Když je člověk někdo

OSOBY

VĚRA

NATAŠA

XXX

PIETRO

CARLO

SCELZI

DIANA

SARCOLI

GIAFFREDI

CESARE

GIOVANNA

MODONI

VALENTINA

TITO

ZÁSTUPCE

KOMISAŘ

PŘEDSTAVENÁ

PRVNÍ NOVINÁŘ

DRUHÝ NOVINÁŘ

PRVNÍ DĚVČE

DRUHÉ DĚVČE

PRVNÍ MLADÍK

DRUHÝ MLADÍK

PRVNÍ HOST

DRUHÝ HOST

TŘETÍ HOST

ČTVRTÝ HOST

PRVNÍ FOTOGRAF

DRUHÝ FOTOGRAF

TŘETÍ FOTOGRAF

HLAS NA GRAMOFONOVÉ DESCE

LOKAJOVÉ

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Redakční pracovna Pietra, který se stal nakladatelem pro vlastní potěchu. Světlá místnost s trochou nábytku, který lze snadno rozložit a odklidit. Na stěně v pozadí ohromný barevný plakát s americkou reklamou knihy „V paprscích rána“, Delagovy lyrické sbírky. Po obou stranách plakátu dva zvětšené portréty, obrácené zády k sobě: na pravé straně XXX ve svém už proslulém postoji, jak byl tisíckrát reprodukován v knihách a časopisech všeho druhu. Na levé straně portrét domnělého Delaga, hezkého dvacetiletého mladíka, mohl by to být také starý obraz mladého XXX, jak ho nikdo nezná a nepozná.

Místo pravé stěny je přepážka z matného skla, která nesahá až ke stropu a odděluje tu část místnosti, která je vyhrazena řediteli, od druhé (neviditelné) poloviny, kde pracují jeho podřízení, sekretář a písařky. Dnes tam nejsou, protože je neděle. U levé stěny divan, dvě křesla a pak vchod. Uprostřed jeviště Pietrův psací stůl. Okno si představujeme před stolem, v imaginární čtvrté stěně.

Ale tentokrát čtvrtou stěnu v jistém okamžiku spatříme. Shora sjede část vnější vilové zdi s dvěma řadami oken. A aby měli diváci pocit okamžité změny perspektivy, okno kanceláře, v němž se na okamžik objeví Věra, nebude v přízemí průčelní stěny, ale až v patře a poněkud stranou. Aby se ta změna provedla dost rychle, stačí umístit za spuštěnou stěnu dvoumetrový žebřík, aby po něm herečka mohla vystoupit a vyklonit se z okna.

Přepychová hala vily, v pozadí dobře viditelné schodiště, které vede do vyšších poschodí. Vchod si představujeme v popředí, v proscéniu, to jest pod dvěma řadami oken průčelní stěny. Několik kusů drahého moderního nábytku budí dojem, že se sem dočasně nastěhovali cizinci, kteří se tu nahonem zařídili. (Tento třetí obraz bude již připraven za prvním, protože proměny musí proběhnout před očima diváků co nejrychleji.)

Když se zvedne opona, je na scéně Pietro a Nataša. Pietro se chystá psát, Nataša sedí na divanu a vyšívá. Pietrovi je asi třicet, je vlasatý a vousatý – à la de Musset – ryšavý a pihovatý – mluví se zápalem, pak se najednou uzavře do vyčkávaného a opatrného mlčení a jeho oči těkají sem a tam. Ale stačí, aby Nataša vzhlédla a podívala se na něho, hned ji běží políbit a uklidní se. Nataša je totiž strašlivě klidná. Bláznivé nápady, které se jí honí hlavou, se dají vyčíst leda z jejího vyšívání, v tom se nikdo nevyzná. Ale ona se v tomhle vyžívá a potom zase dělá moudrou ženušku a laskavou sestru. Pauza. Najednou se za přepážkou z matného skla ozve výkřik. Je to XXX, Věra mu úkladně ustřihla kus kštice. Celá první část tohoto obrazu se odehrává po obou stranách přepážky.

XXX: Ne! Zbláznila ses? Co to vyvádíš?

VĚRA (živě a rozhněvaně): Ještě tadyhle, tak počkej!

XXX (protestuje): Ani nápad! Dej ty nůžky pryč!

VĚRA: Ne! Ještě tohle! Ukaž!

XXX: Nech toho, Věro, prosím tě, vždyť se na to podívej: takovýhle chumáč!

VĚRA: A teď na druhé straně, pusť!

NATAŠA (se zvedne, aby viděla, co se tam děje): Copak je? Panebože, ona ho ofikala!

PIETRO (se zvedne a jde se také podívat): Výborně, Věro, a pryč s tím, pryč s tím!

XXX (stále za stěnou): Ne ne! Už dost!

PIETRO: Takhle přece nemůžeš zůstat, to se nezlob! Dej ty ruce dolů, ať se podívám!

XXX: Zrovna teď, když si pro mne přijedou… máš vůbec představu?

VĚRA: A schválně tě zřídím! Aby tě ani nepoznali, až si pro tebe přijdou!

NATAŠA (vykřikne strachy): Dej pokoj, Věro, polož ty nůžky! Ještě si ublížíte!

PIETRO: Ne, pusť se do toho, Věro! Co je šedivé, musí pryč!

VĚRA: Na druhé straně se to teď musí zarovnat!

XXX: To vím taky! Ale ne ty! Ukaž, já si to zkrátím sám!

VĚRA (dupne): Ne, já! Já!

NATAŠA (zajde, aby ji popadla a násilím odtáhla pryč): No tak, Věro, už dost! Nech toho! Pojď sem!

VĚRA (sotva dvacetiletá, zrzavá, rovný nosík, jiskrné oči, když ji Nataša odvleče dopředu, je celá rozpálená, v ruce má ještě nůžky): Ale mně nejde jenom o vlasy, chápeš? Chci, aby všechno zahodil, aby nemusel nosit tuhletu hlavu…

PIETRO: … chráněnou památkovým úřadem! Portrét na známky.

(Ukazuje na obraz.)

NATAŠA: Každou chvíli přijde jeho žena, zbláznili jste se? Jeho děti…

VĚRA: Právě! Právě proto! Zabránit, aby ho neodvedli!

XXX (z vedlejší místnosti, podrážděně): Pietro, prosím tě, ty nůžky!

PIETRO: Ukaž, ukaž, Věro!

VĚRA: Ne! On by si to jen zarovnal! Já ho ostříhám sama!

XXX: Ale já si to musím zarovnat! Můžu se takhle ukázat? Tady není ani zrcadlo!

VĚRA: To mě těší! To jsem ráda! (Vyskočí na židli, aby na něj viděla.) Ách! (Směje se.) On se prohlíží v okně!

NATAŠA: Dones mu zrcadlo, Pietro! A ty sem podej nůžky!

VĚRA (seskočí se židle, Pietrovi, který běží políbit Natašu, než provede její rozkaz): Ne! Ať tě to ani nenapadne, Pietro! Á, správně, pusinku Nataše. (Pak se vrátí za zástěnu, nůžky drží stále v ruce.) Neboj se, nech to na mně: já ti je zarovnám, jedna radost!

XXX: Ne! Ty ne!

VĚRA: Vždyť si oddechneš! Budeš mít lehčí hlavu! Nebude ti tížit ramena! (Zajde.)

XXX: Proboha, opatrně!

VĚRA: Proboha, jen ať tě už nikdo nepozná! Já jediná se mám smířit s tím, že Delago má pořád tuhletu hlavu! – Podívej – nehýbat se – ještě za tímhle uchem!

XXX: Opatrně!

VĚRA: To víš, že opatrně – počkej – ještě trošku – tak – Pietro, koukej, není jako vyměněný?

PIETRO: Na Delaga by musel zapřít ještě nejmíň pětadvacet let!

VĚRA: To není pravda! Takhle to stačí!

XXX (vroucně): Jenom mi řekni, proč tě pánbůh stvořil takhle hezkou?

VĚRA (hněvivě): Hned přestaň mhouřit oči, nebo ti je vypíchám, rozumíš! (Dupne, rozhořčeně.) A přestaň se takhle usmívat!

NATAŠA: Už dost, Věro! Nesmíš ho tak trápit!

VĚRA (hodí nůžky na zem): On si ze mě střílí!

PIETRO: Mám skočit pro zrcadlo? (Skloní se, aby Natašu před odchodem políbil.)

VĚRA (se vrátí a překvapí je): A nechte už toho věčného líbání! – Co mám ještě dělat, abych s ním pohnula, abych z něho oloupala tu okoralou slupku? Připadá mi jako Alík, Alík taky zalézá pod postel, když ho chtějí ostříhat.

XXX: Kdybych tak mohl někam zalézt a už se jakživ nikomu neukázat!

PIETRO (se vrací se zrcadlem v ruce a podává mu ho za zástěnu): Tady máš zrcadlo, tak se podívej!

XXX: Proboha ne! – To je ale spoušť! – To přece nejde! Ukaž, podej mi nůžky!

VĚRA (Nataše): Slyšíš ho? Zalézt! Všechno je marné! – Posbírej mu ty vlasy, Pietro, zkus mu je zase přidělat na spánky! To je přece směšné hádat se s ním o pár vlasů, když jemu chybí kuráž.

XXX: Směšné, toť se ví, že je to směšné, když se dám takhle zřídit! (Pietrovi) Už nesmím nikomu na oči!

PIETRO: Ale ne, počkej: musíme to ubrat i vzadu. Takhle to vážně nejde.

NATAŠA: Pietro, zavolej Carla. Ty to nesvedeš.

PIETRO: Vidíš! Jsme zachráněni! Carlo je vyučený holič. Zazvoň, zazvoň, Natašo!

Nataša zazvoní na zvonek.

VĚRA (Pietrovi): Ale ne! Radši zaskoč do města k parukáři, dej mu chomáč vlasů jako vzorek a fotku slavného velikána! Třeba stačí udělat paruku, ještě než dorazí manželka, dětičky a celý jeho dvůr…

Klepání na dveře.

NATAŠA: Dále.

VĚRA: … aby ho znovu uvedli na trůn!

Vejde Carlo.

CARLO: Zvonila jste?

PIETRO (zezadu): Pojď, Carlo, pojď sem, potřebujeme tě.

VĚRA: Natašo, nápad! To kdyby tak šlo!

NATAŠA: Co ti zase vlezlo do hlavy? Dej už pokoj!

VĚRA: Ne, počkej! Poslechni mě!

XXX (hněvivě za zástěnou vykřikne): Ale ne! Břitvu! Nač břitvu!

CARLO: Jen se laskavě podívejte: tady ten hrozný zub… A to jsme skoro až na kůži. Když se to má zarovnat…

XXX: Proboha, jenom nic nezarovnávejte! Snažte se to nějak spravit… Co nejmíň… Trochu vzadu, a tady, na téhle straně…

VĚRA (okouzlená svým nápadem, jako by to viděla): Paruku a voskovou masku – voskové ruce – udělat panáka – obléknout ho – na paruku mu nasadit jeho širák: a byl by to ON – jako vycpaný! Přijdou a odvezou si ho domů! Měli by přesně to, co z něho udělali.

XXX (za scénou, prudce): A myslíš, že mě to ještě nenapadlo?

CARLO: Nehýbat se, proboha! Když budete takhle vyvádět…

XXX: Dost! Dost! Zarovnal jste to vzadu?

CARLO: Nu ano, ale ještě seďte!

XXX: To stačí! Už dost! To doroste, jen co si pro mě přijedou, uvidíte, tady za ušima budu mít vlny jako svěšená křídla. (Vyjde před zástěnu. Je mu kolem padesáti, ale když má hlavu lehčí o trochu vlasů, v letním triku, je hbitý a temperamentní, vypadá téměř mladě, živě, nenuceně.) Figurínu, ano! Také už mě to napadlo, Věro!

VĚRA (jásá): Podívej! Podívej se na něho, Natašo! Není jako vyměněný? Mladý! – Já chci, aby se ti takhle smály oči!

CARLO: Už mě nebudete potřebovat?

XXX: Ne, díky.

PIETRO: Delago, tak tohle je Delago!

XXX: Ano, a na zádech má ještě vlasy toho druhého…

NATAŠA: Opravdu vypadá, jako by omládl o dvacet let.

XXX: Já, a žádný Delago!

(Věře) Ale ano, když si to přeješ, třeba Delago.

(Znovu navazuje.) Namouduši, Věro, víš, kolikrát takhle v noci, nad stolem – všechno na mě padalo… že jsem už nemohl dál. Posadit k psacímu stolu figurínu, rozsvítit lampu – nasadit jí paruku – tvář a ruce z vosku – skleněné oči – tak – bez pohnutí – a já, po špičkách, jako bych se vysvlékl z té kůže – jen zmizet a honem za tebou a pak utéct – utéct – ztratit se!

PIETRO: Ano, ano – všichni čtyři společně! Výborně! Jedeme!

VĚRA (zatleská): Tak to uděláme!

PIETRO: Mám už téhle historie po krk!

NATAŠA: Všichni s ním, a do Ameriky! Ano!

VĚRA: Já dovedu modelovat jako sochařka! Voskovou masku a ruce ti udělám sama. Už tě vidím!

PIETRO: Věříš, že takhle bych si tě sám spletl s tvým bratrem?

VĚRA: Neodváděj řeč, Pietro!

PIETRO: Jen se podívej, Natašo, nevypadá jako můj otec?

NATAŠA: Ovšem, namouduši!

PIETRO: Celý on, mají stejnou hlavu – vidím to až teď, že už tadyhle nemá (ukazuje na spánky.) tolik vlasů.

(Věře) Nezdá se ti?

VĚRA: Ale kde, ne, Andrea? Ani trošku!

XXX: Ach, říkalas mu Andrea?

PIETRO: Andrea, Andrea, on taky: To je její specialita: chová se ke starším lidem, jako by to byli kluci.

VĚRA: A kdo je tady starý? Nikdo! Stáří je jenom pocit. Všichni jsme jako země, věčně mladí a samý rozmar.

XXX: Osmnáct let… (Přejede si rukama po hlavě.) Jeho hlava… O dva roky mladší… Co se mě napřemlouval, abych jel s ním. To byl opravdový útěk, on se tehdy…

VĚRA: Chceš říct, že tvůj útěk nebude opravdový? Ah, já vím! Ty to nemáš v krvi!

XXX: Bylo mi líto našich, zůstali by docela sami…

VĚRA: Vidíš! Už tehdy jsi byl samá velkorysost a samé ohledy! Ale teď je s tím konec, rozumíš? Uděláš mi tu radost a nacpeš to všechno do té své figuríny. Delago se obejde bez téhle koudele a musí být neústupný!

XXX: Kdybych tenkrát odjel…

PIETRO: Mohl jsi také zbohatnout!

XXX: Ach ne, o to nejde…

PIETRO: Společník mého otce – stejně bohatý jako já přinejmenším!

XXX: A NIKDO – dovedeš si to představit – nikdo – nějaký pan XY mezi tisíci – a nemít na sobě upřené oči lidí, kteří tě nenechají žít!

VĚRA: Ale jdi, co byste si bez toho počali vy, géniové!

XXX: Bez čeho?

PIETRO: Bez upřených očí a bez obdivu.

XXX: Pěkně děkuju! Kdybych už nemusel žít. Jen zkus žít, když tě zná kdekdo.

PIETRO: Ach, ujišťuji tě, že kdybych já byl slavný…

XXX: Chtěl bych tě vidět! S tolika zrcadly kolem, kolik očí tě sleduje. Jde kolem slavný člověk: mohou na tobě oči nechat – dej na sebe pozor! – a ty strneš – zaujmeš svou slavnou pózu – SOCHA. Chápeš to? Zrovna nosíš v hlavě něco docela jiného a chtěl by ses na okamžik věnovat svým myšlenkám, svým pocitům! Povolit si, schoulit se, když tě uvnitř pálí nějaká bolest. Proboha, cožpak člověk nemá právo cítit se aspoň někdy jako chudák? Ne – žádné právo! Jakýpak chudák, – jednou jsi slavný člověk. „Nono, jen se tak netvař! Je na tebe vidět.“ – Vždyť si to představ: asi před měsícem, několik dní předtím, než mě nechali odjet sem, do naší vily, abych se trochu sebral – (cítíš, cítíš to!) – vzteky jsem utekl z domu, celý den jsem se toulal, někde daleko, už ani nevím kde, až za městem: K večeru jsem dostal hlad, vejdu do první hospody, která se mi připletla do cesty, měl jsem plnou hlavu svého trápení a docela jsem zapomněl – vážně, přísahám ti, opravdu jsem zapomněl – kdo vlastně jsem. A najednou jsem už nemohl snést, že pokaždé, když zvednu hlavu od talíře, potkám oči dvou mladíků; upřeně se na mě dívali a něčemu se smáli. Já vyskočil a začal jsem křičet, aby okamžitě přestali, nebo že jim hodím láhev na hlavu. Já ji skutečně držel v ruce a už jsem se rozpřahoval.

PIETRO (se směje): Pane jo! – A co oni?

XXX: Tobě je to k smíchu? – Viděl jsem, jak zmizeli pod stolem. Druhý den ráno jsem od nich dostal dopis, omlouvali se. Prohlíželi si mě, protože jim nešlo do hlavy, jak jsem se já octnul v jejich putyce. A měli radost, že mě poznali, nebyl v tom ani stín nějaké neuctivosti.

