OSOBY
Průzračný pan PAOLINO,
soukromý profesor
Ctnostná PANÍ PERELLOVÁ,
manželka
Kapitána PERELLY
Doktor Nino PULEJO
Pan TOTO,
lékárník, jeho
bratr
ROSARIA,
hospodyně pana
Paolina
GIGLIO,
školák
BELLI,
školák
NONO,
jedenáctiletý
chlapec, Perellův syn
GRAZIA,
služka Perellových
NÁMOŘNÍK
V kterémkoli
přímořském městě.
Dnes.
PRVNÍ
DĚJSTVÍ
Prostá místnost v bytě pana
PAOLINA slouží jako
pracovna a přijímací pokoj. Psací stůl, regály s knihami, pohovka,
křesla atd.
Hlavní vchod je vlevo. Jedny dveře jsou vpravo, druhé v pozadí a vedou
do tmavé
komory.
První
výstup
ROZÁRIA a pan TOTO
Když se zvedne opona, je v
pokoji nepořádek.
Několik židlí uprostřed jeviště, jedna na druhé, nohama vzhůru, křesla
nejsou
na svých místech atd. Z předsíně vchází ROZÁRIA s čepcem na hlavě, ve
vlasech,
napomádovaných strašnou narůžovělou brilantinou, má ještě natáčky.
Tváří se
domýšlivě a hloupě jako stará slepice. Za ní jde pan Toto s kloboukem
na hlavě,
krk má nakřivo jako farář, vypadá jako liška, když se dá na pokání.
Věčně si
mne ruce pod bradou, jako by si je chtěl umýt u pramene své nasládlé,
protivné
zdvořilosti.
ROZÁRIA:
Ale dovolte,
musíte mi sem lézt každé ráno? Copak nevidíte, že ještě nemám uklizeno?
TOTO:
Není to jedno?
Rozárie, já přece…
ROZÁRIA:
(vztekle vyprskne a škubne
sebou, jako by ho chtěla
klovnout) To že je jedno?
TOTO:
(dotčený, rozpačitě se
usmívá) Řek jsem jen, že
si toho nevšímám… – Nechám u vás klíč. Odevzdejte ho bratrovi,
doktorovi, až se
vrátí z nemocnice. Chudák, měl noční službu.
ROZÁRIA:
Dobře. Taky
jste mohl ten klíč strčit pod rohožku, jít po svém a nelézt mi dovnitř.
TOTO:
To už je můj
zvyk, rád si…
ROZÁRIA:
Spíš neřest!
TOTO:
Nebuďte zlá,
Rozárie…
ROZÁRIA:
Mám práci,
nevím kam dřív! A pak uznejte, že jen otravujete! Ještě běhám takhle (ukazuje natáčky ve vlasech)
a tady kolem –
vidíte ty židle? – všechno vzhůru nohama. Slušná domácnost má taky
stud,
stejně jako žena, když to není nějaká nemrava.
TOTO:
Souhlasím,
doslova s vámi souhlasím a od vás to rád slyším…
ROZÁRIA:
Tak to vidíte!
Vy souhlasíte, vy to rád slyšíte, ale přitom… přitom jste násilník!
TOTO:
(zděšeně) Já?
ROZÁRIA:
Ovšem, drahý
pane! Znásilnil jste stud téhle domácnosti. (Dořekne
to, postaví obrácené židle na nohy a s groteskní stydlivostí upravuje
jejich
plátěné povlaky, jako by zakrývala nohy své vlastní dcerušce.)
Bůh je mi
svědkem, já abych měla na všem oči, když náš pán… (mávne rukou a ukáže na pravé
dveře) … s takovým
nevydrží ani… ani židle, drahý pane, vždyť on pořád nadává, kdo ho má
poslouchat… Já sama, než abych dělala židli v takovéhle domácnosti,
radši… radši
se budu vidět u posledního pouličního prodavače, co stoupá na židli ve
špinavých botách. (Znovu
napřáhne ruku proti
pravým dveřím.) – Nemá vychování! Takhle ji popadne (popadne židli za opěradlo)
– a jak se vzteká –
mlátí s ní, tříská, někdy do ní i kope…
TOTO:
Vy si jich
hledíte, jako by to byly vaše dcery…
ROZÁRIA:
Musí svítit,
chci je mít jako nevěsty! Mně přirostly k srdci!
TOTO:
Ách, mít já svou
domácnost!
ROZÁRIA:
A copak?
Nemáte domácnost hned vedle? Řekněte rovnou, že si nechcete držet
služku…
TOTO:
Jakoupak
domácnost! Och, domácnost, má drahá, to je především rodina!
ROZÁRIA:
Tak si sežeňte
manželku! Nebo nějakou hodnou hospodyni! Však by to bylo požehnání i
pro pana
bratra.
TOTO:
(vpadne, s hrůzou)
Proboha… můj bratr, to víte!
A přísahám, mě by to jen těšilo. Ale kdepak on! Ani ho nenapadne, na to
má mě.
ROZÁRIA:
Vy jste nějaká
manželka? Vy? Pro pana bratra?
TOTO:
Ne! Ale na
všechno dohlídnu, rozumíte? A jemu nic nechybí. Až se vrátí z noční
služby,
vyzvedne si u vás klíč, a doma najde pořádek, všechno poklizeno,
všechno, nač
si vzpomene…
ROZÁRIA:
Á, ten si to
uměl zařídit.
TOTO:
Já to dělám ze
srdce rád, věřte mi to. Pro bratra všechno! Ale doma je on, a ne já…
ROZÁRIA:
Toť se ví, vy
jste od rána do večera v lékárně…
TOTO:
Ne, na tom
nesejde. On se, chudák, taky celý den honí po návštěvách… Moje zlatá,
dejte na
mou zkušenost, tam, kde si všechno musíte udělat sama, nejste nikdy
doma. Tam
vás čeká jen práce a starosti. Opravdový domov, ten, který se vám hned
vybaví,
jakmile řeknete „doma“ – a to jsou ty nejsladší a nejtesknější
vzpomínky –
opravdu doma jste tam, kde se o vás někdo stará, třeba otec nebo matka,
oni
musí všechno shánět a na všechno pamatovat. A zrovna tak oni, táta nebo
máma,
kde byl jejich domov, kde se oni cítili opravdu doma? Zase u svých
rodičů a vůbec
ne tam, kde se musili starat o nás… A tak pořád dokola… Á, tady ho
máme!
Paolino.
Druhý
výstup
PAOLINO a předešlí
Pan PAOLINO vyletí z
pravých dveří. Je to asi
třicátník, všechno v něm hraje, ale jeho živost je nervózní, protože
pramení z nedůtklivosti.
Všechno, čím se souží, každé hnutí mysli z něho tak vyzařuje, až to
bije do
očí. Náhlé výbuchy a změny tónu a nálad. Nepřipouští odmluvy a skáče
druhým do
řeči.
PAOLINO:
(k panu TOTOVI)
Buď zdráv… (A hned se
obrátí k ROZÁRII.) Ještě jste mu
nedala kávu? Tak mu ji, proboha, přineste! Jak dlouho vás musí každé
ráno
vybavovat, aby si vyžebral hrnek kávy?
TOTO:
Proboha ne,
Paolino, co si to myslíš?
PAOLINO:
Toto, prosím
tě, nepřetvařuj se, stačí, že jsi škrťa!
TOTO:
Ale já jsem
vyprávěl…
PAOLINO:
(mu skočí do řeči)
O domácnosti, už půl hodiny
vykládáš o domácnosti. Já tě slyšel vedle: o poezii domova.
TOTO:
Ale já to tak
cítím!
PAOLINO:
Já nic
neříkám. Ale využíváš to jako zástěrku, aby sis nemusel přiznat, že
jsi
držgrešle.
TOTO:
Ne…
PAOLINO:
Je to tak, jak
povídám! Už tě vidím! Rozárie ti dá kávu a sotva se za tebou zavřou
dveře,
budeš si na schodech mnout ruce, budeš bez sebe blahem, že jsi zase
dostal
hrnek kafe, který sem každé ráno chodíš vymámit těmihle poetickými
žvásty!
TOTO:
No jestli si
myslíš tohle… (Uraženě se
chystá k odchodu.)
PAOLINO:
(ho rychle chytne za
rameno) Copak? Nejdřív to
kafe, ksakru! Teď už si ho musíš vzít! Myslím si jen to, co je pravda!
TOTO:
Ale není…
PAOLINO:
Ale je! A právě
proto, že je to pravda, tak si ji vezmeš.
TOTO:
Nevezmu, ani za
nic!
PAOLINO:
(stále ohnivěji)
Dvě kávy nebo tři! Protože teď
jsi odmítal tak přesvědčivě, že sis je vysloužil, rozumíš? Když mi něco
zůstane
vězet tadyhle (ukazuje si
na žaludek),
kamaráde, je to můj konec! Už jsem řekl, platím. Máš u mne jedno kafe
denně,
můžeš s ním počítat! Tak a jdi! (Vystrkuje
ho
ven, jako by se dohodli. A když se pan TOTO pokusí otočit, neústupně.)
Ne, vypadni, děkovat nemusíš!
TOTO:
Ne, taky ti
neděkuji! Ale byl bych radši, kdyby sis ji nechal…
PAOLINO:
(ironicky odsekne)
Zaplatit?
TOTO:
(pokorně jako vždy)
Na konci měsíce, jak jsem ti
navrhoval!
PAOLINO:
Jsem snad
nějaký kavárník? Mám si dělat z bytu kavárnu?
TOTO:
Ale ne. Vždyť se
podívej, mně ho nemá kdo uvařit. A ty máš hospodyni. Nevaříte kávu
kvůli mně,
abys na ní vydělal. Nesmysl! Děláš to pro sebe. Stačí uvařit šálek
navíc a já
ti zaplatím.
PAOLINO:
To zrovna! Já
se ožením. Nevezmu si manželku kvůli tobě, abych na ní vydělal!
Nesmysl! Ožením
se kvůli sobě. Ale mohl bych ti ji občas půjčit, co? Jenom na pět
minut, to je
ono, ne? Pět minut, co mi to udělá?
TOTO:
(se usmívá)
Ne, co to sem pleteš! Manželka…
PAOLINO:
(rychle) A
hospodyně?
TOTO:
(ho nechápe)
Jak to myslíš?
PAOLINO:
(křičí) Káva
se sama neuvaří! Musíš mít
hospodyni, aby ti ji udělala. Proč myslíš, že nádeník je na tom líp než
profesor, ty nemehlo? Protože takový nádeník si udělá sám, nač si
vzpomene, ale
profesor ne. Pan profesor si musí držet hospodyni!
ROZÁRIA:
(si přisadí, sladce a
přesvědčivě) Aby ho
obskakovala, aby se starala a dělala mu pomyšlení…
PAOLINO:
(pochopí, kolik žluči je v
jejím sladkém tónu a přeruší
ji) Radši toho nechme!
ROZÁRIA:
(dotčená a s vyčítavým
pohledem) Aby totiž
nechodil oškubaný a jako poděs mezi lidi.
PAOLINO:
Vřelé díky! (k panu
TOTOVI) Slyšíš ji? A když jsem to tak
chytil, že jsem pan profesor, mám si nést důsledky sám, co? Já ano, a
pan
lékárník ne? – Koukej, už ať jsi venku! – Počkat, Rozárie, pro dnešek
mu tu
kávu dáte, ale od zítřka má konec!
TOTO:
No dovol, řekneš
o mně dokonce, že jsem nemehlo…
PAOLINO:
Á vidíš! Tak i
zítra mu ji dejte! Ale už jdi! To by se ti hodilo, abych na tebe chrlil
nadávky, pak bys chtěl za každou nadávku jednu kávu, ne?
TOTO:
Ne ne, já jdu…
Děkuji, Paolino… (Odchází
s ROZÁRIÍ levými dveřmi.)
Třetí
výstup
PAOLINO, později GIGLIO a
BELLI
PAOLINO:
Panebože, to
jsou lidi! Panebože!… Je tohle možné? Všichni na jedno kopyto?
GIGLIO:
(za dveřmi)
Smíme dál, pane profesore?
PAOLINO:
Uch, to už je
první hodina. Dále!
S knihami pod paždí vejdou
GIGLIO a BELLI, na krku
mají vlněné šály, jeden červenou, druhý modrou. Také oni mají zvířecí
výraz,
což uklidňuje: GIGLIO vypadá jako černý kozel a Belli jako opičák s
brýlemi na
nose.
GIGLIO:
Dobrý den, pane
profesore.
BELLI:
Dobrý den, pane
profesore.
PAOLINO:
Dobrý den,
sedněte si. (Ukáže k
psacímu stolu.)
GIGLIO:
(si sedá)
Děkuji, pane profesore.
BELLI:
(si sedá)
Děkuji, pane profesore.
PAOLINO:
(si také sedá a opičí se
po nich, ukloní se nejdřív
jednomu a pak druhému) Není zač, Giglio! Není zač Belli! (Dívá se na ně a zoufale úpí.) Ááách!
(Chytí se za hlavu.)
Panebože! Bože, bože, bože!
Na mou duši, mám pocit, že žít bude za chvíli nad moje síly!
GIGLIO:
Pročpak, pane
profesore?
BELLI:
To říkáte nám,
pane profesore?
PAOLINO:
(se znova na ně dívá s
potlačovaným hněvem)
Kolik je vám let?
GIGLIO:
Osmnáct, pane
profesore!
BELLI:
Šestnáct, pane
profesore!
PAOLINO:
(kroutí hlavou nad jejich
zvířecím výrazem) A oba
už docela jako lidé! Řekněte mi, jak se řekne řecky komediant?
GIGLIO:
Řecky?
PAOLINO:
Ne, arabsky!
Nevíte! (BELLIMU)
A vy?
BELLI:
Komediant? Já si
teď nevzpomenu.
PAOLINO:
Ách, najednou
si nevzpomenete? To znamená, ale ještě včera jste to věděl, že? – a
teď si za
žádnou cenu nevzpomenete!
BELLI:
Prosím ne: to
jsem se neučil.
PAOLINO:
Tak to řeknu
jasně: (Slabikuje.)
Ne-vím! – Já vás to
tedy naučím: Komediant se řekne řecky „hypokrités“. A proč asi
„hypokrités?“ (BELLIMU)
Tak třeba vy: copak dělá takový komediant?
BELLI:
Hmm… myslím, že
hraje divadlo.
PAOLINO:
Myslíte? Ale
přísahat na to nemůžete? A protože hrají divadlo, se jim říká
hypokryté,
pokrytci? A vám se to zdá spravedlivé, říkat někomu pokrytec, že hraje
divadlo, když je to jeho zaměstnání? Jestliže hraje, dělá svou
povinnost!
Jakýpak pokrytec! – A koho byste tak nazval vy, tímhle slovem, kterým
Řekové
označovali komedianty?
GIGLIO:
(jako by se mu jedním
rázem rozsvítilo) Aha,
když někdo ze sebe dělá to, co není, pane profesore!
PAOLINO:
Správně. Dělá
ze sebe, co není. Právě jako ten herec, který hraje nějakou roli, dejme
tomu
krále, a přitom je chudý jako hadrník;
na roli
nezáleží. Co je na tom špatného? Nic. Povinnost, zaměstnání! – A kdy to
je
opravdu špatné? Když to člověk nedělá z povinnosti, jako svou práci na
jevišti,
ale předstírá v životě, jen tak, z vypočítavosti, z ničemnosti, ze
zvyku. Nebo
ze zdvořilosti… Samozřejmě, protože zdvořilost, zdvořilost je založena
právě na
tom: mít peří bílé jako holub a duši černou jako havran. V srdci jed a
na
jazyku med. Nebo se ve dveřích řekne: „Dobrý den, pane profesore,“ a
myslíte si
„Kdyby sis tak zlomil vaz, pane profesore!“
GIGLIO:
(vyskočí) Jak
to? Promiňte! Kvůli tomu?
BELLI:
(vyskočí)
Měli jsme říct: – „Zlom si vaz?“
PAOLINO:
Bylo by mi to
milejší, stokrát milejší, mohu vás ujistit! Aspoň kdybyste mlčeli,
proboha,
alespoň to!
GIGLIO:
To zrovna! A potom
řeknete: Nemají žádné vychování!
PAOLINO:
Správně!
Protože zdvořilost vás nutí, abyste přáli dobrý den někomu, koho byste
radši
viděli na šibenici: mít dobré vychování, to právě znamená hrát komedii.
– Quod
orat demonstrandum – Tak a dost. Dnes máme dějepis, ne?
BELLI:
(uraženě) Ale
promiňte, pane profesore…
PAOLINO:
Už jsem řekl
dost! – Vraťme se k naší látce. Tahleta zdvořilost, mládenci! Ze samé
zdvořilosti se mi obrací žaludek. – Konec, k naší látce. – Dějepis. –
Tak vy,
Giglio.
(Ozve se klepání na dveře.)
Kdo je? – Dále!
Čtvrtý
výstup
Předešlí a ROZÁRIA
ROZÁRIA:
(vejde z předsíně a
komickým gestem volá PAOLINA k sobě)
Na chviličku, pane profesore!
PAOLINO:
Co chcete?
Máme hodinu! Víte dobře, že když učím…
ROZÁRIA:
Můj ty bože,
to já vím! Ale právě proto, když přijdu a chci něco říct, tak můžete
vědět, že
to asi spěchá.
PAOLINO: (žákům) Počkejte
chvilinku. (Přiblíží se k
ROZÁRII.) Co spěchá?
ROZÁRIA:
Je tu nějaká
paní s klukem, prý ji dobře znáte, aspoň to tvrdí.
PAOLINO:
Matka nějakého
žáka?
ROZÁRIA:
(s nedůvěrou)
Nevím. – Možná! – Ale je nějak
rozčilená.
PAOLINO:
Rozčilená?
ROZÁRIA:
Hrozně. A když
se na vás ptala, bledla, rudla… hrála všema barvama.
PAOLINO:
Ale kdo to je?
Jméno! Říkal jsem vám tisíckrát, když mě někdo hledá, že se máte zeptat
na
jméno!
ROZÁRIA:
Však jsem se
ptala! A taky mi ho pověděla. Jmenuje se… počkejte… paní… paní Pe…
PAOLINO: (trhne to s ním, jako by se
polekal, ztratí klid)
Perellová? – Paní Perellová je tady? – Panebože, co se to mohlo stát?…
Počkejte…
Řekněte… Řekněte jí, ať chvíli počká.
ROZÁRIA:
Tak vy ji
znáte?
PAOLINO:
(blýskne po ní očima)
Nepleťte se do toho!
