nic dobrého. Jak se zdá, všechny hvězdy se proti vám spikly, hněvají se na vás, přímo zuří.

PANDOLFO: Och, co to říkáte? To je má smrt. Vy stojíte a nic neděláte?

ASTROLOG: A protože se ty čáry krvavě zbarvily, uvidíte, že za chvíli vám spadne na hlavu veliký kámen, rozdrtí vám maso i kosti na prach a vítr vás pak rozfouká do všech stran.

PANDOLFO: Do prdele, to je horší než láska, srdce mi bije jako buben! Pane astrologu, me vobis comendo.

ASTROLOG: Jen strpení, to poroučí planeta, která vás má ve své moci.

PANDOLFO: Smilujte se nade mnou!

ASTROLOG: Věz, že hvězdy a planety mezi sebou vedou neustálou válku, tu uzavřou mír, tu si vyhlásí nepřátelství, kdyby byl chvilku mír, celý svět by se zhroutil, jak bychom mohli vzdorovat nebesům, aby s lidmi nezatočily, jak je napadne.

PANDOLFO: Vy, vy svou učeností.

ASTROLOG: Bene dixisti, neboť velemoudrý Ptolemaios Egyptský řekl: Sapiens dominabitur altris. Pejre, hoď mi sem z okna ten Merkurův klobouk a talár, který jsme udělali ve znamení vycházejícího Merkura.

PANDOLFO: Já se dnes ani na krok nehnu od vašich nohou.

ASTROLOG: Tu je, posaďte si ho na hlavu a vezmete do pravé ruky tento obraz Marta, vytištěný, když se právě vyhoupl nad horizont ve znamení Arieta v první Martově hodině. To vás ochrání před jakýmkoliv neštěstím.

PANDOLFO: Ale rád, jste velmi laskav.

ASTROLOG: Teď jděte a sežeňte člověka, kterého bych vám měl transmutovat, pak se zase vraťte a já vám splním jakékoliv přání.

PANDOLFO: Uděláme všechno, co poručíte.

ASTROLOG: A já zatím usednu ke svým přístrojům a použiji azimut a čumnadrát, abych pro vás vyhledal nejpříznivější body.

PANDOLFO: Pánbůh vám pomáhej!

ASTROLOG: Pospěšte si, dokud jsou vám hvězdy příznivé a jejich vlivy přinášejí dobrodiní, prospěch a štěstí vašemu domu.

Šestý výstup

PANDOLFO a CLICCA

PANDOLFO: Clicco, ta astrologie je prostě veliké umění, vidíš, jen se na mě podíval, hned věděl, co mi leží na srdci. A jakmile poznal, že sis z něho střílel a nechtěl jsi mu věřit, hned tě potrestal. A byl by to tvůj konec, kdybych se za tebe nepřimluvil.

CLICCA: Namouduši, nikdy mě nenapadlo, že je to opravdový astrolog. Myslel jsem, že to bude nejspíš podfukář, běhá jich všude tolik, všichni se vychloubají, že jsou astrologové a tahají chudej lid za nos.

PANDOLFO: Měl jsi štěstí, že jsi ušel nebezpečí. Já ti mám pocit, jako by mi každou chvíli mělo něco padnout na hlavu. Dneska se nebudu s nikým hádat, i kdyby mi řekl, že jsem darebák. Řeknu si, jsem darebák, co na tom záleží, je to jen slovo, já musím žít a dostat svoje.

CLICCA: Pojďme radši honem domů.

PANDOLFO: Chtěl bych mít na hlavě zvonici, abych byl v bezpečí. Och, já umřu strachy.

CLICCA: Ó, chudáku můj ubohý pane, za pár dní nebudete mít na hlavě ani vešku, všechny je to rozmázne, nebo utečou strachem.

PANDOLFO: Mam pocit, jako by se mi mozek chtěl rozskočit na všechny strany.

CLICCA: To se vám jen zdá, doufejme, že to přejde, se mnou bylo před chvílí něco podobnýho.

PANDOLFO: Och, já nemám odvahu postavit se na nohy.

CLICCA: Jen vstaňte, vás přece ochrání přilbice ukutá z paprsku hvězd.

PANDOLFO: Zdá se, že ten šalamounský veledoktor měl asi pravdu, jeho předpovědi mě tak povzbudily, že se spoléhám na všechno, co mi slibuje.

CLICCA: Tak jdeme.

DRUHÉ DĚJSTVÍ

První výstup

VINAŘ, služka AMELLINA

VINAŘ: Zatracená láska i ta kurva, která ji zplodila. Dřív jsem si z ničeho nedělal hlavu, prostě jsem si žil na vesnici, ale co jsem se zamiloval jako hovado, mám pocity jako by na vsi byla věčná zima, jako by jaro uteklo do města, aby okolo mý Armeliny všechno jen kvetlo. Rozhod jsem se, že jí o svý lásce všechno povím, aby mě taky milovala. Ženský se musí vždycky říct pár slov, ostatní už udělá čert, ten s ní šije pořád. Ale zrovna ji tu mám ve dveřích, já bych ji oslovil, jenže mi dochází odvaha, musím se na to nadechnout a pozdravit ji. Zdravím vás nastotisíckrát, Vaše nejjasnější Výsosti Veličenstvo.

AMELLINA: Ó, to je titulů, kam na ně chodíš, vinaři?

VINAŘ: Copak nejste moje paní, moje královna, moje císařovna?

AMELLINA: A copak mi neseš, vinaři?

VINAŘ: Nejdřív mi odpověz na pozdrav a potom se ptej, co ti nesu.

AMELLINA: Nejdřív odpověz ty mně, když říkáš, že jsem tvoje císařovna, tak snad můžu poroučet!

VINAŘ: Nesu dar. Půl patří pánovi a půl tobě, a když se ti bude líbit, vem si ho celej.

AMELLINA: Tak se poroučím.

VINAŘ: Počkej chvilku, přišel jsem ze vsi, jen abych tě viděl.

AMELLINA: A neviděl jsi mě?

VINAŘ: A abych ti řek dvě slůvka.

AMELLINA: A neřek jsi je?

VINAŘ: Nech mě mluvit.

AMELLINA: Vždyť mluvíš.

VINAŘ: Uvažuju, já bych totiž chtěl…

AMELLINA: Co bys chtěl?

VINAŘ: Víš, já bych chtěl, abys chtěla…

AMELLINA: Copak já nechci?

VINAŘ: No jo, chceš, ale abys chtěla mě.

AMELLINA: A co bys chtěl, abych s tebou chtěla dělat?

VINAŘ: Abys mě chtěla za to, no, za manžela.

AMELLINA: Já jsem chudá holka, nemám žádný věno, co by sis na mně vzal?

VINAŘ: Já bych si vzal tebe, mně stačí, co máš na sobě a co máš od pánaboha.

AMELLINA: Já nechci, aby si mě někdo bral, chci zůstat, jak jsem.

VINAŘ: Když chceš zůstat, jak seš, takhle nadivoko zplaníš.

AMELLINA: A proč?

VINAŘ: To máš jako réva, když je jen tak sama, lehne na zem a zplaní. A ženská je réva, mužskej je kolík, když nemá kolík, nemá se kolem čeho vinout a vadne.

AMELLINA: Počkej, tebe mi mohli Turci narazit na pěknej kolík.

VINAŘ: Ty potvoro, ty mi přeješ pěkný věci!

AMELLINA: Ale já to nemyslím vážně.

VINAŘ: Jenže já to myslím docela vážně. Já nemám rád nikoho jinýho na celém světě jenom tebe. Celej den se trápím a naříkám a proč? Pro tebe, ty mrcho, ty čubko, ty užíráš moje srdce. Já tě nedokážu nemilovat, to dřív oslovi narostou křídla. Kdybys byla moje žena, byla bys moje madona, já bych z tebe udělal svou paní, všechno co mám, bych dal do tvejch rukou a dělej si s tím co chceš. Udělej mi to, splň mi moje přání.

AMELLINA: Splň moje přání.

VINAŘ: Dvě přání, tři přání, kdy a jak budeš chtít. Jen když se nebe nade mnou smiluje.

AMELLINA: Jenže já mám jiný přání.

VINAŘ: Co bys chtěla?

AMELLINA: A co bys chtěl ty?

VINAŘ: Já bych ti to řek, ale mám strach, že by ses mohla zlobit.

AMELLINA: Ne, já se zlobit nebudu, jen to řekni.

VINAŘ: Ruku na to.

AMELLINA: Tady ji máš.

VINAŘ: Ó, to je ručička, taková baculatá, taková tlusťoučká.

AMELLINA: Tak povíš, co bys chtěl?

VINAŘ: Já bych chtěl bejt ta palička, co tluče do tvýho moždíře.

AMELLINA: A já bych chtěla, jednou, až ho budu mít špinavej, abys mi vylízal moždíř. Ale teď musím jít.

VINAŘ: Utekla, jalůvka moje.

Druhý výstup

PANDOLFO a VINAŘ

PANDOLFO: Ten Clicca, to je ale všivák! Má tolik strachu, aby ho neprošpikovali, že se teď nechce dát proměnit na Guglielma, za žádnou cenu mi to neudělá. Napadlo mě, že Vinař by si dal říct, ale nevím, koho bych pro něj poslal.

VINAŘ: Pane, dobrej den.

PANDOLFO: Ó, vinaři; nikdy jsi nepřišel víc vhod.

VINAŘ: Přišel jsem jako vychrtlej kůň na čerstvou trávu.

PANDOLFO: V životě jsem tě tolik nepotřeboval, a jestli mi posloužíš, bude to moje i tvoje štěstí.

VINAŘ: Jsem k vašim službám.

PANDOLFO: Objevil se tu jeden astrolog, ten dovede každýho proměnit v kohokoliv jinýho. Když se necháš transmutovat v jednoho mého přítele, odpustím ti tři roky nájmu.

VINAŘ: A když se dám proměnit a budu někdo jinej, co z toho? Ten zisk z toho bude mít on, ne já.

PANDOLFO: Proměna nebude trvat dlouho, leda tak čtyřiadvacet hodin, potom budeš zase jako dřív.

VINAŘ: A kdo mi to zaručí? Co když se moje osoba někam vypaří, nezůstane po mně ani stopa, nikdo nebude vědět, že jsem byl na světě, nenene.

PANDOLFO: Není nic horšího, než domlouvat se s takovým balíkem, jako jsi ty. Může je prosit, oni se nafouknou, můžeš je mlátit, oni si postaví hlavu, bůhví, jak s takovou holotou jednat, jak na ně. Musím na něho jako na psa. Aby se slušně choval a poslouchal pána, nedá se mu nažrat, hlad je naučí.

VINAŘ: Když chcípnu hladem, chcípnu aspoň tak, jak jsem, ale když se dám zjinačit, vypařím se do vzduchu.

PANDOLFO: Když se někdo nechytí příležitosti, musí do smrti dřít bídu a všichni se na něho budou dívat svrchu. Víš, jaký je rozdíl mezi chytrou hlavou a hlupákem?

VINAŘ: Ne.

PANDOLFO: Kdo má chytrou hlavu, ten líp jí, líp pije, dobře se oblékne, chodí si po procházkách. Hlupák chodí vždycky bos, nemá co na sebe, šilhá hladem, žízní, dře se od rána do večera. Chytrá hlava pozná svou příležitost, chytí se jí, a nekouká na nebezpečí, vždyť je to jen jednou a nemusí se pak plahočit pořád. Hlupák se nestará, co mu to vynese a nemyslí na budoucnost. Ty nemáš kouska rozumu, tobě nic nekyne. Kdyby ses vyznal, bylo by ti blaze, kdo odmítne svoje vlastní štěstí, nad tím se udělá kříž.

VINAŘ: Pane, na lichotky ti nenalítnu a tvoje hrozby mi strach nenaženou. Bejt někdo jinej, to je jako umřít a s umíráním není žádná sranda. Kvůli vám se přece nepostavím na hlavu.

PANDOLFO: Ech, abys chytil francouzskou nemoc.

VINAŘ: Nemám strach, tu nechytím.

PANDOLFO: Jak to?

VINAŘ: Já už jsem ji chytil dávno, vždyť já ji mám!

PANDOLFO: Když ji máš, ať si tě ožere až na kost. Kdyby chleba, co jíš, věděl, kdo ho žere, brečel by lítostí v tvý hubě. Vždyť jsem ti vysvětlil, že zůstaneš, co jsi. Změní se ti obličej, jenom na čtyřiadvacet hodin, pak ten vypůjčený obličej zase odložíš a budeš jako dřív. Představ si, že bys jeden den chodil v masce, nebo jako bys spal a ve snu se ti zdálo, že jsi Guglielmo, ráno se probudíš a zjistíš, že je všechno jako dřív. Co se ti u čerta může stát?

VINAŘ: Já na sebe vezmu tu podobu a podfouknu všechny v Guglielmově domě. Podfouk jsem je já, nebo ne?

PANDOLFO: Ne, ty ne, to ta podoba.

VINAŘ: A ta podoba a já, nejsme jedno a totéž?

PANDOLFO: Ne, ty přece nebudeš Guglielmo, ani Guglielmo nebude ty, ale ten, kdo naletí a bude si myslet, že jsi Guglielmo, ten nebude tušit, že naletěl.

VINAŘ: Já jsem si myslel, že se musím zbavit svýho masa a svejch kostí, ty že se rozplynou, a já se pak znovu vtělím, skočím rovnejma nohama do Guglielmovy podoby a proměním se v něho.

PANDOLFO: Ne, tak daleko to zase nejde.

VINAŘ: Kdoví, třeba bych i souhlasil, ale až budu Guglielmo, co mám dělat?

PANDOLFO: Půjdeš do jeho domu, všichni uznají, že jsi jejich pán a hlava rodiny, budou to poslouchat, a ty rozhodneš, koho si vezme Artemisie, vždyť je to jeho dcera, prostě dáš mi ji za ženu.

VINAŘ: Ale copak to není kuplířství? Co moje čest?

PANDOLFO: Jakápak čest, dostaneš peníze.

VINAŘ: Něco mi říká, abych to udělal, něco jinýho mi říká ne. Vinaři, vem trochu rozum do hrsti. Poslechni a udělej, co ti říkám já. Až budu proměněnej, vstoupím do jeho domu a vyspím se s Armellinou. Jenže když budu Guglielmo, bude si s ní užívat Guglielmo a ne já, já se budu dřít pro někoho jinýho, nene, to neudělám, za žádnou cenu. Radši umřu. Ale vinaři, jenom nevyskakuj, pomalu, pomalu, jsem sám a hádám se sám se sebou, jen si to pořádně rozvaž. Když se proměním v Guglielma, budu mít všechno, po čem toužím, tahle příležitost se už nikdy nevrátí. Teď jsem vinař a potom budu pán, budu mít manželku a peníze a statek, odstěhuju se do města, vyseru se na motyku, na rejč, na pluh, na voly, na prasata, dokonce i na osla. Vinaři, chyť se té příležitosti! Když budu na jeho místě, slíbím Armellinu vinařovi, dám sepsat smlouvu, slíbím jí sto, ne dvě stě, ne, tři sta dukátů, a až se vrátím zase do svýho těla, půjdu se smlouvou v ruce pro Armellinu. Udělám to. Už jsem se rozhod.

PANDOLFO: Tak rozhodnuto?

VINAŘ: Rozhodnuto, ale pamatujte si, že jste mi taky něco slíbil, musíte mi taky něco udělat, když už jdu do Guglielmova domu.

PANDOLFO: Komu bych měl vyjít vstříc a zahrnout ho svou láskou, když ne tebe, když mi tak poslušně posloužíš? Tvou pomocí přece dostanu svou Artemisiii. Spolehni se, že ti neoplatím nevděkem ani hrubostí.

VINAŘ: Až budu uvnitř a vy z mý ruky dostanete svou ženu, já slíbím služku Armellinu vinaři. Ale až zase budu vinař, vy mi to dosvědčíte a postaráte se o splnění slibu, řeknete, že jsem byl zrovna doma ve vsi.

PANDOLFO: Stojím za tebou se vším svým majetkem, moje lodě, koně, všechno je ti k službám.

VINAŘ: Ne, ne, beru to zpátky, to se nemůže podařit. Zůstanu, co jsem.

PANDOLFO: Co to meleš? Ty máš taky mozek!

VINAŘ: Ale co, já vám posloužím.

PANDOLFO: A já ti dám z vlastní kapsy dvě stě dukátů, to budeš mít ke věnu.

VINAŘ: Tak do toho! Jdeme k astrologovi, ať mě předělá.

PANDOLFO: A budeš se tři měsíce válet v posteli a pořád jíst makarony.

VINAŘ: Ať si mě přetentočkuje a potentočkuje, já se na všechno vytentočkuju.

PANDOLFO: Armellina tě bude tak líbat, to bude slyšet na míli daleko, jako bych to už viděl.

VINAŘ: Tak jdeme, honem, já už to nevydržím, já z toho umřu!

PANDOLFO: Kam se to ženeš? Tudy se k astrologovi nejde.

VINAŘ: Já už šilhám, nevím, kam mě nohy nesou.

PANDOLFO: Tady ho máme. Pane, jsme ke všemu připraveni, už nás tu máte.