PIETRO: A to ti je málo?

XXX: Nu ovšem, samozřejmě, to je ohromné blaho, že dva pitomci jsou z tebe u vytržení. A za to máš pocit, že se už neschováš ani v zastrčené hospodě! Ale co na tom záleží, když se celý třesu, když tu popularitu a slávu prostě nesnesu?

VĚRA (dotěrně, skoro s hněvem): Tak proč se třeseš?

XXX: Ach, ptáš se proč? Právě ty? Když už mi nic neprojde bez hrozného skandálu, ani to, co udělá každý druhý – aby mohl žít – žít a dýchat!

NATAŠA (klidně, nepřeruší vyšívání): To znamená, že to uděláš taky.

PIETRO: A bude skandál! Tady je ze všeho skandál! – Věra tě má ráda? – Skandál! – Ale jenom nezapomeň, že já a Nataša jsme sem jeli až z Ameriky, jen proto, abychom viděli proslaveného strýčka!

XXX: Ano, a teď z něho uděláte strašáka a necháte jim ho, narafičíte ho v knihovně k psacímu stolu, ať si s ním dělají, co chtějí – je to tak, Věro?

VĚRA (zamyšlená): Právě přemýšlím, že musíme ještě něco rozřešit. Měli bychom něco udělat, aby to taky mluvilo.

XXX: Maličkost, má drahá! Nelam si hlavu! Zezadu se vydlabe díra a do břicha mu strčíme gramofon.

VĚRA: To je nápad. Ano – a desky se budou měnit!

XXX: A pánům hostům to bude opakovat…

PIETRO: – a novinářům –

XXX: … pořád dokola – fráze – musím je omílat celý život. A ne proto, že jsem to řekl já; ale protože mi to přišili druzí! Věci, které mě ani ve snu nenapadly.

PIETRO: Vždyť ty jsi musel natočit desek…

XXX: Spousty. Říkám, všechno je to jednou provždy zaznamenané. –Protože já už dneska nesmím myslet na něco jiného – cítit něco jiného – mít nějaké představy. – Vyloučeno! – Myslel jsem si, co jsem si myslel, jim je to jasné a konec! – Už si mě jinak ani nedovedou představit. Co jsem cítil, to jsem napsal – a jsem v tom – a konec! Jiný už být nemohu – běda, kdybych to zkusil – už by mě nepoznali – už se nesmím ani hnout, abych nerozboural představu, kterou si o mně udělali. Mají mě už do puntíku popsaného: takový a takový, nezměnitelně – jednou provždy!

PIETRO: Mrtvý!

XXX: Kdybych byl mrtvý! To je pro mne hotový očistec, že pořád ještě žiju! Takhle se dá zacházet jenom s nebožtíky – a ani s nebožtíky, ani s těmi ne! Protože jsou přece i takoví, kteří mají všechno dávno za sebou. A jenom občas – tomu říkám štěstí – tu a tam zaskočí na nějakou schůzku s historií a zbytek života jsou na svobodě, nikdo o nich neví! Stačí, když se na zavolání ozvou a v určené datum se přesně dostaví, aby si odbyli svoje jubileum – 12. duben 1426 – 15. říjen 1571 – kdoví, odkud přišli – co dělali předtím – co udělají potom, jestli se vůbec dožijí dalšího jubilea – už se o ně nikdo nestará! A to se ještě třeba najde někdo, kdo s takovým nebožtíkem znova pohne, vyšťárá nějaký nový dokument – a rozbourá názor, který si o něm dějiny udělaly – a nechá ho ožít pod jiným zorným úhlem, nechá ho vyslovit něco nového – dopřeje mu trochu života, aby se nadechl v jiném světle!

PIETRO (rozpáleně, s ohněm): Teď ale promiň! A co jiného jsem já udělal s tebou, promiň! Jsi nevděčník!

XXX: Ach, ty jsi to udělal? Nu ano, leda tím, že jsi vydal Delagovy básně!

PIETRO: Promiň, copak tobě se nestalo právě tohle? (Ukazuje barevný plakát s obrazem.) Tady jsi – stal se z tebe někdo docela jiný – Delago – a nikdo o tom nemá tušení – Delago: nové slavné jméno, symbol na praporu mladé generace!

XXX: Jistě, Delago, to ano – Delago… Ale mě nevzkřísil Delago, rozumíš, ani ty, ani nikdo jiný! To já jsem ještě živý, to já myslím, já cítím! (Uchopí do rukou Věřinu tvář.) Ano: protože od prvního okamžiku, kdy se tyhle drzé oči zabodly do mých, právě takhle, dráždivé a okouzlené… (Foukne.) fffuí – do popela – „Ty a starý? Komu to chceš namluvit? Vždyť hoříš!“ – a jak se ty rty tehdy usmívaly, jen a jen pro mne! – Stačil okamžik – jenom ses zadívala do mých očí – a já ožil, nemám pravdu, řekni! A jestliže se ti podařilo něco probudit, to je znamení, že to ve mně bylo – živé myšlenky, živé city a já pro ně najednou našel docela nový výraz, jako ve snu, kterému bych jakživ neuvěřil, kdybys mu neuvěřila ty – ty jsi uvěřila a teď to všechno patří k mému životu!

Je slyšet klepání na dveře.

PIETRO: Kdo je? Dál!

Vejde Carlo.

CARLO: Dva pánové a nějaká dáma.

VĚRA: Ale ne! Dneska je neděle, ani za nic!

NATAŠA: A dopoledne čekáme…

VĚRA: Nikoho cizího nepotřebujeme, musíme se přece domluvit…

PIETRO: Kdo je to? Kde jsou?

CARLO (ukazuje na dveře): Tady.

XXX: Já zmizím. (Vrací se za skleněnou zástěnu.) Takhle se…

PIETRO: Počkej!

Scelzi nejdříve vystrčí hlavu ze dveří, pak popojde vpřed, za ním Diana a Sarcoli. Všichni tři jsou mladí.

Scelzi je největší kritická autorita mladé literatury. Je tělnatý, paličatý, čelo má vyboulené, zavírá šilhavé oko, takže se tím druhým okem dívá křivě a pootáčí tvář, na které mu naskakují fialové skvrny. Pronikavý a vybraný duch, ale přesto, má-li se k někomu poněkud schýlit a pochopit ho, jsou to pro něho muka. Jedovatá malichernost ho bodá jako žíněná košile.

Diana je mladá, úspěšná spisovatelka, je právě zavěšená do Sarcoliho, malíře, literáta a karikaturisty.

SCELZI: Ale ne, jací pánové! To jsem já, Pietro, přivedl jsem Dianu a Sarcoliho!

PIETRO: Tak to jste vy… Jen dál, Scelzi, jen pojďte! Delagovi přátelé jsou moji přátelé!

SCELZI (překvapený a zklamaný, jakmile spatří XXX): Och! Vy tu jste taky, Mistře? (Pohlédne na oba přátele.) Potom asi…

PIETRO: Co potom? Můj strýc, ty to nevíš? Přijel zase na prázdniny, už je tu třetí týden.

SCELZI: No ano, jenže… (Znova pohlédne na přátele.) … to asi nebude pravda.

SARCOLI: Totiž přinejmenším je to málo pravděpodobné.

PIETRO: A copak?

SCELZI (Sarcolimu): Máš noviny?

SARCOLI (mu je podává): Tadyhle.

SCELZI: Když už jsme tady…

Diana se už nemůže udržet a vyprskne smíchy, když vidí Mistra jen tak v letním.

SARCOLI: Diano, prosím tě, přestaň!

DIANA (se směje dál, ukazuje na Mistra a vyráží ze sebe spíš posuňkem než hlasem): On… on…

SARCOLI: A co má být? Snad vidíme…

PIETRO: Co je jí k smíchu?

DIANA: Ne, to nic… Promiňte, Mistře, přišli mi k smíchu oni… jak ztvrdli… byli už nachystaní… a teď najednou vy… promiňte, panebože, vy vypadáte… (Chvíli na něho zírá a dá se do smíchu.) chichichi… ach! ach! ach!

PIETRO (uražený, vyskočí): Tak dost!

VĚRA: (opovržlivě): Tohle svět neviděl!

NATAŠA (udiveně): Jak to myslíte?

SCELZI (se vztekle oboří na Dianu): Koukej, přestaň, nebo ti ucpu hubu pěstí!

DIANA (se krotí): Dost, vážně, už dost… To se ví… mládí… na dovolenou…

SARCOLI (omluvně, snaží se všechno napravit): Mládí! Mládí!

SCELZI: Jako pitomci, jaképak mládí! Já jsem seriózní člověk!

SARCOLI: Ne, opravdu, promiňte, to dělá ten kontrast… i když nechceme upírat Mistrovi zásluhy…

PIETRO: Tak směl bych konečně vědět, co tu chcete?

VĚRA: To jen člověk otvírá oči!

SCELZI: Nic! Přesvědčit se! Mě ujišťovali, že bych tu dnes mohl zastihnout Delaga, prý ho tu máš schovaného.

PIETRO (sebou trhne a instinktivně se podívá na XXX): Delaga?

VĚRA (zmateně): To jsou nápady…

SARCOLI: Nu ano, „retour d’Amérique[1]“. Tady v novinách to stojí!

SCELZI (podává noviny Pietrovi): Jen si to přečti: Ohlašují, že přistál v Janově. (Ukazuje řádek.) Tady, v rubrice příjezdů z Ameriky.

PIETRO (se dívá): „Římem“? Jak to! Nic o tom nevím. Jak na to přišli?

NATAŠA (lhostejně, nepřeruší vyšívání): „Římem“? Ale vždyť právě tím parníkem ti dneska ráno přišel jeho dopis.

PIETRO (s rozzářenou tváří, blažený, s úžasem a s obdivem ukazuje Věře a strýčkovi Natašu, která tak suverénně zachránila situaci): Ta jediná ještě nepřišla o rozum! Podívejte se na ni! Na všechno přijde, a s klidem. (Skloní se k ní a políbí ji. Pak ostatním.) Zrovna dnes ráno jeho dopis. Tak mi řekněte, jak by mohl přijet! „Římem“, no samozřejmě, právě „Římem“!

NATAŠA (stále u svého vyšívání): Stálo to na obálce… na razítku…

SARCOLI (Pietrovi): Ale v novinách je ještě noticka, podívej se: „Básník Delago v Itálii“. Že ho někdo viděl a poznal…

NATAŠA (při vyšívání): Tak tu asi někde bude, najděte si ho.

PIETRO: Samo sebou, schovává se tu a mně se to tají!

VĚRA (se dívá na XXX): Jako na skrývačce pro děti! „Kdo najde Delaga?“

SARCOLI: Děláte si legraci?

PIETRO: A co od ní chcete slyšet, když si nedáte říct!

SCELZI: Kdepak! Stačí jen vidět, jak se Mistr spokojeně usmívá…

XXX: … a hned je vám jasné, že tady Delaga nenajdete. Ale pročpak „spokojeně“?

SARCOLI: A ne? Vám by dělalo potěšení, kdybyste viděl Delaga mezi námi, jak ho mladá generace oslavuje, jak ho nosíme na ramenou?

VĚRA: Samozřejmě! A nejenom potěšení, měl by radost. My to víme líp než kdokoliv jiný! Jako kdybyste nosili na ramenou jeho!

DIANA: Ale to je od něho báječné!

PIETRO: Báječné? To je logické: o vydání Delagových básní se zasloužil především on.

XXX: Ne, to je tvoje zásluha…

PIETRO: Já jsem se postaral o reklamu, to ano. Ale ty jsi mi radil, abych ho vydal radši tady, a ne v Americe. To byla rada, marná sláva.

XXX: Není nic přirozenějšího…

NATAŠA (při vyšívání): Svatá pravda.

PIETRO: Když jsem přijel odtamtud, neměl jsem ani zdání, co vlastně vezu, jakou mají cenu…

VĚRA (ukazuje XXX): To on!

PIETRO: … básně docela neznámého mladíka, nějakého krajana, který i za mořem dokázal zůstat věrný naší řeči. A on mi poradil, abych je vydal, a přesvědčil mě, že v Americe by to nemělo zdaleka takový ohlas jako tady doma.

SARCOLI (XXX): Ale předvídal jste, co ta kniha udělá mezi mládeží, že zapálí…

XXX: … takový oheň? Ne – ale to snad…

SARCOLI: Prosím! Prosím! Nemohl jste přece ani tušit, že my mladí v něm konečně poznáme sami sebe. Já neříkám, že byste si to jinak rozmyslel! Vždyť je to docela lidské, že jste nic netušil. A víte, co vám řeknu? Že Delago… něco vyslovil za nás všechny právě v Americe, kde je cítit nástup nových a to mluví samo za sebe!

PIETRO (si sedne a obejme Věru kolem pasu a položí ruku Nataše na rameno): Ty jsi přece Ameriku v životě neviděl. To jsme na tebe udělali takový dojem, my tři?

SARCOLI: Aby ne: Rusko, Amerika, nové éra lidstva! Ale teď už dost, už se tam nesmí zdržovat, Delago musí mezi nás, to je prostě nutnost! A na tobě je, abys ho k tomu přiměl stůj co stůj!

SCELZI: Správně, měl bys ho konečně přesvědčit!

DIANA: Donutit! Násilím!

SARCOLI: Nemůže už stát mimo! Nesmí! Sakra, ať vidí, jak to tu rozsvítil!

DIANA: Čekáme na něho jako na spasitele!

PIETRO: Letos je na celý rok…

VĚRA: Ne, nepřijede! A my zmizíme! Zabalíme tenhle krám a pojedem všichni za ním…

SCELZI: Vy taky, Mistře?

XXX: Za ním? Já opravdu nemám proč…

SCELZI: Promiňte, v jakém smyslu? Nejsem takový nadšenec jako oni, ale Delago skutečně všechny předběhl… na to jsem ochoten přísahat. Předběhl natolik, že ho už nedohoní nikdo ze staré generace. Marná sláva. Za tím můžeme udělat tečku. Nu ano! – Někoho nemusí Delago nadchnout – a mě zrovna nenadchnul, naopak – ale nemohu mu upřít, že překonal všechno, co bylo před ním. Stačí pochopit jeho „klíč“ – ne, docela vážně! Myslím „klíč“ v hudebním slova smyslu. Předznamenává v podstatě všecku jeho poezii něčím příznačně novým. Tep nové krve, eh, protože v něm pulzuje docela jiná krev. A hned je nápadné, že ve vaší tvorbě už nepulzuje nic, leda přerývaně, naprázdno. Vycítil jste také, že tohle je opravdu docela jiný život?

XXX: Cítil jsem, ano, že je to – že to je – život…

SCELZI: … s docela novým programem, který překonal a umlčel všechno ostatní. Tak co! S tím se teď musíme vyrovnat! (Obrátí se k Pietrovi.) Jako teď my. Hnali jsme se k tobě, a nadarmo. Víš, že je to hrozná dálka? To se hned pozná, že jsi přijel z jiného světa.

VĚRA: Však se tam také vrátíme!

SCELZI: Kdepak! Nesmysl! Radši Delagovi domluvte, aby vážně všeho nechal a přijel…

SARCOLI: … že dál se už bez něho neobejdeme. Máme tvůj slib! Proto jsme také skočili na tu zprávu, že už přijel.

SCELZI: Hnali jsme se – já se chystal na interview, a on ho měl nakreslit.

DIANA: A já se chystala, že ho sním očima!

SARCOLI: A byli jsme tu první! Uvidíš, kdo všechno se ještě přižene!

PIETRO: Jen to ne, proboha! Prosím vás, okamžitě tu zprávu vyvraťte!

SARCOLI: To bys toho chtěl! Až zítra!

DIANA: Pohrne se k vám kdekdo!

PIETRO: Hned pověsím lístek na branku.

SCELZI: Tomu nikdo neuvěří!

SARCOLI: Leda bys dodal, že k tobě přijel na návštěvu Mistr…

XXX: No prosím, a pak se všichni mladí…

SARCOLI: Nezlobte se, Mistře. Viděl jste to na nás…

XXX: … že tam, kde jsem já, nemůže být on, samo sebou.

SCELZI (zdraví): Milostivá… Slečno… Klaním se, Mistře… Sbohem, Pietro …

Ostatní se také loučí. Scelzi, Sarcoli a Diana odcházejí. Pietro, Věra a Nataša se chvíli po sobě pobaveně dívají.

PIETRO: Tak se podívejte! Kdo se mohl v Janově vydávat za Delaga?

XXX: Zase další podvod!

NATAŠA (Pietrovi): Snad jsi to neposlal do novin sám?

PIETRO: Já, ne! (XXX s pokrčením ramen.) Podvod… Promiň, musíme lidem stůj co stůj namluvit, že Delago může kdykoliv z Ameriky přijet. Tak tedy musíme vymýšlet…

XXX: … ovšem! A mám dojem, že se na tom dá vydělat! A jak vkusně! Ale nemuseli byste mě tolik zneužívat!

VĚRA: My? Tebe?

XXX: Ano – jsem v nemožné situaci a nemohu křičet.

PIETRO: Och, poslechni! Křičet! Chtěl bys to prozradit? Nebyli jsme až do téhle chvíle o všem domluveni?

VĚRA (se bouří): A to říkáš také mně, že využívám tvé situace?

XXX: Ne! Říkám, že alespoň přede mnou byste si mohli ušetřit takové vtipy!