Řekněte jí, aby chvíli počkala.
ROZÁRIA:
Tak dobře… snad
jsem tolik neřekla. (Odejde.)
PAOLINO:
(se snaží ovládnout
rozčilení, vrací se k psacímu
stolu) Tak chlapci, ne… žádné zdržování. Dejte pozor:
Dějepis a zeměpis
se odloží a… a raději si dneska zase něco přeložíme…
GIGLIO
a BELLI: (protestují)
Ale ne, pane profesore, jen to ne!
PAOLINO:
Budete
překládat do latiny!
GIGLIO:
Ne, pane
profesore, prosím vás!
PAOLINO:
Bude to
snadné.
GIGLIO:
Vždyť jsme
překládali včera!
BELLI:
Samá latina.
Pořád samá latina!
PAOLINO:
Je to vaše
slabá stránka!
GIGLIO:
Ale to už není
k vydržení!
PAOLINO:
(přísně) Tak
dost!
BELLI:
My dneska nemáme
ani slovníky.
PAOLINO: Vezmete si
moje! (Rychle je hledá na
regálu.) Tady
je! Vy taky!
GIGLIO:
Ale pane
profesore,…
PAOLINO:
Dost, už jsem
řekl! (Vezme knihu z
psacího stolu a začne v ní
listovat.) Přeložíte… přeložíte mi… (Hledá,
zapomene se a začne mluvit pro sebe.) Tady?… Tak
najednou?… A kdy?… Snad
ne… Nakonec…
(Všimne si, že se žáci naklonili a
pátravě koukají do
knihy, kterou drží otevřenou v ruce, jako by tam chtěli najít slova,
která
právě slyšeli. Vzpamatuje se.)
Co hledáte?
GIGLIO:
Ééé… ten
překlad…
BELLI:
To, co jste čet…
PAOLINO:
Starou belu
jsem četl! – Přeložíte – tady… tady ten odstavec… Několik řádek. Och!
Budete
tak hodní… (Jde otevřít
dveře do komory v pozadí
a rukou je volá za sebou.) … sem, pojďte sem… – posadíte
se tam, v tomhle
přístěnku… a žádné dlouhé řeči!
BELLI:
(s nechutí)
Sem?
GIGLIO:
(také s nechutí)
Pane profesore, vždyť tam není
vidět!
PAOLINO: Jen trpělivost,
to bude chvilka! No tak! (Strká
je dovnitř.)
A překládat budete každý zvlášť, to vám povídám! Do práce, do práce! Ať
neztrácíme
čas. (Zavře dveře a běží
ke dveřím do předsíně
pozvat PANÍ PERELLOVOU.) Milostivá paní, pojďte… pojďte
dál…
Pátý
výstup
Pan PAOLINO, PANÍ PERELLOVÁ
a NONO, později ve
dveřích v pozadí GIGLIO a BELLI
Levými dveřmi vejde PANÍ
PERELLOVÁ a s ní NONO. PANÍ
PERELLOVÁ je ztělesněná ctnost, skromnost a stydlivost, což naneštěstí
nemění
nic na tom, že je už dva měsíce obtěžkaná – třebaže to ještě není
vidět,
zásluhou pana PAOLINA, soukromého učitele jejího synka. Nyní přichází
sdělit
svému milenci, že pochybnosti vystřídala nezvratná jistota. Stydlivost
a NONOVA
přítomnost jí nedovolují, aby to sdělila otevřeně, ale dává to najevo
očima a také
– docela bezděčně – tím, že chvílemi otevírá ústa, protože má pocit,
jako by se
o ni ze samého rozčilení pokoušely záchvaty dávení. Pokaždé zvedne
kapesník k ústům
stejně sklíčeně, jako by ho smáčela slzami, a nenápadně si utírá
přebytek slin.
PANÍ PERELLOVÁ je velice zkroušená, protože už pro svoje nesčetné
ctnosti a příkladnou
cudnost si nezaslouží takový úděl. Oči má neustále sklopené, zvedne je
leda
kradmo, aby NONO nepozoroval, že naznačuje PAOLINOVI svou úzkost a
svoje muka.
Je oblečena, jak se samo sebou rozumí, poněkud špásovně, protože je v
povaze
módy, že je se ctností na štíru. Nicméně PANÍ PERELLOVÁ je nucena
oblékat se
podle módy, a jenom bůh ví, jak velice tím trpí. Mluví naříkavým
hlasem, jako
zdaleka, jako by ve skutečnosti ani nemluvila ona, ale neviditelný
loutkář,
který s ní hýbe a přitom špatně a komicky napodobuje hlásek
melancholické
ženy. Jen tu a tam, když ji něco podráždí nebo bodne do živého, se
zapomene,
hlas jí přeskočí a začne mluvit nejpřirozenějším tónem. NONO má
překrásný výraz
sympatického kocoura, nádherného červeného motýlka a naškrobený
límeček.
Nebylo by špatné, kdyby velmi důstojně držel v ruce dětskou hůlku s psí
hlavou.
Často se směje a ještě častěji popotahuje nudle, aby ušetřil kapesník,
který
zdobí jeho zevnějšek. Dokonale nažehlený a netknutý vyčuhuje z kapsy
jeho
kabátu.
PAOLINO:
(pohledem se rychle
dorozumí s PANÍ PERELLOVOU a zbledne,
když vidí, jak mu očima dává znamení, že nesmí zapomenout na přítomnost
jejího
syna) Ano? Proboha… opravdu! (Obrátí se k NONOVI,
aby viděla, že pochopil její znamení.) Nono, tak copak?
NONO:
Dobrý den!
PAOLINO:
Dobrý den!
Copak můj Nono, to je chlapík… Posaďte se, milostivá… (Tiše, když jí podává židli.)
Už je to jisté?
Víte to určitě? (Na nové
a ještě naléhavější
znamení očima se znovu otočí k NONOVI.) Tak ty jsi přišel
navštívit svého
profesora, Nonoušku, ty náš fešáku?
NONO:
(dříve než promluví,
zavrtí záporně prstem, je to jeho
zvyk) Zašli jsme do přístavu.
PAOLINO:
Ach tak?
Podívat se na lodičky?
NONO:
(znova zavrtí prstem)
Optat se, v kolik hodin
přijede tatínkova „Segesta“. (A
pak s hloupým
úsměvem ukáže PAOLINOVI na matku, která se posadila a otevřela ústa
jako ryba.)
Koukej, máma už zase otevírá pusu!
PAOLINO:
(se bleskurychle otočí)
Kdo? Co? Pusu? (Vyděšený
pohled na její otevřená ústa.)
Panebože! Co je…? Co je?… (A
přiběhne k ní, když
se zrovna zvedá, tiskne kapesník k ústům a odchází k zadní stěně, ke
dveřím do
přístěnku.)
PANÍ
PERELLOVÁ: (se
vyčerpaně opře o jednu knihovnu, kapesník drží
pořád na ústech a dává PAOLINOVI zoufalá znamení, aby se nepřibližoval
a pro
lásku boží si hleděl NONA) Ježíši Kriste… Ježíši Kriste…
NONO: (PAOLINOVI, který se k němu otočil
jako v mrákotách,
klidně a s úsměvem) Už tři dny takhle otevírá pusu!
PAOLINO:
Ach, ale to
nic, Nono,… víš, to nic není! Ona… maminka… maminka zívá… no! – Jen
tak… zívá.
NONO:
(nejdříve zase zavrtí
prstem a pak si tímže prstem ukáže
na žaludek) Má něco tadyhle.
PAOLINO:
(vykřikne)
Ne! Chlapče, co tě to napadlo?
NONO:
Ale má, určitě,
žaludeční slabost. Sama to říkala!
PAOLINO:
(si oddechne)
Ááá – no ovšem… jistě – slabost,
to je ono. Malá žaludeční slabost, Nono! To vlastně nic není!
PANÍ
PERELLOVÁ: (sténá v pozadí
jeviště) Ách! Prosím vás – –
NONO:
A teď plivne do
kapesníku, koukni!
PANÍ
PERELLOVÁ: Panebože…
PAOLINO:
Ale Nono!
Zbláznil ses? Copak se takhle mluví?
NONO:
A proč by ne?
PANÍ PERELLOVÁ: (žalostně, sotva mluví)
A takhle… takhle mluví i
před služebnou…
NONO:
A co je na tom?
PAOLINO:
Špatného nic,
to ne! Ale před služebnou? Kams dal dobré vychování?
PANÍ
PERELLOVÁ: A před
otcem! Jakmile otec vejde do dveří, hned mu to poví. (PAOLINOVI tiše, s hrůzou)
Dnes přijede! Ještě
dnes!
PAOLINO:
(zbledne)
Dnes?
NONO:
(jásavě tleská rukama)
Dneska, dneska. (A
rozběhne se k matce, důležitě.) A viď, že mě
pustíš s námořníkem na palubu?
PAOLINO:
Ale Nono! Běž
kousek dál!
NONO:
(ho ujišťuje)
To nic není! To přejde. (matce)
Mami, viď, že mě pustíš na palubu?
Pustíš! Mně se moc líbí, jak táta stojí na můstku a huláká rozkazy, aby
spustili kotvy. Má kapitánskou čepici a voskovaný kabát! Viď, že mě
tam
pustíš, mami?
PANÍ
PERELLOVÁ: Pustím
tě – to víš, že tě pustím… (PAOLINOVI,
ukazuje
na NONA.) On mě umoří…
PAOLINO:
Ale Nono, víš,
že tohle se mi nelíbí? Nevidíš, že maminka má bolesti?
NONO:
Ona je tak
legrační, když otevírá pusu (ukazuje)
jako
ryba…
PAOLINO:
To je ale
pěkné! Maminku to bolí a ty se směješ! A to řekneš i tatínkovi, že
maminka
otevírá pusu jako ryba, aby měl taky nějakou legraci, ne? (Jde k psacímu stolu a vezme tam
velkou ilustrovanou
knihu.) Podívej se, tohle jsem ti chtěl dneska věnovat!
NONO:
„Život hmyzu…“
Jé, ta je krásná! Dej mi ji!
PAOLINO:
Ne, drahoušku!
Byl jsi ošklivý, už ti ji nedám!
Tu se ozve
silné klepání na dveře v pozadí a současně hlasy GIGLIA a BELLIHO:
Pane
profesore! Pane profesore!
PANÍ
PERELLOVÁ: (ještě
stále těsně u dveří, vyskočí a vyděšeně letí dopředu)
Ježíši Kriste!… Kdo to je?
PAOLINO:
Ale to jsou ti
pitomci! To nic, milostpaní, jenom dva žáci… nemějte strach!
NONO:
To je psina! Jsou
tam schovaní?
PAOLINO:
(se vrhne ke dveřím v
pozadí, pootevře je a strčí tam
hlavu) Sakra, co chcete?
NONO:
(se zvědavě přiblížil, aby
se podíval PAOLINOVI mezi
nohama) Máš je tam za trest?
PANÍ
PERELLOVÁ: (ho
volá zpátky) Nono, už ať si tady!
GIGLIŮV
HLAS: Světlo,
aspoň svíčku, pane profesore! Není tu vidět!
BELLIHO
HLAS: Takhle se
ve slovníku nenajde ani slovo!
PAOLINO:
Tak dobře.
Ticho! Přinesu vám svíčku. (Zavře
dveře.)
NONO:
A proč jsi je tam
schoval?
PAOLINO:
Nikoho jsem
neschoval. Píší úlohu.
NONO:
(s hrůzou)
Potmě?
PAOLINO:
Nevidíš? Dám
jim svíčku. (Vzdaluje se.)
NONO:
Já si zatím
prohlídnu tu knihu.
PAOLINO:
Nene! Už ti ji
nedám… nic nedostaneš! (Vyjde
do předsíně a za
chvíli se vrátí se zapálenou svíčkou.)
Mezitím oba žáci, nejdříve
GIGLIO a pak BELLI,
vystrčí hlavu ze dveří, zlomyslně se šklebí na PANÍ PERELLOVOU, která
se zděsí
a hanbou by se propadla. Pak vyplazují jazyk na NONA.
NONO:
(PAOLINOVI, který se vrací)
Vystrkovali hlavy,
viděls?
PANÍ
PERELLOVÁ: (se
chvěje) Oni mě tu viděli!
NONO:
Nejdřív jeden a pak
oba! A dělali na mě takhle! (Vyplázne
jazyk.)
PAOLINO:
Zapomněl jsem
zavřít na klíč! Klid, milostpaní! (Vrhne
se k zadnímu
vchodu, znovu ho pootevře a podá tam svíčku.) Tady máte
svíčku! A hleďte
si překladu! (Zavře dveře
na klíč. Pak se vrací k
NONOVI.) Tak co, chtěl bys tu knížku?
NONO:
Jú, aby ne!
Koupil jsi ji pro mne?
PAOLINO:
Pro tebe. A dám
ti ji. Ale jen když mi slíbíš…
NONO:
Slíbím, slíbím… (Dívá se
na matku, která znova otevírá ústa.) Jé
– koukej! To je marné! Já nic neřeknu, ale ona to dělá zase!
PAOLINO:
Panebože! To
je hrůza! (NONOVI)
Ale ty, drahoušku, o tom
už ani slovo! Víš, co jsi mi slíbil. Když nedodržíš slovo, máš po
knize!
Tadyhle se posaď. (Usadí
ho na židli zády k matce
a na druhou židli proti němu položí knihu.) Tak – a tady
si ji
prohlížej! (Přiblíží
se k PANÍ PERELLOVÉ, která ještě zápasí s kapesníkem u úst.)
To
je strašné! Takhle to pozná na první pohled!
PANÍ
PERELLOVÁ: (naříkavě)
Já jsem ztracená… to je konec… už mě
nic nezachrání… Jenom smrt…
PAOLINO:
Ale ne! Co to
říkáš?
PANÍ
PERELLOVÁ: Ano… ano…
PAOLINO:
Čím víc se
tomu budeš poddávat, tím to bude horší!
PANÍ
PERELLOVÁ: Ale pochop,
že jestli to na mě přijde, až bude doma…
PAOLINO:
Prostě nesmíš!
PANÍ
PERELLOVÁ: (vyrazí
ze sebe přirozeným hlasem) Jako by to
záleželo na mně!… To přijde samo. (A
už zase
mluví jako dřív.) Je to přesně tak, jako když jsme čekali
Nona.
PAOLINO:
Tehdy taky?
Ach! A on to ví?
PANÍ
PERELLOVÁ: Ví. A taky
se smál, když mě tak viděl, zrovna jako teď Nono…
PAOLINO:
Panebože! A co
když si toho všimne?
PANÍ PERELLOVÁ:
Jsem ztracená… to bude můj konec…
PAOLINO: A to se
nemůžeš trochu přemoct, sakra?
PANÍ PERELLOVÁ: (přirozeným
hlasem) Přijde to samo, z ničeho nic… Je to nějaká křeč!
NONO: (přiběhne s knihou
v ruce) Mami, podívej se. Ten je krásný! Pavouček přede
síť!
PAOLINO: (vybuchne
vzteky, ale hned se ovládne a nasadí komicky laskavý tón)
Tak nás
chvilku nech… ty náš malý chlapečku: ano, pavouček, takhle přede sítě…
jen si
to prohlédni sám! A tam ještě najdeš všelijakých zvířátek, spoustu! Jen
si je
prohlédni sám; maminka se
podívá až potom, v klidu,
ano? Pavoučky, mravenečky, motýlky… (Zase
ho
posadí na židli.) Tadyhle, tady… a buď pěkně hodný!
Znovu se ozvou rány na
dveře v pozadí a současně.
BELLIHO
HLAS: Pane
profesore! Pane profesore!
PAOLINO: Čestné
slovo, já je zabiju! (Běží
k zadním dveřím a znova je pootevře.) Co
zase máte? Nevydržíte sedět čtvrt hodiny u překladu? Tohle by dokázal
každý
sekundán!
BELLI: (vystrčí hlavu
ze dveří) Nejenom, nýbrž i, pane profesore.
PAOLINO: Nýbrž
i? A co je?
BELLI: Tady to
stojí. (Ukazuje knihu.)
Nejenom, nýbrž i… Odporovací
forma, že mám pravdu?
PAOLINO:
Odporovací? Proč odporovací, osle!
Nevidíš, že to vyjadřuje slučování?
GIGLIO: (se protlačí
dopředu) Ano, ano, prosím, pane profesore! Já jsem mu to
povídal, pane
profesore! Zdůraznění a stupňování.
PAOLINO: Vždyť
to by svedlo i támhleto dítě. (Ukazuje
NONA.) „Nejenom, nýbrž i…“, ty, Nono!
Jak to přeložíš? „Nejenom…“
NONO: (pohotově,
vyskočí, v pozoru) Non solum!
PAOLINO:
Výborně! Nebo?
NONO: Nebo… Non
tantum!
PAOLINO:
Výtečně! Nebo?
GIGLIO: Non
modo, pane profesore, non modo, nebo
tantum modo!
PAOLINO: (je strčí zpátky
do komory) Pak že to neznáte! Už ať vás nevidím. (Zavře dveře.)
PANÍ PERELLOVÁ:
Panebože, to je hanba… taková
hanba!
PAOLINO: Ale ne,
proč? Nemějte strach! Tady jsi
jako matka mého žáka… Zkoušel jsem Nona schválně! Hlavně kvůli té
zatracené
Rozárii!
PANÍ PERELLOVÁ:
Jak ta se na mě podívala! To byl
pohled!
PAOLINO: Neměla
jsi sem chodit. Byl bych se
odpoledne stavil.
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale „Segesta“ přistane v pět!
Musela jsem tě upozornit, že je to jisté. Vidíš? Nemám už žádnou
pochybnost,
ani nejmenší. Co si teď počnu?
PAOLINO: A víš,
kdy zase odjede?
PANÍ PERELLOVÁ:
Hned zítra!
PAOLINO: Zítra?
PANÍ PERELLOVÁ:
Ano, do Levantu. A bude pryč aspoň
dva měsíce, nejmíň.
PAOLINO: Zdrží
se tu jenom jedinou noc?
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale udělá to, co vždycky, na to se
spolehni!
PAOLINO: Ne,
ksakru, ne!
PANÍ PERELLOVÁ:
Jak to, že ne? Znáš ho!
PAOLINO: Prostě
nesmí!
PANÍ PERELLOVÁ:
Jak to? Nevíš, jaký je? Já jsem
ztracená, Paolino, nadobro ztracená.
Ozve se zaklepání na levé
dveře.
PAOLINO: Kdo je?