Třetí výstup

ASTROLOG, PANDOLFO, VINAŘ a PEJR

ASTROLOG: A přišli jste v dobré astrologické konstelaci… kdyby Slunce bylo váš otec, Venuše matka, Luna sestra, Saturn váš dědeček, Mars strýček, Jupiter bratr a Merkur švagr, nemohli by na nebesích zaujmout příznivější postavení, aby vás přímo zahrnuli blahodárným oučinkem. Nacházejí se na obloze v nejšťastnějších úhlech, konjukcích a aspektech triád a šestin a všechna nepříznivá znamení jsou zasuta v domech slabých a kadentních.

PANDOLFO: Však my známe vaši moc, jak dovedete s nebem zatočit, aby vám bylo po vůli. Tenhleten se chce dát proměnit.

ASTROLOG: Má k tomu dobré přirození. Bezpochyby.

VINAŘ: Ne, nic mi nechybí.

ASTROLOG: Za to poděkuj nebesům a hvězdám, paprskům planet, které tě učinily člověkem, jenž silou svého rozumu proniká nejhlubší přírodní taje.

PANDOLFO: Prosím vás, pusťte se do toho co nejdřív.

ASTROLOG: Nejdříve musíme najít nějakou místnost v přízemí, aby byla obrácena k východu, to je totiž nejpříznivější polovina nebe. Okna nesmí být na západ.

PEJR: Východ je lepší. Musíme být blízko k východu. Západ to je pravý opak, odtud se na nás hrnou jen slova, samé nepříznivé vlivy, a pak: nesmí za námi nic zapadnout.

ASTROLOG: A musí být zcela odvracená od severu, neboť podle mínění Zoroastra, syna Oromase perského, Hiarca brakmanského, Thespida Gymnosofisty, Abbara Hyperborejce, Herma Trismegista, Buddhy babylonského a všech chaldejských a kabalistů, nepříznivé vlivy nebes přicházejí z půlnoci, to je zadní část oblohy.

PEJR: Hlavně když nelze zadržet odporné větry a unikají zadní stranou, kde jim cestu uzavírají dva kupovité vrchy tvaru luny, a zvláště, když jsou větry povahy vlhké.

PANDOLFO: Ó, ta učenost, ta astrologická moudrost.

PEJR: Už to slovo vzbuzuje úžas a nahání strach.

ASTROLOG: Ale kdyby se severní okno dalo otevřít někam do pusté uličky, nebylo by to tak špatné.

PEJR: Určuje mu okna, kudy mu vyprázdníme dům, ale pro něho je každé okno díra do neštěstí.

PANDOLFO: Zavedu vás do svého domu a vyberete si pokoj, který se vám bude nejlíp hodit.

ASTROLOG: Nyní se odkloníme od magie černé i bílé, od farmacie, kleptomanie, nekromancie, notorie a jiných plytkých věd, založených na pověrách, a udělám kouzlo, které přinutí oči, aby viděli i to, co není.

PEJR: Už rozdává na všechny strany svoje zboží, kecy, lži a bubliny.

ASTROLOG: A jelikož Luna je planeta, která neustále mění své podoby, takže chvíli přibývá, chvíli ubývá, až zcela zmizí, budeme se jí řídit při naší operaci.

PANDOLFO: Velkolepé!

PEJR: Už se mu práší od huby.

ASTROLOG: Neboť Luna, jež zjevuje neustále jinou tvář, ukazuje moudrým lidem, že jen ona je s to provést tolik podivuhodných proměn.

PANDOLFO: Veliký objev!

ASTROLOG: Musíme tedy pokoj nejdříve vyzdobit nejjemnějšími, měsíčně bělostnými látkami. Kdyby byly protkané stříbrem, bylo by to ještě lepší,

PEJR: A budeš mít dlouho co na sebe.

ASTROLOG: Podlahu pokryjeme běloučkým jemným plátnem.

PEJR: Něco na košile, kapesníky, punčochy a ponožky.

ASTROLOG: Uprostřed místnosti postavíme oltář se stříbrnými nádobami, miskami, poháry, svícny a kaditelnicemi, a nebylo by špatné, kdyby se mezitím skvělo něco zlatého, už pro ten bratrský svazek mezi Sluncem a Lunou, to by oltáři dodalo lesk a cenu.

PEJR: Chce, aby nám to vystačilo na hodně měsíců.

ASTROLOG: Na té bělosti a čistotě něžně spočinou měsíční paprsky a budou je laskat, vždyť to všechno děláme právě proto.

PEJR: A hlavně pro nás, naše prsty budou mít co laskat.

ASTROLOG: Ale na oběť a jisté další manipulace potřebujeme bílá zvířata, třeba takové telátko, celé bílé, ale nějaká ta skvrnka příliš nevadí.

PEJR: I kdyby bylo celý černý, taky nám přijde vhod, nemějte strach.

ASTROLOG: A ještě pár kapounů, holoubátek, bílé víno, budeme s ním stříkat do ohně, kořenné víno, řecké víno, livornské víno, pokud možná staré ročníky, aby mělo jiskru, a čím více, tím lépe, naše dílo bude účinnější a úspěšnější, protože v těchto věcech, kdo víc dává, lépe dává a ušetří. A co neuděláme dnes, neuděláme ani za sto let, protože je nejpříznivější konjukce planet.

PEJR: Buď blahořečen astrolog! Co by to bylo za hostinu bez dobrého vína? S nákladem zboží a jídla se s veselou myslí vypaříme z Neapole.

PANDOLFO: Jak to udělat? Nemám doma tolik látek a stříbra.

ASTROLOG: Prostě si je vypůjčíte, vždyť za čtyři hodiny bude všechno hotovo a můžete je hned vrátit. A kdyby byly nějaké čerstvé bílé sýry a žluté ovoce, přišly by vhod.

PEJR: Chce ještě zákusek.

PANDOLFO: Všechno dostanete.

ASTROLOG: Alene zapomeňte, že až bude dílo dokonáno, dostanu ten zlatý řetěz, který jste mi slíbil jako almužnu za moje přičinění.

PANDOLFO: Všechno to přijde draho.

ASTROLOG: Tím sladší budou rozkoše lásky, ty prostě něco stojí, láska a lakomost nehrají dohromady.

PANDOLFO: Ale co! Slibuji vám, že až proměníte sluhu, dostanete, co jsem vám slíbil.

PEJR: U čerta, co ten by schlamstnul, on neví, kdy přestat. Kdo chce moc, může taky přijít o všechno.

ASTROLOG: Teď půjdeme vybrat pokoj a pak mě propustíte, abych se šel připravit.

PANDOLFO: Pojďme hned, nic se nemá odkládat. Vinaři, ty se odtud nehneš a nikomu ani slova, co jsi tady slyšel, je-li ti život milý.

VINAŘ: Kdyby mě zabili, nehnu se odtud a nepromluvím, kdyby mi chtěli vytrhnout jazyk.

Čtvrtý výstup

CLICCA a VINAŘ

CLICCA: Vinaři, co tu děláš?

VINAŘ: Koukám pánubohu do oken a stavím vzdušný zámky

CLICCA: A jak?

VINAŘ: Pán mi nařídil, že kdyby někdo šel, nesmím nic vykecat.

CLICCA: Já nejdu, já stojím, klidně kecej.

VINAŘ: Nene. Rozumíš? Pán řek, že mám mlčet, tak mlčím.

CLICCA: Já taky nic nechci vědět, i kdybys mě na kolenou prosil.

VINAŘ: Jestli to neřeknu, vyrazí se mi to jako nežit a praskne to.

CLICCA: Vážně? Tak co?

VINAŘ: Astrolog mě chce proměnit v Guglielma, půjdu do jeho domu, dám Artemisii pánovi za ženu a Armellinu dám vinařovi.

CLICCA: Ty opravdu stavíš vzdušný zámky. Rozplynou se, a kde jsou?

VINAŘ: Šli do domu vybrat pokoj na transformaci.

CLICCA: Á, už se to peče. Astrolog jistě něco provede, dědek dostane Artemisii, vyfoukne ji vlastnímu synovi i proti vůli jejího bratra Lelia, teď nesmím ztrácet čas. Najdu je, upozorním je, co se chystá, a něco se musí udělat. Ale nejdřív se pokusím přesvědčit tohohle osla, aby toho nechal. Ale to mi řekni, proč se hrneš do takovýho nebezpečí? Zbavíš se svý podoby, co kdybys přitom přišel o život?

VINAŘ: Ne, to není nebezpečný, to ne.

CLICCA: Jak to, že ne? Když si usekneš prst, to je bolest! A jaká bolest tě teprve čeká, když ti vemou všechno? Pán mi nasliboval hory doly a nic se mnou nesved. Tak na to vzal tebe, on ví, že jsi trouba.

VINAŘ: Ale já na tom trhnu.

CLICCA: Trhneš a potom si budeš rvát vlasy. Jsi posedlý chtíčem a než ho ukojíš, vletíš do průšvihu.

VINAŘ: Pán mi to poradil a já ho poslechnu.

CLICCA: Špatný rady vedou ke špatnýmu konci a ještě se sesypou na hlavu tomu, kdo je rozdává.

VINAŘ: Přivážu osla, kam nařídil pán.

CLICCA: Mám dojem, že jsi osel a že si vážeš na krk provaz, na kterým se sám uškrtíš. To je nebezpečná hra. Vždyť všechno zvoráš a až se to proflákne, jeho syn Lelio tě požene před soud a soud ti to pěkně napaří.

VINAŘ: Ať si to napaří Guglielmovi, jenže já jsem vinař.

CLICCA: Oni ho považují za osla, jenže osel jsem já, jak jsem si moh myslet, že se s oslem dá mluvit? Už jdou, nechci, aby nás tu viděli spolu, půjdu o všem říct Leliovi a Eugeniovi.

Pátý výstup

ASTROLOG, PANDOLFO a VINAŘ

ASTROLOG: Dům je pro to jako stvořený. Já půjdu pro své přístroje, astroláby a meteoroskopy, použiju azimut a čumnadrát a připravím vše nezbytné. Vy si běžte vypůjčit stříbro a látky a všechno, co jsem vám řekl. Doma poručíte, aby pokoj vyklidili a nanosili tam všechny vzácné předměty.

PANDOLFO: Zařídím všechno, co jste přikázal.

ASTROLOG: Jdu a za chvíli přiletím.

PANDOLFO: Provázej vás štěstí.
Vinaři, řekni Sulpitii, ať snese dolů damaškové závěsy se zlatým lemováním a všechno stříbro, ať vyklidí pokoj, celý ho vyzdobí a zmizí z domu.

VINAŘ: Řeknu.

PANDOLFO: Mám já to štěstí! Ten astrolog! Konečně se splní moje touhy! Dostanu Artemisii za ženu? Všechno se to vleče, jako bych se té hodiny neměl dočkat. Kde se zas vinař toulá? No tak!

VINAŘ: Už jsem tady.

PANDOLFO: Pojď se mnou pro stříbro, vypůjčím si všechno u přátel, i ta zvířata a vína.

Šestý výstup

EUGENIO, LELIO a sluha CLICCA

EUGENIO: Mně nejde na rozum, co mi tu vypravuješ, nechce se mi tomu věřit.

LELIO: Kdo je to vlastně, že dokáže takové divy?

EUGENIO: Nějaký nový astrolog, ten tou svou astrologií zastrologuje kdekoho.

LELIO: Co má astrologie společného s proměňováním lidí?

EUGENIO: Co já vím? I kdybych se ti snažil odpovědět, nebudeme z toho chytrý, ty ani já.

LELIO: Víš o něm něco?

CLICCA: Viděl jsem ho na vlastní oči.

LELIO: Oči, oči někdy vidí, co nikdy nikde nebylo.

EUGENIO: A my ti máme věřit, že jsi ho viděl.

CLICCA: Jestli jsem ho neviděl na vlastní oči, ať oslepnu!

EUGENIO: Chce nám ukázat měsíc v studni.

LELIO: Eugenio, jsme takoví břídilové, že naši tatíci prosadí své oplzlé choutky, a ani nehlesneme? Necháme se připravit o své nevěsty a nehneme prstem? Musíme se probrat! Když se někdo topí, mlátí kolem sebe rukama nohama, nenechá se přece utrounit. My jsme na bouřlivém moři lásky, a když se neudržíme nad vodou, čeká nás něco horšího než smrt, přece si nebudeme věčně vyčítat, že jsme se na nic nezmohli a že jsme neudělali všechno, co bylo v lidských silách.

EUGENIO: Nedovedu si představit horší polízanici. Tatíci i synové se sápou po stejném soustu. Já nechápu, jak je to možné; tolikrát jste ho odmítli a on nepřestane a nepřestane, chce ji dostat.

CLICCA: Každou hodinu, každou chvíli za mnou posílá své přátele a příbuzné, aby do mě hučeli jeden návrh za druhým, jedna nabídka za druhou, a já si už nemůžu vymyslet dost nevybíravé odmítnutí, aby mi nenabídl nějaký výhodný obchod. Nechtěl jsem použít ještě ostřejší slovo, abych nakonec hrubiánstvím všecko nepokazil.

EUGENIO: Cožpak nemáme přítele, nebo příbuzného, aby mu někdo naznačil, že když pětaosmdesátník chce za ženu holčičku, které je něco mezi šestnácti a sedmnácti, je to chlípná neřest?

LELIO: Přátele a příbuzné máme, ale nikdo s tím nechce nic mít, aby se nemíchal mezi otce a syny.

EUGENIO: A co Clicca? Jemu věří a dá na jeho rady.

LELIO: Musíme mu krýt záda, protože on tomu šílenství tak propad, že jakmile se mu něco pokusí vymluvit, on začne běsnit a půjde na něho s holí. Jemu se dá jen přisvědčovat, slibovat mu pomoc, ale on hned podezřívá.

EUGENIO: Mně dal osud takovou ránu, že začínám zuřit sám na sebe. Kdyby to nebyl můj otec, zaškrtil bych ho vlastníma rukama.

LELIO: Tak si budeme zoufat, nebo se mu nějak postavíme do cesty?

EUGENIO: Clicco, ty jsi jediná naše spása, poraď nám, budeme tě poslouchat jako žáčkové.

CLICCA: Můžete se spolehnout jenom na štěstí. To leckdy udělá kotrmelec a vytáhne člověka z louže, když by to vůbec nečekal. A kde se cítil v bezpečí, rozbije si hubu.

EUGENIO: A ty by ses, Clicco, mohl dívat, jak nejkrásnější hruška spadne přímo do huby tomu nejšpinavějšímu praseti?

LELIO: A všechna námaha vezme tak hořký konec.

EUGENIO: Co myslíš, co říkáš? Řekni něco.

CLICCA: To nedá tolik přemýšlení, jakýpak dlouhý řeči. Ta hůl by se dala chytit za druhý konec, Pán mi musí odpustit, že nedržím s ním, to bych byl špatnej služebník, kdybych neposloužil mladýmu pánovi. Mladej pán má před sebou dlouhej život, kdežto starej se už potácí nad hrobem.

EUGENIO: Vytáhni mě z toho nebezpečí.

CLICCA: Ono by to bylo hodně nahnutý, kdybysme do toho neviděli, jenže my všechno víme, tak co?

EUGENIO: Jak to?

CLICCA: Až uvidíte Guglielima, jak se vrací domů, buďte pokorní, buďte samý soucit, až bude vyprávět, jak se po ztroskotání zachránil, ale jakmile vstoupí do domu, ven, vyžeňte ho, a když nepůjde po dobrém, popadněte na něho hůl.

LELIO: Nebylo by lepší chytit ho, dobře si ho pohlídat, a až se mu vrátí jeho podoba, vydat ho do rukou spravedlnosti, aby ho potrestala?

CLICCA: Pán by pochopil, že jsem vás varoval, a já si to slíznu, už ráno mi vyhrožoval. Nic takovýho. Řekněte všem doma, aby nepustili Guglielma vůbec do dveří, aby ho hnali co nejdřív.

LELIO: Tak to uděláme, vysvětlím jim co a jak. Ty zmiz, aby tě s námi neviděli a neměli podezření.

EUGENIO: Tak to bude nejlepší.

LELIO: Pane Eugenio, poroučím se.

EUGENIO: Pane Lelio, váš služebník.

Sedmý výstup

EUGENIO, CLICCA, ARTEMISIA

EUGENIO: Clicco, pozdravuj ode mne mou Artemisii.

CLICCA: Pozdravujte ji sám, copak jste si nevšim, že stála v okně, když jste tu mluvil s jejím bratrem? Mohla na vás oči nechat.

EUGENIO: Zjevuje se mi mé slunce, a jakmile slunce vyjde, celý svět se rozjasní a co bylo dřív tmavé a hrozné, vyhlíží krásně. Vy jste mé nejjasnější slunce, ozařujete mé chmury a naplňujete mé srdce něhou.

ARTEMISIA: Vy jste posila mé duše.

EUGENIO: Vy jste nejsladší opora mého života a zdá se, že se kaboníte?

ARTEMISIA: Jsem přímo zoufalá, protože už dlouho nevidím jedinou jiskru světla, jež by oživila mou naději, že se stanu vaší ženou.

EUGENIO: Zoufalstvím zrazujete sebe samu, neplačte, jestliže mě milujete, protože vaše slzy zkracují můj život a jestliže si je hned nešetřete, já se snad zhroutím.