VĚRA: Já a vtipy? Já tě málem prozradila!

XXX (pokračuje, obrácen k ostatním): Právě, pro vás je to hotová rozkoš, zahráváte si, divže mě neprozradíte, jste si docela jisti, že mě nikdo nebude považovat za Delaga…

PIETRO: … och, pěkná rozkoš…

XXX: – ano, neomalená – bavit se na můj účet… jste celí pryč, že mě můžete klidně zrazovat, rvát ze mne můj vlastní život a oblékat ho někomu jinému!

VĚRA: Ale já přece chci, abys byl, abys pro všechny byl Delago! To jenom tobě se to zdá nemožné, proto se chceš schovávat a teď máš pocit, že se zadusíš, a křičíš!

PIETRO: A vůbec, jako by ten druhý byl někdo jiný než on sám, jen mu to řekni!

XXX: To není pravda! Já sám? Neviděls to? „Já“ to nemohu být! Mně to nedovolí!

VĚRA: Proč bys nemohl? Jen začni křičet, ať všichni vědí, že Delago jsi ty!

XXX: A tak? Chceš, abych to vykřikoval do světa? Nechápeš, že bych ho tím zabil?

VĚRA: Koho bys zabil?

XXX: Delaga!

VĚRA: A proč?

XXX: Protože já nejsem nějaký pan Nikdo – já jsem Někdo, už jsem ti to říkal – „Já“, tady mě máš, pro lidi jsem tohle a nemohu být něco jiného! Stačí, abych se prozradil a Delago je vyřízený. Zbude z něho jen moje maska, nechápeš to? Mladická maska, kterou jsem si nasadil pro legraci! (S vášnivým hněvem) Nesmí to být moje krev, nesmí to být můj život, nesmí mi patřit to, co je moje! Ty, ty, Věro, můj živote, moje mládí! Ne ne! Ty patříš k Delagovi, a ne ke mně! Už to chápeš? (Ostatním) Ale vy byste se alespoň neměli bavit tím, že ho přede mnou vymýšlíte, stavíte mi ho pořád na oči, abych na něho žárlil! – Ano, žárlil, samozřejmě. – Víte vůbec, co děláte? Viděli jste snad? Vy mi ho zhnusíte! Postavili ho proti mně! Nastrčili ho přede mne, pořád mě s ním srovnávají. On je ten živý! A mne zabíjí! Slyšeli jste je? Marná sláva! Za tím můžeme udělat tečku. – Pohřbili mě, doslova pohřbili! On má nový program – a já, já abych mlčel! Ale ne, já se nedám! Nedám si brát, co je moje. Nechte jednat mě a uvidíte, že se nenechám okrádat! (Dívá se na ně.) Teď na mě koukáte jako do slunce… Ale já vám to neřeknu, ne. Už vám neřeknu ani slovo. Nechte to na mně!

Tu se ozve jakýsi slavnostní zvuk trubky – XXX ho zaslechne a najednou zbledne. Ostatní se dívají překvapeně.

XXX: Jsou tu. Přijeli si pro mě.

VĚRA: To bylo auto? No, tenhle zvuk?

PIETRO: To je zvláštní! Já měl dojem, že slyším trubku.

XXX (s trpkou ironií, nehybný, se strnulým pohledem): Co jiného? Přichází sláva. Jak myslíš, že se ohlašuje? Mává křídly na hrudi mé ženy a k tomu musí zahlaholit trubka.

PIETRO: Ale jdi! To budou další blázni, přicházejí s fanfárami za Delagem. Věro, podívej se z okna. (A ukáže rukou před sebe.)

Věra, která se zdržuje v pozadí, zamíří k předscéně, kde Pietro naznačuje okno. A jak postupuje dopředu, shora se spouští průčelí domu s dvěma řadami oken. Ale směr, který ukázal Pietro a kam jde Věra, neodpovídá místu, kde se v průčelí objeví okno kanceláře. Jsou-li v něm čtyři okna, dvě nahoře a dvě dole, Věra se vykloní v horním pravém okně, protože ve skutečnosti, díváme-li se na vilu zvenčí, Pietrova kancelář je právě tam.

VĚRA (vykloněná z okna, dívá se dolů): Ano, ano, jsou to oni! (Rukou dává Pietrovi záporné znamení, že nemyslela novináře.) Ne ne, příbuzní. (Znovu se dívá a ohlašuje.) A ještě někdo. Celkem pět. Vpředu jde Tito. Hele, vystoupil nakladatel, jak se vlastně jmenuje? Modoni. A ještě nějaký člověk, toho neznám. Počkejte… ó, no ano, uch! Jeho Excelence Giaffredi… Teď jde Valentina. A teď pomáhají z vozu tetince. (Zvedne ruce a dívá se vzhůru, aby se hluboce nadechla, jako by se chtěla napít z nebes.) Škoda! Zrovna když tak krásně svítí slunce! (Zmizí od okna.)

Průčelí se zvedne. Jsme ve vstupní hale, kam právě vstoupili hosté, které Věra ohlašovala od okna. Nejprve se všichni objeví zády k publiku, protože předpokládáme, že přišli z předscény, kde si – podle oken, která jsme spatřili zvenčí – představujeme vchod do vily. Giovanna, manželka, je sošné, působivé, ale strnulé ztělesnění manželovy oficiální slávy: nízké čelo, přísné oválné oči a slavnostní pohled, silný velitelský nos, pevná brada, je okázale oblečená do černi a stříbra. Dcera Valentina, už kolem třicítky, zdá se nedotknutelná, jako by sestoupila z obrazu, malovaného se svrchovanou a úzkostlivou dovedností. Má zasněnou tvář. Syn Tito je robustní, schoulený do sebe, zachmuřený a žlučovitý: když řekne „papá“, řekne tím všechno. Jeho Excelence ministr Giaffredi je šedivý, galantní, ale naprosto neafektovaný padesátník. Jedná autoritativně, ale s úsměvem, jako člověk, jehož nadřazenost všichni uznávají a který si nepřipustí, že by nemuselo být po jeho. Je zvyklý žít ve vysokých kruzích mezi finančníky a politiky, jako domácí přítel a ochránce je blahosklonný. Dovede omluvit nálady a výstřednosti literátů, snad ho i baví, jen když nakonec udělají, co si přeje on. Nakladatel Modoni je tlustý šedesátník s typickou hlavou inteligentního žida. Mazaný, předstírá velkodušnost, ale je to dravec.

GIAFFREDI: Ach, ale je to tu opravdu pěkné!

GIOVANNA: Ano, příteli, mají tolik, že to není žádné umění…

MODONI: Neví, co s penězi, ne?

VALENTINA: Zdá se…

TITO: Nestačí vám, jakou reklamu udělal tomu „Daidalovi“? To se pozná, jak může rozhazovat.

MODONI: Tak tak… Ví, jak na to… To se nedá upřít!…

GIOVANNA: Jak je to možné, že pořád nejdou dolů? Snad nemusíme znovu troubit?

GIAFFREDI: Je to opravdu jeho synovec?

GIOVANNA: Ale samozřejmě, syn jeho bratra.

TITO: Taková nehoráznost! Stejné jméno…

GIAFFREDI: Proč nehoráznost?

TITO: Naše jméno a on vydá toho „Daidala“!

VALENTINA: Delaga, Tito.

TITO (se opravuje): Delaga, Delaga.

VALENTINA (podrážděně): Uvědom si to! Pořád říkáš Daidala!

TITO: Já schválně.

GIOVANNA: Prosím, panstvo, my tu trčíme a nikdo se ani neobtěžuje, aby nás pozval dál… Měli bychom jim ukázat záda, příteli, jenže teď si to nemůžeme dovolit. A pak nesmíme ztrácet čas. Jděte nahoru, Modoni. A rukopis.

MODONI: Tady je.

GIOVANNA: Pěkná patálie! Stačí, abych ty papíry viděla, a popadá mě zlost! Jděte už!

(Giaffredimu) Přede mnou o tom ani nemluvte, radši ne, příteli. Mohla bych říct něco ostrého!

(Modonimu) Budete stát na svém, ano? Žádné ústupky. Ne, ne a ne!

MODONI: Nezdálo by se vám vhodnější, kdyby Jeho Excelence šla se mnou?

GIOVANNA: Vaše smlouva vám dává dost autority, Modoni. Jenom ji uplatněte a konec!

GIAFFREDI: Když bude nejhůř, přijdu za vámi, Modoni; já s ním promluvím. Nebo ať přijde dolů… Proč vlastně nepřišel?

MODONI (s objemným rukopisem v ruce, jako by ho potěžkával): Vy tomu rozumíte, Excelence, když vím, co všechno nás čeká, a já mám ustoupit… Čestné slovo, krvácí mi srdce! Ale už jsem řekl! Mně nikdy nešlo o zisk. Doufám, že to pochopí. (Jde po schodech nahoru.)

GIAFFREDI: Neustupujte! Neustupujte! A pamatujte, když bude třeba, jsem tu ještě já.

GIOVANNA: Opravdu, chudák: byl štěstím bez sebe… Nová kniha, čeká na ni jako na nebeskou manu…

TITO: Která měla rázem všechno zatratit…

GIAFFREDI: Taková zrada! To je neuvěřitelné!

TITO: Neuvěřitelné!

GIAFFREDI: Promiňte, Giovanno… (Odvede ji stranou.) Ne, totiž když už je tak bohatý a… patří do rodiny, synovec… nestálo by za pokus… aby pustil celý ten nakladatelský krám a toho svého Delaga…

GIOVANNA: Ano a jak?

GIAFFREDI: Ale… napadlo mě… jestli by, například, nebyl docela slušná partie pro naši Valentinu?

GIOVANNA: Ne, chraň bůh, co to říkáte, příteli? Přivezl si z Ameriky dvě ruské emigrantky…, někde je tam sebral…

GIAFFREDI: To ještě neznamená… snad by se dalo…

GIOVANNA: Jak to? S jednou se oženil!

GIAFFREDI: Ach, on je ženatý…

GIOVANNA: A pak, to, co provedl, vám se to zdá málo? Přijede z Ameriky speciálně, ach, Tito?

TITO (se přiblíží): Ano, mamá?

GIOVANNA: Jeho Excelence říkala, že Pietro, (Tiše) pro Valentinu…

TITO: Když on je ženatý!

GIAFFREDI: To jsem nevěděl. Ačkoliv, pcha, manželství v Americe…

TITO: Rozvod? Kdepak! Po uši zamilovaný! Ti se našli… A ještě ta její sestra… Tři blázni…

GIOVANNA: A pak, já tvrdím, že po tom, co provedl…

TITO: … já vím – přijede speciálně za otcem, aby ho poznal – a vyklube se z něho nakladatel mladé generace – Americká senzace! – Ric, pic! – Delago! Delago! – A všechno proti otci.

GIAFFREDI: Kdo je vůbec tan Delago?

TITO: Někdo odtamtud – jeho přítel! A co je na tom nejlepší, Excelence: stavějí ho proti otci, a já bych mohl dokázat – dokázat – že ten člověk musel otce číst! On ho napodobuje!

Pietro zvolna sejde po schodech.

PIETRO: Ach, Tito už je zase u toho: „napodobuje otce“!

TITO: Napodobuje, ovšem, že napodobuje! A řekl jsem ti, že to mohu doložit, ukázat kde a kolikrát, verš po verši!

VALENTINA: Tito měl tu trpělivost a dočetl ho až do konce – nezaujatě.

GIOVANNA (jako by Tito dokázal něco nevídaného): Ne, ty? Vážně?

TITO: Ano, já, a našel jsem plagovaná místa, přinejmenším pět!

GIOVANNA (Giaffredimu): Tak to slyšíte? A na něco takového se má člověk dívat!

PIETRO: Ovšem! Náramný případ! Nahoře jsem slyšel pravý opak, že on imituje Delaga, teď v té nové knize! Modoni si rve vlasy! Triumf! Pro Delaga a pro mne je to hotový triumf!

GIOVANNA: Ó, to zase ne, příteli! Nejásejte předčasně! Jsme tu ještě my a právě proto jsme přišli. Ta nová kniha nevyjde.

PIETRO: Ale když ji nevydá Modoni, já ji vydám!

GIAFFREDI (nasadí všechnu svou autoritu, rázně): Vy si to dobře rozmyslíte. Nic vydávat nebudete!

PIETRO: Promiňte, kdo jste, co si u nás přejete?

GIAFFREDI: Ať vás to ani nenapadne!

GIOVANNA: Jeho Excelence Luciano Giaffredi, pan ministr…

PIETRO: Veliká čest pro mne. Ale jak víte, já jsem americký občan.

GIAFFREDI: To se hned pozná. Američan.

PIETRO: Ale byl jsem vychován italsky a dokonce jsem donutil svoji ženu a svou švagrovou, obě jsou cizinky, aby se naučily mluvit naší mateřštinou. Mluví lépe než já.

GIAFFREDI: Jsou Rusky, ne?

PIETRO: Ano, Rusky. Ale nic politického a je s nimi všechno v pořádku. Upozornil jsem vás, že jsem se narodil v Americe, abyste pochopil, že pokud jde o mne, žádný ministr…

GIAFFREDI: Zapomínáte, že já se nepotřebuji dovolávat svého titulu, abych se tu dnes – spolu s rodinou a ve jménu vlasti – postavil na obranu jména, které obdivuje celá jedna generace a které nikdo nemá právo vystavovat urážkám, ani kdyby to byl on sám. (Ukazuje nahoru.) A zejména ne v okamžiku, kdy národ přijal můj návrh a připravuje velkolepou oslavu na počest jeho padesátých narozenin.

PIETRO: Těší mě to a jako jeho synovec jsem na to hrdý; ale nikdo mu nemá právo zakazovat, aby vydal svoji knihu, jestliže si to sám přeje.

GIAFFREDI: Ale ano, drahý pane, my mu to zakazujeme, naše úcta k němu i k jeho pověsti nám k tomu dává plné právo.

PIETRO: Ale! Pěkná úcta!

GIAFFREDI: Protože On nesmí ztratit hlavu právě ve chvíli, kdy mu na ni chceme vsadit korunu.

PIETRO: Korunu? Jakou? Ach, vy mu dáte věnec…

GIAFFREDI: Och, abyste dobře rozuměl, žádný symbolický vavřín, to se hodí leda pro venkovské zpěváky nebo tak pověsit na pomník. Ne, opravdovou šlechtickou korunu. Vlast mu ji udělí na znamení díků, že proslavil náš národ. Hraběcí titul.

GIOVANNA: Dědičně!

PIETRO (chladně): … ach… (Pohlédne na Tita.) Takže potom se staneš hrabětem ty…

TITO: A ujišťuji tě, že si toho budu vážit…

PIETRO: To věřím. Docela ti věřím! A vy hraběnkou (Ukloní se před Giovannou.) a ty budeš komtesa (Ukloní se před Valentinou.), ovšem pod podmínkou, že ustoupí a neotiskne svou novou knihu. (Ukáže rukou nahoru, aby naznačil, že jde o rukopis, odmítnutý nakladatelem.) Všechno chápu.

GIAFFREDI: Tu jeho novou knihu – pro vaši informaci – jsme četli a zvážili. Všichni jeho přátelé, ti nejvěrnější a nejoddanější obdivovatelé, a není jich málo, ji probrali slovo za slovem – a všichni usoudili…

PIETRO: … že je prohnilá, inspirovaná modernismem mladého Delaga – a tak tedy defendu – výborně, okey, okey! Alright! (Otočí se.)

GIAFFREDI: Nemůže si dovolit tápat, v jeho věku!

GIOVANNA: … a popřát lidem podívanou, jak se snižuje, aby paběrkoval…

TITO: … po svých odpůrcích a dělal jim ozvěnu – on!

GIAFFREDI: Musí být sám sebou! Jeho jméno má už svůj zvuk a svoje místo. A kdyby chtěl ještě něco dodat, po všem, co už vyslovil, musí to být slova jako vytesaná do kamene.

Na vrcholu schodiště se objeví Věra, hoří hněvem, přidržuje se zábradlí a křičí.

VĚRA: Pietro! Pietro! Pojď sem!

GIOVANNA (se po ní otáčí): Co se děje? Kde to jsme?

VĚRA: Vyložené násilí! Pojď nahoru! Honem!

PIETRO: Hned, už jdu! (A vyrazí nahoru, bere několik schodů najednou, zatímco dolů jde klidná a vážná Nataša.)

GIOVANNA: Ach, ale já půjdu také! To je prostě spiknutí!

GIAFFREDI: Ne, nechte to! Nechte to na mně! Já půjdu sám!

GIOVANNA: Oni ho vězní! Cožpak to nevidíte? Ztratil z toho rozum!

GIAFFREDI: Jen se uklidněte, já mu napravím hlavu. (Vzdálí se.)

GIOVANNA: Ale prosím vás, přiveďte ho dolů, ať všichni honem jedeme pryč! Já už tu nezůstanu ani chvíli! (A jakmile Giaffredi vystoupil po schodišti a zmizí, otočí se Giovanna k dětem.) On je úžasný, klidně se jim vydá do rukou, vždyť jsou to samí blázni a nebezpeční lidé!

NATAŠA (bez pohnutí): Tetinko, on je nám vděčný za naši pohostinnost, že jsme se o něho starali. Je vážně nemocný, jestli vás to zajímá.