Šestý
výstup
ROZÁRIA a předešlí
ROZÁRIA: (otevře
dveře) Když dovolíte, vezmu si ty klíče. Pan Toto je
nechal pro pana
doktora. Zapomněla jsem je na stole. (Jde
pro ně.)
PAOLINO: (kterému
blesknul nápad) Doktor? Počkejte! Doktor je tady?
ROZÁRIA: Chce
klíč.
PAOLINO: (jí vytrhne
klíč z ruky) Dejte mi ho. Řekněte mu, ať chvilinku počká,
že s ním musím
mluvit.
ROZÁRIA: Sotva
se drží na nohou, jak je ospalý.
Dovedete si představit? Celou noc nespal.
PAOLINO: Poručil
jsem vám, abyste mu řekla, že má
chviličku počkat.
ROZÁRIA: Prosím,
já poslechnu… (Odejde.)
PANÍ PERELLOVÁ: (poděšená)
Ježíši Kriste, co to chceš udělat? Na co doktora, Paolino?
PAOLINO: Já
nevím. Promluvím si s ním. Řeknu mu o pomoc,
o radu.
PANÍ PERELLOVÁ:
O pomoc? Pro mě?
PAOLINO: Ano!
Nech to na mně, zkusíme všechno…
PANÍ PERELLOVÁ:
Nene, Paolino! Co mu chceš říkat?
Proboha tě prosím!
PAOLINO: Musím
ti nějak pomoct!
PANÍ PERELLOVÁ:
Budeš mě kompromitovat!
PAOLINO: Chceš
radši umřít?
PANÍ PERELLOVÁ:
Radši umřít! Jenom ne takovou
hanbu!
PAOLINO: Ty ses
zbláznila! Ještě jsem tu já! Nech
to na mně!
PANÍ PERELLOVÁ:
Co chceš dělat?
PAOLINO: Vždyť
říkám, že nevím! Cokoliv! Doktor je
můj přítel, nejlepší přítel, skoro bratr. Nech mě a já s ním
promluvím. A ty
jdi! Přijdu za tebou, ještě než přijede „Segesta“. Budu večeřet s vámi!
(Jde k NONOVI, který si
ještě pořád prohlíží knihu.)
Tak, Nono. Tuhle knížku si vem a půjdeš s maminkou, já potom přijdu a
semhle
ti napíšu (ukazuje
frontispis knihy)
krásné věnování: „Drahému Nonouškovi za pokroky v latinské
gramatice.“ Platí?
NONO: Platí… Je
hrozně pěkná, víš? I to povídání!
PAOLINO: Tak mi
dej pusu.
PANÍ PERELLOVÁ:
A poděkuj panu profesorovi, Nono…
NONO: (s obvyklým
pohybem prstu) Není třeba.
PANÍ PERELLOVÁ:
Jak to, není třeba?
NONO: To vždycky
říká on. (PAOLINOVI)
Mám pravdu?
PAOLINO: Svatou
pravdu, běž, běž, Nono.
NONO: A přijdeš
k nám na večeři?
PAOLINO: To víš,
a přinesu ti to cukroví, co máš
tak rád.
NONO: Jú… Tak
sbohem! A přijdeš brzo, jo?
PAOLINO: Na
shledanou, milostivá paní. (tiše)
A hlavu vzhůru!
PANÍ PERELLOVÁ:
Na shledanou!
Odejde s NONEM hlavním
vchodem, PAOLINO ji
doprovází. Jeviště zůstane na chvíli prázdné.
Sedmý
výstup
PAOLINO, dr. PULEJO,
později GIGLIO a BELLI
PAOLINO: (dává
přednost doktorovi) Dál, dál, doktore… (Pustí
ho napřed.) Sedni si – (Ukazuje
mu na křeslo.)
PULEJO: (fešný,
třicátník, světlovlasý, s brýlemi) Sednout? Kdepak, vážně
ne! Musím si
jít lehnout, kamaráde!
PAOLINO: A já ti
zase říkám, že to dneska musíš
vydržet!
PULEJO: A co je?
PAOLINO: Musím s
tebou mluvit o něčem hrozně
důležitém!
PULEJO: A to se
nemám vyspat? Tobě přeskočilo!
PAOLINO: Jsi
lékař? Ano nebo ne?
PULEJO: Á. Snad
nepotřebuješ doktora?
PAOLINO: Ano.
Ale teď hned.
PULEJO: Tak
dobře. Spusť.
PAOLINO: Spusť…
To víš, spusť. Říkám ti, že je to
vážná věc, a to chceš mluvit takhle, mezi dveřma, a ještě mi vykládáš,
že jsi
ospalý a že si půjdeš lehnout?
PULEJO: Ale já
jsem ospalý, to mi odpusť! Co mám
dělat? Chce se mi prostě spát! Snad mám taky právo jít si lehnout, když
jsem
měl celou noc službu.
PAOLINO: Dám ti
přinést kávu! Dvě kávy!
PULEJO: Na co
kávu! Radši mluv!
PAOLINO: Víš, co
ti provedu? Vyšplhám se tady na
knihovnu, skočím dolů, zlomím si nohu a uvidíš, jak mě budeš půl dne
obskakovat!
PULEJO: Báječně! Donutíš mě, abych
ti dal nohu do sádry,
ale nic kloudného nepovíš.
PAOLINO: Ale
povím, jen počkej!
PULEJO: Tak
povíš, ale mně to půjde druhým uchem
ven, protože budu ošetřovat tvou nohu.
PAOLINO: Ale
nevyspíš se!
PULEJO: A co tím
vyhraješ, to mi prozraď? Já se
nevyspím, ty budeš mít nohu v sádře a půl dne bude v háji. Kdybys mě
radši
nechal pár hodin zdřímnout…
PAOLINO:
Vyloučeno! Nemůžu! Nesmím ztratit ani
hodinu! Potřebuji pomoc teď hned!
PULEJO: Ale
jakou pomoc? O co vlastně běží?
PAOLINO: O můj
život, Nino! O můj život, protože –
jak mi nepomůžeš – jsem vyřízený člověk! Nebožtík! Můžete mi chystat
funus! A nejenom
mně! Čtyři lidské životy visí na vlásku… ne, kdepak, pět, nu ano, skoro
pět!
Protože teď jsem v situaci, že bych dokázal vraždit!
PULEJO: Dokonce?
PAOLINO:
Namouduši! Poteče krev, to ti přísahám!
PULEJO: A co se
vlastně děje? Co se ti stalo?
PAOLINO: Musíš
mi dát nějakou medicínu, ještě teď
ráno!
PULEJO:
Medicínu? A jakou?
PAOLINO: To já
nevím! Nech mě domluvit…
PULEJO: Kdyby to
záleželo na mně…
PAOLINO:
Samozřejmě, tu medicínu mi můžeš poradit
jedině ty.
PULEJO: No
prosím, já poslouchám. (Posadí
se.)
PAOLINO:
Posloucháš dobře?
PULEJO: Ale ano,
sakra! Tak mluv!
PAOLINO: Jako
bys byl můj vlastní bratr, uvědom si
to! Říkám ti to jako bratrovi. Vlastně ne! Lékař je něco jako
zpovědník. Nebo
ne?
PULEJO: Ale to
víš. Tajemství musíme zachovat.
PAOLINO: Ale to
je výborné. Tak ti to říkám dokonce
pod pečetí zpovědního tajemství. Jako bys byl bratr a zároveň farář. (Položí si ruku na břicho, mrkne
na něho a zatváří se
slavnostně.) Jako hrob!
PULEJO: Jako
hrob, samozřejmě! Tak dál!
PAOLINO: Nino! (Vyvalí
oči, natáhne ruku a sepne ukazovák s malíčkem, jako by chtěl měřit
slova,
která vyřkne.) Perella má dva byty.
PULEJO: (překvapeně)
Perella? A kdo je Perella?
PAOLINO: (vyletí)
Ale sakra, Perella, ten kapitán! (A
hned ztiší
hlas, protože si uvědomí, že za dveřmi jsou jeho dva žáci.)
Perella od
Všeobecné paroplavební, kapitán dálkových linek, velitel „Segesty“!
PULEJO: No
dobře, Vždyť rozumím. Kapitán Perella.
Já ho neznám.
PAOLINO: Ty ho
neznáš? Tím líp! Ale stejně jako
hrob, pst! (Začíná slova
se stejně ponurou tváří.)
Dva byty. Jeden tady a druhý v Neapoli.
PULEJO: Tomu se
říká štěstí. Dva byty. A co dál?
PAOLINO: (ho přeměří
pohledem, zalomcuje jím zlost) A s tebou to ani nehne?
Ženatý člověk, má
syna, a tím nejsprostším způsobem využívá svého zaměstnání u loďstva,
v jiném
městě si zařídí druhý byt, vydržuje si druhou ženskou, a to všechno nic
není?
Sakra, vždyť to jsou turecké moresy.
PULEJO: Turecké,
no prosím, copak se hádám? Ale co
ty, záleží ti na tom? Co je tobě do toho?
PAOLINO: Co je
mně do toho? To se ptáš vážně?
PULEJO: Je snad
Perellova žena tvoje příbuzná?
Znova silné klepání na
zadní dveře.
HLASY
GIGLIHO a BELLIHO:
Pane profesore! Pane profesore!
PAOLINO: (vybuchne)
Už zase! Já dneska něco provedu, vážně! (Ani se nezvedne
a křičí směrem ke dveřím.) Co zase?
HLAS
BELLIHO: Už to
máme hotové, pane profesore!
HLAS
GIGLIHO: Otevřete!
Tady je k zalknutí! Otevřete!
PAOLINO: Ještě
moment! Nemůžete být hotovi, to je
vyloučeno!
HLAS
BELLIHO: Ale my to
už máme, opravdu!
HLAS
GIGLIHO: Tady
uvnitř se už nedá dýchat. Otevřete! Nebo se udusíme!
PAOLINO: A nic
neotevřu! Opravte si to a buďte
zticha! Ještě není konec hodiny. (PULEJOVI)
Tak podle tebe se mě to netýká, protože není moje příbuzná? A kdyby
byla?
PULEJO: Nu,
jestli to je tvá příbuzná…
PAOLINO: Ne! Je
to nešťastná žena, má peklo na
zemi! Slušná paní, chápeš to? A hanebně ji podvádí, chápeš? Její
vlastní muž!
Copak člověk musí patřit do rodiny, aby se ho to dotklo, aby se v něm
všechno
bouřilo?
PULEJO: Ale
budiž… jenomže nevím, co já jí můžu
pomoct? To se nezlob…
PAOLINO: Když ty
mě nenecháš domluvit! Ten tvůj
klid, to je ohromné! Ve mně to vře a s tebou to ani nehne. Nevidíš, co
to se
mnou dělá? Dovol! (Chytne
ho za ruku a stiskne mu
ji, až vykřikne.)
PULEJO: (mu vytrhne ruku)
Au! To bolí! Zbláznil ses?
PAOLINO: Vidíš,
to se ti to mluví, když jde o cizí
bolest. Díváš se na lidi kolem a všechno je ti jedno. Co pro tebe
znamenají?
Nic! Koukáš, jak chodí kolem tebe a tím to je odbyté! Ale co se s nimi
děje
uvnitř! Člověk se musí vžít do jejich situace, zkusit, co to je
bolest… právě,
takhle… (Ukazuje
doktorovi na ruku, kterou si
doktor stále ještě mne a natahuje prsty.) na vlastní kůži.
PULEJO: Děkuju,
kamaráde, mě vynech! Mám svého až
až! Ať se každý stará o sebe. Ale ty jsi opravdu numero! (Při pohledu na něho se rozesměje.)
PAOLINO: Numero,
samozřejmě! K popukání. Lidé se
mohou dívat na upřímné, neskrývané utrpení – a kdyby to bylo
sebesmutnější a třeba
k uzoufání – jim je to leda k smíchu, to já znám! Jsou jeden jako
druhý! Vy
jste to nikdy nezkusili nebo se pořád za něco schováváte, všichni máte
ze lži
kabát. A pak už ani nevidíte, co se děje s takovým chudákem, jako jsem
já, když
má tu smůlu, že neumí nic tajit! Vžij se do mé situace, ksakru! Já
prostě
trpím!
PULEJO: Ale
proč? Tady mě máš! Pořád nevím, čím
trpíš. Vykládáš mi o paní Perellové…
PAOLINO: No
právě, vždyť jde o ni!
PULEJO: To tě
trápí paní Perellová?
PAOLINO: No ano,
Nino, kamaráde! Nemáš ani tušení!
Nech mě konečně domluvit! Kapitán Perella, ten velectěný pan kapitán
nezná
meze… Dovedeš to pochopit… Manželku podvádí, v Neapoli má druhý byt to
už jsi
slyšel, v něm druhou ženskou, ale to ještě není všechno! S tamtou má
tři nebo
čtyři děti, a se svou ženou jedno. A žádné další nechce!
PULEJO: Pět dětí
– to by snad mohlo stačit!
PAOLINO: Myslíš?
S manželkou má jen jedno, jedno
jediné! Ostatní jsou nemanželské;
a když bude mít s tamtou
ženskou ještě nějaké, může ho klidně pohodit někam do nalezince,
rozumíš? Ale
tady, s manželkou, to by nešlo! Manželského dítěte se nezbaví, je to
tak?
PULEJO:
Přirozeně…
PAOLINO: Tak vidíš. Co udělá takový
holomek? Představ si,
že se ta historie táhne už tři roky! Vzal si do hlavy, že když se staví
doma,
chytne se pokaždé sebemenší záminky, aby vyvolal hádku, s manželkou se
pohádá
a na noc se zavře. Spí sám! Zamkne jí dveře před nosem, chápeš to? Na
zámek.
Druhý den odjede a buďte zdrávi! A to už trvá tři roky.
PULEJO: (soucitně, i když
nedokáže potlačit úsměv) Chudinka… – zabouchne jí před
nosem?
PAOLINO: Před
nosem… – a na zámek… – a druhý den… (Gestem
naznačí, že je pryč.)
PULEJO: Taková
chudinka!
PAOLINO: Ty jen
tak… Nic jiného neřekneš?
PULEJO: A co mám
říkat? Nezlob se, pořád ještě
nechápu, jak jí já můžu pomoct… Mrzí mě to… je mi to líto…
PAOLINO: A to je
všechno? Kdyby ona byla tvoje
sestra, kdyby Perella byl tvůj švagr a ty ses dověděl, že tahle zachází
se svou
manželkou…
PULEJO:
Panebože! Popadl bych ho za krk!
PAOLINO: Vidíš?
Vidíš? Popadl bys ho za krk!
PULEJO: Aby ne!
Ale byl bych její bratr!
PAOLINO: A co
když žádného bratra nemá? Říkám ti,
nikoho, kdo by měl právo popadnout pana kapitána za krk a donutit ho,
aby plnil
svoje manželské povinnosti? Copak to jde, nechat chudinku zajít a
nehnout ani
prstem? Bylo by to spravedlivé? Bylo by to poctivé?
PULEJO: No jo… A
co ty?
PAOLINO: Já,
copak?
PULEJO: Promiň…
– především, odkud to víš?
PAOLINO: Odkud!…
Vím to… prostě to vím… protože… nu
ano… už asi rok tam… chodím… učit kluka latinu. Perellův syn, je mu
jedenáct
let…
PULEJO: (všechno
pochopí) Aha… Tak to byla ta paní, co odtud před chvílí
odešla s tím
klukem?
PAOLINO: (hned se k němu
vrhá) Jako hrob! Lékařské tajemství!
PULEJO: Ale to
víš, hrome! Spolehni se.
PAOLINO: Proboha
tě prosím! Ztělesněná ctnost!
Nino, ty si nedovedeš představit, jak mi bylo u srdce! Nemohl jsem se
dívat na
její slzy, taková chuděra! A jaká je hodná! Taková ušlechtilá! Hotová
světice!
A ke všemu je hezká! Viděls ji?
PULEJO: Ne… Měla
spuštěný závoj…
PAOLINO:
Krasavice! Kdyby byla ošklivá, tak to snad
pochopím, ale je krásná! Je ještě mladá! A on s ní takhle jedná, je jí
nevěrný,
ponižuje ji, zanedbává ji, nevšímá si jí, jako by byla jen kus hadru…
Jak by
mohla odolat? Takovou bych chtěl vidět! Jak se neměla vzbouřit! Může ji
někdo
odsuzovat? (Divže mu
nevletí rukama do obličeje.)
Ty by sis to troufal?
PULEJO: Já ne!
PAOLINO: To bych
se taky podíval!
PULEJO: Jestliže
s ní manžel opravdu takhle
zachází…
PAOLINO: Takhle!
Doslova! Snad o tom nechceš
pochybovat!
PULEJO: Ale
vůbec ne!
PAOLINO: No tak,
kamaráde, musíš mi rychle podat
pomocnou ruku. Musíme ji zachránit, už stojí na krok od propasti. Pomoz
mi, musíš
mi pomoct, než se tam zřítí. Musíš ji zachránit!
PULEJO: Budiž…
ale jak?
PAOLINO: Jak?
Není ti jasné, do čeho se řítí, když
ji manžel tři roky zanedbával? Je… je bohužel…
PULEJO: (se na něho
dívá, zdá se mu, že všechno pochopil, ale nechce to připustit)
Copak…?
PAOLINO: (váhavě, ale
tak, že nepřipustí žádnou pochybnost) Ano… je… v hrozné
situaci… je to
zoufalé.
PULEJO: (zbystří a změří
si ho přísně a chladně) Á, tak to ne, kamaráde! Tyhle věci
já nedělám,
to snad víš, ne? Na to jsou zákony a já se nechci dostat před porotu!
PAOLINO: (úžasem a rozhořčením
vyjekne) Ty jsi kus pitomce! Co tě napadá? Co myslíš, že
od tebe chci?
PULEJO: Co mě
napadá! Jsem doktor, a když mi říkáš,
že je…
PAOLINO: Jsi
osel! Za koho mě máš? Vždyť to je
slušná žena! Říkám ti, že je to vtělená ctnost!
PULEJO: No
dobře… tak už toho nechme!
PAOLINO: Žádné
pro mne za mne! Je to tak, jak
povídám!
PULEJO: Dejme
tomu! Ale nezlob se, cožpak ode mne
nechceš…?
PAOLINO: Co
chci? Chci snad nějaký zločin? Mohl
bych já strpět takovou amorálnost? Nebo ona? Považuješ mě za darebáka,
který
by byl něčeho takového schopen? Který by tě žádal… No, to je hnus! Na
to se
nedá ani pomyslet!