ARTEMISIA: Och, nechte mne plakat a umírat, protože nikdo není tak zoufalý, aby mu nezbývala poslední naděje, ale já mohu doufat jen v rychlou smrt, která jediná vyléčí mé neštěstí.

EUGENIO: Ach, má drahá, vždycky jste byla srdnatá, silná a pevné mysli, jak jste se nechala zdolat bolestí?

ARTEMISIA: Kdybyste mě miloval, musel byste plakat se mnou, protože když dva milenci společně pláčí nad svým neštěstím, nacházejí v tom společnou úlevu.

EUGENIO: Ale co vás tak rmoutí?

ARTEMISIA: Především se obávám, že mě nemilujete

EUGENIO: Ach, hrdá hvězdo, jak vás mohla napadnout tak ošklivá myšlenka. Víte přece, že vás opravdu miluji a že naše láska je vzájemná. Kdybych vám mohl otevřít svou hruď, viděla byste chrám, na jehož oltáři neustále hoří mé srdce před idolem vaší krásy, nad níž žasne celý svět a sama příroda, která vás stvořila a ozdobila ctnostmi a vybranými mravy, které soutěží s vaší krásou a přispívají k vaší dokonalosti. Vaše přednosti jsou tak veliké, že by si zasloužily lepšího manžela, než jsem já. Ale protože znám jen vaše přednosti, pro velkou lásku, již k vám chovám, si vás snad přece jen zasloužím.

ARTEMISIA: Je-li tomu tak, proč jste tak vlažný a neuspíšíte náš sňatek? S mým bratrem Leliem jste se dohodl, nevidíte, že budete-li liknavý, může se vynořit nějaká překážka?

EUGENIO: Neuvědomujete si, paní, že se mnou soupeří můj vlastní otec? Ač mi to působí mnoho nesnází, ač si vážím svého otce, láska mi nedovoluje, abych ustoupil. Otec mě chce připravit o to, co si má láska zaslouží, já znovu a znovu prosím vašeho bratra, až se obávám, že ho příliš obtěžuji. Trpěli jsme už tolik, musíme trpět ještě nějaký čas. Statečný muž nežádá korunu a triumfální průvod dříve, než si je vydobyl. Buďmeme trpěliví a láska bude naši trpělivost korunovat

ARTEMISIA: Můj otec vám nedá mou ruku, dokud sám nedostane Sulpitii, chce si za mne koupit lásku vaší sestry, prodá mě, aby se dočkal splnění své touhy, chce mě použít jako lék na svůj neduh, mě, která jsem sama nemocná a potřebuji lék na svou chorobu. A já nešťastná nemohu dělat nic jiného, než hořce plakat, vzlykat a chřadnout.

EUGENIO: Uklidněte se, láska vás snad posílí.

ARTEMISIA: To snad je chabá naděje. Krom toho se zdá, že se co chvíli můj otec objeví, možná, že nezemřel a bude si přát, abych se provdala za Pandolfa. V noci jsem měla sen, že se vrátil živ a zdráv. Pojala mě z toho taková hrůza, že se z ní celý rok neproberu, proto vás prosím, abyste si pospíšil a zaplašil mé úzkosti.

EUGENIO: Má milovaná, není třeba bát se snů, které v nás probouzejí právě naše obavy a naše touhy. Kdyby se sny mohly vyplnit, byl bych šťasten. Už kolikrát se mi zdálo, jak jsem s vámi, a nevyplnilo se to. Byl bych radši, kdyby se splnily moje sny a ne vaše.

ARTEMISIA: Drahý pane, mám obavy, že se můj otec zachránil a objeví se. Bůh je mi svědkem, s jak stísněným srdcem vás opouštím a líbám vaše ruce. A protože vaše ruče políbit nemohu, prosím vás o laskavost.

EUGENIO: Posloužím vám čímkoli.

ARTEMISIA: Darujte mi své rukavice, budu je líbat a představovat si, že líbám vaše ruce; když si je navléknu, budu mít pocit, že tisknu vaše dlaně.

EUGENIO: Tu jsou, a darujte mi na oplátku svoje, abych z nich cítil tutéž něhu, kterou vy budete cítit z mých.

ARTEMISIA: Tu jsou. Dejž nebe, abychom si mohli vyměnit srdce, jak jsme si vyměnili rukavice, mé srdce patří vám a vaše mně.

CLICCA: Tak už toho nechte, pane Eugenio, musíme pryč.

EUGENIO: Ach, jak krutý odchod.

Osmý výstup

ARTEMISIA a SULPITIA

SULPITIA: Slečno Artemisie, líbám vaše ruce.

ARTEMISIA: Ó, slečno Sulpitie, promiňte, že jsem vás nezahlédla.

SULPITIA: To asi vaši duši zastřelo nějaké soužení, když nevidíte, kdo stojí před vámi.

ARTEMISIA: Opravdu, je to tak, jak říkáte. A myslím, že máte stejné trápení jako já, že nás obě souží stejné zlo.

SULPITIA: Já nešťastnice, čím jsem kdy ublížila svému otci, že jsem si zasloužila, aby mi nutil za manžela takovou sešlou, zahnívající padavku, jako je váš tatínek? To je odměna za mou dlouholetou poslušnost? Ať se pak lidé nediví, když vidí, že si my chudinky něco provedeme. Za všechno mohou naši otcové.

ARTEMISIA: To je jistá věc, tihleti naši otcové. Čím jsou starší, tím zatemněnější je jejich mozek, dlouhým životem jen dětinští a nevědí, co tropí. Chudák ženská je v hrozné a zoufalé situaci. Právem se říká, že kde se narodí ženská, měla by ji matka utopit, sotva ji porodí, aby ji zachránila před všemi útrapami. Od narození nás zavírají do čtyř stěn jako do vězení, všichni nám pořád jen něco předpisují, poroučejí a vyhrožují, tátové, mámy, bratři i příbuzní, a zvlášť, když se holka zamiluje. Mužský si má s kým popovídat, má se komu svěřit se svou láskou, kdežto my ji musíme pohřbít na dně srdce, nemůžeme si ulevit ani povzdechem, i když nám srdce puká bolestí.

SULPITIA: A nejhorší na tom je, že když nás mají provdat, chtějí nám dát manžela podle vlastní chutě, nebo mají nějaký zájem vnutit nám manžela i proti naší vůli. A my s ním pak máme nadosmrti žít. Říkají, že když nás oblékali, musíme je poslouchat. A běda, jen jim něco namítnout, už jsme nafoukané, domýšlivé, drzé, máme v hlavě brouky. Když nedostaneme manžela podle své vůle, musíme se s ním pořád hádat, vedeme věčnou válku, ať se pak nikdo nediví, že když si vezmeme jednoho podle jejich chuti, vybereme si pak ještě někoho, kdo se zamlouvá nám.

ARTEMISIA: Kdo si vymyslel ten zákon, že čest se zakládá na tom, co udělá ubohá ženská. Mužští jsou chytřejší a mají větší sílu, ani je nenapadne, aby krotili svý choutky, vždycky si najdou povyražení s nějakou ženskou, jsou nevěrní, przní kde kterou holku, a když si všimnou, že chudák ženská na někoho mrkne, nebo mu pošle psaníčko, hned podřezávají, vraždí, zabíjejí, tasí kordy, dýky, nože, co je to za hrozný zákon?

SULPITIA: Ach, sestřičko, tyhle zákony si vymysleli mužští podle svého. Kdyby to záleželo na nás, zařídily bychom všechno jinak. Ale teď jsme obě dost nešťastné, nač si to ještě všechno připomínat, promluvme si radši o něčem jiném. Prosím vás, prozraďte mi, mluvíte o mně někdy s mým bratrem?

ARTEMISIA: Mluvíme pořád.

SULPITIA: A co říká?

ARTEMISIA: Nadává na váš osud, na bláznivé nápady vašeho otce, pláče a naříká. Ale když vy mluvíte s Eugeniem o mně, co vám odpovídá?

SULPITIA: Roní slzy, vzdychá, mám strach, že se usouží, jestli ho láska v poslední chvíli nezachrání, asi tu dlouho nebude.

ARTEMISIA: Prosím vás, pozdravujte ho ode mne.

SULPITIA: O totéž prosím já vás, pozdravujte ode mne svého bratra.

TŘETÍ DĚJSTVÍ

První výstup

PANDOLFO a CLICCA

PANDOLFO: Než astrolog promění vinaře, musím se ti svěřit, co mi leží v hlavě.

CLICCA: Mluvte.

PANDOLFO: Nemám to srdce dát astrologovi ten zlatý řetěz. Já vím, slíbil jsem ho.

CLICCA: Co se slíbí, to se musí splnit.

PANDOLFO: Přiznám se, že jsem se unáhlil, teď je mi to líto.

CLICCA: Však jsem se divil. Vy, takovej lakota, a najednou mu dáte pět set skudů.

PANDOLFO: Já nejsem lakomý, a když, tak jen proto, abych jednou mohl štědrou rukou rozdávat, až to bude zapotřebí. Kdo je štědrý pořád, ten nakonec nemá co dát. Musím dostat Artemisii, dal bych za ni život, nejen peníze.

CLICCA: Teď mě napadá, jak byste mu moh řetěz upřít a přitom nevypadat špatně.

PANDOLFO: Mám dojem, že ti teď nerozumím.

CLICCA: Co můžeme ztratit, když to zkusíme? Když to vyjde, vyděláme na tom pět set skudů.

PANDOLFO: Tak mluv, honem!

CLICCA: Až vyjde z domu, aby vám oznámil, že vinaře proměnil, já ho zdržím, dám se s ním do řeči, vy vklouznete do pokoje a schováte několik stříbrných nádob. Potom vyběhnete, budete předstírat, že jste hněvem bez sebe, budete křičet, že vám sebrali stříbro, on bude tvrdit, že to není pravda, my budeme křičet, že ano a nakonec mu po dlouhé hádce prohlásíte, že mu řetěz nedáte, dokud vám nevrátí nádoby, a budete vyhrožovat, že to poženete k soudu.

PANDOLFO: A co když na ten podvod přijde?

CLICCA: Svedeme všechno na vinaře, ten má široký záda.

PANDOLFO: Ten tvůj nápad se mi skoro zamlouvá, já to snad udělám.

CLICCA: Ale hlavně abyste pěkně zuřil, musíte předstírat vztek, znechucení, a hodně křičet, aby z vás šel strach.

PANDOLFO: Předstírání nech na mně, když to nesvedu přirozeně, moje škoda. Pět set dukátů? Do prdele, já budu řvát, půjde mi to až z paty, ale ty mi musíš pomoct a přisvědčovat mi.

CLICCA: Spolehněte se, všechno je ve vašich rukách, můžete vyhrát i prohrát, pět set dukátů, záleží jen na tom, jak to zahrajete.

PANDOLFO: Už dost, aby nás neslyšel. Právě jde ven.

Druhý výstup

ASTROLOG, PANDOLFO a CLICCA

ASTROLOG: Pane Pandolfo, za chvilku transmutace skončí, budete mít vinaře proměněného.

CLICCA: Tak on není ještě docela proměněný?

ASTROLOG: Má už proměněné celé tělo, ještě mu chybí jedna noha a ruce.

CLICCA: Řekněte mi, pane astrologu, jak dlouho vydrží vinařovi Guglie línova podoba?

ASTROLOG: Celý přirozený den.

CLICCA: A ony jsou taky dni proti přírodě?

ASTROLOG: Přirozený den, to znamená dvacet čtyři hodiny.

CLICCA: A proti přírodě?

ASTROLOG: Když se k nám slunce blíží, jsou dny dlouhé a přirozené, když je to naopak a zkracují se, jdou proti přírodě.

PANDOLFO: Och, já chudák, pomoc!

CLICCA: Ale pročpak tak křičíte?

PANDOLFO: Taková rána a já nemám křičet?

CLICCA: A copak se vám stalo, pane?

PANDOLFO: To mě zabije, vždyť tohle mne zničilo.

CLICCA: Začal jste báječně. A načpak si naříkáte?

PANDOLFO: Pokoj, je úplné prázdný, látky pryč, stříbro pryč!

CLICCA: Výborně, předstíráte, že to vypadá jako opravdu.

PANDOLFO: Sakra, já nic nepředstírám, já to říkám vážně, pokoj je docela jak po loupeži.

CLICCA: Křičte víc, ať vás slyší.

PANDOLFO: Já ani nemůžu křičet, jak bych měl, ukrad mi všechno, moje i cizí.

CLICCA: Och, já se neudržím, ten předstírá báječně.

PANDOLFO: Vykrad mi dům i se vším, co jsem si vypůjčil.

CLICCA: Přidejte.

PANDOLFO: Já už nemůžu, nemám hlas, došel mi dech, jsem vyřízený.

CLICCA: Cha, cha, cha. Kdo by se nesmál?

PANDOLFO: Ty se ještě směješ, já se zblázním, já puknu, pokoj je vybílený jako po úklidu.

CLICCA: To říkáte vážně?

PANDOLFO: Jakpak by ne, okno na východ je otevřený, vylomený, tamtudy nejspíš všechno odnesli.

CLICCA: Vidíte, východ měl něco proti vám, západní dveře, ty byly vaše, tudy jste nanosil věci dovnitř a na východ vám zmizely.

ASTROLOG: Ale pane Pandolfo, co to s vámi je, proč tak křičíte?

PANDOLFO: Všechno nádobí z pokoje vybrali.

ASTROLOG: Jen doufejte a všechno se v dobré obrátí.

PANDOLFO: Jak můžu doufat, když vidím, že nic nevidím.

ASTROLOG: Látky a nádoby jsem svěřil vinařovi, zavřel jsem ho do sousedního pokoje, aby je dobře ohlídal. Za chvíli se tu zastavte a uvidíte ho venku, bude proměněný v Guglielma, a on vám všechno vrátí.

PANDOLFO: A co zatím budeme dělat?

ASTROLOG: Půjdete se projít na půl hodinky, pak se vrátíte, otevřete pokoj a najdete svého vinaře proměněného. A pak si přijdu pro slíbený řetěz.

PANDOLFO: Tak dobře.

Třetí výstup

ASTROLOG, TULICH, PEJR a DRÁP

ASTROLOG: Tulichu, Pejre, Drápe, pojďte ven.

TULICH: Už jsme tu, co si přejete?

ASTROLOG: Provedli jsme, co jsme si předsevzali, už obývají jen maličkosti. Ty, Tulichu, počkej na vinaře, až vyjde z domu, předstírej, že jsi Guglielmův přítel, dej mu těhle deset dukátů a vykládej mu, že mu vracíš dluh, aby věřil, že je Guglielmo.

TULICH: A to přijdeme o deset dukátů?

ASTROLOG: Osel. Ty, Drápe, ty na to máš falešnou ruku, hned mu je zase šlohneš. Pejre, najdi Babilonu, tu kurvu mazanou, ať se vydává za vzácnou paní, zamilovanou do Guglielma. Pozve ho na jídlo, trochu mu podrží, aby se s ní pošmajchloval, a už mu nikdo nevymluví, že je Guglielmo. Povyrazíte ho a zdržíte ho dvě hodiny.

TULICH: A proč dvě hodiny?

ASTROLOG: Za ty dvě hodiny Pejr odnese věci na molo, najde fregatu, všechno na ni naloží. Pak obstaráš kuchaře, aby nám pěkně připravil všechna ta zvířata a pěkně podal naše vzácná vína, přiveď do hospody taky Babilonu, až se pěkně napijeme, oslavíme jaksepatří náš triumf. V noci se nalodíme a s celou kořistí zamíříme do Říma.

TULICH: A kam jdeš ty?

ASTROLOG: Musím ostříhat ještě jednu ovci, chce živé stříbro a šťávy z bylin. Zase bude o jednoho napáleného pitomce víc a rozmnožím i naši kořist.

PEJR: Tak do toho.

ASTROLOG: Nasaďte si falešné vousy, nějakou tu náplast a mluvte cizím jazykem, aby vás nikdo nepoznal. Ale byl bych nerad, kdybych se namáhal pro naši společnou věc, a vy byste si zatím dávali do nosu a okradli mě o můj podíl. Vy jste nestydatí zloději, vám není co věřit, okradli byste sami sebe, kdyby všude nebylo dost lidí, co se dají oškubat.

PEJR: A bylo by to něco novýho? Nemáme snad vaši školu?

ASTROLOG: Měř všechny vlastním metrem.

PEJR: Tak dělej, co myslíš. My jdeme na to

Čtvrtý výstup

VINAŘ a TULICH

VINAŘ: To je pěknej pocit, když je člověk někdo úplně jinej. Myslel jsem si, že mi zjinačí jen tělo a kůži, ale co mám docela změněnou tvář, mám dojem, jako by mi vyměnili i mozek, připadám si teď jako pán, jako něco lepšího, než venkovskej chrapoun. Z vinaře mi zbyla jen chuť k jídlu a že jsem zamilovanej do Armelliny, všechno ostatní se mi vykouřilo z hlavy. Jsem si jistej, že mě nikdo nemůže poznat, protože já se sám nepoznávám. Nádhernej pocit, jako by se ze mne každou dírou linula chytrost. Chtěl bych zajít do Guglielmova domu, abych pánovi posloužil, ale snad abych si to nejdřív na někom zkusil.