GIOVANNA (pokrčí rameny): Nemocný… nemocný… Na to se vymlouval, aby mohl sem a nechal se tu úplně zpitomět.

NATAŠA: Žádná výmluva. Je opravdu nemocný.

GIOVANNA (nepřikládá té nemoci žádnou důležitost): Ano, trochu ho zlobí srdce…

TITO (ustaraně, starostlivě): Snad se teď nahoře mu nepřitíží…

NATAŠA: Ale ne, to není od srdce. Tahle nemoc – když přijde v jistém věku – dovede být zlá.

VALENTINA (podrážděně): Ale jaká nemoc?

NATAŠA (mírně): Mládí, děvenko!

VALENTINA: Touhle nemocí se nakazil u vás!

NATAŠA (stále stejně klidná): Možná že u nás.

GIOVANNA (se dívá na ni ohromeně): Cože!

NATAŠA: Ale už také mohla být v něm. Říkám jen, jak to je. A ještě něco vám povím, vy nás máte za jeho nepřátele – a zatím jeho nepřátelé jste právě vy.

GIOVANNA: My? A vy máte tu drzost a tohle tvrdíte přede mnou?

NATAŠA: Žádnou drzost, jen odvahu, protože je to tak. Právě v téhle chvíli se na něm dopouštíte zločinu. Všichni z něho žijete a dusíte ho.

GIOVANNA: Tak dost! Dost!

TITO: To je neslýchané!

VALENTINA: Musíme odtud!

GIOVANNA (Titovi): Okamžitě jdi nahoru: řekni mu, že mě tady urážejí a jestli okamžitě nepřijde, já jdu odtud!

Tito jde také nahoru.

NATAŠA (pořád mírně): Hned nemůže. Musíte mu dopřát času, aby si mohl zas obléknout toho starého pána. Zrovna se převlékl – ale přišel nahoru pan Montoni –

Na „Montoniho“ se Valentina vztekle rozesměje.

GIOVANNA: Modoni! Modoni! Je to jeho nakladatel, a jestli to nevíte, největší nakladatel v Itálii.

NATAŠA: Snad mám na takovou neznalost právo, jsem cizinka.

GIOVANNA: A my zase máme právo vás vyhodit. Cizinci – a budou se míchat do našich věcí!

S křikem a rozzuření scházejí po schodech Modoni, Pietro, za nimi Giaffredi a Tito.

MODONI: Ne! To zas ne! To je vyloučeno! Když takhle, prosím, já to beru zpátky! (Vytrhne rukopis Pietrovi z rukou.)

PIETRO (ho drží): Násilím? Ne, sakra! Vy mi to vrátíte!

MODONI: Nic vám nevrátím! Když mi chcete upírat…

PIETRO: Hned mi to vraťte, on mi ho sám svěřil!

GIAFFREDI: Ale ano, Modoni, vraťte mu to! Stejně mu rukopis nebude k ničemu!

TITO: Přece ho nemůže vydat!

PIETRO: Nemohu, samozřejmě! Když nebude chtít…

MODONI: Ne! Vy prostě nemůžete, podle smlouvy mám výhradní právo já! Rozumíte? – Na všechno, co napsal a co ještě napíše!

PIETRO: A máte snad právo zakázat, aby vydal u jiného nakladatele i to, co jste sám odmítl? Nene, drahý pane, takové právo neexistuje!

MODONI: Ale já přece nic neodmítl! Co mi to vyprávíte? To je jeho věc! Odmítám to v jeho zájmu! Můj zájem je, abych to vydal! Tady oni, přátelé, Jeho Excelence, rodina, všichni na mě tlačí, že se nesmí vydat, aby z toho nebyl skandál, ale já, já bych za to dal dokonce na modlení. Vy jste Američan, vám to musí být jasné! Sakra, já jsem oběť a vy děláte, jako bych byl nějaký despota? Tady máte ten rukopis, sežerte si ho! (Rozzuřeně ho hodí PietroviI do rukou.)

GIOVANNA: Co se děje? Co se stalo?

GIAFFREDI: Nic, Giovanno. Pak vám to řeknu.

TITO (tiše, snaží se matku uklidnit): Buď klidná! Vyřízeno.

GIAFFREDI (Modonimu vyčítavým tónem): Promiňte, Modoni, vy sám, vy první jste nám dal signál…

MODONI: Ale ano, já nic nezapírám, mně samotnému to vyrazilo dech, když jsem to četl – všechno přiznávám. A protože si dovedu vážit svého největšího autora, považoval jsem za svou povinnost upozornit rodinu a přátele… Ale tohle všechno, proboha, je proti mým zájmům! Pochopte, já přece nemohu koukat, jak na něm někdo bude vydělávat!

GIOVANNA: Ach, to jsme pořád – ?

GIAFFREDI: Ne!

TITO (současně): Ne!

GIAFFREDI: Nikdo nic nevydělá, spolehněte se, Modoni! On sám kapituloval a máme pokoj! A ne pouze my, ale i celá vlast, která ho miluje a také mu to dá najevo!

GIOVANNA: Ale co tady… ten rukopis?

PIETRO (vášnivě): Zůstane tady, u mne! Svěřil ho mně!

GIOVANNA (překvapená): Ale ne! Proč?

GIAFFREDI: Klid! Přál si to. Aby si ho přečetli… To jim nikdo nemůže zakázat. Nemá to žádný význam. Nemohou s tím nic dělat…

GIOVANNA: Ale mohou se bavit tím, že budou ukazovat všem nohsledům toho nového autora, jak se zahodil…

NATAŠA: Nedělejte si starosti, milostivá paní, protože podle nás se vůbec nezahodil…

PIETRO: Výborně, Natašo!

GIAFFREDI: Ovšem pro nás je ta kniha symptomem žalostného rozrušení, způsobeného bezpochyby momentální ztrátou soudnosti. Nikdo nepopírá, že trpí. Je ochablý. Když jsem mu položil ruce na ramena, abych mu po tom všem poděkoval, že ustoupil, docela jsem ucítil – přísahám – jako by jeho kosti povolovaly. Přítelkyně, musíte dát pozor na jeho srdce!

TITO: Zrovna jde!

XXX se objeví na schodišti, ne už jak jsme ho viděli na začátku, ale takový, jak přirozeně všichni počítají, že bude vypadat po tom všem, čeho jsme na jevišti byli svědky od příjezdu rodiny, nakladatele a přítele. Objeví se tedy, jako by se znova vtělil do své neměnné, všeobecně známé podoby, kterou už diváci viděli na zvětšené fotografii v kanceláří. A přirozeně se také zdá, že mu opravdu dorostly i jeho vlasy. Herec si zatím skutečně nasadil novou paruku. Bylo by však dobře, kdyby nejprve, dokud sestupuje se schodů, měl svoje dlouhé vlasy, zvlněné kolem uší jako svěšená křídla, schované pod svým pověstným širokým kloboukem. Brzo poznáme, proč. Všichni se otočí k pozadí za naprostého ticha a nejistě, zatímco on pomalu sestupuje, bledý a jako ohlušený, strnulý jako kámen. Když sejde až dolů, objeví se na vrcholu schodiště Věra, oči opuchlé a zarudlé od pláče, sevře zábradlí, jako by se chtěla zachytit a překonat svou bolest.

GIOVANNA (postoupí dopředu): Není ti něco?

GIAFFREDI: Ale ne ne! Už to přešlo, tohle nic není. Můžeme jít.

GIOVANNA: Počkejte. Panebože, co jsi provedl se svými vlasy, miláčku? (Zvedne mu klobouk a přejede mu rukou po vlasech, nejdříve na jedné straně, pak na druhé a dva prameny vlasů jako svěšená křídla jako by znovu narostly pod jejíma rukama. Prohlíží si ho, ostatní také!) Tak. Takhle jsi to ty.

A nyní stojí on v popředí a všichni ostatní za ním vykročí směrem k předscéně slavnostně jako na pohřbu. Ale tu jako z ničeho nic se ozve na vrcholu schodiště divoký výkřik.

VĚRA: Ať žije Delago! Ať žije Delago!

XXX se na okamžik zastaví, jako by ho někdo zasáhl dozadu, a s mučivou trýzní sotva pootevře bledé a přísné rty a křečovitě naznačí radostný úsměv.

GIOVANNA: To je nevychovanost!

GIAFFREDI: Drzost!

VĚRA: Ať žije Delago! Ať žije Delago!

GIAFFREDI (Pietrovi, který se šťastně usměje): Poručte jí, ať mlčí!

GIOVANNA: Pojďme! Pojďme! Sem do toho domu už víckrát nevkročíš!

XXX jde beze spěchu dále směrem k předscéně, všichni ostatní za ním. Věra ze sebe vyráží další, stále vášnivější výkřiky: „Ať žije Delago! Ať žije Delago!“ Zkroucená se drží za zábradlí schodiště.

POMALU PADÁ OPONA

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Knihovna XXX v jeho starobylém domě. Ve vzduchu je cítit zatuchlost a kostelní chlad. Na člověka padá slavnostní tíseň. Všechny stěny jsou zakryty regály a knihami. Do nich jsou vestavěny dva protilehlé vchody a krb na pravé straně. V pozadí je mušlovitý výklenek, v něm stojí křeslo a před ním široký mohutný psací stůl. Na jedné straně hromady knih, rozházené papíry a velká lampa, na druhé straně v popředí mramorové poprsí XXX, ne zcela v životní velikosti, zobrazuje hlavu, podepřenou pravou rukou a pěstí sevřenou na spánku. Před knihovnou u pravé stěny je veliký, trochu opotřebovaný kožený divan a dvě křesla, rovněž kožená, se stolkem uprostřed. Dvě křesla stojí i před krbem u pravé stěny. Nad třetí čtvrtinou regálů vede podél celé knihovny můstek s dřevěným zábradlím. Na můstku jsou mezi knihami čtyři symetricky rozložené obrazy básníků, dva v pozadí a po jednom na každé boční stěně. Malované obrazy se dají otevřít jako dveře, představujeme si, že za nimi jsou uloženy vzácné a cenné tisky. I tyto čtyři skrýše (které sotva postřehneme, protože dvířka na můstku se otevírají jen částečně, pokud jim nepřekáží zábradlí) jsou hrací plochy, později uvidíme proč. Čtyři obrazy zpodobují Danta a Ariosta, jednoho na pravé, druhého na levé straně v pozadí, na pravé straně je Foscolo a Leopardi na levé.

Když se zvedne opona, v teplém a sytém žlutém světle se slabým fialovým nádechem – to světlo je neduživé a tlumené – nepřirozené – snové – je vidět XXX, jak dříme ve své lenošce, pravou rukou opřenou o opěradlo si podpírá hlavu, ve stejné poloze jako busta v popředí stolu nalevo. Vypadá jako vosková figurína, kterou vymyslela Věra, posazená k psacímu stolu. Na vyvýšeném můstku je vidět Danta a Foscola, Ariosta a Leopardiho, jako by obživli a vystoupili ze svých čtyř obrazů. V naprostém tichu všichni čtyři najednou živě gestikulují. Zanícený Foscolo vztyčuje paži s otevřenou dlaní, gestem vybízí Danta, aby promluvil o budoucnosti Itálie a vyslovil jeho mínění. Ale Dante, zasmušilý a hněvivý, podrážděně pokrčí rameny a nataženým prstem naznačuje, že ne, rozhodně ne. Leopardi beznadějně kroutí hlavou a zoufale rozevře náruč, jako by chtěl říct, že všechno je marné a zbytečné. A mezitím Ariosto s moudrým shovívavým úsměvem toho nešťastníka gesty i pohledy napomíná: ale jdi! Dívej se z nadhledu a smiř se!

Tato scéna trvá okamžik, dokud se neozve první zaklepání na dveře v pravé stěně. XXX sebou jen slabounce trhne, ale to stačí, aby tím zahnal přízraky své knihovny. A vskutku čtyři obrazy básníků hned pootevřou svoje dvířka, zmizí ve svých úkrytech a zavřou je. Ozve se nové klepání na dveře, tentokrát silnější. Nyní se probere, ale zůstane chvíli v nejistotě, zda opravdu slyšel klepání. V tomto okamžiku nejistoty se neduživé světlo rozptýlí, vnikne sem denní světlo chladné, obyčejné.

XXX: Dále.

Vejde starý komorník Cesare, na pohled neobyčejně důstojný, ale tak opatrný, že mluví jako zastřeným hlasem.

CESARE: Vaše Excelence, hledá vás zástupce té nové gramofonové firmy.

XXX (se na něho dívá, trochu se zamyslí, pak řekne unaveně): Ale ano, jen ho pusť.

Vejde zástupce nové firmy, v jedné ruce nese kufříkový gramofon, v druhé šest desek v obalech.

ZÁSTUPCE: Hluboká poklona, Mistře. Nesu vám desku „Čtveřice mých básníků“.

XXX: Ach, už to vylisovali?

ZÁSTUPCE: Vás – samozřejmě! Hned se uslyšíte. (Položí gramofon na stolek před divanem a otevře ho. A zatímco ho natahuje.) Dopadla skvěle, jasná, čisťounká, prostě nádhera. Pan ředitel – vyžádal jste si tři, že ano? – vám jich posílá šest – a kdybyste chtěl ještě nějakou… (Natáhl strojek a nyní nasazuje.)

XXX: Stačí jedna! Jedna! I to je ažaž.

ZÁSTUPCE: Prosím. (Spustí strojek.)

DESKA (s hlasem XXX): Dante. (Pauza.) Ariosto. (Pauza.) Foscolo. (Pauza.) Leopardi. (Pauza.) Čtyři rozmanité povahy, uprostřed nezbytností svých věků, jimiž se musí, třeba nevědomky, podrobovat. A kdyby Foscolo mohl vybídnout Danta, aby promluvil o budoucnosti Itálie a dal mu za pravdu, kdyby Dante, uzavřený do svých neúprosných vášní, rozhořčeně odmítal…

XXX: Ach, to stačí! Zavřete to. Zavřete! Prosím vás!

ZÁSTUPCE (hned zastavuje gramofon): Vám se nelíbí?

XXX: Ale ne, můj hlas – je tam zavřený – mluví jako sám od sebe… Je to báječné, nic neříkám, ale jde mi to na nervy. Desky tu nechte a vyřiďte pánům, že děkuji. Kdoví, třeba opravdu k něčemu budou…

ZÁSTUPCE (popletený): Jak, prosím?

XXX: Ne, nic. Je to opravdu hlas téhle mé knihovny.

ZÁSTUPCE: Uvidíte, Mistře, půjdou na dračku. Hluboká poklona.

XXX: Na shledanou. (Zástupce se ukloní a odejde se svým kufříkovým gramofonem.)

Cesare, důstojný jako obvykle, vstoupí, aby ohlásil:

CESARE: Vaše Excelence…

XXX (dotčený, vybuchne): Dejte mi už pokoj s tou excelencí!

CESARE: Milostpaní nařídila.

XXX: A kdy ti to paní nařídila?

CESARE: Nedávno, Excelence. Dokonce mi řekla, že čekáte nový titul. Proto jsem jako poslušný služebník…

XXX: Dobře, dobře – a kdo je tam?

CESARE (stejným tónem, snad trochu zostřenějším, ale jako by se nic bylo nestalo): Vaše Excelence, hledá vás několik mladých pánů.

XXX: Mladí pánové – mě? Kdo je to?

CESARE: Představili se jako novináři.

SCELZI (vystrčí hlavu ze dveří jako v prvním dějství): To jsem já, Mistře, když dovolíte, vedu několik přátel.

Za dveřmi se ozve směsice hlasů. Mezi nimi lze rozeznat hlas Sarcoliho a Diany. Ale nejvíc se dává slyšet první a druhý stoupenec Delagův.

PRVNÍ MLADÍK: Ne, amorálnost! Amorálnost!

DIANA: Jdi, vždyť je to k smíchu!

SARCOLI: Tahá za nos celou generaci!

DRUHÝ MLADÍK: A koho tím chce oblafnout?

XXX (Scelzimu): Ale co chtějí?

SCELZI (se postaví do dveří a napomíná je): Pod podmínkou, že přestanete povykovat!

CESARE (mezitím k XXX): Přejete si, abych je vyhodil?

XXX: Ne, počkej.

SCELZI (ostatním, kteří sem vejdou celí rozpálení): Já to řeknu.

XXX: Hotové přepadení…

SARCOLI (vášnivě spustí): Ano, abyste si uvědomil…

SCELZI (ho kárá): Přestaň, Sarcoli!

SARCOLI: Ne, při vší úctě, kterou si zasluhuje…

XXX (Sarcolimu): A co si mám uvědomit?

SARCOLI: Že s entuziasmem mládeže si nikdo nebude zahrávat!

XXX: A já si zahrávám? Nerozumím. Co se vlastně stalo?

PRVNÍ MLADÍK: A on nepřestane!

DRUHÝ MLADÍK: Tak to prr!

SARCOLI: Nechte toho!

DIANA: Tohle mě začíná bavit!

XXX: Jdi už, jdi, Cesare. (Obrací se k mladíkům, zatímco Cesare, ohromený ve své důstojnosti, odchází.) Co se vlastně stalo? Tak oč jde?

PRVNÍ MLADÍK: Všechny nás omráčilo…

SARCOLI: … ne, mnohem hůř, jsme rozhořčení!

XXX: Takhle si troufáte mluvit přede mnou?