PULEJO: (už
definitivně ztratí klid) Tak zkrátka: řekneš mi, jakou
pitomost ode mě
vlastně chceš? Já tě pořád ne-chá-pu!
PAOLINO: (neohroženě)
Jenom to, co je spravedlivé! Chci to;
co se sluší a patří.
PULEJO: A to?
PAOLINO: (pateticky)
Aby Perella splnil svou manželskou povinnost – to chci! Aby své ženě
nepřirazil
dveře před nosem, až přijde z lodi! Nic víc!
PULEJO: A
tohleto mám zařídit já? (Vyprskne
a předlouze se chechtá.) Ach! ach!
ach! ach! A jak… a jak myslíš… a jak podle tvého… chi chi chi… ách…
ách… ách… jak
mám donutit osla, aby chlastal vodu? Násilím? Ach! ach! ach!
PAOLINO: (zírá na
doktora, který se směje pořád dál) Co se směješ? Co se
směješ, moulo?
Tady se odehrává tragédie, a tobě je to k smíchu? Je ohrožena ženská
čest, jde
jí o život, a tobě je to k smíchu? A to ani nemluvím o sobě! (Rozhodně popadne doktora za
ramena.) Víš, co
se stane? (sveřepě)
Perella byl tři měsíce
na moři a dnes večer se vrátí. Přespí tu jenom jednu noc. Dnes v noci.
Zítra
zase odjede do Levanta a ztratí se přinejmenším na další tři měsíce. Už
jsi
doma? Musíme za každou cenu využít dnešní den, dokud ho tu máme, nebo
je konec!
PULEJO: (jen stěží
potlačuje smích) Dobře, dobře… ale… ale já…
PAOLINO: Přestaň
se smát, nebo tě zaškrtím!
PULEJO: Vždyť já
se nesměju!
PAOLINO: Klidně
se směj, když je ti moje zoufalství
k smíchu; ale proboha,
pomoz mi! Musí na to něco být…
ty jsi doktor – musíš mít nějaký prostředek…
PULEJO: Aby si
kapitán zase nevymyslel záminku a nezačal
se dneska večer se svou ženou hádat?
PAOLINO: Přesně
tak!
PULEJO: Kvůli
morálce, samozřejmě?
PAOLINO: Abys zachránil tu ubohou
mučednici a mě! Ještě
je ti to k smíchu?
PULEJO: Ne –
vidíš, jak mě to zajímá, ne? – Ale co
když ten kapitán… – Promiň, kolik je mu let?
PAOLINO: Nevím.
Tak čtyřicet.
PULEJO: Á, tak
je pořád chlapík?
PAOLINO: Samec!
PULEJO: Tvrdíš,
že byl tři měsíce na moři?
PAOLINO: No ano,
ale už se zastavil v Neapoli,
chápeš?
PULEJO: Aha… v
tom druhém bytě?
PAOLINO: Právě.
– Pacholek! – A tohle dělá vždycky!
PULEJO: Nejdřív
stojí v Neapoli?
PAOLINO: V
Neapoli!
PULEJO: A dnes
večer si musí uvědomit – za každou
cenu – že tady je taky doma?
PAOLINO: Že tu
má manželku!
PULEJO: Která se
nemůže dočkat…
PAOLINO: (postřehne
ironii v doktorově tónu a podráždí ho to) No promiň!
Chtěl bys to snad
popřít?
PULEJO: Ne, ne!
Bůh mě chraň! Jeho vina! – Jenomže…
asi… asi v tom bude… no, dejme tomu… ještě něco…
PAOLINO: Ne.
Vůbec nic! Všechno zavinil on a tohle
jsou následky!
PULEJO: No
právě… následky, které jsi možná ty…
PAOLINO: (mu hned
skočí do řeči) Ale kdo to chtěl? – Ani já, ani ona! – To
je snad jasné! –
Podívej se: kdy nese člověk odpovědnost? Když má úmysl, ne? Za náhodu
nemůže. –
A kde nebyl žádný úmysl, tam jde jen o náhodu. – Prostě malér! –
Podívej se: to
je, jako kdybys měl kus zahrady a nechal ji ležet ladem – roste tam
strom a ty
se o něj nestaráš. Jako by nepatřil nikomu! – Tak dobře. A někdo půjde
kolem, –
Něco si ze stromu utrhne, sní to a pecku zahodí. – Prostě ji zahodíš…
jen tak,
že jsi šel náhodou kolem opuštěného stromu. Tak. A jednoho krásného dne
ti z té
pecky vyroste nový strom! – Byl to úmysl? – Ne! Nechtěla to ani ta
půda, která
to… tu pecku přijala. A teď: ten strom vyroste a komu patří? – Tobě,
protože
tobě patří ta zahrada!
PULEJO: Mně? – Á
kdepak, že nechám děkovat!
PAOLINO: (se na něho
zuřivě vrhne, popadne ho za ramena a třepe jím) Tak se,
sakra, starej o svou
zahradu! Hlídej si ji a postarej se, aby ti tam nikdo nelezl a netrhal
ti ovoce
na opuštěném stromě!
PULEJO: Dobře,
já souhlasím! – Ale dovol, proč to
vykládáš mně? Mě do toho nepleť! To je starost pana kapitána!
PAOLINO: To je
jeho povinnost! On prostě musí! – A co
myslíš, udělá to?
PULEJO:
Panebože, my se přece můžeme postarat, aby
to udělal…
PAOLINO: (ho políbí a
zahrne ho prudkými výlevy vděčnosti a obdivu) Nino, ty jsi
anděl! – Ale
honem, honem: jak? Jak na to?
PULEJO: Jak…
Počkej… (Pauza.
Zamyslí se.) Prozraď mi: jíst bude milostpán doma?
PAOLINO: Ano…
Okolo šesté, hned jak přijde z lodi.
Taky mě pozvali na večeři.
PULEJO: Á,
výborně. – Nu tak… jistě tam nepůjdeš
jen tak, s prázdnýma rukama, alespoň předpokládám.
PAOLINO: Proč?
Á, slíbil jsem, že klukovi přinesu
nějaké cukroví.
PULEJO: Výtečně!
(uzavírá)
Tak poslyš: Teď půjdeš koupit to cukroví.
PAOLINO: (ještě nic
nechápe) Proč? A co ty?
PULEJO: Doneseš
je do lékárny, k mému bratrovi.
PAOLINO: A co
uděláš ty?
PULEJO: Počkáš
na mě v lékárně. Nech mě aspoň,
abych si umyl obličej pro boha živého! O spánek jsi mě už připravil!!
PAOLINO: Á
kdepak! Nikam tě nepustím, Nino, ani za
nic! Dokud mi neřekneš…
PULEJO: Prosím
tě, co zase? Říkám ti, jdi koupit
cukroví a teď mi dej klíče od bytu.
PAOLINO: Ale
cukroví je pro kluka.
PULEJO: Dobře.
Ale předpokládám, že nabídneš také
paní domu a panu kapitánovi. (Podívá
se významně.)
Je ti to jasné?
PAOLINO: Cukroví?
PULEJO:
Samozřejmě! Nech to na mně. Ty klíče.
PAOLINO: Ne!
Nedám ti je! Ty se natáhneš a usneš…
PULEJO: Ale ne,
spolehni se! Spaní mě už přešlo.
PAOLINO: Umyj se
radši tady u mě.
PULEJO: Dej už
pokoj! Jsi jako dítě! Dej je sem…
PAOLINO: (mu podává
klíč) Tady ho máš. Spoléhám na tebe! Pamatuj, Nino, běží o
život! (Znovu ho
přepadnou znepokojivé pochybnosti.)
Ale co chceš s tím cukrovím udělat?
PULEJO: To je
moje starost!
PAOLINO: Ach
tak… Můžeš… a je to vědecky? (zhnuseně)
Panebože, tohle! Já a takovéhle
věci!
PULEJO: Co zase
máš?
PAOLINO: Co zase
mám… co zase mám… Tobě se snad
zdá, že jak lítám v téhleté historii a škemrám o pomoc, to že jsem celý
já? Já
potřebuju tvou vědu, a kvůli čemu! Cožpak ty… nu ano, ty se touhle
vědou živíš –
ale já, pro mě byla věda vždycky něco jako chrám, já jsem si jí vážil,
přinášel
jsem jí oběti, a bez postranních úmyslů!
PULEJO: Ale?
Jestli máš dojem, že by to vědu
zprofanovalo…
PAOLINO: Ne!
Rozuměj! Ten pocit, že mě to dohnalo
až k tomu… (Zaúpí.)
Ufff… Ve mně se
všechno proti tomu příčí, namouduši! Takhle se nechat… ani nevím jak…
pro nic
za nic… pro trochu soucitu se ženou, vidíš ji naříkat, a nejdřív ani
nechce
říct proč… Chceš, aby se ti svěřila… pak ji začneš těšit… jednou…
podruhé… A… najednou
je to tady… jsi v tom až po uši. – A to všechno kvůli nesmyslné,
poťouchlé
surovosti takového lumpa – najednou ti nezbude nic jiného… je to k
smíchu,
myslíš, že to nevím? Ty se tomu směješ… no, smál ses…
PULEJO: Ale ne!
Vážně…
PAOLINO: Ale
ano! Ano! Připadal jsem ti hrozně
směšný… protože chci…
PULEJO: Aby
kapitán splnil svou manželskou
povinnost…
PAOLINO: Protože
co jiného mohu chtít? – Pochop to!
PULEJO: Morálka,
morálka, já vím…
PAOLINO: Ale ne
moje! Vaše! Vy si tak představujete
morálku! Protože já, já bych ho nejradši oddělal – a přísahám, že ho
taky
zabiju, to si pamatuj – jestli neudělá svou povinnost, tenhle pan
kapitán! –
Musíš přece ksakru uznat, že jsem čestný člověk, a kdyby to záleželo na
mně, na
nic bych nečekal, a vzal bych si ji, já bych to napravil!
PULEJO: Jistě,
jistě… Ale už abychom šli, teď nemá
cenu diskutovat…
PAOLINO: Pojďme,
máš pravdu. – Vážně, já ho ještě
zabiju!
PULEJO: Ale ne!
Doufejme, že to půjde bez toho.
PAOLINO: Počkej.
Bude stačit dvacet?
PULEJO: Čeho?
PAOLINO: Dvacet
kousků?
PULEJO: To je až
moc!
PAOLINO: Víš co?
Já jich koupím třicet. Třicet,
čtyřicet…
Chystá se odejít s PULEJEM,
když se najednou ozve
strašlivý rámus a zoufalé výkřiky za dveřmi v pozadí.
HLASY
GIGLIA a BELLIHO:
Pane profesore! Pane profesore! Proboha, otevřete! To nás tu chcete
nechat?
PAOLINO: (doktorovi)
Ach, no jo… Počkej!… Žáci… Kdo na ně má pořád myslet? (Běží otevřít dveře.)
GIGLIO a BELLI:(vyletí rozcuchaní, v obličeji
zarudlí, vzteky bez
sebe, mlátí o zem knihami a slovníky)
– Tohle je omezování
osobní svobody!
– Mohli jsme se udusit!
– Víckrát nás tu
neuvidíte!
PAOLINO: (se je snaží
uklidnit) Tak trpělivost! Hoši! Tady bude klid!
Opona.
DRUHÉ
DĚJSTVÍ
Jídelna v bytě kapitána
PERELLY. V pozadí veranda s širokou
vyhlídkou na moře. Vlevo po straně dva vchody: Blíž k proscéniu je
hlavní
vchod, druhé dveře vedou do kapitánovy ložnice. Mezi oběma dveřmi
stojan na
květiny, na kterém je dobře vidět pět květináčů. V pravé boční stěně
další
dveře, vitrína s příbory, kredenc a dále divan, nad jehož opěradlem
visí
zrcadlo; křesla a stolek.
Uprostřed je stůl pečlivě
prostřený pro čtyři osoby. Na stěně reprezentativní obrazy moře, staré
fotografie a tu a tam exotické předměty, upomínky z cest kapitána
PERELLY.
Týž den jako v prvním
dějství. Odpoledne. Pozvolna
se stmívá a ke konci dějství zalije verandu měsíční světlo.
První
výstup
Pan PAOLINO, NONO, později
GRAZIA
Pan PAOLINO sedí u stolu
vedle NONA a listuje v sešitu
s latinskými úkoly a červenou a modrou tužkou známkuje.
PAOLINO: A
semhle ti napíšu pěknou dvojku. A semhle
dáme –
NONO: Zase
dvojku? (Tleská
rukama, nadšeně.) To je děsně prima! To už máme dvě dvojky
a dvě
jedničky.
PAOLINO: Tak, a
s tímhle sešitem se pochlubíš
tatínkovi, až přijede.
NONO: Aby ne! (Začne
počítat na prstech.)
PAOLINO: Protože
– dej pozor, Nono! – dnes večer se
musíš snažit, aby byl tatínek spokojený…
NONO: (si ho nevšímá
a počítá dál) Jo… jo…
PAOLINO: (pokračuje)
A hlavně, aby ho vůbec nic nerozzlobilo!
NONO: Počkej…
Dvě (drží
si pravou rukou prsty na levé ruce) to jsou tři (ukazuje tři prsty na levé ruce)
a dvě (a ukazuje pět
prstů na levé ruce). Půl liry!
Půl liry!
PAOLINO: Kdo má
půl liry?
NONO: No já, půl
liry! To je prima! Protože za
každou dvojku mi táta dá desetník. Za dvě dvojky to dělá dvacet. A tři
pětníky
za jedničku. Patnáct a patnáct dohromady třicet a dvacet je padesát,
dostanu
půl liry!
PAOLINO: Aha, to
je ale báječné! Máš radost?
NONO: To se ví!
Ale on bude mít vztek!
PAOLINO: (strne)
Jak to? Nebude rád?
NONO: Kdepak…
Dřív mi dával za každou dvojku tři
pětníky a za jedničku pětadvacetník. Ale pak viděl, jak ty jedničky a
dvojky
sázíš…
PAOLINO: Ach,
tak? A to ti říkal? Že je sázím?
NONO: Jo, naposled chytil sešit
a vyhodil ho do vzduchu…
tákhle (s
opovržením to udělá) a křičel: Krucifix, ten
profesor je sází, samá
dvojka a jednička…
PAOLINO: A
zlobil se?
NONO: Děsně! A
snížil mi ceník!
PAOLINO: (honem)
Ach, ale to je… (Chytí
sešit a znovu v něm
zběsile listuje.) Počkat… počkat, Nonoušku… tak to je
honem zhoršíme… tady
dáme trojku, tady čtverku a sem pětku…
NONO: (křičí, jako by
mu trhali zub) Ne! Jak to? Já chci ten svůj padesátník!
PAOLINO: Ale já
ti ho dám, Nono! Podívej… na… (Vytáhne
z kapsy peněženku.) Tady máš… vezmi si
ho…
NONO: Ne… ten ne…
PAOLINO: No tak,
chlapečku! Myslel jsem, že
tatínkovi udělám radost! A sám říkáš, že by se zlobil, tak vidíš! Na,
vezmi si…
Máš ho ode mne nebo od tatínka, to je přece jedno, ne?
NONO: (dupe nohama)
Ne, ne! Já chci svoje jedničky!
PAOLINO: Ale
chlapče! Vždyť si je nezasloužíš! Jen
si to poctivě přiznej, vůbec si je nezasloužíš!
NONO: Tak proč
jsi mi je napsal?
PAOLINO: Proč,
proč?… Protože jsem nevěděl, co to
tatínka stojí a že se bude zlobit! A tatínka zlobit nesmíme, Nono!
Dneska
musíme mít všichni dobrou náladu! Ty taky, padesátník dostaneš za
odměnu od
svého profesora, nikdo o tom nemusí vědět. Tatínkovi ani slovo, pst! –
tady ho
máš, na jedničky to sice není, ale nějakou odměnu za svoje pokroky
dostat
musíš…
NONO: Jak jsi mi
to napsal do knížky?
PAOLINO: No
právě… vidíš! Jak jsem ti to napsal do
knížky.
Z předsíně vejde GRAZIE. Je
stará, s nevrlou
koňskou tváří.
GRAZIA:
Milostpaní tu není?
PAOLINO: (ukazuje
dveře napravo) Myslím, že milostpaní je vedle, Grazie.
GRAZIA: Tak ať
jí řekne (ukazuje na NONA),
že přišel námořník.
NONO: (hned vylítne)
Námořník je tady? Táta přijel! Jde se na palubu! (Rozběhne
se k hlavním dveřím.)
PAOLINO: Co to
vyvádíš, Nono? Pojď sem! Nejdřív to
vyřídíš mamince.
NONO: Máma to
přece ví! (Odchází.)
PAOLINO: Stůj,
povídám! (GRAZII)
Prosím vás, jděte to říct milostpaní
sama.
NONO: Ale Ježíši
Kriste, vždyť ona to ví!
GRAZIA: (jde zaklepat
na pravé dveře, bručí) To je zase řečí! (Zatluče
na dveře, vůbec nepočká na odpověď a vejde.)
Druhý
výstup
Předešlí, PANÍ PERELLOVÁ a
NÁMOŘNÍK
NONO: (se zastaví
přede dveřmi a křičí do předsíně) Námořníku, námořníku,
pojď sem!
NÁMOŘNÍK: (hned
vejde) Hlásím příchod! (Sedne
si do dřepu
a rozevře náruč, aby chytil NONA, který vyskočí a pověsí se mu na krk.)
Ach! Admirálovi hurá!
NONO: Odnes mě k
tátovi! Honem, honem!
Z pravých dveří vejde PANÍ
PERELLOVÁ, mimořádně
naparáděná, takže vypadá dvojnásob nemožně.
NÁMOŘNÍK: (NONOVI,
který mu visí v náručí) Počkáme, až co nám řekne maminka!
(Smekne čepici.)
K službám, milostivá!
PANÍ PERELLOVÁ:
Parník už je v přístavu?
NÁMOŘNÍK: Právě
přijížděl, milostivá. Teď už asi
přistává.
NONO: Tak honem!
Chci vidět, jak spouštějí kotvu.
NÁMOŘNÍK: No to
bude chvíli trvat, než spustí
můstek!
PANÍ PERELLOVÁ:
Nono, prosím tě, dej na sebe pozor!
Filippo, spoléhám na vás!
NÁMOŘNÍK: Žádnou
starost, milostivá! Na starého
Filippa se můžete spolehnout! Na shledanou! Admirále, jdeme! (Odejde do předsíně s NONEM v
náručí.)