TULICH: Ale to je přece pan Guglielmo, vy jste se nám vrátil! Buďte tisíckrát vítán, jak je to dlouho, co jste přijel do Neapole?

VINAŘ: Právě se vracím, máte štěstí.

TULICH: Už jsme vás oplakali, mysleli jsme, že jste nebožtík.

VINAŘ: Jsem zdravý, tady mne máte.

TULICH: Pamatujete si, jak jste mi půjčil deset dukátů, když mě biřici vedli do vězení?

VINAŘ: Ano, ano, už si vzpomínám.

TULICH: Když jsem vám chtěl vrátit peníze, zrovna došla zpráva, že jste ztroskotal. Když jsem vám je nemohl vrátit do ruky, řek jsem si, že zatím u mne budou schované. A teď vás tu máme, zachránil jste se, jste živ a zdráv, a tady je máte, budete je jistě potřebovat.

VINAŘ: Jak to, že je budu potřebovat?

TULICH: Děkuji vám za vaši laskavost, poroučím se vám.

VINAŘ: Báječná věc, že ze mne udělali Guglielma. Dokud jsem byl vinař, v životě jsem si neuspořil ani krejcar, a sotva jsem Guglielmo, už jsem na tom trhnul deset dukátů.

Pátý výstup

DRÁP a VINAŘ

DRÁP: Právě jsem vás viděl vystupovat z lodi, pane Guglielmo, mám z toho takovou radost, musím vás hned obejmout a políbit.

VINAŘ: Taky vás s radostí políbím, ale jak se vůbec jmenujete?

DRÁP: Nepamatujete se na Arpiona, měl jste mne vždycky tak rád.

VINAŘ: Aha, už si vzpomínám, no přece Arpione!

DRÁP: Díky Štěstěně, že nám dopřála znovu vás pozdravit.

VINAŘ: A co vaše zdraví?

DRÁP: Stal se z vás snad felčar, že se mne ptáte na zdraví? Cítím se dost dobře, jsem k vašim službám. Odpusťte, nemohu se udržet, musím vás znovu obejmout a políbit. Mám takovou radost, že nenalézám slova.

VINAŘ: Když mě objímal, měl jsem pocit, že se mi pokouší někdo urvat měšec. Jeho ruce mi ležely na krku, kdyby mi ho někdo vyfouk zezadu, nic bych neviděl. Ale nikdo tu není.

DRÁP: Drahý pane Guglielmo, zkusil jste na cestě hodně útrap?

(Při druhém objetí se DRÁPOVI podaří uloupit VINAŘOVI měšec s penězi.)

VINAŘ: Hodně, drahý pane Arpione. Na ruce mu vidím a přece mám pocit, že mi někdo sahá na měšec.

DRÁP: Zatím se vám klaním, na shledanou, díky za vaši štědrost.

VINAŘ: Líbám vaše ruce. Nic jsem mu nedal a on mi děkuje za mou štědrost. Propána, můj měšec, moje peníze! Hej, pane Arpione!

DRÁP: Ano. Přejete si něco?

VINAŘ: Ukažte mi ruku.

DRÁP: Tady je.

VINAŘ: A kde je druhá?

DRÁP: Tady.

VINAŘ: A ta druhá?

DRÁP: Myslíte, že mám sto rukou?

VINAŘ: Kde je ta pravá?

DRÁP: Tahle je pravá.

VINAŘ: A levá?

DRÁP: Levá je tahle.

VINAŘ: A co takhle obě?

DRÁP: Kolik rukou chcete vidět? Asi blouzníte po těch prožitých nebezpečích.

VINAŘ: Stůj, zloději, lapko, Arpione!
Jak se to vlastně stalo, jak dokázal takhle podávat ruce a objímat jako kouzelník. Nebo že by mi to sebral nohama? Když jsem se nechal takhle okrást, asi jsem přece jenom vinař a žádnej Guglielmo.

DRÁP: (vrátí se, ale už nemá pásku na oku, ani plášť s falešnou rukou) Pane Guglielmo, co je vám?

VINAŘ: Jeden podvodník mi sebral měšec s deseti dukáty.

DRÁP: Ale to mě mrzí, že vám nemohu pomoci. Přišel jsem o peníze.

VINAŘ: To já jsem přišel o peníze.

DRÁP: A jak vypadal?

VINAŘ: Měl takovou zlodějskou hubu, zrovna jako ty, ale měl pásku na očích, jako se tím vážou snopy. Mor na takový lumpy.

DRÁP: Klaním se vám.

Šestý výstup

BABILONA kurtizána a VINAŘ

BABILONA: Och, ty moje radosti, ty moje duše, pane Guglielmo, vy jste se mi ve zdraví vrátil.

VINAŘ: S kým to mluvíte, krasavice?

BABILONA: S pánem, kterému patří moje tělo, můj život, všecko, co mám.

VINAŘ: A co s tebou mám dělat?

BABILONA: A co byste rád? Kdybyste poručil, abych vám něco ukázala, já bych vám ukázala věci, to byste si užil.

VINAŘ: To bude nejspíš nějaká obchodnice, má otevřenej krám a ukazuje svoje zboží, jistě Guglielmova milenka, protože já vypadám jako Guglielmo, a ona po mně jede. Půjdu s ní, to mě neubyde, něco u ní nakoupím, nějakou maličkost. Udělal jsem chybu, neměl jsem říkat, že ji neznám, musím to nějak spravit. Má drahá, já jsem vás jen tak zkoušel, chtěl jsem vědět, jestli jste na mne nezapomněla, co jsem byl pryč.

BABILONA: Já abych na vás zapomněla? Když jste odejel, zůstal jste v mé duši a moje duše žila jen pro vás. Zpráva o vaší smrti neuhasila ani jiskřičku z toho požáru, který Amor zapálil v mém srdci.

VINAŘ: A já jsem se trápil láskou, pořád jsem na vás musel myslet. Před chvilkou jsem přijel do Neapole, ještě jsem ani nezašel domů, a už běžím za vámi. A manžela nemáte?

BABILONA: Copak ho neznáte, toho žvanila, vždyť je to váš nejlepší přítel.

VINAŘ: Abych ho neznal, a co kdyby se vrátil?

BABILONA: Na co byste se ohlížel? Ještě nikdy jste nebyl takhle chladný. Pojďte dovnitř.

VINAŘ: Přijdu za váni. Och, šťastný Guglielmo, ty sis ale užíval, teď si budu užívat já místo tebe. Není nic lepšího, než bejt někdo jinej.

Sedmý výstup

PEJR, BABILONA a VINAŘ

PEJR: Teď už ji vinař bude držet v náručí a bude ji líbat. Jenže já mu to zatrhnu a trochu si na něm zgustnu. Tik, tok.

BABILONA: Och, někdo tluče. Kdo je to tam?

PEJR: Don Juan Tarosilio Carevaschal de Sevilla.

VINAŘ: Och, to je lidí.

BABILONA: Ne, to je jenom jeden, můj manžel. Přišel tak nevhod!

VINAŘ: Ale jmenoval tolik lidí.

BABILONA: Má tolik jmen, kolik má čerta v těle. Och, to jsem to vyvedla, pane Guglielmo, zachraňte se nějak, vyskočte tadyhle oknem.

VINAŘ: Otevřte mi zadní dvířka do zahrady, to bude lepší.

BABILONA: Ty se nedají otevřít, klíče má pořád u sebe.

VINAŘ: Tak co si mám počít, abych se dostal ven?

BABILONA: Vyskočit oknem.

VINAŘ: Bůh chraň, to je moc vysoko, chcete, abych si přerazil nohy?

BABILONA: No, pro jednu nohu, co na ní sejde.

PEJR: Mujer, proč se tak loudáš?

BABILONA: Hned, hned, mužíčku.

VINAŘ: Nemáš tu nějakou jinou díru, kudy bych zmizel?

BABILONA: To je neštěstí, nemám.

PEJR: Por cierto, ty tam máš nějakýho milána, že nejdeš otevřít es priesto.

BABILONA: Nesmím ho už nechat čekat, musím otevřít. Tady je prázdnej soudek, nemá dno.

PEJR: Jestli mi neotevřeš, já vyrazím esta puerta.

BABILONA: Přetrh se mi provázek od závory, musím ji vyrazit, už to bude, honem, Guglielmo.

VINAŘ: Dělám, co můžu.

PEJR: Už asi vlez do sudu. Zdržíme ho tam aspoň dvě hodiny, aby nešel domů. Trochu ho potejráme. Vien hora, moier, gue hacies?

BABILONA: Už to povolilo, tak. Nač tolik spěchu, mužíčku? Nemůžeš počkat, než seběhnu dolů?

PEJR: Jsem uspěchovanej, koupil jsem onza de vino, musíme ho někam vylejvat, přinesou ho za každou chvil.

BABILONA: Ale dneska s tím počkej, však to zítra uděláme.

PEJR: Ho přinesou hnedky tedky.

BABILONA: Já nemám dost síly, já s tím sudem nehnu.

PEJR: Já ti pomožím. Vždyť není tak těžkový. Musí se Queiro limpiarla.

BABILONA: Ty zajdi pro víno a já ho zatím vypláchnu.

PEJR: Já ho vypláším, a hora sara aquí, podej mi hodně vařivou vodu, já ji tam vyleju.

BABILONA: Copak mám zrovna horkou vodu?

PEJR: Vem tu, co máš na ohni, ta bude vařivá.

BABILONA: Teď nemůžu, jsem nějaká unavená.

PEJR: Já popadám hůl a hned budeš čiprovatá dost.

VINAŘ: To mi chybělo, on mě opaří.

PEJR: Eres una mujer muy sobernia, non queires alzar algo sin palos.

BABILONA: Tady je ta voda.

PEJR: Polož este aqueiro, deja hacer a mi.

BABILONA: Tak.

PEJR: Ty ho popadni za jeden ucho, já za druhej a trochu ho zvedla.

BABILONA: To je těžký, to je těžký, já ho nezvednu.

PEJR: Bien sta, odnesíme ho k moři a tam vyšplícháme ho.

Osmý výstup

TULICH, PEJR a VINAŘ

TULICH: Co jste si přál, pane?

PEJR: Que me traes esta curba k moři.

TULICH: Zanesu vám ho, kam budete chtít, jen když mi zaplatíte.

PEJR: Toma medio real.

TULICH: Za půl carlinu vám ho tam odnesu na hlavě, ale když dáte míň, jen ho tam odkutálím, snad se mu nic nestane, je to na vaše nebezpečí.

PEJR: Traela como guieres.

TULICH: Já ho odkutálím.

PEJR: Běž už, che yo vendré atras.

TULICH: Už jdu.

VINAŘ: Já chudák, oč mi bylo líp doma, dokud jsem já byl já, než se nechat proměnit.

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

První výstup

GUGLIELMO, sám

GUGLIELMO: Tak. S pomocí boží jsem po tom hrozném ztroskotání konečně doma. A živý. Och, mé rodné město, co jsem se navzpomínal a kolik slzí jsem vyronil, ani nevím, jak je to možné, že mě nesklátila bolest, kterou jsem musel přečkat, daleko od tvých milovaných břehů. A jak jsem vděčný nebesům, že mi po tolika slzách dovolila znovu tě spatřit! Já nešťastník, usmyslel jsem si, že se rozjedu do Barbarie, abych vyrovnal své účty se svým obchodním partnerem, a že zbytek života prožiji v klidu a štěstí. A musel jsem se podívat do tváře smrti, protože, když už byl přístav na dohled, zmocnila se naší lodi zběsilá bouře, uvrhla ji na písečný břeh a roztříštila ji na kusy. A já jsem upadl do otroctví. Musel jsem se vykoupit, ale teď se vracím do rodného města. Přečkal jsem tisícero útrap a mohu vzdávat tisíceré díky nebesům, že smím živ a zdráv vstoupit do svého domu.

Druhý výstup

CLICCA a GUGLIELMO

CLICCA: Panebože, co to vidím? Vždyť tohle je vinař, jak ho předělali na Guglielma. Celý on. Udělali ho tak dokonale, že bych nedokázal říct, jestli je vinař Guglielmo, nebo Guglielmo vinař.

GUGLIELMO: Koukám, že se ten chlap diví mému návratu. Už si asi mysleli, že jsem to nepřežil, a on teď žasne, kde jsem se tu tak zničehonic vzal.

CLICCA: Och, zázračné seskupení hvězd! Koho by takovéhle astrologické umění neoblaflo? Teď aby se každý manžel bál. Když má krásnou ženu, polezou za ní milenci do postele v jeho podobě. Teď aby se báli boháči, co mají plný dům zlata, stříbra, šperků a peněz, vždyť zloděj se může proměnit a vzít na sebe jeho podobu, otevírat truhlice a vybrat všechny peníze, teď zloději nic nehrozí a může ukrást, co se mu zlíbí.

GUGLIELMO: Už vím, vždyť ho znám, několikrát jsem s ním mluvil, ale ne a ne si vzpomenout, kdo to vlastně je.

CLICCA: Chtěl bych ho chvíli tahat za nos, ale on vypadá tak přirozeně, že si skoro netroufám.

GUGLIELMO: Á, už to mámí Clicco, to jsem rád, že tě vidím, jak se má můj přítel Pandolfo?

CLICCA: Mám tiskovou radost, že jste povýšil. Pandolfo byl vždycky váš pán a teď najednou je přítel.

GUGLIELMO: Co to povídáš, Clicco?

CLICCA: Ale že vás vítám z toho dalekýho kraje, kde jste se utopil. Už jsme oplakali vaši smrt.

GUGLIELMO: Jako bych byl podruhé na světě. Ztroskotání mohlo dopadnout moc špatně.

CLICCA: Cha, cha, to se podívejme, on se nese a rozkládá jako sám Guglielmo, ten ohrndíra.

GUGLIELMO: Co je to za způsoby? Dej ty ruce pryč, copak nevíš, s kým mluvíš?

CLICCA: Koukejte na toho podvodníka, on se tváří, jako by byl Guglielmo tělem i duší, jako bych nevěděl, co je to za podfuk!

GUGLIELMO: Já nechápu, kde takovýhle ničemný slouha sebral tu troufalost? Jako bych mu byl pro smích!

CLICCA: To se podívejme, jak se ten podvodník kouše do pysků, aby se udržel a nerozchechtal, vždyť mu z očí lítají jiskry, jak se potají směje. Cha, cha.

GUGLIELMO: To bych rád věděl, co je ti k smíchu? A jestli mi to nepovíš, řeknu všechno tvému pánovi. –

CLICCA: Směju se, jak jsi celej změněnej.

GUGLIELMO: No, to je divu! Stál jsem na prahu smrti, přečkal jsem otroctví, přečkal jsem útrapy cesty, to by dokázalo změnit mladšího člověka. Já jsem vetchý stařec, měl bys mít soucit a ne se posmívat.

CLICCA: No, to se podívejme, vinař má ještě nohy od hnoje, ale už je z něho mudrc z města, kráčí si do Guglielmova domu, aby na ně jaksepatří zapůsobil. Já tě ubezpečuju, že tě uvítají, jako bys byl Guglielmo osobně.

GUGLIELMO: A kde by mě měli uvítat jako Gugliema, když ne v mém vlastním domě?

CLICCA: Je to možný? To hovado jako by ani nevědělo, že je pořád jen a jen vinař, jako byl dřív. Jak se nese, jak se tváří důstojně! Šejdíř.

GUGLIELMO: Nechápu, čemu se to pořád směje, jak si ze mne utahuje, jako by vůbec nevěděl, co jsem a co jsem byl.

CLICCA: Já mám dojem, že ty jsi zapomněl. Ty jsi přeci vinař, já to vím dobře, ale ty to asi nevíš.

GUGLIELMO: Vinař? Kdo to je?

CLICCA: Tak ty nejsi vinař?

GUGLIELMO: Nejsem, nikdy jsem nebyl.

CLICCA: Ty to chceš popřít?

GUGLIELMO: Popírám to, protože to vím jistě.

CLICCA: Tak popíráš?

GUGLIELMO: Popírám, a ještě jednou to popřu.

CLICCA: U čerta, tak ty nejsi vinař?

GUGLIELMO: Jsem Guglielmo, u sta čertů!

CLICCA: Já musím zavolat pána, aby se taky trochu zasmál, ten bude koukat!

Třetí výstup

PANDOLFO, CLICCA a GUGLIELMO

PANDOLFO: Proč tu tak hulákáš, Clicco?

CLICCA: Copak nevidíte svýho vinaře, jak z něho udělali Gugliema? Proměnili ho tak, že falešnej Guglielmo vypadá mnohem líp než ten pravej. Kam by se na něj ten pravej hrabal!

PANDOLFO: Div divoucí! Věřil bys, že se to astrologovi takhle povede? Jako by Guglielmovi z oka vypad, prostě jeho obraz, vypadá tak přirozeně, jako by je oba udělali z jedný formy, nemohli si být podobnější. Jeden dukát se tak nepodobá druhýmu dukátu, jako se on podobá Guglielmovi.

GUGLIELMO: Pandolfo, můj nejdražší příteli, už jsem se nemohl dočkat, kdy tě zase uvidím.

PANDOLFO: Začátek se mi líbí, podívej se, jak ten všivák pěkně mluví! Jak vypadá přirozeně! A jak se v těch šatech natřásá! Já se z toho podělám! Drahý Guglielmo, jak jste se zachránil?