DRUHÝ MLADÍK: Nu ano, rozhořčení, něco tak amorálního…

PRVNÍ MLADÍK: – jen to řekni, amerikánský podfuk pana Pietra…

XXX: Pietro? A co provedl?

PRVNÍ MLADÍK: Podfuk! Podfuk!

XXX (zmatený): Podfuk…?

SCELZI (zasáhne): Sakra, už dost, samá velká slova! Cožpak si nemůžeme rozumět ani mezi sebou?

DIANA (najednou vyprskne smíchy, jako v prvním dějství): Delago… Delago…

SARCOLI: Přestaň, Diano, nebo tě vyvedu!

DIANA: To je psina… taková psina…

XXX (vykročí proti ní, prudce): Co je psina?

DIANA: Vždyť my taky, Mistře… já na to taky skočila… Já vás dokonce obdivuju, jak jste to kolosálně shodil…

XXX: Shodil? A co? Já o ničem nevím!

SCELZI: Dovolte, prosím vás! Nevíte, že váš synovec začal dnes ráno expedovat novou Delagovu knihu?

PRVNÍ MLADÍK (výsměšným tónem): „Novým hlasem“…

SARCOLI (mu hned podává knížku): Tady prosím: „Nová sbírka Delagových veršů“…

XXX (překvapením spontánně vykřikne): Ale tohle je moje kniha!

VŠICHNI (kromě Scelziho, jeden přes druhého): – To víme taky! – No tak prosím! – To jsou novinky! – Vždyť to víme!

SCELZI (ukazuje svazek obtahů, které má v ruce): Tady mám obtahy, podívejte se, dostal jsem je před týdnem, abych otiskl ukázky!

XXX (jako pro sebe, užasle): … otištěné pod Delagovým jménem?

PRVNÍ MLADÍK (na něho ukazuje): Předstírá, že nic neví, panebože!

XXX (s úžasem): … to si dovolil…?

SARCOLI: Protože Delago jste vy!

DRUHÝ MLADÍK: Chcete si ještě hrát na schovávanou?

DIANA: To je zbytečné, vážně, právě nám řekl…

XXX: Kdo vám co řekl?

SARCOLI a ostatní (kromě Scelziho): On! – On! – Pietro! – Sám to prozradil!

XXX (skoro pro sebe): Osel… pitomec…

SCELZI (jako by chtěl zarazit pokřik přátel): Ale ne! Počkejte! – Protože já nejdřív, jen tak mezi řečí, ukázal tyhle korektury jednomu člověku, který znal rukopis, a viděl jsem, jak vyskočil, celý rozpálený a vítězný, a začal křičet, že tu knihu nenapsal Delago, ale vy, a že vy jste se jí zřekl!

XXX: Zřekl? To není pravda! Nechal jsem ji u něho…

SARCOLI: … u Pietra? Aby ji vydal?

XXX: Ne, naopak! Já mu to zakázal!

SARCOLI: Ach, slyšíte? – Tak to on provedl tu zradu! Aby se mohl dál vysmívat!

SCELZI (křičí): Ale to není pravda! Co to říkáte! Já ho přitlačil ke zdi!

XXX: A on se vám přiznal…?

SARCOLI: Samozřejmě! Fraška!

SCELZI (zatímco ostatní rozhořčeně opakují): Fraška! Fraška!

A XXX hněvem a hořkostí bez sebe, zatíná pěsti, vykřikne.

– Pitomec… pitomec… pitomec… (Vystoupí proti všem.) Ne! Pietro nic takového neřekl! Naopak! Chtěl ještě tu knihu hájit a vás taky! Ale já mu dokázal…

XXX (ho přeruší): Co jste mu dokázal?

SCELZI (hněvivě udeří otevřenou dlaní do svazku korektur): – že tady to, tyhle nové stránky, mají falešný zvuk.

XXX: – Ach! Toť se ví! Najednou falešný zvuk!

SCELZI: – Ne, ještě jsem neměl ani tušení! I kdybych se nic nedozvěděl – bublina – taková bublina praskne sama.

XXX: Nu ovšem, samozřejmě! Samozřejmě!

SCELZI: Tadyhle vám mohu ukázat poznámky, měl jsem je už napsané! Ostatně, jen si vzpomeňte, já měl proti Delagovi vždycky svoje výhrady!

XXX: Nu ovšem, ovšem! Tak prosím… já mu to říkal… Fraška… nic jiného z toho nebude… fraška, a už je to tady! – teď když víte, že Delago jsem já.

SARCOLI: A co jiného, račte prominout!

PRVNÍ MLADÍK: Sám to přiznává!

XXX (znova přeruší Scelziho): Měl jste výhrady? No ovšem, plno výhrad! A co „překonání všeho, co bylo před ním?“, co jste tím myslel? A v čem jste viděl „tep nové krve“? – A „udělat kříž“? Udělat kříž, a co my ze staré generace? Fraška, co? – Aby ne! – Teď když Delago jsem já!

SCELZI: Ale ano, právě proto, že teď jste Delago vy! Tady se všechno pozná, jen se podívejte! (Znovu praští do korektur.) Černé na bílém – celá kniha – stylová hybridnost! A když se mnou mluvíte tímhle tónem, tak mi taky dovolte říct, že tohle se neslučuje s morálním cítěním mladé generace.

XXX: – Ach, neslučuje? –

SCELZI: Ne! Protože pro nás básník – to si uvědomte – není vychytralý literát…

SARCOLI: … který se dokáže bavit takovouhle fraškou a dělat ze sebe mladíka, když je starý!

PRVNÍ MLADÍK: Teď víme, že Delago jste vy, a tím je pro nás vyřízený.

SCELZI: Samozřejmě, vyřízený! Protože pro nás musí být básník především člověk – ryzí člověk. A ne potištěný papír –, ale krev – osobnost.

XXX (stiskne knihu oběma rukama, praští s ní a postaví se proti Scelzimu s vášnivým hněvem): A já nejsem člověk? Já snad nemám krev? „V něm pulzuje jiná krev“, „jiný život“, netvrdil jste to sám? Ne – najednou ne – že ano? Protože mám svoje léta? Mládí je pro vás rok narození, a ne výsada ducha. Tohle je celé vaše morální cítění, nestoudná nadutost. A není možné, abych já, já byl mladší než vy všichni dohromady? Abych v sobě ucítil něco, co se ve vás sotva pohnulo a ještě jste pro to nenašli výraz? Já to cítil – cítil! – a proto jsem to dokázal vyslovit před vámi a docela jinak, než jsem psal dosud, protože to byl docela nový pocit. Ach, a tohle je podle vás nemorální, tohle zesměšňuje vaše morální cítění, že? – Nu prosím, když je to takhle, tak ano, já jsem vás zesměšnil, zesměšnil!

Pravými dveřmi vejde rozjásaný Modoni, za ním dva novináři a skoro současně přicházejí pravými dveřmi Tito, Giaffredi, Giovana a Valentina. I oni jsou celí pryč z překvapení. Záleží na vynalézavosti režiséra, jak bude komponovat tuto ansámblovou scénu, která je do jisté míry simultánní. Na jedné straně se shlukne mládež, na druhé příbuzenstvo a jednotlivci z obou skupin se chvílemi obracejí na XXX, který stojí uprostřed. Všichni mluví jeden přes druhého. Změť hlasů ostatně nebude trvat dlouho: musí naprosto přirozeně vyplývat ze všeho pohybu na scéně. A ansámblové scéně postačí, když vyniknou ty nepodstatnější repliky.

MODONI (běží obejmout XXX): Ohromné, kamaráde! Jsou zesměšnění, znemožnění!

SCELZI: My že jsme zesměšnění, slyšíte to!

MODONI: Ach, kdepak, tak tedy zesměšněný jsem já!

TITO (už rozzuřený): A mně to neušlo, tati, mně ne! Říkal jsem, že je to plagiát, protože jsem nic netušil!

(Modonimu) Já nic netušil.

MODONI: A koho to mohlo napadnout?

SCELZI: Mě, mě! Já na to přišel dávno…

TITO: Vy? A kdy? Že to jsou plagiáty? Já jsem mluvil o plagiátu, protože jsem nic netušil!

GIAFFREDI (mezitím už vešel, plácne XXX do ramene a řekne): Velkolepá satisfakce!

MODONI: Na něco takového mohl přijít jenom on!

GIOVANNA: Je to pořád on!

SARCOLI: To je satisfakce, ale právě pro nás!

VALENTINA: Mně spadl kámen ze srdce!

TITO: No, a neříkal jsem ti to? Já mluvil o plagiátu, protože jsem nic netušil!

MODONI (mladým, posměšně): Delago, nový talent!

VALENTINA: „Daidalo“, opravdu, Tito? To snad je všechno sen!

TITO: Samo sebou, Američan – jenže knihu napsal tatínek!

GIAFFREDI (mládeži): Teď máte po všem, milánkové!

SCELZI: Ach to ne, to ne, račte odpustit! My jsme přišli…

PRVNÍ NOVINÁŘ (zasáhne): Pánové, prosím vás, prosím vás. Mistře, proboha, noviny máme ve stroji…

DRUHÝ NOVINÁŘ: … čeká se jen, až potvrdíte…

MODONI: Já je přivedl. To bude poprask! – Chtějí mít čerstvou zprávu – ale chtějí to slyšet přímo od tebe…

XXX: Ode mne? A co?

SARCOLI: Že Delago byl fraška!

OSTATNÍ: Aby ne! Fraška, fraška!

PRVNÍ NOVINÁŘ (XXX): Můžete to prohlásit?

XXX: Já? A neslyšíte je? Všichni to křičí!

MODONI: Šašci! Šašci!

MLADÍCI: Ne, kdepak! My že jsme šašci? On je šašek!

PRVNÍ NOVINÁŘ (druhému): A můžeme letět!

DRUHÝ NOVINÁŘ (mládeži): Nic jiného jsme nepotřebovali slyšet!

PRVNÍ NOVINÁŘ: Modoni, nezapomeňte na fotky!

Oba žurnalisté odejdou.

SCELZI (se všemi mladíky utíká za nimi): Ne! Počkejte! Musíte napsat, že já byl první, že jsem ten podvod objevil…

SARCOLI: A že jsme přišli protestovat…

OSTATNÍ: Protestovat!… Protestujeme…

Zmatený odchod mladých vyprovokuje příslušníky rodiny k výbuchu smíchu.

GIOVANNA: Tohle mě blaží!

MODONI (XXX): Nic lepšího jsi nemohl udělat, kamaráde!

GIAFFREDI: Ty jsiš báječný! Ohromný! Geniální!

TITO: Ti vypadli!

VALENTINA: Panebože, jak to vypadá…

MODONI: Ten tvůj synovec by si zasloužil pomník! Líp nám nemohl posloužit!

GIOVANNA: Však on také posloužil sám sobě! Teď půjde ta kniha na dračku.

MODONI: To přece ne!

GIAFFREDO: Dáme ji zabavit! Můžeme ho žalovat pro zneužití důvěry a svévolné přisvojení!

MODONI: Kdepak! „Naše“ knihy půjdou na dračku, „naše“, Excelence! Už jsem dal příkaz, aby doplnili zásoby všech knihkupců!

TITO: Ale takový poprask –

MODONI: Delago je vyřízený, to ti říkám, úplně vyřízený! Neprodají se ani čtyři kousky a nepůjde už ani „V paprscích rána“. Já přece znám čtenáře. Jakmile se rozkřikne, že to byla fraška…

XXX (se vytrhne z myšlenek, do nichž byl ponořen; Modonimu): Tvoje vina!

MODONI: Moje? Co to říkáš?

XXX: Tvoje, tvoje, měl jsi tu knihu vydat sám.

GIAFFREDI (ohromený): Jak to! Ty nejsi spokojený?

GIOVANNA (přímo vyjevená): No tohle!

XXX (prudce, i když by se rád ovládl): Spokojený? A proč mám být spokojený? Že je Delago vyřízený? (Dívá se na všechny.) A kdo to byl? Kdo to byl? – Mám být spokojený, že teď vypadá jako fraška, co bylo nejdřív – co byl – nový hlas, „můj“ hlas, co všichni poslouchali – co všechny zaujalo – něco „živého“ – „živého“ – „ještě živého“ – co bylo moje!

GIAFFREDI: Ale promiň, to přece nikdo nevěděl…

GIOVANNA: … žes to byl ty! Mně jde hlava kolem!

GIAFFREDI: Tos věděl jenom ty!

MODONI: A tobě ho otloukali o hlavu!

XXX: O to mi šlo.

GIAFFREDI: Vážně? Aby tě zastínil?

XXX: Aby mě zastínil!

GIAFFREDI: Udělat z něho nový idol, abys byl takhle malý?

XXX: Z něho, ano, protože on byl „živý“! On! On!

GIAFFREDI: Já už tě nechápu!

XXX: Ech, já vím, že vy mě pochopit nemůžete!

MODONI: Měl jsem to vydat jako tvoji knihu?

XXX: Vždyť byla moje!

GIAFFREDI: Aby kdekdo říkal, že napodobuješ Delaga?

XXX: Ano, samozřejmě! O to mi šlo!

GIAFFREDI: Abys zničil sám sebe?

XXX: Ne! Abych se mu ubránil! Abych dostal zpátky, co bylo moje! Život, a ne frašku. Živoucí krev – moji krev! O to mi šlo!

MODONI: Ale jak? Já v tom nevidím…

XXX: Jak? Já jsem věděl jak! Nic se nemělo předčasně prozradit, abych mohl knihu vydat pod vlastním jménem, dokonce právě proto, aby se říkalo, že je to špatná imitace Delaga, neupřímná napodobenina, žalostný pokus starého člověka, který by rád promluvil jako mladík, nově, svěže, spontánně, chápete už konečně, oč mi šlo? Aby byl Delago ještě slavnější, aby vedle mé špatné napodobeniny zazářilo jeho mládí, jeho originalita. Svěžest, síla, rozhodnost – průkazně! A pak, ano pak, až by to nikdo nemohl popřít, teprve potom bych prozradil…

TITO: … že Delago jsi ty?

XXX: … a že ať jsem dělal co dělal, nikoho jsem nenapodoboval, leda sám sebe, protože Delago nebyl nikdo jiný než já!

MODONI: Tak se podívej! A proč jsi nic neřekl?

GIAFFREDI: Ach tak! Tys chtěl tu frašku hnát ještě dál?

XXX: Frašku! Pořád frašku! Vy ve všem vidíte jen frašku! Ani vy si nedovedete představit, že ještě cítím něco živého, že bych mohl uniknout z vlastního vězení! Já jsem přikovaný! Zazděný! A už se dusím! Dusím! Už nemohu! – Proč jsem vám nic neřekl? Právě proto! Kdybyste se dověděli, kdo je Delago…

GIOVANNA: A tvůj synovec to věděl?

XXX: Aby to nevěděl!

GIAFFREDI: A proč tedy vydal knihu pod Delagovým jménem?

XXX: Osel! Taky nic nepochopil. Nemohl jsem tomu předejít, neměl jsem čas. Ale koho mohlo napadnout, že ty (Modonimu) mi vrátíš rukopis, že ho odmítneš vydat? A pak ještě on, potají… Už vím, už vím, proč to udělal! Myslel si, že mě osvobodí, mysleli si to všichni, nebyli s to pochopit, co jsem jim říkal, že když se Delago prozradí předčasně, všechno bude vypadat jako fraška.

GIOVANNA: Ty tady naříkáš pro Delaga, jako bys všechno prohrál! Cožpak už nejsi to, co jsi? A ještě navíc tahle parádní fraška z nich udělala pitomce. Nejdřív tě vynášeli do nebe a teď se ke všemu obracejí zády.

XXX: Ach, já vím, teď už mi nic jiného nezbyde, teď už ne! Musím sám tvrdit, že jsem chtěl sehrát frašku!

GIAFFREDI: A buď rád, kamaráde! Nakonec i tohle je ohromná zkouška talentu a životnosti: vytvořil jsi idol a sám jsi ho svrhl! Vždyť jsi tím jenom vyrostl.

TITO: Ale to, co chtěl, to mohlo být mnohem hezčí.

XXX: Ani se nesnažte pochopit, jak mě to všechno mrzí…

VALENTINA: Já to chápu! Já je znala všechny nazpaměť, víš? Delagovy básně – všechny… Tu „Děťátko úsvit“…

TITO: … a „Vycházka“! „Vycházka“…

XXX: Fraška! Všechno je fraška!

GIOVANNA: Ale ne, podívej se, třeba já, já jsem opravdu radši, že je to fraška. Nedovedu si ani představit, že ty, v tvém věku a při tvé povaze, že bys takovéhle verše mohl myslet vážně. Ani jako frašku bych je nemohla plně ocenit, i tak se mi zdá, že jsou pod tvoji úroveň. A když se mám dívat, že tím trpíš… jen se podívejte, to je k neuvěření… vážně, podívejte se, jak se zatvářil…

TITO: Není ti dobře, tati?

XXX (vyskočí): Ne! Už dost! Dost!

GIOVANNA: Já to prostě… prostě…

GIAFFREDI (tiše): Dost, dost, Giovanno…

Trapná pauza.

VALENTINA: Škoda.

TITO: Škoda, vážně!

VALENTINA:

Proud myšlenek jasných i temných
bez ustání plyne.
Koloběh věcí v nás bez konce krouží.
Smrt nezná
zrození nezná. Vskutku
přebýváme v něm
jak mezi nepamětí a nedohlednem.