Třetí
výstup
PANÍ PERELLOVÁ a pan PAOLINO
PAOLINO: (jakmile
námořník s NONEM odejde, otočí se k utrápené PANÍ PERELLOVÉ, která
upadla do
komických rozpaků a stydí se, jak se dnes naparádila) Ale
ne! Drahoušku,
takhle ne! Jak ses to nastrojila? Takhle to nejde!
PANÍ PERELLOVÁ:
Já… já jsem se naparádila…
PAOLINO:
Naparádila! Ale jak! To je úplně špatně!
PANÍ PERELLOVÁ: (se
prohlíží) Pročpak?
PAOLINO: Protože
takhle to nejde! Nejde!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ještě víc? Kdybys věděl, jak jsem
se musela přemáhat.
PAOLINO: To je
vidět! Ale takhle to nejde, můj
anděli! Někdy záleží nejvíc na prvním dojmu! Až se objeví ve dveřích.
Musí na
tobě oči nechat. Tohle nic není… Já chápu, chápu, jak ses musela
přemáhat! Ale
tohle zdaleka nestačí!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ježíši Kriste! A co ještě?
PAOLINO: Je to
hrozné, ty můj anděli, já si to
dovedu představit, přinášíš hroznou oběť, ty, taková cudná, taková
čistá, a musíš
dělat chutě takovému zvířeti! Ale musíš se snížit až k tomu!
PANÍ PERELLOVÁ: (váhavě,
se sklopenýma očima) Ještě… ještě větší výstřih?
PAOLINO: Větší,
samozřejmě, mnohem hlubší!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ne ne,… Ježíši Kriste…
PAOLINO: Ano!
Proboha tě prosím! Takové půvaby,
hotové poklady a ty je žárlivě skrýváš jako světice. Udělej si trochu
násilí!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ne ne,… Paolino, proboha, co mi to
říkáš? Věř mi, to je docela marné! Nikdy si jich ani nevšimnul!
PAOLINO: Ale my
ho právě musíme donutit. Ať si
všímá! Donutit to zvíře, které nemá oči pro skromnou a cudnou krásu,
která
skrývá klenoty svých půvabů! Musíme mu je předvést – ukaž, já to udělám
– ať je
má na očích, aspoň trochu… (Přiblíží
se k ní rukama.)
Podívej se… takhle, dovolíš?
PANÍ PERELLOVÁ: (ustupuje,
vyděšená a s ošklivostí si zakrývá ňadra) Ale ne! Ježíši
Kriste,
Paolino, on je přece zná!
PAOLINO: (naléhavě)
Musíme mu je připomenout!
PANÍ PERELLOVÁ: (stále
ustupuje) Ale on nemá zájem!
PAOLINO: Já vím.
Ale to je proto, můj anděli, že to
neumíš – já sám v tom vidím tvoji přednost, rozumíš, právě proto tě mám
rád a vážím
si tě a obdivuji! – Ale ty ani nevíš, jak máš tyhle poklady uplatnit…
PANÍ PERELLOVÁ: (skoro
s hrůzou) Uplatnit? A jak?
PAOLINO: Jak?
Vidíš, nemáš o tom ani představu!
Samozřejmě! Jiné se v tom vyznají dokonale!
PANÍ PERELLOVÁ: (stále
s hrůzou) Ale jak to dělají? Co se musí?
PAOLINO: Nic.
Jenom… jenom nic neschovávat! To je
to celé! A potom… Ne, nedoháněj mě k zoufalství! Myslíš, že já se
nemusím
přemáhat? Musím se taky přemáhat, ksakru, když tě mám ke všemu
připravit a vyparádit,
jen aby ses líbila někomu jinému! (Vztáhne
ruce k
nebi.) Panebože, připravovat ctnost, aby mohla předstoupit
před takové
zvíře! Ale musí to být, nemáš jiné východisko, a já taky ne! Nech mě
jednat!
Nesmíme ztratit už ani chvíli! Tak především, tuhle blůzičku dáme pryč!
To je
na pohřeb! Fialová je moc usedlá! Červenou a hodně křiklavou!
PANÍ PERELLOVÁ:
Já žádnou nemám!
PAOLINO: Tak tu
z japonského hedvábí, ta ti moc
sluší!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale ta je až ke krku!
PAOLINO: Tak si
proboha udělej výstřih! To je
maličkost… Tadyhle vpředu si založ límeček. Dokola přistehuj nějakou
krajku… Ale
ať je hluboký, snažně tě prosím!… Co nejvíc! Alespoň semhle… (Ukazuje na její ňadra, hodně
hluboko.)
PANÍ PERELLOVÁ: (zděšeně)
Ne! Až sem?
PAOLINO: Ještě
dál! Jen mě poslechni!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale tam až ne!
PAOLINO: Až tam.
Jinak to bude málo! A líp se
učesat, proboha! Něco tadyhle na čelo. Tadyhle uprostřed nějakou
kudrlinku,
takové esíčko…! A semhle taky, esíčka se musí kroutit po tvářích!
PANÍ PERELLOVÁ: (zděšená,
vůbec mu nerozumí) Esíčka? Ježíši Kriste, co to je? Proč?
PAOLINO: Proto!
Dej na mě! Na dlouhé řeči nemáme
čas! To je takhle. (Ukazuje
jí ohnutý prst.)
Zkrátka, jako otazník vzhůru nohama! Sem, sem a semhle… (Ukazuje na čelo, pak na levou a
na pravou tvář.)
Když to neumíš, já ti je nějak udělám! Běž, běž, anděli… (Tlačí ji směrem k pravým dveřím.)
A výstřih,
hlavně hluboký výstřih! Já zatím prohlédnu stůl, jestli nic nechybí ke
krmení
té bestie!
PANÍ PERELLOVÁ odejde
vpravo, nechá za sebou
otevřené dveře. PAOLINO jde ke stolu;
prohlíží ho, tu
a tam upravuje příbory a sklenice.
(PAOLINO
upravuje stůl.) Tak… takhle… tak… Toto
asi někde usnul! Pět minut! Tomuhle on říká pět minut! Hodina! Trvá mu to
aspoň hodinu!
PANÍ PERELLOVÁ: (z
vedlejší místnosti, zaječí) Au!
PAOLINO: (přiběhne ke
dveřím) Co se ti stalo?
PANÍ PERELLOVÁ:
Píchla jsem se do prstu,
špendlíkem!
PAOLINO: Teče ti
krev?
PANÍ PERELLOVÁ:
Ne. Mně už všechna krev ztuhla v žilách!
PAOLINO: To
vidím! A zrovna bys ji potřebovala
rozproudit, andílku, aby ti trochu zčervenaly tváře! Jsi celá pobledlá!
PANÍ PERELLOVÁ:
Já se budu červenat hanbou,
Paolino!
PAOLINO: Na to
nespoléhej! Máš tolik strachu, že ti
ani hanba nevžene krev do tváří. Ale já tu mám všechno, neboj se!
Všechno jsem
vzal s sebou. (Vytáhne z
kapsy krabičku s líčidly
a ostatní potřeby a položí je na stůl.) Tady to je. Jenom
Toto nikde,
pitomec, cukroví pořád nenese! Jako by mě natahoval na skřipec. Pak se
na
někoho spolehni! Co když to nestihne! A to měl plno řečí: Jen jdi, za
pět minut
jsem u tebe…
PANÍ PERELLOVÁ: (v
druhém pokoji, pláče) Ježíši Kriste… Ježíši…
PAOLINO: Copak?
Píchla ses? Pláčeš? (Podívá
se dveřmi a ustoupí dozadu.) To je
hrůza! Už ji zase otevírá!
PANÍ PERELLOVÁ: (ve
vedlejší místnosti, úpěnlivě) Taková hanba… taková hanba…
Čtvrtý
výstup
Předešlí, GRAZIA a pan TOTO
Je slyšet klepání na levé
dveře.
GRAZIA: (za dveřmi) Můžu
dál?
PAOLINO: Dál.
GRAZIA: (vejde,
nezdvořilým tónem) Nějaký pán je tu, přines škatuli a
shání se po vás.
PAOLINO: Ach,
Toto… to je dost! Honem, pošlete ho
sem.
GRAZIA: Sem?
PAOLINO: Sem…
jestli nemáte nic proti tomu…
GRAZIA: Já můžu
mít něco proti! Když říkáte sem,
tak sem a hotovo!
PAOLINO: Ano…
sem… promiňte…
GRAZIA: To je
pořád řečí! (Odejde.)
PAOLINO: Zatni zuby, Paolino! (Pak jde rychle zavřít pravé dveře
a ohlásí do pokoje.)
Cukroví! Cukroví!
TOTO: (za dveřmi)
Mohu dál?
PAOLINO: Pojď,
pojď dál, Toto. Pět minut, co?
Pan TOTO vejde a za zády
schovává balíček.
TOTO: To nebylo
jen tak. Počkej, klid, to jsou moc
delikátní věci, Paolino. Mám taky nějakou odpovědnost, musíš to
pochopit… za
svého bratra. Když jde o nevinného…
PAOLINO: (se na něho
oboří) O nevinného? Kdo je nevinný? Tos mi přišel říct,
kdo je nevinný?
Snad ne on? Když tady všichni, včetně tebe, musíme dělat divy, jen
abychom ho
donutili plnit povinnosti! Vztekem, strachy a zoufalstvím mě může
ranit
mrtvice! Já, já, v životě jsem nic nepředstíral, vždycky a každému jsem
říkal
pravdu rovnou do očí, a teď spoléhám na takovéhle podfuky a na pomoc
nějakého
pitomce!
TOTO: Ale ne! Co
zase máš? Já myslím na to dítě,
Paolino! Nemají kluka? No tak.
PAOLINO: Ach
tak, dítě?
TOTO: No právě,
ten kluk! Když řeknu nevinný, no
promiň…
PAOLINO: Ty mi
promiň! Odpusť mi, kamaráde… Já už
jsem na tom tak… Neseš to?
TOTO: Totiž,
právě ti chci říct… Co kdyby to dítě…–
pochop to – napadlo mě… nedopusť pánbůh…
PAOLINO: (s
pochopením) No ovšem… samozřejmě…
TOTO: A já bych
nerad… to se absolutně nedá…
PAOLINO: (strne)
Co se nedá? Tak co jsi vlastně udělal?
TOTO: S
cukrovím? Snědl jsem to.
PAOLINO: Ty? Tys
to snědl? Čtyřicet kousků?
TOTO: Jen
dvacet. Polovičku jsem schoval bratrovi
na večer.
PAOLINO: Cože? A
co teď? Co mi neseš?
TOTO: Ne, nic
neproděláš, neboj se. Spíš na tom
vyděláš! (Ukazuje
škatuli.) Dort, hotová
báseň.
PAOLINO: Že si
můžu olizovat prsty! Jako na
hostině!
TOTO: Ne, co
zase máš, nevztekej se! Jen abys
věděl, proč jsem se zpozdil. Musel jsem si s tím dát práci… Podívej se…
(Položí balíček na stůl a
rozbaluje ho.)
PAOLINO: Ale… No
ne! (A
mrkne na něho.)
TOTO: Spolehni
se! (předvádí)
Dokonale zařízeno, omyl je prostě vyloučen. Vidíš to? Polovina je
bílá… ta je
pro kluka… a pro tebe, kdyby sis chtěl vzít. A polovina je hnědá,
čokoládový
krém! Toho se kluk nesmí dotknout, ani za nic!
PAOLINO: Tak ta
hnědá, výborně! Ale… (Znovu
na něho mrkne.)
TOTO: Zaručeně.
PAOLINO: Dobře.
Teď už běž, příteli! Je už pozdě!
Parník přijel! Běž, běž… A doufejme! Doufejme!
TOTO: Na to
můžeš vzít jed!
PAOLINO: Na co
můžeš vzít jed? (náhle
důrazně) Och, jako hrob, rozumíme si?
TOTO: To má být
nedůvěra?
PAOLINO: Jsi můj
přítel… A máš u mě svoji kávu,
rozumíš? Můžeš s ní počítat. Teď běž!
TOTO: Děkuju,
děkuju. Sbohem, Paolino! (Odejde
vlevo.)
PAOLINO: (jde pro
dort, aby ho s kněžskou obřadností uložil doprostřed stolu, jako na
oltář
Zvířete, chvíli ho pozvedává v rukou jako svátost) Och,
panebože, dej,
aby to zabralo! Aby to zabralo! Tohle rozhodne o osudu celé rodiny.
Život a čest
ženy, panebože, i můj vlastní život, prostě všechno záleží na tomhle!
Pátý
výstup
PANÍ PERELLOVÁ a PAOLINO
PANÍ PERELLOVÁ se vrátí
pravými dveřmi, stydí se a
stále víc a víc, obrací se k PAOLINOVI zády, hlavu má svěšenou, oči
upřené k zemi
a rukama se snaží zakrýt svá ňadra. Má ohromně hluboký výstřih a
opravdu si
načesala esíčka, jedno do čela a dvě na obou tvářích.
PANÍ PERELLOVÁ:
Paolino…
PAOLINO: (k ní
spěchá) Á! Hotovo? Hodná, hodná… tak se ukaž!
PANÍ PERELLOVÁ: (se
brání) Ne… ne… Já umřu hanbou… ne…
PAOLINO: Takhle
se před něj chceš postavit? Nač sis
potom dělala ten výstřih? No tak, dej ty ruce dolů!
PANÍ PERELLOVÁ: (se
stále ještě brání) Ne… ne…
PAOLINO: Copak
nechápeš, že na to musí vidět?
PANÍ PERELLOVÁ si zakryje
dlaněmi obličej a jak
nadzvedne lokty, odkryje pohled na vystavené poprsí.
PANÍ PERELLOVÁ:
Tak se… tak se podívej…
PAOLINO: Ach…
vý… výborně… no… no… to je ono…
(Jenomže PANÍ PERELLOVÁ s
obličejem v dlaních se dá do
pláče.)
Co je? Pláčeš? Ale ne!
Pláčeš? Ty jsi velkolepá!
Teď spustíš! Ještě ti zrudnou oči! (Ale
najednou
zjihne a obejme ji.) Dušinko, ty můj anděli, odpusť mi to!
Věř mi, já
trpím ještě hůř než ty, mnohem hůř, a tvoje trápení mi rve srdce! To
musí být
hrozné! Radši bych se zabil, věř mi to, radši bych se zabil, jen abych
si
ušetřil tenhle pohled. Ctnost a musí se prostituovat! No, no tak…
Představ si,
že jsi mučednice, miláčku! Musíš to vydržet až do konce! A já ti
pomůžu, já ti
budu dodávat odvahu!
PANÍ PERELLOVÁ:
Kdyby to aspoň pomohlo!
PAOLINO: Takhle
to nepomůže, to se spolehni! Musíš
si věřit! Takhle nikam nedojdeš! Kdepak! Usmívat se… usmívat se,
miláčku! Jen
to zkus, snaž se!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale jak, Paolino?
PAOLINO: Jak?
No… takhle… podívej se… (Nutí
se do úsměvu, s grimasou.)
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale já to takhle nedovedu…
PAOLINO: Ale
ano… ano… jenom se podívej… Co mám
dělat, aby ses začala smát? Budu dělat opičku, chceš? (Dělá ji.) Hele!… no
no… tak co?… Usměj se! Teď
se podrbu… cheche…
(PANÍ PERELLOVÁ se směje a křečovitý smích se jí mísí se
slzami.)
Směj se… tak… tak
se mi líbíš… jen se směj! A teď dávej pozor! Natáhnu se na podlahu, a
co, co to
je? Kocour! (Předvádí to
a PANÍ PERELLOVÁ se
směje stále křečovitěji.) To je ono! Směj se… směj… směj!
A teď budu
skákat jako kozel!
(Skáče a křečovitý smích PANÍ
PERELLOVÉ se stupňuje až
k záchvatu.)
Ať žije zvíře! Ať žije
zvíře!
PANÍ PERELLOVÁ: (zatímco
PAOLINO poskakuje jako kozel, svíjí se smíchy) Dost…
proboha… já to
nevydržím… já nemůžu. (A
ze smíchu se dá náhle do
zoufalého pláče.)
PAOLINO: (hned přestane
poskakovat, přiběhne k ní, zuřivě) Cože! Už zase začínáš?
Vždyť ses
smála. Tak ti to šlo! To je zoufalství, já vím. No no, tak už dost! Už
toho,
ksakru, nech! Já se z tebe zblázním! (V záchvatu
zběsilosti s ní vztekle lomcuje a násilím se ji pokouší postavit na
nohy, jako
loutku, která se mu v rukou rozpadá na kousky.) Já se z
tebe zblázním!
No tak! Stůj! Ticho! Budeš stát nebo ne! Takhle! Musím tě namalovat!
PANÍ PERELLOVÁ: (je
tím lomcováním docela bez sebe, poděšená a popletená)
Namalovat?
PAOLINO: Ano! (Posadí
si ji na židli ke stolku, aby seděla zády k obecenstvu.)
Pořádně si
utři oči! Tváře! Jsi bledá jako stěna! Myslíš, že to zvíře má nějaký
smysl pro
kouzlo takové jemné krásy, že dovede vychutnat melancholickou něhu? Já
tě
namaluju! Zvedni obličej… tak! (Zvedne
jí obličej.)
PANÍ PERELLOVÁ: (jako
automat, drží obličej vzhůru, zatímco PAOLINO vybírá líčidla) Ježíši
Kriste, dělej si se mnou, co chceš…
PAOLINO: (ji začne s příšerným
přeháněním líčit tváře a rty, černit oči) Tak počkej!
Nejdřív tváře… ták!…
Takhle!… Když nic jiného nechápe, musíš být jako jedna z těch!… Tak!… A
teď rty!…
Kde mám červenou… Tady, to je ona… Rozevři trochu rty… Tak, počkej… to
je ono…
Ksakru, neplač! Všechno mi pokazíš! Tak… Tak… A teď ještě oči! Musím ti
načernit
oči… Všechno tu mám… všechno. Tak… to je ono… to je ono… A teď zesílit
obočí
tužkou… To bychom měli… A teď se mi ukaž!
(PANÍ PERELLOVÁ se skoro
vytřeštěně vztyčí a ukáže
obličej, má ho příšerně zmalovaný, jako děvka z ulice.)
(PAOLINO jako
opilý vzrušením, s groteskně triumfálním pohledem.) A teď
ať mi pan
kapitán řekne, jestli ta jeho potvora z Neapole vypadá líp!
PANÍ PERELLOVÁ: (chvíli
tak stojí, jako papírová panna z pouti, pak se zvedne a jde se podívat
do
zrcadla nad divanem, zděsí se) Ježíši Kriste! Teď vypadám
strašně!