GUGLIELMO: Pamatujete si, jak jsem odjížděl do Barbarie? Nastoupil jsem na loď z Ragusy. Kapitán měl svou hlavu, ačkoliv ho všichni námořníci varovali, aby v tom počasí neodplouval, že se chystá bouře, chtěl vyplout za každého počasí. Loď najela na mělčinu a kapitán zahynul první, doplatil na svou nerozvážnou odvahu.

PANDOLFO: Ale vymyslel si pěknou historii! A jak ji pěkně vypravuje, lump jeden!

GUGLIELMO: Přijeli piráti a vzali všechny do zajetí, já jsem se schoval, ale přijeli podruhé a zajali mě. Vykoupil jsem se a dorazil jsem domů živ a zdráv.

CLICCA: Vyjel sis do Barbarie, abys navštívil svého dlužníka a moře tě vyplatilo.

GUGLIELMO: Jel jsem do Barbarie vyzvednout svoje peníze.

CLICCA: Na moři ses pohoupal a teď chceš houpat nás. Tak už nech těch řečí. Musíme se zeptat na stříbro a na látky.

PANDOLFO: No ovšem! Vinaři, kde je všechno to stříbro, kams dal ty látky, které ti astrolog svěřil?

GUGLIELMO: Nevím, o čem to mluvíte?

PANDOLFO: Děláš vtipy, nebo mluvíš vážně?

GUGLIELMO: Zrovna teď budu dělat vtipy!

PANDOLFO: Nic nezamlouvej, kde je stříbro?

GUGLIELMO: To se ptáte mě?

PANDOLFO: A koho se mám ptát?

GUGLIELMO: A o jakém stříbru mluvíte?

PANDOLFO: O tom, co ti svěřil astrolog, když tě proměnil.

GUGLIELMO: Jaký astrolog? Koho proměnil?

PANDOLFO: Další lump! Stříbro za dva tisíce skudů, já se z toho zblázním!

CLICCA: Cha, cha, cha, jen se podívejte, jak se směje, on si z vás střílí, neřád!

PANDOLFO: Hrome, takovéhle vtipy nemám rád! Jako by najednou nějak zblednul!

CLICCA: On si ten zloděj myslí, že když ho proměnili v Guglielma, že už z něho nikdy vinař nebude a že si se stříbrem nemusí dělat hlavu.

PANDOLFO: Tak mazanej zase není. Vždyť je mezek!

CLICCA: Takovej mezek je někdy liška, jenže já bych musel bejt ještě větší hovado, abych se dal od něho tahat za nos. Tak ty nejsi vinař?

GUGLIELMO: Vždyť říkám, že jsem Guglielmo a ne vinař.

PANDOLFO: Nenene, ty jsi to i ono, jsi vinař a jsi Guglielmo, jsi prostě vinař, převlečný za Guglielma.

GUGLIELMO: Já jsem Guglielmo a nikdo jiný. Není přece karneval a maškaráda! Já nemám žádnou jinou masku než tuhle, ale tu mám od přírody.

CLICCA: Nechce se mi věřit, že mezek dokáže mluvit jako rozumnej člověk.

PANDOLFO: Tak se vraťme k tomu stříbru. Co mi odpovíš?

GUGLIELMO: Nevím, co bych odpověděl, protože nemám tušení, o čem vykládáte.

PANDOLFO: Já už žádnou ženu nechci. Vrátíme se k astrologovi, ať tě zase pomění, abys byl jako dřív, a ať mi vrátí moje stříbro.

CLICCA: Počkejte, pane, někdo otevírá dveře Guglielmova domu. To je Armellina, jeho služka. Necháme ho, ať jde dovnitř a uvidíme, jak pochodí. Protože vám už z rukou neuteče a co chcete udělat též, to můžete udělat vždycky. Půjdem radši kousek dál, aby nečuli, že je to podfuk.

PANDOLFO: Dám si od tebe poradit.

CLICCA: Vinaři, už se otevírají dveře Guglielmova domu, nevidíš svou milovanou Armellinu a svou dceru? Jdi dovnitř!

GUGLIELMO: Díky nebesům, že jsem se tě zbavil, už jsem jich měl až po krk. Pořád nevím, jaký vinař a jaké stříbro.

Čtvrtý výstup

ARTEMISIA, GUGLIELMO a ARMELLINA

ARTEMISIA: Už vidím vinaře, proměnili ho v Guglielma, jde sem, rovnou domů, och! Úplně jako náš otec. Vezmu si ho trochu na paškál.

GUGLIELMO: Díky nebesům, že zase vidím svůj dům. Tik. Tok.

ARTEMISIA: Kdo to tam tluče?

GUGLIELMO: Och, Artemisie. dceruško moje, otevři mi.

ARTEMISIA: Ten darebák mi říká dceruško: Cha, cha.

GUGLIELMO: Nepoznáváš svého vlastního otce, Guglielma?

ARTEMISIA: Koho? Guglielma?

GUGLIELMO: Guglielma! Tvého otce!

ARTEMISIA: A ty jsi byl tam, kde je můj otec? Guglielmo?

GUGLIELMO: A kde je tedy tvůj otec?

ARTEMISIA: Umřel, utopil se, pohltily ho vlny.

GUGLIELMO: Ten mrtvý, ten utopený, to jsem já!

ARTEMISIA: Ale s mrtvolami nechci nic mít, zvlášť ne s utopencem.

GUGLIELMO: Otevři mi, dcerunko.

ARTEMISIA: Otevřít? Ani nápad, vždyť mi naskakuje husí kůže!

GUGLIELMO: A proč?

ARTEMISIA: Protože mrtvola, utopenec mi leze do domu.

GUGLIELMO: Prosím tě, otevři mi.

ARTEMISIA: Vždyť tě moře úplně rozmočilo, nebo se rozkládáš, až sem je cítit, jak mrtvolně páchneš. Fuj?

GUGLIELMO: Otevři, vždyť jsem živý jako dřív.

ARTEMISIA: A jak můžeš být živý, když jsme mluvili s tolika očitými svědky a všichni tvrdili, že ses utopil i s lodí, že jsi zahynul.

GUGLIELMO: Otevři mi, nač ty dlouhé řeči.

ARMELLINA: Paní, pustíte mě taky ke slovu. Kdo je to tam? Co chcete?

GUGLIELMO: Otevři mi, Armellino.

ARMELLINA: Máš asi horkou hlavu, potřeboval bys trochu zchladit.

GUGLIELMO: Potřeboval bych, aby tě spral ďas!

ARMELLINA: Takhle se ale nemluví v cizím domě.

GUGLIELMO: Už jsem dostal vztek, a jestli mi neotevřete, vyrazím dveře!

ARMELLINA: Však my tě zchladíme studenou vodou. (Vylije GUGLIELMOVI hrnec na hlavu.)

GUGLIELMO: Až budu doma, zpřerážím ti ruce holí!

ARMELLINA: Už vás to ochladilo?

GUGLIELMO: Á, ty špindíro, mrcho zavšivená!

ARMELLINA: Opláchla jsem ti hlavu troškou pomyjí, vždyť ty se oklepeš!

GUGLIELMO: I kdybych se ještě jednou utopil, nic na světě mě neudrží, já vypáčím, vyrazím dveře a zabiju tě jako hada!

Pátý výstup

LELIO, ARMELINA a GUGLIELMO

LELIO: S kým to mluvíš, Armellino, není to nějaký cizinec?

ARMELLINA: Mluvím s duchem nebožtíka vašeho pana otce, chce za každou cenu dovnitř.

LELIO: Och, jako bych měl před sebou otce, ten se mu podobá! Kdyby mě Clicca včas nevaroval, mohlo by mě napadnout, že tohle je vinař? To snad musí být pekelník a astrolog ho přinutil, aby na sebe vzal tuhle podobu.

GUGLIELMO: Už zase mě chtějí dopálit s nějakým vinařem, s nějakým astrologem, byli by nejradši, kdybych se šel znovu utopit! Kdo mě má poznat, když se ke mně nehlásí můj vlastní syn?

LELIO: To jsou velkolepé divy, co všechno ta věda nedokáže? Kdo by věřil, že hvězdy mají takovou moc, že dají člověku úplně cizí podobu? Chtěl bych si ho vzít na paškál, ale je tak podobný otci, už ten jeho pohled mě nutí k větší zdvořilosti.

GUGLIELMO: Ó, kdybych měl ještě jednu hlavu, já bych s ní snad tlouk do zdi. Synáčku, jestli nepoznáváš svého otce, uvaž, že v tom slunečním žáru mi trochu ztmavla pleť, že mi seschla, mám zapadlé oči, vždyť mám za sebou dlouhou cestu v hrozných krajích, a i když má můj obličej ztrhané rysy, svou podobu jsem přece nemohl docela ztratit, podívej se alespoň na jizvu na ruce, sám jsi mi před léty tu ránu obvazoval!

LELIO: Jenže kdo dokázal vinaře proměnit v Guglielma, dal vinařovi Guglielmovu podobu i s jeho jizvou, jinak by to nebyla jeho podoba.

GUGLIELMO: Synáčku, já už nevím, jak bych ti ještě mohl dokázat, že jsem tvůj táta.

LELIO: Úplně mě dojal, ani nevím čím. Tak podívej se, nech si ty svoje pohádky a vypadni. A už se víckrát neopovažuj vnucovat se do domu slušných lidí. Pro jednou ti to odpustím, my dobře víme, kdo jsi a proč jsi sem přišel, a i když jsem ti původně chtěl napráskat, úcta, kterou chovám k obrazu svého otce, mi to nedovoluje. Jdi si po svém! Kdybys mě chtěl ještě někdy obtěžovat svou drzostí, musel bych to udělat. Jestli tě ten astrolog předem upozornil, že dostaneš na hřbet, příště by mu ta předpověď vyšla. A protože se nemáš k odchodu, tak půjdu já

GUGLIELMO: Já také půjdu. Štěstěna se ke mně obrátila zády.

Šestý výstup

VINAŘ sám

VINAŘ: Náš život je opravdu jako kus šunky, trochu masa a trochu tlustýho, trochu příjemnýho a trochu nepříjemnýho. Když jsem byl doma v chalupě, myslel jsem si, že panskej život je jen samý štěstí, ale teď jsem poznal na vlastní kůži, že oni mají svoje mrzutosti a někdy chčijou krev. Nejdřív to všechno vypadalo náramně, dostal jsem deset dukátů, ta panička si mě pozvala místo Guglielma do domu, ale deset dukátů mi hned někdo ukrad a panička mě mohla stát krk, jen taktak, že jsem vyváz z rukou jejího Španěla. Teď hned půjdu do Guglielmova domu, ještě než mě potká další malér, a jak tam budu, slíbím Armellinu vinařovi a sfouknu to tak, abych ji dostal, jen co přestanu bejt Guglielmo. Protože, co bych se bál, oni neprokouknou, že jsem vinař. Teď poznávám, co jsem zač. A co se tak pečlivě ukrejvalo, všem to ukážu. Budu mluvit, jak jsme to všechno domluvili. Počkej, vinaři, dej na mou radu. Co říkáš, co mám udělat? Jdi do Guglielmova domu, vejdi tam jako hlava rodiny. Nejdřív mysli na sebe, a potom se starej o pána. Armellinu zasnoubíš s vinařem a pak dáš Artemisii Pandolfovi. Jo, ale co kdyby nechtěli, co pak? Já si Armellinu vezmu, ať chce nebo nechce, a s Artemisií ať už si poradí pán, to je jeho starost jak. Armellino, počkej ty falešnice, já ti vrátím všecko, cos mi řekla dneska ráno. Jdu zatlouct na dveře, žádný zdržování, čas letí, abych nevypad z Guglielmovy kůže dřív, než se na něco zmůžu.

Sedmý vystup

GUGLIELMO a VINAŘ

GUGLIELMO: Já chudák, co si teď počnu? Co všechno jsem musel vydržet, než jsem se dostal domů, a teď mě nepustí ani do vlastního domu. Tady se někdo chystá dovnitř, kdyby to byl přítel, svěřím se mu.

VINAŘ: Buch, buch, buch.

GUGLIELMO: Vzácný pane, vy jste z toho domu?

VINAŘ: Říká mi vzácný pane, váží si mě, zdá se mu, že jsem dobře oblečený, myslí, že jsem vzácný pan. Má to svý výhody bejt bohatej, každý si tě váží, zdraví tě, potřásá ti rukou, zastavuje se na slovíčko, doprovází tě až ke dveřím, ptá se tě na zdraví. Hned jsem pro něho vzácný pán, i když v naší rodině žádnou vzácnost nemáme.

GUGLIELMO: Kdo jste, vzácný pane, že tu tlučete na dveře?

VINAŘ: Nejdřív odpověz ty mně, co jsi zač, že se mě vyptáváš?

GUGLIELMO: Drahý pane, jen se tak nezlobte, řekněte mi laskavě, kdo račte být?

VINAŘ: Já nabudu kdekomu skládat účty, ale kdo jsi ty, že jsi tak zvědavej?

GUGLIELMO: Majitel tady toho domu.

VINAŘ: Lžeš. Majitel jsem já.

GUGLIELMO: Nejspíš ho můj syn tomu člověku prodal. Jak dlouho vám dům patří?

VINAŘ: Patří mi od těch dob, co tu bydlí Guglielmo. Který Guglielmo?

VINAŘ: Anastazio.

GUGLIELMO: Guglielmo Anastazio, ten, co odjel do Barbarie, vyúčtovat své obchody a ztroskotal v zálivu?

VINAŘ: Ten samej. Co se tomu divíš?

GUGLIELMO: Ale když Guglielmo ztroskotal v zálivu, jak se najednou objevil živý ve městě?

VINAŘ: Snadno. Umím plavat.

GUGLIELMO: Co to ten člověk tvrdí?

VINAŘ: Já jsem slíbil Artemisii za ženu Pandolfovi a on mi dá svou dceru Sulpitii.

GUGLIELMO: Hrome, já to nejsem, a přesto o mne všechno ví, zná moje tajemství, jako bych to byl já, tělem i duší. Mladý muži, pozor! Guglielmo jsem já, já jsem ten, co odjel do Barbarie vyrovnávat své obchodní účty a já jsem slíbil Pandolfovi svou dceru, ale když já nejsem a nemůžu být nikdo jiný než já, a ty nejsi a nemůžeš být nikdo jiný než Guglielmo, potom jsme Guglielmové oba dva, oba dva jsme jeden.

VINAŘ: Jestli budeš takhle plácat, plácnu tě holí, jako když se srážejí ořechy. Co je to za blbost, jsme přece dva, ty a já, jak můžeme bejt jeden?

GUGLIELMO: Alespoň mi vysvětli, jak to, že já jsem ty a ty jsi já?

VINAŘ: Radši mlč, bude to pro tebe lepší.

GUGLIELMO: A ty dokážeš udělat, abych já nebyl já, abych nebyl Guglielmo?

VINAŘ: Tady máš jednoho Guglielma, tady druhýho!

GUGLIELMO: Au! Au! Co mám dělat, když jsem po cestě tak zesláblý, tak jsem se změnil, že se nemůžu vůbec bránit?

VINAŘ: Tak budeš ještě tvrdit, že jsi Guglielmo? Když nedáš na dobrý slovo a neuznáš, že nejsi, přesvědčím tě něčím pádnějším!

GUGLIELMO: Kdyby tak nebesa dala, abych nebyl Guglielmo, abych vůbec nikdy nebyl, abych já byl ty a ty já, já bych té mlátil a ty bys držel.

VINAŘ: Tak povíš, kdo jsi?

GUGLIELMO: Já jsem kdokoli, jak si přeješ, Pietro, Giovanni, Martino…

VINAŘ: A proč jsi mi před chvílí tvrdil, že jsi Guglielmo?

GUGLIELMO: Napil jsem se v hospodě a byl jsem opilý.

VINAŘ: A když už nejsi Guglielmo, kdo vlastně jsi?

GUGLIELMO: Tvůj služebník, třeba tvůj otrok.

VINAŘ: V životě jsem tě neviděl, vůbec tě neznám, nejsi můj otrok, nejsi ani můj sluha.

GUGLIELMO: Tak se proboha nějak rozumně domluvme, když nejsem Guglielmo, kdo tedy jsem?

VINAŘ: Když ani nevíš, kdo jsi, jak to mám vědět já? Jsi kůň, vůl, osel.

GUGLIELMO: Jak si přejete, pane. Za časů Pythagorových bych řekl, že jsem se utopil v moči a moje duše vstoupila do jiného těla, takže jsem někdo jiný. Jenže já bych rád věděl, kdo.

VINAŘ: Jsi mřenka.

GUGLIELMO: Já jsem z toho paf. To je přece zvláštní, já mám pořád takový pocit, jako bych byl Guglielmo, docela jako dřív. Mrtvý nejsem, to vidím, mluvím, chodím, nebo možná že když jsem se topil, když jsem byl na pokraji smrti, dostal jsem ohromný strach a úplně jsem se změnil, něco se se mnou stalo a já si teď musím někoho najít, abych vůbec někdo byl.

VINAŘ: Tak žádný dlouhý řeči. Buď zmiz, nebo budeš mít co dělat se mnou.