Trapná pauza.

MODONI (ostýchavě): Ještě tam čekají, přátelé (Ukáže na pravé dveře.), fotografové.

XXX (vyskočí): Proboha, jen to ne! Ještě to! Pošli je pryč!

MODONI: Měj trochu trpělivosti, kamaráde…

GIAFFREDI: Poslali je z redakcí…

XXX: Nechápu proč! Ať jdou! Ať jdou!

MODONI: Vždyť už tu čekají…

XXX: Zavolal jsi je ty, jakápak redakce!

TITO: A pak je už pozdě…

MODONI: Ne! Pro večerníky! Pro večerníky! Články jsou už napsané!

XXX: Chceš tu frašku vytroubit?

MODONI: Ale to je přece nutné, dej na mě, kvůli tobě… a v téhleté chvíli taky kvůli mně!

XXX: Já už dál nemohu, tak dost! Dejte mi pokoj!

MODONI: Za chviličku to máš za sebou! Musíte ho přesvědčit vy, Excelence!

XXX: Nedám se přesvědčit! Říkám vám, dejte mi pokoj!

MODONI: Dovedete si představit, jaký kankán teď spustí ti mladí, když se takhle blamovali? Vrhnou se jak vzteklí na celé jeho dílo, na jeho pověst!

GIOVANNA: Vždyť proti němu nic nesvedou!

MODONI: Já vím, ale musíme je předejít! Vyvést z konceptu! Zesměšnit je, aby museli zalézt až pod zem! Musíme udeřit dřív než oni! Přece si nedáme ujít takovouhle šanci!

TITO: Samo sebou, udeřit dřív, než udeří oni…

GIAFFREDI: A v téhleté chvíli, když víme, co se připravuje…

GIOVANNA: Myslíte, že by to mohlo uškodit?

GIAFFREDI: Nejlíp nepřipustit žádné diskuse…

MODONI: Ne, nic takového jsem neřekl! Nevysvětlujte si to falešně. Není se čeho bát! Jenom si to nesmíme nechat ujít! Využít příležitost! Abychom z toho vyšli se vší slávou, jak jste říkal, Excelence.
(Titovi) A ty mi řekneš o těch plagiátech, které jsi objevil!

TITO: Ano, přes pět! Plagiáty, protože já nic netušil!

MODONI: Ty jim omlátíme o hubu! Pitomci, oni si nevšimli ničeho. A on hrál skoro s otevřenými kartami! Nechte to na mně, já s nimi zatočím! Ale ty si dej poradit a svěř se alespoň teď do mých rukou.

XXX: Mně je ze všeho nanic! Nechápete? Už nemůžu!

GIOVANNA: Ale tohle by tě mělo spíš těšit.

TITO: Ne, já ho chápu…

VALENTINA: Já taky…

MODONI: No prosím, vy jste ještě mladí. Ale teď to nechte na mně. Řekněte něco, Excelence!

GIAFFREDI: Já chápu, že tě to mohlo ranit, ale pomysli, že jestliže jsi vůbec něco ztratil, tak leda jediný okamžik své osobnosti – tenhle poslední –

XXX: … „živý“…

GIAFFREDI: Ale nebuď k smíchu! „Živý“ – Ty žiješ v celém svém díle!

XXX: Nemluvím o díle! Říkám „já“, „živý“!

GIAFFREDI: A dílo nežije? Chtěl bys ho zahodit pro ten jediný okamžik?

MODONI: Nechat tu vzteklou sběř, aby se na ně vrhla a ze msty je začala trhat a špinit?

XXX: Když to nepřečká, když se dá roztrhat a pošpinit…

GIAFFREDI: Ale vůbec ne! Budou to nespravedlivé útoky, msta. Musíme je předejít, vzít jim vítr z plachet; to je věc taktiky! Popadnout příležitost tuhletu – nu prosím, pro tebe to nebyla žádná fraška – ale máš jistotu, že se to musí brát zrovna takhle? – Prostě vyrvat jim zbraň – a do nich!

MODONI: Přesně! Přesně! Už jsem informoval všechny slušné noviny, které stojí za tebou!

GIAFFREDI: Třicet let se snažíš vnutit veřejnému mínění nějaký svůj obraz, co tě to stálo, než jsi vytesal jako pomník! Teď přece nemůžeš chtít, aby ho někdo zničil!

XXX: Ať ho zničí… Jestli mám být jenom pomník…

MODONI: Ale chceš popřít sám sebe?

XXX: Co mně na tom záleží?

GIAFFREDI: Jak to, že nezáleží?

GIOVANNA: A mohla bych vědět, o jakém životě vůbec mluví?

TITO (současně): Ty jsi celý náš život, tati!

VALENTINA (současně): Znamenáš pro nás všechno!

XXX (přemožený): Tak dobře, dobře, kde máte fotografy, žurnalisty…

MODONI (jásá, hned běží k pravým dveřím zavolat fotografy): Hned! Hned!

XXX (vyčerpaně pokračuje): … fraška, taktika, obraz, který jsem vytesal… (Svěsí ramena.) tady mě máte! Zavolejte je! Jen ať to netrvá dlouho!

GIOVANNA (bez sebe): Já bych jen chtěla vědět, jaký jiný život…

XXX: Ale ne, nic, miláčku, už vůbec nic: tady, tenhle, který patří vám…

GIOVANNA: – ale tobě přece taky! –

XXX: Jistě, vytesaný.

(Giaffredimu) Výborně řečeno! Je to takhle dobře? Postavil jsem se správně?

Na Modoniho zavolání už vstoupili tři fotografové se svými aparáty, jeden ruční a dva na stativu, lampy s bleskovým světlem.

MODONI: Na první bude jen on. Ustupte, ustupte!

PRVNÍ FOTOGRAF: Takhle vstoje? Nebylo by lepší…?

MODONI: Ne, první takhle, vstoje. Pak další u stolu. Kamaráde, musíš mít strpení. Tolik novin! Na třetí budeš mezi Jeho Excelencí a mnou.

GIAFFREDI: Ne, nechte toho! Já ho radši ušetřím!

MODONI: Ale ne, Excelence! Proboha, nechte to na mně, přece vím, co dělám! (XXX) Mně, svému věrnému nakladateli, nechceš popřát tuhle satisfakci? Tu čest? A čtvrtý uprostřed rodiny.

GIOVANNA: Och, než dojde na nás, bude tu plno kouře!

XXX (už před namířenými objektivy fotografů, kteří už postavili a zaostřili svoje aparáty a rozsvítili blesková světla): A pak budem všichni, má drahá. (Roztáhne ruce, široké gesto.) Jako mezi oblaky a blesky (Blesk) na Olympu.

FOTOGRAFOVÉ: Panebože, on se pohnul! Taková škoda! Zrovna pohnul rukou!

XXX: Namouduši, promiňte!

MODONI: Je mi líto příteli, musíš se postavit ještě jednou. Takhle to nejde, nesmíš se pohnout.

XXX: Ano, máš pravdu! Já se už nesmím ani pohnout.

GIOVANNA: Ale podívejte, co to děláte, tolik kouře!

PRVNÍ FOTOGRAF: Promiňte, není tu někde zástrčka?

TITO: Tamhle, vedle dveří.

PRVNÍ FOTOGRAF: Tak výborně! Mám reflektor. Bude stačit. A nedělá kouř. Skoč tam!

Druhý fotograf jde pro lampu, a zatímco scéna pokračuje, připravuje s ostatními záběr.

XXX: Prosím vás, stačí snad jeden! To docela stačí! Můžete si jich přetisknout desítky!

GIAFFREDI: Ale ovšem, jeden stačí, Modoni.

GIOVANNA: Je unavený. Šetřte ho! Jenom jeden.

(Tiše Giaffredimu.) A snad by se ani nemělo – podívejte se – vypadá jako nebožtík…

GIAFFREDI (tiše Giovanně): Opravdu, já žasnu, skoro mě děsí.

Vejde Cesare.

CESARE: Mohu dál? Excelence, přišel znova zástupce gramofonové firmy.

XXX: No výborně! On také…

MODONI (mrzutě): Co vůbec chce?

XXX: Ale ano! Jen ať jde také dál!

ZÁSTUPCE (vejde, stále ještě má v ruce svůj kufříkový gramofon): Promiňte, Mistře, patrně jsem přišel nevhod…

XXX: Nevadí, dveře jsou dokořán, jen pojďte! Kdokoliv může dál!

ZÁSTUPCE: Posílá mě firma… Chtěli bychom využít tu skvělou příležitost, jestli dovolíte, k reklamě naší nové desky…

XXX: Ale ano, využijte ji, využijte! Ať si všichni vydělají!

ZÁSTUPCE: Vedu si fotografa, ale vidím, že už tu máte tři. Chtěl bych vás udělat uprostřed rodiny a přátel, jak posloucháte…

XXX: Ne! Tak se dívejte! (Rozhodný, jde si sednout do svého křesla.) Tady. Tady se posadím, jako ke svému stolu. Kde máte gramofon?

ZÁSTUPCE: Ano, nesu ho…

MODONI: Co chceš udělat?

XXX: To nechte na mně!

(Fotografům) Tak, takhle. Mládenci, tu vaši oslňující lampu! Hotovo?

(Modonimu) Pro spisovatele, kamaráde – snímek u psacího stolu – je vždycky nejlepší, to znám z praxe. Podívejte se: takhle mě chtějí mít! Počkat!

(Titovi, aniž změnil svůj postoj) Tito, vezmi ten gramofon.

TITO (vezme gramofon, podávaný zástupcem firmy): Tady je, tati. (Přiblíží se.) Kam?

XXX: Zezadu.

TITO: Jak zezadu?

XXX (bez pohnutí): Udělej mi v zádech díru.

TITO: Co to říkáš, tati?

XXX: Zezadu a gramofon mi strč do břicha. Tak promluvím. A vy všichni stůjte a poslouchejte.

MODONI: To se povedlo!

GIOVANNA: Ach, on dělá vtipy…

Všichni se pokoušejí o smích, ale jde jim to těžko.

TITO: Už jsem myslel, že chce…

FOTOGRAFOVÉ: Nehýbat se! Nehýbat! Pozor! Hotovo!

XXX (se zvedne): Konečně! A dost!

GIOVANNA: Ano, už dost! Nesmíte ho unavovat! Dost, dost. Pojďme pryč.

TITO (zástupci): Vidíte, musíte odpustit, opravdu to není možné…

ZÁSTUPCE: Škoda, takováhle příležitost… firma… Nu což… Snad někdy jindy.

MODONI (fotografům): No tak, my už půjdeme! A pospěšte si: okamžitě udělat snímky a rozeslat je do všech novin.

PRVNÍ FOTOGRAF: Počkejte, jen zmáčknu spoušť…

MODONI (členům rodiny): Ještě se vrátím. (Odejde s fotografy a se zástupcem.)

GIAFFREDI: Tak já už taky půjdu.

GIOVANNA: Ale ne, počkejte, příteli, chtěla bych vám říct…

CESARE (vejde): Dovolíte? Návštěva k Vaší Excelenci, váš synovec s chotí a slečnou.

GIOVANNA (vybuchne): Ach ne! Vyloučeno! Ty nám tu právě chyběli! Přece je nepřijmeš!

XXX (pevně, ovládá se): Přijmu je. Necháte nás…

GIOVANNA: Ah, kvůli těmhle nás posíláš pryč?

XXX: Vy se jim přece chcete vyhnout!

(Cesarovi) A ty je přiveď.

GIOVANNA: Ale ty bys také neměl!

TITO: Mami, je to jeho synovec…

VALENTINA: Já je také nemohu ani vidět!

GIAFFREDI: Klid, klid…

GIOVANNA: Měl by pochopit, že mám na mysli především jeho… A v tomhle stavu… Pojďte, pojďte pryč, příteli…

Všichni čtyři odejdou levými dveřmi.

XXX (Cesarovi): Ať jdou dál.

XXX před velkým stolem, opírá se oběma rukama vzadu, jako by se chtěl udržet zpříma. Zdá se, že očekává poslední ránu, která ho dorazí. Jako by naznačoval, že život už není v něm, ale může být leda někde mimo, že už ví a chápe všechno, co mu Nataša, Pietro a především Věra přišli říct, že to přijímá a schvaluje, protože z jejich hlediska jsou v právu. Zkrátka, že je může jen nechat mluvit a sám už nemá co odpovědět.

Zmlkl a je netečný, zatímco před ním stojí vzrušení a zapálení. Tato scéna se odehrává tak, jako by všichni ostatní skutečně říkali jen to, co podle jeho názoru musí říct a udělat: Jestliže se Pietro ospravedlňuje, jestliže ho Věra napadá, vmete mu do obličeje svoje pohrdání a usedavě pláče, jestliže Nataša mírně vyslovuje, co trápí jeho i je, všechno mu připadá jasné a pochopitelné, ale jako by se ho to už nedotýkalo, jako by byl nesmírně vzdálen.

VĚRA (jde proti němu s otevřenými novinami v ruce): Opravdu jsi prohlásil tohle – ty, přede všemi – že všechno byla fraška? (Dívá se na něj. On nehnutě stojí, ale ona se ptá, jako by promluvil a naznačil zavrtěním hlavy, že to není pravda.) Ne? Říkáš, že ne? Ale tady to stojí! (Ukazuje mu noviny, on stále nepohnutě.) Ne? Někdo jiný, že? Tohle všechno – to křičeli ti ostatní, povykovali, nutili tě a nakonec to dali do novin. Jenom ty nic! Ty jsi to svěřil jenom mně jako hrozbu nebo jako obavu, která se teď naší vinou potvrdila, že? Ale to stačí! Teď už mi nemusíš nic vysvětlovat. (Zoufale) On se na mě dívá, jen se dívá! A nepromluví!

(Jemu) To se zmůžeš jenom na tyhle pohledy? Já vím.

(Ostatním) Nic jiného mu nezbývá, vzdal se! Udělal, co mu nařídili!

PIETRO: Přišel jsem ti říct…

NATAŠA: On to ví, Pietro, buď zticha! Nevidíš, že všechno ví? A třeba nás dokonce omlouval.

VĚRA: Omlouval?

PIETRO: Že jsme chtěli, aby začal žít?

VĚRA: Ale on nám právě tohle má za zlé, nevidíš to?

NATAŠA: Ne, on ne!

VĚRA: Ale ano! On také jinak by se jim nevzdal!

NATAŠA: Nebuď hned nespravedlivá, Věro. Ostatní nám to mají za zlé, ale ne on. (Obrátí se k němu.) Tys nás omlouval, že mám pravdu? I když nás tu třeba nikdo doopravdy neobviňoval, jestli je pravda, co napsali v těchhle novinách, že my jsme…

(Pietrovi) vlastně ty, ty že jsi jim prokázal ohromnou službu.

PIETRO: Já, jim? Ach to ne! Jim nikdy! Chtěl jsem posloužit jemu, chtěl jsem, aby se té knihy ujal alespoň Delago, když už nedovolili, aby vyšla pod jeho jménem. A snad měli pravdu, protože ta kniha opravdu patří Delagovi, Delagovi!

VĚRA: Ano, v té jeho frašce!

PIETRO: Ale proč to nedokázal využít proti tomu stádu pitomců, vrhali se na mě jako smečka podrážděných psů!

NATAŠA: Ale třeba to také udělal, jenomže teď o tom nechce mluvit.

VĚRA: A proč nic neřekne? Proč mlčí?

NATAŠA: Protože ho to bolí, musel by nám vyčítat, a proto radši mlčí… Tu knihu napsal pro tebe, Věro, ale on jich už napsal tolik…, a všechny je musel bránit, byly také jeho. A tady všichni křičeli o frašce, staří jako mladí…

VĚRA: A ty ses tedy přidal, že? A co já? To byla také fraška! K tomuhle jsem se ti hodila? Abys mohl se mnou zahrát frašku, jenom frašku, není to tak? Mladí se k tobě obraceli zády… Staří se obraceli zády… Co ti mohlo záležet na tom, že já jsem s tebou, že máš mě? Mě už jsi měl jistou. Já patřila jenom tobě – jen tobě – a ty to víš – ty jsi přece nechtěl, bál ses… Víš, že jsem ti patřila a tobě chyběla odvaha vztáhnout po mně ruku, vztáhnout ji po životě, který jsem ti chtěla dát – tobě, protože jsi trpěl tím, že nemáš vůbec nic, že ti už nezbyla ani žádná naděje. Já jsem ti ten život dala a ty jsi neprotestoval, když ze všeho udělali frašku? Taková zbabělost, zbabělost… (A Věra se rozpláče lítostí a hanbou.)

NATAŠA (ji chvíli nechá plakat, pak ji utěšuje): Tak přestaň, přestaň, děvenko, už neplač… Doufám, že nebudu muset tancovat jako Salome. Já bych klidně šla a přinesla ti hlavu té jeho staré manželky na talíři. Tak tě mám ráda, děvenko. Ale nevidíš, že už to nemá cenu? Teď už je…

VĚRA (se vymrští): Ano, ano, to má za trest! Bez jiskry života. Nechme ho být! Pojďme, pojďme pryč! (Odvlékne je z pokoje a ani se po něm neohlédne.)

Teď, když zůstal docela sám – může XXX promluvit. A promlouvá k Věře s nekonečnou něhou, jako by stále ještě stála před ním.