PAOLINO: Musíš
tak vypadat. Aby to na něj platilo! (A
začne balit svoje líčidla.)
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale to už nejsem já!… Ani mě
nepozná!
PAOLINO: Ať
nepozná, tím líp! Musí tě vidět takhle!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale to je hrozná maska!
PAOLINO: Taková,
jakou on potřebuje!
PANÍ PERELLOVÁ: (srdcelomně)
A Nono?… Co Nono? Paolino, mám dítě, jsem nešťastná matka!
PAOLINO: (zjihne až k
slzám, objímá ji) To víš, můj andílku nešťastný, to víš,
že máš pravdu!
Ale co si chceš počít? On chce tohle. Jako o matku o tebe nestojí! Tu
masku
nosíš kvůli němu, když má zvířecí povahu! A teprve pod ní jsi opravdu
ty s celou
svou bolestí. Taková, jak se vidíš ty, jak tě vidím já, miláčku! To
všechno je
pro naši velikou lásku.
Šestý
výstup
Předešlí, NONO, kapitán
PERELLA, pak GRAZIA
Z předsíně je slyšet, jak
NONO křičí a běží do
pokoje.
NONŮV HLAS:
Táta! Táta je tady!
PAOLINO: (se hned
vytrhne z objetí a ustoupí od PANÍ PERELLOVÉ) Už je tu!
Proboha tě
prosím!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ježíši Kriste… Ježíši Kriste…
PAOLINO: Usmívat
se! Usmívat se, miláčku! Usmívat!
NONO: (ještě za
dveřmi, znova křičí) Přijel tá… (Ale kapitán
ho mírným kopancem strčí do místnosti a zarazí ho uprostřed slova.
Vyvalí se
kapitán PERELLA, vyhlíží jako ohromný, chrochtající a štětinatý kanec.)
PERELLA: (dodává ke
kopanci, který NONOVI uštědřil do zadku) Ticho,
nepotřebuju žádné
pozaunéry!
PANÍ PERELLOVÁ: (vykřikne
a obejme NONA do náruče) Ach! Ty můj malý!
PAOLINO: Stalo
se ti něco, Nonoušku?
PERELLA: Nic se
mu nestalo! Víte, pane profesore,
jak mi dal na pamětnou můj táta za to, že jsem se nenaučil plavat?
Bylo mi
tehdy něco přes šest let. Chytil mě za pačesy a hodil mě do moře, v
šatech,
rovnou z mola, jen zařval: „Plav, nebo pojdi!“
PAOLINO: A vy
jste nepošel?
PERELLA: Naučil
jsem se plavat! To jen abych vám
objasnil, že se spolu neshodneme o metodě, pane profesore. Vy na to
jdete jako
cukrář!
PAOLINO: Já?
Jako cukrář? Ale kdepak, proč myslíte?
Já taky, to mi věřte, když je třeba…
PERELLA: Když je
třeba! To chce prostě řemen!
Povídám vám, že na to jdete jako cukrář a kazíte mi ho, vy mi toho
kluka
kazíte.
PAOLINO: (rychle,
horlivě) Ale kdepak! Promiňte… vůbec ne, to mi neříkejte,
pane kapitáne.
Jestli to chcete vědět, dělá mi starost něco docela jiného;
a vy jste na to měl přijít už dávno!
PERELLA: Matka?
PAOLINO: Ne,
matka ne! Chlapec se musí kazit,
promiňte, to je přirozený důsledek: jako každý jedináček!
PERELLA: Ale co
vás to napadá! Jedináček! To si
myslíte vy!
PAOLINO: Jak to,
promiňte, cožpak není jedináček?
PERELLA: (rázně, už
se rozohňuje) Potřebuje správnou výchovu!
PAOLINO: To
jistě… Ale při dvou dětech…
PERELLA: (začíná
zuřit, oči se mu podlévají krví) Tohle už nechci slyšet!
Ani z legrace,
rozumíte! Ani z legrace! Mám jednoho až po krk!
PAOLINO: (honem
ustupuje) Jen se nerozčilujte… nemusíte se hněvat, proboha
ne! To já… jen
abych vám vysvětlil…
PERELLA: Ještě
jednoho! To by bylo nadělení…
(Během tohoto rozhovoru PERELLY s
panem PAOLINEM se v pozadí
odehrává němá scéna mezi NONEM a jeho matkou. NONO přestává plakat, a
když
spatří matku, najednou vyvalí oči, otevře ústa, protože ji takhle
zmalovanou v životě
neviděl. Matka prosebně sepne ruce, aby se leknutím a úžasem nedal do
křiku…
Pak ji přepadnou obvyklé potíže, otevře ústa jako ryba a už zvedá
kapesník k ústům.
Vyděšený NONO šermuje rukama ve vzduchu.)
(PERELLA volá, jako by chtěl
změnit téma.) Nono,
ke mně! (Ohlédne se a
zahlédne ho, jak právě
šermuje rukama.) Och! Co to vyvádíš? (Podívá
se směrem k ženě. Všimne si, jak je namalovaná a dekoltovaná.) No
ne!
Ty? (Dá se do hlučného a
dlouhého smíchu, až ho
to unavuje.)
(Pan PAOLINO za jeho zády svírá
pěsti tak křečovitě, že
si je nehty rozedírá do krve. Otevře je, protože má tisíc chutí skočit
po něm a
zaškrtit ho. PANÍ PERELLOVÁ, zahanbená, pokořená a vyděšená, hledí k
zemi.)
Co ses… co ses tak
zřídila? Ach! ach! ach!
ach! ach! Jako opice… ach! ach! ach! ach! Hotová opice v plné parádě,
jen tě
posadit na flašinet… čestné slovo! (Postaví
se k ní,
chytí ji za ruku, prohlíží si ji a nepřestává se smát.)
Uch… no tohle!… (Spatří
její hluboký výstřih.) Uch… to jsou
přednosti!… Co se stalo? (Obrátí
se k panu PAOLINOVI.)
Profesore!… Ach! ach! ach! ach! A vás tahle vyhlídka neporazila?
PAOLINO: (jen stěží
potlačuje hněv, křečovitě se usmívá) Ne… nene… Promiňte,
proč? Vidím, že…
že si milostpaní… vzala sváteční šaty…
PERELLA:
Sváteční? Tomuhle vy říkáte sváteční? Jak
do maškarního bálu! A tohle… (Ukazuje
na její
výstřih.) To je jak výkladní skříň! Ach! ach! ach! ach!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale Francesco!… Ježíši Kriste… nezlob
se…
PERELLA: Snad
sis tuhle maškaru nevymyslela kvůli
mně? Ne, nenenene! Ach, pěkně děkuju! Nenenenene! (Ukazuje na její výstřih.)
Můžeš ten krám klidně
zavřít! Já nekoupím! (Otočí
se k PAOLINOVI.)
Ty časy jsou dávno pryč, pane profesore! Se mnou to už nic neudělá! (k manželce) Děkuju,
miláčku, děkuju! Běž si ten
obličej umýt, běž… Už bych rád seděl u stolu, tak honem!
PANÍ PERELLOVÁ:
Všechno je už hotovo, Francesco.
PERELLA: Hotovo?
To je slovo! Tak si můžeme
sednout? A co vy, profesore, zůstanete s námi?
PAOLINO: Ale…
ovšem, snad…
PANÍ PERELLOVÁ:
Ano, ano, Francesco… já pana
profesora pozvala…
PERELLA: To mě
těší! Pojďte, profesore, pojďte, jen
si sedněte. A nedívejte se na mě skrz prsty, protože já, když se dám
do jídla,
tak jím! Je to vidět, co? Je to vidět… (Ukazuje
břicho, potom se otočí na svou ženu, která se chce posadit proti němu.)
Nene, miláčku, buď tak hodná, podívej se… Když se nechceš jít umýt,
takhle zmalovaná
si nesedej zrovna proti mně! Nebo se zase dám do smíchu a – nedej
pánbůh –
ještě mi zaskočí. Co tě to vůbec napadlo?
PANÍ PERELLOVÁ:
Och, Ježíši Kriste, nic, Francesco…
PERELLA: A cože
jsi takhle? (Udělá
výmluvné gesto rukou, které znamená: „To tě
něco popadlo?“ a směje se.) Ach! ach! ach! ach! Jděte,
profesore, vy
chcete vážně tvrdit…
PAOLINO: (ho přeruší)
Ale ovšem! Myslím, že byste měl spíše ocenit, jak to milostivé paní
sluší!
PERELLA: No,
ohromně… Neříkám, že ne! Ale musela by
být jiný typ, to je to! Kdyby byla… však si rozumíme! Jako manželka,
ne… dejte
pokoj! Jako manželka, takhle, no ne, jenom to řekněte: jako strašák! (Znovu se začne chechtat.)
To nic! Směju se –
no! Buďte tak hodný, profesore: pusťte ji semhle, na vaše místo. A vy
si
sedněte proti mně.
PAOLINO: (se zvedne a
posadí na její místo) Och, pokud jde o mne… jak si přejete…
PERELLA:
Nezlobte se, to víte, děkuji… (manželce)
Tak co, už to bude? (Obrátí
se k NONOVI, který se mračí, celý schoulený na
divanu.) No tak, Nono, ke stolu!
NONO: Ne, já
nikam nepůjdu!
PERELLA: (praští
pěstí do stolu) Ke stolu, povídám! Alou! A bez řečí!
PAOLINO: No tak,
Nono, pojď už!
PERELLA: (znovu
praští pěstí do stolu) Ne! Profesore, to si vyprošuji.
PAOLINO:
Promiňte, promiňte…
PERELLA: Už jsem vám řekl, že mi ho
kazíte! Bude
poslouchat a žádné dohadování! Řekl jsem ke stolu a konec! (Zvedne se a jde si ho k divanu
podat.)
PANÍ PERELLOVÁ: (mezitím
tiše PAOLINOVI, skoro plačky) Ježíši Kriste… Ježíši
Kriste…
PAOLINO: (tiše PANÍ
PERELLOVÉ) Odvahu!… Klid!… A usmívat se… usmívat… Takhle…
jako já!
PERELLA: (násilím
posadí NONA na židli ke stolu) Tady! Tak! Budeš sedět a
nic nedostaneš.
Za trest! Seď rovně! Rovně, povídám! Rovně, nebo ti pomůžu. (Hrozí mu pěstí a poděšený NONO se
narovná.) Tak!
A ani se nehni! (Otočí se
k manželce.) Tak
budeme už jíst nebo ne?
PANÍ PERELLOVÁ: (vidí
vcházet GRAZII s kouřící polévkovou mísou) Už, už,
Francesco…
GRAZIE podává
jídlo od příborníku ke stolu, během jídla několikrát odejde a znovu
se vrátí.
PERELLA: Však to
trvalo! (PAOLINOVI, který
dal PANÍ PERELLOVÉ dobrou
radu a teď tu sedí s odevzdaným úsměvem na rtech.)
Poslyšte, pane
profesore, upozorňuji vás jako přítele! Udělal byste mi velikou
radost,
kdybyste se neusmíval, když klukovi nebo ženě něco vytknu.
PAOLINO: (spadne z oblaku)
Já? Já že se usmívám?
PERELLA: Vy, vy.
To bych prosil! I teď se tváříte,
jako by vám bylo něco k smíchu!
PAOLINO: Vážně?
Že bych se smál?
PERELLA: Smál!
Snad to vidím!
PAOLINO: Ježíši
Kriste… O tom ani nevím! Přísahám
vám, kapitáne, že se spíš bojím, abych se netvářil… Protože já, já se
ani
trochu neusmívám.
PERELLA: Jak to,
že ne? Vy se usmíváte!
PAOLINO:
Opravdu? Pořád? To snad ani nejsem já?
Někdo jiný! Mohu vás ujistit, já ne! Všechno jiné, ale v téhle chvíli
mě ani
nenapadlo, abych se smál, vůbec ne! A jestli, tak to mohou být… co vám
budu
povídat? Snad nervy… jedině nervy… samy od sebe.
PERELLA: Vy máte
nervy náchylné k smíchu?
PAOLINO: No!
Patrně… Náchylné…
PERELLA: Já zas
ne!
PAOLINO: Já taky
moc ne, normálně… Vidíte, dneska
je to vzalo… nervy! (Pustí
se do jídla – Pauza.)
NONO: (kterému GRAZIA
před chvílí postavila na stůl talíř s polévkou) Smím jíst,
tati?
PERELLA: Řekl
jsem ne! (manželce)
Kdo mu nalil?
PANÍ PERELLOVÁ:
Grazia, Francesco…
PERELLA: Kdo jí
to dovolil?
PAOLINO: No…
třeba… to nevěděla…
PERELLA: Tak jí
to ona (Ukazuje na ženu.)
měla říct! (NONOVI)
Nechme toho! Pro tentokrát se najez!
NONO se vrtí na židli, ale
polévky se ani netkne.
PANÍ PERELLOVÁ:
Papej, papej, Nono…
NONO, jako obvykle, zavrtí
prstem.
PERELLA: (si toho
všimne) Co zase máš?
NONO: Já nechtěl
polévku, tati…
PERELLA: Tak co
chceš? Nejdřív polévku!
NONO: (nesměle, uličnicky)
É… támhle něco je!
PANÍ PERELLOVÁ: (naříkavým,
vyčítavým tónem) Ale co zase, Nono…
PAOLINO: (jako na
trní) Zatrápený chlapče…
NONO: (ukáže na dort
uprostřed stolu a hned zase ruku schová) Co to je?
PERELLA: Co je
tam? (Dívá
se.) Á, dort?
PAOLINO: Ano…
já… já jsem si dovolil, pane
kapitáne…
PERELLA: Aha, to
jste přinesl vy?
PAOLINO: Ano…
já… promiňte… dovolil jsem si…
PERELLA:
Promiňte? Jak to? Vy jste ohromný! Já mám
prominout, že jste mi daroval dort? Naopak, jestli se nepletu, musím
vám poděkovat,
pane profesore!
PAOLINO: Ne, co
vás napadá? Proboha… naopak, já
bych měl poděkovat vám, pane kapitáne…
PERELLA: Že jsme
vás pozvali na večeři? No tak si
tedy budeme děkovat navzájem.
PAOLINO: (bezděčně mu
vyletí výkřik) Ech! Jen aby!
PERELLA: Jen
aby? Jak to myslíte?
PAOLINO: (se to snaží
napravit) No ano… myslel jsem… totiž… jen aby… jen aby vám
chutnal!
NONO: Mně bude,
víš, mně hrozně! (Vyskočí
a klekne si k židli.) Jú, podívej se!
Koukej! Semhle na tu čokoládu!
PERELLA: Sednout
na zadek, sakra!
NONO poslechne.
PAOLINO: (zalitý
potem) Nezačínej zlobit, rozumíš, Nono! Té čokoládové
poloviny si ani
nevšímej, jinak bych musel litovat, že jsem ho vůbec přinesl! Té
čokoládové se
nesmíš ani dotknout!
NONO: A proč?
PAOLINO: Prostě
nesmíš! Protože maminka mi řekla, že…
že… míváš potíže, – nemám pravdu, milostivá?… zlobí tě žaludek… a
čokoláda by
ti mohla právě dneska…
NONO: Ale ne!
Já? Máma! Mámu bolí břicho, a ne mě!
PAOLINO: (rychle)
Nono!
PANÍ PERELLOVÁ: (jiným
tónem) Nono!
PERELLA: (jiným
tónem) Nono! Už toho nech!
PAOLINO:
Schválně jsem ho dal udělat takhle,
chlapče, půl tak a půl tak…
NONO: Ale mně
chutná ta čokoládová!
PERELLA: Tak si
vezmeš čokoládovou a buď zticha! Já
to stejně nerad.
PAOLINO: (vyděšeně
vyskočí) Jak to? Vy nerad čokoládu?
PERELLA: Ne…
totiž, ani moc ne! Radši si vezmu tu
druhou…
PAOLINO: (má pocit,
že se mu svírá duše i dech) Ježíši Kriste…
PERELLA: Copak?
PAOLINO: Nic…
nic… vidím, že… že… to je chyba… a…
PERELLA: Ale z
toho si nic nedělejte! Já jím
všechno, já jím cokoliv. Jenom se mi zdá, že tady se o jídle pořád jen
mluví!
Kde je Grazia? Co dělá? (Zatřese
stolem.)
Co zase dělá?
GRAZIA vejde s dalším
chodem.
PANÍ PERELLOVÁ:
Už je tady, Francesco.
PERELLA: (GRAZII)
To má jít jako na drátkách! Tisíckrát jsem ti řekl, že u stolu nerad
čekám! Dej
to sem! (Vytrhne jí z
rukou mísu tak zprudka, že
ji na sebe převrhne; vyskočí, hodí mísou na stůl a rozbije několik
talířů a sklenic.)
Sakra! Jak mi to podáváš!
GRAZIA: Vždyť
jste mi to vytrh!
PERELLA: A ty to
na mě vyklopíš, kozo pitomá? – Sežerte
si to sami. Dejte mi s tím jídlem pokoj! (Zamíří
ke svému pokoji.)
PAOLINO: (běží za
ním) Ne,… proboha, pane kapitáne…
PANÍ PERELLOVÁ: (také
běží za ním) Ježíši Kriste, Francesco, vždyť tu máme hosta.
PERELLA: (PAOLINOVI)
Mě může vzít čert, pane profesore, v tomhle domě bych vylít z kůže.
Vidíte to?
PAOLINO: Prosím
vás, musíte mít trochu trpělivosti.
PERELLA:
Jakoupak trpělivost! To mi dělají
naschvál!
PANÍ PERELLOVÁ:
My děláme všechno, jen abys byl
spokojený…
PERELLA: (si znova
všimne jejího zmalovaného obličeje) Podívejte se na ni…
jen se
podívejte…
PAOLINO: Pojďte…
buďte tak hodný… pojďte… udělejte
mi to kvůli, pane kapitáne… Jsem přítel rodiny, to je pravda, ale… ale
přece
jen jsem tu na návštěvě.
PERELLA: (se
podvoluje) Jen kvůli vám, rozumíte! Ustoupím jen kvůli
vám! Ale kdo ví,
jak to skončí, já za sebe neručím.
PAOLINO: To
neříkejte! Doufejme…, že už si nebudete
mít proč stěžovat!
PERELLA: Jak mám ještě doufat? Léta
se mi tady ve
vlastním domě nepodařilo vydržet u stolu! (Obrátí
se k manželce.)