GUGLIELMO: Ne, s tebou až nechci mít co dělat.

VINAŘ: Ztrať se a už víckrát neříkej, že jsi Guglielmo.

GUGLIELMO: To je neštěstí, nic horšího už nemůže být, když člověk ztratí sám sebe a neví, kdo vlastně je. To je horší než všechno, co jsem prožil, A protože má bída nemá nikde konec, vyhánějí mě z vlastního domu, říkají mi, že jsem někdo jiný, a nakonec potkám člověka, který říká, že on je já. Ó, všichni nešťastníci a ubožáci, co chodíte po světě, jen se pojďte podívat na moje neštěstí a vaše trápení bude úplná maličkost. Řetězy, vězení, bičování pod knutou Maurů, to všechno byla hotová slast, nebezpečí na moři, to byla lahůdka! Moře je můj největší nepřítel, tak proč mě nechalo naživu a vrhlo mě do těchhle běd? Jel jsem do Barbarie, abych si přivezl svoje peníze a nechal jsem tam sám sebe, jel jsem si srovnat účty a doplatil jsem na to svou osobou. Lepší by bylo přijít o všechno jmění a zachránit sám sebe. Proti moři jsem se ubránil, ale nedokázal jsem se ubránit před tím, kdo mi ukrad mou vlastní osobu.

Osmý výstup

LELIO, CLICCA, VINAŘ a GUGLIELMO

LELIO: Och, co to vidím? Kdo koho představuje?

CLICCA: Čemu se tak divíte?

LELIO: Nevidíš mého otce a vinaře? Pravého a falešného Guglielma?

CLICCA: Ale vždyť je vidím.

LELIO: Nevaroval jsi mě, že vinaře proměnili v mého otce? Uvěřil jsem ti na slovo, vyhnal jsem otce z domu, myslel jsem, že je to vinař. A tady je máš oba, já teď nevím, jestli tenhleten Guglielmo je pravý, nebo falešný.

CLICCA: Vážně. Já taky otvírám hubu.

LELIO: Ty jsi mluvil z cesty, vykládal jsi nám nesmysly!

CLICCA: Astrolog nás tahal za nos dvakrát, nejdřív s tou proměnou, pak se stříbrem, a nakonec nejspíš zmizel. Mám strach, že astrolog jsem já a ne on.

LELIO: Jak tomu všemu přijdeme na kloub? Nevidíš, jak můj otec vypadá utrápeně?

CLICCA: Vinaři, vinaři!

VINAŘ: Pozor na něho, ten lump mě zná!

CLICCA: Vinaři, odpověz!

VINAŘ: Clicco, ty tu někde vidíš vinaře?

CLICCA: Copak nemám oči?

VINAŘ: A ty nevidíš?

CLICCA: Jakpak bych neviděl?

VINAŘ: Ty mě nevidíš, nemůžeš mě poznat, jenom slyšíš a poznal jsi mě po hlase. Jak bys mě chtěl vidět, když jsem někdo jinej?

CLICCA: Říkám ti, že jsi to, co jsi byl vždycky.

VINAŘ: Tak ty mě vidíš, Clicco?

CLICCA: Jakpak by ne? Lelio, mně je to už všechno jasný, tenhle vinař je parádní blboun, půl osel, půl vůl. Pandolfovi dalo hodně práce, než ho přemluvil, aby se dal proměnit, a nám teď nechce věřit, že je pořád jako bejval. Tak kdo vlastně jsi?

VINAŘ: Já jsem Guglielmo, a chystám se do svého domu, abych dal Artemisii svýmu pánovi a Armellinu vinařovi.

CLICCA: Jenže já z tvých řečí jasně vidím, že jsi pořád vinař. A to se nestydíš tvrdit, že jsi Guglielmo?

VINAŘ: Styděl bych se, kdybych dělal něco špatnýho. Ale já jdu do svýho domu a zavedu v něm pořádek, na tom není nic špatnýho.

CLICCA: Ale uvědom si, že nejsi Guglielmo.

VINAŘ: Jestli já nejsem Guglielmo, tak kam se poděl vinař?

CLICCA: Kostra, maso, všechno vespod, to byl vinař a navrch barva a podoba, to byl Guglielmo. Barva z tebe oprejskala, Guglielmova podoba taky, a zůstal vinař, to, co jsi byl dřív.

VINAŘ: Nech toho, nech toho, ty bys mi chtěl namluvit, že nejsem Guglielmo.

CLICCA: A mám tě přesvědčit, kdo jsi?

VINAŘ: Prosím tě o to.

CLICCA: Tak. Teď dávej pozor.

VINAŘ: Au, sper tě ďas, vždyť jsi mi zlomil ruku.

CLICCA: Cítil jsi tu ránu, ty velehovado?

VINAŘ: Abych necítil.

CLICCA: Tak jsi tedy vinař, kdybys byl Guglielmo, zařval by Guglielmo a ne vinař.

VINAŘ: Já jsem zařval, protože já jsem Guglielmo. Kdybych byl vinař, zařval by vinař a ne Guglielmo.

CLICCA: Jenže já jsem praštil vinaře a ne Guglielma. Podívej se, kdo se zamiloval do Armelliny, vinař, nebo Guglielmo?

VINAŘ: No, vinař.

CLICCA: A teď, miluješ pořád Armellinu, nebo ne?

VINAŘ: Já ti ji tak miluju!

CLICCA: Takže jsi vinař, ty troubo, Guglielmo přece nemiluje svou kuchtu.

VINAŘ: Aha, už mi to dochází.

CLICCA: Ty holomku, když se Guglielmo utopil, je z něho mrtvola, není už na světě, kdybys ty byl Guglielmo, byl bys mrtvola, nebo jen vzduch a puch, jenže já tě vidím, takže jsi vinař.

VINAŘ: Ty jsi mi zamotal šišku, takže už sám nevím, jestli jsem. Guglielmo nebo vinař. Ale když už mě proměnili a nejsem Guglielmo, kdo bych tedy byl? To jsem se vypařil a změnil jsem se v bůhvíkoho, nebo dokonce v nějaký hovado?

CLICCA: V hovado ses nezměnil, hovado jsi byl vždycky.

VINAŘ: Ne, kdekdo mě považuje za Guglielma, jeden jeho dlužník mi vrátil deset dukátů, jeho milenka si mě pozvala do bytu, všichni si mě jako Guglielma váží, ale ty mi závidíš moje štěstí, nechceš, abych byl něco lepšího než ty, a proto koukáš, jak bys mě přesvědčil, že jsem vinař. Jenže já jsem Guglielmo, měj si vzteka, pukni si závistí, heč! Ale když mi tolik závidíš, zajdi si za astrologem, on tě taky promění.

CLICCA: Co všechno nedokáže představa?

VINAŘ: Za celej svět si nedám vzít, že jsem Guglielmo. Já jsem a budu! A kdybych nebyl, budu se tak aspoň cejtit. Až přijdu do jeho domu, hned uvidím, jestli jsem Guglielmo, nebo vinař.

Devátý výstup

LELIO, CLICCA a GUGLIELMO

CLICCA: Pane Lelio, on je ze starý školy, když si vezme do hlavy, že je Šalamoun, nikdo mu to už nevymluví. Nebudeme s ním ztrácet čas. Ale váš otec je támhleten, to je jistá věc.

LELIO: Kdys jsem ho vyhazoval, bylo mi divně u srdce. Pane Guglielmo!

GUGLIELMO vyděšeně ustupuje.

Pane Guglielmo!

GUGLIELMO: Nejsem Guglielmo!

LELIO: Říkal jste přece, že jste Guglielmo, že jsem váš syn.

GUGLIELMO: Nejsem váš otec!

LELIO: Vy jste mě vydědil? Odpusť mi, drahý tatínku že jsem byl tak zaslepený a nepoznal jsem vás .

GUGLIELMO: Ne, já jsem vás nepoznal, měl jsem zakalený zrak.

LELIO: Tatínku, potřebujete si odpočinout. Dovedeme vás domů.

GUGLIELMO: Ne! Nikam mě nevoďte. Už jsem to odvolal, byl jsem opilý a nevěděl jsem, co říkám. Teď vidím jasně, nikdy jsem vás neviděl, vůbec vás neznám. (CLICCOVI) Vás také neznám, pusťte mě odtud, musím do přístavu.

CLICCA: Pane, nehněvejte se na svého syna, otevřete mu svou náruč! Stali jsme se všichni obětí omylu a nevěřili jsme, že jste pan Guglielmo, že jste živ a zdráv.

GUGLIELMO: Ne, už mě nepřesvědčujte, já uznávám, že nejsem Guglielmo, že nejsem živý.

CLICCA: A kdo byste byl? Snad ne duch?

GUGLIELMO: Asi jsem se utopil. Všichni říkají, že jsem nějaký vinař, já to připouštím, jsem vinař, jsem kdokoliv, jenom se už nade mnou smilujte a řekněte mi, kdo opravdu jsem!

LELIO: Jste můj otec, nemůžete být nikdo jiný.

CLICCA: Pane, obejměte svého kajícího syna.

GUGLIELMO: Štěstěna se ke mně obrátila zády a oloupila mne i o moje jméno. Jak mám teď uvěřit, že ve mně poznáváte svého otce, když jste mě před chvílí vyhnal z domu?

LELIO: Všechno způsobil ten astrolog.

GUGLIELMO: Jaký astrolog?

LELIO: Než jste odjel z Neapole, slíbil jste Artemisii Pandolfovi, a když přišla zpráva o vaší smrti, žádal mě Pandolfo, abych mu splnil slib, který jste mu dal vy. Všichni přátelé a známí nad tím kroutili hlavou. Takový letitý člověk a přece nemůže na splnění slibu trvat. Odmítl jsem ho a on si našel astrologa, který mu slíbil, že promění jeho vinaře, že mu vykouzlí vaši podobu, aby mu vaším jménem odevzdal ruku slíbené nevěsty. Jenže já jsem se včas dozvěděl o jejich podvodu, myslel jsem, že vyhazuji vinaře a vyhodil jsem vás.

GUGLIELMO: Proto mi dneska všichni vykládali o astrologovi a o vinařovi. Bylo to, jako když se zapálí hubka, musel jsem vybouchnout. Já jsem Pandolfovi opravdu slíbil její ruku, ale pak jsem toho stokrát litoval.

LELIO: Otče, vždyť je to k neuvěření. Cožpak jste Pandolfa v jeho věku považoval za ženicha pro svou dceru? Ale když to sám říkáte, já bych vám radil, abyste ji dal radši Eugeniovi, je to jeho syn a hodil by se k ní.

GUGLIELMO: Synáčku, rozhodni to, jak myslíš, já ti odporovat nebudu.

LELIO: Když uznáváte, že si Eugenio zaslouží Artemisii, mohl bych snad já dostat jeho dceru Sulpitii.

GUGLIELMO: Dělejte si, co uznáte, mně se to zdá výborné, vždycky jsem chtěl mít Pandolfa v našem příbuzenstvu.

CLICCA: Váš návrat udělá všem velikou radost, jenže jak přesvědčit Pandolfa, aby se zřekl Artemisie? To je prohraná záležitost, budou padat ošklivý slova, on je otrok, a bude trkat jako kozel. Něco mě ale napadlo. Měl by svoje choutky vyrvat z kořene vlastníma rukama, aby vlastnoručně rozplet uzel, který chtěl svázat. Ať se šípy otočí proti střelci, on to odnese, my vyhrajeme a budeme si mnout ruce.

GUGLIELMO: Jen nám to řekni, vždycky jsem věděl, že jsi chytrá hlava.

CLICCA: Když nám budete hrát do ruky, bude z toho nádhernej podfuk.

GUGLIELMO: Podfuk je nádherná věc, když se dobře vymyslí, ale musí vyjít.

CLICCA: On si myslí, že vinaře proměnili a že má vaši podobu. Poslal ho do vašeho domu. Já za ním zajdu s velikou novinou, že už je v domě a chce mu dát Artemisii. Jenže aby šlo všechno hladce, žádá ode všech slib, že se každý podřídí jeho rozhodnutí. On na to skočí, myslí, že jste vinař, my ho necháme přede všemi přísahat, a až odpřisáhne, můžete prohlásit, že bude vhodnější dát Artemisii Eugeniovi a Sulpitii Leliovi. Co by na stará kolena dělal s šestnáctiletou manželkou?

GUGLIELMO: Chytrý, mazaný nápad.

LELIO: Lepší se nedá vymyslet, nesmíme už nic odkládat

CLICCA: Jen pomalu, kdo je netrpělivý a neumí počkat, často se utrhne a spadne na hubu. A jestli chceme, aby nám to vyšlo, nesmíme vykvákat, že se Guglielmo vrátil. Vy zdržíte vinaře doma, aby ho Pandolfo neviděl, dokud nevyřídíme obě svatby. Teprve pak bude vyhráno. Rozejděme se dřív, než přijde a uvidí, jak se spolu domlouváme, ať nemá podezření, že jsme na něho něco ušili. Já k němu běžím se zprávou, že vinař vstoupil do domu a Lelio se ochotně podřídí otcově vůli. To je jeho vroucí přání, takže všemu uvěří a složí přísahu bez dlouhýho přemlouvání.

LELIO: A jak mám vinaře zdržet?

CLICCA: Jistě k vám poleze do domu, zavřete ho někam do komory, ať tam sedí, dokud nedostanete svoje nevěsty.

LELIO: A když ho budeme držet jako vězně, co se mu pomstít za všechno, co nám natropil?

CLICCA: Budeme se bavit na jeho účet a to bude naše pomsta za jeho pitomost.

LELIO: Když je nám Štěstěna nakloněna, pojďme, otče, domů, přineseme Artemisii příjemnou zprávu.

GUGLIELMO: Jdeme.

CLICCA: Tady jde vinař, jestli se pohrne přímo do dveří, budeme ho chvíli tahat za nos.

LELIO: To nech na nás.

Desátý výstup

VINAŘ a ARMELLINA

VINAŘ: Já bych toho Cliccu praštil! Měl tolik řečí, až mi z toho hučí v hlavě. Že jsem vinař a žádnej Guglielmo! Už mě skoro přesvědčil, jenže já ho znám, je to poťouchlík a šejdíř, nic dobrýho z něho nekouká. Ale teď se to všechno jasně ukáže: Buď mě v Guglielmově domě přijmou jako Guglielma, nebo jako vinaře! Dveře se otevřely, to je Armellina.

ARMELLINA: Och! To je přece pan Guglielmo, náš drahý pán, to je nadělení!

VINAŘ: Armellino, drahoušku, jak jsem toužil, abych tě zase uviděl! Prosím nebesa, abych tě mohl vidět alespoň jedním okem, jinak bych radši přišel o obě. Chtěl bych ti otevřít svoje srdce, abys viděla, jak tě miluju.

ARMELLINA: Kdyby tak dala nebesa, aby ta práci za vás udělal kat.

VINAŘ: Ukaž, já tě aspoň políbím na čelo jako svou dceru.

ARMELLINA: Stačí dobrá vůle, ale já vám dřív musím zlíbat nohy.

VINAŘ: Au, vždyť jsi mě porazila, zmrzačila jsi mě!

ARMELLINA: Jen pojďte dovnitř, dostanete něco na zub, máte jistě hlad a už to potřebujete. První chod už jsi dostal.

VINAŘ: Víš, Armellino, když jsem se topil, nejvíc ze všeho mě mrzelo, že tě snad už nikdy neuvidím.

ARMELLINA: A když jste se topil, to tam v moři nebyl žádný mečoun, co by vás provrtal skrz naskrz, nebo velryba, která by vás sežrala živýho?

VINAŘ: Kdybych je byl potkal, byl bych teď raněnej, nebo docela mrtvej. Ale jen si trošku odpočinu a hned ti opatřím manžela.

ARMELLINA: A koho mi chcete dát? Bude mladej a pěknej?

VINAŘ: Je to jeden, co by pro tebe umřel.

ARMELLINA: Nepodobá se vám?

VINAŘ: Je velký jako já, má moje rysy, je mi moc podobnej.

ARMELLINA: Tak to bude starej jako vy. Bůh mě chraň, já nechci žádnýho dědka, když se dostanu pod čepec, chci dělat děti, jako každá jiná.

VINAŘ: Neříkám, že je starej jako já, má moji postavu, je mi hodně podobnej, až na to stáří. Bude si tě držet doma, budeš u něho jíst kuřata, holuby, selata, tvaroh a zeleninu všeho druhu.

ARMELLINA: Ale řekni, je mladej?

VINAŘ: Mladej.

ARMELLINA: Řekněte mi, kdo je to, ale rychle!

VINAŘ: Vinař.

ARMELLINA: Snad ne ten Pandolfův vinař? Ten se mi hrozně líbí, dala bych za něho život, to bych byla ráda!

VINAŘ: Je to on, tady mě máš!

ARMELLINA: Vy? Vy jste přece Guglielmo, kde ho máte?

VINAŘ: Och, hrome, jak jí to řeknu, když jsem vlastně Guglielmo?

ARMELLINA: Já jsem do vinaře tak zamilovaná, já z něho snad umřu.

VINAŘ: Chtěla bys ho vidět?

ARMELLINA: Dala bych za to svůj život.

VINAŘ: A co mi dáš, když ti ho ukážu?