XXX: Vždyť já vím… ale proč jsi ve mně viděla… Chtělas mě mít plného života, jako jsi byla sama… A bylas odhodlaná ke všemu… A teď mi vyčítáš bolest, za kterou já nemohu… To nebyla moje vina, protože já už nebyl živý jako ty, ty moje živoucí mládí, na které se mohu jen dívat, mládí mé duše a tvého těla. Ale moje tělo bylo už zestárlé… Tys nikdy nepochopila, kolik jsem měl zábran ze studu, že vedle tvého mládí jsem už starý. Starého člověka čeká strašná věc, ty o ní nemáš tušení: zrcadlo. Najednou se v něm objevíš. A je to zoufalé vidět sám sebe, to ubíjí zázračnou schopnost zapomínání – a uvnitř zbude už jenom pocit hanby, cítíš takovou hanbu, jako bys provedl něco neslušného, že s touhle starou tváří cítíš ještě mladé a horoucí srdce. A ty jsi živá a mladá; jen se podívej, tak mladá, že ses celá proměnila – můžeš se měnit co chvíli, a já ne, já už nemohu. Nenapadlo tě, že já už nemohu být jako ty, že to už není možné… Zachytila jsi, drahá, můj poslední živý okamžik. Ale považ! Co ti mám říct pro útěchu? Snad jenom, že ten poslední okamžik nepatřil nějakému obyčejnému starci, ale člověku, který byl Někdo – někdo, komu všechny okamžiky jeden po druhém –, bylo jich tolik, že stačily na celý lidský život – a všechny mu sloužily právě k tomu, aby se někým stal, aby byl Někdo – a teď už nemůže dál žít, má drahá, nemůže, leda proto, aby trpěl. (Pauza, pak ještě se slavnostnějším smutkem.) Jsi Někdo – a nikdo nevidí, že žiješ. (Pauza) Tys mě dokázala vidět, pro tebe jsem nebyl někdo, ale ten, koho jsi chtěla mít živého, abych se odpoutal sám od sebe, a žil jen tím tvým okamžikem. A já, všechno, čím jsem byl, já, Někdo – co ze mne potom zbylo? Ech, pro tebe jenom vycpaná figurína, které jsi dokonce mohla kudlat vlasy. Přesně tak je to: jako Někdo jsem pro tebe vůbec neexistoval. Tak jsi mě neviděla a ani jsi mě tak nemohla znát. Dokonce ses podrážděně ptala: „Tak co se trápíš?“ Teď víš proč, ale už to pro tebe není důležité. Konečně jsi viděla, co znamenám, že jsem Někdo – ale pro tebe už nejsem živý člověk.

Postupně se zešeřilo. Pojednou zhasne poslední paprsek, a než XXX zapne stolní lampu, která v knihovně vytvoří duhové světlo, podobné osvětlení ze začátku dějství, čtyři obrazy básníků se opět objeví na pódiu, ale tentokrát v přísné sošné strnulosti. XXX se zatím pohne, pomalu se postaví k psacímu stolu a ve tmě promluví.

Opravdu, když člověk něco znamená, měl by poznat pravý okamžik (Světlo) a poručit si svou vlastní smrt. A tak – se uzavřít a střežit sám sebe.

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Rozlehlá zahrada u vily, kde XXX strávil léto, které je právě na sklonku. Po stranách jsou stromy, pinie a cypřiše a všelijaké jiné rostliny, oleandry, vavříny. Uprostřed před vilou v pozadí je volné prostranství. Ve středu prostranství je mramorové plató se třemi lavicemi, prostřední má tvar kurulského křesla, obě boční lavice jsou mírně obloukovité, takže dohromady tvoří jakýsi polokruh. Za bočními lavicemi může být nízký živý plot ze zimostrázu. Vila v pozadí je bělostná. Uprostřed má široký skleněný vchod a po dvou obloukových oknech v každém křídle, všechna čtyři okna jsou osvětlena, jako by v přízemí byla dlouhá obdélníková hala. Okna prvního poschodí jsou alespoň metr nad přízemními okny, aby tu bylo místo pro nápis, který se tu pak objeví, jako by ho právě někdo vytesával, ale přirozeně je zatím zakryt pruhy plátna, které barevně splývají s průčelím, takže se slova objevují, jak je XXX pronáší. Průčelí vily je vyrobeno z pohyblivých kulis, takže se mohou zužovat a současně snižovat, jakmile se začne pomalu vzdalovat po dvou mírně sbíhavých kolejnicích směrem k pozadí. Zatím se uprostřed prostranství vztyčí do výše metru dvaceti socha. Stane se to chvíli po tom, když XXX usedne na kurulské křeslo, které musí být dobře připevněno k podstavci. Podstavec se promění v piedestal. Socha je celá zahalena bílou látkou, která se vynořuje zpod jeviště, jakmile se socha začne pomalu zvedat.

Když se zvedne opona, v zahradě je ještě podvečerní soumrak, světlo ponenáhlu slábne, takže na konci dějství je už večer a ztichlou zahradu zalije jasná a tajemná záplava slunečního svitu. Před skleněným vchodem do osvětlené vily je právě vidět skupinu hostí a dva novináře z druhého dějství, na které se už nedostalo místo v hale (a oba novináři snad měli i nějaký profesionální důvod, proč si ani místo nehledali), takže se snaží všechno sledovat zvenčí. Doléhá sem tlumeně hlas J. E. Giaffrediho, který pronáší oslavný projev k padesátým narozeninám básníka a k udělení hraběcího titulu. Občas je přerušován potleskem. V popředí je Tito, Cesare a dva najatí lokajové.

TITO (spěšně): Právě ohlásili příjezd; jenže nepřijde tudy, všechno je dohodnuto. Dávejte dobrý pozor. Nejdříve zahouká klakson, a jakmile se automobil zastaví u brány, hned přiskočíte…

CESARE (rychle dodává): … dva zleva a dva zprava, s námi vrátný a všichni poklekneme. To už máme domluvené. Vrátný má přichystanou kytici.

TITO: Tak dobře, dobře. (Chce se vrátit do vily, ale dodá.) A upozorňuji vás, od nynějška už ne Jeho Excelence, ale „Jeho Excelence pan hrabě“.

CESARE: Nedělejte si starosti, pane hrabě. Paní hraběnka nás už upozornila.

TITO: Tak dobře, dobře.

Od skupiny u vchodu se odtrhnou oba novináři a jdou naproti Titovi, který se vrací do vily, odkud se ještě ozývá potlesk.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Kdybyste byl tak laskav…

TITO: Nedostali jste místo? Pojďte se mnou!

PRVNÍ NOVINÁŘ: … sháníme zprávy od někoho z rodiny… Kdybyste vy…

TITO: Ale já nemohu. Vidíte přece: musím rozdělovat příkazy. Ohlásil se kníže. Už se zdálo, že nebude mít čas, ale nakonec…

PRVNÍ NOVINÁŘ: Výtečně! Slavnost bude mít dokonalý lesk!

DRUHÝ NOVINÁŘ: Škoda, že Jeho Excelence Giaffredi už začal…

TITO: Mluví skvěle! Skvěle! Slyšeli jste?

PRVNÍ NOVINÁŘ: Projev je vysázený už od rána. Snad jen zbytečně polemicky…

TITO: To je právě jeho styl! (Potlesk) Slyšíte, slyšíte to nadšení! A ten sál!

DRUHÝ NOVINÁŘ: Už jsme viděli! Un parte des rois…

TITO: Promiňte mi, musím už odejít.

PRVNÍ NOVINÁŘ: To nás mrzí.

Z vily vyjde Valentina s velikou kyticí.

VALENTINA: Tito, Tito, já nevím, jak mám tuhle kytici Jeho Výsosti podat! Teď zase vejde opačným vchodem!

TITO: Proboha, tak se zeptej matky! Co já vím? Až vejde, tak mu ji podáš!

PRVNÍ NOVINÁŘ (Valentině): Kdybyste byla tak laskava, slečno…

TITO: Ale ne, počkejte, já tu tedy zůstanu! Co byste chtěli vědět?

VALENTINA: Seznam hostí?

PRVNÍ NOVINÁŘ: Ten už máme.

DRUHÝ NOVINÁŘ: Oslavu dělají naši kolegové, jsou uvnitř…

TITO: Tak se nezlobte, ale v tuhle chvíli…

PRVNÍ NOVINÁŘ (Valentině): Pár řádek o soukromí vašeho pana otce…

DRUHÝ NOVINÁŘ: To by bylo báječné! Ví se o něm tak málo…

PRVNÍ NOVINÁŘ: Ty pocty ho asi potěší, to si dovedu představit.

TITO: Potěší? Máti ho musela vší silou přesvědčovat a nebýt autority Jeho Excelence Giaffrediho, snad by je ani nepřijal! My jsme se s ním zapotili! A ještě teď máme co dělat…

VALENTINA: Ale jenom si nemyslete – vždyť ho přece známe – že odmítal, protože by si toho nedovedl vážit! Já bych dokonce řekla, že si toho neobyčejně váží.

TITO: Ne, to jenom abyste viděli, jaký je!

PRVNÍ NOVINÁŘ: Plachý, samozřejmě, to přece víme!

TITO: Věřte, že nedocenitelnou zásluhu má naše máti, totiž o jeho slávu. Je teď neotřesitelná, jako z mramoru. My děti do toho vidíme nejlíp.

VALENTINA: Nu ovšem, maminka ho tolik… On vám žije jako malé dítě, sám by si nedokázal koupit ani kapesník. Baví ho jenom pozorovat.

TITO: Ano, to ano! Mohu vám odpřisáhnout, že i teď, v téhleté chvíli především pozoruje. Vypadá, jako by byl docela roztěkaný a neviděl kolem sebe. Já nevím, jak to dělá! Mamá se zlobí: Jak to! Neviděl jsi tohle? Neviděl jsi ono? Jak je to možné! Neviděl nic; ale zato si jediný všiml nějaké maličkosti, a když se o ní zmíní, člověk jen žasne. Vzpomínáš si, jak mu utkvěla ta paní, co si hrála s prsty? Udělal to po ní a v tom bezvýznamném gestu byla najednou před námi – úplně jako živá! Všichni jsme otvírali oči!

PRVNÍ NOVINÁŘ (si dělá poznámky): Ach, ale to je ohromně zajímavé!

DRUHÝ NOVINÁŘ: Jedinečné!

TITO (Cesarovi): Ale Cesare, miláčku, nestůjte takhle. Zatím tam pošli alespoň ty dva lokaje, ať jsou připravení!

CESARE: Hned, pane hrabě.

(Lokajům) Utíkejte, utíkejte. Tady dohlédnu sám.

Dva najatí lokajové odcházejí vpravo za vilu.

TITO (novinářům): Já už také půjdu, musíte mi prominout, že se déle nemohu zdržet. Pojď, pojď už také, Valentino. Musíme si říct, co uděláš s tou kyticí.

PRVNÍ NOVINÁŘ (se se svým kolegou přiblíží k Cesarovi): A teď ještě něco od vás.

CESARE: Já? Co bych já mohl říct?

DRUHÝ NOVINÁŘ: Ale jděte! Před vlastním komorníkem každý velikán ztratí lesk. Sloužíte mu už dlouho?

CESARE: Od osmnácti. Ale opravdu nemám, co bych vám řekl.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Alespoň nám řekněte, jestli ho oblékáte vy…

CESARE: Pan hrabě se vždycky oblékal sám.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Ach, to se může hodit. A nikdy jste ho nepřistihl, úplně náhodou… třeba když mu ráno podáváte kávu, v nějaké situaci…

CESARE: Pan hrabě je tak zdrženlivý a skromný, že mi nedovolí vejít, dokud není učesaný do posledního vlásku.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Ach, zajímavé, to se také může hodit!

DRUHÝ NOVINÁŘ: A nosí na noc síťku na hlavě, aby se mu nepomačkaly vlasy?

CESARE: Nenosí nic. Ty vlny jsou přirozené. A prosím vás, pánové, už se mě nevyptávejte. Já vám stejně neodpovím.

Novináři si udělají poznámky a chystají se zpátky do vily, když vtom se z pravé strany objeví Věra a policejní komisař, který se ji snaží zadržet.

KOMISAŘ: Ne, už jsem vám řekl, že dál bez pozvánky nesmíte.

VĚRA: A já vám říkám, že dovnitř nechci!

KOMISAŘ: Jak to, že nechcete, když jdete dovnitř? (Chce ji chytit za rameno, Cesare a oba novináři se zatím přiblíží.)

VĚRA (se brání): Měl byste jít stranou a neobtěžovat!

CESARE (komisaři): Slečna je příbuzná Jeho Excelence.

VĚRA: Nejsem jeho příbuzná.

CESARE: Ale ano, Jeho Excelence pan hrabě…

PRVNÍ NOVINÁŘ: Švagrová jeho synovce.

CESARE: Američanka…

VĚRA: Nejsem Američanka.

DRUHÝ NOVINÁŘ: Slečna je Ruska.

KOMISAŘ: Ruska? Ale, ale! Máte papíry?

VĚRA (ukazuje kabelku): Tady. Mám už výjezdní povolení.

CESARE (Věře tiše): Pochopte, to je policejní komisař.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Můžeme vás ujistit, pane komisaři, že tu slečnu oba známe; je to opravdu švagrová jeho synovce.

CESARE: Samozřejmě, Jeho Excelence pan hrabě…

KOMISAŘ: A proč tedy nemá pozvánku?

DRUHÝ NOVINÁŘ: Přece právě proto!

KOMISAŘ (Věře): Mám jít stranou? Tak to ne, slečno! Já právě dostal rozkaz, abych držel stranou všechny ostatní.

VĚRA: Jsem neobyčejně šťastná, že dokonce i policejní komisař má rozkaz držet od něho stranou lidi mého druhu.

DRUHÝ NOVINÁŘ: To je také proto, že tu čekají vysoce postaveného…

KOMISAŘ: Promiňte, co to má znamenat „lidi mého druhu“?

VĚRA: Takové, které byste měli držet co nejdál od něho, jednou provždy, jako všechno, co ještě žije. Sama to vím, nemusíte pochybovat… A také se ani nepřiblížím.

(Cesarovi) Já mu říkala, že nechci dovnitř.

KOMISAŘ: Tak co vlastně chcete?

VĚRA: Nic. Jenom se podívat…

CESARE (vysvětluje): Ach, jestliže je vaše sestra a váš pan švagr uvnitř…

VĚRA: Ne. Pochybuji, že by už přijeli. Ostatně ani nevědí, že jsem tady. Chtěla jsem ho před odjezdem ještě vidět, jenom zpovzdálí, aby mě nezpozoroval. Ale teď už nechci ani to. Vidím, že je tu tolik lidí… (Ukazuje na hlouček, který se dívá dveřmi.)

PRVNÍ NOVINÁŘ (Cesarovi): Ach, ale mohl byste je třeba požádat, aby ustoupili…

CESARE: Samozřejmě. Dokonce mám příkaz od paní hraběnky, od její tety.

VĚRA: Ona není moje teta.

CESARE (komisaři): Jděte, klidně jděte, pane komisaři, když musíte čekat venku.

KOMISAŘ: Ručíte mi za tu slečnu?

CESARE: Já za ni ručím.

DRUHÝ NOVINÁŘ: A my také, pane komisaři.

KOMISAŘ: Tak dobře. (A odchází zpátky.)

Nový potlesk v sále.

VĚRA: To je pohřební řeč?

CESARE (velice důstojně): Pohřební? Ne. Proč? Mluví Jeho Excelence Giaffredi.

DRUHÝ NOVINÁŘ: Uděluje mu hraběcí titul.

CESARE: Slavnostní shromáždění.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Má přijet kníže: Jeho Výsost.

DRUHÝ NOVINÁŘ: Kdybyste viděla ten sál!

PRVNÍ NOVINÁŘ (Cesarovi): Jděte, jděte říct těm lidem, ať udělají místo…

Cesare jde.

VĚRA (mu v tom chce gestem zabránit, ale je ji sotva slyšet): Ne. (Zůstane stát. Touha podívat se na něho ještě jednou v ní zápasí s chutí odejít. Skupina hostí u vchodu, k nimž se právě obrací Cesare, se nedá dlouho pobízet a jde do popředí. Někteří se posadí na obloukové boční lavice, Věra zatím opatrně pozoruje od zešeřelého vchodu.)

PRVNÍ HOST: Ale ovšem! Ovšem! A rádi!

DRUHÝ HOST: Ne a ne skončit!

PRVNÍ NOVINÁŘ (současně Věře): Nu tak, jděte, jděte, slečno…

TŘETÍ HOST: Ještě štěstí, že jsme zůstali venku! Sedět uvnitř v tomhle vedru… Mluví dobře, ale je to k nepřečkání.

ČTVRTÝ HOST: Tady se alespoň dá dýchat! Nechcete si zapálit? (Nabízí třetímu cigaretu.)

PRVNÍ NOVINÁŘ (druhému): Ach! Zapomněli jsme se zeptat jeho dětí, co se dělo v rodině, když praskla ta poslední avantýra. Vidíš? Vidíš ji, jak se na něho dívá?

DRUHÝ NOVINÁŘ: A je to vůbec pravda?

PRVNÍ NOVINÁŘ: Prosím tě, koukni se na ni! Na oslavu ji nepustili… jako by ji vystrčili za dveře… A co tam uvnitř? Neviděl jsi ho, jak vypadá?