A ty toho nech,
rozumíš, já taky vím, že máme hosta! Musíte mi prominout, pane
profesore, když
dostanu vztek, zatmí se mi před očima, ať je tu kdo chce! Mohl bych
něco
provést, tak se radši ztratím!
(NONO, který zůstal u stolu, se
během této scény
pomalinku připlížil, klekl si na židli a jako kocour tlapkou olizuje
dort,
právě na čokoládové straně.)
(PERELLA si
toho všimne.) Tak prosím! Vidíte? A tomuhle říkáte
výchova! (Chytí NONA za
ucho a vleče ho k pravým dveřím.)
A do postele! Okamžitě do postele, a bez jídla! Syp! (Dovleče ho až ke dveřím a nohou
ho vrazí dovnitř.) Už
ať tě nevidím! (Vrací se
ke stolu.) Já se
neudržím! Vidíte, a takhle to dopadá vždycky!
PANÍ PERELLOVÁ:
Zatrápený chlapec! (PAOLINOVI)
Snad to nejedl…
PAOLINO: Ale
kdež, to nic… Vidíte? Sotva se toho
dotknul…
PERELLA: Prosím
vás, profesore, nic mi neukazujte!
Mám tisíc chutí ten dort popadnout a vyhodit to oknem. (A už se sápe na dort.)
PAOLINO: (ho chrání)
Ne! Proboha! Chcete mě urazit, pane kapitáne!
PERELLA: Tak
víte co? Honem to sníme!
PAOLINO: To je
ono! Honem! Skvělá myšlenka! A dovolíte,
já se toho ujmu…, budu krájet, ano? Tak… už to bude! (Krájí dort.)
Nejdříve milostpaní; tady,
tenhle kousek bude pro milostivou paní, tak!
PANÍ PERELLOVÁ:
To je moc.
PAOLINO: Ale
kdepak! (Otočí
se ke kapitánovi.) A teď, když dovolíte… říkám výslovně,
když dovolíte,
protože kdybyste nedovolil, tak je to vyřízeno! Jako profesor, jenom za
učení…
PERELLA: Chcete,
aby Nono…
PAOLINO: Dnes
ne! Á dnes ne! Vy jste ho potrestal a
naprosto správně! Myslím, že bychom jeho díl mohli schovat na zítřek.
Ale jen
když dovolíte! Tuhle bílou polovinu! Slíbil jsem mu ji za odměnu… jako
jeho
profesor…
PERELLA: (zaťuká
kloubem prstu na stůl a je hrozně spokojen vtipem, který se chystá
pronést) Vidíte?
Vidíte? Neříkal jsem vám, že máte zvláštní metodu? Že jste jako cukrář?
Éch,
doslova jako cukrář! (A
začne se smát, nejprve
sám.)
PAOLINO: (se pokouší
o smích a PANÍ PERELLOVÁ mu dělá ozvěnu) Ach,… to se vám
povedlo… A teď
tuhle polovinu, tak, uděláme s ní tohle…
PERELLA: Ale co
vás to napadá! Celou? Ale ne!
PAOLINO: Prosím
vás! A víte proč? Mně ten krém… ani
mi… prostě mně to… jak se tomu říká?… nu ano… prostě… já bych pak…
pálila by mě
žáha. Čím míň toho sním, tím líp… A vy jste skoro nejedl!
PERELLA: (hltá veliká
sousta) Dobrý… dobrý… Á, dobrý… dobrý… dobrý… To jste
vymyslel dobře,
profesore!
PAOLINO: Nemáte
ani zdání, jakou mi teď děláte
radost!
PANÍ PERELLOVÁ:
Já mám taky takovou radost, když
vidím, jak mu chutná…
PAOLINO:
Nechcete ještě tenhle kousek? Podívejte
se, ještě jsem se ho ani nedotknul!
PERELLA: Ne… ne…
PAOLINO: Na mě
nekoukejte… Mně to stejně nedělá
dobře, mohu vás ujistit!
PERELLA: Když,
tak bych si vzal radši kousíček z Nonovy
porce. Je zbytečně velká!
PAOLINO: Ne,
podívejte se, uděláte mi velikou
radost, když si vezmete moji porci…
PERELLA: Když
vám to nedělá dobře… tak to sem
dejte! (Vezme si a zhltne
jeho porci.) Mně
to nic neudělá, kdepak! Mohl bych toho sníst dvakrát tolik, třikrát
tolik, se
mnou by to ani nehnulo! (manželce)
Čím to
teď spláchneme?
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale… já nevím…
PERELLA: Jak to,
nevíš? To nemáme ani trochu
marsaly?
PANÍ PERELLOVÁ:
Nemáme, Francesco…
PERELLA: (se úmyslně
rozlítí, aby mohl jako obvykle opustit manželku a zavřít se ve svém
pokoji; otočí
se k PAOLINOVI) Vidíte? Pozve hosta a nemá v domě ani
trochu marsaly!
PAOLINO: Och, to
nic, pokud jde o mne…
PERELLA: Ale
tady jde o zásadu! Jde o to, že v tomhle
domě se na nic nemyslí, pořádek neexistuje, nic neklape! Milostpaní má
v hlavě
jen parádu!
PANÍ PERELLOVÁ: (dotčená)
Já?
PERELLA: A ne
snad? Chceš to popřít?
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale to bylo poprvé, Francesco…
PERELLA: (chytne
ubrus a strhne ho se vším, co na něm stojí, a vyskočí) Á,
sakra!
PAOLINO: (vyděšený)
Kapitáne… kapitáne!
PERELLA: Sakra,
ona mi ještě odmlouvá!
PANÍ PERELLOVÁ:
Cožpak jsem něco řekla?
PERELLA: Poprvé?
Ale taky naposledy, rozumíš!
Protože tohle na mě neplatí! Mě nenachytáš! Nenachytáš a nenachytáš! To
radši
skočím z okna! Táhni k čertu! (Domluví
a utíká
ke dveřím svého pokoje, vrazí dovnitř a je slyšet klapnout zástrčku,
tento
zvuk by měl být groteskně nadsazený.)
Sedmý
výstup
PAOLINO, PANÍ PERELLOVÁ a
GRAZIA
Oba jsou jako v mrákotách,
chvíli se rozhlíží.
Zatím se zešeřilo. Z předsíně vejde GRAZIA, vidí to dopuštění na zemi,
spráskne
ruce a kývá hlavou.
GRAZIA: Jako
vždycky, že jo?
PANÍ PERELLOVÁ: (stěží
odpoví kývnutím hlavy, pak řekne) Ne, Grazie, běž. Uklidíš
to zítra… (Ukáže na dveře
do manželova pokoje.) Žádný
hluk…
GRAZIA:
Rozsvítit?
PANÍ PERELLOVÁ:
Ne,… to nech být…
GRAZIA: (na odchodu)
Takhle to je pokaždý! (Odejde.)
Osmý
výstup
Předešlí bez GRAZIE
Otevřenou verandou sem
proniká stále jasnější
proud měsíčního světla, které zalije především pět váz na stojanu mezi
dvěma
levými vchody.
PANÍ PERELLOVÁ:
Slyšel jsi to? Říká, že radši skočí
z okna!
PAOLINO: Počkej!
Teď musíme počkat!
PANÍ PERELLOVÁ:
Pořád ještě doufáš? Já už ničemu
nevěřím, ne, Paolino…
PAOLINO: Oba mi
tvrdili… že je to zaručené, na sto
procent!
PANÍ PERELLOVÁ:
Snad. Ale já mluvím o něm! Oni ho
neznají! Ani ty ho neznáš, Paolino! On opravdu radši skočí z okna…
PAOLINO: Poslyš…
Jestli do toho půjdeš s touhle
náladou…
PANÍ PERELLOVÁ:
Já? Tady jsem, Paolino. Čekám… a budu
čekat celou noc.
PAOLINO: Musíš
mi věřit!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale to je vážně marné.
PAOLINO: Ale
musíš si aspoň trochu věřit, to je
nutné! Třeba to pomůže, dej na mě, to ho přitáhne! Nu ano! Já věřím na
sílu
ducha! A ty ji musíš mít, musíš ji mít! Vzpomeň si, co nás jinak čeká!
Propast!
Já nevím, co udělám. Nevím, co zítra provedu! Ty můj anděli, proboha!
PANÍ PERELLOVÁ:
Ale ano… podívej se… vidíš? Tady si
sednu, semhle… (Posadí
se na starou židli, která
stojí proti dveřím do manželova pokoje, takže kdyby otevřel, spatřil
by ji
před sebou v postoji „Aj, já dívka Páně“, zalitou měsíčním svitem.)
PAOLINO: Ano…
tak… Och, ty moje světice! Prosím tě,
snažně tě prosím, hned ráno mi musíš dát nějaké znamení. Dnes v noci
vůbec
neusnu. Přijdu zítra ráno, budu stát pod vaším domem. Jestli ano, dej
mi nějaké
znamení; podívej se,
tenhle květináč, postav ho támhle
na okno verandy, abych ho ráno viděl z ulice. Budeš si to pamatovat? (Zůstane chvíli stát v postoji
anděla zvěstovatele, v ruce
drží květináč s obrovitou lilií.)
Je slyšet, jak skřípe
reflektor, který dělá
měsíční světlo.
PANÍ PERELLOVÁ:
Jsem tady. Zítra, Paolino!
PAOLINO: Staniž
se!
Opona.
TŘETÍ
DĚJSTVÍ
Týž pokoj jako ve druhém
dějství. Jitro příštího
dne. Na okně verandy se neobjevila ani jedna váza. Na podlaze se ještě
válí
ubrus a nádobí, jak je kapitán PERELLA strhl ze stolu.
První
výstup
GRAZIA, později NÁMOŘNÍK
Když se zvedne opona,
GRAZIA, celá načepýřená, s náčiním
na úklid sbírá na zemi střepy z nádobí, a co zůstalo celé, talíře a
skleničky,
staví kus po kuse na stůl. Když se pomalu narovná, protáhne se, svraští
obličej, aby dala najevo, že ji brní po celém těle, hlavně v kříži.
Sevřenou
pěstí zahrozí ke dveřím kapitánova pokoje a bručí nesrozumitelné
nadávky.
GRAZIA: Jen se
podívejte… to je ale spoušť! Talíře…
sklenice… Jak na smetišti! Tomuhle se říká ubrus! I chlívek by pro něho
byl moc
nóbl! Leda do prasečince… Á, tak přece… jedna láhev to přečkala… (Narovnává se.) Au,
au, au! Ty záda!… Polámaná…
au, au, au… jako by mě zmlátil…
(Ozve se zvonek u dveří.)
Kdopak?… (Jde
otevřít.) Auauau… (Znovu
se rozpřáhne ke
kapitánovým dveřím, zabručí a odejde do předsíně. Za chvíli se vrátí
na jeviště
s NÁMOŘNÍKEM.) Ale vždyť vám povídám, že milostpaní mi
pro vás nic
nenechala!
NÁMOŘNÍK: A to
velitel dneska neodjede?
GRAZIA: Vím já,
jestli odjede nebo ne?
NÁMOŘNÍK: Ale
dneska přece musí odjet! A věci,
milostpaní je určitě připravila už včera večer.
GRAZIA: Jó,
včera! Zrovna včera na to měla hlavu!
NÁMOŘNÍK: Byl
cambus?
GRAZIA: Řádil
jako všichni čerti!
NÁMOŘNÍK: Uch, a
všecko zase rozmlátil?
GRAZIA: Jenom
to? Prostě hotové peklo! Tady se vám
děly věci, to tu ještě nebylo!
NÁMOŘNÍK: Vážně?
A co? Co vyváděl?
GRAZIA: Co? Ten
vám…
NÁMOŘNÍK: No,
co…?
GRAZIA: (ho probodne
očima) Já nic nevím!
NÁMOŘNÍK:
Milostpaní tejral, to se ví, kluka
seřval! A vás měl taky v parádě!
GRAZIA: (se na něho
podívá, už má něco na jazyku, ale uhne) A dejte mi pokoj,
mám plné ruce…
NÁMOŘNÍK: Tak
vás taky? Jednoho medem a druhého
jedem. Tady rozdává a tam to zase schytá!
GRAZIA: Co
rozdává? Co schytá?
NÁMOŘNÍK:
Schytá! (Naznačuje
rány.) A jak! U tý druhý – v Neapoli. – Tady je jako vlk,
ale u tý druhý
zkrotne jako beránek!
GRAZIA: On a
beránek! (Tiše, obrací
oči v sloup.) Čuňák, nic jiného
není!
NÁMOŘNÍK: No
dobře, ale tamta ví, jak ho držet u huby!
Já do toho vidím, co se plavím v jeho službách. Nepřišel jsem k tý
paničce do
bytu jednou! Když jsme kotvili v Neapoli, dennodenně. Já vám tam zažil
scény!
Jenže ona hrála jemu! Kdybyste tu ženskou viděla! Dva metráky! A
ošklivá jako
noc! Ty oči – – – Kdo ví, co na ní má! A potom úplná zřícenina! Rok co
rok nový
dítě! Už jich nadělal pět nebo šest… za tu dobu!
GRAZIA: A co?
Mladá?
NÁMOŘNÍK: Mladá,
mladá… Nejspíš mladá, sotva
třicet…
GRAZIA: Á! A to
pořád nemá dost?
NÁMOŘNÍK: Kdo?
Ona?
GRAZIA: Ale ne,
on!
NÁMOŘNÍK: Když
tady má ještě manželku, jo?
GRAZIA: Copak
manželku! Manželka je pro něho
vzduch.
NÁMOŘNÍK: Tak
on? Á jé! Tak vy byste mohla povídat
svoje?
GRAZIA: Dejte mi
pokoj, musím se tu ohánět! Pořád!
NÁMOŘNÍK: (se směje)
Ach! ach! ach! To by byla psina…
GRAZIA: Tak co,
vypadnete?
NÁMOŘNÍK: Už
jdu, jdu. Vrátím se pozděj… Ale
vyřiďte milostpaní, že jsem tu byl pro věci… aby zabalila… Tak na
shledanou,
jo?
GRAZIA: Na
shledanou.
NÁMOŘNÍK odejde předsíní.
GRAZIA začne zase sbírat
ze zmuchlaného ubrusu celé talíře a sklenice, když nějakou najde, a
zvedne se,
aby ji položila na stůl, znovu si protahuje záda. Zanedlouho se ozve –
i tentokrát
v groteskní nadsázce – cvaknutí zástrčky na kapitánových dveřích.
Druhý
výstup
Předešlá a kapitán PERELLA
GRAZIA: Tady ho
máme, už leze z klece, bestie!
Kapitán vyjde, celý
rozespalý, slepené oči a náladu
jako zvíře.
PERELLA: (si všimne GRAZIE
na zemi) A… ty jsi tady? S kým jsi tu mluvila?
GRAZIA: S
námořníkem…
PERELLA: Šel?
GRAZIA: Šel.
PERELLA: A co tu
chtěl, takhle ráno?
GRAZIA: Chtěl
odnést věci na palubu.
Pauza.
PERELLA: A ty
neumíš říct pánovi dobrý den?
GRAZIA: Zrovna!
Ještě to! Koukejte, tohle je můj
dobrý den! (Ukazuje
střepy na zemi.)
PERELLA: To
uklízíš teprve teď? Cos dělala večer?
GRAZIA: (vrhne na
něho dlouhý, zničující pohled, pak se pustí do práce a neodpoví mu)
PERELLA: Tak
odpověz! (Postaví se před
ni, hrozivě.)
GRAZIA: (se zvedne,
znova se na něho podívá a řekne) Vy se ptáte mě, co jsem
dělala? (krátká pauza)
Vy se vším mlátíte, vy všechno
trháte, vy (podtrhuje
dvojsmysl) chcete
od lidí věci, na který nejsou zjednaný…
PERELLA: Chci
kafe! A hned!
GRAZIA: Ještě
není.
PERELLA: (se na ni rozpřáhne)
Tohle je odpověď?
GRAZIA: (mu uhne)
Nepřibližujte se! Jen se mě dotkněte a já budu křičet, rozumíte?
PERELLA: Už ať
letíš pro kafe! Když vylezu z postele,
chci mít svoje kafe na stole. Kdy si to budeš pamatovat?
GRAZIA: Mohla
jsem mít tucha, že zrovna dneska
vstanete hned za rozbřesku… když jste…
PERELLA: Hrome!
Přestaneš odmlouvat? Jdi pro tu
kávu, ale už!
GRAZIA: Jdu…
Vždyť jdu… (Odchází
dveřmi nalevo.)
Třetí
výstup
Kapitán PERELLA sám, později pan
PAOLINO a GRAZIA
PERELLA: (pokyvuje
hlavou) To se tedy podívejme! (S tváří
ještě zamračenější a znechucenou, s temným a sveřepým pohledem se
chvíli
zamyslí, pak zafuní, zuřivě si ohmatává šaty a přitom se mu dere z
hrdla
zvláštní zvířecí chroptění. Zavrtí hlavou a chvíli obchází kolem
pokoje. Je mu
horko. Vedro. K zalknutí. Jde na verandu, postaví se k oknu v pozadí,
zadívá
se na moře a zhluboka se nadýchne; pak se podívá dolů na ulici a
zahlédne tam PAOLINA.
Tváří se překvapeně a nakloní se, aby s ním mohl mluvit.)
Ó – dobrý den,
pane profesore! Co tak po ránu? A v těchhle končinách? (Natahuje uši.) Cože?
– Ovšem, ovšem… – já taky…
Trochu vzduchu… Na větříček… bodejť. Příjemný. – Nestavíte se? Jen
pojďte, pojďte…
Dostanete šálek kávy… Tak výborně, pojďte! (Ještě
chvíli se zdrží na verandě, pak jde naproti panu PAOLINOVI, který
vzápětí
vchází.)
(PAOLINO samou úzkostí zbledl jako
mrtvola, má kruhy
pod očima, šíleně se mu lesknou, protože na verandě nespatřil žádné
znamení a snad
se rozhodl, že se dopustí zločinu.)
To je ale rychlost! Že
jste bral schody po
dvou?
PAOLINO: Ano.
Řekněte mi něco. Viděl jste, že se
vracím z přístavu?
PERELLA: Viděl
jsem vás, jak obracíte nos vzhůru a díváte
se k nám do oken.
PAOLINO: Ano.
Ale to už jsem se vracel. Došel jsem
až k přístavu. Když jsem šel prvně kolem vás, seběhli se dole lidi a
hrozně
křičeli. – Nevíte nic, nespadlo snad něco, náhodou, tady z vašeho okna?
Třeba
nějaký květináč?