ARMELLINA: Sebe.

VINAŘ: Když nikomu nic neřekneš, já ti ho ukážu hned.

ARMELLINA: Ruku na to.

VINAŘ: Já jsem vinař.

ARMELLINA: Vy si ze mě děláte legraci, vy jste Guglielmo.

VINAŘ: Jestli nejsem vinař, ať mě rozsápou vlci, ať mě najdou někde v lese, jak po mně lezou mouchy! Čemu se směješ?

ARMELLINA: Směju se radostí, že ho uvidím.

VINAŘ: Vždyť ti povídám, když vidíš mě, vidíš jeho.

ARMELLINA: Ale já vám říkám, že vidím Guglielma, vidím vás a ne vinaře.

VINAŘ: Hrome, že jsem se dal předělat. Já jsem Guglielmo jenom navrchu, ale vespod jsem vinař; jeden astrolog mě přetentočkoval.

ARMELLINA: Vy si ze mě děláte legraci.

VINAŘ: Mně se tak plete jazyk, že vůbec nemůžu mluvit, chtěl bych se ho zbavit, ale nemůžu, já bych třeba tlouk hlavou o zeď, jen abych byl, co jsem byl dřív. Takový neštěstí jsem ještě nezažil, říkám ti, Armellino, vevnitř jsem vinař,

ARMELLINA: Asi ho nosíte jako outěžek. To budeme muset počkat, až Guglielmo porodí vinaře, nebo vás rozkucháme a vytáhneme ho ven.

VINAŘ: Pojď se mnou do nějaký komůrky a já ti ukážu, co jsem zač.

ARMELLINA: Ne, s pánem já do komůrky nemůžu, jo, kdyby to byl vinař, to bych šla hned, abych s ním byla sama.

VINAŘ: Ó, zrádná Štěstěna, zatracenej astrolog, pán je můj vrah, co jste mi to natento, že jste mě celýho přetento, teď bych zase chtěl bejt tamto, jenže ono je to všechno potento. Odmítáš to, co chceš, a nevíš, co máš. Pojď, půjdeme někam do komůrky, budeme tam do zítřka sami, než se mi vrátí moje podoba.

ARMELLINA: Tak dobře. Ale musíte napřed, pane Guglielmo.

VINAŘ: Já jdu, ale musíš jít se mnou, Armellinko.

ARMELLINA: Nevím, jestli už Lelio povolil schod, aby mu na něm ujely nohy.

VINAŘ: Au! Ty jsi mi přibouchla dveře před nosem. Vždyť mě zabiješ!

ARMELLINA: Ale to mi promiňte, zafoukal vítr a přirazil dveře.

VINAŘ: Drž dveře otevřený, já půjdu nahoru, na schodech je tma.

ARMELLINA: Já je podržím. A už je dole.

VINAŘ: Au, au, je po mně.

ARMELLINA: Copak se vám stalo, drahý pane?

VINAŘ: Chyběl tam jeden schod, já jsem si vymk obě nohy a mám zlomenou klíční kost.

ARMELLINA: Jen jděte dovnitř, my vám to trocha namažeme, to chce dubovou hůl.

VINAŘ: Au, au!

ARMELLINA: Tak to jste dostal druhej chod. Teď ho už jenom vysadíme na koně a dáme mu pár na zadek.

PÁTÉ DĚJSTVÍ

První výstup

CLICCA a PANDOLFO

CLICCA: Skočím k pánovi s dobrou novinou. Musím se držet, aby mi věřil. Nejspíš to půjde dost snadno, on má takovou chuť věřit, že spolkne všechno.

PANDOLFO: To bych rád věděl, kam se poděl vinař?

CLICCA: Budu dělat, že ho nevidím a že ho hrozně hledám, on to slupne, až se bude olizovat. Ach, člověk nikdy nenajde to, co hledá, všude se mi někdo plete pod nohy, jenom pán nikde. A nesu mu takovou dobrou zprávu.

PANDOLFO: Vidím Cliccu, říká něco o dobrých zprávách, ten dovede dělat zázraky.

CLICCA: Co jsem se naběhal, abych ho našel, už sotva popadám dech, boty to odskákaly, jsou nadranc.

PANDOLFO: Křičí, hubu má od ucha k uchu, to je jistě něco veselýho. Vinaře už asi uvítali jako Guglielma, a on prohlásil, že mi dá Artemisii za ženu. To mi musí podrobně vypravovat. Clicco! Clicco!

CLICCA: Doma není, na náměstí není, nikde není, kam asi šel?

PANDOLFO: Clicco, obrať se, cožpak mě nevidíš?

CLICCA: Pane! Já mám takovou radost, že jsem vás přehlíd! Prohledal jsem kdejakou dírku, abych vás našel.

PANDOLFO: Copak jsem cvrček, nebo rak, že mě hledáš v dírách? Pověz mi honem, jakou dobrou novinu neseš?

CLICCA: Musím vám to dávat po kapkách, abyste se nezbláznil radostí. Vinař…

PANDOLFO: Co?

CLICCA: Už vzal otěže domu do rukou.

PANDOLFO: No, to je báječná zpráva, mluv.

CLICCA: A posílá mě se vzkazem.

PANDOLFO: S jakým vzkazem, nenech mě umřít netrpělivostí.

CLICCA: Máte tam přivést Eugenia, mladého pána.

PANDOLFO: A co dál?

CLICCA: Chce dát souhlas k vašemu manželství.

PANDOLFO: Výborně, hned přijdu a přivedu Eugenia.

CLICCA: Ale pane, čekal jsem, že budete mít větší radost.

PANDOLFO: Já nic neříkám, ale srdce mi přímo jásá, samou radostí nevím, kde jsem. Jdi, běž, leť!

CLICCA: Já už jsem se tolik nachodil, naběhal a nalítal, abych vám dones dobrou novinu, byl bych vyhrál závody, ale to mám zase jít, běžet, letět? Kam vlastně?

PANDOLFO: Najdi Eugenia. Ty to s ním umíš, vysvětli mu, že nemá Guglielmovi v ničem odporovat

CLICCA: Och, ti milenci jsou tak nedočkaví.

PANDOLFO: Tak na co čekáš? Vyskoč a leť!

CLICCA: Kdybych vyskočil, nikam nedoletím, musím pěšky, krok za krokem.

PANDOLFO: Mě obchází mrákota.

CLICCA: Jste štěstím bez sebe.

PANDOLFO: Když si pomyslím, že uvidím Artemisii, omdlévám.

CLICCA: Co byste dělal, kdybyste viděl, jak se na vás řítí divokej bejk, když chcete omdlít jen z pomyšlení, že uvidíte krávu.

PANDOLFO: Och, astrolog vypočítal nejlepší chvíli, kdy proměnit vinaře. A když mi tak poctivě všechno splnil, zahrnu ho vším, aby žil do smrti šťastně a blaženě, jako já budu žít se svou Artemisií. Už je tady zguglielmovaný vinař, nebo zvinařený Guglielmo.

Druhý výstup

GUGLIELMO, PANDOLFO, LELIO, EUGENIO, ARTEMISIA, SULPITIA

GUGLIELMO: To je šťastné shledání, drahý Pandolfe.

PANDOLFO: Buďte vítán, Guglielmo, co jsem se vás načekal! Oba jsme se nemohli dočkat, vy jste spěchal s odjezdem a já vyhlížel, kdy se nám vrátíte. A teď to Štěstěna zařídila, že se k vzájemné spokojenosti konečně setkáváme. Nechal jste mě dost dlouho čekat, ne?

GUGLIELMO: Och, příteli, bratře, zkusil jsem toho tolik, kdybych vám měl všechno vyprávět, jen by mě to dojímalo, ale protože jsem tu živ a zdráv, jsem rád, že pro vás mohu něco rozumného udělat.

PANDOLFO: A já vás uposlechnu ve všem, co mi poručíte.

GUGLIELMO: Ale kde je synáček Eugenio?

PANDOLFO: Bude tu každou chvíli, poslal jsem pro něho, už ho tu máme.

EUGENIO: Vítám vás, pane Guglielmo.

GUGLIELMO: To jsem rád, že vás vidím, můj drahý synu, ale když už jsme tu všichni, ať přijdou naše dcery, aby se mohly radovat z toho, co tu pro ně chystáme.

PANDOLFO: Och, řekl jste to výborně. Eugenio, zavolej mi Sulpitii.

GUGLIELMO: A ty, Lelio, zavolej Artemisii.

PANDOLFO: Ten vinař je výborný, začal nádherně. Mohu děkovat astrologovi, že tak změnil jeho tvář, ale on dokonce vylepšil i jeho mozek.

GUGLIELMO: Tak jsme tu všichni.

PANDOLFO: Jdete právě včas.

GUGLIELMO: Drahý Pandolfo, moje drahé děti, protože máme jednat o manželství, které trvá až do smrti, a spáchaná chyba se už nikdy nedá napravit, máme dost důvodů k opatrnosti a rozhodovat jen za souhlasu všech zúčastněných. Ať každý otevřeně a svobodně řekne, co si myslí, aby někdo pozdě nelitoval, že neřekl to a to a neudělal to či ono.

PANDOLFO: Správně, drahý Guglielmo.

GUGLIELMO: Proto jsem chtěl jednat jen v přítomnosti a se souhlasem našich dětí, které jednou převezmou otěže, aby o nás po naší smrti nemluvily špatně a neproklínaly nás, jak to většinou děti dělávají, když mají pocit, že jim rodiče nějak ublížili. Proto chci, aby mi každý z vás dal právo rozhodnout o jeho osudu, protože jinak bych už nemohl říct ani slovo.

EUGENIO: Pokud jde o mne, pane Guglielmo, chci nechat na vás, jak rozhodnete o našich sňatcích podle vlastního uvážení. Přijmu váš výrok, ať bude jakýkoli, totéž říká i moje sestra Sulpitia.

SULPITIA: Potvrzuji všechno, co řekl můj bratr.

LELIO: Drahý otče, poslouchal jsem vás dosud celý život a chci vás poslechnout i v této věci. Udělám poslušně cokoliv, co mi poručíte. Totéž vám slibuje i má sestra Artemisie.

ARTEMISIA: Budu souhlasit se vším, s čím bude souhlasit můj otec a můj bratr.

GUGLIELMO: A vy, pane Pandolfo?

PANDOLFO: Já samozřejmě souhlasím. Pro větší jistotu, protože vím, že mladé hlavy ochotně a snadno slibují a pak se jim nechce sliby plnit, rád bych viděl, kdyby se tu všechny sliby stvrdily přísahou, abychom si pak nespílali a nepřeli, a aby se někdo nehádal, že to tak nemyslel a že si to představoval jinak.

ARTEMISIA: Řekl jste to správně.

LELIO: Jako kniha.

PANDOLFO: Já budu přísahat první. Přísahám, že rozhodnutí, které vyjde z vašich rtů, budu vždy ctít a zachovávat za všech okolností.

EUGENIO: To také přísahám.

LELIO: Já také.

ARTEMISIA: Přísahám, že se zachovám tak, jak mi bude kázat můj otec.

SULPITIA: A já budu poslušnější, než kdyby mi poručil můj vlastní otec.

PANDOLFO: Nuže, drahý Guglielmo, všechno záleží jen a jen na vás. Čekáme už jen na váš výrok, vy jste tu soudce, vy jste celý tribunál a vaše rozhodnutí neodvolatelně platí.

GUGLIELMO: Pane Pandolfo, vy už nejste jako ti mladí lidé, co chtějí jako zvířata ukojit jen své smyslné choutky, vy jste ve věku, už chtíče vyhasly a nemá smysl jejich plamen znovu rozfoukat necudnými myšlenkami. Chtíče je lépe umrtvovat. Procitněte z té zemské lásky, ve které jste tak dlouho spal, jako ve snu. Otevřete své oči světlu pravdy, a jestli vám k tomu vaše ctnost nedodá dost síly, pomůže vám láska ke slávě, ta vás povznese do výšin, protože pravda je matka skutečné slávy a opravdové ctnosti. Jen si vzpomeňte na svoje předky, na jejich slavné činy a snažte se je ze všech sil napodobit. Váš otec byl obraz, přímo vzor spořádaného života, jen se rozpomeňte, jak vás vychovával a vedl k důstojnosti a k neposkvrněným mravům. A vy dnes nežijete tak, abyste si zasloužil vážnost a splnil naděje, které jste vzbuzoval v létech svého mládí. Vaše někdejší počestnost by vás měla podněcovat k počestnosti ještě větší.

PANDOLFO: Co má to kázání společného s naší záležitostí?

GUGLIELMO: Dobře víte, že to hlavní, co se vyhledává v manželství, je přirozená vyrovnanost věku a zvyklostí. Synové ani dcery by se neměli násilím nutit, aby si vzali někoho, koho chceme my. A teď uvažte, jaký věkový rozdíl je mezi vámi a mou dcerou, jí je šestnáct let a vám osmdesát, vždyť by mohla být vaší vnučkou, ba pravnučkou. Uvažte, co by tomu lidé řekli. Takový vážený člověk z dobré rodiny, muž, kterého zdobí tolik ctností a který celá léta vedl příkladný život, a najednou v pozdním stáří by se chtěl ještě ženit? Museli by si myslet, že jste na stará kolena zdětinštěl, že vám měkne mozek, nebo jiné, ještě urážlivější věci. Uvažte, že mladí se přirozeně vyhýbají starým a že věkem sešlý muž se nemůže postavit k dílu s mladou dívkou už proto ne, že by to bylo samo o sobě nedůstojné, neskromné a dával by mladým příklad, který není hoden následování.

PANDOLFO: Prosím vás, snad už to skončíme.

GUGLIELMO: Chci, aby se má dcera Artemisie stala ženou vašeho syna Eugenia, a vaše dcera Sulpitia, ač byla dříve určena mně samotnému, ať se stane manželkou mého syna Lelia. Za prvé jsou v květu svého mládí a za druhé se už dlouho ve vší slušnosti milují. My přece nebudeme stát v cestě jejich počestné lásce. A vy, pane Pandolfo, vy se vyzbrojte trpělivostí a uzavřete sňatek s moudrou odevzdaností osudu, to bude ideální manželství.

PANDOLFO: Děkuji vám, že se snažíte starou chválou léčit rány, ze kterých crčí krev. Ach, vinaři, ty zrádče, jen ze slušnosti a před nimi budu držet jazyk za zuby a zatínat pěsti!

GUGLIELMO: Když si vzpomenete, jak vám byla vaše první žena nevěrná, musel byste mít z druhé ženy hrůzu. Lidé by si mohli říkat, že máte tlustou kůži, že jste si s první nedokázal poradit a hledáte druhou. Dovedu si představit, jak byste začal litovat, sotva byste ji měl v domě, a než abyste pozdě honil bycha, bude lepší, když si dáte zajít chutě.

PANDOLFO: Počkej, ty budeš litovat! Jen co uplyne čtyřiadvacet hodin a ty budeš zase to, co jsi bejval dřív.

GUGLIELMO: Můj drahý Pandolfo, buďte rozumnější, nestavte si hlavu, neznepokojujte sebe a nepohoršujte druhé svou nepatřičnou láskou. Až se z toho proberete, sám poznáte, že jsem vás vlastně zachránil před neštěstím. Zatím se vám poroučím.

PANDOLFO: Ó, ďáble, ty jsi za třicet ďáblů, ty zrádče, ty hulváte, hodil bych tě řeznickejm psům! Škoda, že tě nemůžu dát rozčtvrtit, abys poznal, co jsem musel vytrpět! Všechno bylo marné, srdce se mi svírá, já nevím čím to, že mě to ještě nesklátilo? Ó proradná, prokletá lásko, ničemné ženské, proradné stáří! Všichni se proti mně spikli, můj vlastní syn, Clicca i vinař, podplatili ho a nastrojili na mě past, podvedli mě, všichni proti mně! Už jsem se viděl, že mám na dosah ruky slavné vítězství, už jsem natahoval ruku po odměně a najednou ležím na lopatkách. Ó nebesa, ó hvězdy, ó ten ničemný svět! Štěstěna je děvka! Ale proč si naříkám na nebesa, na hvězdy, na svět a Štěstěnu a ne sám na sebe, vždyť jsem byl strůjcem svého neštěstí! Copak se takováhle důležitá věc dá svěřit do rukou podvodníka, hrubiána, blbce, falešníka? Pochopil jsem svou chybu, když se nedá nic napravit, na to už je pozdě. Zbývá mi jediná útěcha, pomsta. Nechal jsem se zesměšnit, urážet a zradit od chlapa, který by nemoh urazit a podvést ani chrousta! Ať mi utnou obě ruce, jestli se mu nepomstím, i kdybych měl umřít, já si na něho počkám, já ho dopadnu, já s ním zatočím! No vida, ten darebák si jde, jako by se vůbec nic nestalo!

Třetí vystup

VINAŘ a PANDOLFO

VINAŘ: Dneska se mi věší od rána smůla na paty.

PANDOLFO: A to ještě nevíš, co tě čeká, ty pacholku, šibeničníku, hulváte, zrádče, vrahu!

VINAŘ: Och, já chudák, co mi chcete udělat?

PANDOLFO: Udělat? Udělám z tebe chudáka, budeš nešťastnej, jako jsem nešťastnej já.