DRUHÝ NOVINÁŘ: To jo. Vypadá jako nebožtík… O té jeho lásce už běží hotová legenda, jak si udělal hnízdečko u synovce ve vile… S požehnáním její sestry… Jen tak tak, že je plnoletá, a kdoví…

PRVNÍ NOVINÁŘ: To víš, Rusky…

DRUHÝ NOVINÁŘ: … a jak je manželka chtěla nachytat…

PRVNÍ NOVINÁŘ: Ne, na tohle nenaletím… Ta jeho manželka, kamaráde… Tohle je zajímavý kousek! (Ukazuje na Věru.) To by byla kapitolka pro autora životopisu! A ten dokument, koukni, takhle ji vyblejsknout, přede dveřmi… jak ji drží od těla…

DRUHÝ NOVINÁŘ: Škoda, že už není světlo…

PRVNÍ NOVINÁŘ: Koukni! Koukni se na ni! Má zaťaté pěsti, jak zkřížila ruce na prsou…

DRUHÝ NOVINÁŘ: Vážně, jako by chtěla něco vykřiknout…

PRVNÍ NOVINÁŘ: Takhle z ní něco dostat…

DRUHÝ NOVINÁŘ: Jde se…

PRVNÍ NOVINÁŘ: Ne, ta by teď utekla, sotva by ses k ní přiblížil…

DRUHÝ NOVINÁŘ: Zítra odjedou…

PRVNÍ NOVINÁŘ: Člověče, ty Delagovy básničky byly všechny pro ni… marná sláva, byly pěkné.

DRUHÝ NOVINÁŘ: A co z nich zbylo…

Přiblíží se třetí a čtvrtý host, hovoří spolu. I oni sledovali Věru.

TŘETÍ HOST (na ni ukazuje): Promiňte, kdo je to? Vy ji znáte?

PRVNÍ NOVINÁŘ: Ale…

ČTVRTÝ HOST: Obdivovatelka?

DRUHÝ NOVINÁŘ: Asi něco víc.

TŘETÍ HOST: Vypadá na cizinku.

ČTVRTÝ HOST: Něco víc? Jak to?

DRUHÝ NOVINÁŘ: Tak se podívejte!

TŘETÍ HOST: Panebože, ona vykřikla. A co to? Zakryla si oči!

Věra jde do popředí, chvěje se křečovitě.

VĚRA: Je mrtvý!

PRVNÍ NOVINÁŘ (vyděšený): Ale ne, co to říkáte, slečno?

DRUHÝ NOVINÁŘ: Mrtvý? To není možné!

A s ostatními utíká ke schodišti. Ale zastaví je hromový potlesk, který se ozve ze sálu a upozorní je, že Giaffredi už skončil svůj projev.

TŘETÍ HOST: Ale ne. Vždyť tleskají…

ČTVRTÝ HOST: To je konec projevu…

VĚRA: Říkám vám, že je mrtvý. Nikdo si toho nevšimne. Ale já jsem viděla, jak zavřel oči.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Je unavený, aby ne…

TŘETÍ HOST: Vzal si bílý oblek…

PRVNÍ NOVINÁŘ: To jsou jeho frajeřiny: pořád chodí v letním… Tady vypadá jako labuť.

ČTVRTÝ HOST: Ale ve tváři je bílý jako – slečna má pravdu – vypadá jako…

DRUHÝ NOVINÁŘ: … jako labuť, právě…

PRVNÍ NOVINÁŘ: … když zrovna dozpívala svou labutí píseň. Musí být vážně nemocný.

TŘETÍ HOST: Tolik vzrušení najednou…

PRVNÍ NOVINÁŘ (se zlomyslným zármutkem, obrací se k Věře): Ech, třeba to nemá jenom z těch oslav…

DRUHÝ NOVINÁŘ: Když je člověk někdo…

VĚRA: Je konec.

Zatroubí klakson za vilou.

VŠICHNI (kromě Věry běží se podívat ke vchodu): Á, to je kníže! Přijel kníže!

Ze sálu se znova ozve hromový potlesk na pozdrav přicházejícímu knížeti. Od levé strany vily přichází Pietro a Nataša.

PIETRO (se blíží k Věře zamračeně): Ach, tady jsi! Hledali jsme tě všude…

NATAŠA: Vždyť jsem ti to říkala. Věděla, že sem přijdeme…

PIETRO: Dal bych si radši useknout obě ruce, abych sem nemusel!

NATAŠA: Vidíš, že ji znám líp než ty…

PIETRO: Dobře. Už jsi ho viděla?

VĚRA (spíše jen pokývnutím hlavy): Ano.

PIETRO: A co on?

NATAŠA: A co on? Můžeš být jistý, že se mu neukázala.

Ve vile dosud zní potlesk.

VĚRA: Je daleko. Už není schopen nic slyšet; už ani nikoho nevidí.

PIETRO: Chceme ho s Natašou jenom pozdravit a zmizet.

VĚRA: Neuslyší vás a neuvidí. A o mně ani slovo, nepřeju si to! Že jsem tu byla…

PIETRO: A kdyby se ptal?

VĚRA: Nezeptá se. (Chystá se odejít tím směrem, odkud přišla. Ale u rohu vily jí zatarasí cestu udýchaná matka představená a tři jeptišky s delegací chovanců a chovanek ústavu. Je jich nejméně osm, čtyři chlapci a čtyři děvčata, mají na sobě uniformy, jaké se nosí v klášterních ústavech.)

MATKA PŘEDSTAVENÁ (udýchaná): Honem, honem, vždyť jsem říkala, že přijdeme po všem…

(Dětem) Vy zatím zůstanete v zahradě. A pamatujte si: slušně se chovat!

(Jeptiškám) My půjdeme dovnitř! (Vejde s dvěma jeptiškami do vily, prosí hosty a novináře, aby jí uvolnili cestu. Kluci a děvčata, jakmile jsou bez dohledu, ještě celí vzrušení, jak sem běželi, se s křikem rozutečou po zahradě.)

PRVNÍ KLUK (tleská): Jú, tady je to prima!

DRUHÝ: Ten vrátný s holí, ten bude taky náš!

TŘETÍ: Tady si uděláme hřiště!

ČTVRTÝ: Ne, hřiště bude támhle! Sem budeme chodit o přestávkách! A budeme na sebe stříkat!

PRVNÍ DĚVČE: Proč má vrátný tu hůl?

NEJSTARŠÍ DĚVČE: Buďte zticha! Klid! Aby ti s ní dal přes hlavu!

DRUHÉ DĚVČE (si běží sednout na jednu z bočních lavic, kluci za ní): Tady se to sedí! Jú! Netlačte se všichni! Támhle máte druhou!

PRVNÍ (popadne druhého, který si právě sedl): Běž tam ty, máš to stejný!

DRUHÝ (se brání): Ne! Já tu byl první! Jdi si sám! (Ale první ho popadne a pustí se do sebe.)

NEJSTARŠÍ DĚVČE: Tak nechte toho! Zrovna se musíte hádat! Jděte od sebe! Nebo to řeknu paní ředitelce!

PRVNÍ NOVINÁŘ (spatří XXX, jak přichází z haly): Pst! Tady je! Právě sem jde!

Všechny děti v zahradě, novinář, který ho ohlásil, i druhý novinář a čtyři hosté, jakmile vejde XXX, oblečený v bílém, zastaví se uprostřed pohybu jako zkamenělí – ať jsou jakkoliv rozházení – a civí na něho v hloupém obdivu. I Pietro a Nataša stojí nepohnutě, ale jeho vzezření v nich vyvolalo bolestné pocity. Věra už odešla.

XXX (sestoupil do zahrady, při pohledu na nehybnost všech přítomných se zarazí, nejdříve si prohlíží děti, pak ostatní a nakonec Pietra, mluví už ledovým hlasem): I vy jste tak… Všichni jste takoví… I ty…

PIETRO: Ale já… to tím, že se na tebe dívám…

NATAŠA (se k němu přiblíží, tichým ale rozechvělým hlasem): Pohni se! Pohni se! Pohlaď trochu ty děti! Rozběhni se s nimi po trávníku…!

PIETRO: Všechno tu nech! Kdybys teď přede všemi provedl něco bláznivého!

NATAŠA: Ale pořádně!

PIETRO: A pak odjet s námi! Zítra ráno pro tebe přijedeme!

XXX (po dlouhé pauze): Já nemohu. To nejde.

NATAŠA: Máš strach?

XXX: Strach? Z čeho?

NATAŠA: Že bude konec!

XXX: Strach ne. Nic jiného nezbývá.

NATAŠA: Kvůli ostatním? S ostatními máš soucit? A co Věra?

XXX: Ne. Mně samotnému nic jiného nezbývá. Žádný soucit. Mám už všeho dost. Jako závaží.

Z vily přichází Tito vzrušený úzkostí.

TITO: Panebože, tati… (Spatří Pietra a Natašu.) Á, vy jste tady?

PIETRO: Právě odcházíme…

TITO (pokračuje, obrácen k otci): Jeho Výsost už ukončila rozhovor s Giaffredim a každou chvíli odjede…

XXX (ukazuje na Pietra a Natašu): Loučil jsem se.

TITO: To mohlo počkat! Vrať se, pojď dovnitř, honem!

XXX se otáčí, aby se vrátil; přede dveřmi se ještě otočí a zvedne ruku, aby naznačil pozdrav Pietrovi, Nataše a snad ještě někomu, kdo tu už není. Nataša mu rozumí a řekne.

NATAŠA: Ano, jí také. Já jí to řeknu.

TITO: To nemáte dělat, to nemáte, panstvo, takhle se před něho postavit a nespouštět z něho oči… Jsem jeho syn a vidím do něho. Říkám vám to, protože ho znám.

NATAŠA: Samozřejmě, jsi jeho syn: ten komorník, co ho obsluhuje, taky běhá kolem něho.

DRUHÝ NOVINÁŘ: Nu ovšem. Všichni… Úcta… a obdiv…

NATAŠA: To všechno zabíjí. A před vším, co měl takhle zabitý člověk kolem sebe a dokonce i před sebou, jakmile poznají, že jsi jeho syn, se lidé budou zastavovat a budou si tě prohlížet. Jakmile se život zastaví… nebo když ostatní…

PRVNÍ NOVINÁŘ: To už nese sláva s sebou. Zastavíš se…

NATAŠA: A s životem je konec.

TITO (strašně popuzený): Ale kdo ti to řekl? Kdo ti tohle řekl?

TŘETÍ HOST: Jak je vidět, ještě žije! A jak!

PRVNÍ HOST: Díky bohu!

DRUHÝ HOST: Dostal vyznamenání a všichni se mu obdivují!

ČTVRTÝ HOST: Váží si ho rodina, váží si ho celá vlast!

PRVNÍ HOST: Vznesl se tak vysoko, že se ho už nikdo nemůže dotknout!

TŘETÍ HOST: Co víc by ještě mohl chtít!

ČTVRTÝ HOST: Promiňte, tahle vila mu patří?

TITO: Nene; patřila jeho velké ctitelce…

DRUHÝ NOVINÁŘ: … Bývalé ctitelce. Kněžna nedávno zemřela…

TITO: Ta by musela mít radost, kdyby mohla být při té slávě… Měla ho tak ráda… Ale tu vilu v závěti odkázala ústavu.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Á, tak proto jsou tu ty děti?

TITO: Ano. Ovšem pod podmínkou, že ústav ponese tatínkovo jméno.

DRUHÝ NOVINÁŘ: I rodné město prý považovala za svou povinnost…

TITO: Ano, ano, už dostali povolení – ponese tatínkovo jméno.

TŘETÍ HOST: Tady je, už se všichni vracejí.

PRVNÍ NOVINÁŘ: Aha. Kníže už asi odešel.

XXX mezi Giaffredim a matkou představenou, Giovannou, Valentinou a zástupem hostí, kteří se ještě zdrželi. Odjezd knížete opravdu znamenal ukončení oslav. Teď všichni přicházejí do zahrady, kde už měsíční svit střídá denní světlo. Během následující scény čas od času zazáří bleskové světlo, které nesmí být uděláno magnéziem, aby se scéna nenaplnila kouřem.

GIAFFREDI: To od něho bylo opravdu roztomilé, nic hezčího jsme nemohli čekat!

GIOVANNA: Škoda, že jsme mu nemohli odpovědět, kolik má obyvatel!

TITO: Otcovo rodné město? On se ptal? Já to přece vím!

PRVNÍ NOVINÁŘ: Pětadvacet tisíc.

TITO: Ne celých: dvacet čtyři tisíce šest set padesát tři.

GIOVANNA (nevlídně Valentině): Vidíš? On to věděl a zrovna musel běhat jinde! My jsme řekli, že kdysi tam bylo kolem osmnácti tisíc.

VALENTINA: Ale řekli jsme, že od té doby se jistě rozrostlo…

PŘEDSTAVENÁ: Mě se také ptal, kolik chovanců… já byla šťastná, mohla jsem odpovědět, že stejně jako jeho rodné město i náš ústav ponese od nynějška hrdě tak slavné jméno. Sestro, honem svolejte děti, představíme panu hraběti naše děti. Sestavili jsme jen malou delegaci, abychom tu příliš nerušili.

Dvě jeptišky se snaží sehnat do hloučku chlapce a děvčata z ústavu, rozptýlené mezi hosty.

TITO: Tatínek je viděl už před chvílí.

PŘEDSTAVENÁ: Už jsem jim řekla, kdo před nimi stojí.

GIOVANNA: Matko, za dva nebo tři dny můžete už vilu převzít…

PŘEDSTAVENÁ: Ale ne: až jak se to bude hodit vám.

VALENTINA: Zdrželi jsme se tu dodneška jen kvůli těm oslavám…

GIOVANNA: Už je všechno připravené ke stěhování.

PŘEDSTAVENÁ: Ale kněžna, ta naše světice, přece nařídila, že dokud Jeho Excelence bude chtít zůstat… A pak, musíme tu všechno přestavět… Ach, tady máme děti!

Jeptišky je seřadí do dvojstupů před XXX.

Tak, jak jsem vám to řekla? Poklekněte.

Když si děti klekají, vyšlehne magneziový blesk a děti sebou škubnou.

VALENTINA: Chudinky, tak se polekaly…

GIOVANNA: Ach, to jsou chlapci i děvčátka?

PŘEDSTAVENÁ: Ano, paní hraběnko. Máme dvě oddělení. Chlapecké a dívčí.

GIAFFREDI (XXX): Měl bys jim říct několik slov…

GIOVANNA: To by od tebe bylo moc hezké…

PŘEDSTAVENÁ: Ach, byli bychom vám tak vděční… ale já se neodvážila ani poprosit…

VALENTINA: Jestli nejsi příliš unavený…

GIAFFREDI: Alespoň dvě slova…

PŘEDSTAVENÁ: Vaše slova by se nesmazatelně zapsala do naší duše, jako by je vytesal…

GIOVANNA: Zkus to, miláčku… Dvě slůvka…

TITO: Ticho! Ticho!

Nastane veliké ticho.

NATAŠA (do toho ticha tónem hluboké výčitky, jako by nemohla uvěřit tomu, co vidí a slyší): Kvůli tomu… kvůli tomuhle… tady zůstal…

GIOVANNA: Co to říká?

TITO: Ticho!

XXX stojí před kurulskou lavicí na mramorové desce. Všichni ho sledují; novináři se chystají zaznamenat, co pronese. Další blesková světla. Pak absolutní nehybnost. A teď začne mluvit on zkřehlým a jasným hlasem, s pauzami, jako by v sobě pomalu sbíral poslední síly, aby vytesal slova, která se promění v kámen. A jak je jedno za druhým pronáší, vrývají se na průčelí vily za jeho zády jako nápis.

XXX: DĚTSTVÍ
TAJUPLNÁ POHÁDKA VZPOMÍNEK
STÍN, KDO SE K TOBĚ PŘIBLIŽUJE
STÍN,
KOMU UNIKNEŠ

Nikdo si nepovšimne zázračně vyrytých slov. Ticho už nesmí být ničím přerušeno. Výrazem obličeje, rukama i pohyby hlavou dávají všichni najevo svůj obdiv a souhlas. Pak se Giovanna a Valentina skloní k dětem, k chlapcům a děvčatům z ústavu, aby je odvedly do vily, a pozvou všechny ostatní dovnitř. Tito jim dává znamení, aby otce nechali v zahradě chvíli o samotě. Pietro a Nataša odcházejí. Když všichni odejdou, on usedne na kurulskou lavici a nyní, za jasného měsíčního svitu, začne pomalu ten dvojí pohyb průčelí vily, která se vzdaluje, a zmenšuje a zároveň se kurulská lavice i s ním začíná zvedat, XXX sedí ve svém obvyklém postoji, nepohnutě, proměněný ve svou vlastní sochu. Všechno se děje za naprostého ticha, které připomíná věčnost.

OPONA

[1] Návrat z Ameriky. Pozn. red.

Luigi Pirandello

Když je člověk někdo

Hra o třech dějstvích

Edice Světové drama v českých překladech

Překlad Zdeněk Digrin

Ilustrace na obálce Anar Babayev/Shutterstock.com

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 27. 6. 2018

ISBN 978-80-7587-922-6 (epub)

ISBN 978-80-7587-923-3 (pdf)

ISBN 978-80-7587-924-0 (prc)

ISBN 978-80-7587-925-7 (html)