PERELLA: (vyjevený)
Květináč? Dolů na ulici?
PAOLINO: No ano
– tady z okna!
PERELLA: Ale ne…
pokud vím…
PAOLINO: Tak ne?
PERELLA: O ničem
nevím… – A proč?
PAOLINO: Jen se
mi zdálo, že jsem pod vaším oknem,
mezi těmi lidmi, co dělali rámus, zahlédl nějakou hromádku… nevím…
patrně
střepy; napadlo mě, že
začali povykovat kvůli tomu.
PERELLA: Já nic
neslyšel.
PAOLINO: Nebyl
tam žádný květináč, když jste se
vyklonil?
PERELLA: Žádný…
jsou támhle… (Ukazuje
květinový stojan.) Všech pět.
PAOLINO: A bylo
jich vždycky pět?
PERELLA: Pět.
Nevidíte? Víc se jich tam nevejde.
PAOLINO: (skoro pro
sebe, žalostně zaskučí) Tak tedy… nic…
PERELLA: (si ho měří)
A co je? Vy jste ohromný! Tváříte se, jako by vás mrzelo, že nic
nespadlo.
PAOLINO: (se rychle
vzpamatuje) Ne, já? Kdepak! – Jenom… jen mě napadlo, že…
že by to mohla
být váza… to je všechno!
PERELLA: Protože
dole dělali rámus?
PAOLINO:
Nejspíš… Znáte to, když má člověk nějakou
představu? Už jsem ji bral jako fakt. Šel jsem kolem, slyším ty lidi
křičet. „Na
okně stál květináč“ – napadlo mě – „a spadl…“
PERELLA: Ale ne!
Kde by se tam vzal! To je
zvláštní, já jsem z ulice nic neslyšel.
PAOLINO: Tak už
o tom nemluvme! – Ale promiňte, vy…
(Zarazí se, jako by v jeho
obličeji zahlédl něco
zvláštního.)
PERELLA: (zmatený,
nerozumí mu) Já… copak?
PAOLINO: Ano,…
totiž… (Zarazí se, znova
a soustředěně se dívá na jeho
pomačkaný obličej.)
PERELLA: Copak?
Co se na mě tak díváte?
PAOLINO: Ne, to
nic… Protože… jak vidím… ano,
vypadáte…
PERELLA: Jak
vypadám?
PAOLINO: Ale ne…
Zdá se mi… že jste musel brzo ráno
vstávat, nic víc…
PERELLA: To ano,
ale vy taky, mám takový dojem. –
Mnohem dřív než já, když jste už venku, a to jste došel až do přístavu…
PAOLINO: Ano…
já… já… já jsem opravdu vstával hodně
brzo…
PERELLA: (se na něho
dívá a dá se do smíchu) Ach! ach! ach! ach! Ale s vámi se
dnes ráno něco
děje!
PAOLINO: Jsem
trochu nervózní…
PERELLA: A vyšel
jste si na čerstvý vzduch? – To
dělá dobře! Nejzdravější jsou ranní procházky!
PAOLINO:
Nejzdravější, samozřejmě! (Pro
sebe, jakmile se kapitán otočí.) Já ho
zabiju! Čestné slovo, já ho zabiju!
PERELLA: Na
nervy není nic lepšího… Ven, do přírody
na vzduch, vyvětrat si z hlavy všechny mouchy.
PAOLINO:
Namouduši… Ne… dneska jsem špatně spal, a…
PERELLA: Ale! Vy
taky? – Ani mi o tom nemluvte!
PAOLINO: (spokojeně,
zvědavý) Vy… vy jste taky špatně spal?
PERELLA: (vztekle)
Já jsem vůbec neusnul!
PAOLINO: (s rostoucí
dychtivostí) Ale… – a…
PERELLA: Copak?
PAOLINO: Ale
ano… je to vidět… zrovna koukám, že
jste nějaký zmožený… trochu… no ano… máte trochu ztrhané rysy.
PERELLA: (vztekle)
Vždyť vám to říkám, že jsem nezamhouřil oko! Pekelná noc! Snad to
horko… já
nevím!
PAOLINO: Horko,
samozřejmě hrozné horko, taková
dusná noc…
PERELLA: K
zbláznění!
PAOLINO: A musel
jste… musel jste ven z postele,
ne?
PERELLA: (se na něho
dívá) No, to taky…
PAOLINO: Á, já
vím! Když… když člověka začne postel
pálit… V takovém vedru… ve vašem pokoji (Ukazuje
na jeho pokoj.) vám muselo být jako v peci, to si dovedu
představit.
PERELLA: Jako v
peci, vážně!
PAOLINO: A šel
jste ven, ne? Já vím…
PERELLA: (si ho
chvíli prohlíží, pak neklidně) Nu ano… opravdu… na chvíli
jsem šel ven…
protože najednou mě přepadl pocit, že se zalknu… (Spatří
GRAZII, která vchází s tácem, na kterém je šálek kávy.) A
už tu máme kávu…
Výborně, Grazie… Ale jdi! Jen jednu? – A co pan profesor?
GRAZIA: (zamračeně a hodně
hrubě) A vím já, jestli mám přinést kafe nebo ne, když se
mi nic neřekne?
PERELLA: Takhle
mi odpovídat nebudeš, už jsem řek!
To se ti musí všechno nařídit? Podívejte se, jaké důvěrnosti si
dovoluje!
GRAZIA: (ho probodne
očima a zamumlá) Důvěrnosti… důvěrnosti… To jako já si
dovoluji
důvěrnosti, jo?
PERELLA: To je
ale drzá ženská! Dej si pozor, abych
tě nevyhodil a na hodinu, rozumíš?
GRAZIA: Mě? Vy –
mě? Radši si dejte pozor, nebo
začnu křičet, a kdybych začala křičet, co jste vyváděl…
PAOLINO: (skoro pro
sebe, mrákoty ho obestřou při hrozném pomyšlení, které mu blesklo
hlavou, když
se tak díval na kapitána a na služku) Ježíši Kriste…
Ježíši Kriste… to
snad není možné?
PERELLA: Slyšíte
ji, profesore?
PAOLINO: Slyším
a vidím… ano…
PERELLA: (GRAZII,
vztekle, aby to skončil) Už jdi a přines ještě jeden
šálek! (PAOLINOVI)
Prosím, tak si vezměte tuhle,
profesore,… (Nabízí mu
šálek.)
PAOLINO: Ne…
děkuji, ne!… (GRAZII)
Ne… nemusíte se obtěžovat…
PERELLA: Jaképak
obtěžování! – Jen si vezměte!
PAOLINO: Děkuji,
opravdu ne! Přešla mě chuť. – Mně…
mně by to nedělalo dobře…
PERELLA: Ale
prosím vás! (GRAZII)
Jdi a přines ji!
PAOLINO: Jsem
dnes podrážděný, pane kapitáne,
prosím vás! Rozčilený… nervózní!
GRAZIA: Tak co –
ano nebo ne?
PERELLA: Táhni k
čertu!
(GRAZIA vztekle odchází a PERELLA
za ní až ke dveřím
křičí.)
A nech si tyhle
ksichty, rozumíš? – Nebo ti
to zatrhnu! Pak tě to přejde!
PAOLINO: To máte
z toho, promiňte, jakmile… jakmile
si dovolíte ke služce příliš mnoho důvěrnosti…
PERELLA: Služku
člověk nemá držet moc dlouho, to je
to!
PAOLINO: Račte
odpustit, to je jedno! Když si ji
udržíte od těla… aby se neměla proč tvářit, jako když má co poroučet…
PERELLA: (překvapený,
že pan PAOLINO nasadil tak rozhořčený tón) Ale copak, pane
profesore?
PAOLINO: (se těžce ovládá)
Říkám, že… že… že se podivuji, ano… opravdu se… nevím, jak bych to
řekl… prostě
žasnu…
PERELLA: Co si
ta ženská dovoluje?
PAOLINO: Ano! A
že vy…
PERELLA: Co já?
PAOLINO: Že vy…
ano, že můžete, že ji snesete! Při…
připadá mi to neuvěřitelné, co si o tom budeme povídat! Žasnu, ano
prostě
žasnu, že můžete klesnout… panebože… klesnout takhle hluboko! – Jak je
to
možné?
PERELLA: (se na něho
dívá, neklidně, pak sklopí oči) Ano… je to… je to děsné!
PAOLINO: Děsné!
Pauza.
PERELLA: (téměř
pokorně) Ale neříkám proč? Je tu moc dlouho! (Rozzuří se.) Ale za
to může žena!
PAOLINO: (vyletí a hned
se ovládne) Á! I za tohle? Vaše žena může za všechno?
PERELLA: Ano,
ano, drahý pane! Pořád ji tu drží,
všude se mi ta ženská plete! Že prý zná Nonouška od narození! Že se
vyzná v domácnosti!
Aby je všechny čert vzal!
PAOLINO: (soptí)
Promiňte, a kvůli tomuhle…?
PERELLA: Co?
Kvůli čemu? A hrome, uvědomujete si,
pane profesore, že se mnou mluvíte tónem, který prostě nesnesu?
PAOLINO: Ne, já
jen… promiňte, mně… mně se zdá
jaksi přehnané, že kvůli tomuhle můžete hubovat na milostivou paní.
PERELLA: Mám
jich všech až po krk! Protože tahle
zatracená domácnost, to je peklo! – Já se tu zadusím! Vždycky
proklínám ten
okamžik, kdy překročím tenhle práh! Ani vyspat se tu nemůžu v klidu! A
ještě to
horko!… K zešílení… A já když nespím, rozumíte, když za živého boha ne
a ne
usnout – zuřím, zuřím…
PAOLINO: Ale…
ale to mi promiňte… může za to někdo,
kdo?
PERELLA: Za co?
PAOLINO: Ech…
říkáte, že zuříte… Na koho zuříte? Na
koho se chcete vztekat, že je horko?
PERELLA: Sám na
sebe! Na počasí! Na všechny mám
vztek, no ano! Protože já musím mít vzduch! Vzduch! Já jsem zvyklý na
moře! (Pak se zase
uklidní.) Na souši, pane profesore,
zvlášť když udeří vedra, to není k vydržení – – – byt… zdi… mrzutosti…
ženské…
PAOLINO: Taky…
ženy taky?
PERELLA: Ženské
především! Ostatně, pokud jde o ženské,
já… Rozumíte? Člověk cestuje… takovou dobu jste bůhvíkde… Neříkám teď,
dnes už
jsem starý… Ale zamlada… Jó ženské… Já jsem si ale vždycky zakládal na
tom, že…
když chci, chci… ale když se mi nechce, tak ne. (Pyšně
se směje.) Já jsem byl vždycky svůj pán!
PAOLINO: Ach,
vždycky? (pro sebe)
Já ho zabiju, zabiju ho!
PERELLA: Vždycky
to, co jsem chtěl já, samo sebou! –
Vy ne, co? Vy se asi dáte snadno osedlat?
PAOLINO: Mě,
prosím vás, vynechte!
PERELLA: (se hlasitě
směje) Ach! ach! ach! ach! Trochu se uculí… kývne na vás…
PAOLINO: (soptí)
Prosím vás, kapitáne. Prosím vás…
PERELLA: (se znova
rozesměje) Ech! ech! ech! – Já si vás dovedu představit…
já vás při tom
vidím… Pokorná tvářička… taková stydlivá… No, jen se přiznejte?
PAOLINO:
Proboha, přestaňte, kapitáne… já jsem
opravdu nervózní…
PERELLA: (se pořád
ještě směje) Vy… vy jste zřejmě samé ideální skrupule, vy
musíte se
ženskou… Přiznejte se!
PAOLINO: (vybuchne)
No prosím! Chcete to slyšet? Tak já vám něco povím! Kdybych já měl
manželku…
PERELLA: (se znovu
hlasitě rozesměje) Ach! ach! ach! ach!
PAOLINO: (se přestane
ovládat) Nesmějte se, sakra!
PERELLA: Ale
pročpak se tak zlobíte? Ach! ach! ach!
ach! Prosím vás, manželku, co to sem pletete? My mluvíme o ženských…
PAOLINO: A
manželka snad není žena? Tak co tedy je?
PERELLA: Možná,
že taky… tu a tam… dejme tomu…
PAOLINO: Ach… tu
a tam, vidíte! Tedy… tedy
připouštíte, že alespoň tu a tam by měl manžel vidět ve své manželce
ženu!
PERELLA: Toť se
ví, to ano! Ale nemějte strach,
každá manželka už ví, jak na to, aby v ní nějaký mužský viděl ženu,
když na to
ten její zapomene!
PAOLINO: To
znamená, že soudný manžel by zapomínat
neměl!
PERELLA: No
ovšem! Ať se stará! Ale vy, pane
profesore, vy zatím žádnou nemáte. A já bych vám pro vaše dobro přál,
abyste
nikdy žádnou neměl!
PAOLINO: (podrážděně, hledá
záminku k hádce) Ale to je v rozporu s tím, co jste o mně
před chvílí
tvrdil!
PERELLA: Co jsem
tvrdil?
PAOLINO: Že jsem
samé skrupule, nevím už jaké…
PERELLA: (překvapený)
Ale? Snad se nám nechcete ženit?
PAOLINO: Ne! To
neříkám! Říkám, že jste na omylu,
pokud jde o mne!
PERELLA: Na
omylu?
PAOLINO: Ano,
vážený pane! A navíc jste hrozně
nespravedlivý!
PERELLA: Ke
komu? Na vás? Na manželky?
PAOLINO: Na
manželky, tak pane!
PERELLA: A vy se
jich zastáváte?
PAOLINO:
Zastávám, pane!
PERELLA: Ach!
ach! ach! ach! – Zastáváte… Víte,
proč se jich zastáváte? Protože žádnou nemáte! A posloužíte si – na to
dám krk –
nějakou cizí… – A proto máte takové pochopení!
PAOLINO: Já? Já?
Tohle si dovolujete tvrdit mně? Vy?
PERELLA: (ho
překvapeně varuje) Pane profesore! (A ještě
několikrát ho takhle varuje během následující repliky, stále
překvapenější.)
PAOLINO: Vy mě
urážíte! Já jsem čestný člověk. Já
mám čisté svědomí! Abyste věděl, já se také můžu octnout, ano – v
zoufalé
situaci neúmyslně. Ano, ale není pravda, že bych měl v úmyslu sáhnout
někomu na
jeho manželku! Protože jinak bych vám neřekl to, co jsem řekl před
malou
chvílí, že by manžel nikdy neměl svou ženu zanedbávat! A teď ještě mohu
dodat,
že manžel, který svou ženu zanedbává, je podle mého zločinec! A ne
nějaký malý!
Dopouští se několika zločinů najednou! Ano, protože nejenomže nutí
svoji
manželku – a i kdyby to byla pravá světice – aby zapomněla na
povinnosti, které
má sama k sobě, ke své cti, ale kromě toho může nějakého jiného člověka
dohnat
k zoufalství! Bude zoufalý na celý život, připoutaný k utrpení té
nešťastnice!
A kdoví! Jestli ho doženete až k nejhoršímu, může takový člověk ztratit
i svobodu,
i svobodu! To vám tedy řeknu já, pane kapitáne! (Zápal
pana PAOLINA se stále stupňuje zápalem, div se na kapitána nevrhne,
takže ten
ho poslouchá ohromeně. V jedné chvíli se zdá, že pan PAOLINO užuž
vytáhne z kapsy
pistoli a kapitána zabije.)
Najednou se však otevřou
pravé dveře a objeví se PANÍ
PERELLOVÁ. Je vyděšená, rozcuchaná, všechna líčidla se jí rozmazala po
bledé
tváři. Nemá sílu se pohnout ani promluvit.
Čtvrtý
výstup
PANÍ PERELLOVÁ a předešlí
PANÍ PERELLOVÁ:
Ježíši Kriste… co se děje? Co se
děje?
PERELLA: Kdo se
v něm vyzná? Tady pan profesor
začal diskutovat o manželkách a manželích a pojednou ho to chytlo…
PAOLINO: Řekl
jsem…
PANÍ PERELLOVÁ:
Tiše! Tiše! Proboha… Nic neříkejte…
už nic neříkejte, pane profesore… Podívejte se, radši… mi pomozte… (Přiblíží
se ke stojanu na květiny a vezme do ruky jeden květináč.)
Pomozte mi,
prosím vás…
PAOLINO: (se rozzáří)
Á… opravdu? (Bere jí
květináč.) Tuhle?
Přejete si, abych ji odnesl na verandu?
PANÍ PERELLOVÁ:
Ano… ale tuhle mi nechte… odnesu ji
sama… Tam… vy vezměte ještě jednu… Jestli vám to nevadí…
PAOLINO: (se zarazí a
zaškaredí) Ještě jednu? Jestli mi nevadí? Co vás napadá?
Mě to těší!
PANÍ PERELLOVÁ:
Tak… prosím vás… (Jde
postavit květináč na okno verandy.)
PAOLINO: Tak…
ták… Semhle? (Postaví ho
vedle prvního.) Takhle?
PANÍ PERELLOVÁ:
Ano, děkuji vám… (A pak
už sama jde a přenáší na okno třetí a čtvrtý
květináč, zatímco PAOLINO, pln opovržení a sarkasmu, letí obejmout
kapitána,
který vyjeveně zívá.)
PAOLINO: Ach!
Odpusťte, pane kapitáne, musíte mi to
prominout!
PERELLA: A copak?
PAOLINO: Ale ty
všechny hrubosti, co mi před chvílí
vyletěly! Byl jsem hotové zvíře. Jsem od rána tak nervózní! Takový
výbuch, moc
se mi ulevilo! Už mě všechno přešlo… Už jsem se uklidnil… Omlouvám se
a děkuji
vám, děkuji, pane kapitáne! Z celého srdce! Podívejte se ven… to nebe…
udělal
se nám tak krásný den! A támhlety… (s
úžasem,
skoro s hrůzou) uch! Pět, je jich tam pět!
PANÍ PERELLOVÁ: (která
drží v rukou pátou vázu s lilií, stydlivě, se sklopenýma očima ji
ukazuje)
Vracejí život…
PAOLINO: (rychle)
Do rodiny, tak tak! Díky, díky, kapitáne! Odpusťte! – Já jsem opravdu
hotové
zvíře!
PERELLA: (pokyvuje
hlavou, mudrlantsky) Milý pane profesore, člověk musí být
lidský! (A několikrát se
dotkne prstem své hrudi.)
PAOLINO: Vám se
to řekne, pane kapitáne, – když
máte takovouhle paní: ztělesněnou Ctnost.
Opona.