VINAŘ: A to je odměna, kterou jste mi slíbil?

PANDOLFO: Odměna za všechno, co jsi mi proved.

VINAŘ: Och ne, proboha ne!

PANDOLFO: Jsi zplozenec pekla, nevolej pánaboha!

VINAŘ: Proč mi chcete křivdit?

PANDOLFO: Protože jsi ukřivdil ty mně! Křivda plodí křivdu. Ukřivdil bych ti, kdybych tě nezabil, a protože ti ukřivdit nechci, já tě zabiju, aby nikdo nemoh říkat, že s tebou nezacházím tak, jak si zasloužíš.

VINAŘ: Och, och!

PANDOLFO: Nebo si chceš ještě stěžovat?

VINAŘ: A co jsem vám proved?

PANDOLFO: Ty se ještě ptáš, co jsi mi proved?

VINAŘ: Proč mě vlastně chcete zabít?

PANDOLFO: Abych ti vyrval srdce z těla, chci tvou krev!

VINAŘ: Proč?

PANDOLFO: Já ti přece nebudu vykládat důvody, jen bych ztrácel čas, musel bych poslouchat tvoje výmluvy. Důvod? Chci ti tahat střeva!

VINAŘ: Chcete si na mně vyzkoušet, co všechno můžete?

PANDOLFO: Protože nemám nikoho, komu bych přál něco horšího.

VINAŘ: Svýmu šafáři?

PANDOLFO: Nemysli, že mě něčím umluvíš, že si zachráníš život, nepokoušej se mě přimět, abych ti odpustil, na mě žádná lítost neplatí!

VINAŘ: A co jsem vám udělal?

PANDOLFO: Ty se ještě opovažuješ ptát, ty zrádče?

VINAŘ: Copak jsem vás někdy zradil?

PANDOLFO: Ty to ještě zapíráš, ničemo!

VINAŘ: Zapírám, vždyť jsem nic zlýho neudělal.

PANDOLFO: Teď předstírá, že nic nechápe, vždycky ze sebe dělal blba, aby mě podváděl.

VINAŘ: Já nic nepředstírám, já nepodváděl, za to mě přece neplatíte, to bych si nedovolil.

PANDOLFO: Ještě teď mě chceš podvádět, tahat mě za nos!

VINAŘ: Já vás za nic netahám, to bych nemoh, ani kdybych chtěl. Vysvětlete mi to jasně a nedržte mi nůž pod krkem!

PANDOLFO: Tohle bys moh vykládat, kdybych neměl svědky.

VINAŘ: Jaký svědky, vždyť já mluvím pravdu!

PANDOLFO: Takhle se zrazuje člověk, který spoléhal na tvou věrnost?

VINAŘ: Já jsem nikoho nezradil, vždycky na mě bylo spolehnutí. Sloužil jsem do roztrhání těla.

PANDOLFO: Sloužil jsi jim a ne mně.

VINAŘ: A v čem jsem vás zklamal?

PANDOLFO: A ještě vyzvídáš, v čem jsi mě zklamal!

VINAŘ: V čem? Vždyť pro vás udělám všechno!

PANDOLFO: Všechno je ztraceno! Vyslovil ses proti mně, co jsi moh provést horšího? Zasadil jsi mi ránu přímo do srdce, zabil jsi mě. A za to hanebné rozhodnutí, které ti vyletělo z huby, teď zažiješ, co jsi ještě nezažil!

VINAŘ: O čem to mluvíte?

PANDOLFO: Že jsi mě připravil o mou nevěstu a já teď mám žít bez ní.

VINAŘ: Cokoliv jsem udělal, všechno jsem udělal jen pro vaše dobro.

PANDOLFO: A já ti to ještě zaplatím. Jestli jsem tě ještě nezabil, je to jen proto, že nemám dost síly. Dobrou vůli bych měl.

VINAŘ: Nic se nestalo mou vinou, to musel bejt váš osud.

PANDOLFO: Nesváděj na osud, co jsi zlomyslně zplichtil.

VINAŘ: Udělal jsem všechno, co jsem moh, a kdybych moh víc, udělal jsem to ještě líp

PANDOLFO: Nikdy by mě nenapadlo, že jsi takovej ničema, dělal jsi ze sebe blba; jen abych ti nalít, všechno je tvoje vina.

VINAŘ: Držte se trochu, já vám to vysvětlím.

PANDOLFO: Říkej si, co chceš.

VINAŘ: Chtěl bych vědět, co mi vlastně máte za zlý, vždyť jsem se od rána snažil udělat všechno pro vaše dobro?

PANDOLFO: A proto jsi rozhodl proti mně ve prospěch někoho jiného?

VINAŘ: Budete chvíli mlčet? Kdypak já jsem byl nějakej soudce, kdy jsem co rozhodoval, pro někoho, nebo proti někomu?

PANDOLFO: Budeš teď mlčet ty? A co Artemisia? Dostal ji můj syn a Sulpitie dostala Lelia.

VINAŘ: Chcete, abych mluvil, nebo nechcete?

PANDOLFO: Jen mluv, jen si mluv.

VINAŘ: Tak mlčte vy.

PANDOLFO: Ty mlč. Teď budu mluvit já. Ty jsi mi přece slíbil, že vejdeš do Guglielmova domu a_že mi dáš Artemisii za ženu, ale pak jsi ji dal Eugeniovi. Ale jak ty mně, tak já tobě. Však my se vyrovnáme.

VINAŘ: Když nebudete mlčet, nedomluvíme se nikdy.

PANDOLFO: Jen si mluv, stejně na to nic neřekneš.

VINAŘ: Já vám řeknu, že ze mne astrolog nikdy Guglielma neudělal, a ten, s kým jsem dneska mluvil, to byl ten pravej Guglielmo, zrovna se vrátil z Barbarie.

PANDOLFO: Och, co to povídáš?

VINAŘ: Co se stalo.

PANDOLFO: Tak to jsi nebyl ty? Ty jsi nerozhodoval?

VINAŘ: Neříkám vám, že jsem nikdy nevypadal jinak, než jak vypadám teď?

PANDOLFO: Jestli je to takhle, tak to mi odpusť, vinaři.

VINAŘ: Do prdele! Kdybyste do mě dvě hodiny hučel, abych vám odpustil, vaše „odpusť mi“ se mě netejká. Vždyť to bolí.

PANDOLFO: Když nechceš odpustit ty mně, já tobě odpustím.

VINAŘ: Já o vaše odpuštění nestojím, vždyť jsem nic neproved.

PANDOLFO: Tak odpusť ty mně, já jsem ti ukřivdil. Ale kde je stříbro, kde jsou látky, které ti astrolog svěřil?

VINAŘ: Jaký stříbro? Jaký látky?

PANDOLFO: Ďáblova ruka!

VINAŘ: Když řek, že mě bude trans… tranžírovat, zavázal mi oči, a když mi sundal hadr z hlavy, byl pokoj prázdnej.

PANDOLFO: Panebože, panebože, panebože!

VINAŘ: Proč tak naříkáte?

PANDOLFO: Přišel jsem o nevěstu, přišel jsem o stříbro, přišel jsem sám o sebe. Teď v tom lítám.

VINAŘ: Nářek vám nepomůže. Honem! Když ztratíte čas, už nic nespravíte.

PANDOLFO: Koho na světě stihlo tolik neštěstí jako mne? Musím najít astrologa, i když mi asi zbydou jenom oči pro pláč. Ty jdi domů a nikomu ani muk.

Čtvrtý výstup

ASTROLOG, PEJR, DRÁP a TULICH

ASTROLOG: Byl jsem v přístavu a loď nikde, nikde nic, ani ta moje cháska. Mám strach, jestli snad nepodfoukli i mě. Toseví, udělal jsem chybu, na zloděje není spolehnutí. Ale tady jsou. Vítám vás.

TULICH: Loučit se s námi nebudete tak vesele.

ASTROLOG: Dobrý den, mí drazí žáci, jestli si to zasloužíte.

PEJR: Špatný den a špatný konec našemu drahému učiteli, vy si po něm přímo voláte.

ASTROLOG: Když jste si nezasloužili, beru všechno zpátky, nic vám nedám.

TULICH: My budeme zdvořilejší, co jsme jednou řekli a udělali, to už neodvoláme.

ASTROLOG: A co je s vyklizením pole?

TULICH: Ukradli jsme, co se dalo, a vyklidili jsme pole.

ASTROLOG: A můj díl?

TULICH: Všichni jsme udělali, co je naše povinnost. A teď máme namířeno k Levantu, odkud jsme přišli.

ASTROLOG: Tak vy mi můj díl nedáte?

TULICH: Co se jednou ukradlo, to se nevrací

ASTROLOG: To mi přece neuděláte.

PEJR: O tom nepochybuj. Už jsme to udělali.

DRÁP: A ty, který jsi chtěl vztyčit svůj prapor na vrcholku Babylónské věže, budeš leda zdobit nějaký pranýř, budeš se houpat na šibenici, čeká tě provaz.

ASTROLOG: Tak vy můj díl dát nechcete?

TULICH: Co bysme byli za zloděje, kdybysme nedokázali okrást taky tebe? Jsme přece tvoji žáci, máme tvoji školu.

ASTROLOG: A co přátelství?

DRÁP: Jakýpak přátelství mezi zlodějema? Jako bys nás neznal.

ASTROLOG: A co věrnost?

DRÁP: Co je to vlastně věrnost? Vždycky jsi nás učil, že se věrnost nezachovává. Ani nevíme, co to je.

ASTROLOG: A sliby?

TULICH: Sliby přece slušní lidé nedodržují. A to mají všechno černé na bílém, na všechno si berou svědky. Jak bys potom chtěl od zlodějů, aby sliby plnili?

ASTROLOG: Vynaložil jsem dnes takovou námahu, abychom něco vydělali.

TULICH: A nestačí, když ti darujeme život? My tě neodděláme, dokonce tě ani nevydáme spravedlnosti! To je ti málo?

ASTROLOG: Děkuji vám.

DRÁP: Nemusíš nám děkovat, to je u nás zavedeno.

ASTROLOG: Věřím, vy se nějak cejtíte. Ale jako žáci byste se tak neměli chovat ke svému učiteli.

TULICH: Jenže tentokrát byli žáci chytřejší, než jejich učitel. My mladí ti dáváme lekci, že jsi už starej a že jsi na nás trochu krátkej.

ASTROLOG: Dovolíte, abych vám něco řekl?

TULICH: Jen si mluv, my tě posloucháme, jako ty posloucháš ďábla.

ASTROLOG: Vaše ničemnost ze mne udělá řádného člověka.

DRÁP: Ale to snad ne! Přece nechceš ošidit šibenici, která se tě nemůže dočkat.

ASTROLOG: Ach, zrádná nebesa!

DRÁP: Jsi astrolog a nebesa tě podfoukla.

ASTROLOG: Horší je, že jste mě podfoukli vy.

DRÁP: Vidíš, na to jsi měl myslet včas.

ASTROLOG: Bože, bože! Jak pozdě jsem pochopil, co jste zač!

TULICH: Byli jsme spolu tak dlouho a přece jsi nás neznal.

ASTROLOG: Ale vy budete litovat. Já vás obžaluju, i kdyby mě měli oběsit, hlavně že dostanu na šibenici vás.

TULICH: My už jsme totiž dostali milost. Udali jsme tě, svědčili jsme proti tobě, práskli jsme na tebe tolik všiváren, že by setina stačila k tomu, aby tě pověsili, rozčtvrtili, upálili. Visely už tisíce lidí, co neudělali zdaleka tolik, co jsme toho na tebe nakydali.

ASTROLOG: Copak to všechno zůstane na mně?

TULICH: Ale on ti kat ulehčí, až ti trhne za nohy.

ASTROLOG: A co ty, ty, nedáte mi aspoň něco?

TULICH: Protože jsi byl náš učitel, chceme pro tebe přece jen něco udělat. Dáme ti tolik, aby sis moh koupit kousek provazu a oběsit se na něm sám. Nebo vyraž prach z obuvi své a zdrhni.

ASTROLOG: Jak je vidět, nic jinýho mi nezbývá. Sbohem.

DRÁP: Nebo s ďáblem, to snad bude lepší.

ASTROLOG: Však vy si ještě vzpomenete.

TULICH: Hlavně aby ty jsi nezapomněl, kam patříš, honem zdrhni, vyhni se šibenici, máš ji před očima a pořád ji nevidíš. Už se na tebe chystají biřici, vězení, katovi pacholci, běda ti, když si nepospíšíš.

Pátý výstup

CLICCA a PANDOLFO

CLICCA: Kde seženu pána, abych mu řek tu novinu, že je stříbro v suchu. Musím z něho něco vyrazit. Ale tady zrovna jde. Pane, radostná zpráva!

PANDOLFO: Žádná radost se mne už nedotkne. Nahrnulo se na mne tolik pohrom, zpropadená Štěstěna mne uvrhla do bídy.

CLICCA: Neurážejte Štěstěnu, vždyť se na vás usmála. Buďte rád, zadul šťastnej vítr a smůla se rozplynula.

PANDOLFO: Vynasnažím se, když to bude v mých silách. On mi snad nese zprávu, že od rozhodnutí ustoupili. Jakápak radost, jestli mi nedají Artemisii. No řekni! Jakápak radost?

CLICCA: To nejlepší, co jste si mohl přát!

PANDOLFO: Tak mluv. Copak se to zase otočilo?

CLICCA: Dostanete poklad, o který jste přišel.

PANDOLFO: Dostanu?

CLICCA: Dostanete.

PANDOLFO: Tak proč mi ji nechtěli dát?

CLICCA: No, vypadalo to špatně, ale dlouho radost neměli. Takže je všechno zase v pořádku.

PANDOLFO: A kdy dostanu svůj poklad?

CLICCA: Třeba hned, kdy budete chtít.

PANDOLFO: Tak honem, nezdržuj mě, jakýpak dlouhý řeči!

CLICCA: Nic vám neřeknu, jestli mi dřív něco neslíbíte.

PANDOLFO: Slíbím ti cokoliv, co chceš, jen si řekni.

CLICCA: Jen se podívejte na mou hazuku, je už tak oblejskaná, tyhle díry nespraví svěcená voda, ani peruánskej balšám.

PANDOLFO: Dostaneš hazuku, kalhoty, punčochy, nač si vzpomeneš.

CLICCA: Ale nejdřív, abych vám řek, jak jsem to všechno zařídil.

PANDOLFO: To je jedno jak, hlavně že to dobře dopadlo.

CLICCA: Když jsem šel od vás, namířil jsem si to na náměstí, cestou jsem potkal jednoho chlapa, měl takovou divnou hubu, z očí mu nekoukalo nic dobrýho, já si prohlížel jeho, a on zas a mne.

PANDOLFO: A to je důvod k radosti?

CLICCA: Jen poslouchejte! Já se zastavím, on se zastaví, já dělám, jako bych šel dál, on zapadne do krámu, já se jdu kouknout, co to tam je, a vidím, uvnitř spoustu lidí. Jdu blíž a vidím tam chlapa, měl fousy až semhle, drželi ho tam svázanýho a všichni křičeli: Kde je dráb, kde je dráb?

PANDOLFO: A co mi pomůžou drábové?

CLICCA: Jdu ven, abych našel nějakýho drába, v celý Neapoli jsem nepotkal ani jednoho. A když před nima utíkám, narážím do nich na každým kroku.

PANDOLFO: Už jsi toho napovídal dost.

CLICCA: Když najdu drába, vrátím se zpátky a vidím, že ten chlap, co měl to, že to byl ten astrolog.

PANDOLFO: Astrolog? Co mi to zase vykládáš?

CLICCA: Astrolog, co vám ukrad váš poklad.

PANDOLFO: Já myslím na Artemisii, já myslel, že mluvíš o ní, co mi vlastně dají?

CLICCA: Stříbro.

PANDOLFO: Ale čert vem tebe i stříbro.

CLICCA: Nestačí vám, že jste přišel o tolik věcí? To mě podržte! Myslel jste na Artemisii? Ale, copak jste neodpřisáhnul, že ji necháte synovi?

PANDOLFO: Tak pokračuj.

CLICCA: Co bych pokračoval, všechno je v suchu, látky a stříbro jsou v rukou spolehlivého člověka, můžete se tam jít podívat, říct, co je vaše, a dostanete všechno zpátky.

PANDOLFO: A co s tím astrologem? Neměl bych se nějak pomstít?

CLICCA: Vždyť jste pomstěnej tím, že je nahranej a že z něho všichni mají legraci. Stačí, že jste o nic nepřišel. Tentokrát jste měl víc štěstí než rozumu.

PANDOLFO: To mě úplně zruinovalo. Musel jsem dostat rozum, abych viděl, co z toho pojde, když člověk začne otročit svým choutkám. Musím opravdu uznat, že k synovi se hodí líp. Já se už ženit nebudu, já už od světa nic nečekám. A za svoje choutky budu dost potrestán tím, že se budu vždycky červenat, když o tom někdo začne mluvit.

CLICCA: Pojďte, pane, lepší pozdě, než nikdy.

PANDOLFO: Jdeme pro stříbro a pak oslavíme zasnoubení dětí. Ty se s nimi rozluč.

CLICCA: Diváci, historie skončila, můžete klidně tleskat, už jste tleskali ledačemu